Mít tak křídla

Mít tak křídla
O panu Štástkovi, jeho synech, táborské věži a jejích zvonech,
o kafkách, švédské kouli a touze létat jako pták
Pan Šťástka
Starý pan Vojtěch Šťástka a jeho
dva synové, František a Josef, patří v
mých vzpomínkách neoddělitelně k
chrámu Nanebevzetí Páně na našem
hlavním náměstí, společně s varhaníkem a regenschorim panem Hartem,.
Tři generace Šťástkových se o tento
kostel věrně staraly coby kostelníci,
zvonící a ministranti. Jinak byli
Šťástkovi našimi sousedy z Převrátilské ulice. Kdyby bývalo nebylo té
vysoké střechy domku, kde bydlela
stará panna slečna Veselá, Šťástkovi
by bývali viděli k nám na pavlač a my
zas na jejich okna.
Nejvíce dětských vzpomínek mám
právě na tu zvonickou službu na
nebetyčné kostelní věži, kterou toho
času stále ještě vykonával starý pan
Štástka. Byl už hodně v letech, mohlo
mu tehdy už být k osmdesátce.
Dvakrát denně vyšplhat do zvonice,
která
se
nacházela
až
pod
mechanizmem věžních hodin a bytem Hovorkových, jej už trochu zmáhalo. Manželé
Hovorkovi za toho času na věži ještě bydleli coby hlásní požárů. Jejich maličký byt
byl až pod samými bachratými báněmi věže a měl po třech okénkách na všechny
světové strany. Přesto, že Tábor leží v dolíku, bylo odtud vidět dost daleko, kdyby
někde v okolí hořelo. Nedovedu si dnes představit, jak do té výše vynášeli nákupy a
vodu, jak zde pečovali o hygienu, a kam se v této výšce chodilo na stranu. U
jednoho z oken na severní straně byl silnější drát, který vedl až dolů na ulici, asi
dva metry nad zem. Po něm Hovorkovi posílali dolů klíč od věžních dveří, když toho
bylo třeba.
Právě zde, před těmito masivními dveřmi, docházelo mezi námi hochy k velkým
šarvátkám a dohadováním, na kterém z nás je dnes řada vydat se starým panem
Šťástkou nahoru ke zvonům, pomáhat mu s vyzváněním poledne. Někdy musel
starý pán zasáhnout, aby to naše haštěření zarazil, a sám pak ukázal prstem na
toho, kdo s ním půjde. Byl jsem často mezi vybranými šťastlivci, jelikož mne znal.
Pak dveře odemkl a vpustil z nás dva až čtyři a zas za námi zevnitř zamkl. My vylétli
vzhůru do zvonice jako vítr. Než on se tam pozvolna vyškrábal, byl čas na tu
skvělou a nezapomenutelnou prémii – klukovskou duší zachvívající výhledy do
všech světových stran až k obzoru, za kterým se skrývaly tajemné dálky! Když o tom
1
dnes tak přemýšlím, již zde, v té zvonici
vysoko nad městem, byla vysazována
seménka touhy po pohledech z výšin do
dálek, po zvědavosti, co leží tam za
horizontem. Je jen málo životních
radostí, které se dají srovnat s blahem
sedět někde na vrcholu kopce a dívat
se dolů do krajiny. Ach, být tak
ptákem, rozepnout křídla a moci si
dopřávat této rozkoše kdykoli a
dosytosti…
Když se konečně nahoru dostavil
starý pán, trochu se vydýchal a pak
vytáhl z kapsičky vesty stříbrné
hodinky na řetízku. V pravý okamžik
nám dal signál, abychom již začali zvon
taháním za silné lano rozhoupávat. Z
dlouholeté zkušenosti přesně věděl, jak
dlouho to bude trvat, než se zvon
rozhoupá natolik, aby srdce zvonu
začalo tlouci do jeho stěn. Pak nám zas
posunky přikázal, kdy už přestat tahat,
aby zvon ještě chvíli zvonil setrvačností
a pak se v přesnou chvíli zastavil.
Vyzvánění poledne a večerního klekání
trvalo asi pět minut. Kromě dvou zvonů
– Václava (z roku 1633) a Michala
(1677) byl ve zvonici i o mnoho menší zvon, zvaný Umíráček. Na ten jsem si však
nikdy nezazvonil.
Naposled jsem se na věž vyšplhal letos v květnu 2007. Dnes je přístupná
veřejnosti. Uvnitř věže jsem si odkrokoval, že vnitřek věže je 17 stop x 17 stop
(skoro 5¼ metru na 5¼ metru) a zdi silné 7 stop (skoro 2¼ metru). Rozhoupání
zvonů se dnes děje elektricky a je ovládáno časovačem odněkud zdola. Kluci se už
před polednem v uličce za kostelem nesrocují.
Na Svatého Mikuláše
Ještě na dvou každoročních událostech naší rodiny, na které si podnes rád a s
velkou vděčností vzpomínám, se též starý pan Šťástka a jeho dva synové podíleli.
Tou první byl svátek Svatého Mikuláše, který se slavil 6. prosince a tou druhou
svátek Tří králů, který jsme slavili 6. ledna.
Ulicemi a uličkami Starého města chodilo v ten den po setmění Mikulášů,
andělů a čertů celá řada. Ale z těch všech barvitých skupinek k nám chodila jen
jedna jediná – ta Šťástkovic. Bylo slyšet, jak dolní domovní dveře vrzly a pak již bylo
slyšet kroky na schodech. Pak chvilku byla malá pauzička, jak se Svatý Mikuláš,
anděl a čert v horní předsíni chystali, aby jejich vejití k nám do bytu bylo jaksepatří
důstojné a působivé. Já v tuto chvíli již preventivně bleskurychle vklouzl jako úhoř
pod gauč, odkud jsem pak veškeré následující dění napjatě, a musím též říci, s
velkými obavami sledoval.
2
Konečně se dveře otevřely a celá
trojice se ocitla v našem pokoji. Já
jen koutkem oka ještě stačil
zahlédnout Mikulášovu biskupskou
mitru, bílý vous, ornát s křížem a
stříbrnou berlu nahoře zatočenou,
čelenku anděla se zlatou hvězdou,
bílá křídla a rohy a červený
vyplazený jazyk čerta. Ze zkušenosti
jsem již věděl co bude následovat a
tak jsem se stáhl pod gauč hlouběji.
Odtud jsem již viděl pouze ty dva
bílé, až k podlaze splývající hábity a
dvě černé chlupaté nohy čerta a kus
řetězu, kterým neustále hrozivě
chřestil.
A pak jsem již slyšel důstojný a
vážný hlas Svatého Mikuláše, jak se
ptá maminky a tety Josefky, „Tak
nám prosím popravdě povězte, jak se
ten váš Pepík letos choval. Polepšil
se snad trochu ten chlapec, nebo
stále pořád tak velmi zlobí?“
„No Svatý Mikuláši musím Ti s
politováním říci, že to s tím jeho
chováním není o mnoho lepší. Třeba dostat ho ráno z postele, aby byl včas ve škole,
je námaha přímo nadlidská“, patetickým hlasem zadeklamovala maminka.
Jelikož odcházela do zaměstnání v nemocnici již ráno po šesté, následující
situace se u nás opakovala každého všedního rána (ne však o weekendech, kdy
jsem vyběhl na Klášterák, čilý jako rybička):
Teta Josefka vlídně: „Pepo vstávej, už je půl osmé, škola volá.“
Já nic.
Teta Josefka už trochu rezolutněji: „No tak Pepo, už je přece čas, je už tři čtvrtě!
Raz, dva, tři, Sokolové vztyk!“
Já nic.
Teta Josefka už bezradná volá zoufale: „Pepíčku, už je za deset minut osm!
Budeš pozdě! Proboha tě prosím, vstávej!“
„Ano Svatý Mikuláši, někdy si už nevíme rady, co si s ním počít. Ve škole prý též
lajdačí, vyrušuje a domácí úkoly nechává až na večer, když už je ospalý.
Neposlouchá nás a nechce si třeba po celý týden umýt nohy! Nechce si mýt ani krk
a uši! I ve škole mu prý soudruh učitel řekl, že by se tam daly sázet brambory!“
Ano, ano, drahý čtenáři, tak tomu jeden čas u nás vskutku bylo. Teta za těch
3
časů zaúpěla, „Pepo, Pepo, na kolenou tě
prosím, umyj si nohy, zrovna jsem čistě
povlékla postele.“
Pepa byl jedináček, který by býval
potřeboval, aby otec odepnul pásek a notně
mu vyprášil kožich. Ale Pepa tatínka neměl a
obě ty předobré a přelaskavé ženy na něho
nestačily a kalhoty s páskem nenosily.
„Co to slyším Pepíku?! Já dobře vím, kde
se skrýváš! Jen polez ven!“, pravil přísně Svatý
Mikuláš.
Já však zalezl ještě hlouběji a ani nedutal.
Tu pod gaučem začala šmejdit proutěná
metla, kterou mne čert chtěl vyšťourat ven.
Chřestil při tom nyní svým řetězem ještě
hrozivěji a dělal jazykem takové ty čertovské
zvuky. Já se tiskl až ke zdi, ale dál už to nešlo.
„No polez, polez ty zlobivý hochu!!!!!“, dál
zle dotíral metlou čert.
„Svatý Mikuláši musím ti však též říci, že
Pepík není úplně zlý chlapec a někdy nás i
poslechne“, začala mi to žehlit ta předobrá
duše, teta Josefka, „a já pevně věřím, že se
určitě polepší.“
„To vskutku rád slyším“, řekl Mikuláš a
nařídil zvučným hlasem, „tak už dost čerte!!!!!“
Metla sice přestala dotírat, ale mne by ven
ještě nedostali ani heverem. Jelikož toho
večera čekalo Svatého Mikuláše, anděla a čerta
takových návštěv ještě hodně, museli se s
důrazným napomenutím, „buď tedy již lepším
chlapcem“, odporoučet. Ale přece jenom
nějakou tu sladkost či malý dárek anděl ze své
nůše (nebo to snad byly maminka s tetou?) pro
mne pokaždé zanechal.
Ale s tím zlobením se to příliš nelepšilo.
Strýc Václav Kaplický, tehdy již velmi známý
spisovatel, nás čas od času přijel s tetou Jájou
z Prahy navštívit. Jednou, právě za jeho
návštěvy, jsem opravdu hodně zazlobil. Stalo
se to tak.
Ve škole nás tehdy učili, že na světě žije hodně dětí, které mají hlad, jelikož
rodiče jsou tak chudí, že nemají ani na chléb, natož aby bylo na hračky. Myšlenka
4
„ubohé děti, ubohé děti“, mne ne a ne opustit.
Já měl hraček habaděj. Malý diktátor
Pepa Mussolini například ráno zavelel, že by
si přál mít loutkové divadlo. Toho samého
večera se teta Josefka, zpěněná jako oř,
dostavila z práce s loutkovým divadlem se
vším všudy! Stahovací opona na kličku,
kulisy, loutky. Jindy to zas třeba bylo autíčko
dovážené z NDR, nádherná červená hasičská
stříkačka i s hadicemi a vysunovacím
žebříkem.
Nyní se mne však hluboce dotklo to, že
některé děti žádné hračky nemají, a hned
jsem se pustil, abych tuto nespravedlnost
napravil. Z naší pavlače jsem začal metat dolů
do ulice své hračky, barevné dřevěné kostky,
skládačky,
autíčka,
lodičky,
letadýlka,
stavebnice, pastelky, omalovánky a dětské
knížky. Děti ze sousedství se sem houfně
sbíhaly a jeden hoch zvolal, „ještě nám shoď
dolů tu lokomotivu a vagóny a koleje.“
Všichni, včetně váženého strýce Vény,
toho času již Laureáta státní ceny, později Zasloužilého umělce, nakonec dokonce
Národního umělce, byli z mé akce solidarity s chudšími dětmi světa celí pryč.
Nepovšiml jsem si, že se tito dospělí na něčem radí, ani toho, že posléze se strýc
někam vytratil.
Toho večera, když se setmělo, začaly se z půdy ozývat podivné zvuky. Ty pak
sílily a sílily! „Ach běda, to bude Šopejstal!“, zaúpěla teta Jája. Po schodech z půdy
se vskutku někdo šmátravě ubíral dolů! Znenadání se dveře z předsíně do pokoje
rozlétly, a v nich stála strašidelná bytost! Ani jsem nedutal a ve strachu se skryl za
ochranou hradbu tří žen, kterou tyto bezděčně vytvořily.
Až za čas jsem se dozvěděl, že to byl strýc Véna, který byl oděn ve starý zatuchlý
ovčí kožich obrácený naruby, který našel na půdě v zaprášené truhle. Hlavu měl
ovázanou zkrvaveným obinadlem (rajský protlak?) a na obličeji měl plynovou masku
s dlouhým chobotem, kterým byla gumová hadice s filtrem, která se při každém
pohybu hrozivě bimbala ze strany na stranu. Na rukou mělo strašidlo staré černé
děravé rukavice a v jedné ruce třímalo smeták a ve druhé mop na vytírání podlahy.
Strýc mi později z Prahy poslal dopis, kde mne nabádal, abych doma i ve škole
poslouchal a začal věnovat učení patřičnou pozornost, že se to v pozdějším životě
velmi vyplácí. S dopisem přišel dárkem i autorský strojopis dětské knížky „Olinka“,
která strýci nikdy nevyšla tiskem, jelikož asi nebyla dosti budovatelská. Podnes toto
unikátní dílko mám. Strýc s ním přiložil i tuto básničku:
Povídala vrána stehlíku,
že prý velmi zlobíš Pepíku.
5
Povídala krůta krůtě,
že tě musí ztrestat krutě.
Pepíku!
Udělá ti díru v pupíku!
K+M+B
Tato tři písmena byla
rok za rokem nadepisována křídou nad dveře do
našeho bytu starobylým
gotickým písmem, které se
podobalo německému písmu švabach. Rok za
rokem nás na svátek Tří
králů navštívilo Šťástkovic
zpěvácké trio.
Až dnes, při psaní
těchto řádků, jsem se z
Wikipedie na Internetu
dozvěděl, že to patrně nejsou počáteční písmena
jmen „Tří králů“ – Kašpara, Melichara a Baltazara, jak se traduje, nýbrž zkratka
latinského „Christus Mansionem Benedicat“ – „Kriste žehnej tomuto domu“.
Už jsem se často vzdával veškeré naděje, že ještě kdy získám nějaký materiál,
vzpomínky či staré fotografie, kterým bych mohl pojednání o této nesmírně obětavé
rodině doplnit. Jak velice jsem se zaradoval, když jsem se při jedné z návštěv vlasti
sešel na setkání spolužáků s vnukem starého pana Šťástky, Ivanem. Přijel na
setkání až z Brna. A s jakým nevšedním pochopením mi Ivan vyšel vstříc! Získal
jsem rodinné fotografie, písemné vzpomínky na celá desetiletí služby v kostele,
sepsané jeho tatínkem a strýcem, kazetu s tříkrálovskou písní, kterou u nás vždy
zpívali a dokonce i fotokopii toho nápisu křídou, který po zazpívání ve všech
domácnostech zanechávali!
Na tento svátek se zpěváci dostavili opět večer po setmění, ale bez kostýmů a
rekvizit, jen v šálách a zimácích. Jedinou rekvizitou byla veliká zlatá kaditelnice
6
vypůjčená z kostela. Když vešli zkušeně nadzdvihli její poklop, rozdmýchali řeřavé
uhlí a vhodili trochu kadidla. Pokoj ze v okamžení naplnil velebnou vůní. Zpěváci se
nyní postavili se starým pánem uprostřed a odkašláním si pročistili hrdla.
Kaditelnice pokračovala mírným houpáním v rozdávání svého orientálního aroma, a
již zazněla tato píseň.
Tříkrálovská píseň
(známá a zpívaná pouze na Táborsku)
[: Pochválen buď Pane pánů od nás tří pohanů :]
[: K Tvým svatým nohám padáme a v počtu býti žádáme Tvých věrných křesťanů :]
[: Pozdraven buď Pane pánů od východních králů :]
[: Z hlav svých koruny skládáme, přitom v korunu doufáme svatých nebešťanů :]
[: Spolu když Tě pozdravujem dary obětujem :]
[: Zlato kadidlo a myrhu, lásku, naději a víru, tím Tobě věnujem :]
I tento večer tříkrálový
měli
zpěváci
napilno,
neboť je opět čekalo na
Starém městě ještě mnoho
zastavení. Celý byt byl
kadidlem vykouřen, nastalo vinšování Božího požehnání a ke dveřím byla
přistavena židle a jeden ze
synů starého pána, František, křídou obtáhl ten
nápis starobylým písmem
a přepsal číslici letopočtu.
Pak již nastalo rozloučení,
při kterém zpěváci obdrželi
dárek na údržbu kostela,
který každý rád dal.
Jsem nesmírně rád, že
nyní mohu toto vyprávění
doplnit i dvěma cennými
písemnostmi, kterých se
mi též dostalo laskavostí
Ivana, někdejšího souseda
a spolužáka. Ivan byl
vlastně tou třetí generací,
která
v
chrámu
Nanebevzetí Páně sloužila.
Jako chlapec zde sloužil
jako ministrant. Z té doby
se zachovala i tato velmi
pěkná fotografie.
7
Vzpomínky za bratrem Josefem a moje zážitky z mládí
až do dnešní doby
František Šťástka
V krásném měsíci srpnu dne 13. dotlouklo předobré srdce mého bratra Josefa.
Od té doby, kdy nám zemřel náš tatínek Vojtěch Šťástka, který byl kostelníkem v
táborském chrámu Páně, nepocítili jsme žal v naší rodině, až tohoto osudného
třináctého srpna roku ticícího devítistého osmdesátého ve 4 hodiny 5 minut, kdy
bratr Josef vypustil svou šlechetnou duši. Smrt byla pro něho vysvobozením z jeho
dlouhého utrpení, které mu působila jeho zákeřná choroba přes dva poslední roky. I
v těch největších bolestech nebral Boží jméno nadarmo a trpělivě snášel svá
utrpení, jako opravdový křesťan a sluha Boží.
Já, nejmladší bratr jsem mu byl blízký, poněvadž věkový rozdíl mezi námi byl
jednoroční. Naše zájmy nás obou již od ranného mládí byly stejné a vše točilo se
kolem kostela.
Doma jsme si sami vyráběli různé oltáříčky a napodobovali jsme bohoslužby,
které jsme dobře znali jako ministranti. Vyráběli jsme malé svíčičky na miniaturní
oltář. Naše „bohoslužby“ jsme konali s úctou, tak jak jsme je poznali v kostele. Ani
zpěvy nechyběly, zvláště když se s námi zúčastňovali naši spolubydlící v domu čp.
325 v Dlouhé ulici v Táboře, kde naše rodina bydlela. Zvláště se nám věnovala paní
Jánská, velmi pobožná paní, která bydlela nad námi a byla to zvláště ona, která nás
učila nábožné písně. I pohřební obřady jsme dělali. Žádný ptáček, kterého jsme
kolikrát našli mrtvého nezůstal jen tak ležet, ale byl pochován obřadně do „hrobky“,
kterou jsme si vybudovali na našem dvorečku. Ani nechyběla při tom výzdoba z
květin. Rakev jsme si zhotovili z dřevěných špánků – ze širokých louček – a po
úpravu toto slepovali voskem.
Podobných dětských her a zábav bylo mnoho a mnoho.
Tak jsme vyrůstali tři bratři s nejstarším bratrem Vojtěchem. I ten chodil
ministrovat jak při bohoslužbách v táborském kostele tak i při pohřbech. Když bratr
Vojtěch začal chodit do gymnasia ministroval při mši sv. panu profesorovi P.
Staňkovi každý den ráno do klášterního kostela v 7 hodin před školním
vyučováním. Na tuto mši sv. chodili studenti gymnasia.
Léta pomalu běžela a bratr Josef nastoupil do učení jako obchodní příručí u fy.
Antonín Novotný v Táboře v obchodě se střižním zbožím a pak u p. Valáška až ve
Vyškově na Moravě, kde byl pro svoji vlídnou povahu velmi oblíben a znám po celém okolí, neb dovedl vždy dobře poradit zákazníkům ve výběru látek. Sám poznal,
že je třeba mít vyšší specializaci pro tento obor a proto absolvoval kurs aranžérský v
Brně. Výlohy, které dělal vzbuzovaly pozornost zájemců z okolních míst a z Brna.
Když se opět vrátil po druhé světové válce z Vyškova do Tábora v roce 1945,
nastoupil do administrativy na městském národním výboru v Táboře. Zde byl však
jen krátkou dobu. V roce 1946-47 náš tatínek Vojtěch Šťástka již t.č. uvažoval přejít
do důchodu, neb byl nemocen a stářím se ohlásily různé zdravotní potíže. Tak se
stal bratr Josef jeho nástupcem ve službě kostelníka při děkanském chrámu Páně v
Táboře. Tatínek ale nepřestával chodit do kostela a byl Josefovi stále nápomocen
radou i skutkem. Soulad mezi nimi byl bezvadný. Otec předával mu tak jak rok
8
běžel svoje velké zkušenosti ve službě kostelníka, kterou vykonával již od roku 1905
přes 40 let, již od svého mládí. Za jeho dobrého vedení stal se bratr Josef – mohu
snad říci – dobrým a zvláště velmi svědomitým kostelníkem po všech stránkách. Měl
pro vše co bylo potřeba zvelebit a zkrášlit pochopení a to jak v děkanském chrámu
Páně, tak i v kostele klášterním, kde t.č. byla sloužena mše sv. po několik let každé
pondělí. Také o svátku sv. Jakuba a o svátku Dušiček – 2. listopadu – včas předem
vše uklízel ve hřbitovním kostele, kde v tyto sváteční dny se t.č. konaly bohoslužby.
My všichni tři bratři jsme již za služby našeho tatínka konali všechny pomocné
práce v kostelích v Táboře pod jeho vedením a to již od svého útlého věku.
Bratr Josef svoje schopnosti jako schopný aranžér uplatňoval při každé
příležitosti v kostele jako například při stavění Božího Hrobu, při okrášlení oltářů o
Božím Těle na náměstí, při stavění katafalku o Dušičkách atp. Rád dělal vždy před
prvním májem výzdobu oltáře panny Marie, který se vždy skvěl krásou, čistotou a
voněl květinami po celém kostele. Květinové výzdoba i rozmístění svíček bylo jím
vždy provedeno velmi vkusně a bezvadně.
Bratr Josef chodil i na věž zvonit v době, když ještě nebylo zvonění elektricky
mechanizováno. Při tom jsme mu také i my oba bratři spolu s kamarády pomáhali.
Já mám krásné vzpomínky jak na mého otce, tak na mého bratra Josefa.
Několikráte jsem je zastupoval v době nemoci a snažil jsem se dělat vše ku
spokojenosti důstojného pana děkana P. Žitného, i věřících. Při těchto vzpomínkách
bych se také rád zmínil i o sobě.
Když jsem vychodil školu po vyučení „černému řemeslu“ u fy. bratří Krchů v
Táboře, nastoupil jsem v roce 1928 k ČSD v Táboře do výtopny jako zámečník. Již
od svých 14 let jsem chodil zpívat na pohřby. To bylo za ředitele kůru pana
Mathyho. Tehda jsme zpívali na pohřbech i dva, například se pamatuji na p. Libiše
a jiné. Chodilo se tehda pohřebním průvodem z nemocniční kaple na hřbitovy v
Táboře, v Čekanicích a do Čelkovic. Celou cestu jsme po určitých intervalech zpívali
žalmy. Při zahájení pohřebních obřadů jsme zpívali písně, někdy i jen dvouhlasně.
Byly to písně pěkné, které mi i dnes po tolika letech zní m.j. „Ještě Vy otče
duchovní, za mě se pomodlete a poslední své žehnáni nade mnou vyřkněte, Vy jste
se za mě modlíval, Vy jste se za mě modlil, když duch můj v těle prodléval, i teď na
mě poměte..." atd. Po p. řediteli Mathym stal se ředitelem kůru děkanského chrámu
Páně v Táboře pan profesor Bohumír Halouzka, absolvent vídeňské konzervatože,
výborný varhaník, profesor hudby a zpěvu. Já jsem byl i posledním „kalkantem“ –
(měchošlapem) v táborském kostele, což bylo asi v roce 1934, kdy v té době jsem byl
bez práce a nějaká ta korunka byla mi dobrá.
V roce 1933 jsem se oženil s Marií Kotounovou z Tábora. Pan profesor Halouzka
ve mě poznal tenoristu a tak jsem zpíval jak v chrámovém sboru, tak i na pohřbech.
Již jako chlapec jsem měl zájem o hudbu. Můj bratr Vojtěch se učil hře na housle a
já poslouchal jak doma cvičí a když položil housle, sám jsem se, na ně učil hrát.
Zajímal jsem se tehdy i o jiné nástroje. Hrál jsem v orchestru v táborském
tamburašském tělesu na různé nástroje. Pak jsem si koupil mandolínu a kytaru, na
které jsem se také naučil sám hrát. V roce 1949 až 1951 jsem vedl v ČSD mužský
sbor, kde nás bylo ke třiceti členů. Vystupovali jsme při různých příležitostech na
veřejnosti. Zpívali jsme t.č. na tdborském „Mevru“ až 10 písní. To byly večery
„pracující – pracujícím“. Tento soubor byl v tehdejší době jediný v Jihočeském kraji.
Také i naše některé sborové písně byly vysílány do rádia. Základy dirigování jsem
9
získal od pana profesora Halouzky. Ten mě nechal nacvičovat dětský sboreček pro
děkanský chrám Páně. Byly to ponejvíce písně mariánské, vánoční – koledy a i také
„Svatohorské zdrávas“. Toto jsme tehdá zpívali každou sobotu adventní v táborském
kostele. Vzpomínám rád na pana profesora Halouzku jaký to byl umělec, varhaník,
dirigent a i měl svoje vlastní skladby, jak zpěvy chrámové, tak i písně a hudební
skladby. Složil za svého působení v Táboře několik táborských písní jako například
„Táborský pan děkan...“ a jiné. Krásná je jeho symfonická skladba „Tam tichou nad
Lužnicí“. Když se p. prof. Halouzka odstěhoval po druhé světové válce z Tábora do
Ústí nad Labem, kde
nastoupil jako ředitel
hudební školy, žádal
mě, abych za ním
přijel zpívat na koncertě v Ústí nad
Labem. Pokud se
pamatuji, byl to koncert duchovní hudby,
který se konal v
tamním kostele. Tam
jsem zpíval s basistou Fraitanzlem a na
varhany hrál známý
prof. varhaník Vachulka. Na housle
tam hrál p. Ších a
jiní dobří muzikanti.
Na takové zážitky se
nezapomíná! Tento koncert byl natáčen i do rádia. Kyptovy varhany v Borotíně
pamatuje jistě i důstojný pan děkan P. Procházka, kde byla též provedena od
skladatele Kypty mše svatá, ve které jsem zpíval tenor i tenorová sóla, což bylo
vysíláno také i rozhlasem. Vše dirigoval p. prof. Halouzka.
Když jsem v roce 1954 dostal první srdeční infarkt, i přes svoje onemocnění
nezůstával jsem hudebně pozadu, učil jsem se dále na housle jako samouk, chodil
jsem opět zpívat do kostela v Táboře, později k nástupci prof. Halouzky k řediteli
panu Hartovi. Tehdy v Táboře i na Klokotech působil jako výpomocný varhaník pan
Josef Procházka, který mě něco málo vysvětlil o hraní na pianino a později i na
varhany. Hra na varhany je krásná, ale složitá. Snažím se i dnes hrát na varhany a
housle tak, aby to mělo potřebnou úroveň i při mých 72 letech, které mi dovrší letos
4. října. I přes můj věk stále se ve hře na varhany učím a jsem rád, že hudbou
mohu chválit Pána Boha jak zpěvem, hrou na housle i na královský nástroj, jakým
jsou varhany. Vím, moc toho neumím, na pochvalu nečekám, ale jsem šťastný, když
mohu podle svých sil a schopností dále hudebně pokračovat. Rád si ještě dále
zazpívám vždy o vánocích tenorové sólo při vánoční mši sv. „Hej mistře...“ od
slavného našeho skladatele Jana Jakuba Ryby, i při jiných příležitostech buď jako
tenoriska neb barytonista. Měl jsem své vlastní kvarteto. Zpívali jsme při pohřbech
a rozloučeních např. v Malšicích, v Soběslavi a jinde. I nyní ještě chodím do
Soběslavi, kde zpíváme v terčetu i na okolních farnostech při pohřbech. Tak
například již 5 roků chodíme i do Skalice a okolí. Sám též chodím hrát na varhany
na pohřby do Sudoměřic u Bechyně, kde zpívám při svém varhaním doprovodu.
Rád a s vděčností vzpomínám na své bývalé zpěváky, které jsem měl ve svém
10
kvartetu a
postrádám,
Kostelecký,
vzpomínám
kteří již nám bohužel odešli na onen svět. Každého z nich i dnes
neb náhrada za ně již není. Vzpomínám na jména Novotný Otto,
Paleček, Tichý, Matoušek, Kroupa, Stárek ze Soběslavi a jiné. Zvláště
na p. Suchomela, dobrého tenoristu.
Jak člověk stárne, přicházejí s tím i různé starosti a to jak rodinné, tak i osobní.
Mám již řadu let těžce nemocnou manželku o kterou musím po všech stránkách
pečovat, vařím, nakupuji, uklízím a dělám vše co je třeba v domácnosti. Toto dělám
již přes deset let, obětavě i když je to nyní nad mé síly.
Také i já jsem vážně nemocen již delší dobu. Léčím se, držím přísnou dietu,
jezdím pravidelně na lékařské kontrolní prohlídky a vyšetřování na kliniku do Prahy
2x každý měsíc a snažím se udržet svůj zdravotní stav, abych mohl vše co mně život
přináší zdolávat. Ale i přes svoje onemocnění nedovedu si představit život bez zpěvu
a hudby. I přes svůj pokročilý věk – 72 roků – zastanu zpívat tenorová sóla při
různých příležitostech v kostelích. Tak i letos jsem zpíval tenorové sólo Rybovy mše
vánoční v Soběslavi na Hod Boží Vánoční, kde basové sólo zpíval důstojný pán P.
Kotal, okresní vikář v Soběslavi. Tato oblíbená vánoční skladba byla tam – jako
každoročně v posledních letech – provedena s orchestrem a sborem za
spoluúčinkování muzikantů z okolí i z Prahy.
Ve volné chvilce, rád si doma sednu k pianinu a nacvičuji co je třeba. To jsou
moje milé chvilky aktivního odpočinku.
Rád bych ještě dlouho hudebně působil jako zpěvák, houslista a varhaník při
provozování chrámové hudby, neb hudba a zpěv jsou nezbytné k tomu, aby člověk
žil život, který bez muzicírování by byl opravdu životem bez radosti.
„Tam tichou nad Lužnicí…“
L. P. 1982
PS.
František Šťástka
Tyto svoje vzpomínky věnuji památce mé maminky, po které jsem zdědil lásku a
určité schopnosti ke zpěvu a hudbě. Ještě dnes vzpomínám jak nám, dětem,
hrávala na citeru.
Kostelník vzpomíná
Josef Šťástka
Večerní
V mém rodném Táboře,
tam na náměstí, ční k nebi věž a chrám.
Je kamenný. Ten mi v životě byl dán,
bych sloužil v něm ke slávě Boží, co pouhý sluha jen.
A před ním stojí kaštany dva,
s rozpjatými větvemi, sousoší svatých
11
– vše tone v šeru večera a tiše stojí pod sněhem.
Slunce dávno již zašlo za vrchy, už stmívalo se,
jen chrámu okna září malebně,
v korunách kaštanů sněm všech věžních vran
a varhany zní velebně.
Já vyšel tiše, po špičkách si zavzpomínat v samotě...
a měsíc se mi vysmívá „blázínku, co píšeš, co kdys bývalo?
– to dávno již jsem zapomněl a čas to zanes daleko!“
„Však nesměj se mi měsíčku, snad někoho to pobaví
a vydrží až do konce si dočíst moje vzpomínky...“
Klekání dávno doznělo, já vracím se a zadumán,
jen noční stín mě provází... Zde, všude je milý můj dům,
má láska a ten velký chrám!
Hojivé ticho večera zas vrací moje vzpomínky...
Já vyšel tiše, po špičkách si zavzpomínat v samotě.
Únor 1978
J.Š.
V Dlouhé ulici č. 335 L.P. 1881 se narodil můj otec Vojtěch Šťástka, kostelník v
Táboře, v rodině obuvníka, který měl sedm dětí. Bydleli v jedné světnici, kde můj
děda ševcoval a na domě měl dřevěnou firmu. Byl to výborný řemeslník se
zkušenostmi z Vídně a měl plno zákazníků. Dělal obyčejné boty, jaké se tehdy nosívaly, boty do práce, ale i baronkám střevíčky z glazé kůže, vždy k největší
spokojenosti. Bohužel záhy zemřela mu manželka a tím i otci matka, když mu byly
čtyři roky. Zprvu hospodařila mu babička a později se této povinnosti ujala nejstarší
dcera Marie, když ji bylo čtrnáct let.
Můj tatínek Vojtěch jako chlapec chodil ministrovat. Chodil ministrovat i do
kostela na Klokotech. Vzpomínám, že v kapli sv. Vojtěcha byla o sv. Vojtěchu
pobožnost celý oktáv.
Otec nám rád vyprávěl o dětských a chlapeckých létech a i různé příhody, které
se mu staly. Tak například jako kluci se houpali na větvích, přeskakovali ze stromu
na strom a při jedné takové klukovině si otec zlomil nohu. Kamarádi dovlékli ho
domů, otec to tajil, babička mu dala na to hlínu ředěnou močí, ale noha otékala,
přišel doktor, vynadal ženským a otci nohu ošetřil.
Ve čtrnácti létech se začal Vojtěch učit ševcem u našeho dědečka. Starší bratr
Karel žárlil na Vojtěcha a „zpříjemňoval“ mu tak chvíle u verpánku, že Vojtěch jak
mohl utekl do kostela, kde tehdy byl kostelníkem pan Ťoupalík, velmi sečtělý
člověk, který bydlel v domě hned naproti přes ulici. Otec často pana Ťoupalíka v
jeho funkci zastupoval a v kostele mu od mládí vypomáhal. Později již za něho
chodil na ranní mše svaté, které začínaly v šest hodin ráno. V létě se vstávalo dobře.
Hůře tomu bylo v zimě, elektrika ještě nebyla a svítilo se jen svíčkou nebo
petrolejovou lampou. Ráno budil p. Ťoupalík otce tak, že mu mával z okna lucernou, toho si již někdo v rodině všimnul, Vojtěch se rychle oblékl a již byl pod okny
pana Ťoupalíka. Ten mu podal z okna něco pro zahřátí, lucernu a klíče od kostela.
12
Tak čas utíkal a v roce 1899 jako osmnáctiletý byl již Vojtěch podkostelnIkem.
Takto sloužil pět roků za pana děkana, Landkamra. Později nastoupil jako děkan
profesor táborského gymnasia P. František Korecký, který si otce velmi oblíbil. V
roce 1903 pan Ťoupalík vážně ochuravěl a místo kostelníka se obsazovalo, na
naléhání městské rady a vlivných věřících. Sešlo se o místo kostelníka několik
žádostí, ale na přání pana děkana Koreckého s ohledem na zkušenosti, které otec
jako podkostelník měl, přinesl otci pan děkan jeho žádost o místo kostelníka
vyřízenou a otec od 1. ledna 1904 nastoupil službu kostelníka.
Roku 1906 se oženil s Mařenkou Rybovou, s naší zlatou maminkou, která mu až
do své smrti věrně a trpělivě stála po boku. Vojtěch jako kostelník sloužil k plné
spokojenosti pana děkana, všech velebných pánů a věřících. Práce bylo dosti.
Svatby byly o ranní mši svaté, často i více párů, pohřby byly s průvodem z domu
smutku a neb od budovy městské váhy – to byl malý domek na náměstí před
hotelem Grand, který stál uprostřed; na jedné straně domku byla městská váha a
na druhé straně domku strážnice městské policie. Pohřby byly na starém hřbitově
pod Kotnovem, někdy i z okolních vesnic, takže se, když bylo více pohřbů, přišlo na
hřbitov i potmě a to se svítilo pak u hrobu lucernami, které nosili na tyčích
ministranti v průvodu. Tyto lucerny byly nejprve dřevěné a později mosazné. Pohřeb
byl buď jen s jedním ministrantem, který nesl křížek, neb se třemi ministranty
nesoucími křížek a dvě lucerny a neb t.zv. velký pohřeb, kde nesl otec velký těžký
kříž, kolem čtyři ministranti s lucernami a v čele průvodu ministrant nesoucí malý
kříž na tyči. Na pohřeb se nosila kaditelnice, pohřeb byl v černém pluviálu, neb jen
v rochetě, ale i s asistencí. To vezli pohřební vůz dva páry černých koní, zahalených
do černého stříbrem olemovaného sukna v černých postrojích a na hlavě měli
připevněny chocholy z peří černého a když zemřel svobodný neb svobodná byly
chocholy z peří bílého. Později se od toho upustilo. V roce 1922 se uzavřel starý
hřbitov pod Kotnovem a pochovávalo se pak na nově zřízený hřbitov, kam se
pochovává doposud. To pak bylo pro otce špatné, průvody byly dlouhé, vypravovány
z domu smutku neb z kaple staré nemocnice /dnešní poliklinice/. Pohřbů často
bylo i několik denně za sebou a tak, abychom vše stihli, jako kluci-ministranti na
zpáteční cestě jsme oblečeni v ministrantském naskákali do pohřebního vozu, otec
si sedl ke kočímu na kozlík a odjížděli jsme na další pohřeb, neb jedině tak jsme
mohli časově vše zvládnout. Tenkrát se tomu ani lidi nedivili.
Pohřby ohudých lidí, kteří zemřeli v nemocnici byly jednoduché. Zemřelého
odvezli v rakvi obyčejné, bez nožiček, na vozíku ze staré nemocnice, později t.zv.
„furgonem“ t.j. uzavřeném voze. Církevní obřad pohřební, t.zv. „výkrop“ býval jen na
hřbitově. Od toho se později upustilo.
Zaopatřovat se chodilo pěšky, kočárem neb bryčkou z vesnice. Vzpomínám jak
jednou se jelo do Sezimova Ústí zaopatřovat kočárem. U závor, které tam tehdy ještě
nebyly, chtěli jsme koleje přejeti a jen taktak jsme přejeli před uhánějícím vlakem.
Také se jezdilo na „duchovní cvičení“. Jednou přijeli v zimě, všude plno sněhu, i na
ulicích Tábora. Pan děkan Korecký odjížděl na saních v košatině zabalený do
přikrývek. V Pražské ulici práskl kočí do koní, košatina i s panem děkanem ze saní
sklouzla a lidé volali na kočího, že ztratil pana děkana. Kočí se vrátil a našel pana
děkana sedícího uprostřed ulice v košatině. Takových legrací bylo více. Tak jednou
zase šel pohřební průvod z kostela za velikého povětří. A jednoho domu vypadla
vyhlídka z okna, rozbila se o římsu a jednomu pánovi stojícímu na ohodníku se
navlékla na hlavu, zpěváci přestali zpívat žalmy, za chvíli se o to znovu pokusili, ale
marně, jak se jeden na druhého podíval, zpívat to dále nešlo. Až u „Grandu“ se jim
13
to zase povedlo. Jednou zase na pohřbu v Klokotech, bylo zima a náledí; při
přenášení rakve se zesnulým na hrob jeden funebrák uklouzl a válel se s
nebožtíkem, který vypadl z rakve, ve hrobě. Večer ještě přišli se k němu zeptat
příbuzní zda se vážně neporanil./Myslím, že to byl p. Rais/.
Ale abych se vrátil zase do kostela.
Po celou dobu adventu, co dnes již není, zpívalo se každou sobotu před každou
adventní nedělí svatohorské „Zdrávas“. Před každými roráty se zpívalo třikrát „Ejhle
Hospodin přijde…“, vždy o tón výše. V kostele svítilo se t.zv. „sloupkama“ /tenké
stočené svíce do sloupku, z něhož se při dohořívání povytahovaly/. 8. prosince byl
svátek Neposkvrněného početí P. Marie. Ranní mše sv. začínaly v 6 hodin.
Před vánočními svátky se vše v kostele čistilo, věčná lampa, kadidelnice, loďky
na kadidlo, svícny atd. Přivezli 50, později 30 stromů vánočních, které se zasazovaly
do dřevěných velkých podstavců. U hlavního oltáře otec ozdobil stromy
vlastnoručně dělanými svičičkami, později byly svíčičky elekrické. Postavily se jesle.
Nejprve malé, zapůjčené p. arciknězem Slivkou. V roce 1919 zakoupil pan děkan
Fridrich vyřezávané dřevěné Alšovy, které jsem později pro bezpečnost před
odcizením našroubovával každou figurku zespod na ocelový pásek, což se děje
dodnes. Na vánoční svátky se sejmula horní část svatostánku na hlavním oltáři, na
místo se postavil osvětlený stromeček a před něj se postavila soška Jezulátka. Na
Štědrý den v 17 hodin se zvonilo všemi zvony „klekání“ a v 6 hodin večer se uzavřel
kostel, který se otevřel až ve 23 hodin. Ve 23,30 h. a 23,45 hod. se zvonilo všemi
zvony na půlnoční, která začínala o půlnoci na Štědrý den. Zpívala se Vánoční mše
od Jana Jakuba Ryby „Hej mistře“, kterou zakončilo sborově „Tichá noc, svatá
noc…“"
Na Hod Boží vánoční byly mše sv. ráno v 6 hodin, pak v 7, 8, 9 a v 10,30 hodin,
slavná mše sv., zpívaná latinsky; ta byla s asistencí /dva kněží v dalmatikach a
jeden ještě v pluviálu/.
Ten den míval každý kněz tři mše svaté. Odpoledne na Hod Boží v 15 hodin byly
slavné nešpory s asistencí, při kterých se konaly postupně bohoslužby u všech
oltářů postupně s průvodem kolem kostela uvnitř. Druhý den na svátek svatého
Štěpána byly bohoslužby jako na Boží Hod, odpoledne sv. požehnání u jesliček a
pak u hlavního oltáře. Na Silvestra bylo k večeru kázání a pak děkovná pobožnost
jako doposud je zvykem. Na Nový rok byly bohoslužby jako na Hod Boží vánoční.
Pak přišel den sv. Tří Králů, svěcení vody, křídy a kadidla. To bývalo odpoledne v 15
hodin a přišlo vždy hodně lidí i z venkovských obcí z celého okolí. Na 2. ledna na
svátek Jména Ježíš byla oféra. Původně tento svátek býval 15. ledna. 2. února, na
Hromnice, bylo svěcení hromniček, chodíval průvod kolem kostela. Často se muselo
správci městského dvora říci, aby protáhl cestu sněhem kolem kostela. Na svátek
svatého Blažeje se udělovalo svatoblažejské požehnání proti neduhům krčním, a to
dvěmi svícemi křížem svázanými.
Pak přišla předpostní doba – dvě neděle Děvítníku, což dnes odpadlo. Postní
doba začínala Popeleční středou, kdy se uděloval „popelec“ z popele ze spálených
posvěcených kočiček z loňského roku. Pak pokračovaly za sebou postní neděle a
každý pátek bývaly Křížové cesty. Na Květnou neděli, kdy se do kostela sešlo mnoho
i mladých lidí z venkova, býval průvod kolem kostela, zpěváci vešli do kostela
hlavními dveřmi, které se pak zavřely, průvod s knězem zůstal před dveřmi, zpíval
14
se žalm, pak se zaklepalo křížem na dvéře, které se otevřely a průvod pokračoval k
hlavnímu oltáři.
Přípravy na velikonoce daly mnoho práce. Pan Adam, z ochoty pocínoval vnitřek
mísy na křestní vodu, tácky pod konvičky, čistily se všechny kovové svícny, věčná
lampa, kadidelnice, svorky, lodička na kadidla, kropáče a vše ostatní. Po smrtelné
neděli přišli tesaři, pak čalouníci, truhláři, elektrikáři, postavil se Boží Hrob, který
nakonec ozdobil pan Šilhan, zahradník, květinami, které přivezl na žebřiňáku ke
kostelu. Přivezl i velké zelené vavříny a j. To jsme se často vždy na zpáteční cestě na
žebřiňáku svezli až k němu pod sady. Později to tesaři odmítli dělat, neb město
nebylo již patronem kostela, pak i čalouníci, že je v kostele zima a že je to práce ve
výšce, pan Šilhan zemřel a jeho synové již pro to také nebyli. Pan děkan Fridrich byl
dobrý známý pana Šilhana, ke kterému rád na zahradnictví zacházel, i v zimě do
skleníku, kde bylo vše krásné a z jara již vše v plném květu. To již na něho čekali.
Když přišel, tak oba syny pana Šilhana, kteří byli velcí dříči, vyhnal od práce, aby si
se všemi porozprávěl. Pak, když řemeslníci odmítli dělat Boží Hrob nezbylo nám nic
jiného a my jsme se museli do postavení celého Božího Hrobu pustit sami; otec radil
a já se švagrem jsme nejdříve postavili kostru pod malým kůrem; bylo to dost složité
a muselo se to postavit spolehlivě, aby to nespadlo. Byly to dva staré těžké oblouky
plné hřebíků a tak práce byla těžká a dost nebezpečná. Pak jsme dělali čalounění
t.zv. baldachýn z různých délek ze čtrnácti kusů bílé látky, po straně ze třinácti
kusů červené látky a vpředu olemování ze tří kusů červené látky sametové,
olemované zlatými třásněmi. Pak jsme přinesli z děkanství Boží Hrob. Pak jsme se
pustili do práce elektrikářské, našroubovali jsme barevné žárovky a naposled
ozdobili Boží Hrob květinami, které z velké části tenkrát nosívali věřící. Až později se
musely objednávat z květinářství. Tak na to vše vzpomínám, jak vše dalo práce, ale
nakonec blažený pocit, když vše bylo dokončeno. Rád vzpomínám na to velebné
ticho v tomto zákoutí kostela, na osvětlenou velebnou svátost pod rouškou, zvláštní
omamnou vůni z hyacint ve velebném tichu kostela i na modlitbu napsanou v
takové černé knížce, „…zmučený Ježíši, spočíváš v tomto tichém hrobě, ruce i bok
probodány…“
Před velikonocemi se také připravila „velká řehtačka“ za oltářem a místo zvonků
„klapačky“. Večer o svatém týdnu byly t.zv. „Hodinky“ – pobožnost s čtením, na
kterou se doprostřed před oltář postavil trojramenný velký černý stojan s červenými
svíčkami a uprostřed s jednou svíčkou bílou. Při čtení modliteb se vždy po několika
čteních zhasla jedna červená svíčka. Ze začátku seděl otec v lavici za mnou a vždy
zaťukal na lavici, když se měla svíčka zhasnout. Později jsem si vše do modliteb
poznačil a již jsem pak to věděl. Na konci se šlo za oltář s bílou svíčkou /poslední
svíčkou/ a 3X se zařehtalo na velkou řehtačku. To bylo na Zelený čtvrtek a na
Velký pátek, kdy hlavní obřady se konaly dopoledne. Pamatuji se, že ještě za pana
děkana Fridricha se při obřadu umývaly nohy 12 starcům. Později se od toho
upustilo. Obřady na Bílou sobotu začínaly již v 7 hodin ráno. Časně ráno se
postavila před kostelem za kaštany hranice dříví, kde se světil oheň a spálily se
staré sv. oleje. Pak následovaly obřady v kostele. Večer v 19 hodin bylo „vzkříšení“ a
průvod obešel celé náměstí kolem dokola. Pan Barvíř, sluha od soudu, dělal přitom
ohňostroj u piety mezi kaštany z trubiček, které byly naplněny hořícím práškem,
dole zářila obruba červená a nad ní HIS. Také se zapaloval ohňostroj kolem kašny
na náměstí. Večer na Bílou sobotu bylo již vše sváteční, lidé přišli na vzkříšení
oblečeni do svátečního obleku. V oknech na věži kostela a i ve všech oknech kolem
náměstí hořely svíčky, postavené na stojanech do tvaru trojúhelníku. Ještě si
vzpomínám, že na Zelený čtvrtek se zakrýval kříž nad svatostánkem bílým flórem a
15
na Velký pátek černým flórem. Na Velký pátek se sejmula i věčná lampa a místo ní
se pověsilo cingulum. Po Allelujah byly již ty hlavni práce v kostele za námi. Na Hod
Boží velikonoční o ½11 h. byla slavná mše zpívaná a odpoledne v 15 hodin nešpory,
vše s asistencí v dalmatikách a přišlo i plno ministrantů i těch, kteří málo
ministrovat chodili. Při bohoslužbách na pondělí velikonoční lidé si přinesli k
posvěcení mazance a vajíčka. Na neděli bílou – provodní – bývala pouť a mše sv. v
kostele na starém hřbitově. O křížových dnech na den svatého Marka chodilo
procesí na tři strany do okolí Tábora, jednou do Klokot, jednou za Čelkovice a
jednou na Měšice. To byla mše sv. prvý den na Klokotech, druhý den v kostele na
starém hřbitově a třetí den v táborském kostele hlavním. V tyto dny – to byla radost
pro školáky, kteří se zůčastňovali průvodů a do školy v tyto dny nešli. Školáci šli v
průvodu, nesli červené, bílé a fialové korouhve a po cestě natrhali polní kvítí,
kterým ozdobili kříže korouhví. Ještě po létech mi znějí zpívané odpovědi malým
sborečkem školáků pod řízením ředitele kůru p. Mathyho trojhlasně při pobožnostech u křížů a kapliček, kde se průvod vždy zastavoval k pobožnosti za úrodu
zemskou.
Za svatého Jana Nepomuckého chodilo procesí odpoledne do Čelkovic k soše sv.
Jana z Nepomuku, kde byla pobožnost. V průvodu v čele se nesl kříž a kolem
červené korouhve. Po cestě kluci stříleli z „bouchaček“/na klíč s dírkou, který si
uvázali na motouz, nasadili po naplnění prachem na provázek hřebík a nárazem o
něj to vybouchlo/. To již bývalo teplo a kluci se i koupali v Lužnici. Doma jsme si
ozdobili u sochy sv. Jana Nepomuckého z rozkvetlého šeříku malý oltáříček. Venku
v tento krásný čas bylo vše rozkvetlé, všude plno vůně a opravdové krásné jarní
počasí.
Po celý měsíc květen se konaly májové pobožnosti. Každý den měl před
požehnáním jiný kněz kázání z kazatelny podle předem vypracovaného seznamu a
věřící se vždy předem ptali kdo bude mít promluvu. Po kázání byla pak pobožnost u
oltáře P. Marie ozdobeného spoustou květů, které provoněly celý kostel. Po
mariánských litaniích bylo pak sv. požehnání u hlavnfho oltáře. Tyto májové
pobožnosti byly vždy hojně navštěvovány, zvláště na 1. a posledního máje, kdy se
zúčastňovaly bohoslužby drůžičky.
Na svátek sv. Floriána 4. května bývala pobožnost venku před kostelem u sochy
sv. Floriana na náměstí. Před touto sochou se přistrojil oltář a kolem otec vždy
zasazoval 6 břízek – máječek. Při této pobožnosti hrávala kapela s tympány.
V den svatého Jana Nepomuckého bylo sv. požehnaní u oltáře sv. Jana se
zpívanými litaniemi svatojánskými, které se zpívají doposud. V tento den pobožnost
mariánská nebyla.
Na svátek Božího Těla mám hezké vzpomínky. Nejdříve postavili tesaři na
náměstí na třech stranách „kostru“ tří oltářů a po očalounění je ozdobili máječkami.
Později péčí městské správy byly postaveny jen kostry oltářů a já jsem pak je
ozdobil.
Jako čtvrtý oltář byl ozdoben tam co je „pieta“. To jsme vstávali velmi časně
ráno, aby vše bylo včas hotovo. V dřívějších létech se nad oltářem u kostela stavěl
bleděmodrý stánek se střechou. Časně ráno přivezli povozy ze statku z Hejlova dvě
fůry zeleného rákosí, které rozprostřeli kolem celého náměstí po cestě, po které
procházel průvod. Celé náměstí vonělo puškvorcovou vůní, kluci z rákosí si dělali
16
„píšťalky“ a po ránu se scházeli ostrostřelci do budovy Střelnice. Před průvodem
připochodovala setnina ostrostřelců s kapelou v plné parádě a nastoupili na
náměstí. Při pozdvihování velebné svátosti u oltáře u kostela na povel stříleli salvu z
pušek. Slavnosti Božího Těla se zúčastnilo mnoho drůžiček, které šly v čele průvodu
a z košíčků sypaly na cestu lístky květů. Také i u kostela házely květy po nás
ministrantech. Před polednem a později odpoledne bývalo Boží Tělo na Klokotech s
průvodem po návsi s oltáři a střílením z t.zv. hmoždýřů, po cestě vysypané rákosím
jako ve městě.
První neděli v květnu se slavil svátek matek, který je nyní nahražen MDŽ 8.
března.
Pamatuji, že po Božím Těle jezdíval pravidelné pan děkan Fridrich na léčení do
Karlových Varů. Doprovázeli jsme ho na nádraží. Po celý červen byly večerní
pobožnosti u oltáře Božského Srdce Páně, ozdobeného květy většinou růžovými a
červenými.
Na den sv. Petra a Pavla 29. června – se jezdilo na pouť do Chotovin. 5. červenec
– svátek sv. Cyrila a Metoděje – se slavil hlavně na Moravě. Krásná je píseň cyrilometodějská, která se zpívá i dodnes. 25. července na svátek sv. Jakuba bývala mše
sv. v kostele na starém hřbitově, zasvěceném tomuto patronovi. Na svátek sv. Anny
bývalo večerní požehnání svatoanenské.
10. srpna na svátek Nanebevzetí P. Marie byla slavná pouť na Klokotech dříve i s
průvodem. V tento den se sjíždělo mnoho lidí ze širokého okolí k účasti na
bohoslužbách, které poslední dobou vede kapitulní vikář českobudějovický. Krásné
byly promluvy k věřícím pana biskupa Hloucha, velmi oblíbeného celým českým
jihem. 28. září na svátek českého
patrona svatého Václava se konalo
poslední procesí na Klokoty. 8. září v
den
Narození
P.
Marie,
bývaly
bohoslužby v klášterním kostele,
zasvěceném P. Marii. Po celý říjen se
konaly růžencové pobožnosti.
Na den 2. listopadu Dušiček se v
kostele stavěl katafalk v presbitáři, na
který kolem se zavěšovaly staré obrazy
olejové lebek, na hlavách s různými
odznaky hodnostářů, například s
mitrou papežskou, obraz přesýpátka,
kardinálský klobouk, zlomená svíce
atp. Nahoru se postavila vymodelovaná
lebka se zkříženými kostmi, kolem
katafalku na černém sukně byly
postaveny na černých svícnech svíčky.
Od tohoto se později upustilo. Bylo by
toho mnoho a mnoho vyprávět o mé
službě jako kostelníka, při které jsem
utrpěl i úrazy jako například při
stavění Božího Hrobu; v zimě pro
nachlazení jsem si také nějaký den
17
poležel, ale práci pro kostel jsem konal
rád, s láskou a obětavě.
Při pohledu na kostelní věž vzpomínám, že tam nahoře bydlel t.zv. hlásný
a současně zvoník. Po vystěhování
posledního, p. Hovorky, chodil na věž
zvonit můj otec až do svého stáří,
později moje sestra Anička a na zvonění
jsme se tam vystřídali všichni z naší
rodiny. Hlásný v nočních hodinách
dříve vytruboval na všechny strany
každou noční hodinu. Později se od
toho upustilo. Dnes již se zvonit na věž
nechodí, neb zvonění je elektrické. Já
jsem se na věž také nachodil za ta
všechna léta, neb se tam muselo chodit
na zvonění t.zv. „hodinky“ při každém
úmrtí. To jsem zvonil nejmenším
zvonem „Františkem“. Při pohřbu bylo
zvonění „malé“, kdy se zvonilo t.zv.
„polednikem“, neb „velké“ všemi zvony.
V den pohřbu se zvonila t.zv „hrana“
hned po poledním zvonění, půl hodiny
největšim zvonem.
Před první světovou válkou, kdy byly i dva zvony na malé věžičce, zvonil jimi
před každou devátou mší sv., kterou sloužil pan děkan, oběma zvony najednou můj
otec, v každé ruce jedním řemenem. Škoda zvonů, zrekvírovaných za válek, zvláště
je škoda „Dominika“, zvonu s velkým obsahem stříbra a krásným zvukem.
Pamatuji, jak při rekvírování zvonů a jejich snášení z věže, lidé plakali. V době
předvelikonoční, kdy „zvony odletěly do Říma“ se na věži řehtalo velkou řehtačkou,
místo zvonění. Když jsme zvonili hranu mému otci, zapsali jsme tento smutný den
na horní trám zvonice s jeho iniciálkami „V.Š.“ na jeho památku, neb jeho výstupů
k zvonům na věž za těch jeho 70 let služby by se ani dobře nedalo spočítat. Za p.
kapitulního vikáře Zeise obdržel za svou práci pochvalné uznání z konzintoře z Č.
Budějovic a byl jmenován správcem sakristie. 22. března r. 1962 zemřel. Dožil se 80
let. Je pochován na hřbitově na Klokotech ve společném hrobě s naší maminkou,
kterou jsme pochovali 2. února r. 1957. Nad jejím hrobem při pohřbu krásně ocenil
její práci pro kostel P. Kostelecký, který stejným způsobem poděkoval při pohřbu za
všechnu velkou práci pro kostel i mému tatínkovi, který vše rád v kostele dělal ke
slavě Boží.
Já jsem prožil svoje mládi v Táboře, kde jsem po ukončení školy se vyučil jako
aranžér u fy. Novotný v prodejně textilu na Novém městě. V roce 1931 jsem
nastoupil místo na Moravě ve Vyškově. V roce 1945 jsem se vrátil do Tábora, kde
jsem pak pracoval na zásobovacím úřadě a později v podatelně na radnici. Od 1.
července r. 1947 jsem za otce nastoupil místo kostelnika. Otec, již za mnoho let
zkušený, zasvěcoval mě do všeho a pomáhal mi kde bylo třeba. Jako kostelník jsem
sloužil až do 15. května r.1974, kdy jsem pro zhoršení mého zdravotního stavu svoji
práci jako kostelník skončil, ale v myšlenkách jsem byl stále v kostele, neb svoji
18
práci jsem konal s láskou. Sloužil jsem
za p. děkana Šebesty, p. administr.
Trdly z Č. Budějovic a za p. děkana
Žitného. Můj otec nastoupil službu za
p. děkana Landkamra, Koreskýho,
Thiera, Fridricha a Šebesty. Když jsem
chodil ministrovat bylo v Táboře plno
kněží, že jsme ministrovali současně u
několika oltářů. Za p. děkana Fridricha
byl zde kooperator a dva kaplani.
Pamatuji p. Beránka, p. Šebestu, p.
Schmída, p. Prokopa. Vzpomínám si
dále na p. Škopka, p. Bezpalce, p.
Drnka, kteří byli kaplany v Táboře. V
duchu vidím i ostatní důstojné pány,
kteří sloužili mše sv. v táborském
kostele – p. Novotný, katecheta na
obecná
škole,
který
mě
učil
náboženství, p. Musil, katecheta, který
byl duchovním táborských ostrostřelců,
p. Krajíc, který bydlel v Květově domě,
kde byl i v penzi v ústavě, kde o staré
lidi pečovaly ctihodné sestry, p.
profesora Kuklu, p. profesora Schwaba, který učil na reálce, p. Váchala; na
prázdniny do Tábora jezdíval z Prahy p. Žák, který i působil literárně, p. Vitůrku,
který chodil v cylindru, p. Kroupu, polního kuráta, Msgra Starého, profesora na
gymnasiu, který chodil celebrovat do táborské nemocnice, Msgra Prossera, p.
Huňáčka, který působil na Klokotech, p. Křemena, katechetu, velkého turistu, který
o prázdninách pěšky procestoval celou
Šumavu,
na
řádové
kněze
na
Klokotech, kde nyní působí p. Alois
Matulík, p. Bednaříka, vojenského
duchovního, p. Korbela, který zemřel
ještě mlád, jehož bratr pomáhal v
kostele do posledních let, kapitulního
vikáře p. Trdlu, který v Táboře
administroval a dojížděl na neděli z Č.
Budějovic, arcikněze p. Slivku a mnoho
jiných.
Rád vzpomínám na pana Raaba,
který po čtyři roky jako důchodce
obětavě pomáhal v kostele, který je již
pochován na Klokotech. V Táboře na
penzi žil i Msgr Kaspr, pamatuji i p.
Rabišku, p. Marunu, p. Hoffra, syna
kostelníka na starém hřbitově v kostele
sv. Jakuba, který pak přestoupil jako
duchovní k církvi československé, p.
Hančíka, který se do Československa
přestěhoval z Ameriky, který je
pochován na čelkovickém hřbitově, p.
19
Nováka, kaplana na Klokotech, pak faráře v Malšicich, kde na hřbitově odpočívá, p.
Zvánovce, který byl kaplanem za p. děkana Koreckýho a později byl až do okupace
farářem v Číměři u Jindř. Hradce, odkud musel za okupace pryč, p. Chramostu,
který byl pak děkanem v Ústí nad Labem, p. Staňka, profesora na gymnasiu, velmi
jemného pána atd, atd. To bývalo kněží k celebrování a oblékání, to dnes si ani
nikdo nedovede představit, a toho prádla co maminka pro kostel právala, škrobila a
žehlila, plné košíky!
Pan děkan Fridrich působil i na radnici jako první náměstek starosty a byl i
referentem panského dvora a městského hospodářství. Od otce jsem slyšel vyprávět
i jednu veselou historku. Jednou byl v t.zv. panském dvoře, kde byli i ustájeni koně,
co s nimi jezdili při pohřbech, na které pan děkan pamatoval vždy kostičkou cukru.
Když pan děkan přišel na dvůr, byli tam koně ve výběhu. Jak kůň Karel pana
děkana zhlédl, pustil se za ním a pan děkan utíkal co mu nohy stačily. Kočí za ním
volal, aby se nebál, ale pan děkan uháněl dál, aby se ukryl za stojící tam vůz. Byla z
toho legrace, jak Karel prohnal pana děkana.
Sestra
pana
děkana
Fridricha slečna Albína –
panu děkanu hospodařila a
jako děti jsme se vždy těšily
na mísu cukroví a o velikonocích na mazanec a
vajíčka, které nám vždy po
slečně Fanynce posílala.
Než pan děkan Fridrich
zemřel, dal si zavolat otce
na děkanství jakoby se s
ním chtěl rozloučit a na
konec
návštěvy
řekl
„Vojtěchu, už brzo přijdu
do kostela“, pak zavolal
svoji sestru Albínu, aby
dala otci 100 Kčs na nějaké
to pivo a pak se rozloučili a
pak skutečně zakrátko se setkali v kostele naposled při jeho pohřbu.
Bylo by toho o mém životě a práci kolem kostela ještě mnoho a mnoho vyprávět.
Ve svých vzpomínkách jsem se omezil jen na záznam toho, co čas změnil a co se již
dnes nekoná a nevidí. Jsou to vzpomínky, které nám vyprávěl otec a také
vzpomínky moje, které jsem s otcem a pak sám při své službě kostelíka prožil.
Jsou to vzpomínky za 70 let od roku 1904 do roku 1974, po která jsme spolu s
otcem jako kostelníci v Táboře sloužili. Letos mi bude 69 roků, již jsem skoro čtyři
léta v důchodu, rád na vše vzpomínám, rád vše jsem vykonával, ale zdravotní důvody mi nedovolily, abych dále pracoval.
Až bude někdo tyto řádky číst, věnujte mi i mému otci dobrou vzpomínku a
pomodlete se za nás „Otče náš...“
L.P. 1978 – Tam tichou nad Lužnicí, v tom kraji mileném...
20
Ach ten jarní neklid
Na jihu Čech se jaro dostavuje o mnoho dříve než tady v Ontariu, kde se jaro
někdy ani nekoná. Zima se obyčejně nekonečně vleče a tu je to náhle „z kožichu do
plavek“. Ještě včera jste byli zachumláni v nějakém zimním burnusu a dnes již
poskakujete s nesmírnou radostí okolo domu jen v kraťasech, triku a plátěnkách.
První známky, že vláda zimy končí, se začaly na Klášterák dostavovat už někdy
koncem února. Závany větru už v sobě nenesly to mrazivé ostří jako předtím, zato
den ze dne jim na vlahosti přibývalo. Dostavil se březen. Pamatuji si to živě, jako by
se to stalo teprve včera. Muselo to být o weekendu, protože jinak už bych býval
seděl ve školní lavici. Hned po snídani jsem vyběhl naší soutkou do náměstíčka,
kde ještě nikdo z kamarádů nebyl. Sedl jsem si na kamenné schody do sousedního
domu, kde bydleli Tesařovi, Studenovských, pan Móz, pan Korbel a stará panna
slečna Pešulová.
Tu se na ty schody zničehonic dostavil závan, který byl tak vlahý, svěží, čerstvý a
prosycený úžasnou vůní, proto mi to utkvělo v paměti dodnes. Ten úžasný závan
sem v tom okamžiku nepochybně právě docestoval až z krajin okolo Středozemního
moře, možná dokonce až ze severní Afriky. Na tu nádhernou chvíli jsem
nezapomněl. Ba naopak, každého jara, kdy sníh mizí, led taje a vlahý vítr začné
vanout, znovu a znovu se dostaví ten samý neklid jako tehdy. V takové chvíli
zatoužíte mít křídla…
Koncem března už byla ta touha vznést se a letět nesnestitelná. Vznést se vysoko
jako pták… nad střechy Starého města, nad okolní krajinu, LETĚT!
Mít tak křídla
Jak vzrušující myšlenka, která nikdy nepřestane dotírat a v různých obměnách
a situacích se znovu a znovu vrací. Ty výstupy vzhůru do zvonice táborské věže s
panem Šťástkou, se zasněnými výhledy do dálek jen jaksi přilévaly petrolej do tak
již silně planoucího ohně.
Well, křídla nemáme a tak podvědomě vyhledáváme „the next best thing“, jak se
tady v anglickém světě říká. Vyhledáváme to, co je nejbližší tomu, co jsme původně
hledali, ale co žel nalézt nešlo. Proto tuto hluboko zakořeněnou touhu řešíme
lezením po výškách, po stromech, svazích, stráních, kopcích, skalách, hřebenech a
štítech hor, po střechách, rozhlednách, věžích kostelů a hradů a triangulačních
bodech.
Čtenáři možná už namítáš, a co vznášet se na křídlech letadel? Na ty pisatel
zajisté nezapomněl, ale toto vše je psáno spíše z pohledu chlapce a jeho omezených
možností. Nechť jsi však čtenáři už nyní ujištěn, a jak z dalšího textu vyplyne, že
autorovi je existence letadel, vrtulníků, vírníků, křídel rogallo a ultra lehkých
letadélek, paraglidingu, vzducholodí a balónů dobře známá.
Geniální nápad
Nevím už přesně kolik mi to bylo, deset, jedenáct? Jednou jsem si to zkrátka
vykračoval Svatošovou ulicí k Žižkovu náměstí. Tu, někde tam u hasičské zbrojnice,
21
která tam dnes už není, mne zčistajasna napadl geniální nápad, alespoň za takový
jsem jej v té chvíli považoval!
V té době jsme se ve škole právě učili, že celá zeměkoule se otáčí kolem své osy,
a že jedno toto otočení trvá 24 hodin. Jelikož ten nápad udeřil jako blesk z modrého
nebe, nelenil jsem a bez prodlení se vydal za strýcem Rudolfem na Maredův vrch. Ze
Starého města je to tam sice kousek cesty, ale tento nápad za to bezpochyby stál.
„Strýčku, přišel jsem na něco neuvěřitelného!“ Strýček Rudolf již ode mne slyšel
celou řadu „neuvěřitelných“ nápadů, ale protože byl dokonalý muž a pedagog, nikdy
by mne neodbyl nějakým výrokem jako, „tak z jakou pitomostí přicházíš Pepíku
dneska?“ „Strýčku“, začal jsem, „Zeměkoule se otáčí kolem své osy za 24 hodin a
my s ní. Kdybych se však nějak zavěsil ve vzduchu a jednoduše pod sebou nechal
zeměkouli otáčet, za 24 hodin by šlo takto obletět celý svět!“
Strýc trpělivě naslouchal mé hypotéze a nechal mne, abych ji rozvedl dál.
„Stačilo by třeba mít pár takových balónů, které používají meteorologové,
nafouknout je héliem a pod ně přivázat nějaké sedátko. Ale muselo by se vylétnout
výš než domy a stromy, aby se do nich nenaráželo.“
„No nápad je to zajímavý, jen kdyby to šlo“, odvětil strýc a sáhl po nějaké
příručce. „Obvod Země na rovníku je 40 075 km. Kdybys tedy na rovníku visel na té
své sedačce hodinu, Země by se pod tebou pootočila o 1669,8 km, za minutu 27,83
km a za pouhou jednu vteřinu skoro půl kilometru! Však to zkus i bez balónů a
sedačky. Běž ven na dvůr a vyskoč si do vzduchu! Za ten zlomek vteřiny bys měl být
o pár set metrů dál.“ „To jsem už strýčku vyzkoušel na náměstí u kostela pod
kaštany, a nic.“
„Buď rád Pepíku, že to nejde. A víš
proč to nejde? Obal atmosféry, který je
okolo celé planety, se naštěstí otáčí
spolu s ní. Život by zde jinak nemohl
existovat.“
Skandinávská koule
Být
vysoko,
letět,
mne
pronásledovalo dál. V Pražské ulici stojí
nedaleko náměstí dům, z jehož průčelí
vyčuhuje půl dělové koule. Ta je tam od
doby, kdy byl Tábor v roce 1648
obléhán Švédy. Jako hoch jsem si této
památky nikdy předtím nepovšiml, až
mne na ni upozornil můj dědeček z
Prahy za jedné letní návštěvy svého
rodiště. Když jsme tehdy spolu před tím
domem stáli, vůbec mi nepřišlo na
mysl, že by tu kouli mohl někdo, až o
mnoho později, někde nalézt a teprve až
potom ji tady zazdít. Od první chvíle
jsem měl za naprostou samozřejmost,
že ta koule sem byla vstřelena, že ve
zdivu uvízla a proto tady podnes visí!
22
Dědeček Alexander klukovské duši dobře rozumněl, a když viděl, jak se motory mé
představivosti roztáčí na plné obrátky, nechal mne při tom.
Průčelí toho domu je situováno k jihu, z čehož jsem usoudil, že švédské kanóny
ostřelovaly Tábor z plání nad Čelkovicemi, a že jejich dostřel musel být nejméně
kilometr. Ihned jsem začal tyto představy rozvíjet. Spatřil jsem ustarané středověké
sousedy a konšely města, jak pod rouškou noci tiše vycházejí z bludiště uliček na
kamenné hradby Parkánů, v hloučcích rokují a odtud z výšin shlíží na ležení
táhnoucí se až k Babí hoře. Tam lze odtud rozeznat temné siluety vozů a stanů. Do
výše šlehají plameny desítek táborových ohňů. Dým a vůni pečeného masa je cítít
až sem na hradby. Občas sem zalehne i zaržání koně a opilá vřava severské hordy,
která při drancování v okolních vesnicích asi dnes tak dobře pořídila.
Avšak bylo to pomyšlení na tu vysoko letící dělovou kouli, na ten fascinující
oblouk její dráhy, který mne ne a ne opustit! Jak hluboce je zakořeněná touha létat,
vznášet se, spatřit město z perspektivy ptáků.
Aby ta koule mohla takto uvíznout v průčelí domu, musela na vzestupu svého
letu vyletět hodně vysoko nad Lužnici, aby pak za svého sestupu mohla přeletět
střechy okolních domů, které by ji jinak stály v cestě, a aby získala potřebnou
razanci k svému zaboření do zdiva.
Ach, moci při tom letu na ní sedět, jako v té pohádce baron Prášil, a přeletět
domky Čelkovic, přenést se vysoko přes hluboké údolí Lužnice, přes Koželuhy a ty
strmé stráně a hradby tyčící se nad nimi. A pak se vznášet nad nepravidelnou
mozaikou taškových střech, nad kouřícími komínky baráčků, nad spletí dvorků,
plácků a pavlačí! Ještě dnes je to myšlenka vzrušující. Za takovýchto vzletných a
poetických okamžiků se chlapci obyčejně nezabývají něčím tak malicherným a
nedůstojným, jako je to tvrdé přistání nárazem do zdi.
Na Starém městě svého času létal kdekdo
Na Starém městě žili mnozí, kterým něco tak triviálního jako létání, nedělalo
nejmenší potíže.
23
„Kam pak tak letíte, Šebková? No kam bych asi letěla? K Lustykům, zrovna prej
jim přivezli čerstvej karfiól.“ Nebo: „Čau, kam letíš, kámo? No na Trafouš přece.“
(Trafouš, Traf, Trafík bylo kdysi podvečerní korzo od nárožních hodin na hotelu
„Grand“ až k prodejně „Sportovní potřeby“ za hotelem „Slovan“. Naše korzo bylo
takto nazváno po Trafalgar Square v Londýně, tuším zásluhou znalcem angličtiny a
místním nestorem rock’n’rollu, Bohoušem Kuberou. Povinností každého táborského
mladého muže či mladé dámy bylo, být zde co nejčastěji viděn). Nebo: „Kam tak letíš
Fando? No k Horovi na pivko, ne? No tak to já Fando letím s tebou.“ Nebo: „Nezlobte
se paní Beringrová, ale musím už letět, doma mě čeká hrozná halda žehlení.“
I neživá hmota u nás na Starém městě létala. Například zvony kostelní věže! Proč
o Velikonočních svátcích nevyzváněly? Protože všechny zvony odlétly na svátky do
Říma! Takovouto věc prosím povězte dítěti! Hned jsem si začal představovat celá
hejna okřídlených zvonů, jak se nad malebnou jihočeskou krajinou houfují, a jak
letí dál, a jak se k nim postupně přidávají zvony z Plané, Choustníka, Soběslavi,
Jindřichova Hradce, Veselí, Třeboně, a ze všech dalších měst, městeček a vesnic. A
jak pak všechny ty zvony
společně
letí
přes
zasněžené vrcholky Alp a
dál a dál jižním směrem až
na
ten
Apeninský
poloostrov!
Takové
představy berou chlapcům
dech!
Děkanovi holubi
Létala i hejna černých
kavek, která na táborské
chrámové věži přebývala v
trámoví baňatých bání. Ta
se pne do výše bezmála 90
metrů a vždy pro mne
byla,
jak
už
bylo
vzpomenuto a doposud je,
silnou inspirací.
Někteří
z
našich
sousedů těmto černým
ukrákaným
obyvatelům
věžních
bání
říkali
„děkanovi holubi“. Jiní
znalci místních věcí a
bádaví pozorovatelé, jako
na příklad PHDr. Arnošt
Mrzena, zase tvrdili, že
kafky ve věži nepřebývají
nastálo, ale že hned po
setmění houfně odlétají na
noc na Babí horu. To je
nevysoký pahorek nad
24
Čelkovicemi, který je pokryt modřínovým lesíkem. Kafky se prý zas brzy zrána za
rozbřesku vrací na Staré město, a to nejen do bání věže, ale i děr v kamenném zdivu
Kotnovské věže.
Při svých návštěvách jsem si povšiml, že kolem Kotnovské věže je nyní ticho, že
ta početná kolonie, která věž hlučně obletovala, už neexistuje. Též se zdá, že báně
kostela a hřeben střechy převzali do patronátu holubi. Jsou vidět, jak trůní na
hřebenu hlavní chrámové lodi, namačkáni vedle sebe, aby se tam všichni vešli.
Nedivím se jim, musí být odtud skvělý výhled. Pak zničehonic, jako na povel,
všichni najednou vzlétnou, chvíli krouží a plácají křídly nad kostelem, náměstím a
okolo věže, a pak se zas, a opět jako na povel, všichni uvelebí a zas na chvíli to
táborské hemžení pod nimi pozorují. Za chvíli se celý ten cyklus opakuje.
Nezapomenutelné ráno
Na okně seděla kočka, byl horký letní den
na okně seděla kočka a koukala se ven
byl horký letní den a kdekdo chodil bos
na okně seděla kočka, venku zpíval kos
Byl horký letní den a celý svět se smál
a mně veselý sen se pod jabloní zdál
a celý svět se smál, vidím to jako dnes
na okně seděla kočka a venku štěkal pes
Přesně takový den to byl, slunce svítilo a nebe jako šmolka, když jsme, teta
Josefka a já, vyrazili kolem deváté ráno na nákup na náměstí a do Pražské ulice.
Nebylo ještě horko, jako pak k polednímu. Byl to obyčejný den, ale přece naň nikdy
nezapomenu.
Je tomu asi tak proto, že až na samém vrcholku táborské věže, kde je ten
praporec se znakem města, seděl krásný bílý čáp! Seděl tam a zobákem si
urovnával peří, patrně to byla ranní toaleta, a když byl hotov, rozhlížel se na
všechny a chvílemi tím dlouhým červeným zobákem zaklapal do výše, asi ze samé
radosti, že se nám to ráno tak pěkně vyvedlo a určitě i z toho rozhledu (ach ten
panečku musel být).
Vyšli jsme zrovna od Macáků (potravinářství) a zamířili vedle k panu Matouškovi
(maso a uzeniny) a pak dál k Lustykům (ovoce a zelenina), každý pamětník však ví o
co jde. Jak jsme vyšli od Macáků, ovanula nás vůně linoucí se z vedlejší uličky
vedoucí do náměstí, kde bývala malá hospůdka „Na Polánce“. Větrák z její kuchyně
i z kuchyně vedlejšího hostince „U Lva“ zanášely k našim nosům tu báječnou
hospodskou vůni připravovaných pokrmů. Toto je mimochodem osvědčený trik
všech restaurací po celém světě! Takový větrák z kuchyně do ulice a o hosty pak
nikdy není nouze.
Právě v té chvíli jsme si povšimli toho čápa trůnicího na korouhvi. Maminka
podnes podle toho, jak se korouhev podle větru natočí, pozná z pavlače jak bude.
Než jsme vše obešli, též mlékárnu v Pražské ulici, bylo už k polednímu a ranní
svežest už ustoupila vedru. Ó, ty letní táborské náměstí, vždy plné zájezdových
autobusů, školních výprav, davů výletníků a vodáků sjíždějících Lužnici. Ti se zde
25
objevili v pruhovaných tričkách, trenýrkách a všelijakých čepičkách, hučkách a
slamácích, jindy byli jen bosi a v plavkách, jak vyrazili vzhůru od řeky doplnit si
zásoby a zajít si do některé z hospod na pár piv. Někdy se pak s kytarami uvelebili
na schůdcích kašny a dali se tam do koncertování.
Dno kašny bylo od výletníků plné mincí, hotový poklad! Vláďa Krätzer byl první,
kdo na to lišácky vyzrál. Z plechového víčka od konzervy a dřevěné laťky si zhotovil
šikovné zařízení, kterým se mince ze dna kašny stěhovaly k němu na povrch.
Někteří odvážnější, též jsem k nim občas patřil, se za pozdních odpolední, kdy v tom
horku bylo náměstí skoro liduprázdné, se potápěli do kašny jako lovci perel. No a
zas bylo na další láčenku nebo krabičku mražené ovocné drtě, kterou u
Lustykových též prodávali.
Láčenky
byly
za
korunu. Paní Lustyková
zalovila dřevěnými kleštěmi ve velikém sudu a
vylovila velikou láčenku.
Hned před krámem jsme
se do nich pustili. Byly
báječně prosáklé kyselým
lákem. Jak jsme se do
nich zakousli, šťáva nám
tekla po bradě a po rukou
až po lokty! Obyčejně
jsme pak zamířili k prohřátým kamenným schodům okolo kašny a tam
dál slastně vychutnávali
ty naše pochoutky. V kašně byla naštěstí voda a
tak jsme si po hodech mohli ty uprtlané pusy a ulepené ruce umýt.
Když jsme se toho rána vrátili s tetou z nákupu, udělali jsme si pohodlí. Celá
upocená a jen tak v kombiné se pustila do oloupání okurky na okurkový salát.
Vzala škrabku a nikdy nezapomenu, jak si za toho parného letního předpoledne
nalepovala ty dlouhé tmavozelené okurkové slupky na čelo, aby se trochu schladila.
Přitom tiše vyhrávalo naše staré rádio.
To jsou prostě ty chvíle, které se tak hluboce vryjí do paměti, že na ně člověk
nikdy nezapomene. Třeba ta vůni Lužnice, tam kde se u Harrachovky prudce stáčí
pod lávku, a kde její proud na chvíli nabere na rychlosti a síle. A okolo ty strmé
skály a stráně porostlé tmavými smrky. Ach, jak tam ta řeka voní…
Moci tak být alespoň tím psaníčkem!
Po celý zbytek dětství a mládí jsem podnikal vše, co jen bylo možné, co by bylo
létání a pohledům z výšky nejvíce podobné. Kromě kostelní a kotnovské věže byla
nám nejblíže rozhledna Hýlačka se svými barevnými skly, skrze které měla okolní
krajina pokaždé jinou podobu a náladu. Přes některou barvu se zdálo, že je
podmrakem, přes jinou, že je noc.
26
Když jsme s maminkou dorazili na vrchol Kostelce, byl celý zarostlý. Tyčil se tam
sice nádherný vysoký triangulační bod, který okolní porost převyšoval, ale na ten
jsem si netroufal vylézt.
Na Choustník jsme se s tetou Josefkou vydali jednoho léta autobusem. Splnil se
mi tím dávný sen, jelikož jsem siluetu tohoto kopce a zříceninu hradu po léta
okukoval z Parkán. Autobus se posléze dostal ze zajetí temných turoveckých lesů a
pojednou se celý Choustník s hradem objevili skoro již na dosah ruky. Již za chvíli
jsme byli v městečku a vystoupili.
Když jsme se po příkré lesní cestě konečně vyšplhali až k hradu, i zde lesní
porost bránil výhledům do kraje. Až nyní jsme zjistili, že hradní věž je veřejnosti
nepřístupná. Dva vojáci měli nahoře službu a nádherná středověká věž sloužila jako
protiletecká hláska. Jak jsem záviděl těm dvěma vojákům, kteří se z věže rozhlíželi
dalekohledy do dálek. Musela to pro ně být ta nejideálnější zašívárna.
A tak nadlouho zas jen zůstalo u stavby draků a leteckých modelů. Drakům
jsme pouštěli papírová psaníčka. Vítr je hnal výš a výš! Moci tak být alespoň tím
psaníčkem!
Konečně křídla, první let
Jednou, bylo to asi v roce 1962, se stalo, že ve výkladu kanceláře Svazarmu v
Palackého třídě, se zčistajasna objevilo oznámení, že na letišti u Čápova dvora se
konají vyhlídkové lety! V té době to bylo něco absolutně neslýchaného! Konečně
létat, konečně spatřit naše město a okolní krajinu z výšky, tak jak to vidí ptáci!
Hned příští odpoledne jsme se s kamarádem Vaškem Kohoutem na letiště
vypravili. Ach to zklamání, že let se musí nejprve předem objednat!
Ale toho odpoledne se na nás štěstí přece jenom pousmálo. Naše žadonění
zaslechl instruktor, který se chystal do vzduchu s jedním pilotem, který si právě
obnovoval pilotní zkoušky. „Víš co, já ty kluky vezmu nahoru s námi, když už se až
sem harcovali“, řekl ten instruktor náčelníkovi letiště. Nádherná, skoro nová
žlutočervená čtyřsedadlovka „Meta Sokol“ čekala před hangárem venku na
trávníku. Usedli jsme a instruktor zkontroloval naše upoutací pásy se slovy,
„budeme je potřebovat“. Letadlo pak rolovalo až na opačný konec louky. „Tak dnes
konečně se mi splní ten velký sen“, mihlo mi v tu chvíli hlavou. Pak už se koníci v
motoru naplno probudili z dřímoty a letadlo se rozjelo proti větru a nabíralo
rychlost. Pojednou drncání ustalo, letadlo se již odlepilo od země a my se vznášeli!
Pod pravým křídlem se mihl hřbitov, silnice na Budějovice, zahrádkářská kolonie
nad Lužnicí, most vláčku Bechyňky a už jsme nad Babí horou a stále stoupáme. A
nyní je již pod námi Staré město! Několikrát nad ním a Jordánem kroužíme. To je
nádhera! Červené střechy domů jsou jako veliký trs zralých zahradních jahod a
okolní zeleň Sadů a Pintovky jako jeho listoví! Bože, to je krása!
Toto není jen tak obyčejný desetiminutový let. Jsme ve vzduchu dlouho.
Instruktor zkouší žáka v různých režimech letu. Ještě jednou kontroluje naše
připoutání. „Chcete hoši zažít beztížný stav?“, ptá se pak. Ze zadních sedaček
samou radostí křičíme, „ano, chceme!“ Jsme právě nad zelení Turoveckých lesů.
Pilot ždímá motor a žene stroj kolmo vzhůru. Posléze, když už se letadlo skoro
27
zastavuje, strhává jej do střemhlavého letu, a jak letadlo prudce padá, na pár chvil
jsme beztížní! Pištíme rozkoší! Pilot a instruktor z toho mají radost a celý manévr
kvůli nám ještě několikrát opakují! Ještě několik koleček nad hradem Choustník a
už se vracíme k letišti.
Létající kolo Jana Tleskače a létající stroj zvaný vírník
Jak dobře musel Jaroslav Foglar znát klukovskou duši! Jak jinak by mohl za
centrální téma svých slavných knih “Stínadla se
bouří” a “Záhada hlavolamu” vybrat právě létající
kolo Jana Tleskače, jehož
plán byl ukryt uvnitř kuličky v hlavolamu „Ježek v
kleci“.
Z této fotografie je naproprosto jasné, že i akademický malíř Kristian
Kodet
podlehl
tomuto
kouzlu.
Několik let zas uběhlo,
a jednoho dne se mi dostal
do rukou časopis „Letectví a kosmonautika“. V něm byl článek o nějakém leteckém
nadšenci, někde na severní Moravě, který si podomácku postavil létající stroj zvaný
28
autogyro, česky vírník. Tento stroj vzhledem trochu připomíná helikoptéru,
vrtulník, ale ve skutečnosti se velmi liší. Rotor vírníku, oproti vrtulníku, není
poháněn motorem, pouze se volně protáčí. Začně se otáčet až po rozjezdu, kdy je
vírník hnán kupředu tlačnou vrtulí. Posléze se rotor skutečně roztočí a autogyro se
počně vznášet. Vírník tedy, ve srovnání s vrtulníkem, potřebuje rozjezd,
neodstartuje do výše z pevného startu.
„Tak něco takového si lze dokonce postavit doma!“, zaradovali jsme se s Vaškem.
Nelenil jsem a hned jsem na severní Moravu napsal dopis, který se až dodnes
zachoval:
Vážený soudruhu!
Článek v „našem“ časopise „Letectví a kosmonautika“ vzbudil ve mně veliký
zájem. O existenci, výhodách a schopnostech vírníků jsem sice již věděl dříve, ale
celkem v době kosmických letů a „super“ rychlostí jsem se ani nezajímal o vírníky
hlouběji, natož o amatérskou stavbu. Až poslední dobou roste zájem a zpráva o
Vašem vírníku způsobila poprask. Slyšel jsem v Čs. rozhlase relaci o vírnících s
redaktory L+K, kde udávali i Vaši adresu. Sice na stavbu vírníku v dohledné době
nepomýšlím, ale zajímám se moc o jejich problematiku. Byl bych Vám velmi
povděčen, kdybyste mi mohl odpovědět na několik otázek.
1.)
2.)
3.)
4.)
5.)
Výpočet vírníku (těžiště a pod.)
Profil rotorových listů
Zavěšení rotor. listů a rotorová hlava
Hnací jednotka (výkon, otáčky, vrtule)
Jaký motor dostupný u nás (stačil by motocyklový motor 250-350 neb více
ccm?)
Avšak hlavně tu teorii.
Až nasbírám a důkladně prostuduji podklady a dokumentaci, možná bych
požádal Státní leteckou inspekci o povolení ke stavbě. To je však ještě hudba daleké
budoucnosti a ještě je mnoho problémů k vyřešení.
Byl bych Vám velice povděčen a zavázán, kdybyste mi sdělil výše uvedené
dotazy, stačí v nouzi jenom skica na papíře, náčrtek a pod. Těším se na brzkou
odpověď a další spolupráci.
Rotorům zdar!
Posléze opravdu přišla odpověď a my se vydali obhlédnout vírník na vypůjčené
motorce. Bylo to na jaře. V Táboře již bylo pěkně, ale na českomoravské Vysočině
ještě panovala zima! V Humpolci jsme se několikrát vyváleli na náledí a při
posledním pádu se nám podařilo ulomit řadící páku. Jinak se nám naštěstí nic
nestalo. Další cestu za autogyrem jsme vzdali a celou cestu až domů jsme jeli na
jedničku!
O nějaký čas později jsme opatřili nějaké trubky na rám a začali stavět rotorovou
hlavu. Mezitím se dostavila přátelská návštěva spřátelených armád Varšavské
smlouvy a všechno pak již bylo jinak.
29
Kdysi dávno předtím
jsem v časopise „Popular
Mechanic“ u pana faráře
Miřejovského obdivoval ta
malá, doma postavená letadélka, autogyra, helikoptery, rogalla motorová i
bezmotorová, jejichž stavebnice si šlo v zahraničí
koupit. Posléze však, když
jsem se do těch zaslíbených
krajů konečně dostal a
mohl
se
těmto
věcmi
opravdu zabývat, uvědomil
jsem si, že to nepůjde. Mám
přece ženu a malého Martínka! Kdybych si srazil kokos, kdo by platil hypotéku, co
by bylo s nimi…
Na létajícím koberci
První velký let se konal v říjnu 1968. O půlnoci jsme tehdy startovali na palubě
čtyřmotorového Boeingu 707 společnosti QANTAS na trati Vídeň – Karáčí –
Singapur – Sydney. Na palubu letadel se tehdy nevstupovalo „rukávem“ jako dnes,
ale autobus vás po letištní ploše dovezl až ke schůdkům.
Blížíme se k nádhernému bílému letadlu. Do výšky se vypíná jeho směrovka. Je
červená s velikým bílým klokanem! Je to nezapomenutelný pohled! Jsme klokanovi
blíž a blíž tu ouha! Hned vedle parkuje skoro stejně velký Tupolev, sovětského
Aeroflotu! Hlavou bleskne nemožná myšlenka, zastaví autobus u klokana nebo až u
těch rudých hvězd?! Odtud bychom byli za pět minut v Bratislavě!
Ale tento scenář se neuskutečnil. Vídeň se po chvíli propadla do noční černě a
na druhém konci této cesty na nás čekal Jižní Kříž!
Od té doby přestalo být létání zvláštností, ale sedět u okenka je stále vzrušující.
Na několik letů člověk obzvláště vzpomíná, jako ten z Launcestonu na Tasmánii
zpět na pevninu do Melbourne. Nad průlivem Bass Strait zmítala turbulence
turbovrtulovým Fokkerem – Friendship jako hračkou z papíru. Bledly i stewardky!
Let z ostrova Moorea na Tahiti byl též nezapomenutelný. Moorea tehdy měla
malé ospalé letiště. Trup letadla, které na nás na ploše čekalo, byl z šedého vlnitého
plechu! Zdálo se, že toto letadélko typicky francouzké koncepce vyšlo z té samé
návrhářské dílny jako rozkošné autíčko Citroen 2 CV, a že se přitom vycházelo z té
samé filozofie, podle které má jednoduchost a účelovost vždy přednost před
elegancí.
V trupu nebylo místo ani na uličku ! Z letištní plochy jsme proto nasedali do této
uzoučké kabiny z boku letadla celou serií vedle sebe se nacházejících dveří! Bylo to
legrační sedět takto za sebou jako žáčci v lavicích, kteří očekávají příchod pana
učitele, zde tedy pana pilota. Ten už na sebe nenechal dlouho čekat. I on nastoupil
do svého cockpitu dalšími bočními dveřmi! Nyní nás čekalo překvapení největší.
Když se na nás ohlédl, aby nás na palubě přivítal, zjistili jsme, že do Papetee nás
30
vzduchem zřejmě dopraví identické dvojče Louis De Funèse!
Předposlední návštěva do vlasti byla veselejší než ta letošní. I když i tato nakonec
dopadla dobře. Maminka byla tehdy ještě o trochu více fit. Vraceli jsme se jednoho
odpoledne z nákupu, když jsem si u silnice náhle povšiml malé šipky, která
sdělovala „Letiště“. Již tolik let je tomu, když jsme se tehdy s Vaškem sem vypravili.
„Zajedeme se tam podívat“, navrhl jsem mamince. Zastavil jsem u hangáru, kde
muž v montérkách něco šteloval na motoru nevelkého letadla.
Pozdravil jsem a optal se, „Ještě se tady dělají, prosím, vyhlídkové lety?“ „Třeba
hned!“, odvětil ten sympaťák v montérkách a hned si začal hadrem utírat ruce!
Milou maminku jsme,
přes její počáteční protest,
dostali nahoru na křídlo a
odtud do kabiny. „Nemějte
obavu, kdyby vám bylo
nevolno, ihned se vrátím a
přistaneme“, slíbil pilot.
Motor naskočil a už jsme
se po travnaté ploše dali
do pohybu jako tehdy
dávno. Dokonce jsme pak
odstartovali tím samým
směrem! „Tam kam to
bude?“ optal se ten šíleně
vstřícný pán, když jsme již
byli ve vzduchu. „Nejprve
prosím o několik koleček nad Starým městem, nad Klokoty, Jordánem a Lužnicí, a
pak někam tam nahoru nad Jistebnici, na Javorovou skálu, Čertovo břemeno a
Ounuz.“
„Támhle je penzión mojí
kamarádky Mileny“, ozvala
se zezadu maminka, když
jsme
se
vraceli
přes
vesničku Hůrka. Let už se
jí nyní velmi líbil. Pan pilot
na nic nečekal a provedl
pár parádních průletu
přímo nad terasou, ale
nikdo se žel venku neukázal, abysme mu mohli
křídly zamávat.
„Ještě nějaké přání“,
otázal se pan pilot, když
už jsme byli někde nad
Náchodem a malým Jordánem. „Víte co?, udělejme ještě Choustník, ať na to třeba
praskne banka!“
Přes turovecké lesy to chvíli trvá a tak jsem vzpomínal, že tady někde se kdysi
31
konaly ty beztížné stavy.
Zakroužili jsme několikrát
nad věží hradu a měli ještě
větší rozhled než tehdy ti
dva vojáčkové. „Nechcete si
to na chvíli vzít“, navrhl
hodný pan pilot. „Jen si
hlídejte horizont, aby zůstával ve stejné úrovni s
vrtulí, aby nešel nahoru či
dolů.“
A tak jsem nakonec
nejen zažil, jaké je to mít
křídla, ale „na stará kolena“
si dokonce i zakočíroval!
P.S.
Po přistání, které bylo
jako do peřinky, jsme se
konečně představili. Visitka
sdělovala, že ten hodný pan
pilot se jmenuje Jirmus.
Po návratu do Kanady
toto vše vyprávím. „Pepo, ty
jsi vážně létal s Jirmusem?“, překvapeně se ptá
kamarád Karel Růžička,
sám
někdejší
plachtař.
„Ano, s panem Jirmusem,
co má být?“
„Pepo, vy jste s maminkou totiž létali s několikanásobným mistrem světa
v letecké akrobacii! Ten by
ti teprve předvedl pár beztížných stavů!“
Á, proto bylo to přistání
tak měkkoučké!
P.S. 2
Toto
vyprávění
by
nebylo možné napsat, sestavit a doplnit fotografiemi bez Tvoji pomoci milý Ivane.
Ještě jednou za veškerou pomoc a všechny materiály veliký dík!
Oakville,Ontario, Kanada
srpen 2007
32