Sultán SulejmanI
Transkript
Sultán SulejmanI
Sultán SulejmanI Narodil se 6.listopadu 1494 v Trabzonu na pobřeží Černého moře Doba vlády 1520 - 1566 Úmrtí 6.září 1566 v Szigetváru Pokud se podíváme na dějiny Osmanské říše ve středoškolských učebnicích, mnoho se toho nedozvíme. Dostaneme obraz hordy divokých Turků, kteří dobyli civilizovanou Byzanc, ohrožovali díky svým velkým počtům a divokosti i Evropu. Centrem našeho zájmu se stává mladý princ Sulejmán jemuž se dostalo přídomků jako Nádherný, Veliký, či Zákonodárce. Říká se o něm, že byl moudrým pánem, oddaným studiu, vždyť ve věku sedmi let byl poslán z rodného Trabzonu do Istanbulu, aby v sultánském paláci Topkapi studoval vědu, dějiny, literaturu, náboženskou nauku a samozřejmě vojenství. To se projevilo na jeho pozdější vládě, která byla na svou dobu poměrně osvícená. Je příkladem pozvolného přechodu Osmanů z kmenového společenství na moderní dynastický stát. Ve svých sedmnácti letech odchází Sulejmán z Istanbulu zastávat pozici správce krymské Kaffy, poté Manisy a Edirne. Říši vládne Sulejmánův děd, Bajazíd II. a na pozadí hoří boj mezi jeho syny, Selímem a Ahmetem. Selím I. se říše zmocňuje právě v roce 1512 za pomoci janičářů. Byl to vznětlivý pragmatik. Aby upevnil svou moc, donutil k abdikaci vlastního otce a následně jej nechal zabít. Zlikvidoval též tři bratry a nemálo mužských příbuzných. Rodina Sulejmana I Matka Ayse Hafsa Sultan [ajše hafsa sultan]. Matky vládnoucích sultánů byly titulovány Valide (Valide Sultan) Jeho - konkubíny -haseki -byl titul konkubíny Osmanského sultána, jež porodila prince). Ty z nich, s nimiž měl žijící děti - zejména syny, požívaly vyššího postavení. Titul sultán pravděpodobně podle práva patřil Valide - matce vládnoucího sultána a dcerám - přímým příbuzným sultána. Sultánovým - konkubínám - - haseki se pravděpodobně také, zejména těm vlivným, ke jménu přidával titul Sultan, aniž by na to měly výslovné právo. Často se také k jejich jménům přidával přídomek Hatun - miláček, ale nejen jim, ale i jiným příslušnicím harému a jiným ženám. Roxelana Haseki Hürrem Sultan; známa také jako Roxelana Do sultánova harému, se Roxelana dostala jako prostá konkubína, záhy se však stala Sulejmanovou velkou láskou. Sultán jí dokonce věnoval své verše Zakrátko dosáhla toho, že po léta byla jeho jedinou ženou. Podle zákonů islámu mohl mít sultán čtyři zákonité ženy a tolik souložnic, kolik byl schopen uživit. Podle tradice se však sultánové do Sulejmana I. neženili. Fakticky se Roxelana stala první oficiální manželkou Sulejmana I. Před svatbou, jež se uskutečnila v roce 1530, přijala samozřejmě islámskou víru. Po oficiálním svatebním obřadu Sulejman pozvedl Roxelanu do pozice hlavní ženy. Nenazval ji jinak, než "Haseki" (Milá srdci) a "Hürrem (Radostiplná). Pokud v něčem tento neortodoxní sultán popudil některé své turecké soukmenovce, byla to volba manželky. Když krymští Tataři unesli Ukrajinku jménem Alexandra či Roxelana , nikdo z nich asi nečekal, že bude za pár let rozhodovat o jejich domovině. Otrokářskou sítí se dostala, stejně jako mnoho jiných, až do sultánova harému, kde velmi rychle upoutala Sulejmánovu pozornost nejen svou krásou, ale i povahou a získala tak výjimečné postavení. Ačkoliv jí to stálo mnoho střetů v harému s ostatními ženami, nakonec si získala sultánovo srdce a stala se známou pod jménem Hürrem Sultan, ženou, jíž sultán osvobodil od otroctví a pojal za manželku navzdory pohoršení. Nešlo jen o atraktivitu. Sulejmán se doslova po uši zamiloval, psal jí verše a nakonec se Hürrem stala známou a významnou zákulisní hráčkou. Porodila sultánovi pět synů a začala se angažovat v politice vnitřní i zahraniční. Jak si Hurrem mohla podmanit mocného sultána? Vypráví se,, že počas jejího prvého halvettu se sultánem si prsa potřela ópiem . V noci nechala sultána poznat rozkoš! Hürrem byla nejen zkušenou milostnicí, ale i inteligentní, zajímavou společnicí, skvěle se orientující v umění i státních záležitostech. Z její iniciativy byla v Istanbulu postavena řada mešit, lázně a náboženské školy, kromě Istanbulu pak i např. v Mekce, Medině a Drinopolu. Svého vlivu na sultána využívala v mocenském boji o následnictví trůnu. SULTÁNOVI POTOMCI Fülane (1496?–1550) syn Mehmed (1511–1521), syn Mahmud (22.9.1512–29.10.1521) syn Abdullah (1514–28.10.1514),dcera Fatma (1516–1516) Mahidevran Gülbahar (1498–1581, Bursa) syn Mustafa (1515–1553), dcera Razije (1519–1561) syn Murad (1519–1521) Hürrem (známa jako Roxelana) (1506–1558) syn Mehmed (1521–1543),dcera Mihrimah (1522–1578) syn Abdullah (1523–1526), syn Selim (1524–1574) - Sulejmanův nástupce jako Selim II. syn Bayezid (1526–1561),syn Cihangir (1535–1553) Syn Hürrem Sultan Mehmed zemřel na neštovice krátce potom, co ho Sulejman jmenoval místo Mustafy sandžakbejem v Manise. Měl stejně jako Mustafa titul Následník trůnu. Dceru Mihrimah Sulejman v roce 1539 provdal za sandžakbeje Anatolie, svého důvěrníka a vychovatele svých synů Rüstema Pašu, který se v roce 1544 stal velkovezírem. Po smrti své matky Hürrem převzala její roli a stala se otcovou rádkyní. Syn Mahidevran Mustafa byl za velezradu na příkaz otce popraven. Stalo se tak v září 1553 ve vojenském ležení v údolí Ereğli u Konye. Mustafova tajná korespondence s Peršany s jeho pečetí a podpisem "Sultán Mustafa" je dodnes uložena v archivu Topkapı. Historické prameny dokládají také nezdařený pokus části armády izolovat Sulejmana v Dimetoce a dosadit Mustafu na trůn.[3] Není jasné, zda Sulejmanovo rozhodnutí ovlivnila i smrt jeho oblíbence, Hürremina syna Mehmeda, který zemřel přesně o deset let dříve jako sandžakbej v Manise. Bayezid zahynul v bojích o trůn se svým bratrem Selimem: s 12 tisíci svých lidí uprchl do Persie na dvůr šáha Tahmáspa I. a v Osmanské říši, jež v té době byla s Persií ve válečném stavu, byl považován za zrádce. Později Sulejman uzavřel s Persií mír a dohodl se s perským šáhem, že Peršané za 4000 zlatých mincí zabijí Bayezidovy spolubojovníky a jeho samotného i s jeho čtyřmi syny předají sultánovým vyslancům. Rozsudek smrti, který Sulejman nad synem vynesl, byl vykonán 28. listopadu roku 1562. Syn Cihangir zemřel v roce 1553 na vrozenou vadu (křivice). Nástupcem Sulejmana na trůně Osmanské říše se stal v roce 1566 Selim II., který ho ze všech jeho synů jediný přežil. Nazýván byl Selim Opilec. Některé prameny Hürrem přičítaly podíl na Sulejmanově rozhodnutí o popravě jeho nejstaršího syna Mustafy v roce (1553) a velkovezíra Ibrahima (1536). Okolnosti byly ale mnohem složitější. Hlavní přičinou Sulejmanova rozhodnutí bylo v obou případech zneužití pravomocí, které vedlo k destabilizaci osmanské říše a bylo odůvodněně považováno za velezradu. Tento vnitřní mocenský boj podporovaly tajně i některé zahraniční mocnosti (císař, Benátčané a Peršané). Je doloženo, že Ibrahim používal během perského tažení (1534-35) titul a pečeť "Sultán Ibrahim" a tajně jednal se zahraničními diplomaty. Válečné výpravy sultána Sulejmana. První velkou Sulejmánovou válečnou akcí bylo dobytí Bělehradu, kde se nacházely zbytky srbských bojovníků. To bylo v roce 1521. O rok později zaútočil v mohutné operaci na Rhodos, kde ležela mohutná základna rytířského řádu johanitů. Osobně vedl sto tisíc mužů, zatímco mohutné loďstvo čtyř set lodí provedlo totální blokádu ostrova.Obléhání bylo vpravdě epické, Turci využívali dělostřelectvo, obránci se zase bili, jak se na válečný řád a obránce odříznuté od pomoci, sluší a patří. Pravdou je, že dlouhou bitvu nevyhrál nikdo, alespoň ne silou. Johanité byli už zcela vyčerpáni, tím spíše, že dobrá Sulejmánova diplomacie dokázala spolu s oněmi čtyřmi sty loděmi, že nemohli očekávat žádnou pomoc. Turky zase sužovaly nemoci v táboře. Nakonec Sulejmán nabídl velmi štědré podmínky kapitulace, které johanité přijali. Tady se poprvé výrazně projevila jeho inteligence a taktické smýšlení. Ačkoliv mu mnozí velitelé kladli na srdce, že může johanity vyhladovět a pobít, odmítl to. Neviděl důvod, proč ztrácet vlastní muže a pořádat zbytečné masakry, místo nichž může vytěžit politické body u některých evropských vládců. Nabídka byla přitom štědrá. Rytíři mohli odejít do dvanácti dnů se zbraněmi a koňmi. Obyvatelé mohli odejít, pokud si to budou přát, i s majetkem během následujících tří let, kdy nebudou spadat pod osmanské právo. Daně nemuseli platit po dalších pět let a žádný z kostelů nebyl přeměněn na mešitu. Pro Osmany šlo i tak o skvělý zisk. Rhodos byl strategicky důležitý pro expanzi a kontrolu Levanty a námořního obchodu ve Středozemním moři. Mimochodem, johanité se nakonec usadili na Maltě a stali se z nich známí maltézští rytíři. Jak už bylo řečeno, Sulejmán byl chytrý politik a neměl nejmenší potřebu válčit s celou Evropou. Potřeboval se zaměřit jen na zabezpečení Uher a oslabení Habsburků, takže navázal silné partnerství s Francií . Spojenectví vyústilo v řadu dohod a kapitulací, které umožňovaly francouzským obchodníkům na území Osmanské říše provozovat své řemeslo. Stejně jako s Francouzi, vycházel Sulejmán dobře i s Benátčany a Ruskem. František I. Francouzský a Sulejmán Překrásný, dva význační vládci a spojenci své doby František I., francouzský král, požádal Sulejmána o pomoc, která měla spočívat v napadení Svaté říše římské z východu – kam vedla cesta přes Uhry. Ludvík dokázal shromáždit takřka 30 tisíc vojáků, včetně pomoci z Polska, Chorvatska a papežského státu. Sulejmánova armáda obsadila většinu Uher bez boje a k Moháči dorazilo cca 50 tisíc mužů. Ludvík během střetu ukázal, že je stále nezkušeným, dvacetiletým mladíkem. Ačkoliv měl taktickou výhodu odpočatého vojska, které z vyvýšené pozice sledovalo unavené Osmany pochodující močály, nezaútočil. Když pak došlo k bitvě, ukázalo se, že osmanská armáda byla modernější a účinnější. Ludvík měl na své straně evropský typ bojové elity. Tedy těžkou jízdu, žoldnéře, lehkou pěchotu a slabou dělostřeleckou podporu. Osmanská armáda byla v té době na vrcholu a představovala nejmodernější přístup k válčení. Osmané poslali do prvního útoku nepravidelné jednotky nabrané během pochodu, které většinou velitelé využívali jako návnadu či potravu pro střelecké jednotky. Ludvíkova jízda a těžká pěchota je rozdrtila a začala pronásledovat. Při tomto tradičním masivním útoku „staré školy“ se dostala uherská armáda příliš daleko (pravda, dle svých představ tam, kam chtěla – což byla chyba) a narazila na janičáře, pravé srdce osmanského vojska. Byl to brutální střet starého stylu a armády moderního typu. Útok Ludvíka byl zastaven palbou z děl a mušket disciplinovaných řad janičářů, kteří se pod tlakem nezlomili, ale zadrželi protivníka na místě, aby je napadly záložní jednotky a zároveň nadále zpracovávaly pušky a děla. Následně začali sami postupovat vpřed a dle dobových kronikářů nastal masakr dezorientovaných Jagellonců. Kolem půlnoci (útok začal po poledni) Ludvík uprchl, ale v noci spadl při přechodu řeky z koně a utopil se. Poté, co bylo nalezeno Ludvíkovo tělo, prý smutně sultán pronesl: „I když jsem proti němu stál ve zbrani, nebylo mým přáním, aby byl jeho život tak brzo ukončen, když sotva poznal sladkost života a kralování“. Nakonec byly Uhry turecké. Habsburkové ovšem o tři roky později dobyli Budín, což vedlo k obnovení výpravy a znovudobytí města. Ostatně, o střet Francie, Habsburků a Osmanů tu šlo především. Uhry měly tu smůlu, že byly figurkou na šachovnici. 1529 přišla i první Sulejmánova porážka. Po dlouhém pochodu skrz Evropu, tehdy ponořenou do nekončících dešťů, neúspěšně obléhal Vídeň. Poté, co přišla zima a zásobovací stezky už nešlo udržovat, se turecká armáda s nepořízením stáhla. Historici ale konstatují, že šlo vlastně o tah úspěšný, pokud se na něj podíváme z geopolitického hlediska. Sulejmán měl jen snížit tlak na Francii, což se mu povedlo. Navíc jasně upevnil svou pozici v Uhrách, kam dosadil sobě loajálního Jana Zápolského, čímž vytvořil nárazníkový stát mezi důležitějšími částmi říše a Svatou říší římskou. Přesto se Vídeň stala významným bodem, který nikdy Osmanům nepřinesl štěstí, ale jen porážku. Války pro Sulejmána nebyly to nejdůležitější. Osmanská říše byla supervelmocí své doby a společně s Francií, Habsburky a částečně Anglií diktovala dějiny Evropy. Ostatně, nemalou část Evropy kontrolovala. A právě díky tomu došlo k vytvoření, na svou dobu revolučního prvku, zákoníku „Kánúnu“, který v té době neměl ve světě obdoby. Díky Kánúnu se dostalo Sulejmánovi přídomku Zákonodárce. Sultán byl vzdělaným a inteligentním mužem. Viděl, s kolika vzpourami se jeho děd a otec museli potýkat a chápal, proč se tak dělo. Jednotný právní systém, který se navíc měnil dle toho, kdo vládl, prostě nemohl stačit pro říši, v níž jste našli desítky národů s desítkami zvykových práv. Navíc Sulejmán netrpěl předsudky jak vůči jiným národům, tak věrouce. Není pak divu, že se jeho velkovezírem, tedy pravou rukou, stal bývalý otrok, řecký křesťan, Ibrahím. Ten pak držel tento titul po třináct let, kdy vytvářel zákoníky, uzavíral zahraniční smlouvy i vedl armády. To poslední mu bohužel stouplo do hlavy. Prohlásil se před některými důstojníky sultánem a začal plánovat uchopení moci. A tak Sulejmán, ač slíbil, že tak nikdy neučiní, musel bývalého přítele z dětství zkrátit o hlavu, protože hrozilo vypuknutí další občanské války. Ibrahím Paša vyšší a pracoval na souboru Kánúnú, tedy zákoníků. V celé Osmanské říši platilo islámské právo, samozřejmě modifikované tureckým zvykovým právem. Sulejmán společně s poradci začal procházet legislativní systémy svých předchůdců a hlavně systémy a zvyky dobytých území. Následně došlo k vytvoření série unikátních legislativních soupisů, které v sobě kombinovaly výše zmíněné a společně tvořily jeden legislativní kolos zvaný Osmanský zákoník. Nic z lokálního práva samozřejmě nesmělo odporovat islámskému právu, to bylo nadřazené, ale celkově došlo k obrovskému pokroku v právech jednotlivých oblastí. Šlo o změny, které upravovaly povinnosti i práva obyvatelstva k jejich prospěchu a to jak v otázkách víry, tak daní a celkově hospodaření. Byl to nesmírně populární krok, kteří mnozí označují jako nejdůležitější Sulejmánův čin. Navíc došlo k pořádné organizaci daňových soupisů a centralizaci právního systému, což napomohlo upevnění moci a manipulaci s prostředky. Jedním z největších architektů islámského světa bude anatolský křesťan jménem Josef. Nevíme, zda byl Řek či Armén, ale víme, že byl synem kameníka, odvedeným, aby sloužil v janičářské armádě, kde i přestoupil na islám. Byl poslán na výcvik do Istanbulu, kde poznali jeho talent pro vnímání mechaniky a matematiky. Stal se, stále jako aktivní janičář, tedy vojákem, architektem a vojenským inženýrem. Začal designovat projekty přestavby vybraných kostelů na mešity a dostal se do osobní gardy sultána. Ve věku padesáti let se pak stal hlavním architektem Osmanské říše a ovlivnil architektonický styl velké části světa. Jeho styl začali kopírovat architekti celého islámského, ale i křesťanského světa, byť tak ti druzí činili s obtížemi, protože nejde všechny prvky přenést. Sinán stál u vzniku takřka pěti set staveb a stal se legendou. Křesťanští Slované měli ulehčenou situaci díky zákoníku, který je vyjímal z vlivu řeckého patriarchy a dal jim vlastního, srbského patriarchu. Díky tomu mohla východní křesťanská církev u Slovanů jít tím směrem, kam si přáli právě Srbové, kteří měli k řeckému patriarchátu pořádné výhrady. Navíc se Sulejmán rozhodl, že je třeba podpořit vzdělávání populace. Zavedl vzdělávání pro chlapce v rámci maktabů, ekvivalentů základní školy, kde se měli naučit číst, psát a samozřejmě vstřebávat věrouku. Revoluční byl fakt, že vzdělání bylo zdarma a pro všechny. Podpořil zakládání a rozvoj medres, kde už se větší děti mohly učit matematiku, astronomii, astrologii a filosofii. Podporoval i přísun nových intelektuálních elit. V dnešní době je to možná paradoxní pohled, ale útočiště u něj našli Židé vyhnaní křesťany z různých koutů Evropy. Sulejmán měl za osobního přítele a lékaře Žida, Moše Harmona, který přišel ze Španělska a který jej upozornil na těžkou situaci pronásledovaných druhů. Ve výsledku napsal Sulejmán rozhořčený dopis papeži, v němž požadoval vydání Židů, kteří uprchli ze Španělska a dalších států do Itálie, kde se jim ale dostalo podobného zacházení. Papež přání vyhověl, zčásti, protože se mu tím vyřešil jeden problém, zčásti, protože neměl faktickou sílu oponovat osmanskému sultánovi. Stejně tak si našli cestu do Osmanské říše i Židé vyhnaní z Čech císařem Ferdinandem. Většina se usazovala v Istanbulu a měla blahý vliv na ekonomický i kulturní rozvoj města. Sulejmán byl i milovníkem umění. Pokud se projdete po Istanbulu, bude na vás jeho vliv vyskakovat všude. Začal podporovat vznik nových uměleckých cechů, kde shromažďoval nadané jedince ze všech koutů říše, což ve výsledku dávalo vzniknout mixu všech kulturních prvků, od balkánských Slovanů až po Peršany. Kromě oživení velkých měst říše novou výstavbou nechal obnovit Skalní dóm v Jeruzalémě, opravit jeruzalémské zdi, které stojí dodnes a zrenovovat Ka´abu v Mekce. Traduje se, že Hürrem stála za sultánovým rozhodnutím omezit Krymský chanát v jejich výpadech proti tehdejšímu Polsku, což vyústilo v osmanskopolskou mírovou dohodu, tmelenou dopisy mezi Hürrem a polským králem. Hürrem nakonec sehrála i důležitou roli v otázce nástupnictví. Dokázala prosadit své syny, přičemž eliminovala i nebezpečného syna jiné konkubíny, Mustafu, který byl všemi obdivovaný jako slibný materiál pro inteligentního a silného panovníka. Není dodnes jasné, zda chtěl Mustafa skutečně otce zradit a postavit se do čela revolty, nebo šlo o zákulisní politiku, ale ve výsledku nechal Sulejmán vlastního syna popravit. Hürrem tak měla zajištěno, že nový sultán bude z její krve a nakonec se jím, po několika válečných střetech s bratrem Bajazídem stal Selím, řečený Druhý. V září roku 1566 totiž Sulejmán zemřel z přirozených příčin při obléhání Sigétu. Mnohými byla jeho smrt vnímána jako počátek pozvolného úpadku říše. Společně se Sulejmánem se totiž Osmanská říše ocitla na vrcholu moci.. Osmanská říše se stala jedním ze středobodů civilizovaného světa a její vládce ukazoval, že se dá vládnout tvrdě i rozumně, udržovat stabilitu i pokrok, válčit a současně jednat a to bez ohledu na náboženské vyznání protějšku. Více než vojenské akce ale jeho vliv dokumentují věci, jež můžeme vidět ještě dnes. Krásné stavby, poezie i na svou dobu moderní legislativa. Pokud si někdo zasloužil pojem „renesanční člověk“ a „Vladař“, byl to právě Sulejmán. Paradoxně, většina se o něm u nás dozví jako o muži, kterému se pro rozmařilost a lásku k přepychu říkalo Nádherný. A přitom jde o muže výjimečného. Přemýšlivý, ale i chybující. Rozhodný, ale i pochybující a vždy se dívající do budoucnosti. Mauzoleum Sulejmana I. Hrobka Haseki Hürrem Sultan Interier hrobky "Až zemřu nechám mimo rakev jednu z mých rukou, Ať všichni vidí, že i vládce tolika zemí opustil tento svět s prázdnýma rukama." - Sulejman Od Sulejmana pro Hürrem, "Ej tvoje tvář usměvavá, láska moje, krása ve světě proslulá, jaká to krása, jaká to tvář, jaký to úsměv, je to ambra, ptám se, kterou tak něžně voníš? Překrásné vlasy krásné barvy večerního slunce,... Moje mysl je plná tvých voňavých vlasů, jaká to omamná vůně, jaká to esence, jaká to krása, Ej, opíjím se vůní tvých nádherných vlasů, jsi moje moře, moje jezero, i moje řeka,... Básník Muhibbi se zamiloval, jaký to cit, jaká to láska, jaká to žena" I. (Muhibbi)