docsvědomí českého skautingu - Skautský oddíl Velena Fanderlika
download 
Stížnost Transkript
svědomí českého skautingu - Skautský oddíl Velena Fanderlika
Vydal Skautský oddíl Velena Fanderlika, občanské sdružení. Zpracoval redakční tým: Ing. Jiří Čejka, DrSc. – Péguy, Bc. Zuzana Nováková a Jitka Radkovičová – Tiki Skautský oddíl Velena Fanderlíka – svědomí českého skautingu Autoři příspěvků: Ing. Radek Broţ – Nestle Ing. Josef Cihlář – Pep Ing. Jiří Čejka, DrSc. – Péguy Josef Jelínek – Baghýra Ing. Karel Lešanovský – Kay Ing. Zdeněk Navrátil – Fetišek Jitka Radkovičová – Tiki Jiří Zachariáš – Pedro Zpracoval redakční tým: Ing. Jiří Čejka, DrSc. – Péguy Bc. Zuzana Nováková Jitka Radkovičová – Tiki Vydal Skautský oddíl Velena Fanderlika, občanské sdruţení. 2009 Kopírování povoleno. 1 Obsah Místo předmluvy (Jiří Čejka – Péguy) 3 Skauting – historie, podstata a poslání skautského hnutí (Jiří Čejka – Péguy) 11 Odboj slezských skautů (Jitka Radkovičová – Tiki) 27 Skauting přináší duchovno Zamyšlení nad skautskou spiritualitou (Zdeněk Navrátil – Fetišek) 39 Skauting jako sluţba bliţním a společnosti Skautská výchova ke vztahu k okolnímu světu (Zdeněk Navrátil – Fetišek) 49 Bratrství – skautství – lidství Vztahy ve světle skautského zákona (Zdeněk Navrátil – Fetišek) 55 Skautské formy vzdělávání Subjektivní pohled na objektivní problém (Zdeněk Navrátil – Fetišek) 61 Morální rozměr skautingu a mravní odpovědnost skautských vůdců (Jiří Čejka – Péguy a Zdeněk Navrátil – Fetišek) 69 Zlaté pravidlo chování a skautská výchova (Jiří Čejka – Péguy) 103 Jan Amos Komenský a skautské hnutí očima Velena Fanderlika (Jiří Čejka – Péguy) 107 Je skauting skutečně otevřen všem? (Jiří Čejka – Péguy) 115 Český skauting a skauti-komunisté (Karel Lešanovský – Kay) 127 Skauting ve vězení (Josef Jelínek – Baghýra) 133 Skauti v kriminále (Josef Jelínek – Baghýra) 137 Exilová kontinuita čs. skautingu (Josef Cihlář – Pep) 143 Velen Fanderlik v dopisech (Josef Cihlář – Pep) 151 Stručná historie Skautského oddílu Velena Fanderlika (Radek Broţ – Nestle) 161 Sto let od narození JUDr. Velena Fanderlika (Jiří Zachariáš – Pedro) 165 Experimentální tábor na ostrově Brownsea – skautingu je sto let (Jiří Čejka – Péguy) 169 Experimentální tábor na ostrově Brownsea ještě jednou (Jiří Čejka – Péguy) 173 Skauti v čele Akademie věd České republiky (Jiří Čejka – Péguy) 177 2 Místo předmluvy Z projevu vůdce oddílu zvoleného na 9. sněmu Skautského oddílu Velena Fanderlika, konaném 9.–10. září 2005 v Pardubicích-Rybitví Slovo ke sněmům SOVF Nejprve několik slov k našim sněmům. Sněmy SOVF nemohou mít jen společenský charakter s nostalgickým vzpomínáním na minulost a pláčem nad tím, ţe jsme staří a ţe uţ všechno máme za sebou a nic uţ nemůţeme, nezmůţeme a nedokáţeme a ţe nám nezbývá nic jiného, neţ vzpomínat. Nebo nám jde jen a jen o formální a obsahově prázdná kaţdoroční setkání? Převaţující náplní programu kaţdého sněmu SOVF musí být poctivé zhodnocení současného stavu a vymezení dalších úkolů v současné sloţité situaci našeho skautského hnutí a naší společnosti. Musíme mít stále na paměti, ţe nás naše skautské hnutí potřebuje. Vůdce Ekumenické lesní školy bratr Neptun říká: „Skautský sněm, ať uţ se jedná o jakoukoliv úroveň, bývá, nebo alespoň by měl být, také příleţitostí, abychom se zastavili a kriticky zhodnotili dosavadní společný ušlý kus cesty. Je to příleţitost ocenit a vyzdvihnout všechno to dobré, co se podařilo, a naopak pojmenovat chyby a vyvodit z nich poučení do budoucnosti. Jaké tedy bylo v tomto smyslu uplynulé období skautské práce, skautského ţivota?“ – v našem SOVF a v našich druţinách? – dodávám já. „Pokud si někdo odpoví bezvýhradně kladně, pak klidně můţe odejít rovnou do skautského nebe, protoţe nepatří mezi nás, hříšníky. Na druhou stranu myslím, ţe vědomí naší nedostatečnosti a proţívaných neúspěchů by nás nemělo otrávit, ale vyprovokovat k přehodnocení našich postojů a k tvrdé práci především na sobě samých.“ Tolik bratr Neptun. Jeho výstiţná slova stojí za zamyšlení. Kritická sonda do vlastních řad a „Zlaté pravidlo chování“ Základní principy skautingu, skautský zákon a slib, povinnost – odpovědnost – kázeň a sluţba skautskému hnutí a našim bliţním, to je báze skautského ţivota nás oldskautů a oldskautek. Zřekneme-li se těchto principů, které jsme jako členové SOVF doplnili o aktivní působení v oblasti odhalování zločinů komunismu a výchovu mladé (nejen skautské) generace k odporu k jakékoliv, tedy nejen komunistické totalitě, pak se jen mohu zeptat, zda by mělo smysl, aby SOVF dál existoval jen jako stolní společnost a nic víc a nic méně. Nedávno jsem napsal krátkou úvahu o Zlatém pravidlu chování a skautské výchově, která byla uveřejněna v červnovém čísle časopisu Na dobré stopě. Toto pravidlo, které respektovali jiţ řečtí filozofové, které najdeme v bibli a které převzala většina křesťanských i ostatních církví, v podstatě říká: „Nečiň druhým, co nechceš, aby druzí činili tobě.“ V našem českém skautském hnutí není toto pravidlo příliš známé, bohuţel. Světové skautské hnutí jeho znalost, respektování a dodrţování povaţuje za naprosto samozřejmé a ve značném rozsahu o ně opírá svůj výchovný program. Kdyţ se tak rozhlíţím kolem sebe na různých setkáních skautů a skautek všech generací, občas pozoruji různé slovní střety mezi některými bratry. Respektuji právo kaţdého z nás na vlastní názor, ale tyto střety někdy přecházejí do osobních útoků, 3 které jsou v rozporu s obecnými principy slušnosti, o skautských ani nemluvě. Někteří z nás se studeně, komisně a neskautsky chovají k nemocným bratřím. Mládeţ, nejen ta skautská, hledá své vzory a autority, které by chtěla a mohla brát váţně, uznávat a respektovat. Mohla a měla by je nacházet i mezi námi, členy SOVF. To však záleţí především na nás, jsme-li schopni chovat se a vţdy jednat jako skauti a být připraveni se takovými vzory stát. Splníme-li tuto podmínku, máme šanci. Nebudeme-li se ani sami k sobě a mezi sebou chovat jako skauti, současná mladá skautská generace to vycítí a zatratí nás a my nesplníme své poslání sluţby hnutí a společnosti. Některé rozpory v našich slovech a činech jsou patrné na první pohled. A naši mladí skauti jsou mnohem vnímavější a všímavější neţ jsme ochotni sami sobě připustit. Nemůţeme se proto divit lecčemus z toho, co se dnes v naší společnosti a mezi mladými skauty děje a co se nám nelíbí. I my na tom máme svůj podíl viny. Prohlašujeme o sobě, ţe skauting se stal smyslem našeho ţivota, ale jsme vţdy schopni i sami před sebou s čistým svědomím obhájit, jak neskautsky se někdy chováme navzájem? Takové jednání je zcela vzdáleno tomu Zlatému pravidlu chování, dnes respektovanému ve skautském hnutí na celém světě, a samozřejmě i druhému ze tří Základních principů skautingu, tj. povinnosti k ostatním, povinnosti k bliţním. Nemůţeme se přece skrývat za ušlechtilé principy a ideály skautingu a současně jednat v rozporu s nimi. Moje ţivotní zkušenost říká, ţe ne kaţdý stisk levice byl a je míněn upřímně. Proto nás všechny prosím, vraťme skautingu jeho lidskost, pokoru, vzájemný respekt a lásku k bliţním, jak to vyţadují Základní principy skautingu a z nich vyplývající skautský slib a skautský zákon! Mnoho času nám nezbývá. Vyuţijme ho k tomu, abychom byli opravdovými a nikoliv jen formálně registrovanými skauty, abychom aţ do svých posledních chvil na sobě pracovali, jak nám to ukládá třetí ze Základních principů, a aby si mohla současná i budoucí mladá skautská generace i mezi námi vyhledávat své vzory. Jen tak se někteří z nás mohou stát pro ni uznávanou a respektovanou autoritou. „Lidé zapomenou, co jste řekli. Lidé zapomenou, co jste udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili.“1 Skauting je otevřen všem, ale… a „kulturní“ marxismus Všichni známe prohlášení, ţe „skauting je otevřen všem, kdo přijmou za své jeho základní principy, slib a zákon a budou schopni a ochotni ţít v souladu s nimi po celý svůj ţivot.“ Stále se zamýšlím nad podstatou tohoto víc neţ sloţitého a současně zcela zásadního a značně bolestného problému i ve vztahu k současným paradoxům ve skautském hnutí. Šedesát let po skončení druhé světové války a zhruba patnáct let po pádu komunistických totalit kulturní marxismus úspěšně kvete a marxističtí levicoví intelektuálové u nás i ve světě jásají nad tím, kam lidstvo spěje a jak se jim samým naplňují jejich záměry. Západoevropská liberální intelektuální levice vede od šedesátých let minulého století na řadě vysokých škol studenty k nenávisti a odporu vůči Publikováno jako dovětek k úvaze Interview s Bohem, uveřejněné v Týdeníku Rozhlas v roce 2004. 1 4 všemu západnímu, proti civilizaci a kultuře západního typu. Cílem kulturního marxismu je zničit současnou kulturu, morální a etické principy lidství a lidskosti, definitivně odtrhnout lidstvo od víry v Boha a otevřít tak cestu k nové totalitě bez oněch forem násilí a revolucí, které hlásal klasický marxismus. Zamysleme se nad tím, jak k tomu přispívají a jsou zneuţívány současná konzumní společnost, sdělovací prostředky všeho druhu, některé ekologické aktivity, drogy a specifické působení různých hudebních a jiných prostředků na současnou mládeţ. O zločinech fašismu, nacismu a komunismu se postupně přestává mluvit a nastupující generaci nezajímají. Ta má své nové modly. Nedivme se, prosím, ţe se v takové atmosféře současnému kulturnímu marxismu daří nejen v západní Evropě; mládeţ celého světa je zmatená a snadno zneuţitelná „pro další budoucí lepší světlé zítřky“. Absurdnost současnosti by nás skauty a nás, členy SOVF zvlášť, měla vést a přímo nutit k tomu, abychom ještě usilovněji působili na naše bliţní a zejména na naši mladou skautskou generaci a ukázali, jaká rizika lidstvu hrozí. Všechny ty konflikty současnosti a ekonomicky, náboţensky a politicky podporované teroristické aktivity ohroţují nejen svobodu a demokracii, ale vůbec ţivot na naší planetě. Poslání skautského hnutí v této sloţité situaci je jednoznačně a nepochybně v podstatě nezastupitelné, i kdyţ i skauti na celém světě hledají ke spolupráci partnerské organizace usilující o lepšího člověka v lepším světě. Ke koncepci další činnosti SOVF Pokusím se ukázat, jak bychom podle představ mých i dalších bratří a sester měli v budoucnu postupovat v našem SOVF. Přes ona zmíněná zklamání a dlouhý ţivot v totalitách, z něhoţ mnozí z nás část strávili v kriminále, jsme všichni nebo aspoň většina z nás proţili a proţíváme mezi skauty nejkrásnější chvíle svého ţivota. Naše skautské hnutí od nás očekává, ţe mu vrátíme, co nám darovalo. Naplnit tuto naši povinnost a naše poslání můţeme jedině tehdy, přijme-li nás a pochopí-li nás naše současná mladá skautská generace. Dovoluji si předloţit k úvaze soubor deseti bodů, který jistě zdaleka není úplný, nicméně který by mohl být chápán jako návrh koncepce další činnosti SOVF. Některé z těchto bodů rozvedu podrobněji: (1) Skauti a mezilidské vztahy – Je třeba, abychom své vzájemné vztahy v rámci SOVF stejně tak jako k ostatním skautům, skautkám a veřejnosti trvale vytvářeli podle Základních principů skautingu, skautského zákona a slibu a v souladu se Zlatým pravidlem chování „Nečiň druhým, co nechceš, aby oni činili tobě.“ Je třeba při všech příleţitostech naplňovat poslání skautského hnutí, které vychází z duchovní podstaty skautingu, zejména ve vztahu k mladé generaci, a sluţby hnutí a bliţním. (2) Spolupráce s ostatními českými skautskými organizacemi a duchovní a morální podpora jejich aktivit – Jako členové SOVF a dalších našich skautských organizací jsme povinováni vyuţít všech moţností a příleţitostí k tomu, abychom trvale rozvíjeli a podporovali činnost všech skautských organizací působících na území České republiky včetně organizací, které jsou sdruţeny v Asociaci skautských organizací České republiky. Hledejme i cesty k navázání, popřípadě prohloubení kontaktů se skautskými organizacemi v zahraničí! (3) Výchovné působení členů SOVF v českém skautském hnutí – ohrožení společnosti „kulturním“ marxismem – V souladu se základním posláním SOVF, 5 pro které především byl tento oddíl v podstatě zaloţen, musíme podporovat a sami se aktivně podílet podle svých moţností a své skautské kvalifikace na všech činnostech výchovných – přednáškových i praktických – v rámci Lesních škol, Lesních kurzů a ostatních skautských a veřejných aktivit, směřujících k výkladu a vysvětlování zhoubného působení nacistické a komunistické totality v historických i současných souvislostech a k odhalování a k potlačení všech znovu se formujících seskupení totalitárního a teroristického charakteru, jejichţ výsledkem můţe být potlačení lidských svobod a zánik demokratického systému v České republice i jinde ve světě. Poslání SOVF je v tomto směru jedinečné a nezastupitelné zejména proto, ţe takové hrozby mohou v podstatě ve skryté formě působit i v rámci českého skautského hnutí. Proţili jsme dlouhá léta v komunistické totalitě, která vycházela z marxismu-leninismu, učení o revoluci, třídním boji a násilí. Věřme, ţe toto období je jiţ za námi, ale upřeme svou pozornost na „kulturní marxismus“, který v současné době postupně ovládá svět a hrozí stát se novou totalitou. V předmluvě Michala Janaty k českému vydání knihy Patricka J. Buchanana Smrt Západu, která u nás vyšla v roce 2004 v nakladatelství Mladá fronta, čteme: „Kdyţ ti chytřejší marxisté poznali, ţe klasickými prostředky marxismu, tedy násilným zvratem, nedosáhnou svého cíle, rozhodli se, ţe Západ podvrátí zevnitř, tím, ţe zničí jeho kulturu. Kulturní marxismus (…) slaví své duchovní hody a veliká společenská vítězství… Ve jménu odmítání autority došlo v současnosti k příklonům k novým autoritám, jeţ projevují vysokou netoleranci k těm, kdo s nimi nesdílejí despekt k tradici. V tomto pohrdání tradicí tkví onen rys marxismu, jenţ byl hybnou silou všech totalitních hnutí minulého století. Noví marxisté se sice ke svému učiteli nehlásí, ale jsou o to více jeho ţáky, oč méně si to uvědomují.“ V komentáři Zdeňka Šváchy, vysílaném Českým rozhlasem 6 letos 3. srpna a otištěném v 33. čísle Týdeníku Rozhlas, se píše: „V postkřesťanské Evropě máme dva zdroje určující legitimitu a morální hodnoty toho kterého jednání. Jsou to společenskovědní univerzity a sdělovací prostředky. Někdy v průběhu šedesátých let se západní univerzity pod vlivem módního kulturního marxismu proměnily v levicové revoluční syndikáty. Tento stav se dodnes nijak nezměnil a spíše sílí. Hlavní náplní studia je zdrcující kritika západní společnosti a jejích hodnot, která má málo společného s vědeckým dokazováním. Studenti takových škol jsou úspěšní přímo úměrně nenávisti, kterou si vůči rodné kultuře během studia osvojili. Velké mnoţství absolventů těchto kurzů v pokání si nachází práci v médiích a příbuzných oborech. Aktivně pokračují v sebemrskání a hledají pro ně nové cesty. Podpora libovolné násilné demonstrace či pseudokulturní akce má v tomto schématu pevné místo.“ Buchanan ve své knize osvětluje: „Důsledkem kulturní revoluce jsou nové elity, které se zmocnily institucí, které formují a zprostředkovávají ideje, názory, přesvědčení a hodnoty – televizní stanice, umění, zábava, vzdělání – a vytváří nový lid. Nejen etnicky a rasově, ale i kulturně a mravně jiţ nadále nejsme oním lidem nebo „národem před Bohem“. (…) Marxisté musejí spolupracovat s pokrokáři, aby se zmocnili institutcí, které utvářejí duše mladých lidí: škol, vysokých škol, filmu, hudby, humanitních věd a nových masových médií, rádia a televize, které bez cenzury vstupují do kaţdého domova. Aţ se sjednocená levice zmocní kulturních institucí, můţe začít s dechristianizací, tedy s odkřesťanštěním Západu. Aţ se toto za několik generací Skuteční, Západ uţ nadále nebude Západem, ale naprosto jinou civilizací, a po ovládnutí kultury bude nevyhnutelně následovat ovládnutí státu.“ 6 Zamysleme se, prosím, nad tím, jak se tato skutečnost dotýká naší společnosti a našeho – v roce 1989 obnoveného – těţce zkoušeného skautského hnutí, a na co dlouhodobě upozorňují některé naše významné skautské osobnosti. Pochopme, oč tu běţí, jaké jsou šance těch druhých, a jaké povinnosti nám z toho vyplývají. Aniţ si to totiţ dobře uvědomujeme, po dlouhém období studené války teď následuje zřejmě neméně dlouhé období války kulturní, která nejvíce zasáhne a v podstatě jiţ dnes zasahuje nastupující mladou generaci. Jde o nebezpečí a hrozbu, které většina lidstva zatím ani nevnímá, a které v těchto souvislostech ohroţují náš i světový skauting a v podstatě celou lidskou společnost. (4) SOVF a jeho členská základna – Členská základna SOVF neustále klesá. Příčiny jsou nám všem dobře známy. Pokud náš sněm nenavrhne uspokojující definitivní postup, jak omladit náš oddíl, pokusme se během příštího dvouletého období vypracovat rozumné a smysluplné řešení, na němţ by se jednotliví členové a druţiny svými návrhy a doporučeními podíleli. K tomu by měly přispět i doplňky a úpravy stanov SOVF. Diskuse na toto téma na našem sněmu probíhá. Není moţné, abychom dnes o tom na sněmu promluvili a pak to zase nechali další rok dva v klidu, jako se stalo jiţ několikrát. Jde přece o další existenci SOVF. Pokud nepřijme náš sněm řešení, měl by se tento úkol stát jedním ze zásadních bodů našeho sněmového usnesení. (5) Dokumentační tým SOVF – Tým SOVF ve sloţení Orel, Owígo, Pedro, Kim a Tom-Set studují příslušné archívy a dokumentují historii českého a československého skautingu se speciálním zřetelem na jeho odpor vůči komunistické totalitě a systematickému taţení KSČ a StB proti skautům. Spolupracují v těchto souvislostech i s ÚDV, KPV ČR a dalšími institucemi. Společně s ČINem, sdruţením pro šíření myšlenek skautingu a ochrany přírody, publikují získané informace ve formě sborníků. Dosud vyšly tři svazky. Jak mi sdělil bratr Owígo, pro mimořádný zájem připravil bratr TomSet druhé přepracované vydání prvního a druhého svazku v omezeném počtu výtisků. O letošních letních prázdninách vychází ve spolupráci s ÚDV čtvrtý svazek, věnovaný bratru dr. Karlu Průchovi. Všechny tyto svazky jsou na tomto sněmu nabídnuty účastníkům. Pátým svazkem je studie věnovaná známé rozporuplné osobnosti, Pavlu Křivskému, zakladateli proslulého a dodnes aktivního Kruhu. SOVF musí i v budoucnu aktivity týmu SOVF podporovat a dle moţnosti přispívat nejen k jejich hmotnému zajištění, ale také k získávání dokumentačních a dokladových materiálů. Náš oddíl musí této skupině za jejich činnost poděkovat. Dokumentační tým navazuje na mimořádně kvalitní historické dokumenty zpracované děčínským Kayem. (6) Životní zkušenosti skautů-muklů a skautů perzekvovaných komunistickou totalitou – Jako členové SOVF musíme urychleně předávat mladé skautské generaci své skautské poselství, vycházející ze sloţitých ţivotních situací muklů a lidí perzekvovaných komunistickým totalitárním reţimem, dříve neţ odejdeme na věčnost. Je to naše povinnost a poslání ve vztahu ke skautskému hnutí i naší demokratické společnosti. Nemůţeme nacházet své skautské vnitřní uspokojení v tom, ţe se budeme věnovat jen různým administrativním a podobným pracím někde ve střediscích i jinde jen proto, ţe takovou činnost ti mladí nechtějí vykonávat, a ustupovat od výchovného působení ve skautském hnutí, které je mnohem důleţitější a potřebnější. (7) Otevřenost skautingu všem a problémy s tím spojené – Vrátím se ještě k jiţ vyslovenému „Skauting je otevřen všem, kteří přijmou jeho Základní principy, slib a zákon, ale…“, coţ bezprostředně souvisí také s výše podrobně diskutovaným třetím 7 bodem. Občas se spíše jen náhodou a zcela výjimečně dostanu k některým z polistopadových písemných projevů a dopisů skautů-komunistů a skautů-agentů StB. Snaţí se v nich dokázat, ţe jen oni mají pravdu, zatímco ti ostatní skauti, kteří respektovali a nezradili svůj skautský slib a zákon, se ve svých kritických postojích k nim a v soudech o nich mýlí a křivdí jim. Radí mladé skautské generaci, co má dělat a jaký postoj má zaujmout k těm, kteří s nimi nesouhlasí, a nahlas upozorňují na jejich lidské a skautské selhání. Nás pak při kaţdé pro ně vhodné příleţitosti obviňují ze lţi a pomýlenosti. Je bohuţel dost mladých skautů a skautek, kteří je vnímají pozitivně a pro které jsou nezpochybnitelnou autoritou. Vyuţijme proto kaţdé příleţitosti k tomu, abychom před jejich projevy a působením mladou skautskou generaci varovali a kvalifikovaně a věcně jí ukázali, jak opatrně a kriticky je třeba k takovým projevům přistupovat a jaké nebezpečí mohou představovat. Zdůrazňuji tu věcnost a kvalifikovanost těchto kritických postojů k nim. Není moţné jen konstatovat, ţe s nimi a jejich názory nebylo v minulosti a není dodnes něco v pořádku. Ty naše kritické postoje a naše výhrady ke všemu, co dělají a hlásají, musí být skutečně kvalifikované, protoţe jinak nemáme proti nim šanci. Vysoká společenská i skautská odbornost, za které často skrývali své působení za komunistické totality a pokračují v tom i v současnosti, zastírá fakt, ţe se ve skutečnosti ideově se skautingem rozešli a lidsky i morálně ztratili právo být skauty, protoţe svým členstvím v KSČ či spoluprací s totalitární tajnou policií StB porušili skautský slib a skautský zákon; i kdyţ se oni sami nikomu neomluvili a ani skautské hnutí jako takové se s tím dodnes nedokázalo vyrovnat. Mám stále váţné pochybnosti o tom, zda vůbec někdy svůj skautský slib brali váţně a hledali v něm smysl a naplnění svého ţivota. Pokud ano, pak by se totiţ nikdy nemohli stát členy KSČ nebo agenty StB. To všechno však oni nikdy nepřiznají a neuznají. Naopak, sami sebe povaţují za ty nejpovolanější, nejvhodnější a nejschopnější pro výchovu mladých skautských vůdců a vůdkyň, roverů a rangers. Podle názorů našich skautských osobností znalých souvislostí naopak rafinovaným způsobem, který je blízký „kulturnímu marxismu“, trvale ohroţují naše skautské hnutí a ve své podstatě ohroţují celou naši společnost. Zároveň představují jeden z obtíţně řešitelných a dodnes v podstatě nedořešených problémů světového skautského hnutí. Stále si kladu otázku, jak lze zajistit, aby ti skautští vůdcové a činovníci, kteří ve svém nitru a osobním ţivotě představují, zastávají a samozřejmě projevují – někdy nahlas, jindy jen skrytě – svou ideologickou a politickou orientaci, která je v rozporu se Základními principy skautingu, ve skautském hnutí a ve výchově mládeţe působili shodně v souladu s těmito Základními principy, skautským slibem a zákonem a neuplatňovali v tomto svém výchovném působení svou „osobní ideologii či filozofii a svou politickou orientaci“. A stále marně na tuto otázku hledám odpověď. Nevěřím totiţ, ţe něco podobného je v plném rozsahu vůbec moţné. Kaţdý je svou vnitřní „filozofií“ zasaţen a nikdo se jí nedokáţe ubránit. Zatím mě o tom, ţe se mýlím, nikdy nikdo nikde nijak ničím nedokázal přesvědčit. Dokladů o tom, ţe mám pravdu, máme přehršel nejen v našem skautingu, ale i v jiných národních skautských organizacích ve světě, například na Slovensku. Ideová a ideologická schizofrenie není lékem pro budoucnost ani skautského hnutí, ani všeho lidstva. Nemo potest digne dominis servire duobus – Dvěma pánům nelze slouţit.2 Rozhlédněte se po našem skautingu a uvědomíte si tuto smutnou minulost i současnost tolik pronásledovaného a mnohými dodnes nenáviděného našeho českého skautského hnutí. Při hlubší úvaze dojdete k názoru, ţe tím vším totiţ procházelo naše skautské hnutí po celou dobu své existence a dosud nenašlo smysluplné řešení, pokud ho vůbec hledalo. 2 Nový zákon, Matouš 6,24 8 Skautské hnutí svým činovníkům a vůdcům oddílů musí důvěřovat, protoţe mu nic jiného nezbývá. A oni – všichni tito činovníci a vůdcové – mají ve svých rukou moc, kterou mohou při svém výchovném působení na mládeţ zneuţít a vyuţít ve svůj osobní, ideologický či jiný prospěch (demokracii na hony vzdálený) ke škodě mládeţe a společnosti jako takové. Také o tom je dostatek důkazů v celé historii našeho skautského hnutí, jeho současnost nevyjímaje. Tkví v tom moţná jedna z příčin opakujících se vnitřních krizí ve skautském hnutí. Nevím, jak se tohoto prokletí zbavit. Skautské hnutí zatím dělá v těchto souvislostech spíše jen mrtvého brouka, aniţ by se o smysluplné řešení pokusilo nebo ho aspoň hledalo. Jen pro ilustraci uvádím bez dalšího komentáře: Kdyţ byla jednomu oldskautovi, členu obou našich čestných oddílů, nabídnuta k přečtení jedna moje úvaha, reagoval s odporem zcela jednoznačně: „Pokud se tam zase píše o Bohu, nemám zájem, nebudu a nechci to ani číst.“ Pokusil jsem se v tomto svém projevu předloţit vám k zamyšlení soubor problémů, které se hluboce dotýkají našeho skautského hnutí, nad kterými se zamýšlím a které mě trápí a kterými by se, podle mého názoru, měl náš Skautský oddíl Velena Fanderlika dnes i v nejbliţší době zabývat. Nemůţeme upadat do jakéhosi zdánlivého sebeuspokojení, protoţe je mnoho úkolů, které jako skauti a jako členové SOVF musíme plnit, dokud máme ještě čas a sílu k takové činnosti. Nevzdávejme se, protoţe by nám to příští skautské generace neodpustily. Zůstaňme svému a našemu skautství a poslání našeho Skautského oddílu Velena Fanderlika věrni a jednejme vţdy a za všech okolností v souladu se Základními principy skautingu aţ do našich posledních dní! Na závěr dodávám, ţe všichni jsme chybující a omylní. I já se mohu mýlit a jistě budou mezi námi tací, kteří s názory, které jsem vyslovil, nebudou souhlasit a budou k nim mít své výhrady. Mají samozřejmě na něco takového plné právo. S vědomím tohoto rizika jsem se snaţil svou dnešní úvahu napsat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí i za cenu, ţe někým budu moţná prohlášen za „kacíře“. Ještě o jedno bych chtěl na závěr poprosit. Snaţme se oprostit se od jakékoliv povrchnosti, nepřesnosti, omylů a chyb, nejen v našem osobním ţivotě, ale i v souvislosti se skautingem a se vším, co konáme v rámci svých skautských aktivit a ve prospěch skautského hnutí. Často se v našich skautských projevech a písemných prohlášeních setkáváme s povrchními hodnoceními a názory, chybami a nepřesnostmi historickými, ideovými, metodickými, které pak vrhají nedobrý dojem na celé hnutí. Nejsme to samozřejmě jen my, členové SOVF, kteří se jich dopouštějí. Celé skautské hnutí je pak napadáno kritiky vnitřními i vnějšími, a někdy i právem. Chraňme náš skauting před duchovním a duševním primitivismem! Skromnost, pokora a respekt k bližním a veškeré přírodě nechť provází všechny naše příští kroky! Skauting vždy působil „proti proudu“. Ze svých principů nikdy nesmí slevit a ustoupit. Ztratil by smysl své existence a svého poslání. Jiří Čejka – Péguy 9 10 Skauting – historie, podstata a poslání skautského hnutí Jiří Čejka – Péguy (2007) Úvodem Tato úvaha je pokusem o současný pohled a stručný výklad podstaty, základních principů, výchovných cílů a poslání skautského hnutí ve vazbě na historii, filozofii a duchovní rozměr skautingu. Cituji závaţná slova o skautingu, stojící za zamyšlení, která Antonín Benjamin Svojsík (ABS) spolu se svým nejbliţším skautským spolupracovníkem Janem Novákem napsal v roce 1920: „Skauting nezakládá se na určitém názoru ţivotním, nejde s určitým směrem filosofickým, v něm soustřeďuje se vše krásné, co věky daly lidstvu. Můţeš v něm stopovati šlechetné ideje křesťanské, buddhismu, hellenství, nauk Konfuciových, japonského Bušida, středověkého rytířství; je v něm přírodní zákon mravní i Dekalog, je v něm i poctivost zákona dţungle. V něm stírají se rozdíly třídní a oddíl nebo druţina jsou vzorem pospolitého ţivota bratrského, kde co jeden, to druhý a ţádný víc, jeda ve snaze po obecném blahu všech [1].“ Je třeba zcela jasně říci, ţe skautská myšlenka odmítá materialismus v jakékoliv formě. Skautské ideály jsou v rozporu i s materialismem filozofickým i takovým, který se za filozofii povaţuje. [2] Skautské hnutí je definováno jako „dobrovolné nepolitické výchovné hnutí mladých lidí, přístupné všem bez rozdílu původu, rasy nebo víry, v souhlase s účelem, zásadami a metodou vytvořenou Zakladatelem hnutí.“ [1] Počátky britského skautingu Zakladatelem světového skautského hnutí je Sir Robert Stephenson Smyth Baden-Powell of Gilwell (B.-P.), humanista duší i tělem [3–5]. Biblí skautingu se stal jeho Scouting for Boys. A Handbook for Instruction in Good Citizenship Through Woodcraft, vydaný kniţně poprvé v roce 1908. Moţno snad trochu zjednodušeně říci, ţe B.-P. – vojákovi a generálovi vojska britského impéria – při vzniku skautingu stál po boku Ernest Thompson Seton (ETS), přírodovědec, malíř, spisovatel. Historie hnutí hovoří o rozsáhlé řadě vlivů dalších osobností a hnutí, které na zakladatele skautingu působily, a které přispěly k vytvoření „filozofických i praktických základů skautingu“. Potulný mnich François Rabelais, filozof Jean Jacques Rousseau, učitel národů Jan Amos Komenský (JAK), zakladatel Saleziánského řádu sv. Jan Bosco (Don Bosco), spisovatel a malíř John Ruskin, myslitel a „poustevník“ Henry David Thoreau – abych uvedl alespoň některé z nich. Nás můţe potěšit, ţe mezi nimi je Jan Amos Komenský. Z výsledků bádání libereckého bratra Sekuly (viz níţe) lze soudit o tom, ţe je velmi pravděpodobné, ţe B.-P. a snad také ETS Komenského pansofické a pedagogické dílo znali a mnohé ve skautské výchově uplatnili (viz zjednodušený příklad: „Schola ludus“ – JAK, „Scouting is a game“ – B.-P.). S dílem Jana Amose Komenského seznámil Zakladatele skautingu B.-P. František hrabě Lützow, pán na Ţampachu u Kyšperka v Čechách, který působil v Anglii [6]. Filozof českého 11 skautingu Josef Šimánek soudí, že by skauting vznikl, i kdyby osobnosti jako B.-P., ETS i ABS nikdy nežily [7, 8]. Myslím, ţe přesně vystihl podstatu skautského hnutí. Skauting je svým způsobem jedinečný výchovný systém a podstatou své výchovy se stal nezničitelným, dodnes nepřekonaným a doslova nenahraditelným. Robert Baden-Powell a Ernest Thompson Seton Krátce poté, co B.-P. publikoval svůj vojenský spisek Aids to Scouting (1899), přichází ETS se svými dvěma proslulými publikacemi, Dvěma divochy a Svitkem březové kůry, a se svým hnutím mládeţe „Woodcraft Indians“. B.-P. a ETS se navzájem seznámili se svými pojetími výchovy mládeţe, která se sobě nápadně podobala, a B.-P. v jiţ zmíněné publikaci Scouting for Boys. A Handbook for Instruction in Good Citizenship Through Woodcraft (1908) vyuţil četné myšlenky, představy i praktické výstupy publikované ETS. Chybou bylo, že B.-P. neuvedl ETS alespoň jako duchovního spoluautora svého díla. Naproti tomu ETS jako první nejvyšší představitel amerického skautingu vydal v letech 1910/1911 Boy Scouts of America. The official Handbook for Boys. Na titulní straně jsou uvedeni dva autoři – „by Ernest Thompson Seton and Lieut.-General Sir Robert S. S. Baden-Powell K.C.B“ [9]. ABS cituje v závěru svých Základů junáctví [10, str. 710–712] soupis anglické, francouzské, německé, polské a české literatury vztahující se bezprostředně ke skautingu, popřípadě k výchově mládeţe a poznávání přírody. ABS píše na str. 22–23 této knihy: „Mnoho z jeho (tj. ETS) myšlenek, cvičení a her i celkového zřízení přejal nynější anglický generál Sir Robert Baden-Powell pro svůj systém „scouting“, jenţ se stal vzorem pro zakládání podobných organizací ve všech dílech světa. Těţko je posouditi, kdo má o které odvětví skautingu větší zásluhy, zda Seton, či BadenPowell. Jisto jest, ţe ona romantičnost, poetičnost a láska k přírodě jsou především zásluhou Setonovou, kdeţto pořádek, kázeň, organisace jsou zase dílem Powellovým – obou výborných psychologů a paedagogů“. V Myšlenkových základech skautingu [11] se na str. 10–13 píše, ţe B.-P. vloţil do základů skautingu zejména smysl pro řád, nutnost sluţby bliţním, obci, vlasti, církvi, lidstvu a komplexní výchovu, coţ se promítá do osobní cti, náboţenské tolerance, spolehlivého občanství a mezinárodního bratrství. ETS vloţil do skautingu duchovní základ, krásu, soulad ţivota s přírodou, tvořivost a soudrţnost rodiny, coţ se projevilo v důraze na individualitu, indiánskou symboliku, ale současně i na kritiku vojenských prvků a církevnictví ve výchově B.-P. Cesty B.-P. a ETS se později a natrvalo rozdělily. Historie však oba povaţuje za „otce skautingu“, ačkoliv jako zakladatel je obvykle uváděn jen B.-P., zatímco ETS stojí spíše v pozadí a je spojován zejména s americkým skautingem a lesní moudrostí. V kaţdém případě vznikl jeden skauting se svými specifiky v jednotlivých regionech a národních a státních uspořádáních. Charakterizují to přesně slova B.-P.: „Skauting je školou občanství prostřednictvím lesní moudrosti [12],“ ve kterých se vzájemně prolínají a překrývají představy B.-P. i ETS. Skauting světovým hnutím Vynechejme první období vzniku skautingu v Anglii, kde měl především slouţit k výchově mladých anglických muţů k šíření slávy a pro obranu britského impéria 12 (z historického hlediska o tom není sporu), a podívejme se, co se dělo se skautingem dál. Rychlost, s jakou se skauting rozšiřoval ve světě, byla obdivuhodná a sám B.-P. jí byl překvapen. „Na samém počátku snad B.-P. ani netušil, ţe poloţil základy nejúţasnějšího hnutí mladých, které se záhy rozšíří po celé planetě. Dostalo se i do oblastí jiných kultur i jiných tradic. Jeho mravní kriteria však zůstala zachována [13, 14].“ B.-P. zaloţil skauting na křesťanských principech. Nelze ovšem vyloučit, ţe B.-P. byl také ovlivněn dalšími náboţenstvími a filozofiemi za svého působení v Indii a dalších asijských zemích. Jiţ ze slov ABS a Jana Nováka, která jsem citoval v úvodu, vyplývá, ţe skutečných zdrojů pro ideový základ skautingu bylo více. Skauting se z Anglie velmi rychle šířil do celého světa, jak o tom píše právě i ABS. Základní principy skautingu se pak postupně vytvářely a formovaly zhruba do poloviny dvacátých let minulého století aţ do jejich dnešní podoby. Zásady, které do nich vloţil B.-P., zůstávají trvale zachovány a jsou neměnné. Rozplynuly se první zjednodušené představy o Baden-Powellově britském skautingu, jehoţ pojetí bylo i v samotné Anglii kritizováno. I u nás měl B.-P. skauting četné odpůrce, např. v profesoru Miloši Seifertovi [15]. B.-P. si uvědomoval, ţe – má-li se skauting skutečně otevřít mládeţi celého světa – a to se mu jevilo během několika prvních let světového rozmachu skautingu jako zcela reálné a smysluplné, musí základní principy skautského hnutí v plném rozsahu vycházet z rozšířeného ekumenického pojetí tak, aby byly přijatelné a přístupné všem, ať uţ se jedná o křesťany, ţidy, muslimy, hinduisty, buddhisty či bezkonfesijní. Nemohl proto setrvávat na dodnes stále přeţívající a stále problematičtější – spíše jen předstírané – toleranci mezi lidmi různých názorů a odlišné víry, ale vytvořil základní předpoklady pro vzájemný respekt všech lidí dobré vůle na celém světě a skautů zvlášť. Český skauting a duchovní výchova Je zapotřebí alespoň stručně charakterizovat vztah Svojsíkova českého skautingu k duchovní výchově. Duchovní podstata skautingu – skautská spiritualita můţe být jen jedna bez ohledu na skutečnost, ţe ti, co ji dobrovolně přijali, pocházejí z různých prostředí – různých ras, rozdílných vyznání a církví a odlišného chápání Boha, různých společenských vrstev, různých zemí a kontinentů [16, 17]. U nás ABS omezil duchovní výchovu na nejnutnější minimum z obavy, ţe v době rakouskouherské monarchie by princip duchovní výchovy spojený se slovem „Bůh“ byl pro mládeţ nepřijatelný. ABS vycházel z historických zkušeností naší země, která spatřovala v katolické církvi oddaného sluţebníka Habsburků v rakousko-uherské monarchii, ale jiţ nikdy se neodhodlal k tomu, aby tento svůj postoj natrvalo změnil po vzniku Československé republiky v souvislosti s vytvořením Svazu junáků – skautů Republiky československé, později nesoucím název Svaz junáků – skautů a skautek Republiky československé. Dodnes tím naše skautské hnutí trpí v souvislosti s textem skautského slibu a prochází trvalým vnitřním pnutím a konflikty, a bylo a je stále kritizováno různými vnějšími příznivci i odpůrci. Pokus o vysvětlení Svojsíkova přístupu lze hledat v úvahách Plajnera [18], Martinovského [19] a Fanderlika [20]. Nelze se nezmínit v těchto souvislostech, ţe „někteří členové – účastníci 9. mezinárodní skautské konference v Haagu (10.–12. 8. 1937) údajně ţádali vyloučení ČSR ze Světové skautské organizace, neboť znění našeho slibu, hlavně jeho závazek věrnosti duchovním hodnotám, neodpovídalo poţadavkům skautského hnutí“. K tomu nedošlo zřejmě jen díky autoritě B.-P. a jeho vztahu k ABS [21, 22]. Existuje 13 skutečně písemný doklad o tom, že B.-P. schválil Svojsíkův skautský slib již počátkem dvacátých let minulého století na světových skautských konferencích v roce 1920 nebo 1922? Nebo se to jen tak traduje mezi skauty a ve skautské literatuře? Svaz junáků – skautů a skautek Republiky československé byl svého času před druhou světovou válkou skutečně jediným členem světové skautské organizace, který neměl ve svém slibu slovo „Bůh“. Profesor Charvát na posledním sněmu Svazu před 2. světovou válkou v té souvislosti prohlásil: „Jsme jediný národ z 54 států celého světa, v nichţ je skauting zaveden, který ve slibu nemluví o Bohu.“ [23, 24]. Základní principy skautského hnutí Skautské hnutí je zaloţeno na třech základních principech: povinnosti k Bohu, povinnosti k ostatním, a povinnosti k sobě [25], které jsou vyjádřeny ve skautském slibu a zákonu. Z nich základní, zásadní a nejvýznamnější je první princip, z něhoţ další dva v podstatě vyplývají. Povinnost k Bohu Slovo „Bůh“ se vyskytuje z úcty k Zakladateli pouze v úvodu základního textu. Důvod je prostý. Tato povinnost se týká i náboţenství, která nejsou monoteistická, jako je hinduismus, nebo náboţenství, která neuznávají osobního boha, jako je buddhismus. Jinak se v textu zdůrazňuje, ţe jde o vztah člověka k vyšším duchovním hodnotám ţivota a respektování věrnosti náboţenství a plnění povinností, které z toho vyplývají. Celý výchovný postup pomáhá mladému člověku odpoutat se od materiálního světa a vydat se na pouť za spirituálními hodnotami ţivota. „Z uznání a přijetí povinnosti k Bohu nevyplývá závazný poţadavek vstupu do nějaké konkrétní církve nebo náboţenské společnosti [26].“ Kdyţ se ptali B.-P., jak se dostalo náboţenství do skautingu, odpověděl: „Nedostalo se tam, je v něm obsaţeno. Je to základní činitel, který je podkladem skautingu.“ (I have been asked to describe more fully than that has been shown in „Scouting for Boys” what was in my mind as regards religion when I instituted Scouting and Guiding. I was asked „Where does Religion come in?” Well, my reply is „It does not come in at all. It is already there. It is fundamental factor underlying Scouting and Guiding [27].” Pečlivá analýza spisů B.-P. ukazuje, ţe představa síly, nadřazené síle člověka, je pro skauting základní a rozhodující (další podrobnosti viz v úvahách 28–35). Jak jsem jiţ naznačil, skauting představuje široce pojatý ekumenismus, o který lidstvo se značnými potíţemi a problémy stále usiluje. Zastáncem takového široce pojatého ekumenismu byl mimo jiné papeţ Jan Pavel II., pod jehoţ patronací se konaly rozšířené ekumenické bohosluţby v bazilice svatého Františka z Assisi, respektované a podporované skautským hnutím [16]. „Povinnost k Bohu je hlavním, ústředním i nosným prvkem stavby, bez něhoţ se celý skauting sesouvá na hromádku kamenů, na trochu nesoudrţných prvků, které sice samy o sobě mohou mít dílčí praktickou hodnotu, ale nemohou vytvořit ten jedinečný, hodnotný celek, jehoţ výsledkem je skautství, ţivot plný bohatého smyslu a hodnot, ţivot skutečně důstojného lidství [31].“ A Šaman pokračuje: „Skauting je hledání a nalézání smyslu ţivota. A vše je mělké, ba nesmyslné, marné, bude-li 14 chybět onen spirituální tón, duchovní paprsek, který prosvěcuje všechno naše usilování a dává mu smysl.“ Povinnost k ostatním Povinnost k ostatním je definována jako věrnost vlastní zemi v souladu s povznášením místního, národního a mezinárodního porozumění, spolupráce a míru, a aktivní účast na rozvoji společnosti s uznáváním a respektem k důstojnosti spoluobčanů a k integritě (neporušenosti) světa přírody. Jde o povznášení bratrství a porozumění mezi mládeţí všech národů celého světa a základní princip sluţby ostatním (bliţním) v co nejširším rozsahu. Povinnost k sobě Tento princip znamená, ţe kaţdý je odpovědný za vlastní rozvoj, za rozvíjení svých vlastních schopností. Jde o trvalý rozvoj schopností duševních i tělesných, který je vţdy směrován ke konání toho nejlepšího, čeho je člověk schopen, k tomu, aby se ze skautů stali lidé pevného charakteru, připravení zaujmout svá místa v národě a v celé lidské společnosti jako schopní a čestní občané. Přijetí a respektování těchto tří základních principů stvrzuje věrnost skautskému slibu a zákonu. Mravní základ platí po celý ţivot [35]. V roce 1996 byla publikována vzpomínka na filozofku Marii Pavlíkovou [36]. Pavlíková byla manţelkou kontroverzního Pavla Křivského. Oba se mimo jiné intenzivně věnovali bádání o ţivotě a díle Bernarda Bolzana. Pavlíková publikovala v roce 1985 výtah z dosud nezveřejněných Bolzanových přednášek na praţské univerzitě. Pokud nebyla provedena dodatečná úprava, pak je třeba věnovat Bolzanovi značnou pozornost. Uţ titulek vzpomínky je zajímavý: Tři základní principy skautingu z roku 1808? Podle obecné koncepce dělí Bolzano povinnosti akademiků, tzn. vysokoškolských studentů, do tří skupin: povinnosti k Bohu – povinnosti k sobě samému – povinnosti k jiným. Po poznámce autora vzpomínky Neozývají se vám základní myšlenkové sloupy skautského systému? následuje krátký rozbor Bolzanových poţadavků. Odpověď na otázku, zda mohl B.-P. znát Bolzanovo dílo, zůstává otevřená. Významným překladatelem do angličtiny nejen díla Komenského byl jiţ zmíněný František hrabě Lützow. Zda znal a překládal také Bolzana, nutno prověřit. Nelze to předem vyloučit. Ve své první studii z roku 1980 píše Pavlíková: „Jiţ v druhém roce svého působení přednášel Bolzano se souhlasem ředitele také o akademických povinnostech. Nezachovalo se souvislé znění těchto přednášek, ale jen náčrtky a plány z let 1805 a 1806, ukazující na vysoké Bolzanovo pojetí povinností akademické mládeţe, které dělil na povinnosti k Bohu, sobě, bliţnímu a státu.“ Ve své druhé studii z roku 1985 pak uvádí: „Při rozčlenění vlastní látky přednášek do tří částí přidrţel se Bolzano tradičního dělení povinností do tří skupin: povinnosti k Bohu, k sobě samému a k ostatním lidem.“ Ty pak jsou Bolzanem podrobněji rozvedeny. Z publikace Pavlíkové z roku 1985 vyplývá, ţe i Bolzano měl předchůdce a v podstatě uvedené povinnosti převzal. Nebyl tedy jejich původním autorem. Mohl však být zdrojem informací pro další generaci včetně B.-P. Zbývá snad ještě připomenout, ţe Bolzanovo matematické a filozofické dílo je dodnes zdrojem pozornosti v celé Evropě a jeho souborné dílo je postupně zpracováno a vydáváno. Kromě Pavlíkové byl zmíněn i Pavel Křivský. Ten uţ v roce 1947 v Plamenech uveřejnil několik úvah věnovaných filozofickým předpokladům skautingu, které byly přetištěny ve Skautingu v roce 1990 a 1991 [37]. Uvedu jen několik vět z jeho první 15 úvahy: „…Od skautingu, který je definován jako výchovné hnutí, musíme ţádat odpovědnou práci. Ve skautské výchově není moţná improvizace, povrchnost a diletantství. Skauting nemůţe ustrnout na vnějškovosti, pedagogické nekázni a řemeslné dovednosti… Při úvahách o skautingu bychom měli postupovat uváţlivě a vědeckou metodou… Všechno, co má být do skautingu zavedeno, musí být zkoumáno pod zorným úhlem základních myšlenek. Na skauting jsou různé názory, často protichůdné, které vycházejí z neznalosti myšlenkových základů skautingu a z nepřesné formulace pojmů. Aby se předešlo nejasnostem a nepřesnostem, je třeba si uvědomit a prozkoumat cíl, úkol i metodu skautingu a jasně formulovat pojmy. To znamená, ţe skauting musíme postavit na vědecký základ, poznat příčiny jeho vzniku, jeho vývoj a stanovit si filozofii skautingu i jeho ideové základy… To znamená, ţe si musíme stanovit filozofické předpoklady junáctví. Postup při této práci můţe být několikerý. Historicky, sociologicky a psychologicky analyzovat dobu vzniku, postavu zakladatele, vývojové etapy a dojít tak k filozofickým předpokladům. Nebo vyjít od daných hodnot jako je slib, skautský zákon, heslo a idea dobrého skutku…“ Jakoby Křivský uţ tehdy rozeznal, co skauting nezbytně potřebuje, a svými názory předešel svou dobu. Jeho ţivotní osudy ovšem byly mnohem sloţitější a těţko soudit, jakým směrem by se dlouhodobě Křivského skauting ubíral. Nicméně historie Křivského „roverského“ Kruhu a působení jeho členů v minulosti i současnosti naznačují mnohé. Hierarchie Základních principů skautingu je pevná, konstantní a neměnná, je však třeba chápat jejich vzájemné sepětí. Slib a zákon má smysl jen v opoře o duchovní principy a ostatní dvě zásady z nich vyplývají jako ze své základny [38]. Skautský výchovný systém: „Jednou skautem – vždycky skautem“ V nejširším slova smyslu lze skauting definovat jako výchovné hnutí zaměřené na celkový rozvoj schopností člověka tak, aby se pro ty, kteří jeho výchovným procesem projdou a přijmou jeho principy za své, mohl stát smyslem jejich ţivota. (Once a Scout – always a Scout, Jednou skautem – vţdycky skautem [1, 39, 40]. Proto skauting nenařizuje a neporoučí, ale vychovává. Hodnoty etické a mravní a výchova charakteru stojí na prvním místě. Praktický skauting je jen prostředkem k dosaţení výchovných cílů a záměrů. Smyslem skautské výchovy je vést mladé lidi ke skautství, skautskému ţivotnímu způsobu i skautskému čili lidskému (humanitnímu) zaměření na celý ţivot. Skauting je způsob, jak ţít krásný a bohatý ţivot. „Můţe být skauting ţivotním stylem? Ano, můţe. Pro mravného a poctivého člověka, který se po celý ţivot snaţil ctít a respektovat zásady skautské etiky, dodrţovat skautský zákon i jednou provţdy daný skautský slib, ani jiná cesta neexistuje. Ukázat tuto cestu mladým lidem je velkou ctí i povinností, ale také uměním dobrého skautského vůdce [41].“ Je proto třeba ukázat, jakým způsobem dochází k uplatňování základních principů skautingu ve výchovném procesu. Skautský výchovný proces se uskutečňuje prostřednictvím jednotlivých prvků sebevýchovy a jejich vzájemným propojením. Metodiku skautské výchovy lze proto definovat jako systém trvalé dlouhodobé sebevýchovy prostřednictvím skautského slibu a skautského zákona, hesla, dobrého skutku, učení činností, členství v malých skupinách – skautských druţinách, vhodných stimulujících programů a různých činností včetně her a uţitečných dovedností, a na sluţby společnosti, které se odehrávají převáţně venku v kontaktu s přírodou. Jak jsem naznačil, jde o vhodnou a smysluplnou kombinaci uvedených prvků, tzn. pro skautskou výchovu o jednotný a integrovaný celek. Do značné míry se ve svém programu 16 skautské hnutí opírá o klasické Zlaté pravidlo chování „Co sám nechceš, aby činili tobě, nečiň jinému“ [42, 43]. Skautský slib a skautský zákon Skautský slib a skautský zákon jsou nejdůleţitějšími a základními nástroji při formulování principů skautského hnutí, nástroji, od nichţ se vše další při výchově mládeţe odvíjí. Vyjadřují základní etický a morální kodex, k jehoţ přijetí se skaut dobrovolně po uplynutí určité zkušební doby a absolvování nováčkovské zkoušky slavnostně zavazuje na celý ţivot [35]. Svůj slib skládá do rukou vůdce oddílu za přítomnosti celého oddílu [44–47]. Trvalá identifikace se s těmito etickými hodnotami a vytrvalá snaha ţít podle těchto zásad podle svých nejlepších schopností se stávají účinným prostředkem v rozvoji mladých lidí. Často bývá skautský zákon přirovnáván k „Desateru Boţích přikázání“, které nepochybně bylo jedním ze zdrojů jeho formulace [37]. Od skautského slibu a zákona jsou odvozeny skautské heslo „Buď připraven“ a „příkaz denního dobrého skutku“ [48]. Jak jsem se jiţ zmínil, v zahraničí se dnes uplatňuje v této souvislosti čím dál tím více tzv. Golden rule – Zlaté pravidlo chování: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“3 Morální rozměr skautingu a mravní odpovědnost skautských vůdců Pozoruhodný pokus o rozbor morálního rozměru skautingu z filozofického hlediska, v němţ více méně odděluje základní principy skautingu vyplývající ze skautského slibu od skautského zákona, je obsahem vůdcovské práce Lukáše Nováka – Profesora [50]. Jakkoliv je tato práce podnětná a nutí k zamyšlení, nejsem si jist, zda se ve své snaze o fundovaný rozbor etiky skautingu z filozofických pozic poněkud nedostává do rozporu s úsilím o široký ekumenismus nejen ve skautingu (tj. ekumenismus, který je podstatou skautského hnutí), ale v celé lidské společnosti – tzn. ekumenismus, ke kterému by lidstvo jednou mělo dospět. V té souvislosti je však třeba zmínit slova Jiřího Krupičky: „Neexistuje a ani nemůţe existovat neutrálně myslící stroj v lidské podobě. Mysl nezná čistou racionalitu v mezilidských vztazích, v mozku není speciální oblast pro racionální myšlení. Zúčastní se vţdy celý mozek, prostoupený záznamy celé ţivotní zkušenosti, prosycený citovými záţitky [51].“ To je svým způsobem trvalý problém skautského hnutí a nejen jeho, ale celé lidské společnosti. Je člověk schopen se oprostit od svého osobního politického přesvědčení a své osobní filozofie, chce-li být aktivní ve skautském hnutí? Historie nám neustále dokládá, ţe ne kaţdý a ne vţdy. Někteří jsou dokonce ochotni zříci se skautských zásad a zradit je ve prospěch svého politického či filozofického názoru, zejména kyneli jim z toho také prospěch osobní. Jsou ovšem ochotni takto jednat, pokud své „stranicko-politické“ přesvědčení a povinnost vůči straně nadřadí skautskému slibu. Nedovedu si dobře představit, ţe by na skautovi někdo poţadoval, aby se zřekl „svého Boha a své víry“. To, ţe četní komunisté vykonávali ve skautském hnutí činnosti, které jim byly nařízeny jako „stranické úkoly“, je dnes jiţ všeobecně známo. Některým to snad ani nemuselo být uloţeno. Rozdíly u jednotlivých lidí ve vnímání lidské společnosti a všeho dění ovlivňují pozitivně nebo negativně osobní vztahy mezi 3 The percept that one should behave towards others as one would want others to behave towards oneself“ see Matt. (Matouš) 7:12, Luke (Lukáš) 6:31, převzato z Webster„s New World Dictionnary, Cleveland and New York 1988, p. 579 [49]. 17 lidmi, jejich myšlení a konání. Profesorova práce dokládá na základní rozdílnosti vnímání Stvořitele, náplně a poslání víry jednotlivými křesťanskými i nekřesťanskými církvemi, obtíţnost otevřeného a upřímného ekumenismu, byť toto slovo ve své úvaze neuţívá. Je třeba dodat, ţe skauting ve svém pojetí předstihl vývoj v lidské společnosti, ale ani sám se vnitřně dosud úspěšně nedokázal s těmito problémy vyrovnat. Podrobně se tímto problémem zabývám v samostatné úvaze Skautské hnutí je přece přístupné všem… [52]. Úspěšná pozitivní výchova mladých generací naznačuje jistou naději do budoucna. A skautské hnutí je k tomu přímo stvořeno. Učení činností Učení činností (learning by doing) představuje významný výchovný prvek, odpovídající pedagogickým představám Komenského. Skauti jsou aktivními a nikoliv jen pasivními účastníky výchovného procesu. Také vůdce oddílu a další oddíloví činovníci se zapojují vhodným způsobem do všech činností a nesetrvávají jen u pronášení příkazů a zákazů, protoţe tím by hnutí samo přímo nebo nepřímo poškozovali a jednali by v rozporu s výchovným programem. Program, který není zaloţen na učení činností – učení děláním, nelze povaţovat za skautský. Družinový systém Dalším významným prvkem skautského výchovného systému je členství v malých skupinách – druţinách [53–56]. Malá skupina osob, trvalý charakter vztahu, identifikace všech členů druţiny se společným cílem, důkladná znalost ostatních osob ve skupině, vzájemné ocenění uvnitř skupiny, spolu s pocitem svobody a spontánnosti a skutečnost, ţe společenská kontrola je neformální – to vše přispívá k ideální atmosféře, v níţ mladí lidé podstupují proces své transformace na dospělé. Druţina je povaţována za nejdůleţitější seskupení chlapců či dívek ve skautském hnutí. Vyšší jednotka – oddíl – stojí teprve na druhém místě, jakkoli je oddíl pro skautskou činnost samozřejmě nepostradatelný. Je škoda, ţe právě druţinový systém bývá velmi často podceňován, druţiny mají spíše formální charakter a základem veškeré činnosti je především oddíl. B.-P. vychází z přirozeného sdruţovacího „pudu“ dětí, takţe podstatou jeho druţinového systému se stává parta kluků nebo děvčat, v níţ nejschopnější a nejbystřejší je přirozeným vůdcem této party či smečky. Ten se pak po právu a ku prospěchu celé druţiny i oddílu stává rádcem. Nejúspěšnější jsou oddíly, v nichţ dobře funguje druţinový systém a ve kterých vůdce oddílu jako starší bratr činnost oddílu „řídí“ a můţe se díky dobré spolupráci s rádci věnovat především výchovné činnosti. Skautské hnutí je totiţ takové, jaké má vůdce oddílů. Skautská výchova jako integrovaný celek Výchovný proces, charakterizovaný v předchozích odstavcích, představuje souhrn všech činností prováděných mladými lidmi ve skautingu. Tento skautský program musí být, jak jsem jiţ zdůraznil, chápán jako integrovaný celek a nikoliv jako sbírka různých činností bez vzájemného vztahu. Základní rysy tohoto programu představují čtvrtý prvek skautské výchovné metody. Skautský program má být řešen jako postupný způsob, aby vyhověl poţadavku postupného a harmonického rozvoje mladého člověka. Plán činnosti musí být podněcující, aby byl přitaţlivý pro ty, pro které je určen. V tomto ohledu musí být vyváţenou kombinací různých činností, zaloţených na zájmu účastníků. Ve vyváţené kombinaci představují hry, uţitečné 18 činnosti a sluţba „obci“ tři hlavní oblasti, které je třeba mít na zřeteli při tvorbě programu. Příroda a ţivot venku jsou povaţovány za nejlepší rámec pro skautské činnosti. Z hlediska intelektového přináší příroda mnoho výzev, které podněcují tvůrčí schopnosti mladých a umoţňují jim dosáhnout řešení kombinací prvků, které by jim přeorganizovaný ţivot ve městě nikdy nemohl poskytnout. Tolik ve stručnosti k základním principům skautingu (volně převzato z Fundamental Principles, WOSM 1989 [25]). Světový skauting oslaví v prvním desetiletí prvního století třetího tisíciletí 100 let svého trvání. Český skauting oslavil v roce 2002 devadesát let od svého vzniku. L. Nagy ve své knize 250 milionů skautů [57] předpokládá, ţe skautským výchovným procesem prošlo 250 milionů skautů. V současné době se odhaduje, ţe jich bylo jiţ 300 milionů. R. Plajner ve svých historických studiích (1971–1986) [1] soudí, ţe u nás skautskou výchovou prošlo více jak půl milionu skautů a skautek. Je nezbytné znovu připomenout a upozornit na skutečnost, která vyplývá z textu, ţe z hlediska plnění výchovného programu je ve skautském hnutí nejdůleţitější skautská druţina ve vazbě na skautský oddíl. Tam hnutí ţije, tam se rodí nová mladá skautská generace, tam je naplňováno poslání skautství. O tom, ţe právě druţinový systém není v plné míře při výchově skautů a skautek uplatňován a často je opomíjen zcela, jsem se jiţ zmínil. Duchovní podstata skautingu – skautská spiritualita Jiţ výše jsem uvedl, ţe „z uznání a přijetí principu povinnosti k Bohu nevyplývá závazný poţadavek vstupu do nějaké konkrétní církve nebo náboţenské společnosti“ [26]. Neptun dále píše: „Ale jedna nutnost tady je. Totiţ uznat, ţe ţivot člověka není výsledkem shluku molekul a celé řady náhod, ale ţe podléhá řádu bytí, který ve vesmíru existuje, a který je na člověku zcela nezávislý... Odpovědnost skauta je vztaţena ke Zdroji tohoto řádu, který v našem nyní platném skautském slibu nazýváme nejvyšší Pravdou a Láskou.“ Člověk můţe první princip odmítnout a setrvat na pozicích čistého materialismu a tím se vlastně osobně vzdát ţivota v plnohodnotném skautingu, nebo projevit vůli k přijetí duchovního principu bytí s tím, ţe bude před ním celoţivotní namáhavá, ale krásná cesta za poznáváním tohoto duchovního principu. Neptun připomíná, ţe „duchovní principy ve skautingu nejsou něčím, co by se nějak vymykalo chápání běţného člověka a co by snad mělo omezovat osobní svobodu skauta a znásilňovat ho k přijetí konkrétního náboţenského vyznání. To minimum, které se od skauta poţaduje, spočívá v uznání jisté Autority, která stojí mimo člověka, a které jsme všichni odpovědni.“ Skauting je „hra“, a to velmi složitá a promyšlená Je to „hra“ o vytváření člověka. Skauting není dobročinným spolkem ku prospěchu lidí z tzv. lepší společnosti a jejich dětí. Skauting není školou s předepsanou osnovou „učiva“, kde se „vyučuje“ a „zkouší“. Skauting není ústavem slouţícím pohodlí obecenstva. Skauting není výstavní síní, kde se rozdávají medaile a odznaky za povrchní úspěchy [58]. Úspěchy skautského výchovného systému jsou odvozovány především od osobnosti vůdce a jejího růstu [59]. „Skaut je skutečným skautem do té míry, do jaké ţije svým skautským slibem, do jaké se přiblíţil skautskému ideálu [35].“ 19 Společenské předpoklady pro rozvoj skautského hnutí Jaké jsou společenské předpoklady pro rozvoj skautingu, tzn. skautingu, který působí v souladu se Základními principy skautského hnutí [37, 38]? (a) Demokracie. Jde však o širší princip zahrnující především svobodu projevu, svědomí a víry a jednání. Demokracie má svůj řád, není anarchií. Idea demokracie je i ideou skautského hnutí. Totalitární systémy jakéhokoliv typu zcela vylučují moţnost existence skautského hnutí v jimi ovládané zemi. Jakmile ovládnou stát, jedním z prvních kroků je likvidace skautského hnutí v něm [60]. (b) Humanita. Bez humanity, lidskosti, není opravdové demokracie. Tomáš Garrigue Masaryk, velký příznivec skautingu, ji formuloval v příkaze: miluj svého bliţního jako nejvyšší ideál společenský. (c) Světové bratrství – skautské ideály spojují svět. Skaut je bratrem kaţdého skauta, je členem mezinárodního skautského bratrstva. (d) Vztah k přírodě. Od zaloţení skautingu byl proklamován jeho těsný pozitivní vztah k přírodě. Dnes je zesílen přístupem ekologickým. Skauting vychovává po celý život Výchovný proces ve skautském hnutí je účelně upraven pro několik základních věkových kategorií – vlčata a světlušky (věk přibliţné 6–11 let), skauty a skautky (věk přibliţně 11–14 let), rovery (přibliţně 15–21 let). A pak se otevírá široké pole skautských aktivit pro starší skauty a skautky – oldskauty a oldskautky, kteří působí jako vůdcové vlčáckých smeček a skautských oddílů a vůdkyně rojů světlušek a oddílů skautek, činovníci středisek a dalších vyšších organizačních stupňů v hnutí, instruktoři LŠ a LK. Oldskauti a oldskautky, jejichţ věk jiţ není oficiálně ničím omezen, se sdruţují v oldskautských klubech. Vedle běţných skautských oddílů, rojů a smeček působí také specializované skautské oddíly, z nichţ nejpočetnější jsou vodní skauti a skautky. Protoţe výchovný proces v kaţdé z uvedených kategorií má svá specifika, skautské hnutí nepovaţuje za vhodnou koedukaci, tj. společnou výchovu chlapců a dívek. Současné psychologické studie potvrzují správnost tohoto postupu. Fyzické i psychické rozdíly mezi chlapci a děvčaty stejného věku jsou velmi podstatné, proto skautské hnutí povaţuje koedukaci v rámci základního výchovného programu za nevhodnou. Problém koedukace je předmětem diskusí skautských vychovatelů nejen u nás, ale i v zahraničí. Zamyslíme-li se hlouběji nad podstatou skautingu, pak si uvědomíme, ţe teprve s přibývajícími léty lépe chápe skaut nebo skautka smysl a poslání hnutí. Ve věku vlčat a světlušek je to především smysluplná hra v šestkách, smečkách a rojích, která se prohlubuje ve výchově skautů a skautek v druţinách a v oddílech, aby pak do jisté míry mohla gradovat ve výchově roverů a rangers. Tehdy jiţ rover můţe plně pochopit hodnotový systém skautingu, přijmout jej pro celý svůj příští ţivot a zůstat skautingu věrný. Proto také rovery charakterizuje „služba“, sluţba smečce, oddílu, hnutí na jedné straně, a sluţba lidské společnosti na straně druhé. Z roverů se stávají dobří vůdcové oddílů, a ti ostatní – ti pomáhají hnutí jako oldskauti a oldskautky. 20 Bohuţel dnešní rovering spíše hledá a také nabízí cesty a způsoby vyţití se roverů a rangers v rámci svých roverských seskupení a aktivit, a často zcela opomíjí základní smysl a poslání roverů – sluţba hnutí především. Skauting a totalitární systémy Jak jsem jiţ naznačil, základní principy skautingu a jeho výchovný program jsou v rozporu s jakýmkoliv totalitárním systémem, ať uţ fašistické, komunistické či jiné podstaty. Mussoliniho fašistický reţim v Itálii velmi brzy zakázal italský skauting, německý skauting se dokonce v období mezi dvěma světovými válkami nestal členem mezinárodního skautského hnutí. Sovětský svaz samozřejmě dokázal zlikvidovat skautské hnutí v Rusku a ve všech zemích, které postupně násilně ovládl. K zákazu činnosti skautů v pobaltských republikách došlo, jakmile je Sovětský svaz okupoval podle dohody s nacistickým Německem. Junák, který vznikl dosti sloţitým způsobem – sjednocením většiny skautských organizací u nás v roce 1939 krátce před okupací Čech a Moravy nacisty (tyto okolnosti vyţadují kritické zhodnocení, které dosud nebylo skautskými historiky realizováno) – byl zakázán dekretem Karla Hermanna Franka vydaným 28. října 1940, tj. ve výroční den vzniku Československé republiky. Slovenský skauting po vzniku Slovenského štátu, 14. března 1939, postupně přestal existovat a řada jeho členů přešla do Hlinkovy mládeţe. Skautské hnutí z výše uvedených důvodů zakázaly také všechny komunistické státy, které vznikly po druhé světové válce ve střední a východní Evropě a byly v podstatě ovládány Sovětským svazem. Pozoruhodný byl v tomto smyslu program infiltrace komunistů do skautských organizací s cílem jejich rozvracení zevnitř. V Československu byla skautskému hnutí věnována mimořádná pozornost zřízením speciálních oddělení KSČ a StB. KGB nejprve dokonce chtěla prostřednictvím vnitřně přebudovaného a komunisty ovládaného Junáka proniknout do mezinárodního skautského hnutí [59]. K tomu ovšem jiţ nedošlo a Junák byl zakázán. Jednota dětského a mládeţnického hnutí – to byl jeden ze základních poţadavků komunistů formulovaných jiţ před koncem 2. světové války. Komunisté podobným způsobem postupně prosadili i jednotnou tělovýchovu a jednotné odbory. Čeští skauti za nacistické a komunistické totality Ale... skutečnost byla jiná. Skautské ideje tak pevně pronikly do myšlení a srdcí skautů a skautek, ţe se postupně prokázalo, ţe toto hnutí je nezničitelné. Skauti v nacisty okupované Evropě byli aktivními účastníky odporu proti okupantům, mnoho jich poloţilo na oltář vlasti oběť nejvyšší. Konec druhé světové války zastihl skauty připravené a obnova činnosti byla velmi rychlá. V komunisty ovládaných státech však brzo byla činnost skautského hnutí násilně „zlikvidována“. Akční výbory Junáka vykonaly u nás své. V inscenovaných procesech byla řada skautských činovníků i prostých skautů odsouzena k vysokým trestům, několik k trestu nejvyššímu, a i jinak diskriminována [61–65]. Jakmile nastalo jisté, komunisty ovládané, uvolnění v době „Praţského jara“, skautské hnutí obnovilo svou činnost jen krátce (1968–1970) a se značně omezenými moţnostmi, zejména ideovými, zvláště v oblasti duchovní výchovy, aby znovu na jednadvacet let oficiálně umlklo. Tentokrát bylo ovšem toto ukončení provedeno více neţ problematickým a v podstatě neskautským způsobem, na němţ se podíleli i někteří skauti a skautky za vůdčího působení stranické skupiny KSČ 21 na ústředí Junáka a zřejmě také i při niţších sloţkách Junáka, coţ se stalo předmětem tvrdé kritiky po obnově hnutí v listopadu 1989. Sami aktéři oné sebelikvidace, skautské principy a skauting jako takový dehonestující, mlčí [66–69]. Jestliţe během druhé světové války po zákazu Junáka v protektorátu Čechy a Morava uznalo ministerstvo vnitra československé vlády v londýnském exilu Svaz československých skautů ve Velké Británii (23. 5. 1941) a Mezinárodní skautská kancelář uznala tento svaz (25. 6. 1941), pak také během dlouhého trvání komunistické vlády v Československu skauti-emigranti udrţovali činnost hnutí především v západní Evropě, ale i v zámoří. Vedli oddíly, pořádali letní tábory a připravovali se na návrat do osvobozené vlasti [70]. Řada skautských oddílů působila v Československu ilegálně pod změněným názvem a většinou pod patronátem některé komunisty povolené organizace. Listopad 1989 otevřel cestu k obnově skautského hnutí v Československu. Pád hegemonie Sovětského svazu vedl k obnově národních skautských hnutí prakticky ve všech státech, které byly prostřednictvím komunistických stran násilně ovládány jako vazalové Sovětského svazu, a také přímo ve všech státech, které vznikly rozpadem Sovětského svazu. Skauti-komunisté, kteří se aktivně podíleli na likvidaci českého a československého skautského hnutí, se za své činy a za své schizofrenní rozvratnické a podvratné působení ve skautském hnutí nikdy nikomu neomluvili a zřejmě je dodnes povaţují za jedině správný postoj bez ohledu na dopady, jaké to má nejen na český skauting, ale celou naši současnou společnost [viz např. 70–72]. Podrobný rozbor zpracovává historická komise Junáka na základě všech dostupných archivních a dalších podkladů a dokladů. Současný stav, smysl a poslání českého skautského hnutí V následujícím bych chtěl ještě krátce charakterizovat, jak je v současné době skautské hnutí vnímáno, s jakými problémy se setkává a jaké jsou předpoklady pro jeho další působení ve společnosti. Především je třeba říci, ţe v současné době ve světě existuje několik organizací, které sdruţují jednotlivé národní skautské organizace. Reprezentantem kaţdého státu můţe být jen jedna národní organizace. Pokud je v některém státě více skautských organizací, je moţné, aby se sdruţily ve federaci, která by pak zastupovala tuto federaci ve světových organizacích. Poslední informace ze zahraničních ústředí však naznačují, ţe vytváření těchto federací nejsou tato ústředí příliš nakloněna a jejich vznik není jimi podporován. Junák – svaz skautů a skautek České republiky je v současné době členem tří světových skautských organizací, WOSM – World Organization of the Scout Movement/Světová organizace skautského hnutí se sídlem v Ţenevě, WAGGGS – World Association of Girl Guides and Girl Scouts/Světová organizace skautek se sídlem v Londýně, a ISGF – International Scout and Guide Fellowship/Mezinárodní společenství skautů a skautek se sídlem v Bruselu. Problém vytvoření federace všech skautských organizací působících v České republice je zatím stále otevřený. Týká se především těchto v současné době působících skautských organizací: Junák – svaz skautů a skautek České republiky, Svaz skautů a skautek České republiky, Skaut – český skauting ABS a YMCA T.S., Občanské sdružení 22 skautů a skautek Lilie, Skautský oddíl Velena Fanderlika, Polské harcerstvo v ČR, Vodní skauti ČR a několika dalších menších organizací. Ministerstvo vnitra České republiky provedlo 23. dubna 2003 registraci a přidělení identifikačního čísla Asociaci skautských sdružení ČR. Junák – svaz skautů a skautek České republiky zůstává zatím mimo tuto asociaci. Raději zvolil své členství v České radě dětí a mládeže. Je toto rozhodnutí trvalé a definitivní? Skautské hnutí v České republice i ve světě dokázalo překonat těţká období politického útisku. Dokázalo se vyrovnat s různým pojetím skautingu v jednotlivých účastnických zemích a národních organizacích. Období útlaku a oficiální „neexistence“ byla následována růstem zájmu o skauting. Skautské hnutí prokázalo, ţe je jedním z významných faktorů, které pozitivně přispívají k rozvoji lidské společnosti a současně se na něm aktivně podílejí. V současné době můţeme hovořit o několika desítkách miliónů členů skautských organizací ustavených ve většině států světa. Skautským hnutím prošlo mnoho významných našich i světových osobností vědy a kultury, první lidé na měsíci byli americkými Orlími skauty. A všichni se hrdě hlásí ke skautingu a vyznávají, jak právě skauting pozitivně ovlivnil celý jejich další ţivot. Základní principy skautingu dodnes nepotřebovaly a nepotřebují žádnou změnu Představují trvalý vklad zakladatelů skautingu do rozvoje lidstva. Je samozřejmé, ţe se spolu s „civilizačními“ změnami, k nimţ dochází na naší planetě, průběţně také vyvíjejí metody praktického skautingu. V tomto smyslu a v těchto souvislostech není skauting ţádné rigidní dogma. A skautské hnutí jako takové se aktivně zapojuje ve spolupráci s různými sdruţeními a organizacemi, jako např. YMCA, YWCA do úsilí o lepšího člověka, o zdravější ţivotní prostředí a ochranu přírody, o lepší společnost, aby tak naplnilo své poslání, tj. sluţbu lidstvu, a aby do tohoto celospolečenského úsilí připravilo muţe a ţeny, jimţ se ţivot v souladu se základními principy skautingu stal smyslem jejich bytí. Spektrum různých organizací a institucí, které se soustřeďují na mimoškolní výchovu dětí a mládeţe, je značně široké. A přece se něčím od skautingu zásadně odlišují. Zabývají se převáţně formami a způsoby vyuţití volného času mladé generace. Posláním skautského hnutí je naproti tomu výchova lidsky, duchovně, duševně a morálně vyspělého jedince ve vazbě na kolektiv stejného zaměření a stejného raţení, tzn. na ty, jimţ se základní principy skautského hnutí, jejichţ hodnoty jsou trvalé a neměnné, a sluţba lidstvu, která z těchto principů vyplývá, staly trvalým smyslem ţivota, jak jsem se pokusil v tomto příspěvku naznačit a jak znovu, na závěr, ještě jednou připomínám. V tom jsou skautské hnutí a jeho poslání ve společnosti nezastupitelné a nepostradatelné. „Smyslem skautingu jako hnutí je vychovávat tak, aby naši svěřenci byli Lidmi.“ Těmito slovy charakterizuje skauting Matyáš Novák – Logik na úvodní stránce své absolventské práce ELŠ Výchova Člověka ve skautském oddíle. A tuto svou práci končí obraceje se ke skautským vůdcům: „Kdybych však měl přesto napsat deset pravidel pro správnou výchovu, napsal bych pouze jedno: Snaž se konat co nejvíc dobra a buď svým skautům opravdovým přítelem. Pak se z nich stanou dobří lidé [73].“ A já k tomu dodávám: „Pane, stůj při nás, když hledáme tu správnou cestu!“ 23 Použitá literatura [1] PLAJNER, R. Rudolf Plajner a přátelé. CD ROM, TDC Junáka, 2001. [2] NAVRÁTIL, Z. – Fetišek. Etika a morálka ve skautingu. ELŠ 2002. [3] JEAL, T. The Boy-Man, the life of Lord Baden-Powell. New York: W. Morrow and Co., 1990. [4] HANSEN, W. Vlk, jenţ nikdy nespí. Dobrodruţný ţivot lorda Baden-Powella. Praha: ScoutArch, 1994. [5] JANÍK, V. – Ren. Z vůdcových zápisníků. Praha: ČIN, 2002. [6] BEČKA, J. – Sekula. Paměti skautského vlčete. Ineditní sbírka, Liberec, 1999. [7] ŠIMÁNEK, J. Skauting, jeho podstata, význam a ethika. Praha: Rebcovo nakladatelství, 1946. [8] ŠIMÁNEK, J. A. B. Svojsík. Praha: Orbis, 1946. [9] PETERSON, R. W. The Boys Scouts, An American Adventure. New York: American Heritage, nedatováno. [10] SVOJSÍK, A. B. Základy junáctví. Praha: České lidové knihkupectví a antikvariát Josef Springer, 1912. [11] ZAJÍC, J. Myšlenkové základy skautingu. Edice Vůdcovská zkouška 1, Praha, 2000. [12] BADEN-POWELL, Lord of Gilwell. Scouting for Boys. World Brotherhood Edition, 1946. [13] NAVRÁTIL, Z. – Fetišek. Duchovní rozměr skautingu. ELŠ 1999. [14] NAVRÁTIL, Z. – Fetišek. Mravní principy a výchovné cíle skautingu. Rukopis, Ivančice 2003. [15] SEIFERT, M. Přírodou a ţivotem k čistému lidství. Praha: Grégr a syn, 1920. Spisy dědictví Komenského č. 215. [16] Scouting and Spiritual Development. WOSM Report 2001. [17] Exploring Spirituality. WAGGGS Report 2001. [18] PLAJNER, R. Čím se liší české pojetí skautingu od Baden-Powellova 1. Pohled Rudolfa Plajnera. Skauting 39 (8) 14 (2001). [19] MARTINOVSKÝ, J. O. Čím se liší české pojetí skautingu od Baden-Powellova 2. Pohled Jana O. Martinovského. Skauting 39 (9) 18 (2001). [20] FANDERLIK, V. Čím se liší české pojetí skautingu od Baden-Powellova 3. Pohled Velena Fanderlika. Skauting 39 (10) 14 (2001). [21] BŘEČKA, B. Kronika čs. skautského hnutí 1900–1990. BRJ Brno, 1999. [22] STAŇA, Č. Skauting na vesnici. Absolventská práce ELŠ 2000, Újezd u Brna 2001. [23] LEŠANOVSKÝ, K. – NOSEK, V. Poznámky k vývoji českého skautského slibu. Historická komise Junáka 2001. [24] ZATLOUKAL, V. – Ševlk. Katoličtí skauti junáci v Československu. Brno: Javor, 1997. [25] Fundamental Principles. WOSM 1989 a doplněná vydání. [26] PEČENÝ, J. – Neptun. Základy duchovní výchovy. ELŠ 1999. [27] BADEN-POWELL, R. Religion in the Boy Scout and Girl Guide Movements, An address by the Chief Scout to the Joint Conference of Commissioners of both Movements at High Leigh, July 2nd, 1926; Lord Baden-Powell o náboţenství, soukromý tisk ZNF (Zdeněk Navrátil – Fetišek) Ivančice 2003. [28] NAVRÁTIL, Z. Putování za prvním principem. ELŠ 2002. [29] RUSEK, L. – Šaman. Duchovní aspekty výtvarného umění. ELŠ 2000. [30] RUSEK, L. – Šaman. Úvahy o skautingu, skautování a skautství. ELŠ 2000. [31] RUSEK, L. – Šaman. Hledání. ELŠ 2001. [32] RUSEK, L. – Šaman. Návraty k pramenům. ELŠ 2001. [33] RUSEK, L. – Šaman. Zahrady zázraků. ELŠ 2002. [34] Hájek, P. – Balú. Duchovní dimenze ve výchově vlčat. ELŠ 1994. [35] PEČENÝ, J. – Neptun. Ze zápisníku LŠ. ELŠ 2000. [36] BŘICHÁČEK, V. – Gigant. Tři základní principy skautingu z roku 1808? Skauting 34 (5) 20 1996); PAVLÍKOVÁ, M. Působení Bernarda Bolzana na praţské univerzitě. Zprávy archivu Univerzity Karlovy Praha 3, 5 (1980); 24 PAVLÍKOVÁ, M. Bolzanovo působení na praţské univerzitě. Univerzita Karlova Praha 1985, 145 str. a 8 str. fotografických příloh. [37] KŘIVSKÝ, P. Filozofické předpoklady skautingu. Skauting 29 (3) 8 (1990), 29 (4) 4 (1990), 29 (5) 6 (1991). [38] HAUSER, P. – PACHMANN, E. Základy skautingu. Český Junák, OLŠ ChK, Brněnská rada Českého Junáka 1991. [39] PLAJNER, R. Zavátou junáckou stezkou 2. Ve sluţbách republiky. Idey a praxe svazového skautingu. Šrámizdat Brno, nedatováno. [40] SICA, M. Footsteps of the Founder Lord Baden-Powell, str. 171, Roma: Edizioni Scout, Nuova Fiordaliso, 2001. [41] NAVRÁTIL, Z. – Fetišek. Můţe být skauting ţivotním stylem? ELŠ 1995. [42] Čejka J. – Péguy. Zlaté pravidlo chování a skautská výchova. Na dobré stopě 139 (červen) 2 (2005). [43] SCHWARZ, S. & J. The Scouting Way. The Scouting Way, San Clemente, CA 2004. [44] PEČENÝ, J. – Neptun. Cesta k pravdě a lásce. ELŠ 2001. [45] PEČENÝ, J. – Neptun. Slibové vigilie. ELŠ 1999. [46] PEČENÝ, J. – Neptun. Skautský slib v ţivotě činovníka. ELŠ, 2000. [47] PEČENÝ, J. – Neptun. Kříţová cesta skautského vůdce. ELŠ, nedatováno. [48] PEČENÝ, J. – Neptun. Kdyţ se z příkazu stane touha. ELŠ 2001. [49] Webster´s New World Dictionnary. Cleveland and New York 1988. [50] NOVÁK, L. – Profesor. Etika skautingu a její filozofické zdroje. 88. oddíl Praha, středisko Radost, nedatováno. [51] KRUPIČKA, J. Rozmanitost ţivota. Praha: Paseka, 2002. [52] ČEJKA, J. – Péguy. Je skutečně skautské hnutí otevřeno všem? Rukopis 2006. [53] NOVÁK, J. Druţinová soustava (The Patrol System). Knihovna junáků-skautů českoslov. čís. 14. Praha: České knihkupectví a antikvariát Josef Springer, 1922. [54] Scoutmaster´s Handbook. Boy Scouts of America, 1964. [55] NOVÁK, J. Junácká druţina. Praha: Junák, ústředí skautské výchovy a Mladá Fronta, 1968. [56] DVOŘÁK, V. Druţinový rádce. Praha: Český Junák a Mladá Fronta, 1970. [57] NAGY, L. 250 milionů skautů. The World Scout Foundation 1985, český překlad Junák, TDC Praha 1999. [58] VOSÁTKA, M. – Grizzly. Český skauting. Fons Special 4 (2) 1994. [59] PEČENÝ, J. – Neptun. Osobnost vůdce a její růst. ELŠ 2000. [60] KROONENBERG, P. J. The Undaunted. Keeping the Scout Spirit Alive. The Survival and Revival of Scouting in Central and Eastern Europe. Oriole Int. Publications and WOSM, Ţeneva 1998. [61] LEŠANOBSKÝ, K. – Kay. Se štítem a na štítě. Nezradili skautský slib. Praha: ÚDV PČR, 1999. [62] POKORNÝ, J. – Jeţek. Druţina Teplička. Soukromý tisk 1992. [63] Jelínek, J. – Baghýra. Dic mihi aliquid cervule. Soukromý tisk 2001. [64] ROTTENBORN, O. – BOBEK, F. Skauti za ostnatými dráty. Praha: Ostříţ 1993. [65] POLEDŇÁK, A. Skauting ve sluţbách podněcovatelů války. Praha: Mladá Fronta, 1953. [66] PLAJNER, R. Zaplál oheň divuplný I. Rudolf Plajner Junáku. Praha: Evropské hnutí v České republice, Nadace Friedricha Eberta, 1997. [67] PACHMANN, E. Zaplál oheň divuplný II. Junák Rudolfu Plajnerovi. Praha: Evropské hnutí v České republice, Nadace Friedricha Berta, 1997. [68] LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny českého skautingu v období 1968–1970. Tehdejší události a jejich důsledky. Praha: ČIN, 2003. [69] KOPT, M. et al. Český skauting v dokumentech KSČ 1945–1948. SOVF, ÚDV, ČIN a SÚA ČR Praha, 2004. [70] CIHLÁŘ, J. Dějiny čs. exilového skautingu, léta 1939–1992. Historická komise a ÚSA Junáka 2004. [71] ČEJKA, J. – Péguy: Za vše, co je ve mně dobrého, vděčím skautům. Úvaha k 10. výročí oficiálního zaloţení Skautského oddílu Velena Fanderlika, 2004. [72] ČEJKA, J. – NAVRÁTIL, Z. Morální rozměr skautingu. ELŠ 2003. 25 [73] NOVÁK, M. – Logik. Výchova Člověka ve skautském oddíle. ELŠ nedatováno. 26 Odboj slezských skautů Jitka Radkovičová – Tiki (2007) „Moje vlast a vaše vlast nevznikla jen tak z ničeho. Vytvořili ji muţi a ţeny svou tvrdou prací a bojem, ve kterém často obětovali vlastní ţivot, vedeni pravým vlastenectvím. Při všem, co děláte, myslete nejprve na svoji vlast. Vaším cílem by se mělo stát heslo: „Nejdříve moje vlast, aţ potom já.“ Probuďte v sobě skutečného ducha vlastenectví, kterého by měl mít kaţdý správný chlapec.“ (Lord Robert Stephenson Smyth Baden-Powell of Gilwell: Skauting pro hochy) Úvod O událostech, které se odehrávaly před více neţ 60 léty v beskydských horách, bylo jistě mnohé napsáno, ale pokud vím, nebyl dosud podniknut pokus o systematickou analýzu všech okolností, a ucelený pohled na události dávno minulé tedy chybí. Zaráţí rovněţ skutečnost, ţe náčelnictvo Junáka v poválečné době nevyuţilo takříkajíc „propagandisticky“ činnost této skupiny, kdy měl být skautským vedením zhodnocen dosah skautského odboje jako protiváha k uţ tehdy se objevujícím tendencím potlačovat význam všech sloţek protinacistického odboje s výjimkou odboje komunistického. Po roce 1948 se o Odboji slezských skautů důsledně mlčelo, protoţe poúnorový reţim jiný neţ komunistický odboj nepřipouštěl. Skautský odboj na Ostravsku upadl do úplného zapomenutí. Odkrývat nové skutečnosti bylo proto znovu moţné aţ po roce 1989. Přesto do dneška zůstává mnoho otázek, na které není a pravděpodobně nikdy nebude ţádná odpověď. Na mém rozhodnutí zabývat se touto problematikou se jistě „podepsala“ skutečnost, ţe v létech 1982 aţ 1989 jsem ţila v Ostravě a s mnohými pamětníky válečných událostí, konkrétně s mnoha skauty, kteří přeţili nacistické běsnění, jsem měla moţnost hovořit. Tato práce je malým pokusem o syntézu oněch událostí, pokusem splatit tak částečně dluh těm, kteří od německých okupantů dostali odměnu – kulku do hlavy za to, ţe dodrţeli skautský slib. Mě osobně překvapila skutečnost, ţe – jak se v průběhu let ukázalo – přestoţe počet zastřelených členů skupiny Odboje slezských skautů vystoupal k číslu osmnáct, je do dnešní doby s ţeleznou pravidelností ve většině případů zmiňováno pouze pět jmen mrtvých. Nepodařilo se mi odhalit proč. Moţnou roli na zkreslení informace hraje „legenda o Ivančeně“ (mohyle zaloţené na památku zavraţděných skautů), kdy její zakladatel Sláva Moravec uvedl, ţe památník zaloţil na paměť pěti zastřelených. Bylo to pochopitelné, v tehdejší době (rok 1946) nebyly k dispozici podrobné informace. V neposlední řadě je třeba se také ptát po „dívčí“ sloţce Odboje slezských skautů; ta prokazatelně existovala, ač zmínky o ní jsou sporadické. Skautky pracovaly spíše jednotlivě, netvořily organizovaný celek. 27 Je nutné konstatovat, ţe psaní této práce bylo ztíţeno tím, ţe o činnosti skautů za druhé světové války nevyšla téměř ţádná literatura a v knihách, zabývajících se druhým odbojem, bývá skautská činnost obvykle pouze letmo zmíněna. Při pátrání po okolnostech, které vedly k prozrazení skautů a jejich přátel ze skupiny Odboj slezských junáků a k jejich popravě na konci druhé světové války, jsem se setkávala s nejrůznějšími komplikacemi, vycházejícími především z faktu, ţe členové této skupiny pracovali tvrdě konspirativním způsobem, tzv. trojkovým systémem. To po válce a po smrti hlavních aktérů znemoţňovalo a v mnoha případech dodneška znemoţňuje odhalení veškerých činů, kterými skupina přispěla k osvobození své vlasti od nacistické nadvlády. Po šedesáti létech jsou leckteré zprávy značně zkreslené a úplná rekonstrukce děje v podstatě není moţná. S ohledem na selhávající lidskou paměť a úzký pohled jednotlivce byla důleţitá konfrontace více výpovědí doplněná nezbytnými dokumenty, pokud se zachovaly. Druhá světová válka a vznik skautského odboje na Ostravsku Válka vedená v letech 1939–1945 si řekla o téměř 60 miliónů mrtvých, ze dvou třetin to bylo civilní obyvatelstvo, a díky tomuto aspektu zůstává nejkrvavějším a nejničivějším konfliktem v dějinách lidstva. Jiţ v prvních dnech této války bylo jasné, ţe bude vedena bezohledněji neţ ta předchozí. Naši vojáci, mezi nimi i skauti, bojovali na všech frontách. Jak píše Rudolf Plajner ve své knize Zavátou junáckou stezkou: „Skautská výchova se tím kvalifikovala nejlépe, neboť tak dala konkrétní výraz slovům milovat vlast svou, republiku Československou, a slouţit jí věrně v kaţdé době.“ [1] Situace na Ostravsku nebyla jednoduchá. Ostrava byla jedním z nejdůleţitějiších měst v protektorátu Čechy a Morava. Ocelářský, chemický a těţební průmysl byl pro německé okupanty ţivotně důleţitý, zvláště poté, co v důsledku vývoje na frontách ztráceli Němci dříve dobytá území a válečná situace se začala obracet v jejich neprospěch. Nicméně jako všude jinde i zde brutální charakter jejich okupační politiky vedl k narůstání odporu, na mnoha místech tento odpor přerostl v aktivní odboj a později se zde rozhořela partyzánská válka. Junák patřil mezi organizace, které nacisté zakázali. Většina skautů však nejrůznějšími způsoby v práci pokračovala dál. Junák byl velmi dobře organizován a v důsledku toho byl odbojovými pracovníky mimo jiné poţádán o zajišťování přechodů do zahraničí. Jedna cesta vedla přes Polsko, zajišťovali ji ostravští skauti – velmi dobře se totiţ znali téměř se všemi hajnými a lesníky v Moravskoslezských Beskydech. Na druhé cestě – přes Slovensko – skautské spojky přebíraly utečence a doprovázely je aţ na maďarské hranice. Skauti zajišťovali ilegální odchody za hranice do Polska a na Slovensko vojákům, politicky exponovaným pracovníkům, Ţidům a všem, kteří byli z existenčních důvodů nuceni protektorát opustit. Odboj slezských skautů V roce 1933 bylo na ţádost vedoucích osobností slezského skautského hnutí zřízeno samostatné náčelnictvo pro tuto oblast. Dosavadní Ţupa Petra Bezruče byla rozdělena na tři ţupní celky, které nesly jméno Petra Bezruče. Opavskou pohraniční 28 ţupu, Ostravskou pohraniční ţupu a Těšínskou pohraniční ţupu. Nové ţupní celky měly společnou vůdcovskou školu a společnou skautskou zemskou kancelář v Opavě. Dr. František Král, profesor z Moravské Ostravy, byl vybrán za styčného důstojníka v území, kde působily české i polské skautské a harcerské oddíly. Dalším z poţadavků, na který vedení Junáka na ţádost slezských skautů přistoupilo, bylo vytvoření Zemské slezské lesní školy (ZSLŠ). Vedení Junáka tímto způsobem reagovalo na specifickou situaci ve slezském pohraničí, kde ve vědomí lidí stále přeţíval spor týkající se československo-polského ozbrojeného konfliktu z roku 1919 a z něj vyplývajících národnostních neshod. Akt zaloţení ZSLŠ byl chápán jako významná podpora českého prvku ve slezské oblasti. Vhodné tábořiště bylo nalezeno v Beskydech pod Lysou horou a pronajato na dvacet let. Bylo vybudováno během dvou měsíců, dokonce s jezírkem na koupání. Voda z blízkého pramene, která napájela i jezírko, dala tábořišti přiléhavý název: U Chladné vody. První ročník ZSLŠ na Chladné vodě proběhl v srpnu 1932 pod vedením profesora Vl. Josífka. Instruktory byli bratři Liščař, Petr, Šváb, Strakoš, Večerek a Vondráček. Dalšími instruktory byli neskauti: plukovník Jiříček, dr. Koníček, A. Jankovský, nadporučík Beinhauer, inspektor Hanák, ing. Pacák a ing. Masník. V následujících létech slouţilo tábořiště pod vedením skautských činovníků k výcviku vedoucích mládeţe Klubu československých turistů. Další ročník ZSLŠ se konal aţ v srpnu 1938. Mezi frekventanty tohoto kurzu byl také bratr Vladimír Čermák – Zuzina, příští vůdčí osobnost Odboje slezských skautů. V době války slouţilo tábořiště ZSLŠ jako jedna z tzv. mrtvých schránek pouţívaných skauty k dodávání materiálu partyzánům skrývajícím se v Beskydech. Je rovněţ nutné zmínit se o tom, ţe jiţ v roce 1937 někteří příští členové Odboje slezských junáků absolvovali ve skupině třiceti šesti junáckých činovníků, vybraných z celého Československa, záškodnický kurz, vedený instruktory generálního štábu armády. Kurz absolvoval také bratr Bedřich Polák – Bimbo, další příští skaut-odbojář. Velmi důleţitou událostí je vznik tzv. Slezské legie, jeţ byla součástí širšího Slezského odboje a kterou v roce 1938 po obsazení Těšínska Polskem utvořili skautští činovníci ve spolupráci s důstojníky a vojáky československé armády. Byla to odbojová organizace, která pracovala proti Polsku na obsazeném území. „Mladší členové Slezské legie rušili telefonní sítě a prováděli menší destrukční práce. Starší opatřovali zbraně. Mezi nimi byli i Vladimír Čermák a Vladimír Pach, členové 1. skautského oddílu v Moravské Ostravě. Během prosince 1938 špatně zakonspirovanou skupinu Poláci rozkryli a nešetřili tresty. Kdyţ byla ČSR obsazena Němci, změnila Slezská legie jméno na Slezský odboj 4 a začala pracovat proti Němcům. Kdyţ Němci obsadili Těšínsko, získali protokoly o činnosti Slezské legie. Zbraně byly Němci většinou zabaveny, jiné stihli odbojáři ukrýt. Některé osoby začalo gestapo vyšetřovat, vojenské osoby ohroţené zatčením tajně opouštěly zřízený protektorát Čechy a Morava.“ [2] 4 Ve skutečnosti byla Slezská legie součástí Slezského odboje jiţ v době svého vzniku. 29 Domnívám se, ţe právě nedobré zkušenosti z nedokonalé konspirace Slezské legie a tragické důsledky z ní plynoucí donutily Vladimíra Čermáka přemýšlet o systému, který by práci v odboji učinil bezpečnější. Věděl v době, kdy se ujímal velení Slezské legie (bylo mu tehdy 19 let), ţe má-li být odbojová činnost úspěšná, musí být zásady konspirace bezpodmínečně zachovány. Jistým přispěním k zahájení činnosti skupiny Odboj slezských junáků byl v roce 1936 vznik 1. ostravského klubu roverů-skautů. Osm rádců a podrádců 1. chlapeckého oddílu Junáka v Moravské Ostravě poţádalo profesora matematiky na dívčím gymnáziu ve Slezské Ostravě, bratra Bohuslava Fialu – Čingala, aby činnost zaštítil a stal se jejich vůdcem. Tehdy to byl jediný roverský klub v širokém okolí. Klub se scházel v profesorově kabinetě se svolením ředitele gymnázia Štěpánka na přímluvu jeho dcery Jarmily, skautky 1. dívčího oddílu ve Slezské Ostravě. Zde se také zrodil plán obnovit ostravské skautské oddíly, které během času zanikly a jejichţ čísla v dekádě zůstala neobsazena. Postupně tedy došlo k obnovení 2. oddílu v Ostravě-Mariánských Horách a 3. oddílu v Ostravě-Vítkovicích a 8. oddílu v Ostravě-Hrabůvce (někteří členové těchto oddílů byli později také zapojeni do odbojové činnosti). Přišel 14. březen 1939. Na tento den vzpomínal Josef Votoupal, člen 1. ostravského roverského klubu: „Skupina hochů sedí na pravidelné roverské schůzce v sešeřelém kabinetu hladnovského dívčího gymnázia. Ve středu kabinetu sedí bratr Fiala, muţ asi čtyřicetiletý, zuby má pevně semknuté, vzdornou bradu mírně vysunutou. Povstává a říká zadrhovaným hlasem: „Hoši, proţíváme velmi váţný okamţik ve svém ţivotě. Aţ do této chvíle vše, co jsme proţívali, byla jen hra. Nyní vše končí, z vás chlapců se stávají muţi. A chcete-li zůstat čestní, pamatujte na svůj skautský slib. Naše vlast, náš národ a celá naše budoucnost je váţně ohroţena. Bude potřebovat celé muţe, mnoho obětí a statečnosti. Jednejte tak, jak vám velí vaše svědomí!“ Zdá se mi, ţe ještě po půlstoletí slyším tento přiškrcený hlas, jakoby to bylo dnes.“ [3] Toto byl pravděpodobně jeden z hlavních impulsů, který způsobil, ţe se skauti 1. roverského klubu v čele s Vladimírem Čermákem – Zuzinou, přestoţe zkušenost z činnosti Slezské legie byla varující, rozhodli pokračovat v odbojové práci – stejnými prostředky, ale jinou konspirační metodou. V první řadě Vladimír Čermák prostřednictvím skauta 2. ostravského oddílu Václava Matěje, bývalého důstojníka československé armády, kontaktoval vojenskou podzemní organizaci Obrana národa, sestavenou z demobilizovaných vojáků a důstojníků. Je nutné konstatovat, ţe původně protipolsky orientovaný Slezský odboj poskytl vznikající Obraně národa svoji původní síť pracovníků a spojení do zahraničí. Důleţitou roli hráli rovněţ bratři Jaroslav Polach, Milan Český – Bayer, František Ryš a Vladimír Skotnica. Po odtrţení Slovenska od českých zemí a vzniku protektorátu Čechy a Morava zapojoval V. Čermák do práce stále více skautů. Organizoval spolu s ostatními přechody do Polska pro osoby ohroţené nacisty nebo odcházející do zahraničního odboje (jejich počet bývá odhadován na 700 aţ 800 lidí; mnozí odcházeli na přímý příkaz prezidenta E. Beneše a je známým faktem, ţe bez těchto osob – ve své velké většině letců – by Beneš nemohl zaloţit svoji tzv. „zahraniční akci“). V převádění osob skauti pokračovali po celý rok 1940. Nově uplatňované konspirační metody vyţadují důkladnější zácvik jednotlivců, proto na jaře roku 1941 bratři Čermák a Závada organizují v Kozlovicích tajný výcvik 30 skautských skupinek. Je nutné doplnit úbytek odbojářů, vzniklý zatčením nebo odchodem některých jedinců do emigrace (F. Ryš, J. Polach, Milan Český – Bayer). Skupina se začátkem roku 1942 rozšiřuje o oddíl skautů z Vratimova, který vedli bratři Blaţkové. S pomocí lesníka Kabilky budují v Beskydech tajné základny. Jedna z těchto základen je vybudována na Starých Hamrech v místě bývalého tábořiště prvního oddílu na potoku Červík. Rovněţ toto místo, stejně jako tábořiště Chladná voda, bylo později pouţíváno skauty pro styk s partyzány. Skupina je prostřednictvím Benedikta Závady napojena na ostravskou skupinu Lvice a oddíl Zelený kádr, působící na Kroměříţsku. V roce 1943 a létech dalších bratři Čermák, Pach a Muţný organizují zpravodajskou síť ve firmách, závodech, továrnách a dopravě a organizují rovněţ špionáţ proti německé armádě. Vyuţívají při tom „sluţeb“ mnoha hochů – skautů, z nichţ většina netuší, ţe je součástí rozsáhlé zpravodajské hry. Vţdyť spočítat vojenské vlaky projíţdějící nádraţím není problém ani pro vlče, natoţ tak pro zdatného skauta…5 Organizace tedy byla členěna aţ k nejmladším skautům. Do podrobných plánů ale mladší skauti zasvěcováni nebyli. Získané informace jsou předávány odbojovým skupinám Plukovník Jindra, Bělavský-Niščimenko a také paraskupině Clay-Eva. Předávají jim je bratři Bedřich Polák, Miloš Rozsypal a JUDr. Ivan Komárek, včetně plánů německé obrany Ostravy, které se podařilo získat Miloši Rozsypalovi a Benediktu Závadovi. Aby se získalo krytí pro aktivity vyţadující pohyb po horách, vytváří se konspirativní členská základna v Klubu českých turistů a v Kuratoriu pro výchovu mládeţe. Činnost zaštiťují bratři Rozsypal, Moravec, Motan, Skopal, Zdráhal, Malý a Prokop. Opatřují se zásoby a léky pro partyzány. Bratr Miroslav Kozlovský, četař aspirant, zajišťuje spojení s policejní školou v Ostravě-Hulvákách, jejíţ frekventanti měli za úkol na sklonku války provést likvidaci kolaborantů, obsadit elektrárnu v OstravěTřebovicích, ostravský rozhlas a hlavní poštu. Dostupné prameny uvádějí, ţe 13. 11. 1943 navázal Vladimír Čermák styk s odbojovým ústředím a skupina přijala název „Odboj slezských junáků“. Neuvádí se bohuţel, za jakých okolností k tomu mělo dojít, s jakým ústředím se měl Čermák spojit a není v tomto bodě jasno ani mezi přímými účastníky skautského odboje. Nepodařilo se mi tuto věc ověřit ani rozsáhlým dotazováním mezi pamětníky. Ve Zprávě o činnosti skupiny Vladimíra Čermáka, sepsané v únoru 1946 členem skupiny Milošem Rozsypalem, se uvádí, ţe se skauti napojili na organizaci Odboj československé mládeţe (OČM); existují ale jedinci, kteří ono datum zpochybňují a tvrdí, ţe název OSJ dostala skupina aţ po válce. S tímto názorem se ztotoţňuji, protoţe v archivních materiálech skupina bývá nejčastěji označena jako skupina Vladimíra Čermáka. Informace o napojení na Odboj československé mládeţe je pouhá hypotéza, nepodloţená důkazy, o jejíţ hodnověrnosti lze mít oprávněné pochyby. Logicky vzato – nebyl důvod napojovat se na jakékoliv odbojové ústředí a zvyšovat tak riziko odhalení. Tuto domněnku potvrdila Jaryna Štěpánková-Kostková, tehdejší blízká spolupracovnice Vladimíra Čermáka. Stejně tak v dokumentech OČM, dochovaných v archivech, nelze nalézt potvrzení o přímém propojení obou skupin. Některé prameny uvádějí, ţe přibliţně v této době se údajně vloudil do skupiny pod záminkou spolupráce s frenštátskými partyzány konfident gestapa Josef Osobní vzpomínky Romana Teichmanna – Stopaře, Miroslava Rybičky – Bajaza a Petra Fialy – Ťopa 5 31 Stavinoha. Upozorňuji v této souvislosti na tvrzení manţelky jednoho z odbojářů Alţběty Krautové a matky Vladimíra Čermáka paní Čermákové, které po válce šly na ruskou komandaturu v Ostravě v Tyršově ulici a zde sluţbu konajícímu důstojníkovi ohlásily své podezření, ţe J. Stavinoha je konfident, který způsobil prozrazení skupiny OSJ. V té době uţ ale Stavinoha působil ve vysokém postavení v komunistické straně, a tak byly obě paní ruským důstojníkem nevybíravým způsobem odmítnuty. Je pravda, ţe Stavinoha byl gestapem v roce 1940 zatčen; zda podepsal spolupráci, je otázkou. V kaţdém případě však na sklonku války působil v partyzánské skupině Jiskra-Bílek a byl gestapem hledán. V 50. létech v rámci čistek v komunistické straně byl Stavinoha souzen a odsouzen. [4] V roce 1944 pokračuje výzvědná činnost skupiny se zaměřením na získávání informací o zbrojním průmyslu a obraně wehrmachtu. Informace jsou předávány paraskupině Clay-Eva a beskydským partyzánům pomocí mrtvých schránek. Budují se záchytné sítě a nadále probíhá zásobování partyzánů především zbraněmi, potravinami a léky. Přímým kontaktem s partyzány jsou pověřeni zejména bratři Čermák, Pach, Komárek, Polák, Rozsypal a Kublák. Po neúspěchu Slovenského národního povstání přechází v září 1944 do Beskyd 1. partyzánská brigáda Jana Ţiţky z Trocnova s veliteli D. B. Murzinem a Jánem Ušiakem. Je prokázáno spojení Odboje slezských junáků také s touto brigádou. Jak vzpomíná bratr Bedřich Polák – Bimbo, od velitele Ušiaka dostal na památku (a na nutnou obranu) sovětský browning Nagan. Začátkem roku 1945 v souvislosti s postupem na frontách se plány skupiny přizpůsobují nastávajícímu konci – cílem je získat zbraně. Při jejich opatřování se v únoru bratři Milan Rotter a Otto Klein dostali do styku s konfidenty gestapa, které začalo skupinu sledovat. Vladimír Čermák se v polovině března o ohroţení dozvěděl, a proto všechny nejbliţší spolupracovníky varoval. Jejich ilegální činnost nicméně pokračovala dál. 31. března 1945 se bratři Čermák, Pach, Rozsypal, Kublák, Gurecký, Štajgr, Foral a sestry Gurecká a Stříţová (uvádím na základě informací přímého svědka schůzky Miloše Gureckého – Unkase tento rozšířený seznam účastníků záměrně, poněvadţ aţ dosud se v dostupných pramenech uváděla pouze první čtyři jména) naposledy sešli na tábořišti U Chladné vody a stanovili termín přesunu členů skupiny včetně ohroţených osob do Beskyd na 5. dubna. Rozešli se, aby vydali patřičné příkazy; někteří z nich se ještě vraceli do Ostravy, aby zničili dokumenty, které by při případných domovních prohlídkách mohly gestapo vést k dalším odhalením. Návrat se ukázal být osudným. Údaje o době zatčení jednotlivých odbojářů se různí. Podle některých zdrojů byl 3. dubna 1945 jako první zatčen Milan Rotter, který byl na ulici poznán gestapáky. Po jeho výslechu byl – rovněţ 3. dubna – zatčen Otto Klein. V noci z 3. na 4. dubna pak bylo postupně zatčeno asi 35 odbojářů a členů jejich rodin, mezi jinými Vladimír Čermák, Vladimír Pach a Quido Němec. Návazně pak Zdeněk Novák, Jaromír Krupa, Jan Schindler, Josef Gebauer, Bohumil Zyznar, Vladimír Bílek, Alfréd Kraut, Miroslav Kozlovský, Josef Kmošťák, Alois Šugárek, Vladimír Pitka, Vladimír Garbulinský, Zdeněk Koláček, Čeněk Harabiš, Štěpán a Miroslav Moravec. Zatýkání probíhalo aţ do 20. dubna a postupně bylo zatčeno a surovým výslechům na gestapu podrobeno asi 50 osob. Část členů skupiny unikla do bezpečí. 32 Na tuto dobu vzpomíná bývalá vůdkyně 1. dívčího oddílu, odbojová spolupracovnice a přítelkyně Vladimíra Čermáka, Jarmila Štěpánková: „Jako předválečná členka Junáka jsem se dobře znala s mnoha členy této organizace, především s chlapci z 1. oddílu ostravského Junáka, vedeného Vladimírem Čermákem. Po úředním zákazu činnosti se chlapci scházeli dál. O velikonocích roku 1945 jsem byla společně s Vláďou Čermákem, Otto Kleinem, Vláďou Pachem a Evou Rotterovou na návštěvě u našeho známého Lumíra Jedličky v Kozlovicích. Zpátky do Ostravy jsem se vracela 4. dubna večer společně s Vláďou Čermákem. Cestou se mi svěřil, ţe má dojem, jako by se kolem skupiny točilo nějak moc lidí. Po příjezdu do města jsme se rozloučili a šla jsem domů. Ráno jsem se od rodičů Vladimíra Pacha dověděla, ţe jejich syn spolu s Vláďou Čermákem a Otto Kleinem byli zatčeni gestapem. Uvědomila jsem si, ţe nebezpečí hrozí všem členům skupiny. Nešla jsem proto do práce a snaţila se varovat všechny Vláďovy kamarády, o nichţ jsem věděla.“ [5] Interpretace, proč k zatýkání vůbec došlo, jsou rozdílné. Jak uţ jsem zde uvedla, mnozí pamětníci uvádějí důvodné podezření, ţe skupina Vladimíra Čermáka byla od roku 1943 sledována konfidentem gestapa Stavinohou. Byl rovněţ potvrzen pokus o infiltraci skupiny agenty Kohutkem, Wilkowským a Brosigovou, kteří se vydávali za osoby mající kontakt na ruské partyzány. Sestra Zdeňka Hubeňáková, rozená Koblihová (po válce vůdkyně 5. dívčího oddílu v Ostravě), vzpomíná na dalšího moţného konfidenta jménem Cwirz – po válce po něm bylo ostravskými skauty vyhlášeno pátrání, nalezen byl aţ v Sovětském svazu a na ţádost o vydání sovětská strana odpověděla, ţe tento muţ pro ni vykonal mnohé cenné sluţby a vydán proto nebude. Není ale jasné, nakolik byl tento člověk zasvěcen do činnosti skautské skupiny. Bratr Bedřich Polák – Bimbo je přesvědčen, ţe k odhalení skupiny přispěla fotografie z jeho svatby (konané 31. 12. 1944), kde je zobrazen mimo jiné s dr. Skulinou, dr. Komárkem, Vladimírem Čermákem a Jarmilou Štěpánkovou, tedy se členy vedení skupiny. Fotografie nechal vyvolat u německého fotografa Hrubeho, rovněţ agenta gestapa. Bratr Miloš Gurecký – Unkas tvrdí, ţe po návratu z poslední schůzky na Chladné vodě byli někteří skauti poznáni gestapem uţ na ostravském nádraţí a sledováni do svých domovů; následně došlo k zatýkání. Jiní pamětníci uvádějí dalšího konfidenta, krycím jménem „Roman“. Jeho totoţnost nebyla nikdy odhalena, přestoţe popis i přibliţnou adresu měly poválečné bezpečnostní orgány k dispozici. Je moţné domnívat se, ţe důvodem je „Romanova“ příslušnost ke komunistickému odboji. Komunistická strana měla po válce v Ostravě velmi silné pozice a z mnoha důvodů se některá odhalení „nehodila“, aby se nenarušilo jiţ tehdy cíleně budované ideologické klišé. Rozdíl v interpretacích je pochopitelný; já sama se přikláním k názoru, ţe prozrazení skupiny je průnikem všech dosud uváděných okolností a moţná ještě mnohých dalších neobjasněných. Pokud byli někteří členové skupiny sledování jiţ od roku 1943, pak bylo jen otázkou času, kdy gestapo udeří. Proč udeřilo aţ v posledních dnech války, se zdá být nasnadě. Spisovatel Ota Filip, působící v Bavorsku, bývalý člen Jedničky, tvrdí, ţe ostravské skauty Němci zavraţdili proto, ţe tito skauti se svou odbojovou činností a statečností kvalifikovali jako budoucí elita českého národa. A nacisté popravovali do konce války plánovitě především osobnosti, o nichţ se domnívali – ostatně právem – ţe po válce by mohly ve společnosti převzít vedoucí úlohy. [6] Výslechy probíhaly aţ do 23. dubna. Ten den na chodbě úřadovny gestapa viděl bratr Bedřich Polák – Bimbo naposledy ţivého vůdce Odboje slezských skautů 33 Vladimíra Čermáka – Zuzinu. Zmláceného, s rozbitou tváří, s krvavou skvrnou místo levého oka. Odbojáři byli na rozkaz šéfa ostravského gestapa Lehmanna postupně převáţeni do věznice v polské části Těšína, kde na starém ţidovském hřbitově pro ně jiţ byly vykopány společné hroby. K prvním popravám došlo před rozedněním 24. dubna, k posledním 30. dubna nebo 1. května 1945, tedy v době, kdy Ostrava jiţ byla osvobozena Rudou armádou. Jak uváděl svědek, polský harcer Jan Kiedroň († 2004), měli skauti ruce za zády svázané drátem a byli usmrceni výstřelem do týla. 3. května byl osvobozen Těšín. Mezitím v osvobozené Ostravě vypuklo pátrání. Kdyţ se těsně po ukončení bojových operací Rudé armády otevřely brány věznic, zjistilo se, ţe řada zatčených skautů v nich chybí. Iniciativy se ujali rodinní příslušníci a rovněţ jiţ zmíněná vůdkyně 1. dívčího oddílu v Ostravě Jarmila Štěpánková. Jak vzpomíná Dobromila Iva Vaňková – Ivava, členka někdejšího 1. dívčího oddílu, která se do Ostravy vrátila před koncem války z nacistických věznic, vyhledala ji Jaryna a poţádala o pomoc při pátrání po zmizelých skautech. Projezdily tehdy celou severní Moravu, na ruském tanku se vydaly snad aţ někam do Jeseníků, a přesto neměly úspěch. Střídavě se objevovaly zprávy, ţe chlapci byli viděni tu mezi partyzány na Vysočině, tu v té či oné nemocnici. Ve skutečnosti ale ţádná z těchto zpráv nebyla pravdivá. O existenci hromadných hrobů v Polském Těšíně se jiţ vědělo, ale aţ na základě výpovědí zatčených gestapáků bylo zjištěno, ţe místo popravy ostravských skautů se nachází právě tam. V červnu 1945 po dohodě polských úřadů se sovětským vojenským velitelstvím došlo k úřednímu prozkoumání místa. Vlastní exhumace byla zahájena 13. června. Ve 23 hromadných hrobech bylo nalezeno celkem 81 mrtvých. Exhumaci byli přítomni rodiče zastřelených skautů, s identifikací pomáhaly rovněţ skautky Jarmila Štěpánková a Dobromila Iva Vaňková. Těla skautů-odbojářů byla nalezena aţ po odkrytí v pořadí patnáctého, šestnáctého a sedmnáctého hrobu. Sestra Zdeňka Hubeňáková mi sdělila, ţe ke zmíněné identifikaci obě dívky odjely ze společné skautské akce a vrátily se ve stavu totálního psychického vyčerpání. Jak mi potvrdila D. I. Vaňková, nebylo jednoduché mrtvá těla identifikovat jednak s ohledem na délku uloţení v hrobech a pak také kvůli znetvořeným obličejům (kulka střelená do týla většině mrtvých obličej značně zdeformovala). Identifikovalo se tedy hlavně podle oděvů a předmětů, brýlí, prstenů apod. Zavraţděni byli: Vladimír Bílek, Vladimír Čermák, Vladimír Garbulinský, Josef Gebauer, Čeněk Harabiš, Otto Klein, Miroslav Kozlovský, Josef Kmošťák, Afred Kraut, Jaromír Krupa, Quido Němec, Zdeněk Novák, Vladimír Pach, Vladimír Pitka, Milan Rotter, Jan Schindler, Alois Šugárek a Bohumil Zyznar. Vojenský automobil pak převezl ostatky mrtvých do Ostravy. V neděli 24. června 1945 se konala v ostravském krematoriu za účasti pozůstalých, českých skautů, polských harcerů, legionářů, vojáků a zástupců národního výboru i civilního obyvatelstva tryzna k uctění památky zavraţděných a společný pohřeb. Vedení Junáka udělilo zavraţděným členům skupiny zlatý stupeň junáckého kříţe „Za vlast 1939–1945“ in memoriam. Přeţivší obdrţeli stříbrný stupeň. Českoslo- 34 venský válečný kříţ 1939 in memoriam udělil skautům prezident republiky prostřednictvím tehdejšího ministra obrany generála Ludvíka Svobody. Ivančena a doba komunistické totality 6. října 1946 při dvoudenní výpravě zaloţila na hřebeni Ivančeny v Beskydech oddílová rada 30. ostravského oddílu, vedená Slávou Moravcem, kamennou mohylu. Měla Třicítce připomínat památku zavraţděných skautů. „Toho památného dne, kdy jsme s očima rozzářenýma a duší čistou vyšli z vlhkého malchorského pralesa na hřeben Ivančeny, ještě jsme netušili, jakou nezadrţitelnou kamennou lavinu uvolňujeme. Kdyţ jsme několika prvými kameny upevňovali hrubý roubený kříţ, mysleli jsme jen na svůj oddíl a slibovali jsme si, ţe se sem budeme vracet, abychom čerpali sílu z tradice obětavé sluţby vlasti. Vybrali jsme toto místo proto, ţe jsme jako oddíl často jezdili do údolí Jestřábí pod Ivančenou a ţe na druhé straně leţelo tábořiště Slezské zemské lesní školy na Chladné vodě. Zde se rodily v myslích mladých muţů junácké mravní ideály…“ [7] Vzkaz uloţený v lahvičce vyzýval kolemjdoucí, aby uctili památku mrtvých skautů poloţením kamene. Tradice se udrţovala, byť po roce 1948 to šlo stále hůř. Výstupy byly sledovány bezpečnostními silami a o represivní opatření nebyla nouze. Skauti-odbojáři prostě pro komunisty nebyli přijatelní a reţimu vadila i tato prostá památka na ně. Na sklonku 70. let byl srub na tábořišti U Chladné vody příslušníky StB téměř zlikvidován; v roce 1981 při pietním aktu v pravé poledne byli účastníci u mohyly obklopeni estébáky v civilu a při minutě ticha startoval motocykl (podobnost s pohřbem prvního mluvčího Charty 77 profesora Jana Patočky zřejmě čistě náhodná); v osmdesátých létech obecně byli účastníci výstupu podrobováni kontrolám bezpečnostních orgánů a mnozí byli vraceni zpět do vlaku. Pod drobnohledem StB byla mohyla rovněţ v roce 1986, kdy na ni členové trampské osady Wampirs umístili novou pamětní desku, a v říjnu roku 1987, kdy zde byla odhalena pamětní deska Rudolfu Plajnerovi. Dnes uţ nic z toho neplatí. Skauti se kaţdoročně u mohyly scházejí dál, tradice pokračuje. Přála bych si, aby všichni, kteří se svým kamenem přicházejí, měli na paměti, proč vznikla. Závěr Památka skautských obětí druhé světové války byla aţ do začátku devadesátých let cíleně opomíjena. Téměř ţádná práce z doby totality se o skautském podílu na druhém odboji ve Slezsku nezmiňuje, a pokud uţ se objevila zmínka, bylo těţké rozklíčovat, ţe se jedná o skauty. [8] Odboj slezských skautů nemá konkrétní doklady o své činnosti. Jediným konkrétním dokladem byly před více neţ šedesáti léty mělké hroby na starém ţidovském hřbitově v polské části Těšína, ve kterých spočinula těla osmnácti členů skautské odbojové skupiny. Pokus o dokumentaci činnosti skupiny Vladimíra Čermáka tedy mimo jiné znamenal smířit se se skutečností, ţe primární veličina – čas – pracuje proti mně a pátrání z pochopitelných důvodů nemůţe být komplexní, protoţe není moţné doloţit veškeré okolnosti. 35 Přesto bych tímto skrovným přispěním chtěla částečně splatit starý dluh; pokusila jsem se alespoň stručně shrnout dosavadní poznatky a přinést tak symbolicky „kámen“ na mohylu. S výjimkou Zpravodajské brigády nevím o ţádné další skautské odbojové skupině, která by svou činnost dokázala v utajení provádět během celé války. Samotný tento fakt zasluhuje mimořádné uznání. Skláním se v obdivu před těmi, kteří na samém sklonku války poloţili své ţivoty za vlast. Nepodařilo se bohuţel přesněji zjistit, v jakém rozsahu se na Odboji slezských skautů podílely skautky. Sloţitými cestami jsem zjišťovala jména (a hlavně příjmení) a ověřovala, zda dotyčné sestry ještě ţijí. Obecně lze konstatovat, ţe některé dosud ţijící pamětnice nerady o své činnosti hovoří – ze skromnosti nebo s odvoláním na nedostatečnou paměť – a spíš se kontaktu vyhýbají. Pro úplnost uvádím jména bývalých členek ostravského 1. dívčího oddílu, které se na odbojové činnosti prokazatelně podílely: Jarmila Štěpánková-Kostková, Dobromila Iva Vaňková, Eva RottrováKolářová, Libuše Pachová, Marie Pitoňáková, Hana Skalická-Neubauerová a Zora Skalická-Třetinová. V odboji pracovala také Dana Dobrovolská, která nebyla členkou dívčí Jedničky. Svými vzpomínkami na dobu těsně poválečnou přispěla Zdeňka Koblihová-Hubeňáková a manţelé Čermákovi, nepřímí účastníci popsaných událostí. Citované prameny: [1] PLAJNER, Rudolf. Zavátou junáckou stezkou. Výběr z rukopisů. Praha: TDC, 2001. [2] KAFKA, Jiří – Owígo. Ivančena v Beskydách. In: Čin č. 2/2000. [3] VOTOUPAL, Josef. Kdo a jací byli. In: Ivančena 1945–1995. Ostravská rada Junáka, 1995. [4] BORÁK, Mečislav. Na příkaz gestapa. Ostrava: Profil, 1990. [5] Archiv MV, sign. Ač. V – 3171 [6] Soukromá korespondence [7] MORAVEC, Boleslav. 1. kronika Ivančeny (archiv Ostravské rady Junáka) [8] KLOBAS, Oldřich. Tváří k východu. Ostrava: Muzeum Vítkovic, rok vydání neuveden. Další prameny: - BOJANOVSKÝ, Josef. Skautský památník demolován. In: Národní osvobození, č. 6, 1995, s. 6. BORÁK, Mečislav. Smrt na prahu svobody. In: Moravskoslezský den, 3. 2. 1996, příl. Den na víkend. BORÁK, Mečislav. Zavraţdění ostravských skautů a jejich přátel v dubnu 1945. In: sborník Ostrava č. 19, s. 71 – 108, Tilia Šenov, 1999. BŘEČKA, Bruno. Kronika čs. skautského hnutí. Brněnská rada Junáka, 1999 ČERMÁK, Lumír – Kanár. Bez Chladné vody by nebylo Ivančeny. In: Skauting č. 7/1999, s. 16. GOLOMBEK, Bedřich – Fredy. Ivančena. Odboj slezských junáků. Vl. nákl., Ostrava, rok vydání neuveden. CHOCHOLÁČ, Miroslav. Počátky skautingu v Ostravě-Hrabůvce 1935–1950. vl. nákl., 1993. Ivančena 1945–1995. Ostravská rada Junáka 1995. Ivančena, hrdý symbol skautov za našu slobodu. Skautské múzeum Ruţomberok, 2005. JIŘÍK, Karel. Poslední zločin ostravského gestapa. In: Moravskoslezský den, 4. 1990, příloha Moravskoslezský týdeník. KAFKA, Jiří – Owígo. Ivančena v Beskydách. In: Čin č. 2, 2000. Kdo je zná? In: Nová svoboda, 19. 6. 1945, s. 2. 36 - KRUMPHOLZ, Jiří – Jack. Nová tvář Ivančeny. In: Čin, č. 6, červen 1995, s. 14. Mohyla na Ivančeně. In: Tramp, č. 2, duben 1968, s. 4–5, 17. MORAVEC, Sláva. Světový skautský svátek dnem smutku ostravských junáků. In: Hlas, 24. 4. 1946, s. 5. Pátrání po zavlečených Ostravácích. In: Nové slovo, 15. 5. 1945, s. 3. POLÁK, Bedřich – Bimbo. Pravda o Ivančeně. In: Skauting, roč. 37, č. 8, duben 1999. ROZSYPAL, Miloš. Zpráva o činnosti skupiny Vladimíra Čermáka (OSJ); únor 1946 Tryzna za české skauty v polském Těšíně. In: Nová svoboda, 20. 6. 1945, s. 1. Tryzna za české skauty. In: Nové slovo, 20. 6. 1945, s. 2. Tryzna za mladé české hrdiny v Moravské Ostravě. In: Nové slovo, 26. 6. 1945. VAŠÍČEK, Zdeněk – Ďáblík. Muţ, který přeţil svou smrt. In: Tramp, č. 4, duben 1991, s. 10, 12. VAŠÍČEK, Zdeněk – Ďáblík. Šestý z pětice. In: Tramp, č. 4, duben 1991, s. 11. Z kroniky Ivančeny. In: Skaut, roč. 45, č.7, březen–duben 2003, s. 16. Zachariáš, Jiří – Pedro. Ivančena tenkrát. In: Čin, č. 2, duben 1992, s. 1. Zásluţná činnost Odboje čsl. Mládeţe. In: Nové slovo, 7. 6. 1945, s. 2. Osobní vzpomínky: Osobní vzpomínky Doc. PhDr. Ivy Vaňkové, CSc. – Ivavy; Hostěnice, duben 2004. Osobní vzpomínky Miloše Gureckého – Unkase; Nýdek, duben 2004. Osobní vzpomínky JUDr. Lubomíra Motana; Ostrava, srpen 2006. Osobní vzpomínky Bedřicha Poláka – Bimba; Krnov, duben 2004. Osobní vzpomínky Romana Teichmanna – Stopaře; Polský Těšín 2005. Osobní vzpomínky Miroslava Rybičky – Bajaza; Jistebník, prosinec 2005. Osobní vzpomínky Zdeňky Hubeňákové – Koblihové; Praha, leden 2006. Osobní vzpomínky Dagmar Černé – Chrobáčkové; Ostrava, září 2006. Osobní vzpomínky MUDr. Jaroslava Rozsypala – Čmiela; Jistebník, leden 2006. Osobní vzpomínky Ing. Petra Fialy – Ťopa; Jistebník, leden 2006. Osobní vzpomínky Jiřiny a Lumíra Čermákových; Ostrava, leden 2006. Osobní vzpomínky Aleny Richtarové, Ostrava, říjen 2008. 37 38 „Směřování k nebesům je v ţivotě nejdůleţitější ze všech směřování.“ (Lord R. Baden-Powell) Skauting přináší duchovno Zamyšlení nad skautskou spiritualitou Zdeněk Navrátil – Fetišek (2006) …Smolná polena praskají, ze ţhnoucí hranice stoupá šedavý prouţek dýmu k bezmračné obloze, kde soupeří s jasným pásem Mléčné dráhy. Při kaţdém zásahu ohnivce, při kaţdém sesutí části pagody vyletí k nebi roj jisker, zmnoţující blýskavá světélka, zářící na hvězdné klenbě. – Vatra zvolna dohasíná. Před malou chvílí byla svědkyní skautského slibu, jímţ se zavazovalo několik chlapců k doţivotnímu zachovávání mravních příkazů skautského zákona. Doznívají poslední slova bratra vůdce, jimiţ připomíná všem závaţnost chvíle. Jeho myšlenky se jim vrývají do jejich srdcí. V těchto okamţicích jsou si jisti, ţe nikdy, nikdy se nezpronevěří ideálům skautské lilie. Vyslaný stisk levice obchází všechny přítomné, pevně spojené gilwellským kruhem. A pak se jiţ ozývají táhlé tóny skautské večerky, které jenom ozvěna vrací od okolních hvozdů. Slibový táborový oheň skončil, jen málokdo však odchází do svého stanu uloţit se ke spánku. Ti, kdo dnes slibovali, i ti, jejichţ slib zazněl dříve, proţívají vše znovu. Jsou upřímně odhodláni splnit svůj dobrovolný závazek, jsou přesvědčeni o tom, ţe je nikdy nic nedonutí k jeho porušení… Kdo ze skautů nezaţil tyto závaţné okamţiky takového zcela zásadního zlomu ve směřování svého ţivota. Všichni, kdo jsme jimi prošli, jsme byli stejně tak osloveni a přesvědčeni o nezrušitelnosti našeho slibu. A přece se to všem nepodařilo splnit. Bylo tomu tak vţdy a stává se to i dnes. Kde tedy nastala chyba? Byl jejich slib se svou nezaměnitelnou atmosférou jen náladovým koloritem? Bylo to vše jen chvilkovým emotivním vzplanutím? Jenom pouhou chlapeckou romantikou? Byla pro ně jejich skautská léta jen pouhou episodou, časem příjemných záţitků, veselých chvil, krásných a poutavých her? „Účelně tráveným volným časem?“ Uvedené otázky mohou pro nás být současně také odpovědí. Ano, skutečně se mohlo v mnoha případech jednat o „účelně trávený volný čas“, v mnoha oddílech nepokročilo „skautování“ dál, neţ k technicky chápanému skautingu, třebaţe mnohdy na vysoké úrovni. To vše bylo odvislé od vůdců těchto oddílů, od jejich chápání a pojetí skautingu. Ale také jejich mladší bratři byli účastníky tohoto konání a velmi záleţelo na jejich přístupu. I z vynikajících oddílů, vedených dobrými vůdci, odcházeli někdy jejich členové neosloveni, nedotčeni skautskou myšlenkou. Maně tu vyvstává pro nás odpověď v paralele s Kristovým podobenstvím (Mt 13, 4–9) o rozsévači a obilném zrnu, které padlo na půdu neúrodnou, o zrnu, které udusil plevel a koukol. Víme a tvrdíme, ţe skauting je institucí výchovnou. Kaţdá výchova musí vycházet z jasných zásad, z jasných a nezpochybnitelných priorit. Našemu hnutí stanovil jeho zakladatel uţ na samém počátku tři základní mravní a výchovné principy, totiţ povinnost k Bohu, povinnost k bližnímu a povinnost k sobě. Z nich je zřej- 39 mé, ţe skautská výchova a její pojetí se orientuje na hodnoty duchovní. Skauting skutečně – jak konstatuje uţ název naší úvahy – přináší do našeho ţivota, do našeho bytí duchovno. Tato skautská spiritualita má své vlastní poslání, svá specifika, svá pravidla, která vycházejí ze specifických stanovisek, chápání, účelu a smyslu skautingu. Na otázku, kdy se náboţenství do skautingu dostalo, Baden-Powell odpověděl: „Vůbec se do něj nedostalo. Vţdycky tu bylo. Je to základní činitel, přesahující skauting.“ Důkladná analýza díla zakladatele skautingu ukazuje, ţe pojem síly, přesahující člověka, je pro skauting zcela zásadní. [1, str. 4] Nebudeme se tu zabývat jednotlivými konfesními orientacemi, prostor této úvahy na to nestačí a také – přiznávám – necítím se být k tomu povolán a ani fundován. Jak později ještě poznáme, není to z pohledu skautské spirituality ani zásadní, ani podstatné. Pro nás bude v tuto chvíli důleţité zastavit se především u dvou hlavních myšlenkových proudů, které jsou staré snad jako lidstvo samo. Mám na mysli spirituální nazírání na jedné straně a ateistický materialismus na straně druhé. Poznáme, kterou cestou se vydal světový skauting v pojetí B.-P. Kultura i morálka naší civilizace byla od nepaměti budována křesťanstvím, které navázalo na časově předcházející judaismus. Křesťanské nazírání na vznik všeho hmotného bylo zejména v osvícenství zpochybňováno. To odmítalo doslovné přijímání biblických textů, jejichţ např. časové údaje nebyly v souladu s nově získávanými vědeckými poznatky. Dnes uţ však dávno víme, ţe takto nelze Bibli chápat. Na podobné otázky totiţ Písmo neodpovídá. Předkládá v oblasti víry Stvořitelské dílo Boţí. Přesto i v současnosti jsou takto vyuţívány (a zneuţívány) k laciné ateistické agitaci a je stále dost lidí, kteří podobným trikům uvěří. Zjištění, ţe i renomovaní vědci mohou být věřícími křesťany, aniţ by se jejich vlastní vědecké poznatky dostaly do kolize s jejich vírou (jmenujme tu alespoň L. Pasteura a našeho skautského bratra, astronoma, fyzika a matematika J. Grygara), je i v tomto směru výmluvné. Mravní závazky křesťanství se tedy staly základem a zůstávají etickým etalonem morálky společnosti našeho kulturního regionu. Ani skutečnost, ţe jsou tak často a „masově“ porušovány i některými křesťany, na tomto faktu nic nemění a není tak důkazem překonaného poselství křesťanství. Naproti tomu stojí výklad materialistický, uznávající pouze hmotné „jsoucno“. Ani ten však není zcela prost problémů ve svém výkladu. Nejnovější vědecké poznatky v oblasti elementárních částic, které byly dříve zcela neznámé, teorie o vzniku Vesmíru a světa „velkým třeskem“, neschopnost odpovědět na otázku o původu energie a nepředstavitelného mnoţství hmoty, které se toho fenoménu účastnily, vnášejí jisté pochybnosti do takového chápání bytí. Zdá se, ţe i přesvědčení o „věčnosti hmoty“ se tak rovněž stává poučkou, které je nutno pouze věřit. Tím se dostává toto nazírání na podobnou základnu, jako jiţ dříve zmíněné spirituální. Naší zkušenosti je nejbliţší dialektický materialismus, který pod názvem marx-leninismus byl vůdčí ideologií minulého reţimu. Své stoupence si nepochybně nezískával ani tak hloubkou a pádností svých argumentů, jako spíše zneuţíváním ve světě panujících sociálních problémů, které nemohl a zřejmě – jak ukazují zkušenosti např. z porevoluční Ukrajiny – vlastně ani nechtěl řešit. Byl však velmi úspěšnou taktickou pomůckou při uzurpování moci komunisty. 40 Výchovné působení skautingu tak orientoval Baden-Powell na oblast duchovní. U hluboce věřícího křesťana (B.-P. byl synem profesora teologie na univerzitě v Oxfordu) bylo inspirujícím prvkem samozřejmě křesťanství. Jiţ zmíněné tři mravní principy napovídají na nejvyšší přikázání křesťanství, jak je hlásal Kristus (Mk 12, 30– 31). Stejně tak skautský zákon je jakousi paralelou Desatera boţích přikázání, a to nejen svou formou, ale i obsahem a duchem. Kdyţ se začal skauting rozšiřovat po celé naší planetě a dosáhl i míst jiných kultur a tradic, musel řešit svůj přístup k prvému principu, aniţ by cokoliv slevoval ze svého vysokého mravného závazku. Výsledný názor, přijatelný všemi, poznáváme ze základních dokumentů mezinárodních skautských institucí. Stanovy WOSM, u vědomí rozdílů v nazírání různých oblastí na duchovní otázky, vysvětlují první princip jako „…věrnost duchovním principům, oddanost náboţenství, které je vyjadřuje, a přijímání povinností, které z toho vyplývají…“ – [2, čl. II.1]. Za povšimnutí stojí i obdobná formulace stanov WAGGGS, kde čteme, ţe „…základní principy Světové asociace skautek jsou vyjádřeny v původním slibu a zákonu, jak je stanovil zakladatel“ – [3, čl. II]. Stanovy Junáka pak říkají, ţe je to „…povinnost k Bohu, chápaná jako povinnost hledat v ţivotě vyšší hodnoty, neţ materiální…“ – [4, čl. 6.a]. Ponechávám na pozorném čtenáři, aby si sám promyslel a posoudil jisté znatelné nuance v těchto ustanoveních, týkajících se jednoho a téhoţ. Ani pojetí E. T. Setona nepostrádá svůj duchovní náboj. Zakladatel této druhé – tzv. „americké“ – větve skautingu orientoval své hnutí na kulturu původních obyvatel Severní Ameriky. Ani indiánská populace neodmítala spirituální přístupy, vyznávala ovšem své „přírodní náboţenství“. O něm se vyjádřil B.-P. na základě svých osobních poznatků, ţe „…byli přivedeni k Bohu, protoţe pozorovali jeho dílo a zázraky, které se nacházejí v přírodě“ – [5, str. 9]. Pokusy o bliţší semknutí britské a americké větve, o něţ zřejmě Seton upřímně usiloval, skončily nezdarem v roce 1915. Americké pojetí se pak stalo mimo jiné i předlohou pro náš woodcraft. A. B. Svojsík navázal na Baden-Powellův skauting, ačkoliv z amerického vzoru jistě přebíral rovněţ některé prvky, upravující např. vztah skautů k přírodě. Problémy mu ovšem vyvstaly, jak je celkem obecně známo, s prvním mravním principem a jeho promítnutím do českého skautského slibu. Věrnost panovníkovi, jak ji slibovali Britové (a další národní skautské organizace v jiných zemích) nebylo dost dobře moţné v české verzi slibové formule uvést, protoţe c. a k. monarchie a její vládnoucí habsburská dynastie byly povaţovány za utlačovatele slovanských národů v mocnářství. Lepší situace nebyla ani v poukazu na věrnost Bohu. Tak došlo k tomu, ţe v meziválečném období jsme byli jedinou z padesáti čtyř národních organizací, která neměla ve své slibové formuli zmínku o Bohu. (Doloţka o Boţí pomoci byla zavedena na sklonku třicátých let a byla pouze dobrovolná). Někdy se uvádí, ţe se v té době ozvaly i hlasy, aby česká skautská organizace byla ze světových institucí vyloučena. Naštěstí k tomu nedošlo. Mám však rozhodně za to, ţe obviňovat A. B. Svojsíka z toho, ţe český skauting ochudil o duchovní náplň, by bylo vůči němu velikou nespravedlností. Zakladatel českého hnutí přejal bez podstatných změn skautský zákon, heslo i denní příkaz, slib však upravil pro naše poměry tak, aby bylo zachováno jeho pojetí a z valné části i duch. V naší náboţensky pestré a současně vlaţné společnosti nebylo jiné cesty. 41 Můţeme důvodně předpokládat, ţe Baden-Powell byl dobře informován o poměrech ve „Svojsíkově“ skautské organizaci a souhlasil s ní. Na 1. mezinárodní skautské konferenci v Londýně v roce 1920, kde se oba poprvé osobně setkali, byl jím totiţ A. B. Svojsík vyznamenán Řádem stříbrného vlka. Současně však existuje výpověď Fr. Němce, podle níţ se mu A. B. Svojsík svěřil, ţe měl v úmyslu zaloţit skautské hnutí v podobě, jak je později praktikovali naši katoličtí skauti. Pokud snad hodlal „svůj“ Svaz do takového stavu postupně dovést, nedovolilo mu to ani vnější ohroţení naší republiky, ani čas, který mu ukrátila zákeřná choroba. Na druhé straně dalekosáhlá vstřícnost i tolerance ABS mohly být příčinou, ţe se do hnutí dostali lidé s velmi laxním vztahem k jeho duchovní podstatě. Tak se řada našich oddílů orientovala především na technickou část programu a mravní výchova, pokud se v nich vůbec uplatňovala, se omezila mnohdy jen na obecnou lidskou slušnost. Důsledky této skutečnosti trpí český skauting dodnes. Vše došlo tak daleko, ţe do hnutí vstupovali také lidé zřetelně levicově orientovaní, dokonce i mnozí tehdejší komunisté. (Koketování s komunismem bylo v intelektuálských kruzích první republiky velmi časté). Ovocem jejich působení byl i Junácký manifest z roku 1948 a jejich neblahá činnost jak po únorovém puči, tak i při likvidaci Junáka v letech 1948 a 1970. Ţe řada jich dosud v Junáku působí, dokonce na významných místech, je velmi bolestným zjištěním. Je to ovšem zcela v souladu s mravním stavem celé naší společnosti, která se ani 17 roků po listopadu 1989 nedokázala vyrovnat s totalitní minulostí. Nedostatečné uplatňování duchovní podstaty skautingu vedlo zejména ve 30. letech minulého století k zakládání organizací konfesně orientovaných – katolických, evangelických i ţidovských. Další štěpení, k němuţ u nás došlo, bylo na bázi národnostní – české, slovenské, německé, polské. Přesto vycházely i tyto oddíly z původních ideálů Baden-Powellova skautingu. Ţe si zakládaly „skautské“ útvary také politické strany a uskupení, se jiţ našim úvahám vymyká. Jednalo se jim totiţ na prvém místě o získávání stranického dorostu atraktivním programem. Říkáme, ţe skauting je instituce výchovná. Přijetí této premisy znamená přinášet a předávat mladým lidem pozitivní lidské vlastnosti, znalosti i dovednosti, ale také bohatství duchovních hodnot. Uţ sám význam slova „skaut“ napovídá, o co tomuto procesu půjde prvořadě. Skaut, to je zvěd, stopař, hledač. Hledač toho dobrého, co člověka povznáší nad denní všednosti, co mu dává výsadní postavení mezi ostatními stvořeními. Toto hledání je základním atributem skauta, které nelze nahradit ţádným jiným, sebepřitaţlivějším a sebeatraktivnějším programem. Návrat k původnímu pojetí Baden-Powella, přijetí jeho spirituality, poučené o zkušenosti a poznatky z celého 20. století, tak bohatého na události, zvraty, návraty, opětná vzchopení z proţitých pádů, to nás můţe obohacovat a naší pouti skautskou stezkou a našemu současnému hledání napomáhat. Není pro nás jiné cesty, chceme-li, aby náš skauting zůstal i dnes původním a jediným nedělitelným skautingem, aby se tak nadále mohl s klidným svědomím hlásit k odkazům obou svých zakladatelů a jimi stanoveným zásadám a prioritám. „Podstata skautství“ spočívá jednoznačně v tomto hledání. Hledání smyslu vlastního ţivota, svých vlastních postojů k němu, ke světu, k bliţním, ke společnosti. V hledání podstaty ţivota, světa, Vesmíru. Jejich původu, vzniku, trvání. V chápání otázek existence Dobra, ale také Zla a utrpení. V rozhodnutí o své vlastní cestě, 42 orientaci svého ţivotního poslání a úkolu. Vím, ţe není kaţdý z nás filosofem, své postavení v ţivotě a osobní priority si však musíme kaţdý sám nalézt. Třebaţe to mnozí nedokáţeme jasně formulovat, svým ţivotním stylem se to musíme snaţit naplňovat. [5, str. 13] Dobrý vůdce věnuje všechny své síly a snaţení takovému přijetí skautingu a svému výchovnému působení. Je tak vlastně „stále ve sluţbě“. Nevynechá ţádnou příleţitost, aby byl dobrým vzorem svým mladším bratřím. Při hrách, v osobním styku, na „skautské půdě“ i v soukromí, v klubovně i v přírodě. Vztah k ní je jedním ze základních skautských výchovných programů, ač si ji v našem současném chápání skautingu nepersonifikujeme tolik, jako tomu bylo u E. T. Setona. Ačkoliv naše pojetí skautingu má jiné přístupy i vztah k přírodním jevům, je i pro něho dnes příroda zdrojem inspirace a poznání, je mu druhým domovem. Své duchovní zdroje hledá Baden-Powellův skauting jinde, přírodní prostředí a jeho obdivuhodná krása jsou mu přesto, či právě proto, největší a nejmarkantnější stopou Stvořitele světa. Setonova indiánská romantika uţ není pro současnou mládeţ tolik atraktivní, jako tomu bývalo dříve, dnešní vzory a „idoly“ nachází uţ i jinde. (…) Pohled na hvězdnou oblohu s jejími miliardami hvězd, z nichţ kaţdá je světem sama pro sebe, se svými zákonitostmi; Mléčná dráha, táhnoucí se napříč nebeskou klenbou; souhvězdí známá i neznámá – to vše nám přináší tuto pokoru. Ne malomyslnost, ne skepsi, ale zjištění, ţe i my jsme součástí tohoto světa, tohoto Vesmíru, ţe i pro nás platí jeho zákony, jejichţ porušování se vymstí nejen nám, ale naším přičiněním především dalším pokolením. V zachovávání této odvěké zákonitosti se pak obráţí příslib i naděje budoucnosti lidstva a této civilizace. [5, str. 10–11] Takový přístup může být ovšem dobrým základem pro celosvětové přijetí skautské ideje. Baden-Powell ostatně nebyl proti kreativitě a odlišnosti jejího pojetí v jednotlivých národních organizacích. Kdyţ se na jiţ zmíněné londýnské konferenci v roce 1920 objevil návrh utuţující myšlenkové sjednocení (šlo o italský poţadavek mezinárodně unifikované slibové formule), nedoporučil jeho přijetí slovy: „Nepřál bych si takové naprosté uniformity ve světovém skautingu, naopak chci, aby každý národ přinesl do našeho hnutí svou vlastní duši, projevil svůj svéráz, vyjádřil svou podstatu a uplatnil své tuţby a ideály, ovšem pod zorným úhlem onoho všelidského bratrství, které je základní ideou světového skautingu.“ – [6, str. 50]. To předpokládá zachování všech tří mravních principů i základních výchovných pilířů – zákona, hesla, denního příkazu – a přijetí závazku z nich vyplývajících dobrovolným skautským slibem. Omezování nebo potlačení kteréhokoliv z nich nemůţe vést k označení „specifické národní větve“ (jako se uvádělo např. u nás, kdyţ někdy a někde – a děje se tak mnohdy dosud – byl redukován 1. princip, povýšeným poukazem na existenci naší „české větve“ skautingu), ale spíše k zamyšlení, zda se ještě stále jedná o plnohodnotný Baden-Powellův skauting. Šířka a rozsah spektra skautské spirituality jsou ovšem značné a zasahují do mnoha oborů. Navazuje na to nejlepší, co lidstvo v průběhu tisíciletí vytvořilo a shromáţdilo v duševní a duchovní oblasti, od dob antiky aţ do dnešních dnů. Víme, ţe skauting můţe a vlastně musí být stále i v současnosti obohacován, aby zůstal nadále moderní a progresivní výchovnou institucí, tak jak byl před dnes uţ sto lety proponován. 43 Skautskou spiritualitu nelze redukovat na pouhé odříkávání našeho Zákona, aniţ by pronikl celým naším ţivotem, ani na samotnou religiozitu, třebaţe by otevírala široké duševní obzory a přiváděla k duchovnímu ţivotu. Naše spiritualita, chápaná v plné její šíři, je komplexní soubor nazírání, které – uvedeny do praxe – pomáhají vytvářet člověka ušlechtilého, dobrého občana, pečlivého otce či matku spořádané rodiny, člověka usilovně hledajícího smysl všeho dění i svého postavení v ţivotě, člověka, nacházejícího Boha ve své duši i ve svém srdci. [5, str. 28] Skauting tedy vychovává pozitivní osobnosti, jejichţ postoje i názory se odvíjejí od poznaných a přijatých principů a zásad. Jestliţe se tedy osobností rozumí „hypotetický souhrn, systém psychických vlastností, které jsou biologicky determinovány“ [5, str. 17], pak jde především o to, aby se její rozvoj dál správným, příznivým směrem. Definice říká, ţe se „utvářejí v průběhu ţivota jedince v interakci s okolím“ (tamtéţ). V našem případě je tímto pozitivním okolím výchovné prostředí dobrého skautského oddílu. Pro optimální směřování výchovy stanovil Baden-Powell jako nejvhodnější vzor ideál středověkého rytířství. V našich úvahách nás nesmí od jeho duchovních hodnot odvádět ani skutečnost, ţe i zde se vyskytli jedinci, kteří k tomuto poslání nedospěli, např. rytíři loupeţiví, lapkové (jím byl ve svém mládí i náš Jan Ţiţka, později velmi glorifikovaný obrozenci). Na šlechtickém erbu na jednom zámečku na Českomoravské vrchovině jsem si přečetl francouzské heslo „Noblesse oblige“ – „Urozenost zavazuje“. Ušlechtilé myšlenky rytířství tedy byly (a jsou-li naším vzorem, pak jsou pro nás i dnes) závazné za všech okolností, ať uţ jejich respektování přináší výhody nebo obtíţe. Jako skautův vzor a příklad z minulosti, hodný následování, zvolil B.-P. postavu svatého Jiří, světce, který je v Anglii tradičně oblíben a ctěn. Z historie o něm víme poměrně málo. Byl voják a ţil ve 4. století po Kristu v Kappadokii. Pro svou víru byl umučen za císaře Diokleciána. Dosud se o něm vyprávějí mnohé legendy, z nichţ nejznámější hovoří o zachránění princezny, kterou vysvobodil z moci jedovatého draka. Ten se tu stává symbolem zlého a příběh sám tu alegorizuje věčný zápas Dobra a Zla. V tomto smyslu je tak předobrazem putování skauta jeho skautskou stezkou, na níţ musí odhodlaně překonávat překáţky, nástrahy a svody. Mezi rytířskými ctnostmi, k nimţ patřila mimo jiné i zboţnost, ochrana slabších, úcta k ţenám, zaujímala významné místo i věrnost panovníkovi. Víme, ţe i ta byla zahrnuta do programu Baden-Powella, kdyţ byla uvedena jako součást „jeho“ slibové formule hned po Bohu, jak ji stanovil pro anglické skauty. V našich podmínkách bychom ji označili spíše pojmem „vlastenectví“. Ačkoliv takový vztah uţ současnou mladou generaci příliš neoslovuje, neboť ho pokládá za něco vývojem překonaného, převzal obdobný přístup, adaptovaný pro naše poměry a naše státní zřízení, i A. B. Svojsík, kdyţ do našeho českého, resp. tehdy ještě československého slibu vloţil závazek „milovati vlast svou, Republiku československou, a slouţiti jí věrně v kaţdé době“. Tak slibovali skauti nejen mé, ale i pozdějších generací. Dnešní chápání vztahu k této zemi lze odvodit ze znění současného slibu, totiţ „duší i tělem být připraven pomáhat vlasti“, ale také ze 2. bodu skautského zákona „o věrnosti a oddanosti“. I kdyţ vím, ţe mohu být osočován ze staromilství, přiznám se, ţe dřívější vyjádření se mi jeví nejen jako emotivnější, ale také mnohem hlubší. Úlohu skautingu při výchově dobrých občanů této země ABS dobře chápal a jiţ krátce po vzniku samostatného státu jí věnoval zvýšenou pozornost. Při svých přednáškách, jimiţ hnutí propagoval, neopomněl na tento aspekt upozorňovat. Jeho 44 názory vyšly posléze v samostatné broţurce uţ v roce 1920. Ostatně, skauting nebyl jediný, který se takto stavěl k veřejnému dění. Taková byla atmosféra celé první republiky. Projevovalo se to i v úctě ke státním symbolům – znaku, hymně, vlajce – a také k jejímu prezidentovi. Za svobodu národa a za demokratické zřízení poloţilo uţ mnoho podobně upřímně cítících lidí svůj ţivot. Stejně tomu bylo i během druhé světové války, kdy naši vojáci bojovali za obnovu státu na všech jejích válčištích. Také domácí odboj měl své početné oběti. Naše vlajka nasákla českou krví, prolitou cizími vojsky často, dokonce i v době zdánlivě mírové, v roce 1968. Nesmíme však zapomenout, ţe tomu tak bylo také o rok později, v roce 1969. S lítostí ovšem konstatujeme, ţe to tehdy způsobili dodnes neidentifikovaní zločinní rudí vrahové. Občanství můžeme chápat jako právní vztah, jímţ stát zaručuje svým občanům ochranu v cizině, obranu před vnějším nepřítelem, poskytuje vzdělání a péči sociální i zdravotní, na druhé straně však poţaduje jako protihodnotu od nich plnění základních povinností. Obávám se, ţe na tuto skutečnost se někdy zapomíná a ţe mnozí hledají spíše pouze své výhody a práva. Naproti tomu je vlastenectví, o němţ tu byla řeč, spíše v rovině emotivní. Obě stránky je třeba uvést do rovnováhy. Také k tomu vede naše výchova, také to je součástí naší spirituality. Základem kaţdého státu, kaţdého národa je rodina. Skautská výchova by pak měla být v souladu s výchovou v rodinách nám svěřených dětí. Dobrý vůdce spolupracuje s rodiči členů svého oddílu, zná jejich názory, přání, rodinné ovzduší, duchovní orientaci a umí jich vyuţít k ještě lepšímu svému působení na oddíl a předcházet tak i případným nedorozuměním, nebo dokonce konfliktům. Výchova k rodičovství není sice prvoplánovou náplní našeho působení, je však rovněţ součástí našeho snaţení a tím i součástí skautského duchovna. Mohou jí napomáhat i společné akce roverů a rangers v rámci kmenové kooperace (nikoliv však koedukace!). I zde hraje samozřejmě velkou roli osobní příklad vůdce. Měl by být vzorem svému oddílu či kmeni také v těchto zdánlivě soukromých a osobních záleţitostech. Nemůţe své vůdcovské povinnosti plnit na úkor vlastní rodiny. Zpronevěřil by se tak celé řadě svých závazků. Také on přece sliboval, ţe bude „plnit povinnosti vlastní“. A přece také tolik skautských rodin je neúplných, i tolik skautských rodin se dostává do hrozivé rozvodové statistiky. Nechci spekulovat o míře zavinění, vţdy je tu asi na obou stranách málo tolerance, porozumění, vstřícnosti, odpuštění. Milý bratře, milá sestro, pokud i tebe potkalo toto neštěstí, myslíš, ţe i v tomto okamţiku jsi dobrým vzorem pro svůj oddíl? Nemyslíš, ţe tvůj porušený (rovněţ „celoţivotní“) manželský slib by mohl být nedobrým příkladem pro druhé? Jak vysvětlíš svým mladším bratrům a sestrám, ţe sliby je moţné rušit, neplnit jejich závazek, kdysi slavnostně a veřejně proklamovaný? V tuto chvíli bude nepochybně vhodné připomenout ještě jeden velmi důleţitý fenomén, na nějţ se často (a moţná i rádo) zapomíná. Čas běţí neúprosně a nám uţ ho ani nezbývá na občasné zastavení a na zamyšlení nad svými skutky a konáním. A přece tu jde o velmi důležitou zpětnou vazbu (křesťané jí říkají „zpytování svědomí“), velmi potřebnou ve výchově. K takovým krokům bychom měli vést nejen sebe, ale i ostatní, aby také oni převzali tento velmi uţitečný návyk. Není snadné nastavit zrcadlo svým vlastním skutkům a posoudit sám sebe nestranně, jsou-li všechny moje počiny v souladu se zásadami, které jsem přijal za své, zásadami, ke kterým se sám dobrovolně hlásím. Není to snadné proto, ţe 45 naše poznání můţe hovořit proti nám, ţe poznáme, jak jsme vlastně zklamali nejen naše blízké, ale především sami sebe. (…) Jestliţe budeme mít dostatek vůle, pak si i potřebný čas na takovou „zpětnou vazbu“ dokáţeme najít. Při nezaujatém hodnocení vlastních činů snad dokáţeme pochopit a omluvit i chyby a nedostatky druhých a nebudeme je podrobovat tak sţíravé kritice. (…) Dokáţeme z výsledku svých úvah vyvodit také důsledky, dokáţeme se pro příště vyvarovat stejných chyb a omylů? Stane-li se to naším kaţdodenním zvykem, dokážeme to jistě přenést i na své mladší bratry. Vyţaduje to cit a takt, protoţe nic neodradí od přijímání dobrých rad tak dokonale, jako neustálé poučování a napomínání. [7, str. 8–9] Skautská spiritualita, jak uţ bylo řečeno, zahrnuje další a další oblasti, její spektrum je široké a velmi bohaté. Její pochopení a přijetí znamená, ţe si vytváříme svůj osobní hodnotový systém, respektující všechny její principy. Dnešní doba je neblaze poznamenána pokřivenou hodnotovou stupnicí, kdy hmotné „statky“ jsou kladeny (a často ochotně) značně vysoko nad ty duchovní a takto jsou většinou společnosti přijímány. Mnozí si asi ještě dokáţeme vzpomenout na rádoby „vtipné“ rčení, které bylo lidem předhozeno, totiţ ţe „peníze jsou aţ na prvním místě“. Ačkoliv víme dobře, do jaké míry bylo naše hospodářství minulým systémem zdevastováno, skutečnost, ţe morálně narušené společnosti byla nabídnuta jako prioritní ekonomická náprava, ţe byla postavena (k její další mravní škodě) na prvé místo, aniţ by se kdo zajímal o morální povznesení, zanechává své smutné dědictví v naší společnosti dodnes. Vytváření hodnotového žebříčku, vycházejícího ze skutečných duchovních a mravních priorit, je beze vší pochybnosti prvořadým úkolem současného českého skautingu, před nímţ nelze zavírat oči. Není naší snahou vytvořit z hnutí jakési „duchovní ghetto“, vychovávat jenom perfektní, ale současně do sebe uzavřené introverty. Denní příkaz dobrého skutku, stejně jako většina bodů našeho skautského zákona, předznamenává náš vztah k okolí a k našim bliţním. Moderní společnost je budována na myšlence vzájemné solidarity. Vytvářejí se fondy, nadace, podporující staré, nemocné, nezaměstnané. Sociální cítění má v této společnosti dlouhou a hlubokou tradici. Svoje společenské a sociální zařazení si pak vytváříme na základě námi přijatých mravních norem sami. Stranou našeho výchovného snaţení by rozhodně neměly zůstávat také záleţitosti estetické, stejně jako kulturní a duchovní poklady, které si lidstvo vytvářelo v průběhu tisíců let své historie. Obávám se, ţe někdy to pokládáme za věc ryze soukromou, případně snad za záleţitost rodiny nebo školy. A přece, hovoříme-li o komplexním přístupu k výchově, nemůţe z našeho působení tato oblast zmizet. Mám na mysli výtvarné umění, literaturu, hudbu, divadlo a řadu dalších. Můţeme společně navštěvovat výstavy, koncerty, připomínat členům oddílu kulturní události v našem městě i jeho okolí. Podporujeme amatérskou činnost v těchto oblastech i u mladších členů našich oddílů. Takto otvíráme „svým“ chlapcům a dívkám veliké duševní obzory. Nepochybně to zvýší také důvěru rodičů našich dětí k tomuto hnutí. A také to bude mít pozitivní vliv na naši pověst ve veřejnosti, i kdyţ naše působení v tomto směru nebude iniciováno přednostně těmito důvody. Jiţ skutečnost, ţe na některé otázky z estetiky pamatuje i rozsah vůdcovských zkoušek Junáka, dostatečně napovídá, ţe celková kulturnost a kultivovanost patří do sféry našich snah. Pravda, naši vůdcové nejsou „kunsthistoriky“, z našich skautů a skautek asi nevychováme znalce těchto oborů. Jejich zájem o tyto okruhy (pokud ho někdo projeví) můţeme však včas podchytit a pří- 46 padně ho i probouzet. Se svobodnými poměry v zemi, kdy nám nikdo neklade překáţky v našem konání, kdy nás nikdo nenutí, v jakém duchu má být naše výchova vedena (či křivena), se dnes skautingu a jeho výchovnému působení otevírají na kulturním, duševním a duchovním poli obrovské a mnohdy námi dosud ani zdaleka nevyuţité moţnosti. Duchovní oblast, která naplňuje skauting, s níţ přichází a nabízí ji všem, kdo skautství pochopili a přijali jako stav své duše, jak jsme mohli poznat z našich předcházejících úvah, je velmi obsáhlá. Náš výčet nemohl samozřejmě být zcela vyčerpávající. V naší studii jde tedy skutečně jen o její stručný nástin. A přece to všechno – ať uţ jsme to takto poznali a vzali za své, anebo nás tyto myšlenky neoslovily a jdou mimo naše vnímání – skauting potřebuje, bez těchto myšlenek by přestal být skautingem, přestal by být sám sebou. Řešení problémů současného českého skautingu je jediné a prosté. Znovu se vrátit k jeho kořenům, k zásadám jeho Zakladatele, vrátit se do toho pojetí, které nám bylo vštěpováno ve věku, kdy jsme jako chlapci a dívky do hnutí vstupovali, k dětské víře ve správnost našich idejí, našeho Zákona, denního příkazu a také tenkrát a aţ dosud nám tak posvátným zásadám, vyjádřeným slovy našeho slibu. [8, str. 18] Ačkoliv naše společnost bývá řazena k těm nejateističtějším v Evropě, bez duchovního náboje se neobejde ani ona. Tak se vrátí do veřejného ţivota i morálka, stojící dnes na okraji zájmu většiny, vnese se do společnosti mravní řád, zvýší se pocit bezpečnosti na ulicích, nedotknutelnost majetku, opět se objeví ohleduplnost a vzájemná úcta, která dělá společenství národa kulturním. I po čtyřiceti letech násilného potlačování všeho, co vedlo ke spiritualitě, zůstává v lidech hlad po duchovních hodnotách. Lidé hledají, tápají, nacházejí a opět ztrácejí duchovní náhledy a přístupy. To je patrně důvodem tak velkého současného rozmachu sekt, orientálních náboţenství a praktik, proto lidé hledají mantry, jógu, proto se mnohá zájmová činnost zahaluje do tajuplna a mystiky. Nejde tu o pouhou lacinou romantiku, ale o jejich vstřícnost tomuto lidskému tápání, o ukojení tohoto přirozeného hladu. Na důvod, proč neoslovily naše spoluobčany tradiční spirituální hodnoty této oblasti, bychom se museli zeptat psychologů a sociologů. Jednou z příčin – a jistě ne zcela nepodstatnou – je nepochybně skutečnost, ţe dnešní křesťané tak málo a nedostatečně vydávají svým jednáním svědectví své víry, ţe neuplatňují své duchovní priority v praktickém ţivotě. Nabídněme tedy všechny tyto spirituální hodnoty, na nichţ byl kdysi skauting vybudován a jak je přináší dodnes nám všem, nabídněme je našemu mládí. Víme přece, ţe jsou podstatou a základním atributem tohoto hnutí. Robert Baden-Powell jde ale ještě dál: „Člověk nestojí za mnoho, jestliže nevěří v Boha a neposlouchá Jeho zákony.“ Odkazy: [1] [2] [3] [4] [5] Základní principy. Překlad D. Vystrčilová. Praha: Junák, 1993. Stanovy WOSM. Praha: ústředí Junáka, 2003. Stanovy WAGGGS. Praha: ústředí Junáka, 2003. Stanovy Junáka. Praha: ústředí Junáka, 1995. NAVRÁTIL, Zdeněk. Skautská spiritualita. Ivančice 2006. 47 [6] BŘEČKA, Bruno. Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1990. Vlastním nákladem, Brno, 1997. [7] NAVRÁTIL, Zdeněk. Umění ohlédání. Ivančice 2004. [8] NAVRÁTIL, Zdeněk. Být solí země. Praha: ELŠ, 2003. 48 „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe… …duší i tělem být připraven pomáhat vlasti i bliţním. K tomu mi pomáhej Bůh.“ (ze skautského slibu Junáka) Skauting jako sluţba bliţním a společnosti Skautská výchova ke vztahu k okolnímu světu Zdeněk Navrátil – Fetišek (2006) Dvacáté století, které nepochybně většina z nás pamatuje a mnozí jsme je z valné části také proţívali, se uţ uchyluje nenávratně na popsané stránky historie. Byla to doba velkých událostí, velkého vzepětí, ale také zvratů i pádů. Bylo by moţno namítnout, ţe tak podobně vnímali svou vlastní éru jistě i naši předkové. Pro kaţdého je nejdůleţitější to období, v němţ mu bylo souzeno ţít. Uplynulé století, jistě vlivem technického rozvoje, díky snazším komunikacím a dříve nevídané rychlosti šíření informací, dosáhlo toho, ţe většina jevů se stala globálními. Nebyly tak uţ omezeny na geograficky úzce ohraničený okruh své vlastní „scény“. Dvacátý věk dal světu Adolfa Hitlera a Josefa Stalina, současně však jako jejich vzácné protiklady Jana Pavla II. a Mahátmu Gándhího. Vznikly v něm dvě velké války (a lokální šarvátky během něho trvaly takřka nepřetrţitě), dvě hrůzné totality s nesčíslnými oběťmi, celosvětové ohroţení terorismem, ale také osvobození mnoha od nadvlády Zla, cenné objevy pro dobro lidstva, pro jeho zdraví i ulehčení ţivotního údělu. Lidské společenství se dokázalo ve vzpomínané době v mnoha směrech ujednotit a spojit ve svých cílech. Vytvořilo si k tomu řadu potřebných institucí a mechanismů. Problémy nejsou řešeny regionálně, ale přes jisté názorové rozdíly, přes různou míru ochoty se lidé spojují a snaţí postupovat v jednotě a racionálně. Jedním z přínosů dvacátého století je skauting v něm vzniklý. Podílet se na formování společenského klimatu a morálky je jistě v moci tohoto hnutí. Má to zakotveno uţ ve svých prvotních principech, nakolik však bude v tomto směru také úspěšné a společností tak rovněţ i vnímáno, je odvislé především od nás samých a od hloubky přijetí jeho myšlenek námi všemi. Jak to viděli Zakladatelé Budeme-li se ptát, na jakých mravních zásadách byl vybudován skauting, pak se musíme obrátit na jeho zakladatele. Baden-Powell dal svému hnutí – jak víme – tři základní principy, totiţ povinnost k Bohu, k bližnímu a k sobě. Z nich se odvíjí morální kodex skautingu – skautský zákon, stanovící podmínky, za nichţ se můţeme sami povaţovat za členy světové skautské rodiny. Skautské hnutí bylo zaloţeno na principech křesťanství. Pokud ho budeme chápat ve světovém rozměru, kdy oslovuje i naše bratry a sestry v regionech jiných kultur, pak budeme povaţovat za plnění prvního principu především aktivní přístup k duchovním hodnotám, hledání smyslu našeho ţivota, vlastního bytí, světa, Vesmíru, našeho vztahu k těmto hodnotám a jejich přijetí. Takové přijetí spirituální náplně skautingu je v souladu s náz- 49 vem tohoto hnutí, který B.-P. zvolil a jak ho můţeme rovněţ překládat do naší mateřštiny. Skaut je zvěd a „hledač nejvyšší Pravdy a Lásky“. Prvním principem skautingu se však nebudeme v našich dalších úvahách zabývat prvořadě. Ze druhého a třetího základního principu se odvíjí denní příkaz dobrého skutku. Dostáváme se tak do oblasti, která nyní bude předmětem naší pozornosti. Přijetí všech skautských morálních zásad stvrzujeme svým slibem. V původní verzi jeho formulace, jak ji stanovil sám Zakladatel, se objevují všechny tři principy, včetně zařazení skautského hnutí do společnosti, jeho vztahu k ní i jeho společenské postavení. Tehdy to B.-P. uvedl ve slibové formuli zcela jednoznačně: „…abych plnil povinnosti vůči Bohu a vlasti, pomáhal bližním v každé době…“ Takové pojetí základních principů přijal v plném rozsahu na samém počátku i zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík. Víme ovšem, ţe postavení českého národa bylo v té době dosti sloţité, takţe byl nucen postupovat velmi citlivě, aby mohl zachovat vše podstatné a současně respektovat realitu české společnosti. Nicméně skauting přes prvopočáteční potíţe byl vnímán naší veřejností velmi dobře a byl takto pozitivně přijímán po celou dobu aţ do jeho tří zákazů oběma totalitami. Aniţ bychom se pouštěli do hlubokých výkladů historických, známe jeho úlohu nejen při charitativním působení za prvé světové války a sluţbě mladé republice v době meziválečné, ale stejně také aktivní účast českých skautů ve všech třech odbojích, včetně jejich odporu proti rudé totalitě, který však je v současnosti tak trochu – bohuţel – naším povědomím opomíjen. Všechny tyto naše dějinné peripetie se pokoušejí naši skautští historikové s nemalými potíţemi zmapovat, a tak je moţné se o nich uţ řadu věcí z jejich poněkud sporadicky publikovaných prací dovědět. O úloze českého skautského hnutí ve vznikající demokratické společnosti hovořil často ABS od samého jeho počátku. Povaţoval skauting za jeden z velmi účinných výchovných prostředků k dobrému a pozitivnímu občanství, jak můţeme ostatně soudit uţ z jeho výroku, který uvedl v přednášce na podzim roku 1919: „Při společném ţivotě v táboře, tomto zmenšeném obraze ţivota veřejného, objeví se časem všecky nectnosti našeho ţivota národního, naše vady národní i společenské, ale právě způsob, jak přirozeně ty problémy ve skautingu se řeší, činí skauting nepředstižitelným ve výchově budoucího občana.“ Skauting jako výchovné hnutí má jistě svou nezastupitelnou funkci, má své oprávnění a má k tomu dostatek mechanismů. Jde tedy o to, aby i v současné době, kdy celá společnost se značnými obtíţemi hledá svoje demokratické kořeny, na nichţ se kdysi ustavila, náš český skauting splnil svoje prvořadé poslání. Nástroje skautské výchovy k občanství Řekli jsme si uţ, ţe základním mravním kodexem skautingu je jeho Zákon. Ačkoliv všechny jeho body jsou významné při vytváření charakteru jednotlivce, pro výchovu ke společenské funkci si připomeňme zejména druhý – věrnost vlasti, ideálu, pravdě, třetí – sluţba bliţnímu i společnosti, čtvrtý – skautské bratrství a vztah k lidem „dobré vůle“, pátý – vstřícnost k bliţnímu, šestý – ochrana ţivotního prostředí a kulturních hodnot, sedmý – občanská kázeň a povědomí, devátý – ochrana všech zdrojů pro tuto i příští generace. Desátý bod je vše završující, v kaţdé ţivotní situaci 50 po nás ţádá konat vše s „otevřeným hledím“, bez postraních nebo sobeckých úmyslů. Ale také osmý bod má v tomto pohledu svůj význam, zkusme si to sami pro sebe domyslet, čím nás obohacuje a jak nás orientuje! Takto jsme skauting přijali, tak se stal smyslem našeho života, takový je naším ţivotním stylem. Jeho zásady odpovídaly naší výchově, která tehdy vycházela z morálky křesťanství, jeţ bylo i tenkrát – bez ohledu na to, zda se kdo k němu hlásil či ne – základem mravních principů této kultury. Vztah k věcem veřejným, k oné res publica, vycházel plně z „masarykovského“ občanství a vlastenectví „první“ roubliky. Nebylo tedy rozporu mezi tím, co jsme sami znali z rodiny a školy, stejně jako mezi tím, jak se chovala většina české populace a mezi tím, k čemu nás vedl skauting. Ten navíc způsobem své výchovy a pojetím programu tyto vztahy a vazby výrazně posiloval. Skauting tehdy nejen k sluţbě věcem veřejným vedl, ale tuto službu také prakticky aplikoval. To byl veliký vklad do povědomí jeho svěřenců, na druhé straně pak ho společnost takto přijímala. Účast na takových aktivitách byla samozřejmou součástí skautského programu a jeho „běţného ţivota“. Jestliţe se skauti vţdycky účastnili v rámci své činnosti společenského dění, nebyl to jediný způsob, jímţ se v jemu svěřených mladých lidech takto formovalo povědomí sounáleţitosti s veřejným ţivotem. Úctu ke státním symbolům, národní historii, to vše bylo moţno vštěpovat na výpravách, putováním po krajinných krásách a našich historických památkách. To vše jistě napomáhalo tvorbě občanských hodnot a zdravého vlastenectví. Dlouhodobý pobyt na táborech, kde se všechno získávalo společnou prací, svým vlastním úsilím, přispíval k vytváření sociálních vazeb a společenského povědomí. Všechny tyto „mechanismy“ má skauting ve svých principech a metodice stále zakotveny. Pro takové názory se nemohlo hnutí nikdy deklasovat souhlasným přijetím obou totalit, jejich konformním přijímáním nebo dokonce jakoukoliv servilností. Skauting nemůţe nikdy být loajální k jakémukoliv nedemokratickému režimu, který je v takovém fatálním rozporu s jeho zásadami. Vstřícnost k panujícímu systému má totiţ také svoje pevné meze, které ve své sbírce esejů O věcech obecných jasně vyslovil uţ za „první“ republiky Karel Čapek: „Shodněme se dále na tom, ţe loajalita není pasivní poslušnost nebo uctivost k daným řádům, nýbrţ velmi aktivní účast na osudu státu.“ Doba se ovšem změnila, dnes jsou jiné podmínky, neţ v časech, do nichţ vnesl ABS skautskou ideu. Na našich principech se však nezměnilo naprosto nic. Bude je třeba pouze pro tyto nové vztahy adekvátně aplikovat. Řadu aktivit, na nichţ se skauti dříve podíleli, převzaly veřejné instituce, státní či soukromé, a také naše výchovné působení naráţí na jiné mezilidské vztahy. Současná společnost se postupně neustále víc a víc mění na konzumní, jejíž atributy se tak mohou dostat do rozporu s našimi etickými zásadami. S tím je třeba se vyrovnat nikoliv změnou principů skautingu, ale novými programovými a metodickými přístupy. Současná společnost je ve vztahu k „věcem obecným“ jistě poznamenaná minulým obdobím, kdy se řídilo vše direktivně z rozhodnutí „strany a vlády“. Iniciativa občanů nebyla příliš ráda viděna, zejména pokud se vymykala jimi ţádanému trendu. I s tím musíme dnes počítat. Lidé jsou zvyklí tedy spíše přijímat, a to mnohem více, neţ se sami o sebe starat nebo ke společné věci přispívat. To se pak samozřejmě promítá i do způsobu přístupů našich dětí, které jsou vedeny v rodinách v podobném duchu. Z toho je tedy třeba vycházet a na tyto nové podmínky citlivě reagovat. Naše 51 působení je v mnoha směrech regulováno řadou předpisů, které v době ABS byly zcela neznámé. Mám tu na mysli např. hygienická omezení (nepochybně v současnosti oprávněná), která jednoduchý způsob našeho pobytu v přírodě, jak jsme ho znali dříve, značně komplikují. Jestliţe jsem výše citoval výrok našeho zakladatele ABS o společenském výchovném působení našich táborů, uvědomme si, ţe se trvání našich táborů zkracuje z nejrůznějších důvodů, zaneprázdněním vůdců i jejich dalšími povinnostmi a také rodinným programem našich svěřenců o prázdninách. Toto krácení a také skutečnost, ţe se zařízené tábory předávají v několika „bězích“ dalším zájemcům, vede ke sniţování manuálního podílu v jejich programu a účasti táborníků na zajištění osobního vybavení stanů a „veřejně prospěšných táborových pracích“. Takový stav posiluje jejich konzumní způsob myšlení a upevňuje dosavadní konzumní návyky, které jsou v rozporu se zásadami skautingu. Také vybavení táborů (montované podsady, zařízení kuchyní, dovoz potravin a všech potřeb vozidly) se dnes výrazně změnilo a tím se také negativně ovlivňuje jejich výchovný efekt, na nějţ ABS oprávněně poukazoval. O jeho alternativním uplatnění či o jeho nahrazení jinými výchovnými formami bude nutno nově uvažovat. Na druhé straně např. zpřísnění předpisů o manipulaci s odpady a také o likvidaci odpadních vod, jak to dnes poţadují i na našich táborech orgány státní hygienické správy, mohou napomáhat při tvorbě ekologických návyků. Chtěl bych tu připomenout ještě jednu, nepochybně velmi důleţitou věc. Službu společnosti dospělých členů hnutí je moţno vidět také v aktivní účasti na veřejném ţivotě a v členství v některé z politických stran. Není to jistě nijak v rozporu s našimi zásadami, je ovšem třeba pamatovat na splnění některých základních podmínek. Především je třeba si uvědomit, ţe do politického dění vstupuje kaţdý jako soukromá osoba, nikoli jako skaut, člen skautské organizace. Současně není moţné vyuţívat skautského hnutí jako platformy k jakékoliv propagaci politických nebo stranických názorů. To nejdůleţitější pak – cituji z textů pro vůdcovské zkoušky Junáka – programové zaměření zvolené instituce musí splňovat jistá kritéria: „…může tak učinit pouze tehdy, pokud jsou základní hodnoty té strany v souladu s hodnotami, které vyznává jedinec jako skaut.“ Kdyţ se tedy vrátím k tomu, co tu bylo řečeno uţ dříve o vztahu skautingu k nedemokratickým poměrům, máme tu další odpověď na to, jak vnímat dřívější členství řady našich spolubratří v totalitních institucích. A také na to, jaké důsledky by měli oni sami ze své tehdejší spoluúčasti na totalitě vyvodit. Pochopí to? Skauting – služba bližním a celé společnosti V projevu bratra arcibiskupa O. Karla Otčenáška, který nemohl pronést na zahajovacím shromáţdění Evropské skautské konference v Praze v roce 2001, je moţno zaznamenat toto upřímné vyznání: „Tím principielním ideálem, který mne vţdycky oslovuje a povzbuzuje, je sluţba, nezištná přátelská služba všem, a to v bratrském spojení, které ji ještě umocňujje. To všechno bylo v těţkých letech druhé poloviny minulého století tisíckrát prověřeno právě v této zemi – i kdyţ samozřejmě je všude bezpočtu příleţitostí k osvědčení se. Jistě jsou zde mezi Vámi mnozí bratři a sestry, kteří mi na základě svých zkušeností dají zapravdu. Avšak to všecko nás také zavazuje, abychom Světlo, které vedlo nás, předávali generacím, jeţ přicházejí po nás.“ 52 Třebaţe dnes řadu aktivit péče o slabé a nemohoucí převzaly do svého programu – jak jsem uţ uvedl – profesionální instituce, ještě stále tu zbývá dost prostoru pro laické dobrovolníky. Právě proto, ţe prostředků na tyto aktivity bude vţdy vzhledem k potřebě nedostatek, můţe naše spolupráce s nimi být i na tomto poli velikým přínosem pro společnost. Máme moţnost přispět svou pomocí při dobročinných sbírkách, „květinových dnech“, charitních „tříkrálových sbírkách“, kdy je kaţdá pomocná ruka vítaná, stejně jako pořadatelé při různých veřejných a společenských akcích. Pamatujme na staré a opuštěné v penzionech pro seniory a v domovech důchodců. Navštivme je alespoň o Vánocích, o svátku matek, při jejich osobních výročích, kdy svoji osamělost pociťuji nejsilněji. To je pro tyto staroušky jistě mnohem víc, neţ ona příslovečná a uţ dlouho tradovaná „pomoc stařence s nákupní taškou“, nebo často uváděná „pomoc slepému v chaosu frekventované křiţovatky“. Do tohoto okruhu patří nepochybně i péče o opuštěné hroby významných rodáků z našeho okolí, legionářů a odbojářů všech tří odbojů a našich skautských předchůdců. Připomínejme je jako vzory svým oddílům. Naše péče se můţe zaměřit na zanedbané studánky, znečištěná lesní zákoutí stejně jako koryta potůčků, která někdy slouţí neukázněným jako skládky odpadků. Mějme na paměti, aby naše tábořiště a místa i našich krátkodobých pobytů byla po našem odchodu v lepším stavu, neţ v jakém jsme je nalezli. Pro skauta je to samozřejmé, ale – jak ukazují zkušenosti – neodpovídá to tak vţdycky skutečnosti. Významnou roli zde hraje vhodná motivace, která posléze povede naše skauty k poznání, ţe „služba bližnímu a celé společnosti“ není nijak nepříjemnou přítěţí. Můţe dát stejnou, ba větší radost tomu, kdo ji přináší, neţ tomu, kdo ji přijímá. V tom spočívá vzájemné obohacování těchto křehkých mezilidských vztahů. Uvádět zde všechny v úvahu připadající způsoby naší veřejně prospěšné sluţby se vymyká předpokládanému rozsahu tohoto příspěvku. Naši vůdcové to dokáží s přihlédnutím k místním podmínkám a moţnostem svých oddílů mnohem lépe. Před jistým časem uvedl na svých webových stránkách ČIN příklady společenských aktivit skautů ve Spojených státech. Je to zajímavý výčet, zvláště kdyţ si uvědomíme, jak velký kredit skauti v této zemi, v níţ nedošlo k násilným útlumům hnutí jako u nás, u americké veřejnosti poţívají. Můţe být pro nás v mnoha směrech inspirující. Pokusme se tedy ve zdejších poměrech přispět nejen ke své pověsti, ale především k výchovnému efektu našeho úsilí i na tomto poli. Po mém soudu však základní a největší úkol našeho hnutí spočívá ve výchově dobrých občanů této země, občanů, kteří si budou váţit všech jejích demokratických vymoţeností, jejího národního a přírodního bohatství, kteří budou přispívat k jejímu rozkvětu nejen pro tuto chvíli a pro obohacení své generace, ale na prvém místě pro zajištěnou budoucnost těch, kteří přijdou aţ po nás. V takovém duchu aplikovaná výchova k občanským hodnotám přispěje i k dobrým vztahům k našim sousedním zemím, s nimiţ nás dnes spojuje nejen naše současné členství v Evropské unii, ale také společná odvěká duchovní, kulturní a mravní tradice. „Skautské ideály spojují svět!“ To jsou slova naší jásavé mezinárodní znělky. Neměla by být jen emotivní zvukovou kulisou našich shromáţdění, ale především hluboce přijatou a vnímanou kaţdodenní skutečností, kterou svojí myšlenkou vyjadřuje. Naše spolupráce se světo- 53 vými skautskými institucemi i s jednotlivými národními organizacemi se jistě uplatňuje a běţně praktikuje. V oblasti naší prospěšnosti a pomoci potřebným by měla být stejně samozřejmá. Právě toto „globální spojení“ v sobě nese velkou naději, ţe nebude udušeno místními a teritoriálně omezenými problémy. V tom spočívá naše důvěra i naděje na pozitivní působení skautského hnutí při sluţbě Dobru nebo – jak říkáme v naší slibové formuli – nejvyšší Pravdě a Lásce na celém světě. V podobném duchu bychom jistě měli spolupracovat i s ostatními skautskými organizacemi v naší zemi. Jsou to pro nás bratrské organizace, se stejnými a stejně vyznávanými principy a jako takové je musíme všichni také vnímat. Na nás potom záleţí, nakolik se budeme ve službě prospěšnosti „k bliţním“ společně nebo jednotlivě my sami angaţovat. V tomto směru nás nemůţe skutečně nic rozdělovat. Stejná hlediska se ale uplatňují i v našem poměru k ostatním korporacím, s nimiţ se v tomto ohledu názorově shodneme. Připomeňme si např. jiţ dlouho existující světová hnutí YMCA, YWCA, u nás pak také Orel, Charitu i další dobročinné instituce. Jejich nazírání na duchovní a kulturní povznesení společnosti, stejně jako na nutnou hmotnou pomoc těm nejpotřebnějším se od našich „skautských ideálů“ nikterak neliší. Nemohu zde v závěru nezmínit dnes uţ postupně se prohlubující a pro věc samu velmi důleţité spolupůsobení s křesťanskými církvemi, bez ohledu na jejich konfesní identitu. Ačkoliv mezi nimi dosud existují značně rozdílné názory v oblasti věrouky, praktickému ekumenismu ve sluţbě Dobru a naší ochotné a plodné spolupráci s nimi na tomto poli nestojí jistě nic v cestě, říkáme-li, ţe „skaut je přítelem všech lidí dobré vůle.“ 54 „Jsem přesvědčen, ţe Bůh chce naše štěstí v tomto ţivotě.“ (B.P. – dopis na rozloučenou) Bratrství – skautství – lidství Vztahy ve světle skautského zákona Zdeněk Navrátil – Fetišek (2006) Součástí a cílem skautské výchovy je nepochybně přinášení duchovních hodnot. Jako kaţdé výchovné snaţení je i tento proces kontinuální záleţitostí, jíţ postupně vytváříme v nám svěřené mládeţi spirituální povědomí a hodnotové priority. Cesta ke skautské spiritualitě, jejíţ záběr je – jak dobře víme – nesmírně široký, počínaje charakterovými vlastnostmi, přes občanské „ctnosti“ a v konečné fázi se pak můţe stát opravdovou a hlubokou religiozitou, tato cesta nás vede po naší individuální skautské stezce bez ohledu na náš věk cílevědomě aţ k těm „metám nejvyšším“. Pokusme se zamyslet nad některými vztahy, jak je skauting přijal, sledujme jeho podíl a funkci při nabývání vnitřních vazeb k lidem, věcem, našemu okolí, společnosti, k národu a této zemi, tak jak nám to nabízí – a všem těm, kdo sloţili svůj skautský slib, i přikazuje – námi dobrovolně přijatý skautský životní styl. O bratrství Čtvrtý bod skautského zákona upravuje vzájemný vztah těch, kdo se hlásí k ideálům skautingu, a také jejich osobní poměr k vnějšímu světu. Jestliţe k „pozitivním“ lidem – náš Zákon je označuje jako „lidi dobré vůle“ – je tento přístup příznivý, přátelský, pak mezi skauty by měl být ještě daleko hlubší, takový, který označujeme jako bratrský. To se projevuje i v naší vzájemné komunikaci, kdy se oslovujeme „sestro – bratře“. Je však s podivem, jak se dnes toto oslovení pomalu, ale jistě z našich projevů a konverzace vytrácí, jako kdyby ztrácelo na přitaţlivosti a významu. A přece by nemělo jít o pouhou formalitu, „úzus“, který nemá další hlubší podklad. Velký podíl viny má na takovém stavu nepochybně i doba jiţ minulá, kdy formálnost vzájemného oslovování byla očividná. Naši (zejména mladší) činovníci pamatují nepochybně velmi dobře ze školy neblahou éru „sou-hů“ a také „sou-ţek“, kdy bylo naprosto evidentní, ţe učitel, učitelka, není jejich kamarád, kamarádka. Nejinak tomu bylo v tehdejší socialistické armádě, „soudruh generál“ nebyl skutečně mým druhem, přítelem, soudruhem, ale nadřízeným, který dokázal také být mnohdy velmi nepříjemnou osobou. O „soudruhu prezidentovi“, takto oslovovaném, uţ ani nemluvě. V takové formálnosti oslovování bylo mnoho přetvářky, falše, lţi, které jsou ostatně i dnešnímu komunismu vlastní. Neochota účastnit se takových formalit by mohla snad i ovlivňovat naše oslovení a to nejen u mladší generace. Málokdo si však uvědomuje, ţe v našem hnutí půjde o něco zcela jiného. Skautské světové bratrství je realitou, která souvisí přímo s podstatou hnutí, je jeho předpokladem. 55 V druhé polovině minulého století, v dobách totalitního manka kultury, jsme u nás s povděkem – a nebyly to jen naše děti – přijímali filmová zpracování dobrodruţných románů Karla Maye. Jejich hrdiny byli dobyvatelé rozlehlých plání severní Ameriky. Dnes uţ dávno víme, ţe to nebyla doba, na niţ by tato veliká země mohla být bez výhrad hrdá. Mezi dobrodruhy a pochybnými ţivly, jimiţ se příběhy doslova hemţily, měli výsadní postavení šlechetný náčelník Apačů Vinetou a jeho bílý přítel, spravedlivý Old Shatterhand. Jejich přátelství bylo hluboké, obětavé, byli doslova ochotni jeden za druhého poloţit i ţivot. Jistěţe nebylo záměrem autorů literární předlohy ani její filmové podoby, aby hlouběji domýšleli dosah a obsah toho oslovení, kdyţ jim vkládali do úst ono krásné „můj bratře“. Ale i v tomto románovém a filmovém zpracování nepříliš hlubokého obsahu se stalo toto jimi vyslovované „bratrství“ synonymem něčeho dobrého, ušlechtilého, vznešeného: synonymem Dobra, k němuţ nás dnes vede také ve skautských oddílech naše pojetí skautského bratrství a nyní uţ bezmála stoletý odkaz Zakladatele světového skautského hnutí. Kde se tedy bere tato tak častá nechuť ke tradičnímu skautskému oslovení? „Bratrství“ (pozor! nezaměňovat za „bratrstvo“, to je označení spolku nebo sdruţení) je známkou přijetí našich duchovních hodnot. Je to jistě mnohem více, neţ pouhé „kamarádství“, kterým si – snad z nemístného ostychu – tento vztah někteří z nás nahrazují. Silně se mi příčí, abych na tomto místě pozvedal mentorsky ukazováček, ale zamysleme se někdy nad sebou, nakolik jsme přijali čtvrtý bod našeho Zákona, nakolik chápeme skautskou stezku jako svoje neustálé zdokonalování, nakolik se za přijetí všech principů skautingu nestydíme, ale naopak, nakolik se k nim ochotně a třeba i veřejně přihlašujeme. Také tímto oslovením, neformálním, upřímným, dáváme „se srdcem na dlani“ najevo, ţe skautská myšlenka nám není cizí, ţe jsme ji přijali se všemi důsledky a dopady na své „myšlení, slova i skutky“. Kdyţ se přimlouvám za obnovení těchto vztahů a volám po nich, zdaleka mi nejde o formálnost v projevu, o profánní záleţitost a „zploštění“ přístupů. Přimlouvám se za prohloubení našeho vztahu, za skutečně skautskou atmosféru v hnutí. Nemylme se, všude opravdu není takové ovzduší samozřejmostí, nevnímáme je všichni stejně intenzivně. Za dobu svého šestiletého působení ve Smírčí radě Junáka jsem dobře poznal mnohé, co se leckde s takovým stavem nesrovnává. A tak se mohu pouze ptát, byly to tehdy pouze výjimky, které se konečně mohou vyskytovat v kaţdém lidském uskupení, nebo to byla jen špička ledovce toho nedobrého, co nás zatěţuje a co nás odvádí od našich zásad, od vztahů, které by měly být ve skautském bratrském prostředí běţné a které by se měly projevit i ve způsobu naší komunikace? „Skautství“ je stav duše Slova, slova, slova… Slyšíme je, vnímáme je, pouţíváme je, jsou základním prvkem naší konverzace. Domýšlíme však vţdy jejich význam, jejich obsah, jejich výpověď, původ, sdělení? Nebo se spokojíme s bezmyšlenkovým, automatickým opakováním výrazů, jak nám je naše komunikace přináší? Co je to „skauting“? Jak rozumíme tomuto pojmu? Říkáme, ţe „skaut“ je zvěd, stopař, hledač. V našem hnutí je to ten hoch, ta dívka, ale také dospělý člověk, který přijal zásady dané BadenPowellem; ten, kdo hledá smysl své existence, svého bytí, ale také původ tohoto světa, celého Vesmíru, stejně tak jako svoje vlastní zařazení v ţivotě, ve společnosti. Nejsem vůbec filolog, ba ani velký znalec angličtiny, ale dosud si vzpomínám (snad správně), ţe ta známá a často se vyskytující přípona „-ing“ znamená v BadenPowellově mateřštině – řečeno značně zjednodušeně – činnost, odvozenou od zá- 56 kladního „slovního kmene“. Pak bychom tedy mohli tvrdit, ţe skauting je „provozování aktivity“, kterou pro nás vytýčil náš Zakladatel jako „náplň“ svého hnutí. Povím to raději méně sloţitě, je to skautský program a všechny jeho technické a mravní atributy. Čas od času se v úvahách a pojednáních o skautské spiritualitě objevuje pojem „skautství“. Nevím, jak vznikl, ani kdo je jeho původcem. Moţná, ţe to byl bratr Rusek – Šaman, který ho tak často pouţívá. Jak máme tomuto slovu porozumět? Je to snad částečně „počeštěný“ název našeho hnutí, je to totéž co skauting? Po mém soudu tomu tak není. Pokusím se tedy o svůj vlastní výklad. V češtině se vyskytují slova podobného typu poměrně často. Uvedu jen několik příkladů: fyzika zná např. výraz „skupenství“ – označuje stav hmoty, její současné stadium (také vývojové). Jiným příkladem je „bohatství“ – to je „mnoţství“ majetku, jeho hodnota, míra něčí „mohovitosti“. A také si můţeme jmenovat „otcovství“ – vztah dvou lidí, dvou generací, jejich příbuzenství, stejně tak i duševní spříznění. Ačkoliv se jedná z hlediska gramatiky o substantiva – podstatná jména –, nejde tu o konkrétní hmotné subjekty. Vyjadřují spíše nemateriální pojmy, vlastnosti, vztahy, vazby. Touto logikou se tu pak nabízí i vysvětlení výrazu, který je uveden v nadpisu této části našich úvah. Mám tedy zato, ţe toto označení – „skautství“ – se bude týkat stavu a míry našeho přijetí myšlenky skautingu, vzdálenosti, jiţ jsme při naší osobní pouti skautskou stezkou uţ urazili. Vzpomenu-li na dávný příběh E. T. Setona o stoupání indiánských chlapců na horu Poznání, pak je to ona jimi dosaţená výše jejich výstupu. A ta můţe být a také samozřejmě je vţdy individuální, podle naší letory, podle ochoty přijímat a vnímat, podle hloubky našeho vlastního chápání skautské spirituality. Víme, ţe skautská výchova, přijetí skautských zásad, účast na vlastním duchovním rozvoji, je neustálý, kontinuální proces, vyplývající ze druhého i třetího mravního principu. Znamená to také, ţe „skautství“ tedy není konstantní hodnotou, její míra je nám přiřazena podle naší vlastní skautské úrovně. Je však jistě také samozřejmou povinností kaţdého skauta, k níţ se zavázal svým skautským slibem, ţe právě v duchu těchto principů bude tuto míru svého přijetí skautské ideje zdokonalovat, prohlubovat a – co je stejně důleţité – předávat dalším a dalším. Tím výkladem se jistě nestavím proti bohatosti našeho programu, jeho pestrosti a náplni. Čím bude lepší, dokonalejší, tím lépe pro nás, pro skautské hnutí. Tím více mladých lidí přijde mezi nás a budeme je moci pozitivně ovlivňovat. Nesmíme však zapomínat, ţe tento atraktivní program je pouze cestou, ne smyslem našeho konání. Pokud jsme se shodli na významu pojmu „skautství“, můţeme se ptát dále také na to, jak odvisí naše osobní skautská úroveň od našeho aktivního členství ve skautské organizaci, případně ve které z nich „to bude nejlepší“. Jestliţe jsme pozorně pročítali předcházející úvahy, jestliţe jsme je pochopili a ztotoţnili se s nimi, pak odpověď na tuto otázku nám nebude připadat nijak obtíţná. Hodnota našeho vlastního „osobního skautství“ nesouvisí totiţ vůbec s konkrétním organizovaným členstvím. Každá skautská organizace – povaţuji však za samozřejmé, ţe splňuje poţadavky tohoto označení, ţe je skutečně skautská svým duchovním obsahem a prioritami – nám má a můţe ukázat jenom směr naší cesty, správně nás orientovat, to další uţ je pak jen záleţitostí našeho chápání, naší sebevýchovy, našeho ztotoţnění. Tak, jak nám to ukládá třetí základní princip skautingu. Podmínky tohoto skautství můţe splňovat jistě i ten, kdo stojí mimo jakoukoliv skautskou instituci a také – coţ by mohlo připadat při povrchním hodnocení podivné – dokonce i ten, kdo nikdy ţádným skautským oddílem neprošel. Znám řadu osobností, které svými du- 57 chovními kvalitami naplňují taková kriteria a jistě by se samy podivily, pokud by jim někdo zmíněné označení přisoudil. Jejich morální výše je však neskonale výraznější, neţ mnohých mezi námi, i těch, kdo mohou být ozdobeni různými funkcemi nebo těch, jejichţ krojová košile je plná odznaků odborek a vyznamenání. Rovering v pojetí Baden-Powella je cestou k vrcholnému skautství. Pokud říkáme, ţe poslání roverů je vyjádřeno heslem „Sloužím!“, pak to neznamená, ţe se musí odříkat nápaditého a pestře pojatého programu. Právě naopak, na druhé straně však nemůţe být jeho výhradní náplní atraktivita za kaţdou cenu. Jestliţe základním vyznáním činovníků, daným uţ na samém počátku zakladatelem českého skautingu, bylo „Povinnost – odpovědnost – kázeň!“, potom i tento postoj by neměl nikoho omezovat, ale obohacovat hloubku jeho skautství. Kdyţ jsem před časem četl v souvislosti s tímto „příkazem“ slova o cepu, kterým se mlátí do hlavy, podivil jsem se, jak hluboce je moţné nepřijmout a nepochopit skautskou ideu a toto nepochopení veřejně proklamovat. Naše „členství“ je dobrovolné, nikdo nás k němu nenutí, pokud jsme se však k jeho „podmínkám“ přihlásili sami dobrovolně a zpečetili to svým slibem, pak je zavazující a – jak vyplývá ze samé podstaty kaţdého slibu – je zcela na nás, abychom se svému slovu nezpronevěřili. Vzpomeňme, jak formuloval uţ kdysi na začátku, před bezmála sto lety, prvý bod našeho Zákona sám B.-P. Snad výstiţněji, neţ říká náš český ekvivalent – „na čest skauta se lze spolehnout.“ Skautské cesty vedou k vrcholnému lidství Od chvíle, kdy člověk poprvé napřímil svou postavu, kdy pohlédl vzhůru k hvězdám na jasném nebi, kdy si uvědomil, ţe byl obdařen jako jediný ze všech živých tvorů úţasným darem – rozumem – a naučil se ho pouţívat, od té doby se člověk ptá. Tak asi přišla na svět filosofie, tak se člověk – homo sapiens – naučil zkoumat jevy, zařazovat je do souvislostí a nacházet postupně odpovědi. Filosofie ovšem není exaktní vědou, jako třeba matematika nebo fyzika, jejichţ závěry lze exemplárně dokázat a pokusem ověřit. S takovými důkazy filosofie nepracuje, vţdy bude odvislá od hloubky poznání vztahů a vazeb. O to je sloţitější a patrně také i proto pro hodně z nás nepochopitelná a z toho důvodu odmítaná. Bude jistě vţdy právem kaţdého z lidí najít si pro sebe svou odpověď na všechny otázky. Bude ale také prvotní povinností každého z nás – skautů-zvědů a hledačů – tyto odpovědi hledat a nacházet. Před dvěma tisíci let byla lidem zvěstována láska k bližnímu, která dokázala tolik ve světě změnit. Bylo to lidstvu zjevené Slovo boţí, které svým příchodem završilo a nepochybně překonalo celou antickou filozofii. V dosavadním nazírání na svět, jeho zákonitostech, vztazích a přístupech bylo přímo revolučním zvratem. Přineslo změnu sociálního hodnocení a poměru ke všem dosud opovrhovaným, svobodu a právo pro všechny bez rozdílu, ovlivnilo hluboce vědu, umění a kulturu vůbec, formovalo nový způsob myšlení. Vrcholná díla malířství, architektury, sochařství a hudby vytvořilo lidstvo pod jeho přímým vlivem. Jeho nejvyšším přikázáním je přikázání lásky. Křesťanství se stalo základem morálky a etiky naší euro-americké civilizace a kultury, lidské hodnoty, vytvářené po všechna dlouhá staletí dovedlo aţ k nejvyšším metám, dovedlo je k tomu, co bychom mohli označit pojmem „lidství“. Z křesťanských principů, stejně jako z toho nejlepšího, co lidé kdy vytvořili, co přinesly i jiné kultury a tradice jiných národů, čerpaly tehdy a dodnes je uznávají skautské základní principy. Skauting se tak stává významným faktorem a úspěšným účastníkem bezprostřední kultivace a vytváření zdravého lidského společenství. Vychází nepochybně ze všech těchto početných, mnoha staletími prověřených pozitivních principů a svou universálností hledá cestu ke všem kulturám a národům tohoto světa. Tak byl 58 proponován, tak byl vždy aplikován, s těmito ideály šel vstříc všem lidem, tak byl po celá desetiletí světem přijímán. O tyto vrcholné duchovní kvality, jimiţ takto chápané „lidství“ bezesporu je, my nejen usilujeme, ale sami je také proţíváme a vedeme k nim nám svěřené mládí. Ta snaha musí být soustavná, permanentní. Kdykoliv lidstvo z mravních předpokladů, ať uţ zjevených nebo jím objevených a přijatých, slevilo, bylo vrženo o staletí zpět. Obě totality minulého století, které se odvolávaly na hrůznou teorii rasovou, nebo pokrytecky materialistickou (ignorující nevyhovující jevy), ač obě se zaštiťovaly falešnými sliby řešení sociálních problémů, které však evidentně nevyřešily (a řešit nepochybně ani nehodlaly), jsou toho dostačujícím a nezvratným dokladem. Ani současná doba není bez problémů a varujících indicií. Bezcitné sobectví, hlad po mamonu, netolerance náboţenská – a nejde vţdy jen o muslimy arabské – nás varují. Slevovat nelze ani dočasně, pod jakoukoliv záminkou, ve prospěch čehokoliv. Účel nemůţe nikdy světit prostředky. „Morálka nesmí být jen náboženskou vírou nedělního odpoledne, musí jí být proniknuty všechny všední dny našeho ţivota …“ – (T. G. Masaryk). V tomto duchu, v tomto pojetí, s takovou samozřejmostí, soustavností, s tímto zaujetím by mělo probíhat naše skautské výchovné a sebevýchovné působení. Jaké budou naše perspektivy? Zamýšleli jsme se nad třemi stupni, třemi stavy skautského „duchovna“. V tuto chvíli není důleţité, budeme-li je chápat ve vzestupné linii, ani to – pokud ano –, jaké jsme si pro ně zvolili nám vyhovující pořadí. Mohou být viděny jistě také v pozici paralelní, vedle sebe. Za mnohem podstatnější však povaţuji nutnost a potřebu, aby se staly náplní, programem, cílem našeho úsilí. Bez toho, ţe by prostupovaly všechno naše konání, bychom nejen „svůj“ skauting ochudili, ale přestal by být odrazem záměru, celého projektu Baden-Powella v plné jeho šíři. Mějme to na mysli neustále a představujme svým mladším bratřím a sestrám skautskou ideu plnohodnotnou, „nevytunelovanou“, v celé její hloubce a kráse, hodnou svého jména. „K tomu nám pomáhej Bůh!“ 59 60 „Základní principy jsou vyjádřeny v původním slibu a zákonu, jak je stanovil Zakladatel.“ (ze stanov WAGGGS) Skautské formy vzdělávání Subjektivní pohled na objektivní problém Zdeněk Navrátil – Fetišek (2006) Řekne-li se „vzdělávání“, vybaví se snad kaţdému školní třída s málo pohodlnými lavicemi, těţká brašna plná učebnic na zádech a omšelá budova školy, jejímuţ průčelí vévodí ozdobným písmem vyvedený výrok Jana Amose Komenského „Pojď sem, dítě, uč se moudrým býti!“ Jen s nemalými obtíţemi si někteří naši činovníci dokáţí představit, ţe by se i jich samých mohlo týkat také skautské vzdělávání. Pracují dobrovolně, nedostávají přece honoráře, tak co by mohl po nich někdo chtít? Jestliţe zde mám hovořit o vzdělávání, pak jsem si plně vědom toho, na jak tenký led se vydávám. Je to stejné, jako se školstvím občanským. Školu navštěvoval kaţdý, takţe kaţdý ví, „jak to tam chodí“, a kaţdý školství rozumí. Nejinak je tomu se vzděláváním skautským. Přesto si dovolím tu uvést některé svoje názory a také zkušenosti. Snad mě k tomu opravňuje i skutečnost, ţe se jím uţ dlouhé roky zabývám (vlastně uţ za druhé obnovy v létech 1968–70) od úrovně rádců aţ nejnověji po odborné činovnické kvalifikace a to jak v kurzech, tak i při následných zkouškách. Skautská výchova potřebuje vzdělané vychovatele Povaţujeme za samozřejmé, ţe nám rodinný dům vyprojektuje erudovaný a vzdělaný architekt, ţe moderní automobil konstruuje celý štáb špičkových odborníků ve vývojovém středisku renomované továrny. O co vzdělanější a připravenější by měl tedy být ten, kdo formuje lidského jedince, jeho charakter, jeho duši, celého „člověka“? Jaká je skutečnost? V našich rodinách vyrůstají děti, jejichţ vychovatelé – rodiče – nemají ţádné příslušné vzdělání a svoje poslání, pokud si vůbec připouštějí nějaké otázky v tomto směru, plní podle svého dobrozdání, případně tak, jak si vzpormínají, ţe je kdysi vedli jejich rodiče. Dnes se často hovoří o krizi rodiny. Nemyslím, ţe je tomu tak doslova, přes hrůzný počet rozchodů zůstává většina rodin celistvých a svoji základní úlohu „nějak“ plní. Protoţe však v mnoha našich rodinách panuje jistá krize duchovních hodnot, můţeme hovořit spíše o krizi výchovného poslání rodin. Pohled na ţivot okolní společnosti nám to můţe plně potvrzovat. Patrně je zbytečné v tuto chvíli zdůrazňovat výchovný význam skautingu. Pokud by to někdo nepřijal za prvořadý „axiom“, je zbytečné s ním nadále diskutovat. Ţe bude nutné, aby si také skauting vţdy pečlivě vybíral a vzdělával své výchovné činovníky, především samotné vůdce oddílů, bylo jasné uţ jeho zakladatelům. Kdyţ získal Baden-Powell v roce 1919 darem Gilwellský park, nevyuţil ho – jak by se moţná zdálo být na prvý pohled výhodné – jako zařízení pro tábory, ale zřídil v něm vzdělávací středisko pro budoucí skautské vůdce. Do Gilwellu odejel uţ v roce 1922 61 náš F. A. Elstner, kterého můţeme povaţovat za původce tradice českých lesních škol. Jejich význam poznal hned na samém počátku zakladatel českého skautského hnutí A. B. Svojsík, který jejich rozvoj plně podporoval. Tady se ovšem dostáváme k důleţité otázce: zda je rozdíl mezi lesními školami „svojsíkovské“ éry a těmi dnešními, a pokud ano, pokusíme se odpovědět na otázku, v čem se případně liší. Stejně tak se chceme zabývat jejich původním i dnešním posláním. Na tyto otázky budeme hledat odpověď, která se netýká jen lesních škol, ale celého našeho výchovného systému. Občas se zdá, ţe někteří uchazeči o různá činovnická oprávnění mají k věci poněkud formální přístup. Projevuje se to u čekatelských a zejména vůdcovských zkoušek. Příčinu vidím v obecných předpisech, ale také v našich vnitřních řádech, které stanoví, aby především pro vedení tábora měli činovníci patřičné „oprávnění“. Takové osvědčení poţadují zejména státní orgány z hlediska zákonné odpovědnosti, stejně jako hygienická sluţba a také příslušná ministerstva kvůli přidělení finančního příspěvku. To vše je nepochybně v pořádku, na druhé straně by ovšem neměl být přístup uchazečů o vůdcovský dekret takový, ţe „potřebují na to papír“. To by byla hrubá devalvace celého systému. Naproti tomu se takto potlačuje úloha lesních škol, které z pohledu dosaţených následných práv a oprávnění nepřinášejí prakticky nic navíc. Jejich absolvence nezakládá uţ ţádná další práva, která by získal vůdce ke svému vůdcovskému dekretu. Pokud ovšem chápeme jejich přínosy jenom zcela pragmaticky. Je poněkud tristním zjištěním, ţe zdravá touha a hlad po vzdělání a vědění, a to nejen ve skautském prostředí, ale dnes i v běţném občanském ţivotě, tyto fenomény, které bývaly velkou pobídkou vlastního rozvoje všech významných osobností v minulosti, postupně zanikají. Podílí se na tom zcela jistě mimo jiné i internet se svou snadnou dostupností všech důleţitých a potřebných informací. To není ovšem vina tohoto média, ale především jeho nesprávné a bezduché vyuţívání. Na samém počátku naší existence přicházeli do hnutí jako vůdcové zejména pedagogové, profesoři středních škol, stejně tak i lidé jinak vzdělaní, u nichţ byla jejich vysoká mravní a intelektuální úroveň samozřejmostí. Společnost tehdy vyznávala a zachovávala mravní hodnoty, na nichţ se sama po staletí vyvíjela. Tehdejší vůdcové byli lidé převáţně městští a jejich technická i praktická stránka a manuální zručnost nebývaly vţdy plně rozvinuty a na patřičné výši. Záleţitosti „lesní moudrosti“ byly ostatně pro celou naši populaci jistou novinkou. Pro tyto začínající činovníky bylo třeba zřídit „kurzy“, které je do tajů skautského vztahu k přírodě, k táboření a všem jeho praktickým disciplinám uváděly. Toho se ujaly tehdejší lesní školy. Dnes – jak se zdá – nastala situace spíše opačná. Současná společnost má svoje slabiny především v oblasti morální, etické a také v základních občanských postojích. Pokud bychom podobnou úvahou přijali logiku programového zaměření skautského vzdělávání, tak jak ji aplikovalo hnutí krátce po svém vzniku, mělo by být těţiště všeho našeho snaţení a tím i lesních škol právě v oblasti duchovní, včetně vytváření občanských a mravních hodnot v našich svěřencích. Nechci v tuto chvíli zacházet do detailů skautské duchovní výchovy. Je třeba si hned na tomto místě uvědomit, jaký je v našem pojetí rozdíl mezi spiritualitou a religiozitou. To je velmi důleţitá otázka a musíme mezi oběma dobře rozlišovat. Skautská spiritualita je pojmem velmi širokým, ačkoliv i religiozita v ní můţe mít a také má své patřičné místo. Tuto skutečnost musíme poznat a přijmout hned na samém počátku našich úvah. Nejen v dalším textu, ale také v naší výchovné činnosti to budeme nutně potřebovat. Pojednání, zabývajících se těmito fenomény, bylo dnes uţ 62 zpracováno značný počet, a tak nezbývá, neţ na ně zde odkázat. Skauting ovšem duchovní náboj plně zahrnuje a je to právě tato skautská spiritualita, která jej činí ve výchově výlučným a jímţ se odlišuje od jiných, převáţně „volnočasových“ institucí. Současní vůdcové našich oddílů se často setkávají s velkou konkurencí jiných organizací, které náš program převzaly, napodobují ho a mnohdy mají k tomu i o mnoho příznivější podmínky a také lepší vybavení neţ my. Naši vůdcové mají proto pocit, ţe musí nabídnout program zajímavější a lépe aplikovaný. V tom mají samozřejmě pravdu. Stinnou stránkou této jejich snahy můţe pak být skutečnost, ţe jejich hlavní starostí a předmětem zvýšeného zájmu je přijímání nových poznatků, her, programových bodů, které jim budou takovou vyšší atraktivitu přinášet. Za těchto okolností se můţe lehce stát, ţe spirituální náplň skautingu zůstane tak trochu stranou, ve stínu věcí technických. Týká se to např. i mezi rovery poměrně hodně oblíbených „adrenalinových činností“, výcviku „jak přežít“, které připomínají spíše činnost americké námořní pěchoty. Jistě nelze proti tomu mít zásadní námitky, pokud se to nestane výhradním programem. Takto můţe pracovat především jen oddíl, resp. roverský kmen, s výrazně fyzicky zdatnými jedinci. Naše činnost se však má orientovat nepochybně na „průměrného“ skauta, jehoţ schopnostem by měla odpovídat. Navíc se domnívám, ţe mravní nebo dokonce duchovní část programu bude v případě „zátěţových aktivit“ dosti značně ohroţena uţ z toho prostého důvodu, ţe v honbě za maximálními výkony na ni jednoduše nezbude čas ani síly. Formy výchovné činnosti a vzdělávání Základní formou skautské výchovy je učení činností – „learning by doing“, jak ji definoval uţ sám Baden-Powell. Platí to i pro naše vzdělávací postupy u dospělých? Samozřejmě, ţe platí. Uţ nový rádce vyrůstá ve své druţině, ve svém oddíle, kde jsou mu jeho nejbliţší starší bratři vzorem i příkladem. Ne kaţdý rover můţe být ovšem rádcem, stejně jako z kaţdého rádce „sluţebním postupem“ nevyroste dobrý vůdce. Příklad starších bratří na jedné straně, podobně pak spoluúčast a pomoc při vedení těch mladších, mu bude dobrou školou na samém počátku dráhy kaţdého činovníka. S tím však vystačíme opravdu jen pro rozpoznávání schopností adepta. Vţdyť také uţ začínajícím rádcům budeme nuceni poskytnout potřebnou přípravu v rádcovských kurzech. U vůdců pak budou nároky patřičně vyšší. Přesto si však troufám tvrdit, ţe tam, kde nebyl v oddíle dobrý vůdce, jen stěţí a zcela výjimečně bude moci vyrůstat v budoucnu jeho dobrý nástupce. A samozřejmě – celé výchovné působení v takovém oddíle bude tomu odpovídat. Připomeňme si tu, ţe uţ kdysi v meziválečném období řekl k tomu J. O. Martinovský, ţe „tam, kde není dobrý vůdce, by nikdy skautský oddíl nezakládal“. Současný řád pro vzdělávání je propracovaný a důmyslný. Jako všechna díla lidí však můţe mít i své nedostatky a můţe být zdokonalen. Především mu – po mém soudu – chybí potřebná motivace uchazečů o všechna tam uvedená „oprávnění“. Bere se tu jako samozřejmé, ţe činovníci se o „posty“ ucházejí. Skutečnost bývá zpravidla jiná a jak jsme zmínili uţ dříve, zájem o „osvědčení“ bývá často vynucován potřebou. Kdysi platilo, ţe okrskový zpravodaj měl za povinnost navštívit během kaţdého roku několikrát střediska, seznámit se s jejich problémy a také s činovníky, včetně těch perspektivních. Byl to systém nepochybně dobrý, v současnosti se však jen stěţí uplatní. Při dnešní územní rozloze vyšších organizačních jednotek (VOJ) je taková povinnost jen stěţí splnitelná pro výchovné zpravodaje okresů. Uchazeče o zkoušku tedy doporučí středisko, a třebaţe se k němu vyjadřuje i okresní zpravodaj, 63 děje se tak více méně automaticky, na základě dobrozdání střediska. To však můţe být – jak uţ bylo naznačeno – ke kladnému stanovisku „dotlačeno“ svými problémy. Druhým okruhem problémů je skutečnost, ţe se při prokazování způsobilosti k jakémukoliv druhu výchovné činnosti nepožaduje povinná předběžná příprava uchazečů nebo jejich cílevědomé vzdělávání, s výjimkou zdravotnického kurzu u zkoušek vůdcovských. Pak ovšem jen stěţí můţeme předpokládat, ţe se v tak krátkém čase u činovnické zkoušky odhalí všechny klady a nedostatky kandidáta, jestliţe ani jeho doporučení k ní není bez otazníku. Na štěstí se – pokud vím – kurzy u většiny zkušebních komisí, resp. VOJ, pořádají. Jiná situace byla v době před druhou světovou válkou, kdy lesní škola byla vlastně přípravou na vůdcovskou zkoušku. Tam si také její adepti mohli sami zodpovědět základní otázku, totiţ nakolik se k této sluţbě hnutí vůbec hodí. Je jistě nezpochybnitelné, ţe má-li vůdce nebo kterýkoliv výchovný činovník vydávat a předávat ostatním z hloubky své duševní podstaty, musí také někdy nutně přijímat nové podněty. Organizují se setkání vůdců, semináře, která takové přínosy bezesporu představují, je ovšem velkou otázkou, kolik účastníků se na nich schází v době tak hektického spěchu, jehoţ jsme v současnosti svědky. A kdo přesvědčí činovníky o jejich významu, o tom, ţe se nejedná pouze o záleţitost „společenskou“? Naše duchovní principy v procesu vzdělávání Kaţdá výchova se musí opírat o svoje základní principy. Skautskému hnutí je uţ na samém počátku stanovil jeho Zakladatel. Důvody, proč vycházely z křesťanských kořenů, jsou dostatečně známé. Byly obecně přijímány, postupem času však, zvláště pak při šíření skautingu v oblastech s jinou neţ křesťanskou tradicí, se hledal alternativní způsob vyjádření toho prvého tak, aby byl přijatelný všem. V současnosti ho tedy vykládáme jako hledání „smyslu života“ a „podstaty všeho“, jak vyplývá z doslovného překladu slova „skaut“. Skaut – zvěd, skaut – stopař, skaut – hledač. Dnes se uţ stává takové chápání – zdá se – běţným i tam, kde bylo přijímáno dříve jenom v původním významu a v doslovném výkladu zmíněného prvého základního principu. Skauting představuje celoţivotní program a náplň. Aktivní i pasivní účast na skautském vzdělávacím procesu je jednou z moţností, jak tento program naplňovat. Je to současně i praktická realizace základních principů. Uţ samo vzdělávání se – ale také sebevzdělávání – by mělo být jednou z forem hledání smyslu ţivota, které se přirozeně týká stejně tak i „věřících“ skautů. Nikdy totiţ nejsme na takové duchovní úrovni, abychom měli právo se domnívat, ţe „duchovní růst jsme uţ zvládli“. Není patrně pochyby o tom, ţe věřící mají obvykle o duchovní oblasti a o všech pojmech s ní souvisejících značně hlubší povědomí. Neznamená to však a priori, ţe oni uţ přijali skautskou spiritualitu v celé její šíři. V „hledání smyslu všeho bytí“ není nikdo nikdy „za vodou“. Zmínili jsme tu uţ také, ţe je stále nutné podněty přijímat, aby bylo moţné z nich předávat. Naplňování druhého i třetího našeho mravního principu při samotném vzdělávání pak vyplývá zcela jednoznačně z povahy této věci. Jestliţe jsem tu jmenoval „věřící skauty“, pak bych chtěl zdůraznit, ţe není moţné mezi skauty rozlišovat, vytvářet jakousi dělicí čáru mezi věřícími a nevěřícími. Skautem totiţ buďto jsme, nebo ne. Jakţe to říká skautský zákon? „Skaut je…“. 64 Z této jednoduché formulace je to zřetelně patrné. Proto nemohu uznat a přijmout ani znění třetího bodu „Prohlášení“ při poslední obnově skautingu z 26. 11. 1989, které hovoří o „přijetí věřících sester a bratří a jejich důstojném a odpovídajícím místě“ v obnovované organizaci. Nemohu souhlasit s takovým „škatulkováním“. Navíc je tu ještě jedna a po mém soudu ještě mnohem závaţnější skutečnost. Tento bod totiţ začíná slovy: „Stojíme za tím…“ a já se právem ptám: Kdo jsou to ti my? Kdo se tu schovává za tento podivný pluralis majestaticus, kdo tvoří případnou skupinu, která si osobuje taková práva? Kdo jim je dal? Nebylo snad toho „kádrování“ za jedenačtyřicet let vlády rudého teroru uţ dost? Skauting vychovával vţdy mravně silné jedince pro společnost. Duchovní obsah je jeho součástí, ať se to komu líbí, nebo ne. Pokud s ním nesouhlasí, pak mu nikdo nebrání v odchodu. Skutečnost, ţe dnešní společenská situace a její priority jsou jiné, to však nemůţe ovlivnit. Skauting se nikdy nesnaţil být konformním, nikdy se nepřizpůsoboval současným trendům. Nikdy mu nevadilo, ţe „pluje proti proudu“. V současné společnosti se musí postavit proti duševnímu i duchovnímu primitivismu, který stále nabývá na síle. Letmý pohled do denního tisku nebo také na televizní obrazovku je toho dostatečným důkazem. Soudím proto, ţe dnes více neţ kdy jindy by měla být duchovní podstata hnutí základní náplní vzdělávacího procesu na všech úrovních, aniž bychom ovšem opomíjeli disciplíny „skautské praxe“. Musím tu znovu zdůraznit mnohokrát opakovanou pravdu, ţe skauting je komplexní výchova a rozvoj celého člověka, jeho fyzické, psychické i duchovní stránky. Tak byl proponován a tak je třeba ho uplatňovat i dnes. Duchovní výchova má své pevné a nezastupitelné místo ve vzdělávacím a výchovném systému skautského hnutí. Vedle disciplín teoretických (psychologie, metodika, pedagogika, ekologie), praktických (vedení oddílu, táboření, zdravověda, příroda, skautská praxe, rétorika), administrativních (organizace a právo, hospodaření, písemný projev) má zcela rovnoprávné postavení. Její náplní je široká paleta oborů – morálka, etika, hodnoty občanské, vlastenectví, estetika, kultura a umění, hledání nejvyšší pravdy a lásky, otázky smyslu i naplnění ţivota a lidského bytí, v neposlední řadě pak i religiozita. O takové duchovní povznesení hnutí by měla usilovat především duchovní rada a to nejen ve vztahu k oddílům náboţensky orientovaným, ale vůči všem bez rozdílu. Ve stejném smyslu by měl spolupracovat rovněţ celý „výchovný aparát“ hnutí, počínaje vůdci oddílů, přes činovníky VOJ, aţ po instruktory všech vzdělávacích kurzů a lesních škol (instruktorských a také ústřední – dnes uţ prakticky zlikvidované – nevyjímaje). Současný stav Kladu si tuto otázku a cítím, jak nesnadná bude na ni odpověď. Stav je místo od místa proměnný a také osobní zkušenosti nás všech budou jistě různé. Neočekávám však, ţe se naše poznatky budou odlišovat příliš. Vycházím z okruhu svého vlastního působení a domnívám se, ţe podobně, jako je členěná společnost, bude pestrá i názorová stránka skautských činovníků včetně vůdců. Je to jistě pochopitelné, i naše hnutí je součástí této společnosti. Pojetí skautské výchovy v jednotlivých oddílech se odvíjí od schopností i názorů jejich vůdců. Navíc tento závěr se týká i všech dalších skautských organizací u nás. Měl jsem moţnost hovořit s jejich činovníky na různé výši postavených. Mohl bych to demonstrovat i na příkladu skautů YMCA T. S., u nichţ se duchovní podstata odvíjí od jejich jen několik málo roků starých stanov, které navazují na původní ustanovení jejich mateřské organizace 65 YMCA. Její křesťanské základy jsou v nich přímo exaktně uvedené a zdůrazněné. Také současní vůdcové této organizace pracují podle míry svého přijetí skautské spirituality. Vůdce našich oddílů však musíme posuzovat komplexně, s přihlédnutím ke všem jejich schopnostem a výsledkům jejich výchovné práce. Tedy i v oblasti duchovní. Praktickým a technickým disciplínám se vţdy i v minulosti věnovala veliká péče. Metody i vlastní činnost byly důkladně propracované. Stačí nahlédnout do poválečného Jinošovského dekretu a můţeme obdivovat preciznost i v jeho nejmenších podrobnostech. Také uţ předválečná Skautská praxe Velena Fanderlika má svoje uplatnění i dnes a nepotřebuje vlastně ani ţádnou velkou „modernizaci“. Do programu lesních škol se dostávají i zcela moderní disciplíny, jako např. satelitní navigace GPS, takţe určování světových stran podle mechového porostu na kmenech stromů se tak stalo jistým archaismem. Ale měli bychom i o takových věcech vědět, třeba z jiných důvodů. Ne všechno staré zaslouţí zatracení. Literatura o skautské spiritualitě, pokud nepochází z tehdejších homogenních křesťanských oddílů, případně i ze skautských katolických svazů předválečných, dříve téměř neexistovala. I br. R. Plajner, jehoţ vliv na hnutí byl nesporně veliký, se při výkladu skautského zákona zabývá především hodnotami občanskými a běţnou morálkou společnosti. Dnes je naštěstí situace jiná. Od začátku devadesátých let minulého století vznikly u nás obšírné diskuse o duchovní podstatě hnutí. Ty byly vyvolané především mezinárodními skautskými institucemi při posuzování naší ţádosti o náš opětný vstup do nich (naše členství ukončil arogantní dopis samozvaných komunistických přisluhovačů v tzv. akčním výboru Junáka v dubnu roku 1949). Této záleţitosti se tedy začala věnovat patřičná péče poměrně nedávno. Souvisí s tím mj. i změna slibové formule, která platí od praţského valného sněmu v roce 1992, jíţ se po mém soudu určitý duchovní aspekt, dříve vyznávaný pouze nepovinnou a dobrovolnou „doloţkou“, ve slibu přece jenom objevil. Skautskou spiritualitou se zabývají dnes uţ také početné úvahy a mnohé studie, vydávané autory, kteří se soustřeďují např. kolem Ekumenické a Jihomoravské lesní školy. Jinou záleţitostí pak je, nakolik jsou přijímány a podrobně studovány při dnešní – dalo by se říct – notorické a obecně rozšířené nechuti k psanému slovu. Je tu ovšem moţnost jejich šíření po internetu, jak to dobře dělají pracovníci ČINU, kteří odvedli pro šíření plnohodnotného skautingu výrazný, obrovský a dosud zřejmě zcela nedoceněný podíl obětavé práce. Moţnosti moderních médií, která dovolují i dalekosáhlé vedení diskusí, nejsou v tomto směru zdaleka úplně vyuţity a čekají na své zasvěcené „provozovatele“. Snad se toho vbrzku některý obětavý bratr či sestra, věci znalí, k prospěchu všech ujmou. V realitě, kdy se dnes stále preferují technické, praktické a atraktivní prvky programu, a etické působení se redukuje obvykle jen na obecnou lidskou slušnost, je jediným východiskem posílení duchovního a mravního podílu ve výchově mladých i vzdělávání činovníků. Situaci neusnadňuje ani skutečnost, ţe na řadě rozhodujících míst jsou lidé, kteří přímo ovlivňují směřování hnutí a kteří tyto problémy vidí jinak. Neustále se nám vrací jako zlověstný bumerang zjištění, ţe všichni – i kdyţ si to mnohdy nejsme ochotni připustit – jsme do jisté míry totalitou poznamenáni. Navíc jsou v hnutí vůdcové, kteří se skrývají za velmi nebezpečným názorem – „v oddíle to dělám podle svého a ostatní mě nezajímá“. Je to nerozumné a také nelogické. Můţe je vystřídat a dokonce i záměrně odstranit kdokoliv s podbízivým programem, který není v souladu s našimi záměry, a jejich dosavadní dílo zvrátí. Ale nemusí to být vţdy 66 tak dramatické, lidé přece přicházejí a odcházejí zcela přirozeně. S jejich odchodem se však můţe objevit v budoucnu někdo jiný, kdo jejich dlouhodobé úsilí zmaří. Stejně tak můţe nastat neţádoucí zvrat „shora“ se stejným výsledkem. Celá pracně vybudovaná stavba se zakrátko zhroutí. Jistě tu nejde jen o marně vynaloţenou práci a snahu, podstatné je spíše to, ţe tento oddíl pozbude svůj skautský charakter. Ti, kdo poznali hloubku skautské spirituality a komplexnosti výchovného působení, musí (omlouvám se za ten imperativ) přesvědčivostí svého pojetí i svých výchovných výsledků vytvořit onu pověstnou „sněhovou kouli“, na niţ se v duchu jejich příkladu budou „navalovat“ další a další jejich následovníci. Kaţdá náprava začíná vţdy především u nás samých. Jen naše chování, které nepřipustí ţádné výjimky ani „úhybné manévry“ za ţádných okolností, bude jediným možným argumentem při prosazování skautské spirituality. Tím dosáhneme jistě pokroku v ţádoucím směru, to poskytne naději, ţe na všech úrovních budou jenom skauti hodní toho jména. Při takovém dosaţeném stavu a názorech činovníků „v terénu“ je naděje, ţe na vedoucí a odpovědná místa budou vţdycky zvoleni pouze ti, jejichţ skautské kvality jsou nezpochybnitelné. Závěr? Raději počátek… Za daných okolností bude tedy na místě, aby správné nasměrování vzdělávacího procesu a následnou výchovu převzaly lesní školy jako dnes nejvyšší a zároveň jistě nejvíce erudovaný subjekt v hnutí. Při jejich menší početnosti je jejich působení dobře ovlivnitelné, a proto také lépe „kontrolovatelné“. Očekávat ovšem okamţité a rázné obrácení k duchovním hodnotám skautingu – mám teď na mysli ryzí skautskou spiritualitu – od četných pořadatelů nejrůznějších vzdělávacích kurzů, zkušebních komisí a výchovných zpravodajů, by bylo předčasné. Přece jenom je nezpochybnitelné, jak uţ jsme tolikrát zdůrazňovali, ţe názorové spektrum ve všech českých skautských organizacích více či méně kopíruje názorové rozloţení společnosti, kterou ovšem můţeme a také chceme v mravní oblasti svým výchovným úsilím a jeho výsledky kultivovat. Mezi lesními školami zaujímá v tom pozitivním smyslu významné postavení Ekumenická lesní škola, která je po mém soudu na výši nejen svou technickou, ale i duchovní úrovní. O jejích kvalitách hovoří mimo jiné i to, ţe získává velkou oblibu rovněţ mezi těmi, kdo se necítí být vázáni jakoukoliv konfesní příslušností. Chápu to tedy tak, ţe splňuje vysoké nároky i poţadavky a ţe se stává vpravdě institucí skautskou v tom nejlepším smyslu slova. Myslím, ţe podobné přístupy ke skautské spiritualitě a komplexnímu rozvoji frekventantů mají i další, Jihomoravská lesní škola – Triangulum a nepochybně i Jesenická lesní škola. Je mi líto, ţe moje informovanost v tomto směru není tak hluboká, abych mohl porovnávat a referovat zasvěceně také o těch ostatních. Věřím však, ţe jednou nastoupená cesta na povznesení našich skautských organizacích bude nezvratná a ţe se český skauting bez ohledu na organizační příslušnosti vrátí ke svým duchovním kořenům. Tak se staneme významným přínosem na tomto poli i vně našeho hnutí ve spolupráci se všemi dalšími institucemi v této zemi, jimţ není mravní stav společnosti lhostejný. 67 68 Morální rozměr skautingu a mravní odpovědnost skautských vůdců Jiří Čejka – Péguy Zdeněk Navrátil – Fetišek (2003) „Miliony lidí jsou přesvědčeny, ţe skauting byl definován jako zaujetí mládeţe pro volný čas. Jen málokdo pochopil, ţe skauting byl definován jako skautova šlechetnost pro veškerý jeho čas.“ 6 „Naše odpovědnost (a) odpovědnost a svoboda Svoboda není libovůle, anarchie. Svoboda – volnost je vztah, jsme svobodni k něčemu; na počátku člověka není svoboda, ale úkol a poslání; člověka dělá člověkem odpovědnost; ţivot není monolog – musíš odpovídat (b) odpovědnost – komu? minulost zavazuje – předala pochodeň; přítomnost ji přejala, roste odpovědnost přítomnosti; volá nás budoucnost – co předáme? nad pláněmi času je jediné oko, přehlídající všechno: „Pod zorným úhlem věčnosti“; jedině Bůh tvoří odpovědnost, staví hráz libovůli a přeměňuje a uschopňuje člověka k odpovědným činům; (c) naše odpovědnost = moje odpovědnost demokratizace odpovědnosti – všichni a kaţdý je odpověden; teprve odpovědnost dává ţivotu krásu, vylučuje nudu a otrávenost; (d) několik praktických poznámek odpovědnost není habitus, ale čin; počítat s lidmi, ne s hvězdičkami na nebi; vyloučení diváctví a neutrality ze ţivota – je rozdíl mezi odpovědností a opatrnictvím; začíná se hned – nečekat na vyzrálost; začínat vţdy znovu, třeba tisíckrát; celý ţivot patří pod zodpovědnost.“7 Úvod Chceme-li hovořit o morálním rozměru skautingu a mravní odpovědnosti skautských vůdců, je třeba se nejprve zamyslit nad současným stavem lidské společnosti. Rozhlédneme-li se kolem sebe a začneme-li vnímat naše okolí od toho 6 Sekula, „Paměti skautského vlčete“, motto ineditní sbírky, Liberec 1999. Teze přednášky B. Somolíka „Naše odpovědnost“, středoškolská konference, akademická YMCA, Písek, prázdniny 1947. 7 69 nejbliţšího aţ po to vzdálené, uvědomíme si, ţe lidstvo v moderním světě stále více a více od odpovědnosti utíká. Politici na celém světě se dovolávají odpovědnosti, aniţ by se sami často cítili odpovědnými za své činy. Jde jim především o moc, o způsob, jak ovládat obyčejného člověka a z jeho práce se mít dobře, coţ je zcela v rozporu s jejich skutečným a také halasně proklamovaným posláním. Hodnota lidského ţivota stále klesá, vraţdy na objednávku jsou dnes nejen moţné, ale dokonce běţné i v civilizovaném světě. Násilí a terorismus jsou mnohdy spojovány i s vírou, podle které dojdou aktivní teroristé, kteří obětují svůj ţivot, „věčného spasení“. Dvacáté století přineslo lidstvu utrpení především dvěma světovými válkami a zločiny, kterými se snaţil ovládnout svět nacismus a komunismus. V této souvislosti hovoříme ovšem o tak zvaném civilizovaném světě. Násilí, kterému bylo a stále je vystavováno obyvatelstvo „třetího světa“, pokračuje. Snaha o ekonomické ovládnutí planety se takticky skrývá za různá hesla o naplňování smyslu ţivota, za boj proti terorismu a úsilí o lepší ţivot všech, ale skutečná podstata tkví v něčem docela jiném. Často se hovoří o boji mezi křesťanstvím a islámem. To jsou však jen dílčí, jakkoliv významné problémy, které komplikují lidstvu ţivot a stojí stále více lidských ţivotů. Sekularizace lidské společnosti, jíţ jsme jiţ delší dobu svědky, vede k jisté formě „znehodnocení“ lidského ţivota, protoţe „ţijeme jen jednou, po smrti nic není, musíme si uţít ţivota stůj co stůj“. I kdyţ některá náboţenství přesvědčují své věřící o věčném ţivotě, jiná mluví dokonce i o reinkarnaci, značná část lidské populace se obrátila k „víře zády“ a v podstatě ji odmítá. Dokonce se k tomu svému ateismu s jistým pocitem hrdosti a nadřazenosti vůči věřícím hlásí. Jakkoliv lidstvo netouţí po přílišném hmotném podporování vědy, při zdůrazňování svého ateismu se většinou na vědu odvolává. Mnohé poznatky současné vědy však směřují k uznání „Stvořitele“, i kdyţ je to hledání strastiplné a obtíţné. Ateismus nachází podporu i ve vulgarizaci kultury, šířené všemi sdělovacími prostředky. Ironií je, ţe při vzpomínkových pořadech často naši umělci říkají „snad se ten či onen zesnulý, jehoţ jsme si dnes připomínali, na nás odněkud z věčnosti dívá…“ Věří skutečně těmto svým slovům, nebo je pronášejí jen proto, ţe se to dnes „nosí“ a obava, známá z doby komunistické totality, jiţ pominula? Je tragické, ţe civilizovaný svět stále trpí hladomory v rozvojových zemích; boj proti nemocím typu AIDS má spíše ekonomické pozadí a mohutný rozvoj společnosti, podmíněný civilizací, se ve skutečnosti obrací proti přírodě a tudíţ také proti člověku. Lidskost, láska a úcta k bliţnímu, úcta k osobnostem a formálním i neformálním autoritám se zcela vytratily z našeho ţivota. Skauting je jedním z řešení Lidská společnost je nemocná, také příroda ji obklopující je nemocná. Mezilidské vztahy se zhoršují, stále se všude mluví o toleranci, ale skutečný respekt – úctu k bliţnímu vyznává a uznává dnes jen málokdo. Lidská společnost v zemích, překypujících hmotnými statky, dospěla ke konzumnímu způsobu ţivota a toho se nechce a nehodlá za ţádnou cenu vzdát. Dokonce odmítá své potřeby omezit, aby tak mohla své „nepotřebné přebytky“ poskytnout těm, kteří trpí, a přispět k jejich výchově a vzdělání a tělesnému i duševnímu zajištění. Pro zachování ekonomického úspěchu a zisku se ve vyspělých zemích redukuje zemědělsky vyuţívaná plocha a sniţuje produkce 70 potravin, ačkoliv hrůzná část současného lidstva trpí a umírá hladem. Jak se dokázala lidská společnost vypořádat s rasismem? Ani současné školství nepřispívá nejlépe k výchově mladé generace, „které patří budoucnost“. Povrchnost ovládá dnešní svět „na všech frontách“. Vidíme ji v rodině, ve škole, v kultuře, v kaţdodenním ţivotě většiny „normálních lidí“. Ono je to vlastně docela pohodlné, když se nikdo za nic necítí odpovědným. A nemá-li hodnotu ţivot jednotlivce, proč by měly mít hodnotu ţivoty lidí, ţijících ve větších seskupeních? Není skutečně nikdo za nic odpovědný? Nejsou odpovědni rodiče za výchovu svých dětí? Nejsou odpovědni učitelé na všech stupních vzdělávání za ty, které vychovávají? Nejsou odpovědni umělci všeho druhu za díla, která předkládají veřejnosti, a jimiţ se podílejí na jejím duševním a duchovním vývoji a rozvoji? Nejsou za určitou formu výchovy prostého občana odpovědni novináři a pracovníci sdělovacích prostředků, kteří často vědomě deformují informace, aby dosáhli většího úspěchu osobního i zisku „svého sdělovacího prostředku“, a kteří se nechají často ve svých vystoupeních strhnout svými osobními názory a motivacemi? Nejsou, ať uţ přímo nebo nepřímo, odpovědni za výchovu mládeţe víc neţ dobře placení vrcholoví sportovci, v nichţ hledá mládeţ své vzory? Nejsou odpovědni umělci, kteří často prezentují mladé generaci pokleslou kulturu jen za cenu svého finančního úspěchu? Jaké vzory můţe hledat mládeţ mezi sportovci, z nichţ mnozí dopují, či mezi umělci, z nich mnozí drogují, jak jsme se o tom jiţ zmínili? Jakou odpovědnost před rozvojem lidské společnosti cítí ti, kteří jsou zahlceni svými finančními prostředky a svým dalším majetkem, aniţ by si uvědomovali, ţe v téţe době umírají na světě tisíce dětí hladem a v důsledku různých nemocí? Jakou odpovědnost má ten, kdo nutí v rámci svého fanatismu pod různými sliby „odměny na věčnosti“ mládeţ, aby sebeobětováním čili obětováním svého ţivota naplňovala jeho osobní cíle formou teroristických akcí, obvykle spojených s dalšími nevinnými oběťmi? A konečně – jakou odpovědnost mají politici, sami hmotně zabezpečení a o toto své „trvalé“ zabezpečení pečlivě usilující, kteří podřizují svá slova a své činy „své partaji a její touze po moci“? A jakou odpovědnost před lidstvem, před budoucími generacemi a před zorným úhlem věčnosti má kaţdý z nás v době, kdy stále ještě existují „trhy s dětskými otroky“ a kdy vzdělání je pro mnohé děti přepychem a jen těţko a obtíţně dosaţitelné? Zamyslíme-li se nad tím, co zde bylo řečeno, uvědomíme si, v jaké sloţité situaci se nachází skautské hnutí, které hlásá pro své členy „povinnost čili sluţbu Bohu“, „povinnost čili sluţbu bliţním“ a „povinnost k sobě, tedy odpovědnost za sebe“. Je zcela evidentní, ţe skautské hledání stezky je ve skutečnosti „plutím proti proudu“, ovšem smysluplným, jehoţ naplňování přináší nejen vnitřní uspokojení skautům a skautkám, ale zůstává jednou z mála nadějí pro budoucnost lidstva. A také skautské hnutí má svým způsobem odpovědnost za výchovu těch, kdoţ jeho výchovným procesem projdou. O tom není pochyb. Povinnost – odpovědnost – kázeň Skauti a skautky svým slibem přijali a zavázali se plnit podmínky vyplývající ze základních principů skautingu a skautského zákona (4. bod – skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem kaţdého skauta). Podle třetího bodu původního slibu českých skautů byl skaut „tělem i duší hotov pomáhati bliţnímu“. Skautského vůdce charakterizují slova povinnost – odpovědnost – kázeň, která současně vyjadřují nároky, které by kaţdý skautský vůdce měl splňovat. Není a nemůţe být dobrým skautským vůdcem ten, kdo si není těchto vychovatelských zásad osobně vědom a jejich naplňování se svým chováním, jednáním a konáním vy- 71 hýbá. Jde o tři slova, která spolu vzájemně souvisí a nelze je od sebe oddělovat. Jestliţe si je skautský vůdce vědom své odpovědnosti za jemu svěřenou mládeţ, chápe současně svou nezastupitelnou výchovnou činnost jako povinnost ke skautskému hnutí a ke společnosti, a nemůţe tyto své aktivity rozvíjet, nebude-li zároveň vnitřně i vně ukázněný. Slova tohoto činovnického hesla byla pro vůdce „svojsíkovské“ éry našeho hnutí samozřejmým závazkem pro všechny, kdo povaţovali skauting a z něj vyplývající důsledky za svůj „ţivotní styl“. Je třeba si uvědomit, ţe dosaţení vůdcovství představuje nejvyšší, nejdůleţitější, nejčestnější, ale také nejradostnější vrchol skautské stezky [31]. Ţádná jiná „funkce“ ani meta nemůţe znamenat a ani neznamená ve skautském hnutí více. Z toho tedy vyplývá i závaznost a důleţitost uvedeného hesla. Svoje odhodlání naplnit své poslání stvrzuje vůdce svým slibem, jak o tom budeme ještě hovořit. Podle dnešních zvyklostí k tomu dochází aţ po vůdcovské zkoušce, tedy v době, kdy uţ je se skautskou ideou dokonale obeznámen a také ví, co se od něho očekává. Je to jeho svobodné rozhodnutí, k němuţ dospěl jistě aţ po zralé úvaze. Bývá rovněţ zvykem, ţe před vlastním sloţením slibu vyzývá činovník, do jehoţ rukou se jako svědkovi tohoto aktu slib skládá, všechny slibující, aby ještě svoje rozhodnutí dobře uváţili. Pokud svoje rozhodnutí nastávající vůdce nezmění, pak je pro něho sloţený slib závazným. Z povahy této závaznosti pak vyplývá, ţe je nezrušitelným, stejně jako další sliby, které se v naší i neskautské společnosti skládají. Není v ničí moci takový slib anulovat, ani slibujícím, a ve skautském prostředí pak ani činovníkem, který tento slib přijal. Tak se splnění a dodrţování tohoto slibu stává sice dobrovolně přijatou, nicméně naprosto závaznou povinností. Ačkoliv v našem občanském ţivotě podléhá všechno dění kontrole a také kontrolním mechanismům, je jakýmsi „specifikem“ skautského hnutí, ţe v něm nikdo „nečíhá“ na své bratry a sestry, kdy se v něčem proviní proti našim principům. Vychází se při tom zřejmě ze skutečnosti, ţe podle celosvětově platného znění skautského zákona „skaut je…“ a ţe tedy vlastně ani nepřipadá v úvahu, ţe by tomu mohlo být jinak, neţ říká náš Zákon. Nemáme tedy skutečně ţádnou kontrolu svého počínání, plnění svých skautských závazků, úrovně svého skautství? Kaţdý skaut a kaţdý skautský činovník (ten na prvém místě) je odpovědný především a jedině svému svědomí. Tato odpovědnost je patrně nejzávaţnějším, ale také nejobtíţnějším ze všech tří bodů činovnického hesla. To proto, ţe k sobě je kaţdý z nás shovívavý, ţe si dokáţe zdůvodnit, proč to či ono udělal, případně něco jiného nevykonal. Toto svědomí musí být schopno objektivně posoudit, zda jsou „věci v pořádku“, zda někde vznikla chyba a zda a jak ji lze napravit. Není to snadné a nepřichází to jistě samo od sebe. I k tomu se musíme vychovávat, jednak sami, jednak by to mělo být součástí výchovné práce našich vůdců. Bude to na prvém místě jejich osobní příklad a také přístup a vstřícnost k jeho mladším bratřím, členům jeho oddílu, který mu byl svěřen. Bylo tu uţ řečeno, ţe s uvedenými pravidly se vůdce ztotoţňuje dobrovolně. Je ovšem nutné, aby byl v tomto směru důsledný a aby jeho respektování skautských zásad a povinností bylo soustavné, jinými slovy neustálé. To je projevem vnitřní a také činovnické kázně, jak nás nabádá třetí bod našeho hesla. I teď by bylo moţno hovořit o dobrovolně přijatém závazku. Skauting opravdu není pro nikoho povinný, na druhé straně je však výběrový, tedy pouze pro ty, kdo splňují jeho nemalé nároky, pro ty, kdo se účinně snaţí jeho morální normy naplnit. Pokud však kdo skauting přijal, slíbil plnit jeho mravní a etické závazky, pak pro takového jedince není ţádné jiné cesty. 72 Skauting jako „koníček“ Často se objevuje otázka, zda pro někoho můţe být činnost a práce skautského vůdce koníčkem. Přistupuje-li někdo k této činnosti pouze jako ke svému koníčku, pak se hluboce mýlí. Skauting není a ani nemůţe být pro nikoho „hobby“. Být skautským vůdcem je posláním pro člověka, který je ochoten vést a vychovávat mládeţ v duchu skautského slibu a zákona a jehoţ ţivot jako skautského vůdce se odvíjí od uvedených tří zásad, totiţ povinnosti – odpovědnosti – kázně. Můţeme tudíţ říci, ţe skautský vůdce je vzorem pro jemu svěřenou mládež. A to představuje určitě notný díl osobní odpovědnosti. Hovoříme-li o „koníčku“, pak to bývá zpravidla naše soukromá zájmová činnost, kterou se zabýváme ve svém volném čase a kde si obvykle stanovujeme pojetí i zásady sami. Nemáme tu teď samozřejmě na mysli sportovní hry, jejichţ pravidla jsou pevně stanovená, ale i u nich si můţeme přece zvolit, na jaké úrovni je budeme pěstovat. Tak třeba volejbal (abychom uvedli aspoň nějaký příklad) mohu hrát jen tak rekreačně, na dovolené, na chatě s partou kamarádů, ale mohu se také rozhodnout pro váţně pojatý sport, kde se ucházím o významné umístění ve sportovní soutěţi. Mohu hrát na nějaký hudební nástroj jenom pro svoje vlastní potěšení nebo jen pro úzký okruh posluchačů, mohu však být členem třeba jenom amatérského souboru, kde uţ ale budou nároky nepochybně vyšší. Vidíme tedy, ţe úroveň, hloubku, soustavnost, náročnost „odbornou“ i časovou si u svého koníčku, své záliby, volím sám. U skautingu je to, jak asi uţ teď můţeme tušit, zcela jinak. Jestliţe mu totiţ byly samým Zakladatelem dány do vínku pevné morální principy, pak se buď s nimi ztotožním a mám právo označovat se za skauta, nebo je nepřijmu a pak nejen že nejsem skautem, ale nemám ani oprávnění v takovém hnutí nadále zůstávat. K tomu, aby se kdo stal skautem, rozhodně nepostačuje podat přihlášku do některé ze skautských organizací (měli bychom ovšem raději říkat hnutí, tak jak byl skauting svým zakladatelem proponován), nepostačí řádně platit registrační poplatky, ba ani nosit skautský kroj, nebo se nechat zvolit do jakkoliv významné funkce. K označení být skautem se dospívá přijetím skautských mravních zásad, skautského ţivotního stylu, je to výsada a svého druhu snad i vyznamenání. Mezi koníčkem – „hobby“ – a skautskými ţivotními postoji a přístupy je opravdu propastný, přímo diametrální rozdíl. K takovému ţivotnímu stylu se musí kaţdý jednotlivec svobodně rozhodnout, sebevýchovou se k němu postupně propracovat a takové svoje rozhodnutí stvrdit dobrovolně sloţeným, avšak neporušitelným slibem. Zamysleme se nad slibem skautských vůdců a činovníků. Činovnický slib Od samého počátku byl zakladatelům skautského hnutí zcela jasný význam úlohy vůdců jako základního pilíře skautské výchovy. Vyplývá to ostatně z pojetí Baden-Powellovy skautské metodiky a pedagogiky, které vybudoval na druţinové soustavě a – to je z pohledu našeho tématu podstatné – na vůdcovském principu. Kdyţ v roce 1919 získali skauti Gilwellský park u Londýna, zřídil v něm B.-P. vzdělávací středisko pro skautské vůdce – „scoutmastery“, protoţe takové vyuţití tohoto daru povaţoval pro šířící se hnutí za prioritní [1, str. 129]. Nejinak tomu bylo i u nás. Český, případně československý skauting měl to štěstí, ţe u jeho zrodu stály vynikající osobnosti z řad pedagogů i jiných odborníků, kteří měli k mládeţi blízko a rozuměli jí. Do Anglie, do zmíněného Gilwellu, odjel v roce 1922 i F. A. Elstner [2, str. 56], tehdy devatenáctiletý zahraniční zpravodaj slibně se rozvíjejícího našeho skautského hnutí. 73 Po svém návratu organizoval kursy vůdců, z nichţ se posléze vyvinuly lesní školy. Význam osobnosti vůdce byl tedy zdůrazňován od samého počátku vzděláním, jeţ mu hnutí poskytlo, a navíc bylo zdůrazněno i zvláštním činovnickým slibem, který měl postavení vůdce ještě umocnit. Vzdělávání výchovných činovníků, především vůdců, jeho koncepce, rozsah i funkce, bylo svěřeno do kompetence kmenových náčelnictev, která k tomu měla jako pomocný, metodický a výkonný orgán Ústřední lesní školu. Tento proces byl zakotven v příslušném interním předpise. Také současně platný Řád pro vzdělávání činovnic a činovníků se věnuje velice podrobně této problematice. Oproti dřívějším je výrazně rozšířen a detailně propracován. Jistě, dá se mu vytknout mnohé, velká sloţitost, administrativní přístup k problematice, neúměrně dlouhé časy k prokázání získané kvalifikace, potlačení vlivu místních činovníků a skautských osobností jako nejlepších znalců osoby uchazeče o příslušný dekret mimo domovský region a tím i určité omezení moţnosti vyloučit nevhodné kandidáty. Jako nedostatek je moţno chápat i jeho těţiště v organizační oblasti, technických znalostech a nezdůraznění a neprokázání skautských kvalit kandidáta. To vše je moţné ovšem dřív nebo později vhodnou novelizací upravit. Co však tomuto řádu nelze upřít, je snaha o to, aby skautští činovníci prokázali svoji kvalitu, byť je to spíše v oblasti vědomostní, neţ v oblasti skautského ducha, řečeno jinak – skautské spirituality. Vzdělávání činovníků a jejich zkouškám zejména z pohledu současnosti se budeme věnovat ještě v dalších kapitolách. V této chvíli jsme povaţovali za podstatné připomenout, za jak důleţité pro rozvoj i potřeby hnutí byly povaţovány nejen samým zakladatelem světového skautingu, ale také naším A. B. Svojsíkem. Po úspěšném sloţení vůdcovské zkoušky, představující nejdůleţitější stupeň naší výchovné kvalifikace, následuje sloţení činovnického slibu. Nastávající vůdce se jím zavazuje, ţe povede a bude vychovávat své svěřence – ve slibové formuli se hovoří o svěřené mládeži – podle nejlepších svých schopností a v duchu skautského slibu a zákona. Závaţnost skautských slibů je podstatně zdůrazněna tím, ţe tak uchazeč slibuje na svou čest, tedy na něco, co je pro kaţdého mravného člověka to nejcennější. Můţeme se samozřejmě ptát, proč je třeba skládat samostatný činovnický slib, jestliţe absolvent zkoušky uţ dříve sliboval svým skautským slibem, podle nějţ se zavázal plnit skautské zákony. Z nich by se přece daly rovněţ odvodit příslušné povinnosti sluţby skautského vůdce. Jistě je to v náplni třetího bodu zákona, kdy vůdce pomáhá najít svému oddílu správnou cestu ţivotem a jeho základní orientaci. Tato jeho snaha je nepochybně obsaţena i v bodě čtvrtém, který ukládá v bratrském přístupu k lidem i k ostatním skautům sluţbu pomoci. Završující desátý bod zákona pak řeší všechny i výslovně neuvedené povinnosti skautova, v tomto případě vůdcova, počínání. Také skautský slib zahrnuje povinnosti, které vyplývají z přijetí vůdcovské sluţby. Výslovně to ukládá druhý bod, hovořící o plnění vlastních povinností, které toto postavení sebou nese a také o závazku, odvozeném v tomto smyslu z těch bodů skautského zákona, jak jsme je uvedli uţ v předchozím odstavci. Také závěrečný bod skautského slibu je moţné chápat jako dobrovolné přijetí všeho, co z tohoto postavení vyplývá. Podobně, jako je nadřazen skautskému zákonu jeho desátý bod, můţeme stejně chápat i postavení hned úvodních slov skautského slibu, hovořících zcela jasně o vztahu k nejvyšší Pravdě a Lásce a vztahujících se beze vší pochybnosti také na vý- 74 chovnou funkci vůdce. Snad by takový přístup mohl být povaţován za dostačující. Nechceme posuzovat, nakolik by to bylo přijatelné celé skautské veřejnosti. Ve snaze zdůraznit úlohu i závaţnost a význam postavení vůdce ve výchovném skautském procesu byl pro přijetí sluţby vůdce závazně stanoven také příslušný specifický slib. V období přípravy nového řádu pro vzdělávání činovníků byl jeho prvotní návrh předloţen i dovnitř hnutí k připomínkám. Skupina činovníků brněnské oblasti, kteří se zabývali přípravou a také realizací vůdcovských zkoušek, předloţila alternativní podobu činovnické slibové formule. Vedla je k tomu především skutečnost, ţe se jim navrhované znění jevilo příliš formální a vzhledem k významu tohoto slibu poněkud strohé a málo důstojné. Vycházeli z toho, ţe – podobně jako skautský slib – by měla mít i jeho činovnická podoba tři body, symbolizující tři základní principy skautingu i tři výchovné pilíře, totiţ skautský zákon, slib a heslo, stejně jako je představují tři vztyčené prsty pravé ruky při skautském pozdravu. Tento iniciativní návrh nebyl z celkem nepříliš jasných důvodů přijat, coţ navrhovatelé v duchu sedmého bodu skautského zákona posléze akceptovali. Aby však zdůraznili význam slibu a připomněli adeptům závaznost i rozsah jejich povinností, přidávala se v brněnské oblasti ještě doloţka [3], která ovšem uţ svou formulací charakter slibu neměla. Uvádíme tedy celé znění této podoby slibu včetně doloţky, při čemţ oficiální forma podle Řádu [4, bod 5.9, str. 14] je tu vytištěna tučně: „Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe vést a vychovávat mládeţ mi svěřenou v duchu skautského slibu a zákona. Je mou ctí být jí příkladem a chránit ji před veškerým nebezpečím. Soustavně se budu vzdělávat a trvale řídit heslem: Povinnost – odpovědnost – kázeň! (K tomu mi dopomáhej Bůh!)“ Snahou bylo přispět ke zdůraznění všech povinností vůdce, současně také ke slavnostní atmosféře i obřadnosti slibu. Přiznejme si, že v současné době je obvykle málo času na tyto formy a je to jistě ke škodě věci. Pokusme se vzpomenout na svoje mládí, na dobu, kdy jsme my sami skládali slib a také na jiné podobné příležitosti a uvědomme si, jakou roli sehrávaly v psychologii mladého skauta a jak tedy rovněž přispívaly k výchovnému procesu. Protože vzdělávání vůdců se pohybuje v současné pragmatické společnosti především v oblasti až příliš reálné a „realistické“, bylo by nanejvýš vhodné i nastávajícím vůdcům připomínat vlastním zážitkem úlohu těchto třeba i jednoduchých obřadů ve výchově, jíž by tak měly účinně napomáhat. Přimlouváme se za to, aby při nejbližší vhodné příležitosti byl i činovnický slib podobným způsobem upraven a novelizován. Hovoříme zde o slibu skautského činovníka a především skautského vůdce se zřetelem na odpovědnost, která pro něho vyplývá zejména ve vztahu k mládeži, jež je mu svěřena do výchovy, ale zároveň také k hnutí, kterému je vůdce odpovědný v tom smyslu, že jím použité metody výchovy jsou v souladu se základními principy skautského hnutí. Skautský vůdce je také odpovědný za výchovu mládeže svěřené mu lidskou společností, pojmeme-li tento fakt v širších souvislostech. K uvědomění si této odpovědnosti je skautský vůdce vychováván prakticky od svého vstupu do skautského hnutí, neboli od vlčác- 75 kých let přes období skauta a rovera. Rodiče, učitelé, vychovatelé, trenéři a tudíž i skautští vůdcové jsou odpovědni za výchovu jim svěřené mladé generace. Skautský vůdce vedle toho, co již bylo řečeno, je také odpovědný sám sobě. Svého času skautští vůdcové slibovali žíti a vychovávati mládež v duchu skautského zákona. K nabytí pocitu a vědomí odpovědnosti musí být každý člověk vychován. A právě skautské prostředí je k této výchově přímo ideální. Baden-Powell ve své příručce pro skautské vůdce Aids to Scoutmasters v souvislosti s druţinovým systémem připomíná, ţe kaţdý člen druţiny je i sám odpovědný za úspěchy i neúspěchy druţiny, coţ se dál přenáší na odpovědnost druţiny a jejích členů za působení oddílu jako takového [5]. Jde o mimořádně promyšlený výchovný záměr a je jen škoda, ţe druţinový systém má často pouze formální charakter nebo není uplatňován v některých oddílech vůbec. Ani odpovědnost roverů a rangers ve vztahu k hnutí není příliš zdůrazňována a naplňována, protoţe roverský program se většinou v posledních letech soustřeďuje na (do jisté míry oprávněné) „vyuţití volného času roverů a rangers k sebeuplatnění a naplňování různých hypermoderních forem zábavy jejich věkových vrstevníků.“ Tyto formy „zábavy“ mají často jen málo společného se skautingem. Pro rovery a rangers, stejně jako pro oldskauty, je základním posláním v duchu skautských principů služba či sloužím, coţ se, jak se traduje, odvozuje od „Ich dien“ krále Jana Lucemburského. Jan Lucemburský byl svérázný král, k němuţ lze mít nesčetné výhrady. Jeho heslo ovšem náplň roveringu přesně vyjadřuje. Obecně přijaté zásady „sluţby“ či „slouţím“ se promítají do práce pro hnutí a ve prospěch lidské společnosti. Tím se samozřejmě nijak nevylučuje samostatné putování roverů a rangers po skautské stezce. Očekává se ovšem, ţe právě z nich vyrostou noví vůdcové skautských oddílů, smeček a rojů. Ne kaţdý, kdo projde celou skautskou výchovou od vlčete či světlušky, skauta či skautky a rovera nebo rangers, je zralý pro funkci vůdce oddílu. Stanou-li se skautské principy smyslem jeho ţivota, pak má další moţnosti, jak ve skautském hnutí působit, i kdyţ se na vůdce oddílu necítí. Činovnické zkoušky O významu činovnických a zejména vůdcovských zkoušek jsme se uţ stručně zmínili v úvahách o činovnickém slibu. Protoţe by všechny zkoušky – ostatně jako jakékoliv jiné ověřování čehokoliv nejen ve skautském ale i občanském ţivotě – měly tvořit jakési síto, jímţ se ověřuje způsobilost k určité činnosti (v našem případě k vedení oddílu), je jistě na místě, ţe se jim věnuje patřičná pozornost. Bylo uţ řečeno mnohokrát, ţe dobrý vůdce je nejdůleţitějším prvkem celé naší výchovné soustavy. Pokusíme se reagovat na některé problémy spojené s otázkou činovnických zkoušek. Máme za to, ţe nás k tomu opravňuje skutečnost, ţe jeden z podepsaných autorů této publikace je dlouhodobě činný ve zkušebních komisích jak pro čekatelské, tak i vůdcovské zkoušky. Poslední uvedené komisi několik roků předsedá, takţe si o věci mohl utvořit jistý obraz. Hned v úvodu si musíme přiznat, ţe přes všechnu jistě upřímnou snahu se tvůrci zkušebního řádu nedokázali vyvarovat jistých pochybení. Doufejme, ţe při jeho nejbliţší novelizaci bude přihlédnuto k získaným zkušenostem a zkušební řád bude upraven k prospěchu a dobrému dalšímu rozvoji skautského hnutí u nás. O tom, ţe všechny v Řádu uvedené zkoušky se zabývají na prvém místě odbornou a praktickou stránkou, jsme uţ rovněţ hovořili. Je to nepochybně nutné a uţi- 76 tečné, jenomţe problém současné naší společnosti a tím i českého skautského hnutí je nyní především v oblasti mravní. Je to proto, ţe i skauti jsou součástí této společnosti a její vliv si sebou kaţdý více či méně nese. Pokud tedy hovoříme o tom, ţe jsme institucí výchovnou, pak musíme vzít na prvém místě v potaz záleţitosti mravní a etické a posuzovat, zda kandidát zkoušky příslušného stupně a oboru splňuje tento základní a neoddiskutovatelný poţadavek. Je pravda, ţe v jistém rozsahu jsou v Řádu obsaţeny zkušební otázky z oboru myšlenkových základů a historie skautingu, jinou věcí je ovšem jejich přijetí a zachovávání kandidátem za všech okolností tak, aby jako vůdce byl později schopen tyto zásady v rámci svého výchovného působení přenášet dále. Víme, ţe nikdy není nadbytek ochotných a obětavých lidí, kteří jsou k disposici pro tuto činnost. Při tom nás současná legislativa nutí, aby s mladými lidmi pracovali lidé kvalifikovaní, coţ je samozřejmě v pořádku. Tento poţadavek je ještě více umocněn skutečností, ţe stát je ochoten formou dotací přispívat jen na ty akce, které jsou řízeny právě kvalifikovanými pracovníky. Toto je jedno z úskalí, které sebou státní péče nese. Ve snaze získat finanční podporu se můţe stát, ţe o oprávnění k vedení oddílu mohou usilovat i lidé, jimţ by uděleno být nemělo. Jejich získání by se mohlo stát předmětem spekulace i korupce. To jsou ovšem situace, které skautským činovníkům nepřipisujeme, zkušenosti však ukazují, ţe ne všichni adepti vůdcovských zkoušek splňují poţadavky, kladené na dobrého vůdce. I kdyţ je zkušební komise sama o takovém závěru pevně přesvědčena, je prakticky bezmocná, protoţe posuzuje uchazečovy vědomosti, nikoliv schopnosti. Navíc pokud kandidát doloţil s přihláškou doporučení z mateřských výchovných jednotek, podle Řádu komisi nepřísluší pravomoc takové doporučení zpochybnit. Opačná situace, ale se stejnými důsledky, můţe nastat v případě, ţe pořádající instituce bude rezignovat na přidělení dotace – pak můţe vést tábor téměř kdokoliv. Můţe se to týkat i komerčně pojatých táborů jiných organizací a soukromníků, které se v poslední době stále více mnoţí. A to hovoříme zatím pouze o táborech, které si stát „hlídá“. Ve skautském oddíle probíhá činnost, řekněme raději výchova, celoročně a na tu se společenský dohled nevztahuje, státní orgány posuzují přípustnost organizací a občanských sdruţení pouze podle jejich stanov, pokud ovšem nedojde k nějakému excesu. Naše vůdcovské zkoušky zatím kvalifikační nároky státu splňují. Můţeme být nepochybně spokojeni s takovým oceněním. Na druhé straně to ovšem také hnutí zavazuje. Určitým úskalím můţe být třeba snaha středisek a oddílů mít dostatek činovníků s takovou ţádanou kvalifikací. A to je právě ono příslovečné jádro pudla, ţe ve snaze takovou kvalifikaci získat, se ke zkouškám hlásí i činovníci, kteří k tomu svými osobními vlastnostmi nejsou dostatečně vybaveni. Je pravda, ţe ke zkoušce potřebuje uchazeč – jak jsme uţ uvedli – doporučení jak ze svého střediska (to má ovšem eminentní zájem o to, aby tuto kvalifikaci získal), tak i výchovného zpravodaje (dnes) příslušné okresní rady (ten uchazeče sice zpravidla dostatečně nezná, ale spolehne se na doporučení střediskového vůdce). Za tohoto stavu se dostavují ke zkouškám ti, kteří někdy nesplňují vysoké nároky, které by skautský vychovatel měl splňovat, ale protoţe teoretické, případně i praktické znalosti a dovednosti prokázal, nic mu nebrání v tom, aby se stal výchovným činovníkem příslušného stupně. Mnohem horší situace můţe nastat (teoreticky, ale došlo k tomu uţ i v praxi), ţe neúspěšný kandidát se můţe po svém neúspěchu přihlásit ke zkoušce k jiné komisi v jiném regionu, coţ Řád dovoluje. Potřeba mít „zkoušeného“ činovníka je pro středisko v tomto případě tak naléhavá, ţe „přimhouří oko“ nad některými zásadami skautské i občanské etiky a vydá mu nové doporučení pro takový nový pokus. Jistě se shodneme na tom, ţe to není v pořádku, ale takové řešení současné předpisy umoţňují. Jistou pojistkou proti takovému postupu by mohlo být, aby se účast na zkoušce mimo vlastní region povaţovala 77 za mimořádný případ a byla umoţněna jen ve výjimečných a řádně odůvodněných situacích. Doporučení kandidáta pro místní i cizí zkušební komisi by se tedy měla věnovat velká pozornost a vydávat ho jen tehdy, kdyţ jsou všichni odpovědní činovníci hluboce přesvědčeni o tom, ţe kandidát vůdcovskému poslání vyhoví po všech stránkách. Nikdy by ovšem neměla být důvodem pro takové doporučení momentální situace a potřeba střediska. Jestliţe tedy mluvíme o mravní odpovědnosti vůdců, a to na všech úrovních, vidíme, ţe to není skutečně prázdný pojem. Druhý okruh problémů v sobě skrývá nedostatečná vyspělost kandidátů. Je to bolest doby, protoţe současná společnost, její ţivotní styl i priority jsou zcela jiné, neţ poţadují skautské mravní normy a to nejen u činovníků, ale také u „řadových“ skautů. S takovým prostředím jsou všichni konfrontováni a je věcí jejich současných vůdců, aby se s takovým fenoménem dokázali vyrovnat sami u sebe a také usměrnit v tomto smyslu své mladší bratry. Daleko nejmarkantněji se ovšem tyto problémy projevují u čekatelských zkoušek, kde poţadovaný minimální věk 15 roků je více neţ podceněný. V tomto věku můţe takový mladý skaut – má-li k tomu předpoklady – úspěšně napomáhat při vedení oddílu jako oddílový rádce; jako „pomocník“ vůdce oddílu můţe se jen obtíţně uplatnit. Jsou to jen o poznání starší děti neţ jsou ostatní skauti v oddíle a v druţinách. Většinou ještě nedorostli natolik, aby byli schopni vnímat a pochopit činovnickou povinnost – odpovědnost – kázeň v souladu se sluţbou skautskému hnutí. Oni a ony si snad ještě ani neuvědomují poslání, které vyplývá z absolvování čekatelské, někdy i vůdcovské zkoušky, jimiţ vstupují do výchovného systému hnutí jako jeho aktivní účastníci. I kdyţ, jako vţdy a ve všem, existují výjimky. Úvodní odstavec Řádu o poslání čekatelské zkoušky si neklade sice přemrštěné cíle, ve vlastní náplni a okruzích předepsaných otázek jsou přece jenom nároky poněkud vyšší. Zmínili jsme se uţ o znalostech a především o pochopení a přijetí skautské spirituality, pro niţ vysoké procento uchazečů, jak ukazují zkušenosti, nemá v tomto věku skoro ţádné předpoklady. Jsou to myšlenkové okruhy, které jsou zatím těmto mladým adeptům zcela cizí. Problémy jsou podobné také v oblasti hospodaření, práva a organizace. To jsou okruhy otázek, s nimiţ se dosud ve svém ţivotě nesetkali, a tak je samozřejmé, ţe je zatím ani příliš neoslovují. Jestliţe se v Řádu hovoří o zajištění bezpečnosti v maximální míře, pak ovšem musíme mít dále na paměti i právní odpovědnost, kterou v tomto věku mladiství ze zákona nemají. Obdobná situace je i u vůdcovských zkoušek. Vyšší věk uchazečů vyřešil uţ moţná automaticky některé výhrady, které jsme uvedli u zkoušek čekatelských. Pravidlem však i tady zůstává skutečnost, ţe v oblasti praktické bývají kandidáti úspěšnější neţ v pro ně suché teorii. Nemají zkušenosti v oborech právních, ekonomických, organizačních. A nemají také (a to je téměř pravidlem) téměř ţádné znalosti – o přijetí a osvojení nemluvě – o otázkách duchovního rozměru skautingu. Tady jsou na tom lépe uchazeči z oddílů náboţensky orientovaných. Ale protoţe skauting je hnutím otevřeným pro všechny, kdo se v ţivotě rozhodli následovat nejvyšší Pravdu a Lásku, je to poněkud tristní zjištění. Opět se tak dostáváme k nutnosti řádného výběru kandidátů vůdcovství středisky, kdy by měla být určující jejich osobní schopnost vést svěřený oddíl, a nikoliv momentální potřeba střediska. Ta by totiţ mohla být časem uspokojena příchodem vhodnějšího adepta nebo jiţ zkušeného činovníka, nedobrému vůdci však uţ nikdo nikdy jednou vydaný vůdcovský dekret neodebere. Ten ho označuje jako plně kvalifikovaného a schopného splnit tento náročný, největší a nejčestnější úkol, který před skauta jeho hnutí staví. Ale jím „vychovaní“ členové oddílu ovšem jen stěţí budou splňovat to, co dělá skauta skautem. V představě 78 mnohých má čekatelská či vůdcovská zkouška jen formální charakter a často reagují poznámkou „k čemu mi to vlastně bude?“. Úskalí zkoušek a slabiny kandidátů Nejsou to ovšem jenom obory teoretické, které přinášejí kandidátům vůdcovských zkoušek starosti. Je aţ s podivem, ţe mezi obtíţné obory patří i znalost přírody, tedy oblast, ve které bychom to snad ani nečekali. Ne kaţdý je ovšem erudovaným botanikem a znalcem přírodnin všeho druhu. Základní znalosti bychom tu ovšem měli předpokládat. Nejen pro všetečné dotazy zvídavých vlčat, ale proto, ţe prohlašujeme přírodu za náš druhý domov. Poznat léčivé rostliny a naopak zase jedovaté a nejedlé houby by mělo být samozřejmostí pro kaţdého vůdce. Pokud by neměl potřebné předpoklady, ochuzuje nejen sebe, ale i svůj oddíl. Příroda a nalezené přírodniny mu dávají ohromné moţnosti pro obohacení programu. Jen namátkou uveďme: zaloţení herbáře, sbírky minerálů, hornin, dřevin; hry zaloţené na poznávání přírody; rukodělné práce a spousty dalších. Vůdce musí mít aspoň základní znalosti ekologického chování, měl by vědět něco z legislativy, týkající se pobytu v přírodě, znát lesní zákon. Nejinak je to s písemným i slovním projevem. Můţeme se sice dohadovat s psychology, nakolik jsou příčinou špatné komunikace textové zprávy mobilních telefonů nebo e-mailová korespondence, nic to však nemění na věci, ţe současná mladá generace má potíţe v osobním styku s okolím. Takovému jednání se nevyhne ţádný činovník. Musí jednat s úřady jak v trvalém bydlišti, tak i při zajišťování tábora. Jeho projev a kultura vystoupení mohou mít podstatný vliv na výsledek takových jednání. Ţe to také vytváří obraz našeho hnutí na veřejnosti, je jistě zbytečné zdůrazňovat. I k této oblasti je třeba přihlíţet při výběru kandidátů vůdcovství domovskými středisky. Péče o průběh zkoušek Naše zkušební komise vůdcovských zkoušek vţdy důrazně trvá na jejich důstojném průběhu. Účast ve skautském kroji povaţujeme za samozřejmost. Je pravda, ţe Řád nestanoví striktně, jak má zkouška probíhat, a dává tu pořádajícím jednotkám dost volnou ruku. Z praktického hlediska je ovšem výhodné, zkouší-li se současně více kandidátů i oborů na jednom místě. Je to sice náročnější na potřebný prostor, na druhé straně to méně zatěţuje členy zkušební komise, odpovědným činovníkům to usnadňuje organizaci a v neposlední řadě to dává moţnost kandidátům poznat se navzájem, zvláště jsou-li z různých míst regionu. Hovořit o tom, jak organizovat celé setkání, aby nevznikaly ztrátové časy, které poţadované úrovni nepřidají, je asi v těchto souvislostech zbytečné. Naproti tomu je ovšem nutné, aby i při tomto v podstatě „úředním aktu“ zůstala mezi účastníky zachována skautsky bratrská atmosféra. I na to by měla pamatovat pořádající organizační jednotka uţ při sestavování komise, resp. výběru jejího předsedy, na němţ nepochybně záleţí všechny tyto problémy a jejich řešení, včetně vzájemných vztahů uvnitř komise i vůči kandidátům. To jsme konečně měli jistě všichni moţnost sami poznat na vlastní kůţi při školní docházce, u maturity nebo mnozí i později na studiích. Zkoušející by neměl předvádět, ţe je „chytřejší neţ kandidát“, měl by být skautsky vstřícný, jeho úlohou přece není „někoho nachytat“. Zkušební komise, v níţ si jednotliví instruktoři dobře rozumí, komise, jíţ jde na prvém místě o posílení sboru skautských vůdců o dobré činovníky, splní dobře svoji skautskou sluţbu. I pro ni tedy platí zásady skautské mravní odpovědnosti. 79 Jen zdánlivě se tu neustále a tvrdošíjně vracíme k úloze střediska, resp. dalších činovníků hnutí a jejich podílu a odpovědnosti na sloţení a také kvalitě „vůdcovského sboru“. Vedou se diskuse o důleţitosti jednotlivých sloţek hnutí, slýcháme, ţe „naší budoucností jsou vlčata a světlušky“, jindy se říká, ţe vše se bude odvíjet od dnešních roverů, pak zas se konstatuje, ţe „jaký je vůdce, takové je hnutí“. Které toto tvrzení je pravdivé, nebo snad leţí pravda někde uprostřed či ještě také jinde? Odpověď je jednoduchá. My všichni máme odpovědnost za stav, poslání, činnost, výchovu, pověst a budoucnost skautingu v této zemi. Je pravda, ţe největší podíl na ní mají všichni dospělí členové hnutí, tedy i ti, kteří se nepodílejí na výchovné činnosti přímo; u aktivně činných vůdců je to samozřejmostí. Ale aby takto hnutí skutečně „fungovalo“, to je záleţitostí nás všech. Pokud sami nevedeme oddíly, smečky, roje a kmeny, musíme vytvářet podmínky k tomu, aby sbor vůdců byl kvalitní a aby mohl také odvádět kvalitní, skautsky kvalitní práci. V tom je naše odpovědnost, síla i budoucnost skautingu u nás v duchu Svojsíkova hesla „povinnost – odpovědnost – kázeň“, které dal hnutí a jeho dospělým členům do vínku. Úspěšní absolventi vůdcovské zkoušky skládají činovnický slib, kterým se zavazují, ţe budou „ţíti a vychovávati mládeţ v duchu skautského zákona“. Mnohým z nich částečně nebo zcela uniká odpovědnost, která z tohoto slibu vyplývá. I to je důvodem k tomu, aby činovníci, kteří přihlašují nebo doporučují další kandidáty k činovnickým zkouškám, svoje rozhodnutí lépe zvaţovali, nenechali se vést pouze momentální potřebou svých středisek, která nemají a podle současně platných řádu a předpisů potřebují „kvalifikované vůdce“. Je potřeba si uvědomit, ţe takový „rychlokvašený“ vůdce nebude své výchovné jednotce stejně příliš platný a ţe bude časem jenom zdrojem problémů a starostí. Na druhé straně je ovšem velká odpovědnost i na samotných zkušebních komisích, které by při vší nutné a potřebné vstřícnosti neměly podléhat falešné „dobrotě“. Měly by vyuţívat své kompetence podle Řádu v plném rozsahu k tomu, aby se do hnutí nedostávali vůdcové nehodní tohoto označení. Mějme na paměti, ţe nedobré jevy stejně jako zlo mají schopnost šířit se geometrickou řadou. Nechť tedy pracují – a to by mělo platit pro nás všechny – tak, aby to pozitivní se ve skautském hnutí rozvíjelo přinejmenším řadou aritmetickou. Postavení současných vůdců Být dobrým skautským vůdcem patrně nikdy nebylo snadné a můţeme se jen dohadovat, jak velký podíl v celém činovnickém sboru kdy, ve které době, tito dobří vůdcové vlastně tvořili. Ani dnešní doba není určitě v tomto směru výjimkou, i kdyţ uţ patří k lidské přirozenosti, ţe současné problémy jsou pro ni ty největší. Je to nepochybně i proto, ţe na to nedobré v minulosti se snáze zapomíná a lidská paměť si raději uchovává jen to pozitivní. Snad je to tak dobře. Musíme vycházet z toho, že dnešní realita, její morálka, hierarchie hodnot i sami lidé se svým chováním jsou výrazně jiní, neţ tomu bylo dřív. Je s podivem, ţe ačkoliv v dobách zakladatele českého skautingu byla mnohem niţší ţivotní úroveň neţ je tomu dnes, honba za „pozemskými statky“ je teď mnohem intenzivnější, a – coţ je mnohem horší – navíc také značně bezohlednější. Jestliţe lidé dříve ţili v bídě fyzické a snad i duševní, byli si toho vědomi a podvědomě se snaţili z tohoto stavu vybřednout. Neděláme si iluze o tom, ţe nebyla zločinnost, ţe lidé snad byli v té době anděly a ţe na zemi panoval bukolický ráj. Je však pravdou, ţe tehdy se lidé za své poklesky styděli, protoţe si byli vědomi, ţe nejednají správně. Současná společnost 80 pokládá slušnost za slabost, ne-li za něco mnohem horšího, vyţadujícího jen úsměšek, ne-li hospitalizaci v příslušném zařízení. Leţ, přetvářka, opilství, porušení daného slova, manţelská nevěra, to vše se dnes sice chápe jako něco nedobrého, ale jinak jako celkem normální jev. K tomu se přidala další metla, kterou předcházející generace neznaly, totiţ drogy. Jistě, kradlo se i dřív, ale ne tolik, a především – bylo to z hladu a nedostatku. Dnes dochází ke krádeţím nejčastěji proto, aby se uţ tak dost velký majetek ještě zvětšil. To, ţe k tomu napomáhá i nedokonalá legislativa, je sice ostudná pravda, ale nemůţe to být důvodem, a uţ vůbec ne ospravedlněním. O tom, ţe by zákon mohl být v rozporu s morálkou, slušností a „dobrými mravy“, lze sice diskutovat v debatních krouţcích, ale nikdo s tím není ochoten cokoliv udělat. Je to sice kuriózní, leč pravdivé zjištění, ţe zákony omezují jen slušné lidi, kteří by je se svými zásadami snad ani nepotřebovali, zatímco ti ostatní, které by měly usměrňovat v jejich „rozletu“, si stejně z nich nic nedělají. Do takové společnosti jsou postaveni naši vůdcové a ţádá se po nich, aby mladým lidem ukazovali mravní a duchovní hodnoty, které si lidstvo za věky své existence vytvořilo a od nichţ se (pomalu? – ale zcela jistě) vzdaluje. Střet se zlem, stejně jako s lidskou hloupostí, nelze nikdy vítězně dokončit, ale není moţné ho vzdát. Jednou z forem či cest by mohl a měl být skauting. Vţdy je potřeba začít u sebe. Vůdce by tedy i v současné společnosti měl být jiný, neţ je dnešní průměr, a měl by působit především svým osobním příkladem, svou důsledností i laskavostí na svěřenou mládeţ. Měl by ji upoutat vhodným programem i svou pevností v dodrţování „pravidel“ skautingu. Asi není moţné očekávat okamţitý efekt, ale je třeba začít, čím dříve, tím lépe. Není totiţ jiné cesty k nápravě poměrů, neţ začít ţít jinak, bez ohledu na to, co si kdo o tom myslí. To je ovšem jen část problémů, s nimiţ je současný vůdce konfrontován, byť by to byly ty zásadní a podstatné. Od doby začátků skautského hnutí se výrazně změnily materiální podmínky společnosti. Dotkne se nás to především v programové oblasti. Víme, ţe řada našich tradičních specifik bude muset být řešena jinak, bude muset k těmto novým poměrům přihlédnout. Máme tu na mysli například to, ţe dřevo, s nímţ jsme tak rádi na táborech pracovali a slouţilo nám nejen jako stavební materiál, ale i jako palivo, se stává nedostatkovým a navíc drahým. Víme, ţe naše ţivotní prostředí je narušené, musíme to brát v úvahu na táborech i krátkodobých výpravách. Pitnou vodu nezískáme v lesním potůčku a dnes uţ bohuţel ani v četných studánkách, protoţe je kontaminovaná i podzemní voda. Likvidaci odpadků musíme věnovat zcela jinou a větší pozornost, protoţe tzv. „umělé hmoty“ a sklo, mnohem častěji pouţívané, mají výrazně delší dobu „odbourání“, neţ klasické materiály, pokud ovšem jsou samodestrukce vůbec schopny. Na druhé straně je vybavení domácností i různé hračky a pomůcky včetně elektronických hříček tak rozšířené, ţe mladí lidé jsou jimi přesyceni a jen máloco je dokáţe plně zaujmout. Při tom kolem nás působí dost organizací a institucí, které bezostyšně převzaly skautský program a metody, aniţ by ovšem přejaly jeho morální náboj, a tím nám silně konkurují. Mladí lidé jdou za atraktivním programem, mravní hodnoty zatím nerozeznávají, a tedy nebudou na prvém místě upřednostňovat to, čím bychom se právě od ostatních iniciativ měli lišit. Ani to však ještě není všechno. Za uplynulých více neţ devadesát roků, kdy A. B. Svojsík přinesl skauting do této země, se výrazně změnily a především zkomplikovaly zákony, a to jak na ochranu ţivotního prostředí, tak i ty, které upravují naše vzájemné vztahy. Platí i jiné předpisy o hospodaření, daňové povinnosti, hygieně, zdra- 81 votním a sociálním zajištění, které i my musíme respektovat. K tomu si naše hnutí vydává svoje vnitřní řády, které na jedné straně vycházejí ze změněných podmínek společnosti, na druhé při administrativním způsobu řízení hnutí, které se stále víc a víc uplatňuje, ještě dále vnitřní administrativu komplikují. I s tím se musí dnes vůdce vypořádat. Bylo tu uţ řečeno, ţe být dobrým skautským vůdcem nebylo nikdy snadné. Zdá se, ţe dnes je to moţná ještě horší, v kaţdém případě přibylo podnětů, které tuto krásnou a dobrovolnou sluţbu ještě víc komplikují a znesnadňují. Je nepochybně morální povinností všech činovníků a také dospělých členů hnutí, včetně oldskautů, aby tuto výchovnou roli vůdcům usnadňovali především tím, ţe z nich sejmou všechen ten administrativní i jiný balast, který doba přinesla, ţe jim v duchu svého slibu pomohou v jejich úsilí tak, aby skautské hnutí se stalo opět pro mládí této země atraktivním, a aby se mu vrátil kredit, který v očích veřejnosti pro svoje nesporné klady a přednosti vţdy mělo. Úloha oldskautů Velmi sloţitým problémem je otázka dospělých skautů a skautek, tedy oldskautů, a jejich působení ve skautském hnutí. Pravděpodobně nejsloţitěji se to jeví v zemích, v nichţ bylo skautské hnutí potlačeno totalitárními reţimy – fašistickým, nacistickým, komunistickým. Typickým příkladem je Československá, respektive Česká republika. Navzdory různým problémům dosáhlo před 2. světovou válkou skautské hnutí, u nás reprezentované především Svazem junáků – skautů a skautek Republiky Československé, vysoké úrovně a významného společenského uznání. Po likvidaci republiky a utvoření protektorátu Čechy a Morava „pod ochranou Velkoněmecké říše“ došlo v roce 1940 k prvnímu zákazu skautského hnutí. O tom, jaký postoj skauti zaujali a jak plnili první bod skautského slibu „milovati vlast svou, Republiku Československou, a slouţiti jí věrně v kaţdé době“, byla publikována řada prací, a proto je to zde jen takto připomenuto. Konec druhé světové války nalezl skauty připravené a ke spontánní obnově došlo prakticky okamţitě. Také účast skautů a skautek v povstání proti Němcům byla významná. Nepodařilo se, bohuţel, oprostit naše skautské hnutí od násilného, záměrného a organizovaného vlivu KSČ a od infiltrace členů oddaných straně s cílem skautské hnutí ovládnout a rozbít zevnitř. Komunistický puč v únoru 1948 pak také přinesl oficiální konec skautingu u nás, který následoval nedlouho poté. Pokusy o obnovu hnutí byly marné. Aţ počátkem roku 1968, tj. v době tak zvaného „Praţského jara“ a „socialismu s lidskou tváří“, řízeného do všech důsledků tzv. progresivními členy KSČ, došlo ke druhé obnově skautského hnutí. Komunisté se však své vedoucí úlohy ve společnosti nevzdali, k čemuţ jim dopomohly i okupační sovětské jednotky, a tak naše skautské hnutí oficiálně přeţilo „se značně přistřiţenými křídly“ do roku 1970. Ukončení činnosti bylo tehdy velmi trapné a nedůstojné skautů. Teprve listopad 1989 přinesl třetí a snad jiţ definitivní obnovení činnosti skautského hnutí v naší zemi. Není důleţité se zabývat některými historickými souvislostmi, je však třeba se zamyslit nad „rozloţením sil“ mezi oldskauty. Nejen jejich věkové rozloţení, ale také skautské zkušenosti jsou velmi rozdílné. Setkáváme se mezi nimi se skauty, kteří do hnutí vstoupili ještě za první republiky, ale jejich počet se neustále sniţuje. Druhou skupinu, jak to lze zjednodušeně nazvat, tvoří skauti a skauty, kteří se stali členy v letech 1945–1948, a jejichţ myšlenkové pochody a vnímání skautingu jsou ovlivněny negativním působením členů KSČ v celé společnosti a uvnitř skautského hnutí i mimo ně. Třetí skupinu pak tvoří ti, kdoţ prošli zjednodušenou skautskou výchovou v letech 1968–1970. A konečně se vytváří čtvrtá skupina z těch, kteří v dnešní 82 době přicházejí mezi oldskauty z roverů, rangers nebo přímo ze skautských oddílů. Kaţdá skupina operuje se svými osobními zkušenostmi a prožitky, které se snaţí uplatnit ve výchovném systému. Chceme-li je hodnotit v širších souvislostech, je třeba zdůraznit, ţe základní principy, které poloţil Zakladatel Robert Baden-Powell, jsou trvalou a neměnnou konstantou, zatímco výchovné metody a praktický skauting se vyvíjí. Je dost těch, kteří argumentují Svojsíkovým skautingem a vyzývají k návratu k němu. Různost pojetí skautingu – další problémy Takové volání je jistě oprávněné. Ale zároveň je třeba si uvědomit, ţe přístup Svojsíkova skautingu k duchovním principům skautingu byl více neţ opatrný, coţ lze pochopit, ale proč to mělo u věřícího křesťana Svojsíka trvalý ráz? Proto se začal postupně rozvíjet „model Foglarova skautingu“, dodnes v některých kruzích vysoce hodnocený a glorifikovaný. Foglar dokázal smysluplně zdůrazňovat ve svých poněkud schematických románech „morální principy chlapců“, vymyslil perfektní hry, táborový program a sám přímo vychoval celou řadu dobrých členů lidské společnosti a přímo i nepřímo pozitivně ovlivnil tisíce a snad desetitisíce dalších příznivců, kteří dodnes vzpomínají na lovy „bobříků“ a jiná foglarovská dobrodruţství. O duchovních principech, na nichž je založen skauting, se však ve Foglarově díle nemluví. To přiznává i jeho epigon, skaut a spisovatel Miloš Zapletal. Je pak celkem zaráţející, ţe ve své absolventské práci LŠ Skauting a sakralita staví Lenka Poludová právě na Foglarově díle, jakkoliv jiné jí citované skautské prameny jsou obsahově mnohem bohatší [5]. Nicméně je třeba dodat, ţe ne kaţdý z jí citovaných skautských autorů se dokázal se základními principy skautingu vyrovnat a přijmout je za své. Vraťme se však ke Svojsíkovi. Slib českých skautů, jak jej vypracoval Svojsík, pravděpodobně nikdy nebyl schválen a uznán B.-P. Stále se totiţ traduje, ţe Svojsíkův slib byl B.-P. „poţehnán“, ale zatím nikdo nedokázal předloţit písemný doklad. I takové skautské osobnosti, jakými nepochybně byli Rudolf Plajner nebo Velen Fanderlik, měly zřejmě problémy s vyrovnáním se s prvním ze tří základních principů, totiţ s plněním Duty to God – Povinnosti k Bohu. Je známo, ţe problémy se Svojsíkovým skautským slibem se táhly aţ do období po třetí obnově skautingu u nás, kdy bylo sněmem Junáka přijato jiné znění slibu, jeţ bylo schváleno WOSM a WAGGGS, a v němţ Bůh byl nahrazen „nejvyšší pravdou a láskou“. Z tohoto pohledu pak moţno říci, ţe mezi dosud ţijícími stoupenci Svojsíkova předválečného českého skautingu je řada těch, kteří se duchovními principy skautingu nikdy příliš nezabývali a budovali skautské hnutí především na praktickém skautingu. Výjimku tvoří ti, kteří prošli skautskou výchovou v homogenních oddílech. Skautská mládeţ, která přešla z předválečného skautingu do obnoveného Junáka po skončení druhé světové války, byla svým způsobem zaskočena, protoţe snaha komunistů ovládnout naše skautské hnutí a začlenit je do Českého svazu mládeţe byla jednoznačná a nekompromisní. Jiţ tehdy řada skautských funkcionářů selhala a prokázala, ţe tři základní skautské principy jim nejsou vlastní. Oni naopak upřednostnili své komunistické přesvědčení a plnili úkoly, které jim dala KSČ. I tehdy měly své výjimečné postavení homogenní oddíly s rozšířenou náboţenskou výchovou. Jejich činnost však nebyla výrazněji podporována a spíše byly posouvány na okraj skautského hnutí, ačkoliv právě jejich výchovný proces stál nejblíţe základním principům. V tomto období „vnitřních rozporů“ vyrůstali v Junáku i ti, kdo se stali členy teprve po válce. Ani politici neříkali lidem pravdu a nepopsali veřejně – aţ na čestné výjimky, jako byl Pavel Tigrid – nejen vnitřní komunistický tlak, ale současně také vnější politický nátlak Sovětského svazu a jeho VKSb, později 83 přejmenované na KSSS. Poválečné Československo nebylo demokratickým státem, a proto se v něm nemohlo rozvíjet skautské hnutí podle představ Zakladatele BadenPowella. Podobně tomu bylo i při krátkodobé obnově našeho skautského hnutí v letech 1968–1970. Ale zase do hnutí přišla další mládeţ. Takţe, jak jiţ výše zmíněno, po listopadu 1989 se náhle ve skautském hnutí ocitlo několik skautských generací oldskautů, z nichţ mnozí prošli tvrdými represemi nacistů a komunistů, jiní pionýrskými a svazáckými aktivitami, ale podle zcela nepochopitelné zásady „co jsme si, to jsme si, teď jsme zase všichni bratři“ se odvíjelo budování obnoveného Junáka. Ruku v ruce zde stáli ti diskriminovaní i ti, kteří se podíleli na jejich diskriminaci; lidé, kteří se ocitli v registrech svazků spolupracovníků StB; političtí vězni; skauti, kteří přišli z emigrace, kam utekli před hrozbami komunistů; nevinní i vinní; ti, kteří skautské hnutí budovali i ti, kteří ho likvidovali; členové stranických skupin KSČ od ústředí po střediska; a pak ti ostatní, kteří naivně očekávali, jak všechno bude najednou čestné, poctivé a krásné. Jak však ukazuje zhruba třináct polistopadových let, opět se naplnila stará známá rabínova slova „všechno je jinak“. Bylo třeba se zmínit o těchto skutečnostech, aby bylo moţno na ně navázat se zřetelem na „odpovědnost vůči hnutí“, jak ji chápou různé skautské generace i s vědomím toho, ţe také skauting ve světě během svého jiţ téměř stoletého trvání zaznamenává nejen početní růst svých členů, ale také trvalý a zcela logický vývoj. Naši oldskauti a současný skauting Poloţme si nyní několik otázek: 1. „Jsou staří skauti, kteří toho často mnoho o základních principech skautského hnutí nevěděli a nikdy ani neslyšeli a necítili potřebu se jimi zabývat – kromě více méně jen formálního přístupu, protoţe se to u nás příliš nenosilo – oprávněni vyjadřovat se k dnešnímu stavu, kdy náš skauting teprve hledá svou tvář, a zasahovat do něj?“ 2. „Protoţe většinou kladli důraz na praktický skauting a maximálně na morální hodnoty skautingu (duchovní výchova a hodnoty se přece jen od morálních v širších souvislostech liší, byť ty morální jsou jejich součástí – viz dílo Jaroslava Foglara), uvědomují si, ţe současný praktický skauting stojí skutečně někde úplně jinde, neţ tomu bylo za první republiky, po druhé světové válce nebo v letech 1968–1970?“ Zjednodušeně řečeno, mládeţ zcela evidentně jiţ dávno pochopila, ţe „hrát si na Indiány není perspektivní“. V tom je také patrný jistý úpadek „Lesní moudrosti“, při vší úctě k ní i k Ernestu Thompsonovi Setonovi. 3. „Vnímají skutečnost, ţe se výchovné metody praktického skautingu ve světě neustále vyvíjejí a modifikují podle potřeb a stavu poznání mládeţe v té či oné zemi?“ Předpokládá se, ţe takové úpravy je třeba provádět jednou za tři aţ čtyři roky. Skautský program je flexibilní a je schopen se adaptovat na potřeby mládeţe a společnosti, v níţ skauti ţijí, pracují a „hrají si“. Proto jsou dnes skauti schopni a připraveni se podílet na celé řadě společensky velmi významných projektů v naprostém souladu s druhým základním principem „povinnosti k druhým neboli k bliţním“. 4. „Nepovaţují tento vývoj skautských výchovných metod za zpronevěření se skautingu?“ Pokud ano, pak ani oni nepochopili, ţe „základní principy skautingu jsou neměnné“, ale na nich lze stavět praktický skauting tak, aby splňoval poţadavky související s vývojem lidstva. Omluvou takových „ortodoxních“ oldskautů můţe být jen fakt, ţe vlastně nikdy základní skautské principy příliš nevnímali a spíše jen o nich hovořili. 84 5. „Zamyslili se někdy nad tím, jaký můţe být jejich skutečný podíl na výchově nové mladé skautské generace, pokud se nedokázali adaptovat do moderního praktického skautingu?“ 6. „Jakou odpovědnost za pozitivní vývoj ve skautském hnutí mohou dnes převzít?“ To je zcela zásadní otázka. Skautské hnutí ve světě prošlo svým vývojem v době, kdy u nás bylo několikrát potlačeno a vazby na světový skauting byly vyloučeny. Představa, ţe náš český skauting je ten jediný pravý, který nabídneme světu, evidentně selhala. Světový skauting je někde úplně jinde. Není řečeno, ţe ve všem je dobrý a vyhovuje představám českých skautských seniorů. Současný světový skauting se ve svých projektech opírá o expertní studie odborných týmů, které pak jsou předkládány a projednávány na příslušných Světových skautských konferencích a jiných oficiálních akcích. Dokladem toho jsou obsáhlé reporty, které předkládají WOSM i WAGGGS skautské světové veřejnosti, aby ji motivovaly pro další úspěšný a cílevědomý rozvoj skautského hnutí v souladu se současnými potřebami lidstva. Skautské hnutí není přece něco izolovaného, ale je trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti, které veškeré své výchovné úsilí směruje ve prospěch lidstva. Česká republika není „pupek světa“, kterému by se i třeba jen ten „skautský svět“ klaněl. Je jistě dobré ctít historii skautského hnutí a vracet se k ní, respektovat zesnulé i dosud ţijící osobnosti, které zasvětily své ţivoty skautingu, ale to nosné se vytváří dnes, v této minutě, v hodině, dni, měsíci a roce, desetiletí, století a tisíciletí. Chtějí-li skautští senioři znamenat ve skautském hnutí více neţ, ţe jsou „obětavými úředníky, zajišťujícími solidní chod středisek a okresů“, pak musí především hodně pracovat sami na sobě. Pokud to nedokáţí, pak se musí smířit s tím, ţe budou oldskauty, které sice bude současná mladá skautská generace s jistými výhradami (která mladá generace je vůči těm starým nemá?) respektovat či spíše jen trpně tolerovat, ale nic víc jiţ očekávat nemohou. Zkušenosti aktivních a respektovaných skautských seniorů ve světě jsou toho dokladem. Baden-Powell stále připomínal, že skautským činovníkem a zejména skautským vůdcem může být ten, kdo si do stáří v sobě zachoval duši chlapce (tomu jednoznačně vyhovoval přes všechny výhrady Foglar), čili dokázal být boy-man, tedy chlapcem a mužem současně. Jedině tak je schopen vžít se do myšlení a konání mladých a jedině tak může dosáhnout u nich nepředstíraného, ale skutečného respektu. Musí být pro nastupující skautskou generaci starším bratrem, spoluodpovědným za skautskou výchovu a současně se na každodenním životě oddílu podílejícím, a nikoliv jen pouhým komandujícím a sekýrujícím velitelem. Skautští senioři a skautské seniorky musejí být především mladším skautům staršími bratry a sestrami, poctivými rádci, kteří jsou schopni respektovat mládí a jeho názory, byť s některými nelze vţdy souhlasit. Mládí bylo vţdy revoluční či pokrokové, pomineme-li zprofanovaný význam tohoto slova za komunistické totality. Takovými byli i oldskauti a oldskautky v době svého mládí, i kdyţ si to dnes většinou nechtějí přiznat. Musejí usilovat o to, aby se pro současnou mladou skautskou generaci stáli autoritami, které budou representovat hnutí na veřejnosti, při jednání s úřady a při podobných „úředních“ i jiných jednáních a akcích, při kterých mohou uplatnit své ţivotní zkušenosti a mohou tak prospět nejen mladým a hnutí, ale současně i sami sobě. Upevní si v sobě své skautské sebevědomí, přijmou jistou část odpovědnosti za středisko či okres a za hnutí jako takové, a zároveň se zbaví pocitu, ţe je uţ nikdo nepotřebuje, ţe je ti mladí přehlíţejí a o jejich práci nestojí. Nelze neustále „plakat nad rozlitým mlékem“. Scott Peck [7] o odpovědnosti píše: „Problémy ţivota nemůţeme vyřešit, pokud se nepustíme do jejich řešení. Můţe to vypadat jako úplná samozřejmost nebo primitivní tautologie, ale 85 zdá se, ţe velká část lidstva to přesto není schopna pochopit. To proto, že než začneme problém řešit, musíme za něj převzít odpovědnost…“ Pokud si ti mladí neuvědomí, že skautské seniory a seniorky potřebují, nemáme naději. Některá podbízení se těm mladým, kterých jsme byli svědky, neměla rovněž naději na úspěch a zkrachovala. Navíc mohla být zneuţita. Chce-li být skautská seniorská generace, o které Iva Macková říká, že „je nevyskautovaná“, respektována, musí se o to přičinit sama a pak ji bude skautské mládí brát. Jiné cesty není. Mladší oldskauti mají v hnutí působit především jako vůdci oddílů, smeček a rojů, pokud mají pro tuto zásadní, základní, jedinečnou a pro hnutí nedůleţitější činnost duševní, duchovní, morální a fyzické předpoklady. Starší oldskauti pak mohou svou víru ve skautské hnutí a své skautské zkušenosti projevit vykonáváním těch doprovodných administrativních, ekonomických a dalších funkcí ve střediscích, okresních a krajských radách i na ústředí. Předpokladem jejich úspěchu je, ţe se dokáţí adaptovat na současný stav skautského hnutí a hlavní náplní jejich skautské aktivity nebudou jen nostalgické vzpomínky na to zašlé, ale jedině pravé bezchybné skautské mládí, ale naopak budou na sobě aţ do svého odchodu do věčných lovišť pracovat – samozřejmě, dovolí-li jim to jejich zdravotní stav. Není pochyb o tom, ţe pro hnutí je významné rovněţ uplatnění oldskautů jako instruktorů v LŠ a LK, tam mohou často být nezbytní, ovšem za předpokladu, že jsou skutečně „skautsky v obraze a up to date“. Takovou představu o působení dospělých ve skautském hnutí obsahují také strategické texty WOSM Adults in scouting [8] a Introduction to Adults in Scouting [9], kde je formulována mnohem šířeji, konzistentněji a pregnantněji. Oldskauti mohou být velmi uţiteční a prospěšní pro skautské hnutí. Závisí to především na nich samotných. Jejich odpovědnost za další budoucnost a úspěšný rozvoj hnutí je nesmírná. Musí si ovšem uvědomit, ţe nejsou spasiteli a neomylní, ţe jsou jen normálními staršími bratry a sestrami současného skautského mládí, které má právo na vlastní názor. Nezvládnou-li svou odpovědnost k hnutí v tomto smyslu, pak ublíţí hnutí i sobě. V takovém případě všechny jejich omluvy a výmluvy jsou zcela nepřijatelné, protoţe skautsky i lidsky selhali především právě v tom, ţe nedokázali naplnit základní principy skautingu, skautský slib a skautský zákon. „Skauti“-komunisté Mezi oldskauty jsou rovněţ takoví, kteří jiţ od roku 1945 plnili ve skautském hnutí úkoly, které jim byly uloţeny KSČ, politickou stranou, která po celou dobu své existence skautské hnutí nenáviděla a vţdy usilovala o jeho třeba i násilnou likvidaci. Militantní ateismus vyznavačů třídního boje, revoluce a násilí – to znamená programu KSČ – nikdy nebyl, není a nebude slučitelný se skautingem. Takoví „skauti“ selhali absolutně, protoţe svým jednáním porušili skautský slib a skautský zákon a vědomě skautské hnutí i jednotlivé skauty nebo skautky „likvidovali“. Dlouhodobě projevovali svou loajalitu vůči KSČ – někteří dodnes – a zradili skautské hnutí, zřekli se základních principů, skautského i činovnického slibu, popřeli skautský zákon. Jsou za mnohé škody napáchané na našem skautském hnutí jednoznačně odpovědni. Jejich konání bylo zaloţeno na známém sloganu „Je lépe mýliti se se stranou, než míti pravdu proti straně“. Pokud v nich zůstala aspoň špetka svědomí a skautství, měli by veřejně vystoupit, omluvit se a odejít do ústraní. Jiné cesty pro ně není. Volí-li místo toho taktiku „já nic – já muzikant“, jakými skauty byli ve skutečnosti, postrádají-li smysl pro pravdu, lidskou a skautskou čest a lidský a skautský vztah k bliţnímu? Ti se vlastně vyloučili ze skautingu sami, protoţe také ztratili smysl pro odpovědnost vůči hnutí, kterou slovně halasně vyznávali. Pokud vůbec kdy nějakou měli, dovedlo-li je stranic- 86 ké přesvědčení aţ ke zradě. Od počátku přece museli vědět, že principy komunistické násilné revoluce a třídního boje jsou neslučitelné se skautingem. A přece do toho schizofrenního vztahu šli. A dnes… České skautské hnutí jiţ více neţ deset let na jejich omluvu čeká, stále však marně. Nejen to, mnozí zapřeli svou morální odpovědnost za činy, které spáchali ve sluţbách komunismu proti skautskému hnutí a proti svým bliţním, a po krátkém pobytu „ze zdravotních důvodů“ v ústraní ve svém „aktivním“ působení ve skautském hnutí pokračují. Jak je vidět, ani „komunistickou konstruktivní kritiku a sebekritikku“ si nevzali k srdci. Nebo snad právě naopak? Se smutkem v duši a s údivem sledujeme vysokoškolské pedagogy – skauty vysvětlující své (podle nich velice úspěšné) antikomunistické aktivity, aniţ by se výrazněji přiznali a přihlásili ke své stranické příslušnosti a veřejně přiznali své členství v KSČ, své působení ve stranické skupině při ústředí Junáka v době „Praţského jara“ a svůj podíl na trapné a nedůstojné likvidaci Junáka v roce 1970. S údivem sledujeme jejich postoj ke skautskému slibu a úsilí ospravedlnit vypuštění slova Bůh z tohoto slibu. Obtíţné jednání se zástupci WOSM pak chtějí zlehčit, aniţ by se seznámili s výkladem slova Bůh v „základních principech“ a tento výklad byli ochotni aspoň tolerovat, kdyţ uţ ne respektovat. Pokusy o moderní rozšířené ekumenické vnímání světa, jak je prezentováno nejen křesťanskými církvemi, a jak bylo vnímáno jiţ B.-P., je jim zřejmě vzdálené. Můţeme pochopit to, ţe jsou bezkonfesní, těţko se můţeme smířit s jejich schizofrenními postoji, jestliţe vyznávali a vyznávají na jedné straně skautské ideály, coţ vyplývalo z jejich členství ve skautském hnutí a ţivota v souladu se skautským slibem a zákonem, a současně na straně druhé oficiálně přijali marxisticko-leninskou materialistickou filozofii právě jako členové KSČ. Rozhovory s nimi ukazují, ţe si vysvětlující zdůvodnění svých komunistickoskautských postojů promyslili a připravili, ale v podtextu jejich slov cítíme tu nejistotu, to drama, které se odehrává v jejich duši, to vnitřní úsilí sama sebe před sebou samým ospravedlnit. A navíc – archivy vypovídají. Co je a pro koho je skauting Šaman píše, ţe „skauting je hnutí, původně myšlené jen jako organizace pro mladší hochy, ale brzy domyšlené a rozšířené na celoţivotní bratrské (sesterské) sdruţení všech lidí, kteří skautských ţivotním stylem usilují o vyšší a hodnotnější lidství. Skauting není spolek, není to nějaký koníček, není to ani pouhá příjemná náplň volného času. Skauting musí prolínat kaţdou hodinou ţivota, kaţdou činností, kaţdým skutkem. Skauting formuje i myšlení světa a ţivota, jeho stupnici hodnot. Skauting je tedy ţivotní styl… Není a nechce být novým náboţenstvím, staví však na duchovních hodnotách, na upřímném přijetí vztahu člověka ke Stvořiteli a Dárci všeho ţivota… Skauting je kompasem… Skauting je tedy výběrové, náročné hnutí, do kterého se zapsali uţ mnozí, ale v němţ ţádoucích kvalit skautství dosahují nemnozí.“ [10, 11, 12, 13] Pod zorným úhlem Šamanových slov vycházíme z vědomí, ţe skautské hnutí je svým způsobem aspoň morálně odpovědné za ty, které a kteří prošli jeho výchovou. Pokud by se skautské hnutí této své odpovědnosti zřeklo, zcela by pozbylo smyslu své existence a svého poslání, jak to formulovali jeho Zakladatelé. Současně ovšem zdůrazňujeme, ţe skautské hnutí je otevřeno všem… Hovoříme, ţe skautské hnutí je výběrové a zároveň je otevíráme mládeţi celého světa. Ano, skauting je otevřen všem, ale… Máme samozřejmě na mysli nejen mládeţ, ale i dospělé. Táta Plajner zdůrazňuje, ţe „skauting je řehole“. Jistě, vstoupí-li dítě do smečky či do od- 87 dílu a po nějaké době zjistí, ţe ten očekávaný program, ta slibovaná dobrodruţství, vše, co tam proţívá, není pro ně zajímavé a přitaţlivé, jednoduše odejde a třeba se jiţ nikdy ke skautingu nevrátí. Často opouští mládeţ skautské hnutí někde na rozhraní skautského a roverského věku. To je na pováţenou. Častou příčinou bývá nekvalitní vůdce. Stane se, ţe prostě někdo, přes veškerou snahu, přes třeba i nadměrné úsilí, prostě pro vedení oddílu nemá potřebné předpoklady. Můţe být uţitečný a úspěšný na jiném „skautském postu“, ale jako špatný vůdce hnutí spíše škodí neţ prospívá. Skauting je otevřen všem, kdo přijmou jeho základní principy za své a ztotožní se s nimi. Tak je možno argumentovat především u dospělých, protože děti vše vnímají jiným způsobem a jejich chápání je úměrné jejich věku. V současné době taková formulace snad ani některým roverům moc neříká, pokud vůbec něco víc, než její formální znění. Kdo prošel jako dítě skautskou výchovou, musí teprve skautsky dozrát, aby pochopil smysl a poslání hnutí a přijal je jako svůj životní styl. A to lze očekávat spíše jen výjimečně ve čtrnácti či patnácti letech. Mnozí nepochopí skauting ani v osmnácti, ani později. Jiţ výše jsme podrobněji uvaţovali o úloze oldskautů ve skautském hnutí. Pokusme se nyní odpovědět na otázku, jak je to se skutečným vztahem dospělých ke skautskému hnutí a jak oni skautské hnutí vnímají. Na celém světě je mnoho významných osobností vědy, kultury, politiky, které prohlašují, jaký význam pro jejich ţivotní dráhu měla skutečnost, ţe prošly skautskou výchovou, a jak skauting poznamenal jejich ţivot. Nebudeme se zde zabývat laureáty Nobelovy ceny či kosmonauty. Jde nám zjednodušeně řečeno o všechny ty, kteří skautskou výchovou prošli. Mezi nimi jsou takoví, kteří byli do té míry skautingem pozitivně ovlivněni, že skautskému hnutí zůstávají věrni až do konce svého života. Z uvedeného lze soudit, ţe dospělí, kteří se hlásí ke skautskému hnutí, měli by být vždy lidé čestní, žijící v souladu se základními principy skautství a naplňující do posledního svého dechu skautský zákon a slib. Mnozí oldskauti sami sebe skutečně povaţují za jediné pravověrné, poctivé a čestné skauty. Podívejme se trochu do historie skautského hnutí a pokusme se o odpověď, zda je tomu skutečně tak. Jako vzory pro skauty jsou především uváděni antičtí hrdinové, rytíři, samurajové, pro mnohé i američtí indiáni. Po pravdě řečeno, vţdy a za všech okolností muselo jít jen a jen o ty hodné, pokud tací vůbec byli, a nejde jen o tradovanou iluzi. Často se dovoláváme moudrosti řeckých filozofů, ale jakápak moudra filozofická a snad i politická, uvědomíme-li si, jak asi vypadala „res publica“ a jaké bylo ve skutečnosti chování „řeckých filozofů“, kvetlo-li ve starém Řecku otroctví. Neboli – zásad „plná ústa“, ale skutečný ţivot byl zřejmě jiný a pro otroky jistě nijak sympatický. Hledání vzorů Jen na okraj – Krupička píše, ţe „lidé, kteří vyjadřují své hluboké rozhořčení nad krutostmi a zločiny conquistadorů v zemi Inků a Aztéků (…) by měli se stejnou rozhodností odsoudit zločiny a krutosti, spáchané Inky a Aztéky proti tisícům nevinných členů porobených národů; takové rozhoření však zcela chybí. Historikové shromáţdili a analyzovali do nejmenších detailů zločiny Evropanů, neuronili však jedinou slzu nad osudem statisíců, milionů indiánských muţů a ţen, kteří zahynuli v domácích 88 imperialistických válkách, nebo byli obětováni v barbarských rituálech na oltářích Aztéků, Inků, Mayů, Čibčů a Toltéků.“ [14] Lze jednoznačně souhlasit s Krupičkou, píše-li [l.c., str. 22], ţe „nezměřitelná byla fyzická a morální devastace, způsobená otrokářstvím“. Rasová segregace leckde přeţívá dodnes, ale jak divně zněla slova v dopise amerického černocha, který narukoval za druhé světové války do armády USA a v místě soustředění – ještě na území USA – neměl jako příslušník černé rasy přístup do „společenské místnosti“, kde si „dopřávali dobrého jídla a moku“ bílí příslušníci armády USA spolu s německými zajatci. [15] A pokud jde o staré Řecko, nic kromě neustále glorifikovaného díla filozofů jiţ lidstvo nezajímá, tím méně pak nějací otroci. Proč taky? Konec konců, proč by nás měli zajímat otroci ve starém Řecku, kdyţ jsme se nikdy nepozastavovali nad otrokářstvím a trhy otroků na našem území za vlády Přemyslovců. Stále si klademe otázku: „Jakými vzory mohli být skautům středověcí rytíři?“ Jsou uváděny celé soubory ušlechtilosti a morálních zásad, které se rytíři v té době zavázali dodrţovat. Ani takové vzory nelze přece přijímat bez výhrad. Jistě, byli takoví a onací rytíři stejně jako dnes jsou takoví a onací skauti. Nicméně lze předpokládat, ţe závěr devatenáctého století a století dvacáté zná spíše rytíře „jen z doslechu“ a z „ústního podání“. Konec konců, ani ti ušlechtilí „tři, respektive čtyři mušketýři“, jak je popisuje Dumas, nebyli ve všem právě vzorem oné rytířské ušlechtilosti. A jak dozráli a vyspěli mnozí, kteří ve svých zemích dostali šanci povaţovat „rytíře západních civilizací“ a „japonské samuraje“ za své vzory, ve dvacátém století? V Evropě z nich vyrostli fašističtí a nacističtí a jim podobní hrdlořezové – nešlo jen o Němce a Italy, coţ je obzvlášť tristní – a z nástupců tak uctívaných samurajů, těch v boji vţdy čestných japončíků, se stali bezohlední vrazi a kamikadze 2. světové války, a opět ve skutečnosti nešlo jen o Japonce. Krupička dospěl zhruba k závěru, ţe pokud národy a státy budou za své nejvýznamnější historické úspěchy povaţovat svá vítězství na bitevním poli a podmanění si jiných národů, nemá lidstvo šanci. My Češi si rádi připomínáme jiţ výše zmíněného krále Jana Lucemburského a jeho heslo „Ich dien“. Pekař v souvislosti s Janem Lucemburským píše: „V září 1310 pojal Jan, čtrnáctiletý syn Jindřicha VII., za choť Elišku, sestru Václava III., a v prosinci zmocnil se Prahy a s ní panství v zemi… Trávil ţivot zpravidla za hranicemi. Byl to štíhlý, světlovlasý rytíř francouzského typu i vychování, nadaný, ale těkavý a marnotratný, touţící především po dobrodruţstvích vojenských nebo triumfech rytířských. Přes to osvědčil se jako obratný a šťastný diplomat…“ [16] Opravdu můţeme při znalosti těchto skutečností povaţovat Jana Lucemburského za mimořádný vzor rytířské čestnosti pro naše skauty a rovery? O přijatelnosti jeho hesla pro roverský typ skautingu jsme se jiţ zmínili dříve. V díle Palackého [17] v souvislosti s bitvou u „Kreščáku“ v roce 1346 ovšem najdeme příznivější hodnocení tehdy jiţ slepého Jana Lucemburského, včetně známého výroku Janova: „Toť bohdá nebude, aby král český z boje utiekal.“ „Na znamení vítězství sňal král anglický s přílbice krále Janovy tři supí péra s nápisem Ich dien, i dal je svému synovi, Černému princi, jenţ přední čest toho dne byl sobě vyslouţil. On postavil je do svého štítu, jejţ uţíval co princ waleský; ony pak zdobí aţ podnes erb jeho nástupců, princů totiţ waleských.“ Nicméně, nahlédneme-li hlouběji do oné doby, pak je zřejmé, ţe Jan Lucemburský se do Českého království vracel jen tehdy, kdy potřeboval prostředky na vedení dalších válek, a za tím účelem zemi plundroval. Podíváme-li se na svět očima Krupičkovýma, zapochybujeme, zda právě váleční hrdinové mají být vnímáni jako zářné vzory pro mládeţ. Výše citované dopisy vojáků z různých válečných dobrodruţství, dopisy těch, z nichţ mnozí padli krátce po napsání svého „posledního“ dopisu, opět ukazují, ţe „všechno je jinak“. Boj za svobodu 89 vlasti je třeba ocenit a vyjadřoval to svým způsobem i slib českých skautů, ale zpětně se obětování mladých ţivotů v širších souvislostech jeví přece jen poněkud problematické a snad i zbytečné. To platí především pro válečné expanze. Nicméně je zřejmé, ţe proti násilí, nesvobodě a národnostnímu útisku je potřeba se postavit a obětovat i ţivot. Musíme si ovšem být vědomi toho, ţe na ty, kdo „se takto obětovali pro vlast“, si později sem tam občas někdo vzpomene, nejčastěji pak jejich příbuzní, ale jinak? Svět by se ve dvacátém i jedenadvacátém století vyvíjel docela jinak, kdyby se ti, kdo vyvolali vojenské konflikty, museli postavit jako ve středověku do první linie a vést „své věrné“ do války. Tomu tak ve skutečnosti není, a ti, kteří jsou odpovědni za války, násilí, koncentrační tábory a gulagy, holocaust a teroristické akce, si pohodlně sedí v zázemí a uţívají si ţivota, dokud válečný a jiný konflikt neprohrají. Ale i pak se s vítězi často dohodnou, jak jsme toho konec konců svědky i u nás jiţ od prvních chvil podivné listopadové sametové revoluce v roce 1989. Vţdyť přece šlo jen o předem dohodnuté předání moci [18]. A rozhlédneme-li se u nás i po světě, snad jen norimberský proces zlikvidoval alespoň pár nacistických pohlavárů v Německu a následně pak i v Japonsku, ale jinak – pomalu a jistě se tvůrci zla a jejich přisluhovači navracejí „do ţivota“ a získávají nové pozice v ekonomice a pak i politice – všechno je zapomenuto. Aplikujeme-li to na poměry v českém skautském hnutí, tam vlastně můţeme pozorovat něco podobného, ti aktivní vţdy a všude se také schovávali a stále schovávají za ušlechtilá hesla. Anglické a americké počátky Počátky britského skautingu spolu s jiţ existujícími organizacemi pro výchovu mládeţe (např. Boys Brigades) měly za hlavní cíl výchovu ostrovní mládeţe k obraně a posilování britského impéria. Snad právě proto Baden-Powell nejprve své výchovné metody nabízel jiţ existujícím organizacím, neţ pochopil, „ţe všechno je skutečně jinak“ a – jsa do jisté míry k tomu donucen okolnostmi – zorganizoval v roce 1907 se skupinou téměř náhodně vybraných chlapců – samozřejmě ještě neskautů – svůj pokusný a velmi úspěšný tábor na ostrově Brownsea (Brownsea Island August 1 st–9th 1907), coţ je ve skautské historii povaţováno za historický začátek světového skautského hnutí, ačkoliv první skutečně skautský tábor se konal aţ o rok později, tedy v roce 1908 na Park Shields Farm poblíţ vesnice Humshaugh, Northumberland (Humshaugh Camp, August 22nd–September 4th, 1908). Tato informace naznačuje, jak ošidné je zacházení s historickými fakty, tím více, čím více kamínků do historické mozaiky chybí. I kdyţ ještě o některých osobnostech bude řeč, zkušenost nás učí, ţe „lépe je nevracet se k historickým osobnostem, a pokud je to nezbytné, pak se nepídit po jejich skutečném ţivotě a jeho podstatě, protoţe velmi často přicházíme o iluze. Za zcela jasnou samozřejmost se povaţuje skutečnost, ţe vše špatné je zapomenuto podle všeobecně známých slov De mortuis nil nisi bene – O mrtvých jen dobře. Rozporů mezi slovy a činy u většiny významných osobností je nejméně tolik jako hub po dešti. A to ještě nehovoříme o jejich soukromém ţivotě, na hony vzdáleném od ideálů, jejichţ hlásáním mají přeplněná ústa. A pak hovořme o morální odpovědnosti koho a za co“. Ani oslavované osobnosti nejsou prosty omylů a chyb ve svém ţivotě. Důleţité je, aby si jich samy byly vědomy a aby byly schopny a ochotny je přiznat. Takovou pokoru nutno přijmout a respektovat. „Ano, odpouští se viníkům kajícným, ale neodpouští se viníkům bez studu.“ [20] Společenská a hospodářská situace postviktoriánské Velké Británie koncem devatenáctého a počátkem dvacátého století byla značně sloţitá. Vojenské zkušenosti B.-P. v Asii i v Africe nebyly nic radostného a povzbuzujícího, jakkoliv byl schopen 90 dokonalého pobytu i pohybu v přírodě. Obtíţně se vyrovnával s tvrdými a bezohlednými vztahy kolonizátorů ke kolonizovaným, kdy ţivot „domorodce“ postrádal kromě pracovní síly jakoukoliv jinou hodnotu. Snad právě v té době se začaly u B.-P. rodit představy o jiném neţ koloniálním přístupu k bliţním a o výchově mládeţe. A přesto nebo právě proto B.-P. nejdříve přemýšlel o tom, jak uplatnit svou představu o výchově mládeţe ve Velké Británii v jiţ existujících organizacích, zaměřených spíše jen na přípravu anglické mládeţe pro obranu koloniálního impéria, coţ skončilo k jeho zklamání neúspěchem. Pro světový skauting to však bylo štěstím. B.-P. si zřejmě uvědomil, ţe není jeho posláním vychovávat Brity pro „údrţbu“ britských kolonií, ale – a to především – pokusit se uplatnit své představy a zkušenosti ve výchově mládeţe v širších neţ britských souvislostech. V té době poznal osobně Ernesta Thompsona Setona, a nejen to – vyměnil s ním několik dopisů a měl k dispozici i jeho díla Dva divoši a Svitek březové kůry. Pochopil, ţe podobnost Setonových „Woodcraft Indians“ a jeho „Boy Scouts“ není náhodná. Ze slavné „poslední z válek dţentlmenů“ z Mafekingu si přinesl další úspěšnou „experimentální“ zkušenost s mladými zvědy – scouty a osobní i písemný kontakt s novozélandským podplukovníkem Davidem Cossgrovem, který rovněţ bojoval v burských válkách v rámci novozélandského kontingentu. Také Cossgrove měl podobnou představu o výchově mladé generace jako B.-P. nebo jako ETS, na Novém Zélandě zaloţil své „Sentinels – Strážce či Hlídky“, aby se pak stal zakladatelem skautského hnutí na Novém Zélandě. B.-P. měl své vlastní „válečné“ zkušenosti, obohacen byl zkušenostmi Setonovými a Cossgroveovými, stejně tak jako úspěšným táborem chlapců, kteří dosud nepoznali skauting, na ostrově Brownsea, a rozhodl se psát svůj Scouting for Boys, nejprve na pokračování po jednotlivých částech, aţ konečně – díky obrovskému zájmu – jako knihu. B.-P. si uvědomil odpovědnost, jakou má nejen sám před sebou, ale před lidskou společností. Bylo mu jasné, ţe má-li se stát skautské hnutí, jehoţ perspektivy se mu jiţ rýsovaly nejen v mysli a na papíře, ale i ve skutečnosti, skutečně světovým (a to bylo to, o čem B.-P. jako velký humanista a odpůrce válek a násilí snil), musí se oprostit od jakékoliv formy militarismu a musí hledat mírovou cestu, která vede k Bohu a k respektování – úctě k bliţnímu; stezku vedoucí k humanismu. Počátky skautingu nebyly v tomto pojetí snadné. Proto se skautské hnutí postupně vypracovávalo tímto směrem aţ k zakotvení a přijetí „Základních principů“ v průběhu dvacátých let minulého století. Odpovědnost B.-P. jako Zakladatele světového skautského hnutí byla skutečně nesmírná. Je škoda, ţe v té době jiţ stál mimo skautské hnutí ETS, který hledal pro skautské hnutí a zejména pak pro své hnutí Lesní moudrosti vzory u amerických Indiánů. Ačkoliv i zde lze namítnout, jakými vzory mládeţe byli ti ušlechtilí rudí muţové. Jen těţko se ETS smiřoval s tím, ţe „hraní si na Indiány jen těţko můţe být výchovným programem pro mládeţ 20. století“. Aniţ bychom se chtěli v této práci zabývat podrobněji historií skautingu, povaţujeme za nutné upozornit na pozoruhodnou informaci, pocházející od amerických skautů. Daniel Carter Beard, pozdější Uncle Dan v organizaci amerických skautů, zaloţil někdy koncem devatenáctého století program pro chlapce nazvaný „Společnost synů Daniela Boona“ (Daniel Boone, 1734–1820, byl americký hraničář); v roce 1905 to byli „Chlapci-pionýři“. Trochu to připomíná Cossgroveovy Sentinels na Novém Zélandě. Byla to vlastně určitá forma konkurence „Woodcraft Indians“, které vedl ETS. A tak se uvaţuje, ţe B.-P. se seznámil s Beardovým programem, který pak adaptoval na své vojenské zkušenosti a na podkladě toho zaloţil Boy Scouts. V roce 1910 pak Beardova organizace vplynula do vznikající organizace amerických skautů a sám Beard byl první „Commissioner“. Paralelně s tím ovšem probíhalo také začlenění hnutí 91 ETS do organizace amerických skautů. Beard je uváděn jako její zakladatel. Ani Setonovo ani Beardovo hnutí však nedosáhlo významnějšího počtu svých členů. Konec konců, v tak velké zemi, jako jsou Spojené státy, nijak nepřekvapuje, ţe se tam našlo více těch, kteří se věnovali výchově mládeţe. Po zkušenostech s úspěchy organizací jako jsou YMCA a YWCA se to jeví jako logické. Teprve skautská organizace Boy Scouts of America se rychle stala nejsilnější skautskou organizací v USA, kde si získala zcela mimořádný respekt, a to nejen ona jako taková, ale také její členové a ti, kdo jí prošli, zejména pokud se stali nositeli „Eagle Scout“ – Orlího skauta. Vrátíme-li se do historie našeho skautingu, uvědomíme si, ţe bylo také více těch prvních nadšenců – skautských vychovatelů. A to samozřejmě neuvaţujeme o organizování skautů při různých politických stranách. Hovoříme o odpovědnosti těch, které mládeţ povaţuje za své vzory. Snad si to ani sami neuvědomují. Na druhé straně je to jistě trochu tragedie, že společnost odpouští těm svým vzorům jejich lidské poklesky a staví na odiv někdy i jejich nezasloužené úspěchy. Hledání vzorů pro mládež pak selhává – jak to často vidíme nejen u nás, ale i jinde ve světě, u problematické slávy některých sportovců nebo zpěváků zejména populární hudby – ve světě plném lží, podvodů, násilí, neřestí, drog a vražd. Selže-li takový vzor, pak lze jistě těžko hledat pro něho omluvu, i když se mu mnohé pardonuje právě díky jeho popularitě. Selže-li dospělý skaut, skautský činovník, vůdce oddílu – je to na pováženou. Tím spíše, pokud tak koná vědomě. Zcela neomluvitelné je, pokud dospělí skauti spojovali a spojují činnost ve skautském hnutí, své skautské uvažování, rozhodování a konání pod zorným úhlem své příslušnosti k politické straně a její filozofii nebo svého pozitivního vztahu k nacionalistickým, protináboženským, nábožensko-fanatickým a jiným lidstvo a společnost poškozujícím tendencím. Osudová setkání Několik následujících příkladů ukáţe, ţe se skutečně takové tendence nevyhýbaly a nevyhýbají ani skautskému hnutí. Hledání způsobu, jak se jim vyhnout, je jedním z nejtěžších úkolů skautingu. Ale – kdo je ten spravedlivý, ten jediný spravedlivý a vyvolený, který je oprávněn k tomu, aby jiné posuzoval, hodnotil a soudil? Smutnou skutečností zůstává, ţe po nástupu Mussoliniho fašismu v Itálii došlo k zákazu tamního skautského hnutí, které tam existovalo v letech 1912–1922. Mnozí skauti emigrovali, jiní udrţovali vzájemné vazby i kontakty se zahraničím a hnutí bylo obnoveno v letech 1944–45 tak rychle, jak byla Itálie osvobozována. To, ţe se němečtí skauti nestali před 2. světovou válkou členy mezinárodního skautského hnutí, mělo příčiny jednak vnitřní, související i se značnou rozštěpeností skautských organizací v zemi – dost podobné je to zřejmě i dnes – ale také proto, ţe si angličtí skauti pamatovali německé zločiny, páchané během 1. světové války. Víme, ţe většina německé mládeţe skončila v Hitlerjugend – Hitlerově mládeţi. Při povaze Němců lze jen těţko předpokládat nějaký větší odpor v těchto souvislostech. Nadšení pro Vůdce Velkoněmecké říše bylo značné. Nicméně stejně jako v předchozím, tak ani v tomto případě nemáme k dispozici informace o odporu italských nebo německých skautů proti totalitním reţimům. Je však dostatečně známo, jak bylo v roce 1933 do značné míry zneuţito skautské jamboree, které se konalo v Maďarsku, k propagaci „Velkého Maďarska“. 92 O tom jednomu z autorů podrobně vyprávěl v sedmdesátých letech Táta Plajner a lze se to dočíst v Plajnerově souboru historických studií o našem skautském hnutí, nyní dostupném i na CD. Skauti proti totalitě a jejím důsledkům Je všeobecně známo, ţe se prostí skauti dokázali postavit proti totalitě nacistické i komunistické a byli tvrdě perzekvováni. Podrobnosti o osudech skautů pod různými totalitami jsou uvedeny v knize Pieta Kroonenberga [21]. I kdyţ lze mít výhrady k popisu událostí tak, jak je uvádí Kroonenberg (prameny, z nichţ Koonenberg čerpal, byly evidentně značně omezené a tudíţ ne zcela přesné – často šlo jen o subjektivní písemná nebo ústní sdělení přímých účastníků), přece jen jde o relativně slušný pokus popisu historie skautského hnutí v zemích ovládaných totalitními systémy. Došlo i u nás na hrdelní tresty. Nechceme zde podrobněji hovořit o tom, ţe po vzniku Slovenského štátu v roce 1939 přešli skauti do Hlinkovy mládeţe, nebo ţe také vytvoření jednotné organizace Junák v tomtéţ roce nebylo bez problémů a zcela zřetelně ovlivnilo další poválečný rozvoj skautského hnutí u nás. Jiţ jsme naznačili i to, jak byli komunisté infiltrováni do našeho skautského hnutí jiţ od roku 1945, nebo jak komunistická strana usilovala o vnitřní rozvrat našeho skautingu ve svém úsilí o vybudování jednotné organizace mládeţe. Stále otevřená zůstávají některá „jednomyslná“ rozhodnutí Ústřední rady Junáka z let 1968–1970, která zřejmě vyžadují pečlivé kritické hodnocení. Nelze se zbavit pocitu, že by celé období existence českého skautského hnutí vyžadovalo kritické zpracování a zhodnocení kvalifikovanými a „věci znalými“ skautskými historiky. Celé období existence českého skautského hnutí, tedy celých více jak devadesát let, vyţaduje kritickou sondu do vlastních řad. Takové jiţ zmíněné působení stranických skupin KSČ v Junáku zřejmě na všech úrovních, kterého jsme byli svědky po obnovení činnosti v roce 1968 a letech následujících, je něčím, co je v absolutním a zásadním rozporu se základními principy skautingu, a nic nepomůţe, ţe se po listopadu 1989 ÚRJ od oněch usnesení, programových prohlášení a dalších rozhodnutí distancovala. Jsou to černé skvrny, které na dlouhou dobu poznamenaly náš skauting, ač to současná mladá skautská generace asi tak ani nevidí a necítí. Nicméně je třeba si poloţit otázku, zda se české skautské hnutí z těchto „selhání“ dostatečně poučilo pro budoucnost. Bohuţel, některé projevy současnosti spíše svědčí o opaku. I kdyţ je otázkou, zda lze hovořit o selhání hnutí nebo – a to především – o selhání jednotlivců. I v tom je určité riziko, šlo přece o jednotlivce, kteří byli reprezentanty hnutí. Socialisté a komunisté (viz např. písemná prohlášení P. Macháčka) včetně západních levicových intelektuálů (viz např. diskusi v knize Furet F. et al., Komunismus a fašismus [22]) dodnes tvrdí, ţe ve dvacátém století neselhala idea socialismu a komunismu, ale selhali lidé, kteří ji zneuţili. Pro ně zůstává idea komunismu stále ţivá. Často se připomínají tragická historická období spojená s církvemi a vírou. Nelze nebýt na rozpacích, tím spíše, ţe i dnes hodnotíme krizová období českého skautského hnutí jako dobu, kdy selhali jednotlivci, ale nikoliv hnutí. Za takových okolností je opravdu velmi těţké pokoušet se zaujmout objektivní, nicméně kritické stanovisko a dospět k seriózním závěrům. Lze v tom všem pozorovat jisté nebezpečí, ale „za vším hledej člověka“ platí zcela evidentně i v takových případech. To nelze popřít. Na druhé straně ovšem takovým přístupem můţeme ospravedlnit a omluvit úplně všechno. Proto takový přístup a způsob uvaţování skutečně s sebou nese značná rizika pro budoucnost hnutí. Otázkou je, jak z toho ven. 93 Nelze zde ovšem nepřipomenout, ţe po druhé světové válce za silného tlaku levicových skautů, kteří jako přesvědčení socialisté a komunisté vydávali v Praze své Plameny a v Brně pak jiní skauti téhoţ raţení vydali Junácký manifest s cílem vybudovat „socialistický skauting“, byl vypracován ivančickými skauty Skautský manifest svým způsobem jako protest k Junáckému manifestu [23]. Také v prosinci roku 1969 vypracovali bratři Miroslav Kopt, Jiří Zachariáš a Ivan Makásek jako reakci na tragická usnesení ÚRJ leták, který nazvali Syrinx a který z pochopitelných důvodů zveřejnili bez uvedení jmen autorů [24]. Je třeba s politováním konstatovat, ţe v hektických dobách, jakými byla léta 1945–1948, kdy v předstírané demokracii komunistický převrat doslova visel ve vzduchu, a léta 1968–1970, kdy se prokázala neschopnost transformace socialismu a komunismu v demokratickou a humanitní společnost a kdy v letech 1969 a 1970 komunisté znovu upevňovali svou moc, se ani ivančický Skautský manifest ani praţský Syrinx ke skautské veřejnosti v širším rozsahu nedostaly. Ovšem skautské oddíly ve své většině pracovaly v souladu se zásadami mezinárodního skautského hnutí, k němţ se alespoň vnitřně přihlásily, a skautští vůdcové a činovníci ve své většině nerespektovali ta stanoviska ústředí, která byla v rozporu s jejich skautským a lidským svědomím a která snad trochu naivně povaţovali za do jisté míry vynucená. Neměli ani ponětí o tom, ţe skutečnost je zcela jiná – a mnohem horší, neţ by sami byli ochotni připustit. Dostáváme se zde znovu k odpovědnosti skautských vůdců. Dnes (v létě 2003) v boji učitelů za vyšší platy se vynořila otázka, jak se v takových kritických a krizových obdobích zachovali kantoři. Poţadavky na zvýšení platů připomínají téměř vydírání – ale nikde nezazněla odpověď na otázku, jak zkvalitní učitelé svou práci, jak budou na sobě pracovat, aby se trvale udrţovali na potřebné úrovni, a jak se ti starší chovali v době komunistické totality. Jistě, jejich postavení bylo sloţité, ale přece jen… Odmyslíme-li si ekonomické zřetele, můţeme poloţit otázku: „Mají skutečně všichni kantoři morální právo na vyšší platy, neselhali či neselhávají stále?“ Klesající všeobecné znalosti naší mládeţe jsou varujícím mementem nedobré skutečnosti a nemocného školství na všech stupních včetně vysokoškolského. A příčiny? Především v nízké úrovni učitelských sborů. A tu úroveň nezískají tím, ţe všichni dostanou vyšší platy. Ve značné míře postrádají odpovědnost za jim svěřenou mládeţ – coţ je nepochybně tragédie. Řešením je zvýšení nároků na adepty učitelství na všech stupních a trvalá péče o jejich zvyšování kvality. Ruku v ruce s tím by mělo jít i příslušné zvyšování platů tak, aby kantoři dosáhli společenského uznání, které jim náleţí – ovšem za předpokladu jejich vysoké odbornosti. Pochybnosti a dilemata Hovoříme v širších souvislostech o odpovědnosti skautských vůdců a činovníků. Je třeba připomenout, ţe ve výrocích B.-P. se mnohokrát vyskytuje slovo „responsibility – odpovědnost“ [25]. B.-P. vnímá odpovědnost na všech úrovních skautské „organizace“ za zcela zásadní a rozhodující pro dobře fungující výchovný proces. A jsme zde u téhoţ jako u kantorů. Také od skautských vůdců je třeba vyţadovat jejich vysokou odbornost, která se neodvíjí jen od stupně jejich dosaţeného vzdělání, ale především od jejich kvalit lidských a morálních, širokého rozhledu znalostí – téměř bychom je mohli v některých případech označovat za „skautské polyhistory“. Ale tyto vlastnosti skutečně nesouvisí se školním vzděláním, jehoţ skautští vůdcové a vedoucí dosáhli. Musíme si uvědomit, ţe na působení skautských vůdců, na jejich lidských a morálních kvalitách spočívá úspěch či selhání skautského výchovného systému. A v těchto souvislostech je třeba připomenout, ţe za výsledky výchovného 94 působení skautingu nejsou odpovědni jen příslušní skautští vůdcové, ale je odpovědno i skautské hnutí jako takové. I tento nezvratný fakt je třeba mít vţdy na vědomí. Není přece moţné jen konstatovat „ano, máme stovky skautských oddílů, rojů a smeček, ale my jako ústředí neneseme za jejich výchovu ţádnou odpovědnost“. Pokud by někdo z vyšších skautských činovníků takto chápal svůj vztah ke skautskému hnutí, pak není skautem a do skautského hnutí prostě nepatří. Mezi skautskými činovníky a vůdci oddílů nacházíme věřící různých církví a bezkonfesní včetně téměř militantních ateistů, vedle bezpartijních tam nalezneme i členy různých politických stran reprezentujících celé politické spektrum. Nabízí se okamţitě otázka, zda takový skautský vůdce vychovává jemu svěřenou mládeţ skautsky, nebo také i k obrazu svému. I dnes lze identifikovat ve skautském hnutí vychovatele, o nichţ se soudí, ţe jejich cílem není výchova skautská, ale především výchova ve smyslu jejich „světonázoru“, tedy s cílem, aby ti, kdoţ prošli „jejich rukama“ se stali „jejich pokračujícím já“. Také tito vychovatelé jsou uznáváni a mnohými glorifikováni, ale jde v jejich výchovném působení opravdu o skauting? Nebo existuje ve skutečnosti tolik skautingů, kolik je skautských vychovatelů, podobně jako nemůţe existovat obecně platná filozofie, protoţe kaţdý člověk si vytváří svou vlastní osobní ţivotní filozofii, v níţ samozřejmě modifikuje různé vnější vlivy? Zároveň je třeba upozornit, ţe skauting není ţádné dogma. A zatímco respektujeme jako neměnné základní principy, pak musíme také respektovat osobitý přístup k praktickému skautingu, jak ho naplňují jednotliví kvalitní skautští vůdcové. Nelze ovšem ani tolerovat některé hrubé a scestné omyly a chyby nedostatečně vzdělaných skautských vychovatelů. Čili odpovědnost skautského hnutí za výchovu mládeže je nesmírná. A odpovědnost jednotlivých skautských vůdců je svým způsobem jednoznačná, jedinečná a současně nezastupitelná. Chyby vůdce oddílu mohou být někdy nevratitelné a nenapravitelné. Nejde ovšem o to, zda jeho svěřenci znají dobře mapu či umějí vázat uzly, ale jde především o chyby na duši, morálce a charakteru svěřené mládeţe. Takové chyby a omyly mohou být trvalého charakteru a negativně ovlivňují celý další ţivot takto „postiţeného“ jedince. Kvalita vůdců Jistým problémem je, jak působení vůdce, který nenaplňuje skautský výchovný program, můţe hodnotit člověk stejného nebo zcela odlišného raţení, pokud ovšem vůbec někdo má o takové hodnocení zájem a stojí o ně. Všechno se odvíjí, jak jiţ bylo řečeno, od kvalit skautského vůdce: jak umí být starším bratrem svým svěřencům, jak je dokáţe zaujmout, jak jim dokáţe vysvětlit zásady skautství. Víme dobře, ţe znalosti těch, kdo podstupují čekatelské nebo vůdcovské zkoušky, jsou často velmi slabé. Jistě, vyskytují se jedinci s mimořádnými znalostmi – u nich někdy můţe představovat problém uplatnění takových „teoretických“ znalostí ve skautské praxi, ale ke zkouškám přistupují i takoví, kteří neprošli ani skautskými stupni zdatnosti. Zkušební komise to často omlouvají tím, ţe „máme nedostatek skautských vůdců, budeme je sledovat, budeme jim pomáhat“. A takový čerstvý skautský vůdce dostane vůdcovský dekret, sloţí činovnický slib (viz výše), přišije si na skautskou košili příslušný odznak, a myslí se, ţe uţ je všemu konec, „teď uţ mám potřebný papír“, ţe teď uţ ţádné další „skautské vzdělávání a sebevzdělávání nepotřebuje“ a přestane na sobě pracovat – pokud vůbec tak někdy činil – a vede oddíl. Kam? Toť otázka. Jistě nelze šmahem kaţdého takového skautského vůdce a priori odsuzovat. V praxi se můţe osvědčit mnohem více neţ některý „teoretický všeznalec“. Ale není tomu tak vţdy. Čili první, zásadní 95 a podstatnou potřebou skautského hnutí jsou kvalitní vůdci oddílů. V posledních letech najdeme v Junák hlásí, příloze časopisu Skauting, nabídky různých kurzů – Lesní školy, Lesní kurzy, vůdcovské kurzy, rádcovské kurzy a další moţnosti skautského vzdělávání. Za předpokladu, ţe instruktoři (sami většinou prošli vyššími stupni skautského vzdělávání) těchto výchovně-vzdělávacích akcí jsou na „skautsky potřebné odborné úrovni“, pak má skautské hnutí naději pro budoucnost. Vůdce a skautská spiritualita S výchovným působením skautského vůdce přistupuje další otázka – jaký je skutečný vztah skautského vůdce k duchovní výchově ve skautingu – skautské spiritualitě, jak se dokáţe v této nesporně nesmírně náročné oblasti výchovy orientovat, jak dokáţe v duchu skautství své svěřence vychovávat, a zda u něho nepřevaţuje či dokonce zcela nepřevládl pouze praktický skauting – coţ je samozřejmě pro kaţdého skautského vůdce mnohem snazší skautská stezka. Patrné rozdíly vidíme u oddílů, kde působí věřící vůdcové, pro které přijetí prvního základního principu „povinnosti k Bohu“ je samozřejmostí. Ti ovšem musí dbát, aby místo skautské spirituality nepřevládla religiozita, čili musí v tomto smyslu postupovat velmi vyváţeně a uváţeně. Dnes „povinnost k Bohu“ evidentně není vnímána ani některými čelnými funkcionáři skautského hnutí, kteří ji veřejně zařazují aţ na třetí místo, ačkoliv další dvě povinnosti – k druhým a k sobě se od té první odvíjejí. Dost těţko se takovým činovníkům o povinnosti k Bohu hovoří, rádi se proto těmto diskusím vyhýbají a pokud není zbytí, pak odpovídají obecně naučenými, ne zcela srozumitelnými frázemi. K tomu dochází právě proto, ţe jim tato povinnost nic neříká a převládá u nich manaţersky řízený skauting, jak ho glorifikuje L. Nagy ve své knize 250 milionů skautů [26], coţ mohlo být jedním z důvodů jeho odchodu z vysoké funkce ve WOSM. Není podstatné, jakou víru skautský vůdce vyznává či jestli je bezkonfesní. Důleţité je, ţe je schopen vychovávat mládeţ, v rámci rozšiřujícího se ekumenického chápání světa respektovat i víru ostatních, přijmout i ateisty a ţít v duchu „vzájemného respektu – neboli vzájemné úcty“ v souladu s formulovanými základními principy hnutí. Vţdyť je to právě jedno ze základních poslání světového skautského hnutí. Víme, jak obtíţně hledaly společnou cestu a vzájemné pochopení takové skautské osobnosti, jakými byli sociální demokrat Rudolf Plajner, socialista tělem i duší, a Jan Otakar Martinovský, hluboce věřící křesťan. Skauting je oba spojil, ale veškeré jejich konání duchovní a duševní ve skautingu i v jejich osobním ţivotě trvale vycházelo a bylo ovlivněno jejich „světovým názorem“. Lze předpokládat, ţe byl sloţitější vztah mezi Plajnerem a Svojsíkem neţ mezi Svojsíkem a Martinovským. Není pochyb, ţe podobné „názorové“ rozdíly byly mezi Velenem Fanderlikem a Josefem Charvátem. Obecně i v širších souvislostech můţe právě tato skutečnost ovlivnit činnost skautského vůdce. „Fanatická“ věrnost filozofickému názoru, víře, určitému politickému programu či dokonce určité politické straně můţe velmi negativně zasáhnout do myšlení a konání skautského vůdce. A nejde jen o vyznavače marxismu-leninismu. Jiţ za první republiky se některé politické strany pokoušely získat mládeţ do svých řad, vyuţívaly popularity a váţnosti skautského hnutí ve společnosti, a zakládaly své skautské oddíly. O jaký skauting ve skutečnosti šlo, dokazují dostupné informace o zákonu a slibu takových organizací a oddílů. Poznali jsme to i po 2. světové válce z pokusů o budování „levicového socialistického skautingu“, který navazoval na ně- 96 kterou z právě zmíněných předválečných skautských organizací, zřízených při levicových politických stranách, a jehoţ základní principy a cíle byly diametrálně odlišné od základních principů, podstaty a poslání skautingu. Jiţ jsme se zmínili o praţských Plamenech a brněnském Junáckém manifestu. Také pokus Pavla Macháčka o vystoupení na sněmu Junáka v roce 1990 a jeho úsilí při obnově skautského hnutí po listopadu 1989, které navazovaly na jeho destrukční působení při likvidaci Junáka v roce 1948 i jeho působení ve stranické skupině při ústředí Junáka v letech 1968–1970 – hovoří se o tom, ţe tyto stranické skupiny vznikly právě na základě jeho iniciativy – ukazují, ţe autoři uvedených pamfletů ze svých názorů neustoupili a jsou dodnes přesvědčeni o správnosti své cesty za socialistickým ateistickým skautingem. Vůdce a extremismus Kromě „internacionálního, ateistického, politicky a třídně levicového ohroţení skautské výchovy“ se můţeme ve skautském hnutí setkat i s lidmi, kteří se povaţují za skauty, ale ve skutečnosti jejich mysl je zaslepena nacionalistickými, náboţenskofanatickými a antisemitskými a dalšími představami, které jsou zcela v rozporu s humanismem skautingu. Přímo klasickou ukázkou takového postoje je slovenská publikace Skauting a dialógy s dobou, kterou napsal slovenský instruktor LŠ Ján Majchrovič – Tichá Sova. Kniha byla vydána v listopadu 1996, má 144 stran textu a příloh a je doplněna a „přivítána“ doslovem Ing. Mariána Schmidta – Javora, náčelníka Slovenského skautingu [27]. Knihu recenzovali PhDr. Jozef Vozár DrSc., Dr. Ing. Ernest Pápay a František Benkovský. Byla distribuována na sněmu Slovenského skautingu. Překvapilo nás, ţe se neozvala oficiální reakce reprezentantů českého skautingu. Majchrovičova publikace útočí na Komenského, Masaryka, Beneše, Svojsíka a českou skautskou organizaci Junák, na Čechy, Maďary, Ţidy, Romy, útočí prostě na kaţdého, kdo je pro jejího autora nepřijatelný. V knize není ani špetka tolerance, natoţ pak respektu. Je to jednoznačně projev nebezpečného nacionalisticko-náboţenského fanatismu, který nemá, nemůţe a ani nesmí mít něco společného s ţivotem lidí na počátku dvacátého prvního století a třetího tisíciletí. Je to opravdu velmi smutné čtení. Člověk si tak uvědomuje, kam aţ můţe jít lidská zloba, zášť, nenávist, fanatismus a jak toto nebezpečné sémě můţe být cíleně zaséváno do myslí a duší mládeţe. Konec konců, jak byla tato kniha přijata na Slovensku, je patrné z „prílohy Tichá Sova“ k Časopisu so skautským duchom Médium 2, február 1997. [28] Vedle naprosté většiny nesouhlasných reakcí skautů tam najdeme také slova Ralfa Dahrendorfa, bývalého ministra a poslance Spolkové republiky Německo, komisaře ES, politologa a sociologa: „Obáváme se, že fundamentalismus je ještě lákavější, než se předpokládalo. Fundamentalismus na sebe může brát různé formy, včetně nacionalismu, antisemitismu nebo náboženské vypjatosti, ale v každém případě odvádí od cesty k otevřené společnosti.“ Varující skutečností zůstává, jak jsme se jiţ zmínili, ţe tato kniha byla rozdána všem účastníkům sněmu Slovenského skautingu. Diskutovat s některými skauty o těchto otázkách a problémech je značně obtíţné. Snad si ani nejsou vědomi toho, ţe ve skutečnosti jejich vztah k ţivotu, k lidem, ke společnosti není skautský. Jakmile se dostanete k hlubšímu rozboru některých ideových a praktických otázek skautského hnutí, pochopíte, odkud vítr vane. Otázkou pak je, co s touto skutečností udělat. 97 Jak říká skaut, politický vězeň – mukl, geolog, dnes jiţ devadesátiletý Jiří Krupička, emeritní profesor na Alberta University v kanadském Edmontonu, ve své knize Rozmanitosti ţivota [29]: „Soudci a úředníci… Pouţívají přitom svého osobního úsudku, který je vţdy zbarven mentalitou rozhodčího, jeho emocionálním i ideovým přístupem k ţivotu i světu. Neexistuje a ani nemůže existovat neutrální myslící stroj v lidské podobě. Mysl nezná čistou racionalitu v mezilidských vztazích, v mozku není speciální oblast pro racionální myšlení. Zúčastní se vždy celý mozek, prostoupený záznamy celé životní zkušenosti, prosycený citovými zážitky.“ A kdo je ten spravedlivý, který jediný má právo býti soudcem? Existuje vůbec? Nebo vložíme veškerou spravedlnost do rukou Prozřetelnosti? Ono to lze samozřejmě dovést ad absurdum – nikdo neskýtá ţádnou záruku, na nikoho se ne-lze spolehnout, nikomu nelze věřit. Taková úvaha by byla zcela scestná, ale historie hnutí nám ukázala osudy a selhání mnohých, kterým jsme věřili. A v ţivotě nejde samozřejmě jen o skauty. Pro skautské hnutí jsou taková lidská a skautská kvalifikace a morální hodnoty skautského vůdce a skautského činovníka rozhodující. Problém těch, kdo přistupují ke skautským principům v rozporu se svou osobní filozofií a politickým či ateistickým postojem, tedy vlastně schizofrenně, je neřešitelný. S takovým vnitřním rozporem se především musí vyrovnat kaţdý sám. Dvěma pánům nelze slouţit. Není přece možné vnitřně věřit v ďábla a veřejně hlásat službu a povinnost k Bohu. Nebo snad ano? V broţuře Správná vědecká praxe, kterou vydala Grantová agentura České republiky v roce 2000 [30], se na str. 6 píše: „Nepoctivost a vědomé porušování pravidel se vyskytuje ve všech oblastech ţivota.“ Nejen v ţivotě, v mezilidských vztazích, ale i ve vědě. Stezka, po které se vydal skauting, je nesnadná, obtížná, složitá a jen těžko pro každého zdolatelná. V každém případě je však smysluplná. Je v současné době skautské hnutí na toto putování za svým cílem připravené? Poslání skautského hnutí Naše ohlédnutí za minulostí skautského hnutí, za principy, které budovaly jeho smysl, jeho poslání i obraz v celém světě, se pomalu blíží ke svému závěru. Nebude snad ke škodě, shrneme-li si ještě to zásadní, co vytváří podstatu hnutí, co dělá skauting jím samým, co bylo tak přitažlivé pro miliony mladých lidí na této planetě v uplynulém prvním století skautské reality, co jim ukazovalo cestu životem a naplňovalo je radostí i uspokojením. Poznali jsme, ţe skauting není koníčkem, není to „zábava“ pro volný čas, ba ani „v pohodě“ trávené chvíle odpočinku uprostřed příjemné společnosti stejně laděných přátel a kamarádů. Skauting je tvrdá práce na sobě ve smyslu jeho třetího základního principu, přijetí morálních norem, které mu vloţil na samém počátku jeho Zakladatel a přijetí takového ţivotního stylu v duchu jeho prvého i druhého principu, tedy takového stylu, který by měl jeho stoupence povznášet nad konzumní, materialistickou a také pragmatickou společnost. Nepochybně takové chápání hnutí nevyhovuje kaţdému. Bylo by ovšem věcí jeho cti, aby si tuto skutečnost takový jedinec sám přiznal a vyvodil z toho pro sebe důsledky – tedy opustil hnutí, které uţ svým principem a zaloţením neodpovídá jeho představám. Nikdo mu však nebrání, aby se svými názory vstoupil do jiné organizace, s níţ se myšlenkově ztotoţňuje, případně si takovou organizaci pro sebe a stejně smýšlející zaloţil. Přetvářet si ovšem skauting podle svých vlastních zkreslených představ, neuznání jeho zásad, nedodrţování jeho zákona, hesla i denního příkazu, a to vše ještě navíc v rozporu se slavnostně a dobrovolně sloţe- 98 ným osobním slibem, jak jsme toho někdy svědky (a jak tomu bylo patrně i v mnoha případech v minulosti), to není skutečně to, co bychom mohli označit za opravdový skauting. V tomto smyslu povaţujeme naše hnutí za výběrové. Ne proto, ţe je snad předurčeno pro určitou společenskou třídu v závislosti na jejích majetkových poměrech, politickém přesvědčení, náboţenském vyznání, příslušností k národnostní nebo etnické skupině, ale proto, ţe jeho principy je nutno respektovat všemi a za všech okolností. K takovému přijetí své ideje má navíc i vychovávat. Stanovy WOSM [32] říkají ve svém článku I., ţe „skautské hnutí je dobrovolné (…) v souladu s cílem, principy a metodami stanovenými zakladatelem hnutí …“ V následujícím článku se pak uvádí, ţe jeho cílem je „…přispět k rozvoji mladých lidí, aby plně rozvinuli svůj tělesný, duševní, společenský a duchovní potenciál …“ Z toho zcela jednoznačně vyplývá, ţe pokud se k tomuto světovému hnutí hlásíme, pak musíme respektovat jeho zásady, a ţe pojetí skautingu nemůţe být řízeno ani ovlivňováno našimi osobními a soukromými názory, jak jsme se zmínili uţ v předchozím odstavci. Nepochybujeme o tom, ţe uvedené myšlenky jsou aktuální pro celý současný sekularizovaný, rozeštvaný a sobecký svět. Pro nás, s naší historickou zkušeností, je ovšem takové pojetí skautingu stejně, ne-li ještě více potřebné. I naše společnost je nemocná, potřebuje se vrátit k hodnotám a myšlenkám, které vytvářely naše národní povědomí, k myšlenkám, které stály při zrodu našeho moderního samostatného státu na počátku minulého století. Celá naše nejen národní, ale i evropská (a můţeme říci, ţe celá euro-americká) kultura a civilizace je vybudována na křesťanských, nebo – chcete-li – ţidokřesťanských zásadách. Jejich současné opouštění se u nás rádo svádí na vrub minulých totalit, zejména té poslední, rudé. Buďme ale upřímní, odklon od morálních a etických zásad sahá mnohem dál do minulosti, neţ jsme si vědomi a neţ jsme vůbec ochotni připustit. Dávno před tím uţ lámali charakter „za mísu čočovice“ habsburští vládcové těm, kteří dali přednost osobním materiálním výhodám před pevností charakteru. Ale abychom nesváděli všechno jenom na „cizáky“, ani my sami nejsme tak zcela bez viny. I naši mocní, v dobách ještě před Habsburky, nutili své poddané ke změně vyznání podle zásady „cuius regio, eius religio“ (volně přeloţeno: náboţenské vyznání poddaných se řídí podle vyznání vrchnosti), a to bez ohledu na to, ke kterému z obou hlavních vyznání té doby kdo z nich patřil. Náš český skauting má slouţit tomuto národu, této zemi. Její mravní principy nesou s sebou duchovní náboj, skautskou spiritualitu, která určuje normy jejího chování i jí příslušející hierarchii hodnot. Jistě není moţné označit za neskromnost tvrzení, ţe v současnosti jsme snad jedinou institucí, která se takto chová, nebo by se tak chovat měla, nepočítáme-li ovšem církve a jejich iniciativy. Ale ke všem těmto záleţitosttem, „zavánějícím“ náboţenstvím se naše ateistická veřejnost chová a priori odmítavě. Pro nás však není jiné cesty, chceme-li se označovat za hnutí skautské. Na tom nic nemění skutečnost, ţe i jiné organizace a hnutí mladých vyuţívají náš program a metody. My s nimi můţeme spolupracovat, ale naše zásady a cíle jsou neměnné a nesmí být takovou spoluprácí ovlivněny. Vţdy nám musí být orientací náš skautský zákon, který nám nejen dovoluje, ale současně i přikazuje být „přáteli lidí dobré vůle“. Podle této zásady a podle prokázané dobré vůle svých partnerů si budeme vybírat spolupracující instituce. Sebe samé, svoje svěřence, svoje mládí budeme pak vychovávat podle našich stále platných principů, nadále tříbit to dobré v nás a to bez ohledu na to, kolik nás bude a jak budeme přijímáni pragmatickou většinou společnosti, jejímţ jediným kriteriem je hmotný, resp. ekonomický úspěch. 99 To je naším posláním, jemuţ se nemůţeme zpronevěřit, to je naší morální povinností před naším svědomím, před celým národem a před Bohem. Několik slov závěrem Emeritní vůdce Svojsíkova oddílu MUDr. Jan Písko na výroční schůzi oddílu konané dne 13. září 2003 připomenul tragiku českého skautingu, která spočívá v neustálých kompromisech. Hledaly se kompromisy v letech 1968–1970 a znovu v průběhu obnovy skautského hnutí v Československu v listopadu 1989. Nahlédneme-li zpět do historie našeho skautského hnutí, pak se smutkem shledáváme, že kompromisy provázely ve skutečnosti všechna období jeho existence, likvidace a zákazů. Víme ovšem, že kompromisy jen málokdy bývají dobrým a šťastným řešením. Řadoví skauti často nebyli s těmito kompromisy seznámeni, nicméně mnohé tušili. To vedlo k tomu, ţe často nerespektovali pokyny a usnesení nejvyšších orgánů. Nebylo však zbytí, nebylo jiné cesty. V oddílech, v těch nejniţších sloţkách, se psala a dosud píše historie skautského hnutí. Můţe si naše hnutí dovolit oprostit se od břemene minulých i současných kompromisů, které je tak těţce morálně zatěţuje? Není tedy jiné cesty. Má-li skautské hnutí oslovit společnost i ve druhém století své existence, musí se vrátit k ideálům, které stály při jeho vzniku, musí se opět stát onou „solí země“ a to nejen kvůli sobě samému a svému dalšímu přeţívání, ale především pro dobro mládí této země, pro tuto naši vlast, pro budoucnost lidství v ní. Proto je odpovědnost současných skautských generací se zřetelem na šťastné a úspěšné příští skautingu nesmírná. Je naše skautské hnutí opravdu připraveno splnit tento dějinný úkol? Literatura [1] HANSEN, Walter. Vlk, jenţ nikdy nespí. Praha: Scoutarch, 1994. [2] BŘEČKA, Bruno. Kronika čs. skautského hnutí v letech 1900–1999. Vlastním nákladem, Brno 1997. [3] Pamětní list činovnického slibu. Brněnská oblast, Brno 2001. [4] Řád pro vzdělávání činovníků Junáka – svazu skautů a skautek ČR. In: Skauting, č. 9, květen 2001, [5] BADEN-POWELL, Robert. Aids to Scoutmastership. A Guidebook for Scoutmasters on the Theory of Scout Training. Dostupné na: http:www.scoutnet.ch/archives/books/bp-aids.txt [6] POLUDOVÁ, L. Skauting a sakralita. Práce ELŠ. [7] PECK, Scott M. Nevyšlapanou cestou. Praha: Odeon, 1993, str. 26. [8] Adults in Scouting. Report WOSM, 1994. [9] Introduction to Adults in Scouting. Report WOSM, 1996. [10] RUSEK, Ladislav – Šaman. Co je a co není skauting. Olomouc, 2003. [11] RUSEK, L. – Šaman. Skauting jako poslání, svědectví a sluţba. ELŠ, 2000. [12] RUSEK, L. – Šaman. Úvahy o skautingu, skautech, skautování a skautství. ELŠ, 2000. [13] RUSEK, L. – Šaman. Boj o český skauting. Olomouc, 2003. [14] KRUPIČKA, J. Flagelantská civilizace. Praha: Hynek, 1999, str. 10. [15] ČT2, Dopisy z války, americký dokument vysílaný 18. 08. 2003 ve 20.00 hod. [16] PEKAŘ, Josef. Dějiny Československé pro nejvyšší třídy škol středních. Praha: Historický klub, 1921, str. 34. [17] PALACKÝ, F. Dějiny národu českého. Díl 2, str. 311–312 (1968). Díl 6, str. 289–290 (1973). [18] Pithart P. v pořadu ČT2 Tlustá čára, vysílaném 21. 09. 2003 ve 20.00 hod. [19] KROONENBERG, P. J. Amsterdam, July 2003 100 [20] Svobodná Evropa 06. 10. 1993, 17.57 hod. [21] KROONENBERG, P. J. The Undaunted, Keeping the Scouting Spirit Alive. WOSM 1998. [22] FURET, F. et al. Komunismus a fašismus. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 2002. [23] Junácký manifest a Skautský manifest. ČIN č. 14, str. 16–23, 1991; Skautské listy č. 28, 2002, str. 3–20. [24] KOPT, M. – ZACHARIÁŠ, J. – MAKÁSEK, I. Syrinx, ČIN č. 7, str. 10, 1990. [25] SICA, M. Foodsteps of the Founder, Lord Baden-Powell. Roma: Edizioni Scout, 2001. [26] NAGY, L. 250 milionů skautů. Praha: TDC Junáka, 1999. [27] MAJCHROVIČ, J. Skauting a dialógy s dobou. Slovenský skauting, skautský oddiel Bi-Pi Vydrnik Poprad, 1996. [28] Médium, Časopis so skautským duchom. Február 1997, č. 2, Príloha Tichá Sova. [29] KRUPIČKA, J. Rozmanitosti ţivota. Praha: Paseka, 2002. [30] Správná vědecká praxe (Soubor doporučení GA ČR). Grantová agentura České republiky, 2000, str. 6. [31] NAVRÁTIL, Z. Proč není skauting koníčkem. Ivančice, 2003. [32] Stanovy WOSM. Vyd. Ústředí JUNÁKA, Praha, 2003. 101 102 Zlaté pravidlo chování a skautská výchova Jiří Čejka – Péguy (2005) Zlaté pravidlo chování („co sám nechceš, nečiň jinému“) – Golden rule („The precept that one should behave toward others as one would want others to behave toward oneself“) bylo poprvé vysloveno jiţ v době před narozením Krista. Myšlenka pochází od athénského řečníka Ísokrata. Zněla: „Quod tibi fieri non vis, alteri ne feceris.“ („Co nechceš, aby se stalo tobě, nečiň jinému.“); a „Talis alteri esto, qualis velles alterum tibi.“ („K druhému buď takový, jaký chceš, aby on byl k tobě.“) Objevuje se i v bibli, Nový zákon, Matouš 7,12 („Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je Zákon i Proroci“), a Lukáš 6, 31 („Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi“). Podle svědectví Lampridiova (Dějiny císařů, Alexander Severus 51) byla tato slova oblíbeným výrokem císaře Alexandra Severa, který zemřel roku 235 před Kristem.8 Jeţíš Nazaretský řekl: „Miluj svého bližního jako sebe samého.“9 Kanadský časopis pro skautské vůdce The Leader10 uvádí, ţe všechny velké nekřesťanské církve mají v podstatě vlastní verzi toho, co křesťané nazývají The Golden Rule – Zlaté pravidlo chování a formulují: „As ye would that men should do to you, do ye also to them likewise – Jak bys chtěl, aby lidé jednali s tebou, tak ty také jednej s nimi.“ Buddhismus vyjadřuje toto pravidlo slovy: „Hurt not others with that which pains yourself – Nezraňuj druhé tím, co zraňuje tebe,“ islám: „No one is a believer until he loves for his brother what he loves for himself – Dotud není člověk věřící, dokud nemiluje svého bratra tak, jako miluje sám sebe,“ taoismus: „Regard your neighbour´s gain as your own gain; and regard your neighbour´s loss as your own loss – Pohlížej na to, co má tvůj soused, jako na své vlastní a považuj ztrátu svého souseda za vlastní ztrátu.“ Confucianismus, hinduismus, dţinismus, judaismus a zarathustrismus (zoroastrismus, pársismus) uţívají obsahově podobné pravidlo jen s nepatrnými odchylkami. Také v české skautské literatuře se můţeme setkat se zlatým pravidlem, např. v prvním vydání knihy Skautskou stezkou v kapitole o povinnosti k Bohu: „Jak sami chcete, aby lidé jednali s vámi, stejně tak jednejte i vy s nimi.“ 11 Zlaté pravidlo chování jasně a jednoznačně formuluje vzájemné vztahy mezi lidmi a je ve své podstatě jistým morálním návodem, jak se mají lidé vzájemně choWebster´s New World dictionary, str. 579, 3rd College Edition, Webster´s New World Cleveland & New York 1984. KUŤÁKOVÁ, E. – MAREK, V. – ZACHOVÁ, J. Moudrost věků. Lexikon latinských výroků, přísloví a rčení. Praha: Svoboda, 1988, str. 447, 509 a 576. Bible Písmo svaté Starého i Nového zákona, ekumenický překlad. Praha, 1979, str. 785 a 828. 9 ZAJÍC, J. Myšlenkové základy skautingu. Praha: TDC Junáka, 2000, str. 23. 10 November 1986, str. 11 11 Skautskou stezkou. Praha: TDC Junáka, 1998, str. 363. 8 103 vat a respektovat. Není proto ţádným překvapením, ţe se s ním setkáváme i ve skautské výchově, i kdyţ ne vţdy je formulováno tak, jak jsem je uvedl česky, a záměrně také anglicky a latinsky, podle pramenů, z nichţ jsem je převzal. Skauting je výchova člověka s velkým Č, tedy Člověka, vytvořená na podstatě Základních principů (povinnost k Bohu, povinnost k druhým – bliţním a povinnost k sobě samému). Sluţbu bliţním chápeme jako samou podstatu skautského hnutí. Kdo nerespektuje tuto zásadu, přestává být skautem. Sluţba bliţním se prolíná skautským slibem, zákonem i heslem: duší i tělem býti připraven pomáhat vlasti i bliţnímu skaut je prospěšný a pomáhá jiným skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem kaţdého skauta skaut je ochráncem přírody a cenných výtvorů lidských slouţím alespoň jeden dobrý skutek denně12 Bratr Logik končí svou obsáhlou úvahu o působení skautských vůdců v oddíle slovy: „Kdybych však měl přesto napsat deset pravidel pro správnou výchovu, napsal bych pouze jedno: Snaž se konat co nejvíce dobra a buď svým skautům opravdovým přítelem. Pak se i z nich stanou dobří lidé.“13 Málokdo si uvědomuje, co znamená ve skautské výchově „denní příkaz“, tedy povinnost vykonat denně alespoň jeden dobrý skutek. Američtí skauti mají dokonce malý „ţeton“ ze ţlutého kovu (Good Turn Token, Message on one side, universal emblem on the other), na lícové straně je kolem znaku amerických skautů napsáno: On my honor I will do my best, pod ním: Be prepared a na rubu: Secretly transfer me to your right pocket each day after your good turn has been done. Skaut má tajně přendat ţeton do pravé kapsy kaţdý den po vykonání dobrého skutku. Základní principy, zákon a slib a denní příkaz vychovávají v mládeţi pozitivní vztah k ostatním lidem, k jejich bliţním a k respektu k nim. V jedné škole v Izraeli, kam chodí společně ţidovské, palestinské i křesťanské děti a ţijí tak ve společném kolektivu, mají na stěnách v duhových barvách napsáno: Respect is a right and a duty for all. Ano. Všimněme si, ţe také v některých národních skautských organizacích ve slibu nebo zákonu se hovoří o respektu, tedy k úctě k bliţním a přírodě. Většinou se dnes však setkáváme se slovem tolerance. Tolerance vyjadřuje kvalitativně niţší hodnotu neţ respekt a můţe vyvěrat nejen z pozitivního, ale i negativního vztahu k bliţnímu. OSN vyhlásila rok 1986 za Mezinárodní rok míru. Svatý Otec, Jan Pavel II., pozval 150 náboţenských vůdců na den půstu, modliteb a putování za mír. A tak se 27. října 1986 zástupci dvanácti náboţenství, buddhisté, šintoisté, hinduisté, sikhové, zarathustriané (zoroastristé – pársisté), dţinisté, baha´isté, muslimové, ţidé, američtí indiáni a eskymáci, afričtí animisté a křesťané z různých církví sešli v Assisi. Kaţdé náboţenství si udrţelo svou autonomii a specifičnost v modlitbách za mír. Účastníkům byly rozdány olivové ratolesti. A celý obřad byl ukončen vypuštěním holubic míru. I kdyţ nelze v této souvislosti mluvit v pravém slova smyslu o mezináboţenském dia12 13 ZAJÍC: L. c. str. 35 NOVÁK, Matyáš – Logik. Výchova Člověka ve skautském oddíle. ELŠ. 104 logu, tyto rozšířené ekumenické modlitby obrátily k sobě pozornost celého světa. Lze jen doufat, ţe tento „duch z Assisi“ bude pokračovat. Mezinárodní skautské hnutí konání společných modliteb v bazilice svatého Františka v Assisi přivítalo, protoţe si jasně uvědomovalo, ţe šlo o akt vzájemného porozumění, spolupráce a respektu mezi světovými církvemi.14 Vlčata, světlušky, skauti a skautky jsou vedeni k plnění denního příkazu vykonat kaţdý den aspoň jeden dobrý skutek a k pomoci bliţním. Pro rovery, rangers, oldskauty a oldskautky je navíc závazné heslo služba nebo sloužím. Znamená to službu ve prospěch skautského hnutí a ve prospěch bližních, tedy lidské společnosti. V jistých souvislostech můţe mít a často také má tato činnost i charitativní charakter. Podrobný rozbor skautských aktivit zaměřených na občanskou sluţbu (Scouts Activities – Published by the Boy Scouts of America) v překladu D. K. (zřejmě jde o Daniela Kumermanna) byl uveřejněn na bývalých webových stránkách ČINu. „Dobrý skutek a občanská sluţba patří k nejdůleţitější části programu skautingu. Těsně souvisí s jeho původním posláním – pěstěním charakteru, výchovou a výcvikem k účasti na občanském ţivotě. (…) Dobrý skutek je neţádaný, dobrovolný čin přátelské výpomoci, ať je prováděn skautem nebo jeho druţinou či oddílem. Je to sluţba prokazovaná bez závazků, bez očekávání odměny. (…) Prokazování dobrých skutků má přímý vztah k vývoji charakteru a k výcviku k občanským postojům. Rovněţ tak má hluboký vztah ke skautskému heslu „Buď připraven!“ (…) Občanská sluţba poskytuje jedinečnou moţnost vtělit ideály a poţadavky skautingu ve skutečný ţivot a vnésti skautský výcvik do veřejného ţivota občanského celku. (…) Občanská sluţba je ta spolupráce, výpomoc nebo přispění, ke které skauting, jeho výkonné jednotky nebo jednotlivé členy zavazují vlastní zákony. (…) Víra ve výchovnou hodnotu dobrých skutků prochází skautingem od jeho zrodu. Je to dokonce prazáklad skautingu. (...) Občanská sluţba je základní součástí skautského programu. Patří do oddílové činnosti. Je dobře vybídnout oddíly, aby si určily programy své sluţby stejně, jako si sestavují program táboření a dalšího výcviku. (…) Ţádná sloţka skautingu nepomáhá hochům tak dokonale uvědomit si závazky k celku jako jejich spolupráce při plánování a vykonávání společných dobrých skutků. (…) Občanská sluţba skautů je nejlepší propagací skautingu. Mnohonásobně se skautingu vrací, jak náklonností veřejnosti a jejích představitelů, tak výchovou příštích charakterních občanů, kteří budou do občanských aktivit přirozeně a lehce vstupovat. Občanská sluţba musí být chlapcům, stejně jako celý skauting, velkým dobrodruţstvím. Přes váţnost svého poslání by neměla občanská sluţba postrádat tradiční skautskou hravost a lehkost.“ (Text Skauting a občanská sluţba stojí nejen za přečtení, ale, a to především, také zamyšlení!). Kdyţ se rozpomenu na svá předválečná vlčácká a poválečná skautská léta, uvědomuji si, ţe pro nás byla tehdy sluţba veřejnosti samozřejmou povinností a nikdy jsme se jí nevyhýbali a naopak jsme vyuţili kaţdou příleţitost k ní. Proto také skauty a skautky bylo stále v nějaké činnosti na veřejnosti a pro veřejnost vidět. Proto také byl skauting tehdy velmi pozitivně vnímán jako hnutí či organizace, jejichţ činnost působí ve prospěch mladé generace a ve prospěch lidstva. Proto se také i dnes setkáváme s osobními vyznáními významných osobností politiky, vědy, kultury z celého světa, kteří s úctou a pokorou připomínají, co pro ně ţivot ve skautském oddíle znamenal, 14 Scouting and Spiritual Development, WOSM 2001, str. 57. 105 jak přispěl k jejich ţivotnímu postoji, a jak je dokázal pozitivně ovlivnit na celý jejich příští ţivot. Golden rule – Zlaté pravidlo chování se stalo jedním ze základních kamenů pro vytváření pozitivních vztahů mezi bliţními, je nosnou součástí výchovného programu skautingu, a respektují je všechny významné světové církve a náboţenské společnosti. Je to pravidlo, které nabádá svět, aby lidstvo ţilo ve vzájemné úctě, přátelství a míru a v souladu s přikázáními Stvořitele, k nimţ je vychovávají jednotlivá náboţenství. Je jedním ze základních předpokladů pro naplnění humanity a demokratcie na celé planetě Zemi. Ladislav Rusek – Šaman v souvislosti se skautskou výchovou nazývá skautstvím přijetí Základních principů skautingu a jejich praktickou odezvu v osobním ţivotě, za smysl ţivota, za ţivotní styl. Podobně můţeme říci, ţe skauting je cestou k čistému lidství a Zlaté pravidlo chování je katalyzátorem na této cestě. Přečtěte si některou ze Šamanových úvah, třeba Boj o český skauting (2003), Skautská stupnice hodnot (2004), Boj o skautskou duši (2004), Srdce v lilii (2004) a pochopíte, ţe „skauting je cesta k vyššímu a lepšímu lidství. Je to hnutí, zdůrazňující bratrství mezi lidmi – jako princip a základ humanity, soudrţnosti, vzájemné pomoci, respektu a porozumění vůči všemu ţivému.“ „Skauting je filozofie, v níţ člověk uznává, ţe je součástí boţí přírody, nikoliv jejím pánem. Etika, v níţ člověk staví altruismus a soucítění se vším ţivým nad sobectví, nad vykořisťovatelskou bezohlednost. Je to i ţivotní styl, v němţ má přednost skromnost, hospodárnost, soběstačnost nad jakýmkoliv přepychem, plýtváním, nešetrností vším a vůči všemu.“ A právě skauting svou cestou do přírody navrací lidem víru v boží plán. Duch víry jeden je – nechť není rozeklán! Kéž setba skautství dočká se úrody! 15 „Kořeny skautingu tkví v křesťanství,“ píše Fetišek.16 Brzy po vzniku skautského hnutí je pozitivně přijala a podporovala většina křesťanských i ostatních církví a náboţenských společností. Také Zlaté pravidlo chování přijímaly a přijímají všechny hlavní světové církve. Toto pravidlo se stalo jedním z největších cílů a hodnot humanity, mezilidských vztahů, vzájemné dobré vůle, soucitu a sociální spravedlnosti. A je proto také důleţitým prvkem duchovní podstaty skautingu – skautské spirituality.17 Tak by tomu mělo být i v našem skautském hnutí. Na vůdcích našich smeček vlčat, rojů světlušek, oddílů skautů a skautek, kmenů roverů a rangers i klubů oldskautů záleţí, zda bude Zlaté pravidlo chování ve výchově našich skautů trvale uplatňováno, počínaje tou nejmladší skautskou generací a nejstarší konče. Zavazují nás k tomu Základní principy skautingu, skautský slib a skautský zákon, které jsme přijali za své pro celý náš pozemský ţivot. Závěr Šamanovy básně Skautství, Srdce v lilii, str. 12, 2004. NAVRÁTIL, Zdeněk – Fetišek. Skautská duchovní výchova. 2004, str 22. 17 např. Ben Kruser: Managing spiritual emphasis, The Leader, August/September 1988; Scouts Own, The Nova Scouter, Nova Scotia Scouts Provincial Council, 1996–2001. 15 16 106 Jan Amos Komenský a skautské hnutí očima Velena Fanderlika Jiří Čejka – Péguy (2007) Úvod V české skautské literatuře, která se věnuje historii skautského hnutí a ideovým základům skautingu, se občas uvádí, ţe jedním z předchůdců skautingu byl „Učitel národů”, Jan Amos Komenský, který jako osvícený pedagog viděl do dětské duše a také zastával názor „názorného učení”, učení obrázky, praktickým cvičením, hrou. Vodí své ţáky do přírody, do měst, do dílen, jak se píše ve skriptech frekventantů Rádcovské školy Olomouc [1]. Některé informace jsou uvedeny také v publikacích Myšlenkové základy skautingu [2] a Historie skautingu [3]. Také Komenský nebyl první ani jediný, i on měl své „ideové předchůdce”, na které navazoval. Tuto skutečnost je třeba respektovat, aniţ by tím Komenského přínos byl jakkoliv sníţen a degradován. Často se připomíná známé Komenského Schola ludus – Škola hrou, které nalezlo své pokračování v Baden-Powellově Scouting is a game – Skauting je hra. I kdyţ Komenský měl na mysli převáţně školní výchovu a B.-P. výchovu mimoškolní, souvislosti jsou patrné na první pohled [4]. Snad nikdo si v minulosti nepoloţil otázku, zda mohl B.-P. znát pedagogické dílo Komenského a mohl tak vyuţít této znalosti při budování základů skautingu. Dostupná zahraniční skautská literatura o tom nic neuvádí a v české skautské literatuře se o Komenském jako o předchůdci skautingu píše spíše jen v obecné rovině a širších souvislostech. Teprve v devadesátých letech dvacátého století po třetí obnově skautského hnutí v Československu publikoval liberecký bratr Jaromír Bečka – Sekula pozoruhodné informace, kterými odkazuje na glosu uveřejněnou před druhou světovou válkou v Manchester Guardian a převzatou praţskými Národními listy [5]. K historii skautského hnutí Skautská historická literatura uvádí, ţe B.-P. byl mimo jiné pozitivně ovlivněn přítelem své rodiny Johnem Ruskinem, a lze soudit, ţe znal i díla jiných osobností – svých předchůdců, kteří se soustředili na výchovu a působení na mládeţ. Není pochyb o tom, ţe se na něm příznivě projevil vliv novozélandského plukovníka Davida Cossgrova, rovněţ účastníka burských válek, kterého B.-P. osobně znal a s nímţ udrţoval čilý písemný styk. David Cossgrove zaloţil na Novém Zélandu pod názvem Empire Sentinels (Stráţci impéria) hnutí podobné skautingu a stal se také jedním ze zakladatelů skautského hnutí na Novém Zélandu. Dave Cossgrove, jak byl nazýván, zavedl do skautského hnutí některé principy z jiných tehdy existujících humanistických hnutí, o kterých informoval B.-P., a ten je převzal do svého díla Scouting for Boys a zavedl do svým způsobem „spontánně” vznikajícího skautského hnutí. Osobnost Dave Cossgrova je mezi novozélandskými skauty a skautkami velmi uctívána a je stále ještě předmětem pečlivého shromaţďování materiálů a bádání o jeho ţivotě. 107 V obsáhlé Jealově monografii The Boy-Man, The life of Lord Baden-Powell [6], není o Cossgrovovi ani zmínka. O Janu Amosu Komenském se v zahraniční skautské historické literatuře rovněţ nepíše. Bečka – Sekula (písemné sdělení) to vysvětluje velmi prostě: Imperiální Velká Británie v postviktoriánské době nebyla zralá, aby přijímala vnější vlivy. To si velmi dobře B.-P., jako pro impérium potřebný hrdina od Mafekingu, uvědomoval, a proto o nich oficiálně nemluví a nepíše. Ohrozilo by to budoucnost skautského hnutí. Uváţíme-li, ţe Velká Británie nevěděla téměř nic o malé zemi někde uprostřed Evropy v roce 1938, kdyţ se schylovalo k mnichovské zradě Francie a Anglie, je zcela logické, ţe na počátku dvacátého století nebylo v zájmu rozvoje skautského hnutí připomínat, ţe jeho ideový základ byl převzat od Jana Amose Komenského, pocházejícího z Českého království, které bylo součástí rakousko-uherské monarchie, tedy státu nepřátelského. A tak jméno Komenský a jeho dílo zůstalo pro skautské hnutí skryté a prakticky neznámé, jakkoliv skutečnost je zcela jiná. B.-P. ve skutečnosti původně neuvaţoval o nějaké organizaci pro výchovu mládeţe a snaţil se získat pro své metody organizace v té době jiţ existující, jako byly Boys Brigades. Proto také pro svůj pokusný tábor na ostrově Brownsea v roce 1907 si vzal sebou deset členů Boys Brigades a deset dalších chlapců z různých společenských vrstev. Na tomto táboře rozdělil B.-P. své svěřence do čtyř druţin. V čele kaţdé druţiny byl rádce. Je třeba dodat, ţe tam nebyl a ani nemohl tam být ţádný skaut, coţ je logické, skautské hnutí tehdy ještě neexistovalo. Nicméně tento pokusný tábor je skautskými historiky povaţován za počátek skautského hnutí ve světě. První skutečně skautský tábor uskutečnil B.-P. v roce 1908, kdy uţ v Anglii existovala řada skautských oddílů, a tak si B.-P. mohl vybrat pro svůj skautský tábor „kvalifikované skauty”. B.-P. sám prohlásil, ţe skautské hnutí vzniklo v roce 1908 [7]: „As a matter of fact, I didn´t actually start the Boy Scout Movement, because the blooming thing started itself unseen. It started in 1908 – but the microbe of Scouting had got me long before tha.t” (B.-P. interview with the Listener magazine in 1937 – volně přeloţeno: „Ve skutečnosti jsem popravdě řečeno neodstartoval Hnutí chlapců – skautů, protoţe to se úspěšně odstartovalo samo. To bylo v roce 1908, ale mikrob skautingu mě zasáhl dávno před tím.“). Vedení experimentálního tábora tvořili Robert Baden-Powell, Major Kenneth MacLaren, Percy W. Everett a Donald Baden-Powell [8]. Připomínáme-li si tento experimentální tábor v souvislosti se stoletým výročím zaloţení světového skautského hnutí, pak můţeme s pocitem naprosté jistoty říci, ţe jména účastníků onoho tábora vešla do historie skautského hnutí a tito (s trochou nadsázky) „první skauti” se stali nesmrtelnými, protoţe co skauting bude skautingem, bude na ně vzpomínáno, i kdyţ ta jména jako taková jiţ jinak nikomu nic neříkají. Ve hře může být i Jan Amos Komenský a František hrabě Lützow Pokusil jsem se Sekulovými slovy vysvětlit, proč se zahraniční skautská literatura věnovaná vzniku a historii skautského hnutí nezmiňuje o Janu Amosu Komenském. Jiţ v úvodu jsem ovšem naznačil, ţe B.-P. dílo Komenského znal. Sekula píše [5 – Skauting 34 (7) 20 (1996)], ţe v Londýně působil původně rakouský diplomat, hrabě na Ţampachu v Čechách, dr. František Lützow, který neúnavně pracoval ve prospěch české otázky. Překládal do angličtiny a vydával českou literaturu a všemoţná svědectví o kulturnosti českého národa. Zaujal Baden-Powella. Ten se zajímal o středoevropský myšlenkový proud, především o didaktické dílo Komenského. Jeho Škola hrou nebo Informatorium školy mateřské vyjadřovaly názory dosud neslýchané. Labyrint světa a ráj srdce byl obrazem skautova pozorování světa a jeho 108 vnímání. Baden-Powell měl, co potřeboval. Ke sblíţení B.-P. a Lützowa moţná vedl zájem B.-P. o jezdecké koně z Lützowovy londýnské stáje. Moţná, ţe hlavní zájem B.P. vzbudily Lützowovy překlady z českých textů, novinové články a přednášky, ze kterých B.-P. čerpal, nebo snad se ti dva sblíţili díky společnému přátelství s významným anglickým spisovatelem H. G. Wellsem. Wells, autor článků o taţení B.-P. v Africe, byl upřímným přítelem Lützowa i českého národa. Škoda, ţe hrabě Lützow byl zapomenut, ke škodě národa i ke škodě skautingu. Češi mu vytýkali vazbu na Anglii, Angličani ho odmítali pro jeho německý původ a Rakousko ho pronásledovalo ještě při jeho pohřbu pro vášnivé a nezkrotné češství. Hrabě dr. František Lützow, čestný doktor praţské české univerzity a doctor of letters oxfordské univerzity, byl největším českým bohemistou působícím v anglicky mluvícím světě. Dr. Antonín Sum – otec bývalého nedávno zesnulého starosty Junáka Antonína Suma – mu v roce 1925 uspořádal sborník „The Late Count Lützow, A tribute to the memory of a great bohemian patriot. Collected and edited by Dr. A. Sum” [9], do kterého přispěli významní čeští politici a vědci. Dostupnost takové informace je dost malá u nás i v zahraničí. V jiném svém příspěvku [5 – Kapitánská pošta č. 3–4/1996] Sekula píše, ţe právě Lützowovy překlady Komenského i současných českých humanistů poskytly B.-P. duchovní základ pro skautské hnutí. Zamysleme se nad tím, co Sekula píše a odkazuje na Manchester Guardian a praţské Národní listy ze třicátých let: „Anglický generál Baden-Powell od svých devatenácti let poznával obraz světa a smysl ţivota se zbraní v ruce v koloniích britského impéria. Po léta byl nucen volit mezi zabíjením a nezabíjením domorodců, aby na konci svého aktivního ţivota mohl vyjádřit, jako nikdo jiný, hodnotu míru, nenásilí a tolerance. Mezitím anglická mládeţ objevila a pouţívala příručku pro vojenské zvědy jako návod ke svým hrám. B.-P. se zlobil. Britská společnost, nemocná krutým kolonialismem, pseudodarwinismem a mravním úpadkem, potřebovala něco jiného, neţ vojenské příručky v rukou dětí. Kdyţ rozpoznal spojitost mezi svou knihou a zájmem mládeţe o hry v přírodě a souţití s ní, uvědomil si úţasnou věc. Válečná kniha v rukou dítěte se proměnila v knihu slouţící míru a nenásilí. Takţe: Baden-Powell bude léčit nemocnou společnost a pouţije k tomu nástroj nejcitlivější – dítě. Zajímavým programem zavede mládeţ do přírody a tou ji povede k dospělosti stezkou nenásilí, osobní svobody, odpovědnosti a dobrého skutku. Mládeţ bude příkladem a nadějí pro ostatní společnost. Ptáme-li se, čím měl být skauting, tak právě tímto měl být. V praktických věcech byl B.-P. mistrem nad mistry. Potíţe byly v něčem jiném. Pro britskou společnost představoval humanismus skautské filosofie radikální obrat hodnot – proti kolonialistické hrdosti impéria a památce jejího veličenstva královny Viktorie B.-P. potřeboval obrodnou praktickou filosofii. A dostal ji. V Londýně byl rakouským diplomatem dr. František Lützow, hrabě na Ţampachu v Čechách. Všechnu svou energii věnoval propagaci české literatury, kultury a dějin v celém anglicky mluvícím světě. Jeho přítelem byl významný anglický spisovatel H. G. Wells. Ten Lützowa seznámil se svým přítelem, Baden-Powellem. Lützow překládal do angličtiny texty, v Anglii dosud neslýchané, především Komenského a současných českých humanistů. Tak získal B.-P. pro své hnutí duchovní obsah. Daleko později se Wells přičinil o vznik praţského PEN-klubu.“ Hovoříme-li o Františku hraběti Lützowovi, pak musíme ještě připomenout, ţe byl jedním z těch, kdo připravovali v zahraničí půdu pro Tomáše Garrigua Masaryka a pro jeho úsilí o vznik svobodného státu Čechů a Slováků. Je škoda, ţe zůstává u nás prakticky zcela zapomenut. Františku hraběti Lützowovi se dostává posmrtného uznání teprve v posledních letech především „po pádu komunismu” v roce 1989. 109 Lützow byla významná osobnost, čestný doktor Univerzity Karlovy, doktor oxfordské univerzity, významný diplomat, překladatel, přítel spisovatele H. G. Wellse, pronásledovaný a pranýřovaný představiteli rakousko-uherské monarchie. A právě Wells, jak píše Sekula, seznámil B.-P. s Lützowem. Šlo o Wellsův záměr, nebyla to náhoda. Není pochyb o tom, ţe B.-P. byl ovlivněn díly a myšlenkami mnoha osobností. V tom spočíval jeho „génius”. Dokázal od nich vţdy převzít pro skauting to nejlepší. Byli to třeba Jean Jacques Rousseau, John Ruskin a ti, jejichţ myšlenky přinášel především Ernest Thompson Seton, totiţ Henry David Thoreau a Ralph Waldo Emerson. Jedno jméno převyšuje nepochybně ostatní. Je to Ernest Thompson Seton, jeden ze zakladatelů amerického skautingu, současník B.-P. S ním aktivně spolupracoval B.-P. v době, kdy svůj skauting diskutoval i s jiţ zmíněným Davem Cossgrovem. A i kdyţ se jejich cesty později rozešly, skauting nese trvale ze Setona mnohem víc neţ jen jeho stopy. Pro nás je ovšem zajímavé, ţe Seton byl někdy nazýván „novodobým Komenským”. Při svých studijních návratech do Anglie, kde se soustředil na „studium přírody” v Britském muzeu a dalších ústavech, se zřejmě mohl také setkat s dílem Jana Amose Komenského a mohl jím být rovněţ pozitivně ovlivněn. Je třeba brát tato slova s výhradou, dnes jiţ jen velmi těţko lze prokázat, jak tomu bylo ve skutečnosti. Nicméně nelze to vyloučit a je moţné připustit, ţe se jak B.-P., tak ETS s dílem Komenského mohli seznámit. Překladatelská činnost Lützowova byla velmi rozsáhlá a časově zapadá do konce devatenáctého a počátků dvacátého století. Velen Fanderlik hovoří o ideálech Komenského ve skautské výchově V roce 1971 uveřejnil Velen Fanderlik pozoruhodnou studii pod názvem Ideály Komenského ve skautské výchově [10], v níţ srovnává výchovnou metodu B.-P. s Komenského pedagogickým učením. K tomu snad jen jedna poznámka. Fanderlik se věnuje především pedagogickým analogiím, zatímco ideovou oblast zmiňuje jen okrajově. Fanderlik píše: „Na národním jamboree amerických skautů v r. 1969 ptal se jeden novinář Lady Baden-Powellové, co by asi soudil její zemřelý manţel, zakladatel skautingu, o tom, ţe právě tyto dny první lidé stanuli na Měsíci. Její odpověď byla jednoduchá. Řekla, ţe Baden-Powell postavil svoji výchovnou mehtodu na základě tradice, kterou uznával a které si váţil, ale stejně dovedl ocenit moderní myšlenky a pokrok, a proto jistě by uvítal s nadšením tento úspěch lidstva. A v tomto spojení tradice s moderními methodami je podobnost mezi skautingem a mezi snahami Komenského. Komenský také buduje svoji výchovu na podkladě mravních a náboţenských zásad minulosti, které uznával za správné a stále platné, ale nebál se uţít moderních method na svoji dobu a jakýchkoliv prostředků, které mu věda poskytovala, ke své výchovné methodě. Komenský byl v první řadě učitel, organizátor školní výchovy, kdeţto Baden-Powell hledal doplnění této výchovy, která zanedbávala mnohé stránky lidské bytosti. Oba však vychovávali celého člověka, jak jeho tělo, tak duši, tj. jeho rozumové i citové vlohy, schopnosti a sklony, a jeho smysly. Největší podobnost mezi oběma výchovnými methodami je rozhodně v jejich sympatickém postoji: Omnia sponte fluant, absit violentia rebus – Všechno nechť běží z vlastní vůle, nechť není žádného donucování. (Komenského Didaktika, kap. 110 XVI.). Baden-Powell vytkl jako svoje nejdůleţitější heslo Ryba se chytá na to, co ona ráda, a ne, co chutná rybáři. A proto Komenský chce, aby hoši sami vedli cvičení i část vyučování, ustanovil si svoje „desátníky” z hochů, kteří pomáhali slabším ţákům. V Potockého gymnasiu v Uhrách zavedl ţákovskou samosprávu v r. 1654. A stejně Baden-Powell zřizuje druţiny a rádce, kteří vedou malé skupiny hochů. A tak výchova a vyučování jde v obou soustavách „zdola”. Komenský zařazoval do svých vyučovacích method hry, Baden-Powell napsal na první řádek své knihy Scouting for Boys Scouting is a game – Skauting je hra. Komenský zdůrazňuje, ţe je třeba pochvaly k povzbuzení dobrých a snaţivých ţáků, jelikoţ dobře věděl, ţe to je nejsilnější a nejúčinnější motivace. Ve skautských oddílech máme celou soustavu dovedností a znalostí, které hoši a děvčata mohou ukázat při skládání dovednostních zkoušek, či odborek, za něţ dostávají odznaky, pro ocenění svých snah. Celá skautská výchova je rozdělena podle postupného zdokonalování do zkoušek. A stejné zásady se drţel Komenský, kdyţ zdůrazňoval, ţe jednotliví ţáci mají postupovat od snazšího k sloţitějšímu a obtíţnějšímu jenom tehdy, kdyţ pochopili a zvládli základní znalosti a dovednosti. Komenský byl první z velkých vychovatelů, kteří zdůrazňovali, ţe je třeba nejen učit a „na pamět ukládat”, ale také dát ţákům příleţitost k práci, aby jednak znalosti uplatnili a prakticky pouţili, jednak aby nabyli zručnosti. Skauting dává daleko více příleţitosti k práci neţli jakákoliv školní výchova, protoţe ţivot v táboře v přírodě není konec konců nic jiného neţli práce. A tak poznání jde ruku v ruce s dovedností a zručností a pomáhá také k pochopení toho, čemu se ţák naučil, jak říká Komenský. V celé své Didaktice zdůrazňuje Komenský dále, ţe učitel má dát ţákům příleţitosti, aby všechno poznali prostřednictvím všech svých smyslů, aby se neučili jenom slovům, ale pochopili zároveň pojmy, hlavně při učení jazykům, ale aby měli také příleţitost neznámé věci vidět, ohmatat, měřit, pouţívat správných nástrojů a rozumět jejich sloţení a funkci. Tato nauka, která později se uplatňuje v mnohých soustavách a je zvána „paedagogický realism”, je stěţejní zásadou skautské výchovy. Jinou společnou sloţkou mezi skautingem a Komenského výchovnou soustavou je pověstná Komenského Vševěda. Chtěl vychovat ze svých ţáků nikoliv úzké specialitty, kteří čím dále ve svých studiích postupují, tím „vědí stále více o méně věcech“, nýbrţ lidi, kteří mají dokonalou znalost a dobrý přehled o co největším poli znalostí a také mají co nejvíce vychované schopnosti smyslové, předně pozorovací. Dnes, kdy obsah lidského vědění je mnohonásobný tomu, co Komenský a jeho vrstevníci věděli, vidíme čím dál tím více, ţe odborníci si mezi sebou nerozumí, protoţe kaţdý zná jenom svůj úzký úsek. To také věděl jiţ Baden-Powell a zmínil se o tom v knize Aids to Scoutmastership – Pokyny pro vedení oddílu. Je snad na místě, ţe právě v našem československém skautingu A. B. Svojsík a všichni jeho následovníci zdůrazňovali právě tuto všestrannost. Je zajímavé, ţe Komenský povaţuje „vševědu” za cosi, co je přirozené člověku a patří k jeho podstatě, kdeţto Baden-Powell a stejně Svojsík se snaţí ukázat, ţe jenom široká znalost a pohled můţe dát člověku plnou příleţitost se vyţít a je vlastně postatou a podkladem k lidskému štěstí. A tu oba se přibliţují ke svému společnému učiteli Platonovi, který v tomto bodě se stává skoro jakýmsi haedonistou. 111 Jak jsem se jiţ zmínil,“ píše Fanderlik, „Komenský stejně jako skautští vychovatelé hledají cestu k výchově celého člověka. A stejně přicházejí k jedné a nejdůleţitější methodě, která přímo ovlivňuje duši či ducha mládeţe. Učitel, vychovatel, skautský vůdce musí být vzorem svým svěřencům. „Hoši pozorují svého učitele a napodobují ho,” říká Komenský a stejná zásada byla tolikráte zdůrazňována ve skautské pedagogické literatuře. Zabýval se jí Baden-Powell ve svých Aids to Scoutmastership a věnoval jsem jí – tedy Fanderlik – mnoho studia a místa i já ve své knize Listy Jurovi. Dorůstající a dospívající hoch nebo dívka se učí ţít tím, ţe pozoruje, jak jednají jiní. Jsou předměty, jako učení se jazyků nebo celá řada jiných dovedností, kterým se vůbec jinak naučit nedá. Ţák proto hledá někoho, koho můţe napodobovat, a brzy napodobuje nejen to, čemu se chce nebo má naučit, ale vezme si prostě svého učitele nebo vychovatele za vzor. A tu právě leţí, jak jiţ Komenský zdůrazňoval hlavně ve své řeči v Potockém gymnasiu i jinde, a skautští vychovatelé, předně sám BadenPowell, velká odpovědnost vůdce, který ať chce či nechce, se stává takovým vzorem svým svěřencům. Musí se vystříhat čehokoliv, co by nechtěl, aby jeho svěřenci od něho chytili a sami si osvojili. Musí se vystříhat chyb nejen ve svém vyučování, ale v chování a ţivotě. A v tom je poslání výchovy Komenského i skautingu. Dnešní krize mládeţe, o které se tolik mluví a píše, je právě následkem nedostatku správného a zdravého vztahu a poměru mezi mládeţí a dospělými. Rodiče nemají čas se věnovat svým dětem a působit na ně. Jsou si příliš daleko, nerozumějí si, mluví často docela jinými slovy, nebo jejich slova nabyla jiné náplně. Nemají trpělivost najít společnou dorozumívací základnu, a proto mládeţ si nemůţe vzít své dospělé učitele nebo rodiče za vzor. A tím se jenom propast prohlubuje a rozšiřuje. A je proto snad na čase se zamyslit letos, v jubilejním roce Komenského (psáno v roce 1971), jak mnoho z něho zůstalo svěţím, moderním, a jak mnoho z jeho myšlenek převzal skauting, stále ještě nejmodernější methoda výchovy, a kde můţeme najít i dnes v Komenského učení řešení našich dnešních problémů.” Tento článek Velena Fanderlika vyšel v pracovní učebnici Čs. dálkové školy Má vlast v Německé spolkové republice v roce 1971. Celý text, který redigoval dr. Josef Kratochvíl – Baby, byl znovu zveřejněn v Kanadských listech [10]. Ilustruje nejen Velenovu znalost pedagogického díla Komenského, ale i dokonalé vnímání skautské metody po stránce teoretické i praktické. Těţko bychom hledali kvalifikovanějšího odborníka, majícího tak perfektní přehled, který by mohl takové srovnání napsat. Současně je to dalším, byť opět jen nepřímým svědectvím, ţe zakladateli skautingu Baden-Powellovi nebylo dílo Komenského neznámé. Několik slov na závěr, ale hledání odpovědi tím nekončí Pokusil jsem se vysvětlit, ţe je velmi pravděpodobné, ţe B.-P. znal dílo Komenského a úspěšně ho uplatnil v duchovním rozměru i praktické výchově skautského hnutí. Vycházel jsem především z poznatků libereckého bratra Sekuly a obdivuhodné úvahy Velena Fanderlika o vztahu mezi učením Jana Amose Komenského a skautingem. Zároveň jsem uvedl, ţe je velmi pravděpodobné, ţe Komenského pedagogické i další spisy znal nejenom B.-P., ale mohl je znát také Ernest Thompson Seton, druhá nejvýznamnější osobnost, která se podílela na vzniku světového skautského hnutí. Setonovy občasné studie v Britském muzeu a britských knihovnách, kam zajíţděl z Ameriky, ho mohly přivést aţ ke Komenskému. Tím vším samozřejmě není řečeno, 112 ţe, jak uţ jsem rovněţ naznačil, na zakladatele skautingu nepůsobily i další významné osobnosti, které jsou v historii skautského hnutí uváděny. Pro nás je však nejvýznamnější z nich „Učitel národů” Jan Amos Komenský. Pozoruhodné je, ţe učení Komenského se stalo jedním ze základů moderního skautského hnutí. Sekulovo tvrzení, které se pokouším v této studii rozvinout, můţe být a jistě bude podrobeno kritice a bude snaha je i vyvrátit. Jistě, Komenský nebyl ani první ani poslední, kdo pokládal základy moderní výchovy mládeţe, a tudíţ i základy B.-P. a ETS skautingu. Právě proto také i v něm zakladatelé skautského hnutí mohli nalézt inspiraci ke svému geniálnímu dílu, které přetrvalo věky a úspěšně vstupuje v roce 2007 do druhé stovky let své existence. I kdyţ je ještě menší pravděpodobnost, ţe by B.-P. nebo ETS znali dílo Bernarda Bolzana, i jeho dílu je dodnes ve světě věnována mimořádná pozornost. Také on měl své předchůdce, jejichţ myšlenky a názory do svých přednášek a spisů vkládal. Takový postup je zcela logický a je vyuţíván kaţdým, kdo usiluje zachovávat vědecký přístup k tématům, která zpracovává a systematicky studuje, včetně témat pedagoggických. Břicháček [11] věnuje svou úvahu o Bernardu Bolzanovi Tři základní principy skautingu z roku 1808 památce filozofky Marie Pavlíkové, manţelky zakladatele roverského Kruhu Pavla Křivského. Pavlíková a Křivský se intenzivně věnovali studiu ţivota a díla kontroverzního kněze, matematika a filozofa Bernarda Bolzana. Marie Pavlíková uveřejnila publikaci Bolzanovo působení na praţské univerzitě [12] a přeloţila do češtiny z německého originálu Bolzanův Vlastní ţivotopis [13]. Břicháček píše: „Podle obecné koncepce dělí Bolzano povinnosti akademiků (tj. vysokoškolských studentů) do tří skupin: Povinnosti k Bohu – povinnosti k sobě samému – povinnosti k jiným.” Nevím, zda mohl B.-P. znát dílo Bernarda Bolzana. Nepodařilo se mi zatím zjistit, zda František hrabě Lützow překládal také Bolzanovo dílo, i kdyţ je to velmi pravděpodobné. Jsou-li v Bolzanově originálu skutečně uvedeny tři povinnosti akademiků tak, jak jsou diskutovány v citovaném článku, pak je jejich shoda se třemi Základními principy skautingu pozoruhodná. V pátrání po internetových stránkách věnovaných Františku hraběti Lützowovi budu pokračovat. Lützow byl velmi aktivní, takţe je moţné, ţe se v těchto souvislostech dočkáme ještě dalších překvapení. Sama Pavlíková v roce 1980 [14] píše o tom, ţe se, jak připomíná rovněţ Břicháček, zachovaly jen poznámky o akademických povinnostech studentů a nezachovalo se souvislé znění přednášek. Z Bolzanových náčrtků a plánů z let 1805 a 1806, ukazujících na vysoké Bolzanovo pojetí povinností akademické mládeţe, plyne, ţe Bolzano tyto povinnosti dělil na povinnosti k Bohu, sobě, bliţním a ke státu. I tak je shoda se Základními principy skautingu pozoruhodná. Pavlíková [14, str.66 a 67] píše „…ţe v nich přednášel o povinnostech akademiků k Bohu, k sobě samému a ke svým bliţním a podával praktický návod, jak těmto povinnostem dostát…“, a dále pak uvádí: „Při rozčlenění vlastní látky přednášek do tří částí přidrţel se Bolzano tradičního dělení povinností do tří skupin: povinnosti k Bohu, k sobě samému a k ostatním lidem. Velmi prakticky jsou pojaty zejména úvahy o povinnostech akademika k sobě, zvláště tam, kde se slibuje hovořit o povinnostech k duch.“. Zbývá si snad ještě poloţit další otázku – byl Bolzano jediný, kdo tak specifikoval a brilantně vyjádřil povinnosti akademických studentů? Měl své předchůdce nebo následovníky? Ze slov Pavlíkové jasně plyne, ţe ano. Mezi Bolzanovy předchůdce v těchto souvislostech patřil také profesor Karel Jindřich Seibt, Bolzanův učitel, jedním z jeho následovníků byl, ať jiţ přímo nebo nepřímo, B.-P. Bolzanovo dílo je dnes velmi ţivé, v zahraničí jsou vydávány jeho souborné spisy, také naši badatelé se Bolzanovi věnují. Sledování informací o Bolzanovi a Lützowovi „na internetu“ poskytuje další u nás nepříliš známé informace. Snad se jednou podaří potvrdit i Sekulovu představu, ţe B.-P. znal dílo Komenské- 113 ho a moţná i Bolzana, a nejen to, dokonce i zatím spíše jen hypotézu, ţe i Seton mohl dílo Komenského znát. Byl by to významný přínos k historii a filozofii světového i našeho skautingu právě v době, kdy se světové skautské hnutí doţívá prvních sta let své existence a svého úspěšného působení. Citovaná literatura [1] VOSÁTKA, M. Skautský rok. Praha: Kropáč a Kucharský, 1946. Citováno ve skriptech Rádcovské školy Olomouc, editor St. Balík, 1997. [2] ZAJÍC, J. Myšlenkové základy skautingu. Praha: TDC Junáka, 2000. [3] Kolektiv Historické komise při ÚRJ – LEŠANOVSKÝ, K. – NOSEK, V. Historie skautingu. Praha: TDC Junáka, 1999 a 2001. [4] ČEJKA, J. – Péguy. Skaut-Junák 36 (1) 2 (1993). [5] BEČKA, J. Paměti skautského vlčete (ineditní sbírka), Liberec 1999. Skaut, stránky pamětníků klasického hnutí, http://www.skauting.wz.cz Kapitánská pošta 1996 č. 3–4; Skauting 34 (7) 20 (1996). [6] JEAL, T. The Boy-Man, The life of Lord Baden-Powell. Morrow New York, 1990. [7] SCHWARTZ, S. – SCHWARTZ, J. The Scouting Way. The Scouting Way San Clemente, 2004. [8] ČEJKA, J. – Péguy. Na dobré stopě 136 (březen) 11–13 (2005), 140 (září) 2–4 (2005); Kmenové noviny OS 9 (4) 11–16 (2006) [9] SUM, A. (editor). The Late Count Lützow. A tribute to the memory of a great Bohemian patriot, collected and edited by Dr. A. Sum 1925. [10] FANDERLIK, V. Kanadské listy 28 (3–4) 6 (2004). [11] BŘICHÁČEK, V. Skauting 4 (5) 20 (1996). [12] PAVLÍKOVÁ, M. Bolzanovo působení na praţské univerzitě. Praha: Univerzita Karlova, 1985. [13] BOLZANO, B. Vlastní ţivotopis. Praha: Odeon, 1981. [14] PAVLÍKOVÁ, M. Zprávy archivu Univerzity Karlovy Praha (3), 5 (1980). 114 Je skauting skutečně otevřen všem? Jiří Čejka – Péguy (2006) Úvod „Co nám to ten papa Pius XII. udělal, ţe nás komunisty exkomunikoval z římsko-katolické církve. Vţdyť my jsme vţdy byli poctivými katolíky a dětmi církve.“ Asi těmito slovy plakal v jednom starším filmovém záznamu, nedávno znovu promítaném v České televizi, jeden italský komunista a vyčítal Svatému otci Piu XII., ţe komunisty exkomunikoval z lůna matky církve římsko-katolické. Také církevní sňatek s komunistou byl v Itálii vyloučen. K něčemu podobnému asi u nás v Čechách a na Moravě mohlo dojít spíše jen výjimečně, zatímco na Slovensku údajně bylo běţné, ţe cesta mnohých vedla ze mše svaté rovnou na schůzi komunistické strany. Chápete a vnímáte, prosím, absurditu tohoto stavu a této situace? V knize Moudrost věků, vydané v nakladatelství Svoboda Praha v roce 1988, jsou uvedena klasická moudra [1]: Nemo potest digne dominis servire duobus. – Slouţit dvěma pánům, to se ctí nesvede nikdo. Simul flare sorbereque haud facile est. – Není snadné zároveň polykat a foukat. Utiliter servit nemo duobus heris. – Nikdo nemůţe uţitečně slouţit dvěma pánům. Vix placet ambobus, qui vult servire duobus. – Stěţí se oběma líbí, kdo dvěma chce slouţit pánům. Všechna tato moudra vyjadřují základní myšlenku, ţe „dvěma pánům nelze slouţit“. Snad jsem v tomto krátkém úvodu dostatečně výmluvně naznačil téma, kterému se chci v této své úvaze věnovat. Jde totiţ o problém, který se dotýká všeho lidstva a který zůstává během první stovky let existence skautingu trvale aktuálním a dodnes neřešeným, protoţe obtíţně řešitelným, v našem stejně tak jako i světovém skautském hnutí. V této úvaze se pokouším odpovědět na často uváděnou větu, kterou jsem upravil takto „Skauting je otevřen všem, ale…“ A co český skauting a naši skauti? Přiznávám se k tomu, ţe jsem vţdy, to znamená i za nacistické a komunistické totality, kaţdého skauta povaţoval za odpůrce totality a zcela automaticky jsem mu podával levou ruku. To znamená, ţe jsem s kaţdým skautem jednal otevřeně a protikomunisticky, protoţe jsem nepředpokládal, ţe by mohl být komunistou. Ani v duchu by mě něco podobného nenapadlo. Kromě ideových principů skautingu jsem si něco podobného neuměl představit a moţnost toho jsem si nepřipouštěl. Později to podporovala tvrdá komunistická kampaň proti skautingu a procesy se skautskými činov- 115 níky. Jenomţe se přece jen jiţ od roku 1945 objevovaly některé signály, ţe u nás všechno mezi skauty není v pořádku a ţe někteří skauti nejednají v souladu se skautským slibem a zákonem. Obnova a krátká existence skautingu u nás v letech 1968–1970 zcela jasně ukázaly, ţe všechno je jinak a ţe jsme se v minulosti hluboce mýlili, pokud jsme důvěřovali kaţdému, kdo se za skauta vydával. Najednou vyrukovaly stranické skupiny od ústředí po střediska, pokud kde byl dostatek komunistů. Mnozí skauti a skautky se teprve v té době veřejně přiznali k tomu, ţe jsou členy komunistické strany. A najednou bylo všechno jinak. Vzájemnou důvěru se dodnes jiţ nepodařilo obnovit. Upřímnost stisku levičky, na kterém jsme si zakládali, a vzájemná důvěra mezi skauty byly trvale zpochybněny. Dříve neţ se budu podrobněji zabývat skautingem a skautským hnutím jako takovým a jejich pojetím, rád bych upozornil na historické souvislosti vzniku skautingu v Čechách a na Moravě a rozvoje skautského hnutí za první republiky. Historická skutečnost totiţ vytváří základ pro další text této úvahy. Jak to bylo od počátku Jistá názorová rozporuplnost se od počátku projevovala mezi českými osobnostmi, které dnes skautští historikové uvádějí jako ty, které stály u kolébky českého skautingu a které se výrazně lišily ve svém chápání a vnímání skautingu. Z celé řady jmen uvedu jen dvě – profesora Antonína Benjamina Svojsíka a profesora Miloše Seiferta [2, 3, 4]. Dodnes se ţádný skautský historik nepokusil o skutečně objektivní zhodnocení počátků českého skautingu především se zřetelem na ty, kteří tehdy český skauting pod různými hlavičkami zakládali, organizovali a rozvíjeli. Jejich úsilí byla různě úspěšná. Nejvýraznějším a nejúspěšnějším byl Svojsík a jím zaloţený spolek Junák – Český skaut. O zhodnocení tohoto období historie českého skautingu se pokusil Plajner [2] a za to mu patří náš dík. Zároveň je třeba vzít v úvahu, ţe jeho zhodnocení skautingu a jeho přínosu pro českou společnost vznikalo v sedmdesátých letech za komunistické normalizace a text mohl být přece jen touto skutečností ovlivněn. Navíc, Plajner byl sociální demokrat – socialista tělem i duší, jak mi sám řekl při jednom z našich setkání. Tato skutečnost se v jeho skautství rovněţ odráţí. Uvědomuji si obtíţnost jakéhokoliv hodnocení minulosti. Nejsem historik a jako přírodovědec nechci srovnávat exaktnost přírodních věd s historickými přístupy. Nicméně pozoruji, jak snadno dochází k vytváření legend, a to nejen o dobách dávno minulých. Jako dva příklady z mnoha mohou slouţit legendy o králi Artušovi a jeho rytířích Kulatého stolu a o etickém kodexu rytířů, k jehoţ praktickému naplňování můţeme mít oprávněné výhrady. Připomeňme různé legendy třeba z doby druhé světové války, kterým pak byla povinována věřit, kdyţ ne nikdo jiný či většina ostatních, tak aspoň školní mládeţ, jejíţ učebnice jimi byly přesyceny. O tom, ţe i legendy mohou být zdrojem politického nebo náboţenského zneuţití, nemůţe být pochyb. A skutečně nemusí jít o dobu dávno minulou a jen těţko doloţitelnou. Skauti si často připomínají krále Artuše, jeho rytíře, jejich mýtické sídlo Camelot a ostrov smrti Avalon, kam všichni odešli trávit svůj posmrtný ţivot, i jejich putování za svatým grálem. Dodnes jsou pochybnosti, ţe ve skutečnosti nejde o nic víc neţ o legendy, na kterých se po staletí přiţivují historici a zejména spisovatelé. I kdyby šlo jen o mýty a legendy o králi Artušovi a jeho rytířích Kulatého stolu, zcela jistě nebyly 116 politicky či jinak zneuţity. Ale stačí připomenout třeba komunistickou legendu, která byla uměle a záměrně vytvořena po druhé světové válce a jejímţ objektem byl nacisty popravený komunistický novinář Julius Fučík. Je třeba dodat, ţe zmínky o králi Artušovi, legendárním britském králi z 5.–6. století, se poprvé objevují v anglických kronikách z 9. a 10. století. Tradice artušovských romancí vznikala ve 12. století ve Francii. Král Artuš a jeho rytíři Kulatého stolu údajně nikdy neexistovali a mýty a legendy o nich pocházejí z dílny templářů? Zamyslíme-li se nad současným stavem poznání naší historie, kolik legend v ní převládá nad faktograficky doloţitelnou skutečností! Opatrně s velkými vzory Zakladatel skautingu, Baden-Powell (dále jen B.-P.), si vzal etický kodex rytířů za vzor pro skauty. To jistě bylo a je povaţováno stále za chvályhodné. Nikdy nebude pravdivě zodpovězena otázka, jak se lišila teorie od praxe a jaký byl skutečný ţivot rytířů a v jakém souladu byl s etickým kodexem. Dnešní pohled a ani pohled B.-P. na počátku dvacátého století přece jen nelze v těchto souvislostech povaţovat za spolehlivý. V kaţdém případě však volba rytířů a jejich etického kodexu jako velkých vzorů pro skauty, stejně tak jako patrona skautů svatého Jiřího drakobijce, měly svůj smysl a splnily a dodnes plní svůj účel, jakkoliv kritický na ono období je i dnešní pohled některých historiků. Kdyţ jsme svého času jako laikové v naší úvaze zaujali k rytířům a samurajům kritický postoj [5], nesetkali jsme se u některých skautů a zejména oldskautů s pochopením. Je třeba říci, ţe etický kodex rytířů se týkal převáţně vyšších společenských vrstev a prostý lid stál zcela mimo hru. Moţná někdy někde zcela výjimečně měl tento kodex obecnou platnost. Vycházím z toho, ţe tehdy byli poddaní a otroci bez lidských práv, vydaní na milost a nemilost jejich pánům a vládcům. Připomeňme si, jak se zacházelo a dodnes zachází se zajatci kdekoliv na světě. Zajatec nebyl člověk. Nikdo nechce dnes připomínat mnohatisícové hromadné oběti zajatců v zaniklých říších Jiţní Ameriky. O kritický postoj se pokouší Krupička [6]. I u nás za Přemyslovců byly trhy s otroky. Dovolím si zde upozornit na současné úvahy Třeštíkovy [7]. Ţivotní osudy mnoha zajatců, popravených za druhé světové války, to jen potvrzují. Někteří skautští historici hledají počátky skautingu ve starém Řecku. Řečtí filozofové jsou nám stále kladeni za vzor. Vţdyť ale také v těch vzorových seskupeních, často bojujících mezi sebou, byli tací, kterým se dostávalo lidských práv, a byli druzí – otroci – zcela bez práv. Jsem velmi opatrný ve volbě těch vzorů. Příliš si idealizujeme minulost, ke škodě věci samé. Cui bono? – Cui prodest? – Komu to prospívá? Vţdyť podřizujeme-li minulost a legendy svým představám a přáním, škodíme sami sobě a svým potomkům. Stále se zdůrazňuje „za vším hledejme člověka“. Nikdo však obvykle neřekne jakého člověka, protoţe se uţ nikdo neptá a takovou otázku nepokládá. A zde se jiţ představy a názory různí. Právě náš Šimánek [8] odvíjí skauting od řeckých filozofů. Za první republiky Postupně, za první republiky intenzivněji, vznikaly různé skautské organizace, tu závislé, tu nezávislé, mezi kterými nechyběly ani skautské organizace při některých politických stranách. Tyto organizace vznikly, aby některé z nich krátce poté znovu ukončily svou činnost a zanikly, spojovaly se ke spolupráci, aby se zase rozcházely. Vnitroskautské pnutí bylo evidentně velké, ideové rozdíly ve výkladu a chápání 117 poslání skautingu ve výchově mladé generace snad ještě větší. Z našeho pohledu nejvýznamnějším se stal Svaz junáků – skautů Republiky Československé, později nazvaný Svaz junáků – skautů a skautek Republiky Československé, v jehoţ čele stál aţ do své smrti v roce 1938 profesor Antonín Benjamin Svojsík. Po celou dobu své existence, téměř sto let, měl a stále má skauting ve veřejnosti své příznivce a odpůrce. Tragický mnichovský osud Československé republiky v roce 1938, po kterém následovalo i vynucené „sjednocení“ našich skautských organizací a vytvoření jedné jednotné organizace Junák, provázely problémy a potíţe, které se do značné míry negativně zapsaly do historie českého skautského hnutí, jakkoliv byly vynucené a v praxi odmítnuté a nerealizované, jako např. vztah k Ţidům, kteří tehdy byli poniţováni a jejichţ lidská práva byla výrazně omezená. Byla to předzvěst toho, co pak následovalo po vzniku Protektorátu Čechy a Morava a zasáhlo celou nacisty okupovanou Evropu a co celý svět zná pod označením holocaust. Kritické zhodnocení tohoto období působení skautingu u nás dosud chybí. Studium historie a filozofie skautingu vyžaduje vědecký přístup Je třeba kriticky a objektivně zpracovat historii českého skautského hnutí od jeho počátků v letech 1911 a 1912 aţ po současnost. Faktografie, často nepříliš přesná a spolehlivě doloţená, jak ji nabízejí a poskytují dnes dostupné historické studie, postrádá seriózní výkladový aparát, bez kterého, bohuţel, ztrácí svůj význam a hodnotu. Jen některá dílčí období, zejména od konce 2. světové války, byla zpracována v těchto souvislostech důkladněji, byť ani tam obtíţnost a často i jistá posloupnost získávání historických podkladů a rozdílnost ve výkladu různými účastníky a pamětníky včetně historiků nemusí vţdy poskytovat uspokojivý a historicky spolehlivý výklad a rozbor. Aby se předešlo nejasnostem a nepřesnostem, je třeba si uvědomit a prozkoumat cíl, úkol i metodu skautingu a jasně formulovat pojmy. To znamená, ţe skauting musíme postavit na vědecký základ, poznat příčiny jeho vzniku, jeho vývoj a stanovit si filozofii skautingu i jeho ideové základy [9]. Skutečností ovšem zůstává, ţe ta ideová a praktická pestrost předválečných skautských organizací naznačuje, ţe v některých případech jiţ tehdy byla myšlenka skautingu zneuţita pro ryze politické cíle ve snaze vychovat mládeţ oddanou třídnímu boji, násilí a revoluci, coţ je pojetí se skautingem zcela neslučitelné. I světové skautské hnutí připomíná existenci ideově různě pojatého skautingu. Dodnes existuje několik světových skautských organizací. Většina z nich však usiluje o vzájemnou spolupráci, dokonce se hovoří o tom, ţe by dříve nebo později mohlo dojít k jejich sloučení. Skauting a jeho problémy Skauting svým způsobem vţdy plul proti proudu. Z toho plyne i jeho strastiplná cesta světem, provázená zákazy, pronásledováním, útiskem, vězněním a popravami jeho věrných. Celou svou historií skauting prokazuje smysluplnost své existence jako výchovného hnutí mládeţe a vzdělávání dospělých. Zároveň jsou zřejmé význam, osobní příklad a vliv jeho vůdců a ostatních výchovných činovníků na mladou, nejen skautskou generaci. Kaţdý z nich promítá do svého výchovného působení svůj vlastní filozofický názor a vztah k ţivotu, křesťan křesťanský, atheista atheistický. I kdyţ ne 118 kaţdý z nich si to připouští a je si toho vědom. Zkušenosti nás, kteří jsme se skautingem spojili a skautingem ţili celý svůj dlouhý ţivot, to však plně potvrzují. Tuto nevyvratitelnou a nepopiratelnou skutečnost povaţuji za jeden z váţných problémů nejen našeho, ale i světového skautského hnutí a příčinou mnoha potíţí. Tento problém je dodnes jen velmi obtíţně řešitelný nebo spíše není řešitelný vůbec. Konec konců, poloţme si otázku, zda třeba kantor ve škole můţe být v tomto smyslu objektivní, zda do výuky svého předmětu tu a tam nevkládá své vnitřní přesvědčení, svou ţivotní filozofii a svůj politický a ţivotní názor. Byly doby, kdy kantoři dokázali pozitivně ovlivnit některého ze svých ţáků. Z těch třeba vyrostly osobnosti vědy nebo kultury. Dnes je to spíše výjimkou. Myslíte si, ţe by kantor dokázal ovlivnit ţáka, pokud by svým předmětem neţil, nepřednášel ho s vnitřním zápalem a nadšením, a nedokázal do něho vloţit své já? Ať chceme nebo nechceme, ono jiné cesty není, má-li být působení kantorů nebo skautských vůdců úspěšné. Rozhodně v takových činnostech převládá subjektivní postoj nad objektivním, i kdyţ se to nerado přiznává. Podívejme se, jaká z toho plynou pro skautské hnutí rizika, která mohou mít přímý dopad na mládeţ. Chápeme-li tento problém obecněji, pak se s ním setkáváme nejen ve skautských oddílech, smečkách a rojích, ale stejně tak ve školách všeho druhu i v jiných organizacích zabývajících se výchovou dětí a mládeţe. Přímo klasickým příkladem je Kruh Pavla Křivského, který vznikl koncem čtyřicátých let 20. století a který působí dodnes [10, 11]. Pavel Křivský dokázal oslovit a ovlivnit svými názory a ţivotními postoji značný počet skautů a skautek zejména v roverském věku. Úspěšný byl dokonce i v leopoldovksém kriminále, kde rovněţ pozitivně ovlivnil řadu mladých tam vězněných skautů a nejen jich. Dodnes se všichni – včetně emigrantů – ke svému učiteli veřejně hlásí a dodnes údajně (?) ve výchově mládeţe uplatňují vše, co sami od něho převzali a přejali. Bohuţel, najdeme mezi těmi, co jsou stále aktivní, bývalé členy komunistické strany a spolupracovníky komunistické Státní bezpečnosti. Absolventi lesních kurzů, které organizují, své instruktory uznávají a respektují, ba dokonce glorifikují. O co jednodušší to mají ty organizace, které se věnují jen vyuţití volného času dětí a mládeţe a kterým nejde o výchovu mládeţe, jak ji chápe skauting. Takovým typem organizace však na štěstí skautské hnutí není. Skauting je otevřen všem – jak to vnímá WOSM? „Jiţ od samého začátku byl skauting otevřený všem chlapcům bez rozdílu společenského původu, nezáleţelo na místě narození chlapce ani na jeho víře… Dnes je jako hnutí pro „mladé lidi“ otevřeno všem, chlapcům i dívkám, mladým muţům i ţenám, bez rozdílu původu, rasy nebo přesvědčení a bez omezení na základě pohlaví.“ [12, 13]. Pokusím se stručně ukázat, co rozumí WOSM podle svého reportu The Essential Characteristics of Scouting (Základní charakteristika skautingu) pod pojmem otevřenost skautského hnutí. Uvedu nejprve některé odstavce z citovaného dokumentu, které jednoznačně potvrzují oprávněnost mé úvahy i mých obav. Ty mé obavy ovšem vycházejí nejen ze studia skautské literatury, ale také z celoţivotního členství a působení ve skautském hnutí od roku 1936. „Skauting je hnutí… Hnutí znamená jednotu… Jednota neznamená uniformitu a předem nevylučuje u členů různorodost v oblastech, kde je tato různorodost moţná a dokonce ţádoucí. Vytvoření jednoty předpokládá, ţe všichni členové hnutí ctí jeho základní principy, které jsou povaţovány za podstatu existence hnutí. Mají-li členové hnutí společný cíl a pouţívají stejnou metodu, zajišťují tak, ţe jednota hnutí bude 119 zachována. Při tom si nemohou vybírat, zda se jim něco hodí a něco ne. Základní cíle, principy a metody tvoří totiţ nedílný soubor, který musí být pojímán jako celek… Základní prvky jednoty skautingu – tedy cíl, principy a metoda – jsou závazné pro celé hnutí na všech jeho úrovních. Světové orgány organizace jsou zodpovědné za to, aby byly tyto základní prvky dodrţovány všemi národními skautskými organizacemi. A kaţdá národní organizace musí zajistit, aby se také odráţely ve všech oblastech její struktury a činnosti a aby je ctil kaţdý z jejich členů… Hnutí musí být dynamické. Hnutí jiţ ve své definici obsahuje vývoj. V rámci hnutí je vývoj prostředkem k dosaţení cíle nebo záměru, kterému se nesmí odcizit; nejde o náhodnou a neřízenou změnu… Cíl, principy a metoda skautingu jsou univerzální, neměnné a sjednocují celé hnutí. Ale právě proto, ţe skauting je hnutí, musí být vţdy schopen změnit svůj přístup, přizpůsobit se, být pruţný ve své práci tak, aby dosáhl svého cíle. Skauting neţije izolován ve vakuu, ale v neustále a rychle se měnící společnosti. Tato dualita – nutnost být věrný svým základům a ve stejnou dobu být pruţný a dynamický ve stylu práce – je zásadní vlastností skautingu.“ „Svobodné rozhodnutí stát se členem hnutí má v sobě ještě další skutečnost: to, co skauting mladým lidem nabízí – tedy jeho výchovná nabídka – není určeno kaţdému… Problémem však zůstává skutečnost, že zatímco do skautského hnutí může vstoupit každý, kdo chce, samo hnutí nemá žádné prostředky, jak zabránit členství, které je založeno na jiných faktorech, než jsou základní prvky skautingu. Tato otevřenost všem má řadu významných hledisek. To, že je skauting otevřený všem, neznamená, že je pro všechny. Ve skutečnosti je pro všechny, kdo chtějí dodržovat a ctít jeho cíl, principy a metodu. Tato volba vkládá konečné rozhodnutí – zda vstoupit nebo nevstoupit do hnutí – do rukou mladého člověka, který jedině sám může rozhodnout, zda je k takovému závazku připraven… Skauting není hnutí elity… Na základě své podstaty dobrovolného hnutí by měl být skauting přístupný všem, které zajímá, co jim může nabídnout, a kteří jsou připraveni k závazku snažit se co nejlépe dodržovat jeho zásady… Otevření skautingu všem, zvláště těm, kteří jej potřebují nejvíce, zcela jasně vyžaduje přizpůsobení bez kompromisů v oblasti cíle, principů a metody hnutí. Při vysvětlování nepolitické povahy hnutí je třeba rozlišovat mezi hnutím (a jeho organizací) jako společenskou silou, a jednotlivci, kteří jsou členy hnutí. Jako společenská síla se nesmí skautské hnutí a jeho organizace identifikovat s žádnými politickými stranami, které jsou obvykle v demokratické společnosti odrazem politiky… neboť toto by bylo porušením nezávislosti hnutí… Jakékoliv ztotožnění skautského hnutí s některou politickou stranou nevyhnutelně ohrožuje objektivitu a neutralitu, která musí být vždy typickým znakem výchovného přístupu zaměřeného na jednotlivce, přístupu, za kterým si skauting stojí. To vše rozhodně neznamená, že skauting je zcela odloučen od sociálněpolitické reality… Skautskému hnutí nic nebrání zajímat stanoviska k řadě otázek v případě, že se otázka jasně vztahuje k jeho výchovnému poslání a stanovisko je založeno na jeho vlastních stanovách a principech a jako takové prezentováno… Zakladatel nijak členy hnutí od práce v politických stranách neodrazoval za předpokladu, že tak činili jako soukromé osoby a ne jako představitelé hnutí. 120 Členství v politické straně však není nepodmíněné. Důvodem je skutečnost, že skauting je založen na řadě hodnot, které podmiňují politický výběr jeho jednotlivých členů, u nichž nemůže dojít ke střetu hodnot – nemohou vyznávat jedny hodnoty ve skautském a jiné hodnoty v civilním životě. Tak například víra ve vyšší moc, než je moc lidská, nebo uznání a respekt k ostatním i k rovnosti všech bez rozdílu původu, rasy a přesvědčení, či chápání významu celistvosti přírodního světa vylučují skauta jako jednotlivce předem z členství v řadě stran politického spektra… Pokud se člen hnutí rozhodne jako soukromá osoba vstoupit do politické strany, může tak učinit pouze tehdy, pokud jsou základní hodnoty této strany v souladu s hodnotami, které vyznává jedinec jako skaut. Pokud má takový člen v tomto směru pochybnosti, pak by o nich měl promluvit s ostatními, aby se ujistil, že nedojde ke střetu hodnot. Pokud se jednotlivec rozhodne patřit k nějaké straně, pak nesmí nikdy skautingu využívat jako platformy k propagaci té které strany. Je třeba připomenout, že tyto uvedené poznámky platí obecně v demokratických společnostech, které vytvářejí vhodné prostředí, v němž může skauting pracovat a v němž má skautské hnutí stejně jako jednotlivci, kteří jsou jeho členy, možnost volby. V nedemokratických společnostech budou muset jak hnutí tak jeho jednotliví členové žít s politickou realitou, ale musí v maximální možné míře zajistit, aby si hnutí udrželo svoji nezávislost, jak to půjde nejvíce (str. 77), to znamená, že všechny úrovně hnutí musí být velmi bdělé ve svých vztazích s dalšími subjekty – sponzory, pracovními partnery, spřízněnými organizacemi, vládními úřady a dalšími, aby zajistily, že následkem těchto vztahů nedochází k ústupkům ohledně specifické identity a nezávislosti hnutí.“ A jsme opět u nás Uvedl jsem vybrané části překladu příslušného textu reportu WOSM, jak byl uveřejněn v prvním svazku edice Vůdcovská zkouška. Přiznám se, ţe jsem nějak nebyl schopen pochopit poslední odstavec, ve kterém se píše o nedemokratických společnostech. Skauting je neslučitelný s jakoukoliv totalitou, tedy s jakýmikoliv nedemokratickými systémy. O tom jsme se u nás přesvědčili nejen po Mnichovu v letech 1938–1940, ale i po druhé světové válce v letech 1945–1948–1950 a stále nepoučeni v době „Praţského jara“ v letech 1968–1970, kdy nejvyšší skautské vedení podlehlo naivní představě, ţe komunistický totalitární reţim nechá skautské hnutí ţít, pokud oficiálně odstoupí od svých Základních principů a přijme za své výchovu v duchu marxismu-leninismu. Působení „ústřední stranické skupiny“ a dalších členů KSČ pak vedlo k rozhodnutím skautsky zcela nepřijatelným. Nebyly tehdy vyuţity ani zkušenosti z postupné likvidace skautského hnutí v letech 1945–1950. Skautské hnutí nemůţe plnit své cíle a své poslání v jiném politickém zřízení neţ je demokratická společnost. Proto je pro mě překvapením, jestliţe se v oficiálním reportu WOSM předpokládá moţná, tedy oficiální existence skautského hnutí v nedemokratických společnostech. I kdyţ si vybavuji, ţe to moţná souvisí se skutečností, ţe skautské hnutí existuje a je „relativně úspěšné“ v celé řadě afrických a amerických nedemokratických státech, které mají charakter vojenských a jiných autoritářských diktatur. Těţko si pak dovedu představit, v jakém souladu jsou v těchto zemích Základní principy skautingu 121 a stanovy příslušných národních skautských organizací s politických děním v těchto zemích. Stále si kladu otázku, jak v demokratické zemi, jako jsou Spojené státy americké, spolu vzájemně komunikovali skauti různé barvy pleti v době rasové segregace, která tam byla ještě velmi ţivá po většinu dvacátého století a místy moţná přeţívá dodnes. Zamyslíme-li se nad celkovým zněním příslušné kapitoly reportu WOSM, pak musíme nutně dospět k závěru, ţe v určité době – u nás po mnichovském diktátu od roku 1938 a především po 2. světové válce – někteří členové našeho skautského hnutí jednali v rozporu s tímto zněním, porušili Základní principy hnutí, skautský slib a skautský zákon a tím se sami z hnutí vyloučili, i kdyţ to oficiálně nikdy nepřiznají a ani naše skautské hnutí není ochotno tak veřejně učinit. A tak ţijící „viníci“ dál pracují ve skautském hnutí jako ti nejčistší a nejlepší ze všech [14, 15, 16, 17]. V meziválečném období ještě jednou Poměry v českém skautském hnutí byly od počátku velmi sloţité. I kdyţ všichni vyjadřovali sounáleţitost s hnutím a přijímali skautský zákon a slib (o Základních principech skautingu se tehdy prakticky nemluvilo), přece jen se v jejich konání odráţel jejich světonázor ateistický aţ protináboţenský na jedné straně a náboţenský, zejména křesťanský, na straně druhé. Významným faktorem pak zde byla příslušnost k různým politickým stranám. Ve skautském hnutí byla snaha postupovat jednotně a ve shodě, ale tu a tam se ten vnitřní hlas ateistů nebo věřících, popřípadě příslušníků té či oné politické strany, ozval a jednání svého nositele ovlivnil. Víme, ţe světové skautské hnutí vzniklo na křesťanských základech [18]. To se však výrazněji neodrazilo v českém skautském hnutí a z toho dodnes pramení různé vnitřní názorové rozpory a problémy. Před válkou to bylo příčinou vzniku, existence, zániku, sjednocování a rozcházení se celé řady skautských organizací, z nichţ některé měly přímou návaznost na politické strany levicové i pravicové. Můţeme se o tom dočíst v historických spisech Rudolfa Plajnera [19]. Rudolf Plajner mi při své první návštěvě v „mé“ malé chemické laboratoři Národního muzea počátkem sedmdesátých let na úvod našich rozhovorů řekl: „Jak jistě víš, socialistou jsem byl vţdy a komunistou nikdy.“ Veškeré Plajnerovo chování vţdy a za všech okolností bylo zřejmě tímto jeho světovým názorem ovlivňováno. Poválečný skauting se obnovoval spontánně zdola Určitou rezignaci můţeme pozorovat i mezi nejvyššími představiteli Junáka, kdyţ nepočítali s obnovou našeho skautského hnutí po skončení druhé světové války, ačkoliv se hnutí spontánně obnovovalo „zdola“. Byli smířeni s tím, ţe v našem státě bude vše jednotné, včetně jednotné organizace mládeţe. Tušili, nebo si vůbec neuvědomovali, ţe to bude pod přímým vlivem komunistické strany. Museli přece vidět ohroţení demokracie u nás poválečnou levicovou orientací společnosti směřující ke komunistické diktatuře. Podle Plajnerových slov teprve na pokyn komunisty Zdeňka Nejedlého započala oficiální obnova Junáka. Z té doby je znám z našeho hlediska podlý a zavádějící Nejedlého výrok: „Nedovedu si představit českou mládeţ bez Junáka. Obnovte předválečný stav…“. O tom všem hovořil roce 1968 Rudolf Plajner ve svém projevu na vernisáţi výstavy o Antonínu Benjaminu Svojsíkovi v Roztokách. Neodpustím si krátkou poznámku. Stále se setkávám se skauty a skautkami, kteří se brání kritickému přístupu a hodnocení skautingu v celé jeho staleté historii z obavy, ţe to hnutí 122 můţe poškodit. Jakoby „pravda“, ať je jakákoliv, příjemná či nepříjemná, byla cosi škodlivého, ačkoliv je to právě náplní prvního bodu skautského zákona. Současně pozoruji jiné, kteří sami kriticky přistupují k některým událostem, rozhodnutím a skautským osobnostem, aby zároveň stejný přístup k jiným kategoricky odmítali, a dokonce ostře útočí proti autorům takového kritického přístupu. Obávám se, ţe takový přístup není korektní, stejně tak jako třeba výtka ke kritice etického kodexu rytířů a samurajů, který autor této výtky směřoval a srovnával aţ s ohroţením křesťanství a Jeţíše Krista, pokud by se takové kritiky vedly. Neuvědomil si, jak je jeho přístup dogmatický a lidsky a skautsky nekorektní. Vţdyť svět rytířů a samurajů je obestřen tolika legendami a mýty, ţe jen těţko mezi nimi hledáme skutečná historická fakta. Srovnávat ho s Jeţíšem Kristem znamená zpochybňovat bibli. Celý skautský svět bude v roce 2007 oslavovat sto let od vzniku skautského hnutí. A přece sám Zakladatel skautingu B.-P. v jednom svém rozhovoru uskutečněném v roce 1937 hovoří o tom, ţe skautské hnutí spontánně vzniklo v roce 1908 [20]. Dějiny světového skautského hnutí byly postupně zpracovány skautskými historiky a vloţeny „uměle a dodatečně“ do určitých časových mantinelů. To samozřejmě nijak nesniţuje hodnotu a význam skautingu. Ale proč tolik křiku, pokud s něčím nesouhlasím. Upřesňování historie skautského hnutí stejně tak jako hledání a přiznání pravdy o selháních našeho skautského hnutí je cestou skautingu a skautů směrem k naplňování poslání skautského hnutí. Mnozí hovoří o nezbytnosti „návratu skautského hnutí ke kořenům“. Pak se nemohou bránit tomu, aby se také zpřesňovaly údaje o vzniku a celé historii skautského hnutí. To nic nemění na skutečnosti, ţe celý skautský svět povaţuje experimentální tábor, který B.-P. uspořádal pro dvacet chlapců na ostrově Brownsea v roce 1907, za počátek dějin skautingu. Je známo, ţe také základní skautské principy se dopracovávaly ještě ve dvacátých letech minulého století, aby se pak staly neměnným, nedotknutelným a trvalým základem světového skautského hnutí. My rovněţ většinou uvádíme, ţe český Svojsíkův skauting vznikl v roce 1912, ačkoliv jiţ rok či dva před tím Svojsík se svými studenty „skautsky“ experimentoval, jak o tom hovoří třeba Velen Fanderlik v roce 1948 [21] nebo Rudolf Plajner ve svých historických spisech [19]. Konec konců, není důleţité, který z těch roků budeme za počátky našeho skautingu povaţovat. Podstata zůstává zachována a to je rozhodující. Podobný přístup pozorujeme i v historických vědách, proč bychom ve skautské historii nepřipustili její doplňování a zpřesňování? Cílem takových činností není ublíţit hnutí, za co je někteří povaţují. A jak dál po 2. světové válce Vraťme se k roku 1945. Druhá světová válka skončila a v té poválečné euforii se značná část naší společnosti orientovala na svého osvoboditele – Rudou armádu, Sovětský svaz a soudruha Stalina a projevovala jim své sympatie. Proto ve svém entuziasmu nevěnovala pozornost skutečnosti, ţe naše republika ve své vnitřní politickoekonomické orientaci nastupuje cestu k socialismu. Republice se tehdy říkalo „lidová demokracie“, coţ doslova znamenalo „lidová lidovláda“. Vliv komunistů se projevoval prakticky všude, Košický vládní program – a vše, co se dělo po jeho přijetí a v průběhu jeho uskutečňování – a trvalé zásahy Sovětského svazu do vnitřních poměrů v našem státě, to všechno dokládalo, ţe Československo není demokratickým státem a ţe vlastně jen navenek demokracii předstírá. Podepsali se na tom také politici z takzvaných demokratických stran, Československé strany národně-socialistické, Československé strany sociálně demokratické a Československé strany lidové. Bez viny není ani prezident Edvard Beneš. Naši lidé tehdy měli pásky na očích a klapky na uších – neviděli, neslyšeli, nebo spíše nechtěli vidět a nechtěli slyšet. I kdyţ mnozí, zejména 123 bývalí komunisté, dodnes tvrdí, ţe svému východnímu příteli a osvoboditeli věřili a o jeho ušlechtilých cílech nepochybovali. Konec konců, mnozí nepochybují dodnes. Dnes se argumentuje i kritickým postojem TGM, který v době první republiky napsal: „…marxism odmítám… socialism akceptuji; nestačí starší filantropie pouze humanistická, socialism právem ţádá sociální zákonodárství. Socialism pro moderního demokrata jest také problémem filosofickým, nejen hospodářským… praxe bolševiků tyto principy (zásady Velké francouzské revoluce: volnost, rovnost, bratrství… mravní bázi hnutí socialistického) těţce zrazuje a zrazuje tak mravní obsah socialismu a zahazuje velikou jeho sílu. Nejlepším lékem proti bolševictví je provádět co nejvíce sociálních reforem a zavést demokratický způsob, který poskytuje proletariátu moţnost ţivota a dává mu všechna politická práva.“ [22] S těmito Masarykovými slovy musíme zacházet velmi opatrně, protoţe v naší zemi ve skutečnosti nešlo o posun od kapitalismu první republiky k socialistické společnosti zaloţené na humanismu a demokracii – pokud taková společnost vůbec můţe existovat – ale o postupný záměrně připravovaný vývoj od lidové demokracie ke komunistickému totalitárnímu systému, v podstatě tedy komunistické diktatuře, zaloţené na revoluci, třídním boji a diktatuře proletariátu, řízené přímo z Moskvy. Slova o socialismu, tak jak ho mnozí zejména levicoví intelektuálové v západním světě chápou dodnes, byla jen zástěrkou, podobně jako v roce 1968 slova o „socialismu s lidskou tváří“. Signálem hrozícího nebezpečí byl projev Winstona Churchilla ve Fultonu v roce 1946, ve kterém se poprvé mluví o „železné oponě“. Člověka aţ děsí jména všech těch našich politiků, představitelů vědy a kultury, společenských organizací a samozřejmě také skautů, kteří se stali zastánci, propagátory a realizátory politického uspořádání poválečné Československé republiky, které nemělo jiţ nic společného s demokratickými principy. Občas se připomíná v různých pramenech, ţe bychom neproţili ani ty tři roky „předstírané demokracie“, pokud by prezident Beneš na podmínky Sovětského svazu a našich komunistů nepřistoupil. Jen pro ilustraci cituji Koptova – Orlova slova: „…Vyhodnocením úvodní části svazku „JUNÁK“ jsme však došli k překvapivému zjištění, ţe skautská organizace byla sledovanou organizací státně bezpečnostními sloţkami (ZOB) jiţ od roku 1945. Můţeme si být však jisti, ţe podobně byly sledovány i jiné společenské organizace… Součástí tohoto svazku je i směrnice ZOB, kterou jsou příslušníci ZOB a SNB instruováni o nutnosti sledování společenských organizací jako je Junák, Svaz přátel USA a další, neboť jsou uvedeny jako organizace nepřátelské.“ [23] V publikaci Český skauting v dokumentech KSČ 1945–1948 [24] se píše: „Teprve v roce 1946 lze hovořit o určité koordinaci junáků-komunistů aparátem KSČ“. „Snaha KSČ o poválečnou změnu společenského zřízení v Československu směrem k totalitě byla postřehnutelná i v jejím propagování jednotné organizace mládeţe. Před válkou se mohli případní příznivci stranického komunismu věnovat dětem v tehdy existujících levicových skautských organizacích, jako byli například Spartakovi skauti práce. Do poválečné „jednoty“ byla zataţena i skautská organizace Junák – nástupkyně předválečného Svazu junáků – skautů a skautek Republiky Československé. Neocenitelnými pomocníky byli v tom skauti-komunisté v komisích mládeţe KSČ. Řízené pronikání členů KSČ do skautské organizace je prokázané řadou dokumentů zachovaných ve Státním ústředním archivu a v archivu bývalé Státní bezpečnosti.“ [15] 124 Spontánní obnova skautského hnutí v naší republice v roce 1945 způsobila, ţe do něho vstupovalo nejen velké mnoţství dětí a mládeţe, ale také i dospělých, většina jistě s dobrými úmysly podpořit a prospět skautingu i naší po válce obnovované republice. Problém spočíval v tom, ţe poválečným cílem KSČ bylo ovládnutí republiky, likvidace demokracie a nastolení totalitární společnosti. S jakými úmysly vstupovali do Junáka členové KSČ? Odpověď na takovou otázku není snadná. Bylo jistě dost těch, kteří jiţ před válkou prošli skautskou výchovou a nikdy je ani nenapadlo, jak rozdílné mohou být poslání skautského hnutí a komunismu. Těţko odhadnout, jaký byl vývoj těchto skautů-komunistů směrem k „únoru 1948“. Další skupinu tvořili komunisté, kteří se hlásili ke skautingu, ale kteří současně respektovali úmysly a cíle KSČ. A konečně zde byli tací, kteří vstupovali do Junáka s úmyslem ovládnout důleţité pozice v tomto demokratickém a humanistickém hnutí a postupně ho vnitřně rozvrátit. Tím se konec konců chlubí historici našich komunistických organizací dětí a mládeţe ve svých publikacích vydaných v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století [např. 25, 26]. Také v jedné studii publikované v roce 1996 se setkáváme s „komunistickým“ hodnocením poválečného vývoje v organizacích dětí a mládeţe [27]. Všichni členové KSČ se formálně přihlásili ke skautskému slibu a zákonu, někteří upřímně, jiní s jistými rozpaky a ten zbytek s jasným cílem skautskému hnutí škodit. O Základních principech skautingu, zejména pak o jejich prvním bodu – povinnosti k Bohu či sluţbě Bohu – se tehdy nemluvilo. Někteří komunisté uvaţovali a jednali zcela zvláštním způsobem, jak to kdysi v Literárních novinách charakterizoval jeden významný komunistický literát: „Lépe je mýliti se se stranou, neţ míti pravdu proti straně.“ I kdyţ nelze házet všechny skauty-komunisty do jednoho pytle, poznamenáni stranickou ideologií a disciplínou byli v podstatě všichni a plnění stranických úkolů brali jako příkaz, který nutno plnit a splnit. U mnohých to provázel stranický fanatismus a nenávist vůči ostatním. S tím se stejně jako s náboţenským fanatismem, konec konců, setkáváme dodnes nejen mezi prostými lidmi, ale i mezi vzdělanci všeho druhu u nás, v západní Evropě a v podstatě na celém světě, i kdyţ se uţ nehovoří o revoluci, třídním boji a násilí v duchu marxisticko-leninské filozofie a stalinismu, ale třeba o kulturním marxismu. A to na tomto místě nepíši o skautech, kteří spolupracovali se Státní bezpečností. Mezi nimi byli nejen komunisté. Porušili svůj skautský slib Z uvedeného rozboru zcela jednoznačně vyplývá, ţe ten, kdo ve svém ţivotě přijal zásady totalitárního systému – politického, náboţenského nebo ještě i jiného, porušil tím svůj skautský slib a zákon, protoţe takové systémy jsou zcela neslučitelné se Základními principy, posláním a cíly skautského hnutí. Tím v podstatě sám sebe ze skautského hnutí vyloučil, i kdyţ to třeba veřejně nikdy nepřiznal. Přestal být skautem. A to je případ těch skautů, kteří se stali členy komunistické strany, a těch skautů, kteří v rozporu se skautskými idejemi spolupracovali v letech 1945 aţ 1989 se Státní tajnou bezpečnostní a podobnými orgány. Půjdeme-li hlouběji do historie, také kaţdý skaut, který spolupracoval s nacistickým Německem proti naší vlasti zhruba v letech 1938 aţ 1945, porušil svůj skautský slib a přestal být skautem. Je na našem skautském hnutí, zda se dokáţe vyrovnat s těmi, kteří tak zradili skautský slib a skautský zákon. Je toho náš skauting schopen, nebo se bude opakovat historie, „proslavená a proslulá“ slovy: „Co jsme si, to jsme si, teď jsme zase všichni bratry“? Zatím jsme spíše svědky toho, ţe se v našem skautském hnutí úsilí a snaha skoncovat s trapnou a ostudnou minulostí neprojevují. 125 Citovaná literatura [1] Moudrost věků, str. 330, 489, 532 a 559. Praha: Svoboda, 1988. [2] PLAJNER, R. Úsvit českého junáctví, Zavátou junáckou stezkou 1. Praha: Junácká edice, 1992. [3] SVOJSÍK, A. B. Základy junáctví. Praha: České lidové knihkupectví a antikvariát Josef Springer, 1912. [4] SEIFERT, M. Přírodou a ţivotem k čistému lidství. Praha: Grégr a syn, 1920. [5] ČEJKA, J. – NAVRÁTIL, Z. Morální rozměr skautingu a mravní odpovědnost skautských vůdců. ELŠ 2003. [6] KRUPIČKA, J., Flagelantská civilizace. Praha: Hynek, 1999. [7] TŘEŠTÍK, D. O historické pravdě a kritické interpretaci dějin. ČRo 3 – Vltava, 6. 3. 2006, 16.00 hod. [8] ŠIMÁNEK, J. Skauting, jeho podstata, význam a etika. Praha: Rebcovo nakladatelství, 1946. [9] KŘIVSKÝ, P. Filozofické předpoklady skautingu. Plameny 1947, reprint Skauting 29 (3) 8 (1990). [10] Ars bene vivendi (přednášky a meditace Pavla Křivského). Praha 1992. [11] Svědectví o KRUHu (o vzniku a osudech jednoho společenství), Kruh – 13. Klub OS Junáka, Praha 2001. [12] Fundamental Principles, WOSM 1989 – český překlad Junák 1993. [13] The Essential Characteristics of Scouting, WOSM 1998 – český překlad viz přílohu publikace Myšlenkové základy skautingu, Vůdcovská zkouška 1, str. 58–78, Praha: TDC Junáka, 2000. [14] LEŠANOVSKÝ, K. Se štítem a na štítě. Praha: ÚDV, 2000. [15] LEŠANOVSKÝ, K. Soubor doplňků a oprav knihy Se štítem a na štítě, shromáţděných od 31. 3. 1999 do 31. 3. 2004, 33 str., Junák Praha 2004. [16] LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny českého skautingu v období 1968–1970. Praha: ČIN, 2003. [17] LEŠANOVSKÝ, K. nepublikované přednášky Praha, Děčín, Pardubice-Rybitví – nedatováno. [18] NAVRÁTIL, Z. – Fetišek. Křesťanské kořeny skautingu. ELŠ 2005. [19] PLAJNER, R., Rudolf Plajner a přátelé, rukopisy 1970–1988, CD-ROM, Praha: TDC Junáka, 2001. [20] SCHWARZ, Sandra – SCHWARZ, Heft. The Scouting Way. 4th Edition, The Scouting Way San Clemente, CA, USA 2004. [21] FANDERLIK, V. Čím se liší české pojetí skautingu od Baden-Powellova (1948), reprint Skauting 39 (10) 14-15 (2001). [22] PACHMANN, E. Zaplál oheň divuplný II. Praha: Nadace Friedricha Berta, 1997, str. 20. [23] KOPT, M. et al. Skauti a skauting ve světle dokumentů komunistické bezpečnostní sluţby v letech 1945–1989. Sborník 1, str. 7. Praha: ČIN, 2003. [24] KOPT, M. et al. Český skauting v dokumentech KSČ 1945–1989. Sborník 3, str. 3. Praha: SOVF a ÚDV, 2004. [25] ČMOLÍK et al. Kapitoly z historie pionýrské organizace v Československu. Praha: Mladá fronta, 1979. [26] HOFBAUER, B. Boj o jednotu dětského hnutí v Československu. Praha: Mladá fronta, 1985. [27] HAVEL, J. Tělovýchova ve vývoji dětské a mládeţnické organizace. In: MÁLINKA, J. (ed.). Historie tělesné kultury a sportu. Sborník studií 1. část, str. 71–83, 1996. 126 Český skauting a skauti-komunisté Karel Lešanovský – Kay (2006) Znalci historie českého skautského hnutí se v lecčems rozcházejí. Téměř všichni se ale shodují v tom, ţe u nás šlo od počátku o svébytnou skautskou výchovu, která respektovala dějiny našeho národa i to, co lze nazvat národní povahou. A. B. Svojsík a jeho přátelé, kteří do českých zemí myšlenky skautingu přinášeli, byli postaveni před úkol vypořádat se s různými problémy. Jedním z nich byl i poměr k náboţenství a nechuť vůči klerikalismu rozšířená u nás zejména po první světové válce. Do českého skautského slibu se nedostalo výslovné ustanovení o vztahu k Bohu, které je běţné u naprosté většiny všech ve světě působících skautských organizací. I dodatek slibu „K tomu mi pomáhej Bůh" byl – aţ na jedno velmi krátké období – vţdy jen dobrovolný. Mělo to svoje nepředpokládané důsledky ve snadné účasti a rozšiřování vlivu ateistů v českém skautském hnutí. Mravním základem českého skautingu se staly myšlenky vlastenectví, humanitmu a sociální spravedlnosti. Toto pojetí mělo pro rozšíření skautingu v našich zemích nesporné výhody. Bylo snášenlivé k široké škále někdy i protichůdných ţivotních názorů, umoţňovalo nejen bratrské souţití v hlavním svojsíkovském proudu českého skautského hnutí, ale i bohatou rozrůzněnost v celé řadě samostatných malých skautských organizací, do kterých se prolínaly i názory politické. Demokratické společenské zřízení první republiky tomuto štěpení nebránilo a ze své podstaty ani bránit nemohlo. Ve Svojsíkově Svazu junáků – skautů a skautek RČS (dále jen Svazu) byl od počátku uznáván princip nezávislosti na stranických politických vlivech. V časopisu Skaut-Junák byl v roce 1921 uveřejněn Traktát skautům o politice s těmito slovy: „Ale nechť se staneš příslušníkem kterékoliv politické strany, nesmíš jako skaut nikdy házet klacky a balvany do cesty těm, kdo se rozhodli stoupat nahoru jinudy, nesmíš jim pro jejich politické přesvědčení a politickou názorovou pravdu spílat. Junák i v politickém boji ctí vţdy lidskou důstojnost svých odpůrců." Na valném sjezdu Svazu v roce 1926 bylo schváleno programové prohlášení, ve kterém se říká: „V politice dbá naše hnutí naprosté nestrannosti. Mládeţ náleţí celému národu a je vychovávána tedy pro národ. Ač se nevyhýbá nutnému a nezbytnému poučování politickému, skauting tak činí objektivně, aby rozhodování dopadlo vţdy svobodně a po zralé úvaze pro nejlepší věc, pro nejlepšího člověka a pro největší dobro. Upřímným bratrstvím hledí zjednodušiti dnešní komplikované poměry stranické a vzájemnou úctou otupovati ostří stranické nevraţivosti. K vytyčené metě doufá dospěti jedině výchovou ryzích, poctivých a pevných charakterů." T. G. Masaryk československým skautům tyto názory potvrdil při slovanském jamboree v Praze v roce 1931 takto: „...skaut je bratrem kaţdého skauta a přítelem všech lidí dobré vůle, nemůţe být proto skautingu třídního, děleného politicky, stavovsky, nebo společensky. A poněvadţ skauting jest úsilím o radostné dětství a mládí, 127 nezkalené jedem nenávisti, bylo by zavádění jakéhokoli stranictví do skautingu těţkým prohřeškem na tomto radostném mládí..." Podstatně jiné názory na skauting mělo od počátku komunistické hnutí. Komunistické strany velice brzy pochopily přitaţlivost některých myšlenek skautingu pro mládeţ. Jeho ideovou podstatu ale ostře odmítly. Zcela jasně to formulovala uţ Leninova ţena Naděţda Konstantinovna Krupská v broţuře napsané v roce 1922 a nazvané Ruský komsomolský svaz mládeţe a skauting. Břitce odmítla chápat skauting jako formu, do níţ by bylo moţné vlít nový, tj. komunistický obsah. To bylo zásadní stanovisko, které respektovala řada komunistických i jiných levicových skautských organizací vznikajících i zanikajících v době meziválečné ČSR. Levicový českostvenský skauting přitom nikdy nebyl jednotný. Jeho vazba na politické strany byla většinou přímá. Na krajní levici neváhal vybízet děti i k třídní nenávisti. Například heslem Spartakových skautů práce v roce 1926 bylo: „K boji proletariátu vţdy připraven!" Pokusy o sjednocení většiny existujících skautských organizací v době meziválečné skončily většinou nezájmem. Nelze popřít, ţe v prvních skautských oddílech bylo u nás nemálo dětí z rodin slušně a lépe hmotně zajištěných. Příkladem můţe být básník Jiří Wolker. Ten si zapsal do svého deníku i tato slova: „Čaj se nedá píti a je cítit kouřem. Jídlo je bez omastku, a kdyţ si tak představím ta domácí jídla, ten pohodlný stůl a vonící mísy, zlostí se zalykám!" Skautem pro to ale být nepřestal. Rudolf Plajner, proletářský syn z Prostějova a pozdější uznávaný náčelník Junáka, o Wolkerovi mluví jako o synovi bankovního prokuristy z prostějovské společenské smetánky, kterou neměl rád. Řekl to dost tvrdými slovy, které se mi tu ani nechce citovat, ale dodal: „Necítil jsem nikdy nenávist k jejich dětem." Všechny dostupné údaje potvrzují, ţe v tom nestranickém Svazu bylo více proletářských dětí neţ ve všech prokomunistických a prosocialistických skautských organizacích dohromady. Při posuzování pozdějšího vývoje československého skautského hnutí je dobře si uvědomovat jednu nespornou skutečnost, která je tak běţná a viditelná, ţe se na ni zapomíná. Působí aţ směšně, ţe byl skautskému hnutí vytýkán nedostatek smyslu pro sociální spravedlnost. Jednoduchým porovnáním ţivota na skautských a pozdějších komunistických pionýrských táborech bylo moţné zjistit, ţe skautský tábor dováděl aţ do důsledků některé halasně proklamované zásady komunismu. V publikaci Na obranu českého skautingu z roku 1922 se píše: „Bratr Svojsík o skautingu praví, ţe je ve svém jádře naprostým sociálním vyrovnáním. Skauti stejně pracují, stejně se oblékají, stejně jedí, stejně bydlí, za práci stejně jsou odměňováni. Náš skautský tábor je vzorem rozumné komunistické obce, zaloţené však na naprosté rovnosti všech, na vzájemné lásce a bratrství." Z tohoto hlediska se zdá být nepochopitelná zášť, se kterou se skautské hnutí u Komunistické strany Československa (dále jen KSČ) stále víc a víc setkávalo. Vysvětlení podal po návratu z cesty do Sovětského svazu krátce před svou smrtí A. B. Svojsík jiţ v roce 1938 stručnou dvojvětou: „Skauting vylučuje totalitu a totalita vylučuje skauting." Míněn tu byl skutečný, plnohodnotný skauting jako vyhraněně demokratické výchovné hnutí, které nesleduje úzké stranické zájmy. Zejména ne ty, které hrozily násilnou jednotou. Nebývalý zájem mládeţe a rodičů o skauting po druhé světové válce byl uznáním jeho výchovných předností prokázaných v minulých desetiletích včetně statečného chování skautů a skautek v době nacistické okupace. Politické strany se začaly za- 128 jímat o zataţení tohoto dobře organizovaného a osvědčeného hnutí do svých záměrů. Vynikala v tom KSČ. Jejím ministrům Nejedlému a Kopeckému se podařilo podvodným způsobem přesvědčit přední skautské činitele, ţe je přáním celé poválečné vlády, aby se skautská organizace Junák – nástupkyně meziválečného Svazu a dalších sjednocených skautských organizací – stala součástí vznikajícího jednotného Svazu české mládeţe. Ten byl od počátku pod silným vlivem KSČ a nakonec jej tato strana zcela ovládla. Rozhořel se zápas o politické ovládnutí celé země jedinou politickou stranou. Při Ústředním výboru KSČ, ale i u niţších organizačních sloţek této strany, byly zřízeny komise mládeţe. Pro práci v těchto komisích podařilo se získat i nemálo členů Junáka. Bylo by nepravdivé všechny tyto lidi všeobecně odsuzovat jako lokaje nepřátel skautingu. Je nutné povědět, ţe mezi nimi byli i dlouholetí činovníci, které skauting zaujal a kteří se dětem v oddílech poctivě věnovali. Jedná se přitom o lidi nejrůznějších povah. Od „dobráků" neschopných odhadnout, jak můţe a musí bolševický pokus o uskutečnění komunistických ideálů skončit (Lenin některým takovým lidem z řad inteligence říkal „uţiteční idioti"), přes přizpůsobivce trendům, hledače různých výhod, aţ po vášnivé a bezohledné fanatiky. Je třeba vzít také v úvahu tehdejší výrazný posun značné části celé společnosti do komunistické náruče, která tolik slibovala a uţ i nabízela. Zapomíná se, ţe ve volbách 1946 podpořilo KSČ v českých zemích 40,17 % voličů. V únorových událostech 1948 skauti-komunisté a jejich příznivci vytvořili tzv. Akční výbor Ústředí Junáka (AVÚJ). Ten se pak i za pomoci leckde vznikajících niţších akčních výborů Junáka diktátorským způsobem neúspěšně pokoušel řídit skautskou organizaci, aţ ji podle přání Ústředního výboru KSČ dovedl k úplnému potlačení pro příštích dvacet let. Ať byly pohnutky tehdejších i pozdějších skautů a zároveň členů nebo sympatizantů KSČ jakékoliv, stala se z nich – někdy i proti jejich vůli, ale vţdy – jakási „pátá kolona" pomáhající k bezohlednému pronásledování skautingu a jeho poctivých a důsledných přívrţenců. Vzedmula se i vlna zuřivých sektářských levičáků. A tak kdysi také skautským slibem zavázaní „skauti" neváhali varovat rodiče výzvou proti skautingu například slovy „Nepřenechávejte děti kazisvětům!" A bezostyšně tvrdili i toto: „My stavíme proti této hnusné burţoazní ideologii naše hluboké socialistické vlastenectví a proletářský internacionalismus. Přitom se ovšem musíme nutně vypořádat se zbytky té staré ideologie, které snad ještě někde zůstaly... Skauting je nutné rozbít, zničit, a vybudovat Pionýrskou organizaci." Tito horliví „takéskauti" nedůvěřovali někdy ani svým spolusoudruhům, kteří pracovali v Junáku často i z přímého příkazu KSČ. Mluvili o nich jako o „soudruzích zatíţených junáctvím". V archivu komunistické Státní bezpečnosti (dále jen StB) je dostatek důkazů o tom, jak se KSČ prostřednictvím svých straníků i získaných agentů snaţila pronikat do činovnických sborů Junáka. To pak pomohlo při rozpoutání protiskautského taţení nejen ideologického, ale i trestního. Byla zinscenována řada skautských monstrprocesů. Stovky skautských činovníků byly pohnány před soudy a zavírány do věznic a pracovních táborů. Není prokázáno, ţe by se skauti-komunisté hlasitě omluvili za to, co mnohým jejich bratrům a sestrám způsobila strana, do jejíchţ sluţeb se z nejrůznějších důvodů přidali. 129 Pokusu o vzkříšení skautského hnutí v Československu v roce 1968 se zúčastnili i skauti-komunisté. Ti z let 1945–1948 i noví, kteří se členy KSČ stali v době, kdy řada skautů a skautek ještě uţívala radostí komunistických kriminálů. Komunisté byli tehdy přijímáni i do čelných funkcí v Junáku bez výčitek za minulost. Při ústředí Junáka zaloţili členové KSČ stranickou skupinu. Podobné skupiny vznikaly i v krajích a okresech. Všechny tyto skupiny byly stranickou disciplínou zavazovány uplatňovat v Junáku záměry a pokyny KSČ. Po srpnové okupaci 1968 byly schváleny nové stanovy Junáka. Ţivot této organizace byl ale podle těchto stanov proti skautským zásadám podmíněn závislostí na uznávání vedoucí úlohy KSČ a povinností všechnu výchovu provádět podle „vědy" nazývané marxismus-leninismus. To znamenalo konec nadějí na svobodný, plnohodnotný ţivot skautingu u nás. Byla nekompromisně popřena mimo jiné i jedna ze zásad skautského hnutí – stranická nezávislost. Současné přihlašování se k oběma těmto hnutím – komunistickému a skautskému – nelze neţ vykládat jako nepochopení jejich smyslu. Člověk takto rozdvojený – skaut-komunista – byl a musí být zřejmě v jednom z těchto hnutí přinejmenším omylem. Po roce 1969 uţ sice nebyli skauti a skautky, kteří se znelíbili, posíláni do kriminálů jako zejména v letech padesátých. Ale velice mnoho nepřizpůsobivých poznalo tehdy různé jiné postihy, jako byly vyhazovy z práce, problémy jejich dětí se školním vzděláním atd. Za zvlášť zrůdné je nutno povaţovat ta usnesení tehdejšího vedení Junáka (inspirovaná tam působícími komunisty), podle kterých se ze skautské organizace paušálně vylučovali všichni, kdo se odváţili otevřeně podporovat obnovu demokrattických svobod a ti, kteří nesouhlasili s nástupem tzv. „normalizace", to jest s novým utuţováním totality v Československu. Alespoň to si mohlo odpustit tehdejší vedení Junáka podléhající vlivu skautů-komunistů. Stejně jako v roce 1948, v rozporu se stanovami a podle příkazu svého stranického vedení, nepřipustili skauti-komunisté konání sněmu ani v roce 1970. Aby vítězství KSČ bylo úplné, zinscenovalo se vše tak, aby se pak mohlo rozhlašovat, ţe se Junák tehdy zrušil sám. To je dodnes vyuţíváno soudy k popírání právní kontinuity Junáka, coţ přináší nemalé problémy při hájení zejména některých majetkových práv skautské organizace. Pro další práci s mládeţí v Pionýrské organizaci doporučili v roce 1970 komunisté z Junáka jenom ty, o kterých nabyli přesvědčení, ţe budou poslušní stranickému vedení. Skauting se ale ani potom nepodařilo zcela vymýtit. Nic nepomohly všechny další dvacetileté snahy vytrhat a vymazat z paměti nové kořínky skautských ideálů zapuštěné v letech 1968–1970 do srdcí mládeţe. Potlačované rostly v různých místech rozličným způsobem dál a vyrazily okamţitě s novou chutí do ţivota po listopadu roku 1989. Při nové naději vzniklé koncem roku 1989 kupodivu znovu nechyběli skautikomunisté z let 1968–1970. Bez zkušených straníků se, jak se zdá, skautská organizace Junák, stejně jako celá společnost, neuměla obejít. Není bez zajímavostí, ţe nemálo mladých skautských činovníků věří dodnes více skautům-bývalým členům KSČ a i spolupracovníkům StB, neţ skautům-muklům, kteří za svoji věrnost skautingu proţili dlouhá léta v komunistických kriminálech. Docent Zdeněk Vorlíček, komunista a poslanec za Levý blok, svého času prohlásil: „Současná komunistická strana hluboce lituje, k čemu v minulosti došlo, a ve svých prvních prohlášeních po listopadu 1989 se za to omluvila." Je na pová- 130 ţenou, ţe se téměř nikdo ze skautů-komunistů takto alespoň formálně svým bratřím a sestrám neomluvil. Bylo by zajímavé vědět, kolik skautů-komunistů pro věrnost skautingu samo vystoupilo z KSČ. Kdo a jak se hájil při stranických prověrkách, kdo v nich uspěl a kdo a proč byl z KSČ vyškrtnut či vyloučen. Řada skautů-komunistů se chovala a stále chová, jakoby se nechumelilo. Nejsou ochotni připustit, ţe svými činy poškodili nejen pověst našeho skautského hnutí, ale ţe nesou spoluvinu na morálním stavu několika posledních generací. Jeden z nich sice uznal, ţe „nejdůleţitějším problémem dnešní doby je rozbití mravních hodnot v celé společnosti. Náprava bude velmi obtíţná, skauting ještě nikdy nestál před tak těţkým úkolem“. Vzápětí ale pokračuje: „Není nutné uvažovat, proč a jak k tomu došlo..." Jak to, ţe není nutné? Taková slova svědčí o neschopnosti podívat se sám na sebe a na své zásluhy o rozbíjení oněch – jím nyní oplakávaných – mravních hodnot! O přikyvování a pomáhání komunistickým snahám zcela potlačit v roce 1968 na nohy se znovu stavějící československé skautské hnutí existuje bezpočet zachovaných dokladů. Snahy po tzv. „tlustých čarách" za minulostí mnohým starým hříšníkům velice vyhovují. Jsou ale nestatečné a hrozí opakováním chyb. Pohodlné zapomínání a obracení se k budoucnosti svědčí také o dobrém stranickém vyškolení. Vţdyť svého času uţ J. V. Stalin řekl: „Nechce-li se někdo v politice zmýlit, musí hleděti vpřed, nikoli zpět." Tuto citaci Stalina lze najít na straně 59 čísla 4 skautského časopisu Činovník z dubna 1948. Ten uţ byl tehdy řízen komunistickým Akčním výborem Junáka. Zakladatel světového skautingu na rozdíl od českého skauta-komunisty napsal značně dříve: „Nespokojte se s pouhým Co, ale vypátrejte Proč a Jak." (B.-P.: Rovering to Success.) Zní to jako geniální předtucha toho, o co se budou po roce 1989 snaţit někteří čeští skautokazi. Jinde tentýţ B.-P. varuje: „Ti, kteří nejsou pamětliví minulosti, jsou odsouzeni zopakovat si ji včetně všech předchozích léček a omylů." Je dobré se zamyslet i nad oprávněností slov P. Ashleye, který v posudku knihy Slavenky Drakuličové Café Europa: Ţivot po komunismu, napsal v roce 1997: „...k tendencím vytvářeným nebo znovu aktivovaným komunismem patří: pokrytectví a kličkování jako techniky přeţití, neschopnost věřit v lepší budoucnost (coţ vede lidi k tomu, aby ještě dnes urvali, co mohou, a to jakýmkoli způsobem), ...strach zaujmout diskantní postoj, hluboce zakořeněná potřeba vinit z neúspěchu kaţdého jiného, kdo se naskytl, i nebezpečná ochota smazat dřívější chyby spíše, neţ si je přiznávat nebo je zkoumat." Skauti-komunisté čisté svědomí v hnutí, ke kterému se hlásili, nemají. Neosobuji si dělat soudce jednotlivců. Vím dobře, ţe za české dějiny posledních desetiletí nenesou vinu jenom komunisté. Uznávám také jednu starou indiánskou zásadu: „Neodsuzuj nikoho, v jehoţ mokasínech jsi neprošel alespoň jeden den." Právě proto se domnívám, ţe se nejen historikové musí váţně zabývat vlivem skautů-komunistů na osudy našeho skautského hnutí, ale ţe by k tomu měli povědět svoje především sami ke skautingu se hlásící členové strany, která nikdy v době své samovlády skautské hnutí ţít nenechávala. Pokud i pro ně platí ještě první a desátý zákon skautský, je takové vysvětlení jejich skautskou povinností. O občanské cti a odpovědnosti nemluvě. 131 Prameny a další informace: [1] Stanovy Svazu junáků-skautů a skautek RČS a všechny stanovy Junáka od roku 1939 do současnosti. [2] Zpráva Historické komise Junáka z 1. 2. 1992 a její upřesnění z 9. 9. 1995. [3] Dokument Náčelnictva Junáka Charta českého skautingu na počátku 21. století [4] Citace z A. B. Svojsíka. (Soukromý soupis Karla Lešanovského.) [5] Přehled některých dokladů pojednávajících o skautech-komunistech působících v Junáku v letech 1968–1970. (Soukromý soupis Karla Lešanovského o dokumentech předaných do Ústředního skautského archivu.) [6] LEŠANOVSKÝ, Karel. Trojí násilné potlačení a obnova skautského hnutí v Československu. Děčínská přednáška z 9. 10. 1990. [7] LEŠANOVSKÝ, Karel. Čistší stůl novým skautským generacím. Svátek svatého Jiří a naše roky 1968–1970. Publikováno ve zpravodaji ČIN v dubnu 1992. [8] LEŠANOVSKÝ, Karel. Slíbili jsme něco navíc. Přednáška na konferenci Evropské hodnoty demokracie a výchovy po zkušenostech s komunistickou totalitou pořádané v Praze 12.– 14. 9. 1994. [9] LEŠANOVSKÝ, Karel. Svatopetrská noc českého skautingu A nejen jeho. Přednáška na 2. konferenci Evropské hodnoty demokracie a výchovy po zkušenostech s totalitním reţimem konané na Masarykově universitě v Brně 7.–8. 9. 1995. [10] LEŠANOVSKÝ, Karel. Audiatur et altera pars. Zveřejněno ve zpravodaji ČIN, č.6/1997. [11] LEŠANOVSKÝ, Karel. Snahy komunistů ovládnout Junáka zevnitř a následky těchto pokusů v minulosti i současnosti. Přednáška na IV. konferenci Výchova v přerodu společnosti ČR z postkomunistické v demokratickou. Praha 15.–16. 1. 1998. [12] LEŠANOVSKÝ, Karel. Skauti proti komunistickému totalitnímu reţimu. Přednáška na Filosofické fakultě University Karlovy dne 12. 4. 2000 v rámci kursu Třetí (protikomunistický) odboj [13] LEŠANOVSKÝ, Karel. Československý skauting a komunismus. Přednáška v Děčíně 3. 3. 2005 v rámci cyklu pořádaného Iniciativou pro děčínský zámek a Státním okresním archivem v Děčíně. Přepsáno z videozáznamu. [14] LEŠANOVSKÝ, Karel. O skautech-komunistech. Přednáška na sněmu OVF 9. 9. 2006. [15] LEŠANOVSKÝ, Karel. Se štítem a na štítě. Praha: ÚDV, 2000 a 2002. [16] Soubor doplňků a oprav knihy Karla Lešanovského Se štítem a na štítě shromáţděných od 31. 3. 1999 do 31. 3. 2004. Ústředí Junáka 2004. [17] LEŠANOVSKÝ, Karel. Stručné dějiny českého skautingu v období 1968–1970. Praha: ČIN, 2003. [18] Podrobný soupis dokumentace k úkolu Český skauting a skauti-komunisté. Všechny dokumenty budou spolu s tímto právě dokončovaným soupisem předány Karlem Lešanovským do řádné archivní úschovy. 132 Skauting ve vězení Josef Jelínek – Baghýra (2006) Nedávno jsem zpracovával článek pro Věrni zůstaneme o Únoru 48. Jako pramen jsem pouţil zápisy ze symposia, které uspořádal v roce 1979 opat Opasek v bavorském městečku Franken poblíţ české hranice a na které pozval zástupce někdejších „vítězů“ (členové ÚV KSČ Mlynář a Kaplan) i zástupce „poraţených“ (Tigrid, Belcredi, Kratochvíl, Skalický, Pecháček atd.) a celou řadu významných bývalých ţurnalistů. Bylo otřesné poslouchat, jak komunisté dodnes nemohli věřit, ţe demokratičtí politici skutečně neměli tušení, co na ně bolševici „šijou“. Mám za sebou řadu let „těţkého ţaláře“ včetně jáchymovských uranových dolů, a kdyţ jsem si uvědomil, ţe za tuto dobu vděčím nejen bolševikům, ale i (a asi především) naivitě nekomunistických politiků, tak se mi dělalo špatně. A snad ještě horší bylo shodné svědectví všech o rozsahu zbabělosti řadového obyvatelstva, a to jak za nacismu, tak za bolševiků. Snad kaţdý člověk má radost, kdyţ můţe být na národ, ze kterého pochází, hrdý – a tohle my můţeme jenom kdyţ si budeme něco nalhávat. Snad je tedy legitimní, kdyţ se trochu zamyslím, v čem „je zakopán pes“ a proč právě skauting – přes určitá trapná selhání jeho některých špičkových činovníků – byl schopen vychovat většinu onoho malého zlomku národa, který byl statečný a za který se ten zbabělý zbytek, kdyţ nám zase řízením osudu svoboda spadla do klína, schoval. Raději ani nechci vzpomínat, jaké tisíce „(rádoby)partyzánů“ existovaly po německé kapitulaci, kolik jsme najednou měli „hrdinů“ (kteří hrdinsky vydrţeli ve sklepě pod neckama, kdyţ se střílelo) a jak národ hrdinsky přihlíţel tomu, kdyţ bolševici skutečné hrdiny, odbojáře a zahraniční vojáky, posílali na šibenici nebo alespoň na dlouhá léta do ţaláře. Dnes mnozí z nich, kdo komunismus přeţili, jsou občany jiných států, kde si jich váţí, zejména pokud v jejich uniformách bojovali proti nacistům – u nás, ve vlasti, neměli šanci. Zaslouţili si mít národ, kde jim jsou lidé za jejich obětavost srdečně vděční a povaţují je za svoje obohacení. Naše dělnická třída a kolaborující inteligence je nestrávila. Statečných máme tak málo, ţe tvoří cizorodé těleso. A jak to tedy, ţe právě skautská výchova prokazatelně vedla ke statečnému a charakternímu chování? Nechci svoje školní zkušenosti generalizovat, ale moji učitelé měli aţ na nepatrné výjimky jednu vlastnost: aţ patolízalské poklonkování tomu, kdo byl právě u moci. Bez stopy studu přešli od velebení „tatíčka Masaryka“ a prezidenta „budovatele“ k slavení velkého vůdce Adolfa Hitlera a k opěvování geniálního generalissima Stalina. V těch několika létech bez diktatury se zalykali šovinismem, diktátorům poklonkovali, aţ to bylo na zvracení. A takové typy mohou sice učit matematiku či jiný školní předmět, ale pro výchovu charakteru mohou slouţit jen jako odstrašující příklad. Co dělal vůdce skautského oddílu – který je přece také svým způsobem učitelem – jinak? Především formoval charakter svých svěřenců. Budil v nich radost z „kaţ- 133 dodenního dobrého činu“, důsledně dbal, aby silnější pomáhal slabšímu, vedl „bojové hry“ vţdy tak, aby nikdo nezapomínal, ţe jeho protivníkem a soupeřem je kamarád, podporoval soutěţivost a vzájemnou konkurenci za samozřejmého předpokladu, ţe se „hraje poctivá hra“ atd. – a místo šovinismu učil, ţe skaut je bratrem kaţdého skauta, byť měl třeba i odlišnou barvu pleti a i v praxi připomínal Masarykovo: kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem... Nejen ţe to nevedlo k redukovanému vlastenectví, ale naopak k vlastenectví bez velkých slov a mávání fangličkama. Vlastenectví, které vytrvalo i v dobách, kdy „šlo o krk“ a kdy ti s fangličkama byli dávno ve sklepě. Snad existuje vysvětlení: Vůdcem oddílu se stane člověk s přirozenou autoritou a odpovídajícím charakterem a teprve jako takto identifikovaný jde na Lesní školu či do různých kurzů pro vedení oddílů. Oproti učitelům ve škole spočívá zásadní rozdíl v tom, ţe ti napřed vystudují pedagogiku a teprve pak se ukáţe, jestli jsou ţáčkům pro legraci, nebo zda jsou skuteční pedagogové. Kdyţ naši letci dorazili do Anglie, jejich vůbec prvním činem bylo poţádat o registraci jako československý exilový skauting. Nepodařilo se mi zjistit, jak byl tento základní oddíl silný, kolik oddílů existovalo i u pěšáků či tankistů, ale je skutečností, ţe většina s námi zavřených důstojníků-zápaďáků prošla skautskou výchovou. Nebylo to jistě proto, ţe by skauting byl nějaká polovojenská organizace, ale proto, ţe vychoval charakter – to byl ten základ a teprve na něj byla naroubována vojenská odbornost. O persekuci skautů napsal Kay (ing. Karel Lešanovský) na základě studia v archivech kníţku Se štítem a na štítě. Z této obsáhlé dokumentace vyplývá i důvod, proč jak nacisté, tak bolševici, s takovou nenávistí vystoupili proti skautům a skautingu. Historik Vilém Prečan to v předmluvě osvětluje takto: „Zásady skautského hnutí a lidské postoje vštěpované kaţdé skautce a kaţdému skautovi pociťoval komunistický reţim jako bytostně nepřátelské. Byly protichůdné komunistické ideologii a totálnímu nároku, který si komunistický reţim činil na kaţdého občana. Jejich šíření muselo být znemoţněno a spolu s nimi museli být zneškodněni ti, kdo byli ocejchováni jako protivníci, ti, kteří nebyli ochotni se podrobit či by se mohli postavit na odpor, nebo se skutečně zapojili do protikomunistického odboje. Kniha je rozsáhlou dokumentací o soudní persekuci českého skautingu, jeho funkcionářů a aktivistů, i těch, kdo prošli skautskou výchovou a byli nositeli jeho myšlenek, byli oddáni svobodě, zásadám lidskosti, bratrství, hájili právo na samostatné myšlení a rozhodování.“ Prečan má pravdu. Jím uvedené vlastnosti skutečně charakterizují skautskou výchovu a tím, ţe je komunismus povaţoval za smrtelně nebezpečné pro svou ideologii, vystavil sám sobě vysvědčení. Kdyţ vyčíslíme počet skautů k počtu obyvatel a počet „odsezených let“ neskautů k době let věznění skautů, dostaneme aţ neuvěřitelné číslo potvrzující míru nenávisti i strachu bolševiků před skautingem. U skautů vadilo bolševikům všechno: od skautských jmen, které jim na sto honů zaváněly špionáţí, přes některé discipliny jako šifrování, čtení a kreslení map apod. a samozřejmě hlavně skautské humanitní ideály, kde pro nějakou třídní nenávist nebylo místo. Podrobnosti je moţno nalézt v kníţce, kterou napsal Orel (mjr. v. v. Miroslav Kopt) Český skauting v dokumentech KSČ 1945–1948, kde shromáţdil rozsáhlou dokumentaci obsahující i doklady o zradě ve vlastních řadách spáchané skautykomunisty. Orel zde dokládá, jaké úsilí vyvinuli bolševici napřed na začlenění Junáka do jednotného Svazu české mládeţe a jeho vystoupení ze Světové skautské organi- 134 zace – a kdyţ se to nepovedlo, přistoupili k radikálním krokům a krádeţi skautského majetku. Šli tedy naprosto v nacistických stopách. Orlova kníţka je smutné čtení. Dokumentuje bolševický nátlak, ale i zradu či selhání některých vlastních činovníků. Snad je příčina v tom, ţe čím vyšší funkce, tím je menší „zpětná vazba“ a z činovníků se stávají – skoro bych řekl – úředníci jako v kterémkoliv podniku. Totéţ se stalo i jiným organizacím, politickým stranám a dokonce i církvím. Mohu dosvědčit, ţe naprostá většina zavřených skautských činovníků, se kterými jsem se ve vězení setkal, byli vůdci oddílů či nejvýše středisek. Výjimku tvořili odsouzení členové náčelnictva (dr. Karel Průcha, František Němec, Ivan Mikšovič, dr. Strţínek, Karel Grimm, Milan Draţdík atd.), kteří byli odsouzeni v květnu 1952 k mnohaletým ţalářům, zřejmě za účelem zastrašení těch, kteří pokračovali ilegálně ve skautské činnosti. Ţe vyšší činovníci většinou unikli kriminálu, souvisí nejspíše s jejich věkem. Měli rodiny a děti, a proto byli opatrní, aby „se do něčeho nenamočili“. Pozoruhodné je, ţe v mnoha případech pokračovali zavření skauti bez ohledu na okolnosti „ve skautování“ i v pracovních táborech, jako např. na Jáchymovsku. Zakládali druţiny, pomáhali si navzájem a mnozí tvrdí, ţe přeţili jen díky bratrství, které v těchto kolektivech panovalo. To samozřejmě pozorovali i spoluvězňové – neskauti. A v mnoha případech poţádali o přijetí, sloţili nováčkovské zkoušky a skautský slib a byli přijati do druţiny. Jako dospělí lidé, často s akademickým vzděláním. (Viz např. Jirka Pokorný: „Druţina Teplička“). A to snad je nejlepší vysvědčení pro „nosnost“ skautských ideálů. V době, kdy člověk ztratí vše, je poniţován na kaţdém kroku a sraţen na úroveň otroka, kdy sebeblbější bachař má nad jeho ţivotem a zdravím absolutní moc – tehdy čerpá sílu z toho, co mu v mládí dal skauting. Po dlouhé měsíce mu můţe bachař podvázat návštěvy rodinných příslušníků, zakázat dopisy, všemoţně ho týrat, oddělit ho samovazbou či korekcí od ostatních vězňů – to jediné, kam „nedosáhne“, je buď hluboká víra v Boha, nebo – skauting. Skauting provozovaný za podmínek koncentračního tábora je samozřejmě netypický a přizpůsobený moţnostem. Důraz je kladen téměř výlučně na duchovní stránku – aţ na několik málo výjimek jako první pomoc, kterou se podařilo zorganizovat tam, kde byl mezi bratry lékař, trénink morseovky, uzlování, kartografie, výuka angličtiny či jiného cizího jazyka a jiné disciplíny – podle toho, kdo byl jako instruktor k dispozici. Ty duchovní disciplíny tvořily především psychologie, někdy dokonce specializovaná, např. na problematiku puberty. V druţině Teplička díky přítomnosti členů náčelnictva Grimma a Draţdíka byly dokonce tyto kurzy a debaty zaměřeny a zaznamenávány zcela cíleně pro pozdější pouţití v náčelnictvu a Lesních školách. Bohuţel přetrval u nás bolševismus příliš dlouho, Grimm i Draţdík mezitím zemřeli a dnešní náčelnictvo je – jak se zdá – poplatné ideologii zcela jiné, neţ jsme byli my. Co dělat – katolická církev spolkla komunistickou „Pacem in terris“, ačkoliv její členové byli papeţem exkomunikováni, a dnes s hodně špinavým podolkem se stará hlavně o restituci majetku – podobný osud potkal i organizaci skautskou a stejnému osudu neunikla ani leckterá politická strana... 135 Z dnešního pohledu je samozřejmě bláhové očekávat, ţe po dvou generacích bolševismu lze vrátit společenské poměry do jakýchsi ideálních demokratických dob, (které u nás ostatně nikdy neexistovaly). Osobně vidím jedinou naději pro vývoj ke skutečné demokracii v tom, jestli se podaří vytvořit čím dál tím uţší Evropské společenství – aţ ke Spojeným státům evropským s téměř jednotným zákonodárstvím – jak je tomu dnes v USA. Kdyţ se člověk podívá na evropské dějiny s věčnými válkami, pak můţe při dnešní úrovni válečné techniky takové sjednocení působit skutečně – a to doslova – ţivotodárně. A bude to skauting se svou ideologií světového bratrství, který zde jistě můţe sehrát významnou roli při odstraňování starých reminiscencí, které dosud existují. Odstrašujícím příkladem je Balkán, kde se dnes ještě vedly přímo bestiální války se zdůvodněním jakýchsi staletí starých křivd. Dodatečně můţeme být všichni hrdí na civilizovaný způsob, jakým se rozdělili Češi a Slováci, kdyţ se rozhodli uţ neţít ve společném státě. Před námi to dokázali podobným způsobem pouze Švédové a Norové. 136 Skauti v kriminále Josef Jelínek – Baghýra (2006) Často jsme se sami divili, jak vzájemně naprosto neznámí vězňové rychle poznávali, ţe jsou oba skauti, a tak mohlo odpadnout ono jinak nutné vzájemné oťukávání a prověřování. (Naletět na bomzáka – udavače – patřilo totiţ ve vězení k největším, občas i skutečně smrtelným nebezpečím, které tam na neopatrného mukla číhalo). V druţině Teplička jsme se tímto fenoménem zabývali téměř vědecky a pečlivým pozorováním jsme si ověřili, ţe tahle věc mezi skauty skutečně fungovala. Abychom dostali průkazný výsledek, bylo samozřejmě nutno stanovit jednotná, jednoduchá a dodrţitelná kritéria. Jedním z nejdůleţitějších bylo, ţe se dotyční před svým prvním setkáním nesměli znát. Tím z hodnocení vypadli příslušníci téţe skupiny, čili komplicové, nebo lidé, které spojovalo stejné, hluboce proţívané náboţenství (kněţí, Svědci Jehovovi), stejná národnost (Němci) atd. Předmětem pozorování se naopak stali kolaboranti (retribučáci), armádní důstojníci, členové stejné politické strany, lidé se stejným povoláním (učitelé, řemeslníci), Zápaďáci (ti se ovšem často znali a proto je nebylo vţdy moţné hodnotit). Výsledek našeho pozorování byl velmi zajímavý: Nalezli jsme jedinou skupinu, kde fungovalo identické „vysílání na stejné vlně“ jako u skautů – a sice u bývalých příslušníků Cizinecké legie. Tam jsme ale zjistili pomocný iniciální mechanismus ve formě nějaké „do civilu“ převzaté nadávky či zaklení, které v Cizinecké legii bylo obvyklé a specifické. A jakmile toto klíčové slovo padlo, pak hned nastal přechod rozhovoru do francouzštiny a krátká prověrka znalostí poměrů v legii. Tím byla identifikace skončena. Takový pomocný mechanismus skauti neměli – ti se skutečně poznávali podle svého chování. Skupina kolaborantů byla ovšem doslova prolezlá fízly, a to ještě mnohem víc neţ skupina kriminálních – čili zlodějů a podvodníků. A tam také charakteristickým rysem chování bylo předem předpokládat, ţe ten druhý je syčák. V ţádné jiné skupině jsme fenomén „vysílání na stejné vlně“ v této formě nenalezli. To ovšem vůbec nevylučuje, ţe by tam stejný duch a obětavé kamarádství neexistovalo. Ale teprve po „prověrce“, a ne spontánně hned na začátku – a právě to bylo předmětem našeho „studia“. A čím tedy vznikala ta jiskra, která tu mezi dvěma skauty, kteří se v ţivotě neviděli, přeskakovala? Muselo to být něco, co jim oběma bylo společné, co muselo platit nejen za ostnatými dráty, v tom specifickém teroru bolševických bachařů, kdy se mohl udavačům a tajným spolupracovníkům StB ubránit jen dobře organizovaný malý kolektiv vzájemně si důvěřujících lidí. Nebezpeční nebyli ti, kteří uţ svou uniformou signalizovali, ţe jsou na druhé straně barikády, ale ti, kteří za láhev piva, cigaretu, či jinou drobnou výhodu měli potřebu si zvyšovat sebevědomí a tlumit pocity méněcennosti na úkor svých kolegů. 137 A jaké tedy byly ty signály, které skaut nevědomky vysílal? Obvykle to byly maličkosti, kterých si člověk pravděpodobně všiml pouze v tomto extrémním prostředí: Vzít umýt spolu se svým i kolegův šálek (a povaţovat to za nejsamozřejmější věc na světě), spory, ke kterým nutně docházelo, zásadně řešit argumenty a nikdy pěstí – a celá ta škála chování a přístupů, kterému se v dobré smečce učí uţ vlče, jako třeba tolerovat názory toho druhého a přesto vědět, kdy je odsaď aţ pocať, a pak si za svou poznanou pravdou stát – kdyby trakaře padaly! A vţdycky zapnout napřed mozek, neţ nastartuju zobák... Navíc – většina nás skautů v kriminále jsme byli aktivní vůdci oddílů či vyšší funkcionáři a s urovnáváním sporů jsme nutně měli praktické zkušenosti. Nezbytnou součástí skautské výchovy je i umění improvizace – taková ta „šikovnost“ v řešení kaţdodenních maličkostí, nejen těch technických, ale i mezilidských... A tak nějak vzniká „přirozená autorita“, kde se pohledem, gestem, řeší problémy, které se člověk bez přirozené autority bude (marně) snaţit řešit řevem a pěnou u huby. Většina z nás to zná z vojny včetně staré pravdy: „Dej volovi frčku a neštěstí je hotový!“ Prostě skauting – to není trochu uzlování, pár táborových staveb a umět zacházet s mapou a kompasem – tohle uměli kluci i z Pionýra a z Hitler-Jugend taky. Skauting začíná u té nadstavby: pravdomluvnost, poctivost, zastat se slabšího atd., s cílem „Zanechat po sobě svět alespoň trochu lepší neţ byl, kdyţ jsme do něho vstoupili“ – jak to vyjádřil Baden-Powell. Proto také skauting není nějaká perioda v lidském ţivotě, ale doţivotní vyznání – a to se na člověku podepíše a vyzařuje z něho. A to také ten druhý, prošlý stejnou výchovou, je schopen identifikovat a zachytit. To je asi ta „jiskra“ – jinou jsme nenalezli. Kdyţ jsem se o půl století později Janě Klusákové z Radiofora přiznal, ţe jsme na jednom z nejhorších jáchymovských lágrů, na Dvanáctce, měli skautskou druţinu a pod nosem bachařů si klidně „skautovali“, tak se mne nevěřícně zeptala: „A to jste na to měli sílu a náladu?“ Vysvětlil jsem, ţe právě tohle byla naše záchrana. Jinak bychom byli zešíleli... A čím jsme se tam vlastně zabývali? Napřed je třeba říct pár slov o členech této druţiny: „Šedou eminencí“ byl Morho (Milan Draždík, člen náčelnictva Junáka, herec Vesnického divadla), který zaloţení druţiny vyprovokoval a z „dálky“ ji řídil. Ještě za ním stál Karel Grimm, organizační zpravodaj náčelnictva Junáka, který se „vznášel jako dobrý duch nad vodami“. Vnějším ochráncem našich aktivit byl brigadýr našeho komanda Teplička (stavěli jsme úpravnu vody v Krásné u Horního Slavkova), „táta Kurz“ jeden z mála „státních“, který takovou funkci vykonával – ačkoliv byl naprosto čestný člověk. Ti tři tvořili jakýsi „vnější perimetr“. Vlastní sloţení druţiny bylo naprosto jedinečné a reprezentovalo ideální „průměrný vzorek“ té ušlechtilé části obyvatelstva: Duchovním rádcem druţiny byl František Daniel Merth, kněz a významný básník „katolické moderny“, dále Polda, Leopold Kuncl, major Zápaďák, Jindřich Marco, reportér a fotograf pracující pro anglický a americký tisk (m.j. Life), Střelec, Vladimír Pavlů z lesácké rodiny na Česko- 138 moravské vysočině, Drákula, dr. Josef Plocek, odsouzený pro „špionáţ ve prospěch Vatikánu“, Mětek, dr. Mečislav Razik, generální sekretář Katolické akce, Sion, dr. Alois Rozehnal, Mětkův komplic, Stín, Jiří Řehák, student, básník a syn bývalého starosty Junáka, Bobr, Kamil Špaček, stavař a „tátův“ zástupce na stavbě, Jeţek, Jirka Pokorný, nejmladší z nás, hutní dělník, Bonbónek, Míla Bičík, povoláním cukrář, Baghýra, Josef Jelínek, student chemie, Béďa, Bedřich Štafl, obstarával řezbářské práce pro druţinu, mj. lilie z drţáků zubních kartáčků, které jsme nosili na krku, dr. Bohumil Švanda, nejstarší z nás, pracoval na ministerstvu zdravotnictví, Zdeněk Toužimský, povoláním mladý fotograf, a Vlk, Josef Veselý, brusič skla a zvolený vůdce druţiny. Příslušníky druţiny jsem vyjmenoval proto, aby bylo zřejmé, ţe diskutovaná témata byla diskutována nikoliv „akademicky“, ale ţe často velmi důleţité připomínky přicházely od lidí „z praxe“ a bez vyššího vzdělání. Snad pár příkladů: Jednou jsem vyprávěl o zkušenostech z práce s vlčaty. Vyslovil jsem dojem, ţe jak vlčata (chlapci do deseti let), tak skauti (11 aţ 16 let), mají obojí svá citlivá údobí. Vlčata kdyţ si začínají uvědomovat své pohlaví a skauti kdyţ procházejí pubertou. To údobí puberty bylo na Lesních školách a kursech pro vedoucí oddílu běţně diskutováno, ale to kritické období u vlčat, o tom se nikdy nemluvilo. Vyslovil jsem domněnku, ţe moţná právě v té době se nastavuje výhybka pro vývoj směrem k homosexualitě či heterosexualitě a ţe by se tomu měla věnovat pozornost. K tomu je ovšem třeba říct, ţe před půl stoletím byla homosexualita tabu-téma a víceméně kriminální záleţitost. Dnes, kdy se homosexuálové domáhají úředního uznání jejich „manţelství“ a veřejně se k svému zaloţení hlásí, je situace naprosto jiná. Tehdy bylo moţno takové téma diskutovat pouze v ideálním prostředí naší druţiny. Na začátku to na Patera i Siona a Mětka přece jenom bylo moc. Ledy prolomil aţ Polda, kdyţ potvrdil důleţitost tématu a začal vyprávět o poměrech v armádě, a to nejen naší, ale i anglické. V té naší se o tom prostě nemluvilo, ale v anglické to bylo velmi aktuální téma. Tam důstojníci zřetelně podporovali tvoření takových „nerozlučných“ dvojic: kdyţ Jim obsluhoval kulomet, tak mu Jack samozřejmě dělal nabíječe a nosil podstavec. Stejně při všech ostatních příleţitostech by byl jeden za druhého dýchal. Malér ovšem nastal, kdyţ jeden padl či byl zraněn (a odsunut do lazaretu), tak ten druhý byl pro určitou dobu k ničemu. Do té soukromé (pohlavní) záleţitosti se nikdo nemíchal... U československé armády – podle Poldy – téma zatím nebylo aktuální, ale předpokládal, ţe se aktuálním postupem času stane. Ţivě se o problematiku zajímal a byl všemi deseti pro, aby se jí dostalo patřičné pozornosti. Karel Grimm mne trochu brzdil připomínkou, ţe nemohu přece v praxi chtít, aby Lesní školy dělaly z vůdců oddílů psychology a psychiatry... To jenom jako příklad. Morho si pilně dělal poznámky a doufal, ţe z nich bude jednou velmi důleţitý materiál pro náčelnictvo Junáka. Ani to nebylo bez problémů. Díky Kamilovi jsme měli tuţku, papíry jsme získávali z pytlů na cement a vápno. Pytle totiţ měly dvojí obal – ten vrchní byl potištěn, ale ten vnitřní byl sice světle hnědý, ale čistý a pouţitelný. Jednou při filcunku bachaři Morhovy poznámky našli. Napřed z toho byl doslova poprask, ale Morhovi se podařilo kádrováka, který případ vyšetřoval, zaplést do debaty a přesvědčit ho, ţe otázka výchovy mládeţe přece není nějaká protistátní záleţitost, ţe se jí kaţdý pionýrský vedoucí musí zabývat také – aţ se bachař uklidnil a zápisky mu dokonce vrátil. Na rozloučenou mu – světe div se – řekl: „No, skauting, to byla dobrá organizace. Ale byla!“ 139 Jindy vyprávěl Jindra Marco své záţitky z Palestiny, kde byl pro Life jako válečný zpravodaj a fotograf. Nikdo z nás o tamějších poměrech neměl tušení a teď jsme dostali líčení průběhu první arabsko-izraelské války prakticky „z první ruky“. Jindra byl světoběţník a dobrodruh, měl mimořádný reportérský talent a miloval nebezpečí. Procestoval celou Skandinávii, Finsko, Arktidu, v Jugoslávii ho zatkli jako „západního agenta“ a s notnou dávkou štěstí ho nepostavili ke zdi, o Anglii napsal rozsáhlou knihu, ke které napsal předmluvu Jan Masaryk. (Kniha byla hned po Únoru zabavena). Stejně poutavé bylo líčení Poldy o plavbě Středozemním mořem a další cestě přes Persii do Ruska k Svobodově armádě, kde měli nedostatek důstojníků, zatímco v Anglii jich měli takový přebytek, ţe bylo nutno tvořit celé čety sloţené výhradně z důstojníků. Polda velel rotě, která za velkých ztrát osvobodila první metry našeho území a dojatý generál Svoboda mu připíchl na blůzu medaili za chrabrost, kterou sundal z vlastní uniformy... A takových nezapomenutelných debat byla řada. Bohuţel trvala éra bolševiků příliš dlouho a v Junáku uţ nebylo moţno navázat na staré tradice (aţ na Oddíl Velena Fanderlika). Z druţiny Teplička uţ ţijeme pouze tři, Morho zemřel před pěti léty, co se stalo s jeho zápisky, nevím, a náčelnictvo Junáka je jakási směs Svazu mládeţe, Pionýra a obávám se, ţe to skautské tam mají skoro jako folklor. Celý skauting je vlastně zaloţen na geniálním postřehu Baden-Powella, který si všiml, ţe v Anglii je chlapec do deseti let dítě. O desátých narozeninách mu narazí na hlavu cylindr a od té chvíle je dospělý muţ. Prostě objevil chybějící periodu v muţském ţivotu. Díky jemu poznala společnost, ţe éra chlapectví musí na tu dospělost teprve připravit. Baden-Powell jako důstojník, generál anglické imperiální armády, měl ovšem na mysli (nejenom, ale také) – pouţitelnost mladého muţe v armádě. Kdyţ v burských válkách viděl, jak se mladý Angličan neumí v přírodě pohybovat, je sportovně nevytrénovaný atd., uvědomil si, ţe udělat z nováčka vojáka – na to uţ je vlastně v tomto věku pozdě. Ta „předvojenská výchova“ ţe musí začít mnohem dřív. A protoţe Angličan je samozřejmě také gentleman ţijící podle určitého morálního kodexu, doplnil tu výchovu k fyzické zdatnosti i o výchovu pevného charakteru. Ale pořád ještě byl skaut (zvěd, stopař) v anglickém pojetí příliš specializován na přípravu ke sluţbě v armádě. U nás bylo třeba vytvořit „civilnější“ typ a to se výborně podařilo Svojsíkovi. Po první světové válce se také změnily trochu poměry, nekritický šovinismus (a hraní si na vojáčky) přetrvávalo vlastně pouze v diktaturách, či polodiktaturách. Přesto jakási afinita k tomu vojenskému přetrvávala; naši nejlepší důstojníci zpravidla prošli skautskou výchovou a jedním z prvních činů našich vojáků v Anglii za Druhé světové války bylo, ţe si oficiálně zaloţili skautskou organizaci... Rychle se ukázalo, ţe je účelné se „skautskou“ výchovou začít uţ během obecné školy. A sem dokonce přenést ty elementární prvky: denně dobrý skutek, pravdomluvnost, zastávání se slabšího, respekt (k rodičům, učitelům a „vůdcům“), plnění povinností a nejen to, ale sám hledat, kde se mohu stát uţitečným atd. Ty „vlčácké odborky“ jsou vlastně jenom zpestřením a těţiště činnosti leţí ve hře – za účelem bystření smyslů (nedoceněnou úlohu tu hraje „Kimova hra“). 140 Věčně problematickou otázkou pro přijímání nováčka (do vlčácké smečky) je, zda je skauting výběrovou organizací. Zda je vůbec moţné pro sebezkušenějšího vůdce smečky uţ v tomto útlém věku poznat „vrozený“ charakter chlapce. Zda se ten chce stát skautem, či „být u skautů“. Myslím, ţe kaţdý má dostat příleţitost, ovšem s tím, ţe kdyţ bude soustavně porušovat kázeň, tak ţe „vyletí“. I toto téma bylo na druţinových schůzkách Tepličky probíráno. Samozřejmě nebyla vlčata těţištěm našich rozborů. Dokonce ani ne ta věková skupina vlastních skautů ve věku 11 aţ 16 let – ale teprve chlapci starší, roveři, či ti, kteří tvořili skupinu příštích činovníků. Měli jsme uţ trpké zkušenosti, ţe bývalí skauti byli komunisté a bylo třeba analyzovat, jak se to mohlo stát... Naše tehdejší závěry je ovšem třeba dnes – podle mého názoru, který nikomu nevnucuju – korigovat. Nemohli jsme tehdy tušit, ţe přijde rok 1968, kdy se bude skauting rozbíjet podruhé a zase se budeme ptát, jak je moţné, ţe existují skauti, kteří se dali do sluţeb komunistů. Dnes si myslím, ţe nelze házet všechny do jednoho pytle. V roce 1948 bylo ještě představitelné, ţe poctivý člověk jednoduše komunistickým řečem o sociální spravedlnosti a rozšíření lidské svobody atd. naletěl. A co následovalo, povaţoval za deformaci idejí, které je nutno napravit. A trvalo 2–3 roky, neţ pochopil, ţe je v tom systém. V roce 1968 uţ si nikdo iluze dělat nemohl. Komunismus se demaskoval v celé nahotě, a kdo teď ještě ty zločince podporoval, dělal to ze zbabělosti, prospěchářství a kariérismu. Prostě byla to čistě otázka charakteru. Působil jsem tu v Německu dlouhá léta jako tlumočník, kdyţ krajané ţádali o azyl. Velmi často se stalo, ţe na otázku úředníka – jestli byl dotyčný členem komunistické strany, ten odpověděl bez jakýchkoliv zábran, jako by to bylo to nejsamozřejmější na světě – „no kdyţ jsem chtěl dělat tu funkci, tak jsem musel...“ Občas jsem se pak já musel moc ovládat, abych nezačal ječet jako Viktorka u splavu. Ale v naší druţině byli téměř všichni uţ v protinacistickém odboji a nějaké ohroţení komunistickou ideologií v našich ţivotech neexistovalo. Opravdu ne? Nebo to byla otázka náhody a trochy štěstí? Já měl to štěstí, ţe jsem se za protektorátu nějak přimotal do Káčat – čili Klubu českých turistů. A tam jsem se dostal do oddílu Pepíka Zikána. Rychle mi došlo, ţe si tu vlastně Bobr pěstuje ilegální skautský oddíl se vším všudy, jenom bez těch vnějších atributů. Ale skládali jsme odborky, lovili Tři orlí pera a na tajno, za přítomnosti jenom vybraných, skládali dokonce skautský slib včetně slibu věrnosti Československé republice. Pod Bobrovým vedením jsem dokonce koncem války zaloţil vlastní druţinu, jejíţ členy jsem pomalu připravoval na dobu svobodného skautingu. Všichni jsme si také „omočili“ v praţském Květnovém povstání – já v bezprostřední blízkosti našeho bydliště – na Trojském mostě. „Napařili“ mi za to Medaili za chrabrost a o dva roky později uţ jsem zase byl zrádce lidu, nohsled kapitalistů a Státní soud mi „napařil“ šest let těţkého ţaláře. A ţe prý jsem jako skautský vůdce kazil mládeţ. Kdyţ v roce 1968 přišli Rusáci, tak jsem sbalil rodinu a šel do exilu. Na další protektorát včetně věznění na Borech uţ jsem neměl nervy. Čekali jsme kdovíjaké potíţe, ale všechno probíhalo hladce a časem jsem dokonce našel kontakt na krajany, kteří byli ochotni proti komunismu také něco dělat. S historikem dr. Prečanem, spisovatelem Vladislavem, Grušou, Tigridem, Medkem a dalšími jsme tu na zámku hraběte Schwarzenberga v Scheinfeldu zaloţili Dokumentační středisko československého samizdatu, kde jsme se starali o rozmnoţování a rozesílání „ineditní“ literatury našim 141 zahraničním nakladatelstvím, institutům slavistiky významných západních univerzit, proslulým knihovnám (British Library, Knihovna kongresu USA atd.). Mnoho takto uveřejněných kníţek bylo přeloţeno do cizích jazyků a československá literatura se stala náhle na Západě pojmem. Snad tohle také trochu přispělo k Nobelově ceně pro českého básníka... A tak se stalo, ţe mi v roce 1998, k osmdesátému výročí vzniku republiky, prezident Václav Havel tak nějak zarámoval ţivot Medailí za zásluhy... Kdyţ jsem seděl ve Vladislavském sále na Hradě a víceméně zděšeně koukal, kam jsem se to dostal, tak mi táhlo hlavou, jakou to vlastně mám vlast: Celý ţivot se snaţíš chovat se jako opravdový skaut, věříš stejným ideálům a jednou tě ta tvoje vlast málem zamorduje v uranových dolech a o pár let později ti prezident dává medaili a říká „hodnej, hodnej“. Někdy dělá osud pěkné kotrmelce... Omlouvám se za ten trochu příliš osobní závěr, ale myslím, ţe ta ţivotní bilance tak nějak patří k věci. 142 Skauting, který si přivezli z domova, byl zasazen do jiných podmínek a jiné doby. Exilová kontinuita čs. skautingu Josef Cihlář – Pep (2006) Po mnichovské zradě spojenců a potupné likvidaci Československa uprchly stovky skautů-vojáků za hranice, aby bojovaly proti nacismu v cizích armádách. Všem však bylo souzeno, aby se v nedlouhé době sešli v Anglii, coţ se stalo po pádu Francie v roce 1940. Mezi uprchlíky byl i mladý právník, nadporučík dělostřelectva, JUDr. Velen Fanderlik, který se jiţ ve Francii zaslouţil o zakládání a spolupráci skupin roverů u našich vojenských jednotek, a organizování roverů se věnoval i v Anglii. Tam byl podporován pplk. Václavem Vlčkem, který byl v roce 1939 zvolen starostou Junáka a v londýnské exilové vládě byl šéfem propagačního oddělení naší armády v Anglii. Skupiny roverů u našich vojenských jednotek a také čs. skautské oddíly pracující při československé škole ve Shropshire tak zaloţily čs. exilový skauting dříve, neţ byl ve vlasti JUNÁK dne 28. 10. 1940 nacisty rozpuštěn. Kontinuitu organizace JUNÁK potvrdilo dopisem z 23. května 1941 ministerstvo vnitra naší londýnské exilové vlády a 25. června 1941 i Mezinárodní skautská kancelář. V dopise ředitel J. S. Wilson napsal: „Je mi velkým potěšením, mohu-li sdělit, ţe Svaz čs. skautů ve Velké Británii byl Mezinárodní skautskou kanceláří uznán jako pokračovatel spolku JUNÁK.“ Takového „úředního“ uznání kontinuity JUNÁKA se nám v poválečných létech exilu již nedostalo, nejen proto, že jsme neměli exilovou vládu, ale také proto, že exilové skautské spolky nemohly být členy světové skautské organizace přímo, ale jen přes skautskou organizaci hostitelské země, a změnit tuto zásadu se nepodařilo. Poválečná svoboda a rozkvět čs. skautingu trvaly necelé tři roky, komunistickým pučem v únoru 1948 začalo dlouhých čtyřicet let zločinného totalitního reţimu, který vyvolal dvě mohutné emigrační vlny: první, poúnorovou (1948) a druhou, posrpnovou (1968). Měly řadu odlišností, proto o nich pojednáme odděleně. První emigrační vlna (po roce 1948) Důvody první poúnorové emigrace byly převáţně politické. I kdyţ politické procesy, ţalářování a popravy, ztráta všech svobod, kolektivizace a znárodňování majetku se teprve připravovaly, byly tyto konce předvídatelné, a proto přes „zelenou hranici“ (Šumavu) utíkaly do amerického okupačního pásma Německa celé rodiny, ale i mnoho mladých jednotlivců, kteří ostnaté dráty na hranicích brali jako ztrátu svobody. O uprchlíky se v okupačních zónách Německa starala organizace IRO – International Refugee Organisation (Mezinárodní organizace pro uprchlíky), která uprchlíkům zajišťovala základní existenční podmínky, tj. ubytování a stravování. Tábory byly zřizovány pro 300 aţ 800 osob většinou v objektech bývalých vojenských kasáren, které se nacházely obvykle za městem. Byly velice skromně vybaveny, rodiny ţily na pokojích s jednotlivci, to se zlepšilo aţ později. Také strava byla velmi 143 jednoduchá, kolem 1 500 kalorií denně. Nejhorší však byla jednotvárnost ţivota, nemoţnost nějakého zaměstnání, kdy hlavní starostí všech bylo získání vstupního víza do cílové země, kterou byly nejčastěji USA, Kanada a Austrálie, přičemţ čekání na vyřízení všech formalit mohlo trvat i mnoho měsíců. Ta snaha opustit válkou zničenou a hospodářsky rozvrácenou Evropu je pro tuto první emigrační vlnu charakteristická a ovlivnila i náš exilový skauting. Záchytné středisko pro uprchlíky bylo v Regensburgu, kde pracovníci IRO uprchlíky registrovali a rozváţeli do utečeneckých táborů. Kdo se hlásil ke skautingu, bylo zjištěno jiţ při této registraci. V Regensburgu vzniklo také první čs. exilové ústředí Czechoslovak Democratic Boy Scouts in Emigracy. Tento výbor (první měsíce ještě bez Velena Fanderlika) zajišťoval pomoc při zakládání skautských oddílů v jednotlivých táborech. Velen Fanderlik, v únoru 1946 zvolený starostou Junáka, přešel hranice s manţelkou Velenkou tzv. „cestou klatovských skautů“ dne 28. 10. 1948 a jiţ necelý týden poté vyšlo s datem 4. 11. jeho oznámení bratrům a sestrám v německých táborech, ţe je v Regensburgu a ţe převzal vedení čsl. Junáka v zahraničí. Oznámil také, ţe dohodl s ředitelem Mezinárodní skautské kanceláře J. S. Wilsonem zařazení čs. exilového skautingu do rámce D. P. skautů (Displaced persons, tj. skautů bez domova), a dostal slib p. Moneta, člena komitétu IRO, pověřence pro D. P. skauty, ţe bude podporovat ţádosti našich skautů pro emigraci. Skautské jednotky v německých uprchlických táborech byly organizovány podle národnosti s vlastním skautským vedoucím, vědomosti máme celkem o třinácti čs. „táborových“ oddílech, registrovaných jako D. P. skautský oddíl. Oddíly končily činnost likvidací táborů, která probíhala postupně do roku 1950. Podle závěrečných statistik prošlo našimi oddíly D. P. skautů celkem 850 skautů a skautek, nejsilnější byly svého času oddíly v Ludwigsburgu a v Murnau, kde byl na setkání vedoucích táborových oddílů, konaném 23.–26. 7. 1949, br. Velen Fanderlik zvolen starostou čs. skautů v exilu. Bylo také dohodnuto, ţe příští setkání, prohlášené za skautský sněm, se bude konat v roce 1950. K tomu ale nedošlo, protoţe mnoho členů mezitím jiţ emigrovalo do cílové země a tábory se rušily. V roce 1949 se podařilo uskutečnit i velký prázdninový tábor na Walchersee v bavorských Alpách, kde se ve dvou turnusech vystřídalo 220 skautů a skautek. Je tedy nesporné, ţe ustavením exilového ústředí Czechoslovak Democratic Boy Scouts in Emigracy v čele s posledním ve vlasti svobodně zvoleným starostou Velenem Fanderlikem, a to ještě dříve, neţ byl JUNÁK ve vlasti umlčen, je kontinuita čs. skautingu v dobách první emigrační vlny (1948) i právně nezpochybnitelná. Představa, ţe pobyt a skautování v uprchlických táborech a tam uzavřená kamarádství budou jakýmsi spojovacím tmelem exilových skautů i v jejich nových domovech, se nenaplnila. V obrovských prostorách USA a Kanady se naši skauti-emigranti rozptýlili, jak si Velen posteskl, „jako kapky v moři“. Spojení a vzájemnou informovanost měl zajistit časopis Stopa, který vznikl v německém Ambergu v roce 1949 a vycházel s přestávkami aţ do smrti svého duchovního otce a hlavního přispěvatele Velena Fanderlika v únoru 1985. 144 Skautské exilové ústředí ustavené v Německu přenesl Velen spolu s Bedřichem Woitschem do USA. Pojali jej jako koordinační ústředí a přejmenovali jej na Czechoslovak Boy Scouts in Exile a Velen jako „starosta pro celé exilové hnutí“ jmenoval jako vedoucího s působností pro USA br. Frederica Woitsche – Bedřicha a podobně působením v Evropě br. Josefa Kratochvíla – Babyho. K aktivnímu skautování došlo však jen v kanadském Torontu, kde byl v létech 1952–54 registrován čs. exilový oddíl „Group No 241 Toronto“ se silnou druţinou roverů. Neformálně se scházeli bývalí skauti v Chicagu a v Seatle skupina roverů několik let vydávala časopis Stopa. V dalších amerických městech se zaloţit exilové skupiny nepodařilo. Ve válkou rozvrácené Evropě zůstalo jen několik málo skautů – emigrantů, ze známých skautských osobností byl viditelný jen prof. Josef Kratochvíl – Baby, činovník moravského katolického skautingu, kterého Velen znal z mládí proţitého v Brně. Organizováním evropského exilového skautingu Velenem pověřený J. K. Baby měl však současně i pověření „Sdruţení politických uprchlíků v Německu“ k organizování Čs. dálkových doplňovacích škol, které měly zmírnit odnárodňování našich krajanů. Této oblasti se J. K. Baby věnoval přednostně, nejprve formou jakýchsi nedělních doučovacích krouţků (i docházkou dobrovolných učitelů do rodin), později formou prázdninových táborů se skautskými prvky, pořádanými v Německu a v létech 1959–1965 pak v Norsku. Jeho hlavní zásluţnou činností bylo vydávání časopisu Skaut-Exulant, který s malými přestávkami vydával ve Stuttgartu od roku 1952 aţ do roku 1989. Pravdou je, ţe se J. K. Baby o zakládání řádných exilových oddílů v podstatě ani nepokusil, a ještě i po létech, v dopise ze 7. 11. 1974 psal, ţe preferuje doučovací krouţky, a při zakládání exilového oddílu v Mnichově radil k opatrnosti, protoţe se oddíly dosud nikde prakticky neosvědčily… Podobnými názory, svým autoritativním chováním a zjevnou nedůvěrou ke všem tzv. „posrpnovým“ emigrantům ovlivňoval J. K. Baby naše skautské exilové dění i po roce 1968. Druhá emigrační vlna (po roce 1968) Několik měsíců bez tiskové cenzury stačilo médiím, aby byla veřejnost podrobně seznámena se zločiny komunismu a metodami vymývání mozků. Skauti se po dvacetileté přestávce vraceli z prázdninových táborů do domovů okupovaných sovětskými tanky a s vyhlídkou na návrat ţivota v totalitě za ţeleznou oponou. Tomuto osudu se vzepřela druhá emigrační vlna, kdy republiku opustilo kolem 200 tisíc osob, tedy asi čtyřnásobek první emigrační vlny. Posrpnoví emigranti byli svobodnými státy Evropy přijati nesrovnatelně lépe neţ jejich předchůdci z let 1948–50, snad i proto zůstávali převáţně v Evropě. Skauti se navíc koncentrovali ve třech hostitelských státech: Švýcarsku, Německu a Holandsku. Rakousko bylo v podstatě jen tranzitní zemí a exilový skauting tam byl proto atypický. Trauma z potupné sebelikvidace skautingu ve vlasti (září 1970) chtěla skupina předválečných skautských činovníků překonat ustavením Přípravného ústředí čs. exilového skautingu (dále jen PÚ), které by v podmínkách exilu nahradilo likvidované pražské ústředí a posléze připravilo i obnovu JUNÁKA ve vlasti. K zaloţení tohoto ústředí došlo u příleţitosti Komenského dnů v holandském Naardenu v srpnu 1970. Šťastný krok to však nebyl. Bydliště šesti vedoucích funkcionářů byla tak 145 vzdálená, ţe se k osobnímu jednání jiţ nesešli, náhrada porad korespondenčním stykem se neosvědčila, pochybné však bylo i budování exilového skautingu „shora dolů“, tj. ústředím (vedoucími funkcemi) počínaje. Nebylo také uváţeno, ţe v USA jiţ dvacet let podobné ústředí existuje, coţ vedlo k nepříjemné konfrontaci. Poté, co dohoda br. Grandtnera (místopředsedy PÚ) s br. Velenem nenašla většinovou podporu předsednictva PÚ, činnost obou ústředí rokem 1972 prakticky skončila, aniţ se na zaloţení prvních exilových oddílů v americkém Los Angeles (1971) a švýcarském Badenu (1970) podílely. Za začátek čs. exilového skautingu v Evropě je jednoznačně pokládán Tábor Kostival pořádaný v srpnu 1972 v německém Glattu, kde našim skautům zapůjčil louku a zázemí své fary německý farář Franz, známý J. K. Babyho. Tábora se účastnilo na 30 chlapců a děvčat ţijících ve Švýcarsku a Německu, většinou dětí skautských rodičů. Ti se po úspěchu tábora dohodli v pořádání letních táborů pokračovat. Nábor dětí předčil očekávání, pro 140 zájemců musel mít tábor Kostival II. (červenec–srpen 1973) dva běhy. Přípravy tohoto tábora se ujali agilní krajané ze Švýcar, kteří pro ten účel zřídili v únoru 1973 pracovní výbor nazvaný Československý skaut ve Švýcarsku, z něhoţ se později stala organizace, sdruţující naše exilové oddíly ve Švýcarsku. Registrace našich skautů ve skautských organizacích hostitelských zemí Evropy začala roku 1973. Prvenství má oddíl ve švýcarském Badenu, zaloţený br. Miltnerem – Jestřábem, jenţ také se švýcarským skautským ústředím Schweizerischer Pfadfinderbund vyjednal velkorysou autonomii, kterou dohodl br. Kolominský – Maugli i s německým ústředím Deutsche Pfadfinderschaft Sankt George. Našim jednotkám ve Švýcarsku a Německu bylo nejen dovoleno nazývat se „československými“, ale obdržely i autonomii v užívání svého skautského slibu, stupňů zdatnosti a dalších zvyklostí své vlasti, včetně krojových odznaků. Tábory v roce 1974 byly v obou zemích ještě centralizované, formovaly se však jiţ regionální oddíly, a to i v Holandsku a Rakousku. A tak nazrála potřeba vzájemné pomoci, spolupráce a koordinace. Došlo tak „iniciativou zdola“ ke schůzce skautských činovníků dne 1.–2. března 1975 ve švýcarském Winterthuru s významnou dohodou o zaloţení organizace Český a slovenský exilový skauting v Evropě (dále jen ČSES), která ve svém programovém prohlášení vedle přísného dodrţování skautského zákona a slibu a idejí zakladatelů Baden-Powella a Svojsíka věnovala mimořádnou pozornost i udrţení jazyka a kultury našich národů. Navázání na ideje a praxi umlčeného Junáka bylo úplné, včetně uznání posledního svobodně zvoleného starosty Velena Fanderlika starostou čs. exilového skautingu, který na táboře Severka II. v německém Rüthenu přijal nové nebo obnovené sliby 26 činovníků ČSES. V době rozkvětu kolem roku 1980 měla organizace ČSES asi 250 aktivních členů a 50 činovníků, za celou dobu existence ČSES to byl násobek všech věkových stupňů. První generace vedoucích byla vystřídána druhou i třetí, vedení tak přešlo do rukou mladších z řad rodičů a pak jiţ skautů odchovaných v exilu. O aktivitě organizace ČSES svědčí tato čísla: Oblast Švýcarsko měla 3 oddíly se 37 tábory, Německo 7 oddílů se 68 tábory, Holandsko jeden společný oddíl s 11 tábory a Rakousko 2 oddíly s 9 tábory, celkem tedy bylo uskutečněno 125 letních táborů, 6 zimních lyţařských táborů, jarní a podzimní oddílová soustředění a pět Exiloree, jak byla nazvána třídenní svatodušní setkání čs. exilových skautů ze všech zemí svobodné Evropy, kde organizace ČSES 146 měla své jednotky či osamělé hlídky. Poprvé bylo pořádáno v roce 1983 a pak v pravidelných dvouletých intervalech, to poslední v roce 1991 jiţ ve svobodné vlasti pod názvem Jitřenka. Naši exiloví skauti, známí jako Free Czechs (Svobodní Čechoslováci) se v rámci německého kontingentu zúčastnili světových Jamboree v Norsku (1975) a v Kanadě (1983) a byli pravidelnými účastníky mezinárodních skautských setkání Intercamp (pořádaných v severním Německu nebo zemích Beneluxu) či Eurocamp a Camporee (pořádaných v jiţním Německu) a získávali v soutěţích četná ocenění. Nutno zdůraznit, že na všech těchto mezinárodních akcích byli naši skauti jediní zpoza železné opony (nepotkali tam ani Poláky ani Maďary). Jakýmsi „úředním“ věstníkem ČSES byly Poradní svitky, poslední s číslem 71 vyšel v červnu 2002 a oznámil ukončení činnosti organizace. Ta měla i své agilní vydavatelství SKAUTED (Skautská edice). Nabídkový katalog z roku 1982 obsahoval 43 kniţních titulů a časopisů, ale i pohlednice, nálepky, odznaky. Vedle ústředního časopisu Šíp a později TAM-TAM existovalo deset dalších (oblastních či oddílových) časopisů, z nichţ pět bylo pravidelnými měsíčníky, dva roky vycházel i druţinový časopis roverů Soví letáky. Zcela výjimečný byl projekt „oběţné kazety“. Bylo na nich vţdy něco ze skautské výuky, morseovka, kousek českého dějepisu, česká gramatika s úkoly a několik písniček. Ke kazetám byla přibalena písemná příloha, skauti si kazetu posílali v pevně určeném pořadí, aţ došla zpět k autorovi (dr. Jelínek v holandském Ossu), jemu také posílali vyřešené úkoly. K oblíbeným „OK“ (Oběţným kazetám) přibyl později Rohlík (Roverská hudebně-literární kazeta) a také literární texty Čtení při svíčce a INU. Znalosti jazyka, dějin a kultury staré vlasti se věnovala opravdu mimořádná pozornost. Při třech exilových oddílech (Curych, Bern, Pfungstadt) vznikly a na veřejnosti vystupovaly folklorní taneční skupiny, i tak se podporovala a propagovala kultura staré vlasti. Skautování v exilu mělo své zvláštnosti. Po příchodu do exilu bylo nutné především zajistit existenční podmínky (zaměstnání, bydlení) a vyrovnat se s cizím prostředím i vyhledáním krajanů a snahou trávit volný čas podle zvyklostí své staré vlasti. Podle tohoto modelu naše exilové oddíly vznikaly. Jejich vedoucí však museli řešit problémy, se kterými se ve staré vlasti nesetkali: - Členy oddílu byly děti v okruhu aţ 100 km (v USA aţ 300 km) od sídla oddílu, takţe účast na oddílových akcích byla zcela závislá na času a chuti rodičů, kteří děti museli vozit. - Schůzky byly proto omezeny na jednu měsíčně, byly však celodenní, většinou v neděli, občas i se sobotou s přespáním v klubovně či venku pod stany. Často bylo proto nutné mít program i pro čekající rodiče. - Důsledkem takto rozptýlené členské základny byla nepravidelná docházka dětí, takţe na schůzkách bylo pokaţdé trochu jiné sloţení, coţ ztěţovalo uplatnění druţinové soustavy. - Specifickým problémem byl i termínový nesoulad školních prázdnin, lišících se v kantonech (Švýcarsko) nebo u spolkových zemí (Německo). Pro československé emigranty bylo příznačné, ţe kaţdoroční „Den uprchlíků“ oslavovali Slováci od Čechů odděleně, existovaly i jiné vnitřní problémy, které se nevyhnuly ani naší skautské komunitě: - Generační problém: nešlo o rozdíly ve stáří, ale o příslušnost k první či druhé emigrační vlně. Tyto dvě vlny byly různorodé a i kdyţ přišly ze stejné země a mno- 147 - - zí se mezi sebou doma i znali, přece si nerozuměli. Jiní byli ti „starší“ emigranti, co utíkali před komunismem, a jiní ti „noví“, kteří dvacet let v komunismu ţili. Ti „poúnoroví“ se obecně cítili být povolanější za národ vystupovat, střeţit ideály Masarykovy republiky a povaţovali ty „posrpnové“ za „komunismem narušené“. V exilovém skautingu byl hlavním šiřitelem těchto názorů a nálad br. Kratochvíl – Baby, který v „nových uprchlících“ viděl „agenty Prahy“, kteří chtěli jeho práci zničit a její úspěchy si přivlastnit. Aktivitu ČSES tím však naopak povzbudil a koncem roku 1974 na všechny své skautské funkce rezignoval. Rozdíly však byly i uvnitř „posrpnové emigrace“. Uprchlíci přišlí kolem roku 1980 emigrovali většinou z prospěchových důvodů a chtěli co nejrychleji dosáhnout „blahobytu“ těch raně posrpnových emigrantů. Ale Němci k nim jiţ nebyli tak vstřícní: nesměli začít pracovat, dokud nesloţili zkoušky z němčiny a dějepisu. Snaţili se co nejrychleji asimilovat a často mluvili se svými dětmi špatnou němčinou, aby se příliš neodlišovaly od ostatních dětí. Udrţet češtinu v exilových oddílech a táborech se stalo obtíţnější. Národnostní problém: ve Švýcarsku a Německu vznikly spolky Československý skaut a předpokládalo se, ţe přídomek „československý“ ponese i zakládaná evropská federace našich exilových skautů. Kdyţ slovenský národovec br. Grandtner – Cipa vznesl na ustavující schůzi ČSES (Winterthur 2. 3. 1975) poţadavek názvu „Český a slovenský“ a měl to jako podmínku svého členství, plénum schůze pragmaticky usoudilo, ţe to hlavní je začít pracovat a název organizace je méně podstatný. Slováků bylo v ČSES necelých 5 %. Není myslím lepšího důkazu, jak naši krajané o rozvoj a úspěchy exilového skautingu stáli a usilovali. Náboženský problém: začal ustavením Přípravného ústředí, kdy minimálně dva z jeho zakladatelů (br. Lobpreis – Ilek z USA a br. Kratochvíl – Baby) usilovali, aby všechen náš exilový skauting byl katolický a v tomto smyslu na členské přihlášce i změnili text skautského slibu. Přípravné ústředí ukončilo svoji neúspěšnou činnost rokem 1972, na ustavující schůzi ČSES tento poţadavek zazněl méně důrazně a zvítězil názor, ţe je nás tak málo, takţe není rozumné členství nějakými podmínkami omezovat. A tak se naše exilové oddíly podřídily zvyklostem hostující země, v Německu měly své duchovní rádce a téměř všechny tábory uskutečněné v rámci ČSES pořádaly polní mše nebo hromadnou nedělní návštěvu kostela. Závěrečné konstatování: Ze skautského hlediska naše exilové organizace a jejich jednotky úkol udrţení kontinuity čs. skautingu, jeho idejí a tradic včetně svého poslání vlasteneckého (udrţení znalosti mateřštiny, dějin a kultury našich národů) bezesporu splnily. Jestliţe kontinuitu někteří právníci zpochybňují, není na vině exilový skauting, ale způsob ukončení činnosti Junáka v roce 1970. Podle tohoto názoru je současný Junák novou, jinou organizací. I kdyţ s tímto právním názorem nesouhlasíme, i nám se zdá dnešní Junák jiný neţ ten svojsíkovský a fanderlikovský a je nám z toho smutno. APENDIX Stojí za povšimnutí, ţe dnešní „Oddíl Velena Fanderlika“ měl v době exilového skautingu svého jmenovce. V německém městě Pfungstadt byl v roce 1974 zaloţen oddíl, sdruţující chlapce a děvčata z oblasti Frankfurtu. Vedoucí oddílu poţádali dopisem Velena o souhlas, aby oddíl směl nosit jeho jméno. Svůj souhlas udělil Velen dopisem z 22. října 1975 těmito slovy: „Ţádali jste mne ve svém dopise, abych dal dovolení k tomu, aby Váš oddíl mohl se jmenovat či uţívat názvu ODDÍL VELENA FANDERLIKA. Je to cosi neobvyklého, i kdyţ ještě doma se po mně jmenovala tábořiště, skautské klubovny a chaty, ale 148 to bylo ještě doma. Bránil jsem se tomu, aby jméno někoho, kdo je ještě činný, bylo pouţíváno tímto způsobem, ale konec konců kdyţ to pro Vás, jak píšete, tak mnoho znamená, rád dávám svolení. Jen o jedno bych Vás prosil, abyste si všichni uvědomili, ţe je to pro Vás, jak píšete, velká čest, ale je to i závazek. Jste první, kdo o to ţádali a tak berete i závazek, ţe budete vţdycky tak pracovat, plnit skautské povinnosti a ţít podle našich skautských zásad, abych snad jednou neměl výčitky svědomí, ţe jsem Vám to neměl dovolit. Ostatně byli by to třeba jiní, kteří by řekli, ţe jejich práce je lepší, a ţe si to nezaslouţíte. Musíte být vţdy vzorem ukázněnosti a chování. Berete na sebe také závazek, ţe budete slouţit poctivě a jak nejlépe dovedete naší myšlence, a tak uhájíte svůj, či snad náš štít. Neznamená to pro Vás také ţádné privilegium a podléháte stejně jako kaţdý jiný oddíl voleným a ustanoveným funkcionářům, jak našim, tak i Němcům, kterým podléháte. A jednu jedinou prosbu bych měl. Pošlete mi tu a tam zprávu o své činnosti, nebo i nějakou tu fotografii, abych věděl, jako Váš táta, co děláte... Přeji Vám mnoho zdaru a věřím, ţe mě nikdy nezklamete. Váš Velen“ A čs. exilový oddíl „Bratří Čapků“ v Mnichově nazýval své tábory aţ do roku 1983 názvem „Velen I. aţ VIII.“ Svědčí to o neformální úctě a lásce, kterou „náš“ Velen Fanderlik (nejen) u skautů-exulantů měl a o kterou se celoţivotní prací pro náš československý skauting zaslouţil. 149 150 Skauting je „choroba“, která je nevyléčitelná, ale je to přece jenom poţehnání. Člověk pro něco ţije a ne jen pro sebe! (Velen Fanderlik v dopise ze září 1983) Velen Fanderlik v dopisech Josef Cihlář – Pep (2006) S bratrem Velenem jsem se (bohuţel) osobně nesetkal, své poznatky čerpám z více neţ stovky Velenových dopisů z let 1970 aţ 1985, které jsem shromáţdil při sepisování Dějin čs. exilového skautingu. V dopisech reagoval na zaloţení Přípravného ústředí (dále jen PÚ) a po zaloţení organizace Český a slovenský exilový skauting (dále jen ČSES) i na jeho vnitřní problémy, to vše s moudrým nadhledem a po pragmatické analýze moţností exilu. Velenovy dopisy jsou uváděny datem a jménem příjemce. O těchto příjemcích a také o aktérech, o kterých se v dopisech píše, pár základních informací: - - - Grandtner – Cipa, slovenský národovec, poúnorový emigrant, zakladatel a úřadující místopředseda PÚ, evropský náčelník organizace ČSES Kratochvíl – Baby (také J. K. Baby), činovník moravského katolického skautingu, spisovatel, poúnorový emigrant, prakticky jediný skautský aktivista v Evropě do příchodu posrpnových emigrantů, organizátor „Dálkových škol“, vydavatel časopisu Skaut-Exulant, jeden z otců zakladatelů PÚ, spolupráci s činovníky ČSES odmítl Wendligovi – Janaš a Luboš, posrpnoví emigranti, zakladatelé exilového oddílu v německém Pfungstadtu, jemuţ Velen propůjčil své jméno Lobpreis – Ilek, autor protikomunistického Skautského manifestu (1948), poúnorový emigrant činný u amerických skautů, skautský aktivista s vyhraněnými názory na podstatu a ideje skautingu, duchovní otec PÚ Stránský – Spojka, tajemník PÚ, on a Grandtner dohodli spolupráci s Velenem Koutný – Aquila, poúnorový emigrant, vůdce rakouské oblasti ČSES Volf – Vrně, řešitel právních sporů, v té době vůdce německé oblasti ČSES Emigrace a emigranti Velen pokládal emigranty za „lidi zvláštního druhu“, kteří navíc myslí a jednají různě podle toho, kdy vlast opustili. To povaţoval za hlavní důvod nesvornosti a hádek v krajanské komunitě (i mezi skauty). STOPA č. 31/1972: Obě emigrační vlny (poúnorová a posrpnová) jsou různorodé a i kdyţ přišly ze stejné země a mnozí se mezi sebou doma znali, přece si v exilu nerozumějí. Slova mají jiný význam, tak třeba exulant a emigrant. Staří exulanti rozlišovali podle Komenského a podle řeckého významu toho slova: Exulant je ten, kdo se chce vrátit a chce být v cizině jen dočasně, kdeţto emigrant je ten, kdo hledá v cizině nový ţivot. Noví exulanti rozlišují jinak. Podle nich je emigrant ten, kdo odešel za lepšími ţivotními podmínkami, kdeţto exulant je ten, který odešel, protoţe byl politicky pronásledován nebo alespoň v nebezpečí. Hlavním důvodem nedorozumění 151 je však odlišná ideologie. Lidé, kteří odešli z vlasti dříve, neţli přišel Hitler, nepoznali ani nacistickou vládu, ani poválečné tři roky osvobození a nezaţili reţim po roce 1948, myslí dosud v pojmech Masarykovy filozofie, věří ve svobodu individua a věří také, ţe společnost a stát slouţí občanu a ne občan státu. Ti, co přišli po roce 1968, jiţ tyto pojmy vůbec neznají a jsou jim nejen cizí, ale zastaralé. Znají tzv. zásady sociální spravedlnosti, ale také praktické uplatňování těchto zásad. I kdyţ se jim mnohé doma za těch dvacet let nelíbilo, zvykli si na leccos, co se jim naprosto nezdá divné a s čím by ti staří exulanti nikdy nesouhlasili. Noví exulanti si přinesli jakousi víru v ideologii, která platí jako dogma. Ne třeba komunistickou, ale jakoukoliv. Dogma, které je nad ţivotem, protoţe kontroluje ţivot. 24. 3. 75 – Grandtner: Mezi lidmi z roku 1948 byla nedůvěra k lidem, co přišli po roce 1968, protoţe mezi nimi byli mnozí, kteří po roce 1948 měli doma důleţitá postavení v komunistické straně a před nimiţ mnozí z nás utíkali. Zdá se mi však, ţe je to všechno dnes za námi. LISTY JUROVI – dodatek: Přicházíš poprvé do exilu a vím, co Tě trápí. Cítíš nejistotu. Co bude? Jak dlouho? Vrátíme se domů? Co bude doma? Bude to zase jak bývalo? Co se změní a jak? Domů se vrátíme, alespoň někteří z nás; ten, kdo se doţije. A co bude doma? Bude zase „přehodnocení hodnot“, budou nové hodnoty, noví svatí a noví kacíři, noví páni a noví poraţení, noví osvobození vězňové a noví odsouzení, nové pomníky hrdinům, nové názvy starých ulic… Nikdy se však nevrátí to, co bylo. S tím nepočítej a nedej se napálit jako kdysi já. Říkej si, co chceš, obelhávej sebe nebo jiné, svoji vlast neztratíš, tak jako neztratíš matku, i kdybys ji desetkrát zapřel. Pojmy mají jen jednu absolutní hodnotu a jeden kilogram je jeden kilogram doma, v Americe nebo v Austrálii. Spolky a spolkaření Velen vţdy pokládal skauting za hnutí, kde se sdruţují lidé ţijící skautskou ideou a skautující „jak nejlépe dovedou“. Spolek sloţený z více takových skupin by měl práci skupinám ulehčit, koordinovat, ne ztěţovat, takové musí být i stanovy, ukáţe-li se jejich účelnost. Za „politikaření“ povaţoval zatahování zájmů nejen politických, ale i osobních do spolku. STOPA č. 31/1972: Exulant z předválečné doby si dávno zvykl na to, ţe zde na Západě se posuzují politické strany a jakékoliv spolky podle lidí, kteří v nich jsou, a ne podle stanov, kde se mluví o jejich „cílech a posláních“. Noví exulanti čtou v prvé řadě ty stanovy. Starý exulant se také brání dávat jakékoliv směrnice a razit zásady, dokud se lidé nesešli a na nich se nedohodli. Noví exulanti naopak uvaţují o existenci spolku a všelijakých těch skupinách právě v té ideologické podstatě, která je kdesi předem vymezena a která je základem. A tak staří mají spolky a skupiny, které po desetiletí pracují bez stanov, kdeţto noví zakládají spolky, které mají svoje stanovy a ideologii přesně vymezenou, i kdyby neměli členy. 27. 11. 74 – Grandtner: Bojím se, ţe je tam mnoho starých skautů, kteří dnes nevedou mládeţ, ale jsou tzv. oldskauty a ve skutečnosti „spolkaří“, ţe mohou volby (vůdce oblasti) ovlivnit tak, ţe by se na taková vedoucí místa dostali lidé spíše mnohomluvní a nikoliv lidé, kteří mají skutečně schopnost a zájem o děti a vedení skautských jednotek. A jenom takové potřebujeme. Bojím se, aby se moc neúřadovalo a aby nějaká malá skupinka neodhlasovávala směrnice pro ostatní, kteří na schůzi nebyli, 152 a potom vymáhala jejich plnění. To vede jen k jejich neplnění. Bojím se také, ţe většina funkcionářů bude chtít příliš věcí sjednotit a nařizovat. Věřím, ţe by bylo lépe, kdyby si v těch jednotlivých zemích leccos dělali po svém a třeba měli i jiné směrnice nebo i odznaky, na tom přece jiţ vůbec nezáleţí. 8. 3. 84 – Wendligovi: Kdyby se ti lidé starali o mládeţ a výchovu, neměli by na tohle (spolkaření) čas. Ale všichni dohromady jsou stejní. Jde jim jen o to, aby se o nich mluvilo, psalo, aby měli lesklé tituly a mohli se vychloubat něčím, co neudělali nebo udělali jiní. Vţdyť je nás hrstka a vše ostatní je nepodstatné. To je emigrace. Máme málo dorostu, ubývá nám dětí, odnárodňují se, starší jiţ nemají zájem a mladší neumí česky. To muselo přijít. Je na nás, abychom z toho, co ještě máme, udělali nejvíc a ono se to nějak uklidní. Ty všechny spory a hádky nestojí za to. Zklamání z Přípravného ústředí Šestice činovníků chtěla budovat exilový skauting „dosti direktivně“, začala zaloţením ústředí, podělila se o vedoucí funkce a rozeslala členské přihlášky se změněným skautským slibem a poţadovala podpisem schválit „výchovné zásady“ odpovídající homogennímu skautskému oddílu. V oznámení krajanského tisku nebyla uvedena jména činovníků ani program nového ústředí. Šlo zřejmě o úmyslnou konfrontaci s „lidmi kolem Velena“ a jejich ústředím „Czechoslovak Boy Scouts in Exil“ zaloţeným jiţ v roce 1948. 28. 8. 71 – Stránský: Nesouhlasím se zakládáním nové organizace, je to jen tříštění sil. Je nás tak jako tak málo. Jde-li o reorganizaci jiţ stávajícího (našeho) spolku, pak je potřebí souhlasu členů, ne výboru Přípravného ústředí, který je navíc anonymní. Hlasování je nutné písemně, protoţe na valný sjezd nemůţe přijet kaţdý a zastupování per proxy vyţaduje, aby voliči předem jasně věděli, o co jde, a znali kandidáty podle jejich ţivotopisů a doporučení. Stavím se jako starý skaut a starosta exilového skautingu proti výchovným zásadám. Jsem katolík a povaţuji náboţenství za důleţitou sloţku lidské kultury. Není však demokratické vylučovat jiţ předem z našich řad lidi, kteří nemají tuto „milost víry“. Těch je mezi novými emigranty mnoho a jsou to často velice čestní a mravní lidé. Chce-li Přípravné ústředí utvořit „homogenní oddíly“, není třeba změn. Bylo důkazem náboţenské a názorové tolerance našeho skautingu, ţe jiţ za Rakouska otevíral své brány kaţdému bez rozdílu a World Bureau tento přístup vţdycky tolerovalo. Zavírat se dnes před někým je po padesáti létech krokem zpět. Lituji, ţe mezi námi dochází k takovým nedorozuměním, a stále se domnívám, ţe jde jen o „zbloudění“. Počkám třeba řadu let, aţ horké hlavy vychladnou a chladná rozvaha zvítězí. Jsem skautem přes 50 let a ani Hitler, ani dnešní mocipáni tomu nezabránili, a nezbaví mne členství ani anonymní Přípravné ústředí. Těším se na shledanou, v kterou věřím, Tvůj VF. 11. 9. 71 – Grandtner: Přípravné ústředí s novými stanovami, novým slibem a novými směrnicemi přece znamená zaloţení nového spolku. Jak můţeš říci o mne, ţe tříštím jednotu, já nic nezakládám. Píšeš o demokracii, vaše metoda ale není demokratická, kdyţ předem vymezujete směrnice, měníte slib a ţádáte od lidí, aby se podrobili rozhodnutí Ústředí, aniţ vědí, jakému rozhodnutí a kdo je v tom Ústředí. Jsme pro jednotu a můţeme se dohodnout. Musí se to však stát po vzájemné dohodě (a to všichni, nejen ti, co se přihlásili), usnést se na zásadách a pak teprve zaloţit nějakou organizaci, která bude mít nakonec stejný účel, jako měla ta (naše) stará. 153 Nebudu analyzovat Lobpreise ani Spojku. Lobpreise příliš dobře znám, abych nevěděl, ţe je velice schopný člověk, veliký nadšenec, ale nikdy si neuvědomil, ţe kdyţ on má pravdu, nemusí to být pravda jediná, a s čím on nesouhlasí, můţe být právě to, na čem pevně stojí jiní. Musíme kaţdý slevit ze svého po trošce a jen tak se domluvíme. Tomu se říká tolerance. 6. 11. 72 – J. K. Baby: Říkáš, ţe jsi byl vţdy pro sjednocení, ale sám jsi přece celý rozchod způsobil a při jeho narození byl hlavním partnerem. Psal jsi kdekomu po světě o tom, aby se přidali na vaši stranu. To není moţné popírat, protoţe to dobře vím, jak to bylo, a dnes na tom jiţ nezáleţí. Museli jste očekávat, tak jako já, ţe celé Přípravné ústředí dlouho nevydrţí, protoţe jste nebyli sami jednotní a vzájemně jste si nevěřili. Dnes dávno nemá smyslu zapírat, co se stalo, a dokazovat, ţe tomu bylo jinak. Prohlédni si svoji korespondenci, co jsi psal P. Popelkovi, Bernardovi a jiným. Volba starosty skautským sněmem Jedním z cílů činovníků zakládajících Přípravné ústředí bylo uspořádání sněmu a volba starosty. Mělo k tomu dojít v rámci návštěv Jamboree v Norsku. 24. 3.75 – Grandtner: Vítám rozhodnutí, ţe se nebude konat nějaký valný sjezd. Obávám se, ţe zastoupení by nebylo rovnoprávné a pak, kdyţ se něco usnese jen nahodilými zástupci, nebývá to nejlepší rozhodnutí, a ti, co nebyli přítomni, to ignorují nebo si jinak vysvětlují. Poměr k obnově JUNÁKA v roce 1968 Velen byl občas kritizován, ţe neodsoudil posrpnové zpolitizování JUNÁKA. 11. 9. 71 – Grandtner: Máte-li mi za zlé, ţe jsem podporoval JUNÁKA v roce 1968, pak jsem podporoval Vás, kteří jste ho obnovili. Tím, ţe byl obnoven, nepřestalo existovat naše exilové ústředí, a tím, ţe JUNÁK zaniknul, tím více má svůj význam, aby se udrţela kontinuita. Zakládat skauting v exilu, který nemá ke skautingu doma ţádný vztah, je zbytečné. Naši skauti (v exilu) mohou přece vstoupit do oddílů hostitelské země. Vztah Velena k br. Kratochvílovi (J. K. Baby) Velen s Babym v Brně vyrůstal a skautoval, byl proto mnohými podezírán, ţe má s ním jakousi tajnou dohodu o jeho evropském vůdcovství, kdyţ ho Velen opakovaně (1954, 1965 a nešťastně ještě v roce 1974) pověřil organizováním čs. exilového skautingu. J. K. Baby však mimo táborů Dálkových škol nic nezařídil a svým chováním skauting i poškozoval. 27. 11. 72 – J. K. Baby: Vzpomínám na staré časy, ţe jsme se vţdycky dohodli a našli „modus vivendi“, kdyţ ne úplnou jednotu. A to se mezi námi dvěma můţe docílit. Zapomeňme na to, co se stalo. Já Ti nijak nevyčítám, co jsi dělal, snad jsi to myslel dobře ze svého stanoviska a nemluvme jiţ o tom. Musíme však být mezi sebou upřímnější, chceme-li jeden počítat s podporou a spoluprací druhého. 154 30. 9. 74 – J. K. Baby: Nemohu říci, ţe mezi námi dvěma byla skutečná spolupráce. Jsi individualista a máš své názory, podle nichţ jednáš. To Ti nemohu vzít. Ale pak zůstaneš vţdycky sám. A to se po těch létech ukázalo. Navrhuji proto, ponech si toto individuální postavení, veď Dálkovou školu a její tábory. To děláš dobře, dokud to děláš sám. Budeš mít úspěch, nebudeš mít nepřátel a bude klid. A nech těm druhým stejnou svobodu.“ 19. 3. 75 – Grandtner: Bude teď na Kratochvílovi, aby nevyhledával další spory a konflikty, a tím se to snad všechno zhojí. Myslím si ostatně, ţe sotva najde po tom všem někoho, kdo by zase za něho vedl tábor. Roztržka činovníků s J. K. Baby Po skončení tábora KOSTIVAL 1973 nedošlo k vrácení táborového přebytku a J. K. Baby navíc poţadoval, aby kaţdý činovník písemně „uznal“ jeho evropské náčelnictví, a s většinou, která podepsat odmítla, se „dopisem na rozloučenou“ rozešel. Vzbouřenci o rok později zaloţili úspěšnou organizaci ČSES. 30. 9. 74 – J. K. Baby: Prozatím jsi jenom tvrdil, ţe ti lidé jsou buřiči a pionýři či komunisté. To není jednak prokazatelné, jinak jsem se přesvědčil, ţe to není pravda. Ostatně to není také argument. Věc došla tak daleko, ţe není myslitelné, abyste mezi sebou spolupracovali. Ostatně Ty jsi většině z nich poslal dopisy na rozloučenou. Tím jsi také jakýkoliv styk a spolupráci přerušil. Vzhledem k tomu se celá ta organizace Evropy rozsypala a musíme začít znovu. Hledám cestu, která by nejméně poškodila situaci a také byla osobně pro Tebe i pro ostatní zúčastněné nejschůdnější a nejméně nepříjemná. Ať se stane cokoliv, ti lidé dále povedou své oddíly a budou ve skautingu pracovat. To jim nikdo nemůţe zakázat a není ani na místě, abychom jim v tom bránili. Ty budeš také pokračovat ve své činnosti a povedeš tábory pro Dálkovou školu. Spolu to však dělat nemůţete, protoţe nemůţete spolupracovat po tom všem, co se stalo. Stěţoval sis, ţe jsi zaneprázdněn, ţe nemáš na to čas ani nervy. Navrhuji, aby ses vzdal své funkce vedoucího pro Evropu a ponechal si jen vedení Dálkové školy. V jednotlivých zemích si vedoucí zvolí sami své náčelníky, či jak se tomu bude říkat, a tak se dostanou k práci a na ta místa lidé, s nimiţ budou moci všichni spolupracovat. Jistě budeš také pokračovat ve vydávání Skauta-Exulanta, proti tomu není námitek. Je ovšem třeba, aby ses zavázal, ţe to bude časopis pro mládeţ a nebudeš v něm publikovat polemické články proti jiným skautským skupinám. Není třeba, aby celá exulantská obec věděla, ţe se spolu hádáme, hlavně kdyţ forma toho debatování v poslední době skutečně hraničila nejenom se skautským bratrstvím, ale docela se podobala hádkám na nějaké krajanské schůzi. Postarám se o to, aby také v jiných novinách se o té celé staré záleţitosti nemluvilo. Je mi líto, ţe musím tímto způsobem řešit celou tu situaci, ale uznáš, ţe jde o mládeţ – skauty a práci s ní, a ţe nemůţeme pokračovat v boji o pozice, funkce a o uplatňování vlastních názorů a zásad. Spolupráce předpokládá, ţe kaţdý něco sleví ve prospěch společného dobra a bratrství. 30. 9. 74 – Volf: Je mi docela jasné, vytvořila se mezi vámi a Kratochvílem propast a nelze rozumně předpokládat, ţe byste mohli spolupracovat v jedné skupině. To je fakt a nejde ani o vinu nebo zavinění, dobrý či špatný úmysl. Jde mi pouze o jedinou věc: o jednotu a jakési korektní jednání. O jakékoliv skautské skupině, která někde uspořádá tábor, účastní se nějakého průvodu či manifestace, se píše v krajan- 155 ském tisku, a to všechno jde na náš účet. Snaţím se proto celá ta léta udrţet navenek jakousi jednotu, i kdyţ třeba metody, forma, odznaky a kdeco je rozdílné a nemůţe být jednotné. Snaţím se také o to, aby exulantská veřejnost věděla o našich vnitřních rozporech co nejméně. Jmenoval jsem br. Kratochvíla vedoucím pro Evropu po dlouhém váhání, protoţe jsem měl dojem, ţe něco neklape, ale nebyl jsem dostatečně informován. Viděl jsem nutnost sjednotit vedení a věděl jsem, ţe mezi vámi jiţ jakási spolupráce byla. To ostatně byla pravda, i kdyţ to později neklapalo. Dnes ovšem vidím, ţe se to nemělo stát, a hledám nejschůdnější cestu k nápravě. Doufám, ţe se s br. K. dohodnu tak, ţe místo uvolní, a teprve kdyby se to nepodařilo, zasáhnul bych tak, ţe bych vyhlásil volby a vy byste si v jednotlivých zemích zvolili nějaké ty „hlavy“, vedoucího pro celou Evropu zatím nepotřebujeme, počkáme, jak se situace vyvine – třeba za rok. 27. 11. 74 – Grandtner: Snad pochopíš, ţe jsem dosti zklamán vývojem situace, protoţe jsem se přesvědčil, ţe se nedá budovat na některých lidech a kajícně přiznávám, ţe jsi viděl velice dobře do situace a do budoucna, kdyţ jsi se od Kratochvíla distancoval. Po tolik let jsem se snaţil s ním vyjít, ale teď vidím, ţe se mu nedá věřit, ţe je posedlý jakousi slávychtivostí a nesnášenlivostí a hlavně, ţe nikdy nevím, co je pravdy na tom, co píše a říká. Přiznávám, ţe jsem si nemyslel, ţe by to bylo tak zlé, a zcela neprozřetelně jsem mu důvěřoval a doufal, ţe na základě tradice a tolika let práce se mu podaří jednotu jakţtakţ udrţet. A to jsem se zklamal a dostal se do situace, jako bych podporoval jeho ambice. Kratochvíl, pokud vidím, se chystá stáhnout do pozadí, a pokud se to do konce roku nestane, budu muset jeho pověření prostě zrušit. Neměl jsem to vůbec udělat, ale důvěřoval jsem mu, jelikoţ jsem nebyl správně informován. Cesty do Evropy, spolupráce s ČSES Velen přijel z kanadského exilu do skautské Evropy poprvé v roce 1975, zúčastnil se jamboree v Norsku a na táboře Severka II. v německém Rüthenu přijal nové nebo obnovené sliby 26 činovníků organizace ČSES. Za přáteli, které v ní našel, a na inspekční cesty po jejich jednotkách a táborech jezdil Velen do Evropy kaţdoročně v létech 1979 aţ 1982. Pak jiţ nepřijel, protoţe se rozbrojů uvnitř ČSES osobně zúčastnit nechtěl. 21. 10. 78 – Grandtner: Organizaci mé návštěvy a všeho, co s tím souvisí, ponechávám zcela na Tobě. Kdybys mohl mít k dispozici nějaké pojízdné ubytování, bylo by to velice dobré. Uznávám, ţe spát pod stanem celou tu dobu je pro mne a snad i pro Tebe jiţ poněkud nevhodné. Já sám teď potřebuji daleko více se pořádně vyspat, hlavně kdyţ denní program bude dosti náročný. Velenka se mnou nepojede, protoţe by to pro ni bylo příliš dlouhé, a ostatně ona by na ty inspekční cesty ani nechtěla jet. Má jiný program zde, takţe se mohu zařídit docela podle Tebe a můţeš s mým časem disponovat. Jediný soukromý zájem mám podívat se do Norimberka, který jsem od r. 1946 neviděl, a tehdy z něho moc vidět nebylo. A moţno-li stavit se v Mnichově, kde mám zájem v galeriích. Jinak jistě při našem cestování by byla tu a tam příleţitost se poněkud podívat na zajímavosti při cestě. Nepočítám s tím, ţe se dostanu do Vídně. Chtěl bych se vrátit někdy v polovině srpna. 15. 5. 80 – Wendligovi: Jsem velice rád, ţe to budete Vy, kdo mne ve Frankfurtu „převezmou“. Jste vlastně jedni z mála lidí, kdo mne osobně zná a pozná. Abychom se neminuli, čekejte mne někde, kde cestující vycházejí z pasové kontroly. 156 Pro jistotu tento popis: budu mít pískově ţluté šaty, klobouk si sundám, aby bylo vidět moje bílé vlasy z daleka. Pravděpodobně budu mít v ruce aktovku či cosi malého, větší ruční zavazadlo asi přivezou, protoţe bude někde v břiše letadla. Nepochybuji, ţe se o ostatních podrobnostech domluvíme. Budu potřebovat asi první den dlouho spát, abych se přizpůsobil změně času. Na to já dosti silně reaguji a nechci tu únavu dlouho táhnout. Nevím, jak dlouho se ve Frankfurtu zdrţíme, ale na město bych se rád poněkud podíval, protoţe jsem tam vlastně nikdy nebyl. Kdyţ jsem byl ve Wiesbadenu koncem války, Frankfurt byl velice pobořený bombardováním. Děkuji za kondolenci (k úmrtí Velenky). Jiţ jsem se z toho všeho jakţ takţ vzpamatoval a zařídil se podle skutečnosti, ţe jsem sám. Bohudík našlo se hodně dobrých přátel mezi lidmi, většinou Kanaďany, kteří se o mne postarali a pomohli. Tak jsem si uvědomil, ţe ţivot patří ţivým a ţe jde dál, dal jsem se do práce a dělám jako dříve, či víc. 6. 10. 84 – Wendligovi: Scházelo mi, ţe jsem letos nebyl v Evropě, ale poznal jsem, ţe to bylo dobře, ţe jsem nebyl u toho všeho příliš blízko. Co dělá Váš barák? Uţ je všechno hotové? Chcete-li nějaké obrazy, napište co a dostanete je k Jeţíšku. To víte, ţe patřím jaksi do rodiny. Já teď na svém baráčku také leccos upravuji a opravuji a mám pocit, ţe dělám něco pro sebe. Ovšem kdo to podědí, či kdo to vlastně jednou převezme, vědí všichni svatí. Hledím pomalu rozdat a odsunout věci, pro které by nikdo neměl smysl, aţ se přestěhuji do těch Věčných lovišť. (Psáno čtyři měsíce před Velenovou smrtí). Zrušení oblasti Rakousko Evropský náčelník br. Grandtner překročil své pravomoci a oznámením v Poradním svitku č. 35/ říjen 1982 zrušil oblast Rakousko, coţ řada činovníků neschvalovala a poţadovala revizi a úpravu stanov ČSES. Únor 83 – otevřený dopis všem: Krize se vyvinula v poslední době ke konfliktu o zrušení oblasti Rakousko. Br. Grandtner – Cipa zrušil oblast, ale teď své zrušení odvolal, tím ale není konflikt ukončen, protoţe hlavně oblast Holandsko ţádá určité změny ve vedení a organizaci ČSES a změny v dosavadních stanovách. Řada funkcionářů se domnívá, ţe teď, co br. Cipa odvolal své zrušení, je zase vše v pořádku. Bojí se, ţe dojde k rozštěpení. Málo lidí si uvědomuje a mnoho jich nechce připustit, ţe je třeba něco udělat, aby se podobné konflikty jiţ neopakovaly. Vytvořila se opozice, usilující o to, aby se stanovy změnily a aby se pravomoc Evropského náčelníka jasně vymezila. Volá se po decentralizaci. Namítají, ţe na Velesezení hlasují z poloviny lidi, kteří ţádnou činnost nevyvíjejí, o tom, co mají dělat ti, co s mládeţí pracují a vedou oddíly. Jen někdo připouští, a to po právu, ţe se dostáváme do krize, protoţe nemáme mladých vedoucích a jen asi 250 dětí. Půjde-li to tak dál, „vymřeme“ a zůstanou generálové bez vojáků a zvrhneme se ve „spolek“ místo „hnutí“. 15. 9. 83 – Wendligovi: Ta celá záleţitost Cipa-Aquila nestojí za to a musíte se na to dívat jako na „nemoc“. Cipa stále mluví o tom, kdo ho má nebo nemá rád. Copak jsme milenci? Jsme chlapi (i kdyţ jsou mezi námi děvčata) a spolupracujeme na věci, protoţe má cenu na ní pracovat. Nedejte se vyprovokovat k nějakému stranictví, co povaţuji za jedinou cestu k dobrému výsledku, je nechat kaţdého pracovat podle jeho schopností a dovedností na „národa roli dědičné“. Cesty mohou být rozličné, jenom vůli mějme všichni rovnou. Tak to napsal strýček Čelakovský, který učil našeho dědečka. Ti mladí, kteří mají zájem na vedení a na mládeţi, nejsou nijak nakaţeni tím 157 hádáním nahoře a oni jsou budoucnost. My se postupně odtahujeme a budeme se dívat, „jak si to vedou“, i kdyţ to nebude docela stejné. Všechno se vyvíjí a mění a my staří musíme mít pochopení, ţe to tak má být. Přeji klid a mír „nedejte se vyprovokovat“, takových bouří jsme jiţ zaţili víc. Nás nikdo nevyhubí. Skauting je „choroba“, která je nevyléčitelná, ale je to přece jenom poţehnání. Člověk pro něco ţije a ne jen pro sebe!“ Nekrolog z pera vůdce exilové oblasti Holandsko br. MUDr. Radka Kučery Nemohu uvěřit smutné zprávě z daleké Kanady: 1. února 1985, deset dnů před svými osmasedmdesátými narozeninami, zemřel JUDr. Velen Fanderlik. Měl jsem tu čest, ţe mne bratr Velen povaţoval za svého přítele. Za svých pravidelných návštěv Evropy nezapomněl si zaskočit na skautské tábory, které jsem vedl. Tam i při jeho návštěvách u mne v Holandsku jsme trávili dlouhé hodiny rozhovory o jeho největší lásce – o skautingu, ale i o umění, dějinách, vědě, prostě o všem, čím Velen ţil. Chtěl bych se pokusit načrtnout Velenův ţivotopis, ale obávám se, ţe při tom určitě na něco zapomenu. Velen se narodil 11. února 1907 ve staré vlastenecké právnické rodině. Jeho otec i matka byli aktivními stoupenci A. B. Svojsíkem zaloţeného JUNÁKA. Velen se svým bratrem Milotou a skupinou spoluţáků začínají skautovat jiţ za Rakouska, kdy v Brně ještě skauting nebyl. Na podzim 1919 vstupují oba bratři do právě zaloţeného 2. oddílu v Brně. Vedl ho Karel Hora, pozdější profesor anatomie na brněnské Masarykově univerzitě. Velen maturuje na gymnáziu na Starém Brně v roce 1925 a jde studovat na univerzitu práva a současně filozofii, dějiny umění a angličtinu, soukromě potom malířství u profesorů Šímy a Hlavice. Po promoci a roční praxi u soudu nastupuje Velen vojenskou sluţbu, při níţ absolvuje důstojnickou školu. S bratrem Milotou vedou v Brně 3. a 5. oddíl a oba se věnují Lesním školám. Velen spolupracuje s redakcí časopisu Vůdce (později Činovník) a je autorem celé řady skautských příruček. V roce 1936 je Velen jmenován docentem na Tělovýchovné fakultě Masarykovy univerzity a téhoţ roku absolvuje, jako první Čechoslovák, skautský vůdcovský kurs v Gilwellu. Po okupaci Československa odchází přes Slovensko, Maďarsko, Turecko a Bejrut do Francie, kde v únoru 1940, přesně o svých třiatřicátých narozeninách, obléká francouzskou uniformu důstojníka čs. zahraniční armády. Po poráţce Francie organizuje evakuaci našich jednotek do Anglie. Jiţ ve Francii, ale hlavně potom v Anglii, zakládá československé skautské jednotky v zahraniční armádě i mezi dětmi exulantů. Tak poznává i svoji budoucí manţelku, profesorku na české škole v Anglii, Stanislavu Zvědělíkovou ze Skalice na Slovensku. Tehdejší starosta Junáka pplk. Václav Vlček (pracující v londýnské exilové vládě) ustanovil Velena náčelníkem našich skautů v zahraničí a Světový skautský výbor (World Commitee) ho přijal za svého člena 1947–1952. Čestným členem tohoto výboru byl Velen aţ do své smrti. V Anglii byl Velen vojenským soudcem a od roku 1942 radou odvolacího soudu. V roce 1943 se stává zástupcem dr. Ečera, čs. delegáta v Komisi OSN pro potrestání válečných zločinců. Po válce působil ještě dva roky u Vojenského soudu v Norimberku. V roce 1946 při náhodné cestě do Prahy se účastní Junáckého sněmu a je zvolen starostou JUNÁKA. Po komunistickém puči opouští 28. října 1948 (spolu s Velenkou) podruhé svou vlast. Jako pracovník IRO (Organizace OSN pro uprchlíky) organizuje naše D. P. 158 skauty v uprchlických táborech a spoluzakládá časopis Stopa, který jeho přičiněním vycházel aţ do Velenovy smrti. V roce 1963 se manţelé Fanderlikovi stěhují do Kanady, kde Velen začal vybudováním benzinové pumpy v lese (150 km východně od Vancouveru). Později získává nové zkušenosti v organizaci YMCA, vede rovery ve Vancouveru a i nadále organizuje naše skauty roztroušené po celém světě. Jako český právník se nemohl v Kanadě uplatnit, proto studuje na universitě ve Vancouveru a získává universitní kvalifikaci bachelor (1957) a master (1962) a stává se profesorem na střední škole a koleji. Kromě skautingu měl Velen i řadu dalších zájmů – historii, literaturu, výtvarné umění. Od roku 1936 se věnoval studiu galského osídlení našich zemí, působení irských misionářů u nás ještě před příchodem Cyrila a Metoděje, dokazoval vliv praţského umění na umění anglické 14. století. V literární historii jsou známy jeho výzkumy osobnosti a díla Boţeny Němcové. Získal si i všeobecného uznání jako aktivní výtvarník. Jeho obrazy bylo moţno vidět na výstavách v Kanadě, USA i na výstavách exilových umělců v Evropě. Městskou radnici v Trailu B.C., jeho posledním kanadském bydlišti, zdobí soubor jeho obrazů z dějin tohoto města. Byl členem řady uměleckých spolků: Canadian Artists, Water Colour Society v Luisianě, New Jersey a na Floridě, kde kaţdoročně vystavoval svoji tvorbu. Dále byl členem zastupitelstva Rady svobodného Československa, členem Čsl. společnosti pro vědu a umění, členem Slavic Society of America. Byl nositelem řady vysokých skautských i vojenských vyznamenání. Velenka provázela Velena exilem aţ do března 1980, kdy ve spánku zemřela. Bratr Velen Fanderlik byl a zůstane pro všechny skauty doma i v exilu pojmem, legendou, vzorem i ideálem. Díky jeho vedení, moudrosti, trpělivosti a radám ţije náš československý skauting dodnes. Odešel velký Moravan, skvělý člověk, bratr a přítel. Winshoten (NL) únor 1985, MUDr. Radek Kučera 159 160 Stručná historie Skautského oddílu Velena Fanderlika Radek Broţ – Nestle (2006) Český skauting formovaný svým zakladatelem, středoškolským profesorem Antonínem Benjaminem Svojsíkem, principy skautské výchovy formuloval do skautského slibu a zákona. Nepočetné skautské hnutí, vznikající v Čechách, bylo prosto pozornosti českých politiků a jejich vzájemných pletich. Nikoliv však jeho zakladatel a propagátor profesor Svojsík, který byl vystaven různým útokům hned po vzniku ČSR za údajnou sluţbu Rakousku. Aţ do své smrti 17. září 1938 nepřipustil politické zásahy do ideové čistoty skautingu, jeho výchovy a organizační struktury. Velké změny nastaly aţ začátkem roku 1939. Zrušil se „Svaz junáků – skautů a skautek RČS“ a vytvořila se nová sjednocená skautská organizace „JUNÁK – ústředí skautské výchovy“. V době německé okupace Československa a vzniku tzv. protektorátu Čechy a Morava uplatnilo nové vedení skautské organizace, v zájmu své existence, dle nařízení i rasové norimberské zákony proti ţidovským členům Junáka. Přes toto opatření byl Junák okupačními úřady koncem roku 1940 přinucen ukončit svou činnost. Je spekulativní otázkou, jaká míra kolaborace s okupanty by nastala, kdyby Junák ve své činnosti pokračoval aţ do konce války? Po ukončení 2. světové války nastal mezi českou mládeţí ohromný zájem o skauting, coţ bylo příčinou vzestupu členské základny v obnoveném Junáku. Tím však na sebe Junák upoutal pozornost bezpečnostních orgánů a našich politiků, řízených Komunistickou stranou Československa. Jejich snahou bylo početnou organizaci mládeţe začlenit pod svou politickou kontrolu a moc. Nátlak komunistických ministrů Nejedlého a Kopeckého na začlenění Junáka do tehdy vzniklého SČM (Svaz české mládeţe) vyvrcholil 7. září 1945 i přes odpor jeho členské základny. Proti těmto snahám se vypravilo protestovat do Prahy mimo jiné i celé junácké středisko z Hradce Králové včetně oblastního velitele a vůdce střediska, bratra Miloty Fanderlika, a shromáţdilo se před Městskou knihovnou v Praze. Byl jsem členem tohoto střediska a protestu jsem se také zúčastnil. Vedoucí představitelé Junáka však tento protest „umravnili“ a vydávali pak toto shromáţdění za podporu sjednocení mládeţe a za zapojení Junáka do SČM. Jiţ tehdy jsme byli zklamáni postojem některých čelných činovníků Junáka. Další vývoj událostí a osud Junáka nám po únorovém puči v roce 1948 dal plně za pravdu. Koncem září 1948 se členové Junáka starší 15 let museli povinně organizovat v SČM a Junák se stal pouhou dětskou organizací. Komunistický reţim nemohl ve státě potřebovat skautskou organizaci se staršími členy. Vadilo mu její demokratické zaměření a výchova, která nebyla podle sovětského vzoru. V dubnu 1949 Junák zrušil své členství ve Světové skautské kanceláři a krátce nato byla činnost Junáka po ustavení Pionýrské organizace zastavena. To se v některých případech projevilo přechodem starších junáků k ilegální i protikomunistické odbojové činnosti. Pochopitelně to neušlo pozornosti Státní bezpečnosti, a tak nastala řada zatčení, soudních procesů, věznění a téţ i popravy některých bývalých členů Junáka. 161 Po určitém politickém uvolnění totality v Československu na jaře roku 1968 byla koncem března znovu oficiálně povolena i činnost Junáka. Měla krátkou ţivotnost. Po okupaci Československa vojsky SSSR a Varšavské smlouvy v srpnu téhoţ roku vycházející slunce svobody opět zapadlo za černé mraky. Koncem září 1970 ukončila Ústřední rada Českého Junáka svoji činnost a to nedůstojnými dokumenty, které zdiskreditovaly československý skauting. Skončila právní subjektivita junáckých středisek a vytvořila se organizace Socialistický svaz mládeţe (SSM) a jeho dětská Pionýrská organice (PO). Někteří čelní představitelé bývalého Junáka přijali vedoucí funkce v nové dětské organizaci. Tento krátký výsek historie Junáka byl jiţ popsán v několika skautských publikacích. Vedl ale po pádu komunistického reţimu v Československu po roce 1989 ke vzniku Skautského oddílu Velena Fanderlika (SOVF). V té době mnozí starší činovníci Junáka po celé republice jiţ potřetí začali ţivelně formovat skautské oddíly a střediska, bez ohledu na minulost a politické činy svých členů. Počátkem roku 1990, po shromáţdění v nádvoří Klementina a v sále Městské knihovny v Praze, které se konalo 2. prosince 1989, začalo být zřejmé, ţe mnozí činovníci, nasáklí za totality rudou barvou komunismu, se opět tlačí do vedení obnoveného Junáka. Opět stáli v popředí naší organizace, bez studu za své občanské a skautské selhání v minulých letech. Ostatní členové pardonovali jejich skutky, neboť neměli informace o jejich činech a postojích v totalitním reţimu. Věřili v jejich skautskou čest. Příčinou byla i „ztráta“ paměti těch, kteří rychle zapomněli, co pro český skauting znamenala kolaborace s komunistickým reţimem. Původní naivita starších členů Junáka, ţe vše bude čisté, vzala za své, kdyţ zjistili, ţe Ústřední rada Junáka neakceptovala závěry tzv. „kulatých stolů“, kde bylo dohodnuto řešení především tří okruhů problémů vznikající skautské organizace. Jednalo se o očistnou lázeň morálky u těch činovníků Junáka, kteří se v roce 1968–70 provinili při etické, politické, občanské i skautské sebevraţdě Junáka. Jednalo se o členy tzv. stranické skupiny KSČ (Břicháček, Pešková, Pfeiffer, Marhoul a další). Opět se tlačili do svých bývalých funkcí v Junáku spolu s dalšími bývalými komunisty, členy lidových milicí a tajnými spolupracovníky Státní bezpečnosti. Jednalo se o lidi, kteří do obnoveného Junáka neměli patřit pro porušení skautského zákona, svého slibu a dalších morálních zásad skautingu. Měli jsme tehdy moţnost a plné právo české skautské hnutí očistit od všech, kdo se dali do sluţeb zločinného komunistického reţimu. Bohuţel se to nepodařilo ani přes snahu mnohých poctivých a věrných členů Junáka. Snad i proto existující problémy neubývaly, ale přibývaly, protoţe se neřešily. V celé organizaci se začaly ozývat hlasy volající po nápravě. K těmto hlasům se přidali i bývalí členové odbojové protikomunistické skupiny skautů z Hradce Králové (Lubomír Školoud, Zdeněk Kovařík, Radek Broţ, Ctirad Andrýs), podporováni junáckými činovníky Mirkem Hlouškem, Milotou Fanderlikem a desítkami dalších. Očistu junáckých řad propagovali otevřeně při kaţdé příleţitosti, ať slovem, písmem či formou kreslených letáků… Vše bylo marné. Vyvrcholením byla příprava na sněm Junáka, kdy komise pro přípravu voleb do vedoucích funkcí organizace přijímala přihlášky, aniţ by je vyhodnocovala. Mnozí kandidáti „zapomněli“ uvést ve svém ţivotopisu svoji účast v totalitních institucích KSČ, StB, LM a podobně. Na sněmu proto otevřeně a nebojácně vystoupil Lubka Školoud s výzvou, aby z Junáka odešli lidé, kteří porušením skautského slibu ztratili morální právo nosit skautský slibový odznak. Byl však odměněn pískotem a nesouhlasným „kejháním potrefených 162 hus“. Zazněl i poţadavek změny skautského slibu a začal spor o větší zdůraznění duchovního rozměru skautské výchovy. Před tímto sněmem Junáka vznikla i nová alternativní skautská organizace tzv. „Svaz skautů a skautek ČSR“, vedená jedním z jejích zakladatelů, profesorem Karlem Průchou, která chtěla navazovat na Svojsíkův skauting. Z řad volených funkcionářů Junáka byla však vyhlášena jako nepřátelská organizace rozbíjející skautskou „jednotu“. O demokratickém a gentlemanském jednání, spolupráci a vzájemném skautském bratrství tu nebylo ani potuchy! I to byl jasný signál o budoucí „skautské výchově“ v Junáku. Začala se také vynořovat myšlenka, vzniklá jiţ v jáchymovských vězeňských táborech mezi uvězněnými skauty, o vlastním oddíle, který by sdruţoval všechny junáky postiţené komunistickou justicí. Byl to například Pavel Holý, Ríša Nebeský, J. Mráz, Radek Broţ a celá řada dalších, kteří tuto myšlenku propagovali a kteří prošli uranovým táborem „Rovnost“. Název oddílu měl nést jméno JUDr. Velena Fanderlika, poválečného starosty Junáka a od konce roku 1948 starosty československých exilových skautů. Zaloţení „Skautského oddílu Velena Fanderlika“ (SOVF) se dá datovat dnem 15. února 1994, kdy jsem jako místonáčelník chlapeckého kmene Junáka předal dopis adresovaný Ústřední radě a kolegiu velkého náčelnictva a informoval je o zaloţení OVF. Ţádal jsem o jeho čestné zařazení mimo organizační strukturu Junáka. Prvním vůdcem oddílu byl námi uznán Lubka Školoud a tajemníkem oddílu Miroslav Hloušek. Ve skautském nezávislém zpravodaji ČIN byla uveřejněna i výzva, aby se bývalí političtí vězni-skauti přihlásili do oddílu na kontaktní adresu Lubky Školouda. Současně byla výzva uveřejněna i ve Zpravodaji Konfederace politických vězňů. Přihlášky začaly chodit okamţitě. Ústřední rada Junáka reagovala písemnou odpovědí 4. března 1994 a odkázala nás na její organizační komisi. Tím začala anabáze začlenění našeho čestného oddílu do Junáka. Pokračovala přes náčelnictvo kmene oldskautů, přes vedení ORJ Prahy 2 aţ do ztracena. Čestný oddíl Velena Fanderlika nebyl pro stávající garnituru ve vedení Junáka ţádoucí. Připomínal jí její komunistickou kolaboraci i minulost. V červnu 1994 se náčelník čs. exilových skautů, Miloš Miltner – Jestřáb, a spoluzakladatel druhé skautské organizace, Vladimír Princ – Širchán, sešli s bratry Školoudem, Hlouškem a Broţem. Dohodli se na postupu při zapojení dalších skautů a skautek do OVF. Bratr Hloušek během dalšího období registroval přihlášky do oddílu z celé republiky a jejich počet dosáhl čísla 200. Byly vytvořeny druţiny podle krajů v republice. Vytvořily se prvotní mantinely oddílových stanov, tzv. desatero pravidel. Proběhla soutěţ na návrh oddílového znaku a pokřiku. Na návrh Pavla Holého – Katuga převzali jsme znak uvězněných skautů z tábora „Rovnost“. Je jím bílý štít s modrým mečem a červenými javorovými naţkami – značící symboliku boje o čistotu a nový ţivot. Za oddílový pokřik byl vybrán ten, který nelépe naši činnost připomíná: Před zlem nikdy neutíká skaut Velena Fanderlika! Skautská veřejnost byla informována o cílech a poslání SOVF a neutuchající činnosti bojující za očistu čs. skautského hnutí. Členové oddílu to neměli v Junáku lehké. Byly jim házeny pod nohy klacky, byli často slovně i písemně napadáni a očerňováni osobami, kterých se naše kampaň týkala. Po dlouhém a usilovném snaţení se jim podařilo alespoň prosadit vyloučení 163 dr. Pavla Macháčka – Kazana z Junáka za jeho komunistickou teroristickou aktivitu v únoru 1948. Hlavní zásluhu na tom měl bratr Eduard Marek – Hroznýš, člen praţské druţiny SOVF. První velké setkání všech členů našeho oddílu se uskutečnilo 30. srpna 1997. Svolal ho Lubka Školoud do Kuklen u Hradce Králové do místní skautské klubovny. Sněmování řídil bratr Mirek Hloušek. Pro svůj špatný zdravotní stav Lubka Školoud odstoupil z vedení OVF a stal se čestným vůdcem oddílu. Na jeho místo byl zvolen bratr Radek Broţ – Nestle. Časem bylo dohodnuto, ţe kaţdý člen SOVF si opatří do určité doby své lustrační osvědčení z MV ČR. Chtěli jsme se tak vyhnout pomluvám, ţe i v našem oddíle jsou lidé, kteří tajně spolupracovali se Státní bezpečností. Někteří členové s lustracemi nesouhlasili a do určeného termínu lustrační osvědčení z různých důvodů nedodali. Raději z našeho oddílu odešli. Pro nespokojenost s poměry a „bratrským“ jednáním v Junáku odcházeli z této organizace různí činovníci a hodně mládeţe. Byla zaloţena další skautská organizace „SKAUT – český skauting A. B. Svojsíka“. Také my jsme se rozhodli, ţe přestaneme fungovat jako sloţka Junáka. Zaloţili jsme občanské sdruţení pod názvem „Skautský oddíl Velena Fanderlika“ s vlastními stanovami a stali jsme se samostatnou součástí čs. skautského hnutí. Do svých řad přijímáme členy ze všech skautských organizací. Naše pestrá oddílová činnost a ţivot v druţinách jsou zachyceny v našich kronikách, v různém denním tisku, v bohatém filmovém a fotografickém archivu. Skautský oddíl Velena Fanderlika má dnes kolem 180 členů a jde svou vlastní stezkou v dějinách českého skautského hnutí. 164 Sto let od narození JUDr. Velena Fanderlika Jiří Zachariáš – Pedro (2007) Svých sto let by 11. února 2007 oslavil JUDr. Velen Fanderlik (11. 2. 1907–2. 2. 1985), mimořádná a výjimečná osobnost československého a rovněţ světového skautingu. Velen Fanderlik je s osudy našeho skautingu spojen jako málokterý z jeho představitelů. Zanechal v něm hlubokou stopu metodickou, organizátorskou stejně jako ideovou. Dodnes jsou otisky jeho prací a snah na skautském díle nejen zřetelné, ale téţ úspěšně pouţívané. Aniţ bychom moţná věděli, ţe je v našem skautingu ukotvil právě on. Do skautingu vstoupil v rodném Brně, na podzim roku 1919, kdyţ předtím uţ několik let „skautoval“ soukromě, spolu se svým o dva roky starším bratrem Milotou, podle Svojsíkových Základů junáctví. Knihu opatřil svým synům JUDr. Vladimír Fanderlik (1877–1956), který byl v úzkém a přátelském styku s A. B. Svojsíkem, jemuţ zajišťoval v Brně přednášky o skautingu v letech 1912 a 1914. Oddíl, do něhoţ se bratři Fanderlikovi krátce po první světové válce přihlásili, vedl student Karel Hora (pozdější známý lékař a stejně populární a uznávaný skautský činovník, jedinečný praktik a zkušený vůdce). Oddíl měl číslo 2 a patřil do tehdejší Obce Baden-Powellových skautů, která se postupně, s drobnými peripetiemi, stala nejíve organizační součástí Svojsíkova Svazu, později s ním splynula úplně. Zasaţení skautingem, jehoţ se Velenu Fanderlikovi dostalo v časných chlapeckých letech, jej nikdy neopustilo. Naopak, neustále se prohlubovalo. Skauting se svým neopakovatelným přátelským prostředím, přitaţlivými aktivitami a srozumitelnými, avšak závaznými mravními normami, podobnými rytířským ctnostem, se mu stal nejen náplní volného času, ale ţivotním stylem. Začátkem roku 1926 stál Velen Fanderlik u základů slavné brněnské druţiny Mawadani. Byla sloţena z absolventů, instruktorů i vůdců Moravské lesní školy. Za úkol si Mawadanci vytkli pracovat pro rozvoj skautského hnutí, udrţovat v něm pravý skautský duch, připravovat skautskému hnutí vůdce nových oddílů a jiné činovníky a to zejména pomocí kurzů a Lesních škol. Mawadancům, v čele s MUDr. Karlem Horou a bratry Fanderliky, se podařilo zásadně změnit podobu a ráz našich Lesních škol. (To je jedna z oněch stop, které zde po V. F. zůstaly). Od roku 1923, počátku jejich vzniku, byl v nich uplatňován tzv. styl jednoho vůdce a zároveň instruktora. Představitelem tohoto modelu byl F. A. Elstner, který se jako dvacetiletý začínající skautský vůdce a učitel základní (obecné) školy zúčastnil Gilwell kurzu. Sice jej nedokončil (tím není řečeno, ţe jej nepoznal, neodevzdal však povinnou písemnou zkoušku, a proto mu absolutorium nebylo uděleno), jeho metodiku však přetavil a uvedl do prvních ročníků našich Lesních škol, které řídil. Mawadanci, absolventi Elstnerových Lesních škol, prosazovali změnu jejich charakteru i změnu ducha, neţ jaký jim byl vtisknut Elstnerem. Doporučovali zavedení silných instruktorských sborů v čele s vůdcem, který bude odpovědný za kvalitní běh kursu. Podobně ţádali zavedení druţinového sys- 165 tému do činnosti lesních škol (v tomto ohledu se domáhali toho, co sám Elstner v Gilwellu poznal, ale do praxe našich lesních škol jako metodu výcviku neuváděl). Můţeme říci, ţe model Lesních škol Svazu, podle vize mladých brněnských skautských vůdců, se ve Svojsíkově Svazu nejen ujal, ale ţe byl zároveň správný a potřebný. Ukázal cestu také mnoha podobným kurzům různých jiných organizací, stojících mimo skauting (Sokol, Orel). Ve skautingu bezkonkurenčně uspěl. Na dlouhá léta, vlastně aţ do dnešních dnů, v něm hluboce zakořenil. Můţeme namítnout, ţe jeho přednosti jsou někdy v dnešní době různými experimenty současných Lesních škol relativizovány, to však nic nemění na tom, ţe na základech modelu je stále stavěno. Ostatně je jen pravděpodobné, ţe by právě z oněch pokusů o hledání nové cesty měl Velen Fanderlik radost. Obohacování, vyhledávání, zkoušení nových prvků a metod – to dělal Velen Fanderlik celý ţivot. A neobával se je uvádět do praxe Lesních škol a kurzů a tím také do činnosti oddílů. Za předpokladu ovšem, ţe byl jimi udrţen směr a cíl skautingu. K absolventům Lesních škol Svazu byl Velen Fanderlik velmi náročný. Jako zpravodaj Svazu pro Lesní školy prosadil podmínku platnou pro absolventy všech jejich stupňů: nesměli uţívat šedý šátek se symbolem LŠ, pokud nevedli oddíly a nebo nepracovali jinak ve prospěch skautingu. Byl autorem novely tzv. Buchlovského dekretu o organizaci Lesních škol Svazu skautů a skautek RČS. Jeho hlavním smyslem bylo vyjasnění cílů skautingu a dosaţení jednotného postupu na cestě k nim. Dekret rovněţ stabilizoval činnost Lesních škol a určil rozhodující roli Ústřední lesní škole při vytváření výchovných a výcvikových programů. V roce 1936 se stal Velen Fanderlik, čerstvě promovaný na doktora práv, prvním Čechoslovákem, který absolvoval Gilwellský kurz v Anglii. Na podzim téhoţ roku byl jmenován docentem skautingu na Masarykově universitě v Brně. Zajímavá byla Fanderlikova zkušenost, s jakou se vrátil domů z Gilwellu. Shledal, a inzeroval svůj poznatek kde jen to bylo v českém skautingu moţné, ţe zkušenosti a praxe Gilwellu mohou nepochybně obohatit naše Lesní školy, avšak nemáme se prý, ve vztahu k úrovni slavného anglického kurzu, za co stydět. České lesní školy, říkal Velen Fanderlik, mají rovněţ vysokou úroveň a jsou svým duchem podobně inspirující jako Gilwell. Co však prý český skauting stále velmi postrádá (psal se rok 1936) a v čem se můţe od obsahu kurzů v Gilwellu učit, je silný akcent na druţinový systém. Myslím, ţe i dnes by nebyl v tomto ohledu s námi Velen Fanderlik příliš spokojen. Od léta roku 1936, kdy se vrátil domů z Gilwellu, do prosince roku 1939, který byl pro Velena Fanderlika začátkem jeho pětileté válečné anabáze, pomohl tvarovat desítky skautských vůdců přijíţdějících do Lesních škol, které vedl či na nich působil jako instruktor. Pamětníků – absolventů těchto škol pohříchu ubylo a stále ubývá. Není mezi nimi však ţádný, který by si nevzpomněl na vysoké Fanderlikovo mistrovství v řadě skautských a zálesáckých disciplín. Dokázal frekventantům předvést vázání zápisníku v primitivních podmínkách skautského tábora stejně jako spočítat vzdálenosti i výšky pomocí dílcové metody a nebo vysvětlit, proč je nevhodné uţívat ve výchově a výcviku vlčat prvky vyšší věkové kategorie. Pro takové vlčáctví jako první uţíval termínu „cezený skauting“. Velen Fanderlik je také autorem výroku, ţe „dobrý rovering je odrazem výborného skautingu“. Uchovával si, podle pamětníků, klukovskou zaujatost a okouzlení skautingem. Rád se zastavil jak s malým vlčetem, aby ho naučil zavázat kličku na botě anebo písničku či říkačku, případně si s ním zahrál kuličky; stejně tak si 166 sedl v táborovém kruhu s vůdci a vášnivě s nimi řešil například otázku postavení odborných odznaků v systému skautské metodiky. Jak jsem jiţ naznačil: v prosinci roku 1939, kdyţ mocenské chutě Adolfa Hitlera neukojil anšlus Rakouska ani jeho „ochrana“ Československé republiky protektorátem Čechy a Morava, ale rozhodl se v nich pokračovat přepadením Polska a tím rozpoutáním druhé světové války, odešel Velen Fanderlik do odbojového exilu, aby jako jiní českoslovenští důstojníci a vojáci bránil svobodu Hitlerem ohroţených zemí, a tak pomohl vrátit důstojnost a svobodu zemi vlastní. Odešel, podobně jako mnoho před ním, přes Slovensko do Maďarska a Jugoslávii do Francie. Tady působil v československém vojsku aţ do pádu Francie. Po její poráţce v roce 1940 organizoval Velen Fanderlik evakuaci zbytků dvou divizí našich vojáků z Marseille do Anglie. V právním odboru čs. ministerstva obrany naší exilové vlády v Anglii pracoval Velen Fanderlik celou válku jako vojenský soudce. Zároveň však nezapomínal ani na skauting. Organizoval exilové skautské oddíly při československé škole v Londýně. Zúčastňoval se jednání „Provizorního světového skautského výboru“, coţ byla jakási náhrada za válkou nefungující Světovou skautskou konferenci. Několik běhů byl také instruktorem Gilwell kursů pořádaných anglickou skautskou organizací pro vůdce exilových oddílů (Poláky, Francouze). V červnu 1942 zorganizoval Velen Fanderlik sjezd čs. skautů v exilu. Do parku v Youlberry, který dostali angličtí skauti za Gilwell park zabavený armádou, se sjel poměrně značný počet čs. skautů slouţících u nejrůznějších jednotek naší zahraniční armády. Z tohoto sněmu vyústilo rozhodnutí k uspořádání putovní výstavy propagující Československou republiku a spolu s ní také její skauting. Velen Fanderlik, pověřen propagačním odborem ministerstva obrany, sjezdil s výstavou a přednáškovým cyklem o Československu stovky posádek britské armády. Osvětloval anglickým vojákům, ale i civilní veřejnosti, odkud pocházejí a jakou kulturu představují vojáci spojeneckého Československa, které jejich vláda v době Mnichova tak hanebně zradila. Z války převezl Velen Fanderlik speciální dar kanadských skautů. Deset tisíc kusů příručky Skautská praxe. Celou ji napsal a nakreslil. Tisk zaplatila kanadská skautská organizace. V únoru 1946 na II. junáckém sněmu byl Velen Fanderlik zvolen starostou Junáka. Po světovém jamboree v roce 1947 jej 11. světová skautská konference zvolila za svého člena s mandátem do roku 1951. Skutečnost byla taková, ţe se Velen Fanderlik nemohl své starostenské funkci a skautingu po osvobození věnovat tak, jak by si přál nebo dokonce jak by si to stav skautské organizace tehdy vyţadoval. Rozrostlá do rozměrů nesrovnatelných s předválečným časem, čelící nejednomu problému a neušetřena rovněţ politických tlaků, vnitřně se štěpící názorově, potřebovala osobností typu Velena Fanderlika jako soli. Bohuţel, vrátil se po pěti letech v exilu v hodnosti majora čs. armády a zůstával jí i několik prvních let po osvobození pracovně povinován. Po celou dobu, kdy probíhal v Norimberku proces s představiteli nacistického Německa, byl Velen Fanderlik účastníkem čs. zastupitelské mise na něm a pobočníkem jejího vedoucího gen. Ečera. Přes silné pracovní vytíţení, které mu zabraňovalo v účasti na skautském dění, měl Velen Fanderlik v organizaci silné postavení a velkou popularitu. Nedlouho potom, co byl na vlastní ţádost uvolněn z armádního svazku a kdy začal budovat svou právní kancelář, přišel komunistický převrat v únoru 1948. V říjnu téhoţ roku se Velen Fanderlik rozhodl podruhé pro exil. Téměř symbolicky, v den vý- 167 ročí zaloţení republiky, překročil spolu se svou manţelkou její zelenou hranici nedaleko Ţelezné Rudy. Okamţitě po příchodu do sběrného uprchlického tábora v Regensburgu se postavil do čela probíhajících snah o organizování skautských exilových oddílů z dětí a mládeţe uprchlíků. Vydával oběţníky, které posílal oddílům a skautským činovníkům do utečeneckých táborů. Pomáhal organizovat exilový letní tábor v Rakousku. Svým vlivem a postavením člena Světové skautské konference dopomohl k vytvoření zvláštního orgánu, který pracoval aţ do roku 1952. Zabýval se skautingem provozovaným právě v utečeneckých táborech, v nichţ se nacházeli uprchlíci nejen z Československa, ale i Polska, Maďarska nebo z Pobaltských zemí. Výbor při světové skautské organizaci pro uprchlíky pomáhal oddílům v táborech s činností, ale rovněţ jim poskytoval materiální pomoc. Koncem roku 1949 odjel Velen Fanderlik s manţelkou nakrátko do Anglie, kde jistý čas bydlel u ţeny zakladatele skautingu Lady B.-P. Z jeho pravidelných zpravodajů, vydávaných a rozmnoţovaných cyklostylem v táborových podmínkách, vznikl časopis Stopa, který potom s různě dlouhými přestávkami vycházel po celou dobu druhého skautského exilu a byl známý několika generacím československých exilových skautů. Velen Fanderlik připravoval také skautské pořady českého vysílání BBC a později Svobodné Evropy. Z nich nejslavnější byl Velenův rozbor situace českostvenského skautingu a jeho poselství skautům doma z dubna roku 1950. To se stalo na dlouhou dobu programem mnoha ilegálních skautských oddílů a skupin. Později, v roce 1953, se z Anglie přemístil do Kanady. V Britské Kolumbii, v městě Trailu, začal učit na střední škole historii, krásné umění a latinu. Stal se také znamenitým odborníkem v oboru evropského a kanadského práva a jako malíř a grafik byl vyhledávaný i v oboru výtvarného umění. To bylo v jeho novém domově, Trailu, oceněno představiteli městské rady tím, ţe u něj objednala namalování šesti olejových obrazů pro výzdobu zasedací síně radnice. Staré indiánské legendy a báje poslouţily Fanderlikovi jako námět k obrazům. Zvláštní pozornost věnovala Velenovi Fanderlikovi domácí komunistická tajná policie. Podezírala jej z toho, ţe ze zahraničí řídí a financuje domácí ilegální skautské hnutí. Ve snaze najít pro své absurdní podezření oporu, nasadila StB na Fanderlika několik svých domácích i zahraničních agentů a spolupracovníků. Dluţno podotknout, ţe ani na jednu z provokací StB Fanderlik nereagoval. Zůstal netečným (spíše však hrdě netečným) k návrhům a plánům jejích agentů. V exilu vrátil Velen Fanderlik československému skautingu v plné míře to, co mu nemohl dát – vzhledem k pracovnímu vytíţení – ve vlasti v letech 1945– 1948. Exilovému skautingu dal své vůdcovské zkušenosti, organizátorské schopnosti, stejně jako mu propůjčoval skvělý zvuk svého jména. Do práce na budování českostvenského exilového skautingu se stavěl vytrvale a obětavě. Byl v jeho prvních řadách, jak po roce 1948, tak i o dvacet let později, kdy po sovětské okupaci země odešlo na Západ velké mnoţství skautů a jejich rodin. V historii československého skautského hnutí náleţí JUDr. Velenu Fanderlikovi jedno z nejpřednějších míst. Zemřel 2. února 1985, klidně, ve spánku. Je pochován na hřbitově v městě Trailu. 168 Experimentální tábor na ostrově Brownsea – skautingu je sto let Jiří Čejka – Péguy (2005) V roce 2007 uplyne prvních sto let od chvíle, kdy křesťan a humanista Robert Baden-Powell, ač původně voják, nabídl světu moderní výchovu mládeţe ve formě skautingu. V roce 1908 vydal knihu Scouting for Boys, která se stala „biblí“ světového skautingu. Skauting ve všech směrech předstihl svou dobu a stal se moderní a dodnes nepřekonanou výchovnou metodou, ve které se odráţejí zkušenosti řady světových osobností spirituality, filozofie a pedagogiky minulých věků, z nichţ snad mezi předchůdci a inspirátory Baden-Powella vystupuje nejvýše Jan Amos Komenský. Není pochyb o tom, ţe zakladatelé skautingu, Robert Baden-Powell a Ernest Thompson Seton, znali dílo Komenského a čerpali z něho. Nepovaţovali za smysluplné a skautingu v té době prospěšné, aby tento zdroj informací a inspirací uváděli. Skauting můžeme považovat za jeden z velkých darů křesťanství lidstvu. Plně tuto skutečnost potvrzují základní principy skautingu a z nich vyplývající zákon a slib, které jsou v souladu se zásadami rozšířeného ekumenismu, jak ho dnes chápe také světové skautské hnutí a respektují významné světové církve a náboţenské společnosti. Duchovní podstata skautingu – skautská spiritualita – je vnímána jako hlavní a základní výchovný princip světového skautského hnutí. Je třeba připomenout, že právě díky bohatství, které má ve svých duchovních hodnotách, dokázalo skautské hnutí překonat vše, čemu je vystavily totalitární režimy a systémy, a přežít všechna ta jejich příkoří a zákazy, a že bylo vždy připraveno nastoupit ke službě lidské společnosti, jakmile to vnější okolnosti dovolovaly. A tak se také stalo v Československu i v ostatních bývalých satelitech Sovětského svazu koncem dvacátého století. Spatřujeme v tom ohromnou morální a ideovou sílu skautingu, jeho význam a poslání pro hledání smyslu života jednotlivců i úspěšný rozvoj všeho lidstva. Baden-Powell úspěšně a geniálně implantoval poznatky získané od svých předchůdců i zkušenosti Setonovy do svého díla, které se rozhodl nejprve prakticky vyzkoušet a teprve v případě úspěchu předloţit britské veřejnosti a nabídnout je mládeţnickým organizacím v té době existujícím. V té chvíli ani sám B.-P. zřejmě neodhadl, co bude následovat. Na ostrově Brownsea uspořádal Baden-Powell svůj experimentální tábor. Na tomto památném místě stojí kámen, oznamující návštěvníkům toto sdělení: This Stone Commemorates the experimental Camp of 20 boys held on this site from 1st–9th August 1907 by Robert Baden-Powell later Lord Baden-Powell of Gilwell Founder of the Scout and Guide Movements. Experimentální tábor dopadl více neţ úspěšně a B.-P. se pustil do přepracování své příručky původně určené pro vojenské zvědy. Tuto publikaci přetvořil do knihy, kterou nazval Scouting for Boys a která vyšla v lednu roku 1908 nejprve na pokračování. Pro svůj mimořádný ohlas se krátce poté dočkala velkého počtu kniţních vydání po celém světě. 169 Experimentálního tábora se zúčastnilo dvacet chlapců, deset z nich bylo členy Boys Brigades z Poole a Charterhouse – šlo o chlapce „z dělnického prostředí“, ostatní byli získáni mezi syny Baden-Powellových přátel a ţáky školy, kam i B.-P kdysi chodil. Chlapci byli rozděleni do čtyř druţin, v čele kaţdé stál rádce druţiny. Tábor vedl B.-P. a jeho spolupracovníci Major Kenneth MacLaren, Percy W. Everett a Donald Baden-Powell. Připomeňme se jména chlapců, kteří se tábora zúčastnili: družina Vlků (Wolf patrol) Musgrave C. (Bob). Wroughton – rádce druţiny Cederick I. Curteis John M. Evans-Lombe Percy A. Medway Reginald W. Giles družina Býků (Bull patrol) Thomas B.A. Evans-Lombe – rádce druţiny Arthur Primmer B. Blandford James Rodney M. Noble družina Kolih (Curlew patrol) George Rodney – rádce druţiny H. Watts A. Vivian T.T. Bonfield R. Grant družina Havranů (Raven patrol) Herbert Emley – rádce druţiny B. Tarrant William Rodney B. Collinghbourne Humprey Noble Těchto dvacet chlapců vstoupilo do historie světového skautského hnutí a stalo se nesmrtelnými. Baden-Powellova představa, ţe svým dílem obohatí organizace mládeţe v té době ve Velké Británii existující, se nestačila naplnit, protoţe tak rychle, jak narůstal zájem mládeţe o jeho Scouting for Boys, začaly ve Velké Britanii a postupně jinde v Evropě a ve světě vznikat skautské druţiny a skautské oddíly. V roce 1908 mohl B.-P. uskutečnit svůj skutečně první skautský tábor v Park Shields Farm poblíţ vesnice Humshaugh, Northumberland, kterého se zúčastnili chlapci – skauti, kteří jiţ sloţili skautský slib. Na místě tohoto tábora je umístěn kámen se čtyřmi pamětními deskami, z nichţ ta nejdůleţitější oznamuje: This memorial indicates the spot where the first scout camp was held in 1908 by B.-P., later Lord Baden-Powell of Gilwell, Chief Scout of the world. Tábora se zúčastnilo 36 skautů, které si B.-P. vybral na základě výsledků soutěţe uspořádané týdeníkem The Scout. Rozhodujícím pro světový rozlet skautingu byl tábor na ostrově Brownsea, který, jak praví historie, odstartoval světové skautské hnutí. Chlapci nejprve vybudovali tábor, postavili vojenské stany, v nichţ byli ubytováni, včetně zásobovacího a kuchyňského zázemí, aby se pak věnovali skautingu podle Baden-Powellových představ, jak je získal během svého působení v armádě. Šlo tudíţ v podstatě o mírové vyuţití poznatků, zkušeností a zvyklostí vojenského charakteru, které B.-P. povaţoval za nezbytné pro zdárný vývoj mladé generace. Hoši se soustředili na skautskou táborovou praxi, lesní moudrost, poznávání přírody, pozorování a stopování, záchranu ţivota a první pomoc. Zcela logicky nechyběla ani témata věnovaná výchově k čestnosti, rytířství a dobrému občanství, která podle představ B.-P. tvoří základy skautingu. Kaţdá druţina měla svou druţinovou vlajku. Druţiny mezi sebou zá- 170 vodily a formou her a soutěţí si v praxi ověřovaly získané poznatky a zkušenosti. Večer se pak chlapci soustředili u táborového ohně, kde B.-P. i ostatní vyprávěli své různé ţivotní osudy. Nechyběl zpěv písní, z nich mnohé slyšeli chlapci od BadenPowella poprvé v ţivotě. O přípravu jídla se jim postarali vojenští kuchaři. Účastníci tábora proţili letní tábor, na který nikdy nezapomněli. Před budíčkem B.-P. vyšel ze svého stanu a zatroubil na roh afrického koodoo. Chlapci vyběhli ze stanů, rychle vypili sklenku mléka a snědli pár sucharů. Následovala rozcvička, která trvala půl hodiny. Potom se chlapci společně pomodlili a slavnostně vztyčili vlajku. V osm hodin byla snídaně. Dopoledne bylo věnováno skautské praxi, hrám a plavání. Po obědě pokračovala skautská praxe aţ do doby „podávání čaje“, pro Anglii typického. I kdyţ chlapci byli obvykle jiţ trochu unaveni, věnovali se dalším skautským hrám a soutěţím, a před večeří, která byla v osm večer, se ještě soustředili na úklid a vyčištění svého táborového oblečení. A po večeři se všichni sešli u táborového ohně, aby si vyprávěli a zpívali. Z tohoto krátkého výčtu je patrné, ţe program tábora byl velmi bohatý a pestrý a hochy plně zaujal. Ohlas tábora byl zcela mimořádný. B.-P. sám sobě i ostatním prokázal smysluplnost skautingu pro výchovu mládeţe. Základy pro úspěšný rozvoj světového skautského hnutí byly poloţeny – a to více neţ úspěšně. Experimentální tábor na ostrově Brownsea, pořádaný Baden-Powellem v roce 1907, vstoupil do historie jako vznik skautského hnutí, kterým v prvním století jeho existence prošly stovky milionů chlapců a děvčat na celém světě. 171 172 Experimentální tábor na ostrově Brownsea ještě jednou Jiří Čejka – Péguy (2005) Jak se blíţí výročí prvního století od zaloţení skautingu, budeme se vracet i k experimentálnímu táboru pořádanému B.-P. na ostrově Brownsea, protoţe právě tento tábor v roce 1907 je skautskými historiky označován a pokládán za počátek světového skautského hnutí. Nebude snad na škodu, seznámíme-li se ve volnější úpravě také s tím, co se lze o tomto táboře dočíst na stránkách The Scouting Web Portal – USSCOUTS.ORG v článku, který zpracoval Carlos Rodriguez, Wood Badge Scouter, Venezuela, na základě údajů uveřejněných E. E. Reynoldsem v Magazinu Jamboree v srpnu 1947. Povaţuji za nezbytné dodat, ţe mohou být drobné rozdíly v tom, o čem jsme hovořili v předchozím článku o táboře na ostrově Brownsea, a tím, co uvádíme zde. Je logické, ţe se různí skautští historici – autoři popisu ţivota v táboře mohou v jednotlivých detailech lišit v závislosti na zdrojích informací, které měli k dispozici. Často se setkáváme s podobnými názorovými rozdíly a stanovisky i ve vědeckých publikacích různě orientovaných historiků. Idea, která vyústila v knihu Scouting for Boys, nespadla Baden-Powellovi z nebe, ale byla zaloţena na systematickém studiu, pozorování, vracení se do minulosti a stopování všech vlivů, které by mohly působit příznivě na výchovu chlapců. B.-P. byl překvapen, kdyţ zjistil, ţe jeho malá příručka pro vojáky Aids to Scouting, vydaná v roce 1899, byla uţ v roce 1901 vyuţívána anglickými učiteli a také anglickými chlapci. O výchově anglické mládeţe se mu uvaţovalo snadněji, protoţe byl v očích chlapců hrdinou od Mafekingu, na kterého se obraceli se svými dotazy jednotlivci i celé chlapecké kluby. A to vše se vzájemně propojovalo, kdyţ B.-P. navázal kontakt s organizací Boys´ Brigades. Schéma své představy, jak přepíše svou „vojenskou publikaci“ pro chlapce, B.-P. uveřejnil v roce 1906 v časopise The Boys´ Brigade Gazette. Pět měsíců poté se seznámil s Ernestem Thompsonem Setonem a Setonův úspěch s „Woodcraft Indians“ v něm utvrdil názor, ţe zálesácký ţivot je neodvolatelnou výzvou pro chlapce. B.-P. si chtěl své nápady, které zařazoval do rukopisu Scouting for Boys, ověřit v praxi, a proto se rozhodl uspořádat tábor na ostrově Brownsea. Je třeba pochopit, ţe skutečně šlo o experimentální tábor, takţe nebylo moţno očekávat, aby jiţ na první pohled bylo patrné, ţe šlo o skautský tábor a nikoliv tábor jiné organizace, jak jsme zvyklí takové rozdíly pozorovat v současnosti. Bylo ovšem aţ překvapující, které skautské činnosti a metody B.-P. uplatnil jiţ na tomto prvním táboře. B.-P. potřeboval mít smíšenou skupinu chlapců z různých společenských vrstev, aby zjistil, jak se budou vyvíjet jejich vzájemné vztahy. Proto vytvořil skupinu – oddíl dvaceti chlapců, z nichţ část představovali synové jeho přátel, a druhou pak vybrali činovníci Boys´ Brigade z Poole a Bournemouth. B.-P. napsal rodičům vybraných chlapců dlouhý dopis, v němţ je informoval o svých programových záměrech, které chtěl na táboře uplatnit – šlo především o lesní moudrost, pozorování, sebekázeň, zdraví, vytrvalost a odolnost, ušlechtilost a rytířství, ochranu a záchranu ţivota a vlastenectví (lásku k vlasti). Neopomenul rodiče seznámit i s denním rozvrhem 173 a všemi nezbytnými potřebami a vybavením, které kaţdý z chlapců měl na táboře mít. Chlapci, kteří přijeli jako první, pomáhali Baden-Powellovi a majoru MacLarenovi postavit stany. Byly to krásné stany, ovšem po pravdě řečeno v podstatě jediné v Anglii tehdy a ještě po nějakou dobu dostupné. Kaţdá druţina měla svůj stan. Chlapci nenosili uniformy, ale ti, kteří navštěvovali veřejnou školu, měli podobné oblečení. Kaţdá druţina měla své „nárameníky“ – stuhy z barevné vlny – modré Vlci, zelené Býci, ţluté Kolihy a červené Havrani. Kaţdý rádce měl druţinovou vlajku zobrazující zvíře, podle kterého byla druţina nazvána. Kaţdý chlapec měl mosaznou lilii, kterou si upevnil na svůj oděv. Po absolvování několika testů (uzly, signalizace vlajkou, stopování), získal další mosazný odznak – pásek, na kterém bylo napsáno „Be prepared“. Ten si upevnil pod první odznak, pod lilii. Byly pouţívány také šátky barvy khaki. Podívejme se nyní na detailní rozpis táborového dne: 6.00 – budíček, sklenice mléka a suchary 6.30 – ranní rozcvička 7.00 – informace o denní činnosti s ukázkami 7.30 – úklid stanů a tábora 7.55 – slavnostní nástup, vztyčení vlajky, modlitby, snídaně 9.00 – skautská praxe 12.00 – koupání 12.30 – oběd 13.00–14.15 – odpočinek – polední klid 14.30 – skautská praxe 17.00 – čaj 18.00 – táborové hry 19.15 – ošetření oděvů a výměna prádla 20.00 – večeře 20.15 – vyprávění u táboráku, krátké cvičení (dechová cvičení na provětrání plic) 21.15 – večerní modlitby 21.30 – odchod „na kutě“, večerka Ke zvukovým signálům, jako byl „budíček“, pouţíval B.-P. roh antilopy kudu (Koodoo) chycené v Matabelandu v roce 1896, několik krátkých tónů znamenalo „nástup oddílu“. Tento roh rozezněl B.-P. i na zahájení Jamboree v roce 1929. Ranní a večerní cvičení byla velmi jednoduchá a podobala se těm, která jsou uvedena v knize Scouting for Boys. Do koupání byly zařazeny i hry ve vodě a byly vyuţívány dvě lodě. Polední odpočinek byl přísně dodrţován. Při táboráku vyprávěl B.-P. většinou své vlastní záţitky a dobrodruţství. Většina z nich je rovněţ uveřejněna v knize Scouting for Boys. Ţádný z účastníků si nevzpomíná, zda zpívali ještě něco jiného kromě písně „Eengonyâma Zulu“. B.-P. pořádal různé soutěţe mezi druţinami a také mezi jednotlivci. Odměna byla třeba za nejlepší sbírku listů stromů, která obsahovala také jména těchto stromů. Jiné ocenění bylo při zkouškách umění pozorovat. B.-P. zkoušel různá cvičení, způsoby a soutěţe v pozorování. Kladl velký důraz právě na cvičení v pozorování, stopování, plíţení a podobnou skautskou praxi. B.-P. připomíná, ţe oddíl (the troop) chlapců byl rozdělen do druţin (patrols) po pěti chlapcích, z nich nejstarší byl rádcem (patrol leader). Tato organizace či toto uspořádání bylo největším tajemstvím našeho úspěchu, zdůrazňuje B.-P. Kaţdý rádce druţiny měl plnou odpovědnost za chování své druţiny po celou dobu – v táboře i v terénu. Druţina tvořila jednotku pro práci i hry, a kaţdá druţina tábořila na odděleném místě. Chlapci povaţovali za svou čest plnit příslušné rozkazy. Odpovědnost a čestnost v soutěţích byly úspěšně vytvářeny, a tak byl den co den zajištěn dobrý standardní rozvoj experimentálního oddílu. Jednotlivá skautská témata byla postupně 174 rozvíjena. Zjistili jsme, říká B.-P., ţe nejlepším způsobem sdělování „teoretických“ instrukcí je jejich krátké předvádění na příkladech třeba v prostorách táborového kruhu nebo na jiném vhodném místě s následujícími praktickými ukázkami v „hodině praxe“ před snídaní. Vlastní praktický výcvik byl pak prováděn ve formě soutěţí a různých jiných „vzdělávacích“ postupů. Kázeň byla vţdy velmi uspokojující a přiměřená. Byl zřízen „čestný soud“ pro ty, kteří by případně porušili kázeň, ale nikdy nebyl pouţit, protoţe chlapci byli vedeni tak, aby vykonávali vše co nejlépe „na svou čest“, a starší hoši – rádcové druţin byli odpovědni za chování chlapců, kteří tvořili jejich druţinu. A, připomíná B.-P., toto fungovalo perfektně. B.-P. ve své krátké zprávě zdůrazňuje, jak se snadno chlapci, kteří pocházeli z různých sociálních vrstev, navzájem promíchali a dobře snášeli. To byla pro B.-P. zcela mimořádná zkušenost, která ho v dalším rozvíjení a prohlubování teorie i praxe skautingu hluboce ovlivnila. Na této zkušenosti pak vznikla základní představa čtvrtého bodu skautského zákona „A Scout is a friend to all, and a brother to every Scout, no matter to what social class the other belongs“, v současném českém znění „Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem kaţdého skauta“ (Skautská stezka, Junák – svaz skautů a skautek ČR). Experimentální tábor Baden-Powellovi potvrdil, ţe jeho představy jsou správné, a zároveň mu dodal důvěru, aby ve svém projektu pokračoval. Získal podporu vydavatele Arthura Pearsona. Byla zřízena „kancelář“ a vypracován projekt na vydání publikace Scouting for Boys, týdeníku The Scout a pořádání setkání s veřejností, na kterých B.-P. vysvětloval své záměry a plány včetně schéma skautingu. V lednu 1908 vychází první ze šesti částí publikace Scouting for Boys a 29. března 1908 dostává B.-P. korektury prvního čísla týdeníku The Scout. Během jednoho roku dosáhl počet výtisků 110 000. 16. května 1908 provádí B.-P. první dokladovanou kontrolu skautů ve Wimbledonu. Skauting byl na světě a jeho vítězná cesta světem byla nastoupena. B.-P. zaloţil hnutí, které směřuje své výchovné působení tak, aby kaţdý skaut a v budoucnu v podstatě kaţdý člověk povaţoval své bliţní za své bratry a sestry bez ohledu na jejich barvu kůţe, sociální původ či vyznání, ke kterému patří. Brzy uplyne sto let od chvíle, kdy poprvé zazněl na ostrově Brownsea hlas rohu antilopy kudu a na tomto ostrově vzplál táborový oheň, kolem kterého sedělo dvacet chlapců s několika dospělými, mezi nimiţ tím nejvýznamnějším byl B.-P. Za těch prvních sto let vzrostl počet skautů a skautek na desítky milionů a počet těch, kteří skautských hnutím ve svém ţivotě prošli, na stovky milionů. Dnes se miliony skautů a skautek na celém světě shromaţďují ve svých klubovnách, na svých táborech, kolem svých táborových ohňů a ve skautských oddílech proţívají nejkrásnější chvíle svého mládí. Na jamboree a při jiných příleţitostech se vzájemně poznávají skauti z celého světa. Vytvářejí si mezi sebou nejen vzájemné bratrské a sesterské vztahy, ale zároveň získávají poznatky a zkušenosti, které je připravují pro jejich ţivot v dospělosti. Seznamují se se „Zlatým pravidlem chování“, které je vede k lásce a úctě k bliţním v souladu s druhým základním principem a prakticky tak naplňují slova: „Nečiň druhým, co nechceš, aby oni činili tobě!“ Svět má šanci, ţe z těch, co projdou skautskou výchovou, budou čestní, lidsky a morálně kvalitní občané, pro které sluţba bliţním a společnosti bude samozřejmou celoţivotní výzvou. O tom, ţe současná společnost takové lidi pevného charakteru a zásad potřebuje, není pochyb. 175 176 Skauti v čele Akademie věd České republiky Jiří Čejka – Péguy (2005) Nerad bych se mýlil, ale předpokládám, ţe jména vysokoškolských profesorů a vědců Rudolfa Zahradníka, Heleny Illnerové a Václava Pačesa jsou většině našich skautů a skautek známá. Všichni tři v uvedeném pořadí stáli, respektive stojí v čele Akademie věd České republiky. S Rudolfem, skautským jménem Jiskrou, členem proslulé Foglarovy praţské „Dvojky“, jsem se poznal jako se svým spoluţákem v roce 1948 na Vysoké škole chemicko-technologického inţenýrství ČVUT v Praze. Byl podzim, komunisté po únorovém puči přebírali rychle moc. Rozpracována byla i násilná likvidace skautingu, která v té době v podstatě jiţ probíhala mimo jiné i díky úsilí akčního výboru Junáka. Vzpomínám si, ţe jsme oba na klopě svého saka hrdě nosili malý činovnický smaltovaný odznak a pod ním stuţku „Junáckého kříţe Za vlast 1939–1945“. Pak se naše cesty rozešly a já na krátký čas skončil v komunistickém vězení. Ani Rudolfova cesta nebyla snadná. Také celý jeho ţivot i vědecká práce byly velice komplikované. Občas jsem se setkal s jeho jménem v odborné literatuře a měl jsem z toho radost. Po listopadu 1989 a pádu komunismu u nás jsme měli moţnost Rudolfa slyšet v rozhlase, vidět a slyšet v televizi a jeho úvahy a rozhovory s ním i číst v různých časopisech a denících. V té době pro něho bylo příznačné, ţe nosil modrou kravatu se skautskou lilií. Ke skautingu se vţdy veřejně hlásil a hlásí a snaţí se jej dodnes podporovat. Rudolf byl v roce 1990 zvolen ředitelem Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie ČSAV (přejmenován později na Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR), a v roce 1993 se stal prvním předsedou nově ustavené Akademie věd České republiky. Je nositelem několika čestných doktorátů na významných našich i zahraničních univerzitách. Dnes je čestným předsedou AV ČR. Přečtěte si třetí kapitolu knihy rozhovorů Lenky Jaklové s Rudolfem Zahradníkem (Academia Praha 1998), kde hovoří o skautingu a Jestřábovi – Foglarovi. Určitě vás zaujme. Skaut Rudolf Zahradník – Jiskra byl prvním předsedou Akademie věd ČR. Měl jsem příleţitost s ním po listopadu 1989 několikrát mluvit nejen jako s chemikem, ale také jako se skautem. Vybavuji si, ţe jsem při jedné z návštěv prezidenta Václava Havla vítal v Národním muzeu nejen Rudolfa Zahradníka jako předsedu AV ČR, ale také kardinála a arcibiskupa Miloslava Vlka. Kdyţ jsme si stiskli ruce, řekl jsem bratru kardinálovi, ţe bychom si jako skauti měli správně podat levou ruku. Jeho odpověď byla stručná a jasná: „To víš, ţe ano,“ a hned jsme vše napravili. Se jménem Illner jsem se poprvé setkal, kdyţ jsem se dočetl v programu konference Postavení a smysl skautingu v dnešním světě pořádané Junákem v roce 1996, ţe tehdejší ředitel Sociologického ústavu AV ČR JUDr. Michal Illner bude hovořit na téma „Česká společnost dnes a na počátku století – poznámky k měnícím se sociálním a kulturním kontextům skautingu“. O Heleně a Michalu Illnerových se tehdy s naprostou samozřejmostí hovořilo jako o skautech. Předpokládám, ţe přednášející 177 Michal a dnešní profesorka Helena Illnerová jsou spřízněni, moţná dokonce manţelé. Nepátral jsem po tom. Mohu se mýlit. Profesorka Illnerová dodnes při kaţdé příleţitosti hovořila a hovoří o tom, ţe se dlouhodobě podílí na výchově mládeţe. Bylo jasné, ţe v podstatě jde o skautskou výchovu, i kdyţ ji obvykle tak přímo necharakterizovala. Myslím, ţe příčina spočívala ve skutečnosti, ţe jí vedený oddíl působil za totality skrytě v některé z povolených organizací a jen díky tomu přeţil. Ona pak z úcty k tomu o skautingu přímo nehovořila, jakkoliv se to dalo mezi řádky a mezi slovy vyčíst. V době, kdy Rudolf Zahradník působil jako předseda AV ČR, byla Helena Illnerová ve funkci jednoho z místopředsedů AV ČR, a pak, kdyţ nastal příslušný čas, byla zvolena za Rudolfova nástupce ve funkci předsedy AV ČR. Skaut Rudolf předal vedení Akademie věd do rukou skautky Heleny. Kdyţ mi v roce 1994 předával v Karolinu tehdejší místopředseda AV ČR profesor Václav Pačes diplom doktora věd, netušil jsem, ţe je také skaut. Teprve letos mě v té souvislosti zaujaly dvě skutečnosti. Václav Pačes odpovídá v Lidových novinách (LN 28. 06. 2005) na otázku „moje dovolená“ slovy: „Moje nejlepší dovolené byly prázdniny se skautským oddílem. V době mého mládí byl oddíl ukryt pod různými tělovýchovnými organizacemi, ale byl to pravý nefalšovaný oddíl vodních skautů (pátý přístav). V té době se ještě mohlo tábořit nadivoko, vařili jsme i z říční vody, na řekách jen málo vodáků – pohoda, která se uţ nevrátí…“ Ejhle, Václav je vodní skaut jako já. Nedávno byl na ČRo 2 Praha vysílán téměř hodinový rozhovor s novým předsedou AV ČR profesorem Václavem Pačesem. Na otázku moderátorky, co mu řekla profesorka Helena Illnerová, kdyţ mu po jeho zvolení předsedou Akademie věd České republiky předávala tuto funkci, přišla krátká, výstiţná, charakteristická a příznačná odpověď. Profesorka Illnerová mu totiţ krátce a jasně řekla: „Je to dobrý, zůstane to ve skautských rukách“. Skautka Helena předala předsednictví Akademie věd České republiky do rukou skauta Václava. Dalších slov snad ani netřeba. Usilujme o to, aby i mezi našimi dnešními mladými skauty byli tací, kteří se s úctou a hrdostí budou ke svému skautství hlásit tak, jako činili a stále činí vysokoškolští profesoři Helena Illnerová, Rudolf Zahradník a Václav Pačes. Vyhledávejme mezi osobnostmi naší vědy a kultury současné a bývalé skauty a poskytněme jim prostor, aby mohli oslovit dnešní mládeţ. Třeba si mezi nimi mládeţ najde své vzory, kdyţ uţ volba mezi současnými „idoly mládí“ je tak problematická a často víc neţ naivní a primitivní. Skauting znamená pro společnost mnohem více neţ jen naučit se vázat uzly nebo nosit krátké kalhoty. Toho jsou si dobře vědomi a hrdě to veřejně prohlašují mimo jiných i Orlí skauti – američtí astronauti. Snad to dříve nebo později pochopí i naše současná mladá skautská generace. Bylo by to ku prospěchu nejen jí samé, ale také celé naší společnosti. 178
