abs. práce

Alena Pekařová
absolventka hudebního oboru, klavír, uč. Mgr. Eduard Štěrba
4.roč. II.stupně
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
LUDWIG VAN BEETHOVEN
Ludwig van Beethoven se narodil 17.prosince 1770 v Bonnu. O tomto
geniálním skladateli se říká, že nebyl nikdy mladý. Ve věku, kdy jiné děti znají
bezstarostnost, poznal tvrdost života. Jeho otec byl dvorním tenoristou. Dokud
žila jeho matka, v rodině vládl pořádek, po její smrti se však z Ludvíkova otce
stával alkoholik, který ze svého syna po zjištění, že je nadprůměrně nadaný,
chtěl udělat geniální dítě, z něhož by prosperoval také on. Nemilosrdně a
nesystematicky nutil syna cvičit. Na tom se částečně podílel i jiný zpěvák, T. F.
Pfeiffer, který u Beethovenů nějaký čas bydlel. Když oba muži po půlnoci
popili, vrátili se domů a spícího Ludvíka vytáhli z postele, aby hrál, často až do
svítání. Tento špatný způsob výchovy nenesl žádné výsledky a nechybělo mnoho a Ludvíkovi by se hudba
navždy zprotivila. Hrdá a tvrdohlavá povaha dítěte se nedala násilně formovat.
Naštěstí, když mu bylo devět, do Bonnu přišel Christian Gottlob Neefe, jenž se stal hudebním
vedoucím kurfiřtského divadla. Neefe poznal chlapcovo velké nadání a vyučoval ho hře na varhany, klavír,
kontrapunktu a učil ho kompozici. Vzbudil ve svém žákovi zájem, protože jej seznamoval s hudbou velkých
skladatelů, např. Bacha. Neefe upozornil na chlapcův talent kurfiřta Maxe Františka, který sledoval jeho
vývoj a roku 1787 mu zajistil studijní cestu do Vídně za Mozartem.
V této době byl již Beethoven varhaníkem a druhým kapelníkem na bonnském dvoře. Po 14 dnech ve
Vídni však musel odjet, protože se dověděl, že mu náhle onemocněla matka. Beethoven se pravděpodobně s
Mozartem nikdy nesetkal a když přijel příště do Vídně, byl už Mozart po smrti. Všechny příběhy o setkání
těchto géniů jsou bohužel smyšlené.
Po smrti Ludvíkovi matky propadl jeho otec alkoholu natolik, že otcův plat byl vyplácen raději
sedmnáctiletému Ludvíkovi, aby rodina měla být z čeho živa. Když viděl útrpné a opovržlivé pohledy okolí
nad svým otcem, obrnil se nepřístupností a uzavřel sám do sebe, avšak sám říkal, že narodil s
temperamentem a smyslem pro společnost a že jeho přátelé byli kromě hudby jednou z mála světlých stránek
jeho pobytu v Bonnu. Zvláště úzké vztahy navázal s rodinou Breuningů. Paní Breuningová se stala téměř
jeho druhou matkou, její dcera a syn se stali Ludvíkovými žáky a později věrnými přáteli. Teprve zde, v
tomto přátelském prostředí, se projevila veselá a společenská stránka jeho povahy.
V podmínkách, ve kterých vyrůstal, nebyla jeho všeobecnému vzdělání věnována dostatečná péče.
Ludvík se to snažil nahradit čtením nejrůznějších filozofických spisů, vzdělává se také v oblasti kultury a v
politických a sociálních problémech, které hýbou světem. Našel oblibu zejména v historii. Jeho oblíbeným
spisovatelem byl starořecký Plutarchos. Ze starořímského období jej upoutala postava Bruta, jakožto symbol
protidiktátorského smýšlení. Jeho soška ho provázela z jednoho bytu do druhého, Beethoven je střídal
poměrně dost často. Do jeho mysli přicházely myšlenky přítomné politicky pohnuté doby. Hesla Velké
francouzské revoluce - svoboda, rovnost, bratrství - mu byla velmi blízká.
V jeho případě se to projevovalo přesvědčením o rovnoprávnosti umělce, který staví umění do služeb
vyšších ideálů za osvobození člověka proti aristokracii, jež má díky svému postavení dědičný titul a majetek.
Toto přesvědčení v něm vzbuzovalo sebeobranný postoj, který ho často svedl k prudkému, ale ne vždy
spravedlivému útoku i vůči šlechticům, kteří mu byli byli naklonění a uznávali ho.
Roku 1792 podnikl Beethoven další studijní cestu do Vídně. Mozart už nebyl naživu. Jeho učitelem
se stává Josef Haydn, avšak styl vyučování v podobě spíše rozhovorů než podrobných rozborů Beethovenovi
nevyhovoval. Bylo to v době, kdy byl Haydn na svém vrcholu. Vycházeli spolu sice dobře, ale povahově byli
asi až příliš odlišní. Beethoven nějakou dobu studoval také u Salieriho, ale postavu učitele, kterou hledal,
našel až v Johannu Albrechtsbergrovi. Jeho přísnosti se prý ostatní obávali.
Po příchodu do Vídně rychle získal sympatie aristokratické společnosti tohoto města díky svému
překvapujícímu umění. Jistou roli hrály také okolnosti, že byl žákem Salieriho a Haydna, také že byl
doporučen hrabětem Waldsteinem, avšak hlavní roli hrálo jeho nadání a umění strhnout posluchače. Jeho hra
prý oslňovala svým temperamentem, rozmachem, vynikala zvláštním legatem. Karl Czerny o něm říká, že
zacházel s klavírem jako s varhanami. Nikdo se mu prý nevyrovnal v rychlosti, s jakou hrával trylky, běhy a
skoky.
I když bylo jeho chování ve společnosti občas neobratné, díky jeho silné osobnosti a charismatu se na
podiu stával králem.
Beethovenovy skladby upoutaly pozornost. Získal vlivného příznivce knížete Lichnowského, který
mu zajistil značnou rentu, jeho kompozice vynášely, zkrátka se mu dařilo. Avšak v době, kdy byl na vrcholu,
se začala prohlubovat ztráta sluchu. Z počátku vše tajil, ale později už nedokázal sám snést toto utrpení a
svěřoval se nejbližším. Začínal se více a více vzdalovat od společnosti.
Žen v jeho životě bylo několik, avšak žádná ho nedovedla ke štěstí. S Terezou Brunswikovou, která
ho snad i milovala a obdivovala, zůstali vřelými přáteli, ale společenské normy nedovolily žádný bližší vztah.
Žena, do níž se Beethoven zamiloval a složil pro ni známou ,,Měsíční sonátu“, dala přednost hraběti,
za něhož se pak provdala.
V osobním životě nebyl příliš šťastný. Zklamán a stále více opuštěn píše v roce 1802 svou poslední
vůli. Svůj život dožil Beethoven ve Vídni. S lidmi se pro přibývající hluchotu dorozumíval čím dál hůře.
Jeho vrozená podezřívavost se stávala stále chorobnější, společnosti se téměř stranil, takže působil dojmem
člověka mrzutého, nepřístupného. Rozptýlení a klid nacházel už jenom na venkově a v přírodě. Přírodu
miloval nade vše, jí také věnoval jednu ze svých nejkrásnějších skladeb, Symfonii č.6 F-dur, „Pastorální“.
Jeho duševní krize vrcholí, obává se, že jeho ztráta sluchu věští příchod smrti. Pod tíhou této
myšlenky napsal Symfonii č.5 c-moll Osudovou,
která symbolizuje jeho boj s osudem.
Koncem roku 1826, právě při pobytu na venkově, onemocněl zánětem pohrudnice a přidružily se i
další choroby. Těžce nemocný umírá dne 26. března 1827. Celá Vídeň se s ním přišla rozloučit na poslední
cestě.
Beethovenův odkaz je těžko docenitelný. Jestliže choroba zničila vnější orgán jeho sluchu, neporušila
sluch vnitřní, kterým nepřestal pozorně naslouchat tepu světa. Všechno, co nám chtěl sdělit, je v jeho dílech.
Nejzřetelněji snad v Deváté symfonii, této apoteóze na sbratření lidstva.V jeho skladbách je vidět síla a
dramatičnost jeho vnitřního boje. Nenaznačuje, ale vyjadřuje se jasně, navazuje sice na odkaz předchůdců,
zachovává rozvrh skladeb, ale vše cítí ve volných a velkých rozměrech. Nikdy nepsal, aby pobavil, ale aby
dal průchod myšlenkám, které byly silné.
Dílo:
Beethovenovo dílo není rozsahem tak obsáhlé jako dílo jeho předchůdců, snaží se však o vytříbenost
obsahu, formy a výrazu.Vývoj jeho děl můžeme rozdělit do tří údobí.V prvém, raném rozmachu jeho tvorby,
asi do roku 1800, navazuje na Haydna a Mozarta. Převládá klasické schéma, jasná struktura, pozitivní nálada,
mužně silný výraz, jen výjimečně se ozve mladiství světobol. Ve středním období, jež končí kolem roku
1817, v osudovém boji s chorobou a u vědomí vznešeného úkolu, se v Beethovenově slohu projevuje
naprostá individualita. Vyznačuje ji velkolepost mistrovských forem, často volně řešených, pevně skloubená,
složitá a důsledná práce, velitelský ráz hudebního myšlení, zvýšené nároky na provozovací aparát, výraz
vzletný, mocně vypjatý, dramatický, až patetický. V závěrečném údobí se Beethoven uzavírá světu i lidem,
ale tím horoucněji touží vtělit svůj ideál krásy do hudby. Usiluje dát svým myšlenkám největší intenzitu,
nezastaví se před žádným problémem, neleká se ničeho, komplikuje skladatelskou práci, neohlíží se na
provozovací možnosti.
Tato velká vývojová údobí se však nedotýkají bytostné slohové jednoty, patrné ve všech složkách.
Melodie je sice zpěvná, ale především výrazná a hutná, v pozdním stadiu povýšená až k posvátnosti. Silná
rytmika, často obohacená synkopami a vzdouvaná náhlými přízvuky, silná dynamika. Harmonie, neobvykle
rozmanitá a volná, modulačně pohyblivá. Velmi podstatné jsou zásahy do hudebních forem. Beethoven
rozšiřuje formu sonátovou, vyzdvihuje význam partií dříve podružných (mezivěty, cody), jindy se spokojuje
s nápadně malým formátem. V cyklické sonátě mění počet (2-7) jednotlivých částí i jejich vzájemný poměr.
Z menuetu se stává útočné, fantastické scherzo, rondo vyrůstá k netušené rozměrnosti a umělosti. Dochází k
duchaplným kombinacím. V nejrozmanitějších oborech se nově vytěžuje provozovací aparát. Rodí se
postupně velký klasický orchestr: smyčcový kvintet, malá flétna, dvojice fléten, hobojů, klarinetů, fagotů,
kontrafagot, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, tympány, talíře a veliký buben. Pronikavě je rozvinuta
instrumentace.
Uznání se Beethoven nejdříve dočkal jako klavírní virtuos a skladatel. V popředí tvorby tu stojí
sonáty. Formální schéma je zachováno jen v malé části. Jistá formální volnost se ohlašuje již v sonátě c moll
op. 13, Patetické, z klasického formálního rozvrhu nápadně vystupují sonáty As dur, op. 26 (variace,
scherzo, smuteční pochod, rondo) a v dvojici sonát op. 27 č.1 Es dur a č.2 cis moll (Mondscheinsonate) –
nabývají takového stupně, že skladatel považoval za vhodné je označit „Sonata quasi una fantasia“. Virtuózní
charakter se pojí s formálními volnostmi v slavné dvojici, tzv. Valdštýnské sonátě, op. 53, C dur a
Appassionatě f-moll, op. 57. Lyrické povahy je op. 81a Les Adieux, jediná vedle Patetické, které Beethoven
sám dal charakteristický název. Ve skupině pěti posledních sonát se Beethoven vrací k typům, jež dříve
vytvořil. Sonáta A dur, op. 101, navazuje na typ fantazijní, B dur, op. 106, „für das Hammerklavier“ je
velkolepou sonátou virtuózní, v lyrických sonátách E dur, op. 109, As dur, op. 110, a c moll, op. 111 budí
fantazijní charakter přes úžasnou intenzitu hudebního domýšlení téměř dojem improvizační volnosti.
Významnější variační cykly zahajuje (1795) 9 variací na téma z Paisiellovy opery La molinara (Mlynářka),
následuje 12 variací A dur na ruský tanec z Vranického baletu Das Waldmädchen, 6 variací F dur na vlastní
téma, 14 variací Es dur, op. 35, „Eroica“ ze Stvoření Prométheových, 32 variací c moll na vlastní téma.
Vrcholem je slavných 33 variací C dur, op. 120 na valčík Diabelliho.
V komorním oboru byl smyčcový kvartet nejvlastnějším tlumočníkem intimního Beethovenova
uměleckého života. V ranných vídeňských letech napsal terceta, a dosáhl proto hned v 6 Lobkovických
kvartetech, op. 18 (1800) velké jistoty, třebaže nezachoval ještě vždy čistě komorní sloh. Veskrze zralými
díly jsou 3 ruské kvartety, op. 59 (F dur, e moll a C dur, 1806). Slohovou vyrovnaností, šíří, obsahovou
plností a výrazovou sytostí jsou důstojnějším protějškem tehdejší Beethovenovy tvorby symfonické. Tuto
úroveň udržuje kvartet Es dur, op. 74 (1809), nazvaný podle pizzicatového místa v prvé části Harfenquartett,
a f moll, op. 95 (1810). Teprve po delší přestávce vznikla v l. 1824-26 skupina pěti posledních kvartet, zcela
subjektivních, nesmírně složitých a náročných.
Vedle smyčcového kvartetu zvláště vydatně je v komorní tvorbě Beethovenově zastoupena skladba
pro nástroje smyčcové s klavírem. Zralé práce se začínají již zmíněnými trii op. 1. Stojí v popředí F dur, op.
24 (Jarní), vzletná c moll, druhá z op. 30, okázalá A dur, op. 47 (Kreutzerova) a básnicky náladová G dur,
op. 96 (Slavičí). Z violoncellových, myšlenkově a stavebně velmi rozmanitých, jmenujme A dur, op. 69
(třetí), poslední dvě (C dur a D dur, op. 102) jsou velmi zajímavé pro slohový přechod k pozdnímu údobí.
Celkem trval skladatelův zájem o tyto obory asi 20 let.Skladby pro dechové nástrojem jsou silně ovlivněny
Mozartem.
Symfonii učinil Beethoven reprezentativním oborem hudebního života, kde úžasně rozšířil a obohatil
formu nebývalou závažností. Věnoval se těmto pracím s odpovědností a vypětím sil. Zabýval se jimi
zpravidla dlouho, než se probojoval k definitivní podobě. Premiéry první (1800) a poslední odděluje téměř
čtvrt století. Již v prvé C dur, op. 21, ozvou se přes zřejmou souvislost s Haydnem a Mozartem silné osobní
tóny. V druhé D dur, op. 36 (1803), se dále osamostatňuje obsah, forma (první Beethovenovo symfonické
scherzo!) i výraz. Třetí Es dur, op. 55 (1804) byla inspirována Napoleonem, ale stala se potom oslavou
lidského hrdinství díky síle myšlenky a úchvatným projevem. Beethoven ji nazval Sinfonia eroica. Čtvrtá B
dur, op. 60 (1807)vystihuje radost oddechu; vznikla patrně za pobytu v Hradci u Opavy. Pátá c moll, op. 67
(1808) se obyčejně jmenuje Osudovou. Ideální vnitřní jednota, monumentalita, mocný patos a vítězný vzlet
činí tuto skladbu jedním z vrcholů celé Beethovenovy tvorby. V šesté Fur, op. 68 (1808), kterou Beethoven
sám nazval Pastorální, cítíme jisté napětí mezi subjektivním postojem a ilustrativními prvky. Následují
dithyrambická sedmá A dur, op. 92, (1813) a humorná osmá F dur, op. 93 (1814). Po deseti letech zaznělo
pak poslední Beethovenovo symfonické dílo: devátá d moll, op. 125. Velikost základní myšlenky,
velkolepost formy, vznešenost výrazu, polyfonická propracovanost, bohatství prostředků propůjčují této
úchvatné práci jedinečné místo v hudebním světě. Ve čtvrté větě se často připojí k velkému orchestru sólisté
a sbor, aby slovy Schillerovy Ódy na radost dodali zřetelnosti evangeliu lásky, radosti a víry.
Uměleckou hodnotou i vývojovým významem velmi závažné jsou koncerty. První dva klavírní (B dur
a C dur) jsou ještě sice tradiční, ale již třetí c moll, op. 37, (1800), budí zvýšený zájem soustředěním jemně
odstíněných nálad v jednotnou linii. Zcela osobité mistrovské jsou pak jeho koncerty G dur, op. 58, (1806) a
Es dur, op. 73 (1809). Ideálně spojují myšlenkové bohatství s virtuózním leskem a povyšují poměr orchestru
i sólisty k symfonické jednotě. Rapsodická fantazie C dur, op. 80, (1808) rozšiřuje klavírní koncert o složku
sborovou. Oběma vrcholným klavírním koncertům se plně vyrovnává houslový D dur, op. 61
(1806).Poněkud ustupuje trojitý koncert C dur, op. 56, (1805) pro housle, violoncello a klavír.
Ouvertury vznikaly sice jenom s malými výjimkami pro divadlo, ale většina našla trvalé prostředí v
koncertní síni, a také jejich vývojový význam zasáhl především oblast symfonické hudby. Beethovenovy
ouvertury také usilují o výstižný symfonický obraz jeho postavy. Tohoto cíle dosahuje tzv. III. Leonora C
dur (1806). Snad s ještě větší důsledností řeší úkol Coriolanus, op. 62 (1807), Egmont, op. 84 (Goethe, 1810)
a Fidelio E dur (1814).
Beethoven byl především instrumentální skladatelem, zpěvní formy mu nebyly blízké.
Již v mládí se Beethoven dostal do styku s divadlem, a ve Vídni ho opětovně zaměstnával problém
dramatické skladby. Napsal balet Stvoření Prométheova (1801), několik ouvertur a hudebních vložek k
činohrám. Z četných operních záměrů se uskutečnil jediný. Bouillyho Léonore mocně zaujala Beethovena
citovou živelností, ideou svobody a obětavou manželskou věrností. Radostně přijal německou úpravu
(Sonnleithner), ale Fidelio neuspěl jak v původním tvaru (1805), tak také v prvé revizi (1806). Teprve pro
pronikavé úpravě textu (Treitschke) i hudby dobylo dílo r. 1814 trvalého vítězství.
Beethovenem vrcholí velkolepá etapa hudebního klasicismu a zároveň se otvírá údobí nové. Jeho dílo
je syntézou i revolučním krokem vpřed. Vytváří pro budoucnost nový ideál umělecké tvorby, v níž je
hudební invence pouze základním stavebním materiálem díla, jemuž vlastní smysl a řád dává teprve
přítomnost velké ideje.