Bransouze I 2.díl

Tímto prodejem panství se dostalo do vlastnictví Valdštejnů
z Brtnice; patřilo jim už nikoliv jako léno, ale pravé vlast
nictví. Valdštejni však toužili i Po 8mi lánech v Bransouzích,
které si tam zakoupil v roce 1493 od Jana ze Sázavy pán Jan
z Heraltic. Zápis o torn v moravských zemských deskách zní:
“Jan ze Sázavy Janovi z Heraltic a jeho erb~m ve vsi
Brancúzích VIII. lánuov, dva podsedky a třetí podsedek pustý
a lidmi tu ve vsi usedlými i pustými, s lesy, s háji, a chras
tinami, a rolí orn‘~ i neorn~, a doly, a horami, a mezemi,
a hranicemi, s lukami, a pastvinami, a vodami tekutými i nete
kutými i a plným právem a panstvím jakož jsem toho sám v drže
ní byl a požíval, nic sobě, svým erb~m a budúcíin tu práva,
panství ani vlastnictví nezachovávaje ani nez‘~stavuje, než to
všecko vkládám ve desky a vpisuji ku pravému dědictví a poží
vání.“ 2)
Janem Heraltickým však vymřel heraltický rod a jeho maje
tek se dostal také k brtnickému panství, v němž se konečně
opětovně spojily dva velké díly Bransouz v jeden celek.
Samostatně Se jmenují Bransouze v roce 1579, kdy je Hynek
Brtnický z Valdštejna věnoval své ženě Kateřině Zajímačce z
Kunštátu, spolu a celým panstvím, též a bransouzským mlýnem
a a vápenicí. Po Kateřině, která zemřela bezdětná, přešel maje
tek na Hynkovy synovce a v jejich majetku zůstal do událostí
bělohorských, kdy byl Zdeňkovi z Valdštejna zkonfiskován pro
‘!tčast ria povstání.
V Bransouzích byl koncem 16. století dvůr. Starší občan
Josef Novotný označil za dvorský dům Č. 41.
Brtnické panství bylo 2. dubna 1623 předáno listinou cí
saře Ferdinanda II. za 110 000 zlatých moravských - komořÍmu,
plukovníku a presidentu dvorské válečné rady Rombaldu Collal—
toyi et Salvatore. Tím se dostalo brtnické panství do rukou
italského hraběcího rodu, který je vlastnil v přímé línu
do roku 1707. V letech 1707—1779 bylo v držení mladší větve
a Od r. 1779 tu vládly postupně další větve brabat, od roku
1822 Knížát Collaltů.
V době feudální většina půdy patřila šlechtě, jak světské,
tak duchovní. Něco málo půdy patřilo obcím. Panskou půdu obdělá
vala vrchnost bu~ přímo, nebo část z ní zapůjčovala do držby
poddaným. Přímo obdělávaná půda se nazývala dominikál, poddan
ská půda se nazývala rustikál. Rustikalisté platili plnou a
vysokou daň, byli obtíženi robotou a dalšími dávkami. Domini—
kál byl někdy z části propůjčen tzv. dorninikálům, kteří nepla
tili pravidelnou daň, nýbrž dan zvláštní. Ale od l~. století
byly výsady doniinikálů zrušeny.
Z roku 1678 se zachoval doklad o torn, že v Bransouzích
žili:
1 celoláník se 100 měřicemi
1 třičtvrtiláník a 75 měřicemi
12 láníků a 50 měřicemi
3 čtvrtláníci a 25 měřicemi
3 domkaři
a 1 půllán byl pustý.
BRANSOUZE V 1. STOLETÍ
V l~. století patřily Bransouze pod Jihlavský kraj. Ten
tvořil v roce 1717 asi 7,4 % území Moravy. Byl na Moravě kra
jem nejmenším a zahrnoval 36 panství a statků.
Nejvíce vsí a mlýnů v jihlavském kraji patřilo k panství
Telč, to mělo 73 vsí a 13 mlýnů. po něm panství Třebíč, vlast
nilo 40 vsí a 10 mlýnů, Po něm se řadila Brtnice a 32 obcemi
a 11 mlýny, pak Velké Meziříčí a 32 obcemi a 20 mlýny a panství
Jihlava—město a 23 vesnicemi a 2 mlýny.
V roce 1717 byla půda v Bransoúzích dělena na:
1 lán
1 čřiČtvrtilán
12 pololánů
3 čtvrtlány
3 chalupy byly bez polí.
Při soupisu rustikální půdy za vlády Marie Terezie byl
v Bransouzích tento stav (1788):
orná půda
zahrady
lada
pustiny
756, 7
2/4
m.a.
7,
2/4
3/4
m.a.
m.a.
m.a.
6
53, 3
105, 4
Louky dávaly 92 1/4 fůr píce.
Lesy zaujímaly 16,— m.a.
V tomto roce tu žilo 6 chalupníků.
Později se za odolán začala počítat polovice, takže do
celolánu se počítalo jen 50 měřic.
V roce 1776 tu žilo:
15 celoláníků Po 50 měřicích
1 pololáník
6 láníků
10 domkařů
Podle zprávy z roku 1771 žilo v obci 255 dospělých a 70 dětí,
patřících duchovní správou pod comendu v Přibyslavicíeh a 17
dospělých a 7 dětí, patřících filiálnímu kostelu chlumskému
a 3 osoby patřící do Brtnice. 6)
Láníci platili ročně daři 16 zi. 23 kr., činže gruntovní. Platilo
se dále o sv. Václavu a sv. Jiří navíc 2 zl. 32 kr. 2 d., dále
láníci odváděli 6 měřic popela do brtnické salajky (za měřici
dostávali Po 6 kr) a na štědrý den 12 otepí listí nebo 12 otepí
slámy do ovčírny.
BRANSOUZE
poroce
150.
Novější dějiny obce začínají rokem 1850, Po buržoasní
revoluci let 1848
—
1849, která smetla feudální pořádky a
kdy veřejná správa byla svěřeza státním ~iřadům.
Obec se osamostatnila, zvolila si vlastní zastupitelstvo
v čele s představeným, zvaným též starosta.
Bransouze v letech 1850
1855 patřily k politickému
—
okresu Jihlava a k soudnímu okresu Třebíč, zatím co Brtnice
i soudně patřila pod Jihlavu. V roce 1850 bylo politických
okresních ‚~řadů na Moravě 12, z nichž největší, byl brněnský
a druhý jihlavský, který měl 109 715 obyvatel.
Jihlavský politický okres roku 1850 zahrnoval soudní
okresy Jihlava, Velké Meziříčí a Třebíč. Podkrajské (okresní)
uřady tehdy působily v Brně, v Třebíči, v Boskovicích, ve
Vyškově, v Kyjově, v Hustopečích, v Jihlavě, v Dačicích,
v Novém Městě, ve Znojmě, v Krumlově a v Mikulově. O těchto
střediscích se předpokládalo, že vzrostou v přední moravská
centra, ale jak víme, mnohá z nich zaostala, sedm z nich
dodnes ztratila okresní význam.
Naproti tornu už v roce 155 se i pro politickou správu
stala okres Třebíč a patřily k ní i Bransouze a jsou při hra
nici třebíěského okresu dodnes. Samostatný politický okres
v Moravských Budějovicích vznikl v roce 1896.
Farou patří Bransouze do Přibyslavic, patřily tam už
v 13. století, lékařským obvodem původně do Brtnice, dnes
do Okříšek. Za první republiky patřily i četnickou stanicí
do Okříšek a berní správou, berním ~iřadem, okresním soudem,
cejchovním úřadem a důchodkovým kontrolním úřadem do Třebíče. i)
Čas všechno mění, i časy, k vítězství on vede pravdu,
co sto věků bludných hodlalo, zvtne doba.
J. Kollar
Poznámky:
1) Pamětní kniha obce, str. 14
PRED~TAVEN± OBCE DO ROKU L945
Na dokladu o založení svobodné školy v Bransouzích ze 14.
srpna 1863 je podepsán co starosta obce FRANC NOVOTNÝ, rolník
Č. 33. Dalšími Členy obecního výboru tedhy byli: Martin Zimola,
radní; Fidelius Svoboda, radní; Franc Bambula, výbor; Franco
Koukal, výbor; Parc Patt, výbor a náhradníci~ Jakub Kratzl,
Josef Hudeček, Jiřík Rambousek, ~ranc Musil a Matouš Láník.
Na soupisu pro kontribuČensou záložnu z roku 1866 je po
depsán co starosta MARTIN ZIMOLA.
V roce 1871 se stavěla školní budova za starosty FRANTI~KA
K~EČKA.
Na obecním ‘~čtu z roku 1872 je podepsán starosta JAN VYCHYTA,2~
Školní kronika uvádí z nejstarších starostů také
FIDELIA SVOBODU, mlynáře Č. 1,
~FBANTIŠKkMUSILA~rolníkaz Č.~I2~
FRANTIŠKA KŘEČKA, rolníka z Č. 11, podepsal se na uičetních do
kladech z let 1879—1881. Po Křečkovi nastoupil
JOSEF OLIVA, podepisoval ~ěty v ~tech 1881—1384, 3~ale brzy jej
opět vystřídal
FRANTIŠEK KŘEČEK a podepisoval účty v letech 185—1367. Dále následovali:
MATOUŠ LÁNÍK, rolník Č. 30 (1888—1891),
JAKUB NOVOTNÝ, rolník Č. 33 (1891—1894),
JOSEF KOUKAL, rolník Č. 6 (1894—1897),
JAN HUDEČEK, rolník Č. 27 (1897—1900),
JAN RAMBOUSEK, rolník Č. 34 (1901-1903),
JAN NOVOTNÝ, domkař Č. 33 (1904—1907),
TOMÁŠ KŘEČEK, (1903-1910)
ANTONÍN KOUKAL (1910-1912)
JOSEF KOUKAL, domkař Č. 15
(
FRANTIŠEK BROŽEK, řezník Č. 9
‚
1913— 1919)
(1919—1923)
FRANTIŠEK OLIVA, domkař Č. 53 (1923—1927)
FRANTIŠEK KOUKAL z Č. 4 (1927—1931)
ALOIS TRNKA, rolník Č. 8 (1938- 1931)
!‚
STANISLAV KOUKAL z Č. 6 (1938— 1945 do pol. roku)
P o z n á In k y:
1) ~koln~ kronika Bransouz 1 vlepený doklad
2) Obecn~ ~Čty — AT, k. 375 OÚ Tf~ebíČ
3) dtto
Různé podpisy na obecn~ch ~iČtech obce, uložených ve
fondu obecnf i~ad Bransouze
o
PŘÍJMENÍCH BRANSOUZSK~CH OBYVATEL
Kdysi se lidé jmenovali jedním osobním jménem a stačilo to.
Ta jména byla jednoduchá jako Kos, Bříza, Sokol, Komár,........
nebosložená
Ratibor, Hartvík, Mikuláš apod. Některá složená
—
jména se stala křestními. Složená jména původně patřila uroze
né, zámožné vrstvě obyvatel a vřazovala jejich nositele do něja
kého celku silných a mocných. Např. Oskar zanmenalo žádostivý
bohatství, dbalý svého majetku, velkomyslný, Rudolf
—
veleslavný
bohatýr, Vilem
muž pevné vůle, Á1®sandr
odvážny, Jind~ich
bohatý v otčině, kníže domoviny, pán domu, AntonÍn
neocenitelný,
—
-
-
—
Martin
bojovník, válečn~k, hrdina, Ladislav
ladny, milostny,
Přib~s1av, muž, jehož sláva přibývá, Zdislav
zde slavný, v místě
—
—
—
slavný apod.
Ve středověku se ve veřejném styku většinou užívala jména
křestní, někdy též biřmovací (Karel IV. je jméno biřmovací, byl
pokřtěn Václav). židé tehdy nesli jména biblická
Izák, Jakob,
Abraham, Eliáš, Joe, Ester apod.
-
Křestní jména se v místě opakovala a tak ztrácela schopnost
‚.
dostatečně odlišit jednotlivé nositele od sebe. Proto se různě
obměňovala, zdrobňovala, upravovala anebo se k nim přidávaly
přezdívky, jména po otci, Po chalupa, podle zaměstnání, místa
narození apodobně. Pevně usazené obyvatelstvo mělo dvojí jméno
(křestní a příjaení)~ dříve než chudina a lid neusazený.
Asi v polovině 14. století byli v Bransouzíeh láníci zvaní
Martin Filip, Machek a Myslen a na dolním mlýně mlynář Jan.2~
Většina bransouzských příjmení vznikla po válce třiceti
leté a to v době růstu manufaktur, kdy se drobný člověk stává
důležitým činitelem pro stát, usilující o racionalizaci a jedno
značnost při evidenci obyvatelstva a jeho poplatné síly. Po roce
1770 se tu číslují domy a zároveň se už vyžadují stálá, dědičná
příjmení.
úsilí osvícenského státu vrcholí u nás vydáním patentu
Josefa II. ze dne 1. 11. 1780, jímž se udělují příjmení i židov
skému obyvatelstvu, které si nejdéle udrželo jednojmennost.
Tehdy němčina byla ilřední řeč:f ve všech zemích říše aproto
většina příjmení židovského původu je německá.
Velká skupina novějších či dnešních bransouzských příjmení
vychází z různých tvarů osobních jmen křestních:
BROŽEK
B.ÁRT~
CAHA
—
—
DEJMEK
FABIAN
FERDA
od Ambrož,
—
od Bartoloměj,
od Cyril, což znamená “nádherný, vznešený“,
snad od Nykodém,
od Fabián,
Od Ferdinand, což znamená asi “k jízdě se odvažující“,
-
—
-
PILA od Filip, což je “milovník koní“,
FR~DL.
od Gottfried,
-
JANÍČEK
—
od Jan, snad má vzor v Bibli nebo v bohu Janušovi,
JONÁŠ
-
hojně ctěném na jaře v severní Evropě a v době před—
křes~anské,
od biblického Jonáše,
JUPKA
-
Od Jiří, což řecky znamená “ro1ník“,4~
JIPK8- taktéž
KLEMENT
od Klement či Kliment,
MAREK
od Marek, tj.“bojovník“, blízký římskému Martovi,
LORENZ a VAVROU~EK-od Vavřinec, latinsky Lorenz. Vavřín zdobil
—
-
PETŘÍK
PRůŠA
-
—
TROJAN
vítěze,
Od Petr, v jiném podání Skála—Petra, zkráceně z Jupitera,
Od Prokop, “ten, co prokopává, proráží cestu, razí cestu
vpřed, ten ‚ který se probíjí na čele“,
Od Trojan, který byl narozen na sv. Trojici,
—
URBÁNEK
od Urban
“městský“,
VAN~K
od Václav, což znamená “více slavný“, má vztah ke slo
—
-
—
VONDRÁK
-
vanskému bolšoj, je to jiný tvar jména Boleslav,
od Ondřej, snad “mužný“.
Mnohá křestní jména byla v různých dobách velmi oblíbena.
V Bransouzích bylo před rokem a v roce 1857 velice oblíbeno
křestní jméno František, na 57 domech neslo 19 majitelů jméno
František (což značí “svobodný“), dále tu bylo 8 Josefů, 7 Janů,
3 Tomášové a 3 Jakubové, mimo jiná jména. Ještě v roce 1938 tu
bylo 14 Františků co majitelů domů. V roce 1951 tu bylo jen v
seznamu 18 požárníků 7 Stanislavů a to Láník, Musil, Křeček,
Neuvirt, Koukal, Hrůza a Neuvirt starší.
Mnohá bransouská příjmení mají vztah k polnímu hospodář
ství. Jsou to jména LÁNÍK, DVO~ÁK, DRÁBEK, SEDLÁK, SVOBODA (tj.
svobodný pán na gruntě) a možná i PICMAUS, ten, který se stará
o píci, pícuje, něco jako jinde užívané jméno Picbauer. Nově
příchozí hospodář dostával jméno NOVOTNÝ, NovÁČEK, NOVÁK a
NEUVIRT, což je v překladu z němčiny “nový hospodář“.
Jiná příjmení mohla vzniknout z názvů měst, odkud jejich
nositelé přišli, kde se narodili, kde žili a jedná se o jména
ČECH, NĚMEC, VLACH, PEŠTÁL (obyvatel Pešti), TÁBORSKÝ a snad i
KRACL z Kracovic, ale může to být o chybně napsané Kratochvíl
či Karl. Je také možné, že má vzta~j k jihlavskému názvu Krecl.
Byl to ostrůvek domů na náměstí a povstal asi z trhových dud,
z německého Gr~tze1 (korngehause), což je jako pouzdro a jádry,
ohryzek či špalíček. V Jihlavě byl zbořen v roce 1972.
Jiná bransouzská příjmení jsou odvozena od nějaké vlast
nosti a to duševní či tělesné. Je to obsaženo v příjmeních
NOHÁČEK, PATA, BAMBULA, DIVIŠ
staročesky diviš je divoch,6~
—
POKORNÝ, ŠVA~ÍČEK
švarný, ste~pi1ý, urostlý,7~FORTELNÝ, německy
Vorteil
lest, úskok, chytrost, zručnost, tedy člověk chytrý
—
—
a opatrný, KRÁTKÝ apod.
Nápadné vlastnosti mohly ovlivnit vznik příjmení KOUKAL, DOKU
LIL, MUSIL, NAVRÁTIL, DOČKAL, VÁLAL, VELEBA) chodil velebně
nebo velebil), VRTAL, PEJCHAL (co píchal) a ZMEŠKAL.
Jsou tu i příjmení se vztahem k rostlinám a zvířatům
jako TRNKA, OLIVA, BOUČEK, K~EČEK, HRDLIČKA, ZVĚŘINOVÁ, VLK
a LABU~ÁK.
Jiná příjmení mají vztah k povolání či zaměstnání:
MARŠÁLEK, DRÁBEK, HUDEČEK (zastarale hudebník), POPELÁŘ a
VARNER
ten z německého “varovatel“. 8~Patří sem i TOUFAR,
-
v německém jazyce “novokřtěnec“, ale u nás asi hrnčíř, výrobce
majoliky a porcelánu.
Některá příjmení tu užívaná vycházejí z názvů různých věcí:
VYCHYTA
(
v roce 1857 psáno Vichita a Wichita
věchýtek );
—
od věcl~, vích,
DEJMEK (od dým či Nydodým);
LOPATÁ~, HÁJEK, KREŽ~K, ZV~INA, SOBOTKA, VODA,,~ ŠPENDLÍČEK, HRUZA,
RYBN±ČEK, SKÁLA, PISK, KABÁTEK, ZIMOLA a MOLÁK, oba snad z Vejino
lák, ten, co žije u výmolu. Zajímavé je ± jméno HAŽMUKA, snad z
HAZUKA, z něm. “dlouhý šat s rukávy, kutna apod.
10)
K nejzajímavějším příjmením v Říinově a Bransouzích patří
RAMBOUSEK. Při sčítání lidu v roce 1857 je na domě Č. 34 uveden
Jiří Rambousek, nar. 1833, ženatý, hospodář na celolánu a žil
tam i nějak~ jeho příbuzr~ý Šebastián Rambousek, nar. 1790. 0 tom,
jak vzniklo příjmení Rambousek (všeobecně) psal J. Šmilauer, u1~
z jehož Článku vybírám: “Nejstarší doklad o jméně Rambousek uvádí
V. V. Tomek v Základech starého místopisu pražského, vydaného
v 19. století, podle něhož žil nějaký Venceslav Rambouzek roku 1487.
Souvisí—li toto příjmení s Rambas, pak Rambsa je doložen až roku
1356.
Toto příjmení připomíná i místní jméno osady Rainbousy v Če
chách. Německé slovo ~‘Rambousen“ znamená di‘~oČit. Zdá se, že stej
ného původu je vulgární slovo rambajz
hluk, výtržnost. Spisova
tel Jan Weis užil slova rambus ve významu “odolný, zdravý, silný
—
Člověk, pořízek.“
Řimbuch je tlustý,
bachratý, silný Člověk, ten, který puchne
tukem, tloustne, blahobytní, podobně jako se vzdouvá jarní potok.
Je podoben názvem Perunovi
velkému Bouchalovi, Třeskavci, jménu
Burda, Burian, Bouřný, světci a patronu krupobití a hromování.
—
Poznámky:
[
rLi
r
L
[
[
1) V. Davídek, X.
Doskočil,
J. Svoboda:
a rodová;
Praha
1941, stí;Česká
10 Jména osobní
.
2) Dr. F. Dvorský: Vlastivěda moravská, okres L‘tebíč;
Brno 1906, str. 176
V. Davídek a spol.: Česká jména osobní a rodová; Praha
1941, str. 10
6,7,9) P. Trávníček: Slovník jazyka českého; Praha 1952, str.
~
248, 354, 405, 1554
8) Německo—Český slovník II.; Praha 1964, tr. 1355
A. Urbánek: Jihlavský kreol; Od Horácka k Podyjí III.,
roč. 1926
SEZNAM MAJITELU ]~0N1U V ROCE 157
1. Svoboda Fidelius (nar. 1815), mlynář
2. Fridl Mathouš (nar. 1804) majitel domu a reality
3. obecní
.
4. Marschalek Josef (nar. 1818), majitel pozemků
5. Musil Franz (nar. 1820), majitel pozemků
6. Koukal Franz (nar. 1812), majitel pozemků
7. Pata Franz (nar. 1805), výminkář, jeho syn majitel pozemků
8. Bambula Franz (1815), majitel pozemků
9. Kracl Jakob (1820), majitel pozemků
10. Wichyta Tomáš (1801), majitel pozemků
11. Oliva Franz (1803), majitel pozemků
12. Musil Franz (1835), majitel pozemků
13. Pata Matyáš (l807),majitel domu a renty
14. Musil Wenzl (1827), majitel pozemků
15. Kružík Johann (1802), živnostník
16. Wichyta Franz (1799), pomocník v řemesle
17. Neuwirth Franz (l828),majitel domu a renty
18. Pejchal Franz (1810), majitel domu a reality
19. DoČkal Johann (1818),dělník (starší název nádeník)
20. Válal Franz (1806), majitel domu a renty
21. NováČek Johann (1809), majitel domu a renty
22. Bambula Franz (1815), majitel domu a renty
23. Musil Lorenz (1785), výminkář, syn měl tesařství
24. Koukal Franz (1801), majitel pozemků
25. Jonasch Johann (l8l4),majitel pozemků
26. NováČek Tomas (1813), majitel domu a reality
27. HudeČek Josef (1813), majitel pozemků
28. Dvořák Ondřej (1806), majitel pozemků
29. Sobotka Franz ~l831), majitel pozemků
Marschalek Matfiias (1812)
30. Láník Matouš (1839), majitel pozemků
31. Diviš Tomas (1820), majitel pozemků
32.
—
škola
—
33. Novotný Franz (1815), majitel pozemků
34. Rambousek Franz (1833), majitel pozemků
35. Musil Franz (1828), majitel pozemků
36. Musil Josef (1801), majitel pozemků
37.
—
obecní
—
38. Táborský Johann (1826), majitel pozemků
39. Sobotka Jakob (1807), majitel domu a renty
40.
—
obecní
—
41. Zimola Martin (1810), majitel pozemků
42. Dvořák Franz (1820), majitel domu a renty
43. dtto, do roku 1860 patřila obci Chlum
44.
—
46. vynecháno, do roku 1860 patřila obci Chlum
47. Petřík Jiří (1793), majitel domu a renty
48. Filla Josef (1806) majitel domu a renty
49. Caha Josef (1803), majitel domu a renty
50. Wálal Josef (1822), majitel domu a renty
51. Novotný Jakob (1815), majitel domu a renty
52. HudeČek Josef (1818), majitel domu a renty
53. Marachalek Johann
(1832), majitel pozemků
54. Koukal Josef (1818), majitel domu a pozemků
55. Oliva Franz (1816), majitel pozemků
56. Navrkal Johann (1801), živnostník
57. Procházka Anton (1822), pomocník v řemesle
švaříČková Františka (1849), pomocnice v řemesle
Obyvatelé r. 1857 také patřící do svazku obce:
1. Drábek Franz (1826)
2. Tichý Wenzl (1811)
3. Poláková Elizabeth (1825)
7. Latera Johann (1825)
11. Číhal Franz (1834)
29. Pojer Franz (žena nar. 1843)
31. Povolný Jakob (1843)
53. Kružík Anton (1843)
56. Stárek Thomas (1833)
SČfTi~NÍ DOBYTKA
K 31. 10. 1857 tu
byla:
1 kobyla
2 v&aši
l~býk
83 krav
76 volŮ
93 telat
67 ovcí
11 koz
57 vepřŮ
P o z
ii
é
in
k y;
Seznamy opsány ze sčítacího operátu z roku 1857.
V roce 1910 měli na č:Ĺsle 41:
2 koně, 15 krav, 5 prasat,
32 slepic a 2 husy.
Sčítací operát z r. 1910.
K 1. 1. 1933 bylo v obci:
236 kusů hovězího dobytka
128 kusů vepřového dobytka
2 ovce
67 koz
29 koní
Pamětní kniha obce str. 9.
V roce 1959 bylo v Bransouzích hlášeno:
235 kusů skotu, z toho~ 76 krav
257 prasat, z toho 25 prasnic
19 koní, z toho 5 klisen
1 200 kusů drůbeže, z toho 65 nosnic
O D0I‘4ECH A BARÁCÍCH
Podle zapsaných vzpomínek pamětníků, sahajících asi do šede
sátých let minulého století, obec se skládala z domů a z baráků.
Grunty
—
domy byly ve vsi, domkaři
—
baráčníci stavěli u Barác—
kého potoka. Stodolám se říkalo humna a kolem vedla cestička.
Střechy všech stavení tu byly doškové a stavby ponejvíce dřevěné.
Petrolejové lampy byly jen ve větších domech a byly malé. Ponej—
více se svítilo olejem nebo loučemi. Výklenek ve zdi zvaný “kr—
belec“ byl pro kouř do komína. Od ohně pod krbelcem se v cimře
pracovalo, předlo a zašívalo. 2)
U chalup nebyly polnosti. Chudí lidé pracovali u rolníků.
Za to měli u rolníka zasázené brambory. Denně dostávali velkou
buchtu, čtvrtinu bochníku chleba a “vejražkový“ koláč. Po žních
Od těch štědřejších půl inandele ovsa, 4 snopy ječmene; též podle
toho jaká byla ‚lroda.
SLUžN~ U ČELÁDKY
Dvořákova děvečka měla 10—16 zlatých, 16 lokte plátna
domácího, 4 lokte lněného, 4 lokte počesného, šorc a zástěru
z domácího plátna, šátek černo nebo modře barevný, též z do
mácího plátna.
STRAVA
Převážně se tu jedla kyselka. V poledne dvoje jídlo a to
ponejvíce brambory nebo řepa. Bramborům se tu říká zemčata nebo
“zemská japka“. ~epa se pekla v peci. nepa k jídlu se jmenovala
“hlavatica“, řepa ke krmení “buryna“.
V okolí Brtnice se zpívalo:
Fijala,
jala
aGa večeřala,
polívku a kroupama,
hrách se slaninama.
P o z n á in Ic y:
1) Srovnej text ve Vlastivědě a zápisky učitele Marka
2) Pamětní kniha Bransóuze I., 1920—1924
3) J. Dufek: Naše Horácko jindy0 a nyní; V. Meziříčí 1893
Tarn u Královýho Hradce, lítaly tarn lcoul.e prudce,
z kanonů a flintiček, do ubohejch lidiček......
VÁLKA 186~
V 19. století byló Německo rozděleno nařadu malých celků.
V roce 1862 se stal pruským ministreským předsedou Otto Bismarck
(1815—1898), který vyvolal tři agresívní války, vedoucí ke sjed
nocení Německa “krví a železem“. Nejprve se spojil a Rakouskem
a napadli roku 1864 Dánsko. Po vítězství zabralo Prusko pod svou
správu Šlesvik a připojilo k sobě i Landenbereko. Rakousko dostalo
Hloštýnsko. Ale pak se Bismarck pustil i do Rakouska.
K hlavní bitvě mezi Pruskem a Rakouskem došlo 3. července
1866 u Sadové (u Králového Hradce). Prusko tam zvítězilo a rychlý
postup jeho armády do českého a moravského uzemí zabránil novému
soustředění rakouských vojenských sil.
“Devátého července cí~.ařskě vojsko táhlo od Velkého Meziříčí
a někteří přijeli až do Bransouz, k Číchovu a skrz Přibyslavice
k Petrovicím. To byli huláni a kanpnýři, vezli ssebou mnoho ka—
noriů a tuto špatnou cestu sobě museli před pruským vojskem vzíti
a k Vídni se bráti. Před pruským vojskem lidi, hospodáři, kteří
schopni k vojenskému stavu byli, utíkali a a koňmi a a dobytkem
vjížděli do lesů se skrývati“.
V zapsaném vyprávění M. Válalová z Bransouz dodala:
“Roku 1866 jak šli před Prajzi Čechové, tak říkali, že Prajzi
.
všecko vypálí a seberou. Lidé co mohli schovávali, kam se dalo,
do sklepů, do jam, do hnoje, pod hranice dříví. Když se Prajzi
vraceli, byli u nich
(
u Válalů) otec a tři synové Prajzi. Dě
doušek byl a kravičkou u Vápenice a tarn ji chodili dojit“.2~
“12 ho prúské vojsko táhlo od Jihlavy k Třebíči, ukrutná
síla, o 1 hodině odpoledne přijeli do Přibyslavic tak, že plmé
domy vojska a koní byly a přijeli od Zašovic touto špatnou
cestou. Druhý den ráno o 7 hodině táhli k Vídni. Sena utrpěla
tuze mnoho.“
“Když přišli Prajzi do vesnice, byli rozděleni po Sti až
15 mužích Po domech. Lidé se báli, matky plakaly, že je zabijí,
utíkaly před Prajzy do lesů. Když se dozvěděly, že jim nic
neudělají, vracely se domů.
V Koutech u Jírovských měli zásoby a bydlel tam důstoj
ník. Ve světnici byl složen chléb v podobě nynějších cihel,
v pytlích tabák, rýže a zrnková káva.
Pod kůlnou visel zabitý uherský vůl a rohy 3/4 m dlouhými.
Visel tam bez dohledu několik dní. Psi jej zdola okusovali. Do
mácí si vzali něco zrnkové kávy, protože tehdy byla vzácností.
Druhý den nesli kávu zpět, báli se prozrazení. Když odešli, byli
rádi, že jim Prajzi nic neudělali.“
“5 ho srpna pruské vojsko přišlo od Vídně zpět a sice z Da—
lešic na oběd do Přibyslavic, každý gruntovník měl po 5 mužích
a koních, jedni po třech, dvou a jednom muži a sužovali lid až
do 3. září, kdy odešli. Kafé černý a chléb a putrou k snídani
a k svačině, každý den mase, atd., máslo, vajíčka snědli a málo
zřídka některý se modlil a ten se musel stranit, by ho jiní nevi
děli.
Pruští vojáci měli ležení v Kružíkových jablouškách, v ~inde
lářovém žitě a řepě. Dříví, ploty a zahrad popáleli.....“5~
“V roce 1868 šli vojáci zpět. U láníků bylo jich na noc 11.
U Válalů Č. 50 šedivý otec a tři synové, Do sklepa pod kůlnu
nanosili všechno: šaty, peřiny, plátna a vše cenné.
Na obilí (domácí) udělali jámu
zahozeny pytle obilí i Podsed—
nikových, vše pak slámou přikryto, jílem poházeno a dříví v rázu
—
vyrovnáno. Ale Prajzi měli zásob dost: špeku, masa, rumu
všecko.
Nikomu nic nesebrali. Vypravovatel odvážel vojáky do Jihlavy. Měl
—
koně jednoho svého, druhého Prajzů. Za ~řísekou v lese byl odpo
činek. V Jihlavě stál u hospody “Uslunceee. Obec zaplatila za to
2 zl. Lidé pašovali z Prajska tabák v celých kolách. Pod šaty okolo
sebe věci ukryty. po vsích chodili a tabák prodávali. Otec vypra
vovatele koupil kolo tabáku jako bochník veliké“. 6)
Špatnou památku zanechali Po sobě Prajzi v Koutech. Tam
donesli choleru, která zahubila 20 lidí. Na Chlum se cholera ne
dostala.
22. Července 1866 byl dán souhlas Ic vytvoření Svazu němec
kého spolku. Rakousko se zřeklo ‚~Časti v něm. K Prusku pak při
pojili Holštýnsko. V roce 1870 vyvolal Bismarck válku s Francií,
roku 1871 vyhrál nad Napoleonem III. a tak dovršil vytvoření
Německého císařství, v němž byl jmenován prvním kancléřem.
Císařství trvalo do roku 1918.
.
žELEZNICE
Kmotr Vávra k městu fičí
chce sednout na železnici
“Třebas za to pětku dám,
když se svezu jako pán.“ 1)
Už v roce 1840 byl vypracován projekt železniční trati
z Veverské Bitýšky do Jihlavy, ale nebyl uskutečněn, takže jeho
plánovaná trasa zůstala zakreslena jen na soudobé mapě. 2)
Teprve o 20 let později se začalo s uskutečňováním plánu dráhy
Vídeň — Jihlava. Její stavba byla v dějinách obce Bransouze první
velkou událostí. Nazývala se severozápadní drahou a nebyla na ni
ani Třebíč.
První inženýři vyměřující tra~, se objevili v Moravských
Budějovicích již v roce 1866, jak píše martínkovský rodák, spi
sovatel Václav Kosmák v románu Eugenie. Ale válka Prusko-Rakouská
a po ní následující mor, oddálili stavbu trati.
V Bransouzích řeka Jihlava činila svým obloukem stavbě nes
náze, proto musela být regulována. Stará řeka vedla od jezu kolem
Koukalovy louky, kolem Č. 52 v Barácích a ústila co býval hlídací
domek Č. 60.
“Dráha se stavěla asi roku 1870. Stavba trvala~.3.roky.
Nastěhovalo se sem mnoho cizích lidí, ~zvláštěTa1iánů. Bydleli
Po domech. Jeden Ital se u Bambulovy zahrady utopil.
.
Místní lidévzpomínali, že Italové a oblibou jedli salát
z pampelišek. Lidé z místa i okolí se divili, jak mohou v těch
kopcích postavit dráhu. Když sedráha stavěla, vydělali si lidé
více peněz. Od té doby Žil zdejší lid lépe než dříve. Po prvním
každého měsíce byla‘ výplata a pak u Žida muzika. Toho času byly
zde již hospody dvě. První po dráze jel jen stroj, bylo zde zda
leka velké množství lidu. Od stania~e k stanici se platilo 15 kr,5~
Na stavbě dráhy v roce 1871 došlo k bouřlivému vystoupení
železničního proletariátu v‘Přibyslavicích, dožadujícího se zvý
šení velmi nízkých mezd. 6)
Zahájení pro~oze železnice:
“Vlak sestávající se z pohodlného vozu, vozu II. třídy
a nákladního vagonu v čele a lokomotivou “Vege“ vyjel v 9 hodin
z jihlavského nádraží. Kdy~ projížděl helenínským ~idolím, tu jej
z Schmalovy továrny přivítala oslavná rána z hmoždíře. Osazenstvo
z továrny s hlasitým hurá přivítalo vlak a množství rukou i holí
mu zamávalo na pozdrav. Po 35 minutách jízdy přijel vlad do Luk,
Městečko bylo ozdobeno vlajkami a nechyběl ani dělový výstřel.
Lid provolával
obou zemských jazycích zdar a slávu a hudba za
~.
hrála státní hymnu. Po dvaceti minutách pokračoval vlak v jízdě,
projel stanicemi Bransouze a Okříšky, kde rovněž učinil zastávku.
Podél celé trati stály hloučky vesničanů, z nichž mnozí přišli
ze vzdálených obcí, aby spatřili železný parostroj a nebylo ani
málo těch, kteří se dýmající lokomotivy pořádně lekli.“
Provoz na stanici byl zahájen 25. 3. 1870. 8~Pravidělná
doprava byla zahájena 23. dubna 1871.
Stanice dráhy se nazývala “Bransouzy“, ale ležela na chlum
ském katastru. 31. 1. 1897 byla přejmenována na BRANSOUZY-BRTNIOE.9~
Z Okříšek do Třebíče byla vybudována železniční tra~ poz
ději, v roce 1885 se tato v Zastávce napojila na tra~ do Brna.
P o z ná ni k y:
Poznámky ke kapitole o Prušácích:
1) Dějiny školy v Přibyslavicích od roku 1788
školní kroniky,
.
.
2) Pamětní kniha obce Bransouze od J. Nohgěka,
3) Dějiny školy v PMbyslavicích,
4) Pamětní kniha obce Bransouze od J. Noháčka
5) Dějiny školy v PMbyslavicích,
6) Paiuětní kniha obce Bransouze od J. NoháČka,
7) Kronika obce Chlum II,, str. 171
—
v závěru
D~LN~I NA STAVB~ TRATI r. 1870.
Na trati pracovali, v Bransouzích hlášení, tito dělníci:
Jan Zmola z Č:Ĺsla 2 jako nádeník při stavbě,
Jan Jelínek, který bydlel u Koukalů Č. 6 a byl dozorcem stavby.
Byl tu a manželkou a Čtyřmi dětmi,
Jakob Mikolaus, noclehář u Patů Č. 7, dozorce železniční trati
z Tyrolska,
Jan Ganswohl, noclehář u Bambulů Č. 8, dělník z Dobroutova
u Polné,
Jan Záwischa, noclehář u Bambulů, z Kamenné Lhoty v Čechách,
Františka Fortelná z Bransouz, bydlela u Vychytů Č. 10,
Dominik Rotyn od Vychytů, dozorce při stavbě dráhy z Tyrolska,
Bartoloměj Ratyn, dělník z Tyrolska,
Daniel Mayer, zednický mistr z Tyrolska,
Václav Klabenček, bydlel u Musilů Č. 14, dělník při stavbě,
původem z Bílkovic na DaČicku,
Barbora Klabečková, nádenice se dvěma dětmi,
Jan Randa, nádeník z Ledečského okresu v Čechách; u Musilů tedy
bydleli celkem Čtyři dospělí a dvě děti,
Tomáš Vilímek, bydlel u Kružíků Č. 15, kovář při stavbě, původem
z Lovětína, spolu a manželkou a 3 dětmi,
Jakob Novotný na Č. 16, dělník při stavbě, původem z Bransouz,
Františka Pejcharová z Č. 18, dělnice z Bransouz,
František Pejchar, její bratr z Bransouz,
Jan DoČkal z Č. 19, nádeník původem z Budišova,
Jakob Dočkal, jeho syn, kovářský tovaryš při stavbě, rodem z Číchova,
Jan Válal z Č. 20, nádeník při stavbě
z Bransouz,
Jan Lopatář z Č. 21, nádeník při dráze, původem z Číchova,
Jan DoČkal z Č. 22, nádeník, původem z Červené Lhoty,
Václav Vratislavský, kameník, tovaryš z Měřína,
Jan Vratislavský
kameník,
František Vratislavský
kameník,
Ferdinand Vratislavský
kameník, všichni Čtyři bratři a nocleháři
na Č. 22, původem z Měřína,
—
-
—
—
Leopoldina Tálských, vdova, pomocnice při stavbě trati,
z Bransouz,
Josefa Pokorných, dělnice při etvbě, z Domášova,
Karel Motl, dělník z Lombardie, všichni bydleli na Č. 26,
Josef Vampula, noclehář na Č. 38, pracoval na trati jako
dělník, původem z Čechtína
František Picmaus z obecního Čísla 37., rodák z Přibyslavic,
František Pata, nádeník na trati Č. 40 z Bransouz,
František Dvořák, pomocník na trati z Č. 42 z Bransouz,
František Hudeček, nádeník z Č. 48 z Bransouz,
Josef Navrkal, domkař a nádeník při dráze z Č. 49, původem
z Chlumu,
Václav HudeČek, podruh, nádeník z Bransouz,
Petr Dohnal, dě1~ík při dráze z Rychiova, bydlel na Č. 51,
Josef Koukal, nádeník při st~bě, nar. v Bransouzích Č. 54. 10)
Pamětní kniha o době, kdy byla dráha postavena zachytila
tento údaj:
“Od těch dob začali lidé od nás jezdit do Ameriky. První odjeli
Maršálkovi dva bratři s rodinou, Druzí Lotenzovi z Čís. 23, pak
ondráčkovi z Č. 1 a Kracl z Č. 9.“
Dráha sloužila k cestě do světa nebo za prací do Třebíče Či
jihlavských továren, mimo jiné byla zprostředkovatelkou přínosu
pokrokových myšlenek, šířících se ze “světa“, z Vídně a jiných
dělnických center.
Stanice Bransozy-Brtnice byla až do ~ku 1946 jedinou stanicí
pro celé zdejší okolí. Chodilo se sem pěšky z Číchova, z Brtnice,
od Velkého Meziříčí a z Dolního SmrČného. Jedině v době první svě
tové války byla zřízena malá prozatímní stanice v Číchově, ale po
ní byla hned zrušena. 11)
O železnici ve 20. — 70. letech bude psáno později.
Po známky:
1) Alois Šimka: První ~eleznice na Vysočině VSV I,, 1956, ~
2) Státní oblastní archiv v Brně
mapa se zakreslenou tra~
více o torn viz Kronika obce Chlum II., str. 241
3) A. Malá—Vidláková: Horáci, Doláci; Jihlava 1932, str. 2]
4) Zápisy učitele C. Marka
5) Pamětní kniha obce Bransouze J. Noháček, str. 17
6) Dr. J. Mejzlík: Dělnické hnutí na západní Moravě do r. I
7) A, Šimka: LO0 let severozápadní dráhy; Jihlava 1971, sti
8) Kronika obce Chlumu II., str. 246
9) Kronika obce Brtnice, uložen~ v OA Jihlava, str. 52
10) Sčítací operát vsi Bransouze z r. 1870
ii) Kronika obce Chlumu II., str. 172 a 246
—
VYŠÍVAČKY
Domácí plátno bývalo zdobeno horáckými výšivkami, nebo~
Bransouze .jeou typická horácká ves částečně zachovávající
horácká tradice. V Bransouzích pracovaly zručné vyšívačky,
o jejichž práci jsou zápisy v jih‘avském muzeu spolu a ukáz
kami jejich výšivek. Družily se vyšívačkám v Studnici, Kamenici
a z Luk. 1)
V dětech jsou uloženy všechny velké možnosti
L. N. Tolstoj
O ŠKOLE
Nejstarší škola v okolí bývala v Brtnici, kde se prý vyu
čovalo už v roce 1566.
Starou je i škola v Přibyslavicích,
založená v roce 1788. Kratší dobu do ní chodily i bransouzské
děti. 2) Pak odešly do školy v Chlumu a tam docházely do roku
1848, pak chodil chlumský učitel z Chlumu do Bransouz a učil
v soukromém domě Č. 28. Ve starší školní kronice je psáno:
“Za starých Časů nebylo tolik škol. Do chlumské školy chodily
děti z Číchova, z Bransouz, z Koutů, ze SmrČného a z Chlumu.
Tenkrát nebyla taková přísnost na učení. Kdo chtěl do školy šel,
kdo nechtěl nešel. Nedbalí žáci chodili do školy zřídka
zůstali
v trati nebo šli za školu. Mnoho žáků vyšlo školu a nic neumí.
Tehdejší čas to bylo rodičům jedno, zda umí nebo neumí. Když děti
vyspěly, uznaly, co v mladosti zanedbaly.“
Samostatná škola v obci byla zřízena 18. srpna 1863, ale
vlastní budovu získala až v roce 1868, kdy obec zakoupila Od
Vychytů domek Č. 32, v němž se pak vyučovalo do roku 1881.
“Jak sousedé vypravují byla škola ta zděná spalachovým
stropem a Šindelovou střechou. Před školou byla pavláěka a z
každá strany byly asi 4 schody, po kterých přišlo se do síně.
—
PO známky:
Vyšívačky:
Antonín Skála: Západní Morava 1941, str. 32,
Třída b~‘la velmi malá, neb bylo možno v n:Ĺ jen sedm lavic
um:Ĺstiti. Tabule byla na podstavci bez stupňů. Tato byla
umístěna mezi dvěma okny ke straně východní, rovněž i lavice
k východu obráceny. Na straně jižní byla opět dvě malá okénka....
Kamna byla hliněná, černě polévaná. Dítek chodilo asi 41 do
školy.
Byt učitele byla malá světnička a jedním oknem, kuchyň
malá, černá.....
Vyučovalo se ve čtení z I. a II. dílu, počtům učili se
žáci na příkladech, které učitel sáni z paměti dával. V sobotu
vždy čítáno z evangelia. Ku psaní neměli ani tabulek ani jiných
psacích seěitů nebo papíru vůbec, nýbrž cvičili se psát na školní
tabuli.“
Tehdy byl bransouzský učitel závislý na škole přibyslavic—
ké, Od obce pobíral 157 zlatých 50 kr. rakouského čísla ve čtvrt
letních splátkách a 6 sáhů měkého dřeva na otop. Uklízel třídu a
za pořádek dostával 10 zl. 50. kr. ročně. Náboženství tu vyučovali
kněží z Přibyslavic, pro které byla obec povinna posílat povoz
na cesty tam i zpět.
V roce l~8O tu učil Leopold Zmeškal, narozený 1849 v Jemným
okres Jihlava ~‚ později učil v Okrašovicích a na Chlumu.
V roce 1874 tu nastoupil co učitel František Jelínek z Tře
bíče, r, 1878 Josef Bradáč, pozdější učitel v Okříškách a v roce
1878—1879 Ignác Zmeškal, otec bývalého učitele Leopolda. Ten dovedl
urně řezat pera. Měl jednoduchou vyučovací pomůcku
lineér na čtyři
prsty široký, kterým vyplácel žáky na ruce. 6)
Po něm přišel Josef Janda z Rudíkova, později učitel v Beneticích.
Byl přísný, ale hodně naučil.
Dlouholetým uč~itelem tu byl Cyril Marek, nar. 1866 v Třebíči,
který tu působil v letech 1882—1917, velký dobrák, děti ho nepos
louchaly. 8) Velmi aktivně se podílel na zřízení školy v Číchově,
slavnostně otevřené 15. října 1888. C. Marek byl jejím prvním uči
telem, docházel tam každé dopoledne denně, mimo čtvrtek a neděli,
ovšem vyučování v Braasouzích také nepřerušil. Až 11. 3. 1889 byl
ustaven správcem číchovské školy E. Krajina, bývalý podučitel ze
—
Starče.
Od roku 1899 se v Bransouzích vyučovalo, ručním
pracem, které vedla paní Josefa Marková, jeho manželka,v
roce 1916 Marie Boudarová a od roku 1919 Aug. Mitysková. Cy
ril Marek se zabýval dě,jinami Bransouz a okolní přírodou.
V roce 1900 zřídil školní zahradu a v ní pěstoval ovocné
stromky, které pak prodával hospodářům do zahrad. 10)
Marek pracoval také jako písař na obecním ~řadě.
NYN~J~Í ~KOLN1 BUDOVA
je z roku 1881. Z té doby se nám dochoval školní katalog
1881—1882, ze kterého je mažno sledovat školní docházku,
která plně odpovídala sociálnímú rozvrstvení vesnice, ukazuje,
čí děti mohly chodit do školy a čí pracovaly doma. Tak např.
Antonie Zimolová, nar. 1874, dcerka domkaře, vynechala (počítáno
Po půldnech), 2, 3, 16, 8, 10, 19, 5, 3, 27, 34 půldnů během
lOti ško1níc1~ měsíců.
Antonín Sobotka, nar. 1871, syn domkaře, zameškal 17, 21, 12,
3, 0, 10, 26, 5, 21, 12 půldnů.
Františka Krečková, nar. 1874, dcerka rolníka, byla velmi
pečlivá, nezameškala ani jeden půlden, byla je 3 x nemocná.
František Kracl, syn domkařky a vdovy, vynechal 16, 22, 42,
36, 12, 12, 16, 38 půldnů, vcelku jen 42 dny v roce byl ve
škole.
František Sobotka, nar. 1869, syn domkaře, vynechal 12, 22, 25,
32, 32, 42, 36, 42, 12, 40, 34 půldnů, celkem byl 55 x za celý
rok ve škole. 11)
Co se ve škole vyučovalo?
Hlavně náboženství, Děti chodily společně třikrát do roka
do Přibyslavic ke zpovědi a k přijímání. Na začátku a konci
roku na společnou mši, kterou navštěvovaly i při důležitých
výročích, jakými byly~
“den jmenin Jejich Veličenstev Císaře Pána Františka Josefa I.
a císařovny Alžběty, ve dnech 4. října a 19. listopadu.“
V den náboženské vizitace chodily .k náboženské zkoušce.
Ve zpěvu se v roce 1895 všechna oddělení společně.učila písně:
“Bože, dej vláhu, Moravo, Dej my se za tou myškou, Počkej
Brandenburgu, píseň adventní, píseň adventní po pozdvihování,
píseň adventvní Po požehnání, píseň vánoční, píseň Po pozdvi
hování, píseň velikonoční, píseň k požehnání, Sadila fialku
v roli, píseň več‘erní, Rozvíjej se v sadě růže, píseň svato
dušní, Ztratila jsem košíček, Brána k ráji a Křepelička.“
“Roku 1881 dne 10. května se zasnou1~il Jeho výsost korunní
princ Rudolf se Štěpánkou, princeznou belgickou. Toho dne byla
slavná mše a pak byla školní slavnost.“
“Roku 1862 dne 6. prosince byla památka 600 let panování
naší nejjasnější císařské rodiny Habsburské. Toho dne byla
slavnost školní. Dítky přednášely případné básně, správce školy
měl řeč, v níž pojednal o panovnickém rodu Habsburků.“
“Roku 1888 dne 1. prosince byla mládež školní přítomna
službám božím na Chlumu za příčinou 40 letého panování našeho
císaře Pána, Jeho Veličnstva Františka Josefa I, Pak byly po
dělovány dítky výtisky Náš Císař Pán a obrázky podobizen Jeho
Veličenstva. Výtisky k podílení žáků daroval velectěný pan
J. F. ~ubeš, knihtiškař a starosta města Třebíče.“
Závislost učii~Le na faráři a nábožensky zaměřené výuce
byla mnohým učitelům velmi protivná. Z obsahu výuky, do níž
církev tolik nezasahovala poznáme, ~e učitelé se snažili šířit
dobré znalosti a tak připravovat žáky do praktického života.
žáci II. oddělení se roku 1895 v přírodopise učili o lid
ském tělě. Učili se o lidské hlavě, o zraku, sluchu, hmatu,
čichu a chuti. Všímali si lidských pokrmů a nápojů, oděvu, nemo
cí a projevů zdraví. Dále se učili o kovech, o petroleji, o práci
v lomech, na polích a v lese, učili se poznávat jehličnaté stromy,
podrobně borovici, zahradní stromy, podrobně třešeň, o zvířatech
jako veverce, lišce, jelenu, kosovi, roháči, zajíci, žábách,
skřivanovi, vlaštovce, špačkovi, včelách, krtkovi a o keřích,
např. maliníku.
žáci III. oddělení se učili o horninách, poznávali také
vápenec, křemen, pískovec, čedič, rulu, drahé kamení, uhlí,
železo, mě~, stříbro, a zlato. Učili se i .0 .půdách, mrvě,
kompostu, o pěstování ovocných stromů, hlavně švestek, o lnu,
konopí, bavlně, cukrovce a o kávě.
Zjara určovali jarní květiny, vyprávěli si o zpěvném ptactvu
a jeho tazích, o ještěrce, užovce, zmiji, kapru, parmě, bourci
morušovém a o slimáku poiri m.
Odpor Ic nábožensky zaměřené výuce, obsažené i ve čtení
a Ic faráři, který byl nejvážnější osobou ~ ve škole, vyjádřilo
mnoho českých učitelů po roce 1918 hromadným vystupováním z
katólické církve, mezi nimi i bransouzský učitel J. Noháček.
V té době již mohli vyslovit i svůj osobní názor na Habsbur
ský rod a jeho vládu nad Českými zeměmi. Číchovský učit~l
v roce 1918 napsal:
“Dne 28. října 1918 prohlášena byla samostatnost státu
Československého a v zápětí nato poraženo shnilé Rakousko na
Piavě v Itálii. Velmi to zasloužený konec!“ 12)
O škole 1918
—
1945, 1945
—
1978 bude psáno později.
NEJSTÁR~Í ZÁLOŽNA
Již v první polovině 18, století nutily některé vrchnosti
své poddané, aby si za příznivějších let schovávali obilní zá
soby ve společné obecní sýpce pro dobu nouze. Obilí Ic tomuto
~čelu odložené tvořilo tzv. kontribučenský fond a v dobách
nouze se z něho bralo podle potřeby. Panstvo bylo rádo, že vni
kaly takové zásoby a že nemuselo samo vypomáhat poddaným svým
osivem.
Od roku 1888 byly kontribučenské fondy zavedeny všeobecně
a to na příkaz patentu Josefa II. Také na brtnickém panství si
i bransoužští sedláci ukládali obilí a to v Brtnici. Každý, kdo
obdělával půdu, uložil si tam jednu třetinu z každého vysévaného
druhu obilí, Činil to tři roky a tak si v sýpce nashromáždil záso
bu osevu na jeden rok, Ze sýpeI~ se půjčovalo obilí i jiným lidem,
Poznámky
1) A. Skála: Západní Morava, pohledy do kulturního života
moravského Horácka; TřebíČ 1940, str. 33
2) ~ějiny ~koly v PřibyslavicíCh
doklady z OA i.Č, 187
Z roku 1787
3) ~ko1ní kronika Bransouz I.
4) dtto
5) SČítací operát Okresního úřadu v TřebíČi 1870, Č. 32
6( Pamětní kniha Bransouz odNoháčka, str. 28
7) dtto
8) dtto
9) Školní kronika Cíchova 1888—1889
10) Zápisky učitele Marka, str. IL
11) ~kolaí katalo g. Nš Bransouze i,Č, 23
12) školní kronika Číchova 1917—1918
kteří tu nic uloženého neměli, třeba těm, kdož si pronajímali
obecní pole. Ti Po žních museli půjčku vrátit i a určitým
nárustkem. Nárůstek se prodával a výtěžek vytvářel finanční
Z poětku dohlíželi na správné hospodaření a fondem
vrchnostenští i~ředníci. Od roku 1849 bal dozor přenesen na
nově zřízené státní berní úřady.
V roce 1861 bylo na Moravě 342 kontribučenských fondů.
Od roku l846Byly fondy měněny v kontribučenské záložny, v nichž
každý podílník měl pevný peněžní vklad. Obilí se totiž prodalo
a kdo ho potřeboval, mohl si za uložené peníze potřebné obilí
na výsev zakoupit.
V roce 1866 bylo v Bransouzích evidováno 25 podílníků zá
ložny a to a výměrem podle Josefínského katastru, měřeným na
jitra a sáhy. Z celkového majetku záložny v Brtnici pro bývalé
panství brtnické bransouzským podílníkům patřilo 3, 77 % maj~etku
tedy v roce 1866 1200 zl. 35 kr.
‚
SEZNAM USEDLOSTÍ Z R. 1866 S PODÍLY:
Č. 4 a 53
Č. 5 a 55
Č.
Č.
Č.
Č•
Č.
Č.
Č.
Č.
6
7
8
9
10
11
12
14
Č. 24
Josef Maršálek, každý měl
Jan Průša
celekm 29
Farnt. Musil
39
Frant. Oliva
Frant. Koukal
32
Farnt. Pata
32
Frant. Bambula
37
Jakub Kracl
31
Jan Vychyta
29
Frant. Křeček
30
Frant. Musil
16
Václav Musil
7
Frant • Koukal
6
půllán
jiter 580 sáhů
jiter 247 sáhů, každý půllán.
jiter 421 sáhů
H
923 ~
‘~
934
H
600 “
“
1029
“
980 H
“
837 “
„
749
“
388 H
‚
celolán.
„
“
“
půllán
Čtvrtlán
H
Č.
Č.
Č.
Č.
Č•
Č.
Č.
Č.
Č.
Č.
Č.
Č.
25
27
28
29
30
31
33
34
35
36
38
41
Fidelius Svoboda
Josef Hudeček
Ondřej Dvořák
Frant. Svoboda
Matouš lÁník
Tomáš Diviš
Frant. Novotný
JiM Rambousek
Josef Zimola
František Musil
Pidelius Svoboda
Martin Zimola
32 jiter 353 sáhŮ, odolán
29 “
444
“
39 “
515
“
“
28
1144
“
24 “
1054
“
H
7 “
647
“
Čtvrtlán
27 „
444
“ odolán
27 “
1375
~
„
8 “
1438
„
„
7 “
560
“
Čtvrtlán
6 “
927
“
40 “
927
“
celolán
569 lánŮ 1559 sáhŮ.
2)
Ale bransoužští toužili Po založení vlastní záložny
v místě. Jednání vedené od roku 1926 mělo ~spěch a v roce
1927 byla v obci zřízena sa~ostatná záložna. O té později.
O MLÝNE
Snad již ve 14. století byl v Bransouzích mlýn. ~V před—
husické době žil v Bransouzích mlynýř Jan. Později Bransouze
patřily jako léno a pak svobodný majetek šlechtě z Miličína.
Oldřich Mládenec z MiliČ~ína a na Šumwaldě prodal ze vsi 5 lánŮ
a podsedky, a mlýnišČem a $ řekou Zdei~kovi a Burianovi z Vald
štejna.
V roce 1857 vlastnil mlýn Č. 1 mlynář a rolník Pidelius
Svoboda, samostatný podnikatel, Byl původem ze Sokolí, narodil
se kolem roku 1822, Jeho první manželka Marie, narozená kolem
roku 1822, pocházela z Brtnice. V roce 1857 vlastnil 4 krávy,
2 voly, 2 teleta a prasnice se selaty. Zaměstnávali jednoho
pomocníka při polním hospodářství původem z Brtnice, jednu
Po známky:
1) E. Yodnařík: Dějiny záložen, pMloha, str. 6
2) Seznam na závěr Protokolní knihy obecního zastupitelstva,
uzavřené v roce 1925.
pomocnici z Německého Brodu a děvečku Kateřinu Tálských
z Bransouz.
František Svoboda byl dvakrát ženat, takže ve sčítán:L
obyvatel roku 1880 je psána co spolumajitelka mlýna Františka
Svobodová, narozená kolem roku 1880, rovněž v Sokolí. Svoboda
si ji bral jako vdovu po Dočekalovi z Kožichovic. V roce 1890
byla držitelkou mlýna jen Frantiěka, vdova, měla dva ~ledíny
a pasáka krav za mzdu. Podle vzpomínek pamětníků se ve mlýně
kolem roku 1866 nemlelo Po živnostensku, snad je někdy pro
vlastní pořebu hospodářskou.
V roce 1900 se tu už vůbec nem~e1o, i když těhdejěí
majitel Karel Ondráček ‚ nar. 1857 ve Stříteži, z mlýna platil
daň. Vlastnil na hospodářství 2 valachy, 3 mladé kusy krav,
5 starých krav, 2 voly, 2 kozy, 1 skopce, 2 podsvinčata, 4 kusy
vepřového dobytka do stáří 1 roku, 1 plemenou svini, 60 slepic,
60 slepic, 3 husy a 12 kusů jiné drůbeže.
V roce 1906 zakoupil starý mlýn a usedlostí Č. 1 Alois
Molák, jirchář z Brtnice a začal ho předělávat na jirchárnu.
Dnes v budově sí~dlí RETEX, závod na zpracování juty u odpado
vého materiálu.
OJEZU
V obci byl v roce 1941 rekonstruován jez. J~ namístě
starého, na který vzpomínal v roce 1941 výminkář Antonín
Koukal, nar. 1871......... “Za mého mládí, asi v roce 1886,
kdy mi bylo 15 roků, sestával jez z jednotlivých balvanů,
které vzdouvaly vodu asi o 50 cm. Za normálu bylo z břehu
k vodě asi 50
60 cm. Tehdy nestával most okresní silnice
a přejezd Bransouze-.Chlum přes řeku byl jako brod pod dneš
ním silničním mostem asi 40—50 m Po vodě. Hloubka vody za
sušího počasí byla asi 40—60 cm. Podle mého názoru jest ny
nější, rekonstruovaný(roku 1941) jez asi o 50 cm vyšší.
—
Přilehlé pozemky byly zatápěny při jarních a větších vodách,
ale ne v takové míře, jako nyní“.
Zatápění pozemků mohlo být způsobeno také tím, že v
roce 1941 byla mimořádně vysoká voda ve dnech 5.—7. června.
Nov~JšÍ CESTY A SILNICE
Již od odby kamenné, jak jsem v kronice dříve psala,
existovaly některé průchody lesem, jímž pronikali lidé i se
svými stády, jak o torn svědčí nálezy píchané keramiky po obou
stranách vysočiny.~ Později, po vyklučení hlubokého, Česko
moravského lesa byly stezky rozšířeny v širší cesty a silnice.
Naším krajem spojení mezi Prahou a Vídní udržovala bývalá
Haberská stezka, kterou v 18. století nahradila císařská sil
nice. Tato tereziánská silnice byla budována v letech 1739
1748 a jen částečně se odchýlila od cesty, hlavně tím, že
vedla přes ~elet~vu a její severní asek byl přeložen z Brtnice
na Stonařov. Silnice, jinak zvaná též Vídeňská, byla jednou
z prvních císařských silnic Rakouska, tou nastupovala rakouské
vojska k válečným vpádům do Čech. Byla na ní mnohá mýte. Od
roku 1750 převzala poštovní spojení Vídeň
Praha. Severozá
padní dráha zbudovaná i přes Bransouze, dokončená v roce 1871
v podstatě kopíruje její průběh a to do té míry, že pochází
téměř všemi etapami místy od Čáslavi až po Znojmo a vyjímkou
Habrů. 2)
Po vybudování železničního nádraží se výzem Bransouz
zvýšil, oživil se provoz na silnici Bransouze—Chium—Kouty—
Kamenice a brzy nato byla budována a otevřena i nová silnice
na Brtnici, stavěná v roce 1885.
Po silnicích jezdili FORMANI. Tomáš Vychyta z Č. 12 za
choval v pamětní knize Bransouz tuto vzpomínku:
“Na císařské silnici mezi Vídní, Jihlavou a Prahou bylo
stále živo. Těžké formanské vozy kryté plachtou taženy 2ma i
3mi páry pěkných koní. Majitel a černým kloboukem se žlutou
šňůrou a bílým vzadu střepcem statně vykračoval. Vozili po—
nejvýse žoky tabáku. Tabák se vážil obyčejně za 4 krejcary.
-
—
‘
Peníze nosili v pasech kožených, které se bud. se strany
nebo předem otvĹraly. Opasky moc často bývaly nacházeny za
pomenuté. Dvě báby s Chlumu našly opasek a velkými penězi v
Jihlavě. Čech na velké hospodě v Brtnici zatajil opasek
jakéhosi správce, který opasek zapoměl na stole
správce
nad ztrátou tolika peněz si zoufal a vzal si život. Praví se,
že peníze na torn domě nebyly požehnané.
On vozil 2 x týdně vápno pálené z Číchova na stavbu sirkové
fabriky v Třešti.
Motáček potřeboval na vypálení 1 pece 4 sáhy dřeva, Pec se
vešla na 4 vozy. ~vingr a Volf postavili váper~ku za 6000 zl.
a spáleli 1 vagon uhlí denně. Oni měli 5 kr. od centu za do
voz z Bransouz z Bransouz do Číchova. „ 4)
Kronika městečka Brtnice uvádí, že se stavbou silnice II.
do Bransouz bylo započato až v roce 1890 a v roce 1893 že byla
dokončena. Obec brtnická.postavila silnici až k Černým lesům
(2 km), přes les ji stavěl velkostatek brtnický a od lesa do
Bransouz okresní silniční výbor.
-
Na podzim roku 1899 byla dokončena stavba nové okresní
silnice II. třídy z Přibyslavic do Číchova. 6) Litovati možno,
že sousední obec Brans‘~ze překazila svým jednáním další spo
jení a provedaí silnice z Číchova do Bransdz.
V roce 1905 se započalo se stavbou silnice v Chlumu,
byla dokončena 30. 7. 1906, chlumská obec přispěla částkou
2800,/K. Mostek na silnici byl špatný, proto se raději jez
dilo brodem, vzdáleným od mostku asi 50 kroků směrem k Čí—
chovu. Tato silnice spojila Bransouze—Chium-Kouty a ved~
až do Kamenice. 8)
Roku 1907 v měsíci červnu začal okresní silniční výbor
stavět silnici II. třídy z Číchova do Bransouz. Stavba šla
pomalu vpřed, protože nebylo dělníků. V listopadu byly po
řízeny pouze tarasy kolem řeky.
Od května roku 1908 se na silnici ‚~isilovně pracovalo
a koncem listopadu 1908 byla dokončena. 10)
Bransouzské cesty a silnice značně trp:Ĺ při přírodních
kalamitách, hlavně povodních. Po velké povodni v roce
1923 jen oprava zničených cest si vyžádala 62 533 Kč,
které zčásti hradila obec a zčásti státní subvence.
V roce 1925 představenstvo obce Brtnice rozhodlo
upravit kratší cestičku do Bransouz, tato jako značko
vaná pěšinka vede údolím potoka dodnes, se značkováním
místních cest i ostattních turistických stezek se zapo
čalo v roce 1927. 12)
14. 9. 1927 byla vyměřena nově projektovaná silnice
z Brtnice do Bransouz. Původně se měla stavět podle pěšinky,
bylo to tak vyměřeno, ale tento návrh byl z finančních
důvodů zamítnut. Proto bylo rozhodnuto y~st novou silnici
přes “Sv. Jana“ v Černých )esích a o torn bylo definitivně
rozhoduto v roce 1928. V roce 1929 dostala na ni Brtnice
státní půjčku a tak se od toho roku na silnici pilně praco
valo, hlavně v Kopaninách už bylo hodně uděláno. 13)
Několikrát byla vyměřována silnice Od Chlumu k Hornímu
Sxnrčnému. Jednou pod dřevěným křížem v serpentíně přes
rokli a Ic obecnímu kopci. Pak zase Od Dufkova palouku k lávce
v Chlumském lese. Jin&y zase od skály přes ~‘Vodovy Přídanky“
a strání ke mlýnu pana Čermáka. Konečně bylo rozhodnuto, že
silnice povede k Dolnímu Srnrčnému Po druhé straně řeky Od
Bransouz. 14)
Mimo to jsou neustále opravovány obecní cesty. V roce
1938 plánovalo obecní zastupitelstvo opravu ceaty do Panské
Lhoty, do Bukovců, do Lázu a do Vrchor. 15)
MOST BRÁNS OUZE
-
CHLUM
Dříve stával v místech nynějšího železobetonového
mostu starý most dřevěný, snad z roku 1891. 1) Obvodní lé
kař z Brtnice Dr. Peňáz o mostu psal na c.k. okresní hejt
manství 26, května 1904 takto:
“Níže podepsaný obvodní lékař dovoluje si sl. c.k.
okresnímu hejtmanství následující oznámení učiniti:
Most přes Jihlavku vedoucí mezi Bransouzerni a Chlumem na-
P
0
z n á m k y:
1~ J. Málek: Zemské stezky na jihozápadní Moravě,
Čs~s Č. 4, 1962, str. 193
2, Zpravodaj místopisné komise ČSAV 3, roČ. XI.,
1970, str. 500
3. Vlastivěda moravská, okres Třebíč, str. 176 a poz—
flámky C. Marka.
4. Pamětní kniha obce Bransouze 25
5. Kronika města Brtnice v OA Jihlava, str. 55
6. školní kronika obce Číchova 1898—1899
7. dtto 1908/1909
8. š. Sláma: Kronika obce Chlum II., str. 63
9,. školní kronika obce íchova 1908—1909
10. dtto
11. St. Melichar: Národní školství na Třebíčsku a Náměš~
str. 116
12. Kronika města Brtnice, OAJihlava 122
13. dtto 137/8, 148, 224
14. Pamětní kniha obce Chlum, str. 214
Pamětní kniha obce Bransouze, str. 75
15, Zápis schůze obecního zastupitelstva z 27. 10. 1938
.
chází se v takovém stavu sešlosti, že představenstvo obcí
dalo naň vyvěsiti výstražnou tabulku “Za neštěstí se neručí“0.
Nejenže hrozí spadnutím, ale i horni. pokrytí mostu je nedosta
tečné, takže snadno kůň do šterbiny nohou může zapadnouti a tak
úraz si přivoditi, zvláště za~noční.doby.
Pokládám za svou povinnost.sl. a. k. okresní hejtmanství na
tuto závadu upozorniti se žádostí o brzkou nápravu.“
.
.
Psali i zástupci obce:
“V nejhlubší úctě podepsané obecní představenstvo v Bran—
souzích oznamuje, že most přes řeku Jihlavku mezi obcemi Bran—
souze. a Chlum jest, ačkoliv se neustále opravuje, vé špatném
stavu, na spadnutí, nebo~ spodní tráxn,y nosné jsou i.ípině shnilé
a jen pomocí vrchních trámů a mnoha nosných koz pod mostem
udržován jest. trochu. pohromadě, Most ten slouží, pro komunikaci
pro širý kraj, nesčetné náklady, hlavně a dlouhým dřívím most
ten zničily a ačkoli obec stále prosí o vystavění nového mostu
se strany silničního výboru, přece se nic neděje. Obec Bransouze
je chudá, náklad sama nésti nemůže, zvláště, když most ten slouží
nejen pro spojení obcí na levém břehu řeky Jihlavky, nýbrž i pro
celý kraj, ano i z obcí Velkomeziříčska chodí tudy lidé na dráhu
‘.. ..... ‚atd....“
List z roku 1905 podepsali starosta Jan Novotný, radní Jan
Rambousek a Josef Koukal.
V roce 1906 rozhodnuto most pro dopravu uzavřít a vozy se měly
přes řeku brodit. Pracovalo se na plánech nového mostu.
V roce 1909 stavba povolena a to nákladem hrazeným státní
a zemskou subvencí ve výši K 5000 a příspěvky obce Bransouze
K 1000 a obce Chlumu K 400.
Postupně byly získávány další peníze na stavbu, takže skutečný
náklad na železobetonový most činil 33 017 K 36 hal......většinou
uhrazených státní subvencí. Most je 22 m dlouhý.
S jeho stavbou započato 27. června 1910 a stavěn do dubna
1911, v témže roce byl kolaudován. Slouží svému ~če1u dodnes. Na
mostě je připevněna míra měřící výšku vody v řece, by v čas potřeby
mohla se dát zpráva místům níže položeným o stoupání vody. 2)
.
.
Po známky:
i( Poznámky učitele C. Marka, str.. 7
2) školní‘kronika Bransouz L 1910—1911
3) Fond Okresní ‚~řad Třebíč
pro Bransouze
—
o
R~ZNÝCH P~ÍRODNÍCH POHROMÁCH A !~KAZECH
Co dovede řeka.....,.
.Lka Jihlava, vtékající na hranici bransouzského ka
tastru na ‚~zemí Třebíčska, .s i neustále pokojně i bouřlivě
hloubí malebné ‚~dolí zelených luk a zalesněných strání,
vzhlížejících se od pradávna v její zdánlivě klidné hladině.
Ale zjara a po prudkých letních bouřích.a.lijácích se řeka
Široce a~zlévá Po údolí a mění se~v kalný proud,.‘někdy i v
divokou povodeň, strhává keře, stromy, ploty, ornou půdu,
cesty a mnohdy zaplavuje i domy.
V roce .1829 tu řádila veliká povodeň. 1)Velká voda tu.
byla i 1. února 1862, o níž víme, že zaplavila .i níže polo
ženě části třebíče s náměstím a strhla podkláŠterský most,
na němž jel voska a koňmi. “Sotva se dostal přes přední část
mostu na protější pilíř, sbořil se pod ním i za ním a koně
s vozem, jehož zadní kola skoro ve vzduchu se vznášela,
zůstali státi na prostředním pilíři přes 30 hodin.“ 2)
V Přibyslavicích o~ této povodni napsali:
“Dne prvního února 1862 právě před nedělí hromničnou, byla
taková povodeň, že pamětníka nebylo, jak vysoko vystoupila
voda. V papírně z horních oken mohl sobě pohodlně vody rukou
nabrát. Hovězí dobytek už nemohl ven, musil do světnice a i
ve světnici stál ve vodě 18 coulů vysoké. V Číchově v jedné
maštali vyskočila prasnice na čeledínovu postel a druhé utekla
ze dvora do světnice a uložila se do postele, bála se utopení.“~~
Další velká voda postihla obec na ‚~ře 1891, trvala 5 dní
v Číohově voda stoupla o dva metry,
Za katastrofální v Bransouzích označili i povodeň 2. září
1897. Toho dne průtrž mračen nad Černými lesy a v trati ~pilberk
zaplavila bransouské baráky přivalen vod do výše jednoho metru.
Ohromné balvany byly zaneseny do řečiště potoka a vysoká naplavenina
písku zničila mnoho zahrad a nadělal mnoho Škod chudým baráčníkůa.“~~
..
—
.
Také ohe~ je dobrý služebník, ale zlý pán.......,
V rocw 1840 vznikl rozsáhlý požár na Č. 7. 6)
I sucho dovede udělat své.4.0....4
V roce 1904 bylo velké sucho, následkem toho ne~.h~oda.
‘tV měs:Ĺci srpnu byla neobyčejná vedra a sucha. Téměř 8 neděl
Od 2. Července totiž nesprchlo a tráva na lukách a stráních
v pravém slova smyslu uschla. Na důkaz toho uvedeno budiž,. že
lokomotiva Často trávu na železničním náspu jiskrou zapálila.
Sucho podobné panovalo po celé Moravě, v Čechách atd.
8)
.
ZAJIMAVÝ ‘~KA~
Zatmění slunce. “Dne 17. dubna 1912 po 12 hodině odpolene do.
14,45 hod, bylo vidět zatmění slunce Částečné. Postup byl po
mocí začazených Čísel vidět. Ve třídě bylo pološero, stín
měsíční, dopadající na zemi působil v přírodě neobvykle mrtvě,
stráně byly sedozeleaě zbarveny. „
HMYZ
Pohromu přinášelo i občasné přemnožení hmyzu. Bubnovací
kniha oznámení vydaných obecním úřadem v roce 1920 uvádí:
“Za 1 litr chroustů bude vyplaceno obecním úřadem 12 haléřů,
za litr ponrav 40 haléřů, Sběru chroustů byla věnována zvýšená
pozornost i v roce 1948, odhaduje se na 15000 zničených chroustů,1~
ZEM~T~ESENÍ
8, října 1927 po 9 hodině večer bylo tu pocítěno dosti
značné zemětřesení směrem Od Vídně k nám, Na školní půdě se
sesuly hranice dříví. 11)
Po známky:
1)
2)
3)
4)
Poznámky učitele C. Marka, str. 7
Kronika obce Podklášteří 47
49 str.
Pamětní kniha obce v Přibyslavicích
závěr
školní kronika ~íchova 1890—1891
5 a 6) Zápisky učitele C. Marka
7) dtto
8) Školní kronika Číchova
9) školní kronika Bransouz ľ. 1912—1913
10) Školní kronika Bransouz 1947—1948
11) Pamětní kniha obce Bransouz, str. 39
—
SEZNÁM MÍSTNÍCH TRATÍ Z ROKU 1875
Á. Místní trat
B. Dohlav (Do hlav či na hliništích do hlav. Býval tam velký
kámen o samotě, teprve JZD ho odstranilo, jedná se
o jakousi zmolu nebo dolinu).
C. Vychytovy stráně (část též Dolní louky a U Kamení).
D. V Šatově (Šatov je niva ležící na stinné stráni, roste tu
les na su~ovém podkladu).
E. Na dílech (pojmenování Díly se nalézá na starých záborech
půdy, jednalo se původně o dost kvalitní celky), 2)
F. Kopaniny (také Kopanice, kde lesní půda se kopáním měnila
na pole). 3~Les, který je na Kopaninách byl. vysázen
jako obecní v roce 1890.
G. Bukovec (kopec a bukovým porostem).
H. Za vrcholy
CH. V Kapradí, Končiny
J. Na Kopanině
K. Na Výhoně (vejhoně
a dílce na vrcholách, vyháněl se tam
hovězí dobytek a svině, dříve Se hojně páslo).
L. Vostrovy
M. Štimberky či Špilberky (jsou také u Přibyslavic, připomí
.
—
nají brněnský Špilberk. Jednalo se
o Strážnou horu, z níž se v raném
feudalizmu dávaly světelné nebo
kouřové signály. Strážních hor je tu
více
u Třebíče, kopec Strážka 609 m
u Brtnice, také ve Výčapech je tra~
“Strážnice“ a vrch “Špilberk“. 4~ a 5)
—
N. U Lhotské cesty
V hivinách (rostlo tu hojně jív a mnozí rolníci pře~adili jivy
do zahrad, by měli “kočičky“ svěcení, ale asi před
5Oti lety už tam nebyly. 6)
0. Za HluboČkem (na svahu, hluboko pod terénem).
P. Horní louky
R. Na stráni
S. Padělky
T. Na vrcholách
U. Záhumenice (bývala tu nejlepší pole).
W U křížku
V roce 1900 se uvádějí v literatuře trati: Na vápenici,~.
Pod Bukovcem, Bradačka a V lázích, ale neuvádí se místní tra~
Za vrcholky, Padělky a Na dílech.
:
Padělky a Padělíčky u křížku názvem patří k nejpočetnějším
pomístním jménům na Moravě. Jména Padělky mívají nejčastěji
pole a to pole méně dobrá (suchá nebo močálovitá, ležící vysoko
nebo daleko na hranici katastru apod., tedy méně žádoucí)..
Starší zábor~r půdy byly nazývány Díly, Lázy, Nivy apod. Padělky
bývaly považovány za něco méněcenného. Název je spjat s hospo—
dářskospolečenským děním ve vsi, než tím, že by se vztahoval
k pozemku určitých kvalit. 8)
Laz byl pozemek mezi lesy nebo na jejich okrajích a zpra
vidla na rovinném místě výše položeném. Láz je i pole pod le~
sem. Vesnice v údolí získávaly půdu tak, že lesní porosty mu
sely ustoupit do vrchu tak daleko, pokud úhel svahu dovoloval
obdělávání, Proto místní jméno Láz se nevyskytuje ve vysokých
horách, ale v níže položených místech, vždy v lesnatém údolí.
Velmi rozšířené bylo ž~áření na Slovinsku, zejména na Se
verozápadě Od ~tyrska a v oblasti přilehlé ke Korutanům. V okoli
Cejle se rovinám získaným ž~ářením říkalo lazi či trebi, Také
v Polsku je známo jméno láz a používá se tam vždy pro mýtiny
získané ž~‘ářením. 10)
Plískanice
I blátivá cesta
někam vede
a ztrácí se
v lese
jako zvěř,
Z otisků stop
v blátě
čteš
kdo po ní
šel včera
a kdo dnes.
Vlastimil Toman
Po známky:
1)
2)
3)
4)
A, Profous: Místní jména v Čechách IV, str. 738
ZMK 715, Č. 3, roč. IX, 1968
F. Trávníček: Slovník českého jazyka, str. 717
J. Dufek: Naše Horácko jindy a nyní; V. Meziříčí 1893
5) Sborník: Třebíč město a okolí 1935, str. 12
6) Vzpomínky učitele C. Marka a A. Bláhy
7) Vlastivěda moravská okres Třebíč
8) ZMK 715 ČSAV Č. 3, roč. IX, 1968
9) L. Hosák: Místní jména
10) ZMK ‚ str. 327—329, Č. 2—3, roč. XIV, 1973
J. Kraiuařík: Tři etnografické příspěvky k otázce mýce
a mýtebních jmen ZIVIK 326—330.
Tak to bylo zvykem u naších předků......
STARÝ KROJ
“Muži nosili bílé kožichy, na zádech~vyšívané růže,
dlouhé asi pod kolena
pláště tvamomodrdé, lesklé z trvanlivé
látky. Kabáty zvané “jankle“ šedé, modře kostkované, ~apky
“kalenice“ boty vysoké.
Na hlavně v zimě nízké beranice (jako sítko). Někteří chasníci
přišli v kožichů k muzice.
V selském stavení v zimě měl každý jedny ‚ysoké boty
sváteční
ve všední den se chodilo v sandálech a v plátěných
domácích kalhotách. Poslední plátenice nosil ve vsi Koukal Antonín,
nynější hospodář (psáno asi v roce 1926) z Č. 24 a vy~1ravovatel.
Jemu šila Tálská z Č. 39. Aby se jich brzy zvavil, “brousil Jen
na brusce“. 2)
“Ženské (nosily) sukně ‚lzké, všěchny s nádstavkein na břiše
z jiné látky, zástěry široké. ~átky z bílého plátna vyšívané,
kupované na krk tzv. půlky
velké šátky “plíny“ přes ramena
Prádlo z domácího plátna vyšívané. Ženské nosily tzv. “špenzlfky“
vpředu vystřížené, vze~du malé šosy. 3)
Sandály byl ze dřeva bez kůže, otvor pro nohu byl vydlabán.
Krejčí tenkrát byl na Lipce, v Petříkově domě,
Kružík byl švec, u Neuvirtů Č. 17 byl tkadlec a mlýn byl Molá
kův Č. 1. Hospod8 byla u Bambulů Č. 8.
—
.
—
—
“Před muzikou chodili hůdebníci a vyhrávali Po vsi
aby
tanečníky svolali. Chasa tančila bez kabátů v tenké košili, boty vyso
ké “tálované“, kalhoty kožené, selská vesta upjatá až ke krku,
na krku modrý či Červený šátek. Na hlavě i při tanci klobouky. Před tím
nosili prý tanečníci., na hlavě aksamity (Čepice bez stínítka — Jak
nosí hostinští ve městech), po tanci stála chada 20
30, držíce se
-
—
a litr v ruce zpívala “Komu píseři. schází“. Pilo se hodně, aby se
hostinský neškaredil, Opilí mnoho nebyli a praček nebývalo u nás,
ač v okolí skoro všude a pokaždé.“
Po známky:
1)
2)
3)
4)
Pamětní kniha obce, str. 13
dtto, str. 28
dtto, str. 15
dtto, dtto 15
5) dtto, str. 27
KOUŘENÍ
Tak už jsme se dověděli, že naši předkové rádi tančili
i pili pivo a dále se dov:Ĺdáme, že i h~a v karty Po hospodách
byla oblíbena a ještě jak to bylo a kouřením?
“kouření nebylo u mládeže jako dnes. Vypravovatel Po odvodě
kouření před otcem tajil, teprve na vojně kouřil dýmku.
Láník František, výminkář za první republiky, kouřil jako
školák, farář u něj našel uherku. „l(
ŠKÁDLIVL
se
ŘÍIcA~xA
Staří lidé se škádlivali různými říkankami, z našeho okolí
zachovala tato:
Jedna baba z
jedna baba z
strkaly se u
jedna je tam
Batelova,
Třeště,
potoka,
ještě.
Jedna baba z Vopatova,
druhá baba z Třebíče,
depak ste se milý babe,
de ate se tak sešle?
Jedna baba z Bezděkova,
Jedna baba z Rosíčky,
potkaly se prostřed lesa,
hádaly se o šišky. 2)
Na venkově však bylo plno práce, více než zábavy. Toník
opět vzpomíná: “Když mě bylo asi 11 let, musel jsem už síct
kosou na louce; strýček mi ukázal, jek se nese kosa na rameni
a kdyý jsme došli na louku, ukázal mi, jek se seče. Pak mi dal
kosu a musel sem síct. Když jsem z počátku udělal chybu, dal mi
pohlavek, pak mi to ukázal ještě jednou a dal mi závažné poučení
o potřebném “fortelu“. Když potom viděl, že už dovedu síct,
omluvil se mi, že už musí jít domů, že má moc práce.........
o žních jsem už sekl na poli žito a pak ječmen. Stavět “Bubáky“
nebo dělat mandele jsem okoukal od sousedů a pak už od té doby
každý rok až do maturity jsem musel na poli dělat všechno sám a později
i u sedláků, u nichž jsem dostal nějakou tu korunu, která byla
velicevzácná............1t31
O ZBOŽNOSTI NA~EHO LIDU
V obci žili zbožní lidé, ale~ často spojovali křes~anskou
zbožnost a pověru. Svědčí o torn z~jmavý ~xt zaříkávání ouroků,
která se dlouho uchovávala co památka v rodině Fr. Koukala.
Ouroky byly též zvány uhranutí, uřknutí, jednalo se i• o
jiné nemoci, např. ohnipáru. Věřilo se, že lidé nadaní vyšší
mocí mohou čarovat a pochvalným slovem způsobit opak. Např. po
chválit dobytče, ~že je tučné a vedle toho okamžiku k jeho ocho
ření a hubnutí, dítě—li pak urostlé, hned přestalo růst a zakrnělo.
Text zaříkávání zní:
Já budu žehnat ouroky zadní
k tornu mě dopomáhej Bůh otec,
Syn a Duch svatý. Budu žehnat ouroky ponejprv a budu je brát.
Otče náš.....
Po druhé zehnat ouroky a brát......
Otč~e náš
A zas budu zehant a stát PO tretí,......
Otče náš...., a Věrím v Boha se modlit.....
Jestli z mládence nebo panny, jdete do mládence nebo panny.
Jestli z muže nebo ženy, jděte do muže nebo ženy.
Jestli z dědka nebo baby, jděte do dědka nebo baby.
Jestli z děcka,nebo ze psa nebo z k~očky, jděte tam.
Jestli z větru nebo z vody, jděte do větru nebo do vody.
Jestli z oblaků, jděte do oblaků, jděte za černý les, tam jsou tři
studánky, tarn se nežerete a víc tomuto. hovádku starkatému nebo
červenému nebo bílému Františka Křivánka neško~te.
—
To se má všecko ještě jednou opakovat a tři Otčenáše
a.Zdrévas Maria.aVěřím v Boha pomodlit.
Pozření: Mořskou cibuli v kamenech utlouci, 3/4 kg mouky,
1/4 kg cukru, 1 malou lžičku sody, ze tří vajíček sníh se
udělá, naposled zamíchá 1/8 smetany, lžíci másla, vše se
umíchá, nechá půl hodiny ležet
1/2 k~ mouky, 30 akg cukru,
3Odkg povidlí, 2 kousky čokolády, 3 celá vejce, 2 lžíce vody“.
—
POVĚST O DIV0~NKi~CH
Za starých časů se na Horácku hodně zpívalo a povídalo.
V Bransouzích se lidé scházeli při dračk~ch a přástkách a za
teplých letních podvečerů sedávali na lavičkách při zahrád
kách a povídali si o válkách, loupežriícíhc nebo strašidlech.
Někteří se dušovali, že viděli některého z pojihlavských vod
níků, jiní slyšeli volání hejkalů až z Kobylí hlavy u Chlístova
a Heraltic, jiní potkali světýlka nebo divé ženy. Oblíbena tu
byla pověst o rokštýnském pokladu, který hlídá černý kocour
a ohnivýma očima a který dovolil nebojácné Božence z mlýna
vzít si trochu zlata a peněz pro chudobné rodiče. Známá tu byla
i pověst z hradu Sádek a loupežníku Stachu Nepáleném, kterému
také “Menši kolenatý“ říkali a o jeho služebnikovi “Velkém kole
natém“ odněkud zpod Bukovce, OSádku se také vyprávělo, že v
dobách švédského obléhání byl zachráněn bubnováním z lesa, jakoby
velké posily vojska z lesa přicháze)~.
V Bílé skále při cestě do Radonina prý bydlely divé ženy.
Měly tam své jeskyně a chodby, z nichž prý jedna vedla do Rado—
nina, kde ji hlídal černý pes a ohnivýma očima a a ohnivým jazy
kem. Za jasných nocí vycházely divé žínky z Bílé skály do lesů,
tam probíhaly a lákaly do tance osamělé chodce, které dovedly
potrápit. Ale jinak lidem neškodily, hodným dokonce pomáhali ke
‚
štěstí. Hospodáři to a nich ‚ěděli aproto na nich nešetřili
a nechávali divým žínkám na blízkých polích pohozené klásky
na chleba.
Ne všichni lidé přeji druhým. Jedna bohatá selka z Radce
nina vždycky na chase šetřila a také to chtěla dělat divoženkám,
proto nenechávala klásky úa bukovském poli, vše se tu muselo
vyzbírat do posledního zrnička, aby její úspory pěkně narůstaly.
Nepřála ani sobě, čeládka u ni naříkala. Ale na každého, ales—.
poA v lidovém podáni, jednou dojde a došlo i na lakotnou selku.
Jednou před polednem si selka vzpoměla na příbuzné v .Brane.
.
.
souzich a rozhodla se je navštívit. Doma z chamtivosti nic nepoe
jedla, nic si nevzala z jidla na cestu, “však oni mi jistě dají“
těšila se, když jí v poledne žaludek zpival pisničku. V Branou—
zich ji však znali a tak když přišla, nic nedostala, marně se
ohlížela Po kuchyni, že prý už poobědvali a nic nezbylo. Selka
se zdržela do večera. Povídala a povídala, čekala na večeři.
Ale hospodyně u ní seděla a jak se slaši hosta poslouchala, veče
M nepřipravila. Tak teprve v noci se lakotná selka zlostně zvedla
a celá uražená šla domů. Měsíček svítil na cestu.
Když šla kolem bílé skály, ani si na divoženky nevzpoměla.
A tu ucítila vůni čerstvě pečeného chlebe. Chléb ji lákal k ne
daleko probleskujícímu ohni, kolem kterého seděly neznámé ženy
a večeřely. Také selka si potichoučku přisedla k ohni a vztáhla
.
ruku po krajicí na ošatce.
Ale tu ji jedna žena okřikla: “Tim, že by ti chutnal náš chlebie
ček, ale ten není pro tebe. Jdi rychle pryč nebo se živa dot
nevrátíš. Pro lakotu tu není místa!“.
Jak to selka uslyšela, utíkala, jen dechu popadala a she
bovala si, že ustoupí ad své lakoty, aby ji divé ženy hůř nepottes—
taly. Stala se z ni hodná žena. Od té doby přála čeládce, žebrákům
i žínkám, ale do smrti se už neodvážila k Bukovci a pod Bílou
skálou a to ani vedne, natož pak v noci.
P o z n á in k y:
[
‚
1) J~ Dokulil: Ná~ kraj v pověstech a lidovém vypravování;
TřebíČ 1935, str. 134—135
Pamětní kniha. obce, str. 28
2) B, Pernica: ~(íkad1a a škádlivky; Havi. Brod 1952
3) Text v pamětní knize Bransouz od J. Noháčka.
Krajino rodná
teskných lednů
ani te~ tě celou
nepřehlédnu
mrak se valí.
z prázdných brambořišL
Každý kořínek
o život
tu a hlínou smlouval
až někde
v hiobi srdce
je skryta
pevná smlouva
jíž všichni živí
jsou si touto zemí
jistí . . . . . . .
* *
Miroslav Bureš:
Otvírání studánek (~ryvek)
ZATMĚNÍ SLUNCE
Nl?. duben 1912 přinesl nám vzácné překvapení: Kruhové
[1.
~‚
zatměnibledly,
slunce počalo
• Začalo ve 1/4 na 2. Po poledni • Paprsky elu—
nečni
se stmívat, až mráčku na obloze nebylo.
rU
Nejsilnější zatměni slunce bylo v 1/2 2 hodině. Tísnivě pů—
sobil zjev ten na lidi i živočišstvo. Pouhým okem byle pozo—
r
L
[
[
ľ
revati na slunci, jak jest zatměno a pouze ohnivý rohlíček
jasně zářil. Krásně bylo to pozorovati skrz začazené sklo.
Správce radoěovské školy vyvedl dítky na školní dvůr a pozoro—
val s n(in{ skrz začazené sklo postupně celé zatměni slunce.
Při největším zatměni bylo vidět pouze ohnivý uzounký srpek.
.
Ten ponenáhlu se zvětšoval a zároveň otáčel, až otočil se
v prav‘ dhel z polohy C do polohy U, takže hroty trčely vzhůru.
Zatmělá
Této3 hodině
plochy úplně
stále přibývalo,
pa
prsky se plocha
jasnilybyla
až kulová.
konečně ke
přestalo zatmění.
r
Díky krásnému a jasnému pečasí bylo nám usnadněno pozorovati
tento vzácný zjev. Také lidem bylo nápadné setměni po poledni,
[
[
takže také pozorovali zatměni, pozorovali je pouhým okem nebo užili
zcela jednoduchého prostředku ‚ vody. Ye vodě se krásně zrcadlila
i také tmavá část slunce. Za největěího zatměni nabyly všechny
Li
:
předměty nezvykle sinné barvy, jež působila slkičujícím dojmem.
O STARÝCH LIDOVÝCH ZVYCÍCH
“Masopust se slavil Wlučně. Muzika hrála 3 dni, pak chodili
maškarádi: dědek, bába a žid. Sbírali oves, bucthty, smažínky a
[
rL
peníze, baba kradla vejce i jiného, co mohla. Te pak prodali a
měli na pití a na vyplaceni muziky. O posvícení byla muzika 2 dny.“2)
O muzice byl stárek a stárková — ty musela celá hospoda pos—
buchat. Stárkovou byla ta, která dala na muziku nejvíc.“
Po zn~mky:
1( školnĹ kronika obce Radošov, str.104, 1911—1912
2) PainětnĹ kniha obce Bransouze, str. 20
ZVYKY VÄNOČNÍ
“O vánocích o koledě děti chudých rodičů chodily Po domech,
zpívaly a dostávaly jablka, ořechy, koláč nebo peníze. Na
obci býval pastýř.
Pásl ve žlebě, chodil Po domech vykro
povat chlév a vonět kořením, aby se mu dobytek nerozlézal.
Komu pásl, dostával mastné.
O Štědrém večeru chodíval po vsi troubit, Oznamoval
blížící se narození Páně i aby se lidé chystali na půlnoční
mši. Při sobě měl dětl, které bečely, aby napodobily ovečky.
Lidé mu vynášeli koláče a co mohli od štědré večeře.“~~
ZVYKY VELIKONOČNÍ
V době velikonoc na Zelený čtvrtek, kdy se vynášela
smrtka se v okolí zpívalo:
Nesu, nesu smrtku
Ic Zelenému čtvrtku
kam tu smtrku donesu
nové léto přinesu.
Na Červený pondělí se koledovalo:
Panímámo zlatičká,
darujte nám vajíčka,
nedáte—li vajíčka,
uteče vám slepička,
do horního rybníčka,
a z rybníčka do lúže,
kdo jí odtud pomůže?
Čarodějnice se pálely na Štirnberkách, pak na Bukovci
a dnes už jen na Vrchorách.
Po známky:
3) Pamětn~ kniha obce Bransouze, str. 15
4) dtto, str. 16
5) J. Dokulil: Naše Horácko; V. MeziřĹČÍ 1893, str. 131~13
.
POČET OBYVATEL, DOMU A BYTU OD PŘELOMU STOLETÍ DO ROKU 1970.
Na přelomu století tu bylo 63 domŮ a 345 obyvatel.
Jednalo se o 13 gruntŮ, 9 domŮ ČtvrtláníkŮ, 33 chalup,
1 školu, 2 obecní budovy (nemocnici a pazdernu), 1 hosti
nec, 1 dŮm kupe~ký a 3 strážní domky při železnici.
Roku 1910 tu žilo 370 obyvatel v 68 domech,
‚I
‘‚
“
1924
“
381
2)
73
It
„
3)
“
368
“
1930
73
~‚
1938
U
II
4)
U
368
60
‚‚
It
U
1945
“
381
“
5)
‚‚
It
II
6)
“
1950
“
350
I,
II
7)
It
1955
“
350
II
348
Pt
81
‚~
8)
“
1961
„
357
84
“
9)
“
1965
It
Pt
335
84
„
10)
“
1970
V roce 1970 tu žilo 163 mužŮ a 172 žen. 11)
od 35
39 let..
Od 0
5ti let....18 lidí;
“
31 ~
“
6—15
“
40—44 “
II
4549 II
“
16
17
10
Ii
45 It
“
18
24
“
50—54 “
II
55
59 II
H
18 „
“
25
29
II
19
“
60 a více
“
30—34
—
—
—
—
_
—
..
.16 lidí;
18 It
20 ‚I
15 „
20 II
71 ‚‚
12)
Ekonomicky aktivních 159 z toho 83 mužŮ a 76 žen. V zeměděl—
ství pracovalo 40 osob, v místě celkem pracovalo 90 osob, v okrese
TřebíČ 32, mimo okres ~ 13)
Roku 1970 tu bylo 115 bytŮ, z toho zbudovaných před rokem
1870... .... . . .6
1871—1899....... ..‘4
1900—1945......... .54
1946—1960........ ..22
1961—1965....... .. .12
1966—1970....... .. .16
Poznámky:
1)
2)
3)
4)
Vlastivěda moravská, okres Třebíč, pro Bransouze
PaaětnC kniha Bransouz, str. 14
Statistická ročenka 1976, str. 81
dtto 1968, str. 31
5) dtto
6) dtto 1976, str. 81
7) dtto 1968, str. 31
8) dtto 1976, str. 81
9) dtto 1968, str. 31
10) dtto 1976, str. 81
11) dtto 1970, str. 100
12) Sčítání lidu 1971, str. 339
13) dtto, str. 182
1 byt je nezjištěn, z které je doby. Byty se skládali z kuchyně
nebo kuchyně a pokojů. V roce 1970 bylo o 1 kuchyni celkem 10
bytů, v 6ti bytech byl 1 pokoj bez kuchyně, v 35 bytech byla
1 kuchyň a 1 pokoj, o dvou pokojích bylo 9 bytů, o dvou poko
jích s kuchyní bylo 28 bytů, 3 pokoje byly v l8ti bytech a 4 po
koje byly v 9ti bytech.
S dstředním a etážovým topením tu bylo 1970 26 bytů,
s koupelnou či sprchovým koutem
“
71 “
vodovod zaveden do
“
108 “
elektrika do
“
114 “
plyn tu nebyl
ohřívač vody byl v
“
6
kamna elektrická či plynová
“
32 “
teplá voda z nebytových prostor
“
1 bytě
15)
Z domů je v současné době Č. 1. n.p, RETEX
Č. 32
zDš
Č. 40
Č. 58
Č. 75
č. 84
Tyto údaje jsou z roku 1977!
MNV
JZD kancelář
pošta
sklad výkupního podniku
SBOR DOBROVOLNÝCH HASIČ8
Nejstarší bransouzský spolek nezývali Dobrovolný hasičský
sbor, později byl přejmenován na Sbor dobrovolných hasičů. Jeho
stanovy byly schváleny výměrem moravského zemského zastupitelstva
28. 11. 1907 a to na základě žádosti ze 14. 11. 1907 o uznání
spolku, podepsané učitelem Cyrilem Markem, Františkem Vavroušem,
Antonínem Koukalem, Janem Hudečkem, Františkem Láníkem, Janem
Novotným a Tomášem Křečkem.
Po známky:
14) SČĹtánĹ lidu 1971, str. 339
15) dtto, str. 494
V tu dobu již několik let působily hasičské sbory
v blízských ~řibyslavicích (od roku 1893), v Číchově a v
Okříškách (od roku 1894), ale na Chlumu byl sbor ustaven až
3. května 1936.
V roce 1908 tu byla slavnostně posvědcena hasičská atM—
kačka, hrála hudba, byla postavena slavobrána.
Prvním starostou sboru byl Tomáš Křeček (1908—1909), po
něm Antonín Koukal (1910—1928), pak Josef Brožek, za války a
Po ní Antonín Rambousek.
Sbor zasáhl při požáru v Číchově 21. září 1911. Asi v 19.30
hod, hořelo na Č. 13. Zasáhli tu hasiči nejen z Číchova a Bran—
souz, ale i z Přibyslavic a Okříšek. 2)
V roce 1921 se místní hasičský sbor nemalou mírou podílel
na slavnosti svěcení pomníčku padlým v první světové válce.
V roce 1924 měl bransouzeky hasičský sbor 28 členů, z toho
24 činných a 4 paltící. V roce 1925 výbor tvořili:
starosta Antonín Koukal z Č. 24, jednatel Alois Trnka, rolník
z Č. 8, náČelník Tómáš Křeček, rolník z č. 11, dále František
Vycixyta, rolník z Č. 12 a Josef Caha z Č. 7.
V tomto roce (1925) 1 ‚června zasáhl bransouzský sbor při
likvidaci velkého požáru v Brtnici.
V roce 1936 měl 23 ČlenŮ, Starostou byl Josef Brožek, jedna
telem Josef Láník, náčelníkem Jan Dvořák, náměstkem Stanislav
Koukal, podnáčelníky Josef Hudeček a František Vychyta.
11. května 1938 vypukl v Bransouzích požár, který pomáhali likvi
dovat hasiči z Chlumu, Číchova. Hlavně chlumský sbor ~spěšně
zasáhl a ruční stříkačkou, poněvadž motorová stříkačka z Číchova
neměla dostatek vody.
Sbor dobrovolných hasičů tu působil i během druhé světové
války a po ní, kdy byl značně omlazen. V roce 1951 byl přejme
nován na místní organizaci požární jednoty.
Po známky:
1)
2)
1)
2)
3)
4)
Vybráno ze spisů schůzí obecního zastupitelstva.
Titus Krška: Hasičská kronika; Holešov 1898
Pamětní kniha obce Chlum, str. 225
Školní kronika obce Číchova z r. 1911—1912
Školní kronika Brtnice, str. 35 (OA Jihlava)
Pamětní kniha obce Chlumu, str. 268
VOLBY V ROCE 1911.
V Rakousku—Uhersku už koncem 19. stolet:Ĺ a začátkem
20. století vzniká řada politických staran. Např. strana
agrární v říši působila od roku 1896
a Strana sociálních
demokratů od roku 1893 •2)
I
I
V Bransouzích žilo v roce 1910 v 64 domech 363 obyvatel
a to 358 katolíků a 5 izraelitů, 360 Čechů a 3 Němci.
L
Voliči i zde se rozhodovali mezi politickými stranami, soupe
řícími o jejich hlasy.
Před volbami do sněmu rokul9ll si strana katolicko-nérodní
prostřednictvím třebíčských katolických novin Stráž stěžovala,
I
že agrárníci, Strana lidového pokroku a soc. demokraté společně
vystupují proti katolíkům a náboženství.
.
Agrárníci před volbami roku 1911 volali:
I
I
I
“Proti ~ímu
to jest proti katolickému náboženství“
a ovlivňovali mnohé ~ičite1e. Strana lidového pokroku žádala:
“manželské rozluky, odluku církve Od státu a zbavení školy
všech vlivů mimoškolských. Sociální demokraté hlásali heslo:
—
“Ven z klerikálního chlívku!“
Sociální demokraté ve svém volebním programu měli také
tento odstavec: “Stát do rukou lidu!“
Půdu těm, kdož ji vzdělávají a továrny těm, kdož v nich pracují.
Ze škol chrámy vzdělanosti a z kasáren pracovny vědy. Nebude
králů ani papežů, bohatých ani chudých, ani vraždění, žalářů,
ani šibenic. Nebude člověk proklínat den narození svého a ne-
L
L
I
bude matka lkát pláčem hladového děcka. Ale každý dojde lidské odměny
za práci svou a svého přhoru u stolu přírody. K tornu jdeme a toho
dobudujeme!“
A noviny Stráž k tornu dodávají: “To bude pěkná podívaná,
až budou chtít soc. deniok~raté vyhánět rolníky z jejich statků,
až zaberou řemeslníkům jejich dílny.
V Bransouzích volby do rakousko-uherské sněmovny dopadly
13. června 1911 takto:
‘
1
Z okresních kandidátů zvolili:
42 hlasy pátera Arnošta Tvarůžka z Vladislavi, zástupce strany
katolicko—národní;
16 hlasů odevzdali Františku Němcovi
agrárníkovi;
9 hlasů pro Karla Vaverku, zástupce strany soc. demokratické—
autonomistické;
7 hlasů pro Františka Beneše, zástupce strany soc. demokratické—
centralistické.
Strana národně socialistická a lidového pokroku tu nedostaly
ani jednoho hlasu.
K rozkolu Soc. demokratů na autonomisty a centralisty došlo
v roce 1910. Centralisté vystupovali rázněji, autonomisté se
chtěli spojovat a jinými socialistickými stranami a bojovat
hlavně na půdě parlamentu. Z křídla centralistů se později .utvo—
ř‘ila marxistická levice a z ní v roce l9~l komunistická Strana.
-
VÁlKA A DRAHOTA
S vypuknutím I. světové války se veškerá mysl lidí obrá
tila jen k ní. Narukovali mladí i staří a tak ubylo nejen pra
covních sil, ale i žňového veselí a pohody.... Zdejší drahou
bylo dopravováno mnoho vojska na bojiště. Aby doprava byla rychlejší,
byla zřízena stanice také v cíchově,.,..
S válkou začala též drahota. Ze strany vlády učiněna ochranná
opatření stanovením tzv. maximálních cen, Tyto byly stanoveny
prvně na obilí, jež nemělo být dráže prodáváno než 1 q pšenice
za 43 K, 1 q žita za 34 K, oves za 22K a ječmen za 28 K. V říjnu
se začaly sepisovat zásoby obilí vždy po 14 dnech a později začalo
se i s rekvizicemi obilí pro erár, Po nichž následovaly dodávky
státu. Zbytek směl být použit doma tak, že se mělo čítat na hlavu
24 dkg chlebovin denně. O ty, kteří neměli své obilí, postarala
se obec nákupem doma. Mouka pšeničná nebyla u kupců na skladě.
Stoupáním cen obilí stoupala cena všech potřeb.
Po známky:
1)
2)
3)
4)
Stráž 19‘ 5. 1911, str. 10
Dr. J. MejzlĹk: Dělnické hnuti na Třeb~Čsku, str. 178
Stráž 9° Června 1911, str. 4
Stráž 16, Června 1911, str. 2
Tak např. 1 kg hovězího masa z 1 K 60 h etoupi na 3 K 20 h,
vepřového z 1 K 70 h na 4 K, sádla nebylo lze koupit, jeho
cena stoupla z 2 K 10 h na 5 K, selata byla neobyčejně drahá,
z 30 K na 60,80 až 120 K. Cena hovězího dobytka až zarážela:
kráva dříve za 220 K měla cenu 500-600K, pár těžkých volů
z 1000 K až 1800-2000-3000 K. Celkem stouply ceny o 200 až
3000 %. Celkem stouply ceny o 200 až 300%. Došlo i na boty,
z 10 K na 26—30 K, pár vysokých bot stál 50 K.“
Ceny zboží stále a stále stoupají a jest všeho velký
nedostatek. 1 a látky před válkou stál 8 K a nyní 120—130 K.
Boty od 8—10 K před válkou, nyní stojí 130-180 K. Lístky se
vydávají na cukr, kávu,mouku, mýdlo a tuk. Lid je nazývá všechny
enky a sice mouČenky, cukřenky, kávenky, mydlenky a tučenky.
Lidé musí v obchodu státi jeden za druhým v řadě a čekati, až na
něho dojde řada. Některé matky, aby na ně došla řada, stojí od
rána až do poledne. Mnohdy se stane, že s pláčem odcházejí domů,
kde na ně Čekají hladovějící děti. Odvažují se toho posledního.
Chodí Po vesnicích di~im od domu a nabízejí výměnou za mouku a
chleba co mají
deky, prádlo, nádobí, šaty, boty, gramofony
a vše, bez Čeho se mohou obejít. 2)
—
PADL~ V I. SVĚTOVÉ VÁLCE
H
Malá naše vesnička vyslala ku obraně říše všechny své
muže, od 17 roků do 52........innozí vykrváceli na bojišti, jiní
podlehli nemocem a útrapám~......“ l(
Paní Olivová ( v roce 1977 devadesátiletá), vzpomíná, že se
v roce 1914 vdávala za Jana Novotného z Č. 16, ale ten 8 měsíců
Po svatbě narukoval. Odjel 26. 12. 1914 do Jihlavy a 1. Června
1915 zemřel v ruském zajetí na tyfus. Sedum let zůstaly snacha
a panímatkou samy, pak se Novotná provdala za manželova brat—
ránka Olivu, krejčího. Snacha i panímatka asi 50 let pracovaly
Pozri~iuky:
Š. Sláma: Kronika obce Chlum II,, str. 171—172
Pamětní kniha obce Chlum, str. 24
—
25
[
u sedláka Novotného, tehdy se říkaie, fl tam nádeničily.
Na práci vzpomínají v debrém, i kdyý Jim bylo často těžko,
žily u Novotných jake jedna rodina.
Na zemřelého Jana Novotného r. 1913 upomíná kříž při
.
r
L
cestě de Panské Lhoty.
U Č. 46 stojí Nováčkův kříž, postavený ta 24. 10. 1926. 2)
Jména všech padlých na pomníčku prostřed vsi. Nese nápis:
Věnováno našim padlým hrdinům, kteří položili
životy své za naši svebodu 1914 — 1918.
[
[]
rLi
r
L
.
[
[
Xol& Albert z Č. 1 padl na ruské frontě 1914,
jeho lratr Karel zemřel 1916 v ruském zajetí,
Koukal Tomáš z Č. 4 padl 1916 na ruské frontě,
Jabula Bohumil z Č. 7 zemřel na ruské frontě 1914,
Vychyta Tomáš z Č • 12 zemřel 1917 doma na tuberkul6zu,
Caha Jan z Č. 14 zemřel 1915 na ruské frontě na ‚lplavici,
Zvěřina Ignác z Č. 58 na frontě v Italu
zemřel,
Koukal Josef z Č • 6 v ruském zaj etC nezvšstný,
Filla František z Č. 31,
Nováček František z č. 46,
Čech Josef, 1917 zemřel,
Hudeček František — 1918 zemřel,
Neuvirt Josef
—
1918 zemřel.
3)
Pomníček padlých postaven v roce 19211
[
[
[
L
“Slavnost svěcení poavfku padlým hrdinům, konaná v neděli 12. t.m.
těšila se ohromné ‚lčasti. Z Chlumu se dostavil velký průvod s dů—
stojným
farářem
včele,
z Přib‘yslavic
hasičů Po
z místa
a Číchovapánem
a vůbec
z celého
okolí
se ‚lČastnícisbory
dostavili.
slav‘
nostním svěcení, které vykonal pats rada Pavelka z Přibyslavic, proe
mluvil týž k přítomným dojímavými slovy. Referoval p. Uhlíř Z Tře
bíče, navázal na jeho řeč a vysvětlil význam této slavnosti. 4)
PoznámkY
1)
2)
3)
4)
Kronika školy v BransouzĹch, str~ 15 z r, 1917—1935
Pamětn~ kniha obce, str. 34
Kronika školy, str. 15, 16
Noviny Stré~ž z 16. Června 1921, str. 4
o
~K0LE ZA VÁlKY A ZA PRVNÍ I~EPUBLIKY
.
Život školních dětí za ľ. světové války:
“Poměry válečné dolehly také tvrdě na život školáků, Naši.horalé
se nikdy s dětmi nemazlí, Válka vnesla však mnohá příkoří. Děti
celé třídy, ani první školní rok nevyjímaje, nahrazovali své
nepřítomné otce, bratry i jindy sjednané pracovníky ve všech obo
rech hospodářské práce.
Nejmenší pasou, pohání dobytek, odrostlejěí ořou, mlátí, pracují
v lese, jezdí i a koňmi. T~nava i sklíčenost, nědostatek lásky
i rozmrzelost a zádumčivost rodin vtiskuje ráz duši dětské.
Jen při hrách vrací se radost mládí. Zájem o školní práci však
těžkopádný
hlava jakoby přecpaná jinými dojmy málo vnímavá i málo
zachycující. Výsledek školní práce
halda rozbitych střepů
ladný
ucelený jedinec nevyšel z této líhně, Prác~e polní i.výpomoc doma
tak často oloupila žáky o pěkný den ve škole‘
A malí pomocníci rodičů byli bráni také ku akcím ve prospěch
celku..,..,,. Shroma~ovali seno z listí, kopřivy, listí ostružin,
malin, jahod, semena plevelná, pecky, jádra, lodyhy i palice
slunečnic, tykvová a okurková semena, javorové plody, lněné plody,
akátová semena, sbírali pýr.
Rád dával ze svých ~1spor nebo věcí, když bylo zaklepáno na
jeho obětavé srdíčko, A stalo se tak během školního roku několikrát,,1)
;
Josef Novotný z Č. 33 oslavil v roce 1977 své 70. narozeniny.
Vzpomínal, jak jeho otec hned na začátku války odešel a tehdy mu
zemřela maminka, takže v domě zústali 3 bratři
10, 8 a 6 let
staří s osmnáctiletou služkou Jedounovou. Desetiletý dělal hospo—
dáře, služka hospodyni i maminku, vařila všem, zašívala, pracovala
v hospodářství a na poli. Děda a babička žili v jiné vesnici a
starali se o tělesně postiženou dceru, Teprve až po válce, když se
otec vrátil a znovu se oženil, zlepšil se život bratrů, ale i tak
bale na hospodářství i pro ně plno práce a málo radosti,
V roce 1918 novy správce školy Josef Noháček napsal do
školní kroniky:
—
“Na školu zdejší při definitivním obsazování nikdo ze starších
se nehlásil, byla~ škola zdejší jedna z nejhorších na okrese,
jak Po stránce vnější tak Po stránce vnitřní.
Škol a tohoto roku byla zelenavě—modravě obílena a pod
nátěrem patrny staré odprýskané vrstvy. Hlavní dveře chatrné,
vyrudlé a odprýskané. Chodba dřevená. Šest schodů vyšlapaných,
vrzavých, podlaha a vyhnilými dveřmi. Zámky a kliky dveří opo
třebovány.
Ve třídě dvě řady lavic stejných
nízké sedadlo, velká
vzdálenost sedadla od desky. Malým školákům právě pod bradu.
V koutě strany severní a západní školní skříň s nátěrem hor
kem oprýskaným. Pomůcky v neladu. Obrazy a rn~py plesnivé a
zničené. Kamna plechová a komínkem chatrným ~stícím do stěny
severní již opotřebovaná. Komínek z kusů chatrných. Celek re
zavý. U pravého okna stěny jižní zeleně natřený stolek a tem
nější 1 židle
nohy viklavé.
V tomto koutě polička se zaprášenými a rozházenými kni
hami, také úředními. Mnohonásobný nátěr vápna místy odpadával.
Zdi plné zabílených hřebíků. Třída strašila.
Byt správce školy v severní polovici školy skládal se
z kuchyně a 1 zamřížovaným oknem k západu a 2 světnic.
V kuchyni sporák dosti slušný z hladkých, světlemodrých kachlů.
Podlaha místy velice vyšlapaná. Větší světnice a 2 okny k vý—
chodu a podlahou dost zachovalou. Kamna široká a bílou modře
stříkanou polevou, místy oprýskaná, pláty pokroucené, rošt
zničený....... .byt nikterak vábný.
Dvůr. Mezi stěnou západní a terasou chodník kamenný a stružka
vycementovaná, určená za pisoir, To~. výjev z okna kuchyně! Při
severu budovy dvorek. Vrátka chatrná. Chlívek z kousků prkének,
jako v pastoušce.“ 2)
Nový správce školy Josef Noháček již v sprnu 1918 začal
a opravami školy. Počátkem školního roku 1918—1919 psal:
—
—
“Vše ve svátečním hávu. Podlaha do běla vydrhnutá jasně
se odráží mezi světlezelenými stěnami a bílým stropem. Kamna
a novým komínkem tuhou vyleštěná u té staré oprýskané skříně.
Na ní housle v pěkném koženém pouzdře a globus. Tři nové ta
bule na stupínku. Vpravo ve zlatém, trochu poškozeném rámu
Alšův Svatý Václav. V levo Příchod ~echův a ~tržkový kalendář
na pestré kočičce připevněný. Stůl a nohama dosud viklavýma,
židle už spravená při okně. Okna plná květin. Na zdech obrazy
přírodopisné, obrazy Riegrův a Palackého s řadou pohlednic
měst naší vlasti,
Na zdech věty k usnadnění pravopisu. Mapa Moravy při
dveřích. U skříně staré počítadlo a podstavci červotočem
zničenými, Staré s novým v zápasu. Chatrně natřená okna žlu
tou barvu, na mnoha místech již bez kýtu a bez záclon. V lavi
cích nové kalamáře, podlaha “trochu dost“ vyšlapaná.
~kolní docházka 1923—1924.
Polní práce dosud u mnohého je důležitější práce školní
bylo třeba upomínek k docházce školní, ale nikdo k potrestání
udán nebyl. Vizy. polosvátcích 8.září, 2. ~&nora a 25, března
byl zmatek. Dle výnosů ministerských bylo nutno omluvit náv
štěvu kostela, proto 8. září scházelo 29. ráno a lO~ žáků
odpoledne.
Charakter školy se ustaluje. Děti se již navykly pozdra
vit i venku svým “dobrý den“
lidé však nezvykli dosud odpo
vídati v mnohých případech.
Rákoska se vystěhovala ~p1ně. Správce školy se omezil na zá
konné prostředky kázeňské, ale nezdolal jimi nešvar Dočekala
Jana z Č. 3, jedenáctiletého kuřáka
jako jej nezdolal ani
učitel náboženství P. Blažek, který použil několikrát prutu.
—
—
Snad i na tyto věci vzpomenouti mi bude jednou milé..,..
—
P o z n á in k y:
1)
2)
3)
4)
~ko1ní kronika Bransouz 1917
dtto, str. 4
dtto, str. 8
dtto, 3tr. 112
113
1935, Str. 7
POVÁLEČN:É CENY A ZÁSOBOVÁNÍ
Maximáln:Ĺ ceny z nařízení okresního hejtmanství z 16. 1. 1919:
[
1 litr mléka. ...... •..•..• ...... ‚.... .... .50 hal.
llitrmlékasbíraneho....................24ha1.
1 kg másla. . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . . . . . . . . .15 K 85 hal.
1 vejce.....
‚
.. ...... .... ...... ...... .....
.60 hal.
1 kg selete do 10 kg......................12 K
lkgseletenadl0kg.....................l4K
1 kg vepře tučného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 K
1 kg nekrmeného.... . ...... ...... ...... ... .14 K
1 kg hovězího... ...... ...... ..... ...... .. .2,50
—
4 K
1 kg telete zivého........................3,20 K
[
1)
Příděly mouky v srpnu 1919 byly 4 kg měsíčně na osobu, těžce
pracující dostávali 6 kg na měsíc, Cukr na osobu a měsíc 1 1/4 kg
za cenu 3 K za 1 kg. Místo dřívějšího přídělu cukru objevil se
cukr opět homolový i kostkový alespoň zčásti, Týž měsíc přidělena
1/8 1 petroleje na osobu. Příděly mýdla stále nepravidelné
1 čtvrtka na osobu, bylo—li jaké. 2)
Hlášení na vsi
—
—
bubnovací kniha:
17. 3. 1920. Vydávání mlecích lístků se zastavuje do 31. března.
V době od 20. do 30. března provedeny budou ve mlý
nech a hospodářských staveních prohlídky.
Květen 1920, Od 6. hod, večer do 7. hod, ráno vydávají se lístky
na cukr a mouku u starosty. Zejtra ráno se vydává
petrolej na letní svítění, pak nepříjde žádný, až
Srpen 1920.
v měsíci říjnu.
I~nes za poledne se vydávají lístky na cukr a mýdlo,
Okresní hejtmanství bude objednávat obuv pro celý okres, mužské
[
i ženské boty. Tak kdo by si chtěl boty objednat, tak musí udě—
lat míru délky v centimetrech a předem dát 120 Kčs. To všecko se
udá u starosty do 48 hodin Po oznámení. Kdo přijde později, nebude
brán zřetel, V oděvním skladišti dragounského pluku Č. 12 jest
ještě mnoho občanských oděvů Po padlých nebo zemřelých neb
nezvěstných příslušnících dragounského pluku Č. 12 a bývalé
jízdy střeleckého pluku Č. 4. Příbuzní Po těchto a~ se hlásí
~stně nebo písemně a pr‘ikazy totožnosti u správní komise
dragounského pluku Č. 12 v Olomouci
nové hulánské kasárny.
—
VENKOV JEDNA RODINA
Dnes mnozí říkají, že dříve byla na vesnici větší svor
nost. Lidé si prý více věřili, pomáhali, byli více při sobě.
Ale když nahlédneme do dřívějších písemností, najdeme tu ně
kolik dokladů o sporech a nezdá se mi, že by bývalo lépe než
dnes.
S‘,
Při odnášení dříví na školní půdu řekla Rambousková Č. 37
z obecní pastoušky, že za 3 K denně pracovati nebude, že si
za ty peníze ničeho nekoupí.
Předvolaní muž i žena byli dotazováni, jak si představují
vyšší mzdy za vykonanou práci. Starosta připoměl, že všichni na
obecních pracech dostávají nižší odměny, že obývají nad to zdarma
obecní byt a nemají cti, aby se spokojili s odměnou, jakou mají
i ostatní, nepožívající od obce žádných výloh. Na to slíbili, že
za odměnu stanovenou budou zase pracovat.“
Co si za ty 3 K mohli po celodenní práci koupit? Kdo z nás
by nosil dřevo a za celý den si koupil 6 litrů mléka nebo 5 ks
vajec~
Jin~roz~or~:
“Průběh jednání obecního zastupitelstva 24. 8. 1919 byl
bouřlivý, Tvrdil—li bývalý starosta Josef Koukal, že Křeček
sám za svou osobu honitbu pronajal, tvrdil Křeček, že to bylo
přání všech občanů a starosta prý nejvíce jej k tornu měl.
Hádali Se! Přitom vyčetl Křeček Koukalovi, že ho vypíchl na vojnu.
Podobně poznamenal Novotný Jan. Koukal se bránil slovy, že sta
rosta byl hadr, se kterým si každý otře hubu. Stupňované a bouř
livé spory. Strany se musely vrátit k vlastnímu projednávání.“ 4)
JAK SE BAVILA NA~E MLÄDEŽ?
Ve dvacátých letech vlny rozbouřeného válečného života
ustoupily klidnému životu vesnice.
Chasa toho času se sdružovala v Omladině, spolku strany li
dové. Procházela se večer silnicí a doprovázena harmonikou
zpívala pěkné národní písně. Velká a malá chasa chodili
zvláš~. Ty malé vedl hoch, vyučený zámečník, bydlel u Kružíků.
Vodil děti špalírem, hrál si a nimi na vojáky, stříleli z holí
a povykovali před velkou chasou, která je zaháněla.
Chasa často zpívala na Chlumské silnici. Celá řada písní tam
při harmonice zpívaných, se tu zpívá dodnes.
Starší sousedé večer sedávali na lavičkách před domy a
vyprávěli si, vzpomínali na hrůzi války a na dětství, Příjemným
vypravěčem tu byl pantáta Koukalů z č. 6, naproti škole. Robotu
pamatoval Matouš Láník z Č. 30 a Marie Vychytová z Č. 12.
Často se také přetřásala drahota a nepřízeň počasí. 2)
Mládež tehdy nesměla na nádraží. Podle bubnovací knihy:
“Obecní uřad upozorňuje, že se přísně zakazuje mládeži chodit
do prostorů nádražních. Kdo bude přistižen, zaplatí 5 K pokuty.
školáci budou mimo to přísně potrestáni ve škole. Dále bubnova
cí kniha zachytila příkaz: Obecní ářad zakazuje výrostkům pobývání
na dědině Po deváté hodině večer. Kdo bude venku přistižen, zapla
tí 5 K pokuty.“
Poznámky
1) Seznam p~i1ožen ke školní kronice jako výkres J. Bambu
2) ~ko1ní kronika Bransouz 1917—1935, str. 44
3) Kniha protokolů obecního zastupitelstva 1895—1925 z 31
4) dtto z 24. 8. 1919
1) Vzpomínka J. Koukala z r. 1977
2) Kronika školní 1917—1935, str. 56
3) Bubnovací knížka
‚
OAT z 31. 3. 1920
—
OÚ Brans.
KAPLIČKA
“Ústředím obce za starých časů bylo místo, kde stávala
malá kaplička a bání, jejíž dokreslená fotografie asi z pře
lomu století, se zachovala.
V kapličce bývala dřevěná, do
šatiček oblečená soška P. Marie a dítětem v náručí, dost vzá
cná lidová platika gotických tvarů. Vedle ní tu bylo i několik
chatrnějších obrázků svatých. V našem století kaplička nedostat
kem péče chátrala. V roce 1919 snahou starosty Brožka jest
provésti opravu kapličky, jejíž střecha je chatrná tak, že do
kapličky zatéká. Vystříďány názory, aby byla postavena radši
větší kaple, aby to ponecháno na příští rek, jiní chtěli, aby
přece jen letos dána střecha nová.“ 2)
V kapličce býval starý zvonek, ale za první světové války
byl odebrán na válečné potřeby a nahrazen železným. V roce 1946
byl do kapličky pořízen další nový zvon 400 MM za 4075 Kčs.
Na zvonu je reliéf stojícího knížete Václava. Zvon ulil R. Ma
toušek aspol. v Brně a zpolovir~y byl zaplacen paní Marií Mo—
lákovou, která na něj věnovala 2000 Kčs.
3)
Kaplička bývala místem nejen věřících, místem od něhož
vycházela poutní procesí, ale její okolí bylo i místem mnoha
dětských her nebo národních slavností, hlavně když u ní zbu
dovali památník padlých v první světové válce.
U kapličky si děti hrávaly na “Medvěda“. Honily se kolem
a nejednou s medvědem sváděly zápasy na důkaz síly. Vypravovatel
se sinalými dětmi i kapličky hrát nebyl, vybíral si pro zápas
jen ty větší, aby nad nimi zvítězil a tím větší slávu získal. 4)
3. května 1954 rozhodlo plénum MNV o torn, že kaplička bude
rozbořena a odstraněna z komunikačních důvodů. Ale ještě se
váhalo, dotazovalo památkové péče a v muzeu. V roce 1963 už
byla “ve velmi neutěšeném stavu, silně poškozená“. Návrh na
zboření kapličky byl předložen ke schválení všemu občanstvu
a kulturní a ško]ská komise znovu o něm jednala, zvážila její
stav i nevhodné postavení v cestě a tak byla kaplička v roce
1963 definitivně odstraněna. Památka z kapličky
zvony a
soška byly uloženy do suchých prostranství protějšího domu,
kde o ně z pověření MNV pečuje paní Vodová a MNV uvažuje o jejich
—
přenesení na důstojnější místo~ kde by a jinými podobnými
památkami obce byly uloženy.
POUTI
Od místní kapličky se na svátek Sv. Trojice chodilo
k Trojici do Černých lesů (na katastru brtnickém) na pou~.
Scházela se tam třemi cestami procesí z Brtnice, Kněžic,
Radonína, Bransouz a Panské Lhoty. V hlubokém lese tam stála
kaplička, zbudované léta páně 1867, jak uvádí nápis, ale v roce
1978 po velké vichřici, stala se z lesů mýtina.
Toto místo má asi mladou poutní tradici, je zasvědceno svaté
Trojici proto, že zde byla trojitá křižovatka cest. Po rakousko
uherském vyrovnání žádaly i slovanské národy podobnou dohodu.
Proto všude, kde to bylo možné, konaly se poutě církevně národ
ního charakteru. Rok zbudování kaple je též rokem velkého sbli
žování Čechů s Ruskem.
Kaple je tvořena jen jednou zdí s výklenkem, v němž je
relief Boha Otce, Syna a Ducha v podobě holubice, nad kterou
ještě výše je “Boží oko“, U k@e hrávaly muziky poutní písně.
P~mětník vzpomíná:
“V ta místa se chodilo v průvodu, V čele průvodu byl nesen
kříž a my kluci jsme se předstihovali, kdo křížek ponese. Děv
čata byla za družičky. Jak jsme bývali š~astni, když nám naši
dali nějaký šesták, abychom si po ukončení pobožnosti u Trojice
koupili sladkosti. Byla tehdy bída, ale nám to nijak nevadilo,“
I{lavní pou~ tu bývala a radonínské pouti a také 8. září,
ve vztahu k mariánskému zasvědcení farního kostela v Přibyslavicích.
Poutě tu trvaly do 50. let, pak bylo pro nezájem od nich upuštěno.
ODCÍRKEVNIT
ODRAKOUŠTIT
-
Po utvoření první republiky bylo na školách raženo heslo:
“Odcfrkevnit
odrakouštit.
Povinný dozor k náboženským ‚.~konům odstraněn, ~čast na nábo
ženských ~konech prohlášena za dobrovolnou, podmínka přísluš
nosti k uznané církvi k nabytí učitelského ‚.~řadu odstraněna.
Svržena potupná pouta nadvlády hierarchie ve škole!
—
Vše, co připominalo rakušáctví ve škole, zmizelo to,
které očkováno 300 let, za půl hodiny již nebylo!
Zmizel “císař Pán“, zmizely nápisy na oslavu panování Franz
Josefa I., zmizely dvojjazyčné nápisy z veřejných budov
—
vyškrtány v lednu 1919 rakušácké články, zmizely ‘uřední
prapory“, zmizel dvouhlavý orel na blanketech školních zpráv
a válečný vtip: Jak je ti RakOUSKO ?
ouzko, stal se skuteč
—
ností. 1)
Mnoho nepříjemností zažil učitel J. Noháček při zavádění
občanského pozdravu:“Dobrý den“, jak napsal r. 1921:
“Vody veřejnosti byly by jistě naprosto ~klidné
u nás,
nebýt toho neznabožského pozdravu školních dětí “Dobrý den“.
Zjistil jsem, že se na pozdrav ten odpovídá neslušně. Ale během
roku si lidé trochu zvykli a prozatím neděkují.‘t 2)
Inu
—
každý začátek je těžký.....
ZAM~STNÁNÍ BRANSOUZSKÝCH OBYVATEL V R. 1919.
Podle voličského seznamu z roku 1919 tu volby schopných:
19 rolníků
1 rolnice, 17 žen rolníků, 9 rolnických žen, 9 synů
11 domkařů
8 domkařek, 12 žem domkaře, 5 synů domkaře a 2 dcery
26 výminkářů a výminkářek
25 dělníků
2 dělnice, 14 žen dělníků
3 služky
2 ůředníci dráhy
1 telegrafista
1 nádražní hlídač a žena nádražního hlídače
1 žena přednosty
1 cestář a žena cestáře
1 řídící učitel a žena řídícího učitele
1
2
2
1
1
1
1
1
1
1
majitelka jirchárny
obuvníci a jejich ženy
hostinští a 2 jejich ženy
obchodník a jeho žena
ková~ a jeho žena
truhlář a jeho žena
kolář a jeho ~ena
řezník a 2 ženy řezníki~.
zámečník
krejčí
V táto době už převahu tvoří námezdně pracující obyvatel
stvo, dříve to byla vesnice skoro výhradně zemědělská.
Tání
Ještě se drží ledovými drápky s~níh,
kde drsná větev do stínu se klene,
V rozsochách starých stromů, v skrýších havraních,
choulí se jak zvíře přikrčená.
Zčernalá závěj při severní straně
ještě se brání předpoledním rozeploutím.
A zatím ručej závodí rozjařeně
s dalekonosným křikem kohoutím.
Bubnuje okapy, vítězný nápěv tání,
že rozplyne se každý lomský žal,
že nadarmo si tuhý~krunýř chrání
staletá pověry, byt zmrzlá na krystal.
Bubnuje ze všech střech, zpívejte ze všech domů,
vy bu1~eníci jar, bludičky mladých hromů,
Jarmila Urbánková
Ta lhotská děvčata, kde je jaká muzika,
jsou tam první a poslední, bez jednoho chasníka. 1)
O LHOŤ~CÍOH
V době první světové války a po ní žil u tetičky a ba
bičky v domě Č. 32 malý Toník. Babička znala mnoho přísloví
a byla na něho přísná a nenechávala ho zahálet, vládl u nich
přísný režim. Ale jak sám vzpomíná:......“to bych zase nebyl
kluk, kdybych býval nehleděl utéci za kluky. Zakázané ovoce
totiž nejlépe chutná. Jezdívali jsme na Jak na kládách na
staré řece, tak v zimě na sáňkách “Na lipce“, pásávali husy
v Horním žlabě, později krávy po sv. Václavu u Panské Lhoty,
kde jsme sváděli “bitvy“ a dětmi z Panské Lhoty a dráždili
je říkankou, kterou jsme si vymysleli:
„
Lhotáku, poj~ se bít,
dám ti facku, budeš mít!“
Pak jsme Po sobě házeli kamením nejen rukou, ale i ka
mínky, které jsme uvázali na konec biče a švihali jím proti
nepříteli, nebo většími kamínky, které jsme vsadili do konce
rozštípeného dřeva a pak rozmáchnutím jsme uvedli pleskatý
kamínek do prudkého pohybu, takže kamínek jenom fičel vzduchem
proti LhotákŮm. Oni proti nám “bojüvali“ podobně. Ale jenom
na dálku, Když jsme se k sobě přiblížili, pak už jsme se ne
bili, ale vykládali jsme si. Je zajímavé, že nikdy nedošlo
k nějakému neštěstí a že a námi “bojovala“ i děvčata. A všichni
bez rozdílu jsme měli motouzem kolem pasu uvázanou ze dřeva
udělanou šavli. Viděli jsme totiž na nádraží během první svě
tové války vojáky a oficíry, jak se jim blýskala kolem pasu
šavle. Nedivte se, že nám to dělalo dobře, že i my jsme tu
šavli měli a tak jsme chtěli být něco víc než ti Lhotáci,
kteří neměli tu možnost něco podobného vidět. 2)
~kádlení mládeže mezi oběma vesnicemi má starší tradici.
Z8chovala se říkanka:
Na tý Panský
kdo tam bude
V poledne má
kdo tam bude
Lhotě, chleba nemají,
sloužit, ten se nenají.
málo a k večeři nic,
sloužit, musí hladem dřít.
3)
Á co se říkalo o chlumských?
Na Chlumě je candrbál,
je tam holek plriěj sál,
tancuje tam krejčí,švec,
to není divná věc.
4)
DĚTSKÉ HRY A PRÁCE.
Místní děti využívají ke svým hrám blízkých svahů a řeky.
Pamětníci vzpomínají, že už za jejich mladých let bývalo místo
jedinečnéh~ sář~kování “Na lipce“, jiní vzpomínají na starou
řeku. Na řece pod nádražím brzy z jara se vozili na kládách,
které se skutálely u nádraží do vody. V létě lákala říční voda
ke koupání. V roce 1919 zapsal J. Noháček do školní kroniky:
“Žactvo bude upozorněno, aby při koupání v řece dbalo opatrnosti
a slušnosti“. Dovolí—li to poměry, chystal vycházky dětí do
okolí obce za vlastivědným poznáním a lepším vyplněním volného
času.
Ale mnoho dětí muselo spojovat své hry a prací, smělo si
hrát jen při pasení hus, bylo vedeno ke sbírání kamene na je
teli, k vybírání brambor, obracení sena a ot~avy apod. společně
s dospělými.
“Vyskytly se mezi dětmi nemší nemoci z nachlazení a delší
dobu stonala Hudečková Marie schvácená z přílišné práce domácí“,
psalo se v téže kronice.
Á. Bláha vzpomíná:
“Když mě bylo asi 11 let, musel jsem už síci kosou na
louce. Strýček Rybníček mi ukázal, jak se nese kosa na rameni
a když jsme došli na louku, ukázal mi, jak se seče. Pak mi dal
kosu a musel jsem síct. Kdy~ jsem z počátku udělal chybu, dal
mi pohlavek, pak mi to ukázal ještě jednou a dal mi závazné
poučení o potřebě “fortele“. Když potom viděl, že už dovedu
síct, omluvil se mi, že už musí jít domů, že má moc práce...
o žních jsem už sekal na polích žito a pak ječmen. Stavět
“bubáky“ nebo mandele jsem okoukal od sousedů a pak už od
té doby každý rok až do maturity jsem musel na poli dělat
všechno sám a později i u sousedů
sedláků, u nichž jsem
—
dostal nějakou tu korunku, která tehdy byla velice vzácná...“
O
SEZNAM SPOlKU V BRANSOUZíCH VE 20.
-
30. LETECH,
1. Sbor dobrovolných hasičů, založen v r, 1907
1)
2. Místní skupina sdružení venkovské omladin~r, založená
v roce 1920, uředně schválená 1921, zaniká v r. 1935.
3. Jednota Československého Orla tu působila jen v letech
1921
1925.
3)
—
4. Sokol, patřil pod Okříšky, od roku 1920, existuje tu
ovšem s jiným zaměřením, dodnes,
5. Místní družina katolických zemědělců Českých v Brně,
založená 13. 12. 1922; původně Zemědělská družina
zřízená 28. ledna 1920.
4)
6. Místní domovina domkařů a malorolníků od 13. 2, 1923,
předseda Jan Navrkal Č. 68, od roku 1931 František
Nováček Č. 21.
5)
7. Místní odbor národní Jednoty pro Jihozápadní Moravu,
založený 1928 a zrušený 1933.
6)
8. Místní skupina unie kožedělníků ČSR, její stanovy schváleny
.
11. 6. 1932, předseda Josef Lorenz Č. 54, od r. 1937
František Veselý z Číchova Č. 26.
7)
9. Dělnická tělocvičná jednota Bransouze, od 11. 3. 1937,
předseda Josef Lorenz, vymazána roku 1939, tedy
již po dvou letech trvání.
8)
2)