Mobilita sbirek - Projekt oblasti podpory OP VK

Mobilita sbirek - Projekt oblasti podpory OP VK

Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Mobilita sbírek
Magda Němcová
metodika přednášky
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Mobilita sbírek (půjčování sbírkových
předmětů / předmětů kulturní hodnoty).
Problematika a metodologie k tématu.
Právní ochrana sbírek (imunita proti
zabavení, smlouvy, protokoly etc.)
Mobilita kulturních statků je neodmyslitelnou součástí výstavních aktivit na národní i mezinárodní úrovni,
významným nástrojem vzdělávání, hybnou síla turismu
a ekonomiky. Může být i účinným nástrojem diplomacie. Problematika mobility sbírek byla pro svůj význam
zařazena na základě Pracovního plánu Rady pro kulturu
na období 2011-2014 do Evropské agendy pro kulturu,
Prioritní oblasti D: Kulturní dědictví. Tuto problematiku
zpracovávala OMC odborná pracovní skupina zaměřená
na „Zkoumání způsobů a prostředků ke zjednodušení a
zlevnění procesu půjčování a zapůjčování“. Práce této
skupiny přímo navazovala na výsledky předchozí OMC
odborné pracovní skupiny pro mobilitu sbírek. Závěreční
zpráva výchozí skupiny z roku 2010 je dostupná online
v anglickém originálu,1) pořízen a zveřejněn byl i český
překlad tohoto dokumentu.2) Pracovní skupina, která ukončila svoji činnost v roce 2010, se zabývala těmito tématy:
1.
2.
3.
4.
5.
Státní záruka a dohody o sdílené odpovědnosti
Imunita proti zabavení
Dlouhodobé zápůjčky
Předcházení krádežím a nezákonnému obchodování
Mobilita odborných muzejních pracovníků / Výměna
odborných poznatků a zkušeností
Závěrečná zpráva Odborné pracovní skupiny z roku
2010 obsahuje hlavní doporučení všech pěti podskupin.
Doporučení jsou směřovaná na Evropskou komisi, členské státy a pracovníky muzeí. Hlavní doporučení jsou
následující:
a) Podporovat principy náležité péče (due diligence), aby
se zamezilo nezákonnému obchodování;
b) Hledat možnosti, jak překonat problémy spojené se
zavedením imunity proti zabavení;
c) Podporovat zavedení systémů státní záruky do praxe
a jejich uplatňování jako standardního postupu;
d) Podporovat dlouhodobé zápůjčky a s nimi související
aktivity;
e) Podporovat mobilitu odborných pracovníků jako základní předpoklad pro mobilitu sbírek; napomáhat
budování vzájemné důvěry a předávání informací mezi
muzei;
f) Zajistit, aby byly při každé výpůjčce a zápůjčce striktně
uplatňovány nejvyšší možné bezpečnostní standardy.
Pracovní skupina zaměřená na „Zkoumání způsobů
a prostředků ke zjednodušení a zlevnění procesu půjčování a zapůjčování, činná v letech 2011 – 2012, měla za
úkol prohloubení výzkumu témat státní záruky a sdílené
zodpovědnosti, oceňování (určování pojistných hodnot), vyhodnocování rizik a (zlevnění) transportu. Jejím
hlavním cílem byla kromě Závěrečné zprávy, obsahující
opět doporučení adresovaná Evropské komisi, členským
státům a muzeím, především příprava praktické příručky
pro muzejní pracovníky. Tato příručka obsahuje velké
množství informací, odkazů na konkrétní webové stránky
k jednotlivým tématům, adresář kontaktních osob k těmto
tématům v jednotlivých zemích a trojjazyčný slovníček
(anglicko-francouzsko-německý) základních pojmů.3)
Imunita proti zabavení se pro svoji závažnost stala samostatným tématem speciální pracovní skupiny. Její výstupy
budou zveřejněny v roce 2013.
Digitalizace
Jedním ze základních předpokladů úspěšné a efektivní
mobility sbírek je digitalizace, díky které mohou být do
vědeckého výzkumu i procesu půjčování a vypůjčování
zapojeny „skryté poklady“ (předměty uložené v depozitá-
Mobilita sbírek
3
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
řích, sbírky menších muzeí), sbírky mohou být zkoumány
a presentovány v nových kontextech. Pro dobré plnění
této funkce jsou důležité strukturované odborné portály,
jakými je např. Europeana4) a jejich naplňování.
Mobilita sbírek
Mobilita sbírek obsahuje celé spektrum aspektů, od
odborných (věda a výzkum, restaurování, přes praktické
(klimatické a bezpečnostní podmínky, doprava), právní
(smlouvy, pojištění včetně problematiky státních záruk
a sdílené odpovědnosti, garance bezpečného návratu –
imunity proti zabavení, prevence nezákonného pohybu
a obchodování s kulturními statky), etické, společenské
a ekonomické. Zcela zásadním předpokladem úspěšné
mobility sbírek, která splňuje nejvyšší standardy a společenskou úlohu, je spolupráce institucí. Díky sdílení toho
nejcennějšího, čím muzea disponují, tedy svého „hmotného“
i intelektuálního vlastnictví, representovaného sbírkovými fondy a vědomostmi a erudicí svých odborných
pracovníků, je možná efektivní spolupráce na poli vědy
a výzkumu, ale i naplňování praktických aspektů mobility
sbírek, jako je např. snižování nákladů.
Musíme mít na paměti, že do mobility sbírek jsou
v různé míře zapojeny nejen veřejné sbírky, v České republice representované státními, krajskými a městskými
institucemi, ale i sbírky soukromé, přičemž role velkých
„národních“ institucí jako metodických a poradenských
center je jednou z jejich neoddiskutovatelných rolí.
Předpokladem úspěšné spolupráce v oblasti mobility
sbírek je sdílení obdobných principů vědeckých, etických,
právních, ekonomických etc., komunikovatelných pomocí
vzorových obecně přijatelných nástrojů jako jsou vzorové
výpůjční smlouvy, protokoly o stavu díla, protokoly o bezpečnostních a klimatických podmínkách výstavních prostor. Základním principem, kterým by se měly řídit všechny
činnosti a úkony spjaté s mobilitou sbírek je princip due
diligence. Tento termín, pocházející z anglosaského práva,
předpokládá takové jednání, které lze za daných okolností
důvodně očekávat, tedy úkony, které v odpovídají nejvyšším možným standardům aplikovatelným za konkrétní
situace. Princip due diligence je v zásadě „konání podle
nejlepšího vědomí a svědomí“. Rozhodně se nejedná se
o (otrocké) splnění formálních požadavků. Je nutno si uvědomit, že proces půjčování a zapůjčování je dvoustranný
a ve všech jeho fázích nesou větší či menší díl odpovědnosti obě strany, tedy půjčitel i vypůjčitel. Již prvním krokem,
který podmiňuje úspěšnou realizaci výpůjčky je včasné
odeslání žádosti o výpůjčku tak, aby potencionální půjčitel měl dostatečný časový prostor k tomu, aby mohl řádně
vyhodnotit všechny okolnosti, podmínky a případná rizika
spjatá s výpůjčkou předmětu se své sbírky, prodiskutovat
některé ne zcela jednoznačně definované podmínky a závazky (např. finanční spoluúčast), měl dostatek času např.
na ověření provenience předmětu, realizaci nezbytného
restaurování, konzervátorského ošetření či paspartování
a v neposlední řadě administrativní zpracování výpůjčky,
které se zejména v případě zápůjček do zahraničí v poslední době, bohužel, stalo časově náročným v důsledku
negativního dopadu tzv. kauzy Diag Human na mobilitu
sbírek. Obecně platí, že standardní podmínkou by mělo
být zaslání žádosti o vnitrostátní zápůjčku potencionálním
vypůjčitelem přepokládanému půjčiteli nejpozději šest,
v případe zahraniční výpůjčky dvanáct měsíců před plánovaným zahájením výstavy. Výstavní plán velkých muzeí
je připravován s několikaletým předstihem, takže žádosti
o výpůjčky z těchto institucí přicházejí obvykle minimálně s dvouletým předstihem, což je také jednou z příčin,
proč jsou tito žadatelé poměrně úspěšní. V této věci platí
nejen to, že je jakousi kolegiální slušností poslat žádost
o výpůjčku nejpozději ve výše zmíněném časovém termínu, ale i z druhé strany to, že potenciální půjčitel má
neoddiskutovatelné právo odmítnout opožděnou žádost
vůbec začít zpracovávat. Logicky to vyplývá z toho,
že by např. pod časovým tlakem nemusel věnovat zcela
adekvátní pozornost některým zásadním otázkám, nemu-
Mobilita sbírek
4
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
sel by mít dostatek času na to, aby mohl předmět uvést
do stavu, který zamezí jeho další degradaci atp. Řada zahraničních muzeí rozesílá informační dopisy, ve kterých
informuje o časových termínech, ve kterých jsou schopny
žádosti o výpůčku přijmout a zpracovat. Termíny, které
požadují, jsou obvykle delší, než ty, které jsem uvedla,
zpravidla se jedná o dobu dvanácti měsíců před zahájením
výstavy v případě domácích a dvacet čtyři měsíců v případě zahraničních projektů. Domnívám se, že termíny šest,
respektive dvanáct měsíců představují jakýsi minimální
standard, který by neměl být překračován a mám za to,
že muzea by za žádných okolností neměla být nucena
činit tak zásadní rozhodnutí, jakými rozhodnutí o výpůjčce
jejich sbírkových předmětů jsou, v časové tísni. Žádost
o výpůjčku by vždy měla obsahovat popis výstavního
projektu, jeho časový rámec, případně další specifické
podmínky, jako např. žádost o pojištění prostřednictvím
státní záruky namísto komerčního pojištění, nabídku konkrétního dopravce apod.
Facility Report
Nedílnou přílohou každé žádosti o výpůjčku by měl
být tzv. Facility Report, standardizovaný a strukturovaný podrobný popis klimatických a bezpečnostních
podmínek výstavních prostor. V případě, že žádost o výpůjčiku Facility Repost neobsahuje, měl by si ho potencionální půjčitel na žadateli o výpůjčku vždy vyžádat.
(Pochopitelně pouze tehdy, nemá-li k již dispozici Facility
Report ne starší než zhruba šest měsíců.) Facility Report
je zásadně přikládán k žádosti o zápůjčku aktualizovaný
a obsahuje podpis statutárního zástupce muzea nebo osoby k tomu oprávněné. Facility Report obsahuje důvěrné
informace, klíčové pro bezpečnost muzea, a proto s ním
musí být také jako s důvěrným dokumentem nakládáno.
Každé muzeum by mělo mít interní předpisy o zacházení
s doručenými Facility Reports, ve kterých by mělo být
přesně stanoveno, kdo k má k těmto dokumentům přístup
a kde jsou uloženy. Přístup k Facility Repost obvykle mívá
kromě ředitele muzea bezpečnostní technik, restaurátor
a registrar, případně do něj může nahlížet i příslušný kurátor.
V případě, že v dodaném Facility Report nalezne potencionální půjčitel nějaké nejasnosti, má právo či spíše povinnost požádat žadatele o výpůjčku o upřesnění, v případě
pochybností i trvat na ohledání stavu svým bezpečnostním
technikem a / nebo restaurátorem in situ. Na druhé straně,
každé muzeum, bez ohledu na to, kdo je jeho zřizovatel
a jak rozsáhlé jsou jeho sbírky, by mělo mít vypracováno
svůj Facilty Report. Existuje několik modelových Facility
Reports, z nichž nejznámější jsou britský UKGR Standard
a Standard Faciltiy Report – United States, obě ve formě
dotazníků.5) Pro evropská muzea pokládám za vhodnější
britskou normu. Muzea mohou vypracovat své Facility
Reports buď vyplněním těchto dotazníků nebo, což osobně
považuji za schůdnější, z těchto dotazníků vycházet při
vypracování vlastních dokumentů, které zohlední specifika té které instituce. Takto postupovala i Národní galerie
v Praze při vypracování Facility Reports všech svých budov a výstavních prostor. V případě, že půjčitelem není
instituce, se kterou dlouhodobě a pravidelně spolupracujete, je (v souladu s principy due diligence) zapotřebí
také ověřit právní statut žadatele o výpůjčku, zjistit osobu
oprávněnou podepsat výpůjční smlouvu a přesvědčit se
o tom, že např. budova, ve které se nalézají výstavní prostory, není zatížena exekucí apod.
Souběžně se zjišťováním právní a „technické“ způsobilosti žadatele o výpůjčku je nutné zjistit, zda požadovaný
předmět je „způsobilý“ k zapůjčení. Prvním kriteriem,
jakkoli to zní na první pohled směšně, je zjistit, zda již
předmět nebyl přislíben na jinou výstavu ve shodném
termínu. Zejména v období významných výročí nebývá
výjimkou pozornost několika žadatelů upnutá na jeden
konkrétní předmět, důležitý z hlediska tématu, který je
právě v centru pozornosti. Také je třeba se ujistit, že předmět krátce před nebo po požadované výpůjčce nebyl nebo
nebude zapůjčen na jiný výstavní projekt a zda by takto
Mobilita sbírek
5
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
„zřetězená“ výpůjčka nemohla ohrozit předmět z restaurátorského hlediska nebo narušit integritu vlastních dlouhodobých expozic či dočasných výstav. Ve světle těchto skutečností vyvstává důležitost záznamů o pohybu a lokaci
předmětu v inventárních záznamech. Zejména v případě
výpůjček do zahraničí je třeba bedlivě prověřit provenienci
předmětu. Na toto téma se zaměříme podrobněji v kapitole
věnované imunitě proti zabavení. Byl-li shledán závažný
důvod, proč uvažovat o výpůjčce předmětu, tj. odpovídá-li
výstavní projekt vědeckým, kulturním atp. kriteriím, jeho
zapůjčením se realizuje dlouhodobá spolupráce atp. a splňuje-li předmět všechna výše uvedená kriteria a je-li tudíž
k dispozici pro zápůjčku, je pro předběžný souhlas s jeho
zapůjčením klíčový restaurátorský nebo konzervátorský
posudek. I kurátoři menších muzeí, která nemají vlastní
restaurátorské ateliéry, by se měli snažit alespoň v případě
hodnotnějších předmětů si restaurátorský posudek opatřit.
Vyjádření restaurátora byl mělo být naprosto směrodatné
ohledně toho, zda výpůjčka předmět neohrozí, zda je jeho
zapůjčení podmíněno restaurátorským či konzervátorským
ošetřením, jak má být předmět balen (např, do „bublin“,
bedny muzeum standard, klima stabilní bedny, dvojité
a/nebo odpružené klima stabilní bedny etc.) i v jaké
poloze má být transportován, za jakých podmínek má být
vystavován (např. požadavek prachotěsné vitríny apod).
Restaurátor by také měl doporučit způsob přepravy (např.
u některých předmětů není žádoucí letecká přeprava).
Předmět by měl být vždy přepravován spedicí oprávněnou
k přepravě uměleckých předmětů (předmětů kulturní hodnoty) nebo adekvátně vybavenými auty institucí, které se
na zápůjčce podílí. Je v zájmu půjčitele i vypůjčitele, aby
se vyvarovali neznámých a neověřených přepravců, kteří
nejsou oprávněni k přepravě předmětů kulturní hodnoty.
Některým otázkám přepravy zapůjčených předmětů se budeme věnovat později.
Condition Report
Restaurátor případně kurátor připraví pro každý zapůjčovaný předmět tzv. Condition Report, tedy standardizovanou „zprávu o stavu“ předmětu.6) Ve zprávě
o stavu musí být zaznamenány veškeré změny, které
vznikly v důsledku stárnutí nebo poškození předmětu jakýmikoli prostředky. Zpráva musí být opatřena (barevnou)
fotografii předmětu, datem, kdy byl posudek vypracován
a podpisem osoby, která posudek vypracovala. Při převzetí díla je Zpráva o stavu potvrzena, případně doplněna
a souhlas s obsahem Zprávy potvrzen písemně oběma
stranami; tento zápis musí být pochopitelně rovněž datován. Obdobným způsobem se postupuje při přejímání díla.
Vzhledem k zásadní důležitosti Zprávy o stavu ve věci
vypořádání případného poškození předmětu by neměl být
žádný předmět zapůjčen bez Zprávy o stavu a to ani v tom
případě, jak se bohužel stává, že půjčitelem je např. soukromý sběratel nebo žijící umělec, kteří nemají dostatečné
odborné zázemí nebo dokonce ani zájem na vypracování
Zprávy, a vypůjčitelem muzeum. Odborná, profesionální
strana, i když vystupuje jako vypůjčitel, je vždy (a navíc
ve vlastním zájmu) zodpovědná za dodržování standardů. Nerespektování těchto zásad může vést k finančním
ztrátám či minimálně poškození dobrého jména instituce,
která by takovýmto ledabylým způsobem jednala. V této
souvislosti je užitečnost kurýrního doprovodu na obě
cesty více než zřejmá. Kvůli odbornému zabezpečení
chodu jednotlivých institucí i šetření nákladů vypůjčitele je v určitých případech dobré uvažovat o sdružování
kurýrních doprovodů. Zcela zásadní podmínkou by měla
být odborná kvalifikace kurýra (restaurátor, konzervátor,
kurátor) odpovídající charakteru přepravovaných předmětů.
Zapůjčování předmětů kulturní hodnoty bez kurýrního
doprovodu je sice v některých případech možné, nemělo
by ale stát běžnou normou. „Vedlejším“, ale velice užitečným přínosem kurýrního doprovodu je zjišťování
reálného stavu klimatických a bezpečnostních podmínek
výstavních prostor (které, bohužel, nemusí vždy odpovídat
Mobilita sbírek
6
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
podmínkám uvedeným ve Facility Report) a v neposlední
řadě jím také může být navázání osobních kontaktů mezi
odbornými pracovníky, které v rozvoji mobility sbírek
hraje větší roli než si většina myslí.
Žadatel o výpůjčku by měl být vždy písemně (tj. třeba
i formou e-mailové komunikace) informován o všech
podmínkách výpůjčky, podmínkami balení, transportu,
vystavování. Předběžný souhlas by měl rovněž obsahovat
pojistné ceny jednotlivých předmětů (na toto téma se zaměří
kapitolka pojišťování – státní záruka – sdílená odpovědnost) a na jednotlivé položky rozepsané předpokládané
finanční závazky vypůjčitele (restaurování, paspartování,
rámování etc.) tak, aby žadatel mohl v dostatečném předstihu posoudit, zda požadované finanční plnění odpovídá
jeho rozpočtovým možnostem a případně měl čas na vyjednávání o úpravě podmínek, případně sdílení některých
nákladů, zaslání požadavku na výpůjčku jinému subjektu
či mohl uzpůsobit výstavní projekt redukovaném počtu
exponátů. V této souvislosti vyvstává otázka tzv. exhibition fee a adminstration fee. Tyto poplatky se prakticky
neuplatňují v domácích výstavních projektech, při mezinárodních výpůjčkách nejsou neobvyklé. Tzv. „exhibition
fee“ nebo taky „loan fee“ odpovídá v podstatě nájemnému
a je v rozporu s principem bezplatnosti výpůjčky i účely
a principy kulturní spolupráce. „Exhibition fee“, které
dosahuje až několika tisíců EUR nebo USD, obvykle
požadují ruská státní muzea a někteří soukromí sběratelé, zejména ze Spojených států. Obecně je veřejným
muzejním institucím doporučováno „exhibition fee“
ani nepožadovat od druhých a pokud možno vyhnout se
jeho placení. Mlčky tolerovanou výjimkou jsou výpůjčky
z ruských státních muzeí, případně i soukromých sbírek,
bez kterých by byla realizace některých výstav prakticky nemyslitelná. Obecně je na požadavek na „exhibition
fee“ pohlíženo jako na negativní jev a překážku procesu
půjčování a zapůjčování. Jinak je tomu v případě tzv. „administration fee“, tedy nákladů nezbytných na zpracování
žádosti o výpůjčku. Nizozemský badatel Frank Bergevoet
ve své studii z roku 20037) vypočítal, že průměrné nákla-
dy vynaložené holandskými muzei na zapůjčení jednoho
předmětu ze svých sbírek činily 227 EUR. Velká řada
evropských veřejných muzeí tyto „nezbytné náklady na
zpracování žádosti o zápůjčku“ účtuje. Průměrná výše
tohoto tzv. „administration fee“ je 250 – 350 EUR za
jedno dílo. Na rozdíl od „exhibition fee“ je tento „administrativní poplatek“ více méně všeobecně přijímán jako
standardní podmínka (vedle ostatních nezbytných nákladů
jako je např. restaurování) a stává se stále rozšířenějším.
Vzhledem ke skutečnosti, že česká muzea tento poplatek
jako vypůjčitelé běžně platí rakouským, německým a maďarským muzeím (tj. nejčastějším partnerům mezinárodní
spolupráce v našem středoevropském prostoru), domnívám se, že nadešel čas na to, aby i česká muzea v případě
zápůjček do zahraničí o zavedení poplatku za „nezbytné
náklady na zpracování žádosti o zápůjčku“ začala uvažovat. Rozhodnutí je pochopitelně na managementu toho
kterého muzea, případně domluvě se zřizovatelem.
Veškeré podmínky výpůjčky, předběžně dojednané
mezi půjčitelem a vypůjčitelem, mají být zahrnuty do příslušné výpůjční smlouvy. Výpůjční smlouvy představují
základní prvek právní ochrany zapůjčeného předmětu, je
jim tedy třeba věnovat náležitou pozornost. S výpůjčními
smlouvami, které vycházejí ze standardizovaných vzorů
a/nebo jsou přizpůsobeny požadavkům jednotlivých zřizovatelů, běžně pracujete. Chtěla bych jenom zdůraznit,
abyste před tím, než standardizovanou smlouvu vytisknete
a předložíte ji statutárnímu zástupci k podpisu, bedlivě
zkontrolovali nejen to, zda jsou ve smlouvě správně uvedeny údaje o obou smluvních stranách (včetně správného
statutárního zástupce, adresy, IČO etc.), přesné katalogové údaje o zapůjčovaných předmětech, době výstavy
i výpůjčky a další „standardní“ podmínky, ale zda jsou do
dokumentu bez rozporu s dalšími podmínkami začleněny
i individuální podmínky konkrétní zápůjčky, pochopitelně včetně podrobně rozepsaných podmínek finančních. Obecně je uznáváno právo půjčitele nejen stanovit
výpůjční podmínky, ale také vypracovat výpůjční smlouvu, určit právo, kterým se bude smlouva řídit i stanovit
Mobilita sbírek
7
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
soud příslušný pro případné řešení sporů. Situace, kdy
smlouvu sepisuje nikoli půjčitel, ale vypůjčitel, jsou výjimečné. Obvykle se jedná o smlouvy mezi muzeem v roli
vypůjčitele a soukromým sběratelem, případně menším
v roli půjčitele. Morální povinnost velkých, především
„národních“ institucí poskytovat menším muzeím (nejen)
v této oblasti metodickou pomoc je neoddiskutovatelná,
a to i v případě, že „velké“ muzeum není přímo zapojeno
do konkrétného procesu půjčování. Zejména v případě
zápůjček do zahraničí doporučuji trvat důsledně na smlouvách řídících se českým právem a se soudem příslušným
rovněž v ČR. Náklady na soudní spor vedený dle rakouského práva v Rakousku byly obrovské, v případě obdobné
situace např. v Japonsku pak doslova pro drtivou většinu
muzeí, včetně těch největších, nepředstavitelné. Proto
Vám nedoporučuji „ušetřit“ námahu za vypracování vlastní
smlouvy dle českého práva a podepsat výpůjční smlouvu,
kterou mnohá zahraniční muzea dosti razantně předkládají
k podpisu, protože v případě soudního sporu by byl takto
ušetřený čas opravdu draze zaplacen. Výpůjční smlouvy
jsou pochopitelně přizpůsobovány požadavkům jednotlivých zřizovatelů. Podkladem pro zápůjčky do zahraničí by
měla sloužit vzorová smlouva, publikovaná v Žalmanově
„příručce muzejníkově II“.8) Tato smlouva si však zaslouží
určitou aktualizaci, která jednak zohledňuje možnost využít kromě komerčního pojištění státní záruku a především
je doplněna prohlášením o nekomerčním účelu výpůjčky,
který je jednou z podmínek pro aplikaci mezinárodního
práva zaručujícího bezpečný návrat zapůjčeného předmětu. Do smlouvy je také včleněn odstavec podmiňující
realizaci výpůjčky tzv. imunitou proti zabavení. 9) Všechny
tyto doplňující odstavce jsou pochopitelně „nepovinné“
a jejich včlenění do smlouvy záleží na konkrétní situaci.
Prohlášení o nekomerčním účelu výpůjčky bych však doporučila užít vždy. Je třeba mít také na zřeteli, že nedílnou
součástí výpůjčních smluv mohou být další dokumenty,
např. pojistné certifikáty nebo dekrety o státní záruce,
prohlášen imunity proti zabavení atp., bez jejichž vystavení nemohou být zapůjčované předměty vydány k balení
a transportu. Všechny tyto podmínky musí být řádně
zaneseny do výpůjční smlouvy. Samozřejmostí, se kterou všichni pracujete, jsou vývozní povolení dle zákona
122/2000 Sb. pro sbírkové předměty zapsané do CES,
které vydává Ministerstvo kultury. Při podávání žádosti
o toto „standardní“ vývozní povolení je třeba se přesvědčit, zda pro předmět, který chcete zapůjčit do zahraničí
na výstavu (či restaurování nebo expertisu) nepotřebujete
vedle tohoto vývozního povolení ještě vývozní povolení
podle zákona č. 20/1987 Sb. v případě, že se jedná o prohlášenou kulturní památku či zda se na vyvážený předmět
nevztahuje zákonná úprava, která reguluje vývoz kulturních statků z celního území Evropského společenství a je
regulován zákonnou normou, která byla implementována
do českého práva zákonem č. 214/2002 Sb. V důsledku
toho se může stát, že na vývoz jednoho sbírkového předmětu např. do Švýcarska, USA, Japonska, Číny a dalších
zemí budete potřebovat až tři různá vývozní povolení.
I muzea mohou do výpůjček do zahraničí zahrnout
předměty, jejich vývoz upravuje zákon č. 499/2004/Sb.
(archiválie) nebo zákon č. 257/2001 (knihovny).
Specifický „poddruh“ tvoří smlouvy pro dlouhodobé
výpůjčky. Těm se budu blíže věnovat v části zaměřené na
problematiku sdílené odpovědnosti. Jenom stručně: v případě dlouhodobých výpůjček platí dvojnásob pravidlo,
že každá smlouva, jakkoli vychází z osvědčených vzorů,
by měla být pečlivě individuálně připravena tak, aby byla
právně ošetřena všechna specifika toho kterého projektu. U složitějších výpůjčních projektů s komplikovanou
a kombinovanou škálou závazků obou stran výpůjční
smlouvy nestačí a je třeba připravit smlouvu o spolupráci.
Tyto smlouvy jsou naprosto individuální, těžko se mohou
řídit nějakým vzorem. Doporučuji alespoň kontrolu právníkem na tuto oblast specializovaným.
Mobilita sbírek
8
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Záruky bezpečného návratu
Již jsme se dotkli problematiky imunity proti zabavení, respektive záruky bezpečného návratu objektu
zapůjčeného na výstavu do zahraničí. Tato otázka
vyvstala s velkou naléhavostí poté, co v roce 2011 byly
kvůli sporu mezi českým státem a firmou Diag Human
dočasně zabaveny dva sbírkové předměty Národní galerie v Praze a jeden sbírkový předmět Moravské galerie
v Brně, zapůjčené na výstav Dynamics! v Östtereichische
Galerie Belvedere ve Vídni. Devastující dopad na mezinárodní mobilitu sbírek a především česká muzea, z nich pak
nevětší mírou na ty instituce, jejichž zřizovatelem je stát,
byl ohromný a bohužel stále tuto oblast negativně ovlivňuje. V první fázi po šoku ze zabavení dvou maleb a jedné
plastiky ve Vídni došlo k masivnímu stahování zahraničních zápůjček zpět do České republiky a rušení již uzavřených výpůjčních smluv. Metodický pokyn k vývozu kulturních statků do zahraničí, který Ministerstvo kultury vydalo
bezprostředně po zabavení tří uměleckých děl ve Vídni,
de facto znamenal zákaz vývozů. Mezinárodní spolupráce
byla výrazně omezena, téměř paralyzována. Metodický
pokyn Ministerstva kultury k vývozům kulturních statků ve vlastnictví České republiky do zahraničí v režimu
zákona č. 122/2000 Sb. o ochraně sbírek muzejní povahy
ze dne 27. března 2012 původní metodický pokyn zmírnil.
Sbírky, jejichž vlastníkem je stát, jsou však stále vystaveny poměrně velkým omezením. Klíčovým nástrojem,
který představuje východisko z této „slepé uličky“ je imunita proti zabavení – immunity from seizure. V principu
se jedná o právní záruku, že kulturní statek zapůjčený na
výstavu bude navrácen půjčiteli bez ohledu na to, vznese-li někdo v zemi, kam je tento kulturní statek zapůjčen,
nárok pod jakoukoli záminkou (restituce, umoření dluhu
apod.) Ještě tvrdší formou imunity proti zabavení je imunita proti jurisdikci, což znamená nejen záruku návratu
zapůjčeného předmětu půjčiteli, ale i garanci, že soudy
v zemi, kam byl předmět kulturní hodnoty zapůjčen, se nebudou vznesenými nároky na jeho vrácení vůbec zabývat.
Právně méně účinnou formou záruky navrácení kulturního
statku je tzv. písemné prohlášení o bezpečném a včasném
návratu (kulturního statku zapůjčeného na výstavu), známého pod anglickým názvem jako „letter of comfort“.
Ten je založen na mezinárodním právu, které upravuje pohyb statků kulturní hodnoty. Legislativy jednotlivých zemí
se v oblasti imunity proti zabavení dosti liší, což vyplývá
z rozdílností jednotlivých právních systémů. Muzea z některých zemí, především zemí bývalého východního bloku
a z nich pak v prvé řadě Rusko, zapůjčení svých sbírkových předmětů nekompromisně podmiňují udělením imunity proti zabavení. Problematice spjaté s imunitou proti
zabavení se systematicky věnuje holandský právník Nout
van Woudenberg. Zkoumal i otázku, zda jsou kulturní
statky, které patří cizímu státu, chráněny během zápůjčky proti zabavení na základě zvykového mezinárodního
práva. Zjednodušeně řečeno, došel k závěru, že takovéto
zvykové právo se již vytvořilo. Úmluva OSN z roku 2004
o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku10), ačkoli
dosud nevstoupila v platnost (pro nedostatečný počet států, které se k ní připojily), je podle jeho výkladu kodifikací
tohoto zvykového práva. Právní úpravy zákonů o imunitě
proti zabavení v jednotlivých státech z této úmluvy doslova
vycházejí. Mezinárodním právem i jednotlivými právními
úpravami jsou pochopitelně chráněny pouze ty předměty,
které jsou určeny k veřejnému a nikoli komerčnímu účelu.11)
Rozsudek rakouského soudu, který umožnil návrat tří
zabavených předmětů z českých státních sbírek dočasně
zabavených v souvislosti s kauzou Diag Human, byl postaven právě na aplikaci výše uvedených principů zvykového
mezinárodního práva. Při praktické realizaci zápůjčky
je také třeba mít na zřeteli, že garance nezabavitelnosti je
platná pouze na území toho státu, který ji vydal, nevztahuje se tedy na tranzitní transport přes území třetího státu.
Musím také zdůraznit, že ačkoli většina zákonných úprav
imunity proti zabavení chrání proti nárokům např. potomků soukromých sběratelů, jimž byla díla znárodněna za éry
tzv. socialismu či proti nárokům třetích stran, které usilují
touto formou o kompenzaci svých opodstatněných nebo
Mobilita sbírek
9
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
domnělých nároků, nikoli nutně vůči muzeu, ale vůči jeho
zřizovateli, imunita proti zabavení neposkytuje ochranu
proti důsledkům válečných loupeží, za které jsou právem
považované majetkové přesuny kulturních statků v souvislosti s Holocaustem. Zde musí nutně dojít k uplatnění
mezinárodních závazků k navracení uloupení kulturních
statků.12) Proto bych si dovolila důrazně doporučit, aby
u předmětů, jejichž původ je v tomto ohledu jakkoli podezřelý nebo nejasný, o imunizaci nebylo vůbec žádáno, tj.
o jejich vývoz na zahraniční výstavu jste raději neusilovali.
Velkou pozornost je třeba věnovat provenienci děl získaných na základě tzv. Benešových dekretů, které se v držení
těch osob a institucí, kterým byly na základě Benešových
dekretů konfiskovány, mohly dostat právě v souvislosti se
zločiny Holocaustu. I české právo zná imunitu proti zabavení, která byla do něho implementována prostřednictvím
novelizace památkového zákona č. 20 / 1987 Sb. To je
důležité pro česká muzea v roli vypůjčitele. Bohužel, tato
novelizace poskytuje ochranu pouze kulturním statkům ve
vlastnictví cizích států, takže např. drtivá většina velkých
amerických muzeí, tj. těch, které imunitou proti zabavení
standardně svoje zápůjčky podmiňují, je z této zákonné
ochrany vyňata.
Komerční pojištění
Při výpůjčkách sbírkových předmětů na domácí i zahraniční výstavy se musí každý půjčitel zabývat otázkou
pojištění. Lze to řešit v zásadě trojím způsobem. Prvním
je komerční pojištění. Jeho výhodou je, že je k dispozici
prakticky okamžitě. Jeho velkou nevýhodou je, žemá-li
krýt „ z hřebíku na hřebík“, tj. na obě cesty i pobyt předmětu u půjčitele, na „všechna rizika“ (což představuje
většinu běžných rizik jako krádež, přírodní katastrofa,),
případně i riziko terorismu, je takovéto komerční pojištění
velice drahé. V průměru představuje 20 – 40 % nákladů
na výstavu. Proto se hledalo řešení, které by pomohlo tyto
mnohdy astronomické náklady eliminovat. Vycházelo se
především z toho, že muzea k péči o vlastní i vypůjčené
předměty přistupují jako řádní hospodáři a díky vysoké
úrovni bezpečnostních i klimatických podmínek ke škodním událostem dochází v muzeích opravdu zcela výjimečně. Proto vznikl institut tzv. státní záruky, který spočívá
v zásadě v tom, že jednotlivá země převezme závazek
uhradit ze státního (zemského) rozpočtu případnou ztrátu
sbírkového předmětu či škodu, která na tomto předmětu
vznikla v souvislosti s jeho zapůjčením na veřejnosti přístupnou výstavu. Listinné doklady potvrzující tento závazek vydává obvykle příslušné ministerstvo financí nebo
kultury. Jednotlivé státní záruky se od sebe liší rozsahem
krytí jednotlivých rizik a některé, jako např. italská, mají
územní omezení. Valná většina státních záruk je určena
na krytí („pojištění“) předmětů, které si muzeum, případně
i jiný organizátor, vypůjčuje na svůj výstavní projekt.
Především se jedná o výpůjčky ze zahraničí, ale může
zahrnovat i výpůjčky na národní úrovni. V několika zemích
se uplatňuje rovněž typ státní záruky, který kryje výstavní
projekty vyvážené do zahraničí. Touto formou vláda vyjadřuje podporu propagaci své národní kultury v zahraničí.
Tento druhý typ státní záruky lze považovat za výjimečný.
Běžně využívaný a pro mobilitu muzejních sbírek zásadní
je první zmíněný typ státní záruky, tedy krytí výpůjček
zahraničních případně i tuzemských, poskytované vládou
příslušné země. Tento vysoce užitečný nástroj byl nejdříve zaveden do právních systémů anglosaských zemí,
v Británii a v USA. Jeho dlouhodobé úspěšné využívání,
podtržené minimem škodních událostí, vedlo k jeho rozšíření do právních systémů dalších zemí. V letech 2003-08
bylo v členských zemích EU uděleno 5605 státních záruk,
přičemž vzniklo pouze 7 škodních událostí v celkové
výši 79 981 EUR. Statistická data za období 2007 -2011,
která můžete nalézt v letošní Závěrečné zprávě jsou ještě
přesvědčivější. Řada velkých výstav by se bez uplatnění
státní záruky vůbec nemohla konat. Např. při nedávné
výstavě Leonarda da Vinci v Národní galerii v Londýně
bylo státní zárukou pokryto 96% všech zápůjček, při-
Mobilita sbírek
10
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
čemž souhrn pojistných hodnot byl miliardový. Výtky
o nedostatečnosti státní záruky ve srovnání s komerčním
pojištěním byly shledány lichými a aktivity některých pojišťoven, které se pokoušely přesvědčit některá (zejména
italská) muzea o nevýhodnosti státní záruky za nekalé.
O výhodnosti, bezpečnosti a levnosti státní záruky svědčí
již zmíněná statistická data. V letech 2007 – 2011 činila
částka ušetřená díky státní záruce jenom ve Velké Británii
více než 86 miliónů liber, ve Francii více než 5 miliónů
EUR, přičemž za stejné období došlo v EU a Kanadě
pouze k 8 škodním událostem, které byly kompenzovány
v souhrnu částkou 328 000 EUR. I Česká republika, která
státní záruku v letech 2007 – 2011 využila pro pouhé
čtyři výstavní projekty, ušetřila na komerčním pojištění
zhruba 1 700 000 CZK. Expertní skupina, která ukončila
svoji činnost roku jednoznačně doporučila maximální
využívání státních záruk jako efektivního nástroje snižování nákladů. Toto doporučení je ještě výrazněji formulováno v letošní Závěrečné zprávě.
Příjemci státní záruky
Státní záruky v jednotlivých zemích se liší v celé
řadě věcí. Např. tím, kdo může o státní záruku požádat.
Příjemci státní záruky jsou ve většině zemí organizátoři
významných výstav, tedy veřejnoprávní ale i soukromé instituce. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že v mnoha zemích jsou žadatelé o státní záruku posuzováni především
z hlediska úrovně bezpečnostních a klimatických podmínek výstavních prostor, které vedle významu výstavního
projektu slouží jako základní kriterium, na jehož základě
může být státní záruka udělena. Např. na švédském ministerstvu kultury pracuje komise, která velmi důkladně
prověřuje žadatele o státní záruku. Lze tedy říci, že evropská či americká instituce, která obdrží státní záruku, musí
splňovat vysoké bezpečnostní a klimatické standardy.
Pro většinu státních záruk je požadován písemný sou-
hlas půjčitele (majitele předmětu) s krytím (pojištěním)
prostřednictví státní záruky.
Rozsah krytí
Většina státních záruk kryje výpůjčky od téměř všech
typů půjčitelů, tedy ze státních, veřejných, církevních
i soukromých sbírek. Některé státní záruky kryjí i dlouhodobé výpůjčky, obecně jsou státní záruky určeny na krytí
významných krátkodobých výstav. Větší část státních záruk je poskytována tzv. „z hřebíku na hřebík“, tedy kryje
dobu transportu od půjčitele k vypůjčiteli, pobyt předmětu
u vypůjčitele a zpětný transport od vypůjčitele k půjčiteli. Některé typy státních záruk kryjí pouze dobu výstavy,
nikoli transportu, jiné mají územní omezení – platí pouze
na území státu, který státní záruku poskytuje (např. Itálie),
což fakticky znamená, že jim nemohou být pokryty transporty výpůjček ze zahraničí.
Výluky
Jednotlivé státní záruky se liší rozsahem výluk. Obecně
mezi výluky patří válka, nukleární útok, přirozené stárnutí
předmětu, ale i poškození zaviněné zaměstnanci půjčitele nebo přepravní firmy úmyslně nebo v důsledku hrubé
nedbalosti. Tyto výluky se shodují s výlukami běžnými
u komerčního pojištění. Potěšitelné je, že většina státních
záruk kryje i riziko terorismu, jehož komerční připojištění
je velice drahé. Pouze menšina státních záruk umožňuje
subrogaci, tedy upuštění vymáhaní škody způsobené zaměstnanci vypůjčitele úmyslně či hrubou nedbalostí.
Mobilita sbírek
11
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Finanční limit
Řada státních záruk má horní limit, do jehož výše
může být státní záruka poskytnuta. Česká státní záruka
nemá určen žádný horní limit, její výše je tedy teoreticky neomezená. Britská a česká státní záruka mají určen
i limit dolní – nejnižší možnou pojistnou hodnotu jednotlivého předmětu, na který může být krytí prostřednictvím
státní záruky využito. Některé státy mají pro státní záruku
speciální kapitolu ve státním rozpočtu. V tomto případě
je možno poskytovat krytí prostřednictvím státní záruky
do vyčerpání částky pro tento účel schválené. Česká státní
záruky nemá svoji kapitolu ve státním rozpočtu. Je schvalována v součinnosti ministra kultury a ministra financí.
Větší část státních záruk poskytuje 100% krytí až do výše
pojistné hodnoty vypůjčeného předmětu, některé státní
záruky počítají se spoluúčastí vypůjčitele (organizátora
výstavy). Některé země podmiňují žádost o poskytnutí
státní záruky vstupním poplatkem, který je např. v případě Švédska využit k financování ministerské komise,
která posuzuje bezpečnostní a klimatické podmínky jednotlivých žadatelů. Některé státy umožňují kombinaci
státní záruky a komerčního dopojištění např. výluk nebo
spoluúčasti, jiné takovou možnost vylučují (výpůjčku je
možno pojistit buď prostřednictvím státní záruky nebo
komerčně). Podrobné údaje k jednotlivým státním zárukám včetně odkazů k příslušným národním legislativám
včetně webových stránek v angličtině a adresáře kontaktních osob naleznete v praktické Příručce, která doprovází
letošní Závěrečnou zprávu.
Obecně lze udělení státní záruky považovat také za
potvrzení významu výstavního projektu, vysokých bezpečnostních a klimatických standardů, které splňuje organizátor výstavy. Od roku 2006 je i součástí českého práva
(Zákon 203/2006 Sb.). K nesporným pozitivům české
státní záruky patří krytí tzv. z hřebíku na hřebík ve 100%
výši pojistné hodnoty předmětu, a to bez jakékoli spoluúčasti organizátora výstavy. Na rozdíl od některých státních
záruk není česká státní záruka teoreticky omezena žádnou
horní hranicí. Podání žádosti o českou státní záruku není
zatíženo žádným administrativním poplatkem. Zákon
i modelová situace jsou dostupné v oficiálním anglickém
překladu online na webových stránkách Metodického
centra pro muzea výtvarného umění Národní galerie
v Praze.13) Dále už následuje, bohužel, výčet nikoli zanedbatelných negativ. Prvním z podstatných omezení české
státní záruky je skutečnost, že česká státní záruka může
být poskytnuta pouze státním příspěvkovým organizacím.
V důsledku toho vypadává důležitý segment veřejných
institucí (krajská a městská muzea především) z možnosti benefitu české státní záruky využívat. Mimořádná
administrativní náročnost je rovněž překážkou, která
brání většímu využití tohoto užitečného nástroje. Žádost
o poskytnutí české státní záruky musí být doručena na
Ministerstvo kultury ČR nejpozději 10 měsíců před
plánovaným zahájením výstavy a tato žádost již musí
obsahovat čestné prohlášení půjčitele, že s pojištěním
prostřednictvím české státní záruky souhlasí. To by samo
o sobě nebylo nic neobvyklého, ale včasné získání písemného souhlasu půjčitele představuje vážný problém. Pro
srovnání, druhá nejdelší lhůta pro podání žádosti o státní
záruku je v rámci Evropského společenství v Itálii a činí 6
měsíců. Problematická je i skutečnost, že pojistné hodnoty
zapůjčovaných děl jsou přepočítány na CZK podle kurzu
platného ke dni, kdy je udělení tzv. české stání záruky
schváleno na Ministerstvu kultury ČR a fluktuace kurzů
již není dále nijak zohledněna a ošetřena, což je pro mnohé půjčitle v podstatě nepřijatelné nebo se stává rizikem,
které musí nést organizátor výstavy. Další a zcela zásadní
slabinou české státní záruky je to, že nekryje škody způsobené půjčitelem (organizátorem výstavy). Tato výluka
je naprosto nestandardní a pro mnohé půjčitele (majitele
zapůjčovaných předmětů) nepřijatelná. Případné komerční
dopojištění této výluky je velice drahé a je v příkrém rozporu se samotným principem státní záruky. Odbornou veřejností doporučovaná novelizace zákona 203/2006 Sb. by
přispěla k větší účinnosti tohoto moderního nástroje ke snižování nákladů vzniklých v souvislosti s pořádáním výstav.
Mobilita sbírek
12
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Pojištění prostřednictvím státní záruky lze uplatnit pouze na určitou část výstavních projektů. Z tohoto
systému jsou obvykle vyloučeny dlouhodobé zápůjčky
a existují zde i další omezení uchazečů. Mezi muzejními
institucemi se vyvinul, především na národní úrovni, systém, který byl Odbornou pracovní skupinou nazván sdílenou odpovědností. Nejčastěji využívaným příkladem je
dohoda mezi partnerskými institucemi o pojištění výpůjčky pouze na transport, nikoli na dobu pobytu předmětu
u vypůjčitele. Tento systém je velice rozšířen a využíván
v národním měřítku, a to nejen v České republice, ale
i dalších evropských zemích. V poslední době byla diskutována možnost rozšířit tuto praxi i v mezinárodním
měřítku, především v rámci Evropské unie. Tento systém
není prostý určitých rizik a lze ho využít pouze na základě dlouhodobě budované vzájemné znalosti a důvěry.
Rozšíření tohoto systému z vnitrostátního na mezinárodní
by teoreticky mohlo usnadnit (zlevnit) výpůjčky ze zahraničních institucí regionálním a městským muzeím, která
nemohou využívat výhod české státní záruky a usnadnit
realizaci dlouhodobých projektů. Obecně platí dvě základní kriteria pro uplatnění projektů na principu sdílené
odpovědnosti. Tím prvním jsou obdobné (nikoli nutně
stejné!) standardy obou partnerských institucí a jejich
vzájemná znalost, tím druhým zcela jednoznačné definování závazků a rizik obou partnerů.
V souvislosti s problematikou sdílené odpovědnosti
není od věci zmínit i otázku pojistných hodnot zapůjčovaných předmětů. Musíme si uvědomit, že je to právě
hodnota umělecká, kulturní a historické, díky které byl
předmět začleněn do muzejní sbírky. Tržní hodnota by
proto měla být vodítkem k určení pojistné hodnoty, ale
nikoli jediným. Předměty, které se staly součástí veřejných sbírek, jsou vyjmuty z trhu („extra commercium“),
tudíž je otázkou, do jaké míry by jejich pojistná hodnota
měla kopírovat pohyby na trhu s uměleckými předměty.
U některých unikátních předmětů, především u těch nejvzácnějších, je pak určení pojistné hodnoty odvozením
z hodnoty tržní nemožné, neboť obdobné předměty se na
trhu dlouhodobě neobjevují. Proto některá muzea dávají
přednost termínu „schválená hodnota“ („agreed value“).
Ta by měla (a v praxi muzeí Beneluxu činí) zhruba 40%
aktuální tržní hodnoty, v žádném případě by neměla být
nižší než cena, za kterou byl předmět pořízen. Využití
„agreed value“ je projevem kolegiality. Partnerské instituce, které se zdrží od stanovování maximálních pojistných hodnot, tímto způsobem v prvé řadě snižují objem
prostředků investovaných do komerčního pojištění, ale
také přispívají k vytváření kolegiální atmosféry a prostředí příznivého pro mobilitu sbírkových předmětů. Nutnost
zachování principů due diligence, skutečné vzájemné znalosti obou partnerských institucí a zásada reciprocity je
základní podmínkou pro uplatnění tohoto principu. Jsou-li
pojistné hodnoty nadsazené nad aktuální hodnoty tržní,
jediným, kdo z toho může profitovat, jsou pojišťovny, kterým organizátor výstavy zaplatí vyšší premium. V případě
škodní události by pochopitelně došlo k prověření, zda
udaná pojistná hodnota odpovídala realitě a výše vyplacené pojistky by tímto zjištěním byla ovlivněna. V každém
případě by každé muzeum mělo mít písemně, nejlépe
formou „příkazu ředitele“, stanovena závazná kriteria
a postup určování a schvalování pojistných hodnot, protože se jedná nejen o otázku etickou, ale případně i právní
zodpovědnosti. Za ideální je považován tzv. „valuační
komise“, složená z pracovníků muzea, která se ve svém
rozhodování řídí předem určenými kritérii. Tato kriteria
nutně musí zohledňovat typ předmětů – sotva lze např.
kriteria vhodné pro oceňování přírodovědných sbírek aplikovat na umělecká díla a vice versa.
Snižování nákladů pomocí snižování nároků na kvalitu
a profesionalitu transportu (např. použití méně kvalitního
obalového materiálu, upuštění od kurýrního doprovodu,
použití služeb neověřených dopravců či snaha přepravovat
kulturní statky bizarním způsobem, např. diplomatickou
poštou) nebo dokonce snižování standardů klimatických
a bezpečnostních je považováno za absolutně nepřijatelné. Pochopitelně trvání na profesionálních standardech
transportu není totožné s trváním na konkrétním dopravci.
Mobilita sbírek
13
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Podmiňování přepravy společností, která muzeu, které
je půjčitelem, vyplácí určitá procenta z částky účtované za přepravu vypůjčiteli, není považováno za morální
a je pokládáno ze překážku mobility sbírek. S ohledem
na snižování nákladů by v případě dodržení vysokých
profesionálních standardů měl půjčitel vždy uvažovat
o tom, že přistoupí na přepravu dopravcem vysoutěženým
vypůjčitelem ve veřejné soutěži a / nebo o kombinované
přepravě, kdy jsou společně přepravovány zapůjčované
předměty z určitého státu či regionu.
Můžeme s velkou pravděpodobností předpokládat,
že dlouhodobé výpůjčky, fenomén dobře známý a rozšířený na národní úrovni, může v dohledné době dostat i
mezinárodní rozměr. Důvodů, proč se tento trend pomalu
dostává do popředí, je několik. Zejména se tak děje proto,
že některá díla, která mohou být pro stálé expozice klíčová či dokonce nezastupitelná, nemůže muzeum zakoupit
do svých sbírek z důvodů příliš vysokých nákladů, které
jsou nad možnosti rozpočtu muzea, nebo prostě proto, že
toto dílo není na trhu k dispozici. Dlouhodobá výpůjčka
může být dobrým řešením problému. V případě dlouhodobých výpůjček dvojnásob platí, že spolupráce institucí
je podmíněna vybudováním vzájemné důvěry mezi partnerskými institucemi, neboť v případě dlouhodobých
výpůjček skutečně sdílí půjčitel s vypůjčitelem řadu rizik
po poměrně dlouhou dobu, což bez vzájemné znalosti
a důvěry není možné. V této souvislosti je nutno zdůraznit
důležitost výměny zkušeností mezi muzejními pracovníky
na skutečně osobní úrovni a potřebu mobility muzejních
odborných pracovníků jak předpoklad pro budování vzájemného poznání a důvěry. Princip „due dilligence“ musí
samozřejmě provázet všechny kroky, které vedou k realizaci dlouhodobé výpůjčky. Dlouhodobá výpůjčka by měla
být časově jasně vymezená - obvykle na dobu pěti let.
Na specializovaných webových stránkách lze nalézt doporučení, vzorové smlouvy atp.14)
Závěrem lze problematiku půjčování a zapůjčování
sbírkových předmětů shrnout do několika otázek, ke kte-
rým je nutno vždy přistupovat za dodržení principu due
diligence:
1. Důvody, proč uvažuji o spolupráci na určitém výstavním / vědeckém projektu.
2. Mohu opravdu partnerské straně nabídnout to, co po
mně požaduje?
3. Vím přesně, s kým budu spolupracovat?
4. Jaké jsou závazky obou stran?
Poznámky:
1) http://ec.europa.eu/culture/our-policy-development/
working-group-on-museum-activities_en.htm
2) http://www.mc-galerie.cz/mobilita-sbirek-1/zaverecna-zprava-a-doporuceni-vyboru-pro-otazky-kulturytykajici-se-zlepseni-podminek-pro-podporu-mobilitysbirek.html
3) Usilujeme o to, aby tak jako předchozí Závěrečná zpráva
i letošní závěrečná zpráva a především praktický
„Toolkit“ včetně slovníčku byly přeloženy do češtiny.
Odkazy na anglický originál a doufejme, že v budoucnosti i český překlad, naleznete na webových
stránkách Metodického centra pro muzea výtvarných
umění Národní galerie v Praze.
4) http://www.europeana.eu/portal
5) http://www.lending-for-europe.eu/index.
php?id=224&STIL=0
6) http://www.lending-for-europe.eu/index.php?id=224&STIL=0
Modelová Zpráva o stavu (Codition Report) tvoří přílohu č.1 této metodické studie
7) Frank Bergevoet: Processing time and costs spend on
loans by Dutch museums. Netherlands Institute for
Cultural Heritage, Amsterdam 2003, p. 7
8) Jiří Žalman: Příručka muzejníkova II. Asociace muzeí
a galerií 2006, p. 49-54
Mobilita sbírek
14
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
9) Aktualizovaný vzor výpůjční smlouvy pro zahraničí
tvoří přílohu č. 2 této metodické studie
10) http://untreaty.un.org/ilc/texts/instruments/english/
conventions/4_1_2004.pdf
11) Přednáška Nouta van Woudenberga, kterou přednesl
ve Šternberském paláci 23. dubna 2012 je dostupná
online na webových stránkách Metodického centra
pro muzea výtvarného umění v anglickém originálu
i v pracovním českém převodu: http://www.mc-galerie.cz/mobilita-sbirek-1/statni-imunita-a-zapujckykulturnich-statku.html
Zájemcům o hlubší vhled do problematiky immunity from
seizure doporučuji knihu Nouta van Woudenberga
State Immunity and Cultural Objects on Loan. Martin
Nijhoff Publishers, Leiden – Boston 2012, která obsahuje kromě zasvěceného úvodu do problematiky
imunity proti zabavení i velké množství praktických
informací o jednotlivých národních legislativách.
12) http://portal.unesco.org/culture/en/ev.php
http://portal.unesco.org/culture/en/ev.php
http://www.culture.gov.uk/images/publications/
Combating_Illicit_Trade05.pdf http://www.unidroit.
org/english/conventions/1995culturalproperty/main.
htm.
Upraveno zákonem č. 101/2001 Sb., o navracení nezákonně vyvezených kulturních statků, ve znění pozdějších
předpisů. Jde o transpozici Směrnice Rady č. 93/7/
EHS o navracení kulturních statků neoprávněně vyvezených z území členského státu, ve znění směrnice
Evropského parlamentu a Rady č. 96/100/ES a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/38/ES
Evropského parlamentu a Rady č. 2001/38/ES.
13) http://www.mc-galerie.cz
14) www.lending-for-europe.eu
www.icom.museum
www.ne-mo.org
Doporučená literatura:
Encouraging Collections Mobility - A Way Forward for
Museums in Europe. Ed. by Susanna Pettersson. Finnish
National Gallery,, Helsinki 2010
Zpráva podskupiny OMC o státních zárukách a dohodách
o sdílené odpovědnosti, Brusel 2010
Závěrečná zpráva a doporučení výboru pro otázky kultury
týkající se zlepšení podmínek pro podporu mobility sbírek, Brusel 2010
Jiří Žalman: Příručka muzejníkova II. Asociace muzeí a galerií 2006
Nout van Woudenberg: State Immunity and Cultural Objects
on Loan. Martin Nijhoff Publishers, Leiden – Boston
2012
Magda Němcová: Umění v pohybu, Ateliér č. 9 / 2011
Mobilita sbírek
15
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
muzeum jako vypůjčitel
muzeum jako půjčitel
včasné zaslání žádosti o zápůjčku včetně Facility Report
prostudování žádosti z hlediska
a) právní způsobilosti žadatele
b) úrovně klimatických a bezpečnostních podmínek
v případě potřeby žádost o doplnění či upřesnění údajů
dostupnost předmětu pro výpůjčku
a) z hlediska jeho postradatelnosti na jiných projektech
b) z hlediska restuarátorského
Na tomto základě vyčíslení nezbytných nákladů (restaurování, paspartování apod.)
vyhodnocení předchozí kritéria a jejich základě informovat písemně žadatele o podmínkách výpůjčky (nezbytné finanční náklady, způsob pojištění, dopravy atd.)
akceptace podmínek nebo vyjednávání o jejich úpravě
po souhlasu s dohodnutými podmínkami
a) vypracování Condition Report
b) vypracování smlouvy
c) podpis smlouvy a její odeslání žadateli
kontrasignování smlouvy
doplnění dalších požadovaných dokumentů
(imunity proti zabavení
státní záruky
pojistný certikát)
po obdržení kontrasignované smlouvy
fakturování smluvně potvrzených finančních závazků
půjčiteli
domluva o termínu přepravu, osobě kurýra atp.
uhrazení finančních nákladů
přeprava
vybalení předmětu
kontrola předmětu – podpisy Condiiton Report
instalace předmětu
deinstalace předmětu
kontrola předmětu – podpisy Condiiton Report
přeprava zpět , vybalení přědmětu, kontrola jeho stavu,
instalace
Mobilita sbírek
16
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
PROTOKOL O STAVU / CONDITION REPORT
STAV DÍLA (viz zobrazení) / CONDITION OF WORK (see picture)
1. Změna roviny podložky / Differences in base-level
2. Poškození podložky / Damages of the ground
a) trhlina / rupture
b) otvor / slot
c) perforace / perforation
3. Přehnutí podložky / Fold of support
4. Zlom / Break
5. Zvlnění / Undulation
6. Záhyb / Crease
7. Boule (vypuklina) / Bulge
8. Snížená přilnavost malby / Diminished paint adhesion
9. Odpadlá barevná vrstva / Fallen colour-layer
10. Plošné porušení barevné vrstvy / Areas with damaged colour-layer
11. Krakely s uvolněnou malbou / Craks with damaged colour-layer
12. Odřená malba / Paint abrasion
13. Zašpiněná odřená místa / Dirty abrasion places
14. Vryp / Scratch
15. Zaprášený povrch / Dusty surface
16. Zákal, závoj laku / Bloom
17. Vyblednutí / Discoloration
18. Lokální skvrny / Local stains
a) mat /matt
b) lesk / gloss
19. Otisk prstu / Finger-print
20. Mušince / Fly spects
21. Plesnivost / Foxing
22. Dřívější zásahy / Previous treatment
23. Poškozená patina / Damaged patine
24. Zažloutlý papír / Yellowish paper
25. Různé / Miscellaneous
Mobilita sbírek
17
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
PROTOKOL O STAVU / CONDITION REPORT
Výstava / Exhibition:
Katalogové č. / Catalogue No.:
Inv.č. / Inv No.:
Rozměry / Dimension :
Název / Name:
Datace / Dated:
Technika, materiál /Media, Support:
Prohlídka / Examination
Místo / Place
Číslo bedny / Case No.:
Autor / Author:
Majitel / Owner:
Datum / Date
Podpis / Signature
Mobilita sbírek
18
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání
pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“
Mobilita sbírek
19
Mobilita sbírek
metodika přednášky
PhDr. Magda Němcová
Odbor registru a metodického centra NG
Registrar
Národní galerie v Praze
tel.: +420 222 316 783, +420 224 301 218
fax: +420 222 317 802
e-mail: [email protected]
Muzeum východních Čech v Hradci Králové
Eliščino nábřeží 465, 500 01 Hradec Králové 1
tel.: +420 495 512 391, +420 495 512 392
e-mail: [email protected]
www.muzeumhk.cz