Klikněte pro stažení, nebo zobrazení zpravodaje

Klikněte pro stažení, nebo zobrazení zpravodaje

1
VOJENSKÉ SDRUŽENÍ REHABILITOVANÝCH AČR
ZPRAVODAJ Č. 3/2011
Zprávy od pramene 3/ 2011
Vážení kolegové,
jistě jste mnozí zaregistrovali skutečnost, že jsem vynechal bez nějakého
vysvětlení ve druhém čtvrtletí letošního roku tradiční „Zprávy od pramene“. Ve skutečnosti se nic nestalo. Myslím, že jsem na 12. CK velice podrobně popsal stav našeho jakoby marného boje o naše skutečné odškodnění. Nevím, jak vás delegáti 12. CK
informovali ve vašich územních organizacích o současných řešeních našeho vedení.
Chtěl bych věřit, že ne-li zcela úplně, tak aspoň dostatečně.
Přesto si myslím, že je třeba popsat některé skutečnosti, aby byla informace
skutečně dokonalá. Doporučuji každému našemu členovi, aby si znova přečetl na našich webových stránkách můj dopis panu ministrovi obrany po jeho jmenování a pak
také jeho odpověď. Dále pak také vystoupení pana ministra obrany Alexandra Vondry
na naší 12. CK, což bylo pro naše sdružení historickým okamžikem, když to porovnám
s dobou předešlou, tak tento jeho čin skutečně přinesl jiskru naděje do našich řad.
Netušili jsme však, že jde jenom o určitou promyšlenou „hru“ slov, i když nelze některá prohlášení pana ministra vykládat jako závazná slova k činu. Pak si srovnejte
argumentace a konečný výsledek, jaký byl prosazen do zákona o 3. odboji přes včasné vyjadřování představitelů vědecko-historické fronty. Osobně velice pozorně sleduji
a studuji názory pana prezidenta Klause na uvedenou problematiku a věřím, že velice
těžce prožívá některá rozhodnutí parlamentních hrátek. Chtěl bych vyjádřit několika
větami situaci našeho předsednictva, které se dostalo v důsledku porušení stanov při
volbě předsednictva ÚR VSR při 12. CK a nejen při volbě předsednictva do svízelné
situace. Nepamatuji si, že by v nějakých dřívějších stanovách našeho sdružení bylo
ustanovení, že hospodář má být volen jako člen předsednictva nebo ÚR, nebo že by
se toto objevilo v posledních stanovách, schválených 12. CK. Hospodáře VSR potvrzuje celostátní konference VSR. Práce hospodáře je stanovena zákony a předpisy o
účetnictví. Hospodář se zúčastňuje jednání předsednictva a ÚR s hlasem poradním.
Do doby, kdy se blížila 12. CK nebyl žádný problém. Já jako statutární zástupce ÚR
jsem neměl nikdy a dodnes nemám žádné výhrady k práci hospodáře. Ve své čin-
2
nosti pracuje přesně a zodpovědně. Jeho činnost kontroluje revizní komise Ústřední
rady, která podává zprávy ústřední radě a celostátní konferenci.
Tak jak se všude, tedy i v armádě utahuje finanční opasek k získání peněz na
základní činnost sdružení, dospěla situace do stádia, že usilujeme o různé dotace,
dary a příspěvky, kde se v rámci možností dané zákony daří získat mnohé podpory
pro naši činnost a existenci. Do této péče s určitou razancí, a řeknu s úspěchem,
svými známostmi vstoupil dlouholetý tajemník ÚR VSR plk. Ing. Vladimíre Horák.
Všechna čest jeho úsilí a výsledkům. Rozsah této aktivity dosáhl v posledních letech
značných výsledků, ale současně vyvstal problém menší vzájemné informovanosti
mezi tajemníkem a hospodářem. Samozřejmě věk těchto, a nejen těchto dvou funkcionářů, koná své. Každé setkání těchto dvou funkcionářů v době příprav 12. CK vyvolávalo stále větší a větší osobní napětí. Doba dospěla k tomu, že tato situace začala
komplikovat normální pracovní jednání předsednictva a Ústřední rady. V posledních
měsících již tato situace přecházela do velmi ostrých sporů a nebylo výjimkou, že
jsme nemohli projednat ani plánovaný program. Při volbě předsednictva Ústřední
radou na 12. CK došlo najednou k prosazení názoru, že hospodář by měl být členem
předsednictva a v chaotickém jednání byl kolega Králík zvolen za člena Předsednictva. Bylo to ve skutečnosti dosaženo po vzájemné domluvě dvou členů předsednictva a hospodáře - kolegy Králíka. Tedy tří osob, které jsem pověřil na jejich žádost
k jednání s advokátní kanceláří k soudnímu sporu s MO o odškodnění, protože hospodář Jiří Králík jsou v tomto jednání s advokátní kanceláří určitou výhodou jejich
osobní známosti.
Vážné onemocnění plk. Vladimíra Horáka a očekávaná operace koleních
kloubů omezila jeho činnost, takže jsme uvažovali, že Vladimír zřejmě bude nucen
odejít z funkce ze zdravotních důvodů a budeme muset hledat schopného tajemníka
ÚR. Další skutečnost, která začala silně působit v našich vztazích, je dosažená věková
hranice a to, že z pětičlenného předsednictva jsme byli čtyři vdovci. To vše má vliv
na práci a zaneprázdněnost. Kdo to ještě prakticky neprožil, těžko pochopí.
Razím již delší dobu zásadu, že je třeba dospět k výměně stráží. Jirka Králík
má 86 roků, vdovec, Vladimír Horák 80 roků, vdovec a cítil potřebu skončit v této
náročné funkci. Já vstupuji do posledního roku ke svým osmdesátinám, a jsem téměř
hluchý, jsem zcela psychicky z této funkce za léta 2004 až 2011 vyčerpán, a na 13.
CK se všemi funkcemi ve VSR rozhodně skončím. Měl jsem vyhlédnutou a domluvenou náhradu za sebe na funkci předsedy ÚR - velice schopného a poměrně mladého
plk. Ing. Emila Holeše z Prahy, netušil jsem však, že ve stávajícím předsednictvu se
objeví bojovník, usilující o vyšší funkci, blížící se pomalu do funkce předsedy VSR, a
nebyl spokojen při svém zdravotním handicapu s dosavadní funkcí druhého místopředsedy. V nepřítomnosti Emila Holeše, kterého jsem chtěl dostat nejdříve do funkce 1. místopředsedy a na 13. CK do funkce předsedy, ležel ale právě v nemocnici a
této situace využil Dr. Tomečka, vystoupil tvrdě se svým údajným právem postoupit
3
do vyšší funkce 1. místopředsedy a získal podporu svých dvou momentálních kolegů
a nakonec byl zvolen dle svého přání do funkce 1. místopředsedy místo mého připraveného návrhu na velice schopného plk. Ing. Emila Holeše z Prahy. Ten nakonec
krátce po svém zvolení členem předsednictva zemřel a já cítil svoji povinnost tomuto
vynikajícímu člověku přednést nad jeho rakví svoji promluvu, k níž jsem měl připravené podklady od našich významných pražských členů a porevolučních pražských
funkcionářů. Když jsem skončil rozloučení s Emilem, obrátila se na mě jeho manželka
a syn s prosbou, abych se zúčastnil jejich společného pohoštění. Nebylo možné toto
přání odmítnout. Celé předsednictvo však mělo jet na jednání o stížnosti předsedy
VSR plk. Žáka z Příbrami na předsedu KR Středních Čech kolegy Weisse. Požádal
jsem tedy 1. místopředsedu Dr. Tomečku, aby toto jednání za mne uskutečnil se
zbytkem předsednictva, protože byl původnímu oznámení přítomen na předsednictvu,
kdy nám vše objasňoval kolega Žák stejně jako já. Výsledek ale byl, že celé jednání
v budově KVV Střední Čechy řídil předseda KR Weiss a František Tomečka byl pasivně přihlížejícím, ač celý výslech na předsednictvu ÚR slyšel jako já, a dle sdělení kolegy Weise František byl opět pouze přihlížejícím, a ještě s pozdním příchodem na
toto jednání - jako když se ho to netýká. Pro mne tato událost je nezapomenutelná
až výstražná a při přípravě kandidátky pro volbu nového předsednictva ÚR na 13. CK
budu při přípravě kandidátky na nové předsednictvo daleko náročnější na návrh kandidátky do předsednictva pro volbu nového vedení Ústřední rady. Dodnes zůstává pro
mne skutečným příkladem svojí kvalitou pro funkci předsedy zemřelý Emil Holeš. A
já jsem to také nad jeho rakví oprávněně otevřeně prohlásil. Veliká škoda perspektivního funkcionáře, již člena ÚR za Hlavní město Praha. Chci doufat, že se najde
schopný předseda v Praze a také schopní místopředsedové z dalších měst.
S Vladimírem Horákem jsem měl dojednáno, že navrhneme na tajemníka plk.
Karla Nedvídka z Prahy. Na druhého místopředsedu jsem měl svůj návrh na Plk. Jana
Lampu., který umí a chce dělat, a to přes řadu vyslovených výhrad od některých jeho
kritiků.
Po několikerém mém vyslovení rezignace na funkci předsedy ÚR jsem na
předsednictvu neuspěl a pochopil jsem svoji poslední potřebnou službu v době pro
konečné řešení našich záležitostí. Podmíněně jsem svoji rezignaci stáhnul
s vyjádřením, že dovršením své osmdesátky zcela rozhodně skončím všechny funkce
ve VSR. Život máme každý jen jeden a já ještě potřebuji svoji důležitou životní práci
úspěšně dokončit. Tak to je jeden z hlavních problémů, který považuji za správné
dnes takto veřejně oznámit. Doufám, že budu Ústřední radou jako rozhodujícím orgánem před 13. CK z funkce uvolněn. V zájmu udržení již vžité tradice svých otevřených zpráv od pramene se kromě výše uvedeného vyjádření zaměřím tentokrát jen
na tyto dva problémy: 1) Soudní žaloba k otázkám finančního odškodnění pomocí
dojednané Advokátní kanceláře, 2) Novelizace zákona 87/91 Sb. o mimosoudní rehabilitaci, včetně právoplatného odškodnění všech našich členů.
4
Tyto dva problémy závisí na hlavních úkolech, které jako klíčové pro
nás všechny byly vytýčeny usnesením 12. celostátní konference. Prosím
každého z nás, aby si zvýrazněnou větu několikrát přečetl a zamyslel se nad svým
podílem pro jeho plnění bezpodmínečnou podporou a osobním přístupem. Bez mého
přičinění došlo po 12. CK k jakési dohodě mezi třemi členy předsednictva, prvního a
druhého místopředsedy Tomečky a Lampy a člena předsednictva a hospodáře ÚR
plk. Jiřího Králíka, že se postarají o celý problém okolo jednání a přípravy materiálů
potřebných pro advokátní kancelář ve věci žaloby na vedení MO a já jsem byl požádán, abych vystavil pro 3 členy Předsednictva plnou moc k řešení celé záležitosti. Sice
jsem byl trochu překvapen, ale nakonec jsem plnou moc vystavil s podmínkou, že
budu přizván k těmto jednáním, abych měl přímé potřebné informace od vedení AK.
V tom prvém momentu jsem zřejmě nezvážil požadovaný postup, že při vážném předoperačním zdravotním stavu tajemníka kolegy Vladimíra Horáka zůstávám zcela sám
na vše ostatní. Ten návrh tří členů předsednictva se ukázal jako prospěšný i, když
nebyla nouze o nějaké problémy.
Celá ÚR má příslušný materiál k oběma otázkám. Vzhledem ke konečnému
výsledku úsilí řešit odškodnění žalobou na MO prostřednictvím Advokátní kanceláře
byl správný a myslím realistický.
Díky našemu dlouholetému úspěšnému hospodáři ÚR, který připravil podmínky
pro uzavření smluvního vztahu s AK p. Mgr. Volfa z Prahy jsme se rozhodli pro toto
řešení s vědomím, že tato cesta bude každého klienta z našich řad něco stát. Při našem seznamovacím jednání PÚR a vedením této AK jsme byli seznámeni se skutečností, že byla promlčena zákonná doba k řešení, což je určitou komplikací.
Proč to neříct:
Předpokládali jsme větší účast našich členů na tomto soudním sporu. Ano, žaloba,
která se připravuje v námi vybrané AK bude tvrdá, oprávněná a hlavně pravdivá.
Takže oznamuji, že činnosti AK využije cca 1/3 dnešní členské základny našeho sdružení. Je to pro mne žalostné oznámení. Počty žalobců byly uzavřeny a pracuje se na
znění žaloby. Není nutné zveřejňovat více informací. Vždyť většina našich členů nepodpořila usnesení 12. CK našeho sdružení a ti, co nebojácně jdou do boje za pravdu
a spravedlnost, budou spoluautory žaloby před soudem o spravedlnost, každý za sebe a tím i za naše sdružení. Karty jsou rozdány, bázlivci a nedůvěřivci ve vítězství
pravdy budou zklamáni a mohou pak poděkovat svým rádcům, kteří se tolik měsíců
snažili narušit dlouholeté úsilí pro dosažení spravedlnosti. Pravda, každý soud je otevřeným představením a teprve rozsudek je skutečným výsledkem. Vážení kolegové,
kteří jste prakticky odmítli boj proti zločinu, který byl na nás spáchán vládou kolaborantů a zrádců v době normalizace, budete moci v případě našeho úspěchu zopakovat každý soukromě svoji žalobu a budete si moci zaplatit každý svého advokáta.
Když nebudete mít peníze, uděláte si půjčku, kterou po vás zdědí Vaši potomci. Ne-
5
dostali jsme slovo na veřejném slyšení v Senátě, nedostali jsme slovo při jednání
Sněmovny. Nemusel se nikdo bát pravdy, co se odehrávalo v Československé lidové
armádě pod vedením zrádců a kolaborantů v době okupace naší země armádami
Varšavské smlouvy. Je až nevysvětlitelné množství řeknu laických právníků v našich
řadách, kteří svým strašením měli za cíl přesvědčit většinu našich členů, aby do
soudní pře nešli. Tolik k první základní informaci.
Druhý úkol ve skutečnosti nahrazuje nedostatečnost pochopení soudního procesu, ale je závislý především na našich poslancích a senátorech, zda svým hlasem
podpoří přijetí navrhované novelizace zákona o mimosoudní rehabilitaci. Pokud by se
v PČR podařilo projednat a schválit navrhovanou novelizaci uvedeného zákona č.
87/91 Sb. víme, že tento zákon byl 13x novelizován! Naše sdružení nedokázalo včas
získat podporu většiny poslanců a senátorů.
Tedy podstata našeho návrhu novelizace, zpracoval s velikým vypětím sil člověka náš téměř devadesátiletý člen VSR z Litoměřic pan JUDr. Karel Pancner, bývalý
vojenský soudce, taktéž mimosoudně rehabilitovaný zpracoval celou problematiku
známého nebo zamlčeného podvodu, co způsobilo tehdejší Federální shromáždění
oproti původnímu návrhu předloženého předsedou vlády Čalfou a zástupcem Mikloškem s vědomím problému jaké bude odhodlání současné poslanecké Sněmovny a
Senátu nyní novelou tehdejší zákon o mimosoudní rehabilitaci novelizovat.
Neděláme si žádné iluze po dvaceti letech od roku 1991. Je to však jedna
z oprávněných našich možností. Pro Konfederaci politických vězňů se zcela oprávněně novelizovaly ještě starší zákony. A šlo všechno.
Náš návrh se několikrát upřesňoval a současně už máme konečné znění našeho požadavku. Jsme připraveni kromě požadavku na poslance a senátory využít nejznámějších deníků k rozvinutí kampaně za konečnou novelizaci zákona č.87/ 91 Sb. o
mimosoudní rehabilitaci v náš prospěch.
Každý máme svoji oblíbenou stranu a svého poslance a senátora. Předveďme, co dokážeme ve svém posledním tažení za pravdu, která je nám stále upírána.
Chtěl bych touto cestou poděkovat všem, kteří podpořili a podpoří úsilí naší Ústřední
rady k dořešení skutečné rehabilitace, včetně odškodnění. Kdo čeká práci jen od ÚR
a jejího předsednictva, bude určitě zklamán. Každý se musí zapojit a jednat.
Plk. v.v. PhDr. Miroslav Pavlík, předseda ÚR VSR AČR
-x-x-x-x-x-x-x-x-x-x-xP r a v i d l a pro přiznání příspěvku na ozdravné pobyty
Pokud získáme od některé externí organizace příspěvek na charitativní a sociální činnost,
bude možno poskytnout pro tyto účely členům sdružení příspěvek.
6
Pro přiznání tohoto příspěvku stanovím tato pravidla:
Rozhodujícím kritériem jest vykonávaná činnost pro VSR a sociální potřeba.
Zájemce předloží stručnou žádost, v níž uvede, jakou činnost provedl a provádí ve prospěch Vojenského sdružení rehabilitovaných a současně také svoje zdravotní resp. sociální
potíže. Uvede zařízení, v němž chce absolvovat ozdravný pobyt a přibližnou dobu pobytu.
Jako doklad předloží žadatel hospodáři sdružení fakturu nebo jiný doklad o absolvování a zaplacení této služby, znějící na jeho jméno. Tuto žádost postoupí předsedovi Krajské Rady k
posouzení. KR předloží tyto žádosti s vyjádřením a doporučením předsedovi komise pro přiznání příspěvku, tj. místopředsedovi ÚR.
O žádostech a stanovení výše příspěvku rozhodne komise, jejímž předsedou je místopředseda ÚR (v současné době plk. Mgr. Jan Lampa), hospodář a další dva členové PÚR. Komise
předloží návrh svého rozhodnutí ke schválení předsedovi ÚR. Celkovou výši příspěvku navrhne
hospodář v závislosti na finančních možnostech.
Po projednání bude příspěvek poukázán žadateli.
Ve zcela výjimečných případech a pouze v příznivé finanční situaci sdružení by bylo možné poskytnout část příspěvku i z vlastních prostředků VSR.
Tato pravidla nabývají účinnost dnem 1. srpna 2011 a byla schválena Ústřední radou
VSR dne 26, července 2011.
Praha, 26. července 2011
Předseda ÚR VSR
PhDr. Miroslav Pavlík
Rok 1968 u 8. slp. v Mošnově
K napsání tohoto článku jsem byl donucen různými pisálky, kteří se tématu roku 1968 v našich dějinách záměrně vyhýbají a nepodávají tak skutečný obraz naší
historie. V tomto případě se jedná o jeden z nejhrubších zásahů do osudu lidí, rodin
a celého státu tehdejší Československé republiky.
Každé dějiny mají svou cenu a hodnotu jedině tehdy, pokud jsou objektivní a
tudíž popisují události tak, jak se skutečně staly a ne tak jak by si to někdo přál.
Dne 21. srpna 1968 jsem byl probuzen uplakanou sousedkou s tím, že jsme
obsazeni Sovětskou armádou. Rychle jsem se oblékl, sedl na motorku a jel jsem na
letiště. To, co jsem uviděl a uslyšel již v Příboru, jsem snad viděl pouze v ukázkách
filmů z roku 1939, kdy naši republiku obsadili Němci. Vzduch se třásl hukotem těžkých nákladních letadel, na silnicích a ulicích hrčely pásy tanků a obrněných vozidel,
na křižovatkách stáli cizí vojáci a řídili dopravu.
7
Vnitřní život a chod státu byl zcela paralyzován, obyvatelstvo se slzami v očích
nechápalo co se to vlastně děje. Vytvářely se skupinky našich lidí a okupačních vojáků a diskutovali. U jedné takové skupinky jsem se zastavil, chtěl jsem zjistit, o čem
vlastně diskutují. Normální ruští vojáci ani nevěděli, kde jsou a s úžasem se ptali,
proč jsou u nás jenom města a kde máme vesnice (děrevni).
Po příjezdu na letiště jsem zjistil, že veškerý pohyb na letišti jak ve vzduchu,
tak na zemi byl pohyb okupačních vojsk. Přistály zde dva bojové pluky a dopravu zabezpečovaly těžké dopravní letouny.
My technici jsme měli shromaždiště v budově výškového vybavení. Zde jsme
měli počkat na další pokyny. Někteří z nás si sehnali vápno a štětku a psali na budovy, ale i na cesty různá hesla - samozřejmě v azbuce tak, aby si to mohli přečíst i
normální vojáci. Hesla byla zaměřena proti okupační armádě a vyzývala je
k odchodu. Postupně se vytvářely skupinky našich lidí a sovětských důstojníků. Oni
byli vybaveni kartičkami, na kterých měli napsáno, co jim na nás vadí a proč oni jsou
zde. Diskuse byly silně emočně oboustranně naladěny, každá strana byla přesvědčena o své pravdě. Nejvíce jim vadila údajně postupná demontáž socialistického zřízení,
dále to bylo zakládání sociálnědemokratické strany, vytváření KAN (Klub angažovaných nestraníků), vytváření K 231 (klub lidí postižených režimem podle § 231).
Hlavním heslem naší tehdejší vlády bylo „okupanty ignorovat, dobrovolně nic
neposkytovat a ani vodu“. Dále přišel příkaz k odevzdání zbraní a k jejich uzamknutí
tak, aby k nim neměl nikdo přístup. Samozřejmě byl vydán zákaz létání, všechny letouny na stanovištích se musely otočit přední částí ven z letiště.
Při vyhlášení hodinové generální stávky v neděli 23. srpna jsme my technici
byli nastoupeni ve tvaru a zpívali jsme naši hymnu. Po rozchodu nás předjíždělo ozbrojené auto a voják sedící na korbě za kulometem nám pohybem kulometu lehce
naznačil, jak snadno by nás mohl postřílet.
Celková situace byla napjatá, dokonce někteří z nás byli osloveni, jestli by byli
ochotni vstoupit do ozbrojené skupiny, která by se přesunula do hor a odtud by vedla
partyzánský odboj proti okupantům. Nejsmutnější událostí této doby bylo přejetí majora Jiřího Modra sovětským automobilem.
V místě bydliště, tedy v Příboru, se začaly objevovat v našich poštovních
schránkách okupační noviny „ZPRÁVY“. Tuto činnost prováděli lidé, kteří byli na straně okupantů, byli to lidé z našich řad. Tímto způsobem chtěli ovlivnit myšlení našich
rodin ve prospěch okupantů.
Vrcholným skutkem okupační armády bylo zavlečení vrcholných představitelů
našeho státu nejdříve na Ukrajinu a posléze do Moskvy. Tuto skupinu pak doplnil
prezident republiky Ludvík Svoboda a také mezi jinými i Gustav Husák. Celá tato tzv.
8
delegace pak byla donucena podepsat „Moskevské protokoly“. Od této doby vlastně
začal tzv. „normalizační proces“. Do čela této akce, ale i státu a strany byl postupně
nasazen G. Husák. U útvaru se to začalo projevovat tím, že matadoři stranických výborů opět získali pevnou půdu pod nohama, zase již dostávali instrukce jak se chovat
a co říkat.
Další stěžejní akcí bylo napsání tzv. „příčesků“, vlastně dodatku k životopisu.
Zde jsme museli všichni odpovědět na konkrétní otázky směřované k současné situaci. Takto dostali normalizátoři do rukou písemný doklad o smýšlení všech lidí. Byl to
pro ně nejpotřebnější materiál pro pozdější stranické prověrky.
Sepisováním dodatků k životopisu začal působit mezi lidmi strach o další existenci. Nastalo velké převlékání kabátů a názorové veletoče. Kdo na vlastních názorech nechtěl nic změnit a ani nepřiznal chvilkové názorové pomýlení, měl smůlu.
Do prověrkových komisí byli nominováni osvědčení a názorově pevní funkcionáři KSČ, nemohl mezi nimi chybět politicky zdatný doručovatel okupačních novin a
také se k nim přidal i jeden z pisatelů nápisů, které byly proti okupaci. Tyto prověrkové komise rozčlenily lidi na vyloučené ze strany, vyškrtnuté a na ty ostatní.
Až doposud se nedělo nic protizákonného. Protizákonnost začala až vlastním
propuštěním ze zaměstnání. I tehdejší ústava zaručovala všem občanům veškerá občanská i politická práva.
Rozhodnutí prověrkových komisí pak schvalovaly členské schůze strany. Co se
nepodařilo prosadit u útvaru, to se pak podařilo u komise nadřízeného velitelství
v Brně. Někteří členové útvarových komisí byli současně i členy divizních prověrkových komisí. Ta pak vyřkla konečný verdikt. I toto bylo odsouhlaseno komisí ustavenou na velení pluku formálně. Nejdříve byli propouštěni vyloučení ze strany a až posléze někteří, kteří byli pouze vyškrtnuti.
Největší groteska byla u tzv. „Rozmísťovací komise“ ustavené při ONV v Novém Jičíně. V této komisi byl také zástupce OVS (Okresní vojenské správy), který měl
hájit naše zájmy u jednotlivých zaměstnavatelů. Výsledek byl takový, že činnost komise jej vůbec nezajímala. Byla nám zde nabízena pouze samá vybraná zaměstnání,
jako například pomocný dělník v komunále nebo pomocný dělník u zedníků atd. Cílem této instituce bylo co nejvíce člověka ponížit a dát mu na vědomí, kdo je zde pánem. Toto samé se dělo i při jednání se zástupci jednotlivých závodů. Zaměstnání
jsme si museli hledat jednotlivě a bylo otázkou štěstí nebo náhody, když se člověk
setkal s někým, kdo měl porozumění a uznal nějakou tu kvalifikaci, třeba jenom výuční list.
Ani po odchodu z armády jsme neměli klid od vojenských represivních orgánů.
V pravidelných intervalech jsme byli zváni na MěNV v Příboru, kde na nás někteří
9
funkcionáři psali posudky. Totéž se dělo na OOVB, taktéž v zaměstnání byly na nás
psány posudky.
Samozřejmě toto vše mělo dopad i na naše děti, soudruzi to brali jako hřích
dědičný, za který musí trpět i ony. Byl u nich podstatně ztížený přístup ke vzdělání i
k zaměstnání.
Bývalý příslušník 8. slp v Mošnově plk. v. v. Jindřich Bravenec
Obrozenecké a reformátorské procesy 20. a 21. století
Delegáti 12. CK VSR ve svém programovém prohlášení vyzývají své členy, aby
aktivně oživovali paměti na události roku 1968 a následné normalizace se všemi důsledky a dopady na celou společnost. Proč byl tento apel 12. CK zařazen mezi hlavní
úkoly „Prohlášení CK“ na další období? Protože historie 68. roku si to vyžaduje a přímých účastníků a pamětníků šmahem ubývá.
Současná doba naznačuje, že tu není ochota se podílet na věrném zobrazení
této vývojové etapy formou literárního, ani vědeckého zpracování. Cožpak lze očekávat, že se tohoto úkolu zhostí ÚSTR? Ten je schopen doložit, že kromě okupace republiky vojsky VS se vlastně nic nedělo.
Ale že se dělo, ví celý svět. O tom se přesvědčil sám i prezident Václav Klaus
na své cestě po americkém kontinentu, jak uvádí ve svých zápiscích z cest. Byl překvapen, že v Argentině mu všichni dávali najevo své hluboké povědomí a vztah k
událostem 68. roku. V tom se naše společnost od Argentinců liší. Naším státním zájmem je osm měsíců tohoto roku z paměti národa vymazat. A k tomu je třeba umlčet
hlasy pamětníků. Společnosti jsou předkládány reformy všeho druhu a na různé způsoby jako důkaz o naší budoucnost a přitom se nemá nikdo dovědět o reformě, která
se měla uskutečnit před málem půlstoletím. Tehdy ani tak nešlo o reformu, ale o skutečnou obrodu společenského systému v zápase se všemi zpátečníky a dogmatiky.
Nového názvu reformy se tomuto hnutí dostalo 20 let později při zpětném pohledu z jiné úrovně doby. V tomto smyslu se nabízí srovnání s počínáním věřících za
života Jana Husa. Tehdy šlo obrodu církve, zbavení všech nánosů a neřestí. Historie
ho však označila za reformátora, ba za kacíře. Není snad na osmašedesátníky pohlíženo jako na kacíře? Tuto otázku ponechávám nezodpovězenou, je však zcela jasné,
že kacířství se v žádném případě nevztahuje na normalizátory v jakémkoliv oboru
činnosti. Kdyby tomu tak bylo, nebylo by možné, aby se z nich rekrutovali poslanci,
senátoři, ba i ministři.
Kacířství je odvozeno z protivení se dominantní ideologii. V jednom případě katolické církvi, v druhém případě všemocné komunistické straně. Proti komu je pak
zaměřeno současné reformní hnutí? Opravdu těžko se hledá paralela. Anebo tu vzni-
10
ká něco jako nové fundamentální hnutí v touze o ovládnutí prostoru? V tom si tedy
nejsem zrovna jistý, ale jsem přesvědčen, že to nebude komunismus. To nás jen tak
straší současní architekti naší skvělé budoucnosti.
Československá společnost v roce 1968 spatřila nové horizonty svého rozvoje,
což ji stmelilo nevídaným způsobem. Ocitla se v pozici předvoje v boji proti totalitnímu způsobu vlády a to nejen v rámci socialistického tábora. Dosažené úspěchy na
vnitřním poli dostaly i mezinárodní rozměr a jako takové znamenaly bezprostřední
nebezpečí pro vládní garnitury, které ovládaly veškeré mocenské nástroje nutné
k potlačení „kontrarevoluce“. Tento fakt zásadně limitoval rozšíření obrodného procesu a předznamenal jeho osud. Jeho odkaz však nemohl být vymazán.
K postupnému opatrnému naplnění docházelo gorbačovskou glasností a perestrojkou, skomírajícím systémem vládnutí KSČ. Rozhodujícím momentem se stala
listopadová demonstrace, která otevřela novou cestu k demokracii již za zcela jiných
mezinárodních podmínek. Po této cestě se naše společnost ubírá 22 roků a ve svém
rozvoji se střetává s mnohými nedostatky, které nesouvisí přímo se světovou krizí.
Některé ne dobře promyšlené kroky daly vzniknout nežádoucím průvodním jevům,
narušujícím celkový morální stav společnosti.
Protispolečenské procesy, v minulosti marginální, nabývají nyní nevídaný rozměr a nelze je odbýt pouhým odkazem na přežitky minulosti. Ačkoliv ani o takové
není nouze. Stává se již pravidlem, že pachatel na tom zpravidla bývá lépe než oběťpodle zásady, že každý dobrý skutek musí být potrestán. Poukážeš na špatnost, budeš za to pykat. Pro příklady není nutno daleko chodit. To však není přežitek, ale
aplikace totalitních manýrů mocných.
Protimluvy koaličních stran přerůstají
v politické aféry, znemožňující normální fungování vlády a tedy ztráty hlavní podmínky pro projektování a přijetí jakýchkoliv reforem. Z toho lze vyvodit jednoduchý závěr
o nutném nastartování nového obrodného procesu pro zajištění normálního postkomunistického demokratického vývoje v rámci EU v souladu s původním přáním společnosti.
Plk. v.v. Ing. Karel Nedvídek
Richard TESAŘÍK – hrdina, vlastenec,
Alexej ČEPIČKA – stalinistický fanatik a kariérista
V naší vojenské generaci je osobnost generála Richarda Tesaříka dostatečně
známa, i když ne všichni z nás nesloužili u tankistů. Nicméně se s jeho jménem setkali či po něm slyšeli.
Byl uznávanou osobností jako hrdina, odvážný spolubojovník, skvělý společník
a kamarád, voják tělem i duší, velmi dobrý sportovec a přísný velitel. Mnohými však
byl považován za prominenta, povyšujícího se nad jiné, samolibý, holdující alkoholu,
jiným byl velmi kritický a vůči sobě naopak.
11
Na jeho životní cestě je možno spatřovat potupný vývoj situace a nálad v našich bojových jednotkách v průběhu války v Sovětském Svazu a pak ve společnosti,
když pracoval v armádě.
Události v jeho životě v poválečném období, kdy byl také v roce 1954 vězněn,
nám dosvědčují to, s jakým jednáním se mnozí účastníci zahraničního odboje potýkali
po komunistickém převratu v roce 1948. Poválečné osudy Richarda Tesaříka potvrzují, že podmínky v armádě i celkové společenské prostředí, v němž žil a pracoval, jej
značně ovlivňovaly a také poznamenaly.
Jeho osobní potíže i tragédie, která jej na sklonku života postihla, nebyla jen
výsledkem jeho negativních osobnostních vlastností. Je nutné uvést, že také vývojem
v armádě i ve společnosti vznikala situace, která nedávala možnost vyniknout talentům. Osobní statečnost občana – vojáka – v čestném zápase v armádě se již nedala
aplikovat ve vnitropolitickém boji, v zákulisních machinacích a zápase o kariéru v systému osobní a stranické moci v daném období společenské deformace a všeobecné
degradace padesátých let.
O atmosféře padesátých let hovoří i tento příklad: V době, kdy Tesařík sudoval
v Moskvě (19451948), bydlel v hotelu National. Zde blíže se seznámil s jistým Ing.
Vavřinou, stýkali se dosti důvěrně po dobu asi 10 týdnů, stali se přáteli. Tento „přítel“, když ve straně došlo k „odhalování nepřátel ve vlastních řadách“, podává svoji
informaci. Motiv vyplývá z jeho úvah a závěru, „…dnes se domnívám, že když je Tesařík autorita a já v roce 1945 jsem byl mladý člen strany, ještě nezkušený a neznalý
poměrů v SSSR, že Tesařík mě mohl zkoušet, co jsem zač. Na druhé straně se mi
však při debatách jevil jako Benešovec“. Dále jeho „přítel“ dne 21. 1. 1951 vydává
svědectví o názorech Tesaříka z roku 1945. A tak pan Vavřina uvádí ve svém svědectví – hlášení: „Ke konci mé návštěvy v Moskvě, před odjezdem do ČSSR. Při diskusi
došlo i na rozhovor o Košickém vládním programu, kdy se Tesařík vyjádřil, že když se
na frontě dověděli, že Beneš přijal podmínky komunistů, nemohli ani spát. Znamenalo to, že je všemu konec a jsme zcela v roku komunistů“. Tyto informace byly předány ministru A. Čepičkovi.
Jednou z možných příčin nastávající Tesaříkovy osobní nejistoty možno spatřovat i v působení Čepičky, který nebyl vojákem. Neúčastnil se ani ozbrojeného odporu
proti nacistickým okupantům. Jeho činnost v průběhu druhé světové války je nadále
zahalena pochybnostmi. Tato skutečnost se promítala i do vztahu ministra a čelných
funkcionářů armády, kteří prošli bojem na různých frontách.
Byly případy povýšeneckého jednání Čepičky vůči generálům a důstojníkům –
účastníkům odboje a také jejich podceňování. Proto také mnozí z těchto bojovníků
Čepičku jako odborníka na armádní problematiku neuznávali, ale vedeni snad i osobními důvody jeho rozhodnutím neodporovali. Čepičkovým zájmem a pozorností se
stal Richard Tesařík.
Po zatčení Reicina a jeho spolupracovníků z OBZ v roce 1951 začala i
v armádě kampaň za odhalování nepřátel ve vlastních řadách. Nastala dusná atmosféra, v níž si nikdo z generálů a důstojníků nebyl jist před zatčením. I tato situace se
odrazila v životní dráze Tesaříkově, i dalších bojovníků z řad čsl. Zahraniční armády, i
když po válce věnovali své síly a zkušenosti výstavbě naší nové armády.
12
Tesařík ve svém názoru na Čepičku uvedl: „… bývalý MNO A. Čepička na mne
hned s příchodem, plným zářivého lesku neučinil dobrý dojem. Viděk jsem v něm
demagoga vyšší formy, rozpínavého kariéristu a exkluzivního advokáta“. Řeči okolo
jeho osoby nebyly mezi prostými lidmi nijak příznivé. Dopouštěl se vědomě řady
chyb, jež měly sloužit k jeho popularitě ve vojsku“.
Po nástupu Čepičky na MNO se zdálo, že Tesařík bude mít kariéru otevřenou.
Při společném rozhovoru dne 9. května 1951 vyjádřil ministr podiv, že je pouze podplukovníkem, že zná jeho schopnosti a že má nejvyšší vzdělání. Dále řekl, že se vše
upraví, že není překážek, aby Tesařík byl za rok generálporučíkem, bude-li pracovat
tak, jak Čepička potřeboval. Zde mu sdělil i to, že byl uveden v Reicinově likvidační
listině. Je známo, že Čepička byl známým mistrem intrik a zákulisních machinací.
V září 1952 bylo Tesaříkovi na Hlavní kádrové správě rozkazem MNO sděleno,
že je přemístěn do Trenčína na funkci velitele TMV 2. Vojenského okruhu. Toto považoval Tesařík za diskriminaci. Na dotaz, proč je přemístěn, mu gen. Koranda odpověděl, že je to rozkaz MNO a není proti tomu odvolání. Tak se ocitl daleko od rodiny a
jeho obavy se prohloubily. Cítil nebezpečí, které nedovedl identifikovat, ale jako obavy se začaly naplňovat již počátkem roku 1953.
V době služby v Trenčíně zjistil, že je sledován VKR. Pokračovala perzekuce i
po „stranické linii“. V té době totiž na HPS působili ve významných funkcích osoby, se
kterými měl Tesařík spory už v sovětských internačních táborech v době války a také
v Buzuluku.
V lednu 1953 jej Čepička na HPS postavil před volenou stranickou komisi za
údajné pomluvy své osoby a byla mu vyslovena důtka.
Nešťastná příhoda se stala Tesaříkovi v květnu 1953, když se vracel ze služební cesty z Prahy do Trenčína, kdy následně zjistil ztrátu autentizovaného zápisníku,
který se nepodařilo nalézt. Po třech měsících ztrátu oznámil, byl sepsán protokol a
podáno trestní oznámení. V listopadu 1953 velitel okruhu Ťokan sdělil, že trestní
oznámení bylo zřejmě anulováno, že bylo uznáno, že nejde o zvláštní věc. Ale Tesařík
mu nevěřil, byl už silně nervózní a byl stále sledován, což sám zjistil.
V prosinci 1953 na shromáždění u MNO byl Čepičkou pochválen. Jednání skončilo v sobotu 12. 12. v 11.30 hod. Potom poobědval v ÚDA a v 12.30 hod. odjel do
svého bytu v Zelené ulici. Po vystoupení z auta byl brutálním způsobem zatčen,
v poutech a se zavázanýma očima odvezen do věznice v Ruzyni. Tam nastalo nejtěžší
období v poválečném životě Richarda Tesaříka. Ani doba, kdy šel na frontě smrti
vstříc, nepoznamenala jeho život tak, jako osmiměsíční věznění. Avšak ani tehdejší
mocné komunistické mafii se nepodařilo Tesaříka zlikvidovat rychlým, vykonstruovaným procesem. Zabránila jim v tom skutečnost, že byl hrdinou SSSR a nositelem vysokých sovětských vyznamenání. Ačkoliv udělal chyby, nebylo jeho provinění takového stupně, aby vyžadovalo ze strany justice opatření, jež by jej postihovala. Pokračovala však jednání o možnosti odnětí titulu „Hrdiny Sovětského Svazu“ po vládní úrovni. Sovětská strana ale došla k závěru, že důvody čs. Vojenské prokuratury k odnětí
titulu nestačí. Takže na základě tohoto stanoviska přihlédlo byro ÚV KSČ k zásluhám
o osvobození ČSR a doporučilo umožnit mu práci při výstavbě armády k odčinění
chyb, za něž byl souzen.
13
Po propuštění z vězení byl ustanoven v listopadu 1954 do funkce velitele 13.
TD v Mladé, takže se mu ukazovaly nové možnosti práce v armádě. Ovšem Alexej
Čepička jako MNO stále zůstával ve funkci, což Tesaříkovi není příjemné. Tesařík pracoval zodpovědně a proto kontrola MNO v lednu 1955 prokázala dobré výsledky. Generál Janko jako jeho velitel podal návrh na udělení „Řádu Rudé Hvězdy“. V únoru
1955 gen. Janko hodnotí Tesaříka takto: „Je schopným a nadaným velitelem, odvážný při rozhodování, má bojové zkušenosti a dobrá organizační schopnosti. Stará se o
zvýšení bojové pohotovosti divize, vyžaduje plnění rozkazů, k lidem našel správný
vztah a s podřízenými spolupracuje“. Toto hodnocení se stalo návrhem na povýšení
do hodnosti generála. Toto povýšení mu přispěje k obnovení sebedůvěry a jistoty
v práci. Bude přesvědčen, že je mu věřeno.
Jak se brzy ukázalo, nebyl ani vyznamenán, ani povýšen. Sám gen. Janko opět
přišel s výtkami na nedostatky v práci i v chování Tesaříka. To ukazovalo, že Janko
takto přispíval k naplnění záměrů Alexeje Čepičky.
Po odvolání Čepičky z funkce MNO a po nástupu gen. Lomského do funkce
MNO v dubnu 1956 byl Tesařík v červnu 1956 povýšen do hodnosti generálmajora.
V době odhalení Stalinova kultu osobnosti byl u nás v armádě za nositele kultu
osobnosti označen Čepička, a to za provádění nezákonností a deformací. K tomu došlo v dubnu 1956.
Richard Tesařík slavil v tomto roce dobré výsledky u své tankové divize na Hakenově stadionu v Mladé u Lysé nad Labem za ohromného „hurá“ všech vojáků.
Richard Tesařík se narodil 31. 12. 1915, zemřel 27. 3. 1967.
Podle pramenů: „Gen. Tesařík – voják se srdcem bohéma“ – autoři Eduard Bejček a
František Hanzlík – vydalo nakladatelství LÍPA – Vizovice 2002
Zpracoval
Plk. v. v. Ing. Jiří NOVOTNÍK
Jáchymovské peklo trochu jinak
Političtí vězni, bývalí muklové, každý rok většinou poslední víkendové dny měsíce května vzpomínají na svoje prožitky z věznění a na těžkou práci v podzemí Jáchymovských uranových dolů, ale i jinde, třeba na Příbramsku apod. Vzpomínali také
letos, mezi nimi i naši plzeňští.
Vzpomínali také těch, kteří zde za nelidských podmínek pracovali a kteří zde
také zahynuli. Setkávají se jako představitelé svědomí národa, za účasti široké veřejnosti a někdy i menší části politické a státní reprezentace.
Jelikož letos není volební rok, pak těchto bylo poskrovnu. Muklové vzpomínají
na projevy kamarádství a solidarity, neboť bez této by nebyli přežili. Vzpomínají i na
nelidské týrání např. „Svědků Jehovových“, kteří hromadně odmítali podle svého náboženského přesvědčení službu se zbraní v ruce, ale i práci, která vede k válečné a
14
zbrojní výrobě. V jejich nelidském týrání a šikanování se vyžíval zvláště velitel tábora
Rovnost št. stržm. Albín Dvořák, zvaný „Paleček“, pro svou zakrslou postavu. Ten
místo jejich stálého školení a přesvědčování k nastoupení do práce, které nikam nevedlo, přistoupil právě v zimě, kdy Krušné hory zapadaly vysokou vrstvou sněhu
k radikálnímu řešení. Postavil všechny „odmítače“ mezi ploty ostřelovaného pásma.
Byli chatrně oblečeni a obuti. Vzájemně se podpírali a dodávali si tak vzájemně sílu
potřebnou k přežití. Museli však stát bez pohnutí. Jakýkoliv pohyb do stran k ohrazení
mohl být strážnými chápán jako pokus o útěk a vést k zahájení palby. Přes stálou
sněhovou chumelenici se žádný k práci dobrovolně nepřihlásil. Postupně jeden po
druhém prokřehlí, zcela vyčerpaní ale nepřevychovaní, odpadávali bezvládně do hlubokého sněhu. Chumelilo a chumelilo. Jejich promrzlá těla spoluvězni nakládali na
dvoukolák, nebo korbu nezakrytého náklaďáku a odváželi do nemocnice, kde jim málo kdy pomohli.
Jeden z přítomných muklů mi toto vše vyprávěl, jakož i svůj následující příběh:
Pocházel ze smíšeného manželství, otec se při volbách v r. 1935 přihlásil
k německému občanství tak jako mnoho jiných, „zblbnutých hitlerovskou propagandou“, hlavně v Sudetech. Na Jáchymovsku pracoval již před válkou, ale i za války,
aby se vyhnul „ východní frontě“. Podzemí jáchymovských uranových dolů tedy znal
jak své boty. Protože celá rodina se za války chovala vzorně, vlastně protiněmecky a
měla praxi v dolech, byli všichni vyjmuti po válce z odsunu a ponecháni na dolech.
On sám byl povýšen na místo „štajgra“. Za jeho jedné z nočních šichet se ztratila
dost důležitá mapa důlního podzemí. Nebyla jeho, protože on ji nepotřeboval-znal
podzemí lépe než své boty. Ale protože byl jediný Němec na šichtě a na někoho se to
svést muselo (doly byly pod přímou sovětskou správou), tak za nelidských výslechů a
bití byl donucen k přiznání, přestože se ztrátou neměl nic společného, akorát tu noční
službu. Tak že po tom krutém týrání, výsleších byl předán státnímu soudu a odsouzen na 14 let nucených prací, právě sem, kde před tím štajgroval. Zprvu byl omylem
zařazen mezi „retribučáky“, tj. Němce, nebo ty, kteří za války kolaborovali s Němci.
Za nedlouho byl zařazen mezi politické, kam vlastně podle rozsudku státního soudu
patřil. Skamarádil se nejvíce s jedním severomoravákem. Ten, jako syn kulaka, bránícího se vstoupit do zemědělského družstva, dostal v celku „přijatelnou“ výměru, jen
6 let, s možností propuštění po odpykání poloviny trestu.
Byl robustní postavy a bylo pro něho hračkou plnit denní normu výrubu za
oba. Jeden druhého podporoval, dělili se o první, poslední. Byl oblíben i u ostatních
spoluvězňů. Byl skutečně propuštěn něco málo po odpykání poloviny výměry trestu.
Rozloučili se smutně i radostně zároveň. Já smutně, protože jsem ztrácel nejlepšího
kamaráda a mé propuštění bylo vlastně v nedohlednu a on radostně, že jde po dlouhých 4 letech domu ke své rodině. Nejvíce se těšil na dcerku a synka říkal mi můj
nový známý.
15
On sám byl propuštěn po amnestii v roce 1956. Pak žil poklidným způsobem
několik let v nedaleké vsi, pracoval na dole, ale štajgra již nedělal. To mu vůbec nevadilo. Jednoho dne v podvečer někdo zabouchal na vrata stavení. Když šel otevřít
pozdní návštěvě, viděl před sebou kamaráda mukla, s kterým se neviděli několik let,
aniž o sobě věděli. Srdečně jsme se objali, snad i políbili. Moje rodina ho také srdečně přivítala, jakož i nejbližší sousedé. Vzájemné vyprávění, vyptávání nebralo
konce. Zdržel se na návštěvě ještě několik dní. Pak tak jak se objevil, tak také
v podvečer nenápadně odešel.
Asi za necelý týden v ranních hodinách opět buch, buch na vrata. Za nimi skupina civilistů a několik uniformovaných příslušníků SNB se psy. Bez rozloučení
s rodinou jsem byl za doprovodu několika facek zprava i zleva odvlečen do auta a
transportován do blízkého Ostrova a pak přes plzeňské Bory do Prahy na Ruzyň. Tam
jsem byl z počátku vyslýchán „hodným“ vyšetřovatelem. Stále jsem nevěděl, o co se
jedná. Konkrétní otázky však stále nepřicházely, jen přiznej se, přiznej se.
Nastoupil však „zlý“ referent. A ten přitvrdil, s kým se stýkám apod. Návštěvy
jsem žádné neměl, v létě na to nebyl čas. A tak jsme se ustálili na návštěvě mého
kamaráda před pár dny.
Abych to zkrátil: Kamarád při „plánovaném“ ilegálním odchodu na Západ použil
mé pohostinnosti. Na hranicích v úseku mezi Ašem a Chebem byl zadržen při rekognici průběhu jeho cesty, pak narazili i na mně, přestože kamarád zapíral, seč mohl,
ale nepočítali jsme se zvědavostí a upovídaností mých sousedů. Kamarád dostal za
pokus o nedovolené překročení SH tři roky, já za napomáhání trestnému činu nedovoleného překročení SH třikrát tolik. Byl jsem třídní nepřítel.
Kamarád byl na amnestii v roce 1961 propuštěn (vyhlášení ČSSR), já jsem
bručel dál. Naštěstí přišel památný rok 1968 se svým světově proslulým „Pražským
jarem“, kdy konečně došlo i na mé propuštění. Byl jsem rehabilitován a částečně finančně odškodněn. Čeho jsem se vlastně dopustil? Za přirozenou lidskou pohostinnost jsem dostat 9 let, to se hned tak každému „nepodaří.
Zeptáte-li se, jestli jsem nelitoval toho, že jsem nebyl ve 46. roce odsunut, říkám, že ne, všude je chleba o dvou kůrkách, nikde nelétají pečení vrabci do huby,
tady jsem se narodil, tady chci i zemřít, nemusí to být však brzo. Nemohu však zapomenout a tedy i odpustit stvůrám, které mě a ostatní bezdůvodně týrali snad pro
své potěšení a těm, co jim toto dovolovali.
Co k tomu dodat? Nepřipustit opakování, nepřipustit násilí na nevinných lidech.
Z vyprávění jednoho z muklů zaznamenal Rudolf Patrovský, Plzeň
16
Příspěvek do Zpravodaje
Na jednání KR nás předseda vybízel, abychom se stali dopisovateli Zpravodaje a
přispěli tak k jeho periodickému vydávání. Zpravodaj dostávám v Praze do ruky jako
první, protože ho rozděluji všem ÚzO v Praze a první ho přečtu. Nikdy jsem se ale nepokusil o nějaký příspěvek.
To i proto, abych nezabíral místo těm, kteří mají co říci k důležitým otázkám.
Pravidelným čtením jsem nabyl dojmu, že se stále píše o vážných věcech velmi vážně, a
že se z našeho života vytrácí humor, to zdravé koření. Je mi 87 let a vojákem jsem se
stal hned po osvobození naší vlasti. A často vzpomínám na staré časy a to mi nakynou
na mysl různé příhody a některé jsou i úsměvné. - Posuďte sami.
Tehdy v 50. letech byli zřízeni tzv. osvětoví důstojníci. I k našemu útvaru byl takový přidělen.
Ujal se svých povinností a pochopil, že nás musí patřičně vzdělat v novém duchu
a moderní formou. Organizoval pro nás různé přednášky. Jednou pozval na besedu i
tehdejšího ředitele Národní banky, jehož jméno si nepamatuji. Ale dobře si pamatuji, jak
vysoko oceňoval své zásluhy o nový režim, když uváděl jako příklad „Před únorem
jsem byl v bance pouze jediný komunista, a nyní jsou komunisty všichni zaměstnanci banky. A protože každý komunista musí být také dobře informován, tak jsem šel na poštu a všem jsem objednal Rudé právo.“ Není to snad
exemplární příklad, jak se kovali nové kádry strany?
Jiná příhoda: Na shromáždění důstojníku útvaru se dostavil osvětový důstojník
s balíky tiskovin a nabádal přítomné, aby si koupili stranickou literaturu. Mnozí
z nás si s nechutí kupovali po jedné brožuře. Ale přihlásil se štkpt. P. H. a
prohlásil: „beru všechno“, čímž se předvedl jako vzorný příklad skutečného vlastence. Zírali jsme naň, jestli se snad nezbláznil? On pak ale zavolal dozorčí službu a nařídil:
„Seberte všechny tyto balíky a půjdete do města ke knihkupci, že ho pozdravuji. Předáte mu to a řeknete mu, že takové blbosti číst nebudu, ať mi vrátí peníze!“ Dostalo se
mu zasloužené odměny. Do měsíce byl odeslán na zvláštní dovolenou.
Šířilo se i mnoho anekdot - na stranické schůzi vytýkají členu strany, proč nenosí
na klopě stranický odznak. Ten se hájí, že má malé děti a ti by se mohly o cípy hvězdičky poranit, když je chová. Často na ty časy vzpomínám.
Ale již dost humoru z doby, která se octla v propadlišti dějin. Vždyť i ta dnešní
doba skýtá mnoho nesmyslů. Mně zaujal jeden z poslední doby v souvislosti se zákonem
o účastnících odboje a odporu proti komunismu. V § 6 se praví, že osvědčení účastníka
odboje a odporu vydává MO na základě žádosti občana, která musí obsahovat podklady
prokazující splnění podmínek. Tedy rozsah činů s časovým vymezením, a kdo může potvrdit. Je snad myslitelné, aby skutečný odbojář, nebo jakýkoliv protirežimový aktivista
17
v kterémkoliv místě vedl statistiku svých činů a k tomu jmenný seznam svědků, aby případně po půlstoletí mohl podat žádost o uznání svého počínání pánům, kteří budou rozhodovat přesně dle znění zákona? Jako bývalý důstojník vím, že se v armádě vše děje
podle nějakého předpisu, ale neznám žádný takový, který by nařizoval bojovníku, který
plní bojový rozkaz, aby měl při sobě tužku a papír a vše řádně zapisoval. Mě už podobná zkušenost provázela při dokazování svého podílu v bojích na barikádách v otázce
přiznání čestného názvu „bojovníka Pražského povstání. „Logicky mi vychází, že kdo byl
proti režimu, tak buď byl odhalen, nebo odhalen nebyl. V prvním případě byl potrestán
(to lze ověřit), ve druhém případě jeho činnost zůstala utajena a potrestání unikl. Utajena mohla být proto, že to nikomu nevyzradil a tudíž nemá svědky.
Prostě jsem už dost starý, a tedy asi dobře nechápu rozdíl mezi smyslem a nesmyslem. A třeba je to tak správné. Bez těchto limitů by se mohlo stát, že by celý náš
národ tvořili převaděči hranic, špioni cizích mocností a atentátnici. Stačí, že mezi sebou
máme dost zlodějů, podvodníků, tunelářů a vrahů.
Plk v.v. ing. Maxmilián Šperling
Cena 1. Června, udělená plzeňským Magistrátem Daně Němcové
Stalo se dobrým zvykem, že plzeňský magistrát uděluje od roku 1993 „Cenu 1.
černa osobám, které se obzvlášť zasloužily o přínos pokroku, svobodě a demokracii.
Takovou vybranou osobou se pro tento rok stala Dana Němcová, disidentka, chartistka, demokratka z přesvědčení. Před ní ji mj. obdržel Pavel Tigrid, Václav Havel a jiní.
Byla se svým manželem Jiřím jednou z prvních signatářů Charty 77 a její pozdější mluvčí, jakož i spoluzakladatelkou Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných VONS. Na tuto prestižní cenu ji navrhli studenti Gymnázia na Jiráskově náměstí
v Plzni.
Ve svém „laudatiu“ toto vše vyzdvihli, ale hlavně to, že se svým manželem ve
svém bytě poskytovala asyl, účinnou pomoc a radu lidem nespravedlivě stíhaným
komunistickým režimem, hlavně pak představitelům tzv. českého undergroundu.
S manželem Jiřím organizovala účinnou podporu hudební skupině „The Plastic
people“, když byl s nimi v roce 1976 veden soudní proces. Studenti zdůraznili, že i
přes opakované policejní výslechy na StB šikanu, vyznačující se nekonečnými domovními prohlídkami, odposlechy, vyhazovem z práce, nepolevila ve své činnosti, ba
právě naopak. V roce 1979 strávila ½ roku ve vazbě. Na tu dobu podle svých slov
nerada vzpomíná, ani to nepovažuje za podstatné. A sama dodává - „je to něco, co
bylo, je to cena svobody“, kterou jsem ráda platila.
18
Po listopadu 1989 byla krátce poslankyní federálního parlamentu, pak vedla
správní radu nadace Olgy Havlové a pracovala v poradně pro uprchlíky a úřadu vlády
pro lidská práva. O součastné politice se vyjadřuje jako o politické hře, která nikomu
neprospívá, není v zájmu občanů. Jde jen o zdržování a odvádění pozornosti od vážných problémů. V politicích nevidí ty, kteří by měli před vstupem do politiky zavrhnout různé politické hrátky a nezištně zastupovat občany - své voliče.
Byla a je také matkou a to ne ledajakou. S mužem zdárně a ve vší skromnosti
vychovali sedm dětí, budiž ji i za to dík.
Slavnostní okamžiky oživil známý písničkář,bouřlivák, chartista a emigrant
Vlasta Třešňák svou „Americkou písní“.
Článek by možná měl mít název „První zvonění“. Prvním zvoněním nazývají Plzeňané nepokoje, které provázely zatajovanou peněžní reformu roku 1953. Na počest
tohoto vystoupení Plzeňanů proti vládnoucí moci je tak cena každoročně udělována.
Ještě 2 dny před ní totiž druhý dělnický prezident Antonín Zápotocký (v úřadě
od 21. 3. 1953 do13. 11. 1957) v rozhlasovém projevu popíral její uskutečnění. Tento
rozhlasový projev si jako 16letý pamatuji, ne však věrně, abych si ho troufnul bezchybně interpretovat. Peněžní reforma spočívala ve výměně peněz v různém poměru:
5:1 v tom nejlepším případě, a až 50:1 v tom nejhorším - jsme snad všichni pamětníci. Škodováci dostali těsně před tím výplaty a dovedete si představit, co jim
v takovém peněžním poměru z nich zbylo. V ulicích Plzně se postupně shromáždilo
kolem 20 tisíc nespokojených občanů včetně studentů, ale i v některých jiným městech a místech republiky - celkem asi ve 130, se octlo naráz velké množství nespokojenců, s velmi revoluční náladou.
Vláda musela na pomoc povolat vojsko, Pohraniční stráž, Vojska ministerstva
národní bezpečnosti, Lidové milice a neuniformované členy StB. Demonstrantům se
však před tím podařilo obsadit radnici, soud, plzeňský rozhlas. Obsazení věznice Bory
a propuštění zde vězněných politických vězňů se však nepodařilo. Z dosažených pozic
byli brzy vytlačeni.
Zarytým stoupencům peněžní reformy se však ještě odpoledne podařilo na
dnešním Masarykově náměstí strhnout rozbít sochu T. G. Masaryka a následně ji ve
Škodovce (Závody Vladimíra Iljiče Lenina) roztavit, viz nápis na stávající soše. Traduje se, že se zde snad nejvíce angažoval později velmi známý český herec Josef Větrovec. Po potlačení nepokojů ještě ve večerních hodinách nastalo účtování
s demonstranty - různé policejní represe. Mluví se o přes 600 zatčených v Plzni a
okolí, ale i jinde v republice. Několik rodin bylo ještě v noci vyhnáno ze svých domovů a odesláno bez prostředků s ozbrojeným doprovodem do pohraničí do nejvíce poškozených obydlí.
19
Někteří byli zatčeni a na různou dobu bez soudů vězněni. Synové některých
občanů byli poslání ke službě u PTP, PTNP apod.
O tom všem dlouze vyprávějí členové Konfederace politických vězňů v Plzni,
při všech možných příležitostech.
Následné nepokoje v NDR cca 16. června byli tedy druhé v pořadí a proto ono
první zvonění patří nám, Československu, neboť jsme byli první v tehdejším východním bloku, kteří vyšli do ulic a radikálně vystoupili proti vládnoucí moci.
Při vyhlašování „ Ceny 1. Června“ na slavnostním zasedání zastupitelstva města Plzně jsem byl osobně přítomen na pozvání primátora města Plzně Mgr. Martina
Baxy a proto první část článku je psána z postřehů z této slavnosti. Druhá část je
psána též z osobní zkušenosti (16 let), z vyprávění a ostatních zdrojů včetně internetu. Čtenáři mi jistě prominou některé možné nepřesnosti. Děkuji Vám za to.
Rudolf Patrovský z Plzně
ZPRAVODAJ Č. 1/2011 VYŠEL DÍKY FINANČNÍ PODPOŘE A PŘÍZNI
SKÉHO ÚŘADU A OSOBNĚ PANA HEJTMANA
ZLÍNSKÉHO
KRAJ-
ZPRAVODAJ Č. 2/2011 VYŠEL DÍKY FINANČNÍ PODPOŘE A PŘÍZNI KRAJSKÉHO ÚŘADU
HRADEC KRÁLOVÉ A OSOBNĚ PANA HEJTMANA
ZPRAVODA Č. 3/2011 VYŠEL DÍKY FINANČNÍ PODPOŘE A PŘÍZNI KRAJSKÉHO ÚŘADU PLZEŇ A OSOBNĚ PANA HEJTMANA
20
Redakční kolektiv žádá všechny přispěvatele, aby své příspěvky do ZPRAVODAJE zasílali
e-mailem na adresu: [email protected] nebo poštou na adresu:
Plk. RNDr. Miloš Ondrák, Rýchorské sídliště č. 122, 542 24 Svoboda nad Úpou.
Zpravodaj najdete také s řadou dalších informací na našich webových stránkách:
http://rehabilitovani-vojaci.cz Zpravodaj vydává ÚR VSR, vedoucí redakčního kolektivu Miloš Ondrák
Otisknuté příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem ÚR VSR ani redakčního kolektivu, za obsahovou stránku příspěvku ručí autor Redakční kolektiv si vyhrazuje právo na případné krácení a na
jazykovou úpravu.
Zpravodaj č. 3/2011 vychází nákladem 470 výtisků
Předpokládaná uzávěrka 4. čísla bude ke dni 20. listopadu 2011.