2013 - ubricapku.cz

Úvod do literárně-výtvarného soutěžení
Důvod, proč psát úvod, může být dvojí: chválit vás a ponoukat k další
tvorbě – a doufat, že nezpychnete a nezakrníte; anebo kritizovat vás
a zasypávat radami – a doufat, že vás neodradíme od další účasti v soutěži, ne-li
od tvorby vůbec. Pokusím se namíchat vyváženou směs. Jste úžasní, že tvoříte,
a jste-li majiteli tohoto sborníku, znamená to, že jste o chlup úžasnější než vaši
soupeři. Ale mohli byste být ještě mnohem, mnohem lepší, máte tolik co
zlepšovat, že si ani neumíte představit, co všechno a jak byste mohli zlepšit.
Tak, to bychom měli. Když nám teď zbylo místo na stránce, co s ním
uděláme? Nechcete třeba pár tipů, co všechno se se slovy dá dělat? (Omlouvám
se výtvarníkům; jsem přece jen literární porotkyně. S obrazy se toho také dá
dělat nekonečně mnoho... snad na to přijdete sami.)
Můžete například přemýšlet o odpovědích na takovéhle otázky: Co je to
příběh? Jak se vytváří a co by měl všechno mít, aby byl příběhovatý? Co nás na
našich nejmilejších příbězích tak přitahuje? Jakým způsobem naši oblíbení
spisovatelé dosahují toho, že jsou našimi oblíbenými spisovateli?
Všimli jste si někdy, že má kniha rytmus, jako tichá bílá řeka zčeřená
písmenky, všimli jste si, jak se ten rytmus proměňuje, už jste někdy četli knihu,
jako když se sjíždí řeka, strháváni peřejemi dialogů a kolébáni tichými
zátočinami popisů? Přemýšlíte o takových věcech, když píšete? Víte, že každý
kousek čtiva od velikého románu po nejmenší básničku vytváří svůj vlastní
svět? Říká se jim fikční světy, protože nemají nic společného se světem
skutečným, i když se mu někdy podobají. V takových světech je možné cokoli.
Zkusili jste někdy psát – tvořit svět – s tím, že můžete cokoli?
Zkusili jste někdy vyprávět příběh ve skupince tak, že jeden řekne větu, další
na ni naváže a tak pořád dokola? Zkusili jste někdy vymyslet slovo a potom
přemýšlet, co znamená? Zkusili jste někdy otevřít slovník, prstem ukázat na tři
náhodná slova a napsat z nich příběh? Zkusili jste někdy napodobit styl
nějakého spisovatele? Zkusili jste někdy přečíst první kapitolu knížky, přemýšlet
o tom, jak dopadne, napsat své odhady na papírek a teprve potom pokračovat
ve čtení? Zkusili jste někdy použít jako inspiraci sen, co se vám zdál? Zkusili
jste někdy jen tak psát první, co vás napadlo? Zkusili jste někdy napsat povídku
a potom v ní škrtat všechna slova, bez nichž by se obešla, tak dlouho, dokud
nepřestala dávat smysl? Zkusili jste někdy zabloudit v knihovně, poslepu
položit ruku na nějakou knížku a kousek si jí přečíst? Zkusili jste někdy číst
opravdu těžkou poezii nebo literaturu, o které by vám dospělí řekli, že ji stejně
nepochopíte – tajně? Zkusili jste někdy vymyslet seznam bláznivých věcí, které
můžete provádět při čtení i při psaní, a potom všechny ty věci uskutečnit? Tady
jeden takový seznam máte, ale je docela krátký a vsadím se, že sami přijdete na
věci daleko bláznivější...
Jarmila Kašparová
Tajemný kluk
Jmenuji se Veronika a všechno to začalo první den v šesté třídě, když
jsem si poprvé všimla jednoho kluka. Ten kluk měl tmavé vlasy i oči. Ale
zdálo se mi, že je nějaký osamělý. Neměl žádné přátele, ani se s nikým
nebavil. Nikdo ho pořádně neznal.
Jednou jsem ho potkala na zastávce. Jen tak stál a ani mě nepozdravil.
Konečně přijel autobus a já se už těšila domů. Další den pršelo a bylo
zamračeno. Když jsem čekala na zastávce, tak jsem na toho kluka pořád
myslela. Po chvíli přijel autobus. V autobuse byla moje nejlepší kamarádka
Kamila. Kamile jsem o tom klukovi řekla. Kamila mi odpověděla, že to je
určitě Petr. Potom jsme vystoupily z autobusu a zamířily ke škole.
Ve škole jsem se bavila s kamarádkou Hankou. Ta mi zase řekla, že se
sem přistěhoval s mamkou a že jeho rodiče se rozvedli. Po škole jsem ho
zase potkala. Tentokrát jsem ho oslovila: ,,Ahoj, ty jsi Petr, že ano?“ Ale on
neodpověděl. Když přijel autobus, tak jsem nastoupila a přemýšlela, proč mi
neodpověděl. Další den byla středa. A já jsem o tom řekla Kamile. Ta mně
na to řekla, že nemám být smutná, protože se s nikým nebaví. Ve škole mně
Hanka řekla, že se prý bojí slunečního světla, a proto se pořád schovává ve
stínu. Možná na tom bylo něco pravdy, protože druhý den ve čtvrtek, když
bylo slunečno, tak nepřišel do školy. A další den, když bylo zataženo, tak ve
škole normálně byl. V ten den jsem ho zase potkala, když jsem čekala na
autobus. Jenže tentokrát ke mně přišel a pozdravil mě:,, Ahoj, ty jsi
Veronika, že jo?“ Já jsem mu tedy odpověděla: ,,Ahoj, jo, já jsem Veronika.“
„A já Petr,“ dodal on. ,,Já vím,“ špitla jsem. Ale uprostřed rozhovoru mi
přijel autobus.
Další den byla sobota a další neděle. A po neděli bylo konečně pondělí.
Konečně to budu moct říct Kamile. Řekla jsem jí o tom, že se se mnou Petr
bavil. Ta mi na to řekla, že jsem snad první, s kým se bavil. Ve škole jsem to
řekla Hance a ta odpověděla úplně stejně jako Kamila. Docela mě to
zarazilo, ale pak jsem si řekla, že je to nejspíš pravda. Jednu přestávku za
mnou Petr přišel, jestli bych mu nepůjčila kružítko. Já mu kružítko půjčila.
Hned po hodině mi přišel to kružítko vrátit. A ještě řekl: ,,Děkuji za to
kružítko, jsi moc hodná.“ Já mu na to řekla: ,,To nic a prosím.“ Na
autobusové zastávce si se mnou povídal. Když přijížděl autobus, tak jsme se
rozloučili a já nastoupila. Další den bylo úterý a bylo slunečno. Tak jsem si
myslela, že Petr zase nepřijde do školy. K mému překvapení do školy přišel.
Hned jak si se mnou o jedné přestávce přišel povídat, tak jsem se pozeptala:
,,Co jsi dělal minulý týden ve čtvrtek?“ On mi odpověděl: ,,Byl jsem
-2-
u zubaře.“ Já na to: ,,Aha.“ Pak zazvonilo na hodinu. Po škole na zastávce
se mě zeptal: ,,Proč jsi se mě ve škole ptala, co jsem dělal minulý týden ve
čtvrtek?“ Já mu odpověděla: ,,Já jen, že jsi nebyl ve škole.“ Pak přijel
autobus, tak jsme se rozloučili a já nastoupila. Takhle se to opakovalo skoro
každý den. Teď skoro po dvou letech na šestou třídu pořád vzpomínám.
S Petrem se pořád bavíme a stali jsme se nejlepšími kamarády. Kamila
s Hankou se s Petrem taky baví a založili jsme si partu. A nakonec se
ukázalo, že se Petr ze začátku jenom styděl.
2. místo: Kateřina Martincová, ZŠ Chvalkovice, 6. třída
Zázrak a duch Vánoc
Byla jednou dvě malá děvčátka. Mary bylo 11 a Jane, té bylo 8 let.
Maminka jim umřela, a tak obě děvčátka žila s tatínkem. Byl dřevorubec,
ale přesto byli velmi chudí. Jediný majetek byl pohublý koník Zázrak,
kterého obě děvčata nade vše milovala!
Blížily se Vánoce. Tatínka velmi mrzelo, že nemůže svým dcerkám nic
koupit, takže k Vánocům zase nic nedostanou.
Tatínek musel do práce i na Štědrý den. Dívky zůstaly se Zázrakem
doma. Najednou se Mary podívala ven z okna a… ano… sněžilo. A Mary
něco napadlo: „Jane, ty zůstaneš pěkně doma a já se projedu se Zázrakem
ve sněhu, neboj, nebudu venku dlouho.“
„Ale já chci jít taky ven,“ fňukala Jane.
„No to v žádným případě, zůstaneš hezky doma,“ nakázala Mary Jane.
A vešla do stáje, kde byl Zázrak, nasedla a už uháněli zasněženým lesem.
Jane se celé odpoledne koukala z okna na bílý snížek a taky si
představovala, jak celá rodina i s maminkou staví sněhuláka. Vyhlížela Mary,
která se stále nevracela. Najednou se začaly otevírat dveře. Mary se už
vrátila, pomyslela si Jane, ale byl to její tatínek!
„Kde je Mary?“ zeptal se tatínek Jane. A ta mu vše vyprávěla, co se stalo od
té chvíle, kdy odešel z domu. „Jestli se Mary ještě nevrátila, musíme ji najít,
za chvíli bude tma a venku je zima,“ podotkl vážně tatínek.
Tak se Jane s tatínkem vydali hledat Mary. Našli ji kousek od potoka,
který tekl za jejich domečkem. Ležela na zemi a nehýbala se. „Je mrtvá?“
zeptala se Jane se strachem v hlase.
„Ne,“ řekl tatínek, když ji prohlédl. Měla jen na čele bouli, asi se uhodila
o větev do hlavy.
-3-
„Za to může Zázrak, určitě ji shodil naschvál. Jsou s ním jen potíže a navíc
nemám, čím bych ho krmil, takže ho ráno prodám,“ řekl rozhodně tatínek.
To byl pro Jane šok.
„Ne, tatínku, ne, on… to neudělal určitě naschvál, on za nic nemůže,“
bránila Zázraka Jane.
„Už jsem řekl,“ přerušil Jane otec, „ráno ho prodám. A teď pojďte obě do
postele, musíte se vyspat.“
A tak šly spát, Mary ve své posteli už klidně spala, ale Jane nemohla
usnout, stále musela myslet na to, jak ráno přijde o Zázraka.
„Uteču,“ řekla si a taky uprostřed noci utekla do lesa. Šla a šla, kam ji nohy
nesly. Došla na malou mýtinku v lese. Sedla si na pařez a dala se do breku.
„Proč pláčeš?“ zeptal se docela milý hlas Jane za zády. Jane se otočila
a uviděla za sebou malou průhlednou postavičku. Byl to starý muž, byl
docela tlustý s dlouhými bílými vlasy a vousy.
„Kdo jsi?“ zeptala se s údivem.
„Já jsem Duch Vánoc a snažím se, aby byla o Vánocích všude pohoda. A co
ty, že jsi tady v lese?“
„No…“ začala Jane a pověděla mu úplně vše, co se za ten smolný den stalo.
Duch si sedl vedle Jane a pokyvoval hlavou: „No, to bude těžké. Víš co, už
to mám. Teď se vrať domů a uvidíš.“ Jane pokývla hlavou a vydala se
domů. Když otevřela dveře do chaloupky, uviděla Mary, jak s tatínkem strojí
veliký smrček a pod ním byla kupa dárků. A u plotny stála… MAMINKA!!!
„Mami,“ vykřikla Jane,“ jak to, že jsi tady?“
„Sama nevím,“ řekla maminka. „Dlouho jsem spala a pak jsem se tady
probudila a jen jsem zahlédla, jak se vedle mě mihla nějaká průhledná
pohádka.“ „Skvělé, jen… mi chybí Zázrak.“
„Tak se podívej do pokoje,“ řekl otec. Jane šla a tam stál Zázrak!
„Páni, to jsou mé nejlepší Vánoce!“ řekla Jane.
Celá rodina slavila. Když šli v noci všichni spát, řekla si potichu Jane:
„Děkuju ti, mužíku, moc ti za vše děkuju.“
Za oknem se něco mihlo. Byl to Duch Vánoc a slyšel, jak mu Jane krásně
poděkovala.
1. místo: Michaela Halešová, ZŠ Komenského Náchod, 6. třída
-4-
Psí moudrost
Bylo léto. Zlatý kotouč na nebi žhnul od rána do večera. Když se
inkoustově černá barva rozlila po obloze, bylo chladno a mrazivo. Na
polích nerostlo obilí, ve studánkách netekla voda. Lidé tenkrát byli více zlí,
lakomí, ale hlavně mysleli jen sami na sebe. Jen pár lidí bylo výjimkou!
Stalo se to ve vesnici, která se jmenovala Avarus. Nedaleko Avara stála
zeď, která oddělovala náš svět a svět víl, čarodějnic a různých hrozivých
tvorů. V Avaru žili ti nejhorší z nejhorších. Například paní Molestie, která
by pro pětník oloupila žebráka, nebo pan Pigritia, který by zas dítě nechal
pracovat, aby on nemusel. Ale nejhorší byl hejtman Pessimus, pro groš by si
nechal vrtat koleno.
Na kraji Avaru stála dřevěná chaloupka. Chalupa byla na spadnutí. Uvnitř
žilo hodné děvče Klára a její nemocný otec. Kláře maminka už umřela, a tak
jí zbyl jen ten tatínek. Klára byla velmi pracovitá. Ve dne se starala o pole
a o dobytek, večer pečovala o otce.
Jednoho dne se tatínkovi zvýšila teplota, a tak musela Klárka odejít ke
kořenářce. „Otče, za chvíli se vrátím. Jdu jen pro bylinky na zábal,“ řekla
u dveří Klárka. Došla ke kořenářce a všimla si, že na náměstí je rozruch.
Nejistě se zastavila a změnila směr k náměstí.
Protáhla se davem a podívala se na žebračku, která odolávala návalu
nadávek: „Žebráku! Nikdo tě tu nechce! Běž pryč!“ Klára jí podala laskavě
ruku a odvedla ji pryč od rozzuřeného davu. „Děkuji ti, Klárko. Teď za to,
že byli ke mně tak zlí, zaplatí.“ Najednou se žebračka proměnila ve velkého
psa s šesti nohama a dvěma ocasy. Tvor podobající se psovi se vznesl před
Klárčinýma očima na oblohu. „Toto zlé, lakomé a sobecké město si zaslouží
trest!“ křikl pes. Tvor švihnul dvakrát ocasy jako s biči a celá vesnice
zkameněla. Děti ztuhly na hřišti, rozzuření lidé se na náměstí proměnili
v sochy. Jen Klárka nevěřícně kroutila hlavou. Tvor se k ní přiblížil a řekl:
„Klárko, jen ty ses mě zastala, proto si zasloužíš žít!“
„Co budu dělat sama ve městě zkamenělin? A co můj tatínek, ten taky
zkameněl? Jak je mám všechny zachránit?“ ptala Klárka. Tvor se na ni
s úctou podíval a řekl: „Máš dobré srdce, tak ti poradím. Musíš přijít do
mého sídla do hor. Tam ti povím, co udělat pro záchranu města i tvého
otce.“ Klárka se nadechla a spolkla otázku, když zajímavý tvor zmizel.
Klára celou cestu přemýšlela o prapodivném tvoru a o sochách, které
byly ještě před chviličkou živoucími lidmi. Konečně byla doma, rozeběhla
se k chaloupce, která tam stála, jako by se nic nedělo. Děvče přiběhlo ke
dveřím, zarazilo se. Se smutným a ustaraným obličejem vstoupila dovnitř.
-5-
Najednou jí z jejích modrých očí vytryskla slza jako z vodotrysku. Tatínek
bez hnutí ležel v posteli. Klárka se k němu naklonila a řekla: „Tatínku,
neboj, půjdu za tím tvorem a udělám vše, abych zachránila tebe i celé
město.“ Vstala a sbalila si do uzlíku chleba a čutoru s vodou. Vzala si
z hrníčku dva krejcary, kdyby náhodou. Ještě jednou se podívala směrem
k otci a vyrazila.
Věděla přesně, kam jít. Dorazila k hranicím světa, který dobře znala,
a neznámého světa plných nestvůr, smutku a bolesti, alespoň to takhle
slyšela z vyprávění. Vykročila nohou, přelezla zeď a už tam byla,
v tajemném světě. Podívala se vzhůru na ovečky tančící na nebi a na
majestátní hory skryté v peřinách sněhu. Na vrcholku se tyčil hrad, sídlo
toho podivného tvora. Kolem velikého hradu byla hluboká propast a nad ní
se klenul dlouhý most.
Vydala se tedy na cestu. Došla do jedné třetiny hory. Připadala si
nepřemožitelná. Byla na sebe pyšná, že to vyšla až sem. Vybalila si chleba
a čutoru. Najedla se a sama pro sebe si řekla: „Musím to dokázat, nikdo jiný
to za mě neudělá. Záleží na mě osud celého města, ale hlavně tatínka.“
Vstala a znova se vydala na cestu.
Asi v polovině hrozivé hory Klárka něco zaslechla. Jakoby ji někdo
sledoval. Otočila se a pohlédla za sebe. Nikdo tam nebyl. Znova ten zvuk.
Znova se obrátila a otázala se: „Je tam někdo? Jestli ano, ukaž se.“
U mohutného kamene se krčil malý chlapec, kterého potkávala ve vesnici.
„Co tu děláš? Máš rozum? Chodit sem za zeď, když se ve vesnici stala
taková hrůza?“ Chlapec jménem Iro se zarazil: „O jaké hrůze mluvíš? Ráno
jsem vyrazil na louku pást ovce. Najednou mi jedna ovce odběhla. Protáhla
se skulinou ve zdi a vyrazila k těmto horám! Celou tu dobu jsem tu
a hledám ji.“ Zoufalé děvče mu vyprávělo celý příběh. O žebračce, která se
proměnila v podivného psa, a také o zkamenělinách lidí. Mnohem mladší
chlapec nevěřícně koukal na Klárku, jako by byla blázen, ale nakonec jí
uvěřil, když jí vytryskly slzy. Iro řekl: „Půjdu s tebou, aby ti nebylo smutno.“
Klára nejprve nesouhlasila, ale po mnoha prosbách nakonec usoudila, že to
bude lepší, když půjde s ní.
Tma se pomalu blížila. Byli teprve ve dvou třetinách cesty. Objevili
malinkou jeskyni. Klárka šla pomalu dovnitř. „Je sice malá, ale pro nás to
bohatě stačí,“ řekla spokojeně. Rozložila si deku na malý plácek, který
vypadal celkem útulně. Lehla si na ni a řekla Irovi, ať si lehne k ní. Klára
ještě dlouho přemýšlela, co bude dál, ale potom konečně usnula.
-6-
Ráno se probudili brzy. Hned se pustili do posledního kousku chleba.
Když dojedli, opět šli zdolávat horu. Oproti včerejšku šli pomalu a klidně,
jako by je nic nesvazovalo.
Kolem poledne konečně dorazili na vrcholek vysoké hory. Z vrcholku
vstoupili na dlážděný most. Podezřele dlouho šli k hradu. Vyšli z mostu
a před nimi se objevily obrovské dveře s ještě větší klikou. Klárka nejistě
zaklepala. Mohutné dveře se otevřely a něco řeklo: „Pojďte dál. Nebojte se!
Zatím vám nic nehrozí!“ Klárka a Iro tedy vešli. Na konci dlouhé chodby
byl stín něčeho, co Klárka už spatřila. Byl to ten tvor. „Promiňte, že jsem se
zprvu nepředstavil, ale rozzuřilo mě město Avarus. Jmenuji se Prudentibus
a nechci se chvástat, ale jsem nejmoudřejší tvor na světě.“ Klárka hned
vyhrkla otázku, která jí celou cestu vrtala hlavou: „Jak všechny zachráním?“
„Musíš splnit tři těžké úkoly, kterými něco získáš. Něco pro mne a něco pro
sebe, ale ten chlapec tě nesmí doprovázet,“ odvětil Prudentibus. „Musí tu
zůstat se mnou, když budeš plnit úkoly.“
„Kdysi dávno mně dvě hrozivé příšery něco sebraly. Já chci, abys to získala
zpět. První úkol bude těžký, ještě můžeš odejít!“ Klárka jen zavrtěla hlavou.
„Tak tedy dobře. Půjdeš do první místnosti, která je plná jídla, ale ty ho
nesmíš okusit! V místnosti je truhlice, tam najdeš jakousi věc. Přineseš mi ji,
ano?“ Klárka opět kývla a vyrazila.
Jídlo na stole vypadalo velmi lákavě. Dívka rychle pohlédla na konec
stolu. Seděla tam nestvůra, před ní byl postaven tác a na něm byly malé
dětské botičky. Klárkou projela myšlenka, kterou radši rychle zapomněla.
U nestvůry, přímo u jejích nohou, stála truhlice. Dívka se rychle rozeběhla,
ani se nedívala na svůdné jídlo. Odemkla truhlici, byla tam lahvička s vodou
a jakýsi kámen. Sebrala je a rychle se vrátila ke dveřím, ale ty nešly
odemknout. Najednou se nestvůra zvedla a postupovala pomalu k ní.
Klárka hledala cosi, čím by je mohla otevřít. Klíč byl na stole s jídlem. Vzala
ho a otevřela dveře.
Klárka dorazila zpět k tvorovi a nemohla uvěřit svým očím. Na stole
naproti oknu stála malá skříňka, která byla plná zlata. Prudentibus řekl:
„Jestli chceš, vezmi si ji a utíkej pryč!“ Klárka koukala na zlato a diamanty,
pak se vzpamatovala a odvětila: „Ne, nemůžu, co bude s lidmi ve městě
a s mým tatínkem!“ Dala mu lahvičku s kamenem, které ukradla démonovi.
Prudentibus řekl: „Výborně, nebyla jsi chamtivá ani sobecká. Přesvědčila jsi
mě, že jsi čistá jako bílá lilie.“
-7-
„Teď budeš asi chtít vědět další úkol, že? Půjdeš do druhých dveří. Je tam
divný přízrak. Věc, kterou mi přineseš, je přímo na očích. Jsi připravena?“
řekl tvor. „Ano!“ křikla Klárka.
Otevřely se další dveře. Šla dlouho. Po kolena se brodila v bahně. Po
chvilce se za ní něco hnulo. Otočila se a byl to obrovský brouk, dvakrát
větší než ona. Na krku měl pověšený železný řetízek se skleněnou lahvičkou
s kuličkou. Brouk se podívá na děvče a povídá: „Dám ti hádanku. Když
odpovíš dobře, dám ti lahvičku i kuličku, když špatně, zůstaneš tu se mnou
navždy.“ Klárka se třásla strachem. Brouk říká hádanku: „Chodí s tebou,
nikdy tě neopustí, voda ho neutopí, oheň nespálí a duši nemá. Co je to?“
Klárka dlouho přemýšlela. Bylo slyšet kapání vody z nedalekého krápníku.
Kapičky potu jí stékaly po obličeji. Byla připravena se vzdát, ale svitla jí
myšlenka. Křikla: „Už to vím. Je to přece stín.“ Brouk jí zklamaně podává
lahvičku s nějakým práškem a skleněnou kuličkou. Zanedlouho odskákal
zpátky do temnoty. Klára se opět vrátila k Prudentibovi a podala mu
lahvičku s kuličkou. Tvor se na ni usmál a mohutnou prackou ji poplácal na
rameni na důkaz uznání, a Iro se radoval se slzami v očích.
„Tak, teď přijde další úkol,“ řekl Prudentibus. Najednou se prudce vznesl až
ke stropu a popadl Ira za ruku. „Abys mohla zachránit město, potřebuješ
živou oběť, tedy Ira!“ Klárka křikla na Prudentiba: „Nemůžeš obětovat
zrovna Ira!“ „Tak koho? Snad tebe?“ Klárka se zamyslila. Koukala se na
nevinného chlapce, jak vyděšeně visí Prudentibovi za ruku. Dlouhou dobu
bylo ticho. Bylo jen slyšet slabé vzlykání ustrašeného Ira. Po dlouhé době
ticha řekl Prudentibus: „Tak co, obětuješ se za chlapce a za celé město,
nebo mám použít Ira jako oběť?“ Klárka nakonec řekla: „Tak tedy dobrá,
obětuji se za všechny!“ Prudentibus se snesl zpátky na zem a položil Ira na
studenou podlahu. Tvor dvakrát švihl ocasy a Iro zmizel. „Kde je? Cos
s ním udělal?“ křikla Klárka. „Přenesl jsem ho zpět do vesnice. Bude to tak
lepší.“ Klárka kývla hlavou na důkaz, že má tvor pravdu. „Pojď sem!“ řekl
Prudentibus. Klárka poslušně poslechla. Snažila si naposledy vybavit tatínka
a jarní trávu, jak chutnají jahody a další podobné věci. Došla k tvorovi.
Prudentibus jí dal malou fialovou lahvičku a řekl, ať to vypije. Klárka se se
slzami v očích vzchopila a vypila lahvičku do dna. Zavřela oči a čekala, co se
bude dít.
„Výborně!“ zařval Prudentibus. Klárka otevřela očí a uviděla tvora se
usmívat. „To byl poslední úkol. Chtěl jsem zjistit, zda se obětuješ pro blaho
jiných. A musím říci, že jsem tě podceňoval. Teď konečně můžeš zachránit
město,“ řekl usměvavě tvor. Klárka si vydechla a začala štěstím plakat.
-8-
Prudentibus vyndal lahvičku s jakousi vodou, lahvičku s práškem, kámen
a skleněnou kuličku. Vše kromě skleněné kuličky hodil do kádě s lektvarem.
Chvíli míchal, pak to nalil do bezedné lahve a podal Klárce. „Tu máš, tím
zachráníš město. A tady máš bylinky pro uzdravení otce,“ řekl Prudentibus.
Pak do lektvaru hodil i kuličku. Opět si to pečlivě zamíchal a celé vypil.
Vzápětí hrad zmizel a ve vzduchu se ozývalo: „Děkuji ti, Klárko, děkuji!“
Najednou se octla na místě, které znala, v Avaru. Vzala lahvičku a začala
kapat směs na sochy. Zkameněliny se pomalu probouzely k životu. Děti si
opět hrály na hřišti, jako by se nic nestalo. Lidé na návsi už nezuřili, naopak
kypěli radostí. Z boku se na ni přiřítil Iro a objal ji. Byl štěstím bez sebe.
Všichni volali: „Sláva, sláva Kláře!“ Klárka se jen červenala. Když dokončila
Klárka svou práci ve vesnici, utíkala honem domů.
Už viděla kamennou cestu vedoucí k polorozpadlé chalupě. Cestou jí
tekly po tvářích malé perličky slz. Zastavila se. Už uviděla domov.
Chaloupku, ve které žila od svého narození. Podívala se do oken. Uviděla
tatínka ležícího na posteli. Šla dovnitř. Pokapala tatínka posledními
kapičkami směsi z vody, prášku, kouzelného kamene a lektvaru, který
připravil Prudentibus. Tatínek obživl. Pohladil dceru po vlasech a řekl:
„Kde si byla tak dlouho?“ Klárka mu vše vyprávěla od žebračky až po tři
tajemné a těžké úkoly. „Ach, málem bych zapomněla!“ vyhrkla Klárka.
Ohřála vodu a dala tam bylinky od Prudentiba. „Na, tatínku, vypij to!“ řekla
Klárka. Tatínek poslechl a vzápětí byl zdravý jako řípa. „To snad není
možné!“ povídal si sám pro sebe. „Tatínku, musím ještě do města!“ řeklo
děvče. Tatínek jen mlčky přikývl a navrhnul, že půjde s ní.
Dorazili do města. Všichni byli šťastni, že se mohou hýbat. Klárka jim
pohrozila: „Musíte mi slíbit, že už nikdy nebudete zlí, lakomí, sobečtí
ani chamtiví. Jinak se tvor vrátí a všechny vás opět promění v kámen
a zpátky se to nevrátí!“ Klárce trochu zrudly tváře od toho vymýšlení, ale co
měla jiného dělat? Všichni odpřísáhli, že už takoví nebudou, dokonce
i hejtman si klekl a prosil o odpuštění!
Od té doby v Avaru už nikdo není zlý, lakomý, sobecký ani chamtivý.
Od té doby je svět hezčí. Ptáte-li se na Klárku, jak se jí daří? Se svým
uzdraveným otcem se starají o pole a dobytek a po večerech si povídají
nové zážitky.
1. místo: Markéta Veverková, ZŠ Police nad Metují, 8. třída
-9-
Vločka
Byla jednou jedna kapka vody, která procestovala celý svět, vypařila se na
Sahaře, zmrzla v ledovci Arktidy, spadla do kaluže, stala se třpytivou
kroupou, ale ještě nikdy se nestala sněhovou vločkou. Toužila se jí stát tak
moc, až se jí chtělo plakat, a to, uznejte sami, kapky dobře umějí.
Hedvábný vítr jí poradil, aby si osedlala ten nejtlustší mrak a na něm se
svezla až na Sibiř, to je prý drsné a zasněžené místo snad po celý rok. Kapka
poslechla a v podobě páry putovala až k tmavé hradbě mraků, tam prolnula
do správného mraku a už se vezla spolu s ostatními nad vysněné místo. Byla
jí strašná zima, ale ještě nebylo pod bodem mrazu. „Jen jednou mi byla větší
zim – m – m - a než teď, řekla kapka jiné kapce, ale víc nestihla říci, protože
se právě metamorfovala do jiné podoby – podoby jiskřivé vločky. Konečně
se splnil její sen stát se sněhovou vločkou, a už padá jako třpytivá perla dolů
k zemi.
Jenomže co se nestalo, dopadla na silnici a hned ji přejelo auto a potom ji
odmrštilo do sněhové břečky. Vzápětí na ni šlápl nějaký kluk a ona chudák
se mu v podobě bláta přilepila na podrážku boty. Chlapec ji odnesl až do
hlubokého lesa, kde si hrál, pak ji přidupla srnka a pochopitelně i rys, co ji
pronásledoval. To měla vločka hodně velkou smůlu a smutně si říkala: „Já
jsem to ale hlupák, těšila jsem se, jak budu zdobit větve stromů, jak se budu
třpytit ve světle lamp a zatím…, už nechci být vločkou, to je lepší se vypařit
nebo být součástí ledovce. Nechci nechat po sobě dupat a ani nemohu
utéct.
Tak si tu v lese mudrovala a mudrovala, až si uvědomila, že na Sibiři
neroztává sníh brzy zjara, ale později. Tak čekala a čekala. Trvalo to den,
dva, tři, čtyři, týden, měsíc, dva, tři, čtyři, půl roku a až za sedm měsíců
a čtrnáct dní se dočkala. „Konečně obleva,“ radovala se. „Nevyváděj tolik,“
volaly na ni vločky, které se ještě neproměnily ve vodu nebo páru,
nerozuměly její radosti.
Ale vločka si jich nevšímala a stoupala v podobě páry až do oblak.
Libovala si, že je zase běloučká a stoupala výš a výš, až se jí z té výšky
zatočila všechna pára. Pak se usadila v klubíčku tvořícího se mraku
a moudře si povídá: „No vidíš, ty hloupá páro, dobré bydlo tě pálilo, ale
nakonec ses zase ráda vrátila ke starému a nejlepšímu, co můžeš mít.“ A aby
ostatní poučila, povídá: „Být někdo a za každou cenu chtít zkusit něco
nového není vždy to nejlepší řešení, ale na druhou stranu – kdo nic nezkusí,
nic se nedozví, zkrátka nic se, milé kolegyně, nesmí přehánět.“
- 10 -
To dopověděla a plná radosti se pevně zavinula do nové nádherně modré
kapky vody.
1. místo: Martin Šandera, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída
Kapka
Když se kapka s kapkou
deště sejde,
sluníčko jim zlaté barvy dá,
do duhy se barev dosti vejde,
pak každý z krásy radost má.
Proč se mračit, když už prší,
déšť za chvíli ustane,
slunce z mraků povykoukne,
hezčí den nám nastane.
Kapka z mraků rychle sviští,
o kámen se rozbije,
její střepy se pak blyští,
kamínek tu umyje.
Další kapka z nebe pádí,
ta vám, pane, dovádí,
sklouzne z lístků do potůčku,
tam se rázem rozplyne.
My ji možná nevidíme,
po tom, co tam zahučí,
avšak ona s vodou splyne
a už k moři skotačí.
3. místo: Pavlína Holečková, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída
- 11 -
Pohádka psí
Alík v nové škole
Byla jednou jedna psí škola, kde se štěňata učila slušnému psímu chování.
Třeba poslouchat povely jako SEDNI-LEHNI-DEJ PAC a podobné věci.
Do školy chodili devět let. Na konci ročníku je čekaly postupové zkoušky.
Po vystudování školy psí porota rozhodla, jestli absolventi půjdou
k obyčejným lidem, nebo zrakově postiženým, ti je ale určitě více potřebují.
A tady začíná můj příběh….
Bylo prvního září, tedy začátek nového školního roku. Ráno jsem brzy
vstávala, protože jsem se strašně těšila do čtvrté třídy. Když mě naši přivezli
do školy, rychle jsem se rozeběhla do naší třídy a tam jsem zpozorovala
nějakého nového psíka. Vypadal velmi přátelsky, ale asi se před námi styděl.
A tak jsem si sedla do lavice a tiše jako pěna jsem o něm přemýšlela.
Vtom klaply dveře a před námi stála naše paní psofesorka. Zhluboka se
nadechla a štěkla, to abychom se ztišili. Poté pronesla: „Vítejte v novém
školním roce a chtěla bych vám představit vašeho nového spolužáka, který
se jmenuje Alík.“ On se postavil a řekl: „Ahoj, jmenuji se Alík Labrador
a přistěhoval jsem se z Psíny a teď bydlím tady v Psindii.“ Když domluvil,
zvedl svou ťapku Chico Teriér a zeptal se ho: „Alíku, proč máš na sobě ty
černé flíčky jako Péťa Dalmatin?“ „Protože jako malý jsem si hrál
s kamarádem na honěnou a spadl jsem do černé barvy.“ A pak už paní
psofesorka diktovala, co si máme zítra do školy přinést.
O přestávce se Alík rozeběhl za kluky. Zeptal se velkého psa Martina
Dobrmana: „Mohl bych se s vámi kamarádit?“ „Ne!! Protože kdybychom
hráli na honěnou, ještě bys spadl do barvy a my tě měli na svědomí!“ štěkl
po něm. Tak se tedy Alík otočil a se svěšenou hlavou se vydal za fenkami.
Také se jich zeptal, ale pozitivní odpovědi se nedočkal. Fenka Květule
Pudlová po něm vyštěkla: „Jsi ošklivý a k nám se nehodíš!“
Smutný Alík vyšel na chodbu a na nástěnce zpozoroval lísteček se
sportovními kroužky a zaradoval se: „Jéé, při sportování si určitě najdu
nějaké kamarády.“
- 12 -
A tak se vydal na trénink psymnastiky. Rychle se oblékl a hned se přidal
se skupince cvičících psů. Jenže když na něj přišla řada, zjistil, že mu
psymnastika vůbec nejde, rozbrečel se a odběhl do šatny.
Vyzkoušel ještě mnoho sportů, třeba psotbal, psing-psong , psagby
a další, jenže ani jeden sport mu nešel.
Zkusil jít tedy za mnou a Luckou Bíglovou. Zeptal se mě nesměle: „Alice
Jorkšírová, mohl bych se s tebou a Luckou kamarádit?“ Usmála jsem se
a řekla mu, že ANO. Byl velice rád a o to, aby měl více kamarádů, jsem se
postarala já.
Po celé třídě jsem rozhlásila, že Alík byl minulý týden jmenován
Nejlepším hráčem psoulingu v Psindii a to byla čistá pravda. Každý ze třídy
chtěl mít za kamaráda takovou hvězdu. A od té doby má Alík spousty
kamarádů a taky nejlepšího kamaráda - MĚ.
3. místo: Michaela Vokálová, Gymnázium Jaroměř, prima
O Lojzíkovi
Tak, Dášeňko, hezky se usaď, dneska ti povím pohádku o Lojzíkovi.
To bylo, Dášeňko, ještě dávno, tehdy byli pejsci velcí jako domy a stromy
proti nim byly velké jako mé sandále, které teď koušeš. A tam u tvého
patníčku měl místo statečný foxteriér Lojzík.
Jednoho dne si Lojzík vyšel na procházku. Když minul šestý jeřáb,
jedenáctou břízu a osmou borovici, uviděl na zemi sedět čerta, jak tam do
jílovité hlíny dloubá klacíkem.
„Co tady děláš?“ postavil se před čerta neohroženě Lojzík.
„Já dělám nesmírně důležitou věc,“ odvětil čert.
„A jakou?“ ptá se Lojzík.
„Mě, jakožto vrchního čerta Uhločmouda, pověřil sám vládce pekel Lucifer,
abych otevřel další vchod do pekla.“ A dál dloubá do země tím klacíkem.
„Koukej toho nechat, ty popleto, hajdaláku, ty kazisvěte… ty vyslanče
pekel, ty zlosyne… a já nevím co ještě!“ obrátí se na něj se zlou Lojzík.
Uhločmoud se jen pousmál a dál hloubí díru do pekel. Jenže to už Lojzík
nevydržel a kousl čerta do ocasu - podle spisovné čertiny do hůňky. Čert
zaječel a zaburácel, že tu bouřku museli slyšet všichni pejsci až v Psúpici –
po lidsku v Úpici.
- 13 -
A jak Uhločmoud zaječel a zaburácel, propadl se i s Lojzíkem do
horoucích pekel. Potom začal Lojzík tak nahlas štěkat, že se seběhli všichni
pejsci z dalekého okolí a naskákali za Lojzíkem do pekla. Každý si vzal na
starost jednoho čerta, a že jich v tom pekle bylo! Začali jim společně
domlouvat. Lojzíkův nejlepší kamarád Kubík si vzal na starost Uhločmouda
a Lojzík samotného Lucifera. Pak Lojzík Lucifera přemluvil a udělal s ním
dohodu, že Lucifer a jeho čerti budou brát do pekla jen samé zlé pejsky
a lidi. Lucifer na to dal své pekelné slovo.
Lojzík a ostatní pejsci vyběhli ven z pekla a společně nahrabali na ten
pekelný vchod hlínu, kameny a šišky. Za pár let tam vyrostl hustý černý les.
Tak vznikl kopec Čerťák a ten pekelný zákon, Dášeňko, platí dodnes.
A co bys chtěla slyšet jiného než to, že všechno dobře dopadlo.
2. místo: Jaromíra Zálišová, ZŠ Malé Svatoňovice, 6. třída
Zlatonosný pes
V jedné vesnici žil sedlák, který měl jen roztrhanou chalupu a psa. Jeho
otec Hagit se ztratil, když mu bylo pět let. Sedlák ho hledal, vyptával se lidí,
jestli ho někde neviděli, ale nikdo o něm nevěděl.
Sedlák byl tak chudý, že nemohl psa uživit. Rozhodl se, že psa pustí.
Doufal, že se o něj někdo postará. Ale pes se po dvou dnech vrátil. Sedlák
ho nechal doma přespat a druhý den ho zase pustil. A za dva dny byl pes
opět doma. Takhle to šlo asi tři měsíce.
Sedlák si jednou všimnul, že když se pes vrátí, má vždy v kožíšku něco
lesklého a třpytivého a běží rovnou do svého pelíšku. Sedlák se k němu
sklonil a ptal se ho: „Proč se pořád vracíš, beze mě ti bude líp, já tě
nedokážu uživit.“ Pes pána dovedl ke svému pelíšku. Pán odkryl deku, na
které pes spával, a našel trochu zlata. Ptal se ho: „Kdes-s to vz-z-z-a-a-a-l?“
Pes ho zavedl k díře. Vlezli dovnitř a prolejzali dlouhou chodbou. Byla
tam tma jako v pytli. Po dlouhé době vylezli u jabloně na nějaké zahrádce.
Pes utíkal k lesu a sedlák za ním. Jen taktak mu stačil. Doběhli k potoku.
Pes štěknul a z potoka vystoupila víla. „Kdo nezná heslo, nesmí dál,“ řekla
a zmizela ve vodě. Pes byl tak šťastný, že heslo zapomněl. Sedlák zesmutněl
a chtěl se vrátit zpět. Vtom si pes na heslo vzpomněl. Osmkrát zaštěkal,
potok se otevřel a ukázala se cesta. Vydali se po ní a narazili na hejno draků.
Sedlák i pes skočili rychle do křoví a ukryti čekali, až nastane tma. V noci
draci usnuli. Oba vyskočili z úkrytu, potichu se proplížili kolem draků
- 14 -
a běželi dál. Doběhli k chaloupce. Vyšla z ní stará babka a řekla: Á, to jsi ty,
mrňousku.“ Pak jim hodila koště a zmizela. Sedlák se posadil na koště, vzal
psa do ruky a letěli do lomu. Pes cestu znal, tak ukazoval hlavou, kam mají
letět. Doletěli ke skále. Před ní stál obr a řekl: „Jestli chceš pokračovat
v cestě, musíš uhodnout hádanku. Co ráno leze po čtyřech, v poledne chodí
po dvou a večer po třech?“ Sedlák se zamyslel a povídá: „Když je člověk
malý, leze po čtyřech, pak chodí po dvou a v stáří se opírá o hůl. To je jeho
třetí noha.“ „Uhodls!“ zahřímal obr. Skály se rozestoupily a pejsek se
rozběhl za vzdálenou postavou v roztrhaných šatech. Když se k postavě
přiblížil sedlák, poznal svého otce, kterého už oplakal. „Tati, tati!“ volal
a objal ho. „Kdes byl tak dlouho?“ Hagit odpověděl: „Hledal jsem zlato,
chtěl jsem, aby se nám dařilo lépe. Propadl jsem se sem a nemohl se vrátit.
Ale našel mě tvůj pes. Pomáhal mi hrabat a v jeho kožíšku jsem ti posílal
vždy trochu zlata.“
Teď znali cestu zpět. Nabrali zlata, kolik unesli a už do konce života
nemuseli pracovat. Nezapomněli, že byli chudí a každého chudáka bohatě
obdarovali. A pes? Tomu postavili boudu ze zlata a neustále byla plná kostí.
A jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.
3. místo: Adam Zachoval, ZŠ Radvanice, 6. třída
Zdokonalení vysavače
Prolog
Bylo, nebylo, žil kdysi ve 20. století muž jménem Ives McGaffey a ten
měl tři děti, Amy, Elis a Karol a ženu Sandy. Ives měl také fenku rotvajlera
jménem Chery, o které je tento příběh.
*******
Vysavač dřív nebyl poháněn elektřinou a k jeho fungování bylo zapotřebí
dvou lidí (měch, který nasával špínu, byl poháněn dřevěnou tyčí). Elektrické
vysavače se začaly vyrábět až v roce 1908.
Kapitola 1.
Dobroučká buchtička
Můj živitel Ives je prima člověk. Je to ten nejlepší páníček na světě. Jeho
žena Sandy zase peče ty nejlepší buchty na světě. K těm Sandiným buchtám:
Sandy jednou upekla buchtičku s tvarohem, takovou, která se rozplývá na
jazyku, a dala ji Amy. Já už to nevydržela, přiběhla jsem k ní a buchtu jí
- 15 -
snědla, ale Amy začala řvát a já na ni nechápavě hleděla. Pak přiběhla Sandy
a začala mě hubovat: ,,Jak to, že jsi snědla Amy buchtu, že se nestydíš a ještě
se díváš, jako bys nevěděla, o čem mluvím, vždyť máš čumák celý od
cukru!“ Já asi vážně koukala dost hloupě, asi jako štěně, ale to nepomohlo,
poslala mě do boudy a bez večeře!
Kapitola 2.
Božská sekaná
Jednou šla zase Sandy na nákup, a když se vrátila, voněla jako sekaná.
Tedy tak spíš voněla ta taška, co ji nesla. Zakousla jsem se do té tašky
a nechtěla jsem se pustit, dokud bych nedostala sekanou. ,,Fuj, pusť tu
tašku!“ křičela na mě Sandy. Pak udělala něco, co mě překvapilo, vzala tu
sekanou a hodila ji do dálky. Já udělala to, co se po mně čekalo, pustila jsem
tašku a rozběhla jsem se za sekanou. Byla výborná, s křupavou kůrčičkou
a masem nejlepší kvality.
Kapitola 3.
Vnikající salámek
Ives šel jednou nakupovat a vzal mě s sebou. Jeli jsme drožkou. Já se
těch koní vážně bála, protože byli tak mohutní. Ives mi řekl: ,,Když si teď
nastoupíš, tak ti něco koupím.“ Tak jsem si nastoupila. Jeli jsme jen chvíli,
za to jsem byla ráda, protože to drncalo. Ives mi řekl: ,,Počkej tady, Chery,
psi do obchodu nesmí!“ Pak se otočil k drožkáři: ,,Počkejte tady, pak vám
zaplatím.“ Ives vyšel z drožky a vydal se k obchodu. Za chvíli byl zpátky,
položil na zem tašku. Tu se plácá do čela: ,,Vždyť já zapomněl koupit
pečivo. Počkáte tu na mě, prosím?“ Taška, kterou sem Ives položil, voněla
jako salám. Snažila jsem se soustředit na všechno možné jen ne na tašku, ale
dlouho mi to nevydrželo. Umíte si asi představit, co se stalo pak. Ives
vycházel a mně se pořád nepodařilo servat papír ze salámu, tak jsem polkla
salám i s obalem. Ives mi nenadával, řekl jen: ,,To nevadí, ten salám byl
stejně pro tebe!“ Tak jsme dojeli domů a já byla šťastná jako blecha v psím
kožichu. Počkat, to je hloupé přirovnání, byla jsem šťastná jako, jako… No
asi víte, jak moc jsem byla šťastná. Pochutnala jsem si na salámu (ten papír
nebyl sice moc dobrý, ale i tak jsem si móc pochutnala) a můj páníček mi za
to ani nenadával.
Kapitola 4.
Moje nejlepší Vánoce a Ives zdokonaluje vysavač
Bylo 24. prosince 1908. Venku foukal silný vítr, byla velká zima a sněžilo,
takže mě Ives a Sandy vzali dovnitř. Do čumáku mě udeřila vůně cukroví
a kapra. Děti zpívaly koledy u ozdobeného stromečku (zpívaly dost falešně
- 16 -
a to mým citlivým uším neprospívalo, ale protentokrát jsem jim to
odpustila, byly přece Vánoce). K večeři byl kapr a brambory a děti měly
řízek s kaší. Já dostala psí žrádlo. Všichni museli sedět, jen Sandy jako
hospodyně vstávala a přidávala jídlo. Ives si pořád přidával, bylo to spíše
proto, že děti zlobil, než že měl takový hlad. Každý našel pod talířem
šupinku z kapra, kterou si pak dal na místo, kam si dával peníze, aby byl
bohatý. Já jsem pod miskou taky našla šupinu, ale protože peníze nemám,
tak si ji vzal Ives. Nohy stolu byly svázány provazem a já měla ten provaz
zachytnutý na obojku, to bylo proto, aby rodina držela pohromadě. Po
večeři šli Sandy a děti vyvolávat Ježíška a Ives řekl: ,,Já musím ještě do
pracovny, něco napsat.“ Tyhle jeho fígle jsem znala. Říkal podobné věci
a pak nosil dárky místo Ježíška.
Jako štěněti mně a mým třem bratrům a dvěma sestrám rodiče říkali, že
chodí Velký labrador, který nosí dárky, ale jenom těm, kteří jsou celý rok
hodní. Jako štěně jsem na tyhle věci věřila, ale pak přišel můj bratr Daiv ze
školy s tím, že Velký labrador je jen vymyšlený a že dárky nosí rodiče.
Rodiče se to snažili zachránit tak, že řekli: ,,My Velkému labradorovi
pomáháme, aby neměl tolik práce.“ Nikdo z nás jim moc nevěřil, ale nahlas
jsme to neřekli.
Ives šel skutečně do pracovny, ale ne aby něco napsal, ale protože zde
schovával dárky. Chtěla jsem jít s ním, ale do nosu mě udeřila vůně cukroví.
A jejda, cukroví bylo na malém stolku. Hmm a co kdybych stáhla ubrus?
Spadla by mísa dolů? Za pokus to stojí! Začala jsem tahat za cíp ubrusu.
A opravdu - mísa s cukrovím spadla dolů! Horší bylo, že jak spadla na zem,
tak se roztříštila a vydala hroznou ránu. Určitě to všichni slyšeli a poběží se
podívat, co se stalo, anebo jestli to nikdo neslyšel, pak přijde brzy Ives
s dárky a spoušť uvidí. Přistoupila jsem opatrně k té hromadě na zemi
a začala jsem co nejrychleji ,,vysávat“ cukroví. Nespletla jsem se, za chvíli tu
byli všichni: Sandy, Elis, Amy, Karol a dokonce i Ives. Všichni až na Ivese
na mě začali křičet: ,,Nech toho! Fuj! Sedni! Přestaň! Běž do boudy!“ Ives
ale křikl: ,,Vy toho nechte! Mám nápad, jak tuhle spoušť využít. Elis, přines
vysavač! Sandy, podej mi blok a tužku! A Amy, Karol, běžte stranou, ať se
nepořežete!“ Sandy mu podala jeho blok a tužku a Elis donesla vysavač.
Ives začal něco zapisovat a kreslit a občas gumoval. Když byl hotov, ukázal
všem s úsměvem svůj výtvor. Ostatní jeho nadšení nesdíleli, ani já, abych
řekla pravdu, jsem těm čárancům moc nerozuměla. Ives naštěstí začal
vysvětlovat: ,,Když jsem viděl Chery, připomínala mi vysavač, ale jako
vysavač ji nemusel nikdo obsluhovat. Tak jsem si řekl, že máme přeci
- 17 -
elektriku a že by ani vysavač nemusel mít obsluhu, mohl by vysávat jen
jeden člověk.“
Od těchto Vánoc byl Ives pořád zavřený v pracovně, dokonce skoro
nechodil ani na oběd. Jednou vyšel se strojem podobným vysavači, ale bez
dřevěné tyče a s jakýmsi ocasem na konci. Vypadal moc šťastně. ,,Nechám
si to patentovat!“ řekl. Od té doby jsme se měli líp. Ives měl hodně peněz
a nemyslím, že to bylo tou šupinou z kapra, co si ode mě vzal.
Konec
3. místo: Anna Brendlová, Gymnázium Jaroměř, prima
…Bota, nejlepší žvýkačka pro psa…
Bylo nebylo, za devatero vysokými horami a desatero dlouhými potoky,
spíše řekami, se před mnoha lety rozkládalo veliké psí království zvané
„Slaninové“, kterému vládl král Ocásek IV. Když se zamyslíte nad názvem
jeho království, zjistíte, že to byl velice mlsný pes. Jeho rádce mu každý den
připravoval ty největší delikatesy jako klobásy, žebírka či uzenou šunku.
Jelikož si na takovýchto věcech pochutnával každý den, není divu, že se mu
tato delikátní jídla po nějakém čase přejedla. Povolal si tedy svého
milovaného rádce a požádal ho o pomoc. „Ouško,“ tak se totiž ten rádce
jmenoval, „již jsem ochutnal všechny tvé lahůdky a v tom je ten háček,
potřebuji něco nového, něco, co ještě žádný pes nikdy nejedl, potřebuji tvou
pomoc, můj milovaný rádče.“
„Dobrá, pane, pozvu tedy do Vašeho království několik princů a……..“
Ouško to ani nestihl doříct, když v tom mu král Ocásek skočil do řeči:
„A kdo mi přinese to nejchutnější jídlo na světě, získá ruku mé dcerky
Pacičky.“
„Ano, ano, to je ono!!!“ radovali se společně král a jeho rádce a hned šli
vyhlásit, že každý urozený princ se může ucházet o ruku princezny Pacičky
ze Slaninového království krále Ocáska IV., pokud však králi přinese
lahůdku, která by uspokojila jeho mlsný jazýček.
Hned den nato se na královském dvoře sjelo plno princů ze sousedních
království. Několikrát se vystřídal den s nocí, slunce s měsícem, ale ještě
nikdo králi nepřinesl to, co požadoval. Už ochutnal žebírka na medu od
prince Čumáčka, bažanta od prince jménem Jitrnička či uzenou kost od
prince Tlapky, ne, nic z toho mu nechutnalo, a tak poslal všechny prince
domů a sám, jen s Ouškem, se na koni vydal hledat to, co chtěl.
- 18 -
Projížděli svým královstvím křížem krážem, brodili řeky, přeskakovali
v sedlech svých koní klády, míjeli města, stavení, avšak nikde nenašli to
pravé, po čem král toužil. Až nakonec po hodinách cesty, když už byli oba
dva vyčerpaní, uviděli král Ocásek IV. a jeho nejmilejší rádce Ouško v dáli
zastrčenou chalupu.
Z komínu se čoudilo, v oknech se svítilo a již napohled se dalo poznat, že
zde žijí velice milí a vlídní lidé. Oba dva tedy ustájili své koně na pěšince
a vydali se ke dveřím. Zabušili na ně a vstoupili. V pěkné světničce seděli
dva dospělí psi, poblíž nich pět malých psích uličníků a v koutku si další dva
hráli. „Ó, vítejte, pane králi, copak Vás přivádí k nám, do této chatrče???“
přivítala je mile hospodyňka, maminka těch sedmi štěňátek. „Jsme unavení,
vyčerpaní po namáhavé cestě, smíme zde přenocovat???“ odvětil prosebně
král. „Ano, samozřejmě, jaká čest, že tu pobudete, jen se posaďte, však já
Vám oběma také naliji,“ řekla přívětivě fena a králi i rádci nalila trochu zelné
polévky. Jakmile to král zavětřil, tu dobrotu, hned se mu seběhly sliny
a pravil směrem ke svému rádci: „Ouško, cítíš to též?“
„Nevím, o čem mluvíte, pane,“ řekl s nechápavým výrazem v obličeji
Ouško. „No přeci tato polévka, už cítíš??? Toto by mohlo být to, co
hledám.“ Teď se zase na krále podívala celá rodinka - hospodyňka á-la
maminka, tatínek a sedm neposlušných štěňat s nechápavým výrazem. „Vy
jistě nevíte, oč jde, že???“ zeptal se rádce a rodina souhlasně kývla. „Mno,
tady náš milovaný král se rozhodl, že ochutná tu největší delikatesu, kterou
kdy pes jedl, jelikož se přejedl těch, kterých se mu dostávalo, nemám
pravdu, pane???“ řekl rádce a podíval se na krále, který mu hned odpověděl:
„Ano, ano, svatá pravda, měl jsem však doposud tu smůlu, že jsem ještě
takovou lahůdku, která by mi moc zachutnala a předčila má očekávání,
nenašel.“
„Ále,“ rozesmála se hospodyňka, „pane králi, tady žádnou delikatesu
nenajdete, my jsme chudá rodina.“ Polévka však byla ještě horká, a tak se
král posadil ke štěňatům, aby si s nimi povídal a tak si zkrátil chvíli čekání,
než polévka vystydne. Jak si tak se třemi štěňaty povídal, zdálo se mu, že by
polévka - budoucí delikatesa už mohla být vystydlá. Když vstal z lavice,
rozhlédl se kolem sebe a tam to objevil!!!! Jedno ze štěňat tam v koutku
něco hryzalo! Král se na to musel jít podívat. Nemohl si totiž pomoct
a všechno jídlo, které ještě nejedl, musel ochutnat - stejně tak i tuto
podivnou věc. Lehl si ke štěňátku a s úsměvem pravil: „Mohu ochutnat???“
- 19 -
„Ale, mňamy, samozřejmě že ano, pane králi, mlask,“ odpověděl mu
rozkošný hafík. Král tu věc chvíli žvýkal, až nakonec vyhrkl: „A co to
vlastně je, maličký???“
„To je bota, králi, my štěňata, když se nudíme, hryžeme ji,“ řeklo další
štěňátko. „Ouško?!“ křikl král „Ihned pojď sem!!!!“
„Ano, pane?“ optal se rádce. „Ochutnej,“ řekl Ocásek IV. a podal botu
Ouškovi. „Toto je přesně to, co jsem hledal, sice se to dá jen žvýkat, ale
toto si zaslouží prohlásit za největší delikatesu na světě!!!“
A od té doby, co král Slaninového království Ocásek IV. prohlásil, že
bota je nejlepší žvýkačka pro psa, Vám psi instinktivně chodí krást boty,
hlavně ty nejdražší, jelikož vědí, co je prvotřídní lahůdka!!!!
…Zazvonil zvonec a pohádky je konec…
1. místo: Markéta Nezvalová, Gymnázium Jaroměř, sekunda
Luciferův pes
Za vysokou horou Sněžkou žil byl jednou jeden Krakonoš, a ten byl
velmi hodný a laskavý. Měl rád zvířata a také hodné lidi, kterým často
pomáhal. Jeho domácími mazlíčky byly sojka, krtek, zajíc a malý pes,
kterého Krakonoš před časem našel a právě tento pes jeho život zamotal.
Pejsek to byl velmi zvláštní, protože jeho srst byla červená a černá.
Vypadal sice velmi zvláštně, ale byl velmi hodný a mazlivý a nikdy nikoho
nepokousal. Jestli se ptáte, jak ho Krakonoš našel, tak to bylo takhle.
Jednoho krásného dne v zimě byl Krakonoš sypat zvířátkům do krmelce
žrádlo, protože zvířátka se nemohla pást na polích. Krakonoš dosypal
žaludy, kukuřici a kaštany, pod krmelec narovnal suchý chléb a do pařezu
připravil lízací sůl a pak šel zpátky do své chýše. Najednou viděl přede
dveřmi schoulené malé štěňátko a tohoto malého psa se velice polekal,
protože byl svojí barvou zvláštní. Když totiž Krakonoš štěně uviděl,
proběhla mu hlavou myšlenka, že mu ho podstrčil sám Lucifer, a protože už
dříve měl s čerty problémy, že mu vypalovali lesy, tak nevěděl, co má dělat.
Zůstal stát, ani se nepohnul, jen přemýšlel, co dál. „Je to určitě past, musím
dát pozor, abych se do nějaké čertoviny nedostal,“ říkal si tiše Krakonoš, ale
malý pejsek se na Krakonoše díval tak smutně a roztomile, že k němu
nakonec Krakonoš šel a pohladil ho.
- 20 -
Pejsek slastí přimhouřil oči a držel a chtěl hladit ještě. Po chvíli mu
Krakonoš řekl, že už to stačí, vzal malého do náruče a pospíchal s ním
domů. Poprosil zvířátka, aby zjistila, odkud to štěně přišlo. Když se vrátila,
ustaraně mu řekla, že mají pro něj špatné zprávy a ať se na to radši posadí.
Potvrdila mu, že ten pes je doopravdy Luciferův a že ho Krakonošovi ďábel
nastražil záměrně, aby po lesích škodil a zvěř trhal.
„Lucifer ho zpět nechce, máš si ho, Krakonoši, nechat, je to prý dárek,
ale nenech se nachytat, je to pěkná čertovina.“ Krakonoš znejistěl a rozhodl
se, že raději půjde do pekla za Luciferem a na vše se ho zeptá.
Lucifer se Krakonošovi vzepřel a řekl mu: „Krakonoši, jestli se o toho
psa nepostaráš, tak ti nechám vypálit všechny lesy v Krkonoších, budu
škodit všemu živému a nikoho nenechám na pokoji.“ To Krakonoš
rozhodně dopustit nechtěl. Zprvu se, pravda, zarazil, zamyslel se, ale pak
silným hlasem povídá: „Safra práce, u kerkonošského povětří, ať se
propadnu, jestli to tak nechám, satanáši. Když ty takhle chceš ničit mé hory
i doly, škodit lidem i zvířátkům, tak ti nechám zase já zarůst kořeny stromů
až do pekla a ty ani tvoji čerti nebudete už mít žádné peklo, ale pořádnou
džungli.“
„To uvidíme,“ vztekle odvětil Lucifer, „kdo tuto válku vyhraje“ a pak
zavolal čerty, ať jdou vypálit lesy.
Krakonoš ale měl speciální lektvar, který urychlil růst všeho živého, proto
neměli čerti žádnou šanci vyhrát, ale vlastně ani Krakonoš tu šanci neměl,
protože čerti kořeny neustále vypalovali. Tak bojovali po celé dva roky, až
Lucifer konečně škodit ustal. „Safryš, Krakonoši, peklo už nemá sílu s tebou
bojovat, máme jiné starosti, musíme lidské duše hledat a zlé lidi do pekla
honit, vzdáváme se.“ Krakonoš se zaradoval, ale po Luciferovi chtěl, aby zlé
kouzlo od pejska odčaroval, aby ten už ničemu neškodil. Lucifer se nejdříve
ošíval, ale pak svolil.
A tak od té doby toho pejska má Krakonoš dodnes a chodí spolu každou
zimu dávat zvířátkům seno, žaludy, kukuřici, starý chleba. Krakonoš si toho
milého pejska pojmenoval Čertík Bertík, protože to byl pěkný rošťák
a nechtěl moc poslouchat. On to fakt nakonec byl určitě Luciferův pes.
3. místo: David Peprník, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída
- 21 -
Slavnostní předávání medailí
Vážení psí přátelé,
vítejte na slavnostním předávání Medailí významných pejsků Broka
a Hafíka za rok 2013.
Já, psí prezident Tonánek Puntíkatý města Hafovice, bych vám všem
chtěl poděkovat za to, že neutíkáte z domova, nečůráte na zídky, spíte, kdy
máte, posloucháte a respektujete prezidentské pokyny, a toho si cením.
Každý pes v našem městě je cvičený k něčemu jinému, každý z vás už jistě
zachránil život Dvounožci, co s námi žijí na jedné planetě.
Vybral jsem ty nejstatečnější činy a rád bych, než předám medaili, aby
každý z vybraných pejsků zaštěkal svůj příběh. Prosím o slovo Ajaxe, pak
Lossinu, dále pak Křupinku a Dona.
Ajax
Když tu tak stojím, tak si říkám, jak se to vlastně všechno stalo. Začalo to
úplně nevinně, jen jsem se tak potuloval po městě a zamyšleně přemýšlel,
když vtom slyším podivné ťukání, které mi je povědomé, ale za živého boha
si nemohu vzpomenout, kde jsem ho slyšel. Zpoza rohu se vynoří podivný
chlapík s bílou holí a v černém obleku. No jasně, už jsem si vzpomněl, kde
jsem slyšel ten klapavý zvuk – ve starém cvičišti pro užitečné psy. Tam mě
učili, jak pomáhat slepým lidem.
Najednou ke mně dolehl zvláštní zvuk, zvuk řvoucího motoru při
stokilometrové rychlosti. Slepec se nevědomky dostal do silnice. Rozeběhl
jsem se a metr před obrubníkem skok a hup, bum. Srazili jsme se se
slepcem a on nárazem odletěl na chodník i se mnou. Můj koneček ocasu
zavadil o projíždějící auto. Od této chvíle se nemusím starat o přístřeší, od
této chvíle chodím po boku slepého člověka. Nepotřebuji medaili, jeho
přátelství je pro mě velkou odměnou.
Lossina
Já jsem pes do nepohody, vichru a sněhu. Když se v horách utrhne
lavina, tak já čuchám, čmuchám a hrabu.
Můj příběh se odehrál v zimě na hoře Psích příšer právě po velké lavině.
Můj nos mi řekl – hrabej, hrabej právě tady, ale byl to hrozný pocit – co
když nemám pravdu a oni leží zavalení jinde??? Měl jsem úplně zmrzlé
pacičky, ale já jsem Lossina a nevzdávám nic. Nemohl jsem nikoho najít
a začal jsem se vztekat – vrrr haf, vrrr haf. Hrabal jsem, až se mi za ocáskem
kupy dělaly, až jsem zahlédl ruku, pak druhou a začal jsem tahat a tahat. Šlo
to ztuha a já byl už celý umořený, ale nechtěl jsem to vzdát. Povedlo se, pak
jsem olízal tomu člobrdovi celý obličej a zahříval jsem ho svým tělem, až se
- 22 -
probral. I já jsem dostal svou odměnu – plnou misku těch nejlepších
morkových kostí.
Celou dobu si ale tady říkám, že přece tvorovi v nouzi by určitě pomohl
každý správný hafík.
Křupinka
Já, policejní fenka Křupinka, vám říkám, že mám nejhezčí a nejhebčí
a nejlepší čumáček na světě. Nikdo jiný takový citlivý čumáček nemá, ani
sám náš policejní prezident.
Jednou jsem se svým psím oddílem takhle cupala po ulici a najednou mě
udeřilo něco moc divně smrdutého do nosu. Šla jsem zrovínka okolo
starého opuštěného mlýna. Zastavila jsem se a otočila se k mlýnu a stála
jako přibitá. Velitel mě volal, ale já stála a jen větřila. Pak jsem se rozeběhla
ke dveřím a škrabala a vyla. Ta protivně nasládlá vůně mě provokovala.
Ostatní mi přiběhli na pomoc a v tu chvíli se strhla mela. Někdo chtěl
dovnitř, někdo ven. Podivní chlapíci se sáčky plnými bílého prášku se zalekli
mých vyceněných zubů a utekli do kouta. Tam jsme je obklíčili a velitel je
zajal. Ani já medaili nepotřebuji, velitel mi už poděkoval, že jsem
vyčmuchala drogy, které zabíjejí, a já si jeho pochvaly vážím.
Don
To já jsem si jen tak jednou jel do Japonska na dovolenou a užíval jsem si
moře a sluníčka.
Ležím si takhle na pláži, když vtom se začala třást země. Na začátku jen
tak trochu, ale pak nastalo peklo. Začaly se řítit budovy jedna za druhou
jako domino a byl všude zmatek. Přijeli hasiči a já jsem si uvědomil, že
dovolená skončila a mně nastala práce. Začal jsem rychle odhrabávat
a čenichat, abych našel zasypané oběti, a také jsem je nacházel. Hrabal jsem
bez odpočinku, hrabal jsem celou noc a síly mi pomalu ubývaly, ale věděl
jsem, že bez mého čenichu by lidé ty nešťastníky nenašli.
Však si mě taky hleděli, nosili mi vodu i žrádlo, stali se z nás prima
kamarádi, a to je víc než medaile.
1. místo: Lucie Gabrielová, Martin Šandera, Dominik Hojný,
Tereza Křapková a Vojtěch C´miel, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída
- 23 -
Psisko
Od sousedů dírou v plotě
vyřítil se černý pes,
před ním prchá malé kotě,
šplhá někam do nebes.
Pozoruju zaujatě,
jak se všechno vyvine,
psisko štěká na to kotě,
to se směje – aby ne!
Pro dnešek je konec hrátkám,
koťátko je vítězem,
dobrodružství je zas láká,
a tak žijí každý den.
2. místo: Adam Růžička, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída
Moje psí pohádka
Bylo nebylo. V dalekých lesích se jedné vlčici narodila tři malá vlčátka.
V jejich smečce bylo mnoho mláďat, avšak tato se od ostatních lišila.
Polštářek na jejich pravé přední tlapce byl růžový a ne tmavý, jak tomu bylo
zvykem. Matka, vlčice Ikasi, byla na svá mláďata pyšná a věřila, že jejich
štěstí potrvá navždy, ale nebylo tomu tak. V blízkých dnech zachvátil les
požár a Ikasi nestihla zachránit všechny svoje tři potomky. Jedno vlče
zůstalo v hořícím lese. Matka vlčice a její smečka utekly před ohněm pryč,
ale její mládě čekal jiný osud…
Všude kolem byly plameny. Malá Rarity ještě sice dobře neviděla, ale
dokázala vycítit, že je to nebezpečné. Začala zoufale kníkat v doufání, že jí
někdo přijde na pomoc. Ležela vedle jeskyně. Tam, kde byla dříve i její
maminka. Cítila teplo. Velké, skoro až nepříjemné teplo. Štiplavý pach, který
se držel ve vzduchu, jí byl nepříjemný. Pokusila se postavit. Vedle ní něco
spadlo. Něco těžkého. Kus skály. Napadaly tam další a udělaly kolem ní
jakýsi kruh. Poslední balvan spadl na ně a zaujal místo stropu. Rarity se bála,
ale strach byl pro tak malé štěně vysilující a tak brzy usnula. Ráno ji probudil
- 24 -
zpěv ptáků, ale ještě cosi jiného. Neznámého. „Maiki, k noze!“ zavelel ten
hlas autoritativně. Uslyšela krátké psí zakňučení a potom dusot tlap. Začala
hlasitě kvičet v domnění, že je to maminka a hledá ji. Kámen však odvalil
někdo jiný. Dotkly se jí růžové holé prsty a ne huňaté měkké tlapky. Něco ji
zvedlo do vzduchu a odnášelo pryč. Rarity nic z toho dost dobře nechápala.
Byla ještě malá. Věděla jen to, co se právě dělo. Po nějaké době se konečně
zastavili a Rarity zaslechla prásknutí dveří. Už nebyli v lese. Tady to vonělo
jinak. Uslyšela kníkání dalších psích mláďat. Ruce ji položili k něčemu
teplému. Připomínalo jí to maminku, ale byl to někdo jiný. Maminka tu ale
nebyla a tak si Rarity musela vystačit s touhle fenkou…
Měsíce plynuly a z Rarity vyrostla mladá fenka. Byla vychovaná jako
domácí pes a také si myslela, že je domácí. Byla sice trochu divočejší a čilejší
než ostatní, ale to přeci nebylo nic strašného. Rarity vyběhla se svými
sourozenci ven na louku a začali se všichni honit. Byla to taková hra, kterou
se spolu bavili už odmala. Jeden pes vždycky honil ostatní a ti před ním
utíkali. Kdo pochytal nejvíc psů za dobu, než je přišel dvounožec zahnat
zpět na dvůr, a to většinou netrvalo déle než dvě minuty, vyhrál. Rarity
tentokrát honila. Poskakovala kolem svých sourozenců a vrtěla ocasem.
Utíkala pořád dokola a sháněla je dohromady. Už chytila pět psů. Zbývají
jen dva. Nishu nebylo těžké chytit, ale Diky je rychlý. Rarity běžela ze všech
sil. „Dostanu tě!“ vyštěkla. Už je jen na jednu délku ocasu od ní. Vyskočila
a dopadla na svého brášku a shodila ho na zem. Vyhrála. Pochytala všechny.
„To nebylo fér, jsi daleko rychlejší!“ začal trucovat Diky. „Ale prosím tě,“
odfrkla si a tím mu odpověděla. Posadila se, zvedla jednu tlapku a dlouze,
vítězně zavyla. Nikdo z jejích sourozenců to nedělal, ale pro ni to byla věc
naprosto přirozená. Radil jí to instinkt. „Hej!“ Ze dvora vyběhl člověk
s holí. „Mazejte zpátky…!“ pohrozil jim. „Kontrola…,“ usmála se Nisha
a všichni se rozeběhli zpět domů.
Tu noc nemohla Rarity usnout. Pořád myslela na to, proč má tolik
odlišnou barvu než její sourozenci a nepodobá se ani otci, ani matce. Proč
vyje a proč je tolik jiná? Najednou cosi zaslechla. Našpicovala uši a zvedla
hlavu. Už chtěla vyštěknout a upozornit na zvláštní zvuk člověka, ale
neudělala to. Pomalu se postavila a vyplížila se na dvůr. Ve stínu plotu se
cosi krčilo. Šlo to přímo k ní. Teď už to Rarity viděla. Proti ní kráčel pes.
Ne, to nebyl pes, byl stejný jako Rarity. Měl tu samou barvu a postavu. Byl
to vlk.
Nezvaný si ji zvědavě prohlížel. Rarity nahnula hlavu na stranu. „Kdo
jsi?“ zeptala se. „Foxer,“ odpověděl. „Co děláš u lidí, když jsi vlk?“ oplatil jí
- 25 -
otázku. „Já? Já nejsem vlk! Jsem pes!“ ohradila se Rarity. „Opravdu?“ řekl
pohrdlivě. „Tomu věříš? Podívej se na sebe, vypadáš jako vlk. Chováš se
jako vlk…“
„Jak víš, jak se chovám?“ skočila mu do řeči.
„To tvoje dnešní vytí bylo slyšet až v našich lesích. Myslel jsem, že je to
někdo od nás, a tak jsem se rozhodl jít to sem prozkoumat,“ odpověděl. „Já
nejsem vlk!“ oponovala mu zatvrzele Rarity. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se
a dělal, jakoby ji předtím neslyšel. „Rarity.“ Teď zpozorněl a natočil uši.
„Rarity? Ty ses tady narodila?“ Kývl hlavou směrem k domu lidí. Rarity
začala přemýšlet. „Vlastně ne… Já… Já nevím,“ zakoktala se. „Rarity, dobře
si všechno rozmysli. Možná jsi někdo, koho ani neznáš, ale pokud chceš být
divoký vlk, zítra, až bude slunce nejvýš, budu tam, kde jsi dneska vyla.“
Otočil se a jako stín zmizel ze dvora. Rarity se pomalu vracela do své
boudy. Vlk? Ona není vlk! To není možné! Nebo snad ano? Je Maiki její
matka? Bude se jí muset zeptat. „Maiki?“ šťouchla do ní čumákem
a zakňučela. „Co se děje?“ zeptala se fenka. „Já jsem vlk?“ Maiki se zvedla
tak prudce, až se skoro bouchla hlavou o střechu boudy. „Jak jsi na to
přišla?“ zeptala se s vykulenýma očima. „Byl tu vlk, a když si se mnou
povídal, vypadal docela věrohodně a taky jsem si vzpomněla na tebe v lese.
A na člověka. Maiki, řekni mi pravdu!“ Podívala se jí do očí. Vypadalo to, že
Maiki přemýšlí. „Víš, krátce potom, co jsi se narodila, vypukl v lese požár
a ty jsi ho nějakým zázrakem přežila. Tvá smečka před ním utekla. My jsme
tě potom našli. Neměla jsi vědět, že jsi vlk, ale… Jsi vlk,“ téměř zakňučela
Maiki. Rarity vypadala zaraženě. Tiše otočila hlavu na druhou stranu.
„Rarity?“ oslovila ji Maiki. Rarity neodpovídala. „Pokud to tak uvnitř cítíš,
měla bys jít za svou smečkou. Není špatné být divoké zvíře…“ Její řeč
přerušilo zavrčení z Raritiny strany. „Nech si to projít hlavou,“ vybídla ji
Maiki a uložila se ke spánku.
Rarity tu noc přemýšlela. Vždycky jí něco chybělo, ale nikdy tomu
nevěnovala pozornost. Je jiná, lidé se jí bojí a někteří psi také. Asi má Maiki
pravdu. Rarity uvnitř cítila velikou touhu utéci do lesa, ale Maiki vždy říkala,
že vlci jsou zlá zvířata, která kradou pastevcům jejich ovce. Rarity zavřela
oči. Musí to dobře zvážit. Má poslechnout srdce, nebo se má přiklonit
k tomu, v čem ji vychovali? Srdce… Bude se řídit srdcem!
Tahle myšlenka na Rarity sedla ráno. Teď už měla jasno. Člověk vyšel
ven ze dveří a do čistých misek na jídlo jim nasypal něco k snídani. Rarity
ale neměla hlad. Jen se trochu napila vody a potom si zaraženě sedla
k plotu. „Copak? Bojíš se, že dneska nevyhraješ?“ zasmála se Nisha a už
- 26 -
chtěla vyběhnout ze dvora, když v tom ji Rarity zadržela. „Mám pocit, že
v noci tu šramotil krtek. Nechytíme ho?“ šlehla po ní vyzývavým pohledem.
Nisha začala čmuchat po zemi. Rarity vzhlédla k obloze. Slunce už brzy
bude mít nad hlavou a potom nadejde ten čas. „Hej, Rar, krtci nelezou po
nebi,“ vyštěkla Nisha a vrhla se za kupu sudů. Rarity ji nevnímala. Snažila si
vybavit vzpomínky z dětství. „Maiki?“ zeptala se a přešla k ní. „Myslím, že
bych měla jít. Řekneš jim to potom?“ prosebně natočila uši. Zevnitř jí cosi
svíralo vnitřnosti. Takový divný pocit, že opustí někoho, s kým prožila tak
dlouhou dobu. Maiki přikývla. „Hodně štěstí,“ popřála jí a sehnala si své
potomky k sobě. „Pojďte se ještě najíst. Dneska půjdeme pást ovce daleko,
tak ať máte sílu.“ Sourozenci se k ní seběhli a Rarity nenápadně proklouzla
ven. Přeběhla stráň a zastavila se na kopečku u stromů, kde včera vyla.
Z vysoké trávy za ní vyklouzl Foxer. „Máš se co učit. I štěně pozná, když
se k němu někdo blíží,“ pozdravil ji. S předstíraným pobavením pootočila
hlavu na stranu. „Jdeme?“ Zadívala se na něho svýma lagunově modrýma
očima. Její bílý kožich se leskl ve slunečních paprscích. Přikývl. „Pokud mi
budeš stačit…“ Rozeběhl se k lesu. Rarity za ním. Běhat uměla rychle, ale
tohohle vlka by asi nedohnala. Brzy nad ní měl navrch, ale nevzdávala se.
Bez jakékoli bázně proběhl kaluž plnou studené vody a ladně přeskočil
kládu. Rarity se překonala a také se probrodila ledovou vodou. Kládu
opatrně přelezla. Foxer na ni trochu počkal. Když ho doběhla, zastavil se.
Rarity s ním. „Co cítíš?“ zeptal se. „Vlky. Hodně vlků,“ zavětřila
a zadumaně pokývala hlavou. Pobaveně se usmál. „Tak pojď.“ Rozklusal se
po stezce. Rarity za ním. Všimla si, že půda pod jejíma nohama je udusaná
tlapami mnoha generací vlků, kteří tudy procházeli. Ale vždyť poslední
dobou tu žádného nepotkala, až teď Foxera. Museli se sem přistěhovat.
Přistěhovat se zpět. S těmito úvahami vběhla Rarity za Foxerem k jeskyni,
kde bylo přibližně sedmnáct vlků. Možná více. „Foxere?“ K Rarity a jejímu
průvodci přikráčel jakýsi starší vlk. Byl mnohem větší a působil dojmem
vůdce. Kolem Rarity a Foxera se teď shlukla téměř celá smečka. „Přivedl
jsem ji.“ Odmlčel se. „Jmenuje se Rarity a jsem si jistý, že je to vlk,“ řekl.
„To doufej, protože pokud ses spletl…!“ zavrčel vůdce a hrozivě se nad
ním vztyčil.
„Rarity!“ Smečkou si k nim razila cestu nazlátle hnědá vlčice. Rarity
překvapilo, že se k ní někdo takhle žene. Trochu ucouvla. „Je to ona,
Risaki,“ kývla příchozí na vlka. „Moje dcera.“ Přešla blíž k Rarity. V očích
měla slzy. Dcera? Rarity to nechápala. Věděla jen, že ji ta vlčice objímá.
Nadechla se. Ucítila jemný, nasládlý pach. Vybavila se jí vzpomínka, kdy ji
- 27 -
přesně tenhle pach obklopoval. Vzpomínka na její matku. „Mami…“ hlesla
a přitulila se k ní blíž. Vychutnávala si tu slastnou chvíli.
Z přemýšlení ji vyrušil až Risaki. „Dříve než tě do smečky přijmeme,
dokaž nám, že jsi pravá Rarity. Nemůžeme si na krk uvázat dalšího
neschopného psa jen proto, že někomu připomíná jeho dceru.“ Rarity
nepatrně zavrčela. „Ikasiin rod má zvláštní znamení. Polštářek na přední
pravé tlapce je růžový namísto hnědého. Máš-li tento znak i ty, patříš
k nám. Jestli ne…!“ Rarity zvedla tlapku. Polštářek na ní byl pod prachem,
nasbíraným ze země, růžový.
Risaki kývl. Přistoupil k ní a obřadně jí překousl obojek. To bylo jasné
gesto. Rarity je teď volná. Našla svou rodinu a svou smečku. Šťastně se
posadila. Zvedla pravou přední packu a dlouze, táhle a šťastně zavyla.
Postupně se přidávala i celá smečka a Rarity se brzy zaposlouchala do té
krásné písně. Písně vlků, s jejichž pomocí teď začne skutečný život.
2. místo: Pavla Staňková, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 7. třída
Neohrožená Basted
Bylo nebylo, spíše ale bylo, než nebylo.
„Ahoj, jsem na světě!“ vyštěkla jsem, když jsem přišla na svět. Hned jsem se
zkoušela nadechnout, ale moc dobře mi to nešlo. Pak se to povedlo. „Hurá,
já dýchám! Ale je tu zima. Musím okamžitě někam do tepla,“ říkalo mi něco
uvnitř. Něco velkého mne olizuje. Aha, to bude asi máma. Ale to už jsem
popostrkována jejím čumákem do teploučka. Je nás tu víc.
Takto jsem se seznámila s maminkou a svými bratry. Začali mi říkat
Basted. To jsem já - mrňavá, černá, s bílou lysinkou, pár krátkými chlupy,
ale zato čilá a neposedná rošťanda. V noci spím jak zabitá a brzy ráno už
zase řádím a dělám s bratry vylomeniny.
Po pár dnech odpočinku a zvykání si na tento svět jsme začali utíkat
z pelíšku a to byl správný okamžik, aby nás mamka vyvedla poprvé ven. Je
zde úžasně. Žluté slunce, bílé, modré, zlatavé i červené květiny, modrá
obloha, zelená tráva a spousta různých prolézaček a schovávaček. Nejvíce
mne zaujaly pohybující se věci – prý zvířátka. Ale s těmi nám mamka
zakázala si hrát, mohou prý být i nebezpečná.
Za nějaký čas, když jsme trošku povyrostli, vzala maminka mě a mých
sedm bratrů poprvé na lov. Zpočátku se plížila proti větru. Poté, když k cíli
byla asi půl kroku, vyskočila z vysoké trávy a ulovila ptáčka. Šli jsme za ní.
- 28 -
Tři přání. Anežka Petrů,
V. Hejny Červený Kostelec,
7. třída: 3. místo
Pes. Veronika Borkovcová,
V. Hejny Červený Kostelec,
7. třída
Můj Alík. Nela Kuldová,
V. Hejny Červený Kostelec,
7. třída: 3. místo
Tři přání. Eliška Hrubá,
V. Hejny Červený Kostelec,
7. třída: 4. místo
Krkonoše II. Šárka Záleská, ZŠ V Domcích Trutnov, 9. třída: 2. místo
Láska. Tereza Křapková, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída: 1. místo
Slunce. Karolína Čermáková, ZŠ V Domcích Trutnov, 8. třída: 1. místo
Krkonoše. Tereza Kánská, ZŠ V Domcích Trutnov, 8. třída: 2. místo
Mám se fajn. Jiřina Kroupová, ZŠ Radvanice, 6. třída: 2. místo
Rád odpočívám na pohovce mých páníčků.
Zdeňka Nechvílová, ZŠ Radvanice, 6. třída: 1. místo
Vyzvala nás, abychom to zkusili také. To jste měli vidět! Běhali, skákali
a štěkali jsme jako o život, ale nic neulovili. Nevadí, řekla nám, příště bude
lépe, a vzala nás domů spát.
V noci byl slyšet šramot. Matka byla pryč a já i bráchové jsme leželi.
Najednou jsem zahlídla veverku. Tu musím ulovit a dokázat mamince, že už
to umím. Tuhle si chytnu a budu si s ní hrát! Veverka je malá, černá, s bílým
ocáskem, očička má jako tůňky v noci, hluboké a černé. Rozběhla jsem se za
ní. Nenapadlo mě, co by se mi mohlo stát, že se mohu ztratit. Běžela jsem
za ní do temnoty, dál a dál, až do černého lesa. Byla to pro mě zábava. Ale
kde je ta veverka? Nikde ji tu nevidím!!!! Tak to už ji asi nechytnu. Ale jak se
teď vrátím domů k mámě a bratrům? Jsem tu ztracená, sama a je noc.
Musím si najít úkryt, říká mi zase něco uvnitř. V noční tmě se hledat moc
nedá, co budu dělat?? Musím být celou noc vzhůru a hlídkovat. Radši
zůstanu na jednom místě. Mé myšlenky a vzpomínky na maminku a brášky
mne nakonec unavily natolik, že jsem usnula. „Píp, píp, krá, krá“ a spousta
jiných zvuků mne probudila. „Kde to jsem?“ Volám, ale nikdo mi
neodpovídá. Chce se mi brečet, je mi zima a mám hlad. Nevím, co dál.
„Maminko, kde jsi? Poraď mi, co mám dělat, kudy domů.“ Zase žádná
odpověď. Musím se víc snažit! Soustředila jsem pevně všechny své síly,
důvěru, vzpomínky, lásku a odhodlání do svého srdce a duše. Běžím lesem
vpravo, pak vlevo, ale pořád zabíhám dál a dál. Začíná tady trochu řídnout
les. Hop a skok a jsem u nějakého obrázku na cedulce a u branky. Je tam
napsáno: PARK SLUNEČNÍ ROKLINKA. Jdu tam, vcházím dovnitř
a vidím člověka. Maminka říkala, že jsou lidé hodní, ale i zlí. Tento se zdá
milý a laskavý. Utíkám k němu. Brečím a vrtím ocáskem.
„Jé! Štěňátko! Poběž ke mně!“ volá ten človíček. Teď už vím, že mi
neublíží, že mi pomůže. Nějak to cítím, ale neumím to vysvětlit. Vzal mě do
náruče a šeptá: „Kde ses tu vzalo? A kde máš maminku nebo páníčka?
Koukej, mami! Je tu štěňátko, asi se ztratilo. Celé se klepe a je hubené
a vystrašené. Můžu mu dát svoji svačinu?“ A tak jsem dostala najíst i napít.
Hned mi je veseleji. Ale ne úplně. Stýská se mi po mamince. Ti dobří lidé
mě nakonec odnášejí k sobě domů a ukládají do pelíšku. Ó, jak je měkký!
Hlad, žízeň, strach a zima už mě netrápí. A ten malý človíček, jmenuje se
Zuzka, si se mnou každou chvíli hraje a mazlíme se spolu. Je tu útulno,
hrozně moc se mi tu líbí, ale chybí mi má rodina. U nových páníčků jsem se
i přesto rychle zabydlela a přilnula k nim. Co jsem však nevěděla, bylo, že
moji noví majitelé mezitím našli moji maminku a chystali mi překvápko.
33 -
„Basted, pojď!“ řekli mi jednoho dne ráno. Znají mé jméno? Ale odkud?
„Pojedeme na výlet. Něco ti musíme ukázat.“ A tak jsme vyrazili do parku,
kde jsem je poprvé uviděla. Co mi asi tak chtějí ukázat? Procházíme se
a najednou mám zvláštní pocit. Něco slyším. To štěkání je mi známé. Zní
povědomě. „Basted, otoč se a koukej, kdo tam je!“ Máma! Maminka moje!
Ale to už běžím za ní a skáču a vrtím ocáskem a kňourám a vůbec všechno,
co jde i nejde.
Maminka mi pak vyprávěla, že i bráškové mají svoje nové rodinky, že to
tak musí být, že to tak prostě chodí. A já jí vylíčila svůj příběh s veverkou,
jak jsem se ztratila a doběhla až do parku. Zbytek už věděla od mých
zachránců.
Jelikož moje nová rodina bydlí v sousedství, můžeme se s maminkou
vídat často. A pokud jsme nezemřeli, vídáme se dodnes.
PS: Veverky již radši nelovím.
2. místo: Pavla Vlčková, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 7. třída
Zatoulané štěně
Byla jednou jedna rodina, která žila poklidným životem na venkově. Měli
obrovský statek, kde chovali spoustu zvířat. Starali se o králíky, koně, kozy,
krávy a taky měli psy. Nejmenší štěňátko se jmenovalo Flíček. Bylo to dost
neposedné štěně. Bylo celé bílé, sem tam se objevil černý flíček. Flíček rád
prozkoumával okolí statku. Rád chodil a pozoroval ostatní zvířata.
Pozoroval krávy, jak odpočívají na louce, koně, jak cválají po kopcích, kozy,
jak se pasou v ohradě. Nejradši pozoroval králíky. Když náhodou nějaký
utekl, Flíček za ním běhal a štěkal na něj ze všech sil, než si toho všiml
někdo z rodiny.
Jednou se toulal Flíček po vsi, když před ním zastavil velký, zlý pes Hugo,
který patřil hrozně lakomému sedlákovi. „Kam jdeš?“ zeptal se Hugo Flíčka
děsivě. „Jen tak se toulám po vsi,“ odpověděl Flíček nejistě. „Nemám rád
malé psy, jako jsi ty!“ zavrčel Hugo. Flíček se vyděsil tak, že se rozběhl
neznámo kam. Když urazil dost dlouhou cestu, všiml si, že zaběhl do
hlubokého, temného lesa. „Haló! Je tu někdo?“ zavolal nejistě Flíček. Ale
z lesa se ozývaly pouze strašidelné zvuky. Jelikož už byla skoro tma, rozhodl
se, že počká do rána a pak se vydá hledat cestu zpátky na statek.
Když se ráno probudil, uviděl zajíce, jak si ho prohlíží svýma hnědýma
očima. Nejprve se ho Flíček zalekl, ale zajíc mu vysvětlil, že mu nechce
- 34 -
ublížit. Flíček se ho tedy zeptal, jak se dostane zpět na statek. Zajíc mu
odpověděl: „Rád ti pomůžu, ale nevím, kde je statek, na kterém bydlíš.
Něco pro tebe přeci jen udělat můžu. Dovedu tě na kraj lesa, tam už si
musíš poradit sám.“ Flíček poděkoval a vydali se na cestu. „Já mám hlad,“
říká smutně Flíček. „Já taky,“ přidal se zajíc. Tak bloudili lesem, až našli
hromádku lesních plodů, jako jsou maliny, jahody a ostružiny. Zazářily jim
oči a pustili se do jídla. „Jak si dovolujete jíst jídlo, které vám nepatří?“
ozvalo se za nimi. Byl to divočák, který si tam ukládal jídlo na oběd. Oba
dva se zarazili a zajíc začal vysvětlovat: „My jsme nevěděli, že to jídlo
někomu patří. Omlouváme se.“ Divočák ale nechtěl omluvu. Chtěl donést
dvakrát více lesního ovoce, než mu snědli zajíc s Flíčkem. „My vám ty plody
doneseme,“ sliboval Flíček a zmizeli se zajícem v křoví. „Jestli mi je
nepřinesete, tak si vás najdu a pěkně si to s vámi vyřídím,“ dodal ještě
divočák. A tak začali hledat plody, které by odnesli divočákovi. Trvalo jim
to dlouho, ale přece jich našli dostatek a donesli je zpět na místo, kde se
znovu setkali s divočákem. „Že vám to ale trvalo. No nic. Odejděte, ať vás
tady už nevidím,“ řekl divočák oběma.
Bylo skoro poledne, když dorazili na kraj lesa. Zajíc se rozloučil
s Flíčkem, popřál mu hodně štěstí a zase zmizel v lese. „Ach jo, jak jen se
mi stýská po domově,“ posteskl si Flíček a vydal se neznámou cestou. Šel
a šel, až potkal velkého černého psa. „Ahoj, jmenuju se Flíček a hledám
cestu domů na statek. Nevíš, kde jsem a kudy mám jít dál?“ zeptal se Flíček.
Pes vypadal přátelsky a odpověděl mu: „Ahoj, říkají mi Monty. Jsem pes
z ulice. Moc dobře to tady znám, jsme ve městě. Mám na jednom dalekém
statku známé, jestli chceš, vypravím se tam s tebou, třeba je to ten samý
statek, kde bydlíš.“ Flíček zjistil, že ti známí, o kterých mu začal vyprávět
opuštěný pes Monty, jsou jeho rodiče Perdita a Timmy.
Na cestu se vydali ještě ten den. Navečer došli ke starému opuštěnému
domu, kde bydlel Montyho starý známý pes Oskar. „Ahoj, můžeme tady
přespat, Oskare? Máme ještě dalekou cestu a potřebujeme nabrat síly,“
zeptal se Monty. Oskar nic nenamítal a ještě jim poskytl vodu a nějaké to
jídlo se také našlo.
Druhý den vyšli brzy ráno. Cesta jim ubíhala docela rychle. Monty
vyprávěl, jak se seznámil s Flíčkovými rodiči, jak se mu krásně žilo, když
bydlel v bohaté rodině, a jak ho jeho majitelé museli prodat, protože měli
dluhy, kam se jen podívali. Jeho noví majitelé ho neměli rádi, a tak se
jednou rozhodl, že uteče. Povedlo se mu to hned napoprvé. Flíček byl
zvědavý, jak se mu to povedlo. Monty tedy vyprávěl dál: „Plánoval jsem to
- 35 -
hodně dlouho dopředu. Každou středu nám nosil listonoš poštu. Napadlo
mě, že proběhnu, až budou otevřené dveře, a nikdo mě už nechytí. A taky
se mi to povedlo. A od té doby se toulám po ulici. Teď je řada na tobě,
Flíčku. Vyprávěj mi, jak ses dostal až do města ty.“ Flíček mu vyprávěl svůj
příběh a než ho dokončil, byli na statku.
Na statku je hrozně rádi všichni viděli. Jak Flíčka, tak Montyho. Perdita
a Timmy nabídli Montymu, že u nich může bydlet. Od té doby žili všichni
spolu šťastně a už se nikdy nikdo z nich neztratil.
3. místo: Daniela Vojtěchová, ZŠ Police nad Metují, 8. třída
O Rekovi
Byl jednou jeden pes a ten se jmenoval Rek. Jeho pán byl hrubián
a přivázal ho na provaz. Nemohl se vzdálit od domu. Měl pořád dlouhou
chvíli a snažil se provaz překousat. Jenomže neměl tak ostré zuby. Takže
měl neustále dlouhou chvíli. Když se jednoho slunečného dne vyhříval na
sluníčku, běžela kolem malá myška a za ní se hnala mrštná kočka Linda.
Když myš spatřila psa, začala křičet o pomoc: „Psíčku, hodný psíčku, moc
tě prosím, pomoz mi a zažeň tu kočku. Já ti také pomohu, až budeš
v nouzi!“ Pes se usmál pod vousy a v duchu si říká: „Jak by mi taková malá
myška mohla pomoci?“ Rozhodl se udělat dobrý skutek. Začal tedy hlasitě
štěkat. Linda se ho lekla a utekla pryč. Vděčná myška mu děkovala a ptala
se: „Jak bych se ti mohla odvděčit? Zachránil jsi mi život.“ Pes zpočátku
nevěděl, ale pak ho napadla spásná myšlenka. „Ty, myško, máš tak ostré
zuby, že bys dokázala překousat tenhle provaz?“ „Žádný problém.“ Usmála
se myška. Začala hlodat. Netrvalo to dlouho a pes byl volný. Pes
zapřemýšlel, jak se dostane přes plot na louku. Začal na dřevěném,
neudržovaném plotě hledat nepřibitou plaňku. Myška zatím podlezla plot.
Když pes nenašel díru v plotě rozhodl se, že ho přeskočí. Jenomže v tu
chvíli, co se rozbíhal, ve dveřích se ukázal jeho zlý pán. Pán se k němu
okamžitě rozběhl. Pes zařadil tryskovou rychlost a přeskočil plot. Utekli
s myškou přes louku do lesa a tam se schovali pánovi. Na toho někdo
zavolal policii a teď sedí za týrání zvířat ve vězení. Rek s myškou žijí v lese
do dnes.
3. místo: Tomáš Janeček, ZŠ Schulzovy sady Dvůr Králové n. L., 9. tř.
- 36-
Pohádka psí
O liškách je všeobecně známo, že jsou velice chytré. Ale platí to i v tom
případě, když je „Liška“ jméno? Samozřejmě že neplatí! Ale náš pes je
vzorovým příkladem toho, že stát se to může. Jsou hned dvě věci, které nás
ujistí, že toto tvrzení pro naši fenku platí. První je to s tou liškou, a druhé je
to, že má náš psík pěkně dlouhé uši. A ono se totiž o chytrákovi říká, že má
za ušima. Tohle jméno náš mazlíček nedostal jen tak náhodou. On je totiž
taky pěkně zrzatej, má špičatej čumák a dlouhej huňatej ocas. Navíc bydlíme
blízko lesa, a dokud je odtamtud nevyhnaly děti, bydlely tam lišky. Tři.
A s nimi si ta naše hrála. Zkrátka a dobře, nějak se to sešlo a vzniklo z toho
tohle. Já vám nejprve povím, jak to s Liškou vlastně bylo, a pak vám povím
dva krátké příběhy.
Jak to s liškou vlastně bylo
Už když jsem byla úplně pidi jsem si děsně moc přála psa. Bydlíme na
vesnici a tam každý pejska má. Chtěla jsem velkého rafana se studeným
čumákem a velkou huňatou srstí. Takového „tuli tuli‘‘ do postýlky.
A protože mám hodné rodiče, během několika dnů už se nám doma toulala
Liška.
Teda v tu dobu to ještě nebyla Liška, všichni jsme jí říkali Ajda. Když ji
rodiče koupili, byla úplně maličká. Sotva lezla a krásně se vešla do ruky.
Bylo to takové malé nic. Štěkat to neumělo, jen to tak něžně fňukalo
a kňučelo. Její první domeček byl hned pod shodami. Bydlela tam chvilinku.
Měla sice krásný útulný pelíšek plný polštářků a deček, ale bylo jí tam
smutno. Druhý domeček měla hned vedle gauče. Byl o něco méně útulný,
ale byla mezi námi, tam se Ajdě líbilo. Ale to se naopak nelíbilo naší
mamince, protože když už to Liška uměla, kousala nám do pohovky. Její
třetí domeček byl u mě v pokojíku, tatínek sehnal takovou duchnu a tam
ona ležela. Tam se jí sice taky líbilo, ale to se pro změnu nelíbilo MNĚ!
Protože v noci pořád kňučela, ráno mě brzo budila, když chtěla čůrat,
a okusovala mi kytičky. A tak u mě Ajda taky moc dlouho nepobyla.
Nakonec maminku napadlo, že ji necháme u nás v předsíni vedle topení,
s tím jsme byli spokojeni všichni.
První problém nastal, když začala courat do lesa. Často jsme nechávali
v kuchyni otevřené okno, aby šel do baráku čerstvý vzduch, a Ajda se
naučila chodit ven. Zhruba v té době vzniklo její jméno. Chodila totiž do
- 37 -
lesa, který je blízko našeho domku, a hrávala si tam s liškami, to pak bylo
těžké, dostat ji vůbec domů. Vlastně bylo těžké už jen to najít ji.
Druhý problém nastal, když začala Liška hodně výrazně růst. Ona je to
u nás v obýváku taková překážková dráha a ona to milovala. Nejprve pod
stolem, kolem kytky, přes stoličku, pod židlí, kolem křesla a tak dále. A pak,
když už povyrostla, tak při průchodu pod židlí brala nábytek s sebou. To
byla hodně smutná, že už si nemohla takhle hrát. Ona už pak totiž nemohla
nic. Nemohla si doma hrát na honěnou, nemohla žužlat kytky, nesměla
skákat po gauči, sedět s námi u večeře a prostě nic! To pro ni skončila
všechna zábava.
No ale největší problém to asi byl, když už Liška úplně vyrostla a chtěla
k sobě partnera. Tím myslím nějakého zdatného samečka. To se s ní totiž
nedalo mluvit. Když jsme spolu šly na vycházku, otáčela se za každým psem
a bylo strašně těžké udržet ji na vodítku. Nemohla jsem s ní chodit sama
a to mě hrozně štvalo, protože mě to děsně bavilo. Navíc jsem si s ní
povídala a mohla jsem si postěžovat, když jsem byla naštvaná na rodiče. Ale
teď už je to v pohodě. Ona totiž hárá tak jednou za půl roku a já už ji na
vodítku udržím.
Když se mnou poprvé spala v posteli, bylo to hrozně fajn, protože byla
zrovna zima a ona mě tak hezky hřála. Navíc byla hrozně vděčná, že tam se
mnou mohla být, a tak hezky se ke mně lísala. Jen pak byla celá postel od
chlupů a já to musela uklízet sama. Liška je bezva pes, i když je tak zvláštně
zbarvená a někdy mi přijde, že má svůj svět, do kterého já vůbec nepatřím.
Liška a tygr
Když byla Liška ještě malá a sotva lezla, já už jsem uměla kreslit. Chodila
jsem do první třídy a výtvarku jsme měli dvakrát týdně. Jednoho dne jsme
dostali za úkol nakreslit nějaké domácí zvíře. Pamatuju si, že Pepíček tenkrát
kreslil své morče. Anička kreslila kočku Micku, Maruška rybičky a já naší
Lišku. Dostali jsme čtvrtku formátu A4, vyndali jsme si svoje temperové
barvičky a kreslili a kreslili. Naše paní učitelka chodila okolo nás. Vždycky se
k někomu naklonila a říkala věci jako ,, Teda Adámku, to je ale nádherný
ptáček, to je andulka?‘‘ . A nebo ,, Terezko, ty jsi hotový umělec, takhle
krásně nakresleného králíčka jsem jaktěživ neviděla‘‘. No a pak jednou přišla
ke mně a nic neřekla. Měla jsem takový vztek. Copak se jí to nelíbilo? A jak
jsem byla vzteklá, omylem jsem udělala naší Lišce velkou černou šmouhu
přes tělíčko. Kolmo, od shora dolů. No vypadalo to strašně. Ne. Vypadalo
- 38-
to příšerně! Takhle naše Liška přece nevypadá. Dlouho jsem přemýšlela, co
s tím udělám, ale neměla jsem vůbec žádný nápad. A pak zase přišla ta
učitelka, na kterou jsem byla tak nazlobená. Vlastně kvůli ní jsem si zkazila
obrázek. Asi si všimla, že už delší dobu nic nekreslím. ,,Barunko takhle to
ale nestihneš? A proč kreslíš toho tygra? Copak tygr je domácí zvíře?‘‘. To
už bylo ale opravdu moc! ,,To přece není žádnej tygr, ale naše fenka Liška!‘‘
trochu jsem ji okřikla. A pak mě to napadlo. Ta paní měla vlastně úplně
výbornej nápad! Nakreslím tygra. A tak jsem zase vzala černou a kreslila
další kolmé pruhy přes Liščinu srst. Nakonec to vypadalo docela dobře. Ten
den jsem sice dostala svojí první dvojku z výtvarky, ale kupodivu mi to
vůbec nevadilo. Byla jsem se svým výtvorem opravdu spokojená. Paní
učitelka mi dovolila vzít si obrázek domů, chtěla jsem ho ukázat mamince
a Lišce. Maminka mě vyzvedla o půl jedné ve školní družině, jak jsem se
nemohla dočkat, až jí ten obrázek ukážu, vrazila jsem ji ho před nos hned ve
dveřích. Chvíli se na něj usmívala a pak mě pohladila se slovy, že je to
krásné, a že mi to dnes doma připíchne na nástěnku. Doma jsme byli
v jednu, protože bydlíme docela blízko a nikam jsme už nemuseli. Lištička
mě krásně přivítala. Možná proto, že jsem ji chyběla, ale možná taky proto,
že od rána nikdo nebyl doma a ona už zase měla hlad. Tak jsem si vytáhla
ten obrázek z desek a ukázala ho i naší Lišce. Moc se jí líbil. Chvíli k němu
čuchala a pak ho vzala do tlamičky a pelášila s ním do svého domečku.
Věděla jsem, že se jí bude líbit. Tátovi se taky líbil. I když ten ho viděl, až
když už byl docela oslintanej. A tak se mi ten večer krásně usínalo. Byl totiž
pátek a já věděla, že ráno nemusím vstávat, a taky proto, že jsem měla
obrovskou radost z toho, že se mi ten obrázek povedl. Obrázek zůstal celý
jen dva dny. Byl to jen kus papíru a přiznejme si, že ten v přítomnosti
malého štěněte asi moc nevydrží.
Bystrý pes
Jak už jsem určitě říkala, máme doma moc chytrého psa. To že je
inteligentní nám dokázal, když mi bylo právě 8let. Bylo půl 9 ráno a já
zrovinka vstala, když k nám přicházel děda Láďa. Měli jsme totiž
domluvené, že vezmeme Lišku a půjdeme spolu na houby. Hned vedle
domečku máme takový malý les, kam tenkrát nikdo nechodil. Jen my
a jeden takovej hodnej pan myslivec. Liška už nemusela být na vodítku,
znala to tam jak své boty. Vzala jsem si malý košíček, děda trochu větší a šli
jsme. Skoro pod každým stromem byla houba, co krok, to hřib, děsně moc
- 39 -
mě to bavilo. Děda mi vždycky vyprávěl, jak se seznámil s babičkou, jak
dostal svoji první výplatu, jak byl poprvé ohromenej, když viděl v Německu
ty velký obchoďáky a taky jaký to bylo, když neměli barevnou televizi. No
a tak jsme šli, šli, šli a šli. Jen jsem slyšela, jak dědův hlas trochu utichá.
Slyšela jsem ho míň a míň, ale jak bylo všude plno hub a nechtěla jsem,
abych nějakou přešla, ani jsem nezdvihla hlavu, abych se podívala, kde ten
děda je. Prostě jsem šla dál. Až když jsem měla košík úplně plný, rozhlédla
jsem se kolem sebe. Kdyby vedle mě po boku nebyla Liška, určitě bych
zpanikařila. Dědu jsem neviděla. Sedla jsem si na pařez, prohlížela si ty
houby v košíku a čekala, až si pro mě děda přijde, jak jsem byla zvyklá.
Lištička mi mezitím věrně ležela u nohou. Ale pak už to bylo dlouho. Bylo
to hodně dlouho, celá věčnost. A teprve teď jsem začala panikařit. Běhala
jsem od stromu ke stromu, od borůvčí k borůvčí a hledala dědu. Tenhle styl
procházky se ale Lišce zřejmě moc nelíbil, protože mě něžně rafla do nohy.
A tím mi nejspíš dala povel: pojď za mnou. A tak jsem šla za ní. Ona pořád
čuchala k zemi a stopovala dědečka. Po chvilce jsem zase slyšela nějaké
hlasy. Respektive jsem zase slyšela dědu. Měla jsem taaaakovou radost.
Když už jsme ho s Liškou konečně dohnali, otočil se na mě a řekl:
,,Barunko, dokážeš si to vůbec představit? Jen černé a bílé. Ani jsi nepoznal,
jestli je to rajče, nebo pomeranč‘‘. Děda si zřejmě ani nevšiml, že jsem ho
opustila. A to se mi docela ulevilo. Ani mě nenapadlo oznámit mu, že jsem
se ztratila a právě jsem ho po několika hodinách zase našla. Akorát by měl
výčitky a já průšvih. Pak už jsme jen seděli na kamenech a čistili s dědou ty
houby, které jsme nasbírali. Pak jsem si ale všimla, že se na mě kouká něco
krásného, červeného z hlíny. Nádhernej velikej klobouček s bílejma
puntíčkama. Úchvatné. Sebrala jsem se a popošla o dva metry dál, abych
tuhle jedinečnou a určitě vynikající houbu utrhla. Už, už jsem ji měla v ruce,
ale najednou ke mně přilítla Liška a dost ošklivě na mě zavrčela. Na to
zareagoval i můj děda a okamžitě mi vysvětlil, co je tahle houba zač. To bylo
po druhé za dnešek, co mě Liška zachránila. Děda řekl, že je to opravdu
bystrý pes. Liška pořád poskakovala kolem mě, a já měla neskutečnou
radost, že ji mám.
2. místo: Lucie Ötwösová, ZŠ Schulzovy sady Dvůr Králové n. L., 9. tř.
- 40 -
Fenka Jenny
Za devatero řekami a devatero lesy žila, byla jedna šťastná rodinka. Pod
mohutnými štíty hor se nacházela farma, o kterou pečovali. Po okolí se
proháněla stáda koní, krav, ovcí a koz. Žila tu s matkou a otcem čtrnáctiletá
dcera, která měla nádhernou fenku labradora, Jenny. Byla světlá s růžovým
čumáčkem, krásnýma albínovýma očima, hrdě vztyčenou hlavou a štíhlým,
svalnatým tělem. Dcera, jmenovala se Šárka, ji měla ráda jako všechno na
světě a také milovala svého koně, klisnu Jůlinku. S Jenny chodila každý den
na procházku a s Jůlinkou jezdila na vyjížďky.
Jednoho slunného letního dne se Šárka rozhodla vyjet si s Julou na
vyjížďku k nedalekému rybníku. Vzala Jenny s sebou a řekla si, že se
vykoupe. Julča s Jennynkou měly koupání moc rády a uměly skvěle plavat.
Bylo dost horko na to, že bydleli na horách, kde teploty většinou
nepřesáhnou dvacet pět stupňů.
K rybníku už zbývalo jen asi tři sta metrů, ale najednou obě zvířata
zneklidněla. V křoví se něco šustlo a „BUCH“ v tu chvíli se ozval pronikavý
výstřel. Jula se polekala, vzepjala se a Šárka spadla na zem. Jenny však
zůstala klidná a po čichu se vydala za výstřelem. V hustém křoví uviděla
muže s puškou v ruce, jak se snaží zasáhnout srnku. Myslivec to však
rozhodně nebyl, nejspíš to byl pytlák. Aby nebyl poznat, měl na hlavě černý
šátek uvázaný přes ústa. Šárka se velice polekala, muže si nevšimla,
a protože se docela bála, vyšvihla se zpátky do sedla, zvolala „Jenny“,
pobídla koně ke cvalu a jeli k jezeru. Po chvíli zpomalili a za pět minut tam
dorazili. Hladina horského jezera se leskla jako stříbro, na ni dopadaly
oslňující paprsky, stromy tichým hlasem šuměly, všude okolo byla nádherná
krajina, jako v pohádce. Voda byla poměrně studená, ale Šárka byla otužilá,
převlékla se do plavek, posadila znovu na Jůlinku a už vyjížděla, když vtom
se ozvalo „BUCH“ ještě hlasitěji než předtím. Julča byla tak vyděšená, že
běžela tryskem do jezera a plavala jako o život. Šárka se na jejím hřbetě
neudržela, spadla do vody a poplašená Jůlina jí kopla do hlavy. Náraz byl
tak silný, že se Šárka začala topit a byla v bezvědomí. Jakmile Jennynka
nehodu uviděla, rozběhla se do rybníka a ze všech sil plavala Šárce na
pomoc. Chytla ji za ruku, tak aby měla alespoň trochu hlavu nad vodou,
a doplavala s ní až na břeh. O pár minut později se dívka z mdloby probrala,
zavolala klidným hlasem na Jůlinku, která pořád plavala na druhou stranu.
Ta hlas naštěstí uslyšela, podívala se zpátky a zjistila, že se nic zlého neděje,
rozhodla se tedy, že bude lepší plavat nazpátek. Krátce nato co se vrátila
znovu zaduněl ohlušující výstřel, tentokrát však Jula zůstala docela klidná,
- 41 -
jen trochu poskočila. Jenny už toho začínala mít dost. Rozběhla se za
výstřelem, uháněla jako o závod, až doběhla k muži, který měl v ruce pušku
a právě se chystal vystřelit na jelena, co se pásl opodál. Jakmile to Jenny
uviděla, mohutným skokem povalila nicnetušícího muže, kousla ho do krku,
jeho zbraň vzala do huby a odnesla z jeho dosahu. Pytlák však vstal a chtěl
utíkat rychle pryč, ale daleko se nedostal, cestu mu totiž zastoupila Jula.
Rozešla se k němu, muž však nestačil uhnout a kůň mu šlápnul na nohu.
Šárka zatím běžela co nejrychleji domů, aby nahlásila, co se stalo. Doběhla
za deset minut celá vyčerpaná. Mezitím Jula s Jenny držely pytláka na místě
a ten to po chvíli vzdal. Když našla Šárka rodiče, okamžitě vše řekla.
„Mami, tati, pojďte rychle se mnou, cestou jsme narazili na pytláka a teď
jsou Jula s Jenny u rybníka a snaží se ho zadržet! Rychle!“ Když to Šárka
dořekla, rodiče neváhali, nasedli na své koně bez sedla i uzdy, Šárka si sedla
k mámě a jeli na místo činu. Jakmile tam dorazili, uviděli psa a koně, jak
čekají u muže, který ležel nehnutě na zemi. Jenny s Julou se tvářily pyšně,
Šárka se usmívala. Rodiče zavolali policii. Hned po příjezdu lidí od policie
zjistila Šárka, že její zvířata polapila nejobávanějšího pytláka v okolí. Jeden
policista jí řekl: „Jak se ti to povedlo? Vždyť my jsme tomuhle zločinci
v patách už několik měsíců a pořád ho nemůžeme dostat. Už zastřelil asi
třicet srnek a deset divokých prasat, maso z nich potom prodává v cizích
zemích.“ Šárka na to jen odvětila: „Mně neděkujte, já toho pytláka nechytila,
to Jula s Jennynkou!“ Podívala se na pejska s koněm a usmála se. Po
vyřešení celé situace se všichni vrátili domů, Jula dostala spoustu mrkve
a Jenny pořádnou porci masa od oběda. Obě si moc pochutnaly.
Od té doby si tento příběh vypráví široko daleko všichni, kteří mají rádi
zvířata. Fenka Jenny se stala velmi populární a farmu začalo navštěvovat
čím dál více lidí, někdo dokonce občas přinesl Jennynce nějaké ty dobroty
nebo zbylé maso oběda. Všichni od té doby žili šťastně až do smrti.
3. místo: Anna Pavelková, ZŠ Schulzovy sady Dvůr Králové n. L., 9. tř.
Temerairovo království
Bylo, nebylo jedno království, které neslo název Temerairovo království.
Ukrývalo se hluboko v poušti. V tomto království nežili obyčejní lidé, ale
psi. Království bylo obrovské, nádherný bílý palác se čtyřmi úzkými
věžičkami. Obrovské dveře ze vzácného dřeva a mnoho pestrobarevných
oken, která z dálky vypadala jako motýlci.
- 42 -
V tomto království žila vznešená královská rodina zlatých retrívrů, král
Loyd a královna Elena se svými dcerami Lyrou a Noah. Ovšem toto
království nebylo v této poušti jediné. O kus dál se nacházelo království
loupežníků a zlodějů, kteří už dlouhá staletí ničili a dobývali ostatní bohatá
království. Jedním z jejich cílů bylo dobýt právě Temerairovo království.
Loydova dcera, princezna Lyra o tomto plánu věděla, ale nechtěla, aby se
o tom dozvěděl její otec.
Král Loyd už dlouhou dobu trpěl vážnou nemocí a jeho dcera Lyra se ho
snažila ochránit. Již od útlého věku bylo jejím snem držet v rukách meč,
bojovat a ochraňovat ostatní, a nyní k tomu měla jedinečnou příležitost.
Později své sestře Noah prozradila zvrhlý plán loupežníků. Noah ztratila
svůj usměvavý výraz, vyděsila se a řekla: „Náš otec je nemocný, nemůže do
boje. Kdyby ho zajali, mohli by ho i zabít!“ Lyra čekala, že toto její sestra
řekne, potom co uslyší její slova. Na to jí však pohotově odpověděla:
„Nemusíš, mít strach, Noah, otec o tomto boji nemusí vůbec vědět, náš
otec do tohoto boje nepůjde, půjdeme tam my!“ Noah se opět lekla,
nečekala, že by její sestra chtěla bojovat v takové kruté bitvě. Noah vůbec
nevěděla, co si s takovou situací počít, byla nervózní a vyděšená. Lyře se
však už tvořil v hlavě plán. Netrvalo dlouho a slunce se ocitlo za
horizontem, sestry se rozloučily a šly spát, zatímco jejich nicnetušící rodiče
už dávno spali.
Paprsky nepříjemně šimrajícího slunka probudily rodinu Temerairů do
nového dne. Ten den vypadal vskutku obyčejně jako každý jiný, až do doby,
než královská stráž oznámila příchod neznámého hosta. Královna Elena šla
sama hosta přivítat. Byla to moc milá královna, která měla vždy pro vše
slitování. Neznámý měl v obličeji výraz krotkého a neškodného psíka.
Vzhledem se nepodobal místním obyvatelům, kteří měli většinou světle
béžovou až zlatavou srst a tmavé oči. Byl úplný opak, jeho srst byla
čokoládově hnědá a jeho oči zářily jako hvězdy. Nakonec se představil jako
Koga a přišel sem hledat starodávnou knihu po svém dědečkovi, který tu
kdysi sloužil. Uložil ji do knihovny, aby ji nikdo jen tak nenašel. Princezny
zdálky přihlížely, jak se jejich matka dál baví s cizincem. Když Noah Kogu
poprvé spatřila, na první pohled se jí zalíbil. Lyra však měla opačný názor.
Už jen jeho vzhled v ní vzbuzoval podezření, ale pro začátek mu chtěla dát
šanci. Společně ho odvedli do knihovny, kde Koga začal hledat to, pro co
přišel. Po pár hodinách nepřetržitého a usilovného hledání Kogovy knihy to
princezny vzdaly a řekly, že ho na chvíli opustí. Když se vrátily, jejich
zděšený výraz bloudil po místnosti plné rozházených knih a spisů, hledaly
- 43 -
i Kogu, protože si myslely, že bude někde pod tím nepořádkem, ale marně.
Místo toho našly na stolku vzkaz, na kterém stálo pouhé: „Válka se blíží
velmi rychle.“ Noah, jakožto o trochu mladší sestra, nechápala, co by s tím
měl záhadný cizinec společného. Lyra už měla jasno, Koga si nepřišel pro
žádnou knihu svého dědečka, hledal tu něco jiného. Sestry se chvíli
prohrabovaly popadanými knihami a zjišťovaly, co si odtud mohl Koga
vzít.
Po několika hodinách hledání Lyru zamrazilo v zádech, její plány
a zápisy, které si připravovala na válku s loupežníky, zmizely! Bylo jí do
pláče, protože věděla, že se kvůli jejich neopatrnosti stane něco zlého. Večer
ulehala do postele s opuchlýma očima a strachem z blížící se války.
Ráno se Lyra probudila kvůli hlasité ráně, která ji vylekala. Běžela po
schodech dolů, když stála v chodbě pod schody, neuvěřitelně se jí ulevilo,
když viděla svou sestru ležící na zemi, která zakopla o práh dveří. A tímto
začal další den, kéž by mohl být tak bezstarostný jako ty předešlé, bude to
hodně perný a namáhavý den. Obrovské skupiny loupežníků už míří
k Temerairovu království. Nicnetušící rodinka právě zasedá k obědu, když
vtom se ozvaly tři mohutné výstřely. Matka a otec se úlekem ani nehnuli.
Jen Noah a Lyra tušily, co se děje. Vyklonily se z okna a v dálce zahlédly
ohromnou psí armádu loupežníků. Nikdo netušil, co mají dělat, přece jen
byli vždy na každou bitvu dobře připraveni, teď neměli ani svoji armádu.
Někdo musel rychle zasáhnout, jinak by z tohoto nádherného paláce nic
nezbylo. Vždy, když se jednalo o bitvy, rozhodoval otec, co se bude dít.
Nyní to ale zůstalo na Lyře a její sestře.
Najednou se Lyra naprosto uklidnila, vypadala, jako kdyby se nic nedělo.
Svou královskou armádu sice poblíž neměli, ale i tak mohli bojovat. Lyra
vyšla odvážně ven a pouhým svým zjevením zastavila pohyb mnoha
nepřátel. Ti se jen němě dívali na nádhernou princeznu před sebou. Lyra se
nadechla a spustila: „Proč bychom se měli věčně prát o to, které království
bude nejbohatší? Proč bychom měli věčně válčit kvůli ničemu? Proč
bychom se nemohli mít rádi? Jsme přece všichni stejní, mluvíme stejně,
vypadáme stejně...“ Princezna pokračovala dál a dál ve svém proslovu,
všichni loupežníci, kteří tam stáli, ji potichu poslouchali, dívali se po sobě
a nakonec začali odhazovat i své zbraně. Celé království a její rodina na ni
byla pyšná. Dokázala si s tak těžkou situací poradit tak snadno a bezchybně.
Loupežníci si díky ní uvědomili, co dělali špatného a zlého, a slíbili si, že už
budou navždy žít v míru.
2. místo: Diana Těšinová, ZŠ V Domcích Trutnov, 9. třída
- 44 -
Léčivý Heřmánek
Uběhlo již mnoho času od doby, kdy se udál tento příběh. Už si
nepamatuji, kdy to vlastně bylo, ale vím, že po světě ještě kráčeli císaři
a králové. Žili v přepychu a nad poměry, oproti obyčejným lidem prostého
původu, kteří častokrát neměli ani kousek chleba nebo krajáč mléka. Ač tato
doba nebyla ideální, daly se nedostatky snést, dokud se obyvatelstvo těšilo
dobrému zdraví. To se ale velmi brzy změnilo, když na celé panství dopadl
mor. Lidé umírali ve vysokém počtu a nikdo neměl lék nebo jakoukoliv
medicínu, která by je ochránila před nebezpečnou nákazou. Pouze jedna
vesnice v celém kraji byla uchráněna od nevybíravého řádění epidemie. Jen
v jedné vesnici byli všichni zdrávi. A světe div se, zachránil je pes. Bylo to
docela malé roztomilé štěňátko. Byl starší než chlupatá kulička nehnoucí se
od své maminky, ale neuplynulo mnoho času od doby, kdy se poprvé
postavil na nožičky. Rasou byl zlatý retrívr, ale jeho srst byla bílá, jako
čerstvě napadaný sníh, když se snáší na zem z nebeských peřin. Byl
chundelatý a stále neposedně vrtěl ocáskem. Černýma očima si neustále
prohlížel okolí a jeho pohled vyjadřoval všechny pocity. Jako kdyby rozuměl
všemu, ale nic nechápal. Jako by byl šťastný, ale přeci koukal smutně.
Toto krásné malé stvoření nebylo však jen obyčejným pejskem. Lidé ho
pojmenovali Heřmánek, pro jeho léčivou moc. Stačilo, aby se svým
růžovoučkým jazýčkem dotkl nemocného člověka, a on hned přestal být
oslaben a uzdravil se. Tato nanejvýš záhadná zpráva se brzy rozkřikla po
celém císařství a mnoho nemocných vydalo se do této vesnice, kde na louce
za vsí odpočíval Heřmánek. I císař Argar šestnáctý, častokrát přezdívaný
churavý kvůli svým nekončícím nemocem, toužil zmocnit se tohoto
nejmocnějšího léku, a tak se dostáváme ke dni, který ohrozil Heřmánkovo
bezpečí.
Bylo léto. Krásný letní den. Slunce zářilo jako maminčin úsměv a mraky,
ty nebyly jako chmury, které ho často pokrývají. Ne, mraky byly nadýchané
jako našlehané mléko a barvou připomínaly právě vybělené prádlo. Pod
takovouhle krásnou oblohou se skrývala ještě krásnější zem. Rozrostlé
stromy byly obaleny mladými zelenými lístky a úponky a louky plné kvítí
voněly svěží trávou a skvěly se tisíci barvami, sytějšími než všechny palety
Světa. Mezi těmito květinami, jako byly drchnička, kakost, hořec, kopretina,
pampeliška, sedmikráska nebo třeba čekanka, odpočíval náš Heřmánek,
natažený na zádech a převalující se z jedné strany na druhou. Uši mu divoce
pleskaly o čumák a pacičky umazané hlínou kopaly ve vzduchu. Byl šťastný.
Na téhle louce si vždy hrál a pochrupoval a někdy jen tak ze srandy žvýkal
- 45-
květinky kolem a ochutnával ty rozmarně barevné kvítky. Možná proto měl
tu záhadnou moc léčit. Asi sežral moc bylinek.
Heřmánek ucítil člověčinu a vyděšeně vyskočil na všechny čtyři a začal se
rozhlížet po příchozím. Na kraji lesa, kde končila louka, stál jeden voják.
V ruce kopí namířené ke štěňátku a na tváři opatrný výraz, aby snad zvíře
nevyděsil. Heřmánek ale nebyl hloupý, a tak se rychle otočil a pelášil pryč.
Stihl ale jen udělat pár krůčků a pevná síť ho přišpendlila k zemi. „Teď už
nám neutečeš,“ smál se vítězoslavně druhý voják, přicházející z opačné
strany, a nedbal na Heřmánkovo kňučení a jeho snahu rozkousat nebo
rozdrápat silná vlákna. A tak bylo zázračné štěně zajato a dopraveno
v drožce tažené dvěma koňmi na císařský zámek.
Heřmánek se zvědavě rozhlížel kolem sebe, když vystoupili na nádvoří
a vydali se k hlavnímu vchodu. Po každé straně dveří postával jeden velký
bílý pes a s výrazem sochy hleděl vpřed. Byli to dva chundelatí bílí retrívři,
ale to Heřmánek nevěděl. Byl ztracený a tak žil celý svůj kraťoučký život
sám a kromě věčně naštvaného jezevčíka Arnošta a dobráckého buldoka
Lojzy nikdy žádného psa neviděl. Podivil se tedy, co jsou ti dva zač a jak
krásní jsou a ze slušnosti vyštěkl pozdrav: „Dobrý den.“ Než ale stihl
počkat na odpověď, voják s ním v náručí vešel dovnitř a po chvíli bloudění
ve spletitých chodbách se ocitli ve veliké a vysoké síni. Byla celkem prázdná
až na vyvýšený trůn na odlehlé straně, na kterém posedával vyzáblý vousatý
muž se zlatou korunou.
„Pane,“ oslovil ho voják a poklekl i s pejskem v náručí.
„Vy jste ho našel!“ zvolal nadšeně císař a velmi rychle vstal z trůnu. Hned
jak se ale postavil, posadil se zase zpět a ruka mu vystřelila ke kříži a druhá
zase ke kolenu, aby zmírnili bolest pulzující v jeho těle.
„Pojď blíž, vojáku, a ukaž mi ho,“ přikázal císař a jeho rozkaz se neminul
s reakcí. Heřmánek byl položen císaři k nohám a zbaven sítě, aby na něho
bylo lépe vidět.
„Skvostně, skvostně!“ radoval se císař a natáhl ruku Heřmánkovi pod
čumák. „Tak pejsku, uzdrav mě.“ Heřmánek jen velmi nerad vystrčil jazýček
z tlamičky a olízl císaři ruku. A korunovaný muž se znovu pokusil vstát
z trůnu. Ve tváři se mu nejprve objevil výraz nadšení, ale po chvíli se změnil
v bolest a posléze ve zlobu, když mu ruka vylétla tentokráte k rameni
a k temeni hlavy. „Ty jsi mě podvedl, vojáku!“ křičel hlasitě a vytáhl
z pochvy svůj meč.
- 46 -
„Přísahám, pane, tohle je ten zázračný pes. Chytil jsem ho na louce,
přesně tam, kde vždycky je, a odpovídá i popisu místních lidí. Třeba vás jen
vyléčit nechce. Nezabíjejte mě.“
Císař meč uklidil a se skuhráním se posadil do vystlaného trůnu. Kopl
směrem ke psovi a vydal rozkazy. „Zavřete toho psa. Však on si to rozmyslí
neléčit mě. Až pojde hlady, nevyléčí už nikoho! Do klece s ním.
Heřmánek byl tedy zavřen do klece a nedali mu ani kost, ani kousek masa
a dokonce ani bylinky. Bylo mu smutno a chyběla mu volnost. Místo
rozlehlé louky se teď tísnil v malinké klícce a žalářník po něm stále
pokukoval, jako kdyby mu ho snad bylo i líto.
Najednou však se z temné chodby ozvalo vrčení a hlasitý štěkot velmi
naštvaného psa. Žalářník byl poněkud obézní, a tak jen co stačil vyskočit ze
židle, už mu velký pes přistál na prsou a srazil ho k zemi. Nebyl ale sám.
Druhé čtyři tlapky už utíkaly ke kleci a jejich majitel chytal do zubů
žalářníkovi klíče, kterými posléze odemkl. Byli to ti dva psi od hlavních
dveří.
„Já jsem Fira. Pomůžeme ti. Tak honem, Heřmánku, pojď,“ volala na
něho fenka a postrkovala ho čumákem ven z klece.
„Pomoc,“ volal starý žalářník, ale ostré zuby vedle jeho obličeje mu asi
připadaly jako dobrý důvod mlčet.
„Gangare, pojď!“ volala psa fena, která i s Heřmánkem už utíkala
chodbou pryč. Bílý labrador ještě jednou zavrčel na hlídače a vydal se za
nimi.
Nezastavovali se, když vyběhli ven, ale běželi dál a dál, dokud je neskryl
rozsáhlý les, kde by se i člověk s nejlepší orientací ztratil.
„Děkuju,“ šeptal vlídně Heřmánek ke svým zachráncům a vděčně jim
podával tlapku.
„Nemáš zač,“ odpovídal Gangar. „Vlastně jsme to udělali kvůli sobě.“
„Sobě?“ ptal se Heřmánek nechápavě a vrtění jeho ocasu ustalo.
„Víš, Heřmánku,“ promluvila Fira, „Není tomu dávno, co jsme měli
takové pěkné malé štěňátko. Pak se ale ztratilo a my, ač jsme ho hledali
všude možně, nemohli jsme ho najít.“
„Aha,“ nechápal stále Heřmánek.
„Myslíme si, že ty jsi naše štěňátko.“
A tak našel Heřmánek svoji ztracenou rodinu a Gangar s Firou zase své
ztracené štěně. Snažili se pomáhat nemocným, jak jen mohli, ale k císaři se
už nikdy nevrátili. Možná proto, že věděli, že hypochondrie se vyléčit nedá.
1. místo: Eliška Pohnerová, ZŠ Police nad Metují, 9. třída
- 47 -
Tři přání
Jde starý pes po poli,
tu před ním stařec o holi
dřevěné.
A povídá: „Co chceš, pejsku?“
„Kostičku
a ať jsem mladší trošičku.“
Běží pes po louce,
tu před ním žena nesouce
obilí.
A povídá: „Co chceš, pejsku?“
„Kostičku
a ať jsem mladší trošičku.“
Batolí se pejsek
a tu před ním rejsek
kouzelný.
A povídá: „Co chceš pejsku?“
„Koštičku
a ať jšem štalší tlošičku.“
1. místo: Žaneta Bejrová, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 6. třída
Konec Pohádky psí
- 48 -
Martinův tatínek – pytlák
Bylo jednou jedno sychravé pondělí a Pavlu Malému se nechtělo do
školy. Ve škole se dozvěděl, že dnes má přijít jejich nový spolužák Martin
Rouško.
Když se začali seznamovat, sednul si k Pavlovi. Začali se spolu moc
kamarádit. Po týdnu už byli nejlepší kamarádi a Martin pozval Pavla k sobě
domů. Ten den se ve škole bavili o zaměstnání, a tak si začali povídat
o tom, co dělají jejich rodiče. Martin říká, že tatínkovo zaměstnání je
tajemství, ale Pavlovi to řekne. A tak se Pavel dozvěděl, že Martinův tatínek
je pytlák. Celou cestu domů o tom přemýšlel. Když přišel domů, šel se
svým pejskem Alexem na procházku do lesa. V lese mu sundal vodítko,
a jak byl zamyšlený nad tou prací Martinova tatínka, Alex utekl. Hledal ho
v celém lese, ale nikde ani nožička. Tak šel se špatným svědomím domů
a přemýšlel, jak to doma vysvětlí. Doma mu samozřejmě vynadali, ale
shodli se na tom, že zítra budou celý den hledat.
Pavel to ale nevydržel a o půlnoci se vydal do lesa s baterkou. Když byl
uprostřed lesa, něco uslyšel. Schoval se za strom a zkoušel zjistit, kdo to
tam je. Když přistoupil blíž, hrozně se lekl. Byl tam totiž Martinův táta
s nějakým pejskem, podobným Alexovi, a tahal ho za sebou za nějaký
nepříjemný škrtící řemínek. Teď jen zjistit, jestli je to opravdu Alex.
Přistoupil blíž a opravdu to byl on. Zavolal Martinovi, aby rychle přišel do
lesa. Když Martin dorazil, ukázal mu, co se děje.
Martin zakřičel: „Tati, nech ho, prosím, být, to je Pavlův pes!“
Martinův táta se polekal a příšerně se zastyděl. „Dobře, já ti dám psa a ty
to nikomu neřekneš, slíbíš mi to?“ řekl tatínek Martina.
Tak si slíbili, že to nikomu neřeknou a Pavel si vzal Alexe. Běžel domů
s mokrými tvářemi od šťastných slz. Doma mu sice trošku vynadali, kde
lítá o půlnoci, ale všichni byli nakonec šťastní. Od té doby dává Pavel na
Alexe větší pozor a chodí raději jen na bezpečnější místa.
3. místo: Viktorie Kosová, ZŠ V Domcích Trutnov, 6. třída
- 49 -
Za tohle ti patří dík
Milý dědečku,
čas, který jsme spolu strávili, byl krátký. Vždycky jsem si přála, abys byl
se mnou co nejdéle, abys mohl přijít na mé závěrečné rozloučení se
základní školou. Bohužel se už tak nestane. Všechny plány nám zhatila
Tvoje zákeřná nemoc...
Ale i ten krátký čas stačil na to, abys mě naučil spoustu věcí. Když jsi
zemřel, litovala jsem, že jsem Ti nestihla povědět vše, co jsem měla na
srdci. A jak moc Tě mám ráda.
Nikdy nezapomenu, jak jsem Ti seděla na koleni a učila jsem se znát
vesmírné planety. „Vidíš, tady je naše maličká Země, zde bydlíme
a žijeme,“ říkal jsi. Tvoje ruka kreslila po mapě místa Tobě i mně dobře
známá. Děkuji Ti za to, jak dobře jsi mě to naučil.
Kurzy plavání nestačily, abych se naučila dostatečně dobře plavat.
„Yveto,“ řekl jsi mi tehdy, „ musíš dát ručičky od sebe a zase k sobě tak, jak
to dělají žabičky v našem jezírku.“ A opravdu jsem se podle Tvých pokynů
naučila plavat
Vzpomínám, jaké krásné bylo dětství s tebou o prázdninách. Ranní
snídaně na balkoně s křupavými rohlíky a kakaem... Holubi a hrdličky, které
jsme potom společně krmili drobečky...
Byl jsi také tím nejlepším malířem. Svou rukou si vedl pevně štětec
s barvou po plátně. Štětec Tě dokonale poslouchal. U malování jsi mi
vyprávěl: „Obraz na tebe musí dýchnout svou skutečnou náladu, teprve
takový obraz je dokonalý.“
Je ještě spousta věcí, za které bych Ti chtěla poděkovat. Nezbývá mi
však nic jiného, než napsat tečku za svým vzkazem a rozloučit se.
Dopis vkládám do bílé obálky, olizuji její okraj a zalepuji. Škrtám sirkou,
vyskakuje plamínek, kroutí se a plápolá. Zapaluji dřevo v krbu a čekám, až
se plamen rozhoří. Potom přikládám dopis na ústa a líbám ho. Vhazuji
dopis do ohně a sleduji, jak hoří. Listy se kroutí a jiskry z mého dopisu letí
do nebe. Doufám, že jiskřičky vyřídí Tobě můj velký dík. I když už nejsi
mezi námi, navždy zůstaneš v mém srdci.
Tvoje Yveta
3. místo: Yveta Sobotková, ZŠ Úpice-Lány, 9. třída
- 50 -
Psí útulek
Začínají letní prázdniny. Odjíždím s rodiči a mým malým bráškou k tetě
na venkov. Teta Běta je moc hodná, a proto nás u sebe na statku nechá celý
měsíc. Moc se tam těším. Budeme s Ondrou tetě pomáhat s prací na statku,
což nás oba baví.
„Ještě jedna vesnice!“ křičím ven z okýnka u auta. Mamka s taťkou se
smějí. Jsem naplněná úžasnou náladou, štěstím a vzrušením z nového
dobrodružství.
Už ji vidím. „Teto!“ volám a vyskakuji z auta. „Ahoj rodino,“ praví teta
svým laskavým hlasem. Všichni jdou dovnitř na kakao a tetin výborný koláč.
Jen já zůstávám venku. Musím se pozdravit se všemi zvířátky a omrknout
nové přírůstky.
„Zbyl na mě ještě nějaký koláč?“ ptám se, když vejdu do kuchyně. „Jen
pojď, Zuzko, ještě tu kousek je,“ odpoví mi teta klidně. „Děkuji,“ řeknu
a posadím se k ostatním. „Zrovna jsem tvým rodičům říkala o té brigádě
v psím útulku, jak jsi chtěla,“ povídá teta. „Myslím, že je to dobrý nápad,
Zuzko, jen si nám o tom mohla říct sama,“ říká mamka a taťka přikyvuje.
„Omlouvám se, ale nevěděla jsem, jestli byste mi to povolili,“ odpovím
a pousměji se. Vše je dohodnuté, takže v pondělí nastupuji na brigádu.
Konečně pondělí! Hned po snídani se jdu podívat do nového psího
útulku a zeptat se na brigádu. Kousek za bránou stojí nějaká paní, nejspíš
majitelka. „Dobrý den,“ říkám a jdu směrem k ní. „Ahoj, ty musíš být
Zuzka, viď? Tvoje teta mi volala, že bys u nás ráda pracovala. Pojď za
mnou,“ řekne. S otevřenou pusou ji následuji. Nevěděla jsem, že mi to teta
zařídila. Vcházíme do kanceláře. Tam mi paní Lukavská, křestním jménem
Jiřina, vysvětluje vše o práci v útulku. Napjatě ji poslouchám. Když mi už
všechno pověděla, provede mě útulkem. „Tak, tady jsou misky na vodu,
tady na granule a kosti, granule najdeš támhle v pytlích. Vodu můžeš nabírat
ze studny, co je na dvoře. Jo a ještě, tady je lopatka a koště na úklid kotců.
Snad jsem ti všechno řekla a na nic nezapomněla,“ říká paní Lukavská.
„Děkuji, myslím, že vše chápu,“ odpovím. „Jestli chceš, můžeš se jít
seznámit s našimi psíky. Jsou támhle v kotcích. Jsou hodní a nekoušou,
nemusíš se bát. Zítra přijď na devátou, začíná ti brigáda,“ poví a odchází
zpět do kanceláře. „Dobře!“ vykřiknu za ní. Teď si jdu prohlédnout pejsky.
Jsou tady malinkatí pejskové, jako třeba jorkšír, ale i velcí, třeba doga.
„Všichni jsou tak krásní, ale opuštění. Chudáčci,“ pomyslím si.
Druhý den ráno vstanu brzy. Rychle se nasnídám, ustrojím a pospíchám
do útulku. Vypůjčila jsem si od tety kolo, abych nemusela pěšky. Přijíždím
- 51 -
k hlavní bráně. Jenže ta je ještě zavřená. Objedu dvůr z druhé strany, ale
i zadní branka je zamčená. Co to? Tak moc jsem se těšila do práce, že jsem
si nevšimla, kolik je hodin. Bylo teprve čtvrt na devět a útulek se otvírá
až v půl. No nic, počkám tu. Za chvíli slyším přijíždět auto. „Dobrý den,
paní Lukavská,“ říkám, když vylézá z auta. „Dobré ráno,“ odpoví a dodá,
„jsi tu nějak brzo, ne?“ „Ano, jsem. Já, nemohla jsem dospat a tak jsem tu,“
odpovím. „Dobrá tedy, začneme hned,“ říká a ukazuje na mě, abych šla za
ní. Nejprve jsme šly nabrat vodu ze studny, kterou nalijeme do misek
a dáme i s granulemi do každé klece. Bez meškání se na jídlo všichni psíci
vrhli. Jen jeden pejsek v zadní kleci si jídla ani nevšiml. „Copak mu je?“
zeptám se s obavami v hlase. „Ten je tu nový, včera ráno ho přivezli. Prý
ležel v příkopě u silnice dole ve vesnici. Asi se bojí, je v novém prostředí,“
říká paní Jiřina. Zamířím k poslední kleci, ve které se krčí malé štěně. Je to
kříženec labradora a českého fouska. Nádherné zvíře! Vlezu si k němu do
kotce. Pořád kňourá a kňučí, chudáček. Natáhnu ruku s granulí směrem
k němu. Nejdřív ucukne, ale po chvilce se přiblíží a začne mi žrát granule
z ruky. Opatrně ho pohladím po hlavě. Nevěří mi. Dám mu ještě pár granulí
a znova pohladím. Už se nechá podrbat.
Příští den hned zamířím ke kotci, ve které je můj kamarád. Dala jsem mu
jméno Amor. Pohladila jsem ho, do misky nasypala granule a nalila vodu.
Stejně jako všem ostatním. Když měli všichni prázdné misky, pustila jsem se
do úklidu klecí. Práce mi šla rychle od rukou, protože jsem si u toho zpívala.
Občas se ke mně nějaký pejsek přidal. Buď štěkal, nebo bylo slyšet vytí. „Už
mám vše hotové!“ zvolám, když vejdu do kanceláře paní Jiřiny. „To je
skvělé. Teď máš volno, budu tě tady potřebovat zase až zítra. Můžeš si
třeba hrát s pejsky,“ odpoví a usměje se. Podívám se na ní a usměji se též.
Neváhám a běžím zpět ke kleci s Amorem. Opatrně si ho vezmu do náruče
a vyjdu s ním z klece. Společně jdeme na zadní dvůr, kde je místo na hraní.
Tam ho postavím na zem. Nejdřív pomalu očuchává vše kolem, ale po
chvíli už dovádí a běhá po celém dvoře. Takhle to bylo celý měsíc.
Scházím po schodech dolů do kuchyně. Taťka si tam dělá snídani. „Jsi
nějaká smutná, Zuzanko. Copak se děje?“ zeptá se ustaraně. „Dnes
odjíždíme domů. A mně se nechce, nemůžu teď odjed. Amor si na mě zvykl
a já zase na něho. Nemůžu ho opustit. Bude zase smutný, bude se trápit,“
řeknu se slzami v očích. „Neboj, ona se o něj paní Lukavská dobře postará.
Bude mi fajn. A ty sem můžeš jet někdy na víkend. Za tetou a za Amorem,“
povídá a hladí mě ve vlasech. „Jenže co když si mezitím někdo Amora
vezme? Co budu dělat potom?“ řeknu a rozpláču se. „O to se nemusíš bát,“
- 52 -
poví a šibalsky se usměje. „Cože?“ divím se. Taťka mě vezme za ruku.
Jdeme ven na zahradu. Tam je mamka, teta Běta a Ondra. S kým si to tam
hrají? „AMORE!“ vykřiknu, že se všichni lekli. Amorek už běží ke mně.
Objímám ho v náruči, mazlím se s ním. „Paní Lukavská ti ho posílá. Prý ho
máš za dobrou práci v útulku. A taky proto, že sis ho tak oblíbila,“ povídá
mamka. Nemůžu tomu uvěřit. Amor je můj! Paní Jiřina je moc hodná. Měla
bych jí poděkovat.
Hned po snídani sednu na kolo, Amora dám do košíku na řidítkách a už
jedeme. Jedeme do útulku. Dnes naposled. „Dobré ráno paní Lukavská,“
řeknu mile. „Ahoj Zuzko. Koukám, že můj dárek si už dostala,“ usměje se
na mě. „Ano, dostala. Ani nevíte, jak jsem ráda. Moc vám děkuji,“ jdu k ní
a obejmu ji. „Ale no tak, Zuzi, to stačí. Dala jsem ti ho, protože vím, jak
moc ho máš ráda. A tady by se stejně bez tebe trápil,“ odpoví a dodá:
„Zuzko, mohla bys dnes ještě naposled nakrmit všechny psy a uklidit kotce?
Nová posila má přijít až zítra a já ještě musím vyřídit nějaké papíry.“ „Jistě,
ráda,“ řeknu a odejdu. Všechny psy už jsem obešla s granulemi a vodou.
Teď už jen zbývá poklidit klece. Hotovo! Můžu jet domů.
Doma si zabalím všechny věci. Amor mi s tím samozřejmě pomáhá. Jsem
šťastná, že jedu domů a Amorek se mnou. „Zuzko! Pospěš si, už musíme
jet!“ sĺyším volat mamku. Pospícháme, abychom se vyhnuli odpolednímu
provozu na silnicích. „Teto Běto, moc ti děkuju. Za všechno,“ řeknu. „Zuzi,
nemáš vůbec za co. Jsem ráda, když tu jste. Zase někdy musíte přijet!“
„Určitě přijedeme. Brzy!“ křičím už z okýnka auta. „Máte všechno?
Nezapomněli jste tu něco?“ ptá se ještě mamka. „Ne mami, máme vše,“
odpovím a drbu Amora za uchem. Odjíždíme. Ještě naposled zamávám tetě
z okna. „Byl to nádherný měsíc,“ říkám ospale. Usínám s nádherným
pocitem a Amorkem na klíně.
2. místo: Aneta Patáková, ZŠ Úpice-Lány, 8. třída
O strašidle z červenokostelecké kostelní věže
Na úpatí nejvyššího českého pohoří - Krkonoš leží město Červený
Kostelec, jehož znakem byla vždy nebes se dotýkající kostelní věž, která
byla jednou z prvních zde vytvořených staveb. Odnepaměti svolávala svým
zvoněním kostelecký lid k modlitbě a mši svaté. Byla jakousi pýchou
tohoto města. Nic však netrvá věčně a tak i duševní klid a pohoda, kterou
tato stavba vyvolávala v nitru kolemjdoucích, někdy musely skončit.
- 53 -
Jednoho dne, v pátek 13., když první sluneční paprsky dopadly na špičku
věže a ve městě začal život, si občané všimli něčeho neobvyklého.
Na severovýchodní straně věže se přes noc objevila veliká prasklina.
Obyvatelé Červeného Kostelce se nedali zaskočit a díru zazdili. Ničím se
pak už netrápili a považovali věc za vyřízenou. Tohle byl ale jen začátek.
Tu samou noc, když na oblohu vystoupil měsíc a odbila jedenáctá hodina,
se stala první zvláštní věc. Ručička ukazující čas na hodinách na věži se
zastavila. Melodický zvuk zvonů ve věži ztichl a nahradilo jej srdceryvné
kvílení ozývající se přímo z věže. Červenokostelečtí rodáci nepamatovali
věc tak strašlivou a společně s ostatními obyvateli krásného města
vykukovali z oken a třásli se strachy nad tou hrozivou scénou. Přesně
o půlnoci strašidelné dupání, sípání a kvílení ustalo. Ručička se posunula
o celou hodinu dopředu a zbytek noci byl poklidný. Následujícího dne se
nikomu nepodařilo tento jev vysvětlit a hrozivé zvuky se opakovaly noc co
noc.
Uplynul měsíc a řvaní, které sužovalo kostelecký lid, ne a ne přestat.
Vždy 13. v měsíci se prasklina na severovýchodní straně věže obnovila.
Všichni občané se věže začali bát a vyhýbali se jí velikým obloukem.
Nakonec i kostelník, který každý den zvonil, ztratil odvahu a zřekl se své
práce. Tak se stalo, že zvony červenokostelecké věže na řadu let umlkly.
Kvílení nepřestávalo. Opakovalo se noc co noc. Počestní občané města se
začali z náměstí stěhovat do ulic od věže vzdálenějších a nikdo nemohl
přijít na to, jak hrozné jevy zastavit. Nepomáhalo kropení věže svěcenou
vodou, ani pomalování dveří svěcenou křídou, které mělo zahnat zlé duchy.
Každou noc se ručička v jedenáct hodin zastavila, začala hrozivá sonatina
onoho zjevu, který se usadil ve věži, a když odbila půlnoc, posunula se
hodinová ručička o celou hodinu a kvílení na celý den ustalo.
Uplynula dlouhá léta a kvílení pokračovalo. Až jednou bylo nutné
pokácet staleté kaštany, které byly ozdobou náměstí i kostela. Tyto stromy
musely pryč z důvodu nebezpečí zřícení se a zdemolování blízkých budov.
Řemeslníci káceli jeden kaštan za druhým a nic jim nestálo v cestě. Začali
vytrhávat pařezy ze země. Pod některými z nich našli rozpadající se kameny
nebo hnízda myší, ale co našli pod posledním z pařezů, pod tím, který byl
nejblíže kostelní věži, všechny udivilo. V jeho kořenech byla zapletena
kostra neznámého člověka. Kostelečáci se dlouho nerozmýšleli a rozhodli
se kostru pohřbít.
Tu noc, kdy se na hřbitově hloubila nová jáma a lid se připravoval na
brzký pohřeb, bylo kvílení mnohem hlasitější než kdy jindy. Jakoby samo
- 54 -
strašidlo vylezlo z nějaké tlumivé vrstvy, která ho až doteď držela. Nikdo
nemohl spát. Ráno se nemeškalo. Všichni se chtěli nalezené kostry co
nejrychleji zbavit. Po provedení všech obřadů a pohřebních procesů bylo
tělo vloženo do rakve a přeneseno na hřbitov, kde ho hrobaři spustili do
hrobu a zasypali hlínou. Byl položen náhrobek a lidé se rozešli.
Oné noci lidé neměli klidný spánek. Připravovali se na další dávku
srdcervoucího řvaní ozývajícího se z věže, ale nic se nedělo. Ve čtvrt na
dvanáct už několik hlav překvapeně vyhlíželo z oken a pozorovalo tichou,
umlklou kostelní věž. Kvílení strašidla z kostelní věže se neozývalo. Další
noc také ne a tu další jakbysmet. Ručička na hodinách se už nezastavovala
a občané se začali stěhovat zpět na náměstí. Přestali mít strach.
Kostelní zvony se znovu rozezněly a od těch dob se hrozný jev nikdy
neopakoval a město Červený Kostelec se mohlo znovu rozvíjet a vzkvétat.
3. místo: Pavla Staňková, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 7. třída
Co mi vyprávěl starý strom
Bylo to jednou v létě, šel jsem jen tak, kam mě nohy nesly, až se
zničehonic přede mnou rozprostřela nádherná krajina. Již zdáli jsem viděl ve
slunci se blyštící jezírko, u kterého držel stráž osamělý dub se svou
drobotinou. V pozadí vyrážely smrky ojíněné mlhou až k nebi.
Jakýmsi kouzlem mě toto místo přitáhlo jakoby za provázek. Z blízkosti
vystoupilo kapradí a jeho nožky zakrývaly něžné blatouchy. Usadil jsem se
ve stínu starého dubu a tento obr mě svými kořeny jakoby kolébal.
Polehoučku se mi klížily oči, když tu najednou si ten stařec začal zpívat
lehoulinkou melodii, která ve mně vyvolala obraz, který asi proudil z kořenů
toho mohutného staletého dubu, který toho asi zažil tolik, že si právem
může říkat mudrc.
Probudil moji mysl do dokonalé harmonie, začal mi předávat svůj příběh,
stačilo se jen nechat unášet jeho obrazy. Uviděl jsem toto jezero před
mnoha dávnými léty, kdy to byl ještě malý štíhlý stromeček, ale už tehdy
v jezírku dováděla vydra a lovila drobné rybky. Uháněla vodou sem a tam
a celá udýchaná se opět znovu nořila do hlubiny, aby se pustila za hejnem
drobných rybiček a získala další kořist. Jedna rybička za druhou mizela
v chřtánu toho lovce, až těch chuděrek zbyla jen hrstička, co se rozutekla do
nejhlubších stínů jezírka.
- 55 -
Tento obraz se rozplynul a vystřídala ho dojemná scénka. Majestátní
labuť vyvádí své potomky, kteří vypadají jako kominíci s hnědými flíčky. Již
zdáli po nich pokukuje kotě se svou matkou. Obě matky na sebe rozčileně
dorážejí, kočka chce ulovit mláďátka pro svou obživu, ale labuť ji pokaždé
při skoku srazí k zemi. Znovu a znovu kočka skáče, až ji napadne lest –
naznačí skok, a když pták vyskočí, podletí pod ním a ukořistí dvě labuťátka.
Rychle uskočí před zobákem matky těch opeřenců a uprchne za keř, aby
nakrmila sebe i své mládě.
Poslední obraz, co mi předal starý mudrc, byla prchající srna na zamrzlém
jezeře a z dáli přibíhající vlci, za kterými poletovaly obláčky sněhových
vloček. Bílý vlk přiběhl nejdříve a chtěl srnu napadnout, ale na pokraji lesa
se objevil lovec a vlky zahnaly výstřely pušky. V pozadí se vyděšeně
rozprchlo stádečko laní. Byl jsem rád, že laň nepadla za oběť krutému
osudu.
V té chvíli se mi začala vracet kontrola nad mým tělem a myslí a pomalu
se mi podařilo vstát z ohybu kořene. Odpotácel jsem se od stromu a v hlavě
jsem si urovnával všechny ty zvláštní obrazy toho starého velikána. Ukázal
mi život v jeho kráse i těžkosti a já zamyšlený odcházel domů.
Ještě mnohokrát jsem zvědavě zavítal k tomu mudrci, ale už mi nikdy nic
nevyprávěl ani neukázal, jako by už svůj úkol splnil a mě mnohému naučil.
2. místo: Martin Šandera, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída
Co mi vyprávěl starý dub
Bylo krásné počasí a já jsem si řekla, že půjdu do přírody nadýchat se
čerstvého vzduchu a srovnat si myšlenky v hlavě.
Byla jsem tak zabraná do chůze a krásy kolem sebe, že jsem si ani
nevšimla starého mohutného dubu, který se tyčil nad ostatními stromy. Stál
tam tak majestátně a moudře, že jsem neodolala a lehla si pod něj. A jak
poslouchám šumění listí, sténání větví pod náporem větru, najednou mi
připadá, jako by mluvil, vyprávěl starý příběh, který se stal před mnoha lety.
Dívala jsem se do mohutné koruny dubu a začínala jsem mu rozumět.
Ponořila jsem se do příběhu.
Najednou se ocitám v malé vesničce na jarmarku a mou pozornost
zaujme starší muž, který právě prodal svou látku a chystá se vyrazit domů.
Jdu za ním. Procházíme úzkými uličkami spletitými jako bludiště, muž mě
nevidí a jde stále dál. Za chvíli se ocitáme na kraji lesa. „Počkat,“ řeknu si,
- 56 -
„ten les přece znám, vždyť je to náš les, ani se po těch letech moc
nezměnil.“ Náhle muž zastavil. Pohlédnu na něj a spatřím dub, mohutný
dub, přesně ten samý dub, který mi vypráví tento starý příběh. Muž poklekl
a vzhlédl k mohutné koruně, v níž listím prosvítaly úzké pruhy světla. Jeden
mu svítil přímo do tváře, a tak si rukou zaclonil oči. Náhle uslyšel praskání.
Podíval se tím směrem a spatřil skulinu v kmenu. Chvíli váhal, ale nakonec
povolil a vešel. Zahalila ho tma. Ve slabém kuželu světla spatřil na pravé
straně louč. Nahmatal v kapse dva křemeny, chvíli mu trvalo, než vykřesal
jiskru, ale nakonec se mu to povedlo. Před ním se objevily schody
z kamenných kvádrů, které vedly kamsi dolů. Vstoupil na první schod.
Náhle ho zcela ochromil závan plísně a zatuchliny. Naposledy se ještě
ohlédl za sebe a začal klesat po schodech stále níž a níž, čím byl níže, tím
mu byla větší zima. Sestoupil z posledního schodu, před sebou uviděl
dlouhou chodbu a na jejím konci malá dvířka, ze kterých vycházela záře.
Rozeběhl se k nim. Sáhl po klice a zkusil je otevřít. K jeho úžasu se se
skřípěním otevřely. Zaplavila ho oslepující záře. Když se vzpamatoval,
spatřil docela malou místnost, která však byla až po okraj přeplněná zlatem.
Až mu z té krásy přecházely oči. Náhle se za ním dvířka se skřípěním
zavřela. Vtom se zem zachvěla, až muž ztratil rovnováhu. Klesl k zemi.
Náhle hluk utichl a země se přestala chvět. Muž uslyšel skřípání dřeva.
Východ ven zarůstá! S voláním o pomoc se zkoušel dostat ven, ale marně.
Po několika marných pokusech dostat se ven to vzdal a uchýlil se
doprostřed místnosti. Dal si hlavu do dlaní a začal tiše plakat.
Náhle ucítím mokro na ruce. Kap, kap, další kapka mi přistála na ruku,
cítím, že pláču. Proberu se a zjistím, že ležím pořád pod starým mohutným
dubem a upřeně se uslzenýma očima dívám do koruny. Ale něco se přece
jen změnilo, místo teplého slunečného odpoledne je pozdní chladný večer,
na obloze se objevují první hvězdy a za kopcem vykukuje polovička měsíce.
Už musím domů, bylo to, co mi hned svitlo hlavou. Strávila jsem tu
nejméně dvě hodiny.
Byla jsem tak zabraná do příběhu, že jsem vůbec nesledovala čas. Vstanu
a odcházím plná zážitků z dnešního dne. Mám v hlavě příběh starého dubu
navěky.
2. místo: Anežka Martincová, ZŠ Velké Poříčí, 9. třída
- 57 -
Plavba
Řeka zpívá s velkou chutí,
přes kameny vánek plyne.
Kam plavou ty vody kalné?
Kdo se proti proudu plaví?
Chladné větve olší mlčí
ani vrba nezazpívá,
nepromluví tichá jíva,
jenom voda šumí v uších.
Na cestu se vydá nocí
neviděn a neslyšený
bystrý plavec na kánoi,
on se proti proudu plaví.
Jeho milá zatím čeká,
Do tmy upíná své zraky,
kdyby to šlo,
pluje taky
vstříc milému bez únavy.
2. místo: Karolína Bazsóová, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída
- 58 -
TENTO PROJEKT SE USKUTEČNIL S FINANČNÍ PODPOROU TĚCHTO
SPONZORŮ :
Tiens Group
Vydal Klub přátel bratří Čapků a města Úpice u příležitosti
19. ročníku literární a výtvarné soutěže Úpice bratří Čapků
Texty a ilustrace: účastníci soutěže
Porota:
Jarmila Kašparová (předsedkyně), Jana Nešněrová, Anděla Králová, Karel Řehák a Josef Cabadaj
(literární část)
Květa Krhánková (předsedkyně), Alena Kadaníková, Jana Kadaníková, Alice Ludvíková, Daniela
Mikešová, Zdeněk Petira, Stanislav Špelda (výtvarná část)
Korektura: Jarmila Kašparová
Fotografie: Miroslav Janek, Karel Kovář a Oldřich Šlegr
Tisk obálky: OFSET Úpice
Počítačové zpracování a tisk: Petr Vrána
Úpice 2013
59