Judikatura Evropského soudního dvora v oblasti ochrany spotřebitele

Judikatura Evropského soudního dvora v oblasti ochrany
spotřebitele
The practice of the European Court of Justice in area of consumer protection
Hana Kelblová
Summary
The paper deals with the main interpretation trends in practice of the European Court of
Justice in area consumer protection especially in civil litigations about the unfair terms in
consumer contracts. This practice of the court stress the protection of consumers as inferior
part of contracts and it can be useful for Czech courts too.
Key words
Consumer protection, unfair terms, practice of the courts.
Úvod
Pro právo spotřebitelské je typickým znakem dynamický rozvoj právní úpravy v ČR
v posledních několika letech. Je to způsobeno implementací několika směrnic Rady, které ČR
byla nucena transformovat do českého právního řádu z důvodu vstupu České republiky do EU
a nezbytné aproximace českého právního řádu s právem EU. Tato nová právní úprava
v oblasti ochrany spotřebitele sebou přináší i výkladové a aplikační problémy. Interpretačním
vodítkem pro českou soudní praxi při rozhodování sporů mezi spotřebiteli a dodavateli
nepochybně budou judikáty Evropského soudního dvora.
Cíl a metodika
V následujícím textu se pokusím naznačit hlavní tendence v rozhodovací praxi
Evropského soudního dvora, zejména co se týče výkladu ustanovení směrnice Rady
93/13/EHS ze dne 5.dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských
smlouvách. Tato směrnice má zajistit jednotnou míru ochrany spotřebitele proti nekalým
ujednáním(unfair terms) ve spotřebitelských smlouvách ve všech členských státech.
Působnost směrnice se především vztahuje na tzv. adhezní smlouvy, tedy smlouvy kdy je
spotřebiteli smlouva předložena jako formulář bez možnosti ovlivnit její obsah.
Do českého právního řádu byla tato směrnice implementována v ustanoveních §§ 54 a
55 občanského zákoníku. Pokusím se analyzovat některá rozhodnutí ESD a na základě toho
vyvodit závěry , které by mohly naznačovat převažující interpretační postupy užitečné i pro
české soudy.
I.
Vůdčím, jednotícím prvkem v rozhodovací praxi ESD je zde, dle mého názoru,
ochrana spotřebitele jako fakticky slabší strany proti dodavateli – podnikatelskému subjektu.
Toto „ochranářství“ se dokonce v oblasti soukromoprávní ochrany spotřebitele projevuje
např. tak, že je do čistě občanskoprávního vztahu dovolen zásah třetí strany v soudním řízení,
bez návrhu a to v zájmu ochrany spotřebitele.
Tyto tendence se projevují ve zvýšené míře v rozhodovací praxi Evropského soudního
dvora, zejména co se týče výkladu ustanovení směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5.dubna
1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.
101
Dokladem je rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 27.6.2000 ve věcech
Océano Grupo Editorial SA proti Rocio Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José
M. Sanchez Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vinas
Feliúovi, Spojené věci C-240/98 až 244/981.
Dva žalobci – podnikatelé se domáhali zaplacení pohledávek, vzniklých na základě
smluv uzavřených se třemi žalovanými, fyzickými osobami – spotřebiteli. Kupní smlouvy na
dodávku naučného slovníku obsahovaly klauzuli, podle které byly k projednání a rozhodování
sporů mezi smluvními stranami příslušné výlučně soudy v Barceloně, sídle žalobců. Žalovaní
měli bydliště sice ve Španělsku, ale nikoliv přímo v Barceloně.
Soud prvního stupně se sídlem v Barceloně zkoumal svoji příslušnost a vycházel
přitom ze stanoviska španělského Nejvyššího soudu, který označil podobné klauzule týkající
se příslušnosti soudů za nepřiměřené smluvní podmínky, tak jak jsou definovány v směrnici
Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Zároveň se
musel vypořádat s otázkou, zdali může rozhodnout o neplatnosti nepřiměřené podmínky i bez
návrhu. O výklad směrnice 93/13/EHS v těchto otázkách, požádal Evropský soudní dvůr. Ten
v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že výše uvedená smluvní klauzule je nepřiměřenou
smluvní podmínkou a to proto, že zejména v případech s malou hodnotou předmětu sporu, by
vzdálenost soudu od místa bydliště spotřebitele ho mohla odradit od toho, aby podával žalobu
či se soudního jednání účastnil. Dodavateli zboží naopak taková podmínka usnadňuje soudní
ochranu jeho práv po stránce organizační i s ohledem na náklady právního zastoupení, protože
soud působí v místě jeho sídla. Soud konstatoval, že takováto doložka o příslušnosti soudu
způsobuje v neprospěch spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Dále konstatoval, že cíle směrnice by nebylo dosaženo, pokud by se spotřebitelé museli sami
dovolávat nepřiměřeného charakteru takových podmínek. Proto je v pravomoci vnitrostátního
soudu, aby z moci úřední sám takovou podmínku přezkoumal a označil jako nepřiměřenou.
Domnívám se, že toto je dokladem prolomení principu smluvní volnosti ve prospěch
ochrany slabší strany.
Následující judikát ESD přímo vycházel a navazoval na předcházející. Jedná se o
rozsudek ze dne 21.11.2002 ve věci Cofidis SA proti Jean- Luis Fredoutovi, C-473/00 a týkal
se možnosti vnitrostátního soudu označit podmínku ve spotřebitelské smlouvě jako
nepřiměřenou, v souladu s evropskou směrnicí, i tehdy je-li to podle vnitrostátního práva
vyloučeno v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty stanovené ve vnitrostátním právním
předpisu. To celé v situaci, kdy se jedná o žalobu dodavatele proti spotřebiteli, která se o tuto
podmínku opírá.
Konkrétně se jednalo o žalobu společnosti Cofidis SA (dále jen žalobce) proti Jeanu
Louisovi Fredoutovi (dále jen žalovaný), kteří uzavřeli smlouvu o úvěru, přičemž smlouva
měla podobu oboustranně tištěného formuláře. Na první straně bylo velkými písmeny
uvedeno „bezplatná žádost o poskytnutí peněžních prostředků“ na zadní straně byla malými
písmeny zmínka o dohodnutých úrocích a smluvní pokutě. Žalovaný spotřebitel neposkytl
celé protiplnění ke kterému byl podle této smlouvy zavázán. Věc rozhodoval francouzský
soud a podle francouzské vnitrostátní úpravy musí být řízení o rozhodnutí sporu ze
spotřebitelského úvěru zahájeno v prekluzivní lhůtě dvou let ode dne kdy došlo k rozhodné
události. Po uplynutí této lhůty už nemůže soud prohlásit určitou smluvní podmínku za
nepřiměřenou a tedy neplatnou. Francouzský soud požádal ESD o rozhodnutí předběžné
otázky, kdy se tázal zda se požadavek evropské směrnice 93/13/EHS, vykládat vnitrostátní
právo co nejvíc ve smyslu znění směrnice vztahuje i na tento případ. ESD došel k závěru, že
možnost vnitrostátního soudu přezkoumat, ať už ex offo nebo na základě námitky
1
Judikatura Evropského soudního dvora, 5/2005, ASPI, a.s., Praha, s. 377 - 382
102
spotřebitele, nepřiměřenost smluvní podmínky ve spotřebitelské smlouvě, nemůže být
vyloučena pouze na základě vnitrostátní právní úpravy. Oprávnění soudu přezkoumat , zda je
podmínka přiměřená představuje zvláštní prostředek k dosažení výsledku stanoveného
v článku 6 směrnice 93/13/EHS.
II.
Přínosem pro českou justici ve výkladu ustanovení §§ 54 a 55 občanského zákoníku,
kterými byla implementována do českého právního řádu směrnice 93/13/EHS, bude
nepochybně očekávané rozhodnutí ESD v řízení o předběžné otázce, kterou vznesl maďarský
soud. Týká se ustanovení maďarského občanského zákoníku, které je totožné svým obsahem
s naší českou úpravou, konkrétně obsaženou v § 55 odst.2 ObčZ: „Ujednání ve
spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel
nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání
smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.“
V § 56 ObčZ obsahuje v odst. 1 pravidlo, že spotřebitelské smlouvy nesmějí
obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele
značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran tj. zákaz tzv. nepřiměřených smluvních
podmínek. Zároveň platí, že pokud spotřebitelská smlouva takové nepřiměřené ujednání
obsahuje, zařadil český ObčZ toto ujednání pod režim relativní neplatnosti a to podle § 40a.
Toto ustanovení ObčZ obsahuje taxativní výčet případů relativní neplatnosti
v občanskoprávních vztazích a to v tom smyslu, že ve spojení s § 55 odst.2 platí, že ujednání
ve spotřebitelských smlouvách podle § 56, se považují za platná, pokud se spotřebitel
nedovolá jejich neplatnosti. Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání ve
smlouvě, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.
Relativně neplatný právní úkon se považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým
úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Okruh těchto dotčených osob je u
relativní neplatnosti právních úkonů velmi úzce vymezen. Může jím být účastník právního
úkonu a to tehdy, pokud relativní neplatnost sám nezpůsobil, ale může být i jiná osoba, která
se právního úkonu neúčastnila, ale je jím dotčena. V případě spotřebitelských smluv to může
být pouze spotřebitel, nikoliv dodavatel - podnikatelský subjekt. U relativně neplatného
právního úkonu se ponechává na úvaze dotčeného subjektu, na jehož ochranu je relativní
neplatnost stanovena, zda se chce neplatnosti dovolat či nikoliv.2 Soudy ani jiné státní orgány
z úřední povinnosti k relativní neplatnosti nepřihlíží a ani přihlížet nemohou. Právní účinky
dovolání se relativní neplatnosti nastávají okamžikem doručení oznámení ostatním
účastníkům o tom, že dotčená osoba relativní neplatnost právního úkonu vůči nim uplatňuje.
Právo dovolat se relativní neplatnosti podléhá promlčení, platí zde tříletá promlčecí doba,
která začíná běžet od okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn (viz §101 ObčZ).
Tento dosud relevantní výklad relativní neplatnosti nepřiměřeného ujednání ve
spotřebitelské smlouvě bude s největší pravděpodobností zpochybněn očekávaným
rozhodnutím ESD ve věci C-302/04, Ynos Kft. Proti Jánosi Vargovi, řízení o předběžné
otázce, které vůči ESD vznesl maďarský soud (okresní soud v Szombathely). První otázka se
týkala toho, zda lze čl.6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS,( který ukládá členským státům
povinnost stanovit, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím
zboží nebo poskytovatelem služeb se spotřebitelem nejsou pro spotřebitele závazné) vykládat
tak, že může být základem pro ustanovení vnitrostátního předpisu (maďarského občanského
zákoníku), podle něhož nejsou nepřiměřené podmínky nezávazné ze zákona, ale pouze
tehdy, pokud jsou napadena spotřebitelem. K případu se vyjádřil generální advokát, který
2
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 6 vydání. Praha. C.H. Beck 2001,
s.263
103
vycházel z dosavadní judikatury ESD a navrhl soudnímu dvoru, aby položenou otázku
zodpověděl tak, že čl. 6 odst. 1 směrnice „…brání vnitrostátní právní úpravě, podle které
může vnitrostátní soud prohlásit, že nepřiměřená podmínka není pro spotřebitele závazná,
pouze tehdy, jestliže ji spotřebitel výslovně napadne.“
Je zřejmé, že pokud ESD vyhoví názoru generálního advokáta, a dosavadní judikatura
tomu nasvědčuje, bude možné, aby soud ex offo zkoumal relativní neplatnost nepřiměřené
podmínky ve spotřebitelské smlouvě a také ji sám uplatnil bez ohledu na to, zdali toto právo
využije sám spotřebitel či nikoliv.
Domnívám se však, že touto interpretací se zařazení neplatnosti nepřiměřených
podmínek ve spotřebitelských smlouvách do skupiny relativní neplatnosti podle §40a ObčZ
jeví jako rozporné a v rámci rekodifikace občanského práva by bylo vhodné zařadit ji do
skupiny absolutní neplatnosti právních úkonů, kam vzhledem ke svému charakteru,
objasněnému interpretací směrnice 93/13/EHS, nepochybně patří.
Závěr
Závěrem lze konstatovat, že převažující tendencí v rozhodovací činnosti ESD v oblasti
ochrany spotřebitele je ochrana spotřebitele jako slabší strany. Promítnutí tohoto principu do
konkrétních rozhodnutí, jde v konkrétních případech až tak daleko, že jsou popírány základní
instituty soukromého práva obsaženého v národních právních řádech, jako je např. zásada
smluvní volnosti (autonomie vůle), institut prekluze práva nebo právní režim relativní
neplatnosti právního úkonu. V tomto posledním případě by dle mého názoru mělo dojít ke
změně právní úpravy českého práva, tj. příslušných ustanovení občanského zákoníku a
neplatnost nepřiměřené smluvní podmínky ve spotřebitelské smlouvě by měla být vyňata
z režimu relativní neplatnosti.
Souhrn
Příspěvek se zabývá hlavními interpretačními tendencemi v rozhodovací činnosti Evropského
soudního dvora v oblasti ochrany spotřebitele ve sporech, které se týkaly hlavně
nepřiměřených smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Tato judikatura
zdůrazňuje ochranu spotřebitelů jako slabší smluvní strany a může být užitečná i pro české
soudy.
Klíčová slova
Ochrana spotřebitele, nepřiměřené smluvní podmínky, judikatura.
Literatura
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 6 vydání. Praha.
C.H. Beck 2001
Judikatura Evropského soudního dvora, 5/2005, ASPI, a.s., Praha
Adresa autora:
JUDr. Hana Kelblová, Ústav práva PEF MZLU Brno
Zemědělská 1, 613 00 Brno, Česká republika
e-mail: [email protected]
: 420545132203
Oponent: Ing. Jarmila Lazíková, PhD.
104