Pravá Láska - Rivel Arosis

Pravá Láska
Rivel Arosis
Příběh o královně Chrysalis. Podaří se jí navzdory všem ranám osudu získat to,
po čem její srdce tajně touží?
Na motivy: I’m change for you, my love.
Tuto povídku si můžete stáhnou i v podobě samotného rukopisu. Viz níže.
Sny a vzpomínky
Kdesi v hlubinách svého hnízda se s prudkým trhnutím probudila královna
Chrysalis. Srdce jí divoce bušilo a ztěžka oddychovala, ale sen, který se jí zdál, se již
naštěstí zvolna vytrácel.
Krátce na to ucítila něžné a uklidňující obětí skupinového vědomí, jež sdílela
s ostatními měňavci svého hnízda a které ji radostně vítalo zpět z říše snů.
Na chvilku znovu zavřela své zelené oči a jen tiše naslouchala těm zvláštním
klidným tónům pronikajícím k ní skrze spojené vědomí.
Přistihla se, jak se v myšlenkách začíná zaobírat touto zvláštní schopností,
kterou byli všichni měňavci obdařeni. Rozhodně to bylo lepší než si stále dokola
připomínat ten sen, a tak nechala myšlenkám volný průběh.
Věděla, že každý její měňavec je ve své podstatě jednotlivcem, ale jejich mysli
dokázaly mezi sebou navzájem komunikovat a vytvářely tak mentální propojení
celého jejich společenství.
Nejčastěji sloužila tato společná mysl k šíření informací a případných
varování. Stávalo se ale, že sem občas pronikaly i emoce a sny. Navíc díky tomu
mezi sebou dokázali měňavci nepozorovaně komunikovat, ať už na sebe vzali
jakoukoliv podobu a zabránit tak případnému prozrazení. Ale jen královna měňavců
nebo jejich král dokázali společnou mysl zcela využít.
V tu chvíli, ač netušila proč, přeskočily její myšlenky náhle zpět k onomu snu,
který se jí zdál a také na toho, kdo v něm hrál hlavní roli. Na Shining Armora. Byl
tomu již necelý rok, co ji a její meňavce s pomocí princezny Cadance zapudil
z Canterlotu. A od té doby neuplynula téměř jediná noc, kdy by ji nepronásledoval
v jejích snech.
Ve snech se k ní choval vždy mile, stejně jako tehdy, když se vydávala za
princeznu Cadance. Tentokrát se ale neskrývala pod nějakým převlekem. Byla sama
sebou. Co, ale bylo ještě více matoucí, byly její vlastní pocity. Cítila se v těch snech
šťastná a spokojená.
„Proč?“ ptala se stále dokola sama sebe, ale žádná odpověď nepřicházela.
„Nemůže být snad tohle ta takzvaná láska?“ napadlo ji náhle.
„Pff, kdepak,“ opovržlivě si odfrkla. „Láska je tak nanejvýš pro ty hloupé
poníky. My měňavci lásku necítíme, byla pro nás vždy pouze kořistí.“
Narůstající množství ustaraných hlasů ji upozornilo, že její znepokojení už
začalo pronikat až do skupinového vědomí. Raději se tedy rozhodla věnovat svým
královským povinnostem. To ji snad uklidní.
Od té doby, co se před několika lety stala královnou jejich hnízda, se jí zrovna
moc nedařilo. A nepovedený útok na Canterlot to vše ještě zhoršil.
Tehdy se až příliš nechala unést touhou po moci a následky pro ni byly přímo
katastrofální.
Podařilo se jí sice vrátit se se svými měňavci do hnízda, jenže v průběhu
několika dní využilo mnoho z nich jejího momentálního oslabení a opustili její
společenství.
Ostatní hnízda okamžitě využila této situace a začala to její napadat. Ubránila
se, ale jen s velkými obtížemi, což vedlo k dalším ztrátám. V současné době jí
zůstávala jen necelá tisícovka věrných, což bylo žalostně málo.
Její hnízdo bylo slabé, hladové a navíc hrozilo, že další útok nepřátel již
neustojí. Bylo na čase něco podniknout. Něco o čem již dlouho přemýšlela. Něco
o co se již jednou pokusila a selhala. Něco o čem věděla, že je velmi nebezpečné, ale
zároveň to také mohla být její poslední šance jak své společenství zachránit. Bylo na
čase vrátit se znovu do Equestrie. Jen tam mohla najít dost potravy pro to, aby
získala zpět svou ztracenou moc.
Tentokrát ale musí být daleko opatrnější a využít kdejaké lsti.
Bylo na čase svolat své věrné a oznámit svůj plán. Mohla k tomu sice využít
skupinového vědomí, ale jednalo se o příliš vážné rozhodnutí a tak bylo třeba získat
důvěru svých poddaných. Proto se rozhodla pro osobní kontakt.
•••
V to samé ráno o mnoho a mnoho mil dále i Shining Armora trápily sny.
Prudce se posadil a otevřel oči. Celestiino slunce bylo ještě schované za
obzorem a jen lehce načervenalá obloha prozrazovala blížící se svítání.
Shining Armor si povzdechl a pozoroval otevřeným oknem venkovní krajinu
koupající se v měsíční záři. Stále nemohl z hlavy dostat ten sen, který se mu před
chvilkou zdál, a obzvláště pak ty hluboké zelené oči té, která ho tak často ve snech
navštěvovala.
Princezna Cadance, ležící přitulená k jeho boku, vycítila neklid svého milého
a probudila se. Starostlivýma očima pohlédla na svého manžela.
„Děje se něco, drahý?“ zeptala se nakonec, když si všimla odlesku Měsíce
v jeho otevřených očích.
„Zase se mi o ní zdálo,“ odpověděl po chvilce ticha Shining Armor.
„O Chrysalis?“ zeptala se Cadance, i když odpověď na svou otázku již dávno
znala.
Shining Armor se dlouze odmlčel, než znovu promluvil. „Nejpodivnější na
těch snech je to, že vůbec není taková, jakou si ji pamatuji. Dokonce by se o ní dalo
říct, že je i celkem milá. Ať se snažím sebevíc, nedokáži přijít na důvod, proč se mi
o ní tak často zdá.“
Cadance ho něžně pohladila kopýtkem po hřívě a začala ho uklidňovat: „Víš,
možná ti tvé srdce říká, že Chrysalis ve skutečnosti není taková, jak si přála,
abychom ji tehdy viděli. Ano, rozhodně není zrovna kdovíjakým ztělesněním dobra,
ale nemyslím si ani, že by byla až tak zlá. Přemýšlel jsi někdy nad jejími činy?“
Shining Armor jen zavrtěl hlavou a tak Cadance pokračovala: „Já totiž ano.
Když mě tehdy chytila, mohla mě snadno zabít, ale k mému údivu to neudělala.
Místo toho mě uvěznila v těch jeskyních, odkud se mi nakonec podařilo utéct
a překazit její plány. A podobné to bylo s Twilight a vlastně i s ostatními. Skoro
jakoby nikomu z poníků nechtěla trvale ublížit. Pořád jsem nad tím jejím chováním
musela přemýšlet, až jsem si nakonec v Canterlotské knihovně našla nějaké
informace o měňavcích a zjistila jsem, že tak jako ona se obvykle nechovají. Jejich
zvykem je svou oběť nejprve zabít a teprve až pak vzít na sebe její podobu. To aby je
nemohla nijak ohrozit. Navíc jsem se dočetla, že není jedinou královnou. Je jich
mnohem a mnohem víc a každá vládne jinému hnízdu a velmi často mezi nimi
dochází k velice tvrdým konkurenčním bojům. A proto dle mého názoru, zaútočila
Chrysalis na Equestrii, aby zde nabrala dost sil na ochranu svého hnízda. Je jeho
královnou, a proto je to její povinnost. Bez něj by jistě brzy zemřela.“
„Hmm, to je jistě velmi zajímavé, ale stále netuším, jak bych se mohl zbavit
těch mých snů,“ dodal nakonec Shining Armor.
„Možná, že teprve až pochopíš její jednání a odpustíš jí, tak teprve pak ti tvé
srdce dovolí zapomenout,“ usmála se na něj Cadance.
„Děkuji ti, Cadance,“ řekl Shining Armor a něžně ji čumáčkoval. „Budu nad
tím přemýšlet.“
„To jsem ráda. A teď si pojď ještě lehnout. Na vstávání je ještě příliš brzy,“
zazívala Cadance a přitulila se k jeho boku.
Shining Armor ji láskyplně obejmul a společně se po chvilce odebrali do
sladkého zapomnění.
Toho brzkého rána už Shining Armora žádné sny netrápily.
•••
Královská komora jejího hnízda byl nacpaná až skoro k prasknutí. Téměř
každý zbývající měňavec z jejího roje tu byl. Nedostavilo se jen několik stráží
bdících nad ochranou hnízda a ti, kteří v nedávných bojích utrpěli nějaká vážnější
zranění a zůstávali v ošetřovatelské komoře.
Mnozí, kteří neměli to štěstí a nenašli již žádné volné místo na zemi, se na
svých blanitých křídlech vznášeli ve vzduchu.
Všichni společně pak svýma ledově modrýma očima sledovali královnu
Chrysalis stojící na trůnu. V místnosti panovalo téměř naprosté ticho, přerušované
pouze tichým bzukotem kmitajících křídel. I společná mysl téměř zcela utichla
a bylo z ní cítit napětí a očekávání.
„Mí drazí poddaní,“ promluvila Chrysalis zvučným hlasem, který ještě navíc
zesílila kouzlem, aby mu dodala na důraznosti. „Cením si vaší důvěry i v těchto
těžkých časech. Je mým těžkým úkolem oznámit vám, to co již mnozí z vás nejspíš
tuší. Naše společenství je na pokraji zániku. Každým dnem hrozí, že nás znovu
napadne některé z nepřátelských hnízd a my zahyneme. Proto jsem se rozhodla, že
opustíme naše hnízdo a vydáme se zpět do Equestrie.“
V tu chvíli vybuchla v sále kakofonie nesouhlasných hlasů. I samotná
skupinová mysl se v tu chvíli naplnila nesouhlasem a do jisté míry i strachem.
„Ticho!“ pozvedla Chrysalis hlas, až se měňavci v předních řadách vyděšeně
přikrčili. „Myslíte si snad, že jsem nad tím nepřemýšlela?“ pokračovala rozhněvaně.
„Že jsem neuvažovala nad jinými možnostmi? Že jsem nevyzkoušela vše, abych
zachránila mé … ne, naše hnízdo?“
„Jsem vaše královna,“ pokračovala už klidněji, ale stále pevným hlasem. „A je
mou povinností se o vás všechny postarat. Myslíte si snad, že bych vás poslala
někam, kde není žádná šance na úspěch? Dnes od vás požaduji jediné. Vaši důvěru.“
Jak mluvila, nespokojené hlasy postupně utichaly, až jich nakonec zůstalo jen
pár.
„Samozřejmě, že nepodnikneme stejný frontální útok jako minule, kdy tak
fatálně selhal. Ne, místo toho se přeměnění za poníky vplížíme do každého koutu
Equestrie a do životů jejích důvěřivých obyvatel a budeme se živit láskou
a přátelstvím, které nám jistě tak ochotně poskytnout. Zatímco budeme slabí,
bude to princezna Celestia a její sestra, kdo nás bude chránit před veškerým
nebezpečím. Jako fénix povstaneme z prachu a popela a získáme zpět svou
ztracenou sílu. A v celé Equestrii nebude nic co by nás zastavilo. Pak nadejde čas na
naši pomstu a získáme zpět nejen své hnízdo, které budeme teď bohužel nuceni
opustit, ale zničíme i ta která na nás tak zákeřně zaútočila!“.
Chrysalis se odmlčela a její hlas se pozvolna vytrácel ve slábnoucích ozvěnách.
Měňavci chvíli jen mlčky zírali a pak, i když trochu váhavě, postupně propukli
v souhlasný křik. Našlo se jen pár jedinců, kteří se v tu chvíli rozzlobeně otočili
a odešli pryč. Chrysalis věděla, že nad nimi bude muset držet mimořádný dozor.
„Tak to by bylo,“ pomyslela si Chrysalis úlevně. „Teď už nám zbývá se jen
připravit na cestu.“
Doufala, že se jí tentokrát její plán vydaří. Nemohla si již dovolit další selhání.
To by nejspíš znamenalo její definitivní konec.
A ač si to sama nepřipouštěla, tak v hloubi srdce doufala, že ještě alespoň
jednou jedinkrát spatří Shining Armora.
Golden Flower
Canterlot byl toho dne v plném živlu. Však se v něm již zítra měla odehrát
veliká sláva. Byly to totiž přesně dva roky ode dne, kdy byli z Canterlotu zapuzeni
měňavci, kterým vládla královna Chrysalis, a také druhé výročí svatby mezi všemi
zbožňovanou princeznou Mi Amore Cadenza neboli Cadance a tehdejším velitelem
královských stráží Shining Armorem. A tak určitě bylo co oslavovat.
Na oslavy byla pozvána spousta významných hostů z celého okolí, včetně
samotných nositelek Elementů harmonie. Samozřejmostí byla i přítomnost obou
equestrijských vládkyň, princezny Celestie a její mladší sestry princezny Luny. Proto
bylo na každém poníkovi, aby byly přípravy dovedeny k naprosté dokonalosti.
V posledních několika dnech tedy téměř každý trávil většinu času úklidem, tvorbou
dekorací, či jinou ze spousty činností, které měly zajistit hladký průběh oslav.
Naplánována byla i velkolepá letecká přehlídka Wonderbolts a Rainbow Dash,
ale jako hlavní bod programu, byl přichystán vyhlídkový let vzducholodí, na který
bylo vybráno jen několik málo vyvolených a princezna Cadance a Shining Armor byli
samozřejmě mezi nimi.
Už teď se vzducholoď vznášela ukotvená nad městem a dávala na obdiv svou
majestátní krásu. Pod mohutným bílým balonem, pokrytým zlatými symboly Slunce,
byla zavěšena zářivě rudá gondola zdobená oranžově vyvedenými ornamenty, do
které se pohodlně vešla necelá padesátka poníků. Na přídi se hrdě leskl zlatý nápis
„Jitřenka“.
Pomalu se již schylovalo k večeru, ale stále ještě zbývalo vykonat tolik práce.
Nejvíce ji dosud zbývalo v kuchyni Canterlotského paláce, která měla na starosti
přípravu zítřejšího slavnostního oběda a dalšího občerstvení.
•••
„Kde s tím zas vězíš, Golden Flower?“ zavolal tmavě modře zbarvený poník do
otevřených dveří vedoucích do skladu potravin. Jeho bok zdobilo Znaménko
v podobě veliké bílé kuchařské čepice.
„Už běžím,“ ozvalo se ze skladu jemným hlasem mladé kobylky a skutečně
netrvalo dlouho a vyběhla ven.
Byla to kobylka jednorožce mírně vyššího vzrůstu s tmavě zelenou srstí.
Zlatavě zbarvená hříva za ní volně vlála a svýma jasně zelenýma očima sledovala
cestu před sebou, jak se plnou kuchyní proplétala ke svému cíli. Před ní se ve
vzduchu vznášel proutěný košík plný všemožných surovin a zahalený do zelenkavé
záře její magie. Jejím Znaménkem byla malá žlutá květinka. Chryzantéma.
„Tady to všechno máte,“ sdělila poníkovi, který ji před chvilkou sháněl, když
k němu konečně dorazila a položila košík na pult vedle něj. „Nemohla jsem najít už
skoro žádný chřest. Tenhle je poslední.“
„Cože?!“ podíval se na ní modrý poník značně vyděšeně „Já ho ale ještě budu
potřebovat.“
Pak, když se trochu uklidnil, pokračoval: „Vím, že už je dost pozdě, ale nebyla
bys tak hodná a nepokusila se ještě nějaký ten chřest ve městě sehnat?“ a upřel na
ni prosebný pohled.
„Zkusím to, ale možná už budou mít všude zavřeno,“ přikývla po chvilce
váhání Golden Flower.
„Celestia ti to zaplať,“ oddychl si poník a zářivě se na ni usmál. „Vždycky jsem
věděl, že je na tebe spolehnutí. Tady máš nějaké zlaťáky a snaž se prosím vrátit co
nejdříve,“ řekl a podal jí váček s penězi. „Budu ho potřebovat asi tak kilo.“
Golden Flower byla ráda, když se konečně dostala ven. Od brzkého rána byla
zavřená v kuchyni, a tak byla vděčná, že se konečně dostala na čerstvý vzduch.
Navíc potřebovala trochu klidu na přemýšlení a pročištění hlavy od vzpomínek.
Poslední dobou se jí totiž až příliš často vracely.
Golden Flower a Královna Chrysalis v jedné osobě tedy opustila v zamyšlení
palác a vyrazila do města.
•••
Byl tomu již více než rok, kdy společně se svými měňavci a s těžkým srdcem
opustila hnízdo, které bylo tak dlouho jejich společným domovem.
Cesta do Equestrie byla dlouhá a namáhavá, a když konečně v nejvyšším
utajení překročili její hranice, rozpustila své věrné do všech jejích koutů, kde se
měli přeměněni do jiných podob připojit ke společenství místních poníků a získat
pro sebe tolik lásky a přátelství, kolik jen bylo možné.
Sama pak přijala podobu Golden Flower a společně s několika nejvěrnějšími
zamířila do samotného středu země, do Canterlotu. Nebyla si úplně jistá, proč si
vybrala zrovna tohle místo, které bylo před pár lety svědkem jejího největšího
zostuzení. Připisovala to ale na vrub tomu, že ať už by se v Equestrii dělo cokoliv,
přála si být přímo u zdroje všech nejdůležitějších informací.
Začátky ve městě byly opravdu velmi těžké. Nikdo ji tam neznal a trvalo
dlouho, než si získala důvěru a uznání alespoň některých poníků. Samozřejmě se je
mohla pokusit ovlivnit svou mysl-ovládající magií, ale přála si být co
nejnenápadnější a poníci, kteří by se začali chovat jinak, než bylo jejich zvykem, by
jí rozhodně nepomohli.
Nejprve přežívala jen z toho, co dokázala najít v ulicích města, pak ji ale
k jejímu údivu jednoho dne oslovil poník vlastnící jednu z místních kaváren a nabídl
jí místo servírky včetně ubytování v malém bytě přímo nad onou kavárnou. Bála se,
si to připustit, ale v hloubi duše mu byla velmi vděčná. Měňavci by se k cizímu
svému druhu jistě takhle nikdy nezachovali.
Onoho dne se vše otočilo k lepšímu a přes pečlivě získávané známosti
a tvrdou práci se dostala až do samotného paláce, kde získala zaměstnání jako jedna
ze služebných. Stále ale bydlela ve svém malém bytě nad kavárnou.
Ostatním měňavcům se také celkem dařilo. Pozvolna si získávali důvěru
poníků a začali s nimi navazovat první známosti.
Zdálo se tedy, že vše běží podle plánu, až do dne, krátce po jejím nástupu do
paláce, kdy se na chodbě poprvé setkala s Shining Armorem.
•••
Srdce se jí v tu chvíli prudce rozbušilo a tváře jí zalil ruměnec. Měla hrozný
strach, že ji pozná, ale zároveň si v koutku duše přála, aby se tak stalo a ona se před
ním nemusela skrývat.
Shining Armor si jí všiml, usmál se na ni a promluvil: „Zdravím, Vy musíte
být ta naše nová služebná.“ Pak se zarazil a podíval se na ní pozorněji. „Odpusťte mi
mou zvědavost, ale neviděli jsme se už někde? Někoho mi totiž hrozně
připomínáte.“
Golden Flower ztuhla, chtěla promluvit, ale nějak to nešlo. Až nakonec po
chvíli hrozivého ticha ze sebe vykoktala: „N-na s-svatbě. Byla jsem vám na svatbě.“
„Myslel jsem si to,“ usmál se na ni Shining Armor a Golden Flower z toho
úsměvu podivně zamrazilo v zádech. „A nemusíš být přede mnou tak nervózní,“
dodal přátelsky a pokračoval ve své pochůzce.
„Skvělé, naprosto skvělé,“ ozval se Golden Flower v hlavě posměšný hlásek.
„Nic lepšího než tohle, jsi mu opravdu říct nemohla, co? To už jsi mu mohla rovnou
prozradit, kdo doopravdy jsi a odhalit svou pravou podobu.“
Golden Flower zatřásla zmateně hlavou, aby ho zahnala pryč, a pak když se
trochu uklidnila, pokračovala ve své práci.
•••
Shining Armora pak ještě v paláci potkala několikrát a téměř pokaždé se s ní
pustil i do řeči, ale všechna jejich setkání probíhala podobně jako to první. Vždy
byla tak nervózní, že byla téměř neschopná promluvit. Naštěstí se zdálo, že to
Shining Armorovi nijak nevadí a zdálo se, že je tím i trochu polichocen.
Golden Flower netušila co si o tom myslet. Takové pocity neznala a nevěděla
jak se s nimi vypořádat. Navíc ze skupinového vědomí vycítila, že rozhodně není
jediná z měňavců, která má podobná trápení,
•••
Zcela zabraná ve svých myšlenkách si téměř ani nevšimla, že už dorazila na
tržiště.
Sice již byla noc, ale několik posledních stánků zůstávalo naštěstí ještě
otevřených. Jejich majitelé zřejmě doufali, že blížící se oslavy přilákají více
zákazníků, a tak raději zůstali na tržišti déle, aby náhodou o nějakého nepřišli.
Ilustrovala Midnight Shadow
Golden Flower nakoupila chřest a zamířila zpět do paláce. Než do něj dorazila,
vyhoupl se nad obzor měsíc a ozářil město svým svitem.
V palácové kuchyni už tou dobou téměř nikdo nebyl. Jen kuchař, který ji
poslal pro chřest a několik jeho pomocníků.
„Já věděl, že ho seženeš,“ usmál se na ni, když spatřil, jak k němu dorazila
s balíčkem vznášejícím se opodál. „Na tebe je vždycky spolehnutí.“
Golden Flower se už chystala k odchodu, když ji modrý poník ještě jednou
zarazil.
„Měl bych pro tebe jednu takovou nabídku. Jistě víš, že se zítra pořádá let tou
vzducholodí, co nám teď visí nad městem. No a já jsem byl vybrán, abych na ní zítra
dělal kuchaře.“
„Tak to blahopřeji,“ usmála se na něj Golden Flower, ale modrý poník ještě
pokračoval.
„A mohu si s sebou vzít jednoho pomocníka. Byl bych moc rád, kdybys to byla
ty. Na nikoho jiného není takové spolehnutí, jako na tebe.“
Golden Flower chvilku přemýšlela. Taková šance, jak se dostat mezi vyšší
společnost, se jen tak nenabízela a Golden Flower rozhodně nechtěla nechat tuto
příležitost proklouznout mezi kopýtky, a tak nadšeně souhlasila.
A navíc tam bude i Shining Armor.
•••
Oslavy se již zvolna blížily ke svému velkolepému vyvrcholení. Vzducholoď již
byla připravená k odletu a čekala jen na své pasažéry a několik posledních zásob
pro přípravu občerstvení, které se bude na palubě podávat.
Tento úkol dostala na starosti Golden Flower a zrovna manévrovala
s množstvím balíčků plných různých surovin vznášejících se v záři její magie, když
se z lodi bezohledně vyřítil jiný jednorožec a málem ji srazil ze schodů, po kterých
zrovna nastupovala do lodi.
„Hej, dávej přeci pozor,“ zakřičela za ním rozzlobeně, když jen tak tak
pochytala všechny věci, dřív než popadaly na zem, ale jednorožec ji naprosto
ignoroval a jediné co z něj zahlédla, byla černá srst a šedivá hříva, ztrácejí se v davu.
A tak ho pustila z hlavy a pokračovala dál.
Krátce na to začali do lodi nastupovat i její první pasažéři. Golden Flower je
všechny uvítala a ukázala jim jejich místa. Nikoho z nich osobně neznala až na
Princeznu Cadance a Shining Armora, kteří za bouřlivého jásotu přihlížejících
nastoupili do vzducholodi jako poslední. Shining Armor ji poznal a usmál se na ni,
ale neřekl nic.
•••
Lana byla uvolněna a loď se lehce zachvěla, když se konečně odpoutala od
země. Krátce zakroužila nad Canterlotem a pak zamířila k obzoru. Její bílý balón
doslova zářil v paprscích večerního Slunce.
Celý Canterlot zvědavě sledoval, jak se po několika mílích začala zvolna
otáčet a nabírat směr nad Ponyville.
A pak se náhle ke vší hrůze přihlížejících rozzářila obloha jasným zábleskem
a vzducholoď vznášející se kdesi v dáli se proměnila v obrovskou ohnivou kouli.
Oheň na obloze
Golden Flower zrovna obsluhovala Shining Armora, když se vzducholoď
strašlivě otřásla a okolní svět se proměnil v jednolité sálající ohnivé peklo.
Jediný, kdo stačil alespoň nějak zareagovat, byl Shining Armor a téměř
okamžitě zakryl sebe a blízké okolí malým narůžovělým magickým štítem. Jeho
tvrdý výcvik a dlouholeté zkušenosti v obranné magii, tak nejspíš v tu chvíli
zachránily život nejen jemu, princezně Cadance, Golden Flower ale i několika
dalším poníkům, kteří měli to štěstí, že stáli zrovna poblíž.
Ale bohužel ne na dlouho. Žár a ohromná síla výbuchu způsobily, že se štít
začal okamžitě prohýbat a kroutit, až nakonec s hlasitým zaduněním praskl
a roztříštil se na myriádu malinkých růžových střípku, které byli hned vzápětí,
pohlceny postupující explozí.
Poslední co Golden Flower viděla, než ji prudký náraz odeslal do zapomnění,
byla rychle se přibližující stěna plamenů.
•••
Obloha se rozzářila jasným zábleskem a vzducholoď vznášející se kdesi v dáli
se proměnila v obrovskou ohnivou kouli, roztříštila se a její hořící zbytky začaly
padat k zemi.
„Ach, u Celestie,“ hlesla vyděšená Twilight. Celý Canterlot hrůzou utichl
a šokovaní poníci jen s děsem v očích sledovali tu strašlivou scénu, jež se před nimi
právě odehrávala. Ztuhlí strachy nebyli schopni jakéhokoliv pohybu.
První kdo zareagoval, byla Rainbow Dash, která prudce vyrazila k padajícím
troskám a stále zrychlovala. O chvilku později se nebe rozzářilo nádhernými
barvami typickými pro Sonický duhotřesk. Dnes ho ale nikdo neobdivoval
a i samotná Rainbow si toho sotva všimla.
Svým činem, ale probudila k životu i další poníky, kteří začali bleskově jednat.
Několik dalších pegasů v čele s Wonderbolts vyrazilo za ní a našlo se i několik
jednorožců, kteří se pokusili teleportovat, ale taková vzdálenost byla mimo
schopnosti kteréhokoliv z nich.
Ale Twilight věděla, že nikdo z celé Equestrie, tam nemůže doletět včas. Ani
samotná Rainbow Dash.
•••
Prudký vítr a vyděšené hlasy přivedly královnu Chrysalis zpět. Hlasy, které jí
v hlavě divoce křičely ve snaze ji probudit. Chvilku jim jen zmateně naslouchala, než
si uvědomila, že pocházejí ze skupinové vědomí.
V okamžiku se jí před očima přehrály nedávné události a to konečně zcela
probudilo její omámenou mysl.
Otevřela oči a hluboko pod sebou spatřila rychle blížící se zemi.
Padala.
Všude kolem ní se vznášelo husté pole padajících trosek, prudký vítr ji šlehal
po tváři a třepotal její tmavě modrou hřívou. Okamžitě pochopila, že její převlek je
pryč. Výbuch byl nejspíš tak silný, že zcela zničil podobu, kterou na sebe předtím
vzala.
Teď ale nebyl čas se tím zabývat. Zem se až příliš rychle blížila, a tak bylo na
čase roztáhnout svá křídla a zastavit ten strmý pád.
Jenže se nestalo nic. Vyděsila se a rychle se ohlédla. Tam kde dřív bývala její
krásná blanitá křídla, teď byly jen spálené pahýlky.
„A sakra,“ zaklela. Věděla sice, že jí křídla znovu dorostou, ale teď, když je
nejvíc potřebovala, se bez nich musela obejít.
Navíc si všimla, že její kůže je na mnoha místech spálená a ani její hříva už
nebyla tak dlouhá jako dřív. Chitinový krunýř chránící její hrudník, byl sice
poškrábaný a sežehnutý, ale zdálo se, že je v pořádku. Zatím naštěstí žádnou bolest
necítila. To by jistě její situaci ještě více zhoršilo, ale věděla, že nepotrvá dlouho než
se přihlásí o slovo.
Nezbývala jí tedy žádná jiná možnost než se spolehnout na svou magii. Už se
chystala provést kouzlo, které by zastavilo její pád, když jí náhle bleskla hlavou
vyděšená myšlenka: „Shining Armor.“
Chvilku se rozhlížela kolem sebe, než ho spatřila padat o pár desítek stop níže
ve společnosti princezny Cadance.
„Proč nevzlétnou?“ proběhlo jí hlavou a pak se za nimi vydala. Její roh slabě
zelenkavě zazářil, když použila kouzlo, které mírně urychlilo její pád. Překvapilo ji
jak je její magie hrozivě slabá, ale neměla teď zrovna příliš času se tím zabývat.
Brzy se přiblížila natolik, aby si je mohla pořádně prohlédnout a okamžitě
znala odpověď na svou otázku.
Shining Armorova srst se na mnoha místech barvila karmínově rudou, jeho
oči byly zavřené a ve tváři měl prázdný výraz. Jeho zranění se zdála velmi vážná,
a tak nezbývalo Chrysalis než jen doufat, že je pouze v bezvědomí a ne mrtvý.
Cadance, která ho pevně držela, ač evidentně velmi vyděšená se zdála být při
smyslech, ale podobně jako Chrysalis byla i ona vážně popálená a nejhůře na tom
byla její křídla, na kterých chyběla většina pírek.
Když si všimla blížící se Chrysalis, rozlil se jí po tváři výraz ještě větší hrůzy,
než jaký dosud měla.
„T-ty?“ zakoktala. „To jsi udělala ty?“
„Ne a nehodlám se teď o tom dohadovat,“ odsekla Chrysalis rázně. Čas, který
ještě měli, se neúprosně krátil. „Jsem tu, abych mu… vám pomohla, tak mě prosím
poslouchej. Můžeš nějak zastavit nebo zpomalit ten váš pád?“
Cadance na ní chvilku nevěřícně zírala a pak tiše špitla: „Bohužel ne. Křídla
mám vážně zraněná a má magie je na to, abych nás oba zastavila, příliš slabá.“
„Tak to budeme muset udělat společně! A hned!“ rozkázala Chrysalis. Zem už
byla příliš blízko na její vkus.
Soustředila všechny zbytky své magie, spojila je se zbytkem, který jí poskytla
Cadance a provedla kouzlo.
Do dopadu zbývalo už jen necelých dvě stě stop, a tak pod všemi třemi rychle
vykouzlila magický polštář, který měl jejich pád, když už ne zastavit, tak alespoň
zpomalit.
Kouzlo zabralo, ale nápor na něj byl daleko silnější, než očekávala. Zpětný
magický ráz, který kouzlo vyvolalo, když konečně zabralo, jí málem vyrazil mozek
z hlavy. Do mysli se jí zabodlo tisíce rozžhavených jehliček a hlavou jí projela
strašlivá bolest. Chrysalis se snažila za každou cenu vytrvat, ale bolest byla taková,
že ji zakrátko znovu pohltilo bezvědomí a kouzlo se rozplynulo.
Vlny bolesti se však z její mysli šířily dál a dál, skrze skupinové vědomí a na
moment ho zcela ochromily.
Pak s tichým křupnutím dopadla bezvládná Chrysalis na zem.
•••
Něco teplého se na chvilku dotklo jejího čela a povědomý hlas řekl:
„Chrysalis?“
Nesmírně pomalu a s obrovskou námahou otevřela oči a spatřila Cadance
ležící hned vedle ní. Viděla, že je ještě v bídnějším stavu než před dopadem a byla
smrtelně bledá.
Shining Armor ležel jen o malý kousek dál a celé okolí, kam až dohlédla,
pokrývaly doutnající trosky kdysi krásné a vznešené vzducholodi.
„Děkuji ti, že jsi ho zachránila,“ řekla Cadance tiše a pohlédla směrem
k Shining Armorovi. „Chtěla bych…“ začala, ale její slova přerušil divoký kašel,
který zazmítal jejím tělem. Zem pod ní se zbarvila krví.
„Chtěla bych tě požádat o jednu věc,“ pokračovala, když se zklidnila. „Teď už
vím, proč ses vrátila a proč ses ho snažila zachránit, a proto tě prosím postarej se
o něj místo mě.“
Chrysalisina mysl byla zmatená. Chtěla se zvednout, promluvit, pomoct jí, ale
přes strašlivou bolest, kterou cítila, nic z toho nedokázala, a tak jen tiše přikývla.
„Děkuji…“ začala Cadance, ale její hlas se vytratil, její oči zavřely a její vždy
milující srdce udeřilo naposledy.
Tak z Equestrie navždy odešla princezna Cadance.
Chrysalisinu mysl začalo znovu pohlcovat bezvědomí, a tak na sebe raději
z posledních sil vzala opět podobu Golden Flower, a pak se i její oči začaly zavírat.
Poslední co spatřila, byla nádherná duha, jež se rozprostřela nad místem
zkázy, v jejímž středu ležela, a sbíhající se šedé mraky, ze kterých se začal snášet
déšť.
Loučení
Déšť, který smáčel Equestrii již druhým týdnem, pozvolna ustával a skrz
řídnoucí příkrov šedých mraků zas konečně po dlouhé době začalo prosvítat Slunce.
Jeho paprsky se odrážely od dešťových kapek uvízlých v korunách stromů a květech
rostlin zdobících Canterlotské zahrady a rozzářily je tak nádhernými duhovými
barvami.
Zbývající kapky však stále stékaly po listech stromů a padaly z nich na zem
a budily tak dojem, že i samotné stromy pláčou v tuto převelice smutnou chvíli.
Bylo tomu totiž již přesně čtrnáct dní od tragédie, která se odehrála na palubě
vzducholodi jménem „Jitřenka“. Toho dne zemřelo mnoho poníků, ale nejvíce do
srdcí všech zasáhla zpráva, že při tragédii zahynula i princezna Cadance.
Zdálo se, že i samotná Equestrie truchlí nad ztrátou jedné ze svých
milovaných sester a déšť, který se téměř vzápětí znenadání objevil, by nedokázali
zahnat ani všichni pegasové celého světa. Ani se o to však nesnažili, hluboko
v srdcích totiž cítili, že tomu tak má být.
Dnešního dne, ale měl již smutek, který zcela zakryl Equestrii, skončit. I když
pouze jen oficiálně. Rány na srdcích poníků se budou hojit ještě velmi dlouho.
O všechny nešťastně zemřelé poníky již bylo postaráno a zbývalo jen uložit
k věčnému spánku samotnou princeznu Cadance.
A proto se toho dne k večeru sešla v Canterlotských zahradách malá skupinka,
která ji měla vyprovodit na její poslední cestě.
Princezna Cadance ležela v otevřené křišťálové rakvi ve středu malého
slonovinově bílého altánku, který se nacházel v jednom již téměř zapomenutém
koutku zahrad.
Po stranách rakve stály obě královské sestry. Princezna Celestia, oděná do
lehce našedivělých šatů lemovaných stříbrnou krajkou, stála po její levé straně
a princezna Luna, která si dnes pro tuto příležitost oblékla temně modré až skoro
černé šaty s drobnými diamanty symbolizujících hvězdy, stála na straně pravé.
V malé skupině poníků, která se sešla pod altánkem, bylo možné spatřit
ovázaného Shining Armora v doprovodu zdravotní sestry, Twilight Sparkle
oblečenou v temně fialových šatech s černou mašlí v hřívě, jejich rodiče a ještě
několik dalších poníků, které by si jistě princezna Cadance přála na svém posledním
rozloučení.
„Přál by si ještě někdo další pronést svou řeč?“ zeptala se princezna Celestia.
Její výraz byl na první pohled prázdný bez jediné emoce, ale každý kdo ji znal, věděl,
že ve svém srdci nad ztrátou své neteře hluboce truchlí. Stejně tak i její sestra Luna.
Všechny pohledy se v očekávání stočili k Shining Armorovi, ale ten jen tiše
stál a v jeho očích zalitých slzami bylo možné spatřit výraz nesmírného smutku.
Zdálo se, že ve svém žalu ani nevnímá okolní svět.
Twilight Sparkle si tiše povzdechla a přihlásila se o slovo: „Já bych si přála
pronést několik slov za sebe i za Shining Armora.“ A při těchto slovech se na něj
utrápeně podívala.
Princezna Celestia jí pokynula, a tak Twilight vystoupala po několika
schůdcích do altánku a otočila se k ostatním. Před ní se v purpurové záři magie
vznášelo několik listů pergamenu popsaných jejím elegantním a drobným písmem.
Odkašlala si a začala mluvit.
„S princeznou Cadance jsem se poprvé seznámila, když se mě ještě
v hříběcích letech ujala jako chůva na hlídání. Tehdy mí rodiče trávili mnoho času
v práci a mé dosud ještě nevyvinuté magické schopnosti byly značně nestálé, a tak
hledali někoho, kdo by se o mě zvládl postarat v jakékoliv situaci.“
Jak mluvila, její hlas se začínal pomalu lámat a po tvářích jí stékaly slzy.
Přesto pokračovala.
„Jediný, kdo se nebál, byla právě princezna Cadance. Je pravda, že zpočátku
jsme si příliš nerozuměly, ale netrvalo dlouho a stala se mou tehdy nejlepší
kamarádkou…“
V tu chvíli se v Twilight něco zlomilo, její hlas se zadrhl a Twilight propukla
v pláč. Lístečky s její připravenou řečí, která až dosud držela ve vzduchu, se tiše
snesly na zem, kde se jich okamžitě chopil lehký vánek a začal je roznášet po
zahradách.
Když to princezna Celestia spatřila, okamžitě přistoupila ke své žačce, setřela
jí kopýtkem slzy z tváří, objala ji a do ouška jí začala šeptat uklidňující slůvka: „Tiše
Twilight, to bude v pořádku. Vím, co všechno bys o ní chtěla říct a jestli tě to tak
bolí, tak to dělat nemusíš. Jsem si jistá, že Cadance ať už je kdekoliv, to také ví
a jistě ti odpustí.“
Twilight zabořila hlavu do její nebeské hřívy a trvalo dlouho, než se uklidnila
natolik, aby mohla ještě pronést několik posledních slov.
„Děkuji, Princezno,“ zašeptala a pak, i když stále ještě značně nejistým
hlasem, dodala nahlas směrem k zesnulé Cadance: „Byla jsi ta nejlepší chůva
a kamarádka, kterou jsem si kdy mohla přát. Děkuji.“
S těmito slovy sestoupila po schodech a zařadila se mezi ostatní.
Celestia ještě jednou přejela pohledem poníky pod sebou, a když zjistila, že
nikdo další se již k nějakému proslovu nechystá, tak se chopila slova ona sama.
„Všichni, kdož tu dnes v tento smutný den stojíte, jste pro Princeznu Cadance
znamenali mnohé a dle vašich slov, která jste tu pronesli, měla i ona místo ve vašich
srdcích. Byla to právě láska, pro co bilo to její srdce dnem i nocí. Vždy dokázala
zažehnout plamen lásky tam, kde doutnala alespoň malička jiskřička. A byla to
nakonec právě láska, která nám ji nakonec vzala. Ve snaze zachránit svého
milovaného Shining Armora zaplatila nakonec tu nejvyšší cenu. Jen díky ní a Golden
Flower, která jí pomáhala, se jim to nakonec podařilo, ačkoliv v sázce byly jejich
vlastní životy. Věnujme tedy minutu ticha Princezně Cadance, kterou jsme všichni
tolik milovali a vzpomeňme prosím ve svých myšlenkách i na Golden Flower, která
vážně raněná leží v nemocnici. Ať její srdce najde cestu ven z temnoty.“
Princezna Celestia se odmlčela a sklopila hlavu. Všichni ostatní následovali
jejího příkladu. Dokonce i vítr a zpěv ptáku v tu chvíli na moment ustaly
a Canterlotské zahrady se ponořily do naprostého ticha.
Po chvíli pozvedly princezna Celestia a Princezna Luna své hlavy a jejich rohy
se rozzářily. Celestiin roh zářil hřejivým zlatavým světlem a ten Lunin zazářil
uklidňující stříbrnou.
Společně přistoupily k rakvi, v níž ležela Cadance, sklopily hlavy a jejich rohy
se tak na moment spojily. Zajiskřilo to a vzduch zavoněl ozonem.
Chvilku takto stály, zatímco záře nabývala na intenzitě a pak společně
sklopily hlavy ještě níže, až se špičky jejich rohů společně lehce dotkly Cadancina
bledého čela. Oslnivě se zablesklo a Cadancino tělo až dosud ležící v rakvi zmizelo.
Místo ní se objevilo hejno pestrobarevných motýlků, kteří zatřepotali křídly
a zamířili k nebesům, až se nakonec zcela ztratili z dohledu.
Na nebi na moment zazářila jasná hvězdička. Její záře po chvilce začala
slábnout, až se nakonec zcela ztratila ve svitu večerního Slunce, ale Twilight věděla,
že až se dnes v noci podívá na hvězdy, tak uvidí hvězdičku, která tam nikdy dříve
nebyla a která jí navždy bude připomínat Cadance, kterou měla tak ráda.
Útěcha
Golden Flower se pomalu probudila a přistihla se, jak leží v nesmírně
pohodlné a měkké posteli. Sice ji bolelo téměř celé tělo, ale naštěstí ne nějak moc,
a tak se rozhodla bolest prostě ignorovat a vychutnat si tak tuto mimořádnou chvíli
klidu a pohodlí.
Měla pocit, že takhle příjemně se necítila už celé věky, a proto jen tiše ležela
s očima zavřenýma zachumlaná v hřejivých přikrývkách a vychutnávala si každičkou
vteřinu tohoto úžasného okamžiku.
Krátce na to v mysli ucítila již dobře známý dotyk skupinového vědomí, které
zaznamenalo její přítomnost, ale místo obvyklého přívalu informací se k ní skrz něj
šířily pouze tiché a uklidňující tóny. Věděla tedy, že jí žádné nebezpečí nehrozí,
a proto se rozhodla si trochu odpočinout a nechala se konejšit onou příjemnou
melodií. Ale její vlastní mysl se rozhodla, že jí nedopřeje dlouhého klidu, a tak se jí
i když jen pomalu, začaly vracet vzpomínky na poslední události. Na vzducholoď, na
výbuch, střemhlavý pád a na Cadance a její slova.
„Co znamenala ta slova?“ vrtalo jí hlavou. „Mohla skutečně odhalit důvod,
proč se se svými měňavci vrátila do Equestrie, nebo měla její slova zcela jiný
význam? A pokud skutečně přišla na důvod jejich návratu, nemohl je odhalit i někdo
další?“
V hloubi duše jí začal hlodat červík pochybnosti, že její plán přes veškerou
snahu selže. Musela tedy začít jednat a přesvědčit se jestli tomu tak doopravdy je.
A měla by začít tím, že zjistí, kde to vlastně zrovna je.
Otevřela oči a rozhlédla se. První co spatřila, bylo veliké okno a husté koruny
stromů za ním skrz které pronikaly do jejího pokoje sluneční paprsky a odrážely se
od jeho bílých stěn. Krom postele, na které ležela, byla v pokoji už jen skříňka
a malý noční stolek. Na něm ve váze byly žluté chryzantémy, stejné jako ta, jež
zdobila její bok.
Ven z pokoje vedly dvoje dveře. Ty menší vypadaly jako dveře vedoucí do
koupelny, ty větší pak vedly nejspíš z pokoje ven.
Golden Flower ještě chvilku ležela a zvědavě se rozhlížela. Zdálo se, že pokoj,
ve kterém se zrovna nacházela, je součástí nějaké nemocnice. Nakonec se rozhodla
vstát a porozhlédnout se tu trochu.
Opatrně se zvedla a přikrývka, ve které byla až dosud zabalená, se svezla na
postel a odhalila tak její zubožené tělo. Zprvu se značně vyděsila, ale pak když si
pořádně prohlédla množství odřenin a popálenin, které pokrývaly její kůži, si všimla,
že většina z nich je již zahojená a začíná na nich dorůstat chybějící spálená srst.
Nejvážněji raněný byl nejspíš její hrudník pevně stažený velikým kusem obvazu
a její levá přední noha zakrytá v sádře.
Když se trochu uklidnila, postavila se velmi opatrně na nohy, s tím že tu
zraněnou nechala zvednutou a odklopýtala ke dveřím, o kterých se domývala, že
vedou do koupelny.
Ukázalo se, že měla pravdu. Koupelna byla vcelku pěkně zařízená a bylo zde
naprosto vše, co by kdy mohla potřebovat. V současné chvíli ji ale nejvíce ze všeho
zajímalo veliké zrcadlo zavěšené ve středu koupelny. Podívala se do něj na sebe
a otřásla se. Téměř svou podobu nepoznávala.
Zbývalo udělat ještě jednu věc. Věděla, že by to mohlo být nebezpečné, ale
pro klid své duše to musela udělat.
Zrušila tedy svou podobu Golden Flower a jako královna Chrysalis se na sebe
podívala do zrcadla znovu. Trochu se jí ulevilo. Zdálo se, že většina zranění
odpovídala těm, které měla i ve své falešné podobě.
Byla ráda, že když se naposledy proměňovala, neměla už dost sil a nesnažila
se tak zakrýt svá zranění. Díky tomu ji mohl, ať už jí pomáhal kdokoliv, důkladně
ošetřit.
Změnila svou podobu zpět na Golden Flower, trochu se opláchla a zamířila
zpět do pokoje.
I když cesta do koupelny byla jen krátká, cítila se nesmírně unavená, a tak si
raději zase lehla do své postele a po chvilce opět usnula.
Otázky, které ji trápily, musely v tuto chvíli počkat. Nejprve se jí musí vrátit
alespoň část jejích sil.
•••
Nespala nijak dlouho, když ji probudilo zaklepání na dveře. Otevřela oči
a spatřila, jak do pokoje vklusala malá bílá kobylka, jejíž bok byl ozdoben třemi
červenými křížky.
„Zdravím Vás, slečno Golden Flower,“ usmála se na ni kobylka. „Moc ráda
vidím, že jste vzhůru. Už jsme o Vás začínali mít strach, že se nám nikdy
neprobudíte. Já jsem sestra Red Cross a jsem tu, abych se o Vás starala.“
„Cože?“ zeptala se stále ještě trochu zmatená Golden Flower. „Kde to vlastně
jsem?“
„No přeci v Canterlotské nemocnici,“ usmála se na ni kobylka znovu „Byla
jste opravdu vážně zraněná a dalo nám dost práce, než jsme Vás dali do pořádku.“
„A jak dlouho už tady jsem?“ ptala se Golden Flower dál.
„Bude tomu už přes měsíc,“ odpověděla sestra.
„Měsíc?!“ zděsila se Golden Flower, ale sestra ji hned začala uklidňovat.
„Jak říkám, byla jste vážně zraněná. Udržovali jsme Vás magií v umělém
spánku, dokud jsme Vás nevyléčili natolik, abychom se Vás mohli pokusit probudit.
Navíc nás Vaše léčení stálo daleko více času a sil než je obvyklé. Jednodušší hojivá
kouzla na Vás z nějakého důvodu odmítala působit, a tak jsme nakonec byli nuceni
použít velmi pokročilou léčivou magii, která naštěstí fungovala, ale byla pro naše
doktory velmi vyčerpávající a časově náročná.“
Golden Flower se trochu zklidnila. Zčásti díky milému a uklidňujícímu hlasu
sestry Red Cross a hlavně také díky tomu, že z jejích slov bylo patrné, že za celou
dobu jejího nevědomí nebyla prozrazena její pravá podoba. A tak se zeptala na
otázku, která ji trápila momentálně ze všech nejvíc.
„A co ta nehoda? Co ostatní? Co Shining Armor? Jsou v pořádku?“
Sestra na ni smutně pohlédla a posadila se vedle ní na postel. Když
promluvila, byl její hlas až děsivě tichý. „Nikdo další to nepřežil. Jen Vy a Shining
Armor.“
„Ani princezna Cadance?“ zeptala se Golden Flower navzdory tomu, že již
odpověď dávno znala. Její mysl tomu nebyla zkrátka ochotná uvěřit.
„Ne, bohužel. Nikdo další,“ odpověděla sestra smutně a po tváři jí stekla slza.
Golden Flower nevěděla, co si o tom má myslet natož říct. Ať už ke Cadance
cítila cokoliv, tak tohle si rozhodně nikdy nepřála. Samotnou ji až překvapilo, jakou
lítost cítila nad osudy poníků, kteří na palubě vzducholodi zahynuli. Skoro jako by …
„Měla ses víc snažit a zabránit tomu,“ proběhla jí hlavou nečekaná myšlenka.
Sestra Red Cross si všimla jejího zachmuření a promluvila konejšivým hlasem.
„Vím, jak to pro Vás musí být těžké. Kdykoliv budete chtít, můžete si se mnou o tom
promluvit.“
Golden Flower jen tiše přikývla a pak položila svou poslední otázku. „Mohla
bych se alespoň podívat za Shining Armorem.“
„Ale jistě. Určitě Vás rád uvidí a jsem si jistá, že mu Vaše návštěva nejspíš
prospěje,“ řekla sestra, opatrně jí pomohla z postele a společně vyšly těmi druhými
dveřmi na chodbu.
Chodba byla téměř prázdná, jen několik dalších poníků se po ní zrovna v tu
chvíli pohybovalo. Dle jejich Znamének bylo zřejmé, že se jedná o další zdravotní
sestry případně doktory. Spolu s nimi se po chodbě pohybovalo ještě několik členů
královské stráže.
Golden Flower se ulevilo, když zjistila, že nejdou nikam daleko. Stále se totiž
cítila velmi vyčerpaná. Hned po pár metrech ji sestra Red Cross zavedla do
sousedního pokoje, kde na posteli ležel Shining Armor.
Zdál se být jiný, než si ho pamatovala. Jako kdyby to ani nebyl on. Pohled měl
stočený k oknu a chvíli trvalo, než si všiml nově příchozích.
Krátce se na ni podíval a Golden Flower si všimla, že jeho pohled je téměř
prázdný bez jakékoliv jiskry, snad jako kdyby ji ani nevnímal. Chvilku se jí díval do
očí, ale pak bez jakéhokoliv slova stočil svůj pohled zpět k oknu.
„Je takový, už od doby kdy se před asi třemi týdny probudil,“ zašeptala jí
sestra do ucha „Nechcete si s ním zkusit promluvit? Možná mu to pomůže.“
Golden Flower přikývla a přistoupila k posteli.
„Zdravím, Shining Armore, jak se máš?“ začala nervózně.
„Ach to jsi ty, Golden Flower,“ promluvil k ní Shining Armor. Jeho hlas byl
tichý a smutný. „Omlouvám se, ale teď si nepřeji s nikým mluvit.“
„No, to byl alespoň nějaký pokrok,“ zašeptala sestra, když krátce na to
opouštěly pokoj. „Na nikoho jiného ještě ani nepromluvil. Zkuste za ním zajít ještě
někdy jindy, pokud Vám to samozřejmě nevadí.“
Golden Flower mlčky přikývla a v doprovodu sestry Red Cross zamířila zpět
do pokoje.
Věděla nebo alespoň tušila, proč se Shining Armor tak trápí a hluboko ve
svém srdci cítila, že by mu měla nějak pomoci. Nakonec se rozhodla, že udělá
cokoliv, aby alespoň ještě jednou viděla jeho úsměv. Vše ostatní se náhle zdálo
naprosto nepodstatné.
•••
Nemocnice se ponořila do tmy. Téměř všechna světla zhasla. Jen na chodbách
jich zůstalo několik rozsvícených.
Dveře do Shining Amorova pokoje se opatrně otevřely a dovnitř vklouzla
známá postava.
V slabém měsíčním světle bylo možné spatřit tmavě fialovou hřívu, skrz niž
prokvétaly růžové a zlaté prameny. Její srst byla lehce narůžovělá a do noci zářily
dvě jasné purpurové oči. Znaménko, jež zdobilo její bok, mělo podobu
modrozeleného srdce ve zlaté krajce.
„Už se nemusíš dál trápit, Drahý. Jsem tady s tebou,“ řekla tiše princezna
Cadance.
„Cadance?“ podivil se Shining Armor, jemuž zármutek ani nedovolil usnout.
„Ale ty jsi… tohle je určitě jen sen, že?“
„A záleží snad na tom?“ zeptala se princezna Cadance něžně, posadila se
vedle něj na postel a objala ho.
Cítila, jak odevzdaně zabořil svou tvář do její hřívy a jak jeho tělem zachvívá
tichý pláč. Cadance ho hladila po hřívě a tichými slůvky ho konejšila.
„Hrozně mi chybíš,“ zavzlykal Shining Armor a Cadance cítila, jak jí po
rameni stékají jeho slzy.
„Ty mě také, lásko, ale musíš být silný nechat mě odejít i ze svého srdce. Jinak
ani jeden z nás nebudeme mít klidu.“
Shining Armor místo odpovědi jen tiše zavzlykal a ještě pevněji se k ní přitiskl.
Tak tam seděli, dokud Cadance neucítila, jak se jeho dech začal prodlužovat.
Něžně ho uvolnila ze svého objetí a položila na postel. Jeho tvář, ozářená svitem
měsíce, se již nezdála být tak ztrápená jako dřív.
Princezna Cadance opustila tiše pokoj, ale než tak učinila, ještě jednou se
otočila a usmála se do noci.
Když se toho rána Shining Armor probudil, nebylo po Cadance ani památky,
ale přesto měl Shining Armor pocit, že část jeho zármutku se kamsi ztratila.
Následujícího večera za ním přišla Cadance znovu a znovu ho utěšovala,
dokud neusnul. A přišla i tu další noc a další…
Malé krůčky
Čas pozvolna plynul a královna Chrysalis, která se stále ještě zotavovala ze
zranění, ho trávila v nemocnici ve společnosti, doktorů, zdravotních sester a hlavně
Shining Armora.
Každý večer na sebe brala podobu princezny Cadance a snažila se ulevit jeho
trápení. Musela si sice dávat dobrý pozor, aby ji nikdo v této podobě nespatřil a aby
si Shining Armor stále myslel, že se jedná pouze o jeho sen, ale stačilo pár
jednoduchých kouzel a téměř veškerá rizika jejího prozrazení byla potlačena.
Pokaždé, když ho jako princezna Cadance navštívila, cítila Shining Armorovu
lásku, kterou cítil ke své zesnulé milované. Jenže místo sladce vábivých a mazlivých
vln energie, na které byla zvyklá, bylo teď jeho srdce plné hořkosti, žalu a utrpení.
Když poprvé ochutnala tento druh nešťastné lásky, zvedl se jí prudce žaludek
a ještě několik hodin poté ji bolela hlava.
Divila se, jak vůbec takovouto bolest může Shining Armor vydržet. Vrtalo jí
hlavou, co vlastně vede poníky k lásce, když se tak snadno může změnit v takové
utrpení. Přesto se při každé své návštěvě snažila alespoň maličkou část z této
studnice hořkosti odčerpat. Bylo to velmi obtížné, ale doufala, že tak Shining
Armorovi pomůže.
Společně strávili mnoho pozdních hodin povídáním o různých věcech. Občas
byla dokonce nucena nahlédnout opatrně i do jeho mysli, aby se dozvěděla odpovědi
na otázky, které by ji mohly prozradit. Díky tomu zjistila spoustu informací o něm
samotném a jeho minulosti, o kterých až dosud neměla ani tušení. A tak se stalo, že
ho ke svému údivu začala s postupem času čím dál více obdivovat.
Když nemluvili o minulosti, snažila se mu pomoct vyrovnat se s Cadancinou
smrtí. Bylo to nesmírně obtížné přesvědčit ho, aby ji nechal ze svého srdce odejít
a zprvu se zdálo, že je to dokonce bez účinku, ale pak se začal Shining Armor
pomalu otvírat okolním světu.
Během dne, kdy za ním nemohla přijít jako princezna Cadance, se snažila
trávit s ním co nejvíce času jako Golden Flower.
Zprvu s ní prohodil nanejvýš několik slov a jinak se zdálo, že ji vůbec nevnímá.
Ale stále byla jediným poníkem, se kterým alespoň trochu komunikoval. Na nikoho
dalšího ani nepromluvil, takže místní doktoři byli rádi, že s ním Golden Flower
zůstává a snaží se mu pomoci.
Ale pak jednoho dne…
•••
Golden Flower se zrovna procházela částí Canterlotských zahrad přiléhajících
k areálu nemocnice, kam měli přístup i pacienti.
Prohlížela si pestrobarevné květiny vysázené do všemožných vzorů,
čumáčkem nasávala jejich sladkou vůni a sledovala mohutné rozložité stromy
kývající se ve větru. Hlavně ale zvědavě pozorovala poníky, jež potkávala,
a důkladně zkoumala jejich chování. A z útržků jejich myšlenek, které kolem nich
vířily, se snažila získat nějaké důležité informace.
Když tu náhle ji nečekaně vyrušil důvěrně známý hlas.
„Golden Flower, počkej chvilku, prosím,“ ozvalo se jí za zády. Golden Flower
se otočila a tam přímo před ní stál on. Shining Armor.
Jeho bílá srst zářila v paprscích odpoledního Slunce a modrá hříva se lehce
třepotala ve větru. Jeho modré oči ztratily svůj skelný výraz, typický pro poslední
dny, a nahradila ho jiskra, kterou znala z dřívějška.
„Krásný den, že?“ přivítal ji přátelsky Shining Armor.
„A-ano, p-prosím,“ vykoktala Golden Flower a zrudla až ke kopýtkům.
Nervozita, jež cítila v jeho přítomnosti, se vrátila.
„Stále stejná, že?“ usmál se na ni Shining Armor a pak tiše dodal: „Jsem rád,
že alespoň tebe ta tragédie tolik nepoznamenala.“
Golden Flower jen tiše přikývla na znamení souhlasu.
„Každopádně jsem sem dnes za tebou přišel, abych ti poděkoval za to, co jsi
pro mě udělala,“ Pokračoval Shining Armor. „Vím, že tam na vzducholodi jsi to
mohla být jedině ty, kdo mě zachránil před smrtí, a proto ti budu až nadosmrti
zavázán.“
„N-není zač,“ vykoktala Golden Flower a sklopila hlavu.
Nastala krátká chvilka ticha, kdy ani jeden nevěděl, co tomu druhému říct.
Nakonec to byl Shining Armor, kdo ho přerušil.
„Nevadilo by ti, kdybych tě dnes na tvé procházce doprovodil.“
„N-ne, nevadilo,“ zavrtěla Golden Flower divoce hlavou, aby si to snad
nerozmyslel.
Když po chvilce vyrazili bok po boku napříč parkem, cítila Golden Flower, jak
jí divoce buší srdce snad až někde v krku, ale i tak se cítila nesmírně šťastná.
•••
Od oné chvíle neuplynul dne, kdy by netrávili alespoň malou chvilku pospolu.
Rány na těle i na srdci se pomalu začínaly hojit.
Zprvu hledali společnou řeč těžko. Golden Flower byla stále v jeho
přítomnosti velmi nervózní a Shining Armorovi jakoby v mluvení stále ještě něco
bránilo. Ale i když to trvalo déle než je obvyklé, nakonec si k sobě cestu našli
a povídali si o všem možném.
Zdálo se, že Cadancina smrt je něčím spojila. A i když zatím bylo jejich pouto
jen velmi křehké, tak každým dnem sílilo.
Byla však ještě jedna věc, která Královně Chrysalis vrtala hlavou. Ten výbuch
na vzducholodi byl až příliš dokonalý. Něco na něm nebylo úplně v pořádku
a postupem času začala mít podezření, že se nejednalo o nehodu, ale o záměr.
Někdo chtěl, aby všichni na palubě vzducholodi zahynuli a hrozilo, že když mu
to nevyšlo zcela podle jeho plánů, tak se o to pokusí znovu.
Okamžitě tedy provedla nezbytná opatření a s pomocí skupinového vědomí
svolala několik svých nejvěrnějších strážců, aby skrytě dohlíželi nad nemocnicí
a chránili tak svou královnu a Shining Armora před nebezpečím.
Ze zpráv, které od nich dostávala, se dozvěděla, že není jediná, kdo má
podobné podezření. Královské stráže také pátraly po viníkovi, ale i když obrátily
celý Canterlot naruby nedokázaly najít žádnou odpověď.
Uplynulo několik dalších týdnů a ona začínala uvažovat nad tím, jestli přeci
jen nebyla skutečně zbytečně paranoidní, ale pak jedné noci ji něco probudilo ze
spaní.
Temnota
Byl to spíš zvláštní pocit, než cokoliv jiného, co vstoupilo do jejích snů
a přetrhlo jejich niť.
Byla temná hluboká noc. Měsíc se schovával kdesi za mraky, a tak nebylo
vidět ani na krok.
Nemocnice byla až nezvykle tichá. Jediné co Golden Flower slyšela, byl tlukot
vlastního srdce. To rozhodně nebylo normální.
Okamžitě zapátrala ve skupinovém vědomí po některém z jejích strážců, ale
nikdo se neozval. Daleko podivnější ale bylo, že necítila ani jejich přítomnost.
Musela se tedy spolehnout jen sama na sebe.
Opatrně vstala z postele a zamířila ke dveřím na chodbu. Pomalinku je
otevřela, to aby nevydaly ani hlásku, a vyšla ven.
Překvapilo ji, jak hluboká panuje na chodbě tma. Zvláštní bylo, že viděla
obrysy zářících lamp, ale jejich světlo se už nikam nešířilo. Něco nepřirozeného
pohlcovalo všechny světelné paprsky v okolí.
Chvilku váhala, zdali nepoužít svou magii a pokusit se vytvořit světlo kouzlem,
ale nakonec se rozhodla raději zůstat skrytá pod pláštěm tmy. Alespoň tak získá
moment překvapení, bylo-li by ho třeba. Navíc cestu k Shining Armorovu pokoji již
důvěrně znala a věděla, že tam bez problému trefí i po slepu.
Opatrně našlapovala a krok za krokem se blížila ke dveřím sousedního pokoje.
Srdce jí divoce bušilo a tepající krev rozehrála v jejích uších bojovou píseň.
Pak náhle po něčem uklouzla a málem spadla na zem. V čerstvě zhojené
zlomenině jí divoce zaškubalo.
A pak to ucítila. Ve vzduchu se vznášel jasně zřetelný nasládlý pach. Pach
krve. Opatrně ucouvla a instinktivně seslala kouzlo, které rozzářilo její roh jasným
světlem.
Kouzlo k jejímu údivu zafungovalo, a i když nezářilo jako obvykle, tak se
chodba okamžitě rozjasnila.
Před ní na podlaze ležel v kaluži krve jeden z královských stráží a hned vedle
něj jeden z jejích měňavců. Instinktivně ho poznala, i když měl stále na sobě svou
falešnou podobu, ale již teď bylo zřejmé, že teď když je po smrti, se tato podoba
pozvolna vytrácí. Nebude trvat dlouho a vrátí se mu jeho původní vzhled.
Teď ale nebyl čas se tím zdržovat. Shining Armor a nejspíš i ona byli ve
velkém nebezpečí a nejlepší bude, když se mu postaví společně.
Zhasla své světlo a vyrazila ke dveřím. Zkusila je otevřít, ale z druhé strany
tomu něco bránilo.
Golden Flower se otočila a mocně vykopla zadníma nohama. Dveře hrozivě
zapraskaly, utrhly se z pantů a zmizely kdesi v místnosti.
Neváhala ani chvilku a vběhla dovnitř.
První čeho si všimla, byl Shining Armor přitisknutý ke stěně. Kolem něj se
třpytil jeden z jeho obraných štítů, na který zuřivě dorážela a ovíjela se kolem něj
podivná chapadla stvořená jen ze stínů a temnoty.
„Golden Flower, pozor!“ zakřičel Shining Armor, který zaznamenal její
příchod.
Golden Flower se instinktivně přitiskla k zemi a nad hlavou jí v tu chvíli
prolétlo něco nepředstavitelně temného. Šla z toho taková hrůza a chlad až se jí
zježily všechny chlupy na zádech. K zemi se sneslo několik pramenů její hřívy. Nyní
naprosto bílých a bez života.
Okamžitě se otočila směrem, odkud to podivné kouzlo přiletělo a v růžové záři
Shining Armorova magického štítu spatřila stát druhého jednorožce. Tenhle byl celý
černý s šedou hřívou. Okamžitě ho poznala. Byl to ten samý, který ji málem shodil,
když nastupovala do vzducholodi a okamžitě jí bylo jasné, že za tu nehodu je
zodpovědný on.
Černý jednorožec se na ni zlostně podíval a z výrazu jeho očí ji zamrazilo
v zátylku.
„Á, ty musíš být Golden Flower,“ promluvil hlubokým hlasem. „Rád tě
poznávám.“
Golden Flower se namísto odpovědi jen bojovně přikrčila s rohem
připraveným k útoku.
„Ale, ale,“ začal černý jednorožec. „Přeci nebude až tak zle. Jsme si jistý,
že mi to malé nedorozumění při tvém příchodu odpustíš a vrátíš se zpátky do svého
pokoje. Čeká nás tu s Shining Armorem nějaká velmi ošklivá práce, a já bych byl
velmi nerad, kdyby ta tvá hezká tvářička přišla k úhoně.“
„Ne!“ pronesla Golden Flower pevným hlasem a zdálo se, že i samotné stíny
pod jeho vlivem od ní o krok ustoupily.
„Ty malá děvko! Už podruhé se mi pleteš do cesty. Chtěl jsem to provést
nepozorovaně, ale ty mi zase musíš překážet, co? Stejně jako na vzducholodi,“
procedil jednorožec mezi zuby a začal kouzlit.
Jeho roh se namísto záře pro jednorožce typické zahalil do neprostupné
temnoty a světlo v místnosti začalo rychle pohasínat.
Temnota se stahovala kolem Golden Flower a ona cítila, jak se po ní natahuje
ve snaze ji zadusit.
Ve stejnou chvíli ucítila, jak na její mysl zaútočilo nepřátelské vědomí, které ji
chtělo ochromit. S tím si ale lehce poradila.
Nechala společně vědomí ať kolem její mysli vystaví neprostupnou zeď a sama
se věnovala obraně před kouzlem.
Znovu sebrala své síly a nechala svůj roh rozzářit tím nejjasnějším světlem.
Zprvu narazila na tvrdý odpor, ale zakrátko ho přemohla a místnost se zalila
oslepující září. Temnota kolem ní bolestivě ucukla a skryla se v nejzazších koutech
místnosti.
V tu samou chvíli i Golden Flower podnikla svůj útok. Využila energie, kterou
již ve svém rohu koncentrovala předchozím kouzlem a vyslala na nepřítele zářivý
paprsek energie. Ve stejný okamžik se i ona pokusila zaútočit na jednorožcovu mysl.
K jejímu údivu však oba útoky naprosto selhaly. Kolem jednorožce pouze
zavířily prameny temnoty a neškodně pohltily její kouzlo. A podobně tak tomu bylo
i v jeho mysli. Sice se jí podařilo do ní snadno proniknout, ale jediné co spatřila,
byla nekonečná vířící temnota a měla co dělat, aby se z toho strašného místa
dostala zpátky v pořádku.
I když sice neuspěla, zdálo se, že nepřítele ukázkou svých schopností alespoň
překvapila.
„Co jsi ksakru zač?“ řekl černý jednorožec hlasem plným nenávisti. „Ještě
žádný jednorožec mi takhle silně nevzdoroval. Za tohle zaplatíš a budeš ještě prosit,
abych se nad tebou smiloval.“
A s těmito slovy znovu zaútočil.
Shining Armor byl stále uzavřen do svého obraného štítu, což sice znamenalo,
že je zatím v relativním bezpečí, ale zároveň nemohl nijak zasáhnout do
probíhajícího souboje. Nejprve se ale musel zbavit těch dotírajících chapadel.
Jednorožcův roh se znovu zahalil temnotou a ve vzduchu kolem něj se náhle
objevila desítka podivných černých čepelí. Zdálo, že jsou to spíš drobné trhliny
v prostoru na nějaké nepředstavitelně temné místo, než aby se jednalo o fyzická
ostří.
Chvilku se jen tak neškodně vznášely ve vzduchu a pak prudce jedna po druhé
vystřelily vpřed.
Ve stejnou chvíli se náhle Golden Flower rozplynula a místo ní se na místě,
kde až dosud stála, objevilo pět jejích kopií a každá z nich zamířila jiným směrem.
Jednorožec vysílal rozzuřeně další a další ostří dokud se mu nepodařilo iluze
jednu po druhé zničit.
V tom okamžiku se přímo za jeho zády objevila skutečná Golden Flower
a veškerou svou silou vykopla zadníma nohama.
Opět zavířila temnota, aby útok zablokovala, ale ne dostatečně rychle. Golden
Flower cítila, jak se její nohy kousek po kousku noří do něčeho strašlivě chladného,
až konečně s hlasitým plesknutím narazily do jednorožcova boku.
Jednorožec se bolestivě zapotácel a na jeho zadku vykvetly dva hluboké
krvavé šrámy.
Ani pro Golden Flower to však v tu chvíli nevypadalo dobře. Její manévr se
sice vydařil, ale jeho následky pro ni byly téměř katastrofální. Nohy ji strašlivě
brněly a vystřelovaly z nich vzhůru po páteři až do hlavy mrazivé vlny bolesti.
Golden Flower klopýtla a upadla. Nad sebou spatřila černého jednorožce, jenž
se z jejího útoku stihl vzpamatovat dřív.
Se zlověstným výrazem se nad ní postavil a vyslal na ní jedno ze svých
černých ostří.
Vylekaná a téměř paralyzovaná Golden Flower tak akorát zavřít oči.
Ozvalo se tiché zazvonění.
Když oči zase znovu otevřela, spatřila přímo před sebou malý narůžovělý
magický štít.
Shining Armor využil chvilkové nepozornosti nepřátelského jednorožce, zbavil
se temných chapadel a zapojil se do boje.
Golden Flower se mezitím zotavila ze svého ochromení a společně se bok po
boku postavili nepříteli.
Společnými silami nad ním získali převahu. Jejich rohy divoce žhnuly, jak
nepřítele zasypávali sprškami kouzel. Černý jednorožec se ale každému jejich útoku
dokázal ubránit. Občas se dokonce pokusil přejít do protiútoku, ale Shining Armor
si se svou obranou magií dokázal s jeho kouzly snadno poradit.
Přesto nepřítel krůček po krůčku pomalu ustupoval, až se zády dotkl zdi,
která se divoce otřásala pod náporem mocných kouzel.
„Dobrá, tohle kolo jste vyhráli,“ procedil jednorožec mezi zuby a ukončil
souboj. „Ale vážně si myslíte, že jsem sem přišel takhle nepřipraven?“
Natáhl se svou magií do malé brašny pověšené u boku a vytáhl z ní malou
křišťálovou nádobku. Uvnitř se v slabé záři magie vznášela malá jen několik
centimetrů veliká černá kulička.
„Jistě vám dvěma nemusím připomínat, co se stalo na palubě Jitřenky. Tahle
malá věcička, kterou právě držím ve svých kopytech, tam byla tehdy na palubě
s vámi a jistě velmi dobře víte, jak to tehdy skončilo. Ta kulička uvnitř je vytvořena
z velmi nestálého materiálu a stačí sebemenší poškození nádobky, která ji chrání,
a do minuty vymaže své blízké okolí ze světa. A teď chytejte!“ řekl zlomyslným
tónem a hodil lahvičkou o zem.
V tu chvíli se odehrála sousta věcí naráz.
Shining Armor zoufale zakřičel něco nesrozumitelného a vrhl se nehledě na
obranu po padající nádobce, v zoufalé snaze ji zachytit magií nebo alespoň kopýtky.
Černý jednorožec však přesně takovou reakci očekával a, s pomocí magie se
přemístil přímo za jeho nechráněná záda a vrhl po něm tři ze svých smrtících
temných čepelí.
Srdce Golden Flower se v tu chvíli málem v naprosté hrůze zastavilo. Prudce
se odrazila a skočila jim přímo do dráhy.
První i druhou z čepelí srazila svou telekinezí do stran, ale na tu třetí jí už
nezbyl žádný čas. S tichým zadrnčením se jí zabodla hluboko do hrudi.
Okamžitě ji zaplavila nepředstavitelná bolest a chlad. Zapotácela se a cítila,
jak to zlé kouzlo z jejího těla pomalu vysává všechnu životní energii.
„Ksakru,“ zaklel černý jednorožec a už se chystal raněnou Golden Flower
napadnout, ale pak se podíval za její záda a ďábelsky se usmál. „No, myslím, že vás
dva tu přeci jen nechám nakonec o samotě. Sbohem.“ Znovu kolem černého
jednorožce zavířila temnota a zmizel nadobro pryč.
Golden Flower se otočila a spatřila Shining Armora ležícího na zemi. Přední
kopýtka měl natažená co nejvíce dopředu a v nich v hromádce drobných střípků
ležela malá černá kulička. Ve tváři měl zoufalý výraz a tiše si pro sebe mumlal:
„Ne, to ne. To nemůže být pravda. Znovu už ne.“
„Rychle, Shining Armore, musíme něco udělat, než bude pozdě,“ pobídla ho
a cítila jak ji po hrudi a po noze stéká něco vlhkého. Bylo jí jasné, že je to její krev,
ale v nastalé situaci si odmítala své zranění prohlédnout. Musí ještě vydržet a zůstat
silná, dokud nebudou všichni v bezpečí.
Shining Armor se na ní smutně podíval a pravil: „Nevím co. Teleportovat ji
tak daleko, aby nikoho neohrozila, nedokážu a jiná možnost mě v tuhle chvíli
nenapadá. Snad jen kdyby jeden z nás měl křídla a uměl létat, ale bohužel ani jeden
z nás není pegasem.“
Golden Flower se podívala na Shining Armora a pak na malou kuličku ležící
v jeho kopýtkách. Všimla si, že už začíná ztrácet svou černou barvu a začíná
rudnout. A v tu chvíli pochopila, že je jediná, kdo může všechny zachránit.
Znovu se podívala Shining Armorovi do očí a řekla jen jediné slovo:
„Promiň,“ Pak se proměnila.
Nohy a tělo se jí protáhly do délky. Hříva změnila barvu ze zlaté na lehce
namodralou. Zelená srst zmizela a nahradila ji dokonale černá holá kůže. Kolem
hrudníku jí vyrostl chitinový krunýř, ze zad vyrašila dvě dlouhá průhledná blanitá
křídla a roh na čele se prodloužil a pokřivil. Barva jejích očí zůstala stále stejně
zelená, jen zorničky se více protáhly do výšky, čímž její tvář získala výraz predátora.
„Je mi to líto,“ řekla královna Chrysalis tiše směrem k Shining Armorovi
a sklopila hlavu, aby již nemusela sledovat šokovaný výraz v Shining Armorově tváři.
Rvalo jí to srdce.
Uchopila telekinezí černou kuličku, rozeběhla se k oknu a skočila. Okno se
pod váhou jejího těla s hlasitým lomozem roztříštilo a Chrysalis vylétla ven.
Okamžitě roztáhla křídla a ze všech sil se snažila vystoupat co nejvýše.
Cítila ve tváři chladivý vítr a vysoko nad ní zpoza mraků vykoukly první
hvězdy.
Připadalo jí, že stoupá nesmírně pomalu, jako by ji snad tížil nějaký kámen.
Byla jí hrozná zima a z rány na hrudníku jí do celého těla vystřelovala bodavá bolest.
Krev jí stékala po kůži a kapala dolů na město, které se snažila za každou cenu
zachránit.
Kulička v jejím magickém sevření se začínala prudce ohřívat. I když ji držela
několik metrů od sebe, cítila ten strašlivý žár, který z ní sálal. Věděla, že je ještě
příliš blízko městu a že její čas už téměř vypršel. Navíc byla už zcela na konci svých
sil. A tak naposledy máchla křídly, sebrala všechnu zbylou energii a prudce vyhodila
kuličku co nejvýše do vzduchu. Pak začala odevzdaně padat, vyčerpaná natolik, že
již nebyla schopná jediného pohybu.
Kulička stoupala stále výš a výš, až se náhle proměnila v malý zářivý bod
daleko jasnější než samotné Slunce a krátce na to explodovala.
Královna Chrysalis nestihla ani nijak zareagovat a výbuch ji zcela pohltil.
Zvláštní bylo, že necítila žádnou bolest ani žár. Jediné co viděla, bylo jasné světlo,
které ji připravilo o vědomí a odneslo kamsi pryč.
Následky
Shining Armor s šokovaným výrazem sledoval jak Golden Flower dokončila
svou proměnu a místo ní před ním nestál nikdo jiný než samotná královna Chrysalis.
Jeho mysl se nebyla schopná vyrovnat s faktem, že by ta milá zelená kobylka, která
ho za těch pár týdnů, co strávili spolu, tak učarovala, byla ve skutečnosti královnou
měňavců.
Dnešní noc v sobě na jeho vkus skrývala až příliš mnoho překvapení. Nejprve
ten černý jednorožec, který ho napadl. Pak ta jeho podivná zbraň v podobě té malé
černé kuličky, která teď ležela v jeho kopýtkách. A nakonec tohle?!
Shining Armor věděl, že by měl něco s tou nebezpečnou kuličkou podniknout,
dokonce už cítil, jak se v jeho kopýtkách ohřívá a věděl, že jednorožcovy výhružky
byly rozhodně pravdivé, ale v současné chvíli nebyl schopen dát dohromady jedinou
souvislou myšlenku. Jeho mysl byla zkrátka z posledních událostí natolik vyvedená
z míry, že potřebovala chvilku na to, než se zase dala dohromady.
„Je mi to líto,“ řekla královna Chrysalis tiše, sebrala černou kuličku
a rozeběhla se k oknu.
Zvuk tříštícího se skla, byl přesně to, co Shining Armorův mozek potřeboval,
aby se vzpamatoval a pustil se zase do práce.
Okamžitě se postavil a rozeběhl se rozbitému oknu. Z Chrysalis už byl ale
vidět jen temný stín na jinak téměř černé obloze.
„Gold… Chrysalis, počkej! Je to příliš nebezpečné!“ pokusil se za ni zavolat,
ale ta už byla příliš daleko, na to aby ho slyšela a tak jen s napětím sledoval noční
oblohu a čekal.
Vteřiny plynuly až děsivě pomalu. Připadalo mu to jako celá věčnost, než se
vysoko na nebi rozzářil světelný bod, který ihned vzápětí explodoval.
Záře, která se při výbuchu uvolnila, ho v okamžiku bolestivě oslepila
a o malou chvilku později dorazila k zemi i tlaková vlna. Prolétla oknem
a nemilosrdně ho srazila na podlahu. Celý svět se hrozivě otřásal a všude kolem něj
se sypalo sklo a omítka.
Pak následovala chvilka hrobového ticha, přerušovaná jen tichým pískáním
v Shining Armorových uších.
Shining Armor se opatrně zvedl a otřásl se, aby se zbavil prachu a střepů,
které ho zasypaly. Něco teplého a vlhkého mu stékalo po levé tváři. Setřel si to tedy
kopýtkem a zjistil, že je to krev. Navíc na levé ucho vůbec neslyšel, a tak mu bylo
hned jasné, že mu při výbuchu nejspíš praskl bubínek.
Vrátil se k oknu a podíval se ven. Ve městě pod ním se začínala rozsvěcet
světla a ozývat se zmatené a rozrušené hlasy. Na nebi však neviděl nic. Úplně ho
s toho zamrazilo a srdce se rozbušilo strachem. Strachem o Golden Flower. Ať už
byla ve skutečnosti kýmkoliv, stále mu na ní záleželo.
A pak to spatřil. Nízko při zemi se k němu vzduchem blížil nějaký stín. Už se
chystal si oddychnout, když si uvědomil, že má poněkud jiný tvar.
Shining Armor odstoupil od okna a krátce na to do pokoje vlétla na svých
majestátních temně modrých křídlech princezna Luna. V předních nohách něžně
svírala Chrysalisino bezvládné tělo. Magií odklidila střepy, které popadaly na
Shining Armorovu postel a opatrně ji na ní položila. Nedlouho poté za ní do pokoje
vklouzli i dva z jejích nočních strážných.
Na královnu Chrysalis byl skutečně žalostný pohled. Většina kůže byla
spálená a z hluboké rány v jejím hrudníku vytékala podivná temně zelená tekutina.
Nejspíš její krev. Shining Armor věděl, že tohle nemohl nikdo přežít.
„Mrzí Nás to,“ řekla princezna Luna smutně, když si všimla dlouhého pohledu,
který věnoval Chrysalis. „Tušili Jsme, že k něčemu takovému dnes v noci dojde, ale
bohužel Jsme přišli příliš pozdě. Stihli Jsme už jen alespoň zachytit její padající
tělo.“
Shining Armor věděl, že to co princezna Luna povídá je určeno jeho uším, ale
on její slova nevnímal. Jeho myšlenky teď patřily pouze Chrysalis. Ačkoliv ji téměř
zatím vůbec neznal, nechtěl o ni za žádnou cenu z nějakého důvodu přijít. A ani
o Golden Flower.
„SHINING ARMORE!“ zaznělo místností. To promluvila princezna Luna
a použila při tom svůj královský dialekt.
V Shining Armorovi se probudil jeho léta trvající výcvik. Okamžitě se
vzpamatoval, postavil se do pozoru a zasalutoval.
„Přejete si, Princezno Luno?“ zeptal se Shining Armor.
„Víme, že musíš být velmi unavený, ale musíš okamžitě uzavřít celý Canterlot
do ochranného pole, tak aby nikdo nemohl ven ani dovnitř. Ten jednorožec se za
žádných okolností nesmí dostat z našeho dosahu. Musíme ho za každou cenu
chytit.“
„Ano, Princezno,“ zasalutoval znovu Shining Armor a krátce na to se už jeho
roh rozzářil jasnou narůžovělou září. K nebi vystřelil paprsek, který se vysoko nad
Canterlotem rozptýlil a celý ho přikryl třpytivým magickým štítem. Když skončil,
klesl Shining Armor vyčerpaně na zem a téměř okamžitě usnul.
Mezitím se princezna Luna otočila na jednoho ze svých strážců: „Ty!
Okamžitě půjdeš a seženeš někoho, kdo se postará tady o královnu měňavců.
Nesmíme ji ztratit. Rozumíš?!“
„Ano, Paní,“ zasalutoval strážný a bleskově zmizel ve dveřích vedoucích na
chodbu.
Luna ale stále ještě stále neskončila. Podívala se na svého druhého strážného
a i jemu přidělila úkol: „A ty! O všem informuješ Princeznu Celestii. Měla by teď být
ve svých komnatách.“
„Ale Princezna Celestia v tuhle dobu určitě spí,“ namítnul strážce.
Luna se na něj neurčitě podívala a řekla: „Tak ji prostě vzbudíš, jasné?!“
„Ano, Paní,“ zasalutoval strážný a odlétl rozbitým oknem směrem k paláci.
Když bylo vše zařízeno, přistoupila Luna k ležící Chrysalis a opatrně položila
svou hlavu na její hruď.
Trochu se jí ulevilo, neboť Chrysalisino srdce stále ještě bilo. Jeho údery byly
sice sotva patrné, ale znamenalo to, že Královna Chrysalis je stále ještě na živu.
A s ní i jejich poslední naděje.
•••
Oknem starého opuštěného skladiště sledoval černý jednorožec magický štít
rozprostírající se nad Canterlotem.
„Zatracený Shining Armor,“ prolétlo mu hlavou. Zase se mu nějakým
způsobem povedlo uniknout a navíc díky té jeho zpropadené magii, tu teď vězel
uvězněn a odkázán jen sám na sebe. No, alespoň se mu podařilo zbavit té otravné
Golden Flower, takže se mu příště už nebude plést do cesty.
Věděl ale, že jeho Paní nebude s takovým vývojem zrovna spokojena,
obzvláště když se jí včas neozve. Ještě stále ho pálily rány na těle i na duši, které mu
uštědřila, když zjistila, že Shining Armor přežil pád vzducholodi. Naštěstí mu ale
stále zbývalo pár dní z času, který mu na splnění úkolu vyměřila. Bude tedy muset
přijít s nějakým novým nápadem. A to co nejdříve.
Když oknem spatřil malou skupinu strážných pohybujících se v ulicích,
bylo mu jasné, že už po něm pátrá nejspíš celý Canterlot. To sice nebyla zrovna
nejvhodnější chvíle na splnění jeho úkolu, ale možná by se toho přeci jen dalo nějak
využít.
Opatrně se natáhl magií do své brašny a vytáhl odtud poslední z křišťálových
lahviček, které mu byly svěřeny. Uvnitř se uvězněná v magickém poli vznášela malá
černá kulička, která, jak věděl, nosila smrt.
Ve tváři se mu objevil ďábelský úsměv a pustil se do práce.
•••
První paprsky ranního slunce se vyhouply nad obzor a pohladily spícího
Shining Armora po tváři. Ten neradostně zamručel a otevřel oči.
Roh ho nepříjemně pálil a příšerně ho bolela hlava. Znal tenhle typ migrény.
Vždycky se objevil, když použil příliš veliké množství magie. Už několikrát takhle
skončil, takže věděl, že by se v příštích několika dnech neměl moc po magické
stránce přetěžovat.
Na nočním stolku vedle postele už na něj čekal připravený prášek proti
bolesti a kelímek s vodou. Byl neskonale vděčný, tomu, kdo je zde pro něj v noci
připravil.
Spolknul prášek, zapil ho a zamířil do koupelny, kde si začal napouštět vanu
plnou horké vody.
V zrcadle nad umyvadlem si všiml, že má levé ucho zakryté tamponem a začal
vzpomínat na to, co se vlastně včera v noci dělo.
Celkem jasně si pamatoval všechno až do chvíle, kdy na žádost princezny
Luny vykouzlil nad Canterlotem ochranný štít. Krátkým pohledem z okna
zkontroloval jeho stav, ale zdálo se, že ještě nějakou tu chvíli vydrží.
To co, ale následovalo potom, bylo mlhavé a nejasné. Věděl, že na chvíli
naprostým vyčerpáním usnul, a když se po chvíli znovu probudil, bylo v pokoji už
několik doktorů a všichni se starali o Chrysalis. Princezna Luna jim svou magií
pomáhala.
Když se od nich dozvěděl, že královna Chrysalis ještě žije, nesmírně se mu
ulevilo, i když mu bylo jasné, že ji od smrti dělí jen ten nejtenčí vlas.
Jeden z doktorů mu pomohl vstát a odvedl ho na chodbu, kde ho usadil na
jednu z pohovek. Ošetřil mu krvácející ucho a vrátil se zpátky ke Chrysalis.
Shining Armor pak na chvíli zase usnul a probudila ho až dvojice rozrušených
hlasů. Ukázalo se, že patří princezně Luně a princezně Celestii, která musela někdy
během jeho krátkého spánku dorazit. Doktoři i s Chrysalis už byli někde pryč.
V tu chvíli si uvědomil, že se Luna a Celestia hádají. To ho opravdu překvapilo.
Nepamatoval si, že by někdo byl něčeho podobného svědkem, snad možná jen před
tisíci lety, kdy se z Luny stala Nightmare Moon. Nedokázal si vzpomenout, čeho
se ta hádka týkala, ale nakonec to byla Celestia, která ustoupila jako první.
Opět ho nejspíš přemohla únava a zase na chvíli usnul. Pak už si jen
pamatoval, jak ho princezna Luna probudila a odvedla do jeho nového pokoje, kde
se před chvílí probudil.
Vana se mezitím stihla naplnit až skoro po okraj, a tak zastavil vodu a vlezl si
do ní. Slastně si povzdychl, když příjemně horká voda, začala uklidňovat jeho
unavené a bolavé tělo.
Vzpomínal při tom na Chrysalis, která teď v některém ze sousedních pokojů
nejspíš bojovala o život.
Teď už mu bylo jasné proč mu Golden Flower vždycky připadala tak
povědomá a zároveň si vzpomněl na Cadance a její snové návštěvy v posledních
dnech a pochopil, kdo za tím doopravdy stál.
„Ale proč?“ nepřestávalo mu vrtat hlavou. „Proč jsi to všechno pro mě dělala.
Proč jsi mi už podruhé zachránila život?“
A tehdy mu na mysli vytanula slova, která mu kdysi řekla skutečná Cadance
a uvědomil si, že měla nejspíš již od začátku pravdu. Chrysalis nebyla zlá, jen se
snažila chránit své hnízdo a vše co jí bylo blízké. Ale jak do toho zapadal on, mu
stále nebylo tak úplně jasné.
Ještě chvíli ve vaně odpočíval a pak se rozhodl, že se za ní podívá. Dlužil jí to
a nejspíš i mnohem víc.
Nejtěžší cesta
Otevřela oči.
Stála na staré prašné cestě táhnoucí se napříč rozlehlými lukami. Obě strany
cesty lemovala hustá lipová alej.
Vzduch byl plný nádherné sladké a divoké vůně lučního kvítí. Ve vzduchu
poletovali ptáci a radostně štěbetali. Listy mohutných stromů lehce ševelily ve větru.
Bylo to nádherné místo. Skoro jakoby byla v ráji. Krásnější místo snad ještě
nikdy neviděla. Anebo snad ano? Nějak si nedokázala vzpomenout.
Nemohla si vzpomenout na nic. Její mysl byla čistá jako lilie. Nevěděla kde je,
kam jde a ani kým je, ale nějak ji to ani netrápilo. Cítila se klidná a spokojená, i když
někde hluboko uvnitř měla pocit, že jí něco důležitého chybí. Kéž by si jen dokázala
vybavit co. Ale ať už to bylo cokoliv, nechtěla bez toho pokračovat po téhle cestě dál.
Možná by se pro to mohla vrátit. Otočila se tedy a překvapeně zamrkala. Jen
několik stop před ní se v jinak nádherném slunném počasí vznášel hustý
neprostupný mlžný opar.
V tu chvíli se přímo za jejími zády ozval tichý poklus. Otočila se, ale ačkoliv se
zvuk stále blížil, nikoho neviděla. Až náhle se zatetelil vzduch a přímo před ní se
z ničeho nic objevila podivná kobylka.
Byla temně modrá. Její hříva měla sytě černou barvu, až na jeden jediný
sněhobílý pramen, díky němuž budila zvláštní exotický dojem. Na zádech ležela
složená dvě nádherná křídla a z čela jí vyrůstal stříbrný roh. Bok měla ozdoben
Znaménkem v podobě prázdných přesýpacích hodin.
„Copak se děje, drahá?“ zeptala se příjemným, poněkud hlubším hlasem
a mile se usmála. „Proč ses zastavila?“
„Já… já nevím,“ odpověděla. „Mám pocit, že jsem na něco důležitého
zapomněla a měla bych se pro to vrátit.“
„Opravdu?“ podivila se ta modrá kobylka. „Tam kam vede tahle cesta, není
třeba ničeho. Opravdu se chceš vrátit?“
„Nevím,“ řekla tiše a sklopila při tom hlavu. „Kdybych si jen dokázala
vzpomenout alespoň na své jméno.“
•••
Shining Armor pomalu otevřel dveře do Chrysalisina nového pokoje.
Chvilku mu trvalo, než ji našel. Její starý pokoj byl totiž poničen tím nočním
výbuchem, a tak musela být přesunuta jinam. Stačilo se ale jen poptat pár doktorů
a už věděl, kde ji hledat.
Chrysalis tam před ním jen tiše ležela na posteli bez jediného náznaku vědomí.
Bylo mu jí tak hrozně líto a navíc mu chyběly ty chvíle, které s ním strávila
jako Golden Flower.
Setřel si slzu, která mu stékala po tváři, posadil se vedle ní na postel
a smutně si ji prohlížel.
Byla to vzhledem stále ta stejná Chrysalis, kterou si pamatoval z doby, kdy
napadla se svými měňavci Canterlot, ale přesto byla v něčem trochu jiná. Její tvář
vypadala, tak nějak unaveněji a ztrápeněji než si pamatoval a na její jinak hladké
černé kůži si všiml několika drobných vrásek. Její hříva se zdála být trochu světlejší
než dřív. Ale všechny tyhle drobné změny ji činily v jeho očích mnohem krásnější.
„Ach Chrysalis, kéž bych ti nějak dokázal pomoct,“ povzdechl si a něžně ji
pohladil po hřívě. Byla tak neuvěřitelně hebká. Jako to nejjemnější hedvábí.
•••
„Chrysalis…“ zašeptal náhle vítr v korunách stromů.
Ano, to jméno znala. Velmi dobře znala. Bylo to její jméno.
„Jmenuji se Chrysalis,“ řekla si spíš jen tak sama pro sebe, aby se ujistila
o pravdivosti těch slov.
A s těmi slovy přišel i tvar. Až teprve teď si uvědomila, že po celou tu dobu
byla jen stínem svého původního já, ale to jméno jí vrátilo její skutečnou podobu.
A spolu s ním si vzpomněla ještě na druhé jméno. Shining Armor byl tím, koho
hledala. Musela se k němu za každou cenu vrátit, i když si nedokázala vybavit proč.
Modré kobylce před ní se po tváři mihl pobavený výraz. „Zajímavé, skutečně
zajímavé,“ pravila. „Je tomu již spousty let, kdy někdo naposledy prošel Mlhami
zapomnění a ponechal si své jméno.“
Chvilku si Chrysalis zvědavě prohlížela a pak pokračovala. „Asi by ode mě
bylo velice neslušné, kdybych se teď, když už známe tvé jméno, nepředstavila. Mám
mnoho jmen. Některá plná smutku a utrpení, jiná zas v sobě nosí milosrdenství
a naději, ale ty mi můžeš říkat Princezno Morticie anebo prostě jen Morticie.“
„Těší mě,“ odpověděla společensky Chrysalis. „A kde to vlastně jsem?“
„Tohle je cesta, kterou musí každý jednou projít,“ odpověděla Morticie.
„Tohle je totiž cesta mezi životem a smrtí. Tam za tebou jsou Mlhy zapomnění,
kterými jsi před chvílí prošla. Ty očistí tvou duši od všech vzpomínek na život, který
jsi žila před tím. A tahle cesta, na které stojíš, tě dovede do míst, kam odchází duše
všech zemřelých tvorů. Co tam nalezneš, ti říci nemohu, neb ani mě nepřísluší do
těchto míst vstoupit. Jsem jen průvodkyně, která pomáhá duším dosáhnout jejich
cíle.“
„A co kdybych se chtěla vrátit?“ zeptala se zvědavě Chrysalis.
„To myslíš vážně?“ podivila se Morticie. „Tam za tou mlhou tě čeká stejný
život jako dosud. Plný smutku a nesplněných snů, zatímco na místě, kam vede tato
cesta, můžeš mít vše, po čem jsi kdy toužila.“
„Ne, pleteš se!“ odvětila Chrysalis přísně. „Nebude tam on.“
„Rozumím,“ usmála se na ni Morticie. „Nikdo na světě nemá právo bránit
tvému vlastnímu rozhodnutí. Ale pamatuj, že takhle cesta zpět není lehká. Někteří
říkají, že je to dokonce ta nejtěžší ze všech cest. Je jen pár jedinců, kteří touto
cestou dokázali projít. Mlhy zapomnění tě cestou sem obraly o veškerou tvou paměť
a stejně tak ji dokáží i vrátit půjdeš-li opačným směrem. To ale znamená, že znovu
prožiješ celý svůj život a to do těch nejmenších detailů, o kterých sis myslela, že už
si je dávno zapomněla. Není pro nikoho lehké dozvědět se, jaký doopravdy byl.“
„Přesto po ní musím jít,“ stála si Chrysalis za svým a otočila se směrem k té
podivné mlze.
„Líbíš se mi, drahá. Máš odvahu, a proto ti přeji hodně štěstí. Dojdeš-li až na
druhou stranu, budu tam na tebe čekat. A nezapomeň, že se kdykoliv můžeš jen
prostě otočit a zvolit si tu druhou cestu.“ A s těmito slovy se Morticie rozplynula
a ponechala Chrysalis samotnou.
Chrysalis se zhluboka nadechla a pak udělala první pomalý krok vpřed.
A další a další, až jí nakonec mlha zcela pohltila. Náhle se prudce setmělo
a Chrysalis narazila do něčeho tvrdého. Pokusila se to tedy obejít, ale zjistila, že je
tím zcela obklopená. A tak se zapřela a ze všech sil zatlačila.
Tvrdý kožnatý obal jejího kokonu praskl a na světlo světa se z jeho útrob
vybatolila mladá měňavčí klisnička.
•••
Shining Armor se náhle probudil. Ani si nevšiml, že by usnul, ale pamatoval si,
že se mu zdál nějaký sen. Jen si na něj nedokázal vzpomenout.
Podíval se na ležící Chrysalis před sebou. Stále byla v bezvědomí.
Povzdechl si a znovu ji pohladil. Věděl, že jí samotné nijak nepomůže, ale
jednu věc udělat mohl. Najde toho, kdo jí ublížil a pomstí se mu za každou kapku
krve, kterou kvůli němu prolila.
Naposledy se na ní podíval a zlehka ji políbil na tvář.
„Brzy se uzdrav,“ zašeptal a odešel pryč.
•••
Nevěděla jak dlouho už je na cestě, ale měla pocit, že jsou to snad celá staletí.
Vzpomínky se jí nemilosrdně vracely jedna po druhé. Vzpomínky, které prožívala
znovu a znovu, dokud si nezapamatovala i ty nejmenší detaily.
Nebyl tu žádný čas na odpočinek. Chrysalis věděla, že musí jít stále dál a dál,
protože kdyby se zastavila, neměla by již sílu pokračovat.
Viděla všechny chyby, kterých se kdy dopustila a všechna ta nebohá stvoření,
kterým kdy ublížila. Stejně tak prožívala znovu všechny své smutky a trápení. Nebo
se naopak radovala ze svých úspěchů a prožívala ty vzácné chvíle štěstí, kterých
bylo v jejím životě poskrovnu.
Smála se, plakala, radovala, naříkala, bojovala, čarovala, milovala, …
Z toho zmatku se jí zamotala hlava a ona upadla. Věděla, že selhala, že už
nemůže dál a do očí se jí vedraly slzy.
„Shining Armore,“ zanaříkala a zoufale volala jeho jméno. A pak to ucítila.
Lehký sotva patrný dotyk na tváři a věděla, že ať už je kdekoliv, on je stále pořád
s ní.
A tehdy v ten moment prozřela a pochopila, co její srdce vědělo už od samého
začátku. Viděla to ve vzpomínkách, které jí byly tak násilně vráceny. Věděla, že
Shining Armora celým svým srdcem i duší miluje.
To poznání jí dodalo sílu. Z hrdla se jí vydral bojovný výkřik, pomalu se zase
postavila na nohy a udělala další krok. A další…
Vzpomínky už na ni neútočily tak drtivě. Láska, kterou k Shining Armorovi
cítila, poskytla její duši štít. Oddanost, s kterou na něj myslela, jí poskytla zbraň,
s kterou si prorážela cestu vpřed.
Vracely se jí další a další kousky její paměti, ale už ne s takovou silou jako
předtím. Vzpomínky byly mírnější, ukázněnější.
A spolu s nimi došla i druhého poznání. Vzpomněla si na všechny ty poníky,
kterým v posledních několika měsících pomohla. Na všechny, které se pokusila
zachránit. A uvědomila si, že to není jen Shining Armor, ke kterému něco cítí. Jistou
formu lásky cítila i k celé Equestrii. Stejné lásky, jakou kdysi cítila ke svému hnízdu
a pochopila.
Žila v Equestrii, už tak dlouho skrytá pod převlekem, že se stala její nedílnou
součástí. Každý její obyvatel byl jejím poddaným a je její povinností, aby je za
každou cenu chránila. A ona nedokázala přenést přes srdce, když je někdo
ohrožoval.
Pak je uslyšela. Hlasy. Tisíce a tisíce hlasů ve své hlavě. Věděla, že už musí
být velmi blízko. Ale nebyly to hlasy jen jejích měňavců. Tentokrát ve společném
vědomí vnímala i další hlasy. Nebyly sice tak tak silné, ba dokonce byly téměř
nepostřehnutelné, ale bylo jich mnohem a mnohem víc. Byly to hlasy poníků
a dalších obyvatel Equestrie.
To jí vlilo do žil další příval síly a rozeběhla se vpřed. Stačilo však jen pár
rychlých kroků, mlha se rozplynula a ona se ocitla na místě ozářeném jasným bílým
světlem.
Přímo před ní stála Morticie.
„Vítám tě zpět. Tak jsi to přeci dokázala,“ přivítala ji s úsměvem. „Nevěřila
jsem, že se ještě někdy něčeho takového dožiji.“
„Děkuji,“ odpověděla Chrysalis.
„Než odejdeš,“ pokračovala Morticie „chtěla bych ti něco dát.“ A přímo před
ní se za tichého lupnutí vynořily z prostoru podivné přesýpací hodiny.
Byly tenké, plné různých ostrých hran a stejně černé jako Chrysalisina kůže.
Na spodní části byl zlatem vytepaný nápis: „Chrysalis“. Všechen písek v nich byl již
přesypaný.
„Tím, že ses vrátila zpět, jsi dokázala, že osud nad tebou nemá již žádnou moc.
A proto myslím, že by tohle mělo patřit tobě. Teď je tvůj život i smrt jen v tvých
vlastních kopýtkách,“ řekla Morticie a hodiny jí podala.
Sotva je vzala do svých kopýtek, hodiny se s tichým zašuměním vytratily.
Přesto cítila, že tam někde uvnitř ní stále jsou.
Chrysalis věděla, že už je čas jít, ale ještě se naposledy podívala na Morticii,
aby se s ní rozloučila. „Sbohem, Morticie, a děkuji.“
Její reakce Chrysalis trochu překvapila. Morticie se totiž rozesmála jasným
zvonivým smíchem, až jí z očí tekly slzy. Když se trochu uklidnila, pravila: „Ty jsi
opravdu zvláštní stvoření, Chrysalis. Ještě téměř nikdo za celou dobu co tu jsem mi
nepoděkoval. A navíc u mě není žádné sbohem, jen na shledanou.“
„Tak tedy na shledanou,“ rozloučila se Chrysalis podruhé a otevřela oči.
•••
Bylo to jako za starých časů, kdy byl ještě obyčejným strážným. Pátrat po
městě a hledat zločince. Chybělo mu to. Cítit pod nohama hrubý povrch kamenného
dláždění a nasávat nozdrami tu tajemnou vůni města.
Uvědomil si, že od svatby s Cadance se sem do ulic města ani pořádně
nepodíval. Většinu času strávil dohadováním se se šlechtou, či jinými poníky z vyšší
společnosti. Až dosud ani netušil, jak moc mu tahle obyčejná práce strážného chybí.
Shining Armor zatřásl hlavou, aby si ji trochu pročistil a raději se věnoval
okolí. Společně s několika dalšími strážnými byli na stopě tomu tajemnému černému
jednorožci.
Podařilo se jim ho vystopovat až sem, do jedné ze starších částí Canterlotu,
plné úzkých uliček a opuštěných již téměř zapomenutých skladišť. Kolem celé
oblasti se pomalu stahoval kruh strážných, prohledávali budovu po budově a pomalu
tak uzavírali smyčku, skrz kterou by neměl být nikdo schopen proklouznout.
Shining Armor opatrně otevřel dveře do dalšího prázdného skladiště, které se
v ničem nelišilo od předchozích, a okamžitě vycítil, že je na správném místě. Ve
vzduchu se vznášely pozůstatky temné magie. Magie, se kterou se již nedávno
setkal. Ve vzdáleném konci místnosti se škvírou pode dveřmi linulo slabé světlo.
Shining Armor tiše rozdal rozkazy a zamířil ke dveřím. Chvilku u nich opatrně
naslouchal a pak pokynul svým strážným a vtrhl dovnitř.
Místnost byla naprosto a dokonale prázdná, jen stará olejová lampa visela
zavěšená u stropu.
Chvilku se překvapeně rozhlížel a pak mu to došlo. „Ksakru. Je to past!“
zakřičel na zbytek strážných, ale jedinou odpovědí mu byla série podivných dutých
úderů.
Bleskově se rozeběhl zpátky, kde se mu naskytl děsivý pohled. Celá jeho
jednotka byla povražděná. Z jejich ještě stále se cukajících těl vyčnívala ta podivná
černá ostří. Jedno tělo však chybělo. Tělo strážného, který číhal na Shining Armora
schovaný za dveřmi a ve chvíli, kdy vyběhl ven, ho tvrdou ranou dubovým trámkem
udeřil do hlavy.
Shining Armor se zapotácel a v bezvědomí se složil na zem.
„Tak tohle bylo jednoduší, než jsem si myslel,“ řekl si pro sebe černý
jednorožec a sejmul iluzi strážného, pod kterou se již několik hodin skrýval.
Telekinezí zvedl Shining Armorovo bezvládné tělo a vyrazil na cestu. Bylo na
čase se s ním vypořádat jednou pro vždy, ale ne dřív než se s ním trochu pobaví.
Láska a hněv
Sprška ledově chladné vody dopadla na jeho tvář, následovaná tvrdou ranou
do čelisti, kterou mu někdo uštědřil.
Shining Armor se s trhnutím probral z bezvědomí a prudce otevřel oči.
Nacházel se ve spoře osvětlené místnosti bez oken. Zdi, podlaha i strop byly
tvořeny velkými kamennými kvádry.
Přímo před ním stál on. Černý jednorožec, kterému se chtěl za každou cenu
pomstít. Divoce sebou škubnul ve snaze se na něj vrhnout, ale nepohnul se ani o píď.
Zmateně se rozhlédl a teprve teď si všiml, že je pevně připoután provazy
k mohutné dřevěné desce připevněné ke zdi.
„Á, zdravím Shining Armore. Rád tě vidím zpátky mezi námi,“ promluvil
jednorožec temným nepříjemným hlasem.
Shining Armor jen nepřátelsky zavrčel a jeho roh se rozzářil ve snaze
přetnout provazy, které ho poutaly.
„Ani bych se o to být tebou nesnažil,“ zasmál se zle jednorožec. „Ty provazy
jsou očarovány, tak aby na ně nepůsobila, žádná tvá magie, takže nemá smysl se
s nimi o cokoliv pokoušet. Navíc nechci, aby ses zbytečně vyčerpával. Zahrajeme si
spolu totiž takovou malou hru a já bych byl velice zklamán, kdyby musela skončit
předčasně.“
Jednorožcův roh se zahalil temným rubášem a z koutů místnosti se natáhly
černé stíny a zvedly něco do vzduchu. Shining Armor okamžitě poznal o, co se jedná.
Byla to ta samá křišťálová lahvička, s jakou se nedávno setkal v nemocnici.
„Zdali pak víš, kde se právě nacházíme?“ zeptal se s úšklebkem černý
jednorožec.
Shining Armor jen zavrtěl hlavou a jednorožec pokračoval. „Tahle místnost se
nachází ve sklepení jisté budovy. Možná ji znáš, sám jsi tam totiž před lety také
studoval.“
Shining Armor věděl, že v celém Canterlotu je jen jedno takové místo. A to
Škola pro nadané jednorožce. Vyděšeně na svého nepřítele pohlédl.
„Cože?! To nemůžeš myslet vážně. Jsi šílený,“ neudržel se Shining Armor
a okamžitě svých slov litoval. Naštěstí se zdálo, že to jednorožci nijak nevadilo.
„Ano, možná máš pravdu, ale už jsem měl s tebou a s Golden Flower tolik
problémů, že si je prostě musím nějak vynahradit,“ zasmál se jednorožec a přesně
v tu chvíli vyhodil lahvičku vysoko do vzduchu.
Shining Armor neváhal ani chvilku, jeho roh se rozzářil a svým telekinetickým
sevřením lahvičku zachytil. Vznášela se teď několik stop nad zemí zahalená
v narůžovělé záři jeho magie. K jeho údivu se mu v tom černý jednorožec nijak
nesnažil zabránit.
„Výborně,“ pronesl s ďábelským úsměvem „A tím právě začala naše malá hra.
Zajímalo by mě, jak dlouho vydržíš držet ji ve vzduchu a zároveň s tím udržovat i štít
nad Canterlotem, zatímco si s tebou budu tak trochu hrát. A ani se ji neopovažuj jen
tak položit na zem.“
Do vzduchu se vzneslo černé zubaté ostří a prudce se zakouslo Shining
Armorovi hluboko do masa. Místnost se naplnila výkřikem mučivé bolesti a na zem
dopadly první rudé kapky krve.
•••
Přišlo to jako blesk z čistého nebe.
Bylo to sotva pár minut, kdy se královna Chrysalis vrátila za zapomnění, když
se jí náhle v hlavě rozezněl výkřik plný utrpení a tělem jí projela ostrá bodavá bolest.
Věděla, komu ten výkřik patřil. Patřil jemu, její lásce.
V tu samou chvíli štít nad městem zablikal a jeho síla znatelně poklesla.
Okamžitě nahlédla do skupinového vědomí a skrz něj vstoupila do Shining
Armorovi mysli. Cítila, jak trpí, a tak se pokusila část té bolesti v jeho mysli odstínit
a rozprostřít napříč celým skupinovým vědomím. Zároveň krátce nahlédla do jeho
posledních vzpomínek a rozzuřila se. Dozvěděla se z nich totiž totožnost toho, kdo
jejímu Shining Armorovi tak ublížil. Zároveň se ale také dozvěděla i jeho krutý plán
a místo, kde se právě nachází.
Opustila Shining Armorovu mysl a vyskočila z postele. Strhala ze sebe obvazy,
které jí bránily v pohybu, a mocným telekinetickým úderem vyrazila okno vedoucího
do jejího pokoje. Zuřivost jí dodávala sílu. Vyskočila ven, roztáhla křídla a vzlétla.
Do pokoje v tu chvíli vtrhli strážní doprovázeni skupinou doktorů a vyrušeni
tím nenadálým rámusem, ale Chrysalis již byla pryč.
Shining Armor, ale nebyl jediný, koho bylo třeba zachránit. Na půdě Školy pro
nadané jednorožce bylo mnoho nevinných mladých poníků, kterým hrozilo smrtelné
nebezpečí.
Bylo na čase, aby měňavci bránili svůj nový domov, a tak Chrysalis zavolala
a měňavci poslechli.
•••
Napříč celou Equestrií zvedli stovky poníků všech druhů a barev hlavu
k obloze. Chvilku jen tak nehybně stáli s ušima v pozoru, jako by něčemu pozorně
naslouchali.
Pak náhle se k údivu všech přihlížejících jejich podoby změnily a k nebi se
z různých míst po celé zemi za tichého bzukotu vznesly stovky měňavců. Všichni
společně zamířili, jak nejrychleji mohli, ke Canterlotu.
•••
V jeho životě snad nikdy neexistovalo nic jiného než bolest. Ostrá, bodavá
a mysl spalující bolest. Přesto věděl, že musí za každou cenu vydržet a udržet tu
lahvičku ve vzduchu. Závisely na tom životy mnoha dalších poníků.
Na krátkou chvíli měl pocit jako by tu byl někdo s ním. Někdo koho znal, ale
závoj bolesti mu nedovolil si v tu chvíli vzpomenout. Ale ať už to byl kdokoliv, byl
rozzuřený až skoro k nepříčetnosti.
Shining Armor cítil, že už mu mnoho sil nezbývá a tak udělal to jediné, co v tu
chvíli mohl, aby ještě chvíli vydržel. Zrušil štítové kouzlo chránící Canterlot.
Černý jednorožec se zle zasmál. Věděl, že cestu má již volnou, ale než tu
skončí, chtěl se ještě chvíli pobavit.
•••
Štít nad městem znovu zablikal a definitivně zhasl. Královna Chrysalis věděla,
že je zle.
„Ještě prosím chvíli vydrž, lásko,“ snažila se telepaticky sdělit jeho mysli,
ale ta byla přes veškerou tu bolest téměř nedostupná.
Škola byla již naštěstí nedaleko. První čeho si všimla, byli její měňavci, kteří
se už pustili do práce a vynášeli postupně ven všechny poníky, kterým hrozilo
nebezpečí. Zároveň postupně vytvářeli kolem celé ohrožené oblasti kruh, který měl
zabránit ve vstupu komukoliv jinému.
Opodál stála skupina zmatených stráží, které neměly ani ponětí, co se to
vlastně děje. Nebyli si jisti, jestli právě objevivší se měňavci jsou nepřátelé nebo ne.
Rozhodně se nijak nepřátelsky nechovali, ačkoliv jejich počínání bylo skutečně velmi
podivné.
Chrysalis přistála na nádvoří a vběhla do budovy. Věděla, že už je velmi blízko.
•••
Lahvička v Shining Armorově magickém sevření podklouzla a začala padat
k zemi. Věděl, že už nemá v těle dost sil, aby její pád zastavil. Naštěstí se o to
postaral ten černý jednorožec.
Těsně nad zemí ji uchopil a opatrně položil na podlahu. „Takže jsi nakonec
přeci jen prohrál,“ zasmál se Shining Armorovu zmučenému tělu a napřáhl ostří
k poslednímu úderu.
V tom okamžiku dveře do místnosti prostě vybuchly a proměnily se v oblak
třísek a kamení. Síla úderu byla taková, že smetla černého jednorožce na zem
a odhodila ke stěně.
Tam, kde ještě před chvílí byly dveře, se objevila vysoká černá postava
a Královna Chrysalis vstoupila do místnosti.
Jednorožec se postavil, otřepal od prachu, který se mu usadil na srsti
a postavil se proti ní.
Pak se zarazil. „Královna měňavců? Co tady v tuto chvíli pohledáváš? Pokud
vím, tak s tebou nemám žádný spor.“
Chrysalis na něj nenávistně pohlédla a ledovým hlasem pravila: „Tím bych si
být tebou nebyla až tak jistá.“ A na malou chvilku tam místo ní stála známá zelená
kobylka se zlatavou hřívou.
„G-Golden Flower?“ zakoktal černý jednorožec a poprvé na něm bylo patrné,
že má skutečně strach. „Ale já myslel…“ začal, ale nestihl to ani doříct, protože v tu
chvíli se na něj rozzuřená Chrysalis vrhla.
Hněv jí dodával strašlivou sílu. Nedokázala již dále snášet Shining Armorovo
utrpení. Jediné co věděla, bylo to, že ten, kdo je za něj zodpovědný, musí zemřít.
Jediným drtivým úderem smetla jednorožce znovu na zem a skočila na něj.
Pevně ho přitiskla k zemi a špičku rohu přitlačila k jeho čelu. Roh se rozzářil jasným
světlem, když se chystala provést kouzlo.
„NE!“ zazněl místností výkřik a Chrysalis se zarazila.
„Nedělej to Chrysalis,“ řekl tichým vyčerpaným hlasem Shining Armor.
„Taková nejsi. Nedovol mu, aby z tebe udělal to samé co je on. Zabíjení nikdy
není ta správná cesta.“
Chrysalis zahanbeně sklopila hlavu a o pár kroků ustoupila. Věděla, že má
Shining Armor pravdu. Nikdy po zabíjení netoužila, ale utrpení toho, kterého tak
milovala, ji k tomu málem dohnalo.
„Hlupáci!“ vykřikl černý jednorožec, který okamžitě využil situace. Rychle se
vymrštil, vrhl se po křišťálové lahvičce ležící opodál a prudce do ní udeřil.
Ale místo toho, aby se roztříštila na drobné střípky, jak očekával, se jen
neškodně rozplynula a zmizela.
„Co? Cože?“ rozhlížel se zmateně. Nějak nedokázal pochopit co, se právě
stalo.
A Chrysalis stojící nad ním se zasmála. „Nehledáš náhodou tohle?“ dráždila
ho pravou lahvičkou vznášející se v bezpečí jejího telekinetického sevření. Ta,
kterou se před chvilku pokusil jednorožec rozbít, byla jen iluzí, kterou vytvořila
krátce poté, když do místnosti vstoupila a nikdo v tu chvíli nevěnoval lahvičce
pozornost.
V ten okamžik černý jednorožec pochopil, že prohrál, zakouzlil a pokusil se
teleportovat pryč.
To ale Chrysalis očekávala a i když ona samotná netušila jak tomu zabránit,
tak znala někoho, kdo to určitě vědět bude.
Bleskově nahlédla do skupinové mysli a vyhledala tu, kterou právě
potřebovala. Nebylo to nijak těžké. Twilightina mysl zářila mezi ostatními jako
maják do noci. Rychle ji prolétla, než našla to, co hledala. Věděla, že takový prudký
vpád do její mysli nebude pro Twilight zrovna příjemný, ale to nejhorší co jí mohla
způsobit, byla nanejvýš pořádná bolest hlavy. Později by jí to měla nějak vynahradit.
Vrátila se zpět zrovna ve chvíli, kdy kolem jednorožce zavířila temnota
a seslala protikouzlo.
To co následovalo, však nečekala ani Chrysalis. Jejich magie se střetly
a vybuchly v oslepujícím záblesku. Země se hrozivě otřásla, až některé z kamenných
kvádrů popraskaly. Chrysalis tak akorát stihla zakrýt svým tělem Shining Amora,
zatímco černého jednorožce ten nepodařený pokus o teleportaci odhodil prudce na
zeď. Z jeho srsti se kouřilo.
„Ty hnusná děvko,“ rozkřičel se na ni jednorožec, když se trochu vzpamatoval
z šoku, který právě utrpěl. „Jak ses mohla opovážit?! Za tohle chcípneš, ty mrcho.“
A zaútočil.
Jeho útok byl drtivý, navíc zesílený jeho zuřivostí. Bez rozmyslu a nehledě na
svou vlastní bezpečnost sesílal proti Chrysalis vše co v tu chvíli dokázal vymyslet. Ta
se tak akorát jen bránila. Na nic víc nebyl čas. Důležité bylo jen odrazit kouzla co
nejdále od ní a od Shining Armora.
Kouzla nelítostně narážela do zdí, podlahy i do stropu. Všude okolo se drolil
prach a vzduch se pomalu ohříval.
A pak náhle všechno ustalo. Černý jednorožec sklopil hlavu a nechápavě se
podíval na magické ostří, které se nešťastně odrazilo a zabodlo hluboko do jeho
hrudi.
„Ty… ty jsi vyhrála,“ promluvil potichu a z rány mu proudem vytékala jasně
červená krev. „Její příchod ale nikdy zastavit nedokážete a ona mou smrt jistě
pomstí,“ řekl ještě a mrtvý se svalil na zem.
Chrysalis se pomalu otočila a teprve teď si pořádně prohlédla Shining
Armorovo zubožené tělo. Bylo na něm poznat, že musí nesmírně trpět, ale přesto
zatím zůstával při vědomí.
„Já věděl, že pro mě přijdeš,“ řekl tiše.
„Však ty sis také vedl skvěle,“ konejšila ho Chrysalis, opatrně přeřízla rohem
všechny provazy, které ho poutaly a něžně ho sevřela v náručí. Připadal jí lehký jako
pírko.
Podívala se do jeho nádherných hlubokých modrých očí a řekla to, co její
srdce chtělo říct již dávno. „Miluji tě, Shining Armore.“
Shining Armor překvapeně zamrkal, ale pak se na jeho tváři objevil drobný
úsměv. „I já tebe, Chrysalis.“
A Chrysalis zavřela oči a políbila ho.
Okolní svět zmizel v jasné ale příjemně hřejivé záři, když se prastará magie
probudila k životu, a Chrysalis cítila, jak je oba nějaká neznámá síla zvedá do
vzduchu. Ale na tom teď vlastně ani nezáleželo, konečně totiž byla zase s ním. Se
svou láskou.
Shining Armor ucítil, jak něco velmi zvláštního vstoupilo do jeho mysli
a otevřelo v nich dvířka, o kterých neměl dosud ani tušení.
To co pak ve své mysli spatřil, mu úplně vyrazilo dech. Všude, kam až dohlédl,
se rozprostírala ohromná propletená síť nekonečného množství barev a tvarů.
A vprostřed toho všeho zářilo malé jasné slunce.
Něco ho k tomu místu nesmírně táhlo, a když se k němu přiblížil, okamžitě
poznal, o co se jedná. Byla to mysl královny Chrysalis a to všechno okolo nemohlo
být nic jiného než skupinové vědomí ve své celé kráse.
Chrysalis ucítila ve své mysli jeho přítomnost a ačkoliv nic takového nečekala,
laskavě ho přijala.
Myšlenky se propletly, dvě rozdílné bytosti se na moment spojily a vzniklo
něco nového a nečekaně krásného.
Pak světlo pohaslo a jejich mysli se, stejně jako jejich rty, zase oddělily. Přesto
mezi nimi zůstal jistý druh spojení, daleko silnější než s čím se kdy Chrysalis dosud
setkala.
Pomalu otevřela oči a překvapeně vydechla nad tím, co spatřila. Shining
Armor stál přímo před ní bez jediného škrábnutí. Na jeho hrudi se lesklo nádherné
chitinové brnění a ze zad mu vyrůstal pár dlouhých namodralých blanitých křídel.
Nikdy ji ani nenapadlo, že je něco takového vůbec možné, ale instinkty jí
napovídaly a Chrysalis věděla, že mají pravdu. Shining Armor se stal králem
měňavců. Jejím králem.
Ilustrovala Midnight Shadow
Raději vyslala k jeho mysli obraz, toho co právě viděla. Zdálo se, že to Shining
Armora nijak neznepokojilo, spíš si jen se zvědavostí prohlížel své nové tělo.
A pak si i on všiml jedné drobné změny na Chrysalis. Ve snaze následovat
jejího přikladu se i on pokusil poslat do její mysli obraz toho, čeho si právě všiml.
Chrysalis se roztomile zachichotala jeho nevydařenému pokusu a raději se
podívala sama.
A tam na jejím boku zářilo Znaménko. Trochu jí připomínalo to, které nosila
Cadance. Bylo to smaragdové srdce v stříbrné krajce.
„Ach, Shining Armore,“ pronesla s dojetím a znovu ho políbila.
Den, po kterém jsem toužila
Canterlotem se neslo veselé vyzvánění zvonů. Však také nastal okamžik, na
který už všichni netrpělivě čekali několik měsíců. A když bylo před nedávnem
vydáno oficiální prohlášení, propukla v Equestrii radost, jaká tu už dlouho nebyla,
a všichni se s vervou pustili do příprav.
Dnes byl ten veliký den, kdy se dvě srdce a dvě duše spojí tím poutem ze
všech nejsilnějším. A Chrysalis s Shining Armorem v něm hráli hlavní roli.
A tak tu teď stála oblečená v nádherných načechraných a lehce nazelenalých
šatech. Ne, že by z toho byla nějak nadšená. Jako měňavec šaty nikdy nepotřebovala,
ale věděla, že to k dnešku patří, a tak to v nich tu chvíli musela vydržet. Navíc
musela přiznat, že jí opravdu moc sluší. Rarity se zkrátka jako vždy vyznamenala.
Všechno bylo nachystáno do nejmenšího detailu stejně jako tehdy před pár
lety, ale tentokrát tu nebyly žádné lži ani iluze. Bylo to skutečné.
Obřad již byl v plném proudu a Chrysalis již jen čekala, až se spustí hudba
a ona si stoupne na své místo po Shining Armorovu boku před oltářem.
Srdce jí divoce bušilo vzrušením a nervozitou, a tak, aby se trochu před tou
svou velikou chvílí uklidnila, ponořila se na okamžik do vzpomínek.
•••
Ani dnes ještě nemohla uvěřit tomu, co následovalo, když tehdy ve společnosti
Shining Armora opustila budovu školy.
Kolem kruhu tvořeného jejími měňavci se shromáždilo neuvěřitelné množství
poníků. Byly jich stovky ne-li rovnou celé tisíce.
Ve chvíli, kdy si všimli Chrysalis a nezraněného Shining Armora propukl celý
ten dav v mohutný aplaus.
Jak se později ukázalo, pronikla nějakým způsobem do Canterlotu zpráva
o tom, co se ve Škole pro nadané jednorožce odehrává, a každý, kdo mohl, se tam
běžel ihned podívat.
Nic takového ještě Chrysalis nezažila a obzvláště ve své pravé podobě. Bylo to
vlastně úplně poprvé, kdy byl někdo doopravdy rád, že vidí ji i její měňavce.
Náhle se přímo před ní za tichého lupnutí objevila princezna Celestia.
Chrysalis to nejprve trochu vyděsilo, ale hned se uklidnila, když si všimla, že se na
ni princezna dívá s přátelským úsměvem.
„Zdravím. Vidím, že sis dnes získala nějaké obdivovatele,“ mrkla na ni
princezna Celestia spiklenecky a Chrysalis bylo hned jasné, že to ona je zodpovědná
za to, že se zde sešel takový veliký dav. Ale co tím sledovala a proč?
„A tohle byste měli raději schovat,“ řekla Celestia a pokývala směrem
k Shining Armorovi a jeho novým křídlům. „Je pravda, že sis svými činy získala
srdce mnoha poníků, ale nejsem si jistá, jak by přijali fakt, že jeden z nich se stal
měňavcem.“
Chrysalis věděla, že Shining Armor se ještě nebude umět proměňovat, a tak
raději jeho křídla pouze zakryla jednoduchou iluzí.
Celestia se na ni usmála a nechala je jít dál, ale Chrysalis věděla, že za tou její
vždy dokonalou a usměvavou tváří jsou nějaké pečlivě skrývané starosti. Celestia ji
zjevně k něčemu potřebovala, ale k čemu?
•••
Kdo byl ten, který se za každou cenu snažil zabít Shining Armora? A proč?
A hlavně, kdo byla ta tajemná „ona“ o které se zmiňoval? A jakou roli v tom hrály
Luna s Celestií? A co o tom všem věděly?
Otázky, samé otázky. Otázky, na které neznala odpověď. Otázky, které jí už
několik týdnů vrtaly hlavou. V Equestrii se dělo něco temného a princezna Celestia
se svou sestrou Lunou se o tom odmítaly s kýmkoliv jiným bavit.
Něco skrývaly. Nějaké tajemství. A i když Chrysalis věděla, že to dělají
s dobrými úmysly, velmi ráda by o tom zjistila víc.
Jednoho dne ta tajemství všechna odhalí.
Co ji v posledních dnech, ale nejvíce překvapilo, byla reakce Twilight Sparkle
na přeměnu jejího bratra a na fakt, že se chystá oženit se samotnou královnou
měňavců.
Obávala se toho, že s tím Twilight nebude souhlasit. Ani by se jí nedivila, po
tom co jí před pár lety provedla. Ale Twilight k jejímu neskonalému údivu to přijala
s úsměvem na rtech.
Když se poprvé po těch dvou letech znovu setkaly, nevítala se s ní jako
s nepřítelem, ale spíš jako se ztracenou kamarádkou. Byla to skutečně úžasná
kobylka, možná ze všech ta nejúžasnější.
Chrysalis si byla jistá, že jednoho dne čeká Twilight opravdu zářivá
budoucnost. Teď ale bylo na čase věnovat se jiným příjemnějším záležitostem.
Ozvala se hudba a Chrysalis věděla, že nadešel její čas.
Dveře před ní se otevřely a v doprovodu družiček vstoupila do místnosti, aby
již navždy svázala svůj život s Shining Armorem.
Pomalu prošla sálem a připojila se před oltářem ke svému nastávajícímu.
Celestia začala něco povídat, ale Chrysalis nevnímala ani jedno jediné její slovo.
Dívala se jen na něj, na toho kterého tak milovala, a všechno ostatní v tu chvíli
přestalo existovat.
•••
Chrysalis se unaveně vpotácela do ložnice. Hned za ní ji následoval Shining
Armor.
Dnešek byl skutečně vyčerpávající. Nejprve samotný obřad, kde se jen mluvilo
a mluvilo, a pak spousta gratulací a nudných společenských konverzací. Bylo to
nesmírně únavné a celou tu dobu si přála jen jedinou věc. Být alespoň chvilku jen
s ním, ale zdálo se, že nikdo další, krom Shining Armora, její představu nesdílí.
Teď ale nadešla konečně ta chvíle, po které celý den tak toužila.
Shodila ze sebe šaty, svůdně zavlnila boky a zamířila k posteli. Shining Armor
ji následoval a když zastavila, pevně se k ní přitiskl, objal ji a políbil.
Cítila jeho touhu a odpověděla mu dalším vášnivým polibkem. Slastně
zavrněla a stáhla Shining Armora s sebou do měkké postele.
Slabě se zachichotala, než byla znovu přerušena další záplavou horkých
polibků. Pevně svého nejmilejšího objala a vzdechla rozkoší.
A co se dělo dál?
Inu, o tom již mluví zcela jiný příběh.
Konec