Pozvání... - Mazury Travel

K
lidná hladina jezera jiskřící
v paprscích slunce, obklopená
zelenou hradbou lesů, která je
nejkrásnější z paluby pod napnutými plachtami – tak nějak si všichni představujeme Mazury. Když však
stromy shodí své listy a my si pozorněji
prohlédněme břehy, tu a tam můžeme
zahlédnout šedý beton se zejícími
dírami střílen. Kde se v této idylické krajině vzaly tak zlověstně vyhlížející
bunkry? Na tuto otázku zcela jistě najdeme odpověď, vydáme-li se Trasou
po mazurských pevnostech.
Zdaleka ne každý ví, že barevná mazurská krajina jezer, lesů a polí s četnými památkami, má zajímavou, ale také velmi složitou historii. Němými
svědky bouřlivých dějin jsou obranné objekty, které mezi lesy a jezery
hojně vyrůstaly od středověku až do druhé světové války. Nádherná krajina
pahorků a rovin rozrytá zatopenými ledovcovými roklemi a údolími řek,
posetá tisícovkami vodních ploch, s nekonečnými hladinami jezer Śniardwy a Mamry, bažinami a mokřady ukrytými ve stínu hlubokých lesů. To
jsou přirozené obranné vlastnosti Varmie a Mazur, které se vládci těchto
zemí naučili využívat a chránit tak svá území proti nájezdům nepřítele.
Oblast, která zahrnovala i Varmii a Mazury, byla téměř po celou svou historii
enklávou, obklopenou územím cizích států. Proto zde také němečtí rytíři
budovali dodnes obdivované, mohutné cihlové hrady. Ještě před nimi
zde rostly valy a dřevěné palisády
pohanských Prusů. V novějších
dobách zde vznikly valy a cihlové zdi pevnosti Boyen v Giżycku
a v minulém století se pak objevily stovky betonových bunkrů.
Mnohé z nich jsou dodnes obestřeny rouškou tajemství, zejména obrovské kryty, připomínající
omšelé balvany, které ve svých
útrobách ukrývaly tajné štáby
nejvyšších důstojníků Třetí říše.
Největší z nich je tajný velitelský
stan Adolfa Hitlera v Gierłożi.
Když už nám ruce trnou od
držení kormidla jachty nebo padají únavou z veslování na kajaku,
vystupme na břeh a vydejme se
mezi pevnosti a bunkry. Dávno již
zmizely miny a ostnatý drát. Jediné, co nám hrozí, jsou nezapomenutelná dobrodružství a objevitelská hrdost, když uprostřed lesních
houštin narazíme na dávno zapomenuté ruiny!
Pozvání...
– čili úvodní slovo
k publikaci
Před branami nacistických bunkrů,
foto GEP Chroszcz
1
I. kapitola
Historie – kdo a proč
budoval opevnění na
Mazurách?
Němečtí rytíři,
obr. archiv iStockphoto.com
Vladislav Jagellonský,
obr. Nadace Wikimedia
2
M
azurská země se svými
jezery a pralesy není pouze
světem nádherné krajiny
a divoké, nedotčené přírody. Již před staletími dokázali její obyvatelé využít přirozených obranných
vlastností zdejšího terénu a vybudovali zde spoustu tvrzí a opevnění.
V raném středověku obývali oblast dnešní Varmie a Mazur
Prusové, příbuzní Litevců a Lotyšů. Ti však byli roztříštěni do
mnoha kmenů, a proto nebyli schopni vzdorovat síle řádu
německých rytířů, který si zde založil vlastní mocný stát.
Polsko rozdělené na desítky feudálních státečků a teprve se
rodící Litevské velkoknížectví nepředstavovaly pro německé rytíře vážnější hrozbu. Spíše naopak. Rytířské oddíly
vytrvale plenily pohraniční oblasti obou svých sousedů.
Když se však roku 1386 Litva a Polsko spojily pod žezlem
Vladislava Jagellonského, miska vah se přiklonila na stranu
spojenců. Němečtí rytíři se sice ocitli v obklíčení nepřátelských států, avšak byli skvěle připraveni k obraně.
Roku 1466, po třináctileté válce s Polskem, ztratili němečtí rytíři Gdaňské Pomoří, které dostalo název Královské
Prusko, a také Varmii. Řádový stát, obklíčený ze všech stran,
se po rozpuštění řádu německých rytířů roku 1525 stal světským knížectvím – Pruským velkovévodstvím, v němž se
vlády ujal dosavadní velmistr Albrecht Hohenzollern.
Ve druhé polovině 16. století se Pruské velkovévodství dostalo pod nadvládu braniborských kurfiřtů, kteří
pocházeli také z rodu Hohenzollernů. Prusko bylo však
nadále obklopeno územím Polska a Litvy. Pruští vévodové byli leníky polského krále, ale neustále se snažili
tuto závislost ze sebe setřást. To se jim nakonec podařilo
roku 1657, během tzv. „švédské potopy”. Fridrich Vilém
I. se tehdy nejprve postavil na straně Švédů proti Polákům, ale poté, co mu polský král slíbil nezávislost, svého dosavadního spojence rychle opustil. Nyní se stalo
hlavním cílem spojení obou částí státu rozdělených Královským Pruskem, které patřilo Polsku. Plán se podařilo
uskutečnit o více než sto let později při prvním dělení
Polska roku 1772. Na konci téhož století, po anektování
Velkopolska a Mazovska v rámci druhého a třetího dělení Polska, ztratila obrana Pruského Velkovévodství na
důležitosti - země již nebyla obklopena nepřátelskými
mocnostmi. Tento stav však vydržel pouze do roku 1807, kdy vítězná vojska Napoleona Bonaparte vytlačila Prusy z Velkopolska i Mazovska a na
dobytém území založila Varšavské knížectví. Východní Prusko bylo znovu
od jihu a východu obklopeno nepřítelem. I když byl roku 1815 Napoleon
definitivně poražen a Varšavské knížectví zlikvidováno, strategická situace Východního Pruska se vůbec nezměnila. Většinu území Varšavského
knížectví získalo Rusko, které zde vytvořilo takzvané Polské království.
I když byl car spojencem pruského krále, pruští vojenští velitelé přesto
museli počítat s potenciální hrozbou, kterou pro Východní Prusko na jihu,
východě a severu představoval mocný soused. Proto byla také v 19. století
zahájena výstavba mnoha obranných objektů a opevnění. Práce na těchto
objektech pokračovaly i po sjednocení Německa roku 1871. Nový, silný stát
již nebyl spojencem Ruska a zakrátko začala nad Evropou viset hrozba velké
války – území Východního Pruska se mělo stát první obětí carské armády
v budoucím konfliktu s Německým císařstvím.
V předvečer první světové války bylo Východní Prusko jednou z nejzaosPruská přílba,
talejších provincií Německa. Bylo to daleké pohraničí s dlouhými přístupofoto archiv iStockphoto.com
vými komunikacemi, které se daly jen obtížně bránit před carskou armádou
číhající na jihu a východě. Avšak v regionu se nacházely majetky nejdůležitějších rodů pruské aristokracie, která měla své zástupce u císařského
dvora i v armádě. Proto nepřipadalo v úvahu upustit od obrany daleké,
z hlediska celého státu málo důležité provincie. Ve Východním Prusku proto
vznikla síť opevnění a polních obranných postavení. K nejdůležitějším
patřilo opevnění Mazurských jezer, které blokovalo průchod z východu na
západ přes oblast velkých jezer. Přírodní bariéru zde tvořily vodní plochy,
avšak mezi nimi existovaly úzké pásy pevniny s cestami. Jejich uzavřením
v celé oblasti mezi Węgorzewem a Piszem vznikla bariéra dlouhá přes
80 km. S využitím starší tvrze Boyen v Giżycku, která byla klíčem k celému
systému opevnění, byla vytvořena spousta polních pevností.
Na sever od linie Velkých mazurských jezer, mezi Węgorzewem
a bažinatým údolím Pregoły, zůstával odkrytý průchod do hloubi Východního Pruska až po jeho hlavní město Královec (dnes Kaliningrad), široký
asi 50 km. Jižní část této linie účinně bránil Pišský prales, speciálně chráněný proti vykácením, a také lesy táhnoucí se na západě až za Szczytno.
Podobnou roli hrál na východě Borecký prales, který ztěžoval přístup ke
Giżycku (něm. Lötzen) Zóna Velkých mazurských jezer byla hlavní, nejúčinnější obrannou linií chránící západní část Východního Pruska s nejdůležitějšími městy a komunikačními uzly. V dalších letech,
již v době první světové války, byla zahájena výstavba Generál Hermann von Boyen
nového systému opevnění, zvaného Lötzenské polní Slavná gyžická pevnost byla pojmenována po pruském
opevnění, která byla ukončena roku 1917. Polní opevnění generálu von Boyenovi, velkém příznivci a iniciátorovi stavse skládalo až z 255 bunkrů a tvořilo uzavřenou zónu, by objektu. Když roku 1846 získala pevnost své jméno, von
Boyen byl již pruským ministrem války. Také názvy jednotkterá byla schopna se bránit i v obklíčení.
livých bastionů jsou spojeny s osobou válečníka – bastiony
Po 1. světové válce se pozice regionu stala ještě horší Schwert, Recht a Licht byly nazvány po meči, právu a světnež před jejím vypuknutím. Východní Prusko se opět lu - čili symbolech na generálově erbu, zatímco Hermann,
stalo enklávou obklopenou územím Litvy a Polska. Ludwig a Leopold jsou jeho další křestní jména.
Německá vláda, zvláště pak za Hitlera, se znovu snažila
obsadit polský „koridor“, který rozděloval dvě německá území. V nacisticPišský prales, foto GEP Chroszcz
kých plánech však Prusko nehrálo pouze roli obranného, předsunutého
křídla. Z východního Pruska mohla vyrazit také ofenziva obkličující polskou
armádu, což se nakonec stalo v září 1939. Po roce 1935 byly objekty Lötzenského polního opevnění značně rekonstruovány a rozšířeny a vznikl tak
3
Mazurské „válečné loďstvo”
Pravidelné linky bílých turistických lodí již dávno umožňují návštěvníkům poznat Mazurská jezera přímo z vodní
hladiny. Jezdit začaly už před první světovou válkou, avšak
po vypuknutí velkého konfliktu bylo celé loďstvo zabaveno německou armádou. Malé, půvabné lodičky se měly
stát hrozivou vojenskou flotilou vyzbrojenou kulomety
a lehkými děly.
tzv. Opevněný prostor Lötzen. Spolu se staršími kryty
se v oblasti Velkých mazurských jezer nacházelo již asi
500 bunkrů! Bunkry byly doplněny liniemi záseků, protitankovými zátarasy a sítí vnitřních komunikací. Když se
dva roky po výbuchu války mezi SSSR a Německem začala
situace obracet v neprospěch Třetí říše, byla východopruská opevnění vybavena zbraněmi a nacisté je začali
dále rozšiřovat.
Velmi řídce osídlené Východní Prusko, ležící daleko od
území ohroženého spojeneckými nálety, se stalo místem,
„Propagandistický” bunkr
Betonové bunkry mohou mít nejen vojenský, ale také politický význam. V diplomacii se výstavba opevnění obecně
považuje za znamení mírových postojů – pevnosti přece
slouží k obraně vlasti, nikoli k plánování agrese. Právě takový propagandistický úkol dostal mohutný bunkr nedaleko
městečka Pisz, postavený po útoku na Polsko v září 1939.
Nemaskovaný, zdaleka viditelný bunkr ukazoval hostům ze
SSSR dokonce sám Hermann Göring, aby přesvědčil Stalina
o mírových záměrech Třetí říše. Dodnes se dochoval fragment německého nápisu, který bychom na tajných bojových
bunkrech hledali asi marně - „návštěva bunkru povolena”.
Bunkr nedaleko Pisze, foto GEP Chroszcz
„Vlčí doupě” v Gierłożi,
foto GEP Chroszcz
4
kde ještě před vypuknutím války se SSSR vzniklo mnoho
velitelských center. Z nich byl samozřejmě nejdůležitější
hlavní stan Adolfa Hitlera zvaný „Vlčí doupě” 1 nedaleko obce Gierłoż. Vůdce Třetí říše pevně věřil v sílu pevností, které nechal postavit za obrovské peníze. Zvláště
Opevněný prostor Lötzen, který vznikl rozšířením
dřívějšího Lötzenského polního opevnění, se jevil jako
mohutný a schopný dlouhodobé obrany. Ve skutečnosti
však už na vytvoření moderního opevnění nebyl čas ani
peníze a systém se tváří v tvář útokům Rudé armády
ukázal jako slabý a nedostatečný. Velitelé německých
ozbrojených sil operujících na východopruském území
si tuto skutečnost dobře uvědomovali, proto se také při
hrozbě obklíčení rozhodli oblast Velkých mazurských
jezer vydat Sovětům téměř bez boje.
Po skončení války přestalo Východní Prusko de facto
existovat. Jeho území bylo rozděleno mezi Polsko a SSSR
(dnes Rusko) a přestalo (alespoň v Polsku) hrát tak důležitou strategickou roli. Opuštěné bunkry a opevnění, většinou vyhozené do povětří v poslední fázi války, dlouhá
léta pustly. Část z nich převzala a dodnes vlastní armáda. Teprve o mnoho
let později začali tajemné budovy vyhledávat lovci dobrodružství a dnes
v jejich stopách kráčejí turisté.
P
řed tisíci lety, kdy Mazury a Varmii obývaly kmeny pohanských
Prusů, byla téměř celá oblast
pokryta pralesy, mokřady
a jezery. Lidé, kterých zde opravdu
nebylo mnoho, žili v malých osadách a
při nebezpečí útoku nepřátel se běželi
ukrýt do opevněných hradišť. Jejich
valy z hlíny a dřeva se někde dochovaly
dodnes. Vydáte-li se Trasou po mazurských pevnostech, můžete vidět dva z nich, postavené na
místech „od přírody” určených k obraně.
Prusové, kteří byli roztříštěni do mnoha kmenů, navíc
bez jakékoli státní organizace, museli nutně podlehnout
mocné vojenské mašinérii řádu německých rytířů. Spolu
s nimi a rozvojem válečné techniky zmizely v propadlišti
dějin i dávná hradiště. Řádoví rytíři nejprve také budovali hliněná opevnění s dřevěnými palisádami, avšak již ve
14. století je začali nahrazovat zděnými hrady. V řádovém
státu se základním stavebním materiálem stala cihla.
Všechny hrady německých rytířů mají docela podobnou
konstrukci. Tu tvoří nejprve vlastní hrad, zvaný horní,
obehnaný jedním nebo dvěma prstenci hradeb. Hlavní
budovu chránily rohové věžičky, další bašty stály podél
hradeb. Vedle horního hradu se rozkládalo předhradí,
zvané také dolní hrad. Zde stály hospodářské budovy, stáje, sklady, kovárny
a celé předhradí také obklopovaly obranné hradby s baštami. S obranným
systémem hradu byly často propojeny také systémy městského opevnění.
Někdy byly opevněny i sakrální objekty, např. nejdůležitějším prvkem
v obranném systému města ­­Kętrzyna byl opevněný kostel sv. Jiří.
II. kapitola
Obranné systémy - jak se
lidé bránili v minulosti?
Kostel sv. Jiří v Kętrzyně,
foto GEP Chroszcz
Návrat do středověku
Přímo vedle zdymadla Guzianka v městečku Ruciane-Nida, které dobře znají jachtaři, spatříme mezi
stromy mohutný objekt, který vypadá jako středověká bašta se střílnami a opravdovým cimbuřím. Že
by to byly zbytky dalšího hradu německých rytířů? Přijdeme-li blíže, vidíme, že budova je celá z betonu! Bunkr vznikl počátkem minulého století. Na tom by nebylo nic divného, ale proč se stavitelé vrátili
ke konstrukci hradu s baštami, která byla zavrhnuta již před staletími? Vysvětlením jsou obavy Němců
z rychlého útoku početného ruského jezdectva, které by mohlo bleskově obsadit důležité mosty a šíje
mezi mazurskými jezery. Zabránit mu v tom měl bunkr vyzbrojený spoustou lehkých kulometů, který
by se však proti těžším zbraním nebyl schopen bránit.
Bunkr u zdymadla Guzianka, foto GEP Chroszcz
Poté, co se na bitevních polích objevily palné zbraně, vznikly v 16. století nové typy pevností - nejprve baštové, poté bastionové, přizpůsobené
pro obranu před dělostřelectvem a k účinnému využití děl proti obléhajícím.
Ve varmijsko-mazurském regionu je však těchto pevností velmi málo. Zajímavé mohou být pouze zbytky hliněných valů malé bastionové
pevnosti 2 na Čertím ostrově (Czarci Ostrów) na jezeře Śniardwy.
5
Koncem 18. století byly bastionové
pevnosti
již zastaralé. Nový systém,
Papírové zdi?
zvaný „Montalembertova manýra”,
„Zdi mohou být klidně i z papíru. Musí z nich však střílet tolik děl, aby obléhající
nemohl postavit na předpolí ani jedno”.
kladl důraz na čelní obranu prostoru před pevností. Začaly vznikat tzv.
Tato slavná věta francouzského generála a vojenského teoretika Marca René de
Montalemberta (1714‑1800) dokonale shrnula veškeré jeho novátorské koncepce
polygonální pevnosti. Přestože bastiopevnění. Jeho projekty poslaly do historie bastionové pevnosti a daly světu nové,
onový systém byl již pomalu historií,
polygonální objekty, které se pak s různými obměnami stavěly dalších sto let.
giżycká pevnost Boyen, postavená po
roce 1841, měla přesně stejné rysy. To
vyplývalo hlavně ze specifického tvaru terénu, na němž
A
byla postavena, protože jinak byly při její výstavbě použity
nejnovější militární novinky.
Další převrat ve způsobu budování pevností způsobil kolem roku 1870 vynález houfnic vybavených hlavněmi se závitem, které umožňovaly ostřelovat objekt ze
vzdálenosti několika kilometrů a při tom přesně mířit.
Tradiční pevnosti byly těmito novinkami velmi ohroženy.
Jako řešení se ukázal nový typ pevnosti, v níž byly reduty
nahrazeny hlavním bunkrem ukrytým v hloubi pevnosti
a kasárnami. Na valech byly instalovány silné dělostřelecké baterie, oddělené tzv. příčkami, v nichž se mohly
nacházet kryty pro obsluhu děl. Později byl typ zvaný
standardní dělostřelecká tvrz mírně upraven – bylo v něm
B
vyhrazeno místo pro stanoviště pěchoty bránící pevnost
před přímým útokem.
Další revoluce přišla koncem 19. století. Zdokonalené moždíře a dělostřelecké náboje s novými výbušnými materiály snadno bořily dosavadní cihlové zdi pevností. Proto se začal používat především železobeton.
Také byla značně rozšířena tzv. předprseň a zlikvidován
příkop. Obranu z boku zajišťovaly traditory, čili stanoviště pro boční palbu, kryté proti ostřelování z přední
části pevnosti. Hlavní dělostřelectvo bylo často ukryto
v otočných pancéřových věžích. Na Mazurách byla takto
částečně modernizována pevnost Boyen. Další novinkou
byly na přelomu 19. a 20. století tzv. rozptýlené pevnosti.
C
Šlo o to rozmístit jednotlivé části pevnosti do prostoru
tak, aby dělostřelecké ostřelování nemohlo zničit několik důležitých prvků zároveň. Zvlášť byly stavěny bunkry
a kasárna, sklady, stanoviště pro děla blízkého a dalekého
dostřelu. Celý rozlehlý areál rozptýlené pevnosti byl obehnán valem a záseky z ostnatého drátu. Tento systém byl
v letech 1913‑1914 vybudován také kolem pevnosti Boyen
na šíji mezi jezery Niegocin a Mamry.
Východní Prusko žilo více než sto let v míru, než na jeho území v srpnu
1914 dorazila sotva zahájená první světová válka. Koncem měsíce byly
ruské armády rozdrceny Němci u Tannenbergu. Pro německou propagandu mělo toto vítězství obrovský význam. Bitva byla prezentována
jako odveta Slovanům za grunwaldskou
prohru, protože podle německé histori- Holubí radiostanice
ografie se bitva u Grunwaldu odehrála V době všudypřítomné komunikace, mobilních telefonů a internetu úplně zapomíprávě u Tannenbergu (dnes Stębark náme, že ještě před sto lety se lidem o podobných vymoženostech mohlo jen zdát.
u ­­Grunwaldu). Klíčem k německému Proto v pevnosti Boyen v Giżycku sídlil speciální oddíl… poštovních holubů, který
tvořilo téměř tisíc ptáků! Ti měli v případě obležení zajistit pevnosti spojení se světem.
úspěchu bylo hlavně opevnění VelHolubi se dokonale osvědčili na počátku první světové války roku 1914, kdy pevnost
kých mazurských jezer. Ruská armáda nakrátko oblehli Rusové.
jej musela obejít ze dvou stran, takže
Němci mohli bojovat s nepřítelem na
kratších vnitřních frontách a ruské armády ničit postupně.
Zkušenosti z první světové války měly zásadní vliv na způsob budování pevností. Od té doby byly projektovány celé opevněné zóny, které
se skládaly z malých prvků s různou funkcí. Jako reakce na stále silnější
střely a rozvoj letectví byla většina objektů umístěna co nejhlouběji pod
zemí. Na povrchu byly ponechány pouze bojové a pozorovací bunkry,
komunikaci mezi všemi prvky opevnění zajišťovaly podzemní chodby nebo
okopy. Někdejší valy a zdi zadržující obléhající vojsko, byly nahrazeny linií
protipěchotních překážek, minovými poli, příkopy a jinými protitankovými zátarasy. Na těchto principech byla budována německá opevnění ve
Východním Prusku jak v meziválečném období, tak i v letech druhé světové
války. Hlavním elementem byly bojové bunkry, v nichž byly instalovány
těžké automatické karabiny nebo děla. Německá koncepce kladla důraz
na obranu zepředu a zanedbávala obranu z boku, což mohlo způsobit
obklíčení. Bunkry nezajišťovaly dostatečnou ochranu střelcům, kteří obsluhovali zbraně. To byl hlavní důvod, proč zdánlivě mohutné linie německého
opevnění v letech 1944 a 1945 proti ofenzívě Rudé armády neuspěly. Údajně
nejsilnější obranný úsek ve Východním Prusku, Opevněný prostor Lötzen,
byl přenechán Sovětům vlastně bez boje…
Pevnost Boyen, foto GEP Chroszcz
Systémy budování pevností na přelomu 19. a 20. století, obr. RS
A. Dělostřelecká pevnost. B.Systém pruských rozptýlených pevností.
C.Pevnostní systém francouzské školy.
6
7
III. kapitola
Trasa po mazurských
pevnostech – jak ji
absolvovat?
i
Informační tabule na trase
8
H
rady a tvrze, bunkry, kryty
a pevnosti a mnoho jiných
atrakcí – to vše uvidíte na
turistické trase, která měří
přes 438 km. Okruh je určen především pro motorizované turisty, avšak
celou trasu nebo její část můžete zdolat i na kole.
Hlavní značený okruh měří 286 km
a vede z Reszelu přes Kętrzyn,
­­Węgorzewo, Giżycko, Orzysz, Pisz, Ruciane-Nidu, Mikołajki, Ryn zpět do
Kętrzyna a Reszlu. Doplňkové trasy vedou z obce Pozezdrze přes Kruklanki
a Gołdap až do Stańczyků a Żytkiejmů (87 km) na východní hranici vojvodství a do obce Jeże jižně od Pisze (65 km).
Trasa je značena hnědými cedulemi s charakteristickým logem bunkru.
Výrazné šipky vedou k hlavním atrakcím na trase. Kromě toho je na vybraných místech okruhu instalováno 27 velkých informačních tabulí. Na nich
najdeme schematickou mapku celé trasy, popis atrakcí ve vybrané lokalitě
a zajímavých objektů v okolí a také fotografie několika popsaných míst.
Fotografie jsou číslovány a zaznačeny na mapě.
Nejdůležitější zajímavosti jsou snadno přístupné a přizpůsobené k exkurzím, není také žádný problém je najít. Avšak mnoho pevností z minulého
století, které tvoří dlouhé opevněné linie, je ukryto v polích, lesích a hájích.
Tyto objekty stojí převážně na soukromých pozemcích a najít je uprostřed
lesních houštin je velmi obtížné, zejména v létě, kdy ve výhledu brání
listy stromů. V průvodci jsou proto popsány jen objekty a místa, které
lze v terénu poměrně
snadno najít – mj. díky
již zmíněným ukazatelům. Některé z nich se
nachází dosti daleko od
silnic, proto je potřeba
se připravit na delší
pochody.
Plánujete-li se vydat
na putování po bunkrech
a opevněních, je potřeba
pamatovat na několik
bezpečnostních zásad.
Bunkry a kryty, které byly
vyhozeny do povětří,
mají dnes podobu betonové sutě s vyčnívajícími železnými pruty.
Dovnitř takových ruin
raději nechoďte – některé těžké kusy betonu
mohou být nestabilní,
vnitřek částečně zavalený a o vyčnívající kusy zrezivělé oceli se můžete snadno
poranit. I když od války uplynulo mnoho let a oblasti opevnění důkladně
zkontrolovali hledači min, pod betonovou sutí se mohou stále nacházet
nevybuchlé nálože. Opatrnost je potřeba zachovat i v objektech, které se
dochovaly v lepším stavu. V temných chodbách lze narazit na nečekané jímky
a prohlubně, které mohou být zality vodou. V mnoha objektech bohužel
také narazíte na hromady odpadků, zvlášť nebezpečné je rozbité sklo. Na
podobné objevitelské výpravy si proto s sebou berte vždy boty s pevnou
podrážkou, oblečení, které můžete namočit, zašpinit nebo dokonce potrhat,
a samozřejmě baterku.
trasa po mazurských
pevnostech – vyrážíme!
Reszel – Kętrzyn – Gierłoż – Mamerki – Węgorzewo – Pozezdrze –
Kruklanki – Gołdap – Stańczyki – Wydminy – Giżycko – Orzysz – Pisz
– Jeże – Ruciane-Nida – Mikołajki – Ryn – Kętrzyn
Putování po pevnostech můžeme zahájit procházkou po
kouzelném Reszelu, varmijském městečku vzdáleném asi
65 km na severozápad od Olsztyna, centra Varmijskomazurského vojvodství, a asi 50 km západně od Giżycka
a oblasti Velkých mazurských jezer.
Reszel
Červené střechy a věže kostelů a hradu varmijských
biskupů zdaleka září uprostřed zelené krajiny. Reszel,
malé městečko, kde zahajujeme putování po mazurských pevnostech, okouzlí turisty svou poklidnou
a ničím nerušenou atmosférou. Díky tomu bylo zapsáno na seznam
Cittaslow. Najdeme zde také zajímavé památky militární architektury.
Malebná budova hradu varmijských biskupů 3 stojí přímo
nad řekou Sajnou hučící v hluboké rokli. Když přijdeme směrem od
hradní brány, překvapí nás svým netypickým tvarem. Místo symetrické
budovy s rohovými věžičkami nad strmými střechami, tak typickými
pro rezidence německých rytířů, máme před sebou z jedné strany
masivní válcovou baštu se čtvercovým základem, která je spojena
s brannou věží fragmentem obranné zdi s podsebitím, z druhé strany
pak lehký stupňovitý štít se štíhlou a vysokou věžičkou.
Budovy obklopující hradní nádvoří jsou příkladem klasické gotiky.
V hradních komnatách dnes sídlí luxusní hotel (Kreativ Hotel, Reszel,
ul. Podzamcze 3, tel.: +48 89 7550109, e-mail: [email protected],
www.zamek-reszel.com). Ve velkých sálech jižního křídla se nachází
Galerie umění „Hrad“, pobočka Muzea Varmie a Mazur z Olsztyna
(Galerie Hrad v Reszlu, Reszel, ul. Podzamcze 3, tel.: +48 89 7550759,
www.reszel.muzeum.olsztyn.pl). Navštívit lze také hlavní hradní věž.
Na konci prohlídky stojí za to obejít hrad kolem dokola, pohlédnout
Západ slunce nad hradem,
foto D. Zaród
Panoráma města, foto GEP Chroszcz
9
Historie hradu v reszelu
Východní okraj Varmie obývali kdysi Prusové z bojovného kmene Bartů. Ti nehodlali dát německým rytířům svou kůži tak lacino, a proto
proti válečníkům s černým křížem na bílém plášti neustále rozdmýchávali nějaké vzpoury. Dřevěná strážní tvrz z roku 1241 se stala cílem
neustálých útoků vzbouřenců. I když se budova roku 1254 stala majetkem varmijských biskupů, vzhledem k neustálému nebezpečí zde
až do roku 1300 sídlily oddíly německých rytířů. Teprve roku 1350 se podařilo zahájit stavbu cihlového hradu. Tvrz později ztratila svůj
vojenský význam a stala se z ní lovecká rezidence biskupů. Po roce 1772, když Varmii obsadilo Pruské království, bylo v objektu zřízeno
vězení. Počátkem 19. století velké požáry zničily celý Reszel i s hradem. Část budov pak byla přestavěna na protestantský sbor – v té době
byla také přistavěna věžička nad stupňovitým štítem jižního křídla, která sem architektonicky příliš nezapadala. Někdejší krásu vrátila
tvrzi teprve kompletní rekonstrukce v 70. letech minulého století.
Święta Lipka
Silnici z Reszelu na Kętrzyn v jednom úseku
lemují pravidelně rozestavené barokní kapličky s růženci. Ty měly vést poutníky z Reszelu
na 6 km vzdálené mariánské poutní místo
v městečku Święta Lipka. Všechny příchozí zde uvítá nádherný pohled na mohutný
barokní chrám ze 17. století stojící uprostřed
lesů, obklopený prstencem ochozů s rohovými
kapičkami. Přepychový interiér se proslavil
zejména svými varhanami z roku 1721, které
po renovaci z roku 1905 mají 40 rejstříků a přes
čtyři tisíce píšťal.
Křížová cesta, Święta Lipka, foto D. Zaród
P outní chrám ve Święté Lipce,
foto D. Zaród
Galerie moderního umění,
foto GEP Chroszcz
10
dolů na rokli řeky Sajny a prohlédnout si vnější obvodové hradby.
Z Reszelu se vydáme na jihovýchod
po silnici vedoucí mj. přes malou obec
Święta Lipka, známou svým barokním mariánským poutním chrámem 4 (viz rámeček), kde se cesta stáčí
na severovýchod. Po 20 km jízdy pak
dorazíme do Kętrzyna.
Kętrzyn
Kętrzynské staré město bylo
založeno mezi zelenou stužkou řeky Guber a hladinou malého Kętrzynského jezera, které je dnes obklopeno zástavbou. Většina turistů město
míjí a směřuje k Hitlerově hlavnímu stanu – Vlčímu doupěti v obci
Gierłoż nebo poutnímu chrámu ve Święté Lipce, avšak i Kętrzyně nabízí
několik původních památek.
Osada Rastenburg, založená řádem německých rytířů roku 1357,
vznikla vedle dřevěné strážní tvrze, kterou později nahradil zděný
hrad 5 . Čtyřboká cihlová budova, ve které se nyní nachází Muzeum
Wojciecha Kętrzyńského (pl. Zamkowy 1, tel.: +48 89 7523282, e- mail:
[email protected], www.muzeum.ketrzyn.pl), je výsledkem
rekonstrukce z poválečných let. Hrad, stejně jako celé město, spálila
roku 1945 Rudá armáda.
Na západní straně historického
centra Kętrzyna se zvedají vysoké
červené střechy a věže okázalého
kostela sv. Jiří 6 . Trojlodní cihlový chrám byl postaven v gotickém
stylu ve druhé polovině 14. století.
Rekonstrukce v následujícím století
mu dala charakter obranné budovy.
Ke chrámovému korpusu byly přistavěny dvě bašty. Kostel byl zahrnut do systému městských hradeb
jako jejich jihozápadní křídlo a stal
se stejně mohutnou pevností jako
hrad. Uvnitř kostela návštěvníka udiví
značné vychýlení osy presbytáře vůči
ose lodí přikrytých vzácnou křišťálovou klenbou. Netradiční interiér je
výsledkem rekonstrukce chrámu po
požáru roku 1500.
Vydáme-li se z Kętrzyna na východ
po silnici vedoucí na Giżycko, po 2 km můžeme odbočit na vedlejší silnici
vedoucí do Gierłoże. Za úžinou mezi jezery Mój a Siercze vjíždíme do lesa,
kde se skrývá další cíl našeho putování – Hitlerův hlavní stan „Vlčí doupě”.
Křišťálová klenba v kostele sv. Jiří
v Kętrzyně, foto GEP Chroszcz
Hrad v Kętrzyně, foto GEP Chroszcz
Gierłoż
V temném a podmáčeném lese, v poněkud tajuplné atmosféře se tu
a tam mezi stromy mihnou divné šedé balvany. Jejich monstrózní rozměry a hranaté tvary napovídají, že by mohlo jít o dílo lidských rukou.
A skutečně, velké bunkry rozeseté po lese jsou zbytky tajného stanu
Adolfa Hitlera, zvaného „Vlčí doupě”.
Místo pro stavbu objektu bylo vybráno velmi pečlivě. Východní
Prusko bylo příliš daleko od západoevropské válečné vřavy, aby zde
mohly doletět tehdejší bombardéry. Z východu bylo okolí Kętrzyna
zase chráněno rozsáhlým systémem opevnění Opevněného prostoru
Lötzen. Díky odlehlosti od velkých městských aglomerací bylo možné
existenci vůdcova stanu úspěšně tajit. Gierłoż se také nacházela blízko
hranice se SSSR, vytyčené po rozdělení Polska v září 1939, proto se
také po plánovaném napadení Sovětského svazu měla stát důležitým
velitelským centrem. Stavba bunkrů byla zahájena roku 1940 a během
války byl vůdcův stan postupně rozšiřován. Vyrostly zde další bunkry
a ty stávající byly zpevňovány – u hlavních objektů stavitelé neustále
rozšiřovali stropy a stěny.
Vlčí doupě, čili Wolfsschanze, bylo rozděleno na tři bezpečnostní
zóny obklopené prstencem záseků a minových polí. Ve vnější, 3. zóně se
nacházely bunkry a opevnění bránící přístupu k vůdcově stanu. 2. zóna,
která se nacházela jižně od silnice a železnice protínající les, byla určena
Tajný Hitlerův bunkr, foto GEP Chroszcz
11
Atentát
Mamerki
20. července 1944 vůdcovým hlavním stanem zvaným Vlčí doupě otřásl
výbuch. Zděný domek se železobetonovým stropem (uvnitř obložený dřevem), který se nacházel blízko krytu pro hosty v 1. zóně, byl zcela zničen.
Všude panoval chaos a všichni s napětím očekávali, co bude dál – v baráku
totiž zrovna probíhala porada pod vedením vůdce Třetí říše. Strůjce výbuchu, plukovník hrabě Claus von Stauffenberg, stačil utéct v přesvědčení, že
Hitler je mrtev.
Na břehu velkého jezera Mamry, uprostřed bažinatých lesů, se nachází další
obrovský německý velitelský stan. Při pohledu na omšelé zdi bunkrů se tají
dech, i když najít objekty uprostřed lesní zeleně není zrovna jednoduché.
Velitelský stan s krycím názvem „Anna” 8 byl hlavní stan
Vrchního velení pozemní armády. V rozlehlém areálu se nacházelo asi
220 různých objektů, z toho 30 těžkých železobetonových bunkrů – byl
to největší velitelský stan na území Varmie a ­­Mazur.
V letech 1941‑1944 zde bydlelo 1500 vojáků a důstojníků,
z toho téměř 50 generálů. Bylo to celé městečko se sítí
pojmenovaných ulic, železničním nádražím, nedalekým
letištěm, elektrárnami, obytnými kryty a mnoha jinými objekty. Celý areál byl rozdělen na tři zóny - Quelle
(z něm. pramen), v níž sídlila ubytovací jednotka pozemních vojsk, Fritz – nejdůležitější v celém objektu, kde se
nacházel štáb pozemní armády a nejmenší zónu zvanou
Brigitten Stadt (Brigitino město), kterou obývaly pomocné oddíly – zejména ženské.
V Mamerkách lze navštívit mnoho bunkrů, které
jsou podobné těm ve Vlčím doupěti v Gierłożi. Na jeden
z bunkrů lze vylézt po nedávno vybudovaných dřevěných můstcích. Na jeho stropě silném 7 metrů pak stojí
rozhledna. Areál velitelského stanu je nyní přizpůsoben
pro exkurze a zpřístupněn turistům (Mamerki, Karolewo
22/33, tel.: +48 89 7524283, e-mail: [email protected],
www.mamerki.com). Mezi jednotlivými objekty vedou turistické trasy různé délky a celý areál je otevřen pro návštěvníky od 1. května do konce října.
Výbuch bomby nastražené plukovníkem byl součástí spiknutí vysokých
důstojníků wehrmachtu, kteří chtěli uchvátit moc a sjednat mír se západními spojenci. K jejich smůle v Hitlerově bunkru, kde se obvykle konaly
porady, zrovna probíhala další rekonstrukce a akce musela být přenesena
do venkovního domku, kde tlaková vlna způsobená výbuchem nebyla dosti
účinná. Taška s náloží, kterou přinesl von Stauffenberg, byla navíc po jeho
odchodu přemístěna pod masivní dubový stůl, který Hitlera ochránil před nejhoršími následky exploze. Führer byl jen lehce zraněn
a ihned vydal rozkazy k zatýkání spiklenců včetně samotného strůjce atentátu.
Pamětní deska připomínající atentátníky, foto GEP Chroszcz
pro štáby různých vojsk a pro velký, dvojitý protiletecký kryt. Nejdůležitější, 1. zóna se nacházela severně
od silnice a železniční trati. Zde stál dnes zruinovaný
Hitlerův bunkr se stropem silným neuvěřitelných 8 m.
Ve všech zónách, na ploše 800 ha, se nacházelo celkem 200 různých objektů. V okolí byla navíc dvě letiště
a celý vůdcův stan měl vlastní elektrárnu, vodovody,
dálnopisnou ústřednu, železniční nádraží a teplárnu. Hlavní objekty, zejména bunkry, byly maskovány
porostem a maskovacími sítěmi.
Nejdůležitější části vůdcova stanu – 1. a 2. zóna
jsou dnes otevřeny pro návštěvníky v rámci turistické
trasy (Vlčí doupě, Gierłoż, tel.: +48 89 7524429, e-mail:
[email protected], www.wolfsschanze.pl).
Většina bunkrů je zničena nebo vážně poškozena.
Objekty však neobrátily v trosky boje s Rudou armádou. Když v lednu 1945 zahájili Němci ústup, vyhodili
všechny objekty do povětří a ani se
velitelský stan v Radziejích
nepokoušeli je bránit. Zbytky a ruiny
V lesích severně od obce Radzieje, vedle nefunkční železniční tratě z Kętrzyna do Węgor- bunkrů vnější, 3. zóny Vlčího doupěte
zewa, se nacházejí zbytky nejmenšího z mazurských štábů velitelů Třetí říše. Zde se za
jsou rozesety po podmáčeném lese
hradbou záseků a překážek nacházel velitelský stan s krycím jménem
„Vendula”, postavený pro šéfa Říšského kancléřství Hanse Lammerse. K objektu kolem turistické stezky. Přístup k nim
lze dojet po dobře zachovalé cestě z betonových panelů, která byla postavena spolu je možný, avšak mnoho objektů se
s celým areálem v letech 1940‑1942. V lese jsou ukryty dva velké protiletecké bunkry skrývá v obtížně přístupném terénu
– jeden byl vyhozen do povětří, ale druhý se dochoval v dobrém stavu.
uprostřed lesních houštin a kopřiv.
Bunkr v Radziejích, foto GEP Chroszcz
12
Po opuštění Hitlerova stanu jedeme dále po stejné silnici a za chvilku v obci
Parcz odbočíme doleva směrem na sever. Za obcí Mażany pak odbočíme
doprava směrem na Radzieje (viz rámeček). Když pojedeme pořád rovně,
mineme křižovatku se silnicí do Sztynortu a dostaneme se do lesů a velitelského stanu v Mamerkách.
Muzeum opevnění v Mamerkách,
foto GEP Chroszcz
Z Mamerek je to k dalšímu zajímavému místu na trase už jen 10 kilometrů.
Krátce po výjezdu z lesa, severně od velitelského stanu, narazíme na křižovatku s hlavní silnicí. Vlevo se jede do Barcian – touto cestou bychom se
dostali ke zdymadlu Leśniewo Górne (viz rámeček). Vydáme-li se vpravo,
po chvíli dorazíme do Węgorzewa.
Monumentální zdymadlo
Lesy, v nichž se nachází někdejší velitelské stanoviště Mamerki, hraničí na severu
s Mazurským kanálem. Dílo, budované od roku 1911, mělo propojit jezero Mamry a celý komplex Velkých mazurských jezer přes řeku Łynu s řekou Pregolou
a Baltským mořem. Přestože bylo postaveno několik zdymadel, kanál nebyl nikdy
dokončen. Zvlášť mohutným dojmem působí obrovské zdymadlo Leśniewo
Górne 9 u vesnice Leśniewo, 4 km severozápadně od bunkrů v Mamerkách.
Objekt měl spolu s nedalekým zdymadlem Leśniewo Dolne umožnit lodím překonat výškový rozdíl mezi hladinami jezer Mamry a Rydzówka, čili až 32 m. Každé
ze zdymadel je vysoké přes 17 m. Za návštěvu stojí zejména výše položený objekt
Leśniewo Górne s viditelným místem pro německou orlici.
Lanový park u zdymadla v obci Leśniewo Górne, foto GEP Chroszcz
13
Węgorzewo
Hrad německých rytířů ve Węgorzewu,
foto GEP Chroszcz
Mazurský přístav ve Węgorzewu je nazýván také Brána Mazur – právě
zde začíná vodní cesta Velkých mazurských jezer. Malé město nedaleko
severního okraje jezera se nachází na ostrově! Na jihu, východě a severu
obklopuje historické centrum řeka Węgorapa, na západě pak Mlýnský
kanál spojuje obě ramena řeky a odděluje tak Węgorzewo od suché země.
Přímo vedle mostu přes Węgorapu, u silnice vedoucí do Giżycka, stojí
starodávný hrad německých rytířů 10 . V ulici Bema (výpadovka směrem na Giżycko) zase najdeme spoustu
budov někdejších německých kasáren.
Z objektů stojí za zmínku zejména pravoúhlé věže z betonu – protiletecké
kryty, které zde byly postaveny těsně
před druhou světovou válkou nebo
během ní. Kasárna měla poskytnout
úkryt části oddílů Vrchního velení pozemních armád, umístěných zde po
roce 1941, jejichž hlavní velitelský stan se nacházel v Mamerkách. Většina
objektů bývalých německých kasáren dnes patří polské armádě.
Vyrazíme-li z Węgorzewa po hlavní silnici směrem na Giżycko, po cestě budeme míjet malou osadu Ogonki. Ta leží na úzké šíji mezi jezery
Święcajty a Stręgiel, propojenými říčkou Sapinou. Říčku přejíždíme těsně
vedle bývalého železničního mostu, po kterém dnes vede cyklostezka.
Mosty a úžina vedle Ogonků měly velký strategický význam jako jeden
z průchodů mezi jezery, které bylo potřeba opevnit, aby se z oblasti Velkých mazurských jezer stala uzavřená obranná zóna. Proto zde během
první světové války vznikly dva objekty Lötzenského polního opevnění,
rozšířené ve 30. letech minulého století v rámci výstavby Opevněného
prostoru Lötzen.
Pozezdrze
Největší bunkr Himmlerova
velitelského stanu,
foto GEP Chroszcz
14
Mezi obcemi Ogonki a Pozezdrze se táhnou hluboké lesy, které skrývají
nejedno tajemství, stejně jako mnohá jiná místa na Mazurách. Tentokrát to
však není pouze systém opevnění, ale další velitelský stan z druhé světové
války. U obce Pozezdrze se usadil vůdce SS a gestapa Heinrich Himmler.
Jeho velitelský stan s krycím jménem Hochwald 11 (Vysoký les)
se skládal pouze z 9 objektů, 6 z nich byly železobetonové bunkry. Himmlerův kryt byl zpočátku identický jako ostatní bunkry, postavené roku 1941.
Avšak o tři roky později byl, stejně jako objekty v Gierłożi a Mamerkách,
zesílen tzv. ochranným pláštěm o tloušťce až 7 metrů. Tento největší bunkr
(21 m na délku, 19 m na šířku a 9 m na výšku) se také dochoval v nejlepším
stavu. Areál velitelského stanu se nachází nedaleko obce Pozezdrze na
kraji lesa a k Himmlerovu krytu se nejlépe dostanete po modře značené
turistické stezce.
Z obce Pozezdrze se můžeme vydat přímo do Giżycka nebo pokračovat
v putování podél objektů Lötzenského polního opevnění. V okolí Pozezdrze
se nachází mnoho jiných opevnění souvisejících s pozdějším Opevněným
prostorem Lötzen. Tato opevnění zabezpečovala severovýchodní obrannou
linii, která se táhnula podél řeky Sapiny mezi mnoha menšími jezery, oblastí
mezi jezerem Stręgiel na severu a Gołdapiwo na jihu. Opevněné objekty
z první světové války se nacházely například západně od vesnice Stręgielek
(všechny byly vyhozeny do povětří) a západně od obce Przerwanki. Zde,
nedaleko malé osady Wyłudy-Kolonia, můžete najít dobře dochované
bunkry pěchoty a pohotovostních oddílů, tzv. Infanterieraum a Bereitschaftsraum 12 . Ostatní objekty byly zničeny. Ve
30. letech vyrostla spousta bunkrů mezi vesnicemi Stręgielek a Przytuły,
které bránily přístup k řece Sapině mezi jezery Stręgiel a Wilkus, a skupina
bunkrů východně od obce Przerwanki, mezi jezery Wilkus a Gołdapiwo.
Všechny bunkry byly vyhozeny do povětří a najít je uprostřed lesů a polí
je velmi obtížné.
Z obce Przerwanki se po vedlejších cestách vydáme za jižní okraj jezera, do
vesnice Kruklanki.
Bunkr v obci Przerwarki,
foto GEP Chroszcz
Kruklanki
Nedaleko vsi Kruklanki můžeme poznat další objekty obou opevněných
linií, které podél řeky Sapiny uzavírají průchod mezi jezery Gołdapiwo
a Kruklin.
Úžina u Kruklanků, jako jeden z klíčových opěrných bodů, byla v letech
1915‑1917 zabezpečena 4 opěrnými body s téměř 50 bunkry. V rámci vytváření Opevněného prostoru Lötzen byly bunkry modernizovány. Roku
1944 byla přistavěna ještě spousta standardních německých krytů, zvaných vojáky wehrmachtu pohrdavě „Kochovy hrnce“ 13 . Ty společně
s dřívějšími objekty vytvořily hráz z více než 80 bunkrů. I když většinu
z nich vyhodili do vzduchu ustupující Němci nebo je zničili sovětští ženisté,
k ruinám stojí za to se vydat po Stezce opevněným prostorem Lötzen nebo
po naučné stezce „Odhalte s námi tajemství Kruklanků”. Nedaleko odtud,
v osadě Grądy Kruklaneckie, trčí nad hlubokým údolím řeky Sapiny do Zbytky železničního viaduktu,
foto GEP Chroszcz
prázdna impozantní pilíř železničního mostu, který byl vyhozen do povětří
roku 1945. Most byl druhým největším na Mazurách –
Kochovy hrnce
ihned po slavných mostech ve Stańczykách.
Z obce Kruklanki lze buď pokračovat v jízdě po trase
směrem na jih – na Wydminy a Miłki (viz str. 17), nebo
se vydat do míst na severovýchodním okraji vojvodství,
která však neleží na hlavní trase. Abychom se dostali
z Kruklanků do Gołdapi, musíme po vedlejších cestách z jihu a východu objet jezero Gołdapiwo a poté
se vydat na sever až do obce Banie Mazurskie. Zde se
napojíme na silnici z Węgorzewa do Gołdapi po které
se vydáme doprava.
Když roku 1944 Němci přikročili k rekonstrukci a rozšiřování
opevnění kolem Východního Pruska, začali masově budovat
jednoduché bunkry s nepříliš povedenou konstrukcí. Jednalo
se o italský projekt, používaný roku 1940 v okolí severoafrického Tobruku, který si později Němci upravili podle svých
potřeb. Vojáci tento bunkr připomínající hrnec neměli příliš
v lásce a pohrdavě jej nazývali Kochtöpfe (Kochův hrnec).
Proslýchalo se, že na masové výrobě těchto prefabrikovaných
bunkrů vydělal obrovské jmění generál hasičů Fiedler, prý
blízký přítel gauleitera a posledního prezidenta východního
Pruska Ericha Kocha.
15
Gołdap
Zbytky výzkumného střediska Luftwaffe,
foto GEP Chroszcz
Město, známé svým čistým vzduchem, leží na okraji malebné Szeské
pahorkatiny. Najdeme zde jediné lázně v celém Varmijsko-mazurském
vojvodství. Lázeňská čtvrť se nazývá Kumiecie a leží u jezera Gołdap
severovýchodně od centra, na kraji Rominského pralesa. Právě sem nás
zavádí Trasa po pevnostech, protože v Kumieci mělo svůj hlavní velitelský
stan německé válečné letectvo v době druhé světové
války - Luftwaffe. Velitelský stan nesl krycí jméno
„Robinson” 14 a jednalo se vlastně pouze o stanoviště speciálních vlaků – štábního a skladovacího, které
patřily maršálovi Hermannu Göringovi, který měl svůj
lovecký zámeček v Romintech (dnes Krasnolesje v ruské
Kaliningradské oblasti). Velitelský stan chránily těžké
železobetonové bunkry, které stojí dodnes v areálu
sanatoria „Wital”. V lese, východně od silnice vedoucí
k hraničnímu přechodu s Ruskem, se nacházejí zbytky
výzkumného střediska Luftwaffe 15 , založeného ve 30. letech
ještě před vypuknutím války. Zbyly po něm velké betonové protipožární
nádrže a zřícenina objektu, který byl identifikován jako zkušební stanice
tryskových motorů.
Směřujeme dále na východ. Malebná cesta se vine mezi pahorky a malými
jezery, po okraji Rominského pralesa. Z obce Błąkały se po vedlejší cestě
můžeme vydat do Stańczyků.
Stańczyki a okolí
Železniční viadukt, foto GEP Chroszcz
16
Stańczyki jsou známé díky svému impozantnímu železničnímu viaduktu 16 , který zde přemosťuje hluboké údolí říčky Błędzianky. Štíhlé
podpěry a oblouky tohoto dvojitého mostu připomínají římské akvadukty. Vznikly z betonu roku 1926 na železniční trati
spojující Gołdap a Żytkiejmy. Vlaky tudy projížděly do
roku 1944, dnes tu nenajdete ani koleje. Oba paralelní
viadukty jsou dlouhé 180 m a dosahují výšky až 36 m.
V okolí lze najít několik bunkrů, které byly součástí
opevnění Mazurského hraničního obranného postavení. To vznikla v letech 1940‑1941. Na rozdíl od většiny
německého opevnění z 30. let nemělo charakter linie,
ale skládalo se ze speciálně navržených opěrných bodů.
Jejich koncepce se podobala českému nebo polskému
opevnění, které způsobilo Němcům nemálo problémů
při útoku na Polsko v září 1939. Chcete-li spatřit dokonale zachovaný bojový kryt jednoho z takových opěrných bodů, vydejte se do osady Prawy Las, 3 km jihozápadně od Stańczyků. Nedaleko
venkovských stavení a přímo vedle jezírka, kolem něhož vede zeleně
značená turistická stezka, stojí bunkr typu 105c 17 s originálním,
velmi dlouhým orillonem, čili šikmou zdí, která chrání boční stěnu bunkru
před šikmou palbou. Zachovaly se zde ocelové kryty střelnic, a dokonce
i pozorovací kopule.
Další bunkry Mazurského hraničního obranného postavení se nacházejí v Przesławkách, východně od obce Żytkiejmy. Zde stály 3 bunkry typu 105c 17 s pozorovacími kopulemi a kulometnými hnízdy, ale
všechny byly vyhozeny do povětří a dnes jsou z nich ruiny.
Ze Stańczyků a Gołdapi se vracíme stejnou cestou do Kruklanků. Odtud se
vydáme po vedlejší silnici na jihovýchod přes Żywki a Sołtmany, z východu
objedeme jezera Kruklin a Wydmińskie. Na jižním okraji Wydmińského
jezera leží Wydminy.
Okolí obcí Wydminy a Miłki
V blízkosti obce Wydminy najdeme zbytky desítek různých bunkrů. Oblast
kolem Wydminů je odkrytá, bez jakýchkoli přírodních překážek v podobě
jezer nebo řek, proto musela být dobře chráněna obrannými objekty.
Z toho důvodu směrem na západ a jihozápad od Wydminů až po jezero
Ublik Wielki stojí spousta různých bunkrů a opevnění.
Linie Opevněného prostoru Lötzen se zde táhne od jižního okraje jezera
Kruklin přes Siedliska do osady Lipińskie, poté kolem obce Miechy, přes les
Jedamki až po Wyszowate a Ogonki. Tato část linie byla nejdelším úsekem
opevněného prostoru bez jakýchkoli přírodních překážek, proto zde vyrostlo velmi mnoho nejrůznějších bunkrů. Stejně jako na jiných místech, i zde
byly objekty vyhozeny do povětří koncem druhé světové války. Za návštěvu
stojí bunkr blízko mostu přes řeku Staświnka, u silnice ze Siedliska do obce
Lipińskie. Originální je také bunkr v miechách 19 , vybavený pancéřovou kopulí dělostřeleckého pozorovatele. Dále na západ vedly linie staršího
Lötzenského polního opevnění, které obcházely Miłki od
severu kolem Staświn, odkud sahaly až k šíji mezi jezery
Buwełno a Wojnowo u obce Marcinowa Wola.
Zbytky bunkrů v obci Prawy Las,
foto GEP Chroszcz
Než se z Miłek vydáme na jih směrem na Orzysz, stojí
za to odbočit na sever a navštívit centrum německého
opevnění Velkých mazurských jezer – město Giżycko.
Giżycko
Giżycko leží v samém srdci oblasti Velkých mazurských
jezer. Nádherná poloha na šíji mezi jezery Niegocin
a Kisajno, velký přístav pro jachty, přístav pro lodě
mazurského loďstva 20 a mnoho jiných zajímavých
památek – to vše láká do města zástupy turistů.
Město se rozvinulo díky své strategické poloze na důležité komunikační
trase, kterou bylo možné snadno bránit. Proto zde již roku 1340 němečtí
rytíři postavili svůj hrad 21 . Roku 1889 roku byl nad kanálem spojující
jezera Niegocin a Kisajno postaven otočný most 22 – vzácný příklad
konstrukce tohoto typu, která funguje dodnes. Mechanizmus, který odsune
Na břehu jezera Kisajno,
foto GEP Chroszcz
17
Otočný most a hrad v Giżycku,
foto GEP Chroszcz
P evnost Boyen v Giżycku,
foto GEP Chroszcz
na bok 100 tunový pilíř, ovládá (ručně!) jen jeden člověk
a celá operace trvá pouze 5 minut.
Nedaleko centra Giżycka, na šíji mezi jezery Niegocin
a Kisajno, stojí obrovská pevnost Boyen 23 (Giżycko,
ul. Turystyczna 1, tel.: +48 87 4288393, e-mail: [email protected], www.boyen.gizycko.pl). Objekt je
natolik impozantní, že určitě zaujme nejen fanoušky opevnění. Návštěvníci se mohou projít po valech
a také nahlédnout do malého muzea. Stavba tvrze byla
zahájena na rozkaz pruského krále Fridricha Viléma IV.
roku 1844, kdy byl slavnostně položen základní kámen.
Během dalších jedenácti let stavba pohltila přes dva
milióny tolarů a šestnáct miliónů cihel. I když se v té době stavěly nejčastěji objekty polygonálního typu, zde byla použita již sto let zavrhnutá
bastionová koncepce. Celá pevnost stojí na ploše 120 ha. Hlavní vchod
vede dnes přes Giżyckou bránu - jednu ze čtyř, které vedly na nádvoří
tvrze. Zde najdeme kasárna posádky s kapacitou až 3000 vojáků, pekárnu,
sklady střelného prachu a potravin, stanici poštovních holubů a několik
dalších objektů. Kolem dokola stojí valy, postavené na pětibokém půdorysu se šesti bastiony. Severní úsek náspů má klešťový půdorys. Kolem
vede příkop a na jeho dně stojí tzv. Carnotova zeď, široká 3 metry. Ta je
speciálně odsunutá od svahu náspu, aby ji obléhací děla nemohla tak
snadno trefit. Ke zdi jsou přistavěny mohutné kaponiéry a dělostřelecká
hnízda se střílnami. V dalších letech byla tvrz neustále modernizována.
Nejdůležitější práce zde byly provedeny koncem 19. století. S využitím
přirozených obranných vlastností pásu jezer, táhnoucích se od Giżycka až
po městečko Ruciane-Nida, byla tehdy vytvořena pevnostní linie zvaná
Pozice Mazurských jezer, jejímž středobodem byla pevnost Boyen se
stropy a kaponiérami vyztuženými betonem.
Několik let před první světovou válkou bylo rozšířeno opevnění úžiny
mezi jezery – kvůli pokroku ve válečné technice byla samotná tvrz již
zastaralá. Tehdy zde vzniklo 15 bunkrů pro pěchotu a dělostřelectvo a také
muniční sklady či pozorovací stanoviště. Část těchto objektů se dochovala
Pozice mazurských jezer – Szymonka, Zielony Gaj, Kula
Koncem 19. století němečtí vojenští velitelé rozhodli zabezpečit Východní Prusko proti nečekanému
ruskému útoku. Německo plánovalo zaútočit na západě Evropy mohutnými silami na Francii, zatímco
na východě měly zůstat jen slabé krycí oddíly. Proto bylo rozhodnuto strategicky důležitá místa zajistit
opevněním. Němci měli strach zejména z útoku ruského jezdectva, které by na Mazurách mohlo obsadit důležité šíje mezi jezery a mosty v okolí Velkých mazurských jezer. Proto byl vybudován systém
opevnění od Giżycka až po Ruciane-Nidu, zvaný Pozice mazurských jezer. Nebyla to však ještě uzavřená
obranná zóna přizpůsobená boji v obklíčení, tak jako pozdější opevnění v regionu. V rámci výstavby
opevněné linie byla modernizována pevnost Boyen – zejména bylo rozšířeno opevnění Giżycké šíje.
Zabezpečeny byly také přejezdy a mosty v Mikołajkách, Guziance i Rucianém.
Jižně od Giżycka byly mezi jezery Niegocin a Tałty vybudovány pevnosti mající za úkol střežit průplavy Pohled na věž u mostu ve městě Ruciane,
a kanály vodní cesty, které spojovaly tato dvě jezera. Takto vznikly tzv. obranné uzly v okolí obcí Zielony Gaj, obr. RS
Szymonki a na poloostrově Kula. Kolem pevností na poloostrově vede Trasa po mazurských pevnostech,
která zde po mostě překonává kanál mezi jezery Boczne a Jagodne. Vedle mostu se dochovaly zbytky opěrného bodu pěchoty Infanteriewerk a na
straně jezera Boczne pak zbytky dělostřeleckých baterií.
18
dodnes, mezi nimi také zbytky bunkrů 24 nad Niegocińským kanálem
ve Wilkasech, mezi železniční tratí a břehem jezera Niegocin. O něco
starší jsou cihlové pevnosti, chránící železniční most přes Łuczańský kanál
mezi Giżyckem a pevností Boyen. Dnes se v restaurované budově nachází
kavárna.
Z Giżycka se můžeme vydat na jih podél západního břehu jezera Niegocin
přes Wilkasy do Bogaczewa. Ihned za vesnicí můžeme odbočit vlevo a vydat
se po silnici vedoucí přes poloostrov Kula a most nad kanálem spojujícím jezera Boczne a Jagodne, až do Rydzewa. Na poloostrově se kdysi
nacházela opevnění Pozice mazurských jezer (viz rámeček). Z Rydzewa
se po vedlejších silnicích dostaneme k pásmu fjordových jezer spojujících
jihovýchodní okraj jezera Niegocin se severovýchodní částí jezera Śniardwy.
Mezi několika jezery se nacházejí různě široké úžiny, které byly v minulosti
chráněny opevněním.
Mezi Miłkami a Orzyszem
Pásmo jezer Wojnowo, Buwełno a Tyrkło se stalo základem pro jihovýchodní část pevnostních linií obou opevněných oblastí, které vznikly
v 1. polovině 20. století v blízkosti Velkých mazurských jezer. Starší objekty
Lötzenského polního opevnění najdeme po cestě z poloostrova Kula do
obce Marcinowa Wola. Zde byly postaveny čtyři opěrné body vedle úžiny
mezi dvěma prvními zmíněnými jezery. Avšak dříve, než se objekty podařilo
dokončit, ruská vojska zde (a také v nedalekých Cierzpiętách) na přelomu
roku 1914 a 1915 roku prorazila německou obranu. Němci měli štěstí, že se jim
podařilo zastavit carskou armádu dříve, než se dostala k dalším pevnostem
Pozice mazurských jezer. Proto zde Němci po roce 1915 postavili velmi mnoho bunkrů a dělostřeleckých baterií a celá oblast byla navíc zabezpečena
dvěma dalšími opěrnými body na západním břehu jezera Buwełno. Z nich
se v dobrém stavu dochoval systém opevnění vedle osady Przykop se
4 bunkry z let 1915‑1917 25 a obranné objekty nedaleko osady Truksy.
Jižně od obce Marcinowa Wola, rovnoběžně se silnicí vedoucí do Cierzpiętů,
protíná okolní pole protitankový zákop z druhé světové války.
Další 4 systémy bunkrů 26 stojí vedle obce Cierzpięty. Zde bylo
potřeba bránit šíji mezi jezery Buwełno a Tyrkło, která je značně širší
než ta v Marcinowě Woli. Ve zdejších lesích najdeme dodnes spoustu
památek na bunkry z let 1915‑1917 – každý opěrný bod se skládal ze dvou
typických pěchotních bunkrů Infanterieraum, bunkru pro pohotovostní
oddíl Bereitschafstraum a některé měly také strážní objekt - Wachtraum.
V dobrém stavu se dochoval opěrný bod č. 5 – jediný nepoškozený v celém
regionu. Jeho čtyři bunkry najdeme v lese, západně od lesní cesty vedoucí
po šíji mezi jezery - asi půl kilometru severně od okraje jezera Tyrkło. Na
předpolí a zezadu - na takzvaném zápolí pevností z první světové války
byla postavena řada novějších bunkrů Opevněného prostoru Lötzen,
avšak všechny objekty byly vyhozeny do povětří roku 1945.
Další opevnění byla postavena podél jezera Tyrkło a u obcí Wężewo
a Okartowo. V lesích na západním břehu tohoto dlouhého malebného
Bunkr v Cierzpiętach, foto GEP Chroszcz
19
jezera stály dva komplexy bunkrů Lötzenského polního opevnění, třetí
komplex pak chránil železniční most v Okartowu. Před druhou světovou
válkou byly tyto bunkry doplněny dalšími objekty, vybudovanými v okolí
mostu v Okartowu a na kraji lesa východně od Wężewa. Většina bunkrů je téměř zcela zničena a není vůbec snadné je najít.
V celkem dobrém stavu se dochoval bojový kryt s kulometným
hnízdem (typ B1-2a) stojící nedaleko západního břehu jezera a
zeleně značené turistické stezky a také bunkr typu B1-27 27
ve Wężewu. Zato zbytky opěrného bodu v Okartowu najdeme
poměrně snadno mezi skupinou stromů jižně od železniční trati,
několik stovek metrů od železničního mostu.
Při výjezdu z Okartowa směrem na Orzysz opouštíme oblast Lötzenského polního opevnění a Opevněného prostoru Lötzen. Další pevnosti najdeme, vydáme-li se v obci Orzysz na jih, směrem na Pisz.
Pisz
Okresní město leží na obou březích řeky Pisy. Přímo za městem šumí
obrovský Pišský prales a nedaleko odtud na sever se mezi poli a lesy vine
modrá stužka jezera Roś.
Podmáčený terén podél řeky dal název městu i okolí. Staropruské
slovo pisa totiž znamená bažina. Tyto neschůdné oblasti kdysi osídlili
Galindové – pruský kmen, který ovládli němečtí rytíři koncem 13. století.
Ti zde krátce nato postavili hrad chránící brod přes řeku.
I když středověké objekty v Piszi dávno odvál čas, v jeho okolí najdeme
značně mladší opevnění. Po zkušenostech z první světové války, kdy se roku
1914 na malých pahorcích kolem Pisze úspěšně bránili Rusové, se němečtí
velitelé ve 30. letech rozhodli pro výstavbu Pišského obranného postavení,
které je součástí opevněné linie chránící hranici Východního Pruska. Na
Schéma bunkru 107A, obr. RS
západní straně města, mezi železniční tratí, osadou Snopki a Małdyńským
jezírkem, bylo roku 1939 postaveno 17 bunkrů nejdůležitějšího opěrnéNebojový bunkr Regelbau,
ho bodu v rámci Pišského obranného postavení. Nejzajímavějším a nefoto GEP Chroszcz
lépe dochovaným objektem je těžký bojový bunkr typu Regelbau
107a 28 , největší objekt svého druhu, který se na Mazurách dochoval. Má
dvoumetrové železobetonové stěny a stropy, střílny jsou chráněny pancéřovými deskami z oceli o tloušťce 20 cm. Zajímavý je také nebojový bunkr Regelbau 502 28 s pancéřovou
pozorovatelnou, dále zbytky bojového
Dřevěná armáda
bunkru pro těžký kulomet a tří bunkrů
Přestože opevnění Pišského obranného postavení byla připravena k obraně, vojs protipancéřovou výzbrojí. Ke všem
ska německé 4. armády generála Hossbacha opustila v lednu 1945 okolí Pisze bez
objektům vás zavede značená naučná
boje. Aby zmátli Rusy, rozestavili Němci před maskovanými pevnostmi kolem Pisze
spoustu dřevěných atrap děl a tanků. Německý ústup byl i přes likvidaci mostů
stezka Pišské obranné postavení. Bunkr
proveden tak skrytě, že jej velitelé Rudé armády vůbec nepostřehli. Generál BolRegelbau 502 byl pečlivě zrekonstruodin, jehož vojáci měli dobývat Pisz, rozkázal provést velký manévr za účelem obklíván a po telefonické domluvě můžete
čit již prázdné bunkry a sovětská letadla vytrvale bombardovala dřevěné německé
vejít i dovnitř (Historické sdružení Pišské
tanky. Útočící vojska léčku prohlédla teprve po dvou dnech bojů! Generál Boldin
obranné postavení, Karwik 3/2, Pisz, tel.:
nechal v záchvatu zuřivosti zničit Pisz.
+48 695753637, rygielpisz.eu).
20
Než se z Pisze vydáme na západ směrem na Ruciane-Nidu, můžeme se
projet po hlavní silnici na jih, směrem na Kolno. Dostaneme se tak do obce
Jeże, v jejímž okolí se dochovalo několik zajímavých bunkrů.
Jeże
Jen málokdo si při rychlé jízdě po silnici směrem na jih všimne za vesnicí nenápadné železné kopule. Jedná se o fragment jednoho z bunkrů
mohutného obranného postavení.
U obce Jeże se stýkaly dvě německé opevněné linie. Z východu sem
podél dávné hranice vede opevněná linie Mazurského hraničního obranného postavení, která chránila hranici Východního Pruska s Polskem (po
roce 1939 se SSSR). Podél řeky Pisy (ze severu na jih) vedou linie Galindského obranného postavení (od německého názvu řeky Pisy). Tam, kde
se obě linie stýkají, byly na obou březích řeky Pisy vybudovány opěrné
body - Jeże východ a Jeże západ (zvané také Opěrný bod Woliska). První
opěrný bod tvořilo šest bunkrů, z toho jeden dvoupatrový bunkr velitele
úseku typu Regelbau 113d s kulometnými hnízdy v pancéřové kopuli, tři
menší bunkry pro aktivní obranu a dva nebojové bunkry. V nejlepším
stavu se dochoval bunkr typu Regelbau 105c 29 s kulometným hnízdem a pancéřovou pozorovací kopulí. Kopule i samotný bunkr, vzdálené
několik desítek metrů od silnice Pisz – Kolno, jsou skvěle vidět na podzim,
když opadá listí ze stromů. Na západní straně řeky, vedle bývalé vesnice
Woliska Małe, se dochovaly v dobrém stavu dva nebojové bunkry
pro pěchotu a velký bunkr s originální pancéřovou kopulí
pro kulomety 30 . Kousek dále na sever, u silnice vedoucí z obce Jeże
do vesnice Woliska Wielkie, je ještě zajímavý pěchotní bunkr s garáží
pro protipancéřové dělo 31 .
Schéma bunkru typu Regelbau 105C,
obr. RS
Z obce Jeże se vrátíme do Pisze, abychom se mohli vydat po trase dále
na západ. Hlavní silnice protíná rozlehlé lesy Pišského
pralesa, v nichž se skrývají bunkry dalšího německého Tajemné bunkry
velitelského stanu z druhé světové války (viz rámeček). Pišského pralesa
Po 20 km jízdy z Pisze přejedeme most přes Nidzký kanál V samém srdci Pišského pralesa, na břehu jezera Jegocinek severně od silnice Pisz – Ruciane-Nida, lze za osta vjedeme do městečka Ruciane-Nida.
natými dráty občas zahlédnout masivní bunkry. Jedná
Ruciane-Nida
Uprostřed nádherných zelených lesů a blankytných
jezer leží městečko Ruciane-Nida. Populární přístav
pro jachty 33 , křižovatka vodních, pěších a cyklistických tras se nachází nedaleko Nidského kanálu, který spojuje jezera Bełdany a Nidzkie prostřednictvím
zdymadla Guzianka 33 a menších jezer Malá a Velká Guzianka. Jachtaři proplouvající kanálem i turisté
putující po zemi často míjejí bez povšimnutí jedinečné
fortifikační památky, které se v městečku dochovaly.
Strategicky důležitá úžina se silničním a železničním mostem u městečka Ruciane a zdymadlo
se o dokonale zachovalé objekty někdejšího stanu
velitele Luftwaffe 32 , maršála Hermana
Göringa s krycím názvem Breitenheide (široký les). Speciálně pro jeho obrněný vlak sem byla přivedena odbočka
z železniční tratě Pisz - Ruciane-Nida. Avšak dříve, než se
roku 1940 stalo toto místo velitelským stanem maršála,
nacházel se zde tajný výzkumný ústav Luftwaffe, postavený v letech 1935‑1937. Právě z tohoto období pocházejí
největší bunkry. Prý zde byly vyvíjeny raketové motory,
a dokonce protiletecké řízené střely. Bunkry jsou dodnes
v dokonalém stavu, avšak, bohužel, nelze navštívit, protože od poválečných dob leží na přísně střeženém území
polské armády.
21
v místní části Guzianka 33 byly koncem 19. století
opevněny jako nejjižnější opěrný bod Pozice mazurských
jezer. Linie opevnění protínala oblast Velkých mazurských jezer od Giżycka na severu až po Ruciane-Nidu
na jihu. Opevnění mělo zabránit očekávanému bleskovému útoku ruského jezdectva, které by mohlo obsadit
důležité přechody mezi jezery a mosty. Proto zde byly
po roce 1898 vybudovány tři zajímavé betonové věže
s kulometnými hnízdy, které stojí dodnes. Objekty zdobí
střílny a ozubí, takže vypadají jako středověké bašty.
Jedna čtyřpatrová věž ční jižně od západního čela železničního mostu. Druhá věž, stojící mezi železničním a silničním mostem, je podobná, pouze o jedno patro nižší.
Další třípodlažní konstrukce se nachází vedle zdymadla
Guzianka, přímo u silnice. Všechny tři jsou v dobrém stavu, spatřit můžeme dokonce tři původní mříže chránící
vchody do objektů. Kromě věží se v lese u zdymadla a jižně od železničního mostu u Nidského jezera nacházejí
méně zajímavé, avšak také dobře dochované pěchotní
bunkry z 20. let dvacátého století a u jezera Guzianka
Mała pak betonové pevnůstky s bunkry pro obsluhu děl
ráže 53 mm, umístěnými na přenosné věžičce.
Z městečka Ruciane-Nida se vydáme po hlavní silnici na
západ směrem na Szczytno, poté odbočíme na vedlejší cestu do Ukty. Tam zase najedeme na cestu vedoucí na sever,
po níž se přes hluboké lesy dostaneme přímo do Mikołajek.
Z dymadlo Guzianka, Ruciane-Nida,
foto GEP Chroszcz
J edna ze tří betonových věží,
Ruciane-Nida foto GEP Chroszcz
Mikołajki
Název tohoto mazurského městečka zná každý, kdo alespoň jednou zakusil plavbu na jachtě po Mazurských jezerech. Pěkně situovaný přístav
pro jachty 34 a kouzelné městečko leží na obou březích úžiny, spojující
dvě jezera – Mikołajské a Tałty. Nádherná krajina dlouhých fjordových
jezer s vysokými břehy a blízkost největšího polského jezera Śniardwy –
to jsou důvody, proč Mikołajki navštíví zřejmě většina
turistů přijíždějících na Velká mazurská jezera.
Do Mikołajek vede také Trasa po mazurských pevnostech a amatérští vojenští historikové zde najdou
několik zajímavých objektů. V městečku najdeme
strategicky důležité mosty – silniční a železniční,
které byly koncem 19. století zahrnuty do linie opevnění Pozice mazurských jezer. Kolem roku 1899 byly
postaveny dvě věže pro těžké kulomety 35
u západního předmostí někdejšího silničního mostu
(dnes lávka pro pěší). Obě věže stojí dodnes, najdete
v nich bufety. Na východním břehu byl v meziválečných letech vybudován další bunkr maskovaný jako
rodinný dům. Ten byl částečně zničen, později prošel rekonstrukcí a dnes
se nachází v interiéru restaurace.
Také železniční most byl chráněn proti nečekanému útoku. Na západním okraji mostu vyrostly roku 1910 dodnes stojící dva strážní objekty 36 a na východním břehu pak stanice s dochovaným fragmentem
pevnostní mříže a bunkrem pro posádku na úpatí železničního náspu.
Mikołajki opustíme po hlavní silnici směrem na Orzysz. V obci Pszczółki, kde
se silnice stáčí na západ, můžeme odbočit vlevo na cestu vedoucí přímo do
Rynu. Z hlavní cesty lze odbočit také o kousek dále - za obcí Woźnice na
silnici vedoucí do Giżycka. V Szymonkách, kde se nacházejí zbytky opevnění
Pozice mazurských jezer (viz rámeček „Pozice mazurských jezer – Szymonka,
Zielony Gaj, Kula“), můžeme odbočit na vedlejší cesty, po kterých přes Starou
Rudówku a Hermanowu Wolu také dojedeme do Rynu.
Ryn a okolí
Nad vysokým břehem severního okraje Rynského jezera se lesknou střechy hradu rytířských komturů. Městečko leží na úzkém pruhu pevniny,
protože na sever od hradu, ihned za posledními domy začíná jezero Ołów.
Již od středověku mělo toto místo strategický význam, proto zde němečtí rytíři kolem roku 1377 postavili pevnost 37 bránící východní hranici jejich státu spolu s nedalekým, již neexistujícím strážním objektem
v obci Orło. Dnes v hradu najdeme luxusní hotel, ale část komnat lze
navštívit s průvodcem od května do konce srpna (Mazurské kongresové
a rekreační centrum „Hrad-Ryn”, Ryn, pl. Wolności 2, tel.: +48 87 4297009,
e-mail: [email protected], www.zamekryn.pl).
V okolí Rynu lze najít i příklady pozdější militární architektury. Západně od městečka vedla linie opevnění z první poloviny minulého století.
V lesích západně od Rynu, mezi zátokou Rynského jezera zvanou Rominek
a malým jezerem Guber, byly během první světové války vybudovány čtyři
opěrné body Lötzenského polního opevnění. Kousek dále na západ, před
linií staršího opevnění, vybudovali Němci těsně před druhou světovou
válkou bunkry a polní objekty Opevněného prostoru Lötzen. Podél cesty,
která spojuje vesnici Wejdyki s hlavní silnicí vedoucí z Rynu do Mrągowa,
najdeme devět různých bojových bunkrů a také bunkr velitele úseku –
dvoupodlažní objekt typu Regelbau 112 b. Ten byl částečně vyhozen do
povětří, ale přesto se v něm (jako jediná v celém Opevněném prostoru
Lötzen) dochovala pancéřová kopule pro kulomety. Ruiny dalších objektů
se nacházejí mezi již zmíněnou silnicí a vesnicí Krzyżany. Dále linie opevnění vedla obloukem k jižnímu okraji jezera Guber.
Po návštěvě bunkrů rozptýlených západně od Rynu se můžeme vydat na
sever. Cesta nejprve ze západu objede jezera Ołów a Orło a poté zamíří
přímo do obce Sterławki. Zde narazíme na křižovatku se silnicí vedoucí
z Giżycka do Kętrzyna. Odbočujeme vlevo, směrem na Kętrzyn. Ihned za
Sterławkami se cesta noří do lesa. Po výjezdu z lesa se vlevo objeví domky
obce Martiany, mezi nimiž najdeme dokonale zachovalý bunkr.
Maskovaný bunkr v Mikołajkách,
foto GEP Chroszcz
Hrad Ryn, foto GEP Chroszcz
Přístav pro jachty v Mikołajkách,
foto D. Zaród
22
23
Martiany
Interiér bunkru v Martianech,
foto GEP Chroszcz
Bunkr v Martianech zvenku,
foto GEP Chroszcz
24
Malá obec na hlavním tahu z Giżycka do Kętrzyna leží mezi třemi malými
jezery. Největší atrakcí obce je dokonale zachovalý bojový bunkr Opevněného prostoru Lötzen.
Pevnosti kolem Martianů tvořily severozápadní výběžek opevněné
linie. Byly postaveny po roce 1937 mezi jezery Guber a Wersminia. Další
úsek opevnění pak vedl na sever a západ od vesnice
a uzavíral otevřený prostor od druhého ze zmiňovaných
jezer až po severozápadní okraj jezera Dejguny. Všechny bunkry, které zde stály, byly vyhozeny do povětří
roku 1945. Až na jeden, který stojí přímo mezi domky
obce. Bunkr se zachránil díky tomu, že byl až do 60. let
minulého století dokonale zamaskován obyčejnou stodolou. Jedná se o bunkr typu Regelbau 105b 38
s kulometným hnízdem. Uvnitř objektu z roku 1939 se
zachovaly v dobrém stavu německé nápisy týkající se
obsluhy a bezpečnosti. Bunkr se nachází na soukromém
pozemku agroturistické farmy, ale majitel umožňuje
jeho návštěvy.
Východně od obce stála kdysi spousta objektů čtyř opěrných bodů
Lötzenského polního opevnění. Ty byly však většinou zcela zničeny
a najít jejich zbytky v terénu je velmi obtížné.
Z obce Martiany se můžeme vydat po silnici do nedalekého Kętrzyna – zde
uzavíráme okruh Trasy po mazurských pevnostech.