2013 - ubricapku.cz
Transkript
2013 - ubricapku.cz
Úvod do literárně-výtvarného soutěžení Důvod, proč psát úvod, může být dvojí: chválit vás a ponoukat k další tvorbě – a doufat, že nezpychnete a nezakrníte; anebo kritizovat vás a zasypávat radami – a doufat, že vás neodradíme od další účasti v soutěži, ne-li od tvorby vůbec. Pokusím se namíchat vyváženou směs. Jste úžasní, že tvoříte, a jste-li majiteli tohoto sborníku, znamená to, že jste o chlup úžasnější než vaši soupeři. Ale mohli byste být ještě mnohem, mnohem lepší, máte tolik co zlepšovat, že si ani neumíte představit, co všechno a jak byste mohli zlepšit. Tak, to bychom měli. Když nám teď zbylo místo na stránce, co s ním uděláme? Nechcete třeba pár tipů, co všechno se se slovy dá dělat? (Omlouvám se výtvarníkům; jsem přece jen literární porotkyně. S obrazy se toho také dá dělat nekonečně mnoho... snad na to přijdete sami.) Můžete například přemýšlet o odpovědích na takovéhle otázky: Co je to příběh? Jak se vytváří a co by měl všechno mít, aby byl příběhovatý? Co nás na našich nejmilejších příbězích tak přitahuje? Jakým způsobem naši oblíbení spisovatelé dosahují toho, že jsou našimi oblíbenými spisovateli? Všimli jste si někdy, že má kniha rytmus, jako tichá bílá řeka zčeřená písmenky, všimli jste si, jak se ten rytmus proměňuje, už jste někdy četli knihu, jako když se sjíždí řeka, strháváni peřejemi dialogů a kolébáni tichými zátočinami popisů? Přemýšlíte o takových věcech, když píšete? Víte, že každý kousek čtiva od velikého románu po nejmenší básničku vytváří svůj vlastní svět? Říká se jim fikční světy, protože nemají nic společného se světem skutečným, i když se mu někdy podobají. V takových světech je možné cokoli. Zkusili jste někdy psát – tvořit svět – s tím, že můžete cokoli? Zkusili jste někdy vyprávět příběh ve skupince tak, že jeden řekne větu, další na ni naváže a tak pořád dokola? Zkusili jste někdy vymyslet slovo a potom přemýšlet, co znamená? Zkusili jste někdy otevřít slovník, prstem ukázat na tři náhodná slova a napsat z nich příběh? Zkusili jste někdy napodobit styl nějakého spisovatele? Zkusili jste někdy přečíst první kapitolu knížky, přemýšlet o tom, jak dopadne, napsat své odhady na papírek a teprve potom pokračovat ve čtení? Zkusili jste někdy použít jako inspiraci sen, co se vám zdál? Zkusili jste někdy jen tak psát první, co vás napadlo? Zkusili jste někdy napsat povídku a potom v ní škrtat všechna slova, bez nichž by se obešla, tak dlouho, dokud nepřestala dávat smysl? Zkusili jste někdy zabloudit v knihovně, poslepu položit ruku na nějakou knížku a kousek si jí přečíst? Zkusili jste někdy číst opravdu těžkou poezii nebo literaturu, o které by vám dospělí řekli, že ji stejně nepochopíte – tajně? Zkusili jste někdy vymyslet seznam bláznivých věcí, které můžete provádět při čtení i při psaní, a potom všechny ty věci uskutečnit? Tady jeden takový seznam máte, ale je docela krátký a vsadím se, že sami přijdete na věci daleko bláznivější... Jarmila Kašparová Tajemný kluk Jmenuji se Veronika a všechno to začalo první den v šesté třídě, když jsem si poprvé všimla jednoho kluka. Ten kluk měl tmavé vlasy i oči. Ale zdálo se mi, že je nějaký osamělý. Neměl žádné přátele, ani se s nikým nebavil. Nikdo ho pořádně neznal. Jednou jsem ho potkala na zastávce. Jen tak stál a ani mě nepozdravil. Konečně přijel autobus a já se už těšila domů. Další den pršelo a bylo zamračeno. Když jsem čekala na zastávce, tak jsem na toho kluka pořád myslela. Po chvíli přijel autobus. V autobuse byla moje nejlepší kamarádka Kamila. Kamile jsem o tom klukovi řekla. Kamila mi odpověděla, že to je určitě Petr. Potom jsme vystoupily z autobusu a zamířily ke škole. Ve škole jsem se bavila s kamarádkou Hankou. Ta mi zase řekla, že se sem přistěhoval s mamkou a že jeho rodiče se rozvedli. Po škole jsem ho zase potkala. Tentokrát jsem ho oslovila: ,,Ahoj, ty jsi Petr, že ano?“ Ale on neodpověděl. Když přijel autobus, tak jsem nastoupila a přemýšlela, proč mi neodpověděl. Další den byla středa. A já jsem o tom řekla Kamile. Ta mně na to řekla, že nemám být smutná, protože se s nikým nebaví. Ve škole mně Hanka řekla, že se prý bojí slunečního světla, a proto se pořád schovává ve stínu. Možná na tom bylo něco pravdy, protože druhý den ve čtvrtek, když bylo slunečno, tak nepřišel do školy. A další den, když bylo zataženo, tak ve škole normálně byl. V ten den jsem ho zase potkala, když jsem čekala na autobus. Jenže tentokrát ke mně přišel a pozdravil mě:,, Ahoj, ty jsi Veronika, že jo?“ Já jsem mu tedy odpověděla: ,,Ahoj, jo, já jsem Veronika.“ „A já Petr,“ dodal on. ,,Já vím,“ špitla jsem. Ale uprostřed rozhovoru mi přijel autobus. Další den byla sobota a další neděle. A po neděli bylo konečně pondělí. Konečně to budu moct říct Kamile. Řekla jsem jí o tom, že se se mnou Petr bavil. Ta mi na to řekla, že jsem snad první, s kým se bavil. Ve škole jsem to řekla Hance a ta odpověděla úplně stejně jako Kamila. Docela mě to zarazilo, ale pak jsem si řekla, že je to nejspíš pravda. Jednu přestávku za mnou Petr přišel, jestli bych mu nepůjčila kružítko. Já mu kružítko půjčila. Hned po hodině mi přišel to kružítko vrátit. A ještě řekl: ,,Děkuji za to kružítko, jsi moc hodná.“ Já mu na to řekla: ,,To nic a prosím.“ Na autobusové zastávce si se mnou povídal. Když přijížděl autobus, tak jsme se rozloučili a já nastoupila. Další den bylo úterý a bylo slunečno. Tak jsem si myslela, že Petr zase nepřijde do školy. K mému překvapení do školy přišel. Hned jak si se mnou o jedné přestávce přišel povídat, tak jsem se pozeptala: ,,Co jsi dělal minulý týden ve čtvrtek?“ On mi odpověděl: ,,Byl jsem -2- u zubaře.“ Já na to: ,,Aha.“ Pak zazvonilo na hodinu. Po škole na zastávce se mě zeptal: ,,Proč jsi se mě ve škole ptala, co jsem dělal minulý týden ve čtvrtek?“ Já mu odpověděla: ,,Já jen, že jsi nebyl ve škole.“ Pak přijel autobus, tak jsme se rozloučili a já nastoupila. Takhle se to opakovalo skoro každý den. Teď skoro po dvou letech na šestou třídu pořád vzpomínám. S Petrem se pořád bavíme a stali jsme se nejlepšími kamarády. Kamila s Hankou se s Petrem taky baví a založili jsme si partu. A nakonec se ukázalo, že se Petr ze začátku jenom styděl. 2. místo: Kateřina Martincová, ZŠ Chvalkovice, 6. třída Zázrak a duch Vánoc Byla jednou dvě malá děvčátka. Mary bylo 11 a Jane, té bylo 8 let. Maminka jim umřela, a tak obě děvčátka žila s tatínkem. Byl dřevorubec, ale přesto byli velmi chudí. Jediný majetek byl pohublý koník Zázrak, kterého obě děvčata nade vše milovala! Blížily se Vánoce. Tatínka velmi mrzelo, že nemůže svým dcerkám nic koupit, takže k Vánocům zase nic nedostanou. Tatínek musel do práce i na Štědrý den. Dívky zůstaly se Zázrakem doma. Najednou se Mary podívala ven z okna a… ano… sněžilo. A Mary něco napadlo: „Jane, ty zůstaneš pěkně doma a já se projedu se Zázrakem ve sněhu, neboj, nebudu venku dlouho.“ „Ale já chci jít taky ven,“ fňukala Jane. „No to v žádným případě, zůstaneš hezky doma,“ nakázala Mary Jane. A vešla do stáje, kde byl Zázrak, nasedla a už uháněli zasněženým lesem. Jane se celé odpoledne koukala z okna na bílý snížek a taky si představovala, jak celá rodina i s maminkou staví sněhuláka. Vyhlížela Mary, která se stále nevracela. Najednou se začaly otevírat dveře. Mary se už vrátila, pomyslela si Jane, ale byl to její tatínek! „Kde je Mary?“ zeptal se tatínek Jane. A ta mu vše vyprávěla, co se stalo od té chvíle, kdy odešel z domu. „Jestli se Mary ještě nevrátila, musíme ji najít, za chvíli bude tma a venku je zima,“ podotkl vážně tatínek. Tak se Jane s tatínkem vydali hledat Mary. Našli ji kousek od potoka, který tekl za jejich domečkem. Ležela na zemi a nehýbala se. „Je mrtvá?“ zeptala se Jane se strachem v hlase. „Ne,“ řekl tatínek, když ji prohlédl. Měla jen na čele bouli, asi se uhodila o větev do hlavy. -3- „Za to může Zázrak, určitě ji shodil naschvál. Jsou s ním jen potíže a navíc nemám, čím bych ho krmil, takže ho ráno prodám,“ řekl rozhodně tatínek. To byl pro Jane šok. „Ne, tatínku, ne, on… to neudělal určitě naschvál, on za nic nemůže,“ bránila Zázraka Jane. „Už jsem řekl,“ přerušil Jane otec, „ráno ho prodám. A teď pojďte obě do postele, musíte se vyspat.“ A tak šly spát, Mary ve své posteli už klidně spala, ale Jane nemohla usnout, stále musela myslet na to, jak ráno přijde o Zázraka. „Uteču,“ řekla si a taky uprostřed noci utekla do lesa. Šla a šla, kam ji nohy nesly. Došla na malou mýtinku v lese. Sedla si na pařez a dala se do breku. „Proč pláčeš?“ zeptal se docela milý hlas Jane za zády. Jane se otočila a uviděla za sebou malou průhlednou postavičku. Byl to starý muž, byl docela tlustý s dlouhými bílými vlasy a vousy. „Kdo jsi?“ zeptala se s údivem. „Já jsem Duch Vánoc a snažím se, aby byla o Vánocích všude pohoda. A co ty, že jsi tady v lese?“ „No…“ začala Jane a pověděla mu úplně vše, co se za ten smolný den stalo. Duch si sedl vedle Jane a pokyvoval hlavou: „No, to bude těžké. Víš co, už to mám. Teď se vrať domů a uvidíš.“ Jane pokývla hlavou a vydala se domů. Když otevřela dveře do chaloupky, uviděla Mary, jak s tatínkem strojí veliký smrček a pod ním byla kupa dárků. A u plotny stála… MAMINKA!!! „Mami,“ vykřikla Jane,“ jak to, že jsi tady?“ „Sama nevím,“ řekla maminka. „Dlouho jsem spala a pak jsem se tady probudila a jen jsem zahlédla, jak se vedle mě mihla nějaká průhledná pohádka.“ „Skvělé, jen… mi chybí Zázrak.“ „Tak se podívej do pokoje,“ řekl otec. Jane šla a tam stál Zázrak! „Páni, to jsou mé nejlepší Vánoce!“ řekla Jane. Celá rodina slavila. Když šli v noci všichni spát, řekla si potichu Jane: „Děkuju ti, mužíku, moc ti za vše děkuju.“ Za oknem se něco mihlo. Byl to Duch Vánoc a slyšel, jak mu Jane krásně poděkovala. 1. místo: Michaela Halešová, ZŠ Komenského Náchod, 6. třída -4- Psí moudrost Bylo léto. Zlatý kotouč na nebi žhnul od rána do večera. Když se inkoustově černá barva rozlila po obloze, bylo chladno a mrazivo. Na polích nerostlo obilí, ve studánkách netekla voda. Lidé tenkrát byli více zlí, lakomí, ale hlavně mysleli jen sami na sebe. Jen pár lidí bylo výjimkou! Stalo se to ve vesnici, která se jmenovala Avarus. Nedaleko Avara stála zeď, která oddělovala náš svět a svět víl, čarodějnic a různých hrozivých tvorů. V Avaru žili ti nejhorší z nejhorších. Například paní Molestie, která by pro pětník oloupila žebráka, nebo pan Pigritia, který by zas dítě nechal pracovat, aby on nemusel. Ale nejhorší byl hejtman Pessimus, pro groš by si nechal vrtat koleno. Na kraji Avaru stála dřevěná chaloupka. Chalupa byla na spadnutí. Uvnitř žilo hodné děvče Klára a její nemocný otec. Kláře maminka už umřela, a tak jí zbyl jen ten tatínek. Klára byla velmi pracovitá. Ve dne se starala o pole a o dobytek, večer pečovala o otce. Jednoho dne se tatínkovi zvýšila teplota, a tak musela Klárka odejít ke kořenářce. „Otče, za chvíli se vrátím. Jdu jen pro bylinky na zábal,“ řekla u dveří Klárka. Došla ke kořenářce a všimla si, že na náměstí je rozruch. Nejistě se zastavila a změnila směr k náměstí. Protáhla se davem a podívala se na žebračku, která odolávala návalu nadávek: „Žebráku! Nikdo tě tu nechce! Běž pryč!“ Klára jí podala laskavě ruku a odvedla ji pryč od rozzuřeného davu. „Děkuji ti, Klárko. Teď za to, že byli ke mně tak zlí, zaplatí.“ Najednou se žebračka proměnila ve velkého psa s šesti nohama a dvěma ocasy. Tvor podobající se psovi se vznesl před Klárčinýma očima na oblohu. „Toto zlé, lakomé a sobecké město si zaslouží trest!“ křikl pes. Tvor švihnul dvakrát ocasy jako s biči a celá vesnice zkameněla. Děti ztuhly na hřišti, rozzuření lidé se na náměstí proměnili v sochy. Jen Klárka nevěřícně kroutila hlavou. Tvor se k ní přiblížil a řekl: „Klárko, jen ty ses mě zastala, proto si zasloužíš žít!“ „Co budu dělat sama ve městě zkamenělin? A co můj tatínek, ten taky zkameněl? Jak je mám všechny zachránit?“ ptala Klárka. Tvor se na ni s úctou podíval a řekl: „Máš dobré srdce, tak ti poradím. Musíš přijít do mého sídla do hor. Tam ti povím, co udělat pro záchranu města i tvého otce.“ Klárka se nadechla a spolkla otázku, když zajímavý tvor zmizel. Klára celou cestu přemýšlela o prapodivném tvoru a o sochách, které byly ještě před chviličkou živoucími lidmi. Konečně byla doma, rozeběhla se k chaloupce, která tam stála, jako by se nic nedělo. Děvče přiběhlo ke dveřím, zarazilo se. Se smutným a ustaraným obličejem vstoupila dovnitř. -5- Najednou jí z jejích modrých očí vytryskla slza jako z vodotrysku. Tatínek bez hnutí ležel v posteli. Klárka se k němu naklonila a řekla: „Tatínku, neboj, půjdu za tím tvorem a udělám vše, abych zachránila tebe i celé město.“ Vstala a sbalila si do uzlíku chleba a čutoru s vodou. Vzala si z hrníčku dva krejcary, kdyby náhodou. Ještě jednou se podívala směrem k otci a vyrazila. Věděla přesně, kam jít. Dorazila k hranicím světa, který dobře znala, a neznámého světa plných nestvůr, smutku a bolesti, alespoň to takhle slyšela z vyprávění. Vykročila nohou, přelezla zeď a už tam byla, v tajemném světě. Podívala se vzhůru na ovečky tančící na nebi a na majestátní hory skryté v peřinách sněhu. Na vrcholku se tyčil hrad, sídlo toho podivného tvora. Kolem velikého hradu byla hluboká propast a nad ní se klenul dlouhý most. Vydala se tedy na cestu. Došla do jedné třetiny hory. Připadala si nepřemožitelná. Byla na sebe pyšná, že to vyšla až sem. Vybalila si chleba a čutoru. Najedla se a sama pro sebe si řekla: „Musím to dokázat, nikdo jiný to za mě neudělá. Záleží na mě osud celého města, ale hlavně tatínka.“ Vstala a znova se vydala na cestu. Asi v polovině hrozivé hory Klárka něco zaslechla. Jakoby ji někdo sledoval. Otočila se a pohlédla za sebe. Nikdo tam nebyl. Znova ten zvuk. Znova se obrátila a otázala se: „Je tam někdo? Jestli ano, ukaž se.“ U mohutného kamene se krčil malý chlapec, kterého potkávala ve vesnici. „Co tu děláš? Máš rozum? Chodit sem za zeď, když se ve vesnici stala taková hrůza?“ Chlapec jménem Iro se zarazil: „O jaké hrůze mluvíš? Ráno jsem vyrazil na louku pást ovce. Najednou mi jedna ovce odběhla. Protáhla se skulinou ve zdi a vyrazila k těmto horám! Celou tu dobu jsem tu a hledám ji.“ Zoufalé děvče mu vyprávělo celý příběh. O žebračce, která se proměnila v podivného psa, a také o zkamenělinách lidí. Mnohem mladší chlapec nevěřícně koukal na Klárku, jako by byla blázen, ale nakonec jí uvěřil, když jí vytryskly slzy. Iro řekl: „Půjdu s tebou, aby ti nebylo smutno.“ Klára nejprve nesouhlasila, ale po mnoha prosbách nakonec usoudila, že to bude lepší, když půjde s ní. Tma se pomalu blížila. Byli teprve ve dvou třetinách cesty. Objevili malinkou jeskyni. Klárka šla pomalu dovnitř. „Je sice malá, ale pro nás to bohatě stačí,“ řekla spokojeně. Rozložila si deku na malý plácek, který vypadal celkem útulně. Lehla si na ni a řekla Irovi, ať si lehne k ní. Klára ještě dlouho přemýšlela, co bude dál, ale potom konečně usnula. -6- Ráno se probudili brzy. Hned se pustili do posledního kousku chleba. Když dojedli, opět šli zdolávat horu. Oproti včerejšku šli pomalu a klidně, jako by je nic nesvazovalo. Kolem poledne konečně dorazili na vrcholek vysoké hory. Z vrcholku vstoupili na dlážděný most. Podezřele dlouho šli k hradu. Vyšli z mostu a před nimi se objevily obrovské dveře s ještě větší klikou. Klárka nejistě zaklepala. Mohutné dveře se otevřely a něco řeklo: „Pojďte dál. Nebojte se! Zatím vám nic nehrozí!“ Klárka a Iro tedy vešli. Na konci dlouhé chodby byl stín něčeho, co Klárka už spatřila. Byl to ten tvor. „Promiňte, že jsem se zprvu nepředstavil, ale rozzuřilo mě město Avarus. Jmenuji se Prudentibus a nechci se chvástat, ale jsem nejmoudřejší tvor na světě.“ Klárka hned vyhrkla otázku, která jí celou cestu vrtala hlavou: „Jak všechny zachráním?“ „Musíš splnit tři těžké úkoly, kterými něco získáš. Něco pro mne a něco pro sebe, ale ten chlapec tě nesmí doprovázet,“ odvětil Prudentibus. „Musí tu zůstat se mnou, když budeš plnit úkoly.“ „Kdysi dávno mně dvě hrozivé příšery něco sebraly. Já chci, abys to získala zpět. První úkol bude těžký, ještě můžeš odejít!“ Klárka jen zavrtěla hlavou. „Tak tedy dobře. Půjdeš do první místnosti, která je plná jídla, ale ty ho nesmíš okusit! V místnosti je truhlice, tam najdeš jakousi věc. Přineseš mi ji, ano?“ Klárka opět kývla a vyrazila. Jídlo na stole vypadalo velmi lákavě. Dívka rychle pohlédla na konec stolu. Seděla tam nestvůra, před ní byl postaven tác a na něm byly malé dětské botičky. Klárkou projela myšlenka, kterou radši rychle zapomněla. U nestvůry, přímo u jejích nohou, stála truhlice. Dívka se rychle rozeběhla, ani se nedívala na svůdné jídlo. Odemkla truhlici, byla tam lahvička s vodou a jakýsi kámen. Sebrala je a rychle se vrátila ke dveřím, ale ty nešly odemknout. Najednou se nestvůra zvedla a postupovala pomalu k ní. Klárka hledala cosi, čím by je mohla otevřít. Klíč byl na stole s jídlem. Vzala ho a otevřela dveře. Klárka dorazila zpět k tvorovi a nemohla uvěřit svým očím. Na stole naproti oknu stála malá skříňka, která byla plná zlata. Prudentibus řekl: „Jestli chceš, vezmi si ji a utíkej pryč!“ Klárka koukala na zlato a diamanty, pak se vzpamatovala a odvětila: „Ne, nemůžu, co bude s lidmi ve městě a s mým tatínkem!“ Dala mu lahvičku s kamenem, které ukradla démonovi. Prudentibus řekl: „Výborně, nebyla jsi chamtivá ani sobecká. Přesvědčila jsi mě, že jsi čistá jako bílá lilie.“ -7- „Teď budeš asi chtít vědět další úkol, že? Půjdeš do druhých dveří. Je tam divný přízrak. Věc, kterou mi přineseš, je přímo na očích. Jsi připravena?“ řekl tvor. „Ano!“ křikla Klárka. Otevřely se další dveře. Šla dlouho. Po kolena se brodila v bahně. Po chvilce se za ní něco hnulo. Otočila se a byl to obrovský brouk, dvakrát větší než ona. Na krku měl pověšený železný řetízek se skleněnou lahvičkou s kuličkou. Brouk se podívá na děvče a povídá: „Dám ti hádanku. Když odpovíš dobře, dám ti lahvičku i kuličku, když špatně, zůstaneš tu se mnou navždy.“ Klárka se třásla strachem. Brouk říká hádanku: „Chodí s tebou, nikdy tě neopustí, voda ho neutopí, oheň nespálí a duši nemá. Co je to?“ Klárka dlouho přemýšlela. Bylo slyšet kapání vody z nedalekého krápníku. Kapičky potu jí stékaly po obličeji. Byla připravena se vzdát, ale svitla jí myšlenka. Křikla: „Už to vím. Je to přece stín.“ Brouk jí zklamaně podává lahvičku s nějakým práškem a skleněnou kuličkou. Zanedlouho odskákal zpátky do temnoty. Klára se opět vrátila k Prudentibovi a podala mu lahvičku s kuličkou. Tvor se na ni usmál a mohutnou prackou ji poplácal na rameni na důkaz uznání, a Iro se radoval se slzami v očích. „Tak, teď přijde další úkol,“ řekl Prudentibus. Najednou se prudce vznesl až ke stropu a popadl Ira za ruku. „Abys mohla zachránit město, potřebuješ živou oběť, tedy Ira!“ Klárka křikla na Prudentiba: „Nemůžeš obětovat zrovna Ira!“ „Tak koho? Snad tebe?“ Klárka se zamyslila. Koukala se na nevinného chlapce, jak vyděšeně visí Prudentibovi za ruku. Dlouhou dobu bylo ticho. Bylo jen slyšet slabé vzlykání ustrašeného Ira. Po dlouhé době ticha řekl Prudentibus: „Tak co, obětuješ se za chlapce a za celé město, nebo mám použít Ira jako oběť?“ Klárka nakonec řekla: „Tak tedy dobrá, obětuji se za všechny!“ Prudentibus se snesl zpátky na zem a položil Ira na studenou podlahu. Tvor dvakrát švihl ocasy a Iro zmizel. „Kde je? Cos s ním udělal?“ křikla Klárka. „Přenesl jsem ho zpět do vesnice. Bude to tak lepší.“ Klárka kývla hlavou na důkaz, že má tvor pravdu. „Pojď sem!“ řekl Prudentibus. Klárka poslušně poslechla. Snažila si naposledy vybavit tatínka a jarní trávu, jak chutnají jahody a další podobné věci. Došla k tvorovi. Prudentibus jí dal malou fialovou lahvičku a řekl, ať to vypije. Klárka se se slzami v očích vzchopila a vypila lahvičku do dna. Zavřela oči a čekala, co se bude dít. „Výborně!“ zařval Prudentibus. Klárka otevřela očí a uviděla tvora se usmívat. „To byl poslední úkol. Chtěl jsem zjistit, zda se obětuješ pro blaho jiných. A musím říci, že jsem tě podceňoval. Teď konečně můžeš zachránit město,“ řekl usměvavě tvor. Klárka si vydechla a začala štěstím plakat. -8- Prudentibus vyndal lahvičku s jakousi vodou, lahvičku s práškem, kámen a skleněnou kuličku. Vše kromě skleněné kuličky hodil do kádě s lektvarem. Chvíli míchal, pak to nalil do bezedné lahve a podal Klárce. „Tu máš, tím zachráníš město. A tady máš bylinky pro uzdravení otce,“ řekl Prudentibus. Pak do lektvaru hodil i kuličku. Opět si to pečlivě zamíchal a celé vypil. Vzápětí hrad zmizel a ve vzduchu se ozývalo: „Děkuji ti, Klárko, děkuji!“ Najednou se octla na místě, které znala, v Avaru. Vzala lahvičku a začala kapat směs na sochy. Zkameněliny se pomalu probouzely k životu. Děti si opět hrály na hřišti, jako by se nic nestalo. Lidé na návsi už nezuřili, naopak kypěli radostí. Z boku se na ni přiřítil Iro a objal ji. Byl štěstím bez sebe. Všichni volali: „Sláva, sláva Kláře!“ Klárka se jen červenala. Když dokončila Klárka svou práci ve vesnici, utíkala honem domů. Už viděla kamennou cestu vedoucí k polorozpadlé chalupě. Cestou jí tekly po tvářích malé perličky slz. Zastavila se. Už uviděla domov. Chaloupku, ve které žila od svého narození. Podívala se do oken. Uviděla tatínka ležícího na posteli. Šla dovnitř. Pokapala tatínka posledními kapičkami směsi z vody, prášku, kouzelného kamene a lektvaru, který připravil Prudentibus. Tatínek obživl. Pohladil dceru po vlasech a řekl: „Kde si byla tak dlouho?“ Klárka mu vše vyprávěla od žebračky až po tři tajemné a těžké úkoly. „Ach, málem bych zapomněla!“ vyhrkla Klárka. Ohřála vodu a dala tam bylinky od Prudentiba. „Na, tatínku, vypij to!“ řekla Klárka. Tatínek poslechl a vzápětí byl zdravý jako řípa. „To snad není možné!“ povídal si sám pro sebe. „Tatínku, musím ještě do města!“ řeklo děvče. Tatínek jen mlčky přikývl a navrhnul, že půjde s ní. Dorazili do města. Všichni byli šťastni, že se mohou hýbat. Klárka jim pohrozila: „Musíte mi slíbit, že už nikdy nebudete zlí, lakomí, sobečtí ani chamtiví. Jinak se tvor vrátí a všechny vás opět promění v kámen a zpátky se to nevrátí!“ Klárce trochu zrudly tváře od toho vymýšlení, ale co měla jiného dělat? Všichni odpřísáhli, že už takoví nebudou, dokonce i hejtman si klekl a prosil o odpuštění! Od té doby v Avaru už nikdo není zlý, lakomý, sobecký ani chamtivý. Od té doby je svět hezčí. Ptáte-li se na Klárku, jak se jí daří? Se svým uzdraveným otcem se starají o pole a dobytek a po večerech si povídají nové zážitky. 1. místo: Markéta Veverková, ZŠ Police nad Metují, 8. třída -9- Vločka Byla jednou jedna kapka vody, která procestovala celý svět, vypařila se na Sahaře, zmrzla v ledovci Arktidy, spadla do kaluže, stala se třpytivou kroupou, ale ještě nikdy se nestala sněhovou vločkou. Toužila se jí stát tak moc, až se jí chtělo plakat, a to, uznejte sami, kapky dobře umějí. Hedvábný vítr jí poradil, aby si osedlala ten nejtlustší mrak a na něm se svezla až na Sibiř, to je prý drsné a zasněžené místo snad po celý rok. Kapka poslechla a v podobě páry putovala až k tmavé hradbě mraků, tam prolnula do správného mraku a už se vezla spolu s ostatními nad vysněné místo. Byla jí strašná zima, ale ještě nebylo pod bodem mrazu. „Jen jednou mi byla větší zim – m – m - a než teď, řekla kapka jiné kapce, ale víc nestihla říci, protože se právě metamorfovala do jiné podoby – podoby jiskřivé vločky. Konečně se splnil její sen stát se sněhovou vločkou, a už padá jako třpytivá perla dolů k zemi. Jenomže co se nestalo, dopadla na silnici a hned ji přejelo auto a potom ji odmrštilo do sněhové břečky. Vzápětí na ni šlápl nějaký kluk a ona chudák se mu v podobě bláta přilepila na podrážku boty. Chlapec ji odnesl až do hlubokého lesa, kde si hrál, pak ji přidupla srnka a pochopitelně i rys, co ji pronásledoval. To měla vločka hodně velkou smůlu a smutně si říkala: „Já jsem to ale hlupák, těšila jsem se, jak budu zdobit větve stromů, jak se budu třpytit ve světle lamp a zatím…, už nechci být vločkou, to je lepší se vypařit nebo být součástí ledovce. Nechci nechat po sobě dupat a ani nemohu utéct. Tak si tu v lese mudrovala a mudrovala, až si uvědomila, že na Sibiři neroztává sníh brzy zjara, ale později. Tak čekala a čekala. Trvalo to den, dva, tři, čtyři, týden, měsíc, dva, tři, čtyři, půl roku a až za sedm měsíců a čtrnáct dní se dočkala. „Konečně obleva,“ radovala se. „Nevyváděj tolik,“ volaly na ni vločky, které se ještě neproměnily ve vodu nebo páru, nerozuměly její radosti. Ale vločka si jich nevšímala a stoupala v podobě páry až do oblak. Libovala si, že je zase běloučká a stoupala výš a výš, až se jí z té výšky zatočila všechna pára. Pak se usadila v klubíčku tvořícího se mraku a moudře si povídá: „No vidíš, ty hloupá páro, dobré bydlo tě pálilo, ale nakonec ses zase ráda vrátila ke starému a nejlepšímu, co můžeš mít.“ A aby ostatní poučila, povídá: „Být někdo a za každou cenu chtít zkusit něco nového není vždy to nejlepší řešení, ale na druhou stranu – kdo nic nezkusí, nic se nedozví, zkrátka nic se, milé kolegyně, nesmí přehánět.“ - 10 - To dopověděla a plná radosti se pevně zavinula do nové nádherně modré kapky vody. 1. místo: Martin Šandera, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída Kapka Když se kapka s kapkou deště sejde, sluníčko jim zlaté barvy dá, do duhy se barev dosti vejde, pak každý z krásy radost má. Proč se mračit, když už prší, déšť za chvíli ustane, slunce z mraků povykoukne, hezčí den nám nastane. Kapka z mraků rychle sviští, o kámen se rozbije, její střepy se pak blyští, kamínek tu umyje. Další kapka z nebe pádí, ta vám, pane, dovádí, sklouzne z lístků do potůčku, tam se rázem rozplyne. My ji možná nevidíme, po tom, co tam zahučí, avšak ona s vodou splyne a už k moři skotačí. 3. místo: Pavlína Holečková, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída - 11 - Pohádka psí Alík v nové škole Byla jednou jedna psí škola, kde se štěňata učila slušnému psímu chování. Třeba poslouchat povely jako SEDNI-LEHNI-DEJ PAC a podobné věci. Do školy chodili devět let. Na konci ročníku je čekaly postupové zkoušky. Po vystudování školy psí porota rozhodla, jestli absolventi půjdou k obyčejným lidem, nebo zrakově postiženým, ti je ale určitě více potřebují. A tady začíná můj příběh…. Bylo prvního září, tedy začátek nového školního roku. Ráno jsem brzy vstávala, protože jsem se strašně těšila do čtvrté třídy. Když mě naši přivezli do školy, rychle jsem se rozeběhla do naší třídy a tam jsem zpozorovala nějakého nového psíka. Vypadal velmi přátelsky, ale asi se před námi styděl. A tak jsem si sedla do lavice a tiše jako pěna jsem o něm přemýšlela. Vtom klaply dveře a před námi stála naše paní psofesorka. Zhluboka se nadechla a štěkla, to abychom se ztišili. Poté pronesla: „Vítejte v novém školním roce a chtěla bych vám představit vašeho nového spolužáka, který se jmenuje Alík.“ On se postavil a řekl: „Ahoj, jmenuji se Alík Labrador a přistěhoval jsem se z Psíny a teď bydlím tady v Psindii.“ Když domluvil, zvedl svou ťapku Chico Teriér a zeptal se ho: „Alíku, proč máš na sobě ty černé flíčky jako Péťa Dalmatin?“ „Protože jako malý jsem si hrál s kamarádem na honěnou a spadl jsem do černé barvy.“ A pak už paní psofesorka diktovala, co si máme zítra do školy přinést. O přestávce se Alík rozeběhl za kluky. Zeptal se velkého psa Martina Dobrmana: „Mohl bych se s vámi kamarádit?“ „Ne!! Protože kdybychom hráli na honěnou, ještě bys spadl do barvy a my tě měli na svědomí!“ štěkl po něm. Tak se tedy Alík otočil a se svěšenou hlavou se vydal za fenkami. Také se jich zeptal, ale pozitivní odpovědi se nedočkal. Fenka Květule Pudlová po něm vyštěkla: „Jsi ošklivý a k nám se nehodíš!“ Smutný Alík vyšel na chodbu a na nástěnce zpozoroval lísteček se sportovními kroužky a zaradoval se: „Jéé, při sportování si určitě najdu nějaké kamarády.“ - 12 - A tak se vydal na trénink psymnastiky. Rychle se oblékl a hned se přidal se skupince cvičících psů. Jenže když na něj přišla řada, zjistil, že mu psymnastika vůbec nejde, rozbrečel se a odběhl do šatny. Vyzkoušel ještě mnoho sportů, třeba psotbal, psing-psong , psagby a další, jenže ani jeden sport mu nešel. Zkusil jít tedy za mnou a Luckou Bíglovou. Zeptal se mě nesměle: „Alice Jorkšírová, mohl bych se s tebou a Luckou kamarádit?“ Usmála jsem se a řekla mu, že ANO. Byl velice rád a o to, aby měl více kamarádů, jsem se postarala já. Po celé třídě jsem rozhlásila, že Alík byl minulý týden jmenován Nejlepším hráčem psoulingu v Psindii a to byla čistá pravda. Každý ze třídy chtěl mít za kamaráda takovou hvězdu. A od té doby má Alík spousty kamarádů a taky nejlepšího kamaráda - MĚ. 3. místo: Michaela Vokálová, Gymnázium Jaroměř, prima O Lojzíkovi Tak, Dášeňko, hezky se usaď, dneska ti povím pohádku o Lojzíkovi. To bylo, Dášeňko, ještě dávno, tehdy byli pejsci velcí jako domy a stromy proti nim byly velké jako mé sandále, které teď koušeš. A tam u tvého patníčku měl místo statečný foxteriér Lojzík. Jednoho dne si Lojzík vyšel na procházku. Když minul šestý jeřáb, jedenáctou břízu a osmou borovici, uviděl na zemi sedět čerta, jak tam do jílovité hlíny dloubá klacíkem. „Co tady děláš?“ postavil se před čerta neohroženě Lojzík. „Já dělám nesmírně důležitou věc,“ odvětil čert. „A jakou?“ ptá se Lojzík. „Mě, jakožto vrchního čerta Uhločmouda, pověřil sám vládce pekel Lucifer, abych otevřel další vchod do pekla.“ A dál dloubá do země tím klacíkem. „Koukej toho nechat, ty popleto, hajdaláku, ty kazisvěte… ty vyslanče pekel, ty zlosyne… a já nevím co ještě!“ obrátí se na něj se zlou Lojzík. Uhločmoud se jen pousmál a dál hloubí díru do pekel. Jenže to už Lojzík nevydržel a kousl čerta do ocasu - podle spisovné čertiny do hůňky. Čert zaječel a zaburácel, že tu bouřku museli slyšet všichni pejsci až v Psúpici – po lidsku v Úpici. - 13 - A jak Uhločmoud zaječel a zaburácel, propadl se i s Lojzíkem do horoucích pekel. Potom začal Lojzík tak nahlas štěkat, že se seběhli všichni pejsci z dalekého okolí a naskákali za Lojzíkem do pekla. Každý si vzal na starost jednoho čerta, a že jich v tom pekle bylo! Začali jim společně domlouvat. Lojzíkův nejlepší kamarád Kubík si vzal na starost Uhločmouda a Lojzík samotného Lucifera. Pak Lojzík Lucifera přemluvil a udělal s ním dohodu, že Lucifer a jeho čerti budou brát do pekla jen samé zlé pejsky a lidi. Lucifer na to dal své pekelné slovo. Lojzík a ostatní pejsci vyběhli ven z pekla a společně nahrabali na ten pekelný vchod hlínu, kameny a šišky. Za pár let tam vyrostl hustý černý les. Tak vznikl kopec Čerťák a ten pekelný zákon, Dášeňko, platí dodnes. A co bys chtěla slyšet jiného než to, že všechno dobře dopadlo. 2. místo: Jaromíra Zálišová, ZŠ Malé Svatoňovice, 6. třída Zlatonosný pes V jedné vesnici žil sedlák, který měl jen roztrhanou chalupu a psa. Jeho otec Hagit se ztratil, když mu bylo pět let. Sedlák ho hledal, vyptával se lidí, jestli ho někde neviděli, ale nikdo o něm nevěděl. Sedlák byl tak chudý, že nemohl psa uživit. Rozhodl se, že psa pustí. Doufal, že se o něj někdo postará. Ale pes se po dvou dnech vrátil. Sedlák ho nechal doma přespat a druhý den ho zase pustil. A za dva dny byl pes opět doma. Takhle to šlo asi tři měsíce. Sedlák si jednou všimnul, že když se pes vrátí, má vždy v kožíšku něco lesklého a třpytivého a běží rovnou do svého pelíšku. Sedlák se k němu sklonil a ptal se ho: „Proč se pořád vracíš, beze mě ti bude líp, já tě nedokážu uživit.“ Pes pána dovedl ke svému pelíšku. Pán odkryl deku, na které pes spával, a našel trochu zlata. Ptal se ho: „Kdes-s to vz-z-z-a-a-a-l?“ Pes ho zavedl k díře. Vlezli dovnitř a prolejzali dlouhou chodbou. Byla tam tma jako v pytli. Po dlouhé době vylezli u jabloně na nějaké zahrádce. Pes utíkal k lesu a sedlák za ním. Jen taktak mu stačil. Doběhli k potoku. Pes štěknul a z potoka vystoupila víla. „Kdo nezná heslo, nesmí dál,“ řekla a zmizela ve vodě. Pes byl tak šťastný, že heslo zapomněl. Sedlák zesmutněl a chtěl se vrátit zpět. Vtom si pes na heslo vzpomněl. Osmkrát zaštěkal, potok se otevřel a ukázala se cesta. Vydali se po ní a narazili na hejno draků. Sedlák i pes skočili rychle do křoví a ukryti čekali, až nastane tma. V noci draci usnuli. Oba vyskočili z úkrytu, potichu se proplížili kolem draků - 14 - a běželi dál. Doběhli k chaloupce. Vyšla z ní stará babka a řekla: Á, to jsi ty, mrňousku.“ Pak jim hodila koště a zmizela. Sedlák se posadil na koště, vzal psa do ruky a letěli do lomu. Pes cestu znal, tak ukazoval hlavou, kam mají letět. Doletěli ke skále. Před ní stál obr a řekl: „Jestli chceš pokračovat v cestě, musíš uhodnout hádanku. Co ráno leze po čtyřech, v poledne chodí po dvou a večer po třech?“ Sedlák se zamyslel a povídá: „Když je člověk malý, leze po čtyřech, pak chodí po dvou a v stáří se opírá o hůl. To je jeho třetí noha.“ „Uhodls!“ zahřímal obr. Skály se rozestoupily a pejsek se rozběhl za vzdálenou postavou v roztrhaných šatech. Když se k postavě přiblížil sedlák, poznal svého otce, kterého už oplakal. „Tati, tati!“ volal a objal ho. „Kdes byl tak dlouho?“ Hagit odpověděl: „Hledal jsem zlato, chtěl jsem, aby se nám dařilo lépe. Propadl jsem se sem a nemohl se vrátit. Ale našel mě tvůj pes. Pomáhal mi hrabat a v jeho kožíšku jsem ti posílal vždy trochu zlata.“ Teď znali cestu zpět. Nabrali zlata, kolik unesli a už do konce života nemuseli pracovat. Nezapomněli, že byli chudí a každého chudáka bohatě obdarovali. A pes? Tomu postavili boudu ze zlata a neustále byla plná kostí. A jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes. 3. místo: Adam Zachoval, ZŠ Radvanice, 6. třída Zdokonalení vysavače Prolog Bylo, nebylo, žil kdysi ve 20. století muž jménem Ives McGaffey a ten měl tři děti, Amy, Elis a Karol a ženu Sandy. Ives měl také fenku rotvajlera jménem Chery, o které je tento příběh. ******* Vysavač dřív nebyl poháněn elektřinou a k jeho fungování bylo zapotřebí dvou lidí (měch, který nasával špínu, byl poháněn dřevěnou tyčí). Elektrické vysavače se začaly vyrábět až v roce 1908. Kapitola 1. Dobroučká buchtička Můj živitel Ives je prima člověk. Je to ten nejlepší páníček na světě. Jeho žena Sandy zase peče ty nejlepší buchty na světě. K těm Sandiným buchtám: Sandy jednou upekla buchtičku s tvarohem, takovou, která se rozplývá na jazyku, a dala ji Amy. Já už to nevydržela, přiběhla jsem k ní a buchtu jí - 15 - snědla, ale Amy začala řvát a já na ni nechápavě hleděla. Pak přiběhla Sandy a začala mě hubovat: ,,Jak to, že jsi snědla Amy buchtu, že se nestydíš a ještě se díváš, jako bys nevěděla, o čem mluvím, vždyť máš čumák celý od cukru!“ Já asi vážně koukala dost hloupě, asi jako štěně, ale to nepomohlo, poslala mě do boudy a bez večeře! Kapitola 2. Božská sekaná Jednou šla zase Sandy na nákup, a když se vrátila, voněla jako sekaná. Tedy tak spíš voněla ta taška, co ji nesla. Zakousla jsem se do té tašky a nechtěla jsem se pustit, dokud bych nedostala sekanou. ,,Fuj, pusť tu tašku!“ křičela na mě Sandy. Pak udělala něco, co mě překvapilo, vzala tu sekanou a hodila ji do dálky. Já udělala to, co se po mně čekalo, pustila jsem tašku a rozběhla jsem se za sekanou. Byla výborná, s křupavou kůrčičkou a masem nejlepší kvality. Kapitola 3. Vnikající salámek Ives šel jednou nakupovat a vzal mě s sebou. Jeli jsme drožkou. Já se těch koní vážně bála, protože byli tak mohutní. Ives mi řekl: ,,Když si teď nastoupíš, tak ti něco koupím.“ Tak jsem si nastoupila. Jeli jsme jen chvíli, za to jsem byla ráda, protože to drncalo. Ives mi řekl: ,,Počkej tady, Chery, psi do obchodu nesmí!“ Pak se otočil k drožkáři: ,,Počkejte tady, pak vám zaplatím.“ Ives vyšel z drožky a vydal se k obchodu. Za chvíli byl zpátky, položil na zem tašku. Tu se plácá do čela: ,,Vždyť já zapomněl koupit pečivo. Počkáte tu na mě, prosím?“ Taška, kterou sem Ives položil, voněla jako salám. Snažila jsem se soustředit na všechno možné jen ne na tašku, ale dlouho mi to nevydrželo. Umíte si asi představit, co se stalo pak. Ives vycházel a mně se pořád nepodařilo servat papír ze salámu, tak jsem polkla salám i s obalem. Ives mi nenadával, řekl jen: ,,To nevadí, ten salám byl stejně pro tebe!“ Tak jsme dojeli domů a já byla šťastná jako blecha v psím kožichu. Počkat, to je hloupé přirovnání, byla jsem šťastná jako, jako… No asi víte, jak moc jsem byla šťastná. Pochutnala jsem si na salámu (ten papír nebyl sice moc dobrý, ale i tak jsem si móc pochutnala) a můj páníček mi za to ani nenadával. Kapitola 4. Moje nejlepší Vánoce a Ives zdokonaluje vysavač Bylo 24. prosince 1908. Venku foukal silný vítr, byla velká zima a sněžilo, takže mě Ives a Sandy vzali dovnitř. Do čumáku mě udeřila vůně cukroví a kapra. Děti zpívaly koledy u ozdobeného stromečku (zpívaly dost falešně - 16 - a to mým citlivým uším neprospívalo, ale protentokrát jsem jim to odpustila, byly přece Vánoce). K večeři byl kapr a brambory a děti měly řízek s kaší. Já dostala psí žrádlo. Všichni museli sedět, jen Sandy jako hospodyně vstávala a přidávala jídlo. Ives si pořád přidával, bylo to spíše proto, že děti zlobil, než že měl takový hlad. Každý našel pod talířem šupinku z kapra, kterou si pak dal na místo, kam si dával peníze, aby byl bohatý. Já jsem pod miskou taky našla šupinu, ale protože peníze nemám, tak si ji vzal Ives. Nohy stolu byly svázány provazem a já měla ten provaz zachytnutý na obojku, to bylo proto, aby rodina držela pohromadě. Po večeři šli Sandy a děti vyvolávat Ježíška a Ives řekl: ,,Já musím ještě do pracovny, něco napsat.“ Tyhle jeho fígle jsem znala. Říkal podobné věci a pak nosil dárky místo Ježíška. Jako štěněti mně a mým třem bratrům a dvěma sestrám rodiče říkali, že chodí Velký labrador, který nosí dárky, ale jenom těm, kteří jsou celý rok hodní. Jako štěně jsem na tyhle věci věřila, ale pak přišel můj bratr Daiv ze školy s tím, že Velký labrador je jen vymyšlený a že dárky nosí rodiče. Rodiče se to snažili zachránit tak, že řekli: ,,My Velkému labradorovi pomáháme, aby neměl tolik práce.“ Nikdo z nás jim moc nevěřil, ale nahlas jsme to neřekli. Ives šel skutečně do pracovny, ale ne aby něco napsal, ale protože zde schovával dárky. Chtěla jsem jít s ním, ale do nosu mě udeřila vůně cukroví. A jejda, cukroví bylo na malém stolku. Hmm a co kdybych stáhla ubrus? Spadla by mísa dolů? Za pokus to stojí! Začala jsem tahat za cíp ubrusu. A opravdu - mísa s cukrovím spadla dolů! Horší bylo, že jak spadla na zem, tak se roztříštila a vydala hroznou ránu. Určitě to všichni slyšeli a poběží se podívat, co se stalo, anebo jestli to nikdo neslyšel, pak přijde brzy Ives s dárky a spoušť uvidí. Přistoupila jsem opatrně k té hromadě na zemi a začala jsem co nejrychleji ,,vysávat“ cukroví. Nespletla jsem se, za chvíli tu byli všichni: Sandy, Elis, Amy, Karol a dokonce i Ives. Všichni až na Ivese na mě začali křičet: ,,Nech toho! Fuj! Sedni! Přestaň! Běž do boudy!“ Ives ale křikl: ,,Vy toho nechte! Mám nápad, jak tuhle spoušť využít. Elis, přines vysavač! Sandy, podej mi blok a tužku! A Amy, Karol, běžte stranou, ať se nepořežete!“ Sandy mu podala jeho blok a tužku a Elis donesla vysavač. Ives začal něco zapisovat a kreslit a občas gumoval. Když byl hotov, ukázal všem s úsměvem svůj výtvor. Ostatní jeho nadšení nesdíleli, ani já, abych řekla pravdu, jsem těm čárancům moc nerozuměla. Ives naštěstí začal vysvětlovat: ,,Když jsem viděl Chery, připomínala mi vysavač, ale jako vysavač ji nemusel nikdo obsluhovat. Tak jsem si řekl, že máme přeci - 17 - elektriku a že by ani vysavač nemusel mít obsluhu, mohl by vysávat jen jeden člověk.“ Od těchto Vánoc byl Ives pořád zavřený v pracovně, dokonce skoro nechodil ani na oběd. Jednou vyšel se strojem podobným vysavači, ale bez dřevěné tyče a s jakýmsi ocasem na konci. Vypadal moc šťastně. ,,Nechám si to patentovat!“ řekl. Od té doby jsme se měli líp. Ives měl hodně peněz a nemyslím, že to bylo tou šupinou z kapra, co si ode mě vzal. Konec 3. místo: Anna Brendlová, Gymnázium Jaroměř, prima …Bota, nejlepší žvýkačka pro psa… Bylo nebylo, za devatero vysokými horami a desatero dlouhými potoky, spíše řekami, se před mnoha lety rozkládalo veliké psí království zvané „Slaninové“, kterému vládl král Ocásek IV. Když se zamyslíte nad názvem jeho království, zjistíte, že to byl velice mlsný pes. Jeho rádce mu každý den připravoval ty největší delikatesy jako klobásy, žebírka či uzenou šunku. Jelikož si na takovýchto věcech pochutnával každý den, není divu, že se mu tato delikátní jídla po nějakém čase přejedla. Povolal si tedy svého milovaného rádce a požádal ho o pomoc. „Ouško,“ tak se totiž ten rádce jmenoval, „již jsem ochutnal všechny tvé lahůdky a v tom je ten háček, potřebuji něco nového, něco, co ještě žádný pes nikdy nejedl, potřebuji tvou pomoc, můj milovaný rádče.“ „Dobrá, pane, pozvu tedy do Vašeho království několik princů a……..“ Ouško to ani nestihl doříct, když v tom mu král Ocásek skočil do řeči: „A kdo mi přinese to nejchutnější jídlo na světě, získá ruku mé dcerky Pacičky.“ „Ano, ano, to je ono!!!“ radovali se společně král a jeho rádce a hned šli vyhlásit, že každý urozený princ se může ucházet o ruku princezny Pacičky ze Slaninového království krále Ocáska IV., pokud však králi přinese lahůdku, která by uspokojila jeho mlsný jazýček. Hned den nato se na královském dvoře sjelo plno princů ze sousedních království. Několikrát se vystřídal den s nocí, slunce s měsícem, ale ještě nikdo králi nepřinesl to, co požadoval. Už ochutnal žebírka na medu od prince Čumáčka, bažanta od prince jménem Jitrnička či uzenou kost od prince Tlapky, ne, nic z toho mu nechutnalo, a tak poslal všechny prince domů a sám, jen s Ouškem, se na koni vydal hledat to, co chtěl. - 18 - Projížděli svým královstvím křížem krážem, brodili řeky, přeskakovali v sedlech svých koní klády, míjeli města, stavení, avšak nikde nenašli to pravé, po čem král toužil. Až nakonec po hodinách cesty, když už byli oba dva vyčerpaní, uviděli král Ocásek IV. a jeho nejmilejší rádce Ouško v dáli zastrčenou chalupu. Z komínu se čoudilo, v oknech se svítilo a již napohled se dalo poznat, že zde žijí velice milí a vlídní lidé. Oba dva tedy ustájili své koně na pěšince a vydali se ke dveřím. Zabušili na ně a vstoupili. V pěkné světničce seděli dva dospělí psi, poblíž nich pět malých psích uličníků a v koutku si další dva hráli. „Ó, vítejte, pane králi, copak Vás přivádí k nám, do této chatrče???“ přivítala je mile hospodyňka, maminka těch sedmi štěňátek. „Jsme unavení, vyčerpaní po namáhavé cestě, smíme zde přenocovat???“ odvětil prosebně král. „Ano, samozřejmě, jaká čest, že tu pobudete, jen se posaďte, však já Vám oběma také naliji,“ řekla přívětivě fena a králi i rádci nalila trochu zelné polévky. Jakmile to král zavětřil, tu dobrotu, hned se mu seběhly sliny a pravil směrem ke svému rádci: „Ouško, cítíš to též?“ „Nevím, o čem mluvíte, pane,“ řekl s nechápavým výrazem v obličeji Ouško. „No přeci tato polévka, už cítíš??? Toto by mohlo být to, co hledám.“ Teď se zase na krále podívala celá rodinka - hospodyňka á-la maminka, tatínek a sedm neposlušných štěňat s nechápavým výrazem. „Vy jistě nevíte, oč jde, že???“ zeptal se rádce a rodina souhlasně kývla. „Mno, tady náš milovaný král se rozhodl, že ochutná tu největší delikatesu, kterou kdy pes jedl, jelikož se přejedl těch, kterých se mu dostávalo, nemám pravdu, pane???“ řekl rádce a podíval se na krále, který mu hned odpověděl: „Ano, ano, svatá pravda, měl jsem však doposud tu smůlu, že jsem ještě takovou lahůdku, která by mi moc zachutnala a předčila má očekávání, nenašel.“ „Ále,“ rozesmála se hospodyňka, „pane králi, tady žádnou delikatesu nenajdete, my jsme chudá rodina.“ Polévka však byla ještě horká, a tak se král posadil ke štěňatům, aby si s nimi povídal a tak si zkrátil chvíli čekání, než polévka vystydne. Jak si tak se třemi štěňaty povídal, zdálo se mu, že by polévka - budoucí delikatesa už mohla být vystydlá. Když vstal z lavice, rozhlédl se kolem sebe a tam to objevil!!!! Jedno ze štěňat tam v koutku něco hryzalo! Král se na to musel jít podívat. Nemohl si totiž pomoct a všechno jídlo, které ještě nejedl, musel ochutnat - stejně tak i tuto podivnou věc. Lehl si ke štěňátku a s úsměvem pravil: „Mohu ochutnat???“ - 19 - „Ale, mňamy, samozřejmě že ano, pane králi, mlask,“ odpověděl mu rozkošný hafík. Král tu věc chvíli žvýkal, až nakonec vyhrkl: „A co to vlastně je, maličký???“ „To je bota, králi, my štěňata, když se nudíme, hryžeme ji,“ řeklo další štěňátko. „Ouško?!“ křikl král „Ihned pojď sem!!!!“ „Ano, pane?“ optal se rádce. „Ochutnej,“ řekl Ocásek IV. a podal botu Ouškovi. „Toto je přesně to, co jsem hledal, sice se to dá jen žvýkat, ale toto si zaslouží prohlásit za největší delikatesu na světě!!!“ A od té doby, co král Slaninového království Ocásek IV. prohlásil, že bota je nejlepší žvýkačka pro psa, Vám psi instinktivně chodí krást boty, hlavně ty nejdražší, jelikož vědí, co je prvotřídní lahůdka!!!! …Zazvonil zvonec a pohádky je konec… 1. místo: Markéta Nezvalová, Gymnázium Jaroměř, sekunda Luciferův pes Za vysokou horou Sněžkou žil byl jednou jeden Krakonoš, a ten byl velmi hodný a laskavý. Měl rád zvířata a také hodné lidi, kterým často pomáhal. Jeho domácími mazlíčky byly sojka, krtek, zajíc a malý pes, kterého Krakonoš před časem našel a právě tento pes jeho život zamotal. Pejsek to byl velmi zvláštní, protože jeho srst byla červená a černá. Vypadal sice velmi zvláštně, ale byl velmi hodný a mazlivý a nikdy nikoho nepokousal. Jestli se ptáte, jak ho Krakonoš našel, tak to bylo takhle. Jednoho krásného dne v zimě byl Krakonoš sypat zvířátkům do krmelce žrádlo, protože zvířátka se nemohla pást na polích. Krakonoš dosypal žaludy, kukuřici a kaštany, pod krmelec narovnal suchý chléb a do pařezu připravil lízací sůl a pak šel zpátky do své chýše. Najednou viděl přede dveřmi schoulené malé štěňátko a tohoto malého psa se velice polekal, protože byl svojí barvou zvláštní. Když totiž Krakonoš štěně uviděl, proběhla mu hlavou myšlenka, že mu ho podstrčil sám Lucifer, a protože už dříve měl s čerty problémy, že mu vypalovali lesy, tak nevěděl, co má dělat. Zůstal stát, ani se nepohnul, jen přemýšlel, co dál. „Je to určitě past, musím dát pozor, abych se do nějaké čertoviny nedostal,“ říkal si tiše Krakonoš, ale malý pejsek se na Krakonoše díval tak smutně a roztomile, že k němu nakonec Krakonoš šel a pohladil ho. - 20 - Pejsek slastí přimhouřil oči a držel a chtěl hladit ještě. Po chvíli mu Krakonoš řekl, že už to stačí, vzal malého do náruče a pospíchal s ním domů. Poprosil zvířátka, aby zjistila, odkud to štěně přišlo. Když se vrátila, ustaraně mu řekla, že mají pro něj špatné zprávy a ať se na to radši posadí. Potvrdila mu, že ten pes je doopravdy Luciferův a že ho Krakonošovi ďábel nastražil záměrně, aby po lesích škodil a zvěř trhal. „Lucifer ho zpět nechce, máš si ho, Krakonoši, nechat, je to prý dárek, ale nenech se nachytat, je to pěkná čertovina.“ Krakonoš znejistěl a rozhodl se, že raději půjde do pekla za Luciferem a na vše se ho zeptá. Lucifer se Krakonošovi vzepřel a řekl mu: „Krakonoši, jestli se o toho psa nepostaráš, tak ti nechám vypálit všechny lesy v Krkonoších, budu škodit všemu živému a nikoho nenechám na pokoji.“ To Krakonoš rozhodně dopustit nechtěl. Zprvu se, pravda, zarazil, zamyslel se, ale pak silným hlasem povídá: „Safra práce, u kerkonošského povětří, ať se propadnu, jestli to tak nechám, satanáši. Když ty takhle chceš ničit mé hory i doly, škodit lidem i zvířátkům, tak ti nechám zase já zarůst kořeny stromů až do pekla a ty ani tvoji čerti nebudete už mít žádné peklo, ale pořádnou džungli.“ „To uvidíme,“ vztekle odvětil Lucifer, „kdo tuto válku vyhraje“ a pak zavolal čerty, ať jdou vypálit lesy. Krakonoš ale měl speciální lektvar, který urychlil růst všeho živého, proto neměli čerti žádnou šanci vyhrát, ale vlastně ani Krakonoš tu šanci neměl, protože čerti kořeny neustále vypalovali. Tak bojovali po celé dva roky, až Lucifer konečně škodit ustal. „Safryš, Krakonoši, peklo už nemá sílu s tebou bojovat, máme jiné starosti, musíme lidské duše hledat a zlé lidi do pekla honit, vzdáváme se.“ Krakonoš se zaradoval, ale po Luciferovi chtěl, aby zlé kouzlo od pejska odčaroval, aby ten už ničemu neškodil. Lucifer se nejdříve ošíval, ale pak svolil. A tak od té doby toho pejska má Krakonoš dodnes a chodí spolu každou zimu dávat zvířátkům seno, žaludy, kukuřici, starý chleba. Krakonoš si toho milého pejska pojmenoval Čertík Bertík, protože to byl pěkný rošťák a nechtěl moc poslouchat. On to fakt nakonec byl určitě Luciferův pes. 3. místo: David Peprník, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída - 21 - Slavnostní předávání medailí Vážení psí přátelé, vítejte na slavnostním předávání Medailí významných pejsků Broka a Hafíka za rok 2013. Já, psí prezident Tonánek Puntíkatý města Hafovice, bych vám všem chtěl poděkovat za to, že neutíkáte z domova, nečůráte na zídky, spíte, kdy máte, posloucháte a respektujete prezidentské pokyny, a toho si cením. Každý pes v našem městě je cvičený k něčemu jinému, každý z vás už jistě zachránil život Dvounožci, co s námi žijí na jedné planetě. Vybral jsem ty nejstatečnější činy a rád bych, než předám medaili, aby každý z vybraných pejsků zaštěkal svůj příběh. Prosím o slovo Ajaxe, pak Lossinu, dále pak Křupinku a Dona. Ajax Když tu tak stojím, tak si říkám, jak se to vlastně všechno stalo. Začalo to úplně nevinně, jen jsem se tak potuloval po městě a zamyšleně přemýšlel, když vtom slyším podivné ťukání, které mi je povědomé, ale za živého boha si nemohu vzpomenout, kde jsem ho slyšel. Zpoza rohu se vynoří podivný chlapík s bílou holí a v černém obleku. No jasně, už jsem si vzpomněl, kde jsem slyšel ten klapavý zvuk – ve starém cvičišti pro užitečné psy. Tam mě učili, jak pomáhat slepým lidem. Najednou ke mně dolehl zvláštní zvuk, zvuk řvoucího motoru při stokilometrové rychlosti. Slepec se nevědomky dostal do silnice. Rozeběhl jsem se a metr před obrubníkem skok a hup, bum. Srazili jsme se se slepcem a on nárazem odletěl na chodník i se mnou. Můj koneček ocasu zavadil o projíždějící auto. Od této chvíle se nemusím starat o přístřeší, od této chvíle chodím po boku slepého člověka. Nepotřebuji medaili, jeho přátelství je pro mě velkou odměnou. Lossina Já jsem pes do nepohody, vichru a sněhu. Když se v horách utrhne lavina, tak já čuchám, čmuchám a hrabu. Můj příběh se odehrál v zimě na hoře Psích příšer právě po velké lavině. Můj nos mi řekl – hrabej, hrabej právě tady, ale byl to hrozný pocit – co když nemám pravdu a oni leží zavalení jinde??? Měl jsem úplně zmrzlé pacičky, ale já jsem Lossina a nevzdávám nic. Nemohl jsem nikoho najít a začal jsem se vztekat – vrrr haf, vrrr haf. Hrabal jsem, až se mi za ocáskem kupy dělaly, až jsem zahlédl ruku, pak druhou a začal jsem tahat a tahat. Šlo to ztuha a já byl už celý umořený, ale nechtěl jsem to vzdát. Povedlo se, pak jsem olízal tomu člobrdovi celý obličej a zahříval jsem ho svým tělem, až se - 22 - probral. I já jsem dostal svou odměnu – plnou misku těch nejlepších morkových kostí. Celou dobu si ale tady říkám, že přece tvorovi v nouzi by určitě pomohl každý správný hafík. Křupinka Já, policejní fenka Křupinka, vám říkám, že mám nejhezčí a nejhebčí a nejlepší čumáček na světě. Nikdo jiný takový citlivý čumáček nemá, ani sám náš policejní prezident. Jednou jsem se svým psím oddílem takhle cupala po ulici a najednou mě udeřilo něco moc divně smrdutého do nosu. Šla jsem zrovínka okolo starého opuštěného mlýna. Zastavila jsem se a otočila se k mlýnu a stála jako přibitá. Velitel mě volal, ale já stála a jen větřila. Pak jsem se rozeběhla ke dveřím a škrabala a vyla. Ta protivně nasládlá vůně mě provokovala. Ostatní mi přiběhli na pomoc a v tu chvíli se strhla mela. Někdo chtěl dovnitř, někdo ven. Podivní chlapíci se sáčky plnými bílého prášku se zalekli mých vyceněných zubů a utekli do kouta. Tam jsme je obklíčili a velitel je zajal. Ani já medaili nepotřebuji, velitel mi už poděkoval, že jsem vyčmuchala drogy, které zabíjejí, a já si jeho pochvaly vážím. Don To já jsem si jen tak jednou jel do Japonska na dovolenou a užíval jsem si moře a sluníčka. Ležím si takhle na pláži, když vtom se začala třást země. Na začátku jen tak trochu, ale pak nastalo peklo. Začaly se řítit budovy jedna za druhou jako domino a byl všude zmatek. Přijeli hasiči a já jsem si uvědomil, že dovolená skončila a mně nastala práce. Začal jsem rychle odhrabávat a čenichat, abych našel zasypané oběti, a také jsem je nacházel. Hrabal jsem bez odpočinku, hrabal jsem celou noc a síly mi pomalu ubývaly, ale věděl jsem, že bez mého čenichu by lidé ty nešťastníky nenašli. Však si mě taky hleděli, nosili mi vodu i žrádlo, stali se z nás prima kamarádi, a to je víc než medaile. 1. místo: Lucie Gabrielová, Martin Šandera, Dominik Hojný, Tereza Křapková a Vojtěch C´miel, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída - 23 - Psisko Od sousedů dírou v plotě vyřítil se černý pes, před ním prchá malé kotě, šplhá někam do nebes. Pozoruju zaujatě, jak se všechno vyvine, psisko štěká na to kotě, to se směje – aby ne! Pro dnešek je konec hrátkám, koťátko je vítězem, dobrodružství je zas láká, a tak žijí každý den. 2. místo: Adam Růžička, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída Moje psí pohádka Bylo nebylo. V dalekých lesích se jedné vlčici narodila tři malá vlčátka. V jejich smečce bylo mnoho mláďat, avšak tato se od ostatních lišila. Polštářek na jejich pravé přední tlapce byl růžový a ne tmavý, jak tomu bylo zvykem. Matka, vlčice Ikasi, byla na svá mláďata pyšná a věřila, že jejich štěstí potrvá navždy, ale nebylo tomu tak. V blízkých dnech zachvátil les požár a Ikasi nestihla zachránit všechny svoje tři potomky. Jedno vlče zůstalo v hořícím lese. Matka vlčice a její smečka utekly před ohněm pryč, ale její mládě čekal jiný osud… Všude kolem byly plameny. Malá Rarity ještě sice dobře neviděla, ale dokázala vycítit, že je to nebezpečné. Začala zoufale kníkat v doufání, že jí někdo přijde na pomoc. Ležela vedle jeskyně. Tam, kde byla dříve i její maminka. Cítila teplo. Velké, skoro až nepříjemné teplo. Štiplavý pach, který se držel ve vzduchu, jí byl nepříjemný. Pokusila se postavit. Vedle ní něco spadlo. Něco těžkého. Kus skály. Napadaly tam další a udělaly kolem ní jakýsi kruh. Poslední balvan spadl na ně a zaujal místo stropu. Rarity se bála, ale strach byl pro tak malé štěně vysilující a tak brzy usnula. Ráno ji probudil - 24 - zpěv ptáků, ale ještě cosi jiného. Neznámého. „Maiki, k noze!“ zavelel ten hlas autoritativně. Uslyšela krátké psí zakňučení a potom dusot tlap. Začala hlasitě kvičet v domnění, že je to maminka a hledá ji. Kámen však odvalil někdo jiný. Dotkly se jí růžové holé prsty a ne huňaté měkké tlapky. Něco ji zvedlo do vzduchu a odnášelo pryč. Rarity nic z toho dost dobře nechápala. Byla ještě malá. Věděla jen to, co se právě dělo. Po nějaké době se konečně zastavili a Rarity zaslechla prásknutí dveří. Už nebyli v lese. Tady to vonělo jinak. Uslyšela kníkání dalších psích mláďat. Ruce ji položili k něčemu teplému. Připomínalo jí to maminku, ale byl to někdo jiný. Maminka tu ale nebyla a tak si Rarity musela vystačit s touhle fenkou… Měsíce plynuly a z Rarity vyrostla mladá fenka. Byla vychovaná jako domácí pes a také si myslela, že je domácí. Byla sice trochu divočejší a čilejší než ostatní, ale to přeci nebylo nic strašného. Rarity vyběhla se svými sourozenci ven na louku a začali se všichni honit. Byla to taková hra, kterou se spolu bavili už odmala. Jeden pes vždycky honil ostatní a ti před ním utíkali. Kdo pochytal nejvíc psů za dobu, než je přišel dvounožec zahnat zpět na dvůr, a to většinou netrvalo déle než dvě minuty, vyhrál. Rarity tentokrát honila. Poskakovala kolem svých sourozenců a vrtěla ocasem. Utíkala pořád dokola a sháněla je dohromady. Už chytila pět psů. Zbývají jen dva. Nishu nebylo těžké chytit, ale Diky je rychlý. Rarity běžela ze všech sil. „Dostanu tě!“ vyštěkla. Už je jen na jednu délku ocasu od ní. Vyskočila a dopadla na svého brášku a shodila ho na zem. Vyhrála. Pochytala všechny. „To nebylo fér, jsi daleko rychlejší!“ začal trucovat Diky. „Ale prosím tě,“ odfrkla si a tím mu odpověděla. Posadila se, zvedla jednu tlapku a dlouze, vítězně zavyla. Nikdo z jejích sourozenců to nedělal, ale pro ni to byla věc naprosto přirozená. Radil jí to instinkt. „Hej!“ Ze dvora vyběhl člověk s holí. „Mazejte zpátky…!“ pohrozil jim. „Kontrola…,“ usmála se Nisha a všichni se rozeběhli zpět domů. Tu noc nemohla Rarity usnout. Pořád myslela na to, proč má tolik odlišnou barvu než její sourozenci a nepodobá se ani otci, ani matce. Proč vyje a proč je tolik jiná? Najednou cosi zaslechla. Našpicovala uši a zvedla hlavu. Už chtěla vyštěknout a upozornit na zvláštní zvuk člověka, ale neudělala to. Pomalu se postavila a vyplížila se na dvůr. Ve stínu plotu se cosi krčilo. Šlo to přímo k ní. Teď už to Rarity viděla. Proti ní kráčel pes. Ne, to nebyl pes, byl stejný jako Rarity. Měl tu samou barvu a postavu. Byl to vlk. Nezvaný si ji zvědavě prohlížel. Rarity nahnula hlavu na stranu. „Kdo jsi?“ zeptala se. „Foxer,“ odpověděl. „Co děláš u lidí, když jsi vlk?“ oplatil jí - 25 - otázku. „Já? Já nejsem vlk! Jsem pes!“ ohradila se Rarity. „Opravdu?“ řekl pohrdlivě. „Tomu věříš? Podívej se na sebe, vypadáš jako vlk. Chováš se jako vlk…“ „Jak víš, jak se chovám?“ skočila mu do řeči. „To tvoje dnešní vytí bylo slyšet až v našich lesích. Myslel jsem, že je to někdo od nás, a tak jsem se rozhodl jít to sem prozkoumat,“ odpověděl. „Já nejsem vlk!“ oponovala mu zatvrzele Rarity. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se a dělal, jakoby ji předtím neslyšel. „Rarity.“ Teď zpozorněl a natočil uši. „Rarity? Ty ses tady narodila?“ Kývl hlavou směrem k domu lidí. Rarity začala přemýšlet. „Vlastně ne… Já… Já nevím,“ zakoktala se. „Rarity, dobře si všechno rozmysli. Možná jsi někdo, koho ani neznáš, ale pokud chceš být divoký vlk, zítra, až bude slunce nejvýš, budu tam, kde jsi dneska vyla.“ Otočil se a jako stín zmizel ze dvora. Rarity se pomalu vracela do své boudy. Vlk? Ona není vlk! To není možné! Nebo snad ano? Je Maiki její matka? Bude se jí muset zeptat. „Maiki?“ šťouchla do ní čumákem a zakňučela. „Co se děje?“ zeptala se fenka. „Já jsem vlk?“ Maiki se zvedla tak prudce, až se skoro bouchla hlavou o střechu boudy. „Jak jsi na to přišla?“ zeptala se s vykulenýma očima. „Byl tu vlk, a když si se mnou povídal, vypadal docela věrohodně a taky jsem si vzpomněla na tebe v lese. A na člověka. Maiki, řekni mi pravdu!“ Podívala se jí do očí. Vypadalo to, že Maiki přemýšlí. „Víš, krátce potom, co jsi se narodila, vypukl v lese požár a ty jsi ho nějakým zázrakem přežila. Tvá smečka před ním utekla. My jsme tě potom našli. Neměla jsi vědět, že jsi vlk, ale… Jsi vlk,“ téměř zakňučela Maiki. Rarity vypadala zaraženě. Tiše otočila hlavu na druhou stranu. „Rarity?“ oslovila ji Maiki. Rarity neodpovídala. „Pokud to tak uvnitř cítíš, měla bys jít za svou smečkou. Není špatné být divoké zvíře…“ Její řeč přerušilo zavrčení z Raritiny strany. „Nech si to projít hlavou,“ vybídla ji Maiki a uložila se ke spánku. Rarity tu noc přemýšlela. Vždycky jí něco chybělo, ale nikdy tomu nevěnovala pozornost. Je jiná, lidé se jí bojí a někteří psi také. Asi má Maiki pravdu. Rarity uvnitř cítila velikou touhu utéci do lesa, ale Maiki vždy říkala, že vlci jsou zlá zvířata, která kradou pastevcům jejich ovce. Rarity zavřela oči. Musí to dobře zvážit. Má poslechnout srdce, nebo se má přiklonit k tomu, v čem ji vychovali? Srdce… Bude se řídit srdcem! Tahle myšlenka na Rarity sedla ráno. Teď už měla jasno. Člověk vyšel ven ze dveří a do čistých misek na jídlo jim nasypal něco k snídani. Rarity ale neměla hlad. Jen se trochu napila vody a potom si zaraženě sedla k plotu. „Copak? Bojíš se, že dneska nevyhraješ?“ zasmála se Nisha a už - 26 - chtěla vyběhnout ze dvora, když v tom ji Rarity zadržela. „Mám pocit, že v noci tu šramotil krtek. Nechytíme ho?“ šlehla po ní vyzývavým pohledem. Nisha začala čmuchat po zemi. Rarity vzhlédla k obloze. Slunce už brzy bude mít nad hlavou a potom nadejde ten čas. „Hej, Rar, krtci nelezou po nebi,“ vyštěkla Nisha a vrhla se za kupu sudů. Rarity ji nevnímala. Snažila si vybavit vzpomínky z dětství. „Maiki?“ zeptala se a přešla k ní. „Myslím, že bych měla jít. Řekneš jim to potom?“ prosebně natočila uši. Zevnitř jí cosi svíralo vnitřnosti. Takový divný pocit, že opustí někoho, s kým prožila tak dlouhou dobu. Maiki přikývla. „Hodně štěstí,“ popřála jí a sehnala si své potomky k sobě. „Pojďte se ještě najíst. Dneska půjdeme pást ovce daleko, tak ať máte sílu.“ Sourozenci se k ní seběhli a Rarity nenápadně proklouzla ven. Přeběhla stráň a zastavila se na kopečku u stromů, kde včera vyla. Z vysoké trávy za ní vyklouzl Foxer. „Máš se co učit. I štěně pozná, když se k němu někdo blíží,“ pozdravil ji. S předstíraným pobavením pootočila hlavu na stranu. „Jdeme?“ Zadívala se na něho svýma lagunově modrýma očima. Její bílý kožich se leskl ve slunečních paprscích. Přikývl. „Pokud mi budeš stačit…“ Rozeběhl se k lesu. Rarity za ním. Běhat uměla rychle, ale tohohle vlka by asi nedohnala. Brzy nad ní měl navrch, ale nevzdávala se. Bez jakékoli bázně proběhl kaluž plnou studené vody a ladně přeskočil kládu. Rarity se překonala a také se probrodila ledovou vodou. Kládu opatrně přelezla. Foxer na ni trochu počkal. Když ho doběhla, zastavil se. Rarity s ním. „Co cítíš?“ zeptal se. „Vlky. Hodně vlků,“ zavětřila a zadumaně pokývala hlavou. Pobaveně se usmál. „Tak pojď.“ Rozklusal se po stezce. Rarity za ním. Všimla si, že půda pod jejíma nohama je udusaná tlapami mnoha generací vlků, kteří tudy procházeli. Ale vždyť poslední dobou tu žádného nepotkala, až teď Foxera. Museli se sem přistěhovat. Přistěhovat se zpět. S těmito úvahami vběhla Rarity za Foxerem k jeskyni, kde bylo přibližně sedmnáct vlků. Možná více. „Foxere?“ K Rarity a jejímu průvodci přikráčel jakýsi starší vlk. Byl mnohem větší a působil dojmem vůdce. Kolem Rarity a Foxera se teď shlukla téměř celá smečka. „Přivedl jsem ji.“ Odmlčel se. „Jmenuje se Rarity a jsem si jistý, že je to vlk,“ řekl. „To doufej, protože pokud ses spletl…!“ zavrčel vůdce a hrozivě se nad ním vztyčil. „Rarity!“ Smečkou si k nim razila cestu nazlátle hnědá vlčice. Rarity překvapilo, že se k ní někdo takhle žene. Trochu ucouvla. „Je to ona, Risaki,“ kývla příchozí na vlka. „Moje dcera.“ Přešla blíž k Rarity. V očích měla slzy. Dcera? Rarity to nechápala. Věděla jen, že ji ta vlčice objímá. Nadechla se. Ucítila jemný, nasládlý pach. Vybavila se jí vzpomínka, kdy ji - 27 - přesně tenhle pach obklopoval. Vzpomínka na její matku. „Mami…“ hlesla a přitulila se k ní blíž. Vychutnávala si tu slastnou chvíli. Z přemýšlení ji vyrušil až Risaki. „Dříve než tě do smečky přijmeme, dokaž nám, že jsi pravá Rarity. Nemůžeme si na krk uvázat dalšího neschopného psa jen proto, že někomu připomíná jeho dceru.“ Rarity nepatrně zavrčela. „Ikasiin rod má zvláštní znamení. Polštářek na přední pravé tlapce je růžový namísto hnědého. Máš-li tento znak i ty, patříš k nám. Jestli ne…!“ Rarity zvedla tlapku. Polštářek na ní byl pod prachem, nasbíraným ze země, růžový. Risaki kývl. Přistoupil k ní a obřadně jí překousl obojek. To bylo jasné gesto. Rarity je teď volná. Našla svou rodinu a svou smečku. Šťastně se posadila. Zvedla pravou přední packu a dlouze, táhle a šťastně zavyla. Postupně se přidávala i celá smečka a Rarity se brzy zaposlouchala do té krásné písně. Písně vlků, s jejichž pomocí teď začne skutečný život. 2. místo: Pavla Staňková, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 7. třída Neohrožená Basted Bylo nebylo, spíše ale bylo, než nebylo. „Ahoj, jsem na světě!“ vyštěkla jsem, když jsem přišla na svět. Hned jsem se zkoušela nadechnout, ale moc dobře mi to nešlo. Pak se to povedlo. „Hurá, já dýchám! Ale je tu zima. Musím okamžitě někam do tepla,“ říkalo mi něco uvnitř. Něco velkého mne olizuje. Aha, to bude asi máma. Ale to už jsem popostrkována jejím čumákem do teploučka. Je nás tu víc. Takto jsem se seznámila s maminkou a svými bratry. Začali mi říkat Basted. To jsem já - mrňavá, černá, s bílou lysinkou, pár krátkými chlupy, ale zato čilá a neposedná rošťanda. V noci spím jak zabitá a brzy ráno už zase řádím a dělám s bratry vylomeniny. Po pár dnech odpočinku a zvykání si na tento svět jsme začali utíkat z pelíšku a to byl správný okamžik, aby nás mamka vyvedla poprvé ven. Je zde úžasně. Žluté slunce, bílé, modré, zlatavé i červené květiny, modrá obloha, zelená tráva a spousta různých prolézaček a schovávaček. Nejvíce mne zaujaly pohybující se věci – prý zvířátka. Ale s těmi nám mamka zakázala si hrát, mohou prý být i nebezpečná. Za nějaký čas, když jsme trošku povyrostli, vzala maminka mě a mých sedm bratrů poprvé na lov. Zpočátku se plížila proti větru. Poté, když k cíli byla asi půl kroku, vyskočila z vysoké trávy a ulovila ptáčka. Šli jsme za ní. - 28 - Tři přání. Anežka Petrů, V. Hejny Červený Kostelec, 7. třída: 3. místo Pes. Veronika Borkovcová, V. Hejny Červený Kostelec, 7. třída Můj Alík. Nela Kuldová, V. Hejny Červený Kostelec, 7. třída: 3. místo Tři přání. Eliška Hrubá, V. Hejny Červený Kostelec, 7. třída: 4. místo Krkonoše II. Šárka Záleská, ZŠ V Domcích Trutnov, 9. třída: 2. místo Láska. Tereza Křapková, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída: 1. místo Slunce. Karolína Čermáková, ZŠ V Domcích Trutnov, 8. třída: 1. místo Krkonoše. Tereza Kánská, ZŠ V Domcích Trutnov, 8. třída: 2. místo Mám se fajn. Jiřina Kroupová, ZŠ Radvanice, 6. třída: 2. místo Rád odpočívám na pohovce mých páníčků. Zdeňka Nechvílová, ZŠ Radvanice, 6. třída: 1. místo Vyzvala nás, abychom to zkusili také. To jste měli vidět! Běhali, skákali a štěkali jsme jako o život, ale nic neulovili. Nevadí, řekla nám, příště bude lépe, a vzala nás domů spát. V noci byl slyšet šramot. Matka byla pryč a já i bráchové jsme leželi. Najednou jsem zahlídla veverku. Tu musím ulovit a dokázat mamince, že už to umím. Tuhle si chytnu a budu si s ní hrát! Veverka je malá, černá, s bílým ocáskem, očička má jako tůňky v noci, hluboké a černé. Rozběhla jsem se za ní. Nenapadlo mě, co by se mi mohlo stát, že se mohu ztratit. Běžela jsem za ní do temnoty, dál a dál, až do černého lesa. Byla to pro mě zábava. Ale kde je ta veverka? Nikde ji tu nevidím!!!! Tak to už ji asi nechytnu. Ale jak se teď vrátím domů k mámě a bratrům? Jsem tu ztracená, sama a je noc. Musím si najít úkryt, říká mi zase něco uvnitř. V noční tmě se hledat moc nedá, co budu dělat?? Musím být celou noc vzhůru a hlídkovat. Radši zůstanu na jednom místě. Mé myšlenky a vzpomínky na maminku a brášky mne nakonec unavily natolik, že jsem usnula. „Píp, píp, krá, krá“ a spousta jiných zvuků mne probudila. „Kde to jsem?“ Volám, ale nikdo mi neodpovídá. Chce se mi brečet, je mi zima a mám hlad. Nevím, co dál. „Maminko, kde jsi? Poraď mi, co mám dělat, kudy domů.“ Zase žádná odpověď. Musím se víc snažit! Soustředila jsem pevně všechny své síly, důvěru, vzpomínky, lásku a odhodlání do svého srdce a duše. Běžím lesem vpravo, pak vlevo, ale pořád zabíhám dál a dál. Začíná tady trochu řídnout les. Hop a skok a jsem u nějakého obrázku na cedulce a u branky. Je tam napsáno: PARK SLUNEČNÍ ROKLINKA. Jdu tam, vcházím dovnitř a vidím člověka. Maminka říkala, že jsou lidé hodní, ale i zlí. Tento se zdá milý a laskavý. Utíkám k němu. Brečím a vrtím ocáskem. „Jé! Štěňátko! Poběž ke mně!“ volá ten človíček. Teď už vím, že mi neublíží, že mi pomůže. Nějak to cítím, ale neumím to vysvětlit. Vzal mě do náruče a šeptá: „Kde ses tu vzalo? A kde máš maminku nebo páníčka? Koukej, mami! Je tu štěňátko, asi se ztratilo. Celé se klepe a je hubené a vystrašené. Můžu mu dát svoji svačinu?“ A tak jsem dostala najíst i napít. Hned mi je veseleji. Ale ne úplně. Stýská se mi po mamince. Ti dobří lidé mě nakonec odnášejí k sobě domů a ukládají do pelíšku. Ó, jak je měkký! Hlad, žízeň, strach a zima už mě netrápí. A ten malý človíček, jmenuje se Zuzka, si se mnou každou chvíli hraje a mazlíme se spolu. Je tu útulno, hrozně moc se mi tu líbí, ale chybí mi má rodina. U nových páníčků jsem se i přesto rychle zabydlela a přilnula k nim. Co jsem však nevěděla, bylo, že moji noví majitelé mezitím našli moji maminku a chystali mi překvápko. 33 - „Basted, pojď!“ řekli mi jednoho dne ráno. Znají mé jméno? Ale odkud? „Pojedeme na výlet. Něco ti musíme ukázat.“ A tak jsme vyrazili do parku, kde jsem je poprvé uviděla. Co mi asi tak chtějí ukázat? Procházíme se a najednou mám zvláštní pocit. Něco slyším. To štěkání je mi známé. Zní povědomě. „Basted, otoč se a koukej, kdo tam je!“ Máma! Maminka moje! Ale to už běžím za ní a skáču a vrtím ocáskem a kňourám a vůbec všechno, co jde i nejde. Maminka mi pak vyprávěla, že i bráškové mají svoje nové rodinky, že to tak musí být, že to tak prostě chodí. A já jí vylíčila svůj příběh s veverkou, jak jsem se ztratila a doběhla až do parku. Zbytek už věděla od mých zachránců. Jelikož moje nová rodina bydlí v sousedství, můžeme se s maminkou vídat často. A pokud jsme nezemřeli, vídáme se dodnes. PS: Veverky již radši nelovím. 2. místo: Pavla Vlčková, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 7. třída Zatoulané štěně Byla jednou jedna rodina, která žila poklidným životem na venkově. Měli obrovský statek, kde chovali spoustu zvířat. Starali se o králíky, koně, kozy, krávy a taky měli psy. Nejmenší štěňátko se jmenovalo Flíček. Bylo to dost neposedné štěně. Bylo celé bílé, sem tam se objevil černý flíček. Flíček rád prozkoumával okolí statku. Rád chodil a pozoroval ostatní zvířata. Pozoroval krávy, jak odpočívají na louce, koně, jak cválají po kopcích, kozy, jak se pasou v ohradě. Nejradši pozoroval králíky. Když náhodou nějaký utekl, Flíček za ním běhal a štěkal na něj ze všech sil, než si toho všiml někdo z rodiny. Jednou se toulal Flíček po vsi, když před ním zastavil velký, zlý pes Hugo, který patřil hrozně lakomému sedlákovi. „Kam jdeš?“ zeptal se Hugo Flíčka děsivě. „Jen tak se toulám po vsi,“ odpověděl Flíček nejistě. „Nemám rád malé psy, jako jsi ty!“ zavrčel Hugo. Flíček se vyděsil tak, že se rozběhl neznámo kam. Když urazil dost dlouhou cestu, všiml si, že zaběhl do hlubokého, temného lesa. „Haló! Je tu někdo?“ zavolal nejistě Flíček. Ale z lesa se ozývaly pouze strašidelné zvuky. Jelikož už byla skoro tma, rozhodl se, že počká do rána a pak se vydá hledat cestu zpátky na statek. Když se ráno probudil, uviděl zajíce, jak si ho prohlíží svýma hnědýma očima. Nejprve se ho Flíček zalekl, ale zajíc mu vysvětlil, že mu nechce - 34 - ublížit. Flíček se ho tedy zeptal, jak se dostane zpět na statek. Zajíc mu odpověděl: „Rád ti pomůžu, ale nevím, kde je statek, na kterém bydlíš. Něco pro tebe přeci jen udělat můžu. Dovedu tě na kraj lesa, tam už si musíš poradit sám.“ Flíček poděkoval a vydali se na cestu. „Já mám hlad,“ říká smutně Flíček. „Já taky,“ přidal se zajíc. Tak bloudili lesem, až našli hromádku lesních plodů, jako jsou maliny, jahody a ostružiny. Zazářily jim oči a pustili se do jídla. „Jak si dovolujete jíst jídlo, které vám nepatří?“ ozvalo se za nimi. Byl to divočák, který si tam ukládal jídlo na oběd. Oba dva se zarazili a zajíc začal vysvětlovat: „My jsme nevěděli, že to jídlo někomu patří. Omlouváme se.“ Divočák ale nechtěl omluvu. Chtěl donést dvakrát více lesního ovoce, než mu snědli zajíc s Flíčkem. „My vám ty plody doneseme,“ sliboval Flíček a zmizeli se zajícem v křoví. „Jestli mi je nepřinesete, tak si vás najdu a pěkně si to s vámi vyřídím,“ dodal ještě divočák. A tak začali hledat plody, které by odnesli divočákovi. Trvalo jim to dlouho, ale přece jich našli dostatek a donesli je zpět na místo, kde se znovu setkali s divočákem. „Že vám to ale trvalo. No nic. Odejděte, ať vás tady už nevidím,“ řekl divočák oběma. Bylo skoro poledne, když dorazili na kraj lesa. Zajíc se rozloučil s Flíčkem, popřál mu hodně štěstí a zase zmizel v lese. „Ach jo, jak jen se mi stýská po domově,“ posteskl si Flíček a vydal se neznámou cestou. Šel a šel, až potkal velkého černého psa. „Ahoj, jmenuju se Flíček a hledám cestu domů na statek. Nevíš, kde jsem a kudy mám jít dál?“ zeptal se Flíček. Pes vypadal přátelsky a odpověděl mu: „Ahoj, říkají mi Monty. Jsem pes z ulice. Moc dobře to tady znám, jsme ve městě. Mám na jednom dalekém statku známé, jestli chceš, vypravím se tam s tebou, třeba je to ten samý statek, kde bydlíš.“ Flíček zjistil, že ti známí, o kterých mu začal vyprávět opuštěný pes Monty, jsou jeho rodiče Perdita a Timmy. Na cestu se vydali ještě ten den. Navečer došli ke starému opuštěnému domu, kde bydlel Montyho starý známý pes Oskar. „Ahoj, můžeme tady přespat, Oskare? Máme ještě dalekou cestu a potřebujeme nabrat síly,“ zeptal se Monty. Oskar nic nenamítal a ještě jim poskytl vodu a nějaké to jídlo se také našlo. Druhý den vyšli brzy ráno. Cesta jim ubíhala docela rychle. Monty vyprávěl, jak se seznámil s Flíčkovými rodiči, jak se mu krásně žilo, když bydlel v bohaté rodině, a jak ho jeho majitelé museli prodat, protože měli dluhy, kam se jen podívali. Jeho noví majitelé ho neměli rádi, a tak se jednou rozhodl, že uteče. Povedlo se mu to hned napoprvé. Flíček byl zvědavý, jak se mu to povedlo. Monty tedy vyprávěl dál: „Plánoval jsem to - 35 - hodně dlouho dopředu. Každou středu nám nosil listonoš poštu. Napadlo mě, že proběhnu, až budou otevřené dveře, a nikdo mě už nechytí. A taky se mi to povedlo. A od té doby se toulám po ulici. Teď je řada na tobě, Flíčku. Vyprávěj mi, jak ses dostal až do města ty.“ Flíček mu vyprávěl svůj příběh a než ho dokončil, byli na statku. Na statku je hrozně rádi všichni viděli. Jak Flíčka, tak Montyho. Perdita a Timmy nabídli Montymu, že u nich může bydlet. Od té doby žili všichni spolu šťastně a už se nikdy nikdo z nich neztratil. 3. místo: Daniela Vojtěchová, ZŠ Police nad Metují, 8. třída O Rekovi Byl jednou jeden pes a ten se jmenoval Rek. Jeho pán byl hrubián a přivázal ho na provaz. Nemohl se vzdálit od domu. Měl pořád dlouhou chvíli a snažil se provaz překousat. Jenomže neměl tak ostré zuby. Takže měl neustále dlouhou chvíli. Když se jednoho slunečného dne vyhříval na sluníčku, běžela kolem malá myška a za ní se hnala mrštná kočka Linda. Když myš spatřila psa, začala křičet o pomoc: „Psíčku, hodný psíčku, moc tě prosím, pomoz mi a zažeň tu kočku. Já ti také pomohu, až budeš v nouzi!“ Pes se usmál pod vousy a v duchu si říká: „Jak by mi taková malá myška mohla pomoci?“ Rozhodl se udělat dobrý skutek. Začal tedy hlasitě štěkat. Linda se ho lekla a utekla pryč. Vděčná myška mu děkovala a ptala se: „Jak bych se ti mohla odvděčit? Zachránil jsi mi život.“ Pes zpočátku nevěděl, ale pak ho napadla spásná myšlenka. „Ty, myško, máš tak ostré zuby, že bys dokázala překousat tenhle provaz?“ „Žádný problém.“ Usmála se myška. Začala hlodat. Netrvalo to dlouho a pes byl volný. Pes zapřemýšlel, jak se dostane přes plot na louku. Začal na dřevěném, neudržovaném plotě hledat nepřibitou plaňku. Myška zatím podlezla plot. Když pes nenašel díru v plotě rozhodl se, že ho přeskočí. Jenomže v tu chvíli, co se rozbíhal, ve dveřích se ukázal jeho zlý pán. Pán se k němu okamžitě rozběhl. Pes zařadil tryskovou rychlost a přeskočil plot. Utekli s myškou přes louku do lesa a tam se schovali pánovi. Na toho někdo zavolal policii a teď sedí za týrání zvířat ve vězení. Rek s myškou žijí v lese do dnes. 3. místo: Tomáš Janeček, ZŠ Schulzovy sady Dvůr Králové n. L., 9. tř. - 36- Pohádka psí O liškách je všeobecně známo, že jsou velice chytré. Ale platí to i v tom případě, když je „Liška“ jméno? Samozřejmě že neplatí! Ale náš pes je vzorovým příkladem toho, že stát se to může. Jsou hned dvě věci, které nás ujistí, že toto tvrzení pro naši fenku platí. První je to s tou liškou, a druhé je to, že má náš psík pěkně dlouhé uši. A ono se totiž o chytrákovi říká, že má za ušima. Tohle jméno náš mazlíček nedostal jen tak náhodou. On je totiž taky pěkně zrzatej, má špičatej čumák a dlouhej huňatej ocas. Navíc bydlíme blízko lesa, a dokud je odtamtud nevyhnaly děti, bydlely tam lišky. Tři. A s nimi si ta naše hrála. Zkrátka a dobře, nějak se to sešlo a vzniklo z toho tohle. Já vám nejprve povím, jak to s Liškou vlastně bylo, a pak vám povím dva krátké příběhy. Jak to s liškou vlastně bylo Už když jsem byla úplně pidi jsem si děsně moc přála psa. Bydlíme na vesnici a tam každý pejska má. Chtěla jsem velkého rafana se studeným čumákem a velkou huňatou srstí. Takového „tuli tuli‘‘ do postýlky. A protože mám hodné rodiče, během několika dnů už se nám doma toulala Liška. Teda v tu dobu to ještě nebyla Liška, všichni jsme jí říkali Ajda. Když ji rodiče koupili, byla úplně maličká. Sotva lezla a krásně se vešla do ruky. Bylo to takové malé nic. Štěkat to neumělo, jen to tak něžně fňukalo a kňučelo. Její první domeček byl hned pod shodami. Bydlela tam chvilinku. Měla sice krásný útulný pelíšek plný polštářků a deček, ale bylo jí tam smutno. Druhý domeček měla hned vedle gauče. Byl o něco méně útulný, ale byla mezi námi, tam se Ajdě líbilo. Ale to se naopak nelíbilo naší mamince, protože když už to Liška uměla, kousala nám do pohovky. Její třetí domeček byl u mě v pokojíku, tatínek sehnal takovou duchnu a tam ona ležela. Tam se jí sice taky líbilo, ale to se pro změnu nelíbilo MNĚ! Protože v noci pořád kňučela, ráno mě brzo budila, když chtěla čůrat, a okusovala mi kytičky. A tak u mě Ajda taky moc dlouho nepobyla. Nakonec maminku napadlo, že ji necháme u nás v předsíni vedle topení, s tím jsme byli spokojeni všichni. První problém nastal, když začala courat do lesa. Často jsme nechávali v kuchyni otevřené okno, aby šel do baráku čerstvý vzduch, a Ajda se naučila chodit ven. Zhruba v té době vzniklo její jméno. Chodila totiž do - 37 - lesa, který je blízko našeho domku, a hrávala si tam s liškami, to pak bylo těžké, dostat ji vůbec domů. Vlastně bylo těžké už jen to najít ji. Druhý problém nastal, když začala Liška hodně výrazně růst. Ona je to u nás v obýváku taková překážková dráha a ona to milovala. Nejprve pod stolem, kolem kytky, přes stoličku, pod židlí, kolem křesla a tak dále. A pak, když už povyrostla, tak při průchodu pod židlí brala nábytek s sebou. To byla hodně smutná, že už si nemohla takhle hrát. Ona už pak totiž nemohla nic. Nemohla si doma hrát na honěnou, nemohla žužlat kytky, nesměla skákat po gauči, sedět s námi u večeře a prostě nic! To pro ni skončila všechna zábava. No ale největší problém to asi byl, když už Liška úplně vyrostla a chtěla k sobě partnera. Tím myslím nějakého zdatného samečka. To se s ní totiž nedalo mluvit. Když jsme spolu šly na vycházku, otáčela se za každým psem a bylo strašně těžké udržet ji na vodítku. Nemohla jsem s ní chodit sama a to mě hrozně štvalo, protože mě to děsně bavilo. Navíc jsem si s ní povídala a mohla jsem si postěžovat, když jsem byla naštvaná na rodiče. Ale teď už je to v pohodě. Ona totiž hárá tak jednou za půl roku a já už ji na vodítku udržím. Když se mnou poprvé spala v posteli, bylo to hrozně fajn, protože byla zrovna zima a ona mě tak hezky hřála. Navíc byla hrozně vděčná, že tam se mnou mohla být, a tak hezky se ke mně lísala. Jen pak byla celá postel od chlupů a já to musela uklízet sama. Liška je bezva pes, i když je tak zvláštně zbarvená a někdy mi přijde, že má svůj svět, do kterého já vůbec nepatřím. Liška a tygr Když byla Liška ještě malá a sotva lezla, já už jsem uměla kreslit. Chodila jsem do první třídy a výtvarku jsme měli dvakrát týdně. Jednoho dne jsme dostali za úkol nakreslit nějaké domácí zvíře. Pamatuju si, že Pepíček tenkrát kreslil své morče. Anička kreslila kočku Micku, Maruška rybičky a já naší Lišku. Dostali jsme čtvrtku formátu A4, vyndali jsme si svoje temperové barvičky a kreslili a kreslili. Naše paní učitelka chodila okolo nás. Vždycky se k někomu naklonila a říkala věci jako ,, Teda Adámku, to je ale nádherný ptáček, to je andulka?‘‘ . A nebo ,, Terezko, ty jsi hotový umělec, takhle krásně nakresleného králíčka jsem jaktěživ neviděla‘‘. No a pak jednou přišla ke mně a nic neřekla. Měla jsem takový vztek. Copak se jí to nelíbilo? A jak jsem byla vzteklá, omylem jsem udělala naší Lišce velkou černou šmouhu přes tělíčko. Kolmo, od shora dolů. No vypadalo to strašně. Ne. Vypadalo - 38- to příšerně! Takhle naše Liška přece nevypadá. Dlouho jsem přemýšlela, co s tím udělám, ale neměla jsem vůbec žádný nápad. A pak zase přišla ta učitelka, na kterou jsem byla tak nazlobená. Vlastně kvůli ní jsem si zkazila obrázek. Asi si všimla, že už delší dobu nic nekreslím. ,,Barunko takhle to ale nestihneš? A proč kreslíš toho tygra? Copak tygr je domácí zvíře?‘‘. To už bylo ale opravdu moc! ,,To přece není žádnej tygr, ale naše fenka Liška!‘‘ trochu jsem ji okřikla. A pak mě to napadlo. Ta paní měla vlastně úplně výbornej nápad! Nakreslím tygra. A tak jsem zase vzala černou a kreslila další kolmé pruhy přes Liščinu srst. Nakonec to vypadalo docela dobře. Ten den jsem sice dostala svojí první dvojku z výtvarky, ale kupodivu mi to vůbec nevadilo. Byla jsem se svým výtvorem opravdu spokojená. Paní učitelka mi dovolila vzít si obrázek domů, chtěla jsem ho ukázat mamince a Lišce. Maminka mě vyzvedla o půl jedné ve školní družině, jak jsem se nemohla dočkat, až jí ten obrázek ukážu, vrazila jsem ji ho před nos hned ve dveřích. Chvíli se na něj usmívala a pak mě pohladila se slovy, že je to krásné, a že mi to dnes doma připíchne na nástěnku. Doma jsme byli v jednu, protože bydlíme docela blízko a nikam jsme už nemuseli. Lištička mě krásně přivítala. Možná proto, že jsem ji chyběla, ale možná taky proto, že od rána nikdo nebyl doma a ona už zase měla hlad. Tak jsem si vytáhla ten obrázek z desek a ukázala ho i naší Lišce. Moc se jí líbil. Chvíli k němu čuchala a pak ho vzala do tlamičky a pelášila s ním do svého domečku. Věděla jsem, že se jí bude líbit. Tátovi se taky líbil. I když ten ho viděl, až když už byl docela oslintanej. A tak se mi ten večer krásně usínalo. Byl totiž pátek a já věděla, že ráno nemusím vstávat, a taky proto, že jsem měla obrovskou radost z toho, že se mi ten obrázek povedl. Obrázek zůstal celý jen dva dny. Byl to jen kus papíru a přiznejme si, že ten v přítomnosti malého štěněte asi moc nevydrží. Bystrý pes Jak už jsem určitě říkala, máme doma moc chytrého psa. To že je inteligentní nám dokázal, když mi bylo právě 8let. Bylo půl 9 ráno a já zrovinka vstala, když k nám přicházel děda Láďa. Měli jsme totiž domluvené, že vezmeme Lišku a půjdeme spolu na houby. Hned vedle domečku máme takový malý les, kam tenkrát nikdo nechodil. Jen my a jeden takovej hodnej pan myslivec. Liška už nemusela být na vodítku, znala to tam jak své boty. Vzala jsem si malý košíček, děda trochu větší a šli jsme. Skoro pod každým stromem byla houba, co krok, to hřib, děsně moc - 39 - mě to bavilo. Děda mi vždycky vyprávěl, jak se seznámil s babičkou, jak dostal svoji první výplatu, jak byl poprvé ohromenej, když viděl v Německu ty velký obchoďáky a taky jaký to bylo, když neměli barevnou televizi. No a tak jsme šli, šli, šli a šli. Jen jsem slyšela, jak dědův hlas trochu utichá. Slyšela jsem ho míň a míň, ale jak bylo všude plno hub a nechtěla jsem, abych nějakou přešla, ani jsem nezdvihla hlavu, abych se podívala, kde ten děda je. Prostě jsem šla dál. Až když jsem měla košík úplně plný, rozhlédla jsem se kolem sebe. Kdyby vedle mě po boku nebyla Liška, určitě bych zpanikařila. Dědu jsem neviděla. Sedla jsem si na pařez, prohlížela si ty houby v košíku a čekala, až si pro mě děda přijde, jak jsem byla zvyklá. Lištička mi mezitím věrně ležela u nohou. Ale pak už to bylo dlouho. Bylo to hodně dlouho, celá věčnost. A teprve teď jsem začala panikařit. Běhala jsem od stromu ke stromu, od borůvčí k borůvčí a hledala dědu. Tenhle styl procházky se ale Lišce zřejmě moc nelíbil, protože mě něžně rafla do nohy. A tím mi nejspíš dala povel: pojď za mnou. A tak jsem šla za ní. Ona pořád čuchala k zemi a stopovala dědečka. Po chvilce jsem zase slyšela nějaké hlasy. Respektive jsem zase slyšela dědu. Měla jsem taaaakovou radost. Když už jsme ho s Liškou konečně dohnali, otočil se na mě a řekl: ,,Barunko, dokážeš si to vůbec představit? Jen černé a bílé. Ani jsi nepoznal, jestli je to rajče, nebo pomeranč‘‘. Děda si zřejmě ani nevšiml, že jsem ho opustila. A to se mi docela ulevilo. Ani mě nenapadlo oznámit mu, že jsem se ztratila a právě jsem ho po několika hodinách zase našla. Akorát by měl výčitky a já průšvih. Pak už jsme jen seděli na kamenech a čistili s dědou ty houby, které jsme nasbírali. Pak jsem si ale všimla, že se na mě kouká něco krásného, červeného z hlíny. Nádhernej velikej klobouček s bílejma puntíčkama. Úchvatné. Sebrala jsem se a popošla o dva metry dál, abych tuhle jedinečnou a určitě vynikající houbu utrhla. Už, už jsem ji měla v ruce, ale najednou ke mně přilítla Liška a dost ošklivě na mě zavrčela. Na to zareagoval i můj děda a okamžitě mi vysvětlil, co je tahle houba zač. To bylo po druhé za dnešek, co mě Liška zachránila. Děda řekl, že je to opravdu bystrý pes. Liška pořád poskakovala kolem mě, a já měla neskutečnou radost, že ji mám. 2. místo: Lucie Ötwösová, ZŠ Schulzovy sady Dvůr Králové n. L., 9. tř. - 40 - Fenka Jenny Za devatero řekami a devatero lesy žila, byla jedna šťastná rodinka. Pod mohutnými štíty hor se nacházela farma, o kterou pečovali. Po okolí se proháněla stáda koní, krav, ovcí a koz. Žila tu s matkou a otcem čtrnáctiletá dcera, která měla nádhernou fenku labradora, Jenny. Byla světlá s růžovým čumáčkem, krásnýma albínovýma očima, hrdě vztyčenou hlavou a štíhlým, svalnatým tělem. Dcera, jmenovala se Šárka, ji měla ráda jako všechno na světě a také milovala svého koně, klisnu Jůlinku. S Jenny chodila každý den na procházku a s Jůlinkou jezdila na vyjížďky. Jednoho slunného letního dne se Šárka rozhodla vyjet si s Julou na vyjížďku k nedalekému rybníku. Vzala Jenny s sebou a řekla si, že se vykoupe. Julča s Jennynkou měly koupání moc rády a uměly skvěle plavat. Bylo dost horko na to, že bydleli na horách, kde teploty většinou nepřesáhnou dvacet pět stupňů. K rybníku už zbývalo jen asi tři sta metrů, ale najednou obě zvířata zneklidněla. V křoví se něco šustlo a „BUCH“ v tu chvíli se ozval pronikavý výstřel. Jula se polekala, vzepjala se a Šárka spadla na zem. Jenny však zůstala klidná a po čichu se vydala za výstřelem. V hustém křoví uviděla muže s puškou v ruce, jak se snaží zasáhnout srnku. Myslivec to však rozhodně nebyl, nejspíš to byl pytlák. Aby nebyl poznat, měl na hlavě černý šátek uvázaný přes ústa. Šárka se velice polekala, muže si nevšimla, a protože se docela bála, vyšvihla se zpátky do sedla, zvolala „Jenny“, pobídla koně ke cvalu a jeli k jezeru. Po chvíli zpomalili a za pět minut tam dorazili. Hladina horského jezera se leskla jako stříbro, na ni dopadaly oslňující paprsky, stromy tichým hlasem šuměly, všude okolo byla nádherná krajina, jako v pohádce. Voda byla poměrně studená, ale Šárka byla otužilá, převlékla se do plavek, posadila znovu na Jůlinku a už vyjížděla, když vtom se ozvalo „BUCH“ ještě hlasitěji než předtím. Julča byla tak vyděšená, že běžela tryskem do jezera a plavala jako o život. Šárka se na jejím hřbetě neudržela, spadla do vody a poplašená Jůlina jí kopla do hlavy. Náraz byl tak silný, že se Šárka začala topit a byla v bezvědomí. Jakmile Jennynka nehodu uviděla, rozběhla se do rybníka a ze všech sil plavala Šárce na pomoc. Chytla ji za ruku, tak aby měla alespoň trochu hlavu nad vodou, a doplavala s ní až na břeh. O pár minut později se dívka z mdloby probrala, zavolala klidným hlasem na Jůlinku, která pořád plavala na druhou stranu. Ta hlas naštěstí uslyšela, podívala se zpátky a zjistila, že se nic zlého neděje, rozhodla se tedy, že bude lepší plavat nazpátek. Krátce nato co se vrátila znovu zaduněl ohlušující výstřel, tentokrát však Jula zůstala docela klidná, - 41 - jen trochu poskočila. Jenny už toho začínala mít dost. Rozběhla se za výstřelem, uháněla jako o závod, až doběhla k muži, který měl v ruce pušku a právě se chystal vystřelit na jelena, co se pásl opodál. Jakmile to Jenny uviděla, mohutným skokem povalila nicnetušícího muže, kousla ho do krku, jeho zbraň vzala do huby a odnesla z jeho dosahu. Pytlák však vstal a chtěl utíkat rychle pryč, ale daleko se nedostal, cestu mu totiž zastoupila Jula. Rozešla se k němu, muž však nestačil uhnout a kůň mu šlápnul na nohu. Šárka zatím běžela co nejrychleji domů, aby nahlásila, co se stalo. Doběhla za deset minut celá vyčerpaná. Mezitím Jula s Jenny držely pytláka na místě a ten to po chvíli vzdal. Když našla Šárka rodiče, okamžitě vše řekla. „Mami, tati, pojďte rychle se mnou, cestou jsme narazili na pytláka a teď jsou Jula s Jenny u rybníka a snaží se ho zadržet! Rychle!“ Když to Šárka dořekla, rodiče neváhali, nasedli na své koně bez sedla i uzdy, Šárka si sedla k mámě a jeli na místo činu. Jakmile tam dorazili, uviděli psa a koně, jak čekají u muže, který ležel nehnutě na zemi. Jenny s Julou se tvářily pyšně, Šárka se usmívala. Rodiče zavolali policii. Hned po příjezdu lidí od policie zjistila Šárka, že její zvířata polapila nejobávanějšího pytláka v okolí. Jeden policista jí řekl: „Jak se ti to povedlo? Vždyť my jsme tomuhle zločinci v patách už několik měsíců a pořád ho nemůžeme dostat. Už zastřelil asi třicet srnek a deset divokých prasat, maso z nich potom prodává v cizích zemích.“ Šárka na to jen odvětila: „Mně neděkujte, já toho pytláka nechytila, to Jula s Jennynkou!“ Podívala se na pejska s koněm a usmála se. Po vyřešení celé situace se všichni vrátili domů, Jula dostala spoustu mrkve a Jenny pořádnou porci masa od oběda. Obě si moc pochutnaly. Od té doby si tento příběh vypráví široko daleko všichni, kteří mají rádi zvířata. Fenka Jenny se stala velmi populární a farmu začalo navštěvovat čím dál více lidí, někdo dokonce občas přinesl Jennynce nějaké ty dobroty nebo zbylé maso oběda. Všichni od té doby žili šťastně až do smrti. 3. místo: Anna Pavelková, ZŠ Schulzovy sady Dvůr Králové n. L., 9. tř. Temerairovo království Bylo, nebylo jedno království, které neslo název Temerairovo království. Ukrývalo se hluboko v poušti. V tomto království nežili obyčejní lidé, ale psi. Království bylo obrovské, nádherný bílý palác se čtyřmi úzkými věžičkami. Obrovské dveře ze vzácného dřeva a mnoho pestrobarevných oken, která z dálky vypadala jako motýlci. - 42 - V tomto království žila vznešená královská rodina zlatých retrívrů, král Loyd a královna Elena se svými dcerami Lyrou a Noah. Ovšem toto království nebylo v této poušti jediné. O kus dál se nacházelo království loupežníků a zlodějů, kteří už dlouhá staletí ničili a dobývali ostatní bohatá království. Jedním z jejich cílů bylo dobýt právě Temerairovo království. Loydova dcera, princezna Lyra o tomto plánu věděla, ale nechtěla, aby se o tom dozvěděl její otec. Král Loyd už dlouhou dobu trpěl vážnou nemocí a jeho dcera Lyra se ho snažila ochránit. Již od útlého věku bylo jejím snem držet v rukách meč, bojovat a ochraňovat ostatní, a nyní k tomu měla jedinečnou příležitost. Později své sestře Noah prozradila zvrhlý plán loupežníků. Noah ztratila svůj usměvavý výraz, vyděsila se a řekla: „Náš otec je nemocný, nemůže do boje. Kdyby ho zajali, mohli by ho i zabít!“ Lyra čekala, že toto její sestra řekne, potom co uslyší její slova. Na to jí však pohotově odpověděla: „Nemusíš, mít strach, Noah, otec o tomto boji nemusí vůbec vědět, náš otec do tohoto boje nepůjde, půjdeme tam my!“ Noah se opět lekla, nečekala, že by její sestra chtěla bojovat v takové kruté bitvě. Noah vůbec nevěděla, co si s takovou situací počít, byla nervózní a vyděšená. Lyře se však už tvořil v hlavě plán. Netrvalo dlouho a slunce se ocitlo za horizontem, sestry se rozloučily a šly spát, zatímco jejich nicnetušící rodiče už dávno spali. Paprsky nepříjemně šimrajícího slunka probudily rodinu Temerairů do nového dne. Ten den vypadal vskutku obyčejně jako každý jiný, až do doby, než královská stráž oznámila příchod neznámého hosta. Královna Elena šla sama hosta přivítat. Byla to moc milá královna, která měla vždy pro vše slitování. Neznámý měl v obličeji výraz krotkého a neškodného psíka. Vzhledem se nepodobal místním obyvatelům, kteří měli většinou světle béžovou až zlatavou srst a tmavé oči. Byl úplný opak, jeho srst byla čokoládově hnědá a jeho oči zářily jako hvězdy. Nakonec se představil jako Koga a přišel sem hledat starodávnou knihu po svém dědečkovi, který tu kdysi sloužil. Uložil ji do knihovny, aby ji nikdo jen tak nenašel. Princezny zdálky přihlížely, jak se jejich matka dál baví s cizincem. Když Noah Kogu poprvé spatřila, na první pohled se jí zalíbil. Lyra však měla opačný názor. Už jen jeho vzhled v ní vzbuzoval podezření, ale pro začátek mu chtěla dát šanci. Společně ho odvedli do knihovny, kde Koga začal hledat to, pro co přišel. Po pár hodinách nepřetržitého a usilovného hledání Kogovy knihy to princezny vzdaly a řekly, že ho na chvíli opustí. Když se vrátily, jejich zděšený výraz bloudil po místnosti plné rozházených knih a spisů, hledaly - 43 - i Kogu, protože si myslely, že bude někde pod tím nepořádkem, ale marně. Místo toho našly na stolku vzkaz, na kterém stálo pouhé: „Válka se blíží velmi rychle.“ Noah, jakožto o trochu mladší sestra, nechápala, co by s tím měl záhadný cizinec společného. Lyra už měla jasno, Koga si nepřišel pro žádnou knihu svého dědečka, hledal tu něco jiného. Sestry se chvíli prohrabovaly popadanými knihami a zjišťovaly, co si odtud mohl Koga vzít. Po několika hodinách hledání Lyru zamrazilo v zádech, její plány a zápisy, které si připravovala na válku s loupežníky, zmizely! Bylo jí do pláče, protože věděla, že se kvůli jejich neopatrnosti stane něco zlého. Večer ulehala do postele s opuchlýma očima a strachem z blížící se války. Ráno se Lyra probudila kvůli hlasité ráně, která ji vylekala. Běžela po schodech dolů, když stála v chodbě pod schody, neuvěřitelně se jí ulevilo, když viděla svou sestru ležící na zemi, která zakopla o práh dveří. A tímto začal další den, kéž by mohl být tak bezstarostný jako ty předešlé, bude to hodně perný a namáhavý den. Obrovské skupiny loupežníků už míří k Temerairovu království. Nicnetušící rodinka právě zasedá k obědu, když vtom se ozvaly tři mohutné výstřely. Matka a otec se úlekem ani nehnuli. Jen Noah a Lyra tušily, co se děje. Vyklonily se z okna a v dálce zahlédly ohromnou psí armádu loupežníků. Nikdo netušil, co mají dělat, přece jen byli vždy na každou bitvu dobře připraveni, teď neměli ani svoji armádu. Někdo musel rychle zasáhnout, jinak by z tohoto nádherného paláce nic nezbylo. Vždy, když se jednalo o bitvy, rozhodoval otec, co se bude dít. Nyní to ale zůstalo na Lyře a její sestře. Najednou se Lyra naprosto uklidnila, vypadala, jako kdyby se nic nedělo. Svou královskou armádu sice poblíž neměli, ale i tak mohli bojovat. Lyra vyšla odvážně ven a pouhým svým zjevením zastavila pohyb mnoha nepřátel. Ti se jen němě dívali na nádhernou princeznu před sebou. Lyra se nadechla a spustila: „Proč bychom se měli věčně prát o to, které království bude nejbohatší? Proč bychom měli věčně válčit kvůli ničemu? Proč bychom se nemohli mít rádi? Jsme přece všichni stejní, mluvíme stejně, vypadáme stejně...“ Princezna pokračovala dál a dál ve svém proslovu, všichni loupežníci, kteří tam stáli, ji potichu poslouchali, dívali se po sobě a nakonec začali odhazovat i své zbraně. Celé království a její rodina na ni byla pyšná. Dokázala si s tak těžkou situací poradit tak snadno a bezchybně. Loupežníci si díky ní uvědomili, co dělali špatného a zlého, a slíbili si, že už budou navždy žít v míru. 2. místo: Diana Těšinová, ZŠ V Domcích Trutnov, 9. třída - 44 - Léčivý Heřmánek Uběhlo již mnoho času od doby, kdy se udál tento příběh. Už si nepamatuji, kdy to vlastně bylo, ale vím, že po světě ještě kráčeli císaři a králové. Žili v přepychu a nad poměry, oproti obyčejným lidem prostého původu, kteří častokrát neměli ani kousek chleba nebo krajáč mléka. Ač tato doba nebyla ideální, daly se nedostatky snést, dokud se obyvatelstvo těšilo dobrému zdraví. To se ale velmi brzy změnilo, když na celé panství dopadl mor. Lidé umírali ve vysokém počtu a nikdo neměl lék nebo jakoukoliv medicínu, která by je ochránila před nebezpečnou nákazou. Pouze jedna vesnice v celém kraji byla uchráněna od nevybíravého řádění epidemie. Jen v jedné vesnici byli všichni zdrávi. A světe div se, zachránil je pes. Bylo to docela malé roztomilé štěňátko. Byl starší než chlupatá kulička nehnoucí se od své maminky, ale neuplynulo mnoho času od doby, kdy se poprvé postavil na nožičky. Rasou byl zlatý retrívr, ale jeho srst byla bílá, jako čerstvě napadaný sníh, když se snáší na zem z nebeských peřin. Byl chundelatý a stále neposedně vrtěl ocáskem. Černýma očima si neustále prohlížel okolí a jeho pohled vyjadřoval všechny pocity. Jako kdyby rozuměl všemu, ale nic nechápal. Jako by byl šťastný, ale přeci koukal smutně. Toto krásné malé stvoření nebylo však jen obyčejným pejskem. Lidé ho pojmenovali Heřmánek, pro jeho léčivou moc. Stačilo, aby se svým růžovoučkým jazýčkem dotkl nemocného člověka, a on hned přestal být oslaben a uzdravil se. Tato nanejvýš záhadná zpráva se brzy rozkřikla po celém císařství a mnoho nemocných vydalo se do této vesnice, kde na louce za vsí odpočíval Heřmánek. I císař Argar šestnáctý, častokrát přezdívaný churavý kvůli svým nekončícím nemocem, toužil zmocnit se tohoto nejmocnějšího léku, a tak se dostáváme ke dni, který ohrozil Heřmánkovo bezpečí. Bylo léto. Krásný letní den. Slunce zářilo jako maminčin úsměv a mraky, ty nebyly jako chmury, které ho často pokrývají. Ne, mraky byly nadýchané jako našlehané mléko a barvou připomínaly právě vybělené prádlo. Pod takovouhle krásnou oblohou se skrývala ještě krásnější zem. Rozrostlé stromy byly obaleny mladými zelenými lístky a úponky a louky plné kvítí voněly svěží trávou a skvěly se tisíci barvami, sytějšími než všechny palety Světa. Mezi těmito květinami, jako byly drchnička, kakost, hořec, kopretina, pampeliška, sedmikráska nebo třeba čekanka, odpočíval náš Heřmánek, natažený na zádech a převalující se z jedné strany na druhou. Uši mu divoce pleskaly o čumák a pacičky umazané hlínou kopaly ve vzduchu. Byl šťastný. Na téhle louce si vždy hrál a pochrupoval a někdy jen tak ze srandy žvýkal - 45- květinky kolem a ochutnával ty rozmarně barevné kvítky. Možná proto měl tu záhadnou moc léčit. Asi sežral moc bylinek. Heřmánek ucítil člověčinu a vyděšeně vyskočil na všechny čtyři a začal se rozhlížet po příchozím. Na kraji lesa, kde končila louka, stál jeden voják. V ruce kopí namířené ke štěňátku a na tváři opatrný výraz, aby snad zvíře nevyděsil. Heřmánek ale nebyl hloupý, a tak se rychle otočil a pelášil pryč. Stihl ale jen udělat pár krůčků a pevná síť ho přišpendlila k zemi. „Teď už nám neutečeš,“ smál se vítězoslavně druhý voják, přicházející z opačné strany, a nedbal na Heřmánkovo kňučení a jeho snahu rozkousat nebo rozdrápat silná vlákna. A tak bylo zázračné štěně zajato a dopraveno v drožce tažené dvěma koňmi na císařský zámek. Heřmánek se zvědavě rozhlížel kolem sebe, když vystoupili na nádvoří a vydali se k hlavnímu vchodu. Po každé straně dveří postával jeden velký bílý pes a s výrazem sochy hleděl vpřed. Byli to dva chundelatí bílí retrívři, ale to Heřmánek nevěděl. Byl ztracený a tak žil celý svůj kraťoučký život sám a kromě věčně naštvaného jezevčíka Arnošta a dobráckého buldoka Lojzy nikdy žádného psa neviděl. Podivil se tedy, co jsou ti dva zač a jak krásní jsou a ze slušnosti vyštěkl pozdrav: „Dobrý den.“ Než ale stihl počkat na odpověď, voják s ním v náručí vešel dovnitř a po chvíli bloudění ve spletitých chodbách se ocitli ve veliké a vysoké síni. Byla celkem prázdná až na vyvýšený trůn na odlehlé straně, na kterém posedával vyzáblý vousatý muž se zlatou korunou. „Pane,“ oslovil ho voják a poklekl i s pejskem v náručí. „Vy jste ho našel!“ zvolal nadšeně císař a velmi rychle vstal z trůnu. Hned jak se ale postavil, posadil se zase zpět a ruka mu vystřelila ke kříži a druhá zase ke kolenu, aby zmírnili bolest pulzující v jeho těle. „Pojď blíž, vojáku, a ukaž mi ho,“ přikázal císař a jeho rozkaz se neminul s reakcí. Heřmánek byl položen císaři k nohám a zbaven sítě, aby na něho bylo lépe vidět. „Skvostně, skvostně!“ radoval se císař a natáhl ruku Heřmánkovi pod čumák. „Tak pejsku, uzdrav mě.“ Heřmánek jen velmi nerad vystrčil jazýček z tlamičky a olízl císaři ruku. A korunovaný muž se znovu pokusil vstát z trůnu. Ve tváři se mu nejprve objevil výraz nadšení, ale po chvíli se změnil v bolest a posléze ve zlobu, když mu ruka vylétla tentokráte k rameni a k temeni hlavy. „Ty jsi mě podvedl, vojáku!“ křičel hlasitě a vytáhl z pochvy svůj meč. - 46 - „Přísahám, pane, tohle je ten zázračný pes. Chytil jsem ho na louce, přesně tam, kde vždycky je, a odpovídá i popisu místních lidí. Třeba vás jen vyléčit nechce. Nezabíjejte mě.“ Císař meč uklidil a se skuhráním se posadil do vystlaného trůnu. Kopl směrem ke psovi a vydal rozkazy. „Zavřete toho psa. Však on si to rozmyslí neléčit mě. Až pojde hlady, nevyléčí už nikoho! Do klece s ním. Heřmánek byl tedy zavřen do klece a nedali mu ani kost, ani kousek masa a dokonce ani bylinky. Bylo mu smutno a chyběla mu volnost. Místo rozlehlé louky se teď tísnil v malinké klícce a žalářník po něm stále pokukoval, jako kdyby mu ho snad bylo i líto. Najednou však se z temné chodby ozvalo vrčení a hlasitý štěkot velmi naštvaného psa. Žalářník byl poněkud obézní, a tak jen co stačil vyskočit ze židle, už mu velký pes přistál na prsou a srazil ho k zemi. Nebyl ale sám. Druhé čtyři tlapky už utíkaly ke kleci a jejich majitel chytal do zubů žalářníkovi klíče, kterými posléze odemkl. Byli to ti dva psi od hlavních dveří. „Já jsem Fira. Pomůžeme ti. Tak honem, Heřmánku, pojď,“ volala na něho fenka a postrkovala ho čumákem ven z klece. „Pomoc,“ volal starý žalářník, ale ostré zuby vedle jeho obličeje mu asi připadaly jako dobrý důvod mlčet. „Gangare, pojď!“ volala psa fena, která i s Heřmánkem už utíkala chodbou pryč. Bílý labrador ještě jednou zavrčel na hlídače a vydal se za nimi. Nezastavovali se, když vyběhli ven, ale běželi dál a dál, dokud je neskryl rozsáhlý les, kde by se i člověk s nejlepší orientací ztratil. „Děkuju,“ šeptal vlídně Heřmánek ke svým zachráncům a vděčně jim podával tlapku. „Nemáš zač,“ odpovídal Gangar. „Vlastně jsme to udělali kvůli sobě.“ „Sobě?“ ptal se Heřmánek nechápavě a vrtění jeho ocasu ustalo. „Víš, Heřmánku,“ promluvila Fira, „Není tomu dávno, co jsme měli takové pěkné malé štěňátko. Pak se ale ztratilo a my, ač jsme ho hledali všude možně, nemohli jsme ho najít.“ „Aha,“ nechápal stále Heřmánek. „Myslíme si, že ty jsi naše štěňátko.“ A tak našel Heřmánek svoji ztracenou rodinu a Gangar s Firou zase své ztracené štěně. Snažili se pomáhat nemocným, jak jen mohli, ale k císaři se už nikdy nevrátili. Možná proto, že věděli, že hypochondrie se vyléčit nedá. 1. místo: Eliška Pohnerová, ZŠ Police nad Metují, 9. třída - 47 - Tři přání Jde starý pes po poli, tu před ním stařec o holi dřevěné. A povídá: „Co chceš, pejsku?“ „Kostičku a ať jsem mladší trošičku.“ Běží pes po louce, tu před ním žena nesouce obilí. A povídá: „Co chceš, pejsku?“ „Kostičku a ať jsem mladší trošičku.“ Batolí se pejsek a tu před ním rejsek kouzelný. A povídá: „Co chceš pejsku?“ „Koštičku a ať jšem štalší tlošičku.“ 1. místo: Žaneta Bejrová, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 6. třída Konec Pohádky psí - 48 - Martinův tatínek – pytlák Bylo jednou jedno sychravé pondělí a Pavlu Malému se nechtělo do školy. Ve škole se dozvěděl, že dnes má přijít jejich nový spolužák Martin Rouško. Když se začali seznamovat, sednul si k Pavlovi. Začali se spolu moc kamarádit. Po týdnu už byli nejlepší kamarádi a Martin pozval Pavla k sobě domů. Ten den se ve škole bavili o zaměstnání, a tak si začali povídat o tom, co dělají jejich rodiče. Martin říká, že tatínkovo zaměstnání je tajemství, ale Pavlovi to řekne. A tak se Pavel dozvěděl, že Martinův tatínek je pytlák. Celou cestu domů o tom přemýšlel. Když přišel domů, šel se svým pejskem Alexem na procházku do lesa. V lese mu sundal vodítko, a jak byl zamyšlený nad tou prací Martinova tatínka, Alex utekl. Hledal ho v celém lese, ale nikde ani nožička. Tak šel se špatným svědomím domů a přemýšlel, jak to doma vysvětlí. Doma mu samozřejmě vynadali, ale shodli se na tom, že zítra budou celý den hledat. Pavel to ale nevydržel a o půlnoci se vydal do lesa s baterkou. Když byl uprostřed lesa, něco uslyšel. Schoval se za strom a zkoušel zjistit, kdo to tam je. Když přistoupil blíž, hrozně se lekl. Byl tam totiž Martinův táta s nějakým pejskem, podobným Alexovi, a tahal ho za sebou za nějaký nepříjemný škrtící řemínek. Teď jen zjistit, jestli je to opravdu Alex. Přistoupil blíž a opravdu to byl on. Zavolal Martinovi, aby rychle přišel do lesa. Když Martin dorazil, ukázal mu, co se děje. Martin zakřičel: „Tati, nech ho, prosím, být, to je Pavlův pes!“ Martinův táta se polekal a příšerně se zastyděl. „Dobře, já ti dám psa a ty to nikomu neřekneš, slíbíš mi to?“ řekl tatínek Martina. Tak si slíbili, že to nikomu neřeknou a Pavel si vzal Alexe. Běžel domů s mokrými tvářemi od šťastných slz. Doma mu sice trošku vynadali, kde lítá o půlnoci, ale všichni byli nakonec šťastní. Od té doby dává Pavel na Alexe větší pozor a chodí raději jen na bezpečnější místa. 3. místo: Viktorie Kosová, ZŠ V Domcích Trutnov, 6. třída - 49 - Za tohle ti patří dík Milý dědečku, čas, který jsme spolu strávili, byl krátký. Vždycky jsem si přála, abys byl se mnou co nejdéle, abys mohl přijít na mé závěrečné rozloučení se základní školou. Bohužel se už tak nestane. Všechny plány nám zhatila Tvoje zákeřná nemoc... Ale i ten krátký čas stačil na to, abys mě naučil spoustu věcí. Když jsi zemřel, litovala jsem, že jsem Ti nestihla povědět vše, co jsem měla na srdci. A jak moc Tě mám ráda. Nikdy nezapomenu, jak jsem Ti seděla na koleni a učila jsem se znát vesmírné planety. „Vidíš, tady je naše maličká Země, zde bydlíme a žijeme,“ říkal jsi. Tvoje ruka kreslila po mapě místa Tobě i mně dobře známá. Děkuji Ti za to, jak dobře jsi mě to naučil. Kurzy plavání nestačily, abych se naučila dostatečně dobře plavat. „Yveto,“ řekl jsi mi tehdy, „ musíš dát ručičky od sebe a zase k sobě tak, jak to dělají žabičky v našem jezírku.“ A opravdu jsem se podle Tvých pokynů naučila plavat Vzpomínám, jaké krásné bylo dětství s tebou o prázdninách. Ranní snídaně na balkoně s křupavými rohlíky a kakaem... Holubi a hrdličky, které jsme potom společně krmili drobečky... Byl jsi také tím nejlepším malířem. Svou rukou si vedl pevně štětec s barvou po plátně. Štětec Tě dokonale poslouchal. U malování jsi mi vyprávěl: „Obraz na tebe musí dýchnout svou skutečnou náladu, teprve takový obraz je dokonalý.“ Je ještě spousta věcí, za které bych Ti chtěla poděkovat. Nezbývá mi však nic jiného, než napsat tečku za svým vzkazem a rozloučit se. Dopis vkládám do bílé obálky, olizuji její okraj a zalepuji. Škrtám sirkou, vyskakuje plamínek, kroutí se a plápolá. Zapaluji dřevo v krbu a čekám, až se plamen rozhoří. Potom přikládám dopis na ústa a líbám ho. Vhazuji dopis do ohně a sleduji, jak hoří. Listy se kroutí a jiskry z mého dopisu letí do nebe. Doufám, že jiskřičky vyřídí Tobě můj velký dík. I když už nejsi mezi námi, navždy zůstaneš v mém srdci. Tvoje Yveta 3. místo: Yveta Sobotková, ZŠ Úpice-Lány, 9. třída - 50 - Psí útulek Začínají letní prázdniny. Odjíždím s rodiči a mým malým bráškou k tetě na venkov. Teta Běta je moc hodná, a proto nás u sebe na statku nechá celý měsíc. Moc se tam těším. Budeme s Ondrou tetě pomáhat s prací na statku, což nás oba baví. „Ještě jedna vesnice!“ křičím ven z okýnka u auta. Mamka s taťkou se smějí. Jsem naplněná úžasnou náladou, štěstím a vzrušením z nového dobrodružství. Už ji vidím. „Teto!“ volám a vyskakuji z auta. „Ahoj rodino,“ praví teta svým laskavým hlasem. Všichni jdou dovnitř na kakao a tetin výborný koláč. Jen já zůstávám venku. Musím se pozdravit se všemi zvířátky a omrknout nové přírůstky. „Zbyl na mě ještě nějaký koláč?“ ptám se, když vejdu do kuchyně. „Jen pojď, Zuzko, ještě tu kousek je,“ odpoví mi teta klidně. „Děkuji,“ řeknu a posadím se k ostatním. „Zrovna jsem tvým rodičům říkala o té brigádě v psím útulku, jak jsi chtěla,“ povídá teta. „Myslím, že je to dobrý nápad, Zuzko, jen si nám o tom mohla říct sama,“ říká mamka a taťka přikyvuje. „Omlouvám se, ale nevěděla jsem, jestli byste mi to povolili,“ odpovím a pousměji se. Vše je dohodnuté, takže v pondělí nastupuji na brigádu. Konečně pondělí! Hned po snídani se jdu podívat do nového psího útulku a zeptat se na brigádu. Kousek za bránou stojí nějaká paní, nejspíš majitelka. „Dobrý den,“ říkám a jdu směrem k ní. „Ahoj, ty musíš být Zuzka, viď? Tvoje teta mi volala, že bys u nás ráda pracovala. Pojď za mnou,“ řekne. S otevřenou pusou ji následuji. Nevěděla jsem, že mi to teta zařídila. Vcházíme do kanceláře. Tam mi paní Lukavská, křestním jménem Jiřina, vysvětluje vše o práci v útulku. Napjatě ji poslouchám. Když mi už všechno pověděla, provede mě útulkem. „Tak, tady jsou misky na vodu, tady na granule a kosti, granule najdeš támhle v pytlích. Vodu můžeš nabírat ze studny, co je na dvoře. Jo a ještě, tady je lopatka a koště na úklid kotců. Snad jsem ti všechno řekla a na nic nezapomněla,“ říká paní Lukavská. „Děkuji, myslím, že vše chápu,“ odpovím. „Jestli chceš, můžeš se jít seznámit s našimi psíky. Jsou támhle v kotcích. Jsou hodní a nekoušou, nemusíš se bát. Zítra přijď na devátou, začíná ti brigáda,“ poví a odchází zpět do kanceláře. „Dobře!“ vykřiknu za ní. Teď si jdu prohlédnout pejsky. Jsou tady malinkatí pejskové, jako třeba jorkšír, ale i velcí, třeba doga. „Všichni jsou tak krásní, ale opuštění. Chudáčci,“ pomyslím si. Druhý den ráno vstanu brzy. Rychle se nasnídám, ustrojím a pospíchám do útulku. Vypůjčila jsem si od tety kolo, abych nemusela pěšky. Přijíždím - 51 - k hlavní bráně. Jenže ta je ještě zavřená. Objedu dvůr z druhé strany, ale i zadní branka je zamčená. Co to? Tak moc jsem se těšila do práce, že jsem si nevšimla, kolik je hodin. Bylo teprve čtvrt na devět a útulek se otvírá až v půl. No nic, počkám tu. Za chvíli slyším přijíždět auto. „Dobrý den, paní Lukavská,“ říkám, když vylézá z auta. „Dobré ráno,“ odpoví a dodá, „jsi tu nějak brzo, ne?“ „Ano, jsem. Já, nemohla jsem dospat a tak jsem tu,“ odpovím. „Dobrá tedy, začneme hned,“ říká a ukazuje na mě, abych šla za ní. Nejprve jsme šly nabrat vodu ze studny, kterou nalijeme do misek a dáme i s granulemi do každé klece. Bez meškání se na jídlo všichni psíci vrhli. Jen jeden pejsek v zadní kleci si jídla ani nevšiml. „Copak mu je?“ zeptám se s obavami v hlase. „Ten je tu nový, včera ráno ho přivezli. Prý ležel v příkopě u silnice dole ve vesnici. Asi se bojí, je v novém prostředí,“ říká paní Jiřina. Zamířím k poslední kleci, ve které se krčí malé štěně. Je to kříženec labradora a českého fouska. Nádherné zvíře! Vlezu si k němu do kotce. Pořád kňourá a kňučí, chudáček. Natáhnu ruku s granulí směrem k němu. Nejdřív ucukne, ale po chvilce se přiblíží a začne mi žrát granule z ruky. Opatrně ho pohladím po hlavě. Nevěří mi. Dám mu ještě pár granulí a znova pohladím. Už se nechá podrbat. Příští den hned zamířím ke kotci, ve které je můj kamarád. Dala jsem mu jméno Amor. Pohladila jsem ho, do misky nasypala granule a nalila vodu. Stejně jako všem ostatním. Když měli všichni prázdné misky, pustila jsem se do úklidu klecí. Práce mi šla rychle od rukou, protože jsem si u toho zpívala. Občas se ke mně nějaký pejsek přidal. Buď štěkal, nebo bylo slyšet vytí. „Už mám vše hotové!“ zvolám, když vejdu do kanceláře paní Jiřiny. „To je skvělé. Teď máš volno, budu tě tady potřebovat zase až zítra. Můžeš si třeba hrát s pejsky,“ odpoví a usměje se. Podívám se na ní a usměji se též. Neváhám a běžím zpět ke kleci s Amorem. Opatrně si ho vezmu do náruče a vyjdu s ním z klece. Společně jdeme na zadní dvůr, kde je místo na hraní. Tam ho postavím na zem. Nejdřív pomalu očuchává vše kolem, ale po chvíli už dovádí a běhá po celém dvoře. Takhle to bylo celý měsíc. Scházím po schodech dolů do kuchyně. Taťka si tam dělá snídani. „Jsi nějaká smutná, Zuzanko. Copak se děje?“ zeptá se ustaraně. „Dnes odjíždíme domů. A mně se nechce, nemůžu teď odjed. Amor si na mě zvykl a já zase na něho. Nemůžu ho opustit. Bude zase smutný, bude se trápit,“ řeknu se slzami v očích. „Neboj, ona se o něj paní Lukavská dobře postará. Bude mi fajn. A ty sem můžeš jet někdy na víkend. Za tetou a za Amorem,“ povídá a hladí mě ve vlasech. „Jenže co když si mezitím někdo Amora vezme? Co budu dělat potom?“ řeknu a rozpláču se. „O to se nemusíš bát,“ - 52 - poví a šibalsky se usměje. „Cože?“ divím se. Taťka mě vezme za ruku. Jdeme ven na zahradu. Tam je mamka, teta Běta a Ondra. S kým si to tam hrají? „AMORE!“ vykřiknu, že se všichni lekli. Amorek už běží ke mně. Objímám ho v náruči, mazlím se s ním. „Paní Lukavská ti ho posílá. Prý ho máš za dobrou práci v útulku. A taky proto, že sis ho tak oblíbila,“ povídá mamka. Nemůžu tomu uvěřit. Amor je můj! Paní Jiřina je moc hodná. Měla bych jí poděkovat. Hned po snídani sednu na kolo, Amora dám do košíku na řidítkách a už jedeme. Jedeme do útulku. Dnes naposled. „Dobré ráno paní Lukavská,“ řeknu mile. „Ahoj Zuzko. Koukám, že můj dárek si už dostala,“ usměje se na mě. „Ano, dostala. Ani nevíte, jak jsem ráda. Moc vám děkuji,“ jdu k ní a obejmu ji. „Ale no tak, Zuzi, to stačí. Dala jsem ti ho, protože vím, jak moc ho máš ráda. A tady by se stejně bez tebe trápil,“ odpoví a dodá: „Zuzko, mohla bys dnes ještě naposled nakrmit všechny psy a uklidit kotce? Nová posila má přijít až zítra a já ještě musím vyřídit nějaké papíry.“ „Jistě, ráda,“ řeknu a odejdu. Všechny psy už jsem obešla s granulemi a vodou. Teď už jen zbývá poklidit klece. Hotovo! Můžu jet domů. Doma si zabalím všechny věci. Amor mi s tím samozřejmě pomáhá. Jsem šťastná, že jedu domů a Amorek se mnou. „Zuzko! Pospěš si, už musíme jet!“ sĺyším volat mamku. Pospícháme, abychom se vyhnuli odpolednímu provozu na silnicích. „Teto Běto, moc ti děkuju. Za všechno,“ řeknu. „Zuzi, nemáš vůbec za co. Jsem ráda, když tu jste. Zase někdy musíte přijet!“ „Určitě přijedeme. Brzy!“ křičím už z okýnka auta. „Máte všechno? Nezapomněli jste tu něco?“ ptá se ještě mamka. „Ne mami, máme vše,“ odpovím a drbu Amora za uchem. Odjíždíme. Ještě naposled zamávám tetě z okna. „Byl to nádherný měsíc,“ říkám ospale. Usínám s nádherným pocitem a Amorkem na klíně. 2. místo: Aneta Patáková, ZŠ Úpice-Lány, 8. třída O strašidle z červenokostelecké kostelní věže Na úpatí nejvyššího českého pohoří - Krkonoš leží město Červený Kostelec, jehož znakem byla vždy nebes se dotýkající kostelní věž, která byla jednou z prvních zde vytvořených staveb. Odnepaměti svolávala svým zvoněním kostelecký lid k modlitbě a mši svaté. Byla jakousi pýchou tohoto města. Nic však netrvá věčně a tak i duševní klid a pohoda, kterou tato stavba vyvolávala v nitru kolemjdoucích, někdy musely skončit. - 53 - Jednoho dne, v pátek 13., když první sluneční paprsky dopadly na špičku věže a ve městě začal život, si občané všimli něčeho neobvyklého. Na severovýchodní straně věže se přes noc objevila veliká prasklina. Obyvatelé Červeného Kostelce se nedali zaskočit a díru zazdili. Ničím se pak už netrápili a považovali věc za vyřízenou. Tohle byl ale jen začátek. Tu samou noc, když na oblohu vystoupil měsíc a odbila jedenáctá hodina, se stala první zvláštní věc. Ručička ukazující čas na hodinách na věži se zastavila. Melodický zvuk zvonů ve věži ztichl a nahradilo jej srdceryvné kvílení ozývající se přímo z věže. Červenokostelečtí rodáci nepamatovali věc tak strašlivou a společně s ostatními obyvateli krásného města vykukovali z oken a třásli se strachy nad tou hrozivou scénou. Přesně o půlnoci strašidelné dupání, sípání a kvílení ustalo. Ručička se posunula o celou hodinu dopředu a zbytek noci byl poklidný. Následujícího dne se nikomu nepodařilo tento jev vysvětlit a hrozivé zvuky se opakovaly noc co noc. Uplynul měsíc a řvaní, které sužovalo kostelecký lid, ne a ne přestat. Vždy 13. v měsíci se prasklina na severovýchodní straně věže obnovila. Všichni občané se věže začali bát a vyhýbali se jí velikým obloukem. Nakonec i kostelník, který každý den zvonil, ztratil odvahu a zřekl se své práce. Tak se stalo, že zvony červenokostelecké věže na řadu let umlkly. Kvílení nepřestávalo. Opakovalo se noc co noc. Počestní občané města se začali z náměstí stěhovat do ulic od věže vzdálenějších a nikdo nemohl přijít na to, jak hrozné jevy zastavit. Nepomáhalo kropení věže svěcenou vodou, ani pomalování dveří svěcenou křídou, které mělo zahnat zlé duchy. Každou noc se ručička v jedenáct hodin zastavila, začala hrozivá sonatina onoho zjevu, který se usadil ve věži, a když odbila půlnoc, posunula se hodinová ručička o celou hodinu a kvílení na celý den ustalo. Uplynula dlouhá léta a kvílení pokračovalo. Až jednou bylo nutné pokácet staleté kaštany, které byly ozdobou náměstí i kostela. Tyto stromy musely pryč z důvodu nebezpečí zřícení se a zdemolování blízkých budov. Řemeslníci káceli jeden kaštan za druhým a nic jim nestálo v cestě. Začali vytrhávat pařezy ze země. Pod některými z nich našli rozpadající se kameny nebo hnízda myší, ale co našli pod posledním z pařezů, pod tím, který byl nejblíže kostelní věži, všechny udivilo. V jeho kořenech byla zapletena kostra neznámého člověka. Kostelečáci se dlouho nerozmýšleli a rozhodli se kostru pohřbít. Tu noc, kdy se na hřbitově hloubila nová jáma a lid se připravoval na brzký pohřeb, bylo kvílení mnohem hlasitější než kdy jindy. Jakoby samo - 54 - strašidlo vylezlo z nějaké tlumivé vrstvy, která ho až doteď držela. Nikdo nemohl spát. Ráno se nemeškalo. Všichni se chtěli nalezené kostry co nejrychleji zbavit. Po provedení všech obřadů a pohřebních procesů bylo tělo vloženo do rakve a přeneseno na hřbitov, kde ho hrobaři spustili do hrobu a zasypali hlínou. Byl položen náhrobek a lidé se rozešli. Oné noci lidé neměli klidný spánek. Připravovali se na další dávku srdcervoucího řvaní ozývajícího se z věže, ale nic se nedělo. Ve čtvrt na dvanáct už několik hlav překvapeně vyhlíželo z oken a pozorovalo tichou, umlklou kostelní věž. Kvílení strašidla z kostelní věže se neozývalo. Další noc také ne a tu další jakbysmet. Ručička na hodinách se už nezastavovala a občané se začali stěhovat zpět na náměstí. Přestali mít strach. Kostelní zvony se znovu rozezněly a od těch dob se hrozný jev nikdy neopakoval a město Červený Kostelec se mohlo znovu rozvíjet a vzkvétat. 3. místo: Pavla Staňková, ZŠ V. Hejny Červený Kostelec, 7. třída Co mi vyprávěl starý strom Bylo to jednou v létě, šel jsem jen tak, kam mě nohy nesly, až se zničehonic přede mnou rozprostřela nádherná krajina. Již zdáli jsem viděl ve slunci se blyštící jezírko, u kterého držel stráž osamělý dub se svou drobotinou. V pozadí vyrážely smrky ojíněné mlhou až k nebi. Jakýmsi kouzlem mě toto místo přitáhlo jakoby za provázek. Z blízkosti vystoupilo kapradí a jeho nožky zakrývaly něžné blatouchy. Usadil jsem se ve stínu starého dubu a tento obr mě svými kořeny jakoby kolébal. Polehoučku se mi klížily oči, když tu najednou si ten stařec začal zpívat lehoulinkou melodii, která ve mně vyvolala obraz, který asi proudil z kořenů toho mohutného staletého dubu, který toho asi zažil tolik, že si právem může říkat mudrc. Probudil moji mysl do dokonalé harmonie, začal mi předávat svůj příběh, stačilo se jen nechat unášet jeho obrazy. Uviděl jsem toto jezero před mnoha dávnými léty, kdy to byl ještě malý štíhlý stromeček, ale už tehdy v jezírku dováděla vydra a lovila drobné rybky. Uháněla vodou sem a tam a celá udýchaná se opět znovu nořila do hlubiny, aby se pustila za hejnem drobných rybiček a získala další kořist. Jedna rybička za druhou mizela v chřtánu toho lovce, až těch chuděrek zbyla jen hrstička, co se rozutekla do nejhlubších stínů jezírka. - 55 - Tento obraz se rozplynul a vystřídala ho dojemná scénka. Majestátní labuť vyvádí své potomky, kteří vypadají jako kominíci s hnědými flíčky. Již zdáli po nich pokukuje kotě se svou matkou. Obě matky na sebe rozčileně dorážejí, kočka chce ulovit mláďátka pro svou obživu, ale labuť ji pokaždé při skoku srazí k zemi. Znovu a znovu kočka skáče, až ji napadne lest – naznačí skok, a když pták vyskočí, podletí pod ním a ukořistí dvě labuťátka. Rychle uskočí před zobákem matky těch opeřenců a uprchne za keř, aby nakrmila sebe i své mládě. Poslední obraz, co mi předal starý mudrc, byla prchající srna na zamrzlém jezeře a z dáli přibíhající vlci, za kterými poletovaly obláčky sněhových vloček. Bílý vlk přiběhl nejdříve a chtěl srnu napadnout, ale na pokraji lesa se objevil lovec a vlky zahnaly výstřely pušky. V pozadí se vyděšeně rozprchlo stádečko laní. Byl jsem rád, že laň nepadla za oběť krutému osudu. V té chvíli se mi začala vracet kontrola nad mým tělem a myslí a pomalu se mi podařilo vstát z ohybu kořene. Odpotácel jsem se od stromu a v hlavě jsem si urovnával všechny ty zvláštní obrazy toho starého velikána. Ukázal mi život v jeho kráse i těžkosti a já zamyšlený odcházel domů. Ještě mnohokrát jsem zvědavě zavítal k tomu mudrci, ale už mi nikdy nic nevyprávěl ani neukázal, jako by už svůj úkol splnil a mě mnohému naučil. 2. místo: Martin Šandera, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída Co mi vyprávěl starý dub Bylo krásné počasí a já jsem si řekla, že půjdu do přírody nadýchat se čerstvého vzduchu a srovnat si myšlenky v hlavě. Byla jsem tak zabraná do chůze a krásy kolem sebe, že jsem si ani nevšimla starého mohutného dubu, který se tyčil nad ostatními stromy. Stál tam tak majestátně a moudře, že jsem neodolala a lehla si pod něj. A jak poslouchám šumění listí, sténání větví pod náporem větru, najednou mi připadá, jako by mluvil, vyprávěl starý příběh, který se stal před mnoha lety. Dívala jsem se do mohutné koruny dubu a začínala jsem mu rozumět. Ponořila jsem se do příběhu. Najednou se ocitám v malé vesničce na jarmarku a mou pozornost zaujme starší muž, který právě prodal svou látku a chystá se vyrazit domů. Jdu za ním. Procházíme úzkými uličkami spletitými jako bludiště, muž mě nevidí a jde stále dál. Za chvíli se ocitáme na kraji lesa. „Počkat,“ řeknu si, - 56 - „ten les přece znám, vždyť je to náš les, ani se po těch letech moc nezměnil.“ Náhle muž zastavil. Pohlédnu na něj a spatřím dub, mohutný dub, přesně ten samý dub, který mi vypráví tento starý příběh. Muž poklekl a vzhlédl k mohutné koruně, v níž listím prosvítaly úzké pruhy světla. Jeden mu svítil přímo do tváře, a tak si rukou zaclonil oči. Náhle uslyšel praskání. Podíval se tím směrem a spatřil skulinu v kmenu. Chvíli váhal, ale nakonec povolil a vešel. Zahalila ho tma. Ve slabém kuželu světla spatřil na pravé straně louč. Nahmatal v kapse dva křemeny, chvíli mu trvalo, než vykřesal jiskru, ale nakonec se mu to povedlo. Před ním se objevily schody z kamenných kvádrů, které vedly kamsi dolů. Vstoupil na první schod. Náhle ho zcela ochromil závan plísně a zatuchliny. Naposledy se ještě ohlédl za sebe a začal klesat po schodech stále níž a níž, čím byl níže, tím mu byla větší zima. Sestoupil z posledního schodu, před sebou uviděl dlouhou chodbu a na jejím konci malá dvířka, ze kterých vycházela záře. Rozeběhl se k nim. Sáhl po klice a zkusil je otevřít. K jeho úžasu se se skřípěním otevřely. Zaplavila ho oslepující záře. Když se vzpamatoval, spatřil docela malou místnost, která však byla až po okraj přeplněná zlatem. Až mu z té krásy přecházely oči. Náhle se za ním dvířka se skřípěním zavřela. Vtom se zem zachvěla, až muž ztratil rovnováhu. Klesl k zemi. Náhle hluk utichl a země se přestala chvět. Muž uslyšel skřípání dřeva. Východ ven zarůstá! S voláním o pomoc se zkoušel dostat ven, ale marně. Po několika marných pokusech dostat se ven to vzdal a uchýlil se doprostřed místnosti. Dal si hlavu do dlaní a začal tiše plakat. Náhle ucítím mokro na ruce. Kap, kap, další kapka mi přistála na ruku, cítím, že pláču. Proberu se a zjistím, že ležím pořád pod starým mohutným dubem a upřeně se uslzenýma očima dívám do koruny. Ale něco se přece jen změnilo, místo teplého slunečného odpoledne je pozdní chladný večer, na obloze se objevují první hvězdy a za kopcem vykukuje polovička měsíce. Už musím domů, bylo to, co mi hned svitlo hlavou. Strávila jsem tu nejméně dvě hodiny. Byla jsem tak zabraná do příběhu, že jsem vůbec nesledovala čas. Vstanu a odcházím plná zážitků z dnešního dne. Mám v hlavě příběh starého dubu navěky. 2. místo: Anežka Martincová, ZŠ Velké Poříčí, 9. třída - 57 - Plavba Řeka zpívá s velkou chutí, přes kameny vánek plyne. Kam plavou ty vody kalné? Kdo se proti proudu plaví? Chladné větve olší mlčí ani vrba nezazpívá, nepromluví tichá jíva, jenom voda šumí v uších. Na cestu se vydá nocí neviděn a neslyšený bystrý plavec na kánoi, on se proti proudu plaví. Jeho milá zatím čeká, Do tmy upíná své zraky, kdyby to šlo, pluje taky vstříc milému bez únavy. 2. místo: Karolína Bazsóová, ZŠ V Domcích Trutnov, 7. třída - 58 - TENTO PROJEKT SE USKUTEČNIL S FINANČNÍ PODPOROU TĚCHTO SPONZORŮ : Tiens Group Vydal Klub přátel bratří Čapků a města Úpice u příležitosti 19. ročníku literární a výtvarné soutěže Úpice bratří Čapků Texty a ilustrace: účastníci soutěže Porota: Jarmila Kašparová (předsedkyně), Jana Nešněrová, Anděla Králová, Karel Řehák a Josef Cabadaj (literární část) Květa Krhánková (předsedkyně), Alena Kadaníková, Jana Kadaníková, Alice Ludvíková, Daniela Mikešová, Zdeněk Petira, Stanislav Špelda (výtvarná část) Korektura: Jarmila Kašparová Fotografie: Miroslav Janek, Karel Kovář a Oldřich Šlegr Tisk obálky: OFSET Úpice Počítačové zpracování a tisk: Petr Vrána Úpice 2013 59