Literatura pro 4. ročník

Literatura
pro 4. ročník
gymnázia
(Od starověku do preromantismu)
Gymnázium Velké Meziříčí
2015
Četba k danému období (platí pro všechny, první dva tituly zadány již v 1. ročníku):








Bible. Části ze Starého zákona: stvoření světa a člověka, vyhnání z ráje, Kain a Ábel, babylonská
věž, potopa, Noe, Abraham - Sodoma a Gomora, obětování Izáka, příběh Josefův, Mojžíš vyvádí
Židy z Egypta, Desatero, David a Goliáš, Šalamoun, část Píseň písní. Části z Nového zákona:
Lukášovo evangelium, 1. Pavlův list Korintským. Nezapomenout na obecně kulturní přesahy – viz
níže u tématu bible!
Rudolf Mertlík: Starověké báje a pověsti. Oddíly a části: O bozích, Prométheus, Potopa,
O nejkrásnějším z bohů, O nelaskavější bohyni a její dceři, královně podsvětí, Afrodíté, Faëthon,
Hloupý král Midás, Perseus, Héraklés, Daidalos a Íkaros, Dobrodružná plavba Argonautů za zlatým
rounem, Příhody Théseovy, Oidipús, Amor a Psýché, Orfeus a Eurydiké, Damoklův meč, Trojská
válka + Odysseova dobrodružství, Aeneovo bloudění, Romulus a Remus. Nezapomenout na obecně
kulturní přesahy – viz níže u tématu antická mytologie!
Sofokles: Král Oidipús (in Řecká dramata)
Aisopos (Ezop): Bajky. Stačí 10 bajek.
Alois Jirásek: Staré pověsti české. Část: Pověsti nejstarších dob.
Život sv. Václava
William Shakespeare: 1 tragédie a 1 komedie
Molière: Tartuffe
Tipy na četbu (tituly označené hvězdičkou nejsou ve školní knihovně):
1. Epos o Gilgamešovi – převyprávění Vojtěcha Zamarovského
2. (Homérova Ilias - převyprávění Jana Pilaře)
3. Homérova Odyssea - převyprávění Jaroslava Huláka
4. Sofokles: Antigona (in Řecká dramata)
5. Euripides: Medeia (in Řecká dramata)
6. Jiří Žáček: Ptákoviny podle Aristofana
7. Titus Maccius Plautus: Komedie o hrnci (in Amfitryon a jiné komedie)
8. Gaius Valerius Catullus: lyrika
9. Rudolf Mertlík: Příběhy lásky nebo Věra Adlová: Proměny lásky
10. Publius Ovidius Naso: Umění milovat
11. Publius Vergilius Maro: Aeneis - převyprávění Vojtěcha Zamarovského
12. Lucius Apuleius: Proměny (Zlatý osel)
13. Jarmila Loukotková: Není římského lidu nebo Pod maskou smích
14. Ferdinand Stočes: Písně a verše staré Číny nebo František Hrubín: Nefritová flétna
15. Verše psané na vodu – výbor japonské poezie
16. Václav Cibula: Cid a jeho věrní nebo Vladimír Hulpach: Příběhy kruhového stolu nebo Píseň
o Rolandovi (přeložil Jiří Pelán)
17. (Život sv. Konstantina (in Josef Vašica: Literární památky epochy velkomoravské))
18. Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národu českého – část Kosmas
19. František Kožík: Kronika života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského*
20. Jacobus de Voragine: Legenda aurea (jen část věnovaná sv. Kateřině, sv. Prokopovi, sv.
Vojtěchovi)
21. Satiry Hradeckého rukopisu – část Satiry o řemeslnících a konšelích (in Staročeské satiry) nebo
Podkoní a žák
22. Giovanni Boccacccio: Dekameron
23. (Navštívení krásy - italská renesanční poezie nebo Zpěvy sladké Francie)
24. Francois Villon: Balady
25. Jarmila Loukotková: Navzdory básník zpívá nebo John Erskine: Nezbedný mistr balad
26. Příběhy Dona Quijota – podle Cervantesa vypráví Jaromír John
27. William Shakespeare: Othello nebo Hamlet
2
28. William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy nebo Sen noci svatojánské
29. Emanuel Frynta: Moudří blázni
30. Barokní poezie nebo České lidové balady nebo Měl tatíček, měl tři dcery (České a slovenské
balady)
31. Miloš Václav Kratochvíl: Život Jana Amose
32. Pierre Corneille: Cid
33. Molière: Lakomec
34. Jean de La Fontaine: Bajky a Ivan Andrejevič Krylov: Bajky
35. Voltaire: Candide neboli Optimismus
36. Jonathan Swift: Gulliverovy cesty
37. Johann Wolfgang Goethe: Faust – 1. část
38. Friedrich Schiller: Loupežníci nebo Úklady a láska*
Pro nastudování českých historických reálií zájemcům doporučuji:
Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí 1, 2
VZNIK LITERATURY
1.
Připomeňte si, proč a jak se vyvinula u lidí schopnost řeči.
2.
K čemu řeč sloužila a slouží? Jak souvisí řeč s myšlením?
3.
Co znamená, že řeč má magickou funkci? Jak se to projevovalo v životě lidí?
4.
Jaké zkušenosti si lidé začali předávat z generace na generaci?
5.
Co je to ústní lidová slovesnost, jaké jsou její znaky a dokdy trvá její historie?
6.
Jaké byly nejstarší žánry orální tradice?
7.
Kde bylo vynalezeno písmo, jaké jeho druhy znáte a na jaké materiály se psalo?
8.
Co znamená pojem literatura, jak ji dělíme?
9.
Jak asi vznikly nejstarší literární památky světa?
3
STAROVĚK
1.
-
-
Mimoevropské (orientální) literatury
mýtus - předhistorický výklad světa a jeho původu
- bohové, polobozi
- ústní tradování
hymnus - píseň či báseň na oslavu bohů
didaktické (= naučné) texty
1. 1. Mezopotámie (Sumer, Akkad, Asýrie, Babylon) - klínové písmo
Epos o Gilgamešovi (asi 2000 l. př. n. l.)
- epos = žánr velké epiky, rozsáhlá báseň s dějem zvolna probíhajícím, se zevrubnými popisy, četnými
epizodami, rozsáhlými přirovnáními, s božskými a polobožskými hrdiny
- vznik na území mezi řekami Eufratem a Tigridem; jádro dnešního Iráku, Sumerové, Akkaďané,
Asyřané, Babyloňané
- obrazové doklady orální tradice z 1. třetiny 3. tis. př. n. l., jednotlivé epizody nevznikaly současně
a existovaly původně samostatně, později došlo k jejich propojení, písemná kanonická podoba
eposu z 2. tis. př. n. l., nejstarší známý epos světa
- nejstarší tabulky – klínovým písmem ze Sumeru z 2. tis. př. př. n. l., další nálezy z 18. – 12. a 7. st. př.
n. l.
- největší část zlomků a nejucelenější verze pochází z Aššurbanipalovy knihovny z Ninive ze
7. st. př. n. l., město r. 612 př. n. l. dobyto vojsky Babylóňanů, Médejců a Peršanů
- objev tabulek r. 1846 britským archeologem Austenem M. Layardem, r. 1872 promluvil poprvé
o existenci tohoto eposu G. Smith v přednášce pro Britskou společnost biblické archeologie
- po rozluštění klínopisu se mohlo přikročit k překladu textů; do Ninive se jezdilo pro další zlomky
- žádné souvislé a úplné zpracování jako Ílias a Odyssea
- původně 3600 – 3800 veršů, dnes jich máme objeveno a rozluštěno 2000
- ve verších, určen k přednesu za doprovodu lyry a bubnů
- postavy:
o Gilgameš = polomytický král města Uruku (pravděpodobně skutečně existoval) v jižní
Mezopotámii, nutí své poddané stavět obrovskou hradbu kolem města, ze 2/3 bůh, z 1/3 člověk,
je tedy smrtelný, má velkou sílu, je vytrvalý, důvtipný, ale i tvrdý, neústupný, milovník žen,
vykoná mnoho hrdinských skutků a cest; hledá nesmrtelnost
o Enkidu = polodivoký člověk stvořený bohy, má ohrozit Gilgameše, ale Gilgameš v něm najde
přítele, jenž se mu vyrovná schopnostmi a silou, vykonají spolu mnoho hrdinských skutků, a když
zemře, uvědomí si Gilgameš svou smrtelnost a začne se jí bát
o Šamchat = krásná nevěstka, která „zkrotí“ Enkidua
o Chuvava = obr, který pustoší zemi a ohrožuje lidi
o bůh Šamaš = jeden z nejvýznamnějších mezopotamských bohů
o bohyně Ištar = bohyně krásy a lásky, zamiluje se do Gilgameše, ale když ji ten odmítne a Enkidu
urazí, sešle na Enkidua kletbu a nechá onemocnět a zemřít
o Utanapišti = polobožský člověk, který přežil potopu světa a získal nesmrtelnost, Gilgameš u něj
hledá radu a pomoc
- kompozičně se dílo dělí na krátký prolog a 4 části (nejmladší, ninivská verze)
- Gilgameš tvrdě vládne obyvatelům města Uruku, které nutí pracovat na hradbách; obyvatelé prosí
bohy o pomoc a ti stvoří polodivokého člověka Enkudua; lovci přivedou Enkiduovi nevěstku
Šamchatu, která jej promění v člověka; Enkidu přichází do Uruku, v zápase přemůže Gilgameše
a spřátelí se s ním; společně se vypraví do libanonských hor přemoci obra Chuvavu; po návratu se
do Gilgameše zamiluje bohyně Ištar, ale je Gilgamešem odmítnuta; za trest na zemi přichází nebeský
býk, avšak Gilgameš s Enkiduem jej zabijí; Enkidu bohyni urazí a ta na něj sešle kletbu, Enkidu
-
onemocní a zemře; Gilgameš hluboce truchlí a uvědomí si vlastní smrtelnost; touží po věčném životě
a vydá se jej najít; cestou zažívá spoustu dobrodružství; nakonec se setkává s Utanapištimem, který
přežil potopu a získal nesmrtelnost; Gilgameš však neobstojí ve zkoušce, která mu má přinést
nesmrtelnost, a ani neuhlídá kouzelný květ dlouhého života; při setkání s duší Enkidu a se dozvídá
o chmurném záhrobním životě; při cestě domů však vidí hradby města Uruku a uvědomuje si, že
nesmrtelným se stane svým dílem
jednotlivé epizody jsou spjaty v poměrně pevný celek tématem tragicky přervaného přátelství
a hledání věčného života
epizoda o potopě světa pochází už ze 4. tis. př. n. l. a dochovala se např. i v bibli
člověk nemůže dosáhnout nesmrtelnosti svým životem, ale svými činy
ukázky:
1) Překlad z originálu (tabulky)
„Kam běžíš, Gilgameši?
Život, jejž hledáš, nenalezneš!
Když bozi lidstvo stvořili,
lidstvu v úděl smrt dali,
život však v rukou svých si ponechali.
Naplň si žaludek, Gilgameši,
ve dne i v noci se raduj!
Denně pořádej slavnosti,
tancuj a vesel se ve dne i v noci!
Nechť čisté jsou tvé šaty,
hlavu svou umyj, ve vodě se koupej!
Starej se o dítko, jež tě za ruku chytá!
Ať manželka se raduje na tvém klíně.
Neb toto je údělem lidstva.“
„Ze strachu před smrtí utíkám na step,
neb událost s přítelem těžce dolehla na mne.
Teď utíkám daleko na step.
Jak jen mám mlčet? Jak jen mohu být tiše?
Přítel můj, jehož jsem miloval, v hlínu se změnil.
Enkidu, přítel můj, jehož jsem miloval, změnil se v hlínu.
Mám snad i já jako on ulehnout
a nevstat na věky věkův?“
„Což na věky dům stavíme?
Což na věky pečetíme?
Což na věky bratři o podíl se dělí?
Což na věky hněv trvá v zemi?
Což na věky řeka se zvedá a přináší záplavu?
Kuklu svou opouští vážka,
aby líce její zřely tvář slunce.
Od pradávna nic stálého není.
Spící i mrtví – jak sobě se podobají!
Což obojí obraz smrti nevytvářejí?“
2) Převyprávění Vojtěcha Zamarovského
„Pohlédni, příteli, na velké město Uruk na březích svatého Eufratu! Projdi se po jeho širokých třídách
a náměstích, prohlédni si jeho výstavné chrámy! Zastav se před Eannou, svatyní bohyně lásky Ištary,
5
a doktni se jejího prahu! To všechno z dávných pochází dob a nic podobného nevytvořil jinde žádný
člověk.“
To řekl Gilgameš Urašanabimu, když byl na dohled cíl jejich cesty. (…).
„Velké jsi dokázal dílo, Gilgameši!“ odvětil Uršanabi. „Nesmírnou hradbou jsi zabezpečil svůj lid před
vojákem z jiného města a před lupičem z pouště. Budeš žít v paměti všech pokolení příštích, dokud
bude stát tato urucká hradba, kterou nepřítel nedobude, ani čas nezničí!“
„Život, který jsem hledal, jsem nenašel,“ řekl na tato slova Gilgameš. „Marně jsem vykonal víc než jiní
lidé, marně jsem také víc vytrpěl. Nemůže najít věčný život, kdo je z lidského plemene!“
„Nemůže najít věčný život člověk,“ ukončil tuto řeč Uršanabi, „může si však zachovat věčné jméno.
Svým dílem ses stal nsemrtelným, hrdino Gilgameši.“
- doporučuji přečíst v prozaickém převyprávění V. Zamarovského
1.
2. Egypt - hieroglyfy, démotické písmo
Kniha mrtvých (3. - 2. tis. př. n. l.) - důležité náboženské texty psané na papyrus
- vkládáno do sarkofágu s mumií, jakýsi průvodce podsvětím
Vlastní životopis Sinuhetův (2000 l. př. n. l.) - autobiografická povídka
Mika Waltari: Egypťan Sinuhet
Hymnus na Slunce (14. st. př. n. l.) - lyrický text
- —> egyptský faraon-reformátor Amenhotep IV. - Achnaton
Philipp Vandenberg: Nefertiti
1.
3. Indie
védy (1500 - 800 př. n. l.) - soubor posvátných náboženských textů
Rámájana
Mahabharáta
rozsáhlé eposy (4. stol. př. n. l. - 4. stol. n. l.)
1.
4. Čína
Kniha písní (11. - 6. st. př. n. l.) - sbírka nejstarší poezie
- s náměty zemědělské práce a milostnými motivy
1. 5. Palestina
Bible – zdroj evropské kultury, jako literární památku by měl znát každý Evropan
- bible (τα βιβλία = knihy), Písmo svaté, Písmo, kniha knih (SZ 1200-200 př. n. l., NZ 50-120 n. l.)
= soubor historických, právnických, liturgických a literárních textů, které považuje za posvátné
křesťanství (a judaismus), původně psáno na papyrových svitcích
- nejčtenější, nejpřekládanější a nejinterpretovanější dílo světa, dodnes má obrovský vliv na duchovní
a literární vývoj
- obrovské množství loci communes, tedy motivů, frazeologismů, témat, metafor ovlivnilo světovou
i českou literaturu, ale i umění obecně, proto je třeba se s biblí seznámit
- ovlivnila hagiografii, legendistiku, alegorické putování, duchovní epos, biblické drama, mystérium,
„karnevalová literatura“, barokní literatura, romantismus, symbolismus, katolicky orientovaná
literatura, adaptace, filosofické romány, eseje, …
- kompozice
1) Starý zákon (12. – 2. st. př. n. l.)
- napsán hebrejsky (a aramejsky)
- Pentateuch = 5 knih Mojžíšových = tóra (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri,
Deuteronomium)
- historické knihy, královské knihy (David, Goliáš, Šalomoun)
6
-
-
Žalmy, Přísloví, Píseň písní, Proroci
stvoření světa a člověka, vyhnání z Edenu, Kain a Ábel, Noe a archa, Abrahám, Lot, Izák,
Jákob, Ezau, příběh o Josefovi, Mojžíš, 10 ran egyptských, 40 let na poušti, Desatero, pád
Jericha
- Ivan Olbracht: Biblické příběhy, Roark Bradford: Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti, film
Stvoření světa, muzikál Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, píseň Řek jednou Mojžíš lidu
svému, Stará archa, píseň David a Goliáš ze hry Těžká Barbora V+W, spirituály, …
2) Nový zákon (50 – 120 n. l.)
- napsáno řecky
- 4 evangelia (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) – pojednávají o životě, učení, smrti a vzkříšení Ježíše
Krista
- Skutky apoštolů – vznik prvotní křesťanské církve, Listy (Epištoly) – 21, nejstarší část NZ,
základy křesťanské věrouky, Apokalypsa (Zjevení sv. Jana) – poslední dny světa
- K. Čapek: Apokryfy, M. A. Bulgakov: Mistr a Markétka, muzikál Jesus Christ Superstar,
gospel…
dějiny Izraele podány jako události řízené Bohem (Hospodinem, Jahvem, Jehovou), nejde o pouhou
historickou zprávu, ale i její etický a náboženskovýchovný výklad
text umožňuje množství nejrůznějších interpretací a pohledů
množství nejrůznějších žánrových postupů
myšlenkový a kulturní vliv okolních kultur – mezopotamské, babylonské, egyptské aj.
jednotlivé části se též odlišují individuálním autorským stylem
3. st. – Septuaginta (překlad do řečtiny)
4. st. – sv. Hieronymus (Jeroným) – Vulgáta (překlad do latiny)
apokryfy
biblický kánon, křesťanský kánon = „kánon alexandrijský“, katolický – 1546 na tridentském koncilu
(řešil mj. katolictví a protestantismus)
nejstarším překlad některých částí bible pořídili do staroslověnštiny Cyril a Metoděj (9. stol.),
nejdůležitější pak je Bible kralická (1576 – 1594) – členové zakázané jednoty bratrské, kompletní
překlad bible z originálních jazyků s komentářem, 6 knih (Šestidílka, „Jednodílka“), vysoký
typografická úroveň, vytříbený jazyk, základ pro novodobou normu českého jazyka vzniklou za
obrození (konec 18. stol., J. Dobrovský)
český ekumenický překlad (1961 – 1979)
dělení na knihy, kapitoly + verše (od 13. – 16. stol.)
ukázky: viz samostatný papír
1.
Jak se to má s pravopisem slova?
2.
Co znamená slovo „bible“?
3.
V čem tkví její význam obzvlášť pro Evropany?
4.
Z kterých základních částí se bible skládá, kdy tyto části vznikly a jakým jazykem byly napsány?
5.
Jak dále „vnitřně“ tyto celky dělíme?
6.
Co znamená, že text bible byl kanonizován, a kdy se tak stalo?
7.
Která část bible je zároveň nejposvátnějším textem judaismu?
8.
Jaké žánry v bibli najdeme?
9.
Kde byla ve starověku oblast Judska a kde (Severního) Izraele?
-
Bible - opakování
10. Slovník pojmů:
7
Starý zákon - stvoření světa a člověka, začít od Adama, ráj/eden, strom poznání, prvotní hřích,
vyhnání z ráje, Kain a Ábel, Kainovo znamení, Metuzalém, potopa světa, archa Noemova,
babylonská věž a zmatení jazyků, Abraham a Sára, Sodoma a Gomora, sodoma a gomora, Lot a jeho
rodina, zůstat jako solný sloup/Lotova žena, Izák a Rebeka, Jákob a Ráchel, Josef a jeho bratři,
putifarka, Mojžíš a Áron, deset ran egyptských, přechod přes Rudé moře, mana nebeská, archa
úmluvy, Desatero božích přikázání, země zaslíbená, David a Goliáš, goliáš, Šalamoun, šalamounské
rozhodnutí, stavba chrámu v Jeruzalémě, Jób, trpět jako Job, babylonské zajetí Židů, žalmy, přísloví,
Píseň písní, prorok
Nový zákon - evangelium, evangelista, Alžběta, Jan Křtitel, Betlém, Josef a Marie, Ježíš, Anna
a Jáchym, Herodes a vraždění neviňátek, Salome, útěk do Egypta, počet učedníků, apoštol,
podobenství, návrat ztraceného syna, kázání, ležet jako lazar, farizej, samaritán, poslední večeře
Páně, modlitba Páně, Jidáš, jidáš, Petr, Pilát, dostat s někam jako Pilát do Kréda, mýt si nad někým
ruce, ukřižování, vzkříšení, letnice (naplnění Duchem svatým), jak se ze Šavla stal Pavel, epištoly,
Apokalypsa (Zjevení Janovo), apokalypsa, Armaggedon, armagedon, sedmá pečeť
11. Jak se nazývá překlad bible do řečtiny a latiny? Kdo přeložil bibli do latiny?
12. Kdo a kdy pořídil první překlad bible do slovanského jazyka?
13. Který český překlad bible měl kulturně a společensky největší význam? Proč, čím?
14. Co je to apokryf?
15. Co znamená slovo ekumenický?
16. Koho a jak inspirovala bible ve světové literatuře? V české? A v dalších druzích umění?
2. Antická literatura
- literatura starého Řecka a Říma
-
základ evropské kultury a vzdělanosti (myšlenkové a etické principy, společenské instituce, vědní a umělecké obory)
2. 1. Řecká literatura (9. st. př. n. n. - 529 n. l.)
-
-
-
různé dialekty - jónské (attičtina - koiné = obecný jazyk), dórské, aiolské
písmo
- lineární písmo B v mykénském období
- od 9. - 8. stol. př. n. l. - písmo od Foiničanů, po úpravě —> řecká alfabeta
4 období: archaické (9. - 6. st. př. n. l.)
attické (5. 4. st. př. n. l.)
helénistické (4. st. př. n. l. - 1. př. n. l.)
římské (1. st. př. n. l. - 529 n. l.)
~ rozvinutým náboženstvím a mytologií, je nutno se s ní obeznámit
Robert Graves: Řecké mýty I a II
Rudolf Mertlík: Starověké báje a pověsti
Vojtěch Zamarovský: Bohové a hrdinové antických bájí
(Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti)
Slovník antické kultury
Vysvětlete tato spojení pocházející z antické historie a mytologie:
8
roh hojnosti, olympijské hry, Tantalova muka, sisyfovská práce, odysea, Achillova pata, jablko sváru,
Paridův soud, pythijská/pythická odpověď, danajský dar, trojský kůň, osedlat Pegasa, Damoklův meč,
panický strach, Ikarův pád, Ariadnina nit, Pandořina skříňka, oidipovský komplex, herojský/heroický
výkon, deus ex machina, Augiášův chlév, Thespidova kára, Pyrrhovo vítězství, hérostratovský syndrom,
drakonické zákony, platonická láska, lesbická láska, gordický uzel, překročit Rubikon, Elektřin komplex,
lukulské hody, lakonická odpověď, maraton, slavit triumf, ovace, nektar, ambrózie, herkules, hektor
Přehled základních řeckých a římských bohů a hrdinů
řecky
Afrodite
Apollon
Ares
Artemis
latinsky
Venus
Apollo
Mars
Diana
(atribut), „resort“
bohyně krásy a lásky
(slunce), bůh umění, věštectví, lékařství, vůdce Múz
bůh války a válečného vraždění
(měsíc), panenská bohyně lovu, ochranitelka lesů a zvěře
panenská bohyně moudrosti, řemesel, umění, rozvážně vedeného boje,
Athéna
Minerva
ochránkyně práva, statečnosti a spravedlnosti
Bakchos, Dionýsos Bakchus, Liber
(thyrsos + břečťan), bůh vína a nevázaného veselí
Demeter
Ceres
bohyně plodnosti země, úrody
Persefone
Proserpina
manželka Hádova, vládkyně podsvětí
Erinye
Furiae
3 bohyně pomsty a kletby (špatného svědomí)
Eros
Amor, Cupido
(luk a šípy), okřídlený bůh lásky
Hades
Pluto
vládce podsvětní říše mrtvých, bratr Diův
Helios
Sol
(zlatý vůz), bůh životodárného slunce
Hera
Iuno
manželka a sestra Diova, bohyně manželství
okřídlený posel bohů, patron obchodníků, pocestných, zlodějů a podvodníků,
Hermes
Mercurius
průvodce zemřelých do podsvětí
Múzy
Musae
9 bohyň umění
Poseidon
Neptunus
vládce všeho vodstva
Iuppiter,
gen. nejvyšší bůh, vládce bohů a lidí, dárce života a lidských osudů, vládce hromu
Zeus, gen. Dia
Iova
a blesku, ochránce pohostinství, státu a rodiny
Aineias
Aeneas
Trójan, který po mnoha peripetiích doplul do Latia a stal se praotcem Římanů
řecký vojevůdce, který stál v čele vojsk x Tróji, manžel Klytaimnestry bratr Menelaa, švagr Heleny, otec
Agamemnon
Ifigenie, Elektry a Oresta
Achilleus
Achilles
největší řecký hrdina u Tróje, zranitelný na patě
dcera Oidipova, tragická hrdinka, která se vzepřela svému strýci Kreontovi a proti jeho zákazu vedena
Antigone
morálkou pohřbila bratra, potrestána zemřela
Argonauté
skupina řeckých hrdinů vedená Iasonem plavící se na lodi Argo za zlatým rounem do Kolchidy
věnovala Theseovi klubko s nití, které mu pomohlo najít cestu z labyrintu, opuštěna Theseem na ostrově
Ariadne
Naxu
Daidalos
athénský řemeslník, vynálezce, který se pokusil uprchnou z Kréty pomocí křídel, otec nešťastného Ikara
Elektra
dcera Agamemnonova a Klytaimnestry, sestra Orestova, která jej přiměla zavraždit matku
Eurydike
partnerka Orfeova, uštknutá hadem, Orfeus se ji neúspěšně snažil vyvést z podsvětí
Gorgony
3, ošklivé obludy, nejznámější Gorgona Medúza, pohled na ni měnil v kámen
Hektor
nejslavnější trojský hrdina v trojské válce, syn Priamův
manželka Menelaova, švagrová Agamemnona, sestra Klytaimnestry, unesena Paridem, příčina trojské
Helena
války
Herakles
Hercules
nejslavnější řecký hrdina, musel splnit 12 úkolů
Iason
vůdce Argonautů, řecký hrdina s osudem „jednou dole, jednou nahoře“
dcera Agamemnona a Klytaimnestry, obětovaná před vyplutím řeckých lodí do
Ifigeneia
Ifigenia
Tróje
Iokaste
matka a manželka Oidipova
syn Daidalův, zřítil se do moře, protože se mu rozpustil vosk na křídlech, na nichž se pokoušeli prchnout
Ikaros
z Kréty
Klytaimnestra manželka Agamemnona
Kreon
bratr Iokasty, tyran v Thébách
Laios
manžel Iokasty, otec Oidipův
Medeia
Médea
zhrzená manželka Iasonova
9
Minos
Minotaurus
Odysseus
Oidipus
Orestes
Orfeus
Paris
Patroklos
Penelope
Perseus
Priamos
Prométheus
Romulus
Remus
Teiresias
Telemachos
Theseus
krétský král
syn Pasifae (manželky Minoa) a býka, netvor v labyrintu
Ulixes
lstivý bojovník u Tróje, složitý návrat domů
tragický hrdina marně prchající před strašným osudem
bratr Elektry, syn Agamemnona a Klytaimnestry, pronásledován Erinyemi
geniální hráč na lyru, partner Eurydiky
únosce Heleny, trojský princ, původce války, „Paridův soud“
věrný druh Achillův, padl v trojské válce
věrná Odysseova manželka
Zeus + Danae, výrazně kladný hrdina, měl donést hlavu Medusy, + Andromeda
starý trojský král, otec Parida, Hektora,…
Titán, který měl rád lidi, donesl jim oheň, a proto byl potrestán
zakladatel Říma
zakladatel Říma
slepý věštec v Thébách
syn Odysseův
athénský hrdina (porazil Minotaura, zradil Ariadnu, několik manželek, vláda v Athénách)
2. 1. 1. Archaické období (9. - 6. st. př. n. l.)
-
—> městských států (poleis), velká řecká kolonizace
ústní lidová slovesnost - epika
-
—> tzv. homérské eposy (nejstarší v Evropě)
 podávají přehled řecké mytologie
 hlavními hrdiny - héroové, tj. lidé obdaření mimořádnými schopnostmi
 veršované, pomalý spád děje, epická šíře, epizody, popisy, užívání ustálených přívlastků
(epiteta constantia), vypravěčský odstup
 daktylský hexametr
 vznikly zapsáním a zpracováním ústní lidové tradice
 jejich autorem pravděpodobně není jediný člověk (tzv. homérská otázka)
Ilias (8. st. př. n. l.) - líčí posledních 51 dní z 10 let trvající trojské války
- jádrem spor mezi vůdcem Řeků Agamemnonem a nejudatnějším řeckým hrdinou Achillem
- boje u Tróje, představováni přední řečtí i trojští bojovníci, líčeny také předchozí válečné události
i různé mytologické příběhy
- Trójané získávají v bojích převahu, protože uražený Achilles odmítá bojovat, na řecké straně
umírá Achillův přítel Patroklos => Achilles vyzve na souboj hlavního hrdinu Trójanů Hektora
a zabíjí jej
- trojský král Priamos jde do řeckého tábora pro Hektorovu mrtvolu a důstojně ji pohřbí
- vyvrácení Tróje díky lsti (trojský kůň)
- převyprávění Jana Pilaře
Odyssea (7. st. př. n. l.) - líčí obtížnou cestu hrdiny Odyssea z trojské války domů
- na ostrově Faiáků Odysseus vypráví o útrapách svého 10letého bloudění po skončení trojské
války (mořská bouře, boj s Kyklopem Polyfémem, čarodějka Kirké, sestup do podsvětí, nástrahy
Sirén, …)
- po návratu na rodnou Ithaku pobije nápadníky své ženy Pénelopé, pomáhá mu syn Telémachos
- ukázka:
Bohyně jiskrooká, ctná Pallas tu mluvila první:
„Zchytralý Odyssee, ty Láertův vznešený synu,
uvažuj, kterak vztáhneš pak na chlípné ženichy ruce,
kteří tři roky v tvém domě si vedou jak páni a dary
snaží se za ženu získat tvou manželku bohyním rovnou;
ona však napořád v srdci jen po tvém návratu teskní,
10
všem tam naději dává a slibuje každému muži;
posílá vzkazy, však srdce se užírá po něčem jiném.“
Odysseus, důvtipný muž, jí na to zas v odpověď pravil:
„Běda, já opravdu tedy měl žalostným osudem zhynout.
tak jako Agamemnón, syn Áreův, ve vlastním domě,
kdybys mi, bohyně, ty vše patřičně nevylíčila!
Nuže, teď zosnuj i plán, jak měl bych ty ženichy ztrestat;
sama však při mně stůj a odvážnou sílu mi vdechni,
jako když skvostný vínek jsme snímali z dobyté Tróje.
Kéž bys mi přispěla teď tak horlivě, Jiskrooká!
Pak bych i s třemi sty muži šel zápasit, budeš-li při mně,
mocná bohyně, stát, a chceš-li mi ochotně přispět.“
Bohyně jiskrooká, ctná Pallas, mu odpovídala.
„Zajisté budu ti já stát po boku, na očích mít tě,
až pak tenhleten boj nás zaměstná. Leckterý, myslím,
z oněch ženichů všech, co zpupně tvůj majetek tráví,
bude pak prostornou zem svou krví a mozkem tu třísnit.
teď ale pro všechny lidi tě učiním nepoznatelným.
Tuto tvou krásnou pleť ti svraštím na hbitých údech,
z hlavy ti rusé pak vlasy odejmu, obléknu v hadry,
aby se štítil, kdo uvidí člověka v takových cárech;
také ti zakalím oči, jež dřív byly nesmírně krásné,
aby ses ohyzdným tvorem všem ženichům jevil a rovněž
manželce své i svému synu, jejž tady jsi zanechal v domě. (…)“
Překlad R. Mertlík
- doporučuji přečíst převyprávění Jaroslava Huláka
-
—> bajky
Aisopos (Ezop) (6. st. př. n. l.) – prozaické, inspirovaly pozdější evropské bajkáře
- Svět ezopských bajek, Ezopovy bajky
- ukázka:
Liška a hrozny
Když uviděla hladová liška, jak z révy pnoucí se po stromě visí hrozny, chtěla se k nim dostat, ale
nebylo to možné. Šla od nich pryč a pro sebe si povídala: „Jsou nezralé.“
Tak i mezi lidmi někteří, když nejsou schopni dosáhnout úspěchu, protože jim chybí síla, svádějí
vinu na okolnosti.
Žena a slepice
Jedna vdova měla slepici a ta jí každý den snášela vajíčko. Žena se domnívala, že bude-li jí dávat
víc žrát, slepice bude snášet dvakrát denně. A tak to udělala, ale slepice ztloustla a nesnášela pak už
ani jednou denně.
Bajka ukazuje, že mnozí lidé toužící po přílišném zisku ztrácejí i to, co měli.
Úkoly:
1. Vyhledejte na internetu, odkud se do Evropy žánr bajky dostal.
2. Jaké znaky má bajka?
3. Jaká další témata a ponaučení z Ezopových bajek znáte?
4. Kteří světoví i čeští autoři se inspirovali Ezopovými i dalšími starověkými bajkami a přepracovali je po
svém? Kdo psal osobité bajky v rámci české literatury 20. století?
5. Pokuste se za domácí úkol napsat vlastní bajku na vybrané mravní ponaučení.
11
-
—> lyrika
-
zpívaná - sólová -
Sapfo (7. - 6. st. př. n. l.) - milostná a svatební poezie
Anakreon (6. st. př. n. l.) —> „anakreontskou poezii“ oslavující víno, lásku,
přátelství
Václav Kubín v úvodu ke knize Sapfo: Písně z Lesbu:
Někdy slavíkem, někdy desátou Múzou bývala zvána Sapfo, rozená na Lesbu, největší básnířka starověku.
Jistě nikoli neprávem. Prudký tep jejího srdce, neustále hledajícího, ale nenalézajícího skutečnou lásku,
srdce kojícího se touhou, všechny básnířčiny trýznivé vášně a strasti dýchají na nás doposud horce ze
zlomků jejích veršů (…).
Afrodíto na zdobném trůně, věčná,
dcero Dia předoucí lsti, ó prosím,
nepokořuj trudy a útrapami,
paní, mé srdce!
Mžikem byli u cíle. Ty, ó božská,
mělas úsměv na tváři nesmrtelné,
a ty ses mne tázala, co mě bolí,
cože tě volám,
Sem přijď, jakos jindy už vyslyšela
hlas mé prosby znějící k tobě z dálky,
vystrojila zlatý svůj vůz a přišla
z otcova domu.
po čem opět vášnivým srdcem toužím,
co bych ráda. „Koho má Peithó zase
přivést tvému přátelství? Kdo ti, Sapfó,
působí bolest?
Krásní rychlí vezli tě opeřenci,
z nebe středem ovzduší zářivého,
svými křídly víříce hbitě v letu
nad černou zemí.
Prchá-li ti, brzy tě stíhat bude,
nechce-li tvých darů, však dávat bude,
a když nemiluje, však rychlost vzplane,
třeba i nechtíc!“
Přijď i nyní ke mně a vysvoboď mě
z těžkých dům a vše, co si přeje míti
splněno mé srdce, mi splň: ty sama
pomoz mi v boji!
Překlad F. Stiebitz
Víno
Přines číši, chlapče, hola!
Jedním douškem vyprázdním ji,
naliv vína jenom zpola,
tolik, kolik vína vliji.
Nechť jak jindy, bez hlučnosti
s Bakchem krásně rozprávím si.
Hrubých pijatik už dosti,
v nichž se řvaní s křikem mísí
jak u barbarských kmenů.
My jen lehce upíjejme,
hovořme a krásně pějme,
jak je zvykem u Helénů.
Překlad V. Jestřáb
- sborová
-
- Pindaros (6. - 5. st. př. n. l.) - texty k poctě aristokratů
a samovládců
—> filosofie:
Anaximenos, Pythagoras, Thales, Herakleitos - hledali pralátku, z níž vznikl svět a jeho řád
12
2. 1. 2. Attické období (5. - 4. st. př. n. l.)
- centrum - Athény, zvl. za Perikla (500 - 429 př. n. l.)
-
—> klasické attické drama - tragédie, komedie
tragédie
 spojuje vystoupení sboru (chóru), mluvené slovo, zpěv, tanec
 původní spjata s náboženstvím, kultem boha Apollona a Dionýsa
 zpracovává všeobecně známý námět, základem je konflikt hlavního hrdiny se silou, která
jej přesahuje - osud, moc, mravní norma, …
 příběhy z mytologie, částečně z historie
 vznešený styl řeči, ve verších, aiólština
 i ženské role hráli muži, velkolepá výpravy, kostýmy, speciální boty, masky
 přírodní amfiteátry, účast povinná (pocta bohu)
 účelem katarze (očista) = vnitřní účastí s osudy hrdinů se v divácích měly uvolnit kladné
psychické síly
 vývoj: k sboru se jako protipól oddělil 1. herec (Thespis) => možnost dialogu, základ
dramatična, později přibyl 2. a 3. herec (dialogy, jinak na jevišti byly i tzv. němé postavy),
jeden herec mohl hrát víc rolí, pokud se na jevišti nepotkaly
 stavba: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa
 odehrává se často v takřka reálném čase, často trojdílné cykly + satyrské drama
 o smrti hrdinů se referuje, smrt není nikdy předváděna na jevišti
 možnost využít principu deus ex machina
 Aristoteles: Poetika, F. Nietzsche
Aischylos (6. - 5. stol. př. n. l.) - skládal trilogie dle schématu vina, trest, smír
Oresteia (458 př. n. l.)
- 1. část: Agamemnon
- Agamemnon se vrací po 10 letech jako vítěz z trojské války, je však zabit svou ženou
Klytaimnestrou mstící smrt dcery Ifigenie, vlády se zmocňuje Klytaimnestřin milenec
Aigisthos
- 2. část: Oběť na hrobě
do Argu přichází Agamemnonův a Klytaimnestřin syn Orestes, aby pomstil otcovu smrt,
v myšlence ho podporuje i jeho sestra Elektra
svůj záměr Orestes uskuteční, zabije Klytaimnestru i Aigistha, prchá šílený pronásledován
bohyněmi pomsty Erinyemi (Líticemi)
- 3. část: Usmířené Lítice
štvaný Orestes hledá pomoc v Apollonově delfské věštírně
Pallas Athéna zakládá pro rozhodnutí o míře Orestovy viny novou soudní instituci - areopag
Orestes je při soudu osvobozen, Erinye jsou usmířeny
in Řecká dramata
Sofokles (5. st. př. n. l.) - člověk x osudu, morální konflikty
Král Oidipus (asi 430 - 425 př. n. l.) - jedno z nejvýznamnějších antických dramat, dodnes
inscenováno
- mýtus o Oidipovi, veršovaná forma, jak bylo zvykem, vznešenost námětu i formy
- tragédie osudu, nemožnost člověka uniknout svému předurčení, věštba musí být
naplněna, jeho zápas je marný, ale to nezmenšuje jeho hrdinství
- postavy: Oidipus, Iokasté, Kreon, Teiresias, Korinťan
13
-
Iokasté + Laios = Oidipus - zatížen strašnou věštbou, pohozen, nalezen vychováván
u sousedního královského manželského páru, dozvídá se o věštbě, odchází, nevěda
zabíjí Laia, Sfinga a její hádanka, manželem Iokasté = děti Antigona, Isména,
Eteokles, Polyneikes
- monology, dialogy, archaismy, poetismy, metafory, přirovnání, symbolika, inverzní
slovosled
- dramatičnost netkví v akci, ale v postupném odkrývání skutečností
- maximálně 3 jednající postavy + „němé postavy“, jeden herec mohl hrát víc rolí
- chór = obyvatelé Théb
- expozice: thébský lid přichází k Oidipovi bědovat nad morem, z věštírny dojde
zpráva, že nemoc bude hubit lidi i zvířata tak dlouho, dokud nebude potrestán vrah
krále Laia
- kolize: střet Oidipa se slepým věštcem Teiresiou
- krize: střet Oidipa se švagrem Kreontem
- peripetie: rozhovor Oidipův s královnou Iokastou a Korinťanem
- katastrofa: po rozhovoru s pastýřem shledává Oidipus pravdu, oslepí se, Iokaste se
oběsí, Oidipus svěřuje vládu a své děti Kreontovi a odchází do vyhnanství
- Oidipus = mužský princip, aktivita, racionalita, statečnost x Iokasté = ženský princip,
pasivita, únik před nepřízní osudu v sebevraždě
- retrospektiva, vlastně detektivní odkrývání minulosti, indicií
- první a poslední scéna jsou v protikladu: Oidipus – mocný vladař x Oidipus – ubohý
slepec a vyhnanec
- in Řecká dramata
- ukázka:
Výstup 5
Teiresias
Tys vládce, mám však stejné právo slovem
ti stejně splatit: v tom jsem pán i já.
Vždyť Foibův sluha sluha jsem, tvůj nikoli;
nač Kreontovy záštity mi třeba?
Žes nadal mi slepců, tedy slyš:
Jsi vidomý, a přec nevidíš
své hanby, ani kde se usadil,
s kým obcuješ – či víš snad, čí jsi syn? –
(…)
Nuž tup si Kreonta i ústa má:
vždyť není smrtelníka na světě,
jenž bude zničen bídněji než ty!
Oidipus
Toť příliš, to už nelze poslouchat!
Hleď pryč z mých očí! Obrať kroky své
a kliď se rychle odtud do paláce! (…)
Teiresias
Chci jít; však řeknu dřív, proč přišel jsem.
Tvé tváře nedbám: ty mne nezničíš.
Nuž poslyš: Onen člověk, kterého
tak dlouho hledáš, Láiovu smrt
zde hlásaje a hroze, ten je zde!
Host cizí, zdá se, čas však ukáže,
že thébský rodák jest, a štěstí to
14
ho nepotěší. Z vidomého slepcem
se stane, z bohatého žebrákem,
v zem cizí o holi bude se brát.
A ukáže se, že je spolu s otcem
i bratrem dětí svých, že matky své
jest manželem i synem, otcovým
že vrahem jest i v loži nástupcem –
Oidipus odchází
Jdi, dumej o tom! Chytíš-li mne ve lži,
pak říkej si, že věštit neumím!
Překlad F. Stiebitz
Jan Skácel
Teiresias čte zprávu o králi Oidipovi napsanou Braillovým slepeckým písmem
Jsme vydluženi půjčil si nás čas
komu nás jednou vrátí nevíme
tak jako nikdo neví
kdo splatí úrok z našich životů
A nikdy není záhy ani přespříliš
zato však často pozdě Oidipus
chtěl poznat pravdu ano
po celý život o ni usilujeme
nechtějme ji však mít
dokonce vlastnit jako sandály a dům
Nepatří nikomu a všichni oslepli
kterým se podařilo prohlédnout
Takový byl i případ Oidipův a bozi
pokud o ně jde
nejenom oni nám
i my máme co bohům odpouštět
A promiňte že tak přerývaně čtu
úryvky ze slepecké knihy života
Mám poraněný prst a písmena mne bolí
(Kdo pije potmě víno – 1988)
Antigona (asi 442 - 441 př. n. l.) - střet morálky s mocí
- Kreon odmítá nechat pohřbít Oidipova syna Polyneika, protože se postavil x
Thébám, Eteokla, bojujícího v thébských hradbách, však pohřbít dal
- Antigona vedená mravním cítěním bratra pohřbí, ráno je však na Kreontův příkaz
Polyneikova mrtvola znesvěcena
- přes varování sestry Ismeny Antigona bratra znovu pohřbívá, je přistižena
a předvedena před Kreonta
15
-
Kreon je rozezlený, že nebylo uposlechnuto jeho, byť bezbožného příkazu, nechá
Antigonu zazdít, ta se oběsí, u ní se usmrtí Kreontův syn Haimon, její snoubenec,
poté Kreontova manželka, která neunese smrt svého syna, Kreon zůstává sám, což
je jeho trest
in Řecká dramata
ukázka:
Prolog
Ismena:
Antigona:
Já ctím své bohy, jenže nemám tolik sil,
abych se postavila vůli občanů.
Máš plno výmluv. Ale já jdu za bratrem
a vlastní rukou mohylu mu nasypu.
(…)
Dějství II
Kreon:
Antigona:
Kreon:
Byl ti znám zákaz, který jsem dal vyhlásit?
Byl, zajisté byl, tak dobře jako všem.
A ty ses opovážila ho překročit?
(…)
Antigona:
(…) A nepřipouštím, že by zákon, ten či onen,
vydaný tebou, člověkem, směl platit víc
než nepsaný a nevývratný věčný řád.
Jen to jsou totiž pro mne platné zákony,
a ty se nezrodily včera nebo dnes –
jsou z hlubin času, do nichž nikdo nedozří.
Ty nikdy nepřestoupím pro strach z člověka.
(…)
Kreon:
Ta už se jednou proti králi vzbouřila,
když překročila zákaz, jejž jsem dal;
a druhá vzpoura, když spáchala už ten čin:
že se svým činem vychloubá, mně na posměch.
To učinila žena! Já bych nebyl muž,
kdybych ji nechal, aby prosadila svou.
(…)
Překlad V. Renč
-
Euripides (5. st. př. n. l.) - propracovává psychologii postav, zvláště ženských hrdinek
s mýtem pracuje volněji, používá méně obvyklé verze mýtu
Médeia (431 př. n. l.)
- družka hrdiny Iasona (ten se plavil s Argonauty do Kolchidy pro zlaté rouno a Médea
mu k němu svými kouzly pomohla, on si ji za to odvezl s sebou jako manželku),
s nímž má dvě děti, sleduje, jak ji Iason opouští a chystá se oženit s Glaukou
- v nitru hrdinky se sváří uražená pyšná žena toužící pomstít se Iasonovi za zradu
a nevděk a milující matka, rozhodne se totiž zranit Iasona tím, že zabije jeho děti
- svůj záměr nakonec uskuteční a odletí na slunečním voze svého božského děda
- in Řecká dramata
Výstup 4
Médeia:
Ach, děti, děti, proč se na mě díváte
a usmíváte něžně, proč – ach, naposled?!
16
(Odvrací se od nich.)
Ó hrůza! Co mám činit? Prchla odvaha,
jak v jasné oči dětí svých jsem pohlédla.
Ó ne, já nemohu! – Pryč, vy hrozné myšlenky!
Já odvedu své děti s sebou ze země.
Což musím sama sebe potrestat dvojnásob,
bych zkázou dětí jejich otce ranila?
Oh nikdy, nikdy! Pryč, vy hrozné myšlenky! –
Však co to dělám! Chci tak výsměch utržit
svých nepřátel, jež nechám trestu ujít?
Ne, musím jednat! Hanba, jak jsem zbabělá,
že v slabosti jsem klesla k slovům změkčilým!
Mé dítky, jděte! Pevná bude ruka má! –
Óh, óh!
Ó ne, ach ne, mé srdce, nečiň toho, ne!
Ó nech je, nešťastnice, šetři synů svých!
Ač budeš v dáli, přec ti budou útěchou! –
Však při bozích pomsty, v říši smrti sídlících,
to nestane se nikdy, abych vydala
své drahé děti potupě svých nepřátel!
je rozhodnuto, nelze, nelze ustoupit!
teď již jistě zdobí vínkem mladá nevěsta
svou hlavu, spíná řízu – aby zhynula.
Nuž musím se už vydat na svou krutou pouť
a tyto poslat – na pouť ještě krutější.
Nuž řeknu jim své sbohem.
(Obrací se opět k dětem.)
Děti, podejte
své matce ručky, ať se s vámi polaská!
Ty milá ruko, ty milá hlavinko,
ty sličné dětské líčko, krásné tělíčko –
ach, buďte šťastny – tam kdes v dáli: o vše zde
vás oloupil váš otec. Sladký polibku,
ty teplý dechu dětský, měkká tvářinko –
ach, jděte, jděte!
(Odstrčí je, děti odcházejí do domu.)
Nemohu již hleděti
zde na vás, klesám přemožena tíhou zla!
A chápu, chápu, jaký zločin spáchat chci;
však silnější je vášeň než hlas rozumu,
ach, vášeň, kořen hříchu, bídy na světě.
Překlad F. Stiebitz
-
komedie (stará řecká (attická) komedie)
 náboženský původ, zesměšňuje a kritizuje společnost i konkrétní osobnosti veřejného
života, spjata se svou dobou => pro dnešního recipienta „neprůhledná“
17


komický účinek, smírný konec
hrály i ženy, kratší než tragédie, masky, výprava
Aristofanes (5. - 4. stol. př. n. l.)
Ptáci (414 př. n. l.) - komedie upozorňuje na úpadek athénské demokracie
- fantastický příběh athénských občanů uskutečňujících svou vidinu lepšího života v ptačím státě
- Jiří Žáček: Ptákoviny podle Aristofana
- ukázka:
Literatura I (Výbor textů, Scientia, Praha 2002):
Žáčkovy Ptákoviny jsou parafrází Aristofanovy komedie. Z originálu zůstalo zachováno
např. téma ptačího města, některé postavy a motivy, změnila se však základní idea:
v původním textu šlo o nalezení klidu a míru v lepší zemi.
Sup
Dudek
Sup omluvně
Dudek s výčitkou
Sup
Dudek
(…)
Sup
Sbor
Sup
Sbor
Celý svět bude náš! Jih, sever, východ, západ…
Tak vidíš, příteli – lid je třeba chápat!
Mám štábní náturu – byl jsi král, tak to znáš.
A zvlášť si potrpím na kontrašpionáž!
Ty vidíš spiknutí i tam, kde žádné není…
Tak už se nehněvej za mé podezření!
Vždyť já se nezlobím… Máš těžkou profesi:
výslechy, mučení, popravy, procesy…
Rovnost je hlavní z našich zásad.
Ať žije demokracie!
A ten, kdo nechce vroucně jásat,
ten si to za trest vypije!
Vzhůru, ptáci, psanci celé Země!
Budoucnost náš národ povznese!
Ktož jsú ptačí bojovníci, ke mně!
Pernatci všech zemí, spojte se!
Poručíme větru, dešti! Sláva!
Hurá! Čelem vpřed a zadkem vzad!
Uhájíme naše svatá práva!
Sláva! Vivat Mrakoptakohrad!
Lysistrata (411 př. n. l.) - ženy se rozhodnou odmítat styk s muži, dokud ti budou vést válku
Žáby ( 405 př. n. l.) - hrdiny Sofokles a Euripides
autor straní Sofoklovi, vyřizuje si účty s Euripidem
-
-
-
—> dějepisectví - nemělo vědecký ráz, sloužilo nejen k poučení, ale i k pobavení a poučení
Herodotos (5. st. př. n. l.) - „otec dějepisu“
Thukydides (5. - 4. st. př. n. l.) - kriticky zkoumá prameny, příčiny událostí
—> řečnictví
Sokrates (5. - 4. st. př. n. l.)
Demosthenes (4. st. př. n. l.) - útočné řeči x makedonskému vládci Filipovi (—> filipiky)
—> filosofie
Sokrates - problematika morálky, státu, …
Platon - listy, dialogy
Aristoteles - filosofická škola, shrnul vědění starověku
18
2. 1. 3. Helénistické období (4. - 1. st. př. n. l.)
-
období od vlády Alexandra Makedonského do ovládnutí Egypta Římany
řecká kultura se rozšiřuje do východního Středomoří na Blízký východ, sama přijímá orientální vlivy
odvozená od řecké literatury —> synkretismus (prolínání kultur)
kosmopolitismus
centry kultury velká města
-
—> nová komedie
 nereaguje na aktuální politická témata jako stará attická komedie, ale zabývá se
nadčasovými náměty (lidskou povahou, vztahy mezi lidmi, motivy z běžného života)
 rafinované zápletky, vykreslení povah, vtipná konverzace
Menandros (4. - 3. st. př. n. l.)
-
—> idyla - krátká báseň s náměty převážně z pastýřského prostředí, —> bukolická poezie
Theokritos (3. stol. př. n. l.)
-
—> filosofie
Epikuros - epikureismus
Zenon z Kytia - stoicismus
2. 1. 4. Římské období (1. st. př. n. l. - 529 n. l.)
2. 2. Římská literatura (3. st. př. n. l. - 5. st. n. l.)
-
odvozená od řecké literatury
psaná latinkou
v literatuře klasická latina x mluvené vulgární latině
3 období: staré (3. - 2. st. př. n. l.)
klasické (1. st. př. n. l. - 14. n. l.)
postklasické (14 n. l. - 5. st. n. l.)
2. 2. 1. Staré období (3. - 2. st. př. n. l.) - období římské republiky
-
před vznikem písemných památek existovala ústní lidová slovesnost
mezníkem r. 240 př. n. l. - překlad řecké Odyssey do latiny Liviem Andronikem
-
—> komedie - ovlivněna novou řeckou komedií, Menandrem
Titus Maccius Plautus (3. - 2. st. př. n. l.) - velmi úspěšný
- řecké vzory přizpůsoboval římskému prostředí
- tvůrce ustálených lidských typů (chlubivý mluvka, chytrý otrok, hloupý, lakomý pán,
zamilovaný mladík, …)
- rodinné historky, milostné příběhy, intriky, zvraty, literární triky
- jadrný, hovorový jazyk, nevyhýbá se vulgarismům
Komedie o hrnci (přelom 3. a 2. stol. př. n. l.)
- postava lakomce, který našel poklad a bojí se o něj
- milostnou zápletky dodává jeho dcera, její svůdce a jeho strýc
- nedochoval se konec
- ukázka:
Dějství III, výstup I
Strobilus
Chceš vědět, co to znamená?
Ten chlap má srdce tvrdší nežli diamant.
Anthrax
Co říkáš?
19
Kongrio
Strobilus
Anthrax
Strobilus
Anthrax
Strobilus
Anthrax
Strobilus
Strobilus
Je to tak?
No na to vezmi jed!
Křičí a stále bere všechny za svědky
bohy i lidi, že je zničen, na dně, když
mu kamna jenom trochu zakouří. A když
jde chrápat, uvazuje si vždy k ústům měch.
A pročpak?
Aby mu přec neunikal dech,
když spí.
A nezacpává si snad proto i
ten dolní otvor, aby mu nic neušlo?
Musíš mi věřit tak, jak já zas naopak
bych musel věřit tobě.
… věřím …
Mimoto
ti povím ještě něco. Když se umývá,
tak lituje, že plýtvá vodou.
(…)
Požádej
ho, aby ti dal hlad, a uvidíš, že hlad
ti odepře. Tak lakomý je tenhle chlap.
Vždyť když mu holič stříhal nehty na rukou,
posbíral všechny odřezky a odnes je.
Dějství IV, výstup 6
Euklio
Jsem ztracen a zničen! Kam mám teď jít, kam nejít? Držte ho! Koho a kdo?
Nic nevím a vůbec nic nevidím, jsem jako slepý a bloudím sem a tam
a nemohu se dopátrat, kam vlastně jdu, kde jsem a kdo vůbec jsem.
Tak pomozte mi, lidé, beru vás za svědky, slyšte, slyšte můj hlas
a ukažte mi toho, kdo ukrad můj hrnec. Povězte to, prosím tě, ty!
Jsi přece dobrý. Poznávám to podle tváře. Věřím ti, mluv!
Tak co je? Proč se mi smějete všichni? Ovšem, znám vás. Vím, že je zde
i veliká spousta zlodějů. Ti všichni mají parádní šat.
Tím chtějí zakrýt všechnu svou hanebnost a klamou ubohý lid,
vždy sedí mezi počestnými lidmi. Řekněte mi, kdo to má, kdo?
Z vás nikdo? Tak ty tam? Přiznej se mi, sic je to tvůj poslední den.
Tak řekni, kdo má ten poklad? Co? Že nevíš? Ach běda, já nešťastný muž,
je konec, jsem úplně zničen, ouvej! Co bídy mi přinesl tenhleten den,
co nářku a smutku a jaký hlad a jakou chudobu! Všecko je pryč!
Jsem ze všech nejnešťastnější. Nač ještě žít, když nemám už nic,
když nemám ani zlato, které jsem tak pečlivě hlídal. Já ubožák, žel,
jsem sám sebe okrad a oklamal a teď se radují všichni z mých běd,
z mých pohrom a ztrát. To nemohu snést.
Překlad Jan Šprincl
Pseudolus (191 př. n. l.) - postava chytrého otroka, který pomůže svému pánovi k milence
Publius Terentius Afer (2. st. př. n. l.)
20
zachovával řecké prostředí jako v předlohách
více prokresluje psychologii postav
uhlazenější vyjadřování, intelektuálnost => nebyl tak úspěšný jako Plautus
Dívka z Andru (166 př. n. l.)
Jarmila Loukotová: Pod maskou smích
-
—> satira - jediný původní literární žánr Římanů
Lucilius (2. st. př. n. l.) - zakladatel římské satiry
satira = text zesměšňující se záměrem kritiky nezdravé rysy života jednotlivců a společnosti
2. 2. 2. Klasické období (1. st. př. n. l. - 14 n. l.)
-
—> důležité pro středověk, renesanci i novou dobu
období pozdní republiky a vzniku císařství
-
—> řečnictví
Marcus Tullius Cicero (1. st. př. n. l.) - řečník, politik, filosof, epistolograf
vytříbený sloh, vrchol klasické latiny, politické a soudní řeči (např. Proti Catilinovi)
-
—> historická díla
Gaius Iulius Caesar (1. st. př. n. l.) - politik, vojevůdce, spisovatel
Zápisky o válce galské (52 - 51 př. n. l.) - v er-formě podané, propagandisticky propracované vzpomínky na
boje v Galii, popis zvyků keltských kmenů, vojenské strategie
Titus Livius (přelom letopočtu.)
Dějiny od založení Města (= Říma) (přelom letopočtu) - „starověký Jirásek“, ve službách Augustových
- srovnává soudobé upadlé mravy se zidealizovanými mravy prvních Římanů
- velmi čtivé dílo
-
—> poezie
Gaius Valerius Catullus (1. st. př. n. l.)
- verše věnované milence, již nazývá Lesbie, přátelům a nepřátelům
- básně vyjadřují autorovy subjektivní pocity, přestože jsou psané podle řeckých vzorů, autor
milostných veršů (Odi et amo), ironických textů, hříček, žertů
- upřímná vášeň, zápal i sžíravý sarkasmus
- básně dodnes čtivé
- ukázka:
Nenávidím a miluji. Proč? – tak možná se tážeš.
Nevím, leč, že je to tak, cítím a mučím se tím.
Překlad Josef Stáhlík
Carmen XLIII
Vítám tě, dívko s nosem ne zvlášť malým –
nožku nemáš ladnou ni oči černé,
ani protáhlé prsty, rty ne suché,
ani jazyk ne příliš uhlazený,
bankrotáře z Formií milostnice –
a to tebe zve provincie krásnou?
S tebou že mou Lesbii srovnávají?!
Ó, ten nejapný věk a vkusem zvrhlý!
Překlad Otakar Smrčka
Ahojtě, holka s nosánkem jak hrom,
s kukadly šejdrem, s nožkou jako tlapa,
s prsty jak suky, s uslintaným rtem,
s výmluvností – kruci – hodnou chlapa,
ty štětko honimíra z Formií!
Balíkov má tvé krásy plnou pusu?
S mou Lesbií chtějí tě srovnávat?
Ta dnešní doba nemá špetku vkusu!
Překlad Jiří Žáček
21
Publius Vergilius Maro (1. st. př. n. l.)
své nadání dal do služeb Octaviana Augusta a jeho politických cílů
Bucolica (Zpěvy pastýřské) (39 př. n. l.) - 12 eklog (= útvar bukolické poezie)
- alegorie na aktuální politická témata, oslava Augusta
Georgica (Zpěvy rolnické) (29 př. n. l.) - didaktická poezie, rady rolníkům
Aeneis (19 př. n. l.) - latinský epos inspirovaný homérskými eposy, 12 knih
- epos měl být vyvořen jako lat. protějšek Homérových eposů, zároveň měl oslavit císaře
Augusta a jeho rod (julskou dynastii) a také římskou minulost vůbec
- předmětem eposu jsou počátky římského národa v Itálii: Trojský hrdina Aeneas, syn
Anchísův a Venušin, po pádu Tróje prchá do bezpečí se svým synkem Iulem. Na podnět
bohů má Aeneas založit nový národ. Čeká ho dobrodružná plavba po Středomoří,
setkání s různými národy a lidmi, prožije lásku ke kartaginské královně Dido a nakonec
se usazuje u ústí řeky Tibery v Latiu v Itálii, kde se potomci Trójanů spojují s Latiny
a zakládají Albu Longu.
- epos se dělí na 2 části, první (zpěv I. – VI.) vypráví o Aeneově cestě do Itálie – odkazuje
k Odysseji, Trójan Aeneas se vydává na pokyn bohů na obtížnou cestu, aby nalezl
novou vlast, prožívá různá dobrodružství (bouře, vztah ke královně Dido, sestup do
podsvětí, …), druhá část (zpěv VII. – XII.) pak líčí boje v Latiu – odkazuje k Iliadě, Aeneas
přistane v Latiu, bojuje s rutulským králem o Lavinii, vyhraje, usazuje se v Latiu, zakládá
město Alba Longa
- Vergilius začal pracovat na eposu r. 29 př. n. l. po pilných přípravných studiích různých
materiálů s historickou tematikou; námět nejprve zpracoval prózou, teprve pak jej
začal zbásňovat
- autor pracoval velmi pomalu a pečlivě, doslova vybrušoval každý verš
- verše piloval, zdokonaloval, promyšlená kompozice - retrospektivy brzdící děj střídají
dramatické epizody, postavy zachyceny v momentech velkého citového napětí,
ideologický podtext
- skladba má promyšlenou kompozici, autor se vyhýbal odbočkám, zhušťoval děj, vedený
v jednotné linii a pevně učleněný, protože však dílo nemohl dokončit, najdeme v něm
i stopy neucelenosti
- Vergilius zemřel nečekaně r. 19 při návratu z cesty do Řecka, kterou podnikl spolu
s Augustem, a před smrtí projevil přání, aby dílo, jež nebylo úplně hotovo, bylo
zničeno, Augustus však vůle umírajícího neposlechl
- převyprávění Vojtěcha Zamarovského
- ukázka:
Aeneas a Dídó
Avšak Dídó tu lest – kdo muhl by milenku klamat? –
pozná, záhy zví, jak brzký nastává odjezd,
věcí, i jistých, se bojí.
A opět jí bezcitná Pověst,
vzrušené, donese zprávu, že loďstvo se k odplutí chystá.
Zuří jak rozumu prostá a městem, vznícena vášní,
běží, jak bakchantka činí, když ozve se nářadí svaté,
kdykoli po dvou letech ji opět volání Bakcha
vzbudí a nočním křikem ji blízký Kithairón volá.
Konečně Dídó začne a praví k Aeneu takto:
„Tak tys, nevěrný muži, měl naději ještě mi ztajit
čin svůj zlý, když ze země mé chtěls tajně se vykrást,
aniž tě zdržuje láska a pravice kdysi mi daná,
ani tě nepoutá Dídó, jež zahyne krutou smrtí!
Dokonce v zimní čas chceš s úsilím vypravit loďstvo,
22
spěcháš po moři plout, když doba je bouřlivých větrů!
Kdybys měl, ukrutný muži, se vydat – nikoli v cizí
zemi a neznámý domov, a dosud stála ti Trója –
do Tróje s loďmi bys plul, když bouří hladina mořská?
Ode mne utéci chceš?
Skrz tyto mé slzy, tvou ruku –
když jsem se jiného všeho, já ubohá, zbavila sama –
při našem spojení lásky a počatém manželském štěstí,
jestliže zásluhu jakou mám o tebe, jestli jsem tobě
bývala nějak milá – ó slituj se nad pádem domu,
odlož ten úmysl svůj – ač je-li teď ještě čas k prosbám!
(…)“
Rek však Iovových slov byl poslušen, nehnul ni brvou,
ze všech možných sil svou bolest ve hrudi dusil.
Konečně pravil stručně: „Tvých velkých nezapřu zásluh,
které jen vyčíst můžeš a jež máš, královno, o mne.
Vzpomínat na Dídónu já nerad nebudu nikdy,
dokud jsem vědom sebe a duše má hýbe mi údy.
O sobě jen málo jen slov: já nechtěl zakrývat odjezd
pokradmu – nevěř tomu! – a nikdy jsem nepředstíral,
že si tě za choť vezmu, a nepřišel jsem za touto smlouvou.
(…)
Když tebe tu, Foiničanku,
Karthágó v Africe poutá a pohled na vlastní hradby,
copak nepřeješ nám, když chceme si v italské zemi
vyhledat sídlo – též já smím jinde si hledati říši.
(…)
Překlad Otmar Vaňorný
Publius Ovidius Naso (přelom letopočtu)
- svůj vlastní životopis psaný formou básně zanechal v díle Žalozpěvy IV, 10
- 3 témata:
a) milostná lyrika - hravé verše o tom, jak si naklonit druhé pohlaví, jak postupovat ve
věcech lásky
Umění milovat (2 př. n. l.) - populární kniha, zajímavý překlad Jiřího Žáčka
1)
Čistotou má vzbuzovat libost
sportem osmahlá postava,
toga ať skvrnám dá výhost
a s elegancí povlává.
Noha ať neplave bezprizorně
ve vyčvachtané obuvi,
jazyk ať netrčí vzdorně
a rzí ať háčky nemluví.
Nedopusť špatný zástřih vlasů,
budící dojem houštiny:
účes i vous a jejich krásu
svěř pouze mistru rutiny.
Nehty nesmíš mít dlouhé,
se závějemi nečistot,
23
a z nosní dírky i pouhé
chmýří se musí vytrhnout.
2)
Kolik se z půdy probuzené
vylíhne kvítků, když v jarních dnech
réva vlaze do oček žene
a mrzutá zima ztrácí dech –
tolik šťáv (nebo ještě více)
vstřebává vlna, ty však si vem
pár vybraných z té míchanice
nemůže slušet všechno všem.
Tmavá se hodí k bílé pleti
(I Brísově dceři slušela:
i tehdy, když padla do zajetí,
v temném oděvu kráčela),
bílá se k tmavé pleti hodí
(Andromedo, jak ses líbila,
když bíle oděna z lodi
na pevnou zem jsi vkročila).
Málem jsem přidal varování
před kozlím pachem z podpaží
a před strništěm ochlupení,
jež pichlavě z holení vyráží…
Já však neučím mladé dámy
pocházející z kavkazských hor
a sklánějíc se nad vodami,
z nichž upíjí mýsský tvor.
Musím klást důraz na to, aby
vám nedbalostí nežloutl chrup?
že se ráno máte dát zvábit
vodou a opláchnout každý zub?
Překlad Dana Svobodová
Listy heroin (20 př. n. l. - 2 n. l.) - vystihuje psychologii ženských hrdinek, známých z mytologie, které
píší dopisy svým vzdáleným mužům a milencům
b) mytologické náměty
Proměny (asi 8 n. l.) - vrcholné básnické dílo
- = rozsáhlý svod 250 řeckých a římských bájí v 15 knihách zpracovaný v časoměrné
prozódii (daktylský hexametr), uspořádaných chronologicky od vzniku světa po
proměnu C. I. Caesara v kometu
- název díla vznikl podle toho, že si autor vybral takové příběhy, v nichž se vypráví
o proměnách živých bytostí i neživých věcí
- báje jsou sloučeny do větších a menších cyklů podle rozmanitých kritérií, často
využívá rámcového vyprávění, zasazuje jednu báji do druhé, nebo celý cyklus do
jediné báje
- náměty zpracoval samostatně podle svého nadání a umění, zlidštil je
- dílo je pestré tematicky i provedením, ukazuje skvělé vypravěčské umění, úžasnou
představivost, jasnost, názornost, živost, pestrost stylů, psychologické prokreslení
postav, zvl. ženských, lehké, přirozené plynutí jazyka, tvárný, plynný, hudební verš
- ukázka:
Daidalos a Íkaros
Krétu a vyhnanství dlouhé si mezitím znechutil zcela
Daidalos; po rodné zemi ho vroucí pojala touha,
byl však uzavřen mořem. „Nechť zahradí země a moře
Mínós,“ dí, „však vzduch jest otevřen: půjdeme tudy!
I kdyby v moci měl vše, pláň nebeskou nemá on v moci!“
Takto pravil a v neznámý um se zahloubav duchem
jak se přírodu měnit. On pokládal do řady pera
počav nejmenším, tak, že delší šlo za kratším vždycky,
jako by na svahu vzrostla. Tak pastýřské varhánky druhdy
z rourek nestejné délky se zdvíhají drobnými stupni.
Uprostřed lněnou nití je upevní, dole pak voskem,
a když spořádal tak a spjal, pak zahnul je mírně,
aby jim dal tvar skutečných perutí.
Íkaros mladý
24
u něho stál a netuše nic, že s vlastní si zkázou
pohrává, s úsměvem tváří tu pírka schytával čile
zvířená těkavým vánkem, tu měkčil hravým zas palcem
žlutý vosk a v díle tak překážel podivuhodném
otci svou hrou. Když naposled už svou dovednou ruku
přiložil umělec k dílu, pak vyvážil na obou křídlech
tělo své sám, i rozvířil vzduch a ve výši utkvěl.
Poučí potom i syna: „Hleď středem, Íkare, letět,
slyš mou výstrahu,“ dí, „sic půjdeš-li přespříliš nízko,
křídla ti zatěžká voda, a vysoko – ožehne oheň!
Uprostřed obého leť! A nezírej na Vozataje,
na Óriónův tasený meč, ni Heliku jasnou:
za mnou přímo se ber!“ Též návod letu mu přitom
podá a neznámá křídla mu k pažím připevní vhodně.
Za té práce a výstrah se zrosily starcovy tváře,
rozechvěl otcovy ruce strach. I zulíbal syna,
jehož mu nebylo přáno už políbit, zdvihl se křídly,
kupředu spěl a strach měl o druha, tak jako starý
pták, jenž do vzduchu z hnízda svá mláďata vyvádí útlá:
tak jej za sebou lákal a cvičil v tom umění zhoubném,
perutmi mávaje sám a za synem zíraje nazpět.
Nejeden muž, svým prutem třeslavým lovící ryby,
pastevec opřený o hůl neb oráč spolehlý na kleč
viděl je letět a žasl a myslel si, že jsou to bozi,
kteří se mohou ovzduším brát.
Již nalevo měli
Júnonin ostrov Samos (dřív minuli Délos a Paros),
vpravo pak Lebinthos byl a Kalymné úrodná medem;
a tu se hoch jal radostně vypínat odvážným letem,
opustil vůdce svého a zlákán po nebi touhou
namířil do výše let. Však blízkost prudkého slunce
změkčila vonný vosk, jenž poutal pospolu pera.
Vosk se mu roztavil hned, on holými pažemi mává,
avšak nemaje křídel, již nemůže nabrati vzduchu.
Chlapecká ústa jeho, jež volala otcovo jméno,
přijala blankytná voda: té jména se dostalo po něm.
Nešťastný otec jeho (však nebyl již otcem), ten volá:
„Íkare můj, kde jsi, můj Íkare? Ve kterém směru
hledat tě mám?“ Tak volal; tu spatřil na vlnách pera.
Proklev vynález svůj i umění, uložil tělo
do hrobu. Ostrov ten dle mrtvoly pohřbené nazván.
Překlad Ferdinand Stiebitz
- prozaické převyprávění Rudolf Mertlík: Starověké báje a pověsti, Příběhy lásky, Věra
Adlová: Proměny lásky
c)
-
verše z vyhnanství
Žalozpěvy (9 - 12 n. l.) - stesk po Římě, zážitky z života ve vyhnanství
Miroslav Slach: Já básník Naso
Quintus Horatius Flaccus (1. st. př. n. l.)
hlavními tématy obyčejný život, filosofické a přírodní úvahy, hlásá „zlatou střední cestu“
25
autor satir, veršů opěvujících krásu přírody i drobné prožitky
uvedl do římské literatury různá řecká metra, zabýval se teoreticky básnickou tvorbou
Ódy (23 - 13 př. n. l.) - = oslavné patetické básně opěvující vznešené hodnoty (vlast, láska,
přátelství)
2. 2. 3. Postklasické období (14 n. l. - 5. st. n. l.)
-
—> filosofie
Lucius Annaeus Seneca (1. st. n. l.) - stoicismus
Marcus Aurelius (2. st. n. l.) - císař, dílo Hovory k sobě
-
—> historie
Publius Cornelius Tacitus (1. - 2. st. n. l.) - výborný historik
dramatický styl, kritický přístup k pramenům, vhled do psychologie jednotlivých osobností
nepodařilo se mu být zcela objektivní
Dějiny (100 - 110 n. l.), Letopisy (po r. 110)
-
—> satira
Gaius Petronius (1. st. n. l.) - „arbiter elegantiarum“
Satiricon (1. pol. 1. stol. n. l.)
- dílo zobrazuje společnost v době raného císařství
- zachovala se jen část, nejznámější oddíl se jmenuje Hostina u Trimalchiona, což je
satirický příběh o zbohatlém propuštěnci
- ukázka:
Hostina u Trimalchiona
Již syti obdivování jdeme za nimi a přijdeme s Agamemnonem k vratům, kde byla na
veřejích přibita tato vyhláška: Který otrok vyjde bez pánova dovolení, dostane sto ran.
U samého vchodu stál vrátný v zelených šatech s pásem třešňové barvy a přebíral na stříbrné
míse hrách. Nad prahem visela zlatá klec se strakou, jež vítala příchozí.
(…)
Zatímco Trimalchio při hře vyčerpal celý slovník klení a hloupých vtipů a my jsme dosud
byli při zákuscích, přinesen byl tác s kukaní, v níž seděla dřevěná slepice s křídly dokola
roztaženými jako kvočna na vejcích. Ihned přiskočili dva otroci, za hlomozné hudby
prohrabávali slámu, vybírali znova a znova paví vejce a rozdělovali je hostům. Trimalchio se
zadíval na tento výjev a pravil:
„Přátelé, dal jsem slepici podložit paví vejce a věru se bojím, že již budou nasezená.
Zkusme však přece, zda se dají ještě srkat.“ Vezmeme lžíce aspoň půl libry těžké
a poťukáváme vejce se skořápkou udělanou z hodně maštěného, tuhého cukrářského těsta.
Byl bych málem svůj díl zahodil, neboť se mi zdálo, že se již líhne páveček, ale když
jsem zaslechl poznámku starého hosta: „Tohle bude jistě něco dobrého,“ zalovil jsem rukou
do skořápky a našel v ní velmi tučnou sluku obalenou pepřeným žloutkem.
Překlad Karel Hrdina
- Jarmila Loukotková: Není římského lidu
- Henryk Sienkiewicz: Quo vadis
—> epigramy = krátký epický literární
žánr satirického ladění, skládající se
z expozice a pointy
Dialus lékařem býval – a dneska je z něho hrobník.
Hrobařil ovšem už dřív; to ještě lékařem byl!
Překlad Rudolf Kuthan
Marcus Valerius Martialis (1. st. n. l.)
Decimus Iunius Iuvenalis (1. - 2. st. n. l.)
26
Thaida
je hubená
samá kost a kůže
každý Flakka obdivuje –
jak ji vidět může.
On však vidí nejen věci zřetelné
nýbrž také věci
neviditelné.
Překlad Radovan Krátký
-
—> román
Lucius Apuleius (2. st. př. n. l.) - vzdělaný římský rétor a advokát
Proměny (Zlatý osel) (2. stol. n. l.) - dobrodružný děj, epizodický charakter textu, epizoda
o Amorovi a Psýché
- magie, ohlasy orientálních kultů
- ukázka:
(…) A jak je (údy) tak mírně vlní, vyráží na nich hebounké prachové peří, vyrůstají i mocné letky,
zakřivený nos tvrdne v zobák, zahnuté prsty se smrsknou v drápy: Pamfile se stane sovou!
(…)
Tak se tedy proměnila Pamfile podle svého přání pomocí svého čarodějnického umění. Ale já,
nejsa nijak začarován, prostě jen ohromen úžasem nad tím výjevem, připadal jsem si čímkoli
jiným spíše než Luciem duchem nepřítomen, úžasem všecek omámen, snil jsem s otevřenýma
očima. I mnul jsem si dlouho oči a ptal jsem se, zda opravdu bdím?
Konečně jsem si zase uvědomil přítomnou situaci, uchopil jsem Fótidu za ruku, přitiskl ji na své
oči a zvolal: „Dovol mi, prosím tě, pokud se k tomu naskýtá příležitost, abych použil velkého,
jedinečného zisku, který mi slibuje tvá náklonnost: dej mi trochu z té masti, zapřisahám tě při
těchto tvých ňadrech, mé děvčátko sladké! Zavaž si takto svého otroka navždy dobrodiním, za
něž se není možno odplatit! A učiň hned, abych tu stál vedle tebe, své Venuše, jako okřídlený
Kupido!“
„Jakže?“ zvolala ona, „ty poťouchlý milenče! Ty mě máš k tomu, abych si sama vrazila sekeru
do kolena? Tak bych tě bezbranného sotva uchránila před thesalskými ježibabami! A až by ses
stal ptákem, kdepak tě najdu, kdypak tě zase uvidím?“
(Lucius nakonec Fótidu přesvědčí, aby mu umožnila mast si na sobě vyzkoušet. Fótis od své paní
mnohé odkoukala, takže umí člověka začarovat i vrátit mu původní vzhled.)
Takto mě opětovně ujišťujíc, vplíží se u velkém rozechvění do té světnice a vyjme krabičku ze
skříňky.
Já jsem ji nejprve objal, zlíbal a poprosil, aby mi dopřála milostivě šťastného letu, potom jsem
odhodil kvapně všechen oděv, vnořil své ruce dychtivě do masti a nabrav z ní pěknou dávku,
potřel jsem si všechny údy svého těla.
A už jsem dychtivě očekával, jak se proměním v podobného ptáka, a mával jsem střídavě
oběma pažemi. Ale po peří ani památky!
Zato však mé chloupky zesílily v hrubou srst, jemná pokožka ztvrdla v tlustou kůži, prsty na
rukou i na nohou se ztratily a všechny srostly v kopýtko, po jednom na každé končetině, a z mého
zadku vyrazil dlouhý ocas. Obličej nadmíru vzrostl, ústa se protáhla, nozdry rozevřely, pysky
svěsily a uši se zježenými chlupy se náramně prodloužily.
A v této žalostné proměně nevidím pro sebe žádné jiné útěchy, leč tu, že mi zůstalo velké
přirození – ale já jsem už Fótidu ve svém náručí mít nemohl.
A jak jsem tak zoufale pozoroval celé své tělo, vidím, že jsem se stal nikoli ptákem, nýbrž
oslem!
(…)
27
Ale ona, jakmile mě spatřila v takové podobě, udeřila rukama prudce do obličeje a zvolala: „Já
nešťastnice, jsem ztracena! Bázlivé rozčilení a spěch mne popletl a podobnost krabiček zmátla!
Dobře však, že je proti této proměně po ruce snadný lék: jak jen sníš růže, vyjdeš z oslí podoby
a staneš se hned zase mým Luciem. A kéž bych dnes byla dnes večer podle svého zvyku připravila
nějaké vínky, abys nemusil ani jednu noc takto stráviti! Ale jakmile se jen ráno rozbřeskne, ihned
ti rychle zaopatřím záchranný lék.“
Překlad Ferdinand Stiebitz
-
—> patristika (1. - 8. st. n. l.) = tvorba formulující křesťanské učení
Aurelius Augustinus (4. - 5. st. n. l.) - významný představitel patristiky
Confessiones (Vyznání) (398 - 400) - autobiografie, život před obrácením a po něm, úvahy
ukázka:
Hlava V.
Nikdo nehřeší bez příčiny.
Jsou věci, které mají svůdný zevnějšek jako hezké tělo, zlato, stříbro a podobné; hmat velmi
dráždí vnadnost a na ostatní smysly působí tělesa zvlášť přizpůsobeným dojmem. Také časná
čest, moc rozkazovati a vládnouti má své kouzlo; odtud také povstává touha po nezávislosti.
A přece k dosažení toho všeho nemusí člověk opustiti Tebe, Pane, aniž uchýliti se od Tvého
zákona. I náš pozemský život má svůj půvab pro zvláštní ráz své příjemnosti a soulad se vším, co
jest zde na světě krásného. Také přátelství jest sladké, spojujíc drahým svým poutem mnoho
duší.
Pro tyto a jim podobné věci páše se hřích, když z nezřízené náklonnosti k nim, ač jsou to
nejnižší dobra, opouštíme lepší, ano nejlepší dobro, totiž Tebe, Pane Bože náš, Tvou pravdu
a Tvůj zákon. Majíť i tyto pozemské věci svůj půvab, ale ne jaký má Bůh můj, jenž stvořil všecko,
neboť spravedlivý raduje se z Pána a On sám jest rozkoší těch, kteří mají přímé srdce.
Překlad Mikuláš Levý
De civitate Dei (O obci boží) (413 - 426) - zdroj křesťanské filosofie (scholastika)
STŘEDOVĚK
1.
-
Mimoevropské literatury
nemůžeme u nich mluvit o středověku v evropském smyslu
orientální písemnictví Indie, Persie, arabská literatura měly vliv na středověkou evropskou kulturu
Čína, Japonsko
Indie - sanskrt
Kálidása: Oblak poslem lásky (5. století) - cituplná lyrická báseň
Bidpajovy bajky - u nás Ivan Olbracht: O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách
Persie
Pětice (12. - 13. stol.) - 5dílný epický cyklus o zmoudření lehkovážného mladíka
Arabská literatura - islám, korán
Tisíc a jedna noc (14. stol.) - soubor různých textů původu indického, perského, iráckého a egyptského spojených
rámcovým příběhem o Šahrazád a králi Šahrijárovi
- Příběhy tisíce a jedné noci
- František Hrubín: Tisíc a jedna noc
Čína
Li Po (8. stol.)
Tu Fu (8. stol.)
nejznámější a nepopulárnější básníci čínské středověké literatury
28
-
přírodní scenerie: lotosy, voda, hory, noc, motivy přátelství, pití vína, vzpomínek, smutku nad ubíhajícím
časem, stářím, milostné náměty
zachycení chvějivých okamžiků
vybroušená forma, svou roli hrála i kaligrafie
Bohumil Mathesius: Zpěvy staré Číny
Ferdinand Stočes: Písně a verše staré Číny
František Hrubín: Nefritová flétna
Li Čching Čao: Květy skořicovníku
Nefritová flétna – verše přebásnil
František Hrubín
Píseň o řece Lu
Li Po
V řece Lu chvěje se podzimní luny lesk.
Na jižním jezeru je lotos něžný, bílý.
Trhám jej, čekám, že promluví každou
chvíli.
A lidi na člunech ubíjí těžký stesk.
vybírám jarní ratolest
sotva v rozpuku,
zamženou drobnými kapkami rosy,
v nichž dosud se odráží
svěží nach červánků.
Co když tě ale napadne,
že má tvář není tak půvabná
jako ta větévka?
Šikmo ji vetkávám
do hustých černých vlasů:
Teď jediným pohledem
můžeš nás porovnat.
Obdarování
Tu Fu
Město Ťin celý den hudbou a zpěvem žije,
o hudbu dělí se oblaky, vítr, řeka.
Jistě jen v nebesích zní její melodie.
Kdy pak ji zaslechneš zde mezi námi lidmi.
Všude jen sníh
Všude jen sníh,
a přece již cítím
jarní náladu.
Chladné krůpěje matně se lesknou
na křehkých pupencích
švestkových květů.
Sotva rozvité, jemně vonící,
jímavé půvabem,
uprostřed zahrady
září jak krásky,
jež s novou svěžestí
z lázně vycházejí.
Zpěvy staré Číny - přebásnil B. Mathesus
Perly a růže
Li Po
Když jsem ráno růže
v hedváb vyšívala,
trošku jsem si vzdychla.
Do prstu mě jehla píchla:
bílá růže
zčervenala.
Ve válečné dáli
dlí můj milý.
Krev snad roní.
Slyším dusot koní?
Jeho koní?
Ne - to srdce mi jak mladé hříbě zvoní.
Dnes večer Stvořitel
si nejspíš usmyslel
požádat lunu
o její nejkrásnější třpyt.
Naplňme po okraj
zlaté poháry vlahým vínem
a pijme bez obav.
Slzy v hedváb kanou
bez konce a cíle:
ruka má je vetká
tam jak perly bíle.
Vždyť dnešní noc
slavíme krásu květů,
jež s jinými květy
nelze porovnat.
Květy skořicovníku - verše Li Čching-čao
přebásnil F. Stočes
Z ošatky prodavače květů
Z ošatky prodavače květů
29
Květy skořicovníku
Květy skořicovníku
jsou tak drobné,
průsvitně žlutavé,
něžně nadýchané,
jakoby s odleskem jiného světa.
Jen jejich vůně
s námi zůstane.
Jim netřeba zeleně smaragdů
a nachu rubínů,
aby byly nejkrásnější z květů.
Jak jenom básníci jejich půvabu
mohou odolat?
Zmínku o nich ve sbírkách veršů
marně jsme hledala
po celý rok.
Kdo to tam sedí sám…?
Kdo to tam sedí sám
v záři u okna?
Můj stín a já,
jen my dva.
Ale když sporý lampy svit
pohltí temnota,
můj stín mě opouští
a v slzách nechá tu
jenom mě nebohou,
jenom mě nebohou
a moji samotu
Švestkové snítky
jistě jim závidí
a hlavy chryzantém
studem se sklánějí.
V rozkvětu
před malovanou terasou
září jak královny
o svátku podzimu.
Japonsko
Manjóšú (8. stol.)
sbírky staré japonské poezie
Kokinšú (11. stol.)
Vyprávění o Gendžim (11. stol.)
Verše psané na vodu
Setkání po roce
Ariwara no Narihira
Měsíc dnes svítí jako tenkrát,
loni jak bylo, jaro je zas:
Jenom já nejsem
tím, co jsem býval,
jenom já nejsem, co loni ten čas.
Sníh
Óšikoči no Micune
Na pustou cestu
napadal sníh,
zavál už stopy po kročejích.
Já jsem ta cesta, smutek je sníh,
kdo půjde kdy v mých šlépějích.
Lidé o nás povídají…
Ariwara no Motokata
Lidé o nás povídají –
já a vy
máme se rádi potají:
Nevím, jak vy – mně je však smutno,
pravdu že nemají.
Pomíjivá láska
Neznámý
Na břehu Suma
rybářův oheň –
zběsilý vítr rve z něho dým:
Neprchne jednou náhle tak láska? –
Což vím!
Přijde dnes ke mně?
Neznámý
Teď nevím jistě: Přijde dnes ke mně,
či mám jít za ním zkrátka?
Och, jak jsem zmatena:
Na lože lehnu
a nezavřu vrátka.
Vlasy dnes ráno nesčešu
Kakimoto no Hitomaro
Vlasy dnes ráno nesčešu –
ruko má – stůj!
Čelenka slíbat by chtěla
stopy tvých prstů,
milý můj!
30
Měsíc na vodě
Ki no Curajuki
Měsíce odraz hladinou vodní
chvěje se, mihotá:
Chyť si ho – je tu!
Chyť si ho – kde je?
Měsíci, nejsi obraz ty života?
Ledový květ
Neznámý
Hleďte, jak ve větru
táhnoucím nad řekou
taje led:
Vlna, jež tryská mřežovím ledu –
není to první jarní květ?
Psát na vodu
Neznámý
Marno je na vodu plynoucí psát,
písmena začnou tancovat:
Marnější ještě na duši psát
muže, jenž nechce tě
milovat.
Jsem zapomenut
Neznámý
Jsem jako lávka,
zborcená lávka
v Udži, jež k vodě se kloní:
Léta jdou nad ní
a nikdo po ní.
Nepřítomný
Neznámý
Po tobě vzdychá kapradí
zarostlé do naší stařičké vesnice,
po tobě křičí cvrček tak teskně:
Po tobě stýská se našemu cvrčku
a mně s ním. Velice.
Spát sám
Otomo no Jakamoči
Lehký a měkký sníh zavál
celičkou zahradu,
noc chladí:
Těžko se spí, když člověk je sám –
podušku nikdo mu nepohladí.
2.
-
Evropská literatura (6. - 15. stol.)
náboženství - křesťanství (Řím x Byzanc), bible
filosofie - patristika —> scholastika
umění:
1. předrománské umění (6. - 9. stol.)
- důležitá hlavně tzv. karolinská renesance (Karel Veliký, 8. - 9. stol.), latina
2. románské umění (9. - 13. stol.)
- v architektuře: rotunda, bazilika
- v malířství: fresky, iluminace, náboženské náměty
- ideál: světec - mučedník, poustevník
- centry vzdělanosti: kláštery
- hlavní literární žánry: legenda, modlitba, náboženské drama
- nepůvodnost, anonymita děl
- latina, u nás také staroslověnština
3. gotické umění (pol. 12. - 15. stol.)
- v architektuře: katedrály, hrady
- v malířství: modelování tvaru světlem a stínem, psychologizace postav, zlaté pozadí
- v sochařství: madona s dítětem (esovité prohnutí těla), ukřižování
- ideál: šlechtic - rytíř a jeho ctnosti (věrnost pánu, šíření víry, úcta k ženě, ochrana vdov
a sirotků)
- centry vzdělanosti: dvory šlechticů
- latina + literatura v národních jazycích
- hlavní literární žánry: rytířský a hrdinský epos, kronika, dvorská (kurtoazní) milostná
poezie, hrdinská píseň
- ukázka:
31
Bernartz de Ventadorn (12. stol.)
Je div, že lépe zpívat znám
Je div, že lépe zpívat znám
než pěvci velké pověsti?
Víc láskou dám se unésti
a její vůle více dbám.
Cit, srdce jsem jí zasvětil,
ctí, myslí jsem v ni pohřížen.
Tak jařmu lásky podřízen,
kam jinam bych se obrátil?
(…)
Z žen nejkrásnější uctívám,
na víru svou a beze lsti.
Je s újmou tolik vroucnosti!
Mám v očích pláč a v srdci lkám –
jat láskou, co mám za podíl?
Žalář, kam jí jsem uvržen,
otvírá klíčem milost jen,
tu nezřel jsem však do těch chvil.
(…)
Ctná paní, za víc nežádám
než v poddanství se uvésti.
Vám sloužit měl bych za štěstí
a po mzdě se vás netázám.
Jen zbožně bych se ponížil,
-
tak dobrým pánem poroben;
což medvědu je podoben,
či lvu, aby mi ublížil?
Ozdobě žen v dáli zpěv ten
buď přednesen. Kéž vyslyšen
jev přízni, ač se opozdil.
Přeložila Ota Nechutová
Raimbautz de Vaqueiras (12. stol.)
„Paní, srdce ve mně sténá,
že jsem vámi přezírán,
neboť jste můj pravý pán,
paní moudrá, urozená,
z výše daná našim tmám.
Toužím sloužit pouze vám,
že jste čestná, dvorná, čistá,
v duši své k vám poklekám
před paními všeho města.
Vaši lásku mít, tak mám
víc než celý Janov sám,
neboť celý svět je klam,
Vy však, Vy jste drahokam,
skvost Janova.“
(…)
Překlad Emanuel Frynta
literatura se dělí na duchovní a světskou
Anglie
Beowulf [bejovulf] (asi r. 1000) - epos, podle germánských pověstí, hlavním hrdinou král
Král Artuš a rytíři kruhového stolu - Vladimír Hulpach: Příběhy kruhového stolu
ostrov Avalon
Uther Pendragon
Morgana Le Fay
Igraine
rytíř Gawain
Jezerní paní
Artuš
meč Excalibur
hrad Camelot
Svatý grál
kruhový stůl, Rytíři kruhového stolu
Giunevere
Lancelot
Merlin
Percival
Tristan a Isolda
Španělsko
Píseň o Cidovi [sidovi] (asi 1140) - hrdinský epos
- hlavní hrdina udatně bojuje za křesťanství a svého krále, je starostlivým manželem a otcem
- podle osudů skutečné historické osobnosti 11. stol.
- Václav Cibula: Cid a jeho věrní
Německo
Píseň o Nibelunzích (asi 1200 - 1210)
- od 13. stol. německá tvorba výrazně ovlivňovala rozvoj česky psané tvorby
- zprostředkovávala i díla francouzského písemnictví
- kurtoazní poezie (minnesang)
Severské země
—> ságy = prozaická vypravování o králích (královské ságy) a rodech (rodové ságy) na historickém základě
Edda (7. - 13. stol.) - Island
Francie
—> chanson de geste [šanson de žest] = francouzská hrdinská písňová epika
Píseň o Rolandovi (kolem r. 1100)
Hlavním tématem je epizoda z tažení krále Karla Velikého do Španělska proti Saracénům
(Arabům). Ješitný Ganelon nemůže snést urážku a intrikou jmenuje svého nevlastního syna
Rolanda velitelem zadního voje v předem ztracené bitvě. Roland v udatném boji
s mnohonásobnou přesilou nakonec umírá. Francouzské vojsko se však vrací, poráží Saracény,
křesťanstvo vítězí. Ganelon je odsouzen ke kruté smrti.
LVII
LXXXV
Divný sen opět jeho mysl zajal:
„Zatrubte na roh, pro dobrého Boha!
Byl ve Francii, ve své kapli v Cáchách.
Udatný Karel uslyší vás v horách;
Zuřivý medvěd rameno mu drásal.
příteli, věřte: obrátí svá vojsla.“
Od Arden spatří hnát se leoparda:
„Nedopusť Bůh,“ tak odpovídá Roland,
též, zběsilý, chce jeho tělo sápat.
„aby kdo o mně řekl tato slova:
Tu v hloubi síně hbitý chrt sem chvátá,
zatroubil na roh, bázeň v srdci choval.
skokem se blíží, zaštítit chce Karla.
Čest svého rodu takto nezaprodám.
V medvědí ucho ostré zuby zaťal,
Až bude vůkol zuřit bitva hrozná,
pak s leopardem do boje se dává.
tisíc a pět set ran svým mečem rozdám:
Francouzi praví: „Jak hrozný zápas.“
pohanskou krví zrudne čepel ostrá.
Kdo bude vítěz, každý říci váhá.
Franci jsou smělí, nic jim neodolá:
Král neprocitne, dál ho spánek zmáhá.
ty ze Španělska čeká smrt a zhouba.“
Překlad Jiří Pelán
Jiří Pelán v doslovu ke knize Píseň o Rolandovi (upraveno):
V atmosféře křížových tažení proti Španělským Saracénům vykrystalizoval ideál, jemuž daly
výraz hrdinské písně, ideál křesťanského rytíře, božího bojovníka, milujícího svého pána a věrně
mu sloužícího – a ve vyšším plánu osvědčujícího touž vazalskou oddanost samotnému Bohu -,
bezmezně statečného, neschopného zbabělosti ani zrady, jehož smrt mívá rysy mučednictví.
Alexandreis (1178 - 1182) Gautiera de Chatillon [gótjera de šatijon]
—> kurtoazní lyrika - trubadúři, truvéři
Itálie
Francesco d´Asissi [frančesko dasízi] (1181/2 - 1226): Píseň bratra Slunce
Jacobus de Voragine: Legenda aurea (kolem r. 1260) - rozsáhlý soubor legend
Rusko
—> byliny = hrdinská epika s postavami bohatýrů (udatných bojovníků)
Slovo o pluku Igorově (12. stol. nebo novodobé falsum)
3.
Česká literatura (9. - 15. stol.)
Období:
1. raný a rozvinutý středověk - románský styl - 9. stol. - staroslověnská literatura
10. a 11. stol. - latinská a staroslověnská lit.
33
12. a 13. stol. - latinská a česká literatura
I
800
I
863
I
900
I
1000
1097
I I
I
1200
1100
I
1300
I
1400
staroslověnské písemnictví
latinsky psaná literatura
česky psaná lit.
2. vrcholný a pozdní středověk - gotika - 14. - 15. stol. - latinská a česká literatura (doba Karla IV.,
Jan Hus, husitství, doznívání husitských ideálů)
3. 1. Staroslověnské kořeny našeho písemnictví (9. stol.)
-
-
v 9. století —> Velká Morava, křesťanství, misionáři z Bavorska, latina => moravský kníže Rastislav (846 - 870) se
snažil zamezit vzrůstajícímu vlivu východofranské říše orientací na Byzanc (Michail III.)
r. 863 přicházejí na Velkou Moravu Konstantin s Metodějem
Konstantin a Metoděj - Řekové ze Soluně (dnešní Thessaloniki), znali slovanský jazyk
- významní vzdělanci své doby
- Konstantin - misionář, filosof, geniální filolog, spisovatel
- přinesli písmo - hlaholici, později —> cyrilice a z ní časem —> azbuka
- jazyk - staroslověnština (jazyk jižních Slovanů)
- překlad části bible a bohoslužebných textů, právní texty
- na Moravě pobyli 3 roky, vyučili si žáky
- vydali se za papežem do Říma, staroslověnština schválena jako bohoslužebný jazyk
- Konstantin-Cyril v Římě zemřel, Metoděj se vrátil na Moravu, konflikty s franskými kněžími a knížetem
Svatoplukem
původní velkomoravská staroslověnská tvorba
Proglas (stsl.,, 60. léta 9. stol., nejstarší dochovaný opis ze 13. stol.) - veršovaná předmluva
k evangeliu napsaná Konstantinem
- vysvětluje význam vzdělání v národu srozumitelném jazyce
Radoslav Večerka – Počátky písemnictví v českých zemích do poloviny 13. století:
Z velkomoravských vzdělanostních center pronikla slovanská gramotnost, znalost písma
a staroslověnský spisovný jazyk skoro do celého slovanského světa. Staroslovanštiny (…)
užívala už během následujících dvou až tří století celá východní a jihovýchodní Evropa,
staroslověnština hrála na těchto rozlehlých prostorách stejnou úlohu velkého mezinárodního
jazyka knižní vzdělanosti jako v západním světě třeba latina, ale na rozdíl od ní byla
v slovanském prostředí všude srozumitelná.
Proglas
Jsem předzpěv k svatému evangeliu.
Jak dříve předpověděli proroci,
Kristus přichází shromáždit národy,
neboť jsou světlem tohoto světa.
Splnilo se to v tisíciletí tomto sedmém.
Oni totiž řekli: Slepí prohlédnou
a hluší uslyší slovo Písma.
Neboť jest třeba poznati Boha.
Proto slyšte, Slované, toto:
(…)
slyšte nyní svým rozumem,
slyšte, všechen lide slovanský,
doba počítána od stvoření světa
34
slyšte Slovo, přišlo od Boha,
slovo krmící lidské duše,
slovo posilující srdce i rozum,
slovo toto, připravující k poznání Boha.
Jako bez světla se nepotěší
oko patřící na všechno stvoření boží,
nýbrž vše není ani krásné ani viditelné,
tak je to i s každou duší bez knih,
jež nezná zákona božího,
zákona knižního a duchovního,
zákona zjevujícího ráj boží.
Neboť který sluch, jestliže rachot hromu
neslyší, může se báti Boha?
Dále chřípí, nečichají-li vůni květu,
kterak pochopí zázrak boží?
Vždyť ústa, jež necítí sladkosti,
činí člověka jako kamenným.
Ještě víc však duše bez knih
zdá se být v lidech mrtva.
Bratři, to vše jsme my uvážili
a povíme vám radu výbornou,
která všechny lidi zbaví
života zvířeckého a žádostivosti,
abyste, majíce mysl nerozumnou
a slyšíce slovo cizím jazykem,
neslyšeli je jak hlas zvonce měděného.
Neboť svatý Pavel uče toto řekl,
modlitbu svou napřed vzdávaje Bohu:
Chci raději pět slov pověděti,
a svým rozumem je říci,
aby i všichni bratři rozuměli,
nežli deset tisíc slov nesrozumitelných.
(…)
Nahé jsou zajisté všechny národy bez knih
a nemohou bojovati bez zbraní
s protivníkem našich duší,
uchystáni za kořist věčné muky.
Národové, kteří nemáte rádi nepřítele
a hodláte zápolit s ním mocně,
otevřete pozorně dveře rozumu,
když jste přijali nyní zbraň tvrdou,
kterou kovají knihy Hospodinovy,
hlavu ďáblovu mocně potírající.
neboť kdo přijme knihy tyto –
Moudrost-Kristus jimi mluví
a duše vaše posiluje –
Apoštoly pak se všemi Proroky,
kdo zajisté jejich slova zvěstují,
bezbranné, slabé
nepřímé pojmenování pro ďábla
všechny knihy NZ kromě evangelií; celý SZ
35
budou schopni zabít nepřítele,
dobré vítězství Bohu přinášejíce,
(…)
Jemu přísluší všeliká sláva
čest a chvála, boží Synu, vždy
s Otcem i svatým Duchem
na věky od veškerého tvorstva.
Amen.
Překlad Josef Vašica
ďábla
Život Konstantinův (stsl., 60. - 80. léta 9.
stol., nejstarší dochovaný opis až z 15. stol.)
- rozsáhlejší, zdobný styl
- symbolika, zázračné prvky
- oslava života a skutků Konstantina
Filosofa
Život Metodějův (stsl., 80. léta 9. stol.,
nejstarší dochovaný opis z 12. stol.)
- stručnější, prostší styl
- věcnější, větší prostor misi na
Moravě
(2. kapitola) V městě Soluni byl jeden muž, urozený a bohatý, jménem Lev, (…). Byl zbožný
a zachovával vesměs všechna přikázání boží jako kdysi Job. Žil se svou chotí a zplodil sedm dítek,
z nichž nejmladší, sedmý, byl Konstantin Filozof, náš vychovatel a učitel. (…).
(3. kapitola) V sedmi letech dítě vidělo sen a vyprávělo jej otci a matce a pravilo: „Náčelník
shromáždil všechny dívky našeho města a řekl mi: ,Vyber si z nich, kterou chceš za ženu
a pomocnici věkem ti rovnou. Já jsem se na všechny podíval a prohlédl si je a uviděl jsem jednu
krásnější než všecky ostatní, její tvář se skvěla a byla ozdobena hojně zlatými šperky a perlami
a všelikou nádherou. Jméno její bylo Sofia, tj. Moudrost: Tu jsem si vyvolil.´“ (…)
(14. kapitola) Zatímco se filozof veselil v Bohu, naskytla se opět jiná věc a úkol ne menší prvních.
Neboť Rostislav, kníže moravský, z vnuknutí božího a po úradě se svými knížaty a s Moravany,
vypravil poselství k císaři Michaelovi, v němž pravil: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se
křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru
vyložil, aby též jiné kraje nás napodobily. Pošli nám tedy, pane, takového biskupa a učitele,
neboť od vás se vždy dobrý zákon šíří do všech krajů.“
Císař shromáždil poradní sbor a povolal Konstantina Filozofa, sdělil mu tuto věc a pravil: „Vím,
filozofe, žes unaven, ale je třeba, abys tam šel, neboť tuto věc nemůže nikdo vykonat tak jako
ty.“ Filozof odpověděl: „Ač jsem unaven a tělesně churav, půjdu tam s radostí, mají-li písmo pro
svůj jazyk.“ Císař mu pravil: „Můj děd i můj otec i mnozí jiní hledali to a nenašli, kterak to já
mohu nalézt?“ Filozof řekl: „Kdopak může psát řeč na vodu a získat si jméno kacíře?“
Odpověděl mu opět císař se svým strýcem Bardou: „Chceš-li ty, může ti to Bůh dát, který dává
všem, kdo o to prosí bez pochybování, a otvírá tlukoucím.“ Šel tedy filozof, a jak bylo jeho
dávným obyčejem, oddal se modlitbě i s jinými pomocníky. Krátce nato zjevil mu to Bůh, který
slyší modlitby svých služebníků, a ihned složil písmena a začal psát slova evangelia: Na počátku
bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo, a tak dále.
Císař se zaradoval a velebil Boha se svými rádci. I odeslal jej s mnohými dary, přičemž napsal
Rostislavovi takovýto list: (…). „I poslali jsme ti (…) muže ctihodného a zbožného, velmi učeného
a filozofa. Nuže přijmi dar větší a vzácnější nad všecko zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé
bohatství a hleď s ním rychle upevnit tu věc a veškerým srdcem hledej Boha a nezanedbávej
spasení všech, (…), abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař
Konstantin.“ (…).
36
(16. kapitola) Za jeho pobytu v Benátkách shromáždili se proti němu biskupové, kněží a mniši
jako havrani na sokola a vytasili se s trojjazyčným kacířstvím, když řekli: „Člověče, pověz nám,
jak to, žes ty nyní Slovanům pořídil knihy a učíš jim, předtím však nikdo jiný jich nevynalezl, ani
apoštol ani římský papež ani Řehoř Veliký (Theolog) ani Jeroným, ani Augustin? My známe jen
tři jazyky, kterými lze Boha v knihách slavit: hebrejský, řecký a latinský.“ Filozof jim odpověděl:
„Zdaž nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Nebo slunce také nesvítí na všechny?
Nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Jak se tedy vy nestydíte připomínat jen tři jazyky
a chcete, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé a hluché? Povězte mi, pokládáte Boha
za bezmocného, jako by to nemohl dát, či za závistivého, jako by nechtěl? My známe přece
mnoho národů, kteří mají své knihy a vzdávají Bohu slávu každý svým jazykem. Jsou to, jak
známo, tito: Arméni, Peršané, (…), Egypťané, Arabové, Syřané a mnozí jiní.“
Překlad Josef Vašica
(5. kapitola) Stalo se v ty dny, že Rostislav, kníže slovanský, se Svatoplukem vypravili poselství
z Moravy, k císaři Michaelovi a pravili takto: „Jsme Bohu díky zdrávi. Přišlo k nám mnoho
křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, a ti nás rozličně učili. My Slované však jsme lid
prostý a nemáme, kdo by nás vedl k pravdě a její smysl vyložil. Nuže, vznešený pane, pošli
takového muže, který nám pořídí ,všecku spravedlnost.´ “
Tehdy císař Michael řekl filozofu Konstantinovi: „Slyšíš, filozofe, co praví? Jiný to nemůže
vykonat leda ty. Hle, tu máš hojné dary, vezmi si svého bratra opata Metoděje a běž. Vy oba jste
Soluňané a Soluňané všichni mluví čistě slovansky.“ Tu neodvážili se odříci ani Bohu, ani císaři
podle slov svatého apoštola Petra, jenž dí: „Boha se bojte, krále mějte v úctě“, - ale když
vyslechli tu velikou věc, jali se modlit i s jinými, kteří byli téhož ducha. A tehdy zjevil Bůh
filozofovi slovanské knihy. A on ihned sestrojil písmena a zhotovil překlad a vydal se na cestu na
Moravu. Metoděje si vzal s sebou, a ten opět s pokorou se mu podroboval a jemu sloužil a s ním
učil. A po uplynutí tří let, když vyučili žáky, vrátili se z Moravy.
Překlad Josef Vašica
Petr Hora, Toulky českou minulostí:
Při vstupní bráně do našich národních dějin shledáváme dva vynikající učence. Nikoli tyrany,
nikoli dobyvatele, ale muže osvíceného ducha. To je fakt opravňující k troše hrdosti. (…) Vždyť
tento národ měl vlastní písmo a knihy dřív než většina ostatních evropských národů.
Úkoly literatura – středověk
1. Charakterizujte románské období:
a) časově:
e) autoři literatury:
b) v architektuře:
f)
hl. lit. žánry:
c) v malířství:
g)
jazyk literatury:
d) centra vzdělanosti:
h) charakter literatury, náměty:
2. Charakterizujte gotické období:
a) časově:
d) centra vzdělanosti:
b) v architektuře:
e) autoři literatury:
c) v malířství:
f) hl. lit. žánry:
37
g) jazyk:
h) charakter literatury, náměty:
3. Uveďte jednu románskou architektonickou památku nacházející se v České republice:
4. Uveďte jednu gotickou architektonickou památku nacházející se v České republice:
5. Na vynechaná místa podle kontextu doplňte správné informace:
Roku ………… byli na Velkou Moravu povoláni z …………………………… říše z města ………………………
věrozvěstové …………………………… a ………………………. Stalo se tak za vlády moravského knížete
………………………, který se snažil čelit vlivu kněží z ……………………… říše, kteří jako bohoslužebný jazyk
používali ………………………. Bratři s sebou přinesli písmo zvané ………………………… a jazyk nazývaný
………………………. Do tohoto jazyka přeložili před příchodem na Moravu některé texty. Jednalo se
především o …………………… texty. Důležitost vlastního jazyka a písma pro každý národ byla
zdůrazněna v původní památce s názvem ……………………….
3. 2. Vztahy staroslověnské a latinské literatury (10. - 11. století)
-
10. století —> raně středověký stát v přemyslovských Čechách
kultura: existence stsl.a lat. písemnictví, od konce 10. stol. stsl. liturgie potlačována, definitivní zánik stsl. literatury na
konci 11. stol.
-
literatura:
—> duchovní píseň
Hospodine, pomiluj ny (10. stol., nejstarší dochovaný opis ze 14. stol.) - nejstarší duchovní píseň,
stsl. původ, funkce hymny
Hospodine, pomiluj ny!
Jezu Kriste, pomiluj ny!
Ty Spase všeho míra,
spasižny i uslyšiž,
Hospodine, hlasy našě!
Daj nám všěm, Hospodine,
žizň a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš!
38
-
—> legenda
- vývoj od vypravování spíše historického k typické středověké legendě
 = prozaický epický žánr zobrazující život a zpravidla mučednickou smrt výjimečného člověka světce
 obsahuje nereálné motivy (zázraky), čerpá ze symboliky biblických motivů
 tématem osudy českých světců - Ludmily, Václava, Vojtěcha a Prokopa
- nejhojněji zastoupeny svatováclavské legendy
- legenda x „život“
Život svatého Václava (10. stol., nejstarší dochovaný opis ze 14.-15. stol.) - staroslověnsky,
historicky věrné vypravování
(1. kapitola) (…) Žil v Čechách kníže slávou veliký, jménem Vratislav, a jeho žena Drahomíra.
A zplodili prvorozeného syna, a když ho křtili, nazvali ho jménem Václav. A dítě vyrostlo, takže
bylo třeba postřihnout mu vlasy. I pozval kníže Vratislav jednoho biskupa se vším
duchovenstvem. A když vykonali bohoslužbu v kostele svaté Marie, vzav chlapce, postavil [ho]
na stupeň před oltářem a požehnal mu, pověděv toto: „Pane Ježíši Kriste, požehnej toto dítě
požehnáním, jímž jsi požehnal všechny své spravedlivé.“ A postřihli [ho] i jiní velmožové. A tak
se domníváme, že pro požehnání tohoto biskupa, ale i pro zbožné modlitby začal chlapec růst,
jsa chráněn milostí boží.
A jeho bába Ludmila ho dala vyučovat knihám slovanským podle návodu knězova; a dobře si
osvojil [jejich] smysl. Odvedl [jej] pak Vratislav na Budeč, a chlapec se začal učit knihám
latinským. A vyučil se dobře. (…)
(5. kapitola) A když nastalo ráno, zazvonili na jitřní. Václav pak, uslyšev zvon, řekl: „Sláva tobě,
Pane, žes mi dal dožít tohoto jitra!“ A vstav, šel na jitřní. A Boleslav [jej] zastihl jej ve vratech.
A Václav se ohlédl a řekl: „Dobrý náš hostitel byls večer…“ Boleslavovi se však k uchu sklonil
ďábel a rozvrátil jeho srdce, takže vytasiv meč odpověděl: „ Takhle k tobě chci být [ještě] lepší.“
A udeřil [ho] mečem po hlavě. Václav se však otočil a řekl: „Co sis [to] usmyslil?“ A popadl ho
a srazil a padl na něho a řekl: „To ti Bůh, bratře.“ Přiskočil Tuža [a] ťal [Václava] do ruky; a Václav
pustil bratra a běžel ke chrámu. Ale dva ďáblové, Česta a Tira, [jej] v chrámových vratech zabili.
A přiskočiv Hněvysa, probodl mu mečem hruď. I vypustil svého ducha říkaje: „Do rukou tvých,
Pane, odevzdávám ducha svého.“
Překlad Emilie Bláhová a Václav Konzal
Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu (11. stol.) - zdůrazněny motivy zázraků
Kristiánova legenda (10. stol., nejstarší dochovaný opis okolo r. 1340) - latinsky, vytříbený jazyk
a sloh
Vita et passio sancti Venceslai et sanctae Ludmilae aviae eius (Život a umučení sv. Václava
a jeho babičky sv. Ludmily – tzv. Kristiánova legenda)
(5. kapitola) Neboť stále jmenovaný vévoda Václav, staraje se o zjednání pokoje, pojal
vnuknutím Ducha svatého úmysl matku svou, která byla příčinou veškeré zloby, z vlasti vypuditi,
aby vyhnáním jejím a všech jejích bezbožných přívrženců byla utišena zuřivost rozbrojů a mír
v církvi Kristově se vzmohl, tak aby všichni dokonale poznali, majíce jednoho a téhož pána, pravé
učení Kristovo, a až bude všechno zařízeno, co by se zdálo sloužiti míru v knížectví, a až po
vypuzení a vyhnání synů nesvornosti bude upevněn pokoj, povolati zase matku se ctí do vlasti.
A to všechno s pomocí Boha Stvořitele vskutku vykonal. (…)
39
(6. kapitola) (…) Žaláře a šibenice za dřívějších časů postavené a až do jeho doby stojící kácel,
sirotky, vdovy, chudé, lkající a raněné neúnavně utěšoval, hladové sytil, žíznivé napájel, nahé
odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pohřbíval, cizince a pocestné jako nejbližší příbuzné
přijímal, kněze, kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy ukazoval, pokoru,
trpělivost, mírnost a lásku, jež nade všecko vyniká, zachovával, násilím a lstí nic neodnímal
a svou družinu nejen zbraněmi nejlepšími, ale i šatem opatřoval. (…)
Překlad Jaroslav Ludvíkovský
-
—> texty pro duchovní a liturgické účely
3. 3. Vítězství latiny a první literární užití češtiny (12. - 13. stol.)
- —> kronika
- měla také funkci beletristickou, čerpala nejen z faktů, ale i z mýtů, pověstí, ústní tradice
apod.
Kosmas: Chronica Bohemorum (Kronika česká) (1045 - 1125)
- nejvýznamnější latinsky psaná památka na našem území
- zachycuje české dějiny od počátku do své současnosti
- biblické a antické motivy, charakteristika postav
- vypravování se mísí s popisem a časoměrnými verši, humor, ironie, přísloví
- protipohanská pozice, straní Přemyslovcům, ignoruje stsl. vzdělanost
- autor - vzdělaný s širokým rozhledem, slovesný mistr
- první koncepce národních dějin
- ukázka:
(1. kapitola, kniha první) Po vylití potopy a po změtení lidí, kteří se zlým úmyslem stavěli věž,
pokolení lidské, skládající se tehdáž asi z dvaasedmdesáti mužů, bylo za takovou nedovolenou
a nerozvážnou opovážlivost rozptýleno božskou mstou v tolik různých jazykových rodů, kolik
bylo hlav mužských. (…).
(4. kapitola) a/ Z nich nejstarší se jmenovala Kazi, jež Medeji z Kolchidy nic nezadala v znalosti
bylin u věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že se sudičky vzdaly
své práce, konce nemající, a
přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil.
Proto i obyvatelé naší země, když se něco ztratí a vzdávají se naděje, že by to mohli zase
dostati, mají o ní pořekadlo: „To nedovede ani Kazi navrátiti.“ (…).
b/ Ctihodná byla i Tetka, co do věku byla však druhá,
žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila.
Ta vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín, polohou velmi pevný, na vrcholu strmé skály
u řeky Mže. A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl vílám, jež vládnou horami, lesy
a stromy, a ctil je; zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak
dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně (…).
c/ Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, nazývala se Libuše; (…). A poněvadž lidu
pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí, celý ten kmen sešel se po smrti jejího otce
k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce.
Toho času vznikl mezi dvěma obyvateli, kteří vynikali bohatstvím i rodem a byli jaksi správci nad
lidem, nemalý spor o mez sousedních polí. I pustili se do takové hádky mezi sebou, že jeden
druhému vjel nehty do hustých vousů, a tupíce se hanebně nevybíravými nadávkami
40
a luskáním pod nosem, hřmotně vejdou do dvora, s velikým hlukem předstoupí před svou paní
a snažně žádají, aby spornou věc mezi nimi rozhodla po právu a spravedlnosti. (…).
Na to paní, svou pohanu tajíc a bolest v srdci ženským studem zastírajíc, usmála se a pravila:
„Tak jest, jak díš; žena jsem, jako žena žiji; ale snad proto si myslíte, že málo mám rozumu, že
vás nesoudím metlou železnou, a poněvadž žijete bez bázně, právem mne nedbáte. Neboť kde
je bázeň, tam je i kázeň. (…). Jděte nyní domů, a koho vy si zítra vyvolíte za pána, toho si já
vezmu za manžela.“ (…)
(6. kapitola) d/ Zatím byli určeni poslové, aby tomu muži přednesli vzkaz své paní i lidu. Když
paní viděla, že jaksi, neznajíce cesty, váhají, pravila: „Co váháte? Jděte bez starosti, sledujte
mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět, neboť tu cestu nejednou šlapal.“
Lichá šíří se pověst a zároveň mínění křivé,
že paní sama vždy za nočního kuropění tu bájnou cestu na koni tam konávala a před kuropěním
se vracívala; tomu však
„ať Žid Apella věří.“
(…)
e/ A jako mají sedláci ve zvyku, že jim nestačí jednou říci, plnou hubou opakují:
„Zdráv buď, kníže, buď zdráv, tys oslavy nad jiné
hoden, vypřáhni od pluhu voly, změň roucho a na
koně vsedni!“ Přitom mu ukáží roucho i na hřebce,
který vtom zaržál.
„Paní naše Libuše i všechen lid vzkazuje, abys brzy přišel a přijal panství, jež je tobě i tvým
potomkům souzeno. Vše, co máme, i my sami jsme v tvých rukou; tebe za knížete, tebe za
soudce, tebe za správce, tebe za obránce, tebe jediného sobě volíme za pána.“ Při té řeči se ten
muž moudrý, jako by předvídal budoucnost, zastavil, otku, kterou držel v ruce, vetkl do země
a pustiv voly zvolal: „Jděte tam, odkud jste přišli!“ Ti, ještě než to dořekl, z očí zmizeli a nikdy
více se neobjevili. Ale líska, kterou do země vetkl, vyrazila tři velké ratolesti, a to což jest ještě
podivnější, i s listím a ořechy. A muži vidouce, co se tu děje, stáli zaraženi. On je vlídně jako
hostitel pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu položil na
trávník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále. Zatímco svačili a vodu ze džbánu pili, dvě
ratolesti neb odnože uschly a opadly, ale třetí velmi rostla do výše i šíře. To naplnilo hosty ještě
větším podivem a bázní. A on dí: „Co se divíte? Vězte, že se z našeho rodu mnoho pánů zrodí,
ale jeden pokaždé bude panovati. Ale kdyby vaše paní nebyla s tou věcí tak spěchala, nýbrž na
krátký čas byla vyčkávala běhu osudů, že by nebyla pro mne tak brzy poslala, měla by vaše
země tolik pánů, kolik by příroda vydala na svět knížecích synů.“ (…)
A kdo mě, starce, haníš, když sám jsi moudrý, poklad své učenosti vynes na světlo a tento můj
neumělý spis pokládej za pouhou látku.
Překlad Karel Hrdina
-
—> liturgické drama
 spjato s velikonočními a vánočními náboženskými obřady
 novozákonní evangelijní motivy
 hráno mnichy a jeptiškami, akce minimální
Visitatio sepulchri (Návštěva božího hrobu) (12. - 13. stol.) - latinsky
(Maria Magdalena a druhá Maria nesly na úsvitě masti, hledajíce Pána v hrobě.)
Sestry:
Kdo nám odvalí ode dveří kámen, jenž, jak vidíme, kryje svatý hrob?
41
Na to andělé:
Koho hledáte, ó bázlivé ženy, v tomto rovu plačíce?
Sestry:
Ježíše Nazaretského ukřižovaného hledáme.
Sedící (andělé) u hrobu: Není tu ten, jehož hledáte, ale rychle jdouce, povězte učedníkům jeho
a Petrovi, že Ježíš vstal z mrtvých.
Rovněž sedící (andělé): Pojďte a vizte místo, kde Pán byl položen, aleluja, aleluja.
Potom setry (přicházejíce ke kůru), nechť zpívají:
Přišly jsme lkajíce k hrobu, uviděly jsme anděla Páně sedícího a řkoucího,
že Ježíš vstal z mrtvých.
Kůr:
Aleluja, neplač, Maria.
Při příchodu první sestry nechť kůr zpívá.
(Maria stála venku plačíc. Jak plakala, naklonila se a nahlédla do hrobu.)
Řečená sestra nechť se po nahlédnutí obrátí ke kleru a zpívá:
Vzali Pána mého a nevím, kam ho položili.
Anděl (Ježíš):
Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?
Sestra:
Pane, jestliže jsi jej vzal ty, pověz mi, kam jsi ho položil, a já jej vezmu.
On (Ježíš):
Maria.
Ona (uklánějíc se):
Rabboni.
On pak (ustupuje maličko nazad): Nedotýkej se mne, Maria. Ale jdi k bratrům mým a pověz jim:
Vystupuji k Otci svému a Otci vašemu.
Kůr:
Maria přišla zvěstujíc učedníkům.
Sestra:
Viděla jsem Pána a toto mi řekl.(…)
Kůr:
Vstalť zajisté.
(Po dozpívání <antifony> se začne hymnus Te Deum laudamus.)
Překlad Jan Vilíkovský
-
—> 1. české literární památky
Svatý Václave (konec 12. stol.) - umělecky vyspělejší než Hospodine, pomiluj ny
- asonance, epiteta
Svatý Václave,
Pomoci tvé žádámy,
vévodo České země,
smiluj sě nad námi,
kněže náš,
utěš smutné,
pro za ny Boha,
otžeň vše zlé,
svatého Ducha!
svatý Václave!
Kyrieleison!
Kyrieleison!
(…)
Nebeskéť jest dvorstvo krásné,
Ty jsi dědic České země,
blazě tomu, ktož tam pójde:
rač pomnieti na své plémě,
v život věčný,
nedajž zahynúti
oheň jasný
nám i budúcím,
svatého Ducha!
svatý Václave!
Kyrieleison!
Kyrieleison!
3. 4. Počátky rozvoje česky psané literatury (konec 13. - polovina 14. stol.)
-
gotika
doba vlády Václava II., Václava III. a Jana Lucemburského
hospodářský a společenský rozvoj
tzv. zesvětšťování literatury (autory vedle duchovenstva také šlechta a měšťanstvo)
42
-
a) latinská literatura
—> dějepisectví
-
—> legendistika
-
b) česky psaná literatura
—> duchovní lyrika
Kunhutina modlitba (asi 1300)
Jezu Kriste, ščedrý kněže (asi 1300)
Spor duše a tělem
-
—> duchovní epika = legendy
Legenda o Jidášovi (poč. 14. stol.)
-
—> světská epika
Alexandreis (před r. 1300) - předlohou lat. a něm. Alexandreis
- příběh o Alexandru Makedonském, jeho životě, válečném tažení, úspěších, pýše a smrti
- vychovatelem filosof Aristoteles, který udílí důležité rady
- alegorie na Přemysla Otakara II., středověkého rytířství
- motiv zrady, negativní vztah k neurozeným
- gnómy, obrazná vyjádření
- pravidelný osmislabičný verš
- autorem příslušník vyšší šlechty
- ukázka:
(ARISTOTELOVY RADY)
když dobuddš, tehdy dávaj,
(…)
a když nejmáš, oběcévaj.
Z chlapieho řáda nikoli
Lékař vždy jmá čáku k sěči,
i jednoho v čest nevoli;
pták rád slyší, kdežto skřěčí,
nebo chlap, když jest povýšen,
sluha věří slibný řěči.
nesnadně bývá utišen:
To ti naposled povědě,
zlé kolo najvice skřípá,
jenž k tvéj čsti najlepšie vědě:
malý had najviece sípá
v rozkoši sě neobložij,
a chlápě najviece chlípá.
u panosti neumnožij;
(…)
ač sě v tom dvém neostřěžeš,
Buď lehek proti chudému,
sám sě tiem najviec sviežeš.
protiven buď protivnému:
nenieť nikde jako tuhý,
Plodu nedá moklé pole,
chceš-li, budeš jemu druhý.
a čest i v rozkoši vóle
Před zástupem první bývaj
svých sě lidí nepokrývaj;
a když ti to uzřie tvoji,
tu rád každý tobě sstojí.
Když pastýř přěd vlkem srší,
toho sě stádo rozprší,
ten jest nehoden své vrši.
nesedí na jednom stole.
Juž ti všicku řadu kráci,
v jedno slovo sě navrací;
milosrden buď k nevinnému,
najviece k člověku svému.
Chovajž tvrdě moje slova,
budeť služba vždy hotova
a ve cti vždy obnova.
(…)
Potom, mój kněžiče, věz to:
ač kde dobudeš město,
(…).
Uč sě v tom rady chovati:
43
(ALEXANDR VZOREM ČESKÉMU KRÁLI)
(…)
A s právem sě jmu to dálo,
což sě jmu jest čsti kde stalo,
že sě vybrav s málem ľuda
hi pojměv mnoho nekluda,
svú věcú tak snažně pílil,
až sě jmu veš svět pochýlil.
By Bóh uslyšěti ráčil
své křestěnstvo hi to zračil,
by takýž byl českým králem:
(…).
Hi to by sě státi mohlo,
ač by to co juž pomohlo,
že Němci, již sú zde hoscie,
chtie doždaci, by na moscě
Prazě, jehož Bóh snad nechá,
nebylo viděti Čecha:
hi mohlo by sě birž státi,
by jich bylo nevídati.
(…)
Kronika třč. Dalimila (poč. 14. stol.) - autor neznámý
- oblíbena
- úplně dochována
- bezrozměrný verš
- vybrané události našich dějin do r. 1310
- silné nacionální vyznění
- autor měl blízko k nižší šlechtě
- ukázka:
O sedlské knieni Bořeně
Kněz Oldřich o Postoloprtech lovieše.
Proto bude jazyka rozdělenie
Sta sě, že když srzě jednu ves jědieše,
A ihned země jisté zkaženie.
Uzřě, že sedlská dievka na potocě stáše,
Páni, neviete dobra svého,
Bosa i bez rukávkóv rúcho práše.
Lajíce mi z mantelstva mého.
Sedlka velmi krásna bieše,
Kde byšte řečníky brali,
K tomu ovšem stydlivé nravy mějieše.
Když by přěd knězem stáli?“
Počě sě jejich krásě diviti stojě
Když s Bořenú syna měl,
A inhed ju sobě za ženu pojě.
Tomu byl Břěčislav vzděl.
Ta knieni šlechetna bieše,
(…)
Jmě Bořena mějieše.
Páni mu z toho za zlé mějiechu,
O selské kněžně Boženě
Kněz vece: „Páni neradi slyšiechu,
Když v postoloprtské stráni
Z chlapóv šlechtici bývajú,
lovil Oldřich, znenadání
A šlechtičí syni chlapi bývajú,
za jednou vsí nad říčkou
Neb ostaralé střiebro šlechtu činí
spatřil selku mladičkou,
a často šlechticě chudoba chlapstvem viní.
jak v košili bez oplecka,
Vyšli smy šickni z otcě jednoho,
bosa, umáčena všecka,
A ten sě čte šlechticem,
pere. Byla krásná, milá,
jehož otec měl střiebra přěmnoho.
Oldřichu se zalíbila,
A když jest tak šlechta s chlapstvem smiešena,
že tvář měla čistou, něžnou.
Bude Bořena má žena.
A tak učinil ji kněžnou.
Radějí sě chcu s českú sedlkú snieti,
Ona kněžna dokonalá
než královnu Němkyňu za ženu mieti.
Božena se jmenovala.
Vřeť každému srdce po jazyku svému,
Oldřich nedbal nic, že páni
Proto Němkyně bude přětiti jazyku mému.
to manželství jemu haní.
Řek: „Tak už to v světě chodí,
Němkyně bude němečskú čeleď mieti,
že se z chlapa šlechtic rodí
Němečsky bude učiti mé děti,
a že sedlák neřídce
44
za otce má šlechtice.
Stříbro poctu rodu vrací,
chudý šlechtic jméno ztrácí.
Pán i kmán jsou jedna krev,
proto potlačte svůj hněv,
že jsem si vzal za ženu
prostou dívku Boženu.
Ve mně každý pána hledá.
Na Přemysla, na praděda
nejdřív však pomyslete,
jenž z oráče na knížete
povýšen byl. Všichni stejně
počati jsme byli v ženě,
ač pokládán za šlechtice
je ten, kdo má stříbra více.
Chci žít s českou selkou skrovnou
spíš než s Němkou, s císařovnou.
Pouto krve vždy je silné,
Němka k Čechům sotva přilne.
Vale utrhačné řeči
o hlouposti jenom svědčí.
Jak u Němky byste, páni,
chtěli prosit o zastání?
Čeleď z Němec, z Němec mistři,
Němkyně je na koni
a mé děti, synáčci bystří,
německy jen švadroní.
Vidím, jak zem vadne, chřadne,
jak Čech nemá právo žádné.
Novočeský převod
3. 5. Vrchol středověké literatury v době Karla IV. a Václava IV. (pol. 14. stol. - poč. 15. stol.)
-
-
-
doba vlády Karla IV. - titul českého krále a římského císaře
- povýšení pražského biskupství na arcibiskupství
- kamenný most přes Vltavu, Nové Město pražské, Karlštejn, …
- založení univerzity (1348)
- posílení české samostatnosti, Praha centrem feudální Evropy
- roste hospodářská moc církve => krizové společenské jevy
- literatura mohutní žánrově, rozvoj česky psané tvorby
doba vlády Václava IV. - král hledá oporu v nižší šlechtě
konflikt s církevními představiteli
- —> reformního hnutí usilujícího o nápravu církve, —> husitského hnutí
a) latinská literatura
—> kroniky - mají zachytit skutky Karla IV.
Karel IV.: Vita Caroli (1371) - vlastní životopis psaný latinsky
ukázka:
Nyní o marném a nemoudrém životě svém psáti vám žádám a o počátku běhu svého světského,
aby vám to mohlo býti příkladem. Milosti pak od Boha mně vlité a lásku k učení, kterou měla
vytrvalost mé hrudi, nezamlčím, aby tím více doufali v pomoc boží, že vám v úsilí vašem
pomůže, čím více otcové a předchůdci vaši vám zvěstují. Neb i psáno jest: Otcové naši zvěstovali
nám.
Protož žádám, aby vás tajno nebylo, že Jindřich Sedmý, císař římský, zplodil otce mého, jménem
Jana, z Margarety, dcery vévody brabantského, Ten pojal ženu jménem Eliška, dceru Václava
Druhého, krále českého, a obdržel s ní království české, neb pohlaví mužské v pokolení králů
českých bylo zahynulo. (…).
Zplodil pak týž Jan, král český, s Eliškou královnou prvorozeného svého jménem Václav léta
Páně 1316 čtrnáctého máje v první hodinu v Praze.
Překlad Jakub Pavlata
A odtud přijedechom do České země, v nížto sme nebyli jedenácte let, a zvěděli sme, že mátě
našeho několiko let před naším vrácením byly umřela, jížto jmě bylo Elžběta. A dokudž ona ještě
žíva byla, sestra naše mlazšie (mladší) jménem Guta byla poslána do Frankricha (Francie)
a oddána za Jana, prvorozeného syna Filipova, krále franského, jehož setru měli sme za ženu,
jménem Blance. A pak třetie naše sestra, jménem Anna, bieše v ty časy s dřéveřečenú svú a naší
45
sestrú u Francii. A protož když přijedechom do Čech, nenalezli sme ani otce ani mateře ani
bratra ani sestry ani kterého známého, a řeči české ovšem zapomenuli bychom, jížto potom
sme se znova naučili, tak že sme mluvili i rozuměli jakožto jiný Čech. A z boží milosti netoliko
česky, ale fransky, vlasky (italsky) i lampartsky (severoitalsky), německy a latinsky také mluviti,
psáti i čísti uměli sme, že jeden z těch jazykóv jako druhý ku psaní, čtení a mluvení i rozumění
byl nám obecen (přístupný, běžný).
Staročeská ukázka
-
-
František Kožík: Kronika života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského
—> nauková literatura
slovníky
komentáře děl
—> terminologie
souvisí s latinským univerzitním vzděláním
slovníky Bartoloměje z Chlumce (Claret)
-
b) česká literatura
—> světská zábavná literatura - rytířský epos, povídka apod.
Tristram a Izalda (2. pol. 14. stol.) - veršovaný rytířský epos
- zpracovává starofrancouzskou legendu keltského původu
- vypravování o osudové moci lásky
- starý král Marek uvidí zlatý vlas dívky, po níž zatouží, vyšle pro ni mladého Tristrama, který splní určité
úkoly a princeznu Izaldu si odváží
- po cestě oba omylem vypijí nápoj lásky, připravený Izaldinou chůvou, a propadnou hluboké a vášnivé
lásce
- Izalda Zlatovlasá si musí vzít Marka, ale stále miluje Tristrama
- když se to Marek dozví, posílá Tristrama plnit úkoly pryč od dvora
- Tristram se snaží zapomenout po boku Izaldy Běloruké, ale nakonec umírá marnou touhou a po jeho
boku přichází zemřít i Izalda Zlatovlasá
- u nás přežilo jako pohádka o Zlatovlásce
(NÁPOJ LÁSKY)
(1)
K jednomu ostrovu sě tu přistavichu
a tu odpočinutie sobě učinichu.
Jidechu ti všichni lidé z lodie,
aby učinili svú potřebu, to vědě.
Tristram jide tu chvíli ku panně,
k níž učiniti takové otázanie,
zdali by již chtěla jeti.
I počě Tristram velikú žízeň mieti
i káza sobě dáti pitie.
Neby tu šenka na to neščestie.
Tu vece jedna panenka:
„Pane, teď stojí jedno málo vínka.“
On je sobě přinést káza.
Panenka sě s nižádným nepotáza
i přinese to pitie jisté;
neb jest mněla, by bylo čisté.
Tristram o tom nic nevěda,
že mu sě o tom má státi sváda,
napi sě jeho mnoho,
mněl, by bylo něco dobrého,
poskyte jeho také panně.
A jakž sě ona napi nelestně,
tak sě jim zdáše oběma,
jako by byla na smysle něma.
I musichu sě tak milovati,
a z nich toho i žádný nemoh rozuměti,
kterak tak v krátkém časě
byla sta laskavi na sě.
Než zdá mi sě, že jsú zvěděli potom,
kterak je mohlo býti o tom.
Tristram a ta jistá panna
byli jsú mezi svýma očima
též bledý jakžto ona črvena,
mnichu, by jě nastúpila žalost smrtedlná.
(2)
Tak je bylo veliké milovánie
mezi nimi bez jich chtěnie.
To sě ot přijetie toho pitie salo,
jehožto sě panna styděla nemálo,
že j´ tak velice milovala
Tristrama a po něm milostí mřěla.
Tristram pro milovánie také
měl jes túženie všelikaké.
Jechu sě takto spolu obchoditi
46
a obyčějnějie s sebe býti,
nežli jsú kdy dřieve činili;
k tomu jsú jě veliké milosti nutily.
Velikú jsú měli tesklivost
a nejednu túžebnú žalost,
bojíce sě oba toho,
aby jeden nemiloval jiného někoho.
A když jeden druhého spatřil, ihned žalost
jměl toho a velikú tesknost,
jenž sě smrti přirovnávala,
ot ježto nemoc rozličná přicházela.
(…)
Trojánská kronika (2. pol. 14. stol.)
- zpracování antické látky vychází z latinské středověké předlohy => Trója pojata jako středověké město
- první česká tištěná kniha
-
—> světské drama
Mastičkář (40. léta 14. stol.) - fraška, vychází z velikonočního liturgického dramatu
- Marie jdou na trh koupit mast pro balzamování těla Kristova
- děj se soustřeďuje kolem nabízení mastí na trhu, odhaluje šarlatánství prodavače,
vydávajícího se za lékaře, a jeho pomocníka
- česky + latinské části
- ve verších, lidový jazyk, vulgarismy, komika, nadsázka, ironie
- ukázka:
Mastičkář říká verše:
Pověz mi to, Rubíne,
co chceš vzieti ote mne:
Rubín praví:
Mistře, ot tebe chcu vzieti hrnec kysělicě
a k tomu tři nové lžícě.
Móž-li mi to ot tebe přijíti,
chcu jáz ovšem tvój rád býti.
Mastičkář praví:
Rubíne, to ti vše jáz rád dám,
co jsi potřěboval sám.
Jedno na to všdy ptaj
a těch miest pýtaj,
kde bychom mohli svój krám vyklásti
a své draho prodati masti.
Rubín praví:
Mistře, hyn jsú miesta sdravá
a v nich jest krásná úprava.
Tu rač své seděnie jmieti
a své drahé masti vynieti!
(…)
Potom ať s Postrpalkem zpivá píseň takto:
Seď, vem přišel mistr Ypokras
de gracia divina,
nenieť horšieho v tento čas
in arte medicina.
Komu která nemoc škodí
a chtěl by rád živ býti,
on jeho chce usdraviti,
žeť musí dušě zbýti.
-
—> duchovní veršovaná epika = legendy
Legenda o sv. Prokopu (60. léta 14. stol.)
- prostší styl, aktualizace, přístupnost
- domácí námět
- vypráví o zakladateli Sázavského kláštera
47
-
paralela: za života vyhání Prokop čerty, po smrti se zázračně zjevuje a vyhání Němce
vlastenecké vyznění
původně určeno k hlasitému přednesu
ukázka:
(1)
v hnáty byl velmi silný,
Slyšte, staří, i vy, děti,
ve vše těloovšem plný.
co jáz vám chci pověděti
Hlavu dosti velikú jměl,
o dědicovi slovenském
a tváří ovšem bieše biel;
číš o Prokopovi svatém,
čelo jměl dosti veliké,
jenž sě jest v Čechách narodil,
brádka bieše črná také.
svój zákon dobřě rozplodil,
Vlasy črné střědnie jmějieše,
zákon svatý věrně plnil
a vezřěnie jasného bieše.
a veliké divy činil.
Promluvenie jměl milostivé
(…)
a srdce k každému nelstivé.
(2)
Rúcha nemnoho jmějieše,
Svatý Prokop jest slovenského roda,
jedno sukni a kápi nosiče,
nedalo ot Českého Broda.
škapuléř jmějieše pro deielo,
Tu ves dobřě Buoh rozplodil,
toť jest rúcho bylo,
v niejž sě ten svatý urodil.
a na nohách nohavicě,
Avšak dobřě pověděti směji:
a k tomu lehké črěvícě.
téj vsi jmě Chotúň dějí,
(…)
(…).
(5)
(3)
Když prvú noc na jitřní vstachu
Ješče vám viece povědě,
a do kostela sě brachu,
co o svatém Prokopě vědě.
svatý Prokop u dřví stáše,
Sta sě to pak v jedny časy,
těm Němciem porokován:
uslyšěvše všaké hlasy,
„Povězte mi, kde jste sě zde vzěli,
ande črtie volajíce,
co-li jste na tomto miestě sděli?“
mezi sobú to mluviece:
(…)
„Český člověk nad námi jest,
Svatý Prokop, vida jiného jazyka,
o němž jsmy dávno kladli lest,
povědě jim a takto řka:
chtíc jeho otsud vyhnati.
„Ba, Boží mocí kazuji vem,
Již sě to nemóže státi,
náhle, soci, odtudto ven;
nebo jsa závisti plný,
pakli toho neučiníte,
jmajě k nám nevěrné činy,
Boží kázeň nad sobú uzříte!“
vše proti našemu sboru
(…)
obsědl zde nad námi horu.
To mluvě, v rucě berlu držiče,
Nuže, Prokope, věz to, breč,
jíž nemilostivě Němcě tpieše.
pro tebe musímy jíti preč.“
Němci ijedné otpovědi nejmiechu,
(…)
jedno druh přěd druhem běžiechu;
(4)
nic na cěstu netázánu,
Byl jest člověk urozením vysokým,
jedno jako kozlové skákáchu.
u plecí i v těle stavem širokým,
(…)
Legenda o sv. Kateřině (60. léta 14. stol.)
- umělecky nejnáročnější text české středověké literatury, vyšší styl, výlučnost
- zpracovává exotický námět
- o pohanské princezně Kateřině, která se ve snu zamiluje do Krista, a proto přijímá křest,
stává se Kristovou nevěstou
48
- její láska líčena světsky, vliv kurtoazní dvorské lyriky
- v učené disputaci přesvědčí pohanské učence o významu křesťanství a obrátí je
- umučena pohanským králem Maxentiem
- vrcholné scény: Kateřinino zasnoubení s Kristem a její bičování
- složitá symbolika barev
- snaha o pravidelný osmislabičný verš
- přesahy
- ukázka:
Ježíši, kterak tvá nevěsta
za naději pro svět zdejší.
žalostně stála obnažena
Ba, které kdy byl milejší
k větší slávě tvého jména,
který choť nežli té drahé,
jakž ti přislíbila kdysi,
když její bílé tělo nahé
mimo tebe nechtějíc si
skvělo se tu před pohany
vyvolit jiného chotě.
a na něm zakvítaly rány
Proto těžká muka pro tebe
svatou krvavou červení,
ráda pokorně trpěla,
jíž pacholci zlořečení
neb hebkosti toho těla
zkropili tu bělostskvoucí.
katané nelitovali,
Mezi tím mnohou kvetoucí
tu žádoucí kůži drali
krví orosenou růži
svými biči ze vší síly,
bylo zřít v mase i v kůži,
takže zřels od každé žíly
jak se háčky v tělo vťaly
stopu v kůži krví psánu
a ji od kosti vyrvaly
a nejednu krutou ránu
a na povrchu zůstavily:
na jejím přečistém těle.
uvadnuvši pak za chvíli,
Tak nesla pro svého přítele
černala se bolestivě.
na znamení věrné lásky
Pátou barvu žalostivě
z šesti barev čisté pásky,
nesla kvůli své věrnosti
jako milá pro milého
svému ženichu v libosti
nosí věrně barvy jeho.
jako služba Boha Syna.
První barvu v obličeji
Nejedna zlá podlitina
nesla, neboť líčka její,
mukou k srdci jí dolehla,
jež kvetla v bílé a v červeni
pod kůží krví naběhla,
změnivše se z utrpení
temněmodře zbarvila se
krve sice nepozbyvše,
a mezi rány rozlila se,
ale svou krásu ztrativše,
kamkoli akt mířil bičem.
zelenala se teď studem,
Neuvěřím tomu v ničem,
že před tím pohanským bludem
že by nyní která panna
stála donaha svlečena.
byla tak choti oddána,
Vroucí láskou naplněna,
tak věrna v milostné touze,
sepjavši své ruce k sobě,
by proň čelila pouze
zavřevši své oči obě,
jedné z ran, jichž Kateřina,
mlčky nachýlila hlavu.
milá dcera mateřina,
Tak ji pohané, únavu
mnoho set na sobě měla.
neznajíce, bičovali
V šestou barvu pak dospěla
a od jejich ran stékaly
a týž význam připjala si,
jí zářné slzy z očí jasných
v němž její líbezné vlasy
v horkých krůpějích po krásných
také zde muka trpěly,
tvářích pro bolest zběsilou.
vlasy, jež se dráže skvěly
Druhou barvu nesla bílou
nežli všechno zlato země.
49
Ty pocuchány daremně
chvěly se po její šíji
a tam, kde ty biče bijí,
mezi žíně zapleteny,
i s kůží byly vytrženy,
a když biče švihly zase,
zůstávaly vbity v mase
a tu v krvi se blýskaly.
Tak ty svaté barvy plály
na té panně zbičované
v mase i v podlité ráně,
bíle, černě a zeleně,
modře, žlutě a červeně,
-
každá v své vlastní podstatě.
Ach, to láska tu bohatě
všechny stany své rozbila,
že ta panna Bohu milá
může strpěti to bití!
Drahé Izoldy napití
předtím bylo jí podáno,
když ve snách bylo dokonáno
její snoubení s Tristanem,
jenž je nad vší věcí pánem
a nad nějž není druhého.
Překlad Jiří Pelán
—> světská lyrika - milostná, ale i alegorická s plánem duchovním, zpívaná
—> kurtoazie, dvorská milostná poezie = nerovnocenná láska mezi pěvcem (v Evropě, truvéři,
trubadúři, minnesängři) a vznešenou dámou, hra, galantnost a služba
- u nás se objevují jen základní motivy: smutek z neopětovaného citu, oslava ženské krásy, sok
- —> alby (svítáníčka) - téma loučení milenců ráno po společné noci
- —> rozmanitá milostná poezie
Stratilať jsem milého
Otep myrrhy
Dřěvo sě listem odievá (2. pol. 14. stol.) - ironie vůči kurtoazii
Závišova píseň (konec 14. stol.) - vyšší styl, metafory, symboly
- motivy spjaté s kurtoazií
- přesně vybudovaná kompozice
- ukázka:
Jižť mne vše radost ostává,
opouští
jižť mé vše útěchy stanú,
přestanou
srdce v túžebné krvi plavá,
toužící
to vše pro mú milú žádnú.
žádoucí
Svýma zraky skrzě očko
silněť střielé v mé srdéčko,
bydlímť u plamenné túze.
Muoj život v túhách nemáhá,
chřadne
to vše jejie krása drahá
silněť mě k tomu připúzie.
nutí
Srdce bolí,
silně v krvi plavaje,
žádaje,
žádná, tvé milosti, ač sě móže státi.
žádoucí; jestliže
Jáť nikoli
živ nebudu na dlúzě
v té túzě,
kdyžť sě zmilitká neráčí smilovati.
milá
Túhať mě po nie, kdyžť na ni zpomanu,
toužím po ní
div, žeť kdy nesplanu,
omdleje v túhách stanu,
zahynu
já pro ni u mé mladosti žalostivě zahynu. (…)
-
50
-
—> satira - autory často univerzitní studenti (= žáci)
Píseň veselé chudiny (2. pol. 14. stol.) - satirická píseň, sarkastický humor
-
—> makarónská poezie = texty, v nichž se střídají verše v národním jazyce s verši latinskými nebo německými
-
—> tzv. satiry Hradeckého rukopisu
- Staročeské satiry
Desatero kázanie božie (60. léta 14. stol) - veršovaná satira
- u jednoho přikázání po druhém se uvádějí 3 skupiny hříšníků, kteří je nedodržují
- motivy společenské kritiky
- osmislabičný verš
- ukázka:
ŘEZNÍK
(…)
Třetieť jáz vědě do ňeho:
ktož masa kúpí u ňeho,
že jmu prodává kozinu
za najlepší skopcěvinu,
a častokrát býkovinu
za najlepší hovědinu.
Čtvrtéhoť sě rád přijímá:
kdyžtoť jest najvěčšie zima,
budeť vodú oblévati
maso, rožny rozpierati,
aby jemu zmrzli v noci
hovědina i ti skopci.
Takť po jeho vóli bude,
tři čiesti jemu ho přibude;
mnohoť lidu oklamává,
když on to maso prodává.
(…)
Satiry o řemeslnících a konšelích (60. léta 14. stol.) - veršovaná satira
- kritika 7 profesí, zvláště toho, jak se jejich příslušníci obohacují a jak šidí ostatní
- osmislabičný verš
- břitkost, humor, satira
- ukázka:
SEDMÉ KÁZANIE
biskupi, mniši, žákovstvo,
(1) Sedmé jest kázanie božie:
zlé jeptišky, křižovníci,
Nekraďte cuzého sbožie.
a k tomu zlí kanovníci,
Trój lid toto přěstupuje,
panošicě i vladaři,
jímž sobě peklo kupuje.
vyvržení z pekla ohaři,
Prvý, jenž cuzé otjímá,
všichni cuzé otjímají,
toho črt u pekla pojímá.
a proto těžký hřiedh jmají.
Ten sě zlý lid velmi rozmohl,
(…)
bezmála vše dobré přěmohl:
Kniežata i zákonníci,
Zlá kniežata i zlé hrabie,
jěptišky i kanovníci,
vévody i zlé nakrabie,
i vy, páni, znamenajte
vládyky, kupci i chlapstvo,
a své chudiny nechajte!
51
Což na nich viece žádáte,
nežli uložené jmáte,
proti Bohu to činíte
a svú duši tiem viníte.
Vizte, kak jste smyslem hlúpi,
že činíte jako trúpi:
Trúp zjiedá cuzé úsilé,
líbo málo, líbo velé;
a když sě léto skonává,
tehd sě zle trúpóm stává,
že jě včely ven vypudie,
s sobú bydliti nedadie.
(…)
(2) Ješčě kradú viece toho,
a těch jest mnichóv přěmnoho,
kdyžto koho zpoviedají
a čie tajenstvie zviedají.
Když mnichu die, který dercě
a cuzého sbožie bercě:
„Daj mi dobrú radu z toho,
učinil jsem zlého mnoho:
desět sem kostelóv vybil,
kněží oblúpil i přěbil,
kradl sem, při vedl i přěbíjal,
žehl sem, svú rukú vybíjal.
Toť pravím, otčíku milý,
byl sem ke všiej zlosti čilý.
(…)
Proto za vše zaviňenie,
proši, bratr, daj mi pokánie.
Nemohuť sě nic postiti,
ani na kterú pút jíti,
na jutřní vstáti nemohu,
učiniž, což líbo Bohu;
a páteřiev v nerad pěji
a jiných modlitv neuměji.“
„Snadno, synku, toho zbudeš,
ač mne poslúchati budeš:
my jsmy bratřie veli chudí,
nám jinak nic nepřichodí,
jedno což vy pomáháte,
svú almužnu nám dáváte.
Zbavuji tě hřiechu toho,
což si kdy učinil, všeho;
Daj mi za tři hřiechy jednu
k mému oděníci hřivnu.“
Takť činie zlí zpovědníci,
mnohých lidí přěludníci,
(…)
Podkoní a žák (konec 14. stol.) - veršovaná satira
- parodie na univerzitní spor - hádka sluhy a studenta, kdo se má lépe
- odhaluje se bída postavení i perspektivy obou
- ironie, světské motivy, názornost
Smil Flaška z Pardubic: Nová rada (90. léta 14. stol.) - veršovaná skladba
- alegorie: zvířata radí lvu, jak vládnout
- rady vážné i ironické, představa šlechty o ideálním panovníkovi
- kritické narážky na Václava IV.
- didaktické vyznění
-
—> alegorický spor
Tkadleček (asi r. 1407)
- Tkadleček (spisovatel) obviňuje Neštěstí, že zavinilo nevěru jeho milé Adličky
- Neštěstí vysvětluje, proč je ho na světě třeba
- spor rozsoudí Bůh, neštěstí vyhrává
- otázka, zda člověk může ovlivnit svůj osud
- složitá symbolika barev a květin
- náročná filosofická a teologická problematika => text určen úzkému, velmi vzdělanému okruhu čtenářů
-
—> cestopisy - nejednalo se o literaturu faktu v dnešním smyslu, zábava, fantastičnost
—> překlady do češtiny
Mandevillův cestopis
Marco Polo: Milion - poměrně realistické líčení vlastních zážitků při cestě do Číny a pobytu v ní (1274 - 1288)
-
—> první úplný český překlad bible (70. - 80. léta 14. stol.)
52
3. 6. Počátky reformního hnutí - Husovi předchůdci (poslední čtvrtina 14. stol.)
-
církev bohatým světským pánem (vlastnila polovinu veškeré půdy) => snaha o nápravu, reformu společnosti
Konrád Waldhauser - německý mnich, kterého do Prahy pozval Karel IV.
Jan Milíč z Kroměříže - česká kázání pro chudinu, charitativní činnost, velký radikál
Matěj z Janova - vzdělanec píšící latinsky, kritika papežského schizmatu
Tomáš Štítný ze Štítného (asi 1333 - 1401/9)
studoval na pražské univerzitě, ovlivněn Milíčem
—> traktáty = poučení o závažných společenských otázkách, především teologicko-filosofických, psaná
vytříbenou uměleckou formou
Knížky šestery o obecných věcech křesťanských (1376) - sborník
- náboženské otázky vzhledem k běžné denní praxi
Řeči besední (80. léta 14. stol.) - forma otázek a odpovědí
Řeči nedělní a sváteční (90. léta 14. stol.) - úvahy na motivy evangelia
Knížky o šašiech (= o šachách) (90. léta 14. stol.)
- alegorický traktát o postavení jednotlivých stavů ve společnosti v jejich ideální podobě
- ukázka:
TŘETIE STRANA (oddíl)
(…). Pieškové (pěšci, sedláci) hru šachovú počínají a všickni jednostajné trhnutie (stejné tahy)
mají, že u prvé (při prvním tahu), doniž (dokud) nepočnú bráti sobě, kažý móž na třetie pole, ale
potom jedno s jednoho na druhé upřiemo (vpřed); jedno (jenom), ač by kteerý šach byl na kosu
(úhlopříčně) jemu, na úhel u pole jeho, na pravú stranu neb na levú, tak móž každý šach vzieti.
A dojde-li do konce dcky (šachovnice), též bude právo mieti jako králová, po takých jezdě polích
jakožto poslednie bylo, na něž jest vysedl (dosedl).
(…). To pak, že piešek, všecku dcku projda jako královna jezditi bude, ukazuje, že stateční
i z obecného lidu přicházejí k dóstojenství. Aj, David robotný (poddaný) byl člověk; došel toho,
že dal jemu král svú dceru, až pak došel i královstvie. Takť i piešek, když všicku dcku projde,
bude jako zet královi a po královně právo jejie bude mieti.
Král v šachové hře prvním trhnutím móž vyjeti, jakož který šach vyjieždí, jest-li, že nemá stráže
na se; avšak vyjede-li jako roch (věž), dále nemá jeti, jedno na třetie pole. (…). A to, že král, když
najprv vythne s miesta, pojme královú s sebú, ukazuje, že kamž chce muž, chce-li tomu, má
žena s ním jíti. Bývá i to v šachové hře, že šach dadie králi i pohnú jím a jako hanbu učinie jemu;
a někdy ztratí některého svého sám utiekaje, nebude-li dobře ohrazen (ochráněn) svými. A pakli
dadie mat královi, ztracena jest hra. Pakli ječmu všecky poberú, také jest hru ztratil. Protož,
králi, chovajte (hleďte si) svých, aby mohli s nimi kralovati a hledajte (žádejte) na nich toho, ať
by vás rádi ostřiehali; a také obec (lid) chovaj a ostřiehaj krále svého! Neb i včelyť zhynú, jakž
nemají krále svého.
Královna neb králová vždy jedno jezdí na kosu, nejezdí nikdy jako rytieř (jezdec, kůň), ale jako
pop (střelec) móž někdy u prvé vytrhnúti. Neb móž někdy králová neb paní poraditi užitečně, ale
nemá choditi jako rytieř s dékú (dýkou), má se tíše mieti, neb stud a tichost lépeť ženy ozdobuje
nežli mužský chod. To pak, že jedna královna vždy jedno po bielých polích jezdí a druhá po
černých, ukazuje, že dvoje sú panie a oboje dobré a ctné; jedněm jest tak míla ctnost čistoty, že
ji vesele držie; druhým, ač nenie od myslí (z předsevzetí) čistota, ale stud mají k tomu, kdyby
slúly nečistými, držie čistotu. Obéť jest dobré a šlechetné, jediné střezte se všech takových, leč
(ať) mužóv, leč žen, ještoť zlé slovo (špatná pověst) mají, anebo ješto sú které skrze ně
překlamovány (v posměch uvedeny)! Styďte se obierati s nestydlivými a strachujte se všech
nečistých!
-
možnost nápravy společnosti vidí v plnění povinností každým jednotlivcem zvlášť
jako laik psal česky, srozumitelným, ale vytříbeným jazykem => —> náročná filosoficko-teologická
problematika byla zpřístupněna lidovým vrstvám
53
3. 7. Jan Hus
Jan Hus (asi 1371 - 1415)
-
pocházel z jižních Čech, vystudoval pražskou univerzitu, stal se jejím rektorem
podílel se na prosazení Dekretu kutnohorského (1409)
ovlivněn myšlenkami anglického reformátora Johna Wicliffa
kázal v Betlémské kapli, konkrétní kritika společenských nedostatků, snaha o jejich nápravu, kritika prodávání
odpustků
rozpor s církevní mocí => musel opustit Prahu
předvolán před kostnický koncil, své názory neodvolal => upálen
jeho smrt vyvolala bouřlivé reakce v Čechách a na Moravě
-—> latinské spisy:
De ecclesia (O církvi) (1413) - církev = neviditelné společenství, hlavou Kristus
- popírá autoritu papeže
De sex erroribus (O šesti bludiech) (1413) - traktát
- „Neb (člověk) má více poslouchati pána Boha než kterého člověka v tomto světě.“
- ukázka:
Kapitula čtvrtá
Blud čtvrtý, o poslušenství, jest tento, že mnějí (domnívají se) druzí lidé, by měli svých
starších (představených), jakožto biskupóv, pánóv, otcóv a jincýh vladařóv duchovních
i světských, ve všem poslúchati, což přikáží, buď zlé nebo dobré. A toho sě zvláště kněžie
chápají, nechtíce srozuměti (vzíti na vědomí), že všelikú zlost Bóh jest zapověděl a že on jest
najvyšší pán. Protož když který kolivěk člověk přikáže komu, aby učinil kterú zlost, to věz
(totiž) hřiech, nikoli, nemá toho učiniti. Neb má viece poslúchati pána Boha než kterého
člověka v tomto světě.
František Šmahel – Husův proces v Kostnici:
„Mistře Jene,“ pravil kardinál Zabarella s odvoláním na evangelistu Matouše, „víte přece, že
v ústech dvou tří svědků stojí každé slovo. A hle, tu jest proti vám dvacet svědků, prelátů,
doktorů a jiných velikých a znamenitých lidí, z nichž někteří svědčí jen z doslechu a obecné
pověsti, jiní však z vlastního poznání, udávajíce rozumové důvody. Co tedy ještě chcete proti
všem popírat?“ Ne-li již dříve, pak po této otázce bylo i Husovi zřejmé, do jaké pasti
dobrovolně vlezl. Dále se však proti nepřátelům dovolával Boha i vlastního svědomí, jen
svým přátelům si na malém lístku posteskl, že od koncilu očekával větší kázeň i uctivost. Také
zlovolnému smíchu a jízlivým výkřikům z pléna čelil s trpělivou pokorou.
-—> české spisy:
Knížky o svatokupectví (1413) - radikální spis
- kritika nespravedlivého obohacování se duchovenstva přerůstá v kritiku společnosti
- konkrétní způsob nápravy: trestání „svatokupců“, volba kněží z nejspravedlivějších lidí,
veřejná kontrola církevní správy
- dialogická forma výkladu, řečnické otázky
- ukázka:
Hus začal text psán ještě v r. 1412. Svědčí o tom také zmínka o odpustcích (vyhlášených
papežem Janem XXIII. v květnu téhož roku) a o popravě tří mladíků, kteří proti prodávání
odpustků protestovali, jako o „letošních“ událostech.
Kapitola I.
Svatokupectví (nespravedlivé obohacování se – v Husově pojetí především „svaté věci
prodávání a kupování“), jenž se rozmnožilo, aby věrní tupili, od něho se ostřiehali, a také zda
by kteří svatokupci se pokáli, chci s Boží pomocí o svatokupectví psáti kniežky. (…).
54
Kapitola II.
Kacieřství má najprvé tři kmeny, takže jest troje kacířství; (…).
Třetí kacířství jest svatokupectví (…).
Kapitola III.
Pro lepší poznání svatokupectví hodné jest ještě položiti, odkud se počalo (…).
Kapitola IV.
Ohledajme, muož-li (může-li) papež býti svatokupcem? A zdá se, že nemuož, protože on jest
pán všeho světa, jemuž sluší bráti, jakž chce, a činiti, jakž chce; a také že jest otec najsvětější,
jehož se hřích nemóž chopiti. Tu věz, že mnohí papežové byli sú kacieři a jinak zlí, a jsú
s papežstva sesazeni; a ty bylo by dlúho psáti. Protož neměj v tom pochybení, byť papež
nemohl svatokupcem býti. A ktož by to držel řka, že papež nemóž svatokupčiti nebo jinak
smrtelně hřešiti, ten by ho mínil nad Petra i nad jiné apotoly vznésti. (…).
Ale snad díš (ve významu říkáš, tvrdíš): „Zde na světě papež jest otec najsvětější!“ Tu diem,
že když dovedeš, že on najsětějí jest živ, následuje Krista v chudobě, v pokoře, v tichosti,
v nesmilství a v práci, tehda tobě puojčím, že jest najsvětšjší; ale očitě lakomství, pýcha a jiní
hříchové činí lidem domnění, že on není otec najsvětější! Ale dieš: „Vešken svět nazývá ho
otcem najsvětějším, a ty sám nic; kterak má tobě viece věřeno býti?“ Tu diem, že příliš tu
saháš (přeháníš) řka: „Vešken svět,“ a jedva snad stý díl lidu má ho za římského biskupa. (…).
Kapitola V.
Hodné jest již spatřiti, kterak biskup muož v svatokupectví upadnúti. (…).
Kapitola VI.
Zákonníci (mniši) kterak mohú svatokupci, v zákon vstupujíce, v něm přebývajíce a třetí
z něho vystupujíce. (…).
Kapitola VII.
Kterak faráži a třídníci (kněží ustavení trfvale za nepřítomného faráře, kteří plnili všechny jeho
povinnosti, tj. administrátoři) také svatokupectvím hřeší, z prvních řečí a z jich skutkuov
muož shledáno býti. (…).
Kapitola VIII.
Po dokázání svatokupectví duchovních již také sluší se dotknúti svatokupectví světských. (…).
Kapitola IX.
Aby lidé na všechny strany svatokupectví se vystřiehali (vyvarovali), ještě máme věděti, že
každý, jenž přivoluje k svatokupectví, že ten hřeší a jest účasten svatokupectví. A to přivolení
bývá šesterým obyčejem: pomocí, obranú, radú, povrzením, nepomocí a netrestáním
(nepotrestáním). (…).
Pak potvrzením nebo potvrzováním šimonstva (svatokupectví) jsú účastni všickni, kteří
potakají řkúce: ,Tak jest dobře!´ A zvláště jsú tím vinni mocní králi, knížata a páni, biskupové
i jiní povýšení, kteří by měli to rušiti; a tak potvrzují aneb netbají, jako by jim do toho nic
nebylo! (…).
Kapitola X.
Ještě o tom hřiechu zuostává položiti, kterak by najlépe se mohli ho vystřieci. A nenie
podobnější cesta, než aby bylo volení k biskupství neb k farářství (…).
55
A že by měla obec voliti, píše k tomu sv. Jeronym řka: „(…) že který najstatečnější jest ze
všeho lidu, který nejučenější, který najsvětější, který také ve vší ctnosti najpovýšenější, ten
buď vyvolen k kněžství, a to s svědectvím lida“ (…).
Proβmež miloβtiwe<h>o pana Boha, ať racži βwu mocij krzieβtainβtwo βwe zpoβobiti
a tiemito obyčegi neb ginymi, ktermi on racži, to βwatokupeczβtwij poraziti.
Tyto sem knižky napsal, věda, že ani chvály, ani milosti, ani úžitka tělestného od kněží
lakomých i od druhých světských neobdržím; neb těch věcí od nich nežádám, ale od Boha
odplaty a jich spasenie. (…).
Výklad Viery, Desatera a Páteře (1412) - vysvětleny texty Vyznání víry, desatera božích přikázání a Otčenáše
Postila - (postila = post illa verba = pův. kázání) - soubor traktátů
Dcerka
listy z Kostnice
srozumitelný, názorný jazyk
zavedení diakritického pravopisu
Toulky českou minulostí 2
3. 8. Literatura období husitských bojů (1415 - 30. léta 15. stol.)
-
-
Čechy vypověděly poslušnost jak církevní moci, —> vlastní program (4 pražské artikuly), tak moci světské - Zikmundovi
Lucemburskému
v literatuře se zužuje počet žánrů, do 30. let 15. stol. dominují: kázání, píseň, satira, kronika, manifest, spor
literatura složila jak k propagaci myšlenek husitství, tak katolické straně k zesměšnění protivníka
důraz na přesvědčivost, působivost, ideologický podtext, agitaci, argumenty, více vážných textů, texty humorné mají
politický a útočný charakter
—> písňová tvorba
Jistebnický kancionál (pol. 15. stol.) - nejúplnější sborník husitských písní
- obsahuje text chorálu Ktož jsú boží bojovníci
- ukázka:
Ktoz gβu bozi boyownici
pomněte všichni na pána štědrého!
a zákona geho,
proβtez od Boha pomoczi
Nepřátel se nelekajte,
a vffyte w nyeho,
na množstvie nehleďte,
ze konecznye
pána svého v srdci mějte,
wzdicki β nym βwytiezite.
proň a s ním bojujte
a před nepřátely neutiekajte!
Kristusť vám za škody stojí,
stokrát viec slibuje,
Dávno Čechové řiekali
pakli proň život složí
a příslovie měli,
věčný meiti bude;
že podlé dobrého pána
blaze každému, ktož na pravdě sende.
dobrá jízda bývá.
(…)
Tenť pán velíť se nebáti
Vy pakosti a drabanti,
záhubcí tělesných,
na duše pomněte,
velíť i život složit
pro lakomstvie a lúpeže
pro lásku svých bližních.
životóv netraťte
(…)
a na kořistech se nezastavujte!
Protož střelci, kopiníci
řádu rytířského,
Heslo všichni pamatujete,
sudličníci a cepníci
kteréž vám vydáno,
lidu rozličného,
svých hauptmanóv pozorujte,
56
retuj druh druhého,
hlediž a drž se každý šiku svého!
řkúc: Na ně, hr na ně!
Bran svú rukama chutnajte,
Bóh pán náš, křikněte.
A s tiem vesle křikněte
xhusitský tábor
Viklefice (poč. 15. stol.) - satira na husitské ženy
Stala se jest příhoda
nynie tohoto hoda,
že jedna viklefice
pozvala k sobě panice,
a chtíc ho vieře naučiti
Tuť mu bába bibli vyloži,
dvě kapitole vyloži
pěkné, velmi okrúhlé;
k hruškám byšta podobné
a tak velmi bílé.
a řkúc: - Pro Ježíše,
přiď ke mně velmi tiše!
Chci tě vieře naučiti,
ač ty mne chceš poslúchati,
chciť Písmo otevříti.
Panic vece bez strahu:
- Podáš jich sem, milá brachu.
Jě se biblí rozkládati
a kapitol vykládati
s večera až do světu.
Panic viklefice odpovědě
a na ni velmi míle hledě
řka: - Já chci rád vše učiniti,
ač ty mne chceš naučiti
v tvém zákoně býti.
A když počě svítati,
panic se chtieše pryč bráti.
Viklefice se ho chváti
a řkúc: - Zdeť jest ostati,
se mnú jitřni dokonati.
(Vynechána porušená sloka)
Vece viklefka: - Zezři na mě,
paniče, přiď ke mně
až po klidu,
když tu nebude lidu;
chciť Písmo zjeviti.
Když sú jitřni skonala,
pěkněť se míle objašta,
v boží lásce i v milosti.
Nebylo tu nemilosti,
což mohu znamenati.
Panic bez meškánie
učini jejie kázanie.
Po večeři v neděli,
když uhlédal svú chvíli,
přišel jest k ní tiše.
Nuž, vy mladí jinoše
i vy nádobné panoše,
kteří chcete Zákon uměti,
máte se k bekyniem ptáti,
od nich se účiti.
Vece viklefice bez lenosti:
- Vítaj, mój milý hosti,
co sem dávno žádala,
po němž má duše prahla!
Rač ke mně vstúpiti,
Svědomyť sú Zákona,
Regum knih i Šalomúna,
tak Davida v žaltáři
viece než někteří faráři.
Muožte jim rádi sežiti.
se mnú málo poseděti,
chciť Písmo vyložiti,
biblí i také čtenie;
s námať žádného nenie,
budeš sám obierati.
Sladkéť mají výklady,
úplné, beze všie vady.
Komuť jich dadí požiti,
muož dobřě vesel býti.
Rač je, Bože, ploditi!
57
Nuž, vy ševci viery nové (asi 1420) - parodie na husitskou píseň Nuž, křesťané víry pravé, jež
vysvětluje desatero přikázání
Tato piesen zní vo Desateru přikázaní božiem a skládal ji kněz Čapek.
Nuž křesťané viery pravé
(…)
Nuž, křesťané viery pravé,
Šest dní abychom dělali,
pilnost již přiložme,
Pán Bóh jest ustavil,
ač jsme dřieve nic nedbali,
protož každý „pomni,
ale již se snažme
aby den sváteční světil.“
Boha báti!
Toť jest třetie.
(…)
Taktoť jset popsam Mojžieš
„Cti otce svého, matku svú,“
v knihách menovaných
a také „nezabieš,
Exodus a řka: „Nebudeš
nesesmilníš, nepokradeš“
mieti bohóv jiných.“
pro otplatu věčnú.
Toť jest prvé.
Již jich máš sedm.
Nuž, vy ševci viery nové
Nuž, vy ševci viery nové,
vámtě přikázáno,
aby kuože zuby táhli
nechajíce sváru.
Toť jest prvé.
V pátek budem maso jiesti
a v sobotu také,
v neděli chodiec páliti,
toť jest dielo svaté.
Toť jest třetie.
Jiné budem spravovati,
sami sebe nechámy:
toť jest písmo anlezeno
za mastnými krámy.
Toť jest druhé.
-
Vezmúc cepy a palice
budem lidi bíti:
nebesa nám připravena
v satanový řiti.
Toť jest čtvrté. (…)
—> alegorický spor
Hádání Prahy s Kutnou Horou (v Budyšínském rukopise) (pol. 15. stol.) - veršovaný spor
- Praha = husitství, krásná, vznešená a šlechetná žena, symbolizuje husitské postoje
x Kutná Hora = shrbená, ošklivá žena, protihusitský tábor
- soudce Kristus soudí jejich ideologický spor, vítězí Praha
- ukázka:
(2. kapitola) V této kapitule (kapitole) Praha porokuje (kárá) Hoře z jejích nevděčností, kteréž
okazuje jí rozličné proti jejímu mnohému dobrodění.
Vzemši sobě rok určený,
hádala sě Praha s Horú
před ctným sborem všeho tvoru,
při němž Kristus pán sedile,
právě činy vše sčeše.
Praha stáše na pravici,
Hora v kútě na levici.
Praha slušné, ctné postavy,
žena krásná boz ohavy,
jasných očí, modré řeči,
v zlatohlavě ctně sě rděci.
Hora, ženka pohrbilá,
k zemi heděc a blíkavá,
58
šeplíc řečí ulyzavú,
otmlúváše, vrtlíc hlavú,
jenž mějieše i v té době
kuklík s kytlí sšit na sobě.
(29. kapitola) V této kapitule Pan Kristus treskce (kárá) Prahu z některých nedostatkóv, i Horu,
a velí jim polepšiti, obak (jinak však) chtě mstíti (trestati) etc. (atd.)
Chtieše Hora viec mluviti,
„Vizte této hříšné ženy,
súdce káza všem mlčeti.
jenž zlost páše bez proměny,
Praze pře jejie pochváli
pýchu, smilstvie i lakomstvie,
řka: „(…)
ukrutenstvie i koférstvie,
Musiliť by králi, páni,
jenž mój zákon zjevně tupí
k tobě zjeti, věz to, Praho,
a mé věrné lítě hubí,
byloť by tvé jméno draho
jsouc poslušna sboru zlého,
všemu světu bez proměny.
zúfalého Kostnického,
Ale máš zlé mnohé syny,
jenž sě lživě směl nazvati
ještoť pravdy málo dbají,
a řka: ,Jáť jsem sbor ten svatý
ziskuť v pravdě zle hledají
duchem Božím i sebraný,
tělesného v mém zákoně,
v svých otsudciech ovšem pravý!´ “
v němž usty jedno stojie.
(…)
Tiť již pro mě nepracují,
Když ten porok uslyšesta,
ziskem práci nahrazují,
obě sě tu zamútišta.
mú sě pravdú zastěrují,
Pak sě obě pokloništa,
kořist nad mě zle milují.
do svých bydlišť sě vrátišta,
Nenieť v nich žádné lítosti,
súdci svému děkujíce,
tepúť, Apie bez milosti.
jehož řeč přežívajíce.
(…)“
A když bieše po tom súdě,
Pak, vzhléd přísně Pán na Horu,
jidech domóv a neblúdě.
vece tudíž všemu sboru:
-
—> kronika
Vavřinec z Březové: Husitská kronika (10. - 30. léta 15. stol.) - latinsky, aby bylo
přístupné po celé Evropě, snaha obhájit husitské hnutí
-
—> básnické skladby
Vavřinec z Březové: Píseň slavné koruny české (Píseň o vítězství u Domažlic) (30. léta 15. stol.)
- oslava vítězství husitů v bitvě u Domažlic, obhajuje a propaguje husitský program
-
r. 1434 vyvrcholily boje mezi husitskými radikály a umírněným křídlem porážkou táborsko-sirotčího
seskupení pražany a panskou jednotou v bitvě u Lipan => —> tzv. basilejských kompaktát, Zikmundovi
umožněn nástup na trůn
3. 9. Doznívání husitských ideálů (30. - 70. léta 15. stol.)
-
po smrti Zikmunda zvolen českým králem Jiří z Poděbrad, snaha uklidnit poměry, smír
v literatuře rozvoj polemické literatury, —> hlavně traktáty
Petr Chelčický (asi 1390 - před r. 1460) - navazuje na program táboritů (radikálních husitů)
mnoho toho o něm nevíme - byl to laik, žil v jižních Čechách, vzdělaný
tvořil výhradně v češtině, přísné mravní zásady
O boji duchovním (1421) - traktát
- člověk nemá právo čelit zlu skutečným, nýbrž duchovním bojem
O trojiem lidu (1425) - traktát
59
-
zdůrazňuje společenskou rovnost, polemizuje s oficiálním středověkým dělením společnosti
na 3 stavy (duchovní, panský, poddanský)
Siet viery pravé (40. léta 15. stol.) - uvažuje o četbě bible
- prapříčinu zla vidí ve světské moci církve
- ukázka:
Protož tu jest siet Petrova velmi zedrána, když jsta ta dva velryby veliká v ni vešla (ty
dvě veliké velryby v ni vnikly), tj. kněz najvyšší s panováním královským a se ctí nad
ciesaře, a druhdy velryb ciesař s panováním, s úřady a s mocí pohanskú pod kóži viery
uvalil se (vevalil se).
A když jsta sa ta dva velryby hrozná v té sieti již obracela, tehdy jsta ji tak zedrala, že
jest jie málo co v celosti ostalo. A od tú dvú velrybú tak odpornúsieti Petrově narodilo se
rot šibalských (podvodných) přieliš odporných té sieti, od nichž jest tak velmi zdrána ta
siet, že jediné ji znamení (vnější znaky) jsú ostala a jména křivá (falešná). A najprvé roty
šibalské mnichové, mnohotvárného kroje a peřestiny (strakatiny), potom roty školnie
kolejátské (kolejní, univerzitní), potom roty farářské, pak z neučených mnohé tváři
erbové (urození, šlechta), potom roty a šibalstvie městská; a s těmi rotami šibalskými
všel jest všecek svět v siet viery Petrovy se vším zlosynstvem, což jeho muož ten svět
mieti v sobě. A že ta všecka šibalstvie těch rot mnohých všecka sobě osobují panovánie
pohanské a světské a táhnú (tíhnou) se k němu všemi silami, chtiece každý panovati. Což
nejdále muožkto z nich zem osáhnúti (podmaniti si), o to usilují, jakúžkoli mocí neb lstí
neb násilím sobě osobují panství mdlejších (slabších), anebo koupením, anebo po
dědictví, chtiece vždy panovati, což najšíře muožkto. Protož v tom panování dělé se:
jedni jsú páni duchovní a druzí světští. Páni duchovní: papež, pán nad pány, kardinál pán
(nejvyšší hodnost po papeži), legát pán (papežský zmocněnec), arcibiskup pán, biskup
pán, patriarcha pán (biskup nebo arcibiskup s vedoucím postavením v určité zemi), farář
pán, opat pán (představený některých druhů klášterů), probošt pán (představený sboru
duchovních – kapituly v určitém kostele) a těch opatuov a proboštuov tak mnoho jest
pánuov, jakož mnoho jest klášteruov a zákonuov (řeholí, mnišských řádů) nadaných
panstvím; jest provinciál (představený řádové provincie včetně v ní zahrnutých klášterů)
pán, převor (představený kláštera u některých mnišských řádů) pán, mistr universitatis
(univerzitní mistr – učitel) pán. Pak světský pán ciesař, král pán, knieže pán, páni
korúhevní (vyšší šlechtici, kteří měli vlastní jednotku vojska, bojující pod jejich korouhví),
pán purkrabie (správce a vojenský velitel hradu), pán rytieř, pán panoše (příslušník
nejnižší šlechty), pán rychtář, páni konšelé, pán purgmistr, páni měšťané. A ti všickni páni
tak k sobě ta panování táhnúce, že netoliko jsú tak zedrali vieru mezi sebe, ale
i království zemské tak jsú rozsápali mezi se, že hlavní pán, král nemá nad kým panovati,
aniž zbožie muož k tomu dosti mieti, aby se živil s svú čeledí. nebo páni opatové osáhli
jsú zemi šorice, kanovníci, jeptišky města, hrady, krajiny, vsi, a páni krúhevní a panoše na
druhú stranu, že zde v celém kraji ve mnoha mílech jediné vsi nemá král k svému
panování.
-
vliv na L. N. Tolstého
—> jednota bratrská (1467) - nová církev, vedená Řehořem Krajčím
-
—> kázání (Jan Rokycana)
-
—> cestopisy
cestopis Václava Šaška z Bířkova (60. léta 15. stol.) - z mise po Evropě
Alois Jirásek: Z Čech až na konec světa
60
1.
Test – husitství a husitská literatura
Nejvýznamnějším předchůdcem Jana Husa z hlediska literární působnosti na lidové
vrstvy u nás byl:
a) Jan Milíč z Kroměříže
b) Matěj z Janova
c) Tomáš Štítný ze Štítného
d) John Wicliff (Viklef)
2.
Husovi předchůdci usilovali především o:
a) výstavbu Betlémské kaple
b) nápravu církve a společnosti
c) řešení papežského schizmatu
d) vydání bible v češtině
3.
Traktát je:
a) poučená polemika s názory jiných lidí
b) epický žánr středního rozsahu, z jehož závěru vyplývá poučení pro naše jednání
c) odborné pojednání o náboženských a filozofických otázkách psané uměleckou
formou
d) soubor kázání v zapsané (písemné) formě
4.
Jan Hus psal svá díla:
a) česky
b) latinsky
c) česky a německy
d) česky, německy a latinsky
5.
Jan Hus usiloval o:
a) vytvoření nové, „nezkažené“ křesťanské církve (protestantské)
b) zajištění bezvýhradné poslušnosti věřících církvi
c) ozdravění poměrů ve stávající křesťanské církvi
d) mravní obrodu a nápravu společenských nedostatků
6.
Dekret kutnohorský, vydaný r. 1409:
a) měnil poměr hlasů na pražské univerzitě ve prospěch cizinců
b) měnil poměr hlasů na pražské univerzitě ve prospěch Čechů
c) prosadil Jana Husa za rektora pražské univerzity
d) umožnil česká kázání v Betlémské kapli
7.
Svatokupectví podle Husa je:
a) tolerance k prodávání odpustků
b) obchody s biblí
c) prodávání a kupování odpustků
d) prodávání církevního majetku světským osobám
e) kupování světského majetku církevními osobami
8.
Za Husův(ovy) nejútočnější spis(y) (byl proto také stíhán papežem) se považuje(í) dílo(a):
a) Postila
b) Knížky o svatokupectví
c) Dcerka
61
d) Výklad Viery, Desatera a Páteře
e) O šesti bludiech
9.
Koncil, který byl svolán k vyřešení papežského schizmatu, se konal v:
a) Basileji
b) Avignonu
c) Římě
d) Kostnici
10. Jan Hus byl upálen roku:
a) 1415
b) 1514
c) 1315
d) 1409
11. Období husitských bojů je vymezeno letopočty:
a) 1409 – 1415
b) 1415 – 1434
c) 1434 – 1460
d) 1409 – 1460
12. V době husitské se objevovaly ponejvíce žánry:
a) román
f) milostná báseň
b) píseň
g) satira
c) bajka
h) alegorický spor
d) kronika
i) legenda
e) polemika
j) drama
13. Nejznámější skladbou z Jistebnického kancionálu je píseň:
a) Nuž, křesťané viery pravé
b) Píseň slavné Koruny české
c) Nuž, vy ševci viery nové
d) Ktož jsú boží bojovníci
14. Hádání Prahy s Kutnou Horou je:
a) alegorický spor stranící protihusitské straně
b) protihusitská satira
c) alegorický spor stranící husitské straně
d) drama stranící husitům
15. Autorem nejznámější husitské kroniky je:
a) Jan Žižka
b) Petr Chelčický
c) Vavřinec z Březové
d) Jan Čapek
16. Dobou doznívání husitských ideálů (pohusitskou dobou) nazýváme časové období mezi léty:
a) 1415 – 1434
b) 1434 – 70. léta 15. stol.
c) 60. – 70. léta 15. stol.
d) 1421 – 60. léta 15. stol.
62
17. Petr Chelčický ve svém díle O trojiem lidu:
a) dělí křesťany do tří skupin podle jejich chování
b) zdůvodňuje středověké rozdělení společnosti na tři stavy
c) polemizuje se středověkým rozdělením společnosti na tři stavy
d) navrhuje nové dělení společenských stavů podle dodržování morálních a náboženských
zásad
18. Na základě spisů a učení Petra Chelčického vznikla:
a) panská jednota
b) zelenohorská jednota
c) jednota bratrská
d) táborská jednota
NOVOVĚK
RENESANCE
1. Renesance v Evropě (14. - 16. stol.)
- renesance = znovuzrození
- návrat k principům antiky
- humanisté studovali a vydávali antická díla, návrat k vytříbené latině, zásada „ad fontes“
- soustředění k reálnému životu s jeho radostmi (hlavně Itálie), člověk chápán jako individualita
- v Německu, Švýcarsku, Francii v 16. stol. —> reformace, důraz na mravní kázeň, ne světské radosti
- směřuje k rozumovosti, x autoritě církve, důraz na vědu
- x středověkému poznávání Boha („studia divina“) se zdůrazňují „studia humana“ (poznání člověka)
=> humanismus
- období zámořských plaveb a objevů nových zemí + objevy přírodní a astronomické
- v pol. 15. stol. v Německu Johanes Gutenberg - vynález knihtisku
- posílení účasti národních jazyků v literatuře
-
architektura: kopule, palác, venkovský zámek, sgrafita, kamenné portály, …
malířství a sochařství: objev perspektivy, zobrazení krásy lidského těla, Michelangelo Buonarroti, Rafaelo Santi, Sandro
Botticelli, Leonardo da Vinci, Tizian, Albrecht Dürer, Pieter Brueghel st.
hudba: mše, madrigal
filosofie: utopické představy o uspořádání světa (Thomas More, Tommaso Campanella), pokus o sloučení antiky
s křesťanstvím (Erasmus Rotterdamský)
-
1. 1. Renesance v Itálii
-
města Benátky, Milán, Florencie, Janov zbohatla ve 13. stol. námořním obchodem a ruční velkovýrobou => změna
života a názorů jejich obyvatel
Dante Alighieri [dante aligjéri] (1256 - 1321) - florentský rodák
-
v jeho díle najdeme renesanční prvky
sny o sjednocení Itálie, aktivní politická činnost => vyhnanství, zemřel v Ravenně
láska k předčasně zemřelé Beatrici
Božská komedie (1307 - 1321) - rozsáhlá básnická skladba o 100 zpěvech
- alegorický duchovní epos, prvky středověké i renesanční
- komedie = lidské jednání vedoucí ke spáse
- básník postupně cestuje peklem, očistcem a rájem, provází ho Vergilius a v ráji Beatrice
63
- na pouti se setkává s dušemi různých osobností
- kritika poměrů své doby
- složitá struktura, symbolika
- ukázka:
„Ó ty, v němž ctím i umění i vědu,
kdo oni jsou, jimž dopřáno je práva,
že žijí zvlášť, ne v oněch druhých středu?“
A on: „Že dosud pochvala a sláva
ve světě tvém se jejich dílům splácí,
proto i zde se výsada jim dává.“
Vtom slyším hlas, jenž mocně zaburácí:
„Čest nejvyššímu básníku buď dána!
Zaniklý jeho stín se opět vrací.“
Když slova zmlkla, tichem překonána,
blíž čtyři stíny přišly, krásné hlavy.
Strast ani slast jim není v tvářích psána.
Tu dobrotivý mistr můj mi praví:
„Viz toho, který meč tu drží v pěsti,
jda před druhými jako velmož pravý:
To Homér, pěvec svrchovaný jestli,
satirik Horác kráčí druhý za ním,
Ovid a Lukán jím se dají vésti.
Spojeni se mnou jménem, povoláním,
jak hlas ti zjevil, ctí mne všichni spolu
a pravdu mají se svým uctíváním.“
Překlad O. F. Baber
Francesco Petrarca [frančesko petrarka] (1304 - 1374) - Florenťan
-
současník a obdivovatel Karla IV.
touha po sjednocení Itálie
láska k provdané ženě, kterou nazývá Laura, a její smrt
Zpěvník (Sonety Lauře) (1327 - 1370) - básnická sbírka, milostné verše
- forma sonetu = báseň o 4 strofách (2x4 + 2x3 verše, střídavý nebo obkročný rým, teze,
antiteze, synteze)
- Laura ideálem ženy, láska jako osudový vztah, vášnivý prožitek citu
- ukázka:
MÍR NENACHÁZÍM, k válce síla není
A bojím se a doufám, žhnu, jsem led.
Nad nebe vzlétám, ležím na té zemi;
a v dlaních nic, objímám celý svět.
Vězní, kdo neotevře, nezamkne mi;
nechce mi vlást, nesundá smyčku zpět.
Smrt Amor nedá, pouta nesejme mi;
nechce mě živého, nezprostí běd.
Bez očí vidím, křičím bez jazyka;
po zmaru prahnu, pomoc zaklínám:
Nenávist k sobě, lásku k jiné zas.
64
Pasu se v bolestech a v smíchu vzlykám.
K životu, k smrti stejný odpor mám –
a v tomto stavu, paní, jsem jen z vás.
Překlad Jaroslav Pokorný
Giovanni Boccaccio [džovani bokáčo] (1313 - 1375)
Dekameron (1348 - 1353) - soubor novel spojených rámcem
- novela = epický žánr středního rozsahu, poutavé vypravování s přehlednou kompozicí
a výraznou, až překvapivou pointou
- rámcem vypravování o tom, jak ve Florencii vypukl mor => 7 urozených žen a 3 šlechtici
se vydávají na venkov, kde si krátí chvíli vypravováním příběhů po dobu 10 dní
- 10 vypravěčů x 10 dní = 100 novel (proto název Dekameron)
- milostné až erotické motivy, vítězství rozumu nad hloupostí, smutné příběhy,
anekdotická vyprávění, kritika církve, …
- svěžest, čtivost
- ukázka zvlášť
Niccolò Machiavelli [nikolo makiaveli] (1469 - 1527)
Vladař (1513) - traktát o typu ideálního panovníka, účel světí prostředky
1. 2. Renesance ve Francii
François Villon [fransua vijon] (asi 1431 - po r. 1463) - básník
-
pocházel z chudých poměrů, jeho bohatý příbuzný jej dal vystudovat na Sorbonnu
žil v prostředí pařížského podsvětí, konflikty se zákonem => měl být oběšen, ale vlivem přímluv jen vyhnán
život i tvorba plny rozporů
považován za moderního básníka
-—> villonskou (francouzskou) baladu = báseň o 4 strofách, 3x se 7 - 12 verši a se závěrečným
posláním o 4 - 6 verších, refrén, 2 - 3 rýmy
- ukázka:
Balada mravoučná
Ať falešně znáš v kostky hráti
či odpustky-li prodáváš,
znej lhát a křivě přísahati,
v šejdířů oleji se smaž,
padělej minci, špatně važ
či lupičem buď sakramentským –
kam děje se, co vyděláš?
Všechno jen do putyk a ženským!
Frašky a kouzla zdáš se znáti,
v kuželky hrej a mariáš,
hrej na cimbál, uč rýmovati,
na flétnu pískej, dardu maž,
snad vandrovati s kumštem znáš,
ať laickým či náboženským –
tak se jen přiznej, kam to dáš?
Všechno jen do putyk a ženským!
65
Těm svinstvům chceš se vyhýbati?
Tak půdu vzdělávat se snaž
a koně uč se zapřahati,
ač studovat-li nehodláš.
Však ti to stačí, uhlídáš.
Ale kam dáváš groše – ven s tím! –
co v konopí si naděláš?
Všechno jen do putyk a ženským!
Co parády a botek máš,
co šatů se švihem cizozemským,
jdi promazat, ať nastrkáš
všechno jen do putyk a ženským!
Balada, kterou Villon napsal léta Páně
1458 na námět, jejž u svého dvoru
v Blois určil vévoda Orleánský
Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch zu ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
(…)
Překlad Otokar Fischer
Balada přísloví
Tak lehneš, jak si usteleš,
tak s džbánem chodíš, až máš střepy,
tak vybíráš, až přebereš,
tak sklidí kdo, jak uměl seti,
tak Boha ctí, až církev světí,
tak vtipkuje, až smích ho přejde,
tak kope hrob, až sám v něm dřepí,
tak ďábla zveš, až k tobě vejde.
(…)
Tak plníš pytel, až se třepí,
tak seješ svár, až hněv ti vzejde,
tak hlídáš sad, až shnijí štěpy,
tak ďábla zveš, až k tobě vejde.
Přeložila Jarmila Loukotková
Závěť (Velký testament) (1461 - 1462) - zamýšlí se nad svým životním osudem
- hříšné jednání omlouvá chudobou a krutým údělem
- vzpomíná na své lásky
- mravokárně nabádá hříšníky, aby mysleli na smrt
- ukázka:
Žil jednou jistý Diomed,
jen s kocábkou, ne s dvojstěžníkem?
když Alexandr kraloval.
Mít výzbroj, jako ty ji máš,
Ten jako násilník si ved
byl bych, čím ty jsi: panovníkem!
a cizí lodi raboval.
Konečně chytli ho a král
Co dělat! Člověk nemá viny!
s ním arci naložit chtěl zle:
Co naložil ti osud, nes!
když lupič před ním v poutech stál,
Osud je vinen, nikdo jiný;
měl potrestán být na hrdle.
a já, já zkusil jako pes!
I táže se ho panovník:
„Proč pirátství se oddáváš?“
I odpoví mu loupežník:
„Proč, pane, pirátů mi láš?
Že vyjíždím – jak dobře znáš –
Když můžeš, odpusť mi! a věz:
kde chudoby je víc než dost –
to ví už každé dítě dnes –,
tam nerodí se samá ctnost.“
66
Vrtalo mozkem knížecím,
co Diomed mu pověděl,
až: „Tak ti osud zaměním:
z neštěstí na šťastný,“ mu děl.
Tu do sebe ten zbojník šel,
žil poctivě a podle práva.
Z latinsky dochovaných děl
je tato historická zpráva.
Mne kdyby Bůh tam postavil
-
a kdyby král v svém dobrodiní
mne statky světa obdařil
a pořád já bych roven svini
ved hříšný život, který špiní –
tak ať mě k špalku vleče kat!
Nuzota z lidí lotry činí
a vlky z lesů žene hlad. –
Přeložil Otokar Fischer
Odkaz (Malý testament) (1456) - osmiveršové básně ironického a satirického obsahu
Jarmila Loukotová: Navzdory básník zpívá
John: Erskine: Nezbedný mistr balad
V + W: Balada z hadrů
Vítězslav Nezval: 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida
François Rabelais [fransua rablé] (asi 1494 - asi 1553) - prozaik, mnich, lékař
Gargantua a Pantagruel (1532 - 1562) - 4dílný satirický román
- historie královského rodu obrů, od středověkého k renesančnímu přístupu k světu, ideálu svobodného
člověka
- humor, satira, fantazie, x asketismu, zaostalosti, klášternímu životu, školství, soudnictví
- prolínání vysokých a nízkých témat, parodie, různé styly, pro dnešního čtenáře poměrně náročné
Michel de Montaigne [mišel de monteň] (1533 - 1592)
- —> esej - o odborném tématu pojednává uměleckým, vytříbeným stylem, zdůrazňuje vlastní názory
Eseje (1580) - zakladatelský soubor esejistických textů
- problematika lidského poznání
- ideální člověk je klidný, přemýšlivý, moudrý, rozvíjí tělesné i duševní síly, sebekritický, velkorysý k ostatním
- ukázka:
(1) Abych se vrátil k svému předmětu, není nad to, navnadit zálibu a lásku; jinak naděláte jen
oslů zatížených knihami.
(2) Spíš bych si ve veřejných záležitostech nechal zakroutit krkem, než abych kroutil svou víru
podle okolností. Co se totiž novodobé ctnosti předstírání a pokrytectví týče, která je v tuto chvíli
v tak silné vážnosti, tu nenávidím na nejvyšší míru; a mezi všemi neřestmi nenalézám druhou,
aby tolik svědčila o zbabělosti a nízkosti srdce. Je projevem povahy zastrašené a otrocké,
přetvářet se a skrývat za maskou, a bát se ukázat, jaký vskutku jsem. Touto cestou se lidé cvičí
v úskočnosti: navyknou si pronášet falešná slova a nedělají si pak svědomí z toho, nedostojí-li
jim. Srdce šlechetné zapírat své smýšlení naprosto nesmí; chce dát nahlédnout až do hlubin
vlastního nitra. Buď je v něm všechno dobré, anebo je v něm vše alespoň lidské…
(3) Nebýt schopen snést povahu lišící se od mé vlastní, je přece vždy znakem tyranské zavilosti.
(…). Mějme vždy na jazyku výrok Platonův: „Nalézám-li něco nezdravého, není-li pak to proto,
že sám jsem nezdravý? Nevězí-li pak vina ve mně samém?“ (…). Toť moudrá a božská písnička
a káře nejobecnější a nejběžnější omyl nás, lidí.
(4) Lidé se mýlí: od krajnosti ke krajnosti s pouhým vodítkem příležitosti chodí se snáze než (…)
přirozeně, ovšem také méně vznešeně a méně náležitě. Velikost duše nezáleží ani tak v tom,
aby usilovně spěla vzhůru a vpřed, jako v tom, aby se uměla omezit a zavést v sobě řád.
(5) Zdravý názor na štěstí má za následek zdravý názor na neštěstí. Bolest, když se rodí zlehka,
obsahuje cosi nevyhnutelného, a rozkoš, když svou mez přesahuje, zase cosi, čemu se vyhnout
lze. Platon je zdržuje a požaduje, aby úkolem mravní síly bylo bránit se stejně bolesti jako
67
přehnaným a okouzlujícím svodům rozkoše. To jsou dvě zřídla, z nichž je pro stát, člověka i zvíře
štěstím čerpat pouze, když je třeba a pokud je třeba. Z jedné z těchto studen nutno nabírat jen
pro zdraví a z nutnosti, po lžičkách; a z druhé jen pro zahnání žízně, ale nikoliv až k opojení.
Bolest, rozkoš, láska, nenávist – první věci, které je dítě schopno cítit; když se vyvine rozum
a tyto věci se mu dovedou podřídit, říká se tomu ctnost…
(6) Postupem věku, kterým má povaha stále víc hořkne, hledám způsoby jak hněvu klást odpor,
a dosáhnu, stačím-li na to, že budu napříště tím méně mrzutý a nevlídný, čím víc budu náchylný
takový právem být, ačkoliv jsem dříve býval nepřístupným mrzoutem i vůči těm, kde takoví
vůbec nejsou.
(7) Žádám, aby slušnost vnějšího chování, společenská obratnost a péče o osobní vzezření byly
vybrušovány zároveň s duší. A jak praví Platon, nesmíme cvičit jedno bez druhého, nýbrž řídit je
zároveň, jako pár koní zapřažených k téže oji. A nezdá-li se pak vůbec, když mu nasloucháte, že
více času a více péče věnuje cvičením tělesným? Soudí totiž, že cvik tělesný posiluje i duši,
nikoliv však duševní cvik tělo.
Překlad Václav Černý
1. 3. Renesance ve Španělsku
Miguel de Cervantes y Saavedra [migel de servantes] (1547 - 1616)
-
dramatické životní osudy, v zajetí pirátů, bojoval s Turky, 2x vězněn
Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha [kichote de la manča] (1. díl 1605, 2. díl 1615)
- parodie na rytířské romány, jeden z prvních moderních románů
- hlavním hrdinou zchudlý zeman, který propadne četbě rytířských románů do té míry, že
se rozhodne obnovit zašlou slávu rytířstva
- za dámu svého srdce si zvolí Dulcineu z Toboly a najde ji v prosté děvečce
- na dobrodružných cestách ho provází vesničan Sancho Panza
- bitva s větrnými mlýny a další příhody, tragikomické boje
- kontrast směšného zevnějšku (přilba z holičské misky, vychrtlý kůň Rosinanta) i jednání
a opravdové touhy po lásce, dobru, ušlechtilosti, svobodě => donkichotismus, naráží na
nepochopení a neúspěch
- Sancho Panza je praktický, přízemní, bez hrdinských ambicí, vlivem svého pána morálně
roste
- po návratu domů don Quijota vystřízliví ze svých fantazií, ale tím ztrácí smysl života
a brzy umírá
- námět inspirací pro řadu dalších umělců
- ukázka:
KAPITOLA LXXIV o onemocnění dona Quijota, jeho závěti a smrti.
(…). „Mluvím, neteři,“ nato don Quijote, „o milosrdenství, které mi v tomto okamžiku prokázal
Bůh, jemuž, jak jsem pravil, nepřekážejí mé hříchy. Už mám rozum svobodný a jasný, prostý
temných stínů nevědomosti, kterými mi jej zastínila neblahá stálá četba ohavných rytířských
románů. Už uznávám jejich nesmyslnost a šalbu a trápí mě jen, že jsem vybředl z bludu tak
pozdě, že nemám kdy na nápravu četbou knih jiných, které by osvítily mou duši. Cítím, neteři,
že umírám, a chtěl bych zemřít způsobem, jenž by projevil, že můj život nebyl tak špatný, abych
zanechal pověst blázna (…).
Byl jsem blázen a nabyl jsem rozumu, byl jsem don Quijote de la Mancha a nyní jsem, jak jsem
řekl, Alonso Quijano Dobrák.“
Překlad Václav Černý
68
Lope de Vega (1562 - 1635) - zakladatel moderního dramatu, 1800 děl
různé formy, různá témata
Fuente Ovejuna [ovechuna] (1619) - umělecky úspěšná historická hra
- obyvatelé vesnice F. O. se kolektivně vzbouří x tyranovi a zabijí ho
- otázka práva na lidství
1. 4. Renesance v Anglii
Geoffrey Chaucer [džofry čósr] (asi 1340 - 1400)
Canterburské povídky (1400) - rámcový sborník povídek, veršová forma
William Shakespeare [viljem šekspír] (1564 - 1616) - snad nejlepší dramatik všech dob
-
* v Stratfordu nad Avonou, kde strávil i konec života, r. 1585 odešel do Londýna, hrál v různých divadelních
společnostech, spolumajitelem alžbětinského divadla Globe
—> básně ve formě anglického (alžbětinského) sonetu (3 x 4 verše + závěrečné dvojverší, nečleněno do strof)
—> dramata (37 her)
různé náměty, kompozice her, smysl pro jevištní realizaci
-
hry psány převážně blankversem (= 5stopý nerýmovaný jamb)
diferencuje jazyk postav podle jejich společenského postavení, různé lidské typy
psychologicky propracované postavy, které na rozdíl od antických hrdinů nejsou oběťmi
předem daného osudu, ale samy svůj osud vytvářejí, jejich názory a činy vyrůstají z jejich
charakterů
- výrazné emoce
- překlady: J. V. Sládek, E. A. Saudek, nově M. Hilský, J. Josek, A. Přidal, …
1. komedie (8)
Zkrocení zlé ženy (1593) - vtipná, dynamická komedie
- proměně svárlivé, nesnášenlivé a nedbalé Kateřiny v milující manželku
- živé dialogy, dobře vypracované zápletky
- hra je přitažlivá vtipná i pro současného diváka
- ukázka:
PETRUCHIO Buďte tak laskav, pošlete ji sem.
Odejdou všichni kromě Petruchia.
Namluvím si ji hned a pěkně s vervou.
Když bude nadávat jak špaček, řeknu,
že zpívá půvabně jak slavíček.
Když bude po mně metat blesky, řeknu,
že září jako růže v jitřní rose.
Když bude mlčet jako zařezaná,
vychválím velmi její výřečnost
a její prudce pronikavý vtip.
Když řekne „Táhni!“, já jí poděkuju,
jak zvala by mne, abych týden zůstal.
Když mi dá košem, hnedka se zeptám,
kdy budou ohlášky a kdy že svatba.
Pozor, už je tu. Drž se, Petruchio.
Vystoupí Kateřina.
Dobrý den, Katko – to je tvoje jméno,
jak se mi doneslo:
KATEŘINA
To jméno, pane,
je nedonošené. Jsem Kateřina.
Vyřiďte to svým donašečům, ano?
PETRUCHIO Jakápak Kateřina! Katka jsi,
Kačenka milá, někdy rozkacená,
69
Katka, co umí řádit jako kat,
pro mě jsi prostě Katka nebo Káča,
ta nejkrásnější Káča ze všech Káč.
teď poslouchej, ty moje kočičko,
všude tě tolik chválí pro tvou mírnost,
tvou ctnost a krásu, pro něž není slov,
že napadlo mne pojmout tě za ženu.
KATEŘINA
Případný nápad hodný nápadníka!
Když vás to mohlo, pane napadnout,
můžete zase hezky vypadnout!
PETRUCHIO Šoupeš tu se mnou jako s nábytkem!
KATEŘINA
Já šoupat s vámi? Odsuňte se sám,
vy trojnožko!
PETRUCHIO Já? Já a trojnožka!
Sedni si na mě!
KATEŘINA
Na to jsem moc těžká.
PETRUCHIO Nebo já na tebe?
KATEŘINA
Nejsem lehká, pane.
PETRUCHIO Neboj se, já tě neobtěžkám, zlato.
KATEŘINA
Obtěžujete. Už mi dejte pokoj!
PETRUCHIO I s postýlkou, má holubičko, vrkú.
KATEŘINA
Prosím vás, pane, aspoň nevrkejte!
PETRUCHIO Ty přímo sršíš vtipem. Jako sršeň.
KATEŘINA
Dejte si, pane, pozor na žihadlo.
PETRUCHIO Nejlepší bude, když je vytrhnem.
KATEŘINA
Nevíte, kde ho mám.
PETRUCHIO Kde ty ho máš?
Kde vosa má svůj orgán bodavý?
KATEŘINA
Tak pozor, pane! Já vás popíchám!
PETRUCHIO A čím, čarára, čím, čím, čím?
KATEŘINA
Vy jste mi ale pěkný ptáček! Jazykem.
PETRUCHIO Jazykem? To mě teda podrž!
Vosím jazykem na pěkného ptáčka! Fuj!
Jsem přece šlechtic, urozený pán!
KATEŘINA
Uhozený pán!
(Uhodí ho)
PETRUCHIO Že já ti jednu šlehnu!
KATEŘINA
To by vás zrovna nešlechtilo, pane.
Když ušlechtilý šlechtic šlehne dámu,
v tu ránu je z něj hulvát bez titulu.
PETRUCHIO Já nechci titul, já chci tebe, Káčo.
KATEŘINA
Narost vám hřebínek. Váš erb je to?
PETRUCHIO Staň se mou slepicí, ty moje Káčo?
KATEŘINA
A co by kapoun dělal se slepicí?
PETRUCHIO Tak už dost, Káčo, nač ta kyselost?
KATEŘINA
Kousla jsem právě do kyselého jabka.
PETRUCHIO Kde je? Já žádné nevidím.
KATEŘINA
Dejte mi zrcadlo a uvidíte.
PETRUCHIO Ty myslíš mou tvář?
70
KATEŘINA
PETRUCHIO
KATEŘINA
PETRUCHIO
KATEŘINA
PETRUCHIO
KATEŘINA
PETRUCHIO
Tak mladý a tak důvtipný!
Pro tebe jsem mladý dost!
Nějak jste sešel.
Trápíš mne.
Jak trapné!
Mně neutečeš, máš to marné, Káčo!
Pusťte mě, pane, jdu vám na nervy.
Mně? Vůbec ne. Jsi učiněný anděl.
Říkali, že jsi protivná a hrubá,
byla to ovšem bohapustá lež.
Neboť jsi jemná, rozverná a milá,
na slovo skoupá, něžná jako květ.
Neumíš odmlouvat a mračit se
či pohrdavě ohrnovat nos
a s nápadníky promlouváš jen vlídně.
přátelsky, mile, pokorně a skromně.
Proč všichni říkají, že Káča pajdá?
Pomluvy pusté! Káča je jak proutek
lískový, rovná, štíhlá, snědolící
jak oříšek. A zrovna tak je sladká.
Nepajdáš, že ne, ukaž mi, jak chodíš!
KATEŘINA
Táhni, ty šašku, poroučej svým slouhům!
PETRUCHIO Což Diana snad zdobila háj
víc než Káča pokoj vznešenou svou chůzí?
Buď Dianou a ona ať je Káča,
ona ať cudná je, ty milostná.
KATEŘINA
Kde sebral jste ty vzletně krásné řeči?
PETRUCHIO Jsem velmi nadán. Mám to po matce.
KATEŘINA
Pomát se po matce. Sám by to nesved.
PETRUCHIO Vtip bych měl, což?
KATEŘINA
Tak trochu zamrzlý.
PETRUCHIO Ohřeju si ho u tebe v postýlce.
Dost bylo řečí, přejděme teď k věci:
tvůj otec souhlasil, že si tě vezmu,
věno je dohodnuto. Vezmu si tě,
ať chceš či nechceš, Káčo, budeš má!
Lepšího muže nemůžeš si přát.
A při slunci, v němž vidím tvoji krásu,
tě zapřísahám: jiného si neber!
Já jsem se zrodil, abych si tě zkrotil
a z Káči, téhle šelmy kočkovité,
udělal Káču, kočku domácí,
co bude mile v jedno kuse příst!
Vystoupí Baptista, Gremio a Tranio.
Otec jde, tak ne, abys řekla ne.
Musím a budu tě mít za ženu!
Překlad Martin Hilský
71
Sen noci svatojánské (1594) - pohádkové prvky
- několik úrovní:
 svár mezi vládci přírody Oberonem a Titánií
 sňatek athénského vládce Thésea s Amazonkou Hippolytou
 hledání lásky mezi mladými athénskými šlechtici Hermií, Helenou, Lysandrem
a Demetriem
 nácvik představení o Pyramovi a Thisbě v podání athénských řemeslníků
- hybatelem a autorem zápletek skřítek Puk, který se zmocní kouzelné květiny
- jednotlivé vrstvy se liší i způsobem vyjadřování (verš, próza, vznešený jazyk, prostý jazyk)
- ukázka:
ELF
(…)
Na ducha, koukám, kapánek jsi velký,
teď uhni, jde sem královna i s elfy.
PUK
Nechodil bych sem, na jejím být místě,
král elfů bude hodovat tu jistě.
Svou paní choť teď nemá zrovna v lásce,
vzteká se na ni pro jistého chlapce.
Až v Indii prý ukradla ho ona
a žárlivost hned jala Oberona.
Ten hoch je, pravda, přímo k nakousnutí
a Oberon svou paní marně nutí
vzdát se ho – ona nedá svého hocha,
kvítím ho zdobí a jen s ním se kochá.
Když královnu teď potká v lese král,
je z toho hnedle kravál nad kravál.
Elfi se strachy, líčit to nebudu,
schovají v miskách ze spadlých žaludů.
ELF
Co? Vidím dobře, anebo se mýlím?
Nejsi ten rošťák, rarach škodolibý?
Vtipálek Robin někteří ho zvou!
Vesnické holky leká s oblibou,
smetanu krade, v mlýně tropí divy
a maří práci každé hospodyni.
Když kvůli němu pivo ztratí pěnu
či zbloudí poutník, k smíchu je to jemu.
Stačí však zvolat: „Skřítku, milý Puku,“
a hned vám podá pomocnou svou ruku.
PUK
Tos řekl pěkně, nesved bych to líp.
Jsem tulák noci, samý žert a vtip.
Mým kouskům Oberon se směje rád:
jak vilná klisna umím zařehtat,
a napálit tak kdejakého hřebce,
sousedce do džbánu se schovám lehce,
v podobě dobře pečeného jabka,
a když chce pít ta pomlouvačná babka,
pivo jí chrstnu rovnou na podbradek.
Když svěří mi svůj úctyhodný zadek
tetka, co moudře má mě za trojnožku
a vážný příběh chystá, cuknu trošku,
72
bác! – kecne na zem, než bys řekl švec,
a všichni kolem z toho mají hec,
řehní se, řičí, smíchy se hned válí,
v životě prý se tolik nenasmáli.
Oberon jde! Teď pozor, elfíku!
ELF
A královna! To bude povyku!
Vystoupí Oberon, král víl, s družinou a Titanie, královna víl, také s družinou.
OBERON
No ne! Jak milé! Schůzka při měsíčku!
TITANIE
Cože, ten žárlivec? Pryč elfíci! Ten na lože a na oči mi nesmí!
Překlad Martin Hilský
2. historické hry (6)
Richard III.
Jindřich VI.
Julius Caesar
Antonius a Kleopatra
z anglických dějin
antická látka
3. tragédie (7)
Romeo a Julie (asi 1596) - o milencích ze dvou znepřátelených rodů
- rodovou nenávist odstraní až smrt obou milenců
- proslulá „balkónová scéna“
- ukázka:
Dějství I, výstup 2
Romeo:
Kdo nemá šrámy, vysmívá se jim.
(Julie se objeví nahoře v okně.)
Co to však zasvítilo tam v tom okně?
Slunce tam vychází – má Julie.
Vstaň, jasné slunce, uhas bledý měsíc,
beztak už zmírající závistí,
že záříš víc než on – ty, v jeho službách!
Nesluž mu, závidí. Ten jeho svit
se hodí do komůrek nešťastnic,
jež zmeškaly svůj den. Ty se ho zbav!
je, ano, je to ona – moje láska!
Kéž by už sama věděla, že je.
Třebaže mlčí, mluví. Proč se bát –
očima mluví, odpovím jí tedy.
Příliš si troufám, nepatří to mně.
Dvě nejjasnější hvězdy, které musí
odejít jinam, prosí její oči,
ať načas v nebi září místo nich.
Což až se její oči octnou v nebi
a hvězdy v její tváři? Krásou tváře
zahanbí hvězdy jako úsvit lampu
a v záři jejích očí na nebi
budou si ptáci myslet, že je den,
a začnou zpívat. – Podpírá si tvář!
Být na těch prstech rukavicí,
abych se jí směl dotknout!
Julie:
Bože!
73
Romeo:
(stranou)
Julie:
Mluví!
Mluv dál! Jsi anděl. Záříš do noci
nad mojí hlavou jako posel nebes,
kterého zrakem obráceným v sloup
s užaslou bázní lidé sledují,
jak osedlává líná oblaka
a zvolna plyne širým ovzduším.
Ach, Romeo! Proč, pro jsi Romeo!
Zřekni se otce, zavrhni své jméno,
nebo když nechceš, stačí tvůj slib lásky,
a já se zřeknu jména Kapuletů.
Romeo:
(stranou)
Julie:
Mám ještě naslouchat či mluvit hned?
jen tvoje jméno je můj nepřítel.
Ty bys byl ty, i kdybys nebyl Montek.
Není to ruka, noha, paže, tvář
není to nic, co z muže dělá muže.
Co sejde na jméně? I kdyby růži
nazvali jinak, bude vonět stejně.
A Romeo, i když mu Romeo
přestanou říkat, bude stejně vzácný.
Tvé jméno, Romeo, to nejsi ty –
odhoď je; vezmi za své jméno mne.
Romeo:
Beru tě za slovo. Jen co mi řekneš,
že jsem tvá láska, budu nově pokřtěn.
A nechci být už nikdy Romeo.
(…)
Překlad Zdeněk Urbánek
Hamlet, kralevic dánský (1601)
- příběh hrdiny rozpolceného mezi touhou po naplnění vznešených ideálů a pocitem
povinnosti trestat zlo
- hlavní hrdina prožívá těžké duševní stavy, uvažuje o smyslu lidské existence, naplněn
ideály humanismu, trpí současně pesimismem
- ukázka:
Hamlet:
To be, or not to be, - that is the question:
Whether ´tis nobler in the mind to suffer
the stings and arrob of outrageous fortune,
or to také arms against a se of troubles,
and by opposing end them? Top die, - to sleep:
No more; and, by a sleep, to say we end
the heart-ache, and the thousand natural shocks.
That flesh is hier to, - ´tis a consummation.
Devoutly to be wish´d. To die, - to sleep:
To sleep, perchance to dream: - ay, there´s the rub;
(…)
74
Dějství III, výstup 1
(…)
Hamlet:
Žít, nebo nežít – to je, oč tu běží:
zda je to ducha důstojnější snášet
střely a šípy rozkacené sudby,
či proti moři běd se chopit zbraně
a skoncovat se vzpourou. Zemřít – spát
nic víc – a vědět, že tím spánkem skončí
to srdcebolení, ta sterá strast,
jež patří k tělu, to by byla meta
žádoucí nade všechno. Zemřít – spát –
Spát! Snad i snít? Á, v tom je právě háček!
(…)
Překlad E. A. Saudek
Othello, mouřenín benátský (1604)
- ukázka:
Dějství II, výstup 1
Jago:
(…)
Že Cassio ji miluje, to vím.
Že ona jeho, dá se snadno myslit,
Maur – jak ho nesnáším – je něžný chlap,
šlechetně oddaného milování,
a tak bych řek, že bude Desdemoně
manželem k pohledání. Nu, a já,
já ji mám taky rád. Ne, že bych po ní bažil –
ač, možná dost, by to byl menší hřích -,
leč hlavně, abych nakrmil svou pomstu,
(…).
A nic mě nezhojí a zhojit nesmí,
než vyrovnat ten dluh: za ženu ženu!
Či, nesvedu-li toho, naočkovat
mu aspoň žárlivost tak prudce zhoubnou,
že rozum ho z ní nevyléčí. Pročež –
vydrží-li ten psík, co za obojek
jsem si ho přived z Benátek, ten hon –
popadnu Michala Cassia za slabiny,
Maurovi očerním ho jako svůdce –
beztoho, že mi taky loudí o mou –
a Maura dojmu tak, že ještě hýčkat,
odměňovat a ctít mě bude za to,
jak si ho osedlám, a klid a mír
mu rozvrátím, až bude šílet. Jaksi,
sám nevím jak – leč to se poddá v praxi.
(Odejde.)
Překlad E. A. Saudek
Král Lear (1606) - problém generačních vztahů
- tragédie osamoceného člověka, který udělal chybu
75
Macbeth (1606) - touha hlavního hrdiny po absolutní moci, neštítí se ani zločinu
4. pohádkové hry
Bouře
Zimní pohádka
2. Renesanční humanismus v českých zemích (70. léta 15. stol. - 20. léta 17. stol.)
-
za vlády Jiřího z Poděbrad (od r. 1471), Jagellonců, Habsburků (od r. 1526)
-
architektura:
pozdní,
jagellonská
gotika
renesance (letohrádek královny Anny = Belveder,
(Vladislavský sál na Hradě, Prašná brána v Praze,
Schwarzenberský palác na Hradčanech, zámek
chrám sv. Barbory v Kutné Hoře)
v Litomyšli)
malířství:
portrét, renesanční manýrismus
hudba:
polyfonie (Kryštof Harant)
zápas měst a šlechty o hospodářská a politická privilegia
názory různých náboženských skupin
rozvoj knihtisku => vzrůstá vzdělanost, zvětšuje se čtenářská základna (1. tištěná česky psaná kniha: Trojánská kronika
z r. 1479)
rozdíl mezi renesancí u nás i ve světě: jen v malé míře se u nás projevuje oslava pozemských radostí, lidské
individuality, naopak velmi se objevují naléhavé otázky veřejného života, zejména náboženské
renesanční humanismus: a) raný (70. léta 15. stol. - 20. léta 16. stol.)
b) zobecněný (20. léta 16. stol. - 70. léta 16. stol.)
c) popularizovaný (70. léta 16. stol. - 20. léta 17. stol.)
-
2. 1. Raný humanismus (70. léta 15. stol. - 20. léta 16. stol.)
-
Jiří z Poděbrad, Jagellonci
inteligence se vzdělává v Itálii, většina se vzdělává doma
latina + čeština
národní (český) humanismus (měšťané, utrakvisté) x latinský humanismus (šlechtici, duchovenstvo, katolíci)
2. 1. 1. Latinský humanismus
Jan Mladší z Rabštejna (1437 - 1473): Dialogus (1469)
Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (asi 1461 - 1510)
Žaloba k sv. Václavu (1489) - latinská veršovaná satirická skladba
2. 1. 2. Národní (český) humanismus
Viktorin Kornel ze Všehrd (asi 1460 - 1520)
- velmi vzdělaný měšťan, povýšil do šlechtického stavu
- úředník zemského soudu => znalec práva, snaha o zlepšení veřejných poměrů
O právech, súdiech i dskách země české knihy devatery (1494 - 1499)
- češtinu kladl na roveň klasické latině a řečtině
- překladatel, překlady doplňoval o své předmluvy
Knihy o napravení padlého od Jana Zlatoústého (1495)
- důležitá předmluva obsahující program národního humanismu
- povinnost tvořit literaturu v národním jazyce, čeština se vyrovná latině i řečtině
- obětování vlastního blaha ve prospěch celku
- ukázka:
(1)
Viktorin ze Všehrd, na miestě najvyššieho písaře Královstvie českého, ctnému
a nábožnému knězi Jírovi, faráři kostela Matky božie na Lúži, pozdravenie.
Uložil jsi mi, kněže Jíro, abych knihy Zlatoústého, velikého učitele viery křesťanské,
„O napravení padlého“ v náš jazyk český přeložil. Já, kterýž jsem přivykl ne sobě, ale jiným živ
býti, tvému uložení, ačkoli dosti tvrdému a nesnadnému, všeho jiného však odloživ, k tomu
jsem mysl svú obrátil a o to jsem se pokusil, (…), aby netoliko Řekové a Latiníci, ale také
Čechové a Slováci řecké učitele k vzdělání viery křesťanské a upevnění moci mohli čísti, čtúc
76
rozuměti, rozumějíc po tom naučení choditi, až by k nesmrtelnosti, kteráž jest viery odplata,
došli.
(2)
Ale nynie o vieře širšího mluvenie zanechám, k Zlatoústému se navrátím, kterýž ode mne
nynie jest vyložen. Kteréhož jsem i z té příčiny rád vyložil, aby se jazyk náš český i tudy šířil,
šlechtil a rozmáhal. Neb nenie tak úzký, ani tak nehladký, jakož se některým zdá. Hojnosť
a bohatstvie jeho z toho móž povědieno býti, to též i česky. A nenie těch knih žádných řeckých
ani latinských (leč bych se já, milostí jazyka svého pojat jsa, mýlil), aby v český jazyk obráceny
(přeloženy) býti nemohly.
(3)
To jsem já v těchto i jiných knihách, kteréž jsem nejedny již vyložil, zachovával, za práci
svú ne cti, ne jména rozšířenie, ne peněz, ne chválenie zde od lidí čekaje, ale užitku obecného
toliko nynie a vděčnosti od dobrých, a potom od Boha jakéž takéž odplaty. (…).
(4)
Nechť jiní knihy nové latině píšíc skládají a římský jazyk , vody do moře přílévajíc, šířie (ač
i těch velmi málo u nás jest), já knihy a sepsánie starých a právě dobrých lidí v českú řeč
překládaje, chudého chci raději obohatiti, nežli se k bohatému špatnými dárky a jemu
nevděčnými lísaje, pohrdán a potupen býti. To jsú i staří Římané činili: řeckému jazyku se
v Athenach vyučiec, svój jsú, nic řecky než všecko latině píšíc, velebili, šířili, vzdělávali. A jest bez
pochyby, na jich samých seznánie, jazyk řecký lahodnější, ozdobnější i na slova bohatší než
latinský! Učinil to také nedávno i Dantes Vlach, kterýž velikým filozofem času svého jsa,
a výborně jazyk latinský znaje a dokonale jej uměje, však proto múdrost svú v knihy, k věčné
potomním paměti, svým vlastním přirozeným vlaským jazykem raděje nežli latinským sepsal
jest. (…).
(5)
Neb uměnie všecka od počátku byla jsú mezi lidmi prvními v jich vlastniem a přirozeném
jazyku: (…) Homerus Řek své knihy oboje řečí řeckú přirozenú sepsal; Sokrates, Plato,
Aristoteles tiem jazykem, v kterémž se zrodili, filozofovali; a jiní, jichžto nečíselné množstvie
jest, Řekové, jako Demosthenes, Izokrates, i jiní výmluvní též. Staří Římané nebo Latiníci,
dokudž z jednoho jazyka dvú nebylo, též jsú filozofí (filozofii) svú svým jazykem učili; tak Kato,
tak Cicero, tak (…) Virgilius, Ovidius, Tibullus, Katullus, Propercius, Lukanus, Juvenalis, Marcialis,
(…) a jiných všecko množstvie. A abych, daleké a staré věci vyčítaje, toho, což před rukama jest,
neminul: náš učitel, tento Zlatoústý znamenitý, jazykem svým řeckým psal, mluvil, učil i kázal;
(…).
(6)
A sami my ze všech národóv budem, kteříž svój jazyk přirozený, (…) nám od Boha daný,
potupíc, latinský nebo německý, obojím nevděk, sobě k posměchu, vzdělávati budem! Já pak
jiných nechaje, o sobě nynie mluviti budu, z jiných se ne všetečně vytrhna: ačkoli také bych
mohl latině snad, tak jako jiný mně rovní psáti, ale věda, že jsem Čech, chci se latině učiti, ale
česky i psáti i mluviti; aniž mi se zdá tak svú řeč přirozenú v nenávisti mieti (ačkoli někteří se za
ni stydie) a tak jie nemilovati, abych všeho, což bych koli psáti chtěl, českým jazykem raděje
nežli latinským nepsal. (…). Ale již se k Zlatoústému obraťmy, a dobře-li česky mluviti bude,
pozorujmy.
Léta vykúpenie našeho MCCCCXCV, XII die Marcii. Ex Aula Reginae.
Hynek z Poděbrad (1452 - 1492) - syn Jiřího z Poděbrad
český překlad 11 novel z Boccacciova Dekameronu + 1 vlastní vypravování, tematika nevěry
jeden z mála příkladů renesanční zábavné literatury u nás
Frantova práva (1518)
- satira, lidový humor, optimistický vztah k pozemským radostem
77
- parodie na tradiční hodnoty a konvenční morálku
- —> nový typ hrdiny - sedlák Paška
- ukázka:
(1)
Item (tedy) žádný aby nechodil spat deset hodin raněji (dříve než), pak když jdete spat,
nestelte sobě, leč k velcenoci (jenom na Velikonoce), ale lehněte tak v sukni, v kabátě
i v nohavicech, a někdy lehněte napřieč lože, druhdy ke hlavú, tu nohami, a tak vždycky proti
obyčeji, a to proto, abyšte zítra práce neměli, obláčeje se (když se budete oblékat).
(2)
Item žádný z našeho cechu nedávejte mnoho pro buoh, nebo jsme my chudí prvé a naše
by mělo být království nebeské. Jakož se jest přihodilo v Puklicích. Byl jeden kovář, kterému říkali
Paška. Ten jakživ nedal nic pro buoh, krom jednomu chudému pacholku dal z lásky zástěru
kovářkú, a tak kdy umřel, vzel (vzal) perlík a šel k nebi. Vida nebe zavřené, zatloukl jest perlíkem na
vrata nebeská. Uslyše to vrátnej, přiběh k vratóm a zavolá: „Kto tu tluče?“ Ten odpoví: „Já jsem,
kovář Paška.“ I řekl k němu vrátný: „Co chceš a proč tlučeš,“ a přihodil se k tomu svatý Matúš, vece
k němu: „Co chceš sem, a ty nic dobrého na onom světě neučinil.“ Tak se Paška rozhněvav tloukl
opět horlivěji, až se po nebi rozléhalo. Slyše to pán buoh, řekl: „Kto tak nezbedně tluče na nebe,
kde jest svatý Petr, že mu neodevře?“ A svatý Petr polapiv sudlici i přiběhl k vratóm řka: „Kto tu tak
nezbedně tluče?“ ten odpověděl: „Já jsem, Paška.“ Sv. Petr: „I co tlučeš, však nebudeš puštěn.“
I řekl Paška: „Mnoho se píše o vašem milosrdenství a káže, teď slyše téci nechcete odevřít. A byšte
mne pak nechtěli pustiti, ale proto byšte měli otevrúc nějaké rozmluvenie se mnú jmíti, abychom
viděli a znali, že j´ u vás láska.“ Tehdy sv. Petr slyše tu řeč, pootevře drobet brány nebeské. A Paška
pohleděl do nebe i uzřel svú zástěru, kterú dal pro buoh, ano leží v nebi, i vidě, věčí (větší) se
žádostí zapálil, aby byl v nebi, i vece k sv. Petrovi (neb je s sebú přinesl lahvičku vína): „Na, napí se,
svatý Petře,“ a svatý Petr mlčel. Tehdy Paška vece: „Ty se snad bojíš, abych tě neotrávil, nechť já se
předse ale napiem,“ a tak napie se, a zachovav něco v ustech, i poskytne sv. Petru, a když sv. Per
pil, tehdy mu Paška zaprskne v oči a vskoči do nebe i vsede na tu zástěru, kterú je na tomto světě
pro buoh dal, a sv. Petr, protřev sobě voči, i nuž se na Pašku, počne se s ním hanebně trhati, nutě
jeho, aby zase šel ven z nebe. I řekl jest k němu Paška: „Pomni, sv. Petře, že jsem já ještě nikdá
nezapřel boha, jakos ty ho třikrát zapřel. I také slýchal jsem jakživ, že na svém mouž seděti, by bylo
prostřed moře.“ Tehdy sv. Petr vida, že ho dotýká, i zastyděl se a vece: „Milý bratr, mlč, bohdáť já
víc žádnému hříšníku nebudu protiven ani tobě.“
2. 2. Zobecněný humanismus (20. léta 16. stol. - 70. léta 16. stol.)
-
myšlenky humanismu pronikají do širších vrstev (i díky jednotě bratrské)
Ferdinand I. Habsburský - podpora katolíků, pronásledování jednoty bratrské
členové jednoty bratrské méně omezováni na Moravě => těžiště kultury a vzdělanosti se přesouvá tam
latinské písemnictví - básně, české písemnictví - vzdělávací tvorba + duchovní píseň
2. 2. 1. Latinská tvorba
Jan Dubravius (1486 - 1553): Rada zvířat (1520) - básnická skladba v lat. časomíře
2. 2. 2. Česká tvorba
Václav Hájek z Libočan (zemřel 1553)
Kronika česká (1541) - velmi oblíbený a čtený titul do 18. stol.
- umělecky výrazná, ale vymýšlí a domýšlí pověsti
- autor katolík => x luterství
Jan Blahoslav (1523 - 1571)
-
nejvýraznější představitel této etapy českého humanismu
pocházel z Přerova z měšťanské rodiny, nadaný, získal vysoké vzdělání
člen a později biskup jednoty bratrské se sídlem v Ivančicích, dozor nad bratrskou tiskárnou, péče o archiv
jednoty bratrské
78
zabýval se literaturou, hudbou, řečnictvím, historií a filologií
Musica (1558) - text o hudební teorii a praxi
Šamotulský kancionál (1564) - reprezentativní soubor písní
- autor písně upravila přidal i vlastní
- písně měly funkci lyrické poezie => ovlivnily duchovní básnictví
Filipika proti misomusům (1567)
- v působivém řečnickém projevu útočí x nepřátelům vyššího vzdělání
- překlad Nového zákona (1564), který se později stal součástí Bible kralické
- ukázka:
Ale již tuto snad někdo dí, že já učené a učení chválím. Ano, tak jest, že chválím to obé, i učení
neb umění, i umělé (vzdělané) lidi: ale nechválím těch, ježto učení nebo umění zle užívají.
Příkladně dím: Chválíme víno a chválíme i pití neb užívání vína, ale opilství a opilých nechválíme,
a sumou nechválíme zlého užívání dobrých od Boha daných věcí, abusus non tollit rem (zneužití
neruší věc). Dobrý jest meč, avšak někomu dobře, jinému zle posloužit může.
(…). Jakož pak na oko se to vídá, že takéž mládenci (mladí muži jednoty bratrské, kteří se
připravovali na kněžství) někteří mnohem jsou umělejší v řeči a výmluvnější, latině nic
neumějíce, nežli někteří dosti učení latiníci. Ačkoli jisté jest, kdyby k tomu ještě i latině uměli,
dialektiky a rétoriky povědomi byli, žeť by mnohem bystřejší, způsobilejší a ke všemu hotovější,
a tak i užitečnější byli. Příklad suď! Kámen drahý nebo perla, křtaltovně (ozdobně) a mistrovsky
řezaný a vypulérovaný (vybroušený), jak jest velmi rozdílný od toho, kterýž není řezán ani hlazen
nebo pulérován. Item (tedy) sekera nejprv udělaná nebroušená a nehlazená. A jaký by to byl
meč nevybroušený a nevyměřovaný? K smíchu podobné jest některých našich marné
mudrování, těch totiž, kteříž chtí, aby hned člověk to, čemuž se neučil, pojednou dělal, jako
hloupá sekta mikulášencův nejraději těch poslouchá kazatelův, kteříž netoliko nejsou učení, ale
hned ani čísti neumějí; neb prý ti ne z litery, ale z ducha káží. Ale těmť není divu; nebo pokrm
beránkův a oveček božích nevelmi se trefuje sviním: svině radše mláto aneb cosi nevonného
jedí než trávu.
Kdož uměním a učením pohrdá, jest podoben k tomu, kterýž by chtěl sukně, kabáty etc. (atd.)
sobě i jiným šíti, avšak krajčovského řemesla by neuměl, jemu se učiti nechtěl, ale je haněl
a potupoval. Mnoho-li by takový mudrák provedl? Kdo tomu nerozumí? A ten, kdož by tomu
nekrajnímu dal šaty dělati, pohrdna jinými krajčími dobrými a umělými, jak by na tom mnoho
získal?
Gramatika česká (1571) - požadavek vytříbeného vyjadřování
- reakce na starší mluvnické příručky
- jazykovědná studia souvisela s přípravou úplného překladu bible z hebrejštiny a řečtiny
Bible kralická (1579 - 1594) - měla 6 dílů („Šestidílka“), později —> tzv. Jednodílka
- překlad přímo z hebrejštiny a řečtiny
- kolektiv překladatelů SZ, NZ přeložil Jan Blahoslav, který také vydávání bible řídil
- vytříbená čeština, vliv na ustálení spisovné jazykové normy, vzor pro novodobou češtinu
(J. Dobrovský)
- vysoká typografická úroveň
- text bible opatřen poznámkami komentáři, projev velké vzdělanosti
- vydávána tajně v bratrské tiskárně v Kralicích na Moravě
- vrcholná památka české renesance
Kralická tiskárna - Památník Bible kralické
- fungovala 40 let, vydáno 200 titulů (vzdělávací a náboženská tvorba, sborníky písní),
patřila jednotě bratrské
79
-
pracovalo se na jediném tiskařském lisu, tisky dodatečně ručně kolorovány => knihy
velmi drahé => půjčovaly se
značka „beránek v kruhu“, protože místo tisku muselo být utajeno, stejně jako
jména autorů, tiskařů, …
1. Jaké organizaci patřila tiskárna v Kralicích?
2. Jak se nazýval moravský šlechtický rod, který tiskárnu na svém panství podporoval?
3. V kterém století byla vydána Bible kralická?
4. Kolik mělo původní vydání Bible kralické dílů?
5. Kolik dílů mělo následné vydání Bible kralické?
6. Z jakých jazyků byla Bible kralická přeložena?
7. Uveďte jméno alespoň jednoho člověka, který se na vydání Bible kralické podílel.
8. Co jsou to literky?
9. Z čeho se vyráběla tiskařská čerň?
10. Na jaký materiál se knihy tiskly a odkud se tento materiál dovážel?
11. Co jsou to glosy a marginálie?
12. Jaké další žánry se v tiskařské produkci kralické tiskárny objevovaly? Uveďte alespoň dva.
13. Přes které místo během své historie tiskařský lis neputoval: a) Přerov, b) Ivančice, c) Brno,
d) Kralice, e) Lešno
14. Co se s původním tiskařským lisem nakonec stalo?
15. Jak dlouho tiskárna v Kralicích působila? a) 20 let, b) 30 let, c) 40 let
16. Jakou značku používali tiskaři pro knihy vydávané v Kralicích a proč neuváděli místo vydání?
17. V jakém uměleckém stylu byl postaven zámeček (tvrz) v Kralicích?
80
18. Komu je zasvěcen kostelík v Kralicích?
19. Jakou výzdobu mají stěny kralického kostelíka?
20. Jakou podobu má pult pro kněze v kostele v Kralicích?
21. Který moravský šlechtic je v kostelíku pohřben?
22. Co je napsáno na monumentu znázorňujícím otevřenou knihu, který stojí před památníkem?
2. 3. Popularizovaný humanismus (70. léta 16. stol. - 20. léta 17. stol.)
-
-
velké množství a velká úroveň humanistických děl, široký okruh příjemců
panování Rudolfa II. (1576 - 1612) - kulturní centrum na císařském dvoře v Praze, Praha měla v Evropě výsadní
postavení, r. 1609 vydán Rudolfův majestát zajišťující náboženskou svobodu, x opozice vedená Rudolfovým bratrem
Matyášem
—> manýrismus - opakování témat a formálních postupů, obohacování uměleckých způsobů vyjadřování
Daniel Adam z Veleslavína (1546 - 1599)
- vystudoval pražskou univerzitu, přednášel historii
- převzal tiskárnu po svém tchánovi Jiřím Melantrichovi
- neusiloval o původní tvorbu, soustředil se na překladatelství s cílem povznést úroveň
čtenářstva
- vybraná díla jazykově upravoval, opatřoval předmluvami
- —> 80 spisů, vytříbený jazyk i sloh, historické a filologické zaměření děl
Silva quadrilinguis (1598) - čtyřjazyčný slovník
- Veleslavín k ekvivalentům latinským, řeckým a německým připojil i česká slova, aby
dokázal bohatost a různorodost češtiny, kterou lze mluvit, umělecky i vědecky psát
- ukázka:
Napodobil jsem H. Emmela (Silva quinquelinguis, 1592) (Emmelius, gramatik a lexikograf konce
16. stol.), ale se zvláštním úmyslem jsem se vynasnažil přidati ke třem ostatním jazykům (latině,
řečtině a němčině) souznačná úsloví našeho českého jazyka, aby bylo každému snadno zřejmé
i srovnání jeho s ostatními jazyky i jeho hojnost, uhlazenost a zvučnost, v čemž před žádným
neustupuje. Neboť nesouhlasím s těmi, kteří jej pomlouvají jako barbarský, kteří jej jako chudý
a nuzný do těsných hranic uzavírají a pohrdavě zanedbávají jako nezpůsobilý a k výkladu věcí
nevhodný. Čeština, jak ji nyní máme vypěstovánu, je vybraná, bohatá, příjemná, pádná,
vznešená, velmi způsobilá a vhodná k výkladu veškeré látky jak v bohosloví, tak ve filozofii.
Překlad František Jílek
-
cit pro jazyk, výchovné zaměření
veleslavínská, „zlatá“ čeština - vrchol humanistické češtiny
na počátku 17. stol. —> tzv. knížky lidového čtení = poutavé vypravování vznikající z tradovaných
příběhů + výchovná funkce
- oblíbené příběhy o Palečkovi, šaškovi krále Jiřího z Poděbrad
- jemný humor, motivace k ušlechtilému jednání
- Paleček nositelem bratrského humanismu - pomoc chudým
- ukázka:
81
„Víš-li, bratře králi, že jsem se tebe, když jsme byli na projížďce okolo Prahy, nedávno ptal, čí by
to ves dobrá s rybníky a lukami velikými byla? A tys mi pověděl, že jest ubohých lidí ze špitálu
svatého Ducha. A protož jsem já tam k nim musil jíti a přezvěděti, kterak takového panství
užívají za svými stoly; a tak jsem k nim šel k obědu dnes tejden a jedl jsem s nimi, kdežto ubozí
pánové neměli než polívku, kroupy a ty nemastné rybičky z rosola. A dnes také byl jsem u jejich
služebníka, špitálského mistra; tu měli všeho dobrého dosti: ryby několikery, s kořením
smažený, pečený, víno dvoje, i také paní mladé. Protož, bratře králi! Pošli se mnou hned pro
toho jejich služebníka a šafáře, a rozkaž mu, aby svým pánům také z koření ryby dával a lépe
choval z takového jejich panství, ať již více tak hladu a nouze netrpí, aby tebe král nebeský, pro
takovou šafářů nepravost a neopatrování těch ubohých pánů, netrestal.“ A tak jest král Jiří
s bratrem Palečkem ihned svého hofmistra do toho špitálu poslal a nařídil, aby jim dávali
v pátek dvoje ryby z rosola a z koření, jakž to podnes tak jest.
-
Emanuel Frynta: Moudří blázni
Třikrát rozprávky s jedním hrdinou
František Kupka: Palečkův smích i pláč
—> cestopisy
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 - 1621) - dvořan Rudolfa II.
všestranný umělec, typická renesanční osobnost, popraven na Staroměstském náměstí
Putování aneb Cesta z království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země Júdské a dále do
Egypta (1608)
Václav Budovec z Budova
Karel st. ze Žerotína
BAROKO
1.
-
-
-
-
Baroko v Evropě (2. pol. 16. stol. - polovina 18. stol.)
od poloviny 16. stol. —> nový životní pocit - pocit člověka otřeseného tím, kam bylo lidstvo
přivedeno „rozumem“ (války, náboženské spory mezi katolíky a protestanty, mor, mravní úpadek,
chudoba => malá míra svobody a spokojenosti), proto hledí, k čemu by se mohl upnout, a nalézá
Boha a vlastní nitro
mysticismus, erotická mystická lyrika, fascinace smrtí, naturalistické líčení hrůzy
umění má vzbuzovat pocit pokory => pompéznost, smyslové působení (slavnosti, optické iluze,
kontrast, v malbě zobrazováno vnitřní napětí figur), proti tomu se má všední jevit jako malicherné,
životní útrapy mají vést k uvědomění životních hodnot
expresívnost uměleckého sdělení, v dílech dvouvrstevnaté sdělení - jedna složka odkazuje na
skutečnosti vnímané smysly, druhá napovídá, jak chápat skryté významy na první pohled
nepostřehnutelné => bohatá košatá mluva, složité obrazné obraty, citově zabarvené výrazy,
alegorie, podobenství, hyperboly, symboly
převažuje duchovní tematika - hlavně v poezii, žánry světské méně výrazné, složité vyjadřování
barokní manýrismus - nepůvodnost obsahu a samoúčelné tříbení formy
vedle vyššího stylu existuje i baroko lidové - jednodušší vyjadřování a mírnější kontrastnost
architektura: kolonáda chrámu sv. Petra v Římě od L. Berniniho, Invalidovna v Paříži, zámek Schönbrunn ve Vídni od
architekta B. Fischera z Erlachu
malířství: Petrus Paulus Rubens, Rembrandt van Rijn, Diego Velázquez, El Greco
hudba: Johann Sebastian Bach, Georg Friedrich Händel, Antonio Vivaldi
závěrečné vývojové období = rokoko (porcelán, selanky, …)
82
1. 1. Baroko ve Španělsku
-
nejstarší projevy literárního baroka
—> v 16. stol. jezuitský řád (založený Ignácem z Loyoly)
-
—> erotická mystická lyrika = alegorické zachycení touhy lidské duše po splynutí s Bohem - dívka
duše bloudí pustinou = životem a hledá milého = Krista
Terezie z Ávily (1515 - 1582) - karmelitánka, autorka mystické lyriky
vroucné, vytříbené verše vyznívající prostě
POHNUTKOU K TOMU, abych Tě milovala,
není mi příslib Tvého nebe, Pane,
ba ani peklo, tolik obávané,
mě nepudí, abych se hříchu bála.
Ty sám jsi, Bože, pohnutka má stálá:
když zřím, jak na kříži krev z ran Tvých kane,
když vidím Tvoje tělo zbědované,
Tvou smrt a ona muka neskonalá.
Pohnutkou největší je láska Tvoje,
takže bych ctila Tě a milovala,
i kdyby pekla nebylo a nebe.
Odměny nežádá si láska moje:
i kdybych v to, več doufám, nedoufala,
stejně jako teď bych milovala Tebe.
Překlad Jiří Pechar
Jan z Kříže (1542 - 1591) - karmelitán, tvůrce vrcholné španělské mystické lyriky, využívá alegorie
MILOSTNÝ PLAMENI
(asi 80. léta 16. stol.)
Milostný plameni,
jenž spaluješ tak sladce,
v nejhlubším nitru duši závratí,
když žár tvůj neraní,
kéž skončí tvoje práce
a vlákno zpřetrhá se něžných splynutí.
Ó přesladké ty jho,
ó něžné poranění,
ó jemná ruko, křehký doteku
života věčného,
všech dluhů odškodnění,
když zabíjet nás chceš, vracíš nás životu.
(…)
Jsi jako sladký stín,
jenž v ňadrech mých se vzbouzí,
kde s tebou potají pak zajat je
a dechem omamným
83
se marně poutům vzpouzí,
v nichž nejjemnější cit si vždycky libuje.
Překlad Gustav Francl
-—> světská lyrika
Luis de Góngora y Argote (1561 - 1627) - autor rozsáhlých básnických skladeb
antická mytologická tematika
—> góngorismus = využívání bohaté metaforiky, kryptogramů a dalších efektů, jazyková výlučnost => velmi
náročné na rozkrytí všech významů
-—> drama
Pedro Calderón de la Barca [kalderon de la barka] (1600 - 1681) - navazoval na Lope de Vegu
napsal přes 200 her, dodnes hrané jsou jeho komedie (Zalamejský rychtář)
v duchovních hrách předvádí svár mezi předurčením k jistému osudu a svobodnou vůlí, již může člověk
uplatnit a rozhodnou se pro dobro či zlo
Život je sen (1636)
1. 2. Baroko v Itálii
Torquato Tasso (1544 - 1595)
Osvobozený Jeruzalém (1580) - veršovaný duchovní epos, obdoba antických eposů
- spletitý děj popisuje dobytí svatého města křesťany, muslimové jsou podání jako nástroj ďábla
- dobrodružné a milostné zápletky
- neobvyklá jazyková vyjádření
Giambattista Marino [džambatysta marino] (1569 - 1625)
—> marinismus = italská obdoba góngorismu, vyznačuje se též milostnou tematikou, většinou však postrádá
hlubší záběr => projev manýrismu
1. 3. Baroko ve Francii
-
pod vlivem marinismu —> ve Francii tzv. preciózní styl, který se projevoval zejména v 1. pol. 17. stol. hlavně v poezii,
typická je pro něj jazyková výlučnost, idealizace aristokracie, šíření v literárních salonech, preciózky
1. 4. Baroko v Anglii
John Milton [džon miltn] (1608 - 1674) - básník
Ztracený ráj (1667, 1674) - 12dílný duchovní epos psaný blankversem
- mnohovrstevnaté filosofické dílo vychází z biblického námětu vyhnání Adama a Evy z ráje a vytváří
rozvětvený apokryfní příběh
- zachycuje důležité momenty duchovní historie lidstva, kterou zobrazuje jako střet dobra a zla, v alegorické
rovině až do současnosti
- význam práce pro smysluplné žití, polemika s Kalvínovým učením o predestinaci
- složitý a obrazný styl
MONOLOG SATANŮV
Ty, které skvělou září věnčeno
vyhlížíš ze své říše jako Bůh
nového světa: hvězdy před tebou
skrývají chabé hlavy; volám tě
ale ne přátelsky, ty, Slunce slyš,
já nenávidím tvoje paprsky,
jsou připomínkou stavu, kdy jsem já
nad světem zářil, nežli přišel pád;
to pýcha, ctižádost mě srazily,
když v nebi s králem nebe válčil jsem:
on nezasloužil tuhle odplatu
Kéž ustanovil mě svou mocnou sudbou
jen andělem, pak šťastný býval bych;
bezuzdná naděje by nehnala mě
ke ctižádosti. Či snad jiná mocnost
by vzpínala se a mne sprostného
přitáhla k sobě; ale mocnosti
se nezhroutí a stojí nezdolně
před vnějším nebo vnitřním pokušením.
(…)
Nemůže dojít k poctivému smíru,
když rány záští jsou tak hluboké:
84
ode mne, jehož stvořil, obdařil
hodností, avšak nikdy nekáral;
nebyla těžká služba u něho.
Co snadnější než ho velebit
a děkovat mu, což by bylo správné,
však jeho dobro ve mně rodilo
jen zlobu a zlobu; příliš povznesen
v poddanství, doufal jsem, že mě jen krůček
vynese nejvýš, a hned zapomněl jsem
na nesmírný dluh věčné vděčnosti,
tak obtížně být dlužen, stále splácet;
nedbaje na to, co jsem dostával,
jsem nechápal, že vděčná mysl dlužíc
nedluží nic, jen splácí, zároveň
zavázaná i volná, bez břemene
Překlad Jiří Valja
pak bych to vše tím hůře opakoval
pro horší pád a draze zaplatil
přestávku vykoupenou růstem muk.
To trestající ví, a proto nedá
mi mír, a já zas o něj neprosím.
Tož nehleď na nás, beznadějné psance,
ale hleď na to, co ho těší teď:
stvořil jsi lidstvo, pro ně stvořil svět.
Buď sbohem, naděje, a s ní i strach
a výčitka; vše dobré ztratil jsem;
zlo, buď mým dobrem, a když pomůžeš mi,
s nebeským králem moc si rozdělím
a ovládnu snad víc než půlku říše,
jak brzo svět a člověk poznají.
1. 5. Baroko v Německu
Friedrich von Spee [frídrich fon špé] (1591 - 1635) - jezuita, představitel duchovní poezie
Vzdoroslavíček (1649) - posmrtně vydaná sbírka duchovní poezie
- opěvování Krista, téma duchovních zásnub po vzoru Písně písní, pastýřské motivy
- vliv Jana z Kříže
Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen [kristofl fon grimlzhauzen] (1622 - 1676)
Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (1668) - rozsáhlý románový cyklus
- líčí hrůzy 30leté války
- hrdina-vypravěč je prosťáček, který události vnímá jinak než ostatní, zhnusen nad špatností světa po
různých prožitých dobrodružstvích uniká do samoty a stará se o spásu své duše
I. Simplex vypravuje o svém selském rodu;
za jaké mravy vděčí tomuto původu.
IV. Simpliciovo sídlo je nelítostně vyplněno,
aniž v tom někým vojákům bylo zabráněno.
(…). Zkrátka každý z vojáků měl svůj vlastní nápad, jak sedláky trýznit, a tak také každý sedlák
měl svá zvláštní muka. Jen můj tatík byl podle mého tehdejšího soudu nejšťastnější, protože vyznal
se smíchem to, co druzí byli nuceni říci v bolestech a žalostném bědování; a té cti se mu dostalo
patrně proto, že tam byl domácím pánem; posadili ho totiž k ohni, svázali ho tak, že nemohl hýbat
rukama ani nohama, a natírali mu chodidla vlhkou solí, kterou mu naše stará koza musila zase
slízat a tím ho lechtala tak, že mohl smíchem prasknout. To se mi zdálo tak pěkné a milé (neboť
dosud nikdy jsem svého tatíka neviděl a neslyšel tak vytrvale a hlasitě se smát), že jsem z ohledů
společenských nebo prostě proto, že jsem jinak nemohl, byl nucen smát se od srdce s ním. A v tom
hlučném smíchu se přiznal k svému majetku a otevřel skrytý poklad, který byl zlatem, perlami
a šperky bohatější, než by byl člověk u takového venkovana hledal. O zajatých ženách, služkách
a dívkách nevím nic zvláštního, protože vojáci mi nedovolili dívat se, jak s nimi zacházeli. Jen to
vím, že je bylo tu a tam v koutech slyšet, jak žalostně křičí; myslím si, že mé mamce a Uršule se
nevedlo o nic lépe než ostatním. A v té vší spoušti jsem já otáčel pečeni a nestaral se o nic, protože
jsem ještě nevěděl, co to všecko znamená; pomáhal jsem odpoledne také napájet koně a tak jsem
přišel do stáje k naší děvečce, která vypadala až podivně rozvalchovaně; nepoznal jsem ji, ale ona
85
ke mně promluvila rozbolestněným hlasem: „Chlapče, uteč, jinak tě rejtaři seberou; hleď, ať zmizíš,
vidíš přece, jak je to zlé…“ Více nemohla říci.
X. Simplex se zázračně učí číst a psát:
chce u poustevníka stále zůstávat.
XXIII.Simplex se guvernérovým pážetem stává,
o poustevníkově neštěstí zprávu dává.
XXV.Simplex se nemůže se světem smířiti
a svět zase nechce jeho pochopiti.
KNIHA II
VIII.Simplex se najednou bláznem stává,
pán jeho příteli nasázet dává.
IV. Simplicissimus přidáno k Simplicius,
když přijel královský pan komisarius.
VII.Simplex předstírá tak znamenitě tele,
že si získá pochvalu i pana velitele.
XIX.Simplex se znovu bláznem stává,
vesele si žije, na loutnu hrává.
XXI.Simplex známost s mladým Herzbruderem naváže,
a ten jeho nejlepším přítelem se ukáže.
XXX.Simplex jako voják statečně slouží,
přitom nepřítele zle a krutě souží.
KNIHA III
VIII. Simplex myslil beze všeho žertu,
že propadl za své hříchy čertu.
XXII.Simplex se slavně oženil,
s tchánem se smířit nelenil.
KNIHA IV
I. Simplex je chytrácky poslán do Francie,
ale hned zpočátku tam nějak divně žije.
III. Simplex také jako herec vystupuje,
a nejedna panna se do něho zamiluje.
VIII.Simplex se stává potulným mastičkářem
a přitom ovšem podvodníkem a lhářem.
86
KNIHA V
I. Simplex obléká poutnickou halenu
a jde s Herzbruderem do Einsiedlenu.
IV. Simplex a Hezbruder se zase k vojsku dali,
k hrdinským činům se bohužel nedostali.
VIII.Simplex se podruhé žení,
doví se, že sedlák není.
XII.Simplex se spouští do středu země,
pozná přitom Sylfů divné plémě.
XX.Simplex z Černého lesa až do Moskvy jede,
nedobře se mu ale v Ruské zemi vede.
XXIV.Simplex ve světě radosti nenachází,
a proto zase v samotu poodchází.
KNIHA VI
IV. Simplex slyší Mamon a Marnotratnost;
oba v nemilý spor přivedla hrozná zloba.
X. Simplex, dav se k cechu žebráckému,
propadne životu tuláckému.
XVII.Simplex se plaví po Středozemním moři,
je však zajat k velikému svému hoři.
XXIII.Simplex ukončuje tento výklad o svém žití,
umíniv si až do smrti zbožným mnichem býti.
XXIV.Jam Cornelissen, holandský lodní kapitán,
na ostrov přijde, kde Simplex jediný je pán.
XXVII.Simplex lodníkům sbohem dává,
sám však na ostrově zůstává.
Překlad Jaroslav Zaorálek
2. Baroko v českých zemích (20. léta 17. stol. - 70. léta 18. stol.)
-
-
politická situace: stavovské povstání (1618 - 1620, bitva na Bílé hoře) - poraženo, r. 1627/8 —> Obnovené zřízení
zemské, rekatolizace (jezuité) => početní oslabení české inteligence emigrací, totéž postihuje i adresáty náročněji
pojaté literatury
literatura
exulantská domácí
navazuje na humanismus a reformaci předbělohorského
období, časem však odumírá
oficiální - jezuité, rekatolizace, prohabsbursky orientovaná
neoficiální --- rukopisná, lidová
87
--- pololidová
-
architektura: chrám sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze (Dientzenhoferové), autorem barokní gotiky Jan Blažej
Santini-Aichl (Zelená hora u Žďáru nad Sázavou)
sochařství: Matyáš Bernard Braun (Kuks, sochy na Karlově mostě)
malířství: Karel Škréta, Petr Jan Brandl, Jan Kupecký
hudba: Adam Michna z Otradovic, Jan Dismans Zelenka, Josef Mysliveček
2. 1. Domácí literatura
2. 1. 1. Domácí literatura oficiální
-
spjata s rekatolizací, jezuitským řádem, zúžená čtenářská základna
náboženské zaměření
agitační spisy, životopisy svatých, postily, kázání, náboženská rozjímání, náboženská lyrika (velká umělecká náročnost,
bohatý slovní výraz)
v dnešní době nový pohled na tuto literaturu – docenění
Vita B. Joannis Nepomucení (Život bl. Jana Nepomuckého)
(tisk z r. 1680)
Když z Boleslavi v hodinách večerních do Prahy se vracel, zpozoruje ho císař Václav, tehdy asi jak už
byl zahaleč, z okna vyhlížející. Tu rázem přepadají vzteklého knížete všechny ony neblahé
domněnky o králové Johanně, jeho manželce, mrzí ho, že tolikrát od blaženého Jana utržil
odmítnutí, a není již s to, by sebe ovládl. Ne tedy člověkem, nýbrž zlým démonem dýše, posílá
rychle, by Jana přivedli. A jak byl v prudkém vzkypění hněvu, nemnoha užil slov: „Slyš, kněže“,
pravil, „smrt tebe čeká; nepovíš-li mi již v té chvíli zde jak náleží zpovědi mé manželky a s čímkoliv
kdy tobě se svěřila vyznávajíc se, veta jest po tobě. Při sám Bůh, vodu budeš píti“, pravil císař,
utopení v řece tím naznačuje.
Překlad Alfons Sauer a Antonín Stříž
Felix Kadlinský (1613 - 1675) - mystická lyrika, bohatá obraznost
- v kráse přírody spatřuje boží přítomnost, bukolické náměty
Zdoroslavíček (1665) - převod německé skladby F. von Spee adaptovaný na české prostředí
PÍSEŇ MILOSTNÁ NEVĚSTY JEŽÍŠOVÉ V PODLETÍ
(…)
Kvítičko již se rozvíjí
a polehoučku rozkvětá,
již ostrý vítr pomíji,
již jest po zimě veta.
Již hojnější potůčkové
od hor se dolu zpouští,
již ustydlí pramínkové
do konce se rozpouští.
Již se pozorní lesové,
od zimy obnaženi
oblíkají v šaty nové,
nádherně přistrojeni.
Dyána, lesní bohyně,
zas nabývá své krásy,
již i její přítelkyně
dryades mění vlasy.
Bedřich Bridel (1618 - 1680) - mistrně zvládnutá mystická lyrika, sklony k úvahovosti
Co Bůh? Člověk? (1658) - rozsáhlá reflexivní skladba
88
- vyhrocuje konflikt mezi boží dokonalostí a nicotou člověka
- kontrast ty (= Bůh) x já (= člověk), naturalismus, metafory
- ukázka:
Tys propasti dno, svršek,
Já kvílení, bublání,
já nejmenší krůpějička,
tys zpěv, zvuk, pěkné varhany,
ty jsi slunce okršlek,
toužení, naříkání,
já jeho malá jiskřička,
pronikáš na všecky strany,
ty jsi květu samý květ,
tys světlem, já temností,
já jsem jen pejří polední,
já bláto, a tys čistota,
rosý´s rosa. nový´s svět,
tys milost, já tesknosti,
já pak bublinka večerní.
tys bezpečnost, a já psota.
(…)
Já mlha, mráz, kruh ledu,
Ó Bože můj, ach, co jsem?
tys radosti neskončenost,
Zdali se mně jen něco zdá?
náchylný k bídám, k pádu,
Že jsem, jsem-li? Neb co jsem?
tys pak pevná trvánlivost.
Nevím, jsem-li, čili se zdá;
Já jsem kroužek bolesti,
jsem, jsem než od samého,
ty jsi stalostálá pevnost,
jsem, Bože, jsem než od tebe,
já jsem kolo žalosti,
ne od sebe samého,
ty jsi neskončená radost.
ot tebe, jenž stvořil nebe.
Adam Michna z Otradovic (asi 1600 - 1676) - jindřichohradecký varhaník
- ovlivněný španělským a italským rokokem, autor mystickoerotických textů
Loutna česká (1653) - hudební skladba
- autor dodnes oblíbených písní na ježíškovské a mariánské téma
- lidový pohled na svět, „důvěrné“ pojetí duchovních postav
PANENSKÁ LÁSKA
(…)
Nikoliv se zavozuje,
jenž mně se oddává,
skutek moudrý provozuje,
jenž mě sobě dává!
Ó, vy šlechetní mládenci,
hledatelé kvítí,
já, Panna, k vašemu věnci
chci přístupu míti.
Já jsem ta běloučká růže,
kterou každý trhat může.
(…)
Svatoroční muzika (1661) - kancionál
PÍSEŇ ČASU MÁJOVÉHO
(…)
Travička vzchází,
Veliké zboží
zima ucházi,
toto podnoží
skřivánek se pozdvíhuje.
zem člověku ukazuje.
Slavíček spívá,
Ale pěknějí,
slunýčkoshřívá,
mnohem krásnějí
všecek se svět obnovuje.
Bůh zahradu svou maluje.
(…)
(…)
89
Nebeští ptáci,
andělští žáci,
tam velmi pěkně spívají.
Nikdy slavíček
ani stehliček
tak zde líbezně vrzají.
(…)
Česká mariánská muzika (1647) - sbírka duchovní poezie
SVATÉ LÁSKY LABYRINT
PANENSKÉ NAROZENÍ
(…)
Přešťastný den narození
Zdaliž mezi fialou
blahoslavené Panny,
skrýváš tvář svou přemilou?
radujme se bez prodlení
Má lásko, ó Kriste můj,
pošla Maria z Anny.
má lásko, ó Kriste můj!
(…)
Fialo, ach fialo,
Vitej to lilium bílé
vydej ho, ó fialo!
aneb bílou růžičkou.
Má lásko, ó Kriste můj,
Chovej, milůj roztomile
má lásko, ó Kriste můj!
tuto svou Mařenčičku.
(…)
(…)
Bohuslav Balbín (1621 - 1688)
-
jezuita vlastenecky smýšlející => pronásledován představenými
učitel, kazatel, historik (vlast + národ = hodnoty nezávislé na ideologii)
vytříbený styl, psal pouze latinsky
rozsáhlé dílo
Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (= Balbínova Obrana) (1672 - 3) traktát, vzor pro obrozence
- řečnické otázky, zvolání (emocionalita)
- reakce na ohrožení svébytnosti českého národa, jazykové vlastenectví
- kritika vrstev, které se odnárodňují, x vídeňskému dvoru
- ukázka:
(1. kapitola)
Okolnosti a příčiny vzniku tohoto textu.
(2. kapitola)
Hlavní příčinou, proč se starobylý jazyk měnil a musil měnit, je, že se do vlasti nerozvážně přijímalo
množství cizinců a přistěhovalců; píše se též o skromnosti a snášenlivosti českého lidu.
(5. kapitola)
Hromadí se mnohé jiné příčiny, které umožnily německému jazyku přístup do Čech. Slovanský
jazyk nedávno utrpěl v Čechách újmu. (…). Druhy lidí nedbajících o rodný jazyk. Láska není
nezřízená, dává-li se domácím přednost před cizinci.
(6. kapitola)
Týž důkaz dále se rozvádí. (…). Záměry pojaté ke zkáze vlasti. Podvodný důvtip politiků. Ne každé
rozmnožení důchodů je panovníkovi prospěšné. Chudoba a nedostatek mocněji pobízejí ke vzpouře
než velký nadbytek.
(9. kapitola)
90
Jak velkým doporučením pro ušlechtilé lidi je znalost co největšího počtu jazyků, dále také jak
velmi slovanský jazyk usnadňuje učení se evropským jazykům.
(11. kapitola)
Jak všechny národy pečlivě chrání a upřednostňují svůj jazyk.
(12. kapitola)
Starobylost a rozšířenost slovanského jazyka.
(15. kapitola)
Dřívější sláva slovanského jazyka plynoucí z jeho starožitné šlechty, ze zasloužilosti mocných lidí
a z vojenské proslulosti, což vše se zběžně zaznamenává.
(16. kapitola)
Změna jazyka je v každém státě čin plný nebezpečenství a zvláště v Čechách se projevuje jako
nespravedlnost. (…). Ustanovení Karla IV. Ve prospěch slovanského jazyka. Václav, král velmi
lhostejný, popudil nerozumně proti sobě jazyky národů. Velmi těžká chyba téhož krále. (…). Zázrak
jakýsi: mnoho cizích rodů v Čechách vymřelo.
(18. kapitola)
Závěr rozpravy k témuž muži nejznamenitějšímu.
Co musí očekávat ti, kdo ke zničení vlasti přispívají radou nebo podporou.
Ať se honosíš jakýmkoli jménem, ať se proslavuješči ses proslavil titulem (…), jestliže jsi slovy
a skutkem k tomu přispíval, aby chudí byli utlačováni, aby z nešťastných sedláků vysávali, ba srkali
pot a krev, aby některým se ulevilo, jiným zase přitížilo, a jestliže jsi pro dosažení přízně, vyhnutí se
panovníkovu hněvu nebo pro patolízalství, strach či odměnu mlčel, když jsi mohl mluvit
a vystupovat ve prospěchvlasti naprosto zubožené, anebo jestliže jsi to všechno přímo podporoval
úplatnýmjazykem či perem: krev ubohých lidí padne na tebe a na tvé syny! Utlačovatelům chudých
nikterak neprospívá přijímání nejsv. svátosti.
(…). Bůh ať každému odplatí podle zásluh o vlast buď dobře, nebo zle!
To je moje obžaloba. Objevuje-li se opožděně, je určitě pravdivá a nikdy nepřestane být
spravedlivou.
Ty, ó nejváženější a největší z patronů české země, Václave! Buď Vratislavem a svým Čechám
navrať svou slávu! Postav nás zase na to místo, odkud jsme vlastní zbabělostí a zločinnou nenávistí
jiných nebo podlízavostí mnohých neprávem klesli, oddáni až do konce nejvěrněji Tobě a přesvaté
víře i panovníkům! Ty ochrano a posilo našeho národa! Zanikneme-li, Tobě zanikneme! Od nových
obyvatelů bys marně očekával tu úctu, s níž Tě česká země po tolik staletí následuje a miluje. Proto
naléhavě opakujeme:
NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM I BUDOUCÍM!
Nechceš-li snad slyšet nezdárné syny, slyš a vyslyš prosící předky, kteří se přimlouvají za své
potomky a Tebe v nebi vidí! Svatý Václave, mučedníku Kristův, jediný dědici české země, oroduj za
nás!
- záměr —> 30dílnou vlastivědu Čech, uskutečněno jen z 1/3
Rozmanitosti z historie Království českého - část Bohemia docta (1679 - 1687)
Výtah z českých dějin (1677) - nacionalismus, x habsburské smýšlení
autor epigramů
navázal na něj Tomáš Pěšina z Čechorodu a Jan František Beckovský
91
Svatováclavská bible (1677 - 1715) —> povědomí o literárním jazyce vyššího stylu
-
—> purismus (jazykové brusičství) = snaha o „očistu“ jazyka, snaha čelit náporu cizích, zejména německých výrazů,
vytvářením českých ekvivalentů, často neorganicky a neodborně, ztráta povědomí o spisovnosti, 18. stol.
Václav Jan Rosa: Čechořečnost (1756) - latinsky psaná gramatika
2. 1. 2. Domácí literatura neoficiální
a) pololidová - známe její autory, ti vycházeli z lidu, tradic
Václav František Kocmánek (1607 - 1679)
- autor interludií = krátké frašky, jednoduchý děj ze selského života, obhroublá komika
Lamentatio rusticana (1644) - obsahuje tzv. selský otčenáš
- zachycuje válečné útrapy venkovských lidí
- specifická stavba skladby
Písmáci = autoři pamětí, např. milčický rychtář František Jan Vavák (1741 - 1816)
Vánoční a velikonoční hry, hry o svatých
„Hanácké zpěvohry“
Prozaické a veršované texty s didaktickým zaměřením
Kramářská píseň - suplovala zprávy, černou kroniku, zpěv + dramatizace textu, lístky s textem, obrázky, rozvleklé
vypravování s poučením
Knížky lidového čtení - témata ze středověku i z humanismu
b) lidová - neznáme její autory, anonymní, vychází z lidových tradic, ústní slovesnosti
Ústní lidová slovesnost: pověsti, pohádky, proroctví, přísloví, hádanky, písně, balady (Utonulá, Sestra travička, Osiřelo
dítě), lidové drama, lidová zpěvohra
České lidové balady, Měl tatíček, měl tři dcery (České a slovenské lidové balady)
2. 2. Exulantská literatura
Jan Amos Komenský (lat. Comenius, 1592 - 1670)
-
-
nejvýznamnější spisovatel pobělohorské emigrace
poslední biskup jednoty bratrské
* pravděpodobně v Nivnici u Uherského Brodu v českobratrské rodině, vzdělání nabyl na bratrských školách
na Moravě, dále na protestantských vysokých školách v Německu, po Bílé hoře se musel skrývat, zemřela mu
1. žena a 2 děti, zničena knihovna, celkem 3x ženat (1. žena - Magdalena, 2. žena Dorota, 3. žena - Jana), po
vydání Obnoveného zřízení zemského odešel do exilu do polského Lešna (pobyl tam 28 let), cesta do Švédska
(1641 - 1648), Anglie a Uher (1650 - 1654), r. 1656 mu v Lešně shořely rukopisy, 40 let sbíraný materiál na
slovník Thesaurus (Poklad jazyka českého), knihovna, od r. 1656 žil v Amsterodamu, návrat do vlasti mu
znemožnil vestfálský mír, pohřben v Naardenu, kde má dnes muzeum spravované ČR
Miloš Václav Kratochvíl: Život Jana Amose - biografický román
autor gigantického díla, v němž doznívá humanismus a ohlašuje se baroko
„Kdo se chce stát vzdělaným, musí si nad zlato a stříbro vážit knih.“
„Vystupuji s touhou přinésti světu buď novou pochodeň nebo alespoň nové jiskry k rozžetí nové
pochodně (…), jest vpravdě čas, abychom po všech minulých staletích doufali ve věci větší
a o větší věci se pokoušeli.“
umělecká oblast:
Listové do nebe (1619) - 5 fiktivních dopisů
- sociální tematika - vztah chudých a bohatých, které rozsuzuje Kristus
Labyrint světa a ráj srdce (1623) - alegorie, 2 části
- poutník = člověk (autor) putuje po městě = svět
- doprovází ho 2 společníci: Vševěd Všudybud = lidská zvídavost, radí nekritizovat
a spokojit se s viděným + Mámení Mámil - zkresluje vidění pomocí brýlí zvyku, které
poutníkovi nasazuje, ale poněkud křivě
- město - bludiště se hemží různými lidmi, poutník si má vybrat, čím by chtěl být, všude
však vidí jen klam a nepravost, dokonce i na hradě královské Moudrosti
92
-
poutník se uzavírá před světem ve svém nitru a v náboženském rozjímání, nachází Boha
jako zdroj pravého klidu
- kontrast, hyperbola (princip lupy), grotesknost, satira
- diferencovaný jazyk postav, psychologický prvek
- text v nové době často dramatizován (např. Ludvík Kundera: Labyrint světa a lusthauz
srdce)
- ukázka:
Kapitola XIX
Poutník stav vrchností spatřuje
Vrchností rozdílní stupňové
(1)
Přišli jsme tedy do jiné ulice, kdež po všech stranách plno vidím vyšších a nižších stolic:
na nichž sedícím „pane rychtáři, pane purgmistře, pane uředníče, pane regente, pane purkrabí,
pane kanclíři, pane místodržící, páni soudcové, milostivý králi, kníže, pane“ etc. (atd.) říkali. I dí
mi tlumočník: „Nu, tu máš ty lidi, kteří soudy a výpovědi (rozsudky) v rozepřích konajíce, zlé
trescíce, dobrých přichraňujíce, řád v světě zdržují.“ „Toť jest ovšem pěkná, a mám za to
nevyhnutedlná, v lidském pokolení věc,“ řekl jsem. „Odkud se pak takoví lidé berou?“ Odpověděl
mi: „Někteří se k tomu rodí; jiní od nich, aneb od obce vybráni bývají, tí, kteříž by za nejmoudřejší
ze všech a nejzkušenější a spravedlnosti a práv nejpovědomější uznáni byli.“ „I to pěkně,“ dím já.
(2)
Vtom mi se pohleděti udá (naskytne), a spatřím, an se někteří do stolic (do úředních
hodností)vkupují, jiní vprošují, jiní vpochlebují, jiní sami sázejí: a vida to, „Hle, hle, neřád!“ zkřikl
jsem. „I mlč, všetýčko,“ dí tlumočník, „zlým toho zaživeš(zle to odpykáš), uslyší-li.“ „A proč
nečekají,“ dím já, „až by zvoleni byli?“ Odpověděl: „Herež (nuže), oni sebe bezpochyby povědomi
jsouc, s tu práci se býti znají (vědí, že tu práci zastanou): když je za ty jiní přijímají, co tobě do
toho?“
(3)
Já tedy umlknu, a přiopravě sobě brylí, hledím pilně po nich, a uzřím věc nenadálou, že
jmenovitě řídko který z nich všecky oudy měl, každému téměř nětčeho potřebného se
nedostávalo. Někteří neměli uší, jimiž by stížnosti poddaných vyslýchati; jiní očí, jimiž by neřády
před sebou znamenati; jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu uklady čenichati; jiní jazyku,
kterýmž by za němé utištěné promlouvati; jiní rukou, kterýmiž by usudky spravedlnosti
vykonávati mohli; mnozí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli.
(4)
Kteří pak všecko to měli, viděl jsem je trápené lidi býti: nebo na ně ustavičně nabíháno,
ani pojísti, ani pospáti pokojně nemohli. Ježto ti druzí víc než odpolu zahálivý (zahálčivý) život
vedli. I řekl jsem: „Ale proč pak takovým těmto soudy a práva svěřují, kteří potřebných k tomu
oudů nemají?“ Odpověděl tlumočník, že toho není, než že se mně tak zdá. Nebo prý: Qui
nescitsimulare, nescitregnare(kdo se neumí přetvařovat, neumí vládnout): kdo jiné spravuje, musí
často neviděti, neslyšeti, nerozuměti, byť i viděl, slyšel a rozuměl. „Čemuž ty, jakožto v věcech
politických neprošlý, nerozumíš.“ „A vždyť já vidím na mou věru,“ řekl jsem, ,,že při nich toho, což
by býti mělo, není.“ „A já tobě radím,“ dí on, ,,mlč: slibujiť sic, nepřestaneš-li mudrování, octneš
se, kde by nerád. Co nevíš, že soudce poříkati k hrdlu sahá (soudce pomlouvat je hrdelní zločin)?“
Takž jsem umlkl a tiše se na všecko díval. Než nevidí mi se, co jsem na které stolici obzvlášť
spatřil, všecko vyčítati (vypočítávat): dvojího toliko dotknu.
Soudů obecních častá nespráva a křivdy
(5)
Zastavil jsem se nejpilněji při soudu senátorském, kdež jsem jména pánů soudců tato
spařil: Atheus (Neznaboh), Svárurád, Sluchosod, Stranobij, Osobolib, Zlatomíl, Darober, Nezkus,
Malověd, Nedbal, Kvapil, Ledabyl; všech pak prezident a nejvyšší sudí neb prímas pan Takchcimiť.
93
Z kterýchž jmén hned jsem se, jací tu soudové bývají, dovtipovati začal: avšak příklad se v mé
přítomnosti trefil. Sprostnost (Upřímnost) obžalována byla od Soka (odpůrce), že by v některé
dobré lidi zhaněla, lichevníkům lakomců, pijanům ožralců spílající a nevím co víc přemluvivši
(namluvivši). Svědkové vedeni byli Kleveta, Lež, Podhled (Podezření); prokurátorem ku právu byl
Pochleba z jedné strany, z druhé Darmotlach, kteréhož však Sprostnost pravila se nepotřebovati:
a tázána byvši, zná-li se k tomu, co na ni prožalování, řekla: ,,Znám, milí páni soudcové,“ a přidala,
,,teď (zde) stojím, jinák mluviti nemohu; Pán Bůh mi pomáhej!“ Tu soudcové shlukše se, sbírali
hlasy. Atheus řekl: „Takť jest sic, jak to žensko praví: ale co ona to třápati(tlachat) má? Nechámeli ji tak, pokusí se i o nás třeba hubou tlouci, přimlouvám se, ať jest ztrestána.“Svárurád řekl:
„Ovšem. Nebo kdyby to jednomu prošlo, jiní by také chtěli, aby se jim promíjelo.“Sluchosud řekl:
„Já sic nevím vlastně, jak to bylo: než poněvadž sobě Suk tu věc tak vysoce vede (pokládá za tak
důležitou), rozumím, žeť ho opravdu bolí; nechť jest ztrestána.“Stranobij řekl: „Já jsem již prvé
věděl, že ta drchta (klepna) všecko, co ví, vypleští(vyžvaní): potřebí ji hubu zacpati. „Osobolib dí:
,,Uražený jest můj dobrý přítel, mělať ho pro mne aspoň ušetřiti a ne tak špincovati(špičkovat):
hodná jest potrestání.“Zlatomíldí: „Však víte, jak se onen štědře ukázal, hoden jest zastání.“
Darober: „Tak jest, nevděční bychom byli, kdyby pře jeho zespod měla zustati(měla zůstat
nepovšimnuta).“ Nezkus dí: ,,Já podobného příkladu nevím: co zasloužila, nechť trpí.“ ,,Malověd:
,,Já tomu nerozumím, jak usoudíte, dávám své povolení.“Ledabyl: „Jakkoli, já ke všemu
přistupuji.“ Nedbal: „Pakli té pře odložiti chceme? Snad se to dále potom samo ukáže?“ Kvapil:
„Nic, za chuti (rychle) ať jest ortel!“ Pan sudí: „Ovšem: na koho se to nám třeba ohlédati? Co
právo chce míť, to se musí jíť.“ A vyvstav, učinil výpověď: ,,Poněvadž ta štěbetná žena v tak
neslušné věci se dává, že všelijak o lidi dobré se otírá, k zkrocení nevážného jejího jazyka a na
příklad jiným ať se ji 40 pokličků bez jednoho dá, ta se jí výpověď činí.“ Tu Sok s prokurátorem
a svědky poklonivše se, z spravedlivého nálezu (za spravedlivý rozsudek) poděkování učinili:
a Sprostnosti to též poručeno. Ale ona v pláč a spínání rukou se vydala. Protož, že práva neuctila
(právu neprokázala čest, tj. nepoděkovala za rozsudek), přiostřiti (naložiti s ní ostřeji) ji rozkázali,
a pochytíc k kázni (k potrestání) vedli. Kterouž ji stalou křivdu já vida a zdržeti se nemoha, zkřikl
jsem hlasem: „Ach jestliže takoví všecko v světě soudové bývají, pomoziž mi, Bože všemohoucí,
ať já ani soudcem nejsem, ani se s žádným nesoudím!“ „,I mlč, ztřeštěnce,“ řekl, vlože mi na usta
pěst, tlumočník: ,,přísahámť, že se téhož, ne horšího-li něčeho domluvíš.“ A aj, Sok s Pochlebou
svědky proti mně obváděti začnou: a já to znamenaje a lekna se, nevím, jak jsem odtud, sotva
ducha popadaje, vyletěl.
Prokurátorů převrácenost
(6)
Když pak sobě tu před tou soudnicí (soudním domem) vydychuji a oči protírám, vidím
mnohé s rozepří k soudu přicházeti, an každému ihned prokurátoři (Darmotlach, Pochleba,
Křivoved, Právotah a jiní) vstříc běžíc, ku posloužení se ofěžovali(nabízeli se), ne jakou kdo má při
nejprve, než jaký vaček, nahlédajíce. Každý pak svůj zákon (čehož jsem mezi teology nebyl spatřil)
při sobě pilně nosil a do něho tytýž(opakovaně)nahlédal. Na nichž na některých exemplářích
nápis jsem viděl: Žravá hryzení zemská; na některých zase: Dravá šizení zemská. Ale se již více na
to hleděti nechtělo, šel jsem vzdychaje odtud.
Kšaft (= závěť) umírající matky, Jednoty bratrské (1548)
- víra, že dědicem myšlenek jednoty bratrské se stane celý národ
Odkaz národu českému
Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již
dokonalém s tebou se loučení. Nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž
mi byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím: příkladem některých bohatých
měšťanů římských i králů pomezných: kteříž umírajíce, dědicem věcí svých obec římskou, vládu
94
okršlku (ve významu okrsku) zemského umírající, kšafty svými nařizovali, Věřímť i já Bohu, že po
přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase
navrátí, ó lide český! A pro tuto naději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích
svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovávala: nýbrž i v čem koli dobrém skrze
práci synů mých a požehnání boží rozhojnění jsem přijala, to všecko tobě zcela odkazuji
a oddávám, a zejména:
Zejména napřed milost k pravdě boží čisté, kterouž nám před jinými národy prvé službou
mistra Jana Husa našeho ukazovati začal Pán. (…).
Páté, odevzdávám také tobě a synům tvým snažnost v pulérování, vyčišťování a vzdělání
milého našeho a milostného otcovského jazyka: (…)
Ale což více mluviti? Přestati mi přijde a rozžehnati se s tebou, vlasti milá! Ale jakž pak?
Tak, jako Jákob patriarcha, na smrtelné posteli své žehnaje se s syny svými, dával jim požehnání:
jako i Mojžíš, odcházeje od lidu svého. Z jejichž úst já vezmouc slova, tobě, národe český, na
rozžehnanou požehnání vyhlašuji od Hospodina Boha tvého: Aby ty přece byl a zůstával
ratolestí rostoucí, ratolestí rostoucí podle studnic, ratolestí rostoucí nad zed. Ačkoli hořkostí
naplnili tebe a stříleli na tebe, v tajné nenávisti měvše tě střelci: zůstaniž však v síle lučiště tvé
a zsilte se ramena rukou tvých. (…).
Požehnání mé silnější při tobě buď nad požehnání předků mých až ke končinám pahrbků
věčných.
Kancionál (1659) - sbírka české duchovní lyriky
O poezii české (1620) - teoretický spis, uvažuje o zavedení časomíry
- pedagogická oblast - nedozírný význam z celoevropského hlediska, česky i latinsky
- základní pedagogické principy:
možnost vzdělání pro každého
učit s porozuměním
výchova = celoživotní vědomý proces
Didactica magna (1657) - teorie vyučování, návod ke zřizování školy
- 4 stupně vzdělání:
1. mateřská škola
2. národní (obecná) škola
3. latinská škola
4. univerzita
Informatorium školy mateřské (1630) - předškolní výchova
- klade důraz na estetickou výchovu dítěte
Janua linguarum reserata (1631) - jazyková učebnice
Orbis pictus (1657) - jazyková učebnice s ilustracemi
pansofické spisy - úsilí —> vševědné (pansofické) encyklopedie shrnující veškeré lidské poznání
Všeobecná porada o nápravě lidských věcí (1644 - 1670) - nedokončený 7dílný spis
- základní myšlenka, že umění a věda mají člověka povznášet a vést ho k harmonickému životu
v míru
KLASICISMUS
Klasicismus v Evropě (17. stol.)
-
—> ve Francii za vlády Ludvíka XIV., utužení feudalismu, —> absolutismu, nejvyšší autoritou ne Bůh, ale panovník,
který dává státu řád (Ludvík XIV: „Stát jsem já.“)
-
rysy:
1. racionalismus (filosof R. Descartes: „Myslím, tedy jsem.“)
2. kritériem krásy pravdivost, střídmost, uměřenost
3. zájem o antiku - studium antických uměleckých pravidel, antika - závazným uměleckým vzorem
=> přísná nápodoba
95
4. řád - je třeba podrobit se normám
5. přísné druhové a žánrové rozdělení literatury (Aristoteles: Poetika)
=> žánry
vyšší - tragédie, epos, óda
- hlavním hrdinou šlechtic (ušlechtilý, mocný, mravný)
nižší - komedie, humoristické a satirické žánry, bajky
- hlavním hrdinou měšťan (přízemní zájmy, směšné klopocení,
obchod, podnikání)
hranice žánrů jsou nepřekročitelné (Nicolas Boileau [nykola bualó]: Umění básnické)
-
klasicistní umění: 1. fáze = klasicismus (architektura: Versailles, zahradní architektura - „francouzský park“, hudba:
Franz Joseph Haydn, Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven), 2. fáze = empír - sloh období Napoleonovy
vlády, zdobnější než klasicismus (užité umění), termín novoklasicismus pro umění let 1800 - 1830 (sochařství: Antonio
Canova, Jacques Louis David)
-
klasicistní tragédie
 užití alexandrinu (= 12-13slabičný rýmovaný verš, v češtině verš s jambickým rázem)
 přísná pravidla: jednota místa (1 místo), času (24 hodin), děje (žádné odbočky)
 často náměty z antiky
 konflikt ušlechtilých hrdinů volících mezi ctí, povinností, mravními normami a láskou, vášní
a osobním štěstím
Pierre Corneille [pjér kornej] (1606 - 1684) - zakladatel klasicistního dramatu
Cid [sid] (1637) - hrdinský středověký námět
- don Rodrigo mstí urážku svého otce soubojem s otcem milované Ximény [chimény],
zabije jej, vyznamenává se v boji s Maury
- Xiména, ač Rodriga stále miluje, musí žádat pomstu za otcovu smrt => souboj, Cid
zvítězí, po roce si může Ximénu vzít
- hluboké psychologické boje mezi povinností a osobním štěstím, vítězí povinnost, hrdiny
ušlechtilí hrdinové z vyšších kruhů
- není dodrženo pravidlo 3 jednot, smírný konec => sporně přijato, velké diskuse
- ukázka:
Dějství I, výstup 6(…)
Don Rodrigo (Cid):
Ó, jaký boj mám podstoupit!
Mé cti se zpečeťuje má láska vší svou váhou:
Mám pomstít rodiče – a ztratit nad vše drahou.
Můj otec má můj meč, má milenka můj cit.
Mám buď žít beze cti, buď zradit svoji lásku.
Co vydat volbou v sázku?
Jsi, běda, bez východu z obou stran,
ty moje sudbo stinná!
Mám potupný čin nechat neztrestán?
Mám za něj ztrestat otce Ximenina?
(…)
Je líp dát život na pospas.
Jsem dlužen milence i otci stejně díků.
Mstou vzbudím její hněv a záští v okamžiku.
Nemstěním jeho zlost a pohrdání zas.
Tím budu nevěren své naději a spáse
(uhodí na svůj meč)
- tím nehoden jí zase.
96
Mé bědy rostou napravováním,
ó, jaká sudba stinná!
Když třeba, zemřu, šťasten aspoň tím,
že neurazím citu Ximenina.
A zemřít bez vyrovnání?
Chtít smrti, která je mé slávě na úhonu?
Snést, aby Španělsko mi vytklo po tom skonu,
že zle jsem obhájil čest rodu se zbraní?
Dbát lásky, ztracené již stejně pro mou duši,
jak sama v zmatku tuší?
Nuž, nedávejme se už ničím svést!
Má sudba je vždy stinná.
Vpřed meči, zachraňme si aspoň čest,
když nám již mizí láska Ximenina.
Můj slabý duch se klamal, žel!
Víc nežli milence jsem vázán otci díkem.
Ať zemřu žalostí, ať v boji s protivníkem
odevzdám čistou krev, jak jsem ji obdržel.
Mám věru výčitky pro tolik nedbalosti.
Vpřed, k pomstě bez milosti!
Ach, rdím se hanbou nad svým váháním.
Byť jsi, má sudbo, stinná,
když byl dnes jako otec zraněn na cti jím,
pak ztrestám jeho – otce Ximenina.
Dějství IV, výstup I
Ximena:
(…)
Ach, ano, vzchopme se a vraťme se k své zlobě!
Mám pro strach o něho se zpronevěřit sobě?
Je lidem veleben a mne to blaží, žel!
Má čest se ztišila, hlas povinnosti zmdlel.
Má lásko, umlkni a nech svůj hněv plát dále!
Mně, byť zmoh Maury dnes, je vrahem otce stále.
Čerň šatů, z které čtu svůj úděl neblahý,
je prvním ovocem té mužné odvahy,
a byť ho všude dnes má každý za hrdinu,
mně vše tu mluví jen o jeho krutém činu.
Vy, které křísíte mou zlobu bez zloby,
vy šláře, závoje a chmurné ozdoby,
do kterých oděl mě ten první triumf jeho,
podpořte boj mé cti s mou láskou, podpořte ho!
A kdyby zmáhala má vášeň moji ctnost,
připomínejte mi mou smutnou povinnost,
stíhejte, přes věhlas, tu ruku bez váhání.
Překlad Svatopluk Kadlec
Jean Racine [žán rasin] (1639 - 1699) - dodržuje přesně pravidla žánru
Faidra (1677) - patetická klasicistní tragédie
- o zhoubné vášni ženy athénského vládce Thésea Faidry k nevlastnímu synovi a o důsledcích jejích činů
97
-
klasicistní komedie
 vychází z komedií Menandrových, Plautových a Terentiových
 —> ustálené lidské typy (lakomý měšťan, rozmařilý šlechtic, …) => —> charakterová komedie
Molière (vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin [žán-batist poklén]) (1622 - 1673)
-
herec a režisér kočovné společnosti, dostal se na královský dvůr
kritika dobových nešvarů církve a dvorské šlechty => konflikty
Tartuffe [tartyf] (1664) - hra odhalující svatouškovství a pokrytectví
- x církvi a donašečskému systému jejích institucí
Lakomec (1668) - —> typ chamtivého měšťáka Harpagona
- Harpagon terorizuje i vlastní rodinu
- hybatelem obratu chytrý sluha Čipera
- vychází z Plautovy Komedie o hrnci
- ukázka:
Dějství IV, výstup 7
Harpagon: (už ze zahrady je ho slyšet, jak křičí) Chyťte zloděje!
(Vběhne prostovlasý.) Chyťte zloděje! Chyťte zloděje! Chyťte vraha! Stráž! Panebože na nebi! Je po
mně! Zabili mě! Podřezali mě! Ukradli mi moje peníze! Kdo to mohl být? Kam se propad? Kde se
skrývá? Kam se vrtnout, abych ho našel? Kam běžet? Kam neběžet? Není tamhle? Nebo tady? Kdo
je to? Stůj! Vrať mi mé peníze, padouchu!
(Popadne sám sebe za ruku.) Fuj, to jsem já. Jsem z toho celý tumpachový: už nevím, kdo jsem, ani
co dělám. Ach, peníze, penízky, vy moji zlatí drahouškové! Vzali mi vás! Jste pryč, a pryč je má
opora, má útěcha, má radost! Pro mne je všemu konec! Nemám už, co bych na tomto světě
pohledával! Bez vás nemohu žít! To je hotová věc, prostě nemohu! Umírám, jsem nebožtík, jsem
pod drnem. Copak se nenajde někdo, kdo by mě vzkřísil? Kdo by mi vrátil mé drahé peníze nebo
aspoň mi řekl, kdo mi je vzal? Cože? Říkal jste něco? Nic. Nikdo ani muk!
Překlad E. A. Saudek
Zdravý nemocný, Don Juan, Misantrop
Jean de La Fontaine [žán de lafonten] (1621 - 1685): Bajky
Srovnání slohů










BAROKO
2. pol. 16. – pol. 18. století
vznik v Itálii
z franc. baroque = nepravidelný, z port. barocco =
perla s kazem
období válek  motivy nicoty, bezmoci,
naturalistická konkrétnost, zvýraznění tématu
smrti
odklon od racionálního a kritického myšlení
k vlastnímu nitru  expresivita, dynamičnost,
dramatičnost
protiklad duše a těla = svár a dvojznačnost 
zásada kontrastu
duchovní a mystický charakter umění
monumentalita, patos, nadsázka, zdobnost
subjektivní individualismus (člověk a jeho nitro)
vyhovuje církvi










98
KLASICISMUS
2. pol. 17. – 18. století (vznikl za vlády Ludvíka
XIV.)
vznik ve Francii
z lat. classicus = vynikající, vzorový, dokonalý
vcelku klidný vývoj absolutistického státu
racionalismus, rozumová kázeň a střídmost, cit
rozumu podřízen
symetrie, harmonie, klidná, až chladná
pravidelnost
krása je v pravdě a v obrazu přírody
uměřenost ve výrazu, tvůrčí kázeň, pevně
stanovená estetická pravidla, vzor v antice
podřízenost soukromých cílů zájmům veřejnosti
(člověk ve vztahu ke společnosti)
vyhovuje šlechtě
OSVÍCENSTVÍ
Osvícenství v Evropě (18. stol.)
- —> ve Francii v 18. stol., projevuje se ve filosofii, politice, literatuře, …
- rysy:
1. důraz na lidský rozum (vzdělání činí člověka lepším, brání manipulaci s ním)
2. optimismus vyplývající z víry, že věci je možno poznat rozumem
3. důvěra ve společenský pokrok
4. humanita
5. společenská kritičnost (x církvi, x absolutismu, x společenským špičkám, …)
6. osvícenec je schopen obsáhnout filosofii, literaturu, vědu, politiku
7. myšlenky se šířily prostřednictvím divadla, publicistiky, v literárních salonech
1. Francie
-
—> encyklopedisté = okruh vzdělanců vydávajících 17svazkovou Encyklopedii (1751 - 1772), která měla shrnout
veškeré poznatky (např. D. Diderot, J. d´Alambert atd.)
Denis Diderot (1713 - 1784): Jeptiška (1760 - 1782) - román útočící na praxi v klášterech
Ještě jsem vám neřekla, že jsem se setkala s otcem a s matkou, že jsem úpěnlivě prosila, aby se
nade mnou slitovali a že zůstali neoblomní. Abbé Blin s doktorským diplomem ze Sorbonny měl při
obřadu kázání a biskup d´Alep mi oblékl roucho. Ten obřad nikdy nebývá veselý; toho dne byl snad
nejsmutnější. Přestože se jeptišky kolem mě shlukly a podpíraly mě, podlomily se mi aspoň
dvacetkrát nohy, div jsem nepadla na oltářní stupně. Nic jsem neslyšela, nic neviděla, byla jsem
jako tělo bez duše; vedle mě a já šla; dávaly mi otázky, odpovídaly za mě. Konečně ten hrozný
obřad skončil; všichni odešli a já zůstala uprostřed stáda, k němuž mě připojili. Mé družky mě
obklopily; objímaly mě a volaly jedna přes druhou: „Jen pohleďte, sestro, jak je hezká! Jak vynikla
v černém závoji její bílá pleť!(…).“
Výňatek ze záznamů
Podle Diderota měla znít odpověď sestra Zuzany takto: Vážený pane, děkuji vám za vaši
laskavost; ale ničeho už není třeba, je se mnou konec. Zanedlouho stanu před milostným Bohem;
a tam si na vás vzpomenu. Radí se tu, mají-li mi potřetí pouštět žilou; ať dělají, co chtějí. Sbohem,
drahý pane. Doufám, že na onom světě budu šťastnější; setkáme se tam. (…).
Tak končí příběh nešťastné sestry Zuzany Saulierové, zvané v této knize a korespondenci
Simoninová. Škoda, že její vzpomínky nebyly dopsány, mohla to být zajímavá četba. Koneckonců
markýz de Croismare vděčí proradnosti svých přátel za to, že mu dali příležitost zachránit
nešťastnou dívku, a to tak šlechetně, soucitně a prostě, jak je hodno jen jeho: jeho úloha v této
korespondenci není z nejméně dojemných celého románu.
Bude nám asi vyčteno, že jsme nelidsky uspíšili konec sestry Zuzany, ale bylo to nutné, neboť ze
zámku Lasson jsme dostali upozornění, že se tam zařizuje byt pro slečnu de Croismare, kterou
chtěl otec vzít z kláštera, kde byla od smrti své matky; (…).
Překlad Věra Smetanová
Voltaire [voltér] (vlastním jménem François-Marie Arouet [fransua-marí arue], 1694 - 1778)
-
filosof, autor filosofických spisů
zajímavé životní osudy, šíření osvícenských idejí po Evropě
Candide neboli Optimismus [kandyd] (1759) - proslulý satiricko-filosofický román
- Candide cestuje se svými přáteli po světě a zažívá různá dobrodružství, na další
dobrodružství postavy vzpomínají retrospektivně
- Candide nakonec dochází k tomu, že světové zlo je možno překonat činorodou prací
99
-
filosof Panglos ztělesňuje falešný optimismus, říká, že tento svět je nejlepší možný,
román je polemika s tímto názorem
- Martin představuje bezvýchodný pesimismus
- ukázka:
I. Jak Candida vychovali na krásném zámku a jak ho odtud vyhodili.
Ve Vesfálsku, na zámku pana barona Thunder-ten-Tronckha žil mladík, kterého příroda
obdařila neobyčejně jemnými mravy. Jeho duševní hodnoty mu bylo možno vyčíst z obličeje:
myslel prostince, své názory vykládal bez oklik – mám takový dojel, že právě pro ty vlastnosti mu
začali říkat Candide. (…).
„Je dokázáno,“ říkával /Panglos/, „že nic na světě nemůže být uspořádáno jinak, než tak,
jak to uspořádáno je. A jelikož všecko bylo stvořeno za nějakým účelem, musí mít všechno účel ten
nejlepší. Jen si všimněte: nosy byly zřejmě stvořeny tak, abychom na nich mohli nosit brýle. A hle,
zde je důvod, proč máme brýle. Nohy jsou dole zahnuté proto, abychom na nich mohli nosit boty.
Proto máme boty. Kamení bylo stvořeno proto, abychom je otesávali a stavěli z něho zámky.
A jelikož největší baron v kraji musí nejlíp bydlet, má náš milostpán nejhezčí zámek. Vepři byli
stvořeni k tomu, abychom je jedli. Jíme tedy vepřové celý rok. Z toho vyvozuji, že lidé, kteří razili
názor: Všecko je dobré, neřekli nic jiného než hloupost, poněvadž měli prohlašovat, že všecko na
světě je nejlepší.“ (…).
XVIII. Co všechno viděli v Eldorádu.
(…) Candide byl rád viděl soudní dvůr. Odpovědi mu, že tady nic takového nemají, protože
se lidí nesoudí. Zeptal se, zda tu mají kriminály. Odpověděli mu, že ne. Ale nejvíc ho překvapil
a nejvíc se mu líbil palác věd a v něm dva tisíce kroků dlouhá galérie plná matematických
a fyzikálních nástrojů. Chodili celé odpoledne a prošli jenom asi tisícinu města. Pak je zavedli ke
králi.
Candide se posadil mezi krále, svého sluhu a mnoho dam. Nikdy se nepoměl lépe a nikdy nebyl na
tak duchaplné večeři, jaká byla večeře u Jeho Veličensta. Kakambo vykládal Candidovi královské
šprýmy, a třebaže byly přeloženy, neztratily nikdy svůj vtip. To Candida velmi udivovalo. Ne méně
než ostatní věci. (…).
XX. Co zažil Candide s Martinem na moři.
(…). „Ještě nikdy jsem neviděl /řekl Martin/ město, které by si nepřálo vidět na hromadě město
sousední, nebo rodinu, která by neměla zálusk na krk jiné rodiny. Všude mají slabí v žaludky silné.
Ale hrbí se před nimi a mocní s nimi zacházejí jako se stádem, jehož vlna a maso je na prodej.
Z jednoho konce Evropy na druhý se honí regimenty vrahů. Je jich na miliony a ukázněně vraždí
a plení, aby si vydělali na živobytí, poněvadž nemají počestnější řemeslo. Nebo lidé ve městech.
Řeklo by se: Radují se z míru, kvete tam umění – ale lidi za tím sžírá zášť, starosti a takový neklid,
jaký nevznikne ani v městě obleženém pohromami. (…).“
XXII. Co se přihodilo Candidovi a Martinovi ve Francii.
Candide se v Bordeaux dlouho nezdržel. Potřeboval jen prodat několik oblázků z Eldoráda
a zakoupit pohodlný kočárek pro dva, poněvadž se už bez filozofa Martina nemohl nikterak obejít.
Ale velmi ho mrzelo, že se musel rozloučit s rudou ovcí. Dal ji na akademii věd v Bordeaux a ta
navrhla jako námět pro cenu za onen rok práci: Proč je vlna této ovce rudá. Cenu dostal jeden
severský učenec, poněvadž dokázal pomocí A plus B minus C děleno Z, že ovce musí být rudá a že
chcípne na ovčí neštovice.
Všichni cestující, s nimiž se Candide sešel v hostincích, říkali:
„Jedeme do Paříže.“ (…).
100
Ale sotva si našel hospodu, lehce onemocněl. Patrně z únavy. Protože však měl na prstě veliký
diamant a mezi zavazadly náramně těžkou skříňku, hned tu byli bez poznání dva lékaři, několik
důvěrných přátel, kteří se od něho nehnuli, a dvě jeptišky, které mu vařily polévky.
„Tak si vzpomínám,“ řekl Martin, „jak jsem onemocněl, když jsem byl v Paříži poprvé. Ale
tenkrát jsem neměl ani přátele, ani jeptišky, ani lékaře – neměl jsem totiž ani vindru. Nicméně
jsem se uzdravil.“ (…).
„/Spisovatel/ má znát lidské srdce a má ho nechat mluvit (…). Má dokonale ovládat jazyk, mluvit
čistě a správně, rýmovaně, a rým nemá být nikdy na újmu smyslu. Kdokoli nezachovává tato
pravidla, může napsat jednu nebo dvě tragédie. Tleská se jim, ale autor se nikdy nemůže vřadit
mezi dobré spisovatele. Dobrých tragédií je velmi málo. Některé jsou jen idylky s dobře napsanými
a dobře rýmovanými dialogy. Některé jsou uspávací politická mudrování nebo odporné
rozvláčnosti, jiné zase sny potřeštěnců. Mají barbarský sloh, nedokončené věty a autor mluví
neustále k bohům, protože nedovede mluvit k lidem. Jsou tam falešné mravní názory a otřepané
fráze.“ (…)
XXX. Závěr
(…). „ Pracujme a nechme mudrování,“ řekl Martin. „To je jediný prostředek, jak učinit život
trochu snesitelný.“
A celá malá společnost se jala plnit tento chvályhodný záměr.
Každý se pustil do toho, nač stačil, a malá zemička začala hodně vynášet. Pravda, Kunhuta byla
velmi ošklivá, ale naučila se znamenitě dělat cukrovinky. Paquetta vyšívala, stařena se starala
o prádlo. Všichni kromě bratra Bonifáce uměli nějakou užitečnou práci. Leč bratr Bonifác se za čas
stal truhlářem a dokonce pořádným člověkem.
A Panglos říkal Candidovi: „Tento nejlepší svět ze všech možných světů tvoří události, jež spolu
navzájem souvisí, neboť venkoncem vzato, kdyby vás nebyli vyhodili z jednoho překrásného zámku
a nenakopali vás do zadku, protože jste miloval Kunhutu, kdyby vás nebyla dostala do drápů
inkvizice, kdybyste neprošel pěšky celou Ameriku, kdybyste byl nenapíchl barona z Eldoráda,
nepochutnával byste si zde na citronech a pistáciích naložených v cukru.“
„To jste řekl velmi dobře,“ odpovídal Candide, „nicméně musíme obdělávat svou zahradu.“
Překlad Radovan Krátký
Charles-Louis de Montesquieu [šárl-lui de monteskjé] (1689 - 1775)
Perské listy (1721) - satirický román zesměšňující povrchnost života vyšší francouzské společnosti
2.
Anglie
Daniel Defoe [denjel dyfou] (1660 - 1731) - anglický žurnalista, spisovatel, politický myslitel
Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (1719)
Jonathan Swift [džoneten svift] (1667 - 1745)
Gulliverovy cesty [galivr] (1726) - fiktivní cestopis kapitána Gullivera, prvky fantasy
- Gulliver navštěvuje zvláštní národy, studuje jejich zvyky a mravy
- kritika anglické společnosti
- navazuje na utopická díla
- ukázka:
(1) Díl III, kapitola IX. Spisovatel se vrací do Maldonady. Plaví se do království luggnagského. Pošlou
pro něho ode dvora. Jak byl přijat v slyšení. Králova veliká mírnost k poddaným.
(…). Protože jsem byl cizinec, postarali se o to, aby byla /podlaha/ umetena, takže mi prach tolik
nevadil. Byla to však vzácná přízeň a dostává se jí toliko nejurozenějším osobám, když požádají
o slyšení. Když má ten, kdo se uchází o slyšení, mocné nepřátele u dvora, bývá dokonce podlaha
101
schválně posypána prachem. Viděl jsem velmože, který měl tak ucpaná ústa, že když dolezl až
k trůnu, nevypravil ze sebe ani slova. Proti tomu není pomoci. Kdo je přijat v slyšení, dopustil by se
hrdelního zločinu, kdyby se před jeho Veličenstvem vyplivl nebo si utřel ústa. Je arci zaveden ještě
jiný zvyk, který naprosto neschvaluji. Když se králi zachce odpravit nějakého šlechtice mírně
a nenásilně, dá posypat podlahu jakýmsi hnědým práškem smrtonosného složení, a kdo ten prášek
slízne, za čtyřiadvacet hodin je jistě po něm. Ale abych nekřivdil velké dobrotivosti panovníka
a jeho péči o život poddaných (a bylo by si jen přáti, aby ho v tom evropští mocnáři následovali),
nutno k jeho cti uvésti, že po každé takové popravě přísně nařídí, aby se otrávená část podlahy
dobře umyla; když to sloužící opomenou, vystavují se nebezpečí, že upadnou u krále v nemilost.
Sám jsem slyšel, jak kázal zmrskat jednoho panoše, který měl hned po popravě dát umýt podlahu,
ale svévolně to opominul; následkem té nedbalosti byl při slyšení otráven malý slibný velmož,
ačkoliv král tehdy proti jeho životu nic neobmýšlel. Ale ten dobrý panovník myl tak milostiv, že
odpustil panoši mrskání, když slíbil, že to už po druhé bez výslovného rozkazu neučiní.
(2)
Díl IV, kapitola VIII. Spisovatel vypráví o některých zvláštnostech Jahuů. Veliké ctnosti
Hvajninimů. Jak vychovávají a cvičí svou mládež. Jejich valný sněm.
(…). Střídmost, přičinlivost, pohyb a čistota se ukládá stejně přísně za úkol mládeži obojího
pohlaví. Můj pán pokládal za ohavnost, že kromě několika málo věcí z domácího hospodářství
poskytujeme ženským jinačí vzdělání než mužským. Tím, jak správně podotkl, jedna polovina
našich domorodců se nehodí k ničemu jinému než přivádět na svět děti. A že svěřujeme své děti
takovým neužitečným tvorům, je prý ještě větší známkou zvířecí tuposti.
(3) Hvajninimové pěstují u mládeže sílu, rychlost a otužilost. Učí ji běhat o závod strmě s kopce, do
kopce po hrubé kamenité půdě. Když se zapotí, kážou jim skočit střemhlav do rybníka nebo do
řeky. Čtyřikrát za rok se schází mládež určitého kraje, aby ukázala své pokroky v běhu a skoku
a v jiných projevech síly a hbitosti. Vítěz je odměněn písní, složenou na jeho počest. O těch
slavnostech vyženou čeledíni na pole stádo Jahuů s nákladem sena, ovsa a mléka na hostinu
Hvajninimů; hned potom zaženou ten dobytek zpátky, aby nekazil shromážděným chuť.
Překlad Aloys Skoumal
3.
Itálie
Carlo Goldoni (1707 - 1793) - —> hry vycházející z commedie dell´arte
commedia dell´arte = druh lidového, ale profesionálního divadla
- vznikla v Itálii v 2. polovině 16. stol.
- založená na improvizaci podle nastíněného obsahu
- masky, komické výstupy
- ustálené typy postav, jež představovaly různé společenské vrstvy a v karikatuře
různé lidské vlastnosti (harlekýn, kolombína, doktor, Pantalone, Capitano, …)
- kočovné soubory jezdily po celé Evropě, velký ohlas měly ve Francii
- zanikla v polovině 18. stol., žije v cirkuse, pantomimě, …
- texty písemně zafixoval
Sluha dvou pánů (1746)
Poprask na laguně (1762)
4.
Německo
Gotthold Ephraim Lessing (1779 - 1781)
- —> měšťanské drama = drama realisticky zachycující osud jedince v širším společenském kontextu
Mína z Barnhelmu (1767)
102
5.
Rusko
Ivan Andrejevič Krylov (1769 - 1844)
Bajky (1788 - 1834) - kritika individuálních vlastností i ruské absolutistické moci
DVA SUDY
Dva vinné sudy spadly s vozu.
V prvním je víno,
v druhém nic než vzduch.
Ten první kutálí se bez lomozu,
ten druhý o to víc
hřmotí a rachotí, až lidem slábne sluch,
a mračna prachu víří.
Chodci se v strachu krčí pod arkýři,
prchají slečny,
utíká houf kluků.
Tak prázdný sud natropil plno hluku.
Plný byl tichý – ale užitečný.
Překlad Hana Vrbová
Srovnání slohů









KLASICISMUS
17. století
umělecký směr
navazuje na antiku
rozumová kázeň
cit podřízen rozumu a povinnosti
krása je v pravdě a obrazu přírody
umění se přizpůsobuje absolutistickému státu
(poměrně jednotná opora absolut. státu)
loajální vůči církvi
vyhovuje šlechtě









OSVÍCENSTVÍ
18. století
myšlenkový proud
navazuje na renesanci (rozvíjí tradice
racionalismu, optimismu)
důvěra v „osvícený“ rozum
svoboda myšlení a rovnost
poznaná pravda
umění míří proti feudálně absolut. státu
kritický vůči církvi
vyhovuje měšťanstvu
PREROMANTISMUS
Preromantismus (sentimentalismus) v Evropě (18. stol.)
- —> v polovině 18. století v Anglii jako reakce na klasicismus
- znaky:
1. zdůraznění citu pro lidský život, základ morálky, x chladnému rozumu => zobrazování ideálního
světa a prostředí lišícího se od současnosti => inspirace dávnověkem, exotickými prostředími,
kulisou příroda, svět neporušený civilizací
2. smysl pro vznešenost, původnost, starobylost, lidovou kulturu, mytologii => sběratelství lidové
slovesnosti
3. míšení žánrů, do popředí se dostávají dříve podceňované žánry - povídky, román, cestopis,
romance, balada
4. záliba v antických autorech, hlavně řeckých
5. obliba některých motivů, které přešly do romantismu (postavy mnicha, poustevníka, vězně,
poutníka, noční scenérie, měsíc apod.)
6. preromantický básník se často stylizuje do postoje barda = mluvčího lidu
7. literární mystifikace
103
1.
Anglie - kolébka preromantismu
Laurence Sterne [lorens stern] (1713 - 1768)
Život a názory blahoslaveného pana Tristama Shandyho (1759 - 1767) - román
cit chápán jako prostředek k lepšímu porozumění sobě i světu
skutečnost ukázána jako nejednoznačná
vnitřní svět vypravěče, příběh prokládán kontakty se čtenáři a odbočkami na základě asociací
považováno za předchůdce moderní prózy 20. století
-
2.
sběr staré a lidové poezie
—> literárních mystifikací (James Macpherson - Básně Ossianovy (1765), vydávány za dílo keltského barda ze 3. st.)
Francie
Jean-Jacques Rousseau [žan-žak rusó] (1712 - 1778) - filosof, myslitel, pedagog
-
samouk, v 16 letech odešel z rodné Ženevy, 30 let žil z podpory mecenášů a z psaní článků, dožil se uznání
a velkého ohlasu
-
názor, že člověk je v podstatě dobrý, pokud jej nezkazí civilizace (=> společenská
nerovnost, války, touha po penězích)
- otázka, jak vychovávat mravného člověka
O smlouvě společenské (1762)
Zbývá náboženství člověka neboli křesťanství, nikoli křesťanství dnešní, nýbrž křesťanství
evangelické, které se od něho úplně liší. V tomto svatém, vznešeném, opravdovém náboženství se
všichni lidé, děti téhož Boha, považují za bratry; (…).
Emil čili O výchově (1762) - pedagogický román
(1) Stanovme si za nepopiratelnou zásadu, že první popudy přirozenosti jsou vždy správné:
v lidském srdci není zkaženost od prvopočátku; (…).
Vytvořili jsme bytost činnou a myslící: zbývá nám ještě, abychom člověka dovršili, vytvořit
bytost milující a cítící, tj. zdokonalit rozum citem.
(…). Emil nemá rád svár a hádky, a to nejen mezi lidmi, nýbrž dokonce ani mezi zvířaty. (…). Ta
touha po míru je výsledkem jeho výchovy, která nikdy nepodněcovala jeho samolibost
a přeceňování jeho vlastní osoby a tak ho odvrátila od toho, aby hledal zábavu v nadvládě nebo
v cizím neštěstí. Emil trpí, když vidí trpět; to je cit přirozený. (…).
Chceme-li vytvořit přirozeného člověka, nemusíme z něho proto udělat divocha a zahnat ho do
hloubi lesů; stačí jen, kdy tento člověk uzavřený ve společenském víru, nedá se do něho strhnout
ani vášněmi, ani cizím míněním; když vidí svýma vlastníma očima, když cítí svým srdcem a když se
nedá ovládnout jinou autoritou než vlastním rozumem.
(2) Člověče, nehledej již původce zla; vždyť jsi jím ty sám. Není jiného zla, než to, které ty konáš
nebo které ty trpíš – a obojí pochází od tebe. (…). Mluv pravdu a konej dobro; důležité pro člověka
je, aby plnil své pozemské povinnosti, a pro sebe pracujeme právě tehdy, když na sebe
zapomínáme.
Julie neboli Nová Héloisa (1761) - sentimentální román v dopisech
- příběh lásky mezi šlechtičnou Julií a jejím domácím učitelem Saint-Preuxem, jíž brání
nerovný původ obou lidí
- důležitou roli hraje příroda
- smírný konec
- vývoj jednotlivých postav a jejich zrání k ideální ctnosti
- typ hrdinky přechází do romantické literatury
- ukázka:
104
(1) Opravdová láska je svazek ze všech nejčistší.
(…) to ona nás chrání před pokušenímí a působí, že kromě té jediné osoby neznamená jedno
pohlaví pro druhé vůbec nic.
(…) Opravdová láska, vždy skromná, nedomáhá se projevů přízně odvážně, nýbrž plaše si je ukrádá
(…).
(2) Pravá odvaha má více stálosti a méně uchvátanosti;
(…) slušný člověk ji nosí všude s sebou: v boji s nepřítelem, ve společenském kroužku, když se
zastává nepřítomných a pravdy, ve svém loži, kdy se brání útokům bolesti a smrti. Duševní síla (…)
nezáleží v tom, aby se člověk bil, nýbrž v tom, ay se ničeho nebál.
(3) Nejde-li však o to, abychom byli Catonem (…), přece má každý z nás milovat vlast, být
bezúhonný a statečný a držet slovo i za cenu svého života. Soukromé ctnosti jsou často tím
vznešenější, že neusilují o lidské uznání, nýbrž jedině o dobré vědomí vlastní, a vědomí, že jednal
správně, znamená pro takového člověka víc než chvála celého světa. (…) nikdo nemůže být šťasten,
netěší-li se vlastní sebeúctě.
(4) Opravdová láska má stejně jako ctnost tu výhodu, že nás odškodňuje za vše, co jí obětujeme,
a že se člověk jaksi těší i z odříkání, jež si ukládá, právě pro vědomí, co znamená a jakými motivy je
k němu veden.
(5) Není jen v zájmů manželů, nýbrž ve společném zájmu všech lidí, aby čistota manželství nebyla
porušena. (…). Veřejnost je jakousi ručitelkou úmluvy, vykonané v její přítomnosti; a lze říci, že čest
bezúhonné ženy je pod zvláštní ochranou všech slušných lidí. Kdokoli se odváží svésti takovou
ženu, hřeší předně proto, že ji svedl k hříchu, a protože sdílíme každou vinu, jejíž jsme příčinou; a
hřeší dále přímo on sám, neboť porušuje posvátný a veřejný manželský slib, bez něhož nemůže nic
setrvat v zákonitém řádu lidských věcí.
(6) Mrzí tě žít a říkáš: „Život je zlo.“ Dříve nebo později se utěšíš a budeš říkat: „Život je dobro.“ To
bude blíže pravdě, ačkoli tvé uvažování nebude o nic lepší, protože nic nebude změněno vyjma
tebe. Změň se tedy již dnes; a protože všechno to zlo pochází ze špatného rozpoložení tvé duše,
ukroť své nezřízené touhy a nezapaluj svůj dům proto, aby sis ušetřil námahu s jeho uspořádáním.
(7) „Bohatství nečiní člověka bohatým,“ praví Román o Růži. Bohatství člověka není v jeho
truhlicích, ale v tom, jak svého majetku užívá: (…).
Vyznání (1782) - posmrtně vydaná autobiografie
- četné úvahy
- důraz na zodpovědný vztah k vlasti
Abych své postavy umístil do rámce, který by jim vyhovoval, zkoumal jsem postupně všechna
nejkrásnější místa, která jsem na svých cestách kdy viděl. (…). /řece však jsem potřeboval jezero,
a tak jsem si nakonec vybral to, okolo něhož mé srdce nikdy nepřestalo bloudit. Rozhodl jsem se
pro onu část jezera (Ženevského), kam již dávno má přání umístila mé sídlo ve smyšleném štěstí,
které jediné mi osud popřál. Usídlil jsem své mladé schovanky ve Vevey. (…). Nejprve jsem zachytil
na papír několik roztroušených dopisů (…).
Překlad Eva Hirschová a Jan Skála
3.
Německo
Johann Gottfried Herder (1744 - 1803) - filosof, spisovatel, literární vědec
Myšlenky k filosofii dějin lidstva (1784 - 1803)
názor, že vývoj lidstva spěje k humanitě
jednotlivé národy se střídají ve vedoucí roli v dějinném procesu, předpokládal, že budoucnost patří
Slovanům
105
-
silně posílil naše národní sebevědomí, —> obrození
Sturm und Drang (bouře a vzdor) - hnutí —> v poslední 1/3 18. stol. v Německu
- odmítání společenských konvencí
- posuzování tvůrčí svobody pro umělce
- typický hrdina utrpí tragickou porážku
Johann Wolfgang Goethe [géte] (1749 - 1837) - umělec, myslitel, přírodovědec, politik
* v měšťanské rodině, vystudoval práva, krátce advokátem
většinu života prožil ve Výmaru, ministrem na dvoře vévody
podněty z cesty do Itálie
vztah k Čechám
Utrpení mladého Werthera (1774) - sentimentální román v dopisech
- dílo vyvolalo společenskou senzaci
- neopětovaná láska citlivého muže k dívce Lottě končí sebevraždou
- —> Bildungsroman (= výchovný román, v němž na osudech hlavních hrdinů zachycují autoři vývoj a zrání lidské
osobnosti, hledající smysl existence)
Faust (1. díl 1808, 2. díl 1832) - dvoudílná filosofická tragédie, drama ve verších
- kompozičně složité dílo, myšlenkově velmi hluboké, námět ze starší lit. tradice
- dr. Faust je člověk toužící po vědění, hledá smysl života a neváhá se upsat ďáblu
Mefistofelovi, pohybuje se mezi dobrem a zlem
- Mefistofeles mu plní každé přání, Faust okusí vše, co život nabízí, poznává lásku
(Markétka, Helena) a dospívá k poznání, že smyslem života je práce pro druhé => Faust
dochází spasení
- dílo inspirovalo mnoho dalších autorů k zpracování faustovského námětu, —> i loutkové
hry
- ukázka:
Díl I
Faust: (…)
Kdybych se lenochem kdy za pecí měl státi,
v tu chvíli, libo-li, mě sraz!
Když obelžeš mě lichotkami,
bych sebou sám byl spokojen,
když tvoje rozkoše mě zmámí –
to poslední buď pro mne den!
Toť sázka má.
Mefistofeles:
Já přijímám.
Faust:
A ještě druhou ruku dám!
Když okamžik mě zvábí ke slovu:
Jsi tolik krásný! prodli jen –
pak jsi mě sevři do okovů,
ó, pak chci rád být utracen!
Pak nechať umíráčkem zvoní,
čas tvé služby dobíhá,
stůj orloj, rafije se skloní,
to uplynula doba má!
(…)
Und Schlagauf Schlag!
Werd´ zum Augenblickesagen:
Verweiledoch! dubist so schön!
Dannmagstdumich in Fesselnschlagen,
dannwillichgernzu Grunde gehen!
DannmagdieTodtenglocke schallen,
dann bist du deines Dienstesfrei,
die Uhr magstehn, der Zeigerfallen,
es seit die Zeit mic hvorbei!
106
Mefistofeles Faustovi navrátí mládí se všemi radostmi. Láska k měšťanské dívce Markétce a její
tragické vyvrcholení je základním obsahem prvního dílu.
Ve druhém dílu je Faust pokoušen mocí, vysokým postavením (je favoritem na císařském dvoře)
a znovu láskou – k nejkrásnější ženě starověku Heleně, kterou si vyprosí z podsvětí. Mefistofeles
se ho však marně snaží odvést od touhy uskutečnit prospěšné činy.
Díl II, dějství 3
Faust:
Věz jedno: ze srdce to musí jít.
A tvoje hruď-li touhou přetéká,
pak ptej se, rozhlížej –
Helena:
- kdo stejně plá.
Faust:
Duch nezří zpět, o zítřku sotva ví;
nám v přítomnosti jenHelena:
- je blaženství.
Faust:
Zisk, jmění, poklad, záruka v ní jsou.
A čím že se to stvrdí?
Helena:
Rukou mou.
(…)
Helena:
Jsem zcela blízko, byť tak vzdálena.
Jsem tu! jsem tady, šeptám nadšena.
Faust:
Já sotva dýši; vázne, chví se hlas.
Je to jak sen a zmizel kraj i čas.
Helena:
Byť vše už znám, jsem znovu zrozena,
cizímu věrna, v tebe předena.
Faust:
Hloubáním neruš nejmocnější den!
Žít, to je povinnost; byť chvilce jen.
Také tento vztah končí tragicky (smrtí Heleny i jejich syna), přesto přináší Faustovi nové poznání
krásy a zušlechťuje ho v dalším konání. Závěrečným dominantním místem textu je Faustův
monolog, který reaguje na císařovu nabídku, že si může za svou pomoc přát cokoliv.
107
Díl II, dějství 5
Faust:
Močál se táhne pod horstvem
a zamořuje, čeho dosaženo.
Zlých výparů smět zbavit zem,
pak teprv je mé dílo dovršeno!
Chci milionů mnoho usídliti,
ne v bezpečném, leč volném, činném žití.
Zelená úroda… Jak v domovině,
člověk i zvěř se ciť tam na novině,
až usadí se těsně za hrází,
již zástup, směle sdružen, vyhází.
Zde uvnitř bude krajina jak ráj.
Nechť příboj burácí až na sám kraj:
jak chtěl by, mlsný, násilně se přelít,
sbratřené přijdou obce otvor scelit.
Ba tímto smyslem proniknout chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak si hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den.
A takto, nebezpečím obepjat,
hoch, muž a kmet zde bude bojovat.
To hemžení bych zřít chtěl rád,
na volné hroudě s volným lidem stát.
Okamžik směl bych osloviti:
jsi tolik krásný, prodli jen!
Nemůže ohlas mého živobytí
být věky věků přehlušen. Té strmé slasti předtuchu teď mám
a nejvyšší svou chvíli prožívám.
Všimněte si, že závěr úryvku je opakováním veršů ze smlouvy s Mefistofelem. Andělé se však
pouštějí do zápasu o Faustovu duši – a vyhrávají. Předchozí monolog i následující text (ve kterém
promlouvá zástup nebešťanů) vyjadřuje, proč byl Faust spasen.
(…)
kdož k činům se vzchopí,
těch uchovat stopy to proud váš vznítí,
jenž zvolna jde vpřed!
Překlad Otokar Fischer a Jiří Hájek
-—> balady
Friedrich Schiller [fridrich šiler] (1759 - 1808) - básník, dramatik, Goethův přítel
-—> poezii, vznešenost myšlenek a ideálů (Óda na radost)
Loupežnící (1781) - drama
- protest x tyranii vlády nad lidem i x osobnímu bezpráví
108
-
konflikt mezi dvěma bratry (Franz a Karel Moorovi), Karel se krutě mstí za křivdy, které
na něm spáchal bratr Franz
- ukázka:
(1)
Dějství I, výstup 1
Franz: (se za ním se smíchem dívá) Utěš se, starochu, nikdy už ho nepřivineš k hrudi, ta cesta je mu
zatarasena jak peklu cesta do nebes. – Byl ti vyrván z objetí, dříve než jsi tušil, že bys tomu dovedl
dát souhlas. – To bych byl ubohý břídil, kdybych nedokázal ani odtrhnout syna od otcova srdce,
třebaže ho k němu váží pouta ze železa. – Obelhal jsem tě magickým kruhem prokletí, a přes něj
on nepřeskočí. – Mnoho štěstí, Franzi! Mazánek je pryč. – Už svítá. Jen pozor, ty kousky papíru
všechny sebrat, jak snadno by poznali můj rukopis! (sbírá roztrhané kusy psaní) – A zármutek brzy
sprovodí i starocha ze světa – a jí musím toho Karla vyrvat ze srdce, i kdyby ji to mělo půl života
stát. Mám plné právo horšit se na přírodu, a na mou čest, že se s ním vytasím. – Proč jsem
z mateřského lůna nevylezl já první? Proč ne já sám? Proč na mne příroda vložila takové břímě
ošklivosti? (…).
(2)
Dějství II, výstup 3
Moor: Ruce pryč! Nikdo ať se ho ani nedotkne! – (páterovi, tase svůj kord) Pohleďte, pane pátere!
Zde jich stojí devětasedmdesát a já jsem jejich hejtman. Nikdo z nich neumí látat na povel
a komando a nikdo z nich neumí tancovat podle muziky kanonů, a venku jich stojí sedmnáct set,
kteří zešedivěli ve vojenské službě – ale teď poslyšte! Tak mluví Moor, hejtman paličů: Je pravda,
zabil jsem říšského hraběte, zapálil jsem a vydrancoval dominikánský kostel, vhodil jsem smolnice
do vašeho bigotního města a shodil prachárnu na hlavy dobrých křesťanů – ale to ještě není
všechno. Udělal jsem toho ještě víc. (vztáhne pravou ruku) Pohleďte na tyto čtyři drahocenné
prsteny, které zdobí mou ruku – jděte a vyřiďte bod za bodem pánům od soudu, kteří rozhodují
o životě a smrti, co uvidíte a uslyšíte. – Tento rubín jsem stáhl s prstu ministra, kterého jsem skolil
na honu k nohám jeho knížete. Patolízalstvím se vyšvihl z luzy až k místu prvního knížecího milce,
pád soupeřův byl podnoží jeho povýšení – slzy sirotků ho vyzvedly. Tento diamant jsem stáhl
finančnímu radovi, který prodával hodnosti a úřady těm, kdo je nejvíc nabízeli, a truchlící vlastence
vyhazoval ze dveří. – Tento achát nosím na počest kněžoura, jako jste vy, kterého jsem zardousil
vlastní rukou, když se na kazatelně rozplakal, že prý inkvizice upadá. – Mohl bych vám vypravovati
ještě víc historek o svých prstenech, kdyby mi nebylo líto už těch několika slov, které jsem s vámi
promarnil. (…).
(3) Dějství V, výstup 2
Loupežník Moor: Byl jsem blázen, který se domníval, že svět učiní krásnějším ohavnostmi a že
zákony udrží tím, že je ruší. Říkal jsem tomu pomsta a právo. – Osoboval jsem si, věčná
Prozřetelnosti, právo vybrušovat zuby tvého meče a napravovat tvou nespravedlnost – ale –
ó prázdné dětinství – teď tu stojím na konci strašlivého života. (…). Ale přece mi ještě něco zbylo,
čím mohu zase usmířit uražené zákony, čím uzdravím pohaněný řád. Považuje oběti – oběti, která
celému lidstvu dokáže jeho neporušitelná majestát – tou obětí jsem já sám. Já sám za něj musím
dát život. (…). Vzpomínám si na chuďasa, s kterým jsem cestou mluvil; je to nádeník a má jedenáct
dětí. – Vypsali tisíc dukátů tomu, kdo prý vydá velkého loupežníka Moora soudu živého. – Tomu
člověku mohu pomoci. (Odchází)
Překlad Otokar Fischer a Jiří Hájek
Úklady a láska (1784) - měšťanská tragédie
- láska hudebníkovy dcery a syna šlechtice naráží na odpor a intriky
- mravně čistí hrdinové, kteří nemohou obstát v pokryteckém světě
Valdštejn (1798) - monumentální dramatická trilogie z českých dějin
109