docRecenze - Fontes Nissae
download 
Stížnost Transkript
Recenze - Fontes Nissae
STUDIE Recenze Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých 108 Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 108 FONTES NISSAE | PRAMENY NISY 11.12.2012 23:29:17 RECENZE Milan Svoboda. Redernové v Čechách. Nalézání zapomenutých příběhů 16. a 17. věku. Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis vol. X, Praha, Filozofická fakulta UK – Togga, 2011. 553 s. Milan Svoboda se věnuje Redernům, zejména těm pobývajícím na území Čech, už bezmála dvacet let. Jsem si vědoma toho, že podobné konstatování může vyznít téměř pejorativně. Ano, není neobvyklé, že někteří autoři doslova žijí z podstaty. Nápad zrozený někdy ve školních letech opakují a rozmělňují do omrzení. To ovšem není Svobodův případ. Jeho bibliografie svědčí o tom, jak své výzkumy rozvíjí, doplňuje a rozmnožuje, jak v jeho podání redernské příběhy rostou a košatí. Bývá v současné době zvykem zaštiťovat se aktuálně oblíbenou metodologií, resp. „progresívními“ metodickými postupy. Není pochyb o tom, že Svoboda všechny tyto zvyklosti moderního historiografa zná. Ostatně sám to dává najevo hned v úvodních partiích své knihy. Pozoruhodné je ovšem, jak nenásilně metodologických podnětů užívá v celém textu své knihy, resp. volí vždy tu metodu, která je pro zpracování příslušného úseku nejvíc vhodná. Nezanedbá nic – není divu, že neopomíjí ani historii virtuální a nakonec sdělí čtenáři, co by bylo, kdyby Redernové vůbec do českých dějin nevstoupili (s. 320– 321). Svobodovi Redernové v Čechách tak jsou ukázkou moderní vědecké práce a současně velkým příběhem, zajímavým i napínavým vyprávěním napsaným krásnou češtinou. Text, vycházející z jeho doktorské disertace, se vyznačuje krásným, doslova cizelovaným slohem, jak naznačují už vytříbeně volené názvy jednotlivých celků a kapitol. V úvodních partiích práce projevuje autor trochu obavy nad možnostmi regionální historie a její obecnější platností. Ví dobře, o čem mluví, protože měl k dispozici téměř nepřeberné množství prací německých pěstitelů „vaterländische Heimatkunde“, monografií i příspěvků v různých časopisech. Sám ovšem ze zkoumání dění ve vymezené oblasti dokázal vytvořit dílo platné ve „velké“ historiografii a naplnil své předsevzetí „…postihnout historii Redernů usídlených v Čechách, ... ne pouze tak, jak ji nahlíželi tamní dějezpytci…“ (s.49). Svoboda skýtá čtenáři možnost sledovat osudy nejvýznamnějších představitelů rodu od poloviny 16. věku po dvacátá léta 17. století, kdy Kryštof mladší z Redernu musel opustit kvůli víře svá severočeská panství. Líčení XIII 2012 2 Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 109 Ivan Peřina | Studniční zařízení na hradě Hrubá Skála probíhá v chronologickém pořádku, ale tok času je promyšleně narušován tematickými vstupy charakterizujícími důležité fenomény typické pro jednotlivé osoby i místa. Nejobsažnější část knihy nazvaná Čas, který ustrnul – čas, který zmizel je rozdělena na čtyři kapitoly věnované postupně všem redernským protagonistům. Do děje vstupujeme spolu se zakladatelem severočeské větve Bedřichem z Redernu, jenž mohl jako šlechtic loajální Ferdinandovi I. zakoupit severočeské biberštejnské statky, ač o ně následně musel vést vleklé spory s Karlem z Biberštejna. Navzdory soudním přím věnoval už od prvopočátku svému novému panství s centry v Liberci a Frýdlantu velkou péči. Z obou těchto měst nevelkého významu postupně vybudoval urozený pán rezidence odpovídající jeho nárokům na vlastní reprezentaci i střediska kontaktů mezi Čechami, Lužicemi a Slezskem. Posléze se stal dědicem otcovské slávy v pořadí šestý syn – Melchior. Muž narozený v roce 1555 byl vychováván jako typický renesanční velmož. Podnikl kavalírskou cestu po Francii a Apeninském poloostrově s běžnými zastávkami na univerzitách v Bologni, Padově a Sieně. Neusedlý styl života si prodloužil i po návratu do Čech v roce 1575. Jenže nyní se místo putování za vzděláním na západě a jihu Evropy obrátil za vojenskou slávou. Do bitevní vřavy ho zlákal dle všeho jeho starší bratr Šebestián. Nejprve se vydal proti Turkům do Uher, pak se účastnil obléhání Gdaňska, bojoval v Nizozemí, aby potom prokázal svou statečnost ve vojích polského krále a sedmihradského vévody Štěpána Báthoryho proti Rusům. Dostal se daleko na východ – stanul až před Moskvou. Největší význam v jeho vojenské kariéře mělo zejména velké protiturecké tažení v letech 1592–1600, kdy konal Melchior jako plukovník ve službách Rudolfa II. pravé divy statečnosti, především při hájení pevnosti Velký Varadín (1598). Za jeho chrabrost ho odměnil sám císař, který jej spolu s Adolfem ze Schwarzenbergu pasoval v Praze na rytíře. O zpřítomnění velkovaradínské obrany v severních Čechách se postarala Melchiorova manželka Kateřina, která bezpochyby na přání svého muže zřídila na paměť tohoto vítězství zbožnou nadaci a ujala se slavení tzv. velkovaradínského svátku. Tato festivita se konala poprvé 3. listopadu 1599. Po manželově smrti v roce 1600 se stala paní Kateřina regentkou panství a poručnicí následníka, jediného syna Kryštofa, jemuž bylo v době otcova skonu pouhých devět let. Kateřina z Redernu se svědomitě starala o hospodaření na panství, ale pečlivě dbala i o náležité vychování a vzdělání svého syna. Přesně tak, jak určil Melchior ve své poslední vůli, když chtěl, ať poručníci „chlapce na učení do cizích zemí dají. Žádného nákladu v tom nelitujíc.“ (s. 275) A tak Kryštof ml. z Redernu pobýval nejprve Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých 109 11.12.2012 23:29:18 RECENZE Recenze Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých 110 Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 110 na partikulárních školách v Hradci Králové, Litoměřicích a Zhořelci, potom snad i v Mekce protestantských studentů – na univerzitě v Heidelbergu. V roce 1607 se s náležitým doprovodem vypravil na kavalírskou cestu přes Norimberk, Ingolstadt a Mnichov do Benátek, kde se sedmnáctiletému mládenci líbilo, ačkoliv musel příliš naslouchat „papeženskému brebentění“ (s. 280). Kryštof se stal plnoletým v roce 1611 a postupně přejímal správu panství z matčiných rukou. Ze severočeského dění ho vytrhl v roce 1618 výbuch stavovského povstání, do něhož se zapojil hned od počátku. Není divu – mezi jeho příbuzné se řadil Jáchym Ondřej Šlik a jeho přítelem se stal Jindřich Matyáš Thurn. Po jeho boku (jako praporečník jezdectva v jeho tělesné setnině) se také účastnil válečných kampaní v průběhu let 1618–1620. Není jasné, zda byl přítomen i na Bílé hoře, ale to na jeho příští osud nemělo žádný vliv. Milan Svoboda správně soudí, že mladý pán si nějakého svého „rebelantství“ ani nebyl vědom. Po katolickém vítězství se nesnažil nijak hájitpodílet se na prosebném listu zaslaném Maxmiliánovi Bavorskému. Kritickou situaci si dle všeho uvědomil až tehdy, když byl jeho „strýc“ Jáchym Ondřej Šlik zatčen na frýdlantském zámku. Potom se urychleně odebral do Horní Lužice – přesná místa jeho pobytu nejsou známa; snad přijal útulek na svém závidovském panství. Jisté je jen, že nevyužil „dobrodiní“ generálního pardonu, a proto byl konfiskační komisí v červenci 1622 odsouzen ke „ztrátě hrdla, cti i statků“. Život si zachoval, statky ale ne. Téměř polovinu svého pozemského bytí ovšem musel strávit v cizině. Do Čech se jen nakrátko podíval v lednu 1640, když cestoval do Litoměřic ke švédskému generálu Pfuhlovi. Datum jeho smrti neznáme, je jen doloženo, že v lednu 1641 při skonu své manželky ve Schwerinu byl natolik nemocen, že se nemohl zúčastnit ani pohřbu. Jak už jsem výše napsala, Milan Svoboda prokládá chronologické líčení života protagonistů příkladně volenými tematickými zastaveními. Tak v souvislosti s Bedřichem z Redernu píše o významu šlechtických rezidencí v druhé polovině 16. věku, u Melchiora ukazuje způsoby „sebeprezentace“ renesanční nobility jako mecenášů hudby, či příkladné vyzdvižení vlastního významu na příležitostných medailích. Melchior z Redernu pak autorovi slouží k naprosto fascinujícímu podání „konce pozemské slávy a počátku posmrtné pompy“. Na podkladě dobových pramenů líčí jeho smrt i pohřeb, ale také pitvu a určení diagnózy smrtelné choroby (zde Svoboda dokládá své schopnosti proniknout kvalifikovaně do dějin lékařství). Značnou pozornost věnuje rozboru Melchiorova pohřebního plátna, které dosud uniklo pozornosti historiků umění. Redernská hrobka je náležitě analyzována v následné kapitole a k tomu pak ještě přísluší jeden z exkurzů přinášející překlad dobového tisku z roku 1610, kde Gerhard Heinrich popisuje mauzoleum Redernů. Postava Kateřiny z Redernu skýtá Svobodovi možnost osvětlit roli urozených dam v renesanční společnosti. Další dílčí vstupy ještě informují čtenáře o významu a průběhu kavalírských cest, vzdělání renesančních šlechticů, o věcech duchovních a náboženských. Konfesijní rozbroje autor může vhodně demonstrovat na příkladu starého poutního hejnického chrámu, jehož posvátný a divotvorný mariánský obraz luterští Redernové neuznávali, především v Melchiorově generaci činili poutníkům příkoří, kostel nechali dokonce na čas uzavřít. Oddíl Paměť a nepaměť obsahuje tři exkurzy. O jednom, v pořadí posledním, už byla řeč. Ten první se podrobně zabývá obrazem Redernů a dramatické a beletristické tvorbě, tedy zkoumá jejich „druhý život“. Velkou pozornost věnuje po umělecké stránce nevalnému románu Josefa Svátka Sasové v Praze i různým sbírkám pověstí. Druhý z exkurzů analyzuje pojem „vlast“ na příkladě Redernů i širší společnosti. Pěkné je odlišení tohoto pojmu v chápání lidí, jimž vlast-domovina nebyla zpochybňována, a u exulantů. Přece jen si v daném kontextu nemohu odpustit kritickou poznámku: třebaže u německy mluvících luteránských Redernů může platit, že jejich patriotismus byl „zemský“, v předbělohorské české společnosti se vlastenectví zřetelně vztahovalo k jazyku a „národu“. Svobodovo dílo je obdivuhodně prokomponovanou stavbou. Autor umožňuje čtenáři mnohovrstevnatý vhled do osudů významného šlechtického rodu i do doby, v níž se jeho členové a členky pohybovaly. Milan Svoboda prokazuje nejen erudici historika, ale i znalce dějin umění, medicíny, válečnictví etc. Ve své obsáhlé, brilantně napsané knize čtenáře upoutá a nenudí. A to dokonce ani v genealogických pasážích, jindy až k uzoufání spletitých a nepřehledných. Stručně a jasně řečeno: Svobodovy Rederny stojí za to přečíst. Ivana Čornejová FONTES NISSAE | PRAMENY NISY 11.12.2012 23:29:18 RECENZE Petr Nový. Soumrak perličkového kraje. Vyprávění o skleněné bižuterii, osudech sklářů, sekacích strojích a Lučanské pozdvižce z 29. ledna 1890. Liberec, Roman Karpaš RK, 2011. 128 s. Když mi v roce 2011 Petr Nový vtiskl do ruky knihu Soumrak perličkového kraje, přiznal se k tomu, že si tentokrát sáhl opravdu hodně hluboko. Asi tím neměl na mysli svůj obdivuhodný endocept, ale rozsah detailně prostudovaného materiálu, očemž svědčí i celkem 309 odkazů na 106 stránek hutného, přesto však neobyčejně čtivého textu. Když už na straně 6 „vtrhli od Evropy francouzští vojáci a děly nabitými svobodou, rovností a bratrstvím rozmetali navždy staré pořádky“, byl jsem zasažen též a zcela vtažen do děje. Ten poslední rok a několik měsíců od konce října 1888 do 29. ledna 1890, kdy došlo k událostem vešlým do historie jako „Lučanská pozdvižka“, při níž přišli o život tři lidé, a následující vyšetřování až do vynesení posledního rozsudku jsou na 106 stranách Jaroslav Zeman. Liberec. Urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky. Liberec, Knihy 555, 2011. 176 s. Práce, vydaná nakladatelstvím Knihy 555, nese na titulní straně i v tiráži autorské jméno Jaroslava Zemana, podíleli se na ní však také Petr Freiwillig, Jan Mohr a Ivan Rous. Kniha v grafické úpravě Romana Karpaše, příznačně atypického formátu, poutá na první pohled pozornost bohatým obrazovým materiálem, jehož popisky z velké míry doplňují vlastní text. Čtenář směřující k soustavnému shromažďování informací o vývoji města bude u ilustrací postrádat informace o původu a dnešním uložení vyobrazení. Jak naznačuje podtitul knihy, je věnována přeXIII 2012 2 Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 111 vlastního textu rozebrány s obdivuhodnou plasticitou do nejmenších podrobností. S Nového silnou zbraní, znalostí technologie, je tu do posledního detailu vysvětlen proces zpracování perlí přes rozmach poptávky po nich a tedy více méně vynucená racionalizace jejich výroby pro zvýšení objemu jejich produkce – až po krizi z nadprodukce v době poklesu zájmu o toto zboží a s tím spojený hospodářský propad a jeho sociální důsledky. Nejsou opomenuty úřední záznamy, vzpomínky účastníků, nezúčastněných i pamětníků, novinové články, využity byly jak záznamy z vyšetřování, výslechů a výpovědí, tak i rozsudky včetně citace sekundární literatury. V úvodu se ovšem dozvíme také to, kdy a jak se začaly v tomto kraji vyrábět skleněné perličky a proč se staly světovým fenoménem. Nahlédneme do počátků obchodu se světem a následujícího hospodářského rozmachu. Nestává se často, že je brilantní dílo mikrohistorie zároveň tak mistrně napsáno. Autor nejenže jako by „byl u toho“, ale ještě historickou událost podává s vtipem a tak, že si historickou studii rád přečte i čtenář beletrie. Poněkud ovšem chybí snaha o zasazení do širšího, nejméně celorakouského (ke krveprolití došlo jen o pár měsíců dříve také třeba na Kladensku a o pár měsíců později na Ostravsku nebo v Nýřanech), lépe však celoevropského kontextu, přestože by to na čtivosti knize rozhodně nepřidalo. Pavel Pilz devším architektonickému dědictví města Liberce, které Jan Mohr označuje za jednu „z nejvíce proměňovaných a také nejzranitelnějších oblastí lidské kultury“. Jaroslav Zeman hovoří o svérázném geniu loci města Liberce, jehož tvorba je podle něho výsledkem konfrontace „mimořádně vysokých ambic obyvatel i politické reprezentace“ a „absence komplexního zastavovacího plánu“. Oprávněně připomíná, že vývoj místního památkového fondu byl dlouhá desetiletí negativně poznamenán snahou „vymazat co nejvíce upomínek na německou historii města“. Předkládanou knihu charakterizuje jako „splátku dluhu vůči dlouho opomíjeným architektonickým památkám města“. Architektonické dědictví přibližuje J. Zeman čtenářům nejprve úvodní částí s titulem Od městečka k metropoli, v níž charakterizuje celkový urbanistický vývoj města. Pro středověké počátky Liberce přijímá autor teorii Svatopluka Technika o existenci dvou celků, starší dolní části a o málo mladší horní části kolem dnešního 111 11.12.2012 23:29:18 RECENZE Recenze Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých 112 Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 112 náměstí E. Beneše. Přístup naznačuje občasný svár mezi historiky umění a historiky. Podobně jako S. Technik opírá J. Zeman svůj názor o plány osídlení města, převzaté většinou z různorodých německých vlastivěd. Jejich autory bohužel neuvádí. Historici k tomuto tvrzení musí konstatovat, že znění středověkých písemných pramenů (listin) dva celky vedle sebe nepotvrzuje. Autor sleduje proměny a rozšiřování urbanistického jádra města ve vztahu ke vzniku a vyrůstání okolních obcí a komunikací. Za jeden z významných rysů Liberce považuje výskyt tzv. zahradních měst, jejichž charakter přisuzuje již Filipovu městu a Kristiánovu, založeným v poslední čtvrtině 18. století. Vývoj Liberce je pak podrobněji načrtnut pro 19. století, v jehož závěru město poprvé usilovalo o koncepční řešení svého rozvoje v podobě územního plánu. Tehdy se také zrodil regulační plán se studií vídeňského urbanisty Camilla Sitte, kterému byla v posledních letech věnována pozornost a jejž hodnotí také J. Zeman. Od poloviny osmdesátých let 19. století probíhala jednání o integraci okolních obcí a vytvoření Velkého Liberce, které J. Zeman zmiňuje. Z důvodů úsilí o toto rozšíření města na počátku 20. století, uváděných v textu, je třeba navíc vyzvednout politické ambice vedení města stanout v čele autonomních Německých Čech. Autor ponechal zcela stranou druhý neúspěšný pokus o vytvoření Velkého Liberce, který probíhal na počátku 20. let 20. století. Bezesporu zajímavé je jeho hodnocení nového rozmachu města v období po vzniku Československa, kdy jsou budovány nové obytné plochy a probíhá přestavba „centrální části v místech Soukenného náměstí“. V knize jsou také poprvé zveřejněny urbanistické plány vznikající za druhé světové války a po jejím skončení. Zároveň autor popisuje i hodnotí plány a řešení rozvoje města v období od roku 1945 až do současnosti. V dalších částech pak J. Zeman popisuje architektonický vývoj města v dějinných etapách: do poloviny 18. století (Zlatý věk), dále do půlky století následujícího (Průmyslové centrum monarchie), do konce 1. světové války (Metropolí severních Čech), v období 1918–1945 (Liberec za první republiky, Liberec v období nacismu) a v etapě 1945–2011 (Poválečný Liberec a Liberecká architektura 1989–2011). V těchto kapitolách najde čtenář důkladnější hodnocení urbanistického vývoje města i podrobný popis některých objektů a jejich částí, který se opírá o stavebně-historické výzkumy realizované v posledních desetiletích Národním památkovým ústavem a také o autorovy vlastní rozbory plánů a projektů, uložených ve stavebním archivu města. J. Zeman navazuje na soubor dílčích vydaných prací Svatopluka Technika, který se výzkumu liberecké architektury věnoval celý život. Nyní dostává čtenář k dispozici soustavný přehled urbanistického vývoje s podrobnými popisy celků i zajímavých objektů. Vedle zveřejnění dosud nepublikovaných plánů a projektů seznamuje kniha blíže se staviteli a architekty, kteří svou tvorbou podobu města formovali či poznamenali. Kromě medailonů architektů se základními biografickými daty a soupisy jejich nejvýznamnějších realizovaných objektů přináší text také vyobrazení jejich mimoliberecké tvorby a stručné údaje o soudobých architektonických inspiracích. Závěrečná část textu věnuje pozornost vývoji výstavby města v posledních desetiletích. Autor se netají kritickým názorem na některé nové objekty a celky a konstatuje, že město nekoncepční výstavbou v tomto období zbytečně promarnilo řadu příležitostí, které získalo díky svému specifickému vývoji. Apeluje proto na odborníky i veřejnost k větší angažovanosti v záležitostech dalšího budování Liberce. Hodnotu zajímavých postřehů a z hlediska dějin umění jistě pozoruhodných závěrů zbytečně snižují chyby, jimž se dalo vyvarovat respektováním výsledků odborných historických prací vydaných v posledním období. Z nich je nutné především jmenovat označení redernovský místo redernský. Z malé, leč zcela zavádějící poznámky o vlivu Václava Šamánka na prosazení myšlenky krematoria je zřejmé, že autor nereflektuje práce o postavení Čechů v Liberci do roku 1918 a po vzniku samostatného Československa. Omezené volební právo vylučovalo V. Šamánka i všechny Čechy z jakéhokoliv vlivu na rozhodnutí městské samosprávy. To změnila až demokratická republika, která přiznala volební práva všem občanům. Kniha je opatřena poznámkovým aparátem, který však pouze omezeně cituje prameny i literaturu z bohatého seznamu v závěru knihy. Rozsáhlý text J. Zemana doprovázejí tři další statě. Ivan Rous svou část knihy nazvanou Liberecký industriál uvádí výkladem tohoto pojmu. Jde o autorův vlastní pokus vysvětlit termín, běžně užívaný odborníky. Průmyslové dědictví Liberce pak shrnuje v poněkud nesourodých částech věnovaných továrnám, továrníkům, Liebiegovým podnikům, vodním stavbám Liberce, zastropeným vodním dílům, vodovodům a vodojemům a kanalizaci. Zajímavý obrazový materiál a podrobné popisy dokumentace výzkumů I. Rouse kontrastují s lehce načrtávanými, místy zkratkovitými výklady složitějších procesů historického vývoje. Sochy a kašny v Liberci, to je název oddílu Jana Mohra, věnovaného sochařské výzdobě města. V chronologickém řazení text seznamuje s prvními známými sochařskými prvky, které jsou součástí výzdoby architektury libereckého zámku, s díly etapy barokního a klasicistního sochařství, tvorbou z období rozvoje v 19. stoFONTES NISSAE | PRAMENY NISY 11.12.2012 23:29:18 RECENZE letí a v první polovině století dvacátého až po nejnovější sochařská díla ve městě. Práce čtivou formou shrnuje dosavadní studie autora a naznačuje, že vzhledem k velkým a málo dokumentovaným ztrátám sochařských děl ve městě po skončení druhé světové války má toto téma ještě mnoho bílých míst. Závěrečná kapitola knihy, jejímž autorem je Petr Freiwillig, má název Památková Hlavní text péče. Tematicky velmi dobře doplňuje předchozí kapitoly a seznamuje čtenáře s vývojem památkové péče v českých zemích od jejího konstituování ve druhé polovině 19. sto- letí. Rozsahem nevelký text seznamuje také s formováním a vývojem péče o památky v Liberci a přináší veřejnosti jména a informace o činnosti osobností, jimž město vděčí za dokumentaci a udržování stavebního dědictví. Nová kniha věnovaná minulosti i současnosti Liberce je bezesporu zajímavým příspěvkem k hledání a ocenění architektonického dědictví města. Škoda, že výslednou podobu práce poznamenávají překlepy a chyby, které mohly být odstraněny při pečlivé redakční úpravě. Kristina Kaiserová – Miroslav Kunštát, (eds.). Hledání centra. Vědecké a vzdělávací instituce Němců v Čechách v 19. a v první polovině 20. století. sledných textů, dále pak obsáhle shrnuje dosavadní historický diskurz v kontextu literárních a archivních pramenů a přináší tak ucelený přehled o možnostech a snahách českých Němců v oblasti vzdělanosti, spolků, školství, literatury, kultury a řady dalších. Text Petra Lozoviuka uceleně shrnuje vývoj etnografie jako národní vědy a zabývá se předpoklady, rozdíly a společnými východisky českého a sudetoněmeckého národopisu v kontextu nacionalizace společnosti. Celkem sedm příspěvků se podrobně věnuje lidovému, střednímu a vysokému školství. Zajímavý je rozbor Aleny Míškové o snahách přesunout německé vysoké školství do některého z jazykově německých měst a vysvětlení rozdílných politicko-ekonomických důvodů a snah městských zastupitelstev a výrazných osobností Ústí nad Labem a Liberce s ohledem na vlastní ambice a vzájemné hospodářské postavení. Úporně pak působí tyto nerealizované snahy v porovnání s Děčínem-Libverdou a zdejší Vysokou školou zemědělskou, která se naopak po celou dobu své existence snažila vymanit z pohraničí a nalézt své útočiště nejlépe v Praze. V kontextu argumentů Aleny Míškové rozvedla případovou studii o přesunu Německé technické školy z Prahy do Liberce Milena Josefovičová. Studie by se jistě dala podrobněji doplnit, především za použití doposud nevyužitých materiálů k tomuto tématu uložených v SOkA Liberec. Stať Německojazyčné střední školství Marie Mackové je zaměřena na vznik, strukturu a rozložení středních škol sledované oblasti a podává ucelený vhled do problematiky. Text je zajímavý zejména svým sociálním podtextem, kde se autorka odděleně věnuje postavení pedagogického sboru a studentstva nebo praktické organizaci studia a školního roku. Kristina Kaiserová se ve svém příspěvku Lidové vzdělávání v 19. století a v první polovině 20. století zaměřila na osvětové lidové vzdělávání, které tvořilo Ústí nad Labem, Albis International, UJEP – Ústav slovansko-germánských studií FF, 2011. 446 s. Obsáhlý sborník Hledání centra. Vědecké a vzdělávací instituce Němců v Čechách v 19. a v první polovině 20. století je hlavním výstupem projektu financovaného Grantovou agenturou České republiky. Podíleli se na něm pracovníci z okruhu Ústavu slovansko-germánských studií FF UJEP a Archivu Akademie věd ČR a také německá badatelka z Freiburgu. Smyslem, jak je uvedeno v ediční poznámce, byla snaha „nalézt klíč nejen k tomu, jakého charakteru byla vědecká a výzkumná střediska Němců v Čechách ve sledovaném období, ale [i snaha] identifikovat jejich nelehce se rodící centrum/centra v širokém spektru konkurenčního boje tří velkých měst – Liberce, Ústí nad Labem, Chebu – a samozřejmě Prahy v celé její specifičnosti“. Ne náhodou byl projekt řešen v Ústí nad Labem, kde vzniká dlouho očekávané muzeum dějin a kultury německy mluvících obyvatel českých zemí a kde působí Společnost pro dějiny Němců v Čechách. Jednotlivé statě jsou rozděleny do logických oddílů, které uvádí text Miroslava Kunštáta Centra a periferie českých Němců ve vědě a vzdělávání. Ten především předkládá obsahové, teritoriální a časové vymezení ná- XIII 2012 2 Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 113 Miloslava Melanová 113 11.12.2012 23:29:18 RECENZE potom vytknout i užívání nesprávné formy jména Liebieg. Názvu monografie Hledání centra se nejvíce blíží texty Miloslavy Melanové a Kristiny Kaiserové ve spoluautorství s Václavem Houfkem. Oba se na základě hlubokých znalostí váží ke jmenovaným městům a snaží se analyzovat úsilí, možná i s jistou dávkou patriotismu, že právě Liberec nebo Ústí nad Labem bylo centrem Němců v Čechách. I přes nezpochybnitelnou erudovanost autorů se jednoznačné centrum nepodařilo nalézt ani jednomu. Může to být dáno historickými okolnostmi, vždyť čeští Němci sami ono pomyslné centrum hledali. Nedostatkem příspěvků je však jejich časová nejednotnost. Zatímco Miloslava Melanová končí svou podrobnou analýzu do snah politické reprezentace a historie rokem 1918, stejné téma pojali Václav Houfek a Kristina Kaiserová na příkladu Ústí nad Labem obšírněji – končí až rokem 1945 a navíc se nezabývají tolik politickými a správními dějinami jako Miloslava Melanová, ale šířeji se věnují kultuře a institucím s tím spojeným. Je otázkou, zda tento nesoulad vznikl již při zadání. Příspěvky ale v tomto případě nemohou podat adekvátní srovnatelný materiál, neboť především v Liberci se vědecké instituce usídlily až v meziválečném období. Přes nepochybné kvality obou textů je pak srovnáváno neporovnatelné a na základní otázku po existenci centra není možné adekvátně odpovědět. Ve všech příspěvcích se velmi často objevují osobnosti a instituce spojené především s Ústím nad Labem a Libercem. Bylo by však zajímavé pokusit se uskutečnit podobnou sondu do hledání centra ve chvíli, kdy základní výzkum pokročí a budou se tak moci porovnávat města ve stejné době a stejných oborech. A bude to možné až ve chvíli, kdy budou plně využívány archivní prameny umístěné mimo Prahu v jednotlivých místně příslušných státních okresních archivech, které pro některé ve sborníku publikované práce využity nebyly. Práce je tak především dalším podnětem pro výzkum nejen vědeckých a vzdělávacích, ale i kulturních a dalších institucí ve městech bývalých bohatých Sudet. Anna Habánová Recenze od poloviny 19. století nedílnou součást kulturních a sociálních dějin. V této souvislosti se blíže věnuje několika osobnostem – Juliu Lippertovi, který byl činný v Berlíně, Praze a Ústí nad Labem, Franzi Josefu Umlauftovi a Rudolfu Lochnerovi. Příspěvek uzavírá sonda do činnosti Humboldtova spolku v Rumburku spolu s podrobným vyčíslením osvětových aktivit na poli divadelních a rodinných večerů. Samostatným oddílem jsou tři příspěvky věnující se církevnímu školství. Velmi podrobně přibližuje Miroslav Kunštát vznik a historii teologické fakulty pražské Německé univerzity mezi lety 1891 a 1945. Marie Macková popisuje předpoklady německého církevního středního školství a podrobně se věnuje nejstaršímu německojazyčnému gymnáziu v Čechách v Broumově, podobně se historií chlapeckého semináře a biskupského gymnázia v Bohosudově zabývá i Kristina Kaiserová. Stať Václava Houfka shrnuje dosavadní bádání o německém knihovnictví v Čechách, naráží však také na zásadní nedostatek – a sice odborné zpracování nejvýznamnější z knihovních institucí meziválečného Československa – libereckou Bücherei der Deutschen. Spolu s Tomášem Okurkou je Václav Houfek také autorem stati o německém muzejnictví a výstavnictví v Čechách. Je škoda, že právě tyto obory byly spojeny, a to i přes to, že muzejní společnosti byly často organizátory velkých přehlídek konaných mimo kamenné budovy samotných institucí. Výstavnictví i muzejnictví hrálo velmi významnou roli v nacionální identifikaci českých Němců. Podrobnější zpracování tématu německého muzejnictví však naráží na doposud nezpracované dějiny jednotlivých muzejních institucí sledované oblasti, text tak pouze shrnuje dosavadní poznatky a nepřináší nové. Výjimku v předloženém sborníku tvoří stať Elisabeth Fendl, která podrobně popisuje vznik, historii a předpoklady chebského muzea na utváření autonomního centra na západě Čech. Kapitola výstavnictví ale mohla být například spojena s dalším textem Tomáše Okurky shrnujícím historii výstavy německých Čech 1906 v Liberci. Výstava sama se jmenovala Deutschböhmische Ausstellung 1906, je proto zarážející používání překladu Českoněmecká výstava. Textům lze 114 Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 114 FONTES NISSAE | PRAMENY NISY 11.12.2012 23:29:19 RECENZE František Gabriel a kol. Středověké umění na Českolipsku. Česká Lípa, Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, 2012. 180 s. Mit der vorliegenden Publikation und der gleichnamigen Ausstellung im Vlastivědné muzeum a galerie in Česká Lípa/Böhmisch Leipa – realisiert in Zusammenarbeit mit der Severočeská galerie in Litoměřice/Leitmeritz – geht ein lang gehegter Wunsch in Erfüllung: einen Überblick über Kunst und Architektur des Mittelalters im Leipaer Gebiet zu ermöglichen. Zu Recht beginnt der einleitende Aufsatz von Jaroslav Panáček mit dem Ausruf: „Terra incognita“!, blieb doch im Gegensatz zu fast allen anderen Gebieten Böhmens der Norden mit dem Liberecký kraj bezogen auf Kunst und Architektur des Mittelalters bisher weitgehend unbearbeitet; sein diesbezüglicher Denkmälerbestand fand abgesehen von den Darstellungen in den alten Bänden der böhmischen Topographie bzw. dem von Emanuel Poche herausgegebenen Verzeichnis der künstlerischen Denkmäler Böhmens wenig Beachtung. Dies zu ändern ist ein Ziel eines groß angelegten Forschungsprojektes, das in Zusammenarbeit der Karls-Universität in Prag mit der Universität J. E. Purkyně in Ústí nad Labem/Aussig bereits seit mehreren Jahren in mehreren Teilprojekten und Etappen realisiert wird und die Kenntnisse über die gotische Kunst im gesamten Nordböhmen auf eine neue Basis stellt. Mehrere Publikationen, Kolloquien und Ausstellungen konnten davon schon profitieren, sie stellen Bausteine dar für eine in Planung befindliche große Überblicksausstellung. Dies gilt auch für den vorliegenden Band, dessen Beiträge auf die Vorträge eines wissenschaftlichen Kolloquiums zurückgehen, das am 28. November 2011 in Česká Lípa stattfand. Bereits zur Eröffnung der von Ľubomír Turčan konzipierten und von Jaroslav Panáček kuratierten Ausstellung am 4. April 2012 konnte die Publikation einer großen interessierten Öffentlichkeit präsentiert werden. Der Sammelband umreißt das Thema von historischer und kunsthistorischer Seite und kann nur schon durch seine Materialdichte als erstes Standardwerk zum Thema gelten. Einleitend referiert Jaroslav Panáček den aktuellen Forschungsstand. Sein Beitrag zur mittelalterlichen Kunst und Architektur im Leipaer Gebiet im Spiegel von Quellen und Literatur macht deutlich, dass in den letzten Jahren zahlreiche historische DetailXIII 2012 2 Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 115 studien und objektbezogene Forschungen vor allem in Regionalzeitschriften erschienen sind – vielfach vom Autor sowie von František Gabriel bearbeitet –, dass jedoch der kunstgeschichtliche Forschungsstand wenig befriedigt. Ähnliches gilt leider grenzübergreifend auch für die Nachbargebiete, die böhmisch-sächsische Schweiz und das Erzgebirge sowie für die Oberlausitz, was natürlich die Bearbeitung der verstreuten mittelalterlichen Denkmäler des Liberecký kraj nicht vereinfacht. Ein konziser und prägnanter Überblick über die mittelalterliche Geschichte des Leipaer Gebietes von František Gabriel leitet sodann zu stärker objektbezogenen Essays, beginnend mit einer Darstellung der mittelalterlichen Kunstwerke und Architekturspolien in den Sammlungen des Leipaer Museums von František Gabriel und Eva Reslová. Darin sind sieben gotische Skulpturen, eine Monstranz, vier keramische Funde sowie 22 Steinspolien mit den wesentlichen technischen Angaben und Hinweisen zu Provenienz, Erhaltungszustand und Literatur verzeichnet. Dem architektonischen Kontext ist sodann eine Studie von František Gabriel und Lucie Kursová gewidmet, worin Burganlagen, Kirchen und Bürgerhäuser des Gebietes diskutiert werden. Angesichts des weitgehenden Fehlens erhaltener mittelalterlichen Wandmalereien kommt denjenigen auf Burg Houska/Hauska bei Doksy/Hirschberg besondere Bedeutung zu: Sie stammen aus zwei Phasen – aus der ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Burgkapelle und aus den Jahren um 1584–1594 in der so genannten Grünen Stube. Aleš Mudra stellt beide bisher kaum bekannten Malereikomplexe in seinem monografischen Beitrag in den größeren historischen und kunstgeschichtlichen Kontext. Um wieder gefundene Zusammenhänge geht es auch bei Michaela Ottová, die mehrere bisher nicht lokalisierte oder völlig unbekannte mittelalterliche Kunstwerke präsentiert: Dazu gehört ein Kreuzreliquiar aus der Zeit um 1460, das aus der Leipaer Kreuzkirche stammt, seit 1945 verschollen war und jetzt in den Sammlungen des Uměleckoprůmyslové muzeum in Prag wieder entdeckt wurde. Aber auch bisher kaum beachtete spätgotische Skulpturen werden durch überzeugende Vergleiche aus ihrer bisherigen Isoliertheit befreit – dies gilt für den um 1500 zu datierenden Kruzifix in der Leipaer Kreuzkirche, vor allem aber für die etwas ältere und bisher unpublizierte Darstellung des Gekreuzigten in der Leipaer Frauenkirche, ein im regionalen Umfeld bemerkenswertes Werk der Zeit um 1470, für das Ottová plausibel stilistische Verbindungen nach Franken und Kleinpolen aufzeigt. Eine Überraschung ist der Fund eines spätgotischen Kruzifixes mit ehemals beweglichen Gliedern in der Zdislava115 11.12.2012 23:29:19 RECENZE Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých Recenze Drobné zmínky o Bredovské zahradě nacházíme v Uměleckých 116 Fontes_sazba_02_0212_fin.indd 116 und Laurentiuskirche in Jablonné v Podještědí/Deutsch Gabel; die Skulptur ist das regional bisher einzige bekannte Beispiel eines solchen für liturgische Spiele benutzten Werkes. Anhand einzelner Darstellungen wird die enge ikonografische und typologische Beziehung zwischen Skulptur und Druckgrafik um 1500 aufgezeigt. Zudem verweist die Autorin bei Skulpturen wie einer Skulptur des hl. Johannes Evangelist in Rumburk/Rumburg sowie der spätgotischen Madonna in der Gabeler Zdislava- und Laurentiuskirche auf den Zusammenhang mit Werken in der Oberlausitz und in Schlesien, wobei sie allerdings im Fall der besagten Madonna deren nächste Verwandte, die Madonna aus der Johanniskirche Zittau, die heute in einem Altarschrein von 1619 in der Zittauer Frauenkirche steht, nicht erwähnt. Meines Erachtens die formale und stilistische Nähe der beiden Darstellungen so groß, dass man von einem Werkstattzusammenhang ausgehen darf, wobei die Frage nach dem Standort dieses Ateliers allerdings offen bleibt. Zum Schluss wagt Ľubomír Turčan in einem umfangreichen Beitrag den anregenden Versuch, die gotische Bildhauerkunst im Leipaer Gebiet zusammenfassend zu würdigen und zu charakterisieren. Er bettet die überkommenen Werke in den bekannten Kanon der böhmischen Gotik ein und verweist auf den fragmentarischen Charakter des Bestandes. Er verzichtet jedoch weitgehend auf eine erweiterte, mehr überregional und international ausgerichtete Betrachtung. Dies erscheint als gewisses Manko, zumal gerade das Leipaer Gebiet in besonderem Maße vom wirtschaftlichen und kulturellen Austausch über die historischen Straßen geprägt und insbesondere mit der nächsten größeren böhmischen Königstadt, dem heute deutschen Zittau eng verbunden war. An dieser Stelle kann nur darauf verwiesen werden, dass der zwar zahlenmäßig ebenfalls kleine und gleichfalls bisher wenig untersuchte Bestand an gotischer Kunst und Architektur im Zittauer Land und im Friedländer Zipfel einige herausragende Werke enthält, die unbedingt in die weitere Betrachtung und Bearbeitung der Denkmäler im Leipaer Gebiet und im weiteren Umfeld einbezogen werden sollten. Dies gilt für die Architektur – Frauen- und Kreuzkirche Zittau, Klosterkirche Oybin u. a. – ebenso wie für Malerei und Buchmalerei – Zittauer Missalien, großes Zittauer Fastentuch, einzelne Tafelbilder in Zittau und Großschönau – ebenso wie für die Plastik – in Frýdlant/Friedland („Špitálek“), ehemals Grabštejn/Grafenstein (Burg, verscholene Skulptur der hl. Barbara), Hejnice/Haindorf (Wallfahrtskirche), Ostritz (Pfarrkirche), St. Marienthal (Zisterziense- rinnenabtei), Zittau (Kreuzkirche, Städtische Museen) u. a. So sei hier beispielsweise die Nähe des Kruzifixes in der Leipaer Frauenkirche zu demjenigen in der Zittauer Kreuzkirche erwähnt oder der Umstand, dass die Darstellung der Anna Selbdritt aus Lada bei Jablonné v P./Deutsch Gabel in der Zisterzienserinnenabtei St. Marienthal eine nahezu gleiche Schwester besitzt. Scheinen auch die überkommenen Denkmäler der Gotik im Leipaer Gebiet vereinzelt und fehlen Schlüsselwerke als regionale Referenzobjekte, wie es Ľubomír Turčan in seinem Epilog bedauert, so bietet der vorliegende Sammelband jedoch mit seinen Beiträgen, den vollständigen Objekt- und Quellennachweisen und Abbildungen – insbesondere den meist sehr guten Farbaufnahmen aller ausführlich behandelten (und im Original oder durch Reproduktionen in der Ausstellung präsentierten) Werke – eine grundlegende und äußerst verdienstvolle Basis für jede weitere Betrachtung. Das Leipaer Gebiet ist damit auf der kunsthistorischen Landkarte keine „Terra incognita“ mehr und wird hoffentlich zukünftig verstärkt in übergreifende Untersuchungen einbezogen – mit konkreten Fragestellungen zu Abhängigkeiten und Wechselwirkungen mit den Nachbargebieten, vermittelt durch grenzüberschreitend wirkende Orden, Adelsfamilien, Kaufleuten, Künstlern und Handwerkern, wobei Aspekte des Warenverkehrs und Ideentransfers (auch hinsichtlich von Importen von Kunstwerken) eine wichtige Rolle spielen dürften. Marius Winzeler FONTES NISSAE | PRAMENY NISY 11.12.2012 23:29:19
