Stáhnout celé číslo - Evropská volební studia

Transkript

EVROPSKÁ VOLEBNÍ STUDIA
EUROPEAN ELECTORAL STUDIES
Institut pro srovnávací politologický výzkum
Intsitute for Comparative Political Research
Roč. 1, č. 1, str. 1-2
Vol. 1, No. 1, pp. 1-2
ISSN 1801-6545
Editorial
Electoral studies constitute a significant sphere of research in social sciences,
making specific demands on researchers as well as on published texts. Unlike other
topics, it requires a higher degree of operating with tables, graphs, schemes, figures,
and other elements that increase publishers’ input costs. On the other hand,
accommodating to limited technical possibilities can reduce the scope and depth of
published articles. A possible solution is in publishing magazines that considerably or
exclusively specialise in electoral topics. We don’t have a periodical focused on these
topics in the Czech Republic yet, although the community of researchers is growing,
as is the number of publications dealing with elections and related topics. The aim of
our magazine, European Electoral Studies, is to provide this community, including
authors from abroad, with scope that will be limited by a minimum of technical
constraints, and that will also allow presenting the latest research results in
concentrated form.
European Electoral Studies seek to embody a specialised professional
magazine focusing on the issues of elections, electoral systems, electoral geography,
electoral campaigns, methods of their research, and specific analyses. The
magazine’s preferred format should be that of methodologically oriented texts that
would familiarize readers from among researchers as well as general public with the
latest trends in elections research and the possibilities of their application, either at
theoretical level, or on the basis of specific examples. The magazine’s scope can also
include detailed analyses of electoral competitions, effects of electoral reforms,
strategic impacts of electoral systems, changes in electoral behaviour in single- as
Evropská volební studia
European Electoral Studies
Roč. 1, č. 1, str. 1-2
Vol. 1, No. 1, pp. 1-2
ISSN 1801-6545
well as multi-level perspective, and other analytical or comparative texts whose
subject corresponds to the magazine’s professional orientation. European Electoral
Studies also accept for publication shorter and more narrowly focused articles. We
can offer publication of analyses that are oriented similarly as studies, but their
length doesn’t meet the requirements of this text form, narrowly focused case
studies, and shorter articles focused on discussion or polemics dealing with topical
issues connected with the research of elections and electoral systems. The magazine
will also monitor the latest electoral reforms, both discussed and approved; it will
also develop monitoring of current electoral competitions, which is expected to
gradually define the group of data that should be binding for this form of texts.
Publishing of review essays and reviews is also expected. Our aim is to maintain a
good standard of contributions by means of review procedures, which we expect will
contribute to specialisation and methodological correctness of published texts.
The European Electoral Studies project has been elaborated as part of the
Research Plan of the Ministry of Education, Youth and Sports of the Czech Republic
entitled “Political Parties and Representation of Interests in Current European
Democracies”. The magazine is institutionally supported by the research institution,
the Comparative Political Research Institute of the Faculty of Social Studies of the
Masaryk University.
The European Electoral Studies magazine opens a technically and graphically
wide and also thematically distinct platform for researchers, students, and other
people interested in the issue of electoral studies. We wish that this possibility be
used as best it can for successful development of this field.
Brno, 10. 1. 2006
Stanislav Balík
Roman Chytilek
Maxmilián Strmiska
Jakub Šedo
Projekt "Evropská volební studia" byl zpracován v rámci Výzkumného záměru
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky "Politické strany a
reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích" (kód 0021622407).
2
evs
#1
Intsitute for Comparative Political Research
Roč. 1, č. 1, str. 1-2
Vol. 1, No. 1, pp. 1-2
ISSN 1801-6545
Editorial
Volební studia představují významnou sféru společenskovědního výzkumu, která
klade specifické požadavky na badatele i publikované texty. V míře větší, než je
obvyklé u jiných témat, je nutné operovat s tabulkami, grafy, schématy, nákresy a
dalšími prostředky, které zvyšují vstupní náklady vydavatelů. Přizpůsobení se
limitovaným
technickým
možnostem
zase
může
omezit
rozsah
a
hloubku
publikovaných statí. Možné řešení představuje vydávání časopisů, které se výrazně či
výhradně specializují na volební tematiku. V českých zemích prozatím takto
zaměřeným periodikem nedisponujeme, přestože roste jak badatelská obec, tak
množství publikací věnujících se volbám a souvisejícím tématům. Cílem nového
časopisu, Evropských volebních studií, je nabídnout této komunitě, včetně autorů ze
zahraničí prostor, ve kterém bude platit jen minimum technických omezení a zároveň
umožní představit v koncentrované podobě nejnovější výsledky bádání.
Evropská volební studia chtějí ztělesňovat specializovaný odborný časopis zaměřený
na problematiku voleb, volebních systémů, volební geografie, volebních kampaní,
metod jejich výzkumu i konkrétní analýzu. Preferovaným formátem studií by měly být
metodologicky zaměřené texty, které by čtenáře z řad badatelů i širší veřejnosti
seznámily s nejnovějšími trendy ve výzkumu voleb a možnostmi jejich aplikace, ať již
v rovině teoretické, nebo na bázi konkrétních příkladů. Okruh studií může dále
zahrnovat
podrobné
analýzy
volebních
soutěží,
efektů
volebních
reforem,
strategických účinků volebních systémů, změn ve volebním chování v perspektivě
jedno – i víceúrovňové a o další analytické či komparativní texty, jejichž předmět
odpovídá odbornému zaměření časopisu. Evropská volební studia rovněž přijímají
Roč. 1, č. 1, str. 1-2
Vol. 1, No. 1, pp. 1-2
ISSN 1801-6545
k publikaci články kratšího rozsahu a užšího zaměření. K publikaci lze přijímat
analýzy, které jsou zaměřeny obdobně jako studie, ale svým rozsahem nenaplňují
požadavky kladené na tento formát textu, úzce zaměřené případové analýzy a kratší
příspěvky zaměřené na diskusi či polemiku o aktuálních otázkách spojených
s výzkumem voleb a volebních systémů. V rámci časopisu budou rovněž sledovány
nejnovější volební reformy, ať již projednávané, nebo schválené, bude také rozvíjen
monitoring aktuálních volebních soutěží, u kterého se předpokládá postupné
vymezení okruhu údajů, které by měly být závazné pro tento formát textů. Počítá se
rovněž s publikací recenzních statí a recenzí. Naším cílem je udržení solidní úrovně
příspěvků pomocí recenzního řízení, o němž předpokládáme, že přispěje ke
specializaci a metodologické korektnosti publikovaných textů.
Projekt Evropská volební studia je zpracováván v rámci Výzkumného záměru
Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky „Politické strany a
reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích“. Institucionální podporu
časopisu zajišťuje řešitel výzkumného záměru, Institut pro srovnávací politologický
výzkum Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Časopis Evropská volební studia otevírá z hlediska technických a grafických
požadavků širokou a zároveň tematicky vyhraněnou platformu pro vědecké
pracovníky, studenty i další zájemce o problematiku volebních studií. Naším přáním
je, aby tato možnost byla co nejlépe využita ku prospěchu dalšího rozvoje této
discipliny.
V Brně dne 10. 1. 2006
Stanislav Balík
Roman Chytilek
Maxmilián Strmiska
Jakub Šedo
2
evs
#1
Institute for Comparative Political Research
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
Název článku:
Techniky výzkumu výstupů volební soutěže. Druhá generace
Electoral Competition Research Techniques. Second Generation
Autoři:
Barbora Dudáková ([email protected])
Roman Chytilek ([email protected])
Petr Zvára ([email protected])
Abstract:
The main aim of this paper is to demonstrate that the nature of the quantitative study of party
competition related to the effects of electoral systems has been changing in the last few years. More
differentiated, case oriented, approach has recently constituted what we call „a second generation of
the research techniques“. We present some of them (notably party fragmentation indices and two
graphical tools – segmented Nagayama triangles and simplex representation) describing their
underlying logic and delimiting their possible use. Furthermore, we try to explain the way of how this
differentiation came into existence as an unintended effect of the Duvergerian debate, even of its
otherwise incised meanders (the case of „strategic voting“ and „effects“).
As a case study, we provide the reader with the comparison of aligned and dealigned electoral
competition in British elections (constituency level) of 1951 and 2005 respectively, being conducted
using ElectMach under the regime of the differentiated approach. While the fragmentation has
increased significantly in 2005, the proportion between competitive and less than competitive
constituencies has remained roughly the same. There were also very clear signs of a gradual
departure of British electoral competition from the realm of Duverger´s Law in the 2005 data.
Keywords: election, Duverger´s Law, electoral systems, research techniques, political methodology,
constituency competition
Zpracováno v rámci grantového projektu FRVŠ 2003/2005 Mechanické a psychologické efekty
volebních systémů
1. Úvod
Jedním
z charakteristických
rysů
nejnovějšího
zkoumání
celostátní
(vícestranické) volební soutěže je opouštění holistické perspektivy a oslabení zájmu o
výhradně celostní makropopis volebního klání ve prospěch zkoumání jednotlivých –
funkcionálních i teritoriálních – komponent takové soutěže. Změněná perspektiva,
kterou lze při ještě snesitelné míře zjednodušení označit za „neoinstitucionalistickou“
(srov. Lowendes 2002: 97-101), nalezla odraz v řadě dílčích studií, jako např.
zkoumání volebních výsledků poměrné a většinové složky smíšených volebních
systémů či vnitrostranických a mezistranických aspektů volebních soutěží (srov.
Shugart 2005: 45-50).
Zcela nejzřetelněji se přesun vědeckého zájmu projevil ve zkoumání
teritoriálních aspektů celostátních volebních soutěží směrem k místu, kde probíhá
primárně přidělování mandátů, tj. typicky – i když ne nezbytně – volebním obvodům.
Tento trend předpověděl již v roce 1997 americký politolog Garry Cox, když při
hodnocení Duvergerova zákona poznamenal (Cox 1997: 186):
… zatímco na úrovni volebních obvodů lze Duvergerův zákon považovat za „teoretický předpoklad“, na
celostátní úrovni je Duvergerův zákon „empirickou generalizací“, navíc s řadou výjimek.
Zmíněná tendence zasáhla obzvlášť silně zkoumání volební soutěže v zemích,
využívajících k přidělování mandátů částečně anebo úplně jednomandátové volební
obvody (constituency, district, riding), např. Kanadu, Británii, Indii nebo nejnověji
Itálii. Projevila se jak ve zkoumání vstupů volební soutěže, např. volebních kampaní
(Denver - Hands 1998, Sayers 2000, Carty - Eagles - Sayers 2003, Denver - Hands Fisher - MacAllister 2003), tak i jejich výstupů. Vedlejším efektem celého procesu
byla i větší diferenciace výzkumných operací s agregovanými volebními daty a
způsobů jejich interpretace, reflektující fundamentální cleavage uvnitř komparativní
politologie mezi malým, středním a velkým množstvím zkoumaných případů (srov.
Moses - Rihoux - Kittel
2005). S jistou dávkou opatrnosti lze v tomto kontextu
pozorovat i rezignaci na automatické využívání sjednocených analytických prostředků
pro všechny typy volebních soutěží ve prospěch úvah o jejich použitelnosti, vzájemné
kompatibilitě a dokonce i znovuotevření diskuse o jejich teoretické kapacitě a obecně
o co nejvhodnějším propojení politologické teorie a metody.
Jednou z prvních prací, která si za cíl primárně nekladla popis konkrétních
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
volebních soutěží, nýbrž spíše systematicky uvažovala o co možná nejautentičtějších
způsobech „přemostění“ mezi politologickou teorií a volebními daty, byly Seats and
Votes Taagepery a Shugarta (Taagepera - Shugart 1989). Některé analytické
prostředky
(např.
indikátory
stranické
fragmentace),
využité
Taageperou
a
Shugartem, se staly v okruhu prací, snažících se o simultánní rozvoj volebněpolitologické teorie a metody, standardem. Zároveň však probíhala – zejména na
stránkách periodik Party Politics a Electoral Studies – i vědecky velmi otevřená
diskuse o jejich možném zpřesňování a doplňování, jíž se účastnili i zakladatelé žánru
a jejímž výsledkem je nyní senzitivnější „druhá generace“ technik výzkumu volební
soutěže. Vědění, vyprodukované v rámci zde zmíněného paradigmatu (např. Reed
2001, Dunleavy - Boucek 2003, Grofman - Chiaramonte - D´Alimonte - Feld 2004,
Taagepera 2004, Taagepera 2005), je charakteristické evolučním a kumulativním
charakterem.
Podobnou diskusi chceme rozvíjet i v následující stati na pozadí srovnání
některých aspektů výstupů celostátní britské volební soutěže let 1951 a 2005. Jde
nám tedy nejen o zachycení substantivních posunů v rámci vícestranické volební
soutěže na úrovni volebních obvodů, avšak i o detailnější představení vybraných
technik jejího výzkumu, včetně naznačení některých dilemat a problémů, spojených
s jejich větší specializací a diferenciací.
2. Metody výzkumu mnohonásobné vícestranické soutěže: indexy „počtu
stran“
a
grafické
metody
(Nagayamovy
diagramy
a
simplexní
reprezentace)
Požadavek
srozumitelně
reprodukovat
vícestranickou
soutěž,
která
se
simultánně odehrává ve velkém počtu (typicky několika stovkách) volebních obvodů
povzbuzoval nejrůznější experimenty, dotýkající se zejména poměru získaných hlasů
mezi zúčastněnými stranami. Mezi výsledky těchto pokusů zaujaly exkluzivní pozici
jednak tzv. indexy počtu stran a dále některé pokročilé grafické metody. Zatímco
indexy počtu stran lze často – a některé z nich dokonce výhradně – aplikovat i na
makrorovině, zde prezentované grafické metody byly navrženy s explicitním úmyslem
výzkumu mikroroviny. Jak dále v textu ukážeme, oba druhy transformace volebních
dat se rozvíjely pod silným vlivem některých konceptů volebního výzkumu, zejména
5
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
návrhů Maurice Duvergera ve vztahu k teoriím, předpokládajícím tzv. „strategické
hlasování“.
2.1 Indexy fragmentace
2.1.1. Index koncentrace, fragmentace a efektivního počtu stran
Myšlenka, která stála – původně na makroúrovni – za konstruováním indexu
pro kalkulaci počtu politických stran ve stranickém systému, který přihlíží jak k počtu
politických stran, tak k jejich relativní velikosti, byla zpočátku úzce navázána na
zkoumání stranického formátu, případně dokonce typu stranické soutěže. Je založena
na přesvědčení, že podoba stranického systému je kontinuální, a že k tomu, aby určili
rozličné typy stranických systémů, potřebují vědci souvislé měření spíše než
stanovení apriorních číselných kritérií. Umělá hranice určitého procentuálního zisku
hlasů se totiž jevila jako víceméně náhodná a příliš ostrá. Výsledkem jednoho
z prvních pokusů o takové definování počtu stran ve stranickém systému je
Herfindahl-Hirschmanův index koncentrace (HH, 1945):
HH = ∑ pi ,
2
kde pi je podíl komponentu (strany), i a ∑ znamená součet všech komponentů
umocněných na druhou. Ty mohou představovat jak podíl obdržených hlasů ve
volbách, tak podíl obsazených křesel ve sněmovně, jakož i podíl komponentů
jakékoliv jiné entity za předpokladu, že součet všech podílů je roven jedné. Index
nabývá hodnot od nuly do jedné, přičemž HH je roven jedné, jestliže má daný
komponent stoprocentní podíl, zatímco pokud mají všechny komponenty extrémně
malé podíly, hodnota HH se blíží nule. Index udává pravděpodobnost, že dva
náhodně vybrané parlamentní hlasy jsou pro tutéž stranu nebo – při aplikaci na členy
parlamentu – že dva náhodně vybraní poslanci náleží k téže straně. Komplementem
HH je Raeho index frakcionalizace (F, 1967):
F = 1 − HH = 1 − ∑ p i
2
.
Stejně jako u HH se hodnota F pohybuje od nuly do jedné, přičemž čím více se
blíží své maximální hodnotě, tím více je systém frakcionalizovaný. Potom tedy platí,
že extrémní koncentrace odpovídá nulové frakcionalizaci a naopak. Index určuje
6
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
pravděpodobnost, že dva náhodně vybrané parlamentní hlasy patří různým stranám.
Negativním rysem tohoto indexu ovšem je, že v případě, kdy se počet stejně velkých
stran zdvojnásobí, není index frakcionalizace dvakrát větší, což neodpovídá
očekávaným výsledkům1 (Dumont - Caulier 2003: 4). Tento index byl tudíž kritizován
jako obtížně interpretovatelný, zejména pokud by měl sloužit jako specifická
proměnná charakterizující stranický systém.
Index efektivního počtu stran (N), který navrhli v roce 1979 Laakso a
Taagepera (Laakso - Taagepera: 1979), se stal standardním měřítkem používaným
pro komparativní analýzu stranických systémů. 2 N je v přímé souvislosti s Raeho
indexem frakcionalizace a má následující podobu:
N=
1
=
HH
1
.
2
∑ pi
Podle vzorce 3 lze vypočítat index udávající počet potenciálně stejně velkých
stran, které by měly stejný účinek na frakcionalizaci stranického systému, jako mají
skutečné strany různé velikosti. Index se rovná jedné, pokud existuje jenom jedna
strana, a jeho hodnota roste se zvyšujícím se počtem stran. Jestliže existuje jakýkoliv
počet stejně velkých stran, potom je efektivní počet těchto stran roven skutečnému
stavu. Pokud se zdvojnásobí počet stejně velkých stran, hodnota N se také
zdvojnásobí, čímž je vlastně splněn požadavek, který Raeho index neřeší. Také index
efektivního počtu stran usiluje o to, aby o relevanci jednotlivých stran nerozhodovala
nějaká umělá hranice, přičemž je zároveň mnohem citlivější k mírným změnám
v počtu získaných hlasů, jelikož používá desetinné hodnoty. Princip tohoto indexu
spočívá v tom, že velké strany nadhodnocuje, zatímco strany menší podhodnocuje a
1
Např. při rozvržení podpory 50-50 platí, že F = 1 – (0,52 + 0,52) = 0,5. Při konfiguraci 25-25-25-25
platí, že F = 1 – (0,252 + 0,252 + 0,252 + 0,252) = 0,75.
2
K obhájcům všeobecného přijetí měření N v komparativní politologii patřil např. i Lijphart. Srov.
Dunleavy - Boucek 2003: 292.
3
 x a
Vzorec pro výpočet efektivního počtu stran vychází z komplexnějšího indexu N a = ∑ vi 
1

1 /(1− a )
,
kde vi označuje podíl získaných hlasů připadající straně i, přičemž součet zahrnuje všechny strany – od
největší (V1) po nejmenší (Vx). Při nízkých hodnotách a hrají rozdíly stran zanedbatelnou roli, zatímco
v případě vysokých hodnot mají vliv tak velký, že v extrémních případech má dopad jen největší
komponent. N0 udává jednoduše počet sledovaných stran, N1 se prakticky rovná nule, přičemž i
hodnota Na→1 (např. a = 0,99) je příliš citlivá k podílům malých stran. N2 se používá jako standardní
pro výpočet efektivního počtu stran a N∞ (nebo lépe Na→∞) je rovno opačné hodnotě podílu největší
strany. Srov. Dunleavy - Boucek 2003: 293-295, Taagepera 1999: 500.
7
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
strany s minimálním ziskem nepočítá téměř vůbec4 (Dunleavy - Boucek 2003: 292).
Ačkoliv je nejsnadnější vypočítat HH, je z těchto tří indexů nejvíc používaný právě N,
protože udává hodnoty, které si lze lépe představit v konkrétní situaci. U všech
udaných indexů autoři připouštějí určitou ztrátu informační hodnoty.
Efektivní počet stran lze počítat jak v rámci podílů získaných hlasů (Nv), tak
v souvislosti s podíly křesel ve sněmovně (Ns). Podle Taagepery (Shugart Taagepera 1989: 84) je vztah mezi počtem parlamentních a volebních stran přibližně
následující:
N s = N v − 0,4 .
2.1.2. Kritika a nové indexy efektivního počtu stran
Později byl index efektivního počtu stran podroben kritice ze strany mnoha
politických vědců (srov. např. Molinar 1991, Dunleavy - Boucek 2003, Dumont Caulier 2003), kteří poukazovali na to, že se chová nepatřičně, když za jistých
okolností udává nerealistické výsledky. Index efektivního počtu stran nadhodnocuje
počet stran zvláště tehdy, když má největší strana majoritní podporu, a zveličuje tak
fragmentaci opozice (Dunleavy - Boucek 2003: 302). Některými ze způsobů, jak se
vyrovnat s omezeními indexu efektivního počtu stran, může být speciální zohlednění
velikosti největší strany při jeho výpočtu, nebo kombinace s jiným indexem, který se
pokouší opravit jeho nedostatky.
Molinar (1991) navrhuje alternativní index měření efektivního počtu stran (M),
který vychází sice ze základu rovnice Taageperovy, ovšem zohledňuje velikost
největší strany. Rozlišuje tedy zisk vítězné strany, což je podle Molinara jeden z
klíčových rysů stranického systému, a zisk ostatních stran. Násobí de facto efektivní
počet všech stran číslem, které udává podíl součtu podílů všech stran kromě největší
a součtu podílů všech stran, a přičítá číslo jedna, tedy:
2
2
 1
p i − Pi 
∑

.
M = 1+
*
2
∑ p 2
p
∑ i 
i

4
Např. při konfiguraci 60-30-10 výpočet vypadá následovně: N = 1 : (0,36 + 0,09 + 0,01) = 2,17.
Hodnota váhy největší strany je 4krát větší než váha druhé největší strany a 36krát větší než váha
strany nejmenší.
8
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
Lze říci, že M váží pravděpodobnost příslušnosti dvou náhodně vybraných voličů ke
stejné minoritní straně pravděpodobností, že dva náhodně vybraní voliči patří k téže
straně, ať už vítězné či nikoliv. Zatímco se hodnota M se zvětšujícím se rozdílem
zisku první a druhé největší strany snižuje, N má tendenci vzrůstat. Podle Molinara
znamená nárůst v rozdílu zisku dvou největších stran v systému redukci jeho
soutěživosti, a to naopak způsobuje pokles relevance menších stran (Molinar 1991:
1387). Molinarův index byl však podroben ostré kritice několika dalších politologů,
kteří tvrdí, že v případě, kdy má největší strana vysokou nebo středně velkou
podporu, Molinarův index zcela nelogicky systematicky podhodnocuje počty stran,
zatímco když podpora největší strany klesá, index se chová opačně – fragmentovaná
opozice je ve srovnání s předchozí tendencí nadhodnocena (Dunleavy - Boucek 2003:
308-313).5
Sám Taagepera přichází v roce 1999 s doplněním indexu efektivního počtu
stran. Připouští existenci jistých problémů v případě, že v systému (sněmovně)
dominuje jedna politická strana – tehdy totiž N stále nasvědčuje mnohostranické
podobě. 6 Proto v takovém případě Taagepera navrhuje doplňkové měření indexu
efektivního počtu stran – přístup největšího komponentu (N∞) – s odůvodněním, že
dvě čísla jsou schopna přinést více informací než pouze jedno (Taagepera 1999:
503):
N∞ =
1
.
p1
Hodnota doplňkového indexu pohybující se pod hranicí čísla dvě indikuje
absolutní dominanci strany. 7 Taagepera
(1999: 499) ovšem tvrdí, že doplňkový
index by měl být použit pouze v případě potřeby, tedy když má jedna strana majoritu
ve sněmovně. Doplněním indexu je N nahlížen také jako hodnotné omezení škály
velikosti druhého největšího komponentu. Při srovnání s M autor poukazuje na to, že
hodnoty M jsou blízko hodnotám N∞, ale někdy klesají pod hranici čísla 2, i když je
5
Např. pro konfiguraci 75-20-1-1-1-1-1 platí, že M = 1,11; pro konstelaci 33-33-5-5-5-5-5-5-4 platí, že
M = 3,28.
6
Je prakticky nemožné, aby hodnota N byla menší než dvě, pokud podíl hlasů největší strany není
dostatečně vysoký, minimálně přibližně 60%.
7
V případě rozvržení sil 55-5-5-5-5-5-5-5-5-5 platí, že N = 3,08 a N∞ = 1,82. Přístup největšího
komponentu tudíž nasvědčuje tomu, že největší strana má majoritní podporu.
9
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
pro formování koalice relevantních více stran.8 Při komparaci s M ještě dodává, že N∞
alespoň naznačuje jasnou linii v místě, kde začíná totální hegemonie (N∞=2)
(Taagepera 1999: 500). Dunleavy a Boucek tvrdí, že Taageperův přístup se zdá být
motivován především pochopitelnou touhou bránit index efektivního počtu stran před
kritikou a vlastně užívá nový element pouze jako doplňkový index, který může
vysvětlit některé zřejmé anomálie anebo nás alespoň přimět k opatrnému postoji
(Dunleavy - Boucek 2003: 302).
Dunleavy a Boucek (2003)
proto navrhují novou variantu kalkulace
efektivního počtu stran – index Nb:
 1
1  1
* .
Nb = 
+
 ∑ p 2 p1  2
i


Teoreticky předkládají důvody, proč je lepší preferovat Nb před N, přičemž
zdůrazňují, že se nezvětšuje potřeba širší datové základny, a poukazují na přímou
souvislost mezi Nb a N. Podle nich se Nb vyhýbá problémům spojeným s produkcí
extrémních výsledků, které udávají N a M (Dunleavy - Boucek 2003: 303). Zdůrazňují
ovšem, že hodnoty Nb, stejně jako výsledky standardního měření efektivního počtu
stran, musí být opatrně interpretovány na pozadí celkového počtu stran v soutěži,
velikosti podpory největší strany a úrovně fragmentace opozice. Díky komplexnímu
vysvětlení toho, jak se index efektivního počtu stran chová při změnách hodnoty
dvou klíčových proměnných (tedy úrovně podpory největší strany a počtu stran
v soutěži), a empirickému výzkumu toho, jak vypadají jednotlivé výsledky měření
fragmentace v závislosti na obou proměnných, ukazují, že Nb index udává nižší a
tedy i realističtější hodnoty než N. Ačkoliv však index Nb stojí za zvážení, neřeší hlavní
slabinu N, a to výsledky, které index produkuje v případě dominance jedné strany.9
2.1.3. Efektivní počet relevantních stran
Novou metodu k ohodnocení parlamentního počtu stran navrhují Dumont a
Caulier (2003). Ti přicházejí s modifikací počítání efektivního počtu stran, když
nahrazují poměry získaných mandátů ve sněmovně mírou volební moci.10 To podle
8
Např. pro konfigurace 45-15-15-15-10 platí, že N∞ = 2,22 a M = 1,99.
Jestliže předpokládáme konstelaci 55-5-5-5-5-5-5-5-5-5, platí, že N = 3,08 a Nb = 2,45.
10
Dumont a Caulier upřednostňují parlamentní úroveň počítání stran.
9
10
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
nich způsobuje, že výsledek více odpovídá Sartoriho definici relevance, aniž by bylo
k jeho výpočtu potřeba nějaké informace navíc. Odvolávají se na Gallaghera
(Gallagher - Laver - Mair 2001: 344), který tvrdí, že distribuce vyděračského
potenciálu se v některých případech může naprosto odlišovat od distribuce křesel ve
sněmovně, a dodávají, že moc ovlivnit rozhodnutí není tedy vždycky proporční
vzhledem k počtu parlamentních křesel dané strany (Dumont - Caulier 2003: 8).
Index efektivního počtu relevantních stran vychází z normalizovaného Banzhafova
indexu (β, 1965), který vypočítává míru relativní moci každého komponentu ve
sněmovně. Nejdříve je nutné zjistit, kolikrát je strana i nezbytnou součástí všech
minimálních vítězných koalic (tedy těch, které mají více než 50 procent křesel ve
sněmovně). Tento počet je vyjádřen označením ηi, přičemž poté se toto číslo dělí
součtem všech hodnot ηi. Pokud je strana i stranou s nadpoloviční většinou křesel,
potom βi = 1, a pokud se jedná o stranu s minimálním vlivem ve sněmovně (bez
koaličního či vyděračského potenciálu), potom βi = 0. Vzorec pro výpočet Banzhafova
indexu vypadá následovně:
βi =
ηi
∑i=1ηi
n
,
přičemž součet všech hodnot βi by se měl rovnat jedné.11 Efektivní počet relevantních
stran (ENRP) se potom vypočítá následujícím způsobem:
ENRP =
1
2
∑ [β i ]
.
βi je normalizovaný Banzhafův index pro stranu i a ∑ představuje součet všech
normalizovaných Banzhafových indexů umocněných na druhou.12
Měření bere v úvahu pouze distribuci křesel a kvótu nutnou k dosažení
rozhodnutí ve sněmovně a vychází z určení pravděpodobnosti, že strana ovlivní
výsledek hlasování ve sněmovně. Velikost strany totiž není vždycky rovna její síle a
malé strany, ať už je jejich ideologická pozice jakákoliv, mohou ovlivnit složení vlády i
tím, že svou samotnou existencí zabrání některým koalicím politických stran
11
Banzhafův index (Banzhafův index volební síly) našel uplatnění v souvislosti se zkoumáním
institucionálních struktur Evropské unie, a to jako jeden z nástrojů analýzy rozhodovacích procedur
v Radě. Srov. Plechanovová 2004: 261-267.
12
Např. předpokládejme následující rozvržení sil ve sněmovně: 45-15-15-15-10, potom jsou hodnoty
ηi: 28; 4; 4; 4; 4 a ENRP = 2,28.
11
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
dosáhnout většiny. Nemůžeme tedy vyloučit, že i menší extremistické strany jsou
relevantní, neboť jsou nositelem vyděračského potenciálu.
Efektivní počet relevantních stran je tedy de facto kompromisem mezi
Sartoriho konceptem relevance stran a indexem efektivního počtu stran, jak ho
navrhli Laakso a Taagepera v roce 1979. Jeho výhoda spočívá v tom, že i nadále
srovnává stranické systémy bez podrobné znalosti daných systémů. Autoři poukazují
na to, že index efektivního počtu stran zkresluje informace v případech systémů
s jednou dominantní stranou, když udává, že je ještě stále relevantní více než jedna
strana pro formování vlády, ačkoliv je zřejmé, že taková strana je schopná zajistit
prosazení jakýchkoliv cílů, aniž by jí v tom ostatní strany mohly zabránit. Podle jejich
názoru tedy index efektivního počtu relevantních stran přesněji odráží počet stran
relevantních pro vytvoření většiny za daného rozložení sil (Dumont - Caulier 2003:
20). Navíc index, narozdíl od Sartoriho určování počtu relevantních stran, ukazuje
jistý stupeň fragmentace, aniž by bylo nutné získat více informací. Autoři ovšem
upozorňují také na možnost existence vnitrostranického soupeření, které může
omezovat akceschopnost vlády, a zdůrazňují, že akceschopná vláda nemusí být
pouze většinová, ale také menšinová, a to v případě, kdy je možné prosadit ve
sněmovně zákony s podporou nevládních politických stran.
Ačkoliv ENRP disponuje poměrně velkou informační hodnotou, setkáváme se
zde s komplikací v případě existence příliš mnoha nezávislých poslanců, pokud
předpokládáme, že každý takový poslanec vystupuje samostatně (tj. nezávisle na
kterékoli jiné parlamentní straně). 13 Dalším znakem ENRP je, že jej nelze – ani
teoreticky – využít k pokusům o klasifikaci stranických systémů jako celku, jelikož za
jistých okolností chybí informace o podobě opozice.
14
V kontextu naší další
argumentace se ovšem nedomníváme, že jde o negativum. Navíc tento index
předpokládá vytvoření minimální vítězné koalice a nereflektuje existenci menšinových
vlád či nadměrně velkých vládních koalic.
13
Např. v roce 2002 se ve Francii jednalo o 17 členů dolní komory parlamentu a v roce 1997 o 29.
V Evropském parlamentu je počet nezávislých poslanců pravidelně poměrně vysoký – po volbách
v roce 1999 zasedalo 27 nezávislých zákonodárců a po volbách v roce 2003 jich zasedá 29.
14
Např. když ENRP = 1.
12
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
2.1.4. Hodnoty indexů při různé konfiguraci stranické podpory
V tabulce č. 1, která udává hodnoty jednotlivých indexů při rozdílném
procentuálním rozložení sil politických stran, stojí za pozornost především několik již
výše zmíněných situací, které poukazují na nejednoznačnou interpretaci výsledků za
použití různých indexů. Na čem se sami politologové neshodují, je otázka, zda např.
konfigurace 75-25 znamená, že efektivní počet stran je 1,60 (1)15 nebo 1,16 či 1,47;
a zda je tedy možné výsledek nějak vztáhnout ke stranickému systému a
charakterizovat ho např. jako systém jedné a půl strany či stranický systém
s výraznou dominancí jedné strany.
a)
b)
c)
d)
e)
f)
g)
90-10
90-1-1-1-1-1-1-1-1-1-1
75-25
75-20-1-1-1-1-1
75-5-5-5-5-5
55-45
55-35-1-1-1-1-1-1-1-11-1
h) 55-5-5-5-5-5-5-5-5-5
i)
51-49
j)
50-50
k) 50-46-1-1-1-1
l)
50-25-25
m) 50-10-10-10-10-10
n) 45-45-10
o) 45-40-5-5-5
p) 45-15-15-15-10
q) 45-5-5-5-5-5-5-5-5-5-55
r) 34-33-33
s) 33-33-5-5-5-5-5-5-4
t) 25-25-25-23-1-1
u) 25-15-15-15-15-15
v) 20-20-20-20-10-10
N
N∞
M
Nb
ENRP
1,22
1,23
1,60
1,66
1,74
1,98
2,35
1,11
1,11
1,33
1,33
1,33
1,82
1,82
1,01
1,00
1,16
1,11
1,04
1,79
1,68
1,17
1,17
1,47
1,50
1,54
1,90
2,08
1
1
1
1
1
1
1
3,08
2,00
2,00
2,16
2,67
3,33
2,41
2,70
3,57
4,35
1,82
1,96
2
2
2
2
2,22
2,22
2,22
2,22
1,21
1,96
2,00
1,99
1,89
1,56
2,23
2,22
1,99
1,52
2,45
1,98
2,00
2,08
2,33
2,67
2,32
2,46
2,90
3,29
1
1
2
1,34
2,27
1,34
3
3,61
2,28
1,12
3,00 2,94 2,96 2,97
4,27 3,03 3,28 3,65
4,16
4
4,08 4,08
5,71
4
4,67 4,86
5,56
5
5,32 5,28
3
6,54
4,15
5
5,56
Tab č. 1
2.2 Grafická znázornění podoby vícestranického soupeření
Někteří politologové (viz Grofman - Chiaramonte - D‘Alimonte - Feld 2004:
274) se nechali inspirovat čínským příslovím, které říká, že jeden obrázek vydá za
tisíc slov. Pustili se do zkoumání možností grafického znázornění dat, informujícího o
15
Přístup nejvyššího komponentu, viz str.7
13
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
výsledcích ve volbách, ať už na úrovni volebních obvodů, nebo na celostátní úrovni.
Tuto
snahu
lze
chápat
nejen
jako
nejen úsilí
o
zajištění
lepší
vizuální
interpretovatelnosti dat, ale i jako pokus o zisk o nové informace. .
Obě zde nastíněné metody grafického znázornění dat názorně odrážejí
informace o povaze stranické soutěže, ovšem každá z nich představuje táž data
z jiného úhlu. Zatímco Nagayamovy diagramy mohou pomoci porozumět povaze
soutěživosti na mikroúrovni, simplexní reprezentace zavádí do analýzy i zkoumání síly
konkrétních stran nebo stranických bloků v rámci soutěže na celostátní úrovni,
vymezené souhrnem volebních obvodů.
2.2.1. Segmentované16 Nagayamovy diagramy
Nagayamovy diagramy zobrazují relativní podíl hlasů největšího a druhého
největšího stranického subjektu17 ve volebním obvodu. Tato data však také nepřímo
podávají informace o pravděpodobném podílu hlasů dalších subjektů.
Hodnota představující procentuální zisk hlasů největšího subjektu se nanáší v
pravoúhlém souřadnicovém systému zpravidla na osu x a na osu y hodnota druhého
největšího stranického subjektu. Jelikož musí druhý největší subjekt obdržet méně
hlasů než subjekt největší, nachází se všechny možné konfigurace pouze v oblasti,
která má tvar trojúhelníku, jenž je ohraničený osou x a odvěsnami x-y=0 a x+y=1.
Pokud se výsledný bod nachází na odvěsně x-y=0 (blíže ose y), potom získaly dva
největší subjekty stejný počet hlasů. Jestliže se však bod vyskytuje na odvěsně
x+y=1, jedná se o případ, kdy do soutěže nezasáhl žádný třetí subjekt. Nagayamovy
diagramy mohou při diachronní analýze ukázat, jak se mění stupeň soutěživosti mezi
dvěma subjekty s největším počtem získaných hlasů a jaká je přítomnost třetích
stran v ní. Z tohoto hlediska se zdají být zvlášť vhodným nástrojem pro analýzu
situací, teoreticky předpokládajících více či méně dokonalou soutěž dvou stran.
Taagepera (2004) uvedl, že Nagayamovy diagramy je možné využít také na
mikroúrovni ve vícemandátových volebních obvodech k názornému zobrazení podílů
křesel a upozornil na ten fakt, že k určení hranic podílu druhého největšího subjektu
je možné použít nejen vnější obvod trojúhelníku, ale také vyznačit hranice rozdělující
16
17
Jako segmenty jsou chápány ohraničené části trojúhelníka, které určují typy stranické soutěže.
Pod označením subjekt se rozumí politická strana či stranický blok.
14
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
trojúhelník do několika segmentů, které indikují maximální hodnoty n-tých největších
subjektů.
Další politologové (Grofman - Chiaramonte - D‘Alimonte - Feld 2004: 276-279)
dělí Nagayamův diagram do osmi navzájem se nepřekrývajících segmentů, přičemž
pro výsledek spadající do určitého sektoru uvádí konkrétní charakteristiku stranické
(volební) soutěže18:
a)
Zatímco hodnoty podél odvěsny x-y=0 (do vzdálenosti parametru),
indikují soutěživé obvody (segmenty F a G – vícestranické, H – dvoustranické; např.
bod „a“), hodnoty podél druhé odvěsny svědčí o obvodech se silnou nebo čistou
dvoustranickou dominancí (síla třetího subjektu je limitovaná; segmenty A –
soutěživou, B a C – nesoutěživou; např. bod „b“).
b)
V případě, že se hodnota nachází poblíž vrcholu, kde se odvěsny
setkávají, můžeme hovořit o limitované síle menších subjektů a soutěži mezi dvěma
největšími subjekty (segmenty H a A; např. bod „c“).
c)
Pokud se hodnota nachází v pravé části trojúhelníku, potom největší
subjekt obdržel více než 50 procent z celkového počtu hlasů (segmenty A, B, C a D),
pokud v levé, pak obdržel méně než 50 procent (segmenty E, F, G a H).19
d)
Hodnota v blízkosti levého vrcholu trojúhelníku odpovídá soutěži
extrémně mnoha subjektů (segment F; bod „d“), přičemž hodnota v blízkosti pravého
vrcholu trojúhelníku vypovídá o výrazné dominanci jednoho subjektu (segment C;
bod „e“).
18
Pro určení hranic soutěživosti je stanoven volný parametr z, pro něj zvolili autoři velikost 0,2; v této
vzdálenosti jsou uvnitř trojúhelníku vedeny rovnoběžky k oběma odvěsnám.
19
Logický závěr, vezmeme-li v úvahu, že trojúhelník je rozdělen na dvě stejné části v bodě, který
indikuje, že největší subjekt získal 50% hlasů.
15
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
Graf č. 1
Dle Grofman - Chiaramonte - D’Alimonte - Feld 2004: 276.
Ilustrativní výsledné body jsou sestrojené na základě poměru hlasů, které získaly dva největší
stranické subjekty: „a“ (30-20), „b“ (60-30), „c“ (45-40), „d“ (12-05) a „e“ (88-03).
2.2.2. Simplexní reprezentace
Simplexní reprezentace užívá barycentrické (trojúhelníkové) souřadnice za
použití rovnostranného trojúhelníku. Levý vrchol (nebo jeho protilehlá hrana) v tomto
trojúhelníku reprezentuje důležitou politickou stranu nebo stranický blok v rámci
jednoho státu, pravý vrchol (nebo jeho protilehlá hrana) druhý důležitý stranický
subjekt a třetí vrchol (nebo jeho protilehlá hrana) hlasy všech zbývajících subjektů.
Tento trojúhelník je rozdělen do šesti segmentů vedením těžnic na jednotlivé hrany.
Součet podílů hlasů všech subjektů20 se musí stejně jako v případě Nagayamových
diagramů rovnat jedné.
Hodnota
odrážející
(celostátní)
procentuální
zisk
hlasů
zkoumaného
stranického subjektu se nanáší na kolmici hrany, která stranický subjekt
20
V tomto případě se pod označením subjekt rozumí jak konkrétní zkoumaná politická strana či
stranický blok, tak souhrn zbývajících politických stran či stranických bloků, které nejsou konkrétně
zkoumány a jsou reprezentovány horním vrcholem trojúhelníku.
16
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
reprezentuje. Pokud subjekt získal 100 procent, parciální bod se nachází na vrcholu
trojúhelníku, pokud subjekt získal 0 procent, pak leží parciální bod v místě průsečíku
kolmice a hrany trojúhelníku. Tímto parciálním bodem se následně vede rovnoběžka
k příslušné hraně trojúhelníku (tj. opět ta, která reprezentuje onen stranický
subjekt). V místě průsečíku této rovnoběžky a rovnoběžky druhého stranického
subjektu (popř. i rovnoběžky zbývajících stranických subjektů) pak vznikne výsledný
bod.
Graf č. 2
Dle Grofman, B. –Chiaramonte, A. – D’Alimonte – Feld, S. L. 2004: 280; 283.
Ilustrativní výsledné body jsou sestrojené na základě poměru hlasů, které získaly dva konkrétní
stranické subjekty (X-Y): „a“ (30-60), „b“ (35-30), „c“ (15-30).
Bod „a“, kdy subjekt (X) reprezentovaný levým vrcholem získal 30 procent hlasů a subjekt (Y)
reprezentovaný pravým vrcholem získal 60 procent hlasů, se například sestrojí tak, že se vede
rovnoběžka k protilehlé hraně vůči X ve vzdálenosti 3/10 od této hrany (pokud je celá hrana
rozdělena na deset stejných částí) a rovnoběžka k protilehlé hraně vůči Y ve vzdálenosti 6/10 od
této hrany. Výsledný bod „a“ je potom průsečíkem těchto dvou rovnoběžek.
Čím blíže leží tedy výsledný bod určitému vrcholu, tím je zisk subjektu
představovaného daným vrcholem větší. Pokud se bod nachází v jednom ze dvou
segmentů přiléhajících určité hraně, pak to znamená, že subjekt, který reprezentuje
17
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
daná hrana, má nejmenší počet hlasů. Následně pak vychýlení tohoto bodu od
kolmice směrem k jinému vrcholu indikuje, že subjekt, který reprezentuje onen
vrchol, získal největší počet hlasů. Jakýkoliv bod, který leží na hraně trojúhelníku
vypovídá o výsledku, kdy subjekt, který hrana reprezentuje, nezískal žádné hlasy a
hlasy byly rozděleny mezi dva zbývající subjekty. Body poblíž vrcholu představují tedy
dominanci daného subjektu, body nacházející se blízko spodní hrany představují
celostátní dvoustranickou soutěž a body vyskytující se v centru reflektují soutěž tří
víceméně rovných subjektů.
2.2.3. Shrnutí
Mezi oběma výše nastíněnými grafickými znázorněními existují klíčové rozdíly
(Grofman - Chiaramonte - D‘Alimonte - Feld 2004: 284-285). Nagayamův trojúhelník
je pravoúhlý, přičemž používá pravoúhlé souřadnice. Simplexní reprezentace naopak
používají rovnostranný trojúhelník, přičemž hodnoty jsou nanášeny prostřednictvím
barycentrických souřadnic. Zatímco v prvním případě dochází k „předrozdělení“ stran
v každém volebním obvodu na největší a druhou největší, přičemž podíl hlasů
největší strany se nanáší na osu x a podíl druhé největší strany na osu y, ve druhém
znázornění se operuje s podíly hlasů pro dva konkrétní stranické subjekty, které se
nanášejí na kolmice hran. Jelikož se jedná o podstatné rozdíly – jednotlivé části
daných grafických znázornění mohou odrážet odlišnou stranicko-politickou konstelaci
– neměla by být partikulární znázornění zaměňována. Nagayamovy diagramy např.
nenapoví nic o podílu hlasů konkrétního stranického subjektu, zatímco simplexní
reprezentace nám vždy umožní určit podíl hlasů každého ze dvou konkrétních
stranických subjektů limitujících vodorovnou hranu.
Narozdíl od indexů usilujících o určení „efektivního“ počtu stran, je grafické
znázornění přesnější v tom smyslu, že nevzbuzuje pochybnosti o tom, zda rozvržení
sil typu 75-25 odpovídá systému jedné a půl strany či jedné dominantní strany (viz
výše), a hodnocení nechává na jednotlivém interpretovi grafického znázornění.
Přestože nepodává v případech vícestranické soutěže bližší informaci o fragmentaci
stranického systému, jelikož operuje s konkrétní velikostí pouze dvou stranických
subjektů, lze předpokládat, že při analýze podoby stranicko-politické soutěže najde
grafické znázornění široké uplatnění.
18
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
3. Britská stranická soutěž let 1951 a 2005 a „strategické hlasování“
3.1. Duvergerův zákon a strategické hlasování
Nové výzkumné techniky nevznikaly v teoretickém ani sociálním vakuu, nýbrž
často ve velice intenzivní diskusi o účincích volebních systémů. V této diskusi hrálo
dlouhou pivotální roli zkoumání účinků jednokolového systému prosté většiny
v jednomandátových obvodech (alias „systému prvního v cíli“). Podstatná část prací,
věnujících se účinkům volebního systému prvního v cíli nejen v britském prostředí
(Cox 1997, Farrell 2001, Denver 2003, Norris 2004, Chhibber - Kollman 2004, Webb
2004, Mitchell 2005) zahrnuje do své perspektivy nějakým způsobem i úroveň
volebních obvodů ve spojení s účinky Duvergerova zákona. Zejména Taagepera a
Shugart (1989: 61-65), Cox (1997: 69-90) a Chhibber s Kollmanem (2004: 33-60)
tuto vstupní kombinaci doplňují úvahami o vztahu Duvergerova zákona a
„strategického hlasování“.
Zcela zřejmá afinita původních Duvergerových návrhů s koncepty, založenými
na teoriích racionální volby, je dána jejich podobnými epistemologickými a
ontologickými předpoklady, zejména snahou o vysvětlení pozorovatelných sociálních
pravidelností (získaných prostřednictvím „empirického zkoumání“) pomocí odkazu
k mechanismům a strukturám, které samy o sobě pozorovány být nemohou.
Základním znakem této retroduktivní výzkumné logiky (srov. Bhaskar 1979, Blaikie
2003: 108-112) je následné opakované testování modelu („hypotetického popisu“
existujících fenoménů a jejich vztahů), založeného na postulovaném vztahu mezi
pozorovatelnými
pravidelnostmi
a
nepozorovatelnými
mechanismy
(jež
jsou
produktem „teoretického zkoumání“), jeho zpřesňování a současná snaha o vývoj
výzkumných nástrojů, které by umožnily získat „méně zprostředkovanou“ informaci o
mechanismech a strukturách, k nimž se odkazuje.21
Duvergerův zákon (alias konstatování pravidelnosti mezi působením volebního
systému „prvního v cíli“ a formátem stranické soutěže na úrovni volebního obvodu
jakožto výsledkem tohoto působení společně s automatickou projekcí tohoto vztahu
na celostátní úroveň, spojenou s jejím doplněním o některé další charakteristiky
21
Retroduktivní výzkumná logika je i součástí řady oborů přírodních věd, např. fyziky částic.
19
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
aktérů 22 ) proto není v retroduktivním výzkumném kontextu možné interpretovat
izolovaně, nýbrž je nutné ho spojit s teoretickým konceptem účinků volebního
systému, podle Duvergera dvojího druhu: mechanického, tj. přímého účinku
volebního systému na přepočet hlasů na mandáty a psychologického, tj. reakce
voličů v důsledku anticipace mechanických účinků volebního systému. V rámci
duvergerovského paradigmatu jsou právě mechanický a psychologický účinek
mechanismy (generative mechanisms), produkujícími výše zmíněnou pravidelnost.
Předvolební a volební
fragmentace
Psychologický efekt
Volební systém
Mechanický efekt
Parlamentní fragmentace
Graf č. 3: Duvergerův model vztahu mezi volebním systémem prvního v cíli a výstupy volební soutěže
(retroduktivní logika). Podle Tiemann 2004.
Rozpracování Duvegera probíhalo v řadě ohledů23. Pro náš text je významné
přesunutí empirického zájmu zpět na úroveň volebního obvodu jako místa, v němž se
výhradně projevuje mechanický a psychologický účinek volebního systému a je tedy
možné využívat retroduktivní (a nikoliv pouze induktivní a/nebo deduktivní)
výzkumné strategie (srov. Sartori 1986, Taagepera - Shugart 1989: 213-215, Cox
22
„Jednokolový většinový systém vede k bipartismu a alternaci vlády mezi dvěma velkými a
nezávislými stranami.“ (Duverger 1959: 219)
20
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
1997: 186). S touto operací souvisí i snahy o lepší konceptualizaci „psychologického
účinku“, způsobeného mechanickým účinkem volebního systému prvního v cíli,
typické – kromě prací, které retroduktivní logiku částečně opustily (Taagepera Shugart 1989) – zejména pro rational choice institucionalisty (Palfrey 1989, Cox
1994). Charakteristickým rysem podobných pokusů bylo spojení psychologického
účinku
s fenoménem
strategického
hlasování,
tvořícím
jádro
Duvergerova
předpokladu. 24 Strategické hlasování 25 je zatíženo relativně silným předpokladem
ekonomické racionality. Předpokládá na úrovni volebních obvodů racionální voliče,
jejichž rozhodnutí o volbě konkrétního kandidáta se řídí nejen 1. jejich tranzitivními
preferencemi jednotlivých kandidátů (stran), ale i 2. snahou o dosažení (pro sebe) co
nejlepšího celkového výsledku voleb. Výsledkem této kombinace může být situace,
kdy voliči v soutěži, v níž kandidují více než dva kandidáti, nevolí nejvíce
preferovaného kandidáta nebo stranu, nýbrž svou druhou či níže postavenou
alternativu, neboť tak doufají lépe naplnit podmínku 2.
Ve striktně duvergerovské logice je tedy v jednomandátovém obvodě
indikátorem „strategického hlasování“ opuštění „beznadějných kandidátů“ (strategic
desertion) a přesun podpory ke dvěma kandidátům s nejvyšší podporou, vedoucí
k situaci, kdy hlasy získané třetím a následujícími kandidáty se blíží nule. Zkoumání
strategického hlasování se dostalo značné pozornosti především v americké
politologii (McKelvey - Ordeshook 1972, Palfrey 1989, Feddersen 1992, Cox 1997,
Alvarez - Nagler 1997, Chhibber - Kollman 2004), přičemž ve spojení s Duvergerovým
zákonem si vědeckou pozornost vydobyly zejména dva okruhy otázek. Za prvé,
diskuse probíhala o možnostech větší formalizace původního Duvergerova návrhu a
jeho přijetí jako univerzálního modelu strategického hlasování v systému prvního
v cíli. S touto snahou souviselo i druhé výzkumné ohnisko: nutnost nalezení
indikátorů pro empirické zjišťování míry strategického hlasování ve volebních
soutěžích, odehrávajících se systémem prvního v cíli.
23
Pomíjíme zde např. snahy o zpřesnění znění Duvergerova zákona (Riker 1986) či jeho úplné
reformulování prostřednictvím doplnění dalších dimenzí (proměnných, Sartori č. 2001).
24
„At its hearth Duverger´s Law relies on the assumption that there exists a nontrivial amount of
strategic voting in district elections“ (Chhibber-Kollman 2004:33)
25
Alternativně bývá využíváno i označení taktické či sofistikované hlasování (tactical voting,
sophisticated voting).
21
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
Na první otázku nebyla politologie poskytnout jednoznačnou odpověď.
Zatímco někteří autoři (Feddersen 1992) navrhli pro systém prvního v cíli formální
modely hlasování s jediným ekvilibriem („duvergerovské“ ekvilibrium, charakteristické
velmi těsnou soutěží dvou kandidátů), jiní autoři (Palfrey 1989, Cox 1997) ukázali, že
na úrovni volebních obvodů mohou za použití systému prvního v cíli existovat i jiné
rovnovážné
situace.
Tato
„neduvergerovská
ekvilibria“
jsou
charakteristická
přítomností více kandidátů, dělících se o druhé místo, což znemožňuje strategický
útěk, vedoucí k duvergerovskému ekvilibru. Podle Coxe tvoří duvergerovská a
neduvergerovská ekvilibria dohromady množinu stabilních řešení volební soutěže
v jednomandátovém obvodě, přičemž neexistuje žádný teoretický prostředek, který
by umožňoval duvergerovské ekvilibrium preferovat jako pravděpodobnější výsledek
volebního klání než neduvergerovské. Další autoři (Alvarez - Nagler 1999) zavedli na
příkladu primárních voleb republikánů a demokratů v USA do analýzy formální popis
strategického hlasování ve formálně jednokolovém, avšak de facto vícekolovém klání,
a ukázali, že v tomto případě jsou teoreticky představitelná i další ekvilibria.
Nejnovější práce, stavící z části na retroduktivní logice (Chhibber - Kollman 2004),
zase zavádí do analýzy racionálního voliče se silnou první preferencí určitého
kandidáta (či strany) a indiferencí mezi ostatními kandidáty jako činitel, podporující
upřímné hlasování (sincere voting) oproti strategickému. Faktorem (Chhibber Kollman 2004: 203-206), podporujícím jak na úrovni volebních obvodů, tak i
celostátně, duvergerovské ekvilibrium, je centralizace státní moci.26
Za
podstatný
a
pozoruhodný
rys
zde
představených
rozpracování
francouzského politologa (tabulka 1) lze – oproti původnímu Duvergerovu návrhu –
považovat i postupný posun k důrazu na „soutěživost“ stranické soutěže, tj. rozložení
výzkumného zájmu mezi „dvoustranickost“ a „soutěž“, které by měly představovat
dvě základní charakteristiky systému prvního v cíli.
26
Data Chhibbera s Kollmanem ukazují, že centralizované politické obce jsou typické přítomností a
vysokou volební performancí celostátních stran a naopak menší volební úspěšností – a následně i
volební přítomností-regionálních, tj. nejen „regionalistických“, subjektů (srov. Strmiska 2005: 8).
V „provincializovaných“ politických obcích s vysokou mírou decentralizace je tomu naopak.
22
evs
#1
Autor/rok
Duverger
(1959:
219)
Taagepera
- Shugart
(1989,
1993)
Podoba soutěže na
úrovni
jednomandátového
volebního obvodu
Dva kandidáti
(„duvergerovská
logika“)
Duvergerovská logika
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
Klíčová
proměnná
Indikátor
Hodnota
kompatibilní
s FPTP
Poznámka
Počet stran
N/A
Dva kandidáti
(strany)
Automatická projekce
na celostátní úroveň
Míra
fragmentace
Efektivní počet
stran (N),
„Generalizované
Duvergerovo
pravidlo“
N= 1.25 (2 +
logM), tj. 2,5
(1989)
Generalizované
pravidlo, platí pro
všechny velikosti
volebního obvodu,
překročení
retroduktivní logiky
směrem k induktivní
N= 1,25logM
+ 2,5, tj. 2,5
(1993)
Empiricky:
(pro FPTP,
celostátní
úroveň): N=
2,5 ± 1
Cox (1997)
ChhibberKollman
(2004)
Duvergerovská logika
a/nebo
„neduvergerovské
ekvilibrium“ (dva
nebo více kandidátů,
dělících se o druhé
místo)
Preference
duvergerovské logiky
Soutěživost,
poměr hlasů
mezi
kandidáty
Míra
fragmentace
Bimodální
rozložení SFLR
(vysoká
četnost
nízkých a
vysokých
hodnot SFLR,
nízká četnost
středních
hodnot SFLR)
Poměr mezi
druhým a
prvním
poraženým
(Second-First
Loser Ratio,
SFLR)
Efektivní počet
stran
Intervenující
proměnná: míra
federalismu
(decentralizace
pozitivně koreluje s
neduvergerovskými
ekvilibrii).
N= 2,08 ±
1,02*
Pro Velkou
Británii:
N= 2,21 ±
0,79*
Strategické hlasování
není nutně spojeno
s reduktivním
účinkem ani na
úrovni volebního
obvodu
Nemožnost projekce
Duvergerova zákona
při zachování
retroduktivní
výzkumné logiky
Nemožnost
automatické projekce
Duvergerova zákona
Tab. č. 2: Logika soutěže v jednomandátových obvodech ve vztahu k Duvergerovu zákonu
– vývoj paradigmatu
* průměrná hodnota N ± 1,96 směrodatné odchylky
S výše naznačenou diskusí amerických autorů souviselo i řešení otázky, jak
„strategické hlasování“ odlišit od „upřímného hlasování“ a měřit ho, které se ukázalo
mimořádně
nepříjemným,
neboť
jak
měřící
nástroje,
založené
na
studiu
individuálních dat, tak i zjišťování míry strategického hlasování, jejichž východisko
představovalo zkoumání dat agregovaných, nebyly imunní vůči řadě zkreslení, jak
23
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
potvrdil např. výzkum strategického hlasování v britských volbách roku 1987, kdy
různí autoři došli různými metodami k různým výsledkům (tabulka 3):
Způsob
zjišťování míry
strategického
hlasování
Agregovaná
data
Individuální
data
Charakteristika
Možná zkreslení
Více subtechnik, využívajících
volebních výsledků: 1. diachronní
srovnávání volebních výsledků
v obvodech, určování míry
strategického hlasování pomocí
sledování „neuniformity“ změny, 2.
zkoumání poměru hlasů mezi kandidáty
(stranami), měření míry strategického
hlasování pomocí sledování rozdílů
hlasů mezi kandidáty (např. SF loser
ratio, SFLR).
Data získaná prostřednictvím
individuálního dotazování
(sebevýpovědi respondenta)
- zkreslení, vyplývající
z usuzování o
individuálním chování na
základě agregovaných
dat
- sporná validita
indikátorů pro zjišťování
strategického hlasování
Přímé měření, založené na srovnání
preferenční struktury voličů ohledně
kandidátů (vyvozené z jejich preferencí
ohledně politik) s volbou konkrétní
strany.
Studie s použitím
dané techniky a
naměřená míra
strategického
hlasování
v britských volbách
1987
Galbraith - Rae 1989
(10-12 %), Cox 1997
(SFLR model potvrdil
přítomnost
strategického
hlasování, variuje
podle obvodů)
- zkreslení, vyvolané exante facto, příp. ex-post
facto dotazováním
Heath et al. 1991 (6,5
%), Niemi - Whitten Franklin 1992 (17 %)
(sebevýpovědi
respondenta se mění
v čase, nereprezentují
dokonale jeho úvahy
během volebního aktu).
- zkreslení, vyplývající
z inference preferencí
kandidátů z preferencí
ohledně politik.
- problematická
přenositelnost
výzkumného nástroje
Alvarez - Nagler 1997
(7,5 %)
Tab. č. 3: Možné přístupy k měření míry strategického hlasování, příklad britských
voleb 1987
Tváří v tvář situaci, kdy se na úrovni jednomandátových obvodů v různých
částech světa stále častěji objevovaly kromě výsledků, zcela kompatibilních
s Duvergerovým zákonem, i situace, pozoruhodně s touto logikou nehomogenní 27 ,
tak byli politologové nuceni přiznat, že šířeji uznávaný analytický nástroj k zjišťování
míry strategického hlasování, vůči němuž by nebylo možné apriorně vznést závažné
metodologické
námitky,
neexistuje.
Jeho
vytvoření
představuje
prozatím
nepřekonanou – a možná nepřekonatelnou – badatelskou výzvu. Za hlavní přínos
rational choice institucionalismu pro rozvíjení duvergerovské tradice je proto nadále
27
Namátkou ve federálních volbách v kanadských provinciích Manitobě a Britské Kolumbii, ve Skotsku
při volbách do Westminsteru, v Západním Bengálsku při volbách do Lok Sabha atd.
24
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
třeba považovat již zmíněný teoretický zájem o výzkum „soutěživosti“ na úrovni
volebních obvodů.
3.2. Britská volební soutěž 1951 a 2005 a analýza mikroroviny
Srovnání volební soutěže v britských 28 obvodech v letech 1951 a 2005
poskytuje nejen možnost otestovat zde popsané techniky výzkumu mikroroviny, ale i
případně dokumentovat posun k více „extenzivnímu“ (Webb 2004: 24) stylu volební
soutěže, charakterizovanému po roce 1974 větším otevřením „volebního trhu“ pro
další stranickopolitické alternativy a – v důsledku toho – zvyšováním počtu
soutěživých obvodů a zároveň vyšší stranickou fragmentací v nich. Teprve na základě
popisu mikroroviny – nikoliv nutně vedeného z kvantitativních pozic – konstruuje Paul
Webb některé hypotézy o povaze britské celostátní volební soutěže, organizační
proměně britských politických stran, kompetitivních strategiích aktérů a fungování
britského stranického systému jako celku. Podoba volební soutěže na mikrorovině
přesto není v jeho explanaci pouze nezávislou proměnnou – změny v ní byly
způsobeny rozvolňováním socioekonomické struktury britské společnosti (class
dealignment) a v důsledku toho i oslabováním se stranickopolitické identifikace (party
dealignment) a vzorců voličské loajality (electoral dealignment). Webbova přístupu,
v němž součet částí je více než celek, se hodláme držet i v naší případové studii.
Cílem analýzy volebních výsledků z britských volebních obvodů let 1951
(N=613) a 2005 (N=627) je tedy posoudit, jakým způsobem v textu představená
„druhá generace“ výzkumných technik dokáže reprodukovat substantivní změnu.
K analýze jsme využili datové matice ze dvou zdrojů (Caramani 2000 a Norris 2005),
jejichž struktura je zcela kompatibilní. Do výběru jsme záměrně zahrnuli
stranickopolitické
předpokladů
soutěže
(užitý
let
volební
1951
a
2005,
představující
systém,
počet
zkoumaných
v řade vstupních
obvodů,
aktéři
stranickopolitické soutěže29) zkoumání velmi blízkých příkladů, u nichž však zároveň
předpokládáme signifikantní rozdíly z hlediska výstupů. Předmětem zkoumání je
28
Pomíjíme severoirské obvody (třináct v roce 1951 a osmnáct v roce 2005) vzhledem k jejich odlišné
sociopolitické i stranickopolitické trajektorii.
29
V letech 1951 i 2005 stavěli své kandidáty konzervativci, labouristé, SNP i Plaid Cymru. Liberálové
se v roce 1951 zaměřili pouze na vybrané volební obvody, zatímco v roce 2005 kandidovali Liberální
25
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
výhradně dynamika volební soutěže v rámci agregátu volebních obvodů, nikoliv na
celostátní úrovni a/nebo v jednotlivých volebních obvodech. V textu zmíněné
výzkumné techniky budeme využívat diferencovaně, indexy efektivního počtu stran
výhradně jako indikátor fragmentace, zatímco grafických zobrazení (segmentovaných
Nagayamových diagramů a simplexní reprezentace) jako indikátoru soutěživosti.
3.2.1. Výstupy získané pomocí zkoumání indexů fragmentace (dimenze
fragmentace)30
Pro analýzu jsme využili Laakso-Taageperova indexu efektivního počtu stran
(N) a Molinarova indexu počtu stran (M). Kromě zachycení hodnot M a N v obou
datových souborech jsme si vytkli za cíl posoudit, zda a nakolik se mění vzájemný
vztah dvou indexů (N a M) v čase (tedy v různých strukturách volebních výsledků).
Průměrná hodnota indexů N, resp. M v roce 1951 je 1,96 (min. 1,29 – max. 2,86),
resp. 1,64 (min. 1,03 – max. 2,54), v roce 2005 2,85 (min. 1,70 – max. 3,98), resp.
2,01 (min. 1,06 – max. 3,42). Jak v roce 1951, tak v roce 2005 je hodnota distribuce
N unimodální, v roce 1951 je modální hodnotou rozmezí N 1,90-2,00 a v roce 2005
v intervalu 2,80-2,90. Distribuce M je unimodální pouze v roce 2005 (modus 2,202,30), zatímco v roce 1951 nemá M typicky unimodální charakter (modus 1,92-2,00).
Distribuci hodnot N a M v celém souboru naznačují následující grafy:
demokraté celostátně. Situace let 1951 a 2005 se dále již lišila jen odlišnou identitou dalších aktérů (ti
získali necelé 1 % hlasů v roce 1951 a 5 % hlasů roku 2005).
30
Kvantitativní výstupy byly získány pomocí programu ElectMach, který je dalším výstupem grantu
2003/2005 Mechanické a psychologické efekty volebních systémů.
26
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
15 %
30 %
10 %
%
%
20 %
5%
10 %
0%
0%
1,5
2,0
2,5
3,0
1,5
3,5
Laakso-Taageperovo N(1951)
2,0
2,5
3,0
3,5
Laakso-Taageperovo N(2005)
8%
10,0 %
6%
%
%
7,5 %
4%
5,0 %
2%
2,5 %
0,0 %
1,5
2,0
2,5
3,0
Molinarovo M (1951)
1,5
2,0
2,5
3,0
Molinarovo M (2005)
Graf č. 4: Distribuce hodnot Laakso-Taageperova a Molinarova indexu v letech 1951 a
2000 (%), zpracováno pomocí ElectMach a SPSS.
Jak jsme již naznačili, v tomto textu využíváme „indexů fragmentace“ výlučně
a výhradně jako indikátoru fragmentace. V tomto kontextu lze v roce 2005 pozorovat
na úrovni obvodů zřetelné zvýšení fragmentace oproti datům z roku 1951. Zatímco
v roce 1951 leželo z hlediska fragmentace mimo „území Duvergerova zákona“, jak ho
definují Chhibber a Kollman (N=1,42-3,00) 31, zhruba 1 % případů, v roce 2005 to
již bylo skoro 30 % případů, což stranickou soutěž v dimenzi fragmentace poměrně
výrazně vzdaluje duvergerovské logice.
31
Průměrná hodnota N na úrovni volebních obvodů v období (N=15932) ± 1,96 směrodatné odchylky.
27
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
Dále jsme sledovali vzájemnou konzistenci M a N v čase (porovnání vzájemné
struktury M a N mezi subsoubory, definovanými rokem voleb). Korelační koeficienty
obou indexů si jsou v jednotlivých letech i v celém souboru velmi podobné: 0,76
v roce 1951, 0,75 v roce 2005 a 0,75 v celém souboru.32
Prohlídka bodového grafu však už naznačuje určitý posun ve vzájemné
struktuře obou indexů. Zdá se, že stejným hodnotám indexu M odpovídají v roce
2005 v průměru vyšší hodnoty indexu N než v roce 1951. Úměrnost závislosti se zdá
být v obou letech podobná.
Graf č. 5: Porovnání struktury Laakso-Taageperova a Molinarova indexu.
Zdroj: autoři, zpracováno pomocí ElectMach a SPSS.
32
Oba soubory porovnáváme pomocí korelačních koeficientů pouze informativně. Usuzování o míře
shody měření pouze na základě korelace bývá totiž kritizováno a je v tomto případě podle nás
nedostatečné z následujících důvodů:
• Korelační koeficient je citlivý k rozmezí měření, zvětšením rozsahu měření často dosáhneme
přiblížení k jedničce.
• Korelační koeficient je citlivý pouze k náhodné chybě, nikoli k přítomnosti proporcionální chyby
(koeficienty b regresního modelu – viz příloha), ani chyby konstantní (koeficienty a regresního
modelu). Jinak řečeno, korelační koeficient měří pouze míru linearity závislosti a nekvantifikuje
ji. Přímka závislosti se v letech 1951 a 2005 může podstatně lišit, přitom korelační koeficient
může být prakticky totožný.
28
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
Navržený regresní model (Příloha 1) statisticky signifikantně potvrdil, že
vzájemná struktura obou indexů byla v obou souborech (roky 1951 a 2005) různá.
Toto zjištění nemá přímý vztah k analyzované volební soutěži; lze ho spíše využít pro
podporu argumentu o nevhodnosti využívání indexů fragmentace jako indikátorů
proměnných, které nějak s poměry hlasů, které strany ve volbách získaly, souvisí,
avšak nespadají se s nimi v jedno, typicky např. stranického formátu nebo dokonce
mechanismu stranické soutěže v sartoriovském smyslu slova. Jsme dále společně
s Dunleavym a Bouckovou (2003: 311) přesvědčeni (a pokusíme se nepřímo
demonstrovat), že indexy efektivního počtu stran „jsou tím, čím jsou a ničím jiným“,
tj. indikátory fragmentace a nelze je tedy považovat např. ani za validní indikátor
„soutěživosti“.
3.2.2. Nagayamovy segmentované diagramy a simplexní reprezentace
(dimenze soutěživost)
Pro oba soubory jsme za pomoci programu ElectMach zkonstruovali grafickou
reprezentaci výsledků prostřednictvím segmentovaných Nagayamových diagramů a
simplexní reprezentace. Již srovnání segmentovaných Nagayamových diagramů
naznačuje z hlediska soutěživosti mezi roky 1951 a 2005 zcela zásadní rozdíl. Soutěž
roku 1951 byla převážně charakterizovaná soutěživými dvojstranickými matricemi
(segmenty H a A), případně nesoutěživými dvojstranickými matricemi (segment B).
Pozoruhodný je v tomto ohledu shluk bodů na úsečce mezi segmenty A a C,
označující obvody, v nichž dvě strany dosáhly stoprocentního zisku hlasů.
Nagayamovy diagramy však zároveň nejsou schopny tyto strany nominálně
identifikovat. Zcela změněná je pak situace roku 2005, kdy se stranická soutěž
skládala jak z vícestranických soutěživých matricí (segment G), z dvojstranických
soutěživých obvodů (segmenty H, A), z obvodů s výraznou dominancí jedné strany a
rozptýlenou opozicí (segment D), obvodů se slabší převahou jedné strany bez
dvojstranické dominance (segment E) i dvojstranických nesoutěživých obvodů
(segment B). Porovnání obou schémat naznačuje, že názor o zvýšení soutěživosti
v období dealignmentu nelze přijmout beze zbytku, neboť v obou obdobích se
vyskytuje i velký podíl nesoutěživých matricí. Posun tak spočívá spíše v přechodu od
čistě dvojstranických soutěživých matric k podobě soutěže, v níž se vyskytují dvoj- i
29
evs
#1
vícestranické soutěživé konfigurace.
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
33
Pozoruhodnou vlastností Nagayamových
diagramů je i snadnost srovnání s jinou volební soutěží. Tak lze např. velice snadno
odhalit, že struktura soutěže z roku 2005 se velmi silně podobala soutěži ve
většinové složce italského smíšeného volebního systému roku 1994 (srov. Grofman Chiaramonte - D’Alimonte - Feld 2004: 287).
H
H
A
F
E
D
1951
B
G
B
G
A
C
F
E
D
C
2005
Grafy č. 6: Segmentované Nagayamovy diagramy. Britské volby v letech 1951 a 2005.
Zdroj: autoři, zpracováno pomocí ElectMach.
Zkonstruování simplexní reprezentace, které by bylo substantivně podnětné,
vyžaduje alespoň rudimentární znalost reálií popisované stranické soutěže. Jeho
nezbytnou podmínkou je totiž neanonymní identifikace dvou nejvýznamnějších sil
(stran, bloků)
34
stranické soutěže v souhrnu všech sledovaných obvodů. Tato
podmínka může příležitostně působit obtíže při diachronním srovnávání, kdy operační
jednotky v rámci stranické soutěže nemusí být totožné. V případě Velké Británie
zmíněný problém nevzniká vzhledem ke dvěma totožným nejsilnějším aktérům
(konzervativcům a labouristům) v obou sledovaných obdobích. Data z roku 1951
reprezentují stranickou soutěž, charakteristickou ve většině obvodů více či méně
dokonalou soutěží dvou hlavních aktérů a velmi silnou dvoustranickou dominancí
(stejné operační jednotky). Za pozornost stojí i fakt, že labouristé (levý lichoběžník)
získávali své mandáty v méně soutěživých obvodech než konzervativci, zatímco
konzervativci (pravý lichoběžník) byli úspěšnější v „nejistých“ (marginal) obvodech.
Tato okolnost volby 1951 odlišila od voleb r. 1950 a vedla k situaci, kdy konzervativci
33
Přesnou kvantifikaci změny lze provést pomocí nahrazení bodového vykreslení jednotlivých obvodů
do diagramu podílem případů, spadajících v rámci celého souboru do daného segmentu. Tato funkce
se v době vzniku článku teprve softwarově implementovala.
34
Vzhledem k tomu, že zkoumána je soutěž v souhrnu volebních obvodů, nebylo by zcela korektní
hovořit v tomto kontextu o pólech.
30
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
získali nejvyšší počet mandátů, ačkoliv obdrželi méně hlasů voličů než labouristé
(srov. Joyce 2004: 272-274). Diagram roku 2005 jen potvrzuje zásadní proměnu
charakteru volební soutěže. Jejími rysy byly zejména 1. nárůst počtu obvodů, v nichž
zvítězily třetí strany, 2. vymizení převládající podoby stranické soutěže na
mikrorovině, 3. spojené s nárůstem případů, kdy poměr hlasů, získaný v rámci
volebního obvodu labouristy, konzervativci a všemi zbývajícími subjekty byl podobný.
Grafika také naznačuje lepší schopnost labouristů získávat nejisté mandáty. Je
zároveň pozoruhodné, že simplexní reprezentace výsledků roku 2005 k italským
datům z roku 1994 konverguje již mnohem méně než Nagayamův trojúhelník (srov.
Grofman - Chiaramonte - D’Alimonte - Feld 2004: 289). Příčinu tohoto stavu lze
hledat v nominálně jiné podobě soutěže na úrovni volební obvodů.35
1951
2005
Grafy č.7. Simplexní reprezentace. Britské volby v letech 1951 a 2005 (X- labouristé, Ykonzervativci). Zdroj: autoři, zpracováno pomocí ElectMach.
Informace obsažené v obou zde představených grafických technikách lze do
značné míry považovat za komplementární. Zatímco segmentované Nagayamovy
35
Zatímco italské volby byly na úrovni volebních obvodů charakteristické soubojem pravicového
dvojbloku (Pól svobody a Pól dobré vlády) s levicovým „progresistickým“ blokem a nezanedbatelnými
procentními zisky středových stran, jejichž koncentrace v obvodech v naprosté většině případů však
nestačila k zisku mandátů, ve Velké Británii se třetí strany prosadily mnohem více a i matrice prvních
dvou stran v obvodech byly mnohem pestřejší.
31
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
diagramy podávají informaci o soutěživosti v rámci souboru analyzovaných jednotek,
simplexní reprezentace může dodat i informaci o způsobu, jakým je tato veličina
distribuována mezi dvě – v souhrnu celého souboru – nejsilnější strany (či bloky) a
třetí subjekty. Snad i proto Rein Taagepera (Taagepera 2004:301) konstatuje
vhodnost a užitečnost využití segmentovaných diagramů a simplexní reprezentace při
analýze „duvergerovských procesů“.
V rámci analýzy soutěživosti voleb roku 2005 jsme ještě provedli test na
„neduvergerovská“ ekvilibria, jehož indikátorem (Cox 1997: 86-89) je poměr mezi
druhým a prvním poraženým (Second-first loser ratio, SFLR). Volební soutěž,
složenou z duveregerovských a neduvergerovských ekvilibríí, indikuje bimodální
rozložení SFLR (U-křivka). Tato distribuce v našem souboru nebyla prokázána.
15 %
%
10 %
5%
0%
0,200
0,400
0,600
0,800
SFLR 2005
Graf č. 8: SFLR v britských volbách 2005. Zdroj: autoři.
Změnu v britské volební soutěži na úrovni obvodů v letech 1951 a 2005 lze
tedy na základě indikátorů fragmentace a soutěživosti pojmenovat následujícím
způsobem: V souboru roku 2005 bylo dosaženo výrazně vyšší míry fragmentace než
v souboru roku 1951, podoba soutěživosti se více změnila kvalitativně („více než
dvojstranické“ soutěživé matrice, častější vítězství kandidátů třetích stran v roce
2005) než kvantitativně (podobný poměr soutěživých a nesoutěživých obvodů
32
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
v letech 1951 a 2005). V obou dimenzích se zároveň stranická soutěž ve volebních
obvodech vzdálila v roce 2005 duvergerovské logice.
4. Závěrem: Diferenciace a Taageperův index of balance
Prezentovaná případová studie je svým záběrem (pouze dvě volební klání)
bezpochyby skromná. Substantivní závěr, mapující jádro rozdílu mezi „ukotvenou“ a
„neukotvenou“ periodou britské volební soutěže, je proto nutné považovat za
předběžný. Již v tento moment se však domníváme, že se nám v textu podařilo
dostatečně prokázat, že kvantitativní výzkumné techniky se ani ve volebním výzkumu
nemusí řídit výhradně pouhou snahou o – pohříchu často samoúčelný – rozvoj
metody a/nebo strukturou dat, která mají vědci k dispozici, ale že mohou mít svůj
základ i v nepravidelnostech v politologické teorii, kterou mohou pomáhat dále
systematicky rozvíjet.
V textu jsme se v tomto kontextu snažili obhajovat neoinstitucionalistický přístup k
analýze celostátní stranické soutěže, důsledně založený na analýze souboru jednotek,
které ji tvoří. Dobrovolně a záměrně jsme rezignovali na univerzalitu výzkumných
prostředků, jíž je vzhledem k minimálně čtyřem dimenzím, v nichž zkoumání
volebních soutěží variuje (synchronní vs. diachronní analýza, malé vs. velké množství
zkoumaných jednotek, celostátní data vs. úroveň volebních obvodů, analýza hlasů vs.
mandátů) beztak velmi obtížné dosáhnout, aniž by tím nedošlo k výrazné ztrátě či
znejasnění prezentované informace.
Podobným směrem se vydal koryfej kvantitativního výzkumu účinků volebních
systémů Rein Taagepera, když ve své nejnovější práci (Taagepera 2005) navrhl –
jako doplněk indexu efektivního počtu stran – i „index rovnováhy“ (index of
balance) 36 jako indikátor poměru mandátů mezi nejsilnější stranou a ostatními
stranami parlamentu. V tomto směru je důležitá kritická reflexe nekompletnosti
informace, obsažené v indexu efektivního počtu stran, kterou estonský politolog
(Taagepera 2005: 290-291) v případě výzkumného nástroje, který sám dříve
spoluzkonstruoval, vědecky otevřeným způsobem provedl. Považujeme ji za
36
Jeho vzorec je b = -log s1/ log p, kde s1 je poměr mandátů, získaných nejsilnější stranou a p počet
stran, které získaly parlamentní zastoupení. Taagepera ho považuje za doplněk, nikoliv náhradu,
indexu fragmentace.
33
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
mimořádně validní indikátor dílčí změny paradigmatu, která právě v rámci volebních
studií probíhá a která představuje pro celou disciplínu badatelskou výzvu velkého
rozsahu a intenzity.
Seznam literatury a pramenů
Alvarez, M. R. - Nagler J. (1997): A New Approach for Modeling Strategic
Voting in Multiparty Systems. Working paper.
Alvarez, M. R. - Nagler J. (1999): Analysis of Crossover and Strategic Voting.
Working paper.
Bhaskar, R. (1979): The Possibility of Naturalism. Brighton: Harvester.
Blaikie, N. (2003): Designing Social Research: The Logic of Anticipation,
Cambridge: Polity Press.
Caramani, D. (2000): The Societies of Europe.Elections in Western Europe
since 1815. Electoral Results by Constituencies, CD-ROM, Mannheim: MZES.
Carty, K. R. - Eagles, M. D. - Sayers A. (2003): Candidates and Local
Campaigns. Are There Just Four Canadian Types? Party Politics, Vol. 9, No. 5, pp.
619-636.
Conrad, B. - Reich, D. (2002): Banzhaf Power Index Calculator. In: Mendoza,
G. - Reich, D.: Calculus on the Web, Philadelphia, Temple University, on-line verze
(http://cow.math.temple.edu/~cow/cgi-bin/manager).
Cox, G. (1994): Strategic Voting Equilibria under the Single Non Transferable
Vote. American Political Science Review, Vol. 10, No. 88, pp. 608-621.
Cox, G. (1997) : Making Votes Count. Strategic Coordination in the World´s
Electoral Systems. New York – Cambridge: Cambridge University Press.
Denver, D. (2003): Elections and Voters in Britain. Basingstoke-New York:
Palgrave Macmillan
Denver, D. - Hands, G. (1998): Constituency Campaigning in the 1997 General
Election: Party Effort and Electoral Effect. In Crewe, I., - Gosschalk, B. - Bartle J.
(eds.): Why Labour Won the General Election of 1997. London: Frank Cass.
Denver, D. - Hands, G. - Fisher, J. - MacAllister I. (2003): Constituency
Campaigning in Britain 1992-2001. Centralization and Modernization. Party Politics
Vol. 9, No.5, pp. 541-559.
Dumont, P. - Caulier, J. (2003): The „Effective Number of Relevant Parties“:
How Voting Power Improves Laakso-Taagepera’s Index, on-line verze
(http://centres.fusl.ac.be/CEREC/document/2003/cerec2003_7.pdf).
Dunleavy, P. - Boucek, F. (2003): Constructing the Number of Parties. Party
Politics, Vol. 9, No. 3, pp. 291-315.
Duverger, M. (1959): Political Parties, London: Methuen.
Feddersen, T. (1992): A Voting Model Implying Duverger´s Law and Positive
Turnout. American Journal of Political Science, Vol. 36, pp. 938-962.
Galbraith, J. W. - Rae, N. C. (1989): A Test of the Importance of Tactical
Voting: Great Britain 1987. British Journal of Political Science, Vol. 19, pp. 126-137.
Gallagher, M. - Laver, M. - Mair, P. (2001): Representative Government in
Modern Europe, 3rd edition, New York: McGraw - Hill
34
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
Gallagher, M. - Mitchell P. (eds.) (2005): The Politics of Electoral Systems,
Oxford – New York: Oxford University Press.
Grofman, B. - Chiaramonte, A. - D‘Alimonte - Feld, S. L. (2004): Comparing and
Contrasting the Uses of Two Graphical Tools for Displaying Patterns of Multiparty
Competition. Party Politics, Vol. 10, No. 3, pp. 273-299.
Heath, A. et al. (1991): Understanding Political Change. Oxford: Pergamon
Press.
Chhibber, P. K. - Kollman K. (2004): The Formation of National Party Systems.
Federalism and Party Competition in Canada, Grat Britain, India and the United
States. Princeton – Oxford: Princeton University Press.
Chytilek, R. - Kutner L. (2005): ElectMach, volební software, on-line verze
(http://www.ispo.fss.muni.cz/electmach)
Joyce, P. (2004): Politico´s Guide to UK General Elections 1831-2005.
London: Politico.
Laakso, M. - Taagepera, R. (1979): Effective Number of Parties: A Measure
with Application to West Europe In Comparative Political Studies 12: 3-27.
Lowendes, W. (2002): Institutionalism. In Marsh, D. - Stoker G.: Theory and
Methods in Political Science. London: Palgrave Macmillan.
McKelvey, R. - Ordeshook, P. (1972): A General Theory of the Calculus of
Voting. In Herndon J.F. - Bernd J.L. (eds.): Mathematical Applications in Political
Science, Vol. 6. Charlottesville: University Press of Virginia.
Mitchell, P. (2005): United Kingdom. In Gallagher, M. - Mitchell P. (eds.)
(2005): The Politics of Electoral Systems. Oxford – New York: Oxford University
Press.
Moses, J. - Rihoux, B. - Kittel, B. (2005): Mapping Political Methodology:
Reflexions on a European Perspective. European Political Science, Vol. pp.55-68.
Molinar, J. (1991): Counting the Number of Parties: An Alternative Index. The
American Political Science Review, Vol. 85, No. 4, pp. 1383-1391.
Niemi, R. G. - Whitten G. - Franklin M. N. (1992): Constituency Characteristics,
Individual Characteristics and Tactical Voting in the 1987 British General Election.
British Journal of Political Science, Vol. 22, pp. 229-254.
Norris, P. (2005): The British Parliamentary Constituency Database 1992-2005,
compiled
by
Pippa
Norris.
Datový
soubor
(http://ksghome.harvard.edu/~pnorris/data/data.htm).
Norris, P. (2004): Electoral Engineering. Voting Rules and Electoral Behavior, New
York – Cambridge: Cambridge University Press.
Pajala, A. - Meskanen, T. - Kause, T. (2002): POWERSLAVE Power Index
Calculator: A Voting Body Analyser in the Voting Power and Power Index Website.
Published 22.4.2002, Turku, University of Turku; on-line verze
(http://powerslave.val.utu.fi/).
Palfrey, T. (1989): Mathematical Proof of the Duverger´s Law. In Ordeshook,
P.: Models of Strategic Choice in Politics. Ann Arbor: University of Michigan Press.
Plechanovová, B. (2004): Institucionální vývoj Evropské unie od Maastrichtské
smlouvy k východnímu rozšíření. Praha: Karolinum.
Reed, S. (2001): Duverger´s Law Working in Italy. Comparative Political
Studies, Vol. 34/3, pp.312-327.
35
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
Sartori, G. (1986): The Influence of Electoral Systems: Faulty Laws or Faulty
Methods? In Lijphart A. - Grofman B. (eds.): Electoral laws and their political
conseqences. New York: Agathon Press.
Sayers, A. (2000): Parties, Candidates and Constituency Campaigns in Canadian
Elections. Vancouver: UBC Press.
Shugart, M. S. (2005): Comparative Electoral Systems Research. In Gallagher,
M. - Mitchell, P. (eds.) (2005): The Politics of Electoral Systems. Oxford – New York:
Oxford University Press.
Shugart, M. S. - Taagepera, R. (1989): Seats and Votes: The Effects and
Determinants of Electoral Systems. New Haven, CT, Yale University Press.
Strmiska, M. (2005): Regionální strany a teritoriálně-politický pluralismus. Pojetí
a typologie evropských regionálních stran a stranických soustav. Brno: Anton
Pasienka.
Taagepera, R. (1999): Supplementing the Effective Number of Parties. Electoral
Studies, Vol. 18, No. 4, pp. 497-504.
Taagepera, R. (2004): Extension of the Nagayama Triangle for Visualization of
Party Strengths. Party Politics, Vol. 10, No. 3, pp. 301-306.
Taagepera, R. (2005): Conservation of Balance in the Size of Parties. Party
Politics, Vol. 11, No.3, pp.283-298.
Tiemann, G. (2004): Wahlsysteme und Parteiensysteme. Eine kritische
Replikation einschlägiger Modelle und Analyseverfahren. Working paper,
(http://www.uni-lueneburg.de/fb2/zdemo/dvpw/dateien/tiemann.pdf).
Webb, P. (2004): Party Responses to the Changing Electoral Market in Britain.
In Mair, P. – Müller, W. C.- Plasser, F.(eds.): Political Parties and Electoral Change.
London: Sage Publications.
Uvedené elektronické zdroje jsou aktuální k 20.11.2005.
36
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 3-37
Vol. 1, No. 1, pp. 3-37
ISSN 1801-6545
Příloha 1: Zkoumání vzájemné struktury N a M
1.
Popis metody
Pro mapování vzájemné struktury obou indexů vycházíme z regresního modelu:
(1) N = a + b*M + e,
kde N, resp. M je index Laakso-Taagepera, resp. Molinar, a, b jsou regresní
koeficienty, e náhodná chyba s nulovou střední hodnotou. Pokud by L a M byly
totožné indexy (což nejsou ani nemají být), pak by platilo a=0, b=1.
Tento model lze uvažovat zvlášť jak pro rok 1951, tak pro rok 2005. Pokud každý
z indexů reaguje na změnu struktury volebních výsledků jinak, budou se lišit hodnoty
koeficientů v roce 1951 a 2005. Abychom toto statisticky otestovali, použijeme model
(2) N = a1 + a2*[I2005] + (b1+b2*[I2005])*M + e,
kde nově I2005=1, pokud jde o data z roku 2005, =0 jinak. Pokud se jeden z
koeficientů a2 nebo b2 bude statisticky významně (p<0.05) lišit od hodnoty 0, bude
tím statisticky prokázáno, že vzájemná struktura obou indexů v roce 2005 a 1951 se
liší.
2.
Substantivní zjištění
Regresní modely (1) odhadnuté v jednotlivých letech mají následující tvar:
1951: L = 0,989 + 0,593*M + e (vysvětlená variabilita 57 %)
2005: L = 1,639 + 0,605*M + e (vysvětlená variabilita 56 %)
Zda je rozdíl mezi oběma modely a tím i ve vzájemné struktuře indexů prokazatelný,
pomůže posoudit odhadnutý model (2) pro celá data:
L = 0,989 + 0,650*[I2005] + (0,593+0,011*[I2005])*M + e (vysvětlená variabilita
87%)
Prohlídka výstupu analýzy v SPSS níže ukazuje, že odhadnutá hodnota koeficientu
a2=0,650 je statisticky signfikantně nenulová (p<0.001), zatímco hodnota
koeficientu b2=0,011 nikoli (p=0,73).
Coefficientsa
Model
1
Unstandardized
Coefficients
B
Std. Error
(Constant)
,989
,045
NEW
,650
,059
MOLINAR
,593
,027
MOLINARN 1,144E-02
,033
Standardized
Coefficients
Beta
,616
,446
,023
t
21,779
11,064
21,726
,349
Sig.
,000
,000
,000
,727
a. Dependent Variable: LAAKSO
Lze tedy konstatovat, že průměrný posun obou indexů se v roce 2005 oproti roku
1951 zvětšil. Proporcionálně se v letech 1951 a 2005 neliší (stejné změně v M
odpovídá vždy zhruba stejná změna v L), nemění se ani jejich vzájemná korelace.
37
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
Název článku:
Kontinuita či diskontinuita voličských vzorců?
Volební podpora KSČ a KSČM v prostoru dnešního Olomouckého kraje
v období 1929 – 1935 a 1996 – 2002
The Continuity or the Discontinuity of the Electoral
Constellations?
The Electoral Support of KSČ and KSČM in Contemporary Olomouc
Region in the Years 1929 – 1935 and 1996 – 2002
Autor:
Stanislav Balík ([email protected])
Abstract:
The paper tries to show how the electoral behavior in the municipalities of Olomouc
Region in the parliamentary elections 1929-2002 has changed. Author tries to use
the Pearson Correlation and the method of the research of stability/instability of the
territorial support. There was found almost no continuity in electoral behavior at the
level of municipalities.
Keywords: electoral behavior, continuity, discontinuity, micro system analysis,
quantitative analysis, Communist Party of Czechoslovakia, Communist Party of
Bohemia and Moravia, Olomouc Region
Tento článek byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v
soudobých evropských demokraciích (kód MSM0021622407).
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
1. Úvod
Hlavní výzkumnou otázkou této studie je, zda půlstoletí nejrůznějších forem
nedemokratických režimů, které byly v Československu v letech 1938 – 1989 u moci,
zasáhlo společnost natolik, že byly přerušeny tradiční volební vzorce jednotlivých
regionů. Tyto volební vzorce se vyvíjely kontinuálně, a to přinejmenším od doby
zavedení všeobecného volebního práva pro muže v předlitavské části rakouskouherské monarchie v roce 1907. První impuls pro možné rozrušení těchto vzorců
přineslo až období tzv. třetí republiky (1945 – 1948), a to prostřednictvím dvou
podnětů – a) vysídlením německého obyvatelstva, b) omezením politické soutěže na
strany sdružené v Národní frontě, resp. vyloučením některých důležitých aktérů
z politického života. Podnětů pro narušení těchto vzorců v následujícím období
dominance Komunistické strany Československa (KSČ) (1948-1989) neustále
narůstalo – ať již šlo o masivní znárodňování či socializaci vesnice, které
v československém
rozsahu
měly
obdobu
pouze
v Sovětském
svazu,
či
o
industrializaci rozsáhlých území. K tomuto výčtu je dále nutno připočíst vliv
modernizace společnosti druhé poloviny dvacátého století (strukturálně podobný
vývoji v zemích euroamerického civilizačního okruhu), který by neměl být nutně
spojován s komunistickým režimem, byť se oba fenomény v Československu časově
setkaly.
Dosavadní nemnohé badatelské pokusy (např. Jehlička – Sýkora 1991,
Kostelecký 1994, Kostelecký 2001) hledající odpověď na tuto otázku se ji pokoušely
vyřešit výzkumem prováděným na okresní úrovni. Důvodů je dozajista více, jedním
z nejvýznamnějších je jistě nedostupnost nižších úrovní výsledků v některých volbách
(např. pro volby 1920 a 1925 se dostaneme nejníže na úroveň soudních okresů,
nikoli obcí). Nicméně tento přístup musí počítat s rizikem vyplývajícím z práce
s agregovanými daty. Jistě lze namítnout, že i nejnižší možná úroveň (obce)
představuje jednotku agregující hlasy jednotlivých voličů. Data okresní jistě
představují relevantní pramen pro podobné výzkumy, nicméně pokud to je možné –
proč nepracovat se skutečně nejnižší úrovní agregace?
Hlavním problémem s tímto přístupem spojeným je jeho pracnost a
metodologická náročnost (více viz níže). Jistě je problematické pracovat se souborem
39
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
více jak šesti tisíc (pro léta po roce 1990) či dokonce více jak jedenácti tisíc obcí (pro
období první republiky). Do té doby než bude proveden dostatek případových studií,
je zřejmě nutné pracovat právě metodou případových studií – např. vždy v rámci
jednoho kraje. Výhodou tohoto přístupu je právě ona nejnižší úroveň agregace a dále
– v neposledním případě – možnost využití kvantitativních metod. Ty je sice možno
využívat i v případě výzkumu okresů, ovšem pouze s vědomím, že se pohybujeme na
hraně obhajitelnosti takového přístupu. Okresů totiž v České republice není ani
osmdesát, přičemž tento počet je pro užívání kvantitativních metod hraniční.
V současné situaci, kdy je mnoho okresů tvořeno dvěma a více přirozenými celky, je
vhodnější zkoumat úroveň obecní.
Při výzkumu na úrovni obcí by neměly být opomenuty ani metody volební
geografie, jak byly pro okresy znamenitým způsobem použity v již vzpomenutém díle
P. Jehličky a L. Sýkory (1991). Ba právě jejich užití na úrovni obecní pomůže dále
precizovat vypracované volební mapy s okresní strukturou.
Jak ovšem zkoumat kontinuitu či diskontinuitu volebních vzorců v obdobích
vzdáleném od sebe přes půl století? Je výhodou, že dva relevantní aktéři období
prvorepublikového mají relevantní nástupce i v období po roce 1990, kteří disponují
fakticky nepřetrženou kontinuitou (období 1939 – 1945 lze vzhledem k okamžité
renovaci po roce 1945 pominout), zahrnující především rozsáhlou a propracovanou
organizační síť a členskou základnu. Jedná se o KSČ(M) a (KDU)-ČSL, jež mají přes
úpravy názvů své kořeny v období první republiky či dokonce v období rozmachu
českého politického stranictví v devadesátých letech devatenáctého století. Zatímco o
otázce kontinuity regionální volební podpory KDU-ČSL se příliš nepochybuje,
1
zodpovězení otázky po kontinuitě voličských vzorců příznivých či nepříznivých pro
KSČM obvykle končí poukazem na regiony s vyšší či nižší mírou nezaměstnanosti.
Pro autora tohoto článku bylo prvním impulsem pro hlubší zájem zjištění
z oblasti komunální politiky. Při výzkumu v okrese Šumperk pro období po roce 1994
1
Je ovšem otázkou, do jaké míry je existence ČSL v období komunistického režimu projevem
kontinuity či přitlumení kontinuity jejího života. Víme, že ostře protikomunistické lidovecké organizace
byly vzápětí po Únoru 1948 rozehnány a že mnohde došlo k obnovení až v souvislosti s událostmi
pražského jara, ovšem převážně již bez onoho radikálního étosu i bez řady místních osobností
spojených s předúnorovou érou. Členové ČSL ze strany buď sami vystupovali, ti odbojnější byli přímo
vylučováni. Z předúnorové téměř půlmilionové členské základny zůstalo v padesátých letech necelých
dvacet tisíc (Lukeš 2005: 1290-1295).
40
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
se totiž ukázalo, že KSČM má na komunální úrovni oproti očekávání silnější postavení
v obcích po druhé světové válce nevysídlených, než v obcích kdysi tzv. sudetských.
Jako jedno z možných vysvětlení se zde nabízí, že KSČM je podobně jako KDU-ČSL
výrazem dlouhodobého, tradičního štěpení společnosti, které má pro organizační
vyjádření lepší podmínky v tzv. „starousedlých“ obcích. (Balík 2004: 216) Právě toto
zjištění bylo jedním z důvodů pro to, aby subjektem zkoumaným v tomto příspěvku
byla Komunistická strana Československa, resp. Komunistická strana Čech a Moravy
(KSČM).
Jako indikátor pro zodpovězení výše uvedené otázky tedy bylo zvoleno
srovnání
volebních
výsledků
na
úrovni
obcí
dvou
parlamentních
voleb
prvorepublikových (1929 a 1935) a tří voleb uskutečněných v samostatné České
republice po roce 1990 (1996, 1998 a 2002) (vždy se jedná o volby do dolní
parlamentní komory). Voleb v roce 1920 se KSČ neúčastnila, neboť vznikla až v roce
1921, a pro volby 1925 nejsou, jak již bylo zmíněno, k dispozici výsledky
v jednotlivých obcích. Volby v roce 1946 nebyly zkoumány z rovněž naznačeného
důvodu – nelze je považovat za volby plně svobodné. „Až“ třetími parlamentními
volbami po roce 1989 pokračuje výzkum z toho důvodu, že se jedná, obdobně jako
v případě obou voleb prvorepublikových, o volby v zemi v zásadě stabilizované,
neřešící palčivé otázky konce nedemokratického režimu a s ním spojené transformace
(1990), resp. naléhavé otázky státoprávní (1992). O všech pěti zkoumaných volbách
lze prohlásit, že se jednalo o volby v zásadě standardní, se standardními volebními
tématy. I z tohoto důvodu je možné předpokládat, že budou komparovány
srovnatelné soubory (čímž samozřejmě není předjímán výsledek této komparace).
Jako prostorový rámec komparace bylo vybráno území dnešního Olomouckého kraje
(viz níže).
Shrnuto: zajímá nás, zda půlstoleté období nedemokratických režimů (zvláště
režimu komunistického) zasáhlo do mentality společnosti natolik, že by proměnilo její
volební vzorce. Zda vysoké či nízké zisky KSČ v prvorepublikových volbách v obcích
Olomouckého kraje předurčují výsledky v devadesátých letech dvacátého století, a
41
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
naopak. Pro zodpovězení této otázky bude užito především metody Pearsonova
koeficientu2 a dále metody mapového znázornění stability územní volební podpory.
2. Metodologické poznámky
Při výzkumu muselo být vyřešeno několik metodologických problémů. Na
prvním místě musel být definován výzkumný prostor. Ačkoli by se mohlo zdát, že jde
o jednoduchou záležitost, realita byla složitější. Ačkoli lze hovořit o alespoň minimální
kontinuitě dnešního Olomouckého kraje s jeho prvorepublikovým předchůdcem –
volebním krajem Olomouc, přesto se území zcela neshoduje, a to především v oblasti
jižní. Dnešní Olomoucký kraj je tvořen územím pěti okresů: Jeseník, Olomouc
Prostějov, Přerov a Šumperk. Prvorepublikový kraj se skládal z 15 politických okresů
(Moravský Beroun, Bruntál, Frývaldov (Jeseník), Holešov (část), Lipník n. B.,
Kroměříž, Litovel, Olomouc-město, Olomouc-venkov, Prostějov, Přerov, Rýmařov,
Šternberk, Šumperk, Zábřeh), jež byly dále rozděleny na 29 soudních okresů.
Součástí dnešního Olomouckého kraje nejsou celé politické okresy Bruntál, Holešov,
Kroměříž a Rýmařov. Naopak ke kraji dnes patří celý mikroregion Hranice, který dříve
většinově náležel do volebního kraje Moravská Ostrava.
Změny se ovšem netýkají pouze celých správních jednotek, ale také části
území, příp. jednotlivých obcí. Do dnešního Olomouckého kraje tak patří oblasti na
Konicku a Prostějovsku, jež původně náležely do volebního kraje Brno. Od začátku
roku 2005 rovněž ke kraji náležejí tři obce z někdejšího soudního okresu Moravský
Beroun.
Kromě řady jiných změn, způsobených především industrializací a s ní
spojenou
urbanizací,
došlo
mezi
oběma
zkoumanými
obdobími
ke
změně
v národnostním složení kraje. Kraj Olomouc byl v době první republiky cca na třetiny
rozdělen na německou, německo-českou a českou část – severní území (Jesenicko,
část
Šumperska)
s německým
obyvatelstvem,
středomoravské
(Mohelnicko,
Šternbersko) se smíšeným obyvatelstvem a jižní (Prostějovsko, Olomoucko,
2
Pearsonův korelační koeficient zůstává přes některé své nedostatky „nejdůležitější mírou síly vztahu
dvou náhodných spojitých proměnných X a Y.“ (Hendl 2004: 243) Nabývá hodnot z intervalu (-1; 1),
pokud některé z těchto dvou krajních hodnot dosahuje, pak lze y-souřadnici bodu přesně spočítat
pomocí lineárního vztahu z jeho x-souřadnice. Nicméně je třeba mít na paměti, že je tento koeficient
značně ovlivněn odlehlými hodnotami.
42
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
Přerovsko) s českým obyvatelstvem. Tato skutečnost se neodrážela pouze v odlišném
hlasování české a německé části obyvatelstva, ale žití tzv. „na národnostní hranici“
bylo zřejmě jedním z faktorů ovlivňujících volební chování. Vymizením těchto
vnitrostátních národnostních hranic po roce 1945 došlo i k postupné eliminaci vlivu
tohoto faktoru. Zkoumat kontinuitu volebního chování v oblastech dříve německých
postrádá smysl, neboť po roce 1945 došlo k téměř kompletní obměně obyvatelstva.
V rámci dnešního Olomouckého kraje se to týká především okresu Jeseník, kde se
tento stav týkal všech obcí, a okresu Šumperk, kde se jedná o zhruba polovinu obcí.
Tyto obce byly z komparace vyloučeny – jako kritérium přitom byl zvolen
nadpoloviční podíl hlasů pro německé politické strany v roce 1935. Vyřazen tak byl
celý okres Jeseník, z okresu Šumperk 33 obcí,3 z okresu Olomouc 22 obcí,4 z okresu
Prostějov 2 obce5 a z okresu Přerov 3 obce.6
Dalším z problémů, jež bylo nutné vyřešit před samotným výzkumem, je
srovnatelnost srovnávaných jednotek. Nešlo o skutečnost, že šedesát až sedmdesát
let dělících zkoumané volební akty proměnilo mnohé vesnice na městečka a naopak
mnohé kvetoucí vesnice ve vylidněné chalupářské osady. To je koneckonců jednou
z proměnných, které standardním způsobem do vývoje volebních preferencí vstupují.
Bylo však zapotřebí zjistit, jak vypadá dnešní územní rozsah jednotlivých obcí
v porovnání s prvorepublikovým obdobím. Jde o to určit, kam patří někdejší
samostatné obce (počet prvorepublikových samosprávných obcí, které byly
základními jednotkami pro zjišťování volebních výsledků, byl oproti dnešku téměř
dvojnásobný). Konkrétně musely být pro účely komparace mnohdy sečteny
prvorepublikové výsledky několika obcí, aby bylo možno přiřadit adekvátní protějšek
let devadesátých.
V této souvislosti je možné poznamenat, že zajímavou badatelskou otázkou by
mohl být výzkum proměny volebních vzorců v jednotlivých sídelních jednotkách. To
3
Branná, Bratrušov, Hanušovice, Hraběšice, Hrabišín, Hynčina, Jestřebí, Jindřichov, Kamenná,
Kopřivná, Krchleby, Libina, Líšnice, Loučná nad Desnou, Malá Morava, Maletín, Mírov, Mohelnice, Nový
Malín, Oskava, Rapotín, Rejchartice, Rohle, Sobotín, Staré Město, Šléglov, Štíty, Šumperk, Úsov, Velké
Losiny, Vernířovice, Vikantice, Vikýřovice.
4
Babice, Dlouhá Loučka, Domašov nad Bystřicí, Domašov u Šternberka, Hlásnice, Hněvotín, Horní
Loděnice, Hraničné Petrovice, Jívová, Komárov, Lipina, Lužice, Medlov, Město Libavá, Mladějovice,
Mutkov, Nová Hradečná, Paseka, Šternberk, Šumvald, Újezd, Uničov.
5
Brodek u Konice, Skřípov.
6
Bělotín, Polom, Potštát.
43
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
ovšem naráží na problém s dostupností údajů. Výsledky prvorepublikové dostupné
jsou (převážná většina sídel tehdy byla rovněž samosprávnými jednotkami – v období
tzv. první republiky se počet samosprávných obcí pohyboval kolem 11 500). Ve
výsledcích let devadesátých však nelze jednoduše rozpoznat jednotlivá sídla, vždyť
řada obcí reprezentuje dvě a více sídel (samosprávných obcí je pouze kolem 6200, a
to i po velkém osamostatňování z počátku let devadesátých v období komunistického
režimu sloučených obcí). Volební okrsky, které struktuře sídel odpovídají, jsou
označeny číslem a jejich identifikace je tedy náročná.7
Ze zkoumaných souborů jsou dále vyloučeny následující obce: Jezernice (okres
Přerov) a Pavlovice u Kojetína (okres Prostějov) – osamostatnily se až po volbách
1998; Hrubčice (okres Prostějov) – osamostatnily se po volbách 1996; a Savín (okres
Olomouc), který naopak po volbách 1998 o samostatnost přišel. Zkoumány rovněž
nebyly výsledky ve třech obcích, které se staly součástí kraje až v roce 2005
(Huzová, Norberčany a Moravský Beroun).
I přes velkou snahu se nepodařilo dohledat prvorepublikové výsledky u šesti
dnes samostatných obcí – nejsou proto zařazeny do zkoumaných souborů: Mrsklesy
(okres Olomouc), Niva, Ondratice, Stražisko (okres Prostějov), Oldřichov a Teplice
nad Bečvou (okres Přerov).
3. Pozice KSČ a KSČM v jednotlivých analyzovaných volbách
Říjnové parlamentní volby v roce 1929 byly prvními, do nichž šla KSČ pod
vedením nového generálního tajemníka Klementa Gottwalda. Půlrok předcházející
volbám byl pro KSČ nejkritičtějším v její historii, neboť v reakci na Gottwaldův směr
bolševizace strany, který převládl na V. sjezdu v únoru 1929, se od komunistických
klubů v Poslanecké sněmovně a Senátu odtrhly tzv. kluby leninovců, stranu na
protest opustila skupina vlivných intelektuálů, stejně jako odešla značná část
členstva, KSČ dočasně ztratila vlivnou pozici v odborovém hnutí. V této situaci ani
volební výsledky nebyly takové, jaké strana očekávala, ba ani takové, jaké získala
7
Příkladem značné rozdílnosti výsledků v sídlech, jež se po agregaci do jediného souboru stírá, mohou
být sídla v obci Ruda nad Moravou (okr. Šumperk). Lze nalézt rozdíly u všech stran – ačkoli např.
Koalice KDU-ČSL a US-DEU dosáhla v roce 2002 v obci celkově 15,88 %, v samotné Rudě nad
Moravou to bylo pouze 12,44 %, zatímco např. ve Štědrákově Lhotě 24,32 %. Podobně KSČM celkově
44
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
v předchozích volbách 1925, kdy skončila s 13,2 % hlasů dokonce na druhém místě.
V roce 1929 je porazili nejen agrárníci, ale i sociální demokraté a národní socialisté.
KSČ získala 10,2 % hlasů. Těmito volbami si „prohodila“ pozici se sociální demokracií,
kdy se dostala do pozice vedlejšího pólu levé části stranického spektra (Fiala - Holzer
- Mareš - Pšeja 1999: 23-24).
Přestože Československo v následujícím mezivolebním období plně zasáhly
důsledky světové hospodářské krize, nedokázala KSČ ve volbách 1935 zhodnotit svoji
pozici protikapitalistické síly. Přestože se strana v tomto období stabilizovala a
obnovila některé ztracené pozice, volební zisk navýšila o pouhou desetinu procenta –
na 10,3 %. Výrazně posílila na Slovensku a zejména na Podkarpatské Rusi, kde se
dokonce stala nejsilnější stranou. Volební zisk a opětovná pozice čtvrté strany (za
Sudetoněmeckou stranou, agrárníky a sociálními demokraty) rozhodně nebyly
hodnoceny jako zvláštní úspěch (Fiala - Holzer - Mareš - Pšeja 1999:25).
Volby v roce 1996 byly prvními parlamentními v samostatné České republice.
Pro KSČM znamenaly nejhorší volební výsledek po roce 1935, kdy se její zisk přiblížil
zisku prvorepublikovému (do nějž se ovšem tehdy započítávalo i Slovensko a
Podkarpatská Rus – v samotných českých zemích byl tento zisk znatelně nižší). KSČM
v atmosféře pocitu České republiky jakožto premianta transformujících se zemí a
úspěšně probíhající transformace dosáhla pouhých 10,33 % hlasů, v předčasných
volbách o dva roky později svůj zisk navýšila na 11,03 % (Fiala - Mareš - Pšeja 2005:
1425).
Ani tento výsledek však nebyl chápán jako výrazný úspěch, neboť právě tehdy
vrcholila deziluze ze společenského a ekonomického vývoje země. Protestní hlasy, o
jejichž reprezentaci KSČM po roce 1990 usiluje, se tehdy podařilo získat sociální
demokracii.
V dosud posledních volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2002 naopak
KSČM zaznamenala v „polistopadové“ historii parlamentních voleb největšího úspěch.
Vstupovala do nich jakožto jediná levicová opoziční strana, strana kritizující opoziční
smlouvu občanských a sociálních demokratů, strana, která dosud jako jediná
z významných aktérů neměla po roce 1990 podíl na moci (možný úspěch
dosáhla v obci v roce 2002 27,76 %, v samotné Rudě 29,79 %, ale v Hrabenově pouze 21,44 %.
Dokládá to značnou rozdílnost ve volebním chování jednotlivých sídel, která je setřena agregací.
45
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
signalizovaly i krajské volby z konce roku 2000, v nichž se KSČM ziskem 21,14 %
hlasů poprvé dostala přes dvacetiprocentní hranici). Navíc ekonomická situace se
oproti roku 1998 výrazně nezlepšila, naopak – přibylo nezaměstnaných apod. Jako
jediná z parlamentních stran tak dokázala navýšit nejen procentuální podíl, ale i
absolutní počet hlasů, a to v situaci razantního poklesu volební účasti. Získala 18,51
% hlasů (cca 882 tisíc hlasů, oproti roku 1998 navýšení o cca 225 tisíc, oproti roku
1996 dokonce o cca 250 tisíc hlasů) (Fiala - Mareš - Pšeja 1999: 1425-1426,
Volby.cz). V mnoha místech to znamenalo až dvojnásobný nárůst preferencí.
4. Úroveň kraje
Nežli se podíváme na úroveň obcí, věnujme krátce pozornost výsledkům KSČ
(KSČM) v jednotlivých zkoumaných volbách na úrovni celostátní a Olomouckého
kraje.
Tab.1: Výsledky KSČ ve volbách v letech 1929 a 1935 – kraje (v % hlasů)
11,87
10,91
5,99
6,25
12,82
12,00
15,91
12,06
4,37
6,14
6,92
9,84
6,47
11,34
10,40
13,20
12,54
6,60
6,45
10,15
6,36
13,75
5,90
3,24
4,94
5,04
8,94
6,31
9,26
11,56
12,54
11,73
6,30
6,35
11,49
9,18
14,83
8,98
3,81
5,54
5,98
9,39
6,39
10,30
10,98
Rozdíl výsledků
1935 a 1929
1,33
1,63
0,61
0,20
-2,67
-5,64
-2,16
-6,16
-1,13
-1,20
-1,88
-0,90
-0,16
-2,08
1,16
Průměr českých zemí
9,88
8,88
9,38
-1,00
Pořadí kraje Olomouc
Zdroj: Klíč 2005: 7.
11.
11.
10.
6.
Volební kraj
Praha, část A
Praha, část B
Pardubice
Hradec Králové
Mladá Boleslav
Česká Lípa
Louny
Karlovy Vary
Plzeň
České Budějovice
Jihlava
Brno
Olomouc
Uherské Hradiště
Moravská Ostrava
1929
1935
Průměr
Vidíme, že v obou volbách získala KSČ v kraji Olomouc o několik procent
méně, než činily její zisky v celostátním součtu, v pořadí všech patnácti českých,
46
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
moravských a slezských krajů byl kraj Olomouc pro KSČ velmi slabou oporou, neboť
se zde umisťovala vždy až na jedenáctém místě, když podpora oproti nejsilnějšímu
kraji byla více než dvakrát menší. Oproti zisku v českých zemích získala KSČ v kraji
Olomouc méně o tři, resp. dvě procenta.
Tab. 2: Výsledky KSČM ve volbách 1996, 1998 a 2002 – kraje* (v % hlasů)
Kraj
Praha
Středočeský kraj
Jihočeský kraj
Karlovarský kraj
Plzeňský kraj
Liberecký kraj
Ústecký kraj
Pardubický kraj
Královéhradecký
kraj
Jihomoravský kraj
Kraj Vysočina
Moravskoslezský
kraj
Olomoucký kraj
Zlínský kraj
Celostátní průměr
1996
1998
2002
Průměr
Rozdíl
Rozdíl
Rozdíl
výsledků výsledků výsledků
1998 a
2002 a
2002 a
1996
1998
1996
-0,40
4,17
3,77
0,31
7,25
7,55
0,21
7,21
7,42
0,50
10,83
11,33
0,58
8,36
8,93
0,66
8,04
8,71
1,16
11,04
12,20
0,61
7,20
7,80
7,02
11,18
11,36
11,05
12,49
8,37
13,08
9,89
6,62
11,49
11,57
11,55
13,07
9,03
14,25
10,50
10,79
18,74
18,77
22,38
21,42
17,07
25,29
17,70
8,14
13,80
13,90
15,00
15,66
11,49
17,54
12,70
9,19
12,65
11,41
9,49
14,05
13,21
16,17
21,88
19,72
11,62
16,19
14,78
0,30
1,40
1,80
6,69
7,83
6,51
6,98
9,23
8,31
9,89
10,83
9,24
11,51
12,48
10,55
21,39
21,91
17,10
1,62
1,65
1,31
9,88
9,43
6,54
11,50
11,08
7,85
10,33
11,03
18,5
14,26
15,08
12,30
13,29
0,70
7,47
8,17
Pořadí Olomouckého
kraje
8.
5.
3.
4.
2.
4.
4.
* Ve volbách 1996 a 1998 bylo území ČR rozděleno na 8 krajů, výsledky v tabulce
však respektují regionální rozdělení platné dnes, tj. 14 krajů.
Zdroj: Klíč 2005: 7-8.
Oproti prvorepublikovým výsledkům KSČ vidíme, že v devadesátých letech
došlo k posunu v pozici Olomouckého kraje v rámci republiky. Zatímco v letech 1929
a 1935 rozhodně nepatřil k oporám, když se umisťoval až v poslední třetině krajů,
v roce 1996 byl sice ještě stále až ve druhé polovině, ale o pouhé dva roky později se
již posunul na začátek druhé třetiny, aby v roce 2002 patřil Olomoucký kraj vzhledem
k třetí příčce v pořadí krajů k největším oporám strany. Oproti prvorepublikovým
reáliím získala KSČM v Olomouckém kraji po roce 1996 vždy více, než činil celostátní
47
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
průměr. Tento pohled naznačuje, že k proměně pozice KSČ(M) a k proměně
volebních vzorců došlo.
Z výsledků uvedených v tab. 2 také můžeme pozorovat skutečnost, se kterou
se setkáme i v další analýze – velký „skok“ ve výsledcích v roce 2002. Zatímco v
obojích prvorepublikových volbách a ve volbách 1996 a 1998 dosáhla KSČ(M) jak
v celostátním, tak krajském měřítku vždy víceméně vyrovnaných výsledků, volby
2002 představují výrazné vydělení se. Bude zajímavé sledovat, zda a v jaké podobě
bude tento posun možno identifikovat i na úrovni jednotlivých obcí.
5. Úroveň obcí
Podívejme se však na úroveň, která nás zajímá nejvíc – na korelaci výsledků
jednotlivých voleb na úrovni obcí. Srovnáváme fakticky dva soubory voleb –
prvorepublikové se dvěma prvky a volby ze samostatné České republiky se třemi
prvky. Použijeme metodu Pearsonova korelačního koeficientu.
Při stabilitě celostátních výsledků v obou obdobích, kdy mezi jednotlivými
volbami nedocházelo k zásadním zvratům, vzniku nových a zániku starých
relevantních aktérů, se dá předpokládat, že asociace 1929-1935, 1996-1998, 19982002 a 1996-2002 bude silná, kladná a bude se blížit hodnotě 1. Jak dokládá tab. č.
3 zachycující všech 301 srovnávaných obcí z celého kraje, tento předpoklad je
správný. Nejsilnější korelaci pozorujeme mezi volbami s nejmenším časovým
odstupem – tedy 1996-1998 o hodnotě ,832. Totožnou, vysokou hodnotu vykazují
volby 1929-1935 a 1998-2002 (,759).
Jak je to ovšem se vztahem volebních výsledků prvorepublikových a
nejnovějších? Nejsilnější vztah pozorujeme mezi volbami 1929 a 1996, a to na úrovni
,147, všechny další vztahy jsou slabší. I tento vztah však musíme řečí statistické
analýzy dat označit za slabý. V zásadě můžeme jak u vztahu voleb 1929, tak u voleb
1935 k pozdějším výsledkům sledovat průběžně klesající korelaci, až k hranici nulové
korelace (,064, resp. ,026). Zajímavé rovněž je, že časově vzdálenější volby (1929)
mají k výsledkům z devadesátých let silnější pozitivní korelační vztah, než volby 1935.
48
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
Obecně však můžeme konstatovat, že v souboru všech obcí Olomouckého kraje lze
pozorovat
velmi
nízkou,
až
zanedbatelnou
korelaci
prvorepublikových
a
nejaktuálnějších volebních výsledků.
Dosud jsme zkoumali soubor obcí Olomouckého kraje vcelku. Zkusme se (při
vědomí nižší spolehlivosti výsledků získaných ze značně menších souborů dat)
podívat na soubory obcí jednotlivých okresů Olomouckého kraje. U obcí okresu
Olomouc (tab. č. 4) sledujeme totožné tendence, navíc s ještě slabšími hodnotami
korelace. Zajímavé je zjištění, že korelace voleb 1996-2002 je pouze střední (blíže viz
Hendl 2004:246) – volební výsledky 2002 zde poměrně zásadním způsobem vybočily
z řady. Ani okres Prostějov (tab. č. 5) nevybočuje ze zjištěných informací ohledně
výraznější asociace výsledků 1929 s novějšími, než 1935. Situace v okrese Přerov
(tab. č. 6) se však odlišuje. Volební výsledky v roce 1929 a 1935 měly silnější
pozitivní asociaci s výsledky 1998, než 1996. V okrese Šumperk (tab. č. 7) naopak
nedošlo oproti celokrajským trendům ke změně.
Obecně tedy můžeme shrnout, že ani práce s daty obcí dle jednotlivých okresů
nepřinesla náznak, že by se volební vzorce vedoucí k volbě KSČ(M) v Olomouckém
kraji přes propast šesti/sedmi desítek let přenesly.
6. Analýza stability územní podpory
Výše uvedená zjištění jsou značně skeptická k otázce kontinuity volebních
vzorců v obcích Olomouckého kraje. Dosud použité metody však nedokáží rozlišit
území, kde se o kontinuitě hovořit v žádném případě nedá, od těch, kde lze alespoň
nějakou kontinuitu sledovat. Existují v případě KSČ(M) v Olomouckém kraji území,
kde se volební vzorce zachovaly?
Tuto otázku můžeme zodpovědět metodou analýzy intenzity územní volební
podpory. Pomocí této metody jsou vymezovány oblasti, v nichž strany dosahují určité
úrovně této podpory. „Tyto oblasti, které představují koncentraci 50% z celkového
počtu hlasů získaných stranou v daných volbách, nazýváme území volební podpory
politických stran.“ (Jehlička, Sýkora 1991: 84) Pro každou politickou stranu a každé
volby jsou dle této metody obce sestupně seřazeny podle relativní hodnoty volební
podpory (podíl získaných hlasů). „Podle této řady, vyjadřující pokles intenzity volební
49
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
podpory, jsou načítány absolutní počty hlasů až do výše 50% z celkového počtu
hlasů získaných stranou“ v Olomouckém kraji (srv. Jehlička, Sýkora 1991: 84). Obce,
které spadají do 50% limitu, jsou pak označeny za území volební podpory strany.
Jelikož nás ovšem příliš nezajímá podpora v jednotlivých volbách, ale srovnání
této podpory ve dvou různých obdobích, sleduje další postup vymezení oblastí,
„v nichž daná strana vykázala volební podporu, definovanou výše uvedeným
způsobem, ve všech sledovaných volbách,“ (Jehlička, Sýkora 1991: 84) v našem
případě tedy ve všech pěti volbách 1929, 1935, 1996, 1998 a 2002. Takové oblasti
nazýváme územími stabilní volební podpory politické strany. Jedná se o oblasti, kde
sociální, ekonomické a kulturní klima určitým způsobem determinuje orientaci na
politické síly, které se mu svou programovou linií nejvíce přibližují.
Provedením této analýzy můžeme v Olomouckém kraji definovat dvě větší
území stabilní volební podpory komunistické strany a několik „ostrovů“. Ve všech pěti
volbách patřilo mezi území volební podpory pouhých třináct obcí (ze 301
zkoumaných) – z toho pět v okrese Šumperk (Jakubovice, Leština, Olšany, Písařov,
Ruda nad Moravou), dvě v okrese Olomouc (Hlubočky, Skrbeň), dvě v okrese
Prostějov (Brodek u Prostějova, Malé Hradisko) a čtyři v okrese Přerov (Kojetín,
Lobodice, Sobíšky, Uhřičice). Ona dvě větší území se nacházejí na bývalé českoněmecké hranici v okrese Šumperk a v okrese Přerov na Kojetínsku.
50
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
Obr. 1: Území stabilní volební podpory KSČ(M) v Olomouckém kraji v letech 1929,
1935, 1996, 1998 a 2002 (značeno černě)
Jelikož výše uvedené podmínky splnil jen nepatrný počet obcí, zkusme kritéria
„změkčit“ a nevyžadovat zařazení mezi území volební podpory ve všech pěti volbách,
ale alespoň ve čtyřech (i s tímto sníženým počtem musela být daná obec zařazena
mezi území volební podpory KSČ alespoň v jedněch volbách prvorepublikových). Po
této úpravě zjistíme, že dvě území stabilní volební podpory komunistické strany
z předchozí mapy se znatelně zvětšila a že přibylo „osamělých ostrovů“. S opatrností
tedy můžeme identifikovat dvě větší území stabilní voličské podpory KSČ – a)
nejsevernější původně česká část okresu Šumperk, kdysi bezprostředně sousedící
s německými oblastmi; b) Kojetínsko.
51
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
Podmínce patřit alespoň čtyřikrát mezi území volební podpory vyhovělo kromě
již uvedených třináct obcí dvacet osm dalších – z toho sedm v okrese Šumperk
(Bludov, Bohutín, Hrabová, Lesnice, Rovensko, Sudkov, Zborov), tři v okrese
Olomouc (Drahanovice, Příkazy, Střeň), dvanáct v okrese Prostějov (Dobromilice,
Dřevnovice, Horní Štěpánov, Ivaň, Klenovice na Hané, Koválovice-Osíčany, Kralice na
Hané, Ohrozim, Prostějovičky, Skalka, Vrchoslavice, Výšovice) a šest v okrese Přerov
(Bohuslávky, Lazníky, Lhotka, Lipová, Tovačov, Turovice). Největší počet obcí se
stabilní podporou KSČ(M) ve čtyřech či všech pěti volbách má okres Prostějov (14),
následován okresem Šumperk (12) a Přerov (10). Okres Olomouc se do značné míry
vymyká, když tam podobných obcí nalézáme jen 5. Uvážíme-li ovšem, že v okresu
Šumperk mohlo být zkoumání podrobeno pouze 45 ze 78 obcí, zatímco v okrese
Prostějov dvakrát tolik (89), ukazuje se být okres Šumperk opravdovou oporou
KSČM.
52
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
Obr. 2: Území stabilní volební podpory KSČ(M) v Olomouckém kraji ve čtyřech z pěti
voleb v letech 1929, 1935, 1996, 1998 a 2002 (značeno černě)
Zjištění plynoucí z použití této metody precizuje dříve zjištěné poznatky. O
kontinuitě se v zásadě hovořit nedá, a když, tak jen v relativně malých územních
celcích.
7. Závěr
Úmyslem autora tohoto článku bylo ověřit, do jaké míry lze hovořit v případě
volebních preferencí o kontinuitě či diskontinuitě mezi obdobím prvorepublikovým a
dnešním. Mnohé studie pracující s úrovní okresní možnou kontinuitu naznačovaly.
53
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
Zajímalo nás ovšem, jak změní situaci pohled na nejnižší možnou úroveň zkoumání –
na úroveň obcí. Jako indikátor byla proto zvolena analýza pozice KSČ(M)
v jednotlivých obcích dnešního Olomouckého kraje v parlamentních volbách 1929,
1935, 1996, 1998 a 2002.
Prostřednictvím použití kvantitativní metody výzkumu (konkrétně metody
Pearsonovu koeficientu) bylo zjištěno, že kvantitativní metoda žádnou pozitivní
korelaci dvou sledovaných období nenaznačuje. Asociace volebních výsledků 1929 a
1935 k výsledkům z konce 20. a začátku 21. století se vesměs blížila nule, a to i
tehdy, když byly analyzovány jednotlivé okresy samostatně. Obecně tedy lze
konstatovat, že minimálně od poloviny devadesátých let nelze hovořit o kontinuitě
volebních preferencí KSČ(M), přičemž toto tvrzení lze zřejmě opatrně vztáhnout i na
další aktéry stranického systému.
Ovšem
díky
metodě
analýzy
stability
územní
podpory
byly
v kraji
identifikovány dvě větší oblasti, kde lze hovořit o kontinuitě mezi prvorepublikovou a
současnou pozicí KSČ(M).
První z nich je střední oblast okresu Šumperk, s prvorepublikovým centrem
Bludovem (jen pro zajímavost lze uvést, že v této obci byla před rokem 1918 první
česká měšťanská škola pro českou severní Moravu a že zde byla založena svého času
nejsevernější jednota Sokola, které poté plnila funkci centra pro celé české okolí,
které se do značné míry shodovalo s územím vymezeným na obr. č. 1 jakožto území
stabilní voličské podpory KSČ/M). Jde o oblast hraniční, bezprostředně související
s územím před rokem 1945 osídleným německým obyvatelstvem. Jde o zajímavé
zjištění, které dozajista může být předmětem dalších výzkumů – zda nějakým
způsobem souvisí zkušenost „bytí na hranici“ se stabilitou voličských vzorců.
Druhým z nich je Kojetínsko, oblast, v níž KSČ dominovala již za první
republiky, a kde je rovněž nejpevnější i v současnosti.
Můžeme tedy říci, že půlstoleté období nedemokratických režimů (zvláště
režimu komunistického) zasáhlo do mentality společnosti natolik, že – až s několika
výjimkami – proměnilo její volební vzorce.
Při výzkumu volebních výsledků se badatel často zarazí a ptá se po důvodech
změn. Proč ve dvou sousedních obcích mezi dvěma volbami došlo k tak rozdílnému
54
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
vývoji? Proč v jedné z nich strana navýší svůj volební zisk na dvojnásobek a v druhé
polovinu hlasů ztratí? S čím vším volební chování souvisí? Při podobné mikroanalýze
se badatel neubrání otázkám o vlivu silné osobnosti na politické preference svých
spoluobčanů.
A
to
už
vůbec
neuvádíme
politologicky
„kacířské“
myšlenky
zpochybňující koncepty cleavages, které s podobnými úvahami o vlivu osobnosti na
mikroúrovni souvisejí.
Jistě – ani analýza volebního chování na úrovni obcí není nejnižší. Při nesmírně
náročném heuristickém výkonu by mohly být zkoumány jednotlivé volební okrsky, ale
ani potom nemusíme nutně přijít na vysvětlení proměn voličského chování.
Ani tento článek neměl ambici vysvětlit příčiny proměn tohoto chování. Jen
chtěl zjistit, zda se změnilo či nikoli – a zdá se, že na příkladu obcí Olomouckého
kraje můžeme konstatovat, že se toto chování změnilo, a že je na místě hovořit o
diskontinuitě. Je otázkou, zda může politická věda vysvětlení těchto proměn nalézt –
na makroúrovni snad, ale ve chvíli, kdy politický vědec sestupuje při výzkumu níž a
níž, je o pravdivosti takové odpovědi přesvědčen méně a méně. Pokud bychom totiž
došli k jednotce nejnižší – tzv. přirozené – k rodině, můžeme se ptát: dokážeme vždy
správně určit, co vede syna k tomu, aby volil jinak, než jeho otec, či dokonce
vysvětlit, jak je možné, že vnuk dnes volí KSČM, zatímco jeho děd byl jakožto přední
aktivista ČSL za svou činnost vězněn? Podobných otázek vyvstává v této souvislosti
celá řada.
Použité prameny a literatura
Balík, S. (2004): Komunální politika: volby, aktéři, strategie. Případová studie okresu
Šumperk od roku 1994, disertační práce, Brno, FSS MU.
Celkový přehled výsledků volby do Poslanecké sněmovny v roce 1929 v kraji I. – XII.
(1930), Praha.
Celkový přehled výsledků volby do Poslanecké sněmovny v roce 1935 v kraji I. - XII.
(1935), Praha.
Československá statistika (1922), sv. č. 1, Volby do Národního shromáždění v dubnu
roku 1920 a všeobecné volby do obecních zastupitelstev v Čechách, na Moravě a
Slezsku v červnu roku 1919. Praha.
55
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
Československá statistika (1926), sv. č. 31, Volby do Poslanecké sněmovny v
listopadu 1925. Praha.
Fiala, P. – Mareš, M. – Pšeja, P. (2005): Komunisté a jejich strany, in: Malíř, J. Marek, P. (eds., 2005): Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých
zemích a Československu 1861-2004, II. díl, Brno, Doplněk, s. 1413-1431.
Fiala, P. – Holzer, J. - Mareš, M. – Pšeja, P. (1999): Komunismus v České republice,
Brno, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.
Hendl, J. (2004): Přehled statistických metod zpracování dat, Praha, Portál.
Jehlička, P. – Sýkora, L. (1991): Stabilita regionální podpory tradičních politických
stran v českých zemích (1920-1990), Sborník ČGS, sv. 96, č. 2, s. 81 - 95.
Klíč, Z. (2005): Regionální podpora politických stran v době první republiky a dnes.
Případová studie regionální podpory KSČ a KSČM v Olomouckém kraji (kraji
Olomouc), seminární práce, Brno, FSS MU.
Kostelecký, T. (1994): Economic, Social and Historical Determinant of Voting Patterns
in the 1990 and 1992 Parliamentary Elections in the Czech Republic, Czech
Sociological Review, roč. II., č. 2, s. 209 - 228.
Kostelecký, T. (2001): Vzestup nebo pád politického regionalismu? Změny na
politické mapě v letech 1992 až 1998 - srovnání České a Slovenské republiky, Praha,
Sociologický ústav Akademie věd ČR.
Lukeš, B. (2005): Československá strana lidová, in: Malíř, J. - Marek, P. (eds., 2005):
Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu
1861-2004, II. díl, Brno, Doplněk, s. 1283-1305.
Marek, P. (2005): Komunistická strana Československa, in: Malíř, J. - Marek, P. (eds.,
2005): Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a
Československu 1861-2004, I. díl, Brno, Doplněk, s. 711-746.
Volby.cz (http://www.volby.cz).
56
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
Příloha
Tab. 3: Korelace volebních výsledků KSČ(M) v jednotlivých obcích Olomouckého
kraje
1929
1935
1996
1998
2002
Pearson
Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson
Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson
Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson
Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson
Correlation
Sig. (2-tailed)
N
1929
1935
1996
1998
2002
1
,759(**)
,147(*)
,131(*)
,064
301
,000
301
,011
301
,023
301
,266
301
,759(**)
1
,116(*)
,085
,026
,000
301
301
,045
301
,139
301
,649
301
,147(*)
,116(*)
1
,832(**)
,679(**)
,011
301
,045
301
301
,000
301
,000
301
,131(*)
,085
,832(**)
1
,759(**)
,023
301
,139
301
,000
301
301
,000
301
,064
,026
,679(**)
,759(**)
1
,266
301
,649
301
,000
301
,000
301
301
** Korelace je signifikantní na hladině významnosti 0,01.
* Korelace je signifikantní na hladině významnosti 0.05.
Zdroj dat: Celkový přehled výsledků volby do Poslanecké sněmovny v roce 1929
v kraji I. – XII.; Celkový přehled výsledků volby do Poslanecké sněmovny v roce
1935 v kraji I. - XII.; Volby.cz, výpočty autor
57
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
Tab. 4: Korelace volebních výsledků KSČ(M) v jednotlivých obcích okresu Olomouc
1929
1935
1996
1998
2002
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
1929
1
69
,836(**)
,000
69
,094
,440
69
,076
,534
69
,049
,689
69
1935
,836(**)
,000
69
1
69
,084
,493
69
,057
,645
69
-,032
,791
69
1996
,094
,440
69
,084
,493
69
1
69
,846(**)
,000
69
,596(**)
,000
69
1998
,076
,534
69
,057
,645
69
,846(**)
,000
69
1
69
,750(**)
,000
69
2002
,049
,689
69
-,032
,791
69
,596(**)
,000
69
,750(**)
,000
69
1
69
** Korelace je signifikantní na hladině významnosti 0.01 level.
58
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
Tab. 5: Korelace volebních výsledků KSČ(M) v jednotlivých obcích okresu Prostějov
1929
Pearson Correlation
1929
1935
1996
1998
2002
1
,705(**)
,106
,055
-,027
,000
,323
,608
,800
Sig. (2-tailed)
1935
1996
1998
2002
N
89
89
89
89
89
Pearson Correlation
,705(**)
1
,077
,039
-,018
Sig. (2-tailed)
,000
,471
,716
,867
N
89
89
89
89
89
Pearson Correlation
,106
,077
1
,848(**)
,689(**)
Sig. (2-tailed)
,323
,471
,000
,000
N
89
89
89
89
89
Pearson Correlation
,055
,039
,848(**)
1
,736(**)
Sig. (2-tailed)
,608
,716
,000
N
89
89
89
89
89
Pearson Correlation
-,027
-,018
,689(**)
,736(**)
1
Sig. (2-tailed)
,800
,867
,000
,000
N
89
89
89
89
,000
89
** Korelace je signifikantní na hladině významnosti 0.01.
59
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 38-60
Vol. 1, No. 1, pp. 38-60
ISSN 1801-6545
Tab. 6: Korelace volebních výsledků KSČ(M) v jednotlivých obcích okresu Přerov
1929
1935
1996
1998
2002
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
1929
1
98
,695(**)
,000
98
,156
,126
98
,236(*)
,019
98
,131
,198
98
1935
,695(**)
,000
98
1
98
,180
,076
98
,218(*)
,031
98
,161
,114
98
1996
,156
,126
98
,180
,076
98
1
98
,809(**)
,000
98
,692(**)
,000
98
1998
,236(*)
,019
98
,218(*)
,031
98
,809(**)
,000
98
1
98
,753(**)
,000
98
2002
,131
,198
98
,161
,114
98
,692(**)
,000
98
,753(**)
,000
98
1
98
** Korelace je signifikantní na hladině významnosti 0.01 level.
* Korelace je signifikantní na hladině významnosti 0.05.
Tab. 7: Korelace volebních výsledků KSČ(M) v jednotlivých obcích okresu Šumperk
1929
1935
1996
1998
2002
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
Pearson Correlation
Sig. (2-tailed)
N
1929
1
45
,848(**)
,000
45
,124
,417
45
,025
,868
45
,015
,924
45
1935
,848(**)
,000
45
1
45
,159
,298
45
,030
,844
45
-,015
,922
45
1996
,124
,417
45
,159
,298
45
1
45
,814(**)
,000
45
,648(**)
,000
45
1998
,025
,868
45
,030
,844
45
,814(**)
,000
45
1
45
,802(**)
,000
45
2002
,015
,924
45
-,015
,922
45
,648(**)
,000
45
,802(**)
,000
45
1
45
** Korelace je signifikantní na hladině významnosti 0.01.
60
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
Název článku:
Proporcionalita zastoupení a navrstvující smíšené volební
systémy
Proportionality of representation and superposition mixed
electoral systems
Autor:
Jakub Šedo ([email protected])
Abstract:
This article describes different quantitative methods, which indicate proportionality of
the political parties’ representation. The analysis is focused on the question, how to
measure proportionality profiles in the countries, where superposition mixed electoral
system (Mixed-Member Majoritarian system) is used. Two potential alternatives,
which are identifiable in existing research, one based on the measure of all seats and
votes from the list tier, and one based only on the separate counting for the nominal
and the list tier, are insufficient in some cases. We propose an alternative solution,
dividing the ratio of all seats for a party by the sum of weighted proportion of the
ratio of the votes in both tiers. The advantages and disadvantages of this solution
are demonstrated on the example of the Lithuanian elections.
Keywords: Mixed electoral systems, Proportionality profiles, Elections, Quantitative
indicators, Lithuanian electoral system.
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
1. Úvod
Jednou ze základních charakteristik jednotlivých volebních systémů je
odpověď na otázku, jakým způsobem zajišťují reprezentaci politických stran.
Použijeme-li terminologii M. S. Shugarta, pohybujeme se na kontinuu počínajícím
hyperreprezentativními
systémy,
které
zajišťují
poměrné
zastoupení
velmi
rozsáhlému okruhu stran a zájmů, a pluralitními systémy, které naopak v rámci
soutěže značnou část aktérů oslabují či přímo eliminují (Shugart 2003: 28-29;
Chytilek 2004: 60-61). Kontinuum není dokonale lineární, neboť eliminace či
podreprezentace politických stran lze dosáhnout různými postupy a tyto postupy mají
rozdílnou účinnost. Výsledný tlak je možné do jisté míry ovlivnit, aby výrazněji
postihoval určitý typ politické strany – může se jednat o velmi malé strany se silnou
lokální podporu, malé strany s rozptýlenou podporou, strany, vůči kterým se
uplatňuje dohoda o vyloučení atp. Navrstvující smíšené volební systémy1 (a v menší
míře i jiné varianty smíšených volebních systémů) potenciálně navozují zajímavou
situaci. Místo jednoho jednoznačně identifikovatelného tlaku, který by se dal
předpokládat u ostatních systémů, by mohly, resp. měly produkovat dvojí odlišné
výstupy. Připomenout v této souvislosti lze i Sartoriho kritiku těchto systémů, u
kterých předpokládal, že budou pro voliče matoucí, protože většinová složka je bude
nutit hlasovat strategicky, zatímco poměrná jim umožní hlasovat upřímně, a
především v zemích, které doposud neměly zkušenost s poměrným volebním
systémem, povede ke značnému tříštění politické scény (Sartori 2001: 88-89).
Jakkoliv v praxi lze vznést proti takto jednoznačným závěrům jisté námitky
(především výrazně „čistá“ proporcionalita poměrných složek je spíše výjimkou než
pravidlem, což vnáší i do tohoto hlasování prvky strategického uvažování
kandidujících stran i hlasujících voličů), možnost odlišeného působení je reálně
přítomná. Ve výsledku je tedy představitelná situace, kdy u konkrétní strany bude
1
Používáme tento termín, který vychází z práce L. Massicotta a A. Blaise (1999: 341-366) a kterému
jsme dali přednost i ve vlastním pokusu o souhrnnou klasifikaci volebních systémů (Šedo 2004: 32).
Pro tutéž hlasovací techniku se můžeme setkat s termíny smíšený volební systém s většinovými
účinky, mixed-member majoritarian system (Shugart – Wattenberg 2003: 13-24), paralelní volební
systém, parallel system (Reynolds – Reilly 1997: 19), nebo segmentovaný volební systém, segmented
system (Rose 2000: 355-356).
62
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
badatel nucen konstatovat značné rozdíly ve schopnosti proměnit hlasy na mandáty
v jednotlivých složkách hlasování.
Především při komparaci složení parlamentů v okruhu zemí, kde se v jednom
či více případech navrstvující smíšený volební systém používá, se nabízí otázka,
jakým způsobem posuzovat výstupy hlasování a z nich plynoucí konečnou podobu
obsazovaného tělesa. Při určitém zaměření nám dvojí výstupy pomohou, jelikož místo
jednoho souboru dat získáme rovnou dva, které bude možné posuzovat odděleně, při
jiných otázkách ale bude přítomnost dvojnásobného počtu N spíše svazovat. Jak
naznačíme níže, stávající literatura se s touto otázkou vypořádává dvěma postupy,
z nichž ani jeden není dle našeho názoru zcela vyhovující. Proto se v rámci této
studie pokusíme navrhnout alternativní řešení otázky měření proporcionality
zastoupení jednotlivých stran, používá-li určitá země navrstvující smíšený volební
systém. Případné výhody a nevýhody navrženého řešení se posléze pokusíme
demonstrovat na příkladu země, která daný volební systém užívá. Vzhledem k vyšší
podílu zemí a hlasování s tímto volebním systémem vybíráme příklad z regionu
postkomunistické Evropy, Litvu. Ta by měla reprezentovat zemi, která tento volební
systém užívá a kde nejsme omezeni ani velkým počtem nezávislých poslanců (jejich
zahrnutí do celkového výsledku je metodologicky přinejmenším sporné), ani
značnými rozdíly ve výsledcích uváděných jednotlivými autory (srov. např. výsledky
voleb v Rusku v roce 1993, jak je uvádějí S. Birch (2003: 169-170), Rose a Munro
(2003: 288-289), O. Shvetsova (2004: 392-394) a J. Holzer (2001: 114)).
2. Otázka měření proporcionality zastoupení jednotlivých stran
Před provedením vlastní analýzy se ještě zmíníme o tom, jakým způsobem
jsou měřeny odchylky od „ideální“ proporcionality u jednotlivých stran. Jakkoliv je
v literatuře patrná jistá převaha konceptu tzv. indexu deformace či profilů
proporcionality, který vychází z R. Taagepery a M. Laaksa, jeho dominance nad
ostatními variantami není nesporná. V literatuře se lze setkat i s dalšími možnostmi,
které sice obvykle nejsou explicitně popisovány jako specifické indexy, ale i tak
představují jistou alternativu s potenciálními výhodami či problémy.
Pravděpodobně
nejčastěji
se
lze
vedle
klasického
výpočtu
indexu
disproporcionality setkat s určením míry nad/podreprezentace jako rozdílu mezi %
63
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
mandátů a % hlasů, matematicky vyjádřitelnou D = s – v (viz např. Mlejnek 2004:
138-148; Kestelman 1999).2 Určitou výhodou takto pojatého výpočtu je jeho vazba
na další statistické operace související s výzkumem disproporcionality výstupů voleb.
Nejpoužívanější indexy disproporcionality, Loosemore-Hanby index a Gallagherův
index, jsou založeny právě na operacích odvíjejících se od rozdílů v podílu mandátů a
podílu hlasů zúčastněných stran (podrobněji viz Chytilek 2004: 49-50; Lebeda 2004:
414). Zároveň má ale tento ukazatel jisté limity, plynoucí z „optického“ nadhodnocení
rozdílů u větších stran. Jako vhodný příklad nám mohou posloužit výsledky voleb
v Moldávii v 90. letech, které by neměly produkovat relevantní rozdíly v míře
nad/podreprezentace úspěšných stran. Při distribuci mandátů se v této zemi užíval a
užívá d´Hondtův dělitel a zavedena je rovněž klausule, v letech 1994 a 1998 ve výši
4 % a od roku 2001 6 % pro strany, zvyšovaná pro koalice (Birch 2003: 30; Codul
electoral). Jelikož země představuje jediný volební obvod (o velikosti 104 a od roku
1998 101 mandátů), neměl by se vliv dělitele, který jinak mírně zvýhodňuje velké
strany, příliš projevit. Přítomnost klausule ze vzorku vylučuje příliš malé subjekty,
které by mohly narušit předpokládanou pravidelnost v míře nadreprezentace tím, že
buď měly štěstí, že dosáhly na jeden mandát (a mohly by být i značně
nadreprezentované), nebo jim naopak jen těsně unikl druhý mandát (což by
znamenalo přesně opačný výsledek).
2
Kde D je odchylka, s je podíl křesel, které obsadila daná strana, v je podíl hlasů, které získala ve
volbách.
64
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
Tab. č. 1: Výsledky voleb v Moldávii s měřením odchylky od „ideální“ proporcionality
pomocí rozdílu
1994
1998
Strana
Man.
Hlasy %
Man. %
s–v
Strana
Man.
Hlasy %
Man. %
s–v
PDAM
56
43,18
53,85
+ 10,67
PCRM
40
30,01
39,60
+ 9,59
PSMUE
28
22,00
26,92
+ 4,92
CDM
26
19,42
25,74
+ 6,32
BŢI
11
9,21
10,58
+ 1,37
PMDP
24
18,16
23,76
+ 5,6
AFPCD
9
7,53
8,65
+ 1,12
PFD
11
8,84
10,89
+ 2,05
Ostatní
0
18,06
0
- 18,06
Ostatní
0
23,57
0
- 23,57
2001
2005
Strana
Man.
Hlasy %
Man. %
s–v
Strana
Man.
Hlasy %
Man. %
s–v
PCRM
71
50,07
70,3
+ 20,23
PCRM
56
45,98
55,45
+ 9,47
PSMUE
19
13,36
18,81
+ 5,45
BMD
34
28,53
33,66
+ 5,13
PPCD
11
8,24
10,89
+ 2,65
PPCD
11
9,07
10,89
+ 1,82
Ostatní
0
28,33
0
- 28,33
Ostatní
0
16,42
0
- 16,42
Zkratky: PDAM – Agrární demokratická strana Moldávie; PSMUE – Volební blok Socialistické strana a
Hnutí „Jednota“; BŢI – Blok rolníků a intelektuálů; AFPCD – Volební blok „Aliance Lidové křesťanskodemokratické fronty“; PCRM – Strana komunistů Republiky Moldávie; CDM – Volební blok
„Demokratická konvence Moldávie“; PMDP – Volební blok „Hnutí za demokratickou a prosperující
Moldávii“; PFD – Strana demokratických sil; BEAB – Volební blok „Alianţa Braghiş“; PPCD – Lidová
křesťansko-demokratická strana
Zdroje: Rezultate Alegerilor; Příborský 2002: 268-284.
Výpovědní hodnota těchto výsledků by především v očích laického čtenáře
byla
poněkud
limitovaná.
Zdánlivě
totiž
vychází,
že
nejsilnější
strana
je
nadreprezentována výrazně více než strany slabší, nejmenší parlamentní subjekty
dosahují jen velmi mírného zvýhodnění. V praxi je ale nutné vycházet z toho, že
vzhledem k použitým pravidlům by měla každá strana potřebovat na jeden mandát
skoro stejně hlasů jako jiné strany. Pokud bychom vydělili výsledný rozdíl počtem
mandátů [(s – v)/s], zjistíme, o kolik v průměru vzrostla nadreprezentace každé
parlamentní strany za každý získaný mandát. V roce 2005 se tak jednalo u PCRM o
0,17, u BMD o 0,15 a u PPCD o 0,17. Přirozeně čím vícekrát byl tento rozdíl násoben,
tím byl nakonec větší. S touto korekcí již není výpočet „nebezpečný“ ani pro laika, ale
kvalitní odpověď na otázku, zda některá strana byla zvýhodněna více než její
konkurenti, by Tabulka 1 čtenáři nepřinesla. Buď by byl nucen provést ještě jeden
výpočet, nebo se spolehnout při posouzení míry nadreprezentace na vlastní odhad.
65
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
Při posuzování proporcionality zastoupení stran ve Španělsku jsme v jednom
případě použili jiný potenciální hodnotící nástroj. Jelikož byl od počátku zamýšlen jen
jako zjednodušující údaj (jehož výpočet není nutné vysvětlovat, přičemž je
dostatečně přehledný a srozumitelný pro odborníka i pro laika) pouze pro tuto zemi,
připomeneme jej pouze v maximální stručnosti. Při popisu rozdílů v proporcionalitě
zastoupení největších politických stran, malých stran se silným regionálním zázemím
a malých stran s rozptýlenou podporou jsme operovali s podílem hlasů (v relativních
hodnotách), za které strana získá jeden mandát (viz Havlík – Šedo – Čaloud 2004:
128-129). Výhodou tohoto řešení je již naznačená jednoduchost, na druhou stranu je
prakticky nepoužitelné pro komparaci, při které se liší počet volených poslanců.
Zvažovat by se dalo ještě posouzení podle absolutního počtu hlasů na jeden
mandát, které je užíváno především při posuzování míry znevýhodnění určitého
subjektu volební geometrií. Obvykle se ale místo posuzování průměrného počtu
hlasů, které musela strana získat, aby obsadila jedno křeslo, operuje s celkovým
počtem voličů v daném volebním obvodě a teprve z tohoto ukazatele se vyvozují
závěry. Na rozdíl od předchozího řešení by hypotetické využití absolutního počtu
hlasů, za který připadne straně X 1 mandát, naráželo nejen na rozdíly v počtu
obsazovaných mandátů, ale také na možné výkyvy ve voličské podpoře.
Jako závěrečný ukazatel uvedeme již předesílané profily proporcionality, resp.
index deformace.3 Index deformace není počítán jako rozdíl, ale naopak jako podíl
mandátů, které získá strana za každé procento hlasů. Index tak nabývá hodnot od 0
(všechny strany, u kterých libovolný podíl hlasů nevedl k zisku žádného mandátu) do
hypotetického X blížícího se ∞, kterého bychom dosáhli, kdyby voliči disponovali
neomezeným počtem hlasů, ale všechny mandáty by získala jediná strana za jeden
hlas. Jak naznačuje tabulka 2, index deformace nevede ke zkreslením, jaké
produkuje tabulka 1 a umožňuje bez větší námahy přehledně porovnat míru
nadreprezentace jednotlivých stran bez ohledu na jejich konkrétní zisk. Zároveň
3
Paralelní užití termínu „profily proporcionality“a „index deformace“ vyplývá z určitých rozdílů mezi
českou a anglickou produkcí. Anglický termín proportionality profiles se objevuje na přelomu let 70. a
80. v textech M. Laaksa a R. Taagepery (viz Taagepera 2002: 7; Proportionality in the European
Parliamentary Elections: Evidence since 1979 s. d.: 2, 7), v českém překladu jej takto uvádí R. Chytilek
(2004: 49). Taagepera (2002: 34) sám uvádí vzorec ve tvaru A = % mandátů/% hlasů. V českých
textech (viz Lebeda 2004: 414-415; Kubát 2004a: 101-109) se ale převážně setkáváme s termínem
66
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
potvrzuje předpokládanou tezi o dosti vyrovnaných hodnotách u jednotlivých
úspěšných stran, kdy určujícím kritériem aktuální míry nadreprezentace se stává
podíl propadlých hlasů. Na jeho růstu pak pozitivně participují všechny subjekty bez
ohledu na velikost.
Tab. č. 2: Výsledky voleb v Moldávii s měřením odchylky od „ideální“ proporcionality
pomocí indexu deformace
1994
1998
Strana
Man.
Hlasy %
Man. %
I
Strana
Man.
Hlasy %
Man. %
I
PDAM
56
43,18
53,85
1,25
PCRM
40
30,01
39,60
1,32
PSMUE
28
22,00
26,92
1,22
CDM
26
19,42
25,74
1,33
BŢI
11
9,21
10,58
1,15
PMDP
24
18,16
23,76
1,31
AFPCD
9
7,53
8,65
1,15
PFD
11
8,84
10,89
1,23
Ostatní
0
18,06
0
0
Ostatní
0
23,57
0
0
2001
2005
Strana
Man.
Hlasy %
Man. %
I
Strana
Man.
Hlasy %
Man. %
I
PCRM
71
50,07
70,3
1,40
PCRM
56
45,98
55,45
1,21
PSMUE
19
13,36
18,81
1,41
BMD
34
28,53
33,66
1,18
PPCD
11
8,24
10,89
1,32
PPCD
11
9,07
10,89
1,20
Ostatní
0
28,33
0
0
Ostatní
0
16,42
0
0
Zdroje a zkratky viz Tab. č. 1.
Index deformace poskytuje celou řadu výhod v porovnání s ostatními
uvedenými výpočty. Není „náchylný“ k tomu, aby jej ovlivnil momentální počet
volených poslanců, nebo účast voličů, nevyžaduje ani žádný dodatečný korigující
výpočet, který by jej učinil pro čtenáře přehlednějším. Přesto i u něj lze konstatovat
jisté problémy, které by mohly při komparativním výzkumu nastat. T. Lebeda (2004:
415) v souvislosti s tímto indexem přímo uvádí, že „výsledné hodnoty mohou být pro
méně zkušeného pozorovatele přinejmenším matoucí, ne-li přímo zavádějící.“
Jakkoliv
tuto
charakteristiku
vztahuje
pouze
na
fakt,
že
index
v „pásmu
podreprepzentace“ nabývá hodnot pouze v rozsahu 0 – 1, zatímco „pásmo
nadreprezentace“ je nepoměrně širší, platí tato charakteristika i pro několik dalších
index deformace (I), výpočet je analogický s Taageperovým, I = si/vi. V našem textu se budeme držet
převažující české terminologie.
67
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
komplikací. K nim se vyslovíme, abychom předešli případným nesrovnalostem či
přímo dezinterpretacím čísel, která budeme prezentovat níže.
Index je především závislý na proměnné, kterou neobsahuje samotný vzorec a
která nevyplývá ze samotného volebního systému, ale pouze z momentálního stavu.
Podíl propadlých hlasů může vést k relevantním zvýšením a snížením, přičemž se
jedná o hodnotu, která je (přinejmenším v některých případech) dosti náhodná. Vliv
podílu propadlých hlasů přitom poškozuje i odpověď na jednu za základních otázek,
které by měl index řešit – polohu „bodu zlomu“, tj. podílu hlasů, od kterého začínají
být strany podreprezentovávány (viz např. Chytilek 2004: 49). Jako příklad nám
může posloužit případný výzkum vlivu estonské modifikace d´Hondtova dělitele na
míru proporcionality zastoupení stran – viz Tabulka 3. Dokud propadalo skoro 15 %
hlasů, ležel bod zlomu pod výší stanovené 5% klausule, jakkoliv bylo patrné, že
z modifikace více těží nejsilnější strany, u kterých index dosahoval hodnot o cca. 0,15
vyšších, než tomu bylo u stran pohybujících se těsně nad 5 %. S poklesem k 10 %
propadlých hlasů se bod zlomu posouvá k 5 % hlasů, kdy některé parlamentní strany
dosahují i nepatrné podreprezentace. Když ale v posledních volbách propadlo méně
než 5 % hlasů, bod zlomu se posunul možná až k 10% hranici. Přitom je nutné
dodat, že volební zákon se v prvcích ovlivňujících proporcionalitu výstupu voleb měnil
jen zcela zanedbatelně (srov. Pospíšil 1999: 33; Rose – Munro 2002: 167). Místo
jednoznačné odpovědi na otázku, od kterého okamžiku je strana v Estonsku
podreprezentovaná, tedy získáváme poněkud vágní odpověď, že to záleží především
na tom, kolik hlasů odevzdají voliči neúspěšným stranám. V perspektivě komparace
více voleb ve více zemích hrozí, že badatel učiní nepřesný závěr na základě
mechanického porovnání nejvyšších hodnot a bodů zlomu, které mohou souviset více
s momentální podobou stranického spektra než s použitým volebním systémem.
68
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
Tab. č. 3: Index deformace výstupů voleb v Estonsku
1992
1995
Strana
Man.
Hlasy %
Man. %
I
Strana
Man.
Hlasy %
Man. %
I
I
29
22,0
28,71
1,31
EKE
41
32,23
40,59
1,26
EKE
17
13,6
16,83
1,24
RE
19
16,19
18,81
1,16
RKE
15
12,25
14,85
1,21
K
16
14,17
15,84
1,12
M
12
9,73
11,88
1,22
I
8
7,86
7,92
1,01
ERSP
10
8,79
9,90
1,13
M
6
5,99
5,94
0,99
SR
8
7,12
7,92
1,11
EÜRP
6
5,87
5,94
1,01
EK
8
6,89
7,92
1,15
VKRP
5
5,0
4,95
0,99
ER
1
2,62
0,99
0,38
Ostatní
0
12,69
0
0
EEE
1
2,39
0,99
0,41
Ostatní
0
14,61
0
0
1999
2003
Strana
Man.
Hlasy %
Man. %
I
Strana
Man.
Hlasy %
Man. %
I
K
28
23,41
27,73
1,18
K
28
25,4
27,73
1,09
I
18
16,09
17,82
1,11
RP
28
24,62
27,73
1,13
RE
18
15,92
17,82
1,12
RE
19
17,69
18,81
1,06
M
17
15,21
16,83
1,11
EME
13
13,03
12,87
0,99
EKE
7
7,58
6,93
0,91
I
7
7,31
6,93
0,95
EME
7
7,27
6,93
0,95
M
6
7,04
5,94
0,84
EÜRP
6
6,13
5,94
0,97
Ostatní
0
4,91
0
0
Ostatní
0
8,39
0
0
Zkratky: I – Pro Patria (někdy překládána jako Vlastenecká unie; 1992 koalice, pak strana); EKE –
Estonská koaliční strana (1992 jako VE – Svobodné Estonsko – nejsilnější činitel koalice Bezpečný
domov; 1995 koalice s Unií venkova); RKE – Lidová strana středu (později K – Estonská strana
středu); M – Umírnění (1992 a 95 koalice, pak strana); SR – Nezávislí roajalisté; EK – Estonský občan;
ERSP – Estonská strana národní nezávislosti; ER – Zelení; EEE – Estonská podnikatelská strana; RE –
Estonská reformní strana; EÜRP – Estonská sjednocená lidová strana (1995 koalice Náš domov je
Estonsko); VKRP – Estonská konzervativně-republikánská strana; EME – Estonská lidová strana; RP –
Res Publica
Zdroje: Vabariigi Valimiskomisjon; Pospíšil 2002: 156-168.
O druhém zkreslení můžeme uvažovat v situaci, kdy máme poměrný volební
systém bez umělé klausule a v datovém souboru je několik stran, které jen těsně
překročily přirozený práh. Optimální možnost poukázat na tento problém představuje
Poslanecká sněmovna Parlamentu Federace Bosny a Hercegoviny, volená způsobem,
který značně usnadňuje malým stranám přístup k prvnímu mandátu. Země užívá
69
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
dělitel Sainte-Laguë v nemodifikované podobě, přičemž vzhledem k počtu mandátů,
které jsou vyčleněny jako kompenzační, můžeme celou Federaci považovat za jediný
volební obvod, momentálně s velikostí 98, dříve 140 mandátů (Herceg – Tomić 1999:
152, 226; Hloušek 2000; Izborna Komisija Bosne i Hercegovine). Jak ukazuje Tabulka
4, právě u stran se ziskem jednoho mandátu se v roce 2002 setkáváme jak
z s výraznou nadreprezentací (která jednoznačně přesahuje hodnoty nejsilnějších
stran), tak s výrazným „poškozením“, vše v závislosti na tom, zda měla daná strana
„štěstí“, že pronikla do parlamentu, nebo „smůlu“, že nedosáhla na druhý mandát.
Obecně se přitom jedná o strany, u kterých lze přinejmenším pochybovat o jejich
relevanci, takže by se badatel mohl při „zběžném“ pohledu na výstupy volebního
systému ve Federaci Bosny a Hercegoviny zbytečně zdržovat úvahami nad zdánlivě
nejzajímavějšími čísly z celé tabulky. Příčinu jejich přítomnosti by nalezl pouze
jedinou a tou je použitý volební dělitel.
Tab. č. 4: Index deformace výstupů voleb u části stran kandidujících v roce 2002 ve
Federaci Bosny a Hercegoviny
2002
Strana
Man.
Hlasy % Man. %
I
SDA
32
32,71
32,65
1
K HDZ
16
15,76
16,33
1,04
7 dalších stran s více než 1 mandátem
BPS
1
1,36
1,02
0,75
HSS
1
0,88
1,02
1,16
LDS
1
0,81
1,02
1,26
HKDU
1
0,79
1,02
1,29
SNSD
1
0,72
1,02
1,42
HSP
1
0,61
1,02
1,67
GDS
1
0,56
1,02
1,82
HPB
1
0,54
1,02
1,89
PROENS/SM
1
0,52
1,02
1,96
Zkratky: SDA – Strana demokratické akce;
K HDZ – Koalicija (HDZ – Chorvatské
demokratické
společenství
Bosny
a
Hercegoviny – + 2 menší strany); BPS –
Bosenskohercegovská vlastenecká strana;
HSS – Chorvatská selská strana Bosny a
Hercegoviny; LDS – Liberálně demokratická
strana Bosny a Hercegoviny; HKDU –
Chorvatský křesťansko demokratický svaz
Bosny a Hercegoviny; SNSD – Svaz
nezávislých sociálních demokratů; HSP –
Chorvatská strana práva; HSP – Chorvatská
strana práva; GDS – Občanská demokratická
strana Bosny a Hercegoviny; HPB –
Chorvatský
pravý
blok;
PROENS
–
Proevropská národní strana; SM – Strana
mladých Bosny a Hercegoviny
Neparlamentní strany
Zdroj: Rezultati proteklih izbora – 2002 puna verzija.
70
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
Třetí potenciální problém do jisté míry již vyplývá z předcházejícího. Menší
strana má obecně lepší šanci, aby dosáhla vysokých čísel (ať již v pozitivním, nebo
negativním slova smyslu). Přitom i zdánlivě nevelká hodnota indexu může mít velmi
důležitý dopad – v jediné tabulce se nám může objevit nižší hodnota s velkou
důležitostí vedle vyšší, která je de facto zbytečná. Uvedené můžeme demonstrovat
na výsledcích dvojích voleb v Černé Hoře, které se konaly v letech 1996 a 1998 (viz
Tabulka 5).
V roce 1998 dosáhla nejlepšího výsledku měřeno indexem deformace DUA, ve
srovnání s jejími 1,24 je 1,09 u DZB slabší výsledek (a celkově slabý, pokud bychom
jej porovnávali např. s vítězi voleb v Estonsku – viz Tabulka 3). Jenže zatímco DUA
pomohla její nadreprezentace k jednomu mandátu, pro DZB znamenala zisk
pohodlné nadpoloviční většiny. Pokud bychom se pak vrátili k volbám v roce 1996,
pak by DPS při stejné hodnotě indexu deformace, jakého dosáhla DUA (2,15),
obsadila 78 z celkových 71 křesel v parlamentu. Ve „filozofické“ rovině se otevírá
otázka, zda je index deformace skutečně ve všech případech objektivní, když
největších hodnot může dosahovat pouze u stran, kterým je „na nic“, zatímco u
jiných i relativně malý krok pro statistiku představuje velký skok pro celý systém.
Tab. č. 5: Index deformace výstupů voleb v Černé Hoře
1996
1998
Strana
Man.
Hlasy %
Man. %
I
Strana
Man.
Hlasy %
Man. %
I
DPSCG
45
51,24
63,38
1,24
DZB
42
49,54
53,85
1,09
NS
19
25,57
26,76
1,05
SNP CG
29
36,10
37,18
1,03
SDA
3
3,48
4,23
1,22
LSCG
5
6,29
6,41
1,02
DSCG
2
1,80
2,82
1,57
DSCG
1
1,58
1,28
0,81
DUA
2
1,31
2,82
2,15
DUA
1
1,03
1,28
1,24
Ostatní
0
16,6
0
0
Ostatní
0
5,46
0
0
Zkratky: DPSCG – Demokratická strana socialistů Černé Hory; NSCG – Národní strana Černé Hory; NS
– Národní shoda (koalice NSCG a LSCG); LSCG – Liberální svaz Černé Hory; SDA – Strana
demokratické akce; DSCG – Demokratický svaz Černé Hory; DUA – Demokratická unie Albánců; DZB –
Za lepší život – Milo Djukanović (koalice DPSCG – SDP /Sociálnědemokratická strana/ – NSCG); SNP
CG – Socialistická národní strana Černé Hory
Zdroje dat: Centar za monitoring – Izbori; Kaňa 2002: 106-120; Pavičević 2002.
71
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
Navzdory všem uvedeným problémům představuje index deformace nejlepší
variantu posuzování míry proporcionality zastoupení jednotlivých stran. Všechny
zmiňované problémy jsou spíše upozorněním na úskalí, která by vyplynula
z přehnaných očekávání badatelů a čtenářů. Navíc alternativy trpí vedle těchto ještě
dalšími nedostatky. Limity využití indexu deformace existují a badatelé by neměli
tento ukazatel hodnotit v komparativní perspektivě vytržený z kontextu. Určující při
posouzení míry zvýhodnění strany volebním systémem by neměla být její momentální
nadreprezentace, ale nadreprezentace zjištěná porovnáním s ostatními subjekty.
Jedině tak se povede určit, jak výstupy hlasování ovlivňují stranickou soutěž, zda jsou
upřednostněny velké strany před menšími, strany se silnou lokální podporou před
stranami s podporou rozptýlenou, strany schopné získat určitý počet hlasů před
stranami neschopnými dosáhnout tohoto limitu, kooperující strany před samostatně
kandidujícími, nebo zda je systém vůči několika různě charakterizovaným stranám
neutrální. Je také otázkou, zda v této souvislosti nebude vhodné mírně ustoupit od
důsledné
preference
kvantitativních
statistických
metod
a
zda
po
prvním,
kvantitativním „stupni“ výzkumu, nemá následovat stupeň druhý, který se bude
méně opírat o „tvrdá“ data a více o „subjektivní“ konstatování autora, které umožní
provést zobecnění nutná pro další komparativní výzkum.
3. Posuzování odchylky u navrstvujících smíšených volebních systémů
3. 1 Užívaná řešení
Posuzování odchylky od „ideální proporcionality“ u většiny volebních systémů
vyžaduje jednu sadu dat. Menší komplikace mohou nastat u hlasování, která se
konají ve více kolech, nebo využívají přenášení preferencí – na mandáty totiž de
facto nejsou transformovány hlasy z prvního kola, resp. první preference, ale hlasy
z kola posledního, resp. preference po posledním přenosu. Operace s daty z prvního
kola či s prvními preferencemi je ale nejběžnější a obhajitelná jak metodologicky, tak
prakticky. Z metodologického hlediska je nutné upozornit, že od těchto systémů se
předpokládá působení proti stranám, které nejsou schopny dostatečně zaujmout
voliče mimo okruh svých kmenových příznivců (Reynolds – Reilly 1997: 37-38, 83-84;
Chytilek – Hušek 2004: 80-82, 85; Havlík – Šedo – Čaloud 2004: 113-115). Propojení
prvního „rozdání karet“ s výsledkem celé „sehrávky“ nejlépe odhalí, které politické
72
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
strany jsou tímto tlakem nejvíce postiženy. Z praktického hlediska je nutné zohlednit
formát zveřejňovaných dat. Při dvoukolovém hlasování jakýkoliv jiný součet než
součet hlasů z prvního kola kombinuje dvojí výsledky – výsledky z prvního kola
v obvodech, kde byl poslanec zvolen, a výsledky z druhého kola z obvodů, kde se
konalo. Zohlednění hlasů, které skutečně vedly k rozdělení křesel, by tak znamenalo
značné navýšení vstupních nákladů (potřeba dohledat výsledky po jednotlivých
obvodech s ověřením, kde se konalo jen první kolo a následně provést zcela nový
výpočet výsledku) a navíc by se v jednom součtu spojili voliči s rozdílnou motivací,
hlasující v situacích s různou potřebou strategické koordinace a také s různě pestrým
výběrem kandidátů. Problémy při zohledňování jiných než prvních preferencí by byly
v řadě bodů podobné, s výjimkou toho, že by se operovalo již jen s jednou skupinou
voličů.
Navrstvující smíšené volební systémy se ovšem vyznačují tím, že bez ohledu
na formu hlasování v jednotlivých složkách musíme kalkulovat se dvěma sadami dat,
které mohou být značně odlišné. Ve většině případů se operuje s dvojí sadou hlasů
(srov. Massicotte – Blais 1999: 350-351) a vždy se dvěma sadami mandátů.
Z technického hlediska k nim lze přistupovat jako k odděleným hlasováním, které
jsou navzájem ovlivněny pouze tím, že se k nim vede jedna kampaň (s potenciálními
rozdíly v tom, zda je nutné propagovat individuální kandidáty, či lídry poměrné
kandidátky), hlasuje se ve stejný okamžik a neexistuje relevantní rozdíl ve významu
voleného orgánu (tím samozřejmě nepopíráme, že řada voličů může mít různou
motivaci k hlasování v jednotlivých složkách a může některou považovat za více
atraktivní). Jakkoliv se ale jedná o dvě oddělené sady, výstupem celého procesu je
jeden orgán a teprve od jeho složení se odvíjí celá řada otázek, jako je
pravděpodobnost vytváření umělých většin, počet stran potřebných k vytvoření
minimální vítězné koalice a s tím související (předpokládaná) stabilita vlád.
Jakým způsobem řeší tento fakt dosavadní literatura? Především je nutné
poukázat na to, že index deformace je poněkud „ve stínu“ jiných nástrojů. Značná
část výzkumů preferuje měření celkové disproporcionality výstupů a individuální
odchylku jako specifický výpočet vynechává. Podíl smíšených volebních systémů pak
není příliš vysoký, takže řada výzkumů se obejde bez nich. K tomu je nutné přičíst, že
někteří autoři operují s jinými způsoby měření odchylky než s indexem deformace.
73
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
Všechny tyto faktory minimalizují množství již provedených výpočtů indexů
deformace u navrstvující smíšených volebních systémů. Proto svoji pozornost
rozšíříme na formát, ve kterém badatelé zveřejňují agregované výsledky voleb. I
když tyto práce nepřistupují k přesnému statistickému vyjádření odchylky u
jednotlivých stran, autoři buď interpretují shromážděná data, nebo omezením
množství uváděných dat determinují úvahy těch, kdo by jejich textů použili při
vlastním komparativním výzkumu.
Na základě tohoto rozšíření počtu zdrojů můžeme identifikovat dva přístupy,
kterými
se řeší
problém hodnocení
odchylky od
ideální proporcionality u
navrstvujících smíšených volebních systémů:
1. porovnání celkového počtu mandátů s podílem hlasů, které byly odevzdány
v poměrné části hlasování. Tento postup přímo při výpočtu indexu deformace
použila P. Norris (2004: 242-247), z hlediska formátu zveřejněných dat je pak
běžný především u šíře pojatých přehledových studií (viz např. Kubát 2004b;
Cabada – Ženíšek 2003; Fiala – Holzer – Strmiska 2002). Do značné míry
vychází také z praktické dostupnosti dat, protože stránky volebních komisí (viz
např. Lietuvos respublikos Vyriausioji rinkimų komisija; Централь навиборца
комисия) či sekundární zdroje (viz např. Parties-and-elections) často
negenerují data za většinovou složku hlasování na celostátní úroveň. Zatímco
operovat s počty a stranickou příslušností poslanců je možné, dohledávání
stranické příslušnosti a následná generalizace u stovek až tisíců kandidátů jsou
skoro nemožné;
2. oddělené uvedení výsledků v poměrné a ve většinové složce hlasování –
s touto metodou se setkáváme spíše ve studiích, které se podrobněji věnují i
otázce volebního systému (viz např. Birch 2003: 146-177; Rose – Munro 2003:
101-309; Moser 2003: 498). Ponecháme-li stranou hrozbu neexistence dat,
podává tento způsob přesnější a rozsáhlejší informaci než způsob předchozí.
Jak ale naznačíme níže, ani jeden není zcela vyhovující.
První přístup podceňuje přítomnost většinové složky hlasování. Především
v zemích, kde má tato složka nadpoloviční podíl na obsazení parlamentu, je poněkud
nelogické zohledňovat při výzkumu preference voličů z méně důležitého hlasování, při
vyrovnaném podílu či nevýrazné převaze poměrné složky je otázkou, proč by měly
74
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
být „většinové“ hlasy méně relevantní. Plně uznáváme námitku, že jiný způsob by byl
značně nákladný a v řadě zemí i nerealizovatelný. Nedomníváme se, že práce, které
takto postupují, je nutné potlačit či zatratit. Je také pravda, že v řadě případů se
jedná o texty, kde přehledy výsledků voleb pouze dokumentují jinou tezi, která je
vlastním předmětem práce a bylo by nelogické, aby se právě „přehledová“ složka
stala nejkomplikovanější a nejrozsáhlejší částí práce věnované něčemu jinému.
Omezíme se tedy pouze na konstatování, že je-li jiná možnost a je-li výzkum věnován
především volebnímu systému, existuje řada důvodů, proč tento způsob nevyužít.
Porovnávání hlasů odevzdaných v poměrné složce hlasování s celkovým
podílem na mandátech zásadním způsobem nevyhovuje v případech, kdy se
setkáváme se stranou/stranami, které se koncentrují jen na většinovou složku
hlasování (pokud v poměrné složce získaly jen velmi málo hlasů, jeví se být
systémem nadreprezentovány, jakkoliv třeba jejich úspěšnost ve většinovém
hlasování nemusí být nijak výrazná). Tato situace není až tak obvyklá, s koncentrací
na většinovou složku se setkáváme především u nezávislých kandidátů, kteří
představují problém pro výpočet s jakoukoliv sadou dat. Závažnější se jeví druhá
potenciálně problémová situace. V řadě případů se můžeme setkat se značnými
rozdíly v podílu odevzdaných hlasů v obou složkách a ve schopnosti proměnit tyto
hlasy na mandáty, kterou porovnání poměrných hlasů s celkovým počtem mandátů
nezachytí. Např. v parlamentních volbách v roce 1992 na Litvě (viz Tab. č. 6)
Litevská demokratická strana práce (LDDP) obsadila celkem 73 mandátů (tj. 51,77 %
křesel v parlamentu). Její kandidátní listině bylo odevzdáno v poměrné složce 43,98
% hlasů. Index deformace stanovený na základě těchto hodnot dosahuje 1,18, což
v litevských poměrech nepředstavuje nijak vysokou hodnotu. Závěr učiněný z tohoto
výpočtu by tedy pravděpodobně vyzněl tak, že volební systém při tomto hlasování
nevedl k výrazně vysoké nadreprezentaci nejsilnější strany a nadpoloviční zastoupení
LDDP v parlamentu bylo dosaženo především díky obrovské podpoře voličů a také
díky tomu, že část hlasů (5,99 %) byla odevzdána stranám, které nezískaly mandát
ani v jedné složce hlasování. Pokud bychom se ale podívali na výsledek LDDP
podrobněji, zjistíme, že v poměrné složce hlasování získala 36 ze 70 mandátů (tj.
51,43 %) a index deformace u ní dosahuje 1,17, tj. hodnoty prakticky stejné jako při
celkovém výpočtu. Při většinovém hlasování byla situace značně odlišná. Straně totiž
75
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
bylo odevzdáno skoro o 10 % méně hlasů, pouze 34,86 %, přesto i tyto hlasy byly
proměněny v nadpoloviční zisk, když LDDP obsadila 37 ze 71 mandátů. Index
deformace vypočítaný pro většinovou složku není nijak zanedbatelný, dosahuje 1,49.
Značná nadreprezentace strany v této složce hlasování byla pro celkové výsledky
voleb velmi důležitou a volební systém značně napomohl vytvoření umělé většiny
v litevském parlamentu. Výpočet provedený porovnáním poměrných hlasů a všech
mandátů ale tento fakt zcela ignoruje. S podobnou deformací se na Litvě setkáváme i
v řadě jiných případů. Zmínit lze např. rok 2000, kdy Sociálně demokratická koalice
(SDK) dosáhla solidní nadreprezentace v obou složkách hlasování. Ve většinové
dokázala proměnit 20,05 % hlasů ve skoro třetinové zastoupení – 32,39 % mandátů
(index 1,62), v poměrné složce oslovila 31,08 % voličů a získala 2/5 mandátů (index
1,29). Když zohledníme výsledný podíl (36,17 % mandátů) 31,08 % hlasů v poměrné
složce, vyjde nám hodnota značně nižší, než ta, kterou vykázaly obě složky –
pouhých 1,16.
Tab. č. 6: Hodnoty indexů deformace vítěze voleb 1992 a 2000 na Litvě (z obou
složek odděleně a celková, která je měřena z celkového počtu a hlasů odevzdaných
v poměrné složce)
Většinová složka
Strana
Man.
Hl. % Man. %
1992
37
34,86
23
20,05
Poměrná složka
I
Man.
Hl. % Man. %
52,11
1,49
36
43,98
32,39
1,62
28
31,08
Celkem
I
Man.
Man. %
I
51,43
1,17
73
51,77
1,18
40,0
1,29
51
36,17
1,16
(LDDP)
2000
(SDK)
Zdroj: Vlastní výpočet na základě dat uvedených v Příloze.
Druhý přístup, který by předpokládal oddělení zhodnocení obou složek,
podobnou deformaci nezpůsobuje. Pro komparativní účely navíc nabízí lákavý
dvojnásobný počet N. Ovšem i pro něj existují jisté limity, které dle našeho názoru
devalvují užitečnost takto prováděného výpočtu při některých typech zaměření
výzkumu a jistých situacích. Je vynikající, pokud hodnotíme efekt obou složek
odděleně a bez ohledu na celkové výsledky hlasování. Pokud ale chceme pracovat
s celkovým výsledkem, má své nedostatky. Především nám již neřekne, k jakému
celkovému výsledku nadreprezentace v obou složkách vedla. Jestli bude případný
76
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
výzkum zaměřen např. na určitý region a otázku, který volební systém nejvíce
pomáhá vítězi voleb k zisku jednobarevné většiny, můžeme u země s navrstvujícím
smíšeným systémem odpovědět, že je to jeho většinová složka (alespoň v případě
Litvy, kde kdyby vítěz zúročil své hlasy ve většinové složce stejně jako v poměrné,
jeho výsledek by byl slabší). Nebudeme ale schopni statisticky doložit, nakolik byl
tento efekt omezován poměrnou složkou. Pro porovnání litevského volebního
systému (jako celku) s volebním systémem např. v Moldávii tak nebudeme moci
pracovat s indexem deformace, ale jen s nástroji jako je četnost jednobarevných
většin, průměrný počet členů koalice, délka trvání vlády atp., které v relativně krátké
době od změny režimu mohou záviset na řadě faktorů vč. náhody.
3. 2 Navržené řešení
Vzhledem k nastíněným problémům, které jsou spojeny s oběma výše
zmíněnými řešeními, se naším konkrétním cílem stává navržení takového výpočtu,
který by (1.) vedl k jedné výsledné hodnotě indexu deformace pro celkové výsledky
voleb, který by (2.) zohlednil fakt, že celkový výsledek je dán dvěma „plnoprávnými“
složkami hlasování a který by zároveň neopomněl fakt, že (3.) poměr obou složek
hlasování nemusí být za všech okolností vyvážený. Soustředit se přitom musíme
pouze na určení celkového podílu hlasů. Celkový podíl mandátů představuje součet
mandátů získaných danou stranou v poměrné složce a ve většinové složce, jedinou
komplikaci mohou tedy přinést rozpory mezi použitými zdroji.
Nejjednodušší (a jak naznačíme vzápětí metodologicky neobhajitelnou)
alternativu představuje počítat podíl hlasů ze součtu hlasů odevzdaných v poměrné a
ve většinové složce. Nedostatky tohoto postupu můžeme identifikovat v zásadě dva.
(1.) Zcela opomíjí třetí podmínku, tj. zohlednění poměru obou složek. Hlas odevzdaný
v poměrné složce má (skoro) stejnou váhu jako hlas odevzdaný ve většinové složce,
nejen v situaci rovného podílu, ale i u voleb v roce 1998 v Makedonii, kdy bylo voleno
85 poslanců většinově a 35 poměrně, nebo v Chorvatsku v roce 1995, kdy (pokud
odhlédneme od mandátů přidělených menšinám a diaspoře) připadalo většinové
složce 28 křesel a poměrné 80 (viz např. Birch 29-30). (2.) Poměr mandátů obou
složek je při stabilních pravidlech neměnný, zatímco poměr odevzdaných hlasů se
může v každých volbách lišit. Statisticky by proto byla vždy mírně podhodnocena
77
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
složka, ve které bylo odevzdáno více hlasů. Jakkoliv se v praxi postkomunistických
zemí jedná obvykle o rozdíly v řádu desetin procenta či procent (srov. Rose – Munro
2003: 114, 220, 286), výsledek by vedl k chybě způsobené vnesením proměnné,
která je pro základní formu výpočtu indexu deformace i pro stanovení poměru
mandátů obou složek nevýznamná. Váha 50 % mandátů bude 50 % i v případě, kdy
by v dané složce byl odevzdáno jen nezbytně nutné minimum hlasů, které je
stanoveno pro platnost hlasování a ve druhé složce hlasovali všichni voliči.
Druhou možností je stanovení celkového podílu hlasů na základě váženého
podílu hlasů odevzdaných v obou složkách. Vážený podíl se stanoví jako podíl
mandátů distribuovaných v dané složce z celkového počtu mandátů, operuje se
přitom s desetinnými čísly. Při vyváženém podílu složek tedy bude vážený podíl každé
složky 0,5, pokud bude 75 % mandátů přidělováno většinově a 25 % poměrně,
vážený podíl většinové složky bude 0,75 a poměrné 0,25. Váženým podílem bude
následně násoben podíl hlasů získaný v dané složce, celkový podíl bude stanoven
jako součet takto získaných hodnot pro poměrnou a většinovou složku. Tento způsob
vede ke stanovení jednoho čísla, které vyjadřuje podíl hlasů, a následně k jedinému
číslu, které stanoví index deformace celkových výsledků voleb (Ic). 4 Obě složky
hlasování jsou při tomto postupu zohledněny, zároveň výpočet založený na váženém
podílu umožňuje adekvátně snížit či zvýšit význam konkrétní složky hlasování podle
toho, jaký má podíl na celkovém počtu mandátů. Výhody či komplikace plynoucí
z navrženého postupu se nyní pokusíme demonstrovat na konkrétních příkladech.
3. 2. 1 Případ Litvy
Na Litvě proběhly dle velmi podobných pravidel již čtyři volební soutěže,
v letech 1992, 1996, 2000 a 2004. Ze 141 poslanců bylo vždy 71 voleno
v jednomandátových obvodech a 70 v jediném celostátním volebním obvodě
s použitím Hareovy kvóty a metody největšího zbytku. Hovořit můžeme jen o třech
výraznějších změnách – v roce 1996 byla původní 4% klausule nahrazena 5%
(navýšenou pro koalice na 7 %), v roce 2000 nahradil dvoukolový absolutní většinový
4
Výpočet lze vyjádřit Ic = si/(Pv vvi + Pp vvi), kde si je celkový podíl mandátů získaných určitou stranou,
Pv a Pp jsou vážené podíly obou složek (přičemž platí, že Pv + Pp = 1) a vvi a vpi jsou podíly hlasů
získaných danou stranou v jednotlivých složkách hlasování.
78
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
volební systém relativní většinový, v roce 2004 se ale země vrátila zpět k dvoukolové
absolutní většině (Law on Elections to the Seimas, 2004; Matoušková 2004: 15-17).
Pokud bychom se snažili ve stručnosti popsat obě složky odděleně, pak
v letech 1992 a 1996 většinová složka velmi výrazně napomáhala vítězi voleb, ostatní
strany byly více či méně podreprezentovány. S pozitivními výsledky se jinak
setkáváme až u stran, jejichž celkový zisk byl minimální. Od roku 2000 se
jednoznačná převaha vítěze vytrácí a na většinové složce vydělávají i další ze
silnějších stran, především pokud jsou schopny a ochotny přímo či nepřímo
spolupracovat. Za pozornost stojí i nejhorší výsledek vůbec, kterým je 0,17 u koalice
LDP/LLS v roce 2004, který potvrzuje nevýhodnost dvoukolového designu pro strany
s problematickým vztahem k partnerům. V čele koalice vystupující rovněž pod
jménem Pořádek a spravedlnost (Už tvarką ir teisingumą) stál Rolandas Paksas,
bývalý prezident sesazený parlamentem pro porušení ústavy (mj. kontakty
s podsvětím) (srov. Dančák – Kubát 2004: 184-185). Mandáty získané ve většinové
složce v 90. letech významně přispívaly k zisku nadpoloviční většiny pro vítěze, v roce
2000 a 2004 spíše znamenaly zdržení několika menších stran na parlamentní půdě,
zatímco náskok získaný silnými stranami nebyl až tak výrazný. Na tom se podílel mj.
vyšší rozptyl hlasů, kdy vítěz hlasování ve většinové složce získával jen málo přes 1/5
odevzdaných hlasů.
V poměrné složce došlo hned od počátku ke zřejmému rozdělení stran na
subjekty, které jsou schopny překročit klausuli, a na ty, které potřebný podíl hlasů
nezískávají. S podílem propadlých hlasů pak významně souvisí výše indexu
deformace, rozdíly mezi jednotlivými zastoupenými stranami můžeme označit jako
marginální.
V zájmu posouzení potenciálních výhod a nevýhod námi navrženého výpočtu
porovnáváme výsledek Ic (vzhledem k prakticky rovnovážnému podílu složek jsou
podíly z obou složek násobeny 0,5; malý rozdíl, vyplývající z případného zaokrouhlení
na tři desetinná místa – 0,504:0,496 – jsme se rozhodli vynechat) se samostatnými
indexy pro většinovou (Iv) a poměrnou (Ip) složku a také s indexem stanoveným
pouze na základě poměrných hlasů (Ih). V rámci diskuse k získaným výsledkům se
omezíme pouze na komentování tří nejsilnějších stran a navíc budeme sledovat
extrémní hodnoty (kdy Iv nebo Ip opustí interval 0,5 – 1,5; strany, které nezískaly
79
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
žádný mandát v poměrné složce a jejich Ip je nulové, budou reprezentovány
subjektem, který získal průměrný počet mandátů získaných těmito stranami, bude-li
takových stran více, vybrána z nich bude ta, jejíž Iv je blíže mediánu těchto subjektů
– naším cílem bude nalezení strany, která by mohla nejlépe reprezentovat skupinu
stran nezastoupených poměrnou složkou). Zohlednění všech subjektů v diskusi by
tuto část neúměrně natáhlo a učinilo nepřehlednou.
Tab. č. 7: Porovnání výpočtů indexů deformace
Strana
Iv
Ip
Ic
Ih
1992
LDDP
1,49
1,17
1,31
1,18
S
0,98
1,15
1,07
1,01
LKDP/…
0,94
1,13
1,04
1,01
LSDP
0,47
1,18
0,75
0,94
LCS
1,14
0
0,57
0,56
1996
TS-LK
1,93
1,50
1,70
1,63
LKDP
0,59
1,51
0,99
1,12
LDDP
0,27
1,43
0,83
0,88
LPKTS
0,79
0
0,42
0,46
2000
SDK
1,62
1,29
1,41
1,16
NS-SL
1,01
1,31
1,17
1,05
LLS
1,62
1,33
1,47
1,40
TS-LK/…
0,20
1,33
0,81
0,74
LCS
0,46
0
0,32
0,50
LLRA
1,03
0
0,60
0,73
2004
DP
1,11
1,11
1,10
0,97
LSDP/…
1,20
1,11
1,15
1,06
TS-LK/…
1,37
1,07
1,22
1,20
LDP/LLS
0,17
1,13
0,73
0,62
LLRA
0,78
0
0,38
0,37
Zkratky viz Příloha.
Zdroj: Vlastní výpočet na základě dat uvedených v Příloze.
80
evs
#1
Na základě uvedených dat můžeme
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
konstatovat, že Ic v drtivé většině
případů reagoval citlivěji na reálné rozložení podpory. Zatímco Ih se v řadě případů
nacházel mimo hodnoty dosažené v jednotlivých složkách, nebo se nacházel těsně u
jedné z nich, Ic se mimo rozsah daný dílčími složkami ocitá jen v roce 2004 u DP a to
velmi těsně (rozdíl je způsoben značně nevyrovnaným podílem strany na poměrných
a většinových hlasech), přičemž i zde podává lepší obraz než výpočet Ih –
nenaznačuje podreprezentaci DP, která by ale de facto nevyplývala z toho, že systém
proti straně nějak působí, ale pouze z toho, že straně bylo odevzdáno skoro o ¼
hlasů méně ve většinové složce než ve složce poměrné, jejíž hlasy jsou pro Ih
rozhodující. Ic byl také schopen zachytit situaci, kdy se určitá strana spíše soustředila
na osobnosti v jednomandátových obvodech (a které se jí nepodařilo příliš zúročit)
než na poměrnou složku. V roce 2000 LCS obsadila 2 většinová křesla, na která ale
potřebovala přes 6 % hlasů, tj. na každé více než dvojnásobek průměrného počtu.
V poměrné složce jí odevzdalo hlasy o více než polovinu méně voličů než ve
většinové a nezískala žádný mandát. Hodnota Ic prokázala velmi slabou schopnost
strany proměnit hlasy na mandáty a naznačila, že strana se opírala především o
většinovou složku hlasování. Hodnota Ih, která dávala de facto do vzájemného vztahu
většinové mandáty a poměrné hlasy, naznačila sice také slabý výsledek, ale o
poznání lepší. Nezasvěcený čtenář, který by tuto hodnotu porovnával s dalšími
stranami úspěšnými jen ve většinové složce, by navíc mohl podreprezentaci LCS
připsat tomu, že, podobně jako LLRA v roce 2004 či LCS v roce 1992, strana doplatila
na nulové zisky v poměrné složce, které jí úspěšná většinová nedokázala dokonale
kompenzovat. Porovnání Ic a Ih tedy vyznívá ve prospěch námi navrženého řešení.
Výsledek, ke kterému bychom došli jen porovnáním Iv a Ip, by musel být
nepřesný v případech, kdy strana získala v každé složce odlišný podíl hlasů. Je
pravda, že podobně jako Ic by takto stanovený odhad ležel někde mezi oběma dílčími
hodnotami indexu, ale badatel by musel vedle samotných výpočtů ověřit, zda nebyl
podíl hlasů ve složkách výrazně nerovnovážný. Např. SDK v roce 2000 získala ve
většinové složce hlasování o třetinu méně hlasů než v poměrné, většinové hlasy se jí
ale statisticky více zúročily. Vliv obou nadreprezentací na celkový výsledek by se
prakticky nedal odhadnout. V ještě horší situaci by byl badatel v případě výrazně
81
evs
#1
nerovnovážného poměru obou složek.
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
5
Výpočet Ic naopak není založen na
odhadovaném významu obou složek. V případě parity mezi oběma složkami hlasování
navíc čtenář, který by využil pouze výpočtů Iv, Ip a Ic, získává odpověď na otázku, ve
které ze složek konkrétní strana oslovila větší podíl voličů – hodnota Ic je bližší indexu
deformace té složky, ve které bylo odevzdáno více hlasů pro danou stranu. Např.
v již vzpomínaném případě SDK v roce 2000 je rozdíl mezi Iv a Ic 0,21, mezi Ic a Ip
0,12. Naopak v případě LDSP v roce 1992, kdy bylo pro individuální kandidáty této
strany odevzdáno skoro o třetinu více hlasů než pro její stranickou kandidátku, je
rozdíl mezi Iv a Ic 0,28, mezi Ic a Ip 0,43. Z porovnání samotného poměření obou
složek a využití Ic lze naznačit výhodu námi navrženého postupu v tom, že získáváme
jednu hodnotu (pro případnou komparaci), která navíc „nevisí ve vzduchu“ jako
pouhý odhad významu obou složek.
Výpočet Ic se tedy prozatím jeví jako výhodný doplněk k ostatním formám
využití indexu deformace. Přesto nelze jeho využití prohlásit za zcela bezproblémové.
Jak jsme již naznačili výše, výsledná hodnota indexu je více či méně závislá i na
dalších faktorech, než je jen schopnost napomáhat tvorbě umělých většin nebo
zaručit rovnou reprezentaci kandidujících stran. Jak jsme naznačili výše, ve výsledcích
se projevuje podíl propadlých hlasů a výpočet Ic není proti tomuto faktoru vůbec
imunní. Z Tabulky 7 je patrná značná vazba výše Ic na míru nadreprezentace
v poměrné složce (především u nejsilnějších stran, u kterých nebyl tento faktor nikdy
vyvažován podreprezentací ve většinové složce hlasování), komparace výsledků
provedená čistě na výsledné hodnotě indexu deformace by tedy byla poněkud
nepřesná. Především by mohlo být matoucí, že vyšší I nalézáme u vítěze voleb v roce
2000 než v roce 1992. Přitom LDDP její nadreprezentace napomohla k zisku
nadpoloviční většiny v parlamentu, zatímco SDK nebyla ani nutným partnerem pro
vytváření většinových koalic založených na nejsilnějších hráčích politické scény.
Využití Ic v komparativní perspektivě musí počítat s problémem vlivu propadlých
5
V roce 1995 se v Chorvatsku přidělovalo 28 mandátů většinově a 80 poměrně (0,26:0,74),
ponecháme-li stranou mandáty vyhrazené diaspoře a národnostním menšinám (srov. Hloušek 2004:
147 – 150). Druhá nejsilnější strana, Chorvatská sociálně liberální strana, získala 1 mandát ve
většinové části (Iv = 0,29) a 10 mandátů v poměrné (Ip = 1,08). Ic v tomto případě dosáhl 0,86,
jelikož poměrná složka svou vahou výrazně zredukovala ztrátu způsobenou většinovou složkou (vlastní
výpočet na základě Birch 2003: 152). Bez generujícího výpočtu by badatel mohl jen těžko přesněji
posoudit, jak výraznou deformaci propad ve většinové složce způsobil.
82
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
hlasů, což je ale obecně problém tohoto indexu. Je nicméně možné, že naše varianta
může v některých případech propojit problémové výsledky ze dvou složek s jejich
nedostatky a statistickými chybami a dále je prohloubit. Na druhou stranu ostatní
alternativy trpí podobným problémem, aniž by přinášely z metodologického hlediska
výraznější pozitiva.
4. Závěr
V našem textu jsme se pokusili zodpovědět otázku, jakým způsobem lze
posoudit
míru
nad/podreprezentace
jednotlivých
politických
stran,
probíhá-li
hlasování dle pravidel navrstvujícího smíšeného systému. Nejprve jsme jako nejlepší
z užívaných nástrojů vyhodnotili index deformace, který i přes své nedostatky
poskytuje dobře komparovatelné výsledky, které jsou imunní vůči faktorům, jakými je
např. momentální voličská účast nebo aktuální počet obsazovaných křesel, navíc na
rozdíl od některých alternativ poskytuje na základě jednoho jednoduchého výpočtu
jasné výsledky, které lze snadno interpretovat.
Při posuzování výstupů hlasování u sledovaného typu volebního systému
představuje hlavní komplikaci přítomnost dvojích hlasů, z nichž jedny jsou
odevzdávány stranickým kandidátkám a druhé individuálním kandidátům. Výstupy
obou složek hlasování jsou relevantní pro výslednou podobu voleného tělesa, pouze
se mohou lišit svou vahou, pokud není poměr obou složek paritní. V řadě výzkumů
představují dvě odlišné série dat šanci na zdvojnásobení počtu sledovaných výstupů
hlasování. Pokud se ale orientujeme na vztah volební systém – výsledná podoba
celého parlamentu, vzniká potřeba výpočtu jedné výsledné hodnoty, která by se dala
poměřovat s výsledky jiných hlasování. Badatel by měl mít možnost kvantitativně
posoudit otázku, zda a nakolik jedna složka umožňuje zvrátit, zmírnit či posílit tlak
působený druhou složkou.
Jako možná řešení jsme nejprve posuzovali dva postupy, které vyplývají
z dosavadních výzkumů či z formátu zveřejňovaných dat. První kombinuje celkový
zisk mandátů určitou stranou s jejím podílem na hlasech odevzdaných v poměrné
složce. Výhodou tohoto postupu je snadnější dostupnost přesných dat (největší
rozdíly v přehledových textech můžeme identifikovat v přisouzení individuálních
kandidátů jednotlivým kandidujícím seskupením), na druhou stranu je nutné
83
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
poukázat na metodologické i praktické nedostatky tohoto řešení. První souvisí
s fakticky neodůvodněným potlačením významu jedné sady odevzdaných hlasů,
druhá s necitlivostí tohoto přístupu v situacích, jakými může být koncentrace strany
(převážně či zcela) na jednu ze složek, nebo významné rozdíly v počtu získaných
hlasů. Výpočet je tedy dostačující pro přehledové studie, které se primárně věnují
politickým stranám a jejich podpoře ve společnosti, méně vyhovující je ale při
výzkumu zaměřeném na volební systémy. Druhý postup zase předpokládá, že
posuzování bude vycházet ze dvou oddělených výpočtů. Jeho výhodou je, že se nikde
neoperuje s výpočty, které by byly shledány neobjektivními (při dostatečné kvalitě
vstupních
dat),
nevýhodou
pak
absence
výsledné
hodnoty.
Především
při
nevyváženém podílu či výrazných rozdílech v počtu odevzdaných hlasů nezíská
badatel jasnou informaci o celkovém výstupu.
Námi navržená alternativa vychází z váženého podílu obou složek, kterým je
před výsledným dělením násoben podíl hlasů získaných v každé složce (viz pozn. 4).
Jeho využití umožňuje stanovení jedné výsledné hodnoty indexu deformace, která
zohlední význam obou složek hlasování a v nich odevzdaných hlasů. Výpočet je, na
rozdíl od prvního přístupu, korektní i v situacích, kdy má jednoznačnou převahu
většinová složka (tj. bylo by přinejmenším nepřesné klást větší důraz na hlasy
odevzdané v „méně důležité“ části hlasování), zároveň poskytuje jednu výslednou
hodnotu. Výhody tohoto postupu jsme se následně pokusili demonstrovat na příkladu
Litvy. V rámci námi provedeného výzkumu se ukázala potenciální výhodnost našeho
řešení ve srovnání s ostatními popsanými alternativami. Analyzované výsledky byly
schopny zohlednit podíl obou složek na celkovém výsledku i v případech, kdy byly
odevzdány různé podíly hlasů, což představovalo nejvýraznější problém u
alternativních přístupů. Identifikovaný nedostatek souvisel s obecným problémem
indexů deformace a jejich závislostí na aktuálním podílu propadlých hlasů. Přesnější
závěry o vhodnosti či zbytečnosti námi navrhovaného výpočtu by ovšem musela
prokázat až podrobnější analýza většího množství příkladů.
84
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
Seznam použité literatury
Birch, S. (2003): Electoral Systems and Political Transformation in Post-Communist
Europe. Basingstoke – New York: Palgrave Macmillan.
Cabada, L. – Ženíšek, M. (2003): Smíšené volební systémy. Pelhřimov: Aleš Čeněk.
Centar za monitoring – Izbori (http://www.cemi.cg.yu).
Codul electoral (http://elections.parlament.md/legalfoundation/electoralcode/).
Dančák, B. – Kubát, M. (2004): Litva. In Kubát, M. (ed.): Politické a ústavní systémy
zemí středovýchodní Evropy. Praha: Eurolex Bohemia, s. 178-198.
Fiala, P. – Holzer, J. – Strmiska, M. (2002, eds.): Politické strany ve střední a
východní Evropě. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.
Havlík, V. – Šedo, J. – Čaloud, D. (2004): Systémy poměrného zastoupení. In
Chytilek, R. – Šedo, J.: Volební systémy. Brno: Mezinárodní politologický ústav
Masarykovy univerzity, s. 104-142.
Herceg, N. – Tomić, Z. (1999): Izbori u Bosni i Hercegoviny, drugo dopunjeno
izdanje. Mostar: Sveučilište u Mostaru.
Hloušek, V. (2001): Kantonální a parlamentní volby v Bosně a Hercegovině.
Středoevropská politická studia, roč. III., č. 2. on-line text (http://www.cepsr.cz).
Hloušek, V. (2004): Chorvatsko. In Kubát, M. (ed.): Politické a ústavní systémy zemí
středovýchodní Evropy. Praha: Eurolex Bohemia, s. 137-158.
Holzer, J. (2001): Politický systém Ruska. Hledání státu. Brno: Centrum pro
demokracii a kulturu.
Chytilek, R. (2004): Zkoumání volebních systémů. In Chytilek, R. – Šedo, J.: Volební
systémy. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, s. 37-63.
Chytilek, R. – Hušek, P. (2004): Většinové volební systémy. In Chytilek, R. – Šedo,
J.: Volební systémy. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, s.
64-93.
Izborna Komisija Bosne i Hercegovine (http://www.izbori.ba).
Kaňa, Š (2002): Republika Černá Hora. In Fiala, P. – Holzer, J. – Strmiska, M. (eds.):
Politické strany ve střední a východní Evropě. Brno: Mezinárodní politologický ústav
85
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
Kestelman, P. (1999): Quantifying Representativity, Voting Matters, Issue 10. on-line
text (http://www.mcdougall.org.uk/VM/ISSUE10/P6.HTM).
Kubát, M. (2004a): Volební inženýrství v podmínkách středovýchodní Evropy: Polsko
jako jedinečný příklad. In: Novák, M. – Lebeda, T. a kol.: Volební a stranické systémy
ČR v mezinárodním srovnání. Pelhřimov: Aleš Čeněk, s. 88-121.
Kubát, M. (2004, ed.): Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy.
Praha: Eurolex Bohemia.
Law
on
Elections
to
the
Seimas,
2004
(http://www.vrk.lt/2004/seimas/index.eng.html).
Lebeda, T. (2004): Indexy měřící proporcionalitu, nad- a podreprezentaci a vlastnosti
stranického systému. In Novák, M. – Lebeda, T. a kol.: Volební a stranické systémy
ČR v mezinárodním srovnání. Pelhřimov: Aleš Čeněk, s. 413-416.
Lietuvos respublikos Vyriausioji rinkimų komisija (http://www.vrk.lt).
Massicotte, L. – Blais, A. (1999): Mixed electoral systems: a conceptual and empirical
survey. Electoral Studies. Vol. 18, No. 3, pp. 341-366.
Matoušková, M. (2004): Změna volebního systému v roce 2000 a její vliv na stranický
a politický systém Litvy, bakalářská práce. Brno: Fakulta sociálních studií Masarykovy
univerzity.
Mlejnek, J. (2004): Maďarský smíšený volební systém – inspirace pro Českou
republiku? In Novák, M. – Lebeda, T. a kol.: Volební a stranické systémy ČR
v mezinárodním srovnání. Pelhřimov: Aleš Čeněk, s. 122-161.
Moser, R. G. (2003): Consequences of Russia´s Mixed-Member Electoral System. In
Shugart, M. S. – Wattenberg, M. P. (eds.): Mixed-Member Electoral Systems. Oxford
– New York: Oxford University Press, pp. 494-518.
Norris, P. (2004): Ballots Not Bullets: Testing Consociational Theories of Ethnic
Conflict, Electoral Systems and Democratization. In Ryenolds, A. (ed.): The
Architecture of democracy: constitutional design, conflict management, and
democracy. Oxford – New Yorl: Oxford University Press, pp. 206-247.
Parties-and-elections (http://www.parties-and-elections-de).
Pavićević, V. (2002): Izborni sistem distributivni činioci izbornog sistema na primeru
izbora u Crnoj Gory 1990 – 2001. Beograd: Centar za slobodne izbore i demokratiju,
on-line text (http://www.cesid.org/pdf/Izborni_sistem.pdf).
86
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
Pospíšil, I. (1999): Estonská republika. In Dančák, B. (ed.): Pobaltí v transformaci.
Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, s. 11-69.
Pospíšil, I. (2002): Republika Estonsko. In Fiala, P. – Holzer, J. – Strmiska, M. (eds.):
Politické strany ve střední a východní Evropě. Brno: Mezinárodní politologický ústav
Proportionality in the European Parliamentary Elections: Evidence since 1979 (s. d.),
on-line text (http://www.dur.ac.uk/john.ashworth/EPCS/Papers/Suojanen.pdf).
Příborský, M. (2002): Republika Moldávie. In Fiala, P. – Holzer, J. – Strmiska, M.
(eds.): Politické strany ve střední a východní Evropě. Brno, Mezinárodní politologický
ústav Masarykovy univerzity, s. 268-284.
Reynolds, A. – Reilly, B. (1997): The International IDEA Handbook of Electoral
Systems Design, on-line text (http://www.idea.int/esd/publiactions.cfm).
Rezultate Alegerilor (http://www.parties.e-democracy.md/electionresults/).
Rezultati
proteklih
izbora
–
2002
puna
verzija
(http://www.izbori.ba/Statistika.asp?Path=2002Puni).
Rose, R. – Munro, N. (2003): Elections and Parties in New European Democracies.
Washington: CQ Press.
Rose, R. (2000): International Encyclopedia of Elections. Washington: CQ Press.
Sartori, G. (2001): Srovnávací ústavní inženýrství. Praha: Sociologické nakladatelství.
Shugart, M. S. – Wattenberg, M. P. (2003): Mixed-Member Electoral Systems. Oxford
– New York: Oxford University Press.
Shugart, M. S. (2003): „Extreme“ Electoral Systems and the Appeal of the Mixed-
Member Alternative. In Shugart, M. S. – Wattenberg, M. P. (eds.): Mixed-Member
Electoral Systems. Oxford – New York: Oxford University Press, pp. 25-51.
Shvetsova, O. (2004): Russia: Compromising a Long Lasting Transitional Formula. In
Colomer, J. M. (ed.): Handbook of Electoral System Choice. New York: Palgrave
Macmillan, pp. 382-397.
Taagepera, R. (2002): Limiting Frames of Political Games: Logical Quantitative
Models
of
Size,
Growth
and
Distribution,
on-line
text
(http://repositories.cdlib.org/cgi/viewcontent.cgi?article=1010&context=csd).
Vabariigi Valimiskomisjon (http://www.vvk.ee/rkindex.html).
Централь навиборца комисия (http://www.cvk.gov.ua).
87
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
Adam Carr´s Election Archive – Voting by electoral district (http://psephos.adamcarr.net/countries/l/lithuania/lithuanialeg20042.txt).
88
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
Příloha: Výsledky voleb na Litvě a index deformace jejich výstupů
1992
Strana
Man.
Hl. % Man. %
LDDP
37
34,86
S
13
LKDP/LD
Poměrná složka
Celkem
I
Man.
Hl. %
Man. %
I
Man.
Man. %
Ic
52,11
1,49
36
43,98
51,43
1,17
73
51,77
1,31
18,73
18,31
0,98
17
21,17
24,29
1,15
30
21,28
1,07
8
12,05
11,27
0,94
10
12,61
14,29
1,13
18
12,77
1,04
LSDP
3
9,02
4,23
0,47
5
6,05
7,14
1,18
8
5,67
0,75
KDS/LNP
1
1,32
1,41
1,07
0
3,55
0
0
1
0,71
0,29
LCS
2
2,48
2,82
1,14
0
2,52
0
0
2
1,42
0,57
LLeS
2
1,91
2,82
1,48
2
2,14
2,86
1,34
4
2,84
1,40
LTS/NP
4
5,17
5,63
1,09
0
1,99
0
0
4
2,84
0,79
Nez.
1
-
-
-
-
1
0,71
Ostatní
0
0
5,99
0
0
0
0
P/LPKTS
JL
1,41
14,46
0
0
0
1996
Strana
Man.
Hl. % Man. %
TS-LK
37
28,65
LKDP
5
LDDP
Poměrná složka
Celkem
I
Man.
Hl. %
Man. %
I
Man.
Man. %
Ic
55,22
1,93
33
31,34
47,14
1,50
70
51,09
1,70
13,24
7,46
0,56
11
10,43
15,71
1,51
16
11,68
0,99
2
11,12
2,99
0,27
10
10,01
14,29
1,43
12
8,76
0,83
LCS
4
6,81
5,97
0,88
9
8,67
12,86
1,48
13
9,49
1,23
LSDP
5
7,28
7,46
1,02
7
6,94
10,00
1,44
12
8,76
1,23
LNPJL
1
1,68
1,49
0,89
0
4,01
0
0
1
0,73
0,26
LMP
1
2,78
1,49
0,54
0
3,86
0
0
1
0,73
0,22
KDS
1
1,58
1,49
0,94
0
3,24
0
0
1
0,73
0,30
LLRA
1
2,78
1,49
0,54
0
3,13
0
0
1
0,73
0,25
LDP/LTS
3
3,81
4,48
1,18
0
2,20
0
0
3
2,19
0,73
LLS
1
2,65
1,49
0,56
0
1,93
0
0
1
0,73
0,32
LVP
1
2,22
1,49
0,67
0
1,75
0
0
1
0,73
0,37
LPKTS
1
1,89
1,49
0,79
0
1,57
0
0
1
0,73
0,42
Nez.
4
-
-
-
-
4
2,92
Ostatní
0
0
10,92
0
0
Neobs.
4
5,97
13,51
0
0
89
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
2000
Strana
Man.
Hl. % Man. %
SDK
23
20,05
NS-SL
11
LLS
TS-LK/
Poměrná složka
Celkem
I
Man.
Hl. %
Man. %
I
Man.
Man. %
Ic
32,39
1,62
28
31,08
40,0
1,29
51
36,17
1,41
15,41
15,49
1,01
18
19,64
25,71
1,31
29
20,57
1,17
18
15,65
25,35
1,62
16
17,25
22,86
1,33
34
24,11
1,47
1
7,14
1,41
0,20
8
8,62
11,43
1,33
9
6,38
0,81
KDS
1
2,27
1,41
0,62
0
4,19
0
0
1
0,71
0,22
LVP
4
6,61
5,63
0,85
0
4,08
0
0
4
2,84
0,53
LKDP
2
4,76
2,82
0,59
0
3,07
0
0
2
1,42
0,36
NKS
1
2,01
1,41
0,70
0
2,87
0
0
1
0,71
0,29
LCS
2
6,13
2,82
0,46
0
2,86
0
0
2
1,42
0,32
LLRA
2
2,75
2,82
1,03
0
1,95
0
0
2
1,42
0,60
LLaS
1
1,58
1,41
0,89
0
1,27
0
0
1
0,71
0,50
LNPJL
1
1,14
1,41
1,24
0
1,15
0
0
1
0,71
0,62
MKDS
1
1,22
1,41
1,16
-
-
-
-
1
0,71
1,16
Nez.
3
13,28
4,23
-
-
-
-
3
2,13
Ostatní
0
0
1,97
0
0
0
0
LPKTS
0
0
0
2004
Strana
Man Hl. % Man. %
Poměrná složka
Celkem
I
Man.
Hl. %
Man. %
I
Man.
Man. %
Ic
.
DP
17
21,64
23,94
1,11
22
28,44
31,43
1,11
39
27,66
1,10
LSDP/NS-
15
17,62
21,13
1,2
16
20,65
22,86
1,11
31
21,99
1,15
14
14,41
19,72
1,37
11
14,75
15,71
1,07
25
17,73
1,22
LDP/LLS
1
8,07
1,41
0,17
9
11,36
12,86
1,13
10
7,09
0,73
LCS
11
12,24
15,49
1,27
7
9,19
10,0
1,09
18
12,77
1,19
LVP/NDP
5
7,59
7,04
0,92
5
6,60
7,14
1,08
10
7,09
1,00
LLRA
2
3,60
2,82
0,78
0
3,79
0
0
2
1,42
0,38
Nez.
6
-
-
-
-
6
4,23
Ostatní
0
0
5,22
0
0
0
0
SL
TSLK/LKD/
LPKTS
8,45
14,83
0
0
0
90
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 61-91
Vol. 1, No. 1, pp. 61-91
ISSN 1801-6545
Zkratky: LDDP – Litevská demokratická strana práce (2001 se sloučila s LSDP, název pak LSDP); S –
Sajūdis; LKDP – Litevská křesťansko-demokratická strana (od 2001 LKD – Litevští křesťanští
demokraté – po sloučení s KDS); LDP – Demokratická strana Litvy; LPKTS – Svaz litevských politických
vězňů a deportovaných; LSDP – Litevská sociálně demokratická strana; LLeS – Svaz Poláků na Litvě
(později LLRA – Volební akce litevských Poláků); LTS – Litevská národní unie; NP – Strana
nezávislosti; KDS – Křesťansko demokratická unie; LNPJL – Litevská národní strana „Mladá Litva“; TSLK – Vlastenecký svaz (Litevští konzervativci); LVP – Rolnická strana Litvy; SDK – Sociálně
demokratická koalice (označována i jako Brazauskasova – LDDP, LSDP a 2 menší strany); LLS –
Litevská liberální unie; NS-SL – Nová unie – Sociální liberálové; LLL – Litevská liga svobody; NKS –
Umírněná konzervativní unie; MKDS – Nová KDS; LCS – Litevská unie středu (2004 Unie liberální a
středu); NDP – Nová demokratická strana; LPKTS – Svaz politických vězňů a deportovaných.
Zdroje: Lietuvos respublikos Vyriausioji rinkimų komisija; Rose – Munro 2003: 210 – 223; pro
většinovou složku v roce 2004 vlastní výpočet na základě Lietuvos respublikos Vyriausioji rinkimų
komisija a Adam Carr´s Election Archive – Voting by electoral district.
91
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 92-97
Vol. 1, No. 1, pp. 92-97
ISSN 1801-6545
Název článku:
Analýza voleb a posuzování stranického systému: poznámka k
defektní konceptualizaci stranického systému
Election Analysis and Party System Assessment: A Remark On
Flawed Conceptualization of Party System.
Autor:
Maxmilián Strmiska ([email protected])
Abstract:
The paper argues that more attention should be given to the development of
congruent conceptual frameworks for elections and party systems analyses. There
are misunderstandings resulting from flawed conceptualization of the party system,
which could and should be avoided. This seems to be of a special importance in the
case of analysis of party system(s) working in multi-level political and territorial
arrangements.
Keywords: elections; party system; analysis.
Roč. 1, č. 1, str. 92-97
Vol. 1, No. 1, pp. 92-97
ISSN 1801-6545
Cílem této krátké stati je upozornit na některé souvislosti a zejména nežádoucí
důsledky nedostatečné, primitivní konceptualizace stranických systémů, projevující se
mimo jiné v neúnosně zjednodušeném pohledu na vztah mezi volební analýzou a
rozborem stranických soustav. Zdůrazňuji, že zde půjde o stručnou úvahu, resp. dílčí
příspěvek k danému (a ne právě jednoduchému) tématu, jemuž nejsou cizí polemické
prvky. Jak se domnívám a zároveň doufám, tato skutečnost by však neměla záporně
ovlivnit porozumění argumentaci, rozvinuté při této příležitosti, ani být na závadu
rozvíjení diskuse.
Stranický systém je obvykle definován jako souhrn stran v jejich interakci v
daném institucionálním a sociálně-politickém uspořádání (popřípadě v dané politické
obci). Všechny tři prvky (tj. strany jako operační jednotky systému, jejich interakce a
konečně prostředí, v němž strany operují a kde se rozvíjejí jejich interakce),
obsažené v tomto základním vymezení, mohou být pochopitelně předmětem různých
(re)interpretací směřujících k odlišným modifikacím zmíněného výchozího pojetí,
popřípadě k jiným, alternativním konceptualizacím stranického systému. Motivace
těchto modifikací bývá různá. Často je zjevně podmíněna specifickými způsoby
nahlížení na stranický systém, jež jsou charakteristické pro jednotlivé disciplíny a
subdisciplíny, tak či onak zkoumající elementy a procesy utvářející stranický systém.
Volební studia nejsou v tomto ohledů žádnou výjimkou. Jestliže je ovšem – v obecné
rovině – zcela přípustná a legitimní snaha o modifikaci a operacionalizaci definice
stranického systému, nevyplývá z toho automaticky bezbřehá tolerance k jakýmkoli
(re)definováním stranické soustavy. Přílišný důraz na specifickou (sub)disciplinární
perspektivu
může
snadno
vyústit
v deformované
pojetí
stranické
soustavy,
postrádající minimální „zřetel k celostnosti“, potřebný k pochopení souvislostí utváření
a fungování stranického systému. Hlavní problém přitom spočívá v tom, že tvůrci či
uživatelé upravených, zúžených pojetí stranického systému si často nemusí být
vědomi těchto deformací – dokud a pokud setrvávají v rámci své (sub)disciplinární
perspektivy. Tento moment se pokusím ilustrovat na jednom nedávném příkladu
z oblasti volební analýzy, konkrétně na pojetí stranického systému uplatněného při
studia tzv. inflace stranických systémů autorskou dvojicí Yuko Kasuya a Johannes
Moenius (Moenius - Kasuya 2004), navazující v tomto na ohledu na koncepty a
přístupy aplikované Garry W. Coxem (srv. Cox 1999).
93
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 92-97
Vol. 1, No. 1, pp. 92-97
ISSN 1801-6545
Oč jde? Kasuya a Moenius (resp. Cox) se domnívají, že existuje něco jako
stranický systém volebního obvodu a že tento „systém“ prostě vzniká tím, že voliči (v
daném obvodu) odevzdají své hlasy, přičemž z agregace lokálních stranických
systémů jednotlivých volebních obvodů pak povstává jediný celostátní „národní“
stranický systém (viz zejména: „Party system here refers to the outcome of interparty competition. At the first stage, voters cast their votes and the district-level
party system is formed in each district of a country.“; Moenius - Kasuya 2004: 545).
Takové pojetí stranického systému je – podle mého názoru – nepřijatelné a
neobhajitelné a to jak v obecné rovině (řekněme v daném kontextu „politologické“),
tak (sub)disciplinární. Na rozdíl od zmíněných autorů se totiž domnívám, že neexistují
lokální „stranické systémy volebních obvodů“ (narozdíl od lokálních stranickopolitických konfigurací a vzorců volebního chování). Představa, že stranický systém
(jakýkoli stranický systém na jakékoli úrovni) vzniká vhozením hlasovacích lístků do
urny, se mi pak jeví – mírně řečeno – jako velmi primitivní.
Proč nelze hovořit o „stranickém systému volebního obvodu“? Odpověď není
složitá, avšak vyžaduje, abych se na chvíli vrátil k výše zmíněnému základního
vymezení stranického systému a pokusil se upřesnit, co je vlastně míněno – resp. co
vše může být míněno – oním uspořádáním (prostředím), k němuž přísluší stranický
systém. V dřívějších dobách, jež se nevyznačovaly velkým pochopením pro
diferenciaci vertikálních a horizontálních dimenzí fungování stranicko-politického a
teritoriálního pluralismu, byl tímto uspořádáním míněn obvykle pouze stát, resp.
(celostátní)
politická
obec
či
(celostátní)
institucionálně-politický
systém.
V současnosti převládá tendence k širšímu výkladu, tj. stranické systémy mohou
příslušet i k jiným (substátním stejně jako suprastátním) útvarům či uspořádáním.
Jak je zjevné, každý stranický systém musí mít nějaký institucionálně-politický rámec
– mimo takového rámce vskutku není žádné stranické soustavy. Tento rámec musí
přitom mít určité vlastnosti, které jej umožňují charakterizovat jako politický systém
nebo subsystém. Jinak řečeno, musí mít v dostatečné míře rysy „celku“ (který může
být samozřejmě součástí jiného celku nebo celků), aby bylo možné a smysluplné
v jeho rámci souhrnně a ve všech relevantních souvislostech zkoumat interakce
stranicko-politických jednotek. Zdůrazňuji: souhrnně a ve všech relevantních
souvislostech. To zahrnuje – z definice – zřetel k těm důsledkům (výstupům)
94
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 92-97
Vol. 1, No. 1, pp. 92-97
ISSN 1801-6545
interakcí stran, jež jsou klíčové z hlediska podoby a fungování exekutivních a
legislativních orgánů a tudíž politického systému v širokém slova smyslu. Volební
obvod (pomíjím teď situaci, kdy je volební obvod totožný se státem či jiným
institucionálně-politickým útvarem s vlastními orgány zákonodárné a výkonné moci)
takovým celkem není – naopak, je zcela zřejmé, že jde o výseč celku, která nemá
vlastnosti svébytného institucionálně-politického útvaru. K této výseči může příslušet
specifický vzorec volebního chování (specifická struktura volební nabídky a poptávky,
včetně specifické sestavy kandidátek atp.), ne však stranický systém.
Abych předešel nedorozumění, musím na tomto místě zdůraznit, že mi nejde o
prosazovaní primátu holistického přístupu ke studiu stranických systémů – a už vůbec
ne v
jeho
tradiční podobě, zahrnující
„jednorozměrné“ a
„jednoúrovňové“
zjednodušení. Zkoumání volebních a stranicko-politických fenoménů a procesů je
naprosto legitimní a účelné jak v nejrůznějších „výsečích“, tak v „celcích“. To, co
ospravedlnitelné není, je zaměňování zkoumání „výsečí“ a „celků“, vyúsťující –
například – v automatické, přímočaré přenášení závěrů plně oprávněných v rámci
mikrosystémové analýzy volebních výsledků (a v širším smyslu volebního chování) do
charakteristiky stranického systému. Případy, kdy je takové přímočaré přenášení
možné a vhodné, jsou spíše výjimkou, než pravidlem. Je zbytečné rozvádět, že
zavedení pojmu „stranický systém volebního obvodu“ se v tomto kontextu jeví jako
naprosto nevhodné a škodlivé – a navíc se domnívám, že je i zbytečné, protože
volební analýza takový koncept nepotřebuje.
Na druhé straně nelze bez povšimnutí přejít skutečnost, že převaha
holistického přístupu – ve zmíněné tradiční podobě – vedla k pomíjení či
k degradování všech aspektů fungování a vývoje (celostátního) stranického systému,
které se nejevily jako bezprostředně relevantní z hlediska základních (typových)
vlastností posuzované stranické soustavy. To znamenalo, že kupříkladu řada velmi
zajímavých teritoriálních aspektů volební soutěže zůstávala „pod povrchem“, mimo
badatelský horizont. Za těchto okolností se nebylo možné divit, že charakteristika
stranických systémů (implicitně celostátních) zůstávala neúplná, zejména pokud šlo o
vysvětlování procesů jejich volební reprodukce. Zdá se však, že tento stav se –
naštěstí – pomalu ale jistě stává minulostí.
95
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 92-97
Vol. 1, No. 1, pp. 92-97
ISSN 1801-6545
Výzkum stranických systémů je v současnosti – více než tomu bylo kdykoli
předtím – konfrontován s pestrým souborem badatelských problémů a výzev,
zahrnujících reflexi stranicko-politických fenoménů a procesů ve víceúrovňových
uspořádáních s patřičným ohledem na jejich horizontální a vertikální rozměry.
Pojmový aparát, který je k dispozici, má četné nedostatky. Z toho nicméně
nevyplývá, že jakákoli snaha o inovaci tohoto aparátu je přínosná, což jsem se snažil
ukázat na případu konceptu „stranického systému volebního obvodu“ a s ním
spojeného primitivního pojímání stranického systému vůbec. Jak se ukazuje, je třeba
klást mnohem větší důraz než dosud jak na rozvíjení pojetí stranického systému
(pojetí
odpovídajícího
novým,
zvýšeným
požadavkům),
tak
na
kongruenci
konceptuálního aparátu, používaného jednotlivými politologickými (sub)disciplínami
při analýze voleb a stranických systémů.
96
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 92-97
Vol. 1, No. 1, pp. 92-97
ISSN 1801-6545
Seznam literatury
Cox, G. W. (1999): Electoral Rules and Electoral Coordination. Annual Review of
Political Science, Vol. II, s. 145-161.
Deschouwer, K. (2003): Political Parties in Multi-layered Systems. European Urban
and Regional Studies, Vol. X, No. 3, s. 213-226.
Moenius, J. - Kasuya, Y. (2004): Measuring Party Linkage Across Districts: Some
Party System Inflation Indices and their Properties. Party Politics, Vol. X, No. 5, s.
543–564.
Strmiska, M. (2005): Regionální strany, stranické systémy a teritoriálně-politický
pluralismus. Pojetí a typologie evropských regionálních stran a regionálních
stranických soustav. Brno: A. Pasienka.
97
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 98-110
Vol. 1, No. 1, pp. 98-110
ISSN 1801-6545
Název článku:
Reforma ruského volebního systému
The Reform of Russian Electoral System
Autor:
Markéta Matoušková ([email protected])
Abstract:
In 2007, State Duma of the Russian Federation will be elected through the system of
pure proportional representation. The constitutional amendment adopted this year
also involves a 7% electoral threshold. In addition to the basic information about
both (current mixed and the new proportional) electoral system, the text deals with
the issue how the current system influences the party one and tries to show the
possible effects.
Keywords: electoral system, political system, political parties, Russia
Roč. 1, č. 1, str. 98-110
Vol. 1, No. 1, pp. 98-110
ISSN 1801-6545
Cílem toho textu je popis a stručná analýza smíšeného volebního systému,
který byl pro volby do Státní Dumy Ruské federace používán v letech 1993–2005.
Pokusím se nastínit výstupy obou složek tohoto systému a jejich vliv na ruský
stranický systém. Dále se zaměřím na reformu volebního systému, která byla přijata
letos a která bude použita pro parlamentní volby v roce 2007. Práci uzavírá pokus o
nástin možných dopadů nového volebního systému na podobu ruského stranického
systému.
1. Volební systém platný pro volby v letech 1993–2005
Celkem čtvery volby (v letech 1993, 1995, 1999 a 2003) do Státní Dumy
Ruské federace se konaly podle smíšeného volebního systému, kdy bylo 225
poslanců voleno poměrně v jednom celostátním obvodu tvořeným celým územím
Ruské federace, 225 mandátů bylo rozdělováno systémem prosté (relativní) většiny
v jednomandátových volebních obvodech. Voliči měli k dispozici dva hlasy, jedním
volili svého kandidáta v jednomandátovém volebním obvodě, kam příslušeli na
základě svého bydliště, druhý hlas byl určen pro kandidátní listinu některé z
politických stran. Tento systém bývá označován jako paralelní. Jeho jednotlivé složky
– poměrná a většinová – jsou na sobě nezávislé. Úkolem poměrné složky není
vyrovnávat disproporcionalitu vzniklou ve většinově volené části (Rule - Shvedova;
Chytilek - Šedo 2004: 30-36, 148-160).
Shugart a Wattenberg rozdělují smíšené volební systémy na proporční (Mixed
Member Proportional – MMP) a většinové (Mixed Member Majoritarian – MMM).
Základním rozlišujícím znakem je pro ně existence (či neexistence) vazby mezi
jednotlivými úrovněmi volebního systému. Závislost mezi hlasováním v poměrné a
většinové části umožňuje v MMP poměrné složce kompenzovat disproporční výsledky,
v systémech MMM taková vazba neexistuje (Cabada - Ženíšek 2004: 45). Podle této
klasifikace lze ruský volební systém také označit jako smíšený s většinovým účinkem
(MMM).
Massicotte a Blais rozlišují smíšené volební systémy podle toho, které volební
formule jsou v nich kombinovány, jak jsou kombinovány a jaký počet křesel je
rozdělován podle každé z nich. Jako superpoziční (navrstvující) označují ty systémy,
99
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 98-110
Vol. 1, No. 1, pp. 98-110
ISSN 1801-6545
v nichž existují dva druhy volebních obvodů a dva různé systémy volby. Oba volební
systémy jsou přitom aplikovány současně na celém území státu. (Massicotte - Blais
1999: 341-366). V jejich pojetí je ruský volební systém řazen mezi navrstvující
systémy nezávislé kombinace.
Martin rozlišuje mezi „geograficky smíšenými volebními systémy“, v nichž je
systém poměrného zastoupení používán pouze v některých částech země a většinový
systém v ostatních, a „geograficky homogenní systémy“, kde je použita kombinovaná
volební formule v rámci celé země (tamtéž). Na základě této klasifikace lze
konstatovat, že v ruském případě jde o geograficky homogenní volební systém.
Pro poměrně volenou část byla stanovena volební klauzule 5 %. Volební zákon
přitom nerozlišoval mezi kandidátní listinou politické strany a koalice, politické strany
také mohly na své kandidátní listiny umísťovat i nestranické kandidáty, případně
členy jiných stran. Kandidátní listiny byly přísně vázané, neumožňovaly tedy voličům
přidělovat kandidátům preferenční hlasy. V SMD se o hlasy voličů směli ucházet i
nestraničtí kandidáti.
Voliči měli možnost vyjádřit nespokojenost se všemi kandidáty tak, že hlasovali
tzv. „proti všem“, což v některých případech (pokud byl součet těchto hlasů vyšší než
zisk toho z kandidátů, který získal v daném obvodě prostou většinu hlasů) vedlo
k anulování výsledků voleb v daném obvodu (či teoreticky v celé poměrné části, což
se ale nikdy nestalo) a jejich opakování. Toto své právo voliči využívali relativně
hojně,
takže
Duma
bezprostředně
po
termínu
řádných
voleb
opakovaně
nedisponovala počtem 450 členů (Holzer 2004a: 341-342). V průměru lze
konstatovat, že možnosti hlasovat „proti všem“ využívalo v daném období 2,8-4,7 %
všech oprávněných voličů.
Kandidátní listiny mohly předkládat pouze ty politické strany a hnutí, které byly
zaregistrované ministerstvem spravedlnosti a jejichž kandidaturu svými podpisy
podpořilo nejméně 200 000 voličů, přičemž z jednoho subjektu federace smělo
pocházet maximálně 7 % podpisů. Straně bylo zamezeno zúčastnit se volební
soutěže, pokud bylo více než 25 % podpisů podporujících její kandidaturu prohlášeno
za „podezřelé“ (http://www.russiavotes.org).
K tomu, aby volby byly prohlášeny za platné, bylo třeba účasti nejméně 25% účasti
voličů při hlasování.
100
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 98-110
Vol. 1, No. 1, pp. 98-110
ISSN 1801-6545
1.1. Působení ruského volebního systému
Ačkoli byl v Ruské federaci používán systém, který by ve své poměrné složce
měl produkovat spíše proporcionální výsledky (Hareova formule používaná společně
s metodou největšího zbytku pro přepočet hlasů na mandáty i velikost volebního
obvodu by hovořily pro tuto teorii; Lebeda, 2001: 432), reálně v sobě poměrná
složka obsahovala eliminační účinek. Vlivem nastavení volební klauzule se do
parlamentu v poměrně volené části vždy dokázalo prosadit méně politických stran,
než kolik jich získalo parlamentní zastoupení na základě úspěchů svých kandidátů
v SMD. Pro srovnání: v roce 1993 překročilo 5% klauzuli 8 stran, 4 v roce 1995, 6
v roce 1999, 4 v roce 2003. Parlamentní zastoupení získalo v roce 1993 celkem 12
stran, 23 v roce 1995, 14 v roce 1999, 6 v roce 2003 (Holzer 2004a: 350-354).
Volební systém tak v podstatě rozdělil politické strany na ty, které jsou úspěšné
v poměrně volené části (např. LPDR, která opakovaně nezískala v SMD žádný
mandát) a na ty, které získávají výrazně více hlasů v části většinové (např. Agrární
strana Ruska. Holzer 2001: 64, 156). Některé strany (a nezávislí kandidáti) spoléhaly
výhradně na svou regionální podporu a kandidovat v poměrně volené části se ani
nepokoušely. Pouze Komunistická strana Ruské federace a proprezidentské strany
obvykle dokázaly získat přibližně stejný počet mandátů v obou složkách.
V SMD byli často úspěšní kandidáti deklarující svoji nezávislost (zde je však
nutné poznamenat, že jako „nezávislí“ v některých případech kandidovali i členové
politických stran, zejména LPDR; Holzer 2001: 64-65). V roce 1993 bylo zvoleno 134
nezávislých poslanců (v roce 1995 to bylo 76; v roce 1999 bylo takto zvoleno 106
poslanců, v roce 2003 se jejich počet snížil na 67). Po volbách 1999 v Dumě
z nezávislých poslanců zformovaly tři mimostranické poslanecké skupiny: Lidoví
poslanci, Ruské regiony a Agroprůmyslová poslanecká skupina (Holzer 2004a: 342).
Pro srovnání: bezprostředně po volbách v roce 1993 bylo organizováno v poslanecké
frakci, za níž byli zvoleni, 300 poslanců, 346 poslanců v roce 1995, 357 poslanců
v roce 1999 a 365 poslanců v roce 2003. Tato čísla jsou však vzhledem k častým a
někdy ne zcela transparentním přestupům poslanců mezi poslaneckými kluby i
politickými stranami pouze orientační.
Skutečnost, že některá minoritní uskupení jsou v parlamentu zastoupena
jedním či dvěma poslanci společně s vysokým počtem nezávislých poslanců, blokuje
101
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 98-110
Vol. 1, No. 1, pp. 98-110
ISSN 1801-6545
podle Holzera standardizaci ruské politické scény, která je náchylná k nečekaným
přesunům sil a podpor a vzniku kvazistranických poslaneckých skupin bez konstantní
politické linie (tamtéž). Úspěchy nezávislých ve většinově volené části také
neúspěšným stranám komplikovaly budování stranických struktur v regionech
(tamtéž: 344). Nepřehlednost a roztříštěnost politického spektra charakteristické pro
současnou ruskou politickou scénu jsou proto dány výstupy ve většinové části voleb.
V poměrně volené části odevzdávali ruští voliči relativně často hlasy pro strany, jež
nepřekročily volební klauzuli: v roce 1993 se nepodařilo na mandáty rozdělit 12,94 %
hlasů a index deformace (poměr mezi počtem mandátů obsazených politickou
stranou a hlasů získaných touto stranou ve volbách) úspěšných stran se pohyboval
v rozmezí 1,11-1,18. V roce 1995 byl podíl propadlých hlasů 49,5 %, index
deformace dosáhl hodnoty 2. V roce 1999 zůstalo nerozděleno 18,6 % hlasů, index
deformace činil 1,18-1,33. V roce 2003 nebylo rozděleno 29,35 % hlasů, index
deformace činil 1,43-1,48. Všechny strany, jimž se klauzuli podařilo zdolat, tedy byly
nadreprezentované. Míra nadreprezentace závisela na velikosti strany. Větší strany
byly nadreprezentovány mírně více než strany menší.
Volební systém platný v Ruské federaci v letech 1993–2005 byl často
kritizován zejména proto, že na jeho základě byla vytvářena slabá Duma, která
dlouho nebyla schopna zaujmout v systému roli relevantního partnera. Oponenti
Borise Jelcina již v roce 1993 poukazovali na to, že jeho hlavní snahou bylo vytvořit
takovou Státní Dumu, která pro něho nebude představovat silného soupeře, a
zamezit vzniku silných politických stran. Kritice byl podroben také fakt, že ke zvolení
poslance v některých SMD stačilo 20 – 30 % hlasů. Podle údajů International
Foundation for Election Systems bylo ve volbách v roce 1995 zvoleno absolutní
většinou voličů v daném volebním obvodu jen 12 poslanců, naopak 142 poslancům
ke zvolení stačilo méně než 30 % hlasů (Dahl 1998).
Patrně proto, že několik pokusů Borise Jelcina o posílení většinových prvků
volebního systému se opakovaně setkalo s neúspěchem, zvolil Vladimír Putin
opačnou cestu, jak dojít ke stejnému cíli. V roce 2001 prosadil zákon o politických
stranách, který přinesl definici politických stran jako organizace registrované
ministerstvem spravedlnosti, mající minimálně 10 tisíc členů v nejméně 45
z celkových 89 subjektů federace. V každé regionální pobočce politické strany přitom
102
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 98-110
Vol. 1, No. 1, pp. 98-110
ISSN 1801-6545
musí být registrováno nejméně 100 členů. Kandidovat ve volbách v roce 2003 mohly
jen ty strany, které splnily uvedená kritéria. Pokud získaly více než 3 % hlasů nebo
12 přímých mandátů, měly nárok na státní příspěvek, což znevýhodnilo kandidaturu
nezávislých kandidátů i menších stran (www.russiavotes.org). Zákon o politických
stranách přinesl ve svém důsledku výrazné snížení počtu registrovaných politických
stran z více než 200 na nynějších 37 (údaj platný k 30. 11. 2005, www.cikrf.ru).
2. Reforma volebního systému
Cílem novely volebního zákona, která vstupuje v platnost 1. ledna roku 2006 a
podle níž se s největší pravděpodobností budou konat parlamentní volby v roce 2007,
je posílení moci centra a zvýšení kontroly státu nad volebním procesem. Iniciátor
změny, ruský prezident Vladimír Putin, se tímto opozicí kritizovaným záměrem nijak
netají. Od nového volebního systému si Putin slibuje posílení stranického systému a
demokracie v Rusku a zvýšení akceschopnosti výkonné moci, což by mělo vést k větší
schopnosti Ruska bojovat s organizovaným zločinem a terorismem. Změna volebního
systému se v kontextu boje proti „mezinárodnímu terorismu“ podle Putina stala více
než aktuálním po loňské tragédii v jihoruském Beslanu. Putin považuje reformu
volebního systému za další krok ke zpřehlednění ruského politického systému. Poté,
co prosadil změny volebního systému do regionálních sborů, Putin podle svých slov
předpokládá, že novela zákona o volbách do Státní Dumy mimo jiné také omezí moc
regionálních vládců a tamních zájmových skupin, a umožní vyšší míru kontroly nad
děním v regionech (www.bbc.co.uk).
Novela přináší několik významných změn. Ve volbách v roce 2007 bude celá
Státní Duma volena poměrným volebním systémem. Zastoupení získají pouze ty
politické strany, které překročí 7% volební klauzuli, což by podle předkladatelů mělo
zamezit v přístupu do parlamentu menším stranám.
Nastavení volební klauzule bylo již v roce 1998 předmětem sporu. Ústavní
soud tehdy konstatoval, že toto ustanovení je v souladu s ústavou, pokud umožní
zisk mandátu nejméně dvěma politickým stranám či hnutím a pokud součet hlasů
odevzdaných pro tyto strany přesáhne 50 % (Holzer 2001: 156). Současně se
zvýšením volební klauzule dochází ke zvýšení počtu hlasů, které nejméně dvě strany
musí získat, aby nastavení volební klauzule nebylo shledáno protiústavním, na 60 %.
103
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 98-110
Vol. 1, No. 1, pp. 98-110
ISSN 1801-6545
V případě, že by dvě politické strany získaly nezískaly v součtu více než 60 % hlasů,
dojde ke snížení klauzule tak, aby nejméně 60 % voličů mělo svého zástupce
v parlamentu (tedy aby součet hlasů odevzdaných pro politické strany zastoupené
v parlamentu byl vyšší než 60 %). Pokud by nastala situace, kdy by více než 60 %
hlasů získala jediná politická strana, zatímco ostatní kandidující strany by klauzuli
nepřekročily, získá mandáty i strana, jež se umístila jako druhá v pořadí
(www.russiavotes.org). Zachováno zůstalo ustanovení, podle něhož musí minimální
volební účast dosáhnout 25 %.
Strany nově nebudou moci vytvářet předvolební koalice, což dříve zvyšovalo
jejich šance na úspěch. Nebude ani možné, aby se o hlasy voličů ucházeli nezávislí
kandidáti. Předkládat kandidátní listiny mohou pouze registrované politické strany,
které na své kandidátní listině smějí nominovat maximálně 50 % nestraníků. Toto
omezení by mohlo částečně pomoci snížit počet poslanců, kteří budou ve Státní
Dumě reprezentovat rozličné zájmové skupiny.
Novela také výrazně snižuje počet hlasů, které smějí být prohlášeny „za
podezřelé“. Jestliže dříve se strana směla zúčastnit voleb, pokud bylo méně než 25 %
podpisů podporujících její kandidaturu prohlášeno za „podezřelé“, pro volby v roce
2007 se tato hranice snižuje na 5 %.
Ve volbách 2007 bude kandidátní listina politické strany muset být rozdělena
na nejméně 100 regionálních oblastí, které budou pokrývat celé území federace.
Strany, které ve volbách v roce 2003 překročily volební klauzuli, nebudou muset
předkládat podpisy nejméně 200 tisíc voličů podporujících jejich kandidaturu. Ostatní
politické strany budou moci tento požadavek obejít tím, že složí kauci 60 milionů
rublů, která bude vrácena, pokud strana získá nejméně 4 % z celkového počtu hlasů.
Za volební kampaň nebude moci kandidující politická strana vydat na federální úrovni
více než 400 milionů rublů, přičemž z vnitrostranických zdrojů smí pocházet nejvíce
50 % této částky, 280 tisíc rublů od individuálních dárců a maximálně 14 milionů
rublů od organizací. Na regionální úrovni – v závislosti na počtu voličů v daném
obvodu – smějí strany na předvolební kampaň vynaložit částky v rozmezí 6 – 30
milionů rublů. Zahraniční společnosti, osoby žijících v zahraničí ani ruské soukromé
společnosti s více než 30% zahraniční účastí nesmějí na předvolební kampaň
politickým stranám přispívat.
104
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 98-110
Vol. 1, No. 1, pp. 98-110
ISSN 1801-6545
Způsob přepočtu hlasů na mandáty zůstane zachován.
3. Postoje politických stran k reformě
Návrh novely volebního zákona byl Státní Dumou v tzv. třetím čtení přijat
většinou 339 poslanců proti 89, proti hlasovali poslanci Komunistické strany Ruské
federace a subjektu Vlast (www.russiavotes.org).
Stoupenci změny argumentují tím, že reforma je založena na modelu používaném
v západních demokraciích a slibují si od ní rozvoj demokracie, občanské společnosti a
stabilizaci politického systému. Nový volební systém by podle jejich názoru měl
pomoci oddělit silné strany od okrajových a povzbudit soutěž mezi hlavními
politickými stranami.
Kromě proprezidentské strany Jednotné Rusko pro hlasovali také poslanci
liberálně-demokratické strany. „Přitvrzení zákona je na místě, lidé stejně volí pouhý
symbol, nikoli osoby,“ tvrdí podle BBC jejich předseda Vladimir Žirinovskij
(www.bbc.co.uk). Naopak kritici jsou přesvědčeni, že jde o další posílení moci
prezidenta a že cílem je vymýtit z parlamentu opozici. Komunisté a liberálové
poukazují na to, že již ve volbách v roce 2003 museli bojovat s obstrukcemi ze strany
státu a že nové zákony před ně vrší další překážky. Dalším terčem kritiky je zákaz
vytváření předvolebních koalic. „Bloky se vytvářejí v zájmu voličů, umožňují slabším
stranám, aby se podílely na politickém životě země. Jejich zákaz je nesmyslný,“
kritizuje podle Hospodářských novin jedno z ustanovení novely nezávislý poslanec
Vladimir Ryžkov (HN 25. 5. 2005).
4. Pravděpodobné dopady reformy volebního systému
Poměrná složka měla v ruském systému dosud výrazně disproporční účinek.
Přijetí novely tento efekt nijak nezmírní, ba spíše naopak. Zatímco ale dosud
většinová složka dokázala zajistit parlamentní zastoupení malým stranám, po roce
2007 zůstane počet parlamentních stran přibližně stejný jako počet relevantních
aktérů na ruské politické scéně: omezí se na ty subjekty, které jsou schopny
překonat volební klauzuli. Pokud by volební klauzule byla nastavena na 7 % již v roce
1993, snížil by se počet stran zastoupených v poměrně volené části parlamentu o 2
v roce 1993, resp. o 1 v roce 1995, o 2 v roce 1999. V roce 2003 by již tato změna
105
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 98-110
Vol. 1, No. 1, pp. 98-110
ISSN 1801-6545
nepostihla žádnou politickou stranu (Holzer 2004a: 350-353). Hovořit ovšem
v ruském prostředí o možnosti koncentrace stranického systému by bylo předčasné.
Holzer zdůrazňuje, že vzhledem k podobě ruského politického systému a reálnému
uskupení sil parlamentní volby slouží spíše k testování síly prezidentského tábora
před nadcházejícími volbami hlavy státu. Holzer proto pro ruskou politickou soustavu
používá termín elektorátní, případně delegativní či neliberální demokracie. Pro ruské
parlamentní volby je také charakteristická úspěšnost proprezidentských stran (Holzer
2004a: 342).
Sjednocení volebního systému by nicméně mohlo pomoci odstranit některé
základní neduhy, které produkoval stávající smíšený systém. Těmi podle mého
názoru byli zejména:
1) vysoký počet politických stran zastoupených jedním či dvěma poslanci, což
znepřehledňuje politickou scénu, činí ji náchylnou ke vzniku proměnlivých
parlamentních většin a otevírá prostor pro potenciální korupční jednání. Od
nového systému lze očekávat silný eliminační účinek na počet stran, které
získají parlamentní zastoupení. Mimo parlament s největší pravděpodobností
zůstanou strany, které dosud byly schopny získat pouze přímé mandáty
v některém SMD. Vzhledem k nastavení volební klauzule na 7 % (již 5 %
hranice přitom patří k nejvyšším v Evropě) lze očekávat eliminační účinek na
všechny menší politické strany bez ohledu na typ jejich podpory (7% bariéra
bude mít stejný účinek na strany s koncentrovanou voličskou podporou, které
dosud měly šanci získat zastoupení ve většinově volené části, jako na dosud
nejvíce znevýhodněné strany s rozptýlenou voličskou podporou).
2) vysoký počet nezávislých poslanců: vzhledem k tomu, že se o poslanecká
křesla budou moci ucházet jen politické strany, je pravděpodobné, že dojde ke
zpřehlednění rozložení sil ve Státní Dumě. Někteří z dosud „nezávislých“
poslanců najdou patrně místa na kandidátkách politických stran. Lze také
předpokládat, že novela ztíží zájmovým a lobbistickým skupinám vykonávání
přímého vlivu na politické rozhodování. Pozorovatelé již delší dobu poukazují
106
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 98-110
Vol. 1, No. 1, pp. 98-110
ISSN 1801-6545
na vysokou míru korupce a úzké sepětí mezi poslanci a politickými stranami na
jedné straně a průmyslovou a finanční oligarchií na straně druhé. Zajímavé je,
že
tento
typ
poslanců
byl
ve
volbách
2003
podporován
zejména
proprezidentskou stranou Jednotné Rusko (Holzer 2004b: 288-289). Není ale
na místě se domnívat, že tento neduh bude novým volebním systémem zcela
odstraněn. Zástupci lobbistických skupin se mohou o hlasy voličů ucházet na
kandidátních listinách politických stran.
3) slabý stranický systém: tento problém do značné míry souvisí s body 1) a
2) a je jejich důsledkem i příčinou. Politické strany dosud nebyly volebním
systémem ani jiným opatřením nuceny k vytváření pevnějších struktur
ideologického i organizačního charakteru. Smíšený volební systém byl ve své
většinové složce založen na jednokolovém systému prosté většiny, který
podporoval individualismus. Holzer v této souvislosti upozorňuje, že na ruské
stranické scéně dominují otevřené modely, které zastřešují řadu menších
uskupení a které se aktivizují zejména v souvislosti s volbami, kdy vytvářejí
nejrůznější koalice. V mezivolebním období ale tyto subjekty vystupují
samostatně, což vede ke značné fluktuaci stranického spektra, proměnám
ideologických profilací a personálním obměnám uvnitř těchto koalic. Strany –
snad s výjimkou KPRF – nemají vybudovanou pevnou celofederální strukturu
(Holzer 2004b: 79-96). Volební klauzule by malé strany do značné míry mohla
motivovat ke spolupráci, slučování či vytváření volebních stran. Dalším
efektem změny volebního systému by mohla být výrazná personální obměna
Dumy.
Je ovšem nutné připomenout, že Ruská federace stále ještě nepatří k zemím,
které jsou označovány jako konsolidované demokracie, a že uplatňovat na tamní
poměry západoevropská politologická měřítka je nevhodné. Podobně mi nepřipadá
na místě snažit se aplikovat poznatky studia efektů volebních systémů na slabě
strukturovaný ruský stranický systém. S jistou mírou pravděpodobnosti lze podle
107
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 98-110
Vol. 1, No. 1, pp. 98-110
ISSN 1801-6545
mého názoru tvrdit pouze to, že jakkoli jde o systém poměrného zastoupení, budou
se jeho účinky více blížit systémům většinovým. Cílem předkladatelů reformy bylo
zpřehlednit stranický systém a rozložení sil v něm; šlo však o cíl prvoplánově
politický, nikoli technický. Počet parlamentních stran zastoupených v Dumě po roce
2007 se ve srovnání se současným stavem s největší pravděpodobností oproti
volbám 2003 nijak výrazně nezmění (ve smyslu počtu stran, které dosud byly
schopny překonat volební klauzuli), nebudou chybět poslanci proprezidentské a
komunistické strany. Pravděpodobná je také účast některých dalších uskupení (LDPR,
liberálové). Zejména v případě liberálních stran lze očekávat, že se po neúspěchu ve
volbách v roce 2003 pokusí novým pravidlům přizpůsobit.
Do značné míry bude záležet také na tom, jak změnu volebního systému
přijmou voliči a do jaké míry a jakým způsobem jí přizpůsobí své volební strategie.
Skutečnost, že voliči, kteří dosud byli zvyklí používat při volebním rozhodování dva
hlasy, o jeden z těchto hlasů přijdou, jistě nebude zanedbatelná. Naopak efekt
způsobený nastavením volební klauzule nemusí sehrát ve voličském rozhodování tak
významnou úlohu: voliči jsou na tuto bariéru již částečně zvyklí, byť počet
nevyužitých hlasů zůstal i po posledních volbách poměrně vysoký.
108
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 98-110
Vol. 1, No. 1, pp. 98-110
ISSN 1801-6545
Seznam zdrojů a použité literatury:
Cabada, L. - Ženíšek, M. (2003): Smíšené volební systémy. Dobrá Voda: Aleš Čeněk.
Dahl, A. R. (1998): Alternative Voting Systems For Electing Deputies To The State
Duma
Of
The
Russian
Federation,
on
line
verze
(www.democracy.ru/english/library/comments/eng_1998-5.html).
Chytilek, R. - Šedo, J. (2004): Volební systémy. Brno, Masarykova univerzita.
Holzer, J. (2001): Politický systém Ruska. Hledání státu, Brno, CDK.
Holzer, J. - Šmíd, T. (2003): Ruská federace. In Fiala, P. - Holzer, J. - Strmiska, M.
(eds. 2003): Politické strany ve střední a východní Evropě. Ideově-politický profil,
pozice a role politických stran v postkomunistických zemích. Brno, Masarykova
univerzita.
Holzer, J. (2004a): Rusko. In Kubát, M. a kol (2004): Politické a ústavní systémy
zemí středovýchodní Evropy. Praha: Eurolex Bohemia.
Holzer, J. (2004b): Politické strany Ruska. Hledání identity. Brno: CDK.
Lebeda, T. (2001): Hlavní proměnné proporčních volebních systémů. Sociologický
časopis, roč. 37, č. 4, s. 425-448.
Massicotte, L. - Blais, A. (1999): Mixed electoral systems: a conteptual and
empirirical syrvey. Electoral Studies, roč. 18, s. 341-366, on-line verze
(www.elsevier.com/locate/elecstud).
Myagkov, M. - Ordeshook, P. C.: Changing Russia’s Electoral System: Assessing
Alternative
Forms
of
Representation
and
Elections.
on-line
verze
(http://www.demokratizatsiya.org/Dem%20Archives/DEM%200701%20myagkov.pdf).
Rule, W. - Shvedova, N. Russia: An Evolving Parallel Systém. on-line verze
(http://www.idea.int/esd/upload/russia.pdf).
Novinové články:
Parlamentní volby v Rusku se odehrají podle scénáře Kremlu, Hospodářské noviny 5.
12. 2003.
Putin
defends
radical
reform
plan,
BBC 18. 11. 2004,
(http://news.bbc.co.uk/go/pr/fr/-/1/hi/world/europe/4023279.stm).
on-line
verze
Duma
on-line
verze
backs Russia election reform, BBC 15.
(http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/4450481.stm).
4.
2005,
V Rusku může být jiný volební systém, BBC 15. 4. 2005, on-line verze
(www.bbc.co.uk/czech/worldnews/story/2005/04/050415_russia_duma_2055.shtml).
Predsedatel oblizbirkoma Viktor Ignatenko razkritikoval novuju systemu vyborov
deputantov
Gosudarstvennoj
Dumy,
29.
4.
2005,
on-line
verze
(http://news.riccom.ru/news-text_news_angarsk_6451.htm).
109
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 98-110
Vol. 1, No. 1, pp. 98-110
ISSN 1801-6545
Rusko má nový volební zákon, Hospodářské noviny, 25. 5. 2005.
Ruská Rada federace schválila nový systém voleb, BBC 13. 7. 2005, on-line verze
(www.bbc.co.uk/czech/worldnews/story/2005/07/050713_russia_politics_1240.shtml
).
Grizlov: novyj zákon o vyborach ukrepit systemu, 30. 7. 2005, on-line verze
(http://rambler.com.ua/db/news/msg.html?mid=6327926)
Další zdroje:
Novela volebního zákona (www.russiavotes.org/electorallawchange3.htm#2005law)
Ústřední volební komise (www.cikrf.ru/)
Vesti (www.vesti.ru)
Political Resources (www.politicalresources.net/russia4.htm)
Zákon o politických stranách (www.cikrf.ru/m_menu_i.htm),
(www.democracy.ru/english/library/laws/).
110
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 111-118
Vol. 1, No. 1, pp. 111-118
ISSN 1801-6545
Název článku:
Parlamentní volby v Lichtenštejnsku
The Parliamentary Elections in Liechtenstein
Autor:
Michal Pink ([email protected])
Abstract:
This article presents the results of March 2005 elections in Liechtenstein that were
important for the reconstruction of the government coalition of two major political
parties. It describes procedural and elementary rules of election in the political
system of Liechtenstein principate, role of Prince, government, parliament and the
position of each political party. The results of the election are compared with the
results of the parliamentary elections in 2001.
Keywords: Liechtenstein, elections, electoral studies, FBP, VU, FL
Roč. 1, č. 1, str. 111-118
Vol. 1, No. 1, pp. 111-118
ISSN 1801-6545
Lichtenštejnsko je malou zemí, o které se většinou dozvíme jen v souvislosti se
vzájemnými spory a problémy, které vyvolávají otázky nejen nad bývalým majetkem
knížecí rodiny. Tyto nároky jsou většinou vznášeny vůči České republice, na jejímž
území se dnes požadované statky, o něž občané neutrálního Lichtenštejnska po roce
1945 přišli, nacházejí. Poslední střet nastal v roce 2003, kdy Lichtenštejnsko
zablokovalo rozšíření Evropského hospodářského prostoru. Lichtenštejnsko však
nejsou jen požadavky a pár ukřivděných majetkuchtivých podnikatelů, jak se může
na první pohled zdát, ale také státní útvar, ve kterém jsou uplatňována demokratická
pravidla a instituce v rámci dlouholeté existence konstituční monarchie. Jednou
z nejdůležitějších jsou i pravidelně se opakující volby do zemského shromáždění –
Landtagu, které se teší velké popularitě. Poslednímu volebnímu klání, které proběhlo
12. března 2005, je věnován i následující příspěvek, který si tak klade za cíl přiblížit
alpskou monarchii z trochu jiného pohledu, než který nám ji občas předkládají česká
média.
Politický systém Lichtenštejnského knížectví vychází z ústavy (Verfassung des
Fürstentum Liechtenstein 1921), která byla přijata v roce 1921 a od té doby
několikrát novelizována. Země je administrativně rozdělena do dvou krajů, zemí a
jedenácti obcí, měst. Základním článkem politického systému je Kníže, který je na
rozdíl od jiných evropských monarchií opravdovou složkou výkonné moci.
Společně s monarchou je základní složkou exekutivy i vláda, jejíž složení
odpovídá velikosti země, které vládne. Jedná se o kolegiální orgán, který se skládá z
předsedy a čtyř dalších členů, takže jeden ministr stojí v čele několika resortů. Vládu
jmenuje na návrh Landtagu Kníže a mimo základní exekutivní funkce je odpovědná
za hlavu státu tzv. kontrasignací veškerých aktů ministerským předsedou. Vláda
v rámci své činnosti vydává nařízení v mezích zákona a podléhá kontrole voleného
Landtagu, který je právě předmětem našeho zájmu.
Ve volbách, které se konaly v řádném termínu 1 , soupeřily o obsazení 25
poslaneckých křesel v zemském shromáždění pouze tři politické strany. Na základě
1
Řádné volební období Landtagu je čtyři roky, ale Kníže může na základě svého rozhodnutí
zastupitelský sbor rozpustit. Tento akt je však nutno vykonat osobně před nastoupeným
shromážděním a současně Jeho Jasná Výsost stanoví termín nových voleb, které se konají do 6 týdnů.
Naposledy bylo této pravomoci využito v roce 1993.
112
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 111-118
Vol. 1, No. 1, pp. 111-118
ISSN 1801-6545
legislativní úpravy je knížectví rozděleno na Horní a Dolní zem a podle počtu obyvatel
v jednotlivých obvodech jsou stanoveny i počty zastupitelů. Ve volebním obvodu
Dolní zem se dnes volí 15 poslanců a v druhém obvodu, Horní zemi, jen 10 členů
Landtagu. Tyto počty se však upravují podle vývoje a počtu obyvatel, kterých
pravidelně přibývá. Poslední změny proběhly v roce 1987. Kdo však může volit?
Dlouhou dobu se volební právo vztahovalo jen na muže, kteří byli plnoprávnými
občany Lichtenštejnského knížectví a nebyli nijak ve svých právech omezeni. Až v 80.
letech minulého století se hlasovací právo rozšířilo i na ženy (1984), které tak poprvé
přistoupily k hlasovacím urnám v roce 1986.
Volební systém pro volby do Landtagu vychází z pravidel poměrného
zastoupení kandidátních listin a pro přepočet hlasů na mandáty se používá
nejjednodušší a základní pravidlo – Hareova kvóta (Kubát - Sokol 2000). Uvedený
způsob převodu hlasů na mandáty spočívá ve vydělení všech platných hlasů počtem
všech mandátů. Vypočteným poměrem se tak zjistí, kolik hlasů připadá na mandát.
Přidělování mandátů nakonec probíhá tak, že strana získá tolik mandátů, kolikrát se
vypočtená kvóta vejde do počtu získaných hlasů pro konkrétní politickou stranu.
Nevýhodou je u této kvóty fakt, že nikdy nemůže rozdělit hlasy beze zbytku a
ponechává vysoké procento hlasů pro rozdělení v dalším kole (Lebeda 2001). Tento
jev se však s narůstajícím počtem mandátů na volební obvod postupně eliminuje a
v případě Lichtenštejnska a jeho dvou velkých (co do počtu mandátů) volebních
obvodů nedochází k velkým projevům disproporcionality v rámci volebního systému.
V případě, že zůstanou nerozdělené mandáty z prvního kola, dojde k přerozdělení
mandátů v druhém kole, při kterém je uplatňována metoda nejvyšších zbytků.
V tomto případě se zbylé mandáty přidělí stranám s nejvyšším počtem nevyužitých
hlasů
v prvním
kole
distribuce.
Vstup
na
půdu
zákonodárného
sboru
v Lichtenštejnsku omezuje uzavírací klauzule, která po roce 1918 dosahovala vysoké
hranice 18 % a postupně se snižovala. Dnes je administrativně stanovena na 8 %
pro volební obvod.
Volby se v Lichtenštejnsku dlouhou dobu nesly ve znamení soutěže dvou
hlavních politických stran, které své postavení získaly v meziválečném období.
Dominujícími politickými stranami se staly dvě konzervativní formace – Vlastenecká
unie (VU) a Pokroková občanská strana Lichtenštejnska (FPB). Zmíněné politické
113
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 111-118
Vol. 1, No. 1, pp. 111-118
ISSN 1801-6545
strany jsou si ve svém ideovém a programovém vymezení velice blízké. Základní
hodnoty, které prosazují, jsou rodina, tradice, náboženství (především katolické),
obhajují postavení Knížecí rodiny a Knížete. Snad jediná drobnost, která je odlišuje,
je vazba na voliče. FBP se orientuje spíše na voliče větších obcí, měst a
podnikatelskou a finanční sféru. Na druhou stranu voliči VU pocházejí spíše z venkova
a věnují se tradičním povoláním (Kubát, Sokol 2000).
Třetí politická strana, Svobodná listina (FL), byla oficiálně založena v roce
1985 a vznikla sloučením několika občanských iniciativ různého zaměření (ochránci
přírody, sdružení za práva žen, iniciativy s programem třetího světa aj.) a profiluje
se jako moderní, liberální občanská a především alternativní strana, která hájí
klasická témata zelených stran v Evropě. Jako jediná se snaží prosadit snížení
omezovací klauzule pro vstup do Zemského sněmu na 4 % s odkazem na větší
reprezentativnost zastupitelského sboru. Poprvé se FL podařilo prosadit své první
zástupce do zákonodárného sboru až ve volbách v roce 1993, když získala 10,4 %
hlasů. (Pečínka 2002).
Tab. č. 1: Volební výsledky v jednotlivých obvodech (v % hlasů)
Volební obvod
FBP
VU
FL
Volební účast
Vaduz
50,2
35,2
14,5
84,6
Balzers
40,9
44,9
14,2
84,4
Planken
56,7
24,3
19,0
92,0
Schaan
48,7
34,5
16,8
86,3
Triesen
46,6
39,2
14,3
81,7
Triesenberg
45,8
45,0
9,2
87,2
Celkem Horní
46,7
39,0
14,3
84,9
Eschen
48,5
42,7
8,8
88,8
Gamprin
58,8
33,7
7,5
90,1
Mauren
57,5
30,1
12,4
87,4
Ruggell
53,6
39,1
7,3
91,7
Schellenberg
59,9
29,4
10,7
93,90
Celkem Dolní
53,4
36,2
9,5
89,50
48,7
38,2
13
86,50
zem
zem
Celkem
Zdroj: http://www.landtagswahlen.li/land.cfm
114
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 111-118
Vol. 1, No. 1, pp. 111-118
ISSN 1801-6545
Volby se konaly v jediný den a proběhly v klidu a podle očekávání. Celkem se
jich zúčastnilo 86,5 % voličů (17 428 občanů Lichtenštejnska). Nejvyšší účast je
možné zaznamenat v obci Schellenberg 93,9 % a nejnižší v obci Triesen 81,7 %.
Výsledky zajistily relativní spokojenost u všech tří politických stran. FBP se
samozřejmě radovala ze svého prvenství ve volbách a oprávněně obsadila post
ministerského předsedy. Na druhou stranu její výsledek v porovnání s minulým
volebním obdobím ukazuje menší pokles hlasů a celkový počet mandátů jí nezajišťuje
pohodlnou většinu na půdě Landtagu jako v předchozím volebním období. VU byla ve
svém hodnocení voleb rozpolcená. Podle komentářů deníku Lichtensteiner Vaterland
„oči předsedy Heinze Frommelta pláčou“, protože jeho strana ztratila nejvíce hlasů a
skončila s výsledkem, který je jejím historickým minimem, ale na druhou stranu ústa
se usmívají, protože FBP neobsadí většinu mandátů na půdě Landtagu a VU je opět
nezbytná pro sestavení vládní koalice (Lichtensteiner Vaterland 15. 3. 2005). Většina
komentářů hlavních představitelů politických stran se nesla v duchu reprezentace
zájmu voličů, kteří rozhodli o další budoucnosti země v čele s velkou koalicí.2 Zelená
kandidátka FL jako jediná v porovnání s předcházejícím obdobím zaznamenala příliv
voličů, dosáhla slušného nárůstu hlasů o 4,2 % a získala nejvíce hlasů za dobu své
existence. Celkový zisk 13 % ji opravňuje k obsazení tří poslaneckých míst. FL je
však z pohledu tradičních politických stran černo-červeného establishmentu nahlížena
jako nedůvěryhodný partner.
I když je Lichtenštejnsko relativně malá země, je zde možné najít různou míru
podpory jednotlivým kandidátkám. Vítězná FBP, která si pohoršila oproti minulému
funkčnímu období o 1,2 % a ztratila jeden mandát, našla nejvyšší podporu ve
volebním obvodu Dolní země, kde podpora dosáhla 54,3 %, z toho nejlepší výsledek
zaznamenala v obci Schellenberg – 59,9 %. Ve volebním obvodu Horní země získala
jen 46,7 % hlasů. Nejnižší počet hlasů pro FBP byl sečten v obci Trisenberg – 45,8
%. VU, která se umístila jako druhá. Se ziskem 38,2% si rovněž pohoršila a obhájila
jen 10 mandátů v Landtagu. Její územní podpora je však opačná než FBP. Ve
2
Velice často zmiňovaným tématem v Lichtenštejnsku jsou ženy a jejich uplatnění v politice. Od roku
1986 se postupně stávají součástí kandidátních listin a dnes všechny politické strany neopomenou
zdůraznit, že je teší podíl 6 žen v Landtagu, které budou zastupovat své voliče.
115
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 111-118
Vol. 1, No. 1, pp. 111-118
ISSN 1801-6545
volebním obvodu Horní zem dosáhla zisku 39 %, z toho nejlepšího výsledku v obci
Triesenberg 45 % a ve stejném obvodu zaznamenala i nejnižší podporu v obci
Planken, kde dosáhla jen 24,3 %. Celkem ve volebním obvodu Dolní zem získala VU
36,2 %. Kandidátní listina třetí politické strany, FL, na rozdíl od dvou předchozích
politických stran zaznamenala ve většině volebních obvodů nárůst podpory. Její
podpora je rozložena velice nerovnoměrně. Ve volebním obvodu Dolní zem získala
jen 9,5 % hlasů a v obci Ruggell i nejnižší podporu 7,3 %. Naopak ve volebním
obvodu Horní zem získala FL 14,3 % a v obci Planken, kde pravidelně získává zhruba
jednou tak silnou podporu než v celozemském měřítku, dosáhla i nejvyššího zisku 19
% hlasů (Wahlen 2005: Rückblick).
Výsledky voleb v celé zemi předurčily další události. Vládní černo-červená
koalice byla po několika kolech jednání obnovena a došlo k návratu modelu
spolupráce z období, kdy strany tvořily velkou koalici a vládly samy společně
s Knížetem. Hlavní role vyjednavačů připadla po volbách úřadujícímu premiérovi
Otmaru Haslerovi, designovanému vicepremiérovi Klausi Tschütscherovi, předsedům
oběma zmíněných politických stran a předsedům poslaneckých klubů VU a FBP. Den
před „otevřením“ nového Zemského shromáždění, které zahájil korunní princ Alois,
byla podepsána černo-červená koaliční dohoda o vzájemné spolupráci a vytvořena
koaliční vláda. Předsedou vlády se stal opět Otmar Hasler (FBP) a dalšími členy vlády
jsou Klaus Tschütscher (VU), Rita Kieber-Beck (FBP), Hugo Quaderer (VU) a Martin
Meyer (FBP). Předseda VU Heinz Frommelt z výsledků voleb vyvodil osobní
odpovědnost a po vyjednání koaliční dohody rezignoval na post předsedy VU a
rozloučil se s ambicemi stát se ministerským předsedou (Lichtensteiner Vaterland 15.
3. 2005). Parlamentní volby v Lichtenštejnském knížectví potvrdily postavení
jednotlivých politických stran a jejich roli v systému. Dominantním prvkem zůstávají
historicky etablované politické strany FBP a VU, které společně tvoří vládní koalici. Po
volbách se sice teoreticky naskytla možnost spolupráce oběma tradičním politickým
stranám vstoupil do vyjednávání s třetí subjektem, ale bez váhání upřednostnily
vzájemnou dohodu a společnou koaliční vládu, ve které místo ministerského
předsedy obsadila vítězná formace.
116
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 111-118
Vol. 1, No. 1, pp. 111-118
ISSN 1801-6545
Tab. č. 2: Srovnání výsledků voleb v Lichtenštejnsku 2001–2005
Pol. strana
2001 – hlasy
Mandáty
2005 – hlasy
Mandáty
FBP
49,90 %
13
48,7 %
12
VU
41,10 %
11
38,2 %
10
FL
8,8 %
1
13 %
3
Zdroj: www.landtagswahlen.li
117
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 111-118
Vol. 1, No. 1, pp. 111-118
ISSN 1801-6545
Seznam literatury a použitých pramenů:
Karčová, E. (1998): Ústava Lichtenštejnského knížectví, diplomová práce, Brno,
Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně.
Kubát, M. - Sokol, P. (2000): Velké systémy v malých zemích (komparativní analýza),
Politologický časopis, roč. VII., č. 3, s. 197–222.
Lebeda, T. (2001): Hlavní proměnné proporčních volebních systémů. Sociologický
časopis, roč. XXXVII, s. 425-448.
Pečínka, P. (2002). Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě, Praha: G plus
G.
Pečnikov, B. A. (1989): 7+1 nejmenších v Evropě: Lucembursko, Andorra, Malta,
Lichtenštejnsko, San Marino, Monako, Vatikán, Gibraltar. Praha: Lidové
nakladatelství.
Neuauflage einer grossen Koalition wahrscheinlich, 15.3.2005, Lichtensteiner
Vaterland (http://www.vaterland.li/page/archiv/detail.cfm).
Landtagswahlen 2005, Wahlprogram 2005, (http://www.freieliste.li/Wahlen/).
Liechtenstein, Keine Alleinregierung mehr - FBP und VU führen
Koalitionsverhandlungen, (http://www.liechtenstein.li/fl-portalaktuell?newsid=11653).
Verfassung des Fürstentum Liechtenstein 1921,
(http://www.fuerstenhaus.li/verfassung.0.html).
Volksabstimmung 2003, (http://www.fuerstenhaus.li/abstimmung.0.html).
Wahlen, 2005, Rückblick, (http://www.landtagswahlen.li/geschichte.cfm).
Wahlprogramm der Fortschrittlichen Bürgerpartei 2005,
(http://www.fbp.li/0/Downloads/Wahlprogramm_05.pdf).
Wahlprogramme VU 2005, (http://www.vu-online.li/).
118
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 119-130
Vol. 1, No. 1, pp. 119-130
ISSN 1801-6545
Název článku:
Prezidentské volby v Polsku v roce 2005
The Presidential Elections in Poland in 2005
Autor:
Martina Miklová ([email protected])
Abstract:
This paper deals with the Polish presidential elections in 2005, which were held 14
days after the parliamentary elections. The author characterizes the electoral system
and concentrates on the two main presidential candidates – Lech Kaczyński and
Donald Tusk, who are representatives of substantially opposing political parties – PiS
and PO. This article compares the roles of Tusk and Kaczyński in the political order
before 1989, in the90’s and at present. Special focus is given to the campaign, the
preferences, the results and the disproportion. Finally, the author analyses the
position of the new president Kaczyński and the impact of his election on politics.
Keywords: Poland, presidential elections, main candidates, political parties
Roč. 1, č. 1, str. 119-130
Vol. 1, No. 1, pp. 119-130
ISSN 1801-6545
1. Úvodní slovo
V tomto příspěvku se podíváme na prezidentské volby v Polsku v roce 2005.
Nejprve
bude
popsán
volební
systém
pro
volbu
prezidenta,
poté
budou
charakterizováni dva hlavní kandidáti – Lech Kaczyński a Donald Tusk. Přiblížíme si
jejich minulost a dosavadní působení v politice. Dále se zaměříme na průběh volební
kampaně před prvním a druhým kolem voleb a uvedeme příčiny, které vedly k
volebnímu úspěchu/neúspěchu obou hlavních aktérů. Uvedeme rovněž ostatní
kandidáty na post prezidenta, stručně popíšeme průběh voleb a srovnáme
předvolební preference s volebními výsledky. Nakonec se pokusíme zamyslet
nad důsledky voleb pro fungování politického systému v Polsku.
2. Konání voleb
Prezidentské volby v Polsku se konaly 9. a 23. října 2005. Jednalo se o řádné
volby, které následovaly 14 dní po volbách do parlamentu (viz Państwowa Komisja
Wyborcza 2005, Wybory 2005). Důvodem je, že funkční období polského parlamentu
(Sejmu a Senátu) je čtyřleté, zatímco funkční období prezidenta republiky je pětileté.
Od roku 1990 se tedy konaly parlamentní volby v letech 1991, 1993 (předčasné),
1997, 2001, 2005 a prezidentské volby v letech 1990, 1995, 2000, 2005. Oboje volby
v roce 2005 se navíc uskutečnily na podzim krátce po sobě. Na rozdíl od
proměnlivého volebního systému do Parlamentu Polské republiky (srov. Kopeček
2001) jsou volby pro prezidenta od roku 1990 organizovány podle stejného volebního
zákona (Polska 2005, Społeczeństwo: System wyborczy).
3. Volební systém pro prezidentské volby
V roce 1990 schválil Sejm nový volební zákon, na základě kterého jsou volby
prezidenta všeobecné, rovné, přímé a konají se tajným hlasováním. Aktivní volební
právo náleží všem občanům Polské republiky, kteří v den voleb dosáhli věku 18 let a
kteří disponují aktivním volebním právem pro volby do Sejmu. Pasivní volební právo
náleží všem občanům Polské republiky, kteří dosáhli věku 35 let a kteří rovněž
disponují aktivním volebním právem pro volby do Sejmu. Polský prezident je volen na
5 let a může být zvolen maximálně na dvě funkční období. Prezidentské volby
120
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 119-130
Vol. 1, No. 1, pp. 119-130
ISSN 1801-6545
vyhlašuje předseda Sejmu a na jejich průběh dohlíží Státní volební komise, oblastní1
a okrskové volební komise. Pro možnost hlasování jsou zřizovány volební okrsky
pro obyvatele na území Polska a speciální volební okrsky pro občany pobývající
v zahraničí. Právo přihlašovat kandidáty mají voliči nebo politická či společenská
uskupení, která za tímto účelem zřizují volební výbory. Kandidáta mohou přihlásit
občané sebráním nejméně 100 000 podpisů voličů, kandidát musí s kandidaturou
písemně souhlasit. Všichni kandidáti jsou pak v abecedním pořadí umístěni na volební
lístek. Volič hlasuje tak, že na volebním lístku označí jednoho kandidáta, kterému dá
svůj hlas. Jiný způsob úpravy hlasovacího lístku není přípustný (Kubát 2000: 37-39).
Prezident Polské republiky je volen klasickým dvoukolovým většinovým
systémem. V prvním kole hlasování musí získat jeden z kandidátů absolutní většinu
odevzdaných platných hlasů, jinak se koná po 14 dnech druhé kolo hlasování. V něm
se rozhodne mezi dvěma nejúspěšnějšími kandidáty z prvního kola a k vítězství
jednomu z nich postačí většina platných odevzdaných hlasů. V případě, že jeden
z postupujících kandidátů stáhne svou kandidaturu, ztratí pasivní volební právo, nebo
zemře, postupuje do druhého kola třetí (a další) nejúspěšnější kandidát z prvního
kola. Eventuální protesty proti průběhu či výsledku voleb řeší Nejvyšší soud (tamtéž:
40).
4. Hlavní kandidáti na post prezidenta
Parlamentní i prezidentské podzimní volby roku 2005 byly zajímavé tím, že se
v jejich vrcholném klání utkali titíž aktéři (politické strany, jejich kandidáti), kteří
v konečném výsledku voleb obsadili první a druhé místo. Jedná se o pravicovou
sociálně konzervativní stranu Právo a spravedlnost (PiS) s kandidátem Lechem
Kaczyńským a liberální stranu Občanská platforma (PO) s předsedou Donaldem
Tuskem. Oba největší favorité na post prezidenta se na polské politické scéně
pohybují aktivně už od devadesátých let (viz dále).
Lech Kaczyński (56) se v mládí aktivně angažoval v opozičním hnutí, stál u
vzniku Solidarity, úzce spolupracoval s Lechem Wałęsou a v roce 1989 se účastnil
jednání u kulatého stolu. Od devadesátých let utvářel politiku v Polsku společně se
1
Dříve vojvodské volební komise, které byly zrušeny administrativní reformou v roce 1998. Více Kubát
2000: 39.
121
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 119-130
Vol. 1, No. 1, pp. 119-130
ISSN 1801-6545
svým bratrem Jarosławem. V roce 1990 založili bratři Kaczyńští stranu Dohoda středu
(PC), ale dostali se do sporů kvůli otázce rozštěpení Solidarity a do tří let z politické
scény ustoupili. Lech Kaczyński byl rovněž senátorem (1989–1991) a poslancem
Sejmu (1991 – 1993). Dále působil jako poradce prezidenta Wałęsy (1991) a jako
předseda Nejvyššího kontrolního úřadu (1992–1995). V roce 1995 kandidoval na post
prezidenta republiky, ale předčasně z klání odstoupil ve prospěch Jana Olszewského
(ČTK 2005b). Ten tehdy postavil svou kampaň na heslu dekomunizace a o pravicově
orientované voliče soupeřil s Lechem Wałęsou (Kubát 2000: 84-85). Lech Kaczyński
se do vysoké politiky vrátil v roce 2000, kdy byl jmenován ministrem spravedlnosti
v pravicové vládě Jerzyho Buzka. Ve funkci se zaměřil především na boj
proti zločinnosti a brzy si vydobyl pověst nejúspěšnějšího politika. V roce 2001 založil
opět společně s bratrem Jarosławem novou stranu Právo a spravedlnost (PiS), jejíž
vzestup byl v dalších letech umožněn zejména korupčními aférami polské levice. Pro
bratry Kaczyńské (tzv. „kačery“) se jednalo o velký politický comeback. Od roku 2002
je Lech Kaczyński primátorem Varšavy a z tohoto postu se také hlásil do
prezidentských voleb (ČTK 2005b).
Navzdory jisté popularitě, které se Lech Kaczyński těší, zaráží polskou i
evropskou veřejnost některými kontroverzními kroky, např. nepřátelským postojem
vůči homosexuálům nebo úvahám o znovuobnovení trestu smrti. Kaczyński by chtěl
jako prezident bojovat proti nezaměstnanosti, zločinnosti a sociálním rozdílům ve
společnosti. Podle něho je nutné k ozdravení Polska rozbít vlivné mocenskooligarchické struktury a omezit vliv lidí spjatých s minulým režimem. Jeho krédem se
stala „čtvrtá republika“ předpokládající vládu „tvrdé ruky“, což znamená posílení role
prezidenta2 (srov. Konstytucja Rzeczpospolitej Polskiej z dnia 2 kwietnia 1997 r.) a
vytvoření republiky se silným důrazem na národní, katolické a rodinné hodnoty.
2
Pravomoci prezidenta byly podle ústavy z roku 1997 omezeny a část z nich přešla na parlament.
Prezident přišel o právo veta při blokování státního rozpočtu a prezidentovo veto v jiných záležitostech
může být překonáno menší parlamentní většinou, tj. třípětinovou místo dvoutřetinové. Prezident také
ztratil právo veta při jmenování ministrů obrany, zahraničí a vnitra. V některých věcech však ústava
pravomoci prezidenta zvýšila: prezident jmenuje předsedy Ústavního soudu, Nejvyššího správního
soudu a Nejvyššího kontrolního úřadu. Stejné pravomoci získal při jmenování náčelníka generálního
štábu a nejvyšších vojenských velitelů. Do roku 1997 tak činil pouze na návrh premiéra. Viz ČTK
(2005): Ústava z roku 1997 částečně omezuje pravomoci polského prezidenta, on-line text
(http://www.ceskenoviny.cz/svet/index_view.php?id=150887).
122
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 119-130
Vol. 1, No. 1, pp. 119-130
ISSN 1801-6545
V zahraniční politice propaguje Lech Kaczyński silné postavení Polska, tvrdý kurz
vůči Německu a Rusku, dobré vztahy s USA. Je odpůrcem euroústavy (ČTK 2005e).
Donald
Tusk
(48)
pochází
z přístavu
Gdaňsk.
V mládí
se
angažoval
v protikomunistickém hnutí, stal se jedním ze spoluzakladatelů Nezávislého
studentského svazu (NZS) a angažoval se v opozičním tisku. Koncem osmdesátých
let patřil mezi přední gdaňské liberály a po pádu komunistického režimu stál u zrodu
Liberálně-demokratického kongresu (KLD). Po sloučení KLD s Demokratickou unií
(UD) do Unie Svobody (UW) se stal v nově vzniklé straně místopředsedou. V
devadesátých letech byl postupně poslancem dolní komory a senátorem, v roce 2001
se stal vicemaršálkem Sejmu. Ve stejném roce spoluzaložil liberálně-konzervativní
Občanskou platformu (PO). V současné době je jejím předsedou3 (ČTK 2005a).
Tusk ztělesňuje umírněného středového politika, čímž přitahuje řadu Poláků,
kteří jsou „unaveni“ radikály z pravé i levé části politického spektra a prosazuje
změnu politického kurzu po letech vlády Svazu demokratické levice (SLD)
zdiskreditované korupčními aférami. Zasazuje se o co nejvíce osobní svobody,
zeštíhlení státní správy, omezení byrokracie a vymýcení korupce. Je zastáncem rovné
daně, částečného odbourání sociálního státu a rychlého přijetí eura v Polsku. Jako
hlava státu by usiloval o snížení nezaměstnanosti, vyrovnání sociálních rozdílů v zemi
a posílení prestiže Polska v zahraničí. Chtěl by být prezidentem „skromným,
otevřeným Evropě, sjednocujícím Poláky. Se snahou změnit Polsko, ale neměnit
politickou úlohu prezidenta“ (Právo 8. 10. 2005: Polsko čeká asi jen prezidentské
semifinále).
Srovnáme-li ve stručnosti oba hlavní kandidáty prezidentských voleb, musíme
předeslat, že Tusk i Kaczyński ztělesňují významné politické osobnosti s vlastními
politickými stranami a jasnými názory na budoucnost. Donald Tusk obrací svou
pozornost vůči zmírnění rozdílů ve společnosti a s pomocí své strany usiluje
o liberální ekonomickou reformu, včetně rovné daně. Odpůrci mu vytýkají, že přehlíží
korupci a má blízko k elitám z bývalých komunistů. Podporují ho spíše mladší voliči,
městské obyvatelstvo a vysokoškoláci. Lech Kaczyński je konzervativní politik
3
Tusk založil stranu společně s Maciejem Płażyńskim, někdejším předákem Volební akce Solidarita
(AWS). Velký počet členů získala PO během prvních měsíců roku 2001, kdy došlo k masovému
přesunu značné části stranické elity i členstva z AWS a UW do PO. Srov. Kopeček 2001.
123
evs
#1
s přímočarými
názory,
nacionálně
Roč. 1, č. 1, str. 119-130
Vol. 1, No. 1, pp. 119-130
ISSN 1801-6545
orientovanými
postoji
a
silně
katolickým
smýšlením. Netají se antikomunistickými názory a touhou „vypořádat“ se s bývalými
elitami komunistického režimu. Vystupuje proti korupci a podporuje silnou roli státu
v ekonomice. Zastánce má spíše v řadách sociálně slabších a starších občanů,
obyvatel venkova a lidí s nižším vzděláním (Lidové noviny 25. 10. 2005: Polské volby
– Postkomunistu střídá v čele země konzervativec).
Rozdíly mezi oběma rivaly nacházíme také v jejich postoji k evropské integraci.
Zatímco
dosavadní
prezident
Aleksander
Kwaśniewski
přivedl
Polsko
do euroatlantických struktur, nyní se spekuluje o tom, jak bude vývoj dále probíhat.
Jak Tusk, tak Kaczyński odmítají další prohlubování Evropské unie, rozdíl však panuje
v intenzitě: zda se polská diplomacie obrátí zcela, nebo „jen“ zásadně. Tusk odmítá
evropskou ústavu, ale nestaví se proti obranné spolupráci EU. Kaczyński je skeptický
vůči unii jako takové a „jeho přístup se blíží názorům vyhraněných katolíků, kteří v EU
vidí ohrožení polské státnosti“. Odlišný názor zaujímají i v otázce vztahu Polska a
Německa: Tusk je pro vstřícné vztahy mezi Varšavou a Berlínem, Kaczyński se k
Německu staví spíše negativně (Lidové noviny 8. 10. 2005: Nový prezident, nová
diplomacie?).
5. Polsko před volbami a ve volbách
Volební kampaň se odehrávala poměrně razantně. Jednak to bylo dáno
výsledkem parlamentních voleb, v nichž těsně zvítězila politická strana Právo a
spravedlnost (PiS) nad Občanskou platformou (PO) (srov. Państwowa Komisja
Wyborcza 2005, Wybory do Sejmu Rzeczypospolitej Polskiej, Wyniki wyborów),
jednak samotným průběhem volby nového polského prezidenta. Jednání o programu
a složení vládního kabinetu bylo odloženo, protože zatím nebylo možné situaci řešit.
Došlo pouze k tomu, že se předseda PiS Jarosław Kaczyński vzdal kvůli bratrově
prezidentské kampani premiérského křesla. V rámci předvolební kampaně se ostřeji
projevily rozepře mezi oběma kandidáty – zejména ultrakatolické kruhy podporující
Kaczyńského kriticky poukazovaly na Tuskův „německý původ“4 a Kaczyńského štáb
použil mezi prvním a druhým kolem voleb proti Tuskovi informaci, že jeho dědeček
4
D. Tusk pochází z kašubské menšiny, která je propletencem severopolské a pruské kultury. Viz Nový
prezident, nová diplomacie? Lidové noviny, 8. 10. 2005.
124
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 119-130
Vol. 1, No. 1, pp. 119-130
ISSN 1801-6545
sloužil ve wehrmachtu. Kaczyńského rovněž podporovalo radikálně katolické Rádio
Maryja (Lidové noviny 25. 10. 2005: Polsko A porazilo Polsko B).
Předvolební preference byly více příznivé pro Tuska, kterému bylo přisuzováno
na začátku října až 50% voličské podpory a uvažovalo se o tom, že volby vyhraje
hned v prvním kole. Postupně se jeho preference snižovaly a těsně před volbami
se ustálily asi na 40 %. Druhému v pořadí Kaczyńskému se přisuzovalo zhruba 34 %,
ale výzkumné instituty se v prognózách lišily, takže některé uváděly rozdíl mezi
oběma kandidáty pouhé 1 % (Právo 8. 10. 2005: Polsko čeká asi jen prezidentské
semifinále). Výhra v prvním kole navíc žádnému z nich nedávala záruku na výhru ve
druhém kole. Z dalších kandidátů podle volebních preferencí následovali: šéf
populistického seskupení Sebeobrana Andrzej Lepper (9 %), sociální demokrat Marek
Borowski (8 %), s menší voličskou podporou Jarosław Kalinowski (3 %), Janusz
Korwin-Mikke (2 %), Henryka Bochniarzová a další, kteří měli sotva jednoprocentní
podporu. Znepokojivě sledovala situaci převážně oslabená polská levice, jejíž jediný
relativně
nadějný
kandidát,
maršálek
Sejmu
Wlodzimierz
Cimoszewicz,
z prezidentského klání z osobních důvodů předčasně odstoupil (ČTK 2005d).
První kolo prezidentských voleb se konalo v neděli 9. října 2005 a nebyl v něm
zvolen žádný z dvanácti kandidátů, kteří se jej zúčastnili. Oficiální výsledky vyhlásila
Státní volební komise v pondělí 10. října 2005. Nejvíce hlasů 36,3 % získal Donald
Tusk, na druhém místě skončil Lech Kaczyński, pro kterého hlasovalo 33,1 % voličů.
Třetí příčku obsadil Andrzej Lepper (15,1 %), jako čtvrtý se umístil Marek Borowski
(10,3 %). K volbám přišlo 49,74 % voličů (Państwowa Komisja Wyborcza 2005a,
Wybory Prezydenta Rzeczypospolitej Polskiej, Wyniki głosowania). Účast byla asi o 10
% voličů vyšší než v parlamentních volbách před dvěma týdny, ale přesto se jednalo
o nejnižší účast v prezidentských volbách od roku 1989 (ČTK 2005h). Výsledek voleb
nebyl příznivý hlavně pro Tuska, protože jeho výsledek byl horší, než se podle
předvolebních výzkumů očekávalo. O výsledku ve druhém kole měli rozhodnout voliči
levice – tedy ti, co hlasovali pro Leppera a Borowského. Právě jejich hlasy se měly
stát pověstným jazýčkem na vahách (Právo 11. 10. 2005: Polsko čeká před 2. kolem
ostrý souboj).
Druhé kolo prezidentských voleb, do něhož postoupili podle předpokladů Tusk
a Kaczyński, se konalo v neděli 23. října. Za nového prezidenta Polské republiky byl
125
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 119-130
Vol. 1, No. 1, pp. 119-130
ISSN 1801-6545
zvolen Lech Kaczyński, který získal 54,04 %. Poražený Donald Tusk obdržel 45,96 %
hlasů. Tohoto kola voleb se zúčastnilo 50,99 % voličů (Państwowa Komisja Wyborcza
2005b, Wybory Prezydenta Rzeczypospolitej Polskiej, Wyniki głosowania). Poláci si
tak zvolili v pořadí čtvrtého prezidenta od roku 1989 za dosud nejnižší volební účasti.5
Podíváme-li se na období mezi oběma koly prezidentských voleb, zjistíme,
že k vítězství Kaczyńskému pomohla především podpora Andrzeje Leppera, s nímž
se po počátečním zdráhání rozhodl uzavřít neveřejnou dohodu, takže asi 85 %
Lepperových voličů hlasovalo ve druhém kole pro Kaczyńského. Tusk byl v obtížnější
situaci. Mohl se pokusit získat nové hlasy od voličů zcela rozložené levice, jejíž
kandidát Marek Borowski ovšem získal jen 10 % hlasů. Levicové voliče navíc
odrazovaly liberální ekonomické plány Tuskovy Občanské platformy, takže pro něho
ve druhém kole voleb hlasovalo pouze 70 % voličů Borowského. Nepomohla ani
podpora Lecha Wałęsy a Aleksandra Kwaśniewského (Lidové noviny 25. 10. 2005:
Polsko A porazilo Polsko B).
Sociologické předvolební průzkumy se v porovnání se skutečnými výsledky
lišily o 15 – 25 %, neboť Tusk ve všech vedl nejméně o 4 %. Podle některých přitom
byla převaha Kaczyńského patrná už po prvním kole voleb. Je možné, že příčinou
špatných odhadů byla nepřízeň médií, která nebyla Kaczyńskému nakloněna, a tak
mu nepřipisovala šance na vítězství (tamtéž: Nový polský prezident není žádný
populista).
6. Shrnutí a vize
Polské podzimní parlamentní a prezidentské volby roku 2005 nastolily v zemi
velmi specifickou situaci, neboť v obou z nich zvítězil tentýž aktér (politická strana,
respektive kandidát). Podle některých tak vyhrálo Polsko B oproti Polsku A: „Polská
ves proti městu, neúspěšní proti úspěšným, národní tradice proti moderní Evropě,
východ Polska proti západu.“ (tamtéž: Polsko A porazilo Polsko B). Nacionálně
orientovaní polští katolíci reprezentovaní bratry Kaczyńskými získali do svých rukou
parlament, vládu i silný prezidentský úřad. V jejich zájmu je začít se změnami
5
V roce 1990 byl zvolen hlavou státu Lech Wałęsa (účast v 1. kole voleb byla 61 %, ve 2. kole 53 %),
v roce 1995 Aleksander Kwaśniewski (účast v 1. kole voleb byla 65 %, ve 2. kole 68 %), v roce 2000
opět Kwaśniewski (byl zvolen už v 1. kole za volební účasti 61 %). Viz ČTK (2005c).
126
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 119-130
Vol. 1, No. 1, pp. 119-130
ISSN 1801-6545
v Polsku, které vytvoří novou „čtvrtou republiku“, která by měla vést především
k zvýšení role katolické církve ve společnosti, vyšším sociálním dávkám a státní
pomoci (masivní výstavba bytů), ale také k přitvrzení práva (obnovení trestu smrti),
zastavení privatizace strategických podniků a zastavení další integrace Polska do
Evropské unie. V zahraniční politice by chtěl Lech Kaczyński více prosazovat polské
národní zájmy (tamtéž: Kaczyńští budují „čtvrtou republiku“).
Nový boj se po volbách rozhořel v parlamentu, kde se začalo jednat o budoucí
vládě a složení kabinetu. Vize o vytvoření koalice PiS – PO se ukázala jako nejistá a
nejasné přestalo být i to, zda dojde ke koaliční smlouvě. Občanská platforma místo
toho zvažovala, že přejde do opozice, odkud by mohla lépe podporovat své zájmy.
Nový premiér Kazimierz Marcinkiewicz původně nabídl členům poražené strany
prestižní
posty
(ministerstvo
zahraničí,
ministerstvo
obrany,
ministerstvo
hospodářství) a Tuskovi dokonce post maršálka Sejmu, ale při dalším jednání došlo
k neshodám, mimo jiné právě o post maršálka. Je tedy více než pravděpodobné, že
PiS utvoří menšinovou vládu, pravděpodobně ve spojení s jinými politickými stranami
(v úvahu přicházejí Sebeobrana, Liga polských rodin a Polská lidová strana). Dalším
z poměrně radikálních řešení by bylo zopakovat volby (ČTK 2005g).
Vývojem v Polsku se začaly zabývat také ostatní evropské státy. Německo a
Rusko s napětím čekají, jakým směrem se bude situace vyvíjet a v očekávání je
rovněž Brusel, který zatím pouze odhaduje, co z „nového Polska“ vzejde. Zda
skutečně půjde o „stát snů“, jak se nechal slyšet jeden z členů štábu Kaczyńského
strany,6 a pokud ano, pro koho tímto státem snů Polsko Kaczyńských bude.
6
„Společně jsme vybojovali čtvrtou republiku. Je to velký den pro všechny, kdo milují Boha a Polsko.
Máme prezidenta, který vybuduje Polsko našich snů.“ Viz Polsko A porazilo Polsko B, Lidové noviny,
25. 10. 2005.
127
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 119-130
Vol. 1, No. 1, pp. 119-130
ISSN 1801-6545
Seznam literatury a použitých pramenů
Monografie a články
Kubát, M. (2000): Politika v Polsku po roce 1989. Volby, volební systémy a jejich
politické konsekvence. Praha: UK.
Kopeček, L. (2001): Reflexe parlamentních voleb v Polsku (2001). Středoevropské
politické studie, roč. III., č. 4, on-line verze (http://www.iips.cz/seps).
Denní tisk
Kaczyńští budují „čtvrtou republiku“, Lidové noviny, 25. 10. 2005.
Nový polský prezident není žádný populista, Lidové noviny, 25. 10. 2005.
Nový prezident, nová diplomacie? Lidové noviny, 8. 10. 2005.
Polské volby – Postkomunistu střídá v čele země konzervativec, Lidové noviny, 25.10.
2005.
Polsko A porazilo Polsko B, Lidové noviny, 25. 10. 2005.
Polsko čeká asi jen prezidentské semifinále, Právo, 8. 10. 2005.
Polsko čeká před 2. kolem ostrý souboj, Právo, 11. 10. 2005.
Internetové články
ČTK (2005a): Donald Tusk – charismatický favorit prezidentských voleb,
on-line text (htp://www.ceskenoviny.cz/svet/index_view.php?id=150884).
ČTK (2005b): Kaczyński – neohrožený „šerif“ jde do boje o prezidentský post,
on-line text (http://www.ceskenoviny.cz/svet/index_view.php?id=150885).
ČTK (2005c): Kaczyński oficiálně zvolen polským prezidentem,
ČTK (2005d): Polsko ztrácí s Kwaśniewským oblíbenou a nekonfliktní hlavu státu,
ČTK (2005e): Pravicový socialista Lech Kaczyński chce mravně ozdravit Polsko,
ČTK (2005f): Ústava z roku 1997 částečně omezuje pravomoci polského prezidenta,
ČTK (2005g): V polské politice trvá patová situace,
ČTK (2005h): Ve druhém kole prezidentských voleb jsou Tusk a Kaczyński,
128
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 119-130
Vol. 1, No. 1, pp. 119-130
ISSN 1801-6545
Elektronické zdroje
Konstytucja Rzeczpospolitej Polskiej z dnia 2 kwietnia 1997 r.
(http://www.sejm.gov.pl/prawo/konstytucja/kon1.htm).
Państwowa komisja Wyborcza 2005, Wybory 2005 (http://wybory2005.pkw.gov.pl).
Państwowa komisja Wyborcza 2005a, Wybory Prezydenta Rzeczypospolitej Polskiej,
Wyniki głosowania
(http://www.wybory2005.pkw.gov.pl/PZT1/PL/WYN/W/index.htm).
Państwowa komisja Wyborcza 2005b, Wybory Prezydenta Rzeczypospolitej Polskiej,
Wyniki głosowania
(http://www.prezydent2005.pkw.gov.pl/PZT/PL/WYN/W/index.htm).
Polska 2005, Społeczeństwo: System wyborczy
(http://www.poland.gov.pl/?document=149).
Webové stránky
Państwowa Komisja Wyborcza (http://www.pkw.gov.pl).
Platforma Obywatelska – PO (http://www.platforma.org).
Prawo i Sprawiedliwość – PiS (http://www.pis.org.pl).
Prezydent Rzeczypospolitej Polskiej (http://www.prezydent.pl/x.node?id=82).
Elektronické zdroje jsou aktuální k 1. 12. 2005.
129
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 119-130
Vol. 1, No. 1, pp. 119-130
ISSN 1801-6545
Příloha: Jak Poláci volili
podle věku Lech
Kaczyński
Donald
Tusk
podle
pohlaví
Lech
Kaczyński
Donald
Tusk
18–24 let
25-39 let
40-59 let
nad 60 let
54
49
42
39
ženy
muži
53 %
57 %
47 %
43 %
72
67
54
39
28
33
44
61
46
51
58
61
%
%
%
%
%
%
%
%
podle
bydliště
města
vesnice
podle
vzdělání
47,3 %
67,7 %
Lech Kaczyński
Kujavsko - pomořské
Mazovské
Podleské
Lodžské
Svatokřížské
Lublinské
Malopolské
Podkarpatské
Lech Kaczyński
54,04 %
volební účast: 50,99 %
52,7 %
32,3 %
základní
odborné
střední
vysoké
%
%
%
%
%
%
%
%
hlasování podle vojvodství
Donald Tusk
Varmijsko - mazurské
Pomořské
Západopomořské
Lubušské
Velkopolské
Dolnoslezské
Opolské
Slezské
výsledky hlasování
Donald Tusk
45,96 %
Zdroj:
Archiv LN (2005): Polské volby –
Postkomunistu střídá v čele země konzervativec, on-line text
(http://zpravy.centrum.cz/archivln/archivln.phtml?id=411388&sec=261&d=25&m=1
0&y=2005&dat=20051025#clanek).
130
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 131-135
Vol. 1, No. 1, pp. 131-135
ISSN 1801-6545
Název článku:
Michael Gallagher - Paul Mitchell (eds.):
The Politics of Electoral Systems (recenze/review)
Autor:
Roman Chytilek ([email protected])
Zpracováno v rámci výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých
evropských demokraciích (kód MSM 0021622407).
Roč. 1, č. 1, str. 131-135
Vol. 1, No. 1, pp. 131-135
ISSN 1801-6545
Reprezentativní sborník o volebních systémech, editovaný irským politologem
Michaelem Gallagherem a jeho britským kolegou Paulem Mitchellem, představuje
pozoruhodnou práci hned z několika hledisek. Z nich na prvním místě je nutné zmínit
skutečně velmi široké pojetí „vědeckého zkoumání volebních systémů“, které v sobě
obsahuje mj. reflexi mimořádně – v porovnání s ostatními oblastmi srovnávací
politologie – intenzivního a extenzivního rozvoje disciplíny v posledních několika
desetiletích.
Tato perspektiva je zcela patrná již v předmluvě z pera Arendta Lijpharta.
Lijphart v ní modifikuje svůj názor o podvyvinutosti empirického zkoumání volebních
systémů, pocházející z jeho známé práce z roku 1985, a konstatuje, že za poslední
dvě dekády dosáhlo studium volebních systémů „dospělosti“, projevující se
empirickou, teoretickou a metodologickou saturovaností, zcela srovnatelnou s dalšími
oblastmi politické vědy.
V návaznosti na Lijpharta naznačují editoři v úvodu knihy svou ambici vytvořit
syntetickou práci, která by zakončila jednu epochu volebního výzkumu a zároveň
odstartovala novou, typickou poněkud modifikovaným výzkumným paradigmatem.
Tento fakt je zřejmý již z názvu knihy, naznačujícího zrovnoměrnění zájmu o
zkoumání volebních systémů jako nezávislé i závislé proměnné a snahu o integraci
těchto dvou typů zkoumání s cílem zvýšení sociopolitické legitimace disciplíny. I proto
kniha obsahuje subkapitoly o volebních reformách, přičemž – což je podstatné – se
zabývá např. i návrhy volebních úprav, které nikdy nevstoupily v platnost.
Obtížný problém zkombinování empirických, teoretických a metodologických
aspektů výzkumu řešili editoři rozdělením knihy do tří úvodních teoretických kapitol,
dvaadvaceti kapitol – případových studií (států) a příloh, obsahujících informace o
metodologii použité v případových studiích, dále vybrané přehledy kvantitativních dat
pro zkoumané státy, seznam internetových zdrojů, souvisejících s volbami, slovník
základních pojmů a rejstříky. Za podobnou „kompromisní“ organizací textu je nutné
hledat snahu o zpřístupnění problematiky co nejširšímu publiku, resp. publikům.
Jedním z typických a významných znaků nejnovějšího studia volebních
systémů je snaha o zpřesnění jejich klasifikace. Gallagher s Mitchellem provádí
v tomto ohledu pozoruhodnou inovaci, když se pokoušejí do klasifikace systematicky
integrovat nejen prvky ovlivňující mechanický účinek volebního systému, nýbrž i
132
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 131-135
Vol. 1, No. 1, pp. 131-135
ISSN 1801-6545
dimenzi strategických účinků volebních systémů, přičemž nabízí jejich relativně
systematickou kategorizaci. Poněkud nepříjemným překvapením je však v tomto
kontextu mezerovité dělení volebních systémů na systémy v jednomandátovém
obvodě, smíšené volební systémy, systémy uzavřených kandidátek, systémy
s preferenčním hlasováním a systém jednoho přenosného hlasu. Do takto
vytvořených kategorií je obtížné zařadit zejména volební systémy jako neomezené
hlasování, systém jednoho nepřenosného hlasu či blokové hlasování. I sami autoři
však své dělení označují za „pracovní“ pouze v rámci předkládané knihy.
M. S. Shugart v meta- a mezoanalýze srovnávacího zkoumání volebních
systémů popisuje „vyzrávání“ disciplíny charakterizované kumulací vědění a jeho
propojováním s příbuznými oblastmi srovnávací politologie. Zaměřuje se na shrnutí
stavu výzkumu volebních systémů jako nezávislé proměnné, přičemž jako čtyři její
nejdynamičtější oblasti identifikuje diskusi o Duvergerových zákonech, studium
efektů volebních reforem, studium poměrných volebních systémů a vlivu volebních
systémů ve vnitrostranické dimenzi. Ten považuje společně se zkoumáním „původu“
volebních systémů a procesu jejich přijímání za hlavní budoucí výzvu komparativního
studia volebních systémů. Vyzrál i Shugart (do polohy vědce, jehož vědecký zájem je
veden teorií, nikoliv metodami), a tak se kapitola vyznačuje mimořádnou
konceptuální čistotou a „hladem“ po vytváření další teorie.
A konečně, R. S. Katz klade ve třetí teoretické kapitole tři úzce spojené otázky:
Proč a kdy dochází k volebním reformám a jaká je jejich podoba? Výzkum tohoto
typu otázek v sobě zahrnuje zřetelně vyšší stupeň komplexity a dynamiky než např.
studium mechanických účinků volebních systémů. Katz proto prozatím ve svém
explorativním příspěvku nabízí pouze dílčí hypotézy, které by měly spíše strukturovat
samotné zkoumání. Do procesu volebních reforem, obecně spojeného zejména
s preferencí určitého typu demokracie, podle něj zasahují i nejrůznější další
endogenní a exogenní faktory, a dokonce některá mimologická rezidua, např. móda.
Podle Katze je maximálně vědecky podnětné zkoumat nejen reformy, nýbrž i „nereformy“, neboť výsledek voleb (s. 75) „není určen pouze mechanickým účinkem
volebního systému, nýbrž i procesy, během nichž tento volební systém vstoupil
v platnost, či v platnosti zůstává“.
133
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 131-135
Vol. 1, No. 1, pp. 131-135
ISSN 1801-6545
V následujících dvaadvaceti kapitolách jsou podrobněji prozkoumány volební
systémy Austrálie, Kanady, Francie, Indie, Spojeného království, USA, SRN,
Maďarska, Itálie, Japonska, Nového Zélandu, Ruska, Izraele, Jižní Afriky, Španělska,
Rakouska, Belgie, Chile, Dánska, Finska, Nizozemí a Irska. Dílčí kapitoly mají
společnou strukturu (stručná charakteristika politického systému, původ současného
volebního systému, popis jeho mechaniky, popis politických důsledků volebního
systému – stranický systém, mezistranická a vnitrostranická dimenze, parlament,
vláda a popis „politiky volebních reforem“). Ujali se jich vesměs renomovaní autoři
(namátkou D. Farrell, L. Massicotte, R. D´Alimonte, R. Hazan a G. Rahat, L.
DeWinter či M. Gallagher). Nelze však přehlédnout, že v některých případech (typicky
Japonsko či Rusko) nejsou autory textů politologové, pocházející ze zkoumaného
státu a seznam literatury obsahuje jen minimum odkazů na zdroje v daném
pramenném jazyce. S velkou ctí se naopak sborník vyrovnal s palčivým problémem
„mnohohlavých“ projektů – aktuálností informací v jednotlivých kapitolách. Kapitola o
Spojeném království např. obsahuje i informace o volbách r. 2005 i jejich teoretickou
reflexi. Aproximace k ideálnímu stavu pravděpodobně nebyla zcela bezbolestná, což
naznačuje i pozornost, kterou zmíněnému problému věnují autoři v předmluvě.
Nebylo by účelné podrobně v této recenzi analyzovat substantivní aspekty
případových studií. Speciální zmínku si zaslouží pouze subkapitoly o okolnostech
volebních reforem, které nabízejí řadu zcela nových informací, případně kumulují ty
stávající v míře dosud jen stěží vídané. Právě pasáže, analyzující volební systémy
jako závislou proměnnou, jsou pravděpodobně hlavní přidanou hodnotou knihy.
V tomto kontextu je škoda, že si do sborníku nenašly cestu podnětné příklady Polska
a – koneckonců – i ČR.
Chtěl bych ovšem upozornit i na fakt, že poměrně striktní disciplinace autorů
ve věci struktury a obsahu kapitol na jednu stranu skutečně vedla ke vzniku
stejnorodého celku, avšak na druhé straně si vyžádala některé ústupky, zejména
v oblasti využité kvantitativní metodologie. Ta se omezuje pouze na několik
základních operací (fragmentace, disproporcionalita, přirozený práh), ačkoliv např.
v zemích, v nichž se volí v jednomandátových obvodech, by se často nabízely
robustnější teoreticko – metodologické postupy. Množství takto nevyužité informace
je však ještě pravděpodobně přijatelné.
134
evs
#1
Roč. 1, č. 1, str. 131-135
Vol. 1, No. 1, pp. 131-135
ISSN 1801-6545
Pakliže má kniha kumulovat vědění vygenerované jednou epochou, děje se tak
ještě v jednom ohledu. Volební systémy a jejich účinky jsou v ní zkoumány převážně
jednoúrovňově (národní úroveň, dolní komora parlamentu), navíc s další redukcí
informací (časté opomíjení úrovně volebních obvodů). V souvislosti s diferenciací
úrovní vlády a rozšiřováním jejich funkční propojenosti bude pravděpodobně
v budoucnu nezbytné komparativně analyzovat i roli volebních systémů ve vztahu
k utváření a reprodukci politického pluralismu na evropské či naopak regionální
a/nebo lokální úrovni.
I přes naznačené dílčí problémy lze recenzovanou knihu rozhodně doporučit
těm čtenářům, kteří mají buďto zájem o systematické a přehledné kompendium,
případně jsou zvědaví na „audit“ disciplíny, provedený Shugartem a Katzem, dle
mínění recenzenta velmi šťastným způsobem, povzbuzujícím její další rozvoj.
Gallagher, Michael – Mitchell, Paul (eds., 2005): The Politics of Electoral Systems.
Oxford – New York: Oxford University Press, 662 s., ISBN 0-19-925756-6.
135
evs
#1

Stáhnout celé číslo - Evropská volební studia

Transkript

Podobné dokumenty

zde - Evropská volební studia

politické vedy / political sciences

Teorie vědy 2015-1 - text.indd - Teorie vědy / Theory of Science

- Středoevropské politické studie

2`08 časopis pro společenské vědy a management číslo 2

- Středoevropské politické studie

Analýza polských parlamentních voleb 2007 - ČLOVĚK

EPP-ED a evropská politika - Centrum pro studium demokracie a

Využití myšlenkových map