PDF - Právo a terénní sociální práce

Transkript

PDF - Právo a terénní sociální práce
Právo a terénní sociální práce
i
Právo a terénní sociální práce
Právo a terénní sociální práce
ii
COLLABORATORS
TITLE :
Právo a terénní sociální práce
ACTION
NAME
WRITTEN BY
DATE
SIGNATURE
12. října 2016
REVISION HISTORY
NUMBER
DATE
DESCRIPTION
NAME
Právo a terénní sociální práce
iii
Obsah
1
Úvod
1
2
Právo a právní řád
2
2.1
Význam slova právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
2
2.2
Právní řád . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
2
2.3
Právní odvětví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
2
2.4
Právo soukromé a veřejné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3
2.5
Právo hmotné a procesní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3
2.6
Právní síla předpisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
4
2.7
Publikace a forma právních předpisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
4
2.8
Kde hledat právní předpisy? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
4
2.9
Realizace a aplikace práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
5
2.10 Právo a spravedlnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
5
Bezplatná právní pomoc
6
3.1
V řízení před soudy a jinými orgány . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
6
3.1.1
Občanské soudní řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
6
3.1.1.1
Právní zástupce ustanovený soudem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
6
3.1.1.2
Advokát určený Českou advokátní komorou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
Trestní řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
7
Právní poradenství a konzultace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
8
3
3.1.2
3.2
4
Občanské právo hmotné - PLATNÉ DO 31.12.2013
10
4.1
Úvod do občanského práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
4.2
Obecná a úvodní ustanovení občanského zákoníku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
4.2.1
Ochrana občanskoprávních vztahů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
4.2.2
Ochrana osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
4.2.3
Zastoupení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
4.2.4
Právní úkony . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
4.2.5
Promlčení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
4.2.6
Některé pojmy - osoba blízká . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
Právo a terénní sociální práce
4.3
4.4
Věcná práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
4.3.1
Vlastnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
4.3.2
Spoluvlastnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
4.3.3
Zástavní právo, zadržení, věcná břemena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Odpovědnost za škodu a bezdůvodné obohacení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
4.4.1
Prevence a obecná odpovědnost za škodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
4.4.2
Výjimka z obecné odpovědnosti za škodu; krajní nouze a nutná obrana . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
4.4.3
Zvláštní odpovědnost za škodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23
4.4.4
4.4.5
4.5
4.6
iv
4.4.3.1
Odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
4.4.3.2
Odpovědnost za škodu na věci, která byla předmětem závazku . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
4.4.3.3
Odpovědnost za škodu, která má původ v povaze nástroje nebo přístroje použitého ke splnění
závazku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
4.4.3.4
Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání . . . 24
4.4.3.5
Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům . . . . . . . . . 25
4.4.3.6
Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků . . . . . . . . . . . . . . 25
4.4.3.7
Odpovědnost za škodu na věcech vnesených nebo odložených . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25
4.4.3.8
Další případy odpovědnosti za škodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
4.4.3.9
Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům . . . . . . . . . 26
Škoda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
4.4.4.1
Majetková újma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
4.4.4.2
Nemajetková újma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
4.4.4.3
Snížení rozsahu náhrady škody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
4.4.4.4
Promlčení nároku na náhradu škody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
Bezdůvodné obohacení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29
Dědění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
4.5.1
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
4.5.2
Dědění ze závěti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
4.5.3
Dědění ze zákona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
4.5.4
Řízení o dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
Závazkové právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
4.6.1
Splatnost, spláky, splátkový kalendář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
4.6.2
Zajištění závazků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
4.6.2.1
Smluvní pokuta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
4.6.2.2
Ručení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40
4.6.2.3
Zástavní právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40
4.6.2.4
Zajišt’ovací převod práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
4.6.2.5
Uznání dluhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
4.6.3
Kupní smlouva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
4.6.4
Smlouva o dílo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
Právo a terénní sociální práce
4.7
4.6.5
Smlouva o půjčce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
4.6.6
Smlouva o výpůjčce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
4.6.7
Nájemní smlouva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43
Spotřebitelské smlouvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
4.7.1
Ustanovení zakázaná a neplatná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
4.7.2
Spotřebitelské smlouvy distanční . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
4.7.3
Smlouvy uzavírané mimo provozovnu dodavatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
4.7.4
Jak odstoupit?
4.7.5
Prodej zboží v obchodě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
4.7.6
Zákon o ochraně spotřebitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
4.7.6.1
Reklamace dle zákona o ochraně spotřebitele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47
4.7.6.2
Česká obchodní inspekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48
4.7.7
Zákon o spotřebitelském úvěru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48
4.7.8
Rozhodčí doložky (smlouvy) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
4.7.9
4.8
v
4.7.8.1
Rozhodčí doložka a rozhodčí řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
4.7.8.2
Jak se bránit? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50
Směnka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52
Nájem bytu, bydlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52
4.8.1
Bydlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
4.8.2
Nájem bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
4.8.2.1
Historie - osobní užívání před r. 1992 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
4.8.2.2
Co je to byt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53
4.8.2.3
Nájem bytu vs. jiné užívání bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54
4.8.2.4
Specifika družstevního nájmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55
4.8.2.5
Nájem bytu je chráněn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55
4.8.2.6
Vznik nájmu bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
4.8.2.7
Smlouva o nájmu bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
4.8.2.8
Kauce - zajištění povinností nájemce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
4.8.2.9
Nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
4.8.2.10 Povinnosti pronajímatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57
4.8.2.11 Povinnosti nájemce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59
4.8.2.12 Skončení nájmu bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60
4.8.2.13 Společný nájem bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63
4.8.3
4.8.4
Změna v osobě pronajímatele a nájemce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
4.8.3.1
Změna v osobě pronajímatele - vlastníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
4.8.3.2
Změna nájemce bytu - přechod nájmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
4.8.3.3
Výměna bytů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65
Otázky související s nájmem bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65
4.8.4.1
Trvalý pobyt a nájemní vztah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
4.8.4.2
Trestné činy pronajímatelů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
4.8.4.3
Sociální dávky - příspěvek na bydlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
4.8.5
Zástavní a zadržovací právo pronajímatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67
4.8.6
Vyklizení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68
Právo a terénní sociální práce
5
NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK - Občanské právo hmotné od 1.1.2014
vi
69
5.1
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
5.2
Obecná ustanovení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
5.3
Osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
5.3.1
Svéprávnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
5.3.1.1
5.3.2
5.4
5.5
5.6
Zastoupení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
Ochrana slabší strany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
5.4.1
Kdo je slabší strana a kdo spotřebitel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
5.4.2
Ochrana spotřebitele - přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75
5.4.3
Ochrana slabší strany - přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76
5.4.4
Formulářové smlouvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77
5.4.5
Obchodní podmínky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78
5.4.6
Spotřebitelská smlouva a zakázaná ujednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
5.4.7
Spotřebitelské smlouvy uzavřené na dálku nebo mimo obchodní prostory . . . . . . . . . . . . . . . . . 80
Odpovědnost za vady zboží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82
5.5.1
Odpovědnost za vady v kupní smlouvě se spotřebitelem - zákonná záruka . . . . . . . . . . . . . . . . . 83
5.5.2
Práva spotřebitele z odpovědnosti za vady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
5.5.3
Jak má spotřebitel vadu uplatnit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
5.5.4
Odpovědnost za vady v nespotřebitelských vztazích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
Věcná práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
5.6.1
Pojem a druhy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85
5.6.2
Věci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
5.6.3
Veřejné seznamy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
5.6.4
Držba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
5.6.5
Vlastnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86
5.6.6
5.6.5.1
Stavba je součástí pozemku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
5.6.5.2
Sousedská práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87
5.6.5.3
Nabývání vlastnického práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88
Spoluvlastnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90
5.6.6.1
5.6.7
5.6.8
5.7
Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat . . . . . . . . . . . . . . . . 70
Bytové spoluvlastnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91
Věcná práva k cizím věcem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
5.6.7.1
Právo stavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
5.6.7.2
Věcná břemena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
5.6.7.3
Zástavní právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
5.6.7.4
Zadržovací právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
Svěřenský fond . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
Nájem bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
5.7.1
Použití NOZ a starého občanského zákoníku (OZ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
Právo a terénní sociální práce
vii
5.7.2
Byt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94
5.7.3
Smlouva o nájmu bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
5.7.4
Nájemné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95
5.7.5
Plnění spojená s užíváním bytu
5.7.6
Jistota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
5.7.7
Povinnosti nájemce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98
5.7.8
Povinnosti pronajímatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98
5.7.9
Úpravy a jiné změny bytu nebo domu prováděné pronajímatelem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96
5.7.10 Úpravy a jiné změny bytu nebo domu prováděné nájemcem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
5.7.11 Poškození, vada pronajatého bytu, kterou je třeba (neprodleně) odstranit . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
5.7.12 Nepřítomnost nájemce v bytě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
5.7.13 Společný nájem, společný nájem manželů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
5.7.14 Členové nájemcovy domácnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
5.7.15 Podnájem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
5.7.16 Skončení nájmu smrtí nájemce a její následky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101
5.7.17 Skončení nájmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
5.7.17.1 Dohoda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
5.7.17.2 Prodloužení doby nájmu, smlouva uzavřená na dobu určitou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
5.7.17.3 Zvláštní důvody skončení nájmu – méně časté v praxi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
5.7.17.4 Výpověd’ z nájmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
5.7.17.5 Odevzdání bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105
5.7.17.6 Bytové náhrady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
5.7.18 Nájem služebního bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
5.7.19 Nájem bytu zvláštního určení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
5.7.20 Nájem družstevního bytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
5.7.21 FAQ a vzor nájemní smlouvy s komentáři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
5.7.21.1 Co se změní účinností NOZ pro stávající nájemce? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
5.7.21.2 Na co si dát pozor při uzavírání nové smlouvy o nájmu bytu podle NOZ? VZOR smlouvy . . . 108
5.8
Manželské majetkové právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
5.8.1
Obvyklé vybavení rodinné domácnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108
5.8.2
Obecná ustanovení o jednání manželů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110
5.8.3
Společné jmění manželů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111
5.8.3.1
Zákonný režim . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112
5.8.3.2
Smluvený režim . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113
5.8.3.3
Režim založený rozhodnutím soudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115
5.8.3.4
Režim oddělených jmění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
5.8.3.5
Některé otázky a odpovědi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116
5.8.4
Ochrana třetích osob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117
5.8.5
Vypořádání společného jmění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117
Právo a terénní sociální práce
5.9
viii
5.8.6
Některá ustanovení o bydlení manželů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118
5.8.7
Zvláštní ustanovení proti domácímu násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
Určení rodičovství a popření otcovství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
5.9.1
Mateřství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
5.9.2
Otcovství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
5.9.3
Popírání otcovství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121
5.10 Zánik manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122
5.10.1 Zánik manželství smrtí nebo prohlášením za mrtvého . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122
5.10.2 Rozvod manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122
5.10.2.1 Rozvod manželství s domněnkou rozvratu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123
5.10.3 Následky zániku manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123
5.10.3.1 Příjmení rozvedeného manžela . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
5.10.3.2 Výživné rozvedeného manžela . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124
5.10.3.3 Majetkové povinnosti a práva při zániku manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
5.10.3.4 Bydlení po zániku manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
5.11 Vyživovací povinnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
5.11.1 Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem, předků vůči potomkům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
5.11.2 Vyživovací povinnost dětí vůči rodičům, potomků vůči předkům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
5.11.3 Výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
5.11.4 Výživné mezi manžely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
5.11.5 Výživné rozvedeného manžela . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
5.11.6 Společná pravidla pro vyživovací povinnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128
5.11.7 Vyživovací povinnost vůči dítěti, pokud je dítě v péči jiné osoby než rodiče . . . . . . . . . . . . . . . . 129
5.11.8 Výživné a dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129
5.11.9 Výživné v jiných souvislostech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130
5.12 Dědické právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130
5.12.1 Zásady, předpoklady a důsledky dědění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130
5.12.2 Vyloučení z dědického práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131
5.12.3 Dispozice s dědictvím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132
5.12.4 Odpovědnost za dluhy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133
5.12.5 Pořízení pro případ smrti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133
5.12.5.1 Dědická smlouva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134
5.12.5.2 Závět’ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135
5.12.5.3 Odkaz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
5.12.5.4 Náhradnictví a svěřenské nástupnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
5.12.5.5 Nepominutelní dědici a zaopatření některých osob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136
5.12.6 Zákonná dědická posloupnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137
5.12.7 Řízení o dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138
Právo a terénní sociální práce
6
Občanské soudní řízení - AKTUALIZOVÁNO K 1.1. 2012
ix
139
6.1
Co je to procesní právo? AKTUÁLNÍ K 1.7.2014 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139
6.2
Civilní řízení dle občanského soudního řádu AKTUÁLNÍ K 1.7.2014 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139
6.2.1
Soudy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140
6.2.2
Jak vybrat správný soud? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140
6.2.3
6.2.2.1
Okresní a krajské soudy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140
6.2.2.2
Určení soudu podle místa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141
6.2.2.3
Soudy vrchní a nejvyšší soud . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142
Účastníci řízení a jejich zástupci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143
6.2.3.1
Ustanovený nebo určený bezplatný advokát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143
6.2.3.2
Advokáti a notáři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143
6.2.4
Zahájení soudního řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144
6.2.5
Předžalobní výzva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144
6.2.6
Žaloba či jiný návrh na zahájení řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144
6.2.7
Soudní poplatek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145
6.2.8
Řízení v prvním stupni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
6.2.8.1
Doručování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
6.2.8.2
Předběžná opatření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148
6.2.8.3
Průběh řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148
6.2.8.4
Dokazování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150
6.2.8.5
Svědci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150
6.2.8.6
Znalecký posudek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150
6.2.8.7
Síla důkazů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151
6.2.8.8
Rozsudek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151
6.2.8.9
Právní moc rozsudku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151
6.2.8.10 Vykonatelnost rozsudku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151
6.2.8.11 Usnesení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
6.2.8.12 Platební rozkaz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152
6.2.8.13 Náklady řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153
6.2.9
Stížnost na průtahy v řízení nebo nevhodnost chování soudních osob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157
6.2.10 Lhůty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158
6.2.11 Opravné prostředky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158
6.2.11.1 Odvolání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158
6.2.11.2 Možnosti odvolacího soudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160
6.2.11.3 Odpor proti platebnímu rozkazu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160
6.2.12 Mimořádné opravné prostředky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160
6.2.12.1 Dovolání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
6.2.12.2 Žaloba na obnovu řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
6.2.12.3 Žaloba pro zmatečnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
Právo a terénní sociální práce
x
6.2.13 Ústavní soudnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
6.2.14 Mediace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161
6.3
6.4
Civilní řízení dle zákona o zvláštních řízeních soudních AKTUÁLNÍ K 30.6.2014 . . . . . . . . . . . . . . . . . 162
6.3.1
Příslušnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163
6.3.2
Smírné řešení a dohoda o předmětu řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
6.3.3
Doručování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
6.3.4
Řízení v prvním stupni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164
6.3.5
Opravné prostředky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165
6.3.6
Vybraná konkrétní řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165
6.3.6.1
Řízení o podpůrných opatřeních a ve věcech svéprávnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165
6.3.6.2
Řízení o pozůstalosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167
6.3.6.3
Řízení o soudním prodeji zástavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169
6.3.6.4
Řízení ve věcech manželských a partnerských . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169
6.3.6.5
Řízení ve věci ochrany proti domácímu násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170
6.3.6.6
Řízení o určení a popření rodičovství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171
6.3.6.7
Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171
6.3.6.8
Řízení v některých věcech výkonu rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173
Výkon rozhodnutí a exekuce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174
6.4.1
6.4.2
6.4.3
Vykonávací řízení obecně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174
6.4.1.1
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174
6.4.1.2
Prameny práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174
6.4.1.3
Exekuční titul . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174
6.4.1.4
Vykonatelnost rozhodnutí a doložka vykonatelnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175
6.4.1.5
Co se přezkoumává ve vykonávacím řízení a co ne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175
6.4.1.6
Rozdíl mezi výkonem rozhodnutí a exekucí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176
Výkon rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177
6.4.2.1
Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177
6.4.2.2
Nařízení výkonu rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178
6.4.2.3
Odklad výkonu rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179
6.4.2.4
Zastavení výkonu rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179
6.4.2.5
Zvláštní způsoby výkonu rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180
6.4.2.6
Výkon rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180
6.4.2.7
Výkon rozhodnutí ve věci ochrany proti domácímu násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182
6.4.2.8
Nahlížení do spisu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182
Exekuce - průběh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183
6.4.3.1
Zahájení exekučního řízení, exekuční návrh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183
6.4.3.2
Vyloučení exekutora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184
6.4.3.3
Dobrovolné splnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184
6.4.3.4
Účinky zahájení exekuce - zákaz dispozice s majetkem a neplatnost úkonů povinného . . . . . 185
Právo a terénní sociální práce
xi
6.4.3.5
Účastníci řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185
6.4.3.6
Nahlížení do spisu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185
6.4.3.7
Volba způsobu exekuce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186
6.4.3.8
Splátkový kalendář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186
6.4.3.9
Spojování (slučování) exekucí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
6.4.3.10 Rozhodování exekutora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
6.4.3.11 Exekuční příkaz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188
6.4.3.12 Odklad a zastavení exekuce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189
6.4.3.13 Náklady exekuce a oprávněného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190
6.4.3.14 Skončení exekuce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192
6.4.3.15 Stížnost na exekutora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192
6.4.4
7
Exekuce - způsoby výkonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192
6.4.4.1
Úvod k exekucím - způsobům výkonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192
6.4.4.2
Srážky ze mzdy a jiných obdobných příjmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193
6.4.4.3
Přikázání pohledávky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197
6.4.4.4
Prodej movitých věcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197
6.4.4.5
Prodej nemovitých věcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200
6.4.4.6
Prodej spoluvlastnického podílu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201
6.4.4.7
Zřízení soudcovského nebo exekutorského zástavního práva na nemovitostech . . . . . . . . . 201
6.4.4.8
Vyklizení nemovitosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201
6.4.4.9
Uspokojení ostatních práv na nepeněžitá plnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202
6.4.5
Exekuce manželů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203
6.4.6
Exekuce a rozhodčí doložky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204
6.5
Rozhodčí řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204
6.6
Leták Co může exekutor? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205
Ochrana rodiny a dětí - rodinné právo - PLATNÉ DO 31.12.2013
209
7.1
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210
7.2
Rodina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211
7.3
Manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211
7.3.1
Vznik manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211
7.3.2
Práva a povinnosti manželů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212
7.3.3
Společné jmění manželů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213
7.3.4
Vliv manželství na jiné právní vztahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219
7.3.4.1
Bydlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219
7.3.4.2
Dědění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219
7.3.4.3
Exekuce, výkon rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221
7.3.4.4
Oddlužení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221
7.3.4.5
Trestní právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221
Právo a terénní sociální práce
7.3.5
7.3.6
7.4
7.5
7.6
8
7.3.4.6
Cizinecké právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221
7.3.4.7
Právo sociálního zabezpečení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222
Zánik manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222
7.3.5.1
Zánik manželství smrtí manžela nebo prohlášením za mrtvého . . . . . . . . . . . . . . . . . 222
7.3.5.2
Zánik manželství rozvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222
Registrované partnerství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224
Rodičovství a péče o dítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224
7.4.1
Určení rodičovství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224
7.4.2
Rodičovská zodpovědnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226
7.4.3
Omezení rodičovské zodpovědnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227
7.4.4
Výchovná opatření a jiné sankce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228
7.4.5
Ústavní výchova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229
7.4.6
Náhradní rodinná péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229
7.4.6.1
Péče třetí osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229
7.4.6.2
Pěstounská péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230
7.4.6.3
Osvojení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232
7.4.7
Opatrovník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234
7.4.8
Poručník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234
Vyživovací povinnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234
7.5.1
Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235
7.5.2
Vyživovací povinnost dětí vůči rodičům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238
7.5.3
Vyživovací povinnost prarodičů vůči dětem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238
7.5.4
Výživné rozvedeného manžela . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238
7.5.5
Příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239
Sociálně-právní ochrana dětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239
7.6.1
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239
7.6.2
Orgány sociálně-právní ochrany a jejich příslušnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239
7.6.3
Činnost orgánů sociálně-právní ochrany . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240
Trestní právo - AKTUALIZOVÁNO K 1.1.2012
8.1
xii
242
Trestní právo hmotné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242
8.1.1
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242
8.1.2
Obecná část - základní pojmy a pravidla trestního práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243
8.1.2.1
Některé zásady trestního práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243
8.1.2.2
Trestný čin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243
8.1.2.3
Skutková podstata trestného činu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 244
8.1.2.4
Příprava, pokus, dokonaný trestný čin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 244
8.1.2.5
Účastenství na tresném činu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245
8.1.2.6
Subjekt trestného činu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245
Právo a terénní sociální práce
xiii
8.1.2.7
Věk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245
8.1.2.8
Příčetnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246
8.1.2.9
Zavinění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246
8.1.2.10 Okolnosti vylučující protiprávnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247
8.1.2.11 Trestní sankce a zásady jejich ukládání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248
8.1.2.12 Tresty a jejich účel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 249
8.1.2.13 Pravidla pro ukládání trestů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250
8.1.2.14 Souběh trestných činů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250
8.1.2.15 Upuštění od potrestání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 251
8.1.2.16 DRUHY TRESTŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 251
8.1.2.17 Podmíněné tresty odnětí svobody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252
8.1.2.18 Nepodmíněný trest odnětí svobody a jeho výkon . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253
8.1.2.19 Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254
8.1.2.20 Ostatní tresty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254
8.1.2.21 Omezení řidičského oprávnění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255
8.1.2.22 Ochranná opatření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256
8.1.2.23 Zahlazení odsouzení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257
8.1.3
8.1.4
8.2
Zvláštní část - jednotlivé trestné činy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257
8.1.3.1
Trestné činy proti životu a zdraví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257
8.1.3.2
Trestné činy proti svobodě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259
8.1.3.3
Trestné činy proti rodině a dětem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 260
8.1.3.4
Trestné činy proti majetku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261
8.1.3.5
Trestné činy obecně nebezpečné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261
8.1.3.6
Trestné činy nakládání s drogami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262
8.1.3.7
Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263
8.1.3.8
Trestné činy proti lidskosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263
8.1.3.9
Rasově a etnicky motivované trestné činy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 264
NOVINKY V TRESTNÍM PRÁVU OD 1.1.2010 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 264
Trestní právo procesní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266
8.2.1
Předpisy trestního práva procesního . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266
8.2.2
Působnost trestního řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267
8.2.3
Trestní řízení a orgány činné v trestním řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 268
8.2.4
Soudy a jejich příslušnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 269
8.2.5
Státní zastupitelství a policie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270
8.2.6
Obviněný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270
8.2.6.1
Pojmy: podezřelý, obviněný, obžalovaný, odsouzený . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270
8.2.6.2
Postavení a účast obviněného v trestním řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270
8.2.6.3
Právo na obhajobu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 272
8.2.6.4
Právo na bezplatnou obhajobu nebo za sníženou odměnu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275
Právo a terénní sociální práce
8.2.6.5
8.2.7
8.2.8
8.2.9
xiv
Podání vysvětlení z hlediska práva na obhajobu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 276
Obhájce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277
8.2.7.1
Obhájce, jeho povinnosti a práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277
8.2.7.2
Zvolený obhájce, ustanovený obhájce, nutná obhajoba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278
Poškozený . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 278
8.2.8.1
Práva poškozeného v trestním řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279
8.2.8.2
Souhlas poškozeného s trestním stíháním . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281
8.2.8.3
Náhrada škody v trestním řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282
8.2.8.4
Odškodnění oběti trestného činu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283
Zajištění osob a věcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283
8.2.9.1
Předvolání a předvedení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284
8.2.9.2
Zadržení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 285
8.2.9.3
Příkaz k zatčení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 285
8.2.9.4
Vazba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286
8.2.9.5
Vydání a odnětí věci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288
8.2.9.6
Zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu, jiné majetkové hodnoty, náhradní hodnoty . 289
8.2.9.7
Domovní prohlídka, osobní prohlídka, další zvláštní způsoby zajištění věci . . . . . . . . . . . 289
8.2.10 Právo nahlížet do spisu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291
8.2.11 Dokazování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291
8.2.11.1 Výpověd’ obviněného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291
8.2.11.2 Výpověd’ svědka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292
8.2.11.3 Mlčenlivost v trestním řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 294
8.2.12 Odklony v trestním řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295
8.2.12.1 Podmíněné zastavení trestního stíhání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295
8.2.12.2 Narovnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296
8.2.13 Náklady řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296
8.2.14 STADIA TRESTNÍHO ŘÍZENÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 296
8.2.15 Přípravné řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297
8.2.15.1 Trestní oznámení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 298
8.2.15.2 Prověřování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 298
8.2.15.3 Trestní stíhání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299
8.2.15.4 Zkrácené přípravné řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300
8.2.16 Řízení před soudem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300
8.2.16.1 Předběžné projednání obžaloby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300
8.2.16.2 Hlavní líčení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301
8.2.16.3 Řízení před samosoudcem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301
8.2.17 Opravné řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 302
8.2.17.1 Stížnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 302
8.2.17.2 Odvolání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 303
Právo a terénní sociální práce
xv
8.2.17.3 Odpor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 306
8.2.17.4 Dovolání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 306
8.2.17.5 Stížnost pro porušení zákona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308
8.2.18 Vykonávací řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308
8.2.18.1 Výkon trestu odnětí svobody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 308
8.2.18.2 Výkon podmíněného trestu odnětí svobody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 311
8.2.18.3 Výkon trestu domácího vězení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 312
8.2.18.4 Výkon trestu obecně prospěšných prací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 313
8.2.18.5 Výkon peněžitého trestu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314
8.3
9
Soudnictví ve věcech mládeže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315
Správní právo - AKTUALIZOVÁNO K 6.10.2010
316
9.1
Předpisy správního práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 316
9.2
Členění veřejné moci v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 316
9.2.1
Obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 317
9.2.1.1
Obecní zastupitelstvo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 317
9.2.1.2
Rada obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 317
9.2.1.3
Starosta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 317
9.2.2
Kraje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 317
9.2.3
Ministerstva a jiné správní úřady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 317
9.2.3.1
9.2.4
9.3
Orgány zájmové a funkční samosprávy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318
Statusové věci (občanství, trvalý pobyt, pobyt cizinců) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318
9.3.1
Občanství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318
9.3.1.1
9.3.2
9.4
Specializované správní orgány . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318
Občanství ČSSR, ČSR a ČR (přechod) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318
Trvalý pobyt občanů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319
9.3.2.1
Vznik trvalého pobytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319
9.3.2.2
Přihlášení (občana ČR) k trvalému pobytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 320
9.3.2.3
Zrušení trvalého pobytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 320
9.3.2.4
Přihlášení do společné domácnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 320
9.3.3
Pobyt cizinců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321
9.3.4
Pobyt občanů Evropské unie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321
9.3.5
Uprchlíci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323
Správní řízení (AKTUÁLNÍ K 5.10.2010) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323
9.4.1
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323
9.4.2
Základní zásady správního řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323
9.4.3
Subjekty, zastoupení, příslušnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 324
9.4.4
Meze správního uvážení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325
9.4.5
Průběh řízení - první část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325
Právo a terénní sociální práce
xvi
9.4.6
Doručování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 327
9.4.7
Průběh řízení - druhá část . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 328
9.4.8
Rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 329
9.4.9
Nečinnost správního orgánu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330
9.4.10 Přezkoumávání rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330
9.4.10.1 Odvolání a rozklad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 331
9.4.10.2 Obnova řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 332
9.4.10.3 Přezkumné řízení, nové rozhodnutí (v téže věci) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 332
9.4.10.4 Správní soudnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 333
9.4.11 Výkon rozhodnutí (exekuce) podle správního řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 334
9.4.12 Další úkony správních orgánů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 335
9.4.13 Stížnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 336
9.5
9.6
Přestupky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 336
9.5.1
Druhy přestupků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 336
9.5.2
Řízení o přestupcích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 336
Trvalý pobyt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337
9.6.1
Přihlášení do společné domácnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337
9.6.2
Přihlášení (občana ČR) k trvalému pobytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337
9.6.3
Vznik trvalého pobytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338
9.6.4
Zrušení trvalého pobytu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 338
10 Pracovní právo - AKTUALIZOVÁNO K 1.1.2012
340
10.1 Úvod - co je pracovní právo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 342
10.2 Prameny pracovního práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 342
10.3 Vztah zákoníku práce a občanského zákoníku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344
10.4 Pracovněprávní vztah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 345
10.4.1 Pracovněprávní vztah a švarcsystém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 345
10.4.2 Způsoby stanovení práv a povinností v pracovněprávním vztahu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 346
10.4.3 Kdy může smlouva stanovit něco jiného než zákoník práce? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 347
10.4.4 Neplatnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 348
10.4.5 Zaměstnavatel a zaměstnanec (subjekty pracovněprávního vztahu) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 349
10.4.6 Doručování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 350
10.5 Pracovní poměr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 350
10.5.1 Postup před vznikem pracovního poměru, zákaz diskriminace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351
10.5.2 Vznik pracovního poměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351
10.5.3 Odstoupení od pracovní smlouvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 352
10.5.4 Náležitosti pracovní smlouvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 352
10.5.5 Zkušební doba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 354
10.5.6 Povinnosti z pracovního poměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 354
Právo a terénní sociální práce
xvii
10.5.7 Pracovní poměr na dobu určitou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 355
10.5.8 Změny pracovního poměru vč. pracovní cesty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 356
10.5.8.1 Převedení na jinou práci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 356
10.5.8.2 Přeložení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 359
10.5.8.3 Pracovní cesta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 359
10.5.8.4 Dočasné přidělení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360
10.5.9 Skončení pracovního poměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360
10.5.9.1 Dohoda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360
10.5.9.2 Výpověd’ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360
10.5.9.3 Výpovědní důvody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 361
10.5.9.4 Zákaz výpovědi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 363
10.5.9.5 Odstupné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 363
10.5.9.6 Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364
10.5.9.7 Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364
10.5.9.8 Lhůty pro podání výpovědi a okamžitého zrušení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 364
10.5.9.9 Zrušení pracovního poměru ve zkušební době . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 365
10.5.9.10 Neplatnost rozvázání pracovního poměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 365
10.5.9.11 Povinnosti zaměstnavatele po skončení pracovního poměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 366
10.6 Dohoda o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 366
10.6.1 Dohoda o pracovní činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 366
10.6.2 Dohoda o provedení práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 367
10.7 Pracovní doba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 368
10.7.1 Délka pracovní doby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 368
10.7.2 Rozvržení pracovní doby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369
10.7.3 Přestávky v práci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369
10.7.4 Doba odpočinku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369
10.7.5 Práce přesčas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 370
10.7.6 Práce v noci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 370
10.7.7 Pracovní pohotovost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 371
10.8 Dovolená . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 371
10.8.1 Dovolená za kalendářní rok . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 371
10.8.2 Dovolená za odpracované dny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 371
10.8.3 Čerpání dovolené . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 372
10.9 Překážky v práci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 372
10.9.1 Mateřská a rodičovská dovolená . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 373
10.9.2 Další překážky v práci na straně zaměstnance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 373
10.9.3 Náhrada mzdy při překážkách v práci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 374
10.10Odměňování za práci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 375
10.10.1 Omezení při stanovování výše odměny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 375
Právo a terénní sociální práce
xviii
10.10.2 Minimální a zaručená mzda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 375
10.10.3 Splatnost odměny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 376
10.10.4 Mzda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 377
10.10.5 Plat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378
10.11Cestovní náhrady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378
10.12Náhrada škody v pracovním právu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 379
10.13Pracovní úraz a nemoci z povolání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 379
10.14Agenturní zaměstnávání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380
10.15Dozor nad dodržováním pracovněprávních předpisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380
10.16Platební neschopnost zaměstnavatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 380
10.17Zákon o zaměstnanosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 381
10.17.1 Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 381
10.17.2 Podpora v nezaměstnanosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 382
10.17.2.1 Vzdání se zaměstnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 382
11 Právo sociálního zabezpečení
383
11.1 Dávky státní sociální podpory AKTUALIZOVÁNO K 1.1.2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 384
11.1.1 Úvod, dávky a jejich rozdělení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 384
11.1.2 Kdo může žádat o dávky SSP . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 385
11.1.3 Společně posuzované osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386
11.1.4 Příjmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386
11.1.5 Zánik nároku na dávku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386
11.1.6 Řízení o dávkách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 386
11.1.7 Přeplatek na dávce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 387
11.1.8 Zvláštní příjemce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 387
11.1.9 Přechod nároku na dávky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388
11.1.10 JEDNOTLIVÉ DÁVKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388
11.1.10.1 Dávky testované . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388
11.1.10.2 Dávky netestované . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388
11.2 Důchodové pojištění AKTUALIZOVÁNO K 15.9.2010 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 390
11.2.1 Důchodový systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 390
11.2.2 Druhy důchodů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 390
11.2.3 Souběh důchodů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391
11.2.4 Který orgán rozhoduje o důchodech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391
11.2.5 Osobní rozsah důchodového pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391
11.2.6 Doba pojištění a náhradní doba pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391
11.2.7 Starobní důchod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 392
11.2.8 Invalidní důchod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 393
11.2.8.1 Podmínky nároku na invalidní důchod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 393
Právo a terénní sociální práce
xix
11.2.8.2 Výměra invalidního důchodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394
11.2.8.3 Řízení o přiznání invalidního důchodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394
11.2.9 Vdovský (vdovecký) důchod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 394
11.2.10 Sirotčí důchod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 395
11.3 Dávky pomoci v hmotné nouzi AKTUALIZOVÁNO K 1.1.2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 395
11.3.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 395
11.3.2 Kdo může žádat o dávky pomoci v hmotné nouzi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 396
11.3.3 Společně posuzované osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397
11.3.3.1 Oprávněné osoby a osoby společně posuzované . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397
11.3.3.2 Celkové posuzování poměrů a důvodů propadu do hmotné nouze . . . . . . . . . . . . . . . . 397
11.3.3.3 Okruh oprávněných osob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 398
11.3.3.4 Oprávněné osoby v hmotné nouzi (zužující kritéria pro nárok na dávku) . . . . . . . . . . . . 398
11.3.3.5 Další kritéria pro přiznání nebo nepřiznání nároku na dávky pomoci v hmotné nouzi . . . . . . 401
11.3.3.6 Občané EU - nárok na dávky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 402
11.3.4 Hmotná nouze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 403
11.3.4.1 Podmínka vedení v evidenci ÚP nebo výdělečné činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 403
11.3.4.2 Podmínka vlastního přičinění při zvyšování příjmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 403
11.3.4.3 Podmínka příjmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 404
11.3.4.4 Osoby, které mohou být považovány za osoby v hmotné nouzi i bez splnění podmínky příjmu . 405
11.3.4.5 Osoby, které nejsou v hmotné nouzi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 405
11.3.5 Příspěvek na živobytí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 406
11.3.6 Doplatek na bydlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 407
11.3.7 Mimořádná okamžitá pomoc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 408
11.3.8 Vyplacení dávek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 409
11.3.9 Povinnosti a odpovědnost žadatele, příjemce a osoby společně posuzované . . . . . . . . . . . . . . . . 410
11.3.10 Řízení ve věcech dávek pomoci v hmotné nouzi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 411
11.4 Příspěvek na péči - dávky podle zákona o sociálních službách - AKTUALIZOVÁNO K 1.1.2012 . . . . . . . . . 412
11.4.1 Kdo může žádat o příspěvek na péči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 412
11.4.2 Podmínky nároku na příspěvek na péči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 413
11.4.3 Míra závislosti a výše příspěvku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 413
11.4.4 Řízení o příspěvku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 414
11.5 Dávky pro osoby se zdravotním postižením - AKTUALIZOVÁNO K 1.1.2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 415
11.5.1 Předpisy upravující tyto dávky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 415
11.5.2 Oprávněné osoby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 415
11.5.3 Dávky a mimořádné výhody - přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 416
11.5.4 Příspěvek na mobilitu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 416
11.5.5 Příspěvek na zvláštní pomůcku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 416
11.5.6 Výpůjčka zvláštní pomůcky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 418
11.5.7 Průkaz osoby se zdravotním pojištěním . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 418
Právo a terénní sociální práce
xx
11.5.8 Řízení o dávkách, příslušné orgány . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 419
11.6 Systém dávek nemocenského pojištění - AKTUALIZOVÁNO K 1.1.2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 420
11.6.1 Pojištěné osoby a doba pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 420
11.6.2 Ochranná lhůta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 421
11.6.3 Rozhodné období a denní vyměřovací základ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 421
11.6.4 NEMOCENSKÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422
11.6.4.1 Podmínky nároku na nemocenské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422
11.6.4.2 Výše nemocenského . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422
11.6.4.3 Podpůrčí doba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422
11.6.4.4 Výplata nemocenského po uplynutí podpůrčí doby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423
11.6.5 PENĚŽITÁ POMOC V MATEŘSTVÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423
11.6.5.1 Podmínky nároku na peněžitou pomoc v mateřství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423
11.6.5.2 Výše peněžité pomoci v mateřství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 423
11.6.5.3 Podpůrčí doba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 424
11.6.6 OŠETŘOVNÉ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 424
11.6.6.1 Podmínky nároku na ošetřovné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 424
11.6.6.2 Výše ošetřovného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 425
11.6.6.3 Podpůrčí doba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 425
11.6.7 VYROVNÁVACÍ PŘÍSPĚVEK V TĚHOTENSTVÍ A MATEŘSTVÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 425
11.6.8 Orgány nemocenského pojištění a jejich příslušnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 425
11.6.9 Ošetřující lékař a lékař ČSSZ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426
11.6.10 Dočasná pracovní neschopnost a její posuzování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 426
11.6.11 Dávky Evropské unie NEAKTUÁLNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 427
11.6.11.1 Pobyt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 427
11.6.11.2 Zaměstnání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 428
11.6.11.3 Podnikání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 428
11.6.11.4 Pojištění obecně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 428
11.6.11.5 Pojištění zdravotní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 428
11.6.11.6 Pojištění důchodové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 429
11.6.11.7 Pojištění nemocenské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 429
11.6.11.8 Hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání a hledání zaměstnání . . . . . . . . . . . . . . . 429
11.6.11.9 Dávky sociální . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 430
11.6.11.10Přidělování bytů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 431
11.6.11.11Právní normy a uplatnění nároků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 431
11.6.11.12Výrazné změny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 431
11.7 Zdravotní pojištění - AKTUALIZOVÁNO K 1.1.2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 432
11.7.1 Zákonná úprava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 434
11.7.2 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 434
11.7.3 Kdo je účasten zdravotního pojištění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 435
Právo a terénní sociální práce
xxi
11.7.4 Kdo je plátcem pojistného? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 435
11.7.4.1 Stát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 435
11.7.4.2 Osoby bez zdanitelných příjmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 436
11.7.4.3 Zaměstnanec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 437
11.7.4.4 Zaměstnavatel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 437
11.7.4.5 OSVČ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 438
11.7.5 Výše pojistného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 439
11.7.6 Rozhodování ve věcech pojistného a dluhy na pojistném . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 439
11.7.6.1 Placení pojistného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 439
11.7.6.2 Dluh na pojistném . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 439
11.7.6.3 Sankce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 440
11.7.6.4 Výkaz nedoplatků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 440
11.7.6.5 Platební výměry ve správním řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 441
11.7.6.6 Odstranění tvrdosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 441
11.7.6.7 Oprava pravomocných rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 442
11.7.7 Povinnosti pojištěnce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 442
11.7.8 Pojištění v zahraničí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443
11.7.9 Zdravotní pojištění cizinců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443
11.7.10 Zdravotní pojišt’ovny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 445
11.7.11 Změna zdravotní pojišt’ovny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 445
11.7.12 Poskytovatelé zdravotních služeb, lékaři, zdravotnická zařízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 445
11.7.13 Regulační poplatky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 446
12 Oddlužení - AKTUALIZOVÁNO K 1.1.2015
448
12.1 Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 448
12.2 Výpočet aneb je oddlužení konkrétní osoby možné? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 450
12.3 Oddlužení manželů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 453
12.4 Kdo a jak může podat insolvenční návrh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 453
12.5 Procesní subjekty insolvenčního řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 454
12.6 Postup soudu po podání návrhu, účinky spojené s podáním návrhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 455
12.7 Povolení oddlužení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 456
12.8 Schválení oddlužení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 458
12.8.1 Přihlašování pohledávek věřiteli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 458
12.8.2 Přezkum přihlášených pohledávek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 458
12.8.3 Rozhodování o způsobu oddlužení a schválení oddlužení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 459
12.9 Splnění oddlužení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 460
12.9.1 Oddlužení splátkovým kalendářem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 460
12.9.2 Oddlužení zpeněžením majetkové podstaty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 461
12.10Osvobození dlužníka od placení pohledávek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 461
12.10.1 Ručitel dlužníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 462
Právo a terénní sociální práce
xxii
13 Diskriminace - AKTUALIZOVÁNO K 1.1.2012
463
13.1 Co je diskriminace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 463
13.2 Které právní předpisy upravují ochranu před diskriminací? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 463
13.2.1 Ústavní zákaz diskriminace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 463
13.2.2 Antidiskriminační zákon (ADZ) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 463
13.2.3 Vztah ADZ k zákoníku práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 464
13.2.4 Další zákony regulující diskriminaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 464
13.3 Kdy se jedná o diskriminaci podle antidiskriminačního zákona? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 465
13.3.1 Diskriminační důvody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 465
13.3.2 Oblasti diskriminace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 465
13.3.3 Druhy diskriminace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 465
13.3.3.1 Přímá diskriminace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 465
13.3.3.2 Nepřímá diskriminace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 466
13.3.3.3 Odmítnutí nebo opomenutí přijmout přiměřené opatření ve vztahu k osobám se zdravotním
postižením . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 466
13.3.3.4 Obtěžování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 467
13.3.3.5 Sexuální obtěžování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 467
13.4 Jakým způsobem se lze proti diskriminaci bránit? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 467
13.4.1 Veřejnoprávní cesta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 467
13.4.2 Soukromoprávní (antidiskriminační) žaloba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 467
13.4.2.1 Upuštění od diskriminace (zdržovací žaloba) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 468
13.4.2.2 Odstranění trvajících následků diskriminace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 468
13.4.2.3 Přiměřené zadostiučinění a náhrada nemajetkové škody v penězích . . . . . . . . . . . . . . . 468
13.4.3 Soudní poplatek za podání antidiskriminační žaloby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 468
13.4.4 Věcná příslušnost soudu k podání antidiskriminační žaloby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 468
13.4.5 Zákaz viktimizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 469
13.4.6 Přenos důkazního břemene . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 469
13.4.7 Možnost použít audiovizuální nahrávky pořízené v utajení v civilním řízení . . . . . . . . . . . . . . . . 470
13.5 Veřejný ochránce práv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 470
13.5.1 Zprávy a doporučení VOP . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 470
13.6 Úloha nevládních organizací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 471
13.6.1 Informační činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 471
13.6.2 Zastupování před soudem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 471
Právo a terénní sociální práce
1 / 471
Kapitola 1
Úvod
Publikace Právo a terénní sociální práce je příručkou, která má pomáhat terénním sociálním pracovníkům při výkonu jejich
praxe. Kniha by měla sloužit na jedné straně jako praktická příručka k řešení nejrůznějších problémů z oblasti terénní sociální práce a zároveň jako ucelený text, který přináší i teoretické informace o právních normách, se kterými se sociální terénní
pracovník setkává.
Zvláštní důraz je tedy kladen na právní úpravu problematiky bydlení, exekuce, sociálního zabezpečení, sociálně-právní ochrany
dětí, ale také na mnoho otázek z oblasti občanského i trestního práva procesního.
Vzhledem k tomu, že právě v oblastech bydlení nebo sociálního zabezpečení se dají předpokládat do budoucna další změny
právních norem, které tyto otázky upravují, je potřebné tento text průběžně aktualizovat a doplňovat.
Zároveň děkuji všem terénním sociálním pracovníkům a zaměstnancům právního oddělení společnosti Člověk v tísni za připomínky, které mi k tomuto textu poskytli.
Dne 8. září 2006 v Praze
Mgr. Stanislav Škoda
Text příručky je v roce 2010 průběžně aktualizován kolektivem dalších autorů z řad právníků a studentů práv a bude aktualizován
i v dalších letech.
Právo a terénní sociální práce
2 / 471
Kapitola 2
Právo a právní řád
2.1
Význam slova právo
Slova právo užíváme v českém jazyce ve dvojím smyslu. Jako tzv. právo objektivní a právo subjektivní.
Právem objektivním označujeme souhrn všech platných právních pravidel ( tedy např. v ČR zákonů, nařízení vlády, vyhlášek, normativních smluv, nařízení EU), které jsou pro právní subjekty obecně závazné. Nejvýznamnějším důvodem existence
objektivního práva je regulace určitých (právních) vztahů ve společnosti.
Slovní spojení právo subjektivní používáme v českém jazyce, chceme-li vyjádřit, že konkrétnímu člověku (subjektu) náleží
určité právo. Místo spojení subjektivní právo bychom mohli dosadit například slovo nárok nebo méně přesně oprávnění. Právo
subjektivní znamená v podstatě možnost chovat se v konkrétní situaci určitým způsobem. Listina základních práv a svobod v čl.
2 odstavci 3 stanovuje, že „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“
Tedy každý má státem garantované subjektivní právo dělat vše, co není zákonem zakázané. V praxi to ovšem vypadá tak, že
naše jednání podléhá obrovskému množství různých právních pravidel, se kterými se dostáváme do užšího kontaktu v některé z
mnoha možných situací. Tato pravidla někdy „tušíme“, tzn. víme, že nějaká taková existují, jindy o nich nemáme ponětí až do
doby, kdy na nás dolehnou.
2.2
Právní řád
Pojmem právní řád rozumíme množinu právních předpisů, které jsou propojené různými vztahy a tvoří celek. Každý stát má
svůj vlastní právní řád. Abychom se v obrovském množství předpisů, které tvoří právní řád, lépe orientovali, rozdělujeme tyto
předpisy do různých skupin. Tak rozdělujeme platné právo na právo veřejné a soukromé, hmotné a procesní a na jednotlivá
právní odvětví.
Každé právní odvětví se skládá z právních předpisů, které se soustřed’ují na určitou oblast lidské činnosti. Tak například občanský
zákoník a některé další předpisy patří do odvětví občanského práva, Ústava a Listina do odvětví ústavního práva, zákon o rodině
do odvětví rodinného práva, zákoník práce do pracovního práva atd.
2.3
Právní odvětví
Nejdůležitějšími právními odvětvími jsou:
a) Ústavní právo - obsahuje předpisy, které upravují základní otázky týkající se uspořádání státu, vztahů mezi nejvyššími státními
orgány a dále základní otázky týkající se postavení jednotlivce ve společnosti, respektive jeho základní práva a povinnosti. Jádro
ústavního práva tvoří Ústava ČR a Listina základních práv a svobod.
b) Správní právo - zahrnuje obrovské množství předpisů, které upravují nejrůznější oblasti, kde stát nebo jiné veřejnoprávní
korporace (obce, kraje) provádí takzvanou veřejnou správu. Vztahuje se na rozdíl od ústavního práva zpravidla na činnost státních orgánů na úrovních nižších než je parlament a vláda. Věcné vymezení oblastí, kde stát nebo jiné veřejnoprávní subjekty
Právo a terénní sociální práce
3 / 471
vykonávají veřejnou správu je velmi široký. Zahrnuje oblasti od policejní správy, přestupků, stavebního řízení, vodohospodářské správy, hygienické správy, správy školství, zdravotnictví, dopravy, správy telekomunikací a médií atd. Správní právo také
upravuje vztahy mezi jednotlivými vykonavateli veřejné správy.
c) Trestní právo - je speciálním právním odvětvím, které se soustřed’uje na trestání pachatelů trestných činů, což jsou zpravidla
nejzávažnější formy porušení práva. Trestní právo hmotné upravené v trestním zákoníku stanovuje jaká jednání jsou považována
za trestné činy a jaké tresty se za ně ukládají. Postup soudů v trestním řízení vedeném proti pachatelům trestných činů je pak
upraven v trestním řádu jakožto základní normě trestního práva procesního.
d) Občanské právo - upravuje především majetkové právní vztahy mezi fyzickými a právnickými osobami a státem a dále práva
týkající se občanskoprávní ochrany osobnosti. Mezi nejvýznamnější majetková práva, na která se předpisy občanského práva
vztahují, patří takzvaná práva věcná (vlastnické právo, spoluvlastnictví, držba, zástavní právo, atd.), práva závazková (nejčastěji
práva ze smluv), dědické právo a práva vyplývající z občanskoprávní odpovědnosti za škodu.
e) Obchodní právo - se podobně jako právo občanské soustřed’uje na majetkové právní vztahy. Jedná se ale nejčastěji o specializované majetkové vztahy vznikající mezi podnikateli při jejich podnikání. Významnou kapitolou obchodního práva je právo
obchodních společností, což je oblast upravující fungování speciálních právnických osob (s. r. o., a. s., v. o. s.), které jsou zakládány nejčastěji za účelem podnikání.
f) Pracovní právo - upravuje především pracovní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Stanovuje podmínky, za kterých
zaměstnanec vykonává pro zaměstnavatele práci a jaká mají oba práva a povinnosti.
g) Rodinné právo - se snaží regulovat vztahy mezi manželi, mezi rodiči a dětmi a některé jiné vztahy týkající se například
náhradní rodinné péče. Soustřed’uje do sebe normy, které upravují některé otázky týkající se manželství, vyživovací povinnosti,
rodičovských povinností a ochrany dětí. V některých bodech se rodinné právo významně prostupuje zejména s právem občanským a správním.
h) Právo sociálního zabezpečení - je speciálním odvětvím, které upravuje právní vztahy týkající se systému sociálního zabezpečení fyzických osob, které je organizované státem nebo jinými subjekty veřejného práva. Patří tam celá oblast sociálních dávek,
sociální pomoci a sociální péče.
Kromě zmíněných právních odvětví zná tradiční kvalifikace ještě některá další jako je třeba právo finanční, právo životního
prostředí, právo k nehmotným statkům a další odvětví, která zaujímají v kvalifikaci též významné místo, ale nesouvisí příliš s
prací terénního sociálního pracovníka.
2.4
Právo soukromé a veřejné
Jak bylo uvedeno výše, dělíme pro větší přehlednost právní řád na podskupiny norem práva soukromého a práva veřejného.
Právní odvětví, která řadíme do skupiny soukromého práva, upravují takové právní vztahy, ve kterých mají účastníci po právní
stránce navzájem rovné postavení (i tehdy jestliže subjektem právního vztahu je stát). Ani jeden z účastníků vztahu nevystupuje v
právním vztahu z pozice veřejné moci. Účastníci mohou mít a často mají například ekonomicky nebo sociálně nerovné postavení,
po právní stránce však nikoliv. Mezi soukromoprávní odvětví patří např. občanské právo, obchodní právo, pracovní právo a z
větší části právo rodinné atd.
Ve veřejném právu naproti tomu vystupuje vždy alespoň jeden subjekt jako nositel veřejné moci (např. státní úřad při plnění
svých úkolů). Práva a povinnosti veřejného orgánu jsou při výkonu veřejné zprávy jiné než postavení například obchodní společnosti nebo fyzické osoby. Disponuje donucovacími prostředky, jeho representant požívá širší ochrany atp. Do oblasti veřejného
práva patří například trestní právo, správní právo, ústavní právo nebo právo sociálního zabezpečení.
Význam rozlišování na právo soukromé a veřejné spočívá v tom, že právní odvětví patřící do jedné z těchto dvou skupin mají
určitý společný základ. Například některé obecné pojmy nebo zásady, které upravuje právo občanské mají takzvanou obecnou
platnost i pro ostatní právní odvětví občanského práva. Právo veřejné má často obdobné věci upraveny odlišně. Zároveň se tyto
rozdíly projevují i v procesu aplikace těchto práv nebo uplatňování jejich ochrany.
2.5
Právo hmotné a procesní
Hmotné právo je soustava právních předpisů, které stanoví, jak se mají lidé v právních vztazích chovat, např. co je zakázáno a
co dovoleno. Velká většina právních předpisů, ze kterých se dozvídáme, jestli je určité chování v rozporu s právem nebo nikoliv,
jestli máme nárok na určitou věc či nikoliv, patří právě do oblasti práva hmotného.
Právo a terénní sociální práce
4 / 471
Do oblasti procesního práva patří speciální právní předpisy, které říkají, jakým způsobem probíhá proces, ve kterém se určité
subjektivní právo uplatňuje u soudu nebo jak postupuje soud nebo jiný státní orgán v případě, kdy rozhoduje o něčích právech
a povinnostech. Zvláštním druhem soudního procesu je pak trestní řízení, ve kterém soud rozhoduje o vině a trestu za spáchaný
trestný čin. Vzhledem k tomu, že proces rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob je velmi složitou
záležitostí, existuje velmi detailní právní úprava této problematiky. Předpisy, které se těmto otázkám věnují patří právě do oblasti
procesního práva.
Tak například občanský soudní řád přesně upravuje, za jakých podmínek a jakým způsobem se můžeme u soudu domáhat,
aby rozhodl nějaký spor v náš prospěch, nebo jak se jinému u soudu bránit. Dále se z tohoto předpisu můžete dozvědět, jakým
způsobem musí samotný soud v určité věci postupovat. Obdobně trestní řád jako předpis trestního práva procesního upravuje
jakým způsobem musí soud a další veřejné orgány postupovat, když rozhodují o něčí vině a trestu, stejně jako upravuje, jakým
způsobem se může obviněný hájit.
Mezi nejvýznamnější předpisy procesního práva patří trestní řád, občanský soudní řád a správní řád. Je velmi důležité nezaměňovat tyto normy s trestním zákonem, občanským zákoníkem atp., protože se jedná o zcela odlišné předpisy, předpisy hmotného
práva.
2.6
Právní síla předpisů
Právní řád tvoří, jak bylo řečeno výše, právní předpisy. Za nejvýznamnější právní předpis považujeme v ČR zákon, resp. ústavní
zákon. Kromě zákonů ale dále hrají významnou úlohu také předpisy tzv. nižší právní síly. Mezi tyto předpisy patří na území
ČR zejména nařízení vlády a vyhlášky ministerstev, případně předpisy jiných ústředních orgánů státní správy. Některé otázky
týkající se územní správy či samosprávy jsou upraveny ve vyhláškách krajů a obcí. Ty však nemají celorepublikovou platnost.
To, že se o těchto předpisech říká, že mají nižší právní sílu, především znamená, že nesmí odporovat předpisu vyššího stupně
právní síly (např. vyhláška nesmí odporovat zákonu). Nejvyšší právní sílu mají na území ČR ústavní zákony, po nich následují
zákony ostatní, pak nařízení vlády a nakonec vyhlášky ministerstev. Předpisy nižší právní síly zpravidla upravují méně závažné
otázky nebo by měly sloužit k doplnění, konkretizování nebo jinému rozvinutí toho, co se nevejde do zákona, je potřeba to častěji
měnit atp. Jestliže je předpis nižší právní síly v rozporu s předpisem právní síly vyšší, je neplatný.
Zvláštní postavení v hierarchii právních předpisů mají mezinárodní smlouvy podle Článku 10 Ústavy ČR.
Nařízení Evropské Unie mají mít přednost před právní úpravou obsaženou v právních předpisech České republiky jako členského
státu Evropské Unie, pokud je mezi nařízením EU a právním předpisem ČR rozpor (to se týká i zákonů), to znamená že soudy
by měly rozhodovat v souladu s nařízeními EU.
2.7
Publikace a forma právních předpisů
Zákony a některé další významné právní předpisy se uveřejňují ve Sbírce zákonů České republiky, kterou vydává Ministerstvo
vnitra ČR. Zveřejněním ve sbírce je předpis vyhlášen a nabývá platnosti. Účinnost předpisu (tj. používání) nebo jeho části však
může být posunuta na pozdější dobu. Zveřejněné předpisy jsou v každém ročníku sbírky číslovány souvislou číselnou řadou.
U předpisu je vždy uvedeno číslo, které je lomeno rokem zveřejnění předpisu. Toto označení se pak používá, kdykoliv někdo
na určitý zákon odkazuje nebo ho cituje. V některých případech můžeme uvést pouze jeho název (například občanský zákoník,
zákon o rodině). Chceme-li ovšem být přesní, je dobré uvést i číslo a to takto (příklad): zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Písmena „Sb.“ znamenají „Sbírka zákonů.“
Předpisy jsou nadále členěny podle jejich rozsahu na části, hlavy, oddíly, paragrafy (§) nebo články a odstavce. Podle čísel
paragrafů a čísel zákona se cituje ustanovení daného předpisu. Např. § 2, odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, což
znamená, že citovaný text zákona najdeme v paragrafu druhém, odstavci druhém občanského zákoníku. Jen pro úplnost: Pro
označení „paragrafu“ používáme vždy značku „§“, nikoliv například slovo „paragraf“ nebo zkratku „par.“
2.8
Kde hledat právní předpisy?
Jak bylo uvedeno, všechny zákony se publikují ve Sbírce zákonů. Sbírka zákonů je často veřejně dostupná na obecním úřadě
a ve většině městských knihoven. Mnohem praktičtější je ale vyhledávat texty zákonů v jiných tištěných nebo elektronických
Právo a terénní sociální práce
5 / 471
podobách. Zákony jsou často vydávány ve formě knih nebo sešitů a jsou zpravidla vydávány pohromadě ty předpisy, které se
vztahují k určitému tématu, což je také velmi praktické. Například existují publikace, které shromažd’ují nejrůznější předpisy
nebo jejich části týkající se bydlení nebo rodiny nebo dopravy atp. Zákony vycházejí bud’ s komentářem, poznámkami nebo
samotné (čistý text zákona). Je potřeba dobře volit, které vydání je pro nás v daném případě nejužitečnější. V současné době jsou
na trhu finančně dostupné sešity edice ÚZ (úplné znění předpisu). Dále existuje celá řada nakladatelství, která vydávají zákony a
jiné právní předpisy, bud’ samostatně nebo s komentářem.
Na internetu jsou bezplatně dostupné právní předpisy na internetové stránce:
1) portálu veřejné správy
http://www.portal.gov.cz
http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/6966/_s.155/699/place
2) ministerstva vnitra
www.mvcr.cz
3) případně na nestátní
www.sagit.cz (od roku 1998 je vyhledávání starších právních předpisů zpoplatněno).
Důležitou internetovou adresou je www.statnisprava.cz, kde můžete nalézt adresy všech státních institucí, formuláře podání a na
úředních deskách jimi zveřejňované právní předpisy.
Existují též speciální právnické programy, jejichž výhodou je elektronické vyhledávání a snadná možnost aktualizace, nevýhodou
zase finanční nákladnost.
2.9
Realizace a aplikace práva
Aplikací právních norem se rozumí používání těchto norem v praxi. Když používáme určitou normu pro posouzení konkrétního
právního případu, tak vlastně roubujeme obecný text na konkrétní právní situaci, resp. právní vztah.
Právním vztahem bývá označován soubor vzájemných práv a povinností konkrétních právnických nebo fyzických osob. Například právní vztahy z uzavřené kupní smlouvy jsou zejména povinnost prodávajícího předat věc, která je předmětem prodeje a
právo požadovat za ní peníze a dále povinnost kupujícího zaplatit za věc a právo si věc převzít.
Realizací práva pak nazýváme právě působení právních norem a jejich dopad na konkrétní životní situace.
2.10
Právo a spravedlnost
Naše jednání není regulováno pouze právními normami, ale především celou řadou norem mimoprávních. Mezi těmito normami
mají nejvýznamnější místo normy etické, někdy se také říká mravní. Právní normy by měly upravovat jen ty nejzávažnější
vztahy, které se v životě lidské společnosti vyskytují a měly by nějakým způsobem respektovat obecné etické normy nebo to,
čemu můžeme říkat spravedlnost. Etické normy nebo obecná spravedlnost ale na rozdíl od norem právních nejsou tak přesně
vymezené a každý je má trochu odlišné, ačkoliv v základu se většina lidí shodne. Právní normy, stejně jako etické, jsou ze své
podstaty obecné, což znamená, že musí být schopné postihnout neomezenou řadu různých situací. Proto se stává, že v procesu
používání práva může dojít třeba jeho nesprávným výkladem k nespravedlnosti. To ale mnohdy není chybou samotné normy, jak
se soudí, ale jejího špatného použití nebo výkladu.
Etické normy nesmíme s právními, i když se s nimi často překrývají, zaměňovat. Ono „překrývají“ pak znamená, že třeba krást
je protiprávní a zároveň proti obecné etice. Naopak ale existuje celá řada etických pravidel, které právo neřeší. Například, když
je někdo nevěrný manželovi, může to být podle etických pravidel odsouzeníhodné, ale není s tím sám o sobě spojen žádný právní
postih.
Právo a terénní sociální práce
6 / 471
Kapitola 3
Bezplatná právní pomoc
3.1
3.1.1
V řízení před soudy a jinými orgány
Občanské soudní řízení
V civilním řízení existují dvě možnosti, jak dosáhnout bezplatné právní pomoci při jednání před soudem; náklady na tuto právní
pomoc pak nese stát – právní zástupce ustanovený soudem a advokát určený Českou advokátní komorou.
3.1.1.1
Právní zástupce ustanovený soudem
Soud může ustanovit zástupce osobě, která splňuje a doložila předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (tedy je nemajetná) a ustanovení zástupce je zároveň nezbytné k ochraně jejích zájmů. Musí tedy v zásadě jít o složitější spor, spor nikoliv
bagatelní, apod. Zástupcem může být kterákoli fyzická osoba plně svéprávná, nemusí mít ani právnické vzdělání. Soud může
přidělit účastníkovi advokáta, musí se ovšem jednat o případy, kdy to odůvodňuje např. složitost věci (skutkově i právně) nebo
jiná ochrana zájmů účastníka, nebo jde-li o řízení, v němž je zastoupení advokátem povinné (advokát pak může být účastníku
ustanoven, i kdyby s tím účastník nesouhlasil). Souhlas advokáta s jeho ustanovením se nevyžaduje, advokát může odmítnout
přijmout zastupování jen ze zákonných důvodů, nikoli například pro své pracovní zaneprázdnění.
Návrh na ustanovení právního zástupce (advokáta) lze podat u soudu ještě před zahájením řízení i za účelem sepsání a podání
žaloby a zastupování v budoucím soudním řízení.
O tom, že může žádat o ustanovení zástupce, je soud povinen účastníka poučit. Ustanovení zástupce není závislé na úvaze soudu;
jestliže jsou splněny uvedené předpoklady, soud je povinen žádosti účastníka vyhovět. Není však vázán návrhem účastníka při
výběru osoby zástupce.
O žádosti o ustanovení zástupce soud rozhoduje usnesením, proti kterému je odvolání (v řízení v prvním stupni) přípustné.
Ustanoveného zástupce vždy platí stát bez ohledu na výsledek sporu.
Pokud v průběhu řízení dojde ke změně poměrů u takto zastoupeného účastníka a podmínky pro osvobození od soudních poplatků
pominou, soud usnesení o ustanovení zástupce zruší. Může tak učinit i se zpětnou platností, ovšem účinky procesních úkonů,
které ustanovený zástupce v řízení učinil, se zachovají.
Tento postup tedy nemůže využít účastník, který sice má dostatek prostředků pro zaplacení právního zástupce, ale nemůže se
právních služeb domoci, například proto, že oslovení právníci mu poskytnutí této služby odmítli. Pak nezbývá, než se pokusit
využít možnosti advokáta určeného Českou advokátní komorou.
Obdobnou úpravu obsahuje i soudní řád správní (z.č. 150/2002 Sb.), který zakotvuje řízení o žalobách napadajících rozhodnutí
správního orgánu (jakož i řízení jiná, mající však vždy veřejnoprávní prvek). I zde tedy platí, že navrhovateli, u něhož jsou
předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může být ustanoven zástupce,
jímž může být i advokát.
VZOR žádost o ustanovení bezplatného zástupce
Právo a terénní sociální práce
3.1.1.2
7 / 471
Advokát určený Českou advokátní komorou
Účastník se může obrátit se na Českou advokátní komoru (ČAK) s žádostí o určení advokáta pro poskytnutí bezplatné právní
pomoci nebo pomoci za sníženou odměnu. Žádost na ČAK je nutné podat včas a jen za podmínky, že žadatel nesplňuje podmínky
pro ustanovení advokáta soudem; současně žadatel musí doložit ČAK prohlášení nejméně 2 advokátů, kteří mu odmítli bezplatně
právní pomoc poskytnout.
ČAK si rovněž vymiňuje určení advokáta jen pro jednu konkrétní právní službu, která nezbytně nutně, resp. povinně vyžaduje
zastoupení advokátem. Advokáty ČAK neurčuje k právním službám, kde není zastoupení advokátem vyžadováno a není nezbytně
nutné, a rovněž ne ke generálnímu zastupování žadatele v různých kauzách.
Prokáže-li žadatel splnění stanovených podmínek, má právo na určení advokáta k poskytnutí právní služby. Podmínky, za nichž
advokát žadateli právní službu poskytne, jsou stanoveny v rozhodnutí předsedy ČAK o určení advokáta.
Jestliže žadatel rovněž prokáže, že jeho příjmové, majetkové a sociální poměry odůvodňují poskytnutí bezplatné právní služby,
případně za sníženou odměnu, může být rozhodnuto o tom, že právní služba bude žadateli poskytnuta bezplatně nebo za sníženou
odměnu.
I zde platí, že povinnost poskytnout právní služby bezplatně ČAK kdykoli, případně i se zpětnou účinností, zruší nebo změní,
jestliže již poměry žadatele bezplatné poskytnutí služby neodůvodňují (případně nikdy neodůvodňovaly).
Formulář žádosti o určení advokáta a formulář pro prokázání majetkových poměrů zde: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=1680
3.1.2
Trestní řízení
Právo obviněného na bezplatnou právní pomoc v trestním řízení upravuje trestní řád, jehož ustanovení vyplývají z článku 40
odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný má právo kdykoli za řízení žádat o bezplatnou obhajobu; nejdříve tak může učinit po zahájení trestního stíhání (kdy se
stává obviněným) a nejpozději před právní mocí rozhodnutí ve věci samé (odsuzujícího rozsudku, usnesení o zastavení trestního
stíhání, apod.). Žádost bude směřovat k příslušnému soudu. Už k této žádosti je nutné přiložit doklady, osvědčující majetkové
poměry obviněného, např. potvrzení o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání od o úřadu práce, potvrzení o výši příjmu,
výpis z bankovního účtu, čestné prohlášení o tom, že není vlastníkem žádné nemovitosti, zejména pokud neslouží k osobnímu
užívání atd. (v trestním řízení pro přiznání nároku neslouží žádné formuláře jako v řízení civilním). Tento postup má co nejvíce
urychlit rozhodování o žádosti obviněného.
Pokud by však obviněný své majetkové poměry řádně doložil, a přesto by soud o jeho žádosti včas nerozhodl v důsledku průtahů
na jeho straně, jednalo by se o zkrácení práv obviněného, jehož důsledkem by mohlo být zrušení rozsudku odvolacím soudem
pro podstatné vady řízení.
Jestliže obviněný svou nemajetnost dostatečně nebo vůbec neosvědčí, soud sám od sebe tyto skutečnosti nezjišt’uje a rozhodne
usnesením o zamítnutí žádosti, protože v tomto případě je povinnost dokazovat tvrzené skutečnosti plně na obviněném (obdobně
jako v případě osvobození od soudních poplatků v řízení občanskoprávním).
Vedle obviněného (příp. jeho zákonného zástupce) může o bezplatnou obhajobu žádat také jeho obhájce (pokud si jej již obviněný
zvolil nebo mu byl ustanoven), a dále jeho příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh
a zúčastněná osoba.
Zákon po obviněném vyžaduje pouze, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků. Učiní-li tak, rozhodne soud o bezplatné obhajobě nebo obhajobě za sníženou odměnu. Tedy je i možné, že soud rozhodne o obhajobě za sníženou odměnu, přestože obviněný
žádal obhajobu bezplatnou. Může se pak stát, že obviněný nemá dostatek prostředků ani na tuto sníženou odměnu a raději se
bude hájit sám, než aby platil za obhájce, byt’ jen z části. Z toho důvodu se doporučuje nejdříve žádat o bezplatnou obhajobu, a
až teprve po vyřízení žádosti si zvolit obhájce nebo žádat o jeho ustanovení, popřípadě se rozhodnout nemít obhájce.
V případech nutné obhajoby je vhodné žádost o bezplatnou obhajobu podat vždy. Nutná obhajoba znamená, že pokud si obviněný
sám nezvolí obhájce, bude mu ustanoven. Ustanovený obhájce má nárok na odměnu, kterou bude mít povinnost hradit obviněný,
pokud bude odsouzen. Tuto povinnost nebude mít obviněný právě pouze v případě, pokud mu bylo přiznáno právo na bezplatnou
obhajobu.
Soud může rozhodnout o bezplatné obhajobě nebo obhajobě za sníženou odměnu také bez žádosti obviněného, pokud vyplývá
ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby a pokud je to potřeba k ochraně
jeho práv. V přípravném řízení o tom může rozhodnout na návrh státního zástupce.
Právo a terénní sociální práce
8 / 471
Rozdíl tohoto případu oproti případu, kdy o bezplatnou obhajobu žádá obviněný, je v tom, že zde bezplatná obhajoba musí být
navíc nezbytná k ochraně jeho práv. Může se jednat o složitý případ, případ, kdy obviněnému hrozí trest převyšující 5 let odnětí
svobody, obviněný může trpět duševní nebo tělesnou vadou (kdy mu ale zároveň nevzniká právo na nutnou obhajobu); tyto
situace mohou mít i dočasné trvání, takže soud bezplatnou obhajobu určí například pro jednotlivé podání za obviněného, nebo
do doby, než pomine jeho indispozice.
Soud o bezplatné obhajobě rozhodne usnesením, proti které je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Součástí tohoto
usnesení není samotné ustanovení obhájce, protože obviněný má právo si ho zvolit sám. V případě, kdy si žádného obhájce
nezvolí, může požádat soud o to, aby mu obhájce ustanovil.
Zákon neřeší situaci, kdy nemajetnost obviněného pomine, postupuje se tedy analogicky tak, že soud rozhodne o tom, že obviněný
již nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu a pokud mu byl ustanoven obhájce, pak jeho ustanovení zruší
(i proti takovému usnesení bude přípustná stížnost, která bude mít odkladný účinek).
Rozhodnutí o bezplatné obhajobě má za následek i možnost obviněného žádat stát, aby nesl náklady na vypracování znaleckého
posudku, o který obviněný žádá.
VZOR Žádost o bezplatnou obhajobu
3.2
Právní poradenství a konzultace
Bezplatnou pomoc při řešení právních problémů se může jednotlivec pokusit získat různými způsoby. Řešení bude jednodušší,
pokud má dotyčný přístup k internetu.
O souhrn informací týkající se bezplatné právní pomoci se pokouší stránky http://www.probonoaliance.cz a spolupracující
http://www.probonocentrum.cz
Pro bono aliance sdružuje advokáty, kteří bezplatně poskytují právní pomoc jednotlivcům a skupinám, pro které by jinak byla
kvalifikovaná právní pomoc z finančních či jiných důvodů nedostupná. Jedná se například o oběti domácího násilí, pacienty, spotřebitele, děti, uprchlíky, oběti diskriminace, subjekty ochrany životního prostředí apod. Provozuje také portál http://www.potrebujipravni
který pomáhá s řešením právních problémů, i když neposkytuje přímo poradenství pro konkrétní právní situaci. Je zde ale možné
naleznout nejen právní rozbor různých životních situací a jejich řešení, ale i podrobnou informaci o tom, jak bezplatná právní
pomoc funguje, kdo ji vykonává a jak ji dosáhnout. Nejedná se, ani se nemůže jednat o vyčerpávající přehled, protože okruh
subjektů, které onu službu poskytují, je proměnlivý.
Příklady subjektů, u kterých je možné hledat bezplatnou právní pomoc s konkrétní situací:
Česká advokátní komora (ČAK) poskytuje bezplatnou právní pomoc ve svých regionálních centrech. Pro její poskytnutí je nutné
se do kanceláře ČAK osobně dostavit, respektovat úřední hodiny a časový rozsah konzultace (cca 15-20min) a většinou se i
předem objednat. Úskalím této pomoci je skutečnost, že pracovníci ČAK poskytují právní radu na obecné bázi, neřeší tedy
konkrétní případ, nestudují dokumenty žadatele, nesepisují právní dokumenty ani podání, nepřebírají zastoupení. Na druhou
stranu se neprověřuje nemajetnost žadatele a o získání této služby se tedy může pokusit kdokoli (kromě podnikatele s právním
problémem souvisejícím s jeho podnikáním). Podrobnosti na stránkách ČAK zde: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=2617
.
Občanské poradny jsou nevládní organizace, které poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně-právní odborné
poradenství. V České republice existuje kolem 40 občanských poraden, jejichž sít’ pokrývá území všech krajů ČR.
Pracovníci občanských poraden řeší konkrétní právní problémy žadatele a pomohou i se sepsáním potřebných podání. Neprověřují nemajetnost žadatele, ale právní služba je omezena na ty právní oblasti, ze kterých žadatelům vzešla těžká životní situace,
tedy typicky oblast sociálního práva, pracovněprávní vztahy, bydlení, rodinné právo, náhrada škody, právo životního prostředí,
ochrana spotřebitele, trestní právo, apod.
Adresář sítě občanských poraden je zde: http://www.obcanskeporadny.cz/component/option,com_poradny/Itemid,8/view,poradny/.
V některých právnických fakultách a tzv. právních klinikách vznikající při některých fakultách poskytují bezplatnou právní pomoc
studenti pod dohledem vyučujícího nebo advokáta. Pomoc je poskytována především formou konzultace, ale může se jednat i o
sepsání dokumentu nebo podání. Kontakty a podrobnosti týkajících se těchto služeb jsou zde:
http://www.pf.upol.cz/menu/struktura-pf/centra/centrum-pro-klinicke-pravni-vzdelavani/informace-pro-klienty-studentske-pravniporadny/
Právo a terénní sociální práce
9 / 471
http://www.juristi.cz/ppp/
Další možnosti bezplatných právních konzultací se týkají subjektů, které poskytují právní pomoc jen v určitém právním oboru:
Poradna při finanční tísni se zaměřuje na pomoc při prevenci a vzniku tíživé finanční situace. Nabízí konzultace ohledně schopnosti klient splácet dluhy, pomoc při komunikaci s exekutory či soudy, apod. Pomáhá také při sestavení návrhu na oddlužení
(osobní bankrot). Výslovně však vylučuje zastupování v řízeních a právní pomoc ve smyslu zákona o advokacii. www.financnitisen.cz
Společnost Člověk v tísni prostřednictvím svých regionálních poboček poskytuje poradenství v oblasti bydlení, řešení dluhů, zaměstnání i rodině-právní. S klienty pracuje komplexně. Zastoupení pro soudní či jiná řízení však není možné. http://www.clovekvtisni.cz/cs/socialni-prace
Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) provozuje regionální poradenská centra, kde dostanou bezplatnou
právní pomoc jen zaměstnanci a členové odborů, a to jen pro oblast pracovněprávních vztahů či související (sociální zabezpečení, důchodové a zdravotní pojištění, apod.). Pracovníci centra mohou nabídnout i pomoc při zastoupení v soudním řízení, tato
služba již ale není zcela bezplatná. Sít’ právních poraden ČMKOS je zde: http://www.cmkos.cz/odbory-v-regionech/regionalniporadenska-centra-pro-zamestnance , na stejných stránkách je ke stažení i příslušná žádanka.
Právní poradna nevládní neziskové organizace Transparency International (TI) se zase zaměřuje na pomoc občanům, kteří se
setkají s korupčním jednáním, a to v široké právní oblasti (pracovně-právní, veřejné zakázky, volby, územní samospráva, apod.).
Kontakt na právní poradnu TI je zde: http://www.transparency.cz/pravni-poradna/?gclid=CPresM3l1MQCFW-WtAodTTUAfg .
Nadace Naše dítě poskytuje poradenství pro oblast rodinných vztahů, pěstounské péče, osvojení, ústavní výchovy, apod. Provozuje bezplatnou Linku právní pomoci, kde je možné dotazy pokládat telefonicky a e-mailem. Kontakt je zde: http://www.nasedite.cz/cs/projekty/linka_pravni_pomoci .
Za zmínku stojí snad i fakt, že určitou formu bezplatné právní pomoci podávají například i některé obce formou právních nebo
sociálně-právních poraden.
Kromě toho je možné se na webu setkat s množstvím adres, kde je nabízena i poskytována bezplatná právní konzultace. Úskalím
těchto služeb je však skutečnost, že žadatel neví, kdo a na jaké úrovni mu právní pomoc poskytuje, a proto je i problematické se
na kvalitu takto poskytnuté služby spolehnout.
Právo a terénní sociální práce
10 / 471
Kapitola 4
Občanské právo hmotné - PLATNÉ DO 31.12.2013
4.1
Úvod do občanského práva
Občanské právo je významným odvětvím našeho právního řádu, protože upravuje právní vztahy, které se uskutečňují v našem
každodenním životě a to tak, že si mnohdy ani neuvědomujeme, že tomu tak je. Například, když si kupujeme v obchodě kalhoty,
uzavíráme s provozovatelem odchodu nepsanou tj. ústní kupní smlouvu, která je upravena právě v normách občanského práva.
O její existenci se dozvídáme například až v momentě, kdy dojde k nějakému problému (například reklamace).
Nejdůležitějším předpisem občanského práva je občanský zákoník. Ten je označován jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a jedná se o velmi rozsáhlý předpis, který byl v minulosti mnohokrát měněn (novelizován). Občanský zákoník upravuje
majetkové vztahy osob, majetkové vztahy mezi osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob. Kromě
občanského zákoníku tvoří občanské právo ještě celá řada méně rozsáhlých předpisů, které se zpravidla zaměřují na některou
jeho výseč (např. nájem nebytových prostor).
Občanský zákoník je podpůrnou (subsidiární) normou k obchodnímu zákoníku – to znamená, že pokud obchodní zákoník neobsahuje určitou úpravu, použije se občanský zákoník. Je subsidiárním předpisem i k zákoníku práce a zákonu o rodině.
V první části upravuje občanský zákoník některé obecné pojmy, které jsou mnohdy závazné i pro jiná právní odvětví a dále tu je
upravena tzv. ochrana osobnosti. O jednotlivých částech je pojednáno dále.
4.2
4.2.1
Obecná a úvodní ustanovení občanského zákoníku
Ochrana občanskoprávních vztahů
Dobré mravy
V občanském zákoníku v § 3 zákona č. 40/1964 Sb. se uvádí, že výkon práv a povinností nesmí bez právního důvodu zasahovat
do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Tímto ustanovením je obecně poskytována ochrana
výkonu nejrůznějších práv (např. právu vlastnickému, právu na ochranu osobnosti, právům závazkovým atd.) a zároveň jsou zde
stanoveny i určité limity výkonu těchto práv.
Za prvé, výkon práv nesmí zasahovat do práv jiných – například pokud jsem vlastníkem pozemku, můžu na něm pořádat zahradní
párty, ale nesmím tím zasahovat do práv svého souseda, kterému může vadit hluk v pozdních nočních hodinách (tato povinnost
vlastníka je dále upravena konkrétně i v ustanovení občanského zákoníku o právu vlastnickém).
Za druhé, výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V občanském zákoníku ani v žádném jiném právním předpise není
pojem dobré mravy definován. Soudy jej definují jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních. Zda se výkon určitého práva příčí dobrým mravům, se vždy posuzuje s přihlédnutím k okolnostem každého
jednotlivého případu. S odvoláním na zásadu dobrých mravů obsaženou v citovaném § 3 může soud vázat povinnost bývalého nájemce (případně i osoby, která nebyla nájemcem) vyklidit byt na zajištění náhradního bytu, a to i v případech,
kdy tak výslovně nestanoví úprava obsažená v občanském zákoníku ohledně bytových náhrad při skončení nájmu bytu.
Právo a terénní sociální práce
11 / 471
To znamená, že pronajímatel a vlastník bytu je omezen ve výkonu svého práva vyklidit neoprávněně obývaný byt a musí nejdříve
zajistit bývalému nájemci (případně i osobě, která nebyla nájemcem) bytovou náhradu např. tedy i náhradní byt.
Pojem dobré mravy se dále objevuje v ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb.. Pokud výkon práva spočívá v nějakém právním
úkonu (např. výpověd’, uzavření smlouvy), pak má rozpor tohoto úkonu s dobrými mravy za následek jeho neplatnost. Neplatná
pro rozpor s dobrými mravy může být např. výpověd’ z nájmu bytu pro neplacení nájemného, kdy nájemci vznikl dluh výlučně z
objektivních důvodů tíživé sociální situace (např. přišel o zaměstnání) a dluh zpětně doplatil. V rozporu s dobrými mravy může
být např. také ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o půjčce, kdy výše smluvní pokuty je nepřiměřená k výši dlužné částky.
Ochrana poskytnutá orgánem státní správy
Ustanovení § 5 zákona č. 40/1964 Sb. poskytuje ochranu před zřejmým zásahem do pokojného stavu. Ochranu podle tohoto
ustanovení ovšem neposkytují soudy, ale orgány státní správy, kterými jsou obecní nebo obvodní úřady pověřené výkonem státní
správy. Tyto orgány rozhodují o věci podle správního řádu na návrh účastníka.
Co je přesně pokojným stavem nelze přesně definovat, je to určitý stav, který byl fakticky vytvořen, a který trval určitou blíže
nespecifickou dobu. Tento stav dokonce nemusel být ani nutně „po právu“ (nejde o spor ohledně právní stránky, ale ohledně
faktického stavu – tedy, toho, co existovalo ve skutečnosti). Orgány státní správy podle ustanovení § 5 neřeší, zda došlo či
nedošlo k protiprávnímu zásahu či nikoliv, pouze zajišt’ují rychlou ochranu pokojnému stavu a mohou zasahování druhému
účastníkovi zakázat anebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav.
Příklad: Pokud by manžel po rozvodu vyměnil zámek od bytu a bránil by tak manželce ve vstupu, dopustil by se tímto zásahu
do pokojného stavu. Předpokladem ovšem je, že manželka v bytě normálně žila a manžel tím, že jí zabránil ve vstupu do jejího
obydlí, zasáhl do fakticky existujícího stavu. Manželka se může domáhat, aby orgán státní správy rozhodl, že jí musí manžel
umožnit vstup do bytu a jeho užívání. Orgány státní správy by v takovémto případě vůbec neřešily, zda rozvedená manželka má
nebo nemá oprávnění v tomto bytě nadále přebývat, pouze by zkoumaly, zda tam žila předtím. Stejný postup by měl platit i pro
případ, že majitel bytu vymění zámek od bytu a brání nájemci ke vstupu s tím, že údajně nájemní vztah již skončil.
Důvodem této úpravy je možnost účastníka domáhat se rychlé pomoci bez složitého právního posuzování sporu. Souběžně anebo
následně je samozřejmě možné obrátit se na soud, který spor vyřeší po právní stránce. Soud přitom vůbec není vázán zjištěním
orgánů státní správy (může dojít i k závěru, že manželka ve výše uvedeném příkladě v bytě skutečně nemá co dělat).
V praxi však tento institut není příliš využíván a je třeba říci, že ani orgány státní správy nemají tedy zkušenost a vůli efektivně
pokojný stav bránit a mají tendenci hodnotit i právní stránku (např. nechají se přesvědčit od pronajímatele, že nájemní vztah
skončil na základě neúplných dokumentů apod.) a návrh účastníka, do jehož pokojného stavu bylo zasaženo, zamítnou.
Svépomoc
V ustanovení § 6 zákona č. 40/1964 Sb. je upravena tzv. svépomoc. Svépomoc (vlastní pomoc) je možné užít za situace, kdy
bezprostředně hrozí nějaký neoprávněný zásah do práva. Tuto svépomoc může použít pouze ten, kdo je tímto zásahem ohrožen
a bránit se může pouze vlastními silami a prostředky (k tomu ještě viz dále v tomto bodě).
Příklad: Pokud majitel bytu vymění zámek od bytu a brání nájemci ke vstupu s tím, že údajně nájemní vztah již skončil, nájemce
sám může byt otevřít. Pokud by měl nájemce v bytě hlášen trvalý pobyt, byt mu otevře i přivolaný zámečník. Nájemce se pak
může domáhat, aby mu pronajímatel uhradil náklady na otevření bytu.
Aby bylo možné bránit svá práva svépomocí je ovšem nutné, aby bylo splněno několik podmínek. Za prvé, musí se jednat o
neoprávněný zásah do práva. Například nezabezpečená domácí zvířata souseda vniknou na můj pozemek. Nebo pronajímatel
vymění nájemci zámek u vstupních dveří bytu; nájemce může využít svépomoci podle našeho názoru i v případě, že právně již
nájemcem není a nájem tedy skutečně skončil. V soudní praxi platí, že osoby by měly být vystěhovávány z bytů pouze na základě
rozhodnutí soudu a soud může vždy rozhodnout s ohledem na zásadu dobrých mravů (viz výše v tomto bodě) o povinnosti byt
vyklidit v delší lhůtě nebo po zajištění bytové náhrady. Za druhé, zásah do práva musí být bezprostřední, to znamená, že takový
zásah do práv bud’ hrozí anebo trvá. Za třetí, svépomoc musí být přiměřená. Takže domácí zvířata souseda nemohu zabít, ale
mohu je převést zpět k sousedovi. Zamčený byt mohu odvrtáním zámku otevřít, ale nemohu zničit zbytečně celé dveře. A za
čtvrté, svépomoc může vykonat jen ten, kdo je ohrožen. To ale neznamená, že bychom nemohli pomoci jiné osobě, pokud by
např. byl její majetek či zdraví ohroženo, nebot’ můžeme pak za stanovených podmínek jednat v nutné obraně nebo krajní nouzi
(§ 418 zákona č. 40/1964 Sb.) a dále pro doplnění informace i trestní zákoník i zákon o přestupcích umožňují jednat v nutné
obraně a krajní nouzi, aniž bychom se dopustili trestného činu či přestupku (samozřejmě za stanovených omezujících podmínek,
zejména přiměřenosti).
Právo a terénní sociální práce
4.2.2
12 / 471
Ochrana osobnosti
Ochrana osobnosti je upravena zejména v § 11 zákona č. 40/1964 Sb.. Už samotný název napovídá, že předmětem ochrany jsou
určitá nemajetková práva, a to taková, která souvisí s lidskou osobností. Proto tato práva nazýváme jako osobní neboli osobnostní.
Osobnostní práva se obecně dělí na všeobecná osobnostní práva a zvláštní osobnostní práva.
Všeobecná osobnostní práva Všeobecná osobnostní práva náležejí každé fyzické osobě už od narození. Neexistuje ovšem
vyčerpávající výčet těchto práv, proto se v následujícím výkladu zaměříme jen na ta nejčastěji zmiňovaná. Osobnostní práva
jsou nezcizitelná, nepromlčitelná, nezadatelná a nezrušitelná. To znamená, že fyzické osobě nemůžou být žádným způsobem
odejmuty (můžou být ovšem v některých případech – např. se svolením dotčené osoby, určitým způsobem omezeny).
Osobnostní práva tak zahrnují například právo na tělesnou integritu (život, zdraví, tělo), osobní svobodu, čest, důstojnost a dobrou
pověst, jméno a příjmení. Za jakých podmínek je možné omezit tato osobnostní práva je stanoveno v § 12 zákona č. 40/1964
Sb.. Za prvé, je to možné na základě svolení fyzické osoby (například když dá souhlas k použití fotografického portrétu pro
vydání knihy). Dále je to možné na základě tzv. bezúplatných zákonných licencí, kam patří licence úřední, vědecká, umělecká
a zpravodajská. Na základě těchto licencí je tak možné například použití podobizen k provedení důkazu před soudem (licence
úřední), nebo použití obrazového či zvukového materiálu v televizním či rozhlasovém vysílání (licence zpravodajská).
Ke všeobecnému osobnostnímu právu se vztahují také další zákony, které většinou ukládají nějaké povinnosti subjektům, které
mají oprávnění využívat tyto zákonné licence. Jedná se tak například o tiskový zákon a zákon o rozhlasovém a televizním
vysílání. Tyto dva zákony upravují dva specifické prostředky ochrany osobnosti, a to právo na odpověd’ a právo na dodatečné
sdělení.
Právo na odpověd’ může využít osoba, o níž bylo například v novinách uveřejněno sdělení, které se dotýká její cti, soukromí či
důstojnosti. Toto sdělení ovšem musí vyznívat jako konstatování faktu, nemůže se jednat jen o mínění, názor či úsudek autora.
Právo na dodatečné sdělení může uplatňovat fyzická osoba, o níž bylo v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno
sdělení například o zahájení trestního řízení, avšak toto řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím. V tom případě
může fyzická osoba požadovat uveřejnění informace o konečném výsledku řízení.
K právu na ochranu osobnosti se v neposlední řadě vztahuje zákon o ochraně osobních údajů. Tento zákon se vztahuje na státní
orgány, právnické i fyzické osoby, které zpracovávají osobní údaje, a upravuje nakládání s těmito údaji.
V zákoníku práce také nalezneme určitá ustanovení týkající se ochrany osobních práv zaměstnance. Jsou to například ustanovení
týkající se práva zaměstnance nahlížet do svého osobního spisu nebo právo domáhat se u soudu opravy pracovního posudku,
pokud s ním zaměstnanec nesouhlasí.
Trestní zákon upravuje v souvislosti s ochranou osobnostních práv trestný čin pomluvy (za ten se však u nás v zásadě neodsuzuje)
a zákon o přestupcích se ochrany osobnostních práv dotýká v ustanovení o přestupcích proti občanskému soužití.
Trestní řád v některých ohledech omezuje ochranu osobnosti, např. ukládá orgánům činným v trestním řízení informovat o své
činnosti veřejnost poskytováním informací sdělovacím prostředkům, pokud tím neohrožují objasnění důležitých skutečností nebo
zásadu presumpce neviny.
Ochrana všeobecných osobnostních práv Ochranu osobnostním právům poskytují zejména soudy (jen za výjimečných okolností je možné užít svépomoc či žádat ochranu po orgánu státní správy). O těchto žalobách rozhodují v prvním stupni krajské
soudy. Žaloby ve věcech ochrany osobnosti musejí být formulovány konkrétně, zejména musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žalobce se přitom může domáhat například i pouhého vyslovení nepravdivosti výroků, jimiž bylo zasaženo do jeho práva
na ochranu osobnosti).
Ve věcech týkajících se ochrany osobnosti je u soudu možné domáhat se:
- upuštění od neoprávněného zásahu (tzv. negatorní žaloba) – předpokladem je, že tento neoprávněný zásah stále trvá
- odstranění trvajících následků neoprávněného zásahu (tzv. odstraňovací žaloba) – žalobce se tak může např. domáhat zničení
neoprávněně pořízené fotografie, kterou žalobce použil v reklamě
- morální zadostiučinění (tzv. satisfakční žaloba) – jedná se například o omluvu
Pokud by vzhledem ke všem okolnostem konkrétního případu nebylo morální zadostiučinění dostatečné, je možné u soudu
žádat peněžitou satisfakci. Tato peněžitá satisfakce se poskytuje jako náhrada nemajetkové újmy (porušením práva na ochranu
osobnosti nedochází k zásahům do majetku, ale do osobnosti člověka), a proto musí jít o tak významný zásah do osobnostních
práv, který objektivně způsobuje značnou újmu. Zda došlo k takové újmě, posuzuje soud vzhledem ke konkrétním okolnostem, a
v tomto ohledu již existuje bohatá judikatura. I z toho důvodu se doporučuje při zvažování podání žaloby na ochranu osobnosti
konzultace s právníkem/advokátem.
Právo a terénní sociální práce
13 / 471
Zvláštní osobnostní práva Zvláštní osobnostní práva neboli práva duševního vlastnictví nejsou spjata s každou fyzickou osobou.
Vznikají totiž až na základě výsledku nějaké tvůrčí duševní činnosti. Náležejí tak například autorům, výkonným umělcům či
vynálezcům.
4.2.3
Zastoupení
Následně upravuje občanský zákoník v této (první) části (od §22 zákona č. 40/1964 Sb.) problematiku zastoupení. Zastoupení
znamená, že za určitou fyzickou nebo právnickou osobu může oprávněně jednat někdo jiný. Úprava zastoupení v občanském
zákoníku platí až na výjimky i v jiných právních odvětvích. Zastoupení rozlišujeme na zákonné – vzniká na základě zákona
anebo z rozhodnutí soudu - a na zastoupení smluvní – vzniká na základě dohody dvou stran.
Zákonné zastoupení (zastoupení ze zákona a z rozhodnutí soudu) je založeno tam, kde nejsou fyzické osoby schopné jednat
sami za sebe (děti, osoby stižené duševní chorobou, osoby, jejichž pobyt není znám). Zákon o rodině, na který občanský zákoník
odkazuje, říká, že nezletilé zastupují jejich rodiče případně jiné osoby (poručník, opatrovník, osvojitel, případně osoba pečující
o nezletilého na základě rozsudku, přiznává-li jí toto právo rozsudek).
Za osoby, jejichž způsobilost k právnímu jednání byla omezena, jedná opatrovník, kterého určí soud. Každý může dát soudu
podnět ke změně opatrovníka (například v případě pochybností o řádném jednání opatrovníka a o jeho vztahu k zastupovanému)
– soud má možnost opatrovníka změnit a řízení zahajuje i bez návrhu. Soud může ustanovit opatrovníka také tomu, jehož pobyt
není znám, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Za týchž podmínek může soud ustanovit
opatrovníka i tehdy, jestliže je to třeba z jiného vážného důvodu.
Jestliže zákonní zástupci (tedy i opatrovníci) jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.
Smluvní zastoupení vzniká tak, že se s někým dohodneme, že nás v určité věci zastoupí. Dohoda o zastoupení resp. o plné moci
může být písemná i ústní. Zástupcem (zmocněncem) pak může být kdokoliv, kdo má způsobilost k právním úkonům a jehož
zájmy nejsou se zájmy zastupovaného v rozporu. Může to tedy být téměř kdokoliv. Zastupovaný (zmocnitel) obvykle vystaví
písemně zástupci takzvanou plnou moc. Tato plná moc slouží k tomu, aby třetí subjekty věděly, že se zastupovaný se zástupcem
na zastoupení dohodl. Není pravda, že bez písemné plné moci zastoupení neexistuje, ale zákon může stanovit, v jakých případech
je písemná forma vyžadována. Plnou moc (jak písemnou tak ústní) lze kdykoliv odvolat a tohoto práva se nemůže zastoupený
platně vzdát.
Zastoupit se můžeme nechat i specialistou, např. advokátem, k čemuž dochází většinou v různých řízeních před soudy či jinými
orgány statní správy. Zastupování v těchto řízeních pak upravují procesní předpisy týkající se jednotlivých řízení, ale vztahuje
se na ně i občanský zákoník, pokud jde o vztah zastupovaného a zástupce. Nejčastěji dochází k zastupování v soudním řízení,
ale třeba i v řízení před správním orgánem. Zastoupení obviněného v trestním řízení se říká obhajoba a může ji vykonávat
pouze advokát. V některých případech tzv. povinného zastoupení dokonce musí být advokát určen. V občanském soudním řízení
(tj. v řízení ve věcech majetkových, rodinných, pracovněprávních – viz samostatná kapitola 4) se můžeme nechat zastoupit i
tzv. obecným zmocněncem. Obecným zmocněncem se může nechat zastoupit i poškozený v trestním řízení. Tím může být opět
téměř kdokoliv, resp. osoba zletilá a bezúhonná. I v jiných řízeních než trestním je stanovena povinnost se nechat zatupovat. Jedná
se například o složitější řízení o tzv. mimořádných opravných prostředcích v občanském procesu nebo o řízení před Ústavním
soudem ČR.
4.2.4
Právní úkony
Je třeba zmínit úpravu první části týkající se právních úkonů (od § 34 zákona č. 40/1964 Sb.). Právní úkon je náš projev vůle tedy
naše jednání a někdy i opomenutí (tedy nejednání), které má mít za následek nový právní vztah, tedy vznik, změnu či zánik práv
a povinností. Typicky je to například projev vůle uzavřít nějakou smlouvu/dohodu.
Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Není pravdou, že mlčení automaticky znamená souhlas, ale někdy i opomenutí je právním úkonem, a to například vědomé opomenutí lhůty. Právní úkon tedy
nemusí být výslovný, ale musí z něj být však zřejmé, co má znamenat, co je naší vůlí - lze jej tedy učinit i kývnutím hlavy nebo
nastoupením do prostředku městské hromadné dopravy.
Vždy pečlivě přečtěte jakoukoliv listinu, kterou podepisujete! Při uzavíráním ústních dohod (smluv) je vhodné mít s sebou
svědka, pokud možno nezávislého (alespoň souseda nebo kolegu z práce nikoliv blízkého příbuzného).
Neplatnost právních úkonů
Právo a terénní sociální práce
14 / 471
Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. Rovněž je neplatný právní úkon osoby
jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (tj. tato osoba nemusí být ještě zbavena způsobilosti
k právním úkonům).
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům
(viz výše v bodě 3.2.1).
Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění
rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Této neplatnosti se však musí
osoba uvedená v omyl sama dovolat tj. musí neplatnost namítnout, a to v tříleté promlčecí lhůtě (viz dále promlčení v bodě
3.2.5.).
Změna a zrušení smlouvy
Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon – tedy je sjednána na základě projevu vůle více než jednoho účastníka
(strany). Pokud uzavíráte smlouvu, musíte počítat s tím, že smlouvu pak většinou nelze jednoduše změnit ani zrušit a
někdy ji nelze zrušit vůbec. Písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně se souhlasem obou stran
– tedy dohodou o změně.
Od smlouvy lze odstoupit (tedy smlouvu zrušit úkonem nazvaným odstoupení) či vypovědět (zrušit dáním výpovědi) v zásadě
pouze z nějakého vážného důvodu. Odstoupit lze od smlouvy, pokud to stanoví zákon nebo je tato možnost sjednána výslovně
ve smlouvě; to v zásadě platí i o výpovědi. Avšak vždy lze zrušit výpovědí i bez uvedení důvodu smlouvy na dobu neurčitou,
které mají opakující se plnění např. o poskytování úklidové služby nebo nájemní smlouvu (pozor nájem bytu je ale chráněn a
pronajímatel bez důvodu smlouvu vypovědět nemůže). Každé odstoupení či výpověd’ musí být pro jistotu prokazatelné, tedy
nejlépe písemné a odeslané doporučenou poštou apod.
Odstoupit podle občanského zákoníku lze od smlouvy v případě stanoveném například v § 517: Dlužník, který svůj dluh řádně
a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od
smlouvy odstoupit; Dále například podle § 49 také účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek,
má právo od smlouvy odstoupit.
O závazkových vztazích a smlouvách dále v bodě 3.6.
O spotřebitelských smlouvách blíže v bodě 3.7.
Odporovatelnost
Někdo se může domnívat, že v případě dluhů lze „ochránit“ majetek před věřiteli převodem tohoto majetku na děti (či jiné
blízké osoby), například darováním nebo prodejem pod cenou, ale pozor není tomu tak zcela. Občanský zákoník (§ 42a zákona
č. 40/1964 Sb.) upravuje tzv. odporovatelnost, podle které se věřitel může domáhat po obdarovaných dětech apod. uspokojení
svého závazku. Věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, které učinil dlužník ve prospěch osob blízkých v posledních
3 letech.
Pro doplnění informace je vhodné uvést, že pokud by došlo k poškození věřitele v nemalém rozsahu, dopustil by se dlužník
trestného činu Poškozování věřitele (§ 222 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Škodou nikoli malou se podle trestního
zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč.
4.2.5
Promlčení
Případové studie
1. Dluh, kterého se věřitel domáhá, je už starší než 3 roky. Znamená to, že je promlčený, a jak to poznám?
Tříletá promlčecí lhůta je lhůta obecná, která se uplatní vždy, pokud se nejedná o zvláštní případ promlčení. Při posuzování
promlčení je tedy v první řadně nutno se soustředit na otázku, zda se jedná o obecný nebo zvláštní případ promlčení.1)
První otázkou, kterou si musíme klást, je zda se nejedná o dluh pravomocně přiznaný. Obecná tříletá promlčecí lhůta se
uplatní jen v případě, že dluh nebyl přiznán rozhodnutím soudu nebo státního orgánu. Pokud byl dluh přiznán pravomocným
rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, uplatní se v soukromém právu vždy lhůta desetiletá. Takovým rozhodnutím může
být např. rozsudek, platební rozkaz, správní rozhodnutí, ale i výkaz nedoplatků či platební výměr v některých případech
(např. u dluhu na pojistném na zdravotní pojištění, u kterého ale zákon obsahuje zvláštní úpravu promlčení). Promlčecí
lhůta běží ode dne, kdy mělo být dle rozhodnutí plněno; od tohoto okamžiku má věřitel 10 let na to, aby podal návrh na
nařízení exekuce / výkonu rozhodnutí, pokud to nestihne, bude dluh promlčen, což může dlužník namítnout v odvolání proti
Právo a terénní sociální práce
15 / 471
usnesení o nařízení exekuce nebo návrhem na zastavení exekuce.Příklad: Jesliže dlužník přichází s dokumentem, v němž je
označen jako "povinný"a věřitel je označen jako "oprávněný", nacházíme se ve stadiu exekuce / výkonu rozhodnutí. Jedná
se tedy o dluh pravomocně přiznaný, nebot’ exekuce může být nařízena jen na základě vykonatelného rozhodnutí soudu
nebo jiného orgánu. Jedinou výjimkou by byl dluh přiznaný rozhodčím nálezem, vydaným na základě neplatné rozhodčí
doložky uzavřené ve spotřebitelské smlouvě, kde zatím však neexistuje stabilní judikatura o tom, zda je možné takovou
okolnost namítat až ve stadiu exekuce. Naopak jestliže dlužník přichází s aktuálním dokumentem, v němž je označen jako
"žalovaný"a věřitel jako "žalobce", nachází se ve stadiu nalézacího řízení, a pokud toto řízení ještě běží (nedošlo k jeho
pravomocnému skončení), je třeba otázku promlčení posoudit podle promlčecích lhůt stanovených pro dosud pravomocně
nepřiznané právo (nejčastěji podle obecné tříleté lhůty).2) Dále je třeba se podívat na další případy zvláštní doby promlčení
(náhrada škody? bezdůvodné obohacení? uznání dluhu...?). Zpravidla pokud se jedná o dluh vyplývající přímo ze smlouvy,
uplatní se obecná promlčecí doba tříletá.3) Velmi časté jsou situace, kdy dluh dosud pravomocně nepřiznaný je splatný
ve splátkách. Zejména se jedná o dluhy z půjček, úvěrů, leasingových smluv, kupních smluv na splátky apod. V těchto
případech je nutné ptát se, kdy nastala splatnost té které části dluhu. Datum uzavření smlouvy není rozhodující. Pokud
dlužník již nějakou dobu splátky neplatí a ptá se, zda již dluh není promlčený, je nutné nejdříve ověřit, zda nedošlo ze strany
věřitele k zesplatnění dluhu. K tomu mohlo dojít dopisem, v němž věřitel využívá své právo v případě prodlení dlužníka
zesplatnit dluh (právo musí být zakotveno ve smluvních podmínkách), případně k zesplatnění může dojít i automaticky,
jakmile se dlužník ocitne v prodlením delším než X dní (pokud takto bylo sjednáno ve smluvních podmínkách). Zesplatnění
znamená, že veškeré dosud nesplatné splátky se stávají splatnými dnem zesplatnění (doručením dopisu o zesplatnění
dlužníkovi / datem vyplývajícím ze smluvních podnímek). Pro každou splátku před zesplatněním pak běží promlčecí doba
samostatně, pro splátky původně splatné po zesplatnění běží promlčecí doba od zesplatnění. Pokud k zesplatnění nedošlo,
běží promlčecí doba od splatnosti každé splátky zvlášt’. Zpravidla se bude jednat o obecnou tříletou promlčecí dobu.Pokud
si za probíhajícího nalézacího řízení před soudem nejsme jisti, zda dluh je promlčen, je lepší pro jistotu vždy promlčení
namítnout.
Dále je v této části (od §100 zákona č. 40/1964 Sb.) upraveno tzv. promlčení. Promlčení znamená, že v případě, kdy někdo
nevykoná nebo neuplatní určité právo ve stanovené lhůtě (promlčecí doba), soud mu toto právo nepřizná, pokud druhá strana namítne promlčení. Promlčení tedy neznamená automaticky nemožnost domoci se práva, které je sice promlčeno, ale stále existuje.
Například žalovaný dlužník musí tedy u soudu uvést, že dluh resp. pohledávka žalobce byla již promlčena (námitka promlčení),
ale soud nemá povinnost dlužníka na tuto možnost upozornit, dokonce by jej v tomto smyslu neměl ani nijak poučovat. Když
žalovaný promlčení nenamítne, soud musí právo na zaplacení dluhu žalobci přiznat. Z důvodu procesní opatrností by tedy měl
žalovaný namítat promlčení vždy, i když si nebude jist, zda k promlčení došlo.
Promlčecí doba v občanském právu je obecně tříletá a počítá se od okamžiku, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé tj. poprvé
uplatněno např. u soudu. Tato úprava se týká práv z většiny smluv. U peněžitých závazků (např. ze smlouvy o půjčce) počíná
promlčení běžet dnem splatnosti dluhu. Splatnost nejčastěji vyplývá ze smlouvy. Pokud se jedná o dluh splatný ve splátkách,
počíná běžet promlčecí doba u každé splátky zvlášt’. Pokud se jedná o závazkový vztah vzniklý z odpovědnosti za škodu, nastává
splatnost a tedy počátek běhu promlčecí doby okamžikem uplatnění škody (věřitel pošle dopis s vyčíslením škody dlužníkovi).
Příklad: Někdo si od vás půjčí peníze a má je podle dohody vrátit 22. 10. 2006. Znamená to, že již 22. 10. 2006 máte právo na
vrácení dluhu a v zásadě můžete podat k soudu žalobu a dožadovat se v ní, aby vám peníze dlužník vrátil. To znamená, že 22.
10. 2006 mohlo být právo na vrácení peněz uplatněno poprvé a od tohoto okamžiku se počítá doba tří let (tj. do 22. 10. 2009),
kdy může bez rizika námitky promlčení dojít k tomuto uplatnění, tj. k podání žaloby k soudu. Je třeba dodat, že není vhodné
podávat žalobu již v den, kdy se dluh stal splatným a je vhodné dlužníka k zaplacení dluhu před žalobou vyzvat z důvodu nákladů
soudního řízení.
Promlčecí doba se přeruší v okamžiku, kdy žalobu podáte. Žalobu musíte doručit včas tedy nejpozději poslední den promlčecí
lhůty přímo soudu – v tento den musí být žaloba fyzicky u soudu a nestačí ji dát poslední den poštovní přepravě (což je
možné pouze v případě procesních lhůt stanovených procesním předpisem – občanským soudním řádem a platí např. při podání
odvolání).
PROMLČECÍ LHŮTY VE ZVLÁŠTNÍCH PŘÍPADECH
1. Odpovědnost za škodu a bezdůvodné obohacení
U práv vyplývajících z odpovědnosti za škodu (např. škoda na zdraví i věcech způsobená vadou koupeného zboží, škoda
na zdraví i na věcech způsobená řidičem při nehodě, škoda způsobená trestným činem) nebo u práv z bezdůvodného
obohacení (např. když někdo omylem plní povinnost za jiného, ten jiný se bezdůvodně obohatí, nebo když někdo plní z
neplatné smlouvy) je promlčecí lhůta dvouletá od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o škodě nebo o bezdůvodném
obohacení a o tom, kdo je povinen k náhradě nebo vrácení. Pokud jde o škodu na zdraví, běží pouze tato dvouletá
Právo a terénní sociální práce
16 / 471
promlčecí doba, ale pro jiné případy platí však ještě další lhůty, do kdy se výše uvedená práva nejpozději promlčí - je
dána maximální doba promlčení pro případ, že se o původci škody či o bezdůvodném obohacení nedozvíte. Lhůta tříletá
běží od okamžiku, kdy ke škodě (resp. k události, z níž škoda vznikla) nebo k bezdůvodnému obohacení došlo. Pokud se
však jedná o úmyslně způsobenou škodu či úmyslné bezdůvodné obohacení, běží namísto tříleté promlčecí doby lhůta
desetiletá od okamžiku, kdy došlo ke škodě či obohacení. Každá lhůta (tj. uvedená dvouletá závislá na vašich informacích
i ta delší tříletá nebo desetiletá ) běží samostatně a nezávisle, to znamená, že právo se promlčí po uplynutí kterékoliv z nich.
Příklad: pokud vám někdo způsobil z nedbalosti škodu na majetku (nikoliv na zdraví) před 2 lety a vy se nyní dozvíte, kdo
to byl – zbývá vám pouze 1 rok, než se vaše právo na náhradu škody promlčí.
2. Přeprava
U přepravy s výjimkou přepravy osobní se práva promlčují za jeden rok.
3. Právo pravomocně přiznané
Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu (zejm. správního orgánu ve správním řízení),
promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.
Příklad: Od exekutora přijde usnesení o nařízení exekuce ze dne 1.1.2011 a píše se na něm, že toto usnesení bylo vydáno
na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 1.1.2006. Tento dluh není promlčený, protože se
zde neuplatní obecná tříletá lhůta, nýbrž lhůta desetiletá, která počíná běžet ode dne, kdy mělo být podle vykonatelného
rozsudku plněno.
4. Uznání dluhu
Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše (uznání dluhu), promlčuje se za deset let ode dne, kdy k
uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.
5. Úroky a opětující se plnění
Úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech. V této lhůtě se promlčují také úroky a opětující se plnění pravomocně přiznané nebo písemně uznané, pokud k jejich splatnosti došlo po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.
Příklad: Podle rozsudku okresního soudu v Chomutově, právní moc dne 1.1.2007 má otec platit výživné na nezletilé dítě ve
výši 2.000,- Kč měsíčně k rukám matky, a dosavadní dluh má splatit do 1 měsíce po právní moci rozsudku. Dne 1.1.2011
přichází matka s tím, že otec neplatil ani před vydáním rozsudku, ani po něm, a chtěla by výživné vymáhat. Bude část
dluhu na výživném již promlčena? Pro dluh na výživném vzniklý před právní mocí rozsudku a tímto rozsudkem přiznaný
běží promlčecí lhůta desetiletá, dluh tedy promlčen není. Část dluhu vzniklého po právní moci rozsudku však promlčena
je, nebot’ se jedná o opětující se plnění se splatností po právní moci rozsudku, kterým je přiznáno, a promlčecí lhůta je
tříletá. Promlčený tedy není dluh před vzniklý před právní mocí rozsudku a dluh na výživném se splatností od 1.1.2008.
Vedle promlčení existuje ještě tzv. prekluze (§ 583 zákona č. 40/1964 Sb.), která znamená, že po uplynutí stanovené lhůty právo
nebo povinnost úplně zaniká a z toho plyne, že žalovaný nemusí ani tuto prekluzi v řízení namítat a soud k ní přihlédne z vlastní
iniciativy. Občanský zákoník výslovně stanoví, v jakých případech dochází v občanském právu k prekluzi (k zániku práva) např.
dojde-li k pozdní reklamaci vad koupeného zboží.
Pro počítání lhůt pro účely promlčení nebo prekluze podle občanského zákoníku platí:
Počítání času
§ 122
(1) Lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek. Polovinou měsíce se
rozumí patnáct dní.
(2) Konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na
který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den.
(3) Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Jelikož se jedná o poměrně složitou záležitost, je vhodné v případě, kdy existují pochybnosti o tom, jestli bylo něco promlčeno
či zda došlo k prekluzi, obrátit se na právníka/advokáta.
Institut promlčení a prekluze se používá i v jiných právních odvětvích, kde je případně vždy upraven samostatně, pokud
jde o jednotlivé situace, kdy se uplatní, nebo o stanovení lhůt apod. Obchodní zákoník, pro něhož je občanský zákoník subsidiárním tedy podpůrným právním předpisem, obsahuje zčásti vlastní zvláštní úpravu promlčení. Trestní zákoník upravuje promlčení
trestnosti trestných činů. Prekluze je významná v právu správním, kde se často jedná o zánik práva státu (např. prekluze práva
státního orgánu na vrácení neprávem přijatých dávek, prekluze práva státu na vyměření daně po určité době).
Právo a terénní sociální práce
4.2.6
17 / 471
Některé pojmy - osoba blízká
V úplném závěru (od § 115 zákona č. 40/1964 Sb.) upravuje první část občanského zákoníku některé pojmy, které se pak objevují
na různých místech a v různých souvislostech a mají význam i pro jiná právní odvětví než jen pro občanské právo. Jedná se o
vymezení tzv. osoby blízké, společné domácnosti, věcí movitých a nemovitých.
Domácnost
§ 115
Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Osoby blízké
§ 116
Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner 1a); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném
se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pocit’ovala jako újmu
vlastní.
4.3
Věcná práva
Ve druhé části občanského zákoníku nazvané věcná práva jsou upraveny některé věci týkající se vlastnictví, spoluvlastnictví,
tzv. vydržení, zástavního práva a věcných břemen.
4.3.1
Vlastnictví
Vlastnictví nebo vlastnické právo osoby k určité věci je definováno tak, že vlastník může předmět držet, užívat, požívat jeho
plody a užitky a nakládat s ním, což znamená, že ho může prodat, darovat, půjčit, pronajmout, ale i třeba zničit.
Vlastnické právo může být omezeno jen na základě zákona. Občanský zákoník upravuje v §127 zákona č. 40/1964 Sb. například
tzv. sousedská práva tj. že vlastník nemovitosti nesmí nepřiměřeně obtěžovat souseda - vlastníka nemovitosti. Nejčastěji k tomuto
omezení dochází ve veřejném zájmu. Vlastník památky například nesmí tuto památku bez svolení památkářů zbourat nebo
přestavět, prodejce nesmí prodávat alkohol a cigarety nezletilým, majitel bytu nesmí dát nájemci bez splnění určitých podmínek
výpověd’. Seznam různých omezení vlastnického práva by byl velmi dlouhý a o některých omezeních bude pojednáno dále. Jinak
platí, že vlastník může s předmětem svého vlastnictví nakládat prakticky podle svého uvážení.
Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných
skutečností stanovených zákonem. Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, v zásadě platí, že smlouva musí být písemná
a s ověřenými podpisy (lze namísto úředního ověření podepsat smlouvu přímo na katastrálním úřadu) a vlastnictví se nabývá
vkladem do katastru nemovitostí.
Vydržení
Vlastnické právo se nepromlčuje, vlastnické právo lze však vydržet podle §134 zákona č. 40/1964 Sb., a tak může osoba nabýt
vlastnictví vydržením.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li
o nemovitost. Do této doby se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Zda je držba oprávněná
či nikoliv, bude podrobeno pečlivému zkoumání a odpověd’ může být velmi sporná. Držitel samozřejmě není oprávněný, pokud
ví, že věc patří někomu jinému. Oprávněným držitelem může být například někdo, kdo věc koupil, domnívá se tedy, že je jejím
vlastníkem, ale později se ukáže, že kupní smlouva je neplatná.
4.3.2
Spoluvlastnictví
Občanský zákoník upravuje (od §136 zákona č. 40/1964 Sb.) takzvané podílové spoluvlastnictví. To znamená, že více osob má
vlastnické právo (vlastnický podíl) k jedné věci. Počet osob, kterým toto vlastnické právo náleží, není omezen (klidně jich může
být i padesát). Věc, která je v podílovém spoluvlastnictví může být jakákoliv věc, která může být ve vlastnictví, tedy hmotná věc
movitá i nemovitá (pozemek, dům, auto apod.)
Právo a terénní sociální práce
18 / 471
Věc, která je v podílovém spoluvlastnictví, není dle občanského zákoníku reálně rozdělena. Nelze tak například tvrdit, když
jsem většinovým spoluvlastníkem auta, že mi patří 3 kola a druhému spoluvlastníkovi jenom 1 kolo. Věc není rozdělena ani v
případě, že by rozdělit šla. Například když budu mít s kamarádem v podílovém spoluvlastnictví pozemek o velikosti 40 m2 a
každý z nás bude vlastníkem jedné poloviny, neznamená to, že jsem vlastníkem přesně vymezených 20 m2, ale budu pokládán za
polovičního spoluvlastníka celého pozemku. Ovšem s tím, že stejná práva jako mám z podílového spoluvlastnictví já, má i můj
kamarád. Zjednodušeně řečeno oba dva budeme pokládáni za vlastníka celého pozemku, ale naše práva a povinnosti se mohou
lišit v závislosti na velikosti podílu.
Zvláštními typy spoluvlastnictví je pak společné jmění manželů a spoluvlastnictví společných částí budovy vlastníků bytů
podle zákona č. 72/1994 Sb. O společném jmění manželů, což je zvláštní institut upravující společné majetkové vztahy mezi
manžely, bude pojednáno v kapitole rodinné právo. U vlastnictví bytů (viz kapitola Bydlení) jde zhruba o to, že dům může být
rozdělen na jednotlivé byty (bytové jednotky) a jejich vlastníci k nim mají vlastnická práva nikoliv jako k podílům, ale jako k
samostatným věcem. Podílové spoluvlastnictví pak mají nejčastěji k ostatním prostorám domu.
Spoluvlastnické podíly
Velikosti podílu, které náležejí jednotlivým spoluvlastníkům mohou být různé, tedy jednomu ze spoluvlastníků může náležet
například 80% věci a dalším čtyřem třeba jen 5%. Vlastník, který má těch 80% bude většinovým spoluvlastníkem a budou
mu náležet větší práva (např. na užitky) ale i povinnosti než zbylým spoluvlastníkům. Tedy velikost podílu určuje zejména
míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech, které vyplývají ze spoluvlastnictví. Tak například pokud bude
potřeba pozemek, který máme ve spoluvlastnictví, oplotit, tak by se náklady na toto oplocení měly rozdělit podle velikosti podílů
(většinový spoluvlastník by zaplatil více). Ale to neznamená, že se spoluvlastníci nemohou dohodnout jinak, například že náklady
ponesou všichni stejně.
Vznik
Spoluvlastnictví může vzniknout smlouvou. Nejedná se však o žádný typ smlouvy, který by byl přímo speciálně vyhrazen pro
podílové spoluvlastnictví. Spoluvlastnictví tak může vzniknout třeba na základě kupní smlouvy, kdy na straně kupující vystupuje
více subjektů a tyto subjekty nabývají předmět smlouvy do podílového spoluvlastnictví. Ve smlouvě dokonce ani nemusí být
uvedeno, jak velké jsou jejich podíly, v tom případě se má za to, že podíly všech spoluvlastníků jsou stejné. Dále je možné
nabýt spoluvlastnický podíl děděním, a to jak ze zákona, tak ze závěti. Spoluvlastnický podíl lze nabýt také rozhodnutím státního
orgánu. K takovému nabytí může dojít například v případě, kdy při rozvodu manželů je nutné vypořádat společné jmění manželů.
Pokud tak byl ve společném jmění manželů třeba dům, je možné jej posléze přikázat do podílového spoluvlastnictví.
Nakládání s celou věcí
Při nakládání s věcí, která je ve spoluvlastnictví více osob, je potřeba rozlišovat, zda se jedná o nakládání s celou touto věcí
a nebo zda se jedná o nakládání se spoluvlastnickým podílem. Při nakládání s celou věcí je v některých případech (u těch
nejvýznamnějších úkonů) nutné mít jednomyslný souhlas všech spoluvlastníků. Například pokud spoluvlastníci chtějí věc prodat,
je nutné, aby s tím souhlasili všichni spoluvlastníci, a to bez ohledu na výši jejich spoluvlastnického podílu. V těch běžnějších
záležitostech, kdy se hospodaří s celou věcí, pak postačuje souhlas většiny, počítané podle velikosti podílů. Tedy pokud je
spoluvlastníků pět, jeden z nich má podíl 60% a ostatní 10%, bude k takovému běžnému hospodaření s věcí postačovat souhlas
pouze toho jednoho většinového spoluvlastníka. Co přesně patří do běžného hospodaření s věcí není v zákoně výslovně uvedeno,
ale s ohledem na rozhodovací činnost soudů sem lze zařadit například opravu, úpravu či údržbu věci, běžnou správu věci, investice
do věci apod. V zákoně nalezneme i ustanovení, které chrání menšinové spoluvlastníky. Ovšem jedná se pouze o případy, kdy
se jedná o důležitou změnu společné věci. Pokud s takovouto důležitou změnou menšinoví spoluvlastníci nesouhlasí, mohou se
domáhat, aby o této změně rozhodl soud. Takovou důležitou změnou může být například přestavba domu.
Nakládání se spoluvlastnickým podílem
Charakter samostatné věci má i spoluvlastnický podíl a takto je s ním možné také nakládat. Tak můžu například svůj spoluvlastnický podíl zastavit, můžu jej odkázat v závěti jinému, můžu jej darovat, prodat či jinak převést na osobu blízkou (osobou blízkou
mohou být například děti, rodiče) apod. Trochu složitější je to ovšem v případě, kdy mám v úmyslu svůj spoluvlastnický podíl
prodat (anebo i darovat resp. převést) někomu jinému než osobě blízké. V tom případě svůj spoluvlastnický podíl totiž nejprve
musím nabídnout ke koupi ostatním spoluvlastníkům, a to za cenu nabídnutou někým jiným – tj. zájemcem o koupi v případě
prodeje nebo v jiném případě asi za cenu tržní např. v případě darování. Tato úprava ohledně ceny sice není v zákoně výslovně
uvedena v ustanoveních o podílovém spoluvlastnictví, ale vyplývá v případě prodeje z úpravy předkupního práva, která se i zde
použije. Ostatní spoluvlastníci mají totiž ze zákona tzv. předkupní právo. Teprve pokud žádný z ostatních spoluvlastníků nebude
chtít podíl koupit, můžu jej převést někomu jinému.
Zrušení spoluvlastnictví
Právo a terénní sociální práce
19 / 471
Ke zrušení spoluvlastnictví může dojít dohodou všech spoluvlastníků, kteří se také dohodnou na vypořádání tohoto spoluvlastnictví. Vypořádání může vypadat například tak, že věc, která byla v podílovém spoluvlastnictví, připadne pouze jednomu, který
ostatním za jejich podíly zaplatí. Pokud nedojde k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Soud rozhoduje tak, že nejdříve zkoumá, zda je možné věc reálně rozdělit (což lze např. u pozemků a některých
typů staveb), tak, aby spoluvlastníkům připadla do výlučného vlastnictví určitá část věci. Pokud nelze věc takto rozdělit, zkoumá
soud, jestli by některý ze spoluvlastníků měl zájem a možnost (tj. reálnou finanční možnost) koupit podíly ostatních spoluvlastníků a stát se tak výlučným vlastníkem věci. Cena podílů by byla určena na základě tržní ceny věci. Pokud nelze ani takto
spoluvlastnictví vypořádat, soud nařídí soudní prodej věci a výtěžek z prodeje poměrně rozdělí mezi spoluvlastníky. Protože výtěžek ze soudního prodeje bývá obvykle mnohem menší, než je skutečná cena věci, je lepší, když se spoluvlastníci na vypořádání
spoluvlastnictví dohodnou.
4.3.3
Zástavní právo, zadržení, věcná břemena
Všechny tyto uvedené pojmy v sobě zahrnují jiné druhy věcných práv, tj. jiných právních vztahů k věcem než je vlastnictví.
Věcná práva jsou spojena s věcí. Dojde-li k převodu (prodeji, darování) věci zatížené zástavním právem nebo věcným
břemenem, nedochází k zániku těchto věcných práv a oprávnění se jich mohou domáhat vůči novému vlastníku věci.
Zástavní právo a věcná břemena se jako jiná věcná práva zapisují do katastru nemovitostí, týkají-li se nemovitosti – pokud
tedy například kupujete nějakou nemovitost, zkontrolujte si pečlivě na výpisu z katastru záznamy o cizích právech,
abyste omylem nekoupili nemovitost zastavenou nebo zatíženou věcným břemenem, protože takové zástavní právo či věcné
břemeno prodejem nemovitosti nezaniká a oprávněný zástavní věřitel nebo oprávněný z věcného břemene, může svá práva
vůči vám uplatňovat. Obdobně si zkontrolujte zápisy ve velkém technickém průkazu, pokud kupujete automobil, nebot’
zástavní právo se zapisuje do registru vozidel a technického průkazu. Dále je vždy možné zkontrolovat zápisy v Rejstříku
zástav vedeného Notářskou komorou České republiky.
Je vhodné poznamenat, že vedle věcných práv mohou existovat práva k věcem ve vztazích vzniklých na základě smluv (půjčka,
výpůjčka, nájem).
Zástavní právo
Zástavní právo (od §152 zákona č. 40/1964 Sb.) je jednou z možností jak zajistit, aby pohledávka byla splněna. V běžné mluvě
se říká: „Dát něco do zástavy.“ Zástavní právo vzniká nejčastěji dohodou stran a občanský zákoník upravuje zejména, jakým
způsobem může věřitel s předmětem zástavy nakládat a jak zástavní právo zaniká. Zástavní právo k nemovitostem se zapisuje do
katastru nemovitostí.
Zástavní právo dává věřiteli možnost, aby v případě, že dlužník nesplní řádně svoji povinnost, zástavu zpeněžil a uspokojil
dlužníkův závazek z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo
soudním prodejem zástavy.
Zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové
právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný
papír nebo předmět průmyslového vlastnictví. Nejčastějším příkladem zástavy je hypotéční úvěr zajištěný zástavním právem ke
koupené/stavěné nemovitosti.
Zástavním právem může být zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky.
Zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která teprve vznikne, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění
podmínky a také opakované pohledávky, které budou vznikat, typicky splátky půjčky nebo úvěru.
Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo
může vzniknout také ze zákona. Příkladem zákonného zástavního práva je právo pronajímatele podle § 672 zákona č. 40/1964 Sb. Na zajištění splatného nájemného má pronajímatel nemovitosti zástavní právo k movitým věcem, které jsou na pronajaté
věci a patří nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společné domácnosti, s výjimkou věcí vyloučených z výkonu rozhodnutí.
Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišt’uje.
Zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu
vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak. Zástavní právo k movitým věcem vzniká v zásadě jejich
odevzdáním zástavnímu věřiteli nebo do úschovy nebo ke skladování, případně zápisem do Rejstříku zástav (jak bylo uvedeno
výše, zástavní právo k autu se zapisuje i do registru vozidel a technického průkazu).
Právo a terénní sociální práce
20 / 471
Ztratí-li zástava na ceně tak, že zajištění pohledávky se stane nedostatečným (má nižší hodnotu než zajištěná pohledávka),
zástavní věřitel má právo od dlužníka žádat, aby zajištění bez zbytečného odkladu přiměřeně doplnil. Neučiní-li tak, stane se ta
část pohledávky, která není zajištěna, splatnou.
Zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru
ve vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak. Totéž platí, jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, o každého pozdějšího oprávněného ze zastaveného jiného majetkového práva nebo předmětu průmyslového vlastnictví
a o každého pozdějšího majitele zastaveného obchodního podílu nebo cenného papíru.
Neplatná jsou ujednání zástavních smluv, jestliže stanoví, že
a) zástavní dlužník nebo zástavce nesmí zástavu vyplatit,
b) zástavní dlužník nebo zástavce nesmí nemovitou věc nebo byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona
zastavit jinému, dalšímu věřiteli,
c) zástavní věřitel může uplatnit uspokojení z prodeje zástavy jinak, než je stanoveno zákonem,
d) zástavní věřitel se nesmí po splatnosti pohledávky domáhat jejího uspokojení prodejem zástavy,
e) při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat
za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Zástavní právo zaniká
a) zánikem zajištěné pohledávky,
b) zánikem zástavy,
c) vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva jednostranným písemným úkonem,
d) uplynutím doby, na niž bylo zřízeno,
e) složí-li zástavní dlužník nebo zástavce zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy,
f) písemnou smlouvou uzavřenou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem nebo zástavcem,
g) v případech stanovených zvláštními právními předpisy.
Promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká.
Zadržovací právo
Zadržovací právo (od §175 zákona č. 40/1964 Sb.) slouží také k zajištění pohledávky. Nevzniká na základě dohody, ale tak,
že věřitel může zadržet (nevydat) určitou věc dlužníka, kterou má u sebe. Například opravář může zadržet věc, kterou vám
opravil, pokud nedodržíte svou povinnost za opravu zaplatit. Takto jednostranně zadržet však nelze věc, kterou věřitel získal
od dlužníka neoprávněně tj. například lstí, svévolným odebráním atp. a nelze tak postupovat ani tehdy, pokud bylo věřiteli při
předání věci uloženo (například smlouvou), aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva
(věřitel má například na základě smlouvy uloženo předat věc třetí osobě).
Pronajímatel, který má zástavní právo k věcem nájemce na zajištění dlužného nájemného (viz předchozí text o zástavním právu),
může tyto věci při odstraňování z pronajaté věci zadržet dle § 672 zákona č. 40/1964 Sb.
Na základě zadržovacího práva má věřitel právo při výkonu soudního rozhodnutí na přednostní uspokojení z výtěžku zadržované
věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem.
Věcná břemena
Věcná břemena (od §151n zákona) jsou zvláštním druhem práv, která náleží určité osobě, ale mnohem častěji jsou vázána na
určitou věc. Týkají se pouze věcí nemovitých a představují nejčastěji nějaký způsob omezení vlastníka. Nejčastějším případem
věcných břemen jsou např. „právo cesty“, kdy vlastník pozemku musí strpět, že další osoby například majitelé sousedního
pozemku přes pozemek smí přecházet. Dalším případem je například povinnost strpět, že další osoby (nejčastěji opět sousedé)
smějí čerpat vodu ze studny atp. Ve formě věcného břemene lze sjednat i právo užívat nemovitost určitou osobou až do její
smrti; například babička daruje dům vnučce, ale sjedná si v něm bezúplatným věcným břemenem právo dožít, což jí zajistí
jistotu narozdíl od „obyčejné“ dohody. Věcná břemena vznikají bud’ dohodou nebo rozhodnutím soudu a zapisují se do katastru
nemovitostí.
Při převodu nemovitosti nedojde k zániku věcného břemene a oprávnění z věcného břemene se mohou domáhat svých práv vůči
novému vlastníku věci.
Právo a terénní sociální práce
21 / 471
Zajišt’ovací převod práva
Zajišt’ovací převod práva (§553 zákona č. 40/1964 Sb.) je institutem upraveným v jiné části občanského zákoníku než práva
věcná a pojednání o něm patří do kapitoly o zajištění závazků (pohledávek). Nicméně pro zajímavost ho uvedeme i zde v této
kapitole.
Splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (tzv. zajišt’ovací převod práva). Smlouva o
zajišt’ovacím převodu práva musí být uzavřena písemně. Musí jít o právo převoditelné s majetkovou hodnotou, typicky vlastnické.
Příklad: smlouvou je dohodnuto:
1) věřitel půjčí dlužníkovi 1.000.000,- Kč 2) dlužník převede na věřitele vlastnické právo ke svému rodinnému domu 3) v případě,
dlužník vrátí 1.000.000,- Kč s úrokem do domluveného data, zajišt’ovací převod práva zaniká (může být také dohodnuto, že je
věřitel povinen převést vlastnické právo zpět na dlužníka) 4) v případě prodlení dlužníka se může věřitel uspokojit ze zajištění
přímo, tedy z převedeného vlastnického práva
Tento způsob zajištění není pro dlužníka příliš výhodný. Dochází k faktickému převodu práva, typicky ke změně vlastnictví se
všemi důsledky. Věřitel sice nemůže věc zpeněžit před tím, než bude (ne)splněna podmínka daná smlouvou, ale přesto ze změny
vlastnictví mohou vyplývat komplikace, obzvlášt’, jde-li o nemovitost, v níž dlužník bydlí. Smlouva musí důkladně řešit veškeré
podrobnosti, obzvlášt’ pokud je jedná o nemovitost.
Podobně jako právo lze také provést zajišt’ovací převod pohledávky – v takovém případě má věřitel při splnění podmínky (typicky
dlužník neuhradí včas) právo uspokojit se z pohledávky, která dříve svědčila dlužníkovi (bude se uspokojovat na dlužníkovi
dlužníka).
4.4
Odpovědnost za škodu a bezdůvodné obohacení
Pojem odpovědnosti
Pojem právní odpovědnosti v nejobecnější rovině znamená, že někdo je povinen nést následky porušení právní povinnosti a
případně napravit nežádoucí stav, který způsobil. Fyzická nebo právnická osoba se musí zodpovídat za své protiprávní jednání,
resp. musí nést nepříznivé následky, které s tímto jednáním zákon spojuje. Nejčastěji rozlišujeme odpovědnost na občanskoprávní, trestněprávní a správněprávní. Trestní a správněprávní odpovědnost je spojena především s nutností podvolit se nějaké
formě trestu v případě porušení zákonem stanovené povinnosti (např. trest odnětí svobody při spáchání trestného činu nebo trest
pokuty při spáchání dopravního přestupku). U občanskoprávní odpovědnosti nejde ani tak o to, někoho potrestat nebo ho varovat,
aby se příště podobného jednání nedopouštěl, ale jde především o to, aby v případě, kdy někdo způsobí jinému škodu, tuto
škodu nahradil.
4.4.1
Prevence a obecná odpovědnost za škodu
Základem odpovědnosti za škodu je ustanovení §415 zákona č. 40/1964 Sb., které stanoví obecnou povinnost předcházet vzniku
škody: „Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“
Tato povinnost se vztahuje na „každého“ – platí pro fyzické i právnické osoby, platí nejen pro škůdce, ale také pro třetí osobu,
která sice sama škodu nezpůsobila, ale mohla ji svým jednáním odvrátit, platí dokonce i pro poškozeného, nebot’ i poškozený
může v některých situacích škodě, která mu hrozí nebo je způsobována, zabránit nebo ji aspoň snížit. Každý, kdo si tak nepočíná,
a tím nějakou škodu na majetku, zdraví nebo životním prostředí způsobí, se tedy dopouští protiprávního jednání. Samo protiprávní jednání však není nijak sankcionováno, nedojde-li ke vzniku následku, tj. škody. Např. rozhání-li se někdo kosou místo
na louce na rušné ulici plné lidí, počíná si v rozporu s obecnou povinností předcházet vzniku škody (je pravděpodobné, že může
někoho zranit), ale dokud nikoho nezraní nebo neponičí něčí majetek, je jeho chování z hlediska občanskoprávní odpovědnosti
nepostižitelné (v tomto případě je však postižitelné podle jiných zákonů). Zákon nestanoví žádnou obecnou sankci za toto protiprávní jednání. Sankce nastupuje až v okamžiku, kdy dojde k následku, tedy ke vzniku škody. Teprve pak vzniká povinnost
škodu nahradit.
Každý, komu hrozí škoda, má povinnost zakročit k jejímu odvrácení (§ 417 zákona č. 40/1964 Sb.). V případě, že tak neučiní,
ačkoliv mohl, stává se do určité míry odpovědným za vznik škody (paradoxně také škůdcem). Odpovědným za škodu pak může
být v praxi více osob, které měly ke škodě a jejímu vzniku různý vztah.¨
Obecně tedy odpovědnost za škodu sestává ze čtyř znaků, které musejí být splněny současně:
1. Protiprávní jednání
Právo a terénní sociální práce
22 / 471
2. Škoda
3. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním (1) a vzniklou škodou (2)
4. Zavinění
ad 1. Protiprávní jednání
K naplnění protiprávního chování tedy, jak již bylo řečeno stačí porušení obecné povinnosti předcházet vzniku škody, stanovené
v §415 zákona č. 40/1964 Sb. a dále v §420 zákona č. 40/1964 Sb. odst. 1 – „Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením
právní povinnosti.“
ad 2. Škoda
Škoda je škodlivý následek, který lze obvykle vyjádřit v penězích. Skládá se ze skutečné škody (např. rozbitý automobil) a
ušlého zisku (to, co mohl obchodní cestující vydělat, kdyby mu soused nerozbil auto). Obvykle se škoda hradí penězích, požádáli však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
ad 3. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním (1) a vzniklou škodou (2)
Mezi 1. a 2. musí existovat přímá souvislost – např. osoba kácí na své zahradě strom a nedostatečně zajistí kmen, aby padl
na její zahradu; strom při pádu zničí sousedovo auto. Není-li mezi protiprávním jednáním a vznikem škody souvislost, nelze
odpovědnost za vznik škody uložit konkrétní osobě. Např. osoba kácí na své zahradě strom a ten spadne bez vzniku škody na
její pozemek, ale ve stejné chvíli vítr pokácí strom na ulici a ten zničí sousedovo auto; mezi jednáním kácející osoby a vznikem
sousedovy škody není souvislost.
Z procesního hlediska prokazuje naplnění bodů 1. až 3. poškozený, na něm leží důkazní břemeno, pokud žaluje škůdce o náhradu
škody.
ad. 4. Zavinění
Obecně je zavinění předpokládáno již uložením obecné povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám – není tudíž rozdíl
mezi způsobením škody úmyslným jednáním a nedbalostí. Obecné odpovědnosti se lze zprostit (zbavit se jí) pouze prokázáním,
že dotyčný škodu nezavinil; důkazní břemeno v tomto případě není na poškozeném, ale na škůdci.
Občanský zákoník dále výslovně stanoví, že „každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti“ (§420
zákona č. 40/1964 Sb.). Této odpovědnosti se také říká obecná odpovědnost, protože není blíže specifikována a vztahuje se na
neomezené množství nejrůznějších případů, kdy někdo někomu poškodí určitou věc, způsobí mu úraz, způsobí jinou majetkovou
újmu nebo poškodí životní prostředí atp. Dále se podle těchto ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu postupuje vždy, když
někdo poruší jakoukoliv povinnost, kterou mu ukládá zákon a porušením této povinnosti vznikne nějaká reálná škoda.
Při řešení vzniku škody a odpovědnosti za ni v reálném životě je nutno vždy uvažovat v několika rovinách – nejprve posoudit,
zda se jedná o škodu ve smyslu občanskoprávním (viz 4 současně splněné podmínky výše), která ovšem může vzniknout i jako
důsledek trestného jednání nebo porušení správních a jiných předpisů, dále o možných výjimkách, při nichž sice ke vzniku škody
dojde, ale odpovědnost nenese žádná konkrétní osoba, nebo o situaci, kdy poškozený mohl a měl povinnost vzniku škody zabránit
nebo ji snížit a neučinil tak. V neposlední řadě je třeba uvažovat také o procesní stránce, tedy o reálných možnostech prokázání
jednotlivých tvrzení. Od těchto úvah se pak odvíjí pravděpodobnost úspěšného vymožení náhrady škody.
4.4.2
Výjimka z obecné odpovědnosti za škodu; krajní nouze a nutná obrana
Za způsobenou škodu nenese ale osoba odpovědnost (nelze po ní požadovat náhradu), pokud za zákonem přesně stanovených
a poměrně přísných podmínek odvrací nebezpečí, tedy jedná v krajní nouzi, anebo odvrací útok a jedná v nutné obraně (§418
zákona č. 40/1964 Sb.). Naopak ten, kdo odvracel hrozící škodu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu
škody, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, a to nejvýše v rozsahu odpovídajícím škodě, která byla odvrácena.
Jedná se o výjimečnou situaci, kdy sice dojde ke vzniku škody, její vznik je v příčinné souvislosti s jednáním určité osoby, ale
odpovědnost tato osoba nenese, pokud naplnila podmínky jednání v krajní nouzi nebo nutné obrany.
Podmínky krajní nouze:
- přímá hrozba nebezpečí (hrozí bezprostředně nebo již působí)
- jednající nebezpečí sám nezpůsobil ani není povinen ho snášet
- jde o nebezpečí, které může, ale nemusí být vyvoláno lidskou činností, tj. např. přírodní katastrofa, porucha přístroje, ale i
napadení divokým zvířetem (pozor nikoliv útok zvířete vedeného člověkem), napadení člověkem, který je nezpůsobilý nebo
nezletilý (pozor, zde se právní názory rozcházejí a některé považují odvracení nebezpečí/útoku takové osoby za nutnou obranu)
Právo a terénní sociální práce
23 / 471
- nebezpečí nebylo možné za daných okolností odvrátit jinak
- následek, který osoba odvracející nebezpečí způsobí, musí být menší než škoda, která by nastala, pokud by nebezpečí neodvrátil.
Podmínky nutné obrany
- jde o útok jiné osoby (může jít i o osobu právnickou, která jedná prostřednictvím osob), někteří právníci sem řadí i osoby
nezpůsobilé a nezletilé), který je protiprávní
- útok musí v okamžiku odvracení trvat nebo bezprostředně hrozit
- nutná obrana musí být přiměřená povaze a nebezpečnosti útoku, měřítko přiměřenosti je samozřejmě neurčité, je třeba vycházet z předpokladu, že obrana musí být o něco účinnější než útok aby vůbec byla schopna ho odvrátit, ale nesmí být zřejmě
nepřiměřená.
Příklady
1) Při povodni dojde k protržení hráze rybníku ve vsi A. Přívalová vlna se žene na obec B, hrozí, že zaplaví 10 domů, které stojí
na nízkém břehu rozvodněné řeky. Nad obcí B je řeka v korytě s nízkými travnatými břehy, na březích jsou pole. Přívalová vlna
má do obce B dorazit v horizontu několika hodin. Osoba K prokope travnatý břeh tak, že přívalová vlna se rozlije do polí ještě
před obcí B. Při rozlití vody dojde ke škodě na obilí, které tam rostlo a dále k podmáčení polní půdy, která se pak musí vysoušet
a není možné na ní nic pěstovat po dobu dalšího roku.
Osoba K svým jednáním naplnila podmínky krajní nouze, nebot’ nebezpečí bezprostředně hrozilo, nebylo možné ho jinak odvrátit
(v jiném místě řeky nešlo břeh prokopat a i kdyby, došlo by ke zhruba stejnému následku), osoba K nebezpečí nezpůsobila ani
nebyla povinna ho snášet a následek (zaplavení polí) byl menší než hrozící zaplavení 10 obytných domů.
2) Muž se prochází s cvičeným psem bojového plemene, u řeky se setká s ženou a pohádá se s ní. V rozčilení na ni přímým
příkazem poštve cvičeného psa. Žena psa uhodí klackem a zlomí mu nohu.
Žena jednala v nutné obraně, pes v tomto případě sloužil člověku jako prostředek útoku, útok bezprostředně hrozil a byl přiměřený
povaze útoku (zlomená noha psa znehybnila a znemožnila mu provést útok, ale zároveň ho nezabila). Za jistých okolností by i
případné usmrcení psa mohlo být považováno za nutnou obranu.
3) Muž přijde do prodejny potravin a žádá láhve s alkoholem, ačkoliv nemá na zaplacení. Pohádá se s prodavačem, přičemž mu
před jeho pultem hrozí zat’atou pěstí a vyhrožuje usmrcením. Prodavač vytáhne pistoli a muže zastřelí.
Zřejmě nepůjde o nutnou obranu, nebot’ útok nehrozil zcela bezprostředně (muž se nechystal pult obejít nebo přeskočit a přes pult
by na prodavače sotva dosáhl) a navíc obrana byla zřejmě nepřiměřená, k odvrácení útoku by pravděpodobně stačilo například
pistolí pouze pohrozit, případně zvolit výstražný výstřel.
4) Muž se vloupe v noci do obchodu a ukradne pokladnu. Majitel obchodu, který spí v zadní místnosti se probudí a ve chvíli, kdy
zloděj čeká venku na ulici na komplice s autem ho bodne nožem do zad a vážně ho poraní.
Zřejmě nepůjde ani o krajní nouzi (nejedná se o nebezpečí), ani o nutnou obranu, protože útok ani nebezpečí v tu chvíli ani
nehrozilo ani netrvalo. Nadto je v tomto případě zřejmý nepoměr mezi způsobenou škodou (ukradená pokladna) a následkem
bodnutí do zad. V tomto případě měl majitel situaci řešit přivoláním Policie nebo zadržením zloděje, nikoliv jeho vážným
zraněním.
U všech uvedených příkladů je ale nutno říct, že při menší změně okolností by se o krajní nouzi nebo nutnou obranu
jednat mohlo, případně nemuselo. Je proto vždy potřeba zkoumat konkrétní skutkové okolnosti a také postoj a možnosti osoby
jednající v (domnělé) krajní nouzi a nutné obraně v každém případu zvlášt’. Důkazní břemeno při prokazování krajní nouze nebo
nutné obrany leží na jednajícím, tedy škůdci.
4.4.3
Zvláštní odpovědnost za škodu
Vedle obecné odpovědnosti za škodu upravuje občanský zákoník také zvláštní druhy odpovědnosti za škodu, často podle této
úpravy někdo nese odpovědnost i v případech, kdy škodu vůbec nezavinil tj. kdy nevěděl, že může škodu způsobit a vědět to
ani nemohl anebo kdy škodu způsobil někdo jiný. Takto přísný je ale zákon jen ve výjimečných případech upravených v §421
zákona č. 40/1964 Sb. a následujících. Jedná se tedy často o tzv. objektivní odpovědnost bez ohledu na zavinění – patří sem v
zásadě i odpovědnost podle § 420a zákona č. 40/1964 Sb. Zákon stanoví, kdy se lze výjimečně odpovědnosti v těchto případech
zprostit (zbavit se jí). Dále platí v každém případě odpovědnosti, že ten kdo odpovídá za škodu způsobenou zaviněním jiného,
má proti němu postih (tj. může se domáhat toho, co sám nahradil).
Právo a terénní sociální práce
4.4.3.1
24 / 471
Odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností
Každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena:
a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti,
b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí,
c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo
nebo znemožněno užívání nemovitosti.
Odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající
původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.
4.4.3.2
Odpovědnost za škodu na věci, která byla předmětem závazku
Fyzická nebo právnická osoba, která věc převzala za účelem splnění závazku, aby věc například opravila, upravila, uskladnila
atp. nese odpovědnost za její případné poškození, ztrátu nebo zničení i v případě, kdy vznik škody nezavinila, ledaže by škoda
vznikla i jinak (např. při samozničení věci).
4.4.3.3
Odpovědnost za škodu, která má původ v povaze nástroje nebo přístroje použitého ke splnění závazku
Podobně odpovídá za škodu bez ohledu na zavinění ten, kdo používá ke splnění nějakého závazku přístroj nebo nástroj a tento
přístroj nebo nástroj svojí povahou způsobí škodu. Tato odpovědnost se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních,
veterinárních a jiných biologických služeb. Může jít např. o poškozenou nebo použitou injekční stříkačku, jejímž použitím je
pacientovi způsobena škoda, protože dostane otravu krve.
4.4.3.4
Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání
Do další skupiny zvláštní odpovědnosti za škodu patří situace, kdy škodu způsobí nezletilý nebo osoba stižená duševní chorobou. Nezletilý nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, odpovídá za škodu jím způsobenou, je-li schopen ovládnout své jednání
a posoudit jeho následky; společně a nerozdílně s ním pak odpovídá i ten, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled.
Za nezletilého se považuje nesezdaná osoba mladší 18 let (pro sňatek se vyžaduje zplnoletění, které přetrvává i v případě zániku
manželství).
Za osobu stiženou duševní poruchou se považuje jednak osoba zbavená nebo omezená ve své způsobilosti, tak ale i osoba, jejíž
duševní porucha trvala jen krátce během okamžiku způsobení škody a která tudíž např. nemá opatrovníka či jinou osobu, která
by byla pověřena dozorem.
Není-li ten, kdo způsobí škodu, pro nezletilost nebo pro duševní poruchu schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho
následky, v takovém případě odpovídá za škodu jen ten, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled.
Nejčastěji se jedná o případy, kdy rodiče odpovídají za škodu, kterou způsobí jejich děti. Odpovědnými dozorujícími osobami
však nejsou pouze rodiče nebo opatrovníci, patří sem také školky, školy, místa, kde se osoby připravují na zaměstnání (praxe),
mimoškolní zájmové kroužky, vedoucí táborů apod. Kdo je povinen vykonávat dohled, zprostí se odpovědnosti, jestliže prokáže,
že náležitý dohled nezanedbal. Náležitý dohled neznamená nepřetržitý dokonalý doprovod na každém kroku, jeho míru je vždy
potřeba posuzovat individuálně s ohledem na dozorovanou osobu. Jiný náležitý dohled potřebuje tříleté dítě, jiný 17letý mladík
a jiný osoba stižená schizofrenií nebo osoba těžce mentálně retardovaná.
Do této skupiny patří i odpovědnost za škodu těch, kdo se opili nebo přivedli do stavu nepříčetnosti požitím jiné návykové látky
a v tomto stavu se nemohli ovládnout nebo nemohli posoudit následky svého jednání. V takovém případě celkem pochopitelně
za tuto škodu odpovídají, ledaže by prokázali, že svůj stav nezavinili. Přesně občanský zákoník stanoví: „Kdo se uvede vlastní
vinou do takového stavu, že není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, je povinen nahradit škodu v tomto
stavu způsobenou; společně a nerozdílně s ním odpovídají ti, kteří jej do tohoto stavu úmyslně přivedli.“
U této zvláštní odpovědnosti za škodu je potřeba zkoumat míru zavinění jednak u osoby nezpůsobilé, která škodu fyzicky způsobila, tak i u osoby dozorující. Do úvahy samozřejmě přichází i spoluzavinění poškozeného. V zásadě mohou nastat tyto druhy
situací:
Právo a terénní sociální práce
25 / 471
1) osoba nezletilá nebo jednající v duševní poruše byla schopna ovládnout své jednání a posoudit jeho následky a současně osoba
dozorující nezanedbala povinný dohled → odpovědnou za škodu bude pouze osoba nezletilá nebo jednající v duševní poruše
např. 15letý kluk rozbije míčem sousedovo okno, ačkoliv ho matka předtím nejméně pětkrát varovala, že nemá hrát fotbal před
sousedovým domem a zároveň mu srozumitelně vysvětlila, co by se mohlo stát
2) osoba nezletilá nebo jednající v duševní poruše byla schopna ovládnout své jednání a posoudit jeho následky a současně osoba
dozorující zanedbala povinný dohled → odpovědnými za škodu budou oba společně a nerozdílně
např. šestileté dítě doma vezme nůž, který leží volně přístupný na nízké poličce a ve škole s ním řeže do lavice, i když ví, že se to
nesmí
3) osoba nezletilá nebo jednající v duševní poruše nebyla schopna ovládnout své jednání a posoudit jeho následky a současně
osoba dozorující zanedbala povinný dohled → odpovědným za škodu bude pouze osoba dozorující
např. pracovník léčebny nedohlédne na to, aby osoba řádně brala léky, u pacienta v důsledku absence léků dojde k atace schizofrenie, pod jejímž vlivem způsobí pacient škodu
4) osoba nezletilá nebo jednající v duševní poruše nebyla schopna ovládnout své jednání a posoudit jeho následky a současně
osoba dozorující nezanedbala povinný dohled → odpovědným za škodu nebude nikdo
např. dvouleté dítě nechtěně kopne při procházce do kaštanu a ten rozbije okno v suterénu domu
4.4.3.5
Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům
Za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Pojem dobrých mravů není přísně definován,
jedná se o soubor pravidel slušnosti a morálky, který je obecně uznáván a dodržován napříč společností.
4.4.3.6
Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků
Významnou odpovědností za škodu je odpovědnost provozovatelů dopravy (např. kočár tažený koňmi nebo eskalátor, případně
motorové vozidlo) za škodu vyvolanou povahou provozu a provozovatelů motorových vozidel a jiných vyjmenovaných dopravních prostředků. To znamená, že například provozovatel/majitel automobilu odpovídá za škodu způsobenou při nehodě vozu i v
případě, že se prokáže, že ji nezavinil. Provozovatel odpovídá jak za škodu způsobenou na zdraví a věcech, tak za škodu způsobenou odcizením nebo ztrátou věcí, pozbyla-li fyzická osoba při poškození možnosti je opatrovat. Provozovatel se odpovědnosti
zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Tato odpovědnost je ale řešena prostřednictvím povinného pojištění dopravních prostředků, tzv. povinného ručení. Střetnou-li se provozy
dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé
škody. Je tedy třeba odlišovat dvě situace – první možnost je, že provozem dopravního prostředku je způsobena škoda (např. auto
přejede hejno hus) a druhá možnost je střet dvou provozů (např. srážka dvou aut). V prvním případě odpovídá za škodu provozovatel dopravního prostředku s uvedenými výjimkami, ve druhém případě se vypořádávají provozovatelé mezi sebou podle účasti
(zavinění) nehody. Lze si samozřejmě představit i souběh dvou možností – např. při srážce dvou aut dojde k poškození domu,
u kterého se nehoda stala. V takovém případě odpovídají oba provozovatelé dopravních prostředků majiteli domu společně a
nerozdílně.
Místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel
odpovídá společně s ním, jestliže takové užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil. Je-li dopravní prostředek v opravě,
odpovídá po dobu opravy provozovatel podniku, v němž se oprava provádí, a to stejně jako provozovatel dopravního prostředku.
Více o povinném ručení a České kanceláři pojistitelů, která ze zákona kryje pohledávky nepojištěných provozovatelů dopravních
prostředků lze nalézt zde http://www.ckp.cz/tisk/statistiky_a_informace.php?id=0 .
4.4.3.7
Odpovědnost za škodu na věcech vnesených nebo odložených
Zajímavým typem odpovědnosti za škodu je odpovědnost, kterou má provozovatel ubytovacího zařízení nebo zařízení, se kterým
je spojené odkládání věcí. Takovými zařízeními jsou hotely, ubytovny, ale i restaurace, hospody, kina, veřejné bazény, posilovny,
herny atp. Provozovatel takových zařízení odpovídá za škodu na všech věcech, které tam byly odloženy na místě, které je k tomu
určené bez ohledu na to, jestli jejich poškození nebo ztrátu zavinil nebo ne, ledaže by ke škodě došlo i jinak (např. samozničení
věci). Když si například odložíte v restauraci kabát na věšák, provozovatel vám odpovídá za škodu, která může vzniknout jeho
Právo a terénní sociální práce
26 / 471
odcizením, i když ho ukradl třeba šikovný zloděj z ulice a personál si toho ani při nejlepší vůli nemohl všimnout. Majitel nebo
provozovatel takového zařízení se nemůže jednostranně vzdát odpovědnosti např. cedulkou, že za odložené věci se neručí.
Naproti tomu věci musí být odloženy na místě k tomu obvyklém, tedy na věšáku, v šatně apod. Platí zde také určitá omezení
odpovědnosti majitele/provozovatele, pokud jde o škodu na cennostech.
Právo na náhradu škody na věcech vnesených nebo odložených musí být uplatněno u provozovatele bez zbytečného odkladu.
Právo zanikne, nebylo-li uplatněno nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl (!).
4.4.3.8
Další případy odpovědnosti za škodu
Speciální zákon upravuje také odpovědnost státu nebo samosprávy za škodu způsobenou nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. To jsou případy, kdy veřejný orgán vydá rozhodnutí, které je v rozporu s právem a způsobí tak
někomu škodu. Patří tam i případy, kdy je někdo vzat do vazby a později soudem zproštěn obžaloby, nebo pochybení exekutora
při výkonu exekuce. Zvláštní zákony pak stanoví, v jakém rozsahu musí stát nebo samospráva postiženému nahradit újmu.
4.4.3.9
Odpovědnost za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům
Za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Pojem dobrých mravů není přísně definován,
jedná se o soubor pravidel slušnosti a morálky, který je obecně uznáván a dodržován napříč společností.
4.4.4
Škoda
Pod pojmem škoda rozumí občanské právo především majetkovou újmu, tj. újmu, kterou lze objektivně vyjádřit v penězích.
Majetková újma může spočívat jednak ve skutečné škodě, jednak v ušlém zisku.
Skutečná škoda spočívá v peněžitém vyčíslení znehodnocení, úbytku nebo ztráty již existujícího majetku poškozeného. Skutečná
škoda zahrnuje rovněž náklady na uvedení věci v předešlý stav.
Ušlý zisk spočívá v peněžitém vyčíslení majetku, který mohl poškozený získat, pokud by ke škodě nedošlo. Toto navýšení
majetku se nemůže opírat jen o fantazii poškozeného. Musí být podloženo obvyklým, pravidelným chodem věcí na straně poškozeného, popř. objektivním a konkrétním očekáváním poškozeného. Může jít např. o situaci, kdy poškozený nemohl vykonávat
svoji práci, spočívající v objíždění terénu a kontaktování klientů, protože jeho auto bylo poškozeno pádem stromu, který soused
neodborně pokácel.
Občanský zákoník zakládá vedle majetkové újmy rovněž odpovědnost za některé typy nemajetkové újmy, konkrétně za újmu
na zdraví nebo životě (§444 zákona č. 40/1964 Sb. a následující). Pro tyto případy stanoví občanský zákoník a jeho prováděcí
předpisy přesná pravidla, jak nemajetkovou újmu vyčíslit v penězích. U jiných typů nemajetkové újmy nelze požadovat náhradu
škody. Je však možné v určitých případech získat peněžité zadostiučinění podle ustanovení o ochraně osobnostních práv (§11
zákona č. 40/1964 Sb.).
Výše škody musí být přesně vyčíslena a prokázána poškozeným – např. znaleckými posudky, potvrzením o úhradě za opravu
apod. Pokud by zjištění výše škody představovalo nepoměrné obtíže nebo by vůbec nebylo možné, určí výjimečně výši škody
soud (§136 zákona č. 40/1964 Sb.).
Rozsah a způsob náhrady škody
Rozsah a způsob náhrady škody je upraven v ustanovení §442 zákona č. 40/1964 Sb. a následujících. Všechny dále uvedené druhy
náhrad škody lze odškodnit jednorázově na základě písemné dohody o jejich úplném a konečném vypořádání mezi oprávněným
a povinným.
4.4.4.1
Majetková újma
Hradí se skutečná škoda a ušlý zisk.
U skutečné škody se vychází z ceny v době poškození, přičemž cenou se rozumí obvyklá cena – cena, která by byla dosažena
při prodeji stejného či obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které
mají na cenu vliv, s výjimkou mimořádných okolností trhu, osobních poměrů kupujícího nebo prodávajícího a ceny zvláštní
obliby majetku. Škoda na věci se vypočítá jako rozdíl v její ceně před poškozením a po něm.
Právo a terénní sociální práce
27 / 471
Škoda se hradí zásadně v penězích, ovšem požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, uloží soud škůdci, aby místo
hrazení peněz uvedl věc v předešlý stav. Byla-li škoda způsobena úmyslným trestným činem, z něhož měl pachatel majetkový
prospěch, může soud rozhodnout, že je možno právo na náhradu škody uspokojit z věcí, které z majetkového prospěchu nabyl.
4.4.4.2
Nemajetková újma
A) újma na životě a zdraví
Za škodu (újmu) na zdraví můžeme pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných a
duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla
vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Na škůdci lze požadovat tyto druhy náhrad:
1. účelně vynaložené náklady spojené s léčením, 2. ztrátu na výdělku, 3. odškodnění bolesti (tzv. bolestné), 4. ztížení společenského uplatnění, 5. v případě smrti jednorázové odškodnění pozůstalým, náklady na výživu pozůstalých a přiměřené náklady
spojené s pohřbem.
V soudní praxi se též objevily případy, kdy pozůstalí nebo poškození na zdraví s úspěchem požadovali náhradu nemajetkové
újmy způsobenou zásahem do osobnostních práv podle obecných ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti (od §11
zákona č. 40/1964 Sb.). Ustanovení o občanskoprávní odpovědnosti dostatečně nereflektují totiž nemajetkovou újmu a vztahují
se výhradně k čisté náhradě vzniklé škody.
Účelně vynaložené náklady spojené s léčením
Tyto náklady zahrnují jednak náklady na samotné léčení, ale také související náklady, především náklady účelně vynaložené na
návštěvy nejbližších příbuzných poškozeného ve zdravotnickém zařízení, bezbariérové úpravy bytu nebo domu, náklady dietního
stravování, na rehabilitaci atp. Náklady léčení se hradí i tehdy, jestliže úraz měl za následek smrt poškozeného.
Náklady se prokazují především potvrzením o úhradě nebo jiným podobným dokladem a škůdce je hradí tomu, kdo je fakticky
vynaložil – což může být poškozený, ale i třetí osoba. Pokud jde o náklady hrazené zdravotní pojišt’ovnou, vymáhá je obvykle
na škůdci samotná pojišt’ovna nebo Česká kancelář pojistitelů.
Ztráta na výdělku
Nárok na náhradu ztráty na výdělku ve formě peněžitého důchodu má poškozený vůči škůdci v té míře, v jaké mu ztráta nebyla
uhrazena dávkami nemocenského či důchodového pojištění nebo příspěvkem na péči (tedy rozdílu mezi výdělkem a jeho náhradou poskytovanou nějakou formou státem). Předpokladem vymáhání tohoto nároku je, že došlo ke ztrátě na výdělku, nikoliv jen
omezení pracovní způsobilosti. Náhrada ztráty na výdělku se dělí na dva samostatné nároky:
a) náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti
– její výše odpovídá rozdílu výše průměrného výdělku před pracovní neschopností a plnou výší nemocenské
b) náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě
– její výše činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem po poškození se započtením případného invalidního důchodu. Vzhledem ke změnám ve vývoji mzdové úrovně stanoví vláda každoročně konkrétní podmínky náhrady
nařízením.
c) náhrada za ztrátu na důchodu
– náleží v částce rovnající se rozdílu mezi výší důchodu, na který poškozenému vznikl nárok, a výší důchodu, na který by mu
vznikl nárok, jestliže by do průměrného měsíčního výdělku byla zahrnuta náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, kterou osoba pobírala v období rozhodném pro vyměření důchodu.
Ztráta na výdělku i ztráta na důchodu se nahrazuje peněžitým důchodem, který se stanoví měsíční částkou, není však vyloučena
ani dohoda o jednorázovém odškodnění.
Bolestné
Odškodnění bolesti („bolestné“) je vedle ztížení společenského uplatnění v pravém slova smyslu nemajetkovou újmou. Odškodňuje se jednorázově. Výše bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění je stanovena vyhláškou č. 440/2001 Sb.
pomocí tzv. bodového systému, který přiřazuje k jednotlivým druhům poškození zdraví body a ty jsou následně finančně hodnoceny. Bodová ohodnocení jednotlivých postižení obsahují přílohy č. 1 a 3 vyhlášky. Hodnota jednoho bodu v současné době
činí 120 Kč. Veškerá bodová ohodnocení podle této vyhlášky provádí ošetřující lékař (u psychické újmy jím musí být psychiatr).
Ošetřující lékař nemusí být soudním znalcem. Toho by soud jmenoval v případě, že by pravdivost posudku ošetřujícího lékaře
Právo a terénní sociální práce
28 / 471
byla zpochybněna. Soud může výjimečně bodové ohodnocení bolesti mimořádně zvýšit, např. u závažných popálenin. Bodové
ohodnocení bolesti lze provést až v době stabilizace bolesti. Lékařský posudek se proto vydává u bolesti, až ve chvíli, kdy je
možno zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený, o čemž rozhoduje lékař.
Ztížení společenského uplatnění
Ztížení společenského uplatnění je následkem škody na zdraví, která je trvalého rázu a má prokazatelně nepříznivý vliv na
uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti nebo v rodině. Může jít o viditelné poškození (zohyzdění), ale i např. o omezení
volby povolání, volby životního partnera, o omezení možností účastnit se kulturní a sportovní činnosti apod. Náhrada za ztížení
společenského uplatnění vyjadřuje tak především ztrátu či omezení dosavadních schopností poškozeného uplatnit se v těch
formách společenského života, které slouží rozvoji jeho osobnosti. Patří sem omezení fyzické i psychické. Posuzuje se podle
výše uvedené vyhlášky č. 440/2001 Sb., bodová ohodnocení jsou uvedena v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky. Na rozdíl od náhrady
za ztrátu na výdělku, kde se odškodňuje snížení výdělků, v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění se odškodňuje
omezení možností seberealizace a společenského uplatnění v návaznosti na výkon povolání bez přímé souvislosti s výší výdělku.
Bodové ohodnocení v rámci daného rozmezí se určí podle závažnosti škody na zdraví, jejího předpokládaného vývoje a podle
průběhu léčení. Pokud jde o těžkou újmu na zdraví, zvýší se bodové ohodnocení až o 50 %.
Těžkou újmou na zdraví se ve smyslu ust. §122 zákona č. 40/2009 Sb. rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví:
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.
Ve zvlášt’ výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění dle vyhlášky přiměřeně zvýšit (§7
odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Lékařský posudek se vydává u ztížení společenského uplatnění zpravidla až po jednom roce
poté, kdy došlo ke škodě na zdraví. Při výrazném zhoršení následků lze později vydat posudek nový, který nahradí dosavadní
lékařský posudek.
Odškodnění v případě smrti
V případě, že způsobením škody dojde ke smrti osoby, mají pozůstalí nárok na jednorázové odškodnění dle § 444 zákona č.
40/1964 Sb., dále nárok na náklady na jejich výživu a dále nárok na náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem.
Výši jednorázového odškodnění určuje zákon takto:
a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč,
b) každému dítěti 240 000 Kč,
c) každému rodiči 240 000 Kč,
d) každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč,
e) každému sourozenci zesnulého 175 000 Kč,
f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na
zdraví s následkem jeho smrti, 240 000 Kč. Mezi osoby blízké rovněž patří registrovaný partner.
Přiměřené náklady na výživu pozůstalých se hradí peněžitým důchodem osobám, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl
povinen poskytovat. Náhrada nákladů na výživu náleží pozůstalým, pokud tyto náklady nejsou hrazeny dávkami důchodového
zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu.
Přiměřené náklady s pohřbem se hradí ve výši, v níž překračují státem poskytnuté pohřebné.
Právo a terénní sociální práce
29 / 471
B) jiná nemajetková újma
Patří sem hlavně poškození tzv. osobnostních práv člověka dle §11 zákona č. 40/1964 Sb.: „Fyzická osoba má právo na ochranu
své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.“
K odškodnění v této oblasti se používá např. uveřejnění odpovědi v případě uveřejnění nepřesného nebo nepravdivého výroku o
nějaké osobě, veřejná omluva, ale není vyloučena ani peněžní náhrada škody, v tomto případě nejde o typickou náhradu škody,
ale jde o finanční zadostiučinění. Rozdíl je např. ve lhůtě promlčení zadostiučinění.
4.4.4.3
Snížení rozsahu náhrady škody
Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě
došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické
osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.
4.4.4.4
Promlčení nároku na náhradu škody
Všechny výše zmíněné nároky na náhradu škody včetně nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích v rámci ochrany
osobnosti podléhají promlčení. Promlčecí doba jsou dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni
odpovídá, a to v takovém rozsahu, aby bylo možné právo na náhradu škody uplatnit u soudu (tzv.subjektivní lhůta). U některých
typů škod se navíc uplatní objektivní lhůta (nezávislá na tom, kdy se poškozený o škodě dozvěděl), která se počítá ode dne, kdy
došlo k události, z níž škoda vznikla. U běžné škody to jsou tři roky, u škody způsobené úmyslně deset let. U škody na zdraví
se objektivní lhůta neuplatní.
Nároky, pro které platí subjektivní i objektivní lhůta, se promlčí uplynutím první z nich (uplynutím subjektivní lhůty, nejpozději
však uplynutím objektivní lhůty).
Bezdůvodné obohacení se promlčí v subjektivní lhůtě dva roky a v objektivní lhůtě tři roky.
U práva požadovat finanční zadostiučinění v rámci ochrany osobnosti je promlčecí doba obecná (jako u jiných peněžních nároků),
tři roky ode dne, kdy právo mohlo být u soudu uplatněno poprvé.
U jednotlivých nároků na náhradu škody běží lhůty promlčení zvlášt’, např.:
- u náhrady ztráty na výdělku při pracovní neschopnosti počíná promlčecí lhůta běžet v okamžiku, kdy poškozenému byla
vyplacena poslední dávka nemocenského a kdy tedy může ztrátu na výdělku blíže specifikovat,
- u náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti počíná promlčecí lhůta běžet v okamžiku, kdy poškozený začne
dosahovat zmenšeného výdělku,
- u ztížení společenského uplatnění počíná promlčecí lhůta běžet od okamžiku, kdy bylo možné vydat znalecký posudek, tj.
zpravidla jeden rok poté, kdy došlo ke škodě na zdraví,
- u bolestného začne promlčecí doba běžet od okamžiku stabilizace bolesti, kdy lze provést bodové ohodnocení bolesti, atd.
Pokud poškozený řádně uplatní škodu v trestním řízení a tohoto řízení se řádně účastní, po dobu trestního řízení promlčecí
doba neběží.
Promlčení nároku samo o sobě nebrání jeho úspěšnému uplatnění u soudu. Záleží na tom, jestli žalovaný vznese námitku promlčení. Pokud tak neučiní, žalovaný u soudu uspěje i s promlčeným nárokem. Nutno podotknout, že v případě, kdy je žalovaný
zastoupen advokátem, je promlčení zpravidla první možnost obrany, kterou advokát zkoumá. Riziko u promlčeného nároku spočívá jednak v tom, že nárok nemusí být přiznán, jednak v tom, že v případě prohry sporu žalobce obvykle ponese náklady řízení
protistrany.
4.4.5
Bezdůvodné obohacení
Bezdůvodné obohacení znamená, že někdo získá majetkový prospěch na úkor druhého a tato situace nemá oporu v zákoně (tedy
ani ve smlouvě). Bezdůvodné obohacení musí být vráceno a v zásadě se nezkoumá, kdo situaci zavinil - jen v případě, že se
někdo takto obohatí úmyslně, běží delší desetiletá objektivní promlčecí lhůta.
Bezdůvodné obohacení je upraveno od §451 zákona č. 40/1964 Sb. takto:
Právo a terénní sociální práce
30 / 471
„Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Musí být vydáno
vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí
být poskytnuta peněžitá náhrada.“
Příklady:
1) Užívá-li někdo byt bez právního důvodu (např. skončila mu smlouva na dobu určitou a nebyla nahrazena), obohacuje se na
úkor vlastníka bytu tím, že užívá jeho majetek. Majiteli bytu náleží toto bezdůvodné obohacení ve formě peněz, protože osobní
užívání nelze jinak nahradit. V případě sporu soud obvykle určí hodnotu tohoto bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého
nájemného v obdobném bytě v obdobné lokalitě (v průměrné výši v místě obvyklé).
2) Pošle-li osoba omylem peníze na účet někoho jiného, než měla v úmyslu, jsou tyto peníze bezdůvodným obohacením na straně
nesprávného příjemce a ten je povinen je vrátit.
Co není bezdůvodným obohacením:
Za bezdůvodné obohacení se nepovažuje, bylo-li přijato plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek
formy. To znamená, že dluh skutečně existoval, obě strany o tom byly přesvědčené, ale došlo k jeho promlčení. U soudu by
věřitel již nemusel obstát, pokud by dlužník namítl promlčení, soud by věřiteli pohledávku již nemohl přiznat. Splatí-li však
dlužník i tak svůj dluh, může si věřitel peníze ponechat, jde o plnění dle práva, nikoliv o bezdůvodné obohacení.
Rovněž se za bezdůvodné obohacení nepovažuje přijetí plnění za hry nebo sázky uzavřené mezi fyzickými osobami a vrácení
peněz do hry nebo sázky půjčených; u soudu se však těchto plnění nelze domáhat.
4.5
Dědění
4.5.1
Úvod
Obecně
Občanský zákoník rozlišuje dva způsoby dědění, a to dědění ze závěti a dědění ze zákona, přičemž tyto dva způsoby mohou být
i zkombinovány. K tomu dojde v případě, kdy zůstavitel. (=zemřelý) sice zanechá platnou závět’, ale ta se nevztahuje na veškerý
jím zanechaný majetek. Majetek zahrnutý v závěti se v takovém případě dědí podle závěti a ostatní majetek podle zákona. Dědění
upravuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to v §§ 460-487.
Přechod práv a povinností
Smrt fyzické osoby je skutečností, kterou zaniká právní subjektivita fyzické osoby (způsobilost mít práva a povinnosti). Některá
práva a povinnosti zanikají, jiná přecházejí (plně či v omezeném rozsahu) na další subjekty - na právní nástupce zemřelého, a to
bud’ děděním (to se týká majetku i závazků zemřelého) anebo jinak než děděním.
Některá práva jsou s ohledem na svoji osobní povahu nepřenositelná a smrtí zanikají– to jsou zejména:
• práva a povinnosti vyplývající z rodiněprávních vztahů (např. vyživovací povinnost)
• práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů (např. povinnost vykonávat práci).
• zanikají povinnosti vyplývající z plné moci - pro zástupce zůstává pouze povinnost učinit nezbytné úkony, které je třeba provést,
aby právní nástupci zemřelého neutrpěli újmu
• zaniká společné jmění manželů (samotná jeho existence)
Některá práva přecházejí jinak než děděním - tzv. zvláštní právní nástupnictví – jsou to zejména:
• právo na ochranu osobnosti zemřelé osoby - podle OZ má právo uplatnit žalobou nárok na ochranu osobnosti zemřelého
(očištění památky) jeho manžel a děti, není-li jich, jeho rodiče.
• nájemní právo k bytu – tzv. přechod nájmu bytu
• smrtí zaměstnance nezanikají jeho peněžité nároky vůči zaměstnavateli (např. nárok na vyplacení dlužné mzdy), odpovědnostní
vztahy,. . . zákoník práce říká: „. . . do výše odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku přecházejí mzdové
Právo a terénní sociální práce
31 / 471
nároky z pracovního poměru postupně přímo na jeho manžela, děti a rodiče, jestliže s ním žili v době smrti ve společné domácnosti; předmětem dědictví se stávají, není-li těchto osob.“ Kdyby byla pohledávka vyšší, přijde to, co převyšuje 3 měsíční platy
do dědického řízení.
• podobně je to s dávkami sociálního zabezpečení – tzn. že nárok na dávku zaniká dnem smrti oprávněného, ale zemřel-li
oprávněný po uplatnění nároku na dávku, vstupují do dalšího řízení o dávce a nabývají nároku na částky splatné do dne smrti
oprávněného postupně manželka (manžel), děti a rodiče, jestliže žili s oprávněným v době jeho smrti ve společné domácnosti.
Podmínka společné domácnosti nemusí být splněna u dětí, které mají nárok na sirotčí důchod po zemřelém. Byla-li dávka
přiznána před smrtí oprávněného, vyplatí se splatné částky, které nebyly vyplaceny do dne smrti oprávněného, členům jeho
rodiny ve výše uvedeném pořadí.
Hlavní zásady dědického práva
• dědictví se nabývá smrtí zůstavitele - dědictví se nabývá ze zákona - když osoba splňuje podmínky, považuje se za dědice do
doby, než prohlásí, že dědictví odmítá. Rozhodný je skutečný okamžik smrti.
• pro dědické řízení se vždy použije jak hmotného tak procesního práva, které bylo platné v době smrti zůstavitele
• princip univerzálního nástupnictví - práva a povinnosti, které přetrvávají jejich nositele, tvoří nerozlučný celek - dědic jako
univerzální nástupce vstupuje do všech existujících práv a závazků svého předchůdce v celé jejich šíři a ve všech jejich složkách,
aniž by o existenci jednotlivých práv nebo povinností musel mít vědomost.
• dědici odpovídají za závazky poměrem, ve kterém dědí. Když dluhy převyšují hodnotu majetku, odpovídají jen do jeho výše na dědictví tedy nelze doplatit.
Předpoklady dědění
Předpoklady dědického nástupnictví jsou: smrt fyzické osoby, existence pozůstalosti (dědictví), existence dědice a jeho způsobilost nabýt dědictví, právní důvod dědění (zákon nebo závět’), výslovný projev vůle nebo právně relevantní chování týkající se
přijetí nebo odmítnutí dědictví.
Smrt fyzické osoby
Jde o právní skutečnost, ke které se váže vznik, změna nebo zánik občanskoprávních vztahů, jichž byla zemřelá osoba účastníkem.
Důkazem o smrti jedince je matriční doklad - úmrtní list (v něm je zaznamenán přesný okamžik smrti). Nelze-li smrt prokázat
jinak, prohlásí soud takovou osobu za mrtvou. Ve svém rozsudku uvede den, který se považuje za den úmrtí (tak je tomu i v
případě prohlášení nezvěstného za mrtvého).
Způsobilý dědic
Osoba musí být:
• absolutně způsobilá vstoupit na místo zůstavitele - spočívá na objektivních okolnostech (osoba se musí dožít okamžiku smrti
zůstavitele, musí mít právní subjektivitu - výjimka u pohrobka, nemusí mít způsobilost k právním úkonům; jde-li o právnickou
osobu - přichází do úvahu pouze při dědění ze závěti, musí v době smrti zůstavitele existovat)
• relativně způsobilá, tedy zda je hodna stát se zůstavitelovým nástupcem - subjektivní prvek (viz vydědění)
Odmítnutí, popř. přijetí dědictví
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. Zákon umožňuje subjektu dědictví v určité lhůtě odmítnout (opakem odmítnutí je přijetí
dědictví). K odmítnutí dědictví se vyžaduje výslovný projev vůle učiněný ústním či písemným prohlášením u soudu/notáře. Lhůta
k odmítnutí trvá 1 měsíc od okamžiku, kdy byl dědic na možnost odmítnutí upozorněn. Tuto lhůtu lze prodloužit. K odmítnutí
dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky (např. že odmítá ve prospěch toho a toho). Prohlášení o odmítnutí či
neodmítnutí dědictví nelze odvolat. Dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce
odmítnout (fakticky jedná jako právní nástupce zemřelého - prodává věci, vstupuje do sporů apod.).
Nabytí dědictví
Rozumí se jím úhrnný přechod všech práv a povinností zůstavitele do majetku dědice za předpokladu, že smrtí nezanikají nebo
nepřecházejí na další subjekty jinak než podle objektivního práva dědického – tzv. univerzální sukcese (přechod aktiv je doprovázen nerozlučně i přechodem pasiv). Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. K přechodu práv a povinností děděním však zákon
vyžaduje, aby proběhlo dědické řízení (viz zvláštní kapitola). Nenabývají se jen práva, ale také povinnosti. Za náklady spojené s
pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy neodpovídají dědici společně a nerozdílně, ale každý z nich jen v rozsahu poměru
ceny svého dědického podílu k ceně celého dědictví.
Ochrana oprávněného dědice
Právo a terénní sociální práce
32 / 471
Zjistí-li se, že oprávněným dědicem je někdo jiný než ten, kdo dědictví nabyl (nepravý dědic), stalo-li se tak podle výsledku
řízení o dědictví, je povinen oprávněnému dědici vydat majetek, který z dědictví má. Oprávněný dědic musí své právo uplatnit
žalobou na vydání dědictví. Narozdíl od vlastnické žaloby, u níž nedochází k promlčení, právo na vydání dědictví se promlčuje v
obecné promlčecí lhůtě 3 let. Lhůta počne běžet od právní moci rozhodnutí, jímž bylo dědické řízení skončeno. Kdo však v dobré
víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice –
tím je prolomena zásada, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má.
4.5.2
Dědění ze závěti
Dědění ze závěti
Závět’ je formální, jednostranný, kdykoli odvolatelný projev vůle o tom, komu má v případě pořizovatelovy smrti zanechaný
majetek připadnout. Jde o ryze osobní právní úkon - nemůže jej tedy učinit zástupce. Na závět’ (testament) samozřejmě dopadají
obecné předpisy o náležitostech právního úkonu. Vedle toho se uplatní i zvláštní ustanovení o způsobilosti pořizovatele závěti a
o formě závěti.
Způsobilost pořizovatele
Způsobilost musí mít osoba v době provedení úkonu, její pozdější ztráta nemá na platnost vliv. Způsobilým zřídit závět’ je ten,
kdo je plně způsobilý k právním úkonům - dosáhl věku 18 let a nebyl zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo v ní nebyl
omezen. Tuto způsobilost může mít i osoba starší 16 let, která byla zplnoletněna soudem (z důvodu uzavření manželství). Podle
OZ mohou poslední vůli zanechat i nezletilí, kteří dovršili 15. rok - může se tak ale stát pouze formou notářského zápisu.
Forma závěti
V případě dědění ze závěti je základním předpokladem platná závět’ zůstavitele. Musí mít vždy písemnou formu. Zůstavitel může
závět’ napsat sám vlastní rukou, nebo ji napsat v jiné písemné formě za účasti svědků, nebo ji zřídit ve formě notářského zápisu.
Vlastnoruční závět’ musí zůstavitel celou napsat rukou a musí ji podepsat. V případě, že chce sepsat závět’ například na psacím
stroji, musí tuto závět’ vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Listinu pak
musí podepsat i tito svědci.
Závět’ je možné pořídit rovněž u notáře, což je nejjistější způsob, nebot’ notář je podrobně obeznámený s náležitostmi závěti a je
tak záruka, že závět’ bude později takřka nezpochybnitelná. Jedině tímto způsobem může závět pořídit osoba nezletilá.
Zvláštní požadavky jsou kladeny na závět’, kterou pořizují osoby, jež neumí číst ani psát. Ty mohou závět pořídit před 3 současně
přítomnými svědky (ti musí znát obsah závěti), kteří ji podepíší. Předtím ji jeden z nich musí sepsat a další svědek (jiný než
pisatel) ji musí přečíst nahlas. V závěti musí být uvedeno, že zůstavitel nemůže číst ani psát, kdo listinu napsal, kdo ji nahlas
přečetl a jak zůstavitel potvrdil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Obdobně toto platí i pro závět’ pořizovanou nevidomou
osobou.
Závět’ je možno po jejím sepsání uložit na libovolném místě, nejvhodnější je uložit ji u notáře do úschovy jako listinu.
Pokud není dodržena zákonem stanovená forma, závět’ je neplatná a je nutno přistoupit k dědění ze zákona. Rovněž tak je závět’
neplatná, pokud v ní není uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána. Ze závěti musí být patrno, koho pořizovatel ustanovuje
svým dědicem. Při více dědicích musí být patrno, jaké podíly nebo věci a práva každému z nich připadnou (nejsou-li určeny,
platí, že jsou stejné).
Podle ustanovení OZ se závět’ zrušuje závětí pozdější (pokud vedle ní nemůže obstát), odvoláním závěti (odvolání musí mít
stejnou formu, jaké je třeba k závěti), nebo zničením listiny (pokud k němu nedošlo nedopatřením).
Listina o vydědění může být odvolána, zničena, nebo může být osoba povolána za dědice v závěti. Dědictví, jehož nenabude
žádný dědic, připadne státu (tzv. odúmrt’).
Nepominutelní dědici
Závět’ může být neplatná pouze zčásti, a to v případě, že zůstavitel v závěti bud’ nezmíní některé ze svých dědiců, nebo jim
závětí odkáže méně, než kolik jim podle zákona dát musí (v obou případech se to týká tzv. neopominutelných dědiců). Takoví
dědicové, kteří bud’ v závěti nebyli uvedeni vůbec, nebo dostali méně, se mohou obrátit na soud.
Neopominutelnými dědici, tedy dědici, které zůstavitel musí ve své závěti alespoň zmínit, jsou jeho potomci, tedy synové a
dcery, vnukové a vnučky, pravnuci a pravnučky. Zákon rozlišuje potomky zletilé a potomky nezletilé. Zletilí potomci musejí
dostat alespoň polovinu svého dědického podílu, nezletilí potomci musejí dostat svůj dědický podíl celý. Zůstavitel může některé
Právo a terénní sociální práce
33 / 471
své neopominutelné dědice, tedy potomky, vydědit, avšak opět jen za předpokladu, že jsou k tomu splněny zákonné předpoklady
(viz níže).
Na formální náležitosti listiny o vydědění jsou kladeny obdobné nároky jako na závět’. Zůstavitel přitom může vyhotovit listinu
o vydědění i bez toho, aby sepisoval závět’.
Podmínky vydědění:
1. Potomek neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, stáří nebo za jiných závažných okolností a takové jeho chování
bylo v rozporu s dobrými mravy. Takovým chováním může být například to, že potomek odmítl odvézt zůstavitele k lékaři.
Vždy je však základním předpokladem, že potomek měl možnost zůstaviteli pomoci. Nelze předpokládat, že potomek, který žije
v Antarktidě, bude každý den chodit nakupovat zůstaviteli, lze však požadovat, aby potomek zajistil jiným způsobem, pro něj
přijatelným, pomoc zůstaviteli.
2. Potomek o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. Takovými případy může být
například to, že potomek nenavštěvuje zůstavitele. Podmínkou vždy je, že takový stav je trvalý, že není vyvolán jen momentální
situací potomka (např. péčí o malé dítě apod.).
3. Potomek byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku. V tomto případě
nezáleží, zda byl trestný čin namířen proti zůstaviteli, či nikoli, ale sama skutečnost, že byl odsouzen, je důvodem vydědění.
4. Potomek trvale vede nezřízený život, např. se oddává alkoholu nebo hazardním hrám.
4.5.3
Dědění ze zákona
Dědění ze zákona
V praxi je zatím častější dědění ze zákona, které se uplatní v případě, kdy zůstavitel nesepsal závět’ (nebo když je závět’ neplatná).
Podle občanského zákoníku jsou dědicové rozděleni do několika tzv. dědických skupin, a to podle blízkosti jejich vztahu k
zůstaviteli. Tyto skupiny nastupují postupně, tzn. že když nebude nikdo v první skupině, budou dědit osoby uvedené ve druhé
skupině, pokud nebude nikdo dědit ani v druhé skupině, přichází na řadu skupina třetí atd.
V tzv. první skupině jsou zařazeny děti a manžel zůstavitele. Všichni z této skupiny dědí rovným dílem, např. má-li zůstavitel
dvě děti a manželku, získá každý třetinu majetku. Pokud zůstavitel nemá děti, nepatří do této skupiny ani jeho manžel/ka. V
takovém případě se manžel/ka přesouvá do druhé dědické skupiny a dědí spolu s příslušníky této skupiny. Pokud některé z dětí
z jakéhokoli důvodu nedědí, nabývají jeho dědického podílu namísto něho postupně jeho potomci, tedy vnoučata, pravnoučata i
prapravnoučata.
V tzv. druhé skupině jsou zařazeni kromě manžela/ky zůstavitele ještě jeho rodiče a další osoby, které se zůstavitelem žily
nejméně jeden rok před jeho smrtí ve společné domácnosti (takovou osobou může být například družka zůstavitele). I v této
skupině platí, že pokud by v ní nebyl nikdo jiný, než osoba, která se zůstavitelem žila ve společné domácnosti, přesouvá se tato
osoba do další dědické skupiny. Je-li v této dědické skupině manžel/ka zůstavitele, dědí, bez ohledu na počet ostatních dědiců,
nejméně jednu polovinu dědictví. Ostatní dědicové dědí stejným dílem. Pokud tedy např. zůstavitel má manželku a oba rodiče,
manželka zdědí jednu polovinu majetku, rodiče pak každý jednu čtvrtinu.
V tzv. třetí skupině jsou zařazeni zůstavitelovi sourozenci a znovu osoba, která se zůstavitelem žila nejméně jeden rok před jeho
smrtí ve společné domácnosti. Všechny tyto osoby dědí rovným dílem. V případě, že nedědí některý ze sourozenců zůstavitele,
nabývají jeho dědického podílu jeho děti, ne však již jejich potomci, tedy vnoučata bratrů a sester.
V tzv. čtvrté skupině dědí rovným dílem prarodiče zůstavitele, případně, nejsou-li již naživu, jejich děti (tedy strýc nebo teta).
4.5.4 Řízení o dědictví
Dědické řízení
Obecně
Účelem dědického řízení je zjištění majetku a závazků zemřelé osoby (zůstavitele), zjištění právních nástupců (dědiců) zůstavitele
a rozdělení dědictví mezi dědice.
Dědické řízení a s ním související otázky jsou upraveny zejména v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu (hlavně v §§
175a-175z), dále jsou některé záležitosti řešeny v zákoně č. 358/1992 Sb., notářském řádu, ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti
č. 196/2001 Sb. (o odměňování notářů) a dalších předpisech.
Právo a terénní sociální práce
34 / 471
Zahájení řízení
Zahájení řízení předchází to, že okresnímu soudu příslušnému podle místa posledního trvalého bydliště zůstavitele jsou matričním úřadem doručeny listiny o úmrtí určité osoby. Nelze-li zjistit bydliště, řídí se příslušnost soudu místem posledního pobytu
zůstavitele, a nelze-li zjistit ani ten, pak soud, v jehož obvodu je zůstavitelův majetek.
Na základě toho soud zahájí dědické řízení a provedením potřebných úkonů pověří určitého notáře jako soudního komisaře.
Výběr notáře je v pravomoci soudu, ze strany účastníků řízení jej nelze ovlivnit kromě případu, kdy by notář mohl být podjatý z
důvodu svého vztahu k předmětu řízení (dědictví) či k nějakému z účastníků řízení či jeho zástupci, což může účastník řízení na
počátku prvního jednání namítnout.
Pokud má nějaká osoba za to, že by měla dědit po osobě, která zemřela, a neví, zda probíhá dědické řízení či v jaké je fázi, je
třeba se v první řadě obrátit na okresní soud v místě posledního trvalého bydliště zůstavitele a zjistit, kterému notáři byla věc
přidělena. A poté již řešit věc přímo s tímto notářem – tzn. obrátit se na něj s tím, že se domnívá, že by měla být účastníkem
řízení a toto doložit potřebnými doklady (o příbuzenském vztahu, závětí apod.).
Neodkladná opatření, správce dědictví
Notář může již v průběhu řízení činit tzv. neodkladná opatření, vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků. Tyto
opatření může činit jak na návrh účastníků tak i z vlastní iniciativy.
Opatřením může být např. zajištění dědictví, které se provede zpravidla jeho uložením u soudního komisaře nebo u soudu nebo,
nelze-li uložení takto zajistit, uložením u schovatele, zapečetěním v zůstavitelově bytě nebo na jiném vhodném místě, zákazem
výplaty u dlužníka zůstavitele nebo soupisem na místě samém.
Opatřením může být dále svěření věci osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, uskutečnění prodeje
věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů.
Opatřením může být rovněž ustanovení správce dědictví, který je povinen jej spravovat po dobu dědického řízení. Správce
dědictví se stanoví obvykle z okruhu dědiců nebo z okruhu osob blízkých zůstaviteli; správcem dědictví může být ustanoven i
notář, který v tomto řízení není soudním komisařem. Správcem dědictví lze však ustanovit pouze toho, kdo s tím souhlasí.
Předběžné šetření
Soudem ustanovený notář využije jemu dostupných možností a zjišt’uje:
1) okruh pozůstalých, kteří přichází v úvahu jako oprávnění dědicové
V rámci tohoto zjišt’ování notář především zkoumá, zda zůstavitel zanechal závět’- tedy nahlédne do centrální evidence závětí,
v níž jsou evidovány všechny závěti sepsané nějakým notářem i závěti notářem nesepsané, ale u něj uložené. Závět’ sepsanou
dědicem, ale neuloženou u notáře, může notáři předat ale i jakákoliv jiná osoba, která ji má u sebe či ji objeví. Notář však musí
vždy zkoumat, zda jde o závět’ platně sepsanou a pokud zjistí, že je závět’ neplatná, nebude se jí při vypořádání dědictví řídit.
Protože se může stát, že se notáři nepodaří zjistit všechny osoby, připadající do úvahy jako dědicové, může notář vyzvat jemu
známé dědice, aby mu sdělili, které další osoby by mohly být dědici po zůstaviteli, případně aby těmto osobám sdělili termín
jednání.
K dědickému řízení se však může přihlásit (a stát se tak účastníkem řízení) každý, kdo se domnívá, že by mohl být oprávněným
dědicem po zůstaviteli. O tom, zda dědicem je či není, pak rozhodne pověřený notář, který stanoví konečný okruh dědiců.
Každý z účastníků řízení se může nechat zastoupit v řízení zástupcem na základě plné moci. Zástupcem může být i jiný z dědiců,
takže celé dědické řízení může vyřídit třeba i jen jeden pozůstalý, pokud ho k tomu všichni ostatní zmocní.
Pokud některý z účastníků není způsobilý sám v řízení jednat (např. nezletilé dítě, osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům), bude mu ustanoven opatrovník pro toto řízení.
2) majetek, jakož i závazky zůstavitele, tedy předmět dědického řízení
Při zjišt’ování majetku může notář požadovat informace po různých institucích a úřadech – např. po katastru nemovitostí při
zjišt’ování nemovitého majetku, po bankách, nebot’ majetkem se zde rozumí i účty a cenné papíry atd.
Omezenější jsou možnosti notáře při zjišt’ování dluhů zůstavitele, tady zpravidla vychází zejména z informací od potenciálních dědiců. Na návrh dědiců dále může notář vydat usnesení, v němž vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky vůči
zůstaviteli ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví, a poučí je o tom, že dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky včas
neoznámili, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví, kterého dědici nabyli. Usnesení se
uveřejní vyvěšením na úřední desce soudu.
Právo a terénní sociální práce
35 / 471
Do vypořádání dědictví musí notář zahrnout i náklady pohřbu zůstavitele, které vynaložil zpravidla některý z pozůstalých (eventuálně obec, pokud se o pohřeb nepostaral nikdo z pozůstalých).
Potenciální dědice notář před samotným rozdělením dědictví zpravidla ještě vyzve, aby mu oznámili případný další majetek
zůstavitele či jeho závazky. Dále je zpravidla vyzve k oznámení dalších rozhodujících skutečností, o nichž vědí a které by mohli
mít vliv na projednání dědictví (např. novější pozměněná závět’, vydědění některého dědice apod.).
Poté notář připraví všechny potřebné podklady pro jednání, zejména oceněný soupis majetku zůstavitele a soupis závazků zůstavitele (tzv. soupis aktiv a pasiv dědictví). O ceně jednotlivých částí majetku si notář dělá úsudek sám, případně si může nechat
vypracovat znalecký posudek či ocenění realitní kanceláří u nemovitostí.
V rámci předběžného šetření rovněž notář poučí potenciální dědice o jejich možnosti dědictví odmítnout, a to ve lhůtě jednoho
měsíce ode dne, kdy byl dědic o svém právu dědictví odmítnout vyrozuměn. Odmítnutí dědictví se může stát ústním prohlášením
u notáře nebo písemným prohlášením jemu zaslaným. Dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že
dědictví nechce odmítnout; k odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky; rovněž nelze odmítnout dědictví
jen zčásti.
Kromě toho notář činí další potřebná opatření a úkony. Např. vyrozumí banku, u které má zůstavitel účet, o tom, že jeho majitel
zemřel. Banka je pak povinna účet zablokovat tak, aby na něj mohly dále přicházet peníze, avšak nešlo z něj provádět platby či
vybírat. Pokud je nezbytné nějaké peníze z účtu vybrat, je možné zažádat soud o souhlas nakládání s majetkem zůstavitele.
Jednání
Jakmile si notář zajistí potřebné podklady, nařídí ústní projednání dědictví.
Výjimka platí pro případ, že notář zjistí, že zůstavitel nezanechal žádný majetek – pak řízení bez jednání zastaví – či že zůstavitel
zanechal jen majetek nepatrné hodnoty – pak jej vydá tomu, kdo se postaral o pohřeb a řízení zastaví.
Dále k projednání dědictví není třeba nařizovat jednání, potvrdí-li notář nabytí celého dědictví jedinému dědici, nebo připadne-li
celé dědictví státu.
Jednání u notáře je výrazně méně formální než jednání u soudu a hlavní snahou notáře je ve sporných věcech dosáhnout toho,
aby se účastníci mezi sebou nějak dohodli. Samotný průběh ústní jednání pak závisí na zjištěných skutečnostech, zejména na
tom, zda byli zjištěni nějací dědici, kolik jich je a zda zůstavitel zanechal platnou závět’.
Zanechal-li zůstavitel platně sepsanou závět’, dědí se zásadně podle závěti. Řeší-li závět’ jen část majetku zanechaného zůstavitelem, tak majetek v závěti nezmíněný se dědí podle zákona.
Pokud je dědiců více a zůstavitel nezanechal závět’, snaží se notář dosáhnout toho, aby se zákonní dědicové o rozdělení dědictví
dohodli. Až pokud se nedohodnou, je vydáno rozhodnutí, kterým se dědicům potvrzuje nabytí dědictví podle zákonných podílů.
Za závazky zůstavitele a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele zásadně odpovídají dědicové ve stejném podílu, v
jakém je cena jimi získaného majetku z dědictví k ceně celého dědictví, ledaže by se mezi sebou dohodli jinak.
Není-li žádný dědic po zůstaviteli, připadne dědictví státu jako tzv. odúmrt’. Odúmrtí se však může stát i jen část dědictví, která
nemá dědice. Za stát jedná v dědickém řízení Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Společné jmění manželů
Zanechal-li zůstavitel manžela/manželku a pokud spolu měli nějaký majetek ve společném jmění manželů (SJM), musí notář
předtím, než přistoupí k rozdělení dědictví, vypořádat SJM. Tedy musí určit, co ze zůstavitelova majetku získá pozůstalý manžel
v rámci vypořádání SJM (obvykle to bývá ½) a zbytek pak může rozdělit mezi dědice, mezi nimiž zpravidla figuruje opět
manžel/ka.
Manžel/ka tedy obvykle získá ze zůstavitelova majetku ½ v rámci vypořádání SJM a další část pak ještě jako dědictví.
Rozhodnutí
Zjistí-li notář, že je dědictví předluženo, tzn. že pasiva dědictví převyšují aktiva, mohou se dědici a věřitelé dohodnout, že
předlužené dědictví bude přenecháno věřitelům k úhradě dluhů. Soud takovou dohodu schválí, jestliže neodporuje zákonu nebo
dobrým mravům; neschválí-li tuto dohodu, pokračuje v řízení po právní moci rozhodnutí a provede likvidaci dědictví. Stejně
postupuje, pokud k dohodě nedojde.
Likvidace dědictví se provádí soud zpeněžením jednotlivých věcí, práv a jiných majetkových hodnot ze zůstavitelova majetku
podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku, ve veřejné dražbě. A následně rozdělením
výtěžku dražby mezi jednotlivé věřitele, kteří se přihlásili.
Právo a terénní sociální práce
36 / 471
Pokud dědictví není předluženo, provede notář vypořádání (rozdělení) dědictví mezi jednotlivé dědice rozhodnutím. Do července
2009 platilo, že výsledek projednání dědictví notář předal soudu, který jej pověřil, a soud na základě toho vydal rozhodnutí
(usnesení) o dědictví. V současné době však toto usnesení už vydává sám notář, což vede k urychlení řízení.
Toto usnesení je doručeno všem účastníkům řízení a ti se proti němu mohou odvolat. Právní mocí tohoto usnesení je dědické
řízení skončeno.
Notář v usnesení o dědictví
a) potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, nebo
b) potvrdí, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo
c) schválí dohodu dědiců o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, nebo
d) potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě.
V rámci tohoto usnesení je rozhodnuto současně i o odměně notáře za projednání dědictví. Odměna notáře je dána vyhláškou
Ministerstva spravedlnosti a odvíjí se od ceny majetku zahrnutého v dědictví. Odměnu jsou notáři povinni zaplatit dědicové, a to
v podílu, který odpovídá ceně majetku z dědictví, který získali.
Nakládání s majetkem zůstavitele během řízení
Dědici mohou s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví během dědického řízení nakládat nebo činit jiná opatření,
přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením soudu.
Správce dědictví může s věcmi nebo s jiným majetkem náležejícím do dědictví nakládat nebo činit jiná opatření, přesahující
rámec obvyklého hospodaření, jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu.
Pokud by tento zákaz nakládat s majetkem do skončení dědického řízení byl někým porušen, může se potenciální dědic domáhat
zákazu takového jednání žalobou podanou u soudu a případně návrhem na vydání předběžného opatření.
Spis, průtahy v řízení
O každém dědickém řízení, které vede, je notář povinen vést spis. Nahlížení do těchto spisů je upraveno v § 95 notářského řádu
podobně jako nahlížení do soudních spisů.
Účastníci řízení, jejich zástupci a právní nástupci mohou nahlížet do spisů a činit si z nich výpisy a opisy. Jiné osoby mohou do
spisu nahlédnout jen tehdy, pokud jsou pro to vážné důvody a oprávněné zájmy účastníků tím nemohou být dotčeny. Existenci
vážných důvodů musí prokázat ten, kdo chce do spisu nahlédnout.
Pokud je účastník řízení přesvědčen, že notář dědické řízení bezdůvodně protahuje nebo je v něm nečinný, může podat stížnost
na průtahy v řízení, a to k soudu, který notáře pověřil (tedy soudu, v jehož obvodu notář působí).
Opominutý dědic
Dědic, který nebyl závětí povolán k dědění a který má pochybnosti o pravosti závěti či dědic, který chce určit, že je dědicem
anebo naopak popírat dědické právo jiného dědice, se musí neplatnosti závěti či určení/popření dědice dovolat. Pokud ještě není
dědické řízení skončeno, je třeba učinit tak u příslušného notáře. Ten spornou otázku přezkoumá, zjistí, zda je možná dohoda
stran a pokud ne, odkáže toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
V případě, že se objeví po skončení dědického řízení další dědic, o kterém se v původním dědickém řízení nevědělo, může
uplatňovat svá práva proti tomu, kdo dědictví nabyl, a to podle zásad o bezdůvodném obohacení. Tzn. může jej žádat o vydání
bezdůvodného obohacení (té části dědictví, která by připadla dalšímu dědicovi) a případně podat žalobu o zaplacení k soudu.
Nový majetek či závazky po skončení řízení
Jestliže se po skončení dědického řízení objeví nějaký nový (tzn. v dědickém řízení neprojednaný) majetek zůstavitele, je nutné
znovu řízení obnovit a dosud neprojednaný majetku rozdělit.
Totéž platí, pokud se objeví nový majetek a nové závazky.
Pokud se však po skončení dědického řízení objeví pouze další závazky zůstavitele, není třeba dědické řízení znovu otevírat a
nově objevené závazky projednávat. Dědici za ně totiž automaticky odpovídají až do výše ceny nabytého dědictví.
Právo a terénní sociální práce
4.6
37 / 471
Závazkové právo
Osmá část občanského zákoníku upravuje takzvané závazkové právní vztahy. Těmito vztahy se rozumí nejčastěji právní vztahy
vnikající na základě uzavírání smluv. Ustanovení této části občanského zákoníku tedy upravují otázky uzavírání smluv, obsahu
smluvních vztahů a způsoby jejich zániku.
Taktéž tato část občanského zákoníku upravuje smluvní vztahy vznikající z často se opakujících nebo hojně vyskytujících smluv.
Takovými jsou například kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, smlouva o půjčce, smlouva o výpůjčce, nájemní
smlouva, smlouva o úschově, pojistná smlouva, přepravní smlouva a některé další. Závazkovým vztahům, které z takovýchto
smluv vznikají se také říká vztahy z typických právních úkonů.
Ustanovení občanskému zákoníku stanovují u každé smlouvy zvlášt’, jaká práva a povinnosti mají účastníci těchto smluv. V
souvislosti s kupní smlouvou je zde například upraveno (§612 a následující), jakým způsobem můžeme postupovat, když koupíme
v obchodě věc, která má vady (reklamace).
Smluvní vztahy nejsou upraveny jen v občanském zákoníku, ale i v některých dalších předpisech. Nejvýznamnější z nich je
obchodní zákoník, který upravuje smluvní vztahy, které nejčastěji vznikají mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
Některé smlouvy v obchodním a občanském zákoníku se dokonce stejně jmenují, jejich obsah je však upraven odlišně. Některé
smlouvy z oblasti zaměstnání jsou upraveny v zákoníku práce a bude o nich pojednáno dále.
4.6.1
Splatnost, spláky, splátkový kalendář
4.6.2
Zajištění závazků
Zajištění závazků znamená obecně souhrn těch právních institutů, které posilují v závazkovém právním vztahu věřitele. To se
může projevovat např. tím, že poskytují věřiteli další (podpůrný) zdroj pro uspokojení jeho pohledávky (např. ručení, zástavní
právo), nebo představují pro případ nesplnění závazku hrozbu dostatečnou sankcí (smluvní pokuta) nebo zajišt’ují úhradu dluhu
jinak (dohoda o srážkách ze mzdy); posílení postavení věřitele může být i procesněprávního charakteru, např. uznání dluhu
přenáší důkazní břemeno v případném soudním sporu z věřitele na dlužníka.
Zajišt’ovací funkce zajišt’ovacích institutů spočívá v tom, že poskytují věřiteli větší jistotu, že jeho pohledávka bude uhrazena.
Společně se zajišt’ovací funkcí plní zajišt’ovací prostředky většinou i další funkce, zejm. funkci uhrazovací (dohoda o srážkách
ze mzdy, ručení, zástavní právo), případně funkci sankční (smluvní pokuta).
Zajišt’ovací prostředky mají povahu závazku, a to vedlejšího závazku ve vztahu k závazku hlavnímu = tomu, který je zajišt’ován.
Vedlejší závazek je závislý na hlavním, nevznikl-li platně hlavní závazek, nemůže vzniknout vedlejší.
Zajišt’ovací prostředky jsou upraveny v různých předpisech, nejčastěji v občanském a obchodním zákoníku, ale i v jiných zákonech (např. zajištění pomocí notářské či advokátní úschovy) nebo se může jednat i o prostředky zákonem neupravené (např.
záloha).
Občanské právo zná několik způsobů zajištění závazku, zde jsou uvedené ty nejčastější. Zajištění závazku má ochrannou funkci
– pokud je závazek zajištěn, má věřitel výrazně větší šanci, že bude závazek splněn (např. dluh vrácen). Proto o zajištění usilují
věřitelé a často zajištěním podmiňují vznik závazku, typicky půjčku nebo úvěr.
Základní princip zajištění: Je-li závazek zajištěn a dlužník jej řádně nesplní, může se věřitel uspokojit ze zajištění.
Původní závazek dlužníka uspokojením ze zajištění zaniká jen v některých případech, v jiných trvá dál. To např. znamená, že
dlužník musí uhradit původní pohledávku (nebo její nesplacenou část a vedle toho jako sankci uhradit ještě smluvní pokutu.
Naopak pokud je závazek zajištěn zástavním právem a věřitel závazek z prodeje zástavy v plné výši uspokojí, nehradí už dlužník
nic.
pozn. pojmy dlužník a věřitel použité v této kapitole se vztahují i vztahy mezi osobami vyplývající ze závazku nefinančního
charakteru – např. vykonání činnosti.
Základní dělení zajištění je na:
1. věcněprávní zajišt’ovací instituty (k nim viz kapitola [[Věcná práva]])
a. zástavní právo
b. zadržovací právo
Právo a terénní sociální práce
38 / 471
c. výhrada vlastnictví
2. závazkověprávní
a. smluvní pokuta
b. ručení
c. dohoda o srážkách ze mzdy
d. zajišt’ovací převod práva
e. zajištění postoupením pohledávky
f. převzetí dluhu
g. uznání dluhu
4.6.2.1
Smluvní pokuta
Smluvní pokuta je peněžitou částkou, kterou musí dlužník věřiteli zaplatit, pokud nesplní svou smluvní povinnost.
Musí být sjednána písemně a musí být dostatečně určena její výše – např. pevnou částkou, procentem z dlužné částky, jinak je
neplatná.
U smluvní pokuty podle občanského zákoníku (nikoli podle obchodního zákoníku) platí, že není-li stranami ujednáno jinak, není
dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, pokud porušení povinnosti nezavinil (důkazní břemeno však leží na dlužníkovi).
Pokud věřiteli porušením povinnosti vznikla škoda, pak není-li ujednáno něco jiného, není věřitel oprávněn se domáhat vedle
smluvní pokuty také náhrady škody.
Na rozdíl od úroku / poplatku z prodlení smluvní pokuta není příslušenstvím. To mimo jiné znamená, že ji lze žalovat jen v určité
výši k určitému datu, ale nikoli do budoucna - např. smluvní pokuta stanovená ve výši 0,1 % denně z dlužné částky může být
rozhodnutím soudu přiznána jen ve výši, jakou činí ke dni rozhodnutí, nikoli však s dovětkem o povinnosti platit 0,1 % denně z
částky XXX až do zaplacení. (Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4503/2009.)
Vztah smluvní pokuty a úroku / poplatku z prodlení
Je-li smluvní pokuta vyjádřena určitým procentem z dlužné částky denně / měsíčně / ročně, podobá se velmi úroku z prodlení.
Zatímco výše úroku z prodlení je v občanskoprávních vztazích omezena zákonnou výší úroku z prodlení, kterou stanoví nařízení
vlády č. 142/1994 Sb. v platném znění, výše smluvní pokuty omezena není. Přirozeně tak nastává otázka, zda si lze v občanskoprávním vztahu sjednat smluvní pokutu převyšující zákonný úrok z prodlení a vlastně tak obejít omezení dané u úroku z
prodlení. Otázku zodpověděl Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. 29 Cdo 2495/98 tak, že smluvní pokutu
lze sjednat i vedle úroku z prodlení a ve vyšší výši než je zákonný úrok z prodlení. Byt’ se totiž jedná o dva podobné instituty,
přesto se smluvní pokuta svou povahou od úroku z prodlení liší (zejména není příslušenstvím a není-li ujednáno jinak, nahrazuje
způsobenou škodu), nevztahují se na ni tedy pravidla platná pro úrok z prodlení. Připouští se tedy, aby jedna povinnost byla sankcionována dvakrát - smluvní pokutou i úrokem z prodlení. Je třeba pak jen posoudit, zda výše smluvní pokuty (i s přihlédnutím
ke kumulaci s úrokem z prodlení) není nepřiměřeně vysoká a není tak v rozporu s dobrými mravy.
Stejný závěr platí obecně i o kumulaci smluvní pokuty a poplatku z prodlení.1 Zde však je na místě posouzení smluvní pokuty
jako nepřiměřené vždy (byt’ na to existují různé právní názory). Poplatek z prodlení totiž podle výše odkazovaného nařízení
vlády činí 2,5 promile denně z dlužné částky, což znamená 91,25 % z dlužné částky ročně (pro srovnání: výše zákonného úroku
z prodlení obvykle nepřesahuje 10 % ročně). Kumulovat takto vysokou sankci se smluvní pokutou se pak jeví jako v rozporu
s dobrými mravy, tento závěr však jistě závisí i na posouzení konkrétního soudu. Krajský soud v Ostravě v rozhodnutí sp. zn.
11Co 328/2011, ze dne 6. 9. 2011, například uvedl: "Má-li žalobce v případě prodlení žalovaného s placením nájmu právo na
zaplacení poplatku z prodlení podle § 697 občanského zákoníku ve znění § 2 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. ve výši 2,5 promile
z dlužné částky za každý den prodlení, nejméně 25,- Kč za každý i započatý měsíc prodlení (přepočteno na roční úrokovou sazbu
ve výši 91,25%), nelze připustit, aby se tato sankce za prodlení navyšovala o ujednání o smluvní pokutě za neplacení téhož
nájemného do pěti dnů po jeho splatnosti ve výši 0,1% z dlužné částky za každý započatý den prodlení."A dále: "I když zákon
výslovně nevylučuje, aby vedle sebe obstály jak zákonné sankce za prodlení, tak sankce smluvní, v daném případě to dle názoru
odvolacího soudu není možné. Jestliže poplatek z prodlení dosahuje výše 91,25% ročně a jeho případný rozpor s dobrými mravy
již byl řešen také Ústavním soudem [ ÚS sp. zn. Pl. ÚS 30/04 ], nelze připustit, aby se tato sankce za prodlení navyšovala o
ujednání o smluvní pokutě."
1
Poplatek z prodlení je povinen zaplatit nájemce bytu, nezaplatí-li nájemné nebo úhrady za plnění spojená s užíváním bytu ani do 5 dnů po jejich splatnosti
(§ 697 občanského zákoníku).
Právo a terénní sociální práce
39 / 471
Nepřiměřená výše smluvní pokuty
Výše smluvní pokuty není stanovena ani omezena zákonem, závisí výhradně na ujednání smluvních stran. Jediným zákonným
korektivem je posouzení soudu ve vztahu ke konkrétní smluvní pokutě, kterým soud může:
• ve sporu ze smlouvy uzavřené podle občanského zákoníku dojít k závěru, že smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy, a
tudíž neplatná; důsledkem je, že smluvní pokutu žalobci ani z části rozhodnutím nepřizná
• ve sporu ze smlouvy uzavřené mezi podnikateli podle obchodního zákoníku smluvní pokutu moderovat, tj. snížit ji až na
výši, kterou považuje za přiměřenou. Smlouva může být uzavřena podle obchodního zákoníku i nepodnikatelem. Pak se ale
na odpovědnost nepodnikatele za porušení povinnosti z takové smlouvy uplatní občanský zákoník (odst. 4, § 262 zákona č.
513/1991 Sb.)
Kdy je smluvní pokuta v rozporu s dobrými mravy?
Jak výše uvedeno, soud posuzuje tuto otázku vždy individuálně, takže nelze uvést jednoznačná pravidla, podle kterých má být
zodpovězena. Lze se řídit přibližně těmito okolnostmi: jak významná je povinnost, pro jejíž porušení je smluvní pokuta stanovena
(například z hlediska možné škody z toho vzniklé), srovnání výše původní a sankční povinnosti, zda je pokuta jednorázová nebo
závisí na délce prodlení dlužníka, jak se smluvní pokuta vyjímá vedle toho, co se obvykle sjednává v podobných vztazích nebo
vedle zákonných sankcí za prodlení, zda je tentýž závazek ještě jinak zajištěný (např. ručením, zástavním právem).
Některé judikáty:
• V rozhodnutí ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, Nejvyšší soud dospěl k závěřu, že: "Smluvní pokuta ve výši 1 %
denně z dlužné částky nájemného je ujednáním neplatným pro rozpor s dobrými mravy."A dále: "Smluvní pokuta sjednaná ve
výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o
smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům."
• V rozhodnutí ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, Nejvyšší soud ČR uvedl, že jednorázová smluvní pokuta, která
dosahuje dvojnásobku zajištěné částky, je zpravidla v rozporu s dobrými mravy (např. smluvní pokuta ve výši 100 %
dlužné částky, účtovaná za jakékoli prodlení se splácením). To ale neplatí, pokud smluvní pokuta dosáhla dvojnásobku zajištěné
částky v důsledku dlouhé doby prodlení dlužníka (např. smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z dlužné částky, když prodlení
dlužníka trvá rok nebo déle). "Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši dvojnásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při
současném zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou
zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů
prodlení. Stejné měřítko však nelze dobře použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty dvojnásobku zajištěné pohledávky v
důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka..."
Další zajímavé judikáty: (netýkající se přímo nepřiměřené smluvní pokuty):
• V nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 3512/11 ze dne 11. listopadu 2013 bylo dovozeno, že smluvní pokuta ve spotřebitelské
smlouvě by neměla být "schována"v obchodních podmínkách. Ústavní soud uvedl: „Ve spotřebitelském právu je dodavatel
ve fakticky výhodnějším psotavení, nebot’ má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě
omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že
se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého
účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu [srov.
§ 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku]. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím,
že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně
čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve
výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru.
Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. ... i ve spotřebitelských smlouvách je
možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen uvedená formální omezení, nýbrž i omezení
obsahová. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají
sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru.
Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl
dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou
(například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu
poctivě a takoému jednání nelze přiznat právní ochranu. ... Z uvedeného plyne konečný závěr..., že v rámci spotřebitelských
smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných
obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).“
Právo a terénní sociální práce
40 / 471
• V rozhodnutí ze dne dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, kdy lze (smluvní)
úrok považovat za nepřiměřeně vysoký: "Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků
sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst.1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou,
stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.
... V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce
9 až 15,5% ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala
horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s
dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné."
4.6.2.2
Ručení
Ručení vzniká písemným prohlášením, jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji
neuspokojí dlužník. Ručitel je povinen dluh splnit, nesplnil-li jej dlužník, ačkoli byl k tomu věřitelem písemně vyzván.
Ručitel se po uplatnění nároku věřitele vůči němu dostává do postavení dlužníka, může použít jeho argumenty proti věřiteli, ale
zároveň na něm leží povinnost uspokojit závazek dlužníka mimo něj.
Zajištění ručením poskytuje věřiteli možnost dvou odlišných osob (jejich příjmu, majetku apod.), po nichž může závazek vymáhat
namísto jednoho dlužníka.
Ručení je velice nevýhodné pro ručitele. Ze závazku nemá žádné obohacení, to získá dlužník – např. peníze z půjčky. Pro
uplatnění práva věřitele vůči ručiteli stačí, aby písemně vyzval dlužníka ke splnění a ten neplnil. Dlužník nemusí mít žádný
objektivní důvod pro neplnění, ani neplnění nemusí nijak zdůvodňovat. Hned poté se věřitel může obrátit na ručitele a
celý závazek, včetně případných úroků z prodlení a dalšího příslušenství vymoci po ručiteli.
Věřitel je povinen kdykoliv bez zbytečného odkladu na požádání sdělit ručiteli aktuální výši své pohledávky. Pokud už tedy dojde
k převzetí ručitelského závazku, je v zájmu ručitele, aby se pravidelně zajímal o to, zda dlužník svůj závazek plní a zda aktuálně
nehrozí, že věřitel se bude domáhat svého závazku na ručiteli. Ručitel tak může předejít případnému navýšení pohledávky o
úroky z prodlení, smluvní pokuty apod.
Ručitel, který dluh za dlužníka splnil, je oprávněn požadovat na dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli, má tzv. regresní
nárok. Tento nárok se promlčuje v základní promlčecí lhůtě 3 roky, před jejím vypršením je potřeba případně podat žalobu k
soudu (pokud dlužník ručiteli nezaplatí dobrovolně). Plní-li ručitel ve splátkách, promlčuje se jeho postupně vznikající nárok po
jednotlivých splátkách – každá splátka po třech letech od uhrazení.
4.6.2.3
Zástavní právo
Zástavní právo dává věřiteli možnost, aby v případě, že dlužník nesplní řádně svoji povinnost, zástavu zpeněžil a uspokojil
dlužníkův závazek z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo
soudním prodejem zástavy.
Zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové
právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný
papír nebo předmět průmyslového vlastnictví. Nejčastějším příkladem zástavy je hypotéční úvěr zajištěný zástavním právem ke
koupené/stavěné nemovitosti.
Zástavním právem může být zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky.
Zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která teprve vznikne, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění
podmínky a také opakované pohledávky, které budou vznikat, typicky splátky půjčky nebo úvěru.
Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu. Zástavní právo
může vzniknout také ze zákona.
Zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišt’uje.
Zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu
vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak. Zástavní právo k movitým věcem vzniká v zásadě jejich
odevzdáním zástavnímu věřiteli nebo do úschovy nebo ke skladování.
Právo a terénní sociální práce
41 / 471
Ztratí-li zástava na ceně tak, že zajištění pohledávky se stane nedostatečným (má nižší hodnotu než zajištěná pohledávka),
zástavní věřitel má právo od dlužníka žádat, aby zajištění bez zbytečného odkladu přiměřeně doplnil. Neučiní-li tak, stane se ta
část pohledávky, která není zajištěna, splatnou.
Zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru ve
vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak. Totéž platí, jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, o každého pozdějšího oprávněného ze zastaveného jiného majetkového práva nebo předmětu průmyslového vlastnictví a
o každého pozdějšího majitele zastaveného obchodního podílu nebo cenného papíru.
Neplatná jsou ujednání zástavních smluv, jestliže stanoví, že
a) zástavní dlužník nebo zástavce nesmí zástavu vyplatit,
b) zástavní dlužník nebo zástavce nesmí nemovitou věc nebo byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona
zastavit jinému, dalšímu věřiteli,
c) zástavní věřitel může uplatnit uspokojení z prodeje zástavy jinak, než je stanoveno zákonem,
d) zástavní věřitel se nesmí po splatnosti pohledávky domáhat jejího uspokojení prodejem zástavy,
e) při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat
za určenou cenu (tzv. propadná zástava, viz též zajišt’ovací převod práva), pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Zástavní právo zaniká
a) zánikem zajištěné pohledávky,
b) zánikem zástavy,
c) vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva jednostranným písemným úkonem,
d) uplynutím doby, na niž bylo zřízeno,
e) složí-li zástavní dlužník nebo zástavce zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy,
f) písemnou smlouvou uzavřenou mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem nebo zástavcem,
g) v případech stanovených zvláštními právními předpisy.
Promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká, ale dlužník může při vymáhání takové pohledávky promlčení namítnout a pohledávku pak již není možné vymáhat.
4.6.2.4
Zajišt’ovací převod práva
Splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (tzv. zajišt’ovací převod práva). Smlouva o
zajišt’ovacím převodu práva musí být uzavřena písemně a mělo by z ní patrno, že se jedná pouze o zajišt’ovací převod práva
a nikoliv o klasický převod práva, jinak může být zpětný převod na dlužníka po splnění závazku problematický. Smlouva o
zajišt’ovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou
pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru
pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného
úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky. Smlouva tedy musí
řešit různé typy situací, které ve vztahu mezi dlužníkem a věřitelem mohou vzniknout (závazek bude splněn včas a řádně, závazek
bude splněn částečně nebo opožděně, závazek nebude splněn vůbec), jinak může být neplatná. Při zajišt’ovacím převodu práva
jde o právo převoditelné s majetkovou hodnotou, typicky vlastnické.
Příklad: smlouvou je dohodnuto:
1) věřitel půjčí dlužníkovi 1.000.000,- Kč 2) dlužník převede na věřitele vlastnické právo ke svému rodinnému domu 3) v případě,
dlužník vrátí 1.000.000,- Kč s úrokem do domluveného data, zajišt’ovací převod práva zaniká (může být také dohodnuto, že je
věřitel povinen převést vlastnické právo zpět na dlužníka) 4) v případě prodlení dlužníka se může věřitel uspokojit ze zajištění,
tedy z převedeného vlastnického práva
Tento způsob zajištění není pro dlužníka příliš výhodný. Dochází k faktickému převodu práva, typicky ke změně vlastnictví se
všemi důsledky. Věřitel sice nemůže věc zpeněžit před tím, než bude (ne)splněna podmínka daná smlouvou, ale přesto ze změny
vlastnictví mohou vyplývat komplikace, obzvlášt’, jde-li o nemovitost, v níž dlužník bydlí. Smlouva musí důkladně řešit veškeré
podrobnosti, obzvlášt’ pokud je jedná o nemovitost.
Podobně jako právo lze také provést zajišt’ovací převod pohledávky – v takovém případě má věřitel při splnění podmínky (typicky
dlužník neuhradí včas) právo uspokojit se z pohledávky, která dříve svědčila dlužníkovi (bude se uspokojovat na dlužníkovi
dlužníka).
Právo a terénní sociální práce
4.6.2.5
42 / 471
Uznání dluhu
Uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U
promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Pokud je stejná
pohledávka zajištěna ještě ručením, platí uznání závazku vůči ručiteli jen v případě, že s ním ručitel vysloví souhlas.
Důsledky platného uznání dluhu:
• má se za to, že v den uznání dluh trval (v uznané výši), věřitel tedy v případném soudním sporu nemusí prokazovat výši a
důvod vzniku závazku. Naopak dlužník, pokud by tvrdil, že dluh nemá, musel by prokázat, že takový dluh nevzniknul nebo že
byl uhrazen. Dochází k přesunu důkazního břemene a pro věřitele je výrazně jednodušší spor u soudu vyhrát.
• dnem uznání začíná běžet nová promlčecí doba v délce 10 let, během níž je možné se dluhu domáhat soudní cestou (standardní
promlčecí doba je tři roky).
Uznání dluhu musí být písemné a mít určitou formu, aby nastaly zákonem předpokládané důsledky. Neslouží k přímému uspokojení věřitele, ale výrazně zvyšuje šance věřitel na úspěch v soudním řízení o uhrazení pohledávky.
Uznání dluhu je také vhodné použít při uzavírání ústní smlouvy, v případě, že závazek vznikl jinak než na základě písemných
podkladů nebo v případě, že se blíží promlčení pohledávky (obvykle tři roky od splatnosti). V uznání závazku je možné uvést i
datum, kdy byl závazek splatný, pro případ vymáhání úroků z prodlení.
Příklad uznání dluhu:
Já, jméno, datum narození, adresa dlužníka, uznávám tímto k dnešnímu dni svůj dluh ve výši 1.000,- Kč vůči jméno, datum
narození, adresa věřitele, který vznikl na základě ústní smlouvy o půjčce ze dne 1. 9. 2008 + případně a měl být uhrazen
nejpozději do 30. 10. 2008.
V Praze dne 22. 10. 2010, vlastnoruční podpis dlužníka (optimálně ještě úředně ověřený, ale není to nutné)
4.6.3
Kupní smlouva
Otázky a odpovědi
1. Chtěl jsem se zeptat, jestli je možné odstoupit od smlouvy o koupi nemovitosti. Jak je třeba poté postupovat, když už je to
zapsané v katastru? Jak se takový problém řeší?
Ano, odstoupit od smlouvy o převodu nemovitosti lze. V případě, že druhá strana odstoupení uzná, podají obě strany
společný návrh na záznam (nikoliv zápis) do katastru nemovitostí. Záznamem se opraví původní zápis. Pokud druhá strana
odstoupení neuzná, tak je zapotřebí podat žalobu k soudu na určení vlastnického práva.Po podání žaloby je vhodné to sdělit
katastru, který údaj o probíhajícím řízení vyznačí. V případě obavy z prodeje je možné se domáhat vydání předběžného
opatření, kterým se zakáže žalovanému prodat spornou nemovitost.
Kupní smlouvu upravuje především občanský zákoník, důležitá jsou však i ustanovení zákona o ochraně spotřebitele a dalších
předpisů.
Kupní smlouva vzniká okamžikem, kdy se prodávající a kupující shodli na předmětu koupě a na ceně, což jsou podstatné náležitosti této smlouvy.
Základní povinností prodávajícího je věc odevzdat kupujícímu tak, aby z prodávajícího na kupujícího přešlo vlastnické právo k
věci.
Zaplatit kupní cenu je pak povinností kupujícího. Splatnost může být dohodnuta několika způsoby. Ve většině případů se splatnost
shoduje s okamžikem předání věci. Pokud je splatnost stanovena na pozdější okamžik, jedná e o koupi na úvěr.
Od koupě věci na úvěr je nutné odlišovat tzv. leasing. V tomto případě se jedná o koupi věci pronajaté, kdy po dobu, než kupující
nesplatí poslední dohodnutou splátku je věc majetkem prodávajícího a mezi smluvními stranami existuje nájemní vztah.
Zvláštním druhem kupních smluv jsou smlouvy spotřebitelské a smlouvy o koupi zboží v obchodě. Na tyto smlouvy se taktéž
vztahují ustanovení některých speciálních norem. Problematikou spotřebitelských smluv a možných excesů při jejich aplikaci
se zabývají speciální sdružení (např. Sdružení na ochranu spotřebitelů), která poskytují pomoc spotřebitelům, kteří byli činností
některého prodejce poškozeni.
Právo a terénní sociální práce
4.6.4
43 / 471
Smlouva o dílo
Občanský zákoník upravuje jednak obecnou smlouvu o dílo a pak dále jako zvláštní typy ujednání smlouvu o zhotovení věci na
zakázku a smlouvu o opravě a úpravě věci.
Smlouvou o dílo se zhotovitel zavazuje, že provede dílo na vlastní nebezpečí a objednatel se zavazuje, že za dílo zaplatí sjednanou
cenu. Předmětem smlouvy o dílo může být zhotovení věci, ale i její oprava, úprava, údržba nebo například vypracování projektu,
posudku atd.
Zhotovitel provádí dílo na vlastní nebezpečí, což znamená, že splní svojí povinnost a až dokončením a odevzdáním díla a teprve
v tomto okamžiku mu vznikne nárok na smluvní odměnu.
Jestliže předané dílo vykazuje vady, odpovídá za ně zhotovitel a to za vady zjevné při předání díla, tak za ty, které se objeví
později. Obecná záruční doba je šest měsíců.
4.6.5
Smlouva o půjčce
Smlouvou o půjčce se věřitel zavazuje přenechat dlužníkovi věc druhově určenou a dlužník se zavazuje vrátit věc stejného druhu.
Předmětem půjčky jsou nejčastěji peníze.
Smlouva o půjčce může být úplatná i bezplatná. Formou úplaty u peněžitých půjček bývají v těchto případech úroky. Výše
úroků není v obecném smyslu nijak omezena, nesmí ale být v rozporu (v případě smluv uzavíraných podle OZ) s dobrými
mravy a nesmí naplnit ze strany věřitele trestný čin lichvy. V takových případech by byla smlouva částečně neplatná. Jestli
je výše úroků v rozporu s dobrými mravy se posuzuje v souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu. Za výši úroků,
která ještě neodporuje dobrým mravům bývá považována výše 1% z celkové částky denně. I tato částka je ovšem sporná a je
vhodné ve spolupráci s právníkem navrhovat, aby byla shledána s přihlédnutím k okolnostem případu jako výše, která v rozporu
s dobrými mravy je. Namítat rozpor s dobrými mravy nelze u takových smluv, kde je výslovně stanoveno, že byly uzavřeny podle
obchodního a nikoliv podle občanského zákoníku.
Smlouva o půjčce nemusí mít písemnou formu.
4.6.6
Smlouva o výpůjčce
Smlouvou o výpůjčce se věřitel zavazuje přenechat dlužníkovi věci individuálně určené a dlužník se zavazuje převzatou věc
vrátit.
Tato smlouva je na rozdíl od smlouvy nájemní vždy bezplatná. Týká se nejčastěji výpůjček movitých věcí mezi přáteli a známými.
4.6.7
Nájemní smlouva
Podstatou nájemní smlouvy je závazek pronajímatele přenechat nájemci za úplatu věc k dočasnému užívání. Věc, která je předmětem nájmu, musí být vždy individuálně určená, at’ už je to věc movitá nebo nemovitá. Nájem věci je kromě občanského
zákoníku upraven i v některých speciálních předpisech. Pro některé typy nájemních smluv požaduje zákon písemnou formu
(např. nájem bytu). Nájem věci končí uplynutím doby, na kterou byl sjednán, dohodou o zániku nájmu nebo jednostranným
odstoupením od nájemní smlouvy.
Velice dopodrobna je v OZ upravena nájemní smlouva k bytu (viz. níže).
smlouva
O půjčce
O výpůjčce
Nájemní
úplatnost
úplatná/bezplatná
bezplatná
úplatná
určení věci
Druhově určená
Individuálně určená
Individuálně určená
O věci individuálně určené se jedná v těch případech, kdy jedna strana přenechává k dočasnému užívání (pronajímá, půjčuje, vypůjčuje) stejnou věc, kterou později ta druhá strana musí vrátit (byt, auto, lyže). Věcí druhově určenou může být věc, kterou jedna
strana přenechá do užívání druhé, ale ta se zavazuje vrátit jinou věc stejného druhu a množství (peníze, jídlo, věci podléhající
spotřebě).
Právo a terénní sociální práce
44 / 471
V případě, kdy smluvní strany smlouvu jenom chybně označí (Například smlouvu o půjče nazvou smlouvou o výpůjčce, ačkoliv
je úplatná.), neznamená to neplatnost smlouvy. Stejně jako v případech ostatních smluv se obsah závazkového právního vztahu
vzniklého na základě smlouvy posuzuje podle reálného ujednání (tedy nikoliv podle názvu), případně jako nepojmenovaný
kontrakt.
4.7
Spotřebitelské smlouvy
Spotřebitelské smlouvy jsou upraveny v občanském zákoníku v § 51a a násl. O spotřebitelskou smlouvu jde, když na jedné straně
vystupuje spotřebitel (tedy osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti) a na straně druhé dodavatel (obchodník, tj.
nějaký profesionál, který smlouvu uzavírá v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti).
Spotřebitelské smlouvy nejsou žádným zvláštním smluvním typem, spotřebitelskou smlouvou tak může být například i smlouva
kupní, smlouva o dílo, smlouva o prodeji v obchodě apod. Forma spotřebitelské smlouvy může být jak ústní, tak písemná,
záleží na tom, jakou formu u kterého typu vyžaduje zákon. Smyslem zvláštní právní úpravy spotřebitelských smluv je ochrana
spotřebitele jako slabší smluvní strany. Obchodníci sami jsou totiž oproti spotřebiteli často fakticky zvýhodněni, zejména díky
svým větším zkušenostem s prodejem (lépe znají svůj produkt, často jednostranně stanovují smluvní podmínky apod.).
Do našeho právního řádu byly tyto spotřebitelské smlouvy zavedeny kvůli potřebě harmonizovat oblast těchto vztahů v rámci
států Evropské unie. Při interpretaci zákonných ustanovení o spotřebitelských smlouvách tak lze přihlížet k jednotlivým evropským směrnicím, které byly do občanského zákoníku „transponovány“, popřípadě k judikatuře (rozhodovací činnosti) Evropského soudního dvora.
4.7.1
Ustanovení zakázaná a neplatná
U všech spotřebitelských smluv bez výjimky platí, že se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se
zejména nemůže platně vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Např. jestliže zákon
dává spotřebiteli právo odstoupit od smlouvy, nemůže se spotřebitel tohoto práva ve smlouvě vzdát (takové ujednání by bylo
neúčinné).
Spotřebitelské smlouvy také nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele
značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (toto se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění
nebo cenu plnění).
Do 31.7.2010 platilo, že spotřebitel se musel neplatnosti sám dovolat (to znamená, že takové ujednání nebylo od začátku neplatné,
takovým se stalo, až když to namítl spotřebitel). Nyní je však takovéto ujednání neplatné absolutně, tzn. bez nutnosti se jej
výslovně dovolat.
Příkladný výčet takovýchto ustanovení na újmu spotřebitele obsahuje odst. 3 § 56 zákona č. 40/1964 Sb. Může jít např. o
ustanovení, kterým dodavatel omezuje či vylučuje svou odpovědnost za škodu nebo za vady.
4.7.2
Spotřebitelské smlouvy distanční
Smlouvami distančními označujeme takové smlouvy, které vznikají bez současné fyzické přítomnosti spotřebitele a dodavatele.
Vznikají za pomocí tzv. prostředků komunikace na dálku. Může jít například o smlouvu uzavřenou přes internet (např. na tzv.
e-shopech) nebo na základě telefonátu, dopisu (často může jít o různé reklamní letáky, katalogy) nebo televize (teleshopping).
Pokud bude spotřebitel uzavírat smlouvy tímto způsobem, musí mu dodavatel poskytnout určitým a srozumitelným způsobem
informace, které jsou pro uzavření smlouvy nutné. Například musí uvést cenu zboží (a to včetně informace, zda je včetně daní
a poplatků či nikoliv), název a charakteristiku zboží, dále musí informovat, kdo ponese náklady na dodání a poučit o právu
na odstoupení. Ve většině případů dále musí dodavatel neprodleně potvrdit příjem objednávky a po uzavření smlouvy ještě
před samotným plněním musí spotřebiteli poskytnout některé podrobnější informace, zejm. poučení o zárukách, o navazujících
službách, o možnosti zrušení smlouvy, jde-li o smlouvu na dobu neurčitou nebo přesahující dobu 1 roku.
U distančních smluv má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit do 14 dnů od převzetí zboží. Pokud dodavatel neposkytl spotřebiteli povinné informace (viz výše), je lhůta pro odstoupení tříměsíční. Spotřebitel nemusí uvádět žádné důvody odstoupení
a za odstoupení mu nesmí hrozit žádná sankce ze strany dodavatele. Dodavatel může pouze požadovat úhradu skutečně vynaložených nákladů (tedy například poštovného, které uhradil nebo třeba náklady na zabalení zboží apod.). Zároveň je dodavatel
povinen vrátit spotřebiteli peníze, a to do 30 dnů od odstoupení od smlouvy.
Právo a terénní sociální práce
45 / 471
Právo odstoupit od distanční smlouvy má své výjimky, zejména jde-li o zboží upravené podle přání spotřebitele (např. ušití
oblečku na zakázku), nebo kdy předmětem plnění jsou audio a video nahrávky či počítačové programy, jejichž originální obal
spotřebitel porušil.
Výše uvedená pravidla pro distanční smlouvy se nevztahují na některé specifické případy smluv sjednávaných na dálku – zejm.
smluv o finančních službách (tomuto jsou v občanském zákoníku věnovány zvláštní ustanovení), smluv o dopravě, ubytování,
stravování nebo využití volného času.
4.7.3
Smlouvy uzavírané mimo provozovnu dodavatele
Otázky a odpovědi
1. Co když je ve smlouvě kupní spotřebitelské napsáno, že "smlouva byla uzavřena na základě výslovného sjednání návštěvy
dodavatele za účelem objednávky"? Smlouva byla uzavřena v hotelu při předváděcí akci.
Tuto klauzuli formulářové smlouvy často obsahují. Tím, že ji spotřebitel ve smlouvě podepíše, do jisté míry potvrzuje,
že se tak skutečně stalo. Nezbavuje jej to práva na odsotupení, ale pokud bude platnost odstoupení předmětem soudního
sporu, bude muset spotřebitel prokázat, že klauzule ve smlouvě není pravdivá, smlouva byla ve skutečnosti uzavřena tam
a tam, za těch a těch okolností, a nikoli na základě žádosti potřebitele o návštěvu dodavatele za účelem objednávky. Od
14.6.2012 byla formulace v zákoně změněna tak, že možnost odstoupení od smlouvy byla omezena pouze u smluv o opravě
nebo údržbě provedené v místě určeném spotřebitelem na jeho žádost, pokud dodavatel neprovedl jinou než vyžádanou
opravu nebo údržbu nebo nedodal jiné zboží než nutné k provedení opravy nebo údržby. U jiných spotřebitelských smluv
(kromě výjimek uvedených v článku - např. pojistných smluv) uzavřených mimo provozovnu dodavatele lze odstoupit
podle podmínek popsaných v článku.
Speciální ochranu pro spotřebietele má zákon pro případ, že smlouva byla uzavřena mimo místo obvyklé k podnikání dodavatele
(zkráceně: mimo provozovnu). Pro tyto smlouvy je totiž charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání zpravidla pochází
od dodavatele a spotřebitel není na smluvní jednání připraven nebo je neočekává; často nemá možnost porovnat jakost a cenu
nabídky s jinými nabídkami, a to at’ již se jedná o smlouvy sjednávané před domovními dveřmi, nebo o jiné typy smluv uzavíraných dodavatelem mimo jeho obchodní prostory (např. na ulici, v hotelu na předváděcí akci, v restauraci...). Obvyklým prostorem
podnikání je provozovna dodavatele, tj. místo, kde je uskutečňována určitá podnikatelská činnost.
Byla-li spotřebitelská smlouva uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele nebo nemá-li dodavatel žádné stálé místo
k podnikání, může spotřebitel od smlouvy písemně odstoupit.
Tři lhůty pro odstoupení:
1. do 14 dnů od uzavření smlouvy; to je obecná lhůta, která se uplatní, jestliže spotřebitel byl poučen (obvykle ve smlouvě)
o právu na odstoupení
2. do 1 měsíce od uzavření smlouvy, nedošlo-li dosud ke splnění dodávky zboží či služeb dodavatelem (a spotřebitel byl
poučen o právu na odstoupení)
3. do 1 roku od uzavření smlouvy, pokud dodavatel nesplnil poučovací povinnost o odstoupení - tato povinnost znamená
písemné poučení o právu spotřebitele odstoupit od smlouvy nejpozději do uzavření smlouvy; písemné upozornění musí
obsahovat i označení osoby, u níž je třeba toto právo uplatnit, včetně bydliště či sídla takové osoby.
VZOR odstoupení (lhůta 14 dní / 1 měsíc)
VZOR odstoupení - chybějící poučení (lhůta 1 rok)
Jak odstoupit? - minimum pro úspěšné odstoupení
Výjimky z práva na odstoupení:
• spotřebitel nemá právo odstoupit od smlouvy, kterou sjednal mimo provozovnu dodavatele, pokud jde o smlouvu o opravě nebo
údržbě provedené v místě určeném spotřebitelem na jeho žádost, a pokud dodavatel neprovedl jinou než vyžádanou opravu
nebo údržbu nebo nedodal jiné zboží než nutné k provedení opravy nebo údržby
• možnost odstoupení při sjednání smlouvy mimo místo obvyklé k podnikání dodavatele se dále nevztahuje na smlouvy:
Právo a terénní sociální práce
46 / 471
a) jejichž předmětem je výstavba, prodej, nájem nebo jiné právo k nemovitosti, s výjimkou smluv o jejích opravách a o dodávce
zařízení do ní začleněných,
b) na dodávku potravin nebo jiného zboží běžné spotřeby dodávaného stálými doručovateli do domácnosti spotřebitele nebo do
jiného jím určeného místa,
c) na dodávku zboží nebo služeb, které byly uzavřeny podle katalogu dodavatele, s nímž se spotřebitel měl možnost seznámit v
nepřítomnosti dodavatele, za předpokladu, že mezi stranami má pokračovat spojení při plnění uzavřené nebo jiné smlouvy, a za
předpokladu, že spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy nejméně do 7 dnů od převzetí zboží a je s tímto právem seznámen v
katalogu nebo ve smlouvě,
d) pojistné a o cenných papírech.
4.7.4
Jak odstoupit?
V některých případech, popsaných v předchozích dvou kapitolách (distanční smlouvy, smlouvy uzavřené mimo provozovnu),
vyplývá spotřebiteli přímo ze zákona právo od smlouvy odstoupit.
Výstraha
Pozor: odstoupení není totéž, co výpověd’.
Odstoupením se smlouva ruší od počátku, to znamená, že platné odstoupení způsobuje stav, kdy smlouva jako by nebyla nikdy
uzavřena. Pokud si smluvní strany již podle smlouvy něco plnily, jsou povinny si to vrátit. Jestliže se smlouva ruší od počátku,
nemohou z ní plynout žádné povinnosti, a to ani povinnost zaplatit smluvní pokutu nebo odstupné. Pokud smlouva podmiňuje
odstoupení od smlouvy zaplacením odstupného, smluvní pokuty apod., je takové ustanovení neplatné. § 53, zákona č. 40/1964
Sb., a § 57, zákona č. 40/1964 Sb., výslovně říká, že spotřebitel má právo odstoupit bez jakékoli sankce.
Výpověd’ je také úkon směřující ke zrušení smlouvy, avšak smlouva se ruší až k okamžiku uplynutí výpovědní doby. Právo
vypovědět smlouvu je dáno vždy u smluv uzavřených na dobu neurčitou, naopak u smluv na dobu určitou často smluvní strany
oprávnění vypovědět smlouvu nemají.
Pro úspěšné odstoupení je třeba splnit toto minimum:
1. písemná forma
Dodavateli je nutné zaslat písemný dopis o odstoupení. Nestačí např. odstoupit ústně do telefonu.
Příklad neúspěšného odstoupení: Slečna Eva se na ulici nechala přemluvit obchodním zástupcem mobilního operátora a
podepsala smlouvu na 2 roky. Na základě této smlouvy dostala zadarmo telefon a SIM kartu. Když přišla domů, její tatínek
jí vynadal a donutil mobil ihned poslat zpět; na splátky tarifu by totiž nikdy neměli peníze. Eva strčila mobil do obálky
a poslala operátorovi. Přestože z jejího jednání – vrácení mobilu - vyplývala vůle odstoupit od smlouvy, nešlo bohužel
o platné odstoupení, nebot’ na adresu mobilního operátora neposlala žádné písemné oznámení o tom, že od smlouvy
odstupuje.
2. "odstoupení"
V písemném projevu dodavateli by se mělo vyskytnout slovo "odstoupení"nebo "odstupuji". Zejména se nesmí zaměnit
odstoupení za výpověd’ , která má - jak výše uvedeno - jiný význam.
Příklad minimalistického oznámení o odstoupení:
Vážení,
tímto odstupuji od smlouvy .... , kterou jsem s Vámi uzavřela dne ... .
V Praze dne 1.1.2012, Renáta Škodová
3. včasné doručení
Odsoupení je nutno doručit druhé smluvní straně. Ve smlouvě by mělo být uvedeno poučení o odstoupení a o osobě, u které
lze odstupit, vč. jejího bydliště nebo sídla. Pokud ve smlouvě taková informace chybí, doručí se dodavateli na adresu sídla
Právo a terénní sociální práce
47 / 471
(jde-li o právnickou osobu) nebo na adresu místa podnikání (jde-li o podnikatele - fyzickou osobu). Odstoupení je nutno
doručit ve lhůtě, kterou k tomu zákon dává. Poslední den lhůty nestačí odstoupení odeslat, nýbrž musí již být doručeno
druhé smluvní straně! Jedná se o lhůtu hmotněprávní (blíže viz kapitola Lhůty).
Odstoupení je jednostranný právní úkon, který je účinný okamžikem doručení druhé smluvní straně. K platnosti odstoupení
tedy není potřeba souhlas druhé smluvní strany. Pokud druhá smluvní strana odstoupení neuzná, rozhodne o platnosti
odstoupení soud.
4.7.5
Prodej zboží v obchodě
Prodej zboží v obchodě je upraven v občanském zákoníku v § 612 a násl. Jedná se o kupní smlouvu, kterou uzavírají prodávající
(podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti) a kupující (spotřebitel). Nemusí se jednat pouze o prodej v kamenném obchodě,
nýbrž může jít i o prodej distanční nebo mimo stálou provozovnu (v tom případě se vedle kromě ustanovení o prodeji zboží
v obchodě uplatní také příslušná ustanovení o spotřebitelských smlouvách distančních nebo mimo provozovnu). Může se tak
jednat i o prodej na objednávku. V takovém případě má kupující právo od smlouvy odstoupit, neobstaral-li prodávající zboží v
dohodnuté lhůtě, nebo, nebyla-li lhůta sjednána, ve lhůtě přiměřené okolnostem. Při zásilkovém prodeji přechází vlastnictví na
kupujícího až převzetím kupujícím na místě dodání jím určeném.
Prodávající odpovídá kupujícímu za to, že prodávaná věc je při převzetí kupujícím ve shodě s kupní smlouvou. Shodou s kupní
smlouvou se rozumí například to, že prodávaná věc je bez vad, že má vlastnosti, které byly prodávajícím (či v reklamě) uváděné,
příp. vlastnosti pro daný druh věci obvyklé, že odpovídá účelu, který prodávající uvádí, příp. pro který se věc obvykle používá,
že odpovídá požadavkům právních předpisů, že je věc v odpovídajícím množství, míře apod.
Prodávající odpovídá jednak za to, že prodává věc ve shodě s kupní smlouvou, jednak za vady prodané věci v tzv. záruční době.
Pokud se objeví na zboží vada, má kupující povinnost tuto vadu reklamovat bez zbytečného odkladu po jejím zjištění. Pokud jde
o vadu, kterou lze odstranit, má kupující právo, aby byla bezplatně, včas a řádně odstraněna. Jde-li o vadu, kterou nelze odstranit,
má kupující právo na výměnu věci nebo má právo odstoupit od kupní smlouvy. Prodávající je potom povinen kupujícímu vrátit
peníze. Stejně tak by se postupovalo v případě, kdy vada sice odstranitelná je, ale objevuje se stále znovu (většinou stačí 3krát).
Prodávající za vady odpovídá v záruční lhůtě. Záruka se ovšem nevztahuje na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním. Obecná záruční lhůta je dvouletá. Ale například u potravin je záruční doba pouze osm dní, u prodeje krmiv tři týdny a u
prodeje zvířat šest týdnů. Prodávající tyto zákonné lhůty nemůže zkrátit, může je však prodloužit.
4.7.6
Zákon o ochraně spotřebitele
Jak už sám název tohoto napovídá, jedná se o zákon, který poskytuje ochranu spotřebiteli. Již výše bylo uvedeno, že spotřebitel
je ve vztahu s prodávajícím (či jiným podnikatelem) slabší smluvní stranou, a proto je mu poskytována zvýšená ochrana. V
souvislosti s tím tak zákon o ochraně spotřebitele tuto ochranu, která je obecně upravena v občanském zákoníku, rozvádí a
konkretizuje.
Jen pro lepší ilustraci toho, co přesně zákon upravuje, zde uvedu několik příkladů: V zákoně o ochraně spotřebitele jsou mimo
jiné definovány a zakázány nekalé obchodní praktiky, agresivní obchodní praktiky, klamavé obchodní praktiky atd. Je tam také
upraveno, co je to poctivý obchodní styk (prodávající je povinen prodávat výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo množství a
umožnit spotřebiteli překontrolovat si správnost těchto údajů a je také povinen ceny při prodeji výrobků nebo poskytování služeb
správně účtovat).
4.7.6.1
Reklamace dle zákona o ochraně spotřebitele
Prodávající je povinen spotřebitele řádně informovat o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění spolu s údaji o tom, kde lze
reklamaci uplatnit, také musí spotřebitele informovat o provádění záručních oprav.
Prodávající je většinou povinen přijmout reklamaci v kterékoliv provozovně, v níž je přijetí reklamace možné (a to s ohledem
na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb). Prodávající je dále povinen spotřebiteli vydat písemné potvrzení
o tom, že uplatňuje reklamaci (v tomto potvrzení uvádí i kdy spotřebitel právo uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob
vyřízení reklamace spotřebitel požaduje). Po vyřízení reklamace je prodávající povinen vydat potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení o provedení opravy a době jejího trvání, případně písemné odůvodnění zamítnutí reklamace.
Reklamace včetně odstranění vad má být vyřízena nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace (lze se ale dohodnout se
spotřebitelem na lhůtě delší).
Právo a terénní sociální práce
48 / 471
4.7.6.2 Česká obchodní inspekce
Dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem o ochraně spotřebitele provádí zejména Česká obchodní inspekce.
Dozor neprovádí jen v některých zákonem stanovených případech - k dozoru není oprávněna většinou v situacích, kdy je předmět
kontroly nějakým způsobem specifičtější nebo jsou-li na něj kladeny jiné požadavky než na běžné zboží (většinou požadavky
přísnější). Například na úseku kontroly léčiv dozor provádí Státní ústav pro kontrolu léčiv, na úseku kontroly zbraní dozor provádí
Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva a na úseku zemědělských, potravinářských a tabákových výrobků tento dozor provádí
Státní zemědělská a potravinářská inspekce (tedy Česká obchodní inspekce nekontroluje potraviny, pokrmy a tabákové výrobky,
s výjimkou kontroly poctivosti prodeje).
Ve zkratce řečeno, Česká obchodní inspekce mimo jiné sleduje dodržování dohodnutých nebo stanovených podmínek a kvality
poskytovaných služeb, zda nedochází ke klamání spotřebitele, zda výrobky uváděné na trh jsou bezpečné a také, zda osoby poskytující spotřebitelský úvěr dodržují podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, zda prodávající informuje spotřebitele
o způsobu a vyřízení reklamace apod.
V působnosti České obchodní inspekce ale není, jakým konkrétním způsobem prodávající reklamaci vyřídil (tedy samotné rozhodnutí). Uvedu to na dvou příkladech. V prvním prodávající reklamaci vůbec nevyřídí, tedy nevystaví spotřebiteli vůbec žádné
potvrzení nebo se třeba spotřebiteli vyhýbá a již uplynula doba, kterou má ze zákona k vyřízení reklamace. Takový případ je v
působnosti České obchodní inspekce. Ve druhém případě prodávající reklamaci přijme, vystaví o tom potvrzení a nabídne spotřebiteli výměnu zboží. Spotřebitel s tím ale nesouhlasí a domáhá se vrácení peněz. V takovém případě Česká obchodní inspekce
oprávněna ke kontrole není. Je tedy třeba se obrátit na soud.
Pokud se tedy spotřebitel domnívá, že byl nějakým způsobem porušen zákon o ochraně spotřebitele a je to v působnosti České
obchodní inspekce, má možnost se na ni obrátit a podat na podnikatele stížnost. Stížnost může být podána i přes internetové
stránky České obchodní inspekce.
Obecně platí, že ale Česká obchodní inspekce nemůže rozhodovat spor mezi stranami (spotřebitel a dodavatel). Česká obchodní
inspekce je oprávněna za určitých okolností potrestat dodavatele za porušení práva, ale není oprávněna rozhodovat jeho spor
se spotřebitelem. Sankční činnost České obchodní inspekce je obvykle vymezena porušením obecných pravidel (bezpečnostní
limity výrobku, podmínky prodeje apod.) a nikoliv tím, že by spotřebitel utrpěl nějakou újmu. Na to se pravomoc inspekce
nevztahuje.
4.7.7
Zákon o spotřebitelském úvěru
PRO SMLOUVY UZAVŘENÉ OD 1.1.2011
Pro tyto smlouvy se uplatní nový zákon o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. Tento zákon oproti předcházejícímu zavedl
několik význačných prvků ochrany pro spotřebitele, a to:
• zákon se vztahuje prakticky na všechny typy úvěrů (úvěr, půjčka odložená platba, leasing...), které byly poskytnuty nebo
přislíbeny spotřebiteli věřitelem nebo zprostředkovatelem, kteří jsou dodavatelé; výjimkou - narozdíl od předchozího zákona
- jsou již jen hypotéky a úvěry nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč (+ některé v praxi méně časté výjimky);
ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru tak už zejména nebude možné obcházet ustanovením ve smlouvě, podle kterého se
úvěr poskytuje na koupi / výstavbu / opravu / údržbu nemovitosti
• od smlouvy o spotřebitelském úvěru lze odstoupit bez uvedení důvodů ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření smlouvy nebo 14
dnů poté, co dodavatel poskytne spotřebiteli informace podle Přílohy č. 3; jednou z těchto informací je (písm. n) přílohy)
informace o právu na odstoupení od smlouvy, lhůtě, během níž může být toto právo vykonáno, a dalších podmínkách pro výkon
tohoto práva, včetně informace o povinnosti spotřebitele zaplatit čerpanou jistinu a příslušný úrok podle § 11 odst. 3, jakož i o
částce úroku splatné za den. /Dle § 11 odst. 3 v případě odsotupení je spotřebitel povinen bez zbytečného odkladu, nejpozději
do 30 dnů od odeslání odstoupení, zaplatit věřiteli jistinu + smluvní úrok ve výši, na kterou by věřiteli vznikl nárok, pokud by
k odstoupení od smlouvy nedošlo; jiná plnění po něm věřitel nesmí požadovat./ Odstoupit je třeba písemně, a to v souladu s
informací uvedenou ve smlouvě o právu na odstoupení. Lhůta pro odstoupení je považována za zachovanou, je-li odstoupení
odesláno věřiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat nejpozději v poslední den lhůty.
• Pokud smlouva o spotřebitelském úvěru neobsahuje informace podle Přílohy č. 3, tak to nejen znamená, že se prodlužuje
lhůta pro odstoupení, ale také právo spotřebitele uplatnit u věřitele porušení informační povinnosti, důsledkem čehož
se spotřebitelský úvěr pokládá od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy
uveřejněné ČNB a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná. (§ 8, zákona č. 145/2010 Sb.) Zatímco
Právo a terénní sociální práce
49 / 471
tedy podle dřívějšího zákona se úvěr úročil a ujednání se stávala neplatnými až ode dne oznámení, podle současného zákona
se tak stane zpětně ode dne uzavření úvěru!
Příklad:
Smlouva o půjčce uzavřená mezi společností Ryhlé prachy, s.r.o. a panem Novákem dne 1.1.2011 neobsahuje povinné náležitosti
podle Přílohy č. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, neobsahuje například dostatečné poučení o odstoupení.
Pokud je smlouva o půjčce spotřebitelským úvěrem, pan Novák může jednak odstoupit od smlouvy, jednak uplatnit u věřitele
porušení informační povinnosti. Důsledkem uplatnění porušení informační povinnosti se úvěr pokládá za úročený pouze úrokem
odpovídajícím zákonnému úroku z prodlení. Máme proto za to, že v případě uplatnění porušení informační povinnosti a současném (nebo následném) odstoupení bude dlužník povinen zaplatit věřiteli pouze jistinu a úrok odpovídající zákonnému úroku z
prodlení. Pan Novák ale samozřejmě může uplatnit pouze jedno ze svých práv - zejm. nemusí odstupovat od smlouvy (důsledkem
čehož ztratí výhodu splátek, pokud ji podle smlouvy měl); uplatnit porušení informační povinnosti by však měl určitě (zlevní tím
úvěr a jinak nic neztratí).
VZOR uplatnění porušení informační povinnosti a odstoupení
PRO SMLOUVY UZAVŘENÉ PŘED 1.1.2011
Pro tyto smlouvy se uplatní zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.
Tento zákon se vztahuje pouze na některé typy úvěrů: zaprvé musí jít o úvěr sjednaný mezi spotřebitelem a obchodníkem (viz
výše), dále tento úvěr je poskytován na částku od 5.000 Kč do 800.000 Kč včetně, a nejedná se o úvěr, který je poskytován na
koupi, výstavbu, opravu nebo údržbu nemovitosti nebo o některé další zákonem vyloučené typy úvěrů. Za spotřebitelský úvěr se
při splnění uvedených podmínek považuje např. smlouva o půjčce, smlouva o úvěru, leasingová smlouva.
Zákon se pokouší chránit spotřebitele tím, že stanoví určité podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru, např. že smlouva musí
být uzavřena písemně a jedno její vyhotovení musí dostat do ruky spotřebitel (nestačí tedy například, že smlouva odkazuje na
obchodní nebo úvěrové podmínky na internetu, aniž by tyto byly vytištěny a předány spotřebiteli), že smlouva musí obsahovat
povinné údaje jako: maximální výše úvěru, výši jednotlivých splátek, jejich počet a přesné časové rozvržení, výši nebo způsob
výpočtu dalších plateb, poučení o právu na předčasné splacení úvěru, RPSN neboli roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr. Pokud smlouva o spotřebitelském úvěru porušuje tyto podmínky, stanoví zákon sankci, o které si povíme níže.
Ukazatel RPSN slouží k porovnání jednotlivých úvěrových nabídek. Zjednodušeně řečeno znamená, o kolik procent se půjčená
částka v průměru navýší každý rok. Zákon neukládá věřitelům povinnost uvádět RPSN, pokud nelze stanovit (vypočítat). O
takový případ se jedná tehdy, když v době uzavření úvěru nejsou známy všechny údaje, z nichž se RPSN vypočítává – např. není
známa výše půjčky nebo půjček, výše a termíny jednotlivých splátek atd.
Pokud smlouva o úvěru, na niž se zákon vztahuje, nesplňuje výše uvedené podmínky, např. neuvádí výši RPSN nebo uvádí RPSN
v nesprávné výši atd., může spotřebitel uplatnit sankci, kterou za toto porušování zákon stanoví - touto sankcí je, že se úvěr
pokládá za úročený ve výši diskontní sazby ČNB platné v době uzavření úvěru a smluvní ustanovení o úrocích a dalších platbách
za úvěr se stávají neplatnými. To však platí až ode dne, kdy spotřebitel tuto sankci uplatní u věřitele. Tato sankce tak má
největší význam na počátku splácení úvěru a je prakticky nulový ve chvíli, kdy se spotřebitel ocitne v prodlení, jehož následkem
je obvykle okamžitá splatnost zbytku dluhu a nástup sankcí z prodlení, na které se již zákon o spotřebitelském úvěru nevztahuje.
Zákon stanovuje ještě některé další dílčí povinnosti věřitele:
RPSN má věřitel povinnost uvádět nejen v samotné smlouvě, ale také v reklamě, pokud v ní inzeruje některé konkrétní údaje o
úvěru, jako např. úrokovou sazbu nebo počet a výši splátek.
Věřitel má povinnost umožnit předčasné splacení úvěru a neúčtovat si za to žádné poplatky. Naopak spotřebitel má nárok na
snížení plateb se spotřebitelským úvěrem souvisejících ve spravedlivé míře (tak, aby předčasným splacením spotřebitel ani věřitel
nezískali nepřiměřený prospěch na úkor druhého).
Dozor nad dodržováním zákona vykonává Česká obchodní inspekce, které lze směřovat případné stížnosti na jeho nedodržování
(viz dále).
Na závěr je třeba říci, že zákon o spotřebitelském úvěru neposkytuje dostatečnou ochranu spotřebitelům. Neposkytuje např.
ochranu úvěrům, které jsou účelově vázané na opravy bytu, nestanoví povinnost informovat spotřebitele o některých zásadních
podmínkách úvěru ještě před samotným uzavřením smlouvy o úvěru a umožňuje, aby věřitelé splnili povinné náležitosti smlouvy
způsobem, který je ve výsledku pro spotřebitele prakticky nedostupný pro svou nepřehlednost, složité formulace, malá písmenka
apod. Tyto nedostatky se bude snažit napravit nový zákon o spotřebitelských úvěrech, který by měl být účinný od 1. 1. 2011.
Právo a terénní sociální práce
4.7.8
50 / 471
Rozhodčí doložky (smlouvy)
Tradiční institucí, která je obecně určena k řešení sporů, je soud. Řešení sporu mezi spotřebitelem a dodavatelem by tedy mělo mít
v zásadě stejný průběh jako řešení jakéhokoliv jiného sporu, uplatněním příslušného nároku u soudu. V oblasti spotřebitelských
smluv, stejně jako v jiných oblastech řešení sporů existují ovšem i jiné způsoby řešení sporů, které v oblasti spotřebitelských
sporů mají širší uplatnění, byt’ se někdy pohybují na hranici zákona nebo dokonce za ní.
4.7.8.1
Rozhodčí doložka a rozhodčí řízení
Dodavatel a spotřebitel se mohou dohodnout, že jejich případné spory se nebudou řešit před soudem, ale v rozhodčím řízení.
Rozhodčí řízení je tedy alternativou k řízení soudnímu. Stejně jako rozsudek vydaný soudem je i rozhodčí nález vykonatelný (to
znamená, že při nedobrovolném splnění je možné nález exekučně vynutit). Spotřebitel a prodejce se na rozhodčím řízení můžou
dohodnout jak při uzavření smlouvy, tak i tehdy, když nějaký spor mezi nimi už vznikne. V obou případech se musí smlouva
uzavřít písemně. V souvislosti se spotřebitelskými smlouvami se většinou tato smlouva nazývá rozhodčí doložka, někdy též
rozhodčí smlouva.
Rozhodčí řízení má několik sporných výhod. Sporných zejména z hlediska zájmů spotřebitelů. Je především rychlejší než řízení
před soudem, ale rychlost je kompenzována významnou redukcí procesních práv a záruk spravedlivého postupu. Rozhodčí řízení
bývá neveřejné a není tak formální jako řízení před soudem. Výhodu stejně jako nevýhodu je možné spatřovat v jednoinstančnosti
řízení - řízení je pak efektivnější, nebot’ není možné se proti rozhodnutí odvolat a spor se netáhne několik let. Je nepochybné,
že by rozhodčí řízení mohlo být zvýšení komfortu spotřebitelů u takových typů smluv, kde lze předpokládat potřebu vymáhání
nároku ve prospěch spotřebitele. V praxi bývá ovšem uzavírána rozhodčí doložka pouze tehdy, kdo to může být spotřebiteli k tíži
(typicky v takových typech právních vztahů, kdy se očekává dlouhodobé především plnění za strany spotřebitele – úvěr, leasing
apod.).
Další nevýhodou může být i to, že vykonatelnost rozhodčího nálezu nastává při doručení rozhodčího nálezu (může to být navíc
o to větší problém, když není doručeno do vlastních rukou). Navíc se rozhodčí řízení může konat i bez ústního jednání (tím
tedy strany sporu ztrácí možnost se účelněji obhájit). Problémem je také to, že pokud je jedna ze stran ve výrazně silnější pozici
(obvykle dodavatel) a víceméně tuto rozhodčí smlouvu „vnutí“ straně slabší (obvykle spotřebitel), tak je velmi pravděpodobné, že
budou jednostranně určena pravidla, za jakých se bude rozhodčí řízení konat. Například je vybrán rozhodce, který není nestranný
a snaží se vyhovět prodávajícímu.
V praxi se dále často stává, že rozhodčí doložka není upravena na zvláštním listě, ale je „zakomponována“ do obchodních
podmínek. Proto je nutné si veškerá tato ujednání nejprve přečíst a zvážit, zda v konkrétním případě raději nenakoupit výrobek
(či služby) u jiné společnosti. Nebot’ tím, že souhlasíme s obchodními podmínkami a tedy tím i s rozhodčí doložkou, vylučujeme
pravomoc soudu a vkládáme rozhodování sporu do rukou rozhodce. Je sice mnohdy možné se v takových případech domáhat
neplatnosti této doložky u soudu (nebot’ takováto rozhodčí doložka může oslabovat práva spotřebitele – zejména právo na přístup
k soudu), ale vzhledem k finančním nákladům řízení před soudem a dobou, po kterou se spor může vléci, je lepší raději se
takovýmto ujednáním zkusit vyhnout.
Přesto, pokud u k uzavření rozhodčí doložky dojde, je možné se za splnění určitých podmínek domáhat její neplatnosti. Tyto
podmínky jsou uvedeny v § 31 zákona o rozhodčím řízení a jedná se například o situaci, kdy nebyla straně dána možnost věc
před rozhodci projednat (pozor, ale v rozhodčí doložce se může objevit věta, že řízení před rozhodcem bude probíhat pouze na
základě písemných důkazů, potom se rozhodce skutečně nemusí ani nařizovat žádné ústní jednání), nebo například, že rozhodčí
nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno.
Obecně platí, že rozhodčí doložka je v naprosté většině zneužívána či užívána k omezení spotřebitelských práv. Z těchto důvodu
je vhodné na ni nikdy nepřistupovat.
4.7.8.2
Jak se bránit?
Následující instrukce lze použít pro případ, kdy přes všechna varování nebo proto, že se mu tato nedonesla, spotřebitel podepsal
rozhodčí doložku. Musíme podotknout, že soudní judikatura v této oblasti se vyvíjí a nelze s naprostou jistotou předvídat, zda
splnění níže uvedených instrukcí povede k rozhodnutí ve prospěch spotřebitele. Přesto jsou v praxi časté případy, kdy nárok
přiznaný rozhodcem v rozhodčím řízení natolik přemrštěné a přesahuje výši nároku, který by býval přiznal soud v řízení před
soudem, že se vyplatí nést určité riziko spojené s obranou spotřebitele. Níže uvádíme několik kroků obrany, které lze použít
v závislosti na tom, v jaké fázi sporu z rozhodčí doložky se nacházíme. Každý z kroků lze provést nezávisle na tom, zda jsme
Právo a terénní sociální práce
51 / 471
učinili předchozí, platí však, že naplněním všech kroků výrazně zvyšujeme své šance uspět. Proto důrazně doporučujeme, nečekat
s obranou až na exekuci, nýbrž začít s ní již v rámci probíhajícího rozhodčího řízení!
Od 1. dubna 2012 je účinná novela zákona o rozhodčím řízení, která dává spotřebiteli nové možnosti obrany pro rozhodčí řízení,
která započala 1. 4. 2012 a později, zejména:
• zavedla nový důvod pro zrušení rozhodčího nálezu u spotřebitelských smluv, který zní: "rozhodce nebo stálý rozhodčí soud
rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném
rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem"
• výslovně stanoví, že spotřebitel nemusí namítat nepravomoc rozhodce již v rozhodčím řízení - soud se bude žalobou na zrušení
rozhodčího nálezu zabývat, i když tak spotřebitel neučinil
• připouští obranu spotřebitele i ve fázi exekuce, návrhem na zastavení exekuce; spotřebitel však nemůže uplatnit obranu z
důvodu, že spor byl rozhodnut v rozporu s právními předpisy na ochranu spotřebitele / dobrými mravy / veřejným pořádkem,
jestliže byl v rozhodčím nálezu poučen o možnosti podat návrh na jeho zrušení soudu.
Postup obrany:
1) Vyjádření v rozhodčím řízení
Stejně jako v minulosti je vhodné začít s obranou již v rozhodčím řízení. Námitka nepravomoci rozhodce v rozhodčím řízení
již sice (u spotřebitelských smluv) není podmínkou pro podání žaloby k soudu, rozhodně však touto námitkou nelze nic zkazit.
Důležitá je též hmotněprávní obrana v řízení před rozhodcem - spotřebitel ve vyjádření uvede skutečnosti, ze kterých vyplývá,
že by rozhodce neměl v plném rozsahu rozhodčí žalobě vyhovět (např. některá ujednání ve smlouvě jsou neplatná, spotřebitel od
smlouvy odstoupil..). Následující vzor je jednotný pro rozhodčí doložky odkazující na jediného rozhodce i na rozhodčí společnost. V jeho závěru je příklad hmotněprávní obrany. Tuto je třeba vždy napsat podle skutečných okolností, nejlépe za pomoci
právníka.
VZOR Vyjádření rozhodci
2) Návrh na zrušení rozhodčího nálezu
Jestliže již byl vydán rozhodčí nález, je obranou proti němu žaloba na zrušení rozhodčího nálezu. Lze ji podat pouze v případě,
že od doručení rozhodčího nálezu neuplynulo více než 3 měsíce. Po novele je u této žaloby důležité, soustředit se od samého
počátku také na hmotněprávní otázky (jak by měl soud rozhodnout spor, který předtím rozhodoval rozhodce). Rozpor rozhodčího
nálezu s právní úpravou na ochranu spotřebitele nebo s dobrými mravy je totiž jedním z (nejspolehlivějších) důvodů, pro které
může soud rozhodčí nález zrušit.
Hmotněprávní otázky je třeba vždy ještě před podáním žaloby zvážit také proto, že jsou rozhodující pro posouzení, zda má vůbec
význam žalobu podávat. S žalobou je totiž vždy spojeno určité riziko prohry, a tím i náhrady nákladů řízení. Podstupovat takové
riziko je zbytečné, pokud lze předpokládat, že soud by v případě zrušení rozhodčího nálezu nerozhodl příznivěji, než jak rozhodl
rozhodce. Naděje, že soud rozhodle příznivěji, je dána například v těchto případech (často se jedná o složité právní otázky, které
je lepší konzultovat s právníkem):
• rozhodce přiznal nárok, který byl v rozporu s dobrými mravy (např. nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, úroky ...)
• rozhodce nezohlednil všechny okolnosti případu, např. skutečnost, že spotřebitel neměl možnost se seznámit s obsahem
smlouvy např. pro negramotnost, postižení zraku, proto, že mu smluvní podmínky nebyly předány (smlouva např. pouze
odkazuje na smluvní podmínky / sazebníky ... na internetu), skutečnost, že spotřebitel od smlouvy odstoupil
• smlouva nebo její ustanovení jsou z jiných důvodů neplatné, k čemuž rozhodce nepřihlédl
Dříve, než se rozhodnete podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu, byste měli znát odpověd’ na otázku, v čem má být
rozhodnutí soudu pro dotyčnou stranu příznivější, než rozhodnutí rozhodce, a proč (na základě jakých argumentů). Pro
nalezení těchto argumentů bohužel nelze dát obecně platný návod, proto je vhodné tuto část řešit s právníkem.
VZOR Návrh na zrušení rozhodčího nálezu - rozhodce = rozhodčí doložka odkazuje na konkrétního rozhodce
VZOR Návrh na zrušení rozhodčího nálezu - rozhodčí společnost = rozhodčí doložka odkazuje na společnost, která má určit
konkrétního rozhodce
3) Návrh na zastavení exekuce
Právo a terénní sociální práce
52 / 471
Návrh slouží jako obrana v již nařízené exekuci. Návrh na zastavení exekuce je třeba zaslat exekutorovi ve lhůtě 15 dnů ode dne,
kdy se povinný o důvodu k zastavení exekuce dozvěděl, tj. obvykle ode dne doručení exekučního příkazu společně s usnesením
o nařízení exekuce. Exekutor má potom povinnost do 15 dnů zaslat návrh oprávněnému k vyjádření, poté má povinnost do 30
dnů od uplynutí lhůty k vyjádření bud’ návrhu na zastavení exekuce vyhovět, nebo ho postoupit soudu.
V případě, že povinnému již uplynula lhůta 15 dní k podání návrhu, nebo také v případě, že exekutor nekoná (někteří exekutoři
bohužel zastávají takovou praxi, že k návrhům povinného vůbec nepřihlížejí - povinnému lze proto doporučit, aby si např. po
uplynutí první lhůty 15 dnů u exekutora zjistil, zda se s jeho návrhem něco děje, konkrétně, zda byl zaslán oprávněnému),
je možné vzor "Návrh na zastavení exekuce"upravit na "Podnět k zastavení exekuce"jinak stejného znění a tento zaslat přímo
exekučnímu soudu (což je soud, který nařídil exekuci).
Vzhledem k novele je v součastnosti podstatně větší šance na obranu proti rozhodčím nálezům ve vykonávacím řízení (exekuci),
a to i v případě starších rozhodčích nálezů (!):
§ 35 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení
I když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu,
bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 32 odst. 1 [3 měsíce od doručení rozhodčího nálezu], podat návrh na zastavení nařízeného
výkonu rozhodnutí ... i tehdy, jestliže ... jsou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy
podle § 31 písm. a) až f), h) [např. rozhodčí doložka je neplatná pro rozpor s právními předpisy na ochranu spotřebitele] nebo
pokud jsou dány důvody podle § 31 písm. g) [rozhodce rozhodl spor v rozporu s právními předpisy na ochranu spotřebitele nebo
v rozporu s dobrými mravy či veřejným pořádkem] a rozhodčí nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení
soudu ...
VZOR Návrh na zastavení exekuce
4.7.9
Směnka
Směnka je cenným papírem, který představuje doklad o finančním závazku. Tedy ten, kdo směnku podepíše, stvrzuje svůj dluh a
zavazuje se, že jej do určitého dne splatí. Směnka může být napsána i na úplně obyčejný papír (klidně vytržený z nějakého sešitu)
a vůbec nemusí vypadat nějak oficiálně. Může být napsána i rukou. Směnka vytváří nový samostatný závazek a je typickým
nástrojem zajištění závazku jiného. Některé spotřebitelské smlouvy, zejména ze strany nebankovních společností poskytujících
finanční služby, jsou mnohdy zajišt’ovány směnkami, i když tento nástroj práva je tradičně, stejně jako rozhodčí doložka, spjat s
obchodem mezi podnikateli – tedy rovnými subjekty.
Konkrétní přesný obsah směnky není předepsán, jsou stanoveny jen některé náležitosti, které musí obsahovat. Co je nejdůležitější,
vždycky musí obsahovat uvedení, že se jedná o směnku, a to musí být nejen v nadpise, ale i v samotném textu směnky. Podle
tohoto se tedy směnka dá většinou poznat na první pohled.
Směnku rozhodně za žádných okolností nepodepisujte, nebot’ se proti ní dá jen omezeně bránit a v krátkých lhůtách (vlastně se
ani moc bránit nelze). Navíc věřitel, pokud se bude svého práva na proplacení směnky domáhat soudně, nemusí vůbec prokazovat
vznik závazku. Stačí, když směnku před soudem předloží a důkazní břemeno leží na žalovaném.
Jak směnka, tak rozhodčí doložka představují nástroje záruk a řešení sporů, které typově patří do zcela jiné oblasti obchodních
vztahů, přičemž v oblasti spotřebitelských smluv fungují především v neprospěch spotřebitelů. Oběma institutům se lze bránit –
ovšem velmi obtížně. V případě směnky je obrana téměř vždy neúspěšná v případě rozhodčích doložek se judikatura vyvíjí zatím
s nejasným výhledem.
Byt’ jsou spotřebitelské smlouvy právně koncipovány jako smlouvy s vysokou zárukou práv spotřebitelů, je mnohdy zapotřebí být
obezřetný, protože při jejich uzavírání hrozí mnoho rizik. V případě pochybností je vhodné odborně konzultovat situaci dříve než
později. Mnohá práva spotřebitelů jsou totiž vázána na aktivní postup spotřebitele a jejich ochrana rozhodně není automatická.
4.8
Nájem bytu, bydlení
Potřeba bydlet je jednou z nejvýznamnějších lidských potřeb. Zároveň problémy týkající se bydlení jsou jedněmi z nejčastějších
problémů, které terénní sociální pracovník ve své praxi řeší. Proto jim je věnována celá samostatná kapitola.
Právo a terénní sociální práce
4.8.1
53 / 471
Bydlení
Po právní stránce existuje hned několik forem bydlení. Jestliže někdo bydlí „ve vlastním“, znamená to, že má k bytu nebo domu,
který koupil, zdědil nebo postavil, vlastnická práva včetně práva užívacího a práva byt nebo dům prodat či pronajmout. Vedle
tohoto bydlení rozlišujeme také družstevní bydlení a bydlení v nájmu. Družstevní bydlení znamená, že uživatel bytu má podíl
v bytovém družstvu, se kterým je spojené právo byt užívat. Majitel tohoto podílu nemůže s bytem nakládat v takové míře, jako
kdyby byl byt jeho vlastnictvím a dále má jisté povinnosti ke družstvu. Velice rozšířeným způsobem bydlení je v ČR stále bydlení
nájemní. Tento způsob užívání bytu má smluvní základ, tzn. že nájemce (ten, kdo byt užívá) má s pronajímatelem (vlastník bytu)
uzavřenou nájemní smlouvu. Této smlouvě se občas historicky chybně říká „dekret.“
Nájemcem jsou nejčastěji fyzické osoby. Pronajímateli jsou často fyzické osoby, právnické osoby, obce a stát. Zejména v případě
obcí a státu je třeba rozlišovat mezi vlastníkem a správcem domu.
Kromě toho existují formy bydlení přechodnějšího charakteru, založené zejména podnájemní smlouvou, smlouvou o ubytování
nebo smlouvou o nájmu obytné místnosti či nájemní smlouvou podle obecných ustanovení o nájemní smlouvě (tj. nikoli podle
zvláštních ustanovení o smlouvě o nájmu bytu).
Ke specifikům družstevního nájmu (družstevního bydlení, někdy též nepřesně družstevního vlastnictví) viz zde.
K podnájmu, ubytovací smlouvě, nájmu obytné místnosti, bydlení se souhlasem vlastníka viz zde.
4.8.2
Nájem bytu
4.8.2.1
Historie - osobní užívání před r. 1992
Podle původního znění občanského zákoníku z roku 1964 neexistovalo nájemní právo, nájem bytu byl nahrazen pojmem „právo
osobního užívání“. V období 1964 – 1991 mohlo právo osobního užívání vzniknout zejména na základě rozhodnutí národního
výboru o přidělení bytu a následným uzavřením dohody o odevzdání a převzetí bytu, sjednané mezi organizací a občanem. Tato
dohoda se uzavírala bez určení doby užívání.
Od roku 1992 se práva osobního užívání transformovala na nájem bytu. Na dohodu o odevzdání a převzetí bytu bez určení doby
užívání se tak ve světle nové právní úpravy hledí jako na nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Osobní užívání bytů sloužících k
trvalému ubytování pracovníků organizace se změnilo na nájem služebního bytu, pokud tyto byty splňovaly kritéria stanovená
zákonem pro služební byty. Právo užívání části bytu se změnilo na podnájem. Transformaci dřívějšího práva užívání konkrétně
upravuje § 871, zákona č. 40/1964 Sb.
4.8.2.2
Co je to byt
Bytem není každá místnost nebo soubor místností, které pronajímatel za byt označí. Při posouzení otázky, zda je soubor místností
(popř. jednotlivá obytná místnost) bytem, se vychází stavebněprávních předpisů. Konkrétně § 3 písm. g) vyhlášky č. 268/2009
Sb., o technických požadavcích na stavby, definuje byt jako soubor místností, popřípadě jedna obytná místnost, který svým
stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen (zejm.
stavebním povolením, kolaudačním souhlasem atd.). Rozhodující je kolaudovaný stav, nikoliv faktický způsob užívání. Zní-li
kolaudační rozhodnutí, tj. rozhodnutí stavebního úřadu, o užívání tak, že určitá místnost nebo soubor místností jsou nebytovými
prostory, nelze k takto vymezenému předmětu beze změny užívání (rekolaudace) platně uzavřít nájemní smlouvu k bytu. Také
společné prostory v domě (které nejsou z povahy věci nebytovými prostory) nelze pronajmout jako byt; pokud by se tak stalo,
byla by smlouva neplatná. (Existují však i právní názory, že taková smlouva neplatná není, nájemce takového nebytu podle
smlouvy o nájmu bytu je chráněn stejně jako nájemce bytu s tím, že může navíc odstoupit od nájemní smlouvy pro vadné plnění
ze strany pronajímatele.)
Příslušenství bytu
Byty mají příslušenství. Jde o vedlejší místnosti a prostory, které jsou určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Příslušenství
může být mimo byt a může být i součástí bytu. Může být spojené s jedním bytem a může být i společné pro několik bytů.
Příslušenstvím může být např. koupelna, záchod, sklep, balkón či terasa, prádelna, kočárkárna apod.
Nájem bytu vs. jiný nájem
Nájem bytu může vzniknout pouze pokud je pronajímán byt, a to byt jako celek.
Právo a terénní sociální práce
54 / 471
Pokud by např. byla pronajímána celá nemovitost (dům apod.), tak i pokud slouží k bydlení a jsou v ní byty, nelze pro takový
pronájem použít smlouvu o nájmu bytu. Půjde o nájem podle obecných ustanovení o nájemní smlouvě.
Pokud by byla pronajímána pouze část bytu, rovněž nepůjde o nájem bytu, ale o nájem podle podle obecných ustanovení o
nájemní smlouvě.
Pokud by byl pronajímán nebytový prostor, lze k němu uzavřít jedině smlouvu o nájmu nebytového prostoru v souladu se
zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.
4.8.2.3
Nájem bytu vs. jiné užívání bytu
Užívání spojené s vlastnictvím bytu
Nájem představuje užití cizího předmětu. O nájem nejde, jestliže předmět užívá jeho vlastník nebo spoluvlastník.
Je na vlastníkovi bytu, komu dovolí, aby užíval jeho byt, společně s ním nebo i samostatně. Pokud je takové užívání bezplatné,
nepůjde o nájemní smlouvu. Právo třetí osoby užívat byt se pak odvozuje pouze od souhlasu vlastníka a skončí, jakmile vlastník
svůj souhlas třetí osobě odepře.
Výpůjčka
Nájem je úplatný. Pokud není sjednána za užívání věci úplata, nejde o nájemní smlouvu, ale o výpůjčku. Pokud tedy vznikne
potřeba upravit smluvně právo bezplatného užívání, použije se smlouva o výpůjčce. Taková situace může v praxi nastat např.
když rodiče vlastní nemovitost, v níž sami nebydlí a chtějí umožnit dětem bydlení v takové nemovitosti bezplatně resp. pouze za
cenu služeb, aniž by jim ji chtěli přímo darovat nebo prodat. Výpůjčka je upravena v §§ 659-662 ObčZ.
Nájem obytné místnosti
Vlastník může chtít pronajmout také jen část bytu, např. jeden jediný pokoj. Běžně se právu užívat pokoj v bytě říká podnájem,
avšak podnájem může vzniknout jen mezi nájemcem a podnájemcem, podnájemní smlouvu nemůže uzavřít vlastník. Užívání
právo k části bytu, odvozené přímo od vlastníka, může být založeno bud’ prostým souhlasem vlastníka s užíváním (pokud je
užívání bezplatné), anebo (pokud jde o užívání za úplatu) půjde o nájemní smlouvu podle obecných ustanovení o nájmu – nikoli
tedy podle zvláštních ustanovení o nájmu bytu.
Občanský zákoník zná také smlouvu o nájmu obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení (§ 717, zákona č.
40/1964 Sb.) Ze zákona není zřejmé, co se rozumí „zařízením určeným k trvalému bydlení“; byt tímto „zařízením“ s největší
pravděpodobností není. Pokud jde o zařízení určená k trvalému bydlení jako jsou ubytovny, používá se v praxi spíše než tento
typ smlouvy smlouva o ubytování.
Podnájem
Podnájem může vzniknout ve vztahu k bytu nebo jeho části mezi nájemcem a podnájemcem za souhlasu pronajímatele. Pokud
pronajímatel (vlastník bytu) s podnájmem nesouhlasí, je podnájemní smlouva neplatná a zároveň nájemce v takovém případě
porušil své povinnosti vůči pronajímateli a naplnil tím výpovědní důvod z nájmu.
Podnájemní smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.
Skončení podnájmu lze mezi stranami volně dohodnout. Pokud není dohody, skončí podnájem uplynutím doby, na kterou byl
sjednán, anebo výpovědí s výpovědní lhůtou 3 měsíce.
Podnájem je upraven v § 719 ObčZ.
Smlouva o ubytování
Užívací právo vzniká i ubytovanému na základě smlouvy o ubytování, obsahem závazku ubytovatele je však zajistit ubytování,
nikoliv strpět užívání konkrétní místnosti či prostor.
Ubytovaný má právo užívat prostory, které mu byly k ubytování vyhrazeny, jakož i užívat společné prostory ubytovacího zařízení
a používat služeb, jejichž poskytování je s ubytováním spojeno, a je povinen za ubytování a služby s ním spojené zaplatit
ubytovateli cenu ve lhůtách stanovených ubytovacími řády. Ubytovatel je povinen odevzdat ubytovanému prostory vyhrazené
mu k ubytování ve stavu způsobilém pro řádné užívání a zajistit mu nerušený výkon jeho práv spojených s ubytováním.
Odpovědnost ubytovatele
Ubytovatel odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými osobami nebo pro ně vneseny do prostor vyhrazených k ubytování nebo k uložení věcí, příp. odevzdány personálu ubytovatele.
Právo a terénní sociální práce
55 / 471
Za tyto škody odpovídá ubytovatel bez ohledu na to, zda škoda vznikla jeho zaviněním nebo porušením jeho povinností. Jediný
důvod, který vede ke zproštění odpovědnosti ubytovatele za škodu, je, že by ke škodě došlo i jinak (tj. pokud by věc nebyla v
ubytovacím zařízení) – jedná se v podstatě pouze o případy, kdy ke škodě dochází v důsledku povahy nebo působení věci samé
(např. zkažení potravin, léků..) Důvodem této přísné odpovědnosti je, že ubytovaný zpravidla nemá vliv na to, jak a kdy do jeho
pokoje vstupují další osoby, zejm. personál ubytovatele. Přísná odpovědnost má motivovat ubytovatele, aby věci ubytovaného
chránil s maximální péčí.
Právo na náhradu škody musí být uplatněno u ubytovatele bez zbytečného odkladu. Právo zanikne, nebylo-li uplatněno nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se poškozený o škodě dozvěděl.
Smlouvu o ubytování upravují §§ 754-759 ObčZ, odpovědnost ubytovatele upravují § 433 a § 436 ObčZ.
4.8.2.4
Specifika družstevního nájmu
Principem družstevního nájmu bytu je spojení práva družstevního nájmu s členstvím nájemce v bytovém družstvu: na základě
členství v družstvu vzniká nájemci užívací právo k bytu, resp. právo, aby s ním družstvo uzavřelo nájemní smlouvu. Zánik
členství v družstvu znamená skončení družstevního nájmu (§ 714 ObčZ); což nebrání v dalším užívání bytu na základě jiných
titulů (např. obyčejného nájmu nebo vlastnického práva k bytu).
Družstevní nájem vzniká uzavřením nájemní smlouvy mezi družstvem a nájemcem. Podmínky pro uzavření takové nájemní
smlouvy obvykle upravují stanovy družstva. Členský podíl v družstvu může být smluvně převáděn a může být také děděn, může
být také nabyt v důsledku výměny bytů. V případech převodu nebo přechodu členského podílu vzniká družstvu povinnost uzavřít
s novým vlastníkem podílu nájemní smlouvu; vznik družstevního nájmu nového vlastníka podílu není podmíněn rozhodnutím
družstva.
Práva a povinnosti pronajímatele (družstva) a nájemce se mohou případ od případu velice lišit. Základem jsou sice zákonná
ustanovení o nájmu bytu, zároveň však velkou část práv a povinností mohou upravovat stanovy družstva a jejich obsah může být
velice různý. Základním rozdílem v právech „obyčejného“ nájemce a družstevního nájemce je, že družstevní nájemce nemá jen
právo byt užívat, ale má také právo s ním nakládat převodem členských práv. Dohoda o převodu práv a povinností spojených s
členstvím v bytovém družstvu je upravena v § 230, zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.
Družstevní nájem může zaniknout některým ze způsobů zániku „obyčejného“ nájmu (dohodou, výpovědí, uplynutím doby, na
kterou byl nájem sjednán), a dále zánikem členství v družstvu či převodem družstevního bytu do vlastnictví nájemce.
Družstevní bydlení upravují
• pokud jde o družstevní nájem manželů, ustanovení § 700 odst 3, § 703 odst. 2, § 704 odst. 2, § 705 odst. 2, § 707 odst. 2 ObčZ
• další ustanovení v občanském zákoníku: § 685 odst. 2, § 687 odst. 4
• a dále ustanovení obchodního zákoníku o družstvu (§§ 221 – 260 ObchZ)
4.8.2.5
Nájem bytu je chráněn
Jak vyplývá z § 685 odst. 3 ObčZ, nájem bytu je chráněn. Smluvní strany nemohou vyloučit nebo omezit aplikaci těch zákonných
ustanovení o nájmu bytu, která směřují k ochraně nájemce. Odchýlit se od zákonné úpravy je dovoleno pouze ve prospěch
nájemce.
Ochrana nájemce se projevuje například v tom, že at’ už jde o nájem na dobu určitou nebo neurčitou, může pronajímatel vypovědět nájem bytu jen z důvodů výslovně stanovených v zákoně, v některých případech navíc pouze se soudním přivolením.
Nájemce má ve většině případů skončení nájmu na základě výpovědi pronajímatele právo na zajištění bytové náhrady. Nezávisle
na vůli pronajímatele vzniká společný nájem bytu manžely a nájem může přejít na třetí osobu.
Ujednání, která by omezovala práva nájemce vyplývající mu ze zákona, jsou neplatná. V praxi jsou to často ujednání:
• rozšiřující okruh výpovědních důvodů nebo způsobů zániku nájmu v neprospěch nájemce,
• zkracující výpovědní dobu,
• o smluvní pokutě pro případ porušení povinností nájemce (zde mohou být na věc různé právní názory),
• usnadňující pronajímateli vyklidit nájemce v rozporu se zákonem – např. ustanovení upírající nájemci právo na bytovou náhradu, různé úpravy vyklizení svépomocí pronajímatele apod.
Právo a terénní sociální práce
4.8.2.6
56 / 471
Vznik nájmu bytu
Nájem bytu nejčastěji vzniká na základě nájemní smlouvy. Konkrétní osoba se může stát nájemcem bytu i na základě jiné právní
skutečnosti ve spojení s nájemní smlouvou. Jde o případy přechodu nájmu (na základě právní skutečnosti – smrti nájemce – za
určitých podmínek vstupuje do nájemního vztahu na místo původního nájemce nájemce nový), nebo přistoupení nového nájemce
k nájmu (na základě právní skutečnosti – uzavření manželství – vzniká společný nájem manželů).
4.8.2.7
Smlouva o nájmu bytu
Nájemní smlouva je smluvním typem, tzn. že uzavřít platně nájemní smlouvu lze jen při splnění minimálních náležitostí smlouvy
stanovených zákonem. Jsou to tyto základní náležitosti:
• určení smluvní stran (kdo je pronajímatel a kdo nájemce)
• určení (označení) bytu a jeho příslušenství
• určení ceny nájmu (nájemného) a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu (a to bud’ stanovením výše ceny nebo jejich výpočtu);
výše nájemného a úhrad za služby musí být určena zvlášt’
• závazek pronajímatele přenechat právo užívat byt a závazek nájemce platit nájemné
• určení rozsahu užívání bytu a jeho příslušenství
• doba nájmu, pokud má být nájem na dobu určitou (pokud doba nájmu není určena, jedná se o nájem na dobu neurčitou)
Nájemní smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. 2
4.8.2.8
Kauce - zajištění povinností nájemce
Pronajímatel může před uzavřením nájemní smlouvy požadovat složení určité peněžité částky – kauce. Podle právní úpravy
účinné od 1.11.2011 nemusí již pronajímatel ukládat kauci na zvláštní bankovní účet.
Výše kauce může odpovídat nejvýše trojnásobku měsíčního nájemného a záloh na úhradu za plnění poskytovaná v souvislosti s
užíváním bytu.
Kauce slouží k tomu, aby z ní mohl pronajímatel provést úhradu pohledávky nájemce resp. započtení na tyto pohledávky, a to
pouze na
a. pohledávky z dlužného nájemného a úhrad za služby
b. na jiné pohledávky nájemce v souvislosti s nájmem (např. z práva náhrady škody způsobené na předmětu nájmu), přiznané
vykonatelným rozhodnutím soudu nebo nájemcem písemně uznané. – Např. nájemce poškodil nábytek ve vlastnictví pronajímatele, pronajímatel podá žalobu na zaplacení dlužné částky, soud vydá rozsudek, nájemce se neodvolá, rozsudek
nabude právní moci... a až poté může pronajímatel použít kauci na úhradu částky přiznané rozsudkem
c. na jiné pohledávky nájemce, pokud se na tom nájemce a pronajímatel dohodnou
Pokud pronajímatel oprávněně čerpá kauci, má právo po nájemci písemně požadovat její doplnění do původní výše. Nájemce na
to má 1 měsíc od písemné výzvy pronajímatele; nedoplnění prostředků je výpovědní důvod.
Vrácení kauce
Pronajímatel je povinen nevyčerpanou kauci včetně příslušenství (úroků) vrátit nájemci nejpozději do jednoho měsíce ode dne,
kdy nájemce byt vyklidil a předal pronajímateli, nedohodnou-li se jinak.
2
Smlouvy, které byly uzavřeny jinak než písemně před 1.1.1995, jsou platné podle ust. 879 b občanského zákoníku.
Právo a terénní sociální práce
4.8.2.9
57 / 471
Nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu
VZOR – Návrh na určení výše nájemného
Základní povinností nájemce je platit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu.
Výše nájemného
Současná právní úprava stojí na principu tržního nájemného, tj. nájemného ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá. S
účinností od 25. 5. 2011 platí, že nedohodnou-li se strany na výši nájemného, může pronajímatel písemně navrhnout nájemci
zvýšení nájemného. Souhlasí-li nájemce s návrhem na zvýšení nájemného, zvyšuje se nájemné počínaje třetím kalendářním
měsícem od doručení návrhu. Nesdělí-li nájemce pronajímateli písemně do dvou měsíců od doručení návrhu, že se zvýšením
nájemného souhlasí, má pronajímatel právo navrhnout ve lhůtě dalších tří měsíců, aby výši nájemného určil soud. Soud na návrh
pronajímatele rozhodne o určení nájemného, které je v místě a čase obvyklé. Výši nájemného soud určí ke dni podání návrhu
soudu. Návrh na určení výše nájemného soudem lze podat i v případě, že nájemné bylo sjednáno dohodou, pokud se jedná
o nájem na dobu neurčitou a jestliže došlo k podstatné změně okolností, z nichž při sjednávání nájemného pronajímatel nebo
nájemce vycházel. Uvedená pravidla platí obdobně pro nájemce, který navrhuje snížení nájemného.
Uvedená pravidla pro určení výše nájemného nelze použít u nájmu družstevního bytu.
Až do 31.12. 2012 probíhá v některých regionech deregulace nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném
zvyšování nájemného z bytu. Jedná se o Prahu, krajská města mimo Ostravu a Ústí nad Labem a o všechna města Středočeského
kraje s více než 10.000 obyvateli. Podrobné informace k deregulaci lze nalézt na stránkách Ministerstva pro místní rozvoj,
http://www.mmr.cz. K cenovým mapám tržního nájemného se dostanete skrze tuto stránku: http://www.mmr.cz/Bytova-politika/Prechod-na-smluvni-najemne.
Úhrady za služby spojené s užíváním bytu
Služby spojené s užíváním bytu jsou např.: úhrada za plyn a elektřinu, úhrada za ústřední (dálkové) vytápění a za dodávku teplé
vody, za úklid společných prostor v domě, za užívání výtahu, za dodávku vody z vodovodů a vodáren, za odvádění odpadních
vod kanalizacemi, za osvětlení společných prostor v domě, za odvoz tuhého komunálního odpadu, za vybavení bytu společnou
televizní a rozhlasovou anténou.
Nájemce je povinen pronajímateli hradit služby podle nájemní smlouvy ve výši prokázané pronajímatelem. V nájemní smlouvě
se obvykle sjednává určitá výše měsíční zálohy na služby; v takovém případě je vhodné sjednat také pravidla pro vyúčtování
záloh a zaplacení nedoplatků / vrácení přeplatků.
Důsledky prodlení
Nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení. Výši poplatku stanoví nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a jeho současná výše činí za každý den prodlení
2,5 promile dlužné částky (= 0,25 %), nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení.
Prodlení s úhradou nájemného nebo služeb ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a měsíčních úhrad za služby
je hrubým porušením povinností nájemce, které je výpovědním důvodem.
4.8.2.10
Povinnosti pronajímatele
Otázky a odpovědi
1. Jakým způsobem je možné v praxi uplatnit slevu na nájemném? Stačí ústně nebo je třeba sepsat s pronajímatelem dohodu
nebo to má klient udělat písemným oznámením?
Uplatnění slevy je možné pouze písemně. Pokud ji uplatníte ústně a pronajímatel Vám to uzná, není to problém, ale to se
nejspíš nestane. V případě, že ji uplatníte ústně a podaří se se to dokonce i před soudem v případě sporu dokázat, tak takové
uplatnění bude rovněž neplatné. Platná je pouze písemná forma. Pro potřebu pozdějšího dokazování je vhodné si nechat
převzetí písemně potvrdit a pokud, to pronajímatel z jakéhokoliv důvodu neučiní, tak je nezbytné to zaslat doporučeně na
jeho adresu. V případě, že neznáte adresu, je vhodné použít tu, pod kterou je evidován v katastru nemovitostí.
Pronajímatelem bytu může být fyzická nebo právnická osoba. POZOR, zejména u obcí, na odlišení pronajímatele od správce,
který pronajímatele pouze zastupuje. Na to je nutné dbát zejména, chce-li se nájemce domáhat svých práv soudně – pak musí
žalovat zásadně pronajímatele, jinak nebude úspěšný!
Pronajímatel má ze zákona tyto základní povinnosti spojené s pronájmem bytu:
Právo a terénní sociální práce
58 / 471
1. Povinnost předat byt ve stavu způsobilém k řádnému užívaní a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s
užíváním bytu (§ 687 ObčZ)
Způsobilost bytu sloužit svému účelu zahrnuje i hygienickou nezávadnost a vyhovující estetickou stránku. Byt by měl být
vymalován alespoň základním nátěrem a vybaven základní nepoškozenou podlahovou krytinou. Nepochybné také je, že
musí být opatřen uzamykatelnými vstupními dveřmi a funkčními okny (otevíratelná, zasklená). V bytě musí být rozvod
elektřiny, pitné vody, účinné vytápění, odvod odpadních vod. Dále základní vybavení koupelny, záchodu, kuchyně (sporák,
kuchyňská linka...).
Kromě předání bytu v takovémto stavu patří k povinnostem pronajímatele rovněž tento stav (užívání bytu) nerušit, tj.
povinnost byt ve stavu způsobilém k bydlení udržovat. To znamená, že pronajímatel nesmí samovolně a bezdůvodně
vypínat vodu a elektřinu, neúčelně měnit okna a dveře atp. V případech, kdy se tak stane, má nájemce právo se bránit
žalobou u soudu a po dobu, kdy je jeho nájemní právo takto rušeno, má právo na slevu z nájemného. Z povinnosti zajistit
nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu plyne také pronajímatelova povinnost odstranit závady
bránící řádnému užívání bytu (viz dále).
Na odevzdání bytu pronajímatelem ve stavu způsobilém k bydlení má nájemce právní nárok. Poruší-li pronajímatel povinnost předat byt nájemci bez závad, vzniká nájemci právo bud’ požadovat, aby byl byt předán až po odstranění závad, a byt
nepřevzít, nebo byt převzít a požadovat odstranění závad bytu zjištěných při jeho předání.
Pronajímatel a nájemce se mohou v nájemní smlouvě dohodnout na tom, že byt bude předán ve stavu nezpůsobilém
k užívání, ale jen tehdy, pokud si současně vymezí práva a povinnosti z toho plynoucí, zejména výši a způsob úhrady
nákladů na provedení úpravy.
2. Povinnost odstranit závady bránící řádnému užívání bytu nebo jimiž je výkon nájemcova práva ohrožen (pokud nejde o
závady, které má odstranit nájemce) (§ 687, § 691 ObčZ)
Pronajímatel má povinnost udržovat předmět nájmu ve způsobilém stavu po celou dobu nájmu. Pronajímatel je povinen
proto předcházet závadám = odstraňovat hrozící závady (porušení této povinnost vede k tomu, že již samotné vyskytnutí
závady je porušením povinnosti pronajímatele) a povinnost odstranit veškeré závady bránící řádnému užívání bytu nájemcem – jedná se nejen o závady v bytě, ale i jiné závady, které brání řádnému užívání bytu (např. závady v domě, ve
společných prostorách domu, např. závada na vodovodní přípojce).
Výjimkou jsou opravy, ke kterým je povinen nájemce, a to:
a. drobné opravy v bytě
b. závady a poškození způsobené nájemcem nebo osobami, které s ním bydlí
Nájemce je povinen oznámit bez zbytečného odkladu pronajímateli potřebu těch oprav v bytě, které má nést pronajímatel,
a umožnit jejich provedení; jinak odpovídá za škodu, která nesplněním této povinnosti vznikla.
Nesplní-li pronajímatel svoji povinnost, má nájemce tyto možnosti / práva:
a. právo po předchozím upozornění pronajímatele závady odstranit v nezbytné míře a požadovat od něj náhradu účelně
vynaložených nákladů. Právo zanikne, nebylo-li uplatněno do šesti měsíců od odstranění závad
b. nájemce se může domáhat odstranění závad u soudu (návrhem na uložení povinnosti pronajímateli něco učinit –
např. zajistit přívod vody apod.); vedle toho se nájemce může domáhat náhrady škody, která mu vznikla v důsledku
porušení povinnosti pronajímatele
c. právo odstoupit od smlouvy (§ 679, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník)
d. právo uplatnit slevu na nájemném; podmínky, za kterých může nájemce požadovat slevu z nájemného nebo z úhrad
za služby, podrobně upravuje § 698, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Obecně lze říci, že právo na slevu na
nájemném může vzniknout v důsledku:
i. závad zhoršujících užívání bytu
ii. neposkytnutí plnění spojeného s užíváním bytu
iii. stavebních úprav v domě
Právo na slevu z nájemného nebo z úhrad za služby je třeba uplatnit u pronajímatele bez zbytečného odkladu. Právo
zanikne, nebylo-li uplatněno do šesti měsíců od odstranění závad.
VZOR – uplatnění slevy na nájemném
Právo a terénní sociální práce
59 / 471
3. Povinnost umožnit nejen řádné užívání bytu, ale také užívání společných prostor a zařízení domu, jakož i požívání plnění,
jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno. (§ 688 ObčZ). Oprávnění odpovídající těmto povinnostem pronajímatele
mají i osoby, které v bytě bydlí s nájemcem (od 1.11.2011 tak sice není stanoveno přímo zákonem, osoby však tato
oprávnění odvozují od práva nájemce).
4.8.2.11
Povinnosti nájemce
Nájemcem bytu může fyzická osoba a podle některých právních názorů i právnická osoba.
Nájemce má zejména tyto povinnosti spojené s nájmem bytu:
1. Povinnost užívat byt, společné prostory a zařízení domu řádně a řádně požívat plnění, jejichž poskytování je spojeno s
užíváním bytu
Řádným užíváním se především rozumí, že uvedené prostory jsou užívány k účelu, k němuž jsou určeny, tedy byt k bydlení,
společné prostory, k nimž patří chodby, schodiště a půdy ke konkrétnímu účelu apod. Tato povinnost se vztahuje nejen na
nájemce, ale odvozeně také na osoby s ním žijící v bytě.
2. Povinnost platit nájemné a úhrady za služby
K této povinnosti viz zvláštní kapitola.
3. Oznamovací povinnost a osoby žijící v bytě s nájemcem
Nájemce má povinnost bez zbytečného odkladu písemně oznámit pronajímateli změnu v počtu osob žijících s nájemcem
v bytě v případě, že lze mít za to, že tato změna potrvá déle než 2 měsíce. Nájemce je povinen uvést jména, příjmení
a data narození těchto osob. Nájemce je dále povinen oznámit pronajímateli uzavření manželství nebo přechod nájmu.
Neučiní-li to nájemce ani do 2 měsíců ode dne, kdy změna nastala, má se za to, že hrubě porušil svoji povinnost, tj. jedná
se o výpovědní důvod!
V této souvislosti pozor zejména na narození miminka = také o osobu více. Zákon mluví o jakékoliv změně v počtu osob,
ale pokud půjde o nenahlášení snížení počtu, soud by takovou situaci pravděpodobně posuzoval mírněji.
POZNÁMKA: Nahlášení změn v osobách, které bydlí s nájemcem v bytě, nemá nic společného s otázkou trvalého pobytu
těchto osob ve smyslu zákona o evidenci obyvatel - k této problematice viz zde.
Pronajímatel nemůže zasahovat do toho, s kterými osobami nájemce bude užívat byt. Výjimkou je pravidlo, účinné nově
od 1.11.2011, podle kterého má pronajímatel právo požadovat, aby v bytě žil jen takový počet osob, který je přiměřený
velikosti bytu, a který je přiměřený velikosti bytu a nebrání tomu, aby všechny osoby mohly řádně užívat byt a žít v
hygienicky vyhovujících podmínkách. Nájemce je povinen takovému požadavku pronajímatele vyhovět. V praxi ovšem
bude těžké určit přesnou hranici, kolik osob je ještě přiměřených pro bydlení v daném bytě. Z ustanovení také není jasné,
jaké budou důsledky porušení požadavku pronajímatele: půjde o porušení povinnosti nájemce, pro kterou mu pronajímatel
bude moci dát výpověd’? Musí předtím pronajímatel nájemci sdělit svůj požadavek a počet osob, který už nepovažuje za
přiměřený? Domníváme se, že na obě otázky je odpověd’ kladná, jestli tomu tak ale opravdu bude, ukáže až praxe.
Pronajímatel má podle úpravy od 1.11.2011 právo vyhradit si v nájemní smlouvě souhlas s přijetím další osoby do bytu,
což platí s výjimkou osoby blízké nebo případů zvláštního zřetele hodných. V praxi pravděpodobně toto ustanovení nebude
mít až takový význam, nebot’ osoba, s kterou nájemce žije ve společné domácnosti, zpravidla je osobou blízkou.
4. Povinnost hradit drobné opravy v bytě související s jeho užíváním a náklady spojené s běžnou údržbou bytu a povinnost
odstranit závady a poškození, které způsobil v domě sám nebo ti, kdo s ním bydlí.
Tuto povinnost má nájemce, pokud se s pronajímatelem nedohodnou jinak. Pojem drobných oprav definuje § 5, nařízení
vlády č. 258/1995 Sb. Stanoví se zde mimo jiné strop nákladů na drobné opravy za jeden rok, které je ještě povinen hradit
nájemce. Je jím částka odpovídající 70 Kč za m2 podlahové plochy bytu (což např. u bytu velikosti 50 m2 představuje
částku 3.500,- Kč). Pojem nákladů spojených s běžnou údržbou bytu definuje § 6, nařízení vlády č. 258/1995 Sb.
Nepostará-li se nájemce o včasné provedení drobných oprav a běžnou údržbu bytu nebo odstranění škod, má pronajímatel
právo učinit tak po předchozím upozornění nájemce na svůj náklad sám a požadovat od něj náhradu.
Pokud jde o opravy, které má provést pronajímatel, je nájemce povinen oznámit jejich potřebu bez zbytečného odkladu
pronajímateli, jinak odpovídá za škodu, která nesplněním této povinnosti vznikla.
5. Nájemce je povinen při výkonu svých práv dbát na to, aby v domě bylo vytvořeno prostředí zajišt’ující ostatním uživatelům
domu nerušený výkon jejich práv.
Právo a terénní sociální práce
60 / 471
6. Stavební úpravy v bytě
Nájemce nesmí provádět stavební úpravy ani jinou podstatnou změnu v bytě bez souhlasu pronajímatele, a to ani na svůj
náklad. V případě porušení této povinnosti je pronajímatel oprávněn požadovat, aby nájemce provedené úpravy a změny
bez odkladu odstranil.
Pronajímatel je oprávněn provádět stavební úpravy bytu a jiné podstatné změny v bytě pouze se souhlasem nájemce. Tento
souhlas lze odepřít jen z vážných důvodů. Provádí-li pronajímatel takové úpravy na příkaz příslušného orgánu státní správy,
je nájemce povinen jejich provedení umožnit; jinak odpovídá za škodu, která nesplněním této povinnosti vznikla.
Stavební úpravou je každá změna stavebního nebo funkčního uspořádání bytu. Jde například o zavádění a změnu vodovodního, elektrického, plynového vedení, zazdívání oken, vysekávání děr do komína, odstraňování nebo zřizování příček,
změnu bytového jádra nebo výměnu oken. Stavební úpravou je také každá změna stavby ve smyslu stavebněprávních předpisů. Stavební úpravou není udržování bytu ve stavu způsobilém k řádnému užívání a odstraňování závad bránících tomuto
řádnému užívání.
7. Nájemce má povinnost umožnit pronajímateli po předchozí písemné výzvě provedení instalace a údržby zařízení pro
měření a regulaci tepla, teplé i studené vody, jakož i odpočet naměřených hodnot.
4.8.2.12
Skončení nájmu bytu
Nájem bytu může zaniknout jen v případech, které vyjmenovává občanský zákoník, a to:
1. písemnou dohodou
Takto nájem zanikne, když nájemce a pronajímatel uzavřou písemnou smlouvu, kde se dohodnou, že nájem zaniká.
2. uplynutím doby - pokud se jedná o nájem sjednaný na dobu určitou
Nájem zaniká uplynutím doby a není nutné, aby byla navíc uzavírána dohoda o jeho zániku. V případě, že nájemce nevyklidí byt po uplynutí doby nájmu, může pronajímatel podat žalobu na vyklizení bytu. Dříve se nájem bytu automaticky
prodlužoval, což už dnes ale neplatí. Dohoda o prodloužení nájmu a její podmínky by musela být obsažena v konkrétní
smlouvě.
3. písemnou výpovědí
Výpověd’ je přípustná jak u nájmu sjednaného na dobu neurčitou, tak u nájmu na dobu určitou. Zatímco nájemce může
vypovědět nájemní smlouvu bez udání důvodů, pro výpověd’ pronajímatele platí přísné podmínky. V právní úpravě zániku
nájmu bytu výpovědí pronajímatele se plně projevuje jeho povaha chráněného právního vztahu. Pronajímatel totiž může
vypovědět nájem bytu pouze z důvodů, které jsou jasně stanoveny zákonem, a v některých případech s přivolením soudu. Ve
výpovědi musí být uvedena lhůta skončení nájmu, a to nejméně tři měsíce tak, aby skončila ke konci kalendářního měsíce.
Výpovědní důvod musí být ve výpovědi přesně popsán, a to vylíčením skutkových okolností, které jej zakládají. Nestačí,
když pronajímatel pouze napíše, že nájemce například jen porušil ustanovení nájemní smlouvy a blíže již nespecifikuje
jak. Výpověd’ z nájmu bytu se vždy musí týkat celého bytu, nelze vypovědět jen část bytu.
POZOR: Pokud dá pronajímatel nájemci výpověd’, která je neplatná (tj. v rozporu se zákonnými požadavky), musí se
nájemce proti takové výpovědi aktivně bránit, a to žalobou na neplatnost výpovědi, podanou do 60 dnů od doručení
výpovědi!
Současná úprava rozlišuje případy, kdy může dát pronajímatel nájemci výpověd’ bez přivolení soudu (§711 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku) a kdy toto přivolení musí mít (§711 a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
Poněkud odlišný režim mají tzv. služební byty = nájem bytu, sjednaný na dobu výkonu určité práce pro pronajímatele. Nájem
bytu, který byl sjednán na dobu výkonu určité práce, skončí posledním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v
němž nájemce přestal tyto práce vykonávat, aniž k tomu měl vážný důvod. Přestane-li nájemce vykonávat určité práce, na které
je vázán nájem bytu, z důvodů spočívajících v jeho věku nebo zdravotním stavu nebo z jiného vážného důvodu, skončí nájem
bytu uplynutím dvou let ode dne, kdy nájemce přestal určité práce vykonávat.
VÝPOVĚĎ PRONAJÍMATELE BEZ PŘIVOLENÍ SOUDU
Okruh důvodů, pro které může dát pronajímatel výpověd’ bez přivolení soudu, se týká obecně situací, kdy nájemce porušuje své
povinnosti nebo byt nutně nepotřebuje.
Konkrétní důvody vyjmenovává odst. 2 § 711, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Jedná se o tyto důvody:
Právo a terénní sociální práce
61 / 471
a. Nájemce nebo ti, kdo s ním bydlí, přes písemnou výstrahu hrubě porušují dobré mravy v domě. Za porušování dobrých
mravů v domě je považováno jednání, které spočívá například v rušení nočního klidu, slovní nebo fyzické útoky vůči
ostatním nájemcům, pronajímateli či osobám, jež s nájemcem bydlí. Za hrubé porušování dobrých mravů lze považovat
především jednání opakované, déle trvající, nikoliv ojedinělé, méně závažné vybočení z jinak řádného výkonu užívacího
práva.
b. Nájemce hrubě porušuje své povinnosti z nájmu bytu. Za hrubé porušení povinností nájemce se považuje zejména, jestliže
nájemce:
i. nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního
nájemného
Pokud nájemce dodatečně, po podání výpovědi (v průběhu soudního sporu o její platnost / neplatnost) splní povinnost, jejíž porušení zakládá důvod k výpovědi (tedy zaplatí dlužné nájemné, úhradu za služby a poplatek z prodlení3 ),
neznamená to, že výpovědní důvod zaniká. Nicméně Nejvyšší soud v jednom ze svých rozhodnutí konstatoval, že „..
nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce
výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověd’ z nájmu bytu, avšak
v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí,
není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu
s dobrými mravy. “4 . Je-li v průběhu řízení prokázána existence tíživé sociální situace nájemce a skutečnost, že z
důvodu této situace nezaplatil nájemné, je možné navrhovat, aby byla taková výpověd’ soudem určena za neplatnou
pro rozpor s dobrými mravy. Takové řízení je však velmi složité a je proto dobré v takovém krajním případě vyhledat
pomoc právníka. Obecně za podmínky, že nájemce dluh na nájmu, který mu vznikl v důsledku tíživé sociální situace,
alespoň velmi aktivně splácí a na jeho straně jsou nějaké důvody zvláštního zřetele hodné (např. v bytě bydlí nezletilé
děti, těžce nemocná či invalidní osoba apod.), může se pokusit o obranu proti výpovědi z nájmu z důvodu pro její
rozpor s dobrými mravy; výsledek je nicméně velmi nejistý, vše záleží na posouzení soudu. Větší šance na neplatnost výpovědi z těchto důvodů jsou v případech, kdy pronajímatelem je obec - přihlíží se totiž k její veřejnoprávní
povinnosti uspokojovat potřeby bydlení svých občanů (§ 35, zákona č. 128/2000 Sb.).
ii. na výzvu pronajímatele nedoplnil do 1 měsíce oprávněně čerpané prostředky z kauce
iii. nenahlásil změnu osob žijících v bytě ani do dvou měsíců od této změny.
c. má dva nebo více bytů
d. neužívá byt bez vážných důvodů nebo byt bez vážných důvodů užívá jen občas.
Písemná výpověd’ musí být doručena nájemci a musí v ní být uvedeno:
• lhůta, kdy má nájem skončit (výpovědní lhůta musí být min. 3 měsíce a musí končit ke konci kalendářního měsíce)
• důvod výpovědi - konkrétním popisem dané skutečnosti, odkaz na § nestačí
• poučení nájemce o tom, že může platnost výpovědi napadnout do 60 dnů u soudu
• a pokud nájemci přísluší dle zákona bytová náhrada, závazek pronajímatele takovouto náhradu poskytnout - za bytovou náhradu
se pro tyto případy považuje i přístřeší, které v případě výpovědi bez přivolení soudu náleží nájemce v podstatě vždy
Přístřeším se podle zákona rozumí provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování. Přestože přístřeší představuje
kvalitativně nejnižší formu bytové náhrady, musí dosahovat té standardní kvality, aby realizací výkonu rozhodnutí nedošlo k
porušení práva povinného na zachování jeho lidské důstojnosti. Z hlediska stavebně technického uspořádání musí být přístřeší
způsobilé k celoročnímu bydlení, přímo osvětlené, větratelné, s možností přímého nebo nepřímého vytápění, se zajištěním
přístupu k sociálnímu zařízení, byt’ společnému pro více uživatelů. Z hlediska hygienického musí být zdravotně nezávadné. 5
V případě, že žije nájemce ve společné domácnosti s nezletilými dětmi a dostal výpověd’ kvůli porušování povinností z nájemní
smlouvy nebo dobrých mravů v domě, může soud na návrh (žalobu) nájemce určit, že pronajímatel je povinen zajistit nájemci
náhradní ubytováním nebo byt. Náhradním ubytováním se rozumí byt o jedné místnosti nebo pokoj či podnájem.
3 Poplatek z prodlení je příslušenstvím pohledávky na nájemném, proto soud zkoumá také, zda nájemce zaplatil také dluh z titulu poplatku z prodlení; jestli
je však dluh na poplatku výpovědním důvodem, bude soud posuzovat individuálně (zejm. podle toho, o jak starý dluh se jedná, jak plnil nájemce své povinnosti
po vzniku dluhu atd.).
4 Rozsudek Nejvyššího soudu ve věci 26 Cdo 471/98
5 Viz. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ve věci 19 Co 690/97.
Právo a terénní sociální práce
62 / 471
Obrana proti neplatné výpovědi
VZOR návrh na určení neplatnosti výpovědi z nájmu pro rozpor s dobrými mravy
Výpověd’ je neplatná, pokud nesplňuje výše uvedené náležitosti, nebo pokud výpovědní důvod v ní označený neodpovídá skutečnosti, nebo také z důvodů, pro které jsou obecně právní úkony neplatné - zejména jde o případ rozporu s dobrými mravy.
Nájemce se musí proti výpovědi aktivně bránit žalobou k soudu. Neučiní-li tak do 60 dnů od doručení výpovědi, výpověd’ bude
účinná a v podstatě se jí nedá ubránit, resp. už nikdo nebude přezkoumávat, zda důvody v ní obsažené byly nebo nebyly pravdivé.
Pozor, lhůta je hmotněprávní, takže 60. den musí být žaloba již na soudu, nestačí její podání na poštu v tento den. Pozor také na
skutečnost, že 60 dnů nejsou dva měsíce.
Příklad (varovný):
Nájemce má smlouvu na dobu neurčitou a vždy řádně platil nájemné. Pronajímatel mu přesto dá výpověd’ z důvodu neplacení
nájemného. Výpověd’ obsahuje všechny výše uvedené náležitosti a je doručena nájemci. Nájemce si řekne, že je to nesmysl,
nebot’ nájemné vždy hradil a nic neudělá (nepodá žalobu k soudu). Uběhne výpovědní lhůta a nájem skončí. Od této chvíle
nájemce bydlí v bytě bez právního důvodu. Pronajímatel ho vyzve k vyklizení bytu s tím, že má zajištěno přístřeší. Nájemce se
neodstěhuje.
Pronajímatel v této situaci sice nemůže sám nájemce vystěhovat, ale může podat k soudu žalobu na vyklizení. Soud pak v řízení o
žalobě na vyklizení bude pouze zkoumat, zda výpověd’ pronajímatele splňovala formální náležitosti, které zákon ukládá, nebude
ale už vůbec zkoumat to, zda nájemce skutečně neplatil nájemné, tedy, zda výpověd’ byla dána po právu. Pokud tedy pronajímatel
napsal výpověd’ formálně správně, soud uloží nájemci byt vyklidit a je zcela jedno, že nájemce nájemné vždy hradil. Vyklizení
pak probíhá prostřednictvím soudního vykonavatele či (soukromého) exekutora.
VÝPOVĚĎ PRONAJÍMATELE S PŘIVOLENÍM SOUDU
VZOR výpověd’ pronajímatele s přivolením soudu
VZOR návrh na přivolení soudu k výpovědi
S přivolením soudu může pronajímatel nájem vypovědět, pokud tu jsou důvody na jeho straně nebo z veřejného zájmu. Důvody
konkrétně vyjmenovává § 711a, zákona č. 40/1964 Sb. Nejčastěji se jedná o důvod, že pronajímatel potřebuje byt pro sebe,
manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence. V případě tohoto důvodu má pronajímatel vedle
dalších povinností povinnost uhradit nájemci nezbytné stěhovací náklady, pokud nedojde k jiné dohodě.
Pronajímatel musí podat návrh k soudu na přivolení s výpovědí, kterou nájemci dává. Obvykle se výpověd’ i návrh k soudu
podávají současně. Výpověd’ musí být písemná, musí být doručena nájemci, musí obsahovat výpovědní důvod a výpovědní
lhůtu. Výpovědní lhůta musí být min. 3 měsíce a musí končit ke konci kalendářního měsíce. Výpovědní lhůta počne běžet až
prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozhodnutí soudu, kterým se přivoluje k výpovědi.
Ve všech případech výpovědi s přivolením soudu musí pronajímatel zajistit nájemci přiměřený náhradní byt.
Jestliže pronajímatel bez vážných důvodů nevyužil vyklizeného bytu k účelu, pro který vypověděl nájem bytu, může soud na návrh
nájemce rozhodnout, že pronajímatel je povinen dodatečně uhradit nájemci, který byt uvolnil, stěhovací náklady a další náklady
spojené s potřebnou úpravou náhradního bytu. Soud může dále uložit pronajímateli, aby nájemci uhradil rozdíl ve výši nájemného
z dosavadního bytu a z bytu náhradního, až za dobu pěti let, počínaje měsícem, v němž se nájemce přestěhoval do náhradního
bytu, nejdéle však do doby, kdy nájemce ukončil nájem náhradního bytu. Právo nájemce na úhradu rozdílu v nájemném se v
období pěti let nepromlčí. Jiné nároky nájemce tím nejsou dotčeny. Dále soud může na návrh toho, kdo poskytl bytovou náhradu,
uložit pronajímateli, aby mu uhradil přiměřenou náhradu.
Z jiných důvodů než těch, které jsou uvedeny v § 711 a § 711a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pronajímatel nemůže
nájemce vypovědět, a to ani v případech, kdy to je uvedeno ve smlouvě.
Přiznání bytové náhrady představuje oprávnění osoby, která byt obývala na základě nájemního vztahu, užívat byt do zajištění
této bytové náhrady. Po tu dobu se použijí pravidla pro nájemní vztah přiměřeně (musí se platit za nájem a služby apod.). Máli nájemce právo na bytovou náhradu, je povinen byt vyklidit do 15 dnů po zajištění odpovídající bytové náhrady. Obstarání
náhradního bytu je podmínkou výkonu rozhodnutí, to znamená, že obyvatel bytu nemůže být soudně vystěhován, pokud mu není
tato náhrada zajištěna. Její zajištění se vždy zkoumá soudem / soudním exekutorem a vystěhovávaný se k bytové náhradě může
vyjádřit, zda odpovídá zákonným předpokladům.
Právo a terénní sociální práce
4.8.2.13
63 / 471
Společný nájem bytu
SPOLEČNÝ NÁJEM JINÝCH OSOB NEŽ MANŽELŮ
Byt může být ve společném nájmu více osob viz. §700 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (více osob neznamená
neomezený počet osob). Společní nájemci mají stejná práva a povinnosti. Určitou zvláštností se vyznačuje družstevní byt, u
kterého může společný nájem vzniknout jen mezi manžely.
Vznik společného nájmu
Společný nájem vzniká:
a. na základě nájemní smlouvy, kde na straně nájemce vystupuje více společných nájemců, nebo
b. dohodou mezi dosavadním nájemcem, další osobou a pronajímatelem
c. v důsledku určité právní skutečnosti (např. přechod nájmu bytu na více osob)
Postavení nájemců vůči sobě navzájem, vůči pronajímateli a třetím osobám
Společní nájemci mají každý k bytu stejná práva, omezená vždy jen právem druhého (dalšího) spolunájemce.
Běžné záležitosti, které se týkají společného nájmu bytu, může vyřizovat kterýkoli ze společných nájemců sám, a to s účinností
pro všechny nájemce - z takových úkonů jsou oprávnění nebo povinni všichni společní nájemci solidárně (půjde např. o běžnou
platbu nájemného).
V jiných než běžných záležitostech je třeba k úkonu souhlasu souhlasu všech společných nájemců, jinak je právní úkon relativně
neplatný. V případě neshod mezi společnými nájemci o právech a povinnostech vyplývajících ze společného nájmu, rozhodne
soud na návrh kteréhokoliv z nich.
Pokud jde o jednání jiné osoby vůči společným nájemcům (zejména pokud jde o jednostranné úkony pronajímatele), stačí doručení úkonu jednomu ze společných nájemců.
Společný nájem vs. společně žijící osoby
Společný nájem znamená právo společného nájemce užívat byt, které se odvozuje přímo z nájemní smlouvy s pronajímatelem;
je to právo směřující přímo vůči pronajímateli, aby mu umožnil řádné užívání bytu a plnil další povinnosti pronajímatele. Např.
výpovědi pronajímatele se může bránit každý ze společných nájemců. Společný nájem je právní stav, nezávislý na faktickém
společném bydlení nájemců. Zemře-li jeden ze společných nájemců nebo opustí-li trvale společnou domácnost, přechází jeho
právo na ostatní společné nájemce.
Naproti tomu osoba, užívající byt společně s nájemcem, nemá přímo (samostatně) práva vůči pronajímateli, tato odvozuje pouze
od práv nájemce. Osoba bydlí v bytě na základě souhlasu nájemce a jedná se o faktický stav - osoba v bytě skutečně bydlí. Pokud
zanikne nájem nájemci, zanikne i oprávnění osoby s nájemcem bydlící obývat byt. V případě výpovědi pronajímatele nájemci
nemůže osoba žijící v bytě s nájemcem se této výpovědi bránit, toto oprávnění má pouze nájemce.
Zánik společného nájmu
Společný nájem zaniká především dohodou. Tak tomu bývá v případě, kdy jeden ze společných nájemců se chce z bytu odstěhovat
nebo už v něm nebydlí. Může však nastat také situace, kdy společní nájemci již spolu nechtějí bydlet, ale oba chtějí zůstat v bytě.
V takových případech je možné požadovat řešení soudní, ovšem jen pokud se jedná o případ zvláštního zřetele hodný. Návrh
soudu může podat jen ten společný nájemce, který nezavinil vznik stavu, který brání společnému nájmu. Soud pak zruší právo
společného nájmu bytu a zároveň určí, který ze společných nájemců nebo kteří z nich budou byt nadále užívat.
Společný nájem bytu upravují §§ 700 - 702 ObčZ.
SPOLEČNÝ NÁJEM MANŽELŮ
Společný nájem bytu manžely bytu představuje zvláštní typ společného nájmu bytu. To znamená, že se pro manžele uplatní
přednostně zvláštní pravidla uvedená níže; v ostatních věcech, které zákon pro společný nájem manželů zvlášt’ neupravuje (např.
jednání společných nájemců), použijí se obecná ustanovení o společném nájmu (viz výše).
Vznik společného nájmu manželů
Společný nájem bytu manžely vzniká přímo ze zákona, a to tehdy, jestliže se za trvání manželství manželé nebo jeden z nich
stanou nájemci bytu, anebo jestliže osoba, která je nájemcem bytu, uzavře manželství - potom vzniká společný nájem dnem
uzavření manželství. Společný nájem nevznikne, jestliže spolu manželé trvale nežijí.
Právo a terénní sociální práce
64 / 471
Zánik společného nájmu manželů
Za trvání manželství nelze zrušit společný nájem bytu manžely rozhodnutím soudu. Může zaniknout v důsledku smrti jednoho z
manželů nebo v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti jedním z manželů.
POZOR: zánik společného nájmu manželů a jeho přechod na jednoho manžela nastane v případě, kdy jeden z manželů opustí
trvale společnou domácnost. V tomto směru je třeba obezřetnosti zejména v případě, kdy v důsledku neshod nebo v horším
případě v důsledku domácího násilí opouští jeden z manželů společný nájemní byt; pokud nechce tento manžel přijít i o nájemní
právo, měl by učinit opatření, z nichž bude později soudu v případě rozhodování o zrušení společného nájmu zřejmé, že nešlo o
trvalé opuštění společné domácnosti.
Po rozvodu manželství, nedohodnou-li se bývalí manželé na vypořádání společného nájmu, rozhodne na návrh jednoho z nich
soud. Soud při rozhodování o dalším nájmu bytu musí vzít v úvahu zejména zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele.
Společný nájem manželů upravují §§ 703 - 705 ObčZ.
4.8.3
Změna v osobě pronajímatele a nájemce
Jestliže se z jakýchkoliv důvodů změní pronajímatel, nemá to vliv na další trvání nájemního vztahu. Není dokonce nutné uzavírat
nové smlouvy. Mnohem složitější právní úpravu má opět změna v osobě nájemce. Vzhledem k tomu, že bydlení patří mezi
základní lidské potřeby a tzv. chráněné statky, umožňuje zákon, aby u nájmu bytů docházelo k přechodu nájmu na obyvatele bytu
mnohdy bez ohledu na názor pronajímatele.
4.8.3.1
Změna v osobě pronajímatele - vlastníka
Co se stane s nájmem v případě, že dojde ke změně vlastníka pronajaté věci, stanoví obecné ustanovní o nájemní smlouvě (s
platností i pro nájem bytu) v§ 680 ObčZ. Nabyvatel - nový vlastník věci - v takovém případě vstupuje do právního postavení
pronajímatele, a to přímo ze zákona, není tedy potřeba uzavírat novou nájemní smlouvu. Nový pronajímatel nemůže z tohoto
důvodu vypovědět nájemní smlouvu.
4.8.3.2
Změna nájemce bytu - přechod nájmu
Pokud jde o nájem bytu, umožňuje zákon v některých případech, aby nájem trval i po smrti nájemce. Dochází k tzv. přechodu
nájmu bytu, kdy nový nájemce vstupuje do práv a povinností původního nájemce, a to přímo ze zákona - nemusí být uzavřena
nová nájemní smlouva. Na rozdíl od dřívější právní úpravy, kdy nájem přecházel tak jak byl (smlouva na dobu neurčitou přecházela na dobu neurčitou) však občanský zákoník s účinností od 1.11.2011 dovoluje přechod nájmu již jen na velmi omezenou
dobu:
a. nájem obecně přechází na dobu 2 let od okamžiku přechodu
b. výjimkou je přechod nájmu na osobu, která v okamžiku přechodu nájmu dosáhla věku 70 let
c. pokud osoba v okamžiku přechodu nájmu nedosáhla věku 18 let, skončí nájem nejpozději dnem, kdy osoba dosáhne věku
20 let.
Podmínky přechodu nájmu:
1. smrt nájemce
2. osoba žila v bytě s nájemcem ke dni jeho smrti ve společné domácnosti
3. osoba nemá vlastní byt a zároveň osoba je
i. manžel, partner, rodič, sourozenec, zet’, snacha, dítě či vnuk nájemce, nebo
ii. pronajímatel s jejím bydlením v bytě písemně souhlasil.
Splňuje-li více osob podmínky pro přechod nájmu, přejdou práva a povinnosti z nájmu na všechny společně a nerozdílně. Je-li
však mezi těmito osobami nájemcovo dítě, přejdou práva a povinnosti z nájmu na ně.
Každá osoba splňující podmínky pro přechod nájmu může do jednoho měsíce od smrti nájemce písemně oznámit pronajímateli,
že v nájmu nechce pokračovat; dnem oznámení její nájem zaniká.
Přechod nájmu upravuje § 706 ObčZ.
Právo a terénní sociální práce
4.8.3.3
65 / 471
Výměna bytů
Nájemci mohou své pronajaté byty za určitých okolností také vyměnit. Potřebují k tomu však souhlas pronajímatele a jejich
dohoda o výměně bytu i souhlas pronajímatelů musí mít písemnou formu.
S účinností od 1.11.2011 již neplatí, že pronajímatel může souhlas odepřít jen ze závažných důvodů a že jeho souhlas lze nahradit
rozhodnutím soudu.
Jakmile je dohoda o výměně bytů uzavřena, jsou její účastníci dohodou vázáni. Podle § 716 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku lze právo na splnění dohody o výměně bytu uplatnit u soudu do tří měsíců ode dne, kdy byl s dohodou vysloven
souhlas. Jinými slovy splnění dohody o výměně bytu nelze po uplynutí tříměsíční lhůty vynutit. Dále zákon stanoví zvláštní
případ odstoupení od smlouvy. Nastanou-li dodatečně u některého z účastníků takové závažné okolnosti, že není možno splnění
dohody na něm spravedlivě požadovat, může od dohody odstoupit; musí však tak učinit bez zbytečného odkladu. V případě, že
takovým odstoupením by účastníkovi dohody vznikla škoda, je odstupující účastník povinen nahradit škodu. O náhradu škody
by mohlo jít zejména v případě, kdy ještě před účinností smlouvy byla smlouva realizována, takže po jejím zrušení bylo nutné
provést zpětné přestěhování.
Pokud je uskutečněna výměna bytů, respektive nájemníků (byty zůstávají na místě), tak následující právní vztahy mezi novým
nájemcem a pronajímatelem se řídí dosavadní smlouvou. Zákon v tomto ohledu používá zavádějící ustanovení, které pracuje
s pojmem nároku na uzavření nové smlouvy, ale toto ustanovení bylo prakticky překryto judikaturou nejvyššího soudu, který
judikoval, že noví nájemci vstupují do smluvních vztahů těch původních.
4.8.4
Otázky související s nájmem bytu
Otázky a odpovědi
1. Klientům byla předána výpověd’ z nájmu bytu s tím, že podle nové úpravy již není potřeba u výpovědi z důvodů rušení
nočního klidu přivolení soudu. Co mají dělat?
Pokud nechtějí v nejbližší době byt sami dobrovolně vyklidit, musí podat žalobu k soudu na určení neplatnosti výpovědi.V
soudním řízení musí zejména prokázat, že není naplněn výpovědní důvod, který pronajímatel do výpovědi uvedl. Například
můžou uvést, že nedošlo z vaší strany k rušení dobrých mravů v domě nebo že jste od majitele domu nedostali písemnou
výstrahu. Též můžou napadnout to, že výpověd’ nemá všechny náležitosti, které zákon předepisuje (viz. výše).
2. Klienti se rozhodli výpovědi bránit. Dokdy musí u soudu proti výpovědi podat žalobu?
Žalobu na určení neplatnosti výpovědi musí podat do 60 dnů ode dne doručení výpovědi a současně s tím nebo nejpozději
na výzvu soudu zaplatit soudní poplatek, případně požádat o osvobození od poplatku. Pokud žalobu nepodají, riskují, že
pronajímatel podá k soudu žalobu na vyklizení bytu. V takovém soudním řízení se můžete jen obtížně bránit.Navíc, když
podají žalobu na neplatnost výpovědi, nemusí byt vyklidit do doby, než o výpovědi rozhodne soud s konečnou platností.
3. Klientům byla dána výpověd’ z důvodů, že nenahlásili, že s nimi v bytě dlouhodobě bydlí bratranec a dvě sestřenice. Má
na to pronajímatel právo?
Důvodem k výpovědi může být i porušení povinnosti písemně oznámit pronajímateli veškeré změny v počtu osob, které
s vámi žijí v bytě (obecně do 15 dnů ode dne změny). Za hrubé porušení povinností se totiž považuje, pokud tuto
změnu neoznámíte do jednoho měsíce. Právě i to může pronajímatel vzít jako důvod pro podání výpovědi bez přivolení
soudu.Každopádně se vždy musíte dozvědět konkrétní důvod výpovědi, nebot’ pronajímatel musí ve výpovědi výslovně
uvést, v čem má její důvod spočívat (např. co považuje za hrubé porušování dobrých mravů v domě z vaší strany). V tomto
případě musí klienti též proti výpovědi podat žalobu a napadnout například skutečnosti, které jsou ve výpovědi uvedeny
jako její důvod nebo její formální chyby.
4. Klientům byla dána výpověd’ bez přivolení soudu. Dokdy jsou povinni vyklidit byt?
Ze zákona musí byt vyklidit do tří měsíců. Existují ale dva případy, kdy byt nejsou povinni vyklidit:
1. do doby konečného rozhodnutí soudu, pokud podají žalobu na určení neplatnosti výpovědi.
2. dokud nedostanou odpovídající bytovou náhradu. Pozor! Při soudním jednání musí žádat o bytovou náhradu sami.
Právo a terénní sociální práce
66 / 471
5. Bytová náhrada nebo přístřeší?
Ve většině případů výpovědí bez přivolení soudu máte nárok pouze na přístřeší (ubytovnu), a ne na náhradní byt (ubytování). O bytovou náhradu tedy musíte žádat sami u soudu. O tom, že vám přísluší bytová náhrada, může soud rozhodnout
pouze na váš návrh a za určitých podmínek. Například jde-li o rodinu s nezletilými dětmi.
6. Mám klienta, kterému přijel na časové nespecifikovanou návštěvu bratranec ze Slovenska se svou rodinou (manželka a
čtyři děti). Zatím to vypadá, že chtějí zůstat v bytě delší dobu a klient je chce pro jistotu přihlásit na vodu a elektřinu.
Pronajímatel říká, že to nedovolí.
Pronajímatel nemá právo cokoliv takového dovolovat nebo zakazovat. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ohlašovaný
počet osob je obvykle otázkou oznámení. Oznámit pronajímateli to však nájemce musí a doporučuje se ponechat si kopii
písemného oznámení, případně podací lístek z pošty, aby oznámení mohl nájemce v případě sporu u soudu dokázat.
7. Mám klienta, kterému přijela na časově nespecifikovanou návštěvu sestřenice z Aše se svou rodinou (manžel a čtyři děti).
Zatím to vypadá, že chtějí zůstat v bytě delší dobu a oni se chtějí přihlásit na úřadě k trvalému pobytu. Pronajímatel říká,
že to nedovolí.
Pronajímatel nemá právo cokoliv takového dovolovat nebo zakazovat. K přihlášení stačí doložit na úřadu nájemní vztah a
souhlas nájemce.
8. Mám klienta, kterému přestal fungovat kotel v nájemním bytě. Kotel je součástí bytu, respektive jeho příslušenství. Závadu
oznámil nájemce pronajímateli, který si objednal opravu. Opravář zjistil, že kotel potřebuje celý vyměnit. Pronajímatel
říká, že to nezaplatí, protože ještě neuplynula amortizační doba kotle (v bytě byl instalován před pěti lety a životnost je
dvacet let). Pronajímatel je ochoten zaplatit jednu čtvrtinu.
Pokud se nejedná o drobnou opravu, což není tento případ, tak je pronajímatel povinen to uhradit celé, bez ohledu na dobu
životnosti.
9. Ale když se s ním nedá dohodnout. Jak by měl klient postupovat?
Nejprve by jej měl klient písemně upozornit na daný stav věci s tím, že pokud neodstraní závadu, která brání řádnému
užívání věci, tak bude postupovat svépomocí. Nebude-li pronajímatel reagovat, tak si to nájemce opraví na vlastní náklad
a bude chtít peníze po pronajímateli, přičemž nárok musí uplatnit do šesti měsíců. Když pronajímatel v přiměřené lhůtě
nezaplatí, tak mu to může strhnout z nájmu, popřípadě se domáhat nároku soudně.
10. Mám klienta, který má soudem schválenou výpověd’ za to, že dělal v domě „bordel“. Pronajímatel ještě nezahájil exekuci.
Klient se umravnil a už nedělá v domě „bordel“ a chová se slušně. Jak dát věci do pořádku a zajistit, aby klient případně
mohl v bytě nadále bydlet?
Tato situace se dá zvrátit v klientův prospěch jen velmi obtížně. Jedinou spolehlivou cestou by byla dohoda s majitelem.
Jestliže je rozsudek pravomocný a nelze se proti němu odvolat, není možné ho změnit a to ani tím, že klient nepokračuje v
„dělání bordelu.“ Když to nechal dojít tak daleko, měl by si hledat nový byt.
11. Klientka bydlela v bytě s regulovaným nájemným, majitel jí dal odstupné a klientka se vystěhovala. Na vlastním pozemku
si za odstupné koupila mobilní domek,který si upravila a ve kterém už dnes bydlí. Majitel původního bytu chce,aby si tam
zrušila i trvalý pobyt.Klientka se samozřejmě chtěla odhlásit z původního bytu a přihlásit na svůj pozemek trvale (kde
bydlí v mobilním domku),ale není tam č.popisného a není to zavedeno jako stavba. Na tom jejím pozemku stojí pouze
chatička,která je vedena jako seník. Jaký je postup,k tomu,aby tam mohla nahlásit trvalý pobyt?
K trvalému pobytu se lze přihlásit pouze v objektu, který je označen číslem popisným nebo evidenčním a je ve smyslu
stavebního zákona určen k bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci - tedy je tak zkolaudován. Bohužel seník s největší
pravděpodobností není určen k bydlení a mobilní domek není pevně spojen se zemí, takže také nemůže mít ani číslo popisné
ani číslo evidenční. Za této situace se klientka na svém pozemku, byt’ tam žije, k trvalému pobytu přihlásit nemůže. Pokud
by byly pochybnosti ohledně kolaudace seníku, tak je možné si ověřit, jak byl objekt zkolaudován na příslušném stavebním
úřadě. Bývalý pronajímatel může klientce zrušit trvalý pobyt v původním bytě, nebot’ jí zaniklo právo ho užívat a nezdržuje
se tam, zrušit trvalý pobyt třetí osobě může za těchto okolností vlastník nebo oprávněný uživatel bytu/domu. Pak by
místem trvalého pobytu klientky bylo sídlo ohlašovny evidence obyvatel v místě, kde měla poslední trvalý pobyt (tzv. "na
magistrátu"). Klientka sama tak učinit nemůže. Klientka by mohla získat souhlas nějakého známého nebo příbuzného,
který je vlastníkem nebo oprávněným uživatelem bytu nebo domu, v němž je možno se přihlásit k trvalému pobytu, a
pak by se mohla přihlásit k němu. Údaj o trvalém pobytu má evidenční charakter, chodila by jí tam pošta a spadala by to
příslušné obce. Pokud pominu adresu na magistrátu, připadá mi tohle jako jediné schůdné řešení.
Právo a terénní sociální práce
4.8.4.1
67 / 471
Trvalý pobyt a nájemní vztah
Místem trvalého pobytu se rozumí občanem zvolená adresa pobytu v České republice. Občan České republiky může mít jen
jedno místo trvalého pobytu a to v objektu, který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci a je označen číslem
popisným nebo evidenčním popř. orientačním.
Změna trvalého pobytu se hlásí na obecním úřadě a občan musí předložit občanský průkaz, doklad o vlastnictví domu nebo
bytu (výpis z katastru nemovitostí) nebo doklad o oprávnění užívat byt (např. nájemní smlouva, dohoda o ubytování) anebo
úředně ověřené písemné potvrzení oprávněné osoby o souhlasu s ohlášením změny místa trvalého pobytu; takové potvrzení se
nevyžaduje v případě, že oprávněná osoba potvrdí souhlas na přihlašovacím tiskopisu k trvalému pobytu před zaměstnancem
ohlašovny. Po předložení dokladů občan vyplní a podepíše „Přihlašovací lístek k trvalému pobytu“. Nájemce tedy nepotřebuje
souhlas pronajímatele k tomu, aby se k trvalému pobytu v bytě, jehož je nájemcem, přihlásila třetí osoba.
Jak již bylo výše řečeno, skutečnost, že určitá osoba je hlášená svým trvalým pobytem ("adresou") k příslušnému bytu, neznamená, že má k němu nájemní vztah. Pouhou změnou trvalého pobytu si nelze zajistit budoucí přechod nájmu, nebot’ rozhodující
je faktický stav - tedy skutečnost, zda určitá osoba v předmětném bytě skutečně bydlí či ne. Není tedy pravdivý argument, když
někdo například říká: „Já jsem tu se zesnulým nájemcem bydlel tři a půl roku, protože jsem tu byl tři a půl roku hlášen a tak na
mě přechází byt.“
4.8.4.2
Trestné činy pronajímatelů
Pronajímatelé, kteří se snaží donutit nájemníky, aby souhlasily s ukončením nájemního vztahu a vyklizením bytu tím, že např.
neoprávněně zamykají příslušenství k bytu, jako sklepy apod., vypínají vodu, elektřinu nebo odeberou nájemníkům plynoměry
a znemožní jim tak vaření, topení nebo odstraňují z bytů okna a dveře, se dopouštějí (ve většině případů) trestného činu útisku
podle § 117 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku nebo trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo
k nebytovému prostoru podle § 208 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Trestně stíhatelný je podle stejného ustanovení
také ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. V takovém případě musí
nájemník učinit na pronajímatele trestní oznámení na PČR.
4.8.4.3
Sociální dávky - příspěvek na bydlení
Příspěvek na bydlení je dávkou státní sociální podpory a je upraven v § 24 zákona č. 117/1995 Sb., zákona o státní sociální
podpoře. Na příspěvek na bydlení vzniká nárok vlastníkovi či nájemci bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliže
jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 a na území Prahy koeficientu
0,35 a součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35), není vyšší než částka normativních nákladů na
bydlení.
Řízení o přiznání příspěvku na bydlení se zahajuje na základě písemné žádosti podané na příslušném úřadě na předepsaném
tiskopise.
4.8.5
Zástavní a zadržovací právo pronajímatele
Ustanovení § 672 ObčZ, tedy obecné ustanovení o nájemní smlouvě, zní:
(1) Na zajištění nájemného má pronajímatel nemovitosti zástavní právo k movitým věcem, které jsou na pronajaté věci a patří
nájemci nebo osobám, které s ním žijí ve společné domácnosti, s výjimkou věcí vyloučených z výkonu rozhodnutí.
(2) Zástavní právo zanikne, jsou-li věci odstraněny dříve, než byly sepsány soudním vykonavatelem, leda že by byly odstraněny na
úřední příkaz a pronajímatel ohlásí svá práva u soudu do osmi dnů po výkonu. Stěhuje-li se nájemce nebo jsou-li odstraňovány
věci, přestože nájemné není zaplaceno nebo zajištěno, může pronajímatel zadržet věci na vlastní nebezpečí, do osmi dnů však
musí žádat o soupis soudním vykonavatelem, nebo musí věci vydat.
Komu vzniká zástavní právo?
Zástavní právo vzniká pronajímateli nemovitosti nebo její části - bytu, nebytového prostoru, bytu podle zákona o vlastnictví
bytů. Pronajímatel je zástavní věřitel, nájemce je zástavní dlužník. Zástavní právo dle těchto ustanovení nevzniká nájemci vůči
podnájemci.
Zástavní právo vzniká i pronajímateli bytu, ke kterému již nájem zanikl, ale nájemce ještě byt nevyklidil.
Právo a terénní sociální práce
68 / 471
Kdy vzniká zástavní právo?
Zástavní právo vzniká ze zákona, k jeho vznimku není třeba právního úkonu pronajímatele ani nájemce. Zástavní právo vzniká
okamžikem vnesení věci do nemovitosti / bytu... a zaniká (mimo jiné) jejím odnesením.
Toto zástavní právo nijak neomezuje vlastníka věci v dispozici s věcí - věc lze převést, pronajmout, odnést, zničit...
Co podléhá zástavnímu právu?
Předmětem zástavního práva jsou movité věci na předmětu nájmu (v nemovitosti, bytu..) patřící nájemci a osobám, které s ním
sdílejí společnou domácnost. Zástavní právo zahrnuje i peníze, které se nacházejí v pronajaté věci. Zástavní právo vzniká pouze
k věcem ve vlastnictví těchto osob.
Zástavní právo nevzniká k věcem podnájemců, hostů či osob krátkodobě se zdržujících v nemovitosti / bytě... Zástavní právo
nevzniká vůči věcem, které nepodléhají výkonu rozhodnutí.
Co je zástavním právem zajištěné?
Zajištěnou pohledávkou je výlučně pohledávka na nájemném včetně příslušenství (poplatku z prodlení). Zajištění zástavním
právem se vztahuje pouze na nájemné, nikoliv na úhrady za služby.
Výkon zadržovacího práva pronajímatelem
Stěhuje-li se nájemce nebo jsou-li odstraňovány věci, přestože nájemné není zaplaceno (nájemce nemusí být v prodlení, stačí, že
pohledávka vznikla, nemusí být splatná) nebo zajištěno, může pronajímatel věci zadržet svépomocí. Činí tak na vlastní nebezpečí,
tj. kdyby se v této době něco s věcmi stalo (např. byly ukradeny), odpovídá za vzniklou škodu. Pronajímatel musí do osmi dnů
žádat o soupis soudním vykonavatelem, nebo musí věci vydat (a pokud tak neučiní, zadržuje věci neoprávněně).
4.8.6
Vyklizení
Právo a terénní sociální práce
69 / 471
Kapitola 5
NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK - Občanské právo
hmotné od 1.1.2014
5.1
Úvod
5.2
Obecná ustanovení
5.3
Osoby
5.3.1
Svéprávnost
Zletilost:
- v souvislosti s pojmem zletilost se nyní má na mysli už jen otázka věku (a tedy nikoli i nabytí plné způsobilosti k právním
úkonům, resp. svéprávnosti). Zletilost je dosažena s 18 rokem věku (tedy v den svých 18. narozenin od 00.00 hod následujícího
dne je člověk již zletilý – pozor na neuvážené důsledky oslavy plnoletosti).
Svéprávnost:
– Jedná se o plnou způsobilost samostatně právně jednat, vlastním jednáním nabývat práva a povinnosti (tzn. bez zákonného
zástupce či opatrovníka), tedy být odpovědný za své jednání, které je jedinec schopen posoudit a ovládnout. Jde o výraz svobody
a odpovědnosti jednotlivce.
– Kdo se vlastní vinou přivede do stavu, v němž by jinak za své jednání odpovědný nebyl, za jednání v tomto stavu učiněná
odpovídá.
– Obecně se svéprávnosti nabývá současně s dosažením zletilosti (tzn. od 18 let), ale svéprávnosti může jedinec nabýt i dříve.
Samozřejmě platí i opak, tedy že zletilý člověk může svéprávnost pozbýt.
– Ohledně svéprávnosti nezletilých platí, že mají způsobilost k právním jednáním odpovídající jejich individuálnímu vývoji
(nemohou však být samostatní v těch oblastech, kde i jejich zákonný zástupce potřebuje souhlas soudu). Způsobilost nezletilého
je tedy dána a limitována jeho rozumovou a volní vyspělostí. Kromě toho může dát zákonný zástupce nezletilému souhlas k
určitému právnímu jednání nebo k dosažení určitého účelu – pak může v mezích tohoto souhlasu nezletilý jednat samostatně.
– I nezletilý má tedy způsobilost právně jednat, a to přiměřeně a individuálně dle své vyspělosti, tzn. neexistují fixní věkové
hranice (např. po 7 letech jako v právních úpravách jiných států) pro posouvání se k dosažení plné svéprávnosti, ale situace se
posuzuje individuálně.
– V některých aspektech je ale věk důležitý a určité skutečnosti jsou navázány fixně na dosažení určitého věku:
o 12 let: předpokládá se, že nezletilý je již schopen přijmout informaci, vytvořit si názor a sdělit jej – důležité pro rozhodování
soudu o rodinných záležitostech, jako jsou rodičovská odpovědnost a osvojení,
Právo a terénní sociální práce
70 / 471
o 14 let: nezletilý se může s pomocí soudu bránit zásahům do své tělesné integrity nebo naopak takové úkony prosadit i proti vůli
zákonného zástupce – týká se nejen rizikových lékařských zákroků, operace nebo amputace, ale i tetování, piercingu, pomoci
léčitelů, pitvy (u které se nově presumuje nesouhlas). Do 15 let věku (nebo do ukončení povinné školní docházky) je zakázána
závislá práce nezletilých, tito mohou za podmínek stanovených zvláštním předpisem vykonávat jen uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní výdělečnou činnost. Kromě toho je povolena jen práce nezletilého v rámci povinnosti podílet se na péči o
rodinnou domácnost + zapojení se do rodinného závodu.
o 15 let: nezletilému nelze změnit příjmení bez jeho souhlasu; může pořídit závět’; je způsobilý sám se živit, uzavřít pracovní
smlouvu dle zákoníku práce (po ukončení povinné školní docházky), kterou ale může před jeho 16. rokem zákonný zástupce
rozvázat, je-li to nutné v zájmu vzdělávání, zdravého vývoje nebo zdraví nezletilého (toto ustanovení brání uzavírání hromadných
pracovních smluv při náborových akcích na ZŠ); se souhlasem zákonného zástupce a s přivolením soudu může provozovat i jinou
výdělečnou činnost – přivolení soudu pak nahrazuje podmínku dosažení stanoveného věku dle správního práva.
– Před 18 věkem může nezletilý nabýt plné svéprávnosti jen na základě jejího přiznání soudem, a to v těchto případech:
o pokud po 16. roce věku uzavřel manželství (stejná právní úprava, jako doposud, tedy svéprávnosti nepozbyde, ani když následně
manželství zanikne nebo je prohlášeno za neplatné ještě před dosažením zletilosti);
o tzv. emancipací nezletilého: na jeho návrh a se souhlasem zákonného zástupce (lze až od 16 let, pokud je schopen se sám
živit a obstarávat si své záležitosti: řeší situace, kdy nezletilý sice může mít na jedné straně uzavřenou pracovní smlouvu už od
15let, ale nemůže si například pronajmout byt, apod. Pokud nezletilý vyrůstá ve funkční rodině, pak mu tyto záležitosti vybaví
rodiče tzv. „na sebe“, ale emancipace nezletilého je zamýšlena pro rodinu nefunkční, aby schopný nezletilý, který chce jednat
a žít samostatně, nemusel utíkat do manželství. Soud může nezletilého emancipovat, i když nejsou splněny všechny uvedené
podmínky, je-li to z vážných důvodů v jeho zájmu).
5.3.1.1
Podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat
– Již neplatí, že někdo jedná namísto dotyčného (náhradní rozhodování), ale nově je zavedeno tzv. podporované rozhodování
(kdy jednají společně osoba s narušenou schopností právně jednat a její pomocník).
– Zrušen institut (plného) zbavení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům).
– Zavedení tzv. předběžného prohlášení, které mohou učinit ti, kteří očekávají/předpokládají narušení své schopnosti právně jednat (například jsou zjištěna počáteční stádia postupně se rozvíjejících duševních poruch jako je demence, Alzheimerova choroba,
apod.) a chtějí preventivně a závazně projevit svou vůli v tom smyslu, jak mají být jejich záležitosti spravovány (například kde
chtějí dožít) - což mohou stanovit i alternativně, nebo kdo má jejich záležitosti spravovat či kdo má být jejich opatrovníkem.
Předběžné prohlášení se činí některým z těchto způsobů (totéž platí i pro všechny jeho obsahové změny či jeho odvolání):
• formou veřejné listiny;
• soukromou listinou, pak ale písemně, opatřeno datem a před dvěma svědky, kteří musí být v prohlášení identifikováni (svědkem
může být jen osoba, která na prohlášení a jeho obsahu nemá zájem, nejedná se o osobu nevidomou, neslyšící, němou nebo
neznalou jazyka, v němž je prohlášení učiněno). Svědci prohlášení rovněž podepisují a potvrzují obsah prohlášení i schopnost
osoby prohlášení činící právně jednat.
Při splnění těchto formálních náležitostí pak předběžné prohlášení váže soud i opatrovníka (jestliže opatrovník se svým povoláním souhlasí) – soud přezkoumává pouze způsobilost osoby být opatrovníkem, a zda nehrozí střet zájmů, až na mimořádné a
nepředvídatelné události, ze kterých hrozí dotyčné osobě újma, ale předběžné prohlášení i v takovém případě může změnit nebo
zrušit jen soud. Předběžné prohlášení může učinit i osoba nevidomá či osoba, která neumí číst/psát; takové osobě je prohlášení
nahlas předčteno svědkem, který prohlášení nepsal, a osoba prohlášení činící pak před svědky potvrdí, že toto je její pravá vůle.
Co se týče prohlášení osoby, která má jiné smyslové postižení, než jsou výše uvedená, pak takové osobě je obsah prohlášení tlumoče pro ni srozumitelným způsobem, který si zvolila, a to opět svědkem, který prohlášení nepsal. Všichni svědci musí ovládat
uvedený způsob dorozumívání. Osoba prohlášení činící pak potvrdí, že listina obsahuje její pravou vůli.
Po učinění předběžného prohlášení může dojít ke změně okolností, za kterých bylo původně učiněno. Jestliže se jedná o zjevnou
změnu okolností tak podstatným způsobem, že by je osoba prohlášení činící neučinila nebo učinila s jiným obsahem (např. osoba
povolala za opatrovníka svého manžela, ale manželství zanikne), může soud obsah prohlášení změnit, jestliže by jinak osobě
původní prohlášení činící hrozila závažná újma. Před vydáním tohoto rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí k tomu, aby zjistil
názor osoby původní prohlášení činící.
Účinnost předběžného prohlášení je rovněž možné vázat na podmínku; o jejím splnění pak rozhoduje soud. Soud rovněž posuzuje
případnou neplatnost předběžného prohlášení (zejména pro nedostatek formy – viz výše); není-li však pochybnost o vůli toho,
Právo a terénní sociální práce
71 / 471
kdo prohlášení činil, soud na prohlášení hledí, jako by bylo platné. Ale i když je nedostatek natolik závažný, že vede k neplatnosti
prohlášení, soud prohlášení nemůže zcela ignorovat, musí je alespoň vzít v úvahu a přihlédnout k němu.
– Jsou zavedeny tři úrovně péče o osoby s omezenou schopností právně jednat (všechny jsou podmíněny soudním rozhodnutím
a podřazeny soudní kontrole).
Pro posouzení, která z úrovní se v daném případě uplatní, platí zásada subsidiarity – pokud dostačuje méně omezující úroveň
péče, musí být přijata. Jedná se o následující způsoby péče:
• Nápomoc při rozhodování: vychází z koncepce podporovaného rozhodování, tedy že dotyčnému postačí asistence jiné osoby,
která se bude účastnit právních jednání dotyčného (případně zjišt’ovat potřebné údaje, pomáhat radou, doprovodem, apod.), aniž
by zasahovala do jeho svéprávnosti (tzn., právní jednání činí sám dotyčný na rozdíl od opatrovníka, asistent je pouze nápomocný
případně činí právní jednání společně s dotyčným). Tento způsob tedy připadá v úvahu při potížích v sociálních kontaktech
a při rozhodování (fobie, mírnější demence/zapomínání). Jako asistenti mohou vystupovat jeho příbuzní nebo přátelé. Jestliže
takových osob není nebo nejsou ochotni či mezi nimi a dotyčnou osobou není důvěra (která je základní podmínkou funkčnosti
nápomoci), pak se dotyčná osoba může domluvit s tzv. podpůrcem. Nápomoc s podpůrcem je založena písemnou smlouvou,
kterou schvaluje soud (není-li uzavřena přímo před soudem); dohodu neschválí, jsou-li zájmy podpůrce v rozporu se zájmy
dotyčného. Soud rovněž rozhoduje na návrh dotyčné osoby o odvolání podpůrce, v případě závažného porušení povinnosti i
bez návrhu. Je žádoucí ve smlouvě podrobně vymezit vzájemná práva a povinnosti. Bohužel zákon neřeší úplatnost smlouvy
(těžko předpokládat, že podpůrce bude svoje služby poskytovat zadarmo): jako optimální řešení se jeví volba advokáta jako
bezplatná právní pomoc, pomoc TSP, atp., případně lidé, jejichž služby jsou již hrazeny z jiného fondu. Zákon také nepamatuje
na nástupnictví práv a povinností ze smlouvy, tudíž by mělo být ošetřeno přímo ve smlouvě (minimálně povinnost podpůrce
předat podklady svému nástupci). Pro nápomoc obecně platí to, že dotyčná osoba jedná sama (sama nakupuje, uzavírá smlouvy,
atp.), podpůrce může na smlouvy připojit svůj podpis s tím, že je podpůrce, jinak je jen přítomen; nejedná se tedy o žádný mandát
či příkaz. Podpůrce však může namítnout neplatnost právního jednání podporované osoby.
• Zastoupení členem domácnosti (u těžkého postižení, zejména duševního, kdy osoba není schopna samostatně právně jednat,
ale nemusí být dotyčný omezen ve svéprávnosti; jedná se o institut vhodný pro funkční rodiny). Zástupcem může být potomek,
předek, sourozenec, manžel či partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila aspoň 3 roky ve společné domácnosti. Může
existovat i více zástupců vedle sebe; postačí, když jedná i jen jeden z nich. Jedná-li však několik zástupců společně a jejich
jednání si odporuje, pak se nepřihlíží k jednání žádného z nich. Zastupování je omezeno na vyřizování obvyklých záležitostí:
poskytování zdravotních a sociálních služeb nikoli s trvalými následky, žádosti o dávky v hmotné nouzi či státní sociální podpory
a sociálního zabezpečení. S peněžními prostředky může zástupce hospodařit jen do výše měsíčního životního minima. Zástupce
není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity zastoupeného. Zástupce při své činnosti dbá na ochranu
zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv, jakož i o to, aby způsob života zastoupeného byl v souladu s jeho schopnostmi, a aby
odpovídal jeho představám a přáním. Zastoupení vzniká schválením soudem po zjištění názoru zastoupeného; zástupce dá před
soudem zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlí podstatu zastoupení. Jestliže zastoupený
odmítne (což nemusí provést nikterak kvalifikovaně), zastoupení nevznikne. Zastoupení zaniká vzdáním se anebo odmítnutím ze
strany zástupce, uzavřením smlouvy o nápomoci nebo jmenováním opatrovníka.
• Omezení svéprávnosti: jelikož se jedná o podstatný zásah do přirozených práv člověka, omezení musí být jasně a přísně
regulováno a může být provedeno jen soudem. Není však možné omezit způsobilost člověka k protiprávním činům: ta se posuzuje individuálně v každém jednotlivém případě. Omezení svéprávnosti se dále netýká mimoprávní oblasti – nelze tedy omezit
volbu oblečení, místa pobytu, svobodný pohyb, atp. Nikdy také nelze zbavit člověka způsobilosti samostatně jednat v běžných
záležitostech- koupě potravin, placení nájemného, atp., a takto učiněné úkony stíhat neplatností. Pokud člověk těchto běžných
úkonů není v důsledku choroby schopen, pak právo je činit samostatně přesto má, ale nevykonává jej. Pokud by při realizaci
těchto úkonů překročil meze dané omezením, nemusí jít hned o neplatnost smlouvy, ta by nastala, jen pokud by to bylo na újmu
dotyčného; smlouvu může navíc dodatečně schválit opatrovník, čímž ji konvaliduje (případně toto jednání může dodatečně sám
schválit opatrovanec poté, co nabyl svéprávnosti). Platí i pravidlo, že pokud takto omezeně svéprávný splní svůj jistý a splatný
dluh, stalo se tak poprávu, a to i v případech, že tím překročil omezení (finanční částkou) dané soudem, čímž má být chráněn
proti sankcím za prodlení.
Podmínky, za kterých je možné svéprávnost omezit:
 Je to v zájmu člověka, o kterého se jedná, soud vzal důkladně v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o
své záležitosti, v opačném případě by mu hrozila újma, nepostačí mírnější opatření; potíže v dorozumívání, ani nadměrné užívání
alkoholu nebo drog, ani marnotratnost (ta se reguluje jen u rodinného práva, marnotratník žijící sám nemusí být omezen) nejsou
důvodem pro omezení svéprávnosti, takovým důvodem nemůže být ani konkrétní diagnóza, ale může jím být pouze konkrétní
stav, tedy dlouhodobá duševní choroba rozrušující schopnost člověka právně jednat (nemusí být nevyléčitelná) – typicky se bude
jedna o schizofrenii, progresivní paralýzu, chronická stadia závislosti na omamných látkách s pokročilou deprivací osobnosti,
Právo a terénní sociální práce
72 / 471
apod. Přechodná duševní porucha, vyvolaná stresem, návykovými látkami, apod., není důvodem pro omezení svéprávnosti;
jednání v takové poruše se posoudí podle konkrétních okolností v jednotlivém případě;
 Svéprávnost může omezit jen soud, který se vynasnaží zjistit názor a přání člověka, jehož svéprávnost by měla být
omezena. Soud nemůže zasáhnout do svéprávnosti člověka, aniž ho skutečně uvidí - může přijít i k němu domů, jen na základě
posudků;
 Svéprávnost se omezí v určitém rozsahu, který musí být v rozhodnutí definován;
 Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí změní nebo zruší, a to i bez návrhu. Podnět pro zahájení řízení o omezení
svéprávnosti může dát kdokoli. Soud může v průběhu řízení svěřit třetí osobě provedení jednotlivých právních úkonů nebo
správu majetku, je-li to nutné, aby se zabránilo závažné újmě. Svéprávnost se omezuje vždy pouze na určitou dobu (nikoli tedy
na neurčito:
• v souvislosti s určitou záležitostí na dobu nutnou pro její vyřízení, nebo
• na určenou dobu, nejdéle však na tři roky; poté se vrací plná svéprávnost a soud znovu přezkoumává stav dotyčné osoby, ledaže
by někdo před uplynutím této doby dal návrh na její prodloužení maximálně však o 1 rok.
V rozhodnutí o omezení svéprávnosti soud jmenuje opatrovníka, který zastupuje opatrovance s tím, že primárně by měli jednat
spolu, pouze nelze-li to realizovat, pak jedná jen opatrovník, který by měl vždy zjišt’ovat přání opatrovance. Při jmenování
opatrovníka soudem přichází v úvahu nejprve osoba na doporučení opatrovance, pak osoba z okruhu příbuzných nebo přátel, až
nakonec veřejný opatrovník. Soud přihlíží k přáním a potřebám opatrovance, jakož i k podnětům osob mu blízkých, sledují-li
jeho prospěch. Výběrem opatrovníka soud nesmí založit nedůvěru mezi opatrovancem a opatrovníkem. Opatrovníkem nesmí
být jmenována osoba nezpůsobilá právně jednat, ani taková, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani provozovatel
zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby (ani osobu závislou na takovém zařízení), a to ani kdyby to byl
příbuzný opatrovance. Opatrovník může být omezen opatrovnickou radou vytvořenou příbuznými nebo přáteli, která schvaluje
závažná rozhodnutí.
Vztah opatrovanec - opatrovník zaniká uzdravením opatrovance, nahrazením opatrovníka novým opatrovníkem, smrtí opatrovance – opatrovník musí v takovém případě vyúčtovat jmění, smrtí opatrovníka – věci a listiny týkající se opatrovance pak musí
vydat ten, kdo je má u sebe.
A poznámka na závěr - opatrovník může být soudem jmenován i člověku bez omezení svéprávnosti, a to v situacích, kdy osobě
bude zdravotní stav působit potíže při správě jmění nebo při hájení práv. Opatrovník pak hlavně dohlíží na správnost a úplnost
jednání opatrovance, případně mohou jednat oba společně; při samostatném jednání opatrovník vždy jedná v souladu s vůlí
opatrovance.
– Osoby dnes zcela zbavené způsobilosti k právním úkonům se účinností NOZ stávají osobami s omezenou svéprávností, tzn.,
nebude možné zpochybňovat platnost jejich právních jednání v běžných záležitostech každodenního života. Osoby, které byly
zbaveny nebo omezeny podle starého OZ nabydou plné svéprávnosti nejpozději do 3 let od účinnosti NOZ, nerozhodne-li během
této lhůty soud jinak.
Procesní úprava zde
5.3.2
Zastoupení
Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. Není-li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním
jménem.
Je-li zástupce v dobré víře (nebo musel-li vědět o určité skutečnosti), přihlíží se k tomu i u zastoupeného. Není-li zastoupený v
dobré víře, nemůže se dovolávat dobré víry zástupce.
Zastoupení nemůže vzniknout v případě střetu zájmů; jen u smluvního zastoupení, pokud zastoupený o tomto rozporu věděl.
Jedná-li zástupce ve střetu a třetí osoba o tom věděla, může se toho zastoupený dovolat.
Zástupce jedná osobně, dalšího může pověřit jen, je-li to se zastoupeným sjednáno (a odpovídá za jeho výběr). Je-li více zástupců,
má se za to, že každý z nich může jednat samostatně.
Při překročení oprávnění jednání zavazuje zastoupeného, jen pokud jednání schválí bez zbytečného odkladu (platí i když za
zastoupeného jedná osoba neoprávněná). Není-li jednání takto schváleno, je jednající osoba zavázána sama. Třetí osoba, bylali v dobré víře, může požadovat splnění ujednaného nebo náhradu škody. Náhradu škody může požadovat i zastoupený. Toto
ustanovení je v NOZ systematicky zařazeno mezi ustanovení obecná pro oba typy zastoupení (smluvní i zákonné). Jak však
vyplývá z následujícího, tento princip se uplatní pouze u zastoupení zákonného, u smluvního je zcela opačný.
Právo a terénní sociální práce
73 / 471
1. Smluvní zastoupení:
Plná moc
• předpokladem je smlouva (ujednání) mezi zmocnitelem a zmocněncem, plná moc je pak to, čím se zmocněnec vykazuje
navenek. V zásadě nemusí být písemná, ledaže je všeobecná (tzn., není určena jen pro jedno právní jednání) nebo se vztahuje k
jednání, kdy je písemná forma nutná (např. prodej nemovitosti); písemná forma je ale vhodná. Nutná je vždy precizní formulace
textu.
• ohledně odvolatelnosti smluvního zastoupení, pak té se nelze předem vzdát, ale existuje možnost dohody zmocnitele a zmocněnce, že zastoupení za určitých podmínek odvolat nelze, například dokud nebudou naplněny určité předem popsané důvody pro
odvolání (např. uzavřena smlouva) nebo dokud neuplyne určitá doba. ALE platí vždy, že zmocnění lze odvolat, jestli k tomu má
zmocnitel zvlášt’ závažné důvody (např. zmocněnec jedná nekvalitně, proti jeho zájmům, je ve střetu zájmů, apod.). Dokud není
odvolání zmocněnci známo, jeho jednání má stejné právní účinky, jako dosud (toho se nemůže dovolávat pouze strana, která o
odvolání věděla).
• při překročení oprávnění/jednání nad rámec zmocnění jednání zastoupeného zavazuje, ledaže dá protistraně bez zbytečného
odkladu najevo, že došlo k překročení oprávnění, že s jednáním nesouhlasí = tzn., zastoupený musí být aktivní, je zde opačný
princip, než u zákonného zastoupení. Svůj nesouhlas zastoupený vyjevit nemusí, jestliže druhá strana o excesu musela vědět
nebo je exces zřejmý (např. je v rozporu s pokyny v plné moci).
• zánik zmocnění: vykonáním právního jednání, pro které bylo zmocnění určeno, odvoláním, smrtí (zánikem u právnických osob)
některé ze stran zmocnění, pokud nebylo ujednáno jinak.
• po odvolání zmocnění či smrti (zániku) zmocnitele učiní zmocněnec bezodkladné úkony, aby zmocnitel nebo jeho nástupce
neutrpěl újmu. Jeho jednání by nemělo účinky pouze v případě, bylo-li by v rozporu s původními pokyny. Zmocněnec také vydá
bez odkladu vše propůjčené, případně získané.
2. Zákonné zastoupení a opatrovnictví
Připadá v úvahu u rodiče, zastupujícího člena domácnosti nebo opatrovníka. Cílem zastoupení je ochrana zájmů a práv zastoupeného. Zástupce/opatrovník není oprávněn jednat ve věci vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských práv a povinností,
pořízení pro případ smrti či vydědění a jejich odvolání. Zástupce rovněž nesmí odebrat zastoupenému věc zvláštní obliby (ledaže je ohrožen jeho život či zdraví, případně u nezletilého z jiného závažného důvodu). To platí i při umístění zastoupeného v
zařízeních péče.
Při střetu zájmů jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka. Zákonný zástupce ani opatrovník nemůže za zastupování
požadovat odměnu, ledaže by k jeho povinnostem patřila i správa jmění zastoupeného. O výši odměny pak rozhoduje soud.
Opatrovníka jmenuje a na žádost opatrovance (či v případě neplnění povinností) i odvolává soud; současně určuje i rozsah jeho
práv a povinností.
Opatrovnictví člověka
• Soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to třeba k ochraně jeho zájmů nebo pro veřejný zájem (tzn. osobám s omezenou
svéprávností, neznámého pobytu, neznámému člověku pro jeho právní jednání, či tomu, jehož zdravotní stav mu znemožňuje
správu jmění či hájení práv – tato osoba jinak není na svéprávnosti omezena).
• Při rozhodování o jmenování opatrovníka musí soud člověka, jemuž má být jmenován, zhlédnout, vyslechnout jeho vyjádření
nebo jinak zjistit jeho stanovisko.
• Soud opatrovníkem jmenuje osobu navrženou opatrovancem. Není-li to možné, pak příbuzného či osobu blízkou, a až poté
jinou osobu způsobilou opatrovníka vykonávat. Až na posledním místě připadá v úvahu jmenování opatrovníka veřejného (obec
nebo PO obcí zřízená), a to i bez jeho souhlasu.
• Povinnosti opatrovníka: udržovat s opatrovancem spojení, projevovat o něj skutečný zájem, dbát o jeho zdravotní stav, starat se
o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy, vysvětlovat mu povahu a následky svých rozhodnutí, naplňovat a soustavně přihlížet
k opatrovancovým právním prohlášením a názorům i dříve projeveným, postupovat podle zájmů opatrovance.
• Opatrovník nesmí změnit osobní stav opatrovance, ledaže by to schválil soud. Spravuje-li opatrovník jmění opatrovance, nesmí
provádět určité vymezené úkony bez souhlasu soudu.
• Soupis jmění a vyúčtování správy: soupis jmění opatrovance vyhotovuje opatrovník do dvou měsíců od svého jmenování a
doručí jej soudu, opatrovanci a opatrovnické radě, je-li jmenována. Každoročně pak opatrovník k 30.6. vyhotoví vyúčtování
správy jmění, které opět doručuje soudu, opatrovanci a radě. Konečné vyúčtování pak opatrovník vyhotoví při skončení své
funkce.
Právo a terénní sociální práce
74 / 471
• Zánik opatrovnictví: nikoli smrtí nebo odvoláním opatrovníka, ale až jmenováním opatrovníka nového; v mezidobí od smrti/odvolání původního opatrovníka přechází opatrovnictví na veřejného opatrovníka.
• Opatrovnická rada: může být zřízena na žádost opatrovance nebo osoby mu blízké - do 30 dnů od této žádosti svolá opatrovník
schůzi osob opatrovanci blízkých a jeho přátel, které opatrovnickou radu zvolí z okruhu osob, které osvědčí dlouhodobý a vážný
zájem o opatrovance, a jejichž zájmy nejsou v rozporu se zájmy opatrovance. Opatrovník členem opatrovnické rady být nemůže.
Rada má aspoň tři členy (nebo může soud na návrh jedné osoby určit, že její působnost bude vykonávat jen jedna osoba) volené
na dobu neurčitou. Rada zasedá nejméně jednou za rok za účasti opatrovance i opatrovníka, o průběhu se uskutečňuje zápis,
který se doručuje opatrovníkovi a soudu, který ho jmenoval. Na svém zasedání rada projednává zprávu opatrovníka, vyjadřuje
se k soupisu jmění a vyúčtování jeho správy i případné odměny opatrovníka za správu jmění. Bez souhlasu opatrovnické rady
nesmí opatrovník změnit bydliště opatrovance, umístit ho do ústavu či podobného zařízení ani zasahovat do jeho integrity. Ve
stanovených případech nesmí rovněž opatrovník bez souhlasu rady nakládat s majetkem opatrovance. Opatrovnická rada může
vymezit i další rozhodování opatrovníka, které vyžadují její souhlas, je-li to v zájmu opatrovance.
• Není-li zřízena opatrovnické rada, namísto ní schvaluje opatření opatrovníka týkající se opatrovance nebo jeho jmění soud.
Opatrovnictví právnické osoby
Opatrovník může být soudem jmenován i právnické osobě, jestliže je to důležité z hlediska její správy nebo hájení jejích zájmů.
Pro práva a povinnosti opatrovníka platí obdobná pravidla jako pro člena statutárního orgánu.
5.4
5.4.1
Ochrana slabší strany
Kdo je slabší strana a kdo spotřebitel
Spotřebitel
Ochrana spotřebitele v českém právu vychází většinou z evropských norem. Tím je dáno i to, že pojem spotřebitele zůstává v
novém občanském zákoníku oproti starému občanskému zákoníku v zásadě nezměněn. Došlo pouze k ujednocení této definice
tak, že spotřebitelem může být jen člověk - fyzická osoba (jedna z definic ve starém občanském zákoníku zahrnovala i osobu
právnickou).
Pojem spotřebitele upravuje § 419, zákona č. 89/2012 Sb. Jeho párovým pojmem je pojem podnikatele (§ 420, zákona č. 89/2012
Sb.). Spotřebitel je ten, kdo nejedná v rámci své podnikatelské činnosti, zatímco druhá strana v rámci své podnikatelské činnosti
jedná. Jednáním se rozumí uzavírání smlouvy, ale i jiné právní nebo faktické jednání.
Pojem podnikatel není vymezen existencí podnikatelského oprávnění (např. živnostenský list). Platí však vyvratitelná právní
domněnka, že kdo jedná v rámci svého podnikatelského oprávnění, je vzhledem k této činnosti podnikatelem. Např. uzavírámli smlouvu o telekomunikačních službách s telefonním operátorem, který má oprávnění podnikat v oblasti telekomunikačních
služeb, pak nepochybně uzavírám smlouvu s podnikatelem - spíše teoreticky je dána možnost takového podnikatele prokázat,
že nejednal v rámci svého podnikání. Zda určitá osoba má podnikatelské oprávnění lze zpravidla zjistit z příslušného rejstříku
(nejčastější způsob podnikání - na základě živnostenského oprávnění - lze ověřit v živnostenském rejstříku).
Nehledě na podnikatelské oprávnění je ovšem podnikatelem ten, kdo fakticky naplňuje znaky podnikání, z nichž hlavními jsou
soustavný výkon nějaké činnosti za účelem zisku. Pro účely ochrany spotřebitele se za podnikatele považuje každá osoba, která
uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání,
jakož i osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele (tato definice toho neříká o mnoho navíc, je převzata z evropských
norem).
Je-li určitá osoba spotřebitel, pak se na ni vztahuje ochrana, kterou občanský zákoník stanoví v pravidlech na ochranu spotřebitele. Pokud jde o tuto ochranu, nezávisí na tom, jestli fyzická osoba byla skutečně slabší stranou v daném vztahu, rozhodující
je poměrně formální kritérium vztahu podnikatel - nepodnikatel. Takže například i na finančního poradce, který podepisuje pro
sebe (nikoli v rámci podnikání) pojistnou smlouvu, kterou dokonale zná a nanejvýš svobodně si ji vybral, se ochrana spotřebitele
vztahuje.
Ochrana spotřebitele je motivována tím, že spotřebitel je zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou než podnikatel, o
němž se navíc předpokládá, že je odborník - profesionál. Vedle pojmu spotřebitele ovšem nový občanský zákoník přichází s
novým konceptem "slabší strany", který není vymezen formální definicí, nýbrž má ambici, dopadat na vztahy, v nichž je jedna
ze stran fakticky slabší. Nepochybně však bude pojem slabší strany v budoucnu projasňován a vymezován judikaturou.
Slabší strana
Právo a terénní sociální práce
75 / 471
Pojem slabší strany je v českém právu novinkou. Pojem slabší strany občanský zákoník nedefinuje, nebot’ má jít o stranu, která je
ve skutečnosti slabší v daném vztahu. Nejde přitom o jakoukoli "slabost", ale o slabší postavení co do skutečné možnosti uplatnit
a obhajovat soukromé zájmy. Musí jít pochopitelně o objektivně slabší postavení - slabší stranou není člověk jen proto, že se jako
slabší cítí, nebo když nevyužil své možnosti.
Pro pojem slabší strany není podstatné, zda strana je nebo není podnikatelem, ani na tom, jestli je nebo není podnikatelem
druhá strana. Nejčastěji však bude slabší stranou právě nepodnikatel ve vztahu k podnikateli, a proto občanský zákoník stanoví
vyvratitelnou domněnku, že slabší stranou je vždy spotřebitel:
§ 433 odst. 2 NOZ: "Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo
souvislost s vlastním podnikáním."
Vyvratitelná domněnka ovšem znamená, že ji vyvrátit lze - musí tak ovšem učinit podnikatel. Tak se například nepodnikateli
právníkovi může stát, že nebude uznán slabší stranou ve vztahu ke smlouvě, které mohl porozumět a jejíž obsah si mohl svobodně
vyjednat, pokud toto druhá strana (podnikatel) namítne a prokáže.
Uvedené lze shrnout také tak, že je-li někdo spotřebitel, pak nemusí prokazovat, že je slabší stranou a automaticky se za slabší
stranu považuje. Že slabší stranou není, by musel prokázat podnikatel. Naopak chce-li se někdo, kdo není spotřebitelem, dovolávat
ochrany slabší strany, pak musí prokázat, že slabší stranou je.
Občanský zákoník obsahuje samostatná pravidla na ochranu slabší strany. Ochrany podle těchto pravidel se může domáhat i ten,
kdo není spotřebitelem, prokáže-li, že je slabší stranou. V praxi však bude nejčastějším případem slabší strany právě spotřebitel,
a na toho se vztáhne jak ochrana slabší strany, tak i ochrana spotřebitele.
5.4.2
Ochrana spotřebitele - přehled
V občanském zákoníku nalezneme - vedle obecné ochrany slabší strany - tato pravidla na ochranu spotřebitele:
• všeobecné interpretační pravidlo, podle kterého lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější (odst. 1 § 1812, zákona č. 89/2012 Sb.)
• neplatnost zneužívajících klausulí ve spotřebitelských smlouvách
• právo na odstoupení od smlouvy a další práva u smluv distančních, smluv uzavřených mimo obchodní prostory a některých
dalších spotřebitelských smluv.
Pravidla na ochranu spotřebitele obsahují i jiné právní předpisy, zejména tyto:
• Zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, k němuž podrobněji [[zde]].
• Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení - zákon po novele účinné od dubna 2012 upravuje některá pravidla pro rozhodčí
řízení na ochranu spotřebitele: § 3, zákona č. 216/1994 Sb. stanoví v odst. 3 a 5 požadavky na rozhodčí doložku sjednávanou
se spotřebitelem. Nedodržení těchto náležitostí je důvodem pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu (§ 31 písm. h),
§ 3 odst. 3 ve spojení s § 31 písm. b)). Zásadním výdobytkem z hlediska ochrany spotřebitele je pak především možnost
hmotněprávního přezkumu rozhodčího nálezu soudem (§ 31 odst. g)), výslovné zakotvení výjimky pro spotřebitele z pravidla,
že veškeré námitky nepravomoci rozhodce je třeba uplatnit již při prvním úkonu v rozhodčího řízení (§ 15 odst. 2), a právo
spotřebitele bránit se rozhodčímu nálezu z důvodů hmotněprávních ještě i ve fázi exekuce, pokud rozhodčí nález neobsahoval
poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu (§ 35 odst. 1 písm. b)). Podrobnosti a vzory k obraně spotřebitele viz
[[zde]].
• Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi. Tento zákon upravuje příslušnost finančního arbitra k rozhodování sporů mimo
jiné mezi: a) spotřebitelem a věřitelem nebo zprostředkovatelem spotřebitelského úvěru, b) spotřebitelem a osobou administrující fond kolektivního investování nebo nabízející investice do něj. Finanční arbitr je ze zákona příslušný k rozhodování
těchto sporů, pokud je k rozhodování těchto sporů příslušný český soud včetně případů, kdy je sjednána rozhodčí doložka.
Řízení u finančního arbitra lze zahájit, dokud nebylo zahájeno řízení ve stejné věci před soudem nebo rozhodčím orgánem (po
zahájení řízení před finančním arbitrem již nelze návrh k soudu / rozhodčímu orgánu podat). Řízení probíhá podle správního
řádu. Výhodou řízení před finančním arbitrem je, že spotřebitel v případě prohry nenese náklady řízení protistrany. Naopak v
případě (i jen částečné) výhry spotřebitele je protistrana povinna zaplatit sankci do státního rozpočtu.
Právo a terénní sociální práce
76 / 471
• Zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon, má ustanovení na ochranu spotřebitele v § 11a. Podle něj je výrobce a obchodník s
elektřinou a plynem povinen uveřejňovat na internetu podmínky dodávek elektřiny a plynu a ceny za ně. Změnu cen je povinen
uveřejnit nejpozději 30 dnů přede dnem jejich účinnosti. Spotřebitel (ale i zákazník-podnikatel) je oprávněn [[odstoupit]] od
smlouvy o dodávkách elektřiny nebo plynu v případě změny smluvních podmínek nebo zvýšení ceny. Lhůta činí 10 dnů před
účinností změny, pokud mu byla změna oznámena nejpozději 30 dnů před účinností změny a byl poučen o právu na odstoupení, v opačném případě je oprávněn odstoupit do 3 měsíců od účinnosti změny. Zákon také modifikuje právo spotřebitele
na odstoupení od smlouvy uzavřené mimo provozovnu podle občanského zákoníku. Lhůta pro toto odstoupení je u smluv o
dodávkách elektřiny a plynu do 5 dnů před zahájením dodávky elektřiny nebo plynu, v této lhůtě stačí oznámení o odstoupení
odeslat.
• Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Tento zákon ve vztahu ke spotřebiteli upravuje zejména podmínky
poskytování služeb mobilními operátory. V odst. 1, § 63, zákona č. 127/2005 Sb., stanoví náležitosti smlouvy uzavírané mezi
spotřebitelem a operátorem. V § 63, zákona č. 127/2005 Sb., v § 64, zákona č. 127/2005 Sb. a v § 65, zákona č. 127/2005
Sb., např. omezuje smluvní volnost operátora, pokud jde o ujednání o ukončení smlouvy, uzavření smlouvy na dobu určitou,
stanoví povinnost v případě smlouvy s automatickým prodlužováním informovat spotřebitele 3-1 měsíce před automatickým
prodloužením, prohlašuje za neplatná ujednání o takových podmínkách a postupech pro ukončení smlouvy, které jsou odrazující od změny poskytovatele služeb. Stanoví povinnost alespoň 1 měsíc před účinností změny smluvních podmínek tyto
zveřejnit a informovat spotřebitele, spotřebitel má právo z důvodu změny odstoupit od smlouvy. Český telekomunikační úřad
má právo nařídit operátorovi, aby provedl změnu smlouvy, která je v rozporu se zákonem o elektronických komunikacích nebo
se zákonem na ochranu spotřebitele.
5.4.3
Ochrana slabší strany - přehled
V občanském zákoníku nalezneme tato pravidla na ochranu slabší strany.
• Všeobecný zákaz zneužití
Nový občanský zákoník stanoví všeobecné pravidlo na ochranu slabší strany, pokud vstupuje do vztahu s podnikatelem - na
toto pravidlo se lze tedy odvolávat vždy, když daný případ nelze podřadit pod některý z konkrétních zákazů uvedených níže.
Pravidlo zakazuje podnikateli zneužít své postavení silnější strany:
"Kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vyjádření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve
vzájemných právech a povinnostech stran."(odst. 1 § 433, zákona č. 89/2012 Sb.)
• Zákaz nečitelných nebo nesrozumitelných podmínek
Odst. 1 § 1800, zákona č. 89/2012 Sb. chrání slabší stranu formulářové smlouvy před podmínkami, které lze přečíst jen se
zvláštními obtíženi nebo které jsou pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelné, pokud jsou na újmu slabší straně. Ochrana
ovšem neplatí, pokud druhá strana prokáže, že slabší straně byl význam podmínek dostatečně vysvětlen.
• Zákaz zvláště nevýhodných nestandardních podmínek
Odst. 2 § 1800, zákona č. 89/2012 Sb. chrání slabší stranu formulářové smlouvy před podmínkami, které jsou zvláště nevýhodné
a zároveň pro to není rozumný důvod. Zejména má jít o případy, kdy se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu odchyluje
od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech. Soud může v těchto případech rozhodnout tak, že sám dle své
úvahy rozhodne o spravedlivém uspořádání vztahu (tj. důsledkem nemusí být jen neuplatnění podmínky, ale tato může být
nahrazena nějakou jinou - spravedlivější).
• Odkaz na obchodní podmínky
§ 1799, zákona č. 89/2012 Sb., klade také jisté požadavky na formulářové smlouvy, jestliže se v nich odkazuje na obchodní
podmínky. Slabší strana musí být seznámena s významem takového odkazu - tj. že obchodní podmínky jsou součástí smlouvy, i
když nejsou pojaty do textu smlouvy. Dokázat to musí druhá ("silnější") strana. Případně stačí prokázat, že slabší strana musela
význam odkazu znát. Důsledkem porušení těchto pravidel je neplatnost odkazu, a tedy neuplatnění obchodních podmínek. Blíže
viz kapitola "Obchodní podmínky".
• Promlčení
Slabší strana je chráněna proti ji znevýhodňující dohodě o prodloužení nebo zkrácení promlčecí lhůty (§ 630, zákona č. 89/2012
Sb.) - k takovému ujednání se nepřihlíží.
Právo a terénní sociální práce
77 / 471
• Vzdání se práva na náhradu újmy
Nový občanský zákoník obecně umožňuje vzdát se předem práva na náhradu újmy (předem = dříve, než újma vznikla). Proti
takovému vzdání se svých práv je do jisté míry chráněna slabší strana, pro niž platí, že se nepřihlíží k ujednání, které "předem
vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy."(§ 2898, zákona č. 89/2012 Sb.).
5.4.4
Formulářové smlouvy
Na úvod je třeba říci, že níže uvedené platí pro smlouvy, uzavřené za účinnosti nového občanského zákoníku, tj. 1. 1. 2014 a
později. Dříve uzavřené smlouvy se řídí úpravou zákona č. 40/1964 Sb. (starý občanský zákoník), který pojem formulářových
smluv nezná, v rámci ochrany spotřebitele však měla (a dosud má) interpretační váhu pojem formulářových smluv upravený v
(evropské) Směrnici Rady 93/13/EHS. Na rozdíl od evropské směrnice, nový občanský zákoník neupravuje formulářové smlouvy
v rámci ochrany spotřebitele, ale v rámci nové kategorie slabší strany.
Co je formulářová (adhezní) smlouva?
Definici tzv. formulářové smlouvy stanoví § 1798, zákona č. 89/2012 Sb., uvozující oddíl s názvem Smlouvy uzavírané adhezním
způsobem. Tento název má dát najevo, že se nejedná o nějaký zvláštní typ smlouvy (jako je např. smlouva kupní, o dílo, o úvěru..),
ale jedná se o smlouvu jakéhokoli typu, pokud tato naplní určité znaky týkající se způsobu jejího uzavírání.
Těmito znaky jsou:
• smlouva je uzavřená mezi "silnější"a slabší stranou
• základní podmínky smlouvy byly určeny "silnější"stranou nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit
Platí vyvratitelná právní domněnka, že smlouva sepsaná na formuláři užívaném v obchodním styku nebo jiným podobným
prostředkem je adhezní smlouvu (proto jí v praxi říkáme i "formulářová"). To znamená, že slabší strana, která uzavřela smlouvu
na formuláři, nemusí prokazovat, že se jednalo o adhezní smlouvu, tj. že neměla skutečnou příležitost obsah podmínek ovlivnit naopak druhá strana by musela prokazovat opak, tj. že slabší strana tuto příležitost měla.
Jaká je ochrana v případě formulářových (adhezních) smluv?
• Ochrana proti podmínce, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi
Pokud taková podmínka působí slabší straně újmu, je neplatná, ledaže by druhá strana prokázala, že slabší straně byl význam
podmínky dostatečně vysvětlen.
• Ochrana proti podmínce, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná
Pokud taková podmínka působí slabší straně újmu, je neplatná, ledaže by druhá strana prokázala, že slabší straně byl význam
podmínky dostatečně vysvětlen.
• Ochrana proti podmínce, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná
Pokud zároveň platí, že takovouto podmínku není rozumný důvod, což je dáno zejména tehdy, pokud se smlouva závažně a bez
zvláštního důvodu odchyluje od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je taková podmínka neplatná.
• Ochrana proti odkazu na obchodní podmínky
Pokud smlouva odkazuje na obchodní podmínky, které jsou mimo text smlouvy (podmínky jsou například jen na internetových
stránkách jedné ze stran nebo i ve vytištěné podobě, na jejich konci ale nejsou podpisy stran), pak musí být smluvní strana
s odkazem a jeho významem seznámena. Nebyla-li seznámena, je odkaz neplatný, ledaže by se prokázalo, že slabší strana
význam doložky musela znát. "Seznámením"zřejmě není myšlena pouhá věta ve smlouvě, kde slabší strana prohlašuje, že s
obchodními podmínkami byla seznámena a odkazu na ně rozumí. Na druhou stranu, druhá strana musí mít možnost seznámení
s významem odkazu nějak prokázat, a lze předpokládat, že například prohlášení slabší strany, učiněné na samostatném listu
spolu s poučením o významu odkazu bude považováno za dostatečný důkaz.
Neplatnost - jak ji uplatnit a jaké jsou její důsledky?
Neplatnost stanovenou na ochranu slabší strany ve výše uvedených případech je třeba považovat za neplatnost relativní, kterou
musí slabší strana druhé straně namítnout. Námitku neplatnosti lze učinit zejména dopisem adresovaným druhé straně, v němž
Právo a terénní sociální práce
78 / 471
se označí podmínka nebo část smlouvy, která má být neplatná, a uvede se důvod této neplatnosti. Námitku neplatnosti lze druhé
straně doručit i v řízení před soudem (bud’ při jednání, na kterém je druhá strana přítomna, nebo tím, že soud doručí kopii
písemného vyjádření druhé straně), na to se však nedoporučuje spoléhat, a to zejména proto, že právo namítnout neplatnost se
promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě (lhůta běží od okamžiku, kdy mohla být neplatnost poprvé namítnuta, tj. zpravidla
od uzavření smlouvy).
Pokud slabší strana neplatnost nenamítne, hledí se na podmínku, jako by byla platná. Pokud je neplatnost řádně namítnuta, neplatnost způsobuje stav, jako kdyby podmínky nebylo, s jednou důležitou výjimkou: pokud se neplatnost týká nějakého rozsahového
určení (množstevního, časového územního apod.), změní soud tento rozsah tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a
povinností stran (§ 577, zákona č. 89/2012 Sb.). Například při neplatnosti smluvní pokuty nebude výsledkem smluvní pokuta ve
výši 0, ale smluvní pokuta ve výši, kterou bude soud považovat za přiměřenou.
Pokud by se jednalo o neplatnost odkazu na obchodní podmínky, je jeho logickým důsledkem i to, že tyto obchodní podmínky
se na smluvní vztah nepoužijí - nebyly by totiž součástí smlouvy.
5.4.5
Obchodní podmínky
Co jsou obchodní podmínky?
Práva a povinnosti smluvních stran jsou obvykle obsažena přímo ve smlouvě, je však možné si je upravit i pomocí obchodních
podmínek, na které smlouva pouze odkazuje. Obchodní podmínky jsou zpravidla sestavené jednou ze stran, která je používá pro
své smluvní vztahy.
Podstatným znakem obchodních podmínek je, že nejsou součástí samotného textu smlouvy (tj. nevyskytují se kdekoli mezi
úvodními ustanoveními smlouvy a podpisy stran), ale součástí smlouvy se stávají na základě odkazu v samotné smlouvě. Odkaz
zpravidla stanoví, že nedílnou součástí smlouvy jsou ty a ty obchodní podmínky.
Příklad: Smlouva se společností Mango Credit začíná specifikací smluvních stran, základními parametry předmětu smlouvy a
pokračuje článkem III., nazvaným "Obchodní podmínky", poté následuje podpis smluvních stran. V takovémto případě se nejedná
o obchodní podmínky, ale o součást smlouvy. V textu téže smlouvy se nicméně objevuje věta: "Nedílnou součástí této smlouvy je
Sazebník a Reklamační řád."Tyto dokumenty se nacházejí na webu společnosti a ve vytištěné podobě, ale nikoli v samotném textu
smlouvy. Jedná se tedy o obchodní podmínky (bez ohledu na to, jak se nazývají).
Kdy jsou obchodní podmínky závazné?
Obecně
Obecně jsou obchodní podmínky závazné, tj. stávají se součástí smlouvy, pokud je navrhovatel připojí k nabídce nebo pokud jsou
stranám známy (§ 1751, zákona č. 89/2012 Sb.). Samotný podpis smluvní strany pod textem smlouvy, v němž je obsažen odkaz
na obchodní podmínky, tedy nestačí. Obchodní podmínky bud’ musely být ke smlouvě přiloženy, nebo musely být smluvní straně
známy. To, že byly obchodní podmínky ke smlouvě přiloženy nebo byly druhé smluvní straně známy, musí prokazovat ten, kdo
se ustanovení obchodních podmínek dovolává.
Ve vztahu ke slabší straně
Nový občanský zákoník patrně předpokládá, že slabší smluvní strana často nemusí vůbec čekat, že část smlouvy může být
upravena formou obchodních podmínek, a nemusí ani vědět, co to obchodní podmínky jsou. Požaduje totiž nejen, aby byly
slabší straně formulářové smlouvy obchodní podmínky známy, ale i to, aby slabší strana byla seznámena s významem odkazu na
obchodní podmínky.
Smluvní strana, která se dovolává obchodních podmínek ve vztahu ke slabší straně formulářové smlouvy, tak musí prokázat
nejen, že slabší straně byly obchodní podmínky známy nebo tyto byly přiloženy ke smlouvě, ale i to, že slabší strana byla
seznámena s odkazem a jeho významem nebo význam odkazu musela znát. (§ 1799, zákona č. 89/2012 Sb.)
Pokud slabší strana nebyla seznámena s odkazem a jeho významem, může namítnout neplatnost odkazu. Důsledkem neplatnosti
odkazu na obchodní podmínky by bylo, že obchodní podmínky nemohly slabší stranu zavazovat.
Co by neměly obsahovat obchodní podmínky
Obchodní podmínky by neměly sloužit k tomu, aby do nich ten, kdo je sestavil, "schovával"ustanovení pro druhou stranu nepříjemná a překvapivá. Vyplývá to z obecné zásady, že každý by si měl počínat ve smluvních vztazích poctivě. Nový občanský
zákoník dává této úvaze konkrétní obrysy v ustanovení § 1753, podle kterého: "Ustanovení obchodních podmínek, které druhá
strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se
jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření."
Právo a terénní sociální práce
79 / 471
Příkladem ustanovení, které může být neplatné, je-li obsaženo v obchodních podmínkách, je smluvní pokuta nebo rozhodčí
doložka. Judikoval takto Ústavní soud (I.ÚS 3512/11) ještě podle starého občanského zákoníku, přičemž svůj závěr vyvodil
právě z obecné zásady poctivosti. Jeho závěry by tedy měly být platné i za nového občanského zákoníku. Ústavní soud se v
daném případě zabýval obchodními podmínkami spotřebitelské smlouvy - u ní jsou nároky na to, co je ještě poctivé, přirozeně
vyšší.
Problematika jednostranné změny obchodních podmínek
Smlouva je zásadně shodným projevem vůle dvou stran o jejím obsahu a nemůže být jednostranně měněna. Právo jedné strany
změnit v budoucnu jednostranně smlouvu nelze ani platně sjednat. Výjimkou jsou obchodní podmínky, u nichž už dříve právní
předpisy upravující některá odvětví služeb umožňovaly jejich jednostrannou změnu při dodržení určitých podmínek. Sporné však
bylo, zda lze podobně postupovat v oblastech, na něž se tyto zákony nevztahují. Nový občanský zákoník tuto otázku zodpověděl
- stanovil podmínky, za nichž je možné obchodní podmínky jednostranně měnit (§ 1752, zákona č. 89/2012 Sb.):
• jedná se o dodavatele, který v běžném obchodním styku uzavírá smlouvy s větším počtem osob,
• smlouvami se zavazuje dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu,
• z povahy závazku vyplývá již při jednání o uzavření smlouvy rozumná potřeba pozdější změny obchodních podmínek,
• ve smlouvě je ujednáno, že dodavatel může obchodní podmínky jednostranně měnit, ovšem jen v přiměřeném rozsahu,
• ve smlouvě musí být ujednán rozsah změn, a pokud není ujednán, může dodavatel změnit obchodní podmínky jen, pokud se
nejedná o změnu z důvodů, jež musel znát již v okamžiku uzavření smlouvy, nebo z důvodů svých osobních nebo majetkových
poměrů,
• ve smlouvě je zároveň ujednáno, že druhá strana má právo změny odmítnout a smlouvu z toho důvodu vypovědět ve výpovědní době dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele; k ujednání, které by s výpovědí spojovalo zvláštní
povinnost zatěžující vypovídající stranu, se nepřihlíží.
Pro některá odvětví služeb ovšem nadále platí zvláštní pravidla stanovená zákony upravující podnikání v dané oblasti. Jedná se
zejména o tyto zákony:
5.4.6
Spotřebitelská smlouva a zakázaná ujednání
Spotřebitelská smlouva je libovolná smlouva (kupní, o dílo, o úvěru....), kterou se spotřebitelem uzavírá podnikatel.
Jasnost a srozumitelnost
Podnikatel je povinen veškerá sdělení vůči spotřebiteli (včetně obsahu smlouvy) učinit jasně a srozumitelně.
Pokud lze obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. (§ 1812 odst. 1 NOZ).
Zakázaná ujednání
Podle § 1813 NOZ jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv
nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli
poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Zákaz těchto ujednání stanovil i starý občanský zákoník, a to ve svém § 56 odst.
1.
Úprava zakázaných ujednání vychází z evropské směrnice č. 93/13/EHS, kterou je třeba při interpretaci ustanovení občanského
zákoníku zohledňovat. Ve světle této směrnice lze zdůraznit tyto znaky zakázaných ujednání:
• Požadavek poctivosti podnikatele (vyjádřený v občanském zákoníku nepřesně jako "požadavek přiměřenosti"), který lze chápat
jako požadavek chovat se k ostatním v právním styku čestně, odpovědně a ohleduplně, tj. zejména zohledňovat očekávání, jež v
ostatních jednající vyvolává, usilovat o naplnění účelu společného úsilí a bez spravedlivého důvodu nepoškozovat jejich zájmy;
za nepoctivé (nepřiměřené) je třeba považovat zejména ujednání, u nějž by poctivý podnikatel mohl rozumně očekávat, že by
spotřebitel s ujednáním nesouhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. 1
1 To vyplývá z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa
(Catalunyacaixa), C-415/11, jejž přejal do svého stanoviska sp. zn. Cpjn 200/2013 též Nejvyšší soud ČR.
Právo a terénní sociální práce
80 / 471
• Významná nerovnováha práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, přičemž tato nerovnováha se posuzuje s ohledem
na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření
smlouvy, a s ohledem na všechny další podmínky smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází. Významnou nerovnováhu
lze dovodit z porovnání situace spotřebitele, do níž se dostane v důsledku daného ujednání, se situací spotřebitele, v níž by se
nacházel, pokud by se vztah řídil pouze zákonnými ustanoveními.
• Nerovnováha se netýká definice hlavního předmětu plnění ani poměru hlavního předmětu plnění (zboží nebo služby) a ceny,
pokud jsou tyto podmínky sepsány jasně a srozumitelně. Na příkladu spotřebitelského úvěru můžeme říci, že si spotřebitel
nemůže podle uvedeného ustanovení stěžovat na to, že si vzal úvěr na vysoký úrok, jestliže tento byl ve smlouvě jasně vyjádřen,
ale už si může stěžovat na to, že k tomuto úroku ještě přistupují nejrůznější vedlejší poplatky, sankce apod., pokud tyto lze s
ohledem na všechny okolnosti (včetně závazku hlavního) považovat za nepřiměřené.
Informativní výčet zakázaných ujednání
§ 1814, zákona č. 89/2012 Sb. pak vyjmenovává příklady takových zakázaných ujednání - co je zakázané ujednání, však zdaleka
nemusí spočívat jen v tomto příkladném a pouze informativním výčtu - podstatné je vždy naplnění znaků výše uvedených. Za
zmínku stojí písm. l) příkladného výčtu, podle kterého je zakázaným ujednání, které zbavuje spotřebitele jeho práva určit, který
závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen. Podle tohoto ustanovení tak spotřebitel může vždy určit svou platbu
např. na jistinu dluhu nebo na hlavní dluh a nikoli smluvní pokutu, a to i kdyby snad smlouva toto spotřebiteli zakazovala.
Podrobněji k této problematice a důsledkům určení platby na jistinu viz ...............
Ještě širší informativní výčet zakázaných ujednání stanoví příloha směrnice č. 93/13/EHS.
Výše uvedená ustanovení se použijí na všechny spotřebitelské smlouvy. Kromě toho občanský zákoník upravuje další ochranu
pro některé specifické případy spotřebitelských smluv, zejména smluv uzavřených na dálku nebo mimo obchodní prostory.
Příklady zakázaných ujednání - judikáty:
Ve stanovisku ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, prohlásil Nejvyšší soud za zakázané ujednání o změně místní příslušnosti
soudu v neprospěch spotřebitele, pokud taková doložka "nebyla sjednána individuálně a ... zakládá místní příslušnost soudu,
jenž se nachází daleko od bydliště spotřebitele ... jak z hlediska územního, tak i dopravních možností, ... jestliže v rozporu s
požadavkem dobré víry způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v
neprospěch spotřebitele."
Zakázanými ujednáními shledal Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia, sp. zn. Cpjn 200/2013,
zejména tato ujednání ve smluvních podmínkách společnosti BEZREKLAMKY, s.r.o.: 1) jednorázovou smluvní pokutu za prodlení s jakoukoli platbou, a to s ohledem na její nepřiměřenou výši, jakož i na to, že smluvní pokuta byla stanovena jen v
neprospěch spotřebitele, 2) automatické prodloužení smlouvy, spojené s povinnými platbami za službu, která v původním období trvání smlouvy byla zdarma, při nemožnosti spotřebitele ukončit vztah výpovědí, 3) omezení spotřebitele ve vypovězení
smlouvy, pokud podnikatel takto omezen není a k omezení spotřebitele není dán legitimní důvod. Všechny tyto závěry byly dále
podmíněny tím, že spotřebitel by s danou podmínkou v rámci individuálního vyjednávání nesouhlasil - tato podmínka vyplývá
ze zákonného: "v rozporu s požadavkem dobré víry", jak je interpretuje Nejvyšší soud (viz výše).
Zakázaným ujednáním shledal Nejvyšší správní soud smluvní podmínku mobilního operátora, podle které měl spotřebitel hradit
náklady neúspěšné reklamace zboží (č.j. 3 As 60/2005-74).
5.4.7
Spotřebitelské smlouvy uzavřené na dálku nebo mimo obchodní prostory
Smlouva uzavřená mimo obchodní prostory je:
a. smlouva sjednaná mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání (např. na ulici, v hotelu, v restauraci...)
b. smlouva uzavíraná v prostoru obvyklém pro podnikatelovo podnikání, pokud k jejímu uzavření došlo bezprostředně poté,
co podnikatel oslovil spotřebitele mimo tyto prostory
c. během zájezdu organizovaného podnikatelem za účelem propagace a prodeje zboží či poskytování služeb (předváděcí
akce...)
Smlouva distanční je taková smlouva, u které podnikatel při jednání o uzavření smlouvy používá výhradně prostředky komunikace na dálku, tj. komunikační prostředky, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti stran (např. telefon,
e-mail, e-shop, televize, typový dopis, tisk adresovaný i neadresovaný vč. reklamy, katalogu).
Právo a terénní sociální práce
81 / 471
Povinnosti podnikatele před uzavřením smlouvy
Směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy a používá-li při něm podnikatel výhradně prostředek komunikace na dálku, nebo
směřuje-li jednání k uzavření smlouvy mimo prostor obvyklý pro podnikání, je podnikatel povinen spotřebiteli v dostatečném
předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku sdělit (v případě smlouvy uzavírané
mimo obchodní prostory tak musí učinit písemně):
• údaje vyjmenované v odst. 2 § 1811, zákona č. 89/2012 Sb., mezi které patří např. údaj o ceně včetně všech daní a poplatků,
údaj o možnostech a ceně dopravy, údaj o době trvání závazku;
• údaje vyjmenované v § 1820, zákona č. 89/2012 Sb., mezi které patří např. poučení o právu na odstoupení včetně souvisejících
informací a formuláře pro odstoupení od smlouvy.
Tyto údaje je podnikatel povinen také včlenit do smlouvy se spotřebitelem (v nezměněné podobě; pokud by tu byl rozpor mezi
údaji poskytnutými před uzavřením smlouvy a údaji ve smlouvě, platí údaje pro spotřebitele výhodnější).
Za nedodržení některých informačních povinností podnikatele před uzavřením smlouvy stanoví občanský zákoník tyto sankce:
• neuvede-li podnikatel vedle ceny zboží nebo služby další daně a poplatky (§ 1811 odst. 2 písm. c)), není spotřebitel povinen
tyto platit;
• neuvede-li podnikatel, že v případě odstoupení od smlouvy spotřebitel ponese náklady spojené s navrácením zboží, a jde-li o
smlouvu uzavřenou prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, náklady za navrácení zboží, jestliže toto zboží nemůže
být vráceno pro svou povahu obvyklou poštovní cestou (§ 1820 odst. 1 písm. g)), není spotřebitel povinen tyto platit.
Některé další povinnosti podnikatele
Před podáním objednávky musí být při použití elektronických prostředků spotřebiteli umožněno zkontrolovat a měnit vstupní
údaje, které do objednávky vložil.
Podá-li spotřebitel objednávku prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku, je podnikatel povinen prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku neprodleně potvrdit její obdržení; to neplatí při uzavírání smlouvy výlučně
výměnou elektronické pošty nebo obdobnou individuální komunikací.
Uzavírá-li se smlouva za použití elektronických prostředků, poskytne podnikatel spotřebiteli v textové podobě kromě znění
smlouvy i znění všeobecných obchodních podmínek.
Odstoupení od smlouvy
Pro přehlednost uvedeme zvlášt’ podmínky pro odstoupení od smlouvy o dodání zboží a pro odstoupení od smlouvy o poskytnutí
služeb.
A. Odstoupení od smlouvy o dodání zboží
Spotřebitel může odstoupit bez uvedení důvodu ve lhůtě 14 dnů ode dne převzetí zboží.
Lhůta se prodlužuje na 1 rok a 14 dnů, pokud spotřebitel nebyl poučen o právu odstoupit od smlouvy v souladu s písm. f), odst.
1 § 1820 zákona č. 89/2012 Sb. - poučení předpokládá poučení o podmínkách, lhůtě a postupech uplatnění tohoto práva, jakož i
formulář pro odstoupení od smlouvy, jehož náležitosti stanoví nařízení vlády č. 363/2013 Sb. Pokud by byl spotřebitel dodatečně
poučen, zkracuje se lhůta na 14 dnů od poučení.
V souvislosti s odstoupením od smlouvy:
• je spotřebitel povinen do 14 dnů od odstoupení vrátit podnikateli zboží, které obdržel; v případě kupní smlouvy podnikatel není
povinen vrátit spotřebiteli přijaté finanční prostředky dříve, než mu spotřebitel zboží předá nebo prokáže, že zboží odeslal;
• spotřebitel nese náklady na vrácení zboží; pokud však podnikatel neupozornil spotřebitele o povinnosti nést náklady spojené s
vrácením zboží v souladu s písm. g) odst. 1 § 1820, zákona č. 89/2012 Sb., je povinen je spotřebiteli nahradit
• spotřebitel odpovídá podnikateli pouze za snížení hodnoty zboží, které vzniklo v důsledku nakládání se zbožím jinak, než je
nutné s ním nakládat s ohledem na jeho povahu a vlastnosti; neodpovídá však vůbec za snížení hodnoty zboží, pokud podnikatel
nesdělil spotřebiteli informace podle písm. f) odst. 1 § 1820, zákona č. 89/2012 Sb.
Právo a terénní sociální práce
82 / 471
B. Odstoupení od smlouvy o poskytnutí služeb
Spotřebitel může odstoupit bez uvedení důvodu ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření smlouvy.
Lhůta se prodlužuje na 1 rok a 14 dnů, pokud spotřebitel nebyl poučen o právu odstoupit od smlouvy v souladu s písm. f), odst.
1 § 1820 zákona č. 89/2012 Sb. Pokud byl spotřebitel dodatečně poučen, zkracuje se lhůta na 14 dnů od poučení.
Výstraha
Pozor: Pokud spotřebitel výslovně požádá (taková žádost ovšem může být součástí smluvních podmínek) o to, aby
podnikatel začal s plněním služby před uplynutím lhůty pro odstoupení, pak spotřebitel musí vrátit podnikateli hodnotu
před odstoupením již vykonané služby, a byla-li služba již celá vykonána, nemůže spotřebitel od smlouvy odstoupit,
pokud byl o tomto důsledku podnikatelem poučen.
V souvislosti s odstoupením od smlouvy:
• v případě smlouvy o poskytnutí služby není spotřebitel v souvislosti s odstoupením ničeho povinen (i kdyby smlouva stanovila
něco jiného); pokud však již byla poskytnuta část služby a s plněním před uplynutím lhůty pro odstoupení bylo započato na
žádost spotřebitele, je spotřebitel povinen uhradit poměrnou část sjednané ceny; pokud je sjednaná cena nepřiměřeně vysoká,
je povinen uhradit poměrnou část ceny odpovídající tržní hodnotě poskytovaného plnění;
• spotřebitel nenese žádné náklady, pokud podnikatel začal s plněním před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, aniž o
to spotřebitel výslovně žádal, nebo také v případě, že podnikatel spotřebiteli neposkytl údaje podle písm. d) a f) odst. 1 § 1820,
zákona č. 89/2012 Sb.
Výjimky z práva na odstoupení
Výjimky z práva spotřebitele odstoupit od smlouvy stanoví § 1837, zákona č. 89/2012 Sb. a § 1840, zákona č. 89/2012 Sb. Jedná
se například o:
• situaci, kdy spotřebitel výslovně souhlasil s tím, že služba bude splněna před uplynutím lhůty pro odstoupení, byl podnikatelem
poučen o tom, že v takovém případě nemá právo na odstoupení a služba byla splněna před uplynutím lhůty pro odstoupení
• zboží bylo upraveno podle přání spotřebitele pro jeho osobu
• o opravě nebo údržbě provedené v místě určeném spotřebitelem na jeho žádost (to však neplatí v případě následného provedení
jiných než vyžádaných oprav)
• spotřebitel vyňal zboží z uzavřeného obalu a z hygienických důvodů jej není možné vrátit
• u smlouvy o ubytování, dopravě, stravování nebo využití volného času, pokud podnikatel tato plnění poskytuje v určeném
termínu
• o dodávce novin, periodik a časopisů
Zcela zvláštní soubor pravidel se uplatní na distanční smlouvy o finančních službách (§ 1841 - § 1851 NOZ) - tzn. pouze ty
uzavřené na dálku. Do kategorie smlouvy o finančních službách spadají smlouvy bankovní, úvěrové, platební, pojistné, investiční.
Pokud by se jednalo o distanční úvěrovou smlouvu, uplatní se samozřejmě navíc i zákon o spotřebitelském úvěru.
5.5
Odpovědnost za vady zboží
Před účinností nového občanského zákoníku se na odpovědnost za vady prodaného zboží uplatňovaly tři různé okruhy pravidel:
• v případě kupní smlouvy mezi podnikateli to byla pravidla obchodního zákoníku,
• v případě kupní smlouvy mezi nepodnikateli to byla obecná pravidla občanského zákoníku o kupní smlouvě,
• v případě kupní smlouvy mezi podnikatelem a spotřebitelem to byla zvláštní pravidla občanského zákoníku O prodeji zboží v
obchodě.
Právo a terénní sociální práce
83 / 471
S účinností nového občanského zákoníku odpadlo rozlišování mezi prvními dvěma kategoriemi (obchodní zákoník byl zrušen a
pravidla nového občanského zákoníku se uplatní na podnikatele i nepodnikatele). Zvláštní okruh pravidel se však opět uplatní na
smlouvy uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem. Je tedy třeba rozlišovat mezi případy, kdy:
• kupní smlouva byla uzavřena výhradně mezi podnikateli nebo výhradně mezi nepodnikateli - viz podkapitola 4.6.4. O odpovědnosti za vady v nespotřebitelských vztazích,
• kupní smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem - viz podkapitoly 4.6.1. - 4.6.3.
5.5.1
Odpovědnost za vady v kupní smlouvě se spotřebitelem - zákonná záruka
Dosud jsme byli v praxi zvyklí, že na veškeré spotřební zboží se vztahovala ze zákona záruka v délce 24 měsíců od převzetí zboží.
V této lhůtě bylo možné uplatnit jakoukoli vadu zboží u prodávajícího. Nový občanský zákoník pravděpodobně tento režim mění.
"Pravděpodobně"proto, že z jeho formulací o tom nelze učinit jednoznačný závěr, což ústí v různé interpretace. Právní názor,
že se na dosavadním režimu nic nemění, zastává například spotřebitelská organizace dTest, a také Ministerstvo spravedlnosti
ve svém vyjádření viz zde. Z vyjádření ministerstva ovšem neplyne nic konkrétního, a mohlo by být interpretováno i tak, že se
nic nemění, protože už dříve byla úprava pro spotřebitele přísnější, než jsme si mysleli (i tento názor se již v odborné literatuře
vyskytl). V odborných právnických kruzích vesměs panuje naopak názor, že právní úprava podle nového občanského zákoníku
je pro spotřebitele přísnější, než je výše popsaný režim. Tohoto názoru se zde budeme držet, s tím, že spotřebitel se samozřejmě
může přidržet interpretace benevolentnější, s vědomím rizika, které to pro něj obnáší.
Zákonná záruka 6 nebo 24 měsíců?
Podle § 2161 odst. 1 NOZ "Prodávající odpovídá kupujícímu, že věc při převzetí nemá vady."To znamená, že prodávající neodpovídá za vady, které na věci vznikly až po převzetí. Zároveň ale podle § 2161 odst. 2 NOZ platí, že "Projeví-li se vada v
průběhu šesti měsíců od převzetí, má se za to, že věc byla vadná již při převzetí."To znamená, že nastane-li u zboží vada v době
do 6 měsíců od převzetí, nemusí spotřebitel prokazovat, že tuto vadu mělo zboží již při převzetí. Musí však být schopen prokázat
to, že se vada projevila ve lhůtě 6 měsíců od převzetí, což nejlépe učiní tak, že ji v této lhůtě vyreklamuje, a to prokazatelným
způsobem. (Prodávající je povinen vydat spotřebiteli písemné potvrzení o reklamaci, v němž uvede, kdy bylo právo uplatněno,
jakož poté i provedení opravy a dobu jejího trvání - § 2173 NOZ. Pokud by prodávající nebyl ochoten potvrzení o reklamaci vydat, je třeba ho vyžadovat a případně reklamaci pro ochranu svých práv provést jiným prokazatelným způsobem, např. písemně
dopisem, jehož převzetí prodávající spotřebiteli potvrdí na jeho kopii, nebo zaslaným doporučeně).
Spotřebitel je ovšem oprávněn uplatnit u prodávajícího i veškeré vady zboží, které se vyskytly v době 24 měsíců od převzetí
- § 2165 NOZ: "Kupující je oprávněn uplatnit právo z vady, která se vyskytne u spotřebního zboží v době dvaceti čtyř měsíců
od převzetí."Pokud se však vada vyskytla na zboží až po uplynutí lhůty 6 měsíců od převzetí, bude na spotřebiteli, aby
prokázal, že tuto vadu mělo zboží již při převzetí.
Sporné je, zda lhůta 24 měsíců je jen lhůtou, v níž se má vyskytnout vada na zboží, nebo také lhůtou, ve které je třeba právo
z vady uplatnit. Občanský zákoník žádnou lhůtu pro uplatnění práva z vady zboží výslovně nestanoví! Některé právní názory
tak dovozují, že doba uplatnění vady není nijak omezena, pouze se zde uplatní obecná tříletá promlčecí doba. My se však zde
přidržujeme interpretace, podle které lhůta 24 měsíců je i lhůtou, v níž je třeba právo z vady uplatnit. Tuto interpretaci
podporuje § 2168 NOZ, podle kterého: "Ujednají-li prodávající a kupující zkrácení doby pro uplatnění práv z vadného plnění,
nepřihlíží se k takovému ujednání."Dobou se zde může myslet jen doba 24 měsíců, nebot’ o jiné se v předchozím textu nemluví.
Tato interpretace vyplývá i z výše odkazovaného vyjádření Ministerstva spravedlnosti.
K ujednání ve smlouvě, které by zkracovalo lhůtu 24 měsíců, se tedy nepřihlíží. Výjimkou je prodej použitého zboží, u kterého
lze lhůtu 24 měsíců zkrátit až na 12 měsíců. Pokud by ujednání ve smlouvě zkracovalo lhůtu více, uplatní se lhůta 12 měsíců.
Odpovědnost prodávajícího za vady se vůbec neuplatní v těchto případech:
a. u věci prodávané za nižší cenu na vadu, pro kterou byla nižší cena ujednána,
b. na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním,
c. u použité věci na vadu odpovídající míře používání nebo opotřebení, kterou věc měla při převzetí kupujícím, nebo
d. vyplývá-li to z povahy věci.
Právo a terénní sociální práce
84 / 471
Práva z vadného plnění nenáleží také tehdy, pokud kupující před převzetím věci věděl, že věc má vadu, anebo pokud kupující
vadu sám způsobil.
Co je vada
Bezvadné zboží je takové, které:
a. má vlastnosti, které si strany ujednaly, a chybí-li ujednání, takové vlastnosti, které prodávající nebo výrobce popsal nebo
které kupující očekával s ohledem na povahu zboží a na základě reklamy jimi prováděné, a zároveň
b. se hodí k účelu, který pro jeho použití prodávající uvádí nebo ke kterému se věc tohoto druhu obvykle používá, a zároveň
c. odpovídá jakostí nebo provedením smluvenému vzorku nebo předloze, byla-li jakost nebo provedení určeno podle smluveného vzorku nebo předlohy, a zároveň
d. je v odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti, a zároveň
e. vyhovuje požadavkům právních předpisů.
Zboží má vadu, jestliže odporuje některé z výše uvedených charakteristik.
5.5.2
Práva spotřebitele z odpovědnosti za vady
Co může kupující po prodávajícím požadovat, závisí na typu vady nebo situace.
1. Odstranitelná vada
Pokud není s ohledem na povahu věci přiměřené, aby kupující požadoval výměnu věci, zejména tehdy, pokud vadu lze
odstranit bez zbytečného odkladu, pak má kupující právo na bezplatné odstranění vady. Alternativně může kupující
požadovat přiměřenou slevu.
2. Neodstranitelná vada
Pokud vadu nelze odstranit bez zbytečného odkladu, nebo pokud je vzhledem k povaze věci z jiného důvodu přiměřené,
požadovat její výměnu, může kupující požadovat dodání nové věci bez vad; není-li to možné, může kupující odstoupit
od smlouvy. Pokud se vada týká jen součásti věci, může kupující požadovat jen výměnu součásti. Alternativně může
kupující požadovat přiměřenou slevu.
3. Opakovaný výskyt odstranitelné vady po opravě nebo větší počet odstranitelných vad
Opakovaný výskyt vady znamená, že na věci se třikrát reklamovala tatáž vada anebo čtyři různé vady. Větší počet vad
znamená současný výskyt čtyř různých vad v době reklamace. V těchto případech má kupující právo si zvolit mezi opravou
věci, dodání nové věci, výměnou součásti a odstoupením od smlouvy. Samozřejmě může požadovat i přiměřenou slevu.
4. Prodávající nemůže dodat novou věc bez vad, vyměnit její součást nebo věc opravit, nebo prodávající nezjedná nápravu v
přiměřené době, nebo by zjednání nápravy působilo spotřebiteli značné obtíže
V těchto případech může kupující požadovat přiměřenou slevu.
5. Pokud by měl kupující podle výše uvedených ustanovení právo na výměnu věci a jednalo se přitom o věc použitou nebo
věc prodávanou za nižší cenu, má kupující místo práva na výměnu právo na přiměřenou slevu.
5.5.3
Jak má spotřebitel vadu uplatnit
Právo z odpovědnosti za vady je třeba uplatnit do 24 měsíců od převzetí zboží. U zboží použitého může být tato lhůta dohodou
smluvních stran zkrácena až na 12 měsíců (pokud by byla zkrácená více, platí doba 12 měsíců).
POZOR: na rozdíl od starého občanského zákoníku se doba 24 měsíců nepřerušuje v době, kdy je zboží v opravě a nezačíná běžet
znovu v případě výměny zboží. Proto má-li kupující právo volby mezi výměnou zboží a odstoupením od smlouvy, je z hlediska
záruky výhodnější odstoupit od smlouvy a věc zakoupit znovu.
Uplatnění práva z odpovědnosti za vady předpokládá:
Právo a terénní sociální práce
85 / 471
• vytknutí vady a
• sdělení, jaké právo z odpovědnosti za vady kupující požaduje.
Pro uplatnění práva z odpovědnosti za vady není předepsána žádná forma, nemusí být tedy písemné. Naopak podnikatel má
povinnost spotřebiteli potvrdit v písemné formě, kdy spotřebitel právo uplatnil. (Neučiní-li tak ovšem podnikatel, je třeba právo
z vady uplatnit tak, aby to bylo prokazatelné, nejlépe tedy písemně oproti potvrzení o převzetí nebo doporučeným dopisem.)
Práva z vady se uplatňují u prodávajícího, u kterého věc byla koupena. Pouze je-li v potvrzení o povinnostech prodávajícího z
odpovědnosti za vady (§ 2166, zákona č. 89/2012 Sb.) uvedena jiná osoba určená k opravě a tato osoba je v místě prodávajícího
nebo v místě pro kupujícího bližším, uplatní kupující právo na opravu u toho, kdo je určen k provedení opravy.
5.5.4
Odpovědnost za vady v nespotřebitelských vztazích
5.6
Věcná práva
5.6.1
Pojem a druhy
Věcná práva jsou charakterizována vztahem osoby k věci, jejíž osud sledují, a působí navenek vůči všem. Typicky jde o vlastnické
právo – všechny osoby musí respektovat práva vlastníka a nesmí mu jeho věc např. poškodit, zničit či ukrást.
Zásadou v oblasti věcných práv je, že od pravidel občanského zákoníku, která se týkají věcných práv, se zásadně není možné
odchýlit dohodou stran. Pokud se strany přesto rozhodnou pro odlišné řešení, které zákon nepřipouští, nemohou se takového
ujednání dovolávat vůči třetím osobám.
Pro věcná práva je typická jejich veřejnost, která znamená, že existenci (některých) věcných práv si obvykle lze ověřit ve veřejných seznamech, z nichž nejvýznanější je katastr nemovitostí. Přitom platí, že je-li ve veřejném seznamu zapsáno právo k věci,
vychází se z toho, že zapsané údaje odpovídají skutečnému stavu, a nikoho neomlouvá neznalost zapsaného údaje.
V občanském zákoníku uvedený výčet věcných práv je uzavřený a nelze ho smluvně rozšiřovat.
Věcná práva upravená v občanském zákoníku:
Držba (§ 987 – 1010)
Vlastnictví (§ 1011 – 1114)
Spoluvlastnictví (§ 1115 – 1157)
Bytové spoluvlastnictví (§ 1158 – 1222)
Přídatné spoluvlastnictví (§ 1223 – 1235)
Věcná práva k cizím věcem
Právo stavby (§ 1240 – 1256)
Věcná břemena (§ 1257 – 1308)
– Služebnosti
– Reálná břemena
Zástavní právo (§ 1309 – 1394)
Zadržovací právo (§ 1395 – 1399)
Správa cizího majetku (§ 1400 – 1474)
Svěřenský fond (§ 1448 – 1474)
Vedlejší ujednání s povahou věcného práva (§ 2128)
Právo a terénní sociální práce
5.6.2
86 / 471
Věci
Právní pojetí věci je jiné, než jak věci běžně vnímáme.
Věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Podstatné znaky věci v právním smyslu jsou užitečnost
a ovladatelnost.
Podle NOZ lze vedle věcí ve smyslu hmotných předmětů vlastnit či mít jiné věcné právo i k věci nehmotné či právu, jehož
povaha to připouští (práva, která lze trvale či opětovně vykonávat). Ustanovení o věcech v právním smyslu tak lze použít i např.
na energie, objekty průmyslového a duševního vlastnictví (patenty či ochranné známky) apod.
V NOZ je řešena rovněž právní povaha zvířat. Platí, že živé zvíře není věcí, nebot’ jako smysly nadaný tvor má zvláštní význam
a hodnotu. Ustanovení o věcech se na zvíře použijí obdobně, ale jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje zvláštní povaze zvířete.
5.6.3
Veřejné seznamy
Pro věcná práva je důležitá jejich evidence ve veřejných seznamech. Veřejným seznamem je takový seznam (rejstřík), do kterého
může každý volně nahlížet (např. katastr nemovitostí, patentový rejstřík, rejstřík průmyslových vzorů). (Pozn.: Např. evidence
motorových vozidel není veřejným seznamem.)
Důsledek zápisu nějaké právní skutečnosti ve veřejném seznamu je ten, že se nemůže nikdo dovolávat její neznalosti. Např.
kupující se nemůže domáhat práv z odpovědnosti za vady nemovitosti, kterou koupil od prodávajícího, z důvodu existence
zástavního práva (hypotéky) k této věci, nebot’ měl možnost se o zápisu dozvědět při nahlédnutí do katastru nemovitostí.
NOZ dále stanoví vyvratitelnou domněnku, že právo zapsané ve veřejném seznamu bylo zapsáno v souladu se skutečným právním
stavem a naopak, pokud bylo vymazáno, má se za to, že ani ve skutečnosti neexistuje. Ochrana nabyvatele je tudíž posílena tím,
že údaje zapsané ve veřejném seznamu jsou považovány za přesné a spolehlivé, pokud není prokázán opak.
Dále viz kapitola Nabytí od neoprávněného
5.6.4
Držba
Držba znamená, že někdo (držitel) vykonává nějaké právo pro sebe. Držet lze práva majetková, která umožňují trvalý či opakovaný výkon a lze je převádět na jiné osoby.
Pro to, aby někdo mohl být považován za držitele, musí být splněny dva základní předpoklady: faktická moc osoby nad věcí a
úmysl nakládat s věcí jako s vlastní.
Tato situace je typická u vlastníka, není však vyloučeno, aby byl držitelem i někdo jiný – držitelem (nikoliv však vlastníkem) je
např. osoba, která má věc a je v dobré víře, že nabyla vlastnické právo k této věci, ač ve skutečnosti vlastnické právo nezískala,
nebot’ k převodu došlo na základě neplatné smlouvy.
NOZ stanoví vyvratitelnou právní domněnku, podle níž se držba považuje za řádnou, poctivou a pravou - tzn. že se předpokládá,
že držba je řádná, poctivá a pravá, pokud se neprokáže opak.
Přestože držitel není skutečným vlastníkem, přiznává mu zákon určitá práva a ochranu. Držitel, kterého v jeho držbě ruší jiné
osoby, se může bránit. Může se obrátit na orgán státní správy nebo na soud, dále se (což je novinka) může držitel rušení jiné
osoby vzepřít i sám, nesmí však překročit meze nutné obrany, tj. nesmí se především bránit zjevně nepřiměřeně.
5.6.5
Vlastnictví
Vlastnictvím určité osoby je vše, co této osobě patří, a to jak věci hmotné, tak i nehmotné. Vlastnické právo je právo vlastníka k
jeho vlastnictví.
NOZ říká: "Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit.
Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž
hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit."
Právo a terénní sociální práce
5.6.5.1
87 / 471
Stavba je součástí pozemku
Otázky a odpovědi
1. Ke stavbě na cizím pozemku - pokud někdo v exekuci koupil dům na pozemku klientů a nevěděl o tom, bude ted’ moci
klienty "nutit"k prodeji pozemku? Nebo pro ně stále platí jen to, že má k jejich pozemku předkupní právo, ale řešit se to
bude podle stávající úpravy?
Toto řeší přechodná ustanovení NOZ tak, že vlastníku pozemku a stavby vzniknou navzájem předkupní práva (vlastník
domu získá předkupní právo na pozemek a naopak). Nicméně stavba i pozemek půjdou převést samostatně i jiné osobě,
pokud nebude předkupní právo využito. Dále NOZ stanoví, že "Lze-li část pozemku se stavbou oddělit, aniž to podstatně
ztíží jejich užívání a požívání, vztahuje se předkupní právo jen na část pozemku nezbytnou pro výkon vlastnického práva
ke stavbě." Předkupní právo vlastníka stavby se tedy podle povahy pozemku nemusí vztahovat na celý pozemek, ale jen na
jeho část.
Od roku 1950 platí v českém právním řádu, že pozemek a budova na něm umístěná jsou dvěma samostatnými věcmi v právním
smyslu.
NOZ se vrací k předchozímu řešení když stanoví, že stavba je součástí pozemku.
§ 506 odst. 1 NOZ Součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále
jen "stavba") s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech.
Pro stavby, které ke dni účinnosti NOZ již existují, se uplatní přechodná ustanovení, která rozlišují tyto případy:
a) stavba i pozemek jsou ve vlastnictví jedné osoby: Stavba se stává součástí pozemku. Ode dne účinnosti NOZ se již nejedná o
dvě samostatné věci, od tohoto okamžiku lze disponovat již jen pozemkem, přičemž všechny tyto dispozice se týkají i staveb na
něm umístěných (výjimka platí pro tzv. dočasné stavby).
b) stavba a pozemek mají rozdílného vlastníka: Stavba nepřechází automaticky do vlastnictví vlastníka pozemku. Dle NOZ však
vzniká vlastníkovi pozemku předkupní právo ke stavbě a stejně tak vlastníkovi stavby vzniká předkupní právo k pozemku (resp.
příslušné části pozemku), na němž stavba stojí. Bude-li tedy chtít kterýkoli z vlastníků např. prodat svou věc (stavbu či pozemek),
bude mít povinnost nabídnout ji nejprve druhému vlastníkovi k odkoupení. Nebude-li předkupní právo oprávněným subjektem
využito, zůstane zachováno a bude zatěžovat věc i nadále (bude tedy působit i vůči nabyvateli převáděného pozemku či stavby).
Pokud bude předkupní právo využito (vlastník pozemku koupí stavbu na něm umístěnou či vlastník stavby koupí pozemek, na
němž stavba stojí), stane se stavba součástí pozemku.
5.6.5.2
Sousedská práva
Vlastník může se svým vlastnictvím volně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastník je ale zároveň omezen právy ostatních
vlastníků. Tato omezení se projevují hlavně v rámci sousedských vztahů.
Ustanovení o sousedských právech se používají nejen mezi přímými sousedy, ale obecně na všechny případy, kdy vlastník
jednoho pozemku (včetně stavby) ruší vlastníka jiného pozemku. Toto rušení se obvykle nazývá imise.
NOZ rozlišuje:
1) imise přímé – ty jsou zakázány vždy (příkladem může být třeba např. svádění vody na cizí pozemek), a
2) imise nepřímé – ty jsou zakázány jen tehdy, pokud přesahují míru přiměřenou místním poměrům a podstatně omezují obvyklé
užívání pozemku. (Nepřímou imisí je jakákoli činnost či nečinnost způsobující např. vnikání kouře, prachu či hluku na cizí
pozemek, která však nebyla původcem přímo zamýšlena, ale je jen vedlejším účinkem jeho jednání. Může se jednat i o vnikání
zvířat na cizí pozemek.)
Ten, kdo je rušen imisemi souseda, se může u soudu domáhat zákazu činnosti, která jej obtěžuje. Výjimkou jsou imise způsobené
provozem závodu nebo podobného zařízení, které bylo úředně schváleno – u nich má soused právo jen na náhradu újmy v
penězích.
Příklady práv a povinností sousedů:
- Pokud kořeny či větve stromů rostoucích na jednom pozemku přesahují na pozemek souseda, může se soused postarat o jejich
šetrné odstranění.
Právo a terénní sociální práce
88 / 471
- Plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek náleží vlastníkovi sousedního pozemku.
- Vlastník musí sousedovi umožnit vstup na svůj pozemek v době, rozsahu a způsobem, které jsou nezbytné k údržbě sousedního
pozemku a hospodaření na něm, nelze-li účelu dosáhnout jinak.
- Vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či ji jinak řádně užívat proto, že není spojena s veřejnou cestou, může
žádat, aby mu soused povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu zřizuje soud, který také vymezí její rozsah,
přitom dbá na to, aby soused byl zřízením nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. Nezbytnou
cestu může soud zřídit i jako tzv. služebnost – viz kapitola "Věcná práva k cizím věcem". Za nezbytnou cestu vlastníkovi pozemku
náleží úplata a odčinění újmy, jež mu vznikla (pokud již není kryta úplatou). Pokud byla nezbytná cesta zřízena jako umělá, je
povinen ji udržovat ten, v jehož prospěch byla zřízena. Vlastník pozemku může také požadovat, aby žadatel převzal pozemek
potřebný pro nezbytnou cestu do svého vlastnictví. Pokud pominul důvod pro zřízení nezbytné cesty, může se vlastník pozemku
domáhat u soudu jejího zrušení.
5.6.5.3
Nabývání vlastnického práva
Otázky a odpovědi
1. 1) Kdo koupí nemovitost od člověka, který ji podle katastru vlastní, nemůže o ni přijít (koupil ji v dobré víře od vlastníka
dle katastru). Jak se toto dotkne zajišt’ovacího převodu vlastnického práva k nemovitosti, který se uplatňuje u smluv o
půjčce? Věřitel má na sebe převedenou nemovitost hned, jak se podepíše smlouva a s ní zajišt’ovací převod práva, tzn. ode
dne podpisu smlouvy je zapsán na katastru nemovitostí jako vlastník. Kdy může nemovitost prodat? Pokud nově kupující
nemovitost koupí v dobré víře, dlužník přijde o nemovitost i v případě, že ze smlouvy o půjčce řádně plní? 2) A co v případě,
že o smlouvě vznikne spor? Pokud by na katastr byla vložena poznámka o tom, že o vlastnictví nemovitosti je veden soudní
spor, znamenalo by to, že prodej nemovitosti může být zneplatněn, jelikož nový kupující nemohl být v dobré víře, pokud si
přečetl vloženou poznámku na katastru?
1) Tento problém bude vyřešen tak, že dle NOZ se zajišt’ovací převod práva bude zapisovat do katastru i s uvedením toho,
že má tento převod dočasnou povahu. V takovém případě nebude moci případný kupující tvrdit, že byl v dobré víře, že
nemovitost kupuje od vlastníka.2) Ano (tak je to v podstatě již v současnosti).
Přivlastnění věci opuštěné a nález věci ztracené či skryté
NOZ opouští dřívější řešení, dle něhož vlastnické právo k takovým věcem nabývá automaticky obec (vyjma nemovitostí) a
upravuje poměrně podrobně , jak se s takovou věcí nakládá a kdo se stane jejím vlastníkem.
Vlastníkem nalezené věci se tak stane nálezce, obec nebo jiná osoba, které byla věc svěřena, a to po 3 letech od nalezení. Zvláštní
režim platí pro nalezená zvířata: Nálezce k nim nabude vlastnické právo již po uplynutí 2 měsíců, během nichž se o zvíře nikdo
nepřihlásil. Pokud nálezce o zvíře nemá zájem, může je obec svěřit provozovateli útulku pro zvířata. Pokud se po uplynutí 4
měsíců o zvíře nikdo nepřihlásí, může provozovatel útulku se zvířetem volně nakládat.
Pro opuštěné nemovité věci platí lhůta 10 let, po jejím uplynutí nabývá vlastnické právo stát. Přitom platí domněnka, že
nevykonává-li vlastník vlastnické právo k nemovité věci po dobu deseti let, má se za to, že ji opustil.
Přírůstek
Přírůstek věci může být bud’ přirozený - zejména plody věci (včetně plodů, které vydává zvíře – např. vejce od slepice), strom
vyrostlý na pozemku, naplavenina atd. Zásadně platí, že přirozený přírůstek náleží vlastníkovi věci.
Přírůstek může být také umělý – vzniklý zpracováním věci či smísením věci. Přírůstkem je rovněž stavba na pozemku, což plyne
z toho, že stavba je součástí pozemku. Viz kapitola "Stavba je součást pozemku".
Vydržení
Pokud osoba, která právo k věci nemá, avšak toto právo fakticky vykonává po stanovenou dobu, dojde k vydržení práva.
Vydržet tedy může pouze ten (držitel), kdo fakticky ovládá určitou věc, počíná si jako vlastník, popř. osoba, která má k věci jiné
právo. Zároveň musí jít o poctivého držitele, tedy držitele, který má přesvědčivý důvod domnívat se, že mu skutečně náleží právo
k věci, které je předmětem vydržení.
Vydržením dochází nejčastěji k nabytí práva vlastnického, stejně tak je ale možné nabýt i právo odpovídající věcnému břemeni,
nebo právo stavby.
Právo a terénní sociální práce
89 / 471
K vydržení práva k movité věci je třeba nepřerušená držba po dobu 3 let. Pro věci nemovité je stanovena lhůta 10 let. Do této
doby se započte i doba, po kterou měl věc v poctivé držbě právní předchůdce.
Novinkou dle NOZ je možnost mimořádného vydržení, jehož se může dovolávat i osoba, která neprokáže právní důvod své držby.
Předpokladem mimořádného vydržení je však uplynutí dvojnásobné doby oproti standardním lhůtám (tj. 6 let u věcí movitých a
20 let u nemovitých).
Kdo však měl nepoctivý úmysl (např. zloděj), nemůže právo vydržet ani mimořádně.
PŘEVOD VLASTNICKÉHO PRÁVA SMLOUVOU
A) Věci zapsané ve veřejném seznamu
Při převodu věcí zapsaných ve veřejném seznamu dochází k nabytí vlastnického práva až vkladem do tohoto veřejného seznamu.
B) Věci nezapsané ve veřejném seznamu
Podle dosavadního OZ je k nabytí vlastnického práva k movitým věcem vedle účinné smlouvy (kupní, darovací atd.) nutné ještě
předání věci nabyvateli (kupujícímu, obdarovanému atd.). NOZ toto mění a k převodu vlastnického práva u movitých věcí
dochází již samotnou účinností smlouvy. Totéž platí i pro nemovité věci, které nejsou zapsané ve veřejném seznamu (katastru
nemovitostí). Pokud by převodce (prodávající) uzavřel takových smluv více (s více osobami), nabude vlastnictví k věci ta osoba,
které převodce věc jako první předá. A není-li takové osoby, stává se vlastníkem osoba, s níž byla uzavřena smlouva, která nabyla
účinnosti jako první.
Výjimka z uvedeného pravidla platí pro koupi zboží v obchodě – vlastnické právo se zde nabývá převzetím věci, resp. až zaplacením kupní ceny při samoobslužném prodeji.
NABYTÍ VLASTNICTVÍ OD NEVLASTNÍKA
Podstatná pro nabytí vlastnictví od nevlastníka je dobrá víra nabyvatele – tedy zda byl vzhledem k okolnostem důvodně přesvědčen o tom, že vlastnictví skutečně nabývá (že druhá strana je vlastníkem věci). Ochrana dobré víry je jednou ze základních zásad
NOZ. Podmínky nabytí vlastnictví od nevlastníka se liší zejména podle toho, zda se jedná o věci, které jsou či nejsou evidované
ve veřejném seznamu.
A) Věci zapsané ve veřejném seznamu
Pokud někdo jedná v důvěře v pravdivost a úplnost zápisů ve veřejném seznamu, musí právní řád jeho dobrou víru chránit.
Proto podle NOZ platí, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný
stav tomu, kdo věcné právo nabyl za úplatu od osoby, kterou na základě zápisu ve veřejném seznamu považoval za osobu k tomu
oprávněnou (chráněn takto není ten, kdo nabude věcné právo darem).
Tato ochrana dobré víry nabyvatele v NOZ ale není neomezená. Jejím cílem je, aby vlastníci dbali svých práv, tj. i sledovali,
jestli ve veřejné evidenci nefiguruje namísto nich jiná – k tomu neoprávněná osoba.
Pokud se skutečný vlastník věci dozví, že zápis ve veřejném seznamu neodpovídá skutečnosti, měl by v první řadě požádat úřad
vedoucí veřejný seznam o zápis tzv. poznámky spornosti, a to do 1 měsíce ode dne, kdy se o zápisu dozvěděl.
Musí však prokázat, že se domáhá svých práv u příslušného orgánu (kterým bude zpravidla soud), a to nejpozději do 2 měsíců
od zápisu poznámky spornosti, jinak bude poznámka spornosti vymazána.
Poznámka spornosti má plnit upozorňující funkci ve vztahu k případným nabyvatelům věci, jíž se zápis týká. Jestliže má tedy
někdo zájem o koupi věci, u níž ve veřejném seznamu taková poznámka figuruje, musí počítat s tím, že se nebude moci odvolávat
na to, že doufal v oprávněnost osoby věc převést (tj. že byl v dobré víře).
B) Věci nezapsané ve veřejném seznamu
Pokud jde o nabývání těchto věcí od osoby, která nebyla oprávněna vlastnické právo převést, existuje v zásadě trojí režim:
1) Dobrá víra nabyvatele se předpokládá (ten ji nemusí prokazovat, naopak skutečný vlastník bude muset prokazovat, že nabyvatel
nebyl v dobré víře) při způsobech nabytí uvedených v §1109 NOZ. Nejčastěji jde o tyto případy:
- nabytí ve veřejné dražbě
- od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, tzn. zejména při maloobchodním prodeji
(výjimka viz 2) – použité zboží)
- za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil (např. mu ji půjčil)
Právo a terénní sociální práce
90 / 471
2) Získal-li někdo podle § 1110 NOZ za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který s takovými věcmi obchoduje (tj. např.
v autobazaru či zastavárně), vlastnické právo k věci nemusí nabýt, a to přestože byl v dobré víře. Pokud totiž skutečný vlastník
prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu byla odcizena, může se ve lhůtě 3 let od tohoto okamžiku domáhat vydání věci po
nabyvateli. Zde je tedy dobrá víra nabyvatele prolomena ve prospěch práv skutečného vlastníka.
3) V případech, na které se § 1109 ani 1110 NOZ nepoužije, se uplatní § 1111 NOZ, dle něhož nabude vlastnické právo pouze
ten, kdo jednal v dobré víře, že převodce může vlastnické právo k věci převést. Svou dobrou víru musí nabyvatel v případě sporu
sám prokázat.
Pokud však vlastník svou věc ztratil, nebo mu byla odňata činem povahy úmyslného trestného činu (tzn. zejména krádeží), může
se dožadovat jejího vydání i proti osobě, která věc nabyla v dobré víře.
5.6.6
Spoluvlastnictví
Spoluvlastnictvím se rozumí situace, kdy alespoň dvě osoby sdílejí vlastnické právo k určité věci. Ustanovení o spoluvlastnictví
se přiměřeně použijí na situace, kdy více osob má společně jiná věcná práva.
Vznik spoluvlastnictví
Spoluvlastnictví může vzniknout smlouvou. (Např. na základě kupní smlouvy, kdy na straně kupující vystupuje více subjektů a
tyto subjekty nabývají předmět smlouvy do podílového spoluvlastnictví.) Pokud není ve smlouvě uvedeno, jak velké jsou jejich
podíly, má se za to, že podíly všech spoluvlastníků jsou stejné.
Dále je možné nabýt spoluvlastnický podíl děděním, a to jak ze zákona, tak ze závěti.
Spoluvlastnický podíl lze nabýt také rozhodnutím státního orgánu. K takovému nabytí může dojít například v případě, kdy při
rozvodu manželů je nutné vypořádat společné jmění manželů. Pokud tak byl ve společném jmění manželů třeba dům, může jej
soud přikázat do podílového spoluvlastnictví.
Nakládání s celou věcí
Vzhledem k věci jako celku se spoluvlastníci považují za jednu osobu, nakládají s věcí jako jedna osoba. Při dohodě o nakládání
s věcí jako celkem platí princip jednomyslnosti spoluvlastníků, tzn. že všichni musí souhlasit. Nakládání s věcí zahrnuje jak
převedení věci na jinou osobu, tak i zacházení s věcí, braní užitků z ní atd.
Každý ze spoluvlastníků má právo na to, aby se mu dostalo vyúčtování, jak bylo se společnou věcí nakládáno, a také oprávnění
podílet se na plodech nebo užitcích společné věci. V zásadě přitom platí, že tyto se rozdělují tak, jak to odpovídá velikosti podílů.
V případě, že to není možné (např. narozené mládě zvířete) a spoluvlastníci se jinak nedohodnou, nezbývá, než prodat takový
plod ve veřejné dražbě a výnos rozdělit podle podílů.
Správa společné věci
Každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci.
Při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů. O běžné správě společné věci
rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů. Stejně tak i o volbě a odvolání správce věci. K rozhodnutí o významné záležitosti
týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba
alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud.
Přehlasovaný spoluvlastník, jemuž rozhodnutí hrozí těžkou újmou, zejména neúměrným omezením v užívání společné věci nebo
vznikem povinnosti zřejmě nepoměrné k hodnotě jeho podílu, může soudu navrhnout, aby toto rozhodnutí zrušil.
K rozhodnutí, na jehož základě má být společná věc zatížena nebo její zatížení zrušeno, a k rozhodnutí, na jehož základě mají
být práva spoluvlastníků omezena na dobu delší než deset let, je třeba souhlasu všech spoluvlastníků.
Z právního jednání týkajícího se společné věci jsou všichni spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně.
Spoluvlastnický podíl a nakládání s ním
Velikosti podílu, které náležejí jednotlivým spoluvlastníkům mohou být různé, a to bez omezení. Od velikosti podílů se odvíjí jak
práva (např. na plody/užitky) tak i povinnosti spoluvlastníkům. Např. bude-li potřeba pozemek ve spoluvlastnictví oplotit, tak by
se náklady na toto oplocení měly rozdělit podle velikosti podílů. Ale spoluvlastníci se mohou dohodnout jinak, např. že náklady
ponesou všichni stejně.
Spoluvlastnický podíl má pro potřeby dispozice s ním charakter samostatné věci Tzn. že jej lze zastavit, odkázat v závěti jinému,
darovat, prodat či jinak převést na jinou osobu apod.
Právo a terénní sociální práce
91 / 471
Obecné omezení spoluvlastníka přitom je, že nakládání s podílem nesmí být na újmu právům ostatních spoluvlastníků.
Konkrétní omezení se zejména týká situace, kdy spoluvlastnictví vznikne jinak než smlouvou mezi spoluvlastníky a kdy spoluvlastníci neměli možnost z vlastní vůle ovlivnit svá práva a povinnosti (např. vznik spoluvlastnictví děděním). V takovém případě
mají při převodu podílu ostatní spoluvlastníci předkupní právo, avšak jen po dobu 6 měsíců ode dne vzniku spoluvlastnictví. To
znamená, že převádějící musí nejprve nabídnout podíl ostatním spoluvlastníkům, a to za cenu nabízenou třetí osobou, v případě
bezúplatného převodu pak za cenu obvyklou.
Zrušení spoluvlastnictví
Ke zrušení spoluvlastnictví může dojít dohodou všech spoluvlastníků, kteří se přitom dohodnou i na vypořádání tohoto spoluvlastnictví. Vypořádání může vypadat např. tak, že věc, která byla v podílovém spoluvlastnictví, připadne pouze jednomu, který
ostatním za jejich podíly zaplatí (dohodnutou cenu).
Pokud nedojde k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Soud rozhoduje
tak, že nejdříve zkoumá, zda je možné věc reálně rozdělit (což lze např. u pozemků a některých typů staveb) tak, aby spoluvlastníkům připadla do výlučného vlastnictví určitá část věci – ideálně odpovídající velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Pokud
nelze věc takto rozdělit, zkoumá soud, jestli některý ze spoluvlastníků má zájem a možnost (tj. reálnou finanční možnost) koupit
podíly ostatních spoluvlastníků a stát se tak výlučným vlastníkem věci. Cena podílů je v takovém případě určena na základě tržní
ceny věci. Pokud nelze ani takto spoluvlastnictví vypořádat, soud nařídí soudní prodej věci a výtěžek z prodeje poměrně rozdělí
mezi spoluvlastníky. Nutno podotknout, že výtěžek ze soudního prodeje bývá obvykle mnohem menší, než je skutečná cena věci,
a je proto lepší, když se spoluvlastníci na vypořádání spoluvlastnictví dohodnou.
5.6.6.1
Bytové spoluvlastnictví
Dosud bylo bytové spoluvlastnictví upraveno v samostatném zákoně o vlastnictví bytů (zákoně č. 72/1994 Sb.). Nově je tato
problematika začleněna do NOZ. Právní úprava v NOZ se však nebude dotýkat případů, kdy vlastnické právo alespoň k jedné
jednotce někdo nabyl dle zákona č. 72/1994 Sb. V takovém případě vznikne vlastnické právo i k ostatním jednotkám v domě dle
tohoto zákona (i po nabytí účinnosti NOZ).
Bytové spoluvlastnictví je spoluvlastnictvím nemovité věci založené vlastnictvím jednotek. Bytové spoluvlastnictví může vzniknout, pokud je součástí nemovité věci dům alespoň se dvěma byty.
Bytová jednotka je definována jako jediná nemovitá věc, která zahrnuje vedle bytu také podíl na společných částech nemovité
věci, čímž je zdůrazněno, že byt a spoluvlastnický podíl k němu náležející jsou neoddělitelné. Bytem se pak podle NOZ rozumí
prostorově oddělená část domu sloužící k bydlení (odpadá dříve vyžadovaná vazba na rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že
daný prostor je určen k bydlení).
Společnými částmi jsou ty části nemovitosti, které ze své povahy mají sloužit vlastníkům jednotek společně. NOZ přitom stanoví,
které části domu jsou vždy společné - jde o pozemek, na němž byl dům zřízen (nebo věcné právo, jež vlastníkům jednotek zakládá
právo mít na pozemku dům), stavební části podstatné pro zachování domu, jeho tvaru i vzhledu, včetně jeho hlavních konstrukcí,
jakož i pro zachování bytu jiného vlastníka jednotky, a zařízení sloužící i jinému vlastníku jednotky k užívání bytu. Další výčet
společných částí pak má být uveden v prováděcím předpisu.
Převodem jednotky dochází nejen k převodu bytu, ale zároveň i k převodu podílu na společných částech nemovité věci, byt a
podíl na společných částech tedy nelze oddělit.
Velikost spoluvlastnického podílu na společných částech domu má rozhodující význam pro určení výše příspěvků na správu
domu a pro výkon hlasovacího práva na shromáždění vlastníků jednotek. Podle NOZ lze velikost spoluvlastnického podílu určit
v zásadě dle vůle (dohody) spoluvlastníků, a to bud’ se zřetelem k povaze, rozměrům a umístění bytu, nebo tak, že všechny
podíly jsou shodně velké. Nebude-li velikost spoluvlastnických podílů domluvena jinak, pak platí, že velikost podílů je určena
vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotky k celkové ploše všech jednotek v domě (což je dosavadní pravidlo dle
zákona č. 72/1994 Sb.).
Společenství vlastníků jednotek
Společenství vlastníků jednotek (SVJ) je právnickou osobou. Členství v něm je odvozeno od vlastnictví jednotky.
Nebylo-li společenství vlastníků založeno již dříve, založí je vlastníci jednotek v domě, kde je alespoň pět jednotek, z nichž
alespoň tři jsou ve vlastnictví tří různých vlastníků, a to nejpozději po vzniku vlastnického práva k první převedené jednotce.
NOZ umožňuje založení společenství vlastníků za účelem správy domu a pozemku i tehdy, je-li v domě méně než pět jednotek,
musí s tím ale souhlasit všichni vlastníci jednotek.
Právo a terénní sociální práce
92 / 471
SVJ nyní již nebude vznikat automaticky splněním zákonných podmínek, ale vždy zakladatelským právním jednáním tak, aby
ke vzniku společenství došlo aktivním jednáním vlastníků jednotek. SVJ se zakládá schválením stanov, které až na výjimky
vyžadují formu veřejné listiny. SVJ vzniká následně dnem zápisu společenství do veřejného rejstříku.
Motivací k založení SVJ má být vlastníkům omezení převodu vlastnického práva k jednotkám obsažené v § 1198 NOZ, podle kterého je na vznik společenství vlastníků vázán zápis vlastnického práva k dalším převáděným jednotkám do katastru nemovitostí.
Do katastru nemovitostí je možné zapsat nabytí první převáděné jednotky a pro zápis vlastnického práva k dalším jednotkám je
vyžadováno prokázání vzniku společenství vlastníků.
5.6.7
Věcná práva k cizím věcem
5.6.7.1
Právo stavby
Právo stavby je v NOZ nově upraveno v důsledku zavedení principu, že stavba je součástí pozemku. Pozemek a stavba by tak
(až na výjimky dané přechodnými ustanoveními) neměly mít rozdílného vlastníka. A pokud vlastník nemá v úmyslu na svém
pozemku stavět, může pozemek dočasně přenechat jiné osobě, které tam stavět umožní.
Podstata práva stavby spočívá v tom, že jako věcné právo zatěžuje cizí pozemek tím způsobem, že osoba, jíž toto právo přísluší
(stavebník), je oprávněna mít na tomto pozemku (popřípadě pod pozemkem) stavbu.
Právo stavby zahrnuje možnost vybudovat stavbu novou, ale může spočívat i v oprávnění převzít již existující stavbu zejména za
účelem její opravy či modernizace.
Právo stavby lze zřídit za úplatu bud’ jednorázovou nebo i opakující se, tzv. stavební plat.
Právo stavby je možné zřídit jen jako právo dočasné, s maximální délkou trvání 99 let. Vzniká zpravidla na základě smlouvy, a
to zápisem do katastru nemovitostí.
Oprávněný z práva stavby má ke stavbě stejná práva jako vlastník. Má ale i určité povinnosti – zejména povinnost udržovat
stavbu v dobrém stavu; další povinnosti může stanovit smlouva, na základě níž právo vzniklo.
Právo stavby přechází na dědice i jiného právního nástupce, lze jej rovněž smluvně převádět. Nedohodnou-li se stavebník a
vlastník pozemku jinak, mají navzájem předkupní práva (stavebník k pozemku a vlastník pozemku ke stavbě).
Při zániku práva stavby má stavebník právo na náhradu od vlastníka pozemku. Náhrada činí polovinu hodnoty stavby v době
zániku práva stavby, nedohodnou-li se strany jinak.
5.6.7.2
Věcná břemena
Služebnosti
Služebnost spočívá v pasivitě vlastníka věci, který se musí na základě služebnosti něčeho zdržet či něco strpět ve prospěch osoby
oprávněné ze služebnosti.
Osoba oprávněná ze služebnosti je určena bud’ přímo (určením konkrétní osoby) nebo nepřímo (určením věci, které služebnost
svědčí; oprávněnou osobou je pak vlastník věci).
NOZ výslovně umožňuje i to, aby vlastník, který má více pozemků, zatížil jeden z nich ve prospěch toho druhého. Toto se
označuje jako vlastníkova služebnost a je to výhodné řešení pro případ, kdy chce vlastník jeden z pozemků převést na třetí osobu
a chce mít přitom zajištěno, že se budoucí vlastník nezachová určitým způsobem (např. že na převáděném pozemku postavenou
budovu nepřistaví do výšky).
NOZ upravuje jen některé druhy služebností (předpokládané jako nejčastější). Zároveň je však dána volnost ve sjednání jakékoliv
jiné služebnosti v zákoně výslovně neupravené.
Služebnosti upravené v NOZ:
Pozemkové služebnosti: Služebnost inženýrské sítě, Opora cizí stavby, Právo na svod dešt’ové vody, Služebnost stezky, průhonu
a cesty, Právo pastvy
Osobní služebnosti: Užívací právo, Služebnost bytu, Požívací právo
Právo a terénní sociální práce
93 / 471
Služebnosti lze nabýt zejména smlouvou. Dále pak i pořízením pro případ smrti, vydržením (po dobu potřebnou k vydržení
vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena), nabytí je možné i ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné
moci.
Reálná břemena
Reálná břemena na rozdíl od služebností vyžadují, aby vlastník břemenem zatížené věci něco aktivně konal ve prospěch oprávněné osoby. Příkladem může být povinnost poskytovat část úrody ze svého pozemku.
Reálným břemenem může být zatížena pouze věc evidovaná ve veřejném seznamu.
Reálné břemeno lze zřídit bud’ na určitý časový úsek, nebo jako časově neomezené s možností vlastníka zatížené věci se z
břemene vykoupit za podmínek stanovených při zřízení břemena.
Nebude-li povinnost z reálného břemene splněna, má oprávněná osoba namísto toho nárok na peněžitou náhradu, pro níž může
vést výkon rozhodnutí/exekuci na nemovitou věc, která je reálným břemenem zatížena.
5.6.7.3
Zástavní právo
5.6.7.4
Zadržovací právo
5.6.8
Svěřenský fond
5.7
Nájem bytu
- nájem bytu nebo (části) domu je upraven zvlášt’ oproti obecnému nájmu, tj. ustanovení o nájmu bytu se pro nájem bytu použijí
přednostně, teprve v případě, že tato zvláštní ustanovení něco neupravují, použijí se obecná ustanovení o nájmu, resp. obecná
ustanovení o závazcích NOZ
- na nájem bytu/domu se nepoužijí ustanovení o ochraně spotřebitele (§ 1820 zákona č. 89/2012 Sb., NOZ a následujících
ustanovení), ale za splnění podmínek lze případně použít ustanovení o ochraně slabší strany
- za nájem bytu nebo bytu se považuje pouze situace, kdy byt nájemce fyzická osoba, popřípadě i členové domácnosti nájemce
užívají k trvalému bydlení; v takovém případě je nájem bytu chráněn tak, že se nepřihlíží se k takovým ustanovením nájemní
smlouvy, která by zkracovala práva nájemce upravená v příslušné části NOZ (ustanovení § 2235 zákona č. 89/2012 Sb.,
NOZ a následujících ustanovení)
- družstevní byt – smlouvu o nájmu družstevního bytu upravuje jiný zákon (§ 741 – 747 zákona č. 90/2012 Sb.), podpůrně se užijí
ustanovení o nájmu bytu NOZ - jde-li o byt ve vlastnictví právnické osoby, obývaný z důvodu členství členem nebo společníkem
této právnické osoby, upravují práva a povinnosti stran především stanovy nebo společenská smlouva
- za nájem bytu lze považovat i nájem domu, části domu, houseboatu, chaty, dostatečně vybaveného obytného vozu, pokud je
způsobilý k bydlení a nájemce v něm hodlá (trvale) bydlet
- nájem lze uzavřít na dobu určitou (je třeba ve smlouvě specifikovat na jakou dobu – bud’ např. na 1 rok od uzavření smlouvy
nebo do např. do 31.12.2015) nebo na dobu neurčitou, podle toho se liší i možnosti skončení nájmu
- za nájem bytu nebo domu se nepovažuje:
• pokud byt nebo dům nájemce neužívá k bydlení, ale k rekreaci, ke krátkodobému pobytu (dle důvodové zprávy také např.
bydlení po dobu akademického semestru)
• pokud je nájemcem bytu nebo domu právnická osoba; tyto případy se řídí obecnými ustanoveními o nájmu.
5.7.1
Použití NOZ a starého občanského zákoníku (OZ)
Nájem bytu/domu se řídí NOZ ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem, vznik nájmu a
práva a povinnosti vzniklé do jeho účinnosti se však posuzují podle dosavadního občanského zákoníku (OZ). To znamená, že
nájemní smlouvu není v zásadě nutné v souvislosti s účinností NOZ měnit, práva a povinnosti vzniklé do jeho účinnosti se budou
řídit původním zákonem (např. dluh na nájemném) a po nabytí účinnosti nového zákona se začnou řídit NOZ.
Právo a terénní sociální práce
94 / 471
Bylo-li přede dnem nabytí účinnosti NOZ zahájeno řízení o neplatnosti výpovědi nájmu bytu, dokončí se podle dosavadních
právních předpisů; právo nájemce na bytovou náhradu nebo na jiná plnění podle dosavadních právních předpisů nejsou dotčena.
Příklady:
• za účinnosti OZ nájemce nezaplatil 4x nájemné, ale pak dluh za účinnosti OZ celý uhradil (včetně příslušenství), pronajímateli
vznikl podle OZ výpovědní důvod – toto právo vzniklo pronajímateli za účinnosti OZ, právo dát výpověd’ se podle OZ promlčuje
ve lhůtě tří let, pronajímatel může dát z tohoto důvodu výpověd’ až do tří let poté, co mu toto právo vzniklo, i když už mezitím
bude účinný NOZ;
• za účinnosti OZ nájemce neuhradil 4x nájemné a i za účinnosti NOZ jeho dluh trvá – pronajímatel má právo mu dát výpověd’
podle OZ nebo podle NOZ (v tomto případě je výhodnější podle NOZ, nevzniká nárok na přístřeší, může vypovědět i bez
výpovědní lhůty)
• v bytě je třeba odstranit závadu, kterou má odstranit pronajímatel, který tak nečiní, nájemci vzniklo za trvání OZ právo na slevu
z nájemného, toto právo vzniká vždy každý měsíc znovu, pokud v tomto měsíci trvá závada nebo nemožnost nerušeně užívat byt
(právo na slevu vzniká vždy zároveň se vznikem práva pronajímatele na uhrazení nájemného); pokud bude závada přetrvávat i
za účinnosti NOZ, bude se nárok na ni řídit od účinnosti NOZ úpravou NOZ; z opatrnosti lze doporučit, aby v takovém případě
nájemce v prvním měsíci po účinnosti uplatnil závadu v bytě a své právo na slevu z nájemného znovu dle příslušných podmínek
NOZ
• ačkoliv není nutné v souvislosti s účinností NOZ nájemní smlouvu, vztáhnou se od účinnosti NOZ i na stávající nájemce např.:
způsoby skončení nájmu, výpovědní důvody ze strany pronajímatele, absence povinnosti pronajímatele zajistit náhradní bydlení,
pravidla přechodu nájmu apod., ale také např. automatické prodlužování smluv na dobu určitou
Tzv. regulované nájemné
Pokud nájemné nebylo určeno dohodou pronajímatele a nájemce nebo rozhodnutím soudu, ale na základě jiného právního předpisu (regulované nájemné), má pronajímatel právo navrhnout v písemné podobě nájemci zvýšení nájemného. Souhlasí-li nájemce
s návrhem na zvýšení nájemného, zaplatí počínaje třetím kalendářním měsícem po dojití návrhu zvýšené nájemné, jak bylo navrženo. Nesdělí-li nájemce v písemné formě pronajímateli do dvou měsíců od dojití návrhu, že se zvýšením nájemného souhlasí,
má pronajímatel právo navrhnout ve lhůtě dalších tří měsíců, aby výši nájemného určil soud; návrhu podanému po uplynutí této
lhůty soud nevyhoví, namítne-li nájemce, že návrh byl podán opožděně. Soud na návrh pronajímatele rozhodne o nájemném do
výše, která je v místě a čase obvyklá s účinky ode dne podání návrhu soudu.
5.7.2
Byt
Byt
- definice bytu pro účely nájmu bytu: místnost nebo soubor místností, které jsou částí domu, tvoří obytný prostor a jsou
určeny a užívány k účelu bydlení nebo i jiný než obytný prostor, pokud slouží k bydlení (to, že pronajatý prostor není
stavebně technicky určen k bydlení, ačkoliv je tak užíván, nemůže být na újmu nájemci)
- jinak řečeno, nemusí jít stavebnětechnicky o bytovou jednotku, stačí, když jsou prostory pronajímané jako byt vhodné a zdravotně způsobilé pro bydlení
Odevzdání bytu
- obvykle se byt zpřístupní nájemci způsobilý k nastěhování a obývání; tj. ve stavu odpovídajícím ujednáním ve smlouvě a neníli nic ujednáno, pak čistý a ve stavu, který se obvykle považuje za dobrý (přesné vymezení této definice není NOZ stanoveno,
podrobnosti zřejmě budou upraveny judikaturou), a zároveň je zajištěno poskytování nezbytných plnění spojených s užíváním
bytu nebo s ním souvisících
- pokud není ujednána doba odevzdání bytu, zpřístupní pronajímatel nájemci byt prvního dne měsíce následujícího po dni, kdy
smlouva nabyla účinnosti. Byt je zpřístupněn, obdržel-li nájemce klíče a nebrání-li mu nic v přístupu do bytu.
- pronajímatel a nájemce se mohou dohodnout, že byt bude předán ve stavu nezpůsobilém k obývání; takové ujednání je ale
platné, jen jsou-li zároveň ujednána zvláštní práva a povinnosti plynoucí ze zvláštní povahy bytu, včetně výše a způsobu úhrady
nákladů na provedení nutných úprav
- pokud v ujednanou dobu není byt způsobilý k nastěhování a pobývání, má nájemce dvě možnosti:
- bud’ může odmítnout se nastěhovat a pak není povinen platit nájemné po dobu, co vada trvá
Právo a terénní sociální práce
95 / 471
- nebo se nastěhovat může a zároveň může po pronajímateli požadovat splnění smlouvy (pokud to ovšem neučiní bez zbytečného
odkladu, tak mu toto právo zaniká) a zároveň má nárok na přiměřenou slevu z nájemného
- výjimku tvoří situace, kdy nájemce při uzavření smlouvy znal stav bytu a situace, nebo kdy stav bytu neznal proto, že si jej
neprohlédl, i když ho k tomu pronajímatel řádně a včas vyzval
5.7.3
Smlouva o nájmu bytu
Smlouva o nájmu bytu nebo domu
Nájemní smlouva zavazuje pronajímatele přenechat byt nebo dům k uspokojení bytové potřeby nájemce (v případě jiného způsobu užívání je jedná o obecný nájem, který se řídí ustanoveními o obecném nájmu, nikoliv zvláštními ustanoveními o nájmu
bytu/domu).
- vyžaduje se písemná forma, ale pokud není uzavřena písemně, nemůže pronajímatel namítat její neplatnost pro nedostatek formy – POZOR: někde lze najít informaci, že smlouva o nájmu bytu nemusí být od účinnosti písemná, to není přesné,
smlouva musí být písemná, ale pokud není, nemůže pronajímatel namítat její neplatnost pro nedostatek formy
- smlouva o nájmu bytu/domu nemá žádné povinné náležitosti, při jejichž nedodržení by byla neplatná, nemusí obsahovat
ani přesné vymezení bytu, o nějž jde, je-li mezi stranami shoda na předmětu nájmu a na tom, že za jeho užívání k bydlení náleží
pronajímateli úplata - lze však jen doporučit, aby nájemní smlouva obsahovala alespoň vymezení bytu/domu, výši nájemného
a dalších plateb spojených s užíváním bytu a způsob jeho hrazení, způsob užívání bytu (bydlení nájemce nebo jiný) a další
ustanovení vymezující vzájemná práva a povinnosti pronajímatele a nájemce
- v případě, že nájemce užívá byt nebo dům po tři roky v dobré víře, že nájem je po právu, považuje se nájemní smlouva
za řádně uzavřenou - poznámka: toto ustanovení lze zřejmě vykládat takto: za účinnost OZ musela být smlouva o nájmu bytu
písemná, s ohledem na „neznalost zákona neomlouvá“, nemohla být osoba bez písemné nájemní smlouvy v dobré víře, že nájem
je po právu; ustanovení lze ale použít na případy, kdy nájemní smlouva byla z nějakého (např. formálního) důvodu neplatná, ale
nájemce byl po tři roky (tato lhůta mohla být splněna již za účinnosti OZ, pokud dobrá víra trvala i ke dni účinnosti NOZ) v
dobré víře, že nájem je po právu; hledisko dobré víry nájemce je nutné vždy posuzovat individuálně vzhledem k okolnostem
- v nájemní smlouvě je zakázáno sjednat povinnost nájemce uhradit pronajímateli smluvní pokutu; i kdyby takové ujednání
nájemní smlouva obsahovala, nepřihlíží se k němu
- v nájemní smlouvě je dále zakázáno sjednat nájemci povinnost, která je vzhledem k okolnostem zjevně nepřiměřená; i kdyby
takové ujednání nájemní smlouva obsahovala, nepřihlíží se k němu
5.7.4
Nájemné
Nájemné
- obvykle si strany ujednají nájemné pevnou částkou, přičemž se má za to, že nájemné se jednává za jeden měsíc; pokud není
nájemné ujednáno, vzniká pronajímateli právo na nájemné v takové výši, jaká je v den uzavření smlouvy v místě obvyklá pro
nový nájem obdobného bytu za obdobných smluvních podmínek (tzv. obvyklé nájemné)
- právo na přiměřenou slevu z nájemného má nájemce v případě podstatné vady v poskytování plnění spojeného nebo souvisícího
s užíváním bytu po dobu, co vada trvá
- pokud není v nájemní smlouvě ujednáno jinak, hradí nájemce nájemné předem, nejpozději do pátého dne příslušného platebního
období (obvykle jeden měsíc) a společně s nájemným také zálohy nebo náklady na služby, které zajišt’uje pronajímatel
- pronajímatel nesmí požadovat po nájemci jiná plnění než nájemné a úhradu za plnění/služby poskytované v souvislosti s
užíváním bytu, at’ již ve formě vkladu nebo jinak, ani platbu nájemného později datovaným šekem nebo jiným obdobným
způsobem (s výjimkou tzv. kauce, viz zde)
Změny výše nájemného:
- strany si mohou ujednat každoroční zvyšování nájemného
- strany mohou smluvně vyloučit zvyšování (změny) nájemného
- není-li výslovně smluvně vyloučeno zvyšování nájemného nebo ujednáno každoroční zvyšování, může pronajímatel v písemné
formě navrhnout nájemci zvýšení nájemného za těchto podmínek (podmínky a jejich splnění musí být obsaženy v návrhu zvýšení):
Právo a terénní sociální práce
96 / 471
1. zvyšovat nájemné lze až po 12 měsících od posledního zvýšení nájemného
2. součet zvýšení nájemného v posledních třech letech nepřesáhne 20% nájemného
3. zvýšení bude max. do výše srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě (podrobnosti zjištění obvyklého nájemného
stanoví prováděcí předpis nařízení vlády č. 453/2013 Sb., o zjištění srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě)
- pokud nájemce se zvýšením nájemného souhlasí, začne hradit zvýšené nájemné počínaje třetím kalendářním měsícem po dojití
návrhu zvýšené nájemné
- pokud nájemce se zvýšením nesouhlasí, měl by to pronajímateli ve lhůtě dvou měsíců od doručení návrhu na zvýšení písemně
sdělit; za těchto okolností má pronajímatel právo navrhnout ve lhůtě dalších tří měsíců (od doručení nesouhlasu nájemce), aby
výši nájemného určil soud – soud rozhodne o výši nájemného až do výše, která je v místě a čase obvyklá s účinky ode dne podání
návrhu soudu; nestihne-li pronajímatel lhůtu uvedenou pro podání návrhu k soudu, má nájemce námitku opožděnosti a pokud ji
vysloví, soud návrhu pronajímatele nevyhoví
- nájemce může navrhovat snížení nájemného za obdobných podmínek jako pronajímatel zvýšení
Výjimka: zvýšení nájemného v souvislosti se stavebními úpravami
1. pronajímatel provede stavební úpravy, které trvale zlepšují užitnou hodnotu pronajatého bytu či celkové podmínky bydlení v
domě, anebo mají za následek trvalé úspory energie nebo vody
2. pronajímatel a nájemce se mohou dohodnout o zvýšení nájemného, max. však o 10% z účelně vynaložených nákladů ročně;
pokud nedojde k dohodě, může pronajímatel navrhnout zvýšení z těchto důvodů ročně o 3,5% z vynaložených nákladů (návrh na
zvýšení musí obsahovat doložení splnění těchto podmínek)
3. pokud s takovým zvýšením souhlasí nájemci alespoň 2/3 bytů v domě, platí zvýšené nájemné i pro ostatní nájemce
Dlužné nájemné
- trvá skutečnost, že dluh na nájemném zakládá důvod pro výpověd’ z nájmu, pokud je vyšší než trojnásobek nájemného, považuje
se za závažné porušení povinností nájemce a je důvodem pro výpověd’ z nájmu bez výpovědní doby
- pronajímatel má právo se dlužného nájemného domáhat žalobou o zaplacení
- na rozdíl od OZ nebude podle NOZ dlužné nájemné (dluh vznikne za účinnosti NOZ) úročeno zvláštním poplatkem z prodlení
(činil více než 90% ročně), ale pouze standardním úrokem z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
Spory o výši dlužného nájemného
- pokud nastane spor o dlužné nájemné a nájemce uloží dlužné nájemné nebo jeho spornou část do notářské úschovy a vyrozumí
o tom pronajímatele, nelze nájem pro neplacení nájemného vypovědět
- stejně tak, pokud se nájemce domáhá plnění z nájemní smlouvy a pronajímatel je odmítá z důvodu dlužného nájemného, uloží
nájemce dlužné nájemné, popřípadě jeho spornou část do notářské úschovy a vyrozumí o tom pronajímatele
5.7.5
Plnění spojená s užíváním bytu
- strany si bud’ sjednají, která plnění spojená s užíváním bytu nebo s ním související služby zajistí pronajímatel
- není- li nic sjednáno, pronajímatel zajistí po dobu nájemného nezbytné služby – výčet dle NOZ: dodávky vody, odvoz
a odvádění odpadních vod včetně čištění jímek, dodávky tepla, odvoz komunálního odpadu, osvětlení a úklid společných částí
domu, zajištění příjmu rozhlasového a televizního vysílání, provoz a čištění komínů, případně provoz výtahu
- způsob rozúčtování cen a úhrady případných dalších služeb, který není stanoven zvláštním zákonem (zákon 67/2013 Sb., kterým
se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty,
účinný od 1.1.2014) nebo rozhodnutím cenového si strany ujednají před započetím s poskytováním služby
- zákon č. 67/2013 Sb., upravuje především postup při určování záloh za služby, rozúčtování, vyúčtování a vypořádání nákladů
na služby a vztahuje se na vztah mezi pronajímatelem a nájemce, ale i na vztah mezi společenstvím vlastníků jednotek podle
zákona upravujícího vlastnictví bytů a vlastníkem bytu
- zákon č. 67/2013 Sb. přináší nové pojetí sankcí za prodlení s povinnostmi stanovenými tímto zákon – platí pro obě strany (poskytovatele i příjemce služeb) a dělí se podle povinnosti, jejíž nesplnění trestají, na pokutu ve výši 100,- Kč za každý den prodlení
(nepeněžité povinnosti, např. poskytovatel ve lhůtě předložit vyúčtování), a na poplatek z prodlení (peněžité povinnosti)
Právo a terénní sociální práce
97 / 471
- zákon č. 67/2013 Sb., přináší možnost stanovit částku nájemného a částku za služby paušální částkou (bud’ jednou dohromady,
nebo nájemné a paušální částkou pro všechny služby), v těchto případech se platby za služby nevyúčtovávají. Na žádost příjemce
služeb má poskytovatel služeb povinnost vystavit pro účely sociálních dávek poskytovaných v oblasti bydlení podrobný rozpis
paušální platby s vyčíslením jednotlivých položek za zúčtovatelné služby. U nájmů uzavřených na dobu delší než 24 měsíců nebo
na dobu neurčitou nelze do paušální platby zahrnout platbu za dodávku tepla a centralizované poskytování teplé vody a dodávku
vody a odvádění odpadních vod; platby za tyto služby se musí vždy vyúčtovat.
pozn.: co se týče vyúčtování záloh na poskytnuté služby, ustanovení § 2252 zákona č. 89/2012 Sb., není zcela jasné:
„(1) Požádá-li o to nájemce, umožní mu pronajímatel zpravidla nejpozději do čtyř měsíců po skončení zúčtovacího období
nahlédnout do vyúčtování nákladů na poskytnuté služby za minulý kalendářní rok, jakož i pořídit si z vyúčtování výpisy, opisy
nebo kopie; totéž platí o dokladech týkajících se účtovaných nákladů.
(2) Nedoplatek i přeplatek záloh na poskytnuté služby jsou splatné k témuž dni; není-li ujednána jiná doba, jsou splatné do tří
měsíců po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1.“
Není jasné, jaká lhůta se uplatní pro splatnost nedoplatku a/nebo přeplatku v případě, že ve smlouvě nic sjednáno není – zda
skončení zúčtovacího období nebo uplynutí 4 měsíční lhůty pro možnost nájemce žádat podklady (ovšem ta 4 měsíční lhůta je
stanovena jen „zpravidla“).
Proti tomu stojí ustanovení § 7 a 8 zákona č. 67/2013 Sb.: Vyúčtování a splatnost přeplatků a nedoplatků:
„§ 7 Vyúčtování a splatnost přeplatků a nedoplatků
(1) Není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení
zúčtovacího období.
(2) Poskytovatel služeb ve vyúčtování musí uvést skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se
všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby tak, aby výše případných
rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování.
(3) Finanční vyrovnání provedou poskytovatel a příjemce služeb v dohodnuté lhůtě, nejpozději však ve lhůtě 4 měsíců ode dne
doručení vyúčtování příjemci služeb.
§ 8 Nahlížení do podkladů k vyúčtování a vypořádání námitek
(1) Na základě písemné žádosti příjemce služeb je poskytovatel služeb povinen nejpozději do 5 měsíců po skončení zúčtovacího
období doložit příjemci služeb náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a
provedení vyúčtování podle tohoto zákona a umožnit příjemci služeb pořízení kopie podkladů.
(2) Případné námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování předloží příjemce služeb poskytovateli služeb neprodleně, nejpozději však
do 30 dnů ode dne doručení vyúčtování, popřípadě doložení dokladů podle odstavce 1, příjemci služeb. Vyřízení uplatněných
námitek musí být poskytovatelem služeb uskutečněno nejpozději do 30 dnů od doručení námitky.“
Zákon 67/2013 Sb. je oproti NOZ speciální, měl by mít tedy přednost, z dikce NOZ vyplývá, že by jeho ustanovení měla být
kogentní a dokonce by měla mít v tom, co zákon 67/2013 Sb. upravuje přednost před dohodou pronajímatele a nájemce. Nicméně
důvodová zpráva k tomuto zákonu i dikce zmíněného § 7 říkají, že jde pouze o dispozitivní ustanovení.
pozn: problematické body zákona č. 67/2013 Sb. – úprava služeb, jejich poskytování a hrazení přináší bohužel několik problémů,
jejichž praktické řešení není v tuto chvíli jasné a přinese ho snad soudní praxe:
• již zmíněný problém dispozitivnosti vs. kogentnosti ustanovení zákona č. 67/2013 Sb., neboli – co je v zákoně upraveno a
napsáno je nepřekročitelné nebo lze použít jiný způsob např. rozúčtování služeb? Je možné se od zákona odchýlit výslovnou
dohodou stran nebo je takové ustanovení smlouvy neplatné?
• prodlení s úhradou služeb a sankce (§ 13): do 31.12.2015 platilo, že při prodlení s peněžitým plněním, které přesahuje 5 dnů ode
dne splatnosti, je poskytovatel a/nebo příjemce služeb (platí tedy pro prodlení s peněžitou povinností pronajímatele i nájemce)
zaplatit druhé smluvní straně poplatek z prodlení ve výši 1 promile dlužné částky za každý den prodlení, nejméně však 10,- Kč
za každý, i započatý měsíc prodlení. Od 1.1.2016 byl poplatek z prodlení zrušen, při prodlení s placením úhrad za služby se tedy
platí zákonný úrok z prodlení dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
5.7.6
Jistota
= tzv. kauce
Právo a terénní sociální práce
98 / 471
- hradí se, pokud se na tom pronajímatel a nájemce dohodnou – s ohledem na tuto formulaci by se tato změna neměla dotknout
stávajících nájmů, ale pouze nově uzavřených nájemních smluv, případně dodatků
- dohodnutá jistota nesmí být vyšší než šestinásobek měsíčního nájemného
- jistota se skládá i za splnění jiných povinností nájemce vyplývajících z nájmu (např. náhrada škody)
- při skončení nájmu vrátí pronajímatel jistotu nájemci, je oprávněn si započíst si přitom, co mu nájemce případně z nájmu dluží;
nájemce má právo na úroky z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby
- důvodová zpráva dovozuje, že pronajímatel může složenou jistotu použít nejen k uhrazení dlužného nájemného ale např. i
náhrady škody způsobené nájemcem v bytě apod.
Na rozdíl od předchozí úpravy není jednoznačně řečeno, že oproti jistotě si může pronajímatel započítat dlužné nájemné nebo
pouze pohledávky související s nájmem ALE přiznané soudním rozhodnutím. V této oblasti lze očekávat problémy, pronajímatel
si tak zřejmě může oproti jistotě započítat různé pohledávky spojené s nájmem. Možnou obranou je důsledné vymezení stavu bytu
před započetím nájmu a po jeho skončení v předávacím protokolu. Pokud by si pronajímatel započetl oproti jistotě něco, na co
nárok nemá, musel by se nájemce domáhat vyplacení jistoty žalobou o zaplacení.
5.7.7
Povinnosti nájemce
- užívat byt řádně v souladu nájemní smlouvou; pokud to nezpůsobí zvýšené zatížení bytu nebo domu, může nájemce v bytě i
pracovat nebo podnikat
- dodržovat pravidla obvyklá pro chování v domě a rozumné pokyny pronajímatele pro zachování náležitého pořádku obvyklého
podle místních poměrů
- provádět a hradit pouze běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu - od 1.1.2016 platí nové nařízení vlády č.
308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy při užívání bytu, které definuje pojmy drobné opravy a běžná
údržba pro účely nájmu bytu
- právo chovat v bytě zvíře, nepůsobí-li chov pronajímateli nebo ostatním obyvatelům domu obtíže nepřiměřené poměrům v
domě; případné zvýšené náklady na údržbu společných částí domu (které stouply díky chovu zvířete), nahradit pronajímateli
5.7.8
Povinnosti pronajímatele
- udržovat v domě náležitý pořádek obvyklý podle místních poměrů
- udržovat byt a dům ve stavu způsobilém k užívání (dle důvodové zprávy zahrnuje rovněž odpovídající čistění domu, včetně
vymalování, a jeho běžnou i jinou údržbu)
5.7.9
Úpravy a jiné změny bytu nebo domu prováděné pronajímatelem
Pronajímatel smí provést úpravu bytu nebo domu, přestavbu nebo jinou změnu pouze se souhlasem nájemce. Souhlasu nájemce
však není třeba v těchto případech:
- pokud úprava nesníží hodnotu bydlení a lze ji provést bez většího nepohodlí pro nájemce, nebo
- pokud ji provádí na příkaz orgánu veřejné moci, nebo
- hrozí-li přímo zvlášt’ závažná újma
Vyklizení bytu z důvodu stavebních úprav
Pokud by v uvedených případech, kdy není nutný souhlas nájemce s provedením úpravy domu/bytu, bylo nutné vyklizení bytu
nájemcem, musí se pronajímatel před započetím s prováděním prací nájemci zavázat k poskytnutí přiměřené náhrady účelných
nákladů, které nájemci v souvislosti s vyklizením bytu vzniknou a zaplatit nájemci na tyto náklady přiměřenou zálohu. Je-li
to možné, zaváže se k tomu pronajímatel zároveň s oznámením (případně navrhne, jakou zálohu nabízí), které zašle alespoň 3
měsíce před zahájením prací a v němž nájemci sdělí alespoň povahu prací, které budou prováděny, předpokládaný den jejich
zahájení, odhad jejich trvání, nezbytnou dobu, po kterou musí být byt vyklizen a poučení o následcích odmítnutí vyklizení.
Nájemce by měl reagovat sdělením, zda byt na požadovanou dobu vyklidí, pokud to neudělá do 10 dnů po oznámení, má se za
Právo a terénní sociální práce
99 / 471
to, že vyklizení bytu odmítl. Je-li nutné vyklizení bytu nejdéle na dobu jednoho týdne, postačí oznámit nájemci alespoň deset
dnů před zahájením prací. Lhůta k prohlášení nájemce se zkracuje na pět dnů.
Odmítne-li nájemce byt vyklidit, může pronajímatel navrhnout soudu, aby rozhodl o vyklizení bytu; nepodá-li však návrh do
deseti dnů po nájemcově odmítnutí, právo domáhat se vyklizení bytu zaniká. Prokáže-li pronajímatel účelnost úpravy, přestavby
nebo jiné změny bytu nebo domu a nezbytnost vyklizení bytu, soud návrhu vyhoví; přitom může stranám uložit přiměřená
omezení, která na nich lze rozumně požadovat. Před rozhodnutím o vyklizení bytu nelze práce provádět, ledaže soud provádění
prací povolí.
V souvislosti se stavebními úpravami bytu nebo domu je třeba myslet na skutečnost, že pokud zanikne předmět nájmu (tedy to, co
je dle nájemní smlouvy pronajímáno), např. dojde k propojení dvou bytů, vybourání zdí apod., zanikne de facto předmět nájmu
a nájem skončí pro nemožnost plnění. Možností, jak tomu předejít, by asi bylo takovouto možnost před započetím se stavebními
úpravami vyloučit nějakou smlouvou mezi nájemcem a pronajímatelem pod sankcí vysoké smluvní pokuty.
5.7.10
Úpravy a jiné změny bytu nebo domu prováděné nájemcem
- úpravu, přestavbu nebo jinou změnu bytu nebo domu může nájemce provést pouze se souhlasem pronajímatele
- výjimkou je změna, která je nezbytná vzhledem k zdravotnímu postižení nájemce, člena jeho domácnosti nebo jiné osoby, která
v bytě bydlí a pronajímatel nesouhlasí, aniž má k odmítnutí souhlasu vážný a spravedlivý důvod; v takovém případě nahradí
pronajímatelův souhlas na návrh nájemce soud
Při skončení nájmu odstraní nájemce v bytě nebo domě změnu, kterou provedl, ledaže pronajímatel navrácení v předešlý stav
nežádá.
5.7.11
Poškození, vada pronajatého bytu, kterou je třeba (neprodleně) odstranit
Není zcela jasné, co je vadou, za kterou odpovídá nájemce, resp. pronajímatel, snad dojde k podrobnější specifikaci prováděcím
předpisem.
Účinností NOZ došlo ke zrušení nařízení vlády č. 258/1995 Sb., které vymezovalo, co je to běžná údržba a drobné opravy.
Prováděcí předpis, který by toto nařízení vlády nahradil, nebyl dosud vydán. Určité vysvětlení přináší oficiální výkladnové
stanovisko expertní skupiny, které stanoví, že nebude-li obsah drobných orpav a běžné údržby výslovně upraven ve smlouvě, bude
se i nadále vycházet ze zrušeného nařízení vlády č. 258/1995 Sb. Celý obsah výkladového stanoviska viz zde
Související:
- odevzdání bytu: byt se v zásadě odevzdává nájemci do užívání způsobilý k nastěhování a obývání, pokud se dohodnou, že bude
předán byt, který není způsobilý k obývání, je takové ustanovení smlouvy platné jen v případě, že zároveň bude dohodnuta práva
a povinnosti plynoucí ze zvláštní povahy bytu, včetně výše a způsobu úhrady nákladů na provedení nutných úprav
- pronajímatel udržuje po dobu nájmu byt a dům ve stavu způsobilém k užívání (§ 2257 zákona č. 89/2012 Sb.)
- nájemce provádí a hradí pouze běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu (§ 2257 zákona č. 89/2012
Sb.)
Ohledně vad nebo poškození v bytě jsou asi v zásadě možné dva různé výklady, díky chybějící legální definici některých pojmů
bude asi třeba vyčkat vydání prováděcího předpisu nebo judikatury ke stanovení jednoznačného postupu.
Výklad A
Jakoukoliv vadu, kterou je třeba neprodleně odstranit, musí nájemce oznámit pronajímateli ihned; jinou vadu nebo poškození,
které brání obvyklému bydlení, oznámí pronajímateli bez zbytečného odkladu. Neoznámí-li nájemce pronajímateli poškození
nebo vadu bez zbytečného odkladu poté, co je měl a mohl při řádné péči zjistit, nemá právo na náhradu nákladů; odstraní-li
poškození nebo vadu sám, nemá právo ani na slevu z nájemného.
1) vada nebo poškození je způsobeno okolnostmi, za které nájemce odpovídá:
- nájemce je povinen bez prodlení odstranit vadu nebo poškození a učinit podle svých možností to, co lze očekávat, aby poškozením nebo vadou nevnikla další škoda - pokud tak neučiní, odstraní vadu nebo poškození na náklady nájemce pronajímatel
2) vada či poškození je způsobeno okolnostmi, za které nájemce neodpovídá
Právo a terénní sociální práce
100 / 471
- nájemce je povinen ihned oznámit poškození nebo vadu pronajímateli a učinit podle svých možností to, co lze očekávat,
aby poškozením nebo vadou nevnikla další škoda (má přitom právo na náhradu účelně vynaložených nákladů) - neoznámí-li
nájemce pronajímateli poškození nebo vadu bez zbytečného odkladu poté, co je měl a mohl při řádné péči zjistit, nemá právo na
náhradu nákladů; odstraní-li poškození nebo vadu sám, nemá právo ani na slevu z nájemného - pronajímatel odstraní poškození
nebo vadu v přiměřené době poté, co mu nájemce poškození nebo vadu oznámil - neodstraní-li pronajímatel poškození nebo
vadu bez zbytečného odkladu a řádně, může poškození nebo vadu odstranit nájemce a žádat náhradu odůvodněných nákladů,
popřípadě slevu z nájemného, ledaže poškození nebo vada nejsou podstatné - neodstraní-li pronajímatel poškození nebo vadu ani
v dodatečné lhůtě a poškození nebo vada byly způsobeny okolnostmi, za které nájemce neodpovídá, má nájemce právo vypovědět
nájem bez výpovědní doby, představuje-li prodlení pronajímatele při odstranění poškození nebo vady nebo samo poškození nebo
vada hrubé porušení povinností pronajímatele
Výklad B
Jakoukoliv vadu, kterou je třeba neprodleně odstranit, musí nájemce oznámit pronajímateli ihned; jinou vadu nebo poškození,
které brání obvyklému bydlení, oznámí pronajímateli bez zbytečného odkladu. Neoznámí-li nájemce pronajímateli poškození
nebo vadu bez zbytečného odkladu poté, co je měl a mohl při řádné péči zjistit, nemá právo na náhradu nákladů; odstraní-li
poškození nebo vadu sám, nemá právo ani na slevu z nájemného.
Pronajímatel odstraní poškození nebo vadu (bez ohledu na to, zda bylo způsobeno okolnostmi, za které odpovídá nájemce nebo
okolnostmi, za které odpovídá pronajímatel) v přiměřené době poté, co mu nájemce poškození nebo vadu oznámil.
Neodstraní-li pronajímatel poškození nebo vadu bez zbytečného odkladu a řádně, může poškození nebo vadu odstranit nájemce a
žádat náhradu odůvodněných nákladů, popřípadě slevu z nájemného, ledaže poškození nebo vada nejsou podstatné. Neodstraní-li
pronajímatel poškození nebo vadu ani v dodatečné lhůtě a poškození nebo vada byly způsobeny okolnostmi, za které nájemce
neodpovídá, má nájemce (dále) právo vypovědět nájem bez výpovědní doby, představuje-li prodlení pronajímatele při odstranění
poškození nebo vady nebo samo poškození nebo vada hrubé porušení povinností pronajímatele.
Je-li závada způsobena okolnostmi na straně nájemce a odstraní ji pronajímatel na nájemcovy náklady.
Stejná pravidla (bud’ sub A nebo sub B) se použijí i pro případ, kdy jde o právní závadu – tedy když užívání bytu brání
právo třetí osoby, ustanovení zákona nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci vydané na základě zákona.
5.7.12
Nepřítomnost nájemce v bytě
- jestliže nájemce ví o tom, že bude v bytě nepřítomen více než dva měsíce nebo mu po takovou dobu bude byt obtížně dostupný
(např. dovolená, pobyt v nemocnici, lázních), oznámí to včas pronajímateli a zajistí osobu, která po tuto dobu zajistí možnost
vstupu do bytu (nemá-li takovou osobu, bude to pronajímatel)
- pokud takovou skutečnost nájemce neoznámí a vznikne tím vážná újma, považuje se takové jednání nájemce za porušení
povinností nájemce závažným způsobem (= důvod k výpovědi z nájmu)
5.7.13
Společný nájem, společný nájem manželů
- smlouvu o nájmu bytu/domu může uzavřít na straně nájemce více osob, stávají se pak společnými nájemci; stejně tak se
společným nájemcem stane i osoba, která se souhlasem ostatních stran přistoupí k smlouvě
- společní nájemci mají stejná práva a povinnosti
Běžné věci spravuje (obstarává) každý ze společných nájemců, pro ostatní záležitosti je třeba souhlasu všech; společní nájemci
jsou zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně; nemohou-li se v případech hodných zvláštního zřetele společní nájemci spolu
dohodnout, může se každý z nich obrátit na soud. V případech hodných zvláštního zřetele soud na návrh společného nájemce
zruší společné nájemní právo společných nájemců a zároveň rozhodne, který ze společných nájemců bude napříště nájemcem.
Manželé
Pokud má jeden z manželů k domu nebo bytu, v němž mají manželé obydlí, nájemní nebo jiné podobné závazkové právo, vznikne
uzavřením manželství nebo vznikem takového práva za trvání manželství společné nájemní právo. Mají-li manželé k domu nebo
bytu společné nájemní právo, jsou zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně. Je možná dohoda manželů o jiném uspořádání.
Mají-li manželé společné nájemní právo k domu nebo bytu, ve kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny se
zdržet všeho a předejít všemu, co může bydlení znemožnit nebo ohrozit. Manžel nesmí bez písemného souhlasu druhého
Právo a terénní sociální práce
101 / 471
manžela nájem ukončit, nebo jej omezit právem, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny. Jestliže
manžel jedná bez písemného souhlasu druhého, může se tento druhý manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.
Manželé nebo snoubenci se mohou dohodnout i odlišně, ale dohoda nesmí zhoršit postavení nezletilého nesvéprávného dítěte,
které v bytě nebo domě žije. Dohoda se dále nesmí dotknout práv třetích osob, ledaže s takovou dohodou souhlasily. Dohoda i
souhlas třetích osob musí být písemné.
Ke stejnému tématu také viz zde a zde.
5.7.14 Členové nájemcovy domácnosti
- nájemce má právo přijímat do své domácnosti kohokoli (vy smyslu trvalého bydlení takové osoby), ale pronajímatel si v
nájemní smlouvě může vyhradit souhlas s přijetím nového člena do nájemcovy domácnosti, souhlas musí být písemný; souhlas
pronajímatele se ale ani tak nevyžaduje, jde-li o osobu blízkou nájemci nebo další případy zvláštního zřetele hodné
- přijme-li nájemce nového člena své domácnosti, oznámí zvýšení počtu osob žijících v bytě bez zbytečného odkladu pronajímateli; neučiní-li to nájemce ani do dvou měsíců, co změna nastala, jde závažné porušení povinností nájemce (= důvod k výpovědi
z nájmu)
- pronajímatel má právo požadovat, aby v bytě žil jen takový počet osob, který je přiměřený velikosti bytu a nebrání tomu, aby
všechny mohly v bytě žít v obvyklých pohodlných a hygienicky vyhovujících podmínkách
- sníží-li se počet členů nájemcovy domácnosti, oznámí to nájemce pronajímateli bez zbytečného odkladu
Účelem těchto nových ustanovení je chránit na jedné straně soukromý život nájemce a na straně druhé zájmy pronajímatele
jako vlastníka. Být členem domácnosti má význam pro různé právní následky. Přijme-li však nájemce do své domácnosti další
osobu, musí mít pronajímatel vědomost, kolik osob v bytě s nájemcem žije, protože to má význam pro náklady spojené s provozem
a poskytováním služeb souvisících s užíváním bytu. Kromě toho může mít nájemcovo neoznámení bydlení další osoby vliv na
přechod nájmu při smrti nájemce nebo při jeho trvalém opuštění společné domácnosti.
5.7.15
Podnájem
1) nájemce bydlí v bytě trvale – pak může dát třetí osobě do podnájmu část bytu i bez souhlasu pronajímatele, musí však
nahlásit zvýšení počtu osob žijících v bytě; podnájemce se nestává členem domácnosti nájemce
2) nájemce v bytě trvale nebydlí:
a) a v nájemní smlouvě nebyl ujednán zákaz podnájmu = smí dát byt nebo jeho část do podnájmu pouze na základě písemné
žádosti k pronajímateli a jeho s písemným souhlasem; pokud se ovšem pronajímatel do jednoho měsíce po doručení písemné
žádosti nevyjádří, má se za to, že souhlas byl dán s výjimkou případů, kdy je podnájem výslovně zakázán v nájemní smlouvě
nebo b) a v nájemní smlouvě je výslovně ujednán zákaz podnájmu = nájemce může podnajmout byt nebo jeho část pouze s
výslovným písemným souhlasem pronajímatele, nevyjádří-li se pronajímatel do jednoho měsíce po doručení písemné žádosti,
souhlas nebyl dán.
Podnájem, který vznikne bez souhlasu pronajímatele (pokud je ho třeba), se považuje za hrubé porušení povinností
nájemce (= důvod pro výpověd’ z nájmu)
Podnájem končí společně s nájmem, nezáleží na důvodu a způsobu skončení nájmu. Končí-li nájem, sdělí to nájemce podnájemci
s uvedením rozhodných skutečností; jimi jsou zejména den skončení nájmu a popřípadě i délka výpovědní doby a počátek jejího
běhu.
5.7.16
Skončení nájmu smrtí nájemce a její následky
I. k bytu mají společné nájemní nebo nájemní a užívací právo manželé
- pokud manželství zaniklo smrtí manžela a manželé měli společné nájemní právo k bytu nebo domu, v němž se nacházela
rodinná domácnost, zůstane nájemcem pozůstalý manžel
- pokud manželství zaniklo smrtí manžela, ale nájemní právo k domu nebo bytu měl pouze zemřelý manžel, použije se postup
uvedený v odstavci III tohoto článku
Právo a terénní sociální práce
102 / 471
II. byt je ve společném nájmu osob, které nejsou manželi
- smluvní společný nájem bytu
- v případě smrti jednoho z nájemců zůstává za stejných podmínek nájemcem zbývající nájemce/zbývající nájemci
III. byt má pouze jednoho nájemce (zemřelého), v den smrti nájemce žili s nájemcem v bytě členové jeho domácnosti a ti
nemají vlastní byt, pak dojde k přechodu nájmu na tyto členy domácnosti
- pokud budou takovými členy domácnosti nájemcovi: manžel, partner, rodič, sourozenec, zet’, snacha, dítě nebo vnuk, přejde na
ně nájem bez dalšího
- pokud bude takovým členem domácnosti jiná osoba, přejde na ni nájem, jen v případě, že pronajímatel s přechodem nájmu
(nejlépe v nájemní smlouvě nebo jinak prokazatelně) souhlasil
Potomek nebo potomci nájemce mají na přechod nájmu přednostní právo, pokud splňuje podmínky více potomků, stanou se
společnými nájemci.
Tento přechod nájmu (u obou skupin členů domácnosti) skončí nejpozději uplynutím dvou let ode dne, kdy nájem přešel; výjimku
tvoří situace, kdy osoba na kterou nájem přešel, po uplynutí dvou let a) nedosáhla věku 18 let (skončí nejpozději v den, kdy tato
osoba dosáhla věku 20 let) nebo naopak, pokud tato osoba dosáhla ke dni přechodu nájmu věku 70 let (skončí nejpozději smrtí
takové osoby).
Pokud splňuje podmínky pro přechod nájmu více osob, stanou se společnými nájemci.
Každá osoba splňující podmínky pro přechod nájmu může do jednoho měsíce od smrti nájemce písemně oznámit pronajímateli,
že v nájmu nehodlá pokračovat; dnem dojití oznámení pronajímateli její nájem zaniká.
III. byt má pouze jednoho (zemřelého) nájemce a nájem nepřejde na žádného člena nájemcovy domácnosti
- práva a povinnosti z nájmu přejdou na nájemcova dědice
- pokud za života nájemce vznikly dluhy na nájemném, odpovídají za ně spolu s nájemcovým dědicem společně a nerozdílně
také osoby, které s nájemcem žily ve společné domácnosti až do jeho smrti
- tato situace = výjimka ve skončení nájmu:
• pronajímatel může bez uvedení důvodu vypovědět nájem do tří měsíců poté, co se dozví, že nájemce zemřel, že práva a
povinnosti z nájmu na člena nájemcovy domácnosti nepřešla a kdo je nájemcovým dědicem nebo kdo spravuje pozůstalost;
výpovědní doba je dvou měsíční
• nájemcův dědic nebo ten, kdo spravuje dědictví, může nájem vypovědět do tří měsíců poté, co se dozví o smrti nájemce, o
svém dědickém právu a o tom, že práva a povinnosti z nájmu nepřešla na člena nájemcovy domácnosti, nejpozději však do šesti
měsíců od nájemcovy smrti; výpovědní doba je dvouměsíční
• není-li nájemcův dědic znám ani do šesti měsíců od smrti nájemce, může pronajímatel byt vyklidit, nájem tím zaniká. Věci
z bytu pronajímatel uloží na náklad nájemcova dědice ve veřejném skladišti nebo u jiného schovatele; nepřevezme-li nájemcův
dědic věci bez zbytečného odkladu, může je pronajímatel na jeho účet vhodným způsobem prodat
Pokud nepřejde nájem na člena nájemcovy domácnosti, přejde na dědice nájemce, a to se vším všudy (právo v bytě bydlet, užívat
jej, dluhy na nájemném, právo na vrácení kauce). Vzhledem k tomu, že tento způsob přichází do úvahy pouze v případě, že
nájem nepřejde na nikoho z domácnosti (tedy dědic nebyl členem domácnosti zemřelého nájemce a pravděpodobně má jinou
možnost bydlení), jsou zde oproti přechodu nájmu stanoveny možnosti zrychleného ukončení nájmu. Zřejmě v tomto případě
neplatí časové omezení přechodu nájmu jako podle bodu II.
IV. družstevní byt
Zemře-li nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v
družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl.
V. finanční vypořádání při přechodu nájmu na nového nájemce nebo dědice
- pronajímatel může požadovat po novém nájemci složení jistoty, i pokud ji zemřelý nájemce nesložil nebo pokud má pronajímatel
povinnost jistotu vypořádat s dědicem
- uhradil-li nájemce nájemné dopředu, vydá nový nájemce dědici, co takovým zaplacením ušetřil nebo co nabyl
Právo a terénní sociální práce
5.7.17
103 / 471
Skončení nájmu
Nájem bytu může skončit z více různých důvodů – smrtí nájemce nebo jiným způsobem, které jsou dále popsány v jednotlivých
podkapitolách.
5.7.17.1
Dohoda
Smlouva o nájmu bytu může být ukončena dohodou pronajímatele a nájemce, v dohodě je vhodné stanovit přesně den, ke kterému
nájem skončí.
5.7.17.2
Prodloužení doby nájmu, smlouva uzavřená na dobu určitou
- po skončení doby nájmu nájemce pokračuje v užívání bytu alespoň po dobu 3 měsíců
- a pronajímatel ve lhůtě 3 měsíců po skončení doby nájmu nevyzve nájemce, aby byt opustil; výzva musí být písemná
= pak platí, že je nájem znovu ujednán na stejnou dobu, na jakou byl uzavřen, avšak maximálně na dobu dvou let (strany se
mohou dohodnout i jinak)
5.7.17.3
Zvláštní důvody skončení nájmu – méně časté v praxi
A) služební byty – nájem skončí posledním dnem kalendářního měsíce následujícího kalendářní měsíc, v němž nájemce přestal
vykonávat práci, v souvislosti s jejímž výkonem byl nájem sjednán, aniž k tomu měl zvláštní důvod; zvláštní důvodem může
být např. věk, zdravotní stav; pokud přestal práci vykonávat z vážného důvodu, skončí nájem uplynutím dvou let ode dne, kdy
přestal vykonávat práci.
B) skončení nájmu pro nemožnost plnění – zejména situace, kdy zanikne byt jako předmět nájmu – viz také zde poslední odstavec
C) skončení nájmu splynutím – v jedné osobě splyne právo a zároveň povinnost – v praxi např. situace, kdy se nájemce stane
vlastníkem bytu
D) narovnání – dohodou o narovnání mohou strany dosavadní závazek nahradit jiným, s ohledem na povinnost písemné formy
nájemní smlouvy by měla být i dohoda o narovnání písemná
E) odstoupením od smlouvy – od smlouvy o nájmu bytu dle zákona odstoupit nelze, smluvní sjednání možnosti odstoupení není
platné, pokud by tím došlo ke zkrácení nájemcových práv (k takovému ustanovení smlouvy by se nepřihlíželo); vzhledem k
tomu, že jde o opakované plnění, šlo by teoreticky smluvně dohodnout odstoupení s účinky do budoucna pro podstatné porušení
podmínek smlouvy, ale tato možnost fakticky splývá s možností vypovědět nájem bez výpovědní doby upravené ve zvláštních
ustanoveních o nájmu bytu (viz zde bod III. odst. 3)
F) zánik členství v bytovém družstvu – pouze u družstevních bytů – ustanovení o výpovědi z nájmu podle NOZ se nepoužijí,
na skončení nájmu a/nebo členství v družstvu se použijí ustanovení o bytovém družstvu § 727 – 757 zákona č. 90/2012 Sb., o
obchodních korporacích
G) vyklizením bytu – v případě smrti nájemce, kdy nájem na nikoho nepřešel a ani po šesti měsících není znám dědic – viz zde
odstavec III.
H) z ustanovení o odevzdání bytu lze snad dovodit, že nájem skončí také v případě, že nájemce opustí byt takovým způsobem,
že nájem lze bez jakýchkoliv pochybností považovat za skončený – nicméně soudní praxe musí dovodit, zda je i tento způsob
skončení nájmu relevantní
5.7.17.4
Výpověd’ z nájmu
I. náležitosti výpovědi
- výpověd’ musí být písemná
- výpověd’ musí dojít druhé straně
- výpovědní doba běží vždy od prvního dne kalendářního měsíce následujícího poté, co výpověd’ došla druhé straně
Právo a terénní sociální práce
104 / 471
- pokud výpověd’ dává pronajímatel, musí poučit nájemce o jeho právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání
oprávněnosti výpovědi soudem, jinak je výpověd’ (absolutně) neplatná; dále musí ve výpovědi uvést její důvod (podřadit důvod
výpovědi pod jeden ze zákonných důvodů)
Není jasné, co se myslí vznesením námitek, NOZ ani důvodová zpráva tuto otázku nijak neupřesňují. Zřejmě půjde o dvě práva –
právo vznést námitky, nejspíše proti pronajímateli a právo navrhnout přezkoumání výpovědi soudem. Není ani jasné, zda podání
námitek je podmínkou pro soudní přezkum výpovědi, z opatrnosti bych zpočátku doporučovala, aby nájemce podal nejprve
námitky (především pokud nesouhlasí s naplněním případně podřazením výpovědního důvodu) a teprve poté návrh na soudní
přezkum, než judikatura nebo komentáře tuto situaci vyjasní.
II. výpověd’ dává nájemce
- výpověd’ nájmu na dobu určitou – nájemce může vypovědět nájem na dobu určitou pouze zcela výjimečně: jen v případě
změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o nájmu zřejmě vycházely, do té míry, že po nájemci nelze
rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval (tento důvod i jeho podřazení by měl nájemce do výpovědi uvést, aby se případně
dala přezkoumat), opět bude zřejmě upřesněno soudními rozhodnutími, kdy je tento výpovědní důvod naplněn; POZOR: není
stanovena výpovědní doba, ve věci bylo vydáno výkladové stanovisko expertní skupiny, které říká, že pokud si strany ve smlouvě
neujednají jinou výpovědní lhůtu, uplatní se v tomto případě analogicky tříměsíční výpovědní doba - plné znění stanoviska zde
pozn. strany si mohou ve smlouvě dohodnout i jiné případně žádné důvody a výpovědní doby pro případ výpovědi nájmu na dobu
určitou ze strany nájemce.
- výpověd’ nájmu na dobu neurčitou lze dovodit z obecných ustanovení o nájmu – nájem bytu na dobu neurčitou může nájemce
vypovědět bez udání důvodu s tříměsíční výpovědní lhůtou (ust. § 2231 zákona č. 89/2012 Sb., NOZ)
- sankční důvody výpovědi z nájmu na dobu určitou i neurčitou, nájemce má právo nájem vypovědět bez výpovědní lhůty:
a) neodstraní-li pronajímatel poškození nebo vadu ani v dodatečné lhůtě a poškození nebo vada byly způsobeny okolnostmi, za
které nájemce neodpovídá, představuje-li prodlení pronajímatele při odstranění poškození nebo vady nebo samo poškození nebo
vada hrubé porušení povinností pronajímatele
b) brání-li užívání bytu právo třetí osoby, ustanovení zákona nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci, představuje-li prodlení pronajímatele při odstranění vady nebo sama vada hrubé porušení povinností pronajímatele
c) pokud je potřebná nezbytná oprava bytu, přičemž se jedná o takovou opravu bytu, při níž není možné byt vůbec užívat
d) stane-li se byt nepoužitelný ke sjednanému účelu, nebo není-li účel sjednán, k účelu obvyklému, a to z důvodů, které nejsou
na straně nájemce
e) porušuje-li pronajímatel zvlášt’ závažným způsobem své povinnosti a tím způsobí značnou újmu nájemci
- výpověd’ z nájmu nájemcova dědice – viz zde odstavec III.
- ve smlouvě o nájmu lze sjednat i další důvody výpovědi nájemce, pokud je nájem uzavřen na dobu určitou, musí být ve smlouvě
uvedeny důvody i výpovědní doba, pokud je nájem sjednán na dobu neurčitou, má nájemce právo vypovědět v tříměsíční výpovědní době bez udání důvodů, proto je sjednání důvodů ve smlouvě nadbytečné a pokud by tím došlo ke zkrácení nájemcových
práv (omezení výpovědních důvodů), k takovém ustanovení by se nepřihlíželo
III. výpověd’ dává pronajímatel
(1) Pronajímatel může vypovědět nájem na dobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční výpovědní době,
a) poruší-li nájemce hrubě svou povinnost vyplývající z nájmu – sem lze zřejmě zařadit porušení povinností nájemce závažným
způsobem – např. nesplnění oznamovací povinnosti v případě zvýšení počtu osob žijících v bytě do dvou měsíců od změny,
nesplnění povinnosti nájemce oznámit plánovanou nepřítomnost v bytě delší než dva měsíce, pokud tím vznikne vážná újma; objevují se však i názory, že tyto případy lze podřadit pod zvlášt’ závažné porušení povinností nájemce, pro které může pronajímatel
nájem vypovědět bez výpovědní doby (viz bod (3)).
b) je-li nájemce odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný na pronajímateli nebo členu jeho domácnosti nebo na osobě, která
bydlí v domě, kde je nájemcův byt, nebo proti cizímu majetku, který se v tomto domě nachází,
c) má-li být byt vyklizen, protože je z důvodu veřejného zájmu potřebné s bytem nebo domem, ve kterém se byt nachází, naložit
tak, že byt nebude možné vůbec užívat, nebo
d) je-li tu jiný obdobně závažný důvod pro vypovězení nájmu.
(2) Pronajímatel může vypovědět nájem na dobu neurčitou v tříměsíční výpovědní době i v případě, že
Právo a terénní sociální práce
105 / 471
a) má být byt užíván pronajímatelem, nebo jeho manželem, který hodlá opustit rodinnou domácnost a byl podán návrh na rozvod
manželství, nebo manželství bylo již rozvedeno,
b) potřebuje pronajímatel byt pro svého příbuzného nebo pro příbuzného svého manžela v přímé linii nebo ve vedlejší linii v
druhém stupni. (výčet výpovědních důvodů i osob v této skupině je zřejmě taxativní)
- při výpovědi pronajímatele z důvodů pod bodem (2) je pronajímatel povinen nájemci byt znovu pronajmout nebo mu nahradit
škodu, nevyužil-li byt do jednoho měsíce od jeho vyklizení nájemcem k účelu uvedenému jako výpovědní důvod. Tato lhůta
neběží po dobu potřebnou k úpravě bytu, bylo-li s úpravou započato nejdéle do dvou týdnů po vyklizení bytu a je-li v ní řádně
pokračováno.
(3) zvláštní druhy výpovědi pronajímatele
1) nájemce poruší svou povinnost zvlášt’ závažným způsobem = pronajímatel má právo vypovědět nájem bez výpovědní doby
a může požadovat, aby mu nájemce byt bez zbytečného odkladu, nejpozději však do jednoho měsíce od skončení nájmu,
odevzdal.
- mezi zvlášt’ závažné porušení povinností nájemce patří např.:
• nezaplacení nájemného a nákladů na služby za dobu alespoň tří měsíců
• poškozování bytu nebo domu závažným nebo nenapravitelným způsobem
• způsobování jiných závažných škod nebo obtíží pronajímateli nebo osobám, které v domě bydlí
• užívání bytu neoprávněně jiným způsobem nebo k jiným účelům, než bylo ujednáno
• některé názory sem řadí i nesplnění oznamovací povinnosti v případě zvýšení počtu osob žijících v bytě do dvou měsíců od
změny, nesplnění povinnosti nájemce oznámit plánovanou nepřítomnost v bytě delší než dva měsíce, pokud tím vznikne vážná
újma (viz bod (1))
• podle obecných ustanovení o nájmu by sem nejspíš měly patřit ještě dva důvody: provede-li nájemce změnu věci (bytu) bez
souhlasu pronajímatele a neuvede-li na žádost pronajímatele věc do původního stavu; a nájemce užívá byt takovým způsobem,
že byt opotřebovává nad míru přiměřenou okolnostem nebo že hrozí zničení věci (bytu), přičemž nájemce neuposlechne výzvy
pronajímatele, aby byt užíval řádně - před takovouto výpovědí musí pronajímatel nájemce nejdříve vyzvat, aby v přiměřené době
odstranil své závadné chování, popř. odstranil protiprávní stav, jinak se k výpovědi nepřihlíží - ve výpovědi musí pronajímatel
uvést, v čem spatřuje zvlášt’ závažné porušení nájemcovy povinnosti, jinak se k výpovědi nepřihlíží - u tohoto druhu výpovědi
není rozhodné, zda je nájem sjednán na dobu určitou nebo neurčitou
2) byt má pouze jednoho (zemřelého) nájemce a nájem nepřejde na žádného člena nájemcovy domácnosti = pronajímatel má
zvláštní důvody nájem vypovědět - viz zde odstavec III.
(4) smluvní důvody výpovědi
Ve smlouvě si strany podle NOZ mohou ujednat i jiné výpovědní důvody, nicméně nesmí jít o ustanovení, která by zkracovala
práva nájemce stanovená ve zvláštní části NOZ o nájmu bytu a nesmí jít ze strany pronajímatele o zjevné zneužití práva.
V. přezkoumání výpovědi pronajímatele
Nájemce má právo vznést proti výpovědi námitky a podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověd’ oprávněná, do dvou
měsíců ode dne, kdy mu výpověd’ došla (o tomto právu musí být ve výpovědi poučen, jinak je výpověd’ neplatná) – viz viz
náležitosti výpovědi na začátku této kapitoly.
5.7.17.5
Odevzdání bytu
Nájemce odevzdá byt pronajímateli v den, kdy nájem končí.
Kdy se byt považuje za odevzdaný?
- pronajímatel má klíče a jinak mu nic nebrání v přístupu a užívání bytu
- opustí-li nájemce byt takovým způsobem, že lze nájem bez jakýchkoliv pochybností považovat za skončený (možno dovodit,
že takto lze také ukončit nájem) – viz zde písmeno H)
Pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu
až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá.
Právo a terénní sociální práce
106 / 471
Stav bytu při odevzdání:
- ve stavu, v jakém jej nájemce převzal, nehledě na běžné opotřebení při běžném užívání a na vady, které je povinen odstranit
pronajímatel
- pokud si strany ujednají, že při skončení nájmu nájemce uvede byt do původního stavu, odstraní nájemce v bytě změny, které
provedl se souhlasem pronajímatele
• nájemce odstraní změny v bytě, které provedl bez souhlasu pronajímatele, pokud ovšem pronajímatel nesdělí, že odstranění
změn nežádá; nájemce přesto nemůže žádat vyrovnání, i kdyby se změnami hodnota bytu zvýšila. Pronajímatel může žádat
náhradu ve výši snížení hodnoty bytu, které bylo způsobeno změnami provedenými nájemcem bez souhlasu pronajímatele.
• Zařízení a předměty upevněné ve zdech, podlaze a stropu bytu, které nelze odstranit bez nepřiměřeného snížení hodnoty nebo
bez poškození bytu nebo domu, přecházejí upevněním nebo vložením do vlastnictví vlastníka nemovité věci. Nájemce má
právo žádat, aby se s ním pronajímatel bez zbytečného odkladu vyrovnal; to neplatí o tom, co nájemce provedl bez souhlasu
pronajímatele. Vyrovnání je splatné nejpozději ke dni skončení nájmu.
• Věci nájemce nebo člena jeho domácnosti zůstane po skončení nájmu v bytě – pronajímatel by se měl o věc postarat ve
prospěch nájemce a na jeho účet, ale pokud si věc nájemce po přiměřené lhůtě nepřevezme, vzniká pronajímateli právo věc
vhodným způsobem prodat; to neplatí v případě, že jde o věc, kterou nájemce nebo člen jeho domácnosti zjevně opustil.
5.7.17.6
Bytové náhrady
Dle NOZ nemá nájemce při jakémkoliv způsobu skončení nájmu nárok na jakoukoliv formu náhradního bydlení ani na přístřeší.
5.7.18
Nájem služebního bytu
Úprava nájmu služebního bytu je určena i pro domovnické byty, pro byty, ve kterých bydlí školníci, topiči apod. a je určena pro
všechny domy bez ohledu na konkrétního vlastníka. Nájem služebního bytu se od běžného nájmu bytu liší zcela zásadním způsobem, práva nájemce služebního bytu jsou omezena. Především nelze použít ustanovení o přechodu nájmu v případě nájemcovy
smrti na členy nájemcovy domácnosti.
Nájem služebního bytu = nájem ujednaný v souvislosti s výkonem zaměstnání, funkce nebo jiné práce a je-li podle výslovného
určení smlouvy pronajat byt nebo dům služební.
Skončení nájmu služebního bytu
Nájem služebního bytu skončí posledním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém nájemce přestal vykonávat práci, aniž k tomu měl vážný důvod. Přestane-li nájemce vykonávat práci z důvodů spočívajících v jeho věku nebo zdravotním
stavu, z důvodu na straně pronajímatele nebo z jiného vážného důvodu, skončí nájemci nájem služebního bytu uplynutím dvou
let ode dne, kdy přestal vykonávat práci.
Zemře-li nájemce, nájem služebního bytu skončí. Osoba, která v bytě bydlela společně s nájemcem, má právo v bytě bydlet;
vyzve-li ji však pronajímatel, aby byt vyklidila, je povinna tak učinit nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy výzvu obdrží.
Zvláštní způsob skončení nájmu služebního bytu stojí vedle všech ostatních standardních způsobů skončení nájmu.
5.7.19
Nájem bytu zvláštního určení
Byt zvláštního určení = byt určený pro ubytování osob se zdravotním postižením nebo byt v domě se zařízením určeným pro
tyto osoby nebo byt v domě s pečovatelskou službou.
Smlouvu o nájmu bytu zvláštního určení může pronajímatel uzavřít jen na základě písemného doporučení toho, kdo takový byt
svým nákladem zřídil, nebo jeho právního nástupce.
Zemře-li nájemce, nájem bytu zvláštního určení skončí (neužijí se ustanovení o smrti nájemce bytu) a pronajímatel vyzve osoby,
které bydlely v bytě společně s nájemcem, aby byt vyklidily nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy výzvu obdrží; nejsou-li v bytě
takové osoby, pronajímatel vyzve obdobně nájemcovy dědice.
Nájem bytu zvláštního určení může pronajímatel vypovědět pouze s předchozím souhlasem toho, kdo takový byt svým nákladem
zřídil, popřípadě jeho právního nástupce.
Právo a terénní sociální práce
107 / 471
Byl-li přede dnem nabytí účinnosti NOZ zřízen byt zvláštního určení ze státních prostředků nebo přispěl-li stát na jeho zřízení,
lze uzavřít smlouvu o nájmu tohoto bytu jen na základě doporučení obecního úřadu obce s rozšířenou působností a nájem lze
vypovědět jen s předchozím souhlasem tohoto úřadu.
Také v tomto případě je třeba, aby nájem tohoto „speciálního“ bytu skončil, pokud zemře nájemce, který ho využíval a zájem
je na tom, aby byt obsadila jiná zdravotně znevýhodněná osoba a nikoliv (zdraví) příbuzní původního nájemce. Opět se jedná o
výjimky oproti standardním ustanovením o nájmu bytu, která se jinak vztahují i na byt zvláštního určení.
5.7.20
Nájem družstevního bytu
Pro nájem družstevního bytu členy bytového družstva (nárok na uzavření nájemní smlouvy mají z titulu členství v bytovém družstvu) se použijí primárně ustanovení § 741 a násl. zákona č. 90/2012 Sb. spolu s obecnými ustanoveními o bytových družstvech
a stanovy příslušného bytového družstva a případně podpůrně (není-li nějaká část vztahů takto upravena) ustanovení NOZ o
nájmu bytu a o nájmu nebytového prostoru.
Člen bytového družstva má zejména právo:
a) na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu na dobu neurčitou, na jehož pořízení se on nebo jeho právní předchůdce
podílel dalším členským vkladem, pokud splňuje ostatní podmínky podle tohoto zákona a stanov, přičemž bytové družstvo uzavře
se členem, který splňuje všechny podmínky stanovené tímto zákonem a stanovami pro členství v bytovém družstvu a není vůči
bytovému družstvu v prodlení s plněním svých povinností, smlouvu o nájmu družstevního bytu a umožní mu užívání družstevního
bytu do 30 dnů ode dne doručení kolaudačního souhlasu s užíváním stavby, v níž se družstevní byt nachází, bytovému družstvu
b) na stanovení nájemného spojeného s užíváním družstevního bytu podle těchto podmínek:
v nájemném bytovému hradí člen bytového družstva družstvu pouze účelně vynaložené náklady bytového družstva vzniklé
při správě těchto družstevních bytů, včetně nákladů na opravy, modernizace a rekonstrukce domů, ve kterých se nacházejí, a
příspěvků na tvorbu dlouhodobého finančního zdroje na opravy a investice těchto družstevních bytů.
Nájem družstevního bytu a manželství
Je-li s družstevním podílem, který je součástí společného jmění manželů, spojeno právo na uzavření nájemní smlouvy k družstevnímu bytu, jde o právo na uzavření smlouvy o společném nájmu manželů. Je-li s družstevním podílem, který je součástí
společného jmění manželů, spojen nájem družstevního bytu, jde o společný nájem manželů.
Přeměnilo-li se společné členství manželů na výlučné členství jen jednoho z manželů, nemá tato skutečnost vliv na společné
nájemní právo.
Je-li jeden z manželů výlučným členem bytového družstva, mají oba manželé společné nájemní právo podle občanského zákoníku
odvozené od práva nájmu manžela, který je výlučným členem družstva. Zanikne-li členství manžela, od jehož nájemního práva
bylo společné nájemní právo odvozeno, zaniká také nájemní právo druhého manžela.
5.7.21
FAQ a vzor nájemní smlouvy s komentáři
5.7.21.1
Co se změní účinností NOZ pro stávající nájemce?
1) V zásadě vše, co nastane po účinnosti NOZ - nájem (bytu) patří mezi ustanovení nového občanského zákoníku, jejichž účinky
se projeví ihned po účinnosti zákona – ustanovení o nájmu bytu NOZ se uplatní i na již existující nájmy, pokud podle NOZ
splňují podmínky nájmu bytu (nájemce je fyzická osoba a v bytě bydlí). Na smlouvách, ani případných dodatcích není v zásadě
nutné nic měnit, ale při řešení situací vyplývajících z nájmu bytu se po účinnosti NOZ použijí pravidla NOZ, pokud právo
vznikne již za účinnosti NOZ (např. prodloužení nájmu na dobu určitou, ale i možnosti skončení nájmu, ustanovení o vadách
v bytě, povinnost hlásit pronajímateli předpokládanou nepřítomnost v bytě atd.). Podrobnosti o vzniku práva a problematice
přechodu na NOZ viz také zde. Pokud ovšem stávající nájem nesplňuje podmínky nájmu bytu podle NOZ, půjde od účinnosti
NOZ o (obyčejný) nájem nemovitosti.
2) Zvyšování/snižování nájemného - není-li výslovně smluvně vyloučeno zvyšování nájemného nebo ujednáno každoroční zvyšování, může pronajímatel i u stávajících nájmů po účinnosti NOZ v písemné formě navrhnout nájemci zvýšení nájemného, resp.
nájemce snížení nájemného. Podmínky tohoto kroku jsou v kapitole o nájemném zde.
3) Nová povinnost nájemce - hlášení nepřítomnosti nájemce v bytě – jestliže nájemce ví o tom, že bude v bytě nepřítomen více
než dva měsíce nebo mu po takovou dobu bude byt obtížně dostupný (např. dovolená, pobyt v nemocnici, lázních), oznámí to
Právo a terénní sociální práce
108 / 471
včas pronajímateli a zajistí osobu, která po tuto dobu zajistí možnost vstupu do bytu (nemá-li takovou osobu, bude to pronajímatel). Pokud takovou skutečnost nájemce neoznámí a vznikne tím vážná újma, považuje se takové jednání nájemce za porušení
povinností nájemce závažným způsobem (= důvod k výpovědi z nájmu).
5.7.21.2
Na co si dát pozor při uzavírání nové smlouvy o nájmu bytu podle NOZ? VZOR smlouvy
1) Doba nájmu – smlouva může vyloučit automatické prodlužování doby nájmu uzavřené na dobu určitou, pokud ve smlouvě
zákaz prodloužení není, platí ze zákona automatické prodlužování na stejnou dobu, na kterou byla smlouva uzavřena, avšak max.
na dva roky.
2) Omezení počtu osob v bytě – v nájemní smlouvě si pronajímatel může vyhradit písemný souhlas s přijetím nového člena
nájemcovy domácnosti. Povinnost souhlasu se nevztahuje na osoby blízké nebo další případy hodné zvláštního zřetele. Pronajímatel je dále oprávněn požadovat, aby v bytě žil jen takový počet osob, který je přiměřený velikosti bytu a nebrání tomu, aby
všechny mohly v bytě žít v obvyklých pohodlných a hygienicky vyhovujících podmínkách. Nájemce je povinen při přijetí jakékoliv osoby do své domácnosti (bez ohledu na to, jestli k tomu musí mít souhlas pronajímatele) oznámit zvýšení počtu osob
žijících v bytě bez zbytečného odkladu pronajímateli; neučiní-li to nájemce ani do dvou měsíců, co změna nastala, má se za to,
že závažně porušil svou povinnost.
3) Hlášení nepřítomnosti nájemce v bytě - jestliže nájemce ví o tom, že bude v bytě nepřítomen více než dva měsíce nebo
mu po takovou dobu bude byt obtížně dostupný (např. dovolená, pobyt v nemocnici, lázních), oznámí to včas pronajímateli a
zajistí osobu, která po tuto dobu zajistí možnost vstupu do bytu (nemá-li takovou osobu, bude to pronajímatel). Pokud takovou
skutečnost nájemce neoznámí a vznikne tím vážná újma, považuje se takové jednání nájemce za porušení povinností nájemce
závažným způsobem (= důvod k výpovědi z nájmu).
4) Změny výše nájemného - Zvyšování/snižování nájemného - není-li výslovně smluvně vyloučeno zvyšování nájemného nebo
ujednáno každoroční zvyšování, může pronajímatel v písemné formě navrhnout nájemci zvýšení nájemného, resp. nájemce snížení nájemného. Podmínky tohoto kroku jsou v kapitole o nájemném viz zde.
5) Skončení nájmu – mění se možnosti výpovědi z nájmu, jak ze strany nájemce, tak ze strany pronajímatele, výpovědní důvody
se na obou stranách liší v případě, že je smlouva uzavřena na dobu určitou a v případě, že je uzavřena na dobu neurčitou. NOZ
zcela opouští koncept bytových náhrad, u žádného způsobu skončení nájmu nemá nájemce nárok ani na přístřeší. Podrobnosti
jsou uvedeny v kapitole o skončení nájmu viz zde.
6) Opravy, vady bytu – mění se úprava toho, jak se řeší opravy a vady bytu. Povinnosti obou stran se liší podle toho, zda
se jedná o poškození/vadu, za kterou odpovídá nájemce anebo za poškození/vadu, za kterou odpovídá pronajímatel. Bohužel
zatím není jasné konkrétní odlišení těchto dvou kategorií, snad to bude více upřesněno prováděcím předpisem. Více v kapitole o
poškození/vadách bytu viz zde.
7) Smlouva o nájmu bytu musí být podle NOZ písemná, ale pokud není, nemůže pronajímatel namítnout neplatnost nájmu
pro nedostatek formy. K ustanovením smlouvy, která by zkracovala práva nájemce oproti ustanovením o nájmu bytu NOZ,
se nepřihlíží. Výslovně je zakázáno sjednat v nájemní smlouvě (a k takovým ustanovením ve smlouvě se nepřihlíží) nájemci
povinnost zaplatit pronajímateli smluvní pokutu, nebo povinnost, která je vzhledem k okolnostem zjevně nepřiměřená.
VZOR smlouvy o nájmu
5.8
Manželské majetkové právo
NOZ přináší některé nové pojmy, které mají upřesňovat a definovat skutečnosti, které dlouhodobě v rámci rodin a manželství
existují – např. vybavení domácnosti, v níž manželé spolu žijí apod. a dále nové možnosti úpravy a správy společného jmění
manželů.
5.8.1
Obvyklé vybavení rodinné domácnosti
Rodinná (společná) domácnost
Každý z manželů přispívá na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů,
schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Poskytování majetkových plnění
má stejný význam jako osobní péče o rodinu a její členy.
Právo a terénní sociální práce
109 / 471
Obvyklé vybavení rodinné domácnosti
Obvyklé vybavení rodinné domácnosti je novým pojmem s novým obsahem. Důraz je totiž položen na funkci jednotlivých movitých věcí, zatímco právní důvod toho, že je někdo má (nejen vlastní, ale např. i drží) ustupuje do pozadí. Tomu odpovídá i
zvláštní úprava dispozičního práva manželů, resp. každého z nich, pokud jde o jednotlivé součásti onoho souboru. Výjimky jsou
samozřejmě možné, jsou-li dány veřejným zájmem (totiž manžel je kupř. povinen naložit s věcí podle zákona, rozhodnutí soudu
nebo jiného orgánu veřejné moci apod., nebo je-li manžel povinen s věcí naložit na základě předchozího právního jednání, s nímž
jeho manžel souhlasil), anebo jde-li o věc bagatelní (rozumí se hodnota nejen finanční, ale i podle významu). Institut obvyklého
vybavení rodinné domácnosti je sice teoreticky vlastní každému manželství, může však fakticky sestávat jen z jedné jediné věci,
a může také zůstat nenaplněn. Ochrana třetích osob (jednání v dobré víře, jemuž je jinde poskytována ochrana) zde ustupuje do
pozadí. Je nutné v tomto minimu chránit existenci rodinného majetku.
Obvyklé vybavení rodinné domácnosti tvoří: - soubor movitých věcí, které slouží běžně nezbytným životním potřebám
rodiny a jejích členů bez ohledu na to, zda patří jen jednomu z manželů nebo oběma
Nakládání s věcí, která je součástí obvyklého vybavení domácnosti – pokud nejde o věc zanedbatelné hodnoty, je třeba souhlasu
druhého manžela, nebyl-li takový souhlas dán, může se ten manžel, který souhlas nedal, dovolat neplatnosti takového nakládání.
V případě trvalého opuštění rodinné domácnosti jedním z manželů může se tento manžel domáhat, aby mu z obvyklého vybavení
domácnosti bylo vydáno to, co patří výhradně jemu. To, co patří oběma, dělí se v tomto případě rovným dílem a vylučuje-li
to povaha věci, vypořádá se spoluvlastnictví podle obecných ustanovení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Výjimku tvoří
věci, které druhý manžel potřebuje zejména pro nezletilé dítě, které zůstalo v rodinné domácnosti.
Obvyklé vybavení domácnosti dle přechodných ustanovení NOZ není počínaje účinností NOZ (1.1.2014) nadále součástí
společného jmění manželů.
Nedostatkem nové úpravy je opět chybějící legální definice obsahu obvyklého vybavení domácnosti. Nezbývá než doufat ve sjednocení judikatury.
Oddělená domácnost
Nedostatek společné, totiž rodinné domácnosti má různé důvody a také může mít různý účel. Podle toho by také měly být upraveny
vzájemné povinnosti a vzájemná práva manželů, pokud jde o náklady na tuto domácnost. V rozporu se zásadami slušnosti a
dobrých mravů bude např. takové chování manžela, ve kterém je možné spatřovat porušení manželských povinností, kdy manžel
odešel v úmyslu ukončit manželství rozvodem, kdy sám zapříčinil, že manželství je stiženo vadou apod. Také v situaci, v níž hraje
roli nezletilé dítě (popis viz níže) mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost (tj. vedle jednostranné povinnosti přispívat na
domácnost; kritéria přiznání práva jsou jiná: výživné lze přiznat jen ode dne zahájení řízení, příspěvek na domácnost lze přiznat i
zpětně i do budoucna, právě jako plnění v dávkách.). Pro rozhodnutí o tom, zda bude přiznáno výživné, popřípadě pro rozhodnutí
o jeho rozsahu, platí obecná pravidla.
Nemají-li manželé rodinnou domácnost, nese každý z nich náklady své domácnosti; to je nezbavuje povinnosti navzájem si pomáhat a podporovat se. Žije-li s jedním z manželů společné dítě manželů, vůči kterému mají oba vyživovací povinnost, popřípadě
nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich, a druhý manžel opustí
rodinnou domácnost, aniž k tomu má důvod zvláštního zřetele hodný, a odmítá se vrátit, je tento manžel povinen přispívat i na
náklady rodinné domácnosti. Důvod opuštění rodinné domácnosti, popřípadě důvod odmítání návratu, posoudí soud podle zásad
slušnosti a dobrých mravů.
Za upozornění stojí, že může jít i o takovou situaci, kdy manžel odcházející ze společné domácnosti přispívá na domácnost kvůli
dítěti, k němuž nemá vůbec žádnou vyživovací povinnost, tedy na cizí dítě – např. manželka má do péče svěřené dítě z prvního
manželství, které druhý manžel neosvojil.
Příklady, otázky a odpovědi:
• Smí být podle NOZ obvyklé vybavení domácnosti postiženo exekucí (prodejem movitých věcí)?
Ne, nesmí být postiženo tímto typem exekuce (ani žádným jiným), ale nejen podle NOZ, ale také podle o.s.ř. Již za účinnosti
předchozího občanského zákoníku nebylo možné postihnout výkonem rozhodnutí/exekucí obvyklé vybavení domácnosti. Problematický je ovšem výklad tohoto pojmu, který dosud není nijak jednotný. Nejčastěji se lze setkat s vysvětlením, že se jedná
o základní vybavení domácnosti sloužící k základním potřebám rodiny – jídlu (lednice, varná konvice, sporák, základní nádobí,
židle, stůl), ošacení (skříně, pračka, žehlička) a spánku (postele, ložní prádlo, matrace). Toto vybavení má být základní – tedy
obyčejná lednice a pračka, nikoliv spotřebič v hodnotě 30 000,- Kč, v jednom kusu (mít dvě pračky již není obvyklé ani nutné
k upokojení potřeby praní). Ohled by se měl brát také na osoby tvořící domácnost, obzvlášt’ pokud v ní žijí nezletilé děti, nebo
dlouhodobě nemocné osoby, je lednice k uchovávání čerstvých potravin a/nebo léků (např. inzulin pro diabetika) téměř nutností.
Občas je mezi základní vybavení domácnosti zařazen i obyčejný televizor, rádio, počítač. Nicméně existují i výklady opačné, kdy
Právo a terénní sociální práce
110 / 471
soud dospěl k názoru, že přes přítomnost nezletilé dcery v domácnosti nepatří mezi obvyklé vybavení domácnosti ani lednice,
ani varná konvice.
• Jaký je rozdíl mezi obvyklým vybavením domácnosti a společným jměním manželů z hlediska vlastnictví jednotlivých věcí?
Obvyklé vybavení domácnosti tvoří jednotlivé věci, které oba manželé denně používají k upokojování svých základních potřeb,
a není při tom rozhodné, kdo je vlastní. Nakládání s obvyklým vybavením domácnosti se řídí NOZ opět bez ohledu na vlastnické
právo k jednotlivým jeho součástem. Společné jmění manželů (aktiva) na rozdíl od toho tvoří to, co nabyl jeden z manželů nebo
co nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů, b) nabyl
darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil
jiný úmysl, c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, d) nabyl jeden z manželů
právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví, e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo
ztrátu svého výhradního majetku; dále zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů a dále také podíl manžela v obchodní
společnosti nebo družstvu, stal-li se manžel v době trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva.
To neplatí, pokud jeden z manželů nabyl podíl způsobem zakládajícím jeho výlučné vlastnictví. Například já jsem dostala před
manželstvím od svých rodičů lednici, mám k ní výlučné vlastnické právo. Tu lednici ted’ ale jako jedinou v naší domácnosti
denně používáme. Stala se tedy součástí obvyklého vybavení domácnosti (a nemá zanedbatelnou hodnotu) a nehledě k mému
vlastnickému právu nemám právo s ní libovolně nakládat bez souhlasu manžela. V případě rozpadu naší rodinné domácnosti by
však lednice byla bez dalšího opět moje a mohla bych (pokud bych rodinnou domácnost opouštěla já) žádat její vydání, pokud
by ovšem nebyla nutná pro potřeby našeho dítěte, které by zůstalo v rodinné domácnosti. Nedávno jsme si za trvání manželství
ze společných úspor koupili novou varnou konvici (tu starou jsme vyhodili, nefungovala). Konvice spadá do společného jmění
manželů, ale protože jinou nemáme a používáme ji k uspokojení našich základních potřeb, stala se součástí obvyklého vybavení domácnosti. Při exekuci by tedy neměla být zabavena a v případě rozvodu bude předmětem vypořádání společného jmění
manželů.
• Manžel bez vědomí a souhlasu manželky odveze ledničku (předpokládejme, že tvoří součást obvyklého vybavení domácnosti a
není zanedbatelné hodnoty) do bazaru.
Ve smyslu NOZ to není platné právní jednání manžela, manželka se může dovolat neplatnosti tohoto právního jednání. Pokud
by jí (právně vzdělaný) bazar na základě toho lednici vydal, získal by tím pohledávku proti manželovi. V takovém případě by
manželka měla ještě projevit nesouhlas s tímto dluhem vůči bazaru a ve smyslu ust. § 732 zákona č. 89/2012 Sb. by se pak ta
pohledávka měla uspokojovat pouze z výlučného majetku manžela a společné jmění manželů by mělo být postiženo jen do výše,
již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno. V praxi ovšem není moc pravděpodobné, že
by jí bazar jen na základě toho (bez uhrazení ceny) věc vydal. Manželce tedy nezbude nic jiného, než žalovat o vydání ledničky
bazar (nejlépe asi s předběžným opatřením na zákaz dispozice s ledničkou). Proti bazaru by také měla manželka vystoupit s
(prokazatelným) nesouhlasem s jednáním manžela bez zbytečného odkladu od okamžiku, kdy se o dluhu dozvěděla (pro jistotu
již ve chvíli, kdy si půjde pro lednici). Pokud manželka lednici vyhraje, může bazar žalovat o náhradu (ale jen o to, co skutečně
vydal manželovi bez navýšení) manžela. V tomto řízení by měla manželka aktivně vystoupit (ale je pravděpodobné, že nebude
účastníkem) a tvrdit, že dluh udělal manžel bez jejího souhlasu a nešlo o obstarávání běžných nebo každodenních potřeb rodiny.
Podle úspěšnosti manželky se bude pohledávka uspokojovat pouze z výlučného jmění manžela (bude vyloučena ze sjm) nebo
pouze do výše, již by představoval podíl manžela, kdyby bylo sjm zrušeno a vypořádáno. Pokud by pohledávka byla přece jen
(částečně) uspokojena ze sjm, může se manželka vůči manželovi při vypořádání sjm domáhat, aby její podíl na sjm byl o to větší.
5.8.2
Obecná ustanovení o jednání manželů
V záležitostech, které nespadají do společného jmění (viz dále), se použijí obecná ustanovení o obstarávání záležitostí rodiny
(úprava majetkového práva manželů je proti tomu speciální úpravou).
Záležitosti rodiny obstarávají manželé společně, nebo je obstarává jeden z nich.
Manžel má právo zastupovat svého manžela v jeho běžných záležitostech.
V běžných záležitostech rodiny právní jednání jednoho manžela zavazuje a opravňuje oba manžele společně a nerozdílně. Výjimkou je případ, že druhý manžel sdělil předem třetí osobě, že s právním jednáním nesouhlasí, nebo případ kdy následky budoucího
jednání manžela vyloučí na návrh druhého manžela soud. Příkladem může být přihlášení dítěte do školy, uplatnění žádosti o sociální dávky. V záležitostech neběžných je třeba souhlasu druhého manžela, aby právní jednání zavazovalo oba manžele společně
a nerozdílně. Příkladem může být přihlášení dítěte ke studiu na střední odborné škole určitého zaměření.
Nežijí-li ovšem manželé spolu, právní jednání jednoho manžela v záležitostech rodiny druhého manžela bez jeho souhlasu
nezavazuje ani neopravňuje.
Právo a terénní sociální práce
5.8.3
111 / 471
Společné jmění manželů
Otázky a odpovědi
1. //**Jak zabránit tomu, aby zadlužení jednoho z manželů (často bez vědomí nebo souhlasu druhého) postihlo společný
majetek a ohrozilo celou rodinu, druhého manžela a případně děti?**//
1) dluhy, které jsou ve společném jmění manželů – tj. vznikly za trvání manželství• do společného jmění manželů (oba
jsou zavázáni) patří v zásadě všechny dluhy převzaté za trvání manželství s výjimkou dluhů:a) týkajících se majetku, který
náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebob) převzatých jen jedním
z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.Podle
písm. b) jde tedy o dluhy, které lze převzít: takovými jsou jen dluhy soukromoprávní (nikoli veřejnoprávní), a jen o
závazky z řádného obligačního. Jde o závazky vzniklé z porušení smluvní povinnosti (např. smluvní pokuta v případě
prodlení; smlouvou byla povinnost převzata), ale nejde o závazky vzniklé z porušení právní povinnosti (např. pokuta za
přestupek). Pokud jde o účel, který byl převzetím (vzetím na sebe) dluhu sledován, bude třeba vždy hodnotit, zda touto
cestou měla být obstarána běžná potřeba rodiny, anebo zda již šlo o záležitost, která potřebám rodinné domácnosti po
stránce kvalitativní a kvantitativní neodpovídá. Z tohoto zřetele je třeba posuzovat i kvalitu velkého počtu kvalitativně,
popř. kvantitativně malých závazků.2) dluhy vzniklé za trvání společného jmění jen jednomu z manželůPlatí zásada:
vznikl-li dluh i jen jednoho z manželů za trvání společného jmění, může se věřitel při výkonu rozhodnutí uspokojit i z
toho, co je ve společném jmění.Výjimka ze zásady:• dluh vznikl proti vůli druhého manžela a druhý manžel nesouhlas
projevil bez zbytečného odkladu poté, co se o něm dozvěděl• jde o povinnost plnit výživné (mimo manželství a mimo
společné potomky)• jde o dluh z protiprávního činu• dluh vznikl ještě před uzavřením manželství→ v těchto případech
může být společné jmění postiženo jen do výše podílu dlužníka, pokud by bylo společné jmění standardně vypořádáno,
nemůže být postiženo celé společné jmění3) preventivní způsoby, jak se bránitV případě, že jeden z manželů jedná
tak, že ohrožuje společné jmění manželů a případně i majetek rodiny (obvyklé vybavení domácnosti do společného jmění
již nepatří), je možné:a) smluvně upravit rozsah společného jmění manželů a případně i jeho správu – předpokládá to
shodu obou manželů na obsahu dohody formou veřejné listiny- lze dohodnout i režim oddělených jmění- vůči třetím
osobám působí od okamžiku zveřejnění, případně zapsání skutečnosti, kterou upravuje do veřejného seznamu (typicky
u změny ve vlastnictví nemovitosti až vkladem do katastru nemovitostí)b) zúžit rozsah, zrušit společné jmění manželů
rozhodnutím soudu – soud zúží nebo zruší sjm, pokud jsou k tomu závažné důvody.Za závažné důvody se považuje vždy:•
skutečnost, že manželův věřitel požaduje zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží výhradně
tomuto manželu (společné jmění lze zřejmě zúžit nebo zrušit až po uspokojení takového věřitele),• skutečnost, že manžela
lze považovat za marnotratného,• skutečnost, že manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená rizikaJako
závažný důvod může být shledáno také to, že manžel začal podnikat nebo že se stal neomezeně ručícím společníkem
právnické osoby. Rozhodnutí soudu se zapisuje do veřejného seznamu a působí vůči všem třetím osobám.Výjimka: věřitel
se může domáhat uspokojení svého závazku jako by smlouvy nebo rozhodnutí soudu o zúžení/zrušení sjm nebylo, pokud
závazek jednoho z manželů vůči němu vznikl méně než 6 měsíců před uzavřením smlouvy/rozhodnutím soudu.
//Manželské majetkové právo představuje soubor právních ustanovení týkajících se majetkových poměrů manželů v tom nejširším slova smyslu. Přesto jsou některé majetkové záležitosti manželů (výživné, bydlení a zejména pak dědické právo manželů)
upraveny zvlášt’. Rozlišuje se na straně jedné zákonný režim, na straně druhé pak režimy modifikované – režim smluvený a
režim založený rozhodnutím soudu. Modifikované režimy mají zásadně mít shodnou právní relevanci a shodné právní důsledky,
zejména pokud jde o třetí osoby. Jinou povahu má případ, kdy je zákonný režim vyloučen v důsledku výslovného zákonného
ustanovení, totiž tehdy, hraje-li takové opatření roli zásadní zákonné ochrany jednoho z manželů v případě, kdy je vůči druhému
aplikována at’ již soukromoprávní, anebo veřejnoprávní sankce.//
To, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění
manželů (dále jen „společné jmění“). To neplatí, zanikne-li společné jmění za trvání manželství na základě zákona. Součástí
společného jmění manželů není obvyklé vybavení rodinné domácnosti.
Režimy společného jmění manželů a režimy správy společného jmění
druhy režimů:
• zákonný
• smluvený
• založený rozhodnutím soudu
Právo a terénní sociální práce
112 / 471
Možnosti kombinací:
• společné jmění v zákonném režimu, zákonný režim správy (standardní)
• společné jmění v zákonném režimu, smluvený režim jeho správy (rozsah se nemění, spravuje např. pouze jeden manžel)
• společné jmění v zákonném režimu, správa upravena rozhodnutím soudu (rozsah se nemění, je zde zákonný důvod pro úpravu
správy rozhodnutím soudu)
• společné jmění ve smluveném režimu se smluveným způsobem správy (dohoda o rozsahu i způsobu správy)
• společné jmění ve smluveném režimu se zákonným způsobem správy (např. pouze zúžen rozsah společného jmění)
• společné jmění ve smluveném režimu, správa upravena rozhodnutím soudu (např. smluvně zúžený rozsah společného jmění, je
zde zákonný důvod pro úpravu správy rozhodnutím soudu)
• společné jmění v režimu založeném rozhodnutím soudu, zákonný režim správy (soud rozhodnutím změní např. rozsah společného jmění, správa je standardní)
• společné jmění manželů v režimu založeném rozhodnutím soudu, smluvený rozsah správy (soud rozhodnutím změní např.
rozsah společného jmění, správa je dohodnuta smluvně)
• společné jmění manželů v režimu založeném rozhodnutím soudu, správa v režimu založeném rozhodnutím soudu (jsou zde
zákonné důvody pro úpravu rozsahu i správy společného jmění)
5.8.3.1
Zákonný režim
Ze společného jmění se vylučuje, co je nabyto výhradně z majetku jednoho z manželů, a tedy nebylo součástí společného jmění
(příjmy z nemovité věci manžela do výše nákladů). Naproti tomu zisk (tj. výnos po odečtení nákladů) z výhradního majetku se
stává součástí společného jmění. Tak jako v platné právní úpravě je součástí společného jmění to, co slouží výkonu povolání jen
jednoho z manželů: i napříště bude tedy především na těch, kdo podnikají, aby zvláštní postavení tohoto majetku řešili smlouvou
o vynětí toho, co slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, ze společného jmění. Některé majetkové hodnoty, resp. jejich
zvěcnělá podoba se uvádějí výslovně, pokud jde o jejich podíl vstupující do společného jmění (dluhy, povinnosti, závazky), anebo
pokud jde o okamžik, kdy se součástí společného jmění stávají (mzda). Naopak výslovné právní úpravy není zapotřebí, pokud
jde o řešení otázky po právech a povinnostech souvisejících s tím, že jeden z manželů zdědí nemovitou věc, závod apod., a své
spoludědice vyplatí (z prostředků společného jmění). Tady stačí odkázat na pravidla o vypořádání společného jmění.
Zákonný režim přestavuje obecná fakta o společném jmění, smluvní režima režim rozhodnutí soudu jsou od zákonného režimu
odvozena, modifikují zákonný režim.
Aktiva společného jmění (majetek)
Společné jmění tvoří:
• to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co
a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů, b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při
darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl, c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové
újmy na svých přirozených právech, d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví,
e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku.
• zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů
• podíl manžela v obchodní společnosti nebo družstvu, stal-li se manžel v době trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva s výjimkou případů, kdy manžel podíl nabyl výše popsaným způsobem do výlučného vlastnictví
Pasiva společného jmění (dluhy)
Součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství, s výjimkou dluhů
a) týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo
b) převzatých jen jedním z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných
potřeb rodiny.
Jde tedy o dluhy, které lze převzít: takovými jsou jen dluhy soukromoprávní (nikoli veřejnoprávní), a jen o závazky z řádného
obligačního důvodu. Jde o závazky vzniklé z porušení smluvní povinnosti (např. smluvní pokuta v případě prodlení; smlouvou
Právo a terénní sociální práce
113 / 471
byla povinnost převzata), ale nejde o závazky vzniklé z porušení právní povinnosti (např. pokuta za přestupek). Pokud jde o účel,
který byl převzetím (vzetím na sebe) dluhu sledován, bude třeba vždy hodnotit, zda touto cestou měla být obstarána běžná potřeba
rodiny, anebo zda již šlo o záležitost, která potřebám rodinné domácnosti po stránce kvalitativní a kvantitativní neodpovídá. Z
tohoto zřetele je třeba posuzovat i kvalitu velkého počtu kvalitativně, popř. kvantitativně malých závazků.
Nabývání a pozbývání součástí společného jmění
Nabývání a pozbývání součástí společného jmění se spravuje obecnými pravidly, totiž jak práva věcného, tak dědického, i závazkového. Takto se například uplatní pravidla o nabývání vlastnického práva přírůstkem (totiž ve prospěch společného jmění),
pokud budou spojeny, smíšeny, zpracovány věci náležející jednak do společného jmění, jednak výhradně jednomu z manželů: větší
díl z majetku manžela bude znamenat obohacení předmětu jeho vlastnického práva. V takovém případě se vklad ze společného
vypořádá při zúžení, zrušení či zániku společného jmění.
• použijí se obecná ustanovení NOZ, podpůrně pak ustanovení o společnosti a o spoluvlastnictví
• částky výdělku, platu, mzdy, zisku a jiných hodnot z pracovní a jiné výdělečné činnosti se stávají součástí společného jmění v
okamžiku, kdy manžel, který se o jejich získání přičinil, nabyl možnost s nimi nakládat
• pohledávky z výhradního majetku jen jednoho z manželů, které se mají stát součástí společného jmění, se součástí společného
jmění stávají dnem splatnosti
Správa v zákonném režimu
• Užívání
Oba manželé nebo podle dohody jeden z nich: užívají součásti společného jmění, berou z nich plody a užitky, udržují je, nakládají
s nimi, hospodaří s nimi a spravují je.
• Práva a povinnosti
Povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi náleží oběma manželům společně a nerozdílně.
• Závazky
Z právních jednání týkajících se společného jmění nebo jeho součástí jsou manželé zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně.
• Jednání
V neběžných záležitostech, týkajících se společného jmění, jednají manželé společně nebo jeden se souhlasem druhého. Soud
může nahradit rozhodnutím souhlas druhého manžela, který jej bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny
nebo rodinné domácnosti odmítá dát anebo není schopen vůli projevit. Pokud jedná manžel bez souhlasu druhého, může se ten
druhý dovolat neplatnosti takového jednání.
• Podnikání nebo nabytí podílu v obchodní společnosti nebo družstvu
Pokud se má použít součást společného jmění k podnikání nebo nabytí podílu v obchodní společnosti nebo v družstvu a majetková hodnota toho, co se má takto použít nebo ručení takto vzniklé přesahuje míru přiměřenu majetkovým poměrům manželů,
vyžaduje se souhlas druhého manžela. Byl-li druhý manžel opomenut, může se dovolat neplatnosti takového jednání.
Ustanovení představuje prohloubení právní ochrany manžela toho, kdo podniká a pamatuje se i na případy, kdy se k založení
takové právnické osoby nebo získání účasti v ní nevyžaduje majetkový vklad, ale důsledkem je rozsáhlé ručení společníka (typicky
u veřejné obchodní společnosti), popřípadě kdy k nabytí účasti v takové právnické osobě bude zapotřebí - vzhledem k majetkovým
poměrům manželů - jen bagatelní hodnota, ale rozsah ručení již tuto míru přesahuje (taková situace může nastat např. u družstev).
Výslovně je dána možnost dovolat se neplatnosti jednání jednoho manžela, s nímž druhý manžel nesouhlasí.
5.8.3.2
Smluvený režim
Snoubenci a manželé si mohou ujednat manželský majetkový režim odlišný od zákonného režimu. Smlouva o manželském
majetkovém režimu vyžaduje formu veřejné listiny. V případě uzavření smlouvy mezi snoubenci, nabude smlouva účinnosti až
uzavřením manželství.
Pokud k úpravě dojde za existence manželství, zpravidla si manželé upraví i stávající společné jmění. Není možné, aby měl
smluvený režim zpětný účinek. Pokud se smlouva týká věci zapsané do veřejného seznamu (typicky nemovitosti), nabude v této
části smlouva účinnosti až zápisem do tohoto seznamu.
Smluvený režim lze změnit další dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu.
Právo a terénní sociální práce
114 / 471
Do veřejného seznamu se smlouva zapíše, je-li to v ní ujednáno nebo na žádost obou manželů.
Účinnost vůči třetím osobám
Smlouva o manželském majetkovém režimu se zapíše do veřejného seznamu, je-li to v ní ujednáno; jinak na žádost obou manželů
(stejně tak se budou zapisovat rovněž rozhodnutí soudu o změně nebo zrušení společného jmění). Do seznamu se zapíše vše, co
mění zákonný majetkový režim manželů.
Problém účinnosti vůči třetím osobám
NOZ v účinné verzi nestanovuje výslovně účinnost smlouvy o společném jmění vůči třetím osobám, která by měla nastat zveřejněním smlouvy ve veřejném seznamu bez ohledu na to, zda s obsahem smlouvy byla třetí osoba seznámena (v jiných případech se
manželé mohou dovolat účinků smlouvy vůči třetí osobě jen v případě, že této třetí osobě byl obsah smlouvy znám). Z důvodové
zprávy však jasně vyplývá, že to měl zákonodárce v úmyslu. Výkladové stanovisko expertní skupiny říká, že budou existovat dva
různé seznamy smluv a/nebo rozhodnutí soudu (!) o změně rozsahu společného jmění – jeden neveřejný, tzv. Centrální evidence
manželských smluv a veřejný tzv. Seznam listin o manželském majetkovém režimu. Oba seznamy povede Notářská komora.
Problém je v tom, že účinné znění exekučního řádu v § 42 zákona č. 120/2001 Sb., dovoluje vést exekuci i na majetek, který
netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že bylo rozhodnutím soudu zrušeno společné jmění manželů nebo zúžen
jeho stávající rozsah nebo že byl smlouvou zúžen rozsah společného jmění manželů, že byl ujednán režim oddělených jmění nebo
že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Toto ustanovení je v rozporu s ochranou majetku
dle NOZ.
K věci se vyjadřuje Expertní komise (pozor nejde o její stanovisko, pouze vyjádření) - celé stanovisko zde. Stručně řečeno,
Expertní komise má za to, že rozpor nenastává, nebot’ dle exekučního řádu lze exekuci nařídit proti celému společnému jmění,
ale provést ji lze pouze proti části společného jmění, která by připadla povinnému manželovi, což je povinen zjistit sám exekutor
- provést jakoby vypořádání (dle vyjádření je povinným ten manžel, který dluh převzal před manželstvím, nebo jemuž vzniknul
za trvání manželství). Totéž dle vyjádření platí pro dluh podle ust. § 732 zákona č. 89/2012 Sb. Pro případ, že exekutor (soud v
případě výkonu rozhodnutí) nebude takto postupovat a/nebo v případě postižení majetku druhého manžela, aniž by byl povinným,
má druhý manžel využít k obraně tzv. vylučovací (excindační) žalobu, v případě exekuce movitých věcí ještě před ní návrh na
vyškrtnutí věci ze soupisu. Manžel povinného (tj. nedlužný manžel) bude v těchto řízeních prokazovat skutečnosti, které by
prokazoval při vypořádání společného jmění v důsledku jeho zrušení či zániku, tedy např. že majetek ve společném jmění byl
pořízen z jeho výlučného majetku (§ 742 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., že postih takového majetku by byl v rozporu
s potřebami nezaopatřených dětí (§ 742 odst. 1 písm. d) zákona č. 9/2012 Sb.) či že ze společného jmění již byly uhrazeny v
předcházející exekuci dluhy manžela, který je povinným a tím byl jeho hypotetický podíl na společném jmění vyčerpán.
Autor tohoto textu má za to, že vyjádření neřeší všechny sporné otázky a některé nové naopak přináší - např. na rozdíl od "dvoufázového"nařízení exekuce, v rámci něhož soudní exekutor může sám zkoumat a fiktivně vypořádávat sjm, aby byl schopen
stanovit podíl povinného, který může postihnout, při výkonu rozhodnutí soud při nařízení výkonu na konkrétní majetek nemá
prostor toto zjišt’ovat. Dále např. pokud se druhý manžel dozví o dluhu povinného manžela až v okamžiku nařízení exekuce (v
praxi reálná věc), bude teprve dávat najevo nesouhlas ve smyslu ust. § 732 a soudní exekutor bude muset posuzovat, zda dluh
náleží do sjm či nikoliv, ačkoliv toto rozhodnutí jinak spadá do nalézacího řízení a soudní exekutor k němu nemá dostatečnou
pravomoc ani prostor. Rovněž tak bude na soudním exekutorovi, aby posuzoval, zda bude postih majetku v rozporu s potřebami
nezaopatřených dětí apod. To bude klást na exekuční řízení mnohem větší nároky, které nakonec mohou vést ke snížení vymahatelnosti pohledávek, ale i k většímu zatížení dlužníků (zvýšení nákladů řízení, prodloužení doby exekuce). Jak bude vše skutečně
fungovat uvidíme až v praxi.
Smlouva
Smluvený režim může být:
- režim oddělených jmění
- režim vyhrazující vznik společného jmění ke dni zániku manželství
- režim rozšíření nebo zúžení společného jmění v zákonném režimu
Smlouva může obsahovat jakékoli ujednání a týkat se jakékoli věci, s výjimkou situací, které zákon zakazuje. Např.: rozsah,
obsah, dobu vzniku zákonného nebo jiného režimu společného jmění, jednotlivých věcí i jejich souborů, uspořádání pro případ
zániku manželství smrtí (pak se v této části považuje za dědickou, pokud splňuje náležitosti podle dědického práva). Výjimka:
smlouvou nelze vyloučit ani změnit ustanovení o obvyklém vybavení rodinné domácnosti, ledaže jeden z manželů opustil trvale
domácnost a odmítá se vrátit.
Právo a terénní sociální práce
115 / 471
Smlouva o manželském majetkovém režimu nesmí svými důsledky vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu a dále nesmí
svým obsahem nebo účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by se smlouvou souhlasila; taková smlouva uzavřená bez souhlasu
třetí osoby nemá vůči ní právní účinky.
Správa ve smluveném režimu
Úprava je velmi stručná a neupravuje všechny důsledky správy ve smluveném režimu.
Smlouvu o správě společného jmění, která bude odlišná od zákonné úpravy mohou uzavřít manželé i snoubenci (účinnosti v tomto
případě opět nabude až uzavřením manželství). Pokud se smlouva týká věci zapsané do veřejného seznamu (typicky nemovitosti),
nabude v této části smlouva účinnosti až zápisem do tohoto seznamu. Smlouva o správě musí obsahovat ujednání o tom, který
manžel bude spravovat společné jmění nebo jeho součást a jakým způsobem
Smlouva o smluvené správě nesmí svými důsledky vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu a dále nesmí svým obsahem
nebo účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by se smlouvou souhlasila; taková smlouva uzavřená bez souhlasu třetí osoby
nemá vůči ní právní účinky.
Právní jednání
Manžel, který spravuje společné jmění, právně jedná v záležitostech týkajících se společného jmění samostatně, a to i v soudním
nebo jiném řízení, ledaže je dále stanoveno jinak.
Manžel, který spravuje všechno společné jmění, může právně jednat jen se souhlasem druhého manžela:
a) při nakládání se společným jměním jako celkem,
b) při nakládání s obydlím, v němž je rodinná domácnost manželů, je-li toto obydlí součástí společného jmění, nebo které je
obydlím jednoho z nich, anebo obydlím nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti a o něž manželé pečují, jakož i při
ujednání trvalého zatížení nemovité věci, která je součástí společného jmění.
Pokud by manžel jednal bez souhlasu druhého ve věcech, ve kterých se souhlas vyžaduje, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.
5.8.3.3
Režim založený rozhodnutím soudu
Ze závažného důvodu soud na návrh jednoho z manželů společné jmění zruší nebo zúží jeho stávající rozsah, s výjimkou obvyklého vybavení rodinné domácnosti. Rozhodnutí soudu o změně, zrušení nebo obnovení společného jmění nesmí svými důsledky
vyloučit schopnost manžela zabezpečovat rodinu a nesmí se obsahem nebo účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by s rozhodnutím souhlasila. Rozhodnutí soudu se budou zapisovat do veřejného seznamu, tak aby se s nimi mohla a měla seznámit třetí
osoba.
Za závažné důvody se považuje vždy:
• skutečnost, že manželův věřitel požaduje zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží výhradně
tomuto manželu (společné jmění lze zřejmě zúžit nebo zrušit až po uspokojení takového věřitele),
• skutečnost, že manžela lze považovat za marnotratného,
• skutečnost, že manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená rizika Jako závažný důvod může být shledáno také
to, že manžel začal podnikat nebo že se stal neomezeně ručícím společníkem právnické osoby.
Změna režimu založeného rozhodnutím soudu
• smlouvou manželů
• novým rozhodnutím soudu
• obnovení při zrušení společného jmění nebo rozšíření do zákonného rozsahu po předchozím zúžení je možné opět rozhodnutím
soudu
• pokud společné jmění zaniklo na základě zákona, soud je na návrh manžela obnoví, pokud je to v zájmu obou manželů
Správa v režimu založeném rozhodnutím soudu
Jedná-li manžel při správě společného jmění způsobem, který je ve zřejmém rozporu se zájmem druhého manžela, rodiny nebo
rodinné domácnosti, a snoubenci nebo manželé neuzavřeli smlouvu o správě toho, co je součástí společného jmění, může soud
na návrh druhého manžela rozhodnout, jakým způsobem bude společné jmění spravováno.
Právo a terénní sociální práce
5.8.3.4
116 / 471
Režim oddělených jmění
V režimu oddělených jmění smí manžel nakládat se svým majetkem bez souhlasu druhého manžela.
Podnikají-li v režimu oddělených jmění manželé společně nebo jeden z manželů podniká s pomocí druhého manžela, rozdělí si
příjmy z podnikání, jak si v písemné formě ujednali; jinak se příjmy rozdělí rovným dílem.
5.8.3.5
Některé otázky a odpovědi
Otázky:
Jak zabránit tomu, aby zadlužení jednoho z manželů (často bez vědomí nebo souhlasu druhého) postihlo společný majetek a
ohrozilo celou rodinu, druhého manžela a případně děti?
K problematice posuzování, zda dluh náleží do sjm, a případném postihu podílu poviného manžela ze sjm vs. celého sjm také zde
a zde.
1) dluhy, které jsou ve společném jmění manželů – tj. vznikly za trvání manželství
• do společného jmění manželů (oba jsou zavázáni) patří v zásadě všechny dluhy převzaté za trvání manželství s výjimkou dluhů:
a) týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo
b) převzatých jen jedním z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných
potřeb rodiny.
Podle písm. b) jde tedy o dluhy, které lze převzít: takovými jsou jen dluhy soukromoprávní (nikoli veřejnoprávní), a jen o závazky
z řádného obligačního. Jde o závazky vzniklé z porušení smluvní povinnosti (např. smluvní pokuta v případě prodlení; smlouvou
byla povinnost převzata), ale nejde o závazky vzniklé z porušení právní povinnosti (např. pokuta za přestupek). Pokud jde o účel,
který byl převzetím (vzetím na sebe) dluhu sledován, bude třeba vždy hodnotit, zda touto cestou měla být obstarána běžná potřeba
rodiny, anebo zda již šlo o záležitost, která potřebám rodinné domácnosti po stránce kvalitativní a kvantitativní neodpovídá. Z
tohoto zřetele je třeba posuzovat i kvalitu velkého počtu kvalitativně, popř. kvantitativně malých závazků.
2) dluhy vzniklé za trvání společného jmění jen jednomu z manželů
Platí zásada: vznikl-li dluh i jen jednoho z manželů za trvání společného jmění, může se věřitel při výkonu rozhodnutí uspokojit
i z toho, co je ve společném jmění.
Výjimka ze zásady:
• dluh vznikl proti vůli druhého manžela a druhý manžel nesouhlas projevil bez zbytečného odkladu poté, co se o něm dozvěděl
• jde o povinnost plnit výživné (mimo manželství a mimo společné potomky)
• jde o dluh z protiprávního činu
• dluh vznikl ještě před uzavřením manželství
→ v těchto případech může být společné jmění postiženo jen do výše podílu dlužníka, pokud by bylo společné jmění standardně
vypořádáno, nemůže být postiženo celé společné jmění
3) preventivní způsoby, jak se bránit
V případě, že jeden z manželů jedná tak, že ohrožuje společné jmění manželů a případně i majetek rodiny (obvyklé vybavení
domácnosti do společného jmění již nepatří), je možné:
a) smluvně upravit rozsah společného jmění manželů a případně i jeho správu – předpokládá to shodu obou manželů na obsahu
dohody formou veřejné listiny
- lze dohodnout i režim oddělených jmění
- vůči třetím osobám působí od okamžiku zveřejnění, případně zapsání skutečnosti, kterou upravuje do veřejného seznamu
(typicky u změny ve vlastnictví nemovitosti až vkladem do katastru nemovitostí)
b) zúžit rozsah, zrušit společné jmění manželů rozhodnutím soudu – soud zúží nebo zruší sjm, pokud jsou k tomu závažné
důvody.
Za závažné důvody se považuje vždy:
Právo a terénní sociální práce
117 / 471
• skutečnost, že manželův věřitel požaduje zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží výhradně
tomuto manželu (společné jmění lze zřejmě zúžit nebo zrušit až po uspokojení takového věřitele),
• skutečnost, že manžela lze považovat za marnotratného,
• skutečnost, že manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená rizika
Jako závažný důvod může být shledáno také to, že manžel začal podnikat nebo že se stal neomezeně ručícím společníkem
právnické osoby. Rozhodnutí soudu se zapisuje do veřejného seznamu a působí vůči všem třetím osobám.
Výjimka: věřitel se může domáhat uspokojení svého závazku jako by smlouvy nebo rozhodnutí soudu o zúžení/zrušení sjm
nebylo, pokud závazek jednoho z manželů vůči němu vznikl méně než 6 měsíců před uzavřením smlouvy/rozhodnutím soudu.
5.8.4
Ochrana třetích osob
Jde zejména o vztah mezi manželi/manželem dlužníkem a třetí osobou věřitelem.
Zásada: vznikl-li dluh jen jednoho z manželů za trvání společného jmění, může se věřitel při výkonu rozhodnutí uspokojit
i z toho, co je ve společném jmění.
Výjimky ze zásady:
• dluh vznikl proti vůli druhého manžela a druhý manžel nesouhlas projevil bez zbytečného odkladu poté, co se o něm dozvěděl
VZOR projevení nesouhlasu manželky s dluhem manžela
• jde o povinnost plnit výživné (mimo manželství a mimo společné potomky)
• jde o dluh z protiprávního činu
• dluh vznikl ještě před uzavřením manželství
→ v těchto případech může být společné jmění postiženo jen do výše podílu dlužníka, pokud by bylo společné jmění standardně
vypořádáno (viz zde Pravidla vypořádání)
Ochrana věřitele
Vznikl-li závazek jednoho z manželů vůči věřiteli méně než 6 měsíců předtím, než bylo společné jmění v zákonném režimu
změněno nebo vyloučeno smlouvou nebo rozhodnutím soudu, může být pohledávka takového věřitele uspokojena z celého
společného jmění, jako by ke změně nebo vyloučení nedošlo.
Je-li smlouvou manželů nebo rozhodnutím soudu, kterými byl zákonný majetkový režim změněn nebo vyloučen, dotčeno právo
třetí osoby, zejména věřitele, může tato osoba své právo uplatnit u příležitosti vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, stejně, jako by ke smlouvě manželů nebo k rozhodnutí soudu nedošlo; přitom se použijí pravidla pro vypořádání
společného jmění (viz zde Pravidla vypořádání).
Má se zřejmě na mysli situace, kdy při změně nebo zužování společného jmění již závazek jednoho z manželů existuje a tudíž fakticky jednáním dlužníka dochází ke zkrácení věřitele. K problematice ochrany majetku zamýšlené úpravou o veřejných seznamech
smluv o zúžení a změnách společného jmění vs. úprava v exekučním řádu viz zde Problém účinnosti.
5.8.5
Vypořádání společného jmění
Po zrušení, zániku nebo zúžení společného jmění je třeba provést likvidaci/vypořádání dosud společných povinností a práv jejich
vypořádáním, jinak se na zrušené, zaniklé nebo zúžené společné jmění použijí přiměřeně ustanovení o společném jmění.
Dluhy
- vypořádání dluhů má účinky jen mezi manželi
- vypořádáním nesmí být dotčeno právo třetí osoby, jinak se ta může domáhat, aby proti ní nebylo vypořádání účinné
Vypořádání dohodou
- dohoda je účinná ke dni skutečného zániku, zrušení nebo zúžení společného jmění bez ohledu na to, kdy byla uzavřena, pokud je
předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, nabude dohoda v této části účinnosti zápisem do veřejného
seznamu
Právo a terénní sociální práce
118 / 471
- dohoda se může týkat jen části společných majetkových povinností a práv
- dohoda musí mít písemnou formu, pokud byla uzavřena za trvání manželství nebo pokud je předmětem vypořádání věc, u které
vyžaduje písemnou formu i smlouva o převodu vlastnického práva (typicky nemovitost)
- pokud dohoda nemusí mít písemnou formu a jeden z manželů o to požádá, vydá mu druhý manžel potvrzení o tom, jak se
vypořádali
Vypořádání pro případ rozvodu s domněnkou rozvratu
Neuzavřou-li spolu manželé, kteří mají v úmyslu dosáhnout nesporného rozvodu, dohodu o uspořádání majetkových povinností
a práv pro případ rozvodu, v níž pod podmínkou, že manželství bude rozvedeno, rovněž ujednají, jak budou v době odděleného hospodaření nabývat práva a zavazovat se, platí pro dobu odděleného hospodaření manželů ustanovení o společném jmění
přiměřeně, ledaže tento zákon stanoví jinak.
Pravidla pro vypořádání (pokud se manželé nedohodnou jinak):
• podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné,
• každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek,
• přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí,
• přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost,
• přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného
jmění.
Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo
snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila
nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.
VZOR vzor dohody o vypořádání společného jmění pro případ rozvodu s domněnkou rozvratu
Vypořádání rozhodnutím soudu
Nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle
stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.
Vypořádání dle zákona
Nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění,
ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak,
že
a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně
jako vlastník užívá,
b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné,
c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.
5.8.6
Některá ustanovení o bydlení manželů
Manželé mají obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost. Žádá-li manžel z vážných důvodů o přeložení rodinné domácnosti, má
mu druhý manžel vyhovět, ledaže důvody pro setrvání převažují nad důvody pro tuto změnu. Manželé se mohou dohodnout, že
budou bydlet trvale odděleně. Dohoda manželů o odděleném bydlení má stejné právní účinky jako opuštění rodinné domácnosti
s úmyslem žít trvale jinde.
Práva jednotlivých manželů
1) pokud má jeden z manželů k domu nebo bytu, v němž mají manželé obydlí, výhradní právo umožňující tam bydlet a neníli to právo závazkové (např. je vlastníkem), vznikne uzavřením manželství nebo vznikem takového práva za trvání manželství
druhému z manželů právo bydlení. Manžel, který má právo bydlení, má postavení ručitele svého manžela.
Právo a terénní sociální práce
119 / 471
2) pokud má jeden z manželů k domu nebo bytu, v němž mají manželé obydlí, nájemní nebo jiné podobné závazkové právo,
vznikne uzavřením manželství nebo vznikem takového práva za trvání manželství společné nájemní právo. Mají-li manželé k
domu nebo bytu společné nájemní právo, jsou zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně.
3) je možná dohoda manželů o jiném uspořádání než pod body 1) a 2)
Má-li alespoň jeden z manželů právo nakládat domem nebo bytem, ve kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo
rodiny, a tohoto domu nebo bytu je k bydlení manželů nebo rodiny nezbytně třeba, musí se zdržet všeho a předejít všemu, co
může bydlení znemožnit nebo ohrozit. Manžel zejména nesmí bez písemného souhlasu druhého manžela takový dům nebo byt
zcizit nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídit právo, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny,
ledaže zajistí manželovi nebo rodině po všech stránkách obdobné bydlení s bydlením dosavadním. Jestliže manžel jedná bez
písemného souhlasu druhého, může se tento druhý manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.
Mají-li manželé společné nájemní právo k domu nebo bytu, ve kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny,
musí se zdržet všeho a předejít všemu, co může bydlení znemožnit nebo ohrozit. Manžel nesmí bez písemného souhlasu
druhého manžela nájem ukončit, nebo jej omezit právem, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny. Jestliže
manžel jedná bez písemného souhlasu druhého, může se tento druhý manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání.
Manželé nebo snoubenci se mohou dohodnout i odlišně, ale dohoda nesmí zhoršit postavení nezletilého nesvéprávného dítěte,
které v bytě nebo domě žije. Dohoda se dále nesmí dotknout práv třetích osob, ledaže s takovou dohodou souhlasily. Dohoda i
souhlas třetích osob musí být písemné.
Ke stejnému tématu také zde a zde
5.8.7
Zvláštní ustanovení proti domácímu násilí
Stane-li se další společné bydlení manželů v domě nebo bytě, v němž se nachází rodinná domácnost manželů, pro jednoho z nich
nesnesitelné z důvodu tělesného nebo duševního násilí vůči manželovi nebo jinému, kdo v rodinné domácnosti manželů žije,
může soud na návrh dotčeného manžela omezit, popřípadě i vyloučit na určenou dobu právo druhého manžela v domě nebo bytě
bydlet. Stejně tak lze postupovat v případě, že se jedná o manžele rozvedené, jakož i v případě, kdy manželé nebo rozvedení
manželé bydlí společně jinde než v rodinné domácnosti. Omezení, popřípadě vyloučení práva manžela v domě nebo bytě bydlet,
určí soud nejdéle na dobu šesti měsíců. Soud na návrh rozhodne znovu, jsou-li pro to zvlášt’ závažné důvody.
Právo domáhat se ochrany proti domácímu násilí má také každá jiná osoba, která žije spolu s manžely nebo rozvedenými manžely
v rodinné domácnosti.
5.9
Určení rodičovství a popření otcovství
Kapitola se zabývá určením mateřství a otcovství a popřením otcovství.
5.9.1
Mateřství
Matkou dítěte je žena, která je porodila. Nelze se ho tudíž dobrovolně vzdát nebo zbavit.
NOZ setrvává na původním stanovisku českého práva – matka je vždy jistá a je to žena, která dítě porodila. Matkou je i žena,
která porodila dítě, které se vyvinulo z cizího vajíčka nebo embrya. Z tohoto pohledu je přípustné k oplodnění použít darovaných
vajíček a/nebo spermií, ale není možná dohoda o tom, že dítě „odnosí a porodí“ jiná žena, protože takové žena je z pohledu
zákona matkou a její postavení matky je nezpochybnitelné.
5.9.2
Otcovství
NOZ pokračuje i v původním postoji k otci – otec je nejistý. NOZ upravuje tři domněnky otcovství a jeden specifický případ určení
otcovství.
1) Má se za to, že otcem je manžel matky
= první domněnka otcovství
Právo a terénní sociální práce
120 / 471
- podmínky: dítě se narodilo za trvání manželství nebo do uplynutí 300. dne poté, co manželství zaniklo nebo bylo prohlášeno za
neplatné, anebo poté, co byl manžel matky prohlášen za nezvěstného
- výjimka: pokud se žena znovu vdá před uplynutím 300. dne od zániku nebo prohlášení za neplatné předchozího manželství,
považuje se za otce manžel pozdější
- možnost: narodí-li se dítě v době mezi zahájením řízení o rozvodu manželství nebo řízení o neplatnost manželství a 300. dnem
po rozvodu manželství, a manžel, popřípadě bývalý manžel matky prohlásí, že není otcem dítěte, zatímco jiný muž prohlásí,
že je otcem dítěte, má se za to, že otcem je tento muž, připojí-li se matka k oběma prohlášením; prohlášení se činí v řízení
před soudem, zahájeném na návrh některého z nich a návrh lze podat nejpozději do uplynutí jednoho roku od narození dítěte;
k takovému určení otcovství však nemůže dojít před nabytím právní moci rozsudku o rozvodu manželství nebo o neplatnosti
manželství
2) Má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal souhlas k umělému oplodnění neprovdané matky
= specifický případ určení otcovství
- podmínky: dítě je počato umělým oplodněním a narodí se ženě neprovdané; umělé oplodnění (asistovanou reprodukci) lze
provést pouze na základě společného prohlášení muže a ženy, pokud žena není vdaná
3) Má se za to, že otcem je muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením matky a tohoto muže
= druhá domněnka otcovství - podmínka: otcovství nebylo určeno podle první nebo druhé podmínky
- podmínky: prohlášení se činí osobně před soudem nebo matričním úřadem, nezletilý, který není plně svéprávný, nebo ten, kdo
není plně svéprávný, může prohlášení učinit pouze před soudem
- výjimka: takto nelze určit otcovství v případě, že matka nemůže pro duševní poruchu posoudit význam svého prohlášení nebo
je-li opatření jejího prohlášení spojeno s těžko překonatelnou překážkou
- možnost: takto lze určit otcovství i k dítěti dosud nenarozenému, pokud již bylo počato
- na prohlášení otcovství jako zvláštní projev vůle se použijí obecná ustanovení o právním jednání, neplatnosti se však lze
dovolat jen ve lhůtě pro popření otcovství – např. takto bude na prohlášení otcovství možné použít např. ustanovení o simulaci,
resp. omylu a lsti.
4) Má se za to, že otcem je muž, který s matkou dítěte souložil v době, od které neprošlo do narození dítěte méně než sto
šedesát a více než tři sta dní, ledaže jeho otcovství vylučují závažné okolnosti
= třetí domněnka otcovství
- podmínka: tento způsob určení otcovství lze použít pouze v případě, že nedošlo k určení otcovství podle předchozích způsobů,
pro určení otcovství tímto způsobem není stanovena žádná lhůta
- podmínky: otcovství na základě této domněnky určuje soud na základě návrhu matky, dítěte nebo muže, který tvrdí, že je otcem
- není-li domnělý otec naživu, podává se návrh proti opatrovníkovi, kterého k tomu jmenuje soud
- zemře-li během řízení navrhovatel, může v řízení pokračovat jiný oprávněný (matka, dítě, muž, který tvrdí, že je otcem)
- zemře-li během řízení dítě, může do 6 měsíců od jeho smrti podat návrh též jeho potomek, má-li na určení otcovství právní
zájem
- zemře-li během řízení domnělý otec, pokračuje se v řízení proti opatrovníkovi určenému soudem
- zemře-li během řízení muž, který tvrdil, že je otcem a matka a dítě v řízení nepokračují, soud řízení zastaví
S řízením o určení otcovství je spojeno řízení o péči o nezletilé dítě a o výživě nezletilého dítěte, nejde-li o níže uvedené
výjimečné situace.
Procesní úprava zde
Výjimečné situace:
• Určení otcovství k dítěti neprovdané matky
Není-li otcovství určeno podle první nebo druhé domněnky otcovství, vyslechne soud ve smyslu ust. § 415 zákona č. 292/2013
Sb., o zvláštních řízeních soudních, toho, koho matka označuje za otce, zda uznává, že je otcem (příslušný soud je obecný soud
dítěte a nelze-li ho určit, pak obecný soud matky). Na základě toho může dojít k souhlasnému prohlášení rodičů o rodičovství,
které se uvede v protokolu a oznámí příslušné matrice. Jestliže takto k určení otcovství nedojde (vlastně souhlasným prohlášením
Právo a terénní sociální práce
121 / 471
rodičů), měla by matka v přiměřené době podat návrh na určení otcovství (viz vzor). Pokud jej nepodá, může soud jmenovat dítěti
opatrovníka k podání takového návrhu a k tomu, aby dítě v řízení zastupoval.
• Určení otcovství po rozvodu nebo prohlášení manželství za neplatné
Byl-li podán návrh na určení otcovství souhlasným prohlášením k dítěti, které se narodilo v době mezi zahájením řízení o
rozvodu manželství nebo o neplatnost manželství a třístým dnem po rozvodu manželství nebo prohlášení manželství za neplatné,
vyslechne soud matku, manžela i toho, kdo prohlašuje, že je otcem dítěte. Příslušným je obecný soud dítěte a nelze-li ho určit,
pak obecný soud matky. Dojde-li k souhlasnému prohlášení účastníků o tom, kdo je otcem dítěte, uvede to soud do protokolu a
oznámí matričnímu úřadu, který vede knihu narození, v níž je dítě zapsáno.
Byl-li návrh podán před pravomocným skončením řízení o rozvod nebo neplatnost manželství, soud řízení přeruší do doby,
než rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o tom, že manželství je neplatné nebo se rozvádí, nabude právní moci. Bylo-li řízení o
rozvod manželství nebo neplatnost manželství zastaveno, nebo byl-li návrh na rozvod manželství nebo na neplatnost manželství
pravomocně zamítnut, soud řízení zastaví.
VZOR NÁVRHU NA URČENÍ OTCOVSTVÍ
5.9.3
Popírání otcovství
procesní úprava zde
1) Manžel
- manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte,
které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu, nejpozději však do šesti let od narození dítěte. Otcovství popírá
vůči dítěti a matce, jsou-li oba naživu, a nežije-li jeden z nich, vůči druhému; není-li naživu žádný z nich, manžel toto právo
nemá. - byla-li svéprávnost manžela před uplynutím popěrné šestileté lhůty omezena tak, že sám otcovství popřít nemůže, může
je popřít jeho opatrovník, kterého pro tento účel jmenuje soud, a to ve lhůtě šesti měsíců od jmenování soudem
- dítě se narodí před 160. dnem od uzavření manželství = manžel může popřít své otcovství kromě těchto případů: souložil-li
manžel matky s matkou dítěte v době, od níž do narození dítěte neprošlo méně než sto šedesát a více než tři sta dní, nebo věděl-li
při uzavření manželství, že je těhotná
- dítě se narodí mezi 160. dnem od uzavření manželství a 300. dnem od jeho zániku nebo prohlášení za neplatné = manžel může
popřít své otcovství, jen je-li vyloučeno, aby byl otcem dítěte – výjimku tvoří situace, kdy se dítě narodí v době mezi zahájením
řízení o rozvodu manželství nebo řízení o neplatnost manželství a 300. dnem od zániku manželství nebo jeho prohlášení za
neplatné a manžel prohlásí, že není otcem dítěte, zároveň jiný muž prohlásí, že je otcem dítěte a matka se připojí se souhlasným
prohlášením – viz bod „možnost“ u první domněnky otcovství
- otcovství nelze popřít k dítěti narozenému v době mezi stošedesátým dnem a třístým dnem od umělého oplodnění provedeného
se souhlasem manžela matky, bez ohledu na to, jaké genetické látky bylo použito. To neplatí, otěhotněla-li matka dítěte jinak.
2) Muž, který dal souhlas k umělému oplodnění neprovdané ženy
- otcovství nelze popřít k dítěti narozenému v době mezi stošedesátým dnem a třístým dnem od umělého oplodnění provedeného
se souhlasem muže, když matka není vdaná, bez ohledu na to, jaké genetické látky bylo použito. To neplatí, otěhotněla-li matka
dítěte jinak.
3) Manžel, pozdější manžel
- popřel-li pozdější manžel své otcovství k dítěti matky znovu provdané, počíná šestiměsíční lhůta k popření otcovství dřívějšího
manžela dnem následujícím poté, kdy se dozvěděl o rozhodnutí
4) Matka
- matka může do šesti měsíců od narození dítěte popřít, že otcem dítěte je její manžel za obdobných podmínek jako manžel matky
v bodě 1)
- matka dítěte může popřít, že otcem dítěte je muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, a to ve lhůtě
šesti měsíců od souhlasného prohlášení rodičů a pokud bylo souhlasné prohlášení rodičů učiněno již před narozením dítěte, pak
ve lhůtě šesti měsíců od narození dítěte
5) Muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením
Právo a terénní sociální práce
122 / 471
- může otcovství popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte - lhůta pro popření je 6 měsíců od určení otcovství,
nebo dojde-li k určení otcovství před narozením dítěte, do šesti měsíců od narození dítěte. Otcovství popírá vůči dítěti a matce,
jsou-li oba naživu, a nežije-li jeden z nich, vůči druhému; není-li naživu žádný z nich, nemá právo otcovství popřít - byla-li
svéprávnost muže, který otcovství popírá, před uplynutím popěrné šestileté lhůty omezena tak, že sám otcovství popřít nemůže,
může je popřít jeho opatrovník, kterého pro tento účel jmenuje soud, a to ve lhůtě šesti měsíců od jmenování soudem
Uplynutí lhůty k podání návrhu na popření otcovství, opožděnost návrhu
Je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to
vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek.
Upouští se od dosavadní koncepce, kdy jedinou osobou, která disponovala s právem podat návrh na popření otcovství byl Nejvyšší
státní zástupce, který ovšem návrh podával k soudu. Nyní bude situaci na základě (opožděného) návrhu na popření otcovství
posuzovat rovnou soud a vezme při tom v potaz především zájem dítěte a veřejný pořádek. Lze předpokládat, že těmto požadavkům
vyhoví např. situace, v níž stojí vedle sebe otec určený první domněnkou otcovství (manžel matky) není biologickým otcem dítěte,
nebot’ s matkou dlouhodobě nežije a tudíž odmítá plnit svou vyživovací i výchovnou roli a na druhé straně biologický otec, který
svoji rodičovskou roli plní a hodlá ji plnit i do budoucna – je tedy zřejmě v zájmu dítěte i v souladu s veřejným pořádkem, aby
otcovství manžela bylo popřeno a bylo určeno otcovství skutečného otce dítěte.
VZOR NÁVRHU NA POPŘENÍ OTCOVSTVÍ
Výjimka – zahájení řízení o popření otcovství i bez návrhu
Vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu
zahájit řízení o popření otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale otec dítěte takto určený nemůže
být jeho otcem. Soud zpravidla současně pozastaví výkon rodičovské odpovědnosti.
5.10
Zánik manželství
- manželství může zaniknout jen z důvodů stanovených zákonem, a těmi jsou:
1) smrt, resp. prohlášení za mrtvého
2) rozvod
Je-li manželství prohlášeno za neplatné, neexistovalo už od počátku, takže právně prohlášení za neplatné není zánikem manželství.
5.10.1
Zánik manželství smrtí nebo prohlášením za mrtvého
- smrt se obvykle prokazuje úmrtním listem, obvykle vystaveným lékařem, manželství zaniká dnem smrti
- za mrtvého prohlásí člověka soud a zároveň také určí den, který se pokládá za den jeho smrti, manželství zaniká k tomuto dni
- zjistí-li se, že člověk prohlášený za mrtvého je naživu, manželství se tím neobnovuje
5.10.2
Rozvod manželství
podmínky rozvodu manželství:
Procesní úprava zde
- manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení; soud zjišt’uje existenci rozvratu manželství a při tom zjišt’uje jeho příčiny
- mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech dítěte v
době po rozvodu manželů
- důvody, proč manželství nemůže být rozvedeno, ačkoliv je soužití manželů rozvráceno:
rozvod by byl v rozporu:
Právo a terénní sociální práce
123 / 471
a) se zájmem nezletilého dítěte manželů, které nenabylo plné svéprávnosti, který je dán zvláštními důvody, přičemž zájem dítěte
na trvání manželství soud zjistí i dotazem u opatrovníka jmenovaného soudem pro řízení o úpravu poměrů k dítěti na dobu po
rozvodu, nebo
b) se zájmem manžela, který se na rozvratu porušením manželských povinností převážně nepodílel a kterému by byla rozvodem
způsobena zvlášt’ závažná újma s tím, že mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch zachování manželství, ledaže manželé spolu
již nežijí alespoň po dobu tří let.
Ochrana manžela nicméně není časově neomezená – trvá právě tak dlouho, jak je adekvátní, a to při porovnání újmy, která by
mohla být způsobena rozvodem manželství jemu, a újmy, která je zachováváním manželství působena druhému členu manželského
páru. V evropském pojetí se objevuje přístup ponechávající posouzení časového omezení na soudu a přístup omezující ochranu
manžela pouze na rok – bude na místě, aby se k této otázce vyslovila judikatura.
VZOR NÁVRHU NA ÚPRAVU POMĚRŮ NEZLETILÉHO
VZOR NÁVRHU NA ROZVOD
VZOR NÁVRHU NA VYPOŘÁDÁNÍ SPOLEČNÉHO JMĚNÍ
5.10.2.1
Rozvod manželství s domněnkou rozvratu
= zvláštní způsob rozvodu manželství, který je přípustný pouze při splnění určitých podmínek
Procesní úprava zde
- v případě, že jsou podmínky splněny a soud dojde k závěru, že shodné tvrzení manželů, pokud se jedná o rozvrat manželství a
o záměr dosáhnout rozvodu, je pravdivé, soud nebude zkoumat příčiny rozvratu manželství, ani přítomnost rozvratu manželství,
ale přijme domněnku, že zde takový rozvrat je
- podmínky pro rozvod manželství s domněnkou rozvratu:
a) ke dni zahájení řízení o rozvod trvalo manželství nejméně jeden rok a manželé spolu déle než šest měsíců nežijí; manželé
spolu nežijí, netvoří-li manželské či rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou domácnost, s
tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství zjevně obnovit nechce
b) manželé, kteří jsou rodiči nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, se dohodli na úpravě poměrů tohoto dítěte pro
dobu po rozvodu a soud jejich dohodu schválil,
c) manželé se dohodli na úpravě svých majetkových poměrů, svého bydlení, a popřípadě výživného pro dobu po tomto rozvodu
– dohoda musí být písemná a podpisy obou stran musejí být úředně ověřeny
d) druhý manžel se k návrhu manžela na rozvod manželství připojí (shodné tvrzení manželů, pokud se jedná o rozvrat manželství
a o záměr dosáhnout rozvodu)
Soud rozhodující o rozvodu s domněnkou rozvratu vlastně neprojednává spor, ale pouze zjišt’uje, zda manželé chtějí a tvrdí totéž
(především tedy, zda jejich vůle je pravá, zda jejich tvrzení jsou pravdivá, což však nemůže zjistit jinak než osobním slyšením
účastníků, lze tedy předpokládat, že min. jedno ústní jednání proběhne) a zda splnili stanovené formální požadavky. Jsou-li
všechny podmínky, resp. požadavky splněny a absentuje tu zvláštní zájem dítěte manželů, soud manželství rozvede. Je na místě
poznamenat, že za současného procesního stavu se nelze nijak vypořádat s případnou neplatností dohody předložené soudu
(např. pro duševní poruchu).
VZOR DOHODY O ÚPRAVĚ POMĚRŮ NEZLETILÝCH
VZOR NÁVRHU NA SCHVÁLENÍ DOHODY O ÚPRAVĚ POMĚRŮ NEZLETILÝCH
VZOR DOHODY O VYPOŘÁDÁNÍ SPOLEČNÉHO JMĚNÍ
VZOR NÁVRHU NA ROZVOD S DOMNĚNKOU ROZVRATU
5.10.3
Následky zániku manželství
více v jednotlivých podkapitolách
Právo a terénní sociální práce
5.10.3.1
124 / 471
Příjmení rozvedeného manžela
- ten, kdo přijal příjmení druhého manžela nebo ho přijal jako jedno ze svým příjmení, může do šesti měsíců po rozvodu manželství oznámit matričnímu úřadu, že bude napříště užívat své dřívější příjmení
5.10.3.2
Výživné rozvedeného manžela
- rozsah a způsob poskytování výživného lze mezi (bývalými) manželi dohodnout
- lze také dohodnout nahrazení výživného tzv. odbytným totiž v podobě jednorázového plnění (bez ohledu na to, zda bude plněno
ve splátkách, po částech anebo skutečně jediným konáním, tudíž dáním); pokud se manželé takto dohodnou, zanikne poskytnutím
odbytného nárok na výživné
Dohoda manželů o výživném je vždy uzavírána pod podmínkou, že manželství bude rozvedeno, bez ohledu na to, o jakou variantu
řízení o rozvod v daném případě půjde.
- nedohodnou-li se (bývalí) manželé o výživném, může na základě návrhu jednoho z nich rozhodnout soud
1) Výživné pro manžela, který není schopen se sám živit
Důvody pro stanovení výživného:
- rozvedený manžel není schopen se sám živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním a vyživovací povinnost lze na druhém manželovi spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného
manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů
Při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i zda
a) si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka,
b) si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem,
c) se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost,
d) se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu, nebo
e) je dán jiný obdobně závažný důvod.
Může jít např. o situaci, kdy je manželka na mateřské dovolené a manžel podá návrh na rozvod, protože si našel někoho jiného,
nebo o situaci, kdy je jeden z manželů neschopen sám se živit, protože byl obětí fyzického domácího násilí a je v pracovní
neschopnosti apod.
NÁVRH NA VÝŽIVNÉ ROZVEDENÉHO MANŽELA PRO NESCHOPNOST ŽIVIT SE
2) Výživné pro manžela, který se na rozvratu manželství převážně nepodílel
- nedohodnou-li se manželé nebo rozvedení manželé o výživném, může manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil
nebo s rozvodem nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout, aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň. Právo
rozvedeného manžela na výživné lze v tomto případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však
po dobu tří let od rozvodu.
- dopustil-li se bývalý manžel vůči druhému manželovi jednání, které naplňuje znaky domácího násilí, nemá právo na výživné
podle předchozího odstavce, ač by jinak podmínky přiznání práva na výživné splňoval.
NÁVRH NA VÝŽIVNÉ ROZVEDENÉHO MANŽELA KTERÝ SE NEPODÍLEL NA ROZVRATU MANŽELSTVÍ
Všechna práva rozvedeného manžela na výživné zanikají, uzavře-li oprávněný rozvedený manžel nové manželství, nebo vstoupíli do registrovaného partnerství.
Právo a terénní sociální práce
5.10.3.3
125 / 471
Majetkové povinnosti a práva při zániku manželství
Zánikem manželství zaniká společné jmění manželů a je třeba určit, jak se budou nadále spravovat majetková práva a povinnosti
(bývalých) manželů
1) manželství zaniká smrtí manžela
= majetkové povinnosti a práva bývalých manželů v rámci řízení o dědictví podle toho majetkového režimu, který existoval mezi
manžely, popřípadě i podle pokynů, které zemřelý manžel ještě za svého života ohledně svého majetku pro případ smrti učinil;
pokud se pozůstalý manžel s dědici nedohodne jinak, použijí se tato pravidla:
a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné,
b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek,
c) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí,
d) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost,
e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného
jmění.
Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo
snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila
nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.
2) manželství zaniká prohlášením manžela za mrtvého
= majetkové povinnosti a práva manžela prohlášeného za mrtvého se posoudí ke dni, který je v rozhodnutí o prohlášení za
mrtvého uveden jako den jeho smrti
3) manželství zanikne rozvodem
= majetkové povinnosti a práva rozvedených manželů se spravují dohodou manželů nebo rozvedených manželů, nedohodnou-li
se, může bývalý manžel podat návrh na vypořádání rozhodnutím soudu
viz také kapitola 4.8.5.
5.10.3.4
Bydlení po zániku manželství
1) manželství zaniklo smrtí manžela
a) manželé měli společné nájemní nebo jiné závazkové právo k bytu/domu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost =
nájemcem bytu/domu nebo oprávněným ze závazkového práva zůstane pozůstalý manžel
b) nájemní právo k bytu/domu, v němž se nacházela společná domácnost manželů, měl zemřelý manžel = za podmínky, že žili s
nájemcem v bytě v den smrti a nemají vlastní byt, přejde nájemní právo k domu bytu bez dalšího na tyto osoby: manžel, partner,
rodič, sourozenec, zet’, snacha, dítě nebo vnuk, s tím, že potomek nebo potomci nájemce mají přednostní právo (pokud podmínky
splňuje více potomků, stanou se společnými nájemci); tento přechod nájmu skončí nejpozději dvou let ode dne, kdy nájem přešel;
výjimku tvoří situace, kdy osoba na kterou nájem přešel, po uplynutí dvou let a) nedosáhla věku 18 let (skončí nejpozději v den,
kdy tato osoba dosáhla věku 20 let) nebo naopak, pokud tato osoba dosáhla ke dni přechodu nájmu věku 70 let
c) zemřelý manžel měl k bytu/domu, v němž se nacházela společná rodinná domácnost manželů, výhradní právo umožňující v
domě nebo bytě bydlet, a bylo to jiné právo než závazkové, zatímco pozůstalý manžel měl v domě nebo bytě právo bydlení,
případně měl v bytě/domě právo bydlet z jiného důvodu (např. souhlas rodičů s bydlením v jejich domě) = pokud výhradní
právo zemřelého manžela přešlo na jinou osobu než na pozůstalého manžela, pozůstalému manželovi zanikne právo bydlení;
výjimku tvoří případ, kdy nelze na pozůstalém manželu spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil - výjimka: je-li to přiměřené
poměrům pozůstalého manžela, především proto, že pečuje o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, o něž manželé
pečovali, nebo o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, jehož rodičem je zemřelý manžel, anebo o dítě nezaopatřené,
které s pozůstalým manželem žije, může soud na návrh pozůstalého manžela založit v jeho prospěch právo odpovídající věcnému
břemenu bydlení podle okolností případu, nejdéle však do doby, než takové dítě nabude trvale schopnost samo se živit, a za úplatu
srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým; toto právo nezanikne, nabude-li dítě schopnost samo se živit jen na přechodnou
dobu.
Právo a terénní sociální práce
126 / 471
2) manželství zaniklo rozvodem
a) manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo se o právu bydlení
mohou dohodnout
b) manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo a nedohodnou
se = soud zruší na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze
spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva; přitom přihlédne
zejména k tomu, kterému z rozvedených manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které
manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení. Rozvedený manžel,
který má dům nebo byt opustit, má právo tam bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v řízení
náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má právo v domě nebo bytě bydlet nejdéle jeden rok. Byla-li mu však svěřena péče o
nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené, které s
ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho prospěch právo bydlení (obdobně jako v případě v bodě 1) c) tohoto
článku).
c) manželé neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo a nedohodnou se o dalším bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet, popřípadě jiné právo, které je slabší než
právo druhého manžela, rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu právo vlastnické nebo jiné věcné právo,
popřípadě výhradní právo nájemní nebo jiné závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat; i zde lze použít
soudní ustanovení práva bydlení jako v případě v bodě 1) c) tohoto článku
d) manželé měli v domě nebo bytě právo bydlet, s tím, že jedno právo bylo odvozeno od druhého, má právo žádat vystěhování
toho z rozvedených manželů, který měl jen právo odvozené, ten, kdo má k domu nebo bytu věcné nebo závazkové právo, od
kterého bylo právo druhého z manželů bydlet přímo odvozeno
Nosným zřetelem úpravy bydlení po rozvodu manželství je ochrana slabšího partnera a dítěte svěřeného do jeho péče. Doba, v níž
je ochrana poskytována, nemusí být dána toliko časem, ale obdobně jako dosud např. vázána na podmínku zajištění (obstarání)
bydlení, popřípadě náhrady za ně, zejména v penězích. Nic rovněž nebrání, aby soud v rámci náhrady určil třeba také povinnost
přispívat na cenu nového bydlení manželovi, který obydlí opustil.
Ke stejnému tématu také zde a zde
5.11
Vyživovací povinnost
Vyživovací povinnost
Příbuzenská posloupnost vyživovací povinnosti
Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.
Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti.
Vzdálenější příbuzní mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li ji plnit bližší příbuzní.
Nejedná-li se o poměr rodičů a dítěte, předchází vyživovací povinnost potomků vyživovací povinnosti předků.
Nárok na výživné
Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.
Co se zkoumá při určení rozsahu výživného
- na straně oprávněného:
• odůvodněné potřeby oprávněného
• majetkové poměry oprávněného
• u nezletilého dítěte, které není plně svéprávné, které má vlastní majetek – zisk z majetku spolu s příjmem z výdělečné činnosti
– pokud nestačí k jeho výživě, má právo na výživné
- na straně povinného:
• majetkové poměry povinného – v rámci toho je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího
zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika
Právo a terénní sociální práce
127 / 471
Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k
péči o rodinnou domácnost.
Je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich
poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních.
NOZ neupravuje přesná pravidla pro stanovení výše výživného, tzv. tabulky, nebot’ se dospělo k názoru, že není možné stanovit
přesně pravidla pro výpočet tak, aby byl použitelný ve velkoměstě i na venkově s ohledem na lokalitu, kde povinný a /nebo
oprávněný žije. Místo toho NOZ podrobněji upravuje, co je třeba při určení výše výživného posuzovat.
5.11.1
Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem, předků vůči potomkům
Následující pravidla se použijí v řízení před soudem také v těchto situacích: - rodiče nezletilého dítěte, které nenabylo plné
svéprávnosti, spolu nežijí a nedohodli se o plnění vyživovací povinnosti k dítěti - rodiče nezletilého dítěte, které nenabylo plné
svéprávnosti, spolu sice žijí, ale jeden z nich vyživovací povinnost neplní - soud rozhoduje o péči o nezletilé dítě, které nenabylo
plné svéprávnosti, a rodiče se nedohodli o plnění vyživovací povinnosti k dítěti
Vyživovací povinnost rodičů k dětem
Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb
dítěte.
V řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti může v případech hodných zvláštního zřetele soud uložit osobě výživou povinné,
aby složila zálohu na výživné splatné v budoucnu; poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte postupně k jednotlivým
dnům splatnosti výživného. Na složenou zálohu se hledí jako na majetek povinného.
Vyživovací povinnost a právo na výživné nejsou součástí rodičovské odpovědnosti; jejich trvání nezávisí na nabytí zletilosti ani
svéprávnosti. Výjimku tvoří uzavření manželství – vyživovací povinnost mezi manželi předchází vyživovací povinností dětí i
rodičů.
Pozastavení, zbavení ani omezení výkonu rodičovské odpovědnosti nemá vliv na plnění vyživovací povinnosti k dítěti.
Rodič nebo jiný předek musí v řízení o určení vyživovací povinnosti k dítěti (u předka nezletilému dítěti, které nenabylo plné
svéprávnosti) prokázat řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů.
Pokud to neučiní a neumožní soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle
jiného právního předpisu, platí, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima
jednotlivce podle jiného právního předpisu.
V řízení o vyživovací povinnosti rodiče vůči dítěti nebo předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, pokud to
majetkové poměry povinné osoby připouštějí a nevylučují to zvláštní okolnosti zvláštního případu, lze za odůvodněné potřeby
dítěte považovat i tvorbu úspor, poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte. Při správě takto poskytnutých částek se
použijí pravidla pro správu jmění dítěte.
Vyživovací povinnost předků je stanovena vůči nezletilým dětem, které nenabyly plnou svéprávnost, z čehož lze zřejmě dovodit,
že dosažením zletilosti a/nebo plné svéprávnosti tato povinnost končí. Naproti tomu je stanoveno, že trvání vyživovací povinnosti
a práva na výživné nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti.
VZOR NÁVRHU NA ÚPRAVU POMĚRŮ NEZLETILÉHO
VZOR NÁVRHU NA ZVÝŠENÍ/SNÍŽENÍ VÝŽIVNÉHO NA NEZLETILÉHO
5.11.2
Vyživovací povinnost dětí vůči rodičům, potomků vůči předkům
Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.
5.11.3
Výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce
- podmínky: matka dítěte (těhotná žena) není provdána za otce dítěte
- výše výživného: výživa matky po dobu dvou let od narození dítěte + v přiměřeném rozsahu příspěvek na úhradu nákladů
spojených s těhotenstvím a porodem; povinnost k úhradě nákladů spojených s těhotenstvím a porodem vznikne muži, jehož
otcovství je pravděpodobné, i v případě, že se dítě nenarodí živé
Právo a terénní sociální práce
128 / 471
Doba dvou let je absolutně daným časovým údajem, výživné musí být poskytnuto ve výši, v jaké by příslušelo, kdyby bylo pravidelně po dva roky plněno, avšak promlčecí doba ve standardní délce tří let neběží od porodu, ale od skončení druhého roku po
porodu, tj. návrh na úhradu výživného lze podat nejpozději do uplynutí 5 let od narození dítěte. Je ovšem ke zvážení, zda zpětně
soud výživné přizná, nebot’ má sloužit především k okamžité potřebě výživy matky a dítěte.
- oprávněná: matka dítěte
- povinný: otec dítěte, případně pravděpodobný otec dítěte
- možnosti:
a) soud může na návrh těhotné ženy uložit muži, jehož otcovství je pravděpodobné, aby částku potřebnou na výživu a příspěvek
na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem poskytl předem
b) soud může rovněž na návrh těhotné ženy uložit muži, jehož otcovství je pravděpodobné, aby předem poskytl částku potřebnou
k zajištění výživy dítěte po dobu, po kterou by ženě náležela jako zaměstnankyni podle jiného právního předpisu mateřská
dovolená
Nezávisle na tomto nároku matky má dítě nárok na výživné podle obecných ustanovení o vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem.
VZOR NÁVRHU NA URČENÍ VÝŽIVNÉHO A UHRAZENÍ NÁKLADŮ NEPROVDANÉ MATCE
5.11.4
Výživné mezi manžely
Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišt’uje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň.
Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. Pro vyživovací povinnost mezi manžely
jinak platí obecná ustanovení o výživném.
Pokud za trvání manželství vznikne jednomu z manželů dluh z důvodu povinnosti plnit výživné (např. vůči dítěti z prvního
manželství), platí pro něj stejné podmínky jako pro dluh, který převzal jen jeden z manželů proti vůli druhého - společné jmění
může být postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle
zákona.
5.11.5
Výživné rozvedeného manžela
viz kapitola zánik manželství zde
5.11.6
Společná pravidla pro vyživovací povinnost
Výživné se plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou
povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak.
Změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.
Dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované
výživné se nevrací. Nevrací se ani dávka výživného, která na takové dítě byla splněna na měsíc dopředu, ale dítě před uplynutím
měsíce zemřelo.
Nárok na výživné
Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.
Přiznání výživného:
- obecně ode dne zahájení soudního řízení o přiznání výživného
- výživné pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět ode dne zahájení soudního řízení o přiznání výživného (tuto zpětnou lhůtu lze u
nezletilých dětí použít také v případě zvýšení/snížení výživného s výhradou nevracení již uhrazeného výživného)
- výživné pro neprovdanou matku a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva
roky ode dne porodu
Právo na výživné se nepromlčuje, práva na jednotlivá opětující se plnění však promlčení podléhají– obecně ve lhůtě tří let, pokud
jde o výživné přiznané rozhodnutím soudu ve lhůtě 10 let.
Právo a terénní sociální práce
129 / 471
Zakazuje se započtení proti pohledávce výživného pro nezletilého, který není plně svéprávný.
Co se zkoumá při určení rozsahu výživného
- na straně oprávněného:
• odůvodněné potřeby oprávněného
• majetkové poměry oprávněného
• u nezletilého dítěte, které není plně svéprávné, které má vlastní majetek – zisk z majetku spolu s příjmem z výdělečné činnosti
– pokud nestačí k jeho výživě, má právo na výživné
- na straně povinného:
• majetkové poměry povinného – v rámci toho je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího
zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika
Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k
péči o rodinnou domácnost.
Je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich
poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních.
NOZ neupravuje přesná pravidla pro stanovení výše výživného, tzv. tabulky, nebot’ se dospělo k názoru, že není možné stanovit
přesně pravidla pro výpočet tak, aby byl použitelný ve velkoměstě i na venkově s ohledem na lokalitu, kde povinný a /nebo
oprávněný žije. Místo toho NOZ podrobněji upravuje, co je třeba při určení výše výživného posuzovat.
5.11.7
Vyživovací povinnost vůči dítěti, pokud je dítě v péči jiné osoby než rodiče
K obsahu jednotlivých druhů péče o dítě v kapitole. . . zde bude ODKAZ.
1) osvojení
a) vyživovací povinnost osvojence: vůči jeho předkům nebo potomkům trvá jen tehdy a jen v té míře, nejsou-li jiné osoby, které
mají vyživovací povinnost, popřípadě nejsou-li tyto osoby schopny své vyživovací povinnosti dostát b) osvojenec má právo na
výživné: vůči svým předkům nebo potomkům jen tehdy a jen v té míře, není-li osvojitel s to své vyživovací povinnosti dostát
2) péče o dítě třetí osobou
a) vyživovací povinnost - soud stanoví rodičům rozsah výživného s ohledem na jejich možnosti, schopnosti a majetkové poměry
a povinnost platit výživné k rukám pečující osoby
b) právo na výživné - pečující osoba má právo vymáhat výživné stanovené rodičům na dítě, které má v péči, jakož i právo s
výživným pro dítě hospodařit v zájmu dítěte podle jeho potřeb a v souladu s jeho zájmy. Soud může způsob hospodaření s
výživným dítěte upravit, zejména určit, jaká část bude určena na spotřebu a jaká část bude dítěti spořena.
Pokud není možné rodičům nebo ostatním příbuzným uložit vyživovací povinnost k dítěti, není možné svěřit dítě do péče třetí
osoby, na místě je pak svěřit je do pěstounské péče.
3) pěstounská péče
a) vyživovací povinnost - svěření dítěte do pěstounské péče nemá vliv na trvání vyživovací povinnosti rodičů k dítěti. Soud
stanoví rodičům rozsah výživného s ohledem na jejich možnosti, schopnosti a majetkové poměry a odůvodněné potřeby dítěte.
b) právo na výživné - náleží-li dítěti příspěvek na úhradu jeho potřeb podle zákona, přechází právo dítěte na stát. Je-li výživné
vyšší než tento příspěvek, náleží rozdíl dítěti. Soud rozhodne o způsobu platby a o hospodaření s výživným.
5.11.8
Výživné a dědictví
Právo na výživné lze ustanovit odkazem zůstavitele pro případ smrti. Podrobnosti viz kapitola dědictví. . . zde bude ODKAZ.
Právo na vypořádání v rámci dědického řízení může také vzniknout, pokud dědic, který není pozůstalým manželem, plnil vůči
zůstaviteli vyživovací nebo obdobnou povinnost.
Právo a terénní sociální práce
5.11.9
130 / 471
Výživné v jiných souvislostech
Pokud by odevzdání daru po uzavření darovací smlouvy ohrozilo plnění dárcovy vyživovací povinnosti, může dárce od smlouvy
odstoupit.
Při usmrcení hradí škůdce peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo
byl povinen poskytovat výživu. Náhrada náleží pozůstalým ve výši rozdílu mezi dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu a tím, co by poškozený podle rozumného očekávání mohl pozůstalým na těchto nákladech poskytovat,
pokud by k jeho zranění nedošlo. Z důvodu slušnosti lze přiznat příspěvek na výživné i jiné osobě, pokud jí usmrcený poskytoval
takové plnění, ač k tomu nebyl podle zákona povinen.
5.12
Dědické právo
Dědické právo upravuje přechod práv a povinností osoby, která zemřela, na její právní nástupce na základě dědické posloupnosti
a další právní vztahy, které při tom vznikají. Úprava je obsažena v § 1475 až § 1720 NOZ (§ 1475 zákona č. 89/2012 Sb.). Řízení
o dědictví je upraveno v § 137 až § 193 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
Dědické právo bylo při rekodifikaci občanského práva v NOZ jednou z nejvýrazněji zasažených oblastí, úprava obsažená v NOZ
přináší oproti OZ řadu velmi podstatných změn. Týkají se zejména posílení postavení věřitelů, podstatného rozšíření možností
zůstavitele, jak naložit se svým majetkem, ochrany zůstavitelovy vůle při výkladu jím uskutečněných pořízení pro případ smrti a
snahy o omezení situací, kdy zůstavitelův majetek připadne státu.
Důvody dědění
K dědění podle NOZ může dojít bud’ na základě
- zákona či na základě některého z
- pořízení pro případ smrti, kterými jsou dědická smlouva, závět’ či tzv. dovětek.
Jednotlivé důvody dědění mohou existovat i vedle sebe.
Kromě toho zavedl NOZ zcela nově možnost odkázat určité osobě nějakou část majetku, aniž by se tato osoba stala zůstavitelovým dědicem, a to tzv. odkazem.
Blíže viz příslušné kapitoly.
Výklad některých pojmů:
Pozůstalost: tvoří celé jmění zůstavitele Dědické právo: v subjektivním smyslu jde o právo na dědictví nebo jeho část Dědic: je
osoba, které náleží dědické právo
5.12.1
Zásady, předpoklady a důsledky dědění
Hlavní zásady dědického práva dle NOZ
1) Dědické právo (právo na dědictví nebo jeho část) vzniká smrtí zůstavitele, a to ze zákona, podmínkou ale je, že došlo k
dědickému řízení (viz kapitola Dědické řízení). Osoba, která zemřela před zůstavitelem nebo současné s ním, nedědí.
2) Princip univerzální sukcese. Dědici nastupují do všech existujících práv a povinností, která na ně smrtí zůstavitele přechází,
aniž by o nich konkrétně museli mít vědomost (na rozdíl od principu singulární sukcese, který se uplatní např. při přechodu práv
a povinností z jedné určité smlouvy).
3) Odpovědnost za dluhy zůstavitele. Jedna z nejvýraznějších změn, kterou pro oblast dědického práva NOZ přinesl, spočívá v
tom, že dědici dle NOZ odpovídají za dluhy zůstavitele v plném rozsahu (a nikoliv tedy do výše nabytého dědictví, jak tomu bylo
dle OZ). Blíže k odpovědnosti za dluhy a k možnostem, jak ji omezit, viz kapitola Odpovědnost za dluhy.
4) Pro projednání dědictví se vždy použije právní úprava platná a účinná v době smrti zůstavitele, a to jak hmotněprávní (OZ
nebo NOZ), tak procesněprávní (OSŘ nebo zákon o zvláštních řízeních soudních). Za platná se považují i pořízení pro případ
smrti pořízená zůstavitelem ještě za účinnosti OZ, avšak splňující náležitosti dle NOZ (byt’ by dle OZ byla neplatná), a to za
podmínky, že zůstavitel zemřel až za účinnosti NOZ.
Předpoklady dědění
Právo a terénní sociální práce
131 / 471
• Smrt fyzické osoby Smrt člověka se prokazuje úmrtním listem vystaveným matrikou po prohlídce mrtvého těla, ve kterém je
vyznačena doba smrti. Nelze-li tělo prohlédnout stanoveným způsobem, může osobu prohlásit za mrtvou soud, a to i bez návrhu.
V prohlášení uvede datum, které platí za den smrti. Není-li jistota, zda určitá osoba přežila jinou osobu (což je v dědických
vztazích klíčové), zakotvuje NOZ právní domněnky, že všichni zemřeli současně (typicky se uplatní např. v případě hromadné
havárie apod.).
• Existence pozůstalosti Tedy existence majetku, který se může stát dědictvím.
• Existence způsobilého dědice Osoba, která se má stát dědicem, musí k tomu být způsobilá, a to jednak absolutně a jednak
relativně. Absolutně způsobilá je osoba, která se dožila smrti zůstavitele (srov. též výše) a která má právní osobnost (s výjimkou
nascitura, tedy počatého dítěte, které narodí-li se pak živé, může být dědicem zůstavitele, který zemřel v době od početí do
narození tohoto dítěte). Dědicem mohou být i právnické osoby (na základě pořízení pro případ smrti), a to dle NOZ i takové,
které mají teprve vzniknout, za podmínky, že vzniknou do jednoho roku od smrti zůstavitele. Relativně způsobilá je osoba, která
s ohledem na svůj vztah k zůstaviteli není z dědického práva vyloučena, a to bud’ v důsledku dědické nezpůsobilosti anebo v
důsledku úkonu zůstavitele (viz kapitola Vyloučení z dědického práva).
• Právní důvod Právním důvodem dědění je, jak bylo výše uvedeno, bud’
- zákon; anebo
- zůstavitelovo pořízení pro případ smrti, kterým se povolává dědic (dědická smlouvy či závět’).
• Projev vůle nebo právně relevantní chování týkající se přijetí či odmítnutí dědictví (srov. kapitolu Dispozice s dědictvím)
Důsledky dědění
Smrt fyzické osoby je právní skutečností, která má za následek zánik právní osobnosti zemřelého (jeho způsobilosti být nositelem
práv a povinností). V důsledku smrti fyzické osoby pak některá práva a povinnosti zcela zaniknou a jiná přejdou (v plném rozsahu
či omezeně) na jiné subjekty, a to bud’ děděním, anebo jiným způsobem.
a) Práva, která jsou s ohledem na svou povahu nepřenositelná a smrtí osoby zcela zanikají, jsou zejména:
• Práva a povinnosti vyplývající z rodinně právních vztahů (např. vyživovací povinnost)
• Práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů (např. povinnost zaměstnance vykonávat práci a povinnost zaměstnavatele ji zaměstnanci přidělovat; již vzniklé peněžité nároky srov. níže)
• Práva a povinnosti vyplývající z plné moci (zanikají zcela, byla-li zemřelá osoba zmocněncem, a byla-li zemřelá osoba zmocnitelem, pro jejího zástupce dle plné moci platí pouze povinnost učinit nezbytné kroky, aby právní nástupci zemřelého neutrpěli
újmu)
• Společné jmění manželů (ze zákona zaniká)
b) Práva, která přecházejí na jiné subjekty jinak než děděním, jsou zejména:
• Právo na ochranu osobnosti zemřelé osoby (ochrany osobnosti osoby se po její smrti může domáhat kterákoliv z osob jí
blízkých)
• Nájemní právo k bytu (zemře-li nájemce, přechází nájemní právo k bytu na členy jeho domácnosti za podmínek upravených v
§ 2279 zákona č. 89/2012 Sb.)
• Peněžité nároky zaměstnance vůči zaměstnavateli (nárok na vyplacení dlužné mzdy a další peněžité nároky zaměstnance vůči
zaměstnavateli přecházejí do výše odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku postupně na manžela/děti/rodiče zemřelého, se kterými žil v den smrti ve společné domácnosti, a teprve částky převyšující tento nárok se stávají součástí
pozůstalosti)
• Dávky sociálního zabezpečení, na něž vznikl oprávněnému nárok ještě před smrtí (nárok na částky splatné do dne smrti oprávněné osoby přechází postupně na manžela/děti/rodiče zemřelého, se kterými žil v den smrti ve společné domácnosti)
c) Ostatní práva a povinnosti přecházejí na dědice zemřelého podle pravidel dědického práva.
5.12.2
Vyloučení z dědického práva
Dědická nezpůsobilost
NOZ stanoví (§ 1481 zákona č. 89/2012 Sb.), že některé osoby jsou z dědického práva pro své chování vůči zůstaviteli či jeho
poslední vůli ze zákona vyloučeny:
Právo a terénní sociální práce
132 / 471
- ten, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předkům/potomkům/manželovi;
- ten, kdo se dopustil zavrženíhodného jednání vůči zůstavitelově poslední vůli (donucení, lstivé svedení, překažení, zatajení,
zfalšování apod.).
Tyto osoby jsou ze zákona nezpůsobilé dědit, ledaže jim zůstavitel výslovně odpustil.
- ze zákonné dědické posloupnosti je pak vyloučen zůstavitelův manžel, jestliže v den smrti zůstavitele probíhalo řízení o rozvod,
jehož důvodem bylo domácí násilí ze strany manžela vůči zůstaviteli, a dále rodič dítěte, byl-li zbaven rodičovské zodpovědnosti
pro její zneužívání/zanedbávání.
Vydědění
Vyděděním lze vyloučit nepominutelného dědice (blíže viz kapitola Pořízení pro případ smrti) z jeho práva na povinný díl.
Zůstavitel tak musí učinit ve formě předepsané pro pořízení závěti. Dle NOZ (§ 1646 zákona č. 89/2012 Sb.) je vydědění možné
z těchto důvodů:
- nepominutelný dědic neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi;
- nepominutelný dědic neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem, jaký by projevovat měl;
- nepominutelný dědic byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze;
- nepominutelný dědic vede trvale nezřízený život;
- nepominutelný dědic je tak zadlužen či si počíná tak marnotratně, že existuje obava, že nezachová povinný díl pro své potomky
– v takovém případě lze vydědit tohoto dědice s tím, že jeho povinný díl je zanechán jeho dětem.
Dle NOZ již není podmínkou platnosti listiny o vydědění výslovné uvedení některého ze zákonných důvodů vydědění. Jestliže
zůstavitel důvod vydědění neuvede, dědic získá svůj povinný díl, ledaže je proti němu některý zákonný důvod vydědění prokázán
v dědickém řízení (prokazovat jej může např. vykonavatel závěti či jiný dědic). Zůstavitel tedy např. může jako důvod vydědění
uvést do listiny o vydědění skutečnost, že dědic vede nezřízený život, byt’ zatím ne trvale (v době pořízení listiny o vydědění
tedy ještě důvod vydědění neexistuje). Jestliže bude po smrti zůstavitele prokázáno, že zákonný důvod vydědění (trvalé vedení
nezřízeného života) byl naplněn v okamžiku smrti zůstavitele, dojde k platnému vydědění takového dědice. Zůstavitel také může
důvod vydědění sdělit např. jen vykonavateli závěti, který jej pak může v řízení o dědictví použít, aniž by zůstavitel musel důvod
popisovat do listiny o vydědění.
5.12.3
Dispozice s dědictvím
Dědic (i potenciální) může s dědictvím disponovat, a to dle NOZ ve větší míře, než to umožňoval OZ.
1) Zřeknutí se dědického práva
Potenciální dědic má dle NOZ (§ 1484 zákona č. 89/2012 Sb.) nově možnost zříci se předem dědického práva ještě před smrtí
zůstavitele, a to smlouvou se zůstavitelem uzavřenou ve formě veřejné listiny (notářského zápisu). Dědického práva se lze zříci
obecně či ve prospěch určité osoby, pak zřeknutí se platí pouze tehdy, pokud se tato osoba skutečně stane dědicem. Lze se také
zříci dědického práva zcela, anebo pouze práva na povinný díl (jde-li o nepominutelného dědice) – pak není vyloučeno dědění
na základě zákonné posloupnosti.
2) Odmítnutí dědictví
Dědictví lze obdobně jako za účinnosti OZ odmítnout výslovným prohlášením učiněným vůči soudu (resp. notáři, který jako
soudní komisař řízení o dědictví provádí; § 1485 zákona č. 89/2012 Sb.). O možnosti odmítnout dědictví poučí notář dědice,
ti tak mohou učinit do jednoho měsíce od poučení. K odmítnutí nelze připojit žádné výhrady či podmínky (nelze tedy např.
odmítnout dědictví ve prospěch určité osoby), odmítnutí s výhradou či podmínkou se považuje za neplatné. Jestliže dědic učinil
výslovné prohlášení o odmítnutí nebo naopak přijetí dědictví, nelze toto prohlášení již odvolat. Pokud dědic svým počínáním dal
najevo, že jej ve skutečnosti odmítnout nechce (tj. fakticky se jako dědic choval, např. disponoval s majetkem z pozůstalosti či
jinak fakticky jednal jako právní nástupce zemřelého), odmítnout dědictví již nemůže.
3) Vzdání se dědictví
Dědic, který dědictví neodmítl, se jej může kdykoliv později v průběhu dědického řízení vzdát ve prospěch jiného dědice (§ 1490
zákona č. 89/2012 Sb.) za podmínky, že s tím tento jiný dědic souhlasí (pokud by nesouhlasil, ke vzdání se nepřihlíží). Pokud
byla dědici v závěti uložena povinnost, kterou má nebo může splnit pouze on sám, vzdáním dědictví se této povinnosti nezbavuje.
4) Zcizení dědictví
Právo a terénní sociální práce
133 / 471
NOZ (§ 1714 zákona č. 89/2012 Sb.) nově zakládá možnost zcizit po smrti zůstavitele dědictví smlouvou ve formě veřejné listiny
(notářského zápisu). Nabyvatel zcizením dědictví nastupuje do práv a povinností náležejících k pozůstalosti (s výjimkou práv
k písemnostem, podobiznám a záznamům rodinné povahy). Zcizitel dědictví odpovídá nabyvateli za pravost svého dědického
práva a je povinen mu nahradit případně vzniklou škodu. Za dluhy zůstavitele odpovídají nabyvatel a zcizitel věřitelům solidárně
(společně a nerozdílně).
5.12.4
Odpovědnost za dluhy
NOZ posiluje postavení věřitelů a nově zavádí pravidlo, podle kterého dluhy zůstavitele přecházejí na dědice v plném rozsahu
(§ 1701 zákona č. 89/2012 Sb.), tedy nikoliv jen do výše nabytého dědictví, jak tomu bylo podle OZ.
Výhrada soupisu pozůstalosti
Dědic se může chránit uplatněním tzv. výhrady soupisu pozůstalosti. Pokud tuto výhradu v dědickém řízení učiní, hradí dluhy
zůstavitele pouze do výše ceny nabytého dědictví, která byla zjištěna při soupisu pozůstalosti (§ 1706 zákona č. 89/2012 Sb.).
Výhradu soupisu pozůstalosti je třeba skutečně formálně učinit vůči soudu (resp. notáři, který vede řízení o dědictví), aby vůči
dědici měla popsané účinky. Samotné provedení soupisu pozůstalosti nařízené soudem (notářem) z jiného důvodu (na základě
uplatnění výhrady soupisu jiným dědicem, pro zjištění povinných dílů apod.) nechrání dědice, který výhradu výslovně neučinil!
Výhrada soupisu pozůstalosti dědice dále nechrání v případě, že dědic vědomě zatajil zůstavitelův majetek při provádění soupisu.
Na možnost uplatnit výhradu soupisu pozůstalosti je soud (notář) povinen dědice výslovně upozornit.
Vyhledání dluhů zůstavitele
Dědic, který učinil výhradu soupisu pozůstalosti, se může dále chránit před odpovědností za pohledávky zůstavitele, jejichž
věřitelé se s těmito pohledávkami přihlásí až po skončení dědického řízení. Jde o situaci, kdy dědic uplatnil výhradu soupisu
pozůstalosti, za dluhy zůstavitele tedy odpovídá pouze do výše ceny nabytého dědictví a výše dluhů dědictví téměř nebo zcela
vyčerpá (dědic však není, s ohledem na výhradu soupisu pozůstalosti, povinen hradit tyto dluhy ze svého majetku). Nicméně po
skončení dědického řízení se objeví další pohledávky, k jejichž úhradě (a to do výše, v jaké by věřitel byl uspokojen, kdyby došlo
k likvidaci předlužené pozůstalosti podle předpisů občanského soudního řízení) je dědic povinen, a to případně i ze svého majetku, přestože již byla pozůstalost vyčerpána hrazením předchozích pohledávek. Dědic se může chránit tzv. vyhledáním dluhů
zůstavitele (§ 1711 zákona č. 89/2012 Sb.) – na jeho návrh soud (notář) vyzve věřitele, aby ohlásili a doložili své pohledávky ve
stanovené lhůtě. Věřitel, který svou pohledávku v této lhůtě nepřihlásí, nemá pak právo na její uspokojení, je-li již pozůstalost
vyčerpána uhrazením ohlášených pohledávek.
Lze tedy doporučit, aby dědic vždy v dědickém řízení, má-li jakoukoliv obavu z existence zůstavitelových dluhů, uplatnil jak
výhradu soupisu pozůstalosti, tak podal návrh na vyhledání dluhů zůstavitele. Jedině tak bude plně chráněn před úhradou
zůstavitelových dluhů ze svého majetku nad rámec hodnoty pozůstalosti.
Odloučení pozůstalosti
NOZ (§ 1709 zákona č. 89/2012 Sb.) poskytuje ochranu také věřiteli zůstavitele, má-li věřitel obavu z předlužení dědice (tedy
z toho, že pozůstalost bude použita k úhradě dědicových dluhů a tím se zhorší dobytnost věřitelovy pohledávky). V takovém
případě má věřitel možnost požádat soud (notáře) o tzv. „odloučení pozůstalosti“ od jmění dědice. Věřitelova pohledávka pak
bude uspokojena z pozůstalosti, věřitel ale již nemá možnost uspokojit se případně z ostatního majetku dědice.
5.12.5
Pořízení pro případ smrti
Ochrana zůstavitelovy vůle
NOZ obsahuje řadu ustanovení směřujících k tomu, aby při výkladu poslední vůle zůstavitele byla respektována jeho vůle a
v souladu s ní a zároveň tak, aby zůstavitelovo pořízení pro případ smrti bylo pokud možno platné, byly vykládány všechny
nejasnosti i např. některá opomenutí ze strany zůstavitele.
Ochrana zůstavitele v péči zdravotnického nařízení
NOZ (§ 1493 zákona č. 89/2012 Sb.) dále chrání zůstavitele, který je v době pořízení pro případ smrti v péči zdravotnického
zařízení nebo zařízení poskytujícího sociální služby, pokud je za dědice či odkazovníka povolána osoba, která je v zařízení
zaměstnána či v něm jinak působí. Takové pořízení pro případ smrti je platné, jen bylo-li pořízeno ve formě veřejné listiny nebo
měl-li zůstavitel po ukončení péče ve zdravotnickém zařízení možnost bez obtíží učinit (jiné) pořízení ve formě veřejné listiny.
Druhy pořízení pro případ smrti
Právo a terénní sociální práce
134 / 471
NOZ významně rozšiřuje možnosti zůstavitele naložit pro případ smrti se svým majetkem. Zůstavitel může k dědění majetku
povolat dědice bud’ dědickou smlouvou, která je dle NOZ nejsilnějším dědickým titulem, či závětí, jejímž obsahem mohou
nově být i povinnosti či podmínky uložené dědici. Zůstavitel může ale také část svého majetku odkázat osobě, která není vůbec
povolána za dědice, tzv. odkazovníku. Dědicům může zůstavitel nově zřídit náhradníka či tzv. svěřenského nástupce a ovlivnit
tak osud svého majetku na delší dobu do budoucnosti. Blíže viz jednotlivé kapitoly.
Jednotlivé právní důvody dědění (zákon, dědická smlouva, závět’) mohou existovat i vedle sebe. Nejsilnějším právním důvodem
je dle NOZ dědická smlouva. Primárně se tedy dědicem stává osoba povolaná dědickou smlouvou. Není-li pořízena dědická
smlouva, či netýká-li se dědická smlouva celého majetku zůstavitele, stává se dědicem (části) majetku dědic povolaný závětí.
Teprve neexistuje-li ani dědická smlouva ani závět’ (nebo netýkají-li se celého majetku zůstavitele), nastupují dědici dle zákonné
dědické posloupnosti.
Nepominutelní dědici a právo některých osob na zaopatření
NOZ zakotvuje institut tzv. nepominutelných dědiců, kteří mají právo alespoň na tzv. povinný díl z pozůstalosti, bez ohledu na
obsah zůstavitelova pořízení pro případ smrti. Kromě toho obsahuje NOZ ustanovení o zaopatření některých osob, které byt’
nejsou či nemohou být dědici, mají přesto nárok na jistou míru zaopatření z pozůstalosti. Blíže viz kapitoly Nepominutelní dědici
a právo některých osob na zaopatření.
Evidence právních jednání pro případ smrti
Chce-li zůstavitel pořídit pro případ smrti a chce-li zároveň mít jistotu, že jeho pořízení se neztratí, nebude neoprávněně změněno
či zničeno a včas se na něj v dědickém řízení přijde, je vhodné využít služeb notáře.
a) Dědickou smlouvu, závět’, dovětek a některá jiná pořízení pro případ smrti (zejména prohlášení o vydědění, přikázání započtení na dědický podíl, povolání správce pozůstalosti, smlouvu o zřeknutí se dědického práva) a odvolání těchto jednání , pokud
jsou pořízena ve formě notářského zápisu, je notář povinen evidovat bez zbytečného odkladu po jejich pořízení v tzv. Evidenci
právních jednání pro případ smrti (dříve Centrální evidence závětí; § 35b zákona č. 358/1992 Sb.).
b) Pořízení pro případ smrti, která nejsou pořízena ve formě notářského zápisu (a tato forma pro ně není povinná, např. tedy závět’
sepsaná a podepsaná vlastní rukou zůstavitele) se v Evidenci právních jednání pro případ smrti evidují, pokud jsou zůstavitelem
svěřena notáři do jeho notářské úschovy.
Evidenci vede a spravuje Notářská komora ČR jako neveřejný seznam, ze kterého po smrti zůstavitele poskytne na žádost soudu,
jiného státního orgánu, notáře pověřeného k vedení řízení o dědictví a osoby, která prokáže právní zájem, informaci o tom, zda
existuje evidované pořízení pro případ smrti a u kterého notáře je uloženo.
5.12.5.1
Dědická smlouva
Dědická smlouva je nový institut zavedený NOZ (§ 1582 zákona č. 89/2012 Sb.). Je to forma pořízení pro případ smrti, kterou
může zůstavitel bud’ povolat dědice anebo (též) zřídit odkaz.
Dědická smlouva je nejsilnějším právním důvodem dědění. Smlouvu uzavírá způsobilý zůstavitel a budoucí dědic, smlouva tak
pro dědice představuje největší míru jistoty ohledně nabytí dědictví, nebot’ změnit ji lze (vzhledem k tomu, že jde o smlouvu)
jen se souhlasem obou stran, tedy zůstavitele i budoucího dědice (na rozdíl od závěti, která je jednostranným úkonem zůstavitele
a může jím být také jednostranně kdykoliv měněna).
Smlouvou nemůže být pořízeno o celém majetku zůstavitele, vždy minimálně ¼ pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel
mohl pořídit podle své vlastní vůle.
Způsobilost uzavřít dědickou smlouvu
Dědickou smlouvu může uzavřít zletilý zůstavitel, který je plně svéprávný; je-li na svéprávnosti omezen, potřebuje souhlas
opatrovníka. Při uzavření dědické smlouvy není možné se nechat zastoupit.
Forma
Smlouva musí být sepsána ve formě veřejné listiny (notářského zápisu). Dědická smlouva, která je neplatná pro nedostatek formy
nebo pro nedodržení některých podmínek vyžadovaných pro její uzavření, může být posouzena jako platná závět’, pokud splňuje
všechny zákonné požadavky pro pořízení závěti.
Nakládání s majetkem za života zůstavitele
Dědická smlouva v zásadě neomezuje zůstavitele v nakládání s majetkem za jeho života. Nicméně pokud by zůstavitel učinil
jiné pořízení pro případ smrti či uzavřel darovací smlouvu, která by byla s obsahem dědické smlouvy neslučitelná, dědic povolaný dědickou smlouvou má právo domáhat se neúčinnosti těchto právních jednání. Zůstavitel a budoucí dědic se mohou také
dohodnout, že majetek, který má dle smlouvy připadnout budoucímu dědici, mu bude odevzdán ještě za života zůstavitele.
Právo a terénní sociální práce
5.12.5.2
135 / 471
Závět’
Závět’ (§ 1494 zákona č. 89/2012 Sb.) je jednostranný úkon zůstavitele pro případ smrti, kterým zůstavitel povolává dědice
a může případně zřídit také odkaz.
Závětí lze odkázat alespoň podíl na pozůstalosti (závět’ tedy nemusí být pořízena ohledně celého majetku zůstavitele). Závět’
může zůstavitel kdykoliv odvolat nebo změnit. Pořízení závěti je ryze osobním právem zůstavitele, nelze se tedy nechat zastoupit,
svěřit toto právo jiné osobě ani třeba pořídit závět’ dohromady s jinou osobou.
Na rozdíl od dřívější úpravy v OZ nezpůsobuje neuvedení data pořízení závěti neplatnost závěti. Závět’ by byla z tohoto důvodu
neplatná pouze v případě, že by existovalo více závětí téhož zůstavitele, které by si odporovaly nebo by účinky závěti z jiného
důvodu závisely na určení doby, kdy byla pořízena.
Způsobilost pořídit závět’
Způsobilost pořídit závět’ má v plném rozsahu plně svéprávná zletilá osoba. Výjimky zakotvuje NOZ pro následující případy:
- osoba starší 15 let může pořídit závět’ bez souhlasu zákonného zástupce formou veřejné listiny (notářského zápisu);
- osoba, jejíž svéprávnost byla omezena, může pořídit platnou závět’ v kterékoliv formě, pokud se uzdravila do té míry, že je
schopna projevit vlastní vůli;
- osoba, jejíž svéprávnost byla omezena, může v rámci svého omezení (v rámci majetku, se kterým je oprávněna nakládat) pořídit
platnou závět’ formou veřejné listiny (notářského zápisu);
- osoba, jejíž svéprávnost byla omezena kvůli závislosti na alkoholu nebo jiných návykových látkách může v rámci svého
omezení pořídit závět’ v jakékoliv formě, ale nejvýše o polovině pozůstalosti; zbývající část pozůstalosti připadne podle zákona
zákonným dědicům.
Formy závěti
NOZ rozlišuje závět’ pořízenou formou soukromé listiny, závět’ pořízenou formou veřejné listiny a závět’ pořízenou tzv. s úlevami.
Závět’ pořízená formou soukromé listiny:
a) Zůstavitel sepíše závět’ sám vlastní rukou a podepíše ji.
b) Zůstavitel sepíše závět’ jinou formou (např. na počítači). Pak ji musí vlastnoručně podepsat a před dvěma svědky prohlásit, že
listina obsahuje jeho poslední vůli. Listinu pak podepíší i svědci.
c) Zvláštní pravidla jsou zakotvena pro pořízení závěti nevidomou osobou nebo osobami se smyslovým postižením, které nemohou číst a psát.
Závět’ pořízená formou veřejné listiny: v současné době jde o notářský zápis. Osoba sepisující závět’ (notář) je nově podle NOZ
povinna se přesvědčit, že se projev poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení.
Závět’ pořízená s úlevami: NOZ umožňuje v některých případech (např. je-li někdo pro nenadálou událost v bezprostředním
ohrožení života či je-li v důsledku mimořádné události ochromen běžný společenský styk v určitém místě apod.) pořídit závět’
i ústně před svědky či jiným zjednodušeným, v zákoně popsaným způsobem. Zůstane-li zůstavitel naživu a získá-li opětovně
možnost pořídit závět’ ve formě veřejné listiny, pozbývá závět’ pořízená s úlevami platnosti po uplynutí v zákoně stanovených
lhůt (dva týdny až tři měsíce).
Vedlejší doložky v závěti
Nově upravuje NOZ možnost uložit dědicům v závěti určitou podmínku, příkaz či uložit doložení času. Takovou podmínkou
může být např. dokončení studia, příkazem např. povinnost postarat se o zůstavitelova psa apod. Pokud by podmínka, příkaz
či doložení času směřovaly jen ke zřejmému obtěžování dědice ze zjevné zůstavitelovy svévole nebo pokud zjevně odporují
veřejnému pořádku nebo jsou-li nesrozumitelné, nepřihlíží se k nim. Nepřípustná je doložka ukládající uzavření/neuzavření/setrvání/nesetrvání v manželství. Právo vymáhat splnění podmínek či příkazů má vykonavatel závěti, jiná osoba, kterou k tomu
zůstavitel závětí povolal nebo osoba, která má ze splnění prospěch.
Podmínka může být jak rozvazovací, tak i odkládací, příkaz se posuzuje jako rozvazovací podmínka (zůstavení je zmařeno, pokud
není příkaz splněn, a dědictví připadne dědici, kterému by bylo připadlo, kdyby nebylo primárního dědice s příkazem). V případě
odkládacích podmínek připadne dědictví nejprve tzv. „přednímu“ dědici (osobě, která by byla dědicem, pokud by nebylo dědice
povolaného k dědění za splnění dané odkládací podmínky), jehož práva k dědictví jsou ale omezena na práva poživatele. Po
splnění odkládací podmínky nabude dědictví ten dědic, jehož právo bylo na splnění této podmínky vázáno.
Právo a terénní sociální práce
136 / 471
Vedlejší doložka může být obsažena přímo v závěti, může být ale také pořízena ve formě tzv. dovětku, což je NOZ předvídané
pořízení pro případ smrti, kterým nelze povolat dědice, lze jím ale právě zakotvit vedlejší doložku či zřídit odkaz (jde o relativně
samostatný dokument doplňující závět’ či dědickou smlouvu).
5.12.5.3
Odkaz
Odkaz je novým institutem NOZ (§ 1594 zákona č. 89/2012 Sb.). Umožňuje zůstaviteli zřídit jiné osobě, tzv. odkazovníku,
právo na vydání věci či na zřízení určitého práva vůči dědici či jinému odkazovníku.
Odkaz lze zřídit v některém z pořízení pro případ smrti (v dědické smlouvě, závěti, či dovětku).
Odkazovník není zůstavitelovým dědicem! Zůstavitel mu pouze zřídil právo na vydání určitého majetku z pozůstalosti (či na
zřízení určitého práva), přičemž povinnost vydat majetek či zřídit právo má dědic nebo jiný odkazovník (pak mluvíme o tzv.
pododkazu). Odkazovník svá práva z odkazu uplatňuje přímo vůči dědici/odkazovníku (standardními způsoby pro uplatnění
pohledávek), není tedy vůbec účastníkem dědického řízení. Důsledkem je mimo jiné to, že na odkazovníka nepřechází povinnost
podílet se na úhradě zůstavitelových dluhů.
Odkazem mohou být věci určitého druhu (např. knihy z knihovny), konkrétní věci (např. jmenovitě určený obraz), pohledávka,
ale také pravidelně splatné dávky či výživné. Odkázána může být i věc, která je ve vlastnictví dědice/jiného odkazovníka (ten pak
může volit mezi přijetím dědictví/odkazu a vydáním své vlastní věci, anebo odmítnutím dědictví/odkazu).
Je-li odkázána věc, která v pozůstalosti není (např. byla někdy v době po pořízení závěti ztracena či zničena), je odkaz neplatný.
Pokud ale byly odkazem odkázány peníze, je odkaz platný, i pokud hotové peníze v pozůstalosti nejsou.
Odkazy zatěžují všechny dědice poměrně (podle jejich podílů na dědictví), nestanoví-li zůstavitel, že je ke splnění odkazu povinen
pouze jeden z nich. Každému dědici musí ale zůstat alespoň ¼ z hodnoty dědictví nezatížená odkazy. Jestliže dědic uplatnil
výhradu soupisu pozůstalosti (a odpovídá tedy za zůstavitelovy dluhy pouze do výše nabytého dědictví, viz kapitola Odpovědnost
za dluhy), platí následující: Jestliže čistá hodnota pozůstalosti (po oddělení ¼, která musí zůstat odkazy nezatížená, viz výše)
nestačí k uspokojení všech odkazů, uspokojí se nejdříve odkazy na výživné, a ostatní odkazy se poměrně sníží. Jestliže čistá
hodnota pozůstalosti nestačí k úhradě všech dluhů a jiných povinných plateb, odkazy se poměrně sníží. Zřízením odkazů tedy
nemohou být zkrácena práva zůstavitelových věřitelů, zřízením odkazů se ani nelze vyhnout použití zůstavitelova majetku k
úhradě jeho dluhů. Dědic, který výhradu soupisu pozůstalosti neuplatnil, bude povinen splnit všechny odkazy (a uhradit dluhy
zůstavitele) v plné výši, bez ohledu na hodnotu majetku, který z pozůstalosti skutečně získal.
Odkaz jednotlivých věcí z pozůstalosti a odkazy veřejně prospěšné a dobročinné mohou odkazovníci po dědicích požadovat ihned
po smrti zůstavitele, ostatní odkazy jsou splatné za rok po smrti zůstavitele, ledaže zůstavitel stanovil v odkazu něco jiného.
5.12.5.4
Náhradnictví a svěřenské nástupnictví
NOZ (§ 1507 zákona č. 89/2012 Sb.) nově zakotvuje možnost zůstavitele stanovit náhradníka osobě, kterou povolal jako dědice,
pro případ, že tento dědic dědictví nenabude (nepřežije zůstavitele, dědictví odmítne, bude nezpůsobilý dědit apod.). Nastane-li
taková situace, dědí místo prvotního dědice povolaný náhradník.
Nově může zůstavitel povolat také tzv. svěřenského nástupce („následného dědice“; § 1512 zákona č. 89/2012 Sb.), tedy nařídit,
aby dědictví po smrti povolaného dědice (nebo v některých jiných případech, např. pokud tento dědic ztratí pořizovací způsobilost
apod.) přešlo na tohoto následného dědice. Prvotně povolaný dědic tedy zdědí zůstavitelův majetek, nemůže o něm ale např.
pořídit závět’, protože v případě jeho smrti je již stanovené, že majetek připadne následnému dědici. Takto může zůstavitel
ovlivnit osud rodinného majetku dlouho do budoucnosti (zákon stanoví hranici 100 let, jejímž uplynutím svěřenské nástupnictví
zaniká).
5.12.5.5
Nepominutelní dědici a zaopatření některých osob
Nepominutelní dědici, povinný díl a dědický podíl
Nepominutelní dědici jsou zákonem vyjmenované osoby, které mají v případě smrti zůstavitele právo alespoň na určitý
podíl z pozůstalosti, na tzv. povinný díl.
Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele, a pokud nedědí, jejich potomci.
Nezletilé děti mají právo alespoň na ¾ zákonného dědického podílu (tedy na ¾ toho, co by dostaly, kdyby dědily na základě
zákona), zletilé dětí alespoň na ¼ zákonného dědického podílu.
Právo a terénní sociální práce
137 / 471
Nastat mohou dvě situace:
a) Zůstavitel na nepominutelného dědice pamatuje a povinný díl mu odkáže jako dědický podíl nebo formou odkazu. V rozsahu
povinného dílu musí být dědický podíl/odkaz zcela nezatížen zůstavitelovými příkazy, podmínkami apod.
b) Zůstavitel na nepominutelného dědice v pořízení pro případ smrti nepamatoval. V takovém případě – na rozdíl od původní
úpravy dle OZ – není zůstavitelovo pořízení pro případ smrti neplatné. Dědici, které zůstavitel ve svém pořízení povolal, dědictví
nabydou, nepominutelný dědic má ale právo na peněžní částku odpovídající hodnotě jeho povinného dílu.
Na povinný díl nepominutelného dědice se započte to, co dědic od zůstavitele obdržel v posledních třech letech zůstavitelova
života nad rámec obvyklých darování. Na tzv. dědický podíl (tj. podíl dědice povolaného pořízením pro případ smrti nebo dědice
na základě dědické posloupnosti) se započte jen to, co zůstavitel výslovně přikáže započíst. Soud má zároveň možnost provést
započtení z vlastní iniciativy, pokud by byl neodůvodněně znevýhodněn nepominutelný dědic.
Právo některých osob na zaopatření
NOZ (§ 1665 zákona č. 89/2012 Sb.) nově zavádí právo některých osob na zaopatření z pozůstalosti. Mezi tyto osoby patří
ten, kdo by jinak byl nepominutelným dědicem, ale nemá právo na povinný díl (má právo na nutnou výživu); pozůstalý manžel
(má právo na slušnou výživu z pozůstalosti po dobu šesti týdnů po zůstavitelově smrti); těhotná vdova po zůstaviteli a matka
zůstavitelova dítěte, i když nebyli manželi (má právo na slušnou výživu po dobu šesti týdnů od porodu); pozůstalý rodič,
kterému se nedostává nutné zaopatření a není schopen se sám živit a nedostal zákonný dědický podíl nebo mu byl zkrácen
(má právo na nutné zaopatření); osoby, které požívaly bezplatné zaopatření v zůstavitelově domácnosti (mají právo na toto
zaopatření ještě po dobu tří týdnů od zůstavitelovy smrti).
Pozůstalý manžel nabývá dále vlastnické právo k movitým věcem, které tvoří základní vybavení rodinné domácnosti, a to i
pokud není dědicem.
5.12.6
Zákonná dědická posloupnost
Nepořídil – li zůstavitel žádné z pořízení pro případ smrti, stanou se jeho dědici osoby, které jako dědice povolává zákon.
NOZ (§ 1633 zákona č. 89/2012 Sb.) zakotvuje šest tzv. dědických tříd, které postupně nastupují k dědění (nedědí-li nikdo z
první třídy, dědí druhá třída atd.).
Oproti OZ došlo k rozšíření těchto tříd ze čtyř na šest tak, aby se pokud možno vždy našel někdo ze zůstavitelova okolí, kdo by
se stal dědicem. Pokud se nenajde dědic ani na základě zákonné posloupnosti, stává se dědicem zůstavitelova majetku stát (tzv.
odúmrt’). Omezit případy odúmrtě má kromě rozšíření počtu zákonných dědických tříd také ustanovení, podle kterého pokud
z nějakého důvodu nenabude dědictví dědic povolaný závětí ani dědic na základě dědické posloupnosti, ale závětí byly zřízeny
odkazy, stávají se dědici odkazovníci.
I. Dědická třída:
- zůstavitelovy děti (případně jejich potomci, pokud děti z nějakého důvodu nedědí); a
- zůstavitelův manžel.
Každý z nich dědí stejným dílem.
II. Dědická třída:
- manžel;
- zůstavitelovi rodiče;
- ti, kteří žili se zůstavitelem po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a pečovali o ni či na něj byli
odkázáni výživou.
Všichni dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně ½ pozůstalosti.
III. Dědická třída:
- zůstavitelovi sourozenci (případně jejich děti, pokud z nějakého důvodu nedědí sourozenec);
- ti, kteří žili se zůstavitelem po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a pečovali o ni či na něj byli
odkázáni výživou.
Všichni dědí stejným dílem.
Právo a terénní sociální práce
138 / 471
IV. Dědická třída
- prarodiče zůstavitele, všichni stejným dílem.
V. Dědická třída
- prarodiče rodičů zůstavitele (polovina připadá prarodičům zůstavitelova otce, polovina prarodičům zůstavitelovy matky).
VI. Dědická třída:
- děti dětí sourozenců zůstavitele
- děti prarodičů zůstavitele (případně jejich děti, pokud děti prarodičů z nějakého důvodu nedědí).
Všichni dědí stejným dílem.
5.12.7 Řízení o dědictví
Obecná ustanovení o zvláštních řízeních soudních, mezi něž dědické řízení (neboli řízení o pozůstalosti) patří jsou zde
Řízení o pozůstalosti podrobněji pak ještě zde
Zákonná úprava: § 98 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních a následující ustanovení.
Právo a terénní sociální práce
139 / 471
Kapitola 6
Občanské soudní řízení - AKTUALIZOVÁNO K 1.1.
2012
6.1
Co je to procesní právo? AKTUÁLNÍ K 1.7.2014
Právní odvětví se rozdělují na odvětví práva hmotného a práva procesního. Odvětví práva hmotného upravují, jaká práva a
povinnosti mají fyzické a právnické osoby, zatímco odvětví práva procesního upravují, jakým způsobem mohou nebo musí
postupovat tyto osoby, správní orgány, ale především soudy v procesu jejich ochrany, tj. v procesu, ve kterém se o těchto právech
a povinnostech rozhoduje.
Tak například trestní právo hmotné stanoví, že „kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct
let“ Trestní právo procesní pak dopodrobna stanovuje, jak musí postupovat policie, státní zastupitelství a soud, aby takového
pachatele potrestal a zároveň upravuje, jak se může pachatel u soudu bránit.
Podobně v občanském právu hmotném je například stanoveno, že ten, kdo si půjčí od někoho peníze, je povinen je (za podmínek
stanovených smlouvou nebo zákonem) vrátit. Občanské právo procesní pak upravuje, jak může postupovat věřitel, když chce,
aby mu dlužník peníze vrátil a ten se k tomu nemá. Dále pak procesní pr&aac