Strávili jsme den v moderním pohřebním ústavu
Transkript
Strávili jsme den v moderním pohřebním ústavu
reportáž i Svoji práci považují za umění, byť nad ní většina smrtelníků ohrnuje nos nebo se jí děsí. Přitom thanatopraktici dr. Petr Rambousek a jeho dcera Helena Šulíková chtějí jen nebožtíka vypravit na věčnost v co možná nejdůstojnějším stavu. text: Kateřina Pokorná / foto: Robert Sedmík / PROFIMEDIA.CZ ČEŠTÍ BALZAMOVAČI Strávili jsme den v moderním pohřebním ústavu P rvní květnový pátek jede rodinný pohřební ústav už od ranních hodin na plné obrátky. V kanceláři se netrhnou dveře s pozůstalými, kteří přicházejí sjednat pohřeb, jeden obřad střídá druhý, speciálně upravené vozy převážejí přesně podle časového harmonogramu zesnulé do obřadních síní nebo na venkovské hřbitovy. Na hladký průběh hektického dne bedlivě dohlíží majitel litoměřického pohřebního ústavu dr. Petr Rambousek. Jeho dcera Helena Šulíková nás mezitím s fotografem přijímá ve své kanceláři. Matka dvouletého syna, která letos oslaví třicítku, má na starosti hlavně kontakt se zahraničními partnery, se kterými řeší repatriace zesnulých Čechů zpět do vlasti a také zajišťuje hladký návrat u nás zemřelých cizinců zpět do jejich domova. „Celý den jsem na mailu a telefonu, zajišťuji doklady, jejich překlady do různých jazyků, řidiče, vhodné rakve, které odpovídají předpisům v cizině, starám se, aby naši pracovníci měli s sebou vhodné nářadí, aby jim nedošel plyn v bombách na letování rakví, zda s sebou vezou rubáše pro mrtvé,“ vyjmenovává jen zlomek svých denních činností Helena. Balzamaci těl, několikahodinové proceduře s přísnými pravidly, se věnuje jen nárazově v průměru asi dvakrát měsíčně. Loni s otcem takto „konzervovali“ celkem 23 těl. Smrt jí sluší Helena Šulíková je sympatická brunetka, která si nepotrpí na uniformní, uhlazené kostýmky. Sáčko ve sportovním stylu sladěné s teniskami jí vyloženě sluší. Rozlévá nám vodu a usazuje poblíž svého počítače. O tom, že by se někdy věnovala něčemu jinému než pohřebnictví, nikdy neuvažovala, pouští se mladá žena do vyprávění, „Vyrostla jsem v tom, firmu máme už 22 let. Možná jsem ale v jednu chvíli chtěla studovat jazyky, protože se je učím velmi snadno, ale pak jsem viděla, že na to není vůbec čas. Studia na vysoké jsem vzdala po druhém semestru.“ O balzamaci jako službě pro veřejnost s otcem zauvažovali ve chvíli, kdy vážně onemocněl jediný český vystudovaný balzamovač. „Načerno se tomu u nás sice věnuje spousta lékařů, ale ti nemají žádné vybavení, ani nevědí, jak se to správně dělá. Tatí- Zkrášlující procedura. Stačí hodina či dvě věnovaná kosmetické úpravě a nebožtík vypadá, jako by jen na moment usnul. 28 29 reportáž i Proč se těla balzamují? u Cílem je úprava zemřelých pro pietní obřady a delší uchování tělesné schránky bez rozkladných procesů. Ve světě, například ve Spojených státech, Spolkové republice Německo i ve Velké Británii, je zcela běžné, že si rodina nechá zesnulého nabalzamovat. Thanatopraxe, respektive balzamace umožní i nápravu závad těl způsobených v nemocnicích, při autonehodách, pitvách a podobně. Balzamace je důležitá i při převozu nebožtíků přes hranice. Všechno je jinak. Odměnou za dobře odvedenou práci jsou vděčné komentáře pozůstalých. „Vyznamenáním jsou slova, že mrtvý vypadal, jako když jen spí, že měl hezký úsměv na tváři, že odešel upravený. To potěší, proto to děláme,“ konstatuje dcera Helena. Od dob dávno minulých prošly balzamace velkým vývojem. Na sále dnes panují hlavně přísná hygienická opatření. Nesnáším kriminálky Při balzamaci má thanatopraktik k ruce vždy další lidi. I tak je celá procedura únavná a bolí při ní celé tělo. Soustředění je ale na prvním místě. „Celou dobu se musíte starat, aby to dobře proběhlo, je nutné si hlavně hlídat, aby se v těle něco neucpalo. Přece jen třeba starší lidé můžou mít trombózy,“ říká znalecky Helena, která si na černý humor, jenž bývá „funebrákům“ přisuzovaný, nepotrpí. „Na sále nepotřebuji vtipkovat, ale určitě se legrační hlášce, kterou pronesou naši zaměstnanci, ráda zasměji, přece jen odlehčení občas musí být,“ tvrdí balzamovačka. Ptám se, zda třeba k jejím oblíbeným seriálům patří i americký Odpočívej v pokoji, který se odehrává víceméně právě v rodinném pohřebním ústavu. „Neznám ho a neláká mě se na něco podobného dívat. Na nervy mi lezou i kriminálky, kde jsou kvanta mrtvých. Nechci ve volném čase řešit, kde, kdo Povinná výbava. Kromě líčidel na tvář mají balzamovači po ruce i řadu vysterilizovaných nástrojů. nek tak pro nás tenkrát našel vhodný kurz v Německu,“ vzpomíná balzamovačka na období, kdy si uvědomili, že pokud chtějí spolupracovat se zahraničím a repatriovat mrtvé, bez balzamace to nepůjde. Z nové profese měla zpočátku ohromný respekt. „Strašně jsem se toho děsila, vůbec se mi do toho nechtělo, ale našemu tatínkovi se nedá příliš vzdorovat. Prostě rozhodl a šlo se. Ale třeba první pitvu jsem pozorovala z vedlejší místnosti, druhou už z deseti metrů, další už 30 přímo u stolu. Trvalo ale rozhodně delší čas, než se dostavil pocit, že to zvládnu,“ směje se dnes Helena a přiznává, že si prožila i noční můry. Na kurzech v Německu a v Anglii, kam dojížděla během dvou let, a kde také posléze skládala zkoušky v cizím jazyce, se to ale srovnalo. „Začala jsem k tomu přistupovat jako k práci, odmyslela jsem si, že přede mnou leží člověk. Říkala jsem si, že to dělám pro pozůstalou rodinu, aby měli možnost se na mrtvého ještě podívat. Ve své podstatě je to vlastně umění. Vždyť se nám pod ruku dostanou lidé po autonehodách, mají zranění v obličeji, která jsou nutná opravit, zašít, zavoskovat, domodelovávají se různé části těla podle fotografií. To jsem se následně naučila ještě na stáži v Americe, která se soustředila na rekonstrukci obličeje,“ vysvětluje majitelka několika diplomů, které má rozvěšené po zdech své kanceláře. Zajímalo mě, jak se s její velmi netradiční profesí smiřoval manžel, hasič. „Známe se opravdu dlouho, takže žádné překvapení to nebylo. A teď jsem ráda, že i jemu učarovala balzamace do té míry, že se sám chystá na kurz, jaký jsem kdysi absolvovala já. Bude mi moct pomáhat a také se snáze vystřídáme v péči o syna,“ těší se matka malého Adama, která na mateřské prakticky vůbec nebyla. „Od jeho narození mám v jedné ru- ce dítě a v druhé mobil. Když byl miminko, bylo to jednodušší, teď je ukřičený a hyperaktivní. Naštěstí začíná chodit do školky, takže snad bude líp. Ale už se mi i párkrát stalo, že někam musel pracovně se mnou, třeba naposledy do Barcelony na pohřebnickou konferenci. Doufám, že jednou převezme štafetu. A kdyby se náhodou vzpíral, dědeček ho postaví do latě,“ maluje si budoucnost Helena Šulíková a přiznává, že o práci doma mluví téměř pořád a před malým synem se musí občas hlídat, aby používali vhodnější slova. „Naštěstí jeho první slovo bylo táta,” rozesměje se. Poslední cesta na úrovni O balzamace, které trvají nejčastěji od čtyř do deseti hodin, však není obecně zatím mezi našinci velký zájem. Prvního Čecha, tedy spíše Češku, dceru významného podnikatele, balzamovali teprve loni. Její tělo tehdy chtěla rodina uložit do hrobky, která se však teprve budovala. Balzamace nebožku bezchybně zakonzervovala na 30 dní, byť to lze zajistit i na celé tři měsíce. Poté už tělo takzvaně sesychá. „Vždy záleží na koncentraci roztoků, které použijeme,“ vysvětluje jediná česká balzamovačka. Do hovoru se vkládá Helenina maminka Milena, která se věnuje jednodušším, kosmetickým úpravám zemřelých. „U nás platí, že pokud chtějí po- zůstalí mrtvého před pohřbem vidět, musí zemřelý podstoupit úpravu. Přece jen při sjednávání obřadu nikdo netuší, v jakém stavu se k nám zesnulý ve finále dostane. Nebožtíci často mívají otevřené oči, jsou rozcuchaní, po pitvě mají viditelné řezy. Stačí ale hodina či dvě a tělo vypadá úplně jinak. Za tuhle službu si účtujeme 1200 korun.“ V posmrtných úpravách v litoměřickém ústavu školí zájemce z celé republiky. „Proškolili jsme jich už asi sedmdesát a zájem stále stoupá. Úpravy zesnulého ve finále sice stojí peníze, ale každý by měl ze světa odejít jako člověk. Věřím, že jsme do našeho pohřebnictví vnesli konečně trochu úrovně,“ říká Milena Rambousková. a jak umřel. Raději se odreaguji u komedií, nebo si zajdu na zumbu,“ objasňuje dcera majitele litoměřického ústavu. Na místě činu Po povídání v kanceláři přejíždíme do objektu s obřadní síní a sálem pro úpravu zesnulých. Venku před budovou se mezitím scházejí první smuteční hosté na pohřeb, který začíná za 45 minut. Uvnitř nám pan majitel Rambousek ukazuje horkou novinku – obrazovku, na které bude možné promítat během obřadu fotografie zesnulého, nebo případně i filmovou smyčku. Přitom probíráme nezbytnosti, které jsou ke každému rozloučení potřeba. Pokud jde o oblečení do rakve, podle Petra Rambouska už neplatí, že si většina pozůstalých přeje odít zemřelého do jeho vlastního slavnostního šatu. Asi by to byla i škoda, říkám si, když vidím přehlídku vkusných rubášů, které se dovážejí pro tyto účely až z Anglie. Ostatně jako všechny další věci. V Česku prý zatím, bohužel, vládne nekvalita ve všech směrech. A ani v poskytování pohřebních služeb to není jiné. „Panuje u nás ohromný konkurenční boj. Ke konci letošního března tady působilo přesně 572 držitelů koncesí na pohřební službu a to INZERCE Rodinná firma. Mladou Helenu přiměl k pokračování v rodinné tradici její otec Petr Rambousek. 31 i i reportáž je nás ‚jen‘ 10 milionů. Když to porovnám třeba se Španělskem, kde je 600 držitelů koncesí na 43 milionů obyvatel, jde o šílené číslo. Každopádně platí, že u nás funguje jen sto slušných podniků, šedesát jich je ještě ucházejících, ale zbytek je katastrofa,“ říká tvrdě Petr Rambousek. „Opravdu velká škoda, že se lidi o kvalitu nezajímají a jsou v tomhle ohledu hodně hloupí. Přitom stačí mnohdy nalistovat stránky na internetu. Na těch našich sice ceny nikdo nenajde, protože razím heslo, že je lepší přijít, vidět a na místě zjistit, kolik bude všechno stát, protože nakonec se dá o mnohém domluvit. Bez problémů sjednáme i uložení nebožtíka bez obřadu, na což ale nové zákazníky rozhodně nelákáme. Troufnu si říct, že co do kvality a úrovně služeb nemáme v Čechách žádnou konkurenci,“ prohlašuje sebevědomě majitel litoměřického pohřebního ústavu a už nás smě- podhlavníky i nerezový polohovatelný, díky kterému lze hlavu umístit do jakékoli polohy a který lze použít například i v otevřené rakvi při obřadu. Když opouštíme sál, jsme vybídnuti k dezinfekci rukou speciálním mýdlem v bezdotykové dóze. Příliš nevoní, ale po čase jeho výrazný pach vyprchává. Sál se zamyká a zabezpečuje. Při odchodu na čerstvý vzduch ještě míjíme bílý chladicí box na mrtvá těla, vyrovnané rakve všemožných barev, materiálů a úprav. Zastavuje nás zřízenec, kterému se nezdá úprava těla Rodinná idyla. Balzamovačka Helena žije v soukromí zcela běžný život a plánuje i další dítě. i České zdravotnictví je výrobnou šílených nebožtíků. Těla se většinou necitelně rozřežou jako na jatkách. INZERCE Luxusní limuzína. Rakve se na obřad či hřbitov převážejí v těch nejmodernějších vozech. ruje na speciálně upravený a vycíděný sál, kde balzamace nebo jen kosmetické úpravy těl probíhají. Sněhově bílá místnost je velká jen tak, aby se do ní vešly dva pracovní stoly – jeden pevný, druhý na kolečkách – a dva malé příruční sklady s chemickými prostředky a sterilními nástroji. Na stěnách jsou stočené hadice různých délek a šířek určené k vysávání tělních tekutin a následnému plnění těla speciálními roztoky, příruční stolky jsou plné krémů na tělo vonících po bylinkách, které kůži propůjčí přirozený odstín, speciálních gelů na vlasy, jež kštici zbaví mastnoty a propůjčí jí lesk a hebkost, laků na vlasy. Zaujaly mě průhledné čočky, které vypadají na chlup stejně jako ty dioptrické. Nač můžou nebožtíkovi ještě být? „Slouží k udržení víčka na jednom místě. Natřou se voskem a umístí na oční bulvy. Pak už jen stačí přes ně přetáhnout víčko,“ dostává se mi vysvět- 32 lení. Když se vynadívám na místo, kde jsou v nástrojích a přípravcích uložené stovky až tisíce korun, a které si majitel nechává posílat také z ciziny, mohu otevřít kufřík s líčidly. Ten obsahuje sadu pudrů, rtěnek v kelímcích, make–upu, který se jednoduše stříká přímo na tvář. Nic z přípravků se rozhodně nedá pořídit v běžné drogerii. „Takové by na těle nevydržely, ale když si pozůstalý vysloveně třeba přeje, aby měla jeho žena nebo matka na rtech třeba oblíbený odstín rtěnky, dá se to samozřejmě také provést,“ vysvětluje Helena a opatrně skládá kufřík do původního stavu. Její otec zatím přináší dřevěnou truhlu plnou „operačních“ nástrojů – pinzet, dlátek, kladívek... „Podle předpisů ho tu musíme mít, ale většinou používáme spíše levnější nástroje,“ říká o náčiní za 60 tisíc korun Petr Rambousek. Za balzamaci se platí necelých 21 tisíc bez daně. „Já i rodiče máme v téhle věci už dávno jasno, všichni se chceme nechat po smrti nabalzamovat a poté uložit do rodinné hrobky,” poznamenává otevřeně Helena Šulíková. Všimnu si velké role průhledné fólie. „Ta pomáhá doslova udržet tělo vcelku při práci, když už u něj například začíná probíhat rozkladná fáze. Bohužel se v našich nemocnicích zachází s nebožtíky velmi necitelně. Podobný problém se týká i pitev. Vůbec nechápu, proč je nutné posílat na pitvu pětadevadesátiletou babičku, která zemřela ve spánku v kvalitním domově důchodců. Nač je nutné znát konkrétní příčinu smrti? Při pitvě ji zcela zbytečně celou rozřežou a dát ji dohromady, aby se s ní mohla rodina důstojně rozloučit, je pak náročné, “ durdí se majitel ústavu a naše zdravotnictví nazývá výrobnou šílených nebožtíků, „Třeba v Anglii se dělají většinou jen dílčí pitvy – pozor, nehovořím o soudních pitvách –, ale tady se tělo rozřeže jako na jatkách. Proč nebožtíka více poškozovat, když je kolikrát diagnóza jasná? To je mimochodem jeden z důvodů, proč u nás nejsou ve zdravotnictví peníze, protože za pitvu se ve finále platí desítky tisíc korun,“ dodává majitel pohřebního ústavu. Na nerezovém stole posléze demonstruje polohu nebožtíka při práci, ukazuje černé nebožtíka, jenž má za pár minut pohřeb. Helena odchází situaci řešit. Po pár minutách se vrací s komentářem, že švy na hlavě po pitvě opravdu nešlo lépe zamaskovat, protože nebožtík nemá zrovna bujný vlasový porost… Jízda v luxusním „funebráku“ Když dojíždíme na hřbitov, kde rodina a sousedé právě pohřbili starší ženu, zaměstnanci pohřebního ústavu zasypávají spuštěnou rakev hlínou a připravují věnce, které naaranžují na náhrobní desku. „Sáhněte si schválně na stuhu z našeho věnce a porovnejte ji s tím sousedním, který dodala levná konkurence,“ vybízí mě majitel ústavu. Rozdíl by odhalilo i malé dítě. Stuha z litoměřického ústavu je měkká, poddajná, příjemná na dotek. Prý proto, že obsahuje i hedvábí. Konkurenční škrábe a trčí na věnci. Zpátky do města se vezu nejlepším převozním autem v České republice, které si nechala firma pana Rambouska vyrobit v Anglii na zakázku. Je dlouhé šest metrů a stálo téměř dva miliony korun. Usedám do měkké kožené sedačky a místa na nohy mám jako v byznys třídě v letadle. Zadní prostory pro rakev jsou přepažené neprůhlednou deskou. Auto cestou „vytáhne“ více jak stovku a jen jemně bručí, což majitel vysvětluje speciální střešní úpravou, která se v cizině používá ještě na aranžování věnců. Kam vjedeme, tam vzbuzujeme pozornost. Někteří kolemjdoucí se i zastavují. Cestou se dozvídám, že je Petr Rambousek jedním z devíti členů „vlády“ evropského pohřebnictví. „Jako firma máme dobré jméno, jsme členy německého federálního spolku, anglické asociace, evropské i světové federace. Když kdokoli z ciziny potřebuje něco vyřídit v Česku, už se téměř automaticky obrací na nás. Za těmito výhodami ale stojí spousta dřiny, účasti na světových seminářích, konferencích,“ potvrzuje majitel ústavu okřídlené pravidlo, že úspěch nikdy nebývá zadarmo. Po patnácti minutách mě Petr Rambousek, v tuto chvíli v roli řidiče, vysazuje u naší firemní fabie na litoměřickém náměstí. Ironicky přitom poznamená, jestli je to naše auto alespoň trochu bezpečné. „Každopádně šťastnou cestu, i když jak my funebráci říkáme, mrtvol není nikdy dost,“ rozloučí se s námi s lehkou dávkou černého humoru. n