rocková opera o dvou jednáních

Erszébeth Bathory
rocková opera o dvou jednáních
-1-
Tvůrci:
námět: lidové pověsti, archivní prameny
hudba: Antonín Dvořák, Richard Addinsell, Emerich Kalmán, Wolfgang Amadeus
Mozart, Ludwig van Beethoven, Franz Lehár, Edvard Grieg, Franz Schubert, Franz
von Suppé, Johann Strauss II., Edward Elgar, Petr Iljič Čajkovskij, Amilcare
Ponchielli
instrumentace a hudební nastudování: Jan Věchet
libreto: Jan Věchet a Lucie Papežová
režie: Jan Věchet
sbormistr: Iva Jungová, Lucie Papežová
scénografie: Tereza Basařová, Jana Hanáčková
kostýmy: Tereza Basařová
choreografie:
choreografie bojových scén:
efekty:
maskér:
technik jeviště:
pomocná síla: (plátna, opona + 2 = 4)
Orchestr:
1. housle:
2. housle:
violoncello:
smyčcová sekce:
klavír:
zvonkohra/vibrafon/zvony/harfa/varhany:
akustická kytara:
elektrická kytara:
basová kytara:
bubny:
perkuse:
tympány:
flétna:
klarinet:
saxofon:
trumpeta: ?
žesťová sekce/fagot:
Vokály:
soprány: (2)
alty: (2)
-2-
Sólisté:
Alžběta Báthoryová, čachtická paní (soprán) Ferencz Nádasdy, její manžel (bas) Juraj Thurzo, uherský palatin (baryton) Ficko, sluha hraběnky Báthoryové, hrbáč (buffo tenor) Ilona Jó, komorná hraběnky Báthoryové, plnoštíhlá (alt) Dora Szentésová, komorná hraběnky Báthoryové, znetvořený obličej (alt) Anna Darvulia, čarodějnice, léčitelka (kontraalt) Jan Abrahamides Ponický, evangelický farář v Čachticích (tenor/alt) Zuzana, vesnická dívka (soprán) Matouš, její snoubenec (tenor/baryton) Důstojník (baryton/alt) Bubeník/Šlechtic 1 (tenor/mezosoprán) Turek 2/ Šlechtična 1/Čachtičanka 1 (alt) Turek 1/Šlechtic 2 (buffo tenor/alt) Komorná 2/Mrtvola 2 (mezosoprán) Komorná 1/Mrtvola 1 Uherský král Matyáš/Kat -
Sbor a balet:
Voják 1/Šlechtic 3
Voják 2/Šlechtic 4
Voják 3
Turek 3/Čachtičan 1
Turek 4/Čachtičan 2
Turek 5/Čachtičan 3
Turek 6/Čachtičanka 6
Mrtvola 3
Mrtvola 4
Lokaj 1
Lokaj 2
Šlechtična 2/Čachtičanka 2
Šlechtična 3/Čachtičanka 3
Šlechtična 4/Čachtičanka 4
Šlechtična 5/Čachtičanka 5
Cikánský houslista
-3-
I. Jednání
(otevřená krajina se stromy)
1 Ouvertura
(orchestr nasvícen bílým světlem, na středu scény leží mrtví: Vojáci, Turci, Bubeník, Mrtvola
3; kolem nich poházené zbraně, někteří prokláni meči a kopími, vše přikryto bílým plátnem)
2 Dopisy
(na středu scény leží opilí a spící: Ferencz, Vojáci, Bubeník; kolem poházené lahve a další
nepořádek v momentě, kdy začnou hlasitě chrápat rozsvítit na scéně modré světlo)
Důstojník (vpadne na scénu se zapečetěným dopisem, srazí podpatky a vychrlí ze sebe):
Poslušně hlásím, že se jdu vystřídat na hlídku a že se za mé služby nic zvláštního nestalo,
kromě toho, že jsem obdržel zde spěšný list pro vaši hraběcí milost.
Vojáci, Ferencz (odpoví mu hlasitým zachrápáním)
Důstojník (zatřese Ferenczem): Veliteli, mám pro vás dopis... (stále nic) dopis od vaší ženy.
Ferencz (naráz vyskočí): Cože? Dopis od mojí ženy? Dej to sem! (vytrhne mu dopis z ruky)
Bože můj, dopis z domova! Alžběta mi konečně napsala! (usedá na okraj scény zápasí
s pečetí)
-4-
-5-
3 Chlast když je k mání
(žluté světlo)
Thurzo (se nenápadně přibližuje ze zadu scény)
Ferencz (hledí do dálky, ignoruje vše kolem sebe, v dlani stále svírá dopis)
Thurzo (zamává mu rukou před obličejem, ten nereaguje, pokrčí rameny)
Cikánský houslista (doprovází Thurza přímo ze scény)
-6-
-7-
-8-
Vojáci (odpadnou a pomalu usínají)
(světla pomalu setmít, nechat jen slabší modré světlo)
Ferencz (usíná): Thurzo kamaráde, ... mě se chce ... mě se chce... najednou ... hrozně... ale
hrozně ... spát. (spí)
Thurzo (vyzkouší, jestli opravdu spí, zamává mu před obličejem rukou - nic, strčí do něj on se
svalí a chrápe): Jó, kamaráde, kamaráde,... jakej ty seš pro mě vlastně kamarád? Přátelé se
mají vždycky o všechno dělit rovným dílem a to o nás dvou neplatí. Tys musel mít vždycky
víc než já, ať to byla válečná kořist nebo další skvělá vítězství, která měla patřit mě, ale lidi
provolávali slávu tobě. (nechává se unést emocemi) To já jsem měl velet celému uherskému
vojsku a ne taková nicka jako ty. (křičí mu do obličeje, on nereaguje) Já, rozumíš já! (s
úšklebkem) Nerozumíš. Ale až se probudíš z toho delíria, budeš se divit, co ti tvůj kamarád
přichystal za překvapení... (smích)
4 Turecký pochod
Thurzo (vezme svítilnu a dává signál)
Turek 1 (opatrně se připlíží z hlediště, potichu našlapuje ohlíží se za sebe, v tom se srazí
s Thurzem, lekne se): Ješišmarjá! (opraví se) Teda fuj, to žíkat jenom ošklifá nefježící.
(pomodlí se) Odpustit mi, felký Alláh!
(žluté bodové světlo, předek scény)
Thurzo: No konečně. To jste si teda dali na čas. Máte pro mě ty peníze?
Turek 1: Nejdžív já se chtít septat fás felkomošná pán, estli všechno být jak já s fáma
pšedtím domlufit?
Thurzo: Všichni spí a to dost tvrdě, zvláště velitel. (významně si poklepe na prsten)
Turek 1: Dobše, dobše. Ja fám fježit. (podává mu měšec) Tady fy mít ten bakšiš od naše
nejfsnešenější sultán. Naše nejfsnešenější sultán s fámi být hodně moc spokojená a chtít se
fám, felkomošná pán, hodně moc odfděčit.
Thurzo: Děkuji, jaká to pocta.
Turek 1: Moc fy mi neděkofat. Neš já sešikofat sfoje jednotka, fy muset byt pryč. Jinak
s fáma to být hodně moc špatný.
Thurzo: Aha... (potichu vyklidí jeviště)
Turek 1(pískne)
-9-
- 10 -
Turci (modlí se k Alláhu pro vítězství, na forbíně čelem k publiku zády k vojákům)
(plynule rozsvítit žluté světlo)
Důstojník (náhle se probudí, zahlédne Turky, budí ostatní, troubí na poplach): Pane bože
Turci! Turci jsou tady! Poplach! Vstávejte! Turci útočí! ...
Turci (všimli si rozruchu mezi vojáky, zmateně útočí, strhává se bitva, jednotliví vojáci
postupně umírají stejně tak Turci, nakonec zbude sám Ferencz proti dvěma Turkům, obrátí je
na útěk, Thurzo se krade zpoza scény s taseným kordem Ferenczovi za zády)
Ferencz (vysmívá se zdrhajícím Turkům): Tak jen utíkejte, vy osmanský psi!
Modloslužebníci! Kanálie jedny musulmanský. Máte strach se se mnou utkat, vy zbabělí
machometánský kujóni, co? (smích)
Thurzo (probodne jej zezadu, ten se skácí poslední pohled vrhne na Thurza): Někdy je bystrý
rozum víc než odvaha, (ironicky) kamaráde. (odplivne si na něj, odchází)
(tma, opona)
- 11 -
přeměna I./1
(hradní komnata; zrcadlo, stůl, křeslo, svícen, truhla, velký kalendář na zdi...)
5 Requiem
(nápis „Čachtice 1603“)
(opona, žluté světlo)
Alžběta (sedí v křesle vyšívá, asistuje jí Ilona, Dora drhne podlahu)
Ficko (přiběhne, sotva popadá dech, koktá): Mi... mi... milostpaní! Straš.. straš... strašná věc
se sta... sta... stala!
Alžběta (vyskočí z křesla): Co se děje! Mluv, proboha!
Ficko: Mi... mi... milost pán je tento, no já ... nevím ... když ...
Alžběta: Prosím tě, Ficko, uklidni se, co se stalo s Ferenczem? Je tady? (radostně) On Přijel?
Ficko (smutně svěsí hlavu): Ne paní, je mrtev.
(dramatická pauza)
Vojáci, Důstojník, Bubeník, Thurzo (přinesou s hudbou Ferencze na márách); Ponický
(jde s křížem před mrtvým); Král Matyáš, Šlechtičny 2-5, Komorná 1, Anna, Zuzana,
Matouš (ve frontě, pokloní se mrtvému); Alžběta (pláče u mrtvého)
(všichni se rozejdou zůstává jen Thurzo a truchlící Alžběta)
Thurzo (po trapné odmlce, se škrobeným patosem): Drahá hraběnko, přijměte ujištění o mé
nejupřímnější soustrasti. Ferencz byl můj jediný opravdový přítel a jeho smrt je pro mě tou
nejtěžší ranou mého života.
Alžběta (nepřítomně): Děkuji.
Thurzo: Ale co mě trápí ještě víc, je váš zármutek. Ferenczovi tím už stejně nepomůžete a
pak...
Alžběta (v slzách): Mlčte!
Thurzo (úlisně až slizce): Dejte na moji radu. Musíte začít znova žít, dokud je čas. Pár let
uběhne jako voda, přibudou vrásky, vlasy prošediví a pak už možná bude pozdě.
Alžběta (podrážděně): Pozdě na co?
- 12 -
Thurzo: Třeba... třeba se znovu vdát. O stařenu už nikdo stát nebude. Uvidíte, že i ti, kteří
vás nyní obdivují, se od vás časem odvrátí.
Alžběta (výbuch vzteku se slzami): Zmizte mi z očí!
Thurzo (pokrčí rameny): Však na má slova ještě dojde.
Alžběta: Běžte! Nikoho nechci vidět! (zhroutí se v pláči na zemi)
Thurzo (odchází, k publiku): Za nějaký ten čas bude Thurzo možná jediný, kdo si tě bude
chtít vzít, (s úsměvem) samozřejmě i s celým tvým dědictvím. (ďábelský smích)
6 Nenávidím svět
- 13 -
- 14 -
Komorná 1 (češe Alžbětu sedící v křesle), Dora (piluje jí nehty), Ilona (jí drží zrcadlo)
Anna a Ficko (přinesou několikery šaty)
Anna: Milostivá paní hraběnko, které z těch šatů si ráčíte vzít na zítřejší ples?
Alžběta: Ty červené, ty jsou hezčí.
Komorná 1 (nesměle): Jestli dovolíte, milosti,... tedy pokud se neurazíte, doporučila bych
Vám raději ty druhé.
Alžběta: Proč? Nesluší mi snad?
Komorná 1(rozpaky): Ne... No, víte já ... ehm... no...
Alžběta: Tak mluv! Zdřevěněl ti jazyk nebo co?
Komorná 1: Víte, mě se ty červené zdají, když dovolíte, poněkud odvážné.
Alžběta (podrážděně): Cože? Odvážné?!
Komorná 1: Já bych možná ve vašem věku už volila něco střídmějšího.
Alžběta (rozzuřena): V mém věku? Co pak jsem nad hrobem? Dost možná, že byste mě tam
všichni rádi viděli! Co?! Já vím, jak mě všichni nenávidíte! (šílená vzteky) Celý svět mě
nenávidí! (ke Komorné 1, bere ze stolu velké rezaté nůžky) Ale mám-li to k smrti tak blízko,
jak jsi mi chtěla prorokovat, tak věř, že ty půjdeš na onen svět ještě přede mnou!
Komorná 1: Ne, paní, prosím, já jsem nechtěla...
(červená světla)
Alžběta (zuřivě jí ubodá za plátnem prosvíceným ze zadu až zemře)
Alžběta (zacákané ruce i obličej krví, vstane, třese se, pustí nůžky): Pane bože, co jsem to
udělala. Já... já jsem jí zabila. Bože můj, co se mnou bude? Já jsem nechtěla... (zhroutí se
v pláč)
Anna (přijde opatrně, otírá jí krev kapesníkem, těší ji): Ale no tak. Nikdo na nic nepřijde.
Ficko se o všechno postará.
Alžběta (hystericky): Bože můj, ta krev!
Anna: Té nebylo škoda, to nic není. Dost možná, že vám přijde i ku prospěchu.
Alžběta: Jak mě může prospět, že jsem jí zabila? (pláč)
Anna: No, říká se mezi lidem, že krev je nositelem života a věčného mládí.
Alžběta (zbystří pozornost): To jsou jenom povídačky.
Anna: Možná. Ale třeba také ne. Krev není voda a její účinky se už mnohokrát prokázaly...
Alžběta (zvědavě, po pláči už nejsou stopy): A ty myslíš, že by mi lidská krev mohla ubrat
alespoň pár let?
Anna: Kdo ví?
(žlutá světla)
Alžběta (stoupne si před zrcadlo, otírá si krev, prohlíží se, cosi si pro sebe povídá): Ficko!
Ficko! Zatraceně, Ficko, kde jsi?
Ficko (dýchavičně přiběhne, úlisný): Volala jste mě, výsosti.
Alžběta (stále se prohlíží v zrcadle): Ficko, jak dlouho mi sloužíš?
Ficko: Už dvacet let, výsosti.
Alžběta: A co bys řekl tomu, kdybys místo dvou zlatých týdně dostával rovnou deset?
Ficko (vrhne se k Alžbětině ruce a zuřivě jí začne líbat): Ó, díky výsosti. Jsem vám zcela
k službám, výsosti.
- 15 -
Alžběta: Nech toho. Radši mi pověz, ale popravdě, je něco, co bys pro mě nebyl schopný
udělat?
Ficko: Jak se můžete tak ptát, výsosti?
Alžběta: Dobře. Najmi tedy ve vesnici několik děvčat do služby a nenápadně je zavři do
hladomorny.
Ficko: Výsosti, to přece nejd...
Alžběta (skočí mu do řeči): Neříkal jsi, že bys pro mě udělal úplně všechno?
Ficko (rozpaky): No, víte výsosti já nevím... (úlisně) No kdybyste mi třeba takhle dala třeba
15 dukátů, pak není nic, co bych pro vás neudělal, výsosti.
Alžběta: No dobrá. Dostaneš dvacet a už běž!
Ficko (uctivě se klaní, vycouvá na forbínu opře se o zeď a zevluje)
(osvítit pouze forbínu, zadní část jeviště nechat ve tmě)
Zuzana (vleče na zádech těžký pytel, projde před Fickem), Matouš (zamotaný do opony je
nenápadně poslouchá)
Ficko (mumlá si pod vousy): Dvacet dukátů. To je panečku živobytí. Dvacet dukátů. Řekněte
mi, kdo vydělává dvacet dukátů? Dvacet dukátů!...
Ficko (probere se, plácne Zuzanu po zadku): Dobrý den, slečinko. Kampak, kampak?
Zuzana: Na zámek, mlynář mě posílá tuhle s tím pytlem pro paní hraběnku.
Ficko: Aha... A to tě to nechá tahat samotnou?
Zuzana: Každej se nějak musíme živit... Ne všichni se mají tak jako vy.
Ficko: Taky by ses mohla mít dobře, kdybys chtěla.
Zuzana: Prosím vás, kdo by takový chudý holce, jako jsem já, chtěl pořádně platit? Kdyby se
pro mě našla dobrá práce, dávno bych už po ní skočila.
Ficko: Dobře, tak přijď zítra ráno na zámek. Zařídím, aby tě, paní hraběnka vzala do služby.
Zuzana: To nejde. To já bych se musela zeptat doma.
Ficko: Ale jdi, rodiče stejně ničemu nerozumí. Na zámku se budeš mít skvěle. Práce žádná,
krásné šaty, vybraná jídla a za pár měsíců služby budeš mít i slušné věno, to nakonec musí
ocenit i tvoje matinka. Na, tady máš pár drobných pro začátek. (dá jí hrst grošů)
Ficko (na odchodu): A nezapomeň, zítra za svítání na zámku.
Zuzana: Dobře, tak já teda přijdu.
Ficko (projde kolem před první řadou, k publiku): To je ale hloupá husička.
Zuzana (s radostí přepočítává peníze)
Matouš (přiblíží se k ní ze zadu a chytne jí za pas tak, že se hrozně lekne)
Zuzana: Matouši, co tady děláš?
Matouš (podrážděně): To bych se měl zeptat spíš já tebe.
Zuzana: Ty jsi mě špehoval, miláčku?
Matouš: A jak tak koukám, tak jsem k tomu měl i docela dobrý důvod. Milostslečně chudý
chasník už jaksi nevyhovuje, a tak jde za skvělou budoucností na zámek.
Zuzana:Vždyť to bude jenom na čas. Jakmile vydělám dost peněz budeme se moct vzít.
Matouš: No, jenom jestli. Možná za čas zjistíš, že zlaťáčky toho panskýho slouhy jsou pro
tebe víc než to, co k tobě cítím.
Zuzana (vztekle): Ty ke mě nemůžeš nic cítit, když mě takhle trápíš.
Matouš (taky začíná zuřit): Za to ty seš nevinnost sama!
Zuzana: Tak dost! Já se takhle ponižovat nenechám! (otočí se k němu zády)
Matouš: To já už vůbec ne! Ty mě totiž s tím hrbatým panským patolízalem nebudeš vodit za
nos! (chytne ji za ruku a otočí ji hrubě k sobě)
Zuzana: Au! Tak tohle je ta tvoje láska! Že já husa jsem ti naletěla! (dupne mu na nohu)
Matouš: To spíš já jsem naletěl tobě, ty... ty...
- 16 -
Zuzana: No, jen to řekni! Alespoň se ukáže, co jsi zač!
Matouš: Ty hampejznice!
Zuzana: Tak hampejznice, jó! Tak, abys věděl, s naší láskou je navždy konec. Konec!
Opovaž se mi ještě někdy přijít na oči!
Matouš: Stejně přilezeš...
Zuzana (otočí se a odchází do opačného kouta jeviště): Csss... (tam tiše štká)
Matouš: ...ale i kdybys mě na kolenou prosila, já ti nikdy neodpustím! Rozumíš, nikdy!
(otočí se a odchází do opačného kouta jeviště, tam zpytuje svědomí, pomalu se otočí a jde
k Zuzaně)
Zuzana (otočí se, když uvidí Matouše a on ji opět se oba uraženě otočí zády)
7 Loučení
- 17 -
(rozcházejí se)
(světla plynule zhasnou)
- 18 -
8 Krvavá lázeň
- 19 -
(tma, opona)
- 20 -
II. jednání
(plesový sál, uprostřed královský trůn)
9 Ples
(opona, oranžové světlo, nápis „Vídeň 1608“)
(na scéně k tanci připraveni k tanci Thurzo, Důstojník, Šlechtic 1-4, Šlechtična 1-5; na
pozadí se pohybují a ostatní obsluhují Voják 3, Lokaj 1-2, Ilona, Dora)
- 21 -
Král Matyáš (přichází středem sálu, za rámě vede Alžbětu, všeobecný úžas, všichni si šeptají
o její nevídané kráse)
Voják 3, Lokaj 1-2, Ilona, Dora (rozdávají číše s vínem)
Král Matyáš (slavnostně): Dámy a pánové, dovolte mi, abych dnes připil na zdraví té
nejpozoruhodnější ženě, jaká se kdy v Uhrách narodila a která opět po dlouhé době zavítala
mezi nás. Na vás a vaši krásu, Alžběto Báthoryová!
Všichni: Eljen! Eljen! Eljen! (přípitek)
10 Klevety
Král Matyáš (usedne na trůn)
Důstojník, Šlechtic 1-4, Thurzo, Voják 3 (obskakují na pozadí scény Alžbětu)
Dora, Ilona, Lokaj 1-2 (vyberou od všech sklenice, přednostně od Šlechtičen)
Šlechtičny 1-5 (se seběhnou na forbínu, drbou Alžbětu)
(bíle nasvícená forbína, pozadí slabě v modré)
- 22 -
11 Námluvy
(gong)
(fialová světla)
Král Matyáš (povstane na trůnu): Dámy a pánové, dovolte, abych dnešní ples zahájil
pánskou volenkou. (mezi pány se strhne boj o Alžbětu, vyhraje jej Šlechtic 1)
- 23 -
- 24 -
Thurzo (vášnivě přisátý k Alžbětině noze)
Alžběta (snaží se mu vyprostit) Proboha nechte toho! Jste směšný!
Thurzo: Nemohu. Od prvního okamžiku, kdy jsem vás uzřel, vím, že bez vás nemohu být.
Alžběta: Spíš bez mého majetku, řekla bych! (vrazí mu facku, až se skácí na zem, všeobecný
smích, všichni šeptem pomlouvají Thurza)
Alžběta (hrdě odkráčí středem sálu)
14 Pomsta
Thurzo (probere se z překvapení, vrhá zlostné pohledy, smích utichá)
(červená světla)
- 25 -
(opona, tma)
Proměna II./1
(kostel, uprostřed oltář a kříž, svícen obrazy svatých na zdech, stranou zpovědnice)
13 Mimo zákon
(opona, slabší modré světlo)
Dora, Ilona, Ficko, Anna (přicházejí s mrtvolami na zádech)
- 26 -
16 Zdrháme!
Dora, Ilona, Ficko, Anna (vysíleni odloží mrtvoly, usednou na stupínek oltáře)
Anna: Já se bojím.
Ficko: Čeho, prosím tě?
Anna: Co když tady straší?
Dora: To je blbost. Straší tady jedině tobě v hlavě.
Ficko: Jó, kdo by tady v tuhle hodinu mohl bejt.
Anna: Já nevím. O půlnoci prej vstávaj nebožtíci z hrobů a co kdyby se na nás nějakej vrhnul.
(smějí se jí) Pojďte zpátky. Já bych do tý krypty nelezla.
Ficko: A to tu máme ty mrtvý holky nechat?
Ilona: Víš, co by to bylo za průšvih, kdyby je tu někdo ráno našel a co hůř, kdyby nás tu teď
někdo s nima viděl?
(ozve se rána ze zpovědnice a mumlání)
Anna (ječí hrůzou): Ježišmarjá, tam je určitě duch! Pomóc! Já se bojím!
Dora: Buď s ticha!
Ilona (se jde opatrně podívat ke zpovědnici)
Anna (z ničeho nic další výbuch hysterie): Já se bojím! Nechoď tam, co když tě to zabije!
Ilona: Držte hubu!
Anna (už tišeji): Když já se hrozně bojím!
Ficko (násilím jí zacpe rukou pusu): Drž už tu klapačku, sakra! Rozumíš? (pořád se snaží
křičet) Jestli nebudeš zticha, tak tě něčím praštím a bude pokoj. (pustí ji)
Anna (docela potichu): Já se bojím!
Dora, Ficko, Ilona (zlé pohledy)
Anna (už mlčí)
- 27 -
Čachtičan 1 (opile se vypotácí ze zpovědnice s láhví v ruce): Já vám povím, lidi, člověk se
nikde tak dobře nevyspí jak tady. (na mrtvolu) Viď? (smích) Však jen klidně chrápej dál. Já tě
rušit nebudu. (couvá, potichu našlapuje, srazí se s portálem opony, odleze do zákulisí po
čtyřech)
15 Panika
(plynule rozsvítit bílé světlo na celou scénu, zakokrhání kohouta)
- 28 -
Čachtičanka 2 (jde s košíkem přes scénu, zpívá si, nic nevidí, až zakopne o jednu mrtvolu,
hrozný křik)
Čachtičané 1-3, Čachtičanky1-6, Lokajové 1-2, Matouš (seběhnou se na scéně)
Čachtičanka 2 (omdlí někomu do náručí)
- 29 -
16 Průchod právu dát
(všichni jsou na odchodu, ženy se ještě chtějí pomodlit, muži je nabádají, aby nezdržovaly)
Ponický (postaví se jim do cesty)
- 30 -
17 Znesvěcení
Alžběta (vstupuje chráněná Vojáky 1-3, Důstojníkem, Bubeníkem, Fickem, Annou, Dorou,
Ilonou)
Ficko (chápe se Ponického, přikládá mu dýku na krk)
- 31 -
- 32 -
- 33 -
- 34 -
Proměna II./2
(vězení, řetězy, pavučiny, uprostřed židle, na forbíně vlevo z pohledu diváka hradní brána)
18 Zuzana ve vězení
(opona, slabé zelené osvětlení)
- 35 -
- 36 -
- 37 -
Thurzo, Matouš, Ponický, Důstojník, Bubeník, Voják 1-3, Čachtičan 1-3, Čachtičanka 16, Lokaj 1-2 (sroceni na forbíně před branou)
Důstojník (bouchá na dveře): Jménem krále otevřete! (žlutě osvítit celou scénu)
Alžběta (lekne se nechá Zuzanu): Dorka, běž se kouknout, kdo to tam venku je!
Dora (klekne si): Milostpaní, já ne, já se strašně bojím. Ať jde třeba Ilona.
Ilona: Bodejž by ti jazyk zdřevěněl, ty ropucho.
Dora: Jaká já jsem u tebe ropucha, ty...
Alžběta: Tak dost! Mazej nebo tě dám sešvihat!
Dora (lekne se, hluboce se klaní, a nerada se jde kouknout k bráně, úlek): Ježišmarná,
panenko svatokopecká! Je s náma zle! Před bránou stojí sám královský palatin Thurzo
s vojáky! Co s náma bude?
Alžběta: Drž pusu ty huso! Na naše hradby si ten bastard netroufne. Ficko!
Ficko: K službám, výsosti!
Alžběta: Ficko, víš, co máš dělat. Pošli ode mě panu hraběti nějaký pěkný vzkaz.
Ficko (ukloní se, vezme kýbl s odpadky a jde k bráně): Paní hraběnka má vzkaz pro pana
Thurza.
Důstojník: No tak povídej, já to předám.
Ficko: Ne, ne. Je to jen pro uši nejurozenějšího pana palatina, osobně.
Thurzo: Ach tak, to už se vzdává, já to věděl. (odstrčí důstojníka od brány) Uhni! Tak co je
to za vzkaz? Poslouchám.
Ficko (vysype mu z hradeb na hlavu kýbl odpadků): Tady ho máte!
Alžběta (škodolibě se směje): Bravo, Ficko.
Ficko (úlisně): Pro vás cokoliv, výsosti.
Thurzo (zuří): Ta drzost! To vás přijde draho! Zatraceně draho! Dejte nabít děla! (dav začne
pobouřeně hlučet)
Důstojník (srazí podpatky odchází stranou)
Matouš (přiskočí k Thurzovi): To nemůžete hrabě!
Thurzo: Ale můžu, já jsem první zástupce krále v této zemi, takže podle hlavy 6, paragrafu
18, odstavce 2 zemského zákoníku jsem povinen trestat hrubá porušení našeho právního řádu.
Matouš: Vždyť tam jsou lidi, proboha! Spousta nevinných lidí!
Thurzo: To je mi jedno! Nikde v zákoně není uvedeno, že by měl být brán ohled na nevinné
lidi!
Matouš (na pokraji zoufalství): Nevím, nač nosíte po boku ten meč, když nemáte ani tolik
odvahy, abyste jej teď použil! (na vojáky) Přistavte mi k hradbě žebřík!
Vojáci (drží žebřík, Matouš na něj vyleze, podají mu kord, přeskočí dovnitř do hradu, rozhlíží
se a zatím nevidí nikoho)
Anna, Dora (chtějí utéct) Ilona (schová se za nějaký kus nábytku) Ficko (zaleze Alžbětě za
sukni)
Alžběta: K čertu, kde se tenhle tady vzal?! Ficko, zabij ho!
Ficko (křečovitě se drží hraběnčiny sukně): Já ne, milosti, já... já... nějak nejsem ve formě.
Alžběta: Bude to! Nebo tě dám pověsit, ty darmožroute!
Ficko (nesměle a nerad tedy jde, tasí kord a nesměle se pokouší Matouše propíchnout ze
zadu)
Matouš (naráz se prudce otočí a ficko jen poděšeně uskočí a couvá): Tak tys mě chtěl zabít,
ty padavko. (strhne se nerovný souboj, Matouš vyrazí Fickovi zbraň z ruky a hrotem
namířeným na prsa jej drží v šachu)
Alžběta (zasáhne, vytáhne dýku a dá jí Zuzaně pod krk): Ještě se pohni a je po ní.
Matouš: Ne, Zuzano. (odhazuje kord, běží k ní, Alžběta jí bodne dýku do srdce, padá k zemi,
Matouš jí chytá do náruče)
Vojáci (vyrazí bránu a vtrhnou do vnitř, zajmou všechny s výjimkou Ficka, který se vypaří)
- 38 -
19 Zuzanina smrt
Matouš (něžně nese v náručí Zuzanu na střed scény)
(nasvítit pouze bíle bodově střed)
- 39 -
20 Prásknout do bot
(bodově zeleně nasvítit forbínu)
Ficko (tiše se krade s bednou plnou zlata)
Ficko (přehrabuje se ve zlatě a drahokamech, jež jsou v truhle)
Důstojník, Bubeník (se k němu nenápadně přiblíží a chytí ho): Tak a teď už nám neutečeš.
(vlečou ho před Thurza, kde Vojáci už střeží všechny zatčené)
(fialové světlo na celou scénu)
Ponický (vykrade obsah truhly, otočí se do publika jakoby ho diváci přistihli): To je na
kostelíček.
Bubeník (virbl na buben)
Thurzo (veřejně čte listinu): Za podíl na nespočetných vraždách se jménem krále odsuzují:
Anna Darvulia, Dora Szentésová, Ilona Jó k trestu smrti upálením a Ján Ujváry zvaný Ficko
k trestu smrti stětím. Staň se vůle boží. Amen!
Bubeník (virbl na buben)
Matouš: To není spravedlivé! A co tahleta zrůda, tu necháte žít? (ukazuje na Alžbětu,
všeobecný souhlas)
Anna: Ano, ona za všechno může. Já jsem neviná. Já jsem musela jen plnit příkazy!
Alžběta: Drž pysk, ty stará čarodejnice! (všichni na sebe pokřikují)
- 40 -
Thurzo: Ticho! (všichni v napětí) Pro tebe mám něco horšího, ty fúrie. (míní Alžbětu)
Hraběnka Alžběta Báthoryová se tímto odsuzuje k doživotním žaláři na Čachtickém hradě,
(spíš více pro sebe) aby si už jednou pro vždy uvědomila, že i její hrdost má své meze.
21 Finále
(červené světlo, spustit mříž)
Vojáci (upalují Doru, Ilonu, Annu)
Kat (stíná Ficka)
Alžběta (odvedena do vězení, chvíli zuří a vzpírá se, zhroutí se a klesne na zem)
- 41 -
- 42 -
- 43 -
(opona, tma)
Konec
- 44 -