˙ţM i c r o s o f t W o r d

ZÁCHVĚVY
(I)
PRAHA, 1954
***
Čeho jsem se, má milá, ať jsi kterákoli nebo žádná
nejvíce s Tebou bál, bylo, aby, když jsme seděli
spolu na Petříně,
tam v těch místech, kde k šeříku věčně voní
K. H. Mácha,
nestalo se náhodou, že svou hlavu majíc na mém
rameni,
(takže jsem mohl cítit dech Tvých vlasů),
nebyla jsi přitom tisíce kilometrů vzdálena,
protože nejhorší je, když se milují lidé, kteří se
neznají.
***
Moje ranní dvacítka byla o pět minut zpožděna,
protože před ní nedodržovala plán jedna
třiadvacítka.
A tu průvodčí broukl přes tramvaj na řidiče:
„Vždyť na ní jede Zelenka, takovej starej chlap!“
***
Bylo to na Kampě. Nad námi ševelilo listí.
Ach, ano, listí nad námi ševelilo a purpurově se
zachvívalo
v podvečerním vánku od západu.
On seděl nezapomenutelně na zídce nad řekou
a kýval nohama,
jednou nad vodou a druhou nad zemí.
Na sobě měl své staré sako a plátěné kalhoty,
ty věčně strakaté malířské plátěné kalhoty.
Havraní nečesané vlasy a bílé pohanské tesáky.
Hleděl do koruny stromů.
Pravda, byl trochu dobrodruh, ale který skutečný
umělec,
prosím vás, není šílený dobrodruh? Miloval Vltavu
v noci,
koupával se v ní. Dnes se jeho havraní vlasy už
koupou asi
v jiných, méně známých vodách. Já však
nezapomenu nikdy
na jeho bílé tesáky a barbarská plátna,
která snad tlí ještě v jeho atelieru.
***
Pražské Národní divadlo je nejkrásnější večer,
když padá drobný déšť
a když celé září jako by bylo postaveno z křišťálu.
Dnes hrají v něm slavnou operu a já pořád myslím
na dědečka, žebráka nějakého, který se, jak tak
naproti divadlu
tiše mží, opřel o vltavské zábradlí a který,
ač sice do divadla by nikdy nešel a snad na to ani
nemá,
zahořel vnitřním štěstím, že tam ti uvnitř se
jistě dobře baví.
A miluji jej proto, že tím koná věc, kterou by nikdy
konat nemusel –
a kdyby ji nekonal a někdo snad chtěl mu to vyčíst,
sám dal bych takovému na tvář políček.
***
Často se mi stávalo v těch dobách mých prvních
procházek,
jež jsou krásné tím, že se již nikdy nemohou
vrátit, byť by se stokrát vracely,
jak po chvíli, kdy bůh opustil mne a zanechal mne
tak bezmezně samotného,
že všechno co dělám, zdálo se mi, jako by byly jen
výplody čirého bláznovství,
a mé tělo prostoupila ta vtíravá omrzelost touto
a každou zemí,
a potom k večeru, jen tak, vystoupil jsem na malý
kopec,
z něhož bylo vidět do nedozírna. A viděl jsem
západ,
viděl jsem tisíce panáků, tisíce koní a mezi tím
tisíce lidí, jak pracují,
aby byli živi, a zpívají, aby byli šťastní, tisíce
a miliony hlasů,
vlnících se ve večerních váncích, tisíce plodů,
ztělesnění plodnosti,
jimiž byly ověšeny švestky, když viděl jsem tu
zlatou, rudou
a v dáli modrou pohodu, ten vážný rytmus práce,
když viděl jsem stovky sukovitých osmahlých
postav, svalů
a zarytě krásných tváří, jež každá byla polem,
zrytým pluhem života,
tu náhle viděl jsem, že každá ta tvář znovu dívá
se na mne mým pohledem,
každý ten klas, švestka, pole, mez, vítr, píseň,
borovice
jsem já, jenž znovu si přitakám a znovu se němě
potvrzuji.
Pak nadýchla se má hruď mocnou vlnou víry,
že život můj, ani má práce zbytečné nejsou
a nebudou, jako není
zbytečný ten nicotný čmelák, jenž právě zabručel
vzduchem,
a tehdy se do mne opět bůh navracel a dlouho jsme
spolu vyprávěli
o věcech vážných i zbytečných – a to jsem se domů
vracíval, už když dávno
nebe bylo plné hvězd a všichni lidé z širých letních
polí
dávno již spali tím hlubokým a plodným spánkem,
jaký znají jen dělníci rukou.
***
Dnes viděl jsem ráno růži za východu slunce,
byla rudá, oči měla oroseny slzami, ale čerstvá
jako rybička,
a já jsem na ni chtěl zarecitovat nějakou báseň.
Ale pak jsem ji nezarecitoval a upustil od toho,
ne snad proto, že bych si nebyl na žádnou
vzpomněl,
nebo proto, že bych si nemohl z toho velikého
množství vybrat,
ale jenom proto, že se mi v hrdle zadrhnul hlas.
***
Z čeho jsem se, má milá a vůbec vy všichni kolem
mne,
nejvíce radoval, bylo, když jste mluvili cizí věci
a cizím nesrozumitelným jazykem,
a v tom náhle jsem uviděl, jak z ničeho nic ve vás
se zavlnila táž řeka,
která ve mně bourá mé břehy, a když mým
úsměvem jste se smáli
a od očí vám kanuly mé slzy, prostě když ve vás
jsem uzřel pojednou maličký zlomek sebe.
***
Po dnešní probděné noci, kterou jsem s pomocí
hvězd
celou provzpomínal na balkoně,
zasotihlo mne ráno, slunečné, horké a orosené ve
stavu,
kdy mi bylo jako člověku, který nemírně hledav
jen sebe,
vyznal se ve zhaslé místnosti z nejdůvěrnějších
věcí
a potom je náhle osvětlen kýmsi, kdo rozsvítil
v místnosti žárovku.
***
Dnes usnul jsem v kůlně a zdál se mi sen.
Uprostřed hlubokých a krásných lesů
na dřevěném špalku přivázán jsem čekal, až zástup
jakýchsi divných a neznámých lidí mne bude mučit.
A tu, opatrně, aby mne nikdo z nich neviděl,
přivoněl jsem ke špalku, jenž byl z čerstvého
smolného dřeva.
A ta vůně byla tak úžasná,
že jsem byl spasen, neboť jsem se probudil
a štěrbinou mezi dvěma prkny ve dveřích kůlny
procházely ke mně ostré paprsky vycházejícího
slunce.
***
Mrtvý básníku, viděl a zažil jsem veliké ohně,
kterými tě slavili
Tví věrní i nevěrní potomci, a chci dnes při
vzpomínce na to říci,
že nezaplakal jsem nikdy, když stokrát byl jsi
jmenován geniálním,
když Tvá Báseň stokrát byla recitována,
zhudebněna a dramatisována.
Nezaplakal jsem nikdy, když sto největších
z Tvého národa
se před Tebou-mrtvým poklonilo až k zemi,
a nezaplakal jsem také nikdy, když někteří Tě
rozbírali a klaněli se Ti
(což mimo jiné vypadalo trochu, jako když
rozebírajíce květinu
utrháme všechny její lístky a obdivujeme se stopce
uprostřed této malé hromádky).
Nezaplakal jsem dokonce, ani když dojemně líčili
mi nešťastný Tvůj osud
a když mluvili o tom, jak zoufalá a žalující byla
Tvá touha prospět nechápajícímu okolí,
když psal jsi v čelo své Básně: Čechové jsou národ
dobrý…
a když donucen byl jsi svou Báseň vydati vlastním
nákladem.
Kdy však poprvé vytryskla mi slza, to bylo, když
četl jsem o chlapci,
studentu nějakém neznámém, který kdysi se tiše
nabídl,
že prohledá všechny sběrny starého papíru, aby
nalezl
jeden Tvůj malý ztracený zápisník.
***
Je jarní časné ráno, já vycházím z domu a jdu do
práce.
Posádku našeho náměstíčka, jež je nyní celé
postříbřené stříbrem této chvíle,
tvoří jeden dozorce, výhybkář a výhybkářka,
metař a strážník,
prodavač novin a jeho žena a teď právě, jak
vycházím na ulici,
vidím metaře, jak kráčeje kolem prodavače novin,
táže se jej:
Už jsou tady všichni?
***
Znal jsem jej od vidění. Každý letní večer
vypíjel nahoře pod modříny. Říkal – jen tak.
Západ se roztékal po krajině a jemně se zachvíval
v žitě. Zrál.
On žvýkal jehličí. Tvrdé zahradnické ruce
v mateřídoušce. Trochu se mračil.
V životě neřekl o ničem, že je to strašné. To by si
raději nechal useknout prst.
***
A kdesi dole nad hlavou si vítr s větrem šeptá
svou
a noc pluje a svítí hluboko na obloze, stříbrníc
přitom
romantické soustavy krkolomných střech, stříšek,
komínů a hromosvodů starého města.
Pozdní hráč ladí své housle. Kolem zdi se kolébá
zatoulaný ctitel Bacchových slz. Noční výkřik.
Nedorozumění.
Vzplane a zhasne. Ve světle plynové lucerny
mňoukne kočka.
Zalézám do malé staroměstské hospůdky,
prosycené kořalkou
a kouřem. Její jméno plamínek času dávno již
vykouřil z mé hlavy.
Skrze pivo pozoruji muže hrající kulečník
a zapaluji si lulku.
A po chvíli ve dveřích od kuchyně
široce rozkročena stane hostinská a říká: „Sakra,
chlapi,
kterej mi tady smrdíte s lulkou, dyk každej
dycky kouříte jen cigarety!“ Chvatnými prsty
zamačkávám doutnající tabák v dýmce.
„Jéje, já nevěděla, jen si zafajčete, já nevěděla,
že je tady někdo novej!“ A venku kdesi nad hlavou
zas mocněji vítr zavál svou…
***
Až budu velký a naučím se psát básně,
pak napíši sbírku „Zpěvy šílence“.
Často mi říkali, že jsem šílenec a blázen,
protože místo toho, abych konal nějakou
rozumnou práci,
řadím za sebe nesouvislé věty do řádků a myslím
si přitom,
bůhvíjak důležitou práci nedělám pro lidi.
Ale já vím, že každý básník musí být šílený,
jednak aby mohl vůbec psát básně,
jednak aby byl hodně cizí a vzdálen všem lidem,
protože jedině tak skutečně pochopí, co jest to
láska.
***
Nejsem sice vůbec hudebně založen,
ale dnes mne inspirovala hudba.
Byla drsná a syrová, chorál nějaký, který vycházel
neznámo odkud. Snad ze všech věcí, jež mne
obklopovaly. A nesl se vzhůru a já jsem šílel,
že nedovedu psáti abecedou not.
Nesl se vzhůru, dál, k nebi, až někam k vrcholkům
hor,
kde ztrácel se ve slunném nebeském tichu,
a já jsem tolik chtěl a nemohl letěti s ním.
***
Někdy se zdá, když člověk po práci vpodvečer leží
a s rukama pod hlavou hledí do zlátnoucí koruny
dozrávajících třešní,
že tam v tom malinkém mráčku, tichounce
plovoucím po průzračné obloze,
je zakleto veškeré vědomí a tajemství přírody,
obsahující
všechnu nekonečnou moudrost světa.
A ne náhodou je tento mráček nad západem
trochu zbarven karmínem,
kapajícím pomalu za obzor země, kde panují
nemoudré děti světa.
***
Hlubokým lesem sám procházím, vše temné, jen
občas se zazelená kapradí.
Vím, že kdesi nahoře vysoko nad korunami
stromů hoří slunce,
to vidím z paprsků, jež někdy proříznou si cestu
a pozlatí jehličnatou zemi.
Má cesta je již dlouhá, toužím po světle a vtom
pojednou vidím, že les otvírá svou dlaň a na ni
podává mi
jak minci odměny za dlouhou cestu tmou
stříbrný palouk. A uprostřed je oko hrající modře
a zeleně,
oko i s řasami, tůňka a kolem malý věneček olší
a vrb.
A nad tůňkou vidím teď vážku chvějivou, jak
v letu se zastavila
a chvíli blyštila se, nehybná, ve slunečném
paprsku.
A ten vánek, jenž chvěl jejími perleťovými křídly
také na chvíli ustal. Skryl se v jezírku chvíle,
jezírku ležícím daleko od řeky času. Neboť
tato chvíle stala se mi právě malou věčností krásy.
***
Mé oči jsou lekníny, plovoucí jako tiší strážcové
na tůních cizího štěstí. A i ty,
nejnepatrnější z drobných záchvěvů, jímž jako
řasa v slze
pod stříbrnou rosou poesie zatřpytí se prostá
lidská svoboda,
miluji tě!
***
Každý dub, i ten nejstarší, nejkošatější
a nejpevnější,
byl někdy také mladickým stromkem, tenkým
a chvějivým,
a jak dnes odolává hrdě všem vichřicím, jež
vznesou se od sněžných hor,
tak kdysi podléhal a kýval se na strany
i pod nejmenšími vánky ze strnišť.
***
Nejen tento, ale žádný můj, ani náš hlas nemůže
vyjít
na povrch stojaté vody přítomnosti jak malá
bublinka
a jako lekníny nemohou se otevřít naše slova,
ale přesto se mořím zde, potím a pracuji
a sám ani nevím proč. Ale ne, dobře vím, protože
věřím,
má víra však je ještě zahalena do stříbřitých par
jako slunce, které teprve před chvílí se vykulilo
na obzor.
***
Ptali se mne, proč když už píši básně, nedávám je
alespoň do rýmů,
aby zpívaly jako zpívá slavík anebo dravá řeka.
A já odpovídám, že nevím, že asi to bude nejspíš
tím,
že má duše se také nerýmuje, ale skřípe tisíci
rozpory.
***
Letní noc na bzučící mezi pod starou jabloní či
švestkou
je pro mne vždy jiskřivou sprškou nejprostší
pozemské moudrosti.
Dnes se mi nejlíp ze všeho však líbil malý cvrček,
který přestav na chvíli cvrlikat, s nenapodobitelnou
suverenitou
přeměřil svým lehce důležitým pohledem od
západu k východu
celou nesmírnou hvězdnou oblohu,
z níž už tolik básníků a hvězdářů zešílelo,
a pak moudře, jakby na souhlas, zakýval svou
nepatrnou hlavičkou
a zalezl pomalu do svého podzemního příbytku
pod trsem divoké polní trávy.
***
Chcete vědět, kdo jsem? Jsem Whitman,
Majakovskij a Pablo Neruda,
Baudelaire, Rimbaud, Petrarca i Edgar Allan Poe,
jsem Mácha a Erben, Jan Neruda, Vrchlický
a Březina,
jsem všichni oni. Namítáte, že jsem neskromný,
ale já pravím,
že kdybych nebyl všemi jimi, nebo kdybych si to
o sobě nemyslel,
kdybych si nemyslil, že ve mně hoří tentýž
podivný oheň, jenž vzplál v nich,
nesměl bych vůbec ani sáhnout na pero!
***
Chtěl jsem zaznít jak podzemní tichá říčka,
jako potůček, který bublá pod kameny, protože
nesmí ven.
Nevím však, i kdybych někdy se dostal ven na
širou zelenou louku,
zda dokázal bych si razit sám svoji vlastní cestu
a zda bych neskončil někde ve slepé bahnité
tůňce.
***
Básník je jako šlahoun divokého vína, který se
vine po zámecké zdi k nebi.
A každý den, každá nová báseň, každý centimetr
je dalším krokem
na cestě k uvolnění z obětí drátů, které jej vážou
ke zdi,
na cestě za vlastní svobodou. A když dosáhne po
letech kýžené věže zámku,
jež se mu zdála jen na dosah ruky už od nebe,
pak náhle poznává, že k nebi má teprv teď
nekonečně daleko.
***
Zas myslil jsem o básnících. Seděl jsem nad čajem
v jedné hájovně v lese. Byl večer, stmívalo se
a na sněhové pláni před oknem viděl jsem
ploužiti se
srnce někým postřeleného kulkou do hrudi.
A napadlo mne, že básník je také zvíře, které bylo
na této zemi postřeleno kulkou věčného nepokoje.
A jak se raněn touto zvláštní ranou plíží cestou
svého osudu,
zanechává za sebou červené stopy po krvi, jež
před chvílí vřela.
A to je jeho poesie.
***
Seděl jsem dnes v laboratoři a celou noc psal jsem
si tajně básně.
Má dlouhá a úmorná práce nenesla však nejmenší
plody.
A mne jako zlý duch stíhal tento dojem:
Že venku dole pod oknem se scházejí všichni mí
přátelé a známí
a tiše za mými zády se smějí tomu, že tam nahoře
za svítícím oknem sedí člověk,
který s tragickou tváří celou noc ničí svým
písmem papír
a myslí si přitom docela vážně, že je velikým
básníkem.
***
Znovu mi vytýkali, že nepíši do pravidelné formy.
Jak bych mohl psát do pravidelné formy,
když, jak je o mně známo, nebo jak se já
domnívám,
jsem tlustý a nesměstnal bych se do malého obětí
jejích štíhlých rukou!
***
Až jednou stanu se básníkem, což je má největší
touha,
pak spálím všechny své básně a nikdy už žádnou
nenapíši.
Snad mne pak najdete jako dřevorubce v nějakém
hlubokém lese,
nebo jako kmen, do něhož dřevorubec pouští svou
sekyru,
jako dům rolníka, jeho zahradu, či jako hůl
potulného malíře,
anebo jako lehounký mráček vznášející se vysoko
na obloze.
***
Filosofové, neříkejte mi, že život je smutný, nebo
že je krásný,
nebo že nemá smysl, nebo že smysl má.
Já vím, že život, kdyby nebyl smutný, nebyl by
vůbec krásný
a že kdyby měl smysl, který byste mohli poznat,
ztratil by tím svůj vlastní hluboký smysl.
A vím také, že jediná vlastnost, kterou život
určitě má,
je jeho nekonečnost do všech stran.
***
E. Valentovi
Probudil jsem se rozcuchán na horké letní louce.
Slunce už bylo sice vysoko, ale přesto na trávě
kolem mne
zůstalo ještě několik drobných kapek rosy.
Podíval jsem se na jednu, která byla nejblíže mne
a viděl jsem, jak ve své ustarané tváři zrcadlí mé
oči.
A tu jsem v návalu náhlého ranního štěstí
vyhrkl k té rosní kapénce: Ó kéž bych byl též já
zrcadlem Tvých očí, Ty malá kapko rosy!
ZÁCHVĚVY
(II)
***
Jsem hvězdice,
jejíž cípy jsou nestejně dlouhé,
cípy mých,
nestejně dlouhých veršů.
PROSINEC 1954
Na povinné manifestaci
v sychravém a blátivém prosinci
šel jsem němým zástupem,
němým,
dupajícím zástupem.
A tu jsem viděl
proti proudu se prodírat
mladou maminku s vyjevenýma očima,
nesoucí v ruce vánoční stromek.
Kam, kam jdeš nešťastná?
Kam jdeš,
touho po teplé rodinné samozřejmosti,
touho po poesii vánoční večeře,
kam, kam jdeš,
kam se vyjevena tlačíš
dupajícím zástupem nadiktovaného nepochopení?
Jdi, jdi dále,
jsi krásná, jdi a dej na sebe pozor!
VLOČKA
Sněhová vločka,
složitá, překrásná
poletuje a poletuje.
Pak dopadá
dítěti na pletenou rukavičku.
Hned roztaje.
Odkud a kam
směřovala jiskrná stopa jejího účelu
v temnotách našeho nevědomí?
***
Vyloženě ošklivý
a nepříjemný člověk
srazil mi kabátem v kavárně
klobouk s židle,
do louže rozlité vody.
Musel jsem zatít zuby,
abych zadržel vlnu odporu,
jenž často pro svoji náhlost
nemívá důvodů.
On se pak usmál a něžně
řekl: Promiňte mi prosím!
Když otíral klobouk ještě rukávem
spřádal jsem z provázku studu:
Kde, kde jste
nezbadatelné příčiny zrodů
nových a nových květů a kvítků
divokého máku
v lánu chvějivého žita?
To házíte vy semena mýlek
na půdu účinného poznání?
V KAVÁRNĚ MÁNES
Za odpoledního slunce,
mihotavého,
z vody se usmívajícího
viděl jsem v kavárně Mánes
tichého staříka, jak chodil od stolu ke stolu
a ptal se, zda někdo
náhodou nekoupí patentního oslíčka pro děcko,
který stříhá ušima
a hýbá nohama, když se dole
zmáčkne jakýsi knoflík.
Sám to prý kdysi vyráběl.
Nikdo pochopitelně nekoupil,
z každého se jen pousmálo trpké pochopení,
protože každý, než sem dnes šel
díval se váhavě do tobolky.
Kdosi prohodil,
že drobný živnostník má dnes pensi
asi 300 korun. Má-li ženu
a nemá-li děti… Pak se
už lidé bavili o čemsi jiném.
A já zahlédl
staříka tichounce procházejícího
točivými dveřmi kavárny Mánes:
Šel, tiše šel,
on, stín své doby,
on, stín svého věku.
Slunce se ještě mihotalo z vody.
A jemu se mihotalo, myslím, dvojnásob.
ČETL JSEM V KNIHOVNĚ
Četl jsem v knihovně
mnoho duchaplných knih o socialismu.
S mnoha z nich jsem vřele souhlasil,
mnoha z nich
jsem se upřímně obdivoval.
A když jsem jel potom v tramvaji domů,
hlavu plnou poznatků,
uvědomil jsem si,
že všecky veliké myšlenky
o dokonalejším pořádku na zemi
jsou směšnými papírovými stavbami,
není-li pro jejich hlasatele samozřejmostí,
aby starší paní v tramvaji uvolnili své místo,
nebo aby babce,
které se na chodníku rozsypou jablka,
pomohli je sebrat.
CO SE STANE?
Po obědě v závodní jídelně
chvíli jsem seděl sám
na lavičce u dětského parku.
Dubnové slunko
svítilo mi do mých úvah.
Přemýšlel jsem o své době.
Po rovince jelo dítě na trojkolce.
Pak sjelo na mírný svah,
a jelikož nahoře divoce šlapalo
teď se mu pedály roztočily tak,
že mohlo nohy pověsit stranou,
pedály nechat se točit
a vyčkávat, co se stane.
Já také vyčkávám, co se stane.
Všichni vyčkáváme, co se stane,
jak se zastaví atomické kolo dnešní civilisace
na stroji nezbadatelných ekonomických zákonitostí,
které se neúprosně točí, protože člověk
je kdysi pln plodné síly roztočil, ale dnes
se už jen s široce otevřenýma očima
na ně dívá a čeká. Co se stane?
RÁNO
Je ráno,
stříbrné jarní ráno.
Sedím na lavičce
u stezky k řece.
Kolem březový háj.
Lavička
jako vše dnes
dýchá,
poklidná a přívětivá.
Oh, ta chvíle!
Toť chvíle velkých záměrů.
Toť chvíle
odpovědnosti k přírodě.
PŘIROVNÁNÍ
Když poslouchám
Nezvala anebo Seiferta,
zdá se mi, že slyším
přelévat mléko z vědra
do džbánku.
Když slyším sebe
(promiňte tu drzou souvislost),
zdá se mi,
že slyším štěrk,
který muži sypou s náklaďáku
na hromadu u silnice.
ÚVAHA
Kovářský tovaryš
diví se učedníku, jak špatně
dělá podkovy. A mistr
diví se tovaryši,
jak to chlapci špatně ukazuje.
Já se divím,
jak jsem psal včera špatné básně,
a zítra se budu divit,
jak jsem psal dnes špatné básně,
a až budu umírat,
tak si budu říkat,
jak je to divné,
co jsem za svůj život udělal špatných věcí.
CHIROMANTIK
Znal jsem jednoho pensistu
– chiromantika.
Předtím byl 35 let průvodčím v tramvaji.
Viděl hodně rukou,
jež mu podávaly peníze.
Tvrdé ruce, mozolnaté, měkké,
zvrásněné, klidné i chvějivé,
prasečí, filosofické, malířské,
úřednické i kovářské, studentské
a staropanenské.
Podávaly mu stokoruny i haléře.
Viděl mnoho rukou podávat peníze.
Je v pensi. Zabývá se chiromantií.
RADA
Kdosi mi přátelsky radil,
abych, používám-li ve svých básních
o nich slov „báseň“ anebo „verš“,
kladl to vždy do uvozovek.
Poděkoval jsem mu velmi slušně
za dobrou přátelskou radu.
VE FRONTĚ
Ve dvanáct hodin v noci,
když jsem šel z divadla,
viděl jsem na ulici sedět ženy
na židličkách
ve frontě na ranní maso.
Ptal jsem se, proč tam nesedí
aspoň za každých deset jedna.
Hned jsem poznal,
že jsem se špatně ptal.
Prý kvočna musí
vajíčko vysedět. I ony si musí
vysedět své místo. To jinak nejde.
Však vždycky jedna jim vaří čaj.
Pochopil jsem to zcela.
A druhý den jsem úplně jinak hodnotil
usnesení noční fronty,
při kterém jsem náhodou byl,
aby jedno děvče – mladá maminka
šla si na chvíli zdřímnout.
DOMA
O půlnoci
ptá se chlapeček,
který se probudil,
své starší sestry:
Kde je tatínek?
Odpověď:
v práci.
A kde je maminka?
Odpověď:
ve frontě. Abychom
měli masíčko, víš.
Ale teď zase hezky spinkej.
DVA DOPISY
1
(Li Po)
Milý pane,
žil jste prý o tisíc dvě stě let
dřív než já.
Jelikož tomu nevěřím
a rád bych měl v pokoji vaši podobiznu
(dovolil byste to?),
prosím vás tímto dopisem,
zda byste mi nemohl jednu zaslat.
A nehněvejte se, prosím, na moji drzost.
Moje adresa je…
2
(Walt Whitmanovi)
Napsal jste,
že až za sto let
kdokoliv bude vás číst,
zatouží právě on možná
po tom, abyste byl vy s ním.
A dál jste říkal,
že pak, kdo ví,
možná s ním skutečně budete.
A já si dovoluji
vám poslat tento dopis,
k vám, do vašeho nebeského Manhattanu,
a v tom dopise
chci vám neuměle
potvrdit, že skutečně
to, co jste napsal, je pravda.
Byl jste se mnou a já byl s vámi
všude, kde jsem nahlédl jen
do některé vaší básně.
CREDO
Chci být kráterem své doby.
Nechť vše, co nejhlouběji v ní vře,
mnou tryská na povrch.
Chci napsat hodně nových básní,
docela nových vztažných básní.
PTAL JSEM SE…
Ptal jsem se měsíce,
zda neví,
proč bylo o něm napsáno tolik básní.
On mi neodpověděl.
A já jsem se na něj podíval
a věděl jsem to.
Ptal jsem se slunce,
zda neví,
proč bylo o něm napsáno tolik básní.
Ono mi neodpovědělo.
A já jsem se podíval do dálky
na mnoho a mnoho zlatých panáků pšenice
a věděl jsem to.
PODZIM
Listí,
padající podzimní listí,
rozvážnost,
poklidnou podzimní rozvážnost,
červenou a žlutou
a stříbrnou barvu miluji.
Náš metař
je rozvážný muž, který slavil
nedávno stříbrnou svatbu.
Já viděl jej dnes,
jak naší ulicí vezl
obrovský dřevěný kolák
plný podzimního červenožlutého listí.
NA KAMPĚ
Na Kampě
viděl jsem malíře.
Rychlými pohledy se díval před sebe
a na své plátno.
A mne napadlo,
co dělá malíř, oslepne-li.
Ne, lépe:
čím ten člověk pak žije.
ZA JISKŘIVÉ NEDĚLE
Byla jiskřivá zářijová neděle
a my jsme s přítelem v parku
nalezli na zemi člověka,
třesoucího se mezi životem a smrtí.
Dovedli jsem ho k nejbližšímu lékaři.
Přísný šedý člověk.
Hodinu nalezeného ošetřoval,
dal mu mnoho injekcí,
najíst a napít (poslední kávu z bytu)
a my jsme s přítelem trnuli,
kolik si za to napočítá a kde
na to vezmeme peníze.
A když nám dával potom o
dporučení na nemocnici,
byla v něm složena pětadvacetikoruna.
Na taxík – zamumlal a trochu
se začervenal. Asi po půl roce četli jsme, že týž lékař
byl odsouzen k trestu smrti
pro velezradu a podvratnou činnost. Tehdy jsem, myslím,
poprvé matně pochopil,
co je to trest smrti.
TĚLO BEZ DUŠE
Znal jsem tělo bez duše.
Bylo slizké a odporné.
Nikdy bych se ho
nedotkl, kdybych nemusel.
Nemyslím mrtvého,
myslím živé tělo bez duše.
Myslím učitelku,
která se ptala dětí,
kdo z nich věří v boha,
a když se jedna holčička
odvážila a přihlásila,
smála se jí tak,
až se holčička rozplakala.
A která potom
učila děti říkat:
Babička a dědeček
ujídají nám chlebíček.
PŘIZNÁNÍ
Ptal jsem se jedné své známé,
které si velmi vážím,
co soudí o mých verších,
které jsem jí nedávno poslal.
Ona mi suše odpověděla,
že je ještě nečetla.
Zamrzelo mne to.
Potom mi však kdosi říkal,
že tatáž má známá se mu svěřila
před jistou dobou,
že má některé mé básně
a že si je čte
každý večer před spaním.
Jak jsem to uslyšel,
celou bych ji asi v té chvíli
zlíbal. Vzápětí
jsem si však uvědomil
a do morku kostí se zastyděl,
jaký jsem vlastně nesmírný slaboch.
MÁ POETIKA
Slovo je pohárek.
Chci jej pokaždé naplnit
až po okraj poesií.
Ať přetéká. Ať nikde nestojí
pohárek poloprázdný.
Bůh mi v tom pomáhej!