1 Putování za tulipány (Holandsko a Keukenhof 2013) Již delší dobu

Transkript

1 Putování za tulipány (Holandsko a Keukenhof 2013) Již delší dobu
Putování za tulipány
(Holandsko a Keukenhof 2013)
Již delší dobu jsme chtěli navštívit Holandsko. V létě se nám to moc nehodilo – to
máme zpravidla jiné plány. Když někam k moři, pak tam, kde je teplo a dá se tam koupat
v teplejší vodě – a to v Holandsku moc nejde. Moře tam není zrovna teplé a třást se zimou při
pohledu na moře – to taky moc nemilujeme. Nakonec ten pocit studeného moře si ještě
pamatujeme z doby, kdy se jezdilo do NDR k Baltu. Taky jsme to jednou zkusili…
Proto kdy jindy Holandsko navštívit, než na jaře, kdy se tam pořádají světoznámé
výstavy květin. Vždyť květiny máme rádi a tak nás možnost vidět kvetoucí moře tulipánů jak se to ukazuje ve všech turistických průvodcích - či jiných jarních květin moc lákalo. A tak
jsme se rozhodli, že vyjedeme právě na výstavu tulipánů v Keukenhofu. Pokud možno v
termínu, abychom se mohli podívat i na květinové korzo, které je vždy součástí takové
výstavy.
Začali jsme se na cestu připravovat hodně brzy – vlastně již v září předchozího roku.
Když jsme totiž začali přemýšlet o rezervaci hotelu v termínu výstavy, najednou se ukázalo,
že hotely v blízkém okolí nemají moc volných termínů. Proto jsme si nakonec vybrali jeden
hotýlek – sice vzdálenější, ale moc hezký.
Bylo proto také jasné, že pokud už budeme vážit tak dalekou cestu, že si tam budeme
chtít více prohlédnout místní pamětihodnosti a tedy, že to nebude výlet na dva dny.
Vůbec je zajímavé, jak se takové výlety do Keukenhofu někdy organizují. Když jsme
se pak dívali do nabídek českých cestovek, zjistili jsme, že se takový „zájezd“ dá udělat za tři
dny a vlastně ani nemusíte opustit autobus.
Vyjedete navečer z Čech – třeba z Prahy, ráno dorazíte až do Keukenhofu, dopoledne
jdete na výstavu, pak vás zavezou se ještě odpoledne podívat třeba do Amsterodamu a večer
zase do autobusu a dopoledne jste v matičce Praze. Taky se to dá zvládnout, ale do toho se
nám nechtělo….
Proto jsme zvolili vlastní trasu. Taky proto, že jsme si chtěli Holandsko trochu užít,
porozhlédnout se a vidět běžný život…
1. den
Vyrazili jsme ráno kolem osmé z Prahy. Bylo před námi minimálně 850 kilometrů a to
vždy velmi náročná trasa. Naštěstí nám přálo počasí, protože ten den bylo hlavně sucho –
nikde nezapršelo a také místy i polojasno, takže cesta docela příjemně utíkala. Ovšem projet
tolik kilometrů na jeden zátah je pro řidiče hodně velká zátěž.
Navigace nás vedla směrem na Drážďany, okolo Lipska a odtud na Kassel. Pak jsme
se ovšem chtěli vyhnout Porúří, kam nás navigace chtěla nasměrovat - především proto, že se
nám zdálo, že tam bude provoz na dálnici příliš hustý. Hustější provoz jsme zažili před tím
mezi Drážďanami a Lipskem – zejména v úseku bezprostředně u Drážďan. Proto se nám moc
líbila trasa mezi Lipskem a Kasselem, kde nebylo moc aut a zejména kamionů a především
dálnice byla ve velmi dobrém stavu. Tam byla cesta docela pohodová.
Proto jsme si to chtěli prodloužit a za Kasselem jsme uhnuli na Osnabrück, kde ještě
není celý úsek dálnice dokončen, a asi 50 kilometrů jsme museli po jiných cestách. I to bylo
1
docela příjemné – přece jen vyjet z dálnice do města a vesnic, dívat se zblízka na domy či
pozorovat lidi, to je vždy změna v jednotvárnosti provozu na dálnici.
Líbilo se nám, že jsme tentokrát měli možnost se podívat poněkud více do Německa
než je jenom to, co vidíme někde v pohraničí při cestě do Drážďan či výjimečně do
Mnichova. Proto jsme uvítali možnost projet kus toho, co bychom mohli nazvat centrálním
Německem.
Krajina je tam docela hezká – samozřejmě pokud máme rádi spíše roviny nebo jen
mírně zvlněný terén. Ale projížděli jsme také kolem pohoří Harz – je vysoké zhruba jako naše
Šumava, ale rozlohou menší - a přes bývalou hranici mezi oběma Německy – ten rozdíl je
tam stále vidět. Jakoby tam stále ještě na té východní straně bylo potřeba něco dodělat,
rozvinout více zemědělství či péči o krajinu…
Nejvýraznější dominantou německé krajiny jsou dnes bez přehánění větrné elektrárny.
Množství větrných parků – zejména v některých oblastech např. okolo Lipska je sotva
k uvěření. Jsou to velké parky – běžně jde o seskupení 30, 40 i více jednotek v jednom parku.
Když si uvědomíme, že každá ta věž dává nominálně výkon kolem 1 MW elektřiny – při
provozu však v průměru kolem poloviny nominálního výkonu - a dnes je instalovaný výkon
spíše ještě vyšší, protože některé věže jsou velmi vysoké a ty pak mají výkon kolem 1,5 MW pak jsou to velké výkony, které jsou takové větrné farmy schopny vyrobit.
Je to zajímavé pozorovat. Je to především doklad toho, že se to v Německu s větrnou
elektřinou, či vůbec s tou jinou elektřinou, myslí vážně. Dnes tam mají kolem 31 000 MW
instalovaného výkonu na větrných elektrárnách - to bude kolem 20 tisíc takových větrných
elektráren resp. věží na celém území, byť největší věže s nejvyššími výkony jsou umístěny v
Severním moři. Myslí, že jsme jich za naši cestu kolem tisíce mohli vidět.
Člověk si na větrné věže po určité chvíli zvykne a skoro je pak ani nevnímá, nebo je
vnímá jako určité zpestření v krajině, když pozoruje, že tahle se točí a tamta se netočí.
Upřímně řečeno, moc si neumíme představit, jak by se takové věže vyjímaly v naší krajině.
Pořád máme pocit, že to sem k nám nějak nepatří. Kdoví, proč tomu tak je – možná je to tím,
že většina našeho území je více zvlněná a tudíž i taková sevřenější, proto náš horizont je
poměrně malý a již blízko od pozorovatele zarámován nějakým kopečkem, nebo vrchem.
Proto se nám možná zdá, že by takové věže byly něco nepatřičného. Navíc i zvlněná krajina a
údolí, které k tomu patří, vytvářejí daleko více míst, kde je závětří. To v německé otevřené
krajině není.
Německá krajina – alespoň v místech, kudy jsme projížděli – je mnohem otevřenější,
horizont je vzdálený, protože krajina je jen mírně zvlněná. Potom se tam každá z takových
věží jeví mnohem dále, vzdálenější, protože tam chybí měřítko a proto vizuální kontakt s ní
není tak bezprostřední či alespoň to tak vypadá. Nakonec z auta to také vypadá jinak, než
když člověk stojí přímo pod takovou věží.
Byly však vidět ještě dva nové způsoby výroby elektřiny. V některých místech se
zdálo, jakoby každá větší zemědělská farma měla u sebe výrobu bioplynu a taky k tomu
odpovídající výrobu elektřiny. Těch fermentorů tedy nádrží s polokulovitou střechou je tam
opravdu vidět hodně. U nich pak stojí nenápadný přístřešek, kde je schován agregát vyrábějící
z metanu elektrickou energii a teplo. Teplo se pak využije zpětně k zahřívání fermentoru nebo
k vytápění. Nevedou k tomu žádné dráty a tak to není na první pohled patrné – také proto, že
všechny takové rozvody jsou vedeny v zemi. I to svědčí o minimálně velké kultuře takové
práce.
Výroba bjoplynu není bez problémů. Potřebuje ke svému provozu zelenou hmotu,
která tam kvasí a vyrábí přitom metan. Proto zřejmě němečtí zemědělci pěstují hodně
2
kukuřice a dalších zelených pícnin, které pak dávají na výrobu metanu. Tím hlavním
problémem ovšem je, že zemědělská půda se vlastně využívá k výrobě elektrické energie a
nikoli, jak tomu bylo od nepaměti k výrobě potravin. Kdo může vyloučit, že to v konečném
důsledku nepovede ke zdražení potravin pro lidskou výživu?
Konečně jsme v Německu viděli i – pro nás Čechy nechvalně známé – solární
elektrárny. V Německu na to šli ovšem zcela jinak. Tam je solárními články pokryto mnoho
střech – jak obytných domů, tak především střech stodol a stájí v zemědělských provozech,
kde se na některé farmě zdá, že nezůstala snad žádná volná střecha obrácená na jih. Takový
systém využití solární energie asi nikomu nevadí a není to mrhání tou nejlepší zemědělskou
půdou, jako je tomu u nás.
Německý systém využití, jak se tomu říká, netradičních resp. obnovitelných zdrojů
energie – oni tomu říkají Energiewende, což znamená v překladu něco jako energetický obrat,
nebo převrat v energii – se zdá být něčím, co bude trvalé a hlavně, co změní dané regiony.
Když si totiž představíme, že v regionech jsou tři zdroje – relativně samostatné – výroby
elektřiny – vítr, biomasa a slunce – pak tyto regiony mohou být téměř energeticky samostatné
v tom smyslu, že velkou část základní spotřeby elektřiny jsou schopny si vyrobit samy.
Hovoříme-li o základní spotřebě elektřiny, pak máme na mysli energii potřebnou pro
obyvatelstvo, provoz zemědělských farem i drobná řemesla. Takové regiony jsou samozřejmě
energeticky přebytkové, protože jedna větrná farma musí vyrobit v normálním provozu
energii pro tisíce domácností. Samozřejmě, že pro velké továrny, velká města atd. musí
existovat i velké zdroje výroby energie, ale pro takové regiony s venkovským osídlením je
daný systém téměř vyhovující.
Má to ještě jeden efekt – jak se zdá – samostatná výroba energie, spojená se
zemědělskou výrobou, s malým byznysem, s řemesly, s malými obchody – pekař a řezník a
další řemeslníci jsou místní - vytvářejí územní jednotky schopné samostatné existence. S tím
pak je přirozeně spojen i systém místní samosprávy atd. Možná, že právě tato změna
v systému získávání energie povede postupně i ke změnám v celé společnosti – společnost
možná bude založená na větší samosprávě zdola, možná, že v ní bude méně korupce a více
obyčejné lidské slušnosti…
Ale to jsou příliš obecné úvahy, které člověka napadají, když putuje německou
krajinou a polyká ty dlouhé kilometry dálnice.
Holandské hranice jsme překročili na dálnici nedaleko Enschede. Krajina už tam
připomínala úplnou placku. Rovina, kam oko dohlédne. Moc jsme se nezdržovali, protože to
do našeho místa bylo stále ještě více než 100 km.
Až nakonec před šestou večer jsme zastavili u našeho hotelu Over de Brug v malém
městečku Haastrecht, asi 4 kilometry od Goudy.
Po dlouhé cestě jsme si chtěli dát něco dobrého k večeři. Náš hotel měl restauraci
zavřenou. Proto jsme vyrazili do městečka - jenomže všude okolo to vypadalo stejně – bylo
zavřeno. Uvažovali jsme, proč tomu tak je a nenapadlo nás nic jiného než, že je to patrně
nějaký místní zvyk – mít v úterý zavřeno. V dalších dnech se to už neopakovalo.
Výjimku představovaly pouze dva podniky – prvním byla pizzerie na blízkém náměstí.
Ovšem to byl takový podnik pro mládež, s umělohmotným nábytkem, zavedený zjevně na
systém – vezmi si kus pizzy a jdi - prostě rychlé občerstvení.
My jsme však měli chuť si na chvíli posedět a popovídat o cestě a také trochu o
plánech na příští den. Zastavili jsme se proto ve druhém otevřeném podniku a tím byla čínská
restaurace – tam jsme byli dlouho jedinými hosty, až po dlouhé chvíli přišli další. Takže jsme
3
nakonec ochutnali pohostinnost čínské restaurace a mohli srovnat s tím, co známe od nás.
Čínské restaurace jsou u nás i Holandsku – pokud jde o interiér stejné – nakonec, proč by se
měly lišit, když vkus jejich zřizovatelů je zjevně stejný – přinesli si to přece ze stejné země.
Jídlo bylo skutečně čerstvé a dobré – možná, že lepší než známe od nás a také za slušnou
cenu.
Hotel Over de Brug, Haastrecht
2. den
Náš hotel, kde jsme měli strávit čtyři dny, se jmenoval Over de Brug – prý to znamená
cosi jako přes most, ale nejlepší název by v češtině asi zněl U mostu. To by bylo naprosto
přesné označení. Hotel byl na vlastně na křižovatce – přes most se dalo dojet do centra
městečka a na konci ulice byla právě budova místní radnice. Na druhou stranu pak silnice
pokračovala až na silnici, která vedla do Goudy. Takže to byla křižovatka – v tomto případě i
s kruhovým objezdem.
Vedle hotelu totiž procházel jeden z mnoha holandských kanálů, okolo něhož vedla
také silnice, která potom dále přecházela do cyklistické stezky. Náš kanál byl splavný, ale
nebyl příliš široký – dvacet metrů a možná ani to ne. Hned ráno jsme tam měli malou atrakci
– alespoň pro nás suchozemce. Kde v Čechách najdete zvedací most, který je denně
v provozu?
Most přes kanál byl totiž zvedací. Vypadal přesně jako ty mosty, které známe ze
starých obrázků. Byl to vahadlový zvedací most, který se zvedal na jednu stranu přes závaží
umístěné ve výšce na sloupech na konci mostu. Naše okna v hotelu vedla právě ke kanálu a
ráno připlula malá loď – patrně s turisty a most se zvedl v plné své kráse. Takže jsme to hned
museli jít nafotit a prohlédnout, jak to tam funguje.
4
Hotel byl jednopatrová budova, podobná těm, jaké můžeme vidět kdekoli v našich
malých městech, nebo i někde u řeky – u Sázavy či kdekoli jinde. Pocházel asi z období těsně
po válce nebo dokonce před válkou. Pár pokojů – spíše by se mohlo mluvit o hospodě
s ubytováním. Pokoje menší s příslušenstvím. Pro turisty jako jsme byli my v podstatě ideální
ubytování se snídaní za rozumnou cenu.
Zvláštní atmosféru hotelu vytvářela restaurace. Když do ní člověk vstoupil, hned na
něho dýchla atmosféra dávno minulých let. Stěny obložené dřevěnými deskami nabarvenými
na zeleno – taková padesátá či šedesátá léta. V jednom rohu křesla se stolkem, kam si člověk
mohl sednout a v klidu si číst knihu či časopis nebo se dívat na televizi. Prostě ohrazené
ohrádkou zákoutí, které byste našli v každém starším obýváku, takže právě to vytváří takovou
domáckou atmosférou. Tam najednou zapomenete, že jste vlastně v hospodě.
Nízký barový pult, kde se čepuje pivo a za ním dveře do kuchyně. Celý prostor je pak
spíše opticky přehrazen nahoře na stropě dřevěnou klenbou, kde visí tabule s nabídkou jídel a
nápojů. Vedle barového pultu dva stoly pro štamgasty, co si zajdou na pivo či něco ostřejšího.
A konečně v dalším rohu – oproti onomu zákoutí se sedačkou - čtyři stoly pro hosty, kde se
podává snídaně či večeře, anebo místo pro příchozí.
Atmosféra tohoto prostoru je sotva opakovatelná a přitom člověku připadá známá,
jakoby se s ní už někde setkal. Prostě velmi příjemný prostor spíš domáckého charakteru než
nějaké hospody. A dokreslení toho všeho patří i samotný šéf. Ten vypadá jako vysloužilý
mořský vlk – už starší, vousy, vytahaný svetr, trochu loudavá chůze jakoby zvyklá na houpání
lodi.
Hotel měl jednu technickou zvláštnost – výtah. Do prvního patra nevedly schody, tam
se bylo možné dostat jen výtahem. Ale on to nebyl obyčejný výtah. Ve výtahové šachtě byla
zabudována plošina, s ohrádkou asi tak do výšky jednoho metru a také s jedním sedátkem, na
kterou člověk stoupl a musel pak zmáčknout knoflík a po celou dobu jízdy držet a dívat se,
jak se pomalu sune nahoru. Podle všeho to nebyla plošina zdvihaná hydraulikou, ale po straně
převodem, který byl ukryt ve stěně výtahové šachty. Bylo to pro nás trochu záhadou, které
jsme se snažili marně přijít na kloub a tak si myslíme, toto vysvětlení je nejpravděpodobnější.
Myslím, že s podobnými zdvihacími plošinami se setkáváme i u nás, ale zde to slouží
především tam, kde je potřeba zajistit přístup pro invalidy a tedy často jen do menší výšky.
Zabudované v podobném hotelu - s tím jsme se ještě nesetkali.
Musíme však dodat, že z prvního patra vedlo dolů do dvora požární schodiště, takže
jsme rozhodně nebyli ohroženi v případě požáru – pokud bychom se samozřejmě k němu
poměrně úzkou chodbou dostali. Ale toto schodiště pro běžné užívání určeno nebylo.
Ještě se snad na úvod musíme zmínit ještě o jedné věci, která je typická pro Holandsko
– o cyklistice. Hned po ránu, jak jsme vyhlédli z okna hotelu, vidíme řadu cyklistů. Zprvu
starší lidi, ale pak stále více mládež, která asi jede do školy do nedaleké Goudy.
Ti cyklisté vám připadají nějací divní. Přemýšlíte, co je vám na nich zvláštního a pak
na to přijdete – oni se nad těmi řídítky tak nehrbí, jako je tomu na našich kolech. Oni sedí
vzpřímeně. Snad se ani nesnaží více naklonit nad řídítky, jako to děláme u nás, abychom
zaujali aerodynamický postoj. Když po tom zvláštním posedu pátráte, zjistíte, že konstrukčně
jsou holandská kola ve své většině trochu jinak uspořádána než naše kola. Sklon řídítek resp.
přední vidlice a rámu kola je trochu jiný než u nás. I řídítka jsou vytažena do oblouku blíže
k jezdci, a tak i jezdec sedí jinak. Vypadá to jako by seděl za stolem. Kola, na kterých
Holanďané jezdí, moc nepřipomínají ona silniční kola resp. horská kola, která se používají u
nás – není tam tolik přehazovaček se sedmi či více kolečky atd. A to ani u mladé generace – i
ona – zdá se - dává přednost těmto pohodlným kolům.
5
Když pozorujete místní cyklisty, vidíte, že na svých kolech jezdí velmi lehce – jsou
pravděpodobně zvyklí na denní cestování. Ono to je také jiné ježdění než u nás. Holandské
roviny to je něco jiného než naše kopcovité trasy. Jezdit třeba v Praze na kole třeba z Jižního
Města na Vinohrady nebo na Žižkov – to se člověk zapotí. Upřímně řečeno – ani si to
neumíme představit. V holandských rovinách ovšem potkáte i důstojné pány na kole - v saku
s kravatou – zejména ve městech. Velmi důležité je také to, že na cyklisty se tam všude
pamatuje a cyklistické stezky jsou snad všude.
Snad ještě poznámku – kol je tam určitě několikrát více než obyvatel. Kola jsou všude.
Jsou uzpůsobena nejen pro jízdu do školy či do práce. Připadají nám daleko robustnější,
bezpochyby jsou i těžší než naše kola. Dokonce bychom mohli říci, že oproti tomu, co se
používá u nás ve své většině, jsou to kola – s určitou nadsázkou – trochu staromódní. Některá
jsou vybavena tak robustními nosiči před řídítky, že se tam dá naložit, s nadsázkou, i pytel
brambor. Holandská kola jsou prostě předmětem, se kterým místní žijí. Je také dobré, jdete-li
kdekoliv po městě či mimo něj, pořád se okolo sebe dívat, zda náhodou nejdete po
cyklistické stezce – střet s kolem by nebyl nic příjemného.
Haastrecht bylo docela hezké město, kde žije přes tři tisíce obyvatel. Podle průvodců
první zmínky o tomto místě se objevuje již v roce 1100 – je tedy starší než většina našich
měst.
Je to malé město. Jsou v něm dva kostely – jeden katolický a jeden patří nějaké místní
reformované církvi. Uprostřed města typická městská zástavba. Na okrajích už řadové domky
či běžné domy s malými zahrádkami. Řekli bychom, že je typicky holandské – obklopené sítí
kanálů, jak to nakonec v oblasti Zuid-Holland je obvyklé.
V podstatě celá tato oblast totiž leží pod úrovní mořské hladiny. Proto všude, kudy
projíždíme, vidíme síť kanálů, které lemují jednotlivé poldry.
Místní poldry jsou – alespoň ty, které jsme viděli – většinou takové úzké pruhy půdy některé o šířce tak dvacet metrů, některé jsou širší. Kolem nich je pak již jen kanál s vodou,
který jednotlivé pruhy půdy odděluje od ostatních. Tyto pruhy půdy tak ve skutečnosti jsou
nad okolní vodní hladinou – rozdíl výšky nebude větší než půl metru. Při pohledu z výšky tak
tyto malé poldry vypadají jako pravidelná síť složená z obdélníků vzájemně oddělených
vodními kanály.
Jako poldry se však označují i celá území, kde jsou tyto malé poldry. Proto i celá
provincie Zuid-Hollland je vlastně takovým poldrem, protože celé její území – asi až na malé
výjimky - je pod úrovní mořské hladiny.
Systém poldrů je intenzívně zemědělsky využíván. Malé poldry slouží především jako
pastviny. Jejich velkou výhodou je, že zvířata – a viděli jsme tam v té době hodně i ovce,
malé poníky a také krávy – se mohou pohybovat jen na tom malém území - nikam neutečou.
Protože ten kanál oni nepřebrodí a možná je to ani neláká. A právě systém kanálů zajišťuje, že
je postaráno i o závlahu a tedy dobrý růst trávy.
Poldry mají ještě jednu „vlastnost.“ Jsou hnízdištěm pro vodní ptáky. Právě v době,
kdy jsme jimi projížděli, bylo vidět hlavně divoké kachny, nebo lysky, jak se tam párují a
hledají si místo pro budoucí hnízdo. Ještě více to bylo vidět na labutích, jejichž bílé peří
krásně kontrastovalo se zelení luk či temnou barvou vody a již z velké dálky byly k
nepřehlédnutí. I ony už začínaly stavět hnízda či na nich dokonce již zasedly.
Větší poldry pak slouží i jako orná půda. Viděli jsme, že jsou tam zasety nějaké
plodiny - patrně obilí apod. Jsou pak i několik set metrů široké a dlouhé možná i kilometr.
6
Systém poldrů funguje jedině tak, že z tohoto prostoru je trvale odčerpávána voda,
která tam prosakuje z okolní vyšší hladiny. Celý systém je pak velmi dobře vidět, když se
poldry projíždí po silnicích vedených po hrázích oddělujících jednotlivé úrovně poldru.
Přitom na koruně většiny hrází nebo podél nich vede zase další kanál odvádějící vodu. Právě
při cestě po těchto hrázích je dobře vidět, jak na jedné straně je hladina vody vyšší než na
druhé straně. Tady je zřetelně patrné, že voda je z nejnižších úrovní poldrů postupně
odčerpávána v několika stupních až dosáhne úrovně, ze které se nakonec odvádí do řek a do
moře.
Holanďané ten systém poldrů vytvářený po staletí zjevně dovedli do dokonalosti a tak
vědí, jak dlouho resp. na jakou hladinu se musí odčerpávat voda v jednotlivých úrovních
poldru. Bylo to totiž patrné i při naší pochůzce v poldrech, kdy bylo vidět, že běží čerpadla
odvádějící vody, ale při návratu už tato čerpadla neběžela.
Historicky byl systém poldrů založen na systému větrných mlýnů, kde vítr dodával
energii nezbytnou pro stálé čerpání vody mezi jednotlivými hladinami. U nás byl větrný mlýn
symbolem pro mletí obilí, v Holandsku bylo jeho nejdůležitějším úkolem čerpání vody.
Krajina protkaná kanály je pro našince, který není zvyklý na tolik vody kolem sebe,
velmi přitažlivá. Podél kanálů jsou vysázené především vrby a tyto vrby se velmi podobají
těm vrbám, které známe z Ladových obrázků, kde na nich sedí starý vodník a pokuřuje
dýmku.
Dnes u nás takových vrb – kde vidíme, tak asi ve výšce půldruhého metru, kmen
zakončený takovou jakoby hlavou, z níž pak vyráží slabší pruty - už moc nepotkáme. Důvod
je jediný – vrbové proutí už se dnes u nás používá jen málo. Nahradily ho nejrůznější umělé
hmoty a košíkářské výrobky se většinou dovážejí.
7
Dříve u nás na vesnici mělo vrbové proutí velké použití. Skoro všechno se využívalo
na výrobu košíků, ošatek a řady dalších výrobků, které vždycky na venkovském hospodářství
našly nějaký užitek. Nakonec i velikonoční pomlázka je z vrbového proutí. A takové proutí se
dá vypěstovat jedině tak, že se každým rokem na jaře to z minulého roku odřízne a vrba – je
přece i takové přísloví – čím více vrbu řežeš, tím víc roste - pak pustí nové, které do příštího
roku zase doroste na potřebnou délku.
Holanďané, na rozdíl od nás, ještě vrbové proutí nezavrhli a proto mnohé vrby, které
lemují jejich kanály, se ještě podobají oněm starých vrbám našich předků. Z vrbového proutí
se např. vyrábějí rohože, které se používají na zpevnění právě hrází na poldrech nebo také na
mořském pobřeží ke zpevnění břehů.
Projížďka po silnici mezi poldry je pro nás velkým zážitkem. Okolo kanálů jsou
porůznu rozmístěny domy. Některé jsou jen obyčejné venkovské domy, často však jde o
zemědělské farmy, které hospodaří na přilehlých poldrech. Projížďka po takové silnici má
zvláštní kouzlo – je dáno právě tou kombinací staveb, vodní hladiny a luk, které jsou
dokonale obdělávané. Tam není vidět kopřivy či kusy půdu ležící ladem, jako je tomu např. u
nás. Krajina v těch místech vypadá jako uklizená. Právě tato uhlazenost, „dokonalost“ krajiny
je asi tím, co na ní člověka tak přitahuje. Stejně je tomu i s domy, které tam vidíme – i ony
jsou téměř „dokonalé“ - nikde není vidět nějaký nepořádek, všechno je uklizené, tak říkajíc na
svém místě. Proto i celá tato krajina na člověka dýchá určitou pohodou, vypadá velmi
přátelsky…
Rozhodli jsme se, že se vyhneme velkým městům. Dost jsme o turistice v Holandsku
četli a tam zaznívala varování před tím, že ve velkých městech jsou problémy, kde
zaparkovat, jak se dostat do některých muzeí, ani jsme netoužili dojít si do proslulých coffee
shopů v Amsterodamu na jednoho jointa. A proto jsme si řekli, že se pokusíme podívat na tu
zemi jinak – z pohledu turisty, který chce vidět běžný život a nikoli jen – často – pozlátko
hlavního města. Známe to přece od nás z domova, jak velký je rozdíl mezi Prahou a zbytkem
republiky.
Proto se podíváme spíše do menších měst, a ta největší vynecháme. Zamířili jsme
nejprve do Delftu. Nebyl v tom žádný zvláštní úmysl – bylo to blízko a mysleli jsme si, že by
to mohlo být zajímavé město. Přece skoro každý si v té souvislosti vzpomene na delftskou
keramiku a někdy také na významného rodáka - malíře Vermeera a jeho kouzelné obrazy
prozářené světlem - nejznámějším je Dívka čtoucí dopis.
Na podlouhlém náměstí v Delftu každého zaujmou dvě stavby. Jednou je kostel
s vysokou štíhlou věží, odkud musí být krásný výhled po okolí. Naproti němu je nádherně
zdobená budova barokní radnice svojí výzdobou se zlatými prvky symbolizující bohatství
města.
My jsme si k poznání města vybrali projížďku po kanále, kde nás malou lodí
s elektrickým pohonem provezli okružní jízdou kolem centra. Přitom jsme viděli i další
významné budovy, na které nás upozorňoval kormidelník lodi – dokázal to ve třech jazycích.
I tyto budovy krásně zdobené dokazovaly, že město patřilo v minulosti k těm bohatým. Projeli
jsme i místo, odkud Vermeer namaloval svůj také známý Pohled na Delft.
Projížďka kanálem je také velkým zážitkem. V několika ohledech. Především každý
z těchto kanálů je vyzděn cihlami. Oproti našim obvyklým cihlám jsou ovšem jen asi
poloviční – o to více práce pak je s takovou vyzdívkou. Podobnými cihlami jsou také
vydlážděny některé ulice ve starých centrech měst, které jsme navštívili. Je to především
doklad ohromné práce předků, kteří někde museli vyrobit ony miliony cihel – vypálit je, a
hned se naskýtá otázka čím, když v Holandsku nejsou ani lesy, ani jiné zdroje energie kromě
8
zemního plynu. Ten se však těží v posledních padesáti letech. V městských kanálech také
probíhá život – obývá je mnoho divokých kachen a lysek. Bylo skoro neuvěřitelné pozorovat
kachnu, jak si zkoušela postavit hnízdo z kusů hadrů a dalších odpadků, které ulovila
v kanále.
Na náměstí – jak jinak – je také několik obchodů s místními suvenýry a vedle kostela
je i ukázka manufaktury, které se zabývá výrobou delftské keramiky. Řada vystavených
výrobků byla skutečně pěkná, ovšem také s tomu odpovídající cenou. V postranních uličkách
u náměstí byl také obchody s holandskými sýry. My jsme si však nákup sýrů nechali na jiné
město – do Goudy.
Po prohlídce Delftu jsme se vydali za dalším turistickým lákadlem – Molencomplex
Kinderdijk. Je to seskupení prý devatenácti větrných mlýnů, které stojí na kanále vyúsťujícím
do ramene Rýna s názvem Lek nedaleko Rotterdamu. Je to jedno z nejznámějších míst
v Holandsku. Je to totiž jedno z nejvíce fotografovaných míst. Na mnoha fotografiích
z Holandska, kde jsou zachyceny větrné mlýny nebo jejich skupina resp. několik mlýnů
v řadě za sebou – takové obrázky mlýnů velmi často pocházejí právě odsud. Mlýny stojí podél
kanálu, odkud mají přečerpávat vodu. Dnes je to většinou turistická atrakce. Vodu tam dnes
odčerpávají mohutná šneková čerpadla – a ta už pohání elektřina - hned u vchodu do areálu.
Okolo těchto mlýnů se dá procházet a jako každé turistické místo se tam dá potkat i
zmrzlinář, prodavač párků atd. Jde se vlastně po cestě po jedné hrázi a z ní jsou odbočky
k jednotlivým mlýnům. Asi jen dva z těch mlýnů jsou v činnosti, tj. točí se jim kola a zvou
turisty, aby se šli podívat, jak takový mlýn pracuje. Samozřejmě, že za vstupné. Ti japonští
tam zajdou všichni. Ostatní mlýny jsou obydlené, stojí před nimi auta, na malé zahrádce jsou
domácí zvířata jako kachny či ovce… V každém případě je to zajímavá procházka s řadou
velmi atraktivních pohledů na mlýny a tak ten, kdo rád fotografuje, zde nalezne spoustu
příležitostí pro hezké motivy.
9
Putování po pamětihodnostech jsme toho dne zakončili ve městě Gouda. Byli jsme
vlastně sousedé. Náš Haastrecht byl jen čtyři kilometry od Goudy na jednom z kanálů, které
sem směřovaly.
Také Gouda je historické město s mnoha památkami. Zašli jsme na hlavní náměstí,
kde jsou dvě význačné budovy. Tou menší je budova bývalé váhy - Waag, kde se převažovaly
místní sýry a byla tak součástí místních sýrových trhů, které se tam konají pouze v létě jako
turistická atrakce. Je to solidní budova se zdobnou fasádou, z níž vyzařuje důstojnost jejího
poslání. Na první pohled poznáte, že to není nějaký obyčejný barák.
Druhou je budova místní radnice v gotickém stylu. Stojí osaměle uprostřed náměstí –
což je nezvyklé, pokud to srovnáme s tím, co známe z našich měst, kde je zpravidla radnice
součástí nějakého dalšího bloku domů. A pokud nějaká stavba stojí osaměle uprostřed
náměstí, pak je to většinou kostel, nebo mariánský morový sloup.
Místní radnice se může pochlubit i jinou zvláštností – na boku je cosi, se bychom
mohli označit jako malý orloj. Jsou tam hodiny – nikoli na věži, ale na stěně. Pod nimi je
zavěšeno několik zvonků, které vždy po půlhodiny zahrají krátkou melodii. A pod zvonky je
malá stylizovaná městská brána s několika soškami vojáků a měšťanů a uprostřed nich se pak
otevírá tato brána a v ní defilují nějaké figurky. Tak jak to známe třeba z pražského orloje.
Samotná budova radnice je bohatě zdobená a je zase dokladem toho, že město již v minulosti
bylo bohaté.
Zabloudili jsme i do postranní uličky k nějakému kostelu. Tam – vedle kostela – stálo
zvláštní zařízení. Dole nerezový plech na podlaze a nad tím stočený pás plechu rozestupující
se směrem na nahoru, který ten prostor neuzavíral, takže se tam dalo vejít. Přijdete blíže a
zjistíte, že je to vlastně pisoár – uvnitř je mušle – také z nerezu. Prostě pisoár vedle kostela jen
tak uprostřed chodníku. Ten plechový kryt byl sotva vyšší než 1,5 nebo 1,7 metru. Prostě
vykonáte potřebu a když zaprší – déšť se postará, že to pak i umyje - je to asi bezúdržbové.
Nikde jinde jsme si toho nevšimli – prostě Gouda má tento unikát.
Nedaleko náměstí jsme pak zašli do obchodu se sýry. Již zdálky nás k němu
směřovaly ukazatele s vyobrazením sýra resp. sýrového bochníku či kola, nebo jak to správně
nazvat. Gouda je označení pro typický holandský sýr, i když u nás v Čechách se největší
popularitě těší jiný holandský typ sýra – eidam či podle místního názvu edam.
Gouda se od eidamu liší vyšším obsahem tuku - má 48 - 50 % tuku, naproti tomu
eidam jen 40 – 45 % tuku, což je dáno tím, že gouda se dělá z plnotučného mléka a do eidamu
se přidává i odstředěné mléko. V Holandsku se nedá najít ryze česká specialita eidam, kde je
30 % tuku nebo dokonce ještě méně – snad se někde u nás prodává s jenom 20 % tuku. To
snad už ani nelze nazývat sýrem - kdo ví, zda takový výrobek či „sýr“ vůbec viděl mléko.
Ten obchod je pro takové lidi, jako jsme my, kteří mají rádi dobré sýry, velkým
zážitkem. Je tam vystaveno množství nejrůznějších variací sýrů – gouda s řadou nejrůznějších
bylinek. Každý druh můžete ochutnat a tak člověk ochutnává a ochutnává a nakonec už neví,
co ochutnal jako první či druhé, kdy si myslel, že jsou ty nejlepší, které si pak koupí a tak si
nakonec stejně vybere jeden z těch posledních. Je tam gouda mladá, starší, ale i ještě starší
zrající více než rok. Kdyby to bylo možné, člověk by si těch sýrů odnesl mnohem více,
ačkoliv by se mu i ty nejlepší sýry asi stejně po nějaké době přejedly.
Nakonec jsme si pár kousků vybrali – hlavně samostatné malé koule goudy (asi půl
kilogramu těžké) s bylinkami, které u nás nejsou příliš často k vidění a pak ještě některé kusy
odřezávané v těch velkých sýrových bochníků. Nebyli jsme v obchodě sami – byla tam řada
turistů a proto také jsou prodavači v tomto obchodě zařízeni na takové zákazníky. Každý
10
z těch kusů sýra odřezávaného z velkých bochníků dají do folie, odsají vzduch a zabalí tak, že
vydrží bez problémů a zachová si původní chuť i po dlouhé cestě.
Tentokrát jsme povečeřeli v našem hotelu.
3.den
Nastal čas vyrazit do Keukenhofu – cíle naší návštěvy v Holandsku. Keukenhof je
malé sídlo poblíž Lisse. To vše leží nedaleko Amsterdamu. Na výstavu se proto lze dostat i
přímým autobusem z Amsterodamu resp. z letiště Schiphol, pokud si někdo zamane třeba letět
do Holandska letadlem.
Výstava má velmi dlouhou tradici a zpravidla začíná první jarní den. Konec výstavy je
pak kolem 20. května.
Jaro v roce 2013 nestálo za nic. Bylo moc dlouho chladno – vlastně celý březen byl,
jak říkají meteorologové, teplotně podnormální a minusová odchylka teplot prý byla jedna
z největších za posledních možná dvacet let.
S obavami jsme proto vyhlíželi meteorologické zpravodajství z Holandska a živili
se nadějí, že tam přece nemůže být takové chladno jako u nás doma. Ale žádný velký rozdíl
v tom nebyl – i tam bylo chladno nezvyklé na tuto roční dobu.
Sledovali jsme proto i zpravodajství o zahájení i o průběhu výstavy v Keukenhofu.
Dokonce na webu keukenhof.nl jsou publikovány nejen některé aktuální obrázky - kromě těch
reklamních, kde je slunečno a všechno kvete - ale i ohlasy návštěvníků výstavy. Byla to
docela beznaděj. Pořád jsme četli slova jako - zklamání, v parku je vidět jen hnědá půda,
žádné tulipány atd. Teprve pár dní před naším odjezdem se objevily zmínky o tom, že to je
docela hezké, že už tam něco kvete atd.
Návštěvu jsme však odkládat moc nemohli, protože pak bychom nesehnali hotel.
Snažili jsme se proto i v Holandsku náš termín návštěvy posunout na pozdější dobu s nadějí –
každý den odkladu je dobrý - že přece jen uvidíme více rozkvetlých květin. Už teď můžeme –
hodnotíme-li to s odstupem - říci, že to dopadlo docela dobře a naše obavy, že toho moc
neuvidíme, se naštěstí nenaplnily.
Jestli to můžeme posoudit z naší zkušenosti pramenící z jednoho výletu, pak to
v Keukenhofu vypadá tak, že tam jsou dvě hlavní vlny květů. Hned na počátku jsou to
krokusy, pak již jdou ve velkém narcisy a hyacinty a po jejich odkvětu se začnou objevovat
tulipány, které jsou asi hlavní atrakcí výstavy. My jsme měli to štěstí – že jsme zastihli
v plném květu – a také vůni – hyacinty a narcisy a začínající tulipány.
Nakonec můžeme být s naší návštěvou docela spokojeni. Snad jen to počasí k nám
mohlo být milosrdnější – sice už nepršelo, ale foukal velmi silný vítr a občas se ukázalo
slunce. Právě to občas vykukující slunce pak nám pomohlo na některých fotografiích, které
díky přirozenému slunečnímu světlu vypadají velmi pěkně. Přece jen barva květin nejvíce
vynikne, když na ně zasvítí sluníčko. Z našich fotografií nikdo nepozná, že ten den nebylo
moc teplo – jen 12, možná 15 stupňů.
Výstava je organizována na špičkové úrovni. Bez problémů se dá zaparkovat na
přilehlé louce. Všude jsou organizátoři, kteří vám ukáží, kam zajet, kam jít atd. My jsme si již
dopředu zajistili vstupenky pomocí internetu a stejně jako lístek na parkování – dohromady
pro čtyři lidi s autem to bylo 66 eur.
11
Samotná výstava je vlastně park o rozloze 32 hektarů, který je většinou porostlý
vysokými listnatými stromy. Je tam také několik jezírek, alejí stromořadí a také volných
prostranství. A pod stromy pak se vysazují v nejrůznějších obrazcích cibuloviny. A tam jsme
také pochopili, jak jejich systém výsadby funguje.
Nebylo nám totiž moc jasné, co to znamená, když si někdo z návštěvníků stěžoval, že
v parku je vidět jen hnědá zem. Ta je zřejmě dáno tím, že po skončení výstavy se záhony s
cibulovinami zruší a na příští rok se vysázejí úplně jinde či jinak. Přitom se také odstraní
veškeré trávníky nebo jejich většina. Ona by totiž tráva pod listnatými stromy – až na nich
narostou listy a dostanou se do plné síly někdy v létě – na zastíněných místech ani pořádně
nemohla růst. Proto bylo vidět, jak jsou chodníky někde lemovány pruhy čerstvě položeného
trávníku a také na trávě na mnoha místech uvnitř parku bylo vidět, že je nová, nedávno
vysetá. Bylo zřetelné, že to je nově osetý trávník, ještě nesekaný.
Takový systém pěstování parku je celkem logický. Jen je k němu nutné mít také
domluvené počasí. Když se opozdí nástup jara, čerstvě oseté trávníky nestačí vyklíčit. Pak to
v parku v prvních dnech po otevření skutečně může vypadat ne tak atraktivně, jako je tomu na
reklamních záběrech. Ani se proto nedivíme těm, kteří tam přišli v prvních dnech, že byli
zklamáni. Dokonce někteří se v diskusích netajili tím, že platit za takovou expozici, kde není
nic k vidění, 15 eur, je přinejmenším divné.
Letos to s počasím nevyšlo, jak si organizátoři přáli, ale při naší návštěvě to už tak
moc nevadilo. Tráva už v době naší návštěvy musela růst. Musím si totiž vždycky
vzpomenout na průpovídku svého dědečka, když říkával – do svatého Jiří tráva neroste, ani
kdyby ji tahal, po svatém Jiří roste, i kdyby ji do země zatloukal…. Je to pravdivý postřeh
odpozorovaný z přírody, i když platí asi jen pro naše podmínky střední Evropy. Možná, že
Holanďané na to mají jiné pravidlo….
V samotném parku jsou asi největší atrakcí ještě dva pavilony, kde jsou vystavené
další květiny. Prvním je pavilon s orchidejemi – ten je blízko hlavního vstupu. To je jedním
slovem nádhera. Jak samotné květy, tak i aranžmá. Přitom tam nejsou k vidění nějaké
mimořádné orchideje – řekli bychom, že většinu z nich známe, neboť jsou to typy, které se
nabízejí i v našich obchodech – jen jsou větší a mnohem větší, možná i barevnější, je jich
hodně a především v krásných aranžmá. Těžko to popsat slovy – je nutno to vidět.
12
Druhým je centrální pavilon. Tam byly k vidění vykvetlé tulipány, hyacinty i narcisy.
Na malých plochách tak kolem jednoho čtverečního metru byla vždy vysázena jedna odrůda.
To byla záplava barev a tvarů především tulipánů od úplně jednoduchých květů až po složené
připomínající růže či karafiáty – konce okvětních lístku měly podobné zoubkování, jako
vidíme na karafiátech a celá škála barev. Nádhera a pastva pro oči a samozřejmě také pastva
pro fotografy. Mezi návštěvníky bylo fotografů velmi mnoho – kdo by také odolal takové
kráse. Mezi fotografy dominovali – jak jinak – Japonci a také Číňané. I my jsme tam udělali
nemálo fotografií.
Každá z těch ukázek tulipánů a dalších cibulovin je označena jménem vystavené
odrůdy a také názvem firmy, které tento exponát připravila. Je to nejen výstava, ale také
pořádný byznys pro všechny zúčastněné. Jistě na tom není špatného, vždyť to, co se zde
nabízí, asi není nikde jinde k vidění. A je také jasné, že náklady na takovou výstavu nejsou
malé a nakonec, proč výstavu nevyužít k prodeji květin. Na druhé straně, i když na výstavě
jde také o peníze, rozhodně zde nejsou na prvním místě, že by návštěvníkovi někdo něco
vnucoval a na každém kroku viděl nějakou reklamu. Tak to rozhodně není. Také ceny na
výstavě jsou plně v relaci s tím, co je vidět mimo areál.
Pro zájemce o pěstování cibulovin je na výstavě několik kiosků, kde si lze podle
katalogu objednat cibulky pro vlastní zahrádku. Lze si vybírat podle fotografií z katalogů či
přímo podle toho, co člověk viděl na výstavě – pokud si zapamatoval jméno odrůdy.
Vybranou kolekci zasílají na dobírku – taková základní kolekce do Evropy stojí 40 – 50 eur.
Posílají je však do celého světa. Viděli jsme tam hodně zájemců. Museli to mít hodně těžké,
něco si vybrat. Katalog cibulovin byl pěkně objemný a proto vybrat si něco z takové široké
nabídky, to určitě nebylo nic jednoduchého.
V rohu parku byl k vidění také větrný mlýn. Neměl tam žádnou zvláštní funkce, kromě
toho, že to byl významný orientační bod a také místo, odkud jsou pořádány výlety malou lodí
po kanálech mimo areál parku. Při naší návštěvě takový výlet nikoho nelákal. Bylo polojasno,
ale byl také velmi silný vítr a proto ani žádné zvláštní teplo – Severní moře je odtud pár
13
kilometrů vzdušnou čarou. Výlety lodičkou po kanálech musejí být při dobrém počasí velmi
pěkným zážitkem. Celý park je totiž obklopen poli, kde se pěstují jenom květiny a vlastně i
zde jde o plochy, které patří mezi poldry. V tomto případě jsou však kanály vybudovány jinak
– nejsou tak hustě vedle sebe jako je tomu např. u Goudy, kde jsme bydleli.
Projíždět po kanále mezi těmito poli musí být skutečný zážitek. Na jednom poli rostou
jen růžové hyacinty, na dalším žluté narcisy, jinde pak tulipány, pak zase karmínové či modré
hyacinty atd. Ta pole jsou tvořena takovými pruhy širokými asi metr tak, aby nad nimi mohl
jezdit traktor a vždy na jeden záběr mohl takový pruh obdělávat. Je jasné, že jinak než
nějakou mechanizací se taková pole nedají obdělávat, vždyť jsou to hektary polí s květy.
Právě z těchto míst se pak exportují cibuloviny či proslulé holandské tulipány do celého světa.
Stromy v parku ještě nebyly olistěné, jen byly vidět rozvíjející se pupeny nebo úplně
první lístky. Proto také slunce, které se občas ukázalo na obloze, prosvětlovalo celý prostor a
tak zvýrazňovalo všechny záhony s kvetoucími rostlinami. V parku v té době byly v plném
květu především hyacinty. Místní zahradníci z nich udělali nádherné obrazce. Byla to dlouhé
pruhy v jedné barvě a vypadalo to jako třeba jako řeka modré barvy. Nebo zase u jezírka
s labutěmi byla nádherná kombinace růžových hyacintů s tulipány, které se pomalu začínaly
rozvíjet. Jinde zas kolečko tulipánů s hyacintů kolem stromu. Prostě místní zahradníci na
mnoha místech ukazují krásu květů tím, že vysazují v jedné barvě velké plochy, kdy se
zvýrazní právě barva takových květů – prostě krása toho barevného odstínu se ukáže
především v té velké ploše.
V parku jsou ještě další zajímavá místa. Pro zdatné návštěvníky nebo spíše pro děti
jsou zde i některé prolézačky nebo překážkové dráhy nad vodou. Jednu jsme také zdolali – ani
jsme se moc nenamočili. V jedné části byla výstava kompozic pro odpočinková zákoutí
v zahradě. Tam byl k vidění prostor laděný do japonské zahrady, jinde to byla kompozice
připomínající středomořskou květenu, jedna kompozice zase byla celá v bílém – sezení, bílé
vázy a k tomu bíle kvetoucí narcisy, nebo tam byla taková jarní veselá kompozice složená
z barevné keramiky a kombinace žlutých hyacintů a tulipánů. Bylo to vše uděláno s velkým
vkusem a řadou nápadů.
V areálu výstaviště se pamatuje také na jídlo – je tam velká hala, kde si lze koupit
oběd, nebo jen něco sladkého. Je to dostatečně velké, takže se zdá, že se tam vždy dá najít
místo k tomu si sednout a posvačit.
Jednou z trakcí byl také velký orchestrion u druhého vchodu. Vypadalo to jako velká
maringotka a jeho šéf tam byl schopen zřejmě zahrát jakoukoli melodii. Hrálo to „klasickým“
stylem jako hraje flašinet – prostě se tam zasunoval děravý pás. Zde bylo zvláštností, že šlo o
dřevěné desky vzájemně spojované jako harmonika či leporelo (pamětníci by si hned
vzpomněli na děrné štítky používané jako nosiče informací pro první počítače – tak někdy
v šedesátých letech minulého století). Prostě atrakce, u které se skoro každý zastavil a občas si
také někdo koupil CD nahrané tímto zvláštním strojem.
Celý areál jsme prošli zhruba za tři hodiny a to jsme opravdu nijak nespěchali a
poseděli na místech, kde se nám líbilo. Myslíme si, že taková doba k prohlídce je právě tak
akorát, že se v ní dá uvidět všechno, co člověka zajímá.
Jednoduše řečeno – stojí za to Keukenhof navštívit. To, co k tomu člověk potřebuje –
kromě peněz – je především štěstí na počasí. Aniž bychom chtěli někomu dávat rady, nejlepší
doba k návštěvě je asi tak konec dubna – i při chladném počasí na jaře už se dá vidět většina
parku v květech. Termín hned po zahájení je asi problém – sotva se v té době dají uvidět
kvetoucí tulipány – kromě kryté haly. Dají se však asi v plném květu vidět první květy jara –
14
krokusy, na které my už jsme nenarazili. Prostě těžko radit, když každému se líbí něco
jiného…
Při odjezdu z Keukenhofu jsou k vidění rozsáhlá kvetoucí pole plná nejrůznějších
cibulovin. Také tržiště na parkovišti při hlavní cestě, kde se zase prodávají cibuloviny a kde
zastavují především autobusy s turisty…
My jsme pak vyrazili do nedalekého Leidenu. Je to jedno z velmi starých měst
s bohatou historií. První, co se nám vybavilo, když jsme o jeho návštěvě začali hovořit, byla
leidenská láhev, kterou si pamatujeme ještě ze střední školy, kde nám na ní učitel předváděl
pokusy s elektrickým nábojem. Její vynález skutečně pochází z místní univerzity, ale tu jsme
nenavštívili.
Leiden je typické holandské město z této oblasti protkané sítí kanálů anebo ramen
Rýna. Navštívili jsme také starou pevnost na návrší – De Burcht. Údajně jejím hlavním
významem bylo to, že již byla nad úrovní řeky a tak mohla poskytovat při případné povodni či
vzdutém moři ochranu pro obyvatele města. Hezké starobylé město, které stojí za to vidět.
Odtud jsme zamířili do našeho hotelu. Vydali jsme se však jinou cestou. Podle naší
automapy je tato cesta doporučována jako zajímavá, neboť vede krásnou přírodou a na jejím
konci je malé město Schoonhoven. Je to skutečně tak, jak se tvrdí. Cesta k němu se vine podél
jednoho kanálu, který prochází poldry a je lemován vrbami a je u něho jen několik farem. Je
to proto taková cesta místní přírodou na poldrech, lze-li to tak nazvat. Město samotné asi není
ničím mimořádné, kromě toho, že leží na břehu Leku a dostat se na jeho druhou stranu lze
jenom přívozem.
Důvod, proč tady nepostavili most a zvolili přívoz, je podle všeho jediný – je to
v rovině, či dokonce zde řeka je nad úrovní okolního terénu. Postavit zde most by asi bylo
velmi složité – dostat se do potřebné výšky nad hladinou, aby tam také mohly projíždět lodě,
by vyžadovalo poměrně rozsáhlé nájezdy a náspy. Patrně by takové náspy pak mohly i bránit
proudění vody při jejím vyšším stavu.
Proto tedy přívoz. Není to jediný přívoz – v Holandsku jich lze nalézt nemálo. Funguje
znamenitě. Dva prámy jezdí v podstatě nepřetržitě. Pozorovali jsme to chvíli – během pár
minut se naplní auty a už jede na druhou stranu. Vezme také chodce či cyklisty. Není to
zadarmo - pro osobní auto takový jeden přejezd stojí asi 3,5 eura. V době, kdy jsme to
pozorovali, byl na řece docela hustý provoz, přesto se oba prámy nezdržovaly a vždycky si
našly mezeru mezi proplouvajícími loděmi, aby se dostaly na druhou stranu. Řeka tu není
příliš široká – možná dvě stě padesát nebo tři sta metrů, takže celý přejezd včetně čekání
netrvá déle než nějakých deset minut. Je to zajímavá zkušenost.
4. den
Ten den začal zvláštně. Podíváme se z okna a na kanále před naším hotelem stály tři
čluny, které tam zřejmě večer zakotvily. Dívali jsme se na vlajku, která byla na zádi. Byla
stočená, ale přesto bylo patrné, že je to trikolóra - červená, modrá a bílá. Skoro jako česká
vlajka. Nebyla však vidět celá, takže nebylo jisté, zda to skutečně česká vlajka je nebo není.
Po snídani jsem se šel podívat blíže. Okolo člunů chodil nějaký člověk, okukoval zvedací
most, a když jsme se potkali, tak – jako slušný člověk – jsem pozdravil a zcela úmyslně
česky. On také odpověděl česky – a byli jsme doma.
15
Na těch třech lodích byli Češi, dokonce z Prahy, kteří si udělali malý týdenní výlet po
holandských kanálech. Jejich vedoucí to v Holandsku zjevně znal a uměl to zorganizovat. Na
dlouhé řeči s ním nebyl čas. Jen řekl, že už před čtvrt hodinou měli odjíždět, ale pořád jim
nechtějí otevřít most. Připluli k mostu a mačkali nějaké tlačítko – asi signál pro dispečera. Ale
nic se nedělo. Tak někam volali mobilem a asi po další půl hodině se jim konečně podařilo
spojit se s dispečerem a most se po chvíli zvedl a oni mohli jet dále. Jak mně říkali, měli ten
den dojet až do Nijmegenu, kde měli odevzdat lodě a to bylo ještě kus cesty. Prostě i ono
cestování po kanálech má svá úskalí – stačí se dlouho domlouvat s dispečerem a člověk se
zdrží a pak má honičku, aby všechno stihnul.
Jinak cestování po kanálech nás moc neláká. Proplouvat po nich je asi hezké, ale že
bychom to chtěli absolvovat celý týden – to nás moc nezaujalo. Asi bychom to vydrželi tak
den nebo dva, ale víc už nikoli. Myslíme si, že je tam člověk přece jen více vázán k tomu
kanálu a nemá takovou volnost jednání, jako když jede třeba autem.
Byl před námi poslední celý den v Holandsku a měli jsme ještě velké plány. Vyrazili
jsme na jih. Cestou jsme si udělali řadu záběrů z té krásné cesty, která se vine podél kanálu
dolů na Schoonhoven. Tam jsme tentokrát nezůstali na břehu, ale rovnou jsme najeli na prám,
abychom překonali Lek. Šlo to velmi rychle – čekání než se prám naplní a odpluje - snad
opravdu není delší než pět minut. Děláme si pár fotografií a pak pokračujeme na Nieuwpoort.
Je to malé městečko či snad vesnice kousek odtud.
Městečko je vlastně bývalá pevnost s hradbami – podobnými těm, které známe
z jiných barokních pevností i u nás. Nejzajímavější je pak jeho radnice. Je to dům, který je
jakoby rozkročen nad kanálem, který pod ním protéká.
Uděláme si pár fotografií a pokračujeme dál. Míříme do Dordrechtu - zase dalšího
historického města. Dokonce se o něm v průvodcích píše, že je to nejstarší město
v Holandsku, tak proč se tam nepodívat.
Chceme se do Dordrechtu podívat jako do dalšího města, které na rozdíl od těch
předchozích, je zcela obklopeno kanály a řekami. Je na soutoku tří řek – Merwede, Noord a
Oude Maas. S kanály se tam potkáváme skoro na každém kroku. Zastavili jsme jen kousek od
radnice a šli se podívat na křižovatku tří vodních cest. Už při cestě k ní jdeme podél malého
přístavu, kde jsou zakotveny dva krásné historické parníky, které na první pohled vypadají
jako velmi udržované a tipli bychom si, že v létě možná slouží jako turistická atrakce. Nejsou
to však parníky pro přepravu lidí – spíše jsou to remorkéry či tažné čluny, jak tomu
nasvědčuje jejich robustní konstrukce.
Na oné křižovatce vodních cest člověk najednou vidí, co znamená vodní doprava
v Holandsku. Nejen, že tam stojí krásná historická budova správy přístavu, bohatě zdobená
s fasádou se zlacenými erby a která tak dává jasně najevo, že tato doprava vytvářela bohatství
země a také dosud vytváří.
Sedíme na nábřeží a pozorujeme čilý ruch na vodě. Během té krátké chvíle kolem nás
projede možná deset a možná více lodí - nahoru proti proudu řeky do vnitrozemí a také další
po proudu do rotterdamského přístavu. To, co vidíme, jsou velké lodi plně naložené
kontejnery o výtlaku alespoň dva tisíce tun. Překvapuje, jak rychle se proti tomu proudu
pohybují – za pár minut zmizí z dohledu v ohybu řeky. Ale hned vzápětí se objeví další loď
v protisměru a k tomu další, která směřuje do dalšího ramena řeky a nakonec ještě místní
doprava směřující napříč řekou. Ruch je zde opravdu velký a člověk si tak uvědomí, jak
ohromný význam má Rýn a jeho ramena pro život nejen Holandska, ale i dalších zemí,
kterými protéká. Tahle vodní doprava je skutečně také o ekologii – když si představíme, že by
každý z těchto stovek kontejnerů byl naložen na jednom kamionu….
16
Zaparkujeme zde u kanálu. My suchozemci jsme vždy velmi ostražití, když někdy
v takovém místě máme zaparkovat. Vypadá to často tak, že pokud by člověk neopatrně
otevřel dveře od auta, anebo zavrávoral, že se neudrží a skončí někde ve vodě. Pro místní to je
samozřejmě normální, ale pro nás je takové parkování dobrodružstvím.
V Dordrechtu jsme právě v době oběda a tak zavítáme na místní trh. Tam je nejen
velká příležitost podívat se na nabídku květin, či ovoce, ale na každém takovém trhu se nabízí
i nejrůznější rychlé občerstvení. Nechceme si kupovat žádné hot dogy apod. Jsme
v Holandsku a tak musíme ochutnat místní ryby, které zde nabízejí v nejrůznějších úpravách.
Mají tam opečené ryby, krásně vypadají i smažené makrely a také uzené makrely, také drobné
smažené rybky, které se prý v minulosti prodávaly i u nás jako grundle. Prostě trh resp.
pohoštění či bufet s rybami, jak má být.
To, co nás láká, jsou holandské herinky - haring. Zde je nabízejí a dokonce se slevou 5 kusů za pět eur. Tak nekupte to.
K herinkům je nutno říci pár slov. Podle turistických průvodců jsou prý nejlepší
herinky v červnu, kdy by měl každý správný Holanďan takové herinky ochutnat. Prý úplně
nejlepší jsou takoví, kteří jsou ještě úplně mladí a ještě ani nestačili naklást jikry. Bohužel byli
jsme na trhu v dubnu a tak jsme museli vzít za vděk tím, co bylo. Ovšem i to stálo za to.
Herinky jsou správným názvem sledě. Jedí se syrové, jen naložené ve speciálním
nálevu. To, co se nabízí, jsou vlastně filety zbavené kůže, vykuchané a vykostěné a oba filety
jsou spojeny na ocase, kde je uvnitř ponechána asi tak třetina či čtvrtina páteře a samozřejmě i
ocasní ploutev. Nálev je zřejmě tvořen z nějakého oleje, bylinek a samozřejmě soli. Ten nálev
vytvoří na herinku takovou polevu či sliz (i když slovo sliz je někdy vnímáno velmi
expresivně a negativně, ale sotva to nějak lépe nazvat). K herinku se podává také trocha
nadrobno nasekané cibule. Jí se to tak, že rukou uchopíme herinka za ocasní ploutev,
zakloníme hlavu a z výšky si herinka spustíme do pusy (tu ploutev jíst nemusíme). Herinek je
tak akorát velký na to, aby se to dalo udělat na jeden pokus. K tomu je dobré si sousto trochu
obalit v té nadrobno nakrájené cibuli.
Chuť - jedním slovem – vynikající a každému, kdo má rád ryby, to lze doporučit.
Nesporný kulinářský zážitek….
V Dodrechtu se touláme středem města. Zajdeme na hlavní náměstí, kde je socha
nějakého místního básníka. Je pošmourno a každou chvíli poprchává, ale jen tak lehce. Žádný
skutečný déšť. Zajdeme proto do kavárny s pěkným výhledem nad jedním z kanálů.
Obsluhuje nás dívka snědé pleti. Je to turecká kavárna, ale káva je klasické espreso. Pak se
z průvodce dočteme, že Dordrecht je městem, kde žije velmi početná turecká menšina a
přitom je téměř každý pátý obyvatel města – jak se uvádí – nezápadního původu.
Mimochodem – to kafe bylo moc dobré a hlavně jsme si odpočinuli na pěkném místě.
Při procházce městem si všímáme mnoha velmi hezkých, výstavných domů, které
ukazují, že jejich majitelé byli bohatí lidé. Ty domy jsou často nakloněné směrem do ulice. Je
to skoro pravidlo zejména ve starší části nejen Dodrechtu, ale i dalších holandských měst.
Někdy je to dáno tím, že jde o kupecké domy, kde přesah horních pater do ulice měl svůj
význam. Nahoře byly sklady zboží a to se tam vytahovalo kladkou a právě snadná manipulace
s nákladem vyžadovala, aby horní patra přesahovala nad spodními.
Tady je naklonění domů dáno měkkým podložím, které po stavbě domu po letech
povolilo, a dům se naklonil zpravidla směrem do ulice. Také hlavní kostel v Dordrechtu je
nakloněný. Není to nic fatálního a jistě se tím dá žít. To jen nám - zvyklým na přísné
pravoúhlé tvary a kolmice - se to jeví jako něco nezvyklého a zvláštního. Myslím, že ony
naklánějící se domy patří ke koloritu holandských měst.
17
Z Dordrechtu vyrážíme do Noordwijku aan Zee. Prokousáváme se tam sítí
holandských dálnic. V místech, kde se pohybujeme – a Gouda je nedaleko největšího
holandského a také největšího evropského, a donedávna i světového, přístavu Rotterdamu - je
síť dálnic velmi spletitá. Do Rotterdamu směřují tisíce kamionů pro zboží nebo již zase se
zbožím pro vnitrozemí – většinou převážejí kontejnery. Na dálnicích jsou k vidění kamiony
ze všech evropských zemí – hodně i české, polské, německé a další. Tomuto pohybu nákladů
pak také odpovídá poměrně složitá síť dálnic, která navíc tím, že je v rovině není příliš
přehledná. Vyznat se v ní určitě dá, ale je-li tam turista jen na několik dní, pak má problém se
zorientovat a přesně odbočit atd. Naštěstí je moderním vynálezem navigace GPS, která nás
vedla velmi přesně tam, kam bylo potřeba. Proto lze každému doporučit, aby se do Holandska
vydával pokud možno s navigací.
Holandské dálnice jsou většinou v dobrém technickém stavu. Jejich užívání je zdarma
a jak se zdá Holanďané s tím dokáží žít – na rozdíl od nás, kde poplatky stále zvyšujeme a
stejně je většina našich silnic rozbitých - o dálnicích ani nemluvě. Provoz na nich je hustý.
Nejen, že má každý Holanďan nejméně jedno jízdní kolo, ale patrně má i jedno auto a to je
pak vidět na těchto cestách. Snad ještě malý dodatek – podle turistických průvodců – a
nakonec jsme to i viděli – je poměrně hustý i provoz železniční dopravy.
Bylo imponující vidět téměř nekonečné řady jízdních kol seřazené před některými
nádražími – např. v Leidenu. I u nás před – již mnoha - lety bývaly snad na každém nádraží
takové zvláštní stojany, kam si cestující mohli odkládat svá jízdní kola, aby dále pokračovali
vlakem. Tehdy to bylo bezplatné. Dnes se úschova kol nabízí u nás minimálně za 20 ale i 40
korun za den. Kdo jí asi tak může používat?
Do Noordwijku aan Zee jsme vyrazili ze dvou důvodů. Za prvé je to město přímo na
břehu Severního moře, kde se lze bez větších problémů dostat na mořský břeh a podívat se
skutečné moře, na jeho vlny. To v městech, která jsem navštívili, nešlo.
Druhým důvodem byl květinový průvod, nebo jinak nazývané - Květinové korzo.
Noordwijk je nevelké město, které žije ze své polohy na mořském pobřeží a připomíná
spíše přímořské lázně. Je zde množství hotelů podél pobřežní ulice, také restaurací a kaváren.
Jsou zde také dlouhé a upravené písčité pláže, mělké moře. Jen voda tu bude chladná i
v největším létě. I přes to, že je tam hodně hotelů, zachovaly si pláže svůj přírodní charakter.
Poseděli jsme v jedné z kaváren na pláži, abychom si trochu užili mořského prostředí.
Foukal vítr, ale seděli jsme za skleněnou ohradou a tak jsme se mohli slunit v teple. Prošli se
po pláži, posbírali pár mušlí – jsou zde stejné jako např. na normanských plážích.
Vyrazili jsme zpátky do města. Kráčeli jsme částí města, kde jsou řadové jednopatrové
domky. Styl výstavby zde - stejně jako v jiných místech – je velmi podobný. Vchod a vedle
něho velké okno – tak velké, že spíše připomíná výkladní skříň, tak, jak ji známe od nás
doma. Velmi to mate – když jde člověk po ulici a spatří někde nad tímto oknem markýzu, má
pocit, že tam musí být nějaký obchod. Teprve, když přijde blíže, zjistí, že se zmýlil.
Ale fakt, že to velké okno vypadá jako výkladní skříň, není nejzajímavější. Našince
překvapí, že toto okno zpravidla nemá žádnou záclonu, nic co by bránilo tomu, abychom procházíme-li kolem - viděli dovnitř bez jakýchkoli překážek. Dokonce uspořádání těchto
domů je takové, že dole, je něco, co bychom nazvali naším obývacím pokojem a kuchyní či
jídelním koutem a tyto místnosti jsou obvykle propojeny a protože na druhé straně domu je
podobné okno, pak je vidět skrz celé přízemí takového domu. Nahoře v patře pak jsou zřejmě
ložnice. Tam už jsou záclony.
18
Taková situace byla pro nás překvapující a nemohli jsme si na ni zvyknout. Jen si to
představme - jdete po ulici a nějak vám to nedá nepodívat se do toho okna, protože chodník
prochází přímo okolo něho. Vy se podíváte dovnitř a tam leží člověk třeba na pohovce a čte si
knihu, nebo si tam něco jiného dělá, rozmlouvá s někým, či jenom sleduje televizi. Vidíte, co
mají majitelé na stole, jaké tam mají obrazy, nábytek - prostě všechno. Tato otevřenost
okolnímu světu je zřejmě pozůstatkem tamního reformního náboženství, kdy člověk nemusí
nic skrývat, pokud se chová tak, jak to od něho společnost požaduje.
Systém výkladních skříní – jak jsme si to nazvali – je nesporně zajímavý. Možná, že je
typický spíše jen pro menší sídla. My jsme totéž viděli v „našem“ Haastrechtu. Ale i
v dalších místech, která jsme navštívili. Přitom i v noci, kdy se doma rozsvítí, ani tehdy si
nikdo nestáhne žaluzie či jinak nezatemní. Jen ojediněle ji vidět, že přece jen někdo si
částečně skryje kolemjdoucím pohled do svého bytu tak, že přes okno má široký pruh
matného skla. Ale to je opravdu výjimka.
Z Noordwijku jsme pak přejeli do Noordwijkerhoutu – jsou to asi jen dva kilometry a
skoro to vypadá tak, že je to předměstí Noordwijku. Do Noordwijkerhoutu nás přivedlo
Květinové korzo.
Květinové korzo je jedno z lákadel pro cestovní kanceláře, které vozí turisty na
prohlídku výstavy v Keukenhofu. Slibují jim, že v sobotu pak uvidí defilé mnoha
alegorických vozů ozdobených květinami.
Toto Korzo – Bloemencorso – se zpravidla koná zhruba v polovině doby, po kterou je
výstava v Keukenhofu otevřena – vychází to vždy na sobotu v období kolem 20. – 25. dubna.
V tomto roce to bylo 20. dubna. Jenomže samotné korzo začíná již den předtím, kdy navečer
se začíná právě v Noorwijkerhoutu a druhý den pak proběhne samotné korzo na trase dlouhé
asi třicet kilometrů z Noorwijkerhoutu do Lisse a Keukenhofu.
Je nakonec zcela logické, že organizátoři volí podobný postup. Jednak to umožní, aby
více lidí mohlo zhlédnout tuto exhibici. Také je to důležité pro samotné obyvatele tohoto
místa, protože oni se nejvíc podílejí na přípravě těchto vozů. Oni jsou tak první, kdo může
shlédnout výsledky své práce.
Zdálo se nám, že také bude pro nás lepší podívat se tento podvečerní průvod, kde jsme
očekávali méně lidí, než pak čekat někde v davech na sobotní defilé. Udělali jsme dobře.
Už při příchodu do centra Noorwijkerhoutu bylo na náměstí vidět, že celé městečko
žije nadcházející parádou, všude byli turisté, ale i místní, probíhaly zde nejrůznější akce, bylo
slyšet moderátory akce, rozdávali se nejrůznější letáky, stánky atd. Také přítomnost místní
policie signalizovala, že se něco bude dít.
Na malém náměstí kolem kostela byla vystavena první díla zhotovená z květin. Jedno
byl např. prostřený stůl. Tak velikosti dva krát dva metry. Bílý ubrus složený z bílých
hyacintů, na něm modrý proužek z modrých hyacintů a uprostřed podnos – modrý a růžový
s dortem, k tomu dva talířky s kousky nakrájeného dortu – přesně odpovídající tomu velkému
dortu a k tomu ještě láhev růžového sektu a ještě dvě žluté svíčky. A k tomu ještě kytice
jarních květů. Takových exponátů tam bylo možná patnáct a jejich autory byli žáci místních
škol. Ne vždycky to byly náměty s jídlem, někdy to byl erb města, nebo abstraktní motiv. Ale
všechno to bylo hezké a připravené s velkým vkusem.
Ještě před korzem jsme zašli do onoho kostela. Tam se totiž něco chystalo. Všimli
jsme, že tam zašlo pár lidí s pouzdry od hudebních nástrojů a pak taky nám byla dlouhá
chvíle, protože do zahájení korza ještě bylo daleko, tak jsme neváhali a šli se tam podívat.
Kostel nebyl plný. Snadno jsme si tam našli židle a zanedlouho po té tam začal koncert místní
19
dechové hudby. Byl to velký orchestr – přímo big band – více než třicet hudebníků. Vedl je
starší dirigent, který vždy ohlásil skladbu a přidal ještě pár slov.
To, co nás překvapilo, bylo jeho složení. Většinu jeho členů totiž tvořily ženy. Hrály
na všechny nástroje – saxofon, klarinet, flétna, lesní roh. Jen skupina na bicí byla výlučně
mužská – celkem pět osob a také trubky byly mužské. Hrály se populární melodie a bylo to
velmi příjemné rozptýlení. Vnímali jsme jejich koncert také tak, že to je pro místní hudebníky
příležitost předvést své umění před širší veřejností. A kdy jindy to udělat, než při zahájení
květinového korza. Nakonec orchestr zahrál Rosamunde, což se všem - i nám - líbilo. Potěší,
když Škoda lásky je stále tak populární….
Jak to při podobných příležitostech bývá, zahájení průvodu provázela zvýšená
nervozita obecenstva, dohady - odkud vlastně ten průvod půjde – zda zleva či zprava. Zdálo
se, že to nikdo moc neví, protože se všichni dívali na obě strany a odhadovali, kde bude
nejlepší si stoupnout. Vyhlížel se každý projíždějící policista, pořadatel - až nakonec jsme se
přece jen dočkali.
Průvod zahájila uniformovaná kapela mladých hudebníků. V samotném průvodu jsme
těch kapel viděli více - byly nejméně čtyři, možná to byly i vojenské kapely. Po nich už začal
průvod. Začaly ho děti - na kolech, ty menší s koloběžkami a tříkolkami v doprovodu rodičů,
někteří ještě i s kočárky s nejmenšími ratolestmi. Každý z těch malých účastníků měl své
„vozidlo“ vyzdobeno obvykle velkou kyticí květů vpředu na řídítkách a ještě i vzadu na
nosiči. Bylo to velmi symbolické a jistě i hezké gesto organizátorů…
Pak už začalo samotné korzo alegorických vozů. Těch vozů bylo možná čtyřicet a
možná více. Všechny se nějak věnovaly tématu korza, které bylo - Bon Appétit. Základem
těchto alegorických vozů jsou možná traktory, možná i další vozidla, které používají místní
zemědělci při obdělávání svých polí s květinami. Na nich jsou upevněny nástavby a teprve na
nich jsou postaveny jednotlivé kompozice. Některé alegorické vozy byly opravdu velké a
dlouhé. Bylo proto patrné, že jejich řidiči mají problém se s nimi dostat do ostré zatáčky na
náměstí – zrovna v místech kde jsme stáli - a musejí spoléhat na to, jak ho navedou
organizátoři při jejím průjezdu.
20
Popsat samotné exponáty snad ani jednotlivě nejde. Všechny exponáty jsou tvořeny
resp. barevně ztvárněny pomocí květů. Jsou na to potřeba nejen tisíce, ale daleko spíše
desetitisíce květů, možná ještě více. Jen pro představu – jeden z exponátů byl selátko.
Vypadalo to, že je jako na louce. To samotné selátko je tak asi čtyři pět metrů dlouhé a
největší průměr bude asi jeden a půl metru. Celá tato plocha je pokryta růžovými květy
hyacintů. Naprosto dokonale, že to vytváří takový velmi plastický vjem toho povrchu. Kromě
toho – takový typický detail dokládající, jak pečlivě je to zpracováno - uvnitř uší má ještě jiný
odstín květů. Kolik tisíc květů je potřeba k pokrytí takého povrchu? Vždyť květ hyacintu je
tak 10 cm dlouhý a široký asi tak 5 cm. Přitom je také vidět, že zpracovatelé nijak květy
nešetřili – naopak, květů je na ploše hodně, jsou poskládány velmi hustě vedle sebe.
U sebe mělo tohle „selátko“ ještě nějaké vázy – celé žluté – tedy květy narcisů.
V každém rohu jeho podia jsou pak doslova ohromné kompozice – každá zhruba tak metr
dlouhá - složené z jarních květů – atd. U toho všeho pak velmi decentní maličká vlajka
Rabobank. Takoví sponzoři se však objevují u všech alegorických vozů.
To je jen jeden z exponátů. Viděli jsme také humra – ten se nevešel na jednu plošinu
tak byl rozdělen na dvě části. Stejně tomu byla s fialovou opicí. Další expozicí byly velké
červené jahody a u toho modré portréty z hyacintů každého z čtveřice Beatles. Konvice na čaj
se šálkem celá bílá se žlutým lemováním a barevným motivem atd. atd.
Některé exponáty byly jednoduší – využívali namaskovaných figurantů, kteří seděli u
večeře, ovšem stěny té jejich místnosti byly obloženy zase jenom květy – to byly modré květy
hyacintů. Tyto živé obrazy však určitě nebyly nahodilé – byla podle všeho ztvárněny podle
obrazů holandských mistrů zachycujících večeři či veselou společnost při stolování.
Tyto alegorické vozy jsou především ukázkou nápadů jednotlivých aranžérů. Oni jsou
těmi, kdo vymýšlí náměty a také pak dohlížejí na jejich provedení. Je také jasné, že vyzdobit
takové množství vozů, zpracovat tisíce a tisíce květů je práce pro mnoho lidí. Těžko
21
odhadnout, kolik jich na tom v závěrečné fázi, kdy se zdobí vozy, pracuje – patrně jde o
desítky a spíše však stovky lidí, kteří se musejí do té práce zapojit. Vždyť jde také o čas,
neboť květy sotva vydrží svěží déle než dva dny. Prostě příprava těchto vozů, celého
květinového korza je proto věcí, která vyžaduje bezpochyby dobře fungující organizaci všech
prací a také nasazení mnoha lidí. Výsledek však stojí za to a je celkem po právu vysoce
oceňován všemi přihlížejícími.
Skončilo korzo a najednou jsme začali daleko více cítit zimu. Celý den foukal vítr a už
když jsme chodili po pláži, bylo cítit chlad. Nebylo žádné velké teplo – kolem 10 stupňů. To
ovšem svítilo slunce a přece jen se vzduch trochu prohřál. Jak však nastupoval večer a slunce
se klonilo k západu, najednou nám ten vítr začal vadit. I proto jsme vzali za vděk koncertem
v kostele. Jenomže pak jsme stáli venku a opět na tom chladném silném větru. Když to celé
korzo skončilo, najednou nám byla hrozná zima. Upřímně – už dlouho jsme nezažili větší
pocit chladu – doslova drkotající zuby. Zapadli jsme proto do nejbližší restaurace a zkusili
trochu roztát. Asi po půlhodině i po tom, že jsme něco snědli, a taky vypili něco na zahřátí,
nám začalo být lépe. Proto naše vzpomínky na květinové korzo budou vždy doprovázeny tím
pocitem hrozného chladu. Ještě dnes při této vzpomínce se člověk chvěje zimou…
5. den
Nastal čas odjezdu, čas rozloučení s Holandskem. Posnídali jsme jako už
v předchozích dnech - šunku, vejce a sýry, rozloučili se s milým personálem hotelu a zamířili
k domovu.
Nepojedeme však rovnou. Na cestě si uděláme ještě zastávku v Německu. Přece jen
oblast středního Německa nenavštěvujeme tak často a proto by bylo škoda spěchat. Naopak,
navštívíme pár měst.
Ještě než dojedeme do Německa, chceme se zastavit v jedné zahradě v Appelternu, o
které jsme se dočetli v nějakém českém časopise o zahradách. Nebylo složité to najít, bylo to
poblíž naší trasy, ale… Nebyla to jenom taková malá zahrada. Byl to celý komplex zahrad a
my jsme si uvědomili, že buď zde zůstaneme - a pořádná prohlídka by vyžadovala asi dvě
hodiny, anebo se této zahrady vzdáme a strávíme čas prohlídkou míst, které jsme si
naplánovali na Německo. Dali jsme přednost novým zážitkům z měst – nakonec zahrady jsme
si už v Holandsku užili.
Vyrazili jsme proto směrem na Münster. Je to centrum oblasti, která se nazývá
Vestfálsko a je proto i jedním z měst, kudy kráčela historie. Právě zde byl podepsán
vestfálský mír, který ukončil třicetiletou válku. Do historie se zapsal již předtím – v době
náboženských bouří zde v letech 1534 - 1535 vznikla tzv. münsterská komuna. Založili ji
náboženští blouznivci očekávající konec světa o velikonocích roku 1534 a jejím vůdcem byl
jistý Jan van Leiden (také jsme navštívili). Historie této komuny je zajímavou ukázkou
fanatismu, zde náboženského. Její hlasatel dopadl špatně – komuna byla potlačena, on spolu
se svými dvěma druhy popraven. Jejich těla pak byla umístěna do klecí a ty byly zavěšeny na
věži chrámu sv. Lamberta. Ty klece tam visí dodnes a také jsme je tam viděli.
Město Münster velmi silně utrpělo za druhé světové války. Je považováno za jedno
z nejvíc zničených velkých měst. Stalo se totiž terčem anglo-amerických náletů, kterými se
spojenci snažili zlomit morálku německého obyvatelstva. Největší nálet na město se konal 25.
března 1945, kdy více než 110 těžkých bombardérů dokonalo zkázu města. Ve městě vypukl
22
požár, který nebylo možné zvládnout. Žár požáru byl tak silný, že roztavil zvony na jižní věži
katedrály sv. Pavla.
Historické anály uvádějí dva pohledy na tuto událost. První je zápis místního
pozorovatele – „vše, co až dosud zbývalo z města, je totálně zničeno. Z moře plamenů
vyčnívají osamocené hořící věže katedrály.“ Zápis leteckého důstojníka řídícího
bombardování – „šlo to jako na cvičišti. Za 16 minut jsme shodili 440 tun bomb. Nad městem
Münster si na mapě můžete udělat kříž.“ Za týden - 2. dubna 1945 bylo město obsazeno
britskou armádou. Ze 130 tisíc osob žijících zde před válkou zůstalo 23 tisíc. Staré město bylo
zničeno z více než 90 %, ostatní části města z více než 60 %. Dochoval se obrázek centra
města, kde mezi ruinami v místech, kde je Altmarkt, vede jen úzká cesta, kterou mohla
projíždět auta, vše ostatní je v rozvalinách.
Prošli jsme středem města. Je celý obnoven podle starých plánů a tak na první pohled
není vidět, že všechny ty krásné domy byly postaveny po válce znovu. Jen pár domů kolem
radnice, kde byl podepsán vestfálský mír, vypadá starší a zřejmě byly znovu složeny ze sutin,
které tam zůstaly po bombardování.
Město je krásné a pro milovníka staré architektury – ve smyslu slohu – určitě
přitažlivé. V centru je plno nejrůznějších kaváren, zahrádek, kde se dá posedět a dívat se na
okolní ruch. Bylo předjaří a tak všichni návštěvníci kaváren seděli jen na místech, kam svítilo
slunce - přece jen ve stínu bylo chladno a k posezení to rozhodně nelákalo. Před starou radnicí
právě probíhal koncert klavíristy Arne Schmidta, který přímo na ulici hrál známé hity.
Atmosféra v sobotním odpoledni byl pohodová a lákala by zůstat tam déle.
Prohlédli jsme si ještě katedrálu sv. Pavla, původně románskou, která byla z velké
části také zničena za války. Hlavní vchod katedrály směřoval na jih na prostranství mezi
budovou správce katedrály a palácem místního biskupa. Vchod byl zcela zničen
bombardováním a již nebyl obnoven v původním tvaru. Dnes se do katedrály vstupuje bočním
vchodem. V katedrále nás zaujaly hodiny umístěné uvnitř, které si mnozí návštěvníci
fotografovali. Nebyly to obyčejné hodiny – byl to spíše orloj ukazující i postavení planet
apod. Bohužel k tomu žádné bližší materiály v místě neměli.
Setkání s Münsterem bylo zajímavé a poučné. My jsme však pokračovali dále. Naším
dalším cílem bylo město Lemgo.
Název tohoto města mnoha našincům asi vůbec nic neřekne. Ani my jsme ho předtím
neznali. Je to nevelké město – kolem 40 tis. obyvatel – asi 80 km na jihozápad od Hannoveru
– a také mimo dálnice a trochu stranou hlavních cest. Má ovšem dlouhou historii – patřilo ve
středověku k hanzovním městům. Svůj význam má i v současnosti – je tam sídlo vysoké školy
technické, která se specializuje na biotechnologie a potravinářské technologie a na ně
navazující výzkumná centra.
Proč jsme zavítali právě sem, je celkem jednoduché. Když si připravujeme nějakou
trasu, tak se díváme do atlasu, zda tam není vyznačeno nějaké zajímavé místo. A v našem
atlase jako zajímavé bylo vyznačeno právě Lemgo – stejně jako Münster. Tak proč se tam
nepodívat, chceme-li - alespoň „z rychlíku“ - poznat tuto část Německa.
Lemgo si také prožilo svoji válečnou historii, kterou stojí za to zde zaznamenat. Když
se přiblížila americká armáda a začala ostřelovat město, vydal se místní starosta vyjednávat o
vydání města a vzdání se. Když se vrátil, okamžitě ho uvěznil velící generál vojsk SS,
postavil před vojenský soud jako zrádce a na druhý den nechal zastřelit. Večer toho dne
Američané město obsadili. Generálovi se za tento zločin nic nestalo a v pokoji dožil. Starosta
byl ještě dlouho po válce považován za zločince a až v roce 1970 byl po dlouhých průtazích
23
rehabilitován a dnes je po něm nazvána jedna z místních škol. I to patří k německé historii a je
dobré si ji občas připomenout.
Lemgo mělo za války štěstí, že nepřitahovalo plánovače spojeneckých náletů. Proto je
dnes mimořádně zajímavé právě dochovanou středověkou architekturou – navíc v minulém
desetiletí citlivě obnovenou. Styl místních domů se označuje jako weserská renesance – název
je odvozen podle řeky Weser, který protéká touto oblastí.
Jsou tam k vidění typické německé hrázděné domy s dřevěnými štíty s vyznačením
doby výstavby – uvidíte tam roky jako 1569, 1573, 1675 atd. Štíty domů jsou zpravidla
kombinací dřeva a zdiva, někde na štítech převládá dřevo. Dřevěné prvky štítů jsou zpravidla
malované, vyřezávané a popsané starou němčinou. Zdá se, že někde jsou tam nápisy o
majitelích nebo citace z bible. Jinde zase nalezneme vyřezávané reliéfy znázorňující řemesla
resp. svaté patrony řemesel.
Tyto domy jsou také vysoké – v základní stavbě mají nanejvýš jedno patro, ale ve štítu
jsou třeba tři nebo čtyři řady oken nad sebou. Opět jde většinou o domy místních kupců a
jejich bohatá výzdoba dokazuje, že město v minulosti bylo velmi bohaté. Velmi hezká je stará
radnice – kamenná a na její fasádě jsou opět reliéfy znázorňující třeba matematiku, hudbu atd.
Známý je také Hexenbürgermeisterhaus dům datovaný 1571 (dům by se v překladu dal
nazvat asi jako čarodějnický starostův dům), jehož majitel v 17. století jako starosta města
využil tehdejšího náboženského tažení proti čarodějnictví a obvinil z něho některé občany
města, aby se zmocnil jejich majetku. Inu, nic nového….
Prošli jsme celou hlavní ulici starého města, dlouho obdivovali některé domy, které
vypadají jak z pohádky, zejména nyní, když jsou po nedávné rekonstrukci. Už jsme tam
bohužel přijeli v počínajícím večeru. Už jsme tak neměli větší příležitost někde tam posedět a
24
ještě se tam víc porozhlédnout. Ulice už byly liduprázdné, ale bylo ještě dostatek světla k
fotografování. Ale i tak to byl velký zážitek. Návštěvu Lemga lze každému, kdo chce poznat
tuto starou středověkou architekturu, doporučit.
Cíl naší cesty byl ještě vzdálen. Původně jsme měli v úmyslu přenocovat ve městě
Hameln, ale nenašli jsme tam vhodný nocleh. Proto jsme zvolili o pár kilometrů vzdálenější
Hessisch Oldendorf. A nakonec to možná bylo tak dobře, protože nám to umožnilo poznat
další město v této zajímavé krajině.
V Oldendorfu jsme nocovali v hotelu Baxmann. Byl to moderní hotel poskytující
potřebné pohodlí, byli jsme tam spokojeni. Dorazili jsme tam až někdy po osmé a tam již nás
čekala milá paní recepční, ukázali nám vše potřebné a zanedlouho po našem příchodu již
odešla.
Hladoví jsme vyrazili do města, zvědavi co, tam můžeme očekávat. Na ulicích bylo
ticho, skoro nikoho jsme nepotkali a tak jsme vešli do první otevřené hospody. Bylo tam
nakouřeno a kromě nás jen asi dva místní hosté. Vypadalo to, že jsou to nějací známí obsluhy.
Nelíbilo se nám tam a tak jsme šli dále. Další restaurace byla Ratsstuben - Radniční sklípek.
Svítilo se tam, ale okny nebylo vidět, že by tam byl jediný host. Tak jsme nesměle vešli a
ptáme se, zda bychom mohli dostat něco k jídlu. Přišla paní už v letech – zřejmě vdova po
majiteli či nájemci restaurace – a pozvala nás dále. Ukázalo se, že tam spolu s ní pracují i
mladí manželé, zjevně z rodiny. A tak jsme si objednali nějaké řízky – na jídelním lístku byly
skoro samé řízky - vždy v různé obměně, s různou oblohou.
Byl to hezký zážitek, protože restaurace byla ve staré stavbě, s dřevěným stropem,
který už také pamatoval pár století a mnoho hostů, upravené stoly, stylově zařízená, prostě
solidní po všech stránkách. Paní po večeři přišla s dotazem, odkud pocházíme - tipovala nás
podle řeči na Poláky, ale nebyla si jistá. Tak jsme jí vysvětlili, že jsme Češi. Nedivili jsme se
– Čechy tam asi každý den nepotká.
6. den
Den poslední našeho putování. Posnídali jsme v hotelu a zjistili, že ačkoli hotel
vypadal skoro prázdný, přece jen tam několik dalších párů turistů také nocovalo. Snídaně byla
klasická kontinentální podávaná velmi ochotnou a úslužnou správcovou hotelu.
Po snídani znovu vyrážíme do města, abychom si ho ještě prohlédli - včera už bylo
pozdě a mnoho jsme toho za setmění už neviděli. Procházíme pěší zónu – i zde jsou k vidění
podobné hrázděné domy, jako tomu bylo včera, jen s tím rozdílem, že zde ještě neproběhla
rekonstrukce. Dřevěné štíty jsou pouze vyřezávané, ale už jim chybí barva – je to zase
weserská renesance, i když v daleko menším rozsahu. Zastavujeme se na malém náměstí
s kostelem, kde se právě scházejí lidé k bohoslužbě.
Na pěší zóně nás zaujme zvláštní kompozice, která připomíná malý vodopád nebo
pozůstatek nějaké kašny. Stojí tam socha zachycující podivného muže - je celý nahrbený a
vypadá ošuntěle - a vedle něho vytéká voda z nějakého kmene, zřejmě jde o symboliku
pramene. Je to Baxmannův pramen. Nevíme, kdo to je a teprve později zjistíme, že Baxmann
žil někdy v 17. či 18. století a s jeho životem jsou spojeny různé pověsti, které z něho dělají
bytost s nadpřirozenými vlastnostmi. Je to taková místní legenda, která se v současnosti
objevuje v názvu turistických stezek, míst atd., a také v názvu našeho hotelu.
25
Pěší zóna, kterou jsme procházeli, ovšem nevypadala příliš živě. Některé obchody
byly uzavřeny, jakoby zde nebyla či spíše odeznívala prosperita. O příčinách těžko mluvit
z prvního pocitu. Oldendorf má za sebou také složitou historii. V roce 1960 zde byla
vybudována velká radarová stanice, kterou zprvu obsluhovali Holanďané, kterým zde
postavili malé sídliště – říkalo se mu Keukenhof a po nich v sedmdesátých letech přišli
Američané, kteří město opustili na počátku devadesátých let, kdy základna byla zrušena.
Z kasáren pak byl tábor pro německé přesídlence z bývalého Sovětského svazu a dnes je tam
sídliště. Počet obyvatel v městě trvale klesá a to je zřejmě důvod, včetně chybějících
pracovních míst, proč je zde cítit určitá krize. Bylo to vidět již večer, kdy v restauracích
nebyli žádní lidé a v Německu to je velmi nezvyklé.
Okolní krajina vypadá velmi pěkně – údolí pomalu plynoucí řeky, nevelké kopce,
stezky pro kola podél řeky, v létě či na podzim zde musí být krásně a turistické průvodce to
také náležitým způsobem nabízejí.
My pokračujeme dál k jednomu z hlavních cílů naší cesty Německem – do Hamelnu.
Kdo by neznal středověkou pověst o krysaři z Hamelnu? A tak, máme-li možnost se tam
podívat, musíme ji využít. Od Oldendorfu je to asi deset kilometrů a tak jsme tam za pár
minut.
Je nedělní dopoledne a tak se jdeme podívat do centra. Zde už je živo – na rozdíl od
Oldendorfu. Procházíme pěší zónu, kde se zastavujeme u starobylého svatebního domu poblíž
radnice – je určen ke slavnostním příležitostem - s velkou zvonkohrou – těch zvonů je tam
určitě kolem třiceti. Bohužel se nám nepovedlo přijít v době, kdy zvoní.
Procházíme také kolem domu starosty, které má zase krásnou fasádu s vyřezávanými
postavami symbolizujícími jednotlivá řemesla – opět v barvách. I tady jsou to ukázky místní
renesance – a to nejen na pěší zóně, ale i v postranních uličkách. Domy na hlavní třídě jsou
pak opravdu starobylé – 16. a 17. století – a také náležitě honosné. Poseděli jsme v jednom
z nich, kde je kavárna ve stylovém prostředí poloviny minulého století. Na posezení venku na
zahrádce se nám zdálo, že je zima.
26
Již po cestě pěší zónou byly občas vidět v dlažbě takové malé mosazné destičky
s vyobrazením krysy. Směřovaly nás k největší místní atrakci - soše Krysaře. Zde je zachycen
jako mladý hoch hrající na jakousi píšťalu. Pod ním je mísa, na jejímž povrchu jsou siluety
krys. Pravděpodobně je to stylizovaná kašna – alespoň by tomu její uspořádání napovídalo,
ale v době naší návštěvy ještě nefungovala.
Po návratu domů jsme se pak dozvěděli ještě jednu zajímavost o skutečné historické
události z roku 1284, kdy z Hamelnu pod vedením jakéhosi muže – krysaře – odešlo 130
chlapců a dívek neznámo kam. Má možná daleko užší vztah k naší zemi, než bychom si
dokázali představit a možná je škoda, že se o tom v obecném povědomí patrně moc neví.
Jeden německý historik totiž vyslovil hypotézu, že tito mladí lidé odešli do Čech,
přesněji na Moravu, kde založili vesnici Hamlíkov. Tento počeštěný název prý odpovídá
německému Hämlingen, tedy Hamelnští. Tato hypotéza se opírá především o fakt, že jedním
z organizátorů kolonizace na Moravě byl tehdejší olomoucký biskup Bruno ze Schaumburgu,
který leží poblíž Hamelnu. Takže to mohl být právě on, kdo jim pak mohl nabídnout místo,
kde se mohli zařídit pro svůj nový život, aniž by znal důvody či pozadí jejich příchodu na
Moravu.
Prostě krysař nebyl ve skutečnosti žádným krysařem s píšťalkou, ale jen člověk, který
se zabýval verbováním nových osadníků do prostoru Moravy. Teprve lidová pověst z něho
pak vytvořila tuto zajímavou legendu. Nakonec s ním opravdu mohli odejít mladí z Hamelnu
– možná jen proto, že se doma na něčem nepohodli. Takových případů je přece i dnes nemálo.
Snad i proto tato hypotéza vypadá celkem logicky – bohužel se už asi nedozvíme, zda je či
není pravdivá.
Ves Hamlíkov dávno zanikla - již v roce 1596 byla uváděna jako pustá a je dnes
součástí obce Podomí na Vyškovsku poblíž hranice tamního vojenského prostoru.
27
Kolem sochy krysaře bylo stále živo – všichni turisté se chtěli zvěčnit u této sochy, nás
nevyjímaje. Nedaleko od ní je další pozoruhodná stavba - dům nazývaný krysařův – z roku
1603, kamenný, s šedou fasádou jakoby rozbitou mnoha úzkými okny – zajímavý styl stavby.
Zašli jsme pak ještě i na náměstí, kde bylo podium, kde se chystalo nějaké
představení. Také jsme si tam prohlédli mosazný model starého města.
Celkově se nám v Hamelnu líbilo. Město i okolní krajina jsou velmi hezké a rozhodně
by stály za to tam strávit více než jen několik hodin.
Z Hamelnu vedla naše cesta do dalšího zajímavého historického města – do Goslaru.
Ten leží na severním okraji středoněmeckého pohoří Harz.
Nebylo tomu tak vždy – po válce, v době dvou německých států, bylo pohoří Harz
rozděleno. Pro západní část Německa připadla jeho větší část, ale nejvyšší vrchol Brocken –
1142 m n.m. - byl již ve východním Německu. V té době – poblíž hranice – byl Goslar
místem, kde byly umístěny vojenské jednotky. Také svojí polohou blízko společné a
neprostupné hranice zjevně lákal k návštěvě mnohé turisty.
Určitý úpadek – lze-li to tak nazvat, je vidět především na vývoji počtu obyvatel.
Za posledních dvacet let od sjednocení Německa – Goslar ztratil více než pětinu svého
obyvatelstva. Odešli vojáci, zmizely pracovní příležitosti. Pokles počtu obyvatel však
zaznamenávají i jiná města, která jsme v tomto regionu navštívili a která leží právě
v centrálním Německu – daleko od prosperujícího Bavorska, či Porúří atd.
Ztráta předchozího postavení po sjednocení Německa resp. po otevření hranic je
zajímavý jev. Např. Bavorská Železná Ruda, která na počátku devadesátých let byla
prosperujícím zimním střediskem s fungujícími hotely a dalšími atrakcemi, je dnes zjevně
upadající lokalitou, kam skoro nikdo z místních už nejezdí. Důvod? Ztráta atraktivnosti. Už to
není místo ležící na železné oponě, jsou jiná atraktivnější místa, kde jsou lepší podmínky.
Možná, že něco podobného platí i v jiných případech.
Guslar je podhorské středisko s bohatou historií těžby kovů – všude v okolí se
vyskytují polymetalické rudy (olovo, měď, stříbro, zinek i zlato), jejichž těžba byla ukončena
asi před dvaceti lety. Mnohá zařízení z těžby těchto rud jsou dnes technickými památkami.
Bylo to také středisko obchodu s nimi atd. Také zde je k vidění mnoho brázděných domů –
také s malovaným dřevěnými prvky. Jsou také vidět důkladné kamenné stavby – hned na
počátku vstupu do centra města je to důkladný, kamenný zámek, jehož stavba a silné zdi
vzbuzují respekt. Také vedlejší kamenná brána svědčí o důkladném opevnění města
v minulosti. Podobné solidní kamenné stavby jsou hned vedle centrálního náměstí - kostel,
také střední škola. Prostě v horách bylo dostatek kamene jako stavebního materiálu.
V Goslaru jsme měli trochu smůlu. Dorazili jsme tam kolem druhé odpoledne a již,
když jsme přicházeli k centru, jsme si všimli neobvyklého ruchu. Šli jsme rozlehlým parkem a
na některých místech byly ohrádky na znamení, že by se tam nemělo chodit. Zanedlouho se
také objevili běžci i běžkyně. Ukázalo se, že v centru města probíhá nějaký závod
amatérských běžců.
Jak už to bývá start, i cíl závodu byly na hlavním náměstí. Bylo tam hodně lidí a
panovala tam taková přátelská, skoro pouťová, atmosféra – prodávaly se tam párky, limonáda
a taky pivo a do toho startovaly jednotlivé kategorie závodu. Někdy jednotlivci, pak i
družstva. Závod ulicemi města vůbec nebyl jednoduchý. Město leží v kopcích a tak velká část
závodu vedla do kopce a bylo vidět, jak těžce s tím někteří běžci zápasili.
Hlavní náměstí je tvořeno velmi hezkou gotickou radnicí. Uprostřed náměstí je pak
znak města – na vrcholu kašny na sloupku umístěný mosazný stylizovaný orel. Nejhezčím
28
domem na náměstí je Kaiserworth, již bezmála dvě století fungující jako hospoda a hotel.
Původně ho však postavil cech velkoobchodníků koncem 15. století. Na hotelu zaujme nejen
jeho červená barva, ale především sochy, které zdobí fasádu. Jedna z nich – je na boku - prý
bohyně hojnosti má pod nohama ještě další malou sošku chlapce, kterému od zadečku
odpadávají dukáty – nazývá se dukátový chlapec. Ano, je zde realisticky ztvárněn jeden ze
snů, jak zbohatnout.
Vedle na náměstí je ještě další zajímavá stavba – Kaiserringhaus – bývalá budova pro
výběrčí daní – dnes přestavěná na hotel - má ve štítu opět malou zvonkohru a u ní zase malé
defilé, kde se objevují postavy horníků zachycené při práci v nedalekých dolech.
V postranních ulicích pak lze narazit i na mlýn – protéká zde potok, a protože je to
v horách, je to velmi prudký tok, který může pohánět mlýnská kola. Chvíli jsme poseděli
nedaleko mlýna, abychom si odpočinuli nad nastávající cestou domů. Naše zastavení
v Německu bylo sice jen krátké, ale přece jen ukázalo, že i zde lze najít řadu turisticky
zajímavých objektů k návštěvám. Ještě se sem rádi vrátíme…
Opustili jsme Goslar a vyrazili k domovu. Do Prahy jsme dorazili kolem sedmé večer
– živi a zdrávi a bohatší o řadu zážitků, z nichž některé jsme zachytili v tomto malém
vyprávění.
[email protected]
29

Podobné dokumenty

NWR hledá kupce pro firmu Karbonia, která měla

NWR hledá kupce pro firmu Karbonia, která měla i obsah firemního měsíčníku. Horník by se měl především stát prostředkem interní komunikace a naše zaměstnance hlavně informovat o dění ve společnosti OKD. To bude jeho hlavním posláním a takto bud...

Více

Výroční zpráva 2009

Výroční zpráva 2009 další vzdělávání. Chtěl bych také poděkovat pracovnicím tří spolupracujících škol, jež mají v našich prostorách detašovaná pracoviště, a ředitelkám a řediteli těchto škol, jakož i příslušnému Odbor...

Více

str. 16 - CK Permon

str. 16 - CK Permon uličkami a hrázděnými domy je městem, kde jsou vlastně Vánoce po celý rok. Každé okno lemující dlážděné uličky vypadá jako vánoční obchod. Krámky v uličkách kolem gotické radnice nabízejí nepřebern...

Více

zpracovani_digitalniho_videa (1081280)

zpracovani_digitalniho_videa (1081280) čím točit a v neposlední řadě, jak upravovat natočený záznam z kamery. Ale to teď už trošku předbíhám, nejdřív trochu teorie, kterou budeme potřebovat v dalších částech kurzu a hlavně v praxi. Na k...

Více

Magazín 3 / 2009

Magazín 3 / 2009 do StarDance, proč jste se po skončení kariéry stejně odvážně nevrhl do úplně jiného oboru? Vrhám se do spousty věcí, ale sport mám natolik rád, že mi je líto nepředat to, co jsem se za dvacet let ...

Více