další díl deníku

Učitelé z jiné planety
několik učitelek z Deodurgy a
s provozem školky vypomáhají
dvě miss, holky okolo dvaceti
let. V budově školy také sídlí tři
řádové sestry – Deepa, Anuja a
Riyah. Provozují pojízdnou
nemocnici
sloužící
lidem
z okolních vesnic a starají se
o děvčata z internátu.
V době, kdy jsme do
Deodurgy dojeli my, se právě
chýlilo ke konci první pololetí
školního roku, které zakončují
týdenní zkoušky. Poté budou
následovat třítýdenní Dasara
prázdniny. Všechny děti se
seberou a pojedou k rodičům
nebo příbuzným. S tím jsme
moc nepočítali – už po čtrnácti
dnech v Indii jsme měli dostat
volno. Poté,
od začátku
druhého pololetí, se zapojíme
otec K. C. Matthew
K. C. Matthew.
Má
přísný
obličej a když kárá děti, jde
z něj strach – prostě ředitel, jak
má být. Otec Binu, který nás
vyzvedával na nádraží v Raichuru, zařizuje různé technické
záležitosti. Neustále se směje a
umí blbnout s dětmi. Svým
stylem nám nejvíce připomíná
Dona Bosca, jak si jej představujeme.
Nejstaršímu
otci
Johnovi bylo 72 let. Ve škole
plní především duchovní a pastorační úkoly, s dětmi moc
času netráví. Na něm ani na
ostatních otcích není na pohled
poznat, že jsou to faráři. Pouze
ráno, když jdou na mši, se
oblékají do bílých rouch. Jinak
by je na kněze nikdo netipl.
Posledním salesiánem zde je
bratr Saji. Tráví zde svou
dvouletou
praxi,
kterou
potřebuje, aby se i z něj stal
kněz. Vystudovat zde v Indii na
faráře – Salesiána trvá dvanáct
nebo třináct let.
Kromě Salesiánů ve škole
vypomáhá spousta dalších lidí.
Dvě nebo tři rodiny se starají o
rýžová
políčka,
několik
kuchařek třikrát denně chystá
jídlo pro děti i pro nás, dále
sem průběžně podle potřeby
přicházejí a odcházejí řidiči, ve
škole kromě Salesiánů učí
otec Binu
otec Jolly
bratr Saji
Bratr Saji vzal skleničku
se slivovicí a suverénně ji
do sebe obrátil. Zalapal po
dechu, zakoulel očima a
zatřepal se. Nedbal na
naše varování, že je to
opravdu
hodně
silné.
Naštěstí jsme mu nalili
jenom trošku na dno, aby
to s tím poznáváním Moravy hned na začátku
nepřehnal.
O chod školy a internátu
v Deodurze
se
stará
pět
Salesiánů. Všemu velí otec
Jolly. Je mu 48 roků a dohlíží
zejména na finance – shání
peníze
na
provoz.
Umí
zajímavě vyprávět a rád odpovídá na naše zvědavé otázky.
Ředitele školy dělá otec
otec John
Nemocnice v autě, ordinace na návsi
Ve vesnicích, kam nemůže
doktor, pracuje naše pojízdná
nemocnice. Provozují ji sestry
Anuja, Deepa a Riyah. Mají
vlastní džíp – ambulaci a
objíždějí jednotlivé okolní vsi.
Vždy se seběhnou nemocní
z okolí a jedna ze sester
každého za malý poplatek
vyšetří a předepíše léky. Do
letošního jara podporovala
tuto nemocnici jedna německá dobročinná organizace,
takže mohly sestry s ambulancí vyjíždět několikrát za
den. Poté však tento projekt
skončil – a pravidelné jízdy
také. Léky a benzín jsou
velmi nákladné, sestry proto
nyní s ambulancí jezdí jen
dvakrát až třikrát do týdne,
na víc jednoduše nemají
peníze. Zatím jsme s nimi jeli
jednou. Maruška pomáhala
sestře Anuji s vyšetřováním,
já jsem chodil po okolí a fotil
o sto šest. Domluvili jsme se,
že v příštím pololetí bude
Maruška se sestrami jezdit
častěji.
naplno. Během prvních čtrnácti
dní jsme měli hlavně pomáhat
dětem s učením na zkoušky,
doučovat je a tak trošku
omrknout indický styl výuky.
poprosí kamaráda, aby mu
půjčil své ruce.
Už během prvních čtrnácti
dnů jsme zjistili, že se český a
indický způsob výuky liší, a to
velmi výrazně. Zatímco v Česku
se většinu věcí snažíme pochopit, zde se děti většinu věcí učí
nazpaměť. Ti starší v angličtině,
a to systémem otázka = odpověď. Například jako odpověď
na otázku „Co je to poloostrov?“ bravurně odrecitují básničku: „Místo, ve kterém pevnina zasahuje do moře, takže
ji ze tří stran obklopuje voda,
se nazývá poloostrov.“ Netuší
však, co to znamená, natož aby
to uměli říci vlastními slovy
Komenský by koukal
Žák čtvrté třídy počítá
příklad 17 - 9. Nakreslí si na
okraj papíru sedmnáct čárek a
potom jich devět škrtne.
Spočítá zbylé a oznámí, že je to
seven nebo nine, protože se
někde spletl. Třeťák, když
dostane stejný úkol, začne
počítat na prstech. Zjistí, že mu
prsty na rukou nestačí, a tak
použije i obě nohy, anebo
nebo nějaký poloostrov ukázat
na mapě. Navíc, pokud člověk
jen malinko změní formulaci
otázky, jsou ztracení. Na
anglicky
položenou otázku
„K čemu potřeboval pračlověk
oheň?“
studentka
vzorně
anglicky odpoví: „Pračlověk
používal oheň k odhánění
divokých zvířat.“ Když se však
zeptáme, milá školačka neví, co
znamená
anglické
slovo
pračlověk, co je to divoké
zvíře, a dokonce ani co znamená oheň. Pro ni je to pouhý
sled anglických slov, kterým
sice nerozumí, ale které se
potřebuje naučit nazpaměť.
V přesném znění.
ŠIVURADŽ, MARUTI, YANKAPA, KARIAPA, JALALINGA... Naučit se jména dětí nám dává zabrat –
na internátě jich je téměř sto. Kluci za mnou občas přiběhnou a chtějí, abych řekl jejich jméno. Když si
vzpomenu,mají radost. Když nevím, kroutí hlavou: „Já jsem Ravikumar, vždyť jsem ti to včera povídal!“
Na druhou stranu mají
v některých oblastech výborný
přehled. Dva osmáci Marušku
překvapili znalostmi z genetiky,
které se u nás učí až na střední
škole. Dokonce se pak spolu
chvíli dohadovali, jestli byl
Johann Gregor Mendel Čech,
nebo Rakušan.
Tři a pět je jedenáct,
někdy dvanáct
Obecně největší problém
dělá dětem matematika, hlavně
těm mladším. Tu se nabiflovat
nazpaměť nemohou. Sice znají
bod po bodu teoretický postup,
avšak uvažovat nad příklady
neumí. A když dojde na
skutečné počítání, použijí svoji
prstovou metodu a skončí. Je
zvláštní, že nemají našprtanou
malou násobilku, ačkoli zrovna
u ní by to mělo smysl. Namísto
toho používají tabulky, ve které
jsou vypsané jednotlivé násobky
od 1 x 1 po 10 x 10. Ovšem
co není v tabulce, neexistuje.
Dohadoval jsem se se čtvrťačkami ohledně dělení. Byly by se
se mnou do krve pohádaly, že
32 není dělitelné dvěma.
Teprve když jsme společně dali dohromady tabulku 1 x2 =2,
2 x 2 =4 atd., uvěřily mi. Problém jim také dělá pouhé
Sobotní odpoledne = do práce!
sčítání a odečítání dvouciferných a trojciferných čísel.
Znají postup, ale v každém
druhém příkladě se spletou.
Děti mají na všechny předměty učebnice. Obsahují hlavní
látku, poměrně hutně, ale
přehledně a srozumitelně vysvětlenou. Navštívili jsme i
několik vyučovacích hodin. Styl
výuky se docela podobal tomu,
na co jsme zvyklí – alespoň na
náš první pohled. Jeden
z problémů
může
spočívat
v počtu žáků. Pokud se učitel
na něco ptá, reagují tři až čtyři
nejrychlejší a mlčící čtyřiceti-
členná většina neví. S tolika
studenty na individuální přístup
není čas ani prostor; není se
tedy čemu divit.
„Děti, které zůstávají na
internátě, alespoň máme pod
dohledem. Víme, že se věnují
studiu i odpoledne,“ popsal
nám situaci otec K. C. Matthew. „Většina dětí ale bydlí
u rodičů; tam nevíme, co
dělají po večerech.“
Pomáháme tedy s Maruškou
s doučováním dětí na internátě.
Každý z nás si k sobě vezme
skupinku několika studentů a
pracuje s nimi. Snažíme se jim
vysvětlit, co nechápou, poradit
nebo opravit, když udělají
chybu. Dáváme jim ten kousek
individuálního přístupu, který
jim chybí.
Děti umí dát najevo svůj
vděk. Nikdy bych neuvěřil,
jakou může dvanáctiletému
klučinovi udělat radost, když
poprvé v životě sečte dva zlomky s různým jmenovatelem.
Kluci patří do koše
Panuje tady tvrdá disciplína.
Děti mají minutu po minutě
daný program dne. Vstávají
v šest hodin, mladší v sedm.
Škola jim začíná až v půl
desáté, ale už od rána tráví čas
SANGÍTA, SUČITRA, SUNITA, SUPRITA, SNEHA, STELLA, SUMA, SONIA, SARADA, SARODŽA.
S holčičími jmény je to ještě těžší. Navíc od každého jména jich je tu několik – jak se má chudák Češka –
Maruška orientovat, když okolo ní pobíhají čtyři Sunity, tři Shilpy, ale jenom jedna Tereza?
ve studovně, učením, prací,
hygienou a úklidem. Teprve ve
čtyři odpoledne si mohou
hodinu odpočinout u her, ale
navečer na ně opět čekají dvě
hodiny studia. Dokonce i po
večeři, která je v osm, chodí
starší znovu do studovny a uléhají teprve před půl jedenáctou.
„Dostali možnost získat
vzdělání. Mají větší štěstí než
jejich sourozenci a kamarádi
z vesnice,“ řekl nám otec
K. C. Matthew. Jakožto ředitel
školy asi nejvíc klade důraz na
to, aby děti poctivě studovaly a
naučily se toho co nejvíc.
Začátek i konec každé činnosti oznamuje zvuk gongu.
Děti jej, k našemu údivu,
respektují a bez velkých cavyků
ukončí třeba fotbalový zápas
uprostřed poločasu.
„Disciplína je tvrdá, ale
děti ji nejspíš potřebují, aby
se dalo zvládat třeba čtyřicet
žáků ve třídě,“ popsala nám
bývalá dobrovolnice Eva. Prý se
máme připravit na první hodinu, kdy budeme učit. „Děti budou rozjívené, že je učí
běloch.“
Vzpomněl jsem si na pedagogické finty svého táty, také
učitele, stejně jako na všechny
možné poučky získané za léta,
kdy jsme jezdili na tábory jako
vedoucí. Prý má člověk začít
spíše přísně a postupem času
zvolňovat, protože obráceně to
nejde. A jako učitel si musím
udržet určitý odstup kvůli
autoritě. Na druhou stranu si je
člověk nejvíc získá tím, že si
s nimi hraje, dělá s nimi hlouposti a je jedním z nich. Malé
holky zbožňují, když je Maruška
vyhazuje do vzduchu, až ji bolí
ruce. Já zase občas popadnu
některého z raubířů, přehodím
si jej přes rameno jako pytel a
řeknu všem, že jej jdu vyhodit
do odpadkového koše. To se
pak mohou zbláznit a já bych
mohl do koše hodit všechny.
Ať si i vaši rodiče umývají ruce
Děti pocházejí z velmi chudých poměrů. Jejich rodiče
jsou téměř všichni negramotní
a často ani nechápou, proč by
jejich děti měly chodit do
školy. Oni sami přece nikam
nechodili – a taky žijí. „Dětem
pak stačí málo, aby byly
největší hvězdy široko daleko,“ řekl nám otec Jolly.
„Jsou suverénně nejchytřejší a
spokojí se sami se sebou. Na
děti z ostatních škol to ale
nestačí.“ Občas se stane, že
rodiče dětem zakážou školu,
jakmile dorostou deseti, jedenácti let. Pošlou je pracovat
na pole, protože na to už mají
dost sil. Otcové proto pořád
dokola tlačí na rodiče, aby si
vzdělání vážili a aby své děti
Hoří!
Živit mě, to není vůbec
jednoduchý
úkol.
Jsem
rozmlsaný českými kuchařkami,
zvyklý na pravidelný přísun
masa a jím čtyřikrát až pětkrát
denně. Teď mám žít rok v Indii
jen o vodě a rýži. Bývalý
dobrovolník Jarek prý v Indii
na internátě nechali. Někdy
rodiče ochotně spolupracují,
jindy je to obtížné.
Na konci pololetí si děti
vyslechly zvláštní promluvu do
duše: „Chovejte se i doma tak,
jak vás tady učíme. Dodržujte
hygienické návyky. Umývejte
si ruce před jídlem, večer se
umývejte
celí.
Čistě
se
oblékejte, pravidelně si perte
oblečení. Používejte moskytiéry a zkuste k tomu všemu
přesvědčit i rodiče. Vzdělání
na vás musí být vidět – nejen
ve vědomostech, ale na celém
vašem chování.“
Otcové měli strach, že se
některé děti po prázdninách
nevrátí.
zhubl o dvacet kilo. Bál jsem se,
že mě potká stejný osud. Když
jsem naposledy večeřel v České
republice, pro jistotu jsem se
přejedl – beztak je to naposledy
na celý rok!
S jídlem to však vůbec není
tak zlé – spíše naopak. Ze
všeho nejdřív musí člověk
odhadnout, která jídla pálí,
a která pálí ještě víc. Indové
NEDĚLNÍ OBĚD – Rýže s curry, stočené čapati, zeleninová směs a
troška tvarohu – curdu. Dnes i s kousky masa, protože je neděle.
umí s kořením hotová kouzla,
akorát to někdy přeženou a
středoevropanovi pak hoří ústa
při každém soustu.
Základ většiny jídel tvoří rýže
politá curry – pálivou omáčkou
s různou příchutí. Od otců jsme
okoukali, jak na to – nalít si jen
trošku bokem, ochutnat a
teprve poté se rozhodnout,
jestli nebude suchá rýže lepší. K
jídlu přikusují některý z mnoha
druhů placek. Asi nejčastěji
máme čapati – placku z obilí
velkou asi jako talíř. Indové
vždy utrhnou kousek čapati,
naberou s ním trošku omáčky a
strčí do pusy. My zatím
praktikujeme český způsob –
čapati
omáčkou
polijeme,
stočíme a jíme jako naše
palačinky s marmeládou.
Indové při jídle nepoužívají
příbor – jedí rukama, hlavně
tou pravou. Nabídli nám hned
na začátku příbory, ale odmítli
jsme je – prý tak lépe zapadneme do kolektivu. Zpočátku
to byl boj. Rýže létala po stole,
omáčku jsme měli až za ušima
a oběd nám trval o půl hodiny
déle než ostatním. „To musíš
takhle natvarovat ruku,“ říkal
nám otec Binu a pravou rukou
předváděl, jak na to. Čtyři prsty
mírně pokrčí a palec ohne do
dlaně, takže nad nehtem palce
vznikne něco jako žlička. Tou
nabere rýži, zvedne a palcem
posune sousto do úst. Než jsme
si tuto taktiku alespoň trochu
osvojili, starali jsme se otcům
u jídla o dobrou zábavu. Skoro
při každém jídle nám teče kvůli
koření z nosu; při jídle tak
namísto příboru potřebujeme
kapesníky.
Indové jsou velmi zruční.
Umí do sebe rukou naházet
oběd během několika minut.
Obvykle si ale hrají a se zvláštní
elegancí prohánějí zrnka rýže
po talíři tam a zpět, dokud
nevznikne
pěkná
kulička,
kterou lze snadno nabrat. Proti
pálivým omáčkám si vypomáhají curdem, smetanovým tvarohem. Pokud se smíchá
s curry,
poněkud
zjemní
pálivou chuť. Mimo to taky
dobře lepí a kuličky z rýže se
s ním dělají mnohem snadněji.
Typický oběd na talíři doplní
zeleninová směs, případně
jednou za tři – čtyři dny vařené
kuřecí drobky.
První kontakt s indickou
kuchyní jsme tedy přestáli bez
úhony. Většina jídel nám chutná a dokonce se nám vyhnuly i
obávané cestovatelské průjmy.
Sice se už teď těšíme na
pořádné vepřo–knedlo–zelo, ale
ani ta rýže není zas tak špatná.
✷ ✷ ✷
JAKO MALÉ DĚTI – Jíst rukama má několik výhod. Člověk si nikdy
horkým jídlem nespálí jazyk, nanejvýš tak prsty. A také je u toho
zábava. Ještě před pár týdny jsme vysvětlovali mé malé neteři, že se
ručičkama nepapá. A sami teď v Indii děláme to samé.
AHOJ ČEŠI V HATMATILCE – Ve státě Karnataka hovoří lidé
kannadštinou. Nepodobá se žádnému z evropských jazyků, takže se
zatím nejsme schopní naučit víc než jen základní fráze.
V naší škole se ale naštěstí používá angličtina. Do čtvrté třídy probíhá
výuka v kannadštině, od čtvrté třídy dál výhradně anglicky. Starší
děti na internátě mají dokonce rodný jazyk zakázaný – pokud někdo
z nich promluví kannadsky, dostane malý trestý úkol.
Na fotce je v kannadštině napsáno: „Ahoj, lidé v České republice,
tohle je kannadština a pravděpodobně tomu nebudete rozumět.“