Spisovatelé.

Božena Němcová
Božena Němcová (1820 – 1862) se narodila ve Vídni jako dcera
panského kočího, Němce Jana Pankla, a české služky Terezie Novotné.
Dívčí jméno Němcové znělo Barbora Panklová. Dětství a mládí,
strávené v ratibořickém údolí u České skalice, proměnila později očima
vzpomínek ve slunnou idylu. Otec Barunky býval v letních měsících štolbou
na ratibořickém zámku ve službách vévodkyně Zaháňské (paní kněžny),
pouze na zimu s ní odjížděl do Vídně. Ze všech dětských dojmů zapůsobila na
malou Barunku nejsilněji její babička, Magdaléna Novotná.
Do školy chodila Barunka v České Skalici, později ji rodiče dali na
vychování k zámeckému správci v Chvalkovicích. Tam se poprvé seznámila
s módní německou romantickou literaturou.
Její původ je obestřen tajemstvím. Vznikly různé teorie o jejím původu.
Jedna z teorií soudí, že by mohla být dcerou Marie Panklové, o 7 let starší
sestry Terezie. Další teorie soudí, že Barbora je dcerou sestry kněžny
Zaháňské, Dorothey. Druhá teorie je asi realističtější např. z důvodů, že byla
až neuvěřitelně shodná podoba dospělé Boženy Němcové a paní Dorothey a
také i vznešené chování dospělé Němcové.
V sedmnácti letech se na nátlak matky provdala za úředníka finanční
stráže Josefa Němce. Němec byl v době sňatku dvakrát starší než nevěsta.
Patřil k uvědomělým vlastencům a pro své národní cítění nebyl oblíben u
svých představených a byl také často překládán z místa na místo. Manželství
od začátku nebylo šťastné, neboť se v něm setkaly dvě povahy naprosto
odlišné – mladá žena toužila po člověku, s nímž by mohla sdílet své ideály a
který by jí byl pomocníkem a rozšiřoval její duševní obzory. Němec,
1
roztrpčený a unavený nepříjemnou státní službou, býval často drsný a
odměřený.
Za pobytu v Praze v letech 1842 – 1845 poznala pražskou vlasteneckou
společnost a seznámila se s předními českými spisovateli. Silně na ni
zapůsobilo přátelství s lékařem Josefem Radomilem Čejkou,
vzdělaným překladatelem z románských literatur. Čejka seznámil Němcovou
s dílem francouzské spisovatelky George Sandové a usměrňoval také
její literární tvorbu. Ještě větší přátelství byl vliv přátelství s básníkem
Václavem Bolemírem Nebeským. Nebeský podněcoval Němcovou
k básnické tvorbě, již zahajovala svou literární činnost. Tři roky pobytu
v Praze způsobily rozhodný obrat v životě Němcové. Styk se spisovateli,
hojná četba i životní zkušenosti rozšířily její duševní obzor, začala reálněji
chápat potřeby národní společnosti a její literární tvorba dostala určitý směr.
Velký význam pro Němcovou měl pobyt na Chodsku, kde poznávala
život měšťanů i venkovského lidu, českého i německého. Vedle toho však
pracovala i ve smyslu národně uvědomovacím. Na Domažlicku pokračovala
v tvorbě pohádek, psala národopisné články a obrázky ze života společnosti
ve městech i o sociálních poměrech na venkově.
Na Chodsku zastihl Němcovou revoluční rok 1848. Agitovala mezi
venkovany a poučovala je o konstituci. Při zprávě o pražských bouřích
spěchala do Prahy. Také manžel Němcové byl v té době horlivě činný,
kandidoval dokonce za poslance. Pro aktivní účast v revolučním hnutí byli
Němcovi pronásledováni rakouskými úřady a jejich činnost stále sledovala
tajná policie. Josefa Němce vyšetřovali, překládali z místa na místo, nakonec i
na Slovensko a do Uher, až posléze byl zbaven služby.
V padesátých letech se hmotná situace rodiny stále zhoršovala. Dolehly
i jiné strasti – Němcová ochuravěla, podrážděný manžel ji nechápal,
2
vyvolával prudké výstupy a odmítl dávat peníze na domácnost, takže
Němcová musela často krýt výdaje ze svého skromného spisovatelského
výdělku. Dovršením neštěstí byla smrt milovaného syna Hynka, do něhož
vkládala matka velké naděje. V té době strádání, neštěstí i hmotné bídy, kdy
Němcové nezbylo než doprošovat se pomoci u svých přátel, kdy byla pod
stálým tajným dohledem policie a kdy poznala i nevděk tzv. vlastenecké
společnosti, vznikalo její největší dílo, Babička.
Pobyt na Chodsku i předchozí zkušenosti a poznání různých českých
krajů, při nichž se spisovatelka seznámila se životem v městech i na venkově
a poznala rozdíly mezi jednotlivými společenskými vrstvami, přivedly
Němcovou k zájmu o sociální otázky.
Němcová se jako jedna z prvních u nás seznámila s učením utopického
socialismu, jak jej propagoval podle francouzských vzorů básník, filozof a
bývalý řadový kněz František Matouš Klácel. Klácel napsal pro
Němcovou poučení o utopickém socialismu v pojednání Listy přítele
k přítelkyni o původu socialismu a komunismu.
Ve svých názorech se postupně ztotožnila s požadavky radikálů a tak
také hodnotila pražskou revoluci. Po její porážce, když zesílil tlak
bachovského absolutismu, pochopila rozdíl mezi opravdovým vlastenectvím
a opatrnickým „vlastenectvím“ měšťáků. Viděla ostatně sama na sobě, jak se
pražská vlastenecká společnost obracela k ní zády a jak ji přehlížela a
odsuzovala jen proto, že nežila obvyklým šosáckým způsobem. Zato se
Němcová sblížila s mladými, pokrokově smýšlejícími spisovateli Karlem
Sabinou a Josefem Václavem Fričem, pronásledovanými pro účast na
revoluci, i s představiteli nejmladší nastupující spisovatelské generace, tzv.
májovci, Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem. Stala se tak spojovacím
článkem mezi starší obrozeneckou generací, jejíž dílo vyvrcholilo před r.
3
1848, a mezi mladými, kteří měli v 60. letech vstoupit do veřejného a
kulturního života.
Pobyt v Praze přerušila třemi cestami na Slovensko v letech 1851 –
1853. Slovensko poznala ze všech tehdejších spisovatelů nejdůkladněji.
Seznámila se téměř se všemi předními slovenskými spisovateli a vlastenci a
byla s nimi v písemném styku. Svými články a studiemi o Slovensku se
zasloužila nemálo o sblížení obou národů.
Krize manželského soužití Němcových vyvrcholila koncem 50. let, kdy
se Němcová rozhodla žít sama s dětmi. V dopise synu Karlovi, tehdy již
dospělému, píše: - „dávám Ti vědět, že se s tátou rozvedu, ne právně, ale
obapolnou naší vůlí. – Co jsem zkusila a jak se táta provždy ke mně choval
po těch 23 let, co jsme spolu, to Ti nemusím povídat, tolik úsudku máš, abys
to mohl posoudit, kdo měl pravdu a jestli jsem si toto od táty zasloužila. –
Abych Ti vše povídala, čím se táta proti mně prohřešil, to není třeba, ale je
toho tolik, že bych s tátou ani rok nebyla bývala, kdyby nebylo Vás; že jsem
si to nechtěla vzít na svědomí, abyste přišly do cizích rukou a na mě někdy
naříkaly. Trpěla jsem tedy pro Vás, co málokterá žena vytrpěla, neboť při
moji povaze je to hrozná věc, býti s hrubým, divým takovým mužem 23 let.“
R. 1861 odjela Němcová do Litomyšle, aby u nakladatele Augusty
dohlížela na vydávání svých spisů. Čekala také od Augusty hmotnou
podporu, ale opět se zklamala. Již o Vánocích ji těžce nemocnou odvezl
manžel do Prahy. V lednu r. 1862 zemřela předčasně vysílením a neustálým
strádáním.
U spisovatelky byly prokázané milostné avantýry, rovněž starost o
domácnost, rozumné hospodaření a soustavná péče o děti nebyly silnou
stránkou spisovatelky. Více
jí zajímaly společenské události, plesy, kde
mohla prezentovat svůj intelekt i šarm. Je známo několik případů, kdy se lidé
4
snažili Němcové pomoci (dokonce i spisovatelka Karolína Světlá), ale
ona naložila s penězi tak nezodpovědně a lehkomyslně, že to muselo zákonitě
darujícího urazit. Odmítla i nabízené místo ředitelky vyšší české dívčí školy,
aby si zachovala „duševní volnost“.
Němcová vstoupila do literatury Národními báchorkami a pověstmi
(1845 – 1847). Zahrnují několik druhů lidové slovesnosti, především
pohádky, ale i místní pověsti a legendy. Němcové nešlo o zachycení původní
podoby pohádkových motivů ani o odborný národopisný přepis, spíše o
vlastní převyprávění lidové látky. Jednotlivé pohádkové motivy upravovala
tak, aby zobrazovaly typické prostředí s typickými postavami českého lidu i
s jeho povahovými vlastnostmi. Hlavní myšlenkou pohádek Němcové je
demokratická zásada rovnosti všech lidí, uskutečnění spravedlivé vlády a
vítězství mravních hodnot nad silami zla. Těmito mravními hodnotami
obdařuje spisovatelka hrdiny z lidu, vítězící nad rodovou povýšeností,
bohatstvím a zlobou.
Slovenské pohádky a pověsti (1857 – 1858) vznikly naproti tomu ze
zájmu národopisného a sběratelského. Němcová se snažila zachytit podobu
pohádek tak, jak je slyšela z úst vyprávěčů, nebo jak je nalezla ve vydaných
sbírkách.
Poznání rázovitého Chodska i několikerý pobyt na Slovensku daly
Němcové mnoho látky k cestopisným a národopisným obrázkům. Obrazy
z okolí domažlického jsou články zaznamenávající situaci a stav národního
uvědomění na Chodsku, ale všímají si i lidové kultury a později otázek
sociálních. Drobné národopisné studie o Slovensku vznikaly v 50. letech. Jsou
dokladem života zájmu Němcové o životní podmínky slovenského lidu.
Pohádky i žurnalistická činnost staly se Němcové průpravou k tvorbě
povídkové. Přechod od tvorby pohádkové k tvorbě novelistické byl u
5
Němcové pozvolný. Cílem Němcové bylo ukázat národní život, představený
kladným typem. Měl reprezentovat vlastnosti lidu v jeho způsobu života i
v jeho názorech. Takovým obrazem ze života je zejména Babička, označená
podtitulem Obrazy z venkovského života (1855).
Z dopisu A. V. Šemberovi
„Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum
milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky,
když tu přede mnou stál její milý obraz, měla jsem za to, že jsem děvče,
běhala jsem s veselou myslí po lukách, lese a háji, navštívila ty upřímné
duše všecky a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho
trampotami.“
Byl to tedy únik z trudné přítomnosti do světa vzpomínek, který
Němcové pomohl překonávat nejbolestnější období jejího života. Nebyl to
však podnět jediný, druhým byly výzvy přátel, aby vypsala lidový život se
všemi zvyky, pověrami a způsoby venkovských lidí. Hlavním zdrojem byly
vzpomínky na vlastní dětství. Ale tyto vzpomínky si ještě rozšiřovala
poznáním lidového života, např. na Domažlicku. Babička není dílo
životopisné, Němcová zacházela s materiálem, který jí poskytovaly
vzpomínky, velmi volně. Hlavním záměrem bylo ukázat harmonický život
prostých lidí, představovaný ústřední postavou ideálně dokonalého člověka.
Kniha zachycuje jen krátký výsek z babiččina života, ale ve vzpomínkách se
promítá celý její minulý život. Přitom vlastním tématem knihy nejsou
babiččiny osudy, nýbrž její postoj k lidem, jednání a názory. Němcová
umístila děj své povídky do ratibořického údolí. V knize vystupují rázovité
postavy venkovanů, soustředěné kolem babičky na Starém bělidle. Idylický
život rodiny Proškovy je protikladem k životu panské společnosti na zámku.
6
Tato konfrontace dvou společenských prostředí je v Babičce provedena velmi
důsledně.
Základní dějovou osnovu Babičky tvoří dvě pásma. První z nich
ukazuje život na Starém bělidle s příjezdem babičky a popisem jejího
všedního dne. Pak se objevují vedle členů Proškovy rodiny další lidé, např.
mlynář, rýznburský myslivec, panský strážník Mojžíš, bába kořenářka,
bláznivá Viktorka, pan Beyer, paní kněžna se schovankou Hortensií a mnoho
dalších postav. Druhá vnitřní část začíná v 7. kapitole. Rámcuje ji popis
přírodního dění během ročních období a vylíčení života v jednotlivých fázích
roku. Komponizace babičky je uzavřena úvodním a závěrečným slovem.
Němcová sama vyznala, že psala Babičku pro útěchu své duše. V tíživé
době se v duchu vracela do dob svého dětství, rozpory se zmírňovaly,
protiklady
vyrovnávaly,
všechno
se
zahalovalo
kouzelným oparem
vzpomínek na dětství, představa splývala s realitou, obě se vzájemně
prostoupily.
Zajímavostí je, že babička Boženy Němcové nezemřela na Starém
bělidle, ale ve Vídni, a to velice chudá. Od reality se liší i příběh Viktorky,
která skutečně žila. Nebyla však zabita bleskem, ale Němcovou dokonce
přežila. A idylické vztahy mezi babičkou a jejími dětmi taky nejsou v Babičce
zcela pravdivé, vždyť dcera Marie se svým nepřátelstvím příliš netajila.
Četli jste Babičku? Pokud ano, možná dokážete odpovědět na tyto
otázky:
1. Jak se jmenovali psi, kteří bydleli spolu s babičkou na Starém
bělidle?
2. Kterou významnou osobu potkala babička za svého mládí?
7
3. Jak zemřela Viktorka a proč se „zbláznila“?
4. Jaký byl příbuzenský vztah mezi kněžnou a Hortenzií?
5. Jak se jmenoval zemřelý manžel od babičky?
6. Jakým způsobem pomohla babička Mílovi a rodině Kudrnových?
7. Jak oslovovala babička Hortenzii?
8. Za co byla Hortenzie babičce vděčná?
9. Jak zní poslední věta z knihy Babička a kdo jí řekl?
Poznámka:
V jedné z verzí knih Babička, kterou mám doma, jsem se dočetl ve
vydavatelových poznámkách, že Karel Havlíček Borovský nazval
Babičku jako „pravá perla české literatury“. Naskenoval jsem pár obrázků
z této knihy. Já osobně jsem Babičku přečetl dvakrát a musím podotknout, že
na mně kniha působila velmi uklidňujícím dojmem. Z knihy je cítit
dobrosrdečnost, prostota, úcta k lidem bez rozdílu společenského postavení,
moudrost a pokora babičky. Lidé se jí svěřovali se svými problémy, ona
každého vyslechla a snažila se mu pomoci a také pomohla. Babička
vyžadovala také kázeň a dodržování zvyků. V knize jsem se střetl i
s humornými situacemi. Vybral jsem tento úryvek:
Jednou přišla Mančinka od Kudrnů a vypravovala panímámě, že jí
dala Kudrnová kus zajíčka, ale to že byla taková dobrota, že to ani vypovědít
nemůže, zrovna jako mandle. „Zajíce,“ myslila si panímáma, „kdepak ho
vzali, snad nechodí pytlačit Kudrna; ten by si posvítil.“ Přišla Cilka,
nejstarší děvče Kudrnovic, na táčky; to děvče mělo vždy co chovat, poněvadž
měli každý rok maličké, a panímáma hned se jí ptala: „Copak jste měli
dobrého k obědu?“ – „I nic; jen bandory,“, odpověděla Cilka. – „Cože nic,
co bandory; vždyť povídala Manča, že jí dala vaše máma kus zajíčka, že byl
8
tak dobrý?“ „I panímámo, to nebyl zajíček, to bylo kousek kočky. Tatíček ji
dostal na Červené Hůře, byla tlustá jako vepř, maminka vypekla z ní sádlo a
tatík bude se jím mazat. Kovářka mu to radila, když začínal kašlat, aby
nedostal souchotě.“ „Spaste duši! Ono to jí kočky!“ zvolala panímáma,
s ošklivostí si odplivnouc. „Oh kdybyste věděla, panímámo, to je dobrota! A
veverky jsou ještě lepší. Také přinese někdy tatík vrány, ale na těch si
nepochutnáme. Tuhle jsme měli dobře; děvka ve dvoře zardousila husu a
pak nám ji dali. O maso nám není zle, někdy dostaneme ovci, někdy i prase,
když dostane závrať a musí to šafář nechat zabít; jenže škoda, když se
k tomu tatík netrefí, oni to…“ Ale panímáma přetrhla děvčeti řeč řvouc:
„Jdi mi, jdi mi, fi, až mne zima přechází! – Mančo, ty bezbožná holka, jestli
mi budeš ještě jednou jíst zajíčky u Kudrnů! Hned se mi jdi umýt, ať mě nic
do ruky nebereš,“ takovou vedla panímáma, vystrkujíc Cilku ze dveří.
Mančinka plakala, ujišťujíc matku, že byl zajíček dobrý, a panímáma pořád
se uplívala. Pan otec přišel, a slyše, co se stalo, zatočil pikslou v prstech řka:
„Co se durdíte, panímámo, kdoví po čem děvče bude tlusté! Proti gustu
žádný dišputát! Kdoví jestli já sám se jednou nepozvu na dobrou veverku!“
šklíbil se pan otec.
V roce 1940 byl natočen film Babička, kde hlavní postavu babičky
ztvárnila Terezie Brzková. V encyklopedii Kdo byl kdo v našich dějinách ve
20. století se píše: „T. Brzková ztělesnila krásnou, laskavou, moudrou a
dobrou ženu, plně odpovídající předloze Boženy Němcové, a vytvořila
nesporně jednu z největších ženských postav v celé historii českého filmu.
Některé její dialogy s Barunkou (Nataša Tánská, později autorka knih pro
děti) podle pamětníků vyvolávaly v očích diváků slzy“.
Kritik F. X. Šalda hodnotí Babičku takto:
9
„Babička jest cele inspirována touhou krásného a všestranného
soužití, soužití venkovanů mezi sebou v rodině i v obci, soužitím lidu
s panstvem, soužití člověka s přírodou, soužití člověka s Bohem. Je to
idylická báseň plná přitlumené melodické něhy. Její dynamické napětí není
veliké… Nazývají-li Indiáné kterési americké jezero „úsměvem Velkého
ducha“, přísluší tento název i Babičce: jakýsi odlesk božího úsměvu leží na
této knize melodickým popraškem. Lidé bratří se zde s lidmi, kněžna a
mladá komtesa s prostou stařenou – není přehrad původu a postavení mezi
lidmi. Lidé žijí tu v míře a v lásce s přírodou, jsou jen jejím zušlechtěným a
zjemnělým pokračováním a stupňováním, a není neštěstí lidského, jehož by
nedovedla příroda, ne-li vyhojit, alespoň zmírnit nebo dekoračně sladit do
svého orchestru, jak ukazuje případ šílené Viktorky… Všichni dobří lidé u
Boženy Němcové jsou přirození, milují přírodu, žijí s ní a v ní, soucítí s ní,
v první řadě ovšem babička sama: v ní zasnoubila básnířka s tím líbezně
naivním optimismem sobě vlastním v harmonii ducha přírodního s duchem
křesťanským. Neboť láska k přírodě vede u Němcové vždycky k víře ve
věčnou dobrotu, v princip věčné harmonie, v laskavého Boha. V lásce
k přírodě i k bližnímu poznává pokorně přijímaný a tím proměňovaný a
povyšovaný v mravní dílo vlastní duše.“
Nejvíce povídek napsala Němcová v posledních deseti letech svého
života. Kromě toho, že se v nich odrážejí typické rysy českého venkova i
s jeho rázovitými postavami, objevují se v povídkách zcela zřetelně i
společenské otázky doby. Právě dle svého zaměření lze alespoň orientačně
rozdělit všechny povídky do dvou okruhů:
1. Povídky, jež jsou někdy metaforicky nazývány „hledání dobrého
člověka“. Jedná se o texty s jednoduchým příběhem, kde se děj
soustřeďuje kolem jedné hlavní postavy, zejména ženské. Na nich
autorka
zdůraznila
charakteristické
mravní
vlastnosti
českého
10
venkovského člověka. Do této kategorie náležejí povídky Baruška,
Karla, Divá Bára, Dobrý člověk, Pan učitel.
2. Povídky druhého okruhu zachycují složitější vztahy v určitém prostředí
a upozorňují na nespravedlivé uspořádání společnosti. Tyto povídky
jsou sice realistické, ale nakonec přecházejí od kritického pohledu ke
shovívavosti. Rozpory jsou řešeny smírně, idealizace dominuje nad
realistickým pohledem. Do této skupiny patří povídky V zámku a
v podzámčí, Chudí lidé, Pohorská vesnice.
Použitá literatura:
[1]
Prokop, V. Literatura 19. a počátku 20. století (od romantiků po
buřiče), O.K. - Soft, Sokolov 2000, 72 s.
[2]
Balajka, B. Přehledné dějiny literatury /I/, Fortuna, Praha 1999, ISBN
80-7168-366-3, 242 s.
[3]
Martinková, V. Čítanka 2, Trizonia, Praha, 1998. ISBN 80-85573-05-9
[4]
Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. Encyklopedie na CDROM, Libri a Infosoft, 1996.
[5]
Naskenované obrázky jsou z knihy Babička, nakladatelství Svoboda,
Praha, 1987, autorem obrázků je Adolf Kašpar.
11
Johann Wolfgang Goethe
Johann Wolfgang Goethe [johan Wolfgang géte] (1749 - 1832) německý básník, dramatik a vědec. Jeho otec patří ke čtyřem stovkám
nejzámožnějších frankfurtských občanů. Doma si často pohrává s loutnou, ale
nikdy na ni pořádně nezahraje. Má velkou knihovnu, sbírá obrazy, zajímá se o
přírodní vědy, ale dosud nedokázal nic mimořádného.
Malý Wolfgang je tuze pilné dítě. O jeho vzdělání se starají otec a
domácí učitelé. Jednou z prvních knížek, která se mu dostává do rukou, je
Komenského „Orbis pictus". Učí se latině, řečtině, francouzštině, italštině a
trochu hebrejštině a angličtině. V osmi letech píše své babičce veršované
přání k Vánocům, první vlastní básnický projev. „Vzpomínám si ještě docela
jasně na malého muže, na jeho účes a na kord po jeho boku… Zjev jako
Mozart zůstane navždy zázrakem, který nelze nijak vysvětlit."
Táta si přeje, aby Wolfgang vystudoval práva. Proto jej v roce 1765
posílá na univerzitu do Lipska, Malé Paříže. Šestnáctiletý student práv se však
více zajímá o umění, zábavu, svou první studentskou lásku…
Onemocnění tuberkulózou a neúspěchy ve studiu jej přinutí vrátit se
domů. Ve dvaadvaceti ukončuje štrasburská studia a stává se doktorem práv.
Svou první advokátskou praxi zahajuje ve Wetzlaru, u říšského komorního
soudu. Jeho hlavu však netíží paragrafy, mnohem více jej vzrušuje dramatický
osud německého rytíře Götze z Berlichingenu. Sotva vydá své první drama,
jedním dechem sepisuje dosud nejúspěšnější německý román - Utrpení
mladého Werthera.
Pětadvacetiletý Goethe prožívá první období své velké slávy. Vévoda
Karel August se právě ujímá vlády ve svém státečku se sídelním městem
12
Výmarem. Goethova Werthera obdivuje nejen Napoleon, který jej četl už
sedmkrát, ale i vévoda. V říjnu 1775 dostává Goethe jeho osobní pozvání do
Výmaru.
Unavený kočár se znovu boří do všudypřítomného bahna. Listopadová
plískanice vykresluje výmarský obraz málo příjemnými barvami. Šestitisícové
městečko tone ve špíně a chudobě. Přesto Goethe ani ve snu nemůže tušit, že
původně krátká návštěva se promění v jeho celoživotní výmarský pobyt.
Goethe se stává ministrem a rádcem vévodovým, tajným legačním
radou. Stará se o věci veřejné. Je výborným a nepostradatelným společníkem
na dvorních zábavách. Ve svých třiatřiceti letech je povýšen do šlechtického
stavu. Zabývá se přírodovědou a anatomií. Za odpočinkem a klidem vyjíždí
do Karlových Varů, k nimž získává vřelý vztah. Deset let trvá jeho krásný
milostný vztah k Charlottě von Stein, jíž stačí napsat 1 700 milostných
dopisů.
Výmar ho pojednou začíná unavovat. Potřebnou změnu nachází ve
dvouletém italském pobytu. Setkává se s malíři, s antickým uměním a jeho
duch opět nápadně ožívá. Po návratu z Itálie se nechává zbavovat všech
povinností ve vládě. Zcela nečekaně jej citově okouzluje prostá dělnice
v manufaktuře na výrobu umělých květin - Christiana Vulpiusová. Ta mu
v roce 1789 porodí syna Augusta a později ještě další čtyři děti. Dospělého
věku však dožije pouze prvorozený. Do Výmaru mezitím dorazí již uznávaný
dramatik Friedrich Schiller a Goethovi trvá dlouhých 7 let, než se vzájemně
sblíží.
Básník se žení teprve ve svých 57 letech, když je Výmar násilně
obsazen francouzskými válečníky. Bere si statečnouVulpiusovou a na svatbě
je jim svědkem jejich 17. letý syn August. V témže roce konečně vychází
první díl Fausta, jejž začal psát ve svých 25 letech. Druhý díl dokončí teprve
13
rok před svou smrtí. Faust nastavuje zrcadlo jeho celoživotní snaze po
vzdělání a lidské dokonalosti, rozumovém ovládnutí světa.
Vydává Nauku o barvách, rozsáhlý odborný spis o 1 300 stranách.
Opět se léčí v Karlových Varech, setkává se s Beethovenem. Ve svých 73
letech potkává v Mariánských Lázních mladičkou Ulritu von Levetzow.
Jednostranně se do ní zamiluje. Provází ji všude, kde je to jen trochu možné,
ale jeho láska se mu hořce vzdaluje. Svého syna Augusta posílá do Itálie, aby
se doma zklidnilo vzrůstající napětí. Ten však v Římě náhle umírá. Téhož
roku, 1830, skoná i jeho celoživotní přítel, vévoda Karel August. Zemřela už
jeho žena, vnučka, paní von Stein a mnoho dalších jemu důvěrně známých.
„Všechno, co jsem viděl, slyšel, pozoroval, to jsem sebral a zužitkoval…
Moje dílo je dílo kolektivní bytosti a nese jméno Goethe."
„Vždycky mě vynášeli jako někoho, komu štěstí přálo. V základě to nebylo
nic jiného než námaha a práce… Bylo to věčné valení balvanu, který bylo
třeba stále znovu zvedat…"
Dílo:
Utrpení mladého Werthera (1774) - tento dvoudílný milostný román
se stal ve své době jednou z největších literárních událostí. Jedná se o román
v dopisech, jenž je psán ich formou. Dílo je vlastně osudem mladého
senzitivního muže, jenž je nešťastný - jím milovaná Lotta se totiž provdá za
jeho přítele Alberta. Poté se nešťastný a zoufalý hrdina odstěhuje, aby se po
čase opět navrátil k Lottě a svůj život ukončil sebevraždou. Wertherovy
dopisy jsou v románu podávány jako skutečné, což navíc podtrhává
vydavatelův úvod a závěrečná zpráva o hrdinově smrti. Román vzbudil velice
odmítavý postoj, zejména díky tragickému konci („Zemřít! Co to znamená?
Hleď, mluvíme-li o smrti, sníme"). Bohatý vnitřní svět hrdiny, jeho vznětlivá
a vášnivá povaha a subtilní líčení duševních stavů byly natolik přesvědčivé,
14
že román vyvolal v Německu tzv. wertherovskou horečku a celou vlnu
sebevražd. Zasáhl dokonce i do evropské módy - modrý frak, žlutá vesta,
holínky a klobouk. Kniha byla přeložena do všech evropských jazyků,
dokonce pronikla i do Asie. O očistném a osvobodivém smyslu svého fiktivně
svéživotopisného románku napasal Goethe ve vzpomínkách Z mého života:
„Mně bylo úlevou i osvícením, že jsem skutečnost proměnil v poezii, moji
přátelé se však mylně domnívali, že musí poezii proměnit ve skutečnost,
román znovu přehrát a rozhodně se zastřelit; co se zprvu událo jen mezi
několika, odehrávalo se pak v širokém publiku, a knížka, která mně
prospěla, byla prohlašována za zhoubnou." Ještě jinak formuloval obranu
Werthera: „Pokusil jsem se osobně od této choroby osvobodit. Při vyjití
nevyvolat Werther, jak se mu vytýkalo, nemoc, horečku, nýbrž odkryl
chorobu, dávno v mnohých myslích utajenou."
Citáty z knihy:
A při této příležitosti se obzvlášť rozpovídal, takže jsem ho nakonec už
vůbec neposlouchal a začal snít: a náhle jsem prudkým posunkem přiložil
hlaveň pistole k čelu nad pravým okem. „Fuj,“, řekl Albert, stahuje mi
pistoli s čela, „to je nápad!“ – „Vždyť není nabitá.“ – „Aťsi! To je nápad!“
odsekl netrpělivě. „Vůbec si nedovedu představit, jak člověk může být tak
pošetilý a zastřelit se. Už pouhé pomyšlení na něco takového se mi hnusí.“
„Že vy lidé,“ zvolal jsem, „když o nečem hovoříte, musíte hned říci: To je
pošetilé, to je moudré, to je dobré, to je zlé! A co to vlastně všechno má
znamenat? Vyzkoumáte tím vnitřní pohnutky toho kterého skutku?
Dokážete s určitostí dovodit příčiny, proč se stal, proč se stát musil? Kdyby
tomu tak bylo, nesypali byste ty své soudy tak tuze lehce z rukávu.
Celá tíha těchto slov dolehla na nešťastníka. Vrhl se Lottě k nohám, zoufale
uchopil její ruce, tlačil si je do očí a přitiskl je k čelu. A zdálo se, jako by jí
15
duší prolétla předtucha jeho strašlivého záměru. Smysly ji přecházely, tiskla
mu ruce, přitiskla je k prsům, tesknotou rozrušena sklonila se k němu a
jejich hořící tváře se dotkly. Svět se pod nimi propadal: ovíjel ji pažemi,
přitiskl ji k hrudi a pokrýval zuřivými polibky její vibrující rty, které chtěly
promluvit, „Wertře!“ zvolala přiškrceným hlasem a odvrátila se. „Wertře!“
a chabou rukou odstrkovala jeho hruď. „Wertře!“ zvolala zmužilým tónem
ušlechtilého srdce. Neodolal, pustil ji z objetí a jako pominutý se jí vrhl
k nohám. Trhla sebou a v úzkostném zmatení, třesouc se mezi láskou a
hněvem, řekla: „To bylo naposledy! Wertře! Už mě neuvidítě!“ A
s pohledem nejsytější lásky na ubožáka odběhla do druhého pokoje a
zamkla za sebou. Werther za ní napřáhl ruce, ale netroufal si ji zadržet.
Ležel na zemi, hlava na pohovce. Tak setrval déle než půl hodiny, až ho
šramot probudil. Byla to služka, která přišla prostřít. Pobíhal po pokoji, a
když zase osaměl, přistoupil ke dveřím pokojíčku a tiše volal: „Lotto! Lotto!
jediné slůvko, jen sbohem!“ Mlčela, čekal – a žadonil – a čekal. Pak se
odtrhl ode dveří a zvolal: „Buď sbohem, Lotto! Na věky sbohem!“
Faust (1808 a 1832) - dvoudílná veršovaná tragédie (přes 12 000
veršů), jež je inspirována starou pověstí o učeném doktoru Faustovi, který
v touze po poznání prodal svou duši ďáblu, a tak propadl věčnému zatracení.
Tragédie Faust je hluboce filozofické dílo, jehož hlavní hrdina je neustále
zmítán v trvalé nespokojenosti a neuhasitelné touze po naplnění smyslu
existence. Jeho pouť životem je symbolická, je to podobenství o bloudění
člověka. To, že Faust poznává různá tajemství lidského života, všechny jeho
prožitky citů a smyslů, požitek z moci, krásy, ale také tvorby, balancování
mezi dobrem a zlem, to vše jsou jen pouhé epizody a etapy během cesty za
novým poznáním.
16
Trilogie vášně - vrcholné dílo Goethovy lyriky, soubor tří milostných
básní, které byly inspirované láskou 74 letého umělce k 17 leté dívce Ulrice
von Levetzow.
Použitá literatura:
[1]
Prokop, V. Literatura 19. a počátku 20. století (od romantiků po
buřiče), O.K. - Soft, Sokolov 2000, 72 s.
[2]
Vystřižený článek z novin (asi z roku 1999)
[3]
Goethe, J. W. Utrpení mladého Werthera, Máj, Praha 1968, 106 s.
17
Jerzy Krzysztoń
Jerzy Krzysztoń se narodil 23. 3. 1931 v Lublinu. Do začátku války žil
v Grodně, válečná léta prožil s matkou a s bratrem v Asii a v Africe. Do
Polska se vrátil v roce 1948. Vystudoval anglistiku a polonistiku, po studiích
pracoval jako reportér a redaktor Polského rozhlasu. Debutoval roku 1953
sbírkou Indické povídky, po níž následovalo víc než deset samostatných
knižních titulů, např. povídkové sbírky Tajemství a jiné povídky, Sandžu a
Pavel, Radostná panna, romány Kamenné nebe, Velbloud ve stepi a jeho
pokračování Jižní kříž a nejznámější rozhlasovou hru Výročí mercedesu.
Nejlepším dílem však zůstává jeho nejrozsáhlejší román Šílenství, v němž
mistrovským způsobem zachytil všechny fáze duševní choroby hlavního
hrdiny, čtyřicetiletého reportéra Kryštofa. Jerzy Krzysztoń zemřel tragicky
16. 5. 1981.
Román Šílenství
I.
díl:
„Nikdo neví, co člověk musí prožít, než v něm šílenství dozraje a ovládne
ho beze zbytku. Lidé leckdy prožívají věci tak hrozné, že by měli v mžiku
přijít o rozum. Ale oni se nezblázní". Tato slova zazní na počátku knihy z úst
hlavního hrdiny. Rozhlasový reportér Kryštof je úspěšný ve svém povolání,
šťastně ženatý, bez materiálních či jakýchkoli jiných zjevných starostí. Náhle
začíná propadat těžké duševní chorobě: první příznaky se projevují při
návratu ze služební cesty a vzrůstají během dvoudenního bloudění Varšavou.
Před očima čtenáře defilují sugestivní obrazy hrozivých situací, plných
nebezpečí jak pro hrdinu románu, tak pro jeho okolí i celé lidstvo, ale i situaci
krásných, plných pohody, naděje a štěstí. Proměna reálného světa
18
v neskutečný svět chorobných představ se odehrává pouze v Kryštofově
vědomí. Této proměny se hrdina účastní „celou představivostí, srdcem a
rozumem", ale netuší, že ho ještě čeká dlouhá a trnitá cesta…
II.
díl:
Nejtěžší dny svého života tráví Kryštof v ústavu pro duševně choré, odkud
„žádné dveře nevedou". Pevně svázaný, neschopný pohybu prožívá chorobné
stavy úzkosti, zoufalství a bezmoci, které střídají chvíle nadšení, štěstí,
vědomí vlastních sil a schopností. Po nejkritičtějších dnech nastává zklidnění.
Kryštof se smí volně pohybovat, poznává své okolí, pacienty i ošetřující
personál. V každém novém člověku, v každé nové situaci vidí utajenou
osobnost, smysl, záměr, dlouho nedokáže pochopit, kde se vlastně nachází.
Odborná lékařská péče však postupně přináší výsledky, neskutečný svět
začíná pomalu nabývat rysů reality, která ovšem není nijak radostná. Její
působení charakterizuje Kryštof těmito slovy: „Je mi těžko a hrozně, když se
tak šourám k přístavu, kde zakotvila moje šílená loď… Mé lože tam stojí,
čeká a mírně se kolébá, má loď, na které pluju nikam…"
III.
díl:
Nemoc ustupuje a Kryštof se zvolna navrací do skutečného světa. Přemýšlí
o tom, co prožívá i co prožil, o situacích, o lidech, které zná, a především o
sobě. O své myšlenky se dělí s jedním z pacientů: „… Ale musíš si uvědomit,
kdo jsi. A pokud je to příliš brzy, tak aspoň kým chceš být… Oni tě tu
nejdřív ze všeho očistí, oškrábou, jako se škrábe ryba, jenomže to je málo,
protože očistit se musíš hlavně ty sám… Skoro každý se sem dostane proto,
že si neví rady se životem. V nejrůznější podobě. Ty ses nedovedl smířit se
svou povinností, někdo jiný s milenkou nebo s nevěrou, zmrzačením, smrtí
manželky, odpovědností, věř mi to…" Kryštofova těžká, trnitá cesta do
hlubin vlastní duše je korunována úspěchem, Kryštof se vrací domů, ke své
19
ženě a dceři, do života. Nebylo by to však možné bez vlastního přičinění, bez
silné touhy po životě, bez naděje v lepší zítřek, protože „ztratit naději
znamená ztratit život… Nikdy neztrácejte naději!"
Poznámka:
Tento třídílný román je velmi rozsáhlý, obsahuje přes 1 000 stran textu
a Vážení čtenáři, já jsem ho dočetl. Autor tento román sepisoval téměř čtyři
roky. V některých částech je velmi náročný na pochopení a zařekl jsem se, že
do takovýchto románů se už zřejmě nikdy pouštět nebudu. Předchozí popis
jednotlivých dílů jsem přepsal z jednotlivých knih. Dodal bych jen, že
Kryštofovy přeludy v I. dílu dostoupí až do takové fáze, že stačilo málo a
zabil svou vlastní ženu Helenu a dceru Jo. Musím podotknout, že také občas
podvedl manželku s jinou ženou, bylo to pro něho takové povyražení, což mě
mrzelo. Nicméně Helena ho pravidelně navštěvovala v léčebně a vždy mu
donesla nabalené tašky plných dobrot včetně cigaret, které však z velké části
rozdal svým spolubydlícím. Nalezneme zde také vulgární slova, ale je to zcela
pochopitelné, pokud bychom se ocitli v tomto prostředí.
Citáty z knihy:
Své jméno Kryštof jsem si zachoval navzdory šílenství, kterým mě postihl
osud. Kdybych to jméno ztratil, ztratil bych sebe sama. A to je horší než
smrt. Ukázalo by se, že jsem někdo jiný, Caesar? Shakespeare? Faust?
Mířím vysoko! Možná zvíře, možná pták, možná ryba, možná kámen. Jenže
já ani v nejčernější hodině své jméno neztratil, zaplať pánbůh za to. A
všichni moji šílení bratři mě oslovovali správně: Kryštofe.
Použitá literatura:
Krzysztoń, Jerzy. Šílenství, Odeon, Praha, 1984.
20
Blaise Cendrars
Na jaře roku 1912 naslouchá Guillaume Apollinaire v Delaunayově
ateliéru veršům, které tu předčítá 24-letý mladík, známý v kruzích mladých
pařížských umělců prozatím spíš jako vnímavý přítel avantgardních
výtvarníků než jako básník. Apollinaire je nadšen: „Je to ohromné,“,
prohlašuje, „co je vedle toho kniha, kterou chystám?“. Oním 24-letým
mladíkem je Blaise Cendrars, vlastním jménem Fréderic Sauser-Hall, a
předčítané verše tvoří báseň Velikonoce v New Yorku. Cendrars ji napsal
krátce předtím, během svého pobytu v Americe, v hlubokém vzrušení, v němž
se mísily účinky vyčerpání, dojmy z nočního bloudění newyorskými ulicemi
– „ulice se vyprazdňují a jsou tmavší a tmavší, klopýtám po chodnících jako
opilec“ – a dojetí vyvolané hudbou vyslechnutou v kostele, kam náhodou
vkročil.
Narodil se 1. září 1887 ve Švýcarsku v La Chaux-de-Fonds,
v neufchatelském kantonu. Pouhých 25 let, ale tato léta jsou už vyplněna
tolika zážitky, že by dokonale vystačily na celý dlouhý a pohnutý lidský život.
Už jeho dětství je poznamenáno stálými změnami – rodina žije střídavě
v Egyptě, v Anglii, v Paříži a v Neapoli. A v roce 1902, ve svých patnácti
letech, udělá mladý Frédéric za celou historii svého děství definitivní tečku
tím, že uprchne z domova s úmyslem nikdy se už nevrátit. Na svých toulkách
Evropou potkává bizarní postavu obchodníka Rogovina, směňujícího na
Východě laciné zboží nakoupené v Evropě za šperky cenné starožitnosti.
Provází ho na cestě do Ruska a po asijských zemích. V Rusku prožívá
katastrofu rusko-japonské války a málem zahyne v sibiřské tundře. Nakonec
se s Rogovinem znepřátelí a s nebezpečnými pronásledovateli v patách prchá
z Teheránu, kde roztržka vyvrcholila, do Evropy. Z Neapole zamíří do Paříže
a tam se pak znovu a znovu vrací ze svých neustávajících toulek světem.
21
V roce 1907, ve svých 20 letech, živí se poblíž Paříže chovem včel, a už
techny začíná psát poezii, rok nato ho lze spatřit v Londýně, kde vystupuje
jako žonglér v music-hallu, znovu jede do Ruska, pracuje v Kanadě jako
traktorista a na čas pak přijímá místo u lodní společnosti – doprovází
nejnuznější emigranty na jejich plavbě do New Yorku.
Ve chvíli, kdy Blaise Cendrars vstupuje na scénu jako básník, prochází
francouzská poezie právě onou proměnou, která je pro nás dnes spjata
především s jménem Apollinairovým. Truchlivé mlhy dekadence spolu
s melancholickou hermetičností symbolismu jsou rozváty. Básník se otevírá
dokořán vzrušujícímu vanu doby, kult slova-symbolu je vystřídán kultem
dobrodružství a rizika, okouzlením z oné proměny světa technikou, která jako
by smazávala hranice zemí a národů, a opojením rychlostí a pohybem, který
technika umožňuje. Světoběžník Cendrars je ztělesněním všeho, k čemu
tehdejší básníci tíhli svým cítěním. Léta 1912 – 1914 jsou také léty
nejintenzívnější Cendrarsovy účasti na vývoji moderního básnictví. V roce
1913 publikuje svoji Prózu o transsibiřské magistrále a malé Johance
z Francie, báseň psanou volným veršem a volnou asociativní metodou, která
má mnoho společného s poetikou Apollinairova Pásma, a zachycující
zážitky oné dobrodružné pouti po carském Rusku pustošením válečným
požárem, kterou Cendrars podnikal zhruba 10 let před napsáním této poémy.
V době od června 1913 do června 1914 vzniká i jiná větší básnická skladba,
Panama neboli dobrodružství mých sedmi strýců, vydaná v roce 1918.
Básník v ní volně rozvíjí vzpomínky z dětství, v nichž hrály nemalou roli
dopisy matčiných bratrů, zatoulaných do různých končin světa. Z let 1912 až
1914 je konečně i jeho Devatenáct elastických básní, třebaže sbírka vyšla
tiskem rovněž až po válce, roku 1919.
22
Válka, která přetrhne Cendrarsovu básnickou aktivitu a postupně odhalí
i všechnu bídu a hrůzu, jíž je člověk ve světě moderní techniky vystaven,
nejeví se básníkům Cendrarsovy generace v podobě katastrofální deziluze od
samého svého počátku. Tato mládež, kypící vitalitou a vítající nástup nové
doby s takovým entuziasmem, jde kruté zkušenosti vstříc s odhodláním a
bravurou. Blaise Cendrars je v okamžiku vyhlášení války ve Francii jako
cizinec, ale neváhá připojit se k obráncům své adoptivní vlasti. Jako voják
Cizinecké legie ocitá se na nejexponovanějších úsecích fronty, plní odvážné
nejriskantnější úkoly a v září 1915 je v Champagni v průběhu nezdařené
ofenzívy těžce raněn; musí mu být amputována ruka. Zápas s nepřítelem je
vystřídán zápasem, v kterém si Cendrars má vybojovat pocit, že jeho zranění
není s to narušit jeho fyzickou integritu. Nemíní přijmout roli invalidy. Už
během svého pobytu v nemocnici navzdory bolesti trénuje svoji zdravou ruku
a po propuštění z nemocnice pěstuje nejrozmanitější sporty, od horolezectví
až po šerm, a zvládá bez nesnází i řízení automobilu.
Cendrars se opět vrací ke svému způsobu života, V roce 1916 vzniká
jeho báseň Válka v Lucemburské zahradě a ještě v roce 1924 vycházejí
sbírky Kodak (později přejmenována na Momentky) a Cestovní lístky. Ale
tím se dráha Cendrarse básníka uzavírá. Už od roku 1917 má za sebou tehdy
krátkou toulku po francouzském venkově s cikánskou tlupou, které
organizovala svérázná divadelní představení – dochází k názoru, že poezie,
jak ji pěstují pařížští básníci, představuje „duchovní nedorozumění“ a
paralyzuje životní aktivitu, po jaké on touží. „Rozloučil jsem se s poezií,“
píše po letech o této době. „Byl jsem šťasten. Vyšel jsem živ z války a chtěl
jsem žít. Jděte mi do háje s poezií.“ Poválečná básnická vlna mu zůstává cizí,
surrealisté, kteří přejímají dědictví oné předválečné avantgardy, na jejíž
tvorbě se Cendrars podílel, jsou pro něho samí „fils a papa“, synáčkové
z dobrých rodin, s nimiž nenachází sdostatek styčných bodů.
23
Rozluka s poezií neznamená však rozluku s uměleckou aktivitou vůbec.
Na nějakou dobu ho zláká film jako umělecký výraz, který se mu zdá
nejadekvátnější životnímu pocitu moderního člověka. Filmování lze ostatně
dobře spojit s toulkami světem, natáčení dokumentárního filmu o životě slonů
ho zavede na několik měsíců do Afriky, Francie zůstává sice pro něho
jakýmsi domovským přístavem, ale nepobude nikdy dlouho na jediném místě;
od roku 1924 trávívá každoročně několik měsíců v Americe, zejména Jižní.
Jeho literární aktivita se nyní začíná soustřeďovat na oblast prózy, kde může
lépe zužitkovat konkrétní bohatství svých mnohotvárných dojmů. Romány,
v nichž subjektivní, v podstatě lyrické zaměření převládá i uprostřed překotně
plynoucího děje – jeho Moravagine z roku 1926 i oba romány o Donu
Yackovi – zachycují krátkými, impulzívními větami rychlý sled impresí a
myšlenek. Ale vedle nich píše Cendrars knihy, v nichž tendence
k objektivnímu zachycení reality převládá, ať je to životopis kalifornského
pionýra, generála Sutera, kterého na vrcholu jeho úspěchů zruinuje objevení
zlata na jeho pozemcích – Zlato – anebo knihy novel, jejichž hrdiny jsou
všelijaké bizarní, excentrické postavy, jak se s nimi autor setkával na svých
toulkách světem, a které připomenou tak trochu novelistickou techniku
Moupassantovu. Roku 1937 vychází soubor takovýchto novel v knize
Pravdivé příběhy, v roce 1938 následuje Nebezpečný život a 1940 Od
ultramarínu po indigo.
Začátek 2. světové války prožívá Cendrars jako britský válečný
dopisovatel a v červenci 1940, po porážce Francie, končí své reportérské jízdy
po Francii v Aix-en-Provence. Následují 3 roky prázdnoty. A v létě 1943 se
náhle v Cendrarsovi opět probouzí spisovatel: začíná psát knihu Člověk
zasažený bleskem, která zahajuje sérii vzpomínkových knih, psaných
v rychlém sledu: v roce 1946 následuje Uříznutá ruka v roce 1948 Toulání
světem, v roce 1949 Nebeská parcela.
24
Jaký klíč nám poskytují tyto autobiograficky podložené knihy
k pochopení Cendrarsovy osobnosti? A do jaké máry je můžeme chápat jako
objektivní svědectví o životě vlastním i o postavách, s nimiž se autor během
svého pohnutého života setkával?
Je zřejmé, že Cendrars chce v těchto knihách skutečně věrně vylíčit
vlastní zážitky. Ale tak jako se umělec zmocňuje skutečnosti kolem sebe
především fantazií, tak i vlastní minulost ožívá v jeho vzpomínce
s dostatečnou plastičností a intenzitou především dík imaginativní schopnosti.
Základním rysem jeho naturelu je požitek ze smyslového dojmu a každá
jednotlivá vzpomínka nabývá u něho plnosti právě tím, co do ní vnáší
obrazotvornost rezumující celou smyslovou zkušenost vypravěčovu. S jakou
živostí vystoupí před námi v próze Ztracený ráj slavnostní mumraj, který
vítá v Neapoli zrození prince-dědice: nával návštěvníků v zámku, parádní
přehlídka, slavnostní ohňostroj, jehož sršící záplava se nám při četbě
Cendrarsova líčení rozvíjí před očima s intenzitou bezprostředního dojmu. A
pak stručný dovětek: „Sám se na to nepamatuji, ale pro naši malou
společnost jsem prý byl hrdinou dne. Tolikrát mi o tom vyprávěli, když jsem
byl malý, že dnes tu zábavnou příhodu mohu vyprávět já.“
Prolnutí fantazie a vzpomínky usnadňuje už sám styl, který si Cendrars
v těchto knihách oblíbil: krátké, úsečné věty jeho starších próz jsou vystřídány
souvětím široce se rozlévajícím a odbočujícím co chvíli, aby jednotlivý detail
byl rozhojněn dalšími a dalšími podrobnostmi, enumerací dojmů zrakových,
sluchových, čichových nebo chuťových. Slovník, který čerpá ze všech vrstev
jazyka, přispívá k plasticitě evokace a stupňuje dojem pitoreskní bizarnosti.
Cendrars je nadán bytostnou sympatií k druhým lidským bytostem a
družností, kterou jeho životní zkušenosti usnadňují. Cizí je mu však jakýkoli
25
zápas o hlubší pochopení druhého člověka. Je vždy ochoten přijmout pravdu
v takové podobě, v jaké mu ji ve chvílích náhodné sdílnosti lidé předkládají.
Není v něm nedůvěra v jejich pravdomluvnost, skepse ke způsobu, jakým
skutečnost vidí, nanejvýš postupně nabytá zkušenost, že náhlá sdílnost bývá
zpravidla vystřídána nevraživými pocity vůči tomu, komu lidé takto dovolili
nahlédnout do svého nitra. A tak Cendrars ví zpravidla o lidech zároveň příliš
mnohi i příliš málo a jeho nahlédnutí do života druhých končí dost často
soucitným, ale rezignovaným povzdechem: Ta lidská bída! Ta bída
milostných dvojic!
Cendrars zemřel 21. ledna 1961. Jeho dílo i život můžeme dnes
přehlédnout už z odstupu, který umožňuje čas. A je nesporné, že jeho jméno
může sotva chybět v nástinu, který by se pokusil zachytit vývoj moderní
poezie v období kolem 1. světové války. Ale neméně zajímavá než toto
nerozsáhlé básnické dílo je i osobnost věčného tuláka, zrcadlící tak výrazně
některé příznačné rysy doby, v níž se jeho dobrodružný životní osud odvíjel.
Stojí za to začíst se do těch stránek, v nichž před námi v pitoreskní evokaci
zavíří znovu kolotající rej měnlivých dojmů, dobrodružných příhod a lidských
setkání. Ale neměli bychom přitom přeslechnout ani onen spodní hořký tón,
který tím vším zaznívá jako nenápadný, jen stěží slyšitelný doprovod.
Ke knize, kterou mám doma – Svět dobrodružství
Svazek Cendrarsových próz je možno brát jako knihu povídek. Přitom to
nejsou v pravém slova smyslu povídky, jsou to uzavřené příběhy, vybrané
z různých jeho knih, a všechny mají přímý vztah k autorově osobě. Od
kouzelného světa dětství stráveného v Neapoli přes nebezpečnou plavbu
s pašeráky vína a zážitky z 1. světové války, kde Cendrars přišel o ruku, po
četné cesty po moři i souši a zkušenosti s lidmi a přírodou Jižní Ameriky
26
sledujeme osud a podivná setkání tohoto zvláštního básníka a člověka
v textech neobyčejně bohatých jazykem i formou. A nejen osudy jeho.
Cendrars dovede nastínit portrét člověka několika tahy, konfrontuje jeho
důvěrná sdělení s vlastní intuicí a dochází vždy k překvapivým závěrům či
pointám. Miluje divokou, nezkrocenou přírodu Jižní Ameriky, kterou poznal
ještě v „pionýrských“ dobách 20. let. Jeho vyprávění jsou při vší básnivosti
podání naprosto střízlivá, vyhmátnou tragickou strunu toho kterého „cizince“,
který by napohled vypadal suverénně a „jenom“ zajímavě, ukazuje lidskou
bídu Indiánů stejně jako evropských obyvatel nouzových kolonií na okrajích
velkých měst. Svazek uzavírají jeho „lovy“. Cendrars nebyl ani vášnivým
lovcem typu Hemingwayova, ani lovcem s mysliveckou latinou. Jeho
hroznýši jsou diluviální netvoři a příhody s nimi znějí sice neuvěřitelně, ale
jeho levhart, když ho má konečně na mušce, se podobá pokojné kočce, kterou
by přece nikdo nezastřelil – takže i lovecké zážitky jsou putováním do
vlastního nitra a dovedou ironizovat autora samého.
Citáty z knihy Svět dobrodružství, z povídky Tygr:
Když se člověk plíží za noci pralesním podrostem, ze všeho nejvíc ho
znepokojuje vlastní představivost. Ne že bych se bál hada, na něhož bych
mohl bezděčně šlápnout a který se zkroutí a kousne vás do kotníku nebo do
lýtka; měl jsem kožené kamaše; ale pomýšlel jsem na zvláštní, ale možné
setkání s velikým mravenečníkem, vztyčeným na zadních, který na vás čeká
s rozevřenou náručí. „Je to nejpotvornější zvíře našich lesů,“ vyprávěl mi
coronel Bento, další nimrod před Hospodinem. „Představte si, že ten prevít,
jinak naprosto neškodný, když vás slyší, jak jdete, tak se postaví na zadní a
čeká, až se přiblížíte, docela bez hnutí s předníma tlapama roztaženýma.
Můžete projít třebas na centimetr, třebas se o něj i opřít, mizera stojí jak
sloup, ani chlupem nehne. Ale běda, když na něho v houští přímo narazíte!
27
Jeho náruč se automaticky uzavře, dusí vás, a nekonečně dlouhé drápy
pomalu pronikají mezi žebra. Jeho objetí je smrtelné. Nemáte ani čas
zmáčknout spoušť. Kdyby se vám to někdy přihodilo, že se s ním ocitnete
tváří v tvář, neváhejte, zapíchněte mu nůž do srdce. Přímo se nabízí…“ Ale
já ani žádný nůž neměl, protože na tenhle lov na tygra jsem se vydal dost
nenadále; ale vzpomněl jsem si, že jednou, když se mě C. F. Ramuz ptal,
jestli se nebojím v pralese, když tam číhá tolik nebezpečí, tak jsem mu
odpověděl: „A co vy, veliký samotáři z Vaudu, vy jste se nikdy nebál doma
v pokoji? Bál, že ano? No vidíte, a v pralese je to zrovna tak. Člověk je tam
sám. Nebezpečí nám vytváří naše vlastní představivost…“
Použitá literatura:
Cendrars, Blaise. Svět dobrodružství, Odeon, Praha, 1978.
28
Mirko Pašek - Karneval v Maroku
Autorovi této knihy se shodou okolností splnila odvěká touha všech mladých
lidí: poznal desítky zemí v různých světadílech, cestoval s minimálními
prostředky a odkázán jen na sebe, hodně prožil. Právě proto však mohl napsat
tak zajímavé a přesvědčivé romány z exotického prostředí (jako např. Lovci
perel, Sto dvacet krásek, Jezero plameňáků, Ostrov krásy aj.) a
samozřejmě i jednu ze svých nejlepších knih – Karneval v Maroku
Mirko Pašek o své knize říká: „Karneval v Maroku je příběh mladého
českého dělníka a amatérského boxera, který se ocitl v cizí africké zemi bez
haléře, bez dokladů, bez přátel, bez možnosti vrátit se do vlasti nebo se
obrátit o pomoc k úřadům. Znamená taková situace počátek toho, čemu se
říká dobrodružství? Jistě. Ovšem ony tak oblíbené dobrodružné historie,
které nás příjemně vzrušují, pokud je pozorujeme „zvenčí“ – třeba na plátně
kin – chutnají zcela jinak, když se ocitneme v jejich středu, když je skutečně
prožíváme bez možnosti vzdát boj či uniknout. Slovem, když stojíme před
jedinou alternativou – buď se protluču nebo zajdu. Pro hrdinu této knihy
nabývá jeho velké dobrodružství podobu karnevalu. Aby přežil musí měnit
„masky“ i jména podle toho, jaké doklady na chvíli získal, stává se kořistí
vyděračů, je nucen vzít zavděk sebenebezpečnější prací, sehrát každou roli,
až po tu pro poctivého člověka nejtrpčí. A nejen to... Ještě malé upozornění
pro ty z mladých lidí, kteří se snad rádi uchylují do říše nereálných snů a
představ: Hledáte-li vymyšlenou exotickou romantiku, budete při četbě této
knihy zklamáni a pravděpodobně ztratíte mnoho ze svých iluzí. Na oplátku
se dozvíte pravdu.“
Karneval v Maroku je pravdivý příběh, vyprávěný s pronikavou znalostí
prostředí i lidských povah.
29
Citáty z knihy:
Ota opět mluvil a Cliquet se zastavil, vytáhl hřebínek a zabořil si jej do
bradky, až zoubky zmizely a zbyla jen želvovinová dáseň. „Dobře Guste. Ale
co s tím chcete počít? Je to hnědá pakáž, u nich je to běžná věc. Víte co?
Nechte to být a nestarejte se o to. Co je vám do několika lotříků, z kterých
tak jako tak vyrostou šibeničníci.“ „Ale…,“ vyhrkl Ota, „ale to přece nejde.
Jsme přece běloši!“ „Ovšem, ale oni ne a v tom je ten háček.“ „Snad. Jenže
přece musíme s Ibráhímem nějak zatočit! Nenechat ho takhle řádit!“ „A co
s ním mám, prosím vás, Guste, dělat? Zakázat mu to? Neposlechne, to je
jasné, a já ztratím zbytečně tvář. Vyhodit ho? To jsou těžké záležitosti.
Ibrahím je pro mě cenná síla. Odvádí dobrou práci, je naprosto spolehlivý a
to je u barevných vzácný případ. Nového Ibrahíma těžko seženu… tíž než
leckoho jiného. Rozumíte mi?“ „Ano i ne,“ vydechl Ota. „Vždyť vy sám jste
přece tvrdil, že musíme dávat dobrý příklad.“
Použitá literatura:
Pašek, Mirko. Karneval v Maroku, Československý spisovatel, Praha, 1979,
ilustroval Zdeněk Majzner
30
Ignát Herrmann
Ignát Herrmann žil v letech 1854 – 1935. K Herrmannovu dílu se vrací
již několik čtenářských generací a objevují v něm, jednou s nostalgií, jindy
s ironickým úsměvem, zmizelý svět maloměsta a pražských okrajových čtvrtí,
svět lidí zapadlých a přebytečných, podivných originálů, žijících každodenní
nevzrušivý život. Intenzita zájmu se měnila, avšak autor próz U snědeného
krámu, Otec Kondelík a ženich Vejvara nebyl nikdy zapomenut a odsunut
z živého čtenářského povědomí do literární historie. Podobně ustálený je také
odborný výklad: téměř 100 let nedoznal příliš velkých výkyvů. S důvěrou se
můžeme obrátit k monografickým i dílčím pracem a vždy se setkáme
s autorem realistou, který se zálibou ulpívá na žánrovém obrázku, nasyceném
lokálními
detaily
a
podrobnou
charakteristikou
vnějšku,
s autorem
humoristou, směřujícím spíše k idylickému, sentimentálnímu vyprávění než
k analytické kritičnosti, s novinářem, jenž na stránkách Národních listů
„zjednal v literatuře domovské právo lidem, kteří z ní dosud byli
vylučováni“ /F. X. Šalda/.
Na základě stejné charakteristiky hodnotili ovšem různí kritici rozsáhlé
dílo /neúplné Sebrané spisy obsahující 50 svazků/ velmi rozdílně. Jedni
zdůrazňují spíše složky kladné /realistický přístup ke skutečnosti, objev
nových látek, dokonalá znalost lidí i prostředí/, druzí negativní /oslava
maloměšťáckého průměru, trpná popisnost, sentimentální interpretace/. Např.
autor monografie o Ignátu Hermmanovi Miloslav Hýsek upozornil, že
„Herrmann strhuje lidem masky a portrétuje je podle skutečnosti, obnažuje
jejich slabé stránky, zbavuje život konvenčního pozlátka; nemoralizuje, není
tendenční, nedá se vydráždit k satiře; ukazuje prostě, jací jsou tito jeho lidé:
komika je v nich a v jejich životě“. Šalda naproti tomu shledal Herrmannovo
dílo symptomatické pro psychiku „malého českého člověka“: „Český člověk
31
není nikterak zvláště dobrý, a přece má v beletrii rád dobrotu a pěstoval by ji
přímo ve velkém jako slepice na slepičí farmě. Ale přihlédneš blíž a vidíš, že
je to jen maska a povrch dobroty. Mnohem víc než o dobrotu – to je
koneckonců bojovný a heroický pojem – jde o její poloviční karikaturu:
dobráctví. A to našel náš filistr hodně rozředěné v povídkách, črtách a
románech Herrmannových a zamiloval si je upřímnou přitakávající láskou,
neboť ten vlažný stupeň směsi mu zvláště odpovídal.“
Základním prvkem Herrmannových povídek a románů, vzpomínek a črt
je autorův vztah ke skutečnosti, vztah umělecké tvorby a popisované reality,
vztah proměnlivosti jevů v čase a jejich ustálení v plánu vyprávění. Od
počátku se Herrmann o nic jiného nesnažil než podat co možná nejvěrnější
obraz svých životních zkušeností, svědectví o tom, co viděl, slyšel. Byla mu
vzdálená tehdy oblíbená „salónní novela“, aktualizace cizích látek, historická
próza s nacionální tendencí, próza s fiktivním dějem, naplněná úvahami,
v nichž se řeší problém lidského údělu. Byl samoukem, člověkem, který se
těžce prodíral na český Parnas, který si neosvojil ve školách principy „vysoké
literatury“. Naopak, nikdy nezapomněl na okouzlení z rytířských románů,
lidové i brakové četby, přeplněné dějem. Žil v prostředí, kde se stále
vyprávěly osudy obyvatel maloměsta až do „pátého kolena“ při černé
hodince. Sám o sobě napsal: „Našinec, který jest od přirozenosti všetečkou,
vlezl leckam a díval se na ledacos.“ Život ho vždy zajímal více než literatura.
Každý den rozšiřoval jeho „pamětnictví“, každý den mu přinášel nové dojmy,
z nichž se později odvíjela nová a nová vyprávění: „Kolik pěkných historií,
příkladných nebo výstražných, povznášejících… nebo odstrašujících a
zmrazujících – kolik jářku historií takých upadlo by ve věčné a
nezasloužené zapomenutí, kdyby nebylo našich zvědavých všetečných uší –
nás všech totiž, kteří pokládáme za svatou povinnost pověděti čtenářům
rovněž zvědavým vše, co za povědění stojí a mnohdy třeba i nestojí?“
32
Skutečně to nebyly atraktivní události a konflikty dramaticky vypjaté, které
Herrmann poznával, šlo o všednodenní život obyčejných lidí ve všedním
prostředí. První silné zážitky získal již v Hradci Králové, kde prožil své
dětství, ale teprve Praha znamenala zlom: od chvíle, kdy do ní poprvé vkročil,
učarovala
mu
svými
uličkami,
ruchem,
stálou
proměnlivostí,
charakteristickými figurkami, pestrými vrstvami obyvatelstva. Stal se – po
Janu Nerudovi – objevitelem pražského milieu. V jeho dílech se setkáváme
s Prahou hospod a kaváren, periferií a hlavních tříd, řemesel a bohémy,
kanceláří a dílen. V Herrmannových prózách se hemží postavy a postavičky
ze všech koutů Prahy: zaměstnanci kanceláří, řemeslníci, dělníci, podivné
existence, ženy z okraje společnosti, posluhou atd. Nemylme se však
charakteristikou, která ulpívá příliš na povrchu. Herrmannovo vyprávění je
složitější, než se na první pohled zdá.
Děj umísťuje autor vždy do prostředí, které je poznamenáno letitou
zvyklostí, tradicemi, řádem, mravními nebo společenskými normami. Čas
však již rozleptával tuto stabilnost, bylo patrné, že svět, který spisovatel
zobrazuje, nenávratně odchází. Herrmann objevuje a rehabilituje v literatuře
opomíjené lidové vrstvy, pražský všední život, ale zároveň je ukazuje
/většinou nepřímo/ jako jevy odsouzené k zániku. Soustřeďuje se na
jedinečné, zvláštní, ale právě to umírá s lidmi, v kterých je prostředí a doba
zachycena. Zdá se nám, že lokální příznačnost určuje charaktery lidí, zatím
však
je
pevně
svázána
s lidmi,
s neobvyklým
životním
stylem,
s nepředvídanými reakcemi. Typické je popsáno v naprosto jedinečných,
zvláštních osudech. Herrmann, zaznamenávaje jen a jen přítomnost, psal
vlastně „historické prózy“ – svět, o němž psal, svět, který každý znal, vlastně
již nebyl. Převážná část jeho povídek má vlastně charakter vzpomínky. Tím je
vysvětlena jistá nostalgie, shovívavost, idyličnost vyprávění, zde je také zdroj
sentimentálnosti, paralyzované již od počátku zdůrazňovanou věčností
33
popisu. Herrmannovo vyprávění kolísá mezi tendencí kryticky zachytit
v nezaujaté deskripci určitou událost /např. v románu U snědeného krámu/ a
tendencí uvolnit cestu citovému zájmu na příběhu.
Vzpomínka v sobě obsahuje dvojí čas – čas, kdy se příběh udál, a čas,
kdy o události účastník vypráví. V Herrmannově díle je tato dvojí rovina
velmi důležitá. „Život i čas“, napsal Herrmann, „jest nejenom nepřetržitou
změnou, ale i nepřetržitým trváním…“ Autor „drobných náčrtů“ Z chudého
kalamáře, „rázových obrázků ze života“ Pražské figurky, obrázku z „tiché
pražské domácnosti“ Pan Melichar, povídek „ze všedního života“ Drobní lidé,
„humoristických a rázových kreseb ze života“ Z pražských zákoutí a dalších
spisů, vydaných v posledním dvacetiletí 19. století, dobře věděl, že jeho
vyprávění je cosi jiného než skutečná událost. V knize Smíšené zboží, kterou
mám doma, jsou umístěny prózy, jejichž hrdinou je tiskárenský sluha Václav.
Ve třech pracích, psaných v různých časových údobích, je postava evokována
v různých, a přece zároveň stejných rysech, které se před čtenářem objevují
tím, že Václav je situován do událostí, které odhalují jeho lidskou jedinečnost
a zvláštnost. Herrmann věděl, že vytržení jistého faktu z časového toku,
v němž existoval s jinými fakty, které skutečně „nestojí za vyprávění“, nutí
autora, aby ho sřetězil s takovými skutečnostmi, jež demonstrují jeho význam.
Nesetkal-li se s nimi, neviděl-li je na vlastní oči, musil si je vymyslit, doplnit
jimi vyprávěný příběh, aby byl jako „ze skutečnosti“. Herrmannovo
zdůrazňování se jeví, že se příběh udál tak, jak on zaznamenává, trochu fikcí.
Herrmann není tvůrcem v onom šaldovském smyslu slova – nevytváří
podobenství lidského osudu, jeho postavy a děje neodkazují k hodnotám
nadosobním, svět každodennosti však vytvořil, a nikoli opsal. Přesněji řečeno,
z vnějších podnětů, ze zkušeností rekonstruoval svět, svůj svět, ve kterém si
uvědomoval smysl života.
34
Často je zdůrazňováno, že Herrmannův svět se sestává z věcí a jevů, jež
lze přímo popsat, a že již v tomto popisu, tak prý se domnívá autor, je cele
obsažen. Herrmann opravdu s neskrývanou chutí vypráví o vnějších detailech
/“vylíčení osoby“ je pro něho alfou a omegou/, často se dokonce věc stane
osou vyprávění
- kabát, uzenky atd./. S hrdostí napíše – „povrchní
pozorovatel by mohl soudit“, aby znovu připomněl svou nezkrotnou
zvídavost a deskriptivní důkladnost. Psychologický rozbor se krčí v pozadí,
v pestrém, místně a časově příznačném detailu nachází autor neobyčejné
zalíbení. Otázka – v jakém vztahu jsou tyto věci a jevy k člověku? – však
umožňuje ještě další charakteristiku. Popisy vnějšku nemají nikdy platnost
samy o sobě, přiléhají těsně k člověku, jsou jeho znakem, člověk je vpjat do
světa věcí, vytváří je a je jimi vytvářen. Věci neexistují samostatně, ale jsou
nedílnou součástí lidské existence. Psát o Herrmannově popisnosti znamená
psát o umělecké metodě, kterou zachycuje život člověka. Herrmannovy
postavy nemají diferencovaná psychická hnutí, svědčící o skryté dynamice
vztahu individua a světa. Náplní jejich existence je každodennost, nikdy jim
nepřichází na mysl, že by mohli žít jiný život, než žijí. Základní rozměr jejich
lidství nespočívá v bohatosti vnitřních a vnějších vztahů, jsou těsně a pevně
vklíněni do konkrétního, neměnného prostoru, který jim vtiskl značně chudé
vědomí o světě, přesahující malý rozměr jejich okolí. Udomácnili se
v náhodném, okrajovém, banálním, všedním, neboť není odtud úniku, leda by
přišla smrti, která je samozřejmou součástí života.
Herrmann odkrývá sepětí člověka a konkrétního prostoru přesně podle
přísloví – s čím kdo zachází, s tím také schází. Řemeslník uvězněný
v prostoru své dílny, žena uvězněná ve své domácnosti, obyvatelé periférie,
uvěznění ve svém domě, sluha uvězněný ve svém zaměstnání, lidé uvěznění
v nezměnitelných společenských konvencích atd. U Herrmanna se lidé
z tohoto vězení nevysvobozují. Co je však důležité: jakkoli jsou postavy
35
sebeubožejší, vnitřní celistvost, jednoznačnost, pevný soubor zvyků je činí
něčím zvláštním a ojedinělým. Překonávají banalitu i krutost života zcela
osobitě. U Herrmanna se často setkáváme s podivínskými reakcemi, ale také
se specifickými reakcemi na síly, které člověka odsuzují živořit. U Herrmanna
se poprvé v české literatuře rodí obraz člověka, který – aniž si je toho plně
vědom – usiluje „vyzrát“ nad skutečností, nad fatalitou života, nad neznámou
mocí, jež člověka ničí. „Vyzrát“ znamená najít jinou cestu, než kterou
doporučuje a zná dobová konvence. Tím se sice stává postava čímsi
nezařaditelným, ale právě tato nezařaditelnost je největší Herrmannův objev.
Autor pražských figurek se ovšem pohybuje častěji v krajinách, které
vedou k postavičkám soudniček Františka Němce, ani to však nemění nic na
skutečnosti, že jeho hrdinové se dotvářejí v tlacích života do osobitosti, jíž je
vlastně vnější tlak překonáván. Nebouří se, ale také nepodléhají. Herrmann
zachycuje bohatou škálu lidských originálů, kteří nalezli v tísni existence
jeden bod, okolo něhož soustředili všechno své neheroické, často malicherné,
komické, humorné, banální konání, a tím objevili rozměr lidství, který „stojí
za to, aby se s ním čtenář seznámil“. Právě výběrem věcí, faktů, událostí,
které slouží záměru nalézt nevšední ve všedním, Herrmann překonává úskalí
popisnosti a zbavuje se trpného, pasívního vztahu k realitě.
Herrmann se vyhýbá nebezpečí ohrožujícímu každého autora, který
chce spíše „zaznamenat“ než „vytvářet“, tím, že stále proměňuje vztah
vyprávěného a skutečného. Kniha Smíšené zboží upozorňuje na 3 rysy tohoto
úsilí: ve vzpomínkových prózách je „skutečné“ demonstrativně postaveno
proti výtvoru obraznosti; v dalších prózách je „tajemno“ postaveno proti
reálnému jako kontrastní a problematizující prvek; nejvýznamnější jsou pak
práce, v nichž je nemožno rozlišit „nepředvídané“ od „všedního“, jedno
prolíná s druhým.
36
Skutečnost není pro Herrmanna pouhým objektem, který lze popsat, ale
zdrojem nevyčerpatelných možností, odrážejících nejednoznačnost lidských
osudů. Otázku, proč Herrmann stále zdůrazňuje „věrnost předloze“,
vysvětlíme dobovou situací, kdy realistická literatura nastoupila u nás
k ofenzívě a usilovala prosadit svou metodu, i tím, že autorovi románu U
snědeného krámu umožňovaly reálie, která znal, vyjádřit jistotu založenou
na jednotě člověka a věci. Skutečnost mu přináší nové a nové „modely“, jak
sám napsal. O jedné jeho postavě se dočteme: „Byl mně modelem, aniž o tom
sám věděl. V jeho povaze bylo tolik prvků a vláken člověctví, jeho výraz byl
tak bohat úslovími, obrazy a přirovnáními, že se mi stal štědrým zdrojem pro
všeliké postavy povídkové a románové, které jsem oblékal do jeho vlastností,
zvyků, názorů, hovoru i činů.“ Snadno rozpoznáme, že Herrmann často
skrývá za objektivním subjektivní, sebe za druhými
Teze – „líčeno, jak odkoukáno“ – je v některých prózách uváděna na
správnou míru vpádem „tajemství“. Tento prvek je však někdy příliš vnější,
svědčí o úsilí vyhnout se monotónnímu vyprávění, zdynamizovat dějovou
linii. Šťastnější je Herrmann v povídkách a črtách zobrazujících lidský život
jako průsečík velkého množství sil vnějších i vnitřních. Zde je objevena lidská
tragika, osudový škleb, paradoxní groteska, komičnost činností a aktivit,
humornost situací v podobě, kterou do té doby česká literatura nepoznala.
Herrmann je také tvůrcem šťastného snu o harmonických lidských vztazích, o
člověku, který vtiskuje i v obtížných podmínkách smysl svému konání.
Citáty z knihy Smíšené zboží, z povídky Tomáš Chroust:
Mžení zatím se změnilo v drobný déšt a déšť v lijavec. Ulice změnila se
náhle v potoky, v jezírka, ve která bijí veliké krůpěje, až se lije nepřetržitými
proudy. Vůz projíždí rozsáhlými kalužemi, rozstřikuje špinavou vodu na
37
všechny strany. Jen jako ve snách si uvědomuji, že kráčím za rakví
samojediný. Ostatních sedm nebo devět účastníků uchýlilo se na chodníky
vpravo i vlevo a zdá se mi, že jednoho po druhém ztrácíme. Chrouste, starý
Chrouste, letí mi hlavou, měl jsi neveselý život, ale tenhle tvůj poslední
pochod je ze všeho nejsmutnější! Dobře že o tom už nevíš! Jen jsem
domyslil a tu se mi zdá, že přece nejsem sám. Tuším, že kdosi kráčí podle
mne. Jako pohý stín a tak tiše, že jeho kroků není slyšeti. Vyhýbám se
větším kalužím, ale kdo to tu jde vedle mne, přenáší se přes ně, aniž to
zašplouchá, zapleská. A jen jsem domyslil, promluví kdosi podle mne:
„Přece jsem vás dohonil, stakramenti! Uhánějí se mnou, uhánějí, jako by se
báli, abych jim cestou tuze nezamřel. Ale v tomhle počasí se ani telecí
nezkazí.“ Přepodivná věc! Byl to hlas povědomý, velmi povědomý. Vždyť
jsem jej slýchal tolik let, skoro půlstoletí. A kdosi mi sahá podpaždí,
provléká ruku, abychom kráčeli těsněji pospolu. Ani nebylo třeba, abych
vzhlédl – a taky jsem nevzhlédl. Kdo se tu ke mně připojil, nebyl nikdo jiný
než Tomáš Chroust sám. A v rozpoložení, v jakém jsem byl, ani mne to
nepřekvapilo. Bylo to docela v jeho slohu. Ve mžiku jsem se rozpomenul,
kterak nejednou, ba velmi často za hovoru pronesl: „Víte, nač bych se rád
podíval? Na svůj funus. Mnoho funusů jsem viděl, na mnoha jsem byl,
zkapalo mi juž kamarádů na tucty. To není žádný kumšt. Ale vidět vlastní
funus! Prý se o tom lidem taky zdává. Ale já jsem jakživ neměl takový sen.
Jen jsem četl o jednom králi – nebo to byl papež? -, že si dal zaživa funus
vystrojit, aby viděl, jak ho poddaní budou oplakávat. No, král nebo papež si
může takový plezír dovolit. Zejtra zas vstane z mrtvých. Ale našinec už
z jámy nevyleze.“
Použitá literatura:
Herrmann, Ignát. Smíšené zboží, Mladá Fronta, Praha, 1977
38
Jaroslav Hašek
Jaroslav Hašek (1883 - 1923) se narodil v Praze, kde rovněž studoval
na gymnáziu (pro neprospěch byl nucen školu opustit), ale nakonec ukončil
obchodní akademii. Práce v bance brzy zanechal a odešel na Balkán pomáhat
makedonským povstalcům. Již od roku 1907 byl Hašek pro svůj neskrývaný
anarchismus na černé listině. Poté se potuloval po Evropě, živil se obchodem
se psy, několikrát byl zatčen, zasahuje do politického dění u nás během voleb,
aby nakonec skončil jako voják v čs. legiích. Roku 1918 se však rozchází
s oficiálním velením odboje a vstupuje do Rudé armády (tento přestup
rozezlil legionáře, kteří chtěli Haška dokonce pověsit). Před legionáři se
skrývá v tatarských vesnicích a nakonec se stává pracovníkem politického
oddělení Rudé armády. Teprve roku 1920 se vrací do vlasti a začíná psát svou
nesmrtelnou knihu o Švejkovi. Umírá v Lipnici, kam se musel schovat před
štvaním za účast v Rudé armádě.
Hašek začal nejprve publikovat v časopisech a novinách, které doslova
zaplavoval nesčetnými satirami a humoreskami, posléze se na čas stal
redaktorem Světa zvířat, kam mimo jiné přispíval články o neexistujících
zvířatech. Pro všechny tyto první pokusy je typické pohrdání dobovými
literárními konvencemi, jinde se zase setkáváme s nezastíraným příklonem
k lidové povaze, což nakonec krystalizuje v umělecky celistvý typ lidového
chytráka, jehož činorodá aktivita je v komickém kontrastu s vládnoucí
autoritou. Hašek je autorem více než 1200 povídek, kupříkladu Trampoty
pana Tenkráta, Můj obchod se psy a jiné humoresky… Již roku 1912
pochází první podoba budoucího slavného Švejka (Dobrý voják Švejk a jiné
podivné historky), avšak tento pravzor je pouhým prosťáčkem, který
nadšeným plněním svých povinností přivádí k zoufalství své nadřízené. Jakási
druhá verze Švejka (Dobrý voják Švejk v zajetí) vznikla v době Haškova
39
působení v ruských legiích. Definitivní verze byla napsána v letech 1920 1923.
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války - románová
tetralogie, poslední díl však Hašek již nedokončil, a tak byla kniha dopsána
přítelem Karlem Vaňkem. Protože kniha o Švejkovi, postavě ztělesňující
prohnanost a bodrou hloupost, svádí k mnohoznačným interpretacím.
Haškova Švejka odmítali i mnohé významné osobnosti české literatury.
Vadila jim údajná samoúčelná drsnost, vulgarita, stejně nezvyklý nový typ
lidového hrdiny. Švejk byl přeložen do téměř 60 jazyků, je řazen k tzv.
válečným románům, které hodnotíme jako satiry, grotesky apod. V knize se
vyskytuje nespisovná čeština, vojenský slang, vulgarismy, germanismy.
Josef Lada o Švejkovi:
Bylo mým dávným přáním ilustrovat Osudy Švejka barevně. Byl jsem si
vědom, že nemohu změnit typy jednotlivých hrdinů jednak proto, že už se
vžily, a také proto, že jsem s jejich zpodobněním byl spokojen. A tak jsem je
pro barevné vydání ponechal a v mé představě vyhlížejí takto: nadporučík
Lukáš - typický rakouský oberlajtnant, frajírek, dost shovívavý k Švejkovým
neplechám, který dělal jen hrůzu, když už „toho bylo moc. Poručík Dub komisní, žijící v představě, že jedná s neposlušnými studenty a nikoli
s dospělými lidmi, zlomyslný, kousavý, kariérista, prchlivý. Paní Müllerová už starší, suchá, Švejkovi donáší nejnovější zprávy, ctí a váží si svého
dobrodince, za kterého by dala duši. Hostinský Palivec - samorostlý,
obhroublý, ale ne zlý, nemá v úctě monarchii a politiku v šenkově netrpí.
Brettschenider - typický špicl a udavač, stále slídí po kořisti, provokatér, ale
smolař. Baloun - jediný jeho ideál je dobré jídlo, nenasyta, který se neleká ani
tělesného trestu za kus dobroty, tělesně silný, ale povahou slaboch. Kurát
Katz - katolický feldkurát, ale původem žid, velký mozavka a zhýralec.
40
Účetní šikovatel Vaněk - figura vojskem opovrhovaná, na nichž se skládaly
písničky s titulem zupák, malý zlodějíček, myslící jen na sebe. Jednoroční
dobrovolník Marek - obtloustlý, bodrý šprýmař, neváží si představených a
vojnu tráví víc v base než u kumpanie a na cvičáku. Kadet Biegler přihlouplý, ale šplhavec, dotírající na představené, povýšený k podřízeným,
zbabělec. Ostatní postavy jsou typické pro rakouský vojenský život.
Citáty z knihy:
„Půjdu do kavárny, Švejku, kdyby někdo přišel, ať počká." Asi za hodinu
přišel šedivý starší pán, přímého držení těla a přísného pohledu. Z jeho
celého vzezření čišela urputnost a zloba. Díval se tak, jako by byl poslán
osudem zničit naši bídnou planetu a zahladit její stopy ve vesmíru. Řeč jeho
byla drsná, suchá a přísná: „Doma? Že šel do nějaké kavárny? Že mám
počkat? Dobrá, budu čekat až do rána. Na kavárnu má, ale dluhy platit, to
nikoliv. Kněz, fujtajxl!" Odplivl si v kuchyni. „Pane, neplivejte nám tady!"
ozval se Švejk, divaje se se zájmem na cizího pána. „A ještě jednou si
odplivnu, vidíte takhle," řekl tvrdošíjně přísný pán, plivaje podruhé na
podlahu, „že se nestydí. Vojenský duchovní, hanba!" „Jste-li vzdělanej
člověk," upozorňoval ho Švejk, „tak si odvyknete plivat v cizím bytě. Nebo
myslíte, že když je světová válka, že si můžete všechno dovolit? Máte jednat
jemně, mluvit slušně a nepočínat si jako rošťák, vy jeden pitomej civilisto."
Přísný pán vstal ze židle, počal se rozčilením třást a křičel: „Co si to vy
opovažujete, já že nejsem slušný člověk, co tedy jsem, mluvte…" „Hajzlík
jste," odpověděl Švejk, dívaje se mu do očí, „pliváte na zem, jako byste byl
v elektrice, ve vlaku nebo někde ve veřejné místnosti. Pořád jsem se divil,
proč tam všude vidím cedulky, že plivat na zem se zakazuje, a teď vidím, že
je to kvůli vám. Voni vás asi všude musejí moc dobře znát." Přísný pán
počal měnit barvu v obličeji a snažil se odpovědít přívalem nadávek
41
adresovaných na Švejka i na polního kuráta. „Jste hotov se svým
řečněním," otázal se klidně Švejk (když padlo poslední „lumpové jste oba;
jaký pán, taký krám"), „či chcete to ještě nějak doplnit, než poletíte ze
schodou?" Poněvaž přísný pán se již tak dalece vyčerpal, že mu na mysl
nepřišla již žádná hodnotná nadávka, a proto se zamlčel, považoval to Švejk
za to, že by čekal marně doplňků. Otevřel tedy dveře, postavil si přísného
pána do dveří obličejem na chodbu, a za takový šut by se nestyděl ani
nejlepší hráč nejlepšího mezinárodního mistrovského fotbalového mužstva.
Abeceda humoru
Citáty z povídek:
Když jsem počal psát…
Sedím bezradně nad papírem a myslím si, jak má někdo štěstí. Každý potká
nějakého hovorného kamaráda nebo vůbec někoho, jehož výroky uznáte za
vhodné sdělil ve formě fejetonu nejširšímu obecenstvu. A já tu stojím jako
kůl v plotě a počínám chápat, že různí spisovatelé používali různých metod,
aby jim nějaká myšlenka napadla. Totéž činili i básníci. Dnes toho není
třeba. Básník něco zrýmuje a myšlenku si v tom už čtenář najde sám,
Své třetí já, ve stínu toho,
co zbylo snad, když smutek plál,
zříš rozklad vln a lidí mnoho,
na zašlých časů kancionál
se díváš! Si zpíváš!
Ovšem ku psaní je třeba několik metod. Slavný španělský spisovatel
Cervantes, když psal Dona Quijota, hledal si vši. Psal ho totiž, chudák,
v zajetí pirátů a můžete si pomysliti, kolik toho hmyzu pěstovali ti ukrutníci.
Farář
Dostál-Lutinov, když psával básně, musel mít v ústech citrón.
42
D´Annunzio má rád naproti tomu vůni konvalinek. Petru Roseggerovi
napadají myšlenky, když vidí povidla. O Zolovi se vypravuje, že psal ve vaně,
a když jeden nakladatel nemohl od něho dostat pokračování románu Peníze,
že prý mu řekl: „Už byste se měl vykoupat.“ Německý lyrik Bürger byl méně
čistotný. O tom je známo, že když o své milence s tou vroucí snil poesií, že se
nemyl, nečesal a vous si nestříhal po tři měsíce, aby ze svého sladkého snění
nebyl tak prozaickými věcmi vyrušen. Petrus Lotichius, básník humanista,
který zemřel roku 1528 7. Října v Heidelbergu, ve svých básních latinských
napodobil Ovidia, takže není k rozeznání, zdali psal ty verše Ovidius či
Petrus Lotichius. Jisto je jen tolik, že Ovidius své básně od Lotichia neopsal.
Tento humanista tvořil svá díla básnická v místech velice podivných.
Spřádal osnovy k svým jemným básním, v nichž sálo se jaro s jeho všemi
radostmi, pod šibenicí, na popravním místě občanů Heidelberga, města
s právem hrdelním. Zápach z popravenců, visících na multiplikované
šibenici, pohnul ho k těmto veršům:
Hle, květy jabloní a třešní, hrušní,
Když slunce plá a pták když zpívá,
V jich květu vonném zřít je možno
Naději, vše, co půvabným tak činí
Ten život náš, když příroda nám plesá.
Nebezpečný pracovník
Mám ve zvyku se za každé okolnosti chlubit buď svou tělesnou zdatností, či
něčím podobným. Naučil jsem se lhát s takovou drzostí, že jsem sám sebe
několikrát přelhal. Chvástám se věcmi, kterým buď vůbec nerozumím, či
jen drobátko, což si ještě popletu. Ke všemu mám tu smůlu, že přítomni
bývají odborníci, kteří snaží se zprvu vysvětliti mně po dobrém, že se mýlím.
43
Odporuji velice živě a zaplétám se čím dále tím víc, takže odborníkům často
nezbývá než použíti vůči mně surového, brachiálního násilí. Na příklad asi
před rokem chtěl mne jeden zahradník zastřelit, když jsem přes hodinu
vykládal, že se podařilo křížit borovici s jabloní a naopak, což mělo ten
následek, že borovice poskytla bohatou úrodu jablek, a ubohá jabloň rodila
samé šišky a nemohli ji zbavit veverek. Zahradník tenkrát poznamenal,
abych chvíli počkal, že si doběhne domů pro ručnici. Vrátil-li se opravdu
s ní či nevrátil, nevím, neboť jsem se mezitím opatrně vzdálil. Jindy opět
dostal jsem se do konfliktu s jedním zvěrolékařem. Týkalo se to vztekliny.
Vykládal jsem mu, že vzteklina jest přenosná i na vlaštovky, což je ovšem
velmi řídký případ, neboť vlaštovka obyčejně nepřijde do styku se vzteklými
psy. „Myslíte to vážně?“ zvolal pan zvěrolékař, při čemž se začervenal jako
člověk, kterého máme co těšit, aby si z toho nic nedělal, že to přejde a bude
zase dobře. „Úplně vážně,“ řekl jsem klidně, „vy ani nevíte, co taková
vzteklá vlaštovka dělá za rámus. Mouchy nechytá a štěká.“ Pan zvěrolékař
po tomhle se svalil se židle. Vzkřísili ho či nevzkřísili, nevím, neboť jsem se
rychle vzdálil jako v případu zahradníkově. Sledoval jsem později
v novinách rubriku: „Zemřeli v Praze“, jaksi z piety k tomu muži, a
neshledal jsem se s jeho jménem. Velmi nebezpečné bývá též vykládat něco
o stavbě domů před políry. Kdysi ve společnosti rozhovořil jsem se o tom, jak
bych si představoval moderní dům. Náhle přistoupil ke mně jeden pán a
velmi rozčileně položil mně ruku na rameno a zvolal: „He, kdepak jste
nechal komín, kdepak jste nechal okna, dveře, základy, střechu?“ Opravdu
na tyhle maličkosti jsem zapomněl. „Základy jsou zbytečnost,“ pravil jsem
vážně. Jednou ranou mne srazil k zemi, a když na mně klečel, řval mně do
ucha: „Jak to chcete stavět bez základů, člověče?“ A tak přicházím z jedné
nehody do druhé a to, dovolte mně říct ta slova: jen kvůli své zatrolené
hubě. A nejhorší, co mne potkalo, co zkřížilo mou bludnou pouť v tom
44
slzavém údolí, byly nyní polní práce v těchto těžkých dobách. Je to
obdivuhodné, jak mně vůbec nikdy na mysl nepřišlo, že polní práce je těžší
než sedět v Unionce a dívat se z okna na Ferdinandovu třídu, zkrátka, že
vůbec nějaká práce existuje. Nejtěžší prací, kterou jsem doposud podnikl,
bylo, že jsem si domů přinesl sto archů papíru, které jsem rozřezal na
čtvrtky a s těmi prázdnými čtvrtkami běžel vymámit od jednoho nakladatele
zálohu. Když se tedy teď zběhly ty věci, umínil jsem si, že budu také jednou
skutečně pracovat a že věnuji svou tloušťku venkovu. I dopravil jsem svých
devadesát kilogramů sádla k svému příteli Hrnčířovi do Jesené. První večer
rozhovořil jsem se o užitečnosti práce a o tom, jak mne těší, že konečně zas
budu mít podávky v rukou. „A k čemu chceš podávky?“ „Nu na
přehrabování.“ „To se trochu mýlíš, od toho jsou hrábě,“ řekl Hrnčíř,
„podávky dostaneš do ruky, až budeme nakládat snopy na vůz.“ „To já
děsně rád,“ řekl jsem, „ale já nejen po jednom, já hned čtyry pět snopů
házím na vůz, a pokud se týče hrábí, s těmi dělám divy. U nebožtíka dědečka
(ten se chudák musí vždy svézt se mnou) shrabal jsem jednou dvacet korců,
vlastně, co povídám, pětatřicet korců. Takhle jsem si plivl do dlaní, vidíš, jak
jsem si plivl do dlaní, a šlo to. Za odpůldne jsem s tím byl hotov. A snopy,
řekl jsem, tuším, že pět najednou, pobral všechny naráz.“ Přítel Hrnčíř
podíval se na mně s někým obdivem a řekl prostě: „Tak tedy zítra začneme.
Budeme převracet ječmen.“ „To já strašně rád,“ pravil jsem rychle, „jednou
jsem převrátil celý vůz s ječmenem, ty ani nevíš, co dovedu. Převracet
ječmen, nebo žito, nebo pšenici, nebo brambory…“ „Brambory?“ divil se
přítel Hrnčíř. „Nu brambory, což je to něco divného, u nebožtíka dědečka
požali jsme brambory na stojato, zmokly nám, tak jsme je dali do mandel a
pak jsme je převraceli, obraceli, aby zas byly suché.“ Přítel Hrnčíř přestal se
dívat s obdivem. „Co to mluvíš za nesmysly, prokristapána?“ „Jaképak
nesmysly,“ hájil jsem se, „u nebožtíka dědečka bylo tenkrát velmi mokré
45
léto. Vedle ve vesnici měli suché léto, ale u nás všechno vzrostlo. Švestky
byly tak zralé, že počaly klíčit. Nebožtík dědeček měl v šosu kabátu něco zrní
a jednou zrána mu počalo růst žito z kapsy.“ „Prosím tě,“ radil mně
starostlivě Hrnčíř, „jdi si lehnout, ta cesta a to dnešní horko na tebe nějak
účinkuje.“ Když jsem ležel na posteli, slyšel jsem, jak Hrnčíř vedle povídá:
„Myslím, že ničemu nerozumí a že nerozezná ani žito od pšenice a ječmen
od ovsa.“ „Ty chytráku,“ pomyslil jsem si, „pšenice má dlouhé vousy, či
prokristapána, aby to byl oves?“
Použitá literatura:
[1]
Hašek, Jaroslav. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války,
Československý spisovatel v Praze, 1990
[2]
Prokop, V. Literatura 19. a počátku 20. století (od romantiků po
buřiče), O.K. - Soft, Sokolov 2000, 72 s.
[3]
Hašek, Jaroslav. Abeceda humoru, Československý spisovatel, 1960
46
Maria Edgeworthová
Maria Edgeworthová (1767 – 1849) -
se trvale zařadila mezi klasiky
anglické literatury. Sama vzhledem k tomu, že v Irsku vyrůstala, silně
pociťovala bezpráví, jehož se Anglie vůči Irsku dopouštěla. I když se autorka
vyhýbala přímým politickým úvahám, její obraz doby hovoří sám. Realismus
jejího líčení je dost výmluvnou obžalobou celého společenského řádu, poměru
Angličanů k Irům, zmatených hlav mezi irskými majiteli půdy a ovšem také
strašného vykořisťování venkovské chudiny.
V románu Panství na ostrově z roku 1812 si vzala na mušku tzv.
absentismus, nešvar, který po odhlasování unie rozmohl mezi irskými majiteli
půdy. Irští šlechtici, pokud nebyli pro odboj zcela odstaveni, snažili se
proniknout do londýnských šlechtických kruhů, s vidinou společenských
úspěchů opouštěli svá panství v Irsku a svěřovali je nájemcům, jímž šlo
většinou o rychlé zbohatnutí na úkor pánů i lidu. Maria Edgeworthová hlásá
ve svém díle národní hrdost a potřebu zlepšení poměrů v zemi dobrým
hospodařením a zlepšením životních podmínek chudého lidu. Byla skutečně
první ve světovém písemnictví, kdo se zabýval životem chudých venkovanů a
otázkami jejich emancipace.
Její postavy ze všech společenských vrstev jsou podnes plné života.
Obdivujeme autorčin břitký vtip a smysl pro humor, znamenité studie irské
povahy, její až drsné líčení skutečnosti, jež neztratilo svou atmosféru, a
s úsměvem musíme přijmout i romantickou milostnou zápletku, poplatnou
tehdejší literární módě. S Walterem Scottem, jejím mladším současníkem a
velkým obdivovatelem, který toužil po jejím vzoru udělat tolik pro Skotsko,
jako ona udělala pro své Irsko, s Turgeněvem, který píše, že její pohled na
47
irské venkovany ho inspiroval k líčení poměrů v Rusku, s Thackeraykem a
dalšími zůstáváme dodnes okouzleni jejím živým a bezprostředním dílem.
Citát z knihy Panství na ostrově:
Měl teď poprvé příležitost posoudit, jaké pověsti se těší jeho matka a jeho
rodina u jistých vrstev, které udávají tón, o nichž mu toho v dopisech tolik
napsala, a do jejichž společnosti – nebo lépe řečeno na jejichž večírky – byla
zvána. Viděl, že odpadlickou zbabělostí, s níž zapírala svou vlast, zříkala se
jí a pomlouvala ji, si vysloužila jenom zesměšňování a opovržení. Miloval
svou matku. Snažil se ze všech sil sám před sebou skrývat její chyby a
slabůstky, a nesnášel ty, kteří je vytahovali na světlo a smáli se jim. Když se
druhého dne ráno probudil, první věc, na niž si lord Colambre vzpomněl,
byl opovržlivý důraz, který včera večer zaslechl ve slovech IRŠTÍ
VYSTĚHOVALCI. Pak začal vzpomínat na svou rodnou zem, srovnávat
minulost s přítomností, a přemýšlet o svých dalších životních plánech. Lord
Colambre působil dojmem bezstarostného mladíka, ale dovedl se nad věcmi
vážně zamýšlet. Byl od přírody bystrý, měl jiskru a trošku prudkou povahu.
Dětství strávil na zámku svého otce v Irsku, kde všichni, od nejnižšího sluhy
až po elegantně oblečeného vazala jeho rodiny hýčkali, lichotili a klaněli se
tomuto miláčkovi jejich pána.
Lord Colambre viděl, že matka propadla své londýnománii víc než kdy jindy,
ale přece se rozhodl k poslednímu zoufalému apelu na její mateřské city.
Nevěřil, že by v ní docela vyhasly. Chytil ji za ruce, které ho odháněly,
s uctivou něhou na ně přitiskl rty a řekl: „Moje drahá matko, kdysi jste
milovala svého syna. Milovala jste ho víc než cokoli na světě. Jestli ve vás
zbývá jen jiskřička lásky k němu, vyslechněte ho a odpusťte mu, když
překročí hranice synovských práv, které ještě nikdy nepřekročil. Matko, na
48
vaše přání opustil otec Irsko. Opustil svůj domov, své povinnosti, své
přátele, zpřetrhal přirozené svazky a už mnoho let žije v Londýně. Vy jste
v Londýně strávila už mnoho sezón." „Ano, a v té nejlepší společnosti,
v těch nejvyšších kruzích," pravila lady Clonbronyová. „I když prý jinak
vznešení Angličané jsou k cizincům chladní." „Ano," odpověděl lord
Colambre, „ta nejlepší společnost - myslíte-li tím tu nejmódnější - přijímala
pozvání na naše podniky. Vnutili jsme se do jejich ledového kruhu, bylo
nám dovoleno dýchat na těchto společenských vrcholcích. Můžeme říkat, že
vévoda Tenaten nebo lady Taata jsou naši známí. Můžeme říkat ještě víc:
můžeme se chlubit, že soupeříme s lidmi, s kterými se nikdy nemůžeme
srovnávat. A za jakou cenu se nám to podařilo? V jediné sezóně, loni v zimě
- není nutné chodit dál - nás to stálo větší část výnosu za stavební dřevo
z vašich lesů. Ty stromy rostly století - a padly na zábavu jediné londýnské
zimy! Úbočí našich kopců budou kvůli tomu příštích padesát let holá. Ale co
je nám po stromech, já myslím víc na vaše nájemce. Na ty, kteří žijí pod
tyranií špatného správce, bez radosti a bez naděje. Na nájemce, kterým se
kdysi dařilo dobře, kteří se na vás usmívali a oběma vám žehnali! V jedné
chalupě jsem viděl…" Lorda Clonbronyho přemohlo dojetí a rychle vyběhl
z pokoje. „Jsem si jista, že to není má vina," řekla lady Clonbronyová.
„Přinesla jsem mylordovi veliké věno. A podle mého názoru jsem přesto
přes všechno nevydala v žádné sezóně a v nejlepší společnosti tolik, kolik
vydal on ve společnosti všelijakých lidí, hloupým a zneuctívajícím
způsobem." „A co ho k tomu donutilo? pravil lord Colambre. „Copak se
kdysi ve své vlasti nestýkal s gentlemany sobě rovnými? Se svými
vrstevníky? Lidé nejlepšího společenského postavení a pověsti, s kterými
jsem se setkal v Dublinu, o něm hovořili tak, že to muselo potěšit srdce jeho
syna. Doma se choval jako gentleman a všichni si ho vážili. Ale když musel
svůj domov opustit, když se musel vzdát svých cílů a své práce, a žít
49
v Londýně nebo v lázeňských městech, kde nemohl najít nic, co by ho
zaujalo - když se musel ve svém věku usadit mezi cizími lidmi, kteří se
k němu chovali chladně a přezíravě - a když byl sám příliš hrdý a nesklonil
se před lidmi, kteří jím jako Irem pohrdali - nezaslouží si snad spíš
politování než výčitky pro své … ano, já, jeho syn, musím toho slova použít
… pro své ponížení? A copak city, které ho před chvílí vyhnaly z tohoto
pokoje, nesvědčí o tom, čeho je schopen? Ach, matko," zvolal lord
Colambre a vrhl se lady Clonbronyové k nohám, „vraťte otci možnost, aby
byl sám sebou! Copak je možné promarnit takové city? Ne, dejte jim
příležitost, aby se zase mohly uplatnit v dobrotivých, laskavých a užitečných
činech! Vraťte otce jeho nájemcům, jeho povinnostem, jeho vlasti, jeho
domovu! Vraťte se do toho domova i vy, drahá matko! Opusťte tenhle
nesmyslný život na vysoké noze, opovrhněte nestydatostí všech těch
diktátorů módy, kteří oplátkou za naši snahu je napodobovat a dvořit se jim
- oplátkou za oběti na zdraví, penězích a duševním klidu - nám dávají svůj
sarkasmus, opovržení, zesměšňování, a dělají si z nás jen dobrý den!"
Použitá literatura:
Edgeworthová, Maria. Panství na ostrově, Práce, Praha, 1978
50
Miroslav Kapek - Zajíček
Hrdina humoristického románu Miroslava Kapka se jmenuje Zbyněk a
je to plachý, vytáhlý a nepříliš vzhledný mladý muž, který je obdařen
zvláštním darem. Všichni lidé se mu zjevují ve zvířecí podobě, pronese-li
zázračnou formuli „Já jsem Zajíček – a kdo jsi ty?“ A tohle kouzlo mu moc
pomáhá při zaměstnání: pracuje v lidové kontrole. Daří se mu odhalovat
nejrůznější podvody a podfuky, ale kvůli této schopnosti se ho snaží nadřízení
co nejdříve zbavovat. Ovšem, jak už to bývá, obvykle ho „nakopnou nahoru“,
a tak Zajíček stoupá v kariéře, ale uchovává si svou naivní, skoro dětskou
povahu. Tato knížka hýří komickými situacemi, nedorozuměními, slovními
hříčkami, různými lidovými úslovími a moudrostmi. K tomu je zalidněna
množstvím postav od mladých hrdinů příběhu přes různé venkovské pantáty a
drbny až po vedoucí a zaměstnance úřadů a nakonec až po drobné
podvodníčky a velké darebáky. A Zajiček zůstává přes všechno povyšování
věren svému rodnému městečku a jeho spolku zahrádkářů, vyčištěnému od
prospěchářů.
Kapkovo živé vyprávění střídá idylické závěry s takřka pohádkově
nadnesenými, ale životu odpovídajícími motivy, místy přechází do satiry a až
do grotesky. Autor v této knize prokazuje, že má rád lidi a všechno lidské
v nich, přičemž neváhá zesměšnit a odsoudit parazity, nepoctivce a
bezcharakterní dareby.
K celkovému působení knížky velice přispívá i množství ilustrací
národního umělce Karla Součka, který rozvíjí autorovu fantazii svým
vlastním, osobitým výtvarným pojetím. Součkovy ilustrace nejsou pouhým
výtvarným doprovodem, ale samostatným uměleckým dílem, které čtenáři
důvěrně přiblíží a rázovitě osvětlí i nejrůznější groteskní detaily ze života lidí
a jejich zvířecích přátel.
51
Citáty z knihy:
„No řekněte, není to nádhera? Všude kolem rozkvetlé broskvoně. Zdá se mi,
že kvetou i ve mně.“ Růženka se osmělí a přistoupí k němu. Uchopí ho pod
paží a zlehka se k němu přimkne. V rudnoucím Zajíčkovi se rozehrají
všechny cévy a žilky. Má dojem, jako by v něm všechno brnkalo. „Neslyšíte
nic?“ ptá se hloupě. Růženka udiveně vzhlédne. „Co bych měla slyšet?“
„Brnkání.“ „Ne, spíš brnění. Cítím, jak se chvějete. A přechází to i na mne.
Ani ona není ve hrách lásky zběhlá, a tak se trochu zastydí. „Co se vám víc
líbí? Hory, nebo to kvetoucí údolí?“ „Broskve, nejvíc ty broskve!“ zadrmolí
nesrozumitelně Zajíček, snažící se zahnat hříšné myšlenky, neboť nechtěně
pohlédne do dívčina záňadří. „Jsem rád, že se vám tu líbí,“ dodá a marně se
pokouší zavřít oční víčka.
A co když je Růženka ve skutečnosti úplně jiná, než jak ji vidí ve své
obrazotvornosti? Vzpomene si přitom na Kalibabu, kterého si zřejmě také
idealizuje. Měl by se přesvědčit, na čem je, jistota se vždycky vyplácí, byť by
se třeba rozcházela s přáním. Vždyť se tím své lásce vůbec nezpronevěří,
zůstane jí věrný, i kdyby se mu měla zjevit v podobě vlčice nebo zmije.
Marně se snaží zapudit pokušení, jež mu v hlavě klíčí a roste, až přeroste
v neoblomné rozhodnutí. Jakoby tažen nějakým magnetem přistoupí blíže
k oknu, přivře oči a pronese potichu zaklínací formuli: „Já jsem Zajíčel – a
kdo jsi ty?“ V tom okamžiku se mu před očima zatmí a všechno se pohrouží
do tmy. Má dojem, že oslepl. „Proboha, tohle se mi ještě nikdy nestalo!“
zaúpí a vyčítá si, proč se chtěl přesvědčit, jaká Růženka doopravdy je.
Přílišná zvídavost ho přivedla k úplné slepotě. Avšak temnota se naštěstí
brzy rozplyne a objeví se úchvatná zářivá duha, která postupně přejde do
pestrého
kaleidoskopu,
kde
barevné
střípky
nevytvářejí
všelijaké
hvězdicovité obrazce, nýbrž skládají se do rozmanitých výjevů ze světa
52
zvířat. Zbyněk vidí mečící kůzlátko, jež v útlém mládí srdceryvně oplakával,
když mělo být obětováno velikonočnímu hodokvasu, a tady je kocour Ferda,
tomu prodloužil život plný kočičích spádů tím, že strhl ruku Kazimírovi
Kalibabovi právě ve chvíli, kdy se chystal stisknout spoušť brokovnice, vidí i
candáta a tři kapry, ty, co jako kluk vybral z vezírku nepozornému rybáři a
hodil je zpátky do vody, pavouka Ramsona, budku pro špačky postavenou
navzdory námitkám Anny Šípkové, veverku vypuštěnou z klece takřka před
zraky jejího věznitele, zrzouna Vincka – byla z toho tehdy strašná Bukovská
mela – a nakonec čápy hnízdící na jeho domě. „Vždyť mám v hlavě celý
zvěřinec! Jestli je tohle odměna za záchranu králíka, tak tedy pěkně
děkuju!“ Vyhlédne oknem a uzří tam, kde předtím stála Růženka, krásnou
kudrnatou ovečku. A ta ovečka má na krku zvoneček a ten vyzvání a
vyzvání jako na poplach. „Musím si pospíšit!“ přikazuje si Zbyněk, plně
spokojený s tím, co viděl. Natáhne si jiné kalhoty, přičísne si vlasy a vrhne
rychlý pohled do zrcadla. Vyplázne na sebe jazyk a rozesměje se při
pomyšlení, co by asi řekla Růženka, kdyby ho viděla takhle se pitvořit. „Já
jsem Zajíček – a kdo jsi ty?“ křikne na svůj obraz. A vzápětí spatří v zrcadle
velkého hlavatého berana. Když se vzpamatuje z úleku, vidí se totiž takhle
poprvé, zahrozí na vyjevené zvíře zaťatou pěstí: „Jedeš pryč! Já nejsem
žádný beran, jsem Zajíček!“ Dobrácké zvíře se na něho upřeně dívá a z očí
mu čiší strach. Napodobuje všechny Zbyňkovy pohyby a přitom brečí. To
útlocitného Zajíčka dojme. Vztáhne po něm ruku a chce ho pohladit. Ale
vtom se obraz rozplyne a zrcadlo vydá opět jeho pravou lidskou podobu.
Z toho, co se právě událo, je mu úzko. Sáhne si na čelo a snad by se ze
všeho také rozbečel, kdyby si náhle nevzpomněl na čekající Růženku. „Už
jdu, už jdu!“ zvolá, jako by ho mohla slyšet, a vyběhne ven.
53
Použitá literatura:
Kapek, Miroslav. Zajíček, Práce, Praha, 1978
54
Raymond A. Moody
Raymond A. Moody (1944) vystudoval filozofii i medicínu a oba obory
zakončil doktorátem. Ještě v době studií začal s výzkumnou prací v oblasti
nevysvětlitelných jevů v hraniční oblasti mezi životem a smrtí. Vyvinul
rozsáhlou přednáškovou činnost mezi lékaři a zdravotnickým personálem o
thanatologických otázkách (zkoumající jevy a příčiny smrti). Jelikož seriózní
výzkum tzv. prožitků blízkosti smrti je záležitost zcela současná, doktor
Moody zpočátku nevěděl o podobně zaměřených pracech jiných vědců. Přesto
se stal jeho Život po životě (1975) průkopnickým dílem, které vyvolalo nejen
značnou pozornost u čtenářské veřejnosti, ale inspirovalo řadu vědců
k důkladnějšímu studiu této problematiky, jak o tom referují i další dvě
Moodyho knihy – Úvahy o životě po životě (1977) a Světlo po životě
(1988). V knize Život před životem, vydané s Paulem Perrym, se autor
důkladněji zabývá otázkou hloubkové psychoterapie. Raymond A. Moody je
ženatý a má dva syny.
Co nás čeká po smrti? Snad všechna světová náboženství věří v nějakou
formu posmrtné existence, zatímco materialistické nauky před nás kladou
perspektivu zející nicoty. Kolik pří se vedlo kolem nejspornější otázky lidské
existence a jak málo důkazů přinesly! Knihy Raymonda Moodyho se krátce
po vydání v USA staly světovými bestsellery. Autor v nich shrnul
„vzpomínky“
těch,
kteří
přežili
svou
klinickou
smrt,
a
došel
k pozoruhodnému zjištění – jejich prožitky při umírání byly takřka totožné a
nevyvracely možnost jakési další cesty. Lze tuto zarážející shodu klást jako
důkaz, že naděje věřících nejsou neopodstatněné? Ve třech knihách sledujeme
vývoj autorova postoje k této otázce: tápající Moody, poznávající Moody,
55
chápající Moody. Autor nedospívá k jednoznačnému závěru, jeho knihy však
otevírají větší prostor lidské naději.
Poznámka:
Tuto knihu jsme měli řadu let doma a jen se povalovala v obývací
stěně, kde je vyhrazeno místo pro knihy. Jedné noci jsem se pustil do čtení a
setrval jsem skutečně velice dlouho až do pozdních nočních hodin, jelikož
mně kniha velmi upoutala. Kladl jsem si otázku, proč jsem tuto knihu už
dávno nepřečetl a postupně při pročítání jsem dospěl k závěru, že kniha asi
není určena pro všechny čtenáře. Pokud dotyčný člověk nevěří, že po smrti
ještě „něco existuje“, tak se domnívám, že tuto knihu ani neotevře a pokud by
tak udělal, nepřečte víc než pár stránek, protože to pro něj nebude zajímavé a
dá přednost něčemu jinému. V knížce se vyskytují výpovědi lidí, kteří
věrohodně popisují příhody, jimiž byly osobně svědky. Taktéž jsem se setkal
s jednou paní osobně, která mi rovněž potvrdila vše, co prožila
během klinické smrti. Samozřejmě záleží na každém člověku, zdali tomuto
tvrzení uvěří či nikoliv, ale pokud se Vážení čtenáři hlouběji zamyslíte, co by
ti dotyční lidé z toho měli, kdyby si vymýšleli? Chtěli by snad na sebe upoutat
pozornost a být v jiných očích zajímavější? Nemyslím si to a jsem
přesvědčen, že dané výpovědi jsou zcela pravdivé. Když se zamyslím nad
pojmem smrt, vždy mi přelétne mráz po zádech a ptám se sebe, ale také
jiných, jestli věří na posmrtný život. Jestliže přemýšlím o těchto námětech a
věnuji tomu poměrně značnou dobu, zhostí se mně velice nepříjemný pocit, i
přesto, že jsem přečetl knížku a měl bych mít radost z toho, že má duše tu
bude na věky věků. Ale přese všechno nejsem schopen tuto problematiku
pochopit, když si uvědomím, že jednoho dne se octnu „na druhém břehu“.
Někteří lidé, když jsem o tom s nimi rozmlouval, mi řekli, že jsou to jen
domněnky, vždyť to přece nikdo nemůže vědět, co bude následně po smrti.
56
Zpozoroval jsem, že daný dotyčný se příliš o tom nechtěl vybavovat, protože
sám si nedokáže představit, až tu jednou nebude s námi. Jeden muž, kterého
nebude jmenovat, mi pověděl, že měl v minulosti autonehodu a vůbec o sobě
nevěděl a nic obdobného, co vypovídají daní lidí v knize, neprožil. Dále
poznamenal, že po dobu, co byl v bezvědomí, vůbec o sobě nevěděl.
Pochopitelně u různých jedinců to může vypadat různě, ale přesto když jsem
se mu to pokusil vysvětlit, nebral mně příliš v potaz. Jeden starší pán mi
pověděl, že po smrti neexistuje vůbec nic. Je to pochopitelně jeho názor, ale
přesto se mi nechce věřit, že by toto stanovisko myslel zcela upřímně. Možná
však, že tomu tak skutečně je, ale o to více mně to překvapuje, protože když
člověk v něco nevěří, možná tím je také v životě více nešťastný. Člověk
nesmí o takovýchto věcech sáhodlouze rozjímat, poněvadž pak se u něj
můžou objevit obavy, strach a to všechno může mít na něj negativní vliv.
Z jednotlivých výpovědí v knize jsem vypozoroval, že lidé, kteří prožili
klinickou smrt a navrátili se nazpátek, si následně daleko více cení života a
priority, které třeba zaujímali v minulosti a zdáli se jim velice důležité, jsou u
nich zcela nepodstatné a sami si později uvědomili, jakými nesmyslnými
malichernostmi se po celou dobu zabývali. Po této zkušenosti mnoho z nich
začalo rovněž studovat, i když už měli školu dávno za sebou. Měli stále touhu
poznávat a objevovat nové a nové věci, které v minulosti nevyhledávali. Jsou
i jedinci, kteří se pokusili o sebevraždu a když vypovídali, co prožili, bylo to
přímo hrůzostrašné a dokonce života se zařekli, že již nikdy neučiní tento
skutek. Vůbec nejhorší je, pokud daný člověk si chce vzít sám sobě život
anebo o život chce připravit úmyslně někoho jiného. Daní jedinci, kteří
propadli zoufalství a chtěli se zabít, se domnívali, že tímto způsobem se
můžou zbavit navždy problémů a utéci před nimi, ale opak byl pravdou,
poněvadž se tím naprosto nic nevyřešilo a dané problémy měli nadále. Už si
příliš nevzpomínám, jak detailně líčily tyto příhody, jelikož jsem knihu
57
přečetl před dávnou dobou, ale v paměti se mi vybavuje, že byli spoutáni
v řetězech a byli to pro ně nepopsatelné chvíle hrůzy a bezmocnosti, které již
nikdy nechtěli prožít. V tomto díle se dočteme také něco málo o Bibli, o
filozofických otázkách, o Tibecké knize mrtvých a o dalších zajímavých
věcech. Pokud máte možnost si tento svazek zapůjčit či koupit, vřele Vám ho
doporučuji, abyste si ho pročetli a sami si udělejte vlastní názor.
Citáty z knihy:
Asi před rokem jsem šla do nemocnice se srdečními potížemi a hned druhý
den ráno v posteli jsem dostala prudké bolesti v hrudníku. Zazvonila jsem
na sestru a ta přišla ještě s druhou sestrou a daly se do práce. Cítila jsem se
nepohodlně vleže na znaku, tak jsem se otočila a přitom jsem přestala
dýchat a srdce se mi zastavilo. V té chvíli jsem slyšela, jak sestra volá: „Je
zle.“ Přitom jsem cítila, jak vycházím ze svého těla a klesám dolů mezi
matraci a postranici – vypadalo to, jako bych procházela tou postelí dolů na
zem. A pak jsem začala pomalu stoupat nahoru. Cestou jsem viděla, jak
přibíhají další sestry – snad tucet. Můj ošetřující lékař byl právě
v nemocnici, tak ho také zavolaly a viděla jsem ho vcházet. A myslela jsem
si – co tu dělá? Vznesla jsem se až k lustru, viděla jsem ho ze strany a velice
zřetelně, a pak jsem se zastavila těsně pod stropem a dívala se dolů. Cítila
jsem se skoro jako kus papíru, který někdo odfoukl ke stropu. A odtamtud
jsem se dívala, jak mne oživují. Moje tělo leželo natažené na posteli. Jedna
sestra říkala: „Můj Bože, je mrtvá!“ a druhá se naklonila, aby zavedla
dýchání z úst do úst. A já jsem se jí dívala na týl hlavy. Nezapomenu nikdy,
jak vypadaly její vlasy; měla je nakrátko ostříhané. A pak jsem viděla, jak
přivážejí ten přístroj a dávají mi elektrické šoky. Vždycky jsem viděla, jak
celé mé tělo nadskočilo nad postelí, a slyšela jsem, jak praskají a skřípou
kosti. Bylo to hrozné. A pak jsem viděla, jak mi masírují hrudník a třou mi
58
ruce a nohy, a myslela jsem si: „Proč se tak namáhají, vždyť mně je tak
dobře.“
Věděl jsem, že umírám a že se nedá nic dělat, protože mne už nikdo neslyší.
Byl jsem mimo své tělo, o tom není pochyb, protože jsem je viděl na
operačním stole. Moje duše byla venku. Nejdříve to na mne působilo velmi
špatně, ale pak přišlo to zářivé, bílé světlo. Nejdříve se zdálo tlumené, ale
pak to byl takový velký svazek paprsků. Bylo to prostě ohromné množství
světla, ne jako velká jasná baterka, ale prostě moc a moc světla. A dávalo mi
to teplo, měl jsem příjemný pocit tepla. Mělo to žlutobílou barvu, spíš bílou,
a bylo strašně jasné, nedá se to ani popsat. A zdálo se, že to všechno
překrývá, ale přitom jsem mohl všechno vidět – operační sál, lékaře a sestry,
prostě všechno. Viděl jsem jasně a nebyl jsem oslněn. Nejdřív jsem si nebyl
jistý, co se děje, když to světlo přišlo, ale potom jako kdyby mi položilo
otázku, jestli jsem připraven umřít. Bylo to, jako mluvit s člověkem, ale
žádný tam nebyl. Bylo to světlo, co ke mně mluvilo, ale mělo hlas. Teď si
myslím, že ten hlas, co ke mně mluvil, ve skutečnosti věděl, že nejsem
připaven zemřít. Víte, byla to spíš taková zkouška než něco jiného. Ale od té
chvíle, co ke mně světlo promluvilo, jsem se cítil opravdu dobře – v bezpečí
a uprostřed lásky. Láska, která z něj vychází, je prostě nepředstavitelná,
nepopsatelná. Byla to zvláštní bytost a docela jistě měla smysl pro humor.
Něco z filosofie:
Platón velmi věřil v užitečnost rozumu, logiky a diskuse při hledání pravdy a
moudrosti, ale jen do určité míry. Vedle toho byl velký vizionář, který byl
toho názoru, že absolutní pravdy lze dosáhnout jen téměř mystickým
prohlédnutím a osvícením. Věřil, že jsou i jiné roviny a dimenze než ty
pochopitelné fyzickým a rozumovým světem a že pozemská říše může být
chápána jen v souvislosti s těmito jinými, vyššími skutečnostmi. Proto ho
59
zajímala především ta netělesná, podvědomá složka člověka – duše – a
fyzické tělo považoval pouze za přechodný příbytek duše. Nepřekvapuje
proto, že se zajímal o osud duše po smrti fyzického těla a že jeho dialogy,
zvláště Faidón, Gorgias a Ústava pojednávají také o tomto tématu.
Platónovy spisy jsou plné popisů smrti a ty se velmi přesně shodují s popisy
v předchozí kapitole. Platón například definuje smrt jako oddělení netělesné
části člověka – duše – od fyzické části – těla. Navíc je ta nehmotná část
méně omezená než ta fyzická. Tak Platón zvlášť zdůrazňuje, že
v nadpozemské říši neexistuje čas. Nadpozemská říše je věčná, a jak Platón
důrazně říká, to, co nazýváme časem, je jenom „pohyblivý, neskutečný
odraz věčnosti“. Platón v různých pasážích popisuje, jak duše, oddělená od
těla, se může setkávat a mluvit s dušemi jiných zesnulých a jak může být při
přechodu z fyzického života do jiné říše provázena strážnými duchy.
Zmiňuje se o tom, že při smrti někteří mohou potkat člun, který je převeze
„na druhý břeh“ jejich posmrtné existence. Ve Faidónovi směřuje
dramatická scéna i síla slov a argumentů k tomu, že tělo je pro duši
vězením, a tudíž smrt je únikem nebo vysvobozením z tohoto vězení. I když,
jak vidíme v první kapitole, Platón prostřednictvím Sokrata předkládá
uznávaný pohled na smrt jako na spánek a zapomnění, dělá to jen proto,
aby vzápětí tuto myšlenku zavrhl a otočil o sto osmdesát stupňů. Podle
Platóna přichází duše do lidského těla z vyšší a božštější říše. Pro něj je
zrození spánkem a zapomněním, protože zrozením do těla přechází duše ze
stavu vyššího do stavu nižšího uvědomění a pro tu chvíli zapomíná pravdu,
kterou znala ve svém stavu mimotělesné existence. Z toho vyplývá, že smrt je
probuzení a vědění. Platón poznamenává, že duše, oproštěná smrtí od těla,
může myslet jasněji než dřív a že je mnohem schopnější poznávat pravou
podstatu věci. Navíc se brzy po smrti dostavuje „soud“, při němž božská
bytost konfrontuje duši se vším – dobrým i zlým – co udělala v minulém
60
životě. V X. knize Ústavy je snad nejnápadnější paralela. Platón vypráví o
řeckém vojínovi Erovi. Er odešel do bitvy, v níž padlo mnoho Řeků, a když
jeho krajané přišli sebrat své mrtvé, bylo mezi nimi i jeho tělo. Položili je
s ostatními na pohřební hranici. Po chvíli jeho tělo obživlo a Er popisuje,
co viděl na onom světě. Nejprve jeho duše opustila tělo a přidala se ke
skupině jiných duchů a šli do nějakého místa, kde byly „otvory! nebo
„průchody“, vedoucí zřejmě z tohoto světa do jiného. Zde ostatní duše
zůstaly a byly souzeny hožskými bytostmi, které mohly jediným pohledem
v jakési projekci vidět všechno, co která duše udělala ve svém pozemském
životě. Er však souzen nebyl. Bytosti mu řekly, že se musí vrátit a dát lidem
v pozemském světě zprávu o tom, jak vypadá svět příští. Er viděl ještě mnoho
jiných věcí a pak byl poslán zpět, ale řekl, že neví, jak se do svého těla vrátil.
Prostě se probudil na pohřební hranici. Je nutno mít na paměti, že Platón
sám upozorňuje na to, že svůj popis podrobností ze světa, do kterého duše
přejde, považuje za „nejpravděpodobnější možnost“. Přestože nepochybuje o
tom, že duše přežívá tělesnou smrt, trvá na tom, že pokusy vysvětlit posmrtný
život mají dvě velké překážky. Jednak jsou naše duše uvězněny ve fyzickém
těle a jejich schopnost poznání a zkušeností je omezena tělesnými smysly.
Zrak, sluch, hmat, chuť a čich nás mohou klamat. Oči mohou zaměnit
obrovské předměty za malé, jsou-li vzdálené, můžeme přeslechnout, co se
říká, atd. To vše může přispět ke klamnému dojmu nebo názoru o povaze
věcí. Takže naše duše nemůže vidět skutečnost, pokud není zbavena
klamnosti a nepřesnosti fyzických smyslů. Na druhé straně je podle Platóna
lidský jazyk nedostatečně vybaven pro přímé vyjádření nejzazší skutečnosti.
Slova spíše zatajují, než odhalují vnitřní podstatu věcí. Z toho vyplývá, že
lidská slova mohou jen naznačovat – pomocí analogií nebo mýtů, nebo
jiným nepřímým způsobem – skutečnou povahu věcí, které jsou za fyzickou
hranicí.
61
Použitá literatura:
Raymond A. Moody: Život po životě, Úvahy o životě po životě, Světlo po
životě, Odeon, Praha, 1991
62
Alois Jirásek
Jirásek, hronovský rodák, pocházel ze starého písmáckého rodu. Po
maturitě na gymnáziu studoval historii na filosofické fakultě v Praze, přátelil
se s malířem Mikolášem Alšem (Jirásek měl výtvarný talent a dokonce o
studiu na Ademii výtvarných umění uvažoval). Po studiích učil téměř 15 let
na gymnáziu v Litomyšli, teprve poté (1888) se usadil v Praze. Když byl roku
1917 sepsán Manifest českých spisovatelů, kterým se umělci přihlásili
k myšlence státní samostatnosti, podepsal ho Jirásek jako jeden z prvních.
Staré pověsti české
Staré pověsti české jsou jednou z nejpopulárnějších Jiráskových knih.
Zachytily se především v mládeži, ale staly se láskou i dospělých. Jirásek je
psal na vrcholu své tvůrčí síly, v době, kdy tu byly již první svazky F. L.
Věka a kdy vznikal první svazek U nás. Mistrovské je proto již samo podání
pověstí. Je to však kniha významná i svým obsahem. Je to jakási vstupní
brána, kterou vcházíme v Jiráskovo podání českých dějin.
Jiráska nelákala starší předhusitská doba českých dějin. Jeho české
dějiny začínají husitstvím, ale nepřešel starší dobu zase úplným mlčením.
Našel tam pověsti – výtvory lidské fantazie a tvořivosti, v nichž lid si
zachytil, co ho zajímalo na minulosti, i té nejdávnější, ale jimiž si vyzdobil i
vše to, co dále následovalo. Jirásek vydává Staré pověsti české roku 1894 a
tuto knihu věnuje Františku Bartošovi, českému badateli o životě lidu.
Jirásek vypravuje především pověsti, jež si náš lid sám vytvořil
v dobách nejdávnějších o samých počátcích života českého lidu v našich
zemích – pověsti o praotci Čechovi, Krokovi a jeho dcerách, Libuši a
Přemyslovi, i o všem tom, co si náš lid zapamatoval a po tisíciletí vypravoval
63
o těchto svých počátcích. První, kdo je zachytil, byl Kosmas, náš první
kronikář ze začátku 12. století, který však udává, že je, stařec sám už
osmdesátiletý, slyšel ve své mladosti od tehdy zase již starců, tedy lidí 10.
století. Pradávné jsou to proto pověsti a první, co se nám vůbec zachovalo
z básnické tvořivosti našeho lidu. Přejímaly je však proto i potom generace po
generacích. Druhým jejich klasickým zapisovatelem byl Dalimil na začátku
14. století, ve své veršované české kronice, a třetím Václav Hájek
z Libočan, autor kroniky, která se na staletí stala nejoblíbenější světskou
knihou českého lidu a která stejně jako Dalimil přímo románově zpracovávala
prastaré ty pověsti. Jirásek se svými Starými pověstmi českými stal čtvrtým
jejich vypravovatelem a klasikem.
Jirásek se však neomezil jen na tyto prastaré pověsti, nýbrž vypravuje i
pověsti, jimiž si náš lid vyzdobil začátky a další osudy křesťanství u nás. Dále
slavná doba Karla IV. Velmi působila na lidovou fantazii, i vzniká celý cyklus
pověstí: o Kamenném mostě, o Karlově, o ulici Nekázance, o vzniku Nového
města pražského, o Karolinu. Další pověst – o Žižkovi, nejoblíbenější
předmět lidového vypravování. Byli však i jiní lidoví hrdinové, Kozina,
Janošík, jež si lid ve své paměti a fantazii takto vyzdobil. Byla tu však i
matka všech měst a hlava i srdce Čech – Praha, s neméně bohatými
pověstmi, o orloji, Faustově domě, divných i jiných lidech a místech, mezi
nimi o svérázném životě židů, z nichž nejeden rovněž přešel v obecný
majetek lidové paměti a fantazie.
Citáty z knihy, z pověsti Boží soud:
Sem do té prostory přivedli Kozinu. Kolem se vše utušilo. Smutným tichem
jen vzlyk a pláč Kosinovy rodiny a jeho krajanů se ozval. Sám mladý
hospodář, stanuv pod šibenicí, políbil kříž knězem mu podaný a naposled se
64
kolem rozhlédl, po svých lidech, po zástupu. A vtom uzřel mezi důstojníky
na koni také toho, jenž by příčinou všeho – Lammingera. Kozina se
vzpřímil, podíval se mu do tváře a vtom už volal velikým hlasem, jenž se
jasným vzduchem mrazivého dne jasně rozléhal: „Lomikare! Lomikare! Do
roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží. Hin se hukáže, kdo z nás - “
Vtom se velící důstojník vzpamatoval. Obnažený jeho kord se zableskl
vzduchem, kat podtrhl a Kosinův hlas umlkl. Navždy. Jana Sladkého,
nazvaného Koziny, nebylo naživu. Na smrt bledý hleděl na něj Lamminger,
ale již obrátil koně a jel rychle do města. Chodové a lid kolem klečeli a
v pohnutí a rozčilení modlili se z té duše za nebožtíka. Plakali a vzlykali
nejen lidé z Chodska, nýbrž i cizí, a plni vzrušení opakovali si, jak ten Chod
pozval trhanovského pána na boží soud.
V ten čas jednou po honě večer seděl s hostmi u tabule; venku se chystalo
na bouři. Lamminger byl dobré míry, neboť se poslední dobu zvláště těšil,
že Kozina přece jen mluvil naplano; že když do té doby se nic nestalo, že se
již nestane, že přečká i listopad, jako již přečkal všechny měsíce. Také byl
vínem rozjařen. Již začal nahlas o tom, o čem před lidmi nikdy nemluvil: o
lhůtě Kozinou mu dané. Pak se i té lhůtě smál, až posléze zpupně zvolal: „Ó
Kozino, špatný proroku! Rok už tu, ty tam a já dosud tu!“ Ale vtom klesl
rázem do křesla. V ten okamžik se venku rozbouřil vichr, až stromy před
okny se rozhučely, v panské komnatě se otevřely dveře samy od sebe, okna
řinčela, a jídelnou se brala zvolna bledá postava. Trhanovský pán už mlčel.
Byl bez sebe a oči měl v sloup. Odešel tam, kam ho Kozina vyzval. Páni a
dámy kolem trnuli a chvěli se hrůzou.- Zpráva o Lammingerově smrti
rozletěla se Chodskem; všude velebili boží spravedlnost, vzpomínali vroucně
na Kozinu a opakovali: „Boží soud! Boží soud!“
65
Použitá literatura:
[1]
Jirásek, Alois. Staré pověsti české, Albatros, Praha, 1988
[2]
Prokop, V. Literatura 19. a počátku 20. století (od romantiků po
buřiče), O.K. - Soft, Sokolov 2000, 72 s.
66
Rosemary Anne Sissonová
Anglická spisovatelka absolvovala univerzitu v Londýně a Cambridgi,
přednášela literaturu na Visconsinské univerzitě v USA a po několika letech
pedagogické činnosti zakotvila jako divadelní kritička v Shakespearově
rodném městě, ve Stratfordu nad Avonou. Spolupracovala i s televizí jako
autorka známého seriálu „Šest žen Jindřicha VIII“.
Stratforská romance
Román, jehož hrdiny jsou slavný dramatik William Shakespeare a
Anne, jeho milenka a posléze manželka, se odehrává ve Stratfordu nad
Avonou, v prostředí měšťanského domu, který je symbolem alžbětinské
Anglie a jehož atmosféra vytváří historický kolorit lidských osudů.
V charakterech Shakespearových příbuzných a přátel tu a tam probleskne
člověk, jak ho známe z četných postav a postaviček jeho her. Takový je
směšnohrdinský stratfordský vtipálek a větroplach Rufus, Williamova sestra
Joanne, která si svou prostořekostí div nezhatí štěstí, i nešťastný bratr
Edmund, jemuž se v Londýně rozplývají sny o romantickém životě mezi
herci. Láska a manželství je překážkou, jež stojí mladému Shakespearovi
v cestě ke slávě, a je poutem, které stále více rozněcuje jeho touhu po
divadelním Londýně. Anne hraje trpělivě svou úlohu prosté ženy velkého
umělce, jíž je souzena osamocenost a čekání. Její domov je však zázemím,
kam se Shakespeare, unaven vřením světa a zdrcen osobními ztrátami, vrací.
Citáty z knihy:
V této letní době, kdy na lučinách ležel opar horka a teplý vzduch byl
prosycený sladkostí, působilo kouzlo léta nejmocněji. „Bude mi zatěžko
z toho všeho odejít,“ řekl William, „až se budu vypravovat do Londýna.“
67
Anne za ním ztuhla a sepnula ruce, jako by zčistajasna zahlédla
nebezpečného nepřítele. Hlas se jí rozechvěl a nebyla schopna se ovládnout,
když se ptala: „Do Londýna?“ „Přece nezůstanu až nadosmrti ve
Stratfordu,“ odpověděl William, jako by to byla samozřejmost. „Proč ne?“
nechápala Anne. „Jiní tu zůstávají.“ William na ni dlouho zkoumavě
hleděl. Pak konečně řekl: „Já nejsem jako jiní, Anne.“
Použitá literatura:
Sissonová A. Rosemary. Stratfordská romance, Lidové nakladatelství, Praha,
1979, ilustroval Jiří Říha
68
Priscilla Beaulieu Presleyová
Priscilla se narodila 25. 5. 1945. Pochází z osmičlenné rodiny, má
jednu sestru a čtyři bratry. Ve svých 47 letech je matkou 24-leté Lisy Marie (a
babičkou její dcerky); v roce 1987 se Priscille narodil syn Navarone, jehož
otcem je Brazilec Marco Garibaldi. Priscilla Presleyová vlastnila do roku
1976 luxusní butik v Los Angeles. Lákala ji však stále její záliba v moderním
tanci a později i herecká dráha. Koncem 70. Let se stala známou filmovou a
televizní herečkou (mj. seriál Dallas, film Bláznivá střela: Vůně strachu).
Podle její autobiografické knížky Můj život s Elvisem byl v roce 1988
v USA natočen televizní film; Priscillinu roli v něm ztělesnila Susan
Waltersová a Elvisovu Dále Midkiff.
Můj život s Elvisem
Priscilla Beaulieu Presleyová se seznámila se svým budoucím
manželem ještě jako dospívající školačka ve Wiesbadenu, kde Elvis
vykonával roční vojenskou službu a kde její otec sloužil na americké letecké
základně jako důstojník. Bylo to osudové setkání, ze kterého se vyvinul
hluboký citový vztah. Elvis byl už tehdy hvězdou první velikosti, obléhanou
na každém kroku davy fanoušků. Priscilla vstoupila do jeho neskutečně
fantastického světa slávy jako naivní, ale velmi půvabná a romantická dívka,
která teprve vedle Elvise rozkvétala v milující ženu, bodoucí paní
Presleyovou a oddanou matku jejich holčičky Lisy Marie. V této knize
Priscilla vypráví s upřímnou bezprostředností svoji a Elvisovu love story:
patří do ní nádherné chvíle, které spolu prožili v Německu, Memphisu, Los
Angeles, Las Vegas, Palm Springs nebo na Havaji, bláznivé zábavy, které
Elvis rád pořádal na svém sídle v Gracelandu, úspěchy s novými nahrávkami i
nezapomenutelné show v televizi a na koncertech; tyto dny úspěchů a štěstí
69
pro Elvise a Priscillu se však pravidelně střídaly s depresemi, výbuchy vzteku
a konflikty, s úniky k drogám a s vyčerpáním, které přinášela obrovská sláva
krále rokenrolu i nezbytnost žít v uměle vytvářeném, téměř pohádkovém
světě, ale často bez vlastní vůle a podle cizích představ. Tato kniha je
pozoruhodná nejen jako autentické svědectví o umělecké dráze Elvise
Presleyho, ale čtenáře zaujme především jako nevšední životní příběh muže a
ženy – který nemohl napsat nikdo jiný než Priscilla Beaulieu Presleyová.
Citáty z knihy:
Elvis byl šéf, živitel, Elvis rozhodoval o všem. A my jsme ho na oplátku
chránili před lidmi, kteří ho rozčilovali, vadili mu nebo kteří ztratili jeho
přízeň. Jednou se stalo, že na mně chtěl, abych ještě předtím, než půjdeme
společně dolů, zjistila, kdo tam vlastně je. Seběhla jsem mezi hosty, zjistila
to a vyjmenovala mu všechny s vědomím, že některá jména ho asi popudí.
„Do prdele, co ten tady chce,“ řekl otráveně, „to mi zas chce oznámit
nějakou špatnou novinu?“ Měla jsem pocit, že radši stráví večer ve svém
pokoji, než aby seděl u stolu s někým, kdo mu šel na nervy. Týkalo se to
jednoho z pravidelných hostí, který Elvise něčím dopálil, a on mu oznámil,
že už nestojí o jeho přítomnost. „Ne abyste ho sem příště pouštěli,“ nařídil
vztekle. „Jen se kouknu na ten jeho kvicht, a už jsem votrávenej.“ Elvis
toho člověka vyštval z Gracelandu na několik let. „Jestli změní ty svý
morbidní názory, tak možná já taky se s ním zas budu bavit.“ Elvisovy
nepříznivé náhledy na lidi se skoro vždycky potvrdily, ti „takypřátelé“ ho
totiž nakonec vždycky nějakým způsobem oklamali nebo podrazili. I některé
z příbuzných si Elvis s Vernonem drželi dál od těla. Byli to ti, jak mi jednou
Elvis vysvětlil, kteří ho neznali, když ještě nic neznamenal a sám potřeboval
pomoc,, nanejvýš si ho všimli proto, aby si z něj utahovali, že je nemožná
padavka a mámin mazlíček, takže se ho Gladys musela zastávat a vykazovat
70
je do patřičných mezí. Později, když se na něj přece jen usmálo štěstí a
dostavily se první úspěchy a sláva, tihle příbuzní si rychle pospíšili,
najednou byli hrozní chudáci a chodili mu žalovat na svůj osud nebo ho
žádali o práci. „Dokážou přijít akorát s nastavenou rukou, v životě se
nezastavěj jen tak, aby se zeptali, jak se mám. To je v jednom kuse jenom:
„Ach, Elvisi, já mám velký vydání, nemoh bys mě založit?“ Vsadím se, že až
natáhnu brka, tak využitou toho, že jsou mý příbuzný, jen aby něco
uchramstli.“ Jenže většinou to stejně skončilo tak, že do těch nastavených
dlaní Elvis pokaždé něco vložil, sto dolarů a někdy i víc. Kdyby to záleželo
na Vernonovi, ten by se určitě všech těchhle obtížných příbuzných zbavil.
Ale Elvis nebyl tak tvrdý. „Ne, táto, oni fakt nemaj kam jít, nemaj ani práci.
Tak je tady nech.“
Použitá literatura:
Presleyová B. Priscilla. Můj život s Elvisem, Československý spisovatel,
Praha, 1992
71
Philippe Labro
Phillippe Labro je známý především ze světa filmu. Románem
Americký rok se proslavil jako prvořadý beletrista. V nesnadném souboji
mezi uchazeči o pojem bestseller si jeho román vydobyl jedno z předních míst
a je považován za jeden z největších nakladatelských úspěchů ve Francii.
Americký rok
Studentské prostředí, samo o sobě poutavé a příběhůplné, je umístěno
do exkluzivního exteriéru jedné z výběrových univerzit v USA. Obyčejný
francouzský student se konkursem dostane na roční stipendium do Spojených
států a během toho roku získá zkušenosti ze všech životních oblastí. Prožije
dvě zcela rozdílné lásky, první se smyslnou a bezprostřední černou učitelkou
– tento cit ale v poněkud rasistickém a snobském prostředí nemá valných
perspektiv – a druhou s výstřední dívkou z lepší společnosti, jež končí
rodinným skandálem. Francouzský student poznává nejrůznější rodinná
prostředí svých kolegů a bystrýma mladýma očima vnímá nejen líc vytoužené
Ameriky, ale i její rub. Román je napsán se suverénním vypravěčstvím, je
bohatý psychologickými postřehy i plastickým líčením a je nadmíru
zajímavým průhledem do života Ameriky posledních swingů a prvních
rokenrolů.
Citáty z knihy:
Byl to pocit, který jsem míval už od dětství. Bezpochyby proto, že jsem vždy
žil společně se svými bratry v jednom pokoji a pokaždé mě vyvedlo z míry,
když jsem se někdy ocitl sám v bytě. A jako bych sahal na něco, čeho jsem se
nesměl ani dotknout, k smrti rád jsem otvíral skříňky a zásuvky, přejížděl
jsem rukama po policích a nábytku, nadzvedával štosy lejster nebo prádla,
72
přitahován chutí zakázaného ovoce, zvědavostí a touhou poznat vše
neznámé, vydat se do oblastí, které patří jiným. To hledání a prohrabávání
mě bavilo, protože na mně mohlo čekat nějaké tajemství, nebo jsem se
možná chtěl dostat za tu vysokou zeď, za níž pro mě všechno bylo tak nové a
neznámé, za zeď jiných životů a zvláště životů vážených a ctěných. Takto
jsem mnohokrát bloumal venkovským domem svých rodičů, když byli
všichni někde pryč, a prozkoumával jsem jejich postele, osobní věci, celý ten
nedostupný intimní svět, svršky a různé drobnosti, tak příjemné na dotyk.
Když jsem v letech dospívání žil v Paříži, pokoušela mě tato touha přece jen
méně, ale zůstalo to ve mně, a toho dne se mé sklony projevily znovu
naplno, v tichu rušeném jen hvízdáním listopadového větru mezi piloty,
podněcované navíc novostí všeho amerického, vůněmi, barvami a látkami,
s nimiž jsem se dosud nesetkal.
Ale nějak jsem nemohl odtrnhout pohled od těch zvláštních žlutých očí, od
úsměvu, který toho sliboval tolik najednou. Jakou to se mnou rozehrála
rafinovanou hru, plnou ironie, trpkosti, převahy záhy vystřídané
podřízeností a hned poté zase převzetím otěží, hru své moci nade mnou.
Měla velkou výhodu v tom, že mě překvapila v situaci, která mi nedávala
možnost obrany. Já měl výhodu své rasy, svého postavení gentlemana
studujícího na univerzitě, a i když jsem nepocházel z této země a tím spíše ne
z Jihu se všemi jeho zvyky a mravy, nepozorovatelně jsem jím byl již
ovlivněn, a byl-li zde ještě nějaký rozdíl proti rodilým Jižanům, nebyl příliš
velký. Apríl nás beztak zřejmě házela všechny do jednoho pytle. Ale bylo
zvláštní, jak v této mladé ženě, krásné ženě, jak o sobě bez rozpaků tvrdila,
probíhal jakýsi mocný proud pýchy a nenávisti, který ji hnal k touze
ovládnout mě, donutit mě uhnout pohledem, omámit mě zdánlivou zralostí
jejího úsudku.
73
Použitá literatura:
Labro, Phillipe. Americký rok. Mladá Fronta, Praha, 1992
74
Erich von Däniken
Erich Anton Paul von Däniken se narodil 14. dubna 1935 ve Švýcarsku
jako syn majitele továrny na výrobu oděvů. Po absolvování obecné školy
v Schaffhausenu studoval na humanitním gymnáziu College St. Michel
ve Fribourgu. Během studií se začal zajímat o historii, lety do vesmíru,
náboženskou filosofii a nevyřešené archeologické záhady. Zabýval se také
elektronikou, molekulární biologií a mutacemi lidského pokolení. Vypracoval
se na manažera velkého hotelu, ale jeho zájmy směřovaly jinam. Celý svůj
život i tvorbu zasvětil myšlence, že naši Zemi v dávné minulosti navštívili
mimozemšťané, zanechali zde řadu stop a výrazně ovlivnili naši civilizaci.
V roce 1968 vyšla jeho prvotina Vzpomínky na budoucnost
(zfilmováno v r. 1969), která rozpoutala "Dänikenománií", jak to napsaly
New York Times. Erich von Däniken se v této knize pokusil doložit hypotézu
o návštěvách astronautů z vesmírných hvězd na naší zemi v dávné minulosti
bohatými literárními odkazy a archeologickými poznatky. Tuto knihu mám
doma.
Na listinu celosvětových bestsellerů se krátce po svém vydání dostala
také jeho druhá kniha Zpět ke hvězdám (1969). V r. 1972 pak následovala
Setba z vesmíru a další tituly.
Jeho neuvěřitelná a přesto evidentní a jasná teorie vyvolala ihned
celosvětovou a stále trvající kontroverzi. Däniken dodnes vydal tři desítky
knih, které byly přeloženy do 32 jazyků a prodány v nákladu přes 60 milionů
výtisků. Tím se stal nejúspěšnějším autorem literatury faktu všech dob.
Erich von Däniken také významně ovlivnil film a televizi. Inspiroval
filmy jako Blízká setkání třetího druhu nebo Stargate. Vlastní Dänikenův
75
seriál dokumentů, který pod názvem Mimozemšťané - vrátí se? vysílala v r.
1996 televize RTL, dosáhl s průměrným počtem 4,9 milionů diváků jednu z
nejvyšších sledovaností po 22. hodině.
V roce 2003 otevřel Däniken ve švýcarském Interlakenu Mystery Park,
který prostřednictvím virtuální prezentace představuje záhadná místa na celé
planetě.
Erich von Däniken dnes žije ve Švýcarsku v malé horské vesnici
Beatenberg, 35 let je ženatý s paní Elisabeth Skaja, má dceru Cornelii a dvě
vnoučata. Rád vaří a miluje vína Bordeaux. Ve svých 74 letech je stále plný
energie a šarmu a dál hledá důkazy pro své teorie, cestuje, píše a přednáší.
Citáty z knihy:
Jak vysvětlit, že Egypťané už na počátku První dynastie znali desetinný
systém? Jak vnzikla v tak dávných dobách tak znamenitě rozvinutá
civilizace? Odkud jsou předměty z bronzu a mědi, nalézané už u kolébky
egyptské kultury? Kdo dal starým Egypťanům neuvěřitelné matematické
znalosti a již hotové písmo? Nežli se budeme zabývat monumentálními
stavbami, vyvolávajícími nesčetné otázky, podívejme se ještě krátce do
starých spisů: Odkud čerpal vypravěč pohádek Tisíce a jedné noci
ohromující bohatství nápadů? Jak dospěl k vyprávění o lampě, z níž podle
přání mluví kouzelník? Jak smělá fantazie vymyslela „Sezname, otevři se!“,
kde se skryje Ali Baba se svými loupežníky? Dnes, kdy nám televize přináší
na pouhé stisknutí knoflíku mluvící obrazy, nás už takové nápady
pochopitelně neohromují. Ani „Sezname, otevři se!“ není celkem žádnou
hádankou díky automatické obsluze dveří každého většího obchodního
domu fotobuňkou. Představivost starých vypravěčů ovšem musela být tak
nepředstavitelná, že proti ní vypadají současní spisovatelé utopistických
76
románů jako břídilové. Snad je to tím, že staří vypravěči „nastartovali“ svou
fantazii zčásti již známým, viděným, prožitým… Ve světě ság as legend
neprozkoumaných kultur, jež nám dosud neposkytly dostatek záchytných
bodů, se půda pod nohama kymácí ještě více a rozpaky narůstají.
V Andách nacházíme ledovcové hroby, na Sibiři ledové, v Číně, v oblasti
Sumerů a v Egyptě skupinové hroby i hroby jednotlivců. S mumiemi se
setkáváme vysoko na vzdáleném Severu i v Jižní Americe. Všichni tito mrtví
byli pečlivě opatřeni a připraveni na své pozdější vzkříšení. Všichni byli
vybaveni nezbytnostmi pro nový život a všechny hroby byly založeny a
vybudovány tak, aby vzdorovaly tisíciletím. Je to náhoda? Jsou to jen
rozmary – ovšem prazvláštní rozmary – našich předků? Nebo snad existoval
nám neznámý starý slib tělesného vzkříšení? A kdo mohl tento slib dát?
V Jerichu byly odkryty 10 000 let staré hroby a v nich nalezeny 8000 let
staré hlavy, modelované ze sádry. To je samo o sobě podivné, protože
obyvatelé prý tenkráte ještě neovládali hrnčířství.
Použitá literatura:
[1]
http://www.daniken.cz/cs/zivotopis-evd
[2]
Däniken, Erich. Vzpomínky na budoucnost. Orbis, Praha, 1969
77
Johannes Robert Becher
Johannes Robert Becher se narodil roku 1891 v Mnichově jako syn
vysokého soudního úředníka a záhy se rozešel s rodným měšťáckým domem.
Připojil se k avantgardě literárního expresionismu a stal se jedním z jeho
mluvčích. Na počátku 1. světové války vystoupil jako její rozhodný odpůrce a
v roce 1917 jako první evropský básník pozdravil Velkou říjnovou
socialistickou revoluci v Rusku. V boji proti světu, z něhož unikl, došel při
hledání nového cíle na stranu dělnické třídy, jíž zůstal věren až do konce
života v roce 1958.
Román Loučení může být pokládán za jedno z hlavních děl Johannesa
R. Bechera. Lyrika a próza – až k eseji a řečnickému projevu – se prostupují a
vzájemně doplňují už od jeho nejranějšího tvůrčího období a společenství
různých žánrů je charakteristické i pro poslední básníkova díla. V románu
Loučení zaujímá velký prostor dětský svět: kázeň v rodném domě a ve škole,
která vede k sadistickému trýznění spolužáků jako k reakci. Tady už vznikaly
postavy jako Feck, Freyschlang a Hartinger. Spisovatel Hans Fallada
napsal po roce 1945 o Becherově situaci v době, kdy román vznikl: „Vidím
ho, jak žije osaměle, daleko od vlasti a chorý steskem po ní – a jak už tuší ze
zpráv přicházejících z Německa, že nevyhnutelně přichází nejstrašnější ze
všech válek. A tu usedá, přemítá o svém životě a píše, proč tato válka musí
přijít, pátrá po jejích kořenech…“ Tak tomu asi bylo, uvážímeli vzpomínku
Lilly Becherové, básníkovy ženy, na okamžik, kdy začal knihu psát: v roce
1935 Becher zhlédl v Paříži německý filmový týdeník a viděl mládež
svedenou fašismem, jak nadšeně demonstruje pro nejšpatnější věc na světě.
Prací na Loučení Becher zažehnával své zoufalství nad tímto obrazem a
nacházel v ní úkol, který spisovatel Sack v jeho románu formuluje mladému
78
Gastlovi takto: „Budete psát sám o sobě, ale toto Já nebude prostě
životopisné, bude to postava jako každá jiná. Postavíte pomník
neústupnému životu. Zpodobíte nelidské příšery ve všech jejich odrůdách“.
Román Loučení, napsaný v letech 1935 až 1938 v Paříži a Moskvě, má
autobiografické rysy. Ale postava jeho hrdiny Hanse Gastla prolamuje hranice
autobiografičnosti; jsou na ní ukázána nebezpečí i rozhodnutí, před než byl
postaven mladý měšťák po přelomu století a která o jednu generaci později,
ještě umocněna fašismem, opět stojí před mladými lidmi.
Odvrat tohoto mladého muže od vlastní rodiny a jejího prostředí je na
jedné straně jedinečný, subjektivní příběh s nezaměnitelnými fakty a stejně
nezaměnitelnými duševními i duchovními reakcemi na tato fakta. Na druhé
straně je však patrné, že zároveň s individuálním je tu zobrazen i obecný
vývoj a že tu je veden obecně platný spor. Becher zpodobňuje cestu normálně
nadaného, poněkud labilního mladého muže, který se otevřeně staví proti
všem vlivům svého okolí a dává se svádět spíše negativními než pozitivními
silami, a který přesto má jemný instinkt pro morálně správné rozhodnutí, jež
se objektivně stává politicky správným rozhodnutím.
Román, psaný v první osobě, začleňuje události své fabule do toku
duševních i duchovních reakcí na tyto události. Jedna z prvních recenzí
románu v roce 1941, vyslovila přirovnání k metodě proudu prožitků, jak jí
používali Proust a Joyce. Becherovo zrcadlení událostí je subjektivní
pouze zdánlivě; při vší své živelnosti v jednotlivostech míří stále ke
společenskomorálnímu vývoji hrdiny. Nutí nás, abychom se proplétali
množstvím dojmů a v nich nebo proti nim odhalovali společenskou pravdu.
Každá z postav, s nimiž je hrdina konfrontován, má přesně stanovenou funkci
a přispívá tak k procesu jeho vývoje. Je tu svět maloměšťáků a v něm na
předním místě otec Gastl. Původem z malým poměrů, „vypracoval“ se a stal
79
se věrným služebníkem svého státu, s jehož existencí je nerozlučně spjata i
jeho vlastní existence. Jeho „sen o přerodu“ – v Becherově knize každý sní
takový sen, jenže každý jinak – se obrací proti „buřičům“, k nimž nakonec
patří i jeho vlastní syn. Válka má tyto buřiče vstřebat nebo zničit, a proto
válka patří do snu pana prokurátora Gastla. Matka se zas potají kloní
k odporu, třebaže i ona se hrbí pod despotismem hlavy rodiny. A babička se
dokonce přihlásí k buřičům až po své smrti – v poslední vůli ustanoví, že má
být zpopelněna, místo aby byla po křesťansku pohřbena do země. Stará
služebná Kristýna a důstojnický sluha Xaver uvádějí mladého muže do
myšlenkového světa prostého lidu; cítí se k nim přitahován a srovnává jejich
přirozenost s drilem v rodném domě a ve škole. I ve škole proti sobě stojí dva
světy. Zdánlivě bez cíle kolísá Hans Gastl mezi těmito dvěma světy, často
upadá do nejkřiklavějších krajností; přece jen se však probojovává uprostřed
těchto postav pomalu vzhůru a musí projít bludnými obklikami – útěk ke
sportu, k bohémě, ke snu o „krásném umírání“ – než najde výchozí bod
k uváženému odporu proti starému světu.
Když román vyšel v roce 1940 v Moskvě, lidstvo 20. století již
prožívalo nejhroznější válku. Fašismus, jehož kořeny Becher odhalil
zpodobením německého nacionalismu z počátku století, zavalil jednu zemi po
druhé děsem a zkázou. Johannes R. Becher věděl, že už dávno našel správné
místo, tentokrát k uvědomělejšímu boji proti válce než v mládí. Šlo mu o
převýchovu německého člověka, o přerod celého jeho národa. V tomto boji
pokračoval, když se v roce 1945 mohl vrátit do vlasti a pracovat jako kulturní
politik pro nové, humanistické Německo. „Loučení“ a „přerod“ zůstaly jeho
tématem. V posledním roce života, když už byl nevyléčitelně nemocen, začal
psát pokračování románu Loučení, plánoval je již v roce 1940, když své knize
dal titul Loučení, První díl jedné z německých tragédií. Z pokračování zbylo
torzo.
80
Citáty z knihy:
Bylo příjemné myslet na „onen svět“, život byl o to příjemnější. I já jsem
věřil na věčný další život na onom světě. Člověk má potřebu existovat dál,
pokud možno ve vylepšeném vyšším stavu, a tuto životně důležitou potřebu
uspokojuje víra v posmrtný život. Bílá mihotavý pohled babičky, který mi
poslala na rozloučenou, způsobil, že jsem začal o všech podobných nadějích
pochybovat. Podvod, nic jiného než podvod. Člověk si musí vyrobit takový
podvod, aby vůbec mohl snést skutečnost, že se narodil. A existují tu různé
podvody, nehorázné a šikovnější, ošklivé, úplně hloupé a zase chytré a
krásné, ale všechny ty způsoby podvodu mají stejný účel: prošvindlovat se
životem. Nikdo zkrátka nesnese, aby se mu neustále připomínalo, že
jednoho dne je se vším neodvolatelně konec. To si člověk musí, ať už chce
nebo nechce, pořídit podvod a rozvíjet ho, protože přitom se zapomíná.
Cožpak jsem za dobu svého idiotského plavání na všechno nezapomněl? Byl
to sprostý podvod, kterým jsem si odbyl kus svého živobytí. Cožpak slečna
Klárka nezpůsobila, že jsem zapomněl sám na sebe? To byl krásný podvod,
podvod lásky. Člověk mi připadal mohutný ve vynalézání všech těchhle
podvodů. Jeho podvodné továrny dodávají masové podvody, ale vůbec se mu
z těch
podvodů
netočí
hlava,
naopak
podvod
udržuje
člověka
životaschopným. Každý člověk je takový geniální šejdr, i kdyby byl jinak
sebehloupější.
„Ještě stále se stmíváme. Doutná jenom ubohá jiskřička, naše vědomí… Jde
o to, jak dokáže člověk uvést sám sebe v soulad s tím, co se děje mimo něj…
Za předpokladu, že existuje věc dobrá a věc špatná, existovala by pravda a
omyl… Tak se člověk skládá ze dvou složek: z jedné, jež předstírá, že
existuje, a z druhé, která skutečně je… Ale k tomu, jaký skutečně je, patří
právě ta věc… A tak tedy člověk předstírá – jeví se tak i sám sobě -, že je
81
slušný člověk. Je jím však opravdu? Slouží totiž skrz naskrz špatné věci, je
zapleten do skrz naskrz nebezpečného bludu. Co je pak ve skutečnosti za
člověka? Zajisté není tím, co předstírá, že je… Je úplně jiný, je někdo
druhý… Žije s tím druhým pohromadě, ten druhý je také on, aniž je si toho
možná nějak vědom… Tak žijeme všichni vědomě i nevědomě, ba dokonce
proti svému vědomí, nebo částečně vědomě, částečně nevědomě… Šílené
tajemství…
Použitá literatura:
Becher, Johannes. Loučení. Lidové nakladatelství, 1974
82
František Němec
František Němec (1902 – 1963) byl básník wolkerovské generace,
publicista, fejetonista a prozaik, který považoval soudničku jako osobitý žánr
humoristicko - satirické literatury.
František Němec se narodil na Žižkově v rodině krejčovského tovaryše.
Vystudoval šest tříd gymnázia, ale pro předstírané oběšení musel se svým
spoluviníkem Jaroslavem Seifertem školu opustit. Začal se věnovat
žurnalistice, krátce působil v redakci Svobody na Kladně, poté se uplatnil
jako soudní zpravodaj v Tribuně. Nakonec v letech 1923 - 43 zakotvil v
listech Melantricha.
František Němec psal do Českého slova a deníku A - Zet. Po 2.
světové válce pracoval v kulturní rubrice Práce. Byl rovněž zpravodajem z
norimberských procesů s hlavními válečnými zločinci. V roce 1959 odešel do
invalidního důchodu.
Alibi (Balada o starém právu občanském a trestním) - 1931, románová
groteska, která je karikaturou světa žižkovské periférie s jejími zlodějíčky,
podvodníky apod.
Citáty z knihy:
Jako ti druzí i já jsem nejprve pohlédl na obraz a pak i já jsem pronesl ta
slova starého obyčeje. A neodvraceje zraku od obrazu, zašeptal jsem: - Jakej
byl? - Dobrej! Dobrej byl! A její řasy se skropily slzami. Pokračoval jsem
podle obyčeje: - A dyby nebyl? Dyby nebyl dobrej? A opět podle obyčeje
Berta odpověděla: - Tak byl dneska taky v talóně. Mlčel jsem, neboť obyčej
káže za té chvíle mlčeti, a jenom Berta si zhluboka povzdychla. Potom vrhla
se ke mně a plna zvláštní bázně jala se neklidně vypravovati. – Byli už
83
tady… Všichni už tady byli. Nikdo nezapomněl. Každej ho znal. A každej
přišel: jakej byl? A některý, Justýne, se vrátili od trestního. Říkají, že je to
tam furt horší. Už jich, Justýne, chybí vosum do normálního stavu. Vosum
soudců do celkovýho počtu sboru…
Například otevřela okno, a když zdravý, chladný vzduch se mřížemi vevalil
dovnitř, s rozkoší vdechla celou svou vetchou hrudí a přitom pravila: - Jaký
to krásný den! Jaké osvěžení! A přece v občanském zákoně se praví, že
odpírá-li otec přivolení k sňatku, neuváděje důvodů, možno sňatek povoliti,
aniž je třeba otce znovu slyšeti. Ach, není krásně? Není tam venku krásně?
Když pak se takto přesvědčila, že i já jsem bystrý mladý muž, paní
Budeusová se skutečně rozhovořila. Pravila, že je čas k obědu a že za
obvyklých okolností jest moc otcovská opravdu veliká. Otcovskou mocí jsou
práva, stanovená otci jako hlavě rodiny. Děti jsou otci povinny úctou i
poslušností. Otec je oprávněn dceru vyhledati. Byla-li unesena, nazpět
žádati. Uprchla-li, zpět přivésti. A byla-li nemravna, potrestati ji, a to
způsobem lidskému zdraví neškodným.
Použitá literatura:
[1]
http://www.spisovatele.cz/frantisek-nemec-i
[2]
Němec, František. Alibi. Československý spisovatel, Praha, 1984,
ilustroval A. Pelc
84
Leon Kruczkowski
Jméno Leona Kruczkowského si u nás nejčastěji spojujeme s jeho
tvorbou poválečnou, s divadelními hrami Němci, První den svobody a Smrt
guvernéra, které od roku 1949 u nás uvádělo Národní divadlo a Komorní
divadlo v Praze a různá oblastní divadla. Avšak svou bohatou a publicistickou
činnost rozvíjí již v dvacetiletí mezi oběma válkami. Stěžejní dramatické dílo
Němci mu vyneslo světovou proslulost, bylo hráno téměř na všech divadlech
světa a zůstalo v trvalém repertoáru.
Narodil se v roce 1900 v Krakově, kde jeho otec měl malou knihařskou
dílnu. Byl ze sedmi dětí a musel se brzy snažit o vlastní povolání. Jako
absolvent oboru chemie na vysoké průmyslové škole pracoval zprvu
v průmyslu. Po odbytí vojenské služby se oženil a v roce 1929 opustil Krakov
a přesídlil do oblasti slezské uhelné pánve, kde pracoval jako odborný učitel
ve škole pro řemesla. Jeho manželka byla rovněž učitelkou. Přestože jeho
vzdělání a povolání jej přivedlo spíše na cestu techniky a exaktních věd,
rozvíjely se u něho od časného mládí záliby literární. Tři romány, které
vydává brzy po sobě v letech 1932 – 37, staví jej rázem do nejpřednějších řad
polských spisovatelů. Jeho dílo je jasně sociálně i ideově angažované a
navazuje na tradice velkých polských realistů 19. a 20. století. Jeho tvůrčí
metoda je však zcela nová, upouští od širokých záběrů a detailního líčení,
soustřeďuje se na vyhraněné postavy a na ideový projev, vnáší do uměleckého
díla poprvé v polské literatuře prvek socialistický, dosud vyhražený reportáži.
V roce 1939 se dostal do německého zajetí. Prožil okupaci v zajateckých
táborech Arnswalde a Grossborn. Korespondence s nejužší rodinou, hlavně
s manželkou, která se z té doby zachovala a byla částečně uveřejněná, dává
bohatý a velice zajímavý obraz o Kruczkowského společenské a tvůrčí práci i
v zajateckých táborech. Organizoval tam „Divadlo symbolů“, v němž sám
85
nejen hrál, ale režíroval. To mu dalo možnost seznámit se blízce s divadelním
mechanismem, což bylo velmi ižutečné pro jeho pozdější divadelní tvorbu.
V roce 1945 se vrací do zničené vlasti a začíná nový pracovitý život
spisovatele. Vstupuje do Polské dělnické strany, stává se členem Zemské
národní rady, je mu svěřen úřad náměstka ministra kultury. Přitom rozvíjí dál
svou publicistickou činnost, v roce 1947 je zvolen poslancem do Sejmu a
zůstává v téže funkci do konce života. Je nejen členem předsednictva
Polského svazu obránců míru, ale i členem Světové rady od jejího založení a
reprezentuje Obránce míru na všech světových kongresech. V roce 1949 je
zvolen za předsedu Svazu polských spisovatelů. Byl oddaným přítelem
Československa, kam často rád přijížděl, a jehož národní kultury si velice
vážil. Leon Kruczkowski zemřel nečekaně ve Vaešavě dne 1. srpna 1962.
Osidla
Tento román byl vydán v roce 1937 a pro kritiku a veřejnost byl velkým
překvapením. Autor v něm odešel od problému vesnice, který ho dosud
výhradně zajímal, a středem jeho zájmu se stává velkoměsto Varšava. Zabývá
se v něm zostřujícími se politickými konflikty a narůstajícím fašismem, proti
němuž svými publicistickými pracemi horlivě bojoval. Za hlavního hrdinu si
zvolil bezvýznamného jedince, malého úředníka, který se v důsledku
hospodářské krize oněch let ocitá v řadách nezaměstnaných. Problém
nezaměstnanosti se všemi jejími zhoubnými důsledky líčí autor zajímavou,
hluboce psychologickou, ale i sociální analýzou tehdejší společnosti na
příkladu svého hrdiny Jindřicha Bohdalského. Je to člověk „nijaký“, zcela
bezideový a nekořenící v žádné společenské vrstvě. Dostal se na zoufale
šikmou plochu a sjíždí po ní stále níž, do zkázy. Svým chováním zaviňuje i
krizi svého manželství, jež mu dosud bylo jedinou jistotou. Přestože se Jana
snaží být do poslední chvíle k manželovi loajální, začnou její sympatie
86
posléze tíhnout k lékaři Emilu Rudnému, který v ní dovedl vzbudit i zájem o
problémy sociálně politické. Ve své době byl román Osidla přijat kritikou
nadšeně a mnozí v něm spatřovali Kruczkowského dosud nejzralejší dílo,
nejen po stránce obsahové, ale i formální.
Citáty z knihy:
Tři roky nezaměstnanosti přivedly Bohdalského k takovému vnitřnímu
rozkladu, v němž už nezbývá než kult mystických mocí: osudu, sběhu
okolností, čiré náhody… Ano, Bohdalský nakonec dospěl k přesvědčení, že
pouze náhodný rozmar osudu… pouze sběh okolností… pouze čirá
náhoda… Kupodivu, jak se zároveň změnily jeho životní ideály. Jak se staly
vzletné, smělé a poetické! Ne, už nesnil nudně a beznadějně o
„zaměstnání“, o místě účetního, o pěkné kanceláři v nějakém významném
podniku. On, který se po více než deset let snažil být příkladným a
svědomitým, užitečným pracovníkem – teď vyšinutý z koleje, v níž se dosud
stále a systematicky pohyboval, se proměňoval ve fantastu, v apaticky
lehkomyslného snílka, oddávajícího se jen chimérám. Trval a čekal – čekal
na jakousi velkou a úžasnou příhodu – na jakési nepředvídatelné Něco –
náhlý a neočekávaný zásah osudu – šťastné číslo – milión nalezený na ulici
– skvělou, netušenou náhodu – zlatý záblesk, exotický div – možná že dnes,
možná že za týden, zítra, teď – hned – teď hned…
Použitá literatura:
Kruczkowski, Leon. Osidla. Melantrich, Praha, 1978
87
Mika Waltari
Mika Waltari (1908 – 1979) byl finským spisovatelem, kkterý
vystudoval filosofii, pracoval jako žurnalista, později se věnoval výlučně
literární tvorbě. Byl členem Finské akademie. Z Waltariho předválečné tvorby
je pozoruhodný psychologický román z vesnického prostředí Cizinec
přichází. Mika Waltari je prozatérem se širokým žánrovým záběrem: kromě
zdařilých dramat napsal i neméně zdařilé a vtipné detektivky, např. Kdo
zavraždil
paní
Krollovou?
Nejpopulárnějším se
však
stal svými
historickými romány, z nichž právě Egypťan Sinuhet dosáhl největšího
čtenářského úspěchu, a stále vychází v dalších čtenářských překladech.
Waltari zasadil svůj román do Starého Egypta, do doby panování 18. dynastie
egyptských faraónů. Prostřednictvím ústřední postavy lékaře Sinuheta, který
je představitelem vrcholné vzdělanosti té doby, dává nahlédnout do barvitého
prostředí egyptských panovníků, stejně jako do životů obyčejných a prostých
lidí. Samotný příběh lékaře Sinuheta je tím nejvlastnějším lidským osudem se
všemi zvraty, vítězstvími i prohrami; osudem, v němž čtenář sleduje
Sinuhetovy příběhy od mládí až do pozdních věků. Autor předkládá v tomto
díle snad nejucelenější obraz určitého historického období, který byl o Starém
Egyptě formou románu vůbec napsán.
Kromě prózy píše divadelní a rozhlasové hry, filmové scénáře, básně,
překládá prózu. Jeho píle a schopnost práce nezná mezí, kromě svého denního
zaměstnání a tvůrčí činnosti čte průměrně jednu knihu denně.
Mika Waltari došel uznání nejen v cizině, ale i doma, kde mu byla
udělena nejvyšší pocta jmenováním akademikem r. 1957. Nebyl však nikdy
svou popularitou nikterak zaslepen, jak ukazuje jeho sebeironizující výrok již
z počátku 50. let: „… Jako spisovatel jsem měl v cizině více úspěchu, než si
88
zajisté zasloužím, ale snažím se trpělivě to vydržet, vědom si veškeré
relativity…“ Ale dále již říká naprosto vážně: „Nejsem kazatel, ani bojovník,
ani prorok. Jestliže se snažím ve svých knihách, po všech svých
zkušenostech a zklamáních, mezi řádky o nějaký program či tendenci, pak
bych ji formuloval slovy: osobní svoboda, lidskost a tolerance. Kromě toho
potřebuje člověk také trochu krásné marnosti, aby mohl žít. Docela
beznadějný program v dnešní době, ale pro mne nezbytný.“
Román Egypťan Sinuhet byl napsán roku 1945 a téhož roku vyšel
v Helsinkách ve dvou vydáních. Po dvou letech byl přeložen do švédštiny a
francouzštiny a v následujícím desetiletí prošel všemi kontinenty. Za tento
román byl navrhován z mnoho stran na Nobelovu cenu a právem. „Psal jsem
o své vlastní době v historickém převlčení.“
Citáty z knihy:
„Tak tedy jsou temnoty ještě i v mé blízkosti, ba temnoty stojí po mém boku,
když ty, Sinuhete, stojíš vedle mě! Ty jen pochybuješ a kladeš překážky
v mou cestu, avšak má pravda hoří ve mně jako oheň a mé oči vidí skrze
všecky překážky jako skrze čistou vodu, takže vidím svět, který přijde po
mně. Na tom světě pak nebude ani nenávisti ani strachu, nýbrž lidé se
podělí o práci jako bratři a podělí se o chléb jako bratři, a nebude již
bohatých ani chudých, nýbrž všichni si budou rovni a všichni budou umět
psát a číst, co jim napíši. A nikdo nebude říkat druhému špinavý Syřane
nebo bídný Nubijče, nýbrž každý bude bratrem každého, a nikdy již nebude
války. To vše vidí mé oči a proto má síla a mé nadšení roste ve mně tak
mocně, až mám strach, že se mi srdce rozskočí." Tehdy jsem se opět
přesvědčil, že je blázen, i odvedl jsem ho na lůžko a dal jsem mu uklidňující
lék. Avšak jeho slova mne trápila a jitřila mé srdce, neboť cosi ve mně
dozrálo a bylo hotovo přijmout jeho slova. Viděl jsem mnohé národy a
89
všecky byly v podstatě stejné, viděl jsem mnohá města a všecka byla
v podstatě stejná, a opravdový lékař nerozlišuje chudého od bohatého,
Egypťana od Syřana, nýbrž jeho úkolem je pomáhat každému člověku.
Proto jsem řekl svému srdci: „Jeho bláznovství je veliké a pochází
bezpochyby z jeho nemoci, avšak zároveň je jeho bláznovství sladké a
svůdné, a přál bych si, aby se jeho vidění uskutečnila, ačkoliv můj rozum
praví, že se podobný svět nemůže vybudovat nikde jinde než v zemi západní.
Avšak ty, mé srdce, voláš a pravíš, že jeho pravda je větší než všecky ostatní
pravdy, které byly vysloveny před ním, a také pravíš, že větší pravda nebude
pronesena ani po něm, ačkoli vím, že krev a zkáza pučí z jeho šlépějí a že
zničí velkou říši, bude-li žít dosti dlouho." V nočním temnu jsem hleděl do
hvězd a uvažoval a hovořil dále k svému srdci: „Já, Sinuhet, jsem cizincem
všude na světě, neboť ani nevím, kdo mě porodil. Má vůle učinila ze mne
lékaře chudých ev Vesetu a zlato nemá pro mě ceny, přestože jím raději
tučnou husu než suchý chléb a piji raději víno než vodu. Ale nic z toho mi
není tak důležité, abych se toho nedovedl zříci. Ježto nemohu ztratit nic
jiného než pouhý svůj život, proč bych tedy nebyl oporou jeho slabosti a
nestál po jeho boku a nepovzbuzoval ho a proč bych tedy dopouštěl, abys,
mé srdce, pochybovalo? Vždyť je faraónem a moc je v jeho rukou - a na
světě není bohatší a úrodnější země nad Egypt - a snad Egypt přečká tu
zkoušku. Kdyby se tak stalo, pak by se svět opravdu obnovil a počal by se
nový jeho věk a lidé by byli bratry - a nebylo by již chudých a bohatých. A
nikdy dříve se nenaskytla člověku taková příležitost uskutečnit svou pravdu
jako jemu, ježto se narodil faraónem, a nevěřím, že se kdy bude podobná
příležitost opakovat, nýbrž toto je jediná chvíle všech věků, v níž jeho pravda
má možnost se uskutečnit. Tak jsem snil s otevřenýma očima na plující lodi
králově a noční vánek přinesl v má chřípí vůni mlatů a zralého obilí. Avšak
onen noční vánek ochladil zároveň mé údy a sen zmizel z mé mysli, i
90
posmutněl jsem a dále jsem pravil svému srdci: „Kdyby tak byl Kaptah zde a
slyšel jeho slova? Neboť jakkoli jsem obratným lékařem a mohu vyléčit
mnohé nemoci, je přece nemocen celý svět a bída jeho je tak veliká, že
všichni lékaři světa ji nemohou vyléčit, i kdyby to dovedli, a jsou nemoci,
proti nimž je lékař bezmocen. Snad je takto on, Achnaton lékařem srdcí
lidských, ale nemůže být všude, a ti lékaři lidských srdcí, které vychovává,
chápou jeho slova pouze z polovice a pokroutí jeho slova podle vlastních
srdcí a vlastních přání a za celý svůj život by nemohl vychovat tolik lékařů
lidských srdcí, aby mohli uzdravit celé lidské pokolení. Avšak jsou také
lidská srdce, která jsou potažena takovou černotou, že ani jeho pravda je
nemůže již uzdravit. A Kaptah by zajisté řekl: „Kdyby přišla doba, v níž by
nebylo ani bohatých ani chudých, tak budou ještě vždy moudří a hloupí,
lstivý a prostí. Tak tomu vždy bylo a tak tomu bude. Silný postaví svou nohu
na šíji slabého a lstivý odejme měšec stříbra hloupému a přiměje prostého,
aby pracoval místo něho, neboť člověk je ošemetný a jeho dobrota
polovičatá, takže pouze muž, jenž leží natažen a nemůže již povstat, je
zouplna dobrý. Také vidíš, jak jeho dobrota již účinkovala. Zajisté jí
dobrořečí především krokodýlové v řece a nasycení havrani na vrcholcích
chrámu." Tak hovořil faraón Achnaton ke mně a tak zase já k svému srdci a mé srdce bylo slabé a bezmocné.
I seděl jsem ve své zahrádce a hleděl na rájovce a rozmlouval se svým
srdcem, řka: „Uklidni se, pošetilé srdce, vždyť nejsi vinno, nýbrž vše, co se
děje na světě, je pošetilé, a dobro a zlo nemá smyslu, neboť světem vládne
chtivost, nenávist a zlá vášeň. Nejsi vinen, Sinuhete, vždyť člověk je stále týž
a nemění se. Rok jde po roce a lidé se rodí a lidé umírají – a jejich život je
jako horký dech a nejsou šťastni ve svém životě, nýbrž jsou šťastni jen ve
své smrti. Proto není větší marnosti než život lidský, a nejsi vinen, vždyť
člověk je stejný od věků do věků. Marně noříš člověka do řeky času, jeho
91
srdce se nemění, a když z ní vyjde, je stejný jako předtím. Marně zkoušíš
člověka válkou a bídou, morem a požáry, bohy a kopími, neboť těmi
zkouškami se člověk jen zatvrdí, až je zatvrzelejší než krokodýl, a proto
pouze mrtvý člověk je dobrý.“
Není rozdílu mezi lidmi a každý člověk se narodí na svět nahý a srdce lidské
je jedinou mírou mezi lidmi. A nelze měřit člověka podle barvy jeho pleti či
podle jeho jazyka, a nelze měřit člověka podle jeho roucha či šperků, a nelze
měřit člověka podle jeho bohatství či chudoby – nýbrž jedině podle jeho
srdce. Proto dobrý člověk je lepší než zlý a spravedlnost je lepší než křivda,
ale nic jiného nevím – a to je všechno mé vědění.
Použitá literatura:
Waltari, Mika. Egypťan Sinuhet, Vyšehrad, Praha, 1985
92
Norbert Frýd
Norbert Frýd (1913 – 1976) – prozaik, představitel druhé vlny literatury
o okupaci zvýrazněnou psychologickou kresbou. Současně autor pohádek a
dobrodružné prózy. Do 21. Století vkročí Frýd především jako autor prózy o
koncentračním táboře, který je z jeho tvorby nejzdařilejší.
Tři malé ženy
Tři malé ženy, to jsou tři malé romány, jejichž hrdinkami jsou ženy. Ve
všech třech hledá autor odpověď na otázku po pravém smyslu lidského života.
A snad právě proto si zvolil za své hrdinky ženy, aby mohl obrazem hluboké
ženské citlivosti rozehrát všechny škály lidského pochybování, naděje a touhy
po štěstí. Ztracená stuha, první příběh, těží z pohádkového světa daleké
Koreje. Nebeská víla musí volit mezi svým nadoblačným příbytkem a mezi
pozemským údělem být prostou ženou svého milého, Indžina. Země je
nakonec silnější, protože dává víle poznat, jaký je úděl matky. Druhý příběh,
Kat nepočká, je dramatickým příběhem z nacistické okupace za 2. světové
války. Frýd v něm rozehrává své psychologické mistrovství a schopnost
napsat vysoce uměleckou prózu, kterou nicméně čteme jako napínavý
detektivní román. Herečka
Hlinová, známá hvězda, je propuštěna
z nacistického vězení jen proto, aby mohla dotočit film a nezpůsobila tím
producentovi škodu. Je to mistrná analýza přetvářky, lži a zároveň ženské
důvěřivosti. Poslední malý román, Živá socha, hledá řešení pro ženu, která
žije ve stínu svého mrtvého, oslavovaného muže. Pravý obsah života a jeho
vnější forma – to je vlastním námětem této prózy. Tři malé romány, tři
dramatické lidské osudy. Tři příběhy, které v čtenáři zanechají pocit čistoty a
síly skutečně prožitého života.
93
Citáty z knihy:
„Vy máte strach, Karlinko,“, usmíval se Dragant a přisál se ke svému
doutníku. „Myslíte, že já ne? Zrovna ti nejlepší a nejchytřejší lidé, ujišťuji
vás, mají strach, ale – o to jde – umějí s tím strachem žít. Vy máte fixní ideu,
že jste odsouzena k smrti. A kdo, prosím, není? Jednou, dřív nebo později, to
přece musí klepnout každého. V podobě rakoviny, havárie, tašky ze střechy,
co já vím? Ani šibenice se nevylučuje. A oběsit nás mohou Češi zrovna tak
dobře jako Němci. Buď jsme někomu pomáhali málo, nebo příliš… na tom
vůbec nesejde. Co je svět světem, žije člověk s hrobem před očima – vadilo
mu to někdy, aby nedělal největší hlouposti, nesmál se a neurval si kus
rozkoše, kde to zrovna šlo?“
„Co?“ usmíval se Dragant. „Jen blázen by mohl doufat, že se ubrání smrti.
A to já radši umřu, než bych byl blázen.“ Vypustil z úst trochu kouře a
pokračoval, jako by se znamenitě bavil. „Co dělám, dělám proto, abych se
měl tak, jak se mám, totiž dobře. A aby mi to vydrželo hodně dlouho.“
„Svoboda jsou peníze,“ smál se. „Peníze, největší vynález všech dob, zázrak
z pohádky, šedivé nic, které se okamžitě promění v to, co si kdo přeje.
V nejlepší jídlo, v nejsložitější lásku… Chceš šaty, byt, koloběžku, rádio?
Zaměstnavatel by se prostě zbláznil, kdyby dnes musel tohle všecko dávat
personálu in natura. Na, říká raději, tu máš prachy, kup si za ně lízátka
sám… O to se, vážení, rozbil otrokářský systém, jinak úctyhodná
vymoženost. Ale nebyl dost pružný, civilizace rostla, otroci dostávali děsně
komplikované choutky, ani nejhodnější pán už nenašel čas, aby to všecko
vedl v evidenci a splňoval. Přestal si tedy lámat hlavu, dal jim peníze, a tím
svobodu. Otroci si totiž jakživi nic nevybojovali s ami, vždycky jsme to byli
my, my otrávení pánové, kdo jim tu svobodu hodil před nohy…
94
Použitá literatura:
[1]
Frýd, Norbert. Tři malé ženy, Práce, Praha, 1978
[2]
Prokop, V. Přehled české literatury 20. století, O.K. - Soft, Sokolov
2000, 82 s.
95
Robin Cook
Robin Cook (1940) – americký lékař a spisovatel, který se proslavil
zejména literárními díly z oblasti medicíny, která píše ve formě thrilleru.
Mozek
Martin Philips je úspěšný radiolog a svoji profesi ovládá s precizní
rutinou. Věnuje se výzkumu v newyorském Hobsonově fakultním léčebném
centru a tajně sní o Nobelově ceně. Je přesvědčený, že ho už nic nemůže
překvapit. Na operačním sále umírá dívka, která trpěla podivnými
neurologickými příznaky. Když chce Martin pro potřeby svého výzkumu
pořídit rentgenový snímek jejího mozku, zjistí, že z dívčiny lebky kdosi
mozek odstranil. Mladých žen s podobnými obtížemi a neobvyklým
radiologickým obrazem mozku přibývá, ale dřív než Martin stačí pořídit
jejich snímky, aby mohl zjistit o záhadné chorobě víc, dívky beze stopy mizí.
Začne tedy pátrat sám. Riskuje kariéru a vlastní život, aby nakonec odhalil
zrůdné praktiky lékařského výzkumu a lidí posedlých mocí, kterou jim
poskytuje technika a kteří chtějí víc a víc…
Motto knihy:
Z mozku a jedině z mozku pramení
naše potěšení, radost, smích a vtip,
stejně jako bolest, strasti a pláč…
Hippokrates
Posvátná nemoc
Odd. XVII
96
Citáty z knihy:
Sám patřil mezi ty rozvedené. Přihodilo se to před čtyřmi roky po šestiletém
konvenčním manželství a chození v kruhu. Stejně jako většina jeho kolegů
se i on oženil během své lékařské stáže, což byla určitá obrana proti
náročnému akademickému životu. Jeho manželka se jmenovala Shirley a
Martin ji miloval. Nebo si to alespoň myslel. Když od něho odešla, hluboce
jím to otřáslo a dlouho se nedokázal vzpamatovat. Naštěstí neměli děti.
Depresi z rozvodu řešil svérázným způsobem: prodlužoval si pracovní dobu,
pokud to vůbec ještě bylo možné. Jak šel čas, postupně se dokázal na onu
trpkou zkušenost podívat s patřičným odstupem a uvědomit si, co se vlastně
stalo. Ve skutečnosti se oženil s medicínou a Shirley byla jen milenkou.
K odchodu zvolila období, kdy byl jmenován vedoucím asistentem
neuroradiologie. Tehdy konečně porozuměla jeho stupnici hodnot. Než byl
jmenován, omlouval svůj sedmdesátihodinový pracovní týden tím, že usiluje
o místo vedoucího asistenta. Když se jím stal, zdůrazňoval stejný objem
práce tvrzením, že je přece vedoucím asistentem. Shirley viděla varovné
světlo, ale on zůstal slepý. Odmítala být vdanou, a přesto opuštěnou ženou,
a proto od něho odešla.
„Budeš se muset rozhodnout, jestli s tímhle dokážeš žít. Vím, že je to pro
tebe šok. Přiznávám, že jsem ti nehodlal prozradit, jak jsme dospěli
k výsledkům. Ale protože jsi sám vypátral tolik, že to stačilo, aby tě
zlikvidovali, musel ses dozvědět pravdu. Poslyš, Martine. Jsem si vědomý, že
technika pokusů na lidech bez jejich souhlasu, zvlášť když mají být
obětovány jejich životy, se vzpírá tradičnímu pojetí lékařské etiky. Ale já
věřím, že výsledky ospravedlňují použité prostředky. Sedmnáct mladých žen
nevědomky obětovalo své životy. To je pravda. Ale stalo se tak ve jménu
dokonalejší společnosti a budoucí spolehlivosti obranného systému
97
Spojených států. Z hlediska jednotlivce je to nesmírná oběť. Ale z hlediska
dvou set milionů Američanů je to zanedbatelné. Uvědom si, kolik mladých
žen si ročně svévolně vezme život nebo kolik lidí se zabije na dálnicích. A
zbytečně. Těchto sedmnáct žen vlastně prospělo celé společnosti. Přitom
jsme s nimi zacházeli uctivě a příkladně se o ně starali. Nikdy nepocítily
žádnou bolest, naopak, prořívaly nejvyšší slast.“
Použitá literatura:
Cook, Robin. Mozek, IKAR, Praha, 1997
98
Ota Dub
Román Přísahám a slibuji lékaře a spisovatele Oty Duba (1909 –
1987) zachycuje poválečnou realitu na severu Čech, kam přichází hrdina,
lékař Albert, aby zde začal nový život. Chce pouze nezištně a obětavě plnit
závažný lékařský slib, jehož formuli nese tento román v názvu. Jako primář
interního oddělení však záhy poznává strázně, bolesti, úskalí a problémy doby
a nutně se dostává do víru společenských a politických událostí. Hluboké
osobní prožitky a zkušenosti dovolili autorovi napsat čtenářsky přitažlivou
knihu, v níž postihl etiku lékařské práce a současně podal i věrný obraz
poválečných let a svědectví o tom, z čeho se rodila moderní zdravotnická
služba a jaké problémy musela překonávat.
Bohatou látku k této knize autorovi poskytly jeho vlastní zkušenosti a
zážitky z lékařské praxe na severu Čech v období, kdy se v prudkém proudu
politického a společenského vývoje kladly základy nového, pokrokového
života v zemi právě osvobozené od nacistického jha, kdy se také při střetávání
idejí vyhraňovaly charaktery a postoje jednotlivců. Ve zdravotnictví šlo
v podstatě o boj mezi zastánci tzv. svobodného podnikání, kteří chtěli stůj co
stůj zachovat soukromou lékařskou praxi, a mezi propagátory a šiřiteli
progresivního trendu, směřujícího ke konstituování zdravotnické služby na
celospolečenském základě. Tuto situaci autor přesvědčivě zobrazuje v živém
ději na příbězích a osudech výstižně charakterizovaných literárních postav.
Představitelem pokrokového směru v české poválečné medicíně je
doktor Vojtěch Albert, hlavní postava románu, jíž je také nesena jako
základní dějová linie. Je to člověk čestný, obětavý, charakterní, který žije
svým povoláním, pro něhož medicína znamená především neokázalou a
účinnou službu člověku. Příběh doktora Alberta se odehrává v období od
99
konce 2. světové války do začátku února 1948, avšak promítají se v něm i
události, jež do hrdinova života zasáhly v době 1. republiky a za války.
Místem děje je Severní Město na Řece, na začátku románu však autor zavádí
čtenáře v působivých pasážích také do revoluční a porevoluční Prahy.
Do pohraničí odchází doktor Albert přinucen okolnostmi, jež hned
v prvních poválečných týdnech signalizují zápas o orientaci československého
zdravotnictví. Na pražské interní klinice, kde úspěšně pracoval před válkou,
není pro něho, navrátilce z koncentračního tábora, najednou místo. Dostává
pouze příslib, že jde o opatření dočasné, že se s ním bude počítat, jakmile se
poměry ustálí. Albert, věren svému promočnímu slibu, jehož formulí je román
příznačně nazván, přijímá tedy místo primáře interního oddělení nemocnice
v Severním Městě na Řece. Práce je zde mnoho, protože němečtí lékaři, jimiž
byla nemocnice doposud obsazena, se zajímají především o odchod do
Německa a brzy také z nemocnice odcházejí, nové kvalifikované síly se
získávají obtížně, a z těch, kteří přicházejí, ne všichni mají poctivé úmysly.
Primář Albert léčí, studuje a prosazuje nové metody, organizuje činnost
v nemocnici
i
mimo
ni,
předává
zkušenosti
mladým
lékařům
a
zdravotnickému personálu. Získává si autoritu, avšak jeho úsilí není
vedoucímu
činiteli,
představovanými
v románu
ředitelem
nemocnice
doktorem Urbanem a zdravotním radou Váchou, přijímáno vždy právě
nejlépe. Tito a jim podobní lidé neradi vidí Albertovu neúnavnou pracovitost,
obětavost a nezištnost, která ostře kontrastuje s jejich podnikatelskými,
prospěchářskými zájmy. Čas běží, ale doktor Albert už neuvažuje o návratu
do Prahy, i když by se ho ředitel Urban velice rád zbavil. Nechce ze
Severního Města na Řece odejít dříve, dokud neudělá všechno, co si
předsevzal. Mezitím se schyluje k převratným událostem. V nemocnici se to
projeví tím, že se přednostové oddělení mají přihlásit ke konkursu na místa,
která zastávají. Vývoj v Severním Městě na Řece se ubírá pokrokovým
100
směrem. Rozhodnutím komise, jež o primářích rozhoduje, je ředitel Urban
z funkce odvolán a jeho nástupcem se stává komunista doktor Paroulek.
Primář Albert není členem žádné politické strany. Nabízené členství
v komunistické straně již dříve odmítl, protože se domnívá, že na politickou
práci mu už nezbývá čas.
Kromě protagonisty doktora Alberta a jeho příběhu je román zaplněn
celou řadou postav a příběhů epizodních, jež tu těsněji, tu volněji souvisí
s hlavní postavou a základní dějovou linií a jejichž prostřednictvím autor
rozvíjí děj, účinně navozuje atmosféru zobrazované doby a jejích problémů,
charakterizuje prostředí. Přísahám a slibuji není román autobiografický.
Jeho hrdinu nelze ztotožňovat s autorem, třebaže některé příbuzné okolnosti
by mohly vést k takové domněnce, a ani ostatní postavy a děje nejsou
fotografiemi, nýbrž výsledkem autorova zobecnění poznané skutečnosti. A
právě tak Severní Město na Řece není Liberec ani Ústní nad Labem, ale
prostě fiktivní dějiště autorovy zajímavé a poučné knihy.
Citáty z knihy:
„Chápu, že tě bolí dívat se a nemít sílu pomoci. Chodíš k němu desetkrát
denně, desetkrát denně si dráždíš koronárky, a zbytečně. Přelož ho k nám.
Dostane elegantní cimru s výhledem na kopce. Odpoledne, když bude hezky,
ho vyvezeme na střechu, aby se ochladil. Uvidí Řeku, kopce, napravo
skákavou krajinu, kde se Země zapomněla a pohrála si s kamením a lesy,
ukážeme mu Kletečnou a Milešovku a Medvědici, když otočí hlavu doleva.
Pak Sedlo a Vrabinec a Bukovou horu, ať se potěší a trochu unaví větrem.
Za čárou pod mraky může tušit každý, kdo se zamiloval do téhle země,
přílbu Řípu – když vidím na obzoru tam v dáli tu divnou horu, chce se mi
smát i plakat – a na druhé straně palici Ještěda, který sbírá blesky i
z čistého nebe. Člověče, když je mi všelijak a myslím, že se složím nebo zlostí
101
rozskočím, vyjedu nahoru, postavím se na kraj terasy a hledím. Koukám.
Zírám, můj milý. Kraj se ti vlní před očima jako moře, ani minutu v něm
není klid. Jak se valí sluneční reflektor, tak se mění valéry a stíny a světla a
barvy, a co bylo zelené, je za chvilku modré, a co růžové, pomalu zhnědne
nebo zčervená. Kdybys chtěl všecko zachytit štětcem, musel bys mít ruku jak
rameno sériografu nebo pásek běžící do kamery, nic nestojí, všecko utíká.
Pak se procházím po balustráádě a mám pod sebou ulici, korály automobilů
kloužou donesmyslna, lidi capou a šinou se, zpomalený film, i pes přeběhne
a je jako hračka, která utekla dítěti ze sna, díváš se do korun stromů
seshora a trochu se bojíš, aby tě někdo nepřistihl, protože není slušné
koukat zezdola pod sukně ani seshora do hnízd.
Pak se stalo, co nikdo nečekal. Došla zásoba penicilínu a právě začala
sobota. A taky primář Albert tu nebyl. Vzal si náhradní volno a odjel na dva
dny odpočinout si, vyspat se, protože už sotva nohama pletl. Doktor Placák
se pokusil sehnat aspoň tři lahvičky, volal do několika nemocnic v okolí, ale
nikde nepochodil. Prý sami mají sotva jednu ampulku, ano, je přísný režim,
váš starý je vinen, odměřuje nám každou jednotku, zásobu mít nesmíme.
Paní Kolesová nedostala své injekce a neprotestovala. Byla ráda, že si od
píchání odpočine, a klidně polykala prášky. A horečku v neděli neměla.
Když k ní v pondělí Albert přišel, ležela klidně a nestěžovala si na nic. Pouze
unavená byla a žíznivá. Jen vpichy po injekcích, jako obvykle, bolely.
Nechali ji tedy. Primář od ní odcházel a měl hlavu mezi rameny.
Nerozuměl. Lovil v paměti, potom v separátcích odborných prací a
v monografiích. U bostonského Carltona našel pod čarou petitem:
„Pozorovali jsme ojediněle i hořečnaté reakce po penicilínu, ale odezněly
hned, jak jsme s injekcemi přestali.“ To bylo vše, žádné bližší vysvětlení.
Paní Kolesová byla tedy první případ nesnášenlivosti? Patrně ano. Protože
102
se od šťastné bezpenicilínové neděle zbavila potíží a za několik dní mohla jít
ke dveřím pokoje přivítat manžela s dětmi.
Použitá literatura:
Dub, Ota. Přísahám a slibuji, Československý spisovatel v Praze, 1984,
ilustrace Jan Černý.
103
Ivan Alexandrovič Gončarov
Ivan Alexandrovič Gončarov (1812 – 1891) - byl ruský prozaik,
literární kritik, představitel kritického realismu. Ivan A. Gončarov se narodil v
zámožné kupecko - statkářské rodině. Finanční zajištění mu umožnilo po
studiu obchodní akademie v Moskvě, vystudovat i filologii na univerzitě. Poté
zastával významná úřednická místa, byl cizojazyčným korespodentem na
ministerstvu
financí,
rovněž
dlouho
vykonával
funkci
cenzora.
Ivan A. Gončarov hodně cestoval, mj. se plavil na válečném korábu
Pallada
na
cestě
kolem
světa
v
letech
1852
-
54.
Neshody s revolučnědemokratickým táborem a zdravotní potíže vedly Ivana
A. Gončarova k předčasnému odchodu do penze. Poslední dvě desetiletí
svého života strávil v ústraní.
OBLOMOV (1859)
Typ člověka propadlého zcela pasivnímu uvažování a nemoci, kterou lze
označit jako nedostatek vůle k činu a aktivnímu životu, představuje hrdina
titulní hrdina románu Oblomov. Oblomov je člověk dobrosrdečný, čestný,
upřímný, současně však také pasivní, nerozhodný a lenivý. Opustil úřední
službu a oddal se nečinnému snění; má spoustu plánů, z nichž ani jediný
neuskuteční. Ztrácí i dívku, kterou upřímně miluje a která je mu rovněž
nakloněna. Jeho protikladem je poruštělý Němec Štolc, praktický a agilní.
Charakterizuje výstižně svého přítele: Klesal pod ústrky, chladl, až nakonec
usnul, ubit, zklamán, ztrativ sílu k životu, ale nepozbyl poctivosti a věrnosti.
Ani jedinou falešnou notu nevydalo jeho srdce, špína se ho ani nedotkla.
Neobelstí ho žádná lež a nic ho nesvede na falešnou cestu. Gončarov
104
vytvořil ve svém hrdinovi typ nejen ruský, ale obecně platný. Sám svůj román
charakterizoval jako obraz „dřímajícího Ruska“.
Citáty z knihy:
Když ráno vstane, hned po snídani ulehne na pohovku, podepře si rukou
hlavu, nešetří se a přemýšlí, až má hlavu konečně unavenu těžkou prací a
svědomí mu řekne, že dnes udělal pro obecný prospěch dost. Pak teprve se
rozhodne po práci si odpočinout a místo starostlivé polohy zaujme jinou,
méně pracovní a přísnou, vhodnější ke snění a požitku. Když se Oblomov
takto zbavil vážných starostí, rád se zahloubal sám do sebe, aby žil ve světě,
který si vytvořil. Slast vznešených myšlenek mu byla dostupná a obecné
lidské bolesti mu nebyly cizí. Někdy v hloubi srdce hořce plakal nad
pohromami lidstva, zakoušel neznámá, bezejmenná muka a žal i touhu,
která ho unášela kamsi do dálky, patrně tam, do toho světa, kam ho lákal
Štolc… Stává se také, že se jeho nitro naplní opovržením k lidským
neřestem, ke lži, k pomluvě, ke zlu, zaplavujícímu svět, a vzplane touhou
odhalit člověku jeho mravní zkázu; náhle se v něm rozhořívají myšlenky,
vzdouvají se a táhnou mu hlavou jako vlny na moři, pak vyrůstají v záměry,
až v něm rozpálí všechnu krev, jeho svaly se začnou pohybovat, šlachy se
napnou, záměry se mění v rozhodnutí, takže Oblomov, poháněn mravní
silou, za jediný okamžik rychle vystřídá dvě tři polohy, s jiskřícíma očima
napolo vstane na loži, vztáhne ruku a oduševněle se rozhlíží… Teď, teď se
rozhodnutí uskuteční, stane se činem – a pak, ó Bože, jaké zázraky, jak
blahodárné výsledky bychom mohli očekávat z tak ušlechtilého úsilí…! Ale
hleďme, ráno uplynulo, den se už chýlí k večeru a s ním se chýlí
k odpočinku i unavené síly Oblomovy. Vnitřní bouře a vzrušení se uklidňují,
hlava se vzpamatovává z myšlenek, krev proudí žilami pomaleji. Oblomov se
105
tiše, zádumčivě obrací naznak, upírá oknem smutný pohled k nebi a teskně
provází očima slunce, nádherně zapadající za čísi třípatrový dům.
Nemilujete mě, ale spěchám dodat, že nelžete, neklamete mě; nedovedla
byste říci ano, když se ve Vás ozývá ne. Chci Vám pouze dokázat, že Vaše
nynější miluji není nynější láska, nýbrž budoucí; je to pouze neuvědomělá
potřeba lásky, která z nedostatku okamžité potravy, z nedostatku ohně svítí
nepravým, nehřejivým světlem a projevuje se u žen někdy něhou k dítěti
nebo k jiné ženě, někdy i prostě pláčem a hysterickými záchvaty. Hned na
počátku bych Vám byl měl přísně říci: „Mýlíte se, nemáte před sebou toho,
koho jste očekávala, o kom jste snila. Vyčkejte, on přijde a pak se
vzpamatujete; budete se pro svůj omyl hněvat a hanbit a mně ten hněv a
hanba způsobí bolest,“ to bych Vám byl měl říci, kdybych byl od přírody
nadán bystřejším rozumem a smělejším duchem, konečně kdybych byl
upřímnější… Říkal jsem to také, ale vzpomeňte si jak; se strachem, abyste
mi neuvěřila, aby k tomu nedošlo; říkal jsem předem všechno, co by pak
mohli říci jiní, abych Vás na to připravil, abyste je neposlouchala a
nevěřila, a sám jsem spěchal setkat se s Vámi a myslil jsem: „Jednou přijde
někdo jiný, ale zatím jsem šťasten.“ Taková je logika náruživosti a vášně.
Použitá literatura:
[1]
http://www.spisovatele.cz/ivan-alexandrovic-goncarov
[2]
[2]
Balajka, B. Přehledné dějiny literatury /I/, Fortuna, Praha 1999,
ISBN 80-7168-366-3, 242 s
[3]
Gončarov, I. A. Oblomov, Levné knihy, Praha, 2007, přeložil Prokop
Voskovec
106
Bernard Clavel
Bernard Clavel se narodil 29. května 1923 v Lous-le-Saunier, ve
střední Francii. Nepocházel z nijak bohaté rodiny, jeho otec pracoval jako
pekař, matka prodávala v květinářství. Už od raného dětství se u něho
projevovaly umělecké sklony a láska k literatuře, autor sám řekl, že stále
doufal, že se jednoho dne bude moci věnovat výhradně umění. Jeho otec
však nesouhlasil s tím, aby studoval výtvarné umění, Bernard Clavel se místo
toho musel vyučit cukrářem. Poté vystřídal řadu zaměstnání, pracoval
většinou jako dělník v různých továrnách. Díky tomu však mohl poznat do
detailu určitá řemesla, což později s výhodou uplatnil ve své literární tvorbě.
Bernard Clavel publikoval na devadesát literárních děl (převážně
románů a novel), která byla čtenářskou obcí přijata vesměs velmi pozitivně.
Řada z nich byla přeložena do jiných jazyků včetně češtiny, některé vyšly jen
v samotné Francii v milionových nákladech. Autor získal v průběhu let za svá
díla velké množství literárních ocenění, mimo jiné i Goncourtovu cenu - v
roce 1968.
Bernard Clavel je také pověstný tím, že dlouho nevydrží na jednom
místě. Během svého života se více než čtyřicetkrát přestěhoval, nejenom po
území Francie, ale i v zahraničí. Pobýval krátce i v bývalém Československu,
v SSSR, poté se na určitý čas vrátil opět do Francie. Koncem sedmdesátých
let žil v Kanadě, což byl v jeho životě rozhodující okamžik, neboť se zde
seznámil se spisovatelkou Josette Pratteovou, která se později stala jeho
manželkou. Podle autorových slov to byla láska na první pohled. Poté
pobýval např. v Portugalsku a ve Švýcarsku. Nyní žije opět ve Francii, jako
místo svého posledního pobytu si zvolil malou obec nedaleko Bourg-enBresse.
107
V současné době existuje dokonce i oficiální internetová stránka věnovaná
výhradně Bernardu Clavelovi, nalezneme zde informace o spisovatelově
životě a díle, nechybí ani soupis výroků, které o něm pronesli významní
umělci. http://www.bernard-clavel.com/.
Romány Válečnice a Pekařka Marie – uvedené pod společným
názvem Dlouhé čekání a dějově vázané některými klíčovými postavami –
jsou součástí volného historického cyklu Sloupy nebes, který se zařadil mezi
bestsellery Laffontova nakladatelství a čtenářsky nejúspěšnější francouzské
romány. Témata obou románů jsou bytostně zakořeněna v kraji FrancheComté, svobodném burgundském hrabství, které je podrobeno teroru vojsk
kardinála Richelieua ve jménu sjednocení Francie (v první části tohoto
dvojrománu) a zobrazeno v čase odlivu válečných událostí (v druhé části).
Hortensie d´Eternoz, ústřední postava románu Válečnice, ztrácí ve válce
svou velkou lásku, oddaného přítele a ochránce, a proto se rozhodne, že násilí
a zlo musí napravit a pomstít. Na cestě pomsty prožívá velké útrapy a
dobrodružství, upadne i se svými přáteli do zajetí, má být popravena, vyvázne
však a později se ujímá slepého děvčátka, o něž pečuje. Láska k slepé
holčičce v ní cosi zlomila a Hortensie cítí, že její místo je opravdu jinde.
V Pekařce Marii vylíčil autor dobu, kdy se zpustošený kraj pomalu
vzpamatovává z válečných katastrof. Mariina rodina se vrací ze Švýcar do
rodné vesnice, kde žila spokojeně až do chvíle, kdy ukryje v domě Hortensii
d´Eternoz, pronásledovanou vojskem a obviněnou z čarodějnictví. Klidná
hladina poválečného života Mariiny rodiny se náhle zčeří. Hortensie má být
upálena, Mariin muž odchází s přítelem do Ameriky „zkusit štěstí“, trpící
Marie se zmrzačí při práci v lese a těžce onemocní. Je však plna víry v život a
– navzdory osamění, zmrzačení a nemoci – chce žít dál pro svou lásku.
Plastické vyprávění, bohatý a dnešní jazyk, citlivé porozumění pro sílu i
slabosti lidského charakteru a překvapivě současná tematika spolu s hlubokou
108
angažovaností proti válce a militarismu, vysoká umělecká i ideová hodnota –
to vše činí z Clavelových historických próz dílo nevšední úrovně.
Citáty z knihy Dlouhé čekání:
Něžný, ale příliš vzdálený hlas Blondela se pokoušel jí připomenout, že
nikdy žádné zabíjení nic nenahradí, že násilí, které přichází s represáliemi,
plodí zase jen násilí, a ještě strašlivější, a to zase zplodí další… Něžný hlas
zmlkl… Jasný pohled se vnucoval… Ale Hortensie už nebyla ochotná
poslouchat Blondela. Jediné, co ji ovládalo, bylo to vření síly, jež se zrodila
z jejího utrpení a jejiž mocnost pouze zvyšoval každý nový objev. Stala se
řekou, nosila v sobě proud podobný těm, které stékají z hor její ztracené
země. Mám v sobě řeku nenávisti, kterou už nic nemůže spoutat, myslela si.
Projeli ještě Vevy, z kterého zůstala jen hromada popela a spálených
ohořelých pahýlů. Domy, postavené celé ze dřeva, shořely a zřítily se, aby
dohořely na mrtvolách svých obyvatel. Projeli Crancotem, La Marreou a
potom Fayem, než dorazili do Picarreaua. A všude v tom ledovém a
neustávajícím hustém dešti, všude pod tím neviditelným nebem zabydleným
krákáním krkavců nalézali jen ruiny obydlené mrtvolami. Vypadalo to, jako
by ten pár, jejž potkali na okraji planiny, čekal u bran smrti, a byl jediným
znakem lidského života, který se potuluje v tomto kraji. Zdálo se, že
katastrofu přežili jen havrani a pár myší a krys.
„Nemůžeš,“ vzlyká, „nesmíš mě tu nechat, nemůžeš mě opustit. Podívej, jak
vypadám… Podívej… Nemocnýmu psu bys pomohl. Zachránil bys ho. A mě
chceš nechat napospas mý nemoci? V týhle bídě?“ Neřekne ani slovo.
Poslouchá ji. Nebude moct odolat. Zůstat jako kámen. Marie ještě dodá:
„Tolik jsem ti pomáhala zachraňovat děti, který vodil Blondel… Tolik jsem
zkusila… I ty ses tolik vydal! Obětoval ses pro cizí a mě chceš nechat!“
„Marie, to není to samý.“ Jizva se znovu otevře. Opakuje: „Psa bys
109
zachránil, nebo dodělal.“ Náhle si od něj odsedne. On neuhne pohledem,
ale nemá už ty krásné oči, v nichž se dalo tak snadno číst. Marie se zeptá:
„To ses vrátil kvůli tomuhle? Abys mě mučil…“ Abys mě dodělal! Abys mě
zabil tím, že mi vyrveš srdce!“ Bisontin naznačí úsměv. „Marie, bylo tak
snadný napsat ti dopis. Nebo odjet beze slova. Ale já to nemoh udělat.
Prožili jsme toho spolu tolik. Příliš si tě vážím. Chtěl jsem ti to říct do očí.“
Marie si uleví smíchem, který nekontroluje. Stejně jako slova, která se
řinou. Stavědla jsou otevřena a příval výčitek se valí, aniž se mu co staví do
cesty. „Spravedlnost! Upřímnost! Přímost! Rovnost! Odvaha! Vůle! Práce!
Jenom tohle jsi měl v hubě, když jsi mluvil s dětma! I Pierrovi jsi to říkal!
Vždycky jsi nám byl příkladem síly! Všichni tě obdivovali! Všichni by bývali
chtěli být ctnostný jako Rovnej Bisontin… Pierre dokonce vyměnil řemeslo,
aby se ti podobal.“ Vstane, aby se od něj vzdálila. On zůstane sedět.
Dokonce se ji ani nepokouší přerušovat. „Ubohej Pierre! Víš, co dělá? Dře
se pro ostatní. Nemá cechovní povolení, nemůže pracovat pro sebe. A
peníze, aby si povolení koupil, taky nemá… Věděls to, když jsi odcházel. Ale
dával sis pozor, aby na to nepřišla řeč!“ Zlehka vstane. Chystá se odpovědět,
ale Marie mu nedá čas. „Ano, já vím, kdybych tě nepotkala, musela bych se
obejít i bez tebe. Ale já po tobě nic nechtěla. Ty sis mě vzal sám. Jako sis asi
bral i ostatní. A pak jsi mi říkal, že mě miluješ. A já ti dala celou svou lásku.
Všechno, co jsem měla nejlepšího… Když jsi mě poznal, byla jsem krásná…
Mladá… A teď jsem na konci. Jsem nemocná… hard, kterej se zahodí…
Tohle jsem. Užil sis mě a mně nezbejvá než chcípnout někde v koutě… Ty
sis našel jinou. Nějakou rajdu…“ „Marie!“ Rozkřičí se jako nikdy: „Mlč!
Víš, že je to pravda… Kurvu! Mrchu! Bude z tebe tahat peníze, dokud to
půjde! Pak tě jednoho dne kopne, až bude bohatší než ty… A já ti dala
všecko… Všecko… všecko… Holka, která bere mužskýho jiný, co to může
být zač? Já ti dala včecko!“
110
Použitá literatura:
[1]
Clavel, Bernard. Dlouhé čekání, nakladatelství Svoboda, Praha, 1985,
přeložil Josef Hajný
[2]
http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=14749
111
Jožo Nižnánsky
Jožo Nižnánsky (1903 – 1976) byl slovenský básník, spisovatelprozaik, publicista a překladatel, autor populárních historických románů a
pověstí.
Pocházel z nemajetné rodiny, jeho otec byl železniční dozorce.
Základní školu navštěvoval v Brestovanech, Zavaru a v Satu Mare
(Rumunsko), gymnázium potom ve Svätém Juru a v Trnavě. Po maturitě se
zapsal na práva, která však nedokončil, neboť dal z finančních důvodů
přednost novinářské praxi. Od roku 1923 se tak stal novinářem z povolání.
Mezi lety 1924 a 1938 byl redaktorem deníku agrární strany Slovenská
politika, kde uveřejnil většinu svých románů na pokračování. Postupně
redigoval časopisy Nový svet (v době Druhé světové války byl jeho majitelem
a vydavatelem), časopisy Demokratické strany Čas v obrazoch a
Demokratický týždenník (v obou ve funkci šéfredaktora), Život v obrazoch a
jiné. V letech 1949 – 1951 pracoval jako redaktor ve Vydavatelství ROH, v
letech 1950-1954 pracoval ve vydavatelství Obroda, od roku 1952 byl také
redaktorem Světa socialismu, později Slovenského nakladatelství dětské
knihy a do roku 1957, kdy odešel do důchodu, ve slovenském vydavatelství
Mladé letá.
Od této doby se věnoval překladatelské činnosti a přeložil :

více než 20 děl z ruštiny (R. Kim, S. N. Sergejev-Censkij I. Muratov, J.
Bessonov, T. S. Aksakov a jiní)

němčina (Tisíc a jedna noc a jiné)

maďarština (G. Gárdoni, J. Heltai a jiní)

francouzština (George Sandová)
112
Svojí literární tvorbu začal psaním poezie, přestože se později věnoval
výlučně psaní dobrodružně-historických románů. Jeho poezie vyjadřuje
oslavu života rolnických předků. Jeho básnická tvorba byla velmi dobře
přijata, nicméně později v ní nepokračoval, ale začal se věnovat próze. V ní se
vracel do slovenské minulosti a k historickým postavám jako jsou Móric
Beňovský nebo Alžběta Báthoryová. Pro jeho tvorbu je charakteristický
napínavý děj, dobrodružství, zápas dobra a zla, hrdinství i zbabělost, a také
příběhy lásky. Svoje díla se snažil psát velmi jednoduše tak, aby byla
přístupná široké veřejnosti (inspirovala ho díla W. Scotta, A. Dumase,
M. Jókaie, H. Sienkiewicze a jiných).
Čachtická paní – historicko-dobrodružný román, který byl napsán v roce
1932. Děj se odehrává na počátku 17. století v Uhrách na území dnešního
Slovenska a to nejčastěji v okolí Čachtic. Některé situace se však řeší i v
Prešpurku (Bratislavě) a na mnoha jiných místech. Celý příběh se odehrává
zhruba v období jednoho roku. Román vychází z pověstí o Alžbětě
Báthoryové, jakožto sadistické hraběnce koupající se pro zachování své
vlastní krásy v krvi mladých dívek. Příběh v knize vypráví o odvážných
zbojnících bojující proti krutostem zlé hraběnky. Po mnoha útrapách, střetech
s pandury a hajduky, záchranných akcích unesených dívek a úniků před
oprátkou se jim, za pomocí jejich spojenců, podaří přimět palatina Juraje
Thurza vyšetřit tuto záležitost. Palatin neočekávaně přijede do Čachtic, kde
přistihne Alžbětu Báthoryovou při činu a nakáže jí doživotní uvěznění v
podzemí jejího hradu. Autor ke knize přistupuje jakožto k faktům bohatě
rozvitému svou vlastní fantazií a snaží se vytvořit vhodný dobový historický
rámec, do něhož zasazuje děj.
113
Citáty z knihy:
Eržika prochodila všechny síně. Náhodou nahlédla i do šatny. Při pohledu,
který se jí tam naskytl, jí krev tuhla v žilách a obcházely ji mdloby. Na
rozházených černých šatech čachtické paní tam leželo nebo sedělo dvanáct
děvčat se srdcervoucím výrazem bolesti, strachu a zoufalství. Od rána tam
ležely bez pomoci. Neodvážily se vstát, pomoci si, ani volat o pomoc. Jen
trnuly, kdy se otevřenou dveře a objeví se v nich paní a bude pokračovat
tam, kde začala. Dveře se otevřely. Nestála v nich však čachtická paní, ale
děvče ve věku asi jako ony, vylekané pohledem, na jaký jistě nebylo
připraveno. Znaly ji. Ale mohou čekat pomoc od miláčka kruté paní?
Zmučená děvčata však na ni přece jen upřela zraky s plachou nadějí, že jim
pomůže. Na její tváři nebylo ani stopy hněvu, zloby, krutosti, naopak, hřál
z ní soucit a v očích se jí leskly slzy. „Pomoc!“ zvolala jedna ze švadlen. A
za ní se ozvaly i ostatní: „Pomoc! Pomoc!“ Volání znělo jako zoufalá
modlitba. Vzpínaly k Eržice ruce, jako by se topily. Eržika přemáhala svůj
úžas, vzpamatovávala se. Vidí, že je tu třeba pomoci. Otevřenými dveřmi
zakřičela na služky. Ale objevila se jen pradlena Kata Benecká. Byla bledá,
jen co zpozorovala děvčata, propukla v pláč a naříkala: „Chudinky!
Chudinky ubohé! Ty vás zřídily!“
Teď už příchod neočekávaných hostí zpozorovali i vojáci a jejich kapitán,
který div nezdřevěněl překvapením. Ale hned se vzpamatoval, zavelel
mužstvu, aby vzdalo poctu, a spěchal se hlásit. Ale palatin si ničeho
nevšímal, jen se hnal za polekanou ženou. „Tady je to,“ vypravila ze sebe
udýchaně a ukazovala na jedny dveře. Palatin stiskl kliku a prudce otevřel
dveře. Na prahu divže nezkameněl. První, co uviděl, byla Alžběta
Báthoryová. Obličej i ruce s vyhrnutými rukávy měla zakrvanené. Krvavými
skvrnami se červenaly i její šaty. Její šílený řev, přerývaný smíchem,
114
pronikal palatinovi až do morku kostí. Vedle ní stála Dora a Ilona a obě se
s ní ve smíchu předháněly jako posedlé. Ale jak se na hluk otevíraných
dveří obrátily a uviděly vchod dokořán, smích rázem ustal. Když zpozorovaly
palatina a za ním Drugetha a Zrínského, strnuly s vytřeštěnýma očima,
neschopny pohybu ani slova. Palatinův pohled teď sklouzl z ří ohromených
žen k jejich nohám. Na koberci ležely dvě nahé dívky. Zděšeně zakrývaly
svou nahotu rukama a přkrývaly se koberci. V utrpení si ani neuvědomily,
že už nejsou nahé… Jejich nahotu přikryla jejich vlastní krev, slévající se
v temný plášť. Když si paní a její služebné uvědomily, že ve dveřích nestojí
hrůzné přízraky, ale že je při činu přistihli lidé z masa a krve, a to palatin
s Drugethem, Zrínským, hrabětem Nyárym a instruktorem Megyerym,
rozvřeštěly se jako v záchvatu šílenství, rvaly si vlasy a s křikem běhaly po
síni, jako by je čerti honili. Hledaly místo, kudy by mohly uniknout zkáze.
Takokvé místo tu bylo.
Použitá literatura:
[1]
Nižnánsky, Jožo. Čachtická paní, Petrklíč, 1991, Těšínská tiskárna,
ilustrace Karel Kilberger
[2]http://cs.wikipedia.org/wiki/Jo%C5%BEo_Ni%C5%BEn%C3%A1nsky
115
Łukasz Górnicki
Lukasz Górnicki (1527 – 1603) byl jeden z nejvýznamnějších autorů
polské renesance, prozaik, básník a překladatel, sekretář a knihovník krále
Zikmunda II. Augusta.
POLSKÝ DVOŘAN
Gornického adaptace italského Dvořana, vydaná v krakovské tiskárně
M. Wierzbiety roku 1566, byla již pátým převodem tohoto úspěšného díla do
evropského jazyka a zároveň prvním polským převodem z italské literatury.
Górnicki jím chtěl sloužit obecnému dobru, přinést užitek polským lidem a
národu, proto ho přizpůsobil polským podmínkám a mravům. Zvýraznil
didaktičnost, ztlumil renesanční hravost a rozvernost, vypustil rozhovory o
hudbě, malířství a literatuře, vynechal galantní erotické historky a
dvojsmyslnosti, místo 25 rozmlouvajícíh mužů a žen italské předlohy uvedl
pouze 9 vážených polských dvořanů. K některým vynechávkám a
zjednodušením ho nutila i rudimentární konkrétnost tehdejší polštiny,
nedostatek abstraktních výrazů, které by mohly plně vystihnout jemné nuance
filozofických úvah a finesy dvorských zvyklostí. Na druhé straně byl
Górnicku veden nesmírnou filosofickou svědomitostí, studoval prameny
Castiglionova spisu a příslušné partie opravoval či doplňoval podle použitých
originálů antických (Cicero, Plutarchos, Aristoteles, Platón) i renesančních
(Boccaccio, Ficino, Bembo).
Velmi cenný je Gónického originální výklad o tehdejším stavu
jazykové kultury, o vztahu šlechtické inteligence k otázkám mateřského
jazyka. Nejobšírněji se zabývá otázkou cizích vlivů a výpůjček v polštině.
116
Vyslovuje se proti dvorskému jazykovému snobismu a přemíře nepotřebných
výpůjček, které z toho plynou. Podává svědectví o značné oblibě češtiny a
jejím vlivu na mluvený jazyk polské šlechty i polské písemnictví, doporučuje
přejímání českých slov tam, kde chybí vhodná slova polská, ale odmítá
nefunkční čechismy a podceňování mateřštiny. Doporučuje i výpůjčky
z ruštiny, pruštiny i kašubštiny a z jazyků jihoslovanských, které všechny
tvoří dohromady velký jazykový celek a pocházejí ze společného základu.
Vítá výpůjčky z latiny, směřující k terminologické přesnosti. Mluví o
italských, francouzských a španělských vlivech v polštině, přičemž vliv
francouzštiny i španělštiny přeceňuje. Je charakteristické, že se nezmiňuje o
vlivech německých, protože ty se šířily především mezi měšťanstvem a
venkovským lidem, týkaly se řemesel, obchodu a vůbec praktického života, a
tak příliš nezasahovaly do jazyka vzdělaných vrstev. Opomíjí také vlivy
maďarské, které pronikaly spolu s přijetím uherských šlechtických krojů,
s uherskými žoldnéři a sluhy. Plodné jsou i Górnického úvahy o vztahu
jazyka mluveného, který má být prostý a lehce srozumitelný, k jazyku
psanému, v němž písmo dává život slovům. Psaný jazyk může být
komplikovanější, protože nutí čtenáře k pozornějšímu čtení a k přemýšlení.
Všechny tyto názory vyjadřují atmosféru myšlenkové a kulturní svobody,
která přispěla k nevídaně rychlému povznesení úrovně polského literárního
jazyka v období renesance.
Polský dvořan je určen nejširším šlechtickým vrstvám, a proto všechny
tlumočené nové filozofické i etické názory, přesvědčení o užitečnosti osvěty,
potřebě vzdělanosti a vědy jsou velmi důležité. Ale jeho umělecký účin určuje
především realistické zachycení polské skutečnosti, obraz bujného života
zygmuntovské doby. Po této stránce vyniká zvláště II. Kniha, kde ze stovky
anektod a vtipů opakuje Górnicku pouze čtyřicet podle italské předlohy,
dobrou desítku jich lokalizuje do polského prostředí, sedm čerpá z Cicerona a
117
nově zařazuje téměř čtyřicet originálních polských anekdot. Tak se Polský
dvořan stává jednou z nejobšírnějších a nejoblíbenějších sbírek polských
anekdot 16. století. Górnicku se nezalekl ani obtíží, které mu kladl italský
originál, a převádí do polštiny i traktát o komice, smíchu a humoru, jež
člověka odlišují od jiných živých tvorů. V celé typologii žertů a vtipů
vyzdvihuje slovní humor, zamýšlí se nad sokratovskou ironií, podtrhuje
nutnost hereckého nadání při vyprávění anekdot. Humor reprezentují
v Polském dvořanovi zvláště pan Derśniak a osobitý polský filozof pan
Bojanowski. Kromě krátkých vtipů nacházíme v knize příběhy tak detailně
propracované, jako je anekdota o souboji v Brně, i pravé perly staropolského
humoru
v obšírných
tragikomických
příbězích
Purkarzewského
a
Skotnického. V anekdotách se věrně obráží atmosféra dvora Zygmunta I.
Starého s jeho moudrým bláznem Stańczykem, který byl mladším protějškem
našeho bratra Palečka, šaška krále Jiřího z Poděbrad (znalost příběhů
Palečkových přinesli s sebou do Polska čeští bratři). Anekdoty dýchají též
atmosférou vlády posledního Jagellonce, kdy žil legendární „čaroděj“ mistr
Twardowski a probouzel v dvořanech zájem o černou magii, stejně jako
atmosféru doby, jež zrodila frašky Kochanowského i obhroublé žerty Rejovy.
Toto
prostředí
je
nejbližší
i
zarputilému
tradicionalistovi
Lupovi
Podlodowskému, kterého autor přikomponoval ke svým osvíceným
dvořanům jako nekritickému obhájce starých obyčejů a „zlaté šlechtické
svobody“ i představitele sarmatismu, směru, který později převládl jako
retardační ideologická složka za protireformace a baroka.
V obtížnější situaci byl Górnicku a jeho mluvčí v knize III., která je
věnována obrazu ideální dvorní dámy a čerpá řadu příkladů z Plutarchova
traktátu O ženských ctnostech. Górnicki odmítá středověké předsudky o
ženách a posměšky na jejich adresu, líčí lásku jako nejušlechtilejší lidský cit a
dává vzory milostné konverzace.
118
V knize IV. Pokračuje líčení ideálního dvořana, který je nejen věrným
sluhou svého pána a vykonavatelem jeho vůle, ale má být i přemýšlivým,
ušlechtilým člověkem, jenž pána odvrací od zla a vede k dobru ve prospěch
poddaných. Stále aktuální vztah státní moci a filozofie, víra v sílu výchovy a
vzdělání, které podporují utváření kladných vlastností, boj za aktivní život, za
prosazování pravdy a spravedlnosti, přesvědčení o tom, že špatné zvyky a
mravy mohou rozvrátit stát dříve než vnější nepřítel, výzvy ke skromnosti a
laskavé péči o poddané – v tom všem jsou obsaženy též ohlasy polských
„hovorových her“, věnovaných v té době reformnímu programu „nápravy
státu“. Celé dílo je uzavřeno brilantním platónským dialogem o lásce jako
prahnutí po kráse a dobru, jehož správné chápání je spíše výsadou stáří,
ztělesňujícího tak harmonický ideál renesanční životní vyrovnanosti.
V dějinách polské literatury je však Łukasz Górnicku trvale zapsán
především jako autor Polského dvořana, na jehož vytříbený, čistý jazyk i styl
navazovali spisovatelé klasicismu i období pozdějších. Je to dílo, které
organicky vyrůstá z evropské i prolínající se českopolské kultury, dílo
realistické,
vyjadřující
pokrokové,
humanistické
myšlenky
epochy
společenského přerodu.
Citáty z knihy:
Tu pravil pan Derśniak: „Zajisté, je nutno si dobře rozmyslit, s kým
uzavřeme přátelství tak hluboké, a chodit v těchto poutech ne proto, že v tom
spočívá dobrá nebo špatná pověst o člověku, ale i proto, že za našich časů je
dobrý přítel opravdová vzácnost. Neboť jak vymřeli Pyladés-Orestés,
Théseus-Peiristhoos, Scipio-Laelius, tak po těchto třech dvojicích není
slyšet na světě o dvojici jim podobné. A naopak, nevím, jakou nešťastnou
náhodou se zhusta stává, že dva, kteří velmi dlouho spolu žili v upřímné a
nerozlučné lásce, nakonec jeden druhého pro malichernou příčinou
119
znevážili. Nuže, potom jeden to klade za vinu druhému a pravděpodobně
oba dva jsou v této věci vinni. Tak jsem se i já nejednou zmýlil v příteli,
kterého jsem měl příliš rád a o němž jsem se domníval totéž. Často mi
připadá, že by bylo lepší nedůvěřovat nikomu na světě, aby člověk, jenž před
přítelem, i když velmi milým, otevřel své srdce, mysl a všechna svá tajemství,
nebyl jím překvapen jako jeřábi od myslivce sítí. Neboť v lidském srdci je
skryto tolik falší, že nemůže být takový rozum, který by je všechny postřehl.
Domnívám se, že není špatné získat si důvěru a mít rád jednoho více než
druhého podle jeho vlastností nebo obětavosti, ale nechci nikomu radit, aby
tak naprosto věřil tomuto přátelství, aby se pak na přátelství nenachytal jako
ryba na návnadu.“
Nuže, toho pána jsem jednou slyšel vyprávět, jak dvěma urozeným pánům se
přihodilo na Moravě, že se měli tkat v souboji. Jeden z nich, protože byl
velmi stát, měl jako zástupce postavit svého syna a jmenoval ho tehdy, kdy
mu už bylo určeno utkání v brněnském zemském soudu. Jenomže syn, jenž
byl srdnatostí daleko za svým otcem, nechtěl na to za nic přistoupit a řekl:
„Pane otče, napřed jste se měl zeptat mě, jestliže jste doufal, že přijmu tento
souboj, protože já, a tím si buďte jist, se bít nebudu.“ Přátelé i příbuzní,
vidouce tuto neshodu a uvědomujíce si, že stařec nutně prohraje, kdyby jel
na kolbiště, a příhlížejíce i k tomu, jaká hanba pro jejich rod by vznikla
kvůli tak zbabělému synovi, začali ho přemlouvat, začali ho prosit, aby dbal
na čest a svou povinnost vůči otci a slitoval se nad otcovou starobou,
připomínajíce mu dobrodiní, kterých se mu od něho dostalo a za která by
měl zemřít ne jednou, nýbrž desetkrát. Zkrátka bylo dosti slov i dosti
důmyslného přemlouvání, spousta smutných proseb, ale nic se nemohlo
dotknout synova zaječího srdce. Řekl prostě: „Já se bít nebudu,“ a tato
slova znova a znova opakoval. Když to přátelé viděli, radili se, co s tím
udělat, a nakonec po dlouhém povídání vymyslili, a udělali toto: pod
120
přísahou mu slíbili, že se postarají, aby k boji nedošlo, ale jedině ho prosili,
aby ukázal svou srdnatost a přihlásil se a přijal duellum za otce. „Já to
opravdu udělám, ale nemyslete si, že se budu bít.“ Potom s přáteli odešel a
vzal otcovu křivdu za svou. A hned byl určen čas i místo souboje. Když
k tomu přišlo, oba dva se včas dostavili do Brna. A onen statečný syn se
ihned začal vyptávat: „Nuže, jestlipak nás brzo usmíříte?“ Přátelé mu
odpověděli: „Okamžitě, jakmile se postavíš na kolbišti ozbrojen a koňmo.“
Teprv teď s ním začal hotový turnaj, neboť za žádnou cenu nechtěl si na
sebe navléci brnění ani vsednout na koně. Museli mu znovu přísahat a
znovu se zaklínat, že se s nepřítelem nebude bít. Prostě, když ho nakonec
přemluvili, že se ozbrojen posadil na koně, a když už stál na kolbišti, řekl
přátelům: „Juscz gie czas, pani.“ A ti mu odpověděli: „Jakmile bude po
třetím troubení, vrhnou se mezi vás vlivní lidé a usmíří vás.“ Zatorubí
trubač poprvé, a on se ptá, je-li to podruhé. Zatroubí dvakrát, ptá se, je-li to
potřetí. A po třetím troubení, když začal křičet velikým hlasem: „Prte Pana
Boha, jusz gie czas,“ začali přátelé koně pod ním nenápadně bodat a říkat
mu: „Už tě zabije, ubožáku, braň se!“ Ten statečný mladík se zapomněl,
pustil i koňské otěže i své dřevce, tasil meč a napřed v běhu porazil
nepřítele, a pak, když s ním kůň přeskočil šranky, kdo mu vběhl do cesty
z tho zástupu, toho sekal, rubal, píchal, že bylo zabitých a raněných tuze
mnoho, a koně i s ním chytili teprve tehdy, až mu v ruce zůstal jedině jílec.
Toto vyprávění obsahuje něco vtipu, ale i hloupost; pomyslí-li někdo i na
zbabělé srdce toho mládence i na jeho hloupost, musí se smát.
Použitá literatura:
[1]
Górnicki, Lukasz. Polský dvořan, Odeon, Praha, 1977, přeložil Jaroslav
Simonides
[2]
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%81ukasz_G%C3%B3rnicki
121
František Běhounek
František Běhounek (1898 – 1973), náš přední radiolog a známý
spisovatel knih pro mládež, poznal úděl trosečníků z vlastní zkušenosti. Po
studiích fyziky u objevitelky radia Marie Curieové a samostatných
výzkumech radioaktivity byl na doporučení své učitelky přijat jako vědecký
účastník výpravy vzducholodí Norge (1926) a potom o dva roky později se
zúčastnil letu Nobilovy vzducholodi k severnímu pólu. Po jejím ztroskotání
strávil šest týdnů na ledové kře; osudy výpravy popsal v knize Trosečníci na
kře ledové, která mu okamžitě získala širokou popularitu a byla též přeložena
do řady jazyků. Později se vedle své vědecké činnosti (byl akademikem,
profesorem na Karlově univerzitě a přednostou výzkumné složky
Onkologického ústavu v Praze) zabýval psaním knih především pro mládež.
V nich vycházel často ze skutečných událostí – zpracovával osudy badatelů a
cestovatelů, popularizoval zeměpisné a přírodní objevy nebo na základě
přírodovědných poznatků tvořil vědeckofantastické příběhy.
Kniha robinzonů (1944) – zpracovává skutečné příběhy trosečníků
různých dob a národností: seznámíme se s dobrodružstvími Alexandra
Selkirka, jež později posloužila Danielu Defoovi jako vzor pro jeho
slavný román Robinson Crusoe, dočteme se o osudech robinzonů na
galapágských ostrovech, vyznačujících se pozoruhodnou zvířenou, se
zatajeným dechem budeme sledovat strastiplný úděl vzbouřenců z válečné
lodi Bounty. V těchto i dalších příbězích – ať už se jejich hrdinové stali
nedobrovolnými zajatci zásahem přírody, nebo byli vysazeni na ostrově pro
konflikt se společností, ať tu byli sami, nebo ve skupině, a ať se jejich
dočasným domovem staly krajiny s podnebím tropickým, nebo naopak
drsným a chladným – všude autor zdůrazňuje odhodlání čelit nepříznivému
122
osudu, vůli a důvěru v sebe sama, ve vlastní vynalézavost a dovednosti, a
hlavně snahu nepodlehnout samotě a neztratit naději v osvobození, v návrat
mezi lidi.
Citáty z knihy:
Jako přístav je Juan Fernandez rozkošným místem. Vrchy jsou zarostlé
krásnými lesy, údolí jsou úrodná, roklemi šumí četné bystřiny s čirou
vodou. Na ostrově nejsou hadi a nežije tam také jiná „divá" zvěř než vepři a
kozy, jichž jsem viděl dost, a snad také několik psů. Lidé se tam obejdou bez
rumu a bez piva jakékoliv značky. Na ostrově není ani strážník, ani advokát.
Žije se tam způsobem, který je vrcholem jednoduchosti. Pařížské módy
nechávají ostrovany zcela chladnými; každý se obléká podle svého vkusu.
Ačkoliv tam není jediný lékař, jsou všichni lidé zdraví a všechny děti hezké.
Dohromady obývá ostrov pětačtyřicet duší. Dospělí pocházejí většinou
z Jižní Ameriky. Požehnaný ostrove Juana Fernandeze! Nemohu pochopit,
proč tě tehdy Alexandr Selkirk opustil. Moře vyvrhlo kdysi na okraji zátoky
hořící loď. Požár byl sice uhašen, ale příboj vrak rozbil. Ostrované vylovili
plující trámy a vystavěli si z nich domky, které tak získaly jakési lodnické
vzezření.
Mnohem zoufalejší byl osud posádky druhého člunu, kterou tvořili kapitán
Essexu George Pollard, první harpunář Jim Allenby, šestnáctiletý plavčík
Joe Raine a tři námořníci. Byl to osud tak hrůzný, že se v jeho líčení
omezíme jen na pozdější vyprávění kapitána Pollarda pastoru Bennetovi,
členu Misijní londýnské společnosti, s nímž se kapitán setkal na
tichomořském ostrově Raiatéa. „Snědli jsme zásoby už za několik dní," líčil
kapitán Pollard, „a brzy nato dva z nás zemřeli. Nezbývalo nám nic jiného
než živit se jejich pozůstatky. Pekli jsme je na ohni, který jsme zapálili
v písku na dně člunu. Ale co jsme měli dělat, když jsme spotřebovali i tuto
123
zásobu? Dívali jsme se s černými myšlenkami jeden na druhého, ale drželi
jsme jazyk za zuby. Ujišťuji vás, že jsme se měli rádi jako bratři, ale naše
pohledy říkaly za nás, co se nevyhnutelně stane. Metali jsme los a ten padl
na plavčíka. Vyskočil jsem a zvolal: „Hochu, drahý hochu, nechceš-li se
sám podrobit rozhodnutí osudu, zastřelím každého, kdo se tě dotkne!"
Ubohý chlapec se na nás zaraženě zadíval a chvilku váhal, ale pak klidně
položil hlavu na okraj člunu a řekl: „Pane, podřizuji se tomuto rozhodnutí
osudu jako každému jinému." Byl brzy odpraven; a nezůstalo z něho nic.
Když potom jeden z nás zemřel, i jeho jsme snědli. Ale víc vám říct nemohu;
mám hlavu při té vzpomínce jako v ohni. Po několika dnech hrůzy a
zoufalství, když jsme leželi na dně člunu a nemohli jsme ani vstát, objevila
se na obzoru loď. Vzali nás na palubu a zacházeli s námi nesmírně vlídně."
Použitá literatura:
Běhounek, František. Kniha robinzonů, Olympia, Praha, 1984, ilustroval
Václav Junek
124
Sigrid Undsetová
Sigrid Undsetová (1882 - 1949) - jedna z největších skandinávských
spisovatelek 20. století. Její otec byl známý severský archeolog a měl na ni
silný vliv. Své mládí prožila v Oslo, potom se roku 1912 provdala za malíře
Svarstada a v témž roce přestoupila na katolicismus, který její tvorbu značně
poznamenal. V roce 1940 za nacistické okupace musela opustit Norsko, žila
v USA a všechny své síly v té době věnovala boji proti nacismu. Po
osvobození se znovu vrátila domů do Norska, kde potom zemřela.
Kristina Vavřincova - historický román, který byl vyznamenán roku
1928 Nobelovou cenou. Román dodnes vychází v nových vydáních doma i
za hranicemi. Kristina Vavřincova je příběh velké tragické lásky. Román
psala v letech 1920 - 1922, vyniká hlubokou psychologickou kresbou i
vypravěčským uměním.
V prvním díle sleduje život a citový růst a bloudění zemanské dcerky
z norských hor od dívčích let až do sňatku s okouzlujícím, ale neukázněným
Erlendem. Pro tuto lásku se mladičká Kristina dovede vzepřít i milovanému
otci, dovede těžce hřešit proti nejzákladnějším společenským a mravním
zákonům. Nesmírně tím však trpí, tím více, že brzy pozná Erlendovu
lehkovážnost a nespolehlivost; ale jeho slabosti ji jen ještě víc k němu
připoutávají. Ovšem její láska se tím mění - vyprchává z ní pocit štěstí a
prohlubuje se o vědomí odpovědnosti za dva. Příběh je zasazen do barvitého
prostředí 14. stol. A do divoké norské přírody, oživené v myslích lidí ještě
troly a vílami. Avšak lidské typy Undsetové mají nadčasovou platnost - jsou
to lidé s vášněmi a bolestmi dnešního člověka.
125
Druhý díl: Kristinin život se vyvzdorovaným sňatkem s krásným, ale
lehkomyslným Erlendem Nikolaussonem změnil od základu. Z děvčete,
vyrostlého v zapadlém horském údolí v klidu harmonické rodiny, stala se teď
Kristina - paní na panském dvorci uprostřed otevřeného kraje při Nidarosu,
středu tehdejšího norského duchovního i mocenského života. Ale Kristina
přesto není šťastná. Trýzní se výčitkami, jak hanebně se zachovala při svém
zápasu o Erlenda k těm, kdo ji nejvíce milují. Třebaže svou píli brzy změní
zanedbané Husaby zase v kvetoucí hospodářství a vrátí Erlendovu rodovému
sídlu někdejší čest, třebaže porodí Erlendovi sedm krásných synků a třebaže si
všude získává úctu a přízeň - i láskyplné odpuštění rodičů - nedovede
Erlendovi zapomenout příkoří, které jí kdysi připravil. Dochází proto často
mezi nimi k nevůli i k odcizení: avšak kdykoli je osud rozloučí nebo jakmile
některému z nich hrozí neštěstí, oba zase cítí, že náleží neoddělitelně k sobě a
nic na světě pro ně neznamená tolik jako jejich láska. A tak když Erlend svou
neukázněností přijde o rodinné jmění i o moc a hrozí mu trest smrti,
Kristinina hrdá a vzpurná láska se konečně přetaví v trvalou lásku smírnou a
pokornou.
V třetím dílu trilogie, v Kříži, je Kristina už zralou ženou. Vládne
pevnou rukou statku Jorungsgaardu a celé rodině, neboť lehkomyslný a ve své
ješitnosti dotčený Erlend tráví většinu času na lovech a zábavách. Kristinin
bývalý snoubenec a Erlendův sok, Šimon, který dobrovolně ustoupil jejich
lásce, si vezme Kristininu mladší sestru a v nejtěžších chvílích se projeví jako
věrný a obětavý přítel. Román končí smrtí Kristiny, která se nakazila morem.
Poznámka:
Tento román je velice rozsáhlý, obsahuje přes 1000 stran textu.
Zpočátku jsem zvažoval, jestli se mám pustit do tak rozsáhlého díla, ale
nakonec jsem se začetl a tato kniha mně v žádném případě nezklamala.
126
V knize se objevují křesťanské motivy a rovněž autorka barvitě vylíčila
přírodu. S čím jsem měl občas problémy, bylo velmi mnoho postav a někdy
jsem se skutečně ztrácel v příbuzenských vztazích. Nicméně kniha byla velmi
poutavá a se zájmem jsem ji přečetl.
Citáty z knihy:
„Takových věcí se bát nemusíš, Kristino, jestli je to tohle, co tě málem
připravilo o rozum! Sklopil zrak a řekl skoro ostýchavě: „Jen si vzpomeň,
Kristino, tvůj otec, dej mu Pánbůh věčnou slávu, se modlil ve dne v noci za
naše děti a za nás za všechny. A já věřím, že v mnohém, a hlavně v tom
nejhorším, mohou přímluvy dobrého člověka leccos zachránit," Při tom si
Kristina všimla, že muž se kradmo pokřižoval. Jenže to ji v jejím rozčilení
ještě více popudilo. „Jen se utěšuj, když tu tak sedíš v křesle mého otce, že
tvé syny zachrání jeho modlitby, tak jako je živí jeho statky." Erlend zbledl:
„Chceš tím snad říci, že nejsem hoden sedět v křesle Vavřince
Bjorgulfsona?" Žena pohybovala rty, ale zvuk přes ně nepřenesla. Erlend
povstal: „Jestli to tak myslíš, pak já říkám, jak je Bůh nad námi dvěma, že si
do něj už nikdy nesednu." „Tak odpověz," opakoval, když stála nehnutě dál.
A tu jí proběhlo dlouhé zachvění. „Ten, kdo tu sedával před tebou, byl lepší
hospodář," ale její slova bylo sotva slyšet. „Dávej si pozor, co říkáš,
Kristino!" a s tím přistoupil o několik kroků blíže ke své ženě. Kristina se
s trhnutím narovnala: „Jen mě uhoď, vydržela jsem to jindy, snesu to zas."
„Uhodit? Na to jsem nemyslel." Stál s rukou opřenou o stůl. Znovu se na
sebe zadívali a jeho tvář měla opět onen podivný, cizí klid, který v ní
Kristina již několikrát zahlédla. Teď ji však ten výraz popouzel k zuřivosti.
Byla přesvědčena, že má pravdu, a že Erlend jen nezodpovědně a hloupě
plácá - jenže právě jeho tvář jako by ji vnucovala pocit, že vším je vinna
ona. Hleděla na něho a jako by ochořela vlastními slovy, pravila: „Bojím se,
127
že to nebudou moji synové, kdo obnoví slávu tvého rodu v Trondelagu."
Erlend zbrunátněl: „Tak ty mi budeš pořád připomínat Sunnivu Olavovu,
jak se zdá…" „Tys vyslovil její jméno, ne já." Erlend zrudnul ještě více.
„Nenapadlo tě nikdy, Kristino, že ani ty nejsi na tom neštěstí bez viny?
Vzpomeň si na ten večer v Nidarosu, jak jsem tenkrát přišel k tvé posteli.
Pokorně, moc pokorně a zarmouceně, protože jsem ti ublížil, ženo moje
milá, prosil jsem tě, abys mi odpustila. Jenže tys mi odpověděla, abych šel
spát tam, kde jsem spal předešlou noc." „Mohla jsem snad vědět, že jsi spal
s ženou svého příbuzného?" Erlend stál, zbledl a znovu zčervenal. Potom
se obrátil a beze slova odešel ze světnice. Kristina stála dlouho nehnutě
s rukama pevně sepjatýma pod bradou a hleděla do světla. Potom pozvedla
s trhnutím hlavu a dlouze vydechla. Jednou mu to musela říct…
Použitá literatura:
Undsetová, Sigrid. Kristina Vavřincova, Lidové nakladatelství, 1977
128
Nikolaj Petrovič
Nikolaj Petrovič - Jsme ve vesmíru sami?
Citáty z knihy:
Co je to vlastně láska? Síla tohoto trojnásobného citu je neobyčejná. Působí
jako zvětšovací sklo. Z tisíce lidí vidíte jen jediného, ten se okamžitě
zvětšuje, přibližuje, roste… A najednou zaujímá v milující duši více místa
než všichni ostatní milióny obyvatel Země. Proud citů člověka mění.
Probouzí se v něm někdo jiný, silný, lepší. Odhalují se nové pokladnice
vědomí a citů. Kdy se historicky zrodil v lidech tento nadevším vítězící cit?
Kdy vystřídal biologickou pohlavní přitažlivost? Zřejmě se to stalo v době,
kdy skupinové manželství nahradila rodina moderního typu, kdy
matriarchát vzdal své pozice. Nejstarší svědek o lásce je obecně známý; je to
hlava Nefertiiti. Kámen až k nám přenesl přes celá tisíciletí její krásu i
velikost jejího ducha. Ne nadarmo se kopie této sošky v miliónech
exemplářů rozběhly po celém světě. Faraón Achnaton zanechal mnoho
svědectví o své lásce k Nefertiiti. Ani tisíciletí je nezavála. Člověk přirozeně
zdědil po svých živočišných předcích instinkt pohlavního rozmnožování. Ale
práce a rozum přeměnily tento instinkt v nejvyšší vzlet lidských citů, ve
stimul nejplnějšího rozvití osobnosti. Schopnost a potřeba milovat je tedy
dalším rysem, který charakterizuje rozumného člověka. Básník A. Blok
říkal: Jenom zamilovaný má právo nazývat se člověkem.
Jak je tomu na druhých obydlených světech? Procházejí myslící bytosti
všude tak trnitou cestou ke svobodě nebo to byl osud pouze zemského
pokolení? Dojde-li ke kontaktu s jinými světy, bude odhaleno i toto
tajemství. Velké skvrny nám napovídají, že vývoj lidstva se neubírá
přímočarou cestou pokroku. Pod vlivem brzdících sil dochází k řadě
129
odchylek a omylů. Ale lidská lavina nakonec všechno smete a žene se dál,
kupředu, kupředu… Až návštěvníci z jiných světů uvidí Zemi, možná že jí
dají nepěkný název „Planeta mravenišť". Budou k tomu mít své důvody. Ty
hromady obydlí mají dokonce vlastní atmosféru. Co vdechuje obyvatel
velkoměsta? Především samozřejmě výfukové plyny automobilů. Vlny
benzínových spalin otřásají mraveništěm. Za druhé je to kouř a popílek
z továren, hromady prachu. Pro celou cestu, která trvala milióny let, od
dryopiteka až po současného člověka, vynecháme-li nepatrný poslední úsek,
je příznačná vysoká fyzická aktivita. Patří do ní zdokonalování pracovních
nástrojů, lov, obrana před nepřáteli, zemědělství, chov dobytka atd. Člověka
té doby můžeme plným právem nazývat - Člověk dynamický! Co se však
stalo na posledním úseku? Duševní činnost začala vytlačovat fyzickou.
Objevuje se nový druh - „Člověk statický".
Použitá literatura:
Petrovič, Nikolaj. Jsme ve vesmíru sami?, Lidové nakladatelství, 1983,
přeložil Ivo Budil
130
Phyllis Allfreyová
Spisovatelka anglického původu, básnířka a levicově orientovaná
novinářka, se narodila 24. 10. 1915 na ostrově Dominika v Karibském moři,
obývaném převážně černošským etnikem. Autorka vystudovala v Anglii,
Belgii, Německu a Francii a provdala se za Angličana Roberta Allfreye.
V Londýně působila ve Fabiánské společnosti, v Labour Party a v parlamentní
komisi pro záležitosti Západoindického souostroví. V roce 1953 byla
odměněna druhou cenou v mezinárodní básnické soutěži a brzy nato
dokončila svůj první román Dům mezi orchidejemi. Vložila do této prózy
mnoho ze svého života a zúročila v ní zkušenosti ze sociálního kvasu na
rodném ostrově. Ačkoliv je příběh vyprávěn ústy černé chůvy, ztotožňuje se
vlastně
autorka
s Joan,
s jednou
z postav,
už
v mládí
pokrokovou
intelektuálkou, provdanou za muže, který bojoval ve španělské válce. Autorka
vydala v časopisech a různých antologiích ještě čtyři básnické sbírky a řadu
povídek. V roce 1954 se vrátila na ostrov Dominika, kde se zúčastnila se vší
energií zralé čtyřicetileté ženy politického života. Byla zvolena federální
poslankyní za ostrov a v letech 1958 - 1962 působila jako ministryně
veřejných prací a sociální péče federace. Rovněž byla redaktorkou listu
Dominica Star. Dům mezi orchidejemi je dílo mimořádného významu pro
literaturu karibské oblasti.
Dům mezi orchidejemi
Na jeden z Návětrných ostrovů v Karibském moři, ostrov Dominika,
nás uvádí nevšední kniha o životě tří sester, tak jak ji napsala u nás dosud
neznámá spisovatelka, autorka zatím jediného románu, pokládaného dnes za
dílo značné poznávací hodnoty. Phyllis Shand Allfreyová v něm zřejmě
nemálo čerpala ze svého života a inspirovala se prostředím rodného ostrova,
který před námi vyvstává ve vší své exotické kráse. Pro rodinu anglického
131
lékaře, jejíž osudy román zachycuje, se však v té kráse skrývá i rozklad a
tragédie, a mladé dívky postupně opouštějí domov, aby poznaly širší svět.
V době, kdy vstupujeme do příběhu, se všechny tři po letech vracejí, s nově
získanými životními zkušenostmi a dvě z nich i se svými malými syny. Do
starého patricijského domu, kde po léta žili jenom stárnoucí, životem
poznamenaní lidé, vnáší vpád nesmlouvavého mládí mnoho neklidu a změn a
rozvrací dosavadní, byť jenom zdánlivou pohodu. Nejstarší dcera Stela, dívka
prudké, citlivé povahy, se nedokáže smířit s tím, jak její otec, psychicky
zničený světovou válkou, podléhá drogám, a pokusí se sama zakročit. Nad
smrtí překupníka s drogami visí otazník. Joan začne na ostrově organizovat
strádající nezaměstnané dělníky a dostává se do konfliktu s katolickými
kněžími, kteří až dosud nerušeně ostrov ovládali. A krásná lehkomyslná
Natálie předvede celé rodině, jaká je síla peněz. Všechny tři sestry spolu
soupeří o lásku Andrewa, svého přítele z mládí, těžce a - podle názoru
ostrovanů - nevyléčitelně nemocného. O všech událostech a změnách
v osudech celé rodiny vypráví autorka ústy staré černé chůvy, která všechny
tři dívky od dětství vychovala a dívá se na ně nejen svýma láskyplnýma
očima, ale i s jistým odstupem a především s hlubokou životní moudrostí.
V románu se nám dostává do rukou poutavá, barvitě napsaná kniha ze
vzdáleného světa, kam však už ve třicátých letech doléhají znepokojivé
události hýbající Evropou, a její hrdinové se nám stanou p řes nezměrnou
vzdálenost důvěrně blízcí.
Pocházím z ostrova, který se větrem sytí
a voní vanilkou a cukrem, spanilý,
na slunci tropů u paty se mu třpytí
hřbety všech modrých vln vroubících Antily.
Daniel Thaly
132
Ostrov existuje, ale všechny postavy,
jimiž jsem jej zalidnila, jsou dílem mé obrazotvornosti.
Citáty z knihy:
„Lávka se prolomila!" řekl Buffon. „Takové neštěstí! Rozbil ji vítr a déšť.
Najednou vidím toho člověka ve vodě. Tak jsem se dal do křiku a po silnici
přiběhly tři ženské, co tam trhaly blízko citrusy. Vytáhli jsme mrtvolu na
břeh a ženské to šly oznámit do města. Klobouk byl pryč - ten jeho krásnej
klobouk - uplaval po vodě. Ale tohle jsem našel mezi kamením. Kamení je
tam řádsky ostré. Zachytil se za ně šatama, a tohleto -" Zpod hadrů vytáhl
Buffon kufřík se štítkem, který jsem si tak dobře pamatovala. Stálo na něm:
„H. Lilipoulala, Port-au-Prince". Z kufříku ještě teklo, ale kůže byla pevná
a nepropustná a kufřík pevně zavřený. Mamsele Bosquetová natáhla
tenoučkou ruku a tiše řekla: „Dej mi ten kufr, Buffone." Buffon jí kufřík
podal a mamselle Bosquetová se trochu vzchopila a zeptala se: „Cos udělal
s mlékem?" Buffon se přiznal, že nechal láhve na břehu vedle mrtvoly.
„Tak si jdi zase po své práci," řekla mu mamselle. „Možná že si s tebou
bude chtít promluvit policie. Ale počkej - počkej chviličku."
V domě nezbyl jediný muž. Už to zas byla ženská domácnost tak jako kdysi
Růžová vila. Musím se přiznat, že mi to v mém stavu bylo docela milé. Paní
mi před časem řekla, že děvčata vnesou do domu zase trochu života. Ale ony
toho přinesly víc - přivezly svoje syny, soužení a milostné propletence, které
už byly nad síly takové staré černošky, jako jsem já. Vzala jsem svého
porcelánového kakadu a svěřovala jsem se mu, že jen co se dovím, jak pán
přistál, vrátíme se zas domů, do naší maličké chaloupky. Netušila jsem
tehdy, co mě tu ještě čeká za zprávy, - jak se Ned vrátí a bude i před
133
babičkou vyprávět: „Děda se mě držel celou cestu za ruku. Radši jsem se ho
nepouštěl, protože se moc bál. A když jsme přistáli, ještě pořád se mě držel,
jenomže ruku měl úplně ztuhlou a studenou a sundal mu ji až pan doktor."
Ne, ve snu jsem nepomyslela, že ho uslyším, jak nám v té své nevinnosti poví
něco tak strašného, i když jsem hned od začátku věděla, že pán odjíždí
navždycky. Taky jsem měla být moudřejší a domyslet si, že když má někdo
tak divně naprasklé srdce, musí mu přece v nenadálém zápasu mezi
strachem a odvahou, vysoko na větrné obloze, dočista puknout.
Použitá literatura:
Allfreyová, Phyllis. Dům mezi orchidejemi, nakladatelství Svoboda, 1986,
přeložila Zora Wolfová
134
Edgar Allan Poe
Edgar Allan Poe (1809 - 1849) - americký romantický básník, prozaik,
literární teoretik a esejista.
Jeho život „uvadal" od samého svého počátku. Otec od rodiny odešel
ještě před synovým narozením: matka zemřela v roce 1811 ve svých
čtyřiadvacesti letech na tuberkulózu a zanechala po sobě tři sirotky: Williama,
který po otci zdědil sklony k alkoholismu a rovněž předčasně zemřel,
mentálně retardovanou Rosalii a Edgara, jehož záhy adoptovala rodina
Allanů, obchodníků s tabákem, kteří pobívali střídavě ve Spojených státech a
v Anglii. Od pěstounské rodiny v osmnácti letech utekl. Pití a gamblerství mu
nedovolilo dokončit univerzitní studia, z armády i vojenské akademie, kam se
poté z důvodů finanční nouze uchýlil, ho vyhodili pro nedisciplinovanost,
podobně skončila jeho námezdní novinářská kariéra. Ve 27 letech se oženil se
svou třináctiletou sestřenicí Virginií; jejich překvapivě šťastný a vřelý vztah
ovšem hubily dívčina nemoc a Poeovy deprese, poloviční šílenství, drogy a
alkohol. V roce 1847 Virginia zemřela. Poe ji přežil jeo o dva roky: 3. října
1849 byl nalezen opilý a omámený drogami na chodníku v Baltimoru;
následující čtyři dny proležel v komatu; jako příčinu smrti doktor určil
překrvení mozku. Pohřbu se prý účastnili jen čtyři lidé.
„Jeho nadání je takového druhu, že mu nikdy nebude potěchou,"
napsal o Poeovi v jistém dopise jeho adoptivní otec. V českých překladech se
Poe pžedstavil záhy po své smrti: v roce 1853 vyšly v Lumíru povídky Zlatý
brouk a Na slovíčko s mumií; o tři roky později se tamtéž objevily první
převody básní; v roce 1869 vyšel baladický Havran. Z četných povídkových
výborů, které se dosud dočkaly různých edic, je nejrozsáhlejší Jáma a kyvadlo
(Odeon, 1975); v doslovu Povídkář Poe podává Martin Hilský přesný obraz
magnetického poeovského universa: „Poeův svět je světem neustálého
135
přitahování a odpuzování. Stále před Poem utíkáme, stále se k němu
vracíme. Někdy mu nerozumíme. Často je nám povaha jeho světa cizí. Jeho
osamělé postavy, zbavené přirozené emocionality a erotických vztahů, se
nikdy nestanou našimi přáteli. Jeho jazyk plný superlativ a vykřičníků nás
bude vždycky podivně znepokojovat. Zavřené prostory, umělé osvětlení,
sugestivně tikající hodiny a ve tmě svítící oči, které se objevují v Poeových
povídkách, nás však zároveň podmanivě přitahují. Jako by Poe na nás
s jistou ironií zkoušel literární hypnózu. Jako bychom s ním zasedli k velice
napínavé, vzrušující hře. Vypravěč Poe sedí proti nám a pod maskou
vážnosti má ironický úsměv…"
Jáma & kyvadlo a jiné fantastické příběhy
Ve výboru 14 povídek nás Edgar Allan Poe vede do pochmurného
světa své originální obrazotvornosti. Působivost jeho děl čas nezmenšil, i po
dvou stech letech od autorova narození se nám nad povídkami tají dech a
hrůzou naskakuje husí kůže. Napětí, strach a pocit zmaru, zšeřelé světy
rozpolcených postav, pološílených vypravěčů a hroutících se bytostí nás stále
děsí i lákají, odpuzují i neodolatelně přitahují, takže po večerech znovu
usedáme pod lampu a noříme se mezi stíny Poeových temných hrdinů.
Citát z povídky Černý kocour:
Pod tíží těchto muk ve mně uhasl i poslední nepatrný zbytek dobra. Zlé
myšlenky se staly jedinými průvodci mé duše - posedly mne nejtemnější a
nejhorší představy. Má dosavadní nevrlost přerůstala v nenávist ke všemu
na světě a k celému lidstvu. Ach, ponejvíce se nebohou obětí mých náhle
propukajících a zhusta se vracejících výbuchů slepé zuřivosti stávala - ó,
jaká hanba - má mlčky trpící žena. Jednoho dne šla se mnou tato žaluplná
trpitelka kvůli nějaké domácí potřebě do sklepa starého domu, který jsme
v nouzi obývali. Kocour se po strmých schodech hnal za mnou a málem
136
mne srazil dolů. To mne rozčílilo takovou měrou, že jsem uchopil sekeru
(zapomněl jsem zcela na bázeň, která mne až doposud krotila) a rozehnal se
po zvířeti - byl bych ji jistojistě zabil, kdyby rána dopadla, avšak žena
zastavila mou ruku. Tento zásah vyprovokoval mou zuřivost k opravdu
ďábelskému šílení. Vytrhl jsem se z jejích rukou a zaťal sekeru hluboko do
její hlavy. Bez hlesu klesla okamžitě mrtvá k zemi. Hned po dokonání této
hnusné vraždy jsem začal s veškerou rozvahou přemýšlet, kam ukrýt
mrtvolu. Věděl jsem, že bych ji nemohl ani ve dne, ani v noci odstranit
z domu, aniž bych se vydal všanc podezřívavosti sousedů. Na mysl mi
přicházely rozličné plány. Zprvu jsem chtěl mrtvolu rozsekat na malé
kousky a pak je jeden po druhém spálit. Pak jsem se zase rozhodl, že vykopu
ve sklepě hrob. Vzápětí jsem připadl na to, že nejlépe bude, když ji hodím do
studny, jež stála ve dvoře - anebo ji zavřu jako nějaké zboží do bedny a tu
dám odnést nosičem. Konečně jsem přišel na myšlenku, jež se mi zdála být
mnohem lepší než všecky mé dřívější plány. Rozhodl jsem se, že mrtvolu ve
sklepení zazdím, jak to podle historických zpráv činívali se svými oběťmi
středověcí mniši.
Použitá literatura:
[1]
Poe, A. E. Jáma & Kyvadlo a jiné fantastické příběhy, nakladatelství
XYZ, Praha, 2009, z anglických originálů přeložili František Bíbl,
Václav Černý a Adolf Gottwald. Uspořádal, k vydání připravil, úvodní
slovo a ediční poznámku napsal Radim Kopáč
[2]
http://cs.wikipedia.org/wiki/Edgar_Allan_Poe
137
Valja Stýblová
Prof. MUDr. Valja Stýblová, DrSc. (1922) je česká spisovatelka, lékařka a
bývalá politička.
Narodila se v rodině legionáře, poměrně brzy se dostala do Prahy, kde
absolvovala gymnázium. Poté vystudovala medicínu (1950), roku 1965 se
stala docentkou a roku 1977 profesorkou neurologie. V roce 1973 byla
jmenována vedoucí katedry neurologie a psychiatrie Lékařské fakulty
hygienické Univerzity Karlovy, o rok později byla jmenována přednostkou
Neurologické kliniky LFH UK a FNKV, kde pracovala od promoce až do
důchodu v roce 1990. V letech 1981-1990 byla poslankyní Sněmovny lidu
Federálního shromáždění.
Psala prózy z lékařského prostředí. Dějem svých knih dokáže sice
roztesknit a dojímat, ale ani svým nejlepším románem Skalpel, prosím
nevybočila z konvenčního proudu literatury. Její knihy byly přeloženy do
angličtiny, běloruštiny, bulharštiny, estonštiny, francouzštiny, litevštiny,
lotyštiny, maďarštiny, němčiny, polštiny, ruštiny, slovenštiny, slovinštiny a
španělštiny.
Nevěra
Nevěra a manželský trojúhelník - proč se k tomuto starému, po celé
věky však aktuálnímu tématu znovu vracet? To proto, že toto téma
nesčetněkrát umělecky ztvárňované vždy znovu láká nejen tvůrce, ale vždy
znovu dokáže zaujmout a strhnout i dnešního člověka. Také Valja Stýblová
je zvolila pro svou novelu Nevěra, v níž odvíjí příběh mladého páru,
zasaženého mnoha vnitřními otřesy a citovými zvraty. Bez drastických
rekvizit, střídmými prostředky vtahuje čtenáře do osudu svých hrdinů, dokáže
evokovat sympatii i antipatii k jejich jednání, a to bez laciných autorských rad
138
a postojů. Zachycuje jeden z mnoha příběhů, jakých je kolem nás bezpočet,
vypráví příběh typický, který je však svým způsobem také jedinečný a který
má proto mnoho předpokladů, aby čtenáře zaujal.
Citáty z knihy:
„Nikdy jsme jeden druhého neklamali! Jak si můžete být tak jistá? Slepě
důvěřovat se nesmí nikomu na světě, ani nejbližšímu člověku." Zarazila se.
„Chcete tím naznačit, že měl Štěpán někoho rád už dřív?" „Chraň bůh, nic
takového! Ale znám přece lidi, vím, že láska má své vlastní zákony. Cit
vzplane a věrnost shoří jako kus papíru. Důvěra mezi partnery, to jsou slova
z knížky, proslov ve svatební síni. Nejdřív jsou bláhové sliby, láska na věky a
pak stačí jedna malá příležitost." „Nemáte pravdu," vybuchla. „Důvěra je
jen jedna: mezi lidmi, v práci nebo mezi dvěma partnery, to je přece úplně
stejné. Buď se na někoho mohu spolehnout, nebo ne…" Zaútočil: „A kde
je vaše důvěra, když jste jela sledovat manžela na letiště?" „Neměla jsem to
dělat," řekla bezbarvě. „Čestnější bylo zeptat se ho přímo." „A co by vám
tak asi řekl?" „Nevím. Něco už by mi řekl." Dojatě se usmál. „Nakonec
obviníte sama sebe. Je to od vás krásné, ale nesmíte být tak romantická.
Život je tvrdá hra, musíte se s tím smířit. I manželství je tvrdá hra. Silnější je
ve výhodě." „To jistě. V případě rozvodu se mu podaří vysoudit děti nebo
urvat barevný televizor." „Ale tak jsem to přece nemyslel!" „Tak jak jste to
myslel?" „Ženy obvykle vyčítají, pláčou. Za jedno klopýtnutí udělají doma
manželovi peklo. Lepší taktika je vědět svoje a mlčet. Buď se všechno vrátí
do starých kolejí, anebo…" „Rozumím vám. Oko za oko, zub za zub. Jedna
moje známá to dělá taky tak. Když se manžel vymluví na služební cestu, strčí
děti k sestře a pozve si domů přítele." „No a? Člověk se musí umět
přizpůsobit. Každé milostné okouzlení jednou skončí a co pak? On je ženatý,
ona vdaná. Mají vedle sebe živořit?" „Proč? Mohou si to otevřeně přiznat a
139
rozejít se." „Souhlasím s vámi, pokud tu nejsou děti. Víte, co pro ně
znamená rozvod? To už je skutečně lepší se dohodnout, přimhouřit oči…
Z rozumných manželů se mohou stát přátelé. Proč by přítel nedopřál tomu
druhému trochu citového vyžití? Kousek nezávazné lásky, která zpříjemní
život a zmizí stejně rychle, jak se objevila?" Prohlížela si ho tvrdýma,
neúprosnýma očima, tohle je tedy Silvar. Trocha citového vyžití! Nezávazná
láska, která zpříjemní život. Když se s jeho rodinou vídali, zdál se jí
spolehlivý a bezelstný. Tenkrát na Slapech je Štěpán vyfotografoval. Drželi
se kolem krku: Silvar, jeho manželka a dvě děti. Něčemu se smáli. Skupinka
byla zosobněním rodinného štěstí. Silvar k sobě tiskl holčičku, ona chlapce.
Kdo z rodičů byl ten silnější? On, který se „jednu chvíli přátelil
s Leposavičovou", nebo jeho manželka? Hledala taky u jiných mužů
„trochu citu", kterého se jim už nedostávalo, nebo byla ta slabá, které je
souzeno se smířit a odpouštět?
Použitá literatura:
[1]
Stýblová, Valja. Nevěra, Československý spisovatel Praha, 1984,
přebal navrhl Jiří Rathouský
[2]
http://cs.wikipedia.org/wiki/Valja_St%C3%BDblov%C3%A1
[3]
Prokop, V. Přehled české literatury 20. století, O.K. - Soft, Sokolov
2000, 82 s.
140
Maja Ganinová
Význačná ruská autorka. Narodila se roku 1927, absolvovala strojní
průmyslovku, pracovala v moskevských závodech a zároveň studovala
Literární institut A. M. Gorkého. Debutovala v roce 1954 a zpočátku se
věnovala hlavně reportáži, umělecké a cestopisné črtě. Procestovala řadu
evropských i asijských zemí, zejména Indii a Dálný východ až po
Komandorské ostrovy. Jako prozaička vstoupila do literatury úspěšnou
novelou Nasťa a její děti (1960), po níž následovala řada povídkových
výborů i několik divadelních her, s úspěchem uvedených na moskevských
scénách.
Zlaté osamění
Všechny příběhy moderních samostatných žen v této sbírce Zlaté
osamění jsou osudy lačnícího, zklamávaného i šťastně naplňovaného
milostného citu. Hrdinky jsou vesměs ženy nezávislé, bytostně zaujaté svým
povoláním, jemuž leckdy dávají přednost před nespolehlivým partnerem; jsou
to přesvědčivé, živoucí typy žen různého povolání i mentality; divadelní
herečka, cirkusová artistka, dělnice ze sibiřských dolů, pradlena z amurského
parníku, básnířka, mladá vesničanka s třemi dětmi aj. Vykresleny jsou věcně a
nesentimentálně, s čechovovsky hlubokým a přesným postřehem pro
nejjemnější nuance duševních hnutí programově nehrdinských, a přece
nesmírně skutečných „hrdinek".
Citáty z knihy, povídka Poznámky neslavné básnířky:
„Teď už jsem pochopila, že příčinou těchhle mých podivných nápadů bylo
mé vychování. Moje matka, kterou táta přece jen přesvědčil, aby od potratu
upustila, brzy po porodu svěřila starosti o můj další osud tátovi. Tehdy byl
svobodný. Vyrůstala jsem tak, že jsem občas měla chůvu, asi dvakrát jsem
141
začala chodit do školky, ale nejčastěji mě táta zamykal a nechával samotnou
doma. Pamatuju se, když jsem se probudila a pro klidné svědomí so trochu
pohrála s hračkami - táta mi přísně nařizoval hrát si, aby se mi nestýskalo -,
usadila jsem se u dveří a dívala se klíčovou dírkou, kdo přichází po
schodech. Čekala jsem na tátu. Vracel se někdy velmi pozdě - to asi nešel
rovnou z práce - často jsem u dveří usnula a pak jsem to samozřejmě
schytala. Hosty jsme měli málokdy, vůbec k nám skoro nikdo nechodil,
nejspíš proto, že táta nerad po někom uklízel. Bydleli jsme, jak se dnes říká,
v jednopokojovém bytě, ve skutečnosti to byla trochu vylepšená cela
bývalého klášterního domu. Dveře většiny cel vedly přímo do chodby - naši
oddělovala od chodby malá kuchyňka, kde nebylo nic jiného než vodovod a
plotýnka na topení dřívím. Vzpomínám si, že jsme měli doma vždycky vzorně
čisto a pěkně uklizeno, ale zřejmě smutno. Když jsem se narodila, tátovi už
bylo čtyřicet, a zvykal si na manýry starého mládence: měl rád čistotu a
pořádek, ale chůvy u nás dlouho nevydržely - nejspíš si každá brzy dělala
nároky na roli hospodyně, - a proto si táta raději dělal všechno sám. Měli
jsme velké čtvercové parkety, táta je natíral pastou tmavě višňové barvy, a já
si špinila paty, když jsem po nich běhala bosa. Paty, chodidla punčoch a
šlapky plstěných válenek, v kterých jsem chodila doma v zimě, jsem měla
pořád oranžové. Tapety v pokoji byly tmavě rudé, drobně síťované, shora
lemované širokou obrubou s medvídky v lese; ráda jsem si je prohlížela,
když jsem se povalovala v posteli. Večer, když se táta vrátil z práce, roztápěl
kachlová kamna a já seděla před otevřenými dvířky a dívala se do ohně; asi
mě hypnotizoval. Nevzpomínám si, že bych si přitom představovala něco
zajímavého nebo o tom přemýšlela, ale vím, že odtáhnout mě od kamen a
uložit do postele nebylo nijak snadné. Doma jsem nosila dlouhé flanelové
kalhoty a tenký béžový svetr. Jednou jsem klopýtla a polila ho rybím tukem,
od té doby, ač byl mnohokrát prán, odporně páchl, ale nové věci mi
142
kupovali málokdy, a ten svetr jsem měla ještě, když jsem šla do školy. Táta
uměl dobře vařit. Dělal například znamenitou vaječnou omeletu. Nebo
sekanou ze sleďů, masa, vajec a bílého chleba - takovou dobrotu jsem od té
doby nikdy nejedla. Vzpomínám si, že dokonce pekl mazance a zapékal kýtu
v chlebovém těstě. Můj táta byl ateista, ale o vánocích mi tajně strojil
stromeček - tehdy se to považovalo málem za trestný čin. Měl mne asi moc
rád.
Použitá literatura:
Ganinová, Maja. Zlaté osamění, Lidové nakladatelství Praha, 1978, přeložila
Hana Volfová
143
Francis X. King
Francis X. King je mezinárodně uznávaným vědcem v oboru
srovnávací religionistiky, výzkumu tajných společností a kultů, ezoteriky,
astrologie, teorie a praxe věšteckých metod. Vedle řady vědeckých prací o
období mezi lety 1500 a 1800, jemuž se převážně věnuje, napsal i několik
ilustrovaných bestssellerů jako Kouzelnictví a démonologie, Lexikon
věšteckých umění, Lexikon zakázaného vědění aj.
Nostradamus - Velká kniha předpovědí
Nostradamus, astrolog a lékař žijící v 16. století, si získal slávu na
francouzském dvoře Kateřiny Medicejské, když přesně předpověděl okamžik
a okolnosti smrti francouzského krále Jindřicha II. a konec dynastie Valois.
Za léta svých putování a cest nashromáždil mnohé neobyčejné znalosti, jichž
posléze využil, aby mohl v jiné formě vědomí putovat časem a prostorem.
Tak předvídal lety do vesmíru, revoluce ve Francii a Rusku, obě světové
války, zavraždění Johna F. Kennedyho, příchod „krále děsu" i mimozemskou
invazi. Nostradamův jazyk, ve čtyřverších specificky zašifrovaný, byl
formulován tak, že můžeme předpokládat autorovu znalost starého
mystického vědění - pro většinu z nás, kteří dnes žijeme v čase skepse, je to
hádanka, k níž nemůžeme nalézt klíč. Na základě splněných proroctví jak
z dob předcházejících jeho životu, tak i časů pozdějších, se zkoumá
věrohodnost velkého jasnovidce. V poslední části se kniha zabývá i jinými
technikami předpovídání budoucnosti - I-ťing, tarotem, geomancií, rituálními
věšteckými metodami -, které musel velký Nostradamus nepochybně znát.
Citáty z knihy:
K nejjednoznačnějším čtyřverším patří I, 17. Píše se v něm, že po 40 let
nebude vidět Iris. Iris znamená řecky „duha" a verš nepochybně praví, že po
144
40 let nebude pršet a nastanou extrémní sucha. V následujícím verši se říká,
že Iris se po 40 let bude objevovat každý den. Z toho lze usuzovat na tak
vydatný déšť, který přivodí potopu světa a záplavy, ale slunce se přitom
prosadí natolik, že se objeví duha. Na potvrzení takového výkladu čtyřverší
pokračuje:
Suchá země
vyschne ještě víc,
a až se objeví,
nastanou velké záplavy.
V Bibli se sice píše o potopě, která trvala 40 dní a 40 nocí, ale svět ještě nikdy
nezažil ani potopu, ani období sucha v takovém rozsahu. Verš se tedy musí
vztahovat na budoucnost. Rostoucí obavy v souvislosti se „skleníkovým
efektem" a s ním spojenými změnami klimatu na celém světě včetně
postupování pouští a polopouštních oblastí v některých částech Afriky, které
dřív byly úrodné, by mohly znamenat první krok ke splnění proroctví. Když
se pokusíme vyjít ze zcela zjevný význam verše, pak je pro nás jediným
záchytným bodem „Iris", v řecké mytologii dcera Elektry a sestra Harpyjí.
V Homérově Iliadě je zmíněna jako poselkyně noží, proto sucho a záplavy
musí být pokládány za vážné varování bohů před ekologickou katastrofou.
Iris je navíc manželka Zefýra, suchého západního větru způsobujícího sucha.
Na druhé straně ale drží v ruce džbán na vodu jako symbol deště. Sucho
znamená zároveň hladomor a ve III, 42 hovoří Nostradamus o hladomoru
v Tuscii, tj. Toskáně v Itálii:
Dítě se narodí se dvěma
zuby v krku
a v Toskáně
145
budou padat kameny jako déšť.
O několik let později nebude ani
pšenice,
ani ječmen,
aby uspokojily ty, které hlad
oslabí,
Odkaz na osobu, jež se narodí se dvěma zuby v krku, se znovu objevuje ve
čtyřverší II, 7, rovněž v souvislosti s hladomorem.
Mezi mnoha lidmi, kteří
budou posláni na ostrov,
bude muž narozený se dvěma zuby
v krku.
zemřou hlady,
až osekají
stromy.
„Posílat lidi na ostrov" byla ve Francii běžná praxe v zacházení se zločinci.
Jako trestanecké kolonie přicházely v úvahu Ďábelské ostrovy a Francouzská
Guayana. Klíčem k oběma veršům je abnormální dítě narozené se dvěma
zuby v krku. Nejjasnější odkaz na velký hladomor najdeme ve čtyřverší I, 67
citovaném na stránkách 98-99, uvedu alespoň jedno ze strany 98.
Velký hladomor, jehož blízkost
cítím,
Se bude projevovat znovu a znovu
/v určitých zemích/ a nakonec
zachvátí celý svět:
146
Bude tak velký a potrvá tak
dlouho,
Že /hladovějící/ budou
jíst kořen v lesích a děti
odtrhovat od prsů.
Nostradamus v 90. letech 20. století, příklady čtyřverší, která se vyplnila:
Jednoho dne budou oba velcí
vůdcové přáteli,
všichni uvidí, jak jejich velká moc
dále narůstá:
Nová země bude na vrcholu
své moci,
Muži krve bude
podána zpráva o počtu.
Vetře se, zlý, neradostzný,
odporný,
přinese s sebou tyranskou vládu
nad Mezopotámií
Všichni přátelé nakažení
nevěrnou ženou.
Země je na pohled
strašlivá a černá.
Použitá literatura:
King, X. Francis. Nostradamus, Knižní klub, Praha, 1995, přeložila Ivana
Vízdalová
147
Brigitte Reimannová
Brigitte Reimannová se narodila 21. 7. 1933 a zemřela 20. 2. 1973.
V českém překladu vyšla její novela Za zavřenými dveřmi (1968),
nepřeloženy dosud zůstaly Žena na pranýři a Příjezd do všedního dne.
Poslední své dílo, Franciska, autorka nedopsala, zůstalo fragmentem, protože
zemřela ve věku necelých čtyřiceti let. Vzdor nemoci, kterou poslední léta
svého života trpěla stále bolestněji, vzdor strachu a konečně jistotě, že ani
mimořádná péče a úsilí lékařů nezabrání tomu nejhoršímu, začala psát svůj
román s velkou odhodlaností a vůlí. V Brigittě Reimanové odešla nadějná
autorka, nadaná velkým epickým talentem, senzibilní duše rezonující
nejjemnějšími záchvěvy lidské psýchy, přitom autorka společensky
angažovaná, která svým, byť nepočetným, zato však umělecky zralým dílem
obohatila literaturu NDR.
Franciska
Do politicky složitého rámce vývoje NDR po skončení války, je
zasazen vzrušující osud mladé architektky Francisky Linkerhandové,
hledající své citové zakotvení i smysl své práce v novém státě NDR. Do jejího
života vstupuje pestrá galerie mužů, hluboce ovlivňujících její další životní
rozhodnutí. Primitivní Wolfgang, s nímž uzavře nerozumné manželství,
vzdělaný profesor Reger, její učitel, s nímž spolupracuje na obnově
Gewandhausu, bagrista, bývalý novinář Trojanowicz, tolik se podobající
jejímu bratru Wilhelmovi, který je pro Francisku vzorem ideálního muže,
Schafheutlin, její představený v nově budovaném Německu, s nímž se sice
rozchází v názorech na novou socialistickou výstavbu, přesto však k němu cítí
náklonnost, která je silnější než milostné vzplanutí k Trojanowiczovi. Život
plný zvratů, proher a bolestného hledání nových jistot, život plný politických i
148
pracovních problémů, život nepřikrášlovaný falešným optimismem, ani
neočerňovaný bezvýchodným nihilismem, takový je život Francisky
Linkerhandové, kterou si čtenáři zamilují pro její neutuchající životní elán a
touhu žít plný život.
Použitá literatura:
Reimannová, Brigitte. Franciska, Lidové nakladatelství, 1978, přeložil Karel
Houba
149
Barbara Wachowiczová
Barbara Wachowiczová vystudovala žurnalistiku a teorii a historii
filmu na varšavské univerzitě, debutovala jako novinářka na stránkách deníku
Zycie Warszawy. Několik let pracovala v redakci filmového týdeníku Ekran.
Důležitým mezníkem v její tvůrčí kariéře se stala spolupráce s polskou
televizí – je autorkou několika desítek scénářů, za televizní seriál Ženy jejich
života dostala literární cenu. Její první knížkou byly Filmové příběhy
mladého rytíře, velký čtenářský úspěch měla próza Marie jeho života, která
vychází již ve druhém vydání. Ve všech svých knihách autorka projevuje
obrovský talent k postižení psychologie svých hrdinů a k vylíčení atmosféry a
koloritu doby, v níž žijí.
Marie jeho života
Strhující faktografický materiál a hluboké porozumění pro psychologii
člověka – to jsou základní devizy, které autorka vložila do svého románu
v pěti velkých láskách jednoho z nejslavnějších světových romanopisců,
nositele Nobelovy ceny, Henryka Sienkiewicze. Sienkiewiczovo soukromí,
jeho milostný život byl charakterizován prudkými světly a stíny, vzepjetími a
pády. Přesto však ve čtenáři zůstane pocit, že skutečná velká láska naplňujkící
život, jakou v tolika proměnách mistrně zobrazil ve svém nesmrtelném díle,
se tomuto géniovi vyhnula, že ji postrádal. Každá ze Sienkiewiczových pěti
Marií je jiný typ, má kolem sebe jinou atmosféru a je spojena s jinou etapou
jeho tvorby. Barbara Wachowiczová sebrala všechen existující materiál o
soukromém životě svého hrdiny, se žurnalistickou zvídavostí i vědeckou
erudicí nahlédla hlobuko do Sienkiewiczova nitra, poprvé uveřejňuje mnohé
dopisy a dosud neznámé úryvky z deníků a vytváří tak skutečně atraktivní
dílo beletrizované literatury faktu.
150
Podivnou shodou okolností pět žen,
k nimž Sienkiewicz milostně vzplanul,
se jmenovalo Marie. Žádná se nestala
jeho Beatricí či Laurou, žádná ho
neučinila šťastným.
Julian Krzyzanowski
Úvod knihy:
Pět Marií v životě Henryka Sienkiewicze. Marie Kellerová, první milostné
okouzlení, brutálně přerušené, zanechávající pocit trpkosti; Maryna
Szetkiewiczová, nadevše milovaná, nenahraditelná a nezapomenutelná
manželka; Marynuška Romanowská, třetí Marie a druhá manželka, hrdinka
společenského
skandálu,
„mstivě“
zpodobněná
v RODINĚ
POLANIECKÝCH; Marie Radziejewská, poslední vzplanutí; Marie
Babská – Marka – pátá Marie a třetí manželka, přítelkyně v melancholickém
období klidného stáří. Což mu ani jedna nepřinesla štěstí? Ne, nepočítáme-li
několik jasných let prožitých s Marynou, první manželkou, ukončených její
předčasnou smrtí, v Sienkiewiczově životě se nelze dopátrat nádherné,
bouřlivé a vítězné vášně. Paprsek obyčejného lidského štěstí mu svitl příliš
pozdě. Jaký je rozdíl mezi tím, co vylíčil na stránkách svých knih, a tím, co
mu přinesl život, anebo co si sám připravil.
V moři zla, hlupoty, nejistot a pochyb, jakým je bytí, jediná věc, která stojí
za to, aby člověk žil, je láska, silná jako smrt. Nic krom ní.“
151
Sienkiewiczovy dopisy:
Podnikl jsem sám výlet po vzdáleném mořském pobřeží. Ale – co to říkám,
že sám – vždyť jsem celou dobu myslel na svou drahou a milovanou
snoubenku, takže jsme jej podnikli spolu. Nemohu se zbavit představy, jak
by nám tu bylo dobře a rozkošně ve dvou. Víš, má drahá, milovaná, že
neumím marně plýtvat vroucnými slovy, ale časem se mne zmocňuje takový
stesk, že si nevím rady. V takových chvílích bych za Tvou fotografii, za
prstýnek Tvých drahých vlasů dal všecko, co mám. Jsem zde čtvrtý den,
prohlédl jsem si všecko, všecko jsem poznal, na všecko se podíval – a znovu
v myšlenkách přebíhám stovky mil dělící mě od Tebe a v duchu se už vracím
a na přivítanou Ti líbám nožky.
Kdybych tak mohl očekávat co nejčastější dopisy své Paní, jak bych je stále
toužebně vyhlížel a radostně otevíral! Řekneš-li, že je to upomínka o dopisy,
řeknu prostě: Ano, je to upomínka, nebo ještě jinak – je to prosba, a
odvažuji se doufat, že Tvé srdce nedovolí odmítnout. Jak je se zdravím mé
milované? Nechť se šetří, nechť nejezdí na příliš divokých koních a nechť
má na paměti, že nepatří jen sobě, ale také mně a že je pro mne vším, co
mám na světě nejdražšího.
Se stejnou úctou jako s láskou líbám Tvé nohy, má milovaná, a loučím se
s Tebou s pozdravem; na shledanou co nejdříve!
Henryk.
Dnes Ti už mohu napsat, že bych dal nevím co, abych aspoň na pár dní
uviděl slečnu Marii, která je bytostí na světě mi nejdražší a jedinou ženou,
kterou bych toužil nazvat svou. Nevím však, bude-li s tím její matka
souhlasit. Co se slečny Marie týká, mám na nejistých základech spočívající,
ale neochvějnou víru, že dnes by už svolila podat mi svou milovanou ruku.
152
A Bůh vidí, že by udělala dobře, protože nejvíc milující otec by nemohl být o
své jediné dítě starostlivější než já o ni. Jsou-li síla a dlouhé trvání citu
zárukou budoucnosti, řeknu Ti jen tolik, že jak mě to chytlo pomalu před
dvěma lety v Benátkách, tak mě to drží dosud tolik, že pro to nenajdu výraz.
Prostě řečeno – mám chuť napsat stokrát za sebou – hle, miluji slečnu
Marii, miluju, miluju nade všecko na světě, jako svou nejdražší budoucí
ženu a byl bych nejšťastnější, kdybych to mohl z věže od Svatého kříže
křičet na celý svět.
Použitá literatura:
Wachowiczová, Barbara. Marie jeho života, Lidové nakladatelství Praha,
1979, přeložila Vendulka Zapletalová
153
Dinah Nelkenová
Dinah Nelkenová – německá autorka řady velmi úspěšných románů.
Fleur Lafontainová
Je to především velký milostný román zabírající více jak padesát let
historie Německa na pozadí společenských a politických událostí – válek
pádu různých vlád a krachů burz – sledujeme životní prohry i výhry, lásky,
zrady a hledání nových životních cest Fleur Lafontainové, hrdinky této
dramaticky napsané rodinné ságy, od jejího dětství, prožitého ve
wilhelmovském Německu, přes tragédii první světové války, bídu, inflaci, ale
i lehkomyslný, bohémský život poválečný, příchod nacismu, útěk na Korčulu
a do Říma, až po téměř tragický závěr, kdy po skončení druhé světové války,
místo aby vykročila do nového, svobodou prosluněného života, se ocitá na
klinice pro duševně choré. Spolu s Fleur Lafontainovou vystupuje a prochází
románem celá galerie postav, z nichž především strýc Jean-Louis se
nepochybně zapíše nejhlouběji do paměti čtenářů, kromě hrdinky Fleur, ženy
milující i milované, zrazující i zrazované, ale pevně věřící v lásku a krásu
života a světa.
Citáty z knihy:
Bumke zřejmě mnoho nepřemýšlel, většinou mlčel, a když už jsem začala
vážný rozhovor, odbyl mě vtipem, který jsem zase já neposlouchala. Jednou
večer, rozespalá, jsem v přítmí zpozorovala cosi, co jsem měla už dávno
objevit: na klopě Bumkeho kabátu pověšeného přes židli se leskl odznak
nacistické strany. Z přítmí v obývacím pokoji, kde jsme leželi na gauči, na
mě mžoural jako lesklé kulaté oko odporné zvrhlosti, a zatímco jsem se
vymaňovala Bumkemu z náručí, slyšela jsem, jak říkám: „Co to je?“ „Co?“
154
odvětil Bumke otázkou, jako by ten odznak nenosil už dlouhé týdny pod
klopou kabátu. „Ach jo? No ano… Nerozčiluj se, opravdu jsem nemohl
jinak.“ „Co jsi nemohl jinak?“ Už jsem stála a sahala po pantoflích, když
on sahal po mně – marně. „Buď rozumná, vysvětlím ti to. Dnes se přece
musí…“ „Co se musí?“ „No přidat se k nim! Jinak to nejde. Dělám to
opravdu jen proto, abych znovu získal spojení s velkoprůmyslem, který stojí
za nimi. Co myslíš, odkud by jinak dostávali peníze? Vždyť je to jasné.“ „Co
je jasné?“ „No, že nezůstanu stranou. V tom je budoucnost! Nacisti dokáží
všechno, odstraní nezaměstnané u ulic, a kdybys věděla…“ Náhle mluvil
plynně, dostal se na bezpečnou půdu vlastníka a udělal mi přednášku, v níž
se sice rovněž mluvilo o miliónech nezaměstnaných, ale mnohem víc o
žalostném úpadku celkového objemu průmyslové a zemědělské výroby, za
který vděčíme jen výmarské republice vytvořené socialisty a momentálně
naprosto neschopné nouzové vládě pana von Papena a po ní generála von
Schleichera. „Věř mi, potřebujeme silnou ruku, která by nás vytáhla
z bahna! A proč bychom k tomu nevyužili těch pohůnků?!“ „Protože oni
využijí vás,“ řekla jsem, ještě stále jen s jedním pantoflíčkem nataženým na
noze a s vlasy padajícími do obličeje. „Protože to jsou zločinci, vrazi a
hrdlořezi a protože – díky bohu – to s nimi už jde s kopce. Při posledních
volbách náramně pohořeli. A ty se zrovna teď přidáváš k tomu verbežskému
spolku!“ „Ve straně jsem už déle než rok, od té doby, co jsme zavřeli banku.
Všichni jsme v ní, i bratr, který je generálním ředitelem ve Švábské oceli a
ví, odkud vítr fouká. Vždycky jsem se vyhýbal debatám o politice, a ty jí
nerozumíš za mák, tvůj bratr tě jenom hecuje. Stále křičíte: Výrobní
prostředky do rukou pracujících! Co tím chcete dosáhnout? Fleur,
zapamatuj si, co ti řeknu: Hitler se stane říšským kancléřem a já… já znovu
získám svůj životní standard.“
155
„Opravdu to byla nejkrásnější léta vašeho života?“ ptá se profesor a já si
uvědomuji, že mé vyprávění o chvílích s Philippem – i když ne přímo určené
profesorovým uším, čemuž však při vyprávění mohu těžko zabránit-,
upřímné vzpomínky na promilované jarní noci a nezapomenutelné písečné
duny pod brandenburskými borovicemi, dovedlo zřejmě i v mém matném
podání nejen zobrazit, ale i probudit romantické city. Neboť profesorova
otázka prozrazuje víc než lékařskou starostlivost, a není ani okázalým
projevem důvěryhodného a někdy bezmála důvěrného přátelství, jež mi
denně dokazuje, když mě úpěnlivě prosí, abych se konečně odvážila udělat
první samostatné kroky a měřit vlastní pokroky nejen na centimetry,
přičemž se nade mnou sklání a šíří lehkou vůni brilantiny. Anebo když,
zřejmě pro rozptýlení, se mnou vede takzvané moudré řeči a doporučuje mi
knihy – čtyřiadvacet svazků Goetha-, jež mi umožňují nahlédnout do
podstaty mezilidských vztahů. Neboť podle něho a Goetha se můj vztah
k Philippovi nezavršil v písečných dunách a pod borovicemi, ale právě v tom
velkém citu, který ani nepotřebuje tělesnou blízkost: „Myslíme si, že
milujeme muže, a zatím v něm milujeme to nejvznešenější, co můžeme
milovat.“ S bodrým úsměvem odpovídám: „Přeceňujete mě, a myslím si, že
zároveň podceňujete sám sebe a vlastní znalosti nekonečných hlubin lidské
duše, jak říkával můj strýc Jean-Louis. Vždyť většina lidí velmi realisticky
miluje to, co chápe – to, co v pravém smyslu slova umí pochopit. A že bych
právě já byla výjimkou…?“ „Jste výjimka. A i když věřím, že to byla vaše
nejšťastnější léta… Ach Fleur, byla jste příliš jemná a příliš citlivá, aby se
vás nedotklo velké neštěstí oněch let. Byla byste potřebovala víc klidu, víc
pohody, víc ticha, abyste se mohla uvolnit, abyste se mohla vrátit sama
k sobě, k malému děvčátku Fleur…“ „… něžnému a jemnému jako květ, já
vím. Už jsme se však shodli na tom, že doba, v níž jsem žila, byla jen zřídka
něžná a jemná jako květ. Co jsem se natrápila, kolik starostí jsem měla
156
sama se sebou, se svou prací, se synem Klausem a s Phillippem a s Poldim,
ano, hlavně s Poldim, s bratříčkem Poldim!“ „O tom si promluvíme někdy
jindy. Vaše neobvyklá vazba na něho je důležitou kapitolou celého příběhu,
možná že nejdůležitější, ale na ni potřebujeme čas. Jestliže budu moci zítra
přijít, budeme ho mít dostatek.“ S těmi slovy odchází a po chvíli ho vidím,
jak nasedá do auta, které přes den stojí v zahradě kliniky a večer ho odváží
pryč: osamělý muž – i když ho pacientky obdivují a zbožňují – se vrací do
osamělého domova. Tam vysedává – pokud mohu věřit Tuss – nad knihami,
pak si navečer asi zajde do podobné restaurace, jako je hostinec, vedle
zahradní brány kliniky, znovu se vrátí do prázdného domu, kde na stěnách
stále ještě visí obrazy jeho nešťastné ženy, a v poslední době se mu možná
zjevuje i obraz mých fialkově modrých očí a posměšných rtů. Ty mu, jak
vím, už příliš mnoho navyprávěly o dnech strávených ve Frohnau a o
nocích na bílém hebkém písku pod nedomrlými borovicemi. Vím však také
to, že tento učený psycholog přes všechno svú úsilí najít pravdu sotva co
objeví, jestliže mu sama nedám do rukou klíč. A to nemíním udělat.
Použitá literatura:
Nelkenová, Dinag. Fleur Lafontainová, Melantrich, Praha, 1980, přeložila
Antonie Urychová-Tomášková
157
Dieter C. Sinn
Dieter C. Sinn (narozen 19. září 1931 v Mannheimu) v knize věnované
slavnému obrazu mony Lisy projevil nejen svůj „zájem o světoznámou
Neznámou.“ Vycházel i z fundovaného základu vlastních studií (klasická
filologie, historie a filozofie na univerzitách v Heidelbergu a Freiburgu) i
z pozdější profesorské praxe. V létech 1959 – 1962 získal vědecké
stipendium, jako redaktor spolupracoval posléze s nakladatelstvím Duden
v Mannheimu a Schwabe – Co v Basileji. Od roku 1967 se věnuje pouze
literární tvorbě.
Mona Lisa
Po dlouhá staletí se táží všichni, kteří spatřili nezapomenutelný úsměv
na portrétu známém jako Mona Lisa či La Gioconda, koho vlastně tehdy
Leonardo da Vinci portrétoval. Co znamená tento úsměv? V autorské fabulaci
se spisovatel pokusil podat jedno z možných vysvětlení. Vedle romantické
dějové linie o nenaplněné lásce k jednomu z rodu Medicejských a marném
pokusu ženy aspoň jednou se ještě vzepřít vynucenému životu po boku
manžela vybraného jinými se odvíjí ještě linie druhá: dobová freska Itálie,
uměleckého světa a střetů dvou velikánů Leonarda da Vinciho a Michelangela
Bounarrotiho i života, přání, tužeb a snah prostých lidí, jejich hledání sebe
sama i odvěkých hodnot dobra a zla.
Citáty z knihy:
„… tohle je mé oblíbené místo… Jak často jsem tu stávala a snila
s otevřenýma očima. Tamhle na severu se táhnou Apeniny a směrem na
západ je moře… Právě to mám ráda, když skutečnost a sen splývají. Na
tomhle místě ti patří všechno, co oči vidí… Brzy mi bude pětadvacet… Jak
158
jsem už stará! Jestlipak mi zbyde ještě čas, abych spatřila Guliana? Jak jen
si ten Leonardo dává na čas! Kdyby byl můj portrét už hotový, kdyby byl už
poslán, určitě bych od Guliana dostala nějakou zprávu! Slunce jí rudě
prozařovalo skrze chvějící se víčka. Po tvářích jí skanulo několik slz.
Nechala je vysušit sluncem a přitom se usmívala. Byl to úsměv s nádechem
něžnosti, potlačené ironie a byl v něm i stín smutku.“
Použitá literatura:
Sinn, Dieter. Mona Lisa, Lidové nakladatelství, 1980, Praha, přeložila Věra
Houbová
159
Lev Nikolajevič Tolstoj
Počátek tvorby L. N. Tolstého spadá do doby prohrané krymské války a
rolnické reformy z roku 1861 a poslední jeho díla vznikla po porážce první
proletářské revoluce roku 1905. Hluboké proměny ruské společnosti
poznamenaly vnitřní vývoj jeho složité, silné a nepoddajné osobnosti stálým
neklidem, hledačstvím a rozpory.
Hrabě Tolstoj patřil svým původem k nejstarším aristokratickým
rodinám Ruska. Narodil se 9. září 1828 (podle nového kalendáře) v Jasné
Poljaně nedaleko Tuly. Šťastné dětství záhy přervala smrt obou rodičů. Za
pobytu v Kazani začal studovat na univerzitě a vedl život zlaté mládeže.
Studia nedokončil a vrátil se do Jasné Poljany se záměrem pozvednout život
svých nevolníků. Když utrpěl nezdar, vstoupil do armády a roku 1851 odjel
s bratrem Nikolajem bojovat na Kavkaz. Zde vytvořil svou prvotinu Dětství,
která po otištění v časopise Sovremennik připoutala k němu rázem pozornost
jako k velké naději ruské literatury. Potvrdil to svými dalšími díly:
vojenskými skicami v Kavkazu, vesnickými povídkami Statkářovo jitro a
Polikuška, pokračováním autobiografické trilogie v Chlapectví a Jinošství a
zejména pak uměleckými reportážemi o obraně Sevastopolu, jíž se sám
účastnil, Sevestopolskými povídkami (1855 – 1856). Po krymské válce
odešel z armády a v letech 1855 – 1856 se v Petrohradě stal předmětem sporů
mezi revolučními demokraty a liberály. Novela Rodinné štěstí (1859) a
poetická próza Kozáci uzavřely jeho rané období, jež z různých hledisek
znamenalo přípravu k jeho vrcholné tvorbě 60. a 70. let. Na přechodu k ní
však prožil vážnou krizi, z níž hledal jistoty ve sblížení s prostým lidem:
oddal se proto vyučování rolnických dětí ve škole, kterou sám založil, a
vydával pedagogický časopis Jasnaja Poljana, propagující svobodnou
výchovu. Dvě cesty do západní Evropy ho jen utvrdily v nedůvěře v městskou
160
civilizaci. Po návratu se proto trvale usadil v Jasné Poljaně a prožil tu mezi
vesničany většinu života, vzdálen společenských center Ruska.
Po sňatku se Sofií Andrejevnou Bersovou v roce 1862 nastala
poměrně nejklidnější a spisovatelsky nejintenzívnější doba jeho života.
Plodem těchto let životní pohody na vrcholku tvůrčích sil se stala románová
epopej Vojna a mír (1865 – 1869), historický román o Napoleonově vpádu
do Ruska, který byl zároveň svéráznou odpovědí Tolstého na spor o vývoji
Ruska po rolnické reformě tím, že vyzvedal lid jako hlavní sílu určující běh
dějin. Nové zaujetí pedagogikou, příprava Slabikáře (1871 – 1872) a
Ruských knížek ke čtení, odděluje Vojna a mír od druhého velkého románu
Anny Kareninové (1875 – 1878). Tolského tématem se tentokrát stala
bolestivě na něho doléhající ruská současnost 70. let; příkrý nesouhlas
s vývojem země, rozrušujícím základy patriarchálního zřízení, se v románě
projevil celkovým pesimistickým laděním, tragismem příběhů i hledáním
východiska z mravní a společenské krize.
Stále se stupňující nespokojenost Tolstého vyústila na přelomu 70. a 80. let
v osobní drama, vyvolané ztrátou životního smyslu a hrůzou ze smrti, jež
přerostlo ve všeobecnou krizi jeho světového názoru. Vyřešil ji radikálním
přechodem na pozice patriarchálního rolnictva, ztotožněním s jeho postoji a
přijetím mužického způsobu života. Ve své Zpovědi (1879 – 1880) a v řadě
náboženských traktátů a publicistických spisů formuloval utopistickosocialistické učení o mravním sebezdokonalování, k lásce k bližnímu a
neprotivení se zlu násilím; opíral se přitom o lidové sekty a východní
náboženství. V duchu tohoto učení zavrhl jako nástroje útlaku a lži všechny
státní instituce, oficiální církev i novodobou civilizaci a kulturu – včetně
vlastních děl. Učedníci jasnopoljanského proroka rozšiřovali pak tolstojovství
mezi lidem v Rusku i za jeho hranicemi.
161
S názorovým obratem souvisela i potřeba oprostit umělecké prostředky.
Výtěžkem této snahy Tolstého byly prostě vypravované legendy pro lid.
Postupem času se však zase vrátil k analytickému a psychologickému
realismu. V dílech této doby – povídkách Smrt Ivana Iljiče (1886),
Kreutzerova sonáta (1891), v dramatu Vláda tmy (1887) i v posledním
velkém románu Vzkříšení (1899) se však nové názory projevily až útočně
kritickým zachycením ruské skutečnosti („strháváním všech a jakýchkoli
masek“), neskrývanou publicističností a dramatismem. V povídce Otec
Sergij a v dramatu Živá mrtvola, vydaných až posmrtně, neviděl jiného
východiska z nelidského světa výsad, lži a násilí než útěk ode všeho; v Hadži
Muratovi (1912) naopak oslavil zmužilý boj za svobodu a lásku k životu.
Učení o neodpírání zlu násilím vyzývalo sice k pasívní rezistenci, avšak
ze samého Tolstého činilo buřiče a bojovníka, účinně zasahujícího do
společenského dění. Zvláště posledních 15 let života je vyplněno jeho carskou
vládou, ale nedotknutelný díky světové slávě, vystupoval s výzvami proti
hladu, proti násilí rusko-japonské války a po porážce revoluce 1905 proti
popravám revolucionářů. Jako umělec, myslitel a veřejný činitel se stal
jednou z nejvýznamnějších mravních autorit 19. století. Vnitřní rozpory a
neshody s rodinou a tolstojovci přivedly Tolstého k rozhodnutí tajně opustit
Jasnou Poljanu; na útěku z domova, doprovázen osobním lékařem Slovákem
Dušanem Makovickým, onemocněl a zemřel 20. ůistopadu 1910 na stanici
Astapovo (nyní Lev Tolstoj). Odpočívá v prostém hrobě mezi duby
jasnopoljanského parku.
Lev Nikolajevič Tolstoj patří k spisovatelům, jejichž díla čtou se
zájmem všechny generace všech kulturních národů světa. Není to jistě jenom
proto, že L. N. Tolstoj dovede mistrovsky zpracovávat témata se širokým
výsekem ruské společnosti druhé poloviny 19. století, ale hlavně proto, že
162
otázky, jež ve svých dílech klade a řeší na vysoké umělecké úrovni,
s realistickou pravdivostí a strhujícím mravním patosem, klade si víceméně
každá generace. Je pochopitelné, že odpovědi na tyto otázky se různí podle
společenskohistorických podmínek té které generace a této zákonitosti se
nemohl vymknout ani Tolstoj. Vedle Vojny a míru patří Anna Kareninová
nepochybně k Tolstého dílům nejčtenějším a nejznámějším. Milostný román
krásné aristokratky Anny Kareninové, která měla odvahu postavit se
společnosti tváří v tvář, zavrhnout její pokryteckou morálku a veřejně se
přiznat ke své lásce, opustit pro ni zajištěné postavení, svého muže a
milovaného syna, dojímá a vzrušuje hloubkou opravdového citu, touhou po
mravní čistotě, také však svým tragickým koncem. Anna Kareninová je z těch
velkých ženských postav světového písemnictví, které ztělesňují odvěkou
touhu po svobodě a štěstí, po harmonii citového a rodinného života, které, i
když v boji s egoismem, pokrytectvím a nepochopením až příliš často
ztroskotávají, jsou milovány pro svou mravní velikost a statečnost podstoupit
vše pro to, aby dosáhly smysluplnosti své existence a lidské důstojnosti. Jako
mnohá díla prošel i román Anna Kareninová, než doznal svou konečnou
podobu, poměrně složitým vývojem. Tolstoj, jenž uznával za jednu
z neměnných hodnot manželství, rodinu a manželskou věrnost, napsal
původně román o ženě z aristokratických kruhů, která se těmto hodnotám
zpronevěří, oddá se živelné vášnivé lásce a svůj přestupek nakonec zaplatí
životem. Avšak dílo takto pojaté autora neuspokojilo. Je příznačné, že ačkoli
původní román napsal Tolstoj za necelé dva měsíce, na jeho definitivní verzi
pracoval několik let. V konečné podobě nejde již jen o nevěru a tragický
konec jedné lásky, ale o pronikavý pohled na rozkládající se feudální
společnost, která se ocitá v krizi. V postavě Konstantina Levina, tohoto
podivínského mudrlanta, věrného manžela, něžného otce, vášnivého lovce a
filozofujícího hospodáře až příliš dobře rozeznáváme myšlenky, postoje a
163
názory samého L. N. Tolstého. Levin, právě tak jako Tolstoj, chápe
neudržitelnost situace, v níž se ruská společnost nachází, cítí a vidí
protikladnost třídních pozic mezi šlechtou a rolnictvem, chce tento problém
řešit, současně se však leká důsledků, které by toto řešení mohlo přinést.
Východisko vidí v jakémsi mlhavém ztotožnění se s rolnictvem, v tom, co
vyslovil prostý rolník: žít pro duši, ne pro břicho, milovat bližního, ne ho
rdousit… Nové zpracování románu zasadil Tolstoj do rámce širokých
společenských souvislostí, v nichž tragédie Anny Kareninové nevyznívá jen
jako osud nevěrné ženy, ale především jako tragický osud nejlepších a
nejušlechtilejších lidí, jímž společenské podmínky nedovolují žít tak, jak by
žít chtěli a měli.
Citáty z knihy Anna Kareninová:
Ano, je to velké trápení a člověku byl dán rozum, aby se ho mohl zbavit.
Tedy se ho musí zbavit. Proč nezhasit svíci, když už člověk nemá, nač by se
díval, když si oškliví vše, co vidí? Proč ten průvodčí vyběhl na stupátko, proč
tak křičí ti mladí páni tam v tom voze? Proč mluví, proč se smějí? Všecko je
nepravda, všecko je lež, klam a zlo! Když vlak vjel do stanice, vystoupila
Anna s hloučkem ostatních cestujících, a vyhýbajíc se jim jako
malomocným, zůstala stát na nástupišti a usilovně vzpomínala, proč sem
přijela a co chtěla udělat. Vše, co se jí dřív zdálo možné, v té chvíli stěží
chápala, zvlášť v hlučícím davu všech těch nestydatých lidí, kteří ji
nenechávali na pokoji. Buď se k ní hnali nosiči, nabízející své služby, nebo
tu chodili mladí muži, dupající po prknech nástupiště, hlasitě se bavili a
prohlíželi si ji, anebo zas se jí nevyhnuli lidé, kteří šli proti ní. Vzpomněla si,
že chtěla jet dál, nebude-li zde mít odpověď. Proto zastavila jednoho
z nosičů a tázala se, zda tu není kočí s dopisem pro hraběte Vronského.
„Hrabě Vronskuj? Před chvilinkou tu byl jejich kočár. Jeli naproti kněžně
164
Sorokinové a slečně dceři. A jak vypadá ten kočí?“ Zatímco Anna mluvila
s nosičem, červený, veselý kočí Michajla v parádním modrém kabátě
s řetízkem, zřejmě pyšný, jak dobře všecko vyřídil, přistoupil k ní a podal jí
psaní. Otevřela je a srdce se jí sevřelo, ještě než dočetla. „Je mi velice líto, že
mě dopis nezastihl. Vrátím se v deset hodin,“ nedbalým písmem psal
Vronskij. Tak! To se dalo čekat! Anna se zlostně ušklíbla. „Dobře, tedy jeď
domů,“ tiše pravila k Michajlovi. Mluvila tiše, poněvadž jí srdce tak prudce
tlouklo, že nemohla dýchat. Ne, nedám se od tebe týrat, pomyslela si, ale
hrozba neplatila jemu ani jí samé, nýbrž komusi neznámému, kdo jí působil
muka. Vykročila po nástupišti ven ze stanice. Dvě služky, které se
procházely po nástupišti, se za ní ohlédly a uvažovaly nahlas o jejím
oblečení. „Pravé,“ poznamenaly o krajkách, jež měla Anna na sobě. Mladí
muži ji nenechávali na pokoji. Zase ji minuli, dívali se jí do obličeje a se
smíchem něco nemožně pokřikovali. Přednosta stanice šel kolem ní a otázal
se, zda pojede dále. Malý prodavač kvasu z ní oka nespustil. Bože, kam
půjde? Šla po nástupišti dál a dále. Na konci nástupiště zůstala sát. Dámy a
děti, které byly naproti obrýlenému pánovi a hlasitě se smály a hovořily,
umlkly a prohlížely si ji, když došla k nim. Zrychlila krok a ustoupila
k okraji nástupiště. Blížil se nákladní vlak. Nástupiště se otřáslo a Anně se
zdálo, že zase jede. A vtom si vzpomněla na člověka, kterého přejel vlak
v den, kdy se poprvé setkala s Vronským, a najednou pochopila, co má
dělat. Hbitým, svižným krokem sestoupila po schůdkách vedoucích od
čerpadla ke kolejím a stoupla si těsně k vlaku, který jel kolem ní. Dívala se
na spodek vozů, na šrouby, řetězy a vysoká litinová kola prvního vozu,
zvolna se valícího, a snažila se odhadnout střed mezi předními a zadními
koly i okamžik, kdy bude ten střed proti ní. Tam! Hleděla do stínu vozu, na
písek smíšený s mourem, kterým byly zaváty pražce. Tam, právě doprostřed,
a potrestá ho a zbaví se všech i sebe. Chtěla se vrhnout pod první vůz, jehož
165
střed se octl proti ní. Ale začala si sundávat z ruky červenou kabelku a to ji
zdrželo, až už bylo pozdě, střed vozu ji minul. Misela čekat na další vůz.
Zmocnil se jí pocit, jaký mívala, když se při koupání chystala vejít do vody, a
udělala si křížek. Navyklý pohyb při znamení kříže vyvolal v její duši celý
řetěz dětských i dívčích vzpomínek, temnota, která jí všecko zahalovala,
náhle spadla a na okamžik před ní vyvstal život se všemi hřejivými minulými
radostmi. Ale nespouštěla zrak z kol dalšího vozu, který se blížil. A přesně ve
chvíli, kdy byl střed mezi koly proti ní, odhodila červenou kabelku, s hlavou
vtaženou mezi ramena padla pod vůz na ruce a lehce, jako by chtěla hned
zase vstát, poklekla. A v témž okamžiku se zhrozila, co dělá. Kde je? Co
dělá? Proč? Chtěla se zvednout a uskočit zpět. Ale cosi obrovského a
neúprosného ji udeřilo do hlavy a vleklo ji za záda. „Panebože, odpusť mi
všecko!“ hlesla, když si uvědomila, že zápas je marný. Stařeček něco huhňal
a pracoval s železem. A svíce, při níž četla knihu plnou nepokoje, klamu,
bolesti a zla, ta svíce vzplanula jasnějším světlem než kdy jindy, ozářila jí
vše, co předtím bylo obestřeno tmou, zaprskala, začala skomírat a zhasla
navždy.
Levin se bral dlouhými kroky po silnici. Zkoumal ani ne tak své myšlenky,
v nichž se ještě vůbec nevyznal, jako svůj duševní stav, jaký dosud nepoznal.
Fjodorova slova účinkovala na jeho mysl jako silná elektrická jiskra, která
najednou přetvořila a sjednotila celý roj nemohoucích, roztříštěných
jednotlivých úvah, kterými se nikdy nepřestával zabývat. Zaměstnávaly ho –
aniž sám pozoroval – i ve chvíli, kdy mluvil o propachtování půdy. Měl
jakýsi nový pocit a s rozkoší jej ohledával, nevěda ještě, co to je. Nežít pro
sebe, ale pro boha. Pro jakého boha? Může být větší nesmysl, než co řekl
Fjodor? Řekl, že nemáme žít pro sebe, tj. nemáme žít pro to, čemu
rozumíme, k čemu tíhneme, po čem toužíme, ale že máme žít pro cosi
nepochopitelného, pro boha, kterého nikdo ani pochopit, ani definovat
166
neumí! Co tedy? Nepochopil snad ta Fjodorova nesmyslná slova? A když
jim porozuměl, pochyboval o jejich správnosti? Usoudil, že jsou hloupá,
nejasná, nepřesná? Nikoli, porozuměl mu, a to zrovna tak, jak to chápe on,
pochopil dokonale a jasněji, než chápe cokoli v životě, a nikdy v životě o tom
nepochyboval ani pochybovat nemůže. A nejen on, Levin, ale všichni, celý
svět chápe jen tuto věc dokonale a jen o ní nikdo nepochybuje a všichni jsou
zajedno. Fjodor říká, že svobodník Kirilov myslí jen na své břicho. Je to
pochopitelné a rozumné. My všichni jakožto myslící tvorové nemůžeme žít
jinak. A najednou týž Fjodor prohlašuje, že žít pro dobré bydlo je špatnost,
ale musíme žít pro pravdu, pro pánaboha, a Levin mu z pouhého náznaku
rozumí! A on i milióny lidí, kteří žili před staletími, i ti, kteří žijí dnes,
sedláci, chudí duchem i mudrci, kteří o tom přemýšleli a psali, kteří svým
nesrozumitelným jazykem říkají totéž – všichni se shodují v té jediné věci:
pro co mají žít a co je správné. On i všichni ostatní lidé znají jen jedinou
jistotu, nespornou a jasnou pravdu, která nemůže být vyložena rozumově,
neboť je mimo rozum, nemá příčin a nemůže mít následků. Máli dobro
příčinu, už to není dobro má-li následek, totiž odměnu, také už není
dobrem. Dobro je tedy mimo řetěz příčin a následků. A Levin je znal a znali
je všichni. A přitom hledal zázraky, litoval, že nespatřil zázrak, který by ho
přesvědčil. A teď má zázrak před sebou, zázrak jedině možný, který neustále
trvá, ze všech stran ho obklopuje a on ho nepozoroval! Může být větší
zázrak nežli je toto? Skutečně nalezl rozluštění všeho, opravdu je teď konec
jeho trápení? Tak přemýšlel Levin kráčeje po prašné silnici, nedbal vedra
ani únavy, cítil jen úlevu po dlouhém utrpení. Pocit byl tak radostný, že se
mu zdál neuvěřitelný. Zalykal se vzrušením, a protože už nebyl schopen jít
dál, zašel z cesty do lesa a posadil se do neposečené trávy ve stínu osik.
Sundal si klobouk ze zpocené hlavy a lehl si, opřen o loket, do svěží
lopuchovité trávy. Ano, musím se vzpamatovat a všecko promyslet, říkal si,
167
hledě na nepomačkanou trávu, kterou měl před sebou, sledoval pohyby
zeleného broučka, který lezl po stéble pýru a byl na své cestě zadržen listem
bršlice. Všecko od začátku, říkal si Levin a odhrnul list, aby broučkovi
nepřekážel, a pak ohnul jiné stéblo trávy, aby na ně brouček mohl přelézt.
Z čeho měl radost? Co objevil? Dříve si říkával, že v jeho těle, v těle té trávy
i toho broučka (vida, nechtěl na tu trávu přelézt, roztáhl křídla a uletěl) se
děje podle fyzikálních, chemických a fyziologických zákonů výměna látek. A
v nás všech, i ve všech osikách, oblacích a mlhovinách se uskutečňuje vývoj.
Vývoj z čeho? A v co? Nekonečný vývoj a boj? Jako by mohl být nějaký
směr a boj v nekonečnu! A Levin se tehdy divil, že přes největší myšlenkové
vypětí se mu neodhaluje smysl života, smysl jeho pohnutek a snad. Dnes
viděl, že smysl jeho pohnutek je docela jasný, takže neustále žije podle něho,
a byl překvapen a zaradoval se, když to Fjodor vyslovil: myslet na boha, na
duši. Levin nic neobjevil. Jen se dověděl, co ví. Pochopil, jaká moc mu dala
život nejen v minulosti, nýbrž dává mu život i nyní. Vymanil se z klamu,
poznal hospodáře. V duchu si stručně zopakoval celý svůj myšlenkový
pochod za ty poslední dva roky, jehož počátkem byla jasná, zřejmá myšlenka
na smrt, když viděl milovaného, beznadějně chorého bratra. Tehdy si poprvé
jasně uvědomil, že žádného člověka ani jeho samého nečeká nic než
utrpení, smrt a věčné zapomenutí, a řekl si, že takto nelze žít, že si buď musí
ujasnit svůj život tak, aby se mu nejevil jako zlý výsměch nějakého ďábla,
anebo se zastřelit. Neudělal však ani to, ani ono, ale žil dál, dál myslel a
cítil, dokonce se v té době oženil a poznal mnohé radosti a byl šťasten,
dokud nepřemítal o smyslu svého života. Co to znamenalo? Znamenalo to,
že žil správně, ale smýšlel špatně. Žil (aniž si toho byl vědom) podle
duchovních pravd, které vsál s mlékem matčiným, avšak ve svém myšlení
tyto pravdy neuznával, dokonce je horlivě obcházel. Co by byl a jak by prožil
život, kdyby neměl tu víru, kdyby nevěděl, že člověk má myslet na Boha, a
168
nikoli na sebe? Loupil by, lhal a zabíjel. Nic z toho, co tvoří největší radosti
jeho života, by pro něho neexistovalo. A třebaže teď napínal co nejvíce svou
obrazotvornost, přece si nedovedl přestavit zvířecí bytost, jakou by byl, kdyby
nevěděl, proč žije.
Použitá literatura:
Tolstoj, L. Anna Kareninová, Odeon, Praha, 1978 (2 díly), přeložila Taťjana
Hašková.
169
Terézia Vansová
Terézia Vansová, rod. Medvecká, se narodila ve Zvolenskej Slatine 18.
4. 1857 jako dcera uvědomělého slovenského faráře Samuela Medveckého.
Vzdělání měla skromné. Po skončení šesti tříd národní školy ji rodiče dali na
rok na „edukáciu“ do Bánskej Bystrice, aby se přiučila němčině, a na rok do
Rimavskej Soboty na maďarštinu. Tím se její vzdělání podle tehdejších
zvyklostí skončilo. Avšak děvče nechtělo zaostat, chtělo i nadále rozšiřovat
svůj obzor, a to přinejmenším čtením a rozhovorem s vážnými a zkušenými
lidmi. I do literatury se přihlásila poměrně brzo, jelikož už jako 17. letá
uveřejnila několik počátečních veršů v časopise Orol. O rok později se
provdala za faráře Jána Vansu do Lomničky v Spiši, kde se dostali Vansovci
do Píly, rodné dědiny Jána Vansu, ke které i Vansová citově přilnula. Tu
strávili Vansovci větší část svého života, věnující se okrajově své lidově
výchovné práci. R. 1911 se přestěhovali do penziónu do Banskej Bystrice,
kde autorka zemřela 10. 10. 1942, dožívající se vysokého věku, 85 let.
Podle slov samé spisovatelky k vlastní tvořivé práci se dostala jenom
okrajově, po skončení stovek drobných povinností v domácnosti i mimo ní.
Avšak i za těchto nepříznivých podmínek tvorba Vansové vzrůstala do
velkých rozměrů. Vansová napsala desítky novel a povídek, tři romány,
cestopisy, divadelní hry, dokázala deset let redigovat populární měsíčník
pro slovenské ženy – Dennicu – a po převratě 4 roky redigovala také časopis
Slovenská žena.
Dnes však z této rozsáhlé tvorby si nejvýše ceníme ty povídky, ve
kterých Vansová realisticky zpracovává rodinné vzpomínky své i mužové.
Těmito rodinnými kronikami se úspěšně zařadila do slovenského realismu a
vytvořila díla stále živé a pěkné, které mají co říci i dnešnímu čtenáři. Kniha
170
Danko a Janko patří mezi nejkrásnější knihy, dále Paľko Šuška, životopis
Vansovej matky Terézie Medveckej-Lange a životopis Jána Vansu. Přestože
popisuje v nich z větší části děti, tyto své povídky nepsala pro děti, ale pro
dospělé. V těch časech se totiž velmi přesně rozlišovala literatura pro mládež,
od literatury pro dospělé. Knihy pro mládež totiž, až na celkem nepatrné
výjimky, byly proloženy suchopárnými mravokárnými poučkami. Realistické,
živé a svěží záběry ze života dětí neměly u nich místo. Dnešní mládež však
jistě ráda šáhne ke knihám Terézie Vansovej pro živost a pravdivost
představy a pro její poctivé umělecké podání.
Julinkin prvý bál
Povídky, které se nacházejí v této knize, jsou napsané o dětech a
mladých lidech, protože v nich Vansová nejvýrazněji zobrazila vnitřní svět
dítěte a probouzejícího se děvčete a svěžím způsobem ho vyjádřila. Těmito
povídkami se Vansovej podařilo své umění pevně zakotvit v reálném životě a
zbavit ho sladké přecitlivělosti, kterou její tvorba zpočátku oplývala.
Vansová pocházela z farářské rodiny a její muž, Ján Vansa, byl učitelským
synem. Všechny vybrané povídky se váží na toto prostředí a Vansová se
k němu vrací i v jiných svých pracích. Nepochybně nejen skutečnost, že
ovzduší far a škol Vansová poznala nejlépe, ale i autorčino mravní
přesvědčení o kladných hodnotách tohoto prostředí přispěly k tomu, že právě
takového náměty se jí nejlépe dařily. Poznání, že pracovitost a vzájemné
porozumění mezi lidmi jsou základní morální síly, z kterých vyplývá
vzájemná láska, vyrovnaný rodinný život a služba pospolitosti, je zvýrazněné
nejen ve Vansových povídkách, ale platí všeobecně. První čtyři povídky
v této knize zachytávají vývin bystrého děvčete od školních let až po jeho
dospělost. Hrdinka, Milka ze školy, je děvče víc živé jako rozvážné.
V povídce Nové šatočky je to ještě naivní a nesmělé děvčátko. O půlnoci
171
podnikne za novými šatami, které si chce obléct druhého dne na závěrečnou
zkoušku ve škole, téměř dobrodružnou cestu do sousedního města. V druhé
povídce (Milku dajú na edukáciu) sledujeme, jak její temperament přichází
do konfliktu s jejím prostředím, které v některých okamžicích až dramaticky
urychlují její vývin. Po dvou mravních názorech v rodině se dostává děvče už
mravně uvědomělé z výchovných důvodů do cizího prostředí. Tu naráží na
hrubý projev nedůvěry. Vansová viděla velmi hluboko, když ukázala, že
nedůvěra může člověka nejen fyzicky zlomit, ale zanechává těžké stopy
v duševním životě po celý život. Milka morálně dozrává, když se naučí
samostatně pracovat, vyučí se za „mašamódku“. To jí dává sílu i sebevědomí,
aby mohla hrdě odmítnout boháče Nyilassiho. V postavě starého, vyžitého
zemana, který se zamiluje do svěžího šestnáctiročného děvčete a požádá jí o
manželství, Vansová vyjádřila svůj odpor k zanikající velkopanské třídě.
Podobné záporné postavy bychom našli i v jiných jejich pracích. V poslední
povídce – Púť za šťastím – sledujeme už ukončení vnitřního dozrávání
Milky. Během zdlouhavé cesty na voze do Pešti Milka se pozná s mladým
ševcem Ondrejom Baróthym, ocení jeho jemnost, statečnost a šlechetnost a
rozhodce se nakonec pro něho. V dalších třech povídkách, čerpajících
z farského prostředí, Vansová živě a svěžím způsobem zachytává citové
probouzení děvčete před svatbou. Ve všech případech je konečné řešení
smířlivé, avšak v mnoha jiných povídkách Vansová častěji řešila mravní krize
v manželství i mimo ně. Julinkin prvý bál byl původně nazývaný jen črtou
(Jako sa zabávali dievčatá před polstoročím, uveřejněné v Národních
novinách r. 1888), v které autorka chtěla jen uchovat přesné doklady o tom,
jak se začátkem století chystala děvčata na bál. Záleželo jí na
kulturněhistorickém zachycení každé podrobnosti nejen oděvu, řeči lidí a
jejich chování, ale především na jejích názorech a smýšlení. Vansová totiž
s velkou oblibou poslouchala vyprávění starších lidí a poslechnuté
172
beletristicky zpracovala. Také Julinkin prvý bál vznikl podle vyprávění staré
tety, kterou Vansová poslouchala ještě jako mladé děvče. A tak oživením
těchto vzpomínek vydařil se portrét Julinky, něžného, milého, citově se
probouzejícího děvčete. Ohlášky jsou laděné vcelku humoristicky. Štěstí
zamilovaných urychlí žert mladších sourozenců, kteří podstrčí roztržitému
otci – farářovi ohlášky vlastního syna, mladého lékaře, a skromné Želky ze
školy. Proti této lásce se zpočátku staví mládencova matka. Má společenské
výhrady vůči chudé nevěstě. Nakonec však i ona povolí. Dobrota srdce,
upřímné city – i naproti těmto výhradám nakonec prolomí chlad a předsudky.
Rovněž Prsteň má podobné humoristické ladění jako Ohlášky. Mladý farář,
který si neví najít ženu, na návod známého vybere se vozem kamsi na
vzdálenou faru za nevěstou. Po cestě ho však déšť a tma přinutí zastavit
v Radvani na faře, kde se za jediný večer tak zamiluje do farářovi nejmladší
dcery, že hned ráno ji požádá o ruku. I tato povídka, podobně jako Julkin
prvý bál, je především kulturněhistorická črta z časů před buržoazní revolucí a
odráží pokojný, ve Vansovej podání až idylický staromódní život, kdy k štěstí
dvou mladých lidí stačí jistota, že pocházejí z mravného prostředí.
Použitá literatura:
Vansová, Terézia. Julkin prvý bál, Mladé léta, Bratislava, 1966
173
Jan Kozák
Jan Kozák (25. března 1921 v Roudnici nad Labem – 1995 v Praze) byl
český spisovatel. Patří ke spisovatelům, kteří byli zcela oddáni politice KSČ.
Po roce 1968 podporoval linii KSČ, tedy tzv. normalizační proces.
Roku 1940 odmaturoval, po druhé světové válce se stal úředníkem a
funkcionářem převážně v kulturních rolích spojených s KSČ. V roce 1951
absolvoval Ústřední politickou školu ÚV KSČ. Poté se stal pracovníkem
aparátu ÚV KSČ. Na politické škole se angažoval dále, což vedlo k jeho
přednášení zde.
Roku 1972 se stal předsedou Svazu českých spisovatelů, kterým zůstal
až do roku 1989.
Jeho dílo zcela kopíruje tehdejší linii KSČ, čerpá ze svých osobních
zkušeností z kolektivizace vesnic na Slovensku, které se účastnil jako
politický pracovník.
Čapí knízdo
Čapí hnízdo pokračuje v řadě próz Jana Kozáka věnovaných otázkám
současnosti. A stejně jako v jeho předchozích knihách také v tomto románu
práce umožňuje hrdinům pochopit smysl života i vlastního úsilí. Podstata
románu tkví v umělecky přesvědčivém zobrazení náročného období
socializace vesnice. V tomto tématu nalezl autor společného jmenovatele pro
řešení dlouhé řady zásadních otázek celospolečenských. Je však třeba říci, že
Jan Kozák by nemohl napsat román Čapí hnízdo bez velké a náročné lásky
k současnosti, k jejímu člověku, člověku složitému, nejednoduchému,
nenapsal by ani řádku bez optimismu, který je mu dechem života. Jen tak
mohl Jan Kozák napsat román nejen o náročné stavbě dneška, ale v jejím
174
průběhu vidět i další tvůrčí úkol-povinnost klást otázky zítřka. V tomto
smyslu otevírá Čapí hnízdo současné české próze nové cesty.
Ze studie dr. Oldřicha Rafaje publikované v Literárním měsíčníků 7/76.
Použitá literatura:
[1]
Kozák, Jan. Čapí hnízdo, Mladá Fronta, 1978, Praha
[2]
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Koz%C3%A1k
175
Hans Lebert
Hans Lebert je jedním z nejtalentovanějších prozaiků rakouské
literatury. V jeho uměleckých začátcích, které spadají do období těsně po
druhé světové válce, bychom našli i zdařilé pokusy lyrické a dramatické.
V románové prvotině z počátku 60. let „Vlčí kůže“, která rázem získala
autorovi pověst suverénního vypravěče, projevuje se jejich vliv v dramatické
výstavbě příběhu a podmanivé básnivosti, která jitří vnímavost čtenáře
bohatou metaforičností a přírodní symbolikou, někdy až přebujelou. Přitom
jde o dílo společensky tak nekompromisně angažované, že nebyla zřejmě
náhoda, muselo-li v prvním vydání vyjít za hranicemi vlastní země. Děj, který
se odehrává po válce a je situován do rakouské horské vesnice někde na
německém pomezí, začíná sérií podivných úmrtí. Starý námořník,
„přivandrovalec“ a nepohodlný rejpal, podle jistých náznaků a zámlk vytuší,
že souvisí s nějakou neblahou událostí v nedávné minulosti vesnice, a snaží se
přijít věci na kloub. Vedle mravního úsilí prostého člověka nezatíženého touto
minulostí naráží však na neproniknutelnou stěnu mlčení a dočasně
ztroskotává na zločinecké solidaritě fašistů, kteří se opět derou k moci.
Bohatě rozvinutý děj, který se svou napínavostí blíží kriminálnímu románu,
dává autorovi možnost vylíčit celou galerii lidí a lidiček. Autor tak činí
s chápavou ironií i nesmlouvanou kritičností.
Citáty z knihy:
Upřel pohled mezi stromy. Rostly tu nahoře o mnoho řidčeji než ve svazích.
Dovolovaly pohledu, aby zabloudil v dálce, v bezvýchodnosti věčnosti.
Vábily ho pryč odtud do smutného srdce toho lesa, do srdce osamění a
chladu, ve kterém kmeny, větvoví, sníh a obloha fialově splývaly a kde ve
sloupořadí číhalo bledé, bezdeché strašidlo ticha. A mezi těmi sloupy (jež
176
podle neznámých zákonů rozdělovaly sněžnou plochu) znenadání stál
Schreckenschlager, to znamená nestál tam skutečně a v plné své kráse, to
jen námořník ho tam najednou viděl stát – a vůbec nevěděl, jak je to možné
a k čemu to může být dobré – najednou tam stál proti mistrovi z pily (na
vzdálenost, odhadnout); a starý nevypadal nijak jinak než v posledních
letech svého života, stále ještě měl tu svou fyziognomii hňupa, což se dalo
přijmout jako zcela přirozené, protože podle všech lidských předpokladů se
člověk ubírá na věčnost tak, jak odtud vyletěl, a sotva mu při té změně kyne
nějaký zisk. Námořník si pomyslel: „Vyšplhal jsem se až sem snad proto,
abych tu potkal tohohle chlapa? – Hledal jsem zebru, a teď mám před
očima tohle! Čeká tu snad na mne? Myslí si snad i on, že jsem ho zavraždil?
– Bože můj, jestli zůstal i potom stejný trouba, tak to se vůbec nemusel dát
zabít. To nemusel dělat vůbec nic jiného, než zůstat sedět u Habergeierova
stolu.“ Jako ve snu, jako by vystoupil sám ze sebe, hleděl na místo mezi
stromy, kde se za rozplizlou skvrnou zjevení šeřilo fialové srdce lesa. Říkal
si: „Anebo tu stojí proto, aby mi svěřil své tajemství? Totiž tajemství mého
otce, které zřejmě bylo i jeho tajemstvím a které si i on vzal do hrobu,
protože je to zřejmě i tajemství jiných, tajemství lidí, kteří se velice starají o
to, aby zůstalo tajemstvím na věky. „Nedívej se tam““ říkal si. „Potom to
možná přejde! Zavři oči! Anebo se dívej jinam!“ Ta věc totiž skutečně
vypadala, jako by chtěla promluvit; a vůbec to byl odporný pohled. Odvrátil
tedy hlavu trochu stranou. Říkal si: To dělá sníh. To dělají stromy.“ Potom
se na to místo znovu podíval: byl tam sníh, byly tam stromy – a víc nic.
Použitá literatura:
Lebert, Hans. Vlčí kůže, Naše vojsko, Praha, 1972, přeložil Zdeněk Lahoda
177
Semjon Karatov – Rychlonohý Džar
Rychlonohý Džar - překrásná kniha pro děti o pravěkých lovcích.
Citáty z knihy:
Step zežloutla. Uschla tráva, uvadly poslední květy. Karavany ptáků
táhnoucích do teplých krajin se objevovaly ve vzduchu nad sídlištěm stále
vzácněji. Kalné, zatažené nebe připravilo lidi na dlouhou dobu o hřejivé telo
slunečních paprsků. Džar miloval ty chvíle, kdy ještě nenastal opravdový
mráz a svěží vzduch dával lidem zvláštní pocit lehkosti a síly. Už druhý
týden chodil do stepi s tlupou lovců. Majum se totiž konečně rozhodl dát
Gurchuovi Džara, Rama a rozložitého Chaga – staršího bratra malého
Huoga. Úkol střežit sídliště připadl teď jen Lusovi. Vyzáblý se příliš
nevzdaloval od jeskyň a pozoroval hlavně step. Majum se domníval, že teď,
když se blíží zima, nehrozí už tolik sídlišti nenadálý útok nepřátel. Džar byl
rád, že se dostal mezi lovce. Jejich nebezpečný, dobrodružný život – to bylo
něco pro něj! I Gurchu ho teď nechával na pokoji. Všiml si také, že od jisté
doby se chování jeho hrubého druha změnilo k lepšímu. Že by to bylo
zásluhou veselé, vlídné Kri? Právě v době, kdy ho Majum poslal mezi lovce,
začalo jim přát štěstí – nikdy se v těch dnech nevraceli s prázdnýma
rukama. A tak i dnes šli ještě za světla k jeskyním obtěžkáni úlovkem. Do
tváří je hřálo slunce, prosvítající oblohou, slabý větřík je zase příjemně
ochlazoval. Krásné jsou ty tiché podzimní dny, poslední pozdrav
odcházejícího léta…!
Toužil po tom, aby jeho přátelství s Dravým Bratrem bylo pevné a trvalé. A
když se jednoho rána Amu nasytil, sestoupil bez okolků přímo k němu. Amu
ho jako vždy očichal a on mu to oplatil – připadalo mu, že tím dostál obyčeji
kmene svého Dravého Bratra. A tu lev k němu přistoupil a otřel se mu o
178
kolena svou mohutnou hřívou. Musel napnout všechny síly, aby se udržel
na nohou. Hlavou mu proletěla hrdá myšlenka: kdyby ho tak teď viděli lidé
jeho kmene! I Tung byl zřejmě chováním lva spokojen. Přiběhl k němu,
olízl mu tlamu a začal se pak lísat k člověku. Amu si však tentokrát našel
lehnout opodál, zívl a ulehl na zem hned vedle nich. Tung se utábořil u
něho a zabořil mu po svém zvyku tlamu do hřívy. Aby učinil zadost
zdvořilosti, dřepl si Džar hned vedle. Začal s tichými slovy o přátelství jemně
hladit lva po drsné srsti. Zpočátku cítil, jak se dravcovo mohutné tělo
zachvívá, jak se jeho svaly napínají. Potom se však Amu uklidnil – znovu
zívl, podíval se úkosem na chlapce a zavřel oči. Džar byl šťasten; teď už
věděl, že mu zvíře důvěřuje. Neovládl se a vyskočil radostí. Hned nato ovšem
vyskočili i Amu s Tungem. Právě v tu chvíli vyhlédlo slunce ze stříbřitých
mračen. Džar se k němu obrátil, jako by je chtěl vzít za svědka, a prohlásil
slavnostně; „Rychlonohý Jelen, Amu a Tung budou spolu silnější než
nosorožec, silnější než mamut!“ Když pak lezl vzhůru po skále, loučil se
s ním pes štěkotem. A jeskynní lev se k Tungovi přidal – zařval krátce na
rozloučenou.
Udělal si důkladný kyj. Trvalo dlouho, než nalezl ten pravý stromek, urostlý
doubek potřebných rozměrů. Vyrval ho ze země i s kořeny, rozdělal oheň a
pustil se do práce. Oloupal kůru a usekal kamenným nožem kořeny – to
pochopitelně nebylo snadné a zabralo mu to hodně času. Pečlivě kmen
opracoval tak, aby si na jednom konci zachoval původní tloušťku. Pak
zkrátil kyj na správnou délku, ořezal rukojeť a pro větší trvanlivost opálil
zbraň v ohni. Byl hotov se svým dílem. Kyj byl poněkud těžký, ale to mu
dokonce vyhovovalo. Podle obyčeje svého kmene postavil v jeskyni loutku
znázorňující zvíře – vycpal čerstvou travou kůži mladého jelena. Zatancoval
pak kolem ní lovecký tanec. Všechny jeho pohyby měly hluboký smysl. Bral
kyj, potom kopí a oštěp a zasazoval jimi rány loutce. Napodoboval také
179
zvířata, na něž se ve svých představách vypravil. Každá epizoda boje se
zvířetem končila pokřikem „jarrch!“ Když pak nakonec dřepl vedle loutky,
stékaly mu po tváři praménky potu. V jeskyni bylo dusno, tanec trval dlouho
a unavil ho. Byl však přesto spokojen. Teď ho nová zbraň při lovu
nezklame, může se na ni spolehnout! Uběhlo ještě několik dní. Jídlo
Džarovi nechybělo. Ve stepi i v lese byla hojnost nejrůznější zvěře, u řeky
bylo hodně kachen a husí. Jídelníček mu zpestřovaly lesní plody a kořínky.
Soužilo ho něco jiného než starosti o potravu: co bude dál? Zůstávat nemělo
žádný smysl; odejít se mu ale také nechtělo. Oblíbil si vysokou skálu u řeky.
Lehával na plošince na jejím vrcholku a celé hodiny se rozhlížel kolem;
čekal, že zahlédne lidi svého kmene. Neukázali se však. V rozlehlé stepi se
pásla stáda turů, koní a jelenů a to bylo vše. Zmocnila se ho skličující
předtucha, že svět kolem něho je mnohem větší, než si představoval. Děsilo
ho to. Dva dni plul na stromu po proudu a za každým zákrutem se otevíraly
nové obzory. Břehy neměly konce. Kam až nese své klané vody ta široká
řeka? Znepokojovalo ho mnoho neřešitelných otázek. Doma mezi Andory
mu všechno připadalo prosté, nemusel si nad ničím lámat hlavu. A hlavně,
měl za kým jít o radu, měl si s kým promluvit. A teď? Ani slovíčko… Jak
šťasten by byl, kdyby měl na své pouti někoho vedle sebe, i kdyby to byl ten
drsný Gurchu nebo malý, rozježený Huog! Srdce se mu svíralo při takových
myšlenkách zármutkem, slzy mu stoupaly do očí. Jak děsná je samota a jak
krutý je zvyk vyhánět provinilce z kmene! Aby nepropadl zoufalství,
připomínal si Majumova slova – neklesat na mysli, hledat a najít Bulua.
Musí jít, stále jít, pak ho přestanou trápit tíživé myšlenky!
Použitá literatura:
Karatov, Semjon. Rychlonohý Džar, Lidové nakladatelství, 1979, přeložila
Věra Pecharová, ilustroval Zdeněk Burian
180
Emil Dvořák
Pohádky
Úryvky z pohádek:
Pastevcovo pokušení
Pasáček Vít neměl rád hadů. Pravda, jsou všelijaká zvířata na světě a každé
je po svém způsobu krásné, ale přece jen je divné, žije-li nějaký tvor, který se
může bez noh pohybovat, jako by ho nesl živý proud vody. A potom! Řeknešli had, hned si vzpomeneš na ráj. Po ráji se kdekomu stýská, toho leckdo
lituje, že musí bez ráje žít a v potu tváře si chléb svůj vydobývat. A každý had
je trochu spřízněn s tím, který svedl Adamu a Evu, anebo aspoň s tím, který
žil kdysi v pohádkách a hlídal jako drak hodné princezny a sloužil zlým
černokněžníkům. Žádnému už nešlehá z tlamy plamen sírového ohně, ale
každý had má rozeklaný jazyk, a to je také taková divná věc jako chůze bez
noh. Pasáček Vít tedy neměl rád hadů. Nu což, myslíte si, však mu osud
nenadělil, aby pásal hady, nýbrž ovečky. A co může býti hezčího než stádo
oveček? Jdou jako beránci po obloze v sluneční pohodě a všechny jsou
hodné a milé, chundelaté, poslušné, jdou za beránkem, kterému se houpá
na krku zvonec a pasáček ani moc nemusí dávat pozor, ovečky mu nikam
neutekou. I může si pasáček pískat na fujaru a vymýšlet si všelijaké
písničky. Pravda, šlo by to vymýšlet si všelijaké písničky, jen kdyby do hlavy
nevlezla nějaká jiná hloupá myšlenka, která ti nedá ani pořádně spát. Vít
má rád ovečky a nemá rád hadů, ale to zrovna musí být v tom hadi, aby se
naplnilo pořekadlo, odříkaného chleba největší krajíc. A opravdu, pasáček
Vít zapomíná na ovečky a pořád jen nosí v hlavě hady a ne ovečky. Po
každé, když žene podél šumivé řeky ovečky vzhůru na stráň, bedlivě zahlíží
za každé křovisko a za každou hromádku kamení, není-li tam nějaký had.
181
Protože on hledá zlatohlavce. Zlatohlavec je jenom jeden v celém Vítově
kraji. Má na hlavě korunku, posázenou démanty a vykládanou perlami. A
když se koupe, nemůže do vody s korunkou! Snad by mu spadla až na
hluboké dno nebo by mu ji rybičky vzaly. Ne, opravdu, Vít by rybičkám
nevěřil. Některá by si třebas řekla, že by se jí zlatá korunka hodila
k stříbrným šupinám, a pak by mohla ukládat o tu zlatohlavcovu korunku –
zrovna jako o ni ukládá nyní Vít. Ano, plahočí se od křoviska ke křovisku,
od hromádky kamení k druhé hromádce, dívá se do trávy, neleze-li tam ta
podivná věc, která je bez noh a přece živá a rychlá, šup, a už je pryč! Ne, ta
korunka nedá Vítovi spát, nedá mu pokoje, pořád na ni musí myslet, musí
se pachtit, musí slídit, bez ustání jít po zlatohlavcových stopách a přemýšlet,
jak by bylo možno získat jeho poklad. Vždyť ta korunka je opravdu
pokladem, půl světa bys za ni dostal koupit, ba, co půl, celý svět, protože je
to korunka zázračná. Máš korunku a už jsi králem. Všichni tě poslouchají.
Nemáš-li korunku, nikdo tě neposlouchá, leda ovečky. A dobře ještě, že
poslouchají, protože Vít se vždycky dlouho zdrží u řeky, než se zase
rozběhne za svým svěřeným stádem, které zatím samo jde vzhůru strání a
hledá svou pastvu. Tak každý hledá své. Vít zlatohlavce a ovečky travičku.
Bláhová přání
Žili – bratr a sestra. Jejich chaloupku na vysoké stráni oblévaly se všech
stran sluneční paprsky. Ba ano, žili na výsluní života, malí ještě, pod
ochranou rodičů, jen a jen se k světu mít a hrát si a zpívat a naslouchat
hlasům, které z dálky i blízka přinášejí vítr a ptáci a vlny či krůpěje vody.
Tak je kolébal svět, motýli přilétali na třepotavých křídlech až k samým
peřinám v posteli a ptáci jim ťukali zobáčky na okénko, sotva se rozednilo.
Jen se pojďte podívat, co je venku nového! A bratr a sestra se šli podívat.
Bratr se hned připodobňoval k nějakému ptáku, co vysoko vzlétá až do
182
oblak. „Kdybys byla princezna a byla zakleta v nějakého ptáka, čí osud by
sis vyvolila?“ Sestřička chvíli přemýšlela. Napadlo ji, že si maminka často
zpívá písničku o sivé holubici. A pak, holubice to přece byla, která první po
potopě vzlétla z Noemovy archy a letěla nad zátopami s olivovou ratolestí
v zobáčku, s poselstvím míru a záchrany, ona je tedy královnou ptáků. A i
kdyby nebyla královnou ptáků, je to tak krásné, když tleskají holubi křídly
ve vzduchu! Ale přece jen je to těžká volba. Vždyť opravdu, který pták není
krásný? „Nevím, bratříčku, všichni ptáci jsou krásní, nevím, čí osud bych si
měla vyvolit.“ „Všichni jsou krásní, ale někteří jsou krásnější a jeden musí
být nejkrásnější!“ „Holubice!“ „I jdi bláhová. Vždyť ani nezpívá, jen vrká.“
„Tedy skřivánek!“ Ano, o skřivánku nelze říci, že by nezpíval. Zpívá, a jak
krásně! „Ačkoli…“ nakusuje bratříček krajíček nové věty, vždyť i jemu
tanul na mysli jakýsi pták nezpěvák. „Na co myslíš, bratříčku?“ „Myslím, že
vzácnost ptáka nelze měřit jen podle krásy jeho hlasu.“ „To jistě, bratříčku,
jistě,“ raduje se děvčátko a myslí zase na svou holubici. „Ale holubice to
není,“ říká jí bratr, „ne, holubice ne.“ Nezáleží-li na zpěvu, snad je to
vlaštovka. Ne, ne, sestřička jejího hlasu nehaní, vždyť i to je krásné, když
vlaštovky švitoří, čiřikají, volají, ale co je zvlášť milé, je vlaštovčí hnízdo pod
krovem, vlaštovčí návrat brzo na jaře, daleká její pouť přes moře a dálky až
sem, na stráň, do chaloupky, vlaštovčí věrnost a tichá láska. „Vlaštovka!“
„Nikoli,“ kroutí bratříček hlavou a hned pyšně dokládá: „Já bych byl
orlem. Ten vysoko vzlétá, převysoko, až do samých oblak. A může se dívat
přímo do slunce, zraku neklopí, má mocné perutě a ostrý spár, každému se
postaví čelem, nikdy se neskrývá, nikdy neuhýbá.“ Nu, buďsi orlem, ale
sestřička myslí na holubici, na skřivánka a na vlaštovku. „A kdybys byla
zakleta v květinku, který osud by sis vyvolila?“ Má to dnes bratříček
roztodivné otázky. I uvažuje sestřička nahlas: „Růže je asi vzácná a roste na
zahrádce, ve dne vidí slunce a v noci hvězdy a měsíc. Kdybych však byla
183
muškátem, viděla bych nejen slunce a hvězdy a měsíc, viděla bych ještě víc.
Byla bych v kořenáči za oknem a dívala bych se do jizby, co dělá maminka.
A také ty, bratříčku!“
Použitá literatura:
Dvořák, Emil. Pohádky, vydavatel Alois Hynek v Praze, 1948.
184
Kárlis Skalbe
Kárlis Skalbe (1879 – 1945) – klasik lotyšské poezie a prózy začátku
20. Století, patřil ke generaci, která spojovala ideály národního obrození se
sociálním
a
socialistickým
hnutím
své
epochy.
Řadíme
ho
k novoromantikům. Pocházel z malebného severolotyšského zákoutí u jezera
Alauksts. Jeho otec byl kovářem a milovníkem knih. Matka byla znamenitou
zpěvačkou a vypravěčkou. Po ní zdědil mladý Skalbe lyrický talent a sklony
k pohádkové tvorbě. Jeho mládí nebylo snadné. Měl ještě devět sourozenců.
Z dětí byl nejstarší. Otce ztratil už v osmi letech, ale díky vlastní
houževnatosti a matčině obětavosti se mu podařilo dostat na vesnického
chlapce poměrně slušné vzdělání, byť za cenu krajní nouze. Literární historik
T. Zeiferts vzpomíná, že jako školák dostával Skalbe po celé týdny na stravu
z domova jen pár brukví. V létě si pravidelně přivydělával pastevectvím. Už
ve škole začal psát verše. Pro nedostatek papíru je psával na pastvě na
březové kůře. Po dokončení školy vystřídal mnoho povolání, ale nikde dlouho
nevydržel. Byl knihkupeckým učněm, kolportérem časopisů, honákem
dobytka, pomocníkem okresního písaře a občas i tulákem. Nakonec se mu
podařilo složit učitelské zkoušky. Učiteloval na různých místech, až do své
emigrace. Jako vášnivý čtenář znal výborně ruskou i světovou literaturu.
Miloval Puškina, Tolstého, Ibsena, Maupassanta, Wildea aj. Dopisoval si
s Maximem Gorkým, který mu poslal své povídky vydané v nakladatelství
Znanije
s vlastním
věnováním.
Roku
1904
se
oženil
s Lizetou
Erdmanisovou, pozdější překladatelkou z norské literatury. Za svého
učitelování se Skalbe zapojil do revolučního dělnického hnutí. Byl členem
levého sociálně demokratického kroužku Trubadúr a pomáhal šířit zakázané
knihy a proklamace. V tomto duchu vedl časopis Kávi (Polární záře). Za
revoluční aktivitu byl pronásledován carskými úřady. Musel se skrývat u
185
přátel a po porážce revoluce r. 1906 odejít za hranice. Jako revoluční
emigrant pobýval ve Finsku, Dánsku, Německu, Švýcarsku, Itálii a Norsku.
V roce 1910 se vrátil do vlasti, ale zakrátko byl zatčen a odsouzen na
půldruhého roku do vězení, z něhož vyšel v únoru r. 1913. Za světové války
byl dopisovatelem rižských novin a seznámil se s V. Brjusovem. V moskvě
pečoval o uprchlíky z Lotyšska. Teprve v poválečných letech se jeho
postavení poněkud upevnilo. Stal se uznávaným beletristou a kulturním
pracovníkem. Za zmatků na konci 2. světové války se ocitl mimo lotyšské
území a krátce nato zemřel. Nového společenského a literárního vzestupu
v Lotyšsku se už nedočkal, ale jeho nejlepší díla, zvláště jeho poetické
Pohádky, patří nesporně k vrcholům moderní lotyšské literatury. Jeho
pohádkové
prózy
jsou
určeny
mladým
lidem,
ale
podobně
jako
v Andersenově případě nejkrásnější z nich jsou přístupné i dětskému čtenáři
(Pohádka o starším synovi, Vánoce v lese aj.). O jejich oblibě svědčí stále
nová vydání a také četné překlady do ruštiny, jazyků národů Ruska i za
hranicemi.
Jak jsem plul ke královně Severu
Jak jsem plul ke královně severu (1904) je první pohádkový příběh, který
se nachází v této knize. Tato strhující báseň v próze připomíná svým patosem
Gorkého refrén Šílenství smělých pějeme píseň… z Písně o Sokolovi (1895).
Vzpoura mladého námořníka proti utěšeně tloustnoucím rytířům status quo
v Zemi Tučného prasete má nepochybně autobiografické rysy. Maloměšťáci
satiricky zde vylíčení nazývají svůj kraj Zemí klidu a spokojenosti, zatímco
hrdina je přímo ztělesněním neklidu a nespokojenosti, bouřlivákem
zvěstujícím bouři 1906. roku. Šosákům, s nimiž tu bojuje, stačí ke štěstí
nizoučké nebe nad hlavou, do něhož zapichuje své příbory po každodenních
vepřoknedlových hodech, a dusná ložnice s obrovskými manželskými
186
postelemi je pro ně jediným rájem, který jako vrcholnou atrakci ukazuje
hrdinovi baculatá dobromyslná Beruška. Proti maloměšťáckému živoření
v egoistickém mikrosvětě vyznívá vášnivě autorova věta: „Opravdový život je
veliký jako celý svět a vysoký jako nebe!“ Značná část Skalbeho próz je
uložena v knize Zimní pohádky (1914), po níž následovaly v dvacátých a
třicátých letech další pohádkové sborníky a výbory. Kniha Jak jsem plul ke
královně seberu vychází z posledního ruského vydání Pohádek (1979),
který je zatím nejúplnější. Stejně jako ve Skalbeho básních, tak i v jeho
pohádkách můžeme snadno najít tři tematické okruhy. Jeho společenský
protest se jasně zračí v nádherném Zázračném groši (1912), v Patnácti
(1907),
v pohádce
O
Měděném
muži
(1921),
dokonce
i
v jedné
z nejpozdějších pohádek – v Železném chlapci (1932). V některých
pohádkách se projevil spisovatelův smutek a stesk po poražené revoluci, kdy
v jeho malé vlasti zle řádily kozácké kárné expedice a kdy se spisovateli
zdálo, že z temného tunelu dějin nebude za jeho života východisko. Tragické
nálady poznamenaly baladickým koloritem i jinak velmi krásnou pohádku
Královský topič (1909). Většina Skalbeho pohádek je však věnována
humanistickým a morálním jistotám pracujícího člověka. A ten, kdo je zradí a
přijme morálku otroka nebo otrokáře, skončí jako Jidáš (1919). Obdiv
tvůrčím potencím člověka vyslovil v pohádce Poslední radost (1930). O
velké lásce hovoří Věčný student a jeho pohádka (1913). Dobrotě člověka se
poklonil v Kočičím mlýně (1913). Sebeobětování jako nejvyšší schopnost
člověka ocenil v Katově dceři (1913). Krásu přírody a šetrný vztah k ní opěvá
v Pohádkovém drakovi (1920) a v Zelené panně (1932). Skalbe hojně
využívá folklórních motivů. Rád sahá k obrazům z lotyšské mytologie, pro
niž je příznačné množství mateřských božstev – Matka větrů, Matka vln,
Lesní matka, Vodní matka aj. Víc než padesát takových Matek svědčí
výmluvně o tom, jak silný byl kdysi v Pobaltí matriarchát a jak četné stopy po
187
sobě zanechal. K mateřským božstvům patří zřejmě i tři sudičky – Laimé,
Mára a Dékla – držící v rukou nitě lidských osudů a pečující o lidské štěstí,
zejména o osiřelé dívky. Ženského rodu je také Slunce (Saulé) se svými
dcerami. Pohanský ráz má v lotyšské mytologii nejen vyšší božstvo (Dievs),
ale i čerti, kteří na rozdíl od našich jsou víc zlomyslnými běsy žijícími
v močálech, řekách a jezerech, zatímco naši „křesťanští“ čerti smaží hříšníky
v pekle. K mytologickým bytostem Skalbeho uměleckého světa patří i vélové,
tj. duše zemřelých, živící se pískovými plackami, a různí domácí i polní dobří
duchové a skřítkové, jako Úzinš, Jumis a jiní, pomáhající pečlivým
hospodářům. Tyto smyšlené bytosti mají ve Skalbeho prózách jen symbolický
a estetický význam. Obohacují jeho bohatý básnicky vysněný svět, často
v protikladech k oficiální tehdy luteránské nebo katolické církvi, k nimž měl
spisovatel jako ateista ironický vztah jako k něčemu, co bylo do jeho vlasti
násilně zavedeno německými křižáky a pastory. Skalbeho pohádky jsou
opravdovou poezií v próze. Nevyznačují se zpravidla žádným složitým dějem:
jsou spíše mistrným rozvedením vedoucího motivu nebo situace – toho, jak
asi vznikla a co by v nynějším všedním světě způsobila. Jsou to důmyslně
komponované poetické miniatury, které básník Jánis Sudrabkans, národní
umělec Lotyšské republiky, právem přirovnává k umění okenní mozaiky, tzv.
vitráže, jež tradičně patří k nejpůsobivějším ukázkám svérázného výtvarného
umění národů Pobaltí. Prostota výrazu, obdivuhodná obraznost, bohatství
rytmu
a
aliterací,
hřejivá
srdečnost
a
maximální
konkrétnost
v čechovovsky citlivě vylíčených detailech – to vše činí jeho poetické
pohádky dílem velmi přitažlivým. Číst takovou prózu je skutečný požitek, i
když ani jejich poznávací a mravně výchovná hodnota není o nic menší. Je
výmluvným důkazem pravdivosti Gorkého tvrzení, že i malé národy mohou
mít velké básníky.
188
Citáty z pohádek:
pohádka Královský topič
Jakmile se olšová polínka tiše rozhořela, stál tu ještě topič a do ohně
přihodil několik hrstí růžového listí. V takových chvílích býval také
číšníkem a naplňoval králův pohár, po jehož okraj víno zvolna kroužilo jako
rubínový řetízek. „Jak krásný je ten řetízek naší krve!“ říkával král.
Královna klopila své dlouhé řasy ve světle hořícího krbu. Král jí tiše podíval
ruku, jako by se s ní znovu spojoval. A plameny, které vzplanuly, jim spojily
prsty v růžové záři ohně. Když vyprázdnili poháry, mlčeli v hlubokém
opojení. Třetí pohár patřil dvornímu topičovi. On jediný směl v takových
chvílích pít s králem. Topič byl jeho prvním rytířem a král mu vlastní rukou
podával číši s nápojem. Potom i služebníkův jazyk oněměl a topič nevěděl
nic lepšího, než si zhluboka povzdechnout nebo se sám pousmát svému
vlastnímu hlubokému opojení. Pouze děti žvatlaly u nohou královských
manželů, rovněž opojeny ohněm a medovinou, kterou jim topič donesl
v jantarových kalíšcích. Pokud byl král mrzutý – což se stávalo vždy po
velkém státním svátku -, volal na topiče: „A teď mi dej něco kyselého!“
Stařec hned přinášel náruč ztrouchnivělého lesního dřeva. A zatímco se
v něm syčivě rozhoříval malý ohýnek s hustým kouřem, oddával se král
ponuré náladě a tichým kletbám. Ale věrný sluha pracoval tak, že se králova
tvář pomalu vyjasňovala v lehkém smutku. Stál vedle krále a do ohně
přihazoval zvadlé jalovcové větvičky, které se s praskotem proměňovaly
v dlouhé lehké zlaté řetízky, a březové chrastí, které přikázal natrhat ještě
s prvními pupeny, když křičí první tetřívci. Sypal tam ještě zelené listy
černého rybízu, k nimž přimísil lesní bylinu, zvanou hadí jazýček; tak ostrá
a jemná byla její vůně. Sám ji chodíval v létě sbírat na vyhořelé mýtiny.
S dokrvava popíchanými prsty ji vyhrabával ze ztvrdlé země. Byla totiž velmi
189
drobná, jako by se s divošskou plachostí zarývala do písku… „Jehlo,
jehličko, tebou sešiji své vůně!“ vychloubal se s úsměvem topič. A právě tou
jehličkou často vyspravil královu špatnou náladu. Tak obětoval den za
dnem svému pánovi jako věrný žrec. Dobře znal svoje řemeslo a věděl, co se
králi líbí. Když král, který celé dny trávil na honu v lesích, odhodil těžké
lovecké boty – promrzlý nebo nemocný –, tu topič zatopil v krbu smolnými
poleny z borovic a krále uzdravila jejich hojivá pryskyřičná vůně. Za bílých
zimních dnů měl rád bílé březové dřevo s lehkou březovou nahořklou vůní.
Jakmile se mu v opojení začaly zavírat oči, zdávalo se mu, že zbloudil
v ojíněném krásném březovém háji. Za hlučných hostin praskala v krbu
zvonivá jedlová polena – to král přemýšlel o slavných bitvách a lovech,
v nichž svištěly střely… Na sklonku starého roku spaloval topič namodralé
dubové špalky, které ještě dlouho po půlnoci dohořívaly jako bolest a tma.
pohádka Les lidských duší
Matka se vracela z pole s plnou nůší trávy. Vedle ní cupital malý chlapec
s kytičkou za utrženým štítkem staré kulaté čepice. Když někdy – jak tak
poskakoval – zakopl palcem u nohy o koře nějakého stromu, tiskl svou
hlavu k matčině sukni, jako kdyby prosil o pohlazení. A sepraná látka
zachytila všechny jeho dětské slzy. Stačilo se jen dotknout matčiných šatů –
a hned mu bylo dobře. Šli krásným lesem. Rostly tam bílé břízy, osiky
stříbřité jako dukáty, urostlé jedle i tmavé jalovce. Pod keři se krčily malé
květinky a na větvích zpívali ptáci. V tom lese rostl také jeden strom, který
měl čarovnou moc. Když se ho někdo dotkl, proměnil se v strom. Z nohou
mu začaly růst kořeny a z rukou větve. Nikdo však nevěděl, kde ten strom je,
aby se mohl uchránit před jeho kouzlem. Někdo ho našel hned u kraje cesty,
jiný prý na něho narazil v lesním houští. Jindy to byl nějaký kvetoucí keř,
k němuž děvčata nebo pasáček přišli trhat květy. Stříbrovlasí starci se
190
proměňovali v bílé břízy, mladá děvčata v rozkvetlé střemchy, a kdo šel
kolem plané lesní jabloně se skloněnými větvemi, vzpomněl si na svou
zemřelou matku. Tak se rok od roku rozrůstal les lidských duší. Malé děti se
tu proměňovaly v růžové keře a o starém dubu na kopci se vyprávělo, že byl
kdysi králem. Bylo prý to tak: král si prý vyjel na lov a zabloudil v lese.
Průvodci prý troubili, ale král se už neozval. Teprve druhý den prý našli
jeho koně u starého dubu. Třel se čelem o jeho kůru, hrabal nohama a
nemohli ho odtamtud dostat. Ale v lese nebylo smutno. Poutník tam slyšel
radostný šelest listí, pasáčkové zpívali a lovci troubili. Nikdo nemyslel na to,
že by se s ním mohlo přihodit totéž co s ostatními. A na ty, kdo tu zmizeli, se
brzy zapomínalo.
Pohádka Lesní matka
Jaro je tu. Lesní matka má v lese už plné ruce práce. Přes rameno má
přehozený dlouhý zelený šátek z chvojí s třásněmi z drobných březových
jehněd. Chodí v měkkých mechových sřevících. Ani jediná větévka jí pod
nohou nezapraská. Kdo se jako dítě přidržoval matčiných sukní, zná ten
pocit jakési ochranné dobrotivé ruky nad sebou, který se nás v lese
zmocňuje. To je živá blízkost Lesní matky. Za lískami, jež rozvěsily
načervenalé klasy svých květů, za ohebnými jívovými a vrbovými větvemi,
které jsou jako poseté stříbrnými kočičkami, všude se dá vytušit její
pracovitý stín. Sundává z očí modré chundelaté čepičky prvním květům,
které plaše vykukují z loňských listů. Šetrně bere do své dlaně mravenečka,
jenž ožil po zimním mraze a nyní nejistě šplhá po hnědých uvadlých
stéblech trávy. Včele, která se chystá vylétnout, pomáhá narovnat křídla a
vypouští do vzduchu prvního žlutého motýla. Na výsluní klade dlaň na
vyhřátou půdu a cítí, jak to v ní všechno klíčí a raší. Ptáci už přiletěli
z teplých krajin. Konečky jejich křídel sviští a třepotají se ve větvích stromů.
191
Jejich vášnivé výkřiky, radostný jásot a bublavý šepot naplňují les. Je jich
tolik, že rozpačitá Lesní matka neví, koho kam uložit. Nějaký párek drozdů,
který nikde nenachází místo, strká chvatně do ucha staré vrby, která se
skloněnou hlavou se zamyšleně dívá do hlubin proudu. Někdy se
nespokojeně natřásá ve větru a říká: „Tak tedy nevím, co bude či nebude.
V uších mi to zpívá a hučí celý den. To už je asi stářím!“ Nemůže uvěřit, že
jaro je tu. Ale v lese je tak mnoho příbytků. Dvě vzájemně propletené
malinové větve už mohou být kolébkou pro nějaké malé hnízdečko.
Použitá literatura:
Skalbe, Kárlis. Jak jsem plul ke královně Severu, Svoboda, Praha, 1983,
z lotyšských originálů vybral, přeložil a slovem opatřil Radegast Pastorek,
výtvarná redaktorka Anna Kubů
192
František Lazecký
Černá princezna a ptáček Konypáček (Slezské pohádky)
Pohádky zařazené do této knihy vznikly na základě ústního lidového
podání, jak je od různých vypravěčů zachytili folklorističtí pracovníci slezské
a širší lašské nářeční oblasti. Ze starších pramenů byla to hlavně podání
zapsaná Františkem Stavařem v jeho Povídkách lidu opavského. Od
současných folkloristů byly použity především texty sebrané Antonínem
Satkem, jehož zápisy jsou uloženy ve Slezském ústavě ČSAV v Opavě a
z nichž větší část byla otištěna v časopise Radostná země. Po jedné pohádce
bylo čerpáno ze zápisů Jana Vyhlídala, Františka Myslivce, Františka
Váhaly, Jana Zahradníka a Heleny Salichové, u dvou pohádek se autor
opíral o texty zapsané Cyrilem Hyklem. I z těch některé texty v nářečí
přinesla Radostná země. Dvě pohádky – Jak děvuchy chodily do Samojednic
pro světlo a Bratříček kozlíček – pocházejí z toho, co autor společně
s Marcelou Lysákovou
zachytili v jejich
rodné vesnici. Vypravěči
vypravovali tyto a jiné pohádky v lašských nářečích. Tak, jak se mluví na
Opavsku, Těšínsku, na Lašsku. Ale též s vlastními mluvními a vypravěčskými
gesty, v kterých uskutečňovali sebe jako vypravěče i člověka. Někteří méně,
jiní více, podle své letory. Stačí však nahlédnout do zachycených zápisů a na
první pohled bude zřejmé, že Lazeckému nešlo jen o převedení jejich pohádek
a vyprávění do spisovné češtiny. Jak sám píše v autorské poznámce, „Nemohl
jsem přelétávat od způsobu jednoho vypravěče k způsobu vypravěče
druhého. Oni vypravovali po svém, i já jsem chtěl vypravovat svým hlasem.
Naslouchal jsem jejich hlasům, mluvním i vypravěčským gestům, ale přitom
jsem doloval a utvářel svůj hlas. Použil jsem jejich mluvní a vyprávěčská
gesta, ale nepřijal jsem je trpně. Snažil jsem se je obohatit, jak to dělá každý
vypravěč pohádek. Také jsem nepřijal trpně náměty a dějové osnovy jejich
193
pohádek. Rozšířil jsem je o mnohé podrobnosti, a někdy dosti značně. Často
jsem použil opakování, jednoho ze základních principů pohádky, a to i tam,
kde v zachyceném textu nebylo. Nářeční výrazy jsem vkládal do svého textu
jen tam, kde lépe a jadrněji než spisovný výraz vystihly dějovou situaci nebo
lépe charakterizovaly jednající osobu. Jsou konečně srozumitelné
v souvislosti s ostatním textem. Tam, kde by mohly čtenáři působit potíže,
najde spisovný význam ve Vysvětlivkách. Jedno jsem ale ponechal, případně
i zdůraznil: úsečnost, spád a rytmus slezských nářečí. To, co je tak
příznačné pro mluvu člověka a vypravěče z našeho kraje. Sám jsem se stal
jedním z vypravěčů. A jedno bych si též přál. Abyste z mého vypravování
slyšeli i hlasy těch, kteří tyto pohádky po svém vypravovali na přástkách,
dračkách, na večerních besedách a při jiných příležitostech. Oni umlkli, tak
je vypravuji místo nich. Dobře, nedobře, to posuďte sami.“
Citáty z pohádek:
Jak staříček rozesmál princeznu
Tož byl jeden chlop, no byl to už takový staříček, vedl krávu do královského
města na jarmark, že ji tam prodá. Bylo ráno, jde, jde, kravička cupká
pěkně za ním, šťastně se tam dostali. A teď na radnici pro povolení, že smí
dobytče zavést do trhu. Uvázal krávu u farských vrat, a tady na mě počkej,
až se vrátím! A jde si vyřídit, co potřebuje. Ale kravička na staříčka
nepočkala. Když se vrátil, propána, kráva pryč! Co se nestalo. Zatímco byl
na radnici, z královského paláce vyběhl velikánský pes, ještě nesnídal, sežral
krávu a bylo po ní. Ojejky, celou krávu, jen ocas neporadil spolknout, zůstal
mu viset z tlamy. Staříček naříkal, naříkal, potom dostal zlost, praví psovi:
„No dobrá, když jsi mi tu krávu sežral, tak já včil jdu s tebou ke králi podat
žalobu. A král, ať chce nebo nechce, krávu zaplatí!“ Lapl psa, šup s ním na
194
ramena a nese ho do královského paláce. Král té země měl dceru, a ta se za
celý svůj život nezasmála. Královnu i krále to moc a moc trápilo. Měli
jenom ji jedinou, a tak dělali všecko možné, jen aby jendou slyšeli, že se též
umí smát. Už i vyhlášené šprýmaře povolali, vypravěče a kouzelníky, ti
dělali šprýmy a kozelce, bájali a vyprávěli, hráli a tancovali, ale princezna
nic. Chodili tam všelijací jiní, roztodivné kousky vymýšleli, ale princezna zas
nic. Dělejte si, co chcete, já se smát neumím a neumím! Král s královnou si
už nevěděli rady ani pomoci. Nakonec slíbili, že ten, kdo princeznu
rozesměje, dostane ji za ženu a s ní celé království. No dobrá. Ten stařík tam
pro to nešel. Možná že ani o tom nevěděl. Přijde k bráně, stojí tam voják, ptá
se: „Člověče, kam se to ženeš s takovým hovadem do královského paláce?“
A stařík na to: „Pusť mě tam, musím mluvit s králem. Jdu se žalobou na
jeho psa, sežral mi krávu!“ Voják povídá: „Dobrá, pustím tě tam, ale dáš mi
čtvrtý díl z toho, co dostaneš.“ „Dám.“ „Když dáš, tak jdi!“ povídá voják. A
stařík jde dál. Přijde do síně, tam stojí vrátný. A ten zas: „Kam to jdeš s tím
hovadem?“ „Jdu ke králi žalovat na jeho psa. Sežral mi krávu, ať to král
zaplatí.“ „Ale to nejde. Tak tě tam pustit nemohu!“ „Ten první mě pustil, ty
mě tam též pustíš!“
Použitá literatura:
Lazecký, František. Černá princezna a ptáček Konypáček, Profil, Ostrava,
1975
195
Julij Krelin
Julij Krelin se narodil v roce 1929 v Moskvě. Působil jako primář
chirurgického oddělení. Svou spisovatelskou dráhu nastoupil v roce 1964.
První dílo Sedm dní v týdnu vyšlo knižně v roce 1967. Následovala novela
Svět náš vezdejší, do češtiny přeložená v roce 1975. Všechny práce čerpají
námět z lékařského prostředí, které je autorovi blízké a důvěrně známé.
Lékařská i etická problematika románu je umocněna umělecky náročným
zpracováním.
Chirurg
Hrdinou Krelinova příběhu je Jevgenij Lvovič Miškin, šeflékař chirurgického
oddělení ve velké nemocnici. V sérii záznamů se téměř v dokumentárním
sledu odvíjejí všední dny jeho života naplněného prací, jež si nečiní nároků
ani na oficiální uznání, ani na vědecké hodnosti. Samo o sobě mu přináší plné
zadostiučinění, zprostředkované vědomím humánní služby člověku. Poslání
lékaře však zdaleka není idealizováno. Miškin se potýká s nedostatky na svém
pracovišti, zápasí se špatnou organizací a s nevyhovujícím personálem, ale i
s vlastní přepracovaností a s konflikty, které v důsledku toho vznikají
v rodině. Přesto znovu v každém okamžiku podstupuje zkoušku odvahy,
dovednosti i charakteru, každý den na sebe dobrovolně bere i morální
odpovědnost za život či smrt svého pacienta, s nímž ho spojuje pouto lidství.
Citáty z knihy:
Kluci, kamarádi zlatý, odpusťte mi ten sentimentální patetický úvod, ale už
se stalo. Nepsal jsem Vám, nevěděl jsem, co psát a jak psát a dodnes si ještě
nevím sám se sebou rady, prostě se v sobě nevyznám. Když to tak vezmu, tak
jsem Vás nedávno viděl, když jsem ležel ve špitále, ale když to vezmu z druhé
196
strany, tak ve špitále vždycky byla taková spousta lidí, že jsem si s Vámi ani
jednou nemohl popovídat. Teď se tu válím v lesním sanatoriu a vylepšuju si
zdravíčko. Proč! Který běs mě vylákal na tu zběsilou cestu, proč jsem
nepočkal na konečné rozhodnutí, jestli dostanu prokurátora nebo ne, proč
jsem se tak náramně rychle uklidil, když se ta dívka začala zotavovat,
třebaže mám právo uklidit se až v okamžiku, kdy Lída porodí zdravé dítě?
Co to bylo za sílu, která mě vyštvala na tu cestu? Proč jsem si dával tenhle
dárek? Proč jsem při vystupování z autobusu nemyslel ani na vozovku, ani
na auta? Proč jsem přemýšlel o minulosti a nevnímal, co se kolem děje
právě v tu chvíli? Byl to asi trest za ten můj výlet, za chudáka holku, nebo že
by skutečně život probíhal živelně a my o jeho zákonech nevěděli zhola nic?
Takhle nesouvisle, „impresionisticky“, si můžu dovolit psát jenom Vám.
Smiřte se a trpte. Chci Vám napsat, co si myslím o tom všem, co se stalo. Ne
o Lídě. To bylo špatné a zbytečné. Tím už jsme si tisíckrát rozdrásali svá
srdce a svoje, respektive moje svědomí. A co se to děje teď! Co teď… Sedím
za stolem v malém hotýlku v lesích. Místo zdí jsou tu všude skleněné stěny.
Sníh – ale ošklivě zbrázděný stopami lyží. Cesta zase stopami pneumatik.
Strom se doslova lepí na skleněnou stěnu. Nechápu, jak tenhle domek
stavěli. Nechápu, co bude se sklepm, až strom ještě poporoste. Nechápu,
proč všichni ti lidé, bude jich tak kolem třiceti, přijeli oslavovat do tohohle
venkovského hotýlku padesátiny své šéfky. Ale možná, že to ani není jejich
šéfka. Ne, usmívají se na ni od ucha k uchu, skelničky jim v rukou zvoní,
všichni jí přejí, aby se s ní takhle sešli na oslavě jejího stoletého jubilea,
ohlušují se písničkami a muzikou z hudební skříně. Nechápu to… Asi je to
všecko smysl. Co je ovšem nejnepochopitelnější, proč jsem tady u toho já.
Co tu dělám právě já, když mě ze všeho nejvíc dokáže naštvat každá šablona,
každá rafinovaná přírodní krása, proč jsem jezdil právě sem. Dostal jsem
takovou pecku do hlavy – dokonce ani nevím čím – že mi v lebce zůstal
197
důlek; nechápu, proč najednou tak pečuju o své zdraví, že jsem se už přes
dva měsíce, co se mi stal ten úraz, nedotkl alkoholu. Proč se tak chvěju o
své zdraví, proč mi připadá tak drahocenné, že dávám před posezením
s lidmi mně drahými a blízkými přednost ochranně svých tělesných orgánů
a jejich fyziologických funkcí? Já asi v hloubi duše skutečně věřím, že to
bylo osudové znamení, varování. Varovná výstraha mně, který ještě neví,
jestli dostane prokurátora nebo ne, ale myslí a pamatuje na to, že malá Lída
možná nikdy nebude mít děti. Katastrofu už signalizovaly všecky moje činy,
sám jsem si ji připravoval, ale byl jsem slepý a neviděl jsem, byl jsem hluchý
a neslyšel jsem. Podnikl jsem ten výlet, tu honbu za zdravím, štval jsem se –
a nač? Nač ta překotná výprava za Vámi, když jsem pak v nejlepším
povídání, pobíhání, usmívání náhle přestal existovat? Ale že jsem přestal
existovat, to jsem začal chápat až později, až když už jsem existoval znovu.
Jeli jsme – já se smál, rozkládal, a přesto jsem pořád myslel jen na Lídu, na
sebe, no a pak jsem vystoupil – a už jsem nebyl, pak mi ještě dlouho trvalo,
než jsem vůbec pochopil, že jsem předtím nebyl, že jsem se nevrátil do
života, ale znovu se narodil. Nejdřív jsem spatřil sebe sama před nějakým
domem, kolem mne stáli lidé, které jsem odněkud znal, ale nemohl jsem si
vzpomenout odkud, ještě jsem nevěděl, že to byli a budou lidé mně blízcí;
pak jsem se zase octl mimo život – bylo to jako vzpomínky z dětství: kousek
života – a dál nic, pak zase kousek života – a dál zase nic. Pak ambulance –
tu jsem už poznával. Pak převazovna – na stole leží nemocný, slyším jeho
nepravidelný dech, chainstocks, poznávám to docela zřetelně. Myslím si, že
mám službu, chci nemocnému pomoct, dívám se na něho, dívám se na
hodinky, ručička skáče z minut na minutu, myslím na to, že pro nás (v tu
chvíli jsem se asi pokládal za zdravého lékaře) jsou to minuty, ale pro
nemocného věčnost. Pak je nejspíš – poznávám to podle dechu –
198
s nemocným konec. Minuty sem, minuty tam. Ale o sobě si dosud nic
neuvědomuji. Jako v dětství.
Použitá literatura:
Krelin, Julij. Chirurg, Lidové nakladatelství, 1980
199
Velké proroctví Sibyly, královny ze Sáby
Královna Sibyla Kumana žila asi v letech 970 až 870 před Kristem; bližší
data jejího života nejsou známa a nezachovala se ani v nejstarších spisech.
Původním dílem této královny bylo území Sába v Arabii, odkud se jí dostalo
přídomku Sibyla Kumana, královna ze Sáby. Proslavila se tím, že vykonala
velkou cestu ke králi Šalamounovi, jemuž svěřila svá tajemství. Po jejím
příchodu do Jerusalema vzbouřili se proti ní její poddaní a Sibyla uprchla do
severovýchodní části Afriky, kde v nynějším habšském městě Aksumu
založila nové sídlo. Ale zde rovněž pronásledovalo ji prokletí a proto uprchla
do vnitřní Afriky, kde zemřela, všemi osamocena, v poušti. Sibyla Kumana,
královna ze Sáby, napsala 9 knih, které nazvala „Moudrosti života“, z nichž
nezachovala se ani jediná, neboť všechny při požáru byly zničeny. Proroctví,
která byla vyjevila králi Šalamounovi, zachovala se až po dnešní dobu, ale
přísná censura v době pobělohorské znemožnila tato proroctví i nadále knižně
vydávati. Poslední opis byl vydán v roce 1790 a úplně rozebrán. Vinu ovšem
jest nutno hledat rovněž u překladatelů, neboť tito zahrocovali překlady
protinábožensky a politicky, ačkoliv v celém originále není jediné
protináboženské ani politické tendence. Královna Sibyla mluvila přímo, co
jest a co se stane: nejmenovala ani zemí, ani národů, ba ani církví. A tu právě
různí překladatelé zneužívali slov této vzácné ženy a upravovali překlady tak,
jak toho právě k dosažení svého vlastního účelu potřebovali. U nás zachovala
se jedna z těchto, prý původních knih, v museu království českého, než ani
tuto knihu nelze považovat za původní, ačkoliv jest jako taková označena,
neboť mnohé jest v ní překladatelem přimyšleno a také mnoho vyňato. V 18.
Století vyšlo několik naprosto nezdařilých opisů knih Sibyliných, ale tyto jsou
opravdu nedokonalými troskami knihy původní. V těchto opisech vynechali
opisovatelé, ne překladatelé, všechno, co by jim mohlo škodit, a vymýšleli
200
věci, o kterých nemáme v původní knize nejmenšího záznamu. Rovněž i
různé brožurky, které v poslední době vyšly, jest nutno považovat za naprosto
bezcenné. Čteme-li její velká proroctví a studujeme-li dějiny, pak přicházíme
až k překvapujícím výsledkům: v nich zrcadlí se doba od narození Krista až
po dnešní časy tak přesně a věrně a přicházíme-li pak na válku světovou
(evropskou) a na naši dobu, pak nevycházíme z úžasu.
Citáty z knihy:
KNIHA DRUHÁ – KRÁLOVSKÁ
Láska a smrt.
Zaznamenáno jest: Ještě téhož dne, kdy člověka opustí duše jeho, budiž
tento pohřben, aby nákaza nevznikla z těla jeho. Hrob jeho zavalte
kamenem velikým, aby tělo zvěří dravou pohlceno nebylo. Tak přikázal
Hospodin. Tak přikázal slovy svými. Z prachu jsi a v prach se obrátíš. Co
jest to smrt? Jest to jenom odumření těla našeho? Jest to jenom opuštění
duše? Není to nic více? Nezůstane po člověku nic více, nežli hrob a
vzpomínky? Či jest pravdou to, co tvrdí lidé z daleké Indie, že po smrti
teprve nastává pravý život člověka? Jak může nastati život člověka, když
tento přece zemřel? Vždyť člověkem můžeme právem nazvati jenom jeho
tělesnou schránku, která ve skutečnosti jenom a jenom člověka jako tvora
božího představuje. Duši nevidíš. Nemůže míti proto člověk nového života
tam někde, ale může míti nový život jeho duše. Člověk tedy, jako takový,
dvakrát život míti nemůže. Záhrobí? Je, či není? Může nám říci někdo, že
tam daleko, tam ve vesmíru, má naše duše nový život, když opustila nás a
naši schránku? Může někdo tvrditi, že po smrti naší duše naše ještě žije?
Ano. Hospodin, který řekl, že každá duše musí přijíti jednou před stolici
Jeho soudnou, aby se odpovídala z toho, co na světě vykonala.
201
Nepochybujte nikdy o tom, zda duše bude po smrti žíti, anebo ne. Bude žíti,
ale jiným životem, životem nám doposud neznámým a záhadným životem,
který ji předurčil Hospodin. Nehloubejte nikdy o tajemství Pána. Nevěřte
nikdy tomu, že po smrti vrací se duše života na tuto zemi na pouhé naše
zavolání. Je to také vliv naší vůle, vliv hvězd, ale nikdy to není duše, s níž
hovoříme. Ta vykonala již své poslání na této planetě a vícekrát zde mezi
nás nepřijde. Smrt jest láskou Boha, že nám odpustil, že nás vysvobodil, že
s nás sňal trest hříchu dědičného a že si nás k sobě a ke stolici své soudné
povolal. Věřme v lásku Hospodina, že jest velikou zde i po smrti naší.
Tajemství lásky.
Zaznamenáno jest: Řekla jsem, že není na světě nic nového, že všechno se
jenom mění a přece zůstává stejným. Jest však jedna věc, která nezůstává
stejnou a stále se mění. Jest v nás, roste s námi a s námi i umírá – láska. Co
jest to láska a jak vzniká? Láska jest výsledek lidského hloubání, o němž
žádný neví a také věděti nebude. Je to výslednice jeho duše a kdybys
tisíckrát po základu této výslednice se ptal sebe, anebo někoho ze svého
okolí, pak nikdy odpovědi ti nedá, neboť tuto nezná. Zkus. Běž světem, abys
lásku našel.
Půjdeš. Půjdeš léta, zestárneš, ale lásku, kterou hledáš,
nenalezneš, neboť láska jest něco, co najíti se nedá. A když se ti již bude
zdáti, že skutečně našels její tajemství, tu schová se před tebou, bude ti
utíkati, skrývati se bude, ba budeš slyšeti její tajemný smích, že hledáš něco,
co nikdy nalézti nemůžeš. Tj. tedy láska a její tajemství. Hledej svoji duši.
Snad nechtěl bys ji skutečně nalézti? Chtěl bys překonati Hospodina? Chtěl
bys nalézti to, co ještě nikdo nenalezl? Lásku a duši sluší dáti do jedné
skřínky života. Kde jest duše, tam jest také i láska. Kde duše není, tam také
ani lásky nehledej. Proč muž ženu miluje, řekla jsem již ve své řeči o lásce,
ale k tomu zbývá ještě říci tolik: touha u muže po tvoření přenáší do srdce
202
jeho lásku, avšak i když jest to touho po tvoření, přece jest zde něco
tajemného a záhadného, to, co žádný nerozluští, ani já, ani kněží, ani ty,
moudrý králi Šalamoune. A budou hloubati mnozí a mnozí ještě za tisíciletí,
aby původ její nalezli, ale nenaleznou. To prostě jenom proto, že kdyby
jednou přišel den a někdo toto tajemství rozluštil, tak přestane míti láska
pravého půvabu a chvění. Stala by se věcí a nikoliv láskou. Věc může si
každý kdykoliv a jakkoliv zaopatřiti, ale lásku ne. Život bez lásky rovná se
smrti. Smrt pak nastupuje tam, kde lásky není. Ptáš se, jak je to možné?
Nevěříš mi, neboť říkáš, že mnoho lidí umírá náhodou a neštěstím. Nevěříš
mi, neboť říkáš, že velmi mnoho umírá těch, kteří jsou svými přáteli
opravdu milováni a tudíž pro všechny jejich smrt nežádoucí. Nevěříš mi,
neboť tvrdíš, že velmi mnoho umírá v raném mládí, kdy má život svůj teprve
před sebou. A i tu vězte, že i zde jest nutno hledati původ v sestavení hvězd,
které byly při zrození toho onoho člověka. Tyto hvězdy přesně předpověděly,
že smrt tohoto jedince musí nastati v den, kdy dovrší určitý den a hodinu
svého života a nadále ho neovlivňují, neboť zajdou v nebesích do dálných
mlhovin. Chtěl-li bys proti tomu něčeho podniknouti, nic nedělej, neboť
proti vesmíru nikdo nikdy nic neudělal a také neudělá. Tam ve vesmíru bylo
napsáno, že jeho láska k tomu či onomu člověku bude trvati do té či oné
doby. Láska vesmíru jest síla, která jest člověku jeho hvězdou dodávána.
Síla přestala docházeti – přestal docházeti i život. Přestane život, nastoupí
prach. Přijde doba, kdy se budou lidé všemi prostředky snažiti smařiti sílu
lásky vesmíru k člověku a budou chtíti prodloužiti život člověka. Tak jako
proti vůli Hospodinově lidé budou vždy bezmocnými, tak budou i
bezmocnými proti síle a lásce hvězd. Budou sice mysleti, že se jim to
podařilo; ne, nepodařilo a také ani nikdy nepodaří. Bude to jenom jejich
mylná domněnka. Kdyby chtěl člověk svůj život uměle prodloužiti, pak by
musel zmařiti seskupení hvězd, které nad ním vládnou a pak by se mu to
203
podařilo. Jiný vliv by snad jinak na člověka zapůsobil a dal jemu žíti. Možná
však, že by jenom jeho odchod od lásky uspíšil. Snad jiná hvězda, která by
jeho život převzala, nebyla by vůbec vůči němu milostivou, neměla by pro
něho vůbec lásky. V síle hvězd je láska a protože ještě nikdo sílu hvězd
neprozkoumal a neprozkoumá, proto také nikdo neprozkoumá to, co je
láska. Láska jest duše a duše jest vesmír. A proto, bude-li se kdy kdo vás
ptáti, co láska jest, pak mu řekněte, aby se podíval tam nahoru, na moře
hvězd a sluncí, aby se podíval do tajemných mlhovin, neboť jedině tam
může se mu odpovědi dostati. Bude-li kdy kdo před vámi reptati, že lásky na
světě nepoznal, pak řekněte mu, aby klidně snášel osud svůj, neboť toto tam
nahoře psáno bylo a není proto tomu pomoci: Láska nás všech: milujeme-li,
anebo jsme-li milováni, jest tajemství hvězd.
KNIHA OSMÁ – KRÁLOVSKÁ
O dnu posledním.
Zaznamenáno jest: Kdy se tak stane, kterého dne, nevím a nikdo také tak
nebude moci říci. Ale vím, že prede dnem samotným řeky budou vysýchati,
traviny vymírati, skot hladem a žízní padati, pahorky se zemí se srovnávati a
mnohé kraje pískem zanešeny budou! Na nebi objeví se třikráte kometa! Po
prvé na severu, po druhé na jihu a po třetí na západě této země. Pak se
počne silně země chvěti a téměř všichni lidé vykrvácejí. Napřed lidé, žijící
v horách, pak v údolích a poslední ti, kteří budou žíti u různých moří a
v zemích, kde je stále věčná zima. Ostatní znamení již ani lidé neuvidí, ale
vím, že pak slunce nabude krvavé záře a objeví se na západě, místo na
východě, a hvězdy dnem i nocí svítiti budou. Tenkráte sestoupí Hospodin na
zemi a bude soudit. Soud nejkratší a nejspravedlivější. Nikdy jak již více
nebude tato země hostiti a živiti člověka, a to jenom proto, když člověk byl
204
zemí a Hospodinem živen, neváží si toho, reptal a bouřil se! Znesvěcoval
zemi slovy svými a proto nebude ani hoden žíti na ní více!
Použitá literatura:
Velké proroctví Sibyly, královny ze Sáby. Knihařské zpracování firma VAN
– Havířov.
205
Jura Sosnar
Jurášek
Není snad na světě chlapec či děvče, kteří by nezatoužili po dobrodružství,
věrném přátelství a lásce, kteří by nechtěli vyniknout, stát se hrdiny. A
sotvakdo z nich nezažil strach před nebezpečím, strach před skutečnou či jen
domnělou chybou, strach o sebe a o své nejbližší nebo jen z pocitu, že se mu
nepodaří splnit to, co si sám předsevzal. Autor této knížky poznal takových
mladých lidí mnoho. Poznal je zejména v době, kdy oba naše národy bojovaly
těžký boj s nacistickými vetřelci. Takový je i hrdina jeho vyprávění Jurášek
Benada, obyčejný kluk, který sní o hrdinství, vymýšlí si všemožné klukoviny,
rád se popere, ohrnuje nos na holky, provádí všelijaká darebáctví. A také se
díky své všetečnosti najednou ocitne u události, která změní celý jeho
dosavadní život: u seskoku ruských parašutistů. I když dosud hrůzy války
viděl také hodně zblízka, teď se dostává prakticky do první linie. A nastává
pro něj, pro jeho kamarádku Štěpánku i další spolužáky život plný vzruchu,
napětí, ale i nebezpečí. Poznávají, co je opravdové hrdinství a statečnost.
Sosnarova kniha je poutavá a napínavá, příběhy nebojácného Jurka si oblíbilo
už několik čtenářských generací.
Citáty z knihy:
Několik kulí mu prolétlo nad hlavou. Skok – a už byl za jiným, silnějším
kmenem. Podíval se dopředu. Co to? To přece nemůže být… Nu, ovšem že
ne člověk. Pes je to. Policejní pes. Žene se Juráškovou stopou. Slechy
uloženy těsně za hlavou, prut natažen jako šňůra, čenich těsně u země.
Alexej ho snad ani nevidí. Jen podle nepatrného vlnění klasů ho cítí.
Vypálil tím směrem několi ran. Pes však běží stále vpřed, přímo na Jurka.
Nad hlavou mu opět zahvízdalo několik kuliček. Pronásledovatelé se blíží.
206
Solovjov jim odpověděl. Pes je už sotva deset metrů před chlapcem. Jurášek
sevřel oběma rukama pistoli, zaťal zuby a přivřel oko. Takový pěkný vlčák!
Prolétlo mu hlavou, když zaslechl seržantovo strohé, velitelské: „Ogoň –
Jurik! Pal!“ Stiskl spoušť. Tak! Tumáš! A ještě jednou! Za to, že jsi přivedl
na nás gestapáky a pokousal Lejdynu a Rexe!
Použitá literatua:
Sosnar, Jura. Jurášek, Albatros, Praha, 1984
207
Robert McCrum
Robert McCrum – britský autor.
V tajném státě
…Ten den, kdy se to stalo, jste tvrdil, že Listerova smrt nemá žádný motiv –
a teď říkáte, že byl zavražděn… Když se začnete zabývat jeho případem,
kormidlujete do rozbouřených vod…“
Poslední den ve službě před odchodem do důchodu zažije Frank Strange,
jeden z vedoucích pracovníků britského ministerstva národní obrany, šokující
překvapení. Na ulici bylo nalezeno mrtvé tělo Richarda Listera, jednoho
z jeho podřízených. Veřejnosti je předána zpráva o sebevraždě, okolnosti a
příčiny této nenadálé smrti však zahaluje přísně udržovaná „kouřová clona“.
A tak se bývalý Listerův šéf místo předpokládaného důchodového odpočinku
vydává na dobrodružnou a stále nebezpečnější cestu za odhalením pravdy, na
níž postupně nachází zcela nový pohled na chod instituce, ve které tolik let
zastával významné postavení. Někdejší ředitel „správy C“, tajného
dokumentačního střediska ministerstva, zaměřeného na boj s terorismem a
podvratnými živly, se ironií osudu sám stává tajně sledovanou osobou, když
začíná pronikat do skrývaného světa korupce a zneužívání přístupu
k důvěrným informacím v počítačovém středisku.
Citáty z knihy:
Quitman odjel metrem na nábřeží. Když vystupoval, pralo se na nástupišti
pár opilců. Ostatní pasažéři je obcházeli velkým obloukem, ale nikdo se
nepokusil je zarazit. Pod schody stáli dva staniční zřízenci a zaujatě rvačku
pozorovali. Jeden z nich řekl něco žertovného v jakémsi cizím jazyku a jeho
kolega se tomu zasmál. Villiers Street byla zaneřáděná hromadou odpadků,
208
ze kterých se neškodně kouřilo a směrem od nádražního hotelu přinášel vítr
pach přepáleného tuku. Vzduch na Strandu byl svěžejší.
209
Markéta Zinnerová
Tajemství proutěného košíku – s hrdiny této knížky jste se setkali ve
stejnojmenném televizním seriálu. Můžete znovu spoluprožívat dobrodružství
i trápení Klárky, Vojtíška, Tondy, Vládi i dalších hrdinů příběhu, který
autorka situovala do současné vesnice. Jednotliví dětští hrdinové procházejí
mnohdy i nelehkými, spletitými situacemi, které s sebou přináší život
dospělých. Příběh se tedy odehrává vlastně ve dvou rovinách – bezstarostné
dětské hry, zápletky ze školy, přátelství a nepřátelství dětí z Janovic a
Loukova, naproti tomu komplikované problémy mezilidských vztahů.
Autorka Markéta Zinnerová nenechává příběh vyznít pesimisticky, ale
ukazuje, že i obtížné životní situace mají svá řešení. Součástí knížky jsou také
fotografie z televizního seriálu, kterými je poutavé vyprávění doprovázeno.
Použitá literatura:
Zinnerová, Markéta. Tajemství proutěného košíku, Praha, 1982
210
Jaroslav Müller
Přátelé zeleného údolí – Pavel Koutný a jeho veliký kamarád lesník Horyna,
zeměměřič Sklíčko a jeho nepostradatelným fotoaparátem na krku, jeho
figurantka Eva, líhňař Juřina, oborník Pešek a jeho bílí jeleni, pan učitel
Topol, tatínek Koutný, chlapy od rybníků… Všichni je dobře znáte, neboť
jste je vídali na obrazovkách televizorů. Na stránkách této knihy se se všemi
hrdiny televizního seriálu znovu setkáte. Znovu prožijete spolu s Pavlem jeho
výpravu za vodou do akvária, při níž se seznámí s lesníkem Horynou a
nerozlučným přítelem všech jejich příběhů psem Haluškou. Pak s nimi
společně půjdeme od příhody k příhodě: najdeme zlodějskou skrýš, budeme
chytat uprchlého bílého jelena, zachráníme pstruha Chlapáka a spolu
s Horynou celou rybí líhňařskou stanici, poznáme les na jaře a v létě, naučíme
se mu rozumět, budeme držet palce srnečku Janečkovi, aby našel cestu zpět
do lesa ke své mámě, poznáme huculského koníka Dana, Pavlovu kamarádku
Katku a s nimi prožijeme dobrodružství s pytláky, zajedeme si do obory
podívat se na bílé jeleny, budeme spolu s rybáři provádět výlov rybníka a
zachráníme přitom čápa. Podzimní plískanice nám ukážou jinou tvář lesa a
první sníh rozevře knihu stop, v níž Horyna objeví vzácného rysa. A zatím
kdesi v projekčních kancelářích se bude odehrávat jiné drama – drama bytí a
nebytí Zeleného údolí. Víme, že nakonec zvítězí zdravý lidský rozum, že se
lidé spojí, aby údolí zůstalo zachováno. A proto může Pavel mít v sobě
jistotu, že krásný kout přírody nebude žít jenom v jeho vzpomínkách, ale bude
celému městečku Kočovu sloužit jako příklad vydařeného úsilí o dobrou věc.
Použitá literatura:
Müller, Jaroslav. Přátelé zeleného údolí, Profil, Ostrava, 1983
211
Karel Židlický
Karel Židlický byl charismatický pražský inženýr, od mládí byl zbožný
člověk a jen díky sví víře přežil v 50. letech, i když se zdravotními následky,
několik roků v těžkých věznicích ve Valdicích, Kartouzech a na Pankráci.
Jistě zvláštním řízením Matky Boží se při jedné služební cestě na Slovensko
náhodně seznámil s poutníky na Turzovku. Stal se vřelým ctitelem Turzovské
Panny Marie a přiváděl k ní desítky dalších poutníků. Za svou propagaci
Turzovky se často setkával s výsměchem a nepochopením, s problémy
v zaměstnání, dokonce byl trestán, když se pokoušel veřejně obhajovat
důkazy o léčebných účincích turzovské „živé vody“ a tím nepřímo i o pravosti
zjevení na Živčákové hoře. Pro jeho zásluhy o Turzovku jej Panna Maria
nazývala svým „apoštolem“ a obdařila ho zvláštní milostí – slyšet její hlas a
vést s ní důvěrné rozhovory. Ty si zaznamenával několik roků v soukromém
deníku, ale pak jej 11. 5. 1983 sama požádala, aby některé zveřejnil. Učinil
tak opět ve strojopisu pod názvem „Živá voda z Turzovky“. Jako častý
návštěvník
Turzovky
byl
svědkem
řady
mimořádných
úkazů
a
nevysvětlitelných vyléčení a rozhodl se aspoň některé zaznamenat. Mnohé
příběhy posbíral mezi svými známými a pro hodnověrnost jejich zprávy žádal
o souhlas se zveřejněním jména, o čestné prohlášení o pravdivosti nebo o
svědectví spolehlivého člověka, většinou kněze. Tak vznikl i soupis
„Turzovských příběhů“, jehož opravdového veřejného vydání se sám
nedožil. Po dlouhých letech těžkých fyzických i duševních zkoušek v roce
1987 umírá.
Turzovské příběhy - sborník turzovských svědectví vyšel u příležitosti 50.
výročí prvního zjevení Panny Marie lesnímu dělníku Matúšu Lašutovi na
Živčákové hoře. Reálné příběhy konkrétních osob, jimž Bohorodička
odpovídá svými milostmi na klíčové životní situace, jsou srostlé s přírodním
212
prostředím, s dobovými existenčními a politickými podmínkami a zároveň se
v nich zračí moc Boží v dialogu nebe a země. V závěru knížky je shrnuta
historie zjevení, údaje o kapli, milostném obrazu, soše Panny Marie a léčivé
vodě.
Citáty z knihy:
Matúš Lašút, lesní dělník, důchodce, otec rodiny, ženatý, kterému Pán Bůh
požehnal čtyři děti, z nichž jedno zemřelo. Život ho těžce stíhal. Jako sirotek
musel od mládí tvrdě pracovat u cizích na statcích jen z jejich milosrdenství,
a tak se v bídě a opuštěnosti utíkal k nebeské Matce, když jeho pozemská
předčasně zemřela. Láska k Panně Marii projevoval i takovými drobnými
pozornostmi, jako byla péče o obrazy, sošky či kříže na rozcestích, anebo –
jak to bývá zvykem v našich slovenských horách – třeba jen obyčejnými
papírovými obrázky, zavěšenými na stromech. To považoval při svých
obchůzkách po lesích a kopcích za svou svatou povinnost a nikdy ji
nezanedbával. Tomuto Matúšovi se 1. června 1958 stala divná věc. Na ranní
obchůzce kolem 9. hodiny se zastavil na křižovatce mezi třemi obcemi:
Turzovkou, Vysokou a Korňou, na místě, kterému se říkalo „U obrázku“,
protože tam byl na stromě obrázek Matky Boží ustavičné pomoci. Ozdobil
obrázek květinami a pak si před něj klekl na kámen, protože bylo po dešti
mokro, a začal se modlit Otčenáš a Zdrávas. Když dokončil modlitby, všiml
si, že na zemi leží růže – bílé růže. Nechce věřit vlastním očím, vždyť kde by
se tak vysoko v horách a na pustém místě vzaly růže? Trochu se narovná, a
když se zahledí do vzdálenosti asi 12 metrů, vidí celou zahrádku bílých růží
a uprostřed mezi nimi vysokou štíhlou Paní v nadživotní velikosti,
usměvavou, ale s přísným pohledem, celou krásnou, oblečenou v zářivě
bílém oděvu. Jako v Lurdech byla přepásána modrým pásem, ruce sepjaté,
na levé ruce růženec, tvář mírně oválnou, bílou, až nápadně bílou. Když jí
213
zleva odhrnul vítr závoj splývající z hlavy, vidí Lašút světlekaštanové vlasy.
Celý zjev byl vznešený a lesní dělník ani na okamžik nepochyboval, koho
před sebou má. Jenom mu nijak nešlo do hlavy, jak je možné, že by se právě
jemu, obyčejnému člověku, měla zjevit Panna Maria. „Ale tuto tvář už jsem
kdysi viděl!“ vzpomněl si najednou Lašút. Ano, bylo to jednou večer, když
zpozoroval tutéž tvář na sobě Panny Marie, kterou měl doma ve světnici a
před kterou se modlíval. Tehdy si pomyslil, že je to ďábelské mámení, ale
nyní s radostí vydechl: „Tak jsi to byla opravdu ty…“ Vyjevené oči dělníka
se střetají s krásným jasem očí Paní. Lašút se najednou přestává ovládat a
poddává se zcela její moci. Nic už pro něho neexistuje, jen ona. Jeho duch
je úplně spoutaný. Když začíná Panna Maria projevovat svá přání, jeho vůle
se ztotožňuje s její vůlí. Lašút později výslovně zdůrazňoval, že Matka Boží
nepohybovala rty, nemluvila ústy, ale svoje příkazy konala pohybem pravé
ruky. Její gesta byla vznešená, přímo královská, nesnášející nějakého
odporu.
Použitá literatura:
Židlický, Karel. Turzovské příběby, Matice cyrilometodějská, Olomouc, 2008
214
Ernest Hemingway
Ernest Hemingway (1899 – 1961) – americký romanopisec, povídkář a
novinář. Svým dílem se začlenil k největším humanistům našeho věku. Láska,
citlivost a úcta k odvaze a statečnosti jsou hlavními atributy jeho literárního
odkazu. Po maturitě se stává reportérem a v roce 1918 odchází jako
dobrovolník na italskou frontu, kde je vážně raněn. Po válce přichází jako
dopisovatel do Paříže, stýká se s avantgardní společností malířů a literátů
kolem americké experimentující spisovatelky Gertrudy Steinové a začíná se
soustavně věnovat literatuře. Jeho další život je prokládán dobrodružnými
loveckými výpravami do Afriky (Zelené pahorky africké), během španělské
občanské války opět pracuje jako dopisovatel. Po 2. světové válce žije
především v USA a na Kubě. Na vrcholu uměleckých úspěchů podléhá
spisovatel stále více duševní depresi, která ho spolu se zdravotními potížemi
přivede roku 1961 k sebevraždě. V roce 1954 obdržel Nobelovu cenu za
literaturu za novelu Stařec a moře.
Zelené pahorky africké – v této knížce jsou především vylíčeny lovecké
zážitky z Afriky, které podnikl Ernest Hemingway se svými přáteli. Zúčastnil
se lovů na kudu, antilop, nosorožců, buvolů a ptactva. Upřímně se přiznává
přede všemi, že má velký strach z hadů. Lov je jeho vášní a i když jsou
mnohdy nepříznivé podmínky, zejména vysoká teplota, dlouhé hledání stopy
zvířete, nikdy se nevzdává a v lovu chce pokračovat nadále. Když se vydařil
lov, tak s oblibou popíjel s přáteli u táborového ohně whisky. Výčitky
svědomí nepociťuje, když zabíjí zvěř, neboť má povolení, kolik zvěře může
odstřelit. Svou ženu nazývá Naše malá chudinka a svého přítele označuje
oslovením Táta. Během odpočinků s oblibou pročítá knihy (např. Tolstého
Sevastopol). Zastává názor, že spisovatel, který neprožil válku na vlastní
kůži, není schopen věrohodně zpracovat tuto látku pro své dílo a že tím ztrácí
215
jedno velké téma. V rozhovorech můžeme zaznamenat mnoho humoru.
Zejména Táta s oblibou říká, že Hemingway je výborným lovcem ptáků a
výtečným stopařem, což mu příliš nelichotí, protože ví, že to myslí v legraci a
vždy se pak čertí. Autor se v tomto svazku rovněž zamýšlí nad otázkami
dobrých a špatných spisovatelů (mezi výtečné řadí Marka Twaina, mezi
špatné Heinricha Manna).
Citáty z knihy:
Ale to odpoledne jsme si vyjeli po silnici, jež vedle mezi obydlími a kolem
rohu, kde byl krámek toho Inda, který se na nás usmál nasládlým úsměvem,
v němž se sdružoval neúspěch v podnikání, bratrství všech lidí a obchodní
duch plný optimismu. Pak jsme stočili vůz doleva a na jednu cestu vedoucí
do hloubí pralesa, na úzkou cestu lemovanou křovím, která šla hustým
lesem, po jednom pochybném můstku z klád a kulatiny až tam, kde les
prořídl, a my vyjeli do travnaté savany, jež se táhla až k vyschlému okraji
jezera, lemovanému rákosím, za nímž se v dálce leskla vodní plocha
s červenorůžovými plameňáky. Ve stínu posledních stromů stálo pár
rybářských chatrčí upletených z trávy, před námi čeřil vítr trávu savany,
vyschlý okraj jezera se zdál šedobílý a po jeho zprahlém povrchu pobíhalo
množství drobných zvířat, která se polekala našeho vozu. Byli to bahnivci.
Když je člověk viděl z dálky a v pohybu, vypadali podivně a nemotorně, ale
když byli nablízku a stáli, byli ladní a půvabní. Projeli jsme s vozem hustou
nízkou trávou k vyschlému dnu jezera a všude, napravo i nalevo, všude, kde
říčky vtékaly do jezera a kde vznikly rákosovité, vodními kanály rozbrázděné
bažiny, které sahaly až k posunutému okraji jezerní hladiny, všude
poletovaly kachny a na travnatých pahrbcích, jež vyčnívaly nad bažinu, byla
rozložená obrovská hejna hus. Vyschlé dno bylo ztvrdlé a pevné a my po
něm vozem dojeli až tam, kde už začínalo být vlhké a měkké, pak jsme
216
nechali auto stát, Karel sebral Chara a já Mkolu, aby nesli náboje a
zastřelené ptáky, dohodli jsme se, že si každý vezme jednu stranu bažiny a že
se budem snažit střílet po ptácích, aby nesedli, a Táta s Naší malou
chudinkou že zatím vlezou do vysokého rákosu na levém břehu jezera, kde
podél jedné říčky vznikla hustě zarostlá bažina, kam, jak jsme se domnívali,
kachny asi poletí.
Je jednoduší dbát prostých zdravotních opatření a žít v zemi, která je dobrá,
než předstírat, že je ještě pořád dobrá země, se kterou už je konec. Jakmile
se dostanem na nějaký kontinent, začne ten kontinent rychle stárnout.
Domorodci s ním žijou v souladu. Ale cizinec ho začne pustošit, poráží
stromy, odvodňuje, takže se zásoby vod jinak rozdělí, a jakmile se zaorají
travnaté plochy, je ornice zakrátko vymrskaná a vzápětí ji začne odnášet
vítr, tak jako ji odnesl ve všech zestárlých zemích a jako jsem byl svědkem,
že ji začal odnášet v Kanadě. Půda začne být u našeho vykořisťování
unavená. Země se rychle vyčerpá, ledaže jí člověk vrací všechny pozůstatky
svoje i všech svých zvířat. Když přestane používat zvířat a užívá strojů,
nechá ho země brzy na holičkách. Stroje jsou neplodné a nezúrodňují půdu,
za potravu jim slouží něco, co člověk nedokáže vypěstovat. Země byla
stvořená k tomu, aby byla taková, jakou jsme ji našli. My jsme vetřelci, a až
budem mrtví, bude třeba i zpustošená, ale bude pořád existovat, a co bude
dál, nevíme. Řekl bych, že všechny krajiny světa skončí jako Mongolsko.
Vrátím se do Afriky, ale ne abych z ní tyl. S dvěma tužkami a několika
stovkami archů toho nejlacinějšího papíru bych to dokázal, jenže já se chci
prostě vrátit tam, kde se mi líbí žít, kde doopravdy žiju. Kde můj život
neplyne jen tak. Naši předkové odjeli do Ameriky, protože tenkrát byla
Amerika to pravé místo. Byla to kdysi dobrá země, ale my jsme ji zrasovali;
a já teď odjedu někam jinam, jako jsme odjakživa měli právo odjet někam
jinam a jako jsme vždycky odjížděli. Vždycky je možné se vrátit. Ať si do
217
Ameriky jezdí jiní, kteří nevědí, že už jedou pozdě. Naši předkové zažili
Ameriku v nejlepší fázi a bojovali za ni, když to opravdu stálo za to za ni
bojovat. Já odjedu někam jinam. Za starých časů se pořád odjíždělo, a ještě
existují místa, kam se dá jet. Poznám dobrou krajinu, jak se na ni podívám.
Je tady zvěř, spousta ptactva a domorodci se mi líbí. Můžu tady střílet a lovit
ryby. Kromě toho už nechci nic než psát, číst a dívat se na obrazy. A na
obrazy se dokážu rozpomenout, na všechny. Jsou i jiné věci, na které se rád
dívám, ale tyhle věci rád dělám. Tohleto všechno a pak ještě lyžování. Jenže
na lyžování už nemám nohy a člověk teď už ztratí tolik času, než najde
pořádný sníh, že to nestojí za to. Dneska se při lyžování potkává příliš
mnoho lidí.
Použitá literatura:
[1]
Hemingway, Ernest. Zelené pahorky africké, Panorama, Praha, 1979,
přeložili Luba a Rudolf Pellarovi
[2] Prokop, V. Přehled světové literatury 20. století, O.K. - Soft, Sokolov
2000, 68 s.
218
Jan Šmíd
Jan Šmíd nás ve dvou románech (Deštivá noc, Na rohu dvaadevadesáté)
zavádí na americký kontinent, do USA. V obou řeší závažný problém:
odhalení sociálního a společenského pozadí vražd, které se udály za složitých
okolností, takže pachatelé dlouho zůstávali bez trestu, na svobodě. V doslovu
říká: „Kromě toho, a to je také důvod, proč ty příběhy nazývám právem
společenskými romány, je faktem, že jsme nejen ve světě, ale i u nás
obklopeni ve stále větší míře násilnými činy. Staly se prostě, bohužel,
nedílnou součástí společnosti. Nemá význam tady uvádět statistiky, víme to
všichni a denně se o tom také dočítáme v tisku, slyšíme zprávy v rozhlase,
vidíme záběry v televizi…“ Psát o boji se zločinem, demaskovat tvář těch,
kteří se násilných činů dopouštějí, je náročný cíl spisovatelské práce. Volba
prostředí, z něhož Jan Šmíd čerpá, znalost reálií amerického velkoměsta,
hloubka psychologického prokreslení jednotlivých aktérů románových
příběhů, skvělý vypravěčský styl – to vše řadí tento dvojsvazek mezi úspěšné
knihy.
Deštivá noc, Na rohu dvaadevadesáté
Citáty z knihy:
„Jste příliš měkký. To dělá věk a samozřejmě – původ. Kdybyste byl
Američan, měl jste už teď nové místo.“ „Jistou částí mého života byla i
válka,“ řekl náhle Milt. „Boj za vlast, jak se tak pěkně říká. Boj za naši
vlast. Dokonce jednou ze mě udělali něco jako hrdinu. Celkem ne příliš
oprávněně. Mnoho vojáků padlo a já přežil skrčený za haldou kamení. Ale
něco mi z té doby zůstalo.“ Pomalu vysouval pravou ruku z kapsy. „Na
každou část života si člověk uchová nějakou vzpomínku.“ „Musím vás
bohužel upozornit, že mě vaše historie ani dost málo nezajímá.“ „To bylo
219
také vše, co jsem vám chtěl říct.“ Milt pozvedl pravici a v zorném poli Cecila
Franka Seligmana se objevil modrošedý revolver. Jeho hlas se ani trochu
nezměnil. „Chcete mně snad vyhrožovat?“ „Nechci,“ odmítl Milt a zamířil
mu na hruď. Řekl to tak lhostejně, že Seligman poprvé znejistěl. „Víte, jaký
trest je v tomto státě za vraždu?“ „Ne. Nevím. A po pravdě řečeno, ani mě to
nijak nezajímá.“ Teď byl úplně klidný. Okamžik, kterého se ještě před
hodinou obával, byl tady a byla to chvíle docela všední. Rádio v pokoji
změnilo pořad. Zpíval Loius Armstrong, byla to však nějaká hodně stará
nahrávka. Seligman stál nehybně, ale jeho pohled přeskakoval z Livadových
očí na ústí revolveru a zase zpátky. Ruger ho přitahoval stále víc a víc.
Dosud však nepřipouštěl možnost, že by Milt skutečně vystřelil. Na to byl
příliš měkký. „Kulka je někdy nejistá a vrtkavá. Abych mluvil úplně přesně,
kulka vypálená do vlastního těla je někdy nejistá a vrtkavá. Nemůžete dobře
zamířit. Muška vám není nic platná. Já se jí nesvěřím. Poletím ulicí jako
pták. Slyšel jste někdy o Ikarovi? Od věků o tom lidé snili.“ Na krátký
okamžik se zamyslil, ale ruka se mi ani nepohnula. Revolver mířil na Cecila
Franka Seligmana, jako by jej držela socha. Ani poslední větou Milt
nevybočil z hovorového tónu, ani ji nijak neodlišil od kontextu, nezvýraznil
ji, ale Seligman přece jenom začal měnit názor. Trochu se přikrčil, ne
strachem, ale aby mohl vyrazit. „Neblázněte!“ vykřikl a získával čas. Milt se
na něj udiveně podíval. „Vystřelenou kulku nevezmete nikdy zpět! Nikdy se
nevrátí do hlavně!“ Pravou nohu vysunul a snížil tělo. „Když se prokáže…“
Milt zvolna překonával poslední odpor spouště. Nemohl minout tělo, které
se dva kroky od něho chystalo ke skoku, zbytečně bojující tělo, jež nemělo
žádnou naději. Hroutilo se vlastně už teď, kdy náboj dosud pokojně spočíval
v hlavni, zatímco vedle v pokoji zpíval Louis Armstrong svou chraplavou
píseň. Milt ten poslední zlomek času nevychutnával s žádnou rozkoší, ale
také si nedělal výčitky. Naučila ho to válka? V ní umíralo tolik lidí; ke
220
všemu nevinných. Shledával tedy spravedlivým, že zemře i C. F. Seligman.
Že zemře s ním, s Miltosem Livaditisem, který také nikomu neublížil. Bylo
by přece velice nesprávné, aby si jednou řekl v klidu své kanceláře ve třetím
poschodí bílé budovy: Hleďme! Tak Milt za to vlastně vůbec nemohl. Copak
asi teď dělá? Halou zahřměl výstřel a trhl Miltovi zápěstím prudce vzhůru.
Ale to až potom, co se projektil vydal na svou kratičkou cestu mezi hlavní a
tělem obchodního ředitele firmy Hammond, Cohen & Co. První se změnily
jeho oči. Objevil se v nich údiv a teprve potom přišlo poznání. Ale stejně
rychle přišla i smrt. Zhroutil se a teplá krev pomalu odkapávala na světle
hnědý koberec. Za ním zpíval Louis Armstrong Can´t give You Anylting But
Love. Byla to trochu nevhodně zvolená píseň. Milt se vrátil na chodbu.
Někde nahoře bouchly dveře. Pomalu sestupoval ze schodů. Hala byla
osvětlená, ale správce nikde neviděl. Z ulice sem zatékala v několika vířících
jazycích voda. Světle hnědé dlaždice se pod ní vzdouvaly. V mžiku mu
pronikla až ke kotníkům. Byla teplá. Beze spěchu vyšel do ulice. Venku zuřil
liják.
Použitá literatura:
Šmíd Jan. Deštivá noc, Na rohu dvaadevadesáté, Naše vojsko, Praha, 1990
221
Erik Orsenna
Erik Orsenna – zpracodaj francouzské Státní rady, je autorem četných
úspěšných románů, z nichž nejznámější jsou Koloniální výstava, Velká láska,
Dvě léta a Dlouho.
Dlouho – román o hluboké, dlouhé a strhující cizoložné lásce, trvající až do
stáří. Omamné závratě těla, slzy, lehká ironie, dojetí. Budování legendy o
lásce, protože cizoložná láska může přebývat jen v legendě a čase, jiné
příbytky jsou jí zakázány. Nádherná kniha, mistrovský jazyk. Obsáhlé silně
erotické pasáže, kde autor nehledá žádné zástupné termíny, kupodivu působí
nesmírně poeticky, až dojímavě – snad proto, že jde o lásku a nikoliv jen o
sex jako takový.
Citáty z knihy:
Bylo to uprostřed noci, a jak měli ve zvyku, leželi přitisknuti jeden vedle
druhého, ona vpředu, ze strany budíku, on vzadu, ze strany Balzaca; před
počítáním oveček dával Gabriel přednost hledání co největšího počtu postav
u nejvíce lidnatých spisovatelů. Když nashromáždil dav dostatečně hustý,
uklidněn snadno usínal. Už od svého dětství nosila Élisabeth noční košili,
svlékala ji při milování, ale okamžitě po bouři opět oblékala, přesvědčena,
jak ji jedna hodná jeptiška poučila, že žena nesmí za žádných okolností čelit
snům nahá. Gabriel podlehl noční cudnosti, a tedy pyžamu, teprve pozdě po
šedesátce, kdy se styděl za spoušť způsobenou věkem. Jejich kůže se této
dvojité textilní hradbě (bavlna u ní, hedvábí, dost drsné, u něj) vysmívaly:
nic je nemohlo rozdělit. Vždyť na tento svátek, společné spaní, čekaly tak
dlouho. „Mám strach, řekl Gabriel.“ „ Zahradníci mají potmě vždycky
strach, to je dobře známo. A dál?“ „Ta práce tě zabije.“ „Aspoň zemřu
z nějakého vzrušujícího důvodu.“ Gabriel nechal odeznít dlouhé ticho, pak
222
přiblížil rty k Élisabethinu pravému uchu a svým nejsladším hlasem se s ní
podělil o svou filozofii týkající se konce života; před Velkou Neznámou je
nutno si vzít dovolenou. Skutečnou dovolenou. Opustit všechny své role,
povinnosti, funkce, minulost… Na poslední cestu si sebou jako zavazadlo
vzít jenom lehkost. Důvěřivě se v jeho náručí uvolnila, důkaz, že poslouchá.
Až dosud mu věnovala takovou bezvýhradnou pozornost, jen když jí takto
v noci šeptal erotické historky. „Jestliže opustím svou minulost, riskuji, že
opustím i tebe.“ S každou jinou by si pomyslel: v našem věku se už
neopouští. Ovšem ne s ní. Byla to žena, která mohla odejít v kterémkoliv
okamžiku. Zachvěl se. Nemohla necítit, jak se chvěje. Odpověděl jí, že jejich
minulost nebyla nic, vůbec nic jiného než trpělivá a bolestná konstrukce, na
níž se tyčí jejich výdobytek, tato zázračná přítomnost. Zašeptala náhle
ospalým hlasem: začínáš být příliš komplikovaný. A v tu ránu spala.
Dobrá. Dejme tomu, že tě poslechnu. Ještě jednou. Co uděláme s mými
dětmi? Namířila na něj zahnutý nůž, svého spojence při malém ranním
chirurgickém obřadu, vykrajování grepu. Z místnosti se pomalu vytrácela
vůně opékaného chleba a postupovala své místo letním pekingským
pachům, hnilobě. Přemýšlel. Věděl, že její tři synové jsou vášní jejího života.
„Chceš, aby se na tebe dívali, jak zápasíš se smrtí v některé pařížské
nemocnici, propíchaná trubičkami?“ Usmála se na něj. Měla ráda
konkrétní fakta. I ta nejodpudivější. Pohlédla na hodinky, „přijdu pozdě“.
Tři minuty nato byla oblečená a na odchodu na další křižáckou výpravu. A
za týden, aniž se někdy k tomuto tématu vrátili, mu řekla: jsem připravena.
Použitá literatura:
Orsena, Erik. Dlouho, Alpress, Český Těšín, 1999
223
Vojtěch Martínek
Stavy rachotí
Autorův úvod k románu:
Jenom vypravovatelská fantazie má právo, aby užívala přítomného času.
Jenom oči, které by chtěly proniknout k rodovým a krajovým kořenům, vidí
stopy dávného života, rozhlodaného a spláchnutého skoro před stoletím.
Nezarachotí už v městečkách východního pomezí moravsko-slezského ani
soukenické ani tkalcovské stavy, není už vlna a váha soukenického díla
v popředí řemeslnických hovorů, rozleptaly se formy cechovních řádů se
starými formulemi a přísnými předpisy. Vnukové dávných soukenických
mistrů jinak si hledají kousek chleba, jeden v šachtách, jiný u vysokých
pecí, jiný v řemeslnické dílně a snad některý schýlen nad papíry. Rozložité
stavy, drsné, a přece přátelské varhany, které od kalného úsvitu až do těžké
tmy plnily černé jizby hlomoznou hudbou, jsou dávno rozštípány, ledaže
jejich součástky jsou uloženy s nesrozumitelnými cedulkami v muzejních
síních. Ty stavy jsou už dávno mrtvy a potomkům jsou lhostejné; už je
historickým románem, že dávaly živobytí a určovaly všecky okamžiky
lidského života, že jejich stín padal do zrození i manželství, že byly
symbolem světa, který se rozplynul jako oblak.
V chalupách, kde jiné starosti naklánějí lidi k zemi, už dávno se netmí stav a
jeho hřmotná melodie nevyletuje nízkými okny. Chodíš-li uličkami a tlučešli na vrátka skrovných zahrádek, máš neodbytný dojem, že chodíš po
hřbitově. Byl tam kdysi život, bzučel, rachotil, zpíval. Cechovní řády nebyly
muzejním hadrem, ale dávaly lidem oporu tvrdou, pevnou i teplou.
Formovaly kroky dávných mistrů, vytvářely i jejich manželství. A že by ten
starosvětský život, jenž proudil v těsných řečištích, byl bez tragédií a těžkých
224
vnitřních otřesů? I sem do spořádaných zvyklostí udeřily vlny světových
převratů před osmdesáti devadesáti lety. A což nebylo-li nejotřesnější
tragédií, viděl-li počestný soukenický mistr, dědic staletých tradic, že mu den
za dnem více ubývá jeho drobné výspy, že se propadá do temných hlubin i se
svým živitelem, rachotícím soukenickým stavem? Bída se tlačí do nízkých
jizeb a poslední mistři se potápějí. Zachránit se… ale tam čeká jenom
podvodnický překupník, jinde lichvář… a soukenická píseň vyznívá
pokornou prosbou o almužnu.
Chodil jsem po hřbitově a stíny dávných lidí šly se mnou. Cítil jsem
naléhavě jejich blízkost, ale jejich dotek nebyl stisk cizích lidí. Rozuměl jsem
jejich řeči. Jejich stavy rachotily z jizeb, slyšel jsem je zřetelně za krásných
úsvitů i za měkkých večerů, rachotily slavně a ještě více bolestně. Moudré
tváře staříků se na mne dívaly, měkký pohled žen, které vadly v denní
lopotě, zasvítil ze stínů stavů. A nebyl to nijak dychtivý zájem romanopiscův,
který hledá nový svět a vymýšlí si dějové senzace… hovořil jsem s přeludy,
které však ožívaly a staly se tělem.
Možná, že tak román nevzniká. Naši tatíci a staříci říkali takovému
vypravování „kronyky“. Starý soused barvíř, který mi před čtyřiceti lety
půjčoval obsáhlé romány, svěřoval mi s dobráckým úsměvem také
„kronyky“. Ani on, ani kdokoli jiný z toho dávného světa se nevyznali ve
správných literárních pojmech. Legenda o světcích, ale i zbojnická historie,
kus pamětí a větší oblak dotvářejícího snění, všecko bylo „kronykou“. Ale
kdož ví? Snad tomu staříci také rozuměli… Proč by nemohlo být
vypravování o rachotících stavech tak dobře románem jako „kronikou ze
starých časů?“
225
Jaromír John
Jaromír John, vlastním jménem Bohumil Markalous, se narodil 16.
dubna 1882 v Klatovech, v rodině vlasteneckého a pokrokového profesora.
Šel v šlépějích svého otce, stal se rovněž profesorem a vyučoval až do 1.
světové války na gymnáziu v Hradci Králové. Stýkal se tu s dělníky,
přednášel jim, vyučoval po večerech v tzv. lidové škole, přestože to tenkrát,
za Rakouska, nebylo vděčné a rozhodně se tím nezalíbil svým nadřízeným.
Vždycky měl rád chudé, pracovité lidi a pomáhal jim v jejich touze po
vzdělání.
Z toho vřelého poměru k lidu také vznikla jeho první kniha povídek
z doby války, které pak shrnul do jednoho svazku – nazval je Večery na
slamníku. Jsou to příběhy vojáků, kteří si je vypravují nebo prožívají v těžké
době válečné, daleko od svých domovů; příběhy vojáků, kteří válku pro
Rakousko nenávidí, zůstali vždycky prostými a dobrosrdečnými lidmi,
mundur by nejraději odhodili a šli domů.
Jeho povídky jsou vždy vypravovány mistrným způsobem. Jsou plné
lidového vtipu a humoru. Ukazují, že život českého člověka i v těžkých
dobách je pln víry v příští doby a že právě náš prostý člověk dovedl si
uchovat rozum, veselou mysl, rozvahu – ať se děje co se děje.
Jaromír John po válce přestal vyučovat. Věnoval se žurnalistice, ale
nepřestal si všímat literatury a umění. Bylo to zvláště výtvarné umění, o němž
pravidelně v novinách informoval.
Karel Nový, který napsal doslov ke knize Rajský ostrov, píše:
seznámil jsem se s ním blíže v Paříži. Poznal jsem ho jako člověka – umělce,
který si všímal všech stránek francouzského života. Byl mu blízký jak rozvážeč
226
mléka, tak architekt, studoval na Sorbonně, staré pařížské univerzitě,
v obrazárnách, navštěvoval divadla, koncerty, cirkusy a jednu dobu, aby se
v Paříži udržel a mohl ji důkladně poznat, hrával jako znamenitý pianista
v černošské kavárně.
Od svých školních let byl horlivým čtenářem a věčně se učil – z knih i
ze života. Vedle malířství a architektury vášnivě sledoval hudbu. Byl
všestranně vzdělaný člověk s velikými zkušenostmi a rozhledem. Látku, o níž
psal, hleděl dokonale poznat. Když psal příběh o Eskamotéru Josefovi,
podkrkonošském skláři, dopisoval si se sklářskými dělníky; poznal, jak se
sklo vyrábí, prostudoval dějiny sklářství. Lákalo ho hvězdářství, studoval je.
Než napsal román, který se jmenoval Moudrý Engelbert, pročetl
svazky knih a vyposlouchal řady lidí, aby podal živý obraz feudálního panstva
na konci XIX. století, obraz majetníků panství v Čechách i na Moravě,
šlechticů, kteří žili z mozolů českých lidí, ale neměli s ním nikdy nic
společného. Obraz upadajícího cizopasného rodu a lidí kolem něho, různých
těch služebných lidí a lidiček.
Při psaní Rajského ostrova prostudoval dějiny Národního divadla i
politické dějiny, aby se mohl plně vžít do doby kulturního rozmachu naší
vlasti.
Jeho velkou láskou byla mateřština. Po celý život se jí učil, po celý
život si zapisoval lidová rčení atd. Jeho slovník byl proto velmi bohatý.
Takovou zásobu slovní, jakou si získal Jaromír John, měl a má jen málokterý
náš spisovatel. V té píli, s jakou se po celý svůj život snažil ať přednáškami,
ať spisováním rozmnožovat naše kulturní statky, může nám všem, čtenářům i
spisovatelům, sloužit za vzor.
227
Jaromír John zemřel v 70 letech, 24. dubna 1952, jako profesor estetiky na
Palackého univerzitě v Olomouci, kde působil několik posledních let svého
života.
Rajský ostrov
Jedna z nejmistrnějších a nejpůvabnějších knih z celého bohatého
odkazu Jaromíra Johna. Svou prostotou vět. Svým jasným, výrazným
plastickým stylem. A posléze svou barvitou realistickou kresbou. Především
však je to kniha, která je napsána srdcem, a proto dojme srdce čtenářovo.
Jaromír John, ač nikdy nemluvíval o svém vlasteneckém cítění, nezapřel je ve
svých dílech, a to obzvláště v Rajském ostrově, historii našeho Národního
divadla, kterou by byl nemohl napsat tak dojímavě a dramaticky, kdyby se
neponořil do hloubi vlastního srdce. Poutavé vyprávění o pestrém životě dětí
na „rajském ostrově“ je zároveň bohatým vylíčením slavnostního položení
základního kamene Národního divadla, jeho výstavby a jeho zkázy požárem,
který zničil původní ještě nedokončenou budovu až k ohořelým zdím.
Slovanský ostrov, který vznikl v 18. století z nánosu řeky, byl zprvu nazýván
ostrovem Barvířským – to podle barvírny, vybudované na tomto pustém a
zarostlém místě. O půl století později, v době vyprávěného děje, je Žofín již
místem významných událostí českého politického života, nicméně pro
Čermákovy chlapce a jejich kamarády z Vojtěšské čtvrti je stále ještě
opuštěným rájem, rajským ostrovem pro dobrodružné hry za všech ročních
dob v neproniknutelných houštinách kolem řeky. V těch časech byl Smíchov
jen malou obcí za řekou se zalesněnými kopci a roztroušenými samotami. Na
protilehlém břehu Vltavy krčily se starodávné domky koželuhů a jirchářů a
v místě Národního divadla bylo jen pusté staveniště, kde se sušívalo prádlo.
Na ostrově, na řece a jejích březích, podnikala statečná klukovská srdce své
nebojácné hry a slavila svá čestná vítězství. Jaromír John, který ztratil matku
228
ve svých pěti letech, a jak říkával, hledal svůj ztracený domov po celý život,
vytvořil v tomto svém díle kromě plastické dobové fresky ráj domova, rajský
ostrov, na němž „blaženství byla všechna“. Závěrem také přímo praví:
„Každému člověku tvoří dětství rajský ostrov, i kdyby to zrovna ostrov
nebyl.“ Tím myslí lahodu domova, rodičovské lásky „a stráně dětských
radovánek“.
Citáty z knihy:
Druhého dne večer šel jsem babičce se džbánkem pro pivo a schválně jsem
si zašel k staveništi Národního divadla, které bylo nyní ohrazeno narychlo
sbitými prkny. Bylo mi divné, jak se toto místo, které jsem tak dobře znal,
změnilo. V rohu byla boudička pro hlídače, který ve dne nestačil lidem říkat,
že teď nesmí nikdo na staveniště sušit prádlo, ani se po obědě prospávat,
hrát si na honěnou nebo tlouci špačka. Co se stalo, že se to tu tak změnilo?
Ohrada a hlídač to nedělali. Staveniště jako staveniště. Ale tohle místo bylo
rázem jakoby posvěcené. A skutečně! Brzy potom děly se tam velké události.
Ale o nich jsme si tehdy my, páni kluci, nemohli učinit žádnou představu.
Naše duše byly upoutány jinými věcmi. Na Žofínské promenádě, po cestě
posypané pískem, jezdil jakýs Amerikán na stroji v Praze dosud nevídaném,
na dřevěné dvoukolce, prababičce nynějšího kola. Jízda, při níž jezdec seděl
obkročmo jako na koni a odstrkoval se nohama, budila notně smíchu. Už
také proto, že byla pomalá. Kočár jel daleko rychleji. A ekvipáž s pravými
ruskými klusáky letěla s vichrem o závod. Ale úžas budilo, jak je možno se
udržet v sedle bez opory nohou. Ale to nebylo vše. Amerikán rozehnal svou
dvoukolku a zdvihl nohy až nad řídítka, která pevně rukama třímal. Pak si
na ně lehl a dělal, jako by spal. Nebo si sedl na svůj velocipéd oběma
nohama na jednu stranu. Poněvadž si oblékl dámskou sukni, na hlavu
posadil malý cylindřík se šlojířem a při tom v sedle hopsal – byla iluze dámy
229
jedoucí na koni úplná. Obecenstvo nadšeně tleskalo. Když začali vybírat do
talířku, tak jsme se s Karlem vytratili. A počkat! Ještě jsem vám
nevypravoval, kdo to byl mundšenk? Že ne? To se divím! Mundšenk byl ten,
kdo chodil babičce pro pivo. To mohl být jen bratr Karel nebo já. Jiní
mundšenkové nebyli. Také nikdy nebyli dva mundšenkové, nýbrž jen jeden
mundšenk, bratr nebo já. Byl-li Karel u babičky pro nějaká skotáctví
v nemilosti, obrátila se na mne, očka jí hrála na honěnku, vyndala faječku a
povídá: „Pepíčku, neskočil bys mi pro žejdlíček piva, máš dnes nějaký
takový křepký nohy…“ Abych neztratil peníze, vsypala tři krejcary do
hliněného džbánku. Babička pila pivo jen večer. Venku byla tma od
podzimu do jara. A někdy tma tmoucí. Já se bál. Obešel jsem nejprve
vodárnu, jestli na mne někdo nečíhá. Pak jsem se dal k restauraci. Šel jsem
nějakých dvacet kroků- Nejvíc jsem se bál u skupiny nízkých smrků. Lekal
jsem se každého šustotu. Přes promenádu jsem utíkal. Zpátky to bylo ještě
horší. Šel jsem s plným džbánkem rychle, pak jsem se dal v běh a přes
promenádu jsem divoce letěl. Tu jsem vrazil do stromu, tam zakopl o
trávník. Bez dechu jsem vpadl do dveří naší kuchyně. Tak se stávalo, že ve
džbánku zbylo pro babičku pití jenom na dně. Jindy možná trochu víc.
Pořádně vybryndáno bylo vždycky. Proto se babička rychle s Karlem
dobřila, a když po prvé přinesl vrchovanou čepici husté pěny, babička se
napila a pochvalovala si: „To bylo napitíčko!“
Použitá literatura:
John, Jaromír. Rajský ostrov, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1960
230
Maria Barrett
Maria Barrett pracovala v Londýně jako specialistka na vztahy
s veřejností, než se přestěhovala do hrabství Sussex a začala se plně věnovat
literární činnosti. Nebezpečnou posedlost předcházejí tři romány: Ona,
Podvedení a Zneuctění.
Nebezpečná posedlost
Ode dne, kdy jí zemřela matka, až do okamžiku, kdy byl zavražděn její
manžel, nepoznala Francezca nic než nenávist, násilí a žárlivost. Rozhodne se
tedy skoncovat s minulostí a začít nový život v Anglii, kde konečně nachází
laskavé prostředí a s Patrikem Devlinem prožívá skutečnou lásku plnou vášně.
Jenomže venkovské děvče z Itálie se zakrátko stane ctižádostivému politikovi
nepohodlné a Patrik jejich milostný vztah ukončí. Francezca si musí podruhé
budovat nový svět. Postupně si získává jméno jako úspěšná módní návrhářka.
Přesto nemůže zapomenout na to, co kdysi s Patrikem prožila.
Citáty z knihy:
Francesca seděla v mrazu na studené lavičce v parku a přemýšlela, jak to
všechno řekne Johnovi. Seděla tam už několik hodin a bála se jít domů.
Příliš se styděla, aby se mu mohla podívat do očí. Neustále musela myslet na
to, že ho znovu zklamala. On pro ni dělal první poslední a ona ho zklamala.
Pocit hrůzy a ponížení z toho, co se stalo, jí připadal nesnesitelný. Nazvali ji
zlodějkou. Všichni si myslí, že není poctivá. A co když si John bude myslet
totéž? Neměla odvahu stanou mu tváží v tvář. Seděla v mrazivém dešti a
napadlo ji, že si zřejmě takové štěstí nezasloužila, že je to trest za
Giovanniho smrt a bude ji pronásledovat až do konce života. Když ji John
mnohem později odpoledne našel, stále ještě seděla na téže lavičce. Už se
231
stmívalo a začínala se snášet noc. Vlhko a mráz jí pronikaly až do kostí.
John ji hledal plné dvě hodiny. Volal do ateliéru, kde mu řekli, že ji
propustili. Šel tedy trasou, kudy se obvykle vracela, prohledal všechno
kolem a pak ho napadlo, že se zřejmě bude chtít uchýlit ve svém zoufalství
někam do ústraní. A tak se vydal do parku. „Francesko?“ Nepřítomně
k němu vzhlédla. Ani ji nepřekvapilo, že ji našel. Sklonil se k ní, uchopil její
zmrzlé prsty do svých a přitiskl si je ke rtům. „Nemohla jsem domů.
Nevěděla jsem, co tomu řekneš.“ „Neřeknu nic. Věřím ti.“ Zamnul jí ruce.
Měl pocit, že jsou z vosku. „Jak mi ale můžeš věřit, po tom všem, co o mně
víš?“ „Prostě ti věřím, to je všechno. Je to součást…“ Zakašlal, protože
nevěděl, jak se přesně vyjádřit. „Je to součást toho, když má někdo někoho
rád,“ dokončil tiše. „Já myslela, že už ti na mně nebude záležet, když tě
zklamu.“ Svěsila hlavu, aby se vyhnula jeho pohledu. „Hej!“ Uchopil ji za
bradu a přinutil ji podívat se mu do očí. „Nezklamala jsi ani mne, ani
nikoho jiného. Rozumíš? Já vím, žes to neudělala.“ Odvrátila zrak. „Ale…“
„Žádné ale. A pokud jde o to, jestli mi na tobě záleží…“ Jemně ji zvedl na
nohy a zachytil ji, když se jí podlomila kolena. Viděl, jak zoufale touží, aby ji
ujistil o své náklonnosti. „To by musely vyschnout všechny oceány, aby mi
na tobě přestalo záležet.“ Opřela se o něj. Všechna síla z ní vyprchala. Cítil,
jak se chvěje, a sevřel ji pevněji. A potom, jak nejohleduplněji uměl, ji
zabalil do svého kabátu a s rukou pevně kolem jejích ramen ji odváděl
domů.
Použitá literatura:
Barrett, Maria. Nebezpečná posedlost. Alpress, Český Těšín, 1999, přeložila
Hana Kučerová
232
Miloslav Šimek
Návštěvní den u Jiřího Grossmanna
Výběr nejlepších dialogů a scének ze společné divadelní tvorby
doprovází Miloslav Šimek svými vzpomínkami na přítele Jiřího Grossmanna,
s nímž vytvořil ojedinělé humoristické dílo, ve kterém nikdy nechyběla
politická satira a originální grotesky a parodie ze života rodiny, školy a
společnosti. Kniha obsahuje řadu zajímavých informací z autorova archivu,
obrazovou přílohu a také zrekonstruované divadelní hry i další humoristické
texty, z nichž většina je zde otištěna poprvé. Jako všechny svazky Knihovny
Divadla Jiřího Grossmanna doprovází i tuto knihu ilustrace Michala Hrdého.
Citáty z knihy:
Jirka nedostal své jméno náhodou, neboť jeho maminka se jmenovala
Jiřina. Pocházela ze slavné divadelnické rodiny Faltysů z Klánovic. Na svůj
původ však nebyla nikterak hrdá, vadilo jí, že na ni pokřikovali
komediantko. Proto byla šťastná, když se provdala za Ferdinanda
Grossmanna, který byl úředníkem. Myslela si, že tím unikla divadlu, ale
neunikla. Jirkův otec pocházel z Kroměříže a byl velkým milovníkem
divadla. Nejenže rád chodil na představení jako divák, ale také rád sám hrál
na jevišti. Dokonce režíroval ochotnická představení. Další velkou láskou
Ferdinanda Grossmanna byl fotbal. Fandil Slávii a dělal rozhodčího
v nějaké nižší soutěži. Soudcovat jsem ho nikdy neviděl, ale pamatuji si, že
vlastnil průkazku, na kterou ho pouštěli na všechna utkání zdarma. Jirkův
otec pracoval v Čedoku, paní Grossmannová byla v domácnosti. První dvě
děti, které Jirkova maminka přivedla na svět, krátce po porodu zemřely.
V mládí zkoušela psát povídky, ale většinou do šuplíku. Měla pět dětí a
zemřela v šestatřiceti letech na mozkovou příhodu. Jirka byl miláček rodiny.
233
Doma ho nikdy nemlátili, vyrůstal v poklidné rodinné atmosféře. Otec byl
zdvořilý muž ze staré školy, povahou kliďas, to měl Jirka po něm. Maminka
se v Jirkovi jen viděla. Když Jirka ve svém pokoji spal, dávala si prst před
ústa a dělala: pssst, pssst, tiše, Jiří spí. Jako by tam spalo malé dítě. U
Grossmannů se nikdo nikdy nehádal, protože Jirkův otec dovedl dát své
ženě vždycky za pravdu. Jirka nechtěl mít vlastní děti, protože si byl vědom
svého zdravotního stavu, i když o tom nikdy nemluvil. Doma v knihovně měl
tlusté medicínské knihy, z nichž si dával dohromady průběžnou prognózu
své zákeřné choroby. Přitom jako kluk nebýval nikdy nemocný. Protože už
nevěřil, že založí vlastní rodinu, navrhoval, když se jeho neteři Ireně narodil
syn (1968), že ho adoptuje. Rodiče Jiřího Grossmanna uměli dobře zpívat a
Jirkův prastrýc Karel Faltys zpíval dokonce v Národním divadle. Ještě jako
dítě se Jirka naučil hrát na klavír a de dvanácti drnkal na kytaru. Už tehdy
prý uměl procítěně zpívat. Měl muzikantství v krvi a nebyl pro něj problém
naučit se na jakýkoli nástroj. Když jsme se potkali, zrovna hrál na basu
v dixielandové kapele. Jirka byl silně citově vázán na rodiče. Po roce 1968,
kdy mnoho lidí uvažovalo o emigraci a někteří nakonec odešli, on o
odchodu nikdy nemluvil a myslím, že by ani nedokázal odejít právě kvůli
hlubokým vazbám na domov, rodinu a také kvůli divadlu, které jsme spolu
dělali a které bylo přijímáno tak dobře diváky.
Použitá literatura:
Šimek, Miloslav. Návštěvní den u Jiřího Grossmanna. Nakladatelství M.
Švarce – ŠULC a SPOL., Praha, 1999
234