Úvod - Ujep

Úvod do informatiky
1. Hardware a software. Hardware, software, program. Instrukce, jak
program vzniká (algoritmus, zdrojový kód, programovací jazyk,
překladač). Von Neumannova architektura počítače, rozdíl mezi operační
pamětí a pevným diskem. Běh programu.
Hardware = technické vybavení poč. (to co vidím = monitor, myš, klávesnice, bedny)
SOFTWARE = programové vybavení poč. (duše počítače)
1) Operační systém - MS DOS, UNIX, WINDOWS NT, 95, 98, 2000,...
2) Uživatelské programy - textový editor, kreslící, výukový a tabulkový prog., hry
3) Programy na tvorbu nových programů
Programové instrukce (PI) umožňují předávat aplikaci různé instrukce.
Prvním důležitým pojmem je zdrojový kód programu. Zdrojový kód programu není nic jiného, než
hromada textových souborů, v nichž je zapsáno pomocí programovacího jazyka (nikoliv tedy pomocí
českého nebo anglického jazyka) co má program dělat.
Překladač (angl. compiler) je program, který si přečte zdrojový kód a vytvoří z něj program. Odjakživa
bylo snahou vytvořit takový programovací jazyk, který by byl co nejjednodušší na pochopení a
naučení se pro člověka a zároveň, aby bylo proveditelné vytvořit překladač, který by takovému jazyku
porozuměl
Mezi prvními programovacími jazyky byl assembler. Pomocí tohoto jazyka se přímo zapisovali
instrukce procesoru. Například sečtení dvou čísel v assembleru může vypadat takto:
MOV AX,a
MOV BX,b
ADD AX,BX
MOV a,AX
Algoritmus = teoretický princip řešení problému
Von Neumannova architektura počítače
Je ucelenou soustavou názorů a představ o tom, jak by měl počítač fungovat, z jakých hlavních částí
by se měl skládat, co a jak by tyto části měly dělat, jak by měly vzájemně spolupracovat atd.
Operační paměť
slouží k ukládání dat, se kterými se zrovna pracuje. Je proto velice důležitá pro rychlý chod počítače,
protože pokud se zaplní, zpracovávaná data se začnou zapisovat na harddisk, což je několikanásobně
pomalejší a vede k rapidnímu zpomalení počítače.
Pevný disk
Pevné disky jsou média pro uchování dat s vysokou kapacitou záznamu (řádově stovky MB až desítky
GB). V současnosti jsou pevné disky standardní součástí každého PC. Jedná se o pevně uzavřenou
nepřenosnou jednotku.
Na pevném disku je uložený operační systém, který se ihned po spuštění počítače "natahuje" do
operační paměti, jsou tu "uskladněny" aplikační programy i důležitá data velkého objemu. Pevný disk
je tedy obrovskou vnější pamětí počítače, jejíž velikost s vývojem hardware průběžně roste.
Chování operačního systému má zásadní vliv na efektivní využívání operační paměti.
Běh programu = životní cyklus programu
Životní cyklus procesu probíhá podle diagramu stavových přechodů. U několika soupeřících procesů
je zařazení k běhu řízeno pravidly: časová kvanta, priorita, či bez možnosti přerušení.
2. Čísla v počítači. Dvojková soustava. Bit, bajt, násobky o základu 1000 i
1024. Šestnáctková soustava. Počet hodnot vyjádřených n číslicemi.
Reprezentace čísel v počítači. Reprezentace jiných typů dat v počítači.
Dvojková soustava (binární soustava) je číselná soustava která používá pouze dva symboly 0 a 1.
Používá se ve všech moderních digitálních počítačích, neboť její dva symboly (0 a 1) odpovídají dvěma
jednoduše rozdělitelným stavům elektrického obvodu (vypnuto a zapnuto), popřípadě nepravdivosti
či pravdivosti výroku. Číslo zapsané v dvojkové soustavě se nazývá binární číslo.
Bit, Byte (bajt):
Jednotka informace – bit (b), bitu odpovídají hodnoty 1 = ANO, 0 = NE v dvojkové (binární) soustavě
Téměř všechny počítače pracují v binární soustavě, stavy 1/0 lze poměrně snadno technicky
realizovat. Bit je dále nedělitelný.
Vyšší jednotky – byte (B) = 8 bitů (256 možností), binárně vyjádřená čísla 0 – 255, základní jednotka
se kterou obvykle počítače pracují
Bit se v praxi nejčastěji objevuje jako základní jednotka kapacity paměti, tzn. jednotka množství
informace, která může být v jednom okamžiku v paměti uložena.
Násobky se udávají i v násobcích 1000 (10^3) i 1024 (2^10).
přenosová rychlost linek (modem, ethernet, ...) se udává v násobcích 1000 (a v b)
velikosti souborů, rychlost čtení/zápisu, kapacity médií (CD-ROM, disketa, DVD) a pamětí se
udává v 1024 násobcích (a v B)
velikosti pevných disků (HDD) se udávají v násobcích 1000 (zavedeno výrobci disků, protože
disky pak vypadají větší o 20%)
šestnáctková soustava:
Význam hexadecimální soustavy – úspornější zápis čísla, bližší člověku, snadný převod mezi
hexadecimální a binární soustavou, jedna šestnáctková cifra vždy přesně odpovídá čtyřem cifrám
dvojkovým (24 = 16)
Slovo – podle typu počítače většinou 2 nebo 4 byty
Násobky: kilobajt (kB), megabajt (MB), gigabajt (GB), terabajt (TB), …
Analogicky i pro bity
1 kB = 1024 B - 1024 = 210 (mocnina 2, která je nejbližší 1000)
1 MB = 1024 kB = 10242 B = 1 048 576 B
1 GB = 1024 MB = 10243 B ≈ 1 000 000 000 B
Celá čísla - přesné výpočty, velmi omezený rozsah
Reálná čísla - čísla v pohyblivé desetinné tečce
1) Posun - Upřirozených čísel jeden bajt (= 256 variant) reprezentuje hodnoty 0 až 255, tak co ty
varianty trochu posunout, aby tam byla i záporná čísla? Když to uděláme skoro symetricky, vyjde
rozsah hodnot -128 až +127. Počet variant je stejný (256), jen se změnil jejich význam.
Nevýhoda: Reprezentace čísel 0 až 127 je různá pro přirozená a pro celá čísla (i když je tento rozsah
čísel v obou případech reprezentovatelný).
2) Znaménkový bit - Kladná a záporná čísla se liší jen znaménkem, tak co pro to znaménko vyhradit
jeden bit (např. 0 = kladné, 1 = záporné), ostatních 7 bitů pak bude reprezentovat velikost (absolutní
hodnotu) daného čísla. Sedm bitů odpovídá 128 variantám (polovina z 256), takže rozsah máme -127
až +127.
Tento způsob reprezentace čísel má dvě nevýhody: existují dvě reprezentace nuly (kladná a záporná);
první polovina čísel (kladná) stoupá opačným směrem než druhá polovina (záporná). S takovou
reprezentací by se špatně počítalo.
3) Tzv. dvojkový doplněk - Tato reprezentace se skutečně používá, viz např. program Kalkulačka ve
Windows: (-1)10 = (1111 1111)2 = (255)10
Reprezentace jiných typů dat v počítači
Půlbyte – 4 bity (16 možností) – číslice v šestnáctkové (hexadecimální) soustavě. Byte je pak vyjádřen
dvojicí šestnáctkových čísel (0,1,2,3,4,5,6,7,8,9,A=10,B=11,C=12,D=13,E=14,F=15)
Číselné soustavy, kódy a kódování v PC, programy a soubory, operační systémy, vir y, antiviry.
3. Reprezentace textu. Princip reprezentace prostého textu. Tabulka ASCII,
kódové stránky (ISO 8859-2, Windows 1250), Unicode (UTF-8, UTF-16).
Textový a binární soubor, konec řádku, textový a binární režim přenosu
souborů.
Reprezentace textové informace v počítači
Kromě čísel jsou v informatice také data v textové podobě.
Textová informaci lze dělit na dva druhy:
Informace o znacích (písmenech , číslicích, symbolech) – prostý text
Informace o formátování: velikost písma, barva, zvýraznění apod. – formátový text
Historie
● Dříve se pro reprezentaci znaků používalo jen 7 bitů
Osmý bit se nevyužíval, dokonce se ani nepřenášel počítačovou sítí
Existuje tabulka, kde je popsáno, která kombinace 7 bitů odpovídá kterému znaku – ASCII
● Obsahuje znaky anglické abecedy, číslice, interpunkci, uvozovky apod. a některé řídící znaky (konec
řádku, konec zprávy apod.) – dohromady 128 znaků
● Neobsahuje znaky národních abeced (znaky s háčky a čárkami, například č, ž, š a podobně). Z toho
důvodu postupem času bylo třeba využití osmého bitu = dalších 128 znaků
Vzniklo několik variant, jak tato část tabulky vypadá a to podle toho jaká abeceda např. je v jaké zemi.
Víc tabulek proto, že na celém světě existuje víc znaků než těch přidaných 128.
● Říká se jí kódová stránka, kódování, nebo také znaková sada
● Dokonce i pro češtinu existuje více variant
Liší se výběrem i umístěním znaků
● Důsledek: Když chceme vědět, jakým znakům odpovídají nuly a jedničky v souboru, musíme znát
kódovou stránku
České kódové stránky
● ISO 8859-2 (Latin-2) – Standard definovaný ISO, používá se v Linuxu, pro východoevropské jazyky
● Windows-1250 – používaný ve Windows, pro středoevropské jazyky
● Další, historické – CP852 (v systému MS-DOS), Kód Kamenických
ISO 8859-x
Standardy ISO 8859-x definují osmibitové znakové sady, používané zvláště v LINUXu. Novější unixové
distribuce již přecházejí na Unicode s kódováním UTF-8.
ISO 8859-2 je znaková sada známá rovněž jako Latin-2, nebo „středo-“ či „východoevropská“, která je
druhou částí standardního kódování znaků definovaného organizací ISO. Obsahuje 191 znaků latinky
kódovaných pomocí 8 bitů.
Windows-1250
ISO 8859-2 se velmi podobá znakové sadě Windows-1250, která vznikla později. Kódování Windows1250 zavedené firmou Microsoft obsahuje všechny tisknutelné znaky ISO 8859-2, ale některé z nich
na jiných místech. V češtině je tento rozdíl nejmarkantnější u písmen Š, Ť a Ž. Také osmibitové
kodování.
Unicode
Za účelem úniku z džungle kódových stránek a podpory mezinárodně jednotné práce s textovou
informací vzniklo sdružení Unicode. Vytvořilo standard, který jednoznačným kódem označil všechny
znaky všech současných i v minulosti používaných jazyků. Jeden byte s 256 možnostmi by nestačil a
proto bylo vytvořeno dvoubytové kódování znaků, tzv. kódu Unicode. Dva byty dokážou zobrazit 216
= 65 536 různých znaků, což je dostatečné pro všechny znaky prakticky všech jazyků světa včetně
čínštiny, japonštiny apod. Prakticky každý znak na světě má jednoznačný dvoubytový kód a při jeho
použití nedochází ke zkomoleným interpretacím znaků. Je však třeba mít na paměti, že s kódováním
Unicode dokážou pracovat jen některé, převážně novější programy. Nevýhoda: větší spotřeba
paměti.
UTF-8 současná celosvětová znaková sada, používaná v současných OS, způsob kódování řetězců
znaků Unicode do sekvencí bajtů, znaky zapisovány 1 až 4 byty. (2 bajty (UTF-16), 4 bajty (UTF-32)
Nezávisí na tom zda je systém „little-endian“ nebo „big endian“, je kompatibilní s ASCII.
Znaky z ASCII tabulky mají v UTF-8 stejný kód (1 bajt)
Důsledek: Existující dokumenty bez „divných“ znaků není třeba měnit, jsou „automaticky“ v kódování
UTF-8
UTF-16
UTF-16 je způsob kódování znaků Unicode s proměnnou délkou znaku.
UTF-16 je 16-bit Unikódový transformační formát, kódování charakteru forma, která poskytuje
způsob, jak reprezentovat sérii abstraktních charakterů od Unikóda
Binární soubor je v informatice počítačový soubor, který obsahuje jakákoliv data, která jsou následně
zpracovávána počítačovým programem. Obsahem souboru jsou čísla v binární soustavě (řetězec nul a
jedniček), která reprezentují jistým způsobem uloženou informaci, což může být zvuk, obrázek, video,
ale i formátovaný text, databáze a podobně. Při čtení binárního souboru je proto nutné vědět, jak
uložená data interpretovat.
Textový soubor (označovaný zkratkou txt) je soubor pro uchovávání prostého elektronického textu.
Text je zde reprezentován prostou sekvencí znaků, textový soubor není vnitřně strukturovaný. Prosté
textové soubory se používají především tam, kde se předpokládá strojové zpracování textu, například
pro ukládání zdrojového kódu počítačových jazyků, nebo zdrojového kódu pro webové stránky.
Klasický textový soubor je psán ve znakové sadě ASCII, kde jeden byte odpovídá jednomu
tisknutelnému znaku. V běžném textovém souboru se vyskytují pouze následující tři netisknutelné
znaky:

mezera

tabulátor

odřádkování: (CR, LF, nebo sekvence CR-LF)
konec řádku:
Nový řádek (zkratka EOL) označuje v informatice speciální znak nebo sekvenci znaků, která v
počítačovém souboru označuje konec řádku, přičemž další řádek začíná opět u kraje stránky. V
programování se tento termín využívá v situaci, kdy konkrétní výsledek operace je závislý na
použitém operačním systému nebo nastaveném režimu práce se souborem.
Textový a binární režim přenos souborů:
Přenos souborů probíhá v textovém nebo binárním režimu v závislosti na typu souboru nebo
potřebách uživatele.
Při přenosu textového souboru v režimu ASCII dochází u různých operačních systémů k převodu
zobrazení.
V režimu binary se libovolný soubor přenáší beze změny zobrazení a délky. Binární přenos slouží
např. k přenosu obrázků (např. typu .gif, .jpeg, aj), komprimovaných souborů, atp.
4. Reprezentace grafiky. Reprezentace barvy, modely RGB a CMYK (princip,
použití), barevná hloubka. Rastrová a vektorová reprezentace (principy,
výhody, použití, programy), pixel, rozlišení (dpi), OCR.
REPREZENTACE BARVY
Bez ohledu na to, zda je obraz uložen vektorově nebo rastrově, se vždy řeší otázka reprezentace
barvy – jak se v počítači zaznamená, že daný objekt či daný pixel má třeba tyrkysovou barvu.
Postupem času se ustálily tyto čtyři hlavní způsoby, jak informaci o barvě ukládat:
Monochromatické obrázky
Každý objekt nebo pixel je buď úplně černý nebo úplně bílý, nic mezi tím. Každý údaj o barvě lze pak
reprezentovat jediným bitem. Pokud je bit vynulován, znamená to černou barvu, pokud je nastaven
na jedničku, znamená to barvu bílou
Stupnice šedi
U každého objektu nebo pixelu je jedním celým číslem bez znaménka zaznamenán odstín někde mezi
černou a bílou, tj. odstín šedivé barvy. K reprezentaci čísla-odstínu se používá nejčastěji 8 bitů, což
vede k rozsahu 0 až 255, kde hodnota 0 představuje nejčernější černou a hodnota 255 nejjasnější
bílou.
Indexované barvy
neboli barevné palety – Barva každého objektu nebo pixelu je udána jedním celým číslem bez
znaménka stejně jako u obrázků ve stupnici šedi. Význam tohoto čísla je však odlišný – udává index
do barevné palety. Je-li v objektu či pixelu zaznamenána např. barva č. 4, program, který obrázek
vykresluje, nahlédne do palety a zjistí, že se má kreslit červenou barvou. Index bývá typicky 8-bitový
(256-ti barevné palety).
TrueColor
neboli úplná informace o barvě – Barva každého objektu nebo pixelu je vytvářena skládáním
barevných složek. Pro lidské vnímání barvy plně postačuje všechny odstíny míchat ze tří barevných
složek. Informace je pak reprezentována třemi čísly a každé z nich udává, jaké množství příslušné
složky se musí vzít, aby se dohromady namíchal žádaný odstín. Typicky se pro vyjádření intenzit
složek používají 8-bitová celá čísla bez znaménka (0 až 255), takže celkem 24 bit. pro úplnou
barevnou informaci o jednom objektu nebo pixelu.
Poznamenejme, že pro počet bitů použitých k reprezentaci barevné informace o jednom objektu
nebo pixelu obrázku se používá termín barevná hloubka. Monochromatické obrázky mají barevnou
hloubku 1, obrázky v odstínech šedi a v indexovaných barvách typicky 8, obrázky TrueColor typicky
24.
Velké barevné hloubky jsou záležitostí spíše rastrových obrazů, které „ zaplňují celý prostor“ , pixel
vedle pixelu. V obrazech vektorových nebývá nutné. Např. katastrální a technické mapy používají
256-ti barevnou paletu, a to ještě většina barev ani není využita.
Definice barvy: směs záření o různých vlnových délkách, část spektra viditelného záření, odraženého
předmětem, jehož barvu posuzujeme okem pozorovatele. Barva je závislá na okolních podmínkách:
-
směru pohledu
vlastnostech povrchu
vlastnostech pozorovatele
-
složení dopadajícího světla a směru jeho dopadu
RGB
Asi nejdůležitějším barevným prostorem je prostor RGB, kde se každý odstín vytváří skládáním
červené, zelené a modré složky (Název RGB pochází z anglických slov red (červená), green (zelená) a
blue (modrá)
Na obrázku jsou také zachyceny tečkovanou čárou všechny šedé odstíny – ty mají všechny barevné
složky o stejné velikosti. Jeden konec čáry tvoří černá barva s nulovými složkami, konec opačný barva
bílá se složkami rovnými hodnotě 255. Význam prostoru RGB spočívá v tom, že právě pomocí
červené, zelené a modré složky se vytváří barva na monitorech a televizních obrazovkách každý
obrazový bod je tvořen třemi body svítícími červeně, zeleně a modře. Nesvítí-li žádná primární barva
je výsledná barva černá, a naopak svítí-li všechny maximální intenzitou vzniká bílá.
CMY(K)
Jiným často používaným barevným prostorem je prostor CMY(K), kde se každý odstín vytváří
skládáním tyrkysové, fialové a žluté složky ( Název CMY(K) pochází z anglických slov cyan (tyrkysová),
magenta (fialová) a yellow (žlutá). Písmeno K blacK (černá). Tento prostor se využívá v barevném
tisku – barevný obrázek se vytváří soutiskem právě uvedených složek. Z důvodu, že nejčastěji
tisknutou barvou je černá, zařazuje se ještě čtvrtá složka – černá barva. K tisku většiny stránky pak
stačí pouze jediná složka, čímž se mj. zvýší ostrost (nedochází k soutisku).
Rozdíl mezi systémem RGB a CMY(K) nespočívá pouze ve výběru barevných složek. Rozdíl mezi nimi
je i ve způsobu jejich skládání do výsledného odstínu – zatímco systém RGB používá skládání aditivní,
kdy přidáváním intenzity složek výsledný odstín světlá (monitory, vyzařovací světla), používá systém
CMY(K) skládání subtraktivní, kdy přidáváním intenzity složek výsledný odstín tmavne (tiskárny). To
je v souladu s realizací systému RGB na monitoru, kdy čím více svítí jeden ze tří barevných bodů, tím
jasnější je celý obrazový bod, a také v souladu s realizací systému CMY(K) při tisku, kdy čím více barvy
se na papír nanese, tím bude odstín tmavší.
Barevná hloubka:
Ve vlastnostech obrázku je ale ještě jeden údaj - bitová hloubka 24. Tento údaj (někdy také barevná
hloubka) říká, že pro uložení barvy je potřeba 24 bitů. Jen připomenu, že do 24 bitů lze uložit
224 možností, tedy každý pixel může mít jednu z 224 = 16 milionů barev. Fíha.
Datovou velikost obrázku lze spočítat jako výška krát šířka krát hloubka. Výška krát šířka mi spočte
počet bodů (pixelů) obrázku, vynásobením hloubkou získám počet bitů, který je pro uložení obrázku
potřeba:
1024 * 768 * (24 bitů) = 2,25 megabajtu (MB)
Když uložím snímek obrazovky do formátu Windows Bitmap (*.bmp, výchozí formát programu
Malování), bude mít skoro přesně takovou velikost.
Bitová hloubky barvy: udává, kolik informací o barvě je k dispozici pro zobrazení nebo pro tisk
každého obrazového bodu, obrazový bod s bitovou hloubkou 1bit má dvě hodnoty (černá a bílá), 4b –
16 barev, 8b – 256 barev, 24b – 224, běžné hodnoty se pohybují mezi 1 až 64b
Paleta obrázku: soubor barev obsažených v obrázku, je závislý na bitové hloubce, snížení hloubky
jsme omezeni počtem barev, které smíme použít
Rastr versus vektor
Rastrová reprezentace obrázku v souboru vypadá například takto:
800, 600, bílá, bílá, bílá, ..., bílá, černá, žlutá, žlutá, černá, bílá, bílá...
Nejdříve jsou uloženy rozměry obrázku a pak jeden za druhým barvy jednotlivých pixelů (nejdříve
první řádek, pak druhý, třetí atd.). Souřadnice jednotlivých pixelů se dají odvodit z tohoto pořadí a z
rozměrů obrázku (např. barva uvedená jako 801. je barva prvního pixelu v druhém řádku).
Vektorová reprezentace vypadá naprosto jinak:
kružnice, střed *12,5; 48,1+, poloměr 8; tloušťka 3, barva čáry černá, barva plochy modrá
úsečka, z bodu *54,2; 18,3+ do bodu *12,0; 46,9+, tloušťka 5, barva oranžová
text, souřadnice *3,2; 18,1+, "Ahoj!", velikost písma 48, font Times New Roman, barva černá
...
Uloženy jsou tedy jednotlivé objekty se všemi svými vlastnostmi.
Příklady použití rastrové grafiky:
Fotografie - realitu nelze zjednodušit na soustavu čar, křivek a podobně, lze ji ale poměrně
jednoduše zachytit tak, že se na svět okolo podíváme přes "mřížku" a zapamatujeme si, jakou
(průměrnou) barvu každý ten čtvereček (pixel) měl
Ikonky (na webových stránkách, programů apod.) - obecně třeba jednoduché malé obrázky
Příklady použití vektorové grafiky:
Nákresy, nárysy, plány (CAD - Computer Aided Design, Návrh s podporou počítače) - most,
dům, cesta, šroubek, traktor, ...), katastrální mapa - vše je jen model, zjednodušení reality
Diagramy (organizační), schémata, ...
Fonty (Times New Roman, Arial) - matematicky je popsán tvar každého písmene, lze pak
snadno vykreslit písmo v libovolné velikosti
Rastrová
Formáty:
–Windows
bitmap
(*.bmp),
JPEG,
Programy:
–Malování, IrfanView, GIMP, Adobe Photoshop
PNG,
GIF,
TIFF,
…
Vektorová
Formáty
a
programy:
–*.cdr(CorelDRAW), *.wmf (WMF = Windows Metafile, např. kliparty v MS Office), *.swf(SWF =
Shockwave Flash), *.odg(„OpenDocumentGraphics“, OpenOffice.org Draw), *.svg (SVG = Scalable
Vector Graphics), *.dwg(„drawing“, AutoCAD)
Pixel:
je nejmenší jednotka digitální rastrové (bitmapové) grafiky. Představuje jeden svítící bod
na monitoru, resp. jeden bod obrázku zadaný svou barvou, např. ve formátu RGB či CMYK.
Body na obrazovce tvoří čtvercovou síť a každý pixel je možné jednoznačně identifikovat podle jeho
souřadnic. U barevných obrazovek se každý pixel skládá ze tří svítících obrazců
odpovídajících základním barvám - červené, modré a zelené. Vzhledem k omezenému množství
pixelů a omezené frekvenci vykreslování obrazu dochází při zobrazování na monitoru k celé řadě
problémů. Dochází k mnoha nežádoucím efektům.
Rozlišení 96 dpi (dots per inch, bodů na palec) - tj. že na jeden palec (délková míra, 2,54 cm) se vejde
96 bodů (pixelů). 2,54 cm děleno 96 je zhruba 0,26 milimetru, což je velikost jednoho pixelu (v tomto
případě).
OCR neboli optické rozpoznávání znaků
je metoda, která pomocí scanneru umožňuje digitalizaci tištěných textů, s nimiž pak lze pracovat jako
s normálním počítačovým textem. Počítačový program převádí obraz buď automaticky nebo se musí
naučit rozpoznávat znaky. Převedený text je téměř vždy v závislosti na kvalitě předlohy třeba
podrobit důkladné korektuře, protože OCR program nerozezná všechna písmena správně. OCR –
zpracování textu z tištěné do elektronické podoby je použitelné pro všechny tištěné výstupy z
laserových, inkoustových, termosublimačních a jehličkových tiskáren a samozřejmě pro předlohy
vytištěné knihtiskem. U nevhodných předloh např. slabě vytištěných jehličkových tiskáren nebo
dohromady slitých písmen se z časového hlediska vyplatí spíše přepis textu.
5. Organizace dat. Soubor, vlastnosti souboru. Adresář, adresářová
struktura, kořenový adresář. Jméno souboru, přípona, co přípona
ovlivňuje. Formát souboru. Správce souborů. Souborový archiv (ZIP).
SOUBORY A ADRESÁŘOVÁ STRUKTURA
Drtivá většina dat ukládaných na disky aplikačními i systémovými programy má formu souborů –
samostatných pojmenovaných bloků dat, která nějakým způsobem patří logicky k sobě. Souborem je
např. jeden dopis, jedna fotka, jedna prezentace produktu. Vzhledem k tomu, že souborů je na
běžném disku třeba desítky tisíc, bylo by velice nepřehledné, kdyby „stály“ jeden vedle druhého. Z
toho důvodu se organizují do adresářů, což jsou jakési kontejnery či krabice na soubory. Adresář
může kromě souborů obsahovat také další, tzv. vnořené adresáře, neboli podadresáře. Podadresáře
mohou mít v sobě vnořené ještě další adresáře až do libovolné hloubky vnoření. Takovýmto
vnořováním vzniká hierarchická adresářová struktura, na jejímž vrcholu se nachází tzv. kořenový
adresář. Ten není vnořen do žádného dalšího.
Různé operační systémy různým způsobem rozlišují mezi jednotlivými disky. Ve Windows obvykle pro
každý disk existuje samostatná adresářová struktura. Pro jejich rozlišení se pak používají písmena
jednotek – A: značí disketu, C: harddisk atd. V Unixu jsou naproti tomu všechny diskové struktury
součástí jediné hierarchie. Jednotlivé disky se pak připojují do zvolených adresářů, o kterých se pak
mluví jako o přípojných bodech. Třebaže si adresářovou hierarchii může každý vytvořit, jak uzná za
vhodné, ustálily se v této otázce určité konvence. V krátkosti se zmiňme o situaci v XP. Operační
systém je obvykle nainstalován v adresáři Windows. Jednotlivé aplikační programy se zase nacházejí v
adresáři Program files. Pro uživatelská data a individuální nastavení slouží adresář Documents and
Settings. Adresář Documents and Settings je rozčleněn na domovské adresáře jednotlivých uživatelů.
Kromě toho obsahuje ještě podadresář All Users, který slouží pro uložení společných dat a společných
nastavení. V domovském adresáři má každý uživatel podadresář Dokumenty, který by měl sloužit jako
hlavní úložiště jeho dat. Kromě tohoto podadresáře je tam ještě celá řada dalších podadresářů, ve
kterých se ukládají individuální nastavení daného uživatele, jeho tzv. profil. Jedná se např. o seznam
oblíbených položek pro internetový prohlížeč, individuální položky v menu Start, ikony na ploše atd.
K orientaci v souborech a adresářích slouží programy nazývané jako souborové manažery. Ty bývají
součástí instalace operačního systému. Ve Windows to je Průzkumník Windows, podobně vypadající
programy jsou také v instalacích Linuxu (Midnight commander). Kromě toho existují samostatné
programy jako je např. Total Commander ve Windows
Kořenový adresář má zvláštní postavení v stromové struktuře souborovém systému. Je to nejvyšší
adresář v adresářové hierarchii, všechny další adresáře v témže souborovém systému jsou jeho
podadresáři.

v unixových systémech se kořenový adresář označuje znakem lomítko (/) a je společný pro
všechna připojená média

v operačních systémech Microsoft Windows (též DOS) má každý svazek (logická disková
jednotka) svůj kořenový adresář a jeho označení se skládá z označení jednotky (písmeno latinky a
dvojtečka) a zpětného lomítka (\), například C:\
Formát souboru (neboli typ souboru) určuje význam dat v elektronickém souboru.

Neboť na záznamová media, například pevný disk, mohou být ukládány jen bity, laicky řečeno
jedničky nebo nuly, musí být počítač schopen na ně a zpět převést informaci. Existuje
množství různých formátů, přizpůsobených pro ukládání různých typů informace. Často
existuje více formátů pro reprezentaci jednoho typu dat.

Některé formáty jsou navrženy pro ukládání přesně daného typu dat, například JPEG je určen
na uchovávání statických obrázků. Jiné mohou sloužit pro několik typů dat,
např.: multimediální kontejnery (GIF slouží pro uchovávání jak statických obrázků, tak
jednoduché animace; QuickTime mov může obsahovat různá multimediální data).
Správce souborů je program pro manipulaci se soubory a adresáři (složkami). Někdy se používají
termíny souborový manažer nebo file manager.
Soubor
samostatný blok dat, má jméno a další vlastnosti (atributy)
JMÉNA SOUBORŮ
V pojmenováních souborů se především ve Windows vžil zvyk jméno sestavovat ze dvou částí, kmene
a přípony, přičemž přípona začíná tečkou. Kmen jména se volí tak, aby z něj bylo pokud možno
zřejmé, co se v daném souboru nachází. Přípona naproti tomu označuje typ souboru – udává, zda se
jedná o dopis ve Wordu, sešit v Excelu, obrázek, webovou stránku apod. Ve Windows nerozlišují se
velká a malá písmena a v Linuxu se rozlišují.
Přípona Typ souboru
o .doc - textový dokument ve Wordu
o .exe - program
o .gif - obrázek ve formátu GIF
o .htm - webová stránka
o .jpg - obrázek ve formátu JPEG (JFIF), typicky fotka
o .xls - sešit s tabulkovými výpočty v Excelu
o .zip - komprimovaný archiv souborů ZIP
Cesta určuje umístění souboru
o
cesta k souboru - relativní versus absolutní cesta
Archivy
o
o
o
sdružení více souborů a adresářů do jednoho „balíku“
typicky spojeno s kompresí dat
možnost ochrany heslem
ZIP
o nejrozšířenější typ archivu
o přímá podpora ve Windows XP
Bezpečnostní riziko
Zálohování
Cenu dat člověk zjistí až v okamžiku, kdy o ně přijde
6. Operační systém. Systémové a aplikační programy. Funkce operačního
systému. Správa hardware (multitasking, virtuální paměť, okna), ovladač.
Přenositelnost programů. Uživatelské účty.
Operační systém
Souhrn všech systémových programů na počítači instalovaných. Tvoří základní programové vybavení
počítače (Příkladem může být výše zmiňovaný obslužný program pro myš nebo např. program-server
Patří do něj systémové programy jak momentálně spuštěné, tak v počítači nainstalované a čekající na
spuštění. Obsluhuje veškeré hardwarové prostředky počítače, ke kterým aplikace přistupují jeho
prostřednictvím. Po zapnutí počítače se musí nejprve spustit řada důležitých programů operačního
systému a teprve až je vše připraveno, může uživatel spouštět programy aplikační. Systémové
programy se obvykle spouští automaticky, bez vědomí uživatele. Jelikož s uživatelem ani přímo
nekomunikují, nemají na obrazovce žádné okno – nejsou „vidět“.
V počítači vždy běží několik programů současně, každý z nich potřebuje procesor, paměť, disk,
obrazovku atd., a tak musí být někdo, kdo přístup k těmto hardwarovým prostředkům řídí. Tím
někým je právě operační systém. Bez něj by vládl v počítači chaos, jeden program by narušoval
výsledky i průběh druhého.
Nejrozšířenějším operačním systémem instalovaným na nové osobní počítače systém Windows XP
vyskytující se ve dvou, drobně odlišných verzích Professional a Home Edition. Jedná se o zatím
posledního člena rodiny operačních systémů Windows vyvíjených firmou Microsoft. Druhou
frekventovanou rodinou operačních systémů je rodina Unix, která nalézá uplatnění především na
serverových počítačích. Z této rodiny si budeme všímat menší rodinky systémů Linux.
Přihlášení slouží k identifikaci uživatele – aby operační systém věděl, kdo zrovna na počítači pracuje,
a podle toho řídil, co uživatel smí a co nesmí s počítačem dělat. Identifikace se typicky provádí
zadáním uživatelského jména a hesla. Uživatelské jméno bývá na obrazovce vidět, heslo se
nezobrazuje, případně se namísto jeho znaků ukazují hvězdičky. Nová uživatelská jména, tj. nové
identity, pod kterými se lze k počítači přihlásit, vytváří správce počítače. Heslo si každý uživatel může
sám měnit. Je důležité uvědomovat si, že z hlediska počítače vytváří uživatelské jméno úplnou
identitu uživatele. Pokud se dva různí lidé přihlásí pod stejným uživatelským jménem (rozumí se
„přihlásí úspěšně“, tj. se správným heslem), počítač, či přesněji operační systém, je považuje za
totožné. Počítač nerozlišuje podle vzhledu, chůze, oblečení či občanského průkazu. Pokud je běh
programu pod více systémy žádoucí, musí programátor samostatně připravit několik jeho verzí.
Microsoft Windows
Linux
Mac OS
Rozdělení operačních systémů
OS používané pro různé kategorie výpočetní techniky se liší svou komplexností a orientací:
- OS střediskového počítače (centrálního výpočetního systému) musí zajišťovat a koordinovat
funkce řady procesorů, sledovat komunikaci stovek terminálů v počítačové síti, …
- OS osobního počítače nepřipojeného do sítě zajišťuje podporu práce jednoho uživatele a řeší
relativně jednoduché úlohy např. z kancelářské oblasti …
A dále lze použít řadu dalších hledisek – nejběžnější členění:
1) Podle počtu uživatelů
2) Podle počtu zpracovávaných úloh (programů)
3) Podle typu zpracování
1) Dělení OS podle počtu uživatelů:
 jednouživatelské OS
dovolují práci jednomu uživateli (v daném čase)
standardní OS pro běžné nasazení
 víceuživatelské OS
dovolují práci více uživatelů současně
patří sem především síťové OS
2) Dělení OS podle počtu zpracovávaných úloh (programů):
 jednoprogramové OS
dovolují běh jednoho programu
patří sem jednoduché starší OS
 víceprogramové OS
podpora multitaskingu,
Os podporující multitasking dovolují současný běh několika programů (úloh),
patří sem všechny moderní OS,
Mezi základní funkce operačního systému by mělo patřit alespoň:
• zajištění možnosti ukládání dat na pevném disku v určitém formátu v rámci souborového
systému,
• ovládání periferních zařízení počítače,
• zadávání příkazu operačního systému a spouštění aplikací.
Moderní operační systém tedy nabízí aplikacím řadu služeb, které zpřístupňuje přes tzv. API funkce a
neumožňuje aplikacím přímý přístup k hardwaru počítače. Pokud nějaký program chce tisknout na
tiskárně, musí zavolat příslušnou službu operačního systému.
Správce hardwarových prostředků
Odstiňuje aplikace od detailů hardware
Multitasking
označuje
v informatice schopnost operačního
systému provádět
(přinejmenším
zdánlivě)
několik procesů současně. Jádro operačního systému velmi rychle střídá na procesoru běžící procesy
(tzv. změna kontextu), takže uživatel počítače má dojem, že běží současně. Dnešní operační
systémy jsou typicky víceúlohové – sem patří např. Microsoft Windows, Linux i Mac OS X.
Naopak DOS je příkladem jednoúlohového systému, na kterém vždy běží pouze jediný program a
teprve po jeho ukončení je možné spustit jiný.
Virtuální paměť
je
v informatice způsob správy operační paměti počítače, který
umožňuje
předložit
běžícímu procesu adresní prostor paměti, který je uspořádán jinak nebo je dokonce větší, než je
fyzicky připojená operační paměť RAM. Z tohoto důvodu procesor rozlišuje mezi virtuálními adresami
(pracují s nimi strojové instrukce, resp. běžící proces) a fyzickými adresami paměti (odkazují na
konkrétní adresové buňky paměti RAM). Převod mezi virtuální a fyzickou adresou je zajišťován
samotným procesorem (je nutná hardwarová podpora) nebo samostatným obvodem.
Ovladač:
je software, který umožňuje operačnímu systému pracovat s hardwarem.
vladač zajišťuje řízení hardware a zároveň komunikuje se zbytkem operačního systému pomocí
obecnějších rozhraní, která zajišťuje abstrakci zařízení.
Přenositelnost programů:
Přenositelností programů se myslí možnost jejich spouštění na různých operačních systémech a
různých hw architekturách.
Operační systém spravuje:
A) Správa procesoru
Většina počítačů má jeden procesor, mohou mít i více procesorů (servery, superpočítače, paralelní
systémy).
Úkolem správy procesorů je zajistit současný běh několika aplikačních a systémových programů –
multitasking:
technika sdílení času – programy se střídají v běhu po uplynutí krátké doby (ms), takže
nasává iluze současného běhu více programů
B) Správa paměti
Paměť je používána programy pro ukládání dat, se kterými pracují:
Skládá se z paměťových míst – obvykle velikosti 1B
Každé paměťové místo je jednoznačně určeno pořadovým číslem – adresou
Programy se musí o paměť podělit:
Paměť rozdělena na stránky o stejné velikosti (4kB)
OS přiděluje a odebírá stránky jednotlivým programům
Virtuální paměť – zvětšení fyzické paměti odkládáním dat na disk
C) Správa vnějších zařízení
Správa tiskárny –technika spooling
Soubory (dokumenty, data), které aplikace poslaly k vytištění, se řadí do tiskové fronty
Ve frontě čekají, až na ně přijde řada, aby se nemíchaly stránky z různých dokumentů
Uživatelské účty
Uživatelé se před začátkem práce přihlašují do systému svými uživatelskými jmény, ke svým
uživatelským účtům. S každým účtem jsou spojená různá oprávnění, co může ten který uživatel na
počítači dělat. Veškerá oprávnění a tím pádem neomezený přístup k systému mají pouze účty patřící
správcům počítače.Běžní uživatelé mohou konfigurovat pouze to, co se týká pouze jich (např. změnit
své heslo, nastavit si barvu pracovní plochy ap.). Jen správce může na počítači vytvářet nové
uživatelské účty, nebo rušit stávající. Z hlediska organizace přístupových práv je vhodné v systému
vytvářet skupiny uživatelů. Např. může existovat uživatelská skupina účetní, do které budou zařazeni
všichni uživatelé-pracovníci z účetního oddělení. Podobně může existovat skupina studenti pro
všechny uživatele-studenty, kteří daný počítač využívají apod. Přístupová práva lze pak udělovat či
odebírat celým skupinám najednou a lépe tak nad nimi udržovat kontrolu. Konkrétní uživatel má
práva všech skupin, kterých je členem.
Dva hlavní typy uživatelských účtů:
Správcovský účet
Správa uživatelských účtů
Zakládání a mazání uživatelských účtů nebo skupin (groups)
Přidělování práv ke složkám a souborům, vnějším zařízením (tiskárna, USB
port)
Instalace programů
Nastavení systému (počítače) a věcí, které se týkají všech uživatelů
Běžný uživatelský účet
Používání programů
Vlastní nastavení
Ochranu přístupu provádí OS
Pokud někdo přenese disk do jiného počítače, soubory nejsou nijak chráněné (to lze jen pomocí
šifrování)
službám OS
● Sada základního programového vybavení počítače
Malování, Průzkumník Windows, Poznámkový blok, Internet Explorer, …
7. Systém souborů. Příklady systémů souborů a jejich rozdílů. Oddíl disku,
formátování. Systém přístupových oprávnění k souborům, hlídání
přístupových oprávnění.
Systém souborů
Způsobu organizace informací v datových oblastech se říká systém souborů. Naprostá většina sektorů
obsahuje uživatelská data a zbytek je vyhrazen pro organizační informace souborového systému (kde
je uložen jaký soubor ap.).
Ukažme si, co může moderní souborový systém nabízet ještě navíc kromě uložení uživatelských dat
ve formě souborů a adresářů:
o
sledování některých základních vlastností souborů a adresářů:velikost, datum a čas poslední
změny či tzv. atributy;
o řízení přístupových oprávnění
o zotavení z chyb;při nekorektním ukončení operačního systému způsobeném např. výpadkem
napájení se může souborový systém dostat do nekonzistentního stavu –některé ze
zaznamenaných informací jsou protichůdné, nebo naopak něco chybí; např. systém NTFS
všechny diskové transakce protokoluje a tak usnadňuje zotavení z případné chyby;
o přístup k souborům pomocí symbolických odkazů (ve Windows se používá pojem zástupce,
v Unixu česky skloňované anglické slůvko link)
o řízení uživatelských kvót; pokud se o jeden disk dělí několik uživatelů,může být užitečně mít
prostředek na regulaci „rozpínavosti“ některých z nich – správce systému může nastavit, kolik
mega či gigabytů má ten který uživatel k dispozici;
o rychlé vyhledávání pomocí služby indexování; stejnou technologií jako internetové
vyhledavače „indexují“ obsah sledovaných webových serverů, aby pak rychle poskytly
informace o výskytu hledaných slov, může také souborový systém indexovat obsah některých
uživatelských dat na disku a umožnit tak jejich rychlé vyhledání;
o možnost šifrování souborů; souborový systém může nabízet ještě vyšší způsob ochrany dat,
než poskytují přístupová oprávnění, fyzickým zašifrováním obsahu; může se využít u počítačů
s citlivými firemními daty, u kterých je podstatné riziko odcizení (např. notebooky);
o podporu prostředků zvyšujících hardwarovou spolehlivost; např. zrcadlení disků funguje tak,
že je obsah disku souběžně paralelně zapisován na druhý, fyzicky samostatný disk – při
hardwarovém selhání jednoho z nich se data čtou z disku druhého bez jakéhokoli výpadku
(Vedlejším efektem zrcadlení je také zvýšení výkonu disku – zatímco čte jeden disk začátek
souboru, může disk zrcadlící číst již jeho prostředek, takže se procesor v daném čase dostane
k většímu množství dat. )
Nejpoužívanějším souborovým systémem počítačů s OS Windows je systém NTFS. Pokud je na
počítači více operačních systémů, např. ještě Windows 98 či Linux, a je potřeba, aby soubory
vytvořené při práci v jednom systému mohli uživatelé využít i při práci v druhém systému, použije se
pro sdílený svazek většinou jednodušší souborový systém FAT, resp. jeho vylepšená varianta
FAT32.
Souborový systém se na disku vytváří při tzv. formátování. Všechny souborové systémy musí čelit
problému fragmentace souborů. Pokud je disk víceméně prázdný, zapisují se soubory souvisle pěkně
jeden za druhým (viz. obr. nížeji). Problém však nastane, pokud uživatel znovu otevře nějaký soubor,
a něco přidá na jeho konec. Přídavek není možno zapsat bezprostředně za stávající konec tohoto
souboru, neboť tam je již uložen jiný soubor. Systém tedy pokračování souboru zapíše až tam, kde je
volné místo. Soubor je tedy rozdělen na dvě nesouvislé části. S postupem času se může fragmentovat
i na více částí.
Fragmentace se bude zhoršovat také mazáním souborů. Pokud uživatel soubor, vznikne na jeho
místě kousek volného místa pro zápis dalších souborů systém toto místo samozřejmě využít nemusí,
pokud má spoustu volného místa za posledním souborem. Jednou se však disk zaplní a mezery
vzniklé mazáním bude nutno využívat pro ukládání dalších souborů. Ten další soubor bude možná
větší než mezera k dispozici, a proto jej bude nutno rozdělit na části a zapsat do více mezer, tj.
fragmentovaně.
Fragmentace souborů není problémem sama o sobě. Systém bez problémů dokáže držet přehled nad
tím, kde všude jsou fragmenty daného soubor rozmístěny. To je ze softwarového hlediska běžně
řešený úkolů Fragmentace je však problémem proto, že zpomaluje přístup k datům. Pokud např.
soubor začíná na jednom konci disku (stopy blízko vnějšího okraje), pak pokračuje na druhém (stopy
blízko vnitřního okraje), a pak zase někde jinde, budou se muset čtecí hlavy přesouvat z jednoho
konce na druhý, což hodně zdržuje a čtení souboru pak trvá déle.
K odstranění fragmentace existují softwarové nástroje obvykle dodávané s operačním systémem.
Např. ve Windows XP je tento nástroj přístupný jako „Defragmentace“ na kartě „Nástroje“ v okénku
vlastností disku, které lze vyvolat výběrem položky Vlastnosti v kontextovém menu, jež se objeví po
kliknutí pravým tlačítkem na ikonu disku v okně Tento počítač. Defragmentace obvykle trvá dost
dlouho, i třeba několik hodin, a tak je vhodné její spuštění naplánovat např. na noc, kdy se na počítači
nepracuje. Kolik místa soubory ve skutečnosti zaberou Fragmentace souborů je částečně brzděna
sdružováním sektorů do tzv. alokačních bloků (Sdružování do alokačních bloků také zjednodušuje
administrativu toho, kde je který soubor uložen). Místo na disku není souborům přidělováno po
jednotlivých sektorech, ale právě po alokačních blocích. Alokační blok může sdružovat např. osm
sektorů, což znamená, že v takovém případě se místo na disku přiděluje v blocích o velikosti 4 kB
(8×512 bytů). Sdružování do alokačních bloků však na druhou stranu vede k určitému nevyužívání
místa na disku – např. drobné soubory o velikosti stovek bytů vždy zaberou alespoň jeden alokační
blok, tj. v našem příkladu 4 kB. Tento efekt, kdy např. soubory ve složce zaberou více místa než je
součet jejich velikostí, můžete pozorovat, když si zobrazíte vlastnosti v podstatě libovolné složky –
položka „Velikost na disku“ bude ukazovat větší číslo, než položka „Velikost“ (Uvažují se zde běžné,
nekomprimované složky)
Přístupová práva k souborům
U každého souboru nebo adresáře se dá nastavit, co s ním který uživatel může dělat
o
Musí to podporovat souborový systém
Jinak není kam informace o přístupových právech ukládat
o Musí to podporovat i operační systém
Jinak ta práva nikdo nehlídá
Windows
FAT32: bez podpory přístupových práv
Atributy: jen pro čtení, skrytý, systémový
NTFS: Seznam dvojic (uživatel, přístupová práva)
Místo uživatele může být uvedena i skupina
Libovolná kombinace 13 základních práv:
Procházet adresářem/Spouštět soubory,
Zobrazovat obsah adresáře/Číst data,
Číst atributy,
Číst rozšířené atributy,
Vytvářet soubory/Zapisovat data,
Vytvářet podadresáře/Připojovat data,
Zapisovat atributy,
Zapisovat rozšířené atributy,
Odstraňovat podadresáře a soubory,
Odstraňovat,
Číst oprávnění,
Měnit oprávnění,
Přebírat vlastnictví.
Linux
EXT2: Možnost nastavit práva jen pro tři skupiny (uživatel, jeho skupina, ostatní)
Jen tři základní práva: read (čtení), write (zápis), execute (spuštění)
Oddíl disku:
slouží k rozdělení fyzického disku na oddíly (fyzické nebo logické), se kterými je možné nezávisle
manipulovat.
Pevný disk
Slovníček:
o
o
o
Povrch = strana plotny (vrchní nebo spodní)
Stopa = kružnice, kterou „opisuje“ čtecí hlava nad povrchem, když se plotna otáčí
Sektor = blok bajtů zaznamenaných ve stopě
 nejmenší adresovatelná jednotka
 typicky 512 bajtů
Poznámka: Bity jsou na pevném disku reprezentovány pomocí (elektro)magnetizace materiálu
Rozdělení disku
Fyzický disk (jeho adresový prostor) je možné rozdělit na několik částí, každá z nich může mít vlastní
„pravidla“
o
o
o
Ta část se označuje jako jednotka, oddíl, logický disk nebo svazek
Každá jednotka má ve Windows své písmeno (C:, D:, E: atd.)
„Pravidly“ je myšlen souborový systém, případně i operační systém
8. Počítačové sítě. Počítačová síť, síťové technologie, Ethernet, principy
přenosu dat. LAN a WAN, topologie sítě. Fyzická adresa (MAC).
Počítačová síť
je souhrnné označení pro technické prostředky, které realizují spojení
a výměnu informací mezi počítači. Umožňují tedy uživatelům komunikaci podle určitých pravidel, za
účelem sdílení využívání společných zdrojů nebo výměny zpráv.
Síťová technologie
Počítačová síť je souhrnné označení pro technické prostředky, které realizují spojení a výměnu
informací mezi počítači
Umožňují uživatelům komunikaci podle určitých pravidel (protokolů), za účelem sdílení využívání
společných zdrojů nebo výměny zpráv
Komunikace a její řízení je složitý problém, proto se používá rozdělení tohoto problému do několika
skupin, tzv. vrstev
Každá vrstva sítě je definována službou, která je poskytována sousední vrstvě vyšší a funkcemi, které
vykonává v rámci protokolu
Protokoly jsou tvořeny souhrnem pravidel, formátů a procedur, které určují výměnu údajů mezi
dvěma či více komunikujícími prvky – sada protokolů TCP/IP
Ethernet:
Ethernet je v informatice souhrnný název pro v současné době nejrozšířenější technologie pro
budování počítačových sítí typu LAN (tj. domácí nebo firemní sítě).
Ethernet a jeho síťová rozhraní (resp. síťové karty) pracují pouze s tak zvanými „ethernetovými
rámci“ (802.2, 802.3, Ethernet II, Ethernet SNAP – viz níže). Běžné síťové protokoly (např. dnes
nejrozšířenější rodina protokolůTCP/IP) jsou přenášeny v datové části ethernetových rámců a síťová
karta jim sama o sobě nerozumí. Síťovou kartu ovládá v počítači ovladač, který je
součástí jádra operačního systému. Vyšší protokoly (např. zmíněné TCP/IP) jsou typicky zpracovány v
jádře operačního systému (zde tzv. TCP/IP stack).
Principy přenosu dat:
Data (informace) jsou přenášena médiem (metalické vedení, optické vlákno, vzduch) v podobě změn
vhodné fyzikální veličiny (nejčastěji napětí, proudu, intenzity světla) - signálu.
LAN
označuje počítačovou síť, která pokrývá malé geografické území (např. domácnosti, malé firmy).
Přenosové rychlosti jsou vysoké, řádově Gb/s. Nejrozšířenějšími technologiemi v dnešních LAN sítích
jsou Ethernet a Wi-Fi
Sítě LAN označují všechny malé sítě, které si mnohdy vytváří sami uživatelé na své vlastní náklady.
Jedná se o sítě uvnitř místností, budov nebo malých areálů; ve firmách i v domácnostech. Dále je
charakterizuje levná vysoká přenosová rychlost (až desítky Gbps)
Síť se skládá z aktivních a pasivních prvků. Aktivní prvky se aktivně podílejí na komunikaci. Patří mezi
ně například switch, router, síťová karta apod. Pasivní prvky jsou součásti, které se na komunikaci
podílejí pouze pasivně (tj. nevyžadují napájení) – propojovací kabel (strukturovaná kabeláž, optické
vlákno, koaxiální kabel), konektory
WAN
je počítačová síť, která pokrývá rozlehlé geografické území (například síť, která překračuje hranice
města, regionu nebo státu). Největším a nejznámějším příkladem sítě WAN je síť Internet.
sítě WAN jsou využívány pro spojení lokálních sítí (LAN) nebo dalších typů sítí, takže uživatelé z
jednoho místa mohou komunikovat s uživateli a počítači na místě jiném. Spousta WAN je budována
pro jednotlivé společnosti a jsou soukromé.
Síťové služby používají pro přenos a adresaci protokol TCP/IP. Poskytovatelé služeb připojení častěji
používají pro přenos v sítích WAN protokoly ATM a Frame Relay.
Topologie sítí
zabývá se zapojením různých prvků do počítačových sítí a zachycením jejich skutečné (reálné) a
logické (virtuální) podoby (datové linky, síťové uzly).
Topologii (vzájemné uspořádání komponent) počítačových sítí můžeme chápat ze tří hledisek: fyzická,
logická a signálová.
Fyzická topologie popisuje reálnou konstrukci sítě, zapojená zařízení a jejich umístění včetně
instalovaných kabelů (např. UTP).
Logická topologie se vztahuje k tomu, jak jsou data v síti přenášena a kudy protékají z jednoho
zařízení do druhého. Nemusí nutně kopírovat fyzické schéma sítě.
Signálová topologie mapuje skutečné propojení mezi uzly v síti sledováním, kudy signál prochází.
(Tento termín je někdy nesprávně užíván jako synonymum termínu logická topologie.)
Běžné topologie a jejich dělení

Fyzická topologie
1. dvoubodové spoje
1. kruh
2. hvězda
3. strom
2. sdílené spoje
1. sběrnice
2. s centrálním vysílačem

logická topologie

signálová topologie
MAC adresa
MAC adresa přidělená výrobcem je vždy celosvětově jedinečná. Z hlediska přidělování je rozdělena na
dvě poloviny. O první polovinu musí výrobce požádat centrálního správce adresního prostoru a je u
všech karet daného výrobce stejná (či alespoň velké skupiny karet, velcí výrobci mají k dispozici
několik hodnot pro první polovinu). Výrobce pak každé vyrobené kartě či zařízení přiřazuje
jedinečnou hodnotu druhé poloviny adresy. Jednoznačnost velmi usnadňuje správu lokálních sítí –
novou kartu lze zapojit a spolehnout se na to, že bude jednoznačně identifikována.
MAC adresa se skládá ze 48bitů a podle standardu by se měla zapisovat jako tři skupiny
čtyř hexadecimálních čísel (např. 0123.4567.89ab), mnohem častěji se ale píše jako šestice
dvojciferných hexadecimálních čísel oddělených pomlčkami nebo dvojtečkami (např. 01-23-45-67-89ab nebo 01:23:45:67:89:ab). Při převodu na 48bitové číslo se převede každá šestnáctková dvojice na
dvojkové číslo (např. 01h = 00000001, 23h = 00100011 atd.).
9. Internet. Internet. Adresa IP, paket. Směrovač (router), směrování v
Internetu. Konfigurace síťového připojení, doménové jméno, DNS.
Internetová brána, DHCP. Služby internetu, server a klient, peer-to-peer.
Internet
je celosvětový systém navzájem propojených počítačových sítí („síť sítí“), ve kterých mezi
sebou počítače komunikují pomocí rodiny protokolů TCP/IP. Společným cílem všech lidí využívajících
Internet je bezproblémová komunikace (výměna dat).
IP adresa
je v informatice číslo, které jednoznačně identifikuje síťové rozhraní v počítačové síti, která
používá IP (internetový protokol). V současné době je nejrozšířenější verze IPv4, která používá
32bitové adresy. Z důvodu nedostatku IP adres bude nahrazen protokolem IPv6, který používá
128bitové IP adresy.
V IPv4 je adresou 32bitové číslo, zapisované po jednotlivých bajtech, oddělených tečkami. Hodnoty
jednotlivých bajtů se zapisují v desítkové soustavě, např.
192.168.48.39
Paket:
Paket označuje v informatice blok dat přenášený v počítačových sítích založených na přepojování
paketů, kde je možné přenášet data i při výpadcích některých spojů. Některé typy síťových spojů
přenos paketů nepodporují (například tradiční telekomunikační linky typu bod-bod, anglicky point-topoint) a data se v nich přenášejí jako proud bajtů, znaků nebo bitů.
Paket se skládá z řídících dat (metadat) a z uživatelských dat (užitečné zatížení).
Řídící data poskytují síti potřebná data k doručení paketu, například adresu zdroje a cíle, kódy pro
detekci chyb – kontrolní součty a informace o pořadí. Obvykle se řídící data nalézají v hlavičkách
paketů a na jejich konci, přičemž uživatelská data jsou mezi nimi.
Dobrý způsob jak pochopit paket je představit si ho jako dopis: hlavička je jako obálka a oblast dat je
cokoliv, co se dá dovnitř obálky. Rozdíl je však v tom, že některé sítě mohou rozdělit větší pakety na
menší, pokud je to nutné (menší části zůstávají ve formátu paketů)
Směrovač (router)
Router (směrovač) je zařízení, které odděluje dvě logické podsítě a routuje (směruje) pakety mezi
těmito sítěmi. Směrovací pravidla jsou určena jednoduše systémem IP-adres a síťových masek. Tento
systém umožňuje propojovat jednotlivé podsítě ve velké sítě bez ohledu na jejich fyzickou vrstvu.
(Není problém routovat mezi ethernetem a sítí propojenou optickými kabely.)
Směrování v Internetu:
Jelikož jsou rozměry Internetu obrovské, je v něm směrování realizováno hierarchicky. Celý Internet
je rozdělen na autonomní systémy.
Autonomní systém je část sítě s jednotnou směrovací politikou vůči zbytku Internetu. Typickým
příkladem je síť jednoho poskytovatele Internetu a jeho připojených zákazníků. Uvnitř autonomního
systému se typicky používá směrovací protokol IGP. Předávání směrovacích informací mezi
autonomními systémy řeší směrovací protokol EGP (anglicky Exterior Gateway Protocol).
Používané směrovací protokoly
RIP (Routing Information Protocol)

velmi jednoduchý

v malých sítích (max.15 skoků)

všechny routery broadcastují to, co znají (na počátku jen okolní sítě)
OSPF (Open Shortest Path First)

ve velkých sítích (provideři)

autonomní systémy
Konfigurace síťového připojení:
Prvním krokem je otevření síťových připojení (start/ Nastavení / Ovládací panely /Síťová připojení.
Dále se zvolí, jaké připojení chceme nastavit, na vybrané připojení klepneme pravým tlačítkem myši a
zvolíme vlastnosti připojení.
V dialogu vlastnosti připojení vybereme položku Protokol sítě Internet (TCP/IP). Nastavíme parametry
připojení podle našich požadavků. Můžeme zvolit mezi dvěma režimy:
1. Získání IP adresy ze serveru DHCP (nastavení proběhne automaticky pomocí informací, které
jsou získány ze sítě)
2. Nastavení IP adresy ručně
V panelu Konfigurace DNS zaškrtněte Zakázat používaní serveru DNS a potvrdíte změny OK
Doménové jméno
je součástí celé adresy stránky a je to, ta část adresy, která se nemění. V doménovém jménu se
jednotlivé jeho části oddělují tečkou.
a) domény prvního řádu
doménové jména CZ, COM, NET, ORG,SK, atd. jsou doménou prvního řádu. Jedná se o jakousi
koncovku, která je tam vždy. Tato koncovka by měla charakterizovat jakou oblastí se zabývá, či na
jakou lokalitu se www stránka umístěná na takové doméně zaměřuje. Každé doméně prvního řádu
lze přisoudit nějaký význam:
.CZ - Česká republika
.COM - komerční prezentace v angličtině
.NET - síť
.ORG - organizace
.SK - Slovensko
DNS
(Domain Name System) je hierarchický systém doménových jmen, který je realizován servery DNS a
protokolem stejného jména, kterým si vyměňují informace. Jeho hlavním úkolem a příčinou vzniku
jsou vzájemné převody doménových jmen a IP adres uzlů sítě. Později ale přibral další funkce (např.
pro elektronickou poštu či IP telefonii) a slouží dnes jako distribuovaná databáze síťových informací.
Jak DNS funguje:
Prostor doménových jmen tvoří strom. Každý uzel tohoto stromu obsahuje informace o části jména
(doméně), které je mu přiděleno a odkazy na své podřízené domény. Kořenem stromu je tzv.
kořenová doména, která se zapisuje jako samotná tečka. Pod ní se v hierarchii nacházejí tzv. domény
nejvyšší úrovně.
DHCP
Dynamic Host Configuration Protocol je v informatice aplikační protokol z rodiny TCP/IP. Používá se
pro automatické přidělování IP adres jednotlivým osobním počítačům v počítačových sítích, čímž
zjednodušuje jejich správu.
významným způsobem tak zjednodušuje a centralizuje správu počítačové sítě (například při přidávání
nových stanic)
DHCP servery mohou být sdruženy do skupin, aby bylo přidělování adres odolné vůči výpadkům.
Pokud klient některým parametrům nerozumí, ignoruje je.
Parametry nastavitelné pomocí DHCP:

IP adresa

maska sítě

brána (anglicky default gateway)

DNS servery (seznam jedné nebo více IP adres DNS serverů)

a další údaje, např. servery pro NTP, WINS, …
Služby internetu:
WWW – systém webových stránek zobrazovaných pomocí webového prohlížeče

běžně používá protokol HTTP

pro zabezpečený přenos používá protokol HTTPS
E-mail – elektronická pošta

pro přenos zpráv používá protokol SMTP

pro komunikaci s poštovními programy používá protokoly POP3, IMAP
Instant messaging – online (přímá, živá) komunikace mezi uživateli

využívá nejrůznější protokoly

aplikace se někdy jmenují stejně, jako protokol (ICQ, Jabber, …)
VoIP – telefonování pomocí Internetu

SIP

Skype – proprietární protokol
FTP – přenos souborů

služba se jmenuje stejně, jako protokol

pro přenos souborů se využívá též protokol HTTP
DNS – domény (systém jmen počítačů pro snadnější zapamatování)

využívá stejnojmenný protokol
sdílení souborů

NFS, GFS, AFS, …

protokol SMB – sdílení v sítích s Microsoft Windows
připojení ke vzdálenému počítači

Telnet – klasický textový terminálový přístup

SSH – zabezpečená náhrada protokolu telnet

VNC – připojení ke grafickému uživatelskému prostředí

RDP – připojení ke grafickému uživatelskému prostředí v Microsoft
Windows (proprietární protokol)
služební protokoly

DHCP – automatická konfigurace stanic pro komunikaci v sítích s TCP/IP

SNMP – správa a monitorování síťových prvků
a další služby a protokoly (online hry, …)
Sítě z hlediska vzájemného vztahu stanic
Client – server
Server poskytuje služby „běžným“ stanicím – klientům (workstation, pracovní stanice)
Serverů může být více typů podle poskytovaných služeb (souborový server, tiskový server, poštovní
server, www server, ftp server atd.) – jeden počítač nebo více
Peer to peer
Termín znamená „rovný k rovnému“, označuje se také zkratkou P2P
Každá stanice v síti může vyčlenit některý svůj prostředek (tiskárnu, úložné médium, adresář) ke
sdílení (s heslem nebo bez)
Jiná stanice může tyto prostředky používat, pokud si sdílený prostředek připojí a její uživatel zná
případné heslo
10.WWW. Webový prohlížeč, adresa URL. Princip fungování WWW
(požadavek a odpověď, HTML, odkazy). Možnosti tvorby HTML stránek,
WYSIWYG editor.
Webový prohlížeč
je počítačový program, který slouží k prohlížení World Wide Webu (WWW). Program umožňuje
komunikaci s HTTP serverem a zpracování přijatého kódu (HTML,XHTML, XML apod.), který podle
daných standardů zformátuje a zobrazí webovou stránku. Textové prohlížeče zobrazují stránky jako
text, obvykle velmi jednoduše formátovaný. Grafické prohlížeče umožňují složitější formátování
stránky včetně zobrazení obrázků.
Adresa URL
URL, celým názvem Uniform Resource Locator („jednotný lokátor zdrojů“) je řetězec znaků s
definovanou strukturou, který slouží k přesné specifikaci umístění zdrojů informací (ve smyslu
dokument nebo služba) na Internetu.
URL definuje doménovou adresu serveru, umístění zdroje na serveru a protokol, kterým je možné
zdroj zpřístupnit.
Základ fungování služby WWW
Přenos souborů, protokol HTTP
jednoduchý bezstavový protokol
Globální adresace souborů – URL
jedno URL = jeden dokument
Hypertext, jazyk HTML
HTML
HyperText Markup Language, označovaný zkratkou HTML, je značkovací jazyk pro hypertext. Je
jedním z jazyků pro vytváření stránek v systému World Wide Web, který umožňuje publikaci
dokumentů na Internetu.
Jazyk je aplikací dříve vyvinutého rozsáhlého univerzálního značkovacího jazyka SGML (Standard
Generalized Markup Language). Vývoj HTML byl ovlivněn vývojem webových prohlížečů, které zpětně
ovlivňovaly definici jazyka.
Dokument v jazyku HTML má předepsanou strukturu
Deklarace DTD – je uvedena direktivou <!DOCTYPE.
Kořenový element – element html (značky <html> a </html>) reprezentuje celý dokument.
Kořenový element je povinný, ale otevírací a ukončovací značka samotná povinná není
(pokud tyto značky nebudou v těle dokumentu uvedeny, prohlížeč si je sám doplní podle
kontextu).
Hlavička elementu – obsahuje metadata, která se vztahují k celému dokumentu. Definují
např. název dokumentu, jazyk, kódování, klíčová slova, popis, použitý styl zobrazení. Hlavička
je uzavřena mezi značky <head> a </head>. Element head je opět povinný, ale jeho otevírací
a koncová značka povinná není, prohlížeč ji sám doplní podle kontextu.
Tělo dokumentu – obsahuje vlastní text dokumentu. Vymezuje se
značkami <body> a </body>. Element body je povinný, ale jeho otevírací a koncová značka
povinná není, prohlížeč ji sám doplní podle kontextu.
Příklad HTML dokumentu ve verzi 5:
<!doctype html>
<html>
<!-- toto je komentář -->
<head>
<meta charset="kódování">
<title>Titulek stránky</title>
</head>
<!-- tělo dokumentu -->
<body>
<h1>Nadpis stránky</h1>
<p>Toto je tělo dokumentu</p>
</body>
</html>
Odkaz:
Zpětný odkaz webové stránky je odkaz na jiné webové stránce vedoucí na sledovanou stránku.
Smyslem zpětného odkazu je nasměrovat uživatele na určitou stránku.
Tvorba HTML stránek:
Pomocí jazyka HTML se tvoří webové stránky. HTML znamená HyperText Markup Language hypertextový (hypertext = odkaz) značkovací jazyk.
Zdrojový kód
Webové stránky vytváříte pomocí HTML značek (značka nebo-li také tag). Značek je mnoho a vždy se
zapisují do špičatých závorek. Příklad použití značky (tagu):
<strong>zvýrazněný, tučný text</strong>
V příkladu je použitá značka strong, která označuje zvýrazněný text (text bude tučný).
Značka strong je značka párová - to znamená, že se v kódu objeví její počáteční značka <strong> a
koncová </strong> (liší se tedy lomítkem před názvem značky). Špičaté závorky lze na české klávesnici
zapsat pomocí klávesové zkratky *PRAVÝ ALT++*,+ a *PRAVÝ ALT++*.+.
Zdrojový kód stránek si můžete zobrazit v internetovém prohlížeči v nabídce Zobrazit | Zdrojový kód
(stránky).
Jak vytvořit HTML stránku
K vytvoření HTML stránky nepotřebujete žádný speciální program, nicméně existují HTML editory,
které práci výrazně usnadní (např. český PSPad). Pro začátek stačí obyčejný NotePad, Poznámkový
blok ve Windows, nebo jakýko-li jiný textový editor. Předvedu na příkladu, primitivní stránka, na
které bude pouze odkaz na Seznam.cz:
<a href="http://www.seznam.cz/">odkaz vedoucí na www.seznam.cz</a>
Stačí tento zdrojový kód zkopírovat a vložit do textového editoru a uložit pomocí nabídky Soubor |
Uložit jako. V nabídce Ulož jako typ zvolte Všechny soubory. V názvu souboru nebude přípona .txt,
ale .html nebo .htm. Výsledný soubor tedy bude mít název něco.html nebo neco.htm. Tyto přípony
označují HTML stránky. Jiná možnost je uložit soubor jako neco.txt a pak ho přejmenovat na
neco.html.
WYSIWYG editor:
česky „co vidíš, to dostaneš“. Tato zkratka označuje způsob editace dokumentů v počítači, při kterém
je verze zobrazená na obrazovce vzhledově totožná s výslednou verzí dokumentu.
Nejčastěji se jako WYSIWYG označují některé textové procesory, ve kterých se editovaný text
zobrazuje tak, jak bude vytištěn na papír. Kvůli obtížnosti tohoto úkolu dochází ovšem často k
drobným chybám, kdy uživatel „nedostane, co vidí“. Příkladem editorů pracujících v režimu
WYSIWYG je např. Microsoft Word či OpenOffice.org Writer, nebo WYSIWYG editory WWW stránek
Příklady WYSIWYG editorů webových stránek:

Microsoft FrontPage

Macromedia Dreamweaver

Adobe Dreamweaver

Adobe GoLive

Nvu

KompoZer

BlueGriffon
WYSIWYG editory webových stránek umožňují jejich rychlejší tvorbu, aniž by vyžadovaly hlubší
znalost jazyka HTML. Bohužel taková tvorba WWW stránek má jednu vadu na kráse. Kód, který
program vytváří, je plný zbytečných elementů, které do HTML vůbec nepatří, nebo jsou nevhodně
rozmístěny. Kód je tedy velice objemný.
11.E-mail. E-mailová schránka, e-mailový klient, e-mailová adresa. Princip
fungování služby e-mail (odeslání a vyzvednutí e-mailové zprávy). Získání
údajů pro nastavení e-mailového klienta. Webmail. Adresa odesilatele,
velikost příloh.
Elektronická pošta, zkráceně e-mail, je způsob odesílání, doručování a přijímání zpráv přes
elektronické komunikační systémy. Termín e-mail se používá jak pro internetový systém elektronické
pošty založený na protokolu SMTP, tak i pro intranetové systémy, které dovolují posílat si vzájemně
zprávy uživatelům uvnitř jedné společnosti nebo organizace. K širokému rozšíření e-mailu přispěl
zejména internet.
E-mailová schránka
E-mailová poštovní schánka je fyzicky umístěna na nějakém internetovém serveru. Populární jsou
zejména servery, které nabízejí e-mailovou schránku zdarma a s webovým rozhraním (v českých
podmínkách např. Centrum.cz, GMail, Seznam.cz
E-mailový klient
je počítačový program, který sloučí k přijímání či odesílání elektronické pošty. Takový program
nejčastěji stahuje poštu přes protokol POP3na lokální disk či přistupuje vzdáleně k poště skrze IMAP a
umožňuje uživateli manipulaci s ní. Poštu pak umožňuje odesílat nejčastěji skrze protokol SMTP.
E-mailová adresa
je údaj, který v e-mailové zprávě určuje adresáta zprávy (případně adresáta kopie zprávy) a
obvykle též údaj o odesílateli zprávy. E-mailová adresa identifikuje elektronickou poštovní
schránku uživatele e-mailu.
Princip fungování služby e-mail:
Uživatelé mívají na svém počítači nainstalován program, který se nazývá e-mailový klient. Ten stahuje
zprávy z poštovního serveru použitím protokolů POP nebo IMAP, avšak v prostředí velkých
společností se stále vyskytuje použití některého komerčního protokolu
Někteří uživatelé nepoužívají e-mailového klienta, ale přistupují ke zprávám umístěným na poštovním
serveru přes webové rozhraní. Tento postup se často používá zejména u freemailových (bezplatných)
služeb.
Odeslání e-mailu
● Počítače si mezi sebou předávají e-maily pomocí protokolu SMTP
SMTP je internetový protokol určený pro přenos zpráv elektronické pošty (e-mailů). Protokol
zajišťuje doručení pošty pomocí přímého spojení mezi odesílatelem a adresátem; zpráva je
doručena do tzv. poštovní schránky adresáta, ke které potom může uživatel kdykoli přistupovat
(vybírat zprávy) pomocí protokolů POP3 nebo IMAP. SMTP funguje nad protokolem TCP.
● Poskytovatelé připojení k internetu se chrání proti tomu, aby jejich zákazníci posílali spam
– takže se e-maily typicky musí odesílat prostřednictvím jejich serveru
–
někdy se navíc ověřuje, kdo e-mail posílá (je třeba vyplnit jméno a heslo)
Čtení e-mailu
● Pro výběr e-mailu ze schránky se používají dva protokoly:
– POP3 ● vhodný pro časově omezené připojení (vytáčená linka)
● styl práce připojit-stáhnout-odpojit, se zprávami se pracuje až na lokálním počítači
– IMAP ● vhodný pro dlouhodobá (trvalá) připojení
● se zprávami se pracuje na serveru
POP3
● Stahují se vždy všechny (a celé) zprávy
– i spamy, velké přílohy apod.
● Při stahování zpráv je možné zachovat na serveru jejich kopii (nemazat je)
– to se hodí v případě, že chceme stahovat zprávy i na jiný počítač
– někdy tak vzniká chaos, na kterém počítači jsou které zprávy
IMAP
● Stahují se jen hlavičky zpráv
– je vidět odesílatel, předmět, velikost, přílohy atd.
– tělo zprávy nebo přílohy se stahují, jen když je potřeba (na vyžádání od uživatele)
● Oproti POP3 má funkce navíc
– podpora více připojených klientů zároveň, stav zpráv se uchovává na serveru, podpora více
složek, prohledávání zpráv na straně serveru
Server odchozí pošty (SMTP): nastavit dle poskytovatele připojení k internetu
Potvrzení o přečtení
● Je funkce e-mailového klienta, ne protokolu a uživatel musí mít tuhle funkci zapnutou
● Na potvrzení nespoléhat– není zaručené, že si příjemce zprávu skutečně přečetl
● program nepozná, jestli se uživatel zrovna dívá do obrazovky, nebo jestli kouká z okna
– ani že si ji přečetl celou
– ani že jí rozuměl
Údaje pro nastavení e-mailového klienta:
MS Outlook, MS Outlook Express
1.
2.
3.
4.
5.
zadáme jméno, které bude uvedeno při odesílání v části od
zadáme e-mailovou adresu (platnou – musí obsahovat zavináč)
zadat adresy odchozích serverů (SMTP) a příchozí (POP3)
název účtu a heslo zadat
dokončit
webmail:
Webmail je v informatice webová aplikace, která umožňuje uživatelům přistupovat k jejich emailovým schránkám prostřednictvím webového prohlížeče. Webmail je alternativa ke klasickým
aplikacím e-mailových klientů, jako jsou třeba Microsoft Outlook
Webmail poskytují téměř všechny internetové portály a poskytovatelé webových služeb
(např. Gmail, Yahoo!)
Adresa odesílatele:
Adresa odesilatele: IPv6 adresa počítače, který datagram vyslal.
Velikost e-mailu
● E-mail byl vytvořen pro posílání krátkých textových zpráv. Možnost příloh byla přidána dodatečně
● Pro posílání velkých příloh není e-mail vhodný
– Kvůli použitému kódování jsou přílohy větší než původní soubory, až o 40 %
– Poštovní server může e-mail s přílohou odmítnout
● protože je příloha příliš velká
● protože je příloha nepovoleného typu (například *.exe)
Jak poslat větší soubor
● Je to vůbec nutné?
– Potřebuje příjemce opravdu ten soubor?
● Na modemu trvá stahování dlouho
– Nejde soubor upravit tak, aby byl menší?
● použít jiný formát obrázku, kompresi apod.
● Použít jiný způsob přenosu
– FTP, web, ICQ atd.
– použít speciální webové služby
● Úschovna (50 MB)– http://uschovna.cz/
● Bluetone Depo (50 MB)– http://depo.bluetone.cz/
● Další– eDisk.cz (po registraci 250 MB), nahraj.cz (100 MB), – badongo.com
(zahraniční, 1 GB)