zde

Přepis konference Sport a právo
Miroslav Antl: Vítám vás jménem organizátorů, které máte na pozvánce, ale i jménem svého ústavněprávního
výboru horní komory českého parlamentu, samozřejmě i jménem svým, protože mi záleželo na této konferenci.
Doufám, že vám přinese poznatky, které od toho očekáváte. Jinak já jsem členem i podvýboru pro sport, a my
jsme se na začátku jara letošního roku domlouvali, že by to měl zorganizovat výbor pro sport, ale ten se
nakonec k tomu neměl, zejm. jeho vedení, takže jsme převzali iniciativu společně s panem předsedou ČOV
Jirkou Kejvalem a s Honzou Šťovíčkem, resp. s doktorem Janem Šťovíčkem, předsedou legislativní rady Českého
olympijského výboru a domluvili jsme se na této akci, která nese prostý, ale přesto nosný název Sport a právo.
Když se podíváte do pozvánek, uvidíte, že samozřejmě během jednoho dne se nedá stihnout veškerá právní
problematika, která navazuje na sport kdekoli, zejm. v ČR. Ale myslím si, že ti z vás, kteří se zajímají o tuto
problematiku i z pohledu právního, z hlediska následků škody na zdraví a civilněprávní proces, tak víte, že vyšla
z jednacích síní Nejvyššího soudu ČR nosná rozhodnutí, která jsou diskutována a která vlastně už naznačují,
kterým směrem se dá domáhat náhrady škody, újmy na zdraví.
Jsem rád, že tady bude i to trestněprávní hledisko, protože jsem 36 let trestním právníkem. A pokud jde o další
témata, tak mě zaujala, když jsme dávali dohromady program s oběma pány z ČOV, tak určitě jsou tam témata,
která zajímají, nebudeme si nic nalhávat, sport je čím dál tím víc o penězích, tak jsem rád, že se tu možná
dozvíme i do budoucna prameny, které po zrušení Sazky těžko český sport hledá.
Jinak já jsem byl 10 let předsedou extraligového basketbalového klubu v Pardubicích, kde jsme měli
samozřejmě existenční problémy, takže vím velmi dobře, jak je složité shánět peníze. A tam jsem shledal, že
propojení funkce státního zástupce, resp. prokurátora a současně předsedy jakéhokoli klubu je naprosto
devastující pro ten klub, protože víme, jak je to se sponzoringem a co leckteří sponzoři čekají od toho, co by
státní zástupce pak pro ně měl na oplátku udělat. Takže po 10 letech jsem toho nechal. Byl jsem i předsedou
arbitrážní komise České basketbalové federace, proto i další témata, která máme na našich pozvánkách.
My jsme projednávali i loterijní zákon, vy si na něj pamatujete, protože měl přinést a přinesl sportu peníze v
rámci těch, já nevím, jestli jsou vhodné, těch měkkých loterií s tím, že se měly tyto peníze dostat do cílových
stanic, kterými jsou i běžné kluby, zejm. mládežnické. Víme, jak je to s mládežnickým sportem. Určitě se i vy
sami potýkáte s tím, že dnes nahnat, použiji toto sloveso, už jsem to ostatně učinil, děti do sportu je velmi
složité, zejm. vyhnat je od počítačů. Takže v tuto chvíli děkuji všem, kteří se o to zasloužíte a kteří se staráte o
děti a o mládež, protože je to skutečně čím dál tím složitější záležitost. Já jsem i členem zastupitelstva
Královéhradeckého kraje a podařilo se nám prosadit to, že trenéři, kteří se starají o mládež, tak jsou i dotováni v
rámci našeho kraje. A není to otázka jednoho roku. Jak jsme se dohodli, tak to bude i otázka do budoucna, resp.
už jakýsi zvyk.
Pokud jde o náplň konference, tak já tady vítám samozřejmě všechny, kteří budou přednášet. Děkuji
spolupořadatelům za jejich aktivní přístup a děkuji samozřejmě i všem, kteří se o to zasloužili, tzn. i ženám z
ústavněprávního výboru Senátu Parlamentu ČR.
Já tady mám spoustu poznámek, ale vynechám je, protože sám jsem natáhl začátek. A to, co bych chtěl od
přednášejících dodržet, ten 20minutový limit, což bývá velmi složité. Jinak tady mám poučení pro osoby
vstupující do Jednacího sálu. Vynechám ty základní a jen zopakuji, že přednášející skutečně prosím, ať dodrží
čas jim vymezený. A pokud jde o vás, auditorium, tak tady nejsme v Poslanecké sněmovně, tzn. že se tady
nepřekřikujeme, nejíme, nepijeme, neobracíme se zády k přednášejícím, a jak by řekl Josef Švejk, nepliveme na
podlahu. Z těch dalších poznámek, ty se vás netýkají, protože jste sportovci a znáte pravidla hry.
Jinak bych chtěl ještě říci, že nechceme touto konferencí odradit lidi od sportu a nechceme napínat právo tak,
abychom varovali všechny, kteří sportují a kteří přistupují ke sportu skutečně i ve sportovním zápalu v rámci
zápolení. Ale chceme spíše dodat informace, které vás jednak "poučí", ale hlavně i zamyšlení a hlavně abychom
se domluvili, kudy dál. Já sám za svůj ústavněprávní výbor horní komory českého parlamentu říkám, že jsme
připraveni diskutovat o jakékoli legislativní úpravě, která přinese pomoc sportu, lidem, kteří sportují, lidem,
kteří to organizují, lidem, kteří se starají a lidem, kteří sport řídí.
1
Já si myslím, že vynechám všechny ostatní stránky, které jsem si celou noc psal, a když tak vstoupím v průběhu
debaty. V tuto chvíli bych předal slovo panu Jiřímu Kejvalovi, předsedovi Českého olympijského výboru, k jeho
vstupu. A děkuji za součinnost. Jirko, máš slovo, prosím.
Jiří Kejval: Paní ministryně, pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, stejně jako můj předřečník bych
velmi rád poděkoval za to, že se tato konference uskutečnila. Myslím si, že je to poprvé, kdy se na senátní půdě
děje taková konference, která se věnuje sportu a právu. Obávám se, že v minulých letech sport a právo byly
věci, které nebyly probírané do hloubky, protože sport se velmi často z hlediska práva nachází v určité
schizofrenní situaci.
Vy, kteří se dnes a denně ve sportu a se sportovním právem a sportovními pravidly a řády setkáváte, tak víte
dobře, o čem mluvím, protože sport jako takový má svoje pravidla a má své řády. Pravidla jsou dávána
mezinárodně, jsou dávána nadnárodními organizacemi a národně se maximálně upravují pro potřeby nebo na
základě podmínek, které tady panují. A řády si každý spolek nebo sdružení spolků, každý svaz dělá podle svého.
Ve sportu ovšem zásadní rozdíl mezi občanským právem a sportovním právem je ten, že ve sportovním právu a
sportovním prostředí se musí rozhodovat velmi rychle. Pravidla se rozhodují v řádech sekund. Míček byl uvnitř
ve hře, boty na této straně, byl o pár milimetrů vedle, boty na druhé straně. Samozřejmě existují určité odvolací
procesy atd., ale i ty se musí řešit v řádu hodin, dnů, týdnů.
Civilní jednání trvají týdny, řekl bych, spíše měsíce, mnohdy roky. To je zásadní změna. Navíc soudci, kteří soudí
podle občanského práva, tak ty velmi často neznají sportovní právo. A popravdě řečeno ani je ty sportovní
regule a řády často nezajímají, a to znamená, že mnohdy v případě, že sportovní legislativa rozhodne nějak, tak
následně ta občanská legislativa třeba za mnoho let rozhodne naprosto opačně. A sportovní prostředí se často
dostává do naprosto schizofrenní situace, protože ve své podstatě z důvodu toho, že čas už běžel atd., tak to
rozhodnutí civilního soudu ve své podstatě není schopno naplnit.
Nepředpokládám, že by tato konference vyřešila všechny tyto rozpory a věci, s kterými se dnes a denně
potýkáme, ale velmi vítám to, že tato konference na půdě Senátu vůbec vznikla především v období, kdy
očekáváme, že do Senátu přijde novela zákona o podpoře sportu a že tyto věci, které se do této doby neřešily
nebo ve své podstatě byly tabu, se otevřou a začnou se řešit.
Děkuji za pozornost.
Miroslav Antl: Já také děkuji panu předsedovi ČOV. Pojedeme podle programu. Já tady vítám paní ministryni
školství, doktorku Kateřinu Valachovou, a prosím ji o její příspěvek, který máme v programu. Vítej u nás, paní
ministryně. Paní ministryně je zvyklá sem chodit a vždy podává ty nejlepší výkony. Mikrofon je váš, paní
ministryně.
Kateřina Valachová: Novela zákona o podpoře sportu je pouze prvním krokem, takovou bych skoro řekla menší
vlaštovkou pro sportovní prostředí, protože jsme nerezignovali na původní prioritu vlády, která je obsažena v
programovém prohlášení vlády i v koaliční smlouvě, a to je předložit zákon o podpoře sportu.
Novela zákona o podpoře sportu, dá se říci, že je klíčová zejm. z důvodu, že jasně stanoví ze zákona priority
státní politiky v oblasti sportu zejm. z hlediska finanční podpory. Jsem ráda, že tam zcela konkrétně zaznívá
nejen podpora reprezentace, ale také sportování dětí a mládeže, protože se domnívám, že ve sportovním
prostředí panuje shoda v tom smyslu, že klíč k budoucímu úspěchu našich sportovců a sportu jako takového v
ČR je mít dobře připravené mladé sportovce a že v tomto duchu v předchozích letech, dlužno dodat, jsme
neměli dost finančních prostředků pro podporu sportování dětí a mládeže. A řada sportů, např. kolektivních, se
v tuto chvíli už potýká s nedostatkem mladé krve z hlediska udržení úspěchu ČR v oblasti sportu do budoucna.
Takže toto je z hlediska nastavení státní politiky v novele zákona o podpoře sportu obsaženo. Novela klade
velký důraz na to, aby agenda sportu byla strategicky řízena, tzn. aby existoval plán státní politiky sportu, aby
existovaly koncepční plány sportu na krajské úrovni i na místní úrovni. V tomto ohledu z hlediska právního je
potřeba říci, že jsou to velmi měkká ustanovení a domnívám se, že po schválení této novely bude zejm. záležet
na praxi a na aktivitě ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jakým způsobem se tyto plány uchopí, aby
nebyly jenom popsaným cárem byrokratického papíru, ale aby skutečně znamenaly strategické směřování
2
sportu, nějaké společně sdílené hodnoty ve sportovní oblasti a také to, aby obce, kraje i stát sdílely v základních
principech politiku, která se doplňuje, která nejde proti sobě.
Z tohoto pohledu vnímám pozitivně pozici jednotlivých krajů, protože většina krajů, ač jim to nebylo zákonem
uloženo, stejně už ke koncepčním materiálům přistoupila. Z mého pohledu je samozřejmě nepříjemné, že kraje
přistupují velmi odlišně z hlediska množství finančních prostředků k tomu, jakou finanční podporu sportu
poskytují a jakým způsobem ty finanční prostředky přesně zaměřují. V tomto ohledu my se bez ohledu na fázi
projednávání novely zákony o podpoře sportu snažíme s Asociací krajů aktivně komunikovat a právě se
shodnout na základních principech tak, aby krajské koncepce byly zcela v souladu se strategií vlády a v zásadě
byly samozřejmě ve shodě i se strategiemi, které prosazuje sportovní prostředí.
Další z věcí, které jsou klíčové a které se také týkají strategického řízení nebo strategického ovlivňování agendy
sportu je otázka rejstříku sportovců. Já bych jen chtěla říci, že jsme opustili takové to téma, které velmi
rezonovalo v minulých měsících či letech z hlediska registru, který byl prezentován v některých případech jako
nějak metla na nějaké nepoctivce v rámci sportovního prostředí, protože se všichni z hlediska členských
základen dobře spočítáme a pak samozřejmě nastane nebe na zemi. Tak takhle to úplně jednoduché nebude.
My z hlediska rejstříku sportovců, sportu také chceme ve druhém kroku doplnit rejstřík o strukturu sportovní
infrastruktury na území republiky. Skutečně chceme tyto informace zejm. využívat v tom smyslu, abychom
mohli strategicky cílit podporu do jednotlivých oblastí sportu, sportovních činností, směrem k chybějící
struktuře v rámci trenérské struktury, abychom dokázali dobře pracovat s finančními prostředky, který
samozřejmě není tolik, kolik bychom si přáli, ale právě proto, že je jich tak málo, si nemůžeme dovolit je plýtvat.
Potřebujeme je zacílit co nejlépe, aby se dosáhlo co největšího efektu z hlediska sportovního prostředí, takže k
tomu má rejstřík sloužit.
Jistě uznáte, že těžko lze po MŠMT očekávat nějaké velké výkony, pokud jemu samotnému jako ministerstvu
není toho příliš z hlediska sportovního prostředí známo. A i když samozřejmě máme dobrou spolupráci např. s
Českým olympijským výborem nebo se svazy, tak vždy je to nějaké množství informací, které ale nejsou
sjednoceny a nedokážeme s nimi pracovat v čase z hlediska vývoje. A také samozřejmě na místě, pokud
sportovní agenda je státní agendou a stát se k ní hází a chce ji nějak ovlivňovat, tak by bylo dobré, aby měl také
nějaká vlastní data. Proto rejstřík sportu.
Co se týká dalších věcí, tak jsou tam samozřejmě záležitosti týkající se sankčních ustanovení z hlediska
vynutitelnosti zákona, z hlediska povinností, které budeme ukládat sportovním organizacím. Je tam také
upravena Národní rada pro sport jako poradní orgán ministerstva. Tady podotýkám, že v Poslanecké sněmovně
na úrovni tady projednání, řekla bych, zatím ještě neformálního na úrovni podvýboru pro sport zazněla z
některých úst kritika Národní rady pro sport, že tu nemá být upravena zákonem. Nicméně v tuto chvíli jsme
zvolili obdobný způsob jako např. v oblasti školství z hlediska Národní rady pro vzdělávání, zkrátka aby byl
nějaký poradní orgán ministra, který je kontinuální v čase. A určitě na dnešním setkání budu ráda za nějakou
vaši zpětnou vazbu z hlediska potřebnosti Národní rady a její činnosti nebo i jejího zastoupení. My z hlediska
zastoupení jsme se inspirovali předchozí komunikací ČOV v rámci sportovního prostředí a doplnili jsme
současně k vybraným subjektům ještě obce a kraje, protože se domníváme, že pokud nám půjde do budoucna
o koncepční a strategické řízení agendy sportu z hlediska samozřejmě ovlivňování pozitivních výsledků, a
chceme skládat finanční zdroje stran obcí, krajů a státu, tak je přirozené, aby i v tomto poradním orgánu byly
obce a kraje zastoupeny, protože v tuto chvíli se Svazem měst nebo se Sdružením místních samospráv nebo s
Asociací krajů samozřejmě komunikujeme, ale nemá to příliš kontinuální charakter ani nějakou strategickou
povahu. Zase se snažím za těch několik měsíců ve funkci tyto věci nastavit a myslím si, že to je tak dobře pro
sportovní prostředí do budoucna.
Co je důležité z hlediska transparentnosti, tak zákon zapovídá poskytnutí podpory sportovním organizacím,
které byly pravomocně odsouzené pro trestný čin dotačního podvodu nebo trestný čin související s jejich
činností v oblasti sportu. Nebo závažným způsobem porušily pravidla boje proti dopingu. Nebo závažným
způsobem ohrozily naplňování programu prevence ovlivňování výsledků sportovních soutěží.
Toto jsou obecná pravidla, která fungují ve všech dotačních programech. V ostatních úsecích státu je určitě na
místě, abychom to takto měli upraveno i v oblasti sportu. Minimálně proto, že samozřejmě potom máme
3
nějaký systémový nástroj zohlednění negativního chování. A je to určitě dobře do budoucna i z hlediska
transparentnosti poskytování dotačních prostředků a z hlediska možných následků, které pro ty, kteří by
pracovali jiným způsobem, by s sebou zákon nesl.
Z hlediska toho, co ještě chci zmínit, je, že samozřejmě zákon je důležitý ještě v tom, že se snaží vypořádat se
částečně s problematikou veřejné podpory. Přiznám se, že obecně veřejná podpora je v našem legislativním
prostředí podceňovaná. To se netýká jenom oblasti sportu, to je, řekla bych, všeobecný nešvar. Budu ráda,
pokud se nám touto novelou prostřednictvím notifikace u Evropské komise podaří ty věci posunout alespoň v
oblasti sportu tam, kde máme jasno. Také jsem ráda, že se upravuje alespoň pojmosloví těch základních věcí z
hlediska významných sportovních akcí mimořádné důležitosti, kdy ta podpora významných sportovních akcí
mimořádné důležitosti je vázána na souhlas vlády. A zase to je jen v duchu toho zákona, který dává najevo, že
by státu a vládě nemělo být jedno, jakým způsobem je sportovní prostředí regulováno.
Co se týká dvojí kariéry sportovců, tak já se přiznám, že novela skutečně je první vlaštovkou. Jsou tam otevřeny
zákony školské, kde z hlediska dvojí kariéry sportovců je pouze úprava individuálního vzdělávání při přípravě
sportovců v rámci jejich podpory jejich sportovního úsilí v rámci školní docházky. Já to tedy pokládám za málo,
nicméně v tuto chvíli jsme chtěli udělat první krok a jen naznačím, kam chceme jít z hlediska zákona o sportu.
A pak jsou tam samozřejmě drobnosti z hlediska boje proti dopingu a boje proti nezákonnému ovlivňování
sportovních výsledků. Nicméně se přiznám, že bych byla ráda, aby zákon o sportu vznikl do konce příštího roku
v paragrafovém znění, navázal na dlouhodobou koncepci sportu, kterou předložíme nejpozději do konce 1.
čtvrtletí příštího roku, protože si myslím, že zákon o sportu potřebujeme zejm. z hlediska základního
pojmosloví, vůbec kdo se pohybuje v oblasti sportu z hlediska sportovních organizací, jaký je jejich status, jaká
je jejich podpora. A toto bohužel v novele zákona o podpoře sportu není.
Nicméně berte můj příslib jako veřejný, že z hlediska zákona o sportu jako takového ho skutečně zpracujeme
jako MŠMT, a tyto věci tam budou poctivě zpracovány. Stejně jako skutečná dvojí kariéra sportovců nebo to, co
následuje po aktivním sportovním odevzdávání výsledků sportovců, tak co následuje z hlediska jejich dalších
možných kariérních postupů nebo dejme tomu i sociálního a pracovního zajištění.
V tomto ohledu se můžete těšit pouze na to, že do doby zákona o sportu podporujeme myšlenku Kateřiny
Neumannové, která se právě té dvojí kariéry docela chopila. A pomohli jsme jí na MŠMT najít možné
financování tohoto programu z hlediska pilotáže, jakým způsobem se dají ty kariéry ovlivňovat jako ty další po
sportovní kariéře z hlediska evropských prostředků a možných zdrojů z hlediska evropských prostředků
administrovaných ministerstvem práce a sociálních věcí. A tím se také inspirujeme potom v tom, jak napíšeme
zákon o sportu jako takový.
Takže shrnuto, novela zákona o podpoře sportu, krok správným směrem. Dlužno dodat, že je to první a ne
úplně obrovský krok, ale pokládám za důležité, aby novela byla úspěšná v obou komorách parlamentu, a
samozřejmě vás ráda poprosím jako zástupce sportovního prostředí o podporu tohoto prvního kroku a zároveň
o silnou podporu zákona o sportu, protože tam bude mnohem významnější z hlediska zajištění finančních
prostředků i zajištění té budoucí druhé kariéry sportovců. A mělo by to skutečně potom přinést vyšší standard,
zlepšení podmínek pro sportování a pro to, aby se sport bral v naší republice vážně, aby ho brali vážně politici.
Děkuji vám za pozornost.
Miroslav Antl: Také moc děkuji, vážená paní ministryně, a prosím nyní paní náměstkyni ministra financí pro
daně a cla, magistru Simonu Hornochovou, o její vystoupení. Vítejte u nás, paní náměstkyně, a vidím, že
pomůcky, všechno máte připravené.
Simona Hornochová: Dobrý den, děkuji, pane předsedo. Dobrý den, dámy a pánové. Když jsem byla oslovena,
že bych mohla mít také krátký příspěvek na této konferenci, tak jsem si říkala, že daně nakonec nemohou
sportovce vůbec zajímat, že je to taková agenda, od které dávají všichni ruce pryč a říkají, tomu vůbec
nerozumíme, nějaká čísla. A musím říci, že když jsem se nad tím zamyslela, musím říci, že ministerstvo financí je
sice taková okrajová agenda v rámci těchto z mého pohledu velmi chvályhodných snah vytvořit nějakou
4
skutečně uchopitelnou a smysluplnou koncepci rozvoje a sportu. Jsme sice okrajoví, nicméně můžeme být dost
důležitý vzhledem k tomu, že na to dáváme peníze. To je jeden úhel pohledu.
Druhý samozřejmě je, i v rámci vývoje posledních dnů si uvědomujeme, že nakonec sportovci, nejen sportovní
kluby, ale i sportovci musí nějak kooperovat s finančním úřadem, odvádět své daně. A v poslední době se
ukazuje, že i toto je oblast, která může být poměrně zajímavá.
Zkusím začít tedy tím financováním. Poměrně hodně se diskutuje momentálně v rámci naší snahy prosadit vyšší
zdanění loterií ve stávajícím názvosloví. V budoucnosti hazardních her v rámci nového zákona, nové právní
úpravy. A myslím si, že ministerstvo financí opakovaně naprosto jednoznačně deklarovalo, že v tomto navýšení
daní, i když dnes se to jmenuje odvod loterií, ale svou povahou je to daň, spatřujeme zdroj financování
sportovních aktivit, a to zejm. se zaměřením na sportovní aktivity mládeže.
Skutečně zaznělo to několikrát, zaznělo to už na úvodní tiskové konferenci, kterou pan ministr pořádal v rámci
představení nové koncepce, nového zákona, který skutečně velmi potřebujeme. Pro vás zdanění loterií
skutečně může být velmi okrajové, ale v kontextu toho propojení a trošku jiného zaměření těch zákonů, toho
stávajícího zákona o loteriích a nového zákona o dani z hazardních her bych ráda vysvětlila pozici ministerstva
financí právě s ohledem na financování sportu.
Možná obecný úvod, čistě teoreticky lze podobné aktivity financovat jak z výdajové strany státního rozpočtu,
což je ta typická varianta, prostě státní rozpočet se rozhode, sem půjdou ty výdaje. Okrajově máme i případy,
kdy jsou některé aktivity financované z tzv. příjmové strany státního rozpočtu. My se domníváme a teorie práva
tak jednoznačně velí, že výdajová strana státního rozpočtu je ten správný zdroj financování. Je tomu tak zejm.
proto, že nepopírá politickou odpovědnost vlády a zejm. parlamentu jako zákonodárného sboru za to, jakým
způsobem je ten státní rozpočet rozdělován, jakým způsobem jsou rozdělovány ty peníze. A samozřejmě potom
odpovědnost za výsledek této činnosti. Ta vláda, parlament vzešly z voleb a je to skutečně jejich odpovědnost
za rozvojovou aktivitu.
Já jsem velmi ráda slyšela toto shrnutí zákona o podpoře sportu, resp. těch plánů ministerstva školství, protože
si myslím, že je velmi dobře, aby se ministerstvo školství ujalo těch aktivit, vytvořilo jednotnou koncepci,
vytvořilo směr, kterým se bude rozvoj našeho sportu ubírat. A ministerstvo financí opakovaně potvrdilo, že je
připraveno se na tom podílet, protože můžeme mít hezkou koncepci, ale pokud na ni nebudeme mít peníze a
neposkytneme zdroje, tak samozřejmě ten rozvoj nebude takový, jaký bychom požadovali.
To jen na vysvětlenou, protože se skutečně setkáváme s diskusemi. Dnes zákon o loteriích obsahuje v podstatě
přímou linku. Subjekty mohou část z toho svého odvodu, který pro nás je daň, poskytnou ČOV a ČOV pak
rozděluje tyto prostředky mezi jednotlivé sportovní svazy nebo aktivity tak, jak on uzná s tím, že se domníváme,
že by toto mělo probíhat na úrovni ministerstva školství, protože ministerstvo školství je součástí politické
reprezentace tohoto státu a mělo by to být skutečně v souladu s koncepcí, která zde vzniká a která
pochopitelně bude vznikat i na základě diskuse s vámi a s celým sportovním prostředím. To je důvod, proč se
toto osvobození nebo ten tok finančních prostředků vůči ČOV v novém návrhu zákona o dani z hazardních her
už nevyskytuje. Neznamená to ovšem, že bychom ubírali prostředky, které plynou ze státního rozpočtu do
financování sportu. Naopak, já jsem jenom pro ilustraci poprosila kolegy o nějaká čísla. Ta vsuvka plus 500 je
výsledek vyjednávání státního rozpočtu, kdy ministerstvo financí naplnilo ten svůj slib. My už počítáme s tím, i
když dnes je to takové poměrně nejisté, protože jsme skutečně na hraně stíhání legislativního procesu, přesto
jsme se zavázali v rámci vyjednávání o státním rozpočtu zvýšit v roce 2016 příspěvek ministerstvu školství na
sportovní aktivity o 500 mil. Kč. Zcela dobrovolně.
Zároveň vzhledem k tomu, že 2016, nevím, jestli to sledujete, by skutečně to vyšší zdanění hazardních her mělo
vyplývat z toho stávajícího zákona, kde stále ještě existuje ta možnost příspěvku Českému olympijskému
výboru, takže tam budou paralelně tyto dva zdroje. Letos podle vývoje jsme plus minus na 440 mil. Kč, které
takto dostal ČOV. A počítáme s tím, že ta částka bude růst, pokud se nám podaří prosadit ten zákon. A od 1. 1.
2016 budou vyšší sazby daně, resp. odvodu z loterií. Tak proporcionálně počítáme s tím, že bude růst příspěvek
ČOV.
5
V roce 2017 by měl naběhnout ten nový zákon o dani z hazardních her. A protože v něm už není tato možnost
financování prostřednictvím ČOV, tak jsme tu částku zahrnuli zase do střednědobého výhledu státního rozpočtu
na rok 2017. Pracujeme tady stále s tou částkou 500 mil. Kč, protože vycházíme z toho, jakým způsobem se
vyvíjejí příspěvky přes ČOV. Samozřejmě je to střednědobý výhled, takže vyjednávání rozpočtu bude probíhat i
v příštím roce, kdy uvidíme, jak se nám zákony vyvíjejí.
Tímto jsem chtěla potvrdit, že skutečně ministerstvo financí neubírá žádným způsobem v rámci návrhu zákonů,
které produkujeme my, v naší gesci sportovním aktivitám, naopak. Ano, probíhají určitá vyjednávání, ale je
potřeba říci, že ministerstvo financí opakovaně ten závazek veřejně deklarovalo. Navíc je zmíněna v
programové prohlášení vlády zvýšená podpora sportu. Takže si myslím, že v rámci působení této vlády je
naprosto jasné, že ty prostředky všichni vnímáme jako potřebné a to navyšování prostě nastane.
Otázka je samozřejmě dalšího politického vyjednávání, nevím, jestli to sledujete, ale máme představu, že pokud
se nám podaří zvýšit sazeb odvodů z loterií, tak přínos do státního rozpočtu, momentálně ho máme napočítaný
na 1,8-1,9 mld. Kč, takže tam určitě, pokud se nám to skutečně podaří a pokud naše odhady jsou správné, tak
tam bude další prostor. Toto je v situaci, kdy zatím nevíme. Ty boje v rámci vyjednávání zákona jsou poměrně
složité. Když si vezmete, zákon o loterii je jeden z nejstarších zákonů, které se nějakým způsobem dotýkají daní
v ČR, protože je z roku 1990. A doposud se ho prakticky nikomu nepodařilo změnit. Jen po pádu Sazky se
podařilo lehce ty subjekty zdanit. Takže my se snažíme ty zdroje, které byly zatím v soukromých rukou,
přitáhnout do ministerstva školství tak, aby ta vazba mezi zdaněním a loterií nebo hazardních her, ať už tomu
říkáme jakkoli, a podporování zdravých sportovních aktivit, zejm. těch mládežnických klubů, tady byla.
Možná když už jsem tady za ty daně, tak bych zmínil ještě další podporu sportu, kterou můžete považovat za
marginální, ale já si myslím, že v rámci občanské společnosti je poměrně důležitá. My v zákoně o daních z
příjmů podporujeme dary na sportovní účely. A to jak od fyzických, tak od právnických osob. Jsou tam
samozřejmě určité limity, spodní hranice. Nicméně si myslím, že jsou docela nízké. Možná pro pobavení bych
vám mohla říci, že každá taková daňová podpora motivuje k jejímu využívání pro činnosti, které z našeho
pohledu nejsou úplně optimální, takže váš obor byl průkopníkem aplikace principu zneužití práva ve veřejném
právu, kdy do té doby, než se řešilo sdružení pro, jmenovali se, tuším, Země, voda, vzduch, a jezdili se manažeři
potápět. Prostřednictvím těchto odpočtů si financovali tyto své aktivity. Už jsem viděla i občanské sdružení Za
lepší zdravotní kondici manažerů atd. Takže jste byli průkopníkem použití principu zneužití práva ve veřejném
právu, které do té doby právníci striktně a principiálně odmítali. Takže my jsme za to vděční, protože teď máme
ten nástroj i v jiných oblastech, kde sice jako naprosto ultimátní záležitost, ale finanční úřady ho občas mohou
používat.
Každopádně připomínám, opravdu si myslím, že je to důležité, těch zdrojů mít skutečně víc a zapojovat občany
do financování sportu, protože je to nakonec v jejich vlastním zájmu.
Budu tady pro případnou diskusi, kdyby se chtěl někdo zeptat na nějaké detaily v rámci těch našich kalkulací,
propočtů a budoucího výhledu. Jestli si mohu dovolit tohoto fóra k tématu, o kterém si myslím, jak jsem na
začátku předeslala, úplně asi nesouvisí s rozvojem sportu jako takového, nicméně komfort hráčů a jejich
daňová pozice může být důležitá i proto, jakým způsobem se tato oblast vyvíjí.
Chtěla bych tady apelovat na to, a možná otevřít další diskusi do budoucna, která z mého pohledu si myslím, že
by byla velmi přínosná. Myslím si, že dnes panuje poměrně velký chaos v rámci zdaňování příjmů sportovců z
různých druhů sportů, ať už porovnáváme mezi sebou kolektivní sporty nebo individuální sporty nebo různé
druhy sportů navzájem. Každá oblast se ke zdanění staví maličko různě. Vzhledem k tomu, že teď nastává z
mého pohledu poměrně nečekaná, nicméně poměrně silná aktivita finančních úřadů vzhledem ke sportovcům,
tak já už jsem měla několik rozhovorů jak se zástupci různých sportovních svazů, tak se zástupci hráčů z různých
oborů s apelem na to, pojďme tu situaci řešit.
V rámci toho jsem dostala několik vzorových smluv a jako daňový poradce, který praktikoval tu činnost téměř
20 let, jsem se skoro vyděsila, protože jestli na těchto vzorech smluv někdo staví právní jistotu ohledně toho,
jaké daně odvádí do státního rozpočtu, tak ho považuji za mírně řečeno odvážného. Takže bych na tomto fóru
6
využila příležitosti a apelovala na vás. Ministerstvo financí pochopitelně v úzké spolupráci s finanční správou by
rádo založilo pracovní skupinu. A není to taková ta politická pracovní skupina, jako když nevíš, co máš říct, tak
založ pracovní skupinu. Ale tady to myslíme skutečně vážně. Podle mě váš obor zcela nutně potřebuje, aby si
sedli právníci, aby si sedlo ministerstvo školství se svou koncepcí, aby si sedli daňaři a podívali se na nastavení
těch vztahů mezi sportovci a jejich kluby.
Mohou z toho vzniknout například nějaké vzory smluv. Nebudou samozřejmě závazné, ale pro toho, kdo chce
mít svou jistotu vůči státu,
Kdo nechce žít tři roky v nejistotě, jestli přijde finanční úřad, něco doměří nebo nedoměří, tak by mohly být
výsledkem skutečně, nemusí to být jedna, může to být několik různých vzorů smluv, které budou konvenovat
různým druhům buď sportu nebo těch kolektivní versus individuální činnosti. A na to metodika finanční správy,
jakým způsobem bude přistupovat v těchto oblastech ke zdanění. Za mě by to byl cíl, abychom tou daňovou
oblastí tady nešli proti nějakým koncepčním krokům, které mají naopak ten sport nějakým způsobem zafixovat,
dát tomu jednotný vývoj. Takže ministerstvo financí plánuje v nejbližší době vyhlásit zřízení pracovní skupiny za
účelem sjednocení a vyjasnění pravidel. Ale aby to mohlo nastat, tam potřebujeme naprosto jednoznačnou
spolupráci z vaší strany, protože na té roztříštěnosti a na té kvalitě smluv, která dnes vzniká, my nedokážeme
postavit jednoznačný daňový závěr. Takže my to vyhlásíme zřejmě veřejně na stránkách, že si nejsme jisti, koho
přesně oslovit. Budu ráda, když to budete sledovat, pokusíme se samozřejmě oslovit i vás, abyste se účastnili
diskusí. A myslím si, že by to sportu v té naší oblasti, v té daňové oblasti přineslo velmi mnoho klidu,
kdybychom se na nějakých pravidlech shodli. A pak už bude na každém, jestli je bude používat nebo si vezme
nějakou svou vlastní cestu, a tam samozřejmě vezme to riziko, že si ji bude muset obhájit před orgány státní,
resp. finanční správy, až přijdou kontrolovat.
Takže tím bych asi nevím jestli optimisticky, já doufám, že optimisticky zvlášť pro ty, kteří teď čelí diskusím z
finančních úřadů, které jsem pochopila, asi před 14 dny, jich bylo někde kolem 50 sportovců v republice, dnes
už to poměrně razantně stoupá, protože tu máme určitou technickou diskusi, kdy se bavíme i s ministerstvem
školství a se živnostenskými úřady, kdy jsou daně navázány na podkladové předpisy. A ti hráči, myslím si, nejsou
v úplně komfortním postavení v tuto chvíli.
Tím bych ukončila svůj apel, poděkovala vám za pozornost a vyjádřila skutečně i já za sebe a za ministerstvo
financí radost za to, že tato oblast, kterou považuji za velmi důležitou, je momentálně v centru dění,
investujeme do ní čas a skutečně všichni se chceme podílet na tom, aby se vyvíjela správným směrem.
Děkuji.
Miroslav Antl: Já vám děkuji, vážená paní náměstkyně ministra financí, za vaše další optimistické vystoupení. A
nyní prosím pana magistra Radka Pokorného, advokáta a současně místopředsedu legislativní rady ČOV a
místopředsedu Komory administrátorů veřejných zakázek o jeho vystoupení.
Radek Pokorný: Dobrý den, dámy a pánové, já jsem tady loni povídal v jiné místnosti, ale na stejné akci o
používání zákona zadávání veřejných zakázek v oblasti sportu. Dostali jsme se do nákupu kajaků, které nikdo
pak nechtěl apod. Letos mám téma ještě mnohem komplikovanější, a to je problematika veřejné podpory ve
sportu.
EU, jedním z jejích základních rysů a přínosů je jednotný trh. A ten jednotný trh si snaží zajišťovat právní
úpravou, kam mj. patří veřejné zakázky, ale také veřejná podpora. Smyslem regulace veřejné podpory je, aby
jeden stát neposkytoval svým subjektům výhodu, která je zásadně zvýhodní vůči subjektům z jiných států na
svém trhu. To je základní definice a to musíme mít, když si o tom budeme povídat, na paměti.
Ta materie je velmi komplikovaná. Nemyslím si, že po mém chvilkovém povídání se z vás stanou odborníci, ani
to nebylo cílem. Jde o to, abyste věděli, že něco takového existuje, aby to věděli zvláště vaši funkcionáři, když
jednají se státem, s municipalitami, s kýmkoli, kdo nakládá s veřejnými prostředky, protože tím, že v Čechách
není úřad, který by v této věci měl kompetenci, protože to je originální kompetence Evropské komise, tak tady
7
tomu skutečně málokdo rozumí a stává se i ze strany státních orgánů, že v této věci nemají jasno a že dělají
chyby.
Takže velmi krátce projdu svou prezentaci. Koho by to zajímalo hlouběji, tak může o ni požádat. A pokud byste
měli pocit, že máte skutečně něco detailnějšího, tak kdykoli jsem k dispozici, spojení se dá vygooglovat podle
názvu kanceláře, protože tím se tady zabývá skutečně málokdo.
Na prvním slajdu máte, co je to veřejná podpora. Je to něco, o čem já už jsem tady hovořil, tzn. jakákoli forma
podpory poskytovaná z veřejných zdrojů, která narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž tím, že
zvýhodňuje určité podniky nebo určitá odvětví výroby, pokud ovlivňuje obchod mezi členskými státy. Taková
veřejná podpora je z principu zakázaná.
Vnitrostátní právní úprava na to není kromě nějakých procesních aspektů, protože jediný úřad, který s tím má
něco u nás společného, je Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. A to pouze jenom jako evidenční místo
Evropské komise. Tzn. žádná řízení tohoto typu se u nás nevedou, veškerá řízení vede Evropská komise. Jinak
opíráme se jednak o článek 107-109 Smlouvy o fungování EU, o další rozhodnutí komise a samozřejmě a hlavně
o rozhodování soudních orgánů EU, protože ta interpretace je velmi komplikovaná a velmi individuální.
Základní definiční znak veřejné podpory. A opět jenom, abyste to nosili v hlavě, kdybyste se s něčím takovým
potkali, jedná se, že musí být určena podnikům z veřejných zdrojů. Tzn. nejen ze státních, ale samozřejmě také
obce, kraje atd. Tam na závěr mám jenom takové upozornění, že u nás jedna z takových hezkých kauz, která tím
prochází, tak je brněnský okruh. Takže to je jedna z věcí, na kterou se dá dívat. Tzn. výhoda konkrétnímu
subjektu musí být selektivní. A ta selektivnost musí být buď individuální, nebo vytvoření pravidla, ze kterého
zjevně vyplývá selektivnost. Tzn. když řeknu, že tohle něco náleží, protože je tady paní doktorka Bradáčová,
řeknu ženě vrchní státní zástupkyni, tak sice ji nejmenujeme, přesto hovořím o tom konkrétním člověku, tzn. to
je ta selektivnost, která nemusí být individualizovaná, ale směřuje ke konkrétnímu člověku.
Musí být způsob ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Je strašně důležité uvědomit si, že veřejná podpora
není komisí sankcionovaná či sledovaná, pokud je na čistě lokální úrovni, pokud neovlivňuje možnost firem a
soutěžitelů z jiných členských států vstupovat na daný trh nebo je na tom trhu nediskriminuje. A musí hrozit
narušením nebo naruší hospodářskou soutěž. Tzn. nemusí dojít k narušení hospodářské soutěže, ale musí být
zjevné, že hrozí. A ty znaky musí být definovány kumulativně. Tak, mám to správně.
Co je potom důležité, a zase to nebudu číst, jen řeknu, že se musí jednat o ekonomickou aktivitu. Přitom to
nemusí být podnikatelský subjekt. Evropská komise obecně, a je to trend v právu generelně, se snaží vyhýbat se
formalitám a zkoumat podstatu. Tzn. i sportovní klub, který není založen za účelem podnikání, pokud vykonává
hospodářskou aktivitu, může být předmětem řízení o odnětí, případně schválení veřejné podpory. Je na to
spousta rozhodnutí, ale zase říkám, to není podstatné. Znovu opakuji, a máme to tu napsáno, že tato pravidla
se nevyužívají pro sport takový, ale činnosti s tím související.
A definiční znaky teď můžeme do detailu. Tzn. podpora poskytovaná přímo státem či jinou veřejnou autoritou.
A znovu, tím, že komise se zabývá podstatou a ne formou, tak je jedno, jakým způsobem je ta podpora
poskytnuta. A to dokonce takové ty kulišárny v začátku typu předražené inzerce apod. Všechno to, co neprojde
testem soukromého investora, tzn. že by za běžných podmínek běžný investor se choval podobně, což je něco,
co se používá jak v oblasti veřejných zakázek, tak v oblasti veřejné podpory, tak to, co neprojde tímto testem,
tak je něco, co potom podléhá dalšímu zkoumání.
Stále s tím tady bojuji. Paní náměstkyni to šlo zjevně lépe, je cvičenější. Trénovala to? To jsem se tedy nesnažil
zavděčit, to jsem také mohl přijít. Na mě, když se podíváte, tak vidíte, že moc netrénuji.
Mám tady rozebrány další definiční znaky veřejné podpory. Koho by to více zajímalo, jsem k dispozici.
Co je pravidlem, které si myslím, řady z vás se bude týkat, tak je tzv. pravidlo de minimis. Evropská komise
pracuje s tím, že pokud na dané oblasti je poskytnuta podpora do výše 200 000 eur za období 3 let, tak se
zpravidla nejedná o veřejnou podporu.
8
Hrozba - Evropská komise se snaží některá konání nebo chování, která jsou poměrně obvyklá a ze kterých
standardně statisticky vychází, že by neměla narušovat férovou soutěž, tak se snaží vyjímat výjimkami. Jednak
jsou to obecné výjimky, tam jsme nic relevantního pro oblast sportu nenašli. Zase se nechci tvářit, že jsem se
někdy v životě zabýval veřejnou podporou v oblasti sportu, to skutečně až pro váš seminář. A pak je individuální
výjimka. A pak jsou blokové výjimky. Máme je zase v tom materiálu, koho by to zajímalo.
Co je zajímavé, tam se dostaneme, nevím, kde to tady mám… Říkám, nemá cenu to teď pro vás rozebírat,
podstatné je, aby to chování neovlivňovalo soutěž. Já tady někde mám, vteřinku, až to najdu. Evropská komise
vedla před několika lety, to řízení bylo ukončeno dopisem, který přišel do ČR loni, šetření, které se týkalo státní
podpory pro nezisková sportovní zařízení. A bylo konstatováno, myslím si, že koncem roku 2014, že tam, kde
může opatření znamenat veřejnou podporu, jde o podporu slučitelnou s vnitřním trhem. A to právě s odkazem
na výše uvedenou výjimku. Tzn. ČR, která dlouhodobě podporuje nezisková sportovní zařízení, svůj postup
obhájila.
Máme tady blokovou výjimku a opět poměrně složitá pravidla vypočítávání, že pokud je poskytnuta, nesmí tam
mít přístup jen jeden, problém počítání investičních nákladů atd. Zase říkám, myslím, že to není o tom, abyste si
to řešili sami. Pokud se náhodou do něčeho takového pustíte, je potřeba konzultovat, protože ty věci jsou
strašně individuální, jsou strašně dále tvarovány rozhodováním Evropského soudního dvora a nedá se to naučit
a obejít.
Ty minimis, o tom jsme hovořili. Takže tím jsme se postupně prokousali až na závěr. Já tu na závěr mám věc, ke
které se autoritativně vyjadřovat nechci, nicméně je to opravdu case study a pokud vím, tak sportovci se tím
intenzivně zabývají. A to je skutečně řešení problematiky brněnského okruhu. Tam byly, pokud vím,
poskytovány přímé dotace, což je záležitost velmi problematická. Teď se tam zakládá nějaký společný podnik.
Nicméně i tady si myslím, že je třeba se tím hodně detailně zabývat, protože pokud na to roubujete, co jsem si
mohl přečíst test soukromého investora, tak opět je třeba řešit, jestli ta veřejná autorita nepřebírá mnohem
více rizik a odpovědnosti, než kolik by udělal soukromý investor. Ale protože tady kolega Šťovíček se v té
problematice podle mého názoru vyzná, tak nemám obavu, že to nevyřeší způsobem pozitivním pro veřejné
rozpočty.
Takže díky za pozornost. Znovu říkám, detailně je to v materiálu. Pokud byste měli něco, co by bylo konkrétní,
jsem k dispozici s tím limitem, že říkám, zrovna v této oblasti sportovní i my jsme se museli trošku na to dívat,
než jsme si tu prezentaci napsali, protože je to přeci jen problematika, se kterou se člověk normálně nepotkává.
Navíc jsou tady ale lidé, kteří se v tom vyznají lépe než já, že jo, pane kolego.
Dobře, děkuji za pozornost a pěkný den, ať se daří.
Miroslav Antl: Také děkuji, vážený pane místopředsedo. A nyní vítám a prosím o vystoupení pana docenta
inženýra Zdeňka Tůmu, který je partnerem odpovědným za služby pro finanční sektor společnosti KPMG v ČR, a
my ho známe jako 10letého guvernéra České národní rady. Máte slovo, pane docente, prosím.
Zdeněk Tůma: Dobrý den, děkuji za pozvání. Dámy a pánové, já jsem byl požádán, abych pohovořil na téma
portal sportu v ČR, což může znít jako relativně technické téma, ale mám za to, že z hlediska financování sportu
je to docela důležité.
Asi ten hlavní prvek, který v tom vnímám od začátku, je ten důraz na transparenci z hlediska alokace prostředků
a samozřejmě nejen finančních prostředků, které pocházejí z veřejných zdrojů, ale celkově.
Rád bych ještě podnikl, že společnost KPMG nebyla v roli toho, kdo by to vytvářel, ale byli jsme u toho konceptu
a měli jsme roli projektového manažera, takže pokud byste mě trápili na technických detailech, jak je to třeba
softwarově řešeno, tak bych to nebyl já, který by v tomto směru mohl posloužit.
Rád bych ale, než se dostanu k portálu samotnému, připomněl, že sport je poměrně významné odvětví v ČR a
nejen v ČR. A protáčí se jím poměrně významné množství peněz. Na to bychom neměli zapomínat. A nejsou to
jen veřejné prostředky, tzn. většinou se soustředíme na ten aspekt financování, do jaké míry je možné získat
podporu z veřejných prostředků. Mluvila tady o tom paní náměstkyně Hornochová.
9
Stejně tak ministerstvo financí se více soustředí na tu výdajovou stránku, ale tady připomínám, že i příjmová
stránka pro ministerstvo financí není nepodstatná, tzn. že z těch prostředků, které se protočí a vytvářejí
poměrně významnou ekonomickou aktivitu, tak generují jiné nepodstatné přínosy pro veřejný sektor. My jsme
vyčíslili v jedné studii, kterou jsme dělali zhruba před 2 lety na téma financování sportu, na zhruba 50 mld., což
není samozřejmě největší odvětví v ČR, pochopitelně, ale rozhodně to není zdaleka zanedbatelné.
Rád bych tady poukázal ještě na jedno číslo, které mi přijde zajímavé a které mě samotného překvapilo, když
jsme tu studii dělali. A to je ten poměr domácností na celkové spotřebě sportu. Znovu říkám, většinou se
soustředíme na tu veřejnou podporu, co se podaří získat ze státního rozpočtu na podporu svazů, klubů a
činnosti. Ale je třeba si uvědomit, že jsou to primárně domácnosti, které financují volnočasové aktivity. A nejen
v tom, jak přispíváme na naše děti a na členské příspěvky, ale i na vybavení, které poskytujeme jak našim
dětem, tak samozřejmě i vybavení, které si nakupujeme sami.
Takže ten sport tak, jak ho tady vnímáme z hlediska financování, tak se na to díváme v tom širším slova smyslu.
A včetně všech sportovních aktivit, které děláme ať už organizovaným nebo neorganizovaným způsobem.
Zároveň, a to je také významné z pohledu ekonomiky jako celku, a to je ten celkový podíl na zaměstnanosti, tak
jsme vyčíslili, když vezmeme v úvahu v širším slova smyslu sport, sportovní odvětví, tak že to čítá až 4 %
pracovní síly, takže znovu, není to vůbec zanedbatelné.
Co se týká teď toho portálu, co bylo cílem? Jak dobře víme, v minulosti sport, jak byl financováno, tak to bylo
velmi netransparentní, bylo to takové kyvadlo vysunuté k velké netransparentnosti a do jisté míry na to sport
přinejmenším po určitou dobu dojel a vedlo to potom k redukci finančních prostředků, které ve sportu a zejm. v
tom organizovaném byly k dispozici.
To se daří vracet zpět, ale samozřejmě vždy něco za něco. A je potřeba ukázat, že v tomhle se z hlediska
organizovaného sportu hodně změnilo, hodně událo a že prostředky, které se alokují, zejm. veřejné prostředky
jsou dobře monitorovány a že ta alokace probíhá zcela transparentním způsobem. Tohle z mého hlediska je
jeden z klíčových momentů, který vedl k mé úvaze vytváření sportu. A to znamená vytvořit aktuální databázi
údajů, nicméně by to nemělo být jednoúčelové, tzn. nejde jen o monitorovací systém, ale zároveň by to mělo
sloužit i sportovním svazům, klubům jako celek. Tzn. je to nějaká databáze, s kterou je možné pracovat.
Zároveň by to mělo vytvářet nejen tu platformu z hlediska komunikace a monitoringu směrem ke státní správě,
ale konec konců i k veřejnosti a vytvořit platformu pro organizovaný sport navzájem. Jedna úvaha, která si
myslím, že je docela zajímavá, souvisí s tím, co jsem říkal na začátku, že se nejedná jen o veřejné prostředky,
které protékají sportovním odvětvím, a to jsou ty soukromé výdaje. Víme velmi dobře, že nejde jen o sponzory,
ale o to využití sportu k různým komerčním aktivitám. Nejedná se pochopitelně jen o profesionální sport, ale
jakoby to propojení mezi firmami, ať už působí v odvětví sportu nebo ho nějakým způsobem chtějí podpořit, to
je docela významné.
Jinými slovy, od začátku tam byla úvaha, že tento portál by bylo možné použít i určitým komerčním způsobem.
Toto je otázka pochopitelně otevřená. Není to primární cíl, ale v okamžiku, kdy tento nástroj vznikne, tak by
byla škoda nevyužít.
Z hlediska struktury, jak je to koncipováno, samozřejmě je tady něco, čemu říkáme statické registry. To je
registr fyzických osob, sportovců. Právnických, především svazy, organizace, kluby, tělovýchovné jednoty apod.
A potom, co se na to docela často zapomíná, nevěnuje se tomu adekvátní pozornost, tak to je registr sportovní
infrastruktury. My to vidíme u řady obcí, kde čím dál víc se zdvihá zájem o to, nějakým způsobem vůbec
zmapovat sportovní infrastrukturu, která je k dispozici, a trochu ji plánovat do budoucna, tzn. trochu zmapovat
tu poptávku a očekávané potřeby v horizontu 5, 10, 15 let. A tím směrem pak směřovat investice. A tady máme
podle mého názoru také velký dluh. A registr sportovní infrastruktury by podle mého soudu byl také velmi
užitečný. Nejen pro svazy, jednoty, kluby apod., ale i z hlediska státní správy a obcí a krajů.
A potom je něco, čemu říkáme dynamické registry. A to je zmapování sportovních akcí, kde jsme dělali celou
řadu dopadových studií. Ať už to bylo třeba hokejové mistrovství světa v hokeji. Věřím, že jsou to zajímavé
informace, uvědomit si, jaké jsou ekonomické dopady, co se spotřebuje, co ta sportovní akce vlastně přináší v
10
ekonomickém slova smyslu. Pochopitelně pokud by tady byl nějaký registr, kam by se ty informace dávaly, tak
takovéto typy analýz by bylo možné dělat daleko jednodušším a efektivnějším způsobem.
A samozřejmě pak aspekt monitoringu a alokace prostředků ve sportu. A znovu říkám, nejde jen o monitoring a
o službu pro státní správu, ale věřím tomu, že je to zajímavé i pro sportovní svazy jako takové.
Ten cíl se do značné míry podařilo naplnit. ČOV ve spolupráci s ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy
na tom delší dobu pracoval. Mělo by to primárně sloužit k evidenci sportovců, sportovních subjektů, a k
rozpočtovým a statistickým účelům. Ale znovu říkám, byla by škoda nevyužít i nadále.
Těch výhod je celá řada, myslím, že nemá smysl to tady procházet bod po bodu. Pro mě opravdu ten lightmotiv
všeho je transparence, ale byla by škoda toho nevyužít i jiným způsobem.
A pokud bych to shrnul, kde momentálně jsme. Ten portál byl vybudován, je funkční, funguje. Využívá se té
platformy, kterou má státní správa, organizace, státní podnik, která se jmenuje Státní pokladna, centrum
sdílených služeb. A v současnosti probíhají tedy jednání o tom, poslat ten portál do plného nasazení.
Je tu jedna zajímavá otázka a jedno úskalí, na které se při té práci narazilo a které třeba mě, přiznám se, na
začátku nenapadlo. A to je určitá rovnováha nebo jak se říká anglicky trade off mezi tím požadavkem na
transparenci, ale zároveň čím jsme transparentnější, tím tam samozřejmě vkládáme víc údajů. A jak se ukázalo,
můžeme narážet na problém s Úřadem na ochranu osobních údajů. Jinými slovy, na jednu stranu by bylo dobře,
abychom mohli jednoznačně identifikovat, teď nemám tolik na mysli právnické osoby, ale zejm. jednotlivé
sportovce, aby tam byly jednoznačné identifikátory, aby se právě zabránilo tomu, že budou různé černé duše. A
na druhé straně v okamžiku, kdy se začal sbírat tento typ informací, tak se ohradil Úřad na ochranu osobních
údajů a říká, že sběr takto detailních informací je víc, než je potřeba k tomu samotnému účelu. Takže nejsem
blízko těmto jednáním, nejsem schopen posoudit, do jaké míry je možné najít kompromis s Úřadem na ochranu
osobních údajů, ale zřejmě nebude jiné cesty, než to řešit nějakým způsobem legislativně. A i ten zákon o
sportu by to mohl řešit. A ten požadavek na tento typ údajů by byl dán zákonem, tím pádem by se eliminovala
ta námitka Úřadu na ochranu osobních údajů. A následně konečně by bylo možné používat ten portál k tomu
účelu s tím, že jak jsem říkal na začátku, by byla škoda tento poměrně silný nástroj nevyužít případně k dalším
komerčním účelům. Takže je to řešeno modulárně a tuto nadstavbu je tam možné kdykoli dotáhnout.
Takže jen doufám, že se podaří vyřešit podle mého soudu momentálně klíčový problém, tzn. ten aspekt
ochrany osobních údajů, aby se našel ten správný trade off, ta správná rovnováha mezi požadavkem na
transparenci a obavou Úřadu na ochranu osobních údajů z poskytování příliš detailních informací.
Tak to je informace a já se těším na to, protože je práce zatím hodně, že se to podaří spustit v plném režimu a
pak tento portál bude k dispozici sportovním klubům, svazům a dalším organizacím.
Děkuji za pozornost.
Miroslav Antl: Já také moc děkuji, vážený pane docente, jménem nás všech. A všem přednášejícím děkuji za
jejich věcný přístup a příspěvky nabité konkrétními informacemi. A i za to, že vytvořili časovou rezervu pro
dotazy, které jsme v našem programu nenapsali, ale v podstatě chcete-li se zeptat, využijte, prosím,
přítomnosti skutečně renomovaných osobností v rámci jejich profesí. Chcete-li se zeptat, stačí se přihlásit,
stoupnout si, sdělit své jméno, příjmení, případné pracovní zařazení a konkrétní dotaz. Nepochybuji o tom, že
bude zodpovězen.
Pokud ne, tak vám udělám tak velkou přestávku, tak abychom naplnili program, tak přes hodinu. A vy už se
zabavíte, venku je krásně. Budeme pokračovat ve 12 hodin, já vás svolám znělkou, mně to dělá radost, já se k ní
málokdy dostanu.
Tak jo, užijte si přestávky i k neformálnímu popovídání s lidmi, kteří tady také zůstávají. Děkuji za pozornost.
11
(Přestávka.)
Miroslav Antl: …místopředsedů, ale takové ambice si nedělám. Takže budeme pokračovat druhým blokem. Je
to Rozhodčí řízení v oblasti sportu a já prosím pana magistra Lukáše Trojana, který je advokátem a současně
předsedou Rozhodčí komise Českého olympijského výboru, o jeho příspěvek. Vítejte a mikrofon je váš a
posluchači také.
Lukáš Trojan: Děkuji, pane předsedající, dobré odpoledne, dámy a pánové. Jak už to tak bývá, příspěvek se
jmenuje Aktuální otázky řízení před Rozhodčí komisí ČOV, což je pochopitelně název špatný. Můj příspěvek
nebude o tomto tématu, ale bude pojednávat obecně o řešení sporů ve sportu.
Já jsem se trošku vyděsil na počátku této konference, protože Jiří Kejval hovořil v podstatě o mém tématu, o
tom, že sportovci se v poslední době ať už na úrovni organizací či jednotlivců z logiky věci stávají čím dál tím
častěji subjekty či objekty různých sporů. A bohužel justiční systém, jak je nastaven v ČR, není schopen toto
téma uchopit. A o tom je můj příspěvek, kdy se krátce zaměřím na to, kde se dnes nacházíme z hlediska právní
úpravy a kam si myslím, že bychom mohli, pokud vše dobře dopadne, směřovat tak, aby to bylo ku prospěchu
věci.
Zásadní věc je definovat si, jaké typy sporů ve sportu jsou, s čím se můžeme setkat. Jednak jsou to spory, které
se týkají disciplinárních otázek, jsou povahy disciplinární. V tomto případě se domnívám, že systém je nastaven
uspokojivě, dobře, že tady není potřeba hledat nějaké reformní kroky, které by měly revoluční povahu. Další
typy sporů se týkají dopingu, což není dnes téma, o kterém já bych hovořil, takže to pouze konstatuji. A pak je
zde v poslední době čím dál tím více sporů povahy statutární, majetkové, týkající se výkladu různých interních
pravidel, řádů. A v neposlední řadě se také začínáme setkávat se spory, které mají etickou povahu, etickou
stránku věci. Všechny tyto spory v tuto dobu podle platné právní úpravy řeší obecné soudy.
Já jsem si vyhledal jako podklad pro můj dnešní příspěvek zajímavý názor, který přednesl soudce, resp. dnes
předseda Městského soudu v Praze, pan doktor Vávra, v rámci Právnického podzimu, kde téma sportovního
práva bylo jedním z témat, která se diskutovala. A doufám, že byl správně citován, proto si tu jednu větičku
dovolím ocitovat. Podle soudce městského soudu Libora Vávry "novodobí gladiátoři, tedy profesionální
sportovci, potřebují mít možnost právní ochrany i u soudu, tedy nejen v rámci svazových procesů. Třeba když
jde o jejich vyloučení ze svazu, protože to na ně má značné existenční dopady. Sport se stává průmyslovým
odvětvím, kde jde o hodně peněz."
Ten názor je pravdivý, já se neztotožňuji s ním pouze v jednom bodě, a totiž že primární roli by v tomto případě
měly hrát soudy. Proč? Praxe je taková, že ve sportu utíká život, a to vy všichni, kteří jste ať už aktivní či bývalí
aktivní sportovci, moc dobře víte, utíká mnohem rychleji než v běžném životě. Tzn. pokud se řeší nějaký spor,
který se týká aktivní sportovce, půl roku, rok, dva roky, pět let, je to pro toho sportovce leckdy celá kariéra.
Bohužel situace v české justici je taková, že do půl roku jsem se ve své profesní praxi, a to říkám s plnou
odpovědností, nesetkal s případem, kdy by soud nařídil jednání ve věci. Šest měsíců pro českou justici není
naprosto žádný čas. Skončení věci, která je rozhodována ve sportovním tématu před soudem, trvá v rámci
celého řízení, tzn. v rámci přezkumu řádově jednotky let, někdy spíše vyšší jednotky let.
Je tady řešení? Já se domnívám, že je. Když se podíváme na platnou úpravu dle nového občanského zákoníku a
dle novelizovaného zákona o rozhodčím řízení, autoři nového občanského zákoníku přišli s tím, že umožnili
spolkům možnost založit si rozhodčí komisi. Rozhodčí komise spolku může rozhodovat prakticky jakékoli
záležitosti týkající se spolkové samosprávy, které si ve svých stanovách spolek vyhradí. Je zde naprosto
bezbřehá pravomoc, kterou si ten spolek může do stanov dát. Zákonné minimum je, že rozhodčí komise
rozhodují spory o placení příspěvků a o vyloučení člena. Zde je taková, nemohu si nedovolit takové drobné
popíchnutí pana předsedy městského soudu, právě otázka vyloučení, to je obligatorní věc ze zákona, kterou řeší
spolková samospráva v rámci rozhodčí komise, pokud ji zřídí.
Jaké jsou hlavní výhody takto nastaveného řešení? Z mého pohledu je to ona rychlost. Podle zákona musí
rozhodčí komise projednat a rozhodnout spor do třech měsíců. Je to pro oblast spolků, které se zabývají
sportovní činností, naprosto jednoznačná a zřetelná a největší výhoda, kterou já zde vidím. Prostě ta věc se
rozhodne do tří měsíců. Stanovy v první řadě, ale i s odkazem ve stanovách vnitřní předpis či písemná dohoda
12
mohou prodloužit tu lhůtu pro rozhodnutí, avšak maximálně na devět měsíců. Čili v intervalu třech až devíti
měsíců se mohou sporné strany dočkat, a teď řeknu důležitou věc, vykonatelného rozhodnutí. To je další
novinka, kterou nám přinesla nová právní úprava, že to rozhodnutí je vykonatelné, má povahu rozhodčího
nálezu, což je pro člověka, který se zabývá aplikací těchto záležitostí z hlediska lhůt, času, toho, co musíme
podstupovat před obecnými soudy, jako snová záležitost.
Vím, že pro některé strany může být výhodné vést ono řízení dlouho, ale nyní hovořím v obecné rovině a
domnívám se, že vyřešení, kdo rychle dává, dvakrát dává, vyřešení jakéhokoli sporu, které je v nějakém
časovém horizontu, který je dohledný, je exkluzivní. Navíc, k tomu se dostaneme, je zde logická pochopitelná
námitka, že nemusí býti rozhodováno stejně odborně, stejně kvalitně, stejně nezaujatě jako v případě obecných
soudů. Já se domnívám, že ten systém tak, jak je nastaven, má dostatečné brzdy a nástroje, které tomu zabrání.
V první řadě, pokud by došlo k prolongaci těch lhůt, pokud by došlo k časovému skluzu, v takovém případě
mohou tu věc rozhodnout obecné soudy. Čili ta možnost vždy, kdyby členové rozhodčí komise byli nečinní, tak
dát to soudu zůstává. A zdržení, jak vidíte, je minimální.
Co se týče námitek ve vztahu k odbornosti nebo profesionalitě toho rozhodování, možnosti přezkoumat to
rozhodnutí, tak zákon o rozhodčím řízení zde vedle standardních důvodů pro zrušení nálezů, které jsou v
případě všech rozhodčích nálezů v zákoně dány, což jsou zejm. námitky procesní povahy, tak v tomto případě
umožňuje i dílčí hmotněprávní přezkum. Tzn. nález může být soudem zrušen v případě, že komise rozhodovala
spor ve zjevném rozporu s dobrými mravy či veřejným pořádkem. To je ona pojistka, protože pravděpodobně
zákonodárce vycházel z toho, že členové rozhodčích komisí u všech spolků nemusí býti absolutními profesionály
a mohou se dopustit určitého pochybení i v rovině hmotněprávní. A právě toto ustanovení umožňuje přezkum
tzv. excesů. Takže já bych se vůbec neobával a neměl bych žádný stres z toho, že by docházelo k nějakému
zneužívání tohoto institutu, který jak jsem řekl zejm. z hlediska rychlosti řízení je velmi užitečný.
Dostaneme se k tomu, kdo by ty spory měl rozhodovat. Zákon hovoří o minimálním limitu členů rozhodčí
komise, a to jsou tři. Horní limit stanoven není. Kvorum, a zde se zastavím, protože to je hlavní problém, který v
tuto chvíli máme na stole, je kvorum pro projednání a rozhodování. Kvorum je totiž stanoveno jako většina
členů rozhodčí komise spolku, minimálně tři.
Na slajdu si můžete přečíst, jaké jsou obligatorní požadavky na členství v rozhodčí komisi, kterými jsou zletilost,
bezúhonnost, svéprávnost, absence k pochybnostem o nepodjatosti a neslučitelnost funkcí. A já tvrdím, že
dalším požadavkem, který není zákonem dán, je odborná kompetence. Všichni se s tím potýkáte, samozřejmě
problém je nedostatek lidí, nejsou lidi, nejsou dostatečně kvalifikovaní členové spolku, kteří by byli schopni
naplnit rozhodčí komise, resp. ano, naplní je v tom zákonném minimu tří členů. A pak nastává onen problém,
který se týká rozhodování, protože v případě, že jeden člen je vyloučen, nemůže rozhodovat, v případě, že
nechce rozhodovat, v případě, že onemocní, tak se dostáváme do režimu, kdy není naplněno kvorum a kdy
zkrátka není možné využít tento z mého pohledu zajímavý institut.
My jsme z pozice ČOV tuto věc analyzovali a dovolili jsme si připravit určitý návrh řešení, který nám teď
promítnu. Je to nazvané Řešení de lege ferenda, kdy již paní ministryně dnes hovořila o připravované novele
zákona o podpoře sportu. Tato novela v sobě obsahuje jedno ustanovení, kterým se novelizuje zákon o
rozhodčím řízení. A říká, že rozhodčí komise může rozhodovat sama, tzn. nadpoloviční většinou svých členů.
Nebo připouští i možnost, že by spolkové orgány, spolky naplnily tu komisi větším počtem členů a následně by z
těchto členů tvořily senáty, pravděpodobně tříčlenné ad hoc vždy k projednávání té které kauzy. Čímž řešíme
problém, že by se vlastně vyčerpaly zdroje. Navíc je možné učinit poměrně širší kvorum i z odborníků, kteří jsou
mimo ten konkrétní spolek. A následně by se ty spory daly rozhodovat poměrně pružně a ekonomicky.
Rozhodčí komise ČOV, když jsem se ujal jejího předsedání, tak jsme o tom hovořili. Hovořili jsme o tom jak
uvnitř, tak s panem předsedou ČOV a s některými dalšími funkcionáři, a řekli jsme si, že bychom mohli zkusit
vymyslet model, který, a teď mě prosím neberte za slovo, je to vize, je to někde hodně daleko, by mohl ve svém
výsledku vést k jakémusi "soudu pro sport" nebo řekněme arbitráži pro sport.
13
Rozhodčí komise ČOV by měla nebo mohla pro určité spolky, které nemají dostatečnou kapacitu, nechtějí se
věnovat rozhodování sporů, by mohla sloužit jako servisní místo. V tuto chvíli jsou jak stanovy ČOV, tak statut
rozhodčí komise připraven a upraven tak, že v případě, že by prošlo ono ustanovení novely zákony o podpoře
sportu, tak rozhodčí komise ať už ve svém stávajícím složení, tak případně za pomoci rozhodování v rámci
senátů je připravena tuto obslužnou funkci pro spolky z oblasti sportu v případě, že o to projeví zájem, plnit.
Nad to, protože si troufám přemýšlet a uvažovat ještě trošičku víc do budoucnosti, kdy dnes těch sporů
samozřejmě je řádově nízký počet, ale nikdo nemůžeme vědět, co se stane, třeba se to jako institut osvědčí a
ten nápad se může zásadním způsobem zvýšit. Tak připouští možnost i tu, že jednotlivé spory můžeme na
základě zákona, stávajících stanov delegovat k rozhodnutí rozhodčí instituci, kdy my máme dohodu se stálým
rozhodčím soudem při Hospodářské agrární komoře o tom, že vytvoříme zvláštní seznam rozhodců pro
sportovní spory, který bude nominován jak ČOV, tak soudem. A z těchto rozhodců by se potom následně tvořily
senáty, které by rozhodovaly sportovní spory.
To je skutečně úvaha de lege ferenda, hodně do budoucnosti, nicméně vytvoří se tím určitě servisní možnost
pro to, aby spory, které vznikají ve sportovní oblasti a jejichž účastníci budou mít zájem na tom, aby se spor
zkrátka vyřešil v dohledné době, v zákonem stanovené době, tak dostali z hlediska odborné kvality dobré
rozhodnutí, tzn. aby rozhodnutí dělali právníci, kteří mají zkušenosti s rozhodováním sporů. A zároveň aby ty
spory řešili právníci, kteří mají zkušenosti se sportovním prostředím, protože realita je taková, že je to
samozřejmě svého druhu odbornost. Všichni to velice dobře znáte. A koukat se na specifický spor, který se týká
sportovního prostředí, očima obecného soudce je mnohdy velmi obtížné a nejsem přesvědčen o tom, že to
vede k výsledkům, které jsou spravedlivé, obhajitelné jak v odborné, tak kompetenční rovině.
To je vše, děkuji vám za pozornost a doufám, že jsem nebyl dlouhý.
Miroslav Antl: Děkuji, nebyl, samozřejmě jste v limitu. Já nyní prosím našeho vzácného hosta, Jeho ctihodnost,
pana Michaela Beloffa z Velké Británie. Kromě toho, že on je rozhodcem Arbitrážního soudu pro sport při
Mezinárodním olympijském výboru, tak je současně prezidentem Britské asociace pro sport a právo. Jsem rád,
že zavítal do Prahy a do Senátu Parlamentu ČR.
Michael Beloff: Je pro mne ctí a potěšením, že vás mohu oslovit v tomto krásném historickém městě, v Praze v
ČR, zemi, ze které vzešel Emil Zátopek, legendární atlet, který 3x zvítězil na olympijských hrách na 5000, 10 000
metrech, v maratonu, na olympiádě v Helsinkách, což je úspěch, který nikdo nepřekonal včetně těch, kteří
berou nedovolené látky. Ovšem doping v té době ještě znám nebyl. A bohužel zničil spravedlivou soutěž, která
je cílem olympijských her.
Byl jsem pozván, abych pohovořil o současných otázkách ve sportovní arbitráži. Byl jsem popsán v jedné
učebnici moderního sportovního práva jako jeden ze zakladatelů sportovního práva ve své zemi. A i když už
jsem prožil to, co je podle Bible přidělený životní čas, 70 let, tak přesto mě to dovádí k myšlence, že sportovní
právo je velice mladé a poskytuje příležitost, abych odkázal sám na sebe. Sportovní právo je pojem, který je
nyní v jakémsi období dospívání, když to srovnáme s jinými formami práva, majetkovým právem, závazkovým
právem. Ale jsou hlasy, že žádné ryze sportovní právo neexistuje, že je to pouhý hybrid, který se skládá z dalších
forem.
Úloha rozhodčího řízení, arbitráže, je z nedávné doby. Sport se přeměnil z rekreační činnosti do jakéhosi
podnikání, byznysu. Kdysi sportovci i na nejvyšší úrovni nedostávali peněžní odměnu za své umění. Např. v
atletice, v tenisu. Teď to jsou profesionalizované sporty, takže Usain Bolt nebo Roger Federer a další sportovci
vydělávají na sportovišti i mimo sportoviště asi tolik jako ti nejlepší fotbalisté a mnohem více než špičkoví
právníci. A tak bylo nevyhnutelné, aby vznikl nárůst počtu sportovních sporů. Zvažte, jak cennou komoditou by
byl Zátopek pro dnešní Diamantovou ligu.
Není žádný koncepční důvod, proč spory, které se týkají zaměstnání, práv duševního vlastnictví nebo disciplíny
by neměly být rozhodovány soudy. Ovšem arbitráž skýtá výhody, soukromí, flexibilitu, načasování, místo,
rychlost, odborné znalosti, relativní neformálnost řízení a menší náklady. Arbitráž se děje na konsensuální bázi.
Přístup ke spravedlnosti státních soudů je cena, kterou platíme jako občané státu. Ale strany sporu mají
možnost se obrátit na arbitráž.
14
Je zásadou olympijského hnutí, že stát by se neměl vměšovat do správy sportu. V některých zemích jsou soudy
opravdu nezávislé na vládě. V rozhodování sportovních sporů soudce neodporuje tomuto principu, ale přesto je
lépe zaručeno toto rozhodování, pokud je to vzdáleno centru politické moci.
Takže se dostávám k prvnímu tématu svého příspěvku. K dohodě o stanovení rozhodců. Např. zakládací
dokument sportovní asociace může obsahovat ustanovení, které vyžaduje, aby spory byly řešeny v arbitráži.
Může to být také na základě jednorázové dohody ad hoc mezi oběma stranami sporu, aby spor byl řešen v
rozhodčím řízení. Problémy, které vznikají, navazují na interpretaci smlouvy. Tak např. váže rozhodčí doložka
jednotlivce nebo pouze kluby? Jednotlivce, kteří jsou členy těchto klubů nebo pouze kluby? Může vázat přímo
nebo i nepřímo? O tom se jednalo, když atletka ve Velké Británii Diane Modal, běžkyně na 800 metrů, chtěla
zažalovat Britskou atletickou federaci za to, že špatně naložila s jejím nařčením z dopingu. Může ustanovení
sportovní asociace, které stanoví, že se asociace podřídí rozhodčímu nálezu jiné organizace, znamená to
pravomoc k vydávání nálezu závazných pro tu první asociaci? O tom se jednalo v tom dlouhém příběhu, ve
kterém se Gibraltar stal členem FIFA. Zde navazujeme na doktrínu zvanou kompetenční doktrína.
Další otázka je ta, zda to rozhodnutí je rozhodnutí arbitrážní povahy. Může to mít dopad pro vynucování podle
vnitrostátního práva, například německého práva, které rozlišuje mezi tribunály interními asociací a rozhodčími
soudy. Existuje také newyorská úmluva o uznávání vymahatelnosti cizích rozhodčích nálezů.
Klíčovým kritériem je institucionální nezávislost. Nezávislost a nestrannost. Rozhodci by neměli mít osobní
zájem na nějakém konkrétním výsledku případu, který mají rozhodnout. Neměli by mít nějaké předsudky nebo
být zaujati. V této oblasti obzvláště rezonuje výrok bývalého předsedy Nejvyššího soudu pro Anglii a Wales,
který řekl, že spravedlnost se musí realizovat, ale musí to být také vidět. To, co je vidět, je stejně důležité jako
to, co se děje. Málokdy se při jmenování rozhodce namítá, že on není schopen vydat nestranné rozhodnutí.
Možná ze zdvořilosti nebo kvůli tomu, že se těžko předsudky, předpojatost prokazují, se spíše napadá
rozhodnutí proto, že ten, kdo to pozoruje, by takové rozhodnutí nepřijal.
Je tady takový známý případ z doby před 15 lety, čínský tým plavců. Rozhodce, který byl jmenován čínskou
stranou, vůbec nechápal, že rozhodce není advokát. Samozřejmě rozhodce se musí dotazovat na důkazy, ale on
napadal svědky strany, která ho nejmenovala. Bylo rozhodnuto v neprospěch Číňanů a čínský rozhodce mě a
kolegu napadl z předpojatosti během soukromé porady, což bylo neopodstatněné a později bylo odmítnuto
švýcarským federálním soudem. Je samozřejmě lepší, aby možná předpojatost byla předem známa. A možná až
příliš mnoho se toho sdělovalo o případné zaujatosti.
Pravidla Mezinárodní advokátní komory užívají tzv. červené, oranžové a zelené seznamy podobně jako signály v
dopravě. A to jsou velice užitečná pravidla. Mezinárodní rozhodčí soud pro sport byl založen, zavedl pravidlo v
roce 2009, že rozhodce by neměl jednat jako advokát v jiném případě, který se před soudem řeší. Bylo po
diskvalifikaci ruských běžkyň na olympiádě v Salt Lake City řečeno, že svět sportovních právníků je tak malý, že
vynucování takového pravidla by mohlo mít nepříznivý důsledek pro rozvoj sportu.
Pokud se tedy potřebné informace zveřejní a strana se nadále účastnila, pak už si nemůže stěžovat v pozdějším
stadiu řízení. Také sami rozhodci by neměli couvat před podobnými výzvami. Já jsem byl takto 7x napaden, když
jsem byl jmenován jako rozhodce před mezinárodním rozhodčím soudem pro sport. Bylo to podle pravidla číslo
34. Pouze jednou byla tato námitka úspěšná. Ovšem námitky, které se týkají toho, že má člověk dvojí občanství
nebo to, že jsem předtím vydal nějaký jiný nález, tak to byly námitky, které neuspěly. Pokud by námitka uspěla,
mělo by to vážné problémy pro jiné rozhodce i pro soudce, kteří musí být schopni změnit názor, pokud jsou
postaveni před přesvědčivější důkazy.
Samozřejmě právníci se snaží udělat dojem na své klienty nebo se snaží ovlivnit složení soudu ve prospěch
klientů. Je nebezpečné, když rozhodce se snaží získat reputaci tím, že rozhoduje pro sportovce nebo proti nim.
Vzpomínám si, že je alespoň jeden rozhodce, který by neshledal sportovce vinným z dopingu, pokud byl
spatřen, že užívá steroidy třemi svědky, jako je prezident Obama, kancléřka Merkelová a papež.
15
Národní orgány jsou často konfrontovány s případy známých atletů, např. Mezinárodní atletická federace IAF v
době, kdy měla vlastní nástroje pro boj proti dopingu, takže v 1. instanci měly pravomoci národní členské
federace. A sama IAF měla možnost se odvolat proti rozhodnutí federace u svého vlastního soudu. vznikla
některá pochybná rozhodnutí, která připomínají klasický válečný film Casablanca s Humphrey Bogartem a Ingrid
Bergmanovou. Ale některé státy včetně USA se spolehly na národní pravidla a předpisy.
Chtěl bych zde připomenout ještě to, že jsem zastupoval IAF před mezinárodním arbitrážním soudem za
přítomnosti Francoise Carrada, významného švýcarského právníka, který se účastní programu reformy FIFA, což
je velmi obtížné. Usilovali jsme o diskvalifikaci americké mužské štafety na 4x 400 metrů v Sydney na
olympijských hrách v roce 2000, protože jeden z běžců v 1. kole neměl právo se účastnit. Ale protože byla
mezera v pravidlech IAF, tak jsme neuspěli. Mělo to šťastný konec, no, možná smutný konec podle toho, na
které straně jste. Tři ze čtyř běžců byli shledáni vinnými z užívání nedovolených látek, takže o zlaté medaile
nakonec přišli kvůli užívání těchto nedovolených látek, a to včetně Michaela Johnsona, který byl nevinný.
Založení Světové protidopingové agentury, která je financována organizovaným sportem a společenstvím států,
jejíž kompetencí je aplikovat jednotné standardy boje proti dopingu, bylo reakcí na velmi různé řešení sporů v
boji proti dopingu v jednotlivých sportech. A je tam právo se odvolat proti rozhodnutím národních orgánů v
oblasti dopingu, které protidopingová agentura považuje za zcela špatná.
Jeden z případů se týkal známého českého cyklisty Romana Kreuzigera, který byl obviněn z dopingu kvůli
nesrovnalostem v biologickém pasu. Světové protidopingová agentura a Mezinárodní cyklistická unie UCI říkaly,
že váš Národní olympijský výbor jednal nesprávně, když Kreuzigera osvobodil. Pan Kreuziger říkal, že je nevinný
po celou dobu, a dokonce byl na detektoru lži. Jeho neobvyklé krevní hodnoty souvisely s problémy štítné žlázy
a vzorky, se kterými nebylo náležitě nakládáno. Byl jsem jmenován jako rozhodce vaším Národním olympijským
výborem. V pátek před slyšením u soudu WADA a UCI došly k závěru, že v souladu s příslušnými
antidopingovými pravidly UCI a pokyny WADA k používání biologických pasů není v této fázi důvod k dalšímu
pokračování. Kdyby tyto informace nevyšla najevo, kdyby to dále pokračovalo, tak jsem asi nebyl pozván.
V Lausanne právě sídlí ten mezinárodní arbitrážní soud, který je na začátku svého 4. desetiletí. A vymyslel ho
markýz De Samaranch, bývalý předseda Mezinárodního olympijského výboru, jako formu rozhodců s náležitými
kvalifikacemi a znalostmi sportů. Řeší se tam spory z různých sportovních oblastí. Pouze hlavní sporty v USA,
americký fotbal, baseball a motorový sport, ty mají své vlastní rozhodčí instance. Soud má pobočky v Sydney,
New Yorku, Šanghaji, Kuala Lumpuru, Abu Dhabi a někdy zasedá i jinde. Také zasedá při příležitosti zimních a
letních olympijských her a dalších pravidelných akcích, jako jsou Asijské plážové hry, kde se usiluje u
potenciálního rozhodce v souladu s anglickým rčením "pěkné, pokud to dostanete".
Ať zasedá soud kdekoli, je důležité švýcarské právo hmotné, protože rozhodnutí tohoto soudu lze napadnout
pouze u federálních švýcarských orgánů a pouze z určitých důvodů, jako je nepříslušnost nebo překročení
pravomoci. Zasedání soudu jsou neveřejná k velké nevůli médií. Ale rozhodnutí jsou popsána na webových
stránkách. A nedávno vyšel komentář, kterého se účastnil také generální tajemník. Pracoval i v případu, který
zahrnoval i známý fotbalový klub SK Slavia Praha. Porota uvedla - sportovní právo se vyvíjelo a roky
konsolidovalo prostřednictvím urovnávání sporů formou arbitráže. A vyvinula se sada, soubor nepsaných
právních zásad, tedy určitý lex mercatoria pro sport či lex ludica, jímž se řídí jak národní, tak mezinárodní
sportovní federace bez ohledu na to, zda tyto principy jsou výslovně uvedeny v jejich stanovách. To znamená,
obecné právní zásady mohou být takovým komparátorem či společným jmenovatelem. Tudíž se má za to, že je
to součástí lex ludica. A CAS stanovil soubor 300 rozhodců z každého kontinentu, aby toto dál aplikoval.
Každopádně bych se odvolal ještě na jeden příklad, a to je případ Claudie Pechsteinové a její dopingové aféry,
kdy paní Pechsteinová byla potrestána dvouletým zákazem startu. Ovšem ona se odvolala a vede soudní řízení,
přičemž argumentuje tím, že jí nebyl umožněn spravedlivý proces, že si nemohla zvolit rozhodce dle svého
výběru. A konkrétně ten výrok je platný pouze tehdy, pokud je ustanoven rozhodce adekvátním způsobem.
Každopádně existuje tady soubor rozhodců, uzavřený seznam, ze kterého se může vybírat v rozhodčím řízení. A
tohle je něco, co samozřejmě může ovlivnit rozhodčí řízení v různých případech.
16
Chtěl bych závěrem ovšem ještě říci, že existuje kromě rozhodčího řízení modernější forma
institucionalizovaného alternativního řešení sporu, a to je tedy mediace, která nám nabízí velmi rychlé,
nákladově efektivní řešení jakéhokoli sporu. Je důvěrná a tudíž může díky své povaze podporovat otevřenou
komunikaci mezi stranami. A oproti tomu naopak jde rozhodčí řízení. Tuto komunikaci mezi stranami
nepodporuje. Takže mediace má zpravidla velmi vysokou míru úspěšnosti. A byl by to paradox, pokud by taková
metoda, tedy forma arbitráže, která původně měla nahradit obecné soudy, byla nahrazena ještě jednou
takovou soukromější a flexibilnější formou, a to tedy mediací.
A uvidíme, jak to dopadne, jak se bude dále vyvíjet řešení sporů na sportovním poli. To je z mé strany vše,
každopádně děkuji vám všem, že jste mi dali prostor pro to vás zde oslovit a věřím, že se vám má prezentace
líbila. Ať už její tlumočené české znění nebo čtené anglické znění.
Miroslav Antl: Také moc děkuji. Tímto končí 2. blok a začínáme 3. blok, který se nazývá Trestněprávní aspekty
sportu, což je problematika mně zřejmě úplně nejbližší. Já jsem velmi rád, že si udělala čas paní vrchní státní
zástupkyně v Praze, paní doktorka Lenka Bradáčová. A prosím ji o její příspěvek. Jeho název máte před sebou a
sám jsem zvědav na jeho obsah.
Vítejte, Lenko.
Lenka Bradáčová: Dobrý den, dámy a pánové, pro mě je ctí být pozvána na to fórum už jen proto, že trestní
právo je oborem, který se nepotkává, jak by se mohlo zdát, se sportem nikoli každý den ani každý týden, ale
jsou někteří státní zástupci, kteří se prostě touto problematikou nezabývali nikdy v průběhu své kariéry. Ta
problematika, to říkám hned úvodem, je problematikou nijak nikoli pevně uchopenou v trestním právu.
Sbíráme spíše zkušenosti a inspirujeme se v zahraničí, a to v německé nauce, v rakouské, ale samozřejmě
vzdáleně i v té britské, přestože právní systémy ne úplně tak korespondují. Ale v dnešní Evropě díky unijnímu
právu se některé ty podstatné rozdíly mezi právními systémy stírají.
Můžete si klást otázku, a nekladla by si ji jen laická veřejnost, ale i řada odborníků, jak vůbec může souviset
trestní právo se sportem. A teď nechci rozlišovat, jestli s profesionálním nebo amatérským sportem jako
takovým. Historicky si kladou odborníci otázku, nakolik má vůbec právo zasahovat ve vztahu k úrazům, které se
odehrají ve sportu, zda přispívat k této problematice liberálně a pokrýt veškerá takováto jednání sportovců,
jejichž následkem jsou úrazy ať už spoluhráčů nebo protihráčů, tak je pokrýt nějakým přípustným rizikem, které
v sobě sport spojuje. S určitými specifiky, která to které sportovní odvětví s sebou přináší.
Na druhé straně existuje rovněž řada teorií, která mluví o tom, že i ve sportu je potřeba dodržovat pravidla a
pokud se pravidla překročí a je s překročením pravidel spojen relevantní následek, tak není důvodu, proč by
sportovec neodpovídal za takovýto následek i trestněprávně relevantní. Samozřejmě to vymezení všech
okolností, kdy se na straně sportovce shledá zavinění ať už ve formě nedbalosti či úmyslu ve spojení s
porušením pravidel, ve vztahu k relevanci toho následku, je složité a mnohé nauky k nim přistupují opravdu
různě.
Nový trestní zákoník, který spatřil světlo světa v roce 2010, se pokusil tuto problematiku jen tak lehce, ale
skutečně lehce uchopit formou jedné z okolností vylučující protiprávnost, a tou je dovolené riziko. Ovšem při
výzkumu a při výrobě, při těch technických procesech, kdy problematika je uchopena, a tak lehce se trestní
právníci k tomuto institutu nebo na něj tak lehce pohlížejí, ale je jim jasné, že není propracován natolik,
abychom mohli říci, že české trestní právo obsahuje speciální okolnost vylučující protiprávnost, která by se
vztahovala k jednání sportovců. A kdy by to znamenalo situaci, zda tedy jsou jasně odlišené situace tou
okolností vylučující protiprávnost, která kdyby nastala, tak by vždy došlo k tomu, že sportovec nemůže být
postižen v té trestněprávní rovině za své jednání i přesto, že by způsobil trestně relevantní následek. Tomu tak
není a nemůžeme si myslet, ani k tomu tak trestní nauka nepřistupuje, že právě tento institut dovoleného
rizika, který obsahuje trestní zákoník jako jednu z okolností vylučujících protiprávnost by se bezezbytku, bez
posuzování dalších okolností vztahoval na úrazy, ke kterým ve sportu dojde.
17
To, co si myslím, všechny ty nauky a přístupy mají společné, že vycházejí z takové představy i historické
představy, že sport je odvětvím, kde se má hrát fér. A pokud se nehraje fér, tak se k jednání, které nebylo fér,
přistupuje samozřejmě vždy s jinou optikou, než pokud trestněprávní následek nastane při té férové hře, kdy
nelze vyloučit, že ani při té hře fér dojde k následku, který může být jinak pro trestní právo relevantní.
Já jsem se pokusila vám tady nastínit několik východisek, která musíme brát v úvahu při tom, když začínáme
přemýšlet o tom, jak a jakým způsobem by měl být sport, resp. jednání v rámci sportovních aktivit trestnímu
právu podřízené. A když se snažíme najít nějaký společný jmenovatel, nějakou společnou úpravu, tak musíme
vyjít z toho, že jsou rozdíly mezi pojetím trestní a civilní odpovědnosti, že civilní právo využívá ty civilistické
nástroje a instrumenty v rámci odpovědnosti za škodu, která je spojena s porušením primárních povinností.
Trestní právo přistupuje k této problematice o něco složitěji. Musíme brát také v úvahu, že existují odlišné
právní systémy v jednotlivých zemích, kdy mezinárodní utkání nejsou ničím neobvyklým v dnešním světě a že
různé právní řády mohou k této problematice přistupovat různě. Musíme samozřejmě také brát v potaz i
odlišnost sportovních odvětví, způsob hry a vůbec ten předpoklad, kdy k trestněprávnímu následku v té které
hře, v tom sportovním odvětví může dojít. Musíme brát také v potaz odlišení sportu profesionálního a
rekreačního a samozřejmě organizovaného, neorganizovaného.
A velmi zlehka se opět trestní právo dotýká otázky vztahu k pravidlům, která nemají zákonnou podobu, ale jsou
to ta sportovní pravidla, která provázejí jednotlivá sportovní odvětví nebo pravidla, která vycházejí z pera
různých mezinárodních organizací.
Když se podíváte na všechna tato východiska, na ty podstatné momenty, tak už z toho je vidět, že problematika
není vůbec jednoduchá. Já se vám pokusím na několika rozhodnutích Nejvyššího soudu, především Nejvyššího
soudu, jak civilních, tak těch trestních ukázat na to, jak se názorově vyvíjí pohled na tuto věc.
Rozhodnutí z roku 1954. Zdálo by se rozhodnutím, které může být z pohledu toho, kdy bylo vydáno,
nepoužitelné, zastaralé, ale ono tomu tak úplně není. V těch 50. letech nacházíme v české judikatuře základy
definování kritérií zavinění za škodlivý následek v rámci sportovního utkání, resp. nějakých sportovních aktivit.
Ve většině případů se rozhodnutí dotýkají fotbalu, hokeje, karate a lyžování. Sportů, u nichž asi nejčastěji
dochází ke zraněním, kdy i té druhé straně dojde trpělivost a podá buď civilní žalobu nebo se jedná o tak
závažný následek, že jej považuje státní zástupce s policejním orgánem za tolik společensky typově závažný, že
je na místě se jím zabývat v té trestněprávní rovině.
Samozřejmě že jak hokej, tak fotbal jsou sportovní odvětí, kde dochází ke kontaktu, k permanentnímu kontaktu
hráčů. A také tam se asi dočkáme těch zranění daleko více než u nekontaktních sportů.
Rozhodnutí z roku 1954, co je na něm podstatné? To, že využívá jazyka tehdejšího soudnictví a tehdejší justice,
tak podstatné je, že definuje ta kritéria zavinění tak… Ještě to vysvětlím. Tam totiž ta argumentace směřovala
asi stylem, že kdyby se hráči pohybovali opatrně, pomalu po hřišti, tak by k úrazu nedošlo. A teď samozřejmě
ten soud se musel vypořádat se situací, že by to odporovalo samé podstatě této činnosti, takže ta preventivní
povinnost chovat se opatrně při svých aktivitách s určitou mírou prevence tak, abych zranění nezpůsobil, jaksi
vylučují pravidla toho sportu a samotný cíl sportu, vylučuje to pomalé chození po hřišti. Takže se tehdy Nejvyšší
soud tehdy vypořádal s tím problémem tak, že sdělil světu, že kdyby se hráčům ukládalo, aby se opatrně a
pomalu pohybovali okolo jedinců, o nichž snad rozhodčí ví, že porušují pravidla hry, ztratila by kopaná z velké
části svůj smysl. Podstata právní argumentace rozhodnutí je pak vystižena v názoru, že rychlý pohyb při této hře
není sám o sobě nedbalostí, že se tedy pohybují rychle, nýbrž požadavkem a užitečným prvkem tohoto sportu.
O nedbalosti by bylo možno mluvit jen tehdy, kdyby se hráč pohyboval nepřiměřeně rychle tam, kde mu hrozí
nebezpečí nevyplývající z povahy hry. A nelze pokládat za nedbalost, když hráč nepředpokládá, že spoluhráč i
protihráč úmyslně poruší pravidla hry. A jsme zpátky u pravidel hry, u toho, zda ten proces sám probíhá fér a
nebo se někdo dopustí nefér jednání proti pravidlům. A samozřejmě způsobí nějaký relevantní následek.
Bylo by ovšem podle soudu nedbalostí, kdyby hráč viděl, že spoluhráč mu nastavil nohu a přesto na ni prudce
naběhl, tzn. nechoval se podle relevance té situace.
18
Pak se posuneme do roku 1962. Opět ve fotbale rozhodoval Nejvyšší soud, opět o odpovědnosti za škodu, která
byla způsobena při fotbalovém utkání. Za podstatný je potřeba považovat výrok, kdy soud pronesl, že ke
zranění žalobce došlo při boji o míč, přičemž zásadně nešlo o nedovolený zákrok podle pravidle kopané. Jestliže
nelze vyvozovat odpovědnost žalovaného k náhradě škody proto, že by úmyslně nebo z nedbalosti poškodil
žalobce porušením závazku nebo jiné právní povinnosti, pak dovozování odpovědnosti žalovaného ve
sportovním zápolení, dovozování náhody odporuje smyslu § 341 tehdy občanského zákoníku.
Opět se tady soud dotýká pravidel. Zda došlo k jednání, které způsobilo škodu, porušením pravidel hry nebo
zda by škoda vznikla i tehdy, pokud se hráči chovali podle pravidel příslušného odvětví.
Další rozhodnutí už je trestní. Jsme v roce 2006, opět se týká fotbalu, kdy Nejvyšší soud ČR řekl, že fotbalová
pravidla sice nikde neupravují a také nemohou upravovat situaci, kdy v důsledku jejich porušení byla
některému z hráčů způsobena újma na zdraví. Pro tyto případy platí zásada subsidiarity trestního práva. To je
obecnou výkladovou zásadou trestního práva a v podstatě platí, že trestní represe má přistupovat jako ultima
ratio, jako nejzazší prostředek, regulace společenských vztahů a má přistupovat na řadu tam, kde nepostačuje
náprava a řešení toho vztahu jako takového jinými formami a jinými nástroji práva jiných odvětví, práva
obchodního, civilního atd.
Zase na druhou stranu tady k tomu musím říci, že při formální definici trestného činu tak, jak byla nastavena v
roce 201 je ta zásada subsidiarity trestní represe pouze zásadou výkladovou, není znakem trestného činu. A
nemůžeme si myslet, že pokud zákonodárce v konkrétní skutkové podstatě trestného činu definuje jednání jako
trestné, že by bylo na úvaze státního zástupce či policie, aby takové jednání za trestné nepovažovalo.
Zákonodárce je ten, který právě svými skutkovými podstatami, tím, že do trestního zákoníku buď přidá nebo
vypustí konkrétní skutkovou podstatu trestného činu, určuje trestní politická této země.
To, co se tedy týkalo tohoto rozhodnutí, ta úvaha je velmi důležitá i proto, že se tady dotkl Nejvyšší soud
pravidel fotbalu, nikoli tedy zákonných pravidel. A mluví tak, že normy trestního práva je namístě uplatnit tam,
kde posuzované jednání je zaviněným excesem z příslušných ustanovení sportovních pravidel. Takže pořád se
tam táhne ta linka, dodržujme pravidla, dodržujme pravidla sportovního odvětví. Tam, kde dochází k excesu,
tak samozřejmě za ten exces, pokud je provázen dalšími nutnými okolnostmi, zaviněním na straně osoby, která
se jednání dopustila, příčinnou souvislostí mezi zaviněním, jednáním a následkem, pokryto zaviněním, odpovídá
potom i sportovec za následek, který jeho zaviněným jednáním je způsoben.
Nejvyšší soud ještě dodává, že jde o jednání, které není těmito pravidly dovoleno a není těmito pravidly, pokud
jde o způsobený následek na zdraví, sankcionováno. Trestní odpovědnost nelze omezovat jen na úmyslné
jednání, to je důležité. Ale trestní sankce přichází v úvahu i v závažnějších případech za zavinění nedbalostní.
To znamená, že tady je jasný vzkaz, nejedná se o žádnou výjimku ani pro sportovce. Pokud se posoudí zákrok,
ke kterému došlo, jednání, ke kterému došlo při výkonu sportu, k tomu, že způsobilo trestněprávní následek,
pak se musíme ptát, byla porušena pravidla nebo nebyla porušena pravidla? Bylo zavinění úmyslné nebo bylo
nedbalostní? Je, a to je ten další znak, o kterém budu mluvit, jednalo se ještě o riziko, které bylo přípustné a
nebo nebylo jako jedna z okolností?
Máme tady další rozhodnutí, které je důležité, abyste viděli ten skutek, proto jsem ho tam vybrala, protože je
podstatný, je to rozhodnutí z roku 2015. Vztahuje se k hokeji, kdy se stalo to, že bylo takové tady pro mě
zajímavé použití slov Nejvyššího soudu "mimo hru v nepřerušené hře", ale pak jsem si uvědomila, kdy se to
mohlo stát, řekla bych, že to bylo to nejzásadnější z celého skutku. Ono to totiž je nejzásadnější, že se to stalo
mimo hru, ovšem v nepřerušené hře, tak tam došlo k výměně názorů, k dosti zásadní výměně názorů mezi
hokejisty, kdy po předchozí verbální rozepři a vzájemném strkání fyzicky napadl, a to úderem hokejky do úst
jeden druhého. A došlo k tomu, že následkem byla tříštivá zlomenina zubů, dislokace zubů horní čelisti, tříštivá
zlomenina zubu číslo 41, zlomenina zubu 31, 32 s otevřením dřeňové dutiny dolní čelisti a zhmožděním
měkkých tkání horního a dolního rtu. Takže si umíte představit, jak to vypadalo. Nejdříve si řekli něco, co si říct
neměli, a pak přišla na řadu hokejka.
Podstatné opět pro soud bylo, že to bylo v nepřerušené hře. Toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření bez
vzniku pracovní neschopnosti, ale bylo natolik závažné, že se stalo předmětem trestního řízení.
19
Tady vidíte další, to je pořád to rozhodnutí samé, ale podstatný výrok. O čem soud mluvil? Ano, budeme tedy
teď zdůvodňovat, proč vlastně orgány činné v trestním řízení se zabývají touto věcí. Mohlo by se zdát, hra
nebyla přerušena, diváci si vyžadují kontakt v hokeji, tleská se, hokejka nahoře, zuby, to může být riziko, že
někdo přijde o zuby v hokeji. Ovšem na to Nejvyšší soud řekl asi to, že použití trestní represe a potrestání
obviněného je zcela namístě a je nezbytné z hlediska nikoli individuální prevence konkrétního hokejisty, který
hokejku zvedl proti protihráči, ale i generální prevence. Hokej je silovým kontaktním sportem, tak i v něm
stejně jako v jiných sportovních disciplínách platí a musí být ctěna a dodržována pravidla fair play. A žádný sport
ani sportovní utkání nesmí být zneužívány k vyřizování osobních účtů. O to to bylo horší, že se nejednalo o boj v
té chvíli o pozici v hokeji, ale došlo k vzájemným vyřizováním účtů během hry, nebo k úmyslnému vybíjení
agresivity v rámci násilných úmyslných útoků proti zdraví a životu ostatních sportovců. Obviněný činem, který je
mu kladen za vinu, zcela vybočil - a to je důležité - zcela vybočil z herních pravidel hokejové hry, surově zaútočil
na protihráče v době, kdy nešlo o herní akci, ale mimo ni. A to jsou právě ty okolnosti, které soud a orgány
činné v trestním řízení v celém procesu posuzují, pokud hodnotí okolnosti jednání a samozřejmě potom vzniku
následku.
Nelze tedy jednoznačně učinit závěr. Pokud dojde k porušení pravidel a je způsobena újma na zdraví, tak to
nemusí vždy znamenat trestněprávní relevanci, ale ovšem zase nelze učinit rovnítko obráceně, že se může stát,
že i přesto, že hra a bude to v průběhu hry, při herní akci, tak se zachová, nebudou dodržena pravidla fair play,
nemusí jít jen o vyřizování účtů, ale i v průběhu herní akce dojde k trestněprávnímu následku, tak i tam, a to i
nedbalostnímu, nikoli pouze úmyslnému, protože tady to jednoznačně bylo úmyslné, tak i přesto při všech
těchto okolnostech případu se může jednat o trestný čin.
Dál Nejvyšší soud dodal, že při hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněného totiž nelze ve shodě s
názorem soudů nižších stupňů pominout, že i když byl - a to je rovněž velmi podstatné - že i když byl v
posuzované věci obviněnému uložen důrazný disciplinární trest, tak že by už toto jednání nemohlo být
postiženo trestněprávně. Disciplinární trest je podle Nejvyššího soudu pouze odrazem skutečnosti, že chování
obviněného jako sportovce bylo vnímáno sportovním klubem, v němž působil, jako neslučitelné s podmínkami
tohoto klubu a obviněného ze svého středu tento klub vyloučil. Avšak tím, že obviněný zcela úmyslně a
záměrně zaútočil na poškozeného způsobem, jaký byl popsán výše, překročil rámec pravidel nejen slušného
chování, ale zásad mezilidských vztahů a především norem trestního práva, jež je proto na jeho jednání třeba
aplikovat se všemi z nich pramenícími důsledky. A ten disciplinární postih může být pouze skutečností, ke které
se bude přihlížet při ukládání samotného trestu. Ale není to skutečnost, která by znamenala překážku pro to,
aby jednání toho kterého sportovce mohlo být současně posouzeno jako trestněprávní delikt.
To, co se týká sportu, který má tu další rovinu, tzn. nemusí to být ani sport organizovaný nebo profesionální, tak
jsou rozhodnutí, která se vztahují k lyžování. Já jsem je vybrala z toho důvodu, že se opět zabývají vztahem
pravidel nikoli zákonných norem, ale pravidel, která jsou pro sport určena. A vztahem jednotlivců, kteří
provozují ten který sport, k těmto pravidlům. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že pokud jsou tu
nějaká pravidla, a jsou, tak pravidla chování pro lyžaře vydaná Mezinárodní lyžařskou federací, nejsou obecně
závazným právním předpisem, avšak pro lyžaře na sjezdové trati jsou závazná a jejich porušení představuje
porušení právní povinnosti předcházet vzniku škod.
Soud dospěl k závěru, že žalovaná tedy porušila tato pravidla, nechovala se podle pravidel, tzn. škoda, která
vznikla v té situaci, která byla při porušení pravidel, tak je potřeba se dívat právě na to, že došlo k porušení
pravidel, lyžařka nepřizpůsobila rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a terénním podmínkám, což měla v
místě, kde sjížděla sjezdovku učinit, a tudíž odpovídala za škodu, kterou způsobila tímto svým jednáním.
Zase vidíte, že tady soudy mají velmi vstřícný vztah k těmto pravidlům, která určují typově chování, v tomto
případě amatérských lyžařů při výkonu toho kterého sportu. Takže je podstatné i při tom, když se úvahami
ubíráme, učinit si závěr, že i přestože se nejedná o zákonné normy, tak jak trestní soudnictví, tak i to civilní
velmi pečlivě studuje pravidla, která jsou ve vztahu ke kterému tomu sportu závazná pro to které sportovní
odvětví. A ubírá se především tou cestou, že primárně porušení takovýchto povinností je tím prvním krokem
pro to, abychom dále zvažovali odpovědnost za škodu či trestněprávní následek, který je způsoben.
20
Tady vidíte trestní rozhodnutí, které se týká lyžování. Tady to bylo civilní. Obdobný závěr, obdobná východiska.
Lyžař je povinen přizpůsobit rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a zkušenostem a celkové situaci na
místě. Pokud tak neučiní, způsobí škodu, odpovídá za takovou škodu a za trestněprávní následek, který takto
způsobil.
A pak je jedno obecné velmi důležité rozhodnutí trestního senátu Nejvyššího soudu, které mluví o tom, že
trestní odpovědnost pachatele při sportu nastupuje tehdy, když dojde k překročení hranic rizika vyplývajících ze
hry, které každý sportovec podstupuje, přičemž konkrétní okolnosti - a to je podstatné - za nichž ke skutku
došlo, mají zásadní význam pro závěr o zavinění.
Takže při tom, kdybych to chtěla shrnout, velmi podstatná jsou pravidla toho kterého sportovního odvětví.
Velmi podstatné je, zda ten, kdo následek způsobil, ho způsobil i při zachování všech pravidel, při tom, když se
choval fér. Pokud jednání fér ta pravidla férovosti ve sportu nedodržovalo, je to jedna z podmínek. A pak k
tomu přistupují hranice rizika, které ze hry vyplývá. Ale jak už jsem řekla, zvláštní okolnost, která by vylučovala
protiprávnost v trestním zákoníku ve sportu není, takže se musíme ubírat všemi kritérii, která se vztahují na
jakéhokoli jiného pachatele trestného činu, kdy sportovci nejsou privilegovanou skupinou z toho, aby se na ně
uplatňovala jiná kritéria a jiná parametry, než jsou na jiné pachatele, kteří se dopustí trestněprávně
relevantního následku.
Ovšem zase z pohledu toho, že vždy bude přihlíženo k pravidlům, bude zkoumáno zavinění a především se bude
přistupovat i k určité rizikovosti a vymezování oněch hranic rizika ve vztahu zase ke všem těmto východiskům, o
nichž jsem mluvila. Tzn. při posouzení, o jaké sportovní odvětví jde, zda to byl sport profesionální nebo
rekreační. A samozřejmě jaký vztah mají pravidla sportu k tomu samotnému posouzení z pohledu relevance
trestního práva.
Tolik asi k té části. Já nechci zdržovat, abychom nebyli ve skluzu, k té části, která se týká úrazů. Jenom krátce
zmíním problematiku, která by zavdala na celou přednášku, která se ovšem může týkat i sportovců, týká se i
sportovců, ale týká se i jiných osob. A to jsou rozhodčí, funkcionáři a tak, různí jiní lidé, kteří se pohybují kolem
sportovců.
Nedávno se mě jedna paní na jedné přednášce ptala: "A můžete mi vysvětlit, koho zajímá ta korupce ve
fotbalu? Proč se to vlastně postihlo? Vždyť mě ten fotbal vůbec nezajímá, já se na to vůbec nedívám, takže jak
to může být nějaká věc nás všech, protože mě to nezajímá?" Já jsem říkala, u toho seděli dva soudci Nejvyššího
soudu a ten jeden říká: "Já jsem s tím tak úplně nesouhlasila." A ten druhý říkal: "Já s tím souhlasil." Tak to jen
říkám jako historku na dokreslení, že názory jednotné nejsou. Ale ta linka opět, která se táhne rozhodovací
praxí okresních, krajských i nejvyššího soudu, je jasná.
Na jedné straně máme tu finanční stránku věci. O tom tu také bylo hovořeno. Sport se dnes neobejde bez
financí a bez velkých financí. Pokud mají finance spojitost se státem, resp. jednotlivá sportovní odvětví jsou
dotována, financována státem, tak to samozřejmě státní zastupitelství zajímá.
Pokud velká část veřejnosti provozuje sázkové hry, u nichž předpokládá, že se jedná o sázkovou hru, tzn. situaci,
kdy sázím na výsledek, který není předem znám a stát garantuje tuto čistotu provozování sázek a loterií, tak to
samozřejmě státní zástupce také zajímá.
A pak je to zajímá, a mělo by je to zajímat, a vyjádřil se tak i Nejvyšší soud z toho důvodu, a víte to vy všichni,
sportovci se nerodí ve 40 letech. Přicházejí k vám děti, ti nejmenší, kteří věří v to, že pokud budou nejlepší a
budou na sobě pracovat, snažit se, tak možná jednou budou mít na krku medaili. Možná ne. Ale oni tam
nepřicházejí s tím, že o nich rozhoduje něco úplně jiného, ne oni sami. A to je ten společenský význam sportu,
on je celospolečensky významný, všichni se na tom asi shodneme, je to věc obecného zájmu v moderních
společnostech. A pokud nebudeme chtít zajistit, aby uvnitř tohoto celospolečenského zájmu panovala fér
pravidla, ale už od počátku jsme k němu přistupovali tak, že vše je předem určeno a motivováno určitou
skupinou lidí, která ovšem se sportovními pravidly a se sportovními výkony nemá co dočinění, pak jistě sport
21
jako takový přestane být věcí obecného zájmu. A to si myslím, že by pro sport byla škoda. Takže i proto to státní
zástupce zajímá.
Děkuji vám.
Miroslav Antl: Ano, také děkuji. Slyšeli jsme vrchní pronásledovatelku zločinců. Já bych k tomu jen chtěl dodat,
že jsem si nepřerušoval, ač jsem jinak velmi přísným řídícím konferencí, protože ona zahrnula do svého
vystoupení civilněprávní rozhodnutí, tzn. 2x 20 minut je úplně v pohodě. Mě jen napadla otázka, jestli
předstíraná zranění, protože tady byla řeč i o fotbalu, byl nemohlo být posuzováno jako trestný čin poškození
cizích práv podle § 181, čili morální podvod, protože někdo uvádí v omyl nejen rozhodčího, ale i diváky, mnohdy
desetitisíce diváků.
My tady máme s panem doktorem Šťovíčkem seznam asociací a vás, kteří jste přišli. Všimli jste si, že paní
doktorka Bradáčová posílila vaši subjektivní stránku, tzn. ona řekla, co jak může být posuzováno, čímž posílila
vnímání z hlediska subjektivní stránky. A z nedbalosti rázem může být eventuální úmysl.
Ale už nebudu zdržovat a prosím nyní pana náměstka ministra vnitra, pana Mgr. Jiřího Zmatlíka o jeho
vystoupení, Násilí na stadionech. Skoro je to neuvěřitelné téma, ale jsem zvědav, jak se ho zhostíte. Pane
náměstku, vítejte u nás.
Jiří Zmatlík: Děkuji, dobrý den, vážené dámy, vážení pánové. Když jsem si říkal, jak se toho zhostím, tak jsem se
začal zabývat násilím, kde vlastně vzniklo, resp. kde vzniklo násilí při sportovních akcích. A zjistil jsem, že je
vlastně jeho součástí už od pradávné historie. Když se podíváme do dob Říma, bylo běžné, že v rámci různých
sportovních her proběhly nepokoje, násilnosti. Dokonce se zachovalo, že v roce 532 na vozatajských hrách v
Římě zahynulo až 30 000, takže násilí bohužel ke sportu a k těm "fanouškům", k těm masám, které navštěvují
sportovní akce, tak patří.
Nicméně když docházelo následně k profilování se sportů, s kterými násilí a výtržnosti jsou spojené, tak bohužel
toho černého Petra dostal fotbal. Už někdy od 12. století podobné hry fotbalu ve Francii, v Anglii byly
provázeny různými nepokoji, výtržnostmi, rvačkami mezi fanoušky. A tak tomu bylo až do vzniku moderního
fotbalu v 19. století, kdy začaly vznikat různé dělnické sportovní kluby. A opět na ně byla navázána vlna násilí a
výtržností. Vždy tam byly osoby, které se ani tolik nezajímaly o hru, ale uměly si tam najít jiný prostor, a ten
spočíval v tom, že šly, jak se říká, vypustit páru, šly si odpočinout. A nešly jen sledovat, jak někdo na hřišti běhá,
ale zároveň už myslely i na to, jakým způsobem napadnou i protihráčovy fanoušky. Víceméně počítaly s tím, že
bude prostor k tomu, nějakým způsobem se tam vyřádit.
Ten moderní způsob násilí nebo vyřádění se, tzv. chuligánství, vzniklo v Anglii někdy v 60. letech a začalo se
profesionálně formovat, kdy už se nejednalo o jednotlivce, ale o organizované skupiny, které měly společnou
identitu, společný klub, postupně dokonce měly i větší zájem o to, znát historii, znaly výborně hráče. A za ten
klub, jak říkaly, žily, za něj dýchaly, ale zároveň nenáviděly všechny ostatní kluby. A s tím souviselo i to, jak
jednaly následně na stadionech, které postupně třeba i ničily.
Tento způsob chuligánství se rozšířil zejm. v Evropě a opět zejm. v oblasti fotbalu. Když se podívám na tento
graf, tak toto není graf z Anglie, ani to není statistický graf z Evropy, to je graf, který vyjadřuje složení osob,
které chodí sledovat fotbalové zápasy v ČR. 17 % z toho jsou diváci, jsou to osoby, které na sobě nemají dres,
jdou tam, aby se pobavily. 34 % jsou fanoušci, to už jsou osoby, které mají identitu k nějakému klubu. A 49 %
jsou ti tzv. chuligáni, tj. osoby, které tam nejdou výhradně za fotbalem, ale jdou tam i s jiným cílem, projevit se.
A za jiným způsobem zábavy, než je jen samotný fotbal.
Ta skupina chuligánů, ono ji jde rozdělit ještě dále, můžete vidět na obrázku. Zajímavým typem jsou roligans v
Dánsku, což jsou chuligáni, kteří se oblékají do takových maškarních keltských obleků. Pak tzv. ultras, to jsou ti
chuligáni, kteří se staví na roveň těch největších odborníků, kteří za ten klub opravdu žijí, kteří se o něj zajímají,
znají ty hráče a mají zájem o to, ztotožnit se více s klubem.
22
Vzhledem k tomu, že to začalo být celoevropský i celosvětový fenomén, násilí související s fotbalem po vzniku
chuligánství, tak i mezinárodní organizace se tímto tématem začaly zabývat. První, kdo se tímto tématem
zabýval opravdu vážněji, tak byla Rada Evropy, která v roce 85 vydala evropskou úmluvu k diváckému násilí, v
rámci níž se členské státy zavázaly k tomu, že např. budou oddělovat sektory pro diváky jednotlivých týmů, že
zajistí legislativu, která se bude snažit aspoň částečně a co nejvíce účinně bránit tomu, aby výtržnosti a násilí na
stadionech vznikalo. A zajistila takovou úpravu, aby osoby, které se opakovaně dopouští nějakých buď
přestupků nebo trestných činů, aby se vůbec nemohly takovýchto sportovních akcí účastnit.
Na toto navazuje i EU, která nemá speciální právní úpravu k násilí na stadionech, ale navazuje na onu
evropskou úmluvu. A v rámci policejní spolupráce i justiční spolupráce byla vydána dvě rozhodnutí Rady Evropy.
Obě se opět váží k fotbalu a obě souvisí s policejní spoluprací v rámci konání mezinárodních utkání, kdy v
jednom případě u té starší z roku 2002 se jedná o utkání mezi týmy členských států. U toho nového se jedná o
utkání, kde je jedním týmem členský stát EU, druhý už nikoli. A jejich účelem je sdílet informace mezi
jednotlivými státy a jeho složkami, zejm. policií o tom, kdo na takové utkání chodí, kdo jsou vlastně ti fanoušci,
kteří do toho státu pravděpodobně přijedou, aby se jednotlivé státy mohly na tu utkání připravit.
V této souvislosti vznikly národní fotbaloví informační body, takový složitý název, v podstatě to jsou kontaktní
místa u zejm. policie, která spolu v rámci jednotlivých členských států spolupracují a sdílejí informace.
Samozřejmě i fotbalové federace řeší téma násilí na stadionech. Dnes tu několikrát zazněl, že sport je vlastně
byznys. A pokud máte na stadionech násilí, které je velmi negativní reklamou, máte tam nějaké výtržnosti, tak i
ten byznys trpí, a tím je pošramoceno i dobré jméno. Proto v rámci fotbalových federací, v rámci vnitřních
předpisů a v rámci disciplinárních kodexů jsou samozřejmě zakotvena pravidla, která musí dodržovat jednotlivé
federace v rámci jednotlivých členských států, která souvisí s dodržováním pravidel na stadionu.
Co se týče české právní úpravy, tak obdobně jako ta evropská není, co se výtržností, násilí na stadionech týče,
žádná speciální. Máme celou řadu právních předpisů, které se této problematice věnují. A jejich aplikace je
dostatečná k tomu, abychom se co nejintenzivněji a nejefektivněji bránili, aby ty negativní stavy, kdy dochází
buď k páchání přestupků, nebo někdy i trestných činů nedocházelo. Tím nejobecnějším právním předpisem je
zákon o podpoře sportu, který říká, jaké povinnosti mají organizátoři sportovních akcí. Samozřejmě následuje
trestní zákoník, přestupkový zákon, zákon o Policii ČR. To jsou všechno předpisy, které definují, jaké právní
jednání není povoleno, a zároveň říkají, jaké pravomoci mají orgány, které mohou v dané situaci zasahovat.
V roce 1996 vznikla na základě evropské úmluvy koordinační skupina. Jejím členem je kromě ministerstva vnitra
policie i ministerstvo školství. Dále Český svaz ledního hokeje a česká fotbalová asociace nebo Fotbalová
asociace ČR. A ty spolupracovaly na tom, aby pravidla, která jsem tu zmiňoval, byla co nejefektivnější a aby
zabránily negativním vlivům. Byla i uzavřena dohoda mezi Policií ČR a Fotbalovou asociací, která měla
preventivně předcházet násilí na stadionech.
Bohužel v roce 2014 v Ostravě, možná že si na to vzpomenete, bylo utkání mezi Spartou a Baníkem. Ve finále
bylo 31 zadržených osob a poměrně intenzivně zničený stadion, poměrně velké škody. A z tohoto důvodu
vznikla nová meziresortní skupina, jejímiž členy vedle zmíněných je ještě ministerstvo spravedlnosti, Úřad pro
ochranu osobních údajů, Česká obchodní inspekce, probační služba. A následně se ještě přidala Ligová
fotbalová asociace, takže se jedná o poměrně širokou skupinu, která hodnotila ten právní stav v ČR a jestli by
bylo vhodné něco měnit či nikoli, nebo jestli by bylo vhodné se k tomu postavit jiným způsobem, tzn. jinými
nelegislativními prostředky.
Řešilo se několik nápadů v rámci této skupiny. Jedním z nich bylo, jestli by neměl vzniknout nějaký speciální
zákon. To bylo zamítnuto. Dále se řešila otázka, jestli by za trestné činy, které byly spáchány na nějakém
sportovním utkání, neměl být uložen zákaz následné účasti a vůbec vstupu na stadion. Zde se dospělo k závěru,
že by to bylo s obecnými zásadami pro ukládání trestů, tudíž od toho bylo opět upuštěno. Nicméně co
upraveno prozatím bylo, tak je nový přestupek. Toho se dopustí ten, kdo se bude maskovat cestou na sportovní
utkání a cestou zpět. Je to z důvodu, aby osoby mohly být identifikovány. A pokud by se dopustily nějaké
protiprávní činnosti, tak aby mohly být za to následně sankcionovány a nebyly skryty pod rouškou anonymity.
23
Došlo k nové dohodě mezi Fotbalovou asociací a policií, která zintenzivnila opatření, která musí Fotbalová
asociace realizovat prostřednictvím klubů na stadionech. Výsledkem je, že musí být na stadionech dobré
kamerové systémy, které umožní monitorovat jednotlivé fanoušky a to, jestli se nedopouští protiprávních činů.
S tím, že už v rámci licenční politiky Fotbalové asociace a udělování licencí se účastní tohoto procesu
bezpečnostní manažer Fotbalové asociace. A bez toho, ani by klub splnil tyto podmínky, tak samozřejmě
nemůže získat licenci.
Co zároveň vzniklo, a můžete to najít na internetu, je tento manuál pro fotbalové kluby. Je to, myslím si, velmi
dobře, jednoduše a čitelně zpracovaný materiál, který říká, co a v jakých mantinelech se mohou jednotlivé
fotbalové kluby, potažmo Ligová asociace a Fotbalová asociace pohybovat tak, aby efektivně v rámci prevence
zabránily násilí na stadionech. Těch oprávnění, která mají, je poměrně hodně. Důležité je si uvědomit, že vztah
mezi fanouškem, resp. divákem a pořadatelem akce je soukromoprávní, dochází tam k uzavření smlouvy. A
právě v tomto režimu je celá řada možností, které pořadatelé mají k tomu, aby případným výtržníkům i do
budoucna zabránili vstupu na stadion.
K tomu, aby mohli efektivně svá práva vykonávat, je důležité, aby měli kvalitně zpracovaný návštěvní řád.
Ideální by bylo, kdyby Fotbalová asociace měla jeden vzorový, který by aplikovaly všechny kluby. K tomu zatím
nedošlo, nicméně se na tom intenzivně pracuje. A je to jeden z kroků k tomu, aby následně mohly kluby
efektivně hájit svá práva, která jim následně z toho řádu budou plynout. Platí zde nebo vychází se ze zásady
pána domu. Tzn. ten, kdo pořádá danou akci, si nastavil pravidla, je tam doma. Pokud někdo nedodržuje jeho
pravidla, tak si vyhrazuje možnosti, jak efektivně zasáhnout.
Na základě analýzy se dospělo k názoru, že porušení návštěvního řádu lze kvalifikovat jako přestupek proti
veřejnému pořádku podle § 47, odst. 1, písm. f). V podstatě jde o porušení podmínek uložených na ochranu
veřejného pořádku při konání veřejných tělovýchovných, sportovních nebo kulturních podniků.
V tom řádu si může pořadatel vymezit např. smluvní pokuty. Tzn. někdo se dopustí nějakého jednání, které on
považuje za negativní, může podle občanského zákoníku vymáhat popř. smluvní pokutu. Co je důležité, může si
uložit, za jakých podmínek zakáže vstup na stadion. V tom manuálu jsou všechny postupy popsány tak, aby
pokud někdo využije těchto práv, aby postupoval tak, aby to proti němu následně nemohlo být zneužito.
Na čem se dál pracuje, a souvisí to i s tím řádem, tak je databáze zákazu vstupů. Na tom pracujeme společně s
Fotbalovou asociací a Ligovou asociací. Přičemž výsledkem, pokud k tomu dojde, by měla být právě databáze
osob, které se dopustily nějakého negativního jednání v rozporu s domovním řádem. A již následně nesmějí
nebo nebudou na sportovní klání vpuštěny.
V tomto manuálu je upraveno, jakým způsobem může zasahovat nebo nemůže zasahovat pořadatelská služba.
Co je důležité, pořadatelská služba může kontrolovat identitu osob, které vstupují na stadion, ale to při vstupu
nebo při nákupu vstupenky. Pokud tak neučiní, tak už následně na stadionu má problém, protože zde není
žádné zákonné zmocnění, které by jí umožňovalo identitu kontrolovat. A tady je pak nezbytná spolupráce s
Policií ČR, pokud se někdo dopouští nějakého jednání, které by mohlo být protiprávní, tak aby ho identifikoval
policista. A za určitých zákonných podmínek je samozřejmě možné, aby poskytl identifikační údaje i pořadateli.
Za mě toto je asi vše. Já bych byl rád, kdybyste si odnesli, že právní úprava v ČR, co se týká prevence násilí na
stadionech, tak není špatná, je na poměrně vysoké úrovni. Jenom je potřeba, abychom se ji naučili nejen my,
teď mluvím za vnitro a za policii, ale i za jednotlivé pořadatele využívat tak, abychom prevenci co nejvíce posílili.
Děkuji vám.
Miroslav Antl: Také děkuji, vážený pane náměstku. A nyní jsme ve 4. bloku, který je věnován boji proti dopingu
z jedné i z druhé strany, tzn. z pohledu sportovce, ale i z pohledu legislativce. Ve 13:20 měl vystupovat doktor
Jan Šťovíček, on už to tedy nestihl, ale přesto jde k mikrofonu. Tak vítejte, pane doktore. Předseda legislativní
rady Českého olympijského výboru má slovo, prosím.
24
Jan Šťovíček: Děkuji, pane předsedající, dámy a pánové. Já se pokusím být stručnější, protože nám ten čas běží,
tak abychom se vešli do časového programu. Mým úkolem je tedy pohovořit krátce o současném
antidopingovém právu a problematice boje proti dopingu.
Já bych si dovolil rozdělit krátké vystoupení do dvou částí. V první bych rád řekl něco o tom, co nám přináší
nový antidopingový kodex, který jak víte, platí od letošního roku. Několik takových základních jen bodů, protože
samozřejmě nemáme čas na to, abychom prošli úplně vším. A ve druhé části bych se věnoval některým
konkrétním případům, resp. určitému takovému trendu nebo myšlenkovému proudu, který lze v dnešním boji
proti dopingu vypozorovat.
Začněme tím novým antidopingovým kodexem, který přidala Světová antidopingová agentura už v roce 2013 a
který je účinný od 1. 1. letošního roku. Ten kodex si vzal za cíl, jak tu bylo deklarováno opakovaně, prosadit tři
takové základní premisy. Dá se to asi shrnout z toho obecného prohlášení.
První je zintenzivnění boje proti dopingu. Já bych tady kladl důraz na to slovo "zintenzivnění". Není to úplně
přitvrzení, ale je to zintenzivnění v tom pravém slova smyslu, tzn. je to mnohem komplexnější než pouhé
zpřísnění trestů nebo větší trestání hříšníků. Ale ten boj by se měl stát sofistikovanějším, což je určitě dobře.
Druhá věc je otázka trestů, které jsou skutečně přísnější, ale na druhé straně by měly být ukládány pouze těm
skutečným hříšníkům. Je to důležité, protože jak víte z praxe, tak je celá řada dopingových případů, kdy jsou
postihováni sportovci, kteří se třeba dopustili použití nějakých zakázaných látek nevědomě, nikoli třeba s
úmyslem zvýšení sportovního výkonu apod.
A třetí premisa, která je tam deklarována, je větší flexibilita při ukládání trestů při různých mimořádných
okolnostech. K tomu se ještě dostaneme, co je tímto myšleno.
Prvním takovým bodem, který zaujme, první změnou, která je nejvíc vidět, je prodloužení toho základního
trestu zákazu činnosti, který byl podle staré legislativy dvouletý, tak nyní už je ten základní trest nebo zákaz
činnosti 4letý. Ta možnost už tam existovala již dříve, to vy víte, ale pouze při existenci nějakých přitěžujících
okolností.
A tady se už dostáváme k bodu zintenzivnění boje, nejde jen o přitvrzení o zvýšení trestu slepým způsobem, ale
jedná se o to, že ta úprava je mnohem sofistikovanější a zavádí nový koncept toho, kdo ponese důkazní
břemeno. A podle toho se také ukládá ten přísný 4letý trest.
Jak víte, zakázané látky jsou rozděleny obecně do dvou skupin. Tzv. specifické látky a látky ostatní, tedy
nespecifické. U těch specifických látek je ta otázka důkazního břemene a toho úmyslu atleta nebo sportovce, že
to požití té zakázané látky postavena tak, že antidopingová organizace musí prokázat, že ten sportovec se
dopustil porušení antidopingových předpisů úmyslně. Zavádí se do toho tedy ten princip úmyslu, který doposud
až tak úplně zásadní v té antidopingové legislativě nebyl. A má to tedy zásadní význam pro uložení toho
přísného 4letého trestu zákazu činnosti. A naopak u těch nespecifických látek, což jsou ty závažnější zakázané
látky, je to postaveno přesně naopak, je ponecháno na tom, aby sportovec, který nese důkazní břemeno,
prokázal, že neporušil antidopingový předpis úmyslně.
Novinkou je tedy ten koncept úmyslu. To je takové jednání, kdy sportovec zkrátka a dobře, když to shrneme,
vědomě podvádí, vědomě užívá zakázanou látku s cílem zvýšení svého sportovního výkonu. Je to prostě ten
klasický dopingový hříšník, který má být potrestán. Tam o tom není žádných pochyb. A je to definováno
takovým trošičku komplikovaným způsobem. Vyžaduje se, aby sportovec věděl, že svým jednáním porušuje
předpisy nebo aby věděl, že je zde značné riziko, že by mohl svým jednáním tyto předpisy porušit. Takže bude
samozřejmě otázkou rozhodovací praxe jednotlivých antidopingových orgánů nebo nakonec i sportovního
rozhodčího soudu, jak bude ten koncept úmyslu v praxi dále vykládat.
25
Zajímavé bude určitě, přistoupí-li jednotlivé antidopingové orgány k tomu, kdy sportovec ve svém těle
nepochybně prokazatelně bude mít nějakou zakázanou látku, bude mít pozitivní vzorek. Ale tak, jak to často
bývá, bude prohlašovat, že upřímně neví, jak se mu to do těla dostalo. Takové případy jsou. A v té nové úpravě
je ponechána mnohem větší pravomoc antidopingovým orgánům, aby hodnotily jednotlivé případy, které se
budou vyskytovat, protože se vyskytovaly i v minulosti, aby stanovily nějakou linii, judikaturu, nějaký směr,
jakým se budou tyto případy postihovat. Takže tam je, což si myslím, že je určitě dobře, ponechán prostor pro
aplikaci té nové legislativy na orgánech, které budou aplikaci provádět.
Další změny, které jsou určitě zajímavé, já to jen rychle projedu, větší flexibilita při ukládání trestů, vám jistě
dobře známý koncept zavinění nebo nedbalosti, který tam zůstává zachován. Co bych tady připomněl jako
možná takovou zajímavou záležitost, zavádí se nová kategorie tzv. kontaminovaných výrobků, což jsou v
podstatě látky, které mohou obsahovat, nebo dejme tomu potravinové doplňky, energetické nápoje, to všichni
také znáte, které mohou obsahovat zakázané látky. Nemusí to být úplně jasné. A tady se také nově otevírá
cesta být flexibilnější při ukládání trestů, dokonce úplně případně eliminovat ten trest zákazu činnosti, pokud by
se tam k tomu zase vyskytly přiměřené okolnosti. A tam bude samozřejmě záviset na aplikační praxi.
Co bude zajímavé také pro sportovce, to je hodně trápí, to je hlášení místa pobytu. Víte v praxi, že to působí
problémy, je řada sportovců, kteří s tím mají problém, kteří jsou často přistiženi, že se buď nenachází na místě
svého bydliště nebo se nějakým způsobem nepodaří dopingovým kontrolorům je kontaktovat. Tak tady ta tři
porušení, která mají za následek už uložení trestu, se nebudou sbírat, jak to bylo doposud za 18 měsíců, ale
pouze za 12 měsíců, což dává přeci jen větší prostor nebo je to takové změkčení té právní úpravy.
Nová skutková podstata, zakázané spolčování. To je věc, která chyběla a která určitě je dobře, že bude
upravena, protože víte dobře, že v okolí sportovců se vyskytuje celá řada osob, které jim poskytují podporu,
nejrůznější lékařskou, manažerskou, agentskou atd. A tyto osoby také mohou být nějakým způsobem zapojeny
do dopingové činnosti. A proto je zapotřebí trestat také spolčení, které zahrnuje tyto osoby. Je to rozšíření
okruhu subjektů, za které sportovec ponese určitou část zodpovědnosti. A konečně promlčení lhůta se
prodlužuje na 10 let z původních 8 let.
Když budeme rychle pokračovat, nová motivace pro sportovce, aby spolupracovali s antidopingovými
organizacemi. Pokud poskytnou informace, které povedou k odhalení dalších dopujících sportovců, je to
významná polehčující okolnost. Pokud se týká ukládání finančních pokut, pak je to pouze subsidiární v případě,
kdy už dochází k uložení trestu zákazu činnosti. A konečně zjednodušení ukládání trestu při recidivě, to je
taková poslední změna.
To bych jen tak letem světem uvedl základní body, které jsme identifikovali jako novinky antidopingové
legislativy. Rád bych se zmínil o dvou takových případech, které jsou v současnosti aktuální a které určitě
zajímají současný svět boje proti dopingu.
První je případ Romana Kreuzigera, který všichni znáte velmi dobře. Už se tady o něm zmiňoval i pan Beloff. To
byl případ, který byl velice zajímavý nejen proto, že je to český sportovec, ale byl to případ, který mohl být
takovým obrovským milníkem a prubířským kamenem boje proti dopingu při použití biologického pasu. Jak
možná víte, Roman Kreuziger vykazoval během dvou grand tour, které odjel, hodnoty biologického pasu, které
sice neporušovaly tzv. limitní hranice biopasu, ale na druhou stranu byly znaleckým panelem Mezinárodní
cyklistické unie uznány jako podezřelé. Vysvětlení, které Roman Kreuziger poskytl, bylo v podstatě založeno na
tom, že jeho krevní hodnoty jsou dány tím, že trpí hypotyreózou, což je snížená funkce štítné žlázy, a požívá
nějakou medikaci substituční, hormonální, aby tuto nemoc překonal.
Tam došlo k tomu, že ze strany té antidopingové organizace, v tomto případě UCI a WADA, bylo tvrzeno, že
existuje nějaký průměrný organismus, průměrný sportovec, který vykazuje průměrné hodnoty. Ta obhajoba
spočívala v tom, že každý organismus je svébytný, každý organismus funguje jinak. Jsou sportovci, kteří jsou
nemocní, jsou sportovci, kteří berou nějaké medikamenty, které samy o sobě třeba nejsou zakázanými látkami,
ale mohou mít vliv na to, jak se jeví ten krevní obraz. Nakonec došlo k tomu, jak už říkal pan Beloff, že několik
dní před jednáním, kde mělo dojít k úplně zásadnímu rozhodnutí, protože kdyby uspěla Mezinárodní cyklistická
unie, tak by to znamenalo, že v praxi je možno pro podezřelé hodnoty v biologickém pase odstíhat jakéhokoli
26
sportovce. Mělo by to dopad jako precedent do budoucna. Na druhou stranu, kdyby uspěl Roman Kreuziger se
svou obhajobou, tak by to znamenalo, že systém biologického pasu by byl vážně ohrožen ve své samotné
existenci, bylo by potřeba vrátit se k němu, k jeho konstrukci, k tomu, jak se softwarově vypočítávají ty
hodnoty, a bylo by potřeba celý systém revidovat.
Já si myslím, že díky moudrosti právního zástupce cyklistické unie, pana profesora Rigozziho, který je
významným švýcarským advokátem, zkušeným v antidopingovém právu, došlo k tomu, že nakonec odvolání
bylo vzato zpět, aby nedošlo k tomuto riskantnímu rozhodnutí. A můžu prozradit s odstupem času, že hlavním
důvodem, proč se tak stalo, bylo to, že v tom týdnu před tím zpětvzetím odjel Roman Kreuziger Giro d´Italia,
během kterého byl samozřejmě mnohokrát kontrolován z hlediska užití EPO a jiných látek, vždy negativně. A
přesto jeho krevní hodnoty vykazovaly stejnou křivku jako v těch vytýkaných grand tour.
Druhá kauza, o které jsem chtěl hovořit podrobněji, ale to už teď asi nestihnu, je příklad Claudie Pechsteinové,
který také zmínil pan doktor Beloff. Jde o to, že tato kauza ukazuje jednu věc, která myslím si měla vliv na to,
jak vyústila kauza Romana Kreuzigera. K těm případům boje s dopingem je zapotřebí přistupovat velmi
zodpovědně. Jak roste ve společnosti povědomí o významu práva, i ve sportovním prostředí roste povědomí o
významu práva, tak jsou tady i větší a větší nároky na antidopingovém orgány, aby při své činnosti fungovaly
tak, aby se nedostaly do rizika, jakému je vystavena nyní Mezinárodní bruslařská unie v kauze Claudie
Pechsteinové. To riziko je náhrada škody ve výši asi 4 mil. eur. Já samozřejmě nebudu hodnotit, jak ten případ
dopadne, je to věc, která probíhá soudním řízením, ale je to takové poučení, že v jednotlivých případech zejm.
sportovců špičkových, kteří mají velké příjmy, nebo marketingové příjmy může mít uložení zákazu činnosti
obrovský marketingový dopad. A je zapotřebí ten boj s dopingem vést inteligentně a právně takovým
způsobem, aby nebyly zadány nejmenší pochybnosti z právního hlediska ohledně správnosti toho řízení, uložení
trestu, procesních práv apod., protože když se udělá chyba někde na začátku procesu, tak si můžeme
gratulovat, že se nám podařilo odsoudit dalšího antidopingového hříšníka. Ale taky se nám může stát, že za 4, 5,
6 let se nám to vrátí i s úroky. Takže já si myslím, že i toto byl moment, který vedl cyklistickou unii, resp. jejich
právního zástupce k velmi moudrému rozhodnutí stáhnout obvinění proti Romanu Kreuzigerovi. A veďme ten
boj proti dopingu do budoucna inteligentně.
Já děkuji a omlouvám se, že jsem přetáhl.
Miroslav Antl: A konečně prosím Martina Doktora, dvojnásobného olympijského vítěze a současného ředitele
sekce v rámci Českého olympijského výboru. Prosím, Martine.
Martin Doktor: Dobrý den, dámy a pánové, pokusím se být stručný, i když nevím, jak to dokážu, ale uvidíme.
Měli jste tady dnes možnost slyšet mnohé o sportu a právu. Nakonec teď tedy i o problematice boje proti
dopingu. A já jsem byl požádán, abych zde také promluvil za sportovce, protože o nich by sport jako takový,
myslím, měl být především. Já tedy aktivní sportovec již nejsem, ale jen zde sportovce zastupuji. Paměť mi ještě
docela slušně slouží, takže si ještě pamatuji, když jsem sportoval. A pamatuji si i problematiku antidopingu. Měl
tu být Petr Koukal, předseda sportovců komise Českého olympijského výboru, ale omlouvá se, je v zahraničí,
takže jsem to vzal za něj.
Zaprvé chci podotknout, že naprostá většina sportovců boj proti dopingu a nepovoleným látkám podporuje a
výrazně jsou pro, aby tento negativní jev ve sportu se tvrdě potíral. Sportovci a sport mají své řády a pravidla,
bez jejichž fungování by sport nemohl fungovat, sportovci to vědí. A do těchto pravidel samozřejmě patří i
bezpodmínečné odmítání dopingu. Sportovci chtějí hrát fér a myslím, že to i dokládají statistiky. Když se
podíváme na pozitivní případy, tak to procento je, myslím si, relativně malé v porovnání s provedenými
kontrolami. A to ještě větší část zabírají pozitivní případy ze silových neolympijských sportů a řekněme
"nedbalostní" případy, kdy sportovec spíš z nevědomosti pravidla poruší.
Ze zdravotního hlediska je doping samozřejmě nesmírně nebezpečný. Sportovci jsou navíc zvyklí bojovat ve
smyslu fair play. A samozřejmě jakékoli použití nedovolených metod je v těžkém rozporu s tímto smyslem. A
sportovci podporují boj proti dopingu i se všemi problémy a potížemi, které jim to přináší, se kterými se musí
potýkat. Např. se ztrátou soukromí a víceméně s věčným sledováním antidopingovými agenturami.
27
Sportovci jsou totiž, a teď mluvím o vrcholových sportovcích, kteří sportují na té top úrovni, jsou pod neustálou
kontrolou. Musím říci, že naštěstí od minulosti začaly fungovat sofistikovanější metody a prostředky jako např.
internetové prostředí a mobilní aplikace, takže já si ještě pamatuji, kdy jsem musel vyplňovat každý čtvrtrok
excelovou tabulku a tu odesílat. To teď naštěstí sportovci mají trochu ulehčené, funguje nám systém Adams
včetně mobilní aplikace, což je pro sportovce snadno dostupná a ovladatelná technika. Ale musíme si říci, že je
to stále přeci jen dozor.
Sportovec musí udávat např. každý den v roce jednu hodinu, kde se bude pohybovat. Mezi 6. a 23. hodinou
musí jasně určit, kde bude. A když ho tam antidopingoví komisaři nenajdou, tak má ten černý puntík, který jak
jsme teď slyšeli, mu bude trvat déle, než mu ho vymažou. Čtvrt roku dopředu musí udávat údaje do systému.
Může měnit 24 hodin předem ty údaje. Ale samozřejmě při nějaké nenadálé situaci je dost těžké na to
reagovat, i když samozřejmě 24 hodin předem se dá plno věcí odhadnout.
Nevím, teď na to asi moc neuvidíte, protože je to na relativně malém plátně, ale já jsem tak pro názornost
ukázal jednu stránku z Adamsu od sportovce, který mi to povolil a ještě jsem tak trošku neuměle nahoře
vymazal jeho jméno a údaje. Jen abyste viděli, tam totiž kromě toho kalendáře, který vám ukážu za chvíli, je
řada věcí pro sportovce velice důležitých a které mu pomáhají, a to jsou např. odkazy na antidopingové
agentury, kde může získat informace o nedovolených látkách a podobné věci.
Tady jen chci ukázat, jak vypadá takový kalendář sportovce, který musí odevzdávat na WADA, kdy opravdu
každý den musí zadat do systému, kde bude. Vidíte, sportovci to většinou řeší přesně tímto způsobem, že
zadají, že jsou od 6. do 7. v místě bydliště nebo v místě konání soustředění nebo tréninkového kempu.
Řekněme, že toto "sledování" je jedna záležitost, kterou si vrcholový sportovec v antidopingových procedurách
prochází. Tou další je dopingová kontrola jako taková. Já vás tu nebudu nudit detaily procedur při kontrole, při
soutěži nebo mimo soutěž, ale rád bych, abyste si udělali aspoň drobnou představu o tom, jak antidopingová
kontrola vypadá. Vidím tu pár sportovců, kteří to v minulosti asi třeba zažili, ale myslím si, že většina z vás si
dost těžko dokáže představit pocity, které sportovec při kontrole prožívá. Např. jak vypadá taková kontrola na
olympijských hrách, kde to samozřejmě musí být i z hlediska důležitosti soutěže nejpřísnější.
Mluvil jsem o těch nepříjemných pocitech, které jsou spojeny se ztrátou soukromí. Takže např. na té olympiádě
při takové dopingové kontrole, když nebudu brát tu administrativní část, tak sportovec musí přijít do místnosti,
kde má ze všech stran zrcadla. A dotyčný komisař se mu dívá do míst, kde je to většině normálních lidí značně
nepříjemné, takže jen chci říct, že je takové přísloví nebo průpovídka, že to je místo, kam chodí císařpán sám,
tak tady to zrovna neplatí. A je řada lidí a řada sportovců vrcholových, kteří s tím mají dost značné problémy,
protože prostě mají daný psychický blok a v přítomnosti jiné osoby tu potřebu nevykonají. Takže si představte,
že takový člověk stráví na dopingové kontrole 3-4 hodiny. A pak, když už je s prominutím jako míč, tak nakonec
tu potřebu musí vykonat. Vidíte, jak to funguje.
Tady vám ukážu, aby tam nebyl jen text, je tam jen ukázka formuláře. Ten zase tak složitý není a navíc ho
vyplňuje ten komisař. Ale ty lahvičky, na těch jsem chtěl jen ukázat, jak je chráněn sportovec před tím, aby
nebylo manipulováno s těmi vzorky. Ono to moc není vidět, ale na krabičce i na těch lahvičkách a vlastně i v
tom formuláři musí být vždy stejné číslo a sportovec si musí sám tu lahvičku zavřít, která se pak nedá otevřít. A
sám si musí zkontrolovat ty pečetě atd.
Mluvil jsem teď o problémech při dopingové kontrole, kdy se odevzdávají vzorky moči. A to ani nemluvím o
zkušenostech sportovců, které doopravdy mám. Já ne tedy osobní, kdy např. se odebírá krev. A komisař
nedokáže například sportovkyni odebrat krev napoprvé, rozpíchá jí obě paže a ona má druhý den trénovat
nebo nedej bože soutěžit. A vůbec procedura té kontroly, ta není příjemná pro nikoho. Myslím, že ani pro
komisaře to nemůže být nikdy extra moc příjemné. Řeknu jen pár příkladů.
Někdy ti komisaři se nechovají nejlépe. Já musím říci, že z naprosté většiny jsou v pohodě a v klidu. Ale aspoň
nějakou příhodu tzv. z natáčení. Zažil jsem před olympiádou v Sydney, kdy za mnou dopingový komisař přijel 4x
za sebou vždy v sobotu po dopoledním tréninku. A stalo se, že jsem měl domluvené, že sousedovi odvezu
28
žebřík ze Štětí přes řeku do Račic. Tam zavírali v 11. A jelikož, a to chci upozornit, dopingový komisař, když vás
potká, tak s vámi musí už všude chodit, aby vás neztratil z dohledu. Takže se mnou musel prostě pro žebřík a
pomáhal mi ten žebřík i přivázat na střechu. Takže to je ten případ, kdy to bylo, řekl bych, docela v pohodě. Ani
ostatním členům rodiny se to nezdá, když vám přijde cizí člověk do bytu nebo do baráku a chodí za vámi. Je
nutné, aby sportovec to vysvětlil, jak tato procedura funguje. Ve většině případů je to naprosto v pohodě. Ale
jsou samozřejmě i horší případy.
Já tu chci upozornit na jeden nebo na dva. Jeden není tak příjemný, ale ve výsledku bude možná přínosný, kdy k
jedné nejmenované sportovkyni přišel komisař domů těsně před odletem na nějaké soustředění nebo na
soutěž, kdy si potřebovala balit, ale jelikož přišel a zrovna když přišel, tak ona zavírala dveře od toalety, tak holt
s ní tam musel čekat dost dlouhou dobu, protože ono to nějakou dobu trvá, než znovu mohla vykonat potřebu.
A ten komisař se choval nakonec velice nepříjemně a chtěl po ní, aby mu pokaždé oznamovala, kdy bude
odcházet, aby šel s ní. A víceméně šikanózně se k ní choval tak, že bude hlásit ten černý puntík, protože brání v
té kontrole atd., což samozřejmě nebyla tak úplně pravda. Ale holt jsou to všechno jenom lidi, takže občas jsou i
nepříjemní.
Já sám jsem zažil, kdy za mnou přišli po 10. hodině večer do hotelu a chtěli mě také hlásit za to, že jsem nebyl
na kontrole, přičemž to bylo kvůli tomu, že recepční jim řekla, že u nich v hotelu se hosté po 10. hodině prostě
nebudí. To jen říkám pár příhod, abyste viděli, že to není úplně jednoduché.
Chci říci, že bych byl rád, abyste to nebrali, protože jsem řekl pár případů, proto jsem říkal i ten pozitivní. Já
mám např. jeden, kdy jsem zase tu kliku od záchoda teprve bral, a tím pádem byl dopingový komisař během 11
minut pryč z bytu, protože to šlo velmi rychle, protože jsem byl v té fázi předtím. A byl velice příjemný. Nechci,
abyste to brali tak, že tady na ně házím špínu, to vůbec ne. Mají nesmírně nepříjemnou práci a jsou, řekl bych,
klíčovými osobami v celém boji proti dopingu.
Sportovci mají pochopení pro celý ten systém, ale prostě by měl být ten systém nastaven tak, aby neobtěžoval
poctivé sportovce, kteří chtějí poctivě sportovat. Také by bylo záhodno, kdyby se do budoucna podařilo najít
cestu, jak informovat o kontrolách sportovce. Teď se to děje, tady vidím pana doktora Chlumského, tak na
české úrovni to funguje v pohodě a vždy výsledky dopingových kontrol přicházely bez problémů. Na té
mezinárodní kontrole se to sportovec dozví jen v případě, když je tam nějaký problém, což si myslím, že také
není úplně správně.
Myslím si, že je potřeba jít dál a je potřeba dokázat, aby sportovci měli možnost hodnotit ty komisaře, což,
myslím, je klíčová věc a do budoucna by to mohlo odstranit většinu případů, o kterých jsem mluvil. Ona i teď
existuje možnost do toho formuláře vepsat nějaký komentář k tomu, ale zase si to vezměte v situaci, kdy je to
akutní situace, je to nepříjemné, máte to napsat přímo před komisařem, tak to není pro řadu lidí příjemné a
třeba na to v tu chvíli nemají. Takže si myslím, že by bylo docela dobré, kdyby se vymyslel nějaký lepší systém. A
musím říci, že to vypadá docela nadějně, protože mám informaci, že teď komise sportovců WADA, tedy
Mezinárodní dopingové agentury, spolupracuje přímo s WADA, a WADA už připouští, že by měl být vymyšlen
nějaký systém, řekněme, číselného hodnocení komisařů. A i řada dalších možností, jak by se sportovec mohl
domoci spravedlnosti. Musím říci, že mě velice těší, že toto jednání přišlo na základě připomínky od komise
sportovců Českého olympijského výboru, kdy si stěžovali právě na ten případ, o kterém jsem hovořil.
Na závěr akorát tolik, chci jen zopakovat, a teď se neurazte, jsme tady v noblesních prostorách, že doping je
doopravdy svinstvo, omlouvám se za to slovo. Sportovci jsou pro boj proti dopingu, ale měli by být, myslím,
rovnocennými partnery pro druhou stranu, nikoli jedinci, na něž se jako na jediné v demokratickém prostředí
nahlíží z presumpce viny. Myslím, že sportovci se velice rádi budou podílet na zlepšení toho systému, který
bude efektivně odhalovat podvodníky, kličkování, a který hlavně ochrání naprostou většinu poctivých
sportovců.
Díky.
29
Miroslav Antl: Já moc děkuji, vážený pane sportovní řediteli. Jinak k tomu, co jste říkal, že doping je svinstvo, za
to se neomlouvejte, politika je také svinstvo a mám s tím své osobní zkušenosti.
Já bych měl učinit tečku na závěr naší konference. Udělám tři tečky, protože jsou to témata, která budou
pokračovat. A jen čtyři své poznámky. Zaprvé, doufám, zkrátím své půlhodinové vystoupení na maximálně 5
minut, což je pro vás další dobrá zpráva, informace, které jste očekávali, si snad odnášíte. Pokud ne, tak berte
toto naše setkání, s řadou z vás se znám a jsme v kontaktu, když tak mě neváhejte kontaktovat na emailové
adrese, která je jednoduchá, je to [email protected] a nebo [email protected].
Přestávka, někomu z vás se možná zdála přestávka dlouhá. Já nechci říci, že vyloženě miluji přestávky, ale
kolikrát se v životě hodí a zejm. v takovémto složení jsou ideální, protože jste mohli neformálně popovídat,
poznat se tváří v tvář, vyměnit si kontakty místo složitého dopisování, a kuloárně podebatovat.
To je moje třetí poznámka, na začátek jsem zmínil vyhnání dětí od počítačů. Víte, já navazuji na to, my zde
každoročně, já se svým výborem pořádáme konferenci s Národním centrem bezpečnějšího internetu, se Safer
Internetem. A minulý rok jsme tady měli děti, které se s námi dělily o zkušenosti s nebezpečným internetem.
Ale ony nás začaly poučovat o tom, kolik kdo má účtů na sociálních sítích, padala čísla jako 165 apod. A divili se
nám dospělým, že my to nechápeme. A já už jsem se jich pak skoro zoufale zeptal, kdy sportujete? A ony se na
mě dívaly, jako že jsem se zbláznil. A nechápaly tuhle otázku. Takže děkuji vám, kteří se staráte o děti v rámci
sportu, kteří se staráte o svoje sportovní odvětví, asociace, děkuji za to, protože placení za to dobře nejste a
vím, že poděkování vám nestačí. Ale přijměte, prosím, ode mě to moje.
Na závěr já bych vám chtěl říci svůj oblíbený optimistický právnický citát. Právo občas spí, ale nikdy neumírá.
Přeji vám hodně zdraví, úspěchů a potkávejme se v pohodě a hlavně ve zdraví. Díky za vaši účast, na shledanou.
30