Monitoring - Pražské jaro

Transkript

Přehled zpráv 1.6.2015
Pražské jaro
Haló noviny
Pražskému jaru se daří...............................................................................................................................................2
1.6.2015
Haló noviny, str. 9 Kultura, hudba
Pražské jaro
Tomáš Hejlar
Hospodářské noviny
Prahu dobyli Italové s Maďary, lidé byli nadšeni ....................................................................................................5
1.6.2015
Pražské jaro
Frank Kuznik
Týdeník Rozhlas
Jak se fotí Pražské jaro ..............................................................................................................................................5
1.6.2015
Týdeník Rozhlas str. 20 Kultura
Pražské jaro
(top)
Harmonie
Distingovaný projev dokonalých gentlemanů .........................................................................................................6
1.6.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Pravoslav Kohout
Úchvatná Maria a zpívající orchestr.......................................................................................................................... 7
1.6.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Dina Šnejdarová
Česká filharmonie a velitelský i elegantní Jukka-Pekka Saraste...........................................................................8
1.6.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Petr Veber
Týden
Pražské jaro nabídne Kühnův dětský sbor a Paula Lewise ...................................................................................9
1.6.2015
Týden.cz
Pražské jaro
čtk
Radio Proglas
Přijíždějí Královští filharmonici .................................................................................................................................9
1.6.2015
RadioProglas.cz
Pražské jaro
Klára Beránková
Strategie
Pražské jaro pod taktovkou tradice ........................................................................................................................10
1.6.2015
E15.Strategie.cz
Pražské jaro
Iveta Křížová
Rozhlas
Hudba je jazyk, jehož prostřednictvím můžeme lépe poznat a pochopit sami sebe .........................................12
1.6.2015
Rozhlas.cz
Pražské jaro
Markéta Kaňková
NEWTON Media, a.s. © 2015 | [email protected] | www.newtonmedia.cz
1
Pražské jaro
Haló noviny
Pražskému jaru se daří
1.6.2015
Haló noviny
Tomáš HEJZLAR
str. 9 Kultura, hudba
Pražské jaro
K největším dojmům patřilo provedení cyklu Má vlast
Dramaturgie letošního 70. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro (PJ) kromě ryze hudebních
zaměření tematicky vhodně připomíná také výročí ukončení druhé světové války.
Nabídka PJ představuje vyrovnaný komplet, programově funkčně vycházející z dřívějších osvědčených
dramaturgií. Současně však reaguje na momentální hudební dění. Festivalové vedení si uvědomilo, že PJ není
určeno domácí či zahraniční snobské elitě, vnímající hudbu často jen coby doplněk ke společenské prezentaci, jak
tomu nezřídka bylo v 90. letech minulého století.
Cenové relace vstupného na PJ pochopitelně musely v průběhu let stoupat, tedy kopírovat vyvíjející se
makroekonomické ukazatele. Ovšem od loňska se pořadatelé stále více snaží nejrůznějšími slevami a jinými
možnostmi pamatovat i na běžnou českou populaci, především z řad seniorů a mládeže. Sály se opět zaplnily
především obeznalým domácím publikem. Kvitovat lze také hledání nových programových východisek, třeba i
návratem k některým »předlistopadovým« osvědčeným skutečnostem. Svědčí o tom například víkend komorní
hudby, zařazování běžně neuváděných děl atp. Po dřívějších problémech je také součinnost s tiskovým odborem
PJ nyní funkční a všestranně prospěšná. Festivalu se tedy – podobně jako loni – opět daří.
Má vlast
Příjemným překvapením letošního jubilejního ročníku PJ se stalo hned úvodní dvojí provedení tradičního
zahajovacího cyklu - Smetanovy Mé vlasti.
Přestože se předem ozvaly také pochybovačné hlasy, zda prý provedení mezinárodně respektovaným
symfonickým orchestrem NDR Sinfonieorchester Hamburg v čele s dirigentem Thomasem Hengelbrockem není
krok mylný, provedení dopadlo nad očekávání dobře. Mohli jsme si uvědomit, že šlo dokonce naopak o nabídku
mimořádně cennou. Ne všechna zahraniční tělesa jsou totiž schopna svým hráčským potenciálem nabídnout zvuk
tak osobitě kompaktně znělý a svébytně výlučný. Také ne každý dirigent je schopen dílo akceptovat z různých
hledisek, aniž by jakkoliv kopíroval předchozí podoby.
Novodobá tradice občasného hostování významných zahraničních těles v rámci slavnostních zahajovacích
večerů PJ může pomoci vnímat různé výklady Smetanova slavného symfonického cyklu, tedy tak i vhodně
podporovat jeho propagaci ve světě. Je to skutečnost velmi prospěšná.
Hamburští jinak
Zatímco dřívější provedení Smetanovy Mé vlasti v podání anglického souboru London Classical Players (1996)
mělo rozmanitý, převážně však skepticky přijímaný ohlas, stejně jako umělecky málo dokonalé a diskutované
podání pařížského Orchestre Philharmonique de Radio France (2013), naopak letošní svébytně pojatá hodnotná
interpretace svědčila, že Smetanova hudba může mít dokonalý ohlas i v zahraničí, pokud se k pojetí přistupuje se
znalostí geneze díla i seriózně vnímanými variabilními možnostmi výkladu. Přestože jedna novinářka (nikoliv
vystudovaná muzikoložka!) letošní výkon hodnotila pouhými 70 %, naopak mnozí nesrovnatelně zkušenější znalci,
profesní muzikologové, vysoce oceňují výlučnost pojetí - především zvukově kumulovanou soustředěnost, ale i
výkon samotný, navíc svébytnost, založenou na znalosti partitury a vášnivém zaujetí.
Hengelbrockova koncepce
Hamburský Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu pod taktovkou intuitivně vnímajícího dirigenta
Hengelbrocka Smetanovu Mou vlast přednesl na výrazně dokonalé profesionální hráčské úrovni, s patrnou
interpretační úctou vůči skladatelovu zápisu. I jako vstřícně symbolické gesto vůči odkazu českého klasika u
příležitosti 70. výročí konce války, nadto se snahou dílu maximálně prospět. Po přednesu české hymny (vstoje!)
hráči tělesa podali v celém následném průběhu Smetanova díla výkony soustředěné, výrazově procítěné, s patrnou
snaživostí představit se jako těleso prestižní.
2
Odlišnosti
Výraz hamburského tělesa se pochopitelně liší od tradovaných podob českých. Ty se však zřejmě rodily až ve
druhé polovině 20. století vlivem cítění dirigentů Karla Ančerla, Rafaela Kubelíka, Zdeňka Mácala i dalších.
Odlišnější je verze Václava Talicha i interpretů starších generací, jak dokládají dochované snímky či věrohodná
autentická svědectví. Například podle líčení dirigenta a skladatele Karla Boleslava Jiráka provedení prý dříve
obsahovala mnohem méně romantického vzletu, což bylo typické i pro hamburský kolektiv. Oproti zpěvnější
znělosti středoevropské, především v pojetí České filharmonie, »severský« zvuk tělesa je poněkud chladnější, ale i
monumentálnější, celistvější. Snad částečně syrovější - ovšem v pozitivním smyslu slova. Dílu to neškodí.
Hamburští hudebníci jsou výteční znalci a interpreti vrcholného symfonického odkazu Beethovenova či
Wagnerova, též třeba Brucknerova - z našich tvůrců by jim zřejmě dokonale »sedělo« provádění rozměrných, u
nás žel opomíjených orchestrálních děl Josefa Bohuslava Foerstra. Jimi vyjadřovaná »citovost« má temnější
hudební podobu spíše severských ság, blížící se například odkazu Sibeliovu. Nezapomeňme však, že Smetana
měl k severskému životu velmi blízko, zejména vlivem svého pobytu ve Švédsku. Tím lze letošní hamburské pojetí
více pochopit.
Hledání podstaty
Smetana byl často zcela neprávem napadán, až osočován z údajného wagneriánství, třebaže právě Má vlast je
projevem jeho bezprostředního, prožitkově vypointovaného hlubokého vlastenectví. Poněkud jsme však u nás v
posledním půlstoletí - zejména vlivem eruptivně, až živočišně vygradované spontaneity, jak ji prezentují především
některé nahrávky Kubelíkovy - opomněli kromě logicky připomínaného programového hlediska symfonických básní
poukazovat též na tvůrcův celistvě pojímaný symfonismus, tedy globálně vnímaný charakter tvorby, i na podstatu
její neprogramní složky. Uplatňuje se i v tvorbě operní (srv. Dalibor, Libuše aj.). Budiž ke cti, že smetanovský odkaz
pojímáme jako cenný vklad národnostní. Opomíjíme však žel jeho nadnárodní tvůrčí přínos, tedy ono neoprávněně
přisuzované a zcela pokřiveně vnímané údajné »wagneriánství«. Spoluzapříčinilo to, že Smetana je oproti
Dvořákovi či Janáčkovi, ale i Martinů ve světě zcela neprávem opomíjen.
Letošní hamburská podoba Mé vlasti naopak prokazuje, že by se i tento monumentální cyklus mohl stát
častější součástí mezinárodního uvádění, pokud by bylo ve světě realizováno kromě typicky české »prosluněnější«
podoby i v hudebně univerzálnější rovině. Pokusil se o to ostatně před bezmála půlstoletím také dirigent Kubelík
společně s proslulými Bostonskými symfoniky.
Dokumentárně cenná nahrávka se výrazově odlišovala od - u nás známějšího - uvedení s tělesem
mnichovským, jež má pochopitelně více styčných ploch s verzemi českými.
Symfonie o šesti částech?
Nynější výkon hamburského orchestru pod Hengelbrockovou taktovkou se ve výsledné podobě blíží snaze
pochopit celistvost cyklu coby pomyslné »symfonie o šesti částech« - se všemi předpoklady vzájemných vazeb
mezi částmi, i v rámci oddílů samotných. Je správné, že po loňském vzoru dirigenta Jiřího Bělohlávka, jenž si tyto
souvislosti ve svých koncepcích zřejmě rovněž uvědomuje, také hamburské těleso cyklus uvedlo bez přestávek tedy bez nadbytečného společenského přetnutí tematicky i hudebně jednolitě pokračujícího myšlenkového proudu.
Letos jsme mohli - ještě více než kdy jindy intenzitu tohoto stmelení jednotlivých »dějů« v otěžích celkového
vyznění dobře vnímat.
Reflexe
Mělo by být výsadou muzikologických specialistů, aby celkové vyznění analyzovali nejen v kontextu s jinými
nahrávkami, jako to kdysi zdařile činili například teoretici Jaroslav Jiránek, Karel Risssinger, Hana Séquardtová a
další, ale rovněž v dimenzích užších, tedy s ohledem na jednotlivé partie Smetanova cyklu. Bylo by jistě co
nacházet a srovnávat. České »hlavní deníky to však vůbec neučinily. Snad budou odborně orientovaná média
komplexnější.
Části cyklu
Hned v úvodním Vyšehradu letos zaujala překvapivá působivost proměn nejen tempových a dynamických, ale i
zdůraznění motivické práce. Mohlo to připomínat více podstatu pochopení mahlerovského stylu a jeho vnímání.
Přestože běžný posluchač zřejmě očekával tradičně výkladový sled především v popisně plynoucí části Vltava,
dostalo se mu zde letos poučení, že běžný »školometský« způsob může být zaměněn také spíše širokodechým
panoramatem, kde však v kontrastu s velkolepostí předchozího Vyšehradu najdeme místa tak průsvitně třpytná, že
3
ani čeští interpreti je neuvádějí působivěji. Ba i ta očekávaná polka tam zazněla, ovšem nikoli v břeskné
rozpustilosti, jako spíše ve stylizovanějším kontextovém uzavření a vazbě s okolím. Také oddíl Šárka se letos
nevyznačoval jen programovými stereotypy: plnil spíše funkci plnohodnotně svébytného »přechodu« k
monumentálně pojaté přírodní scenérii Z českých luhů a hájů. Tam však kromě často zpodobovaných »včeliček a
motýlků« na širých lánech, tedy obrazů jistě podaných oduševněle, neopakovatelně a s plným nasazením třebas v
kubelíkovských nahrávkách, nově cítíme současně i hymnicky obrovitou sílu země, ať už ji vnímáme ve
středoevropském vymezení, či třeba dokonce až kdesi u protinožců. Zdálo se mi, že právě zde NDR
Sinfonieorchester Hamburg s dirigentem Hengelbrockem nalezli nejvíce osobitého hudebního potenciálu,
vhodného i pro častější uvádění ve světě. Takto vnímaná a veskrze hudebně cítěná podoba by jistě ještě více
oslovovala publikum třeba v Rusku stejně jako v Americe či Austrálii. Určitá zvuková robustnost se totiž zřejmě v
hudebních provedeních programních děl očekává po celé zeměkouli častěji, než se domníváme ve svém
domáckém »svatém nadšení«. Zatímco totiž naše nahrávky citově oslovují spíše české krajany, univerzálnější
»severská« podoba provedení má možná výraznější charakter obecnějšího bukolicky cítěného symfonismu.
Propagaci Smetanovy hudby ve světě by to zřejmě hodně prospělo.
Velmi jsem očekával uvedení hudebně i obsahově náročných, až někdy obávaných částí Tábor a Blaník.
Bývají nezřídka pojímány nadbytečně hymnicky, až odtažitě pateticky – ale někdy také dokonce nudně. I našimi
tělesy! A náhle jsme letos mohli vnímat a pochopit, že brucknerovsky sytější zvuk může memento národního
povědomí, hrdosti i vzdoru, tedy svébytnosti českého ducha a jeho ideálů, znít ještě intenzivněji a majestátněji.
Tedy že husitský chorál nemusí být jen vnějšková hudební »stafáž«, ale dokonale rozpracovaný hymnicky vnímaný
program. Velikost Smetanova tvůrčího génia tu tentokrát tedy ještě vzrostla.
Smetana světový
Zdá se, že Němci sedm desetiletí po své hrůzné nacistické minulosti pochopili, že Smetanova hudba může mít sílu
vznešenosti Beethovenovy a naléhavosti Wagnerovy, aniž bychom jakkoliv umenšovali národnostní sílu a mravní
potenciál smetanovské geniality. Jen jsme zřejmě – snad i v předtuše výkladové různosti, ba mnohosti - dusili
vědomí, že nemusíme dílo tohoto národního klasika hrát toliko v českých dimenzích, nýbrž že se jím můžeme
dokonale prezentovat i ve světě.
Cyklus Má vlast tedy jistě může být pomyslnou »vlajkovou lodí« stejně jako třeba Dvořákova Novosvětská
symfonie. Kdysi si to dobře uvědomoval dirigent Talich, leč nejrůznější společenské (i subjektivizační) konstelace
nám neumožňovaly vzepnout Smetanovu hudbu k jejím výšinám. Hengelbrockovo pojetí je svědectvím, že to
možné je. Leckdy jen povrchně planý národní patos či vzlyk se totiž tentokrát proměnil v pochodeň umělecké síly,
aby zapálil posluchače napříč národními předpojatostmi. Což je dobře.
Analýza hudebního zápisu pro letošní verzi vytvořila z pouhého vrstvení tradovaných národních mýtů
obecně mnohem širší poselství k současnosti i budoucnosti. Objevuje Smetanu také pro svět – osobitě a bez
melancholické omezenosti. Nepochybně mnohem lépe, než co v 90. letech během PJ nabídli Angličané v trapném
pokusu o historické evokace či předloni Francouzi s nepochopením ještě větším. Jak by asi dílo pojali Rusové?
Ideje českosti přece nemusí kopírovat nynější státní hranice.
»Zahraniční tělesa velkolepý Smetanův symfonický cyklus Má vlast opakovaně uvedla na PJ již v minulosti,« sdělil
nám tiskový mluvčí festivalu Pavel Trojan. »Roku 1993 to byl liverpoolský Královský symfonický orchestr s
tehdejším šéfdirigentem Liborem Peškem, o tři roky později London Classical Players se Sirem Rogerem
Norringtonem. Anglický soubor dílo uvedl s využitím dobových nástrojů. Roku 2005 následovalo velmi zdařilé
uvedení v podání London Symphony Orchestra pod taktovkou Sira Colina Davise a naposledy toto dílo představil
také pařížský Orchestre Philharmonique de Radio France pod taktovkou Kanaďana Petera Oundjiana.«
Foto popis| Ředitel Pražského jara Roman Bělor (vlevo) během projevu u hrobu Bedřicha Smetany na pražském
Vyšehradě v rámci pietního aktu, který se za účasti široké veřejnosti uskutečnil 12. května dopoledne.
Foto autor| FOTO – ČTK/Vít ŠIMÁNEK
Foto popis| Thomas Hengelbrock
Foto autor| FOTO – ČTK/Michal DOLEŽAL
4
Prahu dobyli Italové s Maďary, lidé byli nadšeni
1.6.2015
Hospodářské noviny str. 16 Kultura
Frank Kuznik Pražské jaro
Pražské jaro
Na Pražské jaro přijeli Italové hrát ruskou a finskou hudbu, kdežto Maďaři sáhli do německého a rakouského
repertoáru. A na obojí se hned tak nezapomene. Nejprve při čtvrtečním vystoupení italského Orchestra
dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia chtěl dirigent sir Antonio Pappano zjevně zdůraznit, že hudebníci se
neomezují na domácí repertoár. Italskou skladbu na program zařadili jedinou, a to jen na žádost managementu
Pražského jara. Přestože trvala pouhých osm minut, na takovou Verdiho Sílu osudu – zvýrazněnou perkusemi a
rozehranou všemi barvami – bude publikum dlouho vzpomínat.
Průběh večera ukázal několik Pappanových předností: především to, jak dovede gradovat napětí, i to, jak
vyzvedává emocionální stránku hudby. Obojí bylo slyšet v podání Sibeliovy Druhé symfonie, prokrvené víc, než
jsme u finské hudby zvyklí. Svižné tempo a tympánista, který si za celý večer nesedl, symfonii hnali do stále
vyšších obrátek.
U Čajkovského Variací na rokokové téma zase Pappano hráče přiměl k ukázkovému doprovodu – krásně
vybalancovanému a do nuancí kontrolovanému zvuku, jejž prořezával skoro hravý, vysoký a za všech okolností
jasně čitelný tón sólisty Jana Voglera na violoncello. V přídavku, Bachově sarabandě ze Suity pro sólové
violoncello, pak hrál Vogler čistou intuicí – na ruce ani na nástroj nemusel jedinkrát pohlédnout. A návštěvníci
Pražského jara mezi sebou po koncertě vesele švitořili nadšením.
Páteční vystoupení Budapest Festival Orchestra začalo předehrou z Mozartovy Kouzelné flétny, snad na
důkaz toho, že dirigent Iván Fischer se stejně důsledně jako symfonické hudbě věnuje také opeře. Hudebníky
Fischer zjevně vede k absolutnímu prožitku: při hraní se pohupovali na židlích a hudba jimi očividně lomcovala, což
dávali najevo bouřlivým způsobem hry.
Klidnou silou byla sólistka koncertu, klavíristka Maria Joao Piresová, jež Mozartův Klavírní koncert Es dur
interpretovala trochu temněji, než bývá zvykem. Úplně se ale ztišila až u přídavku ze Schumannova cyklu Lesních
scén – a o to rychleji zase na nohy vystřelilo tleskající publikum.
Ve svém živlu byli po přestávce znovu členové orchestru, když hráli Brahmsovu První symfonii,
podpořenou mohutnými basy rozestavenými u zadní části pódia Obecního domu. Fischer, dirigující bez partitury,
možná není tak akurátní jako Němci, ale dynamiku skladby vystihl brilantně a také melodické obraty nechal vyznít,
jak se patří. A aby Budapest Festival Orchestra neodjížděl jen tak, v přídavku hudebníci obklopili dirigenta a odložili
nástroje, aby a capella zazpívali jednu z Brahmsových písní pro smíšený sbor. Po právu to byl jeden z vrcholů
letošního Pražského jara.
O autorovi| Frank Kuznik, mailto:[email protected]
Týdeník Rozhlas
Jak se fotí Pražské jaro
1.6.2015
Týdeník Rozhlas str. 20 Kultura
(top) Pražské jaro
RAPORT
Fotograf Jovan Dezort, nedávno oceněný titulem Osobnost české fotografie, informuje o svých snímcích z historie
hudebního festivalu Pražské jaro.
* Jak jste se dostal k Pražskému jaru?
Jako fotoreportér ČTK. Začal jsem v roce 1962. V té době už k nám jezdily osobnosti jako Karajan, Maazel,
Rubinštejn, Hindemith nebo Mravinskij.
* Jako četkař jste asi míval velkou honičku, je to tak?
5
Musel jsem stihnout i dva koncerty za večer, takže jsem přebíhal ze Smetanovy síně do Rudolfina,
případně naopak. Po koncertě jsem šel do četky filmy vyvolat, vystřihat nejlepší okénka a napsat popisky. Všechno
muselo být připraveno pro ranní směnu v laboratoři, která zhotovila fotografie a ty se buď potrubní poštou rozesílaly
do deníků, nebo je dvě pracovnice s dalšími fotografiemi roznášely po redakcích. A fotky samozřejmě putovaly i do
ciziny.
* Jaký jste měl fotoaparát?
Fotil jsem převážně fotoaparátem značky Leica. Ten byl totiž ze všech aparátů nejtišší. Přesto jsem musel
ctít jasná pravidla: cvakat s fotoaparátem se mohlo jen do forte nebo do malých pauz. Snažil jsem se co nejméně
rušit okolí.
* Kde jste fotil nejraději?
To se nedá říct. Moc rád jsem ale fotografoval třeba ve Smetanově síni Obecního domu. Znal jsem tam
každý kout a věděl jsem, kde budu nenápadný. A znal jsem se s místním personálem.
* A nějaký neobvyklý zážitek z fotografování?
To bylo při koncertě s Karajanem, který zakázal fotografovat. Měl tam svoje bodyguardy, kteří ostřížím
zrakem hlídali všechny prostory a okénka před fotografy. Údajně byl tenkrát po operaci očí a měl strach z blesků.
Samozřejmě jsem během koncertů blesk nepoužíval, nanejvýš při děkovačce. Tenkrát jsem neodešel a díky
znalosti prostředí jsem pořídil skvělé záběry. Možná by nebyly tak pěkné, kdyby tenkrát to focení nebylo zakázané.
Foto autor| Foto Jaroslav Kňap
Harmonie
Distingovaný projev dokonalých gentlemanů
1.6.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Pravoslav Kohout
Suverénní dokonalá technika, jež sama o sobě houslistovi před 30 – 40 lety vystačila k obdivu, věhlasu i puncu
výjimečnosti, je nyní běžnou a všední samozřejmostí a nutným předpokladem úspěšného uplatnění. V množství
technicky skvěle vyškolených sólistů stěží dnes někdo vynikne nad řady ostatních pouhou technikou. Teprve
způsobem využití jejích možností ve vyjádření obsahu a ducha díla může se odlišit, zaujmout a vyniknout nad
ostatní. V komerčním a existenčním tlaku toto často supluje či doplňuje snaha o zvláštní či šokující způsoby
provedení či chování. Reklamy a klipy na způsob elektrošoků masivně drtí a otupují vnímání, takže i nejpitomější
nápad najde zastánce a ohlas. Jako by se recesistická sranda či vykalkulovaná marketingová konstrukce přesunuly
do vyšší oblasti, kde se pak složitě a vážně okecávají. Je to však jen podoba, podstata a příčina takových jevů je
jiná a nachází se jinde. Prostředí zahlcené a přetížené všemožnými efekty, neurotický tlak spěchem bičovaného
času, „nesnesitelná lehkost“ stovek možností srovnávání a napodobování na síti, agresivní módní trendy atp.
vtahují tvůrce k postupům, jež by asi nezvolili, kdyby nešlo o přežití. Toto nemůže nezanechat stopu i v oblasti
prezentace tzv. vážné hudby. Dle míry osobního vkusu a ctižádosti pak mnohý umělec se snaží v zájmu
prodejnosti svého produktu tomuto trendu přizpůsobit. Když různé extravagance se stanou běžnými, tak zevšední a
splynou, a znovu se hledá další a jiný způsob odlišení. Paradoxně to často znamená překvapivý návrat ke klasicky
strohé umírněnosti a vkusu. Houslista James Ehnes a klavírista Andrew Armstrong velice důmyslně, vkusně a
úspěšně touto cestou postupují. Kanaďan James Ehnes se narodil v Manitobě roce 1976 do rodiny umělců – otec
hudebník (profesor trubky), matka balerina. Na housle hraje od čtyř let, od devíti pod vedením významného
houslisty F. Chaplina. Během studia na The Julliard School obdržel Menninovu cenu za vynikající výsledky.
Americké kritiky jej záhy zařadily mezi nejpřednější interprety (Globe and Mail : „Jascha Heifetz našich dnů“) a
doposud koncertoval ve více než 30 zemích pěti kontinentů. Má kolem 35 nahrávek s oceněními jako například
Grammy a Gramophone Award. Je též ředitelem Seattle Chamber Music Society a primariem Ehnes Quartet
(2010). Na Brandon University obdržel titul Doctor of Music honoris causa, je nositelem Řádu Kanady a historicky
nejmladším členem Royal Society of Canada. Hraje na housle Stradivarius „Marsick“ z roku 1715, zapůjčené z
Fultonovy sbírky. (Na jiný „Marsick“ Stradivarius z roku 1705 hrál David Oistrach.) Klavírista Andrew
Armstrong (USA, Connecticut) je uznávaný sólista a komorní hráč. Klavíru se věnuje od sedmi let. Vystudoval na
Kolumbijské univerzitě (Dolanova cena) a podobně jako Ehnes úspěšně koncertuje po celém světě. Jeho repertoár
6
m.j. obsahuje kolem 40 klavírních koncertů, které provádí s předními světovými orchestry a dirigenty. Je též
Ehnesovým klavírním partnerem, se kterým již uskutečnil čtyři nahrávky. Je členem Amelia tria, Caramor Virtuosi a
Jupiter Symphony Chamber Players of N.Y. City. Pravidelně vystupuje na stanicích NPR a WQXR. Ehnes
s Armstrongem v rámci festivalu Pražské jaro v naplněné Dvořákově síni Rudolfina předvedli 27. května program,
jenž se v mnohém vymykal běžné dramaturgické podobě. Rovnou mohu konstatovat, že v jiných rukou by byl až
nudně jednotvárným. Jejich celkový styl vystupování, uhlazeně střídmá a konzervativní podoba plus zdrženlivá
gesta a tvář, zavanuly do publika zjitřeného 21. století zjemňující klidnou atmosféru klubu aristokratických
gentlemanů, která spolu s neokázalým technickým perfekcionismem bezesporu umocnila schopnost publika
vstřebat jemné finesy až příliš monotónní řady vzájemně nekontrastních skladeb. Jedinečná třívětá Sonáta g moll
pro housle a klavír Clauda Debussyho (1915) vyzněla v úžasných barvách a křehkých dynamických nuancích
něžného vánku snových světů. Svěží smršť perlivě lehkých houslových pasáží finálního Trés animé jako by
osvobozovala duši od temných nánosů. Nejsugestivnější provedení, které znám. Sonáta e moll pro housle a
klavír, op. 82, Edwarda Elgara (1918) je skladba v duchu Roberta Schumanna - kdyby ji psal hodně ospalý. Hraje
se velmi zřídka, i autor si ji příliš necenil, a myslím, že právem. Umělci vložili do provedení maximum možného
mistrovství a jemných odstínů, ale přesto v rozvleklé délce tří vět působil její obsah jako ředěná polévka anglické
kuchařky. Mýty pro housle a klavír,op. 30 Karola Szymanowského (1915) jsou rafinovaně barevné akvarely
hudebních impresí z řecké mytologie (Arethuská fontána, Narcis, Dryády a Pan). Byly psány pro vynikajícího
houslistu Pawla Kochanského a využívají proto všech technických možností vyjádření. Bezesporu patří ke
klenotům houslové literatury 20. století a Ehnes s Armstrongem je nasvítili s jemně rafinovanou noblesou a
technickým mistrovstvím, působícím svou vzdušnou lehkostí jako snadná samozřejmost. Takto ostatně působila
jejich hra, obzvláště Ehmesova, po celé trvání koncertu. Ottorino Respighi byl z mládí zkušený houslista a violista,
takže když psal Sonátu pro housle a klavír h moll (1918), houslový part psal nástrojově velmi vstřícně. Nicméně
přesvědčivosti jeho orchestrální či jevištní tvorby nedosahuje i při tak perfektním provedení, jaké zde zaznělo. V 1.
větě - Moderato - s náznaky poryvů vzrušení a zklidnění jsem obdivoval hladký „nekonečný“ tón navazujících
dlouhých smyků; Ehnesova pravá ruka je ještě úžasnější než levá. Ušlechtilé pojetí Andante espressivo však na
mne působilo jako lyricko-zádumčivá výpověď melancholika, a závěrečná Passacaglia, Allegro moderato ma
energico, byla spíše moderato než energico. Nebylo to italské víno, ale anglický čaj, navíc iluminovaný
nečekanými záblesky lustrů sálu. V duchu celého večera umělci přidali křehce severskou Sibeliovu Mazurku a
Ravelovu Pavanu pro mrtvou infantku. Nástrojovým mistrovstvím oba umělci bezesporu patří k vrcholné špičce
současných sólistů. Jejich projev sympaticky představuje vědomý odklon od samoúčelného exhibicionismu
mnohých interpretů a i tím nad nimi vyniká. James Ehnes na první poslech i pohled zaujme střídmou jemností
projevu, bez jakékoliv okázalosti a přílišných siláctví, ale zvolená řada skladeb byla natolik podobného charakteru,
že účinek jeho charismatu nakonec utlumila. Rád bych jej slyšel s programem, jenž krom lyriky obsahuje i silné
vášně a dramata. Andrew Armstrong je perfektním a rovnocenným Ehnesovým partnerem, ale v místech
jemnějších nuancí houslistova projevu byl příliš robustní – možná vliv naplno otevřeného klavíru. Na závěr si
dovolím poznámku: Z citací kritik lze usuzovat, že mnozí pokládají oba umělce za jedny z nejdokonalejších
představitelů svého nástroje. Přinejmenším na stejné úrovni a mnohdy i zajímavějšími se mi jeví i někteří naši
mladí interpreti – Špaček, Mráček, Kahánek, a další. Dávejme jim tedy stejnou příležitost a podporu.
Harmonie
Úchvatná Maria a zpívající orchestr
1.6.2015
Harmonie.cz
Pražské jaro
Dina Šnejdarová
V dokonalém souznění se publiku Pražského jara (29.5.) představila jedna z největších osobností klavírní hry Maria
João Pires a vynikající Budapešťský festivalový orchestr, který už třicet let vede dirigent a zakladatel tohoto
tělesa Iván Fischer.
Nejprve zazněla ve Smetanově síni Obecního domu Mozartova předehra ke Kouzelné flétně. Orchestr ji přednesl
v sympaticky homogenním zvuku a s propracovanými změnami nálad. Slyšeli jsme důstojnost, břitkost, lyriku i
skladatelův šarm, svěží allegrová část se odvíjela v ostrém tempu, které slýcháme spíše u souborů staré hudby,
srozumitelně a s pečlivou artikulací. Po slavnostním úvodu v Es dur jsme se z roku 1791 přenesli do dob, kdy byl
Mozart teprve jednadvacetiletý mladík a stvořil právě jedno ze svých prvních zralých děl. V interpretaci
sedmdesátileté Marie João Pires šlo o mimořádný zážitek. Klavírní koncert Es dur KV 271 se pod jejíma rukama a
ve spolupráci s orchestrem proměnil v působivý příběh o hrdinství, křehkosti, žalu a vznešenosti. V heroicky
podané první větě na sebe orchestr a sólistka velmi citlivě reagovali, přičemž orchestr zároveň, vedle dialogu
s klavírem, vedl dialog mezi nástrojovými skupinami a upozorňoval na zajímavá místa promyšlenými detaily ve
7
výrazu i dynamice. Vrcholem skladby se pro mě jednoznačně stala druhá věta, v níž vynikla schopnost pianistky
proměnit tóny v řeč a zahrát bolest. Celá tato ariózní část zněla jako píseň beze slov, do níž si každý může dosadit
vlastní text a zcela v duchu dávné, nejen hudební tradice dospět až ke katarzi. V kontrastu s tím menuetová část
třetí rondové věty nepostrádala patřičnou taneční lehkost, rychlé pasáže pak svěží brilanci. Maria João Pires je
dnes už víc než „jen“ interpretkou. Je spíše poslem či vyslankyní, nese v sobě moudrost, vnitřní klid, vyrovnanost a
obrovskou vnitřní koncentraci, díky níž se každé její vystoupení stává jakousi očistnou meditací. Hudbě dává tato
umělkyně plný prostor, sama stojí v pozadí, zároveň však, aniž by o to usilovala, je zcela originální a výjimečná.
Fascinující je i naprostá úspornost jejích pohybů, skoro až minimalistický vnější projev. Přídavek,
Schumannův Pták prorok z Lesních scén, už byl v podstatě přenesením do jiné dimenze, kamsi mimo čas a
prostoriPakliže Mozartův koncert lze vnímat jako beethovenskou předzvěst, Brahmsova Symfonie č. 1 c moll op.
68, jíž patřila druhá polovina večera, na velkého skladatele vědomě navazuje. Brahms v pojetí Ivána Fischera
vynikal do široka rozezpívanými, velkoryse klenutými frázemi, mužnou něhou a pro mě neodolatelnou, typicky
brahmsovskou vřelostí. Na geniálně promyšleném půdorysu skladatelovy partitury vystavěl orchestr s velkým
zaujetím monumentální stavbu, epické dílo s blýskavě optimistickým vrcholem. (Chybělo mu podle mě jediné:
dechová sekce České filharmonie.) Je znát, že Fischer se v posledních letech věnuje také komponování, sám
nedávno prohlásil, že to zcela změnilo jeho pohled na hudební interpretaci, v níž teď mnohem víc hledá obsah a
náladu než dokonalé provedení. Po oprávněně bouřlivém aplausu, kdy se zdálo, že výsledný dojem nemůže už nic
přebít, se orchestr přeskupil a zcela nečekaně zazpíval (!) Brahmsův půvabný sbor Es geht ein Wehen durch den
Wald op. 62 č. 6. Nejen tím se celý večer stal událostí, na kterou se nezapomíná.
Harmonie
Česká filharmonie a velitelský i elegantní Jukka-Pekka Saraste
1.6.2015
Petr Veber
Harmonie.cz
Pražské jaro
Sibelia jsme na Pražském jaru letos slyšeli od Italů, finský dirigent Jukka-Pekka Saraste naopak k pohostinskému
vystoupení s Českou filharmonií přivezl tak trochu vídeňský program. Ostatně - i v Kolíně nad Rýnem, kde
působí, se docela dost věnuje repertoáru z německé jazykové oblasti; tak proč ne. Program festivalového koncertu
ve Smetanově síni (30. 5.) byl sestaven docela rafinovaně. Vídeňanu Brahmsovi předcházeli dva pozdější autoři příslušník druhé vídeňské školy Webern a Američan Korngold narozený v Brně a dětství a mládí trávící ve Vídni.
Dirigent Saraste přiznává, že přesně toto je hudba, kterou má rád, hudba z období, jemuž se věnuje nejraději. Tedy
z období druhé poloviny devatenáctého a první poloviny dvacátého století. A bylo to znát na míře jeho pódiové
aktivity i na výsledku předaném publiku. Passacaglia je prvním číslovaným dílem Antona Weberna. Není to ještě
abstraktní avantgarda, skladba je ukotvena v doznívajícím romantismu, po atonalitě už nicméně pokukuje. A tak ji
provází jakási bezbarvost a nevyhraněnost, nezůstává po ní žádný zvláštní pocit. Bylo to, přes dirigentovu snahu,
jen a pouze první číslo večera, hudba bez jedinečných emocí. Korngoldův Houslový koncert je mnohem
zajímavější. Má náladu, atmosféru, barvy. První věta působí sice ještě trochu mdle, ale instrumentace druhé věty –
Romance - a invence věty finální k sobě naštěstí stahují pozornost natolik, že jsou případné pochybnosti z úvodu
zapomenuty. Na to, že jde o skladbu poválečnou, z roku 1947, zůstává v ní ještě hodně z končícího romantismu i
něco „vídeňského“; přesto však mnohem víc je v hudbě přítomno toho „amerického“: v pomalé větě cosi ze světa
filmové hudby, ve finále pak jakoby ze světa taneční hudby. Mladá norská houslistka Vilde Frang zahrála skladbu,
zejména v závěru technicky značně náročnou, s lehkostí a šarmem, vesměs jemným tónem. Houslový koncert, čím
dál častěji po světě hraný, nezapře zběhlost autora v práci pro film, ať už příjemným zvukem a náladovostí, nebo
sklonem k hladké líbivé povrchnosti. Jde i tak po stránce prezentace houslí o dílo vděčné a efektní. A takový byl i
přídavek z úplně jiného světa – virtuózní moderní stylizace norské lidové hudby. Filharmonie i finský dirigent se
mohli plně projevit a ukázat až v posledním čísle večerního koncertu. Brahmsovu Čtvrtou symfonii čte Jukka-Pekka
Saraste mnohem romantičtěji, než bývá zvykem. Zdůrazňuje proto proměny a kontrasty v agogice a dynamice, víc
než jiní dirigenti ozřejmuje mírnost i vášně. Celkově však současně neposouvá Brahmse k pouhé poloze „mužné
zápasivosti“ – výraz hudby rozšiřuje do celého spektra, nebojí se nechat vlny opadnout, aby je vzápětí zase mohl
oživit. Směrem k závěru symfonie pak přidával na závažnosti a nacházel v ní i temnější polohy, jakoby chtěl
ukázat, kde se možná mohl u Brahmse inspirovat Sibelius. Saraste diriguje velitelsky a přitom elegantně. Zejména
v Brahmsovi přiměl filharmoniky k velmi intenzivnímu, zajímavému hraní a povýšil společný koncert na festivalovou
událost.
8
Týden
Pražské jaro nabídne Kühnův dětský sbor a Paula Lewise
1.6.2015 Týden.cz
čtk Pražské jaro
Na festivalu Pražské jaro v pondělí v kostele sv. Šimona a Judy zazpívá Kühnův dětský sbor pod vedením svého
sbormistra Jiřího Chvály. V rámci večerního Nokturna III. v Rudolfinu vystoupí klavírista Paul Lewis, který je v
současnosti jedním z nejuznávanějších interpretů klavírního díla Ludwiga van Beethovena. Kühnův dětský sbor
nabídne program složený z děl Jakuba Jana Ryby, Jiřího Temla, Zdeňka Šestáka a Jana Hanuše. Koncert je určen
především dětem. Klavírista Lewis přednese trojici Beethoven závěrečných klavírních sonát E dur, As dur a c moll,
které byly dokončeny v roce 1821 a představují jeden z vrcholů skladatelova závěrečného tvůrčího období. Kromě
sólového recitálu vystoupí Lewis také na závěrečném koncertu festivalu. V Brahmsově Klavírním koncertu d moll
doprovodí Královský liverpoolský filharmonický orchestr. Letošní 70. ročník festivalu Pražské jaro zahájil 12. května
2015 provedením Smetanovy Mé vlasti Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku. Závěr
festivalu je 2. a 3. června svěřen Královskému liverpoolskému filharmonickému orchestru s šéfdirigentem Vasilijem
Petrenkem.
Radio Proglas
Přijíždějí Královští filharmonici
1.6.2015
RadioProglas.cz
Pražské jaro
Klára Beránková
Jubilejní ročník festivalu Pražské jaro směřuje do velkého finále – Královští filharmonici z Liverpoolu přijíždějí, aby
ve dvou večerech představili dva poměrně kontrastní programy. Program prvního ze dvou vystoupení královských
filharmoniků z Liverpoolu (2. června 2015) přinese vedle Elgarovy První symfonie či instrumentální suity
z Janáčkovy opery Z mrtvého domu také kontinentální premiéru rozšířené verze Sedmi raných písní Albana Berga.
Zazní v podání švédské sopranistky Lisy Larsson. Tato sympatická, skromná a lidsky vřelá umělkyně má velký
talent pro vystižení emocí v hudbě. Její operní postavy, ale i kantátové role ožívají skutečnými city, krizemi a
dramaty, jimž propůjčuje své přirozené a nesmírně lidské charisma. V interview o nahrávce Haydnových árií Ladies
First! řekla: „Když zpívám, velmi často se v mé hlavě promítají obrazy, scény: chci sdělit publiku, o čem je text, co
cítím za těmi slovy...” Její hlas má veliký rozsah, operní recenzenti ho označují za expresivní, jiskřivý, pružný a plný
barev. „Vládne opravdu mocným, nesmírně flexibilním hlasem, který je schopen obrovských výšek a vykazuje
veliké charisma a takovou intenzitu, že je vhodný pro dramatické scény všeho druhu,” napsal kritik v deníku
Frankfurter Allgemeine Zeitung. K Bergovým raným písním v rozhovoru pro Hudební rozhledy Lisa Larsson
dodává: „Jsem naprosto nadšená, že mohu rané Bergovy písně zpívat. Čím víc ho poznáváte, tím víc vás oslovuje.
Ono existuje mnoho Bergových raných písní, deset jich dal dohromady jako dárek své ženě Heleně k desátému
výročí seznámení. Jen některé se rozhodl instrumentovat, a co bylo klíčem k výběru těch sedmi, nevíme, třeba
o těch jiných řekla – ty nechci? Pro posluchače, kteří jsou uvyklí znát zavedený výběr sedmi písní, bude naše
pořadí a výběr trochu jiný. Pro mne opět výzva, přitažlivé novum.” Šéfdirigent Royal Liverpool Philharmonic Vasilij
Petrenko debutoval na Pražském jaru před třemi lety – zahajoval festival Smetanovou Mou vlastí s Českou
filharmonií. Rodák z Petrohradu (1976), který vystudoval tamní konzervatoř a dirigovat se učil u předních
osobností, jako jsou Mariss Jansons, Jurij Těmirkanov a Esa-Pekka Salonen, tentokrát přijíždí na festival se svým
liverpoolským orchestrem. Při pohledu na jeho mladistvý a energický vzhled se zdá neuvěřitelné, že v Liverpoolu
„slouží“ již devátým rokem. Nejprve jako hlavní dirigent, od roku 2009 pak jako šéfdirigent orchestru. „Pro mne je
rok 2015 v Liverpoolu významný, orchestr oslaví 175 let od založení. Pracujeme spolu rádi a snad tato romance
bude pokračovat i dále,“ uvedl dirigent v rozhovoru pro časopis Harmonie. V rozhovoru pro Týdeník Rozhlas zase
zavzpomínal na své české předchůdce na pozici šéfdirigenta – Libora Peška a Petra Altrichtera: „To byli mí velcí
předchůdci. A v orchestru ještě působí mnoho hráčů, kteří si je pamatují a dodnes vzpomínají na společnou práci a
společné úspěchy. Vím, že je měli rádi. Neocenitelné je, že tito dva dirigenti seznámili orchestr i liverpoolské
publikum s českou hudbou. Tím je vlastně naučili vnímat slovanskou hudbu a já jsem to pak měl lehčí s uváděním
ruské hudby. Ta je sice trochu jiná než česká hudba, ale jsou si přesto blízké a orchestr již měl pro tento typ muziky
cit.”
9
Liverpoolským královským filharmonikům byl svěřen také závěrečný koncert jubilejního ročníku festivalu. Pod
taktovkou Vasilije Petrenka 3. června zazní Brahmsův Klavírní koncert č. 1 d moll a Dvořákova Sedmá
symfonie. Sólistou večera bude britský klavírista Paul Lewis, který je pokládán za jednoho z předních mezinárodně
uznávaných hudebníků své generace.„Jeho hra plná dech beroucí krásy a preciznosti, v některých ohledech
připomínající Brendela a Kempffa, je pokaždé něčím výjimečná. Je to umění hodné ocenění, kterých se mu
dostalo,“píše o něm magazín Audition Audiophile. A skutečně – jeho dosavadní nahrávky děl Beethovenových a
Schubertových získaly řadu prestižních cen, včetně tří Gramophone Awards. Na Pražském jaru vystoupí ještě 1.
června v recitálu, pro který vybral tři poslední sonáty Ludwiga van Beethovena.
Strategie E15
Pražské jaro pod taktovkou tradice
1. 6. 2015
Strategie.E15.cz
Pražské jaro
Iveta Křížová
Považuje se za rodinné stříbro české kultury, je zárukou vysoké umělecké kvality. Nestydí se za svůj
konzervatismus, ale nebrání se střízlivým novinkám. A prestiž má i v zahraničí. Řeč je o mezinárodním hudebním
festivalu Pražské jaro. Značka Pražské jaro, která letos už po sedmdesáté přivedla věhlasná světová hudební
tělesa a hvězdné sólisty tisícům fanoušků klasické hudby, není v celosvětovém kontextu žádný outsider. Ba
naopak, je spojena s festivalem s jednou z nejdelších historií a podle toho je i ceněna. „Pražské jaro se řadí mezi
nejvýznamnější evropské festivaly klasické hudby. Důkazem budiž i skutečnost, že zahraniční diváci tvoří přibližně
dvacet procent obecenstva,“ řekl Strategii tiskový mluvčí festivalu Pavel Trojan.
Každoročně festival navštíví přes 12 tisíc návštěvníků, prodá se přibližně 40 tisíc vstupenek, celková vyprodanost
festivalu je v průměru 93 procent. Jeden divák si tak nakoupí vstupenky na tři až čtyři koncerty. Statisticky
nejpočetnější skupinou návštěvníků festivalu jsou lidé ve věku od 36 do 65 let, převažují vysokoškolsky a
středoškolsky vzdělaní lidé.
Loni utratili milovníci hudby jen za vstupenky zhruba 24 milionů korun. Zahraniční turisté stráví díky festivalu v
Česku několik dní a utratí zde mnohem více než všichni tuzemští milovníci Pražského jara dohromady. Díky nim,
ale i díky výdajům pořadatelské organizace samotné má festival významné ekonomické dopady a čisté přínosy
nejen pro pražskou, ale i pro celou českou ekonomiku, což dokazují výsledky odborné studie z roku 2011
vypracované agenturou Economic impacT.
„Za důkaz věrnosti a afinity zákazníků ke značce Pražské jaro lze považovat skutečnost, že během prvního
měsíce prodeje, tedy v prosinci, je prodána téměř čtvrtina vstupenek, aniž by bylo zahájení prodeje podpořeno
výraznou inzertní kampaní,“ podotkl Trojan.
Zájem o lístky v první den předprodeje byl tentokrát tak enormní, že kvůli přetíženosti serverů přestal celý online
systém na několik hodin fungovat. Deset dní před zahájením festivalu bylo 19 ze 46 koncertů již beznadějně
vyprodaných. Okamžitě zmizely lístky na zahajovací koncert, Smetanovu Mou vlast, které se 12. května poprvé v
historii festivalu chopil německý orchestr – Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu z Hamburku.
Ikona
Sílu značky podtrhuje i tradiční a jednoduše zapamatovatelné logo. Již od prvního ročníku v roce 1946 se festival
prezentuje logem ve tvaru „f“ z dílny českého malíře, ilustrátora a typografa Františka Muziky. Symbolika
houslového klíče je nepřehlédnutelná. Logo je tak výrazné a na první pohled jednoznačně zařaditelné, že bylo v
roce 2005 vybráno mezi stovku ikon českého designu 20. století v rámci Czech 100 Design Icons. Nadčasovost
loga potvrzuje i skutečnost, že je v nezměněné podobě užíváno dodnes. Do noty hraje festivalu i příznačný název
Pražské jaro, který si „půjčila“ dokonce i politická sféra. Stal se totiž inspirací pro vytvoření politologického termínu
charakterizujícího liberalizační pokusy v Československu, které vyvrcholily událostmi roku 1968.
Design v hudbě
Přestože má festival své skalní příznivce a je všeobecně známý, reklamu a marketing nesmí podceňovat. I klasika
má svou konkurenci. Umísťuje proto inzerci v tištěných a elektronických médiích, oborových médiích, pro své PR
využívá zprostředkování rozhovorů s umělci před festivalem, má vlastní spotovou kampaň v ČT, ČRo a rádiu
Classic Praha. Distribuuje brožurky do informačních a kulturních center a zhruba na deset tisíc adres vlastního
adresáře, rozesílá newsletter s přibližně stejným počtem adresátů.
V zahraničí cílí především na oborová média a magazíny leteckých společností. „Nespolupracujeme se žádnou
marketingovou agenturou, propagaci děláme in-house,“ podtrhuje Trojan. Významných změn doznal v posledních
10
letech i způsob komunikace se zákazníky, kde se stále výrazněji dostávají ke slovu internet a prodej přes mobilní
zařízení.
Velkými inovacemi prošel zejména prodej vstupenek. Ještě před třemi lety prodávalo Pražské jaro pouze 19
procent vstupenek online, nyní je to více než polovina. Online svět se tak nevyhýbá ani klasické hudbě. Své
nezpochybnitelné místo na slunci má i facebookový profil festivalu, webové stránky a kanál na YouTube, který
nabízí záznamy ze soutěží i koncertů.
Vizuální prezentaci svěřuje festival každoročně do rukou grafických odborníků. Několik let byl spojen se Studiem
Najbrt, které vtisklo plakátům, propagačním materiálům, webovým stránkám a katalogům dvojbarevný modrobílý
rukopis. Studio přišlo s úspěšným konceptem „zpívajících plakátů“ – motivem se stala například durová stupnice či
text Proč bychom se netěšili vypůjčený ze Smetanovy Prodané nevěsty. Pořadatelé tak chtěli upozornit na to, že
vážná hudba ve skutečnosti vážná není. Od loňského roku došlo ke změně a o celou vizuální prezentaci se stará
grafické studio ReDesign. Autorky Klára Kvízová a Pavla Nešverová vytvořily koncept, ve kterém ztvárnily
obrazové vnímání hudby pomocí nových technologií. Jejich originální pojetí prezentace Pražského jara jim vyneslo
finálovou účast v soutěži Czech Grand Design 2014. Na vizuálech zobrazily zvuky jako geometrické útvary,
kameny, krystaly a drahokamy. Pokusily se vizualizovat hudbu, vytvořit koncert pro oko, zachytit magii hudby,
symetrii a harmonii.
„Vzhledem k tomu, že festival se symbolicky spojuje s obdobím jara, nechali jsme vizuál rozehrát živou barevností,
šlo nám o to, upoutat prvky, které se stávají jakýmsi koncertem pro oko,“ vysvětlila Kvízová. Hledá se sponzor
Úspěch festivalu netvoří jen podařená kampaň a vystoupení renomovaných umělců. Skoro by se dalo říci: za vším
hledej peníze. Finance na tak nákladný festival už dávno neputují jen ze státní kasy. Mezi prvními subjekty, které
podpořily tyto slavnosti hudby již v devadesátých letech, byly společnosti Motokov, Komerční banka nebo
Československé aerolinie. V roce 2000 se Pražské jaro transformovalo ze státní příspěvkové organizace na
obecně prospěšnou společnost. A nastal čas na ještě intenzivnější hledání štědrých sponzorů.
Rozpočet festivalu se každoročně pohybuje mezi 70 až 80 miliony korun. Zjednodušeně se dá říci, že dvě pětiny
zdrojů poskytují komerční partneři (sponzoři a mecenáši), další dvě pětiny pokrývá veřejný sektor (kombinovaně
ministerstvo kultury a město Praha) a zbytek získává festival prodejem vstupenek. Jen pro zajímavost, ceny
vstupenek se pohybují od stokoruny až po čtyři tisíce.
Kolik peněz putuje do marketingu? „Započítáme-li náklady na nosiče reklamy, na tisk veškerých tiskových
materiálů, jako jsou brožurky, katalog a koncertní programy, dále honoráře autorských či muzikologických textů,
překlady a podobně, jsme na čísle okolo sedmi procent rozpočtu,“ vypočítává Trojan.
Od roku 2001 festival sponzoruje Česká spořitelna, která však oznámila, že od příštího ročníku už jeho generálním
partnerem nebude. Z hudební oblasti se ale nestahuje – spolupráci startuje s Českou filharmonií.
„Česká spořitelna v letošním roce Pražské jaro sponzoruje v plném rozsahu, tak jako dřív. Od příštího roku již
generálním partnerem skutečně nebudeme, ale v současné chvíli hledáme nové formy spolupráce. Rozhodnutí
utlumit vzájemnou spolupráci jsme našim partnerům z Pražského jara oznámili v takovém předstihu, aby měli
dostatek času na hledání nového partnera. Obecně platí, že dlouhodobá generální partnerství trvají zhruba pět až
šest lest, poté jsou již vytěžená a spolupráce končí,“ uvedla pro Strategii Pavla Kozáková z tiskového centra
České spořitelny.
„Letos jsme se poprvé v naší novodobé historii stali generálním partnerem České filharmonie. S ní je však naše
jméno spjato již od 19. století. V roce 1875 jsme totiž u příležitosti 50. výročí založení České spořitelny postavili
Rudolfinum, dnešní sídlo filharmonie, a věnovali ho národu. Navíc nás spojují i letošní kulatá výročí – Česká
filharmonie letos začíná 120. sezonu a my slavíme 190 let od založení,“ doplnila Kozáková. Konkrétní výše
jednotlivých sponzorských darů ale banka nezveřejňuje.
Pražské jaro si své nové sponzory už samozřejmě hledá, jejich jména ale zatím pečlivě střeží. „Nekomentujeme
otázku sponzoringu ročníku 2016, už kvůli dobrým vztahům a platným smlouvám se stávajícími partnery, jakožto i
partnery budoucími,“ podotkl mluvčí festivalu s tím, že investice z veřejného i komerčního sektoru jsou pro
společnost či stát prokazatelně návratné.
Vzpruha pro cédéčka
Značka Pražské jaro působí blahodárně i na byznys s klasickou hudbou. Dlouholetou tradici má například
spolupráce festivalu s hudebním vydavatelstvím Supraphon. „S festivalem spolupracujeme dlouhodobě. Již
mnohokrát jsme spojili síly při organizování některých tiskovek a prezentací. Festival nám vyšel vstříc v prezentaci
titulů ve svých materiálech,“ řekl Strategii Vladan Drvota ze Supraphonu s tím, že obchodníky s hudebními nosiči
informují o umělcích, kteří vydali album a v daném roce vystupují na festivalu.
„Letos to jsou například Josef Špaček s Českou filharmonií, Dagmar Pecková, Štefan Margita či Adam Plachetka.
Domlouváme možnost prodeje jejich nahrávek přímo v místech koncertů. Květen je právě díky Pražskému jaru
11
zasvěcený v médiích klasické hudbě, což je skvělá věc i pro vydavatelství Supraphon, které se klasice tolik
věnuje,“ dodal Drvota. Na nahrávání v rámci festivalu nicméně Supraphon ani nikdo jiný exkluzivitu nemá.
Pražské jaro v Česku výrazného soupeře nemá, ale bylo by krátkozraké tvrdit, že usíná na vavřínech. Svět se
zmenšil a hudební nadšenci mohou klidně odletět pár set kilometrů dál, kde budou rozpočty tučnější a hudební
nabídka lákavější. Jenže pak už by nám nikdo nevěřil, že co Čech, to muzikant.
Evropská perla
Píše se rok 1946, euforie z konce války neutichá. A v Praze se odehrává první ročník
mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Jeho založení iniciuje světoznámý šéfdirigent
České filharmonie Rafael Kubelík, záštitu poskytuje československý prezident Edvard Beneš.
Již první dva ročníky festivalu jsou fenomenálním úspěchem. V roce 1946 je to právě Pražské
jaro, kde Leonard Bernstein poprvé diriguje mimo americký kontinent. Na dlouhých 44 let zde
naposledy v Československu vystupuje klavírista Rudolf Firkušný.
Přestože se festivalu nevyhnuly roky komunistické diktatury, ubránil svoji existenci a neztratil své
mezinárodní renomé.
První svobodný rok po sametové revoluci je pro Pražské jaro obdobím velkých změn a návratů.
Rafael Kubelík, Rudolf Firkušný a Leonard Bernstein plní svůj slib, že se na festival vrátí, až bude
Československo opět demokratické.
S otevřením hranic rozkvétá i programová stavba festivalu. Festival se vzhledem k nízké podpoře
ministerstva kultury musí vydat cestou vícezdrojového financování a posiluje své marketingové
aktivity. V roce 2000 se Pražské jaro odstátňuje transformací z příspěvkové organizace na
obecně prospěšnou společnost, posiluje tak svoji samostatnost i veřejnoprávní charakter.
Rozhlas.cz
Hudba je jazyk, jehož prostřednictvím můžeme lépe poznat a pochopit sami
sebe
1. 6. 2015
Markéta Kaňková
Rozhlas
Pražské jaro
Po více než dvaceti letech se na Pražské jaro vrátila jedna z nejuznávanějších klavíristek současnosti, Portugalka
Maria João Pires. V Praze se tentokrát představila s Budapešťským festivalovým orchestrem v Klavírním koncertu
Es Dur Wolfganga Amadea Mozarta.
Proč jste pro Prahu mezi více než pětadvaceti Mozartovými koncerty zvolila právě tento? Čím je pro vás
mezi ostatními výjimečný?
Na Mozartově Koncertě Es dur jsme se domluvili společně s vedením Budapešťského festivalového orchestru, s
dirigentem Ivánem Fischerem. Mozartovy koncerty obecně miluji, mají velkou duši. A ke Koncertu Es dur mám
obzvlášť blízký vztah, protože Mozart ho napsal v době svého mládí. Zvlášť pomalá věta je myslím dílem
neobyčejné hloubky a krásy.
Mozartovy klavírní koncerty jste studovala od útlého dětství, veřejně jste je hrála už v sedmi letech. Váš
vztah k Mozartovi by se tedy dal bez nadsázky přirovnat k celoživotnímu partnerství. Prožívala jste ve
vztahu k tomuto skladateli a jeho hudbě také nějaké krize? Měla jste někdy chuť ho opustit nebo si dát
alespoň delší pauzu?
Rozhodně ano. Byly doby, kdy jsem Mozarta téměř nehrála. Dnes jeho koncerty hraji občas s orchestry, ale co se
recitálů týče, tak Mozartovy sonáty jsem na ně nezařadila už dlouhou řadu let a jeho hudbu v posledních letech
nehraji ani na komorních koncertech. Mozarta miluji, ale nemohu o něm říci, že je to můj nejoblíbenější a nejbližší
skladatel. Jako interpretka se v jeho hudbě cítím velice dobře, ale kdybych si měla vybrat, tak bych volila mezi
Schubertem, Beethovenem a Chopinem. Na rozdíl od Mozarta jsou mi ale mnohem nepřístupnější. Mám velice
12
malé ruce, a proto jsem celý život bojovala s repertoárem. Z Mozartových děl jsem schopná zahrát všechny, u řady
dalších autorů se ale projevují mé značné limity, někteří skladatelé jsou mi zapovězeni úplně. Například většina
ruských skladatelů, Ferenz Liszt, velká část Brahmsovova klavírního repertoáru, a také většina soudobé hudby. I
přesto nepovažuji tato omezení za neštěstí, protože klavírní literatura je velice bohatá a já si z ní přeci jen mohu
stále vybírat.
Z jakých zdrojů se rodí vaše tvůrčí inspirace a interpretační umění?
Myslím si, že zdroj hudby se nachází uvnitř nás samých. Jsme lidské bytosti, které potřebují hudbu k tomu, aby
vytvářely komunikační mosty mezi sebou samými a světem. Hudba je náš přirozený jazyk, který nepoužíváme jen k
vyjádření osobního a každodenního. Je to jazyk, který nás navrací k naší nejvlastnější podstatě, jazyk, jehož
prostřednictvím můžeme mnohem lépe poznat a pochopit sami sebe. Já sama přistupuji k hudbě s velkým
respektem. Pokud se učím skladbu, kterou napsala jiná lidská bytost, pak se v momentě poznávání díla snažím
upozadit svou osobnost, dát stranou mé vlastní tužby, přání i potřeby. Snažím se maximálně ponořit do světa a
myšlenek toho daného člověka, maximálně mu naslouchat. Myslím, že jedině když nasloucháme, máme možnost
proniknout nejen k podstatě daného díla, ale i jeden k druhému. A také k hodnotám, na které se dnes zapomíná,
které současná společnost potlačuje. Tajemství pronikání k hudbě, ale i k druhým, podle mě spočívá ve skromnosti
a pokoře.
Romantická, ale třeba i impresionistická hudba podle mého názoru přímo vybízí ke zkušenosti
transcendence, sebe-překročení. Mám dojem, že jste typ, který je zážitkům a prožitkům tohoto druhu
otevřen. Vyhledáváte a zažíváte při hraní takové momenty?
Ano, rozhodně. Hudba je jedním z nejsilnějších prostředků, který nám umožňuje překračovat naši materiální
realitu. Myslím si ale, že tento typ zkušenosti nenabízí jen romantická nebo impresionistická hudba. Každá hudba,
která je opravdová, autentická, a která vychází z nitra a duše člověka, nám otevírá tuto zkušenost. Obecně si
myslím, že člověk je ustrojen tak, aby se pokoušel sám sebe překročit. Zkušenost sebe-překročení, sebetranscendence je pro nás zcela zásadní, protože pokud se neustále soustředíme sami na sebe, jsme uvěznění, a
velice omezení. Tyto prožitky nás osvobozují a rozšiřují naše schopnosti vnímat, cítit, rozumět. A dosáhnout jich se
nám daří tehdy, pokud hluboce věříme, že hudba tento potenciál, tuto sílu má.
Hudbu na té nejvyšší úrovni děláte už víc než šest desítek let. Přesto při různých příležitostech
zdůrazňujete, že hudba a klavír nejsou ve vašem životě nejdůležitější. Co tedy ve vašem životě hraje
nejvýznamnější roli?
To je velice těžké říct. Hudba a klavír pro mě samozřejmě byly a stále jsou důležité. Hudba pro mě celý život byla
motorem, který mě poháněl k poznání sama sebe, k pochopení smyslu života, k prohlubování lidských vztahů i
vztahu k životnímu prostředí, ke všemu, co nás obklopuje. Více než umění jako takové pro mě ale vždy bylo
důležitější zůstat otevřená, nesoudit, a přemýšlet o tom, jak mohu přispět k tomu, aby se dobře dařilo nejen mně,
ale i druhým. Čili kdybych to měla shrnout – jádrem mého života vždy byla otázka – jak mohu participovat na dobru
druhých.
To ostatně potvrzuje i řada projektů, ve kterých jste se v Portugalsku, Španělsku a v Brazílii věnovala práci
se zneužívanými dětmi a s dospívajícími s problematickým sociálním zázemím. Věnujete se těmto
projektům stále?
Ano. Těmto projektům jsem se začala věnovat také v Belgii, kde učím. Tam se má práce bude pravděpodobně
vyvíjet rychleji, protože se mi podařilo získat podporu lidí z několika významných institucí. Jádro mé práce stále
spočívá v tom, že se prostřednictvím hudby pokouším přivést děti s traumatickými zkušenostmi k tomu, aby svá
traumata přetvořily, transformovaly ve svou sílu. Aby znovu nabyly svou sebe-hodnotu, aby byly schopné dělat ve
svém životě důležitá rozhodnutí. Mám dojem, že naše současná společnost se spíše snaží každého zbavit síly,
snaží se nabízet jen jednoduchá řešení, výsledky bez práce a úsilí. Já si ale myslím, že my lidé jsme utvořeni tak,
abychom překonávali překážky. Obtíže a nesnáze nejsou ze své podstaty negativní. Umožňují nám stávat se
silnějšími, hodnotnějšími. A to je důležité nechat lidi na začátku jejich života prožít a pochopit.
13

Monitoring - Pražské jaro

Transkript

Podobné dokumenty