Křížem krážem Vysočinou

Komentáře

Transkript

Křížem krážem Vysočinou
Předmluva
Moji milí čtenářové!
1
Přináším vám první díl mého Vlastivědného kukátka.
Věnuji je své drahé matce s krásným staročeským, ba nejvýznamnějším českým ženským historickým jménem: Libuše. Neboť bez ní
bych nebyl. A nemyslím tím jen ten bohulibý čin, že si jednoho dne
usmyslela přivést mne na tento svět. Ke psaní mně také donutil můj
pes, králičí jezevčík Basil hrabě von Stockerau, protože je to pažravec a nemyslí po svých čtrnáct let života na nic jiného, než na žrádlo
a granule sežere tak Kozmonovic kocourovi, ale doma, kdyby měl
chcípnout hladem, je do huby nevezme. A hraběcí apetýt je drahý, tak
jsem musel něco vydělat.
Tak jsme se tedy konečně dočkali knižního zpracování mého více než
ročního vyprávění o vesničkách a městečkách Vysočiny, které jsem
pro vás psal na stránkách Infoexpresu. V této knize jsme neotiskli
moje vyprávění chronologicky, tak, jak bylo v novinách
tištěno, ale tak nějak, jak se nám chtělo,
tělo, takže
nehledejte spojitosti a návaznosti a anoncování, co bude příště, neberte v rámci textu
xtu vážně.
Žádné z vyprávění jsem dodatečně neupravoval,
eupravoval,
je to vše v původní podobě, snad jen fotografie jsou někde jiné, podle mě lepší.
ší.
Další povídání vznikají průběžně, budou
u
všechna postupně otištěna v Infoexpreesu a jak to bude s dalšími knihami, to
se na stránkách Infoexpresu zavčas
dozvíte. Čtěte, moji milí čtenářové,
za dlouhých zimních večerů i o polednách, třeba skryti v stínu belrikárských zahrad na Elsinoru, nebo třeba
v hospůdce, v takové, jaká byla kdysi
si
v Tasově. Bylo to „U Prokšů“, ta nej-jkrásnější hospoda světa… ale takovou
u
už nenajdete. Tak čtěte. A choďte na
a
pivo a mějte se rádi a těšte se na dob-ré zítřky, dělejte si spoustu drobných
radostí. Vždyt proč bychom se netěšli,,
proč bysme měli plakati, když nám dall
pámbu pivíčko a nebe po smrti…
Váš RADOMIL FROLEK
Život na vsi
2
Ohlédněme se zpět, do dob, kdy se psal ještě letopočet sedmnáct set
a blížilo se k letopočtu osmnáct set. Podíváme se na to, jaké bývaly
chalupy a jejich vybavení ve vrstvách, dneska bychom řekli, středních, tedy rolnických.
Nutno říct, že v Osovém byla rolníků většina. Bezzemci, nebo ti, kteří měli jen políčko
s bramborami a zelím, což bylo tuze málo, pracovali u sedláka nebo na panském.
Panské bylo lepší, protože za to byly peníze i naturálie, sedláci pak třeba za práci platili
protislužbou. Zorali a zvláčeli jim jejich políčka, koně byli vzácní a krav či volů k tahu
také mnoho nebylo, no a stejně tak kvalitní zemědělské náčiní vyskytovalo se jen u
sedláků. Náčiní bylo povětšině dřevěné, železo se v době samozřejmě používalo, ale
spíš jen jako spojovací materiál či na to, co byli kravka nebo volek schopni utáhnout.
Častokrát se zapřahali do popruhů lidé sami. V těžkém terénu a kamenité půdě. Každý
kousek půdy byl skutečně zkropen potem a krví. Sedláci na tom byli lépe a zaměstnávali lidi z chalup, zvláště ty mladší, kteří zvládali fyzicky přenáročnou práci. Statek měl
děvečku, pacholka, někdy i více, to podle velikosti a potřeb statku, najímali pasáky či
pastvicu a pohůnky na hrubé práce, které nikdo dělat nechtěl. Tento personál pracoval
kolikrát za byt a stravu, protože na statku i spávali, pracovalo se totiž celý den, léto
se využívalo naplno. Vstávalo se krátce před svítáním a končilo se se setměním. Lidé
sedávali večer na zápraží a vyprávěli si příhody, které zažili a co je nového ve světě.
Novinky přinášeli krajánci, brusiči a všelijací podomní obchodníci „drátovat, letovat,
staré hrnce zpravovat, brousím nůžky, brousím nože!“ se ozývalo několikrát do roka.
Tito lidé byli nejen řemeslníci, ale zastávali rozhlas i televizi, protože noviny nejen vyprávěli, ale i hráli a zpívali o nich, což se po staletí před tím přenášelo jako kramářské
písně, mezi něž dávali právě něco jako dnešní televizní noviny, ovšem značně poupravené k obrazu svému, ale hlavně k obrazu obecenstva, které oceňovalo jejich výkon
a hodnotu produkce nejrůznějšími odměnami jako si jen lze představit. Období před
žněmi bylo volnější, mládež se scházela na návsi nebo na některém příhodném místě
a bavila se zpěvem převážně s harmonikou. Náves se v sobotu odpoledne poklízela,
povinnost byla poklidit prostor před svým domem pro každého, kdy na návsi a jejím
bezprostředním okolí bydlel.
Nebyla kanalizace, ani zpevněné silnice, jako je tomu
dnes, i když dnes si na ně
často a právem stěžujeme.
V zimě pak probíhalo mlácení obilí ve stodolách, pletly
se košíky či doplňky do domácnosti, do foroty louče,
svíce, došky, lžíce, misky
ze dřeva a vše, co dokázaly
šikovné ruce vyrobit z přístupného materiálu. Lidé
se navštěvovali, chodili na
besedu, dralo se peří, opra-
Život na vsi
3
vovaly cepy a koňské či dobytčí postroje. Vstávalo se s rozbřeskem a spát se chodilo
brzy, muselo se vstávat k dobytku, jak se říká „popravit dobytek“, byť by to byla jedna
kravka, koza a prasítko. „Správné sedlák má v zimě sedět v kochyni, pit slivovico,
hokrajovat uzenyho a kókat se, jak se kóři z hnoja.“ Pravil kdysi jeden sedlák z nedaleké obce Tasova. V jídelníčku ale uzené často nebylo. Brambory se u nás rozmohly
nevídanou měrou a byly druhdy jediným pokrmem chudiny, nebyla – li to jen uvařená
řepa pro chudší než nejchudší. Mouka byla dalším rozšířením potravinového základu.
Šiške nebo na lópačku s mlikem nebo kyškó (kysané mléko, pozn. aut.) „Šiške“ nebyly jen bramborové, ale také z mouky, říkalo se jim „šusterka“ nebo „šterc“, pekly
se „bramborovy placke“ na slano se „škvarkama“ nebo jen na sucho a pak taky s
„povidlama“ nebo se zelím, tedy s kyselým nebo v létě s čerstvým, to se taky k tomu
dělaly „knedle“ jak z brambor, tak z mouky a k tomu zelí huštěné tmavou zásmažkou.
A kdo měl víc, dal k tomu klobásek či kus nějaké flákoty. Dělaly se také „vopelky“, tedy
vdolky, převážně o nedělích a svátcích. Hrách jako pyré nebo jen rozvařený s kůžemi
z uzeného a zahuštěný tmavou zásmažkou a taky čočka na kyselo s česnekem a „cibuló vosmaženó“ bylo časté jídlo jak u chudých, tak ve statcích, protože říkalo: „Kdo
se z čočke zjara třikrát neposere, ten do roka umře.“ A taky se říkalo a říká vlastně
dodnes: „Jeden prd je lepši než pětka dochtorovi.“ Jak velká pravda je to! Vařila se i
kaše „obilka“, jáhelná a z ječné krupice. Z kruchtové mouky hospodyňky dokázaly vytvořit pravé kulinářské skvosty: „kruchánky“, to byly takové veliké buchty právě z kruch-
Život na vsi
4
tové mouky. „Kačudlíci“ – škrcení chlapíci, to byly takové krucánky
z mouky. Vařily se a pak smažily nebo jenom smažily jako vdolky,
anebo Boží milosti, chuťovka to skutečně božská, válené „peciválky“, také „makovy
šuline“, což známe pod názvem šulánky s mákem, dříve si příliš servítky nebrali, proto
také vyráběli „makovy pičke“, což byly šátečky ve tvaru kosočtverce s roztřepenými
okraji a hojně maštěné máslem. To byly pokrmy sváteční: karové, výroční, svatební,
stejně jako „odchodka“, což byla krupičná kaše, jakožto závěr jakékoli sváteční nebo
svatební hostiny a říkalo se pak: „po kaši ven!“
„Bosá polívka“, tedy „ókrop“ neboli česnečka, to byly snídaně, občas také „polívky
pivní“, to se dělalo z piva, žloudků, cukru, soli, kmínu a majoránky, někdy se do toho
přidávala smetana nebo jen mléko a hustilo se to třeba černým chlebem nebo se
chléb osmažil a přidával „ku lepčímu“, tuto polévku jedli pacholci i ostatní, co fyzicky
těžce pracovali, protože byla výživná a „silu dala i chciplákovi“. Během společného
stravování seděli všichni u jednoho stolu, a to sedlák s rodinou a veškerou čeledí kromě nádeníků, ti na statku nebydleli, a když, tak jen na sezónu, kdy bylo nejvíc práce,
tedy na určité části roku. Před jídlem sedlák učinil patřičnou modlitbu a pak se jedlo ze společné mísy postavené vprostřed stolu „žlicó“, brambory, jablóška, krumple,
kobzole, zemáky či jak ještě se tento domestikovaný plod u nás nazývá, se k večeři
většinou vařily ve slupce a pak se vysypaly na slaměnou ošatku nebo do mísy, každý
si bral, oloupal, osolil, dostal krajáč mlíka a bylo to. To se říkalo brambory na šopato
nebo na lópačko. Talíře, jako je známe dnes, většinou nebyly, a když, tak jen dřevěné,
nebo hrubě pálené misky, byly-li talíře, pak se používaly zásadně jen při svátečních
příležitostech. Brambory na různé způsoby nebyly jen k večeři, ale přečasto i k obědu,
ten byl, pravda obohacen o polévku. Polévky dělaly se chlebové, zeleniskové – tedy
co zahrada dala, zelné se říkalo „couračka“ nebo „cmrnda“ a přidávaly se do ní různé houby jak čerstvé, tak sušené, stejně jako do jiných polévek, „kmínka s vécem“,
což byl vývar z kmínu s „vavřincovém listem“ (bobkový list), osolit, trochu omastit a
zahustit krupicí a rozkvedlaným vejcem. Ostatně spousta toho se jí podnes. Brambory
pečené s česnekem či vařené a k tomu mléko, nadevše maso. Občas. Na polích se
rozdávala takzvaná „desátka“, čili svačina, což obsahovalo, jak jsem zjistil z dostupných pramenů chléb s tvarohem rozmíchaným ve smetaně a dochucený solí a pažitkou, tomu se říkalo „rozhuda“ nebo chléb s nějakou pomazánkou, domácím sýrem
nebo škvarkovým sádlem.
Svatba byla plná hojnosti, krom toho, co jsem už zmínil, se peklo takzvané „mládě“, to
byla velká buchta pečená v peci na chléb, různě zdobená a nahoře bylo z těsta udělané
dítě, jako symbol to plné rodiny. Zajímavé je, že svatby se konaly zásadně v úterý a
netrvaly jen jeden den, to podle majetkových poměrů.
Posvícení se konalo vždy v neděli. Pivo a koláče makové, povidlové, tvarohové. Posvícení slavilo se v obcích různě, vždy na podzim, jak se to místně určilo, až císař Josef
II roku 1787 nařídil, aby se konalo posvícení svatohavelské, vždy kolem 21. října. Ta
první, uzákoněná se tedy konala přímo 21. října 1787.
Jak vypadaly tehdejší chalupy? Budeme hovořit o těch rolnických. Stavěly se ze dřeva,
roubené, polozděné s malými okénky, aby se v chladných částech roku ušetřilo tepla.
Život na vsi
Vývojem se začaly stavět chalupy z nepálených cihel takzvaných „ ko5
tovic“, tedy sušených cihel, zvaných též truple nebo vepřovice, které
byly předchůdci cihel pálených. Střechy pak doškové a šindelové, uplatnila se jistá
hmota, která by se dala nazvat lepenkou nebo po dnešním ipou, až přišly na pozvolna
na řadu pálené křidlice, ale to bylo mnohem, mnohem později. Podlahy bývaly hliněné,
pečlivě dusané, dřevo se používalo zřídka, to byly až doby pozdější. Sklepy se budovaly
mimo dům a kutaly se ve svazích blízko domu nebo někde na dvorcích, byly zděné,
kamenné, udržované, uskladňovalo se zde vše podléhající zkáze včetně brambor a
zeleniny, to ostatně je podnes, na tom se nic nezměnilo. Příslušna byla vždy někde na
vhodném místě chladná komora, často nahrazující sklepení. Okenní výplň vyráběla se
z vyschlé blány močových měchýřů, podle velikosti a potřeby z hovězího nebo vepřového dobytka. Svítilo se loučemi, lojovými či voskovými svícemi, petrolejkami. Voda se
získávala ze studen, vyhloubených co nejblíže stavení, budovaly se i obecní studny pro
ty, co neměli z jakéhokoli důvodu studnu vlastní. Voda se nosila ve vědrech, vynálezem
vodní pumpy se pak rozvinul v domácnostech nebývalý pokrok. Vynálezem převratným
pak bylo Nikoličovo vodní čerpadlo se zpětnou záklopkou, čímž se pak pokrok ještě o
třídu posunul. Pochopitelně kupředu.
Stavba byla na kamenné podezdívce spojena maznou hlínou nebo jen tak, volně, ale
fortelně sestavené, bez jakéhokoli pojiva. Hlavní místnost byla větší „seknica“(světnice, pozn. aut.) a kuchyně, to byla většinou jedna velká místnost, kde se nejen přes
den žilo, ale i v noci spávalo. V krutých zimách přebývala v seknici i drůbež a další
domácí havěť, jinak by zmrzla. Dominantou byla pec, kde se vařilo a peklo. Pak to byl
velký, bytelný, převážně dubový stůl, kolem lavice a těžké židle pro sedláka a selku,
postele byly také pro ně, ostatní spávali na jakýchsi rozkládacích dřevěných lavicích.
Jako matrace používala se mlácená dlouhá žitná sláma zabalená ve lněných pytlech či
prostěradlech, později se cpala do takzvaných slamníků, peřiny nebyly plněny peřím, to
byla doména bohatých, ale náplň přikrývek sestávala se z pšeničných, nebo ovesných
Život na vsi
plev, s vývojem životní úrovně pak i husím peřím.
A ještě o chlebu nebyla řeč! „Kde končí chleba, začíná kamení.“ To
se říkalo o vysočině. Pečení chleba, to byl obřad. Cituji z dostupných
pramenů, jak se chléb připravoval a pekl: Den před pečením se připravovalo suché,
dlouhé dříví, jak se říkalo „štípy“. Do pece se přesila mouka žitná – vejražka. Navečer
se začalo zadělávat na chléb. Zadělávalo se v díži, kopistí, (což je taková speciální
vařéka na míchání těsta. Pozn, aut.) přičemž se hospodyně modlila za „chléb náš
vezdejší“ který v potu tváře dobývá. A to v pravém slova smyslu. Byla to těžká, namáhavá práce. Těsta bylo mnoho. Těsto ovšem nesmí být ani tuhé ani řidké, důkladně
se propracovat musí, aby v něm nezůstaly žmolky, a mouka nesmí být ani studená ani
horká, ale v peci pěkně nahřátá, zrovna jako voda musí být vlažná, má-li těsto do rána
zkvasit a vyběhnout až po okraj díže. Každá, i ta nejmenší chyba mstí se krutě a za
nic se tak nestyděla hospodyně, jako za nepovedený „brusovitý“ chléb. Práce to byla,
jak jsem již podotknul, velmi namáhavá, trvala hodinu i déle, to podle toho, kolik bylo
těsta. Když byl kvas dobře propracovaný, hospodyně ohladila kopistí povrch těsta, vtlačila do něho tři kříže. Díže s kvasem se stavěla na lavici ke kamnům na velké slaměné
kolo a slaměný, čistě pleteným víkem se přikryla. Peřinou, které se říkalo „vejražní“,
se díže ještě pokryla kolem dokola. Potom udělala hospodyně ve vzduchu tři křížky a
řekla: „Dělám nad tebou tři kříže, aby tě do rána byla plná díže. Pán Bůh tě opatruj u
kamen a s tebou všechno všudy, ámen.“
„A tak jako chlebu, musí se rozumět i peci. Je nutno včas zapálit v peci oheň a odhad-
6
Život na vsi
nout, není-li příliš rozpálená, nebo málo, pozorovat chléb v díži vymíse7
ný i na ošatkách už vyválený jak kyne a určit pravý okamžik, kdy musí
do pece, aby tam vyskočil a vzal barvu. Na kraj do pece se dával malý
bochánek, kterému se říkalo „rozpek“, byl vyválený ze zbytku těsta, po upečení rychleji
vychladl, dřív, než velké bochníky, které měly do tří kilogramů váhy. Mohl se dříve jísti
a byl velice dobrý. Ostatní upečený chléb se uskladnil do chladné komory k tomuto
účelu určené, tam musel vydržet dlouho vláčný. I dva týdny. O teplém chlebu se říkalo,
že „teplý chléb je i pro zdravého jed, ale chléb z lísy, což byla police, kde chléb chladl,
i mrtvého vzkřísí.
Toliko o bydlení a jídle. Ještě móda, jaká byla v těch dobách. Opět cituji z dostupných
pramenů:“ Horácko bývalo chudý kraj a tak, jak bylo chudé jídlo, byl i skromný kroj.
Muži nosili takzvané burnusy, kazajky, vesty, beránčí čepice, klobouky s králičí kůže
nebo z plsti, kalhoty kožené i látek, modré dlouhé a šosaté kabáty z plátna a vysoké
boty. Ženatí pak nosili kožichy vzadu pestře vyšívané. Ve všední dny však obyčejné
hrubé „gatě“ a dřeváky, mnohdy jen tak, naboso.
Co se žen týče, ty pak nosívaly šněrovací střevíce, doma však dřeváky či bačkory, bílé
a také různě barvené vlněné punčochy. Sukně pak převážně „šerky- casky“ nazývané,
kanafasky i z lepších látek, kartounové, tibetové a hedvábné. Nosily nabírané fěrtochy
(zástěry), košili měly z domácího plátna. Na těle pak lajblík, obyčejně černý, lastinový,
pestrými švy a výšivkami zdobený. K tomu pak krátké kabátky do pasu se šůskama,
většinou černé, ve svátek sametové. Na krku šátek na prsou křížem přeložený a pod
fěrtochem uvázaný. Do kostela braly si všechny ženské na hlavu veliký šátek s třásněmi na cíp složený, pod branou sponou sešpendlený a jen rukama přidržovaný. V létě
se chodilo bosky, i děti chodily do školy bosy. V zimě v tlustých podšitých punčochách
a dřevácích, a to při práci doma i venku.
Dochovaný zápis o panu Dobešovi z Osového. Pan Dobeš bydlel v roubeném stavení a
praví se: „Starodávný kroj muž ten nosil. Košili bílou, žluté kalhoty koženky pod kolena,
bílé, vysoké punčochy a černé střevíce s dvěma přaskami s malými sponami. Toliko o
horácké módě a o dobách, které ani nejstarší z nás nemohou pamatovat.
Jsme tedy na Vysočině. Českomoravské.
Porta sempiternus. Lišky zde dávají dobrou noc. Tak se to říká o pustinách, kde nikdo
nechce bydlet.
Porta sedes beatorum. Jsou zde okouzlující a tichá místa. Někdy až moc tichá.
Každý všední den na vesnici má náladu zcela jinou. Pondělky, ty bývají bez nálady
stejně tak jako večery nedělní. Kdysi to však bývaly dny tancovaček a veselic, později
takzvaných Nedělních čajů. Ale to bylo odpoledne, v létě do setmění. Řežavé ráno, autobus odveze pár lidí za prací či k lékaři nebo za pochůzkou po úřadech, ves je pustá
a tak trochu smutná. Pak přijedou pošťačky, později děti ze školy a je večer, se svoji
specifickou atmosférou, na stínidla lamp a na rozsvícená okna doráží pošetilý hmyz,
ozývají se různé šelesty, jak havěť noční chystá se na lov. Jinou náladu má den po
ránu a jinou o polednách a jinou navečer. Je to ve zvucích, vůních, prostě v náladě a
ve vjemech, které lze popsat dost nedokonale. To se musí zažít.
A čím se oddaluje pondělek a blíží se pátek, tím je atmosféra příznivější, všechno se
Život na vsi
8
zdá hezčí a příjemnější. A vida! To je to tajemství atmosféry. Zdá se.
Vypsal jsem pohled člověka pracujícího. To je pohled člověka, který
musí. Je jedno co, musí jet do práce. Není přítomen přes den. A i když je, což nebývá
zas tak často, tedy v den nazývaný všedný, cítí to jinak, jsou mu tyto chvíle vzácnější
než tomu, který je ve vsi po celé dny. Takový člověk, nemohu hovořit o všech, to ani
příliš nevnímá. Ne, že by měl nedostatek citu, ale ono jednou skoro vše zevšední. Ale i
ten, který je ve vsi po celé dny rozpozná atmosféru soboty a rozpozná atmosféru neděle. Jsou zcela jiné. Atmosféra sobotního dopoledne. To je činorodý ruch. V zahradách,
na chalupě, v dílně, na poli, na traktoru něco poopravit, vylepšit, někdo se zmítá v roští
s křovinořezem (to je vždycky o víkendu činnost hodna vraždy), pečou se buchty na neděli, někdo šlechtí trávník a připravuje zahradní gril na večerní párty, pojem, který nám
sem zanesla zaoceánská pakultura. My, obyčejní (všeobecně řečeno), si opečeme na
ohýnku buřta, vypijeme tolik piv, kolik sami vážíme, zahrajeme na kytaru, zazpíváme
písně mládí... Taky spokojenost.
Rozdíl mezi atmosférou sobotního a nedělního večera? A co sama neděle? Třeba po
ránu zakvičí hladové prasítko, někdo naklepává kosu či brousí srp, tam přejede někdo
za rohem na vrzajícím kole, zde kvoká slepice při snášení vejce. Tu a tam štěkne pes,
divoké husy přelétnou nad krajinou. Poledne přinese vůni oběda, tu a tam z otevřených
oken cinkne lžíce o talíř. Na zápraží se neslyšně protahuje kocour.
Toto všechno město nemá. Má toho moc málo, co může výše uvedené nahradit. Já
alespoň nevím o ničem, snad jen to, že v tom klidu často zapomínám na čas, na budoucnost na nesmiřitelnost života se smrtí.
Porta atis. Fascinující scenérie údolí řek a potoků, sotva znatelné zarostlé stezky dávno uplynulého mládí, stárnoucí most přes řeku pomalu zarůstá křovím a čas už pomalu
zapomíná na to, kolik vody tudy proteklo.
Osové
Základní údaje:
9
P
Počet
obyvatel 57
Nadmořská výška 487 m.n.m
N
GPS 49°19‘30.803“N, 16°0‘55.527“E
G
Katastrální výměra 3,24 km2
K
Obec Osové leží 3 km jižně od Velkého Meziříčí
O
Tak
Ta tedy Osové. V minulých, dávných to dobách nazývala
zýv
se obec Osové, Ossoua, Ossowe, Ossau. Ve
starých
letopisech se můžeme dočíst, že: Osoví je sastarý
st
mostatná
obec, politicky náležející Oslavici. Rozkládá se
mostat
na svahu táhnoucím se na jih k potoku „Mařku“ a k Nesměři. Tam byla
původně, ale kvůli epidemii moru byla spálena a postavena tam, kde stojí
podnes.
Chtěl bych jen, jako autor této knihy, podotknout, že jsem se snažil zachovat
dobové zápisy v původním znění, což může mnohdy zpočátku vyznít jako nesrozumitelné, ale po druhém přečtení, či chvilce přemýšlení, bude všem vše
jasné. Aspoň se dozvíme, jak se tehdy složitě mluvilo i psalo a můžeme se
lépe vžít do těch pradávných dob opředených tolika záhadami a tajemnými
příběhy...
Kosmopolitní písmák Fedor Muzatkow, zchudlý polský šlechtic žijící v těchto
končinách, jeden z bezdůvodně nepřiznaných levobočků slavného ruského
carského rodu Romanovců, na žádost svého přítele písmáka Krombožince Li-
Osové
10
libínského st. poslal mu do Prešpurku informace o kraji mezi
Vlčatínem a Velkým Meziříčím a tento pak vše napsal do své
knihy Porta atis, jejíž originál je v archiváliich v Královském muzeu v Londýně
dodnes, spolu s dalšími jeho díly i díly jeho potomků. Z této knihy pak cituji:
„Vynašel jsem nemnoho psaných záznamův: Blahořečený Jan z Meziříčí zjara
roku třináctistého šedesátého pátého za padesát kop grošů čtvero lánův,
chalupu, dvé rybníků a lesů rozsáhlých vůkol, toto ku prospěchu Bláhovi
z Oslavičky, ký jej po šesti letech šťastného užívání vyměnil s Janem z Osovího za podíl jeho v Oslavičce. Až léta páně čtrnáctistého devátého jistá Marketa, vdova to po Janovi Lothovi z Osovího, uzavřela soudrženství s Anežkou,
dcerou svojí, což v prospěch obouch bylo, a sice na věno své, item padesát
kop grošův, jež dlely jí na dvoře, item lesích vůkolních i vzdálenějších, item
dalších majetků zvláště sepsaných Griusem Grepllem, notusem causa. Dcera druhá Lothova z Osovího, Kateřina jménem svým, choť ctěného Matheuse
z Balin, jemuž tato část Osovího náležela po úmertí jeho vdově Kateřině Balinové a sirotku Ondrušovi, údajném levobočkovi Beneše, syna Jana Kozlovce,
mlynáře to nesměřského, nechtěla ponechati majetku. Přenic se nevyhnul ni
Václav Vaněk Volimír z Hlinného, nebo Mikuláš z Uhřinova a to asi v letech
čtrnáctistých třicátých až čtrnáctistých čtyřicátých, přesněji: Jan z Hlinného
ve spolčení s Kateřinou z Balinovou a se svými sestřenci na čtyřicet kop
grošův svého věna na vsi Balině a na svém dědictvím v Osovím. Dlouhých
deset let tudíž trvalo, než se vše srovnalo a dědicové Kateřinini byli jasní.
K roku čtrnáctistému čtyřicátému čtvrtému věnovala Katřina tré lánův špitálu meziříčskému. Dcerou pak Václavovou a dědičkou Osovího byla Kateřina
z Hlinného, choť Zikmunda z Manova. Táž spolčila se se svým manželem
roku čtrnáctistého devadesátého. Po třech letech pak Zikmund a Kateřina
prodali vše Mikulášovi z Jemničky a erbům jeho. Toto však podvodným prodejem bylo zváno, neb mu prodali vše, co jejich bylo i nebylo, notuse (notáře,
pozn, autor) Griuse Greplla kořalkou divnou s výluhem amanity pantherina
(muchomůrka tygrovaná) přiotrávili, byv ten potvrzení z moci ouřední na vše
vydal. Jak zbylo, Osoví přiděleno byloť k obci Oslavičce a ta s ní ku panství
Velkomeziříčskému.
Věky patnáctistédruhé zaznamenaly Osoví jako ves se šesti domy a dvěma
lány polí ( 255m). Na návsi přiléhá k dvěma domkům rybníček „Luža“. Z humen na východní straně otvírá se krásná vyhlídka k podolí s řekou a lesy
šírými. Polnosti pomálu, milíře vidno jest, lid jest mírný, bohabojný, rozumný
však v úsudku a seznámen jest s děním vůkolním, neb z Meziříčí zpráv se
sem dosti čerstvých donese. Skotu a drůbeže nepočítaje, šelem lesních nepotkal jsem krom lišek a mnichův potulných. Les v šanc dává i huby, ponejvíc lošákův, jeleních zvaných, pak křibů a kuřek, boletus luridus a sranec bílý
(žampion polní, pozn. aut.), v hnoji ovcí ponejvíce rostlý a vemeníky olbřímí
na pastvinách to jak když naseje.(vatovec obrovský či pýchavka obrovská,
pozn aut.). Tož i lulaj smrdutý zamlada jedlý a pak koterče parukaté či Kade-
Osové
řemi lesních duchů zvané zde v hojnosti porůstají a lid je sbírá
11
a předobré pokrmy v šikovnosti sobě vlastní vytvořiti dokáže.
Libomudroch a fyzikus Antonín Sysmilich mne přesvědčil, a bůh ví, jak na to
přišel, že kopce zde v okolí jsou na pět set metrů od hladiny mořské vysoké.
Jen nevím, co tím myslel, vždyt móře jest nám toliko vzdáleno, že lhostejno
jest, jak vysoké od jeho hladiny kopce jsou. Ale věřím mu, jest to myslitel
jako mistr Kopernikus.“ Tolik Krombožinec Lilibínský.
V historických popisech se místní trati nazývají: Loučky, Kutina, na Póstkách, Doubí, Libenice, na Frantovkách, v Koretinách, Kočvarka, na Chromýho, Chmelnik,Pažórek, v Křipko,v Meziháju, v Dolinách, na Vostruvko, v Čisty
studně, Passtéřka, na Sklanatý, Vobecnica, na Štokách, pod Březím, na
Dílech.
Stavby domů jsou udělány z kamene. Stodoly a dvě chalupy z roubeného
dříví, zvláště pak vydařenou je chalupa U Dobšů. Omítka na domech zděných
jinak je zde všude bílá a hladká, střechy doškové i šindelové, štíty ponejvíce
prkenné. Nesjtarší domy v obci jsou č.p. 7 Košábkovo a Chaloupkovo, č.p. 8
a asi z let šestnáctepadesátšest až sedumnáctsetpadesát Dápelových, Novotných, Kocourových, Filových a Mikuláškových. A něco ještě snad o století
šestnáctym, bylo tu jen šest domův s polnostmi a dva s bezzemky. Mnoho
tkalců zde dříve žilo, i kovárnu obec měla.
Co jsem viděl, tak pečeť obecní na níž jest psaný: MP OBZE OSSOWSKY
L.P.1766 a nese znak svatého Jiřího, a jak se souputník muj Muzzatkow
Osové
12
setkal, byli zde za jeho občasného pobývání známi mu dva
rychtáři a to rychtář Mikulášek a Kadlica.
Joachim Wanast popsal historii Nesměře, obce to náležitě a přirozeně sousední s Osovím, ke které se ještě vrátím, zhruba těmito slovy:“ Kdys stával
zde u řeky statek Nesměří zývaný, Nesmierz tedy v dobách němecých a
v majeku jej měl, jak vidno z listin, ve věku čtrnáctistém Oldřich z Nesměře
a podíly tam synovci jeho Janovi z Nesměře. Pak, léta páně třináctistéhošedesátého pátého v prospěch své choti, spanilé Jitce, dal Oldřich z Nesměře
připsati, za šestero rokův pak odkoupil i část synovce Jana ve prospěch svůj
a spojil tak majetky své dcery Anny ze Studnic a spojen tak byl majetek studnický i nesměřský, přičemž Anna vládla i podílem otcovským do roku čtrnáctistéhošedesátéhošestého, neb právě toho roku vložila v zemské desky své
dědictví na Nesměři Janovi Lejskovi, meziříčskému to měšťanovi, a to dvůr,
mlýn, pastviny a všechno příslušenství. Tam zmatky nastaly, neb Eliška, vdova p
po Bouňkovi z Nesměře vzdala
la se
veškerého
v
práva věnného, což
skýtalo padesát kop grošů, o
Pečeť a razítko (nahoře). Příjezd do obce asi rok 1941
Osové
něž se, jak jsem se později dozvěděl, soudila roku čtrnáctis13
téhosedumnáctého s Vidlákem, měštěnínem to meziříčským,
neb držel majetek její bez její vůle.
Až konečně zdálo se, že trh Nesměřský ku vrcholu svému nastal léta páně
čtrnáctistéhopadesátéhodruhého: Jan Lejsek odprodal jistému Štěpánovi
Vatínovi, měšťanostovi meziříčskému, dětem jeho a manželce jeho Bětě vše
na Nesměři, co k tomu od starodávna náleží: mlýn i s řekou, dvorem, loukami, pastvami, lesy vůkol i vzdálenější dle knih napsané a jiné drobnosti
za osumdesát kop grošů a měli smlouvu o kupu za peníz společný nechati
zapsati do desek zemských. Jenže zápis o prodeji jest škrtem zrušen, lze se
domnívati, že při počinu tomto došlo k rozkolu jakémusi, čímž byla smlouva
o kupu zrušena.
Vyznal pak Léta Páně čtrnáctistéhosedumdesátéhosedmého Jan Leysek
(Laysek), toho času měšťanosta to třebíčský, že prodal Nesměř s příslušenstvím jejím jistému Václavovi Pavlovskému, zůstaviv si, že louky to z á d u š
n í „ U Skalky“ neprodal, z kteréž jest plat ke kapli meziříčské, než se ji dobrovolně jemu postoupil, aby ji Pavlovský se svými budoucími požíval, jako on,
a tan plat faráři meziříčskému půl hřivny pravidelně o svaté Václavě dával.
A platu tohoto Václav Pavlovský i se svými budoucími, by prázdni nebyli, leč
by učinili vedle toho listu, jakož svědčí nadání těch předkův nesměřských…
Václavův syn Zikmund zapsal roku čtrnáctistéhodevadesátého zapsal měšťanu Janu Plýmovi a Mandaleně, manželce jeho, ves Nesměř, své vlastní zboží
a dědictví s mlýnem, lukami a vším, což k té svrchupsané Nesměři přísluší,
krom louky zádušné, kteráž od starodávna jest oddána faře meziříčské jakožto i kopy platy ročního, kteréž jsou oddali kupitelé dole psaní z tohoto
panství ku špitáli meziříčskému, mají vydávati i potomci jejich na budoucí
časy.
Zaniklá obec Nesměř
Kolem roku 1775 byla následkem úpadku dvora zrušena. Ze zbylých stavení
byly vybudovány dvě hájovny. Jedna z nich stojí po četných úpravách dodnes.
Podrobněji se o tom dočtete v kapitole Starodávná pojmenování…
Co se mlýna týče, dostupným písemným zmíněním, historicky souvisí s Osovým, měl k roku 1444 Matěj Slavík, který jej koupil od mlynáře Jana Kozlovce. Protože však nebyl k mlýnu dobrý přístup, ponechala mu majitelka
pozemků jistá Eliška Bělková břeh od „jabloně“ až k řece. Také mu k tomu
přidala pastviště, z něhož měl mlynář platit dva groše pravidelně o svatém
Jiří a dva groše o svaté Václavě. Pak, roku 1452, koupil mlýn vlastně zpět
Beneš, syn někdejšího majitele mlýna Kozlovce. Kdysi byly v trati dodnes
zvané „Kutina“ pozůstatky zašlých hamrů.
Pikárec
14
Základní údaje:
Počet obyvatel 321
Nadmořská výška 543 m.n.m.
GPS 49° 25´49“ N 16° 06´ 50“ E
Rozloha k. ú. 8,45 km2
15 km SV od Velkého Meziříčí
Je to zvláštní název, Pikárec. Když se člověk zamyslí,
no, ale člověk nemá moc myslet, protože pak vymyslí
llíí
většinou voloviny. Nad vznikem názvu obce Pikárec jsem
em
přemýšlel, ale nic mně nenapadlo. Proto jsem se podíval do starých záznamů
a vyzvěděl jsem, že prvními osadníky, pravděpodobně před rokem 1192 byli
ze zemí Gálského kohouta přišedši sem migrující Francouzi a tedy konkrétně
z části Pikhartie(nikoli Pithartie). Kde ta P i k h a r t i e je, to jsem nenašel, asi je to název zastaralý. To je ale jedno. Byli to Pikhartové ( v překladu
údajně Čeští bratři), kteří sem přišli a krajinu osídlili. Co je k tomu vedlo se
neví. Faktem zůstává, že byl objeven ve vyhořelém domě č.p.11 na ohořelém
trámu vyrytý právě letopočet 1192. No, možné to je. Co je jisté? Je to jediná
obec s tímto názvem na území Česka, ne-li ve všehomiru. Dle Krombožince
Lilibínského byli Pikardi, pikarti, pikhardi, pikharti extrémní heretický směr
uvnitř husitského hnutí. Přičemž „heretický“ znamená dobrovolný a tvrdošíjně zastávaný názor křesťana, odporující jedné nebo více pravdám, kterým je
nutné věřit vírou božskou a katolickou, tj. názor, který odporuje článku víry.
Citace z webu obce Pikárec : „Je zřejmé, že stejně jako k řadě jiných vesnic
nejsou známy bližší doklady ani ke vzniku Pikárce. Přestože se nalézá
v nepříliš velké vzdálenosti od Křižanova, jakéhosi „epicentra“ kolonizačního procesu a sousedí i s Bobrůvkou a Radenicemi, připomínanými
již v poměrně rané fázi,
jeho původ je obestřen
tajemstvím.
Zapříčiňují
to nejen poměrně pozdní
zmínky v dochovaném písemném materiálu, ale i
jeho pojmenování. To je
odvozováno od slova „piZástupci Pikárce převzali v pátek 7. listopadu 2008 kart“, „beghart“, pojmenování, které bývalo od
ocenění za druhé místo v soutěži Vesnice roku.
Obsah
202
Předmluva
1
Život na vsi
2
Osové
9
Zaniklá obec Nesměř
13
Pikárec
14
Rudíkov
18
Sazomín
22
Krásněves
24
Velké Meziříčí
Počátky dějin Velkého Meziříčí
30
O krčmách, mravech a pivovarnictví
35
Židovské osídlení ve Velkém Meziříčí
40
Kostel svatého Mikuláše a další zvěsti 47
Století páry ve Velkém Meziříčí
51
Živelné a jiné pohromy
ve Velkém Meziříčí
55
Titus Krška, aneb o hasičích
ve Velkém Meziříčí od začátku
60
Střepiny zajímavostí z Velkého Meziříčí 65
Střepiny zajímavostí z Velkého Meziříčí II. 71
Velká Bíteš
Kladivo na čarodějnice ve Velké Bíteši 74
Nárameč
78
Od „Vostatků k Velikonocům“
80
Kozlov
84
Vídeň
88
Křižanov
Křižanov o svaté Zdislavě
Křižanov od nepaměti po paměť
Zazděný poklad na hradě Křižanově
a tajemné chodby pod Křižanovem
Heřmanov
Nové Veselí
Radostín nad Oslavou
Ostrov nad Oslavou
Bohdalov
Chroustov
Tasov
Tasov v historických souvislostech
Tasov nedávno minulý a současný...
Dolní Heřmanice
Budišov
Kamenná
Netín
Trnava u Třebíče
Bobrová
Mostiště
Uhřínov
Měřín
Vánoční vyprávění
Od Mikuláše po tři krále ode dávna
po dnešek
Něco málo o vánočních pokrmech
a zvycích na Horácku
Tasov v pastelu Miloše Němečka
94
98
101
103
107
111
115
125
128
131
133
136
143
151
155
157
161
166
171
177
183
192
200
Fotografie: Letecké snímky foto Trojan (není-li uvedeno jinak)
archivy obecních a úřadů
a Radomil Frolek ( a jeho archív)
Grafická úprava a sazba MARCEL LÁNÍK
© RADOMIL FROLEK 2011
Vydal INFOEXPRES jako svou první publikaci
Vytiskla tiskárna DAVID 2011

Podobné dokumenty