Čtení pro lidi - listopad_prosinec 2009

Komentáře

Transkript

Čtení pro lidi - listopad_prosinec 2009
Čtení pro lidi
Z ČESTIC, DOUBRAVICE, DOBRŠE, DRÁŽOVA, DŘEŠÍNA, DŘEŠÍNKA, HOŘEJŠIC,
CHVALŠOVIC, KOBYLKY, KONOPICE, KRUŠLOVA, NAHOŘAN, NĚMČIC, NUZÍNA,
PRKOŠÍNA, POČÁTEK, RADEŠOVA, STŘÍDKY A VACOVIC
Dvouměsíčník Kulturního spolku v Česticích listopad - prosinec 2009
Cena 10,- Kč
Pracovníci firmy PROTOM oblékli v září čestický kostel Stětí sv. Jana Křtitele
do nového kabátu
Co je v Čtení, jinde není: Občasníček, Slovo starosty, Vzpomínka na Josefa Křešničku, Za farářem
Víchem, Koupání, Korouhev rytíře Koce, Podvečer u lípy, Pohádková kancelář, Pozvánka na
výstavu, Karel Hašler, Vánoční koncerty, 50 let divadla SEMAFOR, Podzimním Pošumavím, Smrad
z Dallasu, Znepokojivá čísla, Loučení, Blahopřání, Vynálezce, Dějiny rodů
Listování v občasníku:
1.9.
Začal nový školní rok. Před 70 lety, napadením Polska Německem, se datuje začátek 2.
světové války.
6.9. Členové ČSV se sešli na členské schůzi v salonku Lidového domu Čestice
11.9. Předpouťová taneční diskotéka v sále Lidového domu Čestice
1 3. 9. Velká pouť v Česticích
16.9. Svátek slaví Ludmila
28.9. Státní svátek Den české státnosti
Svátek slaví Václav
8.10.
13.10.
15.10.
16.10.
17.10.
21.10.
24.10.
25.10.
28.10.
Výbor členů SDH Čestice
Na severu Čech je sněhová kalamita. První sníh se objevil i u nás.
Svátek slaví Tereza
Výbor členů MS Háj Čestice
Zakončení motocrossové sezony
Výbor ČSŽ Čestice v salonku Lidového domu Čestice
Vystoupení skupiny Narttu v sále Lidového domu Čestice
Schůze ČSCH Čestice
Státní svátek Den vzniku samostatnosti československého státu 1918
Občasníček před sto lety:
3.11. Čeští poslanci v rakouském parlamentu zformulovali protestní rezoluci proti navrhovanému
řešení jazykové otázky v Čechách, podle něhož se mělo užívání češtiny na úřadech a ve
školách podstatně omezit.
11.11. USA nerozhodly vybudovat přístav pro svou flotilu v havajském Pearl Harboru.
12.11. V Londýně byl slavnostně otevřen Salon anglického automobilového průmyslu.
15.11. V dole St. Paul u Chery (stát Illinois) vypukl požár, který si vyžádal životy 40 horníků a 13
členů záchranných čet.
26.11. Začal vycházet časopis mladé slovenské inteligence Prúdy.
8.12. Ve vídeňském Novém Městě bylo otevřeno první letiště v Rakousku.
10.12. Byly uděleny Nobelovy ceny. Nositelkou Nobelovy ceny za literaturu za rok 1909 se stala
švédská spisovatela Selma Lagerlöfová. Dalšími nositeli Nobelovy ceny se stali Švýcar Emil
Theodor Kocher (medicína), Ital Gugliemo Marconi spolus Němcem Karlem Ferdinandem
Braqunem (fyzika) a Němec Wilhelm Ostwald (chemie).
17.12. Ve věku 74 let zeměřel po nezdařené operaci belgický král Leopold II. Vnitropolitickým
úspěchem Leopolda II. bylo zavedení povinné vojenské služby.
19.12. V Berlíně zemřela ve věku 79 let německá spisovatelka Lina Morgensternová. Svou veřejně
prospěšnou práci započala účinnou pomocí chudým, věnovala se řešení sociálních otázek,
zejména se však zaměřila na prosazování rovnoprávnosti žen.
30.12. Byla ukončena mezinárodní konference o regulaci exportu zbraní do Afriky; její účastníci se
neshodli na formulaci závěrečné dohody.
Třídit nebo netřídit?
Tam nás malá bota tlačí.
Když chceš ČTENÍ vyhodit
modrý kontejner ti stačí.
Vážení spoluobčané,
dovolte mně, abych Vás informoval o dění v našich obcích.
Ve čtvrtek 29.10 2009 začal majitel komunikace III/1707 (Jihočeský kraj) Nahořany Vacovice její opravu, která spočívá ve vyfrézování povrchů a položení nového koberce. Tato akce si
však v tomto úseku vyžádá částečnou a po určité časové období i úplnou uzavírku. Bohužel tato
informace se k nám dostala poměrně pozdě, a proto jsme občany nemohli včas informovat.
V současnosti je na vývěskách v obcích, kterých se to týká, vyvěšeno „ROZHODNUTÍ“ příslušného
správního úřadu, kde se můžete informovat o plánovaných uzavírkách a určených objízdných trasách.
Stejný dokument pak můžete najít i na www.cestice.cz.
První říjnový víkend proběhl v našich obcích sběr velkoobjemového, nebezpečného a
elektroodpadu. Chtěl bych všem, kteří této možnosti využili poděkovat, protože i přes to, že tuto akci
provádíme 2x ročně, najdou se stále i tací, kteří raději vytvoří černou skládku, než aby této možnosti
využili. Nevím z jakého důvodu tak činí, jestli z malé informovanosti, nebo z hlouposti, ale bohužel
se tak děje stále. Jestli je někdo takový mezi námi, myslím tím občany Česticka, tak bych jej rád
upozornil, že za takové jednání je možno ukládat dost vysoké pokuty a v případě zjištění identity, se
úřad městyse Čestice nebude zdráhat tuto pokutu udělit. Toto samozřejmě neplatí jen pro naše
občany, ale i pro občany všech okolních obcí, protože stejnou možnost legálně a bezplatně se zbavit
těchto odpadů umožňují i ostatní obce, ve většině případů svozem minimálně 2x ročně, nebo ve
větších městech sběrným dvorem.
Od 1.12.2009 ukončí provoz sběrna druhotných surovin v Česticích, z důvodu ukončení
smlouvy ze strany nájemce. Městys Čestice se ale bude snažit její provoz zachovat. Jakým způsobem
to bude, ještě není zcela jasno. O jejím provozu však budete včas informováni.
Koncem října došlo na Čestickém hřbitově k pokácení tújí oddělujících horní hřbitov od
dolního. K tomuto úkonu jsme přistoupili hlavně z bezpečnostních důvodů. Tyto dřeviny měly již
snahu se při zhoršených povětrnostních podmínkách rozlamovat a tím ohrožovaly bezpečnost
kolemjdoucích a mohly způsobit i majetkové škody na okolních hrobech.
Do jara chceme odstranit pařezy a na stejná místa vysadit nové okrasné dřeviny, které ale dosáhnou
menšího vzrůstu, aby v budoucnosti nenastal stejný problém.
V současné době zadal městys Čestice zakázku na zpracování projektu ZTV – Čestice
(zařízení technické vybavenosti), který řeší rozmístění dopravní a technické infrastruktury v území
určeném na novou bytovou výstavbu. Dá se předpokládat, že do dvou let by mohly být připraveny
nové parcely pro výstavbu rodinných domů.
Případní zájemci o tyto parcely se mohou již dnes nezávazně přihlásit na úřadu městyse Čestice.
Na zasedání zastupitelstva městyse Čestice dne 29.10.2009, bylo rozhodnuto zachovat svoz
komunálního odpadu celoročně ve 14-ti denních intervalech. K tomuto kroku bylo přistoupeno
hlavně z úsporných důvodů. K těmto opatřením přistoupili již i v mnoha okolních obcích, kde se
v celku osvědčilo. Občanům, kteří nevystačí s jednou nádobou, si budou muset opatřit nádobu další.
Upozorňuji, že odvoz jedné nebo více popelnic je pro domácnosti za stejnou cenu.
Milan Žejdl - starosta
Snad vzpomínkou na Pepu i dnes osloví tě
jeho dílo, jeho um, ČTENÍ – jeho dítě.
25.11.2009 by se dožil 70 let pan Josef Křešnička, zakladatel časopisu Čtení pro lidi. Jako malou
vzpomínku na něj přetiskujeme článek z roku 1999, který je uveřejněn na webových stránkách
Sdružení pro obnovu Dobrše
Dnes jest večer na dobrou paměť Josefa Křešničky. Mám o něm něco kloudnějšího povědět.
Přiznám, že nebylo lehké poznat, jaký vskutku byl. První dojmy i pověsti o něm vyznívaly dost
rozpačitě.
Povídavý kumpán s rozsochatě postříhanými vlasy i vousy, dost ostýchavý na jedné straně, na
druhé straně však pronášející kategorické a nabroušené soudy o lidech i událostech. Brali ho mnozí
spíš jako povrchního šprýmaře, který na požádání spíchne nějakou rýmovačku, který holduje
silnosilně - ovšem občas - pivínku...
Nuže, není nic omylnějšího než soudit Pepíka (jak jsme mu všichni říkávali) podle vnějších
znaků, pomluv a momentálních setkání... Já měl možnost - i čest - provázet ho delší čas při jeho
práci, zvěděl jsem leccos o jeho radostech i strastech. A mohu dosvědčit, že to byl člověk ne
obyčejný. Ne všední! Po delší době se vám objevila najednou citlivá bytost, schopná pravých
myšlenkových hloubek. Chlapík štědrý, nezáludný, oddaný všemu, co si oblíbil, co ctil a čemu věřil...
Teď malou odbočku: žijeme v přítomnosti, kdy hodně slov ztratilo cenu a váhu. Všeobecný
úpadek řeči je zrcadlem naší země. Zdůrazňuji to, protože mé vzpomínání na Křešničku se opírá o
výrazy, které jsou pro spoustu lidí prázdné, nepohodlné, které jsou přijímány i s posměchem, pokud
se jich dovoláváte...
Charakter! Svědomí! Věrnost! Čest! Vlastenectví..!!
Tak především: Pepík Křešničků byl charakter! Neprodejný! Snažil se mít vždy rovnou páteř i řeč.
Uprostřed všelijakých pitvorných šplhavců, partijních práskačů a poskoků byl nefalešný. Člověk se
všemi - jak jinak - i chybami, ale takovými, za které netrpěl nikdo druhý..! Jeden luxus si nedovolil
nikdy: předstírání! Měl v podezření každého žvanila, každého vejtahu, zvláště když ten se opíral o
stranickou legitimaci, když „dělal chytrýho“ (i v loutkařině)!!! Právě Pepík dokázal - jaká vzácnost říci: Nechci! Nerozumím! Nevím!
S tím souvisí další slova: svědomí, čest! Křešnička i za cenu chudoby držel post, který si sám
zvolil. On nedezertoval, když byly potíže. On své sliby plnil, nevymlouval se. Možná, že byl pro
některé „hloupej“, neboť nevydělával, nespekuloval, co mu co vynese. Byl vyžírkům pro smích.
Když začal kolem sebe kolportovat časopis „Čtení pro lidi“, dočkal se spíš nevděku, pověsti otravy,
který obtěžuje. Lidi v jeho blízkosti asi vůbec nebrali (nebo nechtěli brát) v potaz, že tenhle člověk
taky strádá, že mívá stavy úzkosti, že ho dusí ovzduší, nadmuté totalitní svévolí, že si neví rady. Byl
svůj, plný člověčiny, žádostivý cti, neboť věděl, že ta je to jediné, co nás nenechá utonout v kanálu.
Pepík nebyl jiný v davu a jiný v soukromí. Uměl se dorozumět s přírodou stejně jako s loutkou,
knihou, s věcmi starými i novými.
Uvědomili jste si, vy Strakoničtí, že mezi vámi žil člověk věrný? Že mohl - a těch důvodů
bylo habaděj! - mávnout rukou nad vašimi výzvami a přáními?
Zastával pravdu, kterou nalezl potvrzenu u jednoho z básníků, že "Osobní svoboda je spíš svobodou
duše než svobodou břicha!"
Kdo by se divil, že si zachoval nevraživost vůči těm, kdo mu pokáleli a zmrzačili život, kdo
ho špinili, kdo ho chtěli dirigovat svými blbostmi a příručkovými požadavky. S těmi se nesmířil
nikdy. Měl právo být povznesen nad soudruhy, kteří ho zahnali do prasečinců, do chlívů, do
studených haluzen, kde si vysloužil nejen bolavý svrab na rukou ale i na duši... Ale pozor! Přesto,
přátelé, on pracoval. On dal slib vám, dětem, sobě, že se nepoddá. A odváděl to, co dovedl. Když
nedocílil svého, opakuji svého maxima, odmítal opravovat, záplatovat...Odtud jeho známá vlastnost,
že nikdy nic nepřepisoval... do nové verze!
Někomu už nic neříká jméno Pepa Křešnička.
V ČTENÍ aspoň objeví se občas jeho básnička.
Mohu ovšem dosvědčit, že v jednom případě dospěl až k dokonalosti, neuvěřitelně se zkáznil,
cizeloval, stavěl, zápolil s každým slovem, nenechal se opít lehkostí. A tak vznikla sbírka zvláštních
básní pod názvem „Dosahování“. Je-li něco, co zasluhuje být tištěno, pak je to tento výsledek
Josefova zápasu. Pepík byl skutečný dělník, novináři mu přezdili „písmák“. Ale on byl víc: vytrvalec,
chtějící předat svou štafetu, štafetu osvícení, nového obrození... A tím jsem u posledního slova, které
Křešničkovi přísluší: vlastenec!
Pepík oddaně nesl břímě nízkostí, jimiž byla zavalena jeho domovina „na věčné časy“. On
lpěl na zdraví svého rodného kraje, příroda pro něj nebyla nějakou kulisou. Tam kde mnozí byli slepí,
viděl plevel i kytku i kus skály okouzleným zrakem. Znal každý koutek, dokázal se rozněžnit nad
šípkovým keřem, Božími mukami, nad olší u potoka, postát u každé polorozpadlé kapličky. Trpěl,
ubližoval-li někdo rybníkům, stromům, řekám. Neboť pro Křešničku nebylo minulostí. Věřil, že vše
trvá, že dnešek navazuje na to živé, co nám naši dávní odkazují. Že nesmíme nic opouštět, nic
pohřbívat do rakví zapomnění. Že třeba prastarý chorál není veteší, ale darem, který nám dovoluje
lépe dýchat a myslet. Věděl příliš o mizernostech a podlostech, proto se držel poesie, knih, své
země... A nejvíc bezpečí hledal u jarního věku lidského - u dětí!
Neměl je rád onou nasládlou, mazlivou (a čím víc dítě stárne, tím nucenější) přízní. On měl
vůči nim respekt. A toužil je podarovat, rozdat jim, co v sobě objevil. Co se loutkového divadla týče,
měl vzor - prvního principála Aloise Křešničku, jenomže Pepík chtěl také panáky prožít. Rozumět
jim, procítit, ujistit se, v čem je jejich čaromoc.
V čem může být loutka uctívána a čím je možno ji urážet. Vy, členové strakonické scény,
dobře jistě pamatujete, že stačilo říci: - Pepíku napiš!! A on to zkoušel. Samozřejmě bylo i dost
hlušin v té neustávající produkci. Ale uvědomili jste si někdy, že chcete veselou či křehkou zábavu
na člověku, který trojnásob nese tlak „totáče“? Víte, že leckdy psával jenom proto, že to bylo pro ty
malé? A že trápil unavené srdce i mozek za noci v plesnivých přístěncích, kdy hlídal dobytek?
Pepík byl v gruntu osobnost slunečná!!! Vzdor ničemnostem, kterými ho obdarovávalo „rudé
právo pseudopokrokových moralistů“, dýchal a tvořil pro potěšení své i svých bližních. Smích pro
něj byla nádhera světa! Jeho veselení ovšem někdy mívalo i nádech trpkosti, uměl být žahavě
jedovatý. Jak dovedl zdrtit ironií české hamounství a nedožranost ve své skvělé parodii
HORYMÍR“!! Jeho svérázná, žertovná úsloví naleznete všude - i v jeho zmíněném časopise, na
ukázku aspoň jednu týkající se aktuality: „Ve Střídce přejel někdo kočku... a to velice pečlivě!“
Křešničkovi byla vlastní přímo kultovní láska k „milému a milostnému jazyku otcovskému“. To je moje vlast!, řekl mi o mateřštině za jedné procházky. Při všem někdy jadrném slově byl cudný,
nikdy lascivní ... a když vzal na pomoc „těžších kalibrů“, vždy patřičně (jako u Rabelaise).
Byl čtenář s velikánským „ČÉ“!!! Já ho viděl, jak se zrakem zamženým slzami, četl Halasovu
zpověď „Já se tam vrátím.“ Pepíkovi byla četba pobožností. Tvrdil s J.A.Komenským, že „knihovna
je lékárna duše..“
Půjčil jsem mu kdysi knížku barokního kazatele. Zaškrtl si v ní jedno místo. Ať právě ono za
Křešničku k vám promluví: „Odstraň z kterékoli obce lásku a bude se ti zdát, že je to Babylon, - lidi
mnoha řečí tam najdeš, ale žádné tam nebude jednoty, a proto takový ve všem zmatek a neshoda.
Žádná tam nebude láska, toliko sprostota a zloba mezi občany. Jazyk tedy jest svrchovaně slyšán a
ctěn od Boha...!“.
Vše, přátelé vážení, co v Pepíkovi bylo, směřovalo, tvrdím, nejsilněji k prospěchu našich dětí.
K naději, k dobám přicházejícím. Málo lidí mezi námi chodí s takovou vírou v mládí a budoucnost,
jak tomu bylo u Josefa Křešničky z Němčic...
Chci proto hlavně vám ze Strakonic říci na zavírku. jestliže chcete doopravdy uctít památku
kamaráda, nad něhož jste neměli věrnějšího, neopouštějte nic z toho, co on vyznával, nepřestávejte s
loutkami, nezrazujte ty své malé diváky. Snášejte jim potěšení a braňte je, aby nezplaněli, aby stále
mohli toužit po radosti a svobodě..!!
J.A.Novotný - loutkář, divadelní dramatik a kritik
Na Dobrši už pár let
prázdnou faru jenom máme.
Na Otce Martina Vícha
s láskou v ČTENÍ vzpomínáme.
Za panem farářem Víchem (12.6.1921–7.10.2008) – na Dobrši rok poté
Znali ho všichni. Někdo zpovzdálí, někdo blíže, ale dojmy ze setkání s ním a charakter
atmosféry spojené s jeho duchovní prací a působením v Dobrši by popsali všichni stejně: otevřenost
novým myšlenkám, úcta a pochopení pro to dobré staré, živá víra, opravdovost a upřímnost. A
zároveň individualita a vytrvalost. Kdo přijel na Dobrš a projevil zájem, nebo se jen poptal, měl
dveře otevřené. Na faru, do kostela, do kaple, ke zvonům, památkám, do celé Dobrše.
Vždy měl zájem také o činnost Sdružení pro obnovu Dobrše a dával jí veškerou svou
podporu. To neznamenalo, že by byl bez názoru na to, jak „tu Dobrš“ vlastně obnovovat. Dobré
mezilidské vztahy, to mělo být základem, o to s i snažil, a snažil se i moderovat napětí vzniklé časem
mezi „místními“ a „přišedšími“. Mnohdy jsme neměli tolik energie, čerstvé vůle ani myšlenek,
nápadů jako on, pětasedmdesátník, pak osmdesátník… Vždy nás podpořil, i jsme se někdy neshodli,
ale pokaždé to byl dialog, my jsme přemýšleli o něm, on přemýšlel o nás, společně jsme dumali nad
věcmi dobršskými i mnohými jinými.
Dovolíme si zde učinit odbočku v duchu barokním – v duchu doby, kdy Dobrš byla v
rozkvětu a vstoupila do obecného povědomí (kam se dnes znovu dostala, i zásluhou Martina
Františka Vícha) – a vrátíme se k Martinovu jménu: vích jako smotek suchých stébel určený k
podpalování, vích zprostředkující životodárný oheň, věčný hořící vích. A je to tak: kdo se s ním
setkal, v tom zažehl jiskru a postupně tak rozsvítil nejen Dobrš, ale i místa, kam se lidé z Dobrše zase
rozjeli domů. Nebeská zář nad touto pošumavskou vsí není už jen dílem Dobršské Madony, ale od
loňského podzimu na ní – je to už rok – trvale září i další hvězda.
Je-li už rok opuštěna také dobršská fara, staly se opuštěnými i myšlenky, na nichž
sounáležitost farního společenství a fary jako místa duchovního života především mladých lidí po
dlouhé roky P. Martin Vích tvořil? Není tomu tak. Přes určitá přirozená úskalí je dobršská fara – i
díky pochopení administrátora farnosti – nadále otevřena pro setkávání, poznávání, společnou práci a
duchovní život. Proto tu, zvláště o letních víkendech, můžeme potkat při brigádě, ale také zpěvu či
duchovním rozjímání mladé lidi, pocházející z celé naší vlasti, ale především z pražské
Římskokatolické akademické farnosti u Sv. Salvátora – farnosti, která je již po léta právě zásluhou
Martina F. Vícha spojena s Dobrší. V souvislosti s pomalu se rodícím projektem budoucího využití
fary máme naději, že tato dlouholetá tradice bude pro něj dobrým základem i závazkem a že se vztah
Dobrš–Praha prohloubí a upevní.
Sdružení pro obnovu Dobrše by více než čtyřicetileté dobršské působení faráře P. Martina
Františka Vícha (politického vězně 50. let, člena Konfederace politických vězňů ČR, neúnavného
příznivce a podporovatele skautského hnutí) rádo – v úzké spolupráci s místní farností a jejím
administrátorem – připomenulo pamětní deskou. O podporu záměru byla požádána Konfederace
politických vězňů ČR a také Junák – Svaz skautů a skautek ČR. Věříme, že tato naše aktivita, tedy
připomenout P. Vícha v Dobrši i dnešním poutníkům a příchozím, je důstojná a smysluplná, a že
myšlenka nalezne i širší podporu.
Ivo Kraml, Radek Lunga
Spolužáci moji dávní
vůbec nemaj tušení,
že si na ně zavzpomínám
i při básni ve ČTENÍ.
Koupání – Příbram
V pátek 2.10. okolo jedné hodiny pro nás přijel minibus. Jeli jsme velmi dlouho a všem se
chtělo spát. Do Příbrami jsme přijeli okolo druhé hodiny. Poté co minibus zastavil, všichni radostně
vyskočili ven a hnali se k plaveckému stadionu. Když jsme přišli k recepci, tak nás umístili do dvou
šaten. Ihned po převlečení do plavek jsme všichni šli do bazénu. Byly tam velké tobogány a na ty se
všichni vesele vrhli. Čas rychle utíkal, a proto jsme za chvilku museli opustit bazén, převléci se a
vydat se do obchodu, kde jsme si všichni něco koupili a někteří si dali horkou čokoládu z minibusu.
Poté co si všichni nakoupili, co potřebovali, tak jsme se vydali s minibusem zpět do Čestic. V šest
hodin si nás rozebrali rodiče.
Napsala: Tereza Čapková
Korouhev rytíře Koce
Ve dnech 16. – 18. 10. 2009 se letos konal již 28. ročník historicko – branné hry – Korouhev
rytíře Koce. Letos se zahájení konalo na Dobršské tvrzi, kde nás i přes nepřízeň počasí přivítal rytíř
Koc a požádal nás o pomoc při hledání pokladu, který by dokázal pomoci opravit tvrz. Na programu
byl velice zajímavý „výsadek“, ale jak jsem již zmínil, počasí nám nepřálo, a tak jsme se vrátili zpět
do školy. Nikdo ještě nebyl unaven, ale to se po chvíli skotačení změnilo. Všichni do jednoho usnuli.
Druhého dne se dopoledne po celé škole konaly různé soutěže o pečetě a následně sportovní klání.
Kde se vzalo, tu se vzalo, již bylo odpoledne a my museli odcházet pro klíč k truhle s pokladem.
Takový klíč nalezla každá družina, a proto jsme se poté vydali do Dřešína pro truhlu. Nalezli jsme ji
v mlýně. Po otevření jsme zjistili, že je plná všech možných sladkostí a balíčků. Bleskurychle jsme si
je rozebrali a utíkali zpět do školy. Ještě před spaním jsme dohráli rozehraná sportovní klání a šlo se
spát. A již bylo ráno a my jsme museli balit naše věci. Po vyhodnocení jsme se vydali domů. (Střelka
ST – 1. místo, ML – 3. místo)
Napsal: Einstein alias Tomáš Čapek
Spolužákům
Jiří Doubravický
Už dozněl vítr stříbrný
jenž rozhoupával zvony světa
Nám jiné stříbro kvete na skráni
když po mládí je veta
Važme si proto našich setkání
u společného stolu
Aťsi nám stříbro kvete na skráni
jen když jsme zase spolu
A těch z nás co s anděly už sedají
vzpomňme aspoň tiše
Vždyť jistě se na nás dívají
z té jejich nebeské výše
V sobotu jít ven máte důvod,
obcí projde královský průvod.
Na památku než zas půjde dál
ČTENÍ dostane pan Troška – král.
„Podvečer u lípy“
Jarmila Kramlová
V krásném prostředí v údolí pod Dřešínem jsem prožila velmi zajímavé odpoledne, které bylo
připraveno na neděli 26. září v souvislosti s připomenutím Dne české státnosti. Dá se říci, že již
tradičně se na přelomu léta a podzimu nejen místní sešli pod starou lípou, která připomíná počátek
historie Československa, aby se nejen setkali navzájem, popovídali, ale také se pobavili a prožili
zajímavý kulturní zážitek. K tomu značnou měrou přispěl také Smíšený pěvecký sbor „Mír“ Čkyně,
jehož členové byli také například z Dolan a Onšovic. Z krásného prostředí prozářeného odpoledním
sluncem se přítomní přesunuli do vsi do kulturní místnosti v budově obecního úřadu. Zde jsem měla
možnost stejně jako ostatní seznámit se na výstavě s obrazy jihočeských zákoutí od ilustrátora a
malíře - krajináře pana Augustina Lišky z Dražejova. Jeden z obrazů, zachycující starobylou
dřešínskou kapličku, daroval při této příležitosti malíř obci Dřešín. Přítomna byla také spisovatelka
paní Hana Elgrová, která zde představila svou tvorbu, především pak dvoudílnou knihu s názvem
„Anny – a jak šel život“, pojednávající o životě vesnického děvčátka, o jeho osudech, zrání,
odehrávající se ve Strakonicích a blízkém okolí. S sebou domů jsem si odnášela nejen zajímavý
Šumavský kalendář, který sestavil osobně přítomný pan Kadoch, ale především příjemný pocit ze
zajímavě prožitého podvečera. O to, aby se tak mohlo stát, se nemalým dílem zasloužili nejen
účinkující, ale také organizátor akce Obecní úřad Dřešín a paní starostka ing. Šaková, díky níž se
obec Dřešín stává již tradičně důležitou nositelkou kultury zdejšího regionu.
Otevření pohádkové kanceláře Lidový dům Čestice 30
Sobota 14. listopadu 2009
Program - pohádkový průvod obcí s králem Pohádkového království p.Zdeňkem Troškou
-
Slavnostní otevření pohádkové kanceláře
-
Na nádvoří zámku kulturní program – vystoupení kroužků ZŠ Čestice
-
Vystoupení country skupiny
-
Vyhodnocení nejhezčí pohádkové masky – odměny
-
Vyhodnocení pohádkové ankety pro děti – odměny
-
Prodej suvenýrů Pohádkového království
-
Autogramiáda s králem Z.Troškou
-
Prodej výrobků – zajistí oslovení prodejci
-
Občerstvení po celou dobu akce – zajistí ČSŽ
V případě nepříznivého počasí se vše uskuteční v sále Lidového domu Čestice
Další ročník „Bramboru“ už se dere nahoru.
ČTENÍ přinese vám zase ty nejlepší dětské práce.
Pozvánka na výstavu
Neodmyslitelnou tradicí naší obce se stala dětská literárně výtvarná soutěž
„ČESTICKÝ BRAMBOR“.
I v letošním roce děti sepisují a malují, a to na téma „POHLED DO BUDOUCNOSTI“. Jaká ta budoucnost
asi bude očima našich ratolestí?
Letos se uskuteční již XV. ročník této soutěže. A k tomuto polokulatému výročí jsme připravili
několik změn. Uzávěrka soutěžních prací bude 20. listopadu a hned ve čtvrtek 26. listopadu proběhne v sále
Lidového domu vyhlášení výsledků a předání cen těm nejlepším.
V pátek a v sobotu bude výstava dětských prací v Lidovém domě otevřena pro veřejnost:
v pátek 27. 11. - od 15.00 do 17.00 hodin,
v sobotu 28. 11. - od 8.00 do 11.00 a od 14.00 do 17.00 hodin.
Vstup na výstavu bude dobrovolný a výtěžek bude použit na další ročník soutěže, nákup cen pro děti,
občerstvení... Osobně si myslím, že každým rokem dá dětem hodně práce napsat sloh či nakreslit výkres na
určité téma Čestického bramboru (je to pro ně vlastně práce nad rámec jejich školních povinností), dá hodně
práce i vyzdobit sál a celou výstavu připravit. Hodně literárních prací vyjde potom ve Čtení, ale výtvarná díla
už nikdo nevidí, upadnou v zapomnění. A to je obrovská škoda. Velice pěkné výtvarné práce jsou nejen z naší
školy, ale i ze škol okolních obcí a měst, které se soutěže účastní – některé školy už řadu let. V loňském roce
se soutěže zúčastnilo 13 škol, celkem 401 dětí. A to některé děti píší i malují, takže si představte to množství
obrázků a kreseb, které vidí jen účastníci vyhlášení výsledků Čestického bramboru a dál už nikdo.
Závěrem bych chtěla vzpomenout duchovního otce této soutěže pana Josefa Křešničku. Buď pochválen
den, kdy ho napadlo podnítit děti k literární a výtvarné tvorbě! Ani při letošní soutěži nebude chybět jeho
fotografie v sále a já věřím, že opět bude z toho spisovatelského nebe s úsměvem sledovat výkony letošních
mladých účastníků.
Přijďte i vy posoudit výtvory naší mladé generace, možná budete překvapeni, co nás v budoucnosti čeká.
Přijďte podpořit tuto soutěž a podívat se, jak si dnešní děti představují život na naší planetě za sto, tisíc, možná
i za více let.
Jana Voldřichová
Kraj Podlesí s nádechem podzimu
Měsíc září na přelomu léta a podzimu. Počasí tomu přímo odpovídající, příjemné teplé slunce babího
lét, stromy se již pomalu začínají zabarvovat do svých pestrobarevných odstínů, které dokáže namalovat právě
jen podzim. A také kraj šumavský a pošumavský v Podlesí to umí krásně. Právě v tento čas a typický den pro
toto období jedu na kole ze šumavského Zadova přes Vacov a po chvíli již „vstupuji“ nebo lépe řečeno
vjíždím do kraje Podlesí. Vítají mě Čestice, na Špici odbočuji doleva a přes Střídku jsem v Němčicích. Je
pravé poledne, nikde nikdo, myslím si, že mi právě tento „stav“ vyhovuje. Jedu kolem němčického zámku do
parku, v alchymistické laboratoři dobíjím energii (předepsaných 15 minut, které mivypočítal pan Emanuel
Strnad, který již bohužel není mezi námi), z Němčic šlapu do kopce na Mladotický vrch, který nemohu
opomenout, zejména kvůli neopakovatelnému a snad i pokaždé jinému výhledu na kraj Podlesí, samotnou
Šumavu, kterou jsem před krátkým časem opustil, ale i na Strakonicko, Sušicko, Písecko i dál… Helfenburg,
Boubín, Libín, Kleť… Kraselov, kostel sv. Anny – rychle z kopce dolů a za chvíli již Strakonice.
Stejné, i když nové zážitky, ale myslím si, že je hned tak opakovat nebudu. S kolem se vlakem
přesunuji přes Plzeň do Domažlic a dál něco přes dvě desítky kilometrů do Českého lesa, Medvědích hor, na
Medvědí Kámen.
Miroslav Zachariáš
Staré krásné „Hašlerky“ nejsou jenom pro Pražáky.
Řek´ jeden zdroj blízký ČTENÍ: „V Česticích se zpívaj taky“
Karel Hašler
Dne 31. října uplynulo už sto třicet roků od
narození Karla Hašlera, jehož staropražské
popěvky mají lidé stále rádi, třebaže mnohdy
nevědí, kdo je jejich autorem. Moc pěkně o něm
napsali v příručním slovníku ještě z doby
socialismu: „Ve svých písničkách, prodchnutých
vlastenčící maloměšťáckou sentimentalitou, také
vyjadřoval protisovětské a protikomunistické
nálady české buržoazie.“
Byl synem kováře (později se otec stal
sklářem), učil se rukavičkářem. Od roku 1897 hrál
ve smíchovském divadle Pavla Švandy. Po krátké
době odešel (pěšky) hrát do Tábora, brzy se ale
vrátil do Prahy. Poté hrál v Národním divadle
v Brně a v divadle v Lublani, kde účinkoval
v činohře i opeře. V roce 1903 byl přijat do
Národního divadla v Praze, kde ztvárnil řadu rolí.
Ale když jednou zmeškal představení, musel
okamžitě odejít. Začal vystupovat v pražských
kabaretech, některým i řediteloval. Hrál v němých
filmech – ve slavném Batalionu. Ve zvukové éře
mohl na plátně i zpívat. A začal psát scénáře. Šlo mu to dobře viz filmy Za ranních červánků,
Jánošík, Hurdubalové, Babička. Podílel se, už v protektorátní době, i na filmu Za tichých nocí, který
byl inspirovaný osudy Rudolfa Frimla, Hašlerova švagra. V tomto filmu si Karel Hašler zahrál a
režíroval ho jeho syn Gina Hašler.
V roce 1919 otevřel vlastní hudební vydavatelství. Vystupoval často ve varieté na
Vinohradech.
Za 2. světové války i přes zákaz zpíval vlastenecké písně. Na začátku roku 1941 byl poprvé
zatčen gestapem, propuštěn, v srpnu zatčen znovu. V prosinci téhož roku byl umučen v
koncentračním táboře Mauthausen.
Nejznámější písně (výběr)
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Hoši od Zborova
Kampak na nás, bolševíci? (1919)
Po starých zámeckých schodech
Pětatřicátníci
Ta naše písnička česká
Čí je Praha? Naše!
Já mám holku od Odkolků
Strahováček
Podskalák
Staré topoly
Panna Kačka
Pan důchodní
Za Strahovskou branou
Když nad Prahou se večer uklání
Spisovatel Klostermann s Šumavou je spjat.
Kdyby žil teď, klidně by moh´ i do ČTENÍ psát.
Šumava Karla Klostermanna. Příběh šumavské podmalby
Toto je název unikátní výstavy, kterou mohli návštěvníci zhlédnout v Jihočeském muzeu v Českých
Budějovicích od loňského roku až do letošního října...
Loňského roku uplynulo právě 160 let od Klostermannova narození a 85 let od jeho úmrtí. Celá
výstava se zaměřila jednak na osobnost spisovatele Karla Klostermanna, na jeho život a dílo, dále pak na
zobrazení života šumavského z dob spisovatelova života. Z této oblasti byl dán důraz na podmalbu jako jeden
z fenoménů šumavského sklářství.
Když jste vstoupili do první části expozice, očarovalo vás pohádkové jezírko, z něhož stoupala pára a
kolem se v trávě krčila rozličná šumavská fauna. Pozadí tvořily záběry ze Šumavy promítané na plátno, to vše
za doprovodu libé hudby. Pod dřevěnou rozhlednou u Libína se návštěvník mohl projet na kole šumavskou
přírodou a kousek dále navštívit spisovatele Klostermanna u jeho psacího stolu, prohlédnout si rukopis i
ukázky z jeho knih, stejně tak i fotografie a údaje z Mistrova života.
Do druhého patra se vystoupalo po dřevěném schodišti. Prošli jste chodbou plnou kamínků, map a
různých geodetických přístrojů po dřevěném chodníčku do šumavského ráje – přes potůček do přírody plné
zvěře, rostlin, ale i pytláků a bludiček. Následovala expozice šumavského sklářství a všeho, co s tím souvisí –
doprava dřeva, pálení v milířích, nástroje na jeho zpracování apod. Mohli jste vidět sklářskou pec, model
sklárny nebo unikátní skleněné housle vyrobené v Anníně. Podmalby na skle – převážně s náboženskou
tematikou – zaujímaly nezanedbatelné místo.
Další částí výstavy bylo pak téma lidových tradic, zvyků a každodenního života. Mohli jste vejít do
pravé šumavské světnice nebo hospodářství, zúčastnit se procesí a poutí či si zavzpomínat na některý z
oblíbených svátků. To vše bylo zobrazeno pomocí skutečných nástrojů z běžného života, modelů, figurín,
obrazů i promítaných filmů, podmalováno příhodnou hudbou či zvuky. Závěr pak tvořilo důležité téma
turismu – jeho počátky a průkopnictví...
Celá výstava působila na všechny lidské smysly, byla velkým kulturním zážitkem pro děti i dospělé.
Nyní se stěhuje do sousedního Rakouska. Klostermann pocházel z česko – německého prostředí a Šumavu
vnímal jako společný domov obou národů. Byl symbolem pokojného soužití a spolupráce. A tak by tomu
mohlo být i v dnešním světě.
Zdeňka Šašková
Učitelé a žáci SHŠ v Radešově vás srdečně zvou na
Vánoční koncerty
v sobotu 12. prosince od 14,00 hodin
v neděli 13. prosince od 14,00 hodin
Koncerty se uskuteční ve velké zasedací síni na zámku
v Česticích
Součástí koncertů bude výstava ručních prací Anny Hartlové
– patchwork klasický, ručně šitý, patchwork klasický,
strojem šitý, patchwork aplikace, aranžování květin, různé
zpracování přírodního materiálu, zpracování kukuřičného
šustí,
zpracování
novinového papíru,
ručně šité panenky,
skřítkové květinové panenky, míče, obrázkové kostky,
zvířátka, paličkování, drátování.
Výstavu můžete navštívit také ve středu 16.12. od 10
do 16 hodin a v neděli 20.12. od 13 do 16 hodin. Po
domluvě je možné výstavu shlédnout i jiný den.
Mnoho věcí už prý poznal,
jak tak život šel.
O ČTENÍ však Jiří Suchý
ještě nikdy neslyšel.
50 let divadla SEMAFOR
Semafor, někdejší kultovní pražské divadlo, už baví diváky nadčasovým humorem a
nestárnoucími melodiemi po pět desetiletí. Na hvězdnou dráhu za tu dobu vyslalo spoustu stálic české
pop music, muselo ale překonat i řadu peripetií. Populární scéna, která je neodmyslitelně spjata se jmény
svých zakladatelů Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, oslaví v pátek 30. října svou padesátiny.
„K smíchu toto představení trochu je a trochu není,“ zaznělo předposlední říjnový den roku 1959
z prken nového divadla, tehdy ještě v pražské ulici Ve Smečkách. Divadelník Jiří Suchý, který prý nikdy
neměl vyšší cíle než bavit, Semafor založil spolu s hudebníkem Jiřím Šlitrem. V jeho začátcích tvořili
soubor divadla například jazzman Ferdinad Havlík, Pavlína Filipovská či Waldemar Matuška.
Suchý se Šlitrem chrlili jeden hit za druhým, popularita divadla rostla a sehnat lístky na některou
ze semaforských hudebních komedií byl problém. Pramínek vlasů, Klokočí, Malé kotě, Včera neděle byla
a mnohé další písně se staly evergreeny.
Název Se.ma.for, tedy Sedm malých forem, vymyslel pro divadlo Suchý, který měl původně v
plánu věnovat se co nejširšímu spektru žánrů včetně pantomimy či loutkového divadla. Sedm forem se ale
během prvních dvou sezón smrsklo na formy dvě, a to hudební divadlo a jazzové koncerty.
Spolu se slavnými songy vznikaly v Semaforu v šedesátých letech i divácky nejúspěšnější hry.
Mezi nimi představení Jonáš a tingl tangl (1962), které Suchý napsal prakticky jen pro dva herce, sebe a
Šlitra. Z Jonáše se stal obrovský hit a podle mnoha kritiků nikdy nepřekonaný vrchol Suchého tvorby.
Písně Honky tonky blues, Vyvěste fangle či Klementajn převálcovaly v popularitě ty předchozí. Suchý se
pak k Jonášovi vrátil v roce 1985, kdy společně s Jitkou Molavcovou v Semaforu uvedl zábavnou
inscenaci Jonáš, dejme tomu v úterý.
V roce 1964 vznikla filmová adaptace hry „Kdyby tisíc klarinetů“ a s ním i nová záplava hitů
(Tereza, Babetta, Dotýkat se hvězd). Suchému se Šlitrem „šly“ i písničky o lásce. Kromě Terezy to byla
třeba Ach ta láska nebeská, známý Matuškův duet s Evou Pilarovou, který oba interprety vynesl na
výsluní. Karel Gott si zase z té doby odnesl oblíbený song Oči má sněhem zaváté.
Zlatou semaforskou éru šedesátých let podle mnohých ukončila Šlitrova smrt na Vánoce roku
1969. Suchý prý v té době uvažoval, že divadlo zavře. Navíc propukla normalizace, Suchému zakázali
Semafor řídit a divadlu byla nakrátko zastavena činnost.
Úspěch se do Semaforu vrátil v roce 1972 s pásmem Kytice, což bylo jeho nejvíce reprízované
představení. Nepřízeň režimu ho ale stíhala pořád. „Vyzvali mě, abych škrtl nějakou repliku, a já se
zaťal... a škrtl,“ řekl jednou Suchý. Přesto se sem prý lidé chodili „nadýchat čerstvého vzduchu“. Režisér
Miloš Forman, který v divadle natočil film Konkurs, na Semafor vzpomíná jako na „pramen živé vody v
oné době běsnící ideologie“
Od roku 1974 se Suchého komediální partnerkou stala Jitka Molavcová. Jejich divadelní spojení
vydrželo dodnes, i když je kritici často napadají, že převážně jen opakují či vylepšují nápady Suchého a
Šlitra z šedesátých let.
V rámci Semaforu poté samostatně působili Miroslav Šimek s Jiřím Grossmannem, kterého po jeho smrti
nahradil nejprve Luděk Sobota a po něm Jiří Krampol, a dále také skupina kolem Josefa Dvořáka. Jejich
humor ale podle Suchého zaváděl divadlo jiným směrem, než byl původní záměr, a tak se na počátku 90.
let s Šimkem i Dvořákem rozešel.
Divadlo během svého působení často provázely existenční potíže. Kromě nepřízně ze strany
režimu scéna mnohokrát bojovala o své prostory. V průběhu let vystřídala téměř tři desítky adres, aby
nakonec po letech pendlování před čtyřmi lety zakotvila v pražských Dejvicích.
„Na kahánku“ měl Semafor podle svého principála i loni na jaře. Patřil totiž k několika
neziskovým scénám, které existenčně ohrožovala nová grantová politika pražského magistrátu. Divadlo
však nakonec grant získalo a ještě se našel štědrý mecenáš.
Autor: ČTK
Modrá Vracov –Volyně svoji trasu mění:
to se také dozvíte v oblíbeném ČTENÍ.
(Petr Luniaczek)
PODZIMNÍM POŠUMAVÍM aneb z Vacova do Volyně po přeznačené modré.
Vacov - Miřetice - pod Ptákovou Lhotou - Peklovy - Vacovice - Na Kobylce - Čestice - Prkošín - pod
Krávou - Volyně
celkem asi 18 km
Když jsem svého času připravoval knihu svých 36 výletů za jihočeskou lidovou architekturou,
prošel jsem Vacovsko, Česticko i Volyňsko a rád se přiznávám, že zdejší líbezná krajina mně
přirostla k srdci. Na svých toulkách touto částí Pošumaví jsem šel v určitých úsecích i po modré
značce, spojující Vacov s Volyní, protože však na této trase došlo k rozsáhlému přeznačení, řekl jsem
si, že by bylo dobré celou změněnou trasu si projít. To se povedlo v první říjnové dekádě roku 2009,
a pokud to nebude mé čtenáře nudit, rád se s nimi podělím o hezké dojmy z tohoto velice zajímavého
výletu, na kterém určitě nebudou chybět daleké výhledy leckams.
První zmínka o podhorském městečku Vacov se váže k r. 1352, v r.1588 patřilo Kocům z
Dobrše a od 17.století k přečínskému panství. Zdejší pseudogotický kostel sv. Mikuláše z let 1889-90
se chlubí zvonem z 16. století, odlitým slavným zvonařským mistrem Brikcím (podobně jako na
nedaleké Dobrši), dodnes se zde udržela výroba hraček a Vacov je i dějištěm románu Karla
Klostermanna Ecce homo.
Modrá značka nás vyvede z vacovského náměstí silnicí do blízkých Miřetic, u zdejší pěkné
novorománské kapličky ji opustí a stoupá s námi po asfaltičce na menší hřbítek za krásných výhledů
vpravo na šumavské kopce: jistě mezi nimi poznáte (zleva) Bobík, Boubín, Churáňov, Popelní horu a
Javorník. Vejdeme do lesa, asfaltičku necháme vpravo stoupat do Ptákovy Lhoty (místně Ptačí
Lhůty) a odbočíme z ní druhou cestou vlevo (pozor, špatně značeno!) a mírně klesáme na kraj lesa, z
něhož se nám vlevo otevře výhled nejen na blízký kostel ve Vacově, ale také na vzdálené Brdy s
Třemšínem a o něco bližší Písecké hory, kam je to ovšem rovněž dost daleko.
Pak se opět ponoříme do lesního ticha, mírně vystoupáme k další pasece mezi lesy, na níž
vpravo uzříme domy Ptákovy Lhoty, pak se cesta houbařským rájem změní v pěšinku a nakonec
začne poměrně prudce klesat v serpentinách k rozcestí Peklovy, kde křížíme žlutou značku z Vacova
do Čkyně (i ta byla v posledních letech přeznačena a z Přečína vede přímo do Chvalšovic, takže se
bohužel vyhýbá velice pozoruhodné vsi Dobrš) a kde se také nacházíme na hranici bývalých okresů
Prachatice (odkud jsme sem přišli) a Strakonice (kam nyní půjdeme). Odsud pokračujeme již po
vrstevnici stále lesem a později lukami za hezkých výhledů vlevo na Javorník, Zahájený, Zálesí,
Kůstrý, Dobrš, Kváskovice a Písecké hory ke krásnému litinovému křížku z r. 1811 a od něj již po
silničce - přicházející od Chvalšovic - jsme opravdu cobydup ve vísce Vacovice.
Zde končí původní trasa modré značky, která dále do Volyně vedla přes Krušlov, Starov a
Zechovice a též tu objevíme zajímavou lidovou architekturu (vždy vlevo) : nejprve chalupu čp. 27 s
bránou, jež má vyřezávaná vrata s motivem poloslunce, pak rozložitou usedlost čp.1 s vysokým
štítem domu, sýpkou a segmentově klenutou bránou v ohradní zdi a poté již vedle kapličky dům čp. 6
se sýpkou a rovněž segmentově klenutou bránou s krásným křídlovým štítovým nástavcem.
Kousek za kapličkou uhýbá modrá značka ze silnice vlevo dolů a vede nás ze vsi stále
klesající silničkou ve směru na Dřešín, z níž však brzy uhne vpravo na cestu, okrajem lesní paseky s
výhledem na Mladotický vrch nás nejprve přivede do mělkého údolí malého potůčku a poté
západním úbočím kopce Mlaď a dalším houbařským rájem na rozcestí na okraji lesa poblíž samot Na
kobylce, patřících již k Česticím. V nich bychom objevili dvě roubené chalupy v kožichu (čp.49 a
50), my se však dáme vlevo přes louku za pěkných výhledů na Kalený vrch nad Ptačí Lhůtou,
Popelní horu, Vacov, Javorník a Dobrš k lesu (i zde bývá plno hub) a za ním již lukami mírně
klesající cestou k Česticím, z níž se otvírají další krásné výhledy na Vacovsko, Česticko a Volyňsko.
Proč? To v ČTENÍ jasné je: k Češticím teď běží!
A tak cestou pozdraví jejich kostel s věží.
(PetrLuniaczek)
Zleva před námi defilují Javorník, silnice Dobrš-Zálesí a za ní Zahájený, Kůstrý, Dřešínek, Hořejšice,
Chrasnice, Mladotický vrch, Kbíl s novou rozhlednou, Ostrá, Kalný vrch nad Hošticemi, v dáli
Svobodná hora u Vodňan a vpravo Volyňsko, přičemž přímo před námi je vrch Kalvárie s Česticemi.
První zmínka o Česticích je z r. 1243, kdy zde již stála tvrz, přestavěná v r. 1546 a zbořená v
r. 1835 a kousek vedle stojí barokní zámek z let 1680-1702, jehož stavbu zahájila Benigna
Hochhausenová a dokončili páni z Říčan a kde najdeme ojedinělé venkovské muzeum s
pozoruhodnými sbírkami. Nad zámkem stojí původně románský kostel Stětí sv. Jana Křtitele,
přestavěný raně goticky po r. 1250 (presbytář s křížovou žebrovou klenbou a nástěnné malby ze
3.čtvrtiny 14.století) a nad ním na vrchu Kalvárie nechal Jindřich Hýzrle z Chodů v r.1626 postavit
dřevěné kaple, nahrazené v r.1728 zděnými a v r.1820 klasicistními, k nimž byl téhož roku přistavěn
poutní kostel povýšení sv.Kříže v antikizujícím stylu s kupolovitou střechou. V r. 1908 byly Čestice
povýšeny na městečko.
Modrá značka nás nejprve vede na Kalvárii, kde před poutním kostelem míjíme ještě poustevnu z
let 1820-30 a za ním šestibokou kapli P. Marie Bolestné z 1. poloviny 18. století a poté kolem
archaického domu čp.65 s roubenou světnicí a později kostela scházíme do středu městyse, v jehož
jižní části je zámek. Zde se k modré připojuje zelená značka ze Strakonic, jež zde končí a je v
posledních letech rovněž přeznačena: z Mladotic již nevede přes Strašice a Maleč do Strašína, nýbrž
je odkloněna přes Škrobočov, Hodějov, Hoslovice a Radešov do Čestic, takže vede i přes nový
jihočeský skanzen a národní kulturní památku Hoslovický mlýn, což je samozřejmě svrchovaně
účelné.
Z Čestic klesáme po modré kousek po silnici ve směru na Strakonice, ale záhy odbočíme mírně
vpravo do údolí Čestického potoka, jež přejdeme a stoupáme polní cestou za zpětných výhledů na
Javorník, Čestice, Chrasnici a Hoslovice na návršíčko, z nějž seběhneme do blízkého Prkošína,
stuleného pod západní rozsochou vrchu Kráva. Projdeme vsí kolem hezké kapličky a na jejím konci
se dáme vpravo vzhůru lesem až k silnici Doubravice-Volyně, jíž se jen kousek dotkneme a pak opět
stoupáme vpravo lesem západním úbočím Krávy. Na prvním rozcestí se dáme vlevo (pozor, špatně
značeno!) a jižním úbočím Krávy dojdeme k silnici, která už překonala nejvyšší bod a začíná klesat
do Volyně. Tu přejdeme a souběžným zarostlým údolíčkem klesáme až k prvním chatám za městem,
za nimi „vplujeme“ na silnici, z níž se otvírá pěkný výhled vlevo na Kalný vrch, Hoštice a
Přechovice a po chvilce již stojíme v západní části města na břehu rybníka, odkud je hezký pohled na
vrch Malsička se hřbitovem. A pak už jen zbývá seběhnout částí Hradčany do středu Volyně k slavné
radnici.
O půvabném sídle Volyně, které je městskou památkovou zónou, je první zmínka z r. 1271, v r.
1299 se stává městem a v polovině 14. století je zde postavena tvrz, jejíž podstatná část se zachovala
dodnes. Od r. 1327 se stavěl gotický kostel Všech svatých, později rozšiřovaný a upravovaný a na
zdejším svažitém náměstí obdivujeme hlavně nádhernou renesanční radnici z let 1521-29, později
víckrát přestavěnou (naposled v r. 1927) s vysokou obloučkovou atikou, jakož i domy čp.41 (panský
dům s portálem z r.1714), čp.143 s gotickým portálem a čp.150 ze 14. století a později barokně
upravený.
A mně po prohlídce zmíněných volyňských pozoruhodností nezbývá než “poděkovat“ ještě modré
značce za „věrné služby“ a těšit se, že se mně zase brzy poštěstí tento krásný kout Pošumaví
navštívit.
Č. Budějovice, 18.10.2009
Detektivka ve ČTENÍ?
To tu ještě nebylo!
Redakce vám tedy přeje
aby se to líbilo!
Mgr. Petr LUNIACZEK
Milí čtenáři ČTENÍ,
zdravím Vás v podzimním čase opět z němčického zámku. Možná už jste si zvykli na pravidelné
příspěvky klientů, kteří se u nás léčí z drogové závislosti. V letošním roce, který pomalu vstupuje do
své poslední čtvrtiny, jste četli o našich společných zážitcích. O tom, co nás zasáhlo, trápilo, potěšilo
nebo prostě bylo jen nové.
Léčba v terapeutické komunitě v Němčicích může mít rozmanitou podobu a inspiruje členy
komunity k různým věcem: k abstinenci od drog a alkoholu, k nově budovaným vztahům k lidem,
k menší či větší životní změně.
Po delší době němčický zámecký duch inspiroval jednoho z našich klientů dokonce k sepsání
detektivního příběhu. Dovolujeme si zpestřit Vaše podzimní dny u kamen jeho první částí...
PhDr. Miluše Sadílková
Smrad z Dallasu – detektivní povídka na pokračování
1. díl
Hlava mě bolela jak střep. A teď se ještě přidalo to zvonění. Zašátral jsem po cigaretě a rukou
se přitom dotkl telefonu. To mě probudilo. Zvedl jsem sluchátko, abych tomu balíkovi vysvětlil, že i
v tady tý díře, který říkaj Dallas, začínám pracovat až v jedenáct hodin.
„Halo, Marlowe…?“
Sakra ženská! A ještě k tomu zoufalá. To bylo vždycky moje slabý místo a navíc mi ten hlas zněl
povědomě.
„Jo, tady Philips Marlow.“ Snažil jsem se zmátořit jazyk.
„Marlowe, tady Queenová. Musíš přijet.“
„Susan, miláčku, uklidni se! O co jde?“
„Nevím, v ústavu je totální spoušť, nějaká epidemie nebo nás někdo otrávil! Volám z motorestu u
Ala a nevím, zda budu mít sílu dojet zpátky. Poslala jsem pro pomoc…“
Dál už byl slyšet v sluchátku jen vzlykot jedný zrzavý kočky.
S dr. Queenovou jsem se seznámil před válkou v jednom lazaretu pro černý z chudinskejch čtvrtí.
Byla to jedna z těch obětavejch holek, který si myslej, že spasí svět. Po válce si pak otevřela takovej
malej cvokhaus pro veterány, který zničila samota, chlast a hlavně vzpomínky.
Bylo to na severu dallaskýho okresu v German village. Malá zapadlá díra, kam nejezdila ani pošta. Já
přijel do Texasu rok na to na její doporučení, že ti místní křupani maj plný kapsy dolarů. Jo,... a taky
jsou cejtit hnojem, slepicemi nebo v lepším případě naftou.
U Ala jsem nikoho nenašel, tak jsem jel rovnou do German village. Všude bylo boží dopuštění a
nepředstavitelný smrad. Ještě než jsem stihl vystoupit, už ke mně běžel Al.
„Marlowe, zaplať bůh, že jsi tady tak brzo. Rychle, potřebuju pomoc s doktorkou!“
„Co je sní?“
„Je na tom špatně, ale nedá si říct! Nechce tu nechat toho blábolícího dědečka z Arménie nebo jinde
z východu. Podrouzek... K čertu! Jak mám vědět, jakým je to jazykem? Beztak to má spočtený!
Každopádně ji musíme dostat do špitálu! Pomoc by měla být na cestě, ale teď jde o ni!“
Honza
Kolik stromů se porazí a kolik jich zůstane?
Tohle ani ČTENÍ neví. Snad se těžit přestane!
Znepokojivá čísla
Jiří Kolář
„Nevíte, kam mizí všechno to dříví ze Šumavy?“ zeptal se mne před nedávnem starý přítel
Opěnka při pohledu na projíždějící kamion, naplněný po okraj dlouhými, mohutnými kmeny stromů.
Přiznám se rovnou, že jsem mu nedokázal odpovědět. Za jakým účelem a kam odjíždí tyto nekonečné
konvoje podťatých šumavských velikánů, jsem opravdu nevěděl.
A tu mi můj starý přítel důvěrně vyjevil, obezřetně se rozhlížeje, aby nebyl obviněn
z ekologického extremismu, že disponuje jistou statistikou, opřenou o několikaleté každodenní
pozorování. A v té statistice že hrají důležitou úlohu čísla a počty. Statistiku mého přítele jsem
shledal natolik zajímavou, že jsem se rozhodl nenechat si ji pro sebe.
Sušicí denně, včetně sobot, projíždějí minimálně tři těžké nákladní kamiony plně naložené
čerstvě poraženými stromy. Tyto kamiony směřují téměř vždy ze Šumavy do vnitrozemí, málokdy
naopak. Převážené kmeny nejsou žádné třasořitky, soušky, nebo kůrovcem onemocnělí neduživci, ale
vzrostlí, zteplí krasavci v plném rozpuku života. Radost, vlastně žalost pohledět. A tady začíná páně
Opěnkova statistika.
Na takový nákladní kamion s vlekem se naloží průměrně asi 15 vzrostlých kmenů. Jestliže
počítáme s průjezdem 3 kamiony denně (bývá jich i víc), dostaneme číslo 45. Slovem čtyřicet pět
kmenů denně. Rok má 365 dnů. Odečteme-li neděle a státní svátky (ale i ty nejsou někdy na překážku
odvozu), vyjde nám 300 dnů do roka. 300 x 45 je 13.500. Slovy, za jeden rok je poraženo a odvezeno
(kam?) třináct tisíc zdravých a vzrostlých stromů. Za deset let je to 135.000 stromů, což představuje
již slušnou částku vyholených hektarů.
Sušicí nevede jediná trasa z centrální Šumavy. Také po těch ostatních se pilně sváží.
Připočteme-li vývoz dřeva do sousedního Německa, které si své šumavské stromy chrání jako oko
v hlavě, konečná bilance bude mnohem vyšší.
Než vyroste smrk do výše 20 metrů, trvá to zhruba 50 let. Úbytek dřevní hmoty (hezký výraz
pro živý organizmus, že?) tedy logicky mnohonásobně převyšuje eventuelní přírůstek vysazováním
nových stromů (ne každý se ujme) a to i v případě, že by se horentně vysazovalo každý den, o čemž
lze s úspěchem pochybovat.
Potom pan Opěnka zavzpomínal, neboť je pamětník, jak uvážlivě a šetrně se těžilo dřevo
v dobách prvorepublikových a ještě dřívějších. Jedinou větší probírkou lesa bylo plavení dřeva vory
po Otavě a to pouze od jara do podzimu, tj. asi ta pětkrát do roka. Ve srovnání s dnešním rabováním,
nepřetržitých, každodenním, za každého počasí a v každé roční době, ušlechtilá, ale i racionální
ohleduplnost. Bude-li současný trend odlesňování pokračovat, může se ještě dnešní generace
dvacátníků dožít Šumavy bez stromů.
Na otázku přítele Opěnky, kdo má na svědomí toto plundrování, jsem nedokázal odpovědět.
V říjnu otevřela p. Monika Zábranská novou provozovnu
pedikúry
Provozovnu najdete v Mateřské škole v kadeřnictví p. Levé
objednávky na tel.č. 724946262
I naše domácí kočka
na ČTENÍ si ráda počká.
Loučení
Naděžda Kopelentová
Přichází noc. Tichá. Smutná a dnes bude i nekonečná. Bude strašlivě dlouhá. Bude dlouhá,
jako těch společných deset let.
Sedím na židli. Stará umírající kočka se z posledních sil stočila na mém klíně. Ztěžka si
položila hlavu na moji hruď. Dýchá lehounce a s každým jejím výdechem se přibližuje naše
rozloučení.
Obyčejná domácí kočka. Před nedávnem to bylo hravé kotě, běhající po dvoře za běláskem,
hrající si s tkaničkami od bot, padající do misky s tvarohem, neschopno udržet se na nožkách, po tak
dobrém jídle a usínající spokojeně přímo u misky.
Milovala svůj polštář v kuchyni a svoje křeslo, které si žárlivě střežila před každým nezvaným
hostem. Milovala drbání, hlazení, mazlení, rozmazlování a hýčkání. Měla své jméno a na každé
zavolání přiběhla. Třela se o nohy a toužila po dalším pohlazení a mazlení.
Rostla a sílila, až přišla její doba a ona se začala připravovat na náročnou úlohu matky.
Ztratila na chvíli svoji ladnost, zlenivěla a strach jí koukal z očí, když se vydrápala lidem do náručí,
aby ji politovali. Pak přišel její den a vyplašené zvířátko žalostně mňoukalo a dožadovalo se lidské
pozornosti. Měla strach a toužila po společnosti lidí, kterým důvěřovala. Honem se připravila
bednička, vyložená starým froté ručníkem a kočka si do ní lehla, s očima upřenýma na člověka. Za
lidské účasti se narodila její první koťata. Stala se z ní pyšná a hrdá matka. Pečlivě se starala o svoje
potomky, kojila je, olizovala, hřála a pyšně se dívala na lidi, kteří obdivovali její děti.
Život šel dál. Přišly problémy, nemoci. Říká se, že kočka má sedm životů. Naše jich v tom
případě měla alespoň deset. Za ty navíc může děkovat veterináři. Známá pacientka. Každé jaro
nějaká nemoc. Každé jaro jízdy k lékaři. Každé jaro bednička s nemocnou. Smutné oči, odevzdanost
a potom pomalé uzdravování. Chuť k jídlu, chuť se mazlit. Touha po životě. Touha po jaru. Postupné
zotavení a nový, veselý, obyčejný kočičí život.
Tolik let společného života. Je to hodně nebo málo? Co všechno se za tu dobu stalo. Tolik
společných zážitků. Vedle ní mi vyrostly děti. Hrály si s ní jako batolata a ona se trpělivě nechala
tahat a muchlat jejich nemotornýma rukama. Neprotestovala, když jí dcerka cpala do kočárku místo
panenky a na hlavu jí uvazovala čepečky, přikrývala dečkou. Trpělivě snášela hry mého syna. To
když ji vozil na autíčku nebo si hrál na Sandokana a lovil tygra. Dívala se na ty jejich výstřelky
s porozuměním, a pokud se již jejich dovádění nedalo snést, utekla za mnou. Sedla si na mě a
oddechla si. Snad chtěla říci: „Je to fuška, vychovat ta lidská mláďata.“ A občas to váženě všechno
byla fuška. Přicházela únava, mrzutost, vztek, bolest, strach. Ale přicházela i kočka a se svým klidem
se mi vedrala do náručí. Spokojeně si začala příst, drsným jazykem mi olízla ruku a člověk jí musel
začít hladit a do duše se začal vlévat klid a pohoda. Ty chvilky ticha. Ty chvilky klidu.
Tak nám uběhlo celé desetiletí. Tak dlouhé a přitom tak krátké. Desetiletí s obyčejnou domácí
kočkou.
Snad je to někomu smíchu. Vždyť to nebyl žádný šampion ověnčený medailemi a obdivovaný
na sametových polštářích, ale je v tom velký rozdíl? Ne, ona byla můj šampion a nyní přichází konec.
Teprve nyní si uvědomuji, jak moc ji miluji. Jak moc mi bude chybět. Měla devět životů. Ten desátý
právě dožívá. Ten už jí doktor vrátit nemůže, ale i tomu musím poděkovat. Jemu vděčíme za těch
deset let. Jemu vděčíme i za tyto poslední chvíle, protože mi nelhal a připravil mě na rozloučení.
Sedím ve ztichlé kuchyni, se starou umírající kočkou na klíně. Vzpomínky se vrací do
minulosti a zas vidím ty krásné společné chvíle, zas vidím jasně všechny ty její rošťárny i věčnou
touhu mazlit se. Dívám se na stočené zvířátko. Je malá. Hubená. Vrátila se zas do svého mládí. Zas je
malá a lehoučká jako kotě. Nemňouká, nepláče, nevzpírá se moci přírody.
Ten, kdo někoho má rád ví
jak je těžké loučení.
I v smutné poslední chvíli
četli jsme si ve ČTENÍ
Poslušně leží a čeká na blížící se konec svého bytí. Jen chce své poslední chvíle strávit
s člověkem. Ještě chce dohnat všechno to hlazení a mazlení a laskavá slova, na která jsme snad za ta
léta zapomněli nebo je nestihli.
Dlouhá noc se vleče a já snad i chci, aby se vlekla. Chci, aby se na chvilku pozastavil čas.
Nemám odvahu se loučit. Nemám odvahu, tak jako ji má moje kočka, v klidu čekat, být smířen a
uklidněn. Jsem člověk a mám touhu postavit se proti přírodě. Jak hloupé. Nejde to. Jen se zbytečně
tím trápím. Zvířata jsou chytřejší. Umí se podřídit přírodním zákonům.
Náhle se maličko zachvěla. Hluboký výdech. Hlava leží na mé ruce bezvládně. Ticho. Špička
jazyka jí vykukuje z tlamičky. Jsem vyplašená. Snažím se jí zavřít tlamku a schovat červený jazyk.
Snažím se jí alespoň zavřít oči. Snad proto, aby vypadala, že jen spí. Jak hloupé. Je konec. Beru
připravený froté ručník a celou ji do něj balím. Teprve teď mi začínají téct slzy. Proč? Nevím. Je
v tom lítost nad skončením jednoho zvířecího života, ale je v tom i lítost nad těmi společnými léty.
Nechci přemýšlet, jen se dívám na ručník, ve kterém se rýsuje drobné tuhnoucí tělo a pláči.
Noc je tichá a smutná. Je černá a plná chmur. Jen na nebi je vidět pár hvězd. Přes slzy se
dívám vzhůru. Možná, že i kočky mají svůj šťastný kočičí ráj, o kterém se jim zdá, když přijdou
utrmácené ze svých tajemných toulek a třeba moje kočka právě nastoupila cestu do tohoto kočičího
ráje. Na nebi se zamihotala neznámá mě hvězda.
Blahopřejeme všem, kteří se v měsících listopadu a prosinci dožívají významného
životního jubilea a přejeme do dalších let hodně zdraví, štěstí a spokojenosti
paní Jaroslava Smolová ze Dřešína
paní Růžena Vlasáková z Čestic
paní Anna Maroušková z Kobylky
paní Anna Mikešová z Hořejšíc
pan František Bělohubý z Konopice
pan Jaroslav Chalupný ze Střídky
pan Josef Kukrál ze Dřešína
paní Marie Maroušková z Čestic
paní Jana Vlažná z Čestic
paní Božena Bedlivá z Prkošína
pan Jaroslav Kubeš z Čestic
paní Marie Rezková z Čestic
paní Zdeňka Koldová z Čestic
pan František Křišťan z Doubravice
55 let
87 let
82 let
81 let
86 let
50 let
80 let
65 let
50 let
86 let
65 let
81 let
55 let
75 let
paní Jaroslava Lejsková z Konopice
pan Ladislav Otradovec z Čestic
pan Václav Krajánek z Čestic
paní Věra Bejčková ze Dřešína
paní Františka Škrlová ze Střídky
pan František Havlan z Čestic
paní Anežka Průchová z Němčic
paní Zdeňka Vacíková z Čestic
paní Milada Stehlíková z Nuzína
pan Jaroslav Mrázek z Čestic
pan František Maroušek z Čestic
paní Marie Zahradníková ze Dřešína
pan Jaroslav Samek z Radešova
pan Jaroslav Šťastný z Němčic
55 let
60 let
81 let
81 let
88 let
83 let
84 let
60 let
75 let
65 let
70 let
80 let
50 let
83 let
Protože se mílovými kroky blíží konec roku a příští ČTENÍ vyjde až v lednu, chtěla bych
všem našim čtenářům popřát příjemné prožití vánočních svátků, veselého Silvestra, a do
nového roku popřát jen to nejlepší, zdraví štěstí, spokojenost a našemu ČTENÍ stále
takovou přízeň, jaké se mu od vás dostává.
Jana Vlažná
Paparazzi zabírá, co teď dělá Elvíra.
Cíl jejího snažení? Chce se dostat do ČTENÍ!
Vynálezce (pokračování)
Josef Křešnička
Tak pan Kája už nic neříkal a Michal seskočil do trávy. Rozběhl se tiše a rychle k chaloupce –
a hup pod ni! Skrčil se ke kuří nožce, rozvázal uzlík na nitce, kterou byl pan Venda přivázaný a táhl.
Omotaný pan Venda Brabec se začal snášet dolů. Netrvalo dlouho a byl u Michala pod chaloupkou.
Teď bylo ještě třeba odmotat z něho předlouhé kilometry čarodějné nitě, aby zas vypadal jako pan
Venda Brabec a ne jak vzducholoď, nebo veliká motýlí kukla. Nebyl to lehký úkol. Michal brzy
poznal, že bude motat do večera a ještě nebude hotov. Chtělo to nějaký nápad. Trhat? Řezat? To
nešlo, neboť nitě byly kouzelné. Naštěstí tu byla kuří nožka a Michala napadlo, že by se mohla nit
navíjet na ni. Kdyby se kuří nožka otáčela, tak by na sebe navinula celou kouzelnou nit a pan Venda
Brabec by to měl dobré. Jenže jak přinutit kuří nožku k otáčení? Po dobrém jistě ne – a tak Michal
raději rovnou dupl na kuří oko, veliké jako vdolek, které měla kuří nožka na prostředním drápku. Dál
už šlo všechno rychle. Kuří nožka nadskočila bolestí a pak se pekelnou rychlostí roztočila. Nitka,
kterou byl pan Venda Brabec omotán, se teď stěhovala na kuří nožku a ta ve chvíli vypadala jako
sloní, ne jako kuří – tak strašně ztloustla namotanými kilometry nitě. A pan Venda Brabec už nebyl
vzducholodí ani obrovskou motýlí kuklou. Byl zase panem Vendou Brabcem jako dřív.
„Díky, chlapče,“ poděkoval Michalovi a hned se hrnul, že si nitku prohlédne. „Zajímavá
věcička. Vynález jako řemen! Jakpak ono to pracuje?“ vykřikoval pan Venda. Mnul nitku mezi prsty,
čichal k ní, zkoušel ji přetrhnout, natáhnout, zauzlovat – a nevšímal si Michala, který ho tahal za
rukáv a prosil: „Pane Vendo, musíme pryč. Kdyby nás tady objevila Elvíra, bylo by zle!“
Kuří nožka se totiž pořád ještě točila a s ní ovšem i chaloupka. Naštěstí se pan Venda nitky
brzy nabažil. Byl velice zklamán. „Představ si, Michale, on to není žádný vynález. Je to jen obyčejné
kouzlo, prostě kouzelná nit – takže můžeme jít. Ale! Lokomotiva! Tak vy jste pro mě přijeli
s lokomotivou? To je báječné – budeme doma v cukuletu!“
„I nebudete“, ozval se jim nad hlavami skřípavý
hlas. Vzhlédli, ale nikoho neviděli. Jak se chaloupka
otáčela, tak odnesla Elvíru za roh a museli počkat na
další otáčku, aby se dověděli, že budou začarováni.
To ovšem nechtěli – a tak se rychle rozběhli
k lokomotivě. Za zápraží roztočené chloupky se
naštěstí nic začarovávat nedá, protože čarování musí
být přesně zamířené, jinak nemá žádnou cenu.
Elvíra vztekle dupala, křičela na kuří nožku,
aby okamžitě zastavila, ale ta nezastavila. Natočila
se na rozkaz, ale bolestí – a to je rozdíl. Tak se
Michal s panem Vendou Brabcem dostali šťastně
k lokomotivě.
„Co já jsem vystála strachu“, vítala je
Markéta a pan Kája Perlík dodal: „Ona si to Elvíra
stejně nenechá líbit. Až se Chaloupka zastaví, bude
s námi zle.“
„To je pravda,“ zarazil se pan Venda Brabec,
„s tím by se mělo něco udělat. Ale teď co?“
„Jeden nápad bych měl,“ řekl Michal, „máte,
pane Kája, ještě tu lahvičku s dřevoměkem?
Už dlouhý čas staré rody závěr ČTENÍ vždycky zdobí.
Ještě chvíli počkáte, ………ých se dočkáte
Dějiny rodů (pokračování)
Josef Vichr
24.8.1842 se František Xaver Chanovský zasnoubil v Praze s Alžbětou, svobodnou paní
z Puteanů. Ona byla ve spolku stavovských dam na Novém Městě v Praze, jehož předsedkyní byla
Josefa Chanovská, sestra Františka Xavera. Po oddavkách a hostině se odebrali na panství
v Němčicích. Při této příležitosti byli 25.8. o jedenácté hodině dopolední slavnostně uvítáni na
hranicích němčického panství „Na Vyskočilce“. V ozdobeném zámku kraselovském se zastavili, lidé
je vítali, hrála hudba a potom odjeli do Němčic. V neděli se konala slavnostní hostina, k níž byli
pozváni mnozí hodnostáři. Pamatováno bylo i na chudé obou vesnic. Bylo jim rozdáno obilí a peníze.
Manželka Františka Xavera Chanovského Alžběta z Puteanů zemřela 15.5.1861 a byla
pochována v nově vybudované rodinné hrobce na hřbitově v Česticích, kterou nechala za svého
života postavit. Z manželství nevzešlo žádných potomků. František Xaver zemřel ve stáří 88 let
21.5.1871 a byl pochován v hrobce kraselovského kostela. Byl posledním z roku Chanovských
z Dlouhé Vsi.
Chanovští v Klatovech
Podkomoří Přibík Jeníšek z Újezda 4.7.1640 naposledy obnovil městský úřad v Klatovech,
jako podkomoří Českého království. Stal se nejvyšším písařem po Kryštofovi Vratislavovi
z Mitrovic. 11.8.1640 byl jmenován nový podkomoří Jan Jindřich Chanovský. Když zemřel
v Klatovech děkan Martin Clementis Christianu, hned 24.8.1640 žádali klatovští radní Chanovského
o radu, koho učinit jeho nástupcem. Podkomoří Chanovský hned dopisem 24.9. klatovským vytýkal,
že ho obtěžují nepotřebným a odporným psaním. Nejvyšší písař jim sám připomenul, že takovou věcí
jej neměli obtěžovat. Oznámil jim, že promluvil s Jeho Eminencí kardinálem, aby do Klatov za
děkana byl poslán Magistr Václav Eboisius Claudius Nepomucký, dosavadní děkan ve Smečně. Tak
se i skutečně stalo.
8.11.1640 Jan Jindřich Chanovský se přimluvil za žida Löbla Caparta, aby mohl v Klatovech
provozovat svoji živnost.
Pobytu podkomořího Chanovského na Rabí klatovští využili k tomu, že vyslali tam své
zástupce s dopisem, kterým si rada stěžovala na nejvyššího leutnanta z Kolovrat, Rudolfa, hraběte
Koce z Dobrše, ale i jiných z vyššího stavu. Přinesli i žádosti Kašpara Stránského a Jana Košana, ve
věcech várečných. Chanovský odpověděl dopisem 23.6. V případě Rudolfa Koce, hraběte z Dobrše,
a jiných z vyšších stavů radil, aby víc dali do spisu a informovali se na osobu Koce a vše
Chanovskému aby odeslali, Slíbil, že záležitost přednese Jeho Milosti a postará se o to, aby bylo
pomoženo.
Roku 1643 podkomoří Chanovský nepřijel do Klatov k obnovení úřadu, ale 26.8. poručil, aby
těchto bídných a těžkých časů, kdy, pro nebezpečnost na cestách, rozhodl se tuto záležitost vyřídit
v Praze. Klatovští měli 13.9. vypravit dva přední zástupce z volenců s poznamenáním osob, které
byly navrhovány za konšely a za starší obecné. Z nich potom Chanovský vybral potřebné osoby pro
úřad.
(redakce neručí za správnost názvů – pouze opisováno)
Čtení pro lidi – dvouměsíčník Kulturního spolku pro Čestice a okolí
Rediguje Jana Vlažná, Čestice 169
Neprošlo jazykovou úpravou
Uzávěrka vždy 20. den sudého měsíce
listopad - prosinec 2009
Cena 10,- Kč
Sazba a tisk: ČZ Strakonice a.s.
Registrační známka: EČ EMKČR 12994
IČO: 47255846

Podobné dokumenty