Brány do ztraceného světa - Audy - Speleo

Marek Audy
BRÁNY DO
ZTRACENÉHO
SVĚTA
© Marek Audy, 2008
Charles Brewer Carías: str.: 78 – 82
Fotografie: © Marek Audy, 2008
Richard Bouda: str. 83, 90, 103, 105, 115, 116
Charles Brewer Carías: str. 47, 75, 78, 79, 80, 87, 92, 102, 127, 136
Peter Medzihradský: str. 67, 68, 69, 76, 137
Javiér Mesa: str. 111, 128, 129
Miroslav Šebela: str. 168
Kresba str. 157: © Jan Kobylák
© Nakladatelství JOTA, 2008
Poděkování
Charles Brewer Carías
Zoltán Ágh, Richard Bouda, Federico Mayoral (Kiko), Branislav Šmída
Iveta Ághová, Roman Aubrecht, Pavoľ Barabáš, Cesar Barrio, Hernan
Biord, Charles Brewer Capriles (Chayo), John Brewer, Robert Brewer,
Juan Carlos, Luis Alberto Carnicero, Robert Cristobal, Robert Dado,
Francisco Delascio, Igor Elorsa, Marcel Griflík, Ricardo Guerrero,
Zdeno Hochmuth, Alfredo Chacon, Alejandro Chumaceiro, Ian James, Iva Jaroušková, Erik Kapucian, Mladen Kuhta, Tomáš Lánczos,
Marián Majerčák (Majdo), Vicente Marcano, Peter Masarovič,
Peter Medzihradský (Medzo), Javier Mesa, Jozef Ondruška, Jano Pavlík,
Robert Rafael, Roger Santodomingo, Jan Schlögl, Fernando Tamayo,
Radko Tásler, Tomáš Telecký (Momo), Alberto Tovar, Lukáš Vlček,
Eduardo Wallis, Ben Williams
Igor Audy, Jiřina Audyová, Ladislav Blažek, Pavel Bosák, Jiří Bruthans,
Jan Dungel, Radana Dungelová, Milan Daněk, Pavla Havelková,
Zdeněk Havlík, Petr Horký, Tomáš Charvát, Drahomíra Janová,
Zdeněk Kakáč, Roman Kamler, Oliva Konečná, Pavel Krátký,
Vendula Křížová, Libor Láník, Henry Alvaréz Lid, Lena Lofajová, Roman
Macík, Zdeněk Motyčka, Miroslav Náplava, Peter Ondrejovič, Ludmila
Ondrouchová, Tomáš Ondrouch, Pavel Orálek, Vladimír Plešinger, Roman Radači, Jan Robovský, Martin Sluka, Marek Srba, Karel Stránský,
Gustav Stibráni, Stewart McPherson, Martin Škrobák, Oldřich Štos,
Adrian Warren, Kateřina Zemánková
Hejtman Jihomoravského kraje Stanislav Juránek,
Igor Poledňák
Embajada Venezuela
Chargé d‘ Affaires Báez Loreto María, Luis Gerónimo Sotillo Méndez,
Castillo Héctor
Největší poděkování však patří mé ženě
Světlaně Audyové
Indiánský bůh Wahari se na počátku vzniku světa rozhodl, že žádný tvor na Zemi nebude muset
pracovat, obdělávat pole ani lovit. Nikdo ale nesmí hladovět. Wahari chtěl, aby všichni živí tvorové
žili v blahobytu a mohli si nasbírat tolik plodin, šťavnatého ovoce, sladkých ořechů i podzemních hlíz,
kolik jen budou potřebovat. Všechno jídlo tenkrát rostlo na obrovském Stromě plodů světa - Wahari
Kuawai. Tak se žilo na Zemi dříve. Všeho bylo dostatek a všichni byli spokojení.
Předchůdci dnešních lidí - mlsná veverka, tukan s dlouhým zobákem a datel - se nechtěli dělit
s ostatními, byli nepřející a lakomí a chtěli všechny dobroty jen sami pro sebe. Nezamlouvalo se jim
čekat tak dlouho, až zralé ovoce spadne samo ze stromu. Rozhodli se, že strom porazí. Kmen byl
mohutný a jeho zdolání se dlouho zdálo být nad jejich síly. Přece se ale nevzdávali. Jejich chamtivost
jim dávala neuvěřitelnou sílu. Klovali a hryzali do silného kmene, až se jim konečně podařilo strom
pokácet. S obrovským rachotem se koruna stromu zřítila do řeky Cuao. Větve se při pádu ulámaly
a přehradily úplně její tok. Řeka se však nechtěla vzdát. Kalné, vzedmuté vody se vyvalily ničivou
silou ze svých břehů a způsobily obrovské záplavy na celé Zemi.
V jednom z nových jezer zůstala uvězněna piraňa. Horečně se pokoušela ze svého vězení uniknout,
všechny pokusy však byly marné. Až se v zoufalství svými obrovskými zuby několikrát zakousla
do pařezu stromu Wahari a ten konečně povolil. Dnes je možné vidět černou jeskyni, vedoucí skrz
stolovou horu. Pozůstatek toho, jak piraňa hledala a našla svou cestu ke svobodě.
Indiánská báje od stolové hory Autana
Titulní strana obálky:
Akopán tepui
Přední předsádka:
Hladina guayanské řeky
předchozí strana:
Akopán tepui
strana 10-11:
Jeskyně Sistema de la Araña
v masivu Chimantá
strana 12:
Roraima tepui
zadní předsádka:
Stromatolity v jeskyni
Cueva Charles Brewer
8
Obsah
Předmluva
Vandr na Roraimu
Oči plné křišťálů
Bílá místa na mapách
Doylův svět
Jeskynní labyrint
Závist a intriky
Lety do středu Země
Pravěká podzemní řeka
Král tepuí
Cesta do nitra ztraceného světa
Útěk
Brána mystéria otevřena
Návrat do země lvů
Česká vlajka na Chimantě
Poslední pohled mouchy
Paprsek ve tmě
13
22
34
46
54
59
70
74
78
84
92
96
100
112
132
144
150
Guácharos
Historie objevování tepui
Tepui, Guayanská vysočina
Nosál červený
Mapa jeskyně Ojos de Cristal
Mapa jeskyně Charles Brewer
Vznik stolových hor
Masiv Chimantá
Mikroorganizmy v jeskyních
Formy jeskynních výplní
Fauna tepui
Flóra tepui
Geneze křemencových jeskyní
Mapa jeskyně Sistema de la Araňa
Expedice do podzemí tepui
English summary
Literatura
30
32
50
65
68
110
124
125
126
127
136
142
158
162
166
169
173
9
12
Předmluva
Příběh této knížky začíná tak trochu pohádkově.
Tři kamarádi se svými ženami si udělají výlet na stolovou horu Roraimu na venezuelsko-brazilsko-guyanském pomezí - na tutéž, kterou si kdysi romanopisec Arthur Conan Doyle vzal
za model pro dějiště své slavné sci-fi Ztracený svět z roku 1912. Sotva se výletníci po tabulovém
povrchu proslulé hory porozhlédnou, najdou v křoví přírodou dobře zamaskovaný vstup do
podzemí. Bez ohledu na rizika do něj dva z nich sestoupí. Ač s sebou nemají jinou výzbroj než
čelovky a fotoaparát s bleskem, během dvou hodin v temnotách zjistí, že našli něco, o čem se
žádnému z nich nesnilo...
Jako dlouholetý fanda venezuelské přírody se přiznám bez bolesti, že jsem byl touto příhodou
okouzlen, jakmile jsem si o ní přečetl. (Umožnil mi to Marek Audy svým článkem v populárně
vědeckém časopise, vyšlém v květnu roku 2003.)
Jen si představte: na posvátné hoře indiánů, která je zároveň kultovní horou několika generací
objevitelských průzkumníků a politicky důležitým rozhraním tří států, na hoře, o níž bylo napsáno a vydáno několik knih a stovky článků – na této veleznámé hoře objeví malá partička Čechů
a Slováků prakticky při své první procházce obrovské podzemní prostory, o nichž dosud nikdo
neměl tušení.
My Češi jsme stejně jako naši sousedi Slováci na jeskyně a podzemní dómy zvyklí, jsou dnes
atrakcemi Českého, Moravského i Slovenského krasu. Kdo se o to zajímá, ví, že průzkumnická
disciplína „objevy v podzemí“ je dosud ve světě i u nás v plném rozvoji a co chvíli přináší plody
v podobě nějaké jeskyňářské novinky. Můžeme se proto ptát: jaká senzace? Čím se od těch ostatních novinek odlišuje objev jeskyně na Roraimě?
Ten objev je jedinečný, a to hned z několika hledisek. Zkusme je vypsat.
Za prvé: Objevit něco nového na Roraimě je jako byste objevili novou skalní věž v Prachovských skalách. Není druhé stolové hory v Jižní Americe (a že existují kromě Venezuely i v Brazílii,
Bolívii, Guyaně a Surinamu), která by byla tak přístupná a navštěvovaná.
Za druhé: Roraima, stejně jako další stolové hory Guayanské vysočiny, je budována křemitými
pískovci a křemenci, tedy horninami, v nichž se za normálních geologických okolností nevytváří
kras. Základem vzniku krasu je pozvolné rozpouštění hornin ve vodě. Vzorek vápence - horniny,
pro níž je kras typický - vám rozpustí v každé laboratoři. Zkuste však rozpustit křemen!
Za třetí: O tom, že v prastarých sedimentech stolových hor existují krasové jevy (děje se tak
v důsledku naprosto specifického geologického a hydrologického vývoje i přesto, co je napsáno
v minulém odstavci), se vědělo přinejmenším od leteckého objevu propastí na stolové hoře Sarisariňama v roce 1964 a venezuelsko-britského sestupu do jeskyně-tunelu v boku posvátné hory
indiánů Piaroů Autany v roce 1971. Propasti a další pseudokrasové jevy byly pak zjištěny i na
jiných stolových horách. První detailnější průzkum se podařil v roce 1991 italské expedici na
stolové hoře Auyán tepui v systému jeskyní a propastí, nazvaném Aonda, popsaném Venezuelci
už v roce 1983. Rozdíl všech těchto jevů proti Krystalovým očím (jak nazvali Audy a spol. svůj
objev) je v tom, že na Roraimě se jedná o klasickou uzavřenou ponornou jeskyni, kdežto jinde jde
o propasti, otevřené jeskyně či v případě Aondy o systém, vzniklý rozšiřováním svislé tektonické
pukliny. Krystalové oči jsou unikum.
Za čtvrté: Objevitelé nemusí být ještě těmi, kdo dotáhnou průzkum svého objevu do konce.
Obzvláště ne tehdy, jedná-li se o objev na zemském povrchu neviditelný a vzdálený na tisíce mil
od domova objevitelů. Tyhle věci, k nimž přičtěme i administrativní překážky, v jejichž kladení
jsou – a teď mluvím z vlastní zkušenosti - venezuelští úředníci přeborníky, by odradily devět
lidí z deseti. Naštěstí autor této knížky patří k lidem, kteří jsou schopni překážky překonávat
– obzvlášť tehdy, vidí-li za nimi jasný cíl.
Nabízí se krásný paradox. Jasným cílem je tady něco, co je po miliony let zahaleno neproniknutelnou tmou. Ale tomu, kdo ví, co je Audy zač, nemusí tahle formulace připadat jako fráze. On
je totiž tím, kdo dovede onu pravěkou tmu zjasnit. Ač vystudovaný strojař, dnešním zaměstnáním
je tento cestovatel, jeskyňář a kanoista (s profesionální zdatností a zkušenostmi ve všech těchto
amatérsky provozovaných činnostech) specialistou ve fotografických a digitálních technikách.
13
A ze spojení koníčka a profese vzniklo specifické umění: nasvícení a fotografie podzemních
prostor. Jen si to představte: po slaňování, šplhání a plazení různými otvory, kterými se často jen
tak tak protáhnete, se najednou octnete v obrovském dómu. Prozradí vám to šajnující baterky, ale
to je prostředek skutečně jen orientační. Žádný reflektor do jeskyně nedostanete, i kdybyste ho
na povrchu měli k dispozici (což je na stolové hoře, vzdálené stovky kilometrů od civilizace, dost
iluzorní). A to je chvíle pro Audyho - zkouška jeho organizačních a technických schopností a zúročení zkušeností, nabytých v jeskyních tří světadílů. Výsledkem jsou obrazy něčeho majestátního
a svým způsobem nádherného, toho, co - pokud někdo nezavede do jeskyní elektřinu, což snad
v případě venezuelských stolových hor ještě nehrozí – lidstvo nemá šanci vidět.
To nás přivádí k druhé části příběhů této knížky, která je skoro stejně pohádková jako ta
první.
Fotografie jeskyně Ojos de Cristal, získané při druhé návštěvě Roraimy o rok později po té
iniciační, umístil jejich autor na internetu. Způsobily v kladném i záporném smyslu senzaci.
Nejprve to negativní. Z hlediska venezuelských předpisů šlo o ilegální akci. Roraima je nejen
součástí národního parku Canaima, ale je to takzvané Monumento Nacional, kde platí stejná
a možná ještě přísnější pravidla ochrany. Audy a jeho spolupracovníci si sice nic - žádný křišťál,
endemickou rostlinu či živočicha - neodvezli, nic nepoškodili a nechali všechno na místě, ale
prováděli průzkum bez příslušných razítek (která by pravděpodobně nikdy nedostali). Do útoku
zavelel především žárlivý venezuelský jeskyňářský spolek, čemuž se mimochodem nelze divit.
Nechat si vyfouknout takovouhle senzaci před nosem!
To pozitivní ovšem překonalo všechno očekávání. „Jak jste to člověče takhle dokonale vyfotografoval?“ mailoval muž, jehož jméno znělo Audymu povědomě. „A jak se vám podařilo napálit
naše bdělé venezuelské orgány?“
Tím, kdo se takhle tázal, nebyl nikdo jiný, nežli Charles (Charlie) Brewer Carías (1938),
člověk, jehož sláva už dávno překročila venezuelské hranice, ačkoliv během celého svého života
průzkumníka, fotografa a botanika tyto hranice nepotřeboval fyzicky překročit. Materiálu k průzkumu měl habaděj: vždyť venezuelská část Guayanské vysočiny se svými „tepui“, stolovými
horami tyčícími se v mnoha případech z neprostupného pralesa, je stále ještě jedním z nejméně
prozkoumaných území na světě. Brewer, člověk se skvělým organizačním talentem a zároveň průkopník metod přežití v krizových situacích (cvičně se nechával opustit v divočině bez základních
potřeb a zásob), byl jedním z prvních, kdo se pustil do víceméně systematického průzkumu stolových hor. Na konci šedesátých a během sedmdesátých let minulého století, kdy Venezuela žila
své období prosperity, dokázal přesvědčit státní a armádní orgány o nutnosti průzkumu tepuí za
pomoci moderních prostředků, především vrtulníků. Stal se vedoucím řady expedicí, na něž přibíral sympatizanty z řad největších přírodovědeckých odborníků, vesměs tehdy známějších, než byl
on sám. Pro všechny to byl splněný sen, podívat se nahoru. (Nezapomeňme, že Roraima je se svou
relativně snadnou přístupovou výstupní cestou výjimkou a že kilometrové svislé srázy mnohých
stolovek dosud nenašly pokořitele.) Jedinou profesí, kterou Brewer při sestavování vrtulníkových
expedicí zásadně ignoroval, byl fotograf. Na fotografické knihy o dobývání tepuí, v nichž zároveň
shrnul i přírodovědecké poznatky svých druhů (nebo jim přenechal celé kapitolky), měl proto
dlouho monopol – což mu zajistilo takřka nedostižný náskok i v době, kdy se několik konkurenčních výprav dostalo k průzkumu částí vrcholů velkých tepuí, jako jsou Marahuaca, Auyán nebo
členitá Chimantá.
Právě toto poslední jméno, označující popravdě nikoliv jednu, ale hned sedm stolových hor,
oddělených širokými údolími, si mohl Audy přečíst v Brewerově dopisu: „Před týdnem jsme objevili jeskyni v masivu Chimantá...“
Po zdvořilé Markově odpovědi následoval další dopis, pak další a další. Rychlosti, s jakou létaly domluvy přes Atlantik, se skoro přiblížila rychlost příprav, protože v těch domluvách se setkali
dva muži činu. V únoru 2004 Brewer objevil jeskyni, vzápětí nabídl Audymu spolupráci, ten ji
přijal a už v květnu téhož roku přistál na jedné ze sedmi stolovek, dohromady skládajících masiv
Chimantá, vrtulník s Charliem a jeho dvěma syny, dalšími dvěma Venezuelci, jedním Čechem
a jedním Slovákem. Ti dva poslední byli kromě samotného Brewera nejdůležitější, protože uměli
zaměřovat a fotografovat jeskyně.
Tady si neodpustím jeden trochu osobnější odstavec. Prožil jsem ve Venezuele větší část sedmdesátých let a první stolovku jsem viděl v době, kdy Marek ještě ani nechodil do školy (bylo
to Cerro Venado, zvedající se jako kulisa nad rajskou scenérií vodopádů na řece Carrao, vytékající
z Auyán tepui). Brewerova sláva tenkrát prudce stoupala. Jako začínající tepuidiota (venezuelský
novotvar, rozšifrovatelný jako „blázen do tepuí“) jsem jeho počinky v rámci možností sledoval.
14
Jestliže kariéra zubního lékaře pro něj skončila brzy po obdržení diplomu, pak následující kariéra
průzkumníka, fotografa a přírodovědce neskončila dodnes. Až na jedno krátké intermezzo. V roce 1979 využil nastupující prezident Herrera Campins jeho popularity a jmenoval ho ministrem
sportu a mládeže. Charlie nevydržel v ministerském křesle ani rok. Sebral tlupu svých mladých
obdivovatelů, vypravil se s nimi na hranici se státem Guyana a odstranil hraniční sloupky (z nichž
jeden je na Roraimě), protože podle venezuelské verze by se měla větší část dřívější Britské Guyany
vrátit do venezuelských rukou. Stát Guyana mobilizoval armádu a letectvo. Ministr, který jednal
jako neřízená střela a málem způsobil válku, musel padnout. Pikantní na celé věci je to, že Brewer
je po dědečkovi, který se dostal do Venezuely jako celník - Brit. Chudá jihoamerická země nebyla
na konci devatenáctého století schopna platit Velké Británii dluhy a jako odškodnění nechala
evropskou velmoc pobírat veškeré zisky ze svého hlavního přístavu La Guaira. Jedna z nejlepších
caracaských rodin, Caríasovi, ovšem chudá nebyla, takže celník si našel dobrou partii a změnil
vlast.
Je přirozené, že osobnost, jakou je Brewer Carías, má kromě obdivovatelů i nepřátele, ale bylo
by možné je v dané situaci nemít? V konkurenci objevitelů a průzkumníků v jedné z posledních
opravdových divočin na světě? Při nasazení, jaké je Brewer schopen udržovat po desítky let, to
ostatně žádný konkurent nemá lehké. Výhodnější je být s ním na jedné lodi. Brewer je Brewer
a nabídka spolupráce při průzkumu tepuí, kterou od něj dostal Marek Audy, je něco podobného,
jako kdyby fotbalistovi nabídl Pelé, aby si s ním přijel zakopat.
Sám znám na rozdíl od Roraimy nebo sousedního Kukenánu masiv Chimantá jenom ze
vzduchu - z jediného přeletu ve dvanáctimístném letadle po někdejší lince, spojující několik
indiánských vesnic na jihovýchodě Venezuely s pohraničním městečkem Santa Elena de Uairen.
Dnes už linka neexistuje a jediný realistický způsob, jak se dostat k úpatí, je najmout si v Santa
Eleně avionetu.
V osmdesátých letech se uskutečnil v pěti etapách jeden z těch průzkumů, na nichž neměl
Brewer podíl. Prováděla ho „Vědecká společnost Chimantá“ a vyšla o něm pěkná kniha s kapitolami, napsanými zúčastněnými odborníky v disciplinách, jako jsou geologie, pedologie, hydrometeorologie, botanika a zoologie. O krasových jevech v ní není ani zmínka – pravděpodobně
z toho důvodu, že se průzkumníci soustředili na ty z tepuí, které tyto jevy postrádají. Anebo snad
proto, že si vědci nepřibrali speleologa? Přinejmenším v tomto ohledu se ukázalo, že na Brewera
jsou ostatní průzkumníci krátcí, protože to, k čemu přizval Audyho, jako by ani nebylo z tohoto
světa.
„Nezlob se, ale zavázal jsem se Charliemu, že tuhle informaci nikomu neřeknu, dokud to on
sám neuzná za vhodné,“ odpověděl mi Marek na otázku, na které z tepuí pracovali. Neměl jsem
mu to za zlé, protože vím, že přírodovědecké a geografické objevy jsou choulostivé zboží, které se
dá ukrást. Takhle bych byl alespoň při eventuálním úniku informací mimo podezření.
Teď už jméno té stolovky znám, i když jsem se je dověděl se zpožděním, do nějž se vešly další
dvě cesty obou hlavních protagonistů objevu na Chimantá. Na těch dalších přistáních se objevili
i Audyho slovenští přátelé – především nepřekonatelný filmař adrenalinových výprav Pavoľ Barabáš. Po jejich návratu se mi přece jen dostalo důvěry, takže už vím, kde přistát, abych se ocitl na
tepui, skrývající jedny z největších jeskynních prostor na světě.
Ale stejně to jméno neprozradím. Ostatně na pouhou předmluvu už jsem toho řekl dost, a to
si přitom od začátku říkám, že snaha doplňovat nějak podstatně Audyho text a skvělé fotografie
by bylo malicherností. O doplňování tu skutečně nejde. Byl bych jen rád, kdyby si čtenář z těchto
řádků vzal jako poslání to, co autor a objevitel Marek Audy sám nikde nenapsal.
Než to poslání zformuluji, pokusím se mu při vší skromnosti dodat váhu tím, že jsem člověk,
jenž v Jižní Americe a především ve Venezuele žil a cestoval a nikdy o ní nepřestal shromažďovat
přírodovědecké a geografické informace.
Milý čtenáři – a to je tedy poslání této předmluvy, držíš v ruce knihu o objevech, jaké se
poštěstí dosáhnout jednou za mnoho a mnoho let. Kdybychom hledali jejich obdobu v pomyslné
kolonce „české a slovenské objevy v Jižní Americe“, museli bychom se zřejmě vrátit do starších
generací. K uskutečnění takových objevů je zapotřebí kromě štěstí i odvaha a připravenost. Příběh
této knížky svědčí o tom, že v tomto směru si štěstí našlo ty pravé.
Vladimír Plešinger
15
18
Ptari tepui je stolovou horou s dokonalým tvarem.
strana 16-17
Biotopy náhorních plošin stolových hor jsou velmi rozdílné.
Na snímku povrch Churí tepui v masivu Chimantá, porostlý
Brocchinia hechtioides, v popředí Chimantaea mirabilis.
Flóru ve vyšších polohách zastupují především nízké
keříky Bonnetia roraimae, několik druhů stegolepisu
nebo růžice Orectanthe sceptrum. Roraima tepui
Náhorní plató Roraima tepui dosahuje nadmořské výšky 2800 m
a je téměř bez humózního pokryvu.
strana 20-21
19
20
21
VANDR
NA RORAIMU
(únor 2002)
Bloudíme! Roraima, nejvyšší stolová hora
Venezuely, se tváří přesně tak, jak jsme nastudovali z literatury před odjezdem. Nehostinně a vlhce. Viditelnost je sotva sto metrů
a to ještě jen občas. Dávno jsme si zvykli na
promočené boty i oblečení. Pokud nezastavujeme, není nám ani moc zima. Toužili jsme
zažít dobrodružství poznání, a tak máme, co
jsme chtěli.
GPSku nemáme a stejně by nám byla
k ničemu. Nesehnali jsme žádnou kvalitní
mapu, ze které by se daly vyčíst nějaké souřadnice. Jedinou orientační pomůckou je pro
nás obyčejná buzola. I tak azimut, který jsme
si zvolili, bereme jen informativně. Odbočit
ze stezky, mezi nekonečný labyrint skalních
věží a proláklin, se nikomu nechce. I ti nejodvážnější z naší šestice začínají pochybovat,
že dorazíme alespoň k některým cílům, které
jsme si na Roraimě vytyčili.
Hlavním bodem programu mělo být
údolí křišťálových krystalů ležící nedaleko
hraničního kamene s Brazílií a Guyanou.
Náš kemp je situován nedaleko přístupové
římsy na vrcholové plató. Hraniční kámen,
takzvaný Punto triple, je odtud vzdálen přes
osm kilometrů. Jeho název je analogií našeho
šumavského Trojmezí, kde se podobně pot-
22
kávají hranice Německa, Rakouska a České
republiky. Navíc zjišťujeme, že náčrt Roraimy, který jsme chtěli použít místo mapy, jsme
zapomněli ráno ve stanu. Začínáme silně
postrádat domorodého průvodce, kterého
jsme nedávno tak rázně odmítli...
Guía, guía? Vůdce!? Toto slůvko znělo jako
nejdůležitější před třemi dny ve vesničce
Paraitepui v chýši strážce národního parku.
Dotaz „Kde máte vůdce skupiny?“ byl při
zápisu do návštěvní knihy Roraimy jedinou
otázkou indiánského státního úředníka.
Odpověď jsme měli předem připravenou.
Předstupuji se sebevědomým a hrdým: „Já
jsem vůdce!“ Strážci to ale nestačí a posílá
nás zpět do vesnice, aby dostál nařízení správy parku - nevpustit turisty na stolovku bez
průvodce! Abychom plně pochopili potřebu
přítomnosti místního znalce, vykládá nám
historku o trojici, která se před lety ztratila
ve skalním bludišti sousední hory Kukenán.
I přes nákladnou záchrannou operaci se jednoho člena výpravy nepodařilo již nikdy najít. Osada je posledním místem, kde je možné
získat domorodého průvodce nebo i nosiče
na stolovku. Pro místní indiány, Pemony, je
to jeden z nejlepších příjmů.
Pemonská vesnička Paraitepui vyhlíží, jako by
tu stála věky věků. Založena byla ale celkem
nedávno. Důvodem byl
prudký rozvoj turistiky
na konci 20. století.
Odoláváme úřednímu nátlaku a v návštěvní knize se objevuje v kolonce vedoucího skupiny mé jméno. Sami sebe ale musíme
přesvědčovat, že naše volba je správná. Mezi
tím, co ostatní zapisují své pasy a udobřují si
svědomitého úředníka hašlerkou, přemýšlím,
která ze sedmi cest vede k Roraimě. Její silueta se spolu s vedlejší Kukenán tepui rýsuje
ve dvacetikilometrové vzdálenosti na obzoru.
Na nejvýchodnější straně stolových hor
matně rozeznávám i mohutnou skalní věž
Tevasin, ze které přelézali na horu hrdinové
sci-fi románu A.C.Doyla Ztracený svět - po
padlém stromu mezi dinosaury. S malou dušičkou vybírám zlatou střední cestu a nenápadně sleduji reakce okounějících vesničanů.
Nevšímají si nás! Zdá se, že všechny cesty
vedou na Roraimu!
Žíznivá pouť rozlehlou savanou nám
zatím nedělá žádné problémy. Dvě výrazné
koleje vedoucí do dálky nám usnadňují orientaci. Že by ještě sem jezdila auta? Jen občas
jakoby se rozteč kol změnila. Že by se jeep
rozkročil? Jdeme vedle sebe, vláčíme těžké
Savany dosahují až
do nadmořské výšky
1500 m. Další kilometr
stoupání připadá na suťový kužel, nad kterým
se tyčí půl kilometru
vysoká kolmá stěna
Roraimy.
23
Šest set metrů
vysoká kolmá stěna
nám dává zabrat.
Postupujeme po
skalní římse krok
za krokem, stále
pomaleji.
batohy a vykládáme. Za každým z nás zůstává
kolej o trochu víc vyšlapaná. Tak takhle to je!
Cesta vzniká z diskuzí dvojic vandrovníků,
jak jdou vedle sebe.
Od brodu přes řeku Kukenán začínáme
stoupat. Teď to ještě jde, ale čeká nás převýšení skoro jeden a půl kilometru. Kukenán se
dokáže po větších deštích pěkně rozbouřit.
Prakticky to pak znamená čekat, než její vody
zase opadnou. Máme štěstí, zdoláváme řeku
suchou nohou.
24
Paľo Barabáš, vynikající slovenský režisér cestopisných filmů, mi později vykládal
historku, jak se vracel při některé z našich
dalších expedicí sám z Roraimy. Río Kukenán měla zvýšený stav, ale dalo se ještě brodit. Paľo si zul pohorky a v úzkém místě je
přehodil na druhý břeh. Pro jistotu házel co
nejdál. Druhá bota ale letěla až do protisvahu, odkud se pomalu začala kutálet zpět do
rozvodněného Kukenánu. Paľovi probleskla
hlavou jediná myšlenka: 20 km savany půjdu
s jednou nohou bosou! Skočil do zpěněných
vln a podařilo se! Po pár metrech potápějící
se pohorku ulovil.
Druhá polovina výstupu pokračuje přes
horský les. Zabloudit se nedá, mačety indiánů
přesně vymezují úzký průchod. Z udržované
stezky by se do neprostupné zelené džungle
těžko komu chtělo uhnout. Přicházíme ke
kolmé nebo spíše převislé skalní stěně Roraimy. Ztrácí se kdesi vysoko v mracích, ze
kterých začíná pršet. Schováváme se proto
pod převis a dáváme si svačinu. Hustý déšť
bičuje stromové kapradiny na pozadí bílé
mlhy. Po půl hodině se zdá, že mraky ustupují, ale na stezku před převisem stále padají
těžké kapky. Nesnáším čekání, a tak díky
své vrozené netrpělivosti vytahuji velký bílý
deštník. Jako předvoj se vydávám do průtrže.
Sotva se vzdálím na padesát metrů od našeho
úkrytu, déšť náhle ustává. Kouknu nad sebe
a vše mi rychle dochází. Hulákám, abych
přehlušil šum vody: „Tak pojďte! Sedíte pod
vodopádem.“
Šest set metrů vysoká kolmá stěna nám
dává zabrat. Postupujeme po skalní římse
krok za krokem, stále pomaleji. Intervaly
mezi zastávkami na vydýchání se stále zkracují. Také batohy jsou teď nějak těžší. Po
dvou dnech plahočení toho máme plné zuby,
ale snad už to nemůže dlouho trvat. Porost
pomalu řídne a najednou vidíme vrcholek. Je
ještě hodně vysoko, ale nad ním je už jenom
nebe. Nahoře začíná nový svět, jiná planeta!
Bizarní tvary skal vyžírané po miliony let
každodenními dešti připomínají druhohorní
ještěry. Endemické rostliny vystavené silnému
slunečnímu svitu a střídání teplot jsou častěji
červené než zelené. Mnohé z nich živoří na
skalnatém nebo písečném podkladu a potřebné živiny si obstarávají masožravostí. Po
zemi se válejí několikacentimetrové krystaly
křišťálu.
Cáry mraků přelétají neuvěřitelnou
rychlostí mezi skalami a během pár vteřin
mění viditelnost na nulovou. Začíná se šeřit.
Hledáme El Hotel, kde bychom postavili náš
základní tábor a přečkali první vlhkou noc.
Hotelů je na Roraimě celá spousta. Marně byste však hledali nějaké domy. Jsou to
skalní převisy, pod kterými je možné tábořit
a především se ukrýt před každodenními
dešti. Řada z nich má na Roraimě svá jména
nebo alespoň čísla. Od výstupové římsy je
nejblíže El Hotel Principal. Právě v tomto
bivaku stavíme naše stany.
Principal, jak jsme zjistili později, je ale
nejhorší alternativou pro táboření na této
tepui. Mlhy nebo spíše mraky protahující
sedlem mezi Roraimou a Kukenánem proudí
po většinu dne i pod převis tohoto hotelu.
Když náhodou některý den ve středních
partiích tabulového povrchu Roraimy pálí
slunce, tady mrholí. To teď ale přirozeně nevíme, podobně jak to neví většina příchozích
Stromové kapradiny
(Cyathea planadae)
vroubí výstupovou
stezku na Roraimu.
Podobné kapradiny jsou známé
již z druhohorních
zkamenělin.
... Druhá polovina
výstupu pokračuje přes horský les.
Zabloudit se nedá,
mačety indiánů
přesně vymezují úzký
průchod...
25
... Bloudíme! Viditelnost je sotva sto
metrů, a to ještě jen
občas...
Suché bílé kmeny
tropických velikánů jsou smutným
důkazem, že široširé
savany nebyly pod
stolovkami vždy.
Husté lesy i suchopárné louky jsou dodnes
vypalovány často jen
pro zábavu.
26
turistů. Každý zde má stejně jako my plné
zuby nebo spíše plná kolena toho šíleného
převýšení od Río Kukenán.
První z převisů - Hotel Principal - je proto prakticky celoročně obydlen a návštěvníci
se k pohodlnějším i hezčím roraimským hotelům vydávají jen s nelibostí a ve chvíli, kdy
je zde už obsazeno. My máme štěstí. Dnes
jsme na celé Roraimě sami. Dozvěděli jsme
se to už předevčírem v savaně od indiánského
nosiče, který se jako poslední vracel daleko za
brazilskou turistickou skupinou.
Překvapující je na Roraimě pořádek a čistota, na kterou úzkostlivě dbají především
indiánští průvodci. Nenaleznete tu jediný
papírek ani sešláplou konzervu nacpanou do
skalní spáry. Však jsme také byli upozorněni,
že se při návratu budeme muset na správě
parku podrobit přísné kontrole, mimo jiné
také proto, zda si odnášíme zpět své odpadky.
Jednou jistě dojde i k tomu, že si každý odtud
bude muset odnést i vlastní exkrementy.
Probouzíme se do stejného mlžného počasí. Přesto vyrážíme za naším hlavním cílem
- do Údolí krystalů. Narůžovělý chodníček,
vydupaný do černé křemencové skály náhorního plata, často mizí v mělkých jezerech
a napršených kalužích. Téměř neviditelná
pěšina je ale naší jedinou jistotou.
Vpředu jde Zolo. Jeho dlouhé vlasy sepnuté gumičkou do culíku jsou v ranní mlze
šedší než ve skutečnosti a dávají mu vzhled
starého rockera. Zolo je zkušený slovenský
jeskyňář a majitel prosperující stavební firmy.
Snad právě jeho povolání charakterizuje jeho
povahu pevnými názory. I svízelnou situaci
řeší jednoznačným rozhodnutím. Za Zolem
kráčejí Iva a Tomáš, nabušení, bezstarostní
a stále veselí sportovci. Vždy, když růžová
pěšina zmizí, utahuje si ze mě tato trojice:
„Tak čo gaji, kade teraz?“ A já, zapsaný
v návštěvní knize hrdě jako guía, musím jako
nyní neschopný vůdce odpovědět: „Poradím
se se stopařem. Stopaři Zolo! Na sever nebo
na jih?“ Naši šestici uzavírá má žena Světlana
diskutující se Zolovou manželkou Ivetou.
Abychom rozptýlili naše chmury z bloudění,
další hodinu podobně křečovitě vtipkujeme.
Odpoledne se ale všichni snažíme už jen
o jediné - neztratit se nadobro!
Mlha se na krátkou chvíli náhle rozptyluje. Otevírá se před námi pohled do nevelkého
amfiteátru, za kterým se válí neproniknutelné
mraky. Již před hodnou chvílí jsme odbočili
z vytyčeného směru mnohem více na západ.
Prázdnota před námi by tedy mohla být hrana plošiny.
Jdeme ale zase špatně. Je už odpoledne
a náš dnešní cíl se ztrácí v dalším dešti.
V posledních okamžicích lepší viditelnosti si
všímáme drobného potůčku tekoucího proti
nám. Stojíme na vrcholu obrovského amfiteátru, v nejvyšší řadě bizarního kamenného
divadla. Celé údolí je ale slepé, bez odtoku.
Jak to, že se tu netvoří jezero? Napadá nás
jednoduché vysvětlení. Musí tam existovat
ponor a za ním nějaká jeskyně. Před chvílí
Zolo zpozoroval vedle cesty propast hlubokou nejmíň dvacet metrů. Na jejím dně
hučela voda. Při pohledu do černé hlubiny
se nám rozbušila naše jeskyňářská srdce. Přes
tušenou ponornou jeskyni bychom se možná
mohli dostat do podzemí bez použití lana,
které s sebou přirozeně nemáme.
Déšť znovu sílí, utíkáme proto pod nedaleký skalní převis, o kterém se až večer z naší
primitivní mapy dozvídáme, že nese název
El Hotel Guácharo.
El Hotel Guácharo bývá označován až
pořadovým číslem šest. Pokud znáte cestu, lze
sem od výstupové římsy dojít zhruba za hodinu. My jsme sem šli půl dne a pikantní na tom
je, že jsme o jeho existenci vůbec nevěděli. Za
dobrého počasí je možné si cestou vyběhnout
na pár desítek metrů vysokou skalku, tzv.
Ford Maverick. Tento z pohledu celé náhorní
plošiny nevysoký brdek je nejvyšším bodem
Roraimy a leží v nadmořské výšce 2810 m n.
m. Absolutně nejvyšší stolovkou Guayanské
vysočiny je hraniční venezuelsko-brazilská
Cerro Neblina. Její vrcholový bod leží na brazilské straně v nadmořské výšce 2994 m a je
zároveň nejvyšším vrcholem Brazílie. Odlehlost a prakticky nedostupnost Cerro Nebliny
však předurčuje za cíl dobyvatelům vrcholů
právě tento roraimský Ford Maverick.
Každý den odpoledne
sestoupí slunce pod
mraky a na okamžik
ozáří nedobytnou
hradbu roraimských
stěn. V mýtickém rudém světle se snadno
uvěří v báje o sídlech
bohů, živých dinosaurech a ztraceném
světě na Roraima
tepui.
27
... Naše oči po chvíli
přivykají tmě a my
svižným tempem
postupujeme do nitra
hory...
Cueva Ojos de Cristal,
Roraima tepui
28
Odpolední program se definitivně mění.
Domlouváme se s trojicí našich žen i s Tomem, že na nás chvíli počkají pod suchým
převisem a my se Zolem se pokusíme vyřešit
tajemství ztraceného potoka. Těžké kapky se
mění na vytrvalé mrholení, vyrážíme tedy
ve dvojici k předpokládanému ústí ponorné
jeskyně.
Za skalními bloky poházenými v bažinách a mělkými jezírky zakrátko nalézáme
nenápadný temný portál skrytý v houští
keříkovitých bonetií. Potůček se zaříznul do
úzkého hlubokého meandru a zurčí několik
metrů pod námi. Prodíráme se mezi pavučinami, kterých je ve vstupu nespočet. Pach
aromatických lišejníků rostoucích v zeleném
šeru vchodu je s průvanem nasáván do hlubin
jeskyně a ještě víc podtrhuje už tak mystic-
kou atmosféru. Dál je tma neproniknutelná.
Beze světla nelze pokračovat. Vracíme se ven
a příběh objevu nejdelší křemencové jeskyně
na světě by mohl v tomto okamžiku skončit.
Historii ale měnívají drobné náhody.
Z batohu, který nechal pod klenbou
vstupního portálu, vytahuje Zolo dvě čelovky!
Ráno při odchodu si uvědomil, že po setmění
nemáme absolutně žádnou šanci udržet se
beze světla na pěšině a najít cestu zpět do
bivaku.
Ideme!
Čelovky nesvítí zrovna nejlépe. Minulý
týden jsme s nimi už navštívili nejdelší turisticky zpřístupněnou jeskyni Venezuely Cueva Guácharo a na bateriích je to znát. Naše
oči ale po chvíli přivykají tmě a my svižným
tempem postupujeme do nitra hory.
29
GUÁCHAROS
[gváčaros]
Lelci jeskynní (Steatornis caripensis) hnízdí
v mnohačetných koloniích v portálech jihoamerických a středoamerických jeskyní.
Jsou velcí asi jako náš bažant, ale jejich
skřeky připomínají spíše krákání krkavců.
Kromě skřeků také vydávají hlasovým ústrojím klapavé zvuky. Jedná se o echolokační
systém, který jim podobně jako netopýrům
umožňuje naprosto dokonalou orientaci
v temném prostředí. Vzhledem k frekvenci
7,4 kHz jsou slyšitelné i pro člověka.
Guácharo neuvidíte sedět na větvi. Jeho
nohy jsou vzhledem k velikosti těla malé
a umístěné hodně vpředu. I prsty má slabé.
To mu umožňuje pouze plazivý pohyb po
skalních římsách za pomoci roztaženého
ocasu.
Ptáci jsou býložraví. Vybírají si hlavně plody bohaté na tuk a bílkoviny. Pozoruhodné
je, že jsou schopní polknout i obrovská semena například palmy Jessenia oligocarpa,
dlouhá až 5 cm. Rodiče krmí svá mláďata
až třikrát za noc a dokážou je vycpat
do nemotorných tučných koulí, prakticky
neschopných pohybu. Ve stáří 70 dní váží
cca 600 gramů což je o 200 gramů víc
než dospělí jedinci. Tuto zásobu tuku využívají v době přepeřování. Ještě v nedávné
době sráželi domorodci tato tlustá mláďata
ze skalních stěn dlouhými bambusovými
bidly a škvařili z nich tuk.
Ve Venezuele je známých 82 kolonií lelků
jeskynních. Největší kolonie hnízdí v portálu jeskyně El Samán ve státě Zulia. Na Roraimě je skupina guácharů o mnoho menší
a podle našeho odhadu z roku 2006 se
její počet snižuje. Proč lelků na Roraimě
ubývá, se můžeme jen dohadovat. Počet
turistů, kteří se dostanou ke zdejší populaci,
je poměrně malý. Nadmořská výška lokality na Roraimě je sice značná (2700 m), ale
hnízdiště na severu Venezuely, v jeskyni
Cueva del Loto, je položené dokonce ve
výšce 3080 m n. m. a kolonie tam roste.
Na tepuích nejsou žádné palmy, jejichž
plody se lelci živí. Je ale známo, že za potravou jsou tito ptáci schopni urazit každý
den cestu dlouhou i 30 kilometrů. Možná
má na snižování roraimské populace lelků
vliv vypalování Gran Savany, se kterou se
často vznítí i les.
30
Grieta de los Guácharos, Roraima tepui
Vyplašení lelci při našem prvosestupu v roce
2003. Není divu, že mi tito ptáci s rozpětím křídel až 120 cm naháněli strach.
Venezuelské kolonie lelků jeskynních
(Steatornis caripensis)
4
1
5
3
2
1. Cueva de los Guácharos (Barinas) 400 jedinců
2. Grieta de los Guácharos (Bolívar) >300 jedinců
3. Chimantá (Bolívar) < 50 jedinců
4. El Samán (stát Zulia) 5000 jedinců
5. Quebrada La Camacha (Táchira) 2000 jedinců
Mládě nalezené na povrchu Roraimy. Guácharos jsou jediní mezi lelky, kteří si staví
hnízda. Používají k tomu hlínu nasbíranou v jeskyni a vyvržené zbytky potravy.
JESKYNĚ GUÁCHAROS
Vývěrová jeskyně Cueva de los Guácharos je vytvořena ve vápencích.
Název podle lelků jeskynních jí dal v 19. století Alexander von Humboldt. I když jeskyně byla podle archeologických nálezů obydlená již
před 5000 lety indiány, a ti pro ni měli jistě své jméno.
Humboldt provedl základní dokumentaci a lze ho proto považovat za
prvního venezuelského jeskyňáře.
Lelci jeskynní, kteří tu hnízdí, pravidelně každý večer vylétají za potravou a vracejí se až k ránu. Cueva de los Guácharos je 12,5 km dlouhá
a protéká jí malá podzemní říčka. Teplota v jeskyni je 26°C.
Cueva de los Guácharos
Cueva de los Guácharos
Na organických zbytcích, které do jeskyně
přinesli ptáci, žije jiná početná zvířecí kolonie.
Jsou to krysy. Vstupní partie jsou prosyceny
poměrně nepříjemnou směsicí „vůní“. Lelky ale
na rozdíl od všude běhajících hlodavců není
vidět.
Jeskyně Guácharo není elektrifikována, průvodce svítí na cestu jedinou plynovou lampou.
V místech, kde lelci hnízdí, je návštěvníkům
i zakázáno používat vlastní světla nebo dokonce fotoblesky. Prohlídka jeskyně je silným
zážitkem, při kterém si na své přijde všech pět
lidských smyslů, které nepřetržitě vysílají evropskému mozku varovné signály. Sami jsme
byli svědky toho, kdy se dvě třetiny výpravy
již ve vchodu otočily a prchly z jeskyně ven.
Z biologického pohledu je lokalita však unikátem a bázliví návštěvníci mohou jen litovat, že
nesebrali více odvahy.
Alexander von Humboldt
(*1769 Berlín – †1859 Berlín)
Předhumboldtovská
mapa Venezuely
od autora Henriho
Popple vydaná
v Londýně roku
1733. Roraima
i většina ostatních
stolových hor Guayanské vysočiny ještě
nebyla objevena.
Humboldtova vlastnoruční podrobná
skica z jeho cesty
v roce 1799
byl významný německý vědec. Do Venezuely dorazil společně
s francouzským botanikem Aimé Bonplandem z Evropy 16. července 1799 a než odjel do dalších španělských kolonií, rok a půl po
ní cestoval. K jeho nejvýznamnějším geografickým počinkům patří
detailní průzkum bifurkace Orinoka do Amazonky (Río Negro) přes
přítok Casiquiare. Z této cesty pořídil podrobnou mapu, provedl
základní antropologický popis indiánských kmenů a objevil desítky
nových živočichů i rostlin.
Humboldt byl ale také pionýrem latinskoamerické speleologie. Jako
první vědec navštívil a zdokumentoval jeskyni Cueva Guácharo nedaleko města Caripe. Také první popis lelků jeskynních (Steatornis
caripensis), jejichž kolonie v této jeskyni žije, je jeho dílem.
Mapa západní části Guayanské vysočiny
a bifurkace Orinoka do Amazonky (Río
Negro) podle Alexandera Humboldta.
Vydaná v roce 1812.
Robert Hermann Schomburgk
(*1804 Freyburg – †1865 Berlín)
byl podobně jako Humboldt německé národnosti.
V roce 1835 byl vyslán
britskou Royal Geographical Society do Britské
Guyany, především proto,
aby podnikl základní
mapovou
dokumentaci.
S bratrem Richardem proto v letech 1835 až1839
nejdříve pluli po řece
Essequibo z dnešního
státu Guyana do Brazílie.
Objevili suchou savanu
Rupununi a po té došli až
k Rio Branco. V závěru
své objevné cesty v roce
1839 zakreslili poprvé
do map pohoří Pacaraima
a také Roraima tepui.
Krátce po svém návratu je Britské království opět vyslalo, aby přesně vytyčili hranice státu Britské
Guyany. Toto měření odpovídá dnešním hranicím států a je známo jako Schomburgkova linie. Venezuela však Schomburgkovo vyměření hranic dodnes neuznala a na svých mapách uvádí spornou
oblast jako „Zona de reclamación“.
Mapa zahrnující výsledky z úvodní části první expedice
bratří Schomburgků. Roraima tepui zde ještě není zachycena. Mapa vydaná v roce 1839 v Georgetownu.
První vyobrazení
Roraimy od Roberta
Schomburgka publikované v Reisen in
Britisch Guiana in
den Jahren 1840 1844, Leipzig 1847.
Oči plné křišťálů
Symbol jeskyně
Krystalové oči
34
Kolik barev a tónů může mít zvuk tekoucí
vody překonávající kamenné překážky jeskynního podloží! Stěny chodeb společně
s ozvěnou rozehrávají symfonii vzbuzující
v nás divoké představy o tom, co bude za
zákrutem dalšího meandru před námi.
Suť a závaly ve vstupní chodbě zmizely
a podrážky našich promáčených bot kráčí
po zkamenělých čeřinách křemitých písků.
Prostory mají zvláštní charakter. Strop i dno
jsou placaté, profily chodeb jsou obdélníkové.
Jeskyně je téměř horizontální. Povrch Roraimy je temně černý, ošlehaný dešti i slunečním zářením. Tady v podzemí se odstín skal
mění od růžové přes červenou až po temně
purpurovou. Potůček, který jsme sledovali na
povrchu, se objevuje jen občas, spíše ve formě
kaluží nebo jezer. Snažíme se přesto sledovat
směr toku, který by mohl určovat hlavní směr
jeskyně. Podvědomě očekáváme nějaký zlom,
kde vodorovná chodba zmizí v hluboké, nekonečné propasti.
Zolo se před lety účastnil expedice do nejhlubší brazilské jeskyně Gruta de Centenario.
Tato 481 metrů hluboká puklinovitá propast
je zároveň doposud nejdelší křemencovou
jeskyní světa. V tektonických trhlinách Brazilci naměřili téměř čtyři kilometry chodeb.
Ve freatických, podzemních kanálech Roraimy Zolo vzpomíná, že charakter Centenaria
byl ale úplně jiný. Prakticky si prý nepřipadal
vůbec jako v jeskyni, ale spíše jako ve shluku
balvanů nějakého gigantického závalu.
Náhle se před námi ozývá šum vodopádu. Propast se blíží! Zpomalujeme krok do
obezřetného tempa. Skalní práh před námi je
však hluboký sotva několik metrů. Za ním se
otevírá velký dóm, vyplněný kamennými bloky zřícenými ze stropu. Nepřehledná změť
rozbitých skal ukrývá dole pod námi další
pokračování.
Krkolomně slézáme pod vodopád. Jednotlivé balvany závalu jsou tak velké, že mezi
nimi lze bez problému projít dál. Náhle další
cestu uzavírá jezero. Barva vody připomíná
silný čaj a tam, kde je větší hloubka, rudou
krev. Nenecháváme se odradit. Skáčeme
z kamenu na kámen a brodíme se po kolena. Za jezerem se jeskyně větví na několik
plazivek. Všímáme si i odboček v bočních
stěnách hlavní chodby. Jsou jich tu desítky!
Podvědomě ale stále neopouštíme myšlenku
odvodnění systémem vertikálních propastí.
Tak, jak jej známe z vysokohorských vápencových krasů Alp nebo Jugoslávie.
Svit čelovek slábne, otáčíme zpět. Čtveřice čekající na povrchu má o nás jistě již
obavy. Zolo ještě pořizuje pár fotografií. V tu
chvíli ještě netušíme, že doma sehrají zásadní roli při agitaci na speciální speleologickou
expedici. Cestou k východu objevujeme ve
dně chodby dvě kruhové pravidelné jamky
plné vody. Půl metru hluboké marmity vypadají jako oči. Lehám si na růžovou jeskynní
podlahu, zanořuji ruku až po rameno do
chladné vody a nabírám hrst průhledných
několik centimetrů velkých oblázků. Připomínají jeskynní perly. Kolik překvapení nám
ještě podzemí Roraimy přinese? Do leskla
vyleštěné kuličky a válečky jsou z čistého
křišťálu. Jeskyni podle tohoto útvaru nazýváme Krystalové oči, španělsky Ojos de Cristal
nebo taurepánsky - řečí místních domorodců
Geten chenu [cht dčenu].
Venku nás ostatní vítají, jako bychom
byli pryč dva dny a ne jen dvě hodiny. Počasí
se mezitím trochu umoudřilo. Při protržení
mraků se čtveřici jakž takž podařilo definovat naši pozici. Z hrany stolovky, jako z ptačí
perspektivy, dokonce spatřili na několik
vteřin přístupovou cestu přes savanu, vedoucí
sem od Paraitepui, a pemonské chýše o tisíc
metrů níž pod námi.
Do setmění nám zbývají ještě tři hodiny.
Společně se tedy vydáváme dál, vedeni opět
neznatelným chodníčkem, podél hrany stolové hory. Chtěli bychom ověřit, vede-li tato
cesta na severní část mesety k Punto Triple
a k údolí krystalů. Zanedlouho se ale doposud téměř přímočará stezka stáčí v ostrých
úhlech do všech možných světových stran.
Důvodem je síť hlubokých puklinovitých
propastí, tzv. griet, které není možné přelézt
ani přeskočit. Nadšeni předchozím úspěchem
v jeskyni Krystalové oči, zkoumáme prolákliny systémem vrženého balvanu. Metoda
je jednoduchá a zároveň také k ničemu. Je
prakticky jedno, jestli skončí let kamene deset
metrů pod námi nebo jeho dopad vůbec neslyšíme. Představu o neznámém světě, který
se skrývá pod námi, vytváří jen naše fantazie.
Po obrovském vzpříčeném pětimetrovém
kamenném bloku přelézáme přes jednu
z propastí. Z nitra se ozývá hřmot nějakého
vodopádu. Není to žádné titěrné šumění
stříkající vody, ale skutečný hukot velké řeky!
Sledujeme trhlinu po povrchu hory směrem
na jih. Postupně se rozšiřuje až na dvacet
metrů široký kaňon, hloubku odhadujeme na
sto metrů.
Po vhození kamenu do jícnu propasti
se ozývají zvuky jako z pekla. Guácharo! Ve
stěnách propasti musí být početná kolonie
těchto jeskynních ptáků. Na rozdíl od hotelu,
ve kterém jsme svačili a který se podle guácharů jmenuje, zde mají lelci ještě dostatek
klidu pro hnízdění. To je tedy cíl a zároveň
konec pěšiny, kterou celý den sledujeme.
Jemné mrholení se mění na vytrvalý déšť,
je čas k návratu do našeho hotelu Principal.
Den končí, ale éra speleologického výzkumu
Roraimy právě dnes odstartovala. Hlavou
nám víří spousta otázek: Kolik kilometrů
může mít labyrint naší nové jeskyně? Existuje propasťovité pokračování? Kam teče voda
v podzemí a kde vyvěrá znovu na povrch?
Kdo ví, co ještě ukrývají vrstvy křemenných písků Guayanské vysočiny. Pronikli
jsme mezi listy zavřené knihy dějin Země, ve
které se ještě musíme naučit číst.
Všem je nám jasné jen to, že se sem musíme vrátit.
Z hrany stolovky jsme
spatřili přístupovou
římsu.
... Zanořuji ruku až
po rameno do chladné
vody a nabírám
hrst průhledných,
několik centimetrů
velkých oblázků.
Do leskla vyleštěné
kuličky a válečky jsou
z čistého křišťálu! ...
Náhorní plošina
Roraimy je často
označována jako
„deštná poušť“.
strana 36-37
35
V mělkých močálech Roraimy se dobře daří rozsáhlým koloniím guayanské masožravé rosnatky Drosery roraimae.
38
Osamocená růžice Brocchinia tatei
39
Stegolepis chutná za syrova jako náš pórek. Jednou jsme připravili z této rostliny
polévku. Po přechodu varem nabyla podivné konzistence hustého tekutého škrobu.
40
41
Květ vějířovitého Stegolepis ligulata
42
Drosera roraimae vylučuje lepivé kapičky na stopkatých žlázách, tzv. tenakulích. Paličky drosery
zcela obejmou lapený hmyz během dvou hodin . Sekret tenakulí připomínající rosu obsahuje také
trávící enzym, který hmyz rozloží na tráveninu. Ta je pak vstřebána přímo listem.
43
Bromélie v horském lese pod Roraimou
44
I když se náhodou rozevřou koruny stromů, na vrchol roraimských, 600 m vysokých stěn se málokdy
podaří dohlédnout. Po většinu dne je skryt v mlze.
45
BÍLÁ MÍSTA
NA MAPÁCH
(Roraima, únor 2003)
Do světa cesty vedou, do dálek vlaky jedou, za kopce slunce zapadá.
Já měl svou bílou stránku, napsanou do červánků, aspoň mi to tak připadá.
Cesty jdou za obzory, každý z nás má svou story, každý se někdy musí bát.
Chlap, ten se pořád chystá na mapě bílá místa u malých ohňů prozkoumat.
Vál vítr, vál, cesta dál vedla nás do krajiny lvů.
Bál jsem se, bál, jestli dál kolem nás někdo není.
(Hic Sunt Leones, W. Ryvola)
Kdo ví, jak to Ryvola myslel v téhle písničce.
Vždy, když ji hrajeme u ohně v Moravském
krasu, hádáme se o smysl textu s mou ženou. Ona mluví o tom, že všude, i u nás, se
dá nalézt něco nového, já si ale představuji
nekonečné amazonské pralesy, nad které ční
neznámé hory, tajemně zahalené do rudých
večerních mraků.
Bílá místa na mapách... Existují ještě vůbec? Klikám po glóbusu GoogleEarth a hledám odpověď na tuto otázku. Prohlížím obrovské propasti na hoře Sarisariňama, ponory
řek na Papui nebo sestřičky tepuí v africké
Guinei. Zemi, která byla kdysi s guayanskou
oblastí spojena v jednom prakontinentu a má
dokonce zvukově i podobný název.
Z pustých rovníkových pralesů na mě
vyskakují praporky misií, letišť nebo dokonce
dolu na diamanty. Co je ale pod zemí? Chodby, dómy, řeky, jezera? Nebo snad dokonce
živé organizmy? Poslední výsledky výzkumných sond na Mars přinesly domněnku, že
pokud se zachoval nějaký náznak života na
rudé planetě, je to právě v jejích jeskyních!
Jestli chceme zjistit, co je ve středozemi
Roraimy, musíme tam zorganizovat expedici!
46
Fotografie, které jsme se Zolem přivezli
z Krystalových očí, vykonaly své. Stále mi
volají další a další zájemci. Počet expedičníků
stoupá. Nějak mi to už přerůstá přes hlavu.
Na podzimní schůzce v Brně je nás skoro
dvacet! Je těžké kamarádovi do očí říct: „Ty
už jsi přespočet, zůstaneš doma!“ Neumím to.
Všichni přihlášení jsou navíc zkušení jeskyňáři a chybí proto i záminka k vetování jejich
účasti.
Takovou výpravu také nemůžeme odstartovat zcela ilegálně. Informuji neformálním
mailem koordinátora venezuelského speleologického výzkumu v Caracasu. Pro jistotu
žádám pouze o základní informace o křemencových jeskyních. Vyzradit, že jsme podle všech indicií objevili významnou lokalitu,
mi zatím nepřipadá vhodné. Žádat přímo
o povolení by bylo bláznovství. Proměnilo by
se na několikaletou válku s byrokracií a Ojos
de Cristal by zatím prozkoumal někdo jiný.
Dopis je plný otázek. Odpověď ale nepřichází a nepřichází. Sháníme proto informace,
kde se dá.
Speleologické výpravy na stolové hory
Guayanské vysočiny se dají spočítat na
prstech jedné ruky. Doposud nejdelší venezuelskou jeskyní je puklinovitá Sima Aonda,
velmi dobře popsaná objevitelskou italskou
skupinou La Venta. Naopak nejatraktivnějším krasovým jevem stolovek jsou obrovské
propasti Sima Mayor (-314 m) i Sima Menor
(-248 m) na odlehlé hoře Sarisariňama.
Obě propasti byly zdolány a zaměřeny
v roce 1974 vědeckou expedicí organizovanou Charlesem Brewerem Caríasem. Třetí
a poslední jeskyní, o které jsme získali nějaké
informace, je Cueva Autana. Od dvou předchozích lokalit se značně liší svým vznikem.
Téměř stoprocentně horizontální labyrint
protíná stejnojmennou horu z jedné strany
na druhou. Je to vlastně důkaz, že tento půl
kilometru dlouhý systém chodeb vytvořila
paleořeka ještě dřív, než jiné pratoky vyerodovaly do dnešní podoby atraktivní skalní
věž Autanu.
Znovu se snažíme navázat spojení s caracaskými jeskyňáři. Místo jejich odpovědi
ale sledujeme v české televizi venezuelské
davy demonstrující v ulicích za svržení presidenta Chavéze. Revoluce přichází necelý
měsíc před naším odjezdem. Český konzul
poslal z Caracasu na naše otázky rychlou
a jednoznačnou odpověď: „Nejsou pohonné
hmoty, v zemi je chaos, nelze koupit ani základní potraviny. Můžete-li expedici odložit,
tak prosím do Venezuely NEJEZDĚTE!“
Začínají se mě zmocňovat chmury a pochybnosti. A nejen mě. Počet adeptů expedice se
najednou rapidně snižuje. Naše společnost se
rozpadá, lidé nechávají propadnout letenky,
z nejrůznějších důvodů se omlouvají. Ve Venezuele nám hrozí největší nebezpečí - hlad
nejchudších lidí, který bortí morální bariéry
a je pro cestovatele nebezpečný.
Na scéně se objevuje Lena Lofajová, čerstvá známost Branislava Šmídy, jednoho z jeskyňářů přihlášených na expedici. Energické
slovenské děvče umí výborně španělsky. Na
naši žádost volá svým přátelům do Španělska
a ti zase potom do Caracasu. Dostává se nám
překvapivé informace. Situace zdaleka není
tak vážná, jak je prezentována médii. Nějaké
ty pouliční šarvátky s politickým podtextem
jsou v Latinské Americe normální.
„Lidé se přece chtějí bavit! Přes vánoční
svátky se uklidní a v lednu bude po revoluci.“
Zůstalo nás pět. Se smíšenými pocity
nastupujeme do letadla. Je poloprázdné,
společnost nás ani neomezila na hmotnosti
zavazadel. To se nám ještě nikdy nestalo
a asi ani už nikdy nestane. Teprve těsně před
přistáním u pobřeží Karibského moře na
caracaském letišti Maiquetia mi padá kámen
ze srdce. Při manévrování letadla se zjevují
silnice k prasknutí přeplněné pomalu se pohybujícími auty. Alespoň ropnou krizi máme
tedy zažehnánu.
Každý s padesátikilovým „žokem“ se přesouváme na vnitrostátní letiště. Vnitrostátní
lety byly skutečně revolucí omezeny. Co naplat - najímáme malý autobus a hurá na velké
autobusové nádraží. Za hodinu už usínáme
v luxusní lince směřující na jih.
Uprostřed noci mě budí plechový rachot.
Tento zvuk jsem už někde slyšel. Most přes
Orinoko! Za pár minut budeme v Ciudad
Bolívar.
Sháníme benzin do vařičů. Tady ale
pociťujeme revoluci vážněji. Pumpař nám
výmluvnými gesty ukazuje, že nám nenaleje.
V ranním šeru na prázdném nádraží bereme
za vděk prvním místním autobusem. Otřískaná „plechovka“ pamatuje dobu, kdy se vdávaly naše babičky. Řidič nás rozsazuje mezi
místní děvčata a tlačí do nás směs samby
a rumby. Nechytáme se. Jsme ledoví gringos,
bílí přihlouplí cizáci, neznalí místních zvyků
a neumějící se radovat z obyčejného rána.
Mladší dívky, většinou Brazilky, po chvíli vrtí
salsu s caballeros alespoň do té chvíle, než se
kabina naplní přistupujícími k prasknutí.
Venezuelská Sima
Mayor a Sima
Menor na odlehlé
hoře Sarisariňama
jsou nejmohutnějšími
propastmi světa.
Foto: Charles Brewer Carías
47
Sedlo mezi stolovými
horami Kukenán
(vlevo) a Roraimou
(vpravo) je zahaleno
po většinu dne do
mraků.
Řeka Yuruaní padá
nedaleko silnice před
vesnicí San Francisco
de Yuruaní pětimetrovým skokem.
Indiáni tomuto vodopádu říkají Arapena
Meru. Za nízkého
vodního stavu se
obnažuje nádherně
rudé jaspisové dno
a v době naší první
návštěvy v roce 2002
byla okolo jen čistá
savana. V roce 2003
se objevila první
pemonská chýše a dnes
zde vyrostlo rozsáhlé
turistické středisko.
48
Celý autobus zpívá a snaží se překřičet
zpěváka řvoucího z obrovských reprobeden.
Neteční zůstávají jen oškubaní kohouti vracející se z městského ringu zpět na zotavenou
na venkov Guayanské vysočiny. Slunce tu
vychází rychle, ale ještě rychleji stoupá teplota uvnitř autobusu. Zastavujeme naštěstí
téměř v každé vesnici. Zhruba v hodinových
intervalech pozorujeme, jak nás předjíždějí
luxusní rychlé, klimatizované linky. Při jedné
zastávce kupujeme venezuelský rum a sbližujeme se s řidičem. Na jeho dotaz, jestli jsme
jen gringos nebo i gayos (gayové) odpovídám
smíchem, který si on vykládá po svém. Trefil
do černého. Všichni bílí jsou divní!
Za osadou Las Claritas 88 km od Callaa
se jako kouzelným proutkem změnila krajina
i chování pasažérů. Vjeli jsme na úsek silnice, jehož stavba, započatá v roce 1927, stála
mnoho lidských životů. Vžil se pro něj název
La Escalera neboli schody. Tohle přírodní
schodiště stoupá ze žulové a rulové pahor-
katiny, rozkládající se ve výšce pouhých 100
až 400 m nad mořem, až do travnatých savan
o nadmořské výšce přes 1400 m. Křemenné
pískovce této náhorní plošiny se tu usazovaly již před více než dvěmi miliardami let.
Blížíme se k srdci jednoho z nejtajuplnějších
pohoří světa, Guayanské vysočiny.
Hezká mladá dívka se ve svůdných
pózách válí částečně po našich batozích
a částečně vylepená na předním skle autobusu. S přibývající nadmořskou výškou se
okouzlené pohledy řidiče upřené do jejích očí
stále více a více prodlužují. Nikdo se nad tím
nepozastavuje, snad jen pětice divných gringos vnímá předzvěst blížící se havárie. San
Fracisco de Yuruaní! Vystupujeme! Už bylo
načase! Vedle silnice, několik kilometrů před
konečnou stanicí v Santa Eleně, posledním
městečku před brazilskou hranicí, leží rezavý
vrak autobusu. Kdo ví, možná je to ta stará
plechovka, ze které jsme na poslední chvíli
vystoupili...
49
T
E P U I
Stolové hory - tepui se vypínají
ohromnými, kolmými, až převislými
stěnami nad hustými pralesy v povodí řek Caroní, Orinoka, Essequibo a jejich přítoků. Skalní stěny jsou
často vysoké přes tisíc metrů, což činí
vrcholová plata téměř nepřístupnými.
Rozloha náhorních plošin je poměrně
veliká, například masiv Chimantá má plochu 1470 km2.
Politicky je Guayanská vysočina součástí tří zemí:
Brazílie, Venezuely a Guyany. Rozsáhlou zem ale obývají téměř výhradně původní obyvatelé indiáni, převážně
z kmenů Pemon, Ynomamo a Maquiritari. Původní jazyk
Pemonů, taurepánština, dal zemi savan, stolových hor
a častých dešťů název. Guayána v taurepánštině znamená - Země vod. Mesetám indiáni říkají tepui. Tento název
Stolové hory
Amaruay tepui,
Aparaman tepui,
Tereke yuren tepui
a Kamarcawarai
tepui se nazývají Los
Testigos (Svědkové).
50
pro místní geologické útvary se
přenesl do všech světových jazyků.
Nejznámější mesetou je Auyán
tepui. Proslavil ji nejvyšší vodopád
světa Salto Angel (979 m).
Nejjižněji položená hora Pico Neblina je díky své odlehlosti nejhůře přístupná. Přesto se díky svému endemizmu
stala její návštěva snem řady přírodovědců.
První zdolanou stolovou horou Guayanské
vysočiny byla Roraima tepui (2810 m n.m.). Její vrcholové
plató bylo dosaženo již v roce 1884 britskou vědeckou
expedicí, vedenou Sirem Everardem Im Thurnem a Harrym
Perkinsem. Jejich přednášky po návratu z cesty byly
natolik zajímavé, že inspirovaly spisovatele A. C. Doyla
k napsání světoznámého románu Ztracený svět.
GUAYANSKÁ VYSOČINA
G U AYA N S K Á
O
P U R E
A
R
O
C
R I N O
A R
O N Í
A
A U C A
C
C
C
U Y U N
Í
U
U
O
A P A N A P A R
A
A
C
V YS O Č I N A
A
A R
P
Yavi
A
A
N Í
R U
A Z A
O
A
Í
R I
P O N G U
M
N
O C O
U
R
Sarisariñama
Parú
Roraima
Chimantá
O
O
N
Guanacoco
Karauren
Yuruaní
Kukenán
R
Autana
Guaiquinima
A
Jaua
Ilu
Aparamán
Ptari
C
Sipapó
I
Auyán
E
A
Guanai
E T A
S S
E Q U
I B O
G
R
M
V
E N
T
Huachamacari
Marahuaca
Duida
U
I C
R A R
E R
A
O
C
A
A N
C O
I
C O
R
O
B
Q U I A R
S I
E
R
Neblina
R O
N
E
G
N
Guayanský štít je tvořen proterozoickými (starohorními) sedimenty velmi dobře vytříděných křemitých písků na podloží vnitrokontinentální prekambrické žulové pánve. Erozními pochody se
zde během více jak dvou miliard let zformovaly členité stolové
hory i osamocené skalní věže, pro které se nejčastěji dnes užívá
místní název tepui. Plocha Guayanské vysočiny dosahuje téměř
1mil. km2 a je zhruba vymezena tokem Orinoka ze severu a
Amazonkou na jihu.
51
Unikátní rostlina
Guayanské vysočiny
(Podostemonaceae)
není řasou, i když tak
po většinu roku vypadá. Kvete v létě, až
když klesne hladina
řeky.
strana 52-53
V době, kdy jsem
fotografoval tento
snímek, jsem ještě
netušil, že stojím nad
dalším vchodem do
jeskynního systému
Krystalových očí
ukrytého pár desítek
metrů přímo pode
mnou v převislé stěně
Roraimy.
V popředí jsou
ranním sluncem
osvětlené vějíře
jedlého Stegolepis
guianensis.
„Polární záře“ pět
stupňů nad rovníkem
54
Doylův svět
...Jsme tedy na správné stopě! Toto je schéma jeskyní! Je jich osmnáct v jedné řadě, některé jsou krátké,
některé hluboké, některé se větví. Sami jsme to viděli. Křížek označuje místo vchodu do jeskyně, která je
mnohem hlubší a delší než ostatní a prochází celou stěnou útesu.
...Ale prochází-li jeskyně opravdu celou horou a ústí-li na odpovídajícím místě druhé strany, pak by nám
zbývalo sestoupit pouhých třicet metrů. Třicet metrů! Ale naše lano má pořád ještě víc než třicet metrů.
Určitě bychom se dostali dolů.
Arthur Conan Doyle, Ztracený svět (1912)
Někdy mě napadá, že se nejedná o fikci a sir
Arthur doopravdy vlastnil mapu podzemí
Roraimy již před sto lety. Jak fantastické
musely být londýnské přednášky Everarda
Im Thurna z prvního výzkumu Roraimy, ze
kterých Doyle čerpal! Thurn přitom pobyl
na stolové hoře pouze jediný den. Indiáni
najatí jeho expedicí prosekali cestu pralesem
a poprvé vystoupali po římse na náhorní plošinu v zimě roku 1884. Posbírali endemické
rostliny, které se staly botanickou senzací.
Organizace výprav na Roraimu se od
dob první expedice moc nezměnila. I my
si najímáme indiány. Měli by nám pomoci
vynést zhruba čtvrt tuny materiálu až k Ho-
telu Principal. Mladý Pemon Antonio se
stává naším styčným důstojníkem a zároveň
vůdcem čtyřčlenné skupinky nosičů. Pemoni
halabala navazují náš materiál na zvláštní
krosny, kterým říkají akay. Jsou ručně spleteny z lýka a štípaného bambusu bez špetky
moderního materiálu, stejně jako v roce 1884
a vlastně i dávno před příchodem bílých.
Jsme domluveni na 25 kilech nákladu pro
každého. Na stanici správy parku je zavěšen
mincíř a nosiči s námi licitují o každé deko
navíc.
Večer stanujeme u řeky Kukenán. Zjišťujeme, že ne úplně všichni naši Pemoni umí
počítat. Když jsme dali Antoniovi peníze pro
55
Římsa objevená
Sirem Everardem Im
Thurnem v prosinci
roku 1884 je široká
několik desítek metrů.
Při pohledu odspodu
se zdálo, že půjde
o vzdušný zážitek.
Ponornou propast
El Foso poprvé zdokumentoval a popsal
Charles Brewer
Carías ve své knize
Roraima vydané
v Caracasu v roce
1988.
56
všechny nosiče, vznikla slovní šarvátka, kolik
kdo má dostat. Dvě hodiny vysvětlujeme za
pomoci tužky, papíru a oblázků základy malé
násobilky. Usínáme s pocitem, že Pemoni to
stejně nepochopili, a s vědomím, že máme
příště vyplatit každého zvlášť.
V poledne dalšího dne se naši nosiči
opět bouří. Tak to má být na správné expedici! Prší, náklad je těžký a oni mají obavy,
že nedorazíme nahoru do setmění. Máme
počkat, až přestane pršet. Je to vlastně zase
hra o peníze. Pokud se zdržíme další den na
cestě, musíme jej zaplatit. Takže násobilku po
včerejším školení pochopili správně. Hrajeme
vabank. Opouštíme naše indiány u posledního bambusového přístřešku, tzv. Campamento base, na hranici pralesa a doufáme, že nás
budou následovat nahoru na Roraimu. My
máme peníze, ale trumfy v podobě našich
stanů a vařičů drží oni. Jestli vydrží stávkovat,
jsme vyřízení. Před náhlým hustým lijákem
se schováváme pod ohromný skalní blok
odloupnutý z hlavní stěny stolové hory a diskutujeme. Půjdou za námi? Počkáme hodinu
a uvidíme. Horský mlžný les se tváří na první
pohled mrtvě. Jen hustě padající kapky v listí
a zpívání žab vytváří živou zvukovou kulisu.
Ve skutečnosti je prales na úpatí stolových
hor plný života. Stačí upřít zrak na kůru stromu nebo do růžic bromélií, kde lze pozorovat
nehnutě sedící rosničky rodu Hyla, ještěrky
nebo miniaturní bičovky. Za hodnou chvíli
se konečně objevuje funící Antonio a za ním
další nosiči - tuhle partii jsme tedy vyhráli.
Thurnova pěšina se po hodině mění na
kalnou bystřinu. Není na nás ani nitka suchá.
Tropický déšť je ale naštěstí teplý. Jak se
blížíme ke skalní stěně Roraimy, slyšíme hukot nějakého většího potoku. Odvodňovací
dynamika stolovky je obrovská. Během pár
desítek minut je srážková voda odvedena po
nepropustné křemencové skále do vodopádů,
které padají z půlkilometrové výšky. Část vody
vtéká do propastí a ponorů a podzemním
bludištěm je odváděna do několika vývěrů
na úpatí hory. Tuná deutá, vyvěračka, která je
původce hukotu před námi, je pravděpodobně odvodňovacím kanálem Krystalových očí.
Lukáš se vydává na průzkum. Krkolomně
vylézá do skalního přepadového okna, které
za dnešního deštivého dne chrlí proud vody
z výšky pěti metrů nad úpatím stěny. Vodní
stav je dnes příliš vysoký. Lukáš se prodírá
nad hlubokou hladinou skrz stovky pavučin.
Konec ale přichází rychle, po osmi metrech
uzavírá už tak stěží průleznou puklinu sifon.
Před setměním jsme konečně nahoře!
Přestalo pršet, ale vlhké mraky a nadmořská
výška tří tisíc metrů naše nosiče rozklepávají
chladem. Půjčujeme indiánům na noc polarové bundy, protože jejich spacáky jsou hodně
tenké. Kousek od nás splývá tmavý vchod do
Krystalových očí s temnou rovníkovou nocí.
Zítra to začne!
57
58
Jeskynní labyrint
Nic se za ten rok nezměnilo. Ve světlech
karbidek jsou Krystalové oči ještě červenější
než ve skutečnosti. Pobíháme nadšeně po jeskyni. Ukazuji klukům podzemní křižovatky
a odbočky, do kterých jsme s dlouhovlasým
Zolem loni už nevlezli. Máme pocit, že tohle
bludiště nebude mít konec. Pokud bude takto
děravá celá Roraima, může být celý systém
dlouhý možná deset kilometrů. Ale tak velký labyrint bychom stejně nestihli zaměřit.
Musíme proto najít aspoň dominantní směr,
hlavní chodbu, kudy povedeme základní
měřičský polygon. Hlavním měřičem je
Braňo - malý chytrý mužík s nezměrným
entuziasmem pro jeskyně. Pleš na temeni
má vydřenou snad od věčně nasazené přilby.
Braňo je ale známý také svou lehkovážností. Klidně je schopen vyjet na výpravu bez
overalu, sedačky nebo lezeckého materiálu.
Však se vždy někdo najde, kdo mu věci
půjčí. V minulosti Braňo přesto proslul jako
organizátor veleúspěšných expedic do chor-
Před 1,4 až 1,8 miliardami let byl proces
usazování křemenných písků narušen
vulkanickou aktivitou. V tomto období,
v místě hydrotermálních pramenů,
začly vznikat tyto
nádherné křišťály.
Míst, kde se zachovaly několikametrové
drůzy křišťálových
krystalů, je na Roraimě několik a jsou
jejím největším turistickým lákadlem.
Jednotlivé krystaly se
válí prakticky všude.
Ta největší a nejméně
zničená lokalita je
kousek od hraničního
patníku s Brazílií
a Guyanou, tzv.
„Punto triple“, a nese
název Údolí krystalů.
Tzv. „Chodba
s mosty“ přechází
v nekonečné bludiště
nízkých zatopených
plazivek „Vodní svět“.
Tak velký labyrint
bychom během dvou
týdnů nestihli zaměřit. Musíme najít
aspoň dominantní
směr, hlavní chodbu,
kudy povedeme
základní měřičský
polygon.
59
Růžový chodníček,
vydupaný do černé
křemencové skály
náhorního plata,
často mizí v mělkých
jezerech a napršených
kalužích. Téměř neviditelná pěšina byla
při našem prvním
vandru na Roraimu
jediným orientačním
vodítkem.
60
vatského pohoří Velebit. Velebitský kras je
vysokohorského charakteru. Znamená to, že
tamní jeskyně jsou zcela vertikální. Nejhlubší
propasti končí přes kilometr hluboko, téměř
na hladině moře.
Tehdy mě Braňo požádal, jestli bych nově
objevené propasti nevyfotografoval. Proč
ne? Chorvatsko je od nás kousek a výpravu
půjde spojit s dovolenou. Podobně uvažovalo
asi hodně lidí, protože o jeskyňáře nebyla na
velebitských expedicích nikdy nouze. Vzpomínám si, že jednou nás i s chorvatskými
kamarády bylo určitě přes padesát. Organizace výpravy se od té naší venezuelské hodně
lišila. Na průstup vertikálním propasťovitým
systémem padly téměř dva kilometry lan.
Vše bylo dost komplikované, hlavně tím
množstvím účastníků. Bylo potřeba je rozdělit a nasměrovat tak, aby práce jednotlivých
skupin na sebe plynule navazovala a aby si
navzájem nepřekáželi na lanech, která byla
jedinou spojnicí povrchu s podzemím. I tak
se stalo, že osud někdy nepříjemně zasáhl
i do pečlivě promyšlené strategie.
Braňo mi vykládal příhodu, kterou zažil
v nejhlubším bivaku, 1000 m pod zemí,
v jeskyni Slovačka jama. Úkolem pětičlenné
skupinky bylo bivak sbalit a vytáhnout lana
této jeskynní větve až do jiného podzemního tábora v hloubce 400 m pod povrchem.
Všechny je čekal náročný 600 metrů dlouhý
výstup po lanech. Kluci nabalili několik transportních vaků a poslali první dva nejslabší napřed. Druhý z tohoto předvoje si však nevšiml,
že se mu konec lana, po kterém šplhal nahoru,
zaklesl za batoh. Zjistil to až ve výšce třiceti
metrů. Uvolnil tedy lano a hodil ho zpět dolů,
aby po něm mohli vylézt i ostatní. Konec lana
však už dolů nedopadl. Zachytil se na skalním
výstupku 20 metrů nade dnem studny.
Zbývající trojice měla dost času a rozhodla se, že si ještě udělá polívku. Když posilněna
došla na dno první propasti, k svému nemilému překvapení zjistila, že tam není lano!
Dvojka dál stoupala nekonečnou spletí
šachet a volání o pomoc už neslyšela. Po
úmorném dni přespala v horním bivaku. Že
kamarádi ani po deseti hodinách nevylezli,
jim ani nepřišlo divné. Řekli si, že objevili
něco nového. Měli koneckonců vařič i polovinu bivakovacích věcí.
Dolní trojici moc hej ale nebylo. Nejdříve
nemohli uvěřit, že v převislé propasti není
lano. Jeden ze zúčastněných mi vykládal, jak
třikrát obešel dno po obvodu a ohmatal píď
po pídi stěny s vědomím: „Boha, niekde to
tu lano musí byť!“ Velmi rychle ale všichni
tři pochopili, že budou muset čekat několik
dní. K jídlu měli dvě čokoládové tyčinky, čaj
a několik pytlíkových polívek. Vrátili se tedy
přes ošklivou úžinu na místo, kde před chvílí
zbořili stan a znovu jej postavili.
Další den po poledni v tuto chvíli už hodně proklínaná dvojka vylezla nečekaně rychle
na povrch. V táboře prohřátém odpoledním
sluncem našla pouze posádku auta, která se
právě chystala k návratu na Slovensko.
„Braňova skupina by měla vylézt asi den
po nás. My jedeme na pivo a vykoupat se
k moři.“
Nahlásila aktuální situaci a odjela. U moře
bylo fajn. Krásné dívky, studené pivo a večer
teplo. Proč se vracet na noc do hor?
Až další, třetí den, když dvojice zjistila,
že jejich kamarádi stále nevylezli a vlastně se
to poprvé dozvěděli i ostatní, vyvstaly oprávněné obavy. Přesto se na planině dohodli, že
přeci jen ještě počkají.
Ráno už nebylo na co čekat. Konečně odstartovala teď již rychlá akce. Slaňování jde
naštěstí rychleji než výstup, takže za dalších
deset hodin byli zapomenutí ztroskotanci
šťastně zachráněni.
Tenkrát na Velebitu vše dobře dopadlo
a při vykládání se dnes smějí viníci i postižení. Zorganizovat takovou velebitskou expedici nebylo zrovna jednoduché a s podobnými
nepředvídatelnými náhodami je třeba počítat
vlastně vždycky.
Také mapování na Velebitu bylo specifické a hodně se lišilo od toho, co Braňa
čeká tady v Krystalových očích. Naše nová
křemencová jeskyně je totiž absolutně horizontální. Po vynesení mapy budeme možná
moci odpovědět na otázky:
Kam teče ponorný potůček?
Odtéká voda na sever do Guyany nebo do
našeho známého jižního vývěru Tuná Deutá?
Dochází k podzemní bifurkaci - rozvodí?
Otázky se nám honí hlavou po zbytek
dne. Po krátké povrchové vycházce navíc nacházíme vchody do dalších jeskyní. Musíme
se rozdělit na dvě skupiny, i když obě se budou věnovat souběžně s objevováním nových
prostor i mapérské činnosti. Pečlivě zvažuji,
kam budeme naši energii směrovat. Zásoby
jsme si přinesli pouze na deset dnů, času tedy
nemáme nazbyt.
Zajímavé je, že Krystalové oči jsou stále
zcela horizontální. Nikde není ani náznak
propastí nebo kaňonovitých meandrů, jak je
známe z vápencových jeskyní. Chodby mají
obdélníkový nebo lichoběžníkový průřez.
Na několika místech jsou závaly. Nejvzdálenějším místem Krystalových očí, které
jsme zatím dobyli, je do nedohledna široká
nízká chodba, na mnoha místech zaplavená
jezerem. Braňo s Lukášem, kteří zde jednoho
dne měřili, nazvali toto místo Vodní svět
- Mundo Acuático. Paradoxně až na střelce
kompasu si všimli, že se vodním labyrintem
jejich postup stáčí zase zpět ke vchodu. Klidná
hladina jezer se náhle rozběhla do potůčku,
který tekl proti nim. Také strop sahající jen
pár desítek centimetrů nad mělké kaluže se
zvedl a jeskyně se zase zvětšila do pohodlně
průchozích rozměrů.
Základní tábor
expedice jsme rozbili
v apartmánech nejkrásnějšího „hiltonu“ Jižní Ameriky
Hotelu El Guácharo.
Převis s vyhlídkovou
terasou na endemické
roraimské živočichy
i rostlinstvo je zároveň
jedním ze vchodů do
jeskynního systému
Krystalových očí (Ojos
de Cristal).
Hned při prvním
zběžném průzkumu
jsme našli postavenou
pyramidu z placatých
kamenů v úctyhodné
vzdálenosti 200 m za
vchodem s vyškrabanými iniciálami B. A. Až
o několik let později
jsme se dozvěděli, že
osobou, která postavila
kamenný mužik , byl
Pemon Basilio Ayuso
a svou dobrodružnou
návštěvu podnikl již
v roce 1994!
Skalní lávky v Chodbě
s mosty
61
Není divu, že je
guayanská rosnatka
Drosera roraimae
masožravá. Z čistého
křišťálu mnoho živin
nenačerpá.
62
S Erikem jsme měli tuto dvojici vystřídat
další den. Chtěli jsme vyfotografovat tyto
velké nové chodby. Braňo a Lukáš šli zaměřit
lokalitu Mišel, o které předpokládali, že by
skrz zával mohla sousedit právě s Vodním
světem Krystalových očí.
Plazíme se stovky metrů ledovou roraimskou vodou a navíc vláčíme vodotěsnou
bednu s fotoaparátem a blesky. Průvan, který
byl na počátku Vodního světa jediným našim
vodítkem, se dávno kdesi ztratil. Začínáme si
myslet, že si z nás kluci včera vystřelili a poslali nás sem, ať si to taky užijeme. Bloudíme
labyrintem nízkých křemencových chodeb,
aniž bychom nalezli konec nebo vyšší, lépe
průleznější chodby. Braňo ale dobře ví, že tu
uděláme alespoň jeden nebo dva dokumentární snímky. I taková sporá dokumentace
bude pro tuhle zastrčenou a chmurnou část
Krystalových očí dostačující. S přibývajícími
hodinami se víc než o focení začínáme starat
o bezpečný návrat. Snažíme se najít, kde jsme
ztratili stopy našich předchůdců. Bez buzoly
ale nevíme, lezeme-li na sever nebo na jih.
Hladina jezer je klidná a to, kam voda odtéká, také nemůžeme dlouho vypátrat. Raději
nepomýšlíme na to, do jaké výšky by voda
v plazivkách vystoupala za tropické průtrže,
která zde na Roraimě může nastat prakticky
kdykoliv. Nalézáme úzkou boční chodbu,
kterou protahuje slabý průvan. Doslova po
pár metrech se ocitáme v hlavním koridoru
Krystalových očí. Ven je to odtud sotva půl
hodiny.
Po návratu pod bezpečný převis základního tábora nám Braňo, který se právě vrátil
s Lukášem z jeskyně Mišel, dává hádanku:
„Jedna jeskyně skončila a druhá se prodloužila.“ Chápeme hned a všichni - propojili
Mišel s Krystalovýma očima! Zapíjíme
úspěch posledním zbytkem slivovice a z Braňova měřičského zápisníku sčítáme celkovou
délku roraimského podzemního systému.
Krystalové oči teď mají přes dva kilometry!
I když spousta chodeb není ještě zaměřena,
už teď jsme na čtvrtém místě v tabulce nejdelších křemencových jeskyní světa.
Další den dopoledne čekáme návštěvu.
Poflakujeme se po „hotelu“, inventarizujeme
zásoby. Jídla i karbidu je dost, ale ropná krize
se nás přece jen dotkla. U benzínové pumpy
ve zlatokopeckém hnízdě Las Claritas jsme
na kvalitu náplně do vařičů moc nehleděli.
Pod dohledem přísného vojáka v neprůstřelné vestě se samopalem připraveným ke
střelbě jsme nabrali u jediného funkčního
stojanu prostě to, co měli. Třetinu objemu
drahocenné těkavé kapaliny teď spotřebováváme na každodenní čištění a promývání
ucpaných trubiček a trysek vařičů. Zpočátku
dokonce používáme pro pět lidí jen jeden
bezproblémovější vařič značky MSR, ale
protože se o něj neustále hádáme, zprovoznili
jsme nakonec i další, ruský.
Z táborových prací nás vytrhne čísi přitlumené upozornění: „Nějaké zvíře!“ Tak
tuto návštěvu jsme nečekali. Mezi stany se
promenáduje nosál, hustý chlupáč světlé
barvy s huňatým pruhovaným ocasem. Dlouhým čumákem očenichává naše vysypané
hromady potravin. Přesto, že jsme od nosála
sotva deset metrů, moc si nás nevšímá. Jen tu
a tam zvedne hlavu a malými černými očky
mrkne, je-li vzdálenost ještě bezpečná. Fascinuje nás pohyblivost jeho nosu, který dokáže
otočit více jak o 90 stupňů. Později doma,
prostřednictvím zooložky Pavly Havelkové
z Českých Budějovic, zjišťujeme, že se jedná
o zvláštní poddruh Nosála červeného (Nasua
nasua vittata) známého pouze z vrcholových
plošin guayanských stolových hor.
Nastává nemilosrdný fotografický hon za
tímto milým zvířátkem, takže během dalších
vteřin chlupáč mizí v bludišti skal a stegolepisů.
„Ahojte!“
Očekávaná návštěva je tady! Spoluobjevitel Krystalových očí Zolo Ágh se svými kamarády téměř na minutu dodrželi čas schůzky dohodnuté kdysi před měsícem v Evropě.
Prchli včas z divoké novoroční diskotéky
v luxusním hotelu v Manausu. Ve spící recepci nebyl ráno nikdo, komu by mohli zaplatit.
Po pár dnech jim můžeme i my poskytnout
azyl v apartmánech nejkrásnějšího „hiltonu“
Jižní Ameriky Hotelu El Guácharo, zadarmo
i s vyhlídkovou terasou na endemické roraimské živočichy a rostlinstvo. Přijel s nimi
i dobrosrdečný Majdo. Tenhle dvoumetrový
hromotluk s sebou dovezl kvalitní kameru,
že nás bude filmovat při objevování. Měl ale
pech. Už cestou sem kamera zmokla a teď
nefunguje. Majdo se v ní chvíli „rýpal“ kapesním nožíkem a kamera se skutečně rozběhla.
Možná to bylo ale spíš sluníčkem, které z ní
vysušilo vlhkost. Přesto, že nefungoval zvuk,
Majdo s klidem natáčel a natáčel. Až doma
zjistil, že záblesky a šumy, objevující se s pra-
Objevná chodba do
jeskyně Krystalové oči
(Ojos de cristal)
63
Ropucha Oreophrynella quelchii je
endemitem Roraimy
a Kukenánu. Dobře
šla fotografovat
jen na Lukášově
palci, když ji zároveň
přidržoval za zadní
nohu, aby nepláchla.
Miniaturní obojživelník je naštěstí
zcela bezbranný. Ve
svém prostředí spoléhá pouze na dokonalé
mimikry. Na mokré
křemencové skále je
oreophrynella téměř
neviditelná.
videlností několika vteřin, se nedají odstranit
a záznam je tedy k ničemu.
Přestože labyrint Krystalových očí se zdá
být nekonečný, nedává nám spát hluboká
propast, ke které nás se Zolem zavedla loni
bludná pěšina. Z nekonečné pukliny se ozývaly skřeky ptáků. Nejprve slaňujeme do dva
metry široké propasti „S Mostem“, ze které
zní hluboký hukot řeky. Stometrové lano
kotvíme přes ohromný skalní blok ledabyle
pohozený napříč přes puklinu. Samovrtacím
expanzivním nýtem (spitem) se snažíme vyvrtat třícentimetrovou díru pro mezikotvení.
Na povrchu je černý pískovec ale velmi tvrdý,
takže kalené zuby spitu jsou po chvíli zcela
vylámány a díra je sotva centimetr hluboká.
Hledáme tedy přírodní skalní kotvení. Palmy
a stromové kapradiny nelze využít, protože
na tenkém humózním pokryvu drží spíš
zázrakem. Mezi pavučinami a nebezpečně
vyhlížejícími mnohonožkami sjíždíme po třiceti metrech do tmy a do růžových pískovců.
Mezikotvení opět nelze udělat. Hornina je
zde naopak měkká jako písek. Velkou ručně
kovanou skobou, která pamatuje první horolezce v Moravském krasu, vyškrabáváme jakousi přírodní hrušku, na kterou zavěšujeme
smyčku. Skobu, která je spíš mým talismanem než kotvící pomůckou, zatlačujeme ještě
vedle do měkkého pískovce. Přepínáme lano
a po sedmdesáti metrech přistáváme konečně
v podzemní řece na dně pukliny.
64
Charakter jeskyně je ale stejný jako na povrchu. Vlastně to ani není jeskyně. Tektonická
puklina roztrhla stolovou horu v kilometrové
délce. My teď kráčíme po jejím dně, do kterého jsou stahovány okolní vody. Bystřina
občas seskočí několikametrovým vodopádem
do jezera. Tyhle peřeje jsou zdrojem tajemného vyzývavého hukotu, který nás na povrchu
loni nalákal k dnešnímu výzkumu. Kreslíme
mapu a při pohledu na papír to vypadá, jako
bych udělal čáru podle pravítka. Vybavují
se mi Zolova slova, jak popisoval nejhlubší
jeskyni světa v křemencích, brazilskou Gruta
do Centenario: „Je to jen jedna velká rovná
puklina.“
Pracovní nákres objevující se na mém milimetrovém papíru se náramně podobá mapám Centenária. Také Sima Aonda, nejdelší
známá křemencová jeskyně ve Venezuele,
je jen podobná puklina. S výjimkou Krystalových očí všechny dosud známé podzemní
dutiny v nekonečně velké Guayanské vysočině vlastně nejsou jeskyně, ale jen podobně
rozpukaný masiv. Pokud přijdou Venezuelci
k těmto trhlinám po povrchu, nazvou je
„grieta“, tedy puklina. Jakmile se ale spustí na
jejich dno, ležící ve věčné tmě, už jsou to pro
ně jeskyně. V pravém slova smyslu to ovšem
jeskyně nejsou, protože jim prakticky chybí
strop a jejich vývoj nebyl z geologického
hlediska krasový, ale tektonický. Nemějme to
ale Jihoameričanům za zlé. Vždyť i v Teplic-
NEJVĚTŠÍ SAVEC TEPUI
Nosál červený
(Nasua nasua vittata)
Roraimský nosál se od typického nosála červeného (Nasua nasua) liší hlavně zbarvením. Má černou hlavu bez bílé kresby, přecházející na krku v jakousi kapuci, černé
nohy a tmavý pruhovaný ocas. Trochu jiný má i tvar čenichu. Zbarvení zbytku těla je
zlatožluté s tmavším bříškem. Forma tohoto nosála byla už několikrát popsána. Poprvé
J. J. von Tschudimem (1845) jako Nasua vittata z blízkosti Roraimy, později popsal
bílého nosála z oblasti u řeky Caura J. A. Allen (1904) jako Nasua phaeocephala. Dnes
jsou oba tyto původní druhy řazeny do poddruhu nosála červeného Nasua nasua vittata.
Výskyt této poměrně velké šelmy na stolové hoře je zajímavý, hlavně vzhledem k malé
výživnosti a nehostinnosti místního prostředí. Nosál je všežravec. Výzkum složení jeho
potravy dokládá, že se živí především ovocem a bezobratlými živočichy, popřípadě
drobnými obratlovci (plazi, hlodavci). Na Roraimě jistě spořádá nemotornou ropuchu
(Oreophrynella quelchii) nebo třeba pomalého roháčka (Charagmophorus lineatus). Pokud má lovecké štěstí, může polapit endemického křečka (Podoxymys roraimae) nebo
většího hlodavce (Rhipidomys maccommelli) hojného především na tepuích Auyán
a Chimantá, kde jsme tohoto nosála později také několikrát pozorovali.
Na Roraimě se nosáli dnes jistě přiživují také potravinami přinesenými sem turisty. Jsou
zde proto méně plaší než na jiných stolových horách. Zajímavé také je, že zatímco
nosálové červení v nižších polohách žijí ve více početných skupinách, na Roraimě jsme
pozorovali jen samotáře a dokonce jeden souboj dvou samců o teritorium, kdy silnější
jedinec s hlasitým štěkotem vyhnal konkurenta z našeho hojností oplývajícího hotelu.
Nosál (Nasua nasua vittata) před
Hotelem Guácharo
65
Propast „S Mostem“
není žádnou skutečnou jeskyní. Je to jen
tektonická trhlina
podobně jako Sima
Aonda na stolové hoře Auyán.
Přesto, že byla Sima
Aonda spolu s brazilskou Gruta de Centenario uváděny v tabulkách jako nejdelší
křemencové jeskyně
světa, jsou to vlastně
jen pukliny nebo-li
pseudojeskyně, které
známe třeba i z našich Teplických skal.
kých pískovcích naleznete podobnou „grietu“
s názvem Jeskyně.
Jen speleologický průzkum je trochu
nudný. Občas problikne štěrbinou ve stropu
denní světlo a půdorys, respektive průběh
prostor, lze sledovat daleko pohodlněji po
povrchu.
Ani nevím, co nás po zkušenosti nebo
spíše po zklamání v propasti „S Mostem“
(Sima con Puente) vedlo k tomu, abychom
se spustili i do soutěsky s guáchary (Grieta
de los Guácharos). Již jen lano vhozené do
této mohutné, několik desítek metrů široké
propasti, vyplašilo hejno lelků, kteří divokým
hlasitým rykem dávají jasně najevo nesouhlas
s přítomností jakýchkoliv vetřelců. Pro jistotu
ještě kontroluji, je-li na konci lana uzel. Nerad bych ve stresu z rozzuřených ptáků vyjel
z lana do prostoru.
Zastavuji dvacet metrů nad římsami, na
kterých hnízdí snad tisíc opeřenců. Samička
sedí vždy v páru se samečkem. Nepozoruji
naštěstí žádná mláďata ani vejce. Vytahuji
kameru a pomalu slaňuji mezi ptáky. Hned
nato se spouští peklo! Tady někde musela vzít
Daphné du Maurier námět pro svou povídku
„Ptáci“, podle které natočil režisér Hitchcock
svůj světoznámý horor! Na pár vteřin zastavuji, abych natočil několik záběrů na kameru.
Ptáci jsou stále více rozběsnění a jen podvědomý úsudek, že by snad měli být býložraví,
mi dodává odvahy před jejich ostrými zahnutými zobáky. Vytáhnout fotoaparát se však už
neodvažuji. Jsem asi osmdesát metrů hluboko
a přemýšlím, co všechno může žít v trusu na
dně propasti. Při pohledu dolů ale zjišťuji,
že můj pečlivě uvázaný uzel se houpá ještě
aspoň dvacet metrů nade dnem propasti. To
pro mě znamená nepříjemnou komplikaci.
Nechtěl jsem se při sestupu obalit hromadou smyček a karabin, aby mi při průchodu vegetací a při filmování nepřekážely.
Počítal jsem s tím, že dosednu až na dno,
kde si pohodlně vyměním lezecké pomůcky
na výstup. Vše mám teď zabaleno v batohu
na zádech a čeká mě vzdušné převlékání za
současných útoků a narážení lelků. Hlavou se
mi honí myšlenka, že jakmile do mě jeden
klovne a kolonie zjistí, že jsem bezbranný, je
se mnou ámen. S tlukoucím srdcem se sápu
nahoru. Vylézám plný eufórie, že se mi nic
nestalo. Když si kluci prohlédnou videozáznam, nikomu se už nechce sebrat poslední
kousek lana a dokončit výzkum. Tajemství
griety guácharů si Roraima uchránila!
Po týdnu nám definitivně dochází palivo do vařičů. Navíc se znenadání objevuje
Pemon Antonio. Poslal ho správce parku, že
se dlouho nevracíme. Jako vůdce výpravy byl
zapsán v návštěvní knize letos on. Asi z toho
měl i problémy, protože se zjistilo, že je dávno dole u rodiny a my ještě nahoře. No aspoň
nám pomůže se snáškou.
Vracíme se jako z vítězné bitvy. Naše
zápisníky jsou přeplněné objevitelskými
poznámkami. Máme dostatek záběrů pro
krátký dokumentární film i slušné fotky.
Zdokumentovali a zaměřili jsme téměř 6 km
podzemních chodeb. To znamená, že jsme
prozkoumali v průměru kilometr jeskyní za
den! To je neobvyklý výkon a naše radost
nezná mezí.
Správce národního parku nás po návratu
do vesnice Paraitepui staví do latě: „Máte
několik dní zpoždění!“ Následuje přísná
kontrola batohů s cílem zjistit, neodnášíme-li z hory endemické rostliny nebo křišťálové
krystaly.
„Horolezectví je na Roraimě zakázáno!“
křičí vítězoslavně, když jeho pomocníci nacházejí téměř v každém našem batohu nějaké
lano. Trpělivě mu vysvětluji, že jsme jeskyňáři.
„Na Roraimě nejsou žádné jeskyně.“
66
Až když mu ukáži na displeji fotoaparátu
obrázek Antonia spolu s námi v Krystalových očích, uvěří. Jeho chování se mění stejně
rychle jako loni, když dostal od našich holek
hašlerku. Musím mu ukazovat i ostatní fotografie z jeskyní a vysvětlovat, co všechno jsme
tam našli. Nakonec nám vysílačkou volá jeep,
který nás odveze až do civilizace do vesničky
San Francisco de Yuruaní.
Nedaleko vesnice je vodopád Salto
Yuruaní na stejnojmenné řece. Bez většího
přemlouvání se mi zdařilo vylákat kluky na
poexpediční očistu. Dno řeky pod vodopádem
je pokryto silnou vrstvou jaspisu. Koupačka
je to tedy jako ve vaně vyrobené z leštěného
skla. Plaveme v hlubokých teplých tůních
a odpolední siestu kazí jen mračna dotěrných muchniček „puri-puri“, které koušou
a koušou. Po jejich útoku zůstávají na našich
tělech stovky červených puchýřků, které svědí
několik dní.
Najednou se Erik snaží překřičet hukot
vodopádu: „Jedou, jedou! Kloužou se jak na
klouzačce!“
Gestikuluje směrem dolů, kde řeka skáče
peřejemi přes nízké stupně.
„Pojďme se také sklouznout!“
Marcel se hned nabízí, že nás natočí na
kameru. Lezeme po čtyřech po kluzkých
jaspisových plotnách do středu řeky. Vody je
sotva 30 centimetrů, přesto nám proud okamžitě podráží nohy a vzápětí také žene na
skaliska. Z rozmaru se rázem stává boj o přežití! V Adamově rouše se snažíme uchránit
především naše mužství. Mírně potlučené,
ale celé, nás řeka vyvrhuje do hluboké klidné
zátoky o sto metrů níž.
„Voda mi podtrhla nohy, Lukáš mně chtěl
pomoct a už jsme jeli oba,“ vysvětluje Braňo,
proč riskovali oni.
Křičíme a máváme na posledního Marcela, aby nejezdil. Přes šum peřejí ale neslyší.
Vidíme, jak odkládá kameru a vzápětí i on
bojuje s živlem.
Přežili jsme všichni! Přežili jsme expedici
i tento její nejriskantnější okamžik - koupání
pod Roraimou.
Pohled od Roraimy na severozápad.
Vpředu Kukenán
tepui, dále Yuruaní tepui, vzadu Ylu
tepui
Foto: Peter Medzihradský
67
JESKYNĚ KRYSTALOVÉ
(CUEVA OJOS
DE
CRISTAL),
Prostory
připomínající
kopuli kaple jsou
v křemencích
charakteristické.
OČI
Roraima tepui
Délka geneticky společného jeskynního systému
Krystalových očí a Cueva de los Pemones je 8,2 km
Díky obtížnému přístupu
do jeskyně Pemonů
nebyly „hrnce“ s křišťály
vykradeny turisty.
Vstup do jeskyně
Pemonů je možný
jen s pomocí lana.
Vysegregované
barevné pískovce
vytvářejí vzácně
působivé kresby.
MAPOVÉ
PODKLADY
Z. Ágh, M. Audy, M. Griflík, M. Majerčák,
E. Kapucian, B. Šmída, L. Vlček
Česká speleologická společnost,
Slovenská speleologická společnost
(2002-2003)
C. Galán, F. Herrera, R. Carreño
Sociedad Venezolana de Espeleología
Sociedad de Ciencias Aranzadi, Španělsko
Oxford University Caving Club, Británie
(2004-2005)
B. Šmída, E. Kapucian, M. Majerčák
Slovenská speleologická společnost
(2005-2006)
Paralelní chodba se větvila na
množství plazivek, které se nám
nepodařilo v roce 2003 zmapovat.
Voštiny na stropu
Hotelu Guácharo
str. 70
Jeskyně
Pemonů
68
Hrana Roraimy
str. 35
Potůček přitékající z Krystalových očí
vytváří řadu jezer.
Stegolepis guianensis
str. 55
Chodba s mosty
str. 71
Koncový labyrint nízkých chodeb jsme
nazvali „Vodní svět“.
Mazlavé bláto
v Glejové chodbě
Vchod do jeskyně Mišel
Speleotémy v síni limonitových
krápníků jsou tvořeny schránkami mikroorganizmů.
Chodba s mosty
str. 59
Opálové stalaktity ve
Vodním světě
detail na str. 71
Vstupní chodba
str. 63
Křiš‘tál vyleštěný
v přírodním mlýnu
str. 35
Oči plné křišťálů
str. 34
Základní tábor
str. 61
Plazivka mezi jeskyněmi v Hotelu
Guácharo a Krystalové oči
Krvavé jezero
str. 29
Chodba s mosty
str. 61
69
Závist a intriky
Historicky první
mapa Krystalových
očí (Ojos de Cristal).
V roce 2003 se nám
podařilo zaměřit
prvních 2,4 km.
Voštinové škrapy,
tzv. aeroxysty, ve
stropě portálu Hotelu
Guácharo vznikají
vlivem větrné eroze
s deštěm v kombinaci
s chemickou korozí.
70
Po návratu do Evropy žijeme několik dalších
měsíců z objevitelské euforie. Skládáme
střípky informací, které o křemencových
jeskyních napsali naši předchůdci. V knihovnách ani na internetu není téměř nic. Dobře
si uvědomujeme, že objev Krystalových očí je
revolucí ve speleologickém výzkumu tepuí. Jak
ale s takovým objevem naložit? Jak si zajistit
prioritu? Naše komunikace s venezuelskými
jeskyňáři zamrzla na nule. Na adresu hlavního koordinátora speleologického výzkumu
karibské oblasti, jak se honosně nazývá jakýsi
profesor Urbani, jsme odeslali několik emailů
a jeden papírový dopis. Ale ani po roce nikdo
neodpověděl. Vykreslené mapy i protříděné
fotografie přesto znovu posíláme poštou na
Caracaskou univerzitu. Souběžně náš objev
publikujeme v českých populárně vědeckých
časopisech i speciálních speleologických
českých i slovenských periodikách. Vůbec si
nepřipouštíme, že by nám snad naše výsledky
mohl někdo ukrást. Vše je přece jasné a průhledné. Těžko dostupné jeskyně na Roraimě
zatím nikdo nezkoumal, nebyla tu žádná jiná
speciálně speleologická expedice.
Při téhle mravenčí činnosti mě napadá, že
jsem si dovolil uhnout ze svého poslání v lidském mraveništi. Společnost do mě investovala jiné vzdělání - strojaře. Přírodní vědy
patří jiným „mravencům“ a já se tlačím na
jejich místa. Svými zjištěními ohrožuji celou
sociální strukturu. To je nebezpečné a musí
to být potrestáno. Mým životním posláním je
slepě pracovat, shánět potravu, sbírat jehličí
a nosit je na předem určenou hromadu, která
mi byla přidělena dávno před tím, než jsem
přišel na tento svět.
O půl roku později přichází do mé mailové schránky zajímavý, lehce nepříjemný dopis.
Odesílatelem je Pavel Bosák, bývalý president
mezinárodní speleologické unie UIS. Tělo
dopisu ale tvoří přeposlaný text od našeho
„starého známého“ profesora Urbaniho. Ve
zkratce hovoří o nějaké skupině Čechů, která
„Chlapi, doufám, že mě nezabijete, když tam
nic nebude! Byli jsme se Zolem sotva půl kiláku daleko. Možná, že o dalších deset metrů
dál Krystalové oči končí.“
Jak jsem tedy měl žádat o povolení na
něco, co vlastně ještě neexistuje? Je to stejné, jako kdyby po Marii Curie-Sklodowské
chtěli později papír s kulatým razítkem, že
měla povoleno manipulovat s radioaktivními
látkami. Přesto posílám Urbanimu jakýsi cár
papíru s hlavičkou národního parku. Je to
účtenka za naše indiánské nosiče. K tomu připojuji ještě naši společnou fotku se strážcem
parku nad hromadou lan a speleologického
materiálu a fotku Pemona Antonia, kterého
jsme vzali do jeskyně a uvnitř se s ním vyfotili. V návštěvní knize Roraimy jsme Antonia
s venezuelským občanstvím alibisticky zapsali
jako našeho styčného důstojníka a průvodce.
Opálové stalaktity,
které jsme našli
v jeskyni Ojos de
Cristal, jsou
klasickým příkladem
biospeleotém. Jedná se
o zkamenělé (silicifikované) chuchvalce
pavučin.
Hned další rok po
zveřejnění našeho
objevu jeskyně Ojos de
cristal zorganizovala
Venezuelská speleologická společnost svou
expedici na Roraimu.
V roce 2005 se jí
povedlo propojit novou
jeskyni Cueva de los
Pemones s Krystalovýma očima.
prováděla nějaký výzkum jeskyní na Roraimě
a dotazuje se, jestli byla naše činnost legální.
Pokud ano, žádá Bosáka, aby jako současný
právoplatný zástupce České speleologické
společnosti v UIS doložil povolení naší jeskyňářské expedice. Mravenec z cizího mraveniště našel stopu na svém území a zjišťuje, jak
moc jsou vetřelci nebezpeční!
Roraima je součástí národního parku
Canaima, rozlohou snad většího než naše
republika. Vědecké expedice, obzvláště pak
zahraniční, tam musejí žádat o povolení
k činnosti. To je přirozeně v pořádku, i když
víme, že proces jednání se správami parků je
velmi zdlouhavý a často bezúspěšný. Prakticky se proto na celém světě používá metoda
zkontaktování místního jeskyňářského klubu
a posléze aktivní či pasivní spolupráce s ním
ve vytipované zájmové oblasti.
I my jsme se proto snažili dodržet etický
celosvětový kodex a kontaktovali jsme venezuelské jeskyňáře. Už před naší výpravou
vědci polemizovali o tom, jsou-li podzemní
dutiny Guayanské vysočiny vůbec krasové
jeskyně nebo jedná-li se jen o tektonické
trhliny. Vědecký svět se domníval, že v těžce
rozpustných křemenných pískovcích rozsáhlejší jeskyně prostě nemohou vzniknout.
Žádný klub na obrovské ploše tepuí proto
nepůsobí. Jeskyňářská skupina La Venta, která uspořádala v osmdesátých letech jedinou
speleologickou expedici do puklinovitých
propastí Simy Aondy na Auyán tepui, byla
navíc z Itálie. I já jsem těsně před odjezdem
psychicky připravoval svůj tým na alternativu,
že taky nemusíme objevit nic většího, slovy:
71
Z Venezuely nebývale rychle přichází odpověď ze stejné adresy, která rok mlčela. Vyznívá
lehce rasisticky. Antonio prý není žádný průvodce, ale jen obyčejný indián. Žádné naše
mapy, dokumentace ani fotografie prý nikdy
nepřišly. Mailová schránka ale měla prý delší
čas poruchu. A na Roraimu se prý dokonce
venezuelští jeskyňáři chystají již několik let.
Zarazila mě ale jiná věc a přirozeně jsem
se i trochu polekal! Náš nový rival z Caracasu si musel kdesi o dva tisíce kilometrů dál
u brazilských hranic zjistit, že Antonio „je
jen obyčejný indián“! To muselo stát hodně
energie a pro nás je to signál, že bychom se
měli v tomto dialogu začít chovat opatrněji.
Nepříjemná komunikace s Urbanim se
po čase vytratila. Na web jsme ale honem
pověsili stručnou stránku o objevu Ojos de
Cristal, aby nás snad nechtěl připravit někdo o prvenství. V roce 2003 teprve nabíral
internet na mediální síle a naše skromná prezentace tehdy zaujala první místo v google
vyhledávačích. Dnes by se pravděpodobně
ztratila mezi tisíci dalšími odkazy.
Rychlost reakce světa byla překvapující.
Už další rok navštěvují Ojos de Cristal nejen
Brazilci, ale i Britové, Španělé a Francouzi.
Oxfordská univerzita dokonce vyzývá zájemce k uspořádání speleologické expedice
do “nejstarší jeskyně světa“! Nejvíce mě ale
72
překvapilo, když jsem o čtyři roky později při
výpravě na Ptari tepui sto kilometrů vzdušnou
čarou na západ od Roraimy vystřelil otázku na
našeho pemonského průvodce: „Znáš jeskyni
Krystalové oči?“ Pemon Ricardo, který byl na
indiána z amazonské džungle nadprůměrně
vzdělaný, bezprostředně odpovídá: „Jasně! Ta
je ale na Roraimě a ne tady.“
Zdánlivé uklidnění konfliktu s profesorem Urbanim se po několika měsících ukázalo jako mámení. V roce 2004 označuje na
mezinárodním speleologickém kongresu ve
vietnamské Hanoji naši expedici za ilegální
a žádá mé potrestání. Jeho požadavky však
nepadají na úrodnou půdu a náš informovaný
a šikovný Pavel Bosák zahrává politicky vše
do autu. Opět však ne na příliš dlouho.
Mezitím mi z Venezuely přicházejí další
vesměs pozitivní reakce na naše objevy. Odpovídám sporadicky, opatrně a raději jen na
konkrétní otázky. Kdo ví, kdo je na druhém
konci a jaké intriky na nás připravuje.
Jeden z dopisů je ale jiný. Hovoří o tajemné pohádkové jeskyni a já musím znovu
a znovu vyhledávat slůvka ve slovníku, abych
se ujistil, že chápu smysl vět správně. Je podepsán jménem, na které jsem již několikrát
narazil při hledání informací o tepuích. Text
vyznívá mýticky a nevěrohodně.
Salto Aponwao padá z výšký 108 m. V jazyce místních indiánů se mu říká Chinak (činak) merú.
73
LETY DO
STŘEDU ZEMĚ
(Chimantá, květen 2004)
Před týdnem jsme objevili horizontální jeskyni v masivu Chimantá tepui
(to je zhruba 100 km západně od Roraimy). Vchodový portál měl šířku
150 m a výšku 50 m. Za ním jsme postupovali obrovskou přímou, říční
chodbou. Průtok vody jsme odhadli na 400 l/sec. Průměr chodby se pohyboval
od 10 do 50 m. Jeskyní jsme šli 3 hodiny. Cesta zpět trvala o hodinu méně.
Postup zastavilo ohromné jezero, za kterým jeskyně pokračuje volně dál.
Byl jsem to já, kdo jako první objevoval a řídil výzkumy v Simách (propastech
na Sarisariňamě v roce 1974 (největší sima byla původně nazvaná mým jménem a ne Humboldtovým). Vše si můžete přečíst v mé knize „Sarisariňama“.
Předtím, v roce 1971, jsem vedl průzkum jeskyně v Cerro Autana. A také
jsem jako první vstoupil do El Foso del Roraima (západně od Punto de Triple
Frontera) a jako první zde objevil odtok řeky směrem na západ. Tohle si můžete přečíst v mé knížce Roraima.
Obracím se na Vás s prosbou, jaké fotografické vybavení a jakou techniku
používáte k dosažení tak výjimečných fotografií, které jsou součástí Vaší fantastické dokumentační práce. Zároveň vám gratuluji, že jste udrželi v tajnosti
tak obrovský objev a také k jeho efektivnímu publikování na internetu. Také
bych se rád zeptal, kde bych mohl tuto práci sehnat v tištěné formě a ve kterém
časopisu nebo knize si mohu prohlédnout fotografie.
Také jsem velice překvapený, jak se vám podařilo doběhnout místní orgány,
protože pro nás je získání povolení k výzkumu prakticky nemožné.
Blahopřeji Vám!
Charles Brewer Carías.
74
Jako první mě napadá, že bych měl být opatrný. Co když je to Urbaniho kumpán, který se
jen snaží získat pádné důkazy, aby nám mohly jejich úřady zasadit smrtelnou ránu a my
se pak již nemohli nikdy vrátit k průzkumu
podzemí stolových hor? Než odpovím na
dopis, snažím se zjistit o Brewerovi co nejvíce
informaci. Jeho život se zdá být až příliš pestrý. Stovky vědeckých výprav na stolové hory.
Desítky rostlin a živočichů nesou jeho jméno.
V šedesátých letech antropologický výzkum
etnické skupiny divoce žijících Yanomamů,
poté studium i praxe dlouhodobého přežití
v džungli amazonských pralesů. Následovala
krátká kariéra ministra vzdělání a výchovy
mládeže a nakonec povolání hledače diamantů a zlatokopa. Řada z jeho aktivit je spjatá
s dobrodružstvím nebo nějakou aférou.
Nakonec do mailové pošty píšu neutrální
odpověď o technice jeskynní fotografie a na
otázku, jak jsme obelstili úřady, odpovídám
vyhýbavě, ale pravdivě: „Raději se věnuji jeskyním než shánění povolení.“
Brewerova reakce přichází nečekaně
rychle. Hřímá, kolik je společných témat,
o kterých můžeme hovořit. Také se ukazuje,
že Urbani zkresloval výsledky jeho expedic
už před dvaceti lety. No výborně! Už máme
dokonce ve Venezuele společného nepřítele.
Brewer píše: „Velmi na mě zapůsobila tvoje
věta: „Myslím, že podobné kauzy berou
spoustu sil a je lepší chodit do jeskyní než
ventilovat vášně a vyřizovat byrokracii.“ Paradoxně právě má nepřímá informace o tom,
že jsme na Roraimě neměli povolení úřadů,
nás hned na počátku sbližuje.
Dalším mailem mi už od Charlese
Brewera přichází pozvání ke spolupráci na
průzkumu a především fotodokumentaci
unikátní nové jeskyně, která však zatím nemá
žádné jméno.
Pravdou je, že samotnému se mi do Venezuely nijak zvlášť nechce. Přebírám v hlavě
všechny své kamarády jeskyňáře. Hledám
někoho, kdo může ze dne na den opustit
zaměstnání, přesunout finanční prostředky
připravené na rodinnou dovolenou na expedici a je schopen se během čtrnácti dnů přepravit do míst, kde lidská noha ještě nestála.
A co víc! Všem mým přátelům jsem předtím
barvitě vylíčil naše problémy s venezuelskými
úřady. K tomu v té době zrovna naše sdělovací prostředky referují o zatčených českých
občanech na Kubě a reportáže jsou podpořené záběry z karibských kriminálů. Vychází
mi tedy jen jeden „šílenec“ ochotný udělat
pro jeskyně téměř všechno. Přeposílám proto
jeden ze zajímavých mailů doplněný společnou fotografií Brewera s anglickým princem
Charlesem a záběrem jakéhosi jeskynního
portálu Braňovi na Slovensko.
... „Čo si mi to
poslal?“ Ještě se
sluchátkem v ruce
otevírám znovu mail
a opravdu - na dně
obrovského portálu
sedí hned tři prťavé
vrtulníky!!! ...
Cueva Fantasma,
Aprada tepui
Foto: Charles Brewer Carías
Charles Brewer
Carías - objevitel
a organizátor desítek
multivědeckých
expedic do Guayanské
vysočiny.
75
Nespletl jsem se! Po pěti minutách už
drnčí telefon: „Čo si mi to poslal?“ Odpovídám: „Prince Charlese a nějaký portál jeskyně z Chimanty.“ Braňo mě ale překvapuje:
„... a víš, jak je to velké? Všiml sis těch helikoptér dole v jeskyni?“ Ještě se sluchátkem
v ruce otevírám znovu mail a opravdu - na
dně obrovského portálu sedí hned tři prťavé
vrtulníky!!!
„Poslechni, nabídka na takovou expedici
přijde jenom jednou za život. Když mě vezmete, můžu odjet hned zítra. Tobě dávám
maximálně tři dny!“
No a je rozhodnuto. Braňova Lena za
několik hodin svou brilantní španělštinou
překládá náš mírně chvástavý dopis o tom,
že právě my jsme těmi nejlepšími jeskynními
fotografy a mapéry na celé planetě.
Čas odjezdu na druhou expedici do nitra
Chimanty nechceme odkládat ani o den.
Charles má obavy, aby nedošlo k prozrazení
nového objevu dřív, než ho budeme moci
opublikovat. Podle dalších informací z jižní
Ameriky se totiž Bena, pilota vrtulníku a majitele heliportu v St. Eleně de Uairén, někdo
vyptával, kde vysadil poslední Charlesovu
výpravu. Loajální Ben se ale z odpovědi nějak vykroutil a naopak informaci o špiónovi
hned zatelefonoval mým novým přátelům do
Caracasu.
Uplynuly sotva tři týdny od mailového
seznámení s Charlesem Brewerem a my
stojíme s Braněm na caracaském letišti
Maiquetía. Když tam přímo před námi po
zuby ozbrojená eskorta odtáhne cestujícího
z fronty na odbavení, rozklepou se nám z toho trochu kolena. Napětí se nemůžeme zbavit
ani venku, kde nás čeká jakýsi Luis. Luxusní
obrovskou fordkou s kouřovými skly, přesně
takovou, před kterou varuje naše ambasáda,
nás odváží do nočního Caracasu. A ke všemu
Problémem chudých
caracaských čtvrtí
jsou nezpevněné svahy. Barevné fasády
hrazené sociálními
programy bohužel
nebezpečí erozních
sesuvů neodstraní.
Turistická návštěva
těchto ranchitos může
být velmi dobrodružná a obzvláště
v nočních hodinách
se může změnit
v nebezpečný podnik.
Foto: Peter Medzihradský
76
ještě to jeho jméno - Carnicero (Řezník)!
Ptáme se ho na Charlese, ale Luis nic neví!
Snad, že se objeví zítra. Díky časovému
posunu máme už dvě ráno, ale Luis se nám
snaží ukázat krásy hlavního města. Táhne nás
nocí, lesní neosvětlenou stezkou, směrem na
Ávilu, druhý nejvyšší kopec v hřebenu nad
Caracasem. Snad si proboha nemyslí, že výhled na noční Caracas je nejlepší až z tohoto
vrcholku. Leží totiž ve výšce 2160 metrů nad
mořem. Jsme utahaní. Naštěstí na Luisův
mobil včas přichází pokyn, že nás pro dnešek
má již „uklidit“. Doufáme jen, že to bude do
hotelu a ne do pralesa na Ávile.
S Charlesem Brewerem se konečně
setkáváme další den na obědě v caracaské
rezidenční čtvrti v luxusní restauraci Country
Club. Nad širokou bradou dominuje obličeji
hustý mroží knír. Z jeho drobné postavy vyzařuje obrovská, nejen fyzická síla. Maličké
brýle často sundává, jako by chtěl dát najevo,
že přes pokročilý věk je jeho zrak stále v pořádku.
Charlesovo charisma z nás konečně stírá
obavy a nejistotu. Celé odpoledne nám vykládá o svých speleologických začátcích a také
o problémech s legalizací vědeckého výzkumu tepuí. O tom, jak se ten stejný Urbani,
který nyní dělá potíže nám, snažil už v osmdesátých letech zkreslit jeho speleologické
výsledky z prvosestupu do vůbec největší
přírodní krasové kaverny světa, megapropasti
na Sarisariňamě. Máme se sice stále na pozoru, ale kostky jeho příběhů do sebe zapadají
a našim uším zní lahodně. Urbaniho nazývá
pirátem speleologie.
Na oplátku si stěžuji, že Urbani naše
argumenty jen otáčel proti nám a o urovnání
sporu týkajícího se objevů na Roraimě vůbec
nestál. Přerušil jsem s ním proto veškerou
komunikaci. V posledních týdnech ale naše
Caracas má díky své
pozici v horské kotlině pohoří Cordillera
de la Costa velmi
příjemné klima.
kauza nabrala znovu na obrátkách. Urbani se
rozhodl použít k degradaci našich úspěchů
na Roraimě i další prostředky. Ve speciálním
čísle jeskyňářského časopisu Explorador na
Kubě opublikoval článek, kde na dvanácti
stránkách popisuje, jak jsem se zachoval hanebně a porušil venezuelské zákony a jak je
třeba proti takovým lidem bojovat. Mé jméno
se opakuje snad na každém řádku. Příspěvek
naproti tomu ale vůbec nemluví o jeskyni
Krystalové oči ani o dalších našich tak důležitých výsledcích na Roraimě. Cueva Ojos de
Crystal alias Sistema Roraima de Sur totiž
má být teprve objevena Urbaniho společníky.
Situace se vlastně po dvaceti letech opakuje.
Z dalšího rozhovoru vyplývá, že Charles
organizuje své expedice bez požehnání úřadů
vlastně dodnes. Pokud bychom postupovali
oficiální cestou, lehce by se nám mohlo stát,
že na vlastní výzkum by nám nezbyl čas
a také žádné prostředky. Jistě s námi nyní
nebudou souhlasit jak ti, kteří se vydali cestou nekonečného souboje s úředním šimlem,
tak také celý byrokratický aparát, kterému ze
schvalování nejrůznějších povolení, grantů
a dotací tečou obrovské peníze. Dokonce
i z pohledu tržního mechanizmu vychází
podstatně levněji zaplatit „vstupenku“ formou finanční odměny indiánům žijícím pod
stolovými horami než úřadům v Caracasu.
Koneckonců z naší osobní zkušenosti víme,
že guayanští domorodci Pemoni jsou velmi
spolehliví a pracovití. Ti vzdělanější si uvědomují, že botanici, zoologové ani speleologové
nejsou pro jejich zem zdaleka tak nebezpeční
jako těžařský průmysl, který je schopný při
dolování zlata, diamantů nebo ropy znečistit stovky kilometrů řek a zlikvidovat lesy
rychleji než požáry. Přímá finanční podpora
domorodého etnika souběžně s osvětou nám
proto připadá správnější a důležitější.
Nad Ávilou se nakupily bouřkové mraky
a caracaský večer osvěžila krátká průtrž. Hádáme se s Braněm jak malí kluci o hromadu
pivních tácků z Country clubu. Charles je
pomaloval a popsal mapkami neznámých řek,
tajemnými jmény stolových hor a také náčrty
vstupních prostor nové jeskyně. Dlouho do
noci nám pak ještě vypravuje dobrodružný
příběh, jak před třiceti lety jako první sestupoval do jeskyně Autana ve stejnojmenné
hoře.
... Luis nás táhne
nocí, lesní neosvětlenou stezkou, na
Ávilu (2160 metrů
nad mořem). Snad
si proboha nemyslí,
že výhled na noční
Caracas je nejlepší až
z tohoto vrcholku...
77
Pravěká podzemní řeka
Charles Brewer Carías, Autana 1971
Cerro Autana,
v pozadí Cerro
Sipapó
Foto: Charles Brewer Carías
78
„Maripaden byl okřídlený tvor. Ze své jeskyně poblíž řeky Paragua vylétal jen v noci. Nikdo proto nevěděl, jak přesně vypadá. Lidé, kteří spatřili jeho siluetu v jasných měsíčních nocích, říkali, že se podobá
obrovskému netopýrovi. Pozorovat tohoto létajícího dravce bylo nebezpečné. Všichni velmi dobře věděli,
že se Maripaden živí lidmi.
Jednou se náčelník kmene Maňongong rozhodl učinit konec obávaným útokům. Požádal umírající stařenu, aby se obětovala a zachránila vesnici. Přivázali pak k jedné noze stařeny rozžhavené dřevo a v noci
ji zanechali na pláži jako návnadu. Jakmile se úplně setmělo, Maripaden přiletěl a křičící ženu odvlekl.
Všichni měli takový strach, že se rozprchli ukrýt do okolního lesa a neviděli, kam letěl onen záhadný
posel smrti. Když ale Maripaden nabral výšku, vánek rozdmýchal oheň a všichni spatřili směr, kudy
nestvůra odlétala. Zář ohně se po chvíli ztratila, jak dravec vystoupal nad mraky. Až před rozedněním
indiáni spatřili, jak záře z pochodně míří směrem k Guaiquinima tepui, kde se v jihozápadní stěně hory
nacházela jeskyně. Tato část se dnes nazývá Maripa tepui. Po rozednění domorodci vystoupili k jeskyni,
využili chvíle, kdy se Maripaden houpal ve své hamace, a zasáhli ho otrávenými šípy. Smrtelně zraněný
dravec přesto uprchl zadním východem jeskyně, roztáhl svá blanitá křídla a odletěl směrem na západ,
kde se ve vzduchu vykálel a padl mrtev do řeky.“
Temeno skalní věže
Cerro Autana
Foto: Charles Brewer Carías
V roce 1962 mně pilot Harry Gibson poprvé
ukázal obrovskou jeskyni protínající jakousi
stolovou horu. Ještě jsem nevěděl, že je nazývána Kuaymayjo. Neznal jsem ani jméno
misionáře Salvatora Gilije, který o ní psal
jako o hoře Carivirri již v roce 1782.
Letěli jsme tehdy asi 150 m pod vrcholem, kde jsme spatřili neuvěřitelně rozměrný tunel. Procházel skrz celou horu! Nad
vchodem, otvírajícím se na východní straně,
jsme si všimli velkého bílého kvádru. Kapitán
Gibson na něm viděl něco kulatého připomínajícího lebku. Nazvali jsme jej tehdy proto
Obětním kamenem.
Po této první návštěvě jsem se rozhodl, že
zorganizuji expedici, která by prozkoumala
jeskyni i domnělou lebku. Ještě jednou jsme
se vypravili letecky k hoře, abychom pořídili
sérii stereoskopických fotografií. Doufali
jsme, že bychom z nich mohli odhadnout
rozměry obětního kamene a jeskyně. Tyto
trojrozměrné fotografie se také ukázaly být
velice důležité pro strategii sestupu do jeskyně. Při jejich zkoumání jsme zjistili, že v severní části věže vede do jeskyně více vchodů.
Také jsem si všiml, že ve vchodu do hlavní
chodby jsou skvrny, které vypadají jako staré
nápisy.
Jediným detailem sloužícím k představě
o rozměrech jeskyně byly rostliny přečnívající přes okraje vstupních portálů. Později
se ukázalo, že naše představy byly naprosto
zkreslené. Rozety, které jsme považovali
za růžice ananasů, nás zmátly. V roce 1962
jsme ještě neznali bromélie tak obrovských
rozměrů, které rostou na tepuích. S výjimkou
botaniků specialistů je nebyl schopen nikdo
identifikovat.
Až o pár let později, na Nový rok 1965,
když jsme slézali jižní svah mesety Sarisariňama-jidi, jsme mohli poprvé obdivovat
obrovský rozdíl mezi velikostí brocchinií
a navií, které rostly vedle sebe v křemencové
stěně.
Tajemství výšky
vstupního portálu
jsme odhalili až za
deset let, když nás
vyfotili na obětním
kameni. O dalších
deset let později pilot
Jimmy Marull dokonce proletěl hlavní
chodbu letadlem.
Foto: Charles Brewer Carías
79
Jako rudá krvavá
žíla se kroutí kaňon
řeky Umajaje okolo
Autany.
Foto: Charles Brewer Carías
80
Od téhle chvíle jsme začali být také
opatrnější v odhadování rozměrů vchodu do
jeskyně na Autaně. Vymysleli jsme proto, že
dostaneme do záběru Gibsonovo letadlo. Ani
to nás ale neuspokojilo. Nedokázali jsme pak
zase odhadnout vzdálenost letadla od stěny.
Jeskyně se nám jednou zdála tak velká, že by
jí bylo možno prolétnout letadlem, jindy zase
malá, že by člověk stojící ve vchodu mohl
dosáhnout rukou na strop.
Tajemství výšky vstupního portálu jsme
odhalili až za deset let, když nás vyfotili na
obětním kameni. Také možnost průletu letadla horou se potvrdila. O dalších deset let
později pilot Jimmy Marull dokonce proletěl
hlavní chodbou na svém ultralightu.
Termín expedice na Autanu jsme stanovili na velikonoční týden roku 1970. Doufali
jsme, že dojdeme pěšky až k hoře a že se po
její severní stěně dostaneme až ke vchodu do
jeskyně. Expedice ale skončila neúspěchem.
Období dešťů přišlo v tom roce o pár týdnů
dřív a nám se nepodařilo vůbec proniknout
skrz zaplavenou džungli. Předčasný konec
výpravy navíc poznamenala tragická událost.
Pár minut před příjezdem na misiji na ostrově Raton zmizel v peřejích řeky Sipapó náš
kolega, básník Txomin Vizcarret Valero. Noc
před tím Txomin psal ve svém deníku:
Tuto noc cítím a chci poděkovat
za množství znalostí a za soužití
po boku osob, které považuji za
své nejlepší přátele.
Věřím, že se formuji, jak mám být a jak chci
Řeka Autana 27. 3.1970
O rok později v únoru 1971 se komise
pro rozvoj jihu CODESUR začala zajímat
o projekt, který jsem jim předložil a dala
nám k dispozici vrtulník. Mohli jsme přistát
přímo na vrcholu Autany. Doprovázel nás
anglický horolezec a novinář David Nott. Na
řadu přišly opět stereoskopické snímky. Potřebovali jsme totiž najít nejjednodušší sestupovou cestu ke vchodu do jeskyně, který zel
někde sto padesát metrů hluboko pod námi.
I když na východě se nabízelo šest lákavých
vchodů, všechny se nacházely pod dvacet
metrů širokým převisem, což znemožňovalo
sestup. Nejlehčí cesta tedy vedla severním
komínem na severním okraji věže, k západní
části jeskyně. Když jsme si mačetou klestili
stezku k vytipované spáře, viděli jsme konečně rozměry bromelií, které rostly na skalách,
a poprvé si uvědomili velikost našeho cíle.
Horolezecké družstvo tvořili David Nott,
Charles Brewer, Roberto Brewer a Bob Mad-
den, fotograf z National Geographic. Další
den jsme našli a posbírali lana, která jsme si
sem shodili z letadla. Mysleli jsme, že severní
spárou bychom mohli slézt do jeskyně téměř
bez slaňování. Ale jak jsme začali sestupovat,
zjistili jsme, že stěny pukliny jsou od sebe
vzdáleny více než 10 metrů a jsou navíc
pokryty kluzkým humusem, takže volně lézt
nešlo. Dalším problémem byla kompaktnost
skály. Křemenný pískovec byl daleko tvrdší,
než jak jsme jej znali z hory La Neblina.
Klasické horolezecké skoby jsme nemohli
použít. Při sestupu jsme byli velmi pomalí
a první noc jsme museli nouzově bivakovat
ve stěně.
Nikdo z nás nemohl spát. Měli jsme žízeň a báli jsme se, že spadneme. Ráno, zřejmě
z důvodu dehydratace a nedostatku spánku,
dostal Roberto astmatický záchvat a rozhodl
se pro návrat. Věděl, že trasa, kterou musí
sám bez pomoci zdolat, je nebezpečnější
než zbývající sestup do jeskyně. Nedal se
přesvědčit, že příští noc již budeme nocovat
na relativní rovině a že budeme mít dostatek
vody. Sledovali jsme ho, jak bez problémů
překonává úsek lanového žebříku „Electrón“
s ocelovými lanky a duralovými příčkami,
nainstalovaný původně pro fotografa Maddena, který neuměl moc dobře lézt. Pak nám
zmizel Roberto z dohledu a vzápětí se na nás
začalo sypat kamení. Lavina se řítila naším
směrem a jednotlivé kusy řítících se skal
vydávaly pískavé zvuky. Opticky se přitom
zdálo, že padají jak ve zpomaleném filmu. Až
když začaly v oblacích jisker dopadat na stěnu, uvědomili jsme si, v jakém jsme nebezpečí. Tento ohňostroj by bylo zajímavé sledovat
z dálky, ale v tomto sevření skal to bylo jako
při bombardování pumami, ze kterých létaly
úlomky ostré jak sklo. Vzduch se zaplnil pachem křemene. Chvíli klidu jsme vyhodnotili
jako signál, že Roberto dosáhl vrcholu, pak
ale začaly padat další kameny. Roberto se
nahoře potkal se sestupujícím Maddenem
a nasměroval ho k místu, kde jsme pro něj nechali uvázaný druhý lanový žebřík. Stokilový
fotograf Madden při nástupu na žebř uvolnil
ještě větší lavinu kamenů než Roberto. Před
létajícími kameny se nedalo nijak chránit.
Odrážely se, jiskřily o skálu a my mysleli, že
v následujících okamžicích zemřeme.
Po dvou hodinách Madden konečně dorazil až k nám. Vrcholem všeho však bylo, že mu
Roberto zapomněl říct o problému s vodou,
Až z půdorysu
nakresleného podle
Charlese Brewera
Caríase vyplývá, jak
je jeskyně na Autaně
členitá.
81
Řeka Carrao sbírá
vody z vodopádů
padajících ze stolové
hory Auyán tepui
(Ďablova hora)
- na obzoru vpravo.
Výrazná stolová hora
uprostřed snímku je
Cerro Venado ( Jelení
hora) známá spíše
pod svým indiánským
jménem Curavaina
tepui. Nejblíže je pak
nižší Topochi tepui,
někdy také nazývána
Cerro Cerbatana
(Foukačka).
Foto: Richard Bouda
82
takže zbytek dne jsme stále žíznili. Tím více
nás dráždilo bublání potoku, který tekl někde
blízko pod námi v jeskyni. Přitom jsme byli
ale stále mokří - od bahna a také komínem
táhl silný průvan, který přinášel déšť a orvané listy stromů z džungle, kterou jsme viděli
pod námi. Z výšky tisíc metrů vypadala jako
pestrý voňavý koberec. Pozdě odpoledne jsme
sestoupili na polici na konci komínu. Byl tam
malý vodopád. Pili jsme, až se nám točila hlava!
Během sestupu jsme cucali bláto a mech z rodu Sphagnum. To bylo ale sotva na osvěžení
úst. 24 hodin jsme byli bez vody a pod velkým
fyzickým i psychickým tlakem. Hned jak jsme
se umyli a dosyta nabažili vody, vydali jsme
se na pochod k blízkému západnímu vchodu
do jeskyně. Spěchali jsme, protože nám bylo
jasné, že se během chvilky setmí. Do začátku
noci zbývalo nanejvýš třičtvrtě hodiny. Mokrý
oděv na nás plácal, jak jsme se prodírali přes
větve keřů. Nejvíce mi ale utkvěl v paměti jeden magický okamžik. Teplo, sálající z našich
těl, v chladném okolním vzduchu kolem nás
vytvořilo mlhu, která ve světle zapadajícího
slunce svítila jako svatozář.
Široká cesta podobající se schodišti nás
dovedla přímo ke vchodu jeskyně. Tam nás
však zastavila skalní stěna, která zřejmě
vznikla zřícením části klenby. Až do této
chvíle nikdo z nás nespatřil vnitřek jeskyně.
Nemohli jsme se dočkat, co najdeme, až
překročíme „Bránu tajemství“. Všichni jsme
očekávali něco tajemného a záhadného, jak to
o této hoře napsal Alejo Carpentier ve svém
románu Ztracené kroky. Stiskli jsme si ruce,
jak je zvykem mezi horolezci, kteří dosáhnou
vrcholu. Překonali jsme překážku, která bránila ukojení naší zvědavosti. Nyní jsme mohli
společně sdílet první dojmy a hledat odpovědi na naše dávné otázky. Nalezneme pozůstatky civilizace, kterou Antonio de Berrío
našel v 16. století při své objevitelské cestě za
bájným princem El Dorado?
Nebo sloužila tato jeskyně pouze jako
strážní věž pro místní bojovníky, jak navrhl
páter Gilij o dvěstě let později? Byli snad tito
strážci autory hieroglyfů, které jsme spatřili
z letadla na jižní stěně?
Sloužilo toto místo jako pohřebiště, kde
kromě lebky na „obětním kameni“ najdeme
třeba i pohřební nádoby? Byla tato část hory
tvořena měkčí horninou, kterou vítr a deště
po léta erodovaly? Nalezneme v zákoutích
zbytky vajec pterosaurů, kteří žili v období
jury a křídy? Nebo byla tato jeskyně úkrytem
jiného okřídleného záhadného tvora, podobného tomu, podle nějž se zrodila indiánská
legenda „Maripaden“?
Růžové světlo, které vstupovalo do jeskyně
východním otvorem, ozařovalo stěny a odráželo se v pastelových barvách různých odstínů, které vyplňovaly ten nádherný prostor.
Přímo nad námi se rozprostíral dóm obrovských rozměrů, který byl lemován kruhy jako
v byzantské kopuli. Kdyby někdo z nás věřil
v nadpřirozené síly, byla by tohle pravá chvíle
padnout na kolena. Vstup do těchto míst se
stal neopakovatelným zážitkem a považovali
jsme jej za nejsvatější ze všech, které jsme kdy
poznali. Naprosto tichý prostor věnovaný záhadám minulosti. Chrám, který nikdo dříve
nespatřil. A v něm tajemství, která chceme
již deset let za každou cenu odhalit.
Přímo před námi, za mocnými závaly
kamení, které se podobaly městu v ruinách,
jsme spatřili východ z jeskyně. Když jsme
pohlédli ven, byli jsme oslepeni nádherou
vrcholů tepui, které se tyčily směrem na
východ až k horizontu. Toto místo jsme
nechali na druhý den, abychom byli odpočatí
a mohli prozkoumat také Obětní kámen.
Přestože jsme nenašli pozůstatky Maripaden,
pterosaura ani jeho vajec, nebyla to zase tak
bláznivá myšlenka. Jeskyně Autana existovala dávno předtím, než vyhynuli tvorové jako
Caeradactylus se čtyřmetrovými blanitými
křídly nebo Thalassodromeus sethi s pětimetrovým rozpětím křídel.
Důkazem, že tito tvorové v těchto oblastech před 110 milióny lety létali, jsou jejich
zkameněliny, které byly nalezeny asi půl dne
letu od vrcholu Autana. Lebku na Obětním
kameni a pohřební urny jsme také nenašli,
ale poblíž východního vchodu jsme nalezli
kousky uhlí. Schoval jsem si kousek, abych
zjistil, jestli se dá určit jeho stáří. Známky
lidské přítomnosti jsme neviděli. Hieroglyfy
na jižní stěně se ukázaly být pouze skvrnami
vytvořenými světlými minerály. Nejpravděpodobnější je, že uhlíky vznikly od blesku,
který udeřil do jednoho ze stromů vyrůstajícího v pološeru jeskyně. Nejzajímavější
na této křemencové jeskyni je, že jsme pod
centrálním dómem našli na zemi oblázky,
které sem byly přineseny proudem velké řeky
pravěkého odvodňovacího systému! Ten však
dnes již neexistuje. Když jsme vystoupili ven,
měli jsme většinu záhad vyřešenu. Nashromáždili a zdokumentovali jsme vzorky, které
určily říční původ jeskyně. Hlavou se nám
honily spousty dalších otázek. Na ty však už
musí odpovědět jiní. Odkud tekla tato řeka
a do kterého moře ústila? Našli bychom prodloužení jeskynního systému ve stěně vedlejší
hory Sipapó?“
83
Král tepuí
Někde tady, na
povodí Río Carrao,
na tomto nádherném
soutoku „bílé a černé“
řeky leží moje brýle.
84
Po týdnu příprav se s Charlesem Brewerem
a jeho syny Chayem a Johnem konečně
přesouváme brzo ráno na státní letiště
Maiquetía. Naše společenství vypadá dost
nesourodě. Více jako rodinný výlet, než jako
objevná expedice. Chayo je náš vrstevník,
zatímco Johnovi je teprve 12 let. Až v letadle
vnitrostátní linky do Canaimy ze mě padá
prach a pot nekonečných příprav v Caracasu. Dojmy z neuvěřitelné krajiny ubíhající
za okénky jsou silnější. Nejdříve se zjevuje
obrovské Orinoko, jehož šířka je opravdu
gigantická i z výšky 4000 metrů. Famózně
vypadá i přehrada Gurí, která bývala kdysi
největší přehradou světa. Pod jejími vodami
se ztratil nemalý kus prastarého pralesa.
Před přistáním v Canaimě vytahuji na
světlo otázku povolení správy parku. Canaima je střediskem stejnojmenného národního
parku a východiskem cest k Salto Angel, nejvyššímu vodopádu světa. V tomhle prťavém
turistickém centru hospod a hotelů těžko
ujdeme pozornosti úředníků inparques.
Charles ale jen s úšklebkem mávl rukou:
„Povolení? Na co? Já jsem přece král tepuí!“
Jeho slova jsem pochopil až na zemi. Okamžitě se rozkřiklo, že je tu doktor Brewer!
Zaměstnanci letiště donesli odkudsi proutěné křeslo, aby si sedl. S úžasem pozorujeme,
jak piloti, nosiči, lodníci, kuchaři i úředníci
vytvořili dlouhou frontu a Charles podepisuje jednu svou knihu za druhou. Povolení asi
opravdu nebudeme potřebovat!
Po obědě jsme se i s kompletní bagáží
narvali do malé soukromé cessny. Sotva se
nám podařilo odlepit ze země! Na obzoru se
rýsuje Auyán tepui - „Ďáblova hora“. Míjíme
největší venezuelskou turistickou atrakci
- vodopád Salto Angel, padající z výšky 979
metrů. Při pohledu na řítící se masu vody si
uvědomuji, že jí tolik není na žádné fotce,
kterou jsem kdy viděl. Charles mi potvrzuje,
že již začalo období dešťů a vodopád i ostatní
řeky mají silný nadstav. Napadá mě, že povodně nejsou zrovna ideální pro průzkum
vodní jeskyně... Křičím na pilota, jestli si
mohu otevřít okno, abych si vodopád vyfotil. Odpovídá, že on nemá problém, vzápětí
mám ale problém já se svými brýlemi. Sotva
jsem pootevřel okno, prudký průvan brýle
v tu ránu vysává do zelených pralesů.
Přistáváme pod masivem Chimantá
nedaleko pemonské vesničky Yunek. Naše
zavazadla jsou kvůli vyvážení podivně
rozptýlená po celém letadle. Než se je nám
podaří všechna najít a vyložit, stíhám si ještě
o křídlo rozbít hlavu. Všichni ostatní jsou
totiž alespoň o deset centimetrů menší než já
a tudíž normálně procházejí.
Tady v Yuneku jsme se měli setkat s Luisem a Federicem alias Kikem. Kromě sebe
sem měli dopravit i zásoby pro celou expedici. Luise známe už z našeho prvního večera
v Caracasu. Modrooký Kiko je majitelem několika caracaských autosalónů a mecenášem
dodávky whisky na naši výpravu. Rozhodl
se, že nás šokuje svým kulinářským uměním
z jiného koutu světa. Pro tuto expedici zvolil
Vodopády Carraa
nad turistickým střediskem Canaima
thajskou kuchyni! Pravděpodobně teď ještě
s Luisem obíhají caracaské supermarkety
tisíc kilometrů od nás a shánějí vzácné propriety pro svůj plán. Bez ohledu na chybějící
menáž odlétáme Benovým vrtulníkem do
Charlesovy jeskyně. Smolný den pro mě ještě
zdaleka nekončí. Od té doby si už pamatuji,
že vrtulník má vzadu výfuk a když se k němu
přiblížím hlavou, že je tam horko a vousy že
mi dorostou za týden.
Z kolmých stěn masivu Chimantá prýští
vodopády vyvěraček. Hora mi připomíná
seříznutou nasáklou mořskou houbu, na
kterou zhora někdo tlačí a voda z ní vyráží ze
všech stran. Kladu si otázku - jak to, že byl
jeskyňářský svět tak slepý, že se ani nepokusil
nalézt ty ohromné podzemní systémy, které
tenhle kras skrývá.
Ben většinou řídí vrtulník těsně nad lesem
až k úpatí skal, kde by ho termika měla vynést
o tisíc metrů výš. Ušetří tím palivo a nemusí
tak často dotankovávat z barelu, který si
nechal dole v pemonské vesnici. „Dnes je
ale vlivem trvalých dešťů proudění otočené,“
vysvětluje do sluchátek a ukazuje při tom na
kouř z vesnice Yuneku, který opravdu směřuje od stolovky do savany.
Vrtulník je přetížený. Sedím na batohu,
jednu nohu mám venku. Křečovitě se držím
pásů, které nejdou zapnout. Po čtvrt hodině
mám pocit, že mě musí vzduch každou chvíli
vycucnout do prostoru. Konečně přistáváme
v hájku endemických chimanteí. V dálce je
už vidět půlkilometrové kolo vývěrového am-
fiteátru před Brewerem objevenou jeskyní.
Ben přikazuje, aby polovina pasažérů opustila stroj. Ještě má v dobré paměti nebezpečný
manévr před pár týdny, kdy se poprvé na
Charlesův příkaz snažil vlétnout až dovnitř
obrovského, jinak nepřístupného portálu.
Z dálky nyní sledujeme, jak krouží a obhlíží místo přistání. Pak nám už mizí za šedozelenou hranou přímo v jeskyni. Jen plné
otáčky motoru prozrazují, že je zatím vše
v pořádku. Terén ve vchodu je členitý a Ben
nemůže proto zcela dosednout. Při výsadku
opře jednu lyžinu helikoptéry o čtyřmetrový
... Terén ve vchodu
do jeskyně je členitý
a pilot Ben nemůže
proto zcela dosednout...
85
Nejvyšší vodopád
světa Salto Angel je
vysoký 979 metrů.
Při pohledu na
řítící se masu vody si
uvědomuji, že jí tolik
není na žádné fotce.
Foto: Charles Brewer Carías
Indiánská osada
Yunek je pro nás
přestupní stanicí z letadla do vrtulníku.
Romantika tu nedýchá, ale přímo fičí jako uragán. Vesnice je
obydlená jen Pemony
a jedinou dopravní tepnou a spojnicí
s civilizací je menší
říčka. Kousek za
poslední churiatou se
zvedají vysoké stěny
rozeklaného masivu
Chimantá. Na snímku je Upuigma tepui
nazývaná také jako
Cerro Castillo.
strana 88-89
86
skalní blok a zbytek posádky musí parašutisticky vyskákat i se zavazadly do hustého
houští. Vrtule hlavního rotoru zatím riskantně prořezává studený jeskynní vzduch sotva
tři metry od skalní stěny. Za chvíli přichází
řada i na nás. Nikdy bych si nepomyslel, že
objevování podzemí může být tak nebezpečné ještě na povrchu.
Konečně ticho! Jen kdesi hluboko sto
metrů pod námi se ozývá šumění podzemní
řeky. Prales bromélií, bonetií a dalších pro mě
neznámých rostlin znemožňuje jakýkoliv pokus o průzkum venkovního okolí. Zvedáme
vaky shozené do husté vegetace a suchým
prachem, který zanechává v ústech hořkou
chuť po taninu, sestupujeme níž, blíž k vodě,
kde stavíme jediný maličký stan - skromný
základní tábor.
Doufáme, že dvojice s thajskou kuchyní
dorazí ještě dnes odpoledne. Od rána jsme
nejedli. Po inventuře batohů se potvrdila
zlá předtucha. Náš špek, instantní polívky
i čočka dovezená až z Evropy - vše zůstalo
mezi společnou bagáží v Caracasu. Žvýkáme
jen Charlesovo sušené maso. Je vynikající,
vyrobené podle tradiční receptury, kterou si
Charles dovezl od indiánů Yanomamů žijících na horním Orinoku. Nudličky hovězího
jsou teď ale jediné jídlo, které naše první skupina s sebou má a to nás trochu děsí! Odejít
se odtud nedá, cesta dál vede jen dolů - do
podzemí.
Odpolední paprsky slunce, které se
nakrátko prodralo mezi mraky, ozářily východní zelenavou stěnu vstupního portálu.
Odražené světlo prozářilo mohutnou boční
galerii končící stovky metrů daleko ve tmě.
Ptám se Charlese: „Co je tam?“ Charles krčí
rameny: „Nevím. Tam ještě nikdo nebyl.“ Je
to brána do ztraceného světa, brána do pekla
nebo brána do jeskyňářského ráje? Venku se
setmělo. Jídlo dnes už nedorazí.
87
88
89
Indiáni z Yuneku neví, že jejich Río Yunek pramení v Charlesově jeskyni. Foto: Richard Bouda
90
Ve slepém ramenu řeky Caroní je i z letadla vidět nekonečné úsilí hledačů zlata a diamantů.
91
Cesta do nitra ztraceného světa
... Na rovný křemencový blok pod
mohutným portálem
stavíme maličký stan
- skromný základní
tábor...
Foto: Charles Brewer Carías
92
Marně se snažím najít v yanomamském
sušeném proužku masa náznak kofeinu. Bytostně jej potřebuji, abych se po ránu vůbec
probudil. Charles navrhuje, že by nám uvařil
čaj z neznámých hořkých lišejníků, ale raději
odmítáme. Již tak mě vyhánějí jisté okolnosti
na záchod ven před jeskyni častěji než obvykle. Na vině bude buď včerejší půst a cestovní
horečka anebo odporně chutnající žralok
pilous, kterého mi předevčírem poručil Kiko
v jakési luxusní caracaské hospodě s příznačným názvem „Cueva“ ( Jeskyně). Špicuji uši
a snažím se mezi kapkami dopadajícího deště
a blízkého vodopádu zachytit zvuk vrtulníku.
Bez thajských specialit se klidně obejdu, ale
co chleba nebo třeba vařič. V tomhle psím
počasí by byl ale Ben šílenec, kdyby letěl.
Výrobce našeho masa tvrdí, že na něm
přežijeme i deset dnů. Moc mě tato informace
neuklidňuje. Hladoví vyrážíme prozkoumat
nedalekou neznámou boční větev jeskyně.
Na vrchol obrovského kvarcitového bloku, uprostřed budoucí kuchyně, maluje Braňo
malý křížek. Nulový bod jeskyně pro nás znamená start. Nit měřidla topofilu se odvíjí přes
kladku a na počitadle naskakují první metry.
Vedle délky měříme ještě úhel klesání nebo
stoupání a azimut. V každém bodu polygonu se kreslí a zaměřuje navíc profil chodby.
Z těchto čísel počítač později vyplivne nejen
3D model, ale také délku, kubaturu a spousty
dalších důležitých údajů o jeskyni.
Přelézáme a přeskakujeme obrovské křemencové balvany velikosti menších domů.
V jaké hloubce se skrývá skutečné skalní dno
jeskyně? Nevíme. Je ale pravděpodobné, že je
ve stejné výškové úrovni jako vývěrová řeka,
tedy alespoň třicet metrů pod námi. Chodba
je široká v jednom místě přes 100 metrů.
Z Braňova zápisníku vyplývá, že jsme již 350
metrů za vchodem, přesto stále není třeba
rozžíhat. Světlo pronikající obřím portálem
sem dopadá ještě pořád v dostatečné intenzitě. Máme jen pocit, že jsme na nějaké horské
túře, že je už pozdě odpoledne a začíná se
šeřit. Po hodině nás tma před námi konečně
nutí zapálit karbidky.
Vzápětí se ozve hrůzostrašný skřek! Po
prvním úleku identifikujeme vysoko nad
námi plácot křídel. Guácharo! Řetězová
reakce dalších skřeků známá z Roraimy se
naštěstí nekoná. Osamělý lelek nás ale i tak
pěkně vyděsil. Nazýváme po něm tuhle odbočku. Galería Guácharo. Je dlouhá přes půl
kilometru.
Bloky klesají příkře dolů. Nejmladší
Charlesův syn John sjíždí odvážně, jako lyžař,
suťovou strání neznámé propasti k rozlehlému blátivému jezeru, ač jediné sněhové pole
mohl vidět maximálně z lanovky na Pico
Bolívar. Za podzemní přírodní přehradou se
zvedá zával protisvahu, který uzavírá celou
chodbu.
Konečně můžu ukázat svůj fotografický
um. Tyhle dómy osvětluji metodou, kterou
znali fotografové už před 100 lety. Zapálením
hořčíkového prášku mohu dosáhnout téměř
neomezeného světelného výkonu. Tabulka na
dávkování magnézia, která se tolik osvědčila
v evropských jeskyních, tady ale nestačí. Poslední uvedená dávka je pro vzdálenost čtyřicet metrů. Navíc nedokážu odhadnout, jak
daleko je protější svah, po kterém se teď drápe John nahoru. 100 nebo 150 metrů? John
se jeví jako maličké světýlko, oranžový flíček
v nekonečném prostoru. Naštěstí pokračování exponenciální křivky grafu dávkování,
který před lety nakreslil a experimentálně
odzkoušel můj táta, se dá odhadnout. Po odsypání pětadvaceti gramů na první expozici
si uvědomuji další průšvih! Zásoba světelné
hořčíkové slože mi vyjde sotva na pár záběrů! Obávám se, že to, co v Evropě stačilo na
fotoexkurze do jeskyní na celý rok, bude tady
„vyboucháno“ za první den.
„Pojedem! Nehýbat! Zapalujte!“
Dva záblesky na zlomek sekundy ozářily
gigantický prostor jezera. Když jsem před pár
týdny Charlesovi posílal náhled fotografie
podzemní prostory Škocijánského krasu,
myslel jsem, že na tepuích nic většího nemůže být. Včera jsem pochopil, že jeho první
dopisy nelhaly. Musel jsem si taky přiznat, že
nic tak velkého jsem ještě v jeskyních nefotil.
... Dva záblesky
magnesiové slože na
zlomek sekundy ozářily gigantický prostor
jezera v Galería
Guácharo...
93
Fotogenická chodba
Estudio fotografico
Podle jediného lelka
jeskynního (Steatornis caripensis) dostala
tato prostorná fosilní
chodba název Galería
Guácharo.
94
Na digitálu se nakrátko rozsvítil náhledový
dispej se zaznamenaným obrázkem. Vyšlo to!
Těžký kámen obav ze mě spadl.
Burácení vrtulníku rázně přerušilo naše
fotografické úsilí. Menáž je konečně tady!
Máme pocit, že stroj přistává pár metrů od
nás. Pospícháme co nejvíc. I přesto nám
návrat k ústí jeskyně zabírá skoro hodinu.
Vítáme Kika a Luise a pomáháme do základního tábora odnést neskutečné množství
zavazadel. Venezuelský scénář expedice se od
našeho liší. Až za pár dnů se pozná, bude-li
efektivní. „Mírně“ nás s Braněm udivuje hromada syrových kuřat, ryb a jakýchsi mořských
potvor, prozatím bezpečně zasypaná několika
kilogramy ledu v polystyrénové lednici.
Odpoledne navlékáme naše nové přátele
do slovenských speleologických kombinéz
a zasvěcujeme je do tajů karbidek, které jsme
jim také přivezli z Evropy. Venezuelané se
tvářili nedůvěřivě již v Caracasu, když jsme
karbid kupovali. Naše pochybnosti, zda ho
seženeme, byly rychle rozptýleny, když jsme
zjistili, že se jedná o zcela běžné zboží používané ve Venezuele snad prý k dozrávání
banánů. V obrovských chodbách jeskyně
je acetylénový plamen nenahraditelným
zdrojem světla. To si dnes uvědomili i naši
kolegové.
Zdá se, že jsme konečně materiálně i duševně připraveni. Mezitím se setmělo a ocelově modrošedé těžké mraky podtrhly gigantickou siluetu ležícího mamuta vykreslenou
obrysem vchodové klenby. Už včera jsme
podle něj nazvali vstupní portál „Mamutí
tlama“. Vyrážíme proti dravému proudu podzemní bystřiny právě ve chvíli, kdy se venku
rozpoutala divoká tropická bouře. Bohové
tepui jakoby se rozzlobili, že se pokoušíme
vyrvat další kus jejich tajemství.
95
Útěk
Černé bahno ulpělé nejenom na zemi, ale i na
stěnách vstupního dómu je neklamnou známkou toho, že se tyto prostory zaplavují. Po
chvíli ale již kráčíme po světlerůžových plážích
jemného písku. Tudy říčka snad protéká volně
i při povodních. Po straně a suchou nohou
překonáváme nádherný vodopád. Charles mu
dává jméno Vanessin, po své první dceři. Nad
vodopádem pokračuje růžová soutěska široká
sotva 6 m. Nechybí mnoho, aby se jemná
vodní tříšť třímetrového vodopádu rozrostla
na dravou řeku. Celý dvousetmetrový úsek by
se pak stal neprůchozí pastí.
Po několika hodinách zastavujeme u jezera, které popisoval Charles ve svém prvním
dopise. Řeka se tu prořezává fotogenickými
puklinami o patro níž. Za temně rudým jezerem Lago Chayo, kousek nad vodopádem,
hledíme do černé nekonečné tmy. Hluboké
jezero zastavilo kroky nedostatečně vybavené první expedice. Charlesův nejstarší syn
Chayo tenkrát přetraverzoval po nevýrazné
římse na druhý břeh a zjistil, že za jezerem se
jeskyně rozděluje na dvě stejně velké chodby
a pokračuje dál.
Na průzkum
spodního patra pod
Pavoučím vodopádem
nedaleko Lago Chayo
jsme neměli za
tohoto vodního stavu
pomyšlení.
96
„Musíme lézt tady po pravé straně!“ vysvětluje Chayo. „Zhruba po dvaceti metrech
se po lavicích dostaneš asi čtyři metry vysoko
nad vodu. Tam je první těžké místo. Přitéká
tam od stropu nějaký malý potůček a dost
to tam klouže, ale když spadneš, tak se ti nic
nestane. Pokud umíš plavat!?“
Tajemná temnota za jezerem vyzývavě láká
k pokoření! Je skoro půlnoc. Moje zažívací
problémy z prvních dnů se stále ještě stupňují.
Celý den je mi zle. Na další dobrodružství se
už dnes necítím. Otáčím, a to nejkrásnější, co
je na jeskyňařině - objevování, nechávám pro
dnešek Braňovi s Chayem. Počítadlo topofilu
ukazuje, že ze základního tábora k jezeru je to
zhruba kilometr. Když si pospíším, za hodinu
jsem venku. Potkávám Charlese, který fotografuje s Johnem podivně vyhlížející deseticentimetrové kamenné panáčky - kapucíny.
Později je nazýváme Muňekos - Panenky.
Vyrůstají jako houby podobné našim smržům na plochém křemencovém kameni. Nic
podobného jsem nikde neviděl. Netuším ani,
jak mohly vzniknout. Snad je vytvářejí nějaké
neznámé organizmy.
Vedle bublání ve střevech mi bublá
v hlavě divná předtucha. Zdá se mi, jakoby
voda v podzemní řece začala stoupat. Nemohu to s určitostí dokázat, ale pro jistotu
varuji Venezuelany a říkám jim o možnosti
zatopení vchodu a uvěznění v podzemí.
Hlavní zásadou při přívalové vlně v jeskyni
je neutíkat proti vodě, najít pokud možno
suché bezpečné místo a čekat. Ale jak dlouho? Hodinu, den, týden, nebo než skončí
období dešťů?! Loučím se a sám se pomalu
courám dál temným tunelem zpět k východu.
Občas sice bloudím ve změti červených pískovcových skal, ale za chvíli se mi vždy daří
nalézt správnou cestu. Po krátkém suchém
úseku slézám zpět k malebnému říčnímu
kaňonu, který dostal po mém fotografickém
řádění název „Estudio fotográfico“, a tady se
náhle naplňuje zlá předtucha. Tam, kde jsem
měl ještě před dvěma hodinami postavený
stativ, už nelze přes dravý a hluboký proud
ani bezpečně přebrodit na druhou stranu
řeky. Situace zatím není kritická! K východu to mám sotva půl kilometru a terén je
už snadný, bez nutnosti přelézání skalních
bloků. Mám se vrátit a varovat přátele? Co
když se vstupní část jeskyně opravdu uzavře, jak tomu nasvědčovalo bahno vysoko
na stěnách? Vznikne sifon nebo jen dlouhé
jezero? Kdy může voda opadnout? Podaří-li se mi jako jedinému dostat k satelitnímu
telefonu, má smysl zavolat hned pomoc? Lze
vůbec zorganizovat záchrannou akci v těchto
zeměpisných šířkách?
Mozek odpovídá na všechny otázky
jednoslabičným - VEN! Po zběsilém čtvrthodinovém úprku zpomaluji až pod základním táborem. Je tu už třicetimetrové jezero
a z dálky se ozývá děsivý hukot vody. Drápu
se nahoru do Mamutí tlamy, ale namísto, aby
se řev řítící se vody vzdaloval, zesiluje! Až
v kuchyni odhaluji příčinu hrůzostrašného
Hluboké jezero (Lago
Chayo) zastavilo
kroky nedostatečně
vybavené první
expedice.
... V zúžené části
Estudio fotográfico,
kde jsem měl ještě
před dvěma hodinami postavený stativ,
už nelze přes dravý
a hluboký proud ani
bezpečně přebrodit na
druhou stranu řeky...
97
„Duhová stěna“ je
otevřenou knihou
geologické historie.
98
zvuku. Přes portál jeskyně se zvenčí valí osmdesátimetrový vodopád. Průtrž, která řádí
již několik hodin, rozvodnila malý potůček
nad jeskyní na přírodní živel a ten se řítí
zvenku do jeskyně. Povodňová vlna na hlavní
podzemní řece bude mít zpoždění, ale jak
dlouho? Hlavou se mi znovu a daleko intenzivněji honí katastrofické myšlenky o vnitřku
jeskyně. V tuto chvíli mohu ale už jen čekat,
kdy bohové zastaví svoje běsnění.
Minuty se zdají hodinami, než se na
hladině tvořícího se jezera odrazí karbidka
prvního příchozího. Nečekaně se ale nevrací
nikdo z Venezuelanů. Je to po pás mokrý
Braňo. Na jeho obličeji je vidět, že utíkal.
Nenechám ho ani vydýchat a zasypávám ho
otázkami: „Kde jsou ostatní? Vede to dál? Je
to stále tak velké?“
„Traverz přes Lago Chayo nebyl jednoduchý a zabral nám spoustu času. Ostatní
to vzdali hned na začátku, ani to nezkusili
a raději čekali na břehu. Chodba za jezerem
se nedělila tak, jak to popsal Chayo. Otevírá
se tam obrovský kruhový dóm s průměrem
možná přes sto metrů. Uprostřed je suťový
kužel desítky metrů vysoký. Za ním je kaskáda vodopádů. Je to tam fotogenické! Bude
se ti to líbit! Nahoře je profil chodby sotva
5x5 m. Voda teče po skalním dně a dovedeš si
představit, jak to tam teď vypadalo. Naštěstí
šlo lézt po skalních žebrech nad hladinou,
jinak by mě strhnul proud. Problém byl ale
dole. Pod vodopády je zase jezero. Traverzoval jsem po levé straně po pás ve vodě. Chayo
tam na mě čekal, protože se mu nechtělo do
vody. Ale teď už se stejně budou muset všichni namočit, jinak se z jeskyně nedostanou.“
„Všiml sis, jak rychle stoupá voda?“
„Tady, skoro venku, když už jsem věděl,
že mě to nemůže uvěznit, pozoroval jsem
jeden kámen na hladině. No povím ti, stoupá
to pěkně rychle! Vstupní jezero má teď už
aspoň sto metrů délku! Říkal jsem jim, aby
vypadli co nejrychleji ven, ale Charles s malým Johnem postupují hodně pomalu. Jestli
nepřestane pršet a nesníží se průtok řeky, odhaduji, že nejpozději za dvě hodiny se jeskyně
úplně uzavře.“
„A co bylo nad těmi vodopády?“
„Je tam obrovský tunel! Tam muselo téct
snad Orinoko! Lezl jsem ještě asi 300 m daleko k dalšímu vodopádu. Za ním je zase černo, už jsem tam ale nebyl. Mimochodem ty
vodopády jsem nazval Moravský a Slovenský.
Když jsem viděl, kolik se valí vody v místě,
kde se oddělil Chayo, na nic jsem nečekal
a utíkal jsem ven.“
Průtrž venku při Braňově vyprávění trochu polevila, ale vodopád se valil přes portál
jeskyně v nezměněné síle. Vymýšlíme strategii, jak co nejbezpečněji pokračovat v objevování jeskyně. Pokud se jeskyně nezatopí,
připravíme jakési záchranné nouzové vaky
se suchým oblečením a zásobami na několik
dní. Ty bychom potom strategicky rozmístili tak, aby byly dosažitelné z částí jeskyně,
o kterých předpokládáme, že se nezahltí
a budou průchozí i za povodně.
Občas slézáme patnáctimetrový stupeň
k jezeru, abychom zkontrolovali klacek, ze
kterého jsme vyrobili provizorní vodočet.
Odhadujeme, že pokud se naši přátelé nestihnou vrátit do půl hodiny, budou muset
plavat. To by bylo už značně riskantní a rozumnějším řešením by bylo v tomto případě
počkat v poslední vysoké prostoře u „Duhové
stěny“ nad Vanessiným vodopádem, než voda
opadne. Snad zhodnotí situaci správně.
Světlo! Konečně! Radost ze shledání
je nepopsatelná. Jsme všichni tak unavení,
že sdělování dojmů necháváme až na ráno.
Svítat bude už za pár hodin. Ještě než zalezeme do stanu, který jsme postavili ze strachu
před nebezpečnými škorpióny, žijícími v celé
jeskyni, nahlížím k strmému svahu propasti
s naším vodočtem. Slézat k čerstvě vyrobeným zářezům ale není potřeba, klacek je
už několik metrů pod vodou. Pár minut po
návratu našich přátel se odehrála apokalypsa.
Podzemní řeka se rozběsnila na průtok několika kubických metrů za vteřinu, přívalová
vlna vzedmula jezero a zalila průchod do
jeskyně...
Zdá se mi sen, slunce pálí do plachty
stanu. Tiché letní horké ráno prořízne pískání kosa sedícího kdesi v koruně vysokého
smrku. Horkem už nelze vydržet ve spacáku.
Pomalu rozeznávám melodii jakéhosi slovenského šlágru. Že by se kos naučil pískat
šanson? Slunce, horko a stan ale zůstávají!
Musí být už před polednem! Dřív paprsky do
tábora nepronikají! Vodopád se změnil jen
ve spršku těžkých kapek a když vykouknu ze
stanu, zjišťuji, že jsme na ostrově. Hloubka
jezera se zastavila na nějakých deseti metrech
a hladina dosáhla jeden a půl metru pod náš
stan. Zbytek dne plánujeme, co dál, chystáme
nouzové vaky, ale stejně vše záleží na tom,
kdy a jestli vůbec voda opadne.
... „Je tam obrovský
tunel! Tam muselo
téct snad Orinoko!“...
Galería Orinoco
99
Brána mystéria otevřena
Moravské vodopády (Cascadas de
Moravia) za noční
povodně ztichly pod
hladinou obrovského
jezera.
100
„Klesá, ale projít se ještě nedá. Zdá se mi, že
už tam ale není sifon.“
Luisovo sdělení zní pořád dost pesimisticky. Máme sice jeden člun, ale tváří se spíš
jako hračka do bazénu a celý explorační tým
jím asi na druhý břeh nepřepravíme. Celý
den se dohadujeme, co dál. Nakonec vítězí
myšlenka vysunutého bivaku na vyvýšeném
místě co nejhlouběji v jeskyni. Než se úplně
zešeří, balíme se na několik kompletních dní
v podzemí. Po několika hodinách napjatého
čekání to vypadá, že si budeme muset zase
vytáhnout spacáky a věřit, že snad zítra nás
jeskyně znovu pustí do svých útrob. V jedenáct v noci konečně ověřuji, že po svahu
z černého kluzkého bahna jde obejít hlubokou část jezera a projít do jeskyně. V táboře
zůstává jen Charles s malým Johnem pro
případ, že bychom se nevrátili do příletu vrtulníku. Musel by zavolat Benovi a posunout
den odletu ze stolové hory.
Už druhou noc se tedy trmácíme tmou
a přelézáme přes kamenné bloky, tentokrát
navíc zatížení proviantem, karbidem a výstrojí na několikadenní táboření ve tmě. První
záchranný vak zanecháváme hned u Duhové
stěny. Za soutěskou Estudio fotográfico odkládáme lano, pro případ, že by nešel přejít
dravý proud.
Přelézt traverz nad Lago Chayo s batohem na zádech je první vážný problém.
Pomáháme kolegům z Caracasu, jak jen to
jde. Přesto až na samém konci charakteristické žbluňk! naznačuje, že se někdo na římse
neudržel. Luis stojí po pás ve vodě. Jistě by za
jiných okolností vyvolala tato příhoda smích,
ale nám nějak do smíchu není. Ještě víc si
uvědomujeme, co by zde znamenal třeba
jen vymknutý kotník. Už od včerejška jsme
utahaní jak koťata. Všímám si, že Kiko doslova mele z posledního. Venezuelani jakoby
vytušili smysl naší ostré slovanské výměny
V Planetáriu, kousek
před Moravskými
vodopády stavíme na
vyvýšeném bezpečném místě vysunutý
bivak.
názorů, zda jít dál či zůstat v megadómu za
jezerem. Braňo chce jít až do Galería Orinoco, kde si včera zapamatoval bezpečné místo.
Hádka graduje, když Braňo vstupuje do
jezera pod Moravskými vodopády. To je ale
hluboké víc než po prsa. Riskovali bychom
namočení spacáků a Braňo, i když s nevolí, se
musí přizpůsobit nejslabším členům týmu.
Vracíme se do kruhového dómu a sutí
stoupáme na jeho nejvyšší místo. Na placatých lavicích rozkládáme konečně bivak.
Je zase hluboká noc, za chvíli proto uléháme do stanu. Kiko ležící jen tak ve spacáku
na křemencovém kameni žertuje, že ve stanu
neuvidíme hvězdy a že on to má jako v planetáriu. Název se okamžitě ujal. Jen doufáme, že
kdyby se zvedla voda, nevystoupá až sem na
vrchol suťového kužele pod kopuli Planetária. Braňo přesouvá ještě přilby s karbidkami
rovnou před vchod stanu. Je to starý jeskyňářský zvyk. Karbidka hoří ještě i několik
hodin, než se přestane vyvíjet acetylen. Pak
zhasne a ráno, pokud není přilba se záložním
elektrickým světlem hned na dosah, nastává
komické tápání v absolutní tmě. Dnes už má
ale na bivaku každý většinou ještě ledkovou
čelovku.
„Vypadni s těma gumákama ven!“ řvu,
když ve skomírajícím světle vidím, jak Braňo
leze do mého stanu ve špinavých holinkách.
„Zbláznil ses, budu pak utíkat před povodní bos?“
Asi na tom něco bude. Bez přilby a karbidky, jen s čelovkou by člověk velkou vodu
nějak přečkal a vylezl i ven, ale bez bot by to
bylo hodně zlé!
Za monotónního zvuku nedalekých
Moravských vodopádů usínám snad za pár
vteřin. Za chvíli mě ale něco budí. Možná
je to kus pískovcového balvanu tlačícího
mezi mé lopatky? Měním pozici, ale nějaká
předtucha mi nedává znovu usnout. Mozek
pomalu zapojuje více a více buněk, aby
vyhodnotil snovou intuici materialisticky.
A najednou to mám! Rychle otvírám stan
a ostrým světlem čelovky prořezávám okolí.
Nic neobvyklého ale není vidět. Vybavují
se mi Braňova slova o nočním úprku před
přívalovou vlnou.
Voda je živel a už mockrát mi přinesla silnou dávku adrenalinu. Jednou jsme v Černé
Hoře sjížděli neznámou řeku na kajaku. Kolmé stěny soutěsky se zařezávaly na obou březích až do rychlého proudu řeky, která mizela
kdesi hluboko pod námi. Nešlo vystoupit, nešlo ani najít nějaké místo s nejnižším rizikem.
Nemohli jsme se již ani vrátit, ani místo přenést. Podrželi jsme tehdy loď a jeden z nás si
v ní stoupl a zkoušel prohlédnout nebezpečné místo. Viděl stejně jen prvních pár metrů.
Řekli jsme si, že pojedeme všichni tři těsně
za sebou, tak, aby ten další mohl operativně
vyhodnotit a případně změnit cestu či chybu
svého předchůdce. Po několika eskymácích
a několika krutě dlouhých vteřinách jsme si
šťastně podávali ruce v klidnějším místě pod
kataraktem. Předchozí stísnění za okamžik
ukončila euforie uvolnění.
101
Nit měřidla topofilu
se odvíjí přes kladku
a na mechanickém
počitadle naskakují
metry. Vedle délky
měříme ještě úhel
klesání nebo stoupání
a azimut.
Foto: Charles Brewer Carías
Permanentní několikadenní strach téhle
expedice je ubíjející! Natahuji se pro své
gumáky a vycpávám jimi mezeru mezi kamením pod mými zády. Šramot probudil Braňa:
„Co se děje?“
„Už je to tady! Poslouchej!“
Braňo se trochu nadzvedl a povídá: „Nic
neslyším.“
„No právě! Ale když jsme sem přišli, tak
tady hučely Moravské vodopády! ...a řeka
téct asi nepřestala! Víš, co to znamená, že?“
„Byl ses podívat, o kolik to nastoupalo?“
„Nebyl. Ale teď už jsou asi celé Cascadas
de Moravia pod vodou! Ty jsi byl nahoře. Jak
myslíš, že jsou vysoké? Říkal jsi, že za nimi je
obrovská chodba - Galería Orinoco. Jsou to
spojené nádoby. Myslíš, že jsme tady výš?“
Braňo v každém bodu
polygonu zapisuje
rozměry do tabulky,
kreslí půdorys i profil
chodby.
Foto: Charles Brewer Carías
102
„Asi ano, kaskáda nemá víc jak osm metrů
a my jsme aspoň patnáct metrů vysoko. Snad
přežijeme!“
Z útržků divokých snů mě znovu vytrhuje
monotónní vzdálený hukot vody. Chvíli přemýšlím, jestli se mně vše jen nezdálo. Brumlavý zvuk vařiče a vůně kávy evokuje i ve tmě
nový den. Luis si pochvaluje, jak se mu pěkně
spalo, jaké tady bylo příjemné ticho. V duchu
si říkám: „Pro někoho příjemné, pro někoho
hrůzostrašné.“
Je nás pět a musíme se pro větší efektivitu
měření rozdělit do dvou skupin. Z Venezuelanů je nejšikovnější bezesporu Chayo, zato
nejstarší Kiko je velmi pomalý a lezení mu
dělalo včera největší problémy. My s Braněm
si tedy vezmeme ještě Luise a půjdeme co
nejdál do jeskyně. Na nějakém viditelném
místě necháme batoh a začneme měřit odtud
dál. Úkolem caracaské dvojice bude dotáhnout polygon od Lago Chayo až k tomuto
místu s batohem.
Brodíme jezero pod Moravskými vodopády a procházíme Orinockou chodbou. Světlo
karbidek osvětluje okolí do vzdálenosti třiceti
metrů. Zastavuji na chvíli, abych se rozhlédl
a získal přesnější představu o velikosti podzemních prostor. Braňo s Luisem se pomalu
vzdalují. Jejich světla po chvíli připomínají
dvě světlušky letící klikatými trhanými přískoky letní nocí. Kousek nad Slovenským
vodopádem zahajujeme měření. Funím s nití
topofilu do příkré stráně. Řeka šumí kdesi
hluboko dole pod sutí a není ji vidět. Na vrcholu křemencových bloků stavím kamenného mužika, další měřičský bod. Přede mnou
se černá další neznámá gigantická prostora.
Velmi tvrdé
černé stalaktity jsme
nazvali „pavoučí“.
Minerální obsah
krasové vody, resp.
aerosol z vodopádů
a peřejí podzemní
řeky se sráží na neustále obnovovaných
pavoučích vláknech.
Vznikají tak velmi
atraktivní tvary.
Vedle kondenzace jsou
důležitými faktory
jejich často antigravitačního růstu výpar,
proudění jeskynního
vzduchu i poměrně
vysoká teplota okolí
(cca 15° C).
Foto: Richard Bouda
Braňo sleduje zběsile se točící nit topofilu. Tak dlouhé záměry ještě v jeskyni
neměřil. Nit musí procházet od bodu k bodu
přímočaře, nesmí se nikde lomit. První měřič
se obvykle snaží založit nový bod co nejdál.
Tady by ale byla vzdálenost tak velká, že bychom na sebe vůbec nedokřičeli. Braňo tedy
vymýšlí novou strategii: „Jak křiknu stop,
založ další bod, bude to vždy po sto metrech.
Delší to být nemůže.“ Pokyvuji, že rozumím
a odcházím do temnoty. Je jasné, že z delších
záměrů se už mapa špatně vynáší. I sto metrů
je dost!
Co to je?! Náhle je všude tma, natáčím
světlo na všechny strany, ale oči se nemohou
ničeho zachytit. Ať se snažím sebevíc, všude
jen černá prázdnota. Vystoupili jsme snad ven
ze stolové hory? Je bezhvězdná noc? Rozsvěcuji halogenku a svítím nad sebe. Tak přece!
Ostrý kužel odhaluje strop zhruba 25 m nade
mnou. Boční stěny se tu rozestoupily na
takovou vzdálenost, že na ně nedosvítím
a nedosvítím. Zoomuji a prohledávám. Kde
by mohly být? Prostě tu nejsou! Zmocňuje
se mě jakási stísněnost z prostoru! Jak tohle
vůbec může držet? Jak to, že ten strop nespadne?
„Stóóóp!“
Aha, měřím! Na to jsem už málem zapomněl.
Ohlédnu se po sto metrech dozadu,
kde je plochý lichoběžníkový profil chodby
jednoznačně vymezen oranžovým světlem
Braňa a Luise. Tvar mi připomíná nedostavěnou egyptskou pyramidu, exponovanou na
negativní barevný film.
„Mám bod!“ křičím zpátky, aby si Braňo
odečetl a zapsal hodnoty.
Chvíli se nic neděje a pak začne hranatý
obrys pomalu mizet v temnotě, jak kamarádi
postupují ke mně. Jen abychom tuhle bránu
do Ztraceného světa středozemě Guayanské
vysočiny našli, až se budeme chtít vrátit.
„Viděl jsi někdy něco tak velkého?“ ptám
se Braňa a sám tápu a v paměti lovím vzpomínky na silnými reflektory osvětlený kaňon
podzemní řeky v Škocijánských jamách ve
Slovinsku. Mezi tím posíláme Luise, aby zjistil, jak je chodba široká. Dno není vodorovné
a Luis si vybral stranu stoupající do příkrého
svahu, jakoby tušil, že na boční stěnu narazí dřív. Já zatím připravuji stativ, fotoaparáty
a magnesiovou slož v naději, že nám světlo
hořícího hořčíku pomůže poznat rozměry
této podzemní katedrály.
103
Dóm Galería Karen
y Fanny je největší
podzemní prostorou
Venezuely a svým
objemem se řadí k deseti nejmohutnějším
jeskynním kavernám
světa.
104
Najednou se ozývá Luisovo vzrušené
volání: „Pojďte sem!“
„Co je tam? Další chodba? Nějaký živočich nebo kosti?“
„Ne, ale podivné krápníky! To musíte
vidět!“
Charles už předevčírem našel asi půl kilometru od vchodu řadu zvláštních speleotém,
jeskynních výplní. Nejmohutnější byly bílé
koule o průměru fotbalového míče. Vyrůstaly
ve shlucích podobných obrovské pěstírně
žampiónů. Při prvním pohledu na ně bych
přísahal, že jde skutečně o houby. Koule byly
ale tvrdé, kamenné a pouze jejich zvláštní tvar
nasvědčoval tomu, že by mohlo jít o stromatolity vytvořené nějakými sinicemi. Ty byly
před dvěma miliardami let jednou z prvních
živoucích hmot na Zemi. Prekambrické písky pravěkého sladkého moře možná překryly
tuto jednoduchou formu života, která v hibernaci přežila všechny pozemské katastrofy
a zvraty. Mnohem později, až po vyzdvihnutí
stolových hor, podzemní řeka prořezala tuto
jeskyni a mikroorganizmy zmutovaly do
podoby těchto stromatolitů. Divokou teorii
bude nutné dokázat laboratorními expertízami, které nám možná otevřou nový pohled na
vznik života na Zemi.
Škrábeme se do kopce za Luisem, plni
očekávání, co objevíme dnes. První pohled
na špinavě vyhlížející stalaktity nás ale zase
tolik neočaroval. Brčka známá v našich vápencových jeskyních dorůstají délky až tří
metrů a bývají obvykle dutá. Největší krápník,
který Luis našel, má sotva poloviční délku.
Po krátké diskusi odlamujeme malý vzorek
pro mineralogické určení. Prvním překvapením je, že stalaktit není dutý. Při pohledu na
opalizující lom nám náhle dochází unikátnost
objevu. Stále se přece pohybujeme v inertním
křemenném pískovci. Všechny minerály musejí být tedy oxidy křemíku! Žádný vápenec, ve
kterém jsou gravitační krápníky běžnou formou, žádný sádrovec ani sůl, ale jen křemen,
křišťál nebo opál. To, co našel Luis, je možná
jeden z největších přírodních opálů na světě!
Opatrně slézáme zpět k mému fotostanovišti uprostřed gigantické chodby. Chtěl bych
udělat alespoň jednu jedinou fotku tohoto
megaprostoru. Luise pošlu skoro sto metrů
daleko. Poslouží jako měřítko, jako mravenec
ztracený na hromadě štěrku vysypaného z obrovského náklaďáku. Braňa pošlu ještě dál.
Jeho úkolem bude zapálit druhé světlo. K tomuto účelu mám pyrotechnickou zápalnou
šňůru. Skvělé by teď byly elektrické palníky,
které by šly odpálit dálkově vysílačkou. Při
současných protiteroristických kontrolách by
ale se mnou neprošly letištní kontrolou.
Řeku není vidět, jen velmi vzdáleně tušíme její šum kdesi hluboko pod sutí. Možná
kvůli tomu je rozhovor na delší vzdálenost
nemožný. Jednotlivé slova a věty splývají
v nesrozumitelné mumlání. Domlouvám
proto předem jednoduchou signalizaci: „Jak
poprvé křiknu, je to signál pro tebe, Luisi, už
se nesmíš hýbat, protože otvírám závěrky fotoaparátů. Pak mi to bude chvíli trvat, než se
doškrábu ke složi. Je nachystaná tady nahoře
na boku. Musel jsem ji dát tak daleko, jinak
bych si přeexponoval popředí. Jakmile začnu
zapalovat, křiknu podruhé. To bude signál
pro Braňa, aby zapálil i on druhé světlo o sto
metrů dál. K oběma zábleskům by mělo dojít
v diferenci sotva vteřiny. Tím bude zajištěna
jakž takž synchronizace. Snad se to povede.
Luisi, ty se ale stále ještě nehýbej, hlavně
hlavou, nebo budou na fotce čáry a fleky od
čelovky. Jakmile se vrátím a zavřu závěrky
obou fotoaparátů, křiknu potřetí. Pak se už
můžete hýbat a vrátit se oba ke mně.“
Příprava a expozice snímku nám zabrala
více než půl hodiny. Po posledním výkřiku
z plných plic „Fin!“ čekám neuvěřitelně dlouhé vteřiny, než digitální fotoaparát vyhodnotí
dva záblesky, mezi kterými je jenom tma.
Problém je totiž v tom, že po expozici hořčíkem vznikne mlha. Ta komplikuje a často
zcela znemožní udělat další snímek. Jestli to
tedy expozičně nevyjde, jsem v háji. Panebože, to je doba! Konečně! Na displeji naskakuje jakoby sluncem měkce prozářená chodba.
Ta tečka uprostřed, vypadající spíš jako kaz
na čipu, je Luis. Povedlo se! Kluci i já jsme
nadšeni. Času je ale hrozně málo. Už zítra
má přiletět vrtulník a expedice končí. Jsme
sice domluvení s Charlesem, že pokud se nevrátíme do rána, zavolá satelitním telefonem
Benovi, aby pro nás přiletěl až další den, ale
rádi bychom dodrželi původní termín.
Zaměření jeskyně je neméně důležité.
Odkládám proto batoh s fotoaparáty, aby mě
nelákaly k dalším obrázkům. Transporťák
zůstává na dobře viditelném vyvýšeném bal-
vanu a je ostře modrý. Nemám žádné obavy,
že bych jej na zpáteční cestě nenašel.
Kráčíme kamennou apokalypsou. Ploché
stropy v ohromných lavicích opadávají už
miliony let na dno, kde je pomalu užírá řeka
a v podobě jemného písku odnáší ven. Vždy
jsem snil o objevování obrovských horizontálních chodeb. Představoval jsem si dómy
s černým neznámem. Teď se mě ale zmocňuje
jakási tíseň. Strach z prostoru tak velkého, že
překonává i moje sny. Mozkem mi vystřelují
otázky. Nalezneme nějaký konec? Vyjdeme
ven? Čeká nás před tím složitý ponorný
labyrint, jak jej známe z Krystalových očí?
Vrátíme se včas do základního tábora?
Po hodině přicházíme k užšímu kaňonu,
na jehož dně se objevuje po delší době zase
říčka. Bublání vody navozuje dojem, že jeskyně je živý organizmus. I my ožíváme. Průtok
je nižší, což nám zlepšuje předchozí depresivní náladu. Nebezpečně vyhlížející zával před
námi uzavírá celý profil podzemní soutěsky.
Zatímco Braňo s Luisem dokončují zamě-
„Mucholapka“. Základním stavebním
prvkem při vývoji
tzv. „pavoučích
krápníků“ jsou shluky
poškozených starých
pavučin. Výsledný
minerál je opál.
Foto: Richard Bouda
105
ření posledních metrů jeskyně, pokouším se
proniknout mezi růžovou sutí pod stropem
chodby. Menší viklany při přelézání vydávají
ostře zvonivé zvuky, ty větší mnohatunové
dosedají s dunivým rumpnutím zakončeným
nepříjemným skřípotem drtícího se písku.
Silný průvan protahující závalem vyzývá
k dalšímu postupu. Prolézám škvírami mezi
labilními bloky, ale vítr jakoby se stáčel zpět
na opačnou stranu. Při pohledu na stěny malé
síňky si připadám, jako bych hrál s neviditelnými obry dětskou karetní hru „záchod“.
Zurčící voda kdesi přede mnou vyzývá: „Pojď!
Vytáhni si kartu a vyhraješ celou partii!“
Ale raději dost! Stop! Tohle je přece ten
konec, který nám chyběl k završení expedice!
Vracíme se do bivaku. Je možné, že budeme
muset ještě pomoci Kikovi s Chayem doměřit
střední pasáž jeskyně, ale i tak bychom mohli
stihnout bivak sbalit a ještě před půlnocí vylézt
ven do základního tábora. Znovu klopýtáme
přes největší dóm jeskyně, který si později
Charles přál nazvat po své druhé dceři a ženě.
Proč ne - Galeria Karen y Fanny.
Jenom ještě najít svůj vak s focením. Prvních dvěstě metrů tmy je za námi, ale batoh
nikde. Již se objevuje brána - východ ze ztraceného světa, už slyším Slovenský vodopád.
„Musím se vrátit! Nenašel jsem foťáky.“
Nikomu se se mnou ale nechce. Plahočím
se další půlhodinu zase zpátky do tmy. To
není možné, musí tu někde být! Boční stěny
se začínají přibližovat. Ne, už jsem zase moc
daleko - tak do třetice. Tady jsou, no konečně!
Světýlka kamarádů v dáli se namnožila
a vytvořila maličké souhvězdí. Zřejmě se
obě skupiny právě potkaly. Zdravíme se, jako
bychom se neviděli celý rok. Braňo s Kikem
nahrubo sečetli polygonové záměry. Naše
jeskyně má 4,5 km. Po Krystalových očích je
druhou nejdelší křemencovou jeskyní světa!
Její rozměry jsou ale unikátní a těžko překonatelné. Se svými 400 000 m3 se dóm Karen
y Fanny řadí mezi deset největších podzemních přírodních prostor na Zemi včetně těch
„běžných“ vápencových.
Podobně jako pojmenoval objevitel
Jimmy Angel po sobě největší vodopád světa, i Charles nás požádal, abychom jeskyni
nazvali po něm. Tato prostá žádost v nás
kupodivu nevyvolala žádné negativní emoce.
Najednou si uvědomujeme, že o generaci
starší Charles byl už před půl stoletím jediným průkopníkem speleologie tepuí, i když
se jeskyňářem vlastně nikdy nenazýval. Cueva Charles Brewer bude důstojné jméno pro
náš společný objev!
106
Jsme doma. Chodím jako omámený
a velký objev nejsem schopen hned vstřebat.
Zažívám úplně jiné pocity, než jakými byla
euforie po objevu Krystalových očí. Tehdy
jsem měl pocit vítězství, teď stále očekávám,
že se už z toho vydařeného snu musím probudit. Vnitřní neklid umocní sdělení pracovnice laboratoře, že moje zakázka není ještě
ani čtvrtý den vyvolaná. Mám sice snímky
z digitálu, ale ty by kvalitativně neměly diapozitivům ze středoformátového fotoaparátu
sahat ani po paty. Po týdnu a každodenním
nátlaku mi laborantka vrací dva nerozbalené
filmy. Konečně se přiznává. Většina filmů je
rozvinutá a zaseknutá v jejich mašině.
„Můžete být ale klidný, už je objednán
náhradní díl a během nejbližších dnů bude
proces vyvolání dokončen.“
Odešel jsem tedy „naprosto klidný“ a za
necelé čtyři týdny jsem si skutečně vyzvedl
zbylé filmy. Díky nestandardnímu vyvolání na
nich silně převládala fialová barva. Byl jsem
v šoku. Jak tohle vysvětlím Charlesovi? Celá
moje práce je v háji. Tolik peněz a energie!
Jako fotograf jsem zklamal. Tohle nemůžu
vzdát! Po několika dnech trápení se mi podařilo barvy zkorigovat. Počítač je kouzelník!
Pár fotografií spolu s Braňovou mapou
i textem posíláme hned do speleologických
redakcí po celém světě.
Každému na potkání také vykládám
o mystickém podzemním světě v křemencích.
Na jakési odborné konferenci o krasových
jevech vystavuji na téměř prázdnou řadu
bílých stojanů několik fotografií z Bréwerky.
Stařičkému profesorovi z jedné renomované univerzity popisuji mohutné prostory
v křemenných pískovcích. Nedůvěřivě si mě
prohlíží a s porozuměním pro laika přikyvuje:
„Ano, ano, v asijské části Ruska jsou známé
horizontální kaverny hluboké i několik desítek metrů. Nebo v Jižní Africe existují suťové
pseudojeskyně v křemencích. Dokonce i u nás
naleznete krátké jeskyně v křídových pískovcích, ale větší prostory? Ne, ne, to stěží...“
„Pane doktore, ale podívejte se tady na
fotografii, kterou máte za zády!“ snažím se
oponovat. Profesor si nasazuje brýle a při
pohledu na rozpaženého Charlese statujícího
v obrovské prostoře boční chodby Brewerky
- Galería Guácharo jakoby do něj vjel blesk:
„Křemence, říkáte? To je ale zajímavé!“
Všiml jsem si pak ještě o několik hodin
později po mé přednášce, jak dlouho stojí
u mých fotografií a nevěřícně nad nimi vrtí
hlavou. Možná právě tato epizoda iniciovala
myšlenku vrátit se co nejrychleji na Chimantu.
Již nikdy jsme neviděli ve Vanessině vodopádu tolik vody jako při naší objevné expedici. Tento snímek je pořízen
až o rok později (2005) v relativně suchém období.
107
... Odražené světlo prozářilo mohutnou boční galerii končící stovky metrů daleko ve tmě. Ptám se Charlese: „Co je
tam?“ Charles krčí rameny: „Nevím. Tam ještě nikdo nebyl“...
108
Vítězný Charles v jedné z našich „Bran do ztraceného světa“
109
Facety
str. 129
Duhová stěna
str. 98
Jezero
v Dómu Guácharos
str. 109
Stromatolity
str. 128
Pod Balkónem
Žampiónů
str. 120
Křišťál
str. 129
Muñekos
str. 126
JESKYNĚ CHARLES BREWER
Masiv Chimantá
Délka jeskynního systému je 4,8 km
Galería
de los Guácharos
str. 94
Galería de los Guácharos
str. 108
Zával v Dómu Guácharos
str. 93
110
Krystalové oči
str. 129
Cascada
Vanessa
str. 107
Cascadas
Chumaceiro
str. 97
Estudio fotográfico
str. 95
Balkón žampiónů
str. 118
Podzemní bivak
str. 101
Pavoučí stalaktity
str. 127
Gravitační
stalaktit
str. 129
Opálové excentrity
str. 128
Křemenná vlákna
str. 129
Dóm Karen a Fanny
str. 104
PRŮZKUM
Alfredo Chacon, Ricardo Guerrero, Eduardo Wallis,
Francisco Delascio, Alberto Tovar, Alejandro Chumaceiro,
Federico Mayoral (Kiko), Luis Alberto Carnicero,
Fernando Tamayo, Charles Brewer Capriles (Chayo),
Charles Brewer Carías, John Brewer, Cesar Barrio,
Marek Audy, Branislav Šmída
Galería Orinoco
str. 99
ZAMĚŘENÍ
Federico Mayoral, Luis Alberto Carnicero,
Charles Brewer Capriles, Charles Brewer Carías, John Brewer,
Marek Audy, Branislav Šmída
Moravské vodopády
a Lago Carnicero
str. 100
KRESLILI
Branislav Šmída, Federico Mayoral
Sociedad Venezolana de Ciencias Naturales
Česká speleologická společnost
Slovenská speleologická společnost
(2004)
Balkón
žampiónů
str. 130
Cascadas Tovar
str. 119
Pavoučí vodopády
str. 131
Cascadas de las Arañas
str. 96
Chayovo jezero
str. 97
Mucholapka
str. 105
Pavoučí
stalaktity
str. 103
111
NÁVRAT
DO ZEMĚ LVŮ
(Chimantá, únor 2005)
Churí tepui je součástí masivu Chimantá.
Banánovník v popředí je spolu s jukou
a ananasem hlavní
plodinou pěstovanou
Pemony z vesničky
Yunek pod touto
stolovkou.
112
Chaos, který vládne na počátku další expedice na Chimantu, je nezměrný. Nejhorší je,
že s každým dalším zmatkem se sypou i naše
peníze. Připadám si jako herní automat, který
každou chvíli s ostrým zvukem vypustí proud
mincí do plechové přihrádky.
Z Caracasu jsme se přepravili autobusem
do horkého hornického „hnízda“ Paragua na
břehu přehrady Guri. Je to poslední asfaltové
letiště na trase od Orinoka k Chimantě. Využívají ho nejvíce zlatokopové k zásobování
svých rýžovišť rozptýlených v džungli Guayanské vysočiny. Okolo ranveje se válí vraky
ruských letadel.
Je nás přes dvacet a přestože naši venezuelští kolegové letí vlastními soukromými
letadélky, budeme potřebovat nějakou větší
potvoru. Letištní personál nám za chvíli
přistavuje dvouplošník antonov, to největší,
co zde vyhrabali. Po hodině zjišťujeme, že
přes veškerou snahu se ani do něj nevejdeme.
Ve chvíli tohoto zjištění jsou ale všichni naši
Venezuelani už pod Chimantou nebo ve
vzduchu! Posíláme s dvouplošníkem vzkaz,
aby se pro mě, Paľa a Ríšu vrátilo nějaké
menší letadlo. Doufáme, že nás nezastihne
noc. Potmě se v indiánském Yuneku nedá
přistát.
Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.
Nekonečné hodiny trávíme v hospodě. Smažené banány a vařenou juku zaléváme pivem
a plánujeme s Paľem Barabášem, jak natočíme akční záběry do jeho filmu. Paľo už na
stolovkách byl. Přešel tehdy se svými přáteli
Auyán tepui a okolo vodopádu řeky Churún
slaňoval zpět do civilizace. Z nádherného
vandru natočil skvělý romanticko-dobrodružný film „Amazonia vertical“. Richard
jede naopak na stolovky poprvé. Vážím si
ho pro jeho spolehlivost a nebojácnost. Jeho
silný stisk ruky a upřímný pohled rychle boří
komunikační bariéry při jednání s Venezuelany i dalšími novými členy expedice.
Konečně se objevuje maličké letadýlko
Charlesova mladšího bratra Roberta Brewera. Nezapomněli na nás!
Těsně před startem začíná náš pilot Roberto prohlížet nejrůznější páčky a konfrontovat
jejich funkci s manuálem v ruce. Možná to
patří k běžné předletové kontrole, ale u venezuelských pilotů to rozhodně nebývá zvykem.
Vzpomínám na třicet let starou historku,
kterou znám z Charlesova vyprávění. Bylo
to na Autaně, kdy Roberto zapomněl předat
v táboře informaci, že členové průzkumného
týmu, visící na lanech ve stěně, jsou již druhý
113
Krov pemonské
churiaty v Yuneku je
postaven bez jediného
hřebíku.
Hrázděné zdivo vydrží guayanské deště
jen několik let.
...Neodolám vodáckému pokušení a půjčuji
si od Pemonů jejich
„keňu“, curiaru.
Loďka je vydlabaná
z jednoho kusu kmene
stromu, který Pemoni
nazývají awarkai
(Dimorfandra
macrostashya)...
den bez vody. Tiše doufám, že dnes na nic
nezapomene.
Systém komunikace přistávajících a startujících pilotů je, jak jsme vypozorovali,
primitivní. Jde o to, do jaké hustoty provozu
letiště je ještě použitelný. Přistávající pilot
nejdříve zakrouží nad letištěm a přesvědčí se,
že zrovna nikdo nestartuje. Pak jde na přistání. Teoreticky by měl mít také přednost.
Upozorňujeme ještě Roberta, že mu
z pravého křídla jeho cessny crčí benzin,
ale on jen mávne rukou se slovy „tranquilo
- v klidu“ a jde na start. Mapu našeho letu
podává společně s kapesní GPSkou Ríšovi,
ze kterého se nechtě stává navigátor. Při
startu mapa kompletně zakrývá přední okénko letadla. Richard se ji snaží rychle sbalit,
ale stroj už nabírá rychlost. O hlavu menší
Roberto neustále vstává ze svého sedadla,
aby vůbec něco viděl. Kontroluji pásy! Tohle
nedopadne dobře! Ríšovi se konečně podařilo sbalit mapu a zoufale křičí: „Hey! We are
out of runway! - Ranvej už končí!“ Roberto
přitahuje knipl a... stihli jsme to.
Přetínáme klikaté jizvy rozvodněných řek
Caroní a Paragua. Když míjíme Salto Angel,
říkám si, je to dobré, vody je málo. Rozhodně
míň než loni.
Navádíme našeho pilota nad neznámou
megapropast na Auyán tepui, kterou jsem našel na letecké fotografii, ale výhled nám náhle
zastírá bouřkový mrak. Roberto se s bouřkou
nemazlí a „pálí“ mrak zcela středem! Nevidíme vůbec nic. Ríša hlásí z GPS výšku 2450
metrů, ale jak vysoko trčí skaliska Auyánu
v těchto místech, nejsme schopní z fotografie
vyčíst. Když se mraky trhají, vidíme pod sebou
už zase jenom zelené amazonské moře.
Za Auyánem na vypálených kouscích lesů
u řeky Carrao jsou občas vidět rozbité vraky
letadel. Utěšujeme se, že Roberto opravdu
vše důkladně zkontroloval. Klesáme.
Malí Pemonci se rozprchli z fotbalového hřiště. Následuje tvrdý náraz kousek za
jedinou brankou a dobrždění v savaně za
hřištěm udupaným bosýma nohama indiánů.
S náčelníkem čistě pemonského Yuneku již
Charles domluvil přenocování ve dvou churiatách, tradičních chýších oválného půdorysu.
Za hrázděnými zdmi z písku a klacků, pod
střechou z listů palmy moriche panuje velmi
příjemné, vzdušné klima. Krov i krokve jsou
svázány jen lýkem a celá chata je postavena
bez použití jediné modernější suroviny. Rozum zůstává stát nad tím, proč sem misionáři
dopravili na střechu svého svatostánku vlnitý
plech. Pravoúhlý kostel hyzdí jinak idylickou
pemonskou vesničku.
Náčelník za to, že nás domorodci tak
bezproblémově ubytovali, žádá jednu autobaterii. Pravděpodobně, aby mohl sledovat
114
fotbalový zápas, třeba zrovna s naším slavným
Nedvědem, kterého nečekaně znají i v tomto
zapadákově.
Na zahájení expedice připravuje Kiko
v jedné z churiat královskou hostinu v podobě vynikajícího japonského suši. Jeho pestře
různobarevné druhy rýžových zámotků ostře
kontrastují s šedí a chudobou indiánské
osady. Večer vylézají ze škvír chatrče stovky
švábů a v několika desítkách vteřin obalují
svými křupavými tělíčky všechny odložené
potraviny, můj hrnek se zbytkem čaje a všechno ostatní špinavé nádobí.
Ráno si jdeme zaplavat do nedaleké říčky
Río Yunek. Neodolám vodáckému pokušení
a půjčuji si od Pemonů jejich „keňu“, curiaru.
Loďka je vydlabaná z jednoho kusu kmene
stromu, který Pemoni nazývají awarkai
(Dimorfandra macrostashya). Roberto, který
se přišel k řece také osvěžit, na mě volá: „Jsi
kamikadze! Utopíš se!“ „Horší než včerejší let
s tebou to nebude!“ odpovídám se smíchem.
Curiara má sice kulaté dno, ale díky tomu,
že je těžká, je docela stabilní. V Adamově
rouše jezdím po řece nahoru i dolů. Nikde
ale nejsou ani malé peřeje. Chtělo by to
nějak dopravit tuhle dřevěnou loďku k nám
a sjet na ní třeba vršek Čertových proudů na
Vltavě. To by byla šou mezi stovkami polyetylénových kajaků!
Benův čtyřmístný vrtulník nás celý den
naváží na stolovku. Místo pro překladiště Ben
Hustý porost
Brocchinií tatei
není nepřekonatelnou
překážkou. Je nutné
ale postupovat velmi
obezřetně. Epifytické
brocchinie se udrží
i na tenkých větvích
bonétií, které překrývají hluboké propasti.
Foto: Richard Bouda
letos zvolil přímo nad vchodem do Brewerovy jeskyně. Na tomto místě by měl vzniknout
menší povrchový tábor, tzv. campamento
Cumbre. Tady budou pracovat botanici a biologové. Po příletu na překladiště se s Ríšou
operativně rozhodujeme, že zůstaneme zde,
v campamento Cumbre. Eliminujeme tak
svou účast na riskantním manévru při vlétávání vrtulníku do jeskyně.
V táboře jsme společně s vynikajícím
herpetologem Cesarem Barriem a botani-
Vrtulník navážející
pasažéry a materiál
do Brewerky vypadá
z horního campamento Cumbre jako
dětská hračka. Přistávací manévr probíhá
pod převisem, na
skalních blocích
umytých vodopádem,
který se objevuje při
každém větším dešti.
115
Daní za táboření
nad jeskyní, v botanické zahradě plné
endemitů a hlavně
nedaleko tekoucí
vody, byl každodenní lanový sestup
a výstup 80 metrů
vysokého portálu.
Foto: Richard Bouda
kem Franciskem Delasciem. Celý týden nás
zasypávají spoustou informací o unikátnosti
tepuiské flóry a fauny. Máme blízko k čerstvé
vodě a můžeme si sami vařit. Podařilo se nám
tak udržet hygienu v pomyslných mantinelech a ubránit se epidemii průjmu, která, jako
loni mě, letos trápí „dolňáky“.
Náš první úkol je nalézt a promačetovat
cestu k druhému skalnímu prahu. Charles
tam z vrtulníku vysadil Braňa, který ze skalního stupně spustil stometrové lano a teď
jen bezmocně křičí do vysílačky, abychom si
pro něj přišli. Víme, že situace není kritická.
V nejhorším ho vezme dolů vrtulník. To by
pak ale zůstalo náhorní plató Chimanty pro
nás opět tabu.
V civilních kalhotech a pohorkách s Ríšou srdnatě vyrážíme proti proudu malého potůčku do džungle! Již po prvních sto
metrech jsme orvaní a špinaví jak hrdinové
z amerického filmu a mokří až na kůži.
Vracíme se pro overal a gumáky a po dvou
hodinách boje s vegetací se konečně šťastně
setkáváme s Braněm. Večer pak zavěšujeme
také druhé lano, kousek od našich stanů. Je to
jediná spojnice se základním táborem postaveným tradičně v portálu Cueva Brewer.
Komická postavička malého jeskyňáře
Hernána z konkurenční venezuelské speleologické skupiny SVE nám každou volnou
chvíli zpříjemňuje nějakým vtípkem. Charles
ho pozval a zaplatil mu náklady na expedici
hlavně z politických důvodů. Po našich problémech s autorizací jeskyně Krystalové oči
tak dal jasně najevo, že on je člověk velkého
srdce a povyšuje vědu nad osobní šarvátky.
Nejkomičtější ale je, že Hermán jako jediný místní oficiální speleolog neumí slaňovat, takže za celý týden se do nejmohutnější
venezuelské jeskyně, začínající přímo pod
jeho nohama, ani nepodívá. Ve skrytu duše
podezírám Charlieho, že to celé zosnoval,
Hermána „si vybral“ a nad jeskyní zapomněl
schválně.
Expedice je rozdělena na dvě etapy.
V první specialista Marcano odebírá vzorky neznámých organizmů přímo v Cueva
Brewer. Souběžně pomáháme Paľovi Barabášovi se záběry pro jeho dokumentární film.
Zbytek lidí se rozptyluje na menší skupinky,
které vyrážejí do terénu v okolí Brewerky,
zkusit štěstí a nalézt jiné jeskyně.
Ve druhé etapě by nás všichni Venezuelani měli opustit a my bychom se měli věnovat
povrchovému průzkumu křemencového krasu v místě, pod kterým leží konec jeskyně.
Hned ráno tedy bereme Paľa k Pavoučímu vodopádu, k jednomu z nejkrásnějších
a zároveň nejdivočejších míst v jeskyni. Tady
natáčíme scénu našeho útěku před rozbouřenými podzemními vodami. K nasvětlení scén
používáme 500wattové halogeny a malou
elektrocentrálu. Původně jsme chtěli svítit
magneziovými loučemi, ale zapalujeme je
až později, jen pro zábavu. Kupodivu tyto
podezřele vyhlížející tyčky nechaly personál
vídeňského letiště zcela klidným. Dal jsem
je do batohu úplně nahoru a k předodletové
kontrole jsem přistupoval s pocitem, že budu
zastřelen pro výstrahu hned na letišti. Zpátky
je nepovezu!
116
Brocchinie tatei nad romantickým potůčkem tekoucím přímo
nad vchodem do Bréwerky.
117
Mezitím venezuelská skupina vyrazila po
povrchu k propasti zřícené v místě koncového závalu v megaodbočce Galeria Guácharo.
Chayo se spustil po stěně obrostlé aromatickými lišejníky o osmdesát metrů níž do obrovského kaňonu. Mezi skalisky prorostlými
tropickou džunglí se ale prakticky nehnul
z místa.
Slováci Erik s Janem zkoušeli v této
propasti štěstí o den později. Srdnatá dvojice
pronikla mezi bloky nekonečného závalu.
„Tady je průvan! Když odhážeme pár
šutrů, půjde možná prolézt. Je to pořád lepší,
než mačetovat tu zeleninu venku.“
Ploché viklany pískovcových bloků jen
šeptají a skřípou. Když se pohne tunový vápencový blok, dokáže se ozvat pronikavým
zvonivým zaduněním. Na rozdíl od toho jsou
Balkón Žampiónů
se nachází několik
metrů vysoko nad
řekou protékající
kaňonem Estudio
fotografico.
118
závaly na stolovkách zákeřně tiché. Nahoře
venku se mezitím setmělo a na batohy přikryté igelitem začaly dopadat první těžké
kapky.
V našem campamento Cumbre máme
nečekanou návštěvu. Došel smolař Majdo,
který natáčel na Roraimě pokaženou kamerou. Opozdil se a zatím mu utekla Braňova
parta směřující k neznámému portálu, který
spatřili z vrtulníku. Oblafli ho! Nejdříve ho
poslali pro něco zpět do tábora a pak mu
vytáhli lano, aby se za nimi nedostal. Asi měli
pocit, že by je hromotluk Majdo brzdil.
Lano jsme mu hodili s Ríšou zase zpátky,
ale to, aby na noc honil Braňa po stolovce,
jsme mu rozmluvili. Tyhle klukoviny se mi
vůbec nelíbí. Přitom Majdo je snad nejobětavější člen výpravy. Včera jsme ho potkali
samotného jen se slabě svítící ledkovou čelovkou, klopýtajícího v suti uprostřed Brewerky.
Karbidku někomu půjčil. V krosně na zádech
nesl nepředstavitelně těžký stometrový kabel
k elektrocentrále. V Brewerce byl poprvé,
a proto ani nevěděl, kam vlastně jde.
Majdo se nejdřív zdráhal přijmout naše
pozvání, ale nakonec rád směnil venezuelského tuňáka s kukuřicí za českou čočku se
špekem. Hlavní menážník expedice Kiko
má tuňákovo-kukuřičné konzervy s názvem
Margarita tak v oblibě, že jich koupí vždy
několik palet. Nesnáším Margaritu!
Nakonec ale na čočku Majdo ani nepočká
a s prvními kapkami deště rychle odchází.
Tvrdí, že si nalezl jakýsi převis vhodný pro
přespání. Přemlouváme ho, aby se vrátil po
laně dolů do Campamento Base. Mezitím se
rychle snažíme uklízet roztahané nádobí, a tak
si v šeru ani nevšimneme, kdy a kam Majdo
vlastně odešel. Během dalších minut se strhne
tropická smršť. Hřmí a blýská se s takovou
frekvencí, že je vlastně světlo. Malý potok
kousek od našeho stanu se rozvodňuje v pořádnou řeku a ta přepadá podobně jako loni
mohutným vodopádem přes portál jeskyně.
V chodbě Galería
Chacón „skáče“
podzemní řeka přes
Cascadas Tovar po
žlutě zbarvených křemencových vrstvách.
119
Chodba nazvaná
mými přáteli Estudio
fotografico de Marek.
120
Až v deset hodin večer při pravidelné
relaci nám Charles potvrzuje i do vysílačky:
„Sí, el hombre alto con pipa es aquí... Ano,
ten vysoký chlap s dýmkou je tady!“ Oddechli jsme si. Majdo tedy přece jen slanil
dolů
„Hladina v podzemní řece stoupá, ale
uvnitř jeskyně nikdo není. S Braňovou skupinou nemáme spojení,“ pokračuje Brewer.
Předáváme vysílačku Césarovi do sousedního
stanu a Charles mu sděluje další novinky.
Hluk neustávající průtrže je tak silný, že se
neslyšíme přes stanové plachty ani na vzdálenost několika metrů.
Erik s Janem zatím neúnavně těží pískovcové bloky. Nevědí nic o tom, že venku zuří
bouře. Zesílený průvan je ještě víc popohání
k průniku závalem. Po několika minutách
se před hubeným Erikem konečně otevírá
nekonečná černá tma!
„Jano, pojď honem! To je snad ještě větší
než Brewerka!“
Dvojice chvíli stojí na vrcholu závalu pod
stropem chodby a nevěřícně se snaží prosvítit
prostoru před nimi. Hluboko pod suťovým
kuželem na dně obrovského dómu je vidět
temné rudé jezero. Erik s Janem rozvážně
sestupují sutí k jezeru. Z dálky je slyšet zvuk
tekoucí vody.
„Stopy!“
Euforickou radost střídá zklamání.
Šlépěje na břehu podzemního jezera jsme
otiskli loni s Johnem. Dvojice si uvědomila,
že jsou v Cueva Brewer, jen pár minut od
základního tábora. Oklamala je tma i šumění
vodopádu z rozvodněného potoka nad jeskyní, který zde normálně není. Kdyby se sem
dostali o hodinu dřív, na hladině by se ještě
zrcadlilo světlo, dopadající slabě zvenčí, z tři
sta metrů vzdálené Mamutí tlamy. Vlastně
ale kluci i přes své zklamání splnili primární
úkol, najít pokračování Guáčáří chodby.
Cesta zpět tam, odkud přišli, by byla tak
obtížná, že se dvojice raději rozhodla pro přespání v suchu základního tábora, i když bez
spacáků. Ty teď i s karimatkami leží na platu
nad propastí. Kdo by se pro ně trmácel.
Braňo, Marcel a Paľo jsou také v suchu.
Podařilo se jim schovat v portálu lokalizovaném první den z helikoptéry. Jejich noc ale
není klidná. Ukazuje se, že Braňova náhlá
nevolnost a pocity dušení vyvolané před léty
v „Dusivé jeskyni“ na Roraimě byly opravdu
způsobeny jakousi rostlinou. Mech, kapradí
nebo možná prach z uschlých lišejníků v této
jeskyni tady na Chimantě vyvolaly u Braňa
podobnou alergickou reakci. Na Roraimě
tehdy krátkou jeskyňku ihned opustil, tady to
ale tak rychle nejde. Za chvíli se ho zmocňují
vážné halucinace. „Vyveďte mě ven!“ zoufale
křičí.
Marcel s Paľem si rozumí beze slov. Je
jim oběma jasné, že jestli Braňo omdlí nebo
začne bláznit, nic s ním už nenadělají. Jde
o vteřiny. Mají co dělat, aby ve zkušeném
jeskyňáři zmobilizovali poslední síly k návratu na povrch. I Braňo ví, o co jde, už to
zažil. Taky ví, že musí po laně vylézt stejně
sám, nikdo to za něj udělat nemůže. Chtěl
by spěchat, ale nejde to. Lano končí stále
v nedohlednu. Konečně! Ruce kamarádů ho
táhnou nahoru. Celou noc pak Braňo zvrací
žlutozelené hleny a má vysokou horečku.
Další den mají kluci pomyšlení už jen na
návrat. Průzkum zůstal nedokončen, ale tato
příhoda dala jeskyni jméno - Pekelná díra.
Ráno se s námi spojují vysílačkou „dolňáci“.
„Tady je Campamento Base - Charles.
Volám Campamento Cumbre! Předávám
vaše lidi. Hledají Majda...“
V Cueva Brewer
žijí vedle cvrčků
Hydrolutos sp. také
tito divoce vyhlížející
štíři. Zpočátku jsme
se domnívali, že se
vyskytují pouze ve
vchodových partiích.
Později se ale
ukázalo, že štíři žijí
i na konci jeskyně.
Jsou sem zřejmě při
povodních transportováni z povrchu
spolu s rozvodněnou
řekou.
Pravidelná ranní relace začíná záhadou!
Co tam ksakru dělají naši? Měl by tam být
jen Majdo.
„Tady je Erik.“
„Eriku, jak ses tam dostal?“
„Prošli jsme s Janem včera přes zával do
Galeria Guácharo a nechtělo se nám zpět do
té činy.“
„To chápu, byl to děsnej liják. Stihl to
včera Majdo za sucha, nebo ho to chytilo
ještě na laně?“
„Majdo tady není. Odešel s Braňovou
skupinou už včera.“
„No to je průser! Neodešel! Kluci mu
utekli. Byl až do večera u nás a před tou
průtrží odešel. Mysleli jsme, že dolů! Charles
nám potvrdil vysílačkou, že ho viděl.“
„Jestli vlezl do jeskyně, mohla ho povodňová vlna odříznout. Teď je vstup Brewerky
zatopený.“
„Dobrá. Zkuste se po něm podívat, jestli
někde nespadl cestou od lana. My se podíváme tady nahoře. Mluvil o nějakém převisu
vhodném na přespání. Dáme další relaci za
hodinu.“
„Konec.“
Charles si Majda asi s někým spletl. V půl
jedenácté zahajujeme záchrannou akci. Upínáme se k malé skalce na kraji džungle, kde
by snad mohl být převis pro přečkání noci.
Konzerva od Margarity dokazuje, že jsme
na dobré stopě a za rohem... Hurá! Na jediném polosuchém místě velikosti dvou ešusů
spokojeně spí dvoumetrový Majdo. Máme
radost, že je v pořádku.
121
Kamarcawarai tepui z horské skupiny Los Testigos
122
Na úbočích Ptari tepui roste hojně Stegolepis parvipetala s oranžovými květy.
123
VZNIK STOLOVÝCH HOR
Na prekambrickém žulovém podloží (stáří 2,3
mld. let) nazývaném Guayanský štít se před
2 mld. let počaly usazovat křemenné písky.
Tento klidný sedimentační proces probíhal ve
sladkovodním moři uprostřed prakontinentu
Pangea.
Vodorovné pískovcové uloženiny byly poblíž
dnešní Roraima tepui před 1,4 až 1,8 mld.
let proraženy mohutnými sopečnými výlevy,
které je místně metamorfovaly na křemence.
Na Chimantě k obdobným výlevům došlo
mnohem později, až před 200 mil. lety. Je
pravděpodobné, že sopky čněly nad hladinu
moře (obr. 1). Popílek vymrštěný erupcemi byl
rozptýlen do okolí. Po dopadu na hladinu pomalu klesal na dno moře tvořené křemennými
písky. Mikroskopické vrstvy tufů stejně jako
metamorfóza pískovců na křemence ovlivnily
skladbu a vlastnosti jednotlivých geologických
uloženin. Především se změnila propustnost
vody v jednotlivých vrstvách. Některé jsou
zcela nepropustné, jiné porézní jako mořská
houba. Tento jev je jedním ze základních prvků pro vznik křemencových jeskyní.
V okolí největších čedičových výlevů, zbytků
pravěkých sopek, jsme na Chimantě nalezli
jeskyně.
K výzdvihu hornin (obr. 2), ze kterých se
pak vyerodovaly tepui, došlo až na přelomu
druhohor a třetihor (před 100 až 65 miliony
let), možná už i dříve. Výzdvih vlivem posunu
zemských desek trval relativně dlouho. Poslední hypotézy však hovoří o možnosti náhlého výzdvihu po pádu meteoritu Chicxulub
do oblasti Mexického zálivu (před 65 miliony
lety). Někdy v tomto období přelomu druhohor a třetihor došlo také k vertikálnímu rozpraskání uloženin. Zajímavé je, že pravidelné
pukliny viditelné na Chimantě až z vesmíru,
jsou skutečně tečnami na kráter Chicxulub.
Musíme si uvědomit, že meteorit měl velikost
možná i 10 km a byl jedním z největších mimozemských těles, které dopadly na Zemi. Pevnina se chovala jako kapalina a seismická vlna
zvedala nová pohoří tisíce kilometrů daleko.
Jen vrcholek, který vznikl uprostřed kráteru
po zpětném vymrštění stlačených hornin, byl
dvakrát vyšší než Everest.
Po výzdvihu na počátku třetihor docházelo
vlivem říční eroze k separaci stolových hor
a denudaci - ke snižování povrchu okolí až na
úroveň dnešních savan (obr. 3). Souběžně se
začaly také tvořit jeskyně.
Obr. 1
Proražení vodorovných pískovcových uloženin mohutnými čedičovými sopečnými výlevy, které čněly
až nad hladinu moře.
Obr. 2
Výzdvih hornin a vertikální rozpraskání. Vznik tektonických iniciačních puklin pro vstup srážkové vody,
zahájení chemického procesu rozpouštění a eroze.
Akopán
Churí
Obr. 3
Říční eroze, separace stolových hor a denudace
okolí. Tento proces probíhá dodnes
magma
124
Tirepón
intruze
žula
granit
křemence
pískovce
moře
ROZDĚLENÍ
GUAYÁNSKÉ VYSOČINY
MASIV CHIMANTÁ
Horský masiv Chimantá
se rozkládá mezi veletoky Caroní a Caruay. Je
složen z jednotlivých meset, z nichž nejvyšší jsou
Amuri, Churí, Akopán
a Murei tepui. Nejvyšším
vrcholem je bod Euroda
(2698 m n m.) na stolové
hoře Murey tepui.
Náhorní plošiny tu zaujímají celkovou plochu okolo 1470 km2, což je pro
představu zhruba stejná
rozloha, jakou má naše
Šumava.
Chimantá je oddělena od
okolních savan nebo nížinných lesů kolmými stěnami, které dosahují výšku
až 2000 m.
INTRUZE V MASIVU CHIMANTÁ
Intruze je pronikání magmatu do okolních
hornin. Rozdílem teplot žhavého magmatu
a okolních pískovců dochází k metamorfóze na křemence (kvarcity).
Sopečné intruze masivu Chimantá jsou
velmi dobře patrné na satelitních snímcích.
Díky nim jsme mohli nakreslit tuto mapu
sopečných výlevů. Přesné ověření intruzí
v terénu je ale z důvodu těžkého přístupu
prakticky nemožné.
Masivní
intruze
Intruzí metamorfované
pískovce
TIS
ÁN
OCE
AFRIKA
ÁN
AMERIKA
EVROPA
ASIE
ATLANTIC
K
N
CEÁ
ÝO
AFRIKA
C EÁ
N
AMERIKA
ÝO
O CE Á N
Od prvohor přinášely
pratoky písky do vnitrokontinentálního moře uprostřed prakontinentu Pangea. Subkontinent Gondwana se
v druhohorách rozdělil na Ameriku a Afriku. Tím
došlo také k rozdělení Guayanské vysočiny. Stolové
hory proto nalezneme i na západním pobřeží Afriky.
Endemická flóra tepuí má své druhohorní příbuzné
na vysočině africké Guineje a naopak diamanty rýžované v guayanských řekách pocházejí z ložisek,
která dnes leží tisíce kilometrů na východ – v Africe.
TICHÝ
GONDWANA
LAURASIE
LAURENTIE
TICHÝ OCE
PANGEA
LAURASIE
THE
A
ÁN
SS
AL A
TH
TICHÝ OCE
OCEÁN
PAN
ROZDĚLENÍ GUAYANSKÉ VYSOČINY
INDI
CK
AUSTRÁLIE
ANTARKTIDA
125
Opálové stromatolity
na Balkónu Žampiónů
Muñecos (panáčci)
jsou vzácnější opálovou formou.
Vznik černě zbarvené
hlavičky zatím nebyl
vědecky zcela objasněn.
126
OPÁLOVÉ BIOSPELEOTÉMY
V jeskyni Cueva Brewer jsme nalezli tvarově pestré sekundární výplně. Tyto mineralogické unikáty jsou tvořeny výhradně kryptokrystalickými odrůdami SiO2, nejčastěji jeho čistou formou - opálem.
Ve vyšších, hydrologicky klidných etážích jsme objevili řadu neobvyklých biospeleotém. Podle jejich charakteristických tvarů i zabarvení jsme postupně tyto sekundární výplně pojmenovali jako: žampióny, panáčci, korály nebo pavoučí krápníky.
Na vzniku těchto
atraktivních výplní se
téměř vždy podílejí
jednobuněčné mikroorganizmy. Vzácně se
ale vyskytují i stalaktity
a stalagmity vzniklé ze
skapové vody nebo čisté krystaly křemene.
PAVOUČÍ STALAKTITY
Základním stavebním prvkem při vývoji tzv. „pavoučích krápníků“ jsou shluky poškozených starých sítí. Minerální obsah krasové vody, resp. aerosol z vodopádů a peřejí podzemní řeky, silicifikuje neustále obnovovaná pavoučí vlákna. Vznikají tak velmi atraktivní opálové tvary. Vedle
kondenzace jsou důležitými faktory jejich často antigravitačního růstu výpar, proudění jeskynního
vzduchu i poměrně vysoká teplota okolí (cca 15° C).
Pavoučí stalaktity jsou nejčastější formou výplní křemencových jeskyní a nalezli jsme je také v jeskyni Ojos de Cristal na Roraimě.
Silicifikací pavučin
vznikají v křemencových jeskyních tzv.
„pavoučí“ krápníky.
Aerosol zachycený na
pavučině
Foto: Charles Brewer Carías
127
Tridimit rekrystalizuje v trojčetných drúzách
z některých „žampiónů“.
OPÁLOVÉ STROMATOLITY - "ŽAMPIÓNY"
Tyto bílé koule o průměru až půl metru jsme nazvali „Žampióny“. Na jejich vzniku se podílejí jednobuněčné organizmy
- rozsivky. Rozsivky jsou obaleny schránkou zvanou frustula,
která je složena z polymerizovaného oxidu křemičitého (s vodou). Krystalická struktura je stejná jako u opálu.
Výsledný minerál (organogenní silicit) je podobný známému
diatomitu (křemelině). Je pórovitý, lehký, objemová hmotnost
200 až 900 kg/m3. Žampióny proto plavou na vodě.
Při mnohonásobném zvětšení stromatolitů na elektronovém
mikroskopu jsou patrny schránky (frustuly) rozsivek.
Tento typ speleotém jsme pojmenovali „černé korály“.
Foto: Javiér Mesa
128
Facety vyerodované do jeskynního křemencového
bloku v korytě podzemní řeky
Vzácná vlákna křemenných krystalů
Foto: Javiér Mesa
Opálové stalaktity s minoritní přítomností železa a hliníku jsme nalezli
v horních partiích dómu Karen i Fanny. Nejmohutnější přesahovaly délku jednoho metru. V křemencích jde o vzácnější formu gravitačního růstu
krápníků velmi dobře známou z vápencových jeskyní.
Pro hrnce nebo-li marmity v křemencových jeskyních
se mezi námi vžil název „oči“.
129
130
Balkón Žampiónů je skalní římsa nad podzemní řekou. Stromatolity zde vyrůstají ve
vodorovných koloniích dlouhých i desítky metrů.
Výzkum spodního patra pod Pavoučím vodopádem. Úzkou puklinou šlo sestoupit bez lana.
Pokračování bylo ale až za vodopádem. Museli jsme tedy obětovat suché oblečení.
131
Česká vlajka na Chimantě
Západní řeka.
...Bohové nás mají
rádi! Dokonce nám
u soutoku vyvěsili tu
naši vlajku!...
132
Venezuelani po pěti dnech skutečně odlétají. Charles ještě snímkuje povrch stolové
hory, aby mohl na svém stereoskopu později
vyhodnotit, kde by mohly být nové „brány
do ztraceného světa“. Při poslední otočce
helikoptéry se necháváme vysadit na druhé
straně tepui se zásobami zhruba na další týden pobytu v „Tierra inkognita“, v zemi, kde
doposud nestála lidská noha.
Burácení rotoru vrtulníku urvalo
poslední Charlesova slova. Chvíli ještě
vidíme, jak se král tepuí vyklání do prvních
kapek přicházejícího deště a mává nám na
rozloučenou. Jeho oči prozrazují, že nám
závidí. Náš plán je stejně jednoduchý, jak
je velká jeho smělost. Putovat ohromným
obloukem okolo celé stolovky, cestou
prohlédnout povrchové místo konce Cueva
Brewer, zjistit případnou existenci ponoru
řeky do jeskyně, nalézt nejnižší zhruba
padesátimetrový skalní práh a slanit do
základního tábora.
Po týdnu kempování v horním „Campamento cumbre“ jsme si s Richardem už zvykli
na pohyb po rozmokvané Chimantě. Dávno
jsme se nabažili roztodivných masožravek,
hádků i žabek. Počasí je už druhý den nádherné, jen tu a tam se převalí přes vyvýšenou
část stolovky mrak. Druhý den v poledne
před sebou vidíme konečně východní řeku.
Protloukáme stovky metrů porostu brocchinií a chimanteí k tekoucí vodě, ke skalnatému korytu. Chůze připomíná prošlapávání
cesty v hlubokých závějích jarního mokrého
sněhu. Naučili jsme se nespěchat a překážky
obcházet.
Konečně stojíme na mělkém křemencovém dně řeky. Jsme historicky první lidé na
Rio Este! Východní řeka! Máme právo jí dát
jméno? Shazujeme batohy na písečnou pláž
při soutoku potoků vytékajících z brocchinií a uléháme do ledové, červené vody. Po
ochlazení rozpálených těl prohlížíme velikou
černobílou leteckou fotku, naše jediné vodítko. Obě GPS navigace si nechali kluci. Od
Charlese měli vytipováno několik míst, kde
by mohly být vchody do jiných jeskyní. Pícháme prstem do fotky. Naše pozice je konečně
jednoznačná. Kam ale teče řeka? Na obrázku
to není patrné. Rozbíháme se po pevném
Dno Východní řeky
Kolibřík rezavobřichý (Campylopterus
hyperythrus) je na
Chimantě hojný
stejně jako kolibřík
tepuový (Polytmus
milleri).
133
Náhorní plošiny
masivu Chimantá
jsou rozervány
hlubokými kaňony
na samostatné stolové
hory. Na snímku
Churí tepui.
134
dně k jihu. Brocchinie jakoby říčku stále více
požíraly. Z deset metrů širokého koryta se po
chvíli tok zužuje na pouhé dva metry. Okolo
se rozprostírají nedohledné bažiny. Mezi
námi a vodopádem viditelným zřetelně až
z Yuneku už nevidíme žádný horizont. Tady
ponor nebude! Celá Východní řeka náhle
končí v malé tůňce a mizí v močálech tepui.
Nezbývá, než se zklamaně vrátit k batohům.
Co dál? Stihneme dojít do tmy přes dva
nevýrazné hřebeny k západní řece? Tady
se každopádně přespat nedá. Při vydatnosti
místních dešťů by se jediná pevná křemencová plocha během několika minut proměnila
v jezero nebo dravou bystřinu. Musíme jít
dál, dál na západ. Snad se nám podaří najít
vhodné místo pro bivak.
Cesta ubíhá nečekaně rychle. Žádné griety ani neprostupné houštiny. Jdeme téměř po
rovině, slunce je nízko a tady zapadá proklatě
rychle. Na nalezení vhodného místa nezbývá
moc času.
Přicházíme na jakési vyvýšené místo a před námi se náhle zjevují Akopán
a Upuigma, poslední výběžky Chimantského
masivu. Jsme zřejmě podle fotky na druhém
hřebínku, ale západní řeka nikde!
Scházíme z kopce, terén je členitý a skalnatý. Chceme dorazit alespoň k nějakému
potůčku, vodu z bažin se nám pít nechce.
Máme trable s vařičem a jídlo nám také téměř došlo. Zbývá jen kousek černohorského
pršutu, čokoláda a jedna instantní polévka.
Konečně se před námi objevuje Západní
řeka! Je níž, než jsme čekali, vodnatější, ale
mělká stejně jako Východní. Překvapuje nás
svou šířkou i malebností. Zouváme gumáky
a naboso pobíháme v mírném proudu oslepeni večerním sluncem.
Dobýváme mačetou jakž takž suché větve
bonetií porostlé lišejníky a za pomoci benzínu z pokaženého vařiče se nám daří rozdělat
oheň. Nad námi je nebe plné neznámých
souhvězdí. Jen úplně dole na obzoru vyčuhuje
oj Velkého vozu. Kolem je země lvů!
Je slunečné ráno 21. století a my Středoevropané máme hlad! Brodíme korytem řeky
dolů po proudu. Krajina ubíhá rychle, vegetace na břehu se mění. Po chvíli procházíme
nízkým lesem bonetií s drobnými lístky jakoby nalakovanými lesklým bezbarvým lakem.
Z řeky vyrůstají několikametrové kamenné
hřiby. Proud se zrychluje a padá přes několik
prahů. Před námi se začíná otevírat pohled
na protější Akopán tepui. Tušíme, že hrana
se blíží.
A je to tady! Vodopád padá do takové
hloubky, že ani není slyšet hřmot řeky tříštící
se několik set metrů pod námi! Akopán se
zdá být tak blízko, že by bylo možné na něj
dostřelit lukem. Zato Yunek rozeznáváme jen
díky kouři stoupajícímu z nedalekého požáru
savany. Zmocňuje se mě euforie. Kdybych
věřil v bohy, zapěl bych jim oslavnou ódu,
rozvěsil modlitební praporky nebo přinesl
oběť skokem do zelené hlubiny pralesů pod
námi. (Doufám, že poslední akt by bohové
nepřijali a vrátili by mě zpět do reality.)
Chtělo by to aspoň vytáhnout českou vlajku,
jako symbol prvních lidí na tomto místě,
vyfotit se s ní tak, jak to udělal Armstrong na
Měsíci! Vlajku jsme si ale nevzali.
Zkoušíme se prodrat lesní džunglí a skalním labyrintem, abychom viděli vodopád
z odstupu. Po hodině dobýváme hranu o sto
metrů západněji. Krkolomně se vykláníme
nad propastí hrany stolové hory, ale výhled
i případná fotka jsou neuspokojivé. Vracíme
se. Šťastní a zničení uléháme odpoledne do
říční vany a cákáme se deset metrů od hrany
vodopádu, od strašidelné bezedné hlubiny.
Couráme se zpátky, hlad začíná být ukrutný. Sbíráme mladé vějíře stegolepisů. Indiáni
mu říkají Sara. Stonek mladých rostlin chutná trochu jako pórek. Přidáme ho do polívky
a zkusíme ho večer upéct v popelu na ohni.
Spěchat nemusíme, pohyb řekou je rychlý
a pohodlný. Zítra bychom měli dojít po kilometru na soutok, pak na konec západního
přítoku a odpoledne bychom mohli být na
západní hraně nad jeskyní. Jen aby nepřišla
mlha...
Svítá. Další slunečný den! Bohové nás
mají rádi! Dokonce nám u soutoku vyvěsili
tu naši vlajku!
V poledne potkáváme Paľa. Dělí se s námi o poslední čokoládu a společně scházíme
k hraně, kde se potkáváme s ostatními. Chimantá byla kompletně dobyta!
Celkem bez problémů slaňujeme několik
skalních prahů do tábora nad Cueva Charles
Brewer. Ráno nás podle dohody vyzvedává
Benův vrtulník a přepravuje zpátky do civilizace.
135
FAUNA TEPUI
Kosmicky vyhlížející rosnička Hyla sp.
Kolik žabek je na obrázku? Rosnička Stefania ginesi nosí vajíčka v prohlubni na
svých zádech tak dlouho, než se z pulců vyvinou žabky s vlastníma nohama.
Foto: Charles Brewer Carías
136
Dlouhodobá izolovanost stolových hor Guayanské vysočiny zapříčinila vysokou míru endemismu nejen rostlin, ale i živočichů. Především herpetofauna (obojživelníci a plazi) se vyvíjela
na každém masivu zvlášť bez možnosti migrovat z jedné tepui na druhou.
Vzácnou skupinou živočichů tepuí jsou savci. Vyskytují se i na platech, ale pouze v masivech,
u kterých existuje přístup z nižších nadmořských výšek. Největším žijícím savcem náhorních
plošin stolových hor je nosál červený Nasua nasua vittata a spolu s myší Rhipidomys macconelli
a netopýrem Anoura caudifera jsou jedinými trvale žíjícími savci na vrcholech stolových hor.
V centrální části masivu Chimantá byl pozorován i mravenečník Tamandua tetredactyla, tapír
Papirus terrestris nebo vačice Didelphis albiventris až v nadmořské výšce nad dva tisíce metrů.
Tato velká zvířata jsou ale jen příležitostnými návštěvníky.
Ještěrka
Anadia breweri
Sklípkany (Mygalomorphae sp.) jsme
pozorovali na všech
stolových horách.
Tento je z Kukenán
tepui.
Foto: Peter Medzihradský
Rosnička Tepui hyla edelcae obývá nejčastěji vnitřek bromélie
Brocchinia hechtioides.
137
137
Tepuiské řeky jsou zároveň nejpohodlnějšími cestami. Jen tyto „chodníky“ nevedou vždy tam, kam potřebujete dojít.
138
Náhorní plošina Churí tepui je porostlá bonetiemi a Brocchinia hechtioides.
Inverzní oblačnost na Chimantě v údolí Río Yunek
strana 140-141
139
ENDEMICKÁ FLÓRA TEPUI
Rostliny se na stolových horách vyvíjely po
mnoho miliónů let zcela izolovaně a jsou
proto endemické i v rámci jednotlivých tepui.
Rostliny musí vydržet extrémní klimatické výkyvy, denní dvacetistupňové teplotní rozdíly,
život pod hladinou vody nebo odolávat UV
záření.
Inertní křemencové podloží neposkytuje dostatek živin, proto si některé přilepšují lapáním hmyzu. Masožravky tepuí používají k lovu řadu různých strategií od jednoduchého
nalepení kořisti (drosera) přes topení hmyzu
v dešťovce (heliaphora, brocchinia) až po
důmyslný ventilový systém bublinatek (utricularia).
Maguierethamnus speciosus (Rubiaceae)
Chimantaea humilis Maguire (Asteraceae) Rod chimantaea
zahrnuje pouze 10 endemických druhů z Chimanty a Auyánu
Aphanocarpus steyermarkii (Rubiaceae) patří do stejné čeledi jako káva a je endemitem Chimanty a sousedního Auyánu
Utricularia quelchii je zástupcem bublinatek (Lentibulariaceae). Spolu s Utricularia humboltii s fialovými
květy jsou zvláštními druhy epifytických masožravek.
Bublinatky jsou vodní rostliny čerpající živiny z ulovených vodních larev, roztočů, korýšů nebo i pulců. Nejčastěji je lze nalézt v dešťovce nachytané uvnitř kornoutů Brocchinií tatei.
Lapací orgány bublinatek tvoří čočkovité měchýřky
vytvořené přeměnou listů. Vaky jsou uzavřeny záklopkou fungující na principu ventilu. Uvnitř je podtlak.
Dotkne-li se drobný vodní hmyz chlupů vyrůstajících
na chlopních ventilu, past se otevře a živočich je ve
zlomku sekundy vcucnut do pytle. Záklopka ventilu se
v mžiku opět uzavře. Kořist je strávena enzymy, které
vylučují žlázy uvnitř měchýřku.
V jihočeských rybnících a v Krušných horách je možné spatřit bublinatku jižní, Utricularia australis, která
má žluté květy a poněkud menší tmavěhnědé lapací
čočky.
Květ Utricularia humboltii rostoucí na dlouhé stopce z Brocchinií tatei
Charakteristickou masožravou rostlinou stolových hor
jsou heliamphory (saraceniaceae). Tvarem a proměnlivou barvou připomínají květy. Oklamaný hmyz
sklouzne do trychtýře s vodou, kde je pomalu
přeměněn na živiny. Zajímavý je systém regulace
vodní hladiny. Přebytečná dešťová voda přepadá
mikroskopickým otvorem zhruba ve druhé třetině
trychtýřovitě stočených listů rostliny.
Vedle heliamphor si podobným způsobem „přilepšují“ i bromélie Brocchinia tatei a Brocchinia
hechtioides.
Proměnlivost tvarů i barev těchto rostlin je obrovská. Zatímco na lokalitách vystavených přímému
slunci nalezneme červené až hnědočerně „spálené“
exempláře menšího sotva třícentimetrového vzrůstu, ve
stínu se heliamphory „vytahují“ až na délku několika desítek
centimetrů a jsou žluté nebo zelené.
Další typickou rostlinou tepuí je stegolepis (rapataceae). Rostliny tohoto
rodu nalezneme i na stolových horách západní Afriky, která se od americké
Guayanské vysočiny oddělila před 150 mil. lety. Vějířovitý růst dělá z pravěkého
stegolepisu atraktivní rostlinu. Stegolepis guianensis indiáni z kmene Pemon nazývají Sara.
Jeho mladé výhonky jsou jedlé a chutné.
Na klimaticky chráněných místech, na dně větších propastí nebo v nižších nadmořských výškách
roste pokroucený les bonetií (theaceae). Výška těchto stromů příbuzných čajovníku ale málokdy
přesahuje 5 m. Ve stínu bonetiových hájků je ukryta celá řada kapradin i palem, z nichž nejvíce
vynikaji druhohorní stromové kapradiny rodu Cyathea nebo Lomaria.
Heliamphora minor
je endemitem masivu
Chimantá.
Heliamphora nutans je endemitem západní části Guayanské vysočiny, především skupiny Roraima.
Heliamphora minor, strana144-145
Poslední pohled mouchy
Prší. Trychtýře masožravek žíznivě lapají první kapky. Následná průtrž mění pláň
tepui na bažinaté jezero. Kalichy přetékají, některé rostliny jsou zcela zatopené pod
hladinou.
To je poslední šance pro „jejena“, krvežíznivou mušku, která sem zabloudila ze
savany. Nemohla najít žádného teplokrevného živočicha a nechala se zlákat barvou
i vůní vábničky, rudě napitého poštěváčku téhle masožravé potvory. Kope teď nožičkami a snaží se prodrat proti hustému mřížoví dlouhých štětin, které zavírají cestu
nahoru, na svobodu.
Déšť ustal a voda z jezírek rychle odtekla. Moucha, která se užuž dostala téměř
na vrchol kalichu, se začíná znovu propadat do smrtonosné pasti. Hladina v heliamphoře klesá. Rostlina začala přes svůj odvodňovací ventil upouštět vodu. Dlouhé
kluzké chlupy se ohýbají dolů. Gravitační síla převažuje vztlakovou a poloutopený
hmyz znovu pomalu propadává do chřtánu své věznitelky.
V odpoledním slunci se rozvil mámivý zvonkovitý květ zavěšený na dlouhé stopce
vysoko nad hmyzomornou. Růžový umíráček pomalu klinká umrlčí písničku v teplém
guayanském větru...
PAPRSEK VE TMĚ
(Chimantá, únor 2007)
Chimantaea eriocephala
strana 146
Heliamphora minor
strana 147
Rosnatka (Drosera
roraimae) před
vějířem stegolepis
ligulata.
strana 148
Bublinatka (Utricularia) důmyslným
ventilovým systémem
chytá kořist do čoček
kořenového systému.
strana 149
Richard se připravuje
na stometrový sestup
k neznámu portálu,
který Charles vyfotografoval z vrtulníku
a podle zvlněného
skalního reliéfu
nazval Cortina
(Záclona).
150
Přípravy na další expedici mají společného
jmenovatele - shánění peněz. Dovezli jsme
spousty vědeckého materiálu, ale vyhodnocení vzorků se bez vypsání finančních grantů
ukázalo jako chiméra. Oslovili jsme proto
mineralogy, hydrogeology i specialisty z Karlovy univerzity i z Bratislavské univerzity
Komenského. Zájem byl zpočátku tradičně
obrovský, všichni chtěli spolupracovat. Každý
měl k problematice co říct. Z některých vzorků byly dokonce pořízeny rentgenové rozbory,
vzniklo zadarmo i pár snímků z elektronových
mikroskopů. Ale nikdo z vědců nechtěl napsat
jediný odbornější článek. Nikdo si nechtěl
„trhnout kšandy“, aniž by viděl křemencové
jeskyně s jejich žampiónovými stromatolity
na vlastní oči. A když přišlo na lámání chleba,
odvahu k vypsání žádostí na grant měli jen
Slováci. Problematika sinic, stromatolitů i geneze křemencových jeskyní se hned na druhý
pohled jeví pěkně komplikovaně. Účast vědců
na expedici a následné vyhodnocení vzorků
bude stát pořádné úsilí a hromadu peněz.
Také fotografie, které jsem pořídil při
přeletech stolové hory, jsem musel pečlivě
vyhodnotit. Dnes již dobře vím, že jsou
klíčem k dalším objevům. Velkou pomoc mi
prokázaly i surové videozáběry Paľa Barabáše. Vyseparoval jsem z nich vždy dvojice
snímků, které jsem pečlivě prohlížel pod
geodetickými stereobrýlemi. Zjevil se mi
tak plastický reliéf naší oblasti s jeskyněmi
a propastmi, ve kterém šlo plánovat přístupové trasy. Podobně to dělal Charles při své
první expedici na Autanu a i teď má takto
zpárovaných hromadu fotek z Chimanty.
Nové a nové obrázky jsme si spolu vyměnovali mailem. Po pár týdnech jsem byl schopen
šilhat a vidět 3D i bez brejlí.
Dlouhé měsíce před vlastní expedicí
vymýšlíme, jak optimálně rozdělit lidi do
jednotlivých skupin. Já i Charles si uvědomujeme, že je to nezbytné! Vědci musí do
Brewerky, Slováci mají pár jeskyní „nakousnutých“ od minule a musejí je zaměřit - na
pomoc si přizvali i dva chorvatské jeskyňáře.
Český tábor uděláme na druhé straně stolovky a půjdeme do nového! Samostatný český
tábor bude pro expedici novinkou a zároveň
velkou komplikací při přesunu na tepui. Dělit
budeme muset i proviant a další věci. Bude
potřeba vzít dalšího aspoň půl kilometru lan
a vyřešit bezpečněji jeho kotvení do stěny. Na
téhle výpravě budeme slaňovat a slaňovat!
Slovenští vědci zase chystají speciální
přístroje na rozbory vody a já jsem vyžebral
od kamaráda hydrologa fluorescein, s pomocí
kterého bychom chtěli obarvit aktivní tok
v jedné z propastí na severu tepui. Uvidíme,
jestli se potvrdí naše hypotéza a obarvená
voda vyteče v Cueva Brewer. Barvivo by
měl ale někdo hlídat v určitý čas. K tomu
budeme potřebovat vysílačky. Ty sice slíbil
Kiko zajistit v Caracasu, ale mají dosah jen
tři kilometry a český tábor bude asi podstatně
dál. Od jiného kamaráda proto sháním patronu s aktivním uhlím. Ta může ležet v řece
v Cueva Brewer i několik týdnů. Přítomnost
fluoresceinu pak zjistíme ale až doma, což by
byla škoda.
151
Český tábor jsme
postavili přímo nad
propastí Sima Norte
v severní části Churí
tepui.
152
Hlavy se nám z toho pomalu začínají měnit do čtverečků. Z některých věcí budeme
muset slevit.
Po dvou letech příprav už pilot Ben konečně
zase poskakuje lyžinami vrtulníku po vyschlé
bažině, jakoby ji chtěl upěchovat. Řeka Yunek
pod stolovou horou je zcela bez vody. Také
jsme neviděli letos žádné vodopády řítící se
ze stometrových stěn. Přetížený vrtulník by
se ale mohl zabořit do bláta a havarovat podobně jako letadlo Jimmyho Angela před půl
stoletím na sousední Auyán tepui. „Udusávacím“ manévrem si pilot proto ověřuje, kde je
možné bezpečně přistát.
Ben je spojkou mezi turisty, vědci i špióny. On je jediný, kdo mimo nás zná přesné
pozice vchodů do našich jeskyní. Během
několika uplynulých let mi přicházely nejrůznější návrhy z Británie, USA nebo ze
Švýcarska. Od mineralogů, speleologů, vědců
nebo jen dobrodruhů obalených televizními
štáby. Obvykle chtěli znát logistiku přístupu
k jeskyním. Rychle pochopili, že tyto informace jsou tabu a následovaly atraktivní
nabídky profinancování nejen mých nákladů
na expedici, ale dokonce i mého honoráře
za pomoc a spolupráci na vedení expedice.
I to jsem ale musel odmítnout. Vlastně jsem
si jen v hlavě přebral, že model současného
takzvaného extrémního cestování mi nesedí.
Buď se vypraví expedice po něčích stopách
nebo je cílem něco hodně zvučného: Eve-
rest, jižní pól nebo aktuálně třeba i vesmír.
Za vším stojí sponzoři, cestovní kanceláře
a někdy dokonce i politici. Tak do tohoto
kolotoče se zapojit nehodlám. Chyběla by mi
svoboda. Druhým a ještě silnějším důvodem
neprozrazování jeskyní jsou kamarádské zábrany. Naše jeskyně zná už celý speleologický
svět, ale jen z fotografií! Já bych se nemohl
Charlesovi podívat zpříma do očí. Ať to, kde
jeskyně jsou, provalí někdo z Venezuelanů!
Do sluchátek vrtulníku si Ben zrovna stěžuje,
jak mnohokrát čelil nenápadnému nátlaku
špiónů přímo ve Venezuele. Nejednou v jeho kanceláři zazvonil telefon z Caracasu od
potencionálního pasažéra do Cueva Brewer.
Když klienta odmítl s odkazem na Charlese,
už se nikdo neozval.
Vzpomínám, že Paľa, našeho filmaře, zase
těsně před naším letošním odletem kontaktovala nějaká Polka. Vykládala, že spolupracuje
s jakousi italskou speleologickou skupinou
a ta že by se ráda podívala do Krystalových
očí, a kde že je přesně vchod do Brewerky.
Paľo tedy odpověděl vyhýbavě kontaktem
na mě a na Braňa. Když mi mail dorazil,
vyděsil jsem se! Proč ti Italové nekontaktují
přímo Brewera nebo mě? Vybrali si filmaře,
zdánlivě nejslabší složku našeho týmu. Na
italsko-polsko-slovenský mail jsem reagoval
česky, aby Paľo rozhodně nepouštěl žádné
informace a vše jsem vysvětlil i Charlesovi
ve španělštině. Charles hned odpověděl
a vyslovil domněnku, že se jedná o špióny,
ale že je můžeme přizvat na naši expedici.
K tomu zareagoval ještě Braňo v angličtině.
Šestijazyčný Babylón byl završen, ale Taliáni
se od nás zatím nic nedozvěděli.
Chimantá je obrovská, její rozloha je více
jak 80 x 80 km. Hledat na této ploše vchod
do Brewerky, byť obrovský, je jako hledat
jehlu v kupce sena. Naše utajování není nesmyslné. Máme obavy především z mineralogů a turistů, kteří by mohli unikátní jeskyně
vyrabovat a zničit. Je jasné, že do nekonečna
se tajit vchod nepodaří, ale čím déle to vydrží,
tím líp!
Při pohledu na vyschlou náhorní plošinu
jsme dali na poslední chvíli pokyn Benovi,
aby nás vysadil blíž k řece, kterou jsme před
dvěma lety nazvali jednoduše Západní.
K Sima Norte, obrovské propasti na severní
části tepui, a ke vchodu do předpokládaných
jeskyní to bude dál, ale bez tekoucí vody se
neobejdeme. Statická bažinatá jezírka jsou
příliš plná života. Pít takovou vodu by byl
hazard se zdravím.
Najít plácek pro bivak není snadné. Velmi
dobře se nám vybavují průtrže, které jsme
v předchozích letech na Chimantě zažili.
Hromadu batohů odnášíme dál od improvizovaného heliportu a přikrýváme ji velkou
stanovou plachtou, kterou máme letos připravenu pro stavbu táborové kuchyně. Podle
GPS se vzápětí vydáváme přímo k Sima
Norte. Nový navigační software, který jsem
loni odzkoušel na Sibiři, je skvělý. Zelený bod
na displeji neomylně ukazuje naši pozici na
leteckém snímku, takže už za chvíli hledíme
na dno zarostlé džunglí sto metrů hluboko
pod námi.
Přeskakujeme a přelézáme několik trhlin
směrem na západ a za pár desítek minut koukáme na velký portál Cueva Cortina. Charles
si tohoto vchodu všiml předloni, kdy nás
Proplétáme se lesem
křemencových sloupků
ve spodním freatickém kanálu Sistema
de la Araña. Chodbu
nazýváme Galería
Cocotal - Kokosový
hájek.
153
154
zanechal na plošině a sám se s pilotem vracel
domů. Udělal tehdy pár fotek, ale problémem
bylo, že na jeho kartě bylo zaznamenáno již
desítky podobných zajímavých lokalit. Za dva
roky jsme ale tuto rovnici o mnoha neznámých úspěšně vyřešili. Dnes jdeme najisto.
Nedaří se nám odhadnout ani výšku skalní stěny, kterou bude třeba slanit, ani jsme
nenalezli zdroj tekoucí vody. Nezbývá, než
se vrátit na místo přistání vrtulníku a rozbít
tábor tam. Pokud se ale ukáže, že za nadějně
vyhlížejícím portálem je skutečně jeskyně,
budeme muset naše stany stejně přesunout
blíž. Do tábora už Ben dovezl i Radka Táslera. Jeho hubená postava se záplavou šedých
kudrnatých vlasů na nás už z dálky mává
a huláká, abychom se neztratili v porostu
chlupatých endemických chimanteí. Radko je
bez nadsázky jeden z nejzkušenějších českých
jeskyňářů. Na jeho vrásčité tváři se odráží
téměř neustálý pobyt v Krkonoších, v jeskyních nebo alespoň v historickém podzemí
Josefova. Během příprav na expedici, cestou
i v Caracasu stále vykládá o veleúspěšných
expedicích na Nový Zéland, kde se mu po-
dařilo objevit nádhernou jeskyni „Bohemia“.
V letadle jsem měl chvílemi pocit, že voda
pod námi není Atlantik a že letíme na východ
a ne na západ. Teď jsem zvědav, jak ho chytne
megapodzemí stolovek!
Ráno balíme 280 metrů lan a v nezvykle
slunečném dni vyrážíme na útes nad Cueva
Cortina.
Kotvení lana realizujeme poněkud
nezvykle. V předchozích letech jsme řešili
problémy s vrtáním díry a vydrolováním
pískovce. Díru tedy vrtáme údery kladiva na
vidiový vrták upnutý ve speciální hlavičce.
Samosvorný šroub průměru 8 mm fixujeme
navíc levným rychletuhnoucím epoxidem
UHU. Existuje sice speciální lepidlo na horolezecké kotvení, ale díky jeho přehnané ceně
jsme ho v žádném obchodě na poslední chvíli
před odjezdem nesehnali. Nebylo na skladě!
Hloubka slanění je menší, než jsme předpokládali, a stačí nám 180 metrů lana. Počítáme
s tím, že dole a na krátkém meziposchodí se
budeme muset prosekat mačetou hustým porostem. Ani sestup kolmým vzdušným stupněm není jednoduchý. Lanem si strháváme
Místo sestupu ke
vchodům do jeskyní,
ležících na dně
griet, je třeba pečlivě
vybrat. Přesun po
džunglí zarostlém
dně na druhou stranu
propasti je prakticky
nemožný.
Sistema de la Araña,
Galería Cocotal
155
156
na hlavu vějíře stegolepisů s černým mokrým
bahnem. Špinaví a mokří přistáváme do pralesa.
Ještě než se nám daří probít sutí a tropickou vegetací k portálu Cortiny, zastavuje
nás ledový průvan vířící hustá dusivá oblaka
prachu z lišejníků. Boříme se do něj chvílemi
až po kolena. Vybalujeme čelovky a prachem
mezi skalními bloky sestupujeme do černé
hlubiny pod námi, odkud silný vítr vane.
Někde ze tmy se ozývá šumění potoka, který
ještě umocňuje naši touhu po poznání neznámé jeskyně. Říčka je ale ukrytá pod kameny,
takže tolik vytoužené osvěžení zatím musíme
odložit.
Chodba je mohutná, šířka dosahuje 30 m
a s ledkovými čelovkami stěží sledujeme
hlavní směr. Náhodně vstupujeme do odbočky, která se po sto metrech opět větví.
Tušíme, že hlavní tah jsme opustili. Šířka této
boční chodby je „pouhých“ 15 m! Vracíme se
tedy a hledáme ztracený průvan, který nás
neomylně provází do nejmohutnější chodby.
Asi po půl kilometru slyšíme opět šum vody.
Zanedlouho přicházíme k vysokému stupni,
ze kterého přitéká vodopád. Někde z výšky
sto metrů nad námi k nám proniká tlumené
denní světlo. Suť vysypaná odkudsi z povrchu
uzavírá zřejmě jako obvykle další pokračování
jeskyně. Otáčíme zpět.
Od ústí propasti je to do základního tábora nejmíň hodina. Nemůžeme pořád běhat
sem a tam. Musíme se odstěhovat blíž k jeskyni, ale stále tu zůstává problém se zdrojem
alespoň jakž takž pitné vody.
Celý večer meditujeme, co dělat dál.
Nejraději bychom se rozeběhli všichni tři do
nové jeskyně. Charlesovi jsme dali slib, že se
za tři dny vrátíme k hlavní skupině vědců.
Navíc nemáme karbid na svícení. Společné
venezuelské, slovenské a chorvatské ležení je
od nás několik set metrů na jih. Oddělují nás
od něj ale husté houštiny a hlavně hluboké
tektonické pukliny patrné na leteckém snímku. Ty budeme muset složitě obcházet.
Usínáme s myšlenkou - ráno moudřejší
večera. Místo přání dobré noci Richard zahlásí do ticha stolové hory: „Mají archivní
Ron Añejo! 18 let starou Santa Terezu! Je
tam toho několik flašek...“
A máme jasno! Zítra orazíme a zajdeme
si pro karbid i rum.
Z odpočinkového dne se stává nečekaně
tvrdá dřina. Po loňské zkušenosti se snažíme držet koryt potoků, které jsou relativně
nejschůdnější. Stovkám metrů mačetování se
nám ale stejně nedaří vyhnout.
V táboře panuje skeptická nálada. Velmi
nadějně vyhlížející portál El Diente se ukázal
být jen převisem. Herpetolog Cesar si stěžuje
na velké sucho a geologové se teprve chystají
do jeskyně. Nabíráme cibuli, rum a hlavně
karbid, bez kterého by výzkum naší nové
jeskyně byl šátráním ve tmě. Vracíme se snad
ještě horší cestou k Západní řece. Musíme
nabrat vodu a hlavně zkusit vyfotit nosála
albína (Nasua nasua), kterého jsme zde první
den zahlédli. Do našeho tábora přicházíme
zničení až za tmy.
Radko mezitím bloumal po snadno
schůdných holých skalách také směrem
k hlavnímu ležení.
„Šlo to překvapivě snadno,“ vypráví.
„První kaňon lze obejít vrchem. Pak jsem si
všimnul dvou postav na skále. Řekl jsem si,
mám vyhráno. Když se dostali oni sem, musím se dostat i já k nim. Najednou jsem vylezl
z lesa přímo proti Chorvatům. Stál jsem od
nich snad jen tři metry a oni o mně vůbec
nevěděli. Říkám potichu, opatrně, spíš jen
pro sebe: „Ahoj!“ To jste měli vidět, málem
skočili do propasti. To, co jste vy šli celý den,
se dá tudy dojít za necelou hodinu!“
Ráno stěhujeme vše nad ústí propasti do
našeho jeskynního systému, který nazýváme
Sistema de La Araña (Pavoučí). Odpoledne
už zase slézáme dolů, fotíme a zkoumáme
druhou větev La Cortina (Záclona). Není
tak mohutná, ale zakrátko se nám daří nalézt
propojení s Pavoučí.
Vylézáme tradičně až v hluboké noci
a Ríšu s Radkem stíhá ještě na laně brutální
průtrž. Nemusíme ale dál řešit problém s nedostatkem vody.
Freatický kanál
v Sistema de la
Araña je školní ukázkou, jak vznikají
jeskyně na tepuích.
Jeho několik pater
je odděleno často jen
tenkou, sotva několik
centimetrů vysokou
nepropustnou přepážkou.
Brewerites audyi
je nový rod střevlíka, kterého jsme
s Richardem našli
v roce 2005 v Cueva
Brewer.
Kresba: Jan Kobylák
157
GENEZE KŘEMENCOVÝCH JESKYNÍ
Obr. 1
Vznik iniciálních dutin - fáze chemického rozpouštění
Obr. 2
Freatické kanály a vadózní chodby - převažuje erozní činnost
Obr. 3
Vznik prostorných chodeb a dómů nad aktivní vodní zónou
1. Nepropustná vrstva křemenců zadržuje
srážkovou vodu ve velkých plochách
2. Křemenné pískovce
3. Jezera ve vadózních chodbách
4. Propustné, zvodnělé nebo periodicky
zavodňované vrstvy pískovců
5. Jeskynní prostory
Chodby pískovcových jeskyní rostou směrem nahoru. Po oderodování podpěrných sloupků se zřítí přepážky odělující patra freatických kanálů a nad aktivní
hydrologickou zónou vznikají velké řícené chodby. Sistema de la Araña
158
Guayanská vysočina vždy ležela v tropické
oblasti. Silné deště již více jak 60 milionů let
systémem vertikálních tektonických puklin,
tzv. griet, dodnes zavodňují jednotlivé masivy
stolových hor do hloubek stovek metrů pod povrch. Srážková voda je v podzemí zadržována
nepropustnou vrstvou poměrně ve značných
plochách (několik km2). Dochází k zavodnění
vyšší poréznější houbovité vrstvy. Pojivo mezi
zrny křemenného písku je tak rozpouštěno
a vyplavováno. Dochází k výraznému oslabení diageneze (zpevnění pískovců) v nadložních vrstvách (obr. 1).
Vysoko v kolmých stěnách stolových hor můžeme pozorovat vodorovné linie vývěrů. V suchém období je prozrazují jen vlhké skalní stěny. Naopak v období dešťů z horizontálních
puklin prýští vodopády o průtoku i několika
m3/s! Nejlepším příkladem rozlohy této iniciální vrstvy dokumentuje labyrint chodeb systému
Ojos de Cristal na Roraimě.
Další fáze vývoje jeskyně je díky abrazivní
činnosti písků a přívalovým srážkám značně
dynamická. Charakteristickým znakem freatických pískovcových kanálů je velké množství
podpěrných sloupků ve tvaru přesýpacích
hodin (obr. 2). V nejníže položené freatické
chodbě Sistema de la Araňa jsme jich nalezli
několik desítek. Jakmile dojde k oderodování
těchto sloupů, začnou se z plochých stropů po
vrstvách odlupovat několikametrové kamenné
lavice. Vzniklé mohutné závaly, jak je známe
z obrovského dómu Karen y Fanny v Cueva
Brewer, jsou podzemními toky odspodu kontinuálně erodovány. Jeskynní prostory se na
základě tohoto principu stále zvětšují, a to
směrem nahoru.
Krasový proces pak pokračuje prolomením
stropu podzemních dómů na povrch (obr. 3).
Tento jev můžeme dokumentovat na megapropastech Sima Mayor a Sima Menor na
stolové hoře Sarisariňama, které se řadí mezi
největší krasové kaverny světa. V geologické
budoucnosti ale i tyto na povrch otevřené propasti podlehnou erozní zkáze, podobně jako
propast na stolové hoře Tirepón nebo zbytek
kdysi rozsáhlého jeskynního systému na Autáně. Z majestátných tepuí nakonec zůstanou jen
písky rozptýlené v nekonečné Amazonii.
159
Miniaturní červená
postavička Radka
stojícího v portálu do
jeskyně Cortina, hluboko pod Richardem
visícím na laně, dává
představu o mohutnosti propasti.
Churí tepui je součástí divokého masivu
Chimantá.
160
Další dny zaměřujeme a objevujeme nádherný, několik set metrů dlouhý freatický kanál
s fantastickými křemencovými sloupky, hrnci
i malým vodním tokem. Pohybujeme se tu
v měkkých pískovcích, zřejmě v jakési iniciální vrstvě. Náhle si uvědomujeme, že právě
zde je třeba hledat počátek vzniku všech megajeskyní na Chimantě i jinde na tepuích.
Předpokládáme, že s měřením skončíme
v závalu na dně té široké pukliny, pod kterou
jsme v Cueva Araña skončili s Ríšou první
den.
Je zase už pozdě v noci a spíš z povinnosti
vylézám po ohromných balvanech nahoru pod
křížení propasti, kam chceme umístit koncový
bod. Kluci na mě křičí: „Vrať se! Konec!“
Nevím, jak to přesně myslí. Asi, že toho
máme pro dnešek už plné zuby. Za puklinou,
přesně naproti směru, ze kterého jsme přišli,
ale tkví černý portál! Hulákám dolů, co mně
plíce stačí: „Pokračuje to dál! Pojďte nahoru!“
Za chvíli už společně kráčíme chodbou,
která se značně liší od dolního fosilního tunelu. Po skalnatém dně protéká solidní říčka
a podle jemného růžového písečku je jasné,
že při přívalových deštích se zde tvoří dlouhá
a hluboká jezera jako v Brewerce. Nevadí
nám ani tak, že je zase noc, ale spíš, že nám
dochází karbid i baterie. Radko má navíc
potíže s kolenem a proto se začíná pomalu
vracet. Měříme rychle dál, ale za chvíli nás
zastavuje hluboké jezero rozlité přes celý
profil chodby.
Pro dnešek končíme.
Při přípravě večeře diskutujeme o tom,
co dál? Zbývá nám jen jediný poslední den.
Dnešek jsme dost natáhli a jsme unavení.
Ráno je rozhodnuto! Budeme zaměřovat
do dvou odpoledne a pokud nedojdeme na
konec, půjdeme ještě dvě hodiny. Pak, chtě
nechtě, musíme ven. Fotografické vybavení
necháme pro jistotu na povrchu, abychom se
nezdržovali.
„Nepřevážem lano?“ ptá se Richard před
sestupem. Od začátku expedice dře deset metrů pod vrcholem o oblou poličku. Abychom
ho nepoškodili, zvykli jsme si ho vždy před
slaňováním o metr posunout. Dnes není ale
čas a vlastně ani důvod. Kontrolujeme oplet
a je zatím v pořádku.
U jezera, kde jsme včera skončili, chvíli
odpočíváme, pak zouváme gumáky a brodíme se jemným pískem. Voda je studená, ale je
jí sotva po kolena. Za jezerem říčka pomalu
meandruje nádhernými jezírky se svou charakteristickou barvou silného čaje. Chodba
je daleko čistší, dno je bez sutě a levý bok
je podepřen desítkami růžových sloupků ve
tvaru přesýpacích hodin. Ještě že jsme nevzali
foťák! Je to nádhera, ale na kochání nemáme
moc času.
161
Na podzemní měření letos Radko přivezl
špičkový rychlý laserový přístroj „Brtníkovic
kombajn“. Název je odvozen od přezdívky
našich kolegů jeskyňářů z Brna, kteří toto
špičkové měřidlo zkonstruovali. Na digitálním displeji můžeme odečítat hned všechny
tři hodnoty - směr, sklon i délku. „Střílíme“
laserem body na vzdálenost až čtyřicet metrů
a rychlost našeho postupu by se dala nazvat
měřičským úprkem.
Náhle se ocitáme ve vysoké prostoře.
Vzadu, kde se strop již snižuje na výšku osm
metrů, je podepřena mohutným sloupem
s kruhovým odštěpem ve tvaru obrovského
oka. Kyklopovo oko!
Za Kyklopovým dómem nacházíme
spoustu zajímavých sekundárních výplní,
podobných těm, které známe z Brewerky.
Velikostí tu excelují muñekos, skoro půl metru vysoké bílé kamenné sloupky, které i tady
mají černou čepičku. Již víme, že to jsou živé
organizmy staré možná miliardu let.
Čas, čas, čas! Jak rádi bychom usedli na
kvarcitové lavice a zaposlouchali se do monotónního zvuku zurčícího potoka. Sundali
přilby, vyvětrali hlavy. Světlo z karbidky, položené na vyvýšený kámen, v těchto chvílích
prodlouží stíny a vytvoří dojem zapadajícího
slunce. Jak rádi bychom si, přestože nikdo
z nás není kuřák, zapálili doutník ušoulaný
38–38
Entrada Sima Occidental
3/5
38
38
1/16
1/15
37
36–36
37–37
37
4/18
O R
T I N
A
1/13 3/0
Ý
Colu
mn
as
4/15
9/6
T
36
25
43
O
6/16
43–43
43
24–24
25
42–42
24
A
Colum
nas
42
T A
L
L
41–41
23
23
41
8/1
5
5–5
9/0
6/10
40–40
40
40
R
Í
A
34
8/0
5
4/10
33–33
7/0
6/15
23–23
42
41
35
1/10
Salto
24
( K
C
35
9/5
25–25
a
K
t
O
e
ri
34–34
7/1
G
35–35
A
N
36
)
34
C
O
C
O
4
4/5
33
1/7
4/0
4
Č
Í
A
O D B
C H
)
3
4–4
32
6/5
(P
Corales negros
1/5
2/0
A
V
O
32–32
A
33
U
G
L
E
5/10
31–31
3–3
3
31
2
2/2
A
32
6/0
30–30
A
R
A
Ñ
31
5/6
2
30
5/5
1
G
Entrada La Cortina
30
5/0 1/0
1
Entrada La Araña
162
Arana.500 by toporobot
Í A
E R
A L
L
A
SISTEMA
2–2
mg
1–1
1 : 5 0 0
DE LA
ARAÑA
Lokalizace vchodu: Charles Brewer Carías, leden 2006
Průzkum
a zaměření:
LA ARAÑA Marek Audy, Richard Bouda, Radko Tásler
SISTEMA DE
Kreslil: Marek Audy, Radko Tásler
Česká speleologická společnost 2007
Localización de entrada: Charles Brewer Carías, Enero 2006
Exploración y mensuración: Marek Audy, Richard Bouda, Radko Tásler
Dibujo: Marek Audy, Richard Bouda, Radko Tásler
Czech Speleological Society, Chimantá 2007
0
50 m
21–21
15–15
14–14
10/1
22
21
16–16
10/0
6/35
6/34
13–13
6/37
16
15
20
20
Salto
17
18
)
14
22–22
22
21
19
6/30
Ojo de Cyclop
Sa
la
Muñecos
17
15
C
H
14
13
11–11
O
16
18
12
6/25
12
11
17–17
10–10
8
Columnas
8
9
9–9
G
9
A L
E R
Í A
10
8–8
Í
A V O U Č
18–18
L
10
A
( P
Ñ A
R A 12–12
A
11
D B
A
19–19
19
de
Cy
cló
p
13
7
6
Situační schéma jeskyní
objevených našimi expedicemi v letech 2004 až 2007
v masivu Chimantá.
6/20
7
6
7–7
6–6
SISTEMA
DE LA
ARAÑA
SIMA NOROESTE
Český tábor
2007
CUEVA CAÑON VERDE
PUENTE
DIANA
C
JESKYNĚ CHARLES BREWER
H
DIABLO
Základní tábor
2007
Ý
DEL
Český a Slovenský bivak
2005
V
CUEVA
DE
Český bivak 2007
O
D
Z
N
CUEVA ZUNA
Í
Á
P
Ř
A
E
K
D
A
N
Í
ES
ZJ
K
A
ĚR
VÝV
Základní tábor
2004,2005
E
KY
NĚ
Ř
CUEVA JULIANA
Český bivak 2005
163
na vnitřních stehnech upocených kolumbijských mulatek. Chtěli bychom připít na slávu
našeho objevu osmnáct let starým rumem
z cukrové třtiny. Lidské jedy chutnají v těchto
situacích jinak než v začouzených evropských
pajzlech, kde míra dobrodružství je vyjádřena
jen cifrou v nápojovém lístku.
Rum i doutníky připravené pro tuto
chvíli zůstaly ale na povrchu v bivaku. Krkolomným lezeckým výšvihem překonáváme
vodopád. Jeskyně mění charakter a rozděluje
se na několik chodeb, částečně zavalených.
Nelze říct, že bychom stáli na konci, ale na
caracaské katedrále dávno odbila druhá hodina. Vracíme se.
Venku je ještě světlo. Na zarostlé polici
na mě Richard počkal, aby mi pomohl vytáhnout spodní lano. Společně přicházíme
k poslednímu třicetimetrovému stupni. Mám
čas, než Ríša vyleze nahoru. Kochám se pohledem na dvě modré ary, které se pravidelně
každý večer vrací do svého hnízda někde nad
jeskyní La Araña. Od této chvíle jsme vlastně
i my započali návrat k domovu.
Prásk! Výkřik! Pád!
Směju se jako blázen, ale až ve chvíli, kdy
vidím, že klející Richard visí stále na laně jen
o pár metrů níž. Jemu ale není do smíchu.
„Urvalo se to!“ huláká na mě. Když ho vidím
s nohama až u brady, teprve mi dochází vážnost situace.
Křemence v kombinaci s větrem, který
dnes foukal docela hodně, zapůsobil na naše
lano destruktivně. Oplet se předřel o skalní
bříško. Teď Richard visí jen na několika
vnitřních pramenech. Pokračovat ve výstupu by už byla hra se smrtí. Kdybychom
ráno jako obvykle lano povytáhli, možná by
k porušení nedošlo. Zachraňuje nás Radko,
který již netrpělivě očekává náš návrat.
Naštěstí máme v táboře ještě jedno lano, po
kterém se za pár minut dostáváme bezpečně
nahoru.
Poslední noc je jasná, plná hvězd. Zítra
pro nás má přiletět vrtulník. Usínám dlouho,
ale s dobrými pocity.
Ráno boříme tábor a přesouváme asi metrák bagáže na plochou skálu, jejíž souřadnice
jsme nahlásili pilotovi. Povalujeme se vedle
hromady zavazadel a čekání nás nutí k bilancování. Otázek je ale víc než odpovědí.
Kdy a jak vznikly tyhle obrovské jeskyně?
Byly tu před tím, než se tepui separovaly na
samostatné skalní věže?
Nalezli jsme neznámé formy života? Jak
mohou přežívat lišejníky v absolutní tmě?
A můžeme tyto mikroorganismy vůbec
nazývat lišejníky? Anebo ty podzemní ku-
164
lovité stromatolity tvořené schránkami sinic!
Kdy se začaly vyvíjet, proč se adaptovaly do
nepřívětivé tmy jeskyně? Je to pozůstatek
druhohorního života?
Je Brewerka nejmohutnější křemencovou
jeskyní nebo někde na světě existují v křemencích ještě větší prostory? Odpovědí nám
je větrné ticho stolových hor.
Zvuk motoru! Špicujeme uši, protíráme
oči. Jen letadlo - linka létající jednou za týden
mezi Brazílií a Venezuelou. Tady jinak ani
žádná letadla slyšet nejsou. Polední slunce
rozpaluje černé skály Chimanty. Ben nikde!
Odcházím od našeho heliportu a předchozí většinou vyřčené otázky střídá otázka
mého svědomí. Proč sem vlastně jezdím?
Odpověď je nečekaně jednoduchá.
Tepui je jiný svět. Jiná planeta. Konzerva geologické minulosti. Kde jinde na naší
planetě můžu utrhnout divnou kytku, kterou
večer zmuchlanou vytáhnu z batohu, ukáži ji
v táboře řediteli jedné venezuelské botanické
zahrady a on řekne: „Zajímavé! Kde jsi to
našel? To je asi nový druh.“
Nebo loni, když jsme se vraceli s Ríšou
z fotoexkurze z jeskyně. Vlekl jsem v každé
ruce kus zvláštního stromatolitu, který jsme
našli při focení. Karbidky nám už dohořívaly a dost krkolomně jsme polotmou klopýtali
ven. Ríša najednou oznámí: „Brouk!“ Při pohledu na nádherného poloslepého střevlíka
světlehnědé barvy se mi okamžitě vybavili
velmi vzácní jugoslávští jeskynní slepí brouci.
„Musíme ho chytit!“
Odložil jsem kamenné koule, vysypal
naexponovaný film z krabičky a nastal hon.
Když byl mrňous chycen, nastal problém,
co s ním. Žádný entomolog s námi nejezdí.
Brouky i jiné živočichy je přirozeně zakázáno
z Venezuely vyvážet. Obzvlášť taková série
popsaných zkumavek vám při odbavení na letišti může pěkně zkomplikovat život. Střevlík
naštěstí nebyl moc velký, a tak jsem vrátil film
zase do krabičky. Kdyby na broučka náhodou
při kontrole narazil nějaký úředník, reagoval
bych: „Fuj, brouk! Kde se tam vzal?“
Když jsem po návratu domů vítězoslavně
předal už chcíplého brouka i s krabičkou
Romanu Mlejnkovi, specialistovi na jeskynní
brouky, skákal radosti: „To bude jistě nový
rod! Nazveme ho Chimanteus brewerii.“ Bral
jsem ho s rezervou, ale z legrace povídám:
„Jakej Brewer, to jsem ti dovezl já!“
Jaké bylo mé překvapení, když jsem za
rok obdržel odborný entomologický popis
nového podrodu jeskynních brouků z oblasti
stolové hory Chimantá s názvem Brewerites
audyi.
Jen ty dva stromatolity dodnes leží zapomenuté ve víru lovecké vášně na kameni, kde
jsme brouka lapili.
Je hezké mít vlastního brouka, ale to také
není ten důvod, proč vyhazuji už několik let
hromady peněz za letadla, vrtulníky a hromady dalšího materiálu. Ten hlavní chtíč je
objevitelská euforie! Prchavé okamžiky pocitu, že jsem první člověk kráčející bahnem
této tepui! První člověk, který nabral vodu do
dlaní z neznámé řeky, aby se napil! Pravda,
řeka je vidět na satelitním snímku. Dokonce
i vchod Bréwerky je vidět na googlu! Ale co je
dál? V podzemí! To jsou skutečná „bílá místa
na mapách“! Jak je vlastně dlouhý labyrint
Krystalových očí na Roraimě? Map je několik
a údaje se liší. Mají chodby osm, deset nebo
dvacet kilometrů? Nevíme. Není to důležité.
Odhalil jsem ale, že podobných podzemních
bludišť bylo na Roraimě a na Kukenánu několik. Dnes po nich zbyla jen skalní města
plná bizarních tvarů. Strop se dávno propadl
a každodenní deště jej proměnily v písek,
který pak spláchly do savan a pralesů. Také
vím, že tepui jsou děravé jako řešeto a mnoho
obrovských jeskyní i podzemních labyrintů
ještě čeká na své objevitele.
Je skvělý pocit vědět, že jsme to my, kteří
otevřeli bránu do tohoto ukrytého světa
a vypustili paprsek světla do temna poznání
počátku vývoje života na Zemi. Vzrušuje
mě vědomí, že až se sem za rok nebo za dva
zase vrátíme, budeme mít nezodpovězených
otázek mnohem víc!
Prchavé okamžiky
ranních mlh na tepui
rozptýlí rychle tropické slunce.
165
Expedice do podzemí tepui
2002 únor
Vandr na Roraimu, při kterém jsme nalezli náhodně vchod do Krystalových očí (Cueva Ojos de Cristal).
Zoltán Ágh, Iveta Ághová, Marek Audy, Světlana Audyová, Iva Jaroušková, Tomáš Telecký (Momo)
(Česko, Slovensko)
2003 leden
1. speleologická expedice na Roraimu. Jeskyně Krystalové oči (Cueva Ojos de Cristal) byla zaměřena
do vzdálenosti 2,4 km. Dále byly zaměřeny jeskyně v okolí (Cueva el Hotel Guácharo, Cueva Gilberto,
Sima con Puente a Grieta de los Guácharos, El Foso, Cueva Mishel).
Součet délek těchto dalších jeskyní přesahoval 3 km.
Většina těchto jeskyní je dnes propojena s Cueva Ojos de Cristal.
(Zoltán Ágh, Iveta Ághová, Marek Audy, Marcel Griflík, Erik Kapucian, Marian Majerčák (Majdo),
Miriam Majerčáková, Branislav Šmída, Lukáš Vlček, Peter Kövágo, Beata Kövágová)
(Česko, Slovensko)
2004 únor
Objevení vchodu do jeskyně Cueva Charles Brewer v horském masivu Chimantá.
Alfredo Chacon, Ricardo Guerrero, Eduardo Wallis, Francisco Delascio, Alberto Tovar,
Alejandro Chumaceiro, Federico Mayoral (Kiko), Luis Alberto Carnicero, Fernando Tamayo,
Charles Brewer Capriles (Chayo), Charles Brewer Carías, Cesar Barrio
(Venezuela)
2004 květen
1. speleologická expedice na Chimantu zdokumentovala a kompletně prozkoumala Cueva Charles Brewer.
Marek Audy, Charles Brewer Carías, Charles Brewer Capriles (Chayo), John Brewer,
Luis Alberto Carnicero, Federico Mayoral (Kiko), Branislav Šmída
(Česko, Slovensko, Venezuela)
2005 únor
2. speleologická expedice na Chimantu. Povrchový průzkum náhorní plošiny přinesl objevy
jeskyní Cueva del Diablo 2,3 km, Cueva Cañon Verde 1,2 km. Byl natočen film Tepuy.
Marek Audy, Pavoľ Barabáš, Cesar Barrio, Richard Bouda, Charles Brewer Capriles (Chayo),
Charles Brewer Carías, John Brewer, Robert Brewer, Hernan Biord, Juan Carlos, Luis Alberto Carnicero,
Robert Cristobal, Francisco Delascio, Marcel Griflík, Zdeno Hochmuth, Marián Majerčák (Majdo),
Vicente Marcano, Federico Mayoral (Kiko), Javier Mesa, Erik Kapucian, Jano Pavlík,
Robert Rafael, Branislav Šmída
(Česko, Slovensko, Venezuela)
2006 březen
Expedice na Kukenán a Roraimu objevovala nové části jeskyně Cueva Ojos de Cristal
a natáčela film Matawi.
Pavol Barabáš, Peter Masarovič, Peter Medzihradský,
Branislav Šmída, Jozef Ondruška, Lukáš Vlček
(Slovensko)
2007 únor
3. speleologická expedice na Chimantu objevila nové jeskyně Cueva de la Araña - 2,5 km
a Cueva Juliana - 0,9 km.
Zoltán Ágh, Roman Aubrecht, Marek Audy, Cesar Barrio, Richard Bouda, Charles Brewer Carías,
Robert Dado, Igor Elorsa, Ian James, Erik Kapucian, Mladen Kuhta, Tomáš Lánczos,
Federico Mayoral (Kiko), Roger Santodomingo, Jan Schlögl, Branislav Šmída,
Radko Tásler, Lukáš Vlček
(Česko, Chorvatsko, Slovensko, Venezuela)
166
POROVNÁNÍ MOHUTNOSTI JESKYNNÍCH PROSTOR
Tabulka nejdelších kvarcitových jeskyní světa
The
longest caves ofNEJDELŠÍCH
the world in quartzites KVARCITOVÝCH
TABULKA
(4.1.2008)
JESKYNÍ SVĚTA
Cueva Ojos de Cristal
8,2 km/-73 m
Venezuela
Roraima-tepui
M. Audy
ČSS-SSS, SVE
Cueva Charles Brewer
4,8 km/+110 m
Venezuela
Chimantá
B. Šmída
SVCN-ČSS-SSS
G.M. Dutra
(2006)
(2007)
Gruta do Centenario
4,7 km/-481 m
Brasil
Serra do Caraça
Gruta da Bocaina
3,2 km/-404 m
Brasil
Serra do Caraça
Sima Auyan-tepui Noroeste
2,9 km/-370 m
Venezuela
Auyán-tepui
F. Urbani
SSI-SVE (1996)
Gruta das Bromélias
2.7 km
Brazílie
Ibitipoca
Augusto S. Auler
(2002)
Sistema de la Araña
2,5 km
Venezuela
Chimantá
M. Audy
SVCN-ČSS-SSS
Gruppo Bambuí (2005)
G.M. Dutra
Gruppo Bambuí (2005)
Jeskyně Sloupsko-šošůvské jsou největší
zpřístupněnou jeskyní
v České republice,
Skocjanské jame jsou
největší zpřístupněnou jeskyní Evropy.
(2007)
Cueva del Diabolo
2,3 km
Venezuela
Chimantá
B. Šmída
SVCN-SSS-ČSS (2007)
Sima Aonda Superior
2,1 km/-320 m
Venezuela
Auyán-tepui
F. Urbani
SSI-SVE (1996)
Magnet cave
2,0 km
South Afrika
Northern Transvaal
Batʻs, Giantʻs, „Climberʻs“ System
1,63 km
South Afrika
Cape Peninsula
Caverna Aroe Jari
1,4 km
Brasílie
Chapada dos Guimarães,
Mato Grosso
L. Borghi, M.I.C. Moreira
SBE (1999)
Krem Dam
1,3 km
Indie
Meghalaya
Tony Oldham
Martini J.
(1990)
Tim Truluck
(1996)
SVCN– –
Sociedad
Venezolana
de Ciencias
Naturales
Sociedad
Venezolana
de Ciencias
Naturales
SVCN
ČSS
spelological
society společnost
ČSS– Czech
– Česká
speleologická
SSS
Speleological
Society
SSS– Slovak
– Slovenská
speleologická
společnost
SVE
Speleological
Society Society
SVE– Venezuela
– Venezuela
Speleological
SSI – Speleological Society Italiano
SSI
– Speleological Society Italiano
167
Gates to a lost world
Marek Audy
The table mountains of the Guyana highlands are one of the least explored places in the world
thanks to their inaccessibility. The local Indians call these mesa “tepui” and consider them to be
the home of the gods. The area of the Guyana highlands reaches almost 1 million km2 and is
roughly demarcated by the flow of the Orinoco from the north and the Amazon to the south. In
political terms, these highlands are part of three countries – Brazil, Venezuela and Guyana.
High rock walls separate individual biotopes with a high level of endemism. The climate of the
tepui has remained practically unchanged for hundreds of millions of years. The temperature
fluctuates between 8°C at night and 24°C during the day. On most days the peaks of the tepui are
shrouded in damp foggy clouds. During the rainy season there are also fierce storms with a substantial amount of rainfall. Most highland plateaus are only accessible for scientific expeditions
with the aid of a helicopter.
Geology and the genesis of the table mountains
Quartz sands began to settle on the Precambrian granite base (2.3 billion years old) known
as the Guyana Shield 2 billion years ago. The horizontal sandstone deposits were pierced near
the present-day Roraima tepui 1.4 to 1.8 billion years ago by massive volcanic intrusions, which
locally metamorphosised them into quartzite. Similar intrusions occurred on Chimanta later,
200 million years ago (p. 125). The ash ejected by the eruptions was spread over the surrounding area. After landing on the surface, it slowly sank to the seabed made up of quartz sands
(p. 24, fig. 1). Microscopic layers of ash rock and the metamorphosis of sandstone into quartzite
influenced the composition and also the properties of individual deposits. The water permeability
changed in individual layers. Some are completely impermeable, others completely porous. This
phenomenon is one of the basic elements responsible for the creation of quartzite caves.
The upthrow of the rocks from which the tepui later eroded, did not occur until the turn of
the Mesozoic and the Cainozoic (100 to 65 million years ago - p. 124, fig. 2). The upthrow lasted
a relatively long time due to the effect of the shift in the tectonic plates. However, the last hypothesis also speaks of the possibility of a sudden upthrow caused by the impact of a meteorite.
After the upthrow at the beginning of the Cainozoic, the table mountains were separated and
denuded due to the effect of fluvial erosion – lowering of the surrounding surface right to the
level of the present savannahs. Caves started to form at the same time.
Endemism - flora and fauna
Plants resemble the vegetation from the period of the Mesozoic and are also endemic in terms
of individual tepui. The quartzite bedrock is covered by only a small layer of humus soil cover
and does not provide sufficient nutrients. Plants have to withstand extreme climatic fluctuations
– differences in temperature between the night and day of twenty degrees, life underwater or having to withstand a high level of UV radiation. Adaptation of the flora to this environment led to
unique carnivorous mechanisms. Plants use several strategies for “hunting”: from simple sticking
their prey - drosera (p. 62,148) and „drowning“ insects in rainwater - heliaphora, (p. 143,144,145),
brocchinia (p. 39,115) right through to an ingenious valve system of the bladderwort utricularia
(p. 142,149).
The isolated nature of the highland plateaus also caused the endemism of the herpetofauna
on the table mountains. This most frequently concerns tree frogs Hyla sp. or Stefania sp. (p. 136).
Mammals constitute a special group of animal on the tepui. They are also found on the plateaus,
but only on the massifs to which access exists from the lower altitudes above sea level. The largest
living mammal on the highland plateaus of the table mountains is the coatimundi Nasua nasua
vittata (p. 65) and together with the Rhipidomys macconnelli mouse and the Anoura caudifera bat,
they are the only mammal that permanently lives on the peaks of the table mountains.
Proa - Příď roraimské
archy vyplouvá do mraků ztraceného světa.
Río Paikwa padá Diamantovým vodopádem
do státu Guyana.
Foto: Miroslav Šebela
169
Speleological expedition to the tepui
The first quartz cave in the Guyana highlands - Cueva Autana – was first mentioned in 1792
by the missionary Salvator Gilij. But systematic speleological exploration of one of the oldest
karsts in the world is still in its infancy. The first to be documented was Cueva Autana (p. 78) in
terms of an expedition led by Charles Brewer Carías in 1970. This cave intersects the whole of
the Cerro Autana Mountain.
The first descent into the deep abyss of Sima Mayor in 1974 is still one of the most daring
international speleological enterprises to this very day. Explorers led again by Charles Brewer
Carías descended to a depth of 314 m and similarly as was the case at Cerro Autana used rope
ladders for their return. Scientists mapped the abyss in detail. A volume of 18 million m3 ranked
Sima Mayor among the five largest karst cavities in the world.
A mixed Czech and Slovak expedition discovered the Cueva Ojos de Cristal (Crystal eyes)
cave (p. 34) in 2002 on Roraima tepui. Roraima tepui with its peak Ford Maverick (2810 m
above sea level) was first drawn into the maps in 1839 by the Schomburgk brothers.The highland
plateau takes up an area of 40 km2 and is a border point between Venezuela, Guyana and Brazil.
The quartzite cave of Cueva Ojos de Cristal was different from all quartzite locations presented
until then. The labyrinth of wide fluvial corridors was documented by the Czechs and Slovaks
over the course of 2003 - 2005 to a distance of 8.2 km (p. 68, 69). The Cueva Ojos de Cristal
system to the south of Roraima tepui makes up the longest cave system found in quartz rock in
the world. Discovery of the Cueva Ojos de Cristal cave was an historical turning point in the
understanding of karst phenomena in quartz rock.
Until then, the most important and monumental quartz caves in the world - Charles Brewer
cave (p. 92), had been discovered in the spring of 2004 in the Chimanta massif by Venezuelan
- Czech – Slovak expedition.
The rugged Chimanta massif takes up an area of around 1470 km2. The highest peak is Murey
tepui (2698 m above sea level). Charles Brewer was already exploring Chimanta tepui in 1977
when he led a multidisciplinary scientific exhibition there. In 2002 during a flyover he noticed
a substantial spring, which signalised an underground system.
The entrance to the spring cave opens to a 150 m wide and 40 m high portal, from which two
monumental corridors lead off. Access was ensured by helicopter, which made a breakneck landing
directly under the entrance overhang. A river flows though the main stretch of the cave with a flow
rate of 0.5 m3/s. However the flow rate periodically increases to several m3/s when it rains. This
then creates lakes and siphons sometimes hundreds of metres long underground. The water again
subsides over the space of several hours. Exploration during the rainy season is risky.
The Charles Brewer cave, which is 4.8 km long (p. 110, 111), outdid the most fantastic of
dreams with its dimensions. The underground domes with their rectangular cross section characteristic for quartz rock reach a width of up to 100 m in places. The dimensions, if you like, the
volume of the underground space is comparable with the largest cave corridors described until
then in the limestone rocks of Borneo or New Guinea.
The entrance to the Sistema de la Araña cave (p. 162, 162) was located in the Chimanta
massif by Charles Brewer Carías in 2005. It was explored by a Czech group during an international expedition in 2007. All development stages of quartz caves were discovered in this location.
A complete hypothesis for the development of the quartz karst phenomena in the Guyana highlands was expounded on the basis of the findings from this cave.
Genesis of the quartz caves
Rainwater flowing through tectonic rifts is held underground by the impervious layer in significant areas – up to several km2 (Cueva Ojos de Cristal, Roraima). This then leads to irrigation
of the higher, more porous spongy layers. The binding agent between the grains of the quartz
sands is dissolved and washed out and this leads to a significant weakening of the diagenesis
(hardening of the sandstone) in the superstrata (p. 158, fig. 1).
The next phase of development of the cave is erosion. Thanks to the abrasive activity of the
sands and rain storms this is very dynamic. The characteristic mark of phreatic sandstone chan-
170
nels is the large number of supporting columns in the shape of hourglasses (Sistema de la Araña),
(p. 158, fig. 2). As soon as these columns are eroded away, slabs of rock begin to peel off from the
flat ceilings several metres in size. The massive cave-ins created are continuously eroded from the
bottom up by underground currents. The cave areas are continuously increasing in size upwards
on the basis of this principle (Cueva Charles Brewer, Chimanta).
The karst process this continues by breaching the ceiling of the underground domes onto the
surface (Sima Mayor and Sima Menor, Sarisariňama), (p. 158, fig.3).
Secondary fillings - Biospeleothemes
We found a range of unusual secondary fillings in the Venezuelan quartz caves with a diverse
range of shapes. These unique mineralogical finds are made up exclusively of cryptocrystalline
varieties of SiO2, mostly its pure form – the opal. (p. 126)
It was frequently simple microorganisms that contributed to the creation of these fillings and
this is why we defined them as „biospeleothemes“. We gradually named these biospeleothemes
according to their characteristic shapes and colouring as follows: champignons, figurines, corals
or spider stalactites.
Single-cell organisms – diatoms – contributed to the creation of the attractive white shapes
– the “champignons”. Diatoms are wrapped in a casing called frustula, which is made up of polymerised silicon dioxide (with water). The crystalline structure is the same as with opal. (p. 128)
The basic structural element in terms of the development of so-called “spider stalactites”
(p. 127) are clusters of damaged old spider webs. The mineral content of karst water, if you like,
the aerosol from the waterfalls and cascades of underground rivers, cause silicification of the
constantly renewed spider filaments.
Photo documentation
Photography is an integral part of the documentation for every newly discovered underground location. Each member of the exploratory expeditions had their own personal camera
or video camera. The pictures in this publication were most frequently taken in Rollei SL66
medium-format roll film or using a Canon 5D digital reflex camera. The problem with taking
quality shots from the underground was not the recording technology, but finding a sufficient
light source. To provide exposure for details or smaller corridors, we used a discharge flash system
with guide values of 30 to 50 with a remote infrared or shortwave control unit.
The magnitude of the corridors and domes in Cueva Charles Brewer, as indicated above, exceeds the regular spaces in European carbonate caves in terms of their size. In order to illuminate
these huge corridors and domes, we used magnesium composite in combination with magnesium
vacuum bulbs.
For filming, we illuminated the underground spaces with halogen lamps with an output of
1000 W in combination with a portable petrol-powered electric generator.
Pictures or video recordings from a helicopter or aeroplane are used when looking for new entrances.
An important part of the photo documentation in terms of speleological expeditions on the
tepui was thus aerial stereophotography. In 2002, Charles Brewer took a series of stereoscopic
photographs over the whole of Chimanta. Later at home, he noticed huge tectonic cracks (Sima
Noroeste) not far from the place where a river rises and the portal to the cave itself on the perfect,
high quality photographs he developed.
Other than speleological exploration and documentation of the underground corridors,
members of the expedition on the tepui deal with research of undocumented forms of life with
Venezuelan and Slovak botanists, zoologists, herpetologists and specialists in the tropical area
of table mountains of the Guyana highlands. The multi-scientific character of the expedition
attempts to achieve the most complete understanding possible of the endemic quartzite karst
phenomena.
171
Literatura
Cerro Autana
Brewer-Carías, Ch. 1972. „Cerro Autana, Elite descubre otra maravilla del Mundo“. Revista Elite str.
36-43, 27/10/1972, Caracas.
Brewer-Carías, Ch. 1976. „Las Cuevas del Autana“. Natura, 58, Sociedad de Ciencias Naturales. str.
33–48. Caracas
Colvée, P. 5/1973. „Cueva en cuarcitas en el Cerro Autana“. Boletín Sociedad Venezolana de Espeleología 4(1). str. 5-13. Caracas
Galán, C. 1982. “Notas sobre la Morfología de la Cueva del Autana y comentarios sobre las formas
Pseudoaarsicas desarrolladas en Cuarcitas del Grupo Roraima, Guayana Venezolana”. Boletín de la Soc.
Ven. de Espeleología Vol 10 No19. str. 115-128. Caracas
Gilij Felipe Salvador 1782. “Ensayo de Historia Americana”. Biblioteca de la Academia Nacional de la
Historia No 71, str. 153 Caracas 1965.
Owen, R. 1978 „The eye of the Gods“ (Autana) E.P. Dutton, David Nott pod pseudonymem,
New York
Veselovský, Z. 1988 „K pramenům Orinoka“. Panorama 11-123-88. 368 str., 134 fot., 71 kreseb, Praha
Sarisariñama
Brewer-Carías, Ch. 1973. Mesetas de Jaua, Guanacoco y Sarisariñama Suplemento del Boletín de la
Sociedad Venezolana de Ciencias Naturales. Caracas, Tomo XXX, No 127. str. 32 Caracas
Brewer-Carías, Ch.1976 b.. Las Simas de Sarisariñama. Boletín de la Sociedad Venezolana de Ciencias
Naturales, Caracas, Tomo XXII, No 132 y 133 str. 549-625. Caracas
Brewer-Carías, Ch. 1983. „Sarisariñama“. Editorial Arte 228p,. Caracas, ISBN980-07-2125-8.
Brewer-Carías, Ch. 1989 Editor Cerro de la Neblina, Resultados de la Expedición Fundación para el
Desarrollo de las Ciencias Físicas Matemáticas y Naturales FUDECI, y Editorial Sucre. str. 0-922, 90
fotografií a kreseb. ISBN 980-300-437-9 Caracas
Marbach, G. 2006. Le continent invisible (trésors et mystères du monde souterrain),
Glénat ISBN: 2 7234 5462 2
Nott D. 1975 „Into the Lost World“, Libro que describe el desarrollo de la expedición ay descenso a las
Simas de Sarisariñama en 1974 Charles. Inglés. Prentice Hall, New York
Steyermark, J. A, Brewer-Carías Ch. 1976. La Vegetación de la Cima del Macizo de Jaua (Sarisariñama). Boletín de la Sociedad Venezolana de Ciencias Naturales, Caracas, XXII, No 132 y 133:
str.179-405. Caracas
Zawidski, P., Urbani, F., Koisar, B. 1976.“Preliminary Notes on the Geology of the Sarisariñama Plateau, Venezuela, and the Origin of its Caves”. Bol.Soc. Venezolana de Espeleol. 7(13)
str. 29-37. Caracas
173
Chimantá
Aubrecht, R., a kol., 2005 „Opálové biospeleotémy z pieskovcovej jaskyne Cueva Charles Brewer,
masív Chimantá, Venezuela-petrografická analýza (predbežné výsledky)” str. 84-96. In: Bulletin of the
Slovak Speleological Society No. 3/2005, 179 str. (ISSN 1335-5023).
Aubrecht, R., a kol. 2007 „Venezuelan sandstone caves: a new view on their genesis, hydrogeology
and speleothems“ Geologia Croatica
Audy, M., Šmída, B. 2005 Největší kvarcitová jeskyně světa Cueva Charles Brewer. Speleofórum, 24,
str. 58-62. Česká speleologická společnost, Praha,
Audy, M., Šmída, B. 2005 Jeskyně Charles Brewer. Mamutí jeskyně v kvarcitech Guayanské vysočiny.
Vesmír, 84 (135), str. 20-29, Praha,
Audy, M., Šmída, B. 2006 „Tepui 2005“ 2005-4th Expedition of Discoveries of the World Largest
Caves in Quartzites” (Cueva Cañon Verde). Speleoforum vol. 25. str. 25-28. Czech Speleological
Society. Praha
Brewer-Carías, Ch. 1978 „La Vegetación del Mundo Perdido”, str. 0-248p., 167 fot. Fundación Eugenio Mendoza. Caracas. ISBN 980-265-477-9
Brewer-Carías, Ch. 2005 „Las Espeleotemas de la Cueva Charles Brewer” str. 311-327. En: „Tepuy,
Colosos de la Tierra”, Armando M., Ed. Fundación Terramar, Altolitho. 344 str. Caracas.
Briceño, H., Paolini, J. 1992. „Aspectos Geoquímicos del Macizo del Chimantá“. En: Chimantá. Escudo de Guayana, Venezuela. Un Ensayo Ecológico Tepuyano. Otto Huber Edit. str. 75-88. Caracas.
Briceño, H., Schubert, C. 1992. „Geomorfología” En: Chimantá. Escudo de Guayana, Venezuela. Un
Ensayo Ecológico Tepuyano. Otto Huber Edit. str. 61-74 Caracas.
Dunsterville, G.C.K. and Nora Dunsterville 1979. „Tepui Top Hopping by Helicopter“, American
Orchid Society Bulletin, U.S.A. vol. 48 (3) str. 222-228.
Forti, P. 1994. “Los Depósitos Químicos de la Sima Aonda Superior y de Otras Cavidades del
Auyan-tepui, Venezuela”. Boletín de la Soc. Ven. de Espeleología No28 str. 1-4. Caracas.
Huber, O. „Chimantá Escudo de Guayana, Venezuela“ Caracas 1992.
Maguire, Bassett 1964. “Botanical explorations conducted by the New York Botanical Garden 19461964”. Gard. J. New York Botanical Garden 14 (4): str. 132-134.
Piccini, L. 1995. “Karst in Siliceous Rock: Karst landfoms and Caves in the Auyan-tepuy (Est. Bolivar, Venezuela)” International Journal of Speleology, 24 (Phys.), (1-4), str 41-54.
Šmída, B., Audy M., Mayoral M., Carnicero L. A. 2004. “Expedition Chimantá 2004 or discovering
of Cueva Charles Brewer - the largest quarzit cave in the world”. Bulletin of the Slovak Speleological
Society, 35, No. 2, Liptovský Mikuláš, str. 3 - 14. (ISSN 1335-5023).
Šmída, B., Audy, M., Mayoral, F. 2005. Cueva Charles Brewer – la plus importante grotte du monde
creusée dans les quartzites (massif du Chimantá, Venezuela). Spelunca, 97. str. 27–35. Paris
Šmída, B., Audy, M., Mayoral, F. 2005. Cueva Charles Brewer: Larger quartzite cave in the world.
NSS News, 63. str. 1, 13-14, 31. National Speleological Society,
Šmída, B., Audy, M., Mayoral, F. 2005. Into the Lost World. Descent, 183, str. 36-38. Abergavenny,
Steyermark, J.A. 1955. “Attack on Chimanta”. Natural History. 64 (9) str. 482-488.
174
Roraima
Audy, M., Šmída, B. 2003. Krystalové oči (československá výprava do křemencového krasu
venezuelské Guayany). Speleofórum, 22, str. 60–63. Česká speleologická společnost, Praha
Audy, M. 2003. „Křemencový kras venezuelské Guayany“. Vesmír, 82 (133), 5, str. 256-265.
Praha
Bernabei, T. et al. 1994. La spedizione Tepuy 93 (Auyantepuy, Bolivar, Venezuela). Progressione,
30, Trieste, 1–120.
Brewer-Carías, Ch. 1988. Roraima. 153 str. Caracas
Galán, C. 1983. Expedición a la Sima Aonda. Boletín SVE, 20, str. 99-103
Sociedad Venezolana de Espeleología, Caracas
Havelková, P., Robovský, J., Audy, M. & Díaz de Pascuala, 2006. Brown-nosed coati (Nasua
nasua vittata) on the Roraima tepui (Carnivora: Procyonidae). Lynx n. s., 37. str.123-130.
Plešinger, V. 2002. Anděl v ďábelských horách (příběhy z Venezuely), Mladá fronta, Praha
Ruiz, G. a kolektiv autorů 10/1992 „Imagen Atlas de Venezuela, una visión espacial“ Petróleos
de Venezuela, S. A. Caracas ISBN 980 259 475 X
Schomburgh, O. A. 1847. „Robert Hermann Schomburghs Reisen in Britisch Guiana in den
Jahren 1840 -1844“, Leipzig
Šmída, B., Audy. M., Vlček L. 2003. “Expedícia Roraima Venezuela, 2/2003. Jaskyňa Kryštálové
oči”. Spravodaj SSS 2/2003. 194 str. Liptovský Mikuláš ISSN 1335-5023
Členové expedice
Chimantá 2007
Zleva stojí: Zoltán
Ágh, Radko Tásler,
Lukáš Vlček kousek
hlavy, Tomáš Lánczos,
Branislav Šmída, Jan
Schlögl, Federico Mayoral, Erik Kapucian
kousek hlavy, Charles
Brewer Carías, Marek
Audy, Richard Bouda,
Cesar Barrio,
Roman Aubrecht pouze
nohy.
Robert Dado, Igor
Elorsa, Mladen Kuhta
nejsou vidět nebo
zmeškali fotografování.
175
Brány do ztraceného světa
Text a fotografie: Marek Audy
Kapitola Pravěká podzemní řeka - Charles Brewer Carías
Další autoři fotografií:
Richard Bouda: str. 83, 90, 103, 105, 115, 116
Charles Brewer Carías: str. 47, 75, 78, 79, 80, 87, 92, 102, 127, 136
Peter Medzihradský: str. 67, 68, 69, 76, 137
Javiér Mesa: str. 111, 128, 129
Miroslav Šebela: str. 168
Kresba str. 157: Jan Kobylák
Návrh obálky: Jan Dungel
Odpovědný redaktor: Marek Zouhar
Technický redaktor: Libor Vyhnálek
Grafická a předtisková příprava: Studio Audy
Tisk: Stuare s.r.o.
Jako svou 845. publikaci vydalo
Nakladatelství JOTA, s. r. o.
v Brně roku 2008
Škárova 16, 612 00 Brno
Tel./fax: 539 086 581
E-mail: [email protected]
www.jota.cz
Vydání první
ISBN 978-80-7217-605-2