Kázání v Pondělí Velikonoční, 21. 4. 2012 (Ester Čašková) 1 Kor 15

Kázání v Pondělí Velikonoční, 21. 4. 2012 (Ester Čašková) 1 Kor 15

Kázání v Pondělí Velikonoční, 21. 4. 2012 (Ester Čašková)
1 Kor 15,3-8
Christos voskrese – tímhle radostným zvoláním se zdraví pravoslavní křesťané o velikonočním
ránu. Po probdělé noci se od jednoho k druhému šíří v temném kostelním prostoru plamen
zapáleného velikonočního světla, až celá bazilika září. Kristus byl vzkříšen! A apoštol Pavel přidává
v další části 15. kapitoly do Korintu ujištění: protože Bůh vzkřísil Krista, nenechá ani nás ve smrti.
Milí bratři a sestry, o velikonocích se díváme nazpět, na to minulé dění v Kristu tak, že tam můžeme
zahlédnout vlastní budoucnost. To nehotové, promarněné, to mrtvé v našem životě není to poslední,
ale jen předposlední. Velikonoční ráno nám dává odvahu k životu.
Tedy, mělo by to tak být, kdyby tam neležel napříč ten kámen pochybností. Možná i kámen
zoufalství. Kdo nám odvalí tenhle kámen, který nám zavírá přístup ke vzkříšení? Ať přemýšlíme,
jak chceme, narážíme na hranice vlastních možností a s tím kamenem sami nehneme ani o milimetr.
Z vlastních sil prostě nedokážeme přijmout vzkříšení jako budoucnost, jíž se vyplatí jít vstříc. Čemu
všemu musíme věřit, abychom údajně žili radostněji a vyrovnaněji už dnes?
Velikonoční evangelium nás vede až na dno naší racionality, která se opírá o přírodní vědy. Že by
bylo možné, aby se život postavil proti smrti a přemohl ji? Když se díváme na existenci života v
souvislosti celého kosmu, jsme tady vlastně jen nepatrnou chviličku. A budoucnost našeho světa
není nic trvalého. Slunce se v příštích pěti miliardách let promění v rudého obra a kosmos zkolabuje
nebo se naopak roztáhne tak, že se rozpustí, vyvane a zbude z něj tichý šepot a nic víc. Smrt bude
mít poslední slovo. Je někdo, kdo by chtěl tvrdit opak?
Vidíte, velikonoční poselství není ani tolik řeč o Kristu, jako spíš řeč o Bohu jako Stvořiteli světa a
celého vesmíru. V popředí není ten domnělý zahradník, kterého viděla Máří Magdaléna, ani ten,
kdo láme chleba s učedníky na cestě do Emauz. To je velice důležité, ale není to to nejdůležitější.
První svědkové mluvili záměrně o tom, že Kristus BYL VZKŘÍŠEN, nikoli, že vstal z mrtvých.
Byl vzkříšen. Zaostřovali pohled na Stvořitele toho nového. O něj jde. O něm svědčíme o tomto
velikonočním ránu. O Bohu, který stojí za velkým třeskem na začátku i za posledním tichým
vzdechem kosmu. Mluvíme o Bohu, kterého nemůžeme dokázat, ale kterého ateisté nemohou
vyvrátit. Bůh Stvořitel je věrný přírodním zákonům, které sám našemu světu uložil, a přesto je
svobodný natolik, aby rozhodl, kde a jak dlouho mají tyto zákony platit. Proč by nemohl stvořit také
jiné světy s jinými zákony? S jinými fyzikálními zákony?
My jsme zatím v tomhle našem starém známém světě a jen skromně opakujeme první článek
Apoštolského vyznání: Věřím v Boha Otce, Stvořitele nebe i země. V Boha, který je věrný svým
pomíjivým přírodním zákonům, tomu, co sám stvořil. Ale zůstává věrný také nám jako svému
stvoření. To je jeho otcovská věrnost. A v téhle věrnosti nás drží pevně, drží nás i skrze smrt našeho
pomíjivého života. A v téhle věrnosti nám jistě může darovat nový, jiný život. V téhle věrnosti
pevně držel Ježíše z Nazareta, vyvedl ho z hrobu a přitáhl ho k sobě do věčného života, který má
jinou kvalitu než život náš. Boží život pohltil smrt. Protože Bůh není bohem mrtvých, ale živých. V
konfrontaci s přírodními vědami, které musí konstatovat, že země bude zničena vesmírným
mrazem, velikonoční evangelium tvrdí, že Bůh je Stvořitel nejen tohoto světa, ale také stvořitel
nového, stále trvajícího života.
Ale jak si ten nový život představit? Co to znamená, že má jinou kvalitu než ten život starý? Co
nám z toho starého zůstane a čeho se budeme muset vzdát?
Hlasy Nového zákona jsou zajedno v tom, že nové stvoření není creation ex nihilo – tedy stvoření z
ničeho. Ale že Bůh navazuje na to naše staré stvoření. Nezapomíná na naši osobnost, na to, co jsme
udělali, jací jsme byli. To se neztrácí. To je základní myšlenka příběhu o prázdném hrobu (Mk
16,1-8). Bůh nezapomíná, nepokládá za zbytečné to, co jsme prožili. Ale vzkříšení není návrat do
starého těla. Kdepak. To staré je transformováno, předěláno, přesazeno do vyšší kvality, tak jako se
nevzhledné semínko vhozené do země promění v rozvětvenou rostlinu. Apoštol Pavel sahá po
takových metaforách, aby vyjádřil obojí, totiž že vzkříšení znamená kontinuitu i změnu. Vzkříšení
neznamená návrat do starého těla. Tělo a krev nemohou podědit Boží království. Vzkříšení
neznamená, že budu vybaven stejnými vadami charakteru a vším, co mě dnes trápí. Jak ubohá by
byla taková víra v návrat do starého těla! My smíme doufat v uzdravující a smiřující proměnu. Ale
to neznamená, že neexistuje žádná kontinuita mezi tím Já, které zemřelo a tělem, které bude
vzkříšeno. Jde o obojí: být pronesen skrz smrt a zároveň být proměněn v nové stvoření.
Byl tedy hrob prázdný nebo ne?, zeptáte se. Apoštol Pavel žádný prázdný hrob nezmiňuje. Na jedné
straně totiž platí, že Bůh přece není odkázán na materiál mého současného těla. Bůh může stvořit
syny Abrahamovy i z kamení. Nejstarší svědectví o vzkříšení neznají prázdný hrob. Je pro ně
teologicky nedůležitý. Velikonoční víra nevisí na prázdném hrobu. Podle tradice je také zmínka o
něm také poměrně pozdní -až ze 70. let, kdežto velikonoční zpráva se šířila už od 30. a 40. let
prvního století. Základ své víry nemáme hledat na hřbitově, ale ve svědectvích těch, kteří se se
vzkříšeným Kristem setkali. Tato vidění, o kterých Pavel v prvním listu do Korintu referuje, ta
začala v neděli po Ježíšově smrti a skončila Pavlovým zážitkem u Damašku. To je tedy jedna strana
věci: Prázdný hrob není ani nutná, ale ani dostačující podmínka pro víru ve vzkříšení. Tělo přece
mohl někdo ukrást, jak hned napadlo farizeje.
Ale proč bychom na druhé straně nemohli věřit suverénnímu Bohu, že vzal při Ježíšově vzkříšení
do ruky i materii z toho jeruzalémského hrobu? Ale není to důležité. Moje víra v moc
všemohoucího Boha Stvořitele na prázdném hrobu nezávisí.
Mnohem víc mě zajímá, jak může být můj život už tady a teď prozářen tehdejším vzkříšením
Božího syna a budoucím vzkříšením Božích dětí. A o tom už něco víme.
Snad jste si všimli, že ten, komu se Vzkříšený Kristus zjevil, nezůstal dřepět doma za zavřenými
dveřmi, ale vyrazil do světa, sdílet tuhle novinu s ostatními. Také další lidi nakazit nadšením z toho,
co se stalo a co má důsledky i pro nás. Muži stejně jako ženy se stali posly a nesli velikonoční
světlo dál do tehdejšího světa. Kdo uviděl vzkříšeného Pána – jako svého Pána, rozběhl se. Nemohl
si to nechat pro sebe. Vždyť je to úžasná zpráva: To nehotové, pokažené, mrtvé – není pro Boha
to poslední, ale teprve předposlední. A tam, kde se tahle naděje šíří, tam se děje kousek vzkříšení
už tady a teď. Takové momenty probuzení dalších lidí jsou svědectvím o tom, že Boží dílo se děje
stále, i mezi námi. Včera jsme toho mohli být svědky i tady. Mění se vztahy, mění se perspektiva,
mění se to, co se zdálo být mrtvé a navždy pokažené.
I my jsme předmětem Božího díla. Ale také na se na něm můžeme a máme podílet. Když se laskavě
obrátíme k nějakému člověku a dáme mu pocítit jeho hodnotu, kterou má v Božích očích, něco v
něm probudíme. Ať rozséváme takovou setbu lásky kdekoliv, zaséváme semínka života do našeho
pole smrti. A velikonoční evangelium nám dává zapravdu: Boží život pohltil naši smrt. Smrti, kde
je tvoje vítězství? Kde je tvůj osten? Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána
Ježíše Krista. amen