DÉMON A PSYCHOTERAPIE Jan Payne Již od Hippokratových

Komentáře

Transkript

DÉMON A PSYCHOTERAPIE Jan Payne Již od Hippokratových
DÉMON A PSYCHOTERAPIE
Jan Payne
Již od Hippokratových časů v medicíně obecně platí, že pacient je trpící a že lékař má povinnost
starat se o něj. Tento předpoklad má ovšem za důsledek mimo jiné i to, že lékař neklade pacientovi za
vinu vůbec nic. A zdá se, že je to tak správně, přičemž ovšem totéž platí pro psychoterapii i další
zdravotnické obory. Východiskem nechť je tudíž první teze spočívající v tom, že:
i/ v případech čisté choroby nemůže člověk za nic.
Příkladů takového postižení s případným dopadem na společnost kolem bychom našli spoustu.
Jistě nebude soudný člověk kárat diabetika za užívání insulinu či kardiaka za užívání dioxinu a určitě se
nikdo z nás nebude posmívat někomu slepému, hluchému a chromému. Ačkoliv se pak někdy člověk
trpící chorobou rázu například epilepsie podobá tomu, kdo záměrně páchá něco špatného, přece ani
takové okolnosti nevedou k morálnímu hodnocení.
Takový důraz na ztrátu lidské schopnosti jednat je východiskem lékařů; soudci naproti tomu
pokládají každého za plně příčetného.
Pochopitelně platí, že je třeba se vždycky dotázat znalců na jejich rozbory i mínění stran toho, zda
při páchání trestného činu nebyl dotyčný stržen pominutím smyslů či mysli a zda by tudíž nebylo třeba ho
trestnosti zbavit. Ovšem potud, pokud experti takové okolnosti vyloučí, pokládá se dotyčný za plně
příčetného a nemůže uniknout odplatě. Souhrnně lze pak vyslovit druhou tezi spočívající v tom, že:
ii/ v případech čisté viny může člověk za všechno.
Opět lze najít spoustu příkladů takového chování počínaje rozmanitými vraždami či násilím vůbec
přes krádeže až po různé přehmaty včetně těch, které vyvěrají z pouhé šlendriánské ledabylosti, přičemž
za všechny zde lze uvést případ defraudanta převádějícího finanční částky převodem z cizího účtu na
účet vlastní; pro takového člověka se sotva najdou i jen polehčující okolnosti.
Rozdíl mezi oběma skupinami chování je propastný: jde hlavně o to, že zatímco v druhém případě
má člověk možnost jednat jinak zcela bez omezení, postrádá onu možnost jednat jinak člověk v
případě první úplně. Důraz na to, že člověk je hoden soudu čili buď chvály (epainetos) anebo hany
(psekteos) pouze tehdy, když jednal dobrovolně (hekousié) čili možnost jednat jinak alespoň zčásti měl,
lze najít již v řeckém právu a zevrubně ho zachytil Aristoteles1.
Charakteristické pro moderní dobu je přísná separace obou těchto skupin chování s tím, že na
jedné straně se nabízí juristická pedanterie snažící se každého pachatele dostat za mříže a na druhé
straně se těší oblibě psychologizování každého kriminálního činu odkazem na špatnou genetickou
výbavu, rozhárané dětství či zakotvení v marginální sociální vrstvě. Do jisté míry je takové přísné oddělení
obou způsobů chování snazší a také vyhovuje logickému pravidlu sporu i vyloučení třetího.
Avšak zdravý rozum se nad něčím takovým musí pozastavit a připustit to, že přece příroda salta
nedělá (natura salta non facit)2 čili že každý přechod v přírodě je více či méně plynulý. Jinak vyjádřeno:
pokusy najít ostré hranice kdekoliv vyplývá ze sklonu lidského rozumu a jsou vždycky do jisté míry umělé.
Zdá se tudíž, že alespoň někdy dochází k tomu, že někdo něco spáchá a že za to nemůže i může
zároveň. Ovšem takový závěr zcela odporuje logickému měřítku.
Abychom logická kritérium zachovali, uchylujeme se k různým výkladům takových případů.
Například dotyčné zavřeme do vězení a pak za nimi necháme docházet psychology či psychoterapeuty s
tím, že je třeba jich litovat a poskytnout jim veškeré podmínky k rozvoji jejich osobnosti, přičemž coby
lidské bytosti jsou obdařeni lidskými právy namnoze důsledněji než jejich oběti. Avšak tato cesta nevede
nikam.
Bylo by třeba vzít onen paradox vážně a smířit se s ním. Když se o to pokusíme, ukáže se nám
totiž, že ona přechodná zóna není zdaleka tak skrovná: ba dokonce si troufám tvrdit, že je mimořádně
rozsáhlá zasahující téměř všechny případy lidského chování v různém proporcionálním zastoupení.
Případy čisté viny a čisté choroby se u člověka vlastně téměř nevyskytují. Ovšem za takového
předpokladu bude nutné radikálně proměnit obojí, totiž psychoterapii na jedné a etiku na druhé straně.
V rámci etiky se ovšem takovéto náběhy již objevily: pocházejí z úvah zahájených Sókratem a
opakovaných pak jeho žáky i mnoha dalšími. Již Sókratés vznesl totiž otázku po tom, zda člověk je s to
1
Aristoteles: Etika Nikomachova (transl: Kříž A). Petr Rezek, Praha 1996 pp 1109b-1110b (III/1)
Leibnize GW: New Essay on Human Understanding (transl: Remnant P, Bennett J). Cambridge
Cambridge University, Cambridge UK 2003 (1765) p 225 (IV/6).
2
páchat zlo záměrně3, přičemž po tom, co prozkoumal rozmanité varianty řešení, se uchýlil k tomu, že
něco takového je vyloučeno: důvod toho, že někdo provede něco špatného, spočívá podle něj v tom, že
dotyčný nebyl adekvátně poučen4. Ovšem takové východisko nemůže uspokojit nikoho, kdo má určitou
zkušenost s lidskou duší: vždyť přece v lidském srdci se skrývají hodně ponuré pohnutky. Následně se
pak další pokoušeli s touto aporií vypořádat, přičemž vesměs se je racionální důvody přivedly zpět k
témuž závěru5.
Teprve na počátku křesťanského věku přichází první polemika tvrdící opak. Bohužel je vznik
křesťanského učení opředen spoustou záhad, přičemž dějinnou postavu Ježíše se daří vylíčit jen velmi
svízelně. Avšak lze mít za to, že Ježíš měl unikátní vztah k člověku s vinou: vinu sice člověku přisuzoval,
ovšem zároveň se s hříšníky přátelil. Ovšem důvodem nebylo to, že by se sám mezi hříšníky chtěl
propadnout, dokonce zcela naopak: dokázal totiž navracet člověka různě zvrhlého přivádět na pravou
cestu.
Pro vyjádření toho, co bylo předmětem jeho zásahů, používají evangelia a užíval asi i on samotný
výrazu 'démon'; 'démony' svazující lidský osud a zároveň namnoze působící různé choroby uměl vymítat s
tím, že hranici mezi tím, za co člověk nemůže, a tím, za co může, nechával záměrně mlhavou. Lze mít za
to, že Ježíš či ten, koho Ježíšova postava v evangeliích ztvárňuje, rozhodně onu Sókratovu otázku díky
svému vzdělání znal a se Sókratem v tomto bodě polemizuje zcela opačným tvrzením, když pro onu sílu v
lidském srdci působící zkázu člověku samotnému i společnosti kolem pojmenoval 'démon'; 'démon' je
tudíž titulem pro faktor vedoucí k tomu, že člověk za něco nemůže i může zároveň6.
Posléze se tato klíčová kategorie etiky přetavila do jiného etického učení z pera Aurelia Augustina
o prvotním hříchu (peccatum originale)7 s tím, že ovšem u něj nabývá až infekční či genetické podoby a
stává se tak poněkud bizarním řešením, které se uhnízdilo v dogmatice na dlouhé stovky roků a lze se
obávat toho, že teologie se bude muset radikálně proměnit potud, pokud bude ještě chtít držet krok s
moderním vývojem.
Současnost může najít jistou inspiraci u dvou myslitelů (Sorena Kierkegaarda8, Emmanuela
Lévinase9) tak či tak poučených onou původní 'démonickou' myšlenkou a snažících se ono 'démonické'
přetavit v předmět přísného bádání. Při tom bude třeba vytvořit zvláštní strategie působení na lidskou vůli
v jejím posledním nasměrování i v tom, kterými motivy vyvěrajícími ze spontaneity se nechá ovlivnit.
Příklad až paradigmatický toho, že lidská vůle za něco nemůže i může zároveň, nacházíme pak zejména
u drogově závislých, přičemž úspěšnost léčby takto postižených osob je spíše tristní; fakticky bude třeba
najít aktuální obdobu toho, co kdysi neslo jméno 'exorcismus' a co někteří dovedli díky svému
přirozenému nadání.
3
Původní řecký termín 'akrasia' se do latiny překládá 'incontinentia' a do angličtiny pak obvykle
'weakness of will'; 'nezkrotnost' se autorovi zdá být nejvhodnějším ekvivalentem v češtině.
4
Graeser A: Řecká filosofie klasického období (transl: Petříček M). Oikoumené, Praha 2000 pp
121-124.
5
Payne: Odkud zlo? Triton, Praha 2005 pp 28-64.
6
Payne: Odkud zlo? Triton, Praha 2005 pp 73-85.
7
Payne: Odkud zlo? Triton, Praha 2005 pp 90-100.
8
Søren Kierkegaard přímo pojem 'démonična' používá; srov.: Kierkegaard S: Der Begriff Angst
(transl: Hirsch E). Eugen Diederichs, Düsseldorf 1958 pp 122-141.
9
Emmanuel Lévinas klade důraz na to, že člověk je tváří v tvář druhému ve čtvrtém pádě a
zároveň vinen (accusé) bez toho, že by cokoliv spáchal; srov.: Lévinas E; Otherwise than Being or beyond
Essence (transl: Lingis A). Martinus Nijhoff, The Hague Boston London 1981 pp 195-197.

Podobné dokumenty

Zde - Ústav humanitních studií v lékařství

Zde - Ústav humanitních studií v lékařství o tom, v čem dobrý život tkví. A zároveň jde o toho, kdo podle svého myšlení i žil a jehož život býval navzdory tragické smrti za zdařilý pokládán: odedávna se mnozí filosofové snažili jít ve šlépě...

Více

Několik poznámek k fenomenologii a normativitě

Několik poznámek k fenomenologii a normativitě Není také jasné, jak by bylo možné něco takového zobecnit. Ought není deskriptivní, nýbrž preskriptivní. To znamená, že nevyjadřuje nutnost, z níž by možnost logicky vyplývala; nýbrž spíše jistý zá...

Více

10 Aritmetické operace

10 Aritmetické operace desítkovými čísly (BCD - Binary Coded Decimal Numbers).

Více

ETIKA V OŠETROVATEĽSTVE

ETIKA V OŠETROVATEĽSTVE celkem beze změny až po současnou dobu3. Lze mít tudíž za to, že filosofie svobodné vůle je to, čím se etika zabývá a co ji též vymezuje. Ovšem je třeba zdůraznit již zde, že v případě etiky jde o ...

Více

Úvod do studia lidských práv

Úvod do studia lidských práv Eva Hubálková: Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech, (zvl. číslo Bulletinu advokacie) Praha 2000 Internetové zdroje na adrese www.coe.int (stránka Rady Evropy) 12. ...

Více

PDF ke stažení

PDF ke stažení zmínka a je tedy namístě věnovat se také jeho optiky, opírající se o platný a přesně formulovadomnělému rivalovi Snelovi, který se, ač žil jen ný zákon odrazu světla, známý již Euklidovi ve velmi k...

Více

Syllabus_DF1_1F ZS 2012

Syllabus_DF1_1F ZS 2012 Pozri aj „Ďalšie čítanie“ k semináru č. 7.

Více