Ukázka - Dagon

Okovy minulosti
Nalini Singh
FANTOM Print
2015
Copyright © 2008 by Nalini Singh
Translation © Alžběta Lexová
Cover © Chris McGrath
ISBN 978-80-7398-330-7
www.fantomprint.cz
www.facebook.com/fantomprint
Zapomenutí
K
dyž Rada Psyů v roce 1969 navrhla zavést protokol Utišení, jehož cílem
bylo vymýtit z Psyů veškeré emoce, narazila na zdánlivě nepřekonatelný problém – nedostatek rasové uniformity. Na rozdíl od dnešních chladných,
izolovaných Psyů byli ti tehdejší pevně svázáni s okolním světem. Měli sny,
dokázali plakat i milovat. A občas, jak je zcela přirozené, pocházeli jejich milovaní z jiných ras.
Psyové pojímali za druhy měňavce i lidi a přiváděli na svět děti smíšeného
původu. Jak se dalo očekávat, právě tito rasově nečistí Psyové patřili k největším odpůrcům Utišení. Chápali, co vede ostatní Psye k tomu, aby zavrhli své
emoce – strach z nepříčetnosti, z toho, že jejich děti propadnou šílenství, které prostupovalo jejich řadami –, ale zároveň si uvědomovali, že spolu s Utišením přijdou o všechno a o všechny, které milovali. Navždy.
Do roku 1973 panovala mezi oběma frakcemi patová situace. Probíhala
nekonečná jednání, ale žádná ze stran nemínila ustoupit, proto se Psyové rozdělili na dva tábory – většina se rozhodla zůstat připojená k PsyNetu a poskytnout své mysli bezcitný poklid, který Utišení přinášelo.
Osud menšiny, již tvořili Psyové se smíšenou krví i někteří čistokrevní, jejichž druhové a družky pocházeli z řad měňavců a lidí, není jasný. Mnozí se
domnívali, že byli vyvražděni komandem zabijáků Rady. Utišení bylo příliš
důležité – poslední naděje Rady – na to, aby ho podrývala hrstka rebelů.
Kolovaly také zvěsti, že tito rebelové zahynuli při hromadné sebevraždě,
a existovala i teorie, podle níž se stali prvními oběťmi takzvané rehabilitace v nově posvěceném Středisku – že byla jejich mysl vymazána a osobnost
zničena. Vzhledem k tomu, že metody Střediska byly tehdy experimentální,
přeživší by pravděpodobně strávili zbytek života ve vegetativním stavu.
Nyní, o století později, v roce 2080, panuje jediný konsensus, podle něhož
byli rebelové neutralizováni tím nejkonečnějším způsobem.
Rada Psyů žádný disent netoleruje.
Kapitola 1
T
alin McKadeová si pořád opakovala, že osmadvacetiletá žena – obzvláště
žena, která viděla a přežila to, co ona – se přece nemusí obávat něčeho tak
triviálního jako vejít do baru a sbalit tam chlapa.
Až na to, že tohle nebyl obyčejný chlap. A vzhledem k tomu, co o Clayovi zjistila v uplynulých dvou týdnech, poté, co se jí poprvé podařilo ho vystopovat, byl bar posledním místem, kde by ho hledala. Nijak zvlášť jí nesloužilo ke cti, že se tak dlouho rozhoupávala, aby ho oslovila, ale potřebovala si
být jistá.
Clay, kterého znala, vysoký, vzteklý a silný chlapec, se za dobu, kdy se neviděli, stal očividně vysoce postaveným mužem v nejsilnější levhartí smečce
v San Franciscu. DarkRiverové byli velice respektovaní, proto Clayova pozice svědčila o důvěryhodnosti a loajalitě. To poslední slovo se jí zařízlo do
srdce jako nůž.
Clay byl vůči ní vždycky loajální. I ve chvílích, kdy si to nezasloužila.
Polkla a snažila se potlačit vzpomínky, které ji teď nesměly rozptylovat.
Starý Clay byl pryč. Tenhle Clay… Toho neznala. Věděla jen, že od chvíle,
kdy ho pustili z pasťáku, kde byl zavřený od svých čtrnácti let kvůli vraždě
Orrina Hendersona, se nedostal do žádného střetu se zákonem.
Talin sevřela volant tak silně, až jí zbělaly klouby prstů. Cítila, jak se jí do
tváří dere červeň, jak její srdce zběsile pumpuje krev do celého těla při vzpomínce na hrůzu a strach. Znovu cítila, jak na ni dopadají části Orrinova těla,
jemné, vlhké věci, které nikdy neměly být odkryty. Jak se schovávala v koutě, zatímco Clay –
Ne!
Nesmí na to myslet, nesmí na to vzpomínat. Stačilo, že ji ty obrazy a pach
syrového masa pronásledovaly ve snech každičkou noc. Nepoddá se jim i ve
dne.
Její pozornost upoutala blikající bílo-modrá světla dalšího vozidla policie,
které zastavilo na malém parkovišti před barem. Nacházela se tak před ním už
dvě opancéřovaná auta donucovacích orgánů, tedy čtyři ozbrojení policisté,
OKOVY MINULOSTI
přesto se žádný z nich nehrnul dovnitř. Nebyla si jistá, co se děje, proto raději
zůstala ve svém džípu na druhém parkovišti na opačné straně silnice.
Při pohledu na policejní auta jí po páteři stekl čůrek potu. Její mozek se už
v útlém dětství naučil spojovat jejich přítomnost s násilím. Všechny instinkty na ni křičely, aby odtamtud vypadla. Musela však počkat, musela to vidět.
Pokud se Clay nezměnil, pokud byl ještě horší… Sundala jednu ruku z volantu a přitiskla si ji k žaludku, který se svíral zoufalstvím. Clay byl její poslední nadějí.
V tu chvíli se rozletěly dveře baru tak prudce, že jí srdce vyskočilo až do
krku. Ven vyletěla dvě těla. K jejímu překvapení policisté jen ukročili stranou,
složili paže na hrudi a s nesouhlasným krčením obočí shlíželi na pár vymrštěný z baru. Dva mladí muži vyskočili na nohy… a znovu sebou plácli na zem,
když jim na zádech přistála další dvojice.
Byli to teenageři. Od pohledu tak osmnácti nebo devatenáctiletí. Všichni
byli zcela očividně zpití pod obraz. Zatímco tam všichni čtyři se sténáním
leželi a nejspíš si přáli milosrdnou smrt, z baru vyšel další muž. Byl starší
a i z dálky cítila jeho vztek, když dva chlapce zvedl a hodil na otevřenou korbu zaparkovaného auta. Večerní větřík si při tom lehce pohrával s jeho blonďatými vlasy.
Řekl něco směrem k policistům, čímž je očividně uklidnil. Jeden se i zasmál. Jakmile se zbavil první dvojice, popadl zbývající dva chlapce za krk
a táhl je k autu, zcela netečný vůči tomu, že jim štěrk parkoviště musel do
krve rozedírat kůži na místech, která nezakrývalo oblečení.
Talin sebou škubla.
Ti nebozí – a velmi pravděpodobně neukáznění – chlapci zítra kromě bolavé hlavy ucítí i každou modřinu a škrábanec. Dveře baru se znovu otevřely a objevil se v nich další muž. Talin v tu chvíli zapomněla na všechno a na
všechny. Přes rameno měl jako pytel přehozeného dalšího kluka a druhou rukou táhl po zemi šestého stejným způsobem jako blonďák před ním.
„Clayi,“ zašeptala v návalu potřeby, vzteku a strachu. Od dětství se vytáhl
do výšky, měřil teď tak metr devadesát. A jeho tělo… Rozhodně naplnil příslib syrové moci, který se kolem něj vždycky vznášel. Svalnatou postavu pokrývala hnědá pokožka se zlatavým podtónem.
Islina krev, pomyslela si Talin. Exotickou krásu Clayovy egyptské matky měla i po všech těch letech stále před očima. Islina pleť měla odstín černé kávy a její oči byly jako hořká čokoláda. Do Clayových genů však přispěla jen z poloviny.
Talin z dálky Clayovy oči neviděla, věděla však, že jsou pronikavě zelené
jako oči kočkovité šelmy z džungle – nepopiratelné dědictví po jeho měňaveckém otci. Když byl ještě chlapec, dominovaly tyhle oči jeho obličeji, kte-
9
NALINI SINGH
rý doplňovala tmavá pokožka a vlasy. Měla tušení, že tomu tak stále je, ale ve
zcela jiném smyslu.
Každý jeho pohyb svědčil o drsné mužské sebejistotě. Zdálo se, že tíhu dvou
chlapců, jež hodil na hromadu vzadu na korbě auta, ani nepocítil. Představila
si sílu jeho svalů a zachvěla se… absolutním, nezkrotitelným strachem.
Logiku i rozum smetla stranou vlna vzpomínek. Krev a maso, nekončící
křik, vlhké, mlaskavé zvuky smrti. Věděla, že to nedokáže. Pokud měla jako
dítě z Claye nahnáno, teď ji přímo k smrti děsil.
Přitiskla si dlaň k ústům, aby potlačila výkřik deroucí se ven.
V tu chvíli Clay ztuhnul a prudce zdvihl hlavu.
Clay odhodil Coryho a Jasona na korbu auta a měl zrovna v úmyslu se otočit
a něco houknout na Doriana, když zachytil ve větru jakýsi zvuk. Jeho šelma
ztuhla v očekávání lovu a potom nastražila všechny své neskutečně citlivé
levhartí smysly, zatímco Clay zkoumal očima okolí.
Poznal ten zvuk, ten ženský hlas. Patřil mrtvé ženě. Nezáleželo mu na tom.
Své šílenství přijal už před dávnou dobou. Proto se nyní rozhlížel a hledal ji.
Tally.
Na parkovišti na druhé straně silnice se nacházelo až moc aut, příliš mnoho míst, kde se Tallyin duch mohl ukrývat. Ještěže věděl, jak lovit. Vykročil
tím směrem, když v tom ho Dorian plácl po zádech a zatarasil mu výhled.
„Můžeme vyrazit?“
Clay cítil, jak se mu z hrdla dere zavrčení a tato reakce byla dostatečně iracionální na to, aby v něm znovu probudila zdravý rozum. „Co poldové?“ Posunul se, aby přes Doriana opět mohl sledovat protilehlé parkoviště.
„Budou dělat potíže?“
Dorian zatřásl hlavou. Zlaté prameny jeho vlasů se zaleskly v záři pouličních světel, která se začínala rozsvěcet, jak zabudované senzory zaznamenaly
ubývající světlo. „Přenechají to nám, protože se jedná jen o pár měňaveckých
spratků. Stejně nemůžou zasahovat do vnitřních záležitostí smečky.“
„Kdo je zavolal?“
„Joe to nebyl,“ zmínil Dorian majitele baru – člena smečky DarkRiverů.
„Ten zavolal nám, takže to musel být někdo jiný, koho otravovali. Zatraceně,
jsem sice rád, že si Kit a Cory ujasnili, kdo má větší ocas, a přestali se spolu
rvát, ale nikdy by mě nenapadlo, že se z nich stanou nejlepší kámoši a budou
nás takhle přivádět k šílenství.“
„Kdyby po smečce teď tak zuřivě nešla Rada,“ prohlásil Clay, „klidně
bych je nechal přes noc v chládku.“
Dorian souhlasně zabručel. „Joe pošle seznam škod. Ví, že mu to smečka uhradí.“
10
OKOVY MINULOSTI
„A těchhle šest zmetků,“ prohodil Clay a strčil zpět Coryho, který se opile
snažil zvednout, „si to pěkně odpracuje. Hádám, že do konce studií by mohli mít splaceno.“
Dorian se zakřenil. „Vzpomínám si, že jsem v tomhle baru taky přerazil
pár židlí a dostal od tebe pěkně na prdel.“
Clay se na mladšího strážce zamračil, jeho pozornost se však stále upínala
k parkovišti na druhé straně ulice. Nic se tam ani nehnulo, ale věděl, že kořist
se občas může skrývat člověku přímo na očích. Ztuhnout jako socha patřilo
k oblíbeným způsobům, jak přelstít predátora. Clay však nebyl žádné nepřemýšlející zvíře. Byl zkušený darkriverský strážce. „Ty jsi byl horší než tahle
sebranka. Pamatuju, že ses mě zatraceně urputně pokoušel složit těma svýma
ninja sračkama.“
Dorian mu cosi odpověděl, ale Clay ho nevnímal, protože v tu chvíli z parkoviště vystřelil malý džíp. „Postarej se o ně!“ houkl na Doriana a vyrazil za
vzdalujícím se autem.
Kdyby byl obyčejný člověk, nemělo by pronásledování žádný smysl. I pro
levhartího měňavce to byl v podstatě prohraný boj. Byl rychlý, ale ne dost na
to, aby udržel krok s autem, jehož řidič držel plynový pedál na podlaze. A ona
– rozhodně ona – to teď dělala.
Namísto toho, aby přijal porážku, však Clay vycenil zuby v krutém úšklebku. Věděl totiž něco, co řidička džípu netušila – něco, co z jeho nesmyslného pokusu ji dohnat činilo pokus reálný. Jeho levhartí část možná jednala instinktivně, ale jeho lidská polovina byla plně při smyslech. A ona to zjistí
právě… teď!
Džíp se se skřípěním brzd jen o vlásek vyhnul hromadě zeminy, která blokovala cestu. K sesuvu půdy došlo teprve před necelou hodinou. Za normálních okolností by se o to DarkRiveři už postarali, ale vzhledem k tomu, že na
téměř tomtéž místě došlo k menšímu sesuvu už před dvěma dny, nechali tuhle
hromadu ležet, dokud celý svah neprohlédnou experti. V baru o tom hosty informovali, takže věděli, že mají jet objížďkou.
Jenže ona v baru nebyla. Schovávala se venku.
Zrovna se snažila vycouvat, když na místo dorazil. Auto však stávkovalo, protože její panika způsobila, že přehřála elektroniku, která vozidlo ovládala. Cítil ostrý, čistý pach jejího strachu, pod nímž se skrývala tak důvěrně známá, avšak zároveň nedefinovatelně špatná vůně, která ho přiměla ji
pronásledovat.
Zadýchaně se zastavil uprostřed silnice za ní. Musela by ho přejet, aby se
dostala pryč, a on ji nehodlal nechat utéct. Nevěděl, co je zač, ale její vůně
byla až znepokojivě podobná té Tallyině a on chtěl vědět, jak je to, sakra,
možné.
11
NALINI SINGH
O pět minut později se řidička přestala pokoušet auto restartovat. Prach
se usadil, poznávací značka auta z půjčovny byla opět viditelná a ptáci začali znovu zpívat. Přesto pořád vyčkával… dokud se konečně neotevřely dveře.
Štíhlá noha v džínách a černých polobotkách se dotkla země.
Jeho vnitřní zvíře se nezvykle zklidnilo, když se z auta vynořila i ruka, která pevně sevřela rám dveří a otevřela je ještě více. Zpozoroval pihy a jemné, téměř nepostřehnutelné opálení. Z džípu opatrně vystoupila drobná žena.
Několik dalších minut stála tiše zády k němu. Nijak ji nenutil se otočit ani
nevydával žádné agresivní zvuky. Namísto toho jen stál a vpíjel se do ní
pohledem.
Byla malá, ale ne křehká. V pevné křivce jejích zad se skrývala síla a zároveň jemnost, slibující protiváhu k tvrdému mužskému tělu. Měla křivky –
smyslné, sladké křivky. Džíny pevně obepínaly její zadeček, čímž probouzely sexuální instinkty hluboko zakořeněné v jeho mužské i levhartí polovině.
Chtěl kousat, škrábat a laskat.
Sevřel pěsti, přinutil se stát klidně a zvednout pohled nahoru. Pomyslel si,
jak snadné by bylo ji zvednout, aby ji mohl líbat a zároveň nedostat křeč do
krčních svalů. A on měl rozhodně v plánu tuhle ženu, která voněla jako Talin,
líbat. Jeho šelma stále vrčela, že mu žena patří, a právě v tuto chvíli se necítil
být dost civilizovaný na to, aby se s ní o tom přel. To přijde později, až odhalí
pravdu o tomhle duchovi. Do té doby se hodlal koupat ve vlně divokého chtíče, v její známé, avšak zároveň neznámé vůni.
Dokonce i její vlasy měly stejně netradiční odstín, jako mívala Talin – syté
zlato smíchané s čokoládově hnědou. Vždycky je nazýval hřívou. Byla podobná neuvěřitelným variacím barev v levhartí srsti. Ostatní by něco takového nezpozorovali, ale pro jiného levharta byly tyto odchylky naprosto zřetelné. Stejně jako vlasy této ženy. Nádherné. Husté. Jedinečné.
„Talin,“ řekl tiše a zcela se poddal svému šílenství.
Její záda ztuhla, po chvíli se však přesto otočila.
A celý svět se zastavil.
12
Kapitola 2
„A
hoj, Clayi.“
Srdce se mu znovu rozeběhlo a přimělo jeho tělo opět fungovat.
Hluboko v hrdle se mu tvořilo zavrčení, on ho však potlačil, protože si byl bolestivě vědom strachu, který se z ní valil ve vlnách.
Do hajzlu! Tally se ho bála. To mu rovnou mohla vrazit do srdce dýku.
„Pojď ke mně, Tally.“
Otřela si dlaně o stehna a zatřásla hlavou. „Přišla jsem si s tebou promluvit, nic víc.“
„A takhle se mnou mluvíš? Že utečeš?“ Nabádal se ke klidu, nechtěl na ni
vyjet. Tohle byla jejich první konverzace za dvacet let. Měl však pocit, jako
by spolu naposledy mluvili včera, tak snadné a přirozené se mu to zdálo. Až
na její strach. „Hodlala jsi to auto vůbec někdy zastavit?“
Polkla. „Měla jsem v plánu si s tebou promluvit v tom baru.“
Levhart toho měl právě dost. S nadpřirozenou rychlostí vlastní svému druhu k ní přiskočil na centimetry blízko dřív, než se vůbec stačila nadechnout
k výkřiku. „Máš být mrtvá.“ Nechal ji nahlédnout do svého nitra, aby spatřila
vztek – ten, který v něm kvasil dvacet let. Kvasil a šířil se celým jeho tělem,
dokud neovládal každičkou buňku. „Lhali mi.“
„Já vím… věděla jsem o tom.“
Ztuhnul šokem. „Cože?“ Celou tu dobu, co stopoval ducha, si byl jistý, že
mu lhali a Talin to ani netušila. Ničilo ho, že je někde sama a žije v domnění,
že porušil svůj slib, že se k ní vrátí. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že by
se na tom mohla podílet.
Její pohled barvy bouřkových mračen se střetl s jeho. „Požádala jsem je,
aby ti řekli, že jsem zemřela při autonehodě.“
Měl pocit, jako by do něj vrazila nůž a vyhloubila mu s ním díru přímo do
duše. „Proč?“
„Nenechal bys mě být, Clayi,“ zašeptala. V jejích zlatem orámovaných šedých očích se zračila kromě strachu také rozervanost. „Byla jsem v dobré rodině, snažila jsem se žít normální život,“ zkřivila rty, „nebo alespoň tak nor-
NALINI SINGH
mální, jak jen bylo možné. Ale nemohla jsem volně dýchat. Cítila jsem, že mě
stopuješ od chvíle, kdy tě pustili z pasťáku. Bylo mi dvanáct a bála jsem se
zavřít oči, abys mě nenašel ve snech!“
Levhart v jeho nitru vycenil zuby a zavrčel. „Patřila jsi ke mně! Musel
jsem tě chránit!“
„Ne!“ Zaťala ruce v pěst a celé její tělo ztuhnulo odmítnutím. „Nikdy jsem
nebyla tvoje!“
Zvíře i muže síla jejího odporu zaskočila. Většina lidí si myslela, že je Clay
jako chladní Psyové, že nic necítí. V ten moment si přál, aby to byla pravda.
Naposledy cítil takovou bolest – jako by jeho duši trhaly na kusy stovky bičů
– v den, kdy ho pustili z pasťáku. Hned tehdy volal na sociálku.
„Je mi to líto, Clayi. Talin před třemi měsíci umřela.“
„Cože?“ V hlavě měl zcela prázdno, sny o budoucnosti rozdrtila černočerná zeď. „Ne.“
„Při autonehodě.“
„Ne!“
Ta zpráva ho srazila na kolena, roztrhala ho na kusy a vyřízla mu srdce
z těla. V porovnání s tímhle odmítnutím však byla tehdejší bolest naprosto zanedbatelná. Navzdory tomu, že kvůli ní vnitřně krvácel, pořád se jí chtěl dotknout. Ne, on se jí potřeboval dotknout. Jenže když zvedl ruku, ucukla.
Ochranitelskému zvířeti v jeho nitru nemohla provést nic horšího. Postavil
se bolesti osvědčeným způsobem, který používal doposud – potlačil všechny
emoce a nechal na povrch probublat jen vztek, který ho pak vždycky ovládal
celé dny. Dnes však ona bolest odmítala odejít. Zarývala se do něj tak silně,
až se bál, že začne krvácet.
„Nikdy jsem ti neublížil,“ procedil skrz zatnuté zuby.
„Nemůžu zapomenout na všechnu tu krev, Clayi.“ Hlas se jí třásl. „Nemůžu
zapomenout.“
To nedokázal ani on. „Viděl jsem tvůj úmrtní list.“ Když pominul prvotní
šok, tak mu došlo, že mu lhali. Musela to být lež. Ale… „Potřebuju se ujistit,
že jsi skutečná. Že žiješ.“
Když tentokrát zvedl ruku k její tváři, neuhnula. Ani se však k jeho dlani nepřitulila, jak to dělávala, když byla ještě dítě. Její pleť byla hebká a zlatá jako med. Po nose a tvářích měla rozprášenou hrstku pih. „Slunci ses zrovna nevyhýbala, jak vidím.“
Překvapeně na něj pohlédla a pak se plaše usmála, což pro něj bylo jako
rána do břicha. „V tom jsem nikdy nebyla moc dobrá.“
Aspoň v tomhle ohledu se nezměnila. Jinak se toho na ní změnilo tolik.
Jeho Tally se k němu vrhala s otevřenou náručí pět nejšťastnějších let jeho
života, hledala u něj přátelství a ochranu. Nyní tlačila do jeho ruky, dokud ji
14
OKOVY MINULOSTI
nespustil, a její rezervované odmítnutí ho pálilo v hrudi. Proto zněl jeho hlas
drsně, když se jí zeptal: „Jestli mě tak moc nenávidíš, proč jsi přišla?“ Proč
mu nemohla ponechat jeho vzpomínky na dívku, která v něm kdysi viděla jen
to dobré?
Ty vzpomínky byly jedinou věcí, která mu pomáhala v boji s vnitřní temnotou. Vždycky ji v sobě měl, nyní však na něj dotírala každou minutu každičkého dne a vábila ho do náručí klidu a míru, jehož mohl docílit, kdyby nic
necítil. Už žádná bolest, slibovala. Ani pevná pouta smečky už ho nezvládala
udržet, ne když ho násilí lákalo do svých tenat ve dne v noci, hodinu za hodinou, každou bolestivou vteřinu.
Talininy oči se rozšířily. „Já k tobě ale necítím nenávist. To bych nikdy
nemohla.“
„Odpověz mi na otázku, Talin.“ Už jí nikdy nebude nazývat Tally. Tohle
nebyla Tally, jediný člověk na světě, který ho skutečně miloval, než ho přitáhla smečka DarkRiverů. Tohle byla Talin, cizinka. „Něco chceš.“
Tváře jí znachověly. „Potřebuju pomoc.“
Nikdy by ji nedokázal odmítnout, ať by šlo o cokoli, poslouchal ji však
zdánlivě zcela lhostejně. Hrozilo, že něha, již k ní cítil, se přetvoří v cosi, co
by nejradši zaútočilo a ublížilo jí. Kdyby podlehl hloubce svého vzteku a vyděsil ji tak, že by znovu utekla, mohl by to být ten moment, který by ho postrčil přes okraj propasti.
„Potřebuju někoho dost nebezpečného na to, aby si poradil s nestvůrou.“
„Proto ses obrátila na rozeného vraha.“
Znovu sebou škubla, pak se však odhodlaně napřímila. „Obrátila jsem se
na nejsilnějšího člověka, kterého znám.“
Odfrkl si. „Chtěla jsi mluvit. Tak mluv.“
Pohlédla přes jeho rameno. „Mohli bychom se přesunout někam do soukromí? Někdo by sem mohl přijet.“
„Cizince do svého brlohu neberu.“ Clay byl naštvaný, a když byl naštvaný, byl hnusný.
Talin zdvihla bradu v gestu plném odvahy, jež v něm vyvolalo staré vzpomínky. „Dobře. Můžeme do mého bytu v San Franciscu.“
„To ani náhodou.“ Občas pracoval v hlavní centrále DarkRiverů v čínské
čtvrti, ale ta byla postavená pro kočky. Necítil se v ní uvězněný. „Strávil jsem
čtyři roky v kleci.“ Nepočítaje těch čtrnáct let, které prožil s matkou v bytech
velkých jako krabice od bot, jež nazývali domovem. „Mezi čtyřmi stěnami se
necítím dobře.“
Obličejem se jí přehnala vlna bolesti, z níž jí oči potemněly téměř do černa a jejich zlaté orámování zazářilo jako oheň. „Omlouvám se, Clayi. Šel jsi
do vězení kvůli mně.“
15
NALINI SINGH
„Jen si nelichoť. Nenutila jsi mě stáhnout tvého otčíma z kůže a vykuchat
ho.“
Přitiskla si sevřenou pěst k břichu. „Přestaň.“
„Proč?“ pokračoval Clay krutě, jak jeho vztek a majetnickost převážily
zuřivě ochranitelské pocity, které k Tally choval. Znovu si připomněl, že tahle
žena není Tally, není to ta dívka, kvůli jejíž ochraně by i zemřel. „Zabil jsem
Orrina, viděla jsi to. Asi nemůžeme předstírat, že se to nestalo.“
„Nemusíme o tom mluvit.“
„Kdysi jsi mívala větší koule.“
Tváře jí znovu zrudly. Zároveň však udělala krok vpřed a celou její postavou vibroval zjevný vztek. „To jsem měla. Než mě celou ohodila krev a do uší
se mi nesmazatelně vryly výkřiky bolesti a levhartí řev.“
Dravý měňavec dokázal lovit v absolutní tichosti – ať už v lidské, či zvířecí podobě. Ten den ho však přepadla taková zuřivost, že jeho zvíře vyplulo
zcela na povrch. Těch pár krvavých minut nebyl člověkem, byl levhartem na
dvou nohách. Museli ho složit uspávací puškou plnou sedativ na zvířata, aby
ho dostali od znetvořeného těla Orrina Hendersona.
Poslední věc, kterou spatřil, když ležel tváří v krvi na podlaze, byla Tally
stočená do klubíčka v rohu pokoje, s obličejem pokrytým kapkami krve a dalších věcí, růžových jako maso a šedivých. Její pohled procházel skrz něj, pihy
byly na pobledlé tváři vedle krve zřetelně viditelné. Zčásti byla ta krev její.
Mnohem více však pocházelo z Orrina.
„Mívala jsi na tvářích víc pih,“ poznamenal tiše, ztracený ve vzpomínkách. Nebyly pro něj děsivé. Byl natolik zvířetem, že mu nezáleželo na nikom mimo smečku, obzvláště ne na těch, kteří členům jeho smečky ubližovali. Vždycky věděl, že pro ochranu smečky klidně i zabije.
„Neměň téma.“
„To nedělám. Tvůj obličej byl to poslední, co jsem na svobodě viděl.“
Přejel jí jedním prstem po pihách. „Musely vyblednout nebo se přesunout,
jak jsi dospívala.“
„Jo, to určitě,“ odsekla a poprvé zněla přesně jako dívka, kterou znával.
„Spíš se rozmnožily a rozšířily. Potvory zatracené.“
„Patří k tobě,“ řekl pobaveně, protože ho její nenávist k drobným pigmentovým skvrnkám jako vždy rozveselila. „Jsou tvoje.“
„Vzhledem k tomu, že krémy nepomáhají a nehodlám podstoupit laserovou operaci, tak hádám, že asi opravdu jsou.“
Téměř se uvolnil, uvězněný v ozvěnách pradávné minulosti. Bože, Talin
nad ním měla takovou moc. Plazil by se před ní. Vědomí vlastní slabosti vůči
ženě, která shledávala jeho divoké srdce odpudivým, přidalo jeho dalším slovům ostrý podtón. „Dej mi klíč.“
16
OKOVY MINULOSTI
O krok ustoupila. „Je to přehřáté. Můžu –“
„Dej mi ten posraný klíč, nebo si najdi jiného blbce, co ti pomůže.“
„Takový jsi nebýval.“ Zírala na něj velkýma vyděšenýma očima a tiskla
k sobě rty, jako by se snažila potlačit strach. „Clayi?“
Natáhl k ní ruku. O dlouhou vteřinu později vložila do jeho dlaně elektronický klíč. Většina aut měla zámky nastavené na otisk prstu majitele a půjčovny právě z toho důvodu radši poskytovaly přednastavené klíče, aby nemusely trávit pokaždé několik hodin programováním zámku pro každého dalšího
zákazníka. Sice to šetřilo čas, ale zároveň to dost usnadňovalo práci zlodějům.
Idioti. „Nastup si.“
Bez dalšího slova obešel džíp a nasedl na místo řidiče. Než přestala trucovat a přesunula se na sedadlo spolujezdce, už měl nastartováno. Sotva jí dal
čas na to, aby se připoutala, pak prudce vycouval, obrátil auto a vyrazil zpět
cestou, po níž přijela.
Bar se nacházel na okraji Napy, poblíž hlubokých lesů, které patřily k teritoriu DarkRiverů. Mířil do chladného soukromí hustého lesa a ze všech sil
se snažil ignorovat ostrou ženskou vůni Talin, sedící na vedlejším sedadle.
Jakkoli dráždivá ta vůně byla, stále na ní cítil něco nepřirozeného, co jeho levharta mátlo. V tu chvíli však neměl náladu to analyzovat. Plně se nechal ovládat adrenalinem.
„Kam jedeme?“ ozvala se o deset minut později, když sjel z cesty do stínu
vysokých jedlí, které celé oblasti dominovaly. „Clayi?“
Jen tiše zavrčel, až příliš vytočený na to, aby se obtěžoval chovat slušně.
Talin cítila, jak se jí chloupky vzadu na krku napřímily. Clay byl odjakživa méně než civilizovaný. I když byl lapený v klaustrofobických podmínkách bytového komplexu, kde se seznámili, a skrýval svou zvířecí stránku za maskou tiché síly, stále se pohyboval jako predátor na lovu. Nikdo
si nikdy nedovolil Claye šikanovat, ani chlapci dvakrát tak staří, ani členové gangu, kteří pro terorizování ostatních přímo žili, a dokonce ani bývalí zločinci.
Jenže to bylo tehdy – za jeho současným chováním stálo ale cosi jiného.
„Přestaň se mě snažit vyděsit.“
Vycenil na ni zuby, až na svém sedadle nadskočila. „Nemusím se snažit. Jsi
podělaná strachy tak jako tak. Cítím tvůj strach a svinsky mě to uráží.“
Na tenhle aspekt jeho měňavecké bytosti zapomněla. Více než dvacet let
žila mezi lidmi a nedravými měňavci, jak se snažila záměrně zvětšit vzdálenost mezi sebou a Clayem. A kam ji to přivedlo? Sem, zpátky na začátek…
a ztratila přitom všechno, na čem jí záleželo. „To jsi řekl, když jsme se poprvé potkali.“
Býval to vysoký, silný a nebezpečný kluk a ona z něj byla vyděšená. Celý
17
NALINI SINGH
její krátký život jí lidé ubližovali, a on vypadal přesně jako ten typ, kterému
by to mohlo působit radost. Proto se od něj držela dál. Avšak ten den, kdy ho
viděla spadnout a zlomit si nohu na zadním dvoře jejich bytového komplexu – spíš na smetišti než zadním dvoře –, nedokázala zůstat stranou a nechat
ho trpět o samotě.
Zuby jí samým strachem cvakaly, ale přesto vešla do pokoje a k telefonu.
Orrin ležel v limbu na gauči. Nějak se jí podařilo navzdory přísnému zákazu
a hrůze z následného trestu zavolat záchranku. Pak odemkla dveře a seběhla
dolů, aby s Clayem počkala na pomoc. Příliš ho to nepotěšilo. Ve svých třech
letech byla předčasně vyspělá a věděla, že devítiletý chlapec, obzvláště jeho
rozměrů, může představovat velké nebezpečí.
„Zavrčel jsi na mě, abych zmizela, a řekl jsi, že rád lámeš kosti malým holkám.“ Tohle byl její malý trik a zároveň prokletí – pamatovala si každý okamžik svého života od narození a občas i něco před tím. Proto uměla mluvit
dříve než všichni ostatní a číst ještě před tím. „Říkal jsi, že voním jako jemná, šťavnatá a lákavá kořist.“
„To platí pořád.“
Ta poznámka ji vytočila navzdory její obezřetné opatrnosti. „Clayi, přestaň. Chováš se jako puberťák.“ Taky se mu dost efektivně dařilo zvyšovat její strach. Uvědomoval si vůbec, jak děsivý je? Velký, neuvěřitelně silný a tak zatraceně vzteklý, že téměř fyzicky cítila ránu, kterou jí uštědřil
pohledem.
„Proč bych měl přestat? Když tě budu mučit, tak aspoň z téhle návštěvy
vytřískám nějakou legraci.“
Napadlo ji, jestli neudělala chybu. Clay, kterého znávala, byl divoký, ale
byl to dobrák. U tohoto muže si tím nebyla jistá. Vypadal jako pravý predátor,
beze cti nebo duše. Její něžné srdce ji však nutilo na něj dál tlačit, našeptávalo
jí, že se v něm skrývá víc než jen vztek. „Patříš ke smečce DarkRiverů.“
Žádná odpověď.
„Je to smečka tvého otce?“ Isla byla člověk. To po svém otci Clay zdědil
měňavecké geny.
„O svém otci vím jenom to, že byl levhart. Isla mi nikdy víc neřekla.“
„Myslela jsem, že možná –“
„Co? Že změnila názor a na smrtelné posteli se rozhodla být příčetná?“
Hořce se zasmál. „Nejspíš byla družkou levharta, který zemřel. Hádám, že
byla vždycky křehká a ta ztráta ji zlomila nadobro.“
„Ale já myslela, žes nevěděl, jestli byli manželé.“
„Druhové, ne manželé. V tom je sakra rozdíl.“ Pokračovali dál po ztemnělé stezce, kterou ubývající denní světlo pronikající skrz husté koruny stromů nedokázalo osvětlit. „Tehdy jsem o svojí rase věděl totální prd. Dnes
18
OKOVY MINULOSTI
vím, že pokud nezasáhnou doktoři – a i potom je ta pravděpodobnost mizivá –, pak jsou levharti neplodní, dokud nemají druha, nebo nejsou v dlouhodobém vztahu. Žádná neplánovaná těhotenství, žádné překotné uzavírání sňatků.“
„Aha.“ Kousla se do spodního rtu. „DarkRiverové tě tedy naučili, jak být
levhartem?“
V jeho pohledu se nezračil ani ždibec přátelskosti. „Proč myslíš?
Protože už nejsem tak snadno ovladatelný, jak si pamatuješ? Tvůj levhartí mazlíček?“
Vybuchla smíchy a smála se tak, až ji začalo bolet břicho. „Clayi, jestli někdo na někom visel, tak jsem to byla já. Nikdy bych se neodvážila ti
poroučet.“
„Ale hovno,“ zamumlal, ale zdálo se jí, že tón jeho hlasu se trochu zmírnil.
„Vždyť jsi mě, kurva, nutila chodit na čajové dýchánky.“
Pamatovala si, jak ji před prvním varoval: Jestli to někomu vyzvoníš, sežeru tě a tvoje kosti použiju jako párátka.
Mělo ji to děsit, ale Clay v sobě tenhle druh zla neměl. A i ve svých třech
letech věděla o zlu už dost na to, aby rozpoznala, kteří dospělí ho v sobě mají
a kteří ne. Proto se s rozšířenýma očima posadila naproti němu a měli čajový
dýchánek. „Byls tehdy můj nejlepší přítel,“ pronesla tiše. „Můžeš být mým
přítelem i teď?“
„Ne.“ Prázdnota jeho odpovědi jí otřásla. „Jsme tady.“
Vyhlédla z okna a uviděla malou mýtinu. „Kde?“
„Chtěla jsi soukromí. Tohle je soukromé.“ Zhasnul světla, vypnul motor
a vystoupil.
Neměla jinou možnost než ho následovat, proto šla za ním do středu mýtiny, kde se opřel o spadlý kmen stromu čelem k ní. Jeho oči se v ubývajícím světle leskly tak zlověstně, až zalapala po dechu. Nebezpečný, rozhodně
byl nebezpečný. Byl však zároveň nádherný – stejně jako jeho divoký zvířecí druh.
Smrtící. Nedotknutelný.
„Proč jsi mě přivezl sem?“
„Jsme na území DarkRiverů. Je tu bezpečno.“
Objala se pažemi. Okolní jarní vzduch byl sice chladný, ale to nebyl důvod, proč potřebovala útěchu objetí. Byla to Clayova chladná rezervovanost,
kterou jí dával beze slov najevo.
Bolelo to.
A ona věděla, že si to způsobila sama. Nemohla však nic předstírat. To, co
teprve jako osmiletá Claye viděla spáchat, ji traumatizovalo tak, že téměř rok
vůbec nepromluvila. „Byl jsi tak brutální,“ slyšela samu sebe říkat, namísto
19
NALINI SINGH
toho, aby ho poprosila o to, kvůli čemu překonala svůj strach a vystopovala
ho. Potřebovala, aby jí porozuměl, aby jí odpustil její zradu.
„Byl jsi moje bezpečné útočiště, jediná osoba, které jsem mohla věřit, že se
nikdy nepřestane ovládat a neublíží mi,“ pokračovala tváří v tvář jeho mlčení.
„Ale nakonec jsi byl násilnější než kdokoli jiný. Jak jsem si mohla být jistá,
že se tahle zuřivost nikdy neobrátí mým směrem, co, Clayi?“
Jeho zavrčení vzpřímilo každý chloupek na jejím těle.
20