prázdný prostor neexistuje

PRÁZDNÝ PROSTOR NEEXISTUJE
JAN VAN RIJCKENBORGH
PRÁZDNÝ PROSTOR NEEXISTUJE
1
2
PRÁZDNÝ PROSTOR
NEEXISTUJE
Jan van Rijckenborgh
Rozekruis Pers – Haarlem – Nizozemsko
3
Původní titul v holandském jazyce: Er is geen ledige ruimte
Toto první české vydání bylo přeloženo z německého jazyka s titulem
Es gibt keinen leeren Raum, Rozekruis Pers 1994
Mezinárodní škola Zlatého Růžového Kříže
Lectorium Rosicrucianum, Centrum Praha
Křesomyslova 8, Praha 4
tel./fax: +420 (2) 41403462
e-mail: [email protected]
http://www.lectoriumrosicrucianum.org
ISBN 90-6732-260-1
Copyright © 2001 Rozekruis Pers, Haarlem, Nizozemsko
4
OBSAH
Předmluva ..........................................................................7
I Magnetické proudy ............................................................9
II Země a Nebeská země .....................................................14
III Létající talíře ....................................................................20
IV Lilith a Lulu .....................................................................26
V Cesta Růžového Kříže......................................................31
VI Odhmotnění .....................................................................36
VII Velmi Starý a legenda o Hoël Dhatu ................................43
VIII Levá a pravá stezka ..........................................................49
IX Okultní proces a transfigurační proces ............................53
X Jediné řešení ....................................................................56
5
6
PŘEDMLUVA
Témata, o nichž se pojednává v tomto vydání, byla hlavním
programem konference, kterou Lectorium Rosicrucianum pořádalo
v roce 1958 v konferenčním místě Renova, v Lage Vuursche
v Nizozemsku.
Jan van Rijckenborgh tehdy v konferenčních proslovech s jasnozřivým pohledem vylíčil velkolepý obraz kosmu, mikrokosmu
a makrokosmu a s velkou naléhavostí postavil posluchače před
nutnost konečné volby mezi cestou vedoucí k smrti a cestou
vedoucí k životu.
O mnoho let později, v době, kdy se lidé ze všech sil namáhají
podrobit si vesmír, je obsah těchto proslovů možná ještě aktuálnější.
Jsme rádi, že toto poselství, které bylo tehdy zveřejněno pouze
formou článků v časopisech, můžeme nyní nabídnout širšímu okruhu
čtenářů v knižní formě.
Kéž toto vydání přispěje k tomu, aby mnoho hledajících lidí
objevilo světlo pravdy.
Rozekruis Pers
7
8
I
MAGNETICKÉ PROUDY
Každý jistě zná gravitaci a jevy s ní spojené. Gravitaci způsobuje
mohutná magnetická síla naší Země. Země je obrovským
magnetem. Tuto magnetickou sílu vyzařují nejen oblasti obou
zemských pólů, ale každý čtvereční centimetr jejího povrchu.
Magnet má dvě charakteristické vlastnosti: přitahuje a odpuzuje.
Co přitahuje a co odpuzuje? Přitahuje předměty, tělesa, proudy
a síly, které jsou s ním shodné, sympatické. Vše, co se vůči němu
chová protikladně, antipaticky, odpuzuje. V magnetickém poli
Země lze oba tyto proudy zřetelně rozlišit. Odpuzující proud je
současně vyzařujícím proudem, který zjevuje kvalitu planety.
Vše, co je nebo si přeje být s touto kvalitou v harmonii, je pak
přitahujícím proudem vdechováno.
Antipatické chování je tedy pouze vlastností vyzařujícího
magnetického proudu zemského pole. Tento proud se chová
antipaticky vůči silám, věcem a stavům, které jsou svou povahou
planetě nepřátelské a škodlivé. Dbá o to, aby se do planety
nedostalo nic, co by jí neprospělo.
Antipatický proud tak zašti�uje proud sympatický. Jestliže
antipatický proud něco identifikuje jako nepřátelské nebo škodlivé,
tedy jako neprospěšné, disharmonické, pak je vyloučeno, aby to
sympatický proud mohl přijmout. Zákony sympatie a antipatie
jsou tedy čistě přírodní zákony, jejichž neporušená působnost
9
je nesmírně důležitá pro přírodní hospodářství. Mohou však
zdegenerovat a stát se pak nanejvýš nepříjemnými, škodlivými
a nebezpečnými. Pokud tato degenerace překročí určitou hranici,
může se život na Zemi stát dokonce nemožným.
Dále je vyzařující magnetický proud samozřejmě také
proudem, který zjevuje všechny nedostatky a potřeby planety,
aby přitahující proud přijal a vdechl vše, co planetární
hospodářství z meziplanetárního pole potřebuje. Magnetické
pole Země je tedy dechovým polem se zřetelně rozpoznatelným
nádechem a výdechem.
Jak je dále známo, Země a vše, co na ní a v ní žije, potřebuje:
1) pevné látky, tekuté látky a plyny;
2) étery;
3) astrální fluida.
Země má proto také tři těla: látkovou sféru, éterickou sféru
a astrální sféru. Podle toho lze rozlišovat zemský magnetismus.
Oba proudy, jak přitahující, tak i vyzařující, mají fyzické, éterické
a siderické vlastnosti a vibrace. Jmenovaná tři těla Země tvoří
proto ve spojení s těmito magnetickými proudy jedinou obrovskou
chemickou laboratoř, v níž se vše, co je pro Zemi a její životní
vlny nezbytné, samo vyrábí a přeměňuje pro vlastní potřebu.
Planeta se tak o sebe stará téměř výhradně sama.
Velký zdroj zemských magnetických sil se nachází v Zemi.
Tento zdroj má svůj původ ve Slunci, kterým je živen. Proto je
Země bezprostředně dítětem Slunce.
Dále je Země »Matkou nás všech«. Je určitým způsobem
polarizována, to znamená, že v magnetickém zdroji Země existují
dva nanejvýš citlivé magnetické body, které na zemském povrchu
známe jako dva magnetické póly. Sklon magnetické osy Země
a všechny její pohyby jsou závislé na Slunci, které určuje veškeré
poměry v slunečním systému. Tak mají všechny magnetické
procesy v Zemi a v jejím okruhu, stejně jako všechny chemické
10
procesy a životní aspekty, svou vlastní povahu, vlastní stavbu
atomů a vlastní polarizaci atomů, naprosto odlišnou od stavby
a polarizace atomů ostatních planet našeho slunečního systému.
Proto má každá planeta jiný magnetický systém.
Protože ale všechny nám známé planety jsou dětmi jednoho
a téhož Slunce, je jasné, že i přes jejich odlišnosti mezi nimi
panuje blízké příbuzenství a mocné společné zájmy, které musí být
vzájemně respektovány. Slunce tvoří se svými dětmi úzce spjatou
rodinu, v níž spolupracují všichni členové. Je třeba vysvětlit,
jak tato spolupráce vypadá, aby nikdo nezůstal nepřipraven na
přicházející a již se uskutečňující světové události. Naše Země
jako dítě sluneční rodiny totiž opět jednou dělá vše pro to, aby
ostatní členy rodiny naplňovala velkou starostí.
Vysvětlili jsme, že na Zemi existují dva magnetické proudy a jaké
jsou jejich funkce, a dále, že je těmito magnetickými silami
řízeno, regulováno a uskutečňováno přírodní hospodářství. Země
je tedy obklopena velkým magnetickým polem, v němž je možné
rozpoznat přitahující a vyzařující proudy. Kdybychom nyní mohli
po horizontálních spirálách vystoupit až na vnější hranici tohoto
magnetického pole, zjistili bychom, že přitahující i vyzařující
proudy v určitém okamžiku ztrácejí své specifické dynamické
vlastnosti a přecházejí do téměř tichého, prohloubeného,
vertikálního proudění, ve kterém pozemský alchymický proces
zcela ustal.
V této magnetické zóně neutrality ukazuje Země svou tvář,
svou narušenou skutečnost. Tak je tomu i u ostatních planet.
Rozličné planety tak vytvářejí jedno místo setkávání. V tomto
poli zklidněných magnetických proudů se setkávají synové
a dcery Slunce. Zde se soustřeďují všechny magnetické výsledky
planetárních bytostí. Ač různých vibrací a atomových polarizací,
přece mají mnoho společného a spojuje je společný zájem.
Prostřednictvím tohoto pole vzniká meziplanetární alchymická
11
laboratoř, interkosmické záření. Všechna magnetická pole, která
přešla do klidu, si navzájem posílají své proudy. Schopnosti
všech jsou pod vedením Otce k dispozici všem ostatním.
Na působení těchto zvláštních druhů magnetického záření
se zakládají celé mytologie a stejně tak se na něm zakládá
i gnostické učení o eónech.
Kromě specifických druhů zemského magnetického záření
jsou patrné ještě nesčíslné další vertikální magnetické vlivy. Tyto
však nikdy »nenaléhají«, jedině kdyby Země narušila své vlastní
hospodářství natolik, že by ostatní členové rodiny museli opět
zasáhnout. Celý sluneční systém je gigantickou magnetickou
koulí nesmírné rozmanitosti a mnoha planetárních vlastností.
Avšak všechny formy planetárního života jsou vzájemně sladěné
a na sobě závislé.
Proto je vědecky pochopitelné, že kvůli životu na Zemi, plném
sporů, válek a atomového štěpení, vzniká ve velké sluneční
rodině disharmonie. Staré gnostické mytologie to naprosto jasně
vyjadřují v příbězích o válce Eónů. V naší době jsme bezprostředně
konfrontováni s výsledky atomových experimentů. Není snad
dne, abychom nečetli o stavbě nebo odpálení raket, o umělých
satelitech Země, o konstrukci kosmických lodí nebo o prozatím
ještě nevyřešeném tajemství létajících talířů.
Ve velké makrokosmické sounáležitosti, v níž je naše Země
jako kosmos členem sluneční rodiny, je člověk mikrokosmem,
planetou v malém. Naše mikrokosmické pole je se vším, co se v něm
nachází, včetně naší osobnosti, naladěno na pozemské kosmické
pole a tím zároveň také na sluneční kosmické pole.
V mnoha ohledech jsme dětmi Země a každý atom našeho malého
nebeského těla, našeho mikrokosmu, který má rovněž tvar koule,
je polarizován pozemským magnetickým polem a je s ním sladěn.
Všichni proto máme ten nejvyšší zájem na všem, co se na povrchu
a uvnitř Země, v celém hospodářství přírody i ve slunečním systému
odehrává a vyvíjí, protože jsme s tím úzce spojeni. Poruchy v kosmu
12
(naší Zemi) jsou příčinou poruch v makrokosmu (ve slunečním
systému) i v mikrokosmu (našem těle) s jeho hrubohmotnými
a jemnohmotnými aspekty. Naše životní problémy jsou vždy
vysvětlitelné z magnetických procesů, vývojů a konfliktů.
Naše »Matka Země« je jako kosmos dítětem Slunce, ale právě
tak jím je i člověk jako mikrokosmos. Obyvatelé všech planet
našeho slunečního systému jsou našimi bratry a sestrami. A to,
co nazýváme »Gnose«, není nic jiného, než pravda a realita
všeho toho, co je v celém slunečním systému zakotveno jako
nejvyšší božská idea.
Pravý gnostický člověk není již obyvatelem Země, nýbrž
Slunce. Tím je míněn sluneční systém jako celek, jako Tělo
svaté Země, magnetické spojení s Bohem a jeho plánem jako
mikrokosmem. Gnostický magnetický proces vede k tomuto
vznešenému a nádhernému cíli.
13
II
ZEMĚ A NEBESKÁ ZEMĚ
V předcházející kapitole jsme vám představili sluneční systém
jako magnetickou kouli, jako systém spolupůsobících a na sobě
závislých magnetických proudů. Je-li nějakým způsobem narušen
velký plán, na němž je celý systém založen, pak tyto proudy na
sebe působí a vzájemně se korigují.
Chceme nyní blíže zkoumat povahu takového narušení, jeho
příčiny, projevy a následky. Nejprve musíme vaši pozornost
zaměřit na životní vlnu, která Zemi z největší části ovládá,
totiž na lidstvo.
Lidstvo obdrželo Zemi jako místo k přebývání s úkolem, aby ji
zalidnilo a ovládlo, aby jí sloužilo a zvelebilo ji. K pochopení stačí,
když si jen připomenete příběhy o Stvoření v legendách a mýtech
různých svatých písem a Univerzálního učení.
Zrozeno ze země, z látky, to znamená ze sil a magnetických
principů Země, bylo lidstvo včleněno do přírody, aby ji svými
přirozenými možnostmi naplnilo a zvelebilo. Mezi lidstvem a naší
planetou tedy existuje vzájemné působení a vzájemná závislost.
Dítě, lidstvo, přijímá od Matky, Země, určité schopnosti. Mezi
oběma tak vzniká přirozené pouto lásky a je pochopitelné, že dítě
je pokračováním myšlenky, která je základem matky.
V této sounáležitosti a vzájemné závislosti představuje dítě další
vývoj velké myšlenky, a proto je vybaveno schopnostmi, které
14
schopnosti matky v určitém smyslu překračují. Dítě je tak schopno
matku dále zušlech�ovat, nebo ji zničit.
Lidstvo vlastní elektromagnetickou sílu, přejatou od mateřské
Země. Tato síla se projevuje v oboustranném vzájemném působení
se Zemí. Přesto je to síla, která může Zemi s její magnetickou
povahou produchovnit, to znamená, že může všechna tři těla
Země v osvobozujícím smyslu změnit. Toto bylo myšlenkou
Boha, která byla základem všeho.
Mluvíme zde záměrně v minulém čase, nebo� spolupráce mezi
Matkou a dítětem v této vývojové linii nepokračovala. Proto se
již po celé eóny uplatňuje úplně jiná vývojová linie. Jistě chápete,
že myšlenku Boha nelze natrvalo znásilňovat, stejně jako jí nelze
klást odpor. Boží plán s lidstvem se neustále naplňuje, a� už
v harmonii nebo v disharmonii.
Lidstvo však své původní poslání v božském nouzovém řádu
v průběhu světových dějin nenaplnilo. Odklonilo se od velké
myšlenky a tím se na ní dopustilo násilí – šlo svými vlastními
cestami. Následky se vymstily na Matce. Mezi tělem Matky
s jeho magnetickými silami a lidstvem vznikla disharmonie.
V důsledku toho těla Matky stále více tuhla a tvrdla. Stejnou
měrou krystalizovala a degenerovala těla lidí.
Ze spolupráce povstalo zlo a zkáza. »Roztrpčenost a mocný
hněv«, řekl by Jakob Böhme. Nad lidstvem a jeho Matkou vzplanul
Boží hněv, to znamená, že lidstvo roznítilo tento temně
rudý oheň a jeho Matka reagovala, nebo� nemohla jinak.
Magnetické záření Země, její magnetické působení, odpovídá
přesně chování lidstva.
Zlo a jeho následky zachvátily podle přírodních zákonitostí celý
sluneční systém. Tím byla v celém slunečním systému zapálena
pochodeň disharmonie. V průběhu historie lidstva docházelo
k meziplanetárním magnetickým konfliktům, jejichž následky
byly poci�ovány na všech planetách a na každé planetě s jejím
lidstvem rozpoutaly hněv.
15
Bude vám možná také jasné, že učenci a vůdcové převládajících
životních vln na jednotlivých planetách již v určitém okamžiku
neviděli vnější projevy hněvu a jeho účinky jako následek hříchu
svého vlastního lidstva – přestože církev mluví o hříchu – ale
brali je jako čistě přírodní jevy, jako kosmické a interkosmické
procesy, jako magnetické bouře a odchylky, které měly různé
úkazy a následky.
V době, kdy hněv zasáhl celý sluneční systém, mělo samozřejmě
lidstvo každé planety určitý stupeň vývoje. Některá lidstva dosáhla
mnohem vyššího vývojového stupně než naše lidstvo, jiná opět
nižšího. (O »vývoji« se tu však dá hovořit jen ze zcela určitých
hledisek.) Na které planetě a kterým lidstvem byl hněv zapálen,
není pro tuto chvíli důležité. V každém případě museli všichni
obyvatelé slunečního systému s touto skutečností počítat a vyvíjet
se dál buď cestou, která dokonale odpovídala Boží myšlence,
nebo cestou reakce na hněv ve formě odporu, násilí a přírodního
pudu – tedy buď cestou inteligentního vývoje, nebo přírodního,
instinktivního vývoje. Jakou cestu si každé lidstvo zvolilo,
záviselo plně na stupni vývoje, kterého dosáhlo v okamžiku,
kdy bylo zasaženo hněvem. Naše lidstvo se vydalo instinktivní,
přírodní cestou.
Tímto základním rozdělením se ve stejném okamžiku, kdy
vzplanul hněv, vytvořily dva sluneční systémy. Starý sluneční
systém byl jakoby uzavřen, aby byl vytvořen prostor pro nesčíslné
entity, které byly zachváceny hněvem. Nový sluneční systém se
zrodil z nouze, nebo� Bůh nemůže opustit dílo svých rukou.
Existují tedy dva vesmíry – gnostický vesmír a dialektický vesmír.
A tak existují také dva druhy vývoje: původní vývoj a dočasný
vývoj ve světě hněvu, aby se všichni, kdo se v něm nacházejí,
mohli z něho vysvobodit a opět se spojit s tím původním.
Jestliže jako následek neštěstí existují dva vývoje a dva sluneční
systémy, je možné si představit, že by bezprostředně vznikl třetí
sluneční systém, kdyby hněv vzplanul také v prvním systému.
16
Idea Boha se prosazuje a nelze jí klást odpor.
Tak je také možné si představit, že podle plánu, který je základem
pro naše lidstvo, musí mezi oběma nyní se vyvíjejícími slunečními
systémy existovat vzájemné působení. Proto se říká, že Bůh
neustále svět hněvu napadá a že jsou mu v každé době darovány
možnosti, a sice magnetické možnosti, aby mohl být znovu
zahájen původní vývoj. Proto se říká, že Bůh je Světlo. A bratrstvo
Světla tvoří univerzální řetězec.
Takto jsme vám nyní objasnili, proč v interkosmickém Stvoření
existují dva magnetické systémy: magnetický systém smrti, na
němž se podílejí všichni lidé, a magnetický systém, na němž nemá
podíl žádný člověk, leda by se vydal křížovou cestou růže.
Vra�me se nyní zpět k našemu výchozímu bodu. Existují tedy
dva velmi rozdílné, a přece ze sebe vzájemně zcela vysvětlitelné sluneční systémy, které vznikly v průběhu historického
meziplanetárního vývoje.
Tomu odpovídají dva planetární stavy. Jeden je označován
jako »země«, to je nám známá planeta, kterou obýváme, a druhý
»nebeská země«, mysteriózní planeta, »nebe-země«, které svatý
Jan a také Pistis Sofie v určitém okamžiku »viděli«.
Prozkoumejme nyní, podle jakých přírodních zákonitostí se
uskutečňuje vývoj Země, a jak stejně zákonitě musí Nebeská
země působit na Zemi.
Jaká je Země, takový je i celý sluneční systém, k němuž patří.
Celý sluneční systém existuje v přírodě smrti, v prostoru, v němž
je zažehnut a působí hněv. Všechny planety a jejich obyvatelé
prošli, jak jsme řekli, různými stupni vývoje a rozličnými podobami
osobností, většími nebo menšími než jsou naše, a podle našich
měřítek krásnějšími nebo ošklivějšími. V této souvislosti vám
musíme sdělit, že mytologické postavy, jak nám je líčí různá
náboženství, obsahují velmi mnoho pravdy.
Přes rozdílná vzezření mají všechny tyto tak rozmanité bytosti
17
svůj původ v téže myšlence. Jejich kulturní úroveň je velmi
různá. Dá se říci, že vrchol jejich kultury do jisté míry »zamrzl«
následkem hněvu v okamžiku, když tento zachvátil sluneční
systém. Od té doby se ani jednomu lidstvu nepodařilo překročit
jednou dosažený vrchol své kultury, leda v případě, že se takové
lidstvo mezitím vrátilo ke svému původu a přesídlilo na svou
mysteriózní planetu.
V současné době existuje v našem slunečním systému
přinejmenším jedna vylidněná planeta, na které se již neprojevuje žádný život, nebo� všichni její bývalí obyvatelé dosáhli
transfigurací mysteriózní planety, spojené s jejich planetou,
a na ní pokračují ve svém vývoji. Planeta světa hněvu však
zůstává ještě v slunečním systému, aby se nenarušila jeho přírodní
zákonitost.
V slunečním systému hněvu je vlastním základem existence
strach, sebeprosazování a boj o bytí. Tomu budete jistě rozumět.
V našem slunečním systému jsou lidstva, která v okamžiku
postižení hněvem dokonale znala a ovládala atomovou vědu
a vlastnosti atomů. Naše lidstvo tenkrát z této pozoruhodné vědy,
zabývající se jedním ze základů naší planetární existence, rovněž
něco znalo, ale ne natolik, aby ji umělo ovládat. Proto, když
se naše lidstvo čas od času znovu blíží k onomu původnímu,
zamrzlému vrcholu své kultury, stává se vždy pro celý sluneční
systém smrtelným nebezpečím. Mnohá lidstva slunečního systému
jsou si toho plně vědoma, a proto je naše Země stále pod kontrolou,
obzvláště v době, kdy opět dosahujeme hranice své kultury.
Ostatní lidstva, jejichž kulturní úroveň je vyšší než naše, výsledky
atomové vědy nevyužívají. To je absolutně zakázané! Nevyužívají
je ani pro takzvané mírové účely, nebo� tato lidstva vědí, že
by to znamenalo sebevraždu a zničení planetárních základů.
Nepoužívají ani výbušných látek. Rozvíjejí vědu magnetických
siločar a v nich skrytých energií, s jejichž pomocí se mohou,
pokud dokáží zrušit přitažlivost své planety, pohybovat celým
18
slunečním systémem. Jakým způsobem se to děje, chceme popsat
v následující kapitole.
U všech těchto výkladů musíte mít ovšem neustále na zřeteli,
že veškeré projevy a aktivity obyvatel meziplanetárního systému
náleží plně k přírodě smrti a jsou vysvětlitelné jejich nezbytnou
sebeochranou.
19
III
LÉTAJÍCÍ TALÍŘE
Vyložili jsme již, že existují dva základní zemské magnetické proudy,
a sice vyzařující a přitahující. Tyto proudy vystupují spirálovitě
až do obrovské výše nad Zem, aby pak pozvolna zaujaly vůči
Zemi spíše vertikální polohu.
Představte si nyní, že by nějaké těleso z neobyčejné výše přišlo
do styku s přitahujícím zemským proudem. Toto těleso by se
nejprve řítilo kolmo k Zemi, pak by se ale pohybovalo ve spirále
kolem Země, až by nakonec přistálo. Kdyby se potom toto těleso
napojilo výhradně na vyzařující zemský magnetický proud,
muselo by nastoupit cestu v přesně opačném směru.
Pokusili jsme se vám vysvětlit, že kromě magnetismu Země
mohou v zemském poli působit úplně cizí magnetické proudy.
Jsou to proudy, které Země ani nepřitahuje, ani neodpuzuje. Tyto
magnetické proudy přicházejí od ostatních nebeských těles
našeho slunečního systému. Jsou sice příbuzné s pozemským
magnetismem, nebo� patří k velké jednotě slunečního systému,
v němž také Země zaujímá své místo, ale protože jejich vibrace
a struktura atomů je odlišná, tato magnetická pole se navzájem
buď vůbec neruší, nebo jen nepatrně. Takto se přibližně vertikálním
zářením vzájemně dosáhnou všechny druhy magnetického záření,
přestože úhel jejich dopadu je různý.
20
Podobně se dá vysvětlit, jak těleso přicházející z planety od
nás nejvzdálenější, například z Neptunu, může celým slunečním
systémem putovat k Zemi, poháněno vyzařujícím magnetickým
proudem Neptunu. V zemském poli pak stačí, aby se toto těleso
opačným postupem opět přeladilo na přitahující magnetický proud
Neptunu, a tak bezpečně nastoupilo cestu zpět.
Představte si nyní dále, že by lidstvo na některé z planet zkoumalo různé planetární magnetické proudy planety a poznávalo
jejich povahu, až by nakonec znalo veškeré planetární magnetické
formule všech planet.
Dejme tomu, že by se tomuto lidstvu podařilo zhotovit
přístroje, s jejichž pomocí by mohlo silou vlastního vyzařujícího
magnetického proudu překonat přitažlivou sílu přitahujícího
planetárního magnetického proudu. Toto lidstvo by pak dokázalo
neutralizovat vlastní planetární přitažlivost, a mimo to by
mělo možnost samostatného vývoje a mohlo by svou planetu
libovolně opouštět v kosmickém dopravním prostředku, který by
byl vybaven odpovídajícími přístroji.
Je pochopitelné, že by se tyto přístroje daly přepnout na zemské
magnetické pole, a tak by bylo možno podle libosti podnikat
horizontální lety nad povrchem Země.
Před zpáteční cestou by stačilo přístroje zase opatrně přeladit na
přitahující proud, na přitažlivou sílu vlastní planety, a tak nastoupit
zpáteční cestu domů, aniž by let měl charakter pádu.
To vše by se dělo bez použití jakékoliv explozivní síly a bez
experimentů, které by mohly ohrozit sám základ slunečního systému.
Kromě zmíněných přístrojů by samozřejmě musely být kosmické
lodě postaveny z takových slitin kovů, jež by vyhovovaly všem
požadavkům.
Musíme vám sdělit, že různá planetární lidstva mají teoretické
i praktické znalosti, aby takové přístroje a dopravní prostředky
dokázala postavit. Tyto znalosti měla tato lidstva již v době, když
21
v dialektickém vesmíru vzplanul hněv. Zprávy všech dob o létajících
talířích a všechno, co jsme o nich mohli v poslední době zjistit,
jsou toho dostatečným důkazem.
Chybí nám potřebné vědecké a technické znalosti, abychom
vám mohli dát uspokojující vysvětlení o správném sestavení
takového dopravního tělesa. Můžeme vám nanejvýš poskytnout
obraz o tom, jak to vidí laik. Jak víte, elektřina je průvodním
jevem každého magnetického proudu. Kde je magnetická síla,
tam je vždy také elektřina. V celém vesmíru je proto k dispozici
gigantická elektrická síla, kterou nelze nikdy vyčerpat. Naši
učenci v průběhu doby už jednou pomocí velmi nedostatečných
přístrojů prokázali, že musí být možné tuto atmosférickou
nebo kosmickou elektřinu zachytit. Stává se také, že při
mohutných atmosférických elektrických výbojích dojde ke
zničení přístrojů.
A� už je tomu jakkoli, cestovatelé z vesmíru mají znalosti
i přístroje k tomu, aby mohli kosmickou elektřinu všude
zachycovat a koncentrovat ji na poměrně malém prostoru. S její
pomocí vytvářejí ve svém dopravním prostředku a jeho okolí
elektromagnetické pole. Když pak toto pole podle potřeby střídavě
přepólují pozitivně nebo negativně, to znamená, že je vyladí na
planetární proud severního nebo jižního pólu, mohou svou planetu
opouštět a opět se k ní vracet.
Rychlost jejich prostředků závisí na zesílení nebo zeslabení
příslušného elektromagnetického pole. Když dále připustíte, že
vesmírní cestovatelé jsou schopni naladit své přístroje na každé
jiné, libovolné planetární pole, pak si můžete představit, že pro
takové bytosti je cestování prostorem právě tak jednoduché, jako
pro nás jízda na kole.
Je přirozené, že pro technicky vyškolené lidi tím zdaleka není
všechno řečeno a už vůbec nemohou být vyřešeny všechny otázky.
Na takové technické otázky ani nemůžeme dát vyčerpávající
odpověď, protože se ve škole Zlatého Růžového Kříže těmito
22
problémy nezabýváme z technické stránky. Můžeme ale s jistotou
konstatovat, že nějaká bytost, která umí s elektromagnetickým
proudem pracovat, dokáže mnohé problémy takovéhoto
druhu vyřešit.
To vše – a to zdůrazňujeme – patří absolutně k praxi životních
vln v dialektické říši přírody smrti.
Každý atomový vandalismus – a experimentování s atomovou
vědou je vandalismem – se bezprostředně projeví v magnetických
zemských proudech. Tím se narušuje spolupráce v slunečním
systému.
Sluneční systém je, jak bylo řečeno, magnetickým systémem.
Když pozemské lidstvo, hnáno slepými instinkty, atomovými
bombami a experimenty s nepředstavitelně vysokými energiemi
otřásá samotnými základy meziplanetárního systému – nebo� o
to se jedná – pak jsou touto dezorganizací vtaženy do společného
utrpení všechny planety. Četné řetězové reakce pak mají za následek
sebevraždy a vraždy obyvatel celého slunečního systému.
Existuje přirozeně ještě mnohem více příčin dezorganizace
zemského magnetického pole a tím i slunečního systému.
Takové následky má totiž každý neblahý stav lidstva. Avšak
tam, kde technika a bezuzdnost vědy slouží zlu, narůstá
nebezpečí do nepředstavitelných rozměrů.
Ačkoliv se ve všech dobách mluvilo o meziplanetárních
návštěvách kosmických lodí, nyní jsou takové návštěvy na
denním pořádku. Ano, jsme přesvědčeni, že v současné době
není ani vteřiny, kdy by v naší atmosféře nebyl přítomen velký
počet takovýchto dopravních prostředků.
Nyní můžete položit otázku, co dělají tyto kosmické lodi
a jejich posádky v našem životním poli? Chtějí nás jen pozorovat
a zkoumat? Nebo v nás svou přítomností chtějí vzbuzovat strach?
Ohrožují nás mohutnými útoky?
Na to se dá odpovědět jedině to, že si nás nepotřebují prohlížet,
nebo� vědí lépe než my, co se u nás děje. Proto také nepotřebují
23
nic zkoumat, nebo� z minulosti vědí, co mohou očekávat, když
lidstvo opět dosahuje hranice své kultury. Běžnému člověku také
nemohou nahánět strach, nebo� masový člověk se vždy skloní
před autoritou a bezpodmínečně ji následuje. Autority tyto zjevy
popírají a tisk i rozhlas je v tom obyčejně podporují. Kromě toho
se kosmická tělesa pokud možno vyhýbají zalidněným oblastem,
aby byla co nejméně nápadná.
Dále nás, alespoň prozatím, ještě nenapadnou, protože každé
zničení například velkých zásob atomových bomb různého
druhu by mělo za následek strašlivou katastrofu pro celý sluneční
systém.
Trvalá přítomnost kosmických lodí, které ostatně všechny
nepocházejí z jiných planet, v naší atmosféře má tedy docela
jiné vysvětlení. Jsou totiž nepřetržitě zaměstnány obnovováním
zemského magnetického pole, otřeseného a rozvráceného lidstvem.
Počínaje magnetickými póly Země, kde běžně přistávají, mají
skupiny kosmických lodí stále co dělat, aby obnovily vibrace
přitahujících a vyzařujících proudů. Musí třídit, čistit a regulovat,
»usměrňovat« rozvrácená magnetická pole a nabíjet je tak, aby
interkosmické hospodářství bylo udrženo v co nejlepším stavu,
jak to jen ještě jde.
Kosmické lodi vykonávají tedy velmi prospěšnou práci. Bez
této pomoci by tento náš zjevený svět a celý sluneční systém
musel už dávno zaniknout.
Tuto práci vykonávají převážně v ryzí sebeochraně, nebo�,
jak pochopíte, všechny tyto bytosti nejsou s to s konečnou
platností odstranit a vyhladit zlo vytvářené a vyvolávané
pozemským lidstvem.
Lidstvo musí svou karmu vyhladit samo. Proto čištění
magnetické atmosféry spočívá v koncentrování veškerého zla.
Tato koncentrace se děje tam, kde horizontální siločáry přechází
ve vertikální. V přítomné době dosahuje koncentrace takového
rozsahu, že je téměř viditelná a neustále narůstá a houstne.
24
Je jasné, že tím vzniká opět nové nebezpečí, totiž
koncentrace svrchovaného zla, která je proto také dvojnásobně
silná a nebezpečná. Koncentrace zla má ovšem také svůj protějšek.
Právě vylíčeným procesem se totiž provádí i koncentrace
morálních, mentálních a náboženských kvalit lidstva. Je to
tedy koncentrace dialektického dobra, které se staví na odpor
proti zlu.
O těchto dvou koncentracích se bude nyní v oblasti naší
existence hovořit ve zcela novém smyslu. Pochopíte, proč
někteří lidé říkají, že se v zemském magnetickém poli objevily
dva nové měsíce.
25
IV
LILITH A LULU
Při čtení předchozí kapitoly jste si pravděpodobně ujasnili,
že opatření, která v sebeochraně podnikají jiná planetární
lidstva, mají vyčistit zemskou magnetickou sféru od zla,
vyvolávaného pozemským lidstvem. Vyzařované zlo by jinak
nade vší pochybnost způsobilo nesmírné škody všem ostatním
magnetickým systémům náležejícím ke slunečnímu systému
a bylo by tak pro celý sluneční systém osudným.
Musí vám být ale také jasné, že toto čištění neznamená likvidaci
všech neblahých hodnot, látek a sil, ale nanejvýš koncentraci
všech disharmonických vývojů a veškerého zla v atmosféře.
Kosmické lodi, které se touto prací zabývají, se plně naladí na
původní, čisté zemské záření naší dialektické planety, to znamená
na takové záření, jaké by tu mělo být podle původního nouzového
plánu, který je základem slunečního systému.
Vše, co lidstvo produkuje a co není v souladu s tímto původním
zářením, se očistným procesem koncentruje v jednom bodě
zemského magnetického pole, a sice tam, kde spirálové záření
přechází ve vertikálu. Když nyní uvážíte, co všechno lidstvo
podniká v disharmonii s původním zemským zářením, pak nutně
dojdete k závěru, že koncentrace musí být dvě.
Za prvé zjistíte, že všechno zlo, které lidstvo svým myšlením,
chtěním a jednáním vytváří, je příčinou magnetických poruch.
26
A když ještě pomyslíte na důsledky atomového vandalismu a na
všeobecnou bezuzdnost vědeckých kruhů, pak poznáte současnou
koncentraci všeho zla dnes žijícího lidstva.
Za druhé pochopíte, že s původním zemským zářením nejsou
v souladu ani tisíceré spekulace lidstva v oblasti náboženství
a měš�áckého humanismu. Proto jsou i tyto síly koncentrovány
a původními zemskými proudy neutralizovány.
Tyto dvě koncentrace skutečně existují a díky přitažlivosti hmoty
mezitím zhoustly tak, že je možné je vnímat. Mluví se o dvou
měsících, o dvou nových nebeských tělesech kromě nám známého
Měsíce. Jedná se zde tedy o koncentraci elektromagnetických sil,
a proto můžeme hovořit o dvou elektromagnetických polích.
Protože tato pole byla z magnetického pole Země odstraněna
a vedou svůj vlastní život, nemohou nyní svým zlem sluneční
systém znečistit. Jejich působnost však byla pro sluneční systém
nebezpečná, nebo� ovlivňovala zemské magnetické pole.
Nyní se ovšem ve své izolovanosti pokoušejí obrátit na své tvůrce,
doposud tomu ale brání určité působení rovnováhy. To, co
lidstvo samo vytvořilo, je s ním přirozeně spjato. Vše, co vzešlo
ze Země, je kolektivem lidstva opět přitahováno. Momentálně se
to ještě nemůže na lidstvo vylít, nebo� tomu ještě brání vyzařující
zemský proud.
Z obou těchto měsíců však vyzařuje mocný vliv, a to na všechny,
kdo se s nimi na základě svého životního stavu shodují. Tento
vliv má již hrozné následky, ačkoli se ještě o žádném vylití
nedá mluvit.
Je vám jistě jasné, že jednou nadejde okamžik, kdy bude
magnetický potenciál těchto dvou dočasných nebeských těles
tak silný, že magnetická síla jejich záření překoná zemský
vyzařující proud.
Jakmile k tomu dojde, vylijí se oba dva měsíce na Zemi, doslova
na ni spadnou a způsobí strašlivé katastrofy, takže pozemský
život, jak jej známe nyní, se stane nemožným.
27
Dnešní stav znamená šibeniční lhůtu jak pro lidstvo, tak také
pro Zemi a celý sluneční systém. I malé dítě dokáže pochopit,
že lidstvo na všech úrovních svým dnešním životním stavem
intenzívně živí a posiluje magnetický potenciál obou těchto
neblahých poslů. Lidstvo samo přivolává den svého zániku.
Nejosudnější z obou měsíců, který je nabitý mocným zlem,
nazývali staří též Lilith. Byl znázorňován ženou, ochotnou ke
všemu nízkému a zvířeckému. Druhý měsíc, živený měš�áckou
představou dobra, se nazývá Lulu. Bývá rovněž znázorňován
ženou, která lidstvo svádí k dobrotě bez jakékoliv hloubky, smyslu
a hodnoty, a tak ho rovněž připoutává k bludu.
Univerzální učení mluví o mysteriózních měsících, které se
ve světových dějinách zjevují jen občas. Když se však zjeví a stanou
se viditelnými, pak lidstvu zvoní umíráček. Lilith a Lulu se v historii
světa již nejednou objevily a zase opět zmizely. Co to znamená, vám
bude nyní jasné. Jejich současné zjevení je proto pro celé lidstvo oním
známým: »Sečteno – zváženo – a shledáno příliš lehkým.«
Že oba tyto měsíce tvoří současně životní pole, vám bude jistě
také jasné. Tento život se přirozeně shoduje s vlastním stavem
měsíců. Způsob a stav těchto životů by se dal popsat, ale vynecháme
to, nebo� by vás takové líčení velmi vyděsilo a myšlenkové obrazy
by vás pak po dlouhou dobu pronásledovaly ve dne i v noci.
A působení myšlenek tohoto druhu by jen uspíšilo den katastrofy,
o to víc, že by vám tento život, jakkoli gigantický a groteskní,
připadal velmi známý.
Oba mysteriózní měsíce jsou velmi svéráznými zrcadly, která
dalekosáhlým a neobyčejným způsobem odrážejí a oživují veškeré
chování lidstva. Možná také znáte zfilmovanou povídku o člověku,
který zírá do zrcadla a kromě sebe vidí v zrcadle ještě někoho
jiného, obdařeného vlastním životem. Tento dvojí stav ho málem
připraví o rozum a způsobí mu mnoho komplikací. Poznáváte
jistě, že myšlenka, na níž autor vystavěl svůj příběh, je naprosto
známá a pravdivá.
28
Proč to popisujeme? Nejenom proto, že bychom se jako
příslušníci lidstva měli obávat vlivů měsíců Lilith a Lulu, ale
hlavně proto, že to vše má pro vás zcela zvláštní smysl, totiž
pokud chcete jít stezkou Růžového Kříže.
Váš mikrokosmos je svět v malém a vaše osobnost v mnoha
ohledech tento mikrokosmos ovládá a ovlivňuje. Dá se říci, že vy
jste lidstvem svého mikrokosmu. Pokud tedy jdete stezkou se vší
opravdovostí, jaké jste schopni, pak se ve vašem mikrokosmickém
systému něco děje, něco, co se podobá práci, kterou provádějí
létající talíře a posádky kosmických lodí k vlastnímu užitku
a k oddálení exekuce lidstva.
Jestliže váš mikrokosmický systém zaplaví elektromagnetické
záření Gnose, je z něj všechna zloba a disharmonie vypuzena.
Celé mikrokosmické magnetické pole vaší osobnosti a vaší
aurické bytosti je očiš�ováno. Často se tak děje, aniž byste si to
uvědomovali, nebo� už jenom zasažení růže srdce gnostickým
ohněm způsobí ve vašem magnetickém poli částečné očištění.
Nesmíte se ale domnívat, že tato očista je dokonalá. Jedná
se pouze o vyhnání, vypuzení zla. Vzniká, stejně jako u našeho
kosmu, dvojí koncentrace, Lilith a Lulu, známé jako »strážci
prahu«.
Oba pocházejí od vás samotných. Vy jste je stvořili. Jsou tedy
při vás, dokud je sami nerozpustíte a nezničíte. Dokud se tak
nestane, stojí jako hrozba v určitém místě vašeho magnetického
pole vně vaší aurické bytosti.
Jakmile své jednoznačné nasměrování na Gnosi vzdáte
a upadnete – jedno z jakého důvodu – zpět do starých životních
zvyklostí, do nějaké neřesti, ihned se spojíte se svými strážci.
Zřítí se na vás jako blesk, podobní ohnivému plameni, se všemi
odpovídajícími následky. S těmito účinky souvisí velmi mnoho
chorobných stavů, dědičných vloh a nervových konfliktů.
Je proto neskonalou milostí, když už jen pouhé spojení s Gnosí
znamená očištění. Avšak stejně tak je naléhavě nutné zničit živý,
29
vibrující rozklad samotný.
Je nádherné vědět, že se vzhledem k novému životnímu postoji
nemusíte svých dvou strážců ve vašem mikrokosmu obávat. Když
jen vytrváte, budou oba tito strážci, kteří jsou zpočátku podobní
obrům, stále slabší. Scvrknou se, až přestanou existovat. Tento
proces se nazývá »projít kolem strážce prahu«. Je to neochvějné
setrvání na stezce.
Proto je tak neblahé pro ty, kdo jsou na stezce a jsou vždy
znovu silovým polem očištěni, když své strážce opět připustí.
Tím se celý mikrokosmický systém opotřebovává v takové míře,
že může úplně zmizet.
Nyní také pochopíte, proč děti světla, když světlo opustí,
padnou hlouběji než děti temnoty. Jejich pád totiž způsobí, že
jsou svými vlastními strážci naprosto dezorganizováni a stanou
se bezmocnými obě�mi obou světových strážců.
Proto je stezka vznešená, krásná a plná milosti! Kdo po ní kráčí,
může být od prvního okamžiku skutečně svobodný. Může ale také
být a stát se mlýnským kamenem pro ty, kteří nechápou, nechtějí
a nejednají. To nech� je všem jasné!
30
V
CESTA RŮŽOVÉHO KŘÍŽE
Konstatovali jsme, jak velmi se rozmáhá otrava naší životní
atmosféry a jak je tato na druhé straně interkosmickým zákrokem
čištěna koncentrováním jedu v naší atmosféře.
Toto opatření má uvést do souladu kosmické záření vycházející
od Země s požadavky ostatních částí slunečního systému tak, aby
nebezpečné riziko, které z extrémních pozemských stavů vzniká
pro celý náš sluneční systém, bylo sníženo na nejmenší možnou
míru. Proto mají Zemi, jak jsme již popsali, její druhové v slunečním
systému pod neustálou kontrolou.
Kromě toho vám bude jasné, že nakupení, koncentrace sil zla
a jedů zaviněných a vytvářených lidstvem nemůže nikdy znamenat,
že by nyní bylo také odstraněno nebezpečí pro lidstvo. Proto
se koncentrace kolektivně vytvářeného zla v měsíci Lilith stala
silným polem záření, zrcadlem, které k člověku zesíleně odráží
zpět to, co sám stvořil.
To musí nezbytně vést k všeobecně silnější otravě všech
životních podmínek, ke stále ostřeji vystupujícím, nanejvýš
politováníhodným poměrům osobního i společenského rázu.
Dochází ke stále prudšímu degenerativnímu vývoji, který bude
stále více přecházet z téměř horizontální linie do vertikální.
Tento běh věcí se nezadržitelně naplní, a tak se staneme svědky
tvrdého, dramatického zápasu mezi skupinou, která je vědomě
31
stále horší, a skupinou těch, kteří usilují o takzvané dobro. Nebo�
vedle Lilith, jak jsme psali, se ukazuje měsíc Lulu jako koncentrace
záření veškeré občanské, dialektické humánní dobroty, a stejně
tak i všech náboženských snah. Je to koncentrace lidské touhy po
dobru. Tato touha ale nemá v systému našeho nouzového řádu
místo, nebo� vychází z neustále opakované a při životě uměle
udržované ideje, že tento svět, naše příroda a naše bytost se
mohou vyvíjet k dokonalosti.
Proto se budou skupiny na straně dobra pokoušet nejrůznějšími
formami osvěty, kongresy, smlouvami, spolky, hodinami modlení
a církevními shromážděními čelit nastávající temnotě noci
a neutralizovat ji. V každé vteřině pak budou vyslovována svatá
jména, ale bez výsledku. Točící se kolo nelze zastavit.
Ukazuje se, že většina lidí stále ještě nepoznala, že přesto
existuje cesta vykoupení, cesta věčného vysvobození pro svět
a lidstvo. A i kdyby tato cesta byla známa, tak by nemohla být
přece nikdy ohýbána podle vlastní vůle a vkusu, ani s celou
koncentrovanou dobrotou Lulu. Proto je dialektické »dobro«
příčinou zániku stejně jako dialektické »zlo«.
Vzhledem k tomu, že všechny tyto procesy již probíhají a již
dlouho se nacházíme v době rozhodnutí, nemáte už čas přibližovat
se cestám Boha, jak je zjevuje Gnose, čistě filosoficky, nejprve je
ze všech stran pozorovat a dlouho zvažovat, zda máte jít cestou
k životu či nikoli!
A� už tomu nyní věříte nebo ne, a� to chápete nebo ne, ujiš�ujeme
vás, že běh věcí se definitivně obrátil. V nejbližší budoucnosti to
poznáte stále zřetelněji. Musíte mít již teď jasno, zda se vydáte se
skupinou povolaných k cíli osvobození.
Je to skupina, která se osvobozuje od zla, která se izoluje od pole
záření Lilith a nikdy se nepouští do boje se zlem pomocí takzvaného
dobra. Ví totiž, že takzvané dobro je reakcí na zlo, a proto je se
zlem spojeno, stejně jako je Lulu rodnou sestrou Lilith, pokrevně
spřízněnou a stejné podstaty. Jsou ovocem jednoho a téhož
32
stromu.
Skupina povolaných Gnosí se řídí jinými normami. Přenechává
svět světu a dává císaři, co je císaře. Znamení doby jsou pro ni
pobídkou ke zdvojnásobenému úsilí. Gnosticko-magickým způsobem
prosazuje nový životní postoj, který vyžaduje jednotu skupiny,
nesvárlivost, jednoznačné zaměření, harmonii ve střídání aktivit
a novou ochotu sloužit.
Jednotou skupiny se slabí mezi povolanými stávají silnými
a Živé tělo je stále vitálnější.
Nesvárlivostí neutralizujeme všechny útoky authádu, síly se lví
hlavou. Uplatňováním nesvárlivosti a jako skupina uděláme za jeden
rok pro svět a lidstvo víc, než velké množství lidí s jejich dobře
míněnými snahami za celou věčnost. Nesvárlivostí, sebeizolací
a sebepopřením odnímáme zlu živnou půdu.
Sebeizolace dosahujeme jednoznačným zaměřením na Gnosi,
na její cíl a její spásu.
Tento svazek s Gnosí posilujeme harmonií ve střídání svých
aktivit.
Tak jsme den za dnem, hodinu za hodinou zaplavováni plností
Gnose, vodou života. Tím, že z ní žijeme a existujeme, dostáváme
sílu, novou sílu, nepozemskou sílu, abychom z moře života
zachránili mnoho hledajících a toužících lidí a novou ochotou
sloužit je ještě v Živém těle skupiny vyvolených převedli do
bezpečí.
Tyto myšlenky osvobození znáte. Nyní jsme vstoupili do
fáze uskutečnění. Proto stojí dialektický člověk na rozhraní
dob vždy před dvěma skutečnostmi: před skutečností dialektiky
a skutečností obnovy a osvobozujícího života.
Člověk musí nyní mezi těmito dvěma skutečnostmi volit. Ptáte
se možná: »Což již znám skutečnost obnovujícího gnostického
života?« My vám však žádnou skutečnost nemůžeme ukázat,
jestliže v ní plně nestojíte. Vy znáte svoji skutečnost, protože v ní
žijete, protože jste její součástí. O tom, co si o své skutečnosti
33
myslíte a co v ní zakoušíte, nepotřebujeme hovořit.
Jako kandidáti na stezce jste dospěli až k hranici osvobozujícího
života. Spojení s duchovní školou je hraničním přechodem. Jaká
bude vám známá skutečnost a jaká již je, víte dokonale. Strach z ní
a trýznivé hledání vás přivedly až k samé hranici nové skutečnosti.
Je možné, že jste již na této hranici dlouho stáli a pozorovali třpyt
v dáli, takže můžete novou skutečnost víc než jen tušit.
Výsadou smět prodlévat ve správném nasměrování na hranici je
víra. Víra je síla, úžasná schopnost. Je to síla, která se týká věcí,
které člověk ještě nevidí a ještě je nemá. Tato plnost víry, tato
síla víry vás chce přitáhnout, vtáhnout, převést. Stejná myšlenka
je obsažena ve slově »Abraham« a v podobenství převozníka
na řece Styx.
Je ve vás dostatečně silná víra, abyste ji použili k tomu, k čemu
je určena? Síla víry je totiž určena výhradně k tomu, aby vás
převedla přes hranici k nové skutečnosti. Jestliže ji nepoužijete
správným způsobem, potom ochabne a nebude k ničemu, stane
se nanejvýš bezvýznamnou kulturní, metafyzickou etiketou pro
vaši ubohou skutečnost.
Když naopak v člověku vznikají pochybnosti, pak to spočívá
v nedostatečně silné víře. Bez této schopnosti nemůže nikdo
vstoupit do gnostického života a uskutečnit nový životní postoj.
Sílu víry, základ osvobozujícího života, nazývali klasičtí rosikruciáni
Ex Deo nascimur, to znamená, být zapálen Duchem Božím.
Škola Růžového Kříže stojí na hranici a vy k této hranici přicházíte.
Mezi duchovní školou a člověkem, který se na ni obrátil, se vyvíjí
vzájemné působení. Světlo duchovní školy, světlo, které není
z tohoto světa, se jej dotkne přes růži v krvi.
Potom nastává proces kvašení, proces odehrávající se v krvi,
aby se v člověku probudila síla víry. Člověk musí projít mořem
svých dialektických krevních vazeb a sklonů. Musí provést oddělení.
V míře, v jaké je člověk, který se jako žák spojil s duchovní školou,
připraven a odhodlán snášet bolest odporu, bude nová síla víry
34
v krvi razit stezku vedoucí přes hranici. Proto stojí na počátku
evangelia příkaz: Připravte cestu pro svého Boha!
Teprve až když s tím začnete, vstoupíte na stezku Růžového
Kříže. Tato křížová cesta růže je klasickým Růžovým Křížem
naznačena jako in Jesu morimur, to znamená zemřít v Ježíši,
zaniknout v Něm s celou svou přirozeností a stavem svého
já. Cesta Růžového Kříže je ve skutečnosti procesem, který
se po pravdě vyvíjí teprve na druhé straně hranice, za mořem
překážek kladených krví, tedy v nové skutečnosti. Je to proces
znovuzrození duše.
Proto současně s in Jesu morimur zaznívá per Spiritum
Sanctum reviviscimus, skrze Svatého Ducha být znovuzrozen. Kdo
v průběhu křížové cesty růže zanikne podle přírody, je současně
skrze Svatého Ducha čtyř nových éterů, čtyř svatých pokrmů,
znovuzrozen podle stavu duše a života. Pokrok jednoho procesu
určuje rozvoj dalšího procesu.
V tomto projevení čtyř nových éterů v jejich transfiguristické
skutečnosti nyní stojíme.
35
VI
ODHMOTNĚNÍ
Duchem Božím zapáleni,
v Pánu Ježíši umíráme,
Svatým Duchem jsme znovuzrozeni.
Těmito slovy klasického Růžového Kříže je velmi stručně popsáno
vše, co Gnose od úsvitu věků až po tuto hodinu požadovala
a zamýšlela.
Když v člověku rozkvete síla víry, víry v gnostickou skutečnost
nového životního stavu, když tuto víru přijme, je zapálen Božím
Duchem. To znamená, že do systému nepřetržitě proudí gnostická
síla, která proniká do krve a tím do celého smyslově organického
systému. Síla víry musí být ve smyslu zdroje víry, Gnose, použita
pozitivním a harmonickým způsobem.
Pokud na to žák nedbá, odmítá či pochybuje, stane se velmi
nevyrovnaným a neklidným člověkem. Trvalou vnitřní rozpolceností
utrpí škodu celý jeho životní systém. Bylo by lépe sílu víry zničit,
než dále setrvávat v takovémto stavu rozervanosti. Kdo sílu
víry přijal a potom stezkou nejde, stává se nejneš�astnějším ze
všech lidí.
Je to jako s lékem, který může být podáván jen za předpokladu,
že jsou dodržována velmi přísná životní pravidla. Pokud člověk
tato pravidla zachovává, působí lék blahodárně. Když se proti nim
36
prohřešuje, působí pak panacea přesně opačně.
Záměr a působení síly víry ve smyslu Gnose žáci moderní
duchovní školy často podceňují. Vírou se všeobecně rozumí určité
zaměření srdce a hlavy, citu a rozumu. Toto zaměření je dané
od přírody zrozením a společenskými poměry a v nové situaci
může být libovolně změněno.
Víte ale, že víra, dokonce i ta nejprimitivnější, znamená vždy
vazbu, spojení se silovým polem, které se nachází mimo člověka?
Takové vazby udržuje vědomě či nevědomě každý smrtelník.
Z takové vazby je vysvětlitelný celý váš život a stejně tak i
vaše jednání.
Proto žák musí vždy vážně zkoumat, s jakým silovým polem je
spojen, z jakého silového pole žije nebo s jakým silovým polem je
v konfliktu, proč a za jakých okolností jedná nebo nejedná.
Když takové psychoanalytické zkoumání provádí duchovní
škola, musí z něho vyplynout, jak se žákem jednat. Má být ve
svém zápase podpořen? Má mu být pomoženo? Nebo má být
odmítnut? A má být takové neutralizování provedeno v rámci
školy nebo mimo školu? Musí být žák neodkladně ze školy
vyloučen? Nebo� nezapomínejte, že každý člověk je zčásti
vědomě, avšak z větší části nevědomě spojen s poli a silami, které
jsou mimo jeho systém.
Mnohdy je nějaký člověk přijat jako žák a strpěn, ačkoliv se již
brzy pozná, že do školy absolutně nepatří, nebo� jej využívají síly
škole nepřátelské, které tím či oním způsobem dílo maří. Takto
použitá energie se však nechá v klidu odeznít, aniž by způsobila
škody. Teprve pak je provedeno odloučení. Je totiž mnohem snazší
výbuch vulkánu usměrnit, než mu bránit zasypáním kráteru. Výbuch
by byl později o to mocnější. Při uplatnění této gnostické filosofie
je proto každému sporu zabráněno.
Rádi bychom vám dali nahlédnout do této oblasti gnostické vědy,
nebo� to může případně přispět k vašemu většímu sebepoznání.
Jak víte, žijete v každém okamžiku z určitých pocitů, myšlenek,
37
volních impulzů a jednání. Nacházíte se uprostřed moře životních
projevů. Existují sice okamžiky klidu, ale často se vás zmocní silné
pohnutí, které vystřídá hluboká skleslost a pocit bezvýchodnosti.
Mnohé bouře zuří silou orkánu. Tak se vaše lodička houpá na
moři života sem a tam, všemi směry větru.
Záměrně říkáme všemi směry větru, nebo� jednou musíte
prohlédnout, k čemu to skutečně směřuje. Jste sice stále zaměstnáni
a s nehybným výrazem, jste-li muž, nebo s vážnou tváří, jste-li
žena, držíte kormidlo v ruce. Se svou lodí se však nehnete z místa.
Budete jen denně starší. Vaše životní síla se vyčerpá, až pramen
života vyschne, a pak je všemu konec. Jeden den plachtíte se
severním větrem na jih, následující den vás jižní vítr žene zpátky
k vašemu výchozímu bodu. A tak to jde dál, od západu k východu
a od východu k západu; všechny směry už byly vyzkoušeny.
To připomíná dětský pokoj, ve kterém matka nebo vychovatelka
děti stále zaměstnává zajímavými hrami, aby byly hodné
a netropily neplechu. Tak se Země podobá velkému dětskému
pokoji, ve kterém se všichni lidé zaměstnávají nějakou podivnou
hrou, aby nezpůsobili žádnou pohromu přírodním eónům. V rámci
našeho tématu bychom mohli »hru na víru« označit za nejčastější,
protože nejužitečnější kratochvíli v dětském pokoji, na které se
musí podílet všichni, a� chtějí nebo nechtějí.
Možná víte, že vaše srdce je – z hlediska gnostické vědy
– sedmidílné. Tato sedmidílná povaha koresponduje na jedné
straně se sedmidílnou strukturou svatyně hlavy, a na druhé straně
se sedmi aspekty osobnosti, stejně jako se sedmi stavy celého
mikrokosmu.
Srdce je hlavní vstupní branou k celé vaší bytosti a můžeme
ve dvojím ohledu říci: co srdce nechce, není přijato hlavou,
a co hlava nechce, není přijato srdcem. To znamená, že pokud
vaše rozumové zaměření vykazuje určitý stav, nemůže být vaše
citové zaměření jako magnetická schopnost změněno. A pokud
je vaše citové zaměření naladěno na určitou frekvenci, je tím
38
neodvolatelně určena celá vaše inteligence, váš rozum. Srdce
a hlava se vzájemně drží v zajetí. V tomto zajetí vede člověk
naprosto neužitečný, třebaže obrovskou aktivitou naplněný
život, tedy život v dětském pokoji, poznamenaný pravidelným
vyčerpáním a únavou, až přijde smrt.
Víte to, i když proti tomu protestujete, cítíte se totiž často tak
ohromně důležití a vystavujete na odiv svou neproniknutelnou
tvář nebo hledíte vážně a oddaně.
Také to znáte! Všichni lidé jsou zaměstnáni svou jízdou smrti
v dětském pokoji. Všichni jsou vázáni, zajati, připoutáni na
magnetický proud, se kterým byli na počátku svým zrozením,
svým přírodním stavem a svou karmou spojeni.
Tak se vede bez výjimky všem. Všichni jsou ovládáni z vnějšku
působícím polem a vším, co se v něm vyskytuje a co v něm řádí.
Z toho žijí, z toho je vysvětlitelná jejich víra.
Od přírody jsou všichni lidé animisté, jsou svázáni s přírodou,
přírodu uctívají. Nemohou jinak, a� už tomuto stavu dávají při
svých hrách v dětském pokoji ta nejrozličnější jména.
Když to všechno odhalíme, jsme naprosto evangeličtí v klasickém
smyslu. Stačí pomyslet na známou kapitolu dopisu Římanům:
Tady není nikdo spravedlivý, ani jediný.
Tady není nikdo, kdo by byl rozumný.
Tady není nikdo, kdo se ptá po Bohu.
Všichni se odchýlili
a všichni do jednoho se stali nezpůsobilými.
Tady není nikdo, kdo by konal dobro, ani jediný.
Jejich hrdla jsou otevřeným hrobem.
Svými jazyky klamou.
Hadí jed mají mezi rty.
Jejich ústa jsou plná zlořečení a trpkosti.
Jejich nohy jsou rychlé k prolévání krve.
Na jejich cestách je samá ztráta a hoře.
39
A cestu pokoje neznají.
Tak nezvratně a prokazatelně zjiš�ujeme, že člověk si svůj stav
víry nevolí sám, ale že se jedná o základní stav bytí. Jako přírodní
člověk je bez výjimky závislý na svém světě, na svém dechovém
poli a na svých přírodních eónech. Proto není nikoho, kdo by ze
své vlastní přirozenosti hledal Boha.
Co potom ale je hledající člověk? To je přírodní člověk, který
se nějakým způsobem dostal do potíží. Od narození je hledačem
štěstí, ale nikdy štěstí nenajde. Trpí bolestmi a jeho přirozenost
stále znovu ztroskotává.
Hledání tedy není ničím mimořádným, nýbrž všeobecným
lidským jevem. Pro většinu lidí to neznamená nic jiného, než
že si v pohybu protikladů pozitivně zvolí nějaké stanovisko a to
pak vždy znovu změní, a to nejen ve společenském a sociálním
ohledu, ale také eticky a mysticky. Každý člověk má etické
a mystické potřeby, každý má svou zvláštní etiku a mystiku.
Moderní taneční hudba uspokojuje mystické potřeby nesčetných
lidí, to znamená, že klesají zpět na úroveň lemurských rytmů
a silových struktur starých, temných, prehistorických dob. Naproti
tomu se potomci Lemurů, Afričané, svými spirituály, typickou
hudbou atlantských bílých chrámů, pokoušejí dosáhnout vyššího
stupně. Zjiš�ujeme tak úpadek bílé rasy a vzestup africké rasy.
A tak se zase jednou stávají pravdou slova: poslední budou
prvními.
Etika a mystika člověka se vždy přizpůsobuje sociálním
a společenským zvyklostem. Proto je církev, tak jak ji známe,
církví dialektiky, poslušnou služebnicí lidstva.
Pohyb protikladů vykazuje jisté tempo, které reaguje na mnoho
vlivů. Tak můžeme konstatovat, že se toto tempo v naší životní
periodě povážlivě zrychluje. Je to způsobeno nám známými
magnetickými procesy a atmosférickými jevy.
40
S nimi drží krok stále intenzívnější hledání lidstva, to je
pochopitelné. Lidé hledají nějaké jisté nebo nejjistější místo
v pohybu protikladů. Toto »hledání« označují vzhledem ke svému
rozmanitému mystickému zaměření jako hledání Boha.
Ale Boha jistě nehledají. Jedná se spíše o stále se zesilující
vzájemné působení mezi člověkem a silovým polem, ze kterého
žije. Stojíme před stejným problémem, před jakým stál také Pavel,
když vstoupil do řeckého světa a v něm našel sice rozmanité
hledání Boha a intenzívní mystické snažení, nikoli však pravé
hledání Boha.
Postavte se nyní sami před tento problém. Od přírody je každý
člověk nespokojený a tím hledající, vybavený naprosto přirozeně
vysvětlitelnou silou víry. Ta jej podněcuje k hledání, nechává jej
nalézt a ztratit, znovu hledat, znovu nalézt a opět tu stát s prázdnýma
rukama, a to všechno ve stále se zrychlujícím, šíleném tempu.
Milióny tančí své lemurské, sexuální tance, tak jako se
v lemurských chrámech shromažďoval dav a vybičovával
rozmnožovací instinkt, aby se vtepal hlouběji do hmoty.
Pokud můžete, povšimnete si, že se tak uskutečňuje odhmotnění,
odtržení od hmoty, vypuzení ze světa, nikoliv ovšem ve vysvobozujícím smyslu, nýbrž jako návrat do dávných dob, avšak
bez sebenepatrnějšího zisku. Oheň započal s velkým ničením.
Tento proces se odehrává před vašima očima, pokud to dokážete
vnímat.
Ptáte se nyní: »Podílím se na tomto procesu? Jsem v tomto
procesu věčného hledání spoluvláčen jako legendární věčný
Žid?«
Kdo je vaším Bohem? S kým jste ve své víře spojeni? Je možné,
že označíte za svého Boha Gnosi. Ale je tomu opravdu tak?
Víte přece, že nesčetní lidé hodně mluví o Kristu, a přece
se všichni společně ženou v otáčkách kola přírody. Nejsou to
žádní pokrytci, ale svými mystickými pocity klamou sami sebe.
Mystika má schopnost zastřít a zabarvit vše krásou, odevzdaností
41
a líbezností, pro každého zcela podle jeho přání a volby. Nemýlíte
se tedy? Smíme před vás tento problém s naléhavostí postavit?
Stav víry, který je míněn Gnosí, není vázán na váš nebo na
jakýkoliv jiný přírodní stav. Jedná se zde o dotek růže srdce
silovým polem moderní Gnose.
Kdo může tohoto spojení dosáhnout? Jenom ten, kdo se při
svém hledání buď z pochopení nebo ze zoufalství zřekl přírodních
instinktů.
Kdo toto spojení má, je zapálen Duchem Božím. Je zaplaven
silou, která je v každém směru a ohledu a v celém svém rozsahu
protichůdná jeho dřívějšímu osobnímu přírodnímu pudu hledání.
Kdo je poslušen této síly, kdo tento hlas následuje, je skutečně
věřícím člověkem ve smyslu Gnose.
Od tohoto okamžiku nyní také započíná proces odhmotnění,
odchod z domu služby. Není to však návrat do temné prehistorie,
do doby rozdělených a navzájem se napadajících rodů, nýbrž
odchod do světa duševního lidstva, do nového Jeruzaléma.
Tak se v éře Vodnáře pro celé lidstvo započal proces odhmotnění,
avšak dvěma přísně oddělenými cestami s různými cíli. Na které
cestě budete nalezeni vy, ne někdy později, nýbrž nyní?
Chceme se obrátit výlučně na ty, kteří se nacházejí na té pravé
cestě. Těm smíme dát poučení pro právě se vyvíjející procesy.
Můžete pozdravit Den Vodnáře takto:
Pokrmy svaté, Sílo obnovující,
Vodo živá, ó božská Moci,
Prameny života, ó Svazku ohnivý,
přijmi nás od této hodiny!
Jdete cestou Růže a Kříže? Nasměrovali jste své srdce na skutečnou
spásu? Jinými slovy: necháváte, v jednoznačném zaměření, vládnout
růži nad celým svým sedmidílným srdcem?
To jsou některé otázky, které vám předkládáme, nebo� nyní
42
nastala doba velkých změn.
43
VII
VELMI STARÝ A LEGENDA O HOËL DHATU
Náš život se odehrává v prostoru. Mluvíme o časoprostorovém
řádu, to znamená o prostoru, kde vše podléhá jevu zvanému
»čas«. Vyjadřujeme tím, že veškerý život má svůj začátek
a konec, vzestup a zánik, krátce řečeno, že je dialektický.
Vznik nazýváme zrozením, zánik smrtí. V bodě, kdy nastane
úplná smrt a mikrokosmos je zcela vyprázdněn, začíná opět
zrození. Vše, co přichází, tu tedy již bylo, vše, co existuje, je
určeno k zániku.
Tento dialektický, časoprostorový řád, kde smrt je všem a všemu
nevyhnutelným společníkem, skrývá veliká tajemství. Pokusíme
se vám něco z těchto tajemství odhalit, abychom oživili vaše
vědomí natolik, že nahlédnete nezbytnost transfigurace. Pokud se
naše snaha setká s úspěchem, budete moci porozumět mnohým,
dosud nepochopitelným procesům ve svém životě a ve svém okolí,
budete moci odhalit jejich smysl a rozhodnout se, zda se chcete na
těchto procesech neomezeně podílet, a nebo jim zcela uniknout.
Pokud uvažujete a hovoříte o procesech života a smrti, omezujete
se totiž většinou na různé formy života, které znáte a které se
vás bezprostředně dotýkají.
Jak víte, Růžový Kříž učí, že vše, co označujete jako svou
osobnost, podléhá smrti. To tedy znamená, že současná těla,
z nichž se osobnost skládá, stejně jako vědomí, které v ní sídlí
a které vy nazýváte svým »já«, se nemohou v časoprostorovém
řádu s jeho dvěma sférami udržet. Podlehnou úplnému zničení,
rozpuštění. Zůstane jen vyprázdněný mikrokosmos, který si pak
pozemským udržujícím procesem opatří opět nového obyvatele.
Víte však, že v každém mikrokosmu probíhá ještě druhý
44
proces smrti?
Všichni, kdo se narodili podle přírodních zákonů časoprostorového řádu, podléhají během svého života v prostoru procesu
umírání. Toto umírání se dovrší v časovém úseku nejvýše sta
let. To je vám známo.
Avšak v tomto časoprostorovém řádu existuje ještě jiný proces
umírání, který může trvat milióny let, totiž umírání bytosti,
která je spolu s vámi uzavřena v tomtéž mikrokosmu. Když my
jednou navždy zavřeme oči v látkové sféře a pak ještě nějaký čas
dohasínáme v zrcadlové sféře, pak ten druhý v našem mikrokosmu
musí jít svou pou� smrti možná ještě po nesmírně dlouhou dobu.
Tohoto druhého jsme dosud nazývali krátce »růže« a vy víte,
že tato růže je bodem dotyku pro gnostické záření, kontaktním
bodem mezi dvěma světy.
Za touto růží se však skrývá velké tajemství. V mikrokosmu se
za růží nachází žalářní kobka, svatyně hrobu, v níž je připoután
ten »Velmi Starý«. To je ten nepřetržitě umírající, který snáší
bolestný osud a zkušenosti svých smrtelných druhů, kteří mu
byli blízcí.
V tomto časoprostorovém řádu však pracují mocné síly na
tom, aby ten »Velmi Starý«, skrytý za dveřmi rudozlaté růže,
co možná nejrychleji zemřel, aby v mikrokosmu nezbyla již
ani ta věčná památka, a tak časoprostorovému řádu nehrozilo
žádné nebezpečí.
Dále působí mocné síly, které tohoto »Velmi Starého« zaopatřují
v jeho žaláři chlebem života, aby jej zachovaly při životě
a prodloužily jeho ubohé bytí v naději, že jej budou moci z jeho
umírání vysvobodit a tím zachránit ze všech nebezpečí.
Stručně řečeno: v každém mikrokosmu žijí dvě bytosti, vy sami
a ten druhý, ten Velmi Starý. Vy, kteří jste plně podřízeni přírodě
dialektiky a v čase začínáte a končíte, a ten druhý, který je v této
přírodě zajatcem, ačkoli nepochází z této přírody, nýbrž ze zcela
jiného životního stavu. Nicméně při katastrofě, která se udála
45
před věky, klesl až do vašeho stavu. Nežije tedy skutečně, je
v časoprostorovém řádu jakoby strnulý, pohroužený do bezvědomí,
do transu, do transu smrti. Jeho život v chladu světa téměř
nepozorovaně a zcela pozvolna uhasíná.
Kdyby se měl tento proces smrti jednou dovršit, bylo by to
mnohem hroznější, než vaše smrt. Pro bytost předurčenou pro
věčnost by se tato smrt rovnala stavu sebevraha, který následkům
svého činu nemůže uniknout. Tento stav je v Písmu svatém
označován jako »nejhlubší temnota«.
Ve vašem bezprostředním mikrokosmickém životním poli proto
vládne krajně nepřehledný, komplikovaný stav. Jsou v něm žity
dva životy a oba jsou konečné, přičemž jeden z nich se odvíjí
ve zpomaleném tempu. Jak tato dramatická, zvláštní situace
vznikla, bude jednou samozřejmě plně vysvětlitelné, současnou
situaci však můžeme poznat již dnes.
Přitom je třeba, abyste se zamysleli nad jedním z nápisů, který
byl nalezen ve svatyni hrobu Christiana Rosenkreuze: »Prázdný
prostor neexistuje«.
Univerzální učení říká, že prasubstance je jak v našem, tak i ve
vyšším světě sedminásobná. Kromě toho se každý stav, každý
princip vyznačuje sedmi různými stupni hustoty, respektive sedmi
různými způsoby projevu. Tak to pokračuje dál, takže v našich
původně sedmi prostorech nebo oblastech zjiš�ujeme nám neznámý
počet prostorů. Těchto sedm prostorů musíte opět vidět jako
jednotu, která, pozorováno vcelku, zjevuje celý vesmír. V této
jednotě je zahrnuto vše. Touto jednotou substancí protéká Boží
dech.
Lidstvo však považuje svou zkušenost prostoru a svou dialektickou životní realitu za jediný absolutní božský cíl. My ale
nyní víme, že substance, z níž žije naše lidstvo, se naprosto liší
od ostatních substancí a prostorů. Obyvatelé Země se domnívají,
že vesmír je prázdným prostorem, protože zažívají jen vlastní
substanci či projev hmoty a znají jen svůj vlastní prostor, a tedy
46
ostatní substance takřka slepýma očima přehlížejí.
Avšak prázdný prostor neexistuje, ani jediný milimetr, ani
jediný atom. Bytost z jiného prostoru se nemůže v našem
časoprostorovém řádu nijak projevit, nemůže v něm žít ani
existovat. Jestliže taková bytost ve »svém« prostoru vlastnila věčný
život, pak uvězněná v našem prostoru času poznává a vnímá smrt
jako životní pocit. Jako bytost věčnosti nemůže zemřít v našem
smyslu. Její konec bude proto nejhlubší temnotou.
Všechny zprávy Univerzálního učení a všechna svatá písma
všech dob svědčí o tom, že skutečně obrovský, neznámý počet
bytostí klesl z vyššího, dokonalého pole zjevení do našeho světa.
Bezprostředně na to se nemohly tyto padlé bytosti již projevovat,
a sice proto, že se jednalo o naprosto jiný druh dialektického pole
zjevení. Tak byly nezachranitelně ztraceny. Kdysi děti světla,
staly se nyní dětmi temnoty.
To vše je z přírodovědeckého hlediska vysvětlitelné. Přirozené
možnosti jsou vždy omezené. My, plícemi dýchající bytosti,
nemůžeme dýchat ve vodě nebo žít ve vzduchoprázdnu. Jakmile
je vašemu přirozenému stavu učiněno zásadní násilí, nemůžete
již svůj život uhájit.
Tak je tomu i v četných prostorech vesmíru. Je zcela vyloučeno,
aby nějaký tvor mohl být přesazen z prostoru své přírody do
prostoru, který jeho přírodě neodpovídá, nebo� projevy života
jsou všude od základu rozdílné.
Z filosofie Růžového Kříže je vám možná známo, že dialektický
prostor ve viditelném vesmíru nebyl nikdy zamýšlen jako životní
prostor pro lidské bytosti. Tento měl a má, jak to odpovídá jeho
podstatě, zcela jiné určení.
Když však do tohoto dialektického prostoru, do tohoto chaosu
protikladů kleslo v minulosti mnoho bytostí a bylo tak nadobro
ztraceno, vyvinul pro ně Logos záchranný plán.
Tento plán záchrany, možnosti opětného návratu do původního
pole zjevení, je přirozeně časově omezený a není myšlen navždy.
47
Proto jsou všechny mikrokosmy tomuto záchrannému plánu
podřízeny. Z toho je také vysvětlitelná vaše přítomnost jako
dočasných stvoření v mikrokosmu. Jako ti, kdo žijí v tomto řádu
podle této přírody, jste povoláni, abyste toho zajatého, padlého,
strnulého, původního člověka, toho »Velmi Starého« probudili
skrze bránu růže opět k životu. Musíte jej jako jeho předchůdci
převést přes hranici tohoto přírodního prostoru, a tak tomu,
který ve vašem mikrokosmu padl, umožnit zpáteční cestu do
jeho domova.
Zjevený plán záchrany pro toho »Velmi Starého« je zároveň
spásným poselstvím pro lidi. Dočasným, naší přírodě podléhajícím
bytostem, které se zrodily pro smrt, jíž jsou zasvěceny, je v Otčině
toho »Velmi Starého« přislíbena věčnost, jestliže se zasvětí úloze,
kvůli které vznikly.
Pokud se zcela rozplynete ve svém společníkovi, opustíte s ním
jako jedna bytost prostory času a vstoupíte do prostorů věčného
života. Pokud chcete jako služebník nebo služebnice splnit svůj
úkol v mikrokosmickém domě služby, stane se velký zázrak,
že pomíjivé bude pohlceno věčným. Nebytím podle přírody,
nečiněním vašeho přírodního já, budete skrze bránu růže
vyvoleni za děti Boží.
Abyste mohli touto nádhernou cestou jít, musíte proniknout
všemi klamy, které souvisí s tím, co je pozemské. Na hranici času
se musíte rozloučit se silami časoprostoru, nebo� tyto síly se vás
svou podstatou snaží připoutat k přírodě své země.
Na tom všem je založena překrásná legenda o Hoël Dhatu,
kterou Gustav Meyrink použil jako předlohu ke svému fantastickému románu Anděl západního okna. V tomto příběhu nebylo
opomenuto nic z cesty, kterou musíme všichni jít. Zkoumáme-li
legendu o Hoël Dhatu, vyplývá z ní následující smysl.
V příběhu se vypráví o meči. Meč, kříž, je symbolem člověka.
Ve starých mystériích se hovořilo o nádherně kovaném a vzácnými
drahokamy zdobeném, nepřemožitelném meči. To je člověk
48
věčnosti, žijící v nedialektických prostorách vesmíru.
Tento člověk byl nazván Hoël Dhat. »Dhat«, později »Dee«,
znamená tolik co »Dobrý«. »Hoël« ve svém původním smyslu
poukazuje na stav věčnosti Boha. Člověk tohoto stavu, meč
zdobený drahokamy, žije v ráji, v zahradě, uprostřed bratrstva,
jehož příslušníci se nazývají »zahradníci«.
Jedna z těchto královských bytostí klesla do prostoru času.
Tak ztrácí tento potomek Hoël Dhata svůj královský meč, svůj
královský stav bytí. Padne do zajetí Ivana Hrozného. Nemá už
žádnou naději. Jeho vládkyní se stává také anglická královna
Alžběta. Opět mu svitne trochu naděje. Vzpomínka na meč se
však úplně vytratila. Mnozí jej mají za dýku, perořízek čili nůž
na dopisy, tedy za něco v dialektické přírodě užitečného. Jeho
vznešená forma zanikla.
Až konečně jeden z potomků, dědiců záchranného plánu, se
vydá cestou spásy, očistí meč od jeho kletby a od krve nižší
přírody a donese jej zpátky k jeho předkům, do zahrady zahradníků.
Hrdina, který tuto cestu podnikne, je John Dee, »Jan Dobrý«,
předchůdce Ježíše, bratr, který proniká do svatyně hrobu, aby
toho »druhého« vysvobodil. Je povolaným, dobrým služebníkem,
který se zasvětil rudozlaté růži.
Gustavu Meyrinkovi se podařilo citlivě vystihnout výšiny
i hlubiny stezky osvobození. Tato kniha se proto může stát velkým
pomocníkem na vaší cestě. Kéž prohloubí vaše pochopení na vaší
pouti k zahradě zahradníků.
49
VIII
LEVÁ A PRAVÁ STEZKA
Jistě je vám známo, že žijeme v časovém úseku vývoje časoprostorových světových událostí, který se nazývá »poslední dny«.
Tímto označením chce Univerzální učení vyjádřit, že panující
perioda přechází ve zcela novou periodu, v níž nastupují jiné
životní podmínky, síly a situace. Na takovém předělu dob zažívají
spousty lidí, jak se jejich vzdušné zámky hroutí, jsou zklamáni
a vytrženi z určitého bludu. Tak je možné, že se na základě
těchto svých zkušeností stanou v jistém smyslu vnímavými vůči
novým impulzům.
Změny dob jsou vždy spojeny s jiným, novým elektromagnetickým zářením a je pochopitelné, že v takových dobách je celé
lidstvo nanejvýš citlivé, nervózní a podrážděné a může se chovat
velmi podivně. Když se nad tím zamyslíte, plně pochopíte, že
právě v takových dobách vyvíjí Gnose zvýšenou aktivitu ve svém
spásném snažení. Dialektický člověk vyvedený z rovnováhy
je totiž spíše připraven a schopen uslyšet hlas Gnose, nežli
člověk, který je ještě zcela nerušeně zaujat svým přírodním
usilováním.
Proto je v Bibli psáno: »A stane se v posledních dnech, praví
Bůh, že vyliji svého Ducha na všechen lid. Vaši synové a vaše
dcery budou prorokovat, vaši mládenci budou mít vidění a vaši
starci budou mít sny.« (Skutky apoštolů 2;17).
S tím je spojena velká snaha mystérií učinit známým vše, co
bylo předtím skryto, v naději, že mnozí to skryté uvidí, poznají
a popřejí tomu sluchu. Nebo� kdo vidí, poznává a slyší, může
také reagovat.
Schopnosti a působnost vašeho smyslového ústrojí jsou závislé
50
na pěti duševních fluidech. Protože vaše duševní zaměření se velmi
liší od druhých lidí a má osobní zabarvení, slyšíte a vidíte velmi
individuálním způsobem. Vaše pravé oko je v přímém spojení
s epifýzou a jí odpovídající částí mozku. Vaše levé oko se naproti
tomu plně vyvinulo z běžného mentálního myšlení, z přirozeného
rozumu, se kterým je spojeno. Přitom musíte uvážit, že váš
rozumový aparát je vysvětlitelný ze života naplněného tužbami,
tedy z žádostivého těla člověka, jímž je ovládán a kontrolován.
Proto lze říci, že levé oko je ovládáno játry.
Chceme vám tímto objasnit, že člověk, který ještě není »zapálen
Duchem Božím«, a tedy ještě neotevřel svou duši pro světlo
Gnose, je fakticky jednooký, nebo� v tom případě pravé oko
ještě nemůže být použito pro vnitřní vnímání. Přístup k části
mozku s epifýzou vede totiž cestou od hypofýzy, ležící v centru
duše, k epifýze. V lidském embryu rostou oči z hloubi mozkové
substance směrem ven. Pokud epifýza není otevřená pro gnostické
světlo, pravé oko nemůže světlo ani vnímat ani je rozžehnout.
Mysticky a gnosticky viděno, oko slouží jako rozsvěcovač světla
nebo jako stimulans pro již hořící světlo. Co má člověk ve svém
nitru, to je okem hledáno a přitahováno. Je to vdechováno jako
spirituální kyslík pro určité potřeby světla. U většiny lidí slouží
pravé oko k podpoře levého oka a je mu podřízeno. Pro svoji
pravou úlohu je proto slepé a neúčinné. Člověk v tomto stavu
pozoruje svět a lidstvo výhradně ze své žádostivé přirozenosti
a jí podřízeného rozumového myšlení. Proto je funkce očí čistě
sebestředná a sebezáchovná. Kamkoli se díváte, děje se tak vždy
s přáním: »Co mě uspokojí? Co může mému já posloužit za
potravu? Co mi poslouží k blaženosti?«
Takto se člověk může přibližovat i Gnosi a jejím mystériím,
nebo� na světě není jediného smrtelníka a jediného živočicha,
který by nehledal blaho: blaho přírodního pudu, blaho jídla, blaho
po smrti, blaho teplého hnízda. Také levooký dav, dostane-li se
do potíží, bude zkoumat Gnosi a její zjevení z hlediska možnosti
51
jejího upotřebení pro udržení svého stavu. Už jen z přirozené
touhy po vědění a zkoumání a z pudu sebezáchovy se někteří
lidé přiblíží ke Gnosi. Ale tito lidé nemohou Gnosi pochopit,
protože světlo opravdu nevidí. Když se Gnosi a jejím zjevením
přiblíží, docházejí k nejnesmyslnějším výkladům, objasňováním
a závěrům.
Toto počínání bylo pro služebníky Gnose a jejich školy vždy
velkým nebezpečím. Zjevení Ducha se vylévá na všechny lidi,
ale bohužel ne všichni lidé to mohou vidět tím jedině nutným
způsobem. Smyslové reakce pak často vedou k nemožným
stavům.
Stejně je tomu i s naším sluchem. Pravé ucho spolupracuje
s pravým okem tak, jako levé ucho spolupracuje s levým okem. Co
oko vidí, to ucho vnímá. My víme, že světlo má vyšší, intenzívnější
vibraci než zvuk, proto je světlo pro zvuk rozhodující. V běžné
přírodě člověk napřed uvidí světlo blesku, a pak teprve uslyší
hřmění hromu.
Co se týče gnostických snah s lidstvem, je tomu většinou
obráceně. Protože lidé nejsou vnímaví pro světlo, promlouvá
k nim »hlas«, ale ještě ne hlas samotného světla, nýbrž hlas
duchovní školy a jejích služebníků a služebnic. Pokud není pravé
ucho dost vnímavé, aby rozumělo – nebo rozumí-li jen částečně
– přijímá vše levé ucho a zprostředkovává to levému oku, tedy
přírodnímu já. Vzhledem ke všeobecné biologické situaci člověka
jistě nahlížíte, jak je naléhavě nezbytné, že Gnose uplatňuje
metodu vysílání služebníků.
»Hlas a jméno«, to znamená síla a cíl světla, musí být do určité
míry přetransformovány a předány všem lidem. Tato metoda je
však pro ty, kdo ji musí uplatňovat, cestou utrpení a žalu. Slovo,
které je přinášeno, nabízený klíč ke skutečnému smyslovému
vnímání, není přijímáno, ale zesměšňováno. Práce služebníků
vzbuzuje nenávist a odpor, jak je tomu vždy, když se ti, kteří
stojí na pravé stezce, obracejí na ty, kteří se na základě svého
52
přirozeného stavu přidržují levé stezky.
Snahu duchovní školy a její zvýšenou aktivitu v této periodě
lidstva musíte také vidět jako intenzívní pokus, zjednat přijetí
Duchu, vylévajícímu se na všechny lidi, a umožnit u lidí skutečně
zásadní změnu smyslových schopností.
Obě�, která je služebníky Gnose přinášena, může být svou
působností z velké části negativní. Povstává z toho odpor
a nenávist, výsměch a pronásledování všeho druhu. Všichni,
kteří slouží světlu, to vědí již předem. Rádi přijímají tento
osten v těle, jen když bude obě� světla přijata těmi, kdo světlo
upřímně hledají.
Ten, kdo obě� světla přijme pozitivně, dosvědčuje svůj stav bytí
jasně poznatelným životním postojem. Když má člověk uši, které
slyší, a oči, které vidí, jak to stojí v Bibli, pak to znamená, že se
pravé oko a pravé ucho staly novým působením duše vnímavými
pro gnostické vibrace.
Oba smyslové orgány pravé stezky pak ovlivňují smyslové
orgány levé cesty, to znamená, že se rozumová schopnost
přizpůsobuje, odhalující světlo napadá obvyklé strnulé způsoby
myšlení a veškerý život citů a žádostí je rozvrácen. Celý přírodní
stav se počne hroutit jen na základě skutečnosti, že člověk začíná
chápat a vidět něco z Ducha, vylévajícího se na lidstvo. Krátce
řečeno, celkový stav smyslových schopností je naprosto převrácen,
a to s nedozírnými následky. Původně nalevo orientovaný
člověk začíná stát dobře, správně a zpříma na stezce.
Určitě jste již často slyšeli mluvit o obrácení. Pravé obrácení
znamená především změnu smyslových schopností. Kdyby se
moderní duchovní škole podařilo dosáhnout u vás takovéhoto
53
obrácení, mohla by svou práci u vás nazvat úspěšnou. Se změnou
smyslových schopností, o které se zde mluví, je totiž spojena
odpovídající změna aurické bytosti vašeho mikrokosmu. Ta otevře
chrám hrobu, v němž je uvězněn ten »Velmi Starý«, o kterém jste
četli v předcházející kapitole.
54
IX
OKULTNÍ PROCES A TRANSFIGURAČNÍ PROCES
V minulé kapitole jsme vám vyložili, jaký je rozdíl mezi smyslově
organickými funkcemi běžného dialektického člověka a skupiny
lidí jdoucích stezkou. Tento rozdíl naznačujeme tím, že hovoříme
o lidech, kteří jdou levou stezkou, a o lidech, kteří se vydávají na
pravou stezku, a to na základě skutečnosti, že smyslové orgány na
pravé straně těla mají zcela jinou funkci a jiný organický původ,
než orgány na levé straně těla.
Tak se znovu ukazuje, jak je v Božím nouzovém řádu o vše předem
postaráno. Když se dialektický, z přírody zrozený člověk zaměří
jen na své pravé, od Boha určené poslání, může být v pravém
slova smyslu služebníkem ve svém mikrokosmickém domě.
Jeho úloha spočívá v tom, že má v mikrokosmickém vězení
uzavřeného duchovního člověka – obraz s mrtvýma očima –
probudit a sjednotit se s ním, aby tak mohla být podniknuta cesta
domů, do původní Otčiny.
Skutečnost, že orgánové funkce dnešního dialektického člověka,
všeobecně převládajícího životního typu, již neodpovídají svému
původnímu určení, je příčinou mnoha bludů. Dialektický člověk je
padlý, poškozený a zkažený, a dokonce ztratil vzpomínku na své
určení. Plán nouzového řádu již nezná a v důsledku toho byla
působením různých přírodních sil narušena rovnováha samotného
nouzového řádu.
Tak musíme konstatovat, že se dnes téměř všichni lidé na základě
funkce svých orgánů nacházejí na levé stezce. Síly orgánů na
pravé straně těla jsou ovládány silami orgánů levé strany těla, což
prakticky znamená, že jsou ovládány přírodním já, žádostivým
tělem, prapůvodním já systému slezina–játra.
55
Kdo chce jít stezkou, musí se podrobit dvěma vývojovým
procesům, které musí být od sebe dobře rozlišeny a které mají
naprosto odlišné cíle, ačkoliv jsou spolu spojené.
Kdybychom někomu řekli: »Jdi cestou sebepředání se tomu
druhému, projdi branou růže a probuď duchovního člověka ve
svém mikrokosmu, obětuj své přírodní já Synu Boha v sobě«,
to znamená, »jdi cestou Jana v poušti«, byla by to sice pravda
a odpovídalo by to tomu, co je bezpodmínečně nutné, ale byla by
to pak především negativní pravda. Dnešní dialektický typ člověka
už totiž nemůže jen tak beze všeho jít stezkou Jana. Celá bytost
současného člověka k tomu již není vzhledem ke své orgánové
struktuře způsobilá. Stav dnešního člověka již neodpovídá člověku,
jakého předpokládal božský nouzový plán.
Chce-li člověk nastoupit stezku Jana, stezku »On musí růst
a já se musím zmenšovat«, pak musí být nejdříve znovu dána do
pořádku v přírodě zrozená bytost, čtyřnásobná osobnost, smrtelná
forma člověka. Musí být znovu vystavěna. Má-li se stát životní
lodí pro pravou stezku, musí nejprve do doků. Teprve pak může
člověk svou životní loď vést na cestě Jana k jedinému cíli.
Vyjádřeno ve smyslu evangelia: člověk se musí stát Janem, aby
mohl být Ježíšem.
Proto to někdy vypadá, jako bychom se zaplétali do protichůdných tvrzení. Musíme zaměřit vaši pozornost na oba tyto
nezbytné procesy, totiž stát se Janem, aby bylo možné následovat
Ježíše přes Jordán. Zaměřujeme tedy vaši pozornost na šestou
kosmickou oblast, na nové životní pole, na svět duší a na totální
zrušení vašeho přirozeného stavu, a zároveň mluvíme o tělesných
procesech a orgánech, které musí odpovídat určitým účelům. Bylo
56
nám proto příležitostně řečeno: »Na jedné straně kážete zrušení
přírody, a na druhé straně její vývoj. Jak to vysvětlíte?«
V této kapitole je na to dána odpověď. Má-li nějaký stroj splnit
svůj účel, musí k tomu být dokonale uzpůsoben a seřízen. Avšak
lidská přirozená bytost naprosto není s to vyhovět vysokému
transfiguračnímu cíli. Kromě toho navíc hrozí nebezpečí, že člověk,
když mu jsou oba dva procesy jasně naznačeny a filosoficky
vysvětleny, má sice zájem na regeneračním vývojovém procesu
přirozeného stavu, to znamená na okultním procesu, ale už
vůbec nemá zájem na procesu sebeobětování, na transfiguračním
procesu. V nejlepším případě je transfigurační proces odsunut
do mlhavých dálek.
V minulosti se takto vedlo mnohé duchovní škole, která dobře
začala. Žáci se pohroužili do okultního procesu a zapomněli na
transfigurační proces. Měli zájem na Janovi, ale nenásledovali ho
na jeho cestě za Ježíšem na pouš�. Takové nebezpečí hrozí neustále
každé duchovní škole.
Dnešní kosmicko-atmosférické záření ostatně každou takovou
chybu, jakmile se ukáže, bezprostředně koriguje. Záření nové doby
zasáhlo všechny lidi, aby se odhmotnění stalo znovu skutečností.
Pokud se nyní člověk zabývá okultním procesem, aniž by měl
ten nejmenší zájem na transfiguračním procesu, na který ho má
okultní proces přece připravit, pak jej odhmotňující síla dnešního
magnetického Universa velmi brzy odrazí zpět do negativního
směru, do pravěkého stavu lemurské rasy. Tento člověk se pak
ihned od duchovní školy odvrátí.
57
58
KNIHY ROZEKRUIS PERS
Díla vydaná v českém jazyce
DÍLA OD JANA VAN RIJCKENBORGHA
Elementární filosofie moderního Růžového Kříže
Přicházející nový člověk
Mystérium života a smrti
Prázdný prostor neexistuje
DÍLA OD CATHAROSE DE PETRI
A JANA VAN RIJCKENBORGHA
Bratrstvo Šambaly
Rozekruis Pers, Bakenessergracht 5, NL-2011 JS Haarlem, Niederlande
59