docčíslo 2 / 2014 - Muzeum Mariánská Týnice
download 
Stížnost Transkript
číslo 2 / 2014 - Muzeum Mariánská Týnice
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska číslo 2 / 2014 / ročník XXIV STÁLÁ EXPOZICE Historie Mariánské Týnice a mariánský kult - nejnovější archeologické nálezy - Santiniho stavba barokního objektu - osudy po zrušení kláštera - obnova a rekonstrukce na přelomu 20. a 21. století - mariánské poutní místo (sochy, obrazy) Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska Kultura a vzdělanost severního Plzeňska: - veduty a vyobrazení sídel - kaple jako liturgický prostor - školní třída - galerie světců - oratoř a liturgické předměty - umělecké vybavení prostředí společenských elit 19. století Národopis severního Plzeňska: - lidové zvyky - náves s kaplí a včelařství - selská jizba a komora - stodola - kovárna - slévárna litiny Města, spolky a řemesla severního Plzeňska: - řemeslnické dílny a obchody - kuchyně 30.– 40. let 20. století - hostinec Kostel Zvěstování Panny Marie: - rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou VÝSTAVY PETR BRANDL - restaurované obrazy - Zavraždění sv. Václava, Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory (kostel Zvěstování P. Marie - časově neomezeno) ÚTĚKY DO KRAJINY Václav Malina / obrazy 25. 6. – 20. 7. 2014 Stanislav Hanzík / sochy Galina / pastely 25. 6. – 28. 9. 2014 LETNÍ POETICKÉ SETKÁNÍ Jan Eckert / obrazy a keramika 23. 7. -–7. 9. 2014 PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA 10. 9. – 2. 11. 2014 DALŠÍ AKCE HUDBA BAROKA Barocco sempre giovane 16. 8. 2014 (18,00–21,30 hodin) ROZLOUČENÍ S PRÁZDNINAMI divadelní představení „Princezna kopřivka” (soubor Kornatice) 31. 8. 2014 od 14 hodin MARIÁNSKÁ POUŤ 7. 9. 2014 ADRESA Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1 331 41 pošta Kralovice Telefon a fax: 373 396 410 373 397 393 E-mail:[email protected] VÁŽENÍ ČTENÁŘI druhé, letní číslo vlastivědného sborníku Vám nabízí mimo jiné také ohlédnutí za akcemi, které se v letošní sezoně konaly v Mariánské Týnici. Připomíná dvanáctý ročník Májového dne uměleckých řemesel a divadla, podobně jako novu akci, pojmenovanou Noc v muzeu, během níž odehráli divadlení ochotníci pro veřejnost několik nastudovaných her. Vozům značky Trabant ještě neodzvonilo! Alespoň tak to vypadalo 8. června na parkovišti před Mariánskou Týnicí. Se svými naleštěnými auty se sem totiž sjeli motorističtí nadšenci této značky. Ti, kteří nedávno v televizi sledovali seriál o putování českých a polských dobrodruhů napříč Afrikou nebo Jižní Amerikou, si mohli tyto stroje, mimo dalšími jinými, prohlédnout doslova na dotek vlastní ruky. Výstavní sezona pokračovala v muzeu představením nejnovějších výtvarných i užitých děl studentů Střední školy v Horní Bříze, nazvaných Keramické inspirace II. Útěky do krajiny, obrazy a pastely plzeňského malíře, pedagoga a do nedávna také ředitele Galerie města Plzně, Václava Maliny, zaplnily prostor refektáře na sklonku měsíce června. Jsou určeny všem, kteří chtějí vidět přírodní motivy a scenerie v jejich barevných rozmanitostech, často redukovaných do ploch a struktur nebo do plošných segmentů. Své životní jubileum připomene návštěvníkům Jan Eckert výstavou obrazů a keramických plastik. Prostor kostela Zvěstování Panně Marii patří během letních měsíců - a také září, sochám a objektům Stanislava Hanzíka, stejně jako pastelům Galiny. K této výstavě se vztahuje i následný, obsáhlý text Vladimíra Karfíka. Muzeum, podobně jako další instituce, připomene výstavou (září –říjen) také smutné výroční první světové války, do níž bylo mobilizování mezi roky 1914–1918 na 60 milionů vojáků . Pro milovníky moderních komunikačních systémů máme zprávu, že kulturní pozvánky zveřejňujeme také na facebooku. Užijte si léta, Vaše redakce! OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 000 kusů knih, z nichž většina je určena k zapůjčení domů, zbytek k prezenčnímu studiu v muzeu. Třetina svazků je regionál2 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV ního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin. Pokud chcete mít jistotu, můžete se předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991. K dispozici je také veřejně přístupný internet. UDÁLOSTI OBRAZEM 1, 2) Dvanáctý ročník Májového dne uměleckých řemesel a divadla v Mariánské Týnici se letos konal 24. května 2014 opět za velkého zájmu veřejnosti. 3, 4) Noc v muzeu s divadelním programem souboru Tyl z Čisté proběhla dne 7. června 2014, o den později měly zastávku na parkovišti u barokního areálu vozy značky Trabant a Wartburg s početnými fandy těchto strojů i jejich příznivci. 5) Výstavu obrazů, pojmenovanou Útěky do krajiny zahájil plzeňský malíř, pedagog, kurátor a do nedávna také ředitel Galerie města Plzně, Václav Malina 6) V kostele nanebevzetí Panny Marie byla první červencový den otevřena výstava soch Stanislava Hanzíka a pastelů Galiny. Vystoupil na ní s recitací také herec Činohry Národního divadla v Praze Alois Švehlík. 3 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV ZPRÁVY O NOVÝCH KNIHÁCH n Radovan Lovčí Dějiny pivovarnictví na Kralovicku, Plasku a Manětínsku V Čisté na Rakovnicku vyšlo v roce 2013 druhé upravené vydání knihy "Pivovarnictví a pivovary na Kralovicku, Plasku a Manětínsku." Autorem a zároveň nakladatelem díla o 144 stranách je spisovatel Jaroslav Sklenář, který od 90. let minulého století publikoval vícero spisů o regionální historii bývalého politického okresu kralovického, případně k dějinám Čisté a Čistecka, jež bylo kdysi jeho součástí. Publikace, doplněná řadou zdařilých černobílých kreseb z pera Ladislava Drchala a dalších vyobrazení (včetně dobových), přináší obecný nástin dějin českého pivovarnictví, osvětluje celou škálu specifických a běžnému čtenáři neznámých pojmů spojených s touto oblastí a především mapuje pivovarnickou činnost v jednotlivých městech a vsích někdejšího kralovického okresu. Ta byla kdysi velmi rozsáhlá. Vzdor rozličným omezením fungovaly malé pivovary i v dnes poměrně malých obcích, jejichž obyvatelé o této skutečnosti možná ani netuší. Autor při své práci studoval jak četné archivní prameny, tak i rozmanitou vlastivědnou literaturu. Kniha přináší množství nejrůznějších zajímavostí a pro bližší zájemce je jistě vítaným příspěvkem k regionálním dějinám. Kromě vypsání pivovarnických poměrů nastiňuje též historii 4 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV Titul publikace konkrétního místa, vesnice či města s lokálním pivovarem. Nutno ovšem říci, že ne vždy zcela vyváženě (Kralovice mají např. v publikaci zmapovány dokonce i jednotlivé hospody, jiné obce však nikoli). Sklenářovým prostřednictvím se dozvídáme také o řadě významných staveb, včetně hradů a zámků, které se nalézaly na výše řečeném území a které již nestojí nebo z nich zbyly jen ruiny. Mimochodem obálku knihy zdobí obrázek pivovaru plaského, který byl nedávno kompletně zrekonstruován. V jeho prostorách se pozvolna rodí pobočka Národního technického muzea, která bude zacílena především na sféru architektury. Je přitom zají- mavé, že pivovar podle Jaroslava Sklenáře vyráběl za doby prvorepublikové ČSR mimo jiné pivo značky „Republikán“. Tehdy jej dosud vlastnila šlechtická rodina MetternichůWinneburgů. Výroba místního pivního moku se má po dlouhé přestávce do zrekonstruovaného pivovaru znovu navrátit. Originální plaská značka ovšem v 21. století dostala jiné pojmenování – „Metternich“. Inu, doby se mění a s nimi i marketingové strategie. Regionální literatury nebývá nikdy přehršel a každý knižní příspěvek je cenný. Ne vždy ale díla amatérských historiků taktéž respektují zavedená pravidla odborné publicistické práce. V knize bychom například marně hledali impresum s informacemi, komu náleží autorská práva dobových vyobrazení (tyto údaje by však stačilo uvést alespoň do tiráže). Autor také zřejmě na mnoha místech cituje z jiných publikací a možná i z dobových listin, jak ukazují časté přechody z archaičtějších verzí českého jazyka do soudobé češtiny. Případné citace nicméně nejsou viditelně odděleny od zbylého textu (uvozovkami, kurzívou či alespoň jiným typem písma), takže není poznat, kde končí a kde začíná text samotného autora knihy - a rovněž to, odkud byly příslušné citace doslovně převzaty. V závěru díla jsou navíc pomíchány prameny s literaturou, bibliografické citace použitých publikací jsou jen parciální a nepřesně jsou uvedeny i názvy archivů. U profesionálního historika s akademickým vzděláním by šlo o velice závažný prohřešek proti standardům publikační práce. U amatérského vlastivědného badatele lze takovou věc pochopit a omluvit. Nejde však o záležitost, jíž by nebylo možné při troše dobré vůle v budoucích vydáních opravit a dát do pořádku. Příspěvek k dějinám klášterů na Plzeňsku gionu. Autor zaměřil svoji pozornost především na Kladruby, Plasy a Chotěšov, přičemž prostřední uvedený klášter nedílně souvisí také s dějinami severního Plzeňska. Úvod knihy je věnován obecnému popsání situace v českých zemích, poté následují kapitoly o dějinách rušení jednotlivých klášterních institucí. Ač jsem se zprvu obával, že půjde o dílo ryze vědecké, které sotva zaujme i běžného čtenáře, výsledek Krčkovy práce mne příjemně překvapil. Autor sice přesně cituje použité prameny i literaturu a každou kapitolu doplňuje mnoha poznámkami, nicméně text je poměrně čtivý a atraktivní též pro laika, který není histori- Plzeňský historik Jakub Krček uveřejnil v roce 2013 pod hlavičkou Západočeské univerzity v Plzni publikaci s názvem „Rušení klášterů na Plzeňsku. Kladruby, Plasy a Chotěšov v době josefínských reforem“. Dílo se na bezmála dvou stech stranách textu zabývá kontroverzním obdobím vlády císaře Josefa II., za něhož došlo ke zrušení desítek českých a moravských klášterů, které nesloužily tzv. veřejně prospěšné činnosti. Jedná se o téma obsáhlé a podnes ne zcela zmapované, a to ani v měřítku dnešního plzeňského re5 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV Titul publikace kem-profesionálem. Čtenář se v publikaci dozví bližší okolnosti, které provázely konec příslušné klášterní instituce. Pozná její vnitřní sociální strukturu i majetkové poměry (pro Plasy je především zajímavý fakt, že místní klášter byl se svým majetkem nejbohatším zrušeným klášterem v Čechách!). Obeznámí se též s osudy bývalých řeholníků v době po nuceném odchodu z kláštera, s jejich následným finančním zabezpečením i snahami o pozdější obnovu klášterních komunit v době pojosefinské. Konkrétně na Plasku o danou věc vehementně, leč bez úspěchu usiloval poslední klášterní opat Celestin Werner. Jeho osudy provázela řada nečekaných zvratů. Roku 1781, čtyři roky před zrušením kláštera a dva 6 roky po svém nástupu do funkce, se málem stal obětí vraždy. Na jeho tajně plánované otravě se podílel mimo jiné kralovický farář Petrasch. K dokonání skutku však nedošlo, neboť byl předem odhalen. Z nejrůznějších plánů opata Wernera a jeho spolubratří na další rozvoj kláštera, který nebyl nikdy plně stavebně dokončen, nezbylo téměř nic. Majestátní budova a s ní spojené rozsáhlé majetky v Plasích i řadě jiných obcí propadly Josefovým dekretem z 24. 9. 1785 státu. Celestin Werner, který stále cítil zodpovědnost za jemu dříve svěřený úkol, za vlády Josefových nástupců opakovaně usiloval o obnovu plaského kláštera. Na místo původních cisterciáků sem z jeho iniciativy měli přijít francouzští trapisté (reformovaná odnož cisterciáckého řádu). Josefův synovec a český král František (v letech 1792–1835) se zprvu vyjádřil příznivě, z obnovy ale nakonec sešlo a nikdy se neuskutečnila. Zklamaný Werner dožil zbytek svého života v nedalekých Nebřezinech, zaopatřen zde slušnou státní roční penzí o výši 1460 zlatých (řeholní komunitu v Plasích poněkud nečekaně obnovil až v roce 2010 řád oblátů, ne však v prostorách kláštera patřícího nyní státu, nýbrž v moderní budově místní fary. Krčkovu knihu, již doprovází množství tabulek, grafů i různých vyobrazení, lze bez ostychu doporučit všem čtenářům, kteří se blíže zajímají o dějiny Plzeňska, či speciálně Plas a okolí. Její čtení pro ně jistě nebude ztraceným časem… VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV K VÝROČÍ NAROZENÍ PREZIDENTA EDVARDA BENEŠE n Hana Tupá V Kožlanech, v den narození druhého prezidenta ČSR Edvarda Beneše, se konalo 28. května 2014 slavnostní shromáždění. Setkání se uskutečnilo za přítomnosti předsedy senátu PČR Milana Štěcha, místopředsedy ústavně právního výboru senátu PČR Miroslava Nenutila, náměstka hejtmana Plzeňského kraje Ivo Grünera, PhDr. Ireny Bukačové, ředitelky muzea v Mariánské Týnici dále jednatelky Leteckého historického klubu gen. Jana R. Irvinga Ivety Irvingové, prvního místostarosty města Slaný Jaroslava Hložka, starostů okolních obcí, zástupců Slavnostní akt v Kožlanech. 7 Obce sokolské Plzeň, Svazu bojovníků za svobodu, ČSNS a dalších hostů. Slavnostní projev přednesl Mgr. Vladimír Přibyl, starosta města Kožlany, který v následných řádcích přetiskujeme: „Vážený pane předsedo senátu, dámy a pánové, vážení hosté, před 130 lety se v našem městě narodil významný český politik Dr. Edvard Beneš. Narodil se v rodině, kde pracovitost a úcta k základním lidským hodnotám nebyla jen prázdnou frází. Tyto základní charakteristické vlastnosti si s sebou přinesl i do vysoké politiky. Svojí nesmírnou pílí, obětavostí, politickým a diplomatickým nadáním a vírou v principy demokracie se stal Edvard Beneš v roce 1918 jedním z pilířů našeho nově vzniklého samostatného státu. Celý svůj život věnoval rozvoji československého státu a jeho zařazení mezi vyspělé demokracie tehdejší Evropy. Po boku T. G. Masaryka, Rastislava Štefánika a dalších významných politiků se zařadil mezi největší osobnosti našich novodobých dějin. Masaryk moc dobře věděl, co říká, když prohlásil, že bez Beneše bychom neměli republiku. Jeho zásluhy ocenili naši zákonodárci i v roce 2004, kdy schválili zákon č. 292/2004 Sb. ve znění „Edvard Beneš se zasloužil o stát“. Naše město je hrdé na to, že prezident Dr. Edvard Beneš se narodil VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV zde v Kožlanech. Svému rodákovi jsme z veřejné sbírky v roce 2008 postavili tento důstojný pomník a v našem městě najdete mnoho dalších míst, která jsou spjata s životem a prací Edvarda Beneše. Píle, pracovitost a zdravá ctižádost pomohly obyčejnému vesnickému chlapci k dosažení cílů nejvyšších. Přeji si, aby právě pracovitost a víra v demokratické principy se staly vzorem pro budoucí generace. V tom vidím jeden z odkazů našeho slavného rodáka.“ POHLED NA DÍLO SOCHAŘE STANISLAVA HANZÍKA n Vladimír Karfík Nad sochařskou tvorbou Stanislava Hanzíka mne nejčastěji napadá slovo paměť, neboť především dramata doby v ní našla trvalý otisk. Soudobé děje vyjadřuje sice v symbolech, přiléhají však k životním a životným obsahům, a ty jsou sepjaty s poselstvím předhistorických Vozataj, 1961–2012. 8 a historických mýtů. Odehrává se tu dvojí efekt: staré mýty vracejí Hanzíkovy plastiky k dnešku, odkazem k nim pak dnešek vytrhují z žitého času a umisťují ho do odvěkého řádu věcí. V mýtu umění vždy nacházelo klíč k pochopení stálosti modelů chování, k výkladu světa, v něm je i záruka vědomí a trvalosti lidské kultury. Mýtus dává nahlédat dnešek jako součást dějinného poselství. Hanzíkova tvorba je proto tak soudržná, že její osu vlastně tvoří mýtické postavy, na jejichž pojetí, modelaci je však na první pohled zřetelné, jak silně jsou spjaty s dramaty dneška. Zanedlouho tomu bude půlstoletí, kdy na výstavě Stanislava Hanzíka v pražské Nové síni jsme poprvé mohli vidět ucelený soubor plastik a v něm už zřetelný základní nerv i tvar celého budoucího sochařova díla. Na začátku Hanzíkovy kosmogonie stojí Velký rapsód, potulný tlumočník epických básní, prostředník mezi bohy a básníkem; skrze něho promlouvá božská síla. Už odtud byla čitelná sochařova velká témata: Stařec a dítě, v něm snadno rozpoznatelný biblický Prorok Simeón s ma- VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV Pohled do instalace výstavy Stanislava Hanzíka v Mariánské Týnici. lým Kristem v náruči, v němž spat- sy, který prochází třináctou komnařen očekávaný Spasitel. Proti němu, tou, Parida jako oscilaci mezi pólem vlastně vedle něho dramatické torzo lásky a povinností v boji, Ikara, jeho matky s dítětem, monumentální vzlet i pád, pak obecně lidské symbosymbol Mateřství. Figurou mladíka s ly Poutníka a Dobrého pastýře, pohledem upřeným do budoucnosti chlapce, který nese beránka. se sochař přihlašuje k řecké tradici U těchto dvou plastik sluší se pozaKurodů. K téže tradici poukazuje stavit. Aluze k řecké, biblické a předVelké torzo ženského těla, vlastně historické mytologii vůbec nejsou i Mateřství, patří k ní i torzo Arach- v díle Stanislava Hanzíka jediné, né, hold opovážlivosti umění, které snad ani ne určující. V době dramaza cenu života soupeřilo s bohy. tických společenských dějů, jež se Torzo Gorgóny, medúzy, obávané pří- dotýkají existence národa, nabývají šery tak děsivé, že pohledem na ni na významu látky, jež si přisvojila člověk zkamení, je ohlasem hrůzy domácí tradice. Hanzíkovi heraldičtí moderní války, k ní se později sochař lvi, vznikají v rozhraní 60. a 70., let vrací torzem krásné Danaë, jež a stávají se velkým sochařovým s Diem počala Persea, který pak Me- tématem; obsahové poselství Prokládúzu zabil, aby uchránil matku tého lva z roku 1969 nepotřebuje Danaë. K největším dramatům patří výkladu. Stejně tři lvi karolinské Zápas Hérakla s hadem, což je kašny mají aktuální podtext: ve svém jenom jedno z mnoha hrdinových vzepětí připomínají plameny s hořící vítězství nad sérií překážek. Mohl lidskou oběťí. Poutník je zobrazen bych uvádět dál, Ezopa, Diomeda, v dvojí tradici: misijní vojtěchovské vítěze od Marathonu, Oranta z Cano- a romantické, spjaté s životním 9 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV a básnickým dramatem Máchovým. Dramatický nerv je Hanzíkovu dílu vlastní od samého počátku. Neheroizující vyjádření tématu práce v rané plastice Svářeče přinesla mu první mezinárodní úspěch v pařížské soutěži. V pařížském atelieru se zrodilo další z jeho celoživotních témat, jímž je dialog - první řada komorních dialogů vznikala tam a teprve později dostaly monumentalizující podobu v kameni. S dialogy souvisí portrétní tvorba, i ta je vlastně vyjádřením dramatu, a nejenom podobami českých herců. Za dramatickou modelací je v portrétech vždy skryto jedinečné vnitřní drama; ono mu dává obsah i podobu, obé vždy neopakovatelné. Životní dílo Stanislava Hanzíka vzniká v nejuzším kontaktu s chodem dějin, nepřekvapí nás, když jeho stopy často nacházíme v místech mýtických i dějinných. Vždyť jednou z plastik, vlastně dvěma, jednak chlapcem s beránkem, jednak plasti- kou Krista, dotýká se v rotundě na Řípu symbolicky nejstaršího českého mýtu. Kašna s třemi lvy stojí před historickou budovou Karlovy univerzity. Na Starých zámeckých schodech s výhledem na město postava zpívajícího barda, na roudnickém náměstí svatý Vojtěch - Poutník, v atriu budovy Sněmu českých stavů opět lev, symbol státnosti, v těsném sousedství Národního divadla v zahradě Voršilek velký pískovcový dialog starce a dívky, podobenství moudrosti a krásy. U litoměřického hradu Poutník máchovský. Není to náhoda. Chci tu ještě připomenout Šachovou hru: postavení figur je otevřené, jako je Hanzíkovo dílo otevřené světu. Velká hra, teatrum mundi, jako kdyby čekalo na další tah. Výběr ze sochařského díla Stanislava Hanzíka je vystaveno společně s pastely Galiny v kostele Zvěstování P. Marii v Mariánské Týnici do 28. září 2014. EVANGELICKÝ KOSTEL V KRALOVICÍCH n Pavel Tersch Založení sboru v Kralovicích Dne 1. května 1922 se konala v Mladoticích schůze všech stávajících kazatelských stanic, která dala základ nového farního sboru Českobratrské církve evangelické. Přítomno bylo 26 delegátů z kazatelských stanic v Čisté, Dolní Bělé, Hvozdu, Kožlanech a Plasech. Poradu zahájil vikář Karel Machotka bohoslužbami, které se konaly v ka10 tolické mariánské kapli, vystavěné podle návrhu slavného Jana Blažeje Santiniho- Aichla. Vlastní porada se konala v místnosti místního hotelu br. Štěpánka. Jednání bylo bratrské a bylo provázeno velkým zájmem a nadšením. Bylo usneseno založit pro kralovický okres samostatný farní sbor. Na základě této schůze byla podána žádost o zřízení farního sboru, Synodnímu výboru Českobra- VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV trské církve evangelické v Praze. Přípisem SV ČCE z 11. září 1922 byl sbor úředně potvrzen. Hledání stavebního místa Proto již v roce 1924 členové sboru uvažovali o zakoupení místa na bývalém „tržišti“ jižně od obecního čtyřdomku (dnes sady u bývalých kasáren). Zůstalo jen při dotazu městské rady o možnosti prodeje. Ještě téhož roku jednalo staršovstvo o možnosti koupě „starého zámku“ pro zřízení kostela s farou. Majitelem bylo Hospodářské družstvo, které požadovalo 90 000 Kč. Místo to bylo velice vhodné, ale přestavba by byla velice nákladná a tak staršovstvo od koupě ustoupilo (koupil jej hostinský Šebek). Tehdejší kurátor sboru br. Josef Šebesta se obával finančního zatížení sboru a nechtěl za to vzít na sebe odpovědnost. A tak se v roce 1925 jednalo o nové možnosti. O koupi domu od slečny Nejedlé za 60 000 Kč, ale po odborném posouzení stavitelem Slabým pro chatrnost domu se rovněž od koupě ustoupilo. Bratr farář Karel Machotka z Plzně, při návštěvě Kralovic doporučil koupit dům paní Barbory Vavříkové, který stál na náměstí (pravděpodobně to byl menší dům vedle školy), anebo zakoupit stavební pozemek směrem k nádraží nedaleko od města a zde postavit kostel s farou. Této možnosti se staršovstvo chopilo a v roce 1927 koupilo pole od Josefa Antoše (737 m2) a sousední pozemek od Eleonory Kadeřávkové. Později Kralovice, českobratrský kostel. 11 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV v roce 1934, byla přikoupena parcela od paní Majerové z Prahy (dědička pozemku Antonie Vavříkové z Kralovic). Tyto pozemky tvoří místo na kterém dnes stojí evangelický kostel s farou a zahradou. Příprava ke stavbě V roce 1929 pověřilo staršovstvo tehdejšího kurátora sboru, br. Antonína Zápala, aby opatřil plány a rozpočet na stavbu a podal žádost synodnímu výboru do Prahy o půjčku a dar. Počítalo se s nákladem 160 000 Kč. Uskutečnění však bylo oddáleno finančními starostmi sboru a osobními změnami. Zemřel br. kurátor Zápal (1931) a místo něj byl zvolen br. Vojtěch Široký. Do sboru přišel mladý vikář br. František Šturc (1931). V roce 1932 byl ustanoven br. farářem Šturcem stavební odbor z členů staršovstva a v dohodě s ostatními členy staršovstva řídil všechny přípravy a postup přípravných prací (V. Široký, A. Novák, V. Čada, J. Sýkora, Ferd. Šrekr, J. Baloun a J. Výška). Jednalo se o třech předložených projektech. Arch. Oty Gschwinda z Plzně, který byl rodák z Kralovic, druhý návrh byl od Ing. arch. Pavla Bareše z Prahy, ve spolupráci s Ing. arch. Boh. Barešem a arch. K. Pauerem z Loun. Třetí návrh byl od Ing. arch. Hanuše Zápala, syna bývalého kurátora sboru v Kralovicích. Staršovstvo se rozhodlo pro projekt Ing. arch. Zápala pro vzhled i úsporné řešení. Podle vypracovaného rozpočtu arch. Hodíkem z Kralovic stál kostel s farou 154 000 Kč a věž 24 000 Kč. Sbor měl na hotovosti 108 000 Kč a ostatní chtěl uhradit půjčkou a dobrovolnou 12 sbírkou mezi členy a brigádnickou prací členů zdarma. Sbírka vynesla přes 10 000 Kč a členové nabízeli i půjčky, stavební materiál (dřevo, písek), potahy a práci. Byl to projev mimořádné ochoty i obětavosti členů sboru. Stavební práce byly zadány zednickému mistru Janu Matějkovi z Kralovic. Vlastní stavba Stavba byla zahájena slavnostním výkopem, který provedli nejstarší členové sboru 13. června 1934. Slavnostní položení základního kamene se konalo v neděli 24. června 1934 v památném pětistyletém výročí osudné bitvy u Lipan (1434–1934) v pevné víře a naději, že duch Husův, Komenského, Chelčického a Masarykův bude navždy v nás i s námi, a že nedá spravedlivý Bůh pro věčné časy zahynouti nám ni budoucím, dokud v ní budou nám vzorem a pevnou věží v práci, ctnosti a snažení. Neboť: „Věže pevná jest jméno Hospodinovo, k ní se uteče spravedlivý a bude zachráněn!“ (=citace z listiny uložené staršovstvem do základů budovaného chrámu). Slavnostního položení základního kamene byli přítomni zástupci okresního úřadu, velitelství vojenské posádky, důstojnického a rotmistrovského sboru, učitelského sboru, okresního osvětového sboru, velitelství četnictva, místního četnictva, městské zastupitelstvo se starostou v čele, zástupci rady starších Československé církve s farářem br. Slunéčkem a jiných korporací. Přišli bratři a sestry z Čisté, Kožlan, Bučku, Hodyně, Lednice, Dřevce, Hradecka, Kočína, VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV Výrova, Hadačky, Trojan, Mladotic, Bílova, Sedlce a Potvorova. Z Plzně přišli zpěváci českobratrského sboru Plzeň - východ. Po shromáždění ve školní bodově a po podpisování se přítomných do pamětní listiny, vyšel průvod na staveniště, kde byly účastníci uvítáni br. kurátorem Širokým. Po tomto uvítání zazpíval pěvecký sbor starou velebnou píseň „Ktož jsú boží bojovníci“. Slavnostní projev přednesl prof. Evangelické bohoslovecké Husovy fakulty Ferdinand Hrejsa. O historii založení sboru promluvil br. Šebesta. Prof. Hrejsa učinil první poklep na základní kámen. Pak následovaly poklepy zástupců všech účastněných korporací. Po zpěvu dalšího sboru přečetl br. kurátor zakládací listinu a všichni přítomní zazpívali státní hymnu. Slavnost posvěcení vykonal synodní senior ThDr. Josef Souček dne 21. října 1934. Budova nebyla dokončena z finančních důvodů. Ještě na severní straně za věží měla být vybudována větší místnost pro biblické hodiny a cvičení zpěvu, nad ní měl být chór s varhanami. Na výročním sborovém shromáždění v roce 1935 podal bratr kurátor Široký celkovou zprávu o stavbě kostela a fary a její zhodnocení. Uvedl v ní toto: Ukončili jsme stavbu našich církevních budov v hodnotě 200 000 Kč, ale díky štědrosti a obětavosti všech pořídili jsme je za 168 000 Kč. Ušetřili jsme 38 000 Kč a za to patří dík všem. Stavbu jsme započali 13. 6. 1934 výkopem a 24. 6. 1934 položením základního kamene a již za 4 měsíce byla stavba dokončena. I za to náleží všem dík. Řádných schůzí bylo 13 během stavby 25, ale i mimo to byla celá řada schůzí poradních o stavbě dle potřeby a za to náleží dík stavebnímu odboru i celému staršovstvu, které neslo tíhu i odpovědnost za celou stavbu. Zároveň vyslovil přání, aby členové sboru neochabovali v účasti na životě sboru i obětavosti. Českobratrský evangelický kostel v Kralovicích byl 30. 10. 1994 na základě rozhodnutí Okresního úřadu Plzeň - sever, Národního památkového ústavu a Ministerstva kultury prohlášen kulturní památkou. Číslo rejstříku 10207/4-4953. Popis památky Objekt se skládá z několika částí, obsahuje hlavní shromažďovací prostor, věž, byt faráře a kancelář. Objekt je přízemní, částečně podsklepený, na nepravidelném půdorysu. Nejdůležitější shromažďovací prostora je předsunuta směrem k silnici, kam se obrací štítem sedlové střechy. V tomto průčelí je umístěn hlavní vchod dvoukřídlými kyvnými dveřmi, který je součástí portálu tvořeného pilíři z pískovcových kvádrů a krycí deskou. Na tu pak navazuje vysoké okno ve štítě. Pískovcové kvádry armují i čelní nároží této budovy. V nároží kostela je základní kámen s vytesaným datem 24. VI. 1934. Interiér této prostory je vypraven velice jednoduše. Za zádveřím následuje vlastní shromažďovací místnost, která je osvětlena dvěma dvojicemi rozměrných oken v postranním průčelí. Okna jsou zasklena žlutým sklem. Podlaha místnosti je prkenná, dřevěný je i jednoduchý nábytek (kostelní lavice VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV jsou ve dvou řadách), stejně jako mírně zvýšená kazatelna. Zakládací listina Českobratrského chrámu Páně v Kralovicích Tento dům sboru českobratrského evangelického v Kralovicích postaven byl v roce 1934, a to jako modlitebna a farní úřad. Na stavbu jeho sbíráno bylo od roku 1921, kdy hnutí českobratrské v Kralovicích začalo se rozšiřovati po světové válce, jež vypukla 26. července 1914 a skončila po čtyřech letech hrozných útrap. V roce 1922 založen byl v Kralovicích českobratrský sbor, když bylo nutno zříditi tu farní sbor. Prvním kurátorem sboru zvolen byl roku 1922 bratr Antonín Zápal, ředitel měšťanské školy. Týž po roce odstoupil, a zvolen byl za něho br. Josef Šebesta, městský tajemník, který tuto funkci zastával do 25. března roku 1925, kdy na ni i na členství v staršovstvu resignoval, aby zabránil předčasné stavbě sborového domu, na niž nebylo tehdy ještě finančních prostředků. Po něm zvolen byl opět ředitel Zápal za kurátora, ve kteréžto funkci zemřel 29. května 1931. Jeho nástupcem byl br. Vojtěch Široký, cejchovní revident, za něhož dochází ke stavbě, když již byly finanční prostředky rozmnoženy da- ry příznivců domácích i z ciziny. Od r. 1920 do roku 1922 práce administrativní vedla nezištně sestra Marie Šebestová, choť městského tajemníka v Kralovicích. Prvním farářem v Kralovicích byl br. Jaromír Kryštůfek, který zde působil do roku 1927, kdy přijal místo faráře v Rokycanech. Druhým pracovníkem byl ustanoven výpomocný katecheta br. Josef Filipi, řídící učitel v. v., jenž přišel z Roudnice n. L., kde působil jako katecheta, a zůstal v Kralovicích do roku 1930, kdy synodem vyslán sem byl br. František Šturc za vikáře, a v roce 1933 zvolen byl farářem. Českobratrský evangelický sbor kralovický sestává od začátku ze členů chudých: dělníků, živnostníků, malých obchodníků, domkářů, učitelů, středních úředníků a ze zřízenců. Kéž nově postavený tento dům přispěje k dalšímu rozkvětu našeho sboru a tím i víry našich slavných předků husitských a českobratrských! Při slavnosti kladení základního kamene dne 24. června 1934 za veliké účasti obecenstva promluvil jako slavnostní řečník prof. Dr. Ferdinand Hrejsa, profesor Husovy bohoslovecké fakulty v Praze. Prameny a literatura: Pamětní kniha Českobratrského evangelického sboru v Kralovicích. Kralovický obzor č. 25 XXI. 29. 6. 1934 Kralovický obzor č. 22 XXI. 22. 6. 1934 Ročenka Plzeňského seniorátu Českobratrské církve evangelické za rok 1925. Vydal seniorátní výbor v Plzni 1926. Plzeňský seniorát Českobratrské církve evangelické za tříletí 1. října 1931–31. prosince 1934. Vytiskla tiskárna Jana Koblesa v Plzni, Husova třída 4. 14 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV MANĚTÍNSKÁ KAPELA FRANTIŠKA FOUSKA n Václav Jirsa V lednu 2014 uplynulo 48 let od úmrtí Františka Fouska, kapelníka nejznámější manětínské kapely po druhé světové válce. František Fousek se narodil 27. 8. 1903 v Plzni, ve Zbrojnické ulici čp. 6. V Plzni také vystudoval obchodní akademii. V roce 1935 se přistěhoval do Manětína, kde nastoupil do občanské záložny, do její nové budovy v čp. 110. Občanská záložna přečkala i protektorát, po roce 1950 přešla pod Českou státní spořitelnu a stala se místní pobočkou okresní spořitelny. František Fousek byl jejím dlouholetým vedoucím. Byl velice nadaný hudebník a virtuos na violoncello a housle před druhou světovou válkou jezdil koncertovat i do ciziny. Uměl hrát snad na všechny hudební nástroje. Protože v Manětíně vždycky bývali dobří muzikanti, nebylo divu, že se mu brzy podařilo sestavit kvalitní manětínskou kapelu. Pan Zdeněk Šubrt si vzpomíná na muzikanty, kteří po roce 1945 tvořili jádro kapely Františka Fouska: František Fousek - kapelník a první housle, violoncello; František Vrba, z čp. 220, učitel na místní měšťance - druhé housle; Josef Panský z čp. 96, Václav Liška z čp. 6 „za vodou“, Zdeněk Pirner z Malé Černé Hatě - trumpety; Václav Novák z čp. 9, Sláva Liška (bratr trumpetisty V. Lišky) - pozouny; Jaroslav Soukup (švagr M.Šubrta), Miloslav Kovář (z Plas) - saxofony, klarinety; Karel Koliha z čp. 83, Bedřich Vodrážka z čp. 221 - bicí; Manětínská dechovka v roce 1936. Foto St. Drápala. 15 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV Rekruti v Manětíně v roce 1948. Zdeněk Šubrt z čp. 94, Miroslav Šubrt (bratranec Z. Šubrta) z čp. 167 - harmoniky; Václav Beránek z čp. 228 - basa; Jindřich Bulín z čp. 178, řidič sanitky a velký manětínský patriot - heligon. Za nejúspěšnější období kapely Zdeněk Šubrt považuje roky, kdy kapela doprovázela manětínské ochotníky. Kapela dlouho hrála v původním složení, ale už po roce 1950 někteří muzikanti odcházeli, jiní přicházeli. Například trumpetista Z. Pirner, který za kapelou chodil nebo jezdil na kole a motorce z Malé Černé Hatě, hrál s kapelou F. Fouska nějaký čas po druhé světové válce, ale později vystřídal další známé venkovské kapely. Podobně i J. Soukup, M. Šubrt či M. Kovář. S kapelou F. Fouska si zahráli na saxofon Láďa Šmídl, Arnošt Slavík, František Hejduk, Láďa Oliverius, bratři Hladíkové. Na trubku v kapele také hráli Míla Chmel, Arnošt Chaloupka, Sta16 nislav Varcaba. Do složení kapely také zasahovala vojenská presenční služba muzikantů, ti pak třeba hráli i ve vojenských kapelách. S kapelou Františka Fouska občas koncertovala řada profesionálních muzikantů z Plzně, kteří tam hráli v rozhlase či v divadle. Nejčastěji v Manětíně ale hrával Alois Bauer. Manětínu věnoval polku „Manětínská“. Do Manětína jezdil s rodinou i na „letní byt“ do čp. 96. F. Fousek mu dokonce připravoval i různé notové party. K divadlu vždycky patřil hudební doprovod. Ten dříve býval v Manětíně „živý“, tedy s opravdovými muzikanty, bez jakékoliv elektroniky. To navozovalo trochu jinou atmosféru představení, než je tomu nyní. Právě na dobu po druhé světové válce a působení manětínské kapely F. Fouska s místními ochotníky, si Z. Šubrt rád vzpomíná. Kapelník F. Fousek připravoval notové party pro jednotlivé hudebníky ke všem operetám, které VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV „Štandrle“ u kapelníka F. Fouska v roce 1949. v Manětíně a okolí místní ochotníci tehdy hráli. Písně z operet nacvičoval F. Fousek s jednotlivými sólisty osobně v záložně a doprovázel je na housle. Všichni pak společně zkoušeli na sokolovně. Operety a jiné hry většinou režírovala R. Blechová či později K. Baumgartl. Líčení herců obstarával Gustav Šubrt (otec Z. Š.), později Václav Cafourek. Kapela zkoušela v záložně, v restauraci „U Kozů“ (za války v kuchyni s okny do dvora), na sokolovně. Brzy po narození Andělky Fouskové převzal doučování „školáků“ na housle Jan Slovák z čp. 157. Ještě za války v roce 1944 byla uvedena opereta Járy Beneše „Na tý louce zelený“. Po válce v roce 1945 následovala Gogolova „Ženitba“ a velmi úspěšná a oblíbená divadelní hra Ladislava Stroupežnického „Naši furianti“. Hra byla opakovaná v ro17 ce 1945 ještě jednou. V roce 1948 se v Manětíně snad 5x hrála opereta „U panského dvora“ od Vladimíra Jirouška a Eduarda Ingriše, ve Vroutku ji ochotníci hráli dvakrát. V roce 1955 následovala známá opereta „Poskalák“ od Františka Ferdinanda Šamberka s písničkami Karla Hašlera, v roce 1957 opereta od Rudolfa Piskáčka „Děvče z předměstí“. V témže roce ochotníci ještě hráli veselohru „Dámy a husaři“ od polského dramatika Alexandera Freda. K této hře pro manětínské ochotníky hudbu složil F. Fousek. V roce 1958 uvedli místní ochotnicí další oblíbenou Piskáčkovu operetu „Slovácká princezka“ a kapela F. Fouska také doprovázela i další Piskáčkovu operetu „Perly panny Serafínky“. Podle Z. Šubrta se opereta hrála asi sedmkrát. Hrála se také oblíbená hra J. K. Tyla „Strakonický dudák aneb Hody divých žen“ a fraška od rakouského autora Johanna Nepomuka Nestroye „Lumpaci vagabundus“. Ochotníci také nacvičili a hráli krásnou operetu „Polská krev“ od Oskara Nedbala. S ochotníky Fouskova kapela zajížděla i mimo Manětín - kapela hrála v Plasích, Kaznějově, Žihli, Žluticích, Nečtinech, Hvozdě, Blatně, a ve Vroutku u Podbořan. Kapela F. Fouska hrála na plesech a tanečních zábavách v Manětíně i okolí. Krátce po roce 1945 zajížděla Fouskova kapela i do pohraničí, kde hrála na tzv. „rozsvícenských“, když tam byla po válce dokončena nebo obnovena elektrifikace. Jaký byl repertoár kapely? Dá se říci klasická dechovka se skladbami od V. Bláhy, J. Vejvody, K. Vacka a dal- VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV ších, ale i moderní taneční písničky. Zpestřením bálů a plesů v Manětíně bývala „Česká beseda“, kterou si kapela nacvičila. Dlouhé půlnoční série zpravidla tvořily známé lidové písničky, které si pak zazpívali všichni v sále. V Manětíně býval známý slogan - „pane Fousek ještě kousek!“ Kapela také koncertovala při různých oslavách. Bez hudby F. Fouska se v Manětíně prostě neobešla žádná slavnost. Zajímavé bylo, že kapela neměla žádného zpěváka či zpěvačku. F. Fousek na violoncello a Z. Šubrt na harmoniku spolu hrávali na svatbách i na pohřbech. Ze svatebních zážitků si Z. Šubrt nejvíce pamatuje obřad K. Záhory a I. Záhorové v čp. 71. Novomanžele oddával ve 4 hodiny ráno předseda MěstNV J. Široký. Z. Šubrt si také vzpomíná na zlatou svatbu manželů Mezuláníkových z čp. 57, kterým hráli i při obřadu na radnici. Podobně zahráli asi v roce 1962 i starým rodičům V. Ištvánka. Velké manětínské vlastence a ředitelce obecné (později národní) školy Růženě Blechové, hráli v r. 1957 u rakve i na hřbitově dvě krásné skladby - Largo od Antonína Dvořáka a Poem od Zdeňka Fibicha. V Manětíně bývalo tradiční dělat tzv. „štandrle“ o svátcích sv. Josefa a sv. Václava. To chodila kapela (nebo někdy jen její část) oslavencům zahrát pod okny. Nositelů těchto jmen bývalo v Manětíně opravdu hodně, samozřejmě i v kapele. Nelze také nevzpomenout na prvomájové budíčky a pak průvody - ty patřívaly dechové části kapely s bubeníkem. Na 1. máje v Manětíně ovšem hráva18 ly také cizí dechovky. A historky? Těch by byl bezpočet. Namátkou třeba jak bubeník K. Koliha před jednou odpolední tancovačkou v Lipí zjistil, že zapomněl paličky k bubnu v hospodě, kde hráli předchozí večer, a tak si půjčil „kvrdlačky“ z kuchyně od paní Pátkové; samozřejmě, že kapelníkovi se to moc nelíbilo. K. Koliha s kvrdlačkami hrál, dokud mu jeho paličky nedovezli. Při jednom koncertování v Rabštejně jeden místní chasník dokonce vjel na koni do sálu hostince! To bylo haló! I doprava kapely bývala dobrodružná. „….To do Rabštejna kapelu vezl J. Burda, náklaďákem od Václavíků. V Rabštejně autu selhaly brzdy a tak se městečkem řítilo až dolů k mostu přes Střelu. Naštěstí to dopadlo dobře, ale jen co se zastavili, přijelo auto v protisměru od Žihle, a mohlo tedy být hodně zle! Nebo také jízda na vleku traktoru z Březína do Manětína večer po zábavě - při jízdě lesem šlo doslova o krk, naštěstí to odnesl „jen“ krk basy pana Beránka. Ten se stoickým klidem prohlásil, že doma má ještě jednu basu! Nebo vzpomínka na cestování z masopustní veselice ve Vroutku zpět do Manětína. To jeli Václavíkovic náklaďáčkem na dřevoplyn, a měli mokré dřevěné špalíky a tak muzikanti víc tlačili, než jeli. Cesta trvala víc než osm hodin! Kapela F. Fouska se také zúčastňovala různých přehlídek venkovských kapel v našem regionu. Naposledy soutěžila v Kralovicích v roce 1960. Kapela svojí činnost skončila v roce 1965. Kapelník František Fousek, dlouholetý funkcionář Sokola a ha- VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV Na „Bečvárně” v Manětíně v roce 1967. sičského sboru, zemřel 31. 1. 1966. Rozloučení se konalo 7. 2. 1966 v Plzni, za velké účasti Mantiňáků. Někteří členové kapely potom působili v jiných kapelách, jiní pro veřejnost už nehráli. A Zdeněk Šubrt? V roce 1965 byl v nejlepším muzikantském věku. V letech 1967–1970 hrál v kapele, kterou sestavil a vedl Sláva Netušil, učitel z Dolní Bělé. Byla to parta mladých šikovných muzikantů. S kapelou například zpívala Věra Hegerová, Eda Mornštajn a další. Nejznámějším zpěvákem kapely byl právě Eduard Mornštajn. Zpíval v plzeňských kavárnách a byl také populárním hlasatelem na plzeňském zimním stadionu v padesátých a šedesátých letech, kdy „letěly“ hymny stadionu jako Chodouňská polka či Píseň frontového šoféra (Frontová cesta- rusky „Frontovaja“) - podle fanoušků jednoduše „Franta Váňa“. Stejnou kapelu, už pod názvem 19 „Trnovská sedmička“, vedl kapelník Oldřich Kraus od roku 1970 do roku 1983. S Trnovskou sedmičkou Z. Šubrt vyjížděl i za hranice Československa, nejčastěji do bývalé NDR. Z. Šubrt pak ještě hrál v kapelách Václava Kronďáka, a později v kapele Vladimíra Koukolíka. Ten v roce 1986 například dirigoval kapelu „Lesačka“ z Plas na přehlídce souborů z regionu Plzeň-sever, která se uskutečnila v manětínském kulturním domě. Saxofonista M. Kovář tehdy předsedal odborné porotě. Z. Šubrt muzicíroval víc než 50 let. Na harmoniku se učil hrát od roku 1942 v Plzni u učitele hudby pana Hynka, harmoniku si v roce 1942 vypůjčil od p. Hynka za měsíční nájem 400 Kč. Později měl postupně 14 vlastních harmonik a dosud mu ještě čtyři zůstaly. Učil se podle „Školy na chromatickou harmoniku tří, čtyř a pětiřadovou se zřetelem na samouky“, napsanou R. Bláhou. Bě- VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV hem své kariéry se setkal s řadou známých kapelníků a muzikantských osobností. V Manětíně se například seznámil i s moravským kapelníkem Janem Slabákem, když zde několikrát koncertoval se svou Moravankou. J. Slabák si vzpomněl na Strouhalovu sedmičku, ve které působil R. Bláha, rodák z Křečova, bratr známého skladatele Václava Bláhy. R. Bláha učil řadu muzikantů, včetně J. Slabáka, a právě s ním odešel, když J. Slabák zakládal Moravanku. Z. Šubrt se s oběma bratry, Václavem i Rudolfem, znal. Rád vzpomíná na „Slepičí fantazii“-skladbu pro pozoun a orchestr od R. Bláhy, která se svého času hodně hrávala. Z. Šubrt si také vzpomíná, že pozounisté V. Novák a Sláva Liška jednou vyrazili na kolech za R. Bláhou do Křečova, aby jim taky něco zahrál. Dočkali se - R. Bláha jim na pozoun zahrál a to dokonce dvojhlasně. Na otázku, „jak druhý hlas hraje?“, odpověděl: „…Ten druhý hlas k tomu musíš zpívat.“ Pro oba manětínské pozounisty R. Bláha potom vyzkoušel a koupil parádní pozouny u Josefa Lídla v Brně. (J. Lídl, výrobce hudebních nástrojů a obchodník, byl rodák z Manětína, narodil se 1. 7. 1864 v čp. 54.) Zdeněk Šubrt je posledním muzikantem manětínské kapely Františka Fouska. Ještě do nedávna rád hrál s vnoučaty svoje oblíbené melodie. A když je harmonika už moc těžká, sáhne po svých nahrávkách. Na čtyřech nosičích CD je nahráno téměř čtyři a půl hodiny hudby. Podklady: Vyprávění Z. Šubrta. Informace o Františku Fouskovi od paní Anděly Kohoutové - Fouskové. Ilustrační fotografie - z archivů Z. Šubrta, V. Nováka (od M. JanouškovcovéNovákové), J. Soukupa (od M. Soukupa). Z HISTORIE MANĚTÍNSKÝCH LESŮ - II n Petr Rožmberský Karel Maxmilián Lažanský (†1695) dobře hospodařil a vystavěl při dvoře v Lítém 9 chalup; koncem 17. století zde tedy bylo 13 domů. V letech 16701680 usadil v pustém Radějově 5 sedláků - Václava Červenku, Jana Kadlece, Petra Vlčka, Jana Lokaje a Jana Půtu. Aby využil jejich pracovní sílu formou roboty, založil hned nato v lese nový poplužní dvůr Libenov.1) Roku 1680 Lažanský založil na pozemcích pusté vsi Tisu nedaleko 20 na pokračování kostelíka sv. Jana (který dal opravit) dvorec s ovčínem. Byl jmenován Tis nebo podle kostela Johanneshöfel. V letech 1680–1690 dal opodál vymítit les a postavit zde pět chalup, v nichž byli usazení Jakub Domabyl, Josef Kadlec, Jakub Pleschauer, Jan Icha jinak Stašek a Matouš Soukup. Roku 1710 přistavěny ještě chalupy Jana Křena a Jana Kroupy. Tito poddaní robotovali při Johanneshöflu a spolu s poddanými v Hvozdu pohřbívali VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV Dvůr Libenov v současnosti. a platili církevní poplatky ke kostelu sv. Jana Křtitele, kde sloužíval mše manětínský farář. Nově vzniklá vesnice byla pojmenována po manželce Karla Maxmiliána Lažanského Anně Elišce (Anna Elisabeth, † 17092)), rozené ze Spantkova, jménem „Spankau“, česky Spankovice nebo Spankov3). Takto líčí vývoj osídlení manětínských lesů v 17. století historická literatura, konkrétně regionální historik Václav Kočka. Radějov byl tedy podle berní ruly roku 1654 pustý a podle V. Kočky byl znovu osazen v letech 1670–1680 (viz výše). Manětínská matrika zaznamenala asi nejstarší známé obyvatele Radějova - roku 1637 se znovu vdávala Estera, vdova po Janovi Vačkáři ze vsi Radějova. Při další svatbě z Radějova se ženil roku 1654 Jíra, syn zemřelého Tomáška, roku 1658 se vdávala Kundle (tj. Kunhuta), vdova po Janu Falksrovi z Radějova, roku 1659 se ženil Jíra Tomášek z Radějova4). V roce 1654 zemřela Markéta Suchá z Radějova, roku 1659 manželka Jiříka Tomáška z Radějova, roku 1663 zemřel v Radějově Michal Prskavovic, roku 1665 Anna Vlčková a chalupník Jiřík Tomášek5). První křest z Radějova byl zaznamenán v roce 1657 (otec Benda Urbánek), 21 další v roce 1660 (otec Jiřík Tomášek), roku 1662 (otec Jíra Tomášek), roku 1667 hned dva křty (otcové Tomáš Vlček, Jiří Drle), tak jako roku 1669 (otcové Václav Tkadlec, Tomáš Vlček)6). Zdá se tedy, že Radějov nebyl osazen v letech 1670-1680, ale již předtím, a jména uváděná V. Kočkou jsou z pozdější doby. Na základě historických map lze říci, že Radějov byl jednostrannou ulicovkou. Naopak ke dvoru Libenovu, který měl být vystavěn hned po „osazení“ Radějova (roku 1713 byla u něj postavena myslivna)7), nepodávají manětínské matriky z let 1637–17228) žádné informace. Až v roce 1727 jsou zaznamenány hned dvě svatby ze dvora Libenova a roku 1729 byl pokřtěn potomek Matouše Koudele, šafáře z nového dvora řečeného „Liebenau“9). Nezdá se, že by dvůr byl označen jako „nový“ po padesáti letech existence. Patrně byl tedy vystavěn nikoli hned po „osazení“ Radějova, ale o dost později. Ke Spankovu je možné podotknout, že jeho jméno se prosazovalo jen velmi zvolna. Od roku 1680 se začalo z Hvozdu pohřbívat u sv. Jana v Tisu, od roku 1694 sem byli kladeni nebožtíci z Nové Vsi (prvním byl Josef, syn VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV Jiříka Vodrážky, což je první zmínka v matrikách o této lokalitě)10). Nová vesnice byla běžně zvána Novou Vsí, až roku 1699 se objevuje jméno Spankovice a roku 1703 Spankov. Ovšem stále byla lokalita také zvána Nová Ves, naposledy ještě roku 1716.11) O dvoře Johanneshöflu se v matrikách nečiní zmínka. Nejstarší podrobnější Müllerova mapa z roku 1720 ještě nezaznamenala dvory Libenov a Johanneshöfel (způsobeno snad nepřesností mapy); uvádí jen značku pro kostel „S. Iohan“. Radějov je zde nazván „Ödung“ (Pustina).12) První vojenské mapování (1764–1768) již zaznamenalo u kostela sv. Jana dva nepojmenované objekty (již usedlosti lesního personálu? Viz dále) a na odlesněné ploše v lese velký hospodářský dvůr na pravidelném obdélném půdorysu „Libenau M.H. J.H.“, tedy Libenov Maierhof (poplužní dvůr) a Jäger- haus (myslivna). V Lipí je taktéž poplužní dvůr na pravidelném půdorysu a dlouhá budova ovčína.13) Topografie z roku 1788 se na manětínském panství o dvorech Johanneshöfel a Libenov nezmiňuje; připomíná nové německé jméno Radějova (Röding).14) Dvůr Johanneshöfel/Tis byl při josefských reformách společně s kostelem sv. Jana roku 1787 zbořen, říká V. Kočka.15) Se zbořením kostela to nebylo tak horké; ještě v roce 1790 v něm byla i přes zákaz konána mše a teprve poté byl ponechán pozvolné zkáze. V tereziánském katastru dokončeném k roku 1757 již zde žádné vrchnostenské pozemky nebyly (mohly však být zahrnuty pod dvůr v Lítém).17) Na císařském otisku mapy stabilního katastru nalézáme na místě zbořeného Johanneshöflu dvě nevelké usedlosti označené jako Forsthaus, Letecký snímek samoty Kostelík. V lesíku vpravo od samoty, jímž prochází cesta od Spankova, jsou pozůstatky zaniklé vsi Tis a kostela sv. Jana. 22 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV Roubenka v Radějově. tedy fořtovna - lesovna.18) Dnešní samota (dvě usedlosti) jménem Kostelík se nachází nedaleko od zaniklého kostela (katastr Líté), ale již na katastru Hubenov. Při úpravě terénu okolo objektů se přišlo na pevně stavěnou základovou zeď, která byla rozbořena.19) Je tedy možné říci, že dvůr s ovčínem Johanneshöfel/Tis emfyteuticky rozprodaný osadníkům nově založeného Spankova stál na místě dnešní samoty Kostelík. U samoty se dochovala zděná sušárna lesních semen.20) Ve dvoře Libenově se hospodařilo ještě na začátku 20. století, později zpustl a v 90. létech byl v troskách. V současnosti je dvůr opraven a osídlen.21) Ves Radějov, kam nebyla zavedena elektřina, ani sem nevede 23 asfaltka, je vesnickou památkovou zónou. Nejcennější usedlost čp. 3 je dochovaná v intaktní podobě. Při cestě stojí přízemní roubené stavení, na které kolmo navazuje roubený špýchar s pavlačí, stodola a špýchárek s pavláčkou. Cenné je i čp. 1 - přízemní roubené stavení, k němuž patří hospodářská stavba s dřevěnou pavlačí s vyřezávanými sloupky a objekt čp. 7 s lomenicí s motivem slunce. Dřevěná roubená zvonička je z počátku 19. století.22) V Radějově je ještě možné spatřit dříve naprosto běžnou krytinu střech - došky.23) Ještě je třeba říci, že se ve středověku běžně v lesích pásl dobytek (skot i brav) a hrabalo se stelivo, hlavně mech. Les byl nejen potravní rezervou na období, kdy na plochách VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV bez lesů již nebylo dostatek travin, ale byl i zdrojem krmení, kterou běžná pastvina poskytnout nemohla - např. důležitým krmivem byly plody lesních dřevin, zejména žaludy a bukvice. Domácí zvířata s oblibou požírala i výmladky dřevin, pupeny nebo mladou kůru. To však lesům škodilo a proto byla lesní pastva zakázána výnosem Marie Terezie již v 18. století.24) pokračování příště Poznámky: 1) Kočka, V.: Dějiny politického okresu Kralovického II. Soudní okres Manětínský. Kralovice 1932, s. 46, 55. 2) http://patricus.info/Rodokmeny/Lazansky.txt - č. 18. - 10.11.2013. 3) Citace v pozn. 1, s. 58-59. 4) Státní oblastní archiv Plzeň, fond SM, fara Manětín, kniha 3, 15.11.1637, 28.6.1654, 30.6.1658, 25.11.1659. 5) Citace v pozn. 4, kniha 4, fol. 2, 6v, 11v, 14, 14v. 6) Citace v pozn. 4, kniha 1, fol. 39, 51, 61, 81, 81v, 91v, 92. 7) Citace v pozn. 1, s. 55. 8) Citace v pozn. 4, kniha 1, 2, 3, 4. 9) Citace v pozn. 4, kniha 5, 28.10.1727, 4.11.1727, 24.2.1729. 10) Citace v pozn. 4, kniha 4, fol. 41, 68. 11) Citace v pozn. 4, kniha 2, fol. 112, 207; kniha 4, 20.5.1703. 12) http://oldmaps.geolab.cz. Mapový list č. 12. 13) http://oldmaps.geolab.cz. Mapový list č. 120. 14) Schaller, J.: Topographie des Königreichs Böhmen IX - Pilsner Kreis. Prag u. Wien 1788, s. 213. 15) Citace v pozn. 1, s. 59. 16) Široký, V.: Lípa Na kostelíku u Špankova, Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem, kralovického s Manětínskem V/1935, s. 115. 17) Kolektiv (ed.): Tereziánská katastr český III - dominikál. Praha 1970, s. 336. 18) http://archivnimapy.cuzk.cz. - katastr Hubenov. 19) Rožmberský, P.: Kartotéka zaniklých vesnic Plzeňského kraje. Plzeň, s. a. Nepublikováno, uloženo u autora. Informace z r. 1980. 20) Autopsie. 21) http://cs.wikipedia.org/wiki/Libenov - 10.11.2013. 22) Bukačová, I. - Fák, J. - Foud, K.: Severní Plzeňsko II. Historickoturistický průvodce č. 7. Domažlice 1997, s. 137. 23) Autopsie. 24) http://www.nppodyji.cz/pastva-1 - 10.11.2013. 24 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2014 / ročník XXIV OBSAH Vážení čtenáři ............................................................................................................. 2 Otevírací hodiny v knihovně .................................................................................... 2 Události obrazem ....................................................................................................... 3 Zprávy o nových knihách .......................................................................................... 4 /Radovan Lovčí K výročí narození prezidenta Edvarda Beneše ................................................. 7 /Hana Tupá Pohled na dílo sochaře Stanislava Hanzíka ........................................................ 8 /Vladimír Karfík Evangelický kostel v Kralovicích .......................................................................... 10 /Pavel Tersch Manětínská kapela Františka Fouska ................................................................. 15 /Václav Jirsa Z historie Manětínských lesů II ........................................................................... 20 /Petr Rožmberský Ilustrace na obálce: Město Touškov, rodinná hrobka Starcků. (foto Václav Podestát) Publikace k prodeji PAMĚŤ KRAJINY I - VIII Již osmisvazkové dílo (nejnověji Nýřansko) je věnováno drobným památkám vybraných regionů severního Plzeňska. Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po staletí. Texty Irena Bukačová, Jiří Fák Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát Cena za každý díl 250 Kč KOSTEL SV. PETRA A PAVLA V KRALOVICÍCH Text: Irena Bukačová Vydalo MaG v Mariánské Týnici a Občanské sdružení Gryspek pro záchranu kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice v roce 2010. Formát 145x209 mm ISBN 978-80-87185-11-7 Cena 150 Kč MARIÁNSKÁ TÝNICE Text: Irena Bukačová a Jiří Fák Nově vydaný průvodce popisuje barokní areál z hlediska památkového i architektonického, v další části přináší informace o nové expozici, které byla udělena cena Gloria musealis za rok 2011. Cena 30 Kč KAPLE S HVĚZDOU KAPLE JMÉNA PANNY MARIE V MLADOTICÍCH Text: Irena Bukačová Publikace vyšla za podpory Plzeňského kraje ke 300. výročí vysvěcení kaple Jména Panny Marie v Mladoticích. Formát 145x209 mm ISBN: 978-80-87185-12-4 Cena 50 Kč Další nabídka knih na: www.marinaskatynice.cz VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát. Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici, 331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563. Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301. Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné. Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.
