Lékař a lidské utrpení

Lékař a lidské utrpení
MIKULÁŠEK J.
neštěstí. Avšak sérum dodané z Paříže
není dostatečně účinné a nestačí pro
všechny. Rieux pracuje jako robot.
Před myšlenkami na těžce nemocnou
manželku a před naprostým vysílením ho chrání nevšímavost a chladnokrevnost k cizímu utrpení, částečně přivolaná nesnesitelnou únavou
a částečně vzbuzená vědomě.
Jezuitský kazatel Paneloux uspořádal týden modliteb za spásu stižených morem. Přišly tisíce lidí, věřících
i těch druhých, a páter hřímal hromovým hlasem: „Bratři, potkalo vás
neštěstí, bratři, zasloužili jste si je!
Jestliže dnes na vás hledí mor, je to
proto, že přišla chvíle, kdy máte
přemýšlet. Spravedliví se nemají čeho
bát, ale bídáci ať se třesou. Vizte toho
anděla moru, v pravé ruce třímá rudé
kopí a levou ukazuje na jeden z vašich
domů. Tu ruku, kterou vám podá,
nemůže od vás odvrátit žádná
pozemská moc, ba ani … domýšlivá
lidská věda. Budete mláceni na
krvavém mlatu bolesti a budete
odhozeni s plevami.“
Přítomný doktor Rieux je na
rozpacích… mrazí ho v zádech. Je snad
jeho práce, jeho povolání, opravdu
zbytečné? Dělá to, co je správné? Má
se snad postavit do cesty samotnému
Bohu? Rieux komentuje kázání:
„Paneloux neviděl dost lidí umírat,
a proto mluví jménem jakési pravdy.“
Sám Rieux však ví, že nemůže kněze
Člověk, který se
setkává s utrpením,
se ptá po jeho
smyslu. Bolest,
jejíž smysl člověk
nechápe, nemocného izoluje a odděluje od základních
existenčních vztahů. Najít smysl utrpení znamená
osvobodit se od pocitu odloučení.
Utrpení podněcuje obětavost
Strach z pandemie ptačí chřipky
připomíná děj románu francouzského
spisovatele a existencialisty Alberta
Camuse Mor: Město Oran je stiženo
morem, který způsobila invaze krys.
Brány města jsou uzavřeny, lidé se
musí učit v moru žít a umírat. Epidemie
kosila lidi každého věku, pohlaví
a sociální vrstvy. Speciálně upravené
tramvaje odvážely týdně na tisícovku mrtvých nejdříve za město do
ohromných jam vysypaných vápnem,
později do několika spaloven.
Krajní postoje v otázce po smyslu
utrpení v Camusově románu představují postavy nevěřícího lékaře
a jezuitského kněze: doktor Rieux
přijímá svou profesi jako boj proti zlu
a ze všech sil se snaží vymýtit toto
Mons. Jiří Mikulášek byl vysvěcen na kněze
v roce 1973. Pracoval v duchovní správě
a od roku 1993 je generálním vikářem
brněnské diecéze.
35
jednoznačně odsoudit už proto, že vidí,
jak se sám Paneloux snaží lidem
v utrpení pomáhat, když přijme práci
v zdravotní službě.
Paneloux své druhé kázání připravil
poté, co viděl těžce umírat slaboučkého
chlapce. Najednou začal pochybovat
o tom, jestli to, co řekl, bylo správné.
Spolu s lékařem byli svědky umírání
dítěte, které se neprovinilo, a tedy
nemělo být za co trestáno. Svěří se
lékaři s drásavou volbou, před kterou je
postaven: buď přijmout nepochopitelnou zkoušku včetně dětského
utrpení, nebo zavrhnout Boha. A zavrhnout Boha nechce a nemůže.
Nakonec obětuje pro nemocné vše, co
má, a sám umírá sražen kopím zlého
anděla, jak ho kdysi popsal.
Ve chvílích, kdy město oslavuje
ukončení epidemie, dostává lékař
zprávu, že jeho nemocná žena umřela
v sanatoriu daleko od něho. Morová
epidemie mu mnoho vzala, avšak ještě
více dala. I když si to ve své objektivitě
sám nepřipouštěl, stal se jedním z těch,
kdo byli ochotni obětovat vše, co mají,
a bez dlouhého otálení a úvah se
v tomto nerovném boji postavili na
stranu obětí.
Tento román odráží bolestné hledání smyslu života tváří v tvář utrpení
a postoje k němu, aniž by dal prostor
Bohu. Autor románu nachází odpověď,
která zní dost pesimisticky: „…
na světě jsou pohromy a oběti a je
nutné odmítnout, pokud je to možné,
být na straně pohromy.“ Kdosi to
nazval snahou stát se světcem bez
Boha.
Pomoc trpícím je podílem
na velikonočním tajemství
Javier Lozano Barragan, předseda
Papežské rady pro pastoraci zdravotnických pracovníků, píše: Problém
bolesti je pro lékaře stále otázkou.
Odpověď na ni však nachází jen
tehdy, jestliže bolest nechápe negativně, ale jako pozitivum, které sice
vrcholí ve smrti, ale ve smrti spojené
se vzkříšením. Lékař má tedy léčit
takovým způsobem, aby poukazoval
na Kristovu smrt a vzkříšení.
Zdraví zahrnuje celého člověka.
Tělesné zdraví není radikálně odlišné
od zdraví úplného, které nazýváme
věčným zdravím, anebo věčným
dobrem, spásou. Proto je služba
lékaře zároveň křesťanskou službou
zaměřenou na vlastní záchranu
člověka. Proto bychom mohli definovat
zdraví jako dynamické napětí v tělesné,
duševní, společenské a duchovní
harmonii (ne pouze jako absenci
nemoci), což uschopní člověka
vykonávat poslání, které mu Bůh
svěřil. Nelze souhlasit s tím, aby se
poslání lékaře zúžilo jen na
fyzikálně-chemické hledisko nemoci.
Má se zapojit do dynamizmu pacienta,
který směřuje ke své vlastní harmonii.
V této souvislosti se pro lékaře smrt
nejeví jako nějaká frustrace, ale jako
úspěch. Lékař sleduje svého pacienta,
aby mohl naplno využít své talenty
v každé fázi života. Když jeho život
dospěl ke konci, funkce lékaře končí,
avšak ne s výkřikem bezmocnosti, ale
s uspokojením ze splněného poslání.
Jan Pavel II.: Cožpak péče
o nemocného a umírajícího, pomoc
vnějšímu člověku, který podléhá
36
pomíjivosti, aby se vnitřní člověk den
za dnem obnovoval, není spoluprací
s oním procesem vzkříšení, který Pán
zasadil do lidských dějin ve velikonočním tajemství a který dojde
naplnění na konci času? Není to snad
způsob, jak obhajovat naději? (1Petr
3,15), která nám byla dána? V každé
osušené slze je již zvěst posledního
času, předchuť konečné plnosti (srv.
Zj 21,4 a Iz 25,8). ( Poselství ke
světovému dni nemocných).
Chceme-li opravdu pomoci trpícím
a sami neztratit pevnou půdu pod
nohama, musíme zůstat věrní Bohu
i člověku, a to je vlastně tajemství
kříže! Ježíš Kristus se nepostavil ve
jménu Otce proti hříšnému lidstvu ani
ve jménu trpícího lidstva proti Otci.
A právě tato láska věrná až do krajnosti
Otci i lidem se stala příčinou
vykoupení, protože spojila znovu nebe
se zemí.
Paul Claudel: Kristus nepřišel
zrušit utrpení, ale přišel trpět s námi.
On nepřišel zničit kříž, ale nechal se na
něj přibít. Spojuje se se všemi, kteří
trpí. To je naše útěcha, když trpíme,
že trpíme s ním.
A Jan Pavel II. v „Salvifici doloris“
čl.18 píše: „Kristus trpí dobrovolně
a nevinně. Přijímá svým utrpením onu
lidmi mnohokrát položenou otázku,
která je v určitém smyslu radikálně
vyjádřena v Knize o Jobovi. Kristus
však s sebou přináší nejen tutéž otázku,
a to ještě radikálnějším způsobem,
poněvadž Kristus není jen člověk jako
Job, nýbrž i jednorozený Boží Syn,
nýbrž i svrchovanou odpověď na ni. …
Podává odpověď na otázku po utrpení
nejen svým učením, tj. radostnou
Generální vikář brněnské diecéze Mons. Jiří
Mikulášek patří mezi oblíbené řečníky setkání
kolegia katolických lékařů. Na obrázku při
besedě 9. 12. 2005
zvěstí, nýbrž především svým vlastním
utrpením, jež splývá s učením evangelia v jediný organický a nerozdílný
celek. Utrpení je posledním a souhrnným slovem tohoto učení, je to
nauka o kříži, slovo Kříže, jak později
prohlásí svatý Pavel.“
Smysl zástupného utrpení
Bolest a utrpení mají i svou
pozitivní funkci: při zranění upozorňuje a chrání, horečka je obrannou
reakcí, únava upozorňuje na přetížení
nebo je signálem, že něco není
v pořádku... Podobně můžeme dát
kladné znaménko bolesti a utrpení
v duševní a duchovní sféře, ve vztahu
pacienta ke svému tělu, ke své duši,
k Bohu a k bližním ve smyslu slov
svatého Pavla: „Na svém těle doplňuji to, co ještě zbývá do utrpení
Kristových.“ (Kajícnost, možnost
někomu něco důležitého vyprosit).
37
zbožnost. Má pochopit, že on sám i jeho
pacienti se setkávají v tom, že jsou
podřízeni vůli Boží.
V detektivním románu Agathy
Christie Příběhy ze staré Anglie
vychází autorka z rozhovoru zdravotní
sestry s mužem, který se neúspěšně
pokusil o sebevraždu, a snaží se mu dát
motivaci do dalšího života. Říká to
z pozice svého přesvědčení a své víry:
Pacient protestoval: „Mám právo
naložit se svým životem, jak chci!“
„Ne, to nemáte!“ „Ale proč ne, milá
slečno, proč ne?“ Začervenala se.
Pohrávala si s malým zlatým křížkem,
který jí visel na krku, a pak řekla:
„Tomu vy nerozumíte. Bůh by vás mohl
potřebovat.“ Překvapeně na ni zíral.
Lidé, kteří překonali smrtelné
onemocnění (např. rakovinu), vnímají
nový úsek života tak nějak navíc. Bývá
to život smířený s Bohem i s lidmi i se
sebou, naplněný pochopením pro
druhé, nalezením pravého smyslu
života: Když já vidím sestry, jak se
starají o toho chudáka, já musím
změnit život! Někdo říká: Já už teď se
nechci honit za tím co předtím, ale chci
se věnovat vnoučatům a něco dělat pro
Pána Boha.
U lidí, kteří se nemohou o vlastní
víru opřít, platí to, co vidíme v evangeliu na čtyřech, kteří nesli ochrnulého, a co už výše zmíněný Javier
Barragan vyjadřuje takto: Katolický
lékař má dát nemocným k dispozici své
vědomosti, své síly, své srdce a svou
Přednášky Bioetického centra Hippokrates a Kolegia katolických lékařů v Brně probíhají v Centru dětských
zdravotnických odborných služeb na Žerotínově náměstí. Prosincová setkání jsou chápána jako předvánoční
a mívají také část společenskou. Na obrázku při přednášce Mons. Mikuláška 9. 12. 2005
38
jsem se a řekla jsem si: Co bych já
udělala na jejím místě? A odpověděla
jsem si, že bych asi zkusila obrátit na
sebe pozornost, možná, že bych řekla,
že jsem hladová nebo že je mi zima
nebo že umírám, avšak ona… Byla tak
velká, tak pěkná svým dáváním.
Javier Barradan poukazuje na podobenství o milosrdném Samaritánovi,
které zaznamenává evangelista Lukáš,
původním povoláním lékař. Dá se to
vystopovat přímo v jeho evangeliu:
zběhlost v lékařských termínech,
odborný popis nemocí, zmírňuje
zmínku o marném léčení ženy
s krvotokem, odborné ošetření ve
zmíněném podobenství. Už církevní
otcové poznali, že Ježíš v Samaritánovi
vykreslil sám sebe. Svatý Maxim
Vyznavač píše: Ošetřil vínem, olejem
a obvazy člověka, který upadl mezi
lupiče, kteří ho svlékli donaha a zbili,
až zůstal polomrtvý. Vysadil ho na
vlastního soumara a zavezl k hostinskému; zaplatil také, co by stačilo na
ošetřování, a přislíbil, že při svém
návratu zaplatí i další výlohy.
Javier Barradan píše: Lékařská
profese vyžaduje, aby ochraňovala
lidský život, sloužila mu bdělou
a pohotovou přítomností a zakládala se
na meziosobním vztahu. Nemoc
a utrpení jsou totiž fenomény, které
sahají dál než medicína a dotýkají se
podstaty lidského bytí. Lékař svým
pochopením a soucitem se sklání
k trpícímu jako k bližnímu, je jako
milosrdný Samaritán vedený láskou.
Má tak účast na Boží lásce jako její
prodloužený nástroj a zprostředkovává
Boží lásku k člověku. Identita lékaře
tedy vyplývá z léčitelské služby, z jeho
Neměl v úmyslu jí tu dětinskou víru
vyvracet. Řekl posměšně: „To jako
třeba že jednoho krásného dne
zastavím nějakého splašeného koně
a zachráním před smrtí nějaké
zlatovlasé děťátko, jo? Tak jste to
myslela?“ Zavrtěla hlavou. Pokusila
se vášnivě vyjádřit to, co měla tak živě
na mysli a tak rozpačitě na jazyku:
„Možná, že jen tím, že někde budete ne
že něco uděláte jen tím, že budete
v jistou dobu na jistém místě ne,
nedokážu vám přesně říct, jak to
myslím, ale možná, že jen půjdete
půjdete jen jednoho dne po ulici, a už
tím vykonáte něco hrozně důležitého
ani možná nebudete vědět co.“
Kromě toho lze užívat i nazvěme to
civilní motivace. Např. Valja Stýblová
v románu pro děvčata vypráví o dívce,
která touží po sportovní kariéře a při
slavnostním nástupu ve sportovní
škole dostane záchvat epilepsie.
Maminka jí na otázku: „Proč právě já?“
odpoví takto: „Rozhlédni se po svých
spolužačkách a polož si otázku, na
kterou z nich bys svůj úděl přehodila, a
zeptej se jinak: Proč ne právě já? Ty to
uneseš!“
Matka Tereza neměla čas umírající
obracet na katolickou víru, ale
připravovala je na setkání s Bohem
Láskou, Otcem všech lidí, konkrétními
skutky lásky. Vypráví, jak v Kalkatě
vyšla v noci z domu a našla na ulici
jednu ženu ve velmi zlém stavu. Říká:
Udělala jsem pro ni vše, co moje láska
k ní mohla učinit. Když jsem ji položila
na lůžko, vzala mne za ruku. Měla tak
spanilý úsměv ve tváři a řekla pouze
jedno slovo: „Děkuji.“ A zemřela.
Když jsem se na ni dívala, zamyslela
39
kdo jej utěšuje a má s ním soucit, ale
sám netrpí. Více uvěří tomu, kdo
s ním soucítí, protože trpí jako on. Ale
nejvíce uvěří tomu, kdo s ním soucítí
do té míry, že sám trpí za něj, z lásky
k němu.
služby životu, z jeho spolupráce
s Bohem při obnově zdraví a z účasti
na pastorační a evangelizačním
poslání Církve. Bůh zve lékaře
k povolání, z něhož vyplývá povinnost
a zodpovědnost Bohu. Povolání
křesťanského lékaře se proto soustřeďuje v lásce nejen ve smyslu
Hippokratovy přísahy, ale v takové,
která napodobuje dokonalou lásku
Boží. Milosrdný Samaritán je obrazem
Krista i lékaře, který miluje bez
jakýchkoli podmínek a má soucit
s pacientem až do té míry, že udělá
všechno, co je v jeho silách, aby ho
vyléčil. Pro lásku, kterou je povinen mít
k Bohu a ke svému bližnímu jako
pacientovi, bezvýhradně chrání život,
a to bez ohledu na etapu, v níž se život
nemocného nachází. Činnost lékaře se
má doplnit o působení kněze, protože
obojí povolání, kněžské i lékařské, se
úzce propojují.
Už samotný pohled na kříž
může být pro trpícího zdrojem
důvěry a síly. Jeden starý profesor
napomenul studenta, který při brigádě
v pohraničí našel zlomený kříž
a posměšně napodoboval žehnání:
„Já jsem byl v první světové válce jako sedmnáctiletý na frontě
a viděl umírat mladé lidi s vyhřezlými
střevy. Všiml jsem si, co to pro ně
znamenalo, když jim farář ukázal
kříž… Já nejsem věřící, ale nemohl
bych dělat, co ty děláš.“ Student
se zarazil a skoro uctivě položil
kříž na mez.
Sören Kierkegaard napsal: Neboť
komu může věřit nějaký člověk, který
trpí? Stěží může uvěřit někomu,
Závěr
V trpících se setkáváme s nejposvátnějším tajemstvím křesťanství,
protože Ježíš řekl: „Cokoli jste učinili
jednomu z mých nejmenších, mně jste
učinili.“ Proto bychom měli k trpícím
přistupovat podobně jako ke svátosti
Eucharistie, protože je to jeden ze
způsobů Kristovy přítomnosti. Velký
francouzský filozof Pascal, když vážně
onemocněl a jansenisté mu nedovolili
přijímat Tělo Kristovo, si přál, aby
přinesli do jeho domu nemocného, aby
měl společenství s Kristem.
V modlitbě při žehnání nemocnice
prosíme:
Náš Bože, Otče milosrdenství
a útěchy, kříž tvého Syna Ježíše Krista
posvěcuje a dává smysl všem našim
křížům, zjevuje důstojnost utrpení,
obtíží a nemoci, které člověk trpělivě
snáší odevzdán do tvé vůle.
Prosíme tě, naplň svým požehnáním
tuto nemocnici, aby se pro všechny
nemocné stala místem pomoci pro
tělo i pro duši.
Požehnej i službě lékařů
a ošetřujících,
ať přináší dobré ovoce k prospěchu
lidí i ke tvé slávě.
Prosíme o to skrze Krista, našeho
Pána. Amen.
40