Malá tajemství - SaM!ne | SaMfiction

Malá tajemství
Harm šlehl okem po Mac; seděla na sedadle spolujezdce, cpala se hotdogem a tvářila se spokojeně. Stále ještě věřila, že tohle
bude fajn. Naivka.
Když jim Harriet řekla, že děti ve školce se AJovi posmívají, protože špatně vyslovuje, bylo mu AJe líto a soucítil s ním. A řekl
Harriet: „Kdybych mohl nějak pomoct…“ Proč to sakra dělal?
Takže teď jel s Mac – kterou ulovil Bud – k Robertsům domů, kde měli děti hlídat, zatímco rodiče vyklidili dům, aby měli klid
AJovi povykládat o svém dětství a přesvědčit ho o tom, že takové posmívání děti přejde a není to nic vážného.
Jenže to nebyla pravda. Harm si dobře pamatoval, jaké to bylo, když se mu ostatní děti posmívaly! Bylo to nefér, tak strašně
nefér! Alexa Elliott na tom byla ještě hůř, než on! Proč se nikdo neposmíval Alexe Elliott?
Mac na chvíli zvedla oči od svého rohlíku a všimla si, jak se Harm tváří. Rukama pevně svíral volant a zuby tiskl k sobě, v
obličeji výraz příšerné křivdy. Mac se ho až vyděsila, netušila, že to ponese tak strašně. Vždyť šlo jen o to mluvit… Jen jestli
Harm nemá nějaké špatné zkušenosti. Mac by to chápala, její dětství také nebylo zrovna ukázkové. I když teď už to považovala za
malichernosti, ztratily se ve světle rozpadu její rodiny. Proč by se měla do smrti trápit tím, že nosila rovnátka? Že jí říkali
‚plechová pusa‘? Že se ozval hurónský smích pokaždé, když se usmála? Přišly mnohem horší věci, a kdyby nad jejím dětstvím
visel jediný mrak v podobě drátku v puse, nemohla by být šťastnější. Byl čas Harma trochu povzbudit.
Utřela si prsty do papírového ubrousku a polkla poslední sousto. Otočila se na Harma a chtěla začít mluvit, ale všimla si, že auto
zastavilo. Po zběžném pohledu z okýnka zjistila, že jsou u Robertsovic domu. Spolkla proto, co chtěla říct, krátce se na Harm
usmála, když se jejich ruce dotkly při rozepínání pásu, a vystoupila z auta. Už byla téměř u dveří, když ji Harm dohnal a lehce na
ni kývl, aby zazvonila. Než se ruka Mac dotkla zvonku, Harriet – oblečená už v kabátu – jim otevřela a hned naléhavě spustila.
„Děkujeme moc, pane, madam. Vážně už nevíme, jak ho máme rozveselit, zkoušeli jsme všechno,“ šeptala.
„Říkali jsme mu, že i nám se smáli, ale neposlouchá. Možná, že od vás to vezme lépe, pane, moc vás obdivuje,“ přidal se Bud a
strkal manželku ze dveří, zatímco Harm a Mac se v rámci bezpečnosti přesunuli dovnitř.
„Jimmy je nahoře v postýlce a už spí, bude hodný. Neprobudí ho ani výstřel z děla,“ dodala ještě Harriet.
„Ještě jednou děkujeme, hezký večer,“ rozloučil se Bud a zavřel dveře. Harm a Mac sebou zaraženě trhli.
„Hezký večer,“ zamumlala Mac a pohlédla na Harma. Ten se snad poprvé do toho, co ji doma vyzvedl, pousmál.
„Blázni zamilovaní,“ povzdechl si a rozhlédl se. „Půjdu najít AJe,“ oznámil Mac a zamířil do obývacího pokoje.
„Udělám kávu,“ reagovala Mac a vydala se ke kuchyni. Bude to asi dlouhá noc, dodala v duchu.
Harm došel do dětského pokoje, jelikož nikde v přízemí AJe nenašel. Chlapec byl už v pyžamu, seděl na bobku a jezdil si po
prstech jedné ruky autíčkem, načež pokaždé, když přes ruku přejel, udělal zvuky, jako když naložený náklaďák přejíždí přes
kanál. Harm se pousmál.
„Ahoj,“ pozdravil AJe a vešel do pokoje. AJ k němu zvedl oči a usmál se.
„Ahoj, strejdo Harme,“ pozdravil se svou huhňavou špatnou výslovností. Harm mu úsměv oplatil a poskládal se vedle malého
Robertse. „Teta Mac přišla taky?“ pokračoval AJ a Harm kývl. Nějak nechápal, co je na jeho výslovnosti tak vtipného – oh,
možná to bylo tím, že jeho věk už nebyl jednomístné číslo, které se zaokrouhlovalo dolů.
„Jo, šla nám udělat kafe, abychom mohli hlídat, aby tebe a brášku nikdo neukradl,“ vysvětlil. Když k němu zvedl AJ oči, byla v
nich najednou spousta dětské chytrosti a povýšenosti.
„Strejdo Harme,“ prskl chlapec vážně, „já už nejsem tak malý, jako Jimmy. Vím, proč jste tady,“ oznámil a Harm se kousl do rtu.
Teď se skutečně málem rozesmál, ale nebylo to výslovností.
„A proč jsme tady?“ pozvedl obočí.
„Vím, že máma a táta chtějí, abych se netrápil, že huhňám jako kačer Donald,“ sklonil hlavu AJ.
„To máš pravdu,“ ozvala se ode dveří Mac a sedla si k nim na zem mnohem elegantněji, než Harm. Složila své dlouhé nohy pod
tělo, ale tělo držela stejně hrdě jako sfinga. A Harm se přitiskl, jak na ni zase civí. Mac si toho ale nevšimla, byla naprosto zaujatá
svým posláním. „A věř mi, že není proč se trápit, polovinu těch, co se ti posmívají, to přestane bavit a o druhé polovině zjistíš, že
se ti smějí jen proto, že sami mají něco, o čem chtějí, aby si toho ostatní nevšimli,“ vysvětlila AJovi, který zapomněl zavřít pusku,
jak se snažil řeči Mac pochopit. Harm jen lehce zakroutil hlavou; tohle byla sice pravda, ale pro takového špunta jako AJ naprosto
nesrozumitelná.
„Zkrátka – posměváčky to přejde a ty se za chvilku naučíš vyslovovat správně,“ uzavřel to.
„Vám se to říká,“ poznamenal trudně AJ a při posledním slově poprskal Harmovi ruku. Harm ji se šklebem utřel do kalhot a Mac
se jen usmívala.
„Říkáme to, protože víme, už jsme to zažili,“ řekla AJovi a pohladila ho po tvářičce. Nevšimla si, jak sebou Harm trhl, a
pokračovala. „Třeba já – nosila jsem rovnátka.“
„Fakt?“ vyhrkli AJ a Harm společně. Mac se jen usmála a vycenila chrup.
„Vážně,“ přitakala.
„Ale rovnátka přece není nic, za co by se měl člověk stydět,“ namítl Harm. Mac se shovívavě usmála.
„To říkáš teď, Harme,“ ujistila ho. „Všichni se mi posmívali a říkali mi ‚plechová puso‘. Ale jak vidíš, přežila jsem to, je to
přestalo bavit a teď mám hezčí zuby, než většina mých spolužaček,“ dostala se Mac k pointě. AJ na ni koukal nedůvěřivě. Mac
nahodila výraz štěněte. „Ty mi nevěříš?“ zeptala se. AJ upřímně zakroutil hlavou ze strany na stranu. Harm se uchechtl marné
snaze mariňačky, přičemž svůj úsměv raději rychle skryl. Mac se ale nevzdávala a vycenila na AJ zuby.
„Pořád nevěříš?“ zahuhňala. AJ zakroutil hlavou. Mac se k němu přiblížila, nakrčila nos a začala se šklebit, co nejvíc ceníc zuby.
„Pořád ne?“ ujišťovala se sotva srozumitelně. AJ se zachichotal a zase zakroutil hlavou. Mac svůj obličej zkroutila ještě víc, takže
teď už se smál i Harm, lehce udivený, co všechno Mac se svým obličejem dokáže. AJ se stále smál a šklebící se Mac se k němu
přibližovala, až nakonec vítězoslavně vykřikla: „Ty si ze mě děláš legraci!“ Chytila nebohé dítě a začala ho nemilosrdně lechtat.
AJ vřeštěl a slzy smíchu mu tekly po zarudlých tvářích. Na čtvrtou prosbu ho Mac nechala jít, ale AJ si vedle ní sedl a složil jí
hlavu do klína.
„Strejdo Harme, tobě se taky posmívali?“ upřel AJ své obrovské oči na Harma. Harm se pokusil polknout knedlík, který se mu v
krku udělal a překvapeně na něj civěl.
„Mně?“ zeptal se šokovaně, což vyznělo, jako by byl překvapený tím, že si vůbec mohl myslet, že by se Harmonovi Rabbovi
mladšímu někdo mohl posmívat. Mac se toho hned chytla.
„No tak, námořníku. Vážně se ti nikdy kvůli ničemu nesmáli?“ prohlásila nevěřícně, a když Harm zvedl hlavu, shledal, že na něj
nevěřícně a tak trochu v očekávání hledí jak modré oči, tak ty čokoládové jeho kolegyně. Odkašlal si. Mac se na něj podívala
pohledem, který jasně říkal, že už to skoro vyhráli a že jestli to Harm teď zkazí, AJ si bude myslet, že mu jen lhali. Harm věděl,
jaká na něm leží zodpovědnost, ale na druhou stranu se mu vůbec nechtělo svěřovat se se svou dávnou noční můrou. Znovu se
podíval Mac do očí a našel tam porozumění a tiché dodání odvahy. Polkl a nadechl se.
„Jo, taky se mi posmívali,“ odpověděl. Jestli AJ vykulil oči, když se přiznala Mac, tak teď to vážně vypadalo, že mu vypadnou.
„A proč?“ prskl překvapeně.
„Protože… jsem byl… trošku tlustý…“ odvětil vyhýbavě Harm.
„Trošku tlustý?“ zopakovala Mac. Harm si povzdechl a pohodil hlavou.
„No tak dobře, byl jsem pěkný váleček, vypadal jsem jako malý zápasník sumo, ukazovali si na mě a křičeli ‚Bůček Harmon,
zadek má jak kánon!‘ A to jsem nebyl nejtlustější!“ spustil Harm. Mac se musela držet, aby se u té říkačky nerozesmála a malý AJ
byl očividně v šoku.
„Opravdu, strejdo Harme?“ zeptal se zaraženě a Harm proklínal ty ‚r‘ ve větě, protože byl opět celý poprskaný.
Harm přikývl. „Je to tak k neuvěření?“ zeptal se s podivem. Občas, když byl v depresi, měl pocit, že všichni ví, jak vypadal, když
byl malý.
„Popravdě? Ano,“ nechala se slyšet Mac. AJ byl chvíli tiše, zjevně přemýšlel. Nakonec se usmál.
„Tak já to teda vydržím, než je to přejde,“ řekl nakonec důležitě, zvedl se a vlezl si do postele. „Řeknete mi pohádku?“ zeptal se,
když už Harm a Mac byli na nohou a Mac mu dávala pusu na dobrou noc.
„Harm to udělá rád,“ zakřenila se Mac, přisunula si potichu křeslo od Jimmyho postýlky, sedla si na zem a opřela se o něj. Harm
se posadil vedle ní. Chvíli pátral v paměti a začal vyprávět.
Tak se do pohádky zažil, takže když dovyprávěl, AJ už dávno sladce spal a nebyl sám. Harm se opatrně ohlédl a usmál se, jakmile
zjistil, že se mariňačka – s hlavou opřenou o jeho rameno – také toulá někde daleko v říši snů.
Spokojeně zavřel oči a nechal se ukolébat trojitým klidným oddechováním – pranic mu nevadilo, že ho ráno nejspíš budou bolet
záda. Věděl, že ho čekají sladké sny.