Procházky po Uhrách

Procházky po Uhrách
Nakreslil
FRANTIŠEK BRÁBEK
V PRAZE
Nakladatel Fr. A. Urbánek, knihkupec.
1874
— přepis —
Na základě přepisu zveřejněného na internetové adrese www.main.cz
zpracoval Obzor v roce 2003
Původní obálka knihy z r. 1874
—2—
I.
Hluboká. — Budějovice. — Linec. — Dunaj.
Nic snad nemůže v cizinci vzbuditi mocnější touhu po Uhersku, než čtení nadšených
básní Petőfiových. Blouznivé horování pěvce tohoto o půvabných krasách vlasti, pro jejíž
svobodu ochotně horkou svou krev byl vycedil, vnáší čtenáře mimovolně na krásné uherské
pusty, na tyto praobrazy svobody a volnosti, nad nimiž, jak básník tento praví, spočívají ve­
liké myšlenky tvůrcovy, a jejichž tajnou svatyni bratrsky střeží s mohutnou Tisou vážný Du­
naj. Jaký tedy div, že i u mne se básně tyto neminuly s účinkem, a to tím spíše, poněvadž
Uhry byly tou zemí, kde jsem prožil vesnu svého života, kde se zrodily první ideály mého
dětinného věku. Tyže básně vzbudily tyže touhy a myšlenky v příteli mém V. Nebylo tudíž
k tomu dlouhého času třeba, abychom se v nájemně dorozuměli a usnesli na tom, že spolu
cestu do Uher podnikneme. Řeklo a — stalo se.
Bylo dne 1. září, když jsme se, mapami a vším potřebným ozbrojeni, vydali na cestu.
Ranní slunce právě vysýlalo první své paprsky, předzvěsty to jasného a teplého dne, když
nás c. k. rychlík vyvážel z města T. Krajina kolem T. byla nám oběma dostatečně známa
a poskytovala tudíž myslím, obrazností o přírodních krásách Uherska rozjařeným, málo zá­
bavy, i pustili jsme se tedy do — filosofování. Nelekejte se, nebylo to tak nebezpečné; vždyť
to naše filosofování bylo tak lehounké, jako modravý dým našich doutníků a tak nevinné,
jak ta děvuška, jež seděla v zadním oddělení našeho neprakticky zřízeného vozu, a jejíž
krásné, modré očko jen chvilkami zabloudilo skrze těsné okénko do našeho vězení.
Přítel můj zakončil filosofování naše úsudkem, že celé vzezření oči naši spanile spolu­
cestovatelkyně ukazuje zřejmě na povolání její umělecké, a sice že jest kněžkou Thalie a to,
jak cedulka na jejím zavazadle svědčila, přímo — z Berlína.
Dříve než jsme s úsudkem naším byli zcela hotovi, vytrhl nás hlas trubky našeho flegma­
tického postillona, oznamující, že jsme již na první stanici. Vůz zastavil, a my se octli v sta­
roslavném okresním městečku S. Mezi tím než čerství koně přivedeni byli, strávil jsem čas
svůj debatou s nově přibylým cestujícím; jenž nezvratně tvrdil, že město Bolzano neleží
—3—
v Tyrolsku, nýbrž v Uhrách. Již jsem se chtěl pustiti do obšírné rozpravy o geografii vůbec
a rakouské zvlášť; v tom však přišla spása od postillona, jenž s obvyklou úřední zdvořilostí
žádal, bychom zasedli. I ponechal jsem geografickému kacíři jeho blud a sedl jsem si k své­
mu příteli. Vůz se hnul dále, umělkyně pruská nás opustila, a geografický neumělec zaujal
místo její; jaká smutná to útěcha naší pro umění zaujaté mysli! Kde však jest nouze nejvyšší,
tam jest boží pomoc nejbližší. Nejeli jsme ani malou hodinu, když se počalo před námi otví­
rati rozkošní panorama. Vjížděli jsme do roviny budějovické. Najednou objevil se před námi
modrý věnec hor, lemující jižní a jihozápadní část milé naší vlasti a tvořící tak krásný soulad
se zelenými lukami a s tichými vesnicemi, kteréž po veliké rovině jako stádo bílých oveček
roztroušeny byly. V středu jich vyčníval do oblak velebný jejich pastýř, mohutný hrad hlubo­
cký, tento český Windsor, největší to stavební ozdoba naší vlasti. Čím více jsme se však blí­
žili Českým Budějovicům, tím více mizel romantický tento obraz, a bělavé věže ustupovaly
ponenáhle očazeným komínům budějovických továren. Učazený komín a oficírská šavle —
či ne, chtěl jsem toliko říci, že Budějovice na nás učinily dojem, jako každé továrnické
město.
Hodíť se zajisté velmi dobře do kategorie měst našeho osvíceného století, kde pára
a kouř do nebe vystupující nezvratně dokazují pokrok ducha lidského na poli praktickém.
Vůz nás dopravil šťastně až na náměstí, o němž jsem slýchal, že jest nejkrásnější v celých
Čechách; pověsť tato není zcela nepodstatná, neb souměrnějšího a prostrannějšího náměstí
jsme dosud nikde neviděli, jako jest náměstí budějovické. Mimo to jsem též slýchal, že na
tomto náměstí se nalézá v dlažbě kámen, který má takový účinek, že cizinec, který jej pře­
kročí, nemůže živou mocí více zpáteční cesta nalézti. Kouzelný tento kámen držel nás
v uctivé vzdálenosti, an jsme ani dost málo neměli úmysl, své kosti na budějovické půdě
složiti. I plížili jsme se, sety a se země dotýkajíce, jako dva duchové kolem zdí do nejbližší­
ho hostince. Bohové nás ani zde neopustili, neb jakmile jsme k stolu zasedli, počal nás
sklepník, rozený to Vlach, z dlouhé chvíle baviti svou státnickou moudrostí a rozkládal nám
tak živě nynější poměry našeho předlitavského ráje, že jsme k masu ani omáčky nepotře­
bovali.
Druhého dne ráno jsme si vyjeli na Hlubokou. Neviděliť jsme tak brzy místa, kde by se
umění a příroda na vzájem tak ladně doplňovaly, jako zde na Hluboké.
Třetího dne sedli jsme již opět ve voze, který nás měl vyvézti za hranice naší vlasti. Kaž­
dý přitlačil se do jednoho koutka, přemítaje v duchu na všecky rozkoše a příjemnosti dlouhé
noční cesty. Dříve než vůz sebou hne, panuje v něm obyčejné nejhlubší ticho a každý pozo­
ruje mlčky společnost, s kterou jej osud v osobě c. k. pana poštmistra na jedinké malé
místečko stěsnal. Teprv když se kola počnou pomalu otáčet, rozpřede se i ve voze po­
znenáhlu rozhovor, který čím dále tím více se množí a živosti nabývá. Proti nám seděl malý
mužík s velkým zářícím nosem. Rodina jeho záležela z paní, vedli něho sedící, chovající na
klíně malé děvčátko. Čím více jsem na muže tohoto pohlížel, tím úsilněji se mi vtíral na mysl
kvartet, kterýž jsem kdesi slyšel a kterýž se tuším nazývá: „Podle čeho se pozná muzikus?“
Odpověď: „Podle toho, že mívá pořádné habemus.“
Tušení tvé mne neklamalo: muž tento byl skutečně cestující umělec, čehož živým dů­
kazem byla ohromná, v pouzdru uschovaná basa, kteráž rodinu umělcovu důstojně dopl­
ňovala. Pustivše se s ním do hovoru, seznali jsme v něm největšího pesimistu: naříkali až
běda na zlé časy v Čechách, kde prý každý osmiletý kluk je již muzikantem, a kde
schopnosti zasloužilých a v službě Mus sešedivělých umělců nenalezají více uznání. I poli­
tovali jsme v duchu muže tohoto, jenž s heroickou resignací prchal z nevděčné vlasti, jako
prchal druhdy prorok Mohamed, když rozhorlen nad nevděkem a neuznalostí svých sou­
—4—
kmenovců se ubíral z Mekky do Mediny, stíraje na hranicích vlastenecký prach s obuvi své
a zpívaje si po německu as takto:
Undankbare Stammverwandte
wo des Neides Zahn nicht ruhte,
bis ich fern von Euch entflohen
gern entsagend meinem Blute. —
Přes svoje pesimistické náhledy počal nám sklamaný umělec po chvíli živě vypravovati,
kde na celé cestě máme hledati nejlepší pivo, tak že jsme se jeho statistickým vědomostem
nemohli ani dost nadiviti. Mezi tím nastala čirá noc, a bůh Morpheus počal provozovati svor
neobmezenou vládu, seslav i na nás oba, na umělce, na jeho ženu i na jeho basu své po­
mocné dechy, kteří nás v libý spánek ukolíbali. Když jsme procitli, byli jsme již za hranicemi;
jak jsme se však podivili, když umělec i s basou a s rodinou byl již tentam, hledaje jinde
vděčné obdivovatele umění svého.
Že jsme již byli za hranicemi, cítili jsme dobře podle mrazivého větru, který, přicházeje
od Alp, nás v cizině první upřímně vítal. Když se rozednilo sjížděli jsme již krásným, hlu­
bokým údolím k Linci. Údolí toto, kteréž se téměř tři hodiny cesty přerozmanitě vine, má
velmi mnoho půvabu do sebe. Vysoké jeho stráně jsou lemovány téměř výhradně svěžími
tmavozelenými lesy dubovými, kdežto dole zde a onde mezi vinohrady chaloupka čistotným
svým zevnějškem na poutníka vlídně se usmívá. Příjemný tento dojem zvyšoval ještě více
bystrý potok, kterýž údolím se vinul a nedbaje kras kolem sebe, nedočkavým chvatem v ná­
ruč starého Dunaje spěchal. Na pravé straně údolí vyčnívaly ze zeleného lesa obrovské
zbytky rytířského hradu Wildperku, jejž lid vůkolní, snad ne bez příčiny, „Raubschloss“ na­
zývá.
Sotva nám zmizel hrad z očí, když opět jiné předměty zrak náš na sebe poutaly. Bylyť to
známé pevnůstky Linecké, založené a vystavěné arciknížetem Maximilianem z Este. Vláda
rakouská považovala Linec vždy za západní klíč říše a pomýšlela na to, jej silně opevniti, což
se také roku 1831 arciknížetem Maximilianem stalo. Týž vystavěl se zvláštním strategickým
důvtipem na levém břehu Dunaje třiadvacet a na pravém devět pevných věží, které tvořily
kolem Lince elipsu v objemu asi 2 hodin, chráníce zároveň vchod od Solnohradu a od Mni­
chova a zabraňujíce přechodu řeky.
Věže tyto byly as 30 stop vysoké a měly asi 80 střevíců v objemu. Každá byla stavena na
způsob válečné lodi, jsouc rozdělena ve tři poschodí, z nichž dvě spodní byla pod a třetí nad
povrchem země. Každá měla svou studni a své sklady pro zbraně a pro potravu 300 mužů.
Všecky věže byly spojeny mezi sebou podzemní chodbou.
Všickni znalci shodovali se v tom, že dílo toto bylo nad míru mistrovské. Při nynějším
náramném zdokonalení dělostřelby pozbyly však věže tyto své důležitosti a byly až na něko­
lik již roku 1804 opět sbořeny. Ubožáci! dělo se jim právě tak, jako onomu mouřenínovi,
který učiniv svou povinnost, mohl jíti. Svět je nevděčný.
Čím dále jsme jeli, tím více silnice se počala oživovati; čisté, vyšňořené mlékařky, nesouce
na hlavách plné plechové nádoby, spěchaly o závod zásobiti linecké paničky bílým hektarem,
sedláci v svátečním oděvu kráčeli volným krokem do trhu; vozejčkáři klusali vesele po boku
svých povozů a v obec celý tento ruch poukazoval k tomu, že se blížíme k živnému a čilému
městu. Za málo okamžiků vjížděli jsme již do úhledného městyse Urfahru. Sotva jsme proje­
li několika ulicemi, už se před námi objevil mohutný Dunaj a na druhé jeho straně Linec,
hlava Horních Rakous. Tento hrdý Dunaj, tento král všech řek evropských, jak jej Napoleon
nazýval, jak dlouhý čas byl zanedbán, zapomenut! Již v středověku byl on mohutnou drá­
—5—
hou, která spojovala střední Evropu s Východem, on byl dráhou, na které se plavili v do­
bách křižáckých císařové Konrád a Friedrich se svými vojsky až do Srbska; po ní plavívali se
bohatí kupci němečtí a flámští do krajin levantských. Po dobytí Cařihradu od Turků musila
se vzdáti střední Evropa všech svých hojných výhod, jež jí plynuly z bohatého Východu.
Krajiny podunajské staly se jevištěm nejkrvavějších výjevů, břehy její ozývaly se surovým
hlukem válečným, vlny Dunaje barvily se krví nevěřících a křesťanů, a dusivý tlak barbaris­
mu rozložil se po více století nad hladinou jeho. Po zpuchření říše otomanské a po vybavení
se podunajských provincií od absolutního jha musulmanského rozvolnily se opět vody Du­
naje a otevřely novou nadějnou dráhu k východu. Žádná řeka v Europě nemá tak rozsáh­
lého panství, žádná neprotéká tolika rozdílnými zeměmi a nedotýká se tak velikých a důleži­
tých měst jako Dunaj. Tyže vlny, v kterých se shlíží pošmourná věž sv. Štěpána, vítají při vý­
chodu slunce na veliké pustě divokého oře, když jako plachá laň z hustého rákosí vyrazí neb
obezřele své druhy k napájení vede. Jaký to rozdíl! Tam věčný hlomoz, zde věčné ticho, vy­
rušené, jen chvilkami výkřikem vodní čejky, kterouž vodní plaz neb jiný nemilý soused náhle
byl z hnízda vyplašil. Od svého nepatrného počátku až do rozsáhlého ústí probíhá Dunaj
přes 380 geografických mil. Když jsme přejeli 864 střevíců dlouhý most linecký, opustili
jsme svůj vůz s tím úmyslem, že hned ještě ráno po parolodi do Vídně odjedeme. Poněvadž
však paroloď již před několika minutami odjela, nezbylo nám nic, než abychom vyčkali ví­
deňský vlak, který teprv po poledním odjížděl. Zbývalo nám tudíž dosti času, bychom si
město aspoň povrchně mohli přehlédnouti. Nelze upříti, že Linec patří k nejpřednějším ob­
chodním a průmyslovým městům Rakouska. Dráhy, které se zde se čtyř stran sjíždějí, učinily
je středištěm rozsáhlého obchodu. Jmenovitě se zde prováží do roka veliké množství soli,
která se odtud dále přes Budějovice na sever dopravuje. Během krátkého půldne nebylo
nám lze přehlédnouti všecky památnosti města, kterých ostatně velmi poskrovnu jest; jediný
chrám kapucínů jsme navštívili, kde Montecuculi odpočívá.
Ulice linecké hemžily se po celý ten den — nevím, bylo-li to náhodou, neb je-li tomu tam
každý den tak — celými houfy kněží a řeholníku. Byla asi jedna hodina s poledne, když se
s námi hnul vlak k Vídni. První dvě hodiny jeli jsme velmi příjemnou rovinou travenskou,
v jejímžto pozadí vyčníval na výšině známý augustinianský klášter sv. Floriana. Klášter tento
jest jedním z nejstarších a nejbohatších v celém Rakousku, založený prý sv. Severinem již
v r. 455. V okolí tomto narodil se sv. Florian, jemuž klášter tento zasvěcen jest, dříve setník
římský a později patron země Polské — divný to osud!
V krátkém čase minuli jsme řeku Enži a město Enž, které jsme jen z dálky chvilku pozo­
rovati mohli, načež se nám v brzku objevily lesklé báně kláštera medlického. Krásný a boha­
tý tento klášter, kterýž Němci pro rozsáhlá jeho statky ,.Die volle Metze“ nazývají, strmí na
vysoké skále na břehu Dunaje a chová v sobě ostatky slavných Babenberků. V dobách řím­
ských byl pevností římskou proti Germanům a později vzdoroval nájezdům Avarů. V X.
století dobyli ho Maďaři a činili odtud delší čas loupežné své výpady do vůkolí. Teprv
markraběti Leopoldovi podařilo se jej opět nazpět dobýti, načež zde založil své sídlo; Le­
opold II. pak sem povolal r. 1089. benediktiny ze Subjaco. Fasada kláštera tohoto podobá se
prý zcela fasadě zámku ve Versaillu. Čím déle jsme jeli, tím více přibývalo cestujících; větším
dílem to byli ohlazení důstojníčkové se svými pinčlíky a svými andílky, kupečtí mládenci,
komptoiriste, agenti, naraženi všickni dle nejnovější módy, staří páni s tlustými řetízky, velký­
mi prsteny a veleobsáhlým břichem, umělci s vyschlým obličejem a dlouhými vlasy, samé to
přívětivé a švítorné lidičky, kteréž ve vagonu nejraději o své „residencí“ rozprávějí a které
každého cizince jen proto již milují, že do residence této se jde podívat. Okřídlené zvuky ví­
deňského dialektu, jakož i nejrůznější směsice sterých voňavek a dým přerozmanitých dout­
níků naplňující vůkolní atmosféru oním zvláštním zápachem, který moderní civilisaci naše­
—6—
ho století karakterisuje, daly nám tušiti, že se již blížíme středu civilisace a kultury rakous­
ké — Vídni. — Ještě minulo několik krátkých stanic, pak Hietzing, toto letní sídlo vídeň­
ských nábobů, a v málo okamžicích zastavili jsme na západním nádraží.
—7—
II.
Vídeň. — U Kapucínů. — U Drehera. — Theseus. —
Sardanapal. — Belvedér.
Vídeň! Četl jsem kdesi, že se ve Vídni velmi bídně bloudí, nám však se to nikterak nezdá­
lo; vše se usmívalo, i ten starý šedivý dóm a celá Vídeň byla tak bezstarostná a tak
„gemüthlich“. že nám připadala jako ona přistárlá macecha, která na účet svých sirotků se
líčí a po bálech chodí, kdežto tito doma v hadrech kůrky suchého chleba okusují. Vídeň prý
jest divné srdce říše, ono mládne, tělo pak chřadne.
Jedním z hlavních hříchů Vídně byl a jest posud, že se smála a směje ideám národností
všech rakouských národů, nevědouc, že sama tu ideu až do největší krajnosti přehání. Což
nepovažují se Vídeňáci za jakýsi samostatný, od všech ostatních odloučený, vyvolený národ?
Jen oni jsou ozářeni světlem vší civilisace a všeho pokroku, všickni ostatní jsou hlupci, zpá­
tečníci, jen toho hodni, by ve všech anoncích nekalých žurnalů, na všech rozích, v každé
brožurce, na jevištích předměstských divadélek i ve společnostech vysmíváni a tupeni byli.
Již ani venkovští Dolnorakušáci s Vídní nesympatizují, neb světácká její dech příčí se názo­
rům jejich.
Dříve než jsme se z Mariahilfu do těsných ulic vnitřního města dostali, bylo nám jít přes
veleprostranný „Paradeplatz“. Na podzim roku tohoto (1869.) hnalo se dělnictvo vídeňské
a učinilo v tomto volném salonu proletariátu první svou visitu ministerstvu Taafeovu a raj­
chsrátu, žádajíc, by bylo zastoupeno též ve sboru zákonodárném. Taafe přijal visitu jako
pravý Říman — dal vůdce pozavírati — neb rozbouřené moře žádá prý svých obětí a pak
jest opět tiché. Jak dlouho?
Z tohoto salonu proletariátu není do hradu císařského daleko; vede tam cesta branou,
nad níž jest nápis „Justitia regnorum fundamentem“. před branou stojí dva dvorní žandar­
mové, a za branou sedí na koních Eugen, rádce tří králů, a Karel, vítěz u Aspru. Mladá Ví­
deň si hraje bezstarostně u jejich nohou a proč by ne? Vždyť bledý půlměsíc již sténá na
smrtelném lůžka a popel světoborného Napoleona již dávno červíčkové roznesli. Ano, jsou
to podivní lidé tito Vídeňané, švitorní a přívětiví, pobožní a rozpustilí, zaujati pro hudbu
jako Italian, dvorní a zamilovaní jako Francouz, nadšeni pro sklenička jako Bavorák, pečlivi
ve svém úřadě a poslušni vždy rozkazů svých představených, koří se rádi titulu a uniformě
a naslouchají pobožně kázáním v kostele — ostatně jsou bezstarostní. Zevnějšek hradu nás
neokouzlil; stárne uprostřed nových vzrůstajících paláců, které jej se všech stran objímají
—8—
a zatlačují. Právě jsme si obešli hrad, zastavivše u kovové sochy Josefa II., když se k nám při­
družil mužík vzezření kostelnického, tázaje se nás, zda-li bychom si nepřáli býti dovedeni do
residence mrtvých Habsburku, totiž do hrobky Kapucínů? Návrh jeho jsme ochotné přijali.
Cesta z hradu ke Kapucínům netrvá příliš dlouho…
Za málo okamžiku octli jsme se v hrobce. První, která nás hned u vchodu vítala, byla ra­
kev mexického císaře Maximiliana, jenž teprv před několika týdny byl sem přes okeán at­
lantský ku věčnému odpočinku zavězen. Čerstvý zelený věnec s bílou atlasovou stužkou
u nohou a stříbrný věnec n hlavě zdobil nejmladší rakve tuto jakoby náhradou za ztracenou
korunu Montezumy; a i ten stříbrný věnec měl zakoušeti nestálosť osudu, neb jak nám vy­
pravoval kapucín, který nás po hrobce vodil, odcizila profání jakási ruka již několik lístků
stříbrného vavřínu, jenž pro duše nízké větší přítažlivosť má, než prosté, leč nevadnoucí lis­
ty vavřínu zeleného. Stojě nad rakví touto, vzpomněl jsem si na pěkný výrok, kterýž ne­
šťastný císař Maximilián byl kdysi asi těmito slovy napsal: ,.Die Wünsche der Frauen und
der Völker muss mau instinktmässig vorausahnen und sie ihnen gewähren, bevor sie diesel­
ben noch selbst ausgesprochen haben; denn dadurch bereitet man ihnen nicht nur Freude,
sondern man zeigt zugleich seine eigene Ueberlegenheit.“ (Přání žen a národů musí se jako­
by pudem napřed tušiti a dříve vyplniti, než-1i je sami vyřkli; neboť tím nejen že se jim ra­
dosť působí, nýbrž tím způsobem ukazujeme jim vlastní svou převahu.) — Krásný a šle­
chetný to výrok a hodný poručení pro každého vladaře i pro každého manžela!
Druhá, která velkou jednoduchostí svou pozornosť naši poutala, byla rakev císaře Josefa
II. Jaká podobnosť mezi oběma těmato muži! Obou úmysly byly šlechetny — oba však
zbloudili a minuli se cílů svých, uchváceni těžkými kolesy ducha časového, kterýž nedbaje
překážek a potíraje před sebou vše, cokoliv se mu v cestu staví, nezvratně ku předu postu­
puje.
Císař Josef si chtěl i po smrti zůstati důsledným a jako za života o to usiloval, aby se od­
bývaly pohřby jeho poddaných s nejmenším co možná nákladem, tak dekretoval i sobě ra­
kev co možná nejjednodušší, beze všech ozdob a odznaků — a přece u ní raději prodlíš,
nežli u mnohé jiné, která rytinami a jinými ozdobami oko tvé na sebe láká — vždyť odpočí­
vá v ní tělo muže, jenž, jakkoliv bezohledným prováděním novot svých (až na ty, kteréž
k centralisaci a germanisaci čelily jinak dosti dobrých) mimovolně více pokazil než na­
pravil — přece srdce vždy na pravém místě míval. Prodlíš-li déle v hrobce kapucínů, zapo­
meneš docela, že jsi ve Vídni; světácký hlomoz hučícího moře velkoměstského až sem ještě
nedonikl, a ty se ostýcháš i slovem neb hlučnějším krokem přerušiti velebné to ticho, kteréž
zde jako anděl míru perutě své nad spícími Habsburky rozkládá. Stojíš zde opět smířen s dě­
jinami a s časem, kterýž urovnávaje spory králů i hlav nekorunovaných, je všecky pod
společným závojem smrti v jedno pojí a mezi sebou rovnými činí. A tak jest čas největším
demokratem a smrt jeho nejvěrnějším pomocníkem. Jdoucímu od rakve k rakvi tanou ti na
mysli dějiny, jak v proudu času se udály — zde války o španělské dědictví, tam pragmatická
sankce, zde sněný Napoleonem trůn království římského, na kterýž mladý dědic jeho nikdy
nedosedl, tam sbortěný stolec Montezumův — vše to směstnáno smrtí na tak malinkém
prostoru! Byli bychom zde dleli ještě dlouho, kdyby nás prosaický žaludek nebyl napomenul,
že patříme ještě tam nahoru mezi ty živé, kteréž tento středový orgán světa v stalém pohybu
udržuje — i dali jsme se sami též do pohybu a sice přímo k Dreherovi. „Víš, kdo jest Dre­
her, milý čtenáři? Jest to veliký patron četných pod- i nadzemních pivnic vídeňských
i pešťanských, osobnosť nad míru důležitá, kteráž svlažuje z křesťanské lásky za dobré
peníze tisíce žíznivých hrdel a krmí tisíce hladových žaludků. Pochopuješ již jeho důležitosť
pro společnosť i pro stát? Ve velké pivnici Dreherově na operním náměstí nalezneš nejpo­
divnější směsici všech národností, všech politických i náboženských vyznání a všech stavů,
—9—
počínaje od loutkáře, kterýž za nedělního odpůldne ve vuřtelprateru svým kašprletem svaly
vídeňské lůzy k smíchu lechtá, až na tu proslavenou primadonnu, kteráž večer v opeře vy­
sokými kavalíry věnce si k nohám házeti dává, od úředního sluhy, kterýž běhaje celý den
s akty pod paží, na „malou“ si sem zaskočí, až na toho velkého pána, jenž v dřevěné boudě
za škotskou branou přes celé národy přechází k dennímu pořádku. Politiku, umění, literatu­
ru, řemesla, vše to táhne sem jeden a týž magnet — pivo dreherovské. Mezi obědváním se­
stavovali jsme program na odpůldne i byl přijat jednohlasně, čili lépe řečeno dvěma hlasy
návrh mého přítele, abychom se podívali přede vším na skupení Theseovo, nesmrtelné to
dílo velkého Canovy, kteréž jest bez odporu jednou z prvních ozdob podunajského Bábelu.
T'o uplynutí malé hodinky stáli jsme již před vítězem, přemáhajícím Centaura.
Theseus přemáhající zuřivého Centaura — velebný to zjev a schopný, by i šíji divochovu
pokořil před vznešenou uměnou. Zajisté přiřkne každý, kdo jen i z rytin nabyl jakéhosi pře­
hledu o skulpturním umění doby Canovovy, vítěznou palmu tomuto modernímu Pheidiovi,
jenž dovedl tak mistrně sloučiti sílu s jemností a ušlechtilosť formy se vznešeností myšlénky.
Vše, co mu němečtí aesthetikové vytknouti se osmělili, bylo, že díla jeho projevují u po­
rovnání s plody Thorwaldsenový mi přílišnou živosť, mnohdy i okouzlující svůdnosť, kte­
ráž spíše dráždí než povznáší, spíše rozčiluje než uspokojuje, kdežto díla Thorwaldsenova se
honosí vznešenou zmužilostí, jsouce jako velebný gotický dóm mezi usměvavými letohrady
vlaského Canovy. Jeden z nich se dokonce povznesl k efektní frási, že Hebe Thorwald­
senova kráčí plna božské velebnosti a vznešenosti mezi svůdnými, čtveračivými Graciemi
Canavovými, postrádajícími vší umělecké podstaty!
Nejsem přílišným znalcem umění sochařského, aniž jsem zasvěcen v přísné požadavky
aesthetika sochařství, tolik však mohu sám říci, že výtvory Canovovy, pokud se jedná o úči­
nek na cit, mnohem více mne uspokojují, než plody Thorwaldsenovy. — Ostatní čásť od­
půldne jsme ztrávili ponejvíce na procházkách vídeňských a bavili jsme se zejména v měst­
ském parku, pozorujíce zajímavou směsici obecenstva, jež po písčitých stezkách parku sem
tam se procházelo. Červený fez s modrým třapcem, uhlazený cylindr, kulatý kalpak s volav­
čími péry, kapuce, vše to vystřídá se ti zde za několik okamžiků před zrakoma; hlaholy nej­
různějších řečí dorážejí ti k uchu, a zaslechneš-li zvuky mateřštiny své, již ani oka nepozdvi­
hneš, neb zvuky její, kteréž nám v cizině bývají zvláště milými, jsou ti zde zcela obyčejné;
vždyť náleží více než čtvrtina obyvatelstva vídeňského kmenu slovanskému.
Večer byl dáván v nové dvorní opeře velký balet „Sardanapal.“ Nemohlo nám býti nic ví­
tanějšího — naskytla se nám příležitosť, nejen seznati vnitřek slavené dvorní opery, kteráž,
jak znalci dokazují, směle přímo po bok pařížské stavěti se může, nýbrž spatřiti též jeden
z největších a nejoblíbenějších baletů.
Nechávaje vyobrazení vnitřní úpravy, mistrných stěnomaleb, zlatem a stříbrem se blyští­
cích stěn, mezi nimiž se mi při svitu sterých plamenů mnohá krůpěj potu a slzí třpytiti zdála,
znalci odbornému, chci se pokusiti jen o vylíčení dojmu, jaký učinil na mne a na mého příte­
le balet sám. Opona se zdvihla, rej počal.
Sardanapal! Jaká to směsice rozkoše a tragiky, zženštilé zhýřilosti a odhodlané mužnosti!
Míra hříchu byla dovršena, a tajná ruka mstícího osudu napsala již své ,,mene, tekel,
ufarsin“. Hranice byla zbudována, a Sardanapal tančí se svými ženami a se svými poklady
přímo do sžíravých plamenů smrti! Při pohledu tom se ti srdce v prsou hrůzou zachvěje a na
mysli ti tane mimovolně tak mnohé moderní Ninive, nad jehož zhýřilé paláce se může snésti
co nevidět tajemná ruka mstícího osudu, aby napsala své „mene tekel!“ Vídeňané by si měli
dáti ukázat alespoň třikrát každý týden tančícího Sardanapala, aby se naučili poznávati
vážnosť dějin a života.
— 10 —
Vedle mne seděla mlaďounká dáma bez průvodčího. Zářivé její oči těkaly z počátku čtve­
račivě s jednoho na druhého, lorněta její ze slonoviny otáčela se od jednoho pólu divadla
k druhému a neušetřila vyzývavými sklíčky svými žádného z kolem sedících — pojednou
však počala tvář její jako kouzlem tknuta nabývati vážnějšího vzezření, zraky její se upoutaly
trvalo na jeviště, a když vzplanula hranice Sardanapalova v plamenech, vydral se jí z ňader
hluboký, dlouhý, dlouhý povzdech.
„Dojímá, vás to, ctěná dámo?“ ptám se jí, jsa sám pohnut její nápadnou změnou. Upřela
na mě své černé, turmalínové oči, z nichž se při rudém plamenu dohořívající již hranice dvě
veliké slze vyronily, pak se zdvihla a opustivši spěšně beze slova své sedadlo; zmizela mi
v davu ostatního lidstva.
,,Patrně kající to Majdaléna,“. myslím si a opouštím se svým přítelem zvolna divadlo.
Bylo již hodně pozdě v noci, když jsme se octli po dlouhé denní pouti na svém lůžku
a uplynulo ještě více než půl hodiny, než se mocnému pánu Morfeovi podařilo, zaplašiti
všecky ty křepčící Gracie, Thesea, červené fesy, stíny Maximiliana — a Josefa z naší hlavy
a nasypati na temena jejich uspávající květ mákový. Druhého dne opustili jsme již časně z rána svou komnatu a jeli jsme do Schönbrunnu.
Prohlídli jsme si zběžně letohrad, a prošedše krásným francouzským parkem, vystoupili
jsme na glorietu, s níž se rozkošný pohled na Vídeň otvírá. Vrátivše se ještě před poledním
zpět do Vídně, pospíšili jsme si jen ještě do Belvedéru, nechávajíce si prohlédnutí jiných
znamenitostí Vídně až na zpáteční cestu. V Belvedéru utkvěly nám v mysli ze starších ob­
razů zejména Tiziánova Danae, Caracciova krásná Venuše a podobizny Rubensových dvou
manželek, od něho samého malované. Z novějších umělců nás poptal zvláště Jindřich Fuger
svou Majdalenou, Wurzinger svým Ferdinandem II., Engerth Rodinou hraběte Manfreda,
Krafft dvěma krásnými obrazy Loučení a návrat vojína a polský Matejko svým úchvatným
historickým obrazem Rejten ve sněmu. Obraz tento předvádí nám osudný sněm polský z r.
1773., který měl potvrditi bolestné roztržení Polsky Ruskem, Pruskem a Rakouskem. Tadeáš
Rejten, potomek slavného rodu polského, hřímá tu s žalem a vlasteneckým nadšením proti
zotročilým poslancům polským, kořícím se již moci, pocházející z Petrohradu a má zvláště
namířeno proti maršálku Poninskému — avšak bez úspěchu. Sněm tento, jak známo, potvr­
dil roztržení své vlasti, a Rejten, byv zatčen pro tento svůj odpor od Rusů, zbláznil se a ze­
mřel r. 1780 v Grošovce. — Ve 3 hodiny odpůldne vstupovali jsme již na paluba parolodi,
jež nás měla doplaviti do Prešpurka.
— 11 —
III.
Děvín. — Prešpurk. — Trh. — Synagoga. — Hrad.
Po celou dobu plavby z Vídně do Prešpurka vine se loď samou rozkošnou zelení. Z po­
čátku proplétá se parník obezřele a zvolna úzkým ramenem Dunaje, kterýž Vídní protéká,
a má co dělati, aby nezavadil o tu neb onu nákladní loď, jichž se v celém rameni množství
sem tam pohybuje, až vpluje konečně do otevřeného Dunaje a jakoby pout zbavena, rozvine
všecky své síly, prorývajíc chvatem rozpěněné vlny mohutného Isteru.
Hladina Dunaje zelená se zde jako smaragd, neb v zrcadle jejím se shlíží bujná, hustá ze­
leň travou porostlých jejích břehů a vysoké stromoví četných ostrovů a ostrůvku, pozlacené
teplými paprsky slunce, osvěžuje mysl tvou až k Děvínu, kde nový velkolepý obraz se ti na
oči staví. Duše tvá ssaje hltavě do sebe všecky tyto krásné zjevy přírody, ty zapomeneš na
společnosť kolem sebe, vypudíš z mysli unavující hluk velkého města., sedneš na palubu
a jsi-li básníkem, cítíš, že jsi v krajině; kde musy zasvěcují své miláčky ve svoje kouzla, nejsili básníkem, naučíš se zde rozuměti tomu, co básník pěl.
Schodil jsem mnohou krajinu své vlasti i ciziny, nikde jsem však nenašel tak utěšeného
koutka světa, jako zde, kde Morava do Dunaje se vlévá a zde na poloostrovu, jejž obě
snoubící se řeky objímají, velebná zřícenina prastarého hradu Děvína, (Němci jej zovou
Theben) se vypíná. Mutatur fortuna locorum! Říše velkomoravská tane ti na mysli v celé síle
a mohutnosti své, pohlížíš-li na Děvín. Žhavá koule sluneční právě se počala nořiti pod ob­
zor a na polo zastřena již vrcholky bílých Karpat, vysýlala své poslední zlaté paprsky na vy­
soké, šedé zdi, kteréž byly druhdy mocným strážcem říše Svatoplukovy proti dorážejícím
útokům Avarů i Maďarů. O Děvíne! ty předku staré nesvornosti slovanské; říše moravská se
rozpadla, a s ní sřítily se i tvoje skvostné komnaty, zpěvy pěvců tvých umlkly uprostřed hlo­
mozu vítězných zbraní tvých nepřátel a holé, vysoké tvé zdi pnou se tiše k obloze jakoby se
chtěly odtud dovolati pomsty za spáchaná nad tebou bezpráví. Zápas Slovanstva proti Ava­
rům a Maďarům a pád říše velkomoravské jsou první myšlénky, kteréž se ti hned při vstupu
do Uher na mysl vtírají.
Mezi Děvínem a Prešpurkem svedena byla roku 907 ona osudná bitva mezi Maďary
a Moravany, v níž poslední král moravský Mojmír zahynul, a kteráž měla za následek pro
— 12 —
veškeré Slovanstvo osudný pád říše velkomoravské. Po bitvě té padl i Děvín do rukou Ma­
ďarů a jsa hradem, jak letopisové fuldenští svědčí „nevymluvitelným a ode všech po­
savadních i nejstarších tvrzí rozdílným“. maje zároveň co hrad pomezní nad míru velkou dů­
ležitosť, měnil často své pány, pohostiv v komnatách svých rakouského Friedricha Bojovné­
ho, českého krále 0takara II., pány Zápolské, Bátorovce, Betlény a jiné. Turci, opětující své
výpravy proti Vídni, ohodili se pokaždé též na Děvín, nemohli ho však nikdy dobyti. Jakž
takž stál Děvín až do r. 1809. V tomto roce však jej opanovali Francouzi a vyhodili jej pra­
chem do povětří.
Mineš-li na parolodi Děvín, nezbude ti ani času, abys vzpamatoval se z různých myšlének
a upomínek, a již zatáčí loď k nábřeží prešpurskému. Šramot nastalý v tom okamžiku na
palubě, kde každý po svých zavazadlech se žene, aby v tlačenici, co nejdříve loď opustil, vrá­
tí tobě brzy střízlivou mysl a uvede tě pojednou opět v prosaický vír obchodního města.
Polský žid s ranci pod každým pažím, vykrmený maďarský měšťák s kalpakem na hlavě
a sukovitým fokošem (holí se sekyrkou) v ruce, drotar se skleničkami, davem lidu se zručně
proplétající, dává ti hned při prvním vstupu na nábřeží prešpurské na jevo, že se zde stýká
více národností zejména slovanská, maďarská a německá. Židé jsouce v počtu k 6000, tvoří
zde pro sebe zvláštní oddělené město židovské, kteréž co do zevnějška velmi živě na náš
Pražský Josefov připomíná.
Objednavše si pokoj v hostinci na náměstí „u zeleného stromu“ (a zöld fához), dali jsme
se dovésti přede vším do jídelny. Hned při vstupu do tohoto skvostně upraveného a četnými
kostmi naplněného sálu dával nám proti vchodu zavěšený olejový obraz „mudrce národa“.
Deáka, na srozuměnou, že dýcháme vzduch již zalitavský, zachvívaný ještě posledními do­
zvuky korunovačních slavností, velkolepých banketů a jiných radovánek.
Vstoupíš-li jako skromný cislajtánský cizineček do hrdé společnosti Maďarů z nového
vydání roku 1867, kde každá tvář, vínem ozářená tak spokojeně a vítězoslavné po okolí
svém se rozhlíží, počneš potajmu kynouti svému osudu, že tě vysadil na světlo boží před
Litavou, schoulíš se do koutečka a poddáš se při zahřívaném vínečku palugyaiském své re­
signaci, přemýšleje o léčivém filosofickém systému stoiků.
Drahého dne nastoupili jsme hned časné ráno svor pout po městě. Ráz Prešpurku jest
celkem velkoměstský. Prostranné ulice, velkolepé hadovy nové i starožitné, krásné stinné
a vonné sady akaciové, v nichž velké vojenské kapely téměř po celý den obecenstvo obvese­
lují, činí pouť po městě velmi příjemnou. Okolní pahorky, vroubící amfiteatrálně celé město,
jsou posázeny révou, kteréž dřívější krásné prý lesy za oběť padnouti musily; jich zbytky
sem a tam mezi vinohrady zejména směrem k Děvínu roztroušené až dosud velmi pilně se
vymyťují. Vidím-1i vymýtěný les, plakal bych vždy, ne snad ze stanoviska národohospodář­
ského, to mi není dáno, ale pro ty krásné, zelené jejich haluze, kteréž nám příroda v takovém
množství zdarma vykouzlila snad ani ne tak pro nás, jako pro to stínumilovné lesní kvítí, pro
ta hnízdečka lesních pěvců; lakotný člověk vyseká je tvrdou svou sekyrou, spálí je na popel
a na místě jich zaseje pšenici a nasází réví a chce ještě, by země za to byla vděčnou. Tato se
však mnohdy pomstí tím, že vyhazuje za pluhem velké bílé své kameny, které celou vymý­
těnou prostoru jako obrovskými s nebe spadlými kroupami pokrývají. Na místě toužené žlu­
té pšenice rozbují pak zelený koukol a jiný plevel tam, kde před málo lety ještě osvěžující ze­
leň lesních stromů ptactvo z celého okolí k sobě vábila. Mnoho poučného by bylo lze z ta­
kovýchto krajin vyčísti, kdyby se našli lidé, kteří i takovýmto pihám rozumějí.
V městě samém první upoutala naši pozornosť velkolepá katedrála sv. Martina, vystavě­
ná již sv. Štěpánem v slohu gotickém. V chrámě tomto, který v nejnovějších dobách nád­
herně byl opraven, a jejž lze počítati k nejpřednějším stavitelským památkám celého
mocnářství rakouského, bývali korunováni králové uherští až do časů Marie Terezie, a koru­
— 13 —
na sv. Štěpána bývala v něm před korunovací po tři dny veřejně vystavena. V něm nalézá se
též olověná, přes 100 centů těžká socha sv. Martina v kroji uherském a několik pomníků
ostřihomských primasů. Na levém břehu Dunaje, blízko loďkového mostu, přes něj vedou­
cího, nalézá se známý královský pahrbek (királyhegy), železným zábradlím ohražený, na kte­
rý musili králové uherští v den své korunovace koňmo v uherském kroji vyjeti, kdež obklí­
čeni biskupy a magnáty země, kteří též vesměs na koních byli, mečem sv. Štěpána na všecky
úhly světa máchali na znamení, že chtějí svěřená sobě království proti všem útokům mečem
svým hájiti. Od doby té, co se děje korunovace v Budíně, nasypali si Uhři umělý pahrbek
v Pešti a pahrbek prešpurský přišel do výslužby.
Bylať právě sobota a trh, pro nás dvojitá to výhoda, poněvadž jsme měli příležitost, se­
znati nejen zdejší lid městský, nýbrž i lid okolní, který se do Prešpurka o trhu v každém
témdni četně scházívá. Procházíš-li se tržištěm, poznáš snadno mezi selským lidem již dle
kroje, kdo Slovák, kdo Maďar; zvláště muži různí se svým krojem přísně od sebe. Maďar má
vždy svůj kulatý kalpak s malou stříškou neb docela bez střechy, široké rukávy u košile, kte­
ráž sotva na pás dosahuje, přes ni modrou vestu s bílými knoflíky a široké své gatě, z nichž
nezřídka dole husté třepení visí. Přes sebe pak mívá přehozenou vždy, ať jest počasí jakéko­
liv, velkou bundu, kterou v zimě srstí do vnitř, v letě srstí na venek obrácenou nosí. Za pá­
sem jest zastrčený obligátní dohányzsacskó (pytlík na tabák), bez něhož jedinkého Maďara
neuzříš. Slováci nosí obyčejně klobouk se širší střechou a nehuňaté bundy, kteréž jen na
vnější straně pestrými květinami neb arabeskami prošity bývají. Za kloboukem mívá Maďar
obyčejně péra, Slovák umělé kytice. Mnohem nesnadnějším jest rozeznati dle kroje ná­
rodnosť mezi ženami, neb protestantky, a těch jest zde po okolí veliké množství, strojí se
vesměs, ať jsou Maďarky ať Slovačky, stejným způsobem, nosíce bez rozdílu černý neb
temněmodrý šat a na hlavách, jsou-li provdané, vždy černý hedvábný šátek. Svobodné dívky
nosí hlavu prostou a mají vlas spletený v jediný dlouhý copánek, protkaný širokou, různě
barvenou pentlí. Čím širší a čím dražší jest tato pentle, tím jistějším jest znamením, že nosi­
telka její pochází ze zámožného statku, a běda dívce služebné, která by se odvážila, dáti si do
vlasu stejné pěknou neb snad dokonce pěknější pentli, nežli jakou má dcera samého gazdy.
Celkem jsme zde pozorovali, že Slovačky zdejší i co do postavy i co do krásy obličeje daleko
vynikají nad Maďarky, z jejichž tváří růže velmi brzy jakoby opadávaly a jichž malé, mnohdy
až suché postavy na tebe ne valně příznivý dojem činí. Kdybys chtěl zde na trhu z řeči lidu
venkovského souditi na jeho národnost, mýlil by ses velice a myslel bys, že zde samý Maďar,
neb Slováci mluví maďarsky právě tak plyně jako slovensky a najdeš málo kterého mezi
nimi, kterýby na maďarský dotaz ti nedovedl neb nebyl ochoten maďarsky odpověděti.
Jinak se to má s Maďary. Zmýlíš-li se a optáš se některého na trhu po slovensku, zač jest ta
neb ona dýně, nebo po čem dává broskve, odbude tě s nevrlým „nem tudok tótul“ (neumím
slovensky) a ty jdeš buď s dlouhým nosem dále, neb ti nezbude nic, než pustiti se s Maďa­
rem ve své samolibosti vraženým do maďarského vyjednávání. Jest to opět malý ale dosti
poučný doklad k známé naší slovanské shovívavosti a holubičí povaze, kteráž nám až do­
savad nikde růží nevypěstila.
Zasedneš-li v maďarském městě v hostinci stolu, kde se vede maďarský hovor, můžeš
býti již napřed jist, že k vůli tobě, neznáš-li se dobře v maďarském jazyku, nikdo nezačne
mluviti řečí cizí, bys i jinak celé společnosti dosti milým byl. A co se děje u nás? Nezřídka
jsem byl sám přítomen společnostem, kde se česky mluvilo — česky? a jak dlouho? Dokud
nezasedl k stolu neb nevstoupil do pokoje kdo? Inu dejme tomu, třeba jen některý
,Geschäftsreisender“. a hned umlkne řeč česká, a ze zdvořilosti počnou se s novým hostem
vyměňovati fráse německé neb francouzské. Jsouť i zde mnohé čestné výjímky — celkem
— 14 —
však nedovedeme ještě v každém případě zapříti svou holubičí povahu a zaměniti ji v po­
vahu orlí a sokolí.
Z trhu jsme šli — do synagogy. Synagoga zdejší jest po pešťanské největší v celých
Uhrách a budí vnitřní, skvostnou úpravou svou v cizinci skutečný obdiv. Mramorová mosai­
ková dlažba, zdi stříbrem a červeným aksamitem pokládané, skvostné svícny, pozlacené mří­
že na galeriích, za nimiž v závoje zahalené dcery Sionské nepohnutě sedí, dávají ti zde tušiti
v malém, jaká nádhera a jaký přepych panoval asi v chrámě Šalamounové v dobách, kdy
kmen judský na výsluní slávy a moci své se zahříval, když i malinké větve jeho, nyní v celém
světě rozptýlené, tak nádherné stánky Jehově vystavěti dovedou. Prohlédnuvše si synagogu,
nečekali jsme až obřady právě odbývané se skončí, nýbrž uhostili jsme, ji a zaměřili kroky
své loudavé do židovského města. Sobotní ticho rozložilo zde dnes perutě svého míru, ob­
chodní šramot, shánění se po zisku, smlouvání, nabízení, vše to ,jest pro dnešek odtud vy­
puzeno, a na místě Židů s ranci a Židovek se stočkami plátna a jiných látek vidíš na prahu
každého čistě upraveného domku, neb na hlíněném sedadle před domkem seděti dvě i více
svátečně oděných židovských dívek, z nichž mnohá jest věru s to, oživiti v tobě biblické po­
stavy Rachele, Judity, Debory, Marie a jiných květinek bohaté poesie hebrejské.
Prošedše městem židovským, podnikli jsme ještě krátce před obědem malou vycházku na
hrad čili lépe řečeno k zříceninám hradu prešpurského, v němž druhdy chovány byly — ko­
runní klenoty království uherského, a jenž býval sídlem královny Marie Terezie.
Zbytky hradu tohoto, jenž-byl vystavěn asi v polovici 17. století a jenž r. 1811 velikým
požárem na vždy popelem lehl, svědčí až dosud o jeho bývalé nádheře a velkoleposti.
V pravdě důstojné to sídlo královské! Vystoupíš-li na polozbořené bašty hradní, otevře se ti
odtud rozhled věru královský. Na východ a západ vine se Dunaj jako stříbrná páska zelenou
rovinou, v níž bělají se roztroušená města zakončující se na východě Komárnem, před nímž
Dunaj na četné větve rozptýlený opět v jeden mohutný proud se slévá; na severu zdvihají se
stříbrolesklé bílé Karpaty a na jihu lemuje obzor modraný zasmušilý les bakoňský, skrývající
v temném lůně svém nebezpečné tlupy pověstných svých loupežníků, kteří celé daleké okolí
od jezera blatenského až k jižnímu břehu Dunaje nejistým činí. Lupiči tito, kteří se druhdy
„szabad férfiak“ (svobodní hoši) nazývali, tvořili dříve nečetné sbory lovců, kteří nedotýkají­
ce se majetků cizích, jen loveckou kořistí svou se živili. Později přidávali se k ním lidé, jimž
život mimo trpké upomínky ničeho nezanechal, z většiny „nemesek“ (šlechticové), vytlačení
od silnějších sousedů ze svých statků, nevolníci, které přepych panský z tichých chaloupek
do houštin lesních vypudil a mužové kterým společnost, v níž žili, neposkytla výhod, nýbrž
jen útisků. Lidé tito setřásše s rukou svých pouta společenská, vrátili se do volné přírody, aby
vyměnili sladkou někdy nečinnosť a trpký karabáč s onou neznámou chimaerou, jež zove se
svobodou, aby si ustlali lůžko pod hvězdnatou oblohou, vypudili skalní orly z jejich hnízd
a vložili tam nahá svá robátka, kteráž se měla státi brzy postrachem společnosti, z níž byla
již v lůně matčině vyloučena. Leč vraťme se opět k našemu hradu. Mohutné zbytky jeho
slouží nyní za zásobárny pro zbraně a jiné vojenské potřeby, a tam, kde druhdy snad kráčela
hrdá noha králové Marie Teresie, prohánějí a slaní se nyní svižné ještěrky, jediní to obyvatelé
bývalých komnat královských, vyrušované v klidu svém jen tu a tam občasným voláním
vojenské stráže, která zde sklady erární opatruje. Aby byla ironie osudu hradu královského
dovršena, obklíčila jej nejnovější doba řadou nízkých, špinavých chalup, kteréž jsou vesměs
pelechy té nejhnusnější prostituce, jakouž snad mimo Komárno a Pešť v žádném jiném
městě v celých Uhrách nenajdeš.
— 15 —
IV.
Götheova Rybářka. — Honvéd. — Julča.
Odpůldne navrhoval přítel, abychom si vyšli pěšky na Děvín, jen asi hodinu cesty od
města vzdálený. Duch zvědavosti a duch pohodlnosti počal ve mně zápasiti; poněvadž však
daleké chození pěšky bylo od jakživa mou nejslabší stránkou — zvítězil duch pohodlnosti,
a přítel konal vycházku na Děvín sám.
Co si nyní počíti? Město jsme prohlédli již důkladně za dopůldne, prošmejdivše i nejzazší
jeho koutky, na trhu a po ulicích již jako když vymete, horké odpolední slunce opírajíc se
o zdi a o dláždění, působilo parno nesnesitelné, a proudy lidu, kteréž ještě před dvěma hodi­
nama po ulicích se hemžily, byly tytam, jakoby je byl nějaký kouzelník čarovným prutem
mžikem odčaroval. Byl jsem zde jako živý člověk, zabloudivší na své pouti do mrtvého
města.
Již jsem počál v duchu klnouti své pohodlnosti a vysýlati toužebné zraky po Děvínu, kde
se přítel můj asi právě v krásách přírody kochal, v tom však si pomyslím: „zavinil jsi neštěstí
své sám, doved je nyní též trpělivě snášeti“ a nastoupil jsem znovu loudavým krokem pout
svou po ulicích prešpurských, nechávaje náhodě, až by se jí uráčilo mne nějakou tou zá­
bavičkou překvapiti. Bloudil jsem dlouho po ulicích, vybloudil jsem až ven za město do ze­
lena, myšlénky mé těkaly jako nepokojné ptáče s místa na místo, s doby na dobu, sbírajíce
jako včelky med shromaždující květné i temné upomínky z mého dětství, jehož čásť jsem
v krajinách těchto strávil. Neuplynulo mnoho let od té doby, co jsem se po ulicích zdejších
s ostatmí školní mládeží proháněl — za krátký čas mne zanesly vlny osudu dále, hloub do
těch divokrásných pust a dnes, dnes potkávám snad tyže kolegy s nimiž jsem druhdy vrabčí
hnízda vybíral, ani jsou zabráni do živého hovoru, který kandidát asi při volbách zvítězí,
netušíce ani, že jim jde v patách druh, který se s nimi druhdy o všecko vítězství a o všecky
porážky, utržené v školních lavicích, tak věrně dělil.
Ty hladké dětšké tváře brzy zdrsnatějí a to sladké srdce dětské se naplní brzy temnými zá­
hyby.
— 16 —
,,Mnoho známých, mnoho známých,
však co jich jest — hladké líce,
chladné srdce a nic více.“
tanulo mi na mysli a přemítal jsem, jak krásný by byl ten svět, kdyby v něm žily samé děti.
Není nám líto našeho dětství ani tak pro ty radosti, jichž jsme v něm zažili, jako pro ty
květné naděje, kteréž nám, dětem, srdce plnily a jež pozdější věk všecky rozšlapal!
Chladivý vánek, jenž pojednou obličej můj přejel, probudil mne ze snění; a já zdvihnuv
zrak, zpozoroval jsem, že stojím na břehu Dunaje, v sadě, který při rozkošné své poloze
pány z města přece jak se zdá nedovedl valně lákati, jelikož jsem se v něm marně po jediné
živé duši rozhlížel. Ani živé duše pravím? Ne, tam těsně na břehu v květnaté trávě sedí andí­
lek a jakoby shlíže se v modravých vlnách Dunaje. Obličeje jeho nevidím, rusý však vlas,
který jako proud zlata až na bedra splývá, štíhlé tílko, sepjaté modrou hedvábnou páskou,
alabastrová ramínka, ze všeho toho mohl jsem souditi na krásnou tvář zadumané dívky.
Všecky pohádky, které jsem kdys četl nebo slyšel o jezerních pannách, Götheova Rybá­
řka, ballady o vodních vílách, vše to projelo mi v okamžiku tom hlavou. I blížil jsem se po­
malu k břehu, dělaje, jako bych přítomnosť dívčinu ani nepozoroval, ohlédnuv se však
a spatřiv v krásných očích jejích slzy, nemohl jsem více přemoci svou zvědavosť a odhodlal
jsem se přistoupiti k ní přímo s otázkou, co jí schází. Lehké trhnutí rozkošnou hlavinkou
a přívětivý pohled dal mi hned na srozuměnou, že smělosť moje malou blouznilku pranic
neurazila.
„Co zde děláte, slečno, samotna a proč pláčete,“ zněla moje poněkud ostýchavá otázka.
„Přemítám o tom, jak věrnosť mužská jest právě tak měnívá, jako tyto vlny, jež kolem
mne tekou.“ „Poněkud emancipovaná to odpověď“. myslím si, nedávám však na sobě
pražádné podivení znáti. „Byla jste snad sklamána, slečno?“ tážu se již směleji dále. „Sklamá­
na? To je málo, byla jsem ničemně zrazena, opuštěna, ano pane, byla jsem až na smrt uraže­
na.“
Byl bych se již málem nabídl, pomstíti ji na zlomyslném škůdci, o němž jsem ovšem ještě
neměl ani nejmenšího tušení, v tom však mi připadlo, že doba středověkého rytířství již
dávno zašla, i ptal jsem se směle dále: „Kdo jest ten, který se toho všeho na vás dopustil.“
„Kdo jest? — po tom se mne netažte, jest muž nestálý, jako jsou všickni ostatní. Seznámila
jsem se s ním v Pešti, kdež docházel častěji do našeho domu; já jej milovala s takovým zá­
palem, jakého jen žena schopna jest. Učinili jsme si slib, že budeme svoji, a že nás nikdo na
světě nerozvede. Rodičové však zdráhali se, mne jemu dáti i uposlechla jsem jelo rady
a prchla s ním včera z Pešti sem do Prešpurku, věříc slibu jeho, že mne unáší na svůj statek,
kterýž prý leží někde hluboko v Německu.“ Při posledních slovech začervenala se poněkud
a sklopila jakoby studem oči.
„A co se dělo pak?“ tázal jsem se dále s vždy větší a větší smělostí.
„Jest to příliš smutné, pane — vyšli jsme dnes ráno procházkou k nádraží; když jsme při­
šli až k nádražní bodově, odskočil průvodčí můj na chvilky, omlouvaje se, že se musí podíva­
ti na pořádek odpoledních vlaků. Čekala jsem pět minut, čekala deset minut, čekala čtvrt
hodiny — v tom zahvízdne parostroj — hlavou mou projela jako blesk myšlénka možné
zrady, kteráž se zaměnila brzy v hroznou jistotu — na polo smyslů zbavena potácela jsem se
zpět až k tomuto místu, kde mne, pane, nyní vidíte, a nezbývá mi již nic, než -“ Slova svá
nedokončila, pohlédla však s takovým zoufalým pohledem na vlny Dunaje, že jsem ji mi­
movolně chopil za ruku nabízeje jí, aby se se mnou vrátila do města a aby nejbližším vlakem
odjela zpět k rodičům svým do Pešti.
— 17 —
„Vidím, pane, že jste na cestách a že jedete bezpochyby do Vídně, vidím též, že máte se
mnou útrpnosť; vyslechněte smělou prosbu mou a vezměte mne sebou do Vídně, kde mám
tetičku, a která mne dojista laskavě přijme.“
„,Odpusťte, slečno, kdybych ani na slušnosi nehleděl, nemohl bych to učiniti, ana mne
vede cesta nikoliv do Vídně, nýbrž do Pešti.“
Na slova ta se zamyslela a obličej její, před chvilkou již na polo vyjasněný, popal se znovu
chmuřiti.
„Nuž, pane,“ zvolala za chvilku poznovu, „rozmyslela jsem si to, vezměte mne s sebou
zpět k rodičům do Pešti, budou vám za to jistě vděčni.“
Nevím, ký dučh pochybnosti a nedůvěry vjel v tom okamžiku do mých prsou; učiníš
zkoušku, myslím si a zvolám, jakobych se byl na něco vzpamatoval: „Teď mi napadá, že jest
mi vlastně jeti do Füredu a ne do Pešti, mámť tam důležité záležitosti, a to by vám bylo,
slečno, zajisté málo poslouženo.“
„Tím líp!“ vzkřikla najednou moje zklamaná amazonka; „mám ve Füredu přítelkyni, a ta
mne bude velmi ráda viděti.“
„V Amsterodamu nemáte žádnou přítelkyni?“ tázal jsem se propuknuv v hlasitý smích.
„Vždyť jsem viděla, pane, dobře, že nejste Maďarem, poznala jsem to hned podle akcen­
tu a proto se nedivím, že se nedovedete chovati k dámě rytířsky — nestojím o váš prů­
vod — buďte zdráv.“
V tom se mi obrátila a ubírala rychlým krokem ne k Dunaji, nýbrž zpět do města.
„Femina dum plorat, decipere laborat,“ myslel jsem si a nestaraje se více o celou komedii,
šel jsem vstříc svému příteli — cestou k Děvínu.
Večer seděli jsme již ve vagónu, kterýž s námi uháněl k Ostřihomu. Ve voze seděl s námi
honvéd se zavázanou nohou, do níž byl raněn u Móoru roku 1848. Od té doby obnovila se
mu rána již nesčíslněkráte, a vypravoval nám, že cestu tuto k lékaři do Pešti koná již po
deváté! Byl celou cestou velmi zádumčiv a mrzut, mluvil velmi málo a jen čas od času vydral
se mu z prsou bolestný vzdech, který však silným zatětím zobů vždy v půlce překousl, za­
mumlav nějaké to „a Kristušát“ neb „a teremtéšét.“ Nechtíce bolesť a zlosť jeho nešetrným
vyptáváním ještě zvyšovati, jeli jsme dlouho všickni tři mlčky, kouříce své doutníky a pohlí­
žejíce ven oknem do čirotemné noci.
Konečně přerušil můj přítel mlčení a znaje velmi dobře události z poslední revoluce ma­
ďarské, počal se vyptávati honvéda na některé méně známé podrobnosti památného toho
boje Maďarů.
Honvéd odpovídal z počátku krátce, ba skoro nevrle, čím dále však se mluvilo, tím více
počala řeč jeho nabývati živosti a ohně, a když konečně došla řeč na boj u Kápolny, tu jako­
by se ho byl dotekl bůh války, a zapomenuv na bolest, mluvil s takovým nadšením, že div
mu v tmavé noci jiskry z očí nesršely.
„Ach u Kápolny bylo, pane, ještě dobře, ale Világoš, Világoš.“
Těmi slovy končil svou řeč a jakoby si byl znovu vzpomněl na svou palčivou ránu, zaskří­
pl zuby, až nám mráz tělem projížděl. Pozoroval jsem, že během celé řeči své jméno „Gör­
gyei“ ani jednou nevyslovil, jednaje patrně jako šlechetný bratr, který o poklesku bratrovu ve
společnosti cizinců nikdy se nezmiňuje. Maďar nevynáší vady svého lidu nikdy na trh ve­
řejnosti. Při příležitosti této znamenal jsem též, jaký nekonečný jest rozdíl mezi vojínem,
který bojuje jako stroj dle „komanda“ a mezi vojínem, kterýž bojuje s plným vědomím pro
věc, již rozumí, kterou v srdci svém nosí a pro kterou jest hotov, krev srdce tohoto v kaž­
dém okamžiku vycediti.
Byla asi jedna s půlnoci, když vlak zastavil a konduktér zvolal: Nána — Esztergom!
— 18 —
Byli jsme v Oštřihomě, či ne, byli jsme jen v Náně. Vylezše však z vozu, neviděli jsme ani
Nány ani Ostřihomu, vrátný stanice vystrčil nás ve vší zdvořilosti z nádražní budovy, klíč za
námi zaskřípl, a my stáli samojediní před nádražím v neproniknutelné temnotě. Kam se ob­
rátiti? Nikde světélka, nikde človíčka, jenž by nám byl cestu ukázala V tom slyšíme blízko
sebe šramot, obrátíme se — a před námi stál v huňatou bundu zahalený beťár, držící za
uzdu malého koníčka, zapřaženého v káře o dvou kolách.
„Jak máme odtud daleko do Ostřihomu, strýčku?“ ptáme se oba jedním dechem.
„O to jsem se jakživ nestaral, jak jest kam daleko,“ zněla drsná odpověď beťárova.
„Dle mapy, do níž jsem se včera díval, nemůže trvati odtud cesta do Ostřihomu déle, než
nanejvýše půl hodiny,“ odpovídal jsem chlácholivě.
„Co mně do vašich map, těm já nerozumím, zaplaťte mi 4 rýnské, a já vás dovezu, kam
chcete.“
Vždyť jsme platili sotva 6 rýnských za osobu z Prešpurku až sem, a vy žádáte odtud jen
do Ostřihomu čtyři? To jest příliš mnoho, strýčku, slevte něco.“
„Jsou-li vám čtyři rýnské mnoho, zaplane osm!“ „Osm jest přece více nežli čtyři, jak to
počítáte?“ Beťár počítá jináče, nežli páni z města, není-li vám to vhod, zaplatíte šestnáct.“
Věc se nám začala nelíbiti, i mysleli jsme, že bude lépe, když sedneme do káry a v městě
mezi lidem že se s beťárem snadněji spravíme. Beťár však žádal zaplacení šestnácti rýnských
napřed. V tom se nám též namanula myšlénka, což kdyby se beťárovi uzdálo, a on nás zave­
zl někam, kde bychom se velmi neradi octli? Nezbylo tudíž nic, než podepříti se zády o zeď
nádražní budovy a beťára si více nevšímati. Pasivní naše oposice trvala asi čtrv hodiny. Be­
ťár stál proti nám, vida však, že námi již ničeho nepořídí, zaklel notně, vskočil do káry
a prasknuv bičem, ujel tryskem do tmavé noci.
Když již umlkl v dálce dupot beťárova koníka, počali jsme se raditi, co máme činiti,
abychom nemuseli celou noc zde před nádražím stráviti. Podle ostrého větru, který s jižní
strany vanul, jsme poznali, že Dunaj není odtud již daleko, i vydali jsme se rovným směrem
v tu stranu, odkud vítr přicházel. Tak jsme šli dobré půl hodiny v neproniknutelné tmě, ani
slova nemluvíce, jakoby se zatajeným dechem, jen chvilkami jsme se ohlédli stranou, nepři­
chází-li náš beťár, aby s námi znovu vyjednával; tentokráte by byl mohl oposici naši již sna­
ze zlomiti. Konečně jsme zahlédli asi sto kroků před sebou míhati se světélko, mimovolně
jsme zrychlili kroky a za několik minut stáli jsme před osamělou krčmou. Na zaklepání naše
vyvalil se z vrat ohromný vlkoun a byl by se na nás již již vrhl, kdyby se v témž okamžiku
nebyl zjevil gázda ve dveřích a přívětivým hlasem nás do příbytku svého nezval. Když jsme
vstoupili do malinké šenkovny, v zbudil gazda svou mlaďounkou dcerušku, přikázav jí, aby
dala „pánům“ něco špeku a sklenku kořalky, odebral se do vedlejšího výklenku, jejž od šen­
kovny žádné dvéře nedělily, a ulehl si na postel. Za malou chvilku přinesla Julča špek a ko­
řalku a dadouc se s námi do hovoru, pobízela jednoho po druhém nad míru naivním spůso­
bem k jídlu a pití. „Míváte zde často hosty?“ tázal jsem se jí, zatínaje zuby do paprikované
slaniny. „Páni z města k nám nechodívají nikdy, a vy jste zajisté nějací neštastní pronásle­
dovaní, že k nám tak pozdě v noci přicházíte; tatínek skrývá takové pány vždy za salašem,
na jednom místě, o kterém sama nevím…“
„Julčo, pojd spat!“ hřměl z výklenku rozhorlený otcův rozkaz. Děvče sebou škublo lehce
a nedadouc nám ani dobrou noc, šlo se svěcenou hlavou spat.
Po krátkém výstupu tomto zmocnila se nás jakási studená hrůza; mně alespoň se počaly
údy zimničním rozčilením třásti a jen kořalce a špeku jsem měl co děkovati, že jsem za
chvilku na tvrdé lavici usnul. Když jsem se probudil, stálo již slunko vysoko nad obzorem,
prohlédnul jsem oknem a v dálce se třpytila v slunečním zlatě ohromná kupole velechrámu
ostřihomského.
— 19 —
Mezi tím, co jsem dával věci své do pořádku, zapravil přítel účet, a gazda nás vyprovodil
samou zdvořilostí plýtvaje až k vratům. Zaměřili jsme přímo na Ostřihom, kterýž se v dálce
velebně nad ostatní krajinu vypínal. Když jsme ušli asi tři sta kroků, obrátil jsem zraky, své
ještě jednou zpět na krčmu; ve vratech stála Julča a zdálo se, jako by nás sledovala černýma
svýma očima. Julčo, Julčo, ty divoká růže pusty — mezi jakým trním jsi se octla!
— 20 —
V.
Ostřihom. — Jeho katedrála.
Kdyby se na nás nebyla ani katedrála na celou hodinu dálky hrdě dívala, byli bychom
hned při vstupu do města poznali, že jsme v sídle nejvyššího kněze království uherského,
neb jakmile jsme přešli dlouhý loďkový most, vedoucí přes Dunaj, octli jsme se nedaleko
břehu uprostřed davu lidu, zevlujícího na středověký, skvostný sice, ale nemotorný povoz,
do kterého 6 vraníků zapřaženo bylo. Na kozlíku seděli dva vozkové v oděvu nošeném asi
ku konci 17. století a kolem vozu poskakovalo na koních dvanácte pandurů. Dle kardinál­
ského klobouku, v který se střecha povozu zakončovala, poznali jsme hned, že se zde
shromáždil věřící lid, aby pozdravil primasa svého, na jehož povoz bezpochyby čekal. Podle
množství shromážděného lidu, dle starostlivého běhání služebnictva a dle dvanácti od hlavy
až k patě ozbrojených pandurů jsme soudili, že si vyjede primas bezpochyby někam ven na
své panství, neb jinak jsme si nedovedli tyto velkolepé přípravy vysvětliti, ani jsme si nebyli
vědomi toho dne ani žádného velkého svátku, ani něčeho podobného, co by tichou arcibis­
kupskou residenci v takový poplach uvésti mohlo.
„Kam pojede pan arcibiskup?“ optal jsem se vedle mne stojícího křesťana.
„Což pak jste pohanem, pane, a nevíte, že jest dnes povýšení sv. kříže? Jeho milosť
knížecí pojede nyní do kostela.“
Kalendář jsme s sebou na neštěstí nevozili, poznali jsme však hned, že se jedná o jeden
z oněch svátků, jakýchž se ještě v Uhrách, zvláště v residencích hodnostářů duchovních, ve­
liké množství slaví, a o nichž ostatní křesťanský svět mimo zvláštní milovníky životopisů
svatých velmi málo ví.
Za málo okamžiků objevil se primas, vstoupil do vozu a udíleje na všecky strany klekají­
címu lidu požehnáni, jel do katedrály.
Za malé půl hodiny, jen co jsme vaky své odložili a poněkud se občerstvili, octli jsme se
také v ní. Laskavý čtenář mi promine, když s ním nyní na okamžik do minulosti zabloudím
a dříve než velkolepý chrám ostřihomský popsati se pokusím, také něco o vzniku jeho
a o původu města promluvím. Ostřihom sám jest původu římského a byl již v 10. století, jak
historikové Rogerio a Bonifacio vypravují, městem květoucím a počtem obyvatelstva, jakož
— 21 —
i bohatstvím všecka ostatní města Uherska převyšujícím. Skvostné chrámy a paláce zdobily
prý město, jež bylo tehdáž středištěm obchodu podunajského a v němž Vlaši, Francouzově
a Němci zvláštní své obývali čtvrti. Že Slované tvořili v oněch dobách asi většinu obyvatel­
stva ostřihomského, lze souditi zcela jednoduše z toho, že říše velkomoravská tehdáž
mohutná svá křídla až sem prostírala, a Slované v končinách těchto až do pádu říše velko­
moravské a ještě valnou dobu po jejím stroskotání velmi vydatný, ne-li jediný živel obyvatel­
stva tvořili. Ostřihom květl v původním svém lesku až do r. 1241, v kterémžto roce jej Tata­
říni zcela zbořili.
Po jich zapuzení dal král Béla IV. město, kteréž jsouc rodiště sv. patrona uherského, krále
Štěpána I., u veškerého lidu ve veliké úctě a vážnosti jest, znovu vystavěti, hradbami
obehnati a snažil se všemožně lesk a bohatství jeho obnoviti. Války občanské však a později
zvláště války s Turky zasazovaly Ostřihomu mnohonásobné rány a od roku 1543 až do
sklonku 17. století byl dokonce v stálém držení vítězných Mohamedánů. Arcibiskupství
ostřihomské bylo založeno již r. 1001 a jest tudíž tak staré, jako křesťanství v Uhrách samo.
Za panování císaře Karla VI. seděl na stolci arcibiskupském saský vévoda Kristián August
a vymohl si na císaři pro své arcibiskupství primát nade všemi biskupy uherskými a dů­
stojnosť knížecí pro sebe a všecky své nástupce. Základ k nynější katedrále ostřihomské
položil společně s palatinem Josefem r. 1822 arcibiskup kníže A1exandr Rudnay, jeden
z nejšlechetnějších a nejobětivějších církevních knížat, co jich kdy v církvi katolické bylo.
Tak zvaná „stará pevnosť,“ jež stávala na příkré skále bezprostředně nad Dunajem, měla
sloužiti za místo budoucí basiliky. Na místě tom stával již před časy velkolepý gotický dóm
se sloupy z jasného, bílého mramoru, který však Turci r. 1507 se zemí srovnali.
Plán nové basiliky byl zhotoven stavitelem Kühnelem a proveden Pákhem. Celý chrám,
z mramoru vystavěný a opatřený skvostnou arcibiskupskou hrobkou, jest 56 víd. sáhů
dlouhý, 24 široký; průčelí k Dunaji jest 19, celé průčelí však spolu s paláci, po obou stranách
přistavěnými 108 1/2 víd. sáhů dlouhé. Vchod záleží z velkolepého propylaea, skládajícího
se z 38 sloupů a 24 pilastrů, celá střecha spočívá na 54 sloupech. V prostředku vypíná se
mohutná kupole, 250 stop vysoká a mající 82 stop v průměru. Obraz hlavního oltáře, před­
stavující křest sv. Štěpána sv. Vojtěchem, biskupem pražským, jest 25 stop vysoký a 16 stop
široký. Provedení jeho bylo svěřeno historickému malíři Michalu Heszovi z Jágru. Plátno
k němu, jehož neobyčejná šířka obnáší 6 1/3 lokte, dal primas Rudnay na zvláštním, k tomu
účelu zřízeném tkalcovském stavu zhotoviti a jen zhotovení stavu samého trvalo přes 12 ne­
děl. V chrámu samém budí největší pozornost cizincovu náhrobek primasa arcivévody Kar­
la Ambrože zhotovený z kararského mramoru slavným sochařem Pisanim z Modeny.
Rudnay sám nedožil se dokončení stavby, na níž obětoval sám více než dva miliony zla­
tých. Zemřel roku 1831, a basilika byla dokončena až r. 1856.
Den zasvěcování nové katedrály, 31. srpen 1856, byl pro Ostřihom a pro celé Uhry
pravou národní slavností. Všecky vrstvy obyvatelstva uherského, počínaje od nejvyšších
magnátů až na ty těkavé Cikány zaslaly sem své zástupce, císař přijel z Vídně již o půl sedmé
hodině ranní s celým svým dvorem a se všemi arciknížaty a tři kardinálové: ostřihomský, ví­
deňský a záhřebský byli výkonu zasvěcování přítomni, kteréž počalo slavnostním přene­
šením ostatků sv. Štěpána ze staré štěpánské kaple do nového chrámu. Při obřadech provo­
zována byla ponejprv nová slavná mše Františka Liszta. Odpůldne se vyhrnul veškerý lid
k národní slavnosti za město, kdež bylo dle starého obyčeje národního víno zdarma po­
dáváno a na rožni pečený vůl mezi lid rozdělován. Při tom zaznívaly divoké melodie houslí
cikánských, a lid prý se veselil až pozdě do noci.
Tak bylo dne 31. srpna 1856 — jinak však nyní. Procházíš-li nyní ulicemi města, shledáš
sice, že jest dosti živým a čilým, zdá se ti však, jakobys cítil všude jen kouř kadidla a zápach
— 22 —
hořících voskových svíček. Město samo o sobě jest velké a pěkné, má 7 předměstí a čitá dle
nejnovějších výpočtů přes 14.000 obyvatelů. Na odpůldne jsme si umínili, že navštívíme též
mrtvý Ostřihom, totiž hřbitov ostřihomský, jenž v lůně svém chována sta r. 1848 padlých
hrdinů.
— 23 —
VI.
Na hřbitově. — Vácov.
„Píšu mythologii. Vypíšme všechny příhody onoho roku (1848) věrně, opravdově, vše
tak, jak se to stalo, vše to podivuhodné, nadlidské, velkolepé, co jsme vlastníma očima viděli
a čeho jsme sami zakusili, a pak si řekněme sami, že jest to vše jen bájkou, sice nám svět
neuvěří. Vše to bylo jen výmyslem básníkovým; tolik síly, tolik nadšení, tolik nadlidských
činů, kdež by se bylo mohlo jinde zroditi, nežli jen v mozku blouznivého básníka?
„Slza však, kteráž při přečtení jmen do náhrobku žulového vrytých oko zatopí, zdaliž ta
neřekne, že to vše není snem, nýbrž němou, k nebi se pnoucí mohylou pohřbených ve­
likánů.“
Tato slova Jokaiova jsem předčítal příteli svému, stoje s ním na hřbitově ostřihomském
před žulovým náhrobkem, kryjícím neurčitý — ovšem ale veliký počet padlých v r. 1848 hr­
dinu. Mimovolně se nám vlily slzy do očí. A kdož by také nezaslzel vida, že tento náhrobek
jest jen malou črtou, jen jedinkou malou písmenou oné velké bible, kteráž se zove —
utrpením lidstva? Kolik nadšených srdcí; kolik jasných hlav práchniví zde pro svobodu bu­
doucích pokolení? Musí každý národ dostoupiti dříve na svou Golgotu, než oslaví den své­
ho vzkříšení? Posvátné kolkolem ticho, ani brouček nebzučel, jenom ten teplý vánek od­
polední šelestil s úctou vonnou trávou hřbitova, jakoby sem přinášel tisíce vděčných
pozdravů z celé široké vlasti, kterouž provanul po 20 letech poznova dech svobody
a volnosti.
Hřbitov tento, jako většina hřbitova v Uhrách, podobá se více zahradě, nežli poli
mrtvých a nejsa ohrazen žádnou zdí, nepůsobí na tě ten tísnivý, trapný dojem, jako hřbitovy
naše ; každý sem rád zajde a zastaví se rád i u hrobu třeba neznámých.
Právě táhla kolem tlupa osmahlých Cikánů; když byli blízko žulového náhrobku, zastavil
nejstarší šedovousí vůdce družinu a přiblíživ se s obnaženou hlavou, provázen mužskými
členy až k němu, poklekl a odříkával krátkou modlitbu.
„Leží zde nějaký váš známý?“ otázal jsem se starce, když byl s modlitbou svou u konce.
„Měl jsem dva syny, pane, r. 1848 odvedli je k honvédům a od té chvíle jsem jich nespat­
řil více,“.— odvětil s bolestným povzdechem Cikán a odebíral se mlčky zpět ku své tlupě.
— 24 —
Rozumím ti, staroušku; hledáš syny své na každém hřbitově, každá mohyla ti o nich poví­
dá a modlíš se za ně u každého náhrobku, kterýž vztýčil onen osudný veliký rok; vždyť pod
některým z nich jisté odpočívají!
Ubozí Cikáni, co vám do té Hekuby, kterouž zovou tuzemci vlastí? A přece, když přišla
doba zápase, museli jste cediti pro ni svou těkavou krev, a prach váš smíšen nyní s prachem
synů domácích zúrodňuje tu půdu, z níž pučí zlatá pšenice a ohnivá réva. Když však přijde
doba žní, sebere hospodář klasy, a vám nezbudou jen roztroušená zrnka, kteráž si musíte
buď vyžebrat neb z polí ukrásti.
Rozloučivše se s hřbitovem, šli jsme za cikány zpět do města. Jsou některé rodiny, kde se
cítíme hned, jakmile k ním vstoupíme, jako doma a jsou opět některé, kde bychom si ani do
nejdelší smrti své nezvykli. Tak se to má i s městy, do nichž ponejprv vstupujeme. Ostřihom
bylo jedním z oněch, kteréž na nás učinilo dojem jako přívětivá jakási rodina, u niž bychom
chtěli dlíti bez ustání. Potkáváš zde po ulicích samé přívětivé tváře, děvčátka se na tě usmí­
vají, stařenky tě provázejí vlídnýma očima a celé město zdá se ti býti jednou spokojenou,
šťastnou rodinou.
Kdyby jen nebylo toho bláta a těch podivínských krčmářů! Maďarský krčmář jest v kaž­
dém ohledu klassickým zjevem. Musíš zaplatiti, chceš-li, aby na tě promluvil jedno neb dvě
slovíčka a jíst ti nedá ani za peníze. Však ne, požádáš-li jej za nějaké to sousto, odpoví ti
suše, že to nemá nebo že ti nebude k vůli nějakému tomu gulyáši schvalně rozdělávati oheň.
Tak se nám vedlo na mnoha místech. Žili jsme jen jakž takž, dali nám to, co se jim líbilo,
a nikdy to, čeho jsme žádali, a i toho se nám dostalo jen z božího dopuštění.
Ostřihom má do sebe tu zvláštnosť, že se v něm mísí život městský s životem ven­
kovským ve velmi pěkný celek. Město samo o sobě má ráz velkoměstský, předměstí však,
jichž jest sedm, jsou většinou vesnice, obývané sedláky, kteří se živí orbou a vinařstvím. Zaj­
deš-li tudíž na zdejší náměstí zvláště o svátku, shledáš zde pestrou směsici městského i ven­
kovského lidu uherského. Dáma oblečená dle nejnovější pařížské módy kráčí zde vedle vy­
šňořeného selského děvčátka, jehož pestrá pentle vpletená do dlouhého copu se velmi po­
divně nese vedle módního kloboučku, ozdobeného pštrosovými péry a jinými těmi ti­
těrnostmi, jichž jména pán Bůh sám věděti ráčí.
O třetí hodině odpoledni vstupovali jsme již na palubu parolodi, kteráž nás dopravovala
do Pešti. Ještě jeden pohled na velebnou katedrálu, kteráž jako církev Petrova na tvrdé du­
najské skále se vypíná — stroj zahvízdl, a kolo počalo se vodou prodírati ku předu.
Břehy Dunaje mezi Prešpurkem a Peští nejsou již tak půvabné jako mezi Prešpurkem
a Vídní, a celkem jest tudíž pohled na ně velmi jednotvárný. Na levo jest břeh příkrý a nedo­
pouští žádného volnějšího rozhledu, za to jest ale břeh pravý příliš štědrý a otvírá zraku
vstup do nepřehledné roviny, která se jako moře, měnící své barvy dálkou do šediva a ko­
nečně do modra na pokraji obzoru v mlhavých stínech ztrácí. Postavíš-li se na výstupek, ur­
čený pro kormidelníka lodi a zabloudíš-li okem do té obrovské roviny, zdají se ti stáda sko­
tu, po pustě se pasoucí, jako chumáčky much, kteréž usedly na stůl posypaný cukrovým
práškem. Nedíváš se ani deset minut a zrak tvůj vrací se zemdlen zpět jako poutník, který si
spěchá odpočinouti po daleké cestě, na kteréž nenašel ani jedinkého místa k odpočinku.
Jedeme kolem Vácova. Řekl bych, že jest Vácov druhé, „upravené“ vydání Ostřihomu.
Poloha obou jest až k nepoznání stejná, obě města zdobí krásné basiliky, biskup tam, biskup
zde; nové „upravení“ Vácova však záleží v tom, že má posádku vojenskou a — letní vězení
pro politické provinilce. Ve Vácově prý jest velmi zdravo, není tudíž divu, že deákovská vlá­
da si jej obrala za nedobrovolný příbytek pro všecky ty pány, na jejichž zdraví jí velmi
mnoho záleženo jest. Ku cti Vácova však budit řečeno, že zde byl, pokud se pamatuji, od
roku 1867 vězněn jen jedinký Böszörményi pro spáchaný jakýsi zločin tiskem a i pro tohoto
— 25 —
jedinkého musili spolykati páni v Pešti od oposičních žurnálů více pilulek za jeden den, nežli
je paragrafů v celém tiskovém zákoně.
Böszörményi zemřel ve svém vězení — poplach po celém Uhersku — a od té doby ne­
spatřil zdravotní ústav vácovský žádného delikventa více.
Vácov se nám ztrácí z očí, loď se zahýbá po Dunaji, a vpravo se před námi vynořuje Vy­
šehrad. Za doby Matyáše Korvína oslňující sídlo královské — dnes holé zdi a hromady ka­
mení. Městečko pod hradem jest dosti úhledné — přece jest ale nudnou prosou u porovnání
s tím poetickým svým druhem, který se nad ním tak elegicky do oblak vypíná. Vyšehrad vy­
pínal se nejhrději v době, kdy slunce Huňadovců stálo ve svém zenitu: umělci, státníci, filo­
sofové se zde scházívali z celé země, vyslancové cizích mocností bývali zde hostěni — se
sluncem Huňadovců sklonil však i Vyšehrad hrdou šíji svou a dnes stojí zde již jako shrbený
stařeček, který by rád mnoho z minulých dob svého mládí vypravoval, nestačí mu ale více
dechu. I nám — totiž těm, již jsme byli na lodi — zapadlo slunce, náhlá tma se sesypala na
palubu, chladný větřík zafičel do rukávů; a nezbylo nám tudíž nic jiného, než alternativa:
buď k parnímu kotli neb dolů do kajuty. Přítel šel do kajuty, já se položil k parnímu kotli.
Slovenské, maďarské a německé zvuky mísily se zde svorni okolo blahodárné, zahřívavé
páry, teplota se mi rozložila v údech, hučící kolo mi zpívalo ukolíbanou píseň — zdálo se mi
něco o lotosových květinách, jež květou na březích Indu — kolo přestalo hučeti, otevru zra­
ky a s výšky se na mne usmívají kandelábry pešťské.
— 26 —
VII.
Buda-Pešť. — Reduta. — Gil Baba. — Zoologická zahrada. —
Divadlo. — Akademie. — Museum.
Buda — Pešť! Jaké jsou to podivné dvě sestry! Tam minulost, zde přítomnost, tam histo­
rie, zde moderní román. Postavíš-li se na prostředek řetězového mostu a díváš-li se k Budí­
nu, tane ti na mysli středověk; všickni ti Matyášové, Ladislavové a Ludvíkové, co jich kom­
naty hradu Budínského kdy hostily, kráčejí pojednou vážným krokem před tebou; Arpádov­
ců žezlo, prapor Přemyslovců, půlměsíc velikého proroka, orel Habsburka — vše to zdá se
ti, že vlaje střídavě na cimbuří Budínském — obrátíš-li však zraky na stranu Pešťskou, jak
zcela opačné představy vstupují ti na mysl! Vše jest zde moderní, rozlehlé, velkolepé, a přece
vše ještě jakoby v zárodku. Obrovské budovy, prostranné ulice, hemžící se davy lidstva, po
výdělku neb po zábavě se pachtícího, rachot povozů všelikého druhu, četná staveniště na
konci všech téměř ulic sběh, shon, práce, křik, vše to dává ti na jevo, že Pešť pracuje
zimničně k tomu, aby se stala, dříve než se kdo naděje, městem v pravdě světovým. Naproti
tomu zdá se Budín jakoby chtěl chvíli si odpočinouti na svých historických vavřínech a dívá
se s tváří stoickou na moderní si počínání své mladší světácké sestry.
Byli jsme ubytováni „u Palatína“ ve Vácovské ulici. Když jsme druhého dne ráno po pří­
jezdu z Ostřihoma port svou městem počali, upoutala náš zrak nejdříve reduta na nábřeží.
Kamenný tento obr, jehož sloh jest jakási podivná směs gotiky a byzantiky, shromažďující
v ohromných svých sálech ročně na tisíce zábavy a tance milovného obecenstva maďarské­
ho, svědčí o veliké štědrosti obce, která se nezdráhala, obětovati bohyni tance více než jeden
milion zlatých. Stavbu reduty provedl mezi lety 1859-65 pešťský architekt Feszl.
Vstupme do reduty. Široké schody, vedoucí hlavním vchodem, rozdělují se v polovici své
výšky na dvě větve, jež vedou na široký okrouhlý koridór, překlenutý stropem, jejž zdobí
cyklus překrásných maleb na obmýtce, představující maďarskou národní báchorku o „kou­
zelné Heleně“ (Tündér Ilona), provedený malíři Lotzem a Thanem. Jednotlivá skupení cyklu
tohoto, jichž jest 12, jsou malována vesměs v zlatém poli. Kolmé zdi předsíně jsou pokryty
alegorickými obrazy, představujícími hudbu, tanec, poesii, humor a lásku. Hudba jest
— 27 —
znázorněna lýrou, nad níž se vznáší slavík; láska zkoumá levým svým ukazováčkem ostří
šípu, co mezi tím Amor nad ní již druhý šíp z toulce svého vytahuje. Divné to znázornění
lásky a přece snad pravdivé?
Pravý obdiv vzbuzuje však hlavní sál, jehož délka obnáší 100, šířka 50 a výška 65 střeví­
ců. Přeskvostné jeho upravení vrcholí ve čtyrech nárožních obrazech na stropu od M. Tha­
na, znázorňujících alegoricky dle koncepce Rubensovy (vždy muž a žena) čtyři hlavní řeky
království Uherského. Dunaj se vyznačuje mohutností svých dvou representantů, nad Tisou
vznáší se v jasných mlhách délibáb (fatamorgana uherských pust) a po boku representanta
Drávy stojí žena v srbském národním oděvu. Za párem, představujícím Sávu, stojí po­
hraničné znamení, římský terminus a v pozadí se vypíná kupole turecké mečety.
Na severním konci sálu jsou na obou proti sobě stojících stěnách ještě dvě památné mal­
by na obmítce, z nichž představuje jedna, provedená Moricem Thanem, „Attilovy hody“ dle
líčení římského historika Prisca a druhá krále Matyáše Korvína, jak vítězí v turnaji nad čes­
kým rytířem Holubářem (!) od Alexandra Wagnera. Pozornost naši poutaly zvláště „hody
Attilovy“. Zasmušilý král Hunů sedí zde na skvostném trůnu obklopen svými bojovníky
a naslouchá zpěvům svých bardů; opěvujících hrdinské činy otců a válečnou slávu dob mi­
nulých. V předu jest vyobrazena skupina hrdina, ještš v plném květu mužného věku a jeden
vážný sedící starec s bílým vousem; v tváři oněch dychtivosť po boji, zraky jiskrné, pěstě za­
ťaté — v tváři tohoto melancholický klid — zadumal se do časů dáv nominulých.
Jak divně se asi nese Attila, tento zasmušilý „bič boží“. uprostřed párků tančících
„frangais“.
V redutě jsme strávili téměř celé dopůldne; má tolik zvláštnosti, tolik uměleckých okras,
že se člověku odtud ani něchce ven do všedních těch plic. Ku konci ještě podotýkám, že
hlavní sál této reduty může pohostiti 4000 lidí, a že celé stavení kryje prostor 2000 čtvr. sáhy.
Jsouce zvyklými ve všech městech, do nichž jsme přišli, navštěvovati též chrámy — pře­
devším, jak se samo sebou rozumí, proto že jsme křesťany, za druhé též proto, poněvadž se
zachovalo v chrámech poměrně nejvíce uměleckých i archaeologických památek — byli
jsme zde nemálo podiveni, když jsme znamenali, že Pešť vlastně žádného chrámu nemá. Má
sice mnoho malých kostelů a kostelíčků, chrámu však podobný asi jako v Prešpurku,
v Ostřihomě neb ve Vácově zde marně hledáš. Co starších chrámů a klášterů v Pešti vůbec
bylo, to vzalo za své Tatary a Turky a co po době tatarské a turecké vzniklo, spadá již do
čase, kdy umění stavitelské bylo v úpadku, i není tudíž divu, že Pešť na svou velikost a lidna­
tost co hlava země žádným důstojným chrámem se vykázati nemůže. Za to mají zde Židé
svou velkou, skvostnou synagogu. Což chceme jiného, vždyť jest Pešt jedno z nejmladších,
jedno z nejnovějších měst evropských? Abych nezapomněl Mohamedané mají zde také svou
mečetku; jest to vlastně hrob tureckého svatého Gil Baby, k němuž putují zbožní dervišové
z Turecka, z Malé Asie, ano až prý i z Indie. Viděli jsme ji zdaleka; neboť se vypíná na kopci
budínském přímo nad císařskými lázněmi, a poněvadž jsme neměli ještě nikdy potěšení, vi­
děti tureckého svatého, ku kterému se chodí až z Indie, vydali jsme se také na pouť přes že­
lezný most a přes hořejší, Srby obydlený Budín. Bylo to cestování dlouhé, plné příhod a plné
nehod! Nesčíslnými uličkami, dvorky, průchodními domky bylo nám se prodírati, než jsme
se dostali na vršek k místu, na němž dle našeho soudu mečeti asi státi mohla. Ohlížíme se
v pravo, ohlížíme se v levo, po mečetě ani stopy. Konečně se optáme jednoho starouška,
zda-1i neví, kde vlastně ta mečeti jest?
,,Jest odtud jen asi 20 kroku vzdálena za tímto stavením, chcete-li však pánové k ní, musí­
te až dolů k Dunaji zpět a odtud jděte uličkou, která stojí proti císařským lázním přímo na­
horu, neuhýbejte se však ani na levo ani na pravo do žádné z uliček; sice vám mečeta zmizí
zase z očí.“
— 28 —
Budiž pánu Bohu poručeno — šli jsme až dolů k Dunaji a odtud jsme se klopotili znova
těsnou uličkou, plnou zápachu a nečistoty až k temenu pahorku.
Konečně jsme byli nahoře. „Již jsme u cíle,“ vzkřikli jsme oba, sotva již dechu popadají­
ce — člověk však míní a Allah mění. Stáli jsme sice před mečetou, viděli jsme její půlměsí­
cem ozdobenou stříšku — před námi však stála tvrdá, vzdorná zeď a zabraňovala nám kaž­
dý další krok ku předu. Co si počíti? Válečná porada. Ej co, myslíme si, přelezeme zed a sva­
tého Gil Babu uzříme přece. Přítel lezl napřed, já za ním. Jeden, dva, tři, hop a již jsme
byli — v zahradě patřící dle všeho některému ze zámožnějších měšťanů Pešťských. Roz­
hlédneme se jako ze sna probuzení šibalové a před námi sedí společnost elegantně oděných
paniček, v pozadí pak kolem stolu několik pánů při piketu. Dámy byly právě v nejlepším
hovoru při kafíčku, když jim najednou spadnou k nohám dvě živá lidská těla, jako dva svr­
žení andělé, kteří se v nebi opoldili. Ze všech těch růžových rtíků vydral se najednou výkřik,
zda-li hněvu, podivu nebo leknutí — kdož to ví? Páni vstali rychle od stolu a hnali se přímo
na nás. V tom se vzpamatoval přítel a předstoupiv k jednomu z nich, přednesl mu celou naši
nešťastnou záležitost.
Celá společnost slovy přítelovými upokojená propukla ve všeobecný smích.
„Muhamedánská víra vám sice z očí nekouká,“ pravil domácí pán přívětivě, „dovedu
však vás přece k hrobu Gil Baby, aby namáhání vaše nepřišlo na zmar,“ a šel s námi do me­
čety, kde nám všecky maličkostí s velikou ochotou do podrobna vysvětloval. Ostatně není
v celé mečetě mimo několik na zdi pověšených roztrhaných praporců, několik arabských ná­
pisů, několik starých koberců ničeho viděti. Starý Gil Baba odpočívá tu jako vojín, jejž zde
jeho vezír na stráži zapomněl, a jenž opuštěn od svých zde prach Musulmanů střeží… snad
když v tichých nocích měsíc nad krajinou vychází, zde se mu zdává o stříbrojasném Bospo­
ru a východních minaretech, z nichž zbožný muezzin, tento živý zvon Muhamedánů, svou
modlitbu k Mekce posýlá. Žilť tehdáž, kdy se ještě na věžích budínských půlměsíc třpytil.
Od té doby ustupovala moc osmanská vždy dále a dále k jihu a nyní jest stlačena až na
nejzažší koutek Evropy, jen hroby dervišů a vezírů ,jejich sem tam roztroušené ukazují
dávnou její rozlehlost, tak jako ukazují zkameněliny mořských zvířat až dosud krajiny,
z nichž moře již dávno ustoupilo.
Po skončené pouti mohamedánské pozvala nás paní domu k svačině a ačkoliv jsme musi­
li od čtveračivých dám mnohou veselou poznámku o naší výpravě snésti, bavili jsme se pře­
ce v přívětivé jich společnosti až do večera.
Pešt nemajíc v nejbližším svém jednotvárném okolí téměř žádných míst pro letní zábavu,
upravila si za to tím příjemněji bezprostřední „svou domácnosť“. Hledáš-li v Pešti zábavy,
nemusíš chodit daleko, nemusíš se pachtiti až na konec města do nějaké té zahrádky, poně­
vadž bys tam žádné zahrádky nenašel, za to však ti otvírají téměř uprostřed města rozkošný
ostrov sv. Markéty, zoologická zahrada, císařské lázně, „městský lesíček“ a m. j. svou ze­
lenou náruč a zvou tě ve svůj líbezný chlad.
Druhého dne po zbožné naší muhamedánské pouti byla první naše cesta do zahrady zo­
ologické. Zahrada tato byla zařízena teprv r. 1866 na akcie dle vzoru větších zahrad zoolo­
gických v cizozemsku a nabyla za krátký čas takové obliby u obecenstva, že trvání její dojista
na vždy zabezpečeno jest. Nebývám závistivým, přeje každému toho, čeho sobě rukama neb
hlavou dobyl, zoologické této zahrady však Pešťanům závidím, nečinil bych si z toho těžké
svědomí, kdyby tak nějakým tím božím zázrakem se chtěl zahrada. tato se všemi svými ope­
řenými a chlupatými obyvateli octnouti přes noc v naší Stromovce neb v zahradě Clamově
za Košíří. Jen deset Antonínů Fričů a šlo by to u nás snad i bez božího zázraku. Nechme
však zatím všeho snílkování, zaplaťme 10 kr. r. č. vstupného a prohlédněme si tu pešťskou
zahradu. Hned při vchodu vyceňují na nás dva sedmihradští medvědi své špičáky; přistou­
— 29 —
píš-li ku kleci, vypnou se na zadní nohy, očmuchají tě zdaleka jako na uvítanou a počnou
svoji zvyklou obcházku kolem mříží ; můžeš pak u nich státi třeba celou hodinu, nevšimnou
si tě více, chodíce nepřetržité filosofickým krokem do kola, jakoby přemýšleli o kvadratuře
kruhu. Přijde-li nový zvědavec, vypnou se opět na nohy, očmuchají jej a kolochod nastane
znovu. Vlevo od medvědince jest umístěna prostranná klec pro dravé ptactvo ; statní soko­
lové, mohutní orlové a též několik supií tráví zde v nudném zajetí své dny; orlové zde sedí
nepohnutě, zevlnjíce netečně na diváky, a zdá se, že všechen plamen z jich očí vyhasl, jen
chvilkami, když některý z diváků v nepřítomnosti dozorcově holí neb šátkem je podráždí,
vyšlehne jim na okamžik ten královský žár z oří; metajících blesky hněvu a opovržení.
Jdeš-li počatým směrem vlevo dále překvapí tě pojednou utěšený rozhled na velký
rybník, obrostlý kolem rákosím a vysokou travou a na něm celá hejna vodního ptactva. kte­
réž zde jako jedna velká rodina v přátelství mezi sebou žije. Labutě, divoké kachny, šedé
a toulonské husy, volavky, čápové, šipuňky, jeřábové, volavky nilské, bukáčové těší se zde
svým šplounavým vlnkám a svému šepotavému rákosí. Labutě plovou hrdě jako královny po
hladině, nikoho ze sousedů si nevšímajíce, husy odbývají hlučné své porady na břehu, jakoby
debatovaly o toiletě k zítřejšímu bálu, šipuňky si hrajou v rákosí na schovávanou, vše se
hemží, vše švitoří — jenom filosof, čáp stojí opodál na jedné noze s krkem do S zahnutým,
jakoby se ho všechen ten hlomoz světa okolního pranic netýkal a zdá se, že přemítá
o metafysice. Dlouhý suchý jeho krk a špičatý dlouhý zobák jej k tomu přede všemi ostatní­
mi oprávňují. Takovýto zadumaný, hloubavý čáp, kdekoliv jsem jej viděl, mne vždy ne­
smírně zajímal.
Asi třicet kroky od rozkošného rybníka stojí v pozadí zahrady klec pro opice, k níž jest
přistaven zdený domek, jenž slouží za zimní příbytek těmto praotcům lidstva. Místo kolem
opičí klece jest vždy zvědavými, zvláště mládeží, přeplněno. Opice, počínaje od vřešťouna
až k maličké turecké maki, obveselují zde gymnastickými šprýmy a posuňky svými malé zvě­
davce, a humoru na onou stranách není konce. Od opic vede tě stromořadí, obydlené pest­
rými papoušky, k romantické zřícenině hradu en miniature. V hořejších jeho zdech jsou
upraveny nepravidelně rozestavené klece pro sovy, kulichy a jinou tu noční opeřenou če­
ládku, kdežto v přízemí, jakoby ve sklepě hradním vlci a lišky svá tmavá doupata mají.
Ubozí vlci! U nás již vymizeli tak jako středověcí rytíři, jen v Rusku a v Uhrách vyjdou si
časem provozovat své pěstní právo, počet jejich padlých však bývá při každé výpravě tak
hojný, že nebude divu, když starožitný jich kmen za jedno neb dvě století v Evropě zcela
zanikne. V jedné vsi u Tokaje, kde jsem prázdniny své trávíval, činívali vlci téměř každou
noc o určité hodině svou návštěvu a chodívali až do samého středu vsi, totiž k masným
krámům, kde vyhozené kosti a odpadky masa sbírávali. Jakmile se určitá hodina přiblížila
(asi druhá s půlnoci) dali všichni psi z celé vesnice jedním rázem znamení, že páni z lesů
jsou zde a vylezše na kupy sena neb na půdy hráli hodujícím tak pronikavý koncert, že
člověka až mráz pocházel. Podivné jest, že ani jedinký pes po celou dobu přítomnosti vlků
nežaštěkl, nýbrž jedině pronikavým vytím své zlosti a svému strachu ulevoval. Ještě po­
divnější však jest, že nebyl po celou dobu, jak daleko paměť lidí ve vsi oné sahá, nikdy
člověk nějaký od vlků těchto přepaden, a mnozí tvrdili, že kdykoliv v noci v samé vsi na
lesní čeládku vlků náhodou narazili, že se tato vždy bojácně do všech koutků rozutekla.
K ránu, jakmile počalo svítati, bývali již noční hosté daleko za vsí, a stokrát běda tomu, který
se zde opozdil. Jako mžikem byla pak celá hotovost válečná pohromadě: řezník se sekyrou,
pan učitel s puškou, několik sedláků s vidlemi a celou asistencí psů, kteříž nabyli pojednou
kuráže, pustili se za ubohým vetřelcem, a během deseti minut loučil se již se světem. Ta­
kovéto výpravy se opakovávaly zhusta a bývaly vždy tou jedinkou epopéí v jinak klidné ly­
rické vesničce, na kterou si vždy rád vzpomínám. — Zabloudil jsem poněkud daleko ze zo­
— 30 —
ologické zahrady — k upomínkám však z doby minulé člověk rád časem zabloudívá a kdyby
mu i nepřipomínaly nic jiného, nežli jen vlky a pušku starého učitele. Za hradem kulichů
a vlků nalézá se příbytek bažantů, koroptví a tetřevů; jest to velmi vkusné, táhlé stavení ze
dřev, ozdobené všemi možnými prostředky architektonickými, a jest již na zevnějšku viděti,
že zde bydlí šlechta ptactva lesního. V jednom pořadí s palácem bažantů stojí již poněkud
sprostší příbytky domácí drůbeže, rozdělené na 21 přihrádek, v kterýchž to nepřestane
štěbetati, hudrovati a kokrhati od rána do večera. Zatočíš-li odtud kolem klece svišťů
a klokanů o několik kroků v pravo, vynoří se před tebou mezi stromovím pojednou štíhlá
orientální stavba s malým minaretem a lesklým půlměsícem a kdyby ses nevzpamatoval, že
jsi v zoologické zahradě pešťské, myslel bys, že stojíš na půdě posvátné Palestiny. V budově
této sídlí několik krásných exemplářů baktrických velbloudů, tři mohutní bůvolové, několik
antilop a několik afrických pštrosů, samí to vzácní hosté v Evropě. Bezprostředně vedle vý­
chodního paláce jest příbytek jelenů podoby kulatého velkého stanu eskimáckého, se slamě­
nou zašpičatělou střechou. Stan tento jest rozdělen na šest přehrad pro jeleny, srnce a losy.
Mimo to jest zde ovčín, naplněný všemi možnými v Uhrách pěstovanými druhy ovci a koz.
Ani na bahenní ptáky se nezapomnělo, neb vedle ovčince jest připraven pro ně umělý mo­
čál, v němž se jich hejna brodí. Vůbec musí každý, kdo zahradu tuto viděl, doznati, že jest
upravení její nad míru vkusné, a že společnost, kteráž zřízení její podnikla, dovedla velmi
dobře sloučiti užitečné s krásným a vkusným. Člověk zde rád prodlí celé hodiny a nelituje
nikdy času zde stráveného.
dokoliv se domnívá, že jest Pešť jako hlava země věrným zrcadlem, v němž se ráz a celá
ta zvláštní povaha živlu maďarského nejlépe zračí, mýlí se v etice ; kdo do chceš seznati Ma­
ďara z jeho nejpůvodujší stránky, jak žije, cítí a myslí, sedni na dráhu a spěchej dále do vnitř
země; do Debrecínu, do onoho města pusty a hudby cikánské, kde čardáš ještě nepopustil
ani pídě půdy moderní čtverylce, a kde si čikóš ještě vesele zahvízdne na svém siváka, „jenž
jest s bleskem spřátelen“.
Pešť jest dosud v stádiu svého vývoje, a uplyne jí ještě několik let, než se v ní dodělá živel
národní ona platnosti, jakáž mu tam přísluší. Nelze sice upříti, že jest Pešť středem inte­
ligence maďarské, tvoříc literární i politické ohnisko národu Arpádova, mohutný však živel
slovanský a německý, který se zde s živlem maďarským stýká, stírá s ní onen čistý ráz ná­
rodní, kteréhož sice v přísném slova smyslu nikdy neměla, jehož se však nyní úsilně domáhá.
Jak brzy se jí to asi podaří, neb podaří-li se jí to jednou vůbec úplně, o tom nelze zde mluvi­
ti, zápas plemen jest křečovitý, a rozhodnutí jeho jest otázkou doby příští. Tolik jest jisto, že
zde žije Čechů a vůbec Slovanů veliké množství. Shledali jsme to, ať jsme se obrátili kamko­
liv; v hostincích, na veřejných procházkách, vo společenských vozech, všude jsme se setkali
s Čechy, nikoliv snad cestujícími, nýbrž s takovými, kteří jsouce zde usedlými, řemesla a ob­
chody své provozují. Žijou zde dosti spokojeně a klidné; Maďar není řevniv na žádného
cizince, provozuje-li si vedle něho své řemeslo nebo své umění; v úřadu jej však vedle sebe
nebo nad sebou nikdy nestrpí.
Pobyvše téměř celé odpůldne na rozkošném ostrovu sv. Markyty, kde se v létě téměř veš­
kerá společnost pešťská scházívá, odebrali jsme se večer do maďarského divadla. Na diva­
delních cedulích byla oznámena pro dnešek národní opera „Bánk Bán“. jejiž libereto jest
spracováno dle slovutné Sziglityovy tragédie ,,Bánk Bán“. a k němuž složil hudbu věhlasný
u Maďarů Erkél, první kapelník národního divadla pešťského, ne proto věhlasný, že jest
prvním kapelníkem národního divadla, nýbrž proto, že podal Maďarům již několik pů­
vodních oper, myslím původních co do hudby.
Nevím, jakým řízením osudu se stalo, že jsem při vchodu do divadla zhatil svého přítele
s očí, což mělo za následek, že jsme seděli každý zvlášť.
— 31 —
Na pravé straně ode mne posadili se dva venkovští kaplani, kteří tleskali při každé příleži­
tosti, až mi uši zaléhaly, za mnou stál žid, který držel pravou rukou text opery a levou asi
l2tiletého syna za ruku, táta slabikoval text po celý večer ku pohoršení všech okolních na
hlas, synáčka však duchem obchodním nadaného ani to neuspokojilo docela, neboť se tázal
každou chvilku: „Tatínku, co teď povídal?“ Otec byl s vysvětlením hned pohotově, a tak to
šlo až do skončení hry. Více než oba kaplani a žid se synem poutal mimo hru mou po­
zornost jeden kritik, který, jak se zdá, si velmi mnoho zakládal na svém povolání. Sledoval
každý hlásek s neobyčejnou pozorností, stříhal při každém významné posunky a dával na
jevo svou libosť nebo nelibosť způsobem velmi zřetelným; aby nikdo nezůstal v omylu
a každý na první pohled poznal, že vidí před sebou kritika. Pro mne se stal však zvláště ne­
snesitelným, neb zpozorovav, že jsem cizincem, počal na mne dotírati svými rozumy, vyklá­
daje mi o esthetice, plastice, psychologii a Bůh sám ví o čem, a sice tak nestydatým způso­
bem, že jsem se již nemohl dočkati konce, jen abych byl již na čerstvém vzduchu. Povídal již
napřed, co se bude za chvilku na jevišti díti, kdo jakou arii bude zpívati; kde se zastaví —
„vždyť jsem to viděl již asi osmkrát“. bylo vždy stereotypní jeho zakončení.
„Nyní dejte pozor! Viděl jste onen něžný pohyb? Jste s to jej pojmouti? Ach vy tomu ne­
rozumíte, vy tomu nemůžeté rozuměti! Jaký to pohled! Teď se bude Melinda třásti. Vidíte,
neřekl jsem vám to, již se třese, ach o tom vy si nemůžete ani pojme utvořiti.“
Seděl jsem zde jako na trní; znáte tu zlost, kteráž se nás zmocňuje, když na nás dotírá
v slunečním parnu tiplavá moucha, a my se jí nemůžeme nikterak zbaviti? Znáte onen druh
lidí, kterým nelze uniknouti, když vás jednou do svých zdvořilých klepet dostali? Chytí-li tě
takový mužík, není pro tě spásy a pomoci; jdeš-li tři míle pěšky, jde s tebou pěšky tři míle,
vezme tě pod paží, ptá se tě, odkud jdeš, kam spěcháš, co víš nového, provází tě všady, zná
každého člověka, kterého ty znáš, večeří s tebou tobě k vůlí, kde chceš a kdy chceš, ať se tá­
žeš načkoliv, ví ti o všem zprávu podati, sedneš-li si, abys psal, sedne si vedle tebe a čte, vej­
deš-li do nějakého domu, počká na tě u vrat, udá-li se ti mu prchnouti, setkáš se s ním již
znova na druhém konci ulice a čím více ho v duchu proklínáš, tím více k tobě lne a se tě při­
držuje.
Takovým mužíkem byl můj pan kritik. Po divadle provázel nás k večeři a trápil nás svými
rozumy až do půlnoci a byl by šel snad s námi i dokonce spat, kdybychom mu nebyli přislí­
bili, že se druhého dne opět na jisto v divadle sejdeme. Že jsme nepřišli, rozumí se samo se­
bou. Ten člověk má na svědomí, že jsme maďarské divadlo již po celou dobu našeho poby­
tu v Pešti více nespatřili.
Pro kritika byl bych málem zapomněl na kus samý. Bánk Bán jest jedna z nejlepších oper
maďarských a vyniká nejen poutavým obsahem, nýbrž i původností a lahodou své hudby.
Krátký obsah děje jest tento: Bánk bán, národní hrdina maďarský z doby panování Ondřeje
II., jest vyslán od krále svého, aby zahnal nepřátely, kteříž zemi hrozí. Manželskou královou
jest Gertruda, kněžna Meranská, kteráž hostí právě v době, kdy Bánk jest vzdálen, u sebe
bratra svého Ottu. Chtějíc mu připraviti „knížecí zábavu,“ obešle krásnou manželku Bán­
kovu, Melindu, za nepřítomnosti manželovy na svůj dvůr a dovede toho pletichami svými,
že Otto dosáhne cíle svých tužeb. Vítězný Bánk, spraven o tom svými přátely, se vrátí jako
rozkácený lev, zavraždí Gertrudu a dostaví se sám před krále Ondřeje, vyčítaje mu, že od­
měňuje špatně bojovníky své za platné jich služby. Poněvadž jest Bánk z rodu Borova, jenž
stojí na roveň s rodem Arpádovým, nemůže jej král odsouditi a vyzve jej tudíž na souboj,
v kterém však Bank podléhne a umíraje, dovídá se v posledním okamžiku o smrti své
manželky a jediného syna, kteří prchajíce ode dvora přes Dunaj, ve vlnách jeho utonuli. Ve­
dle mstitele své cti má Bánk v opeře této též ráz mstitele vlasti; kteréž pletichami cizinců
Meránských občanská válka hrozila.
— 32 —
Jednotlivé výstupy v opeře této jsou úchvatné, a hudba čistě maďarská dodává jim ráz­
ností svou více síly a velkoleposti.
Dříve než se s Peští rozloučíme, budiž mi dovoleno, promluviti ještě o maďarské národní
akademii věd a umění a o národním museu pešťském. Velkolepá budova akademie vysta­
vená mezi lety 1862-1866 v nejelegantnějším slohu renaisančním od berlínského dvorního
stavitelského rady Stühlera, tento mohutný pomník národní uvědomělosti a vlastenecké
obětivosti, rozkládá se na břehu Dunaje nedaleko přístaviště tak hrdě, jak hrdý jest národ
maďarský sám.
První myšlénka, založiti maďarskou učenou společnost, vyšla ku konci předešlého století
od jazykozpytce Mikuláše Révayho, poměry tehdejší v Uhrách však nebyly provedení jejímu
nikterak příznivy. V tom ale přišel památný sněm z r. 1825, jenž stojí jako mezník mezi
dobou minulou a oním podivuhodným pokrokem hmotným i mravním, jakýž národ ma­
ďarský během tohoto století učinil. Na sněmu tomto povstal dne 2. listopadu vzor vlastence
hrabě Štěpán Széchényi a nabídl k založení akademie jednoroční svoj důchod 60.000 zl.
Příklad tento působil po celém národě jako kouzlo, a během 5 let r. 1820 byla akademie věd
a umění dílem dokonaným. V únoru 1831 odbývala akademie první svou schůzi a vytkla si
za účel: pěstovati vědu a krásnou literaturu a vystříbiti jazyk maďarský. Rozpadávajíc se na
jazykozpytnou, filosofickou, dějepisnou, právnickou, mathemathickou a přírodovědeckou
sekci, čítá akademie maďarská 18 čestných, 35 řádných, 164 dopisujících a 72 cizozemských
členů.
Podnět k nynější budově akademické dal roku 1860 tehdejší předseda akademie hrabě E.
Dessewffy a již 1862 bylo tolik příspěvků pohromadě, že se mohlo hned počíti stavbou, kte­
ráž trvala až do r. 1866.
Skvostnou předsíň budovy této zdobí šest alegorických soch, představujících 6 v akade­
mii zastoupených fakult, a mimo to velká poprsí Révayho, Leibnitze, Newtona, Galileiho,
Descartesa a Rafaela.
V prvním poschodí jsou skvostné sály zasedací a knihovny a v druhém jest umístěna ob­
razárna Eszterházyovská, čítající přes 650 obrazů starších a moderních škol francouzských,
vlašských, nizozemských, španělských a německých a přes 54.000 ocelorytin a kreseb. Rafael
Mengs, Hamilton, Kranach, Holbein, Rubens, van Dyck, Rembrandt, Corregio, Rafael
Stanzio, Carraci, Velasquez, Kupecký, Salvator Rosa, Čermák, Borsos, Barabáš, Markó
a množství jiných velikých umělců jest v galerii této důstojné zastoupeno. Representantem
národního malířství maďarského jest Karel Markó (nar. 1793 v Levoči, zemřel r. 1860). Řekl
jsem, že jest representantem národního malířství maďarského. A co se zove vůbec ná­
rodním směrem v umění? Nelze zajisté upříti, že právě v umění se zračí významně povaha
a zvláštnosť každého národu. Což není vše, pojmutí, kresba, komposice barev atd. u Holbe­
ina, Dürera, Kranacha a j. výhradně německým, u van Dycka nizozemským u Rubensa,
Rembrandta flámským? Není Tizián výhradně Benátčanem Paolo Veronese Miláňanem,
Rafael Římanem; Velasquez neb Murillo Španělem? Zde smyslům lahodící barvy, tam
lahodný rytmus, zde hranaté, hrubší obrysy, tam měkkost a půvab formy atd. Jest něco, co
v krví každého kmene koluje co se s otce na syna dědí a co každému kmene zvláštním jest.
Kdož překoná na př. Velasqueza, když nám maluje španělského granda? A tak se to má
i s maďarským Markóem a s celou jeho školou.
Otázku, zda-li jest Maďar dle celé povahy svého plemene schopen svého typického umě­
ní, rozluštil tuším na poli básnickém nejlépe Petőfi a v malířství nejlépe Markó. Nikdo ne­
dovedl krajiny uherské tak věrně a tak půvabně barvami vylíčiti jako Markó. Ty velké roviny,
ty nízké břehy Tisy, zvláště pak ty rozlehlé stepy s oním lazurovým nebem a zlatožlutým pís­
kem, přes které čikóš pusty na snědáku svém uhání, a to vše pokryto jakousi melancholií,
— 33 —
kteráž veškerou jinak prudkou povahu Maďara ovládá, dovedl malíř tento takovým štětcem
vylíčiti, že člověk stane udiven před obrazy jeho, rozhlížeje se, zda-li je skutečně v obrazárně
nebo tam venku na břehu šedé Tisy. Mimo Markóa vynikají mezi maďarskými malíři zejmé­
na Borsos, Barabás, Tkán, Munkácsy, Madarász, Székely a Kovács. Bohatší sbírky obrazů
jejich nalézají se z části v galerii Esterházyově, z části v národním museu. Museum samo, je­
hož krásná, velkolepá budova jest pravou ozdobou mladé Pešti, má obrazárnu se šesti sály,
osm sálů naplněných starožitnostmi, jedenáct sálu pro přírodniny a velkou veřejnou kni­
hovnu, čítající přes l90.000 knih a přes 2000 rukopisů.
Nežli jsme Pešť opustili, vyšli jsme si ještě na ctihodný a starožitný Rákoš, na tuto
volnou sněmovnu starých Maďarů, pokrytou svěžím vonným kobercem. zeleného aksamitu
a překlenutou jasněmodrým baldachynem nebes, na jehož půdě jest vyšito věčně krásné
slunce s miliony svých zlatých vláken. Křesel nebylo kde sněmovníkům zapotřebí, vždyť se­
děl každý z nich pevně na hřbetě svého siváka, jehož řehotání provázelo sněmovní řeč pá­
novu. Hoj, bývalo zde druhdy hlučno! když půda deseti tisíci kopyty tepaná se otřásala
a vlny otřesu jejího se nesly odtud přes Dunaj až k těm základům hradu budínského, které
se chvilkami jako zemětřesením zachvívaly. Z komnat hradu budínského díval se asi v ta­
kovém okamžiku mnohý z Arpadovců na ten hrozivý Rákoš, posetý lidstvem sněmujícím,
kteréž jako černé hejno kobylek ze všech úhlů království se sem bylo sešlo. Rákoš, vzdorná
síla mocného národu! kde deset tisíc pádných palašů bylo přívažkem ku každému paragrafu,
o němž se shromážděné panstvo země usneslo.
Když se konečně přiblížil večer před odchodem z města, zasedli jsme k lahvičce červené­
ho budínského, přítel nasadil okuláry na nos, rozprostřel na stůl mapu a zahájil poradu ná­
sledujícími slovy: „Příteli mně zvláště milý, vím, že máš silné svaly v nohou, vím, že nad
míru rád chodíš na vlastních svých nohou, ergo navrhuju, abychom konali další cestu svou
na jižní úpatí karpatské — pěšky.“
Kdyby nebyl měl přítel okuláry na nose, byl bych se této oktrojírce rázně opřel, okuláry
tyto však dodávají tváři jeho zvláštní přísný vzhled, a zvláště to anatomické lichocení mým
svalům utlumilo ve mně pojednou všelikého oposičního ducha, a já zapiv notným douškem
svou nevoli, pustil jsem se chutě do společného vypracování programu pro další cestu.
Usnesli jsme se, že půjdeme v polokruhu přes Gedelov, Kápolnu, Jáger, jižní Karpaty a To­
kaj do Debrecína. Vaky své jsme nechali v Pešti a vzali jsme s sebou jen to, co jsme v rukou
unésti mohli a bez čeho nám nebylo lze se obejíti.
Jakkoliv jsem z počátku attentát přítelem na mně spáchaný velmi těžce nesl; tak že mne
refrain „půjdeme pěšky“ asi pětkrát i ze samého sna probudil, byl jsem mu brzy za to nad
míru vděčen, neb jsem v krátkém čase poznal, že ten, kdo necestoval pěšky, nezakusil ani
poloviny oněch rozkoší, které každé cestování sebou přináší.
A nyní mne opusť na chvíli prosaický, jednotvárný světe, vzdalte se mne, vy střízlivé
myšlénky a trudy každodenního světa, a otevři mi bránu svou poesie, abys mne provázela
pestrými motýlky těkavé fantasie do krajin, kde se v závoj zahalená, panenská Tatra se stří­
brnou Tisou snoubí. Poněvadž jsme chtěli doraziti na noc do královského letohradu Gede­
lova, opustili jsme Pešť asi o 3. hodině odpolední. Na místě stereotypního oslovení konduk­
térova, „prosím o lístky“. uvítala nás čarovná hudba polního skřivana, jenž zdvihnuv se nám
nad hlavou, za okamžik již v závratné výši se vznášel a opět v kotoučích dolů se spouštěl, ja­
koby chtěl projeviti radost svou nad tím, že v nás vítá nové proselyty, vstupující do velechrá­
mu přírody.
Jak rozkošny jsou ony koutky přírody, kam nevnikla ještě pára a dušivý kouř kamenného
uhlí, odkud ještě pískání strojů nevypudilo ty četné malé bůžky, provázené veselým sborem
rusovlasých malitkých krásek, kteréž si celé dlouhé dni hrávaly v teplých paprscích slunce na
— 34 —
zeleném pažitu, neb v veslovaly v listových kocábkách po modré hladině bublavého potůč­
ku, nebo se schovávaly jedna před druhou do kalichů modrých kampanulí, zachytávajíce do
nich pestré, poletující motýlky, mezi tím co mužští jejich soudruhové se pouštěli v zápas
s velkými roháči neb s černými pavouky, kteří uplétali svůdně duhové své síti na záhubu ne­
vinným muškám.
Město jest za námi, pojďme vyhledávat tytu koutky.
— 35 —
VIII.
V přírodě. — Gedelov. — Gyöngyös. — Kápolna. — Jáger
Jsem v přírodě! Jaký div tudíž; že se mne zmocňuje touha po varytu? Zapomněl jsem je
však doma a následek toho? že jsem na celé své cestě ani jedinký verš nespáchal. Býti však
v přírodě a nebásnit; to by byla věru hanba, v přírodě se musí obligátně básniti, jako na př.:
Vyšli jsme právě v poledne,
měsíc svítil jako ve dne,
vzduch byl čerstvý jako z rána,
pes náš měl jméno: Diána,
a slavík v něžném tlukotu
sed' vandrovnímu na botu,
aneb
Holko, holko, černé oči máš,
a já se tě bojím, že mne oklamáš atd.
To jsem ulevil své stísněné mysli! A nyní mi přijdte, páni kritikové, a šeptejte si mezi se­
bou: „Což nevíš, že je to vzato doslovně ze švédského básníka X nebo Y? A to elegantní za­
končení, kde pak by se byl on na ně zmohl?“ Aby vám však, pánové, vlasy nesešedivěly, při­
znám se tentokráte sám upřímně, že tyto mé svrchu uvedené verše jsou reminiscencí,
pouhou čistou reminiscencí, že na nich není ani jedinkého verše původního, a jakž mi to
můžete přičítati ve zlé? vždyť jsem člověkem, člověk má duši, duše má paměť a vše co plo­
dí, jest samá — reminiscence. I ty černé oči jsou jen reminiscencí, věřte mi pánové.
— 36 —
Však jsem již rád, že sedím zase se svým přítelem v Gedelově za stolečkem při obligátní
lahvičce červeného; kolem nás sedí houfec Čechů a Moravanů, samí to umělci, kteří přišli
sem okrášlit Vladarům královský letohrad.
Rozkošná to společnosť! Ponenáhle se rozeběhlo víno do tepen, jazykové se rozvázali.
Rozumí se samo sebou, že nezůstalo při pouhé próse, brzy se dostavil i zpěv, zpěv český na
pokraji pusty; to však se nelíbilo Maďarům, sedícím u vedlejšího stole i spustili také svoje
noty, aby nebyli zahanbeni. Jakmile začal zpěv u českého stolu, vpadl mu u vedlejšího stolu
maďarský kontrabas do toho a duetům mezinárodním nebylo konce. Zpívalo se o závod, na
vzdory, a který stůl déle vydržel, byl vítězem. O jak jsme byli v té chvíli vděčni mateřské pří­
rodě, že stvořila tak pevné blány sluchové! Konec konce byl, že — ibant qui poterant. Zna­
tel písma tomu zajisté rozumí.
Kam se druhého dne ráno naši krajané poděli, nevím, tolik jen vím že se z nich ani je­
dinký neukázal krom jediného. Ten nás prováděl zámkem a zámeckým parkem, který jest
opravdu velkolepý a krále důstojný. Zámek sám čítá 150 pokojů, mezi nimiž jsou památný­
mi hlavní sál nad vchodem, ozdobený nábytkem rokokovým z dob Ludvíka XVI., a pokoje
královny, z nichž se přichází na rozkošnou verandu, ovinutou kolem bujnou zelení.
Vystavěn byl Gedelov počátkem předešlého století od knížat Grassalkovičů a býval krá­
lové Marii Terezii, kdykoliv se v Uhrách zdržovala, vždy nejmilejším útulkem. A věru jest
Gedelov rozkošným útulkem; zdá se, jakoby byla příroda sem veškeré své vnady snesla a ja­
koby je zde střežila jako nějakou zakletou pannu v pohádce. Přicházíš-li od Pešti ku Gede­
lovu, jdeš dlouho dlouhou suchou plání, až konečně se ti otevře pojednou beze všeho pře­
chodu zelená oasa a v ní chlad a vonných květů na tisíce. Co jest žíznivému beduinu
studánka vody, to jest Gedelov poutníku, bloudícímu po uherských rovinách. Prošedše zá­
mecký park ještě několikráte kříž na kříž, rozloučili jsme se s Gedelovem a putovali jsme po
hatvanské silnici vesele dále k Gyöngyöši. Cesta vede samou kukuřicí a samým tabákem.
Pokrm a po něm nevyslovitelné blahé „dolce far niente“ při zapálené dýmce samorostlého
tabáku, zdaž není s to, uspokojiti skromného zdejšího sedláka? Má-li on svou kukuřici a svůj
tabák, má vše; co jest mu do celého ostatního „zpanštilého“ světa, ta jeho chaloupka z hlíny
a slámy jest mu sama světem, v níž jest králem neobmezeným a veselým, dokud rnu dýmka
nevyhasne…
Aby se nestala pravdě žádná ujma, musím si zde také vzpomenouti na ta nesmírná hejna
vrabců, kteří v krajinách těchto pána Boha o den a sedláka o polní úrodu okrádají. Kdybych
se nebál, že řádky tyto bude čísti také nějaký zoolog z povolání, odvážil bych se tvrditi, že
pravlastí všech vrabců jest Hatvan a jeho okolí.
Ostatně buď vrabcům čest; kdybych byl básníkem, složil bych na šedého vrabce ještě
dnes několik ód, když již ze žádné jiné příčiny, tož jen proto, že mohou-li míti slavíkové,
čápi, oslové a j. své chvalozpěvy, proč by je neměli míti též vrabci?
Nechť velebí Petőfi své čápy, nechť hýčká Napoleon svého orla, já nejsa Napoleonem
ani Petőfim, chválím si svého vrabce. Marně mu přezdíváte proletářů a šibalů; já v něm vi­
dím demokrata ptačího národa a volám ještě jednou sláva vrabcům demokratům ha­
tvanským!
Jsme v Gyöngyöši (čti ďönďöš). Gyöngy znamená v maďarštině tolik co perla a v skutku
není Gyöngyöš perlou, máť nekřestansky mnoho prachu a bláta, za to však chová v lůně
svém množství perel. Některá krajina jest úrodná pšenicí, druhá vínem, třetí bodláčím a ná­
sledkem toho i ušlechtilými oněmi zvířaty, která bodláčí nade všecko milují. — Gyöngyöš
má své žluté dýně a své růžové dívky. Zabloudí-li sem noha cizincova, octne se zde jako
v kouzelném kruhu, z něhož více neví kudy ven, a dvojnásobná běda tomu, kdo nemá srdce
již z domova řádně obrněné.
— 37 —
Červené dívky, žluté dýně, hudba a víno — to je celý, celý Gyöngyöš; čehož chcete ještě
více?
Odpůldne jsme nastoupili obvyklou svou pouť i po Gyöngyöši. Hellenský humor, jenž
růžovými skly pohlíží na ten svěží, občerstvující proud světa, rozložil se nám v žilách; blou­
dili jsme zase s tím pevným, tureckým přesvědčením, že i zde pro nás náhoda nějaké příjem­
né překvapeníčko uchystala. Kdo věří, bude spasen, byť i nepřišel hned do Mahomedova
nebe.
„Slyšíš tu hudbu?“ zvolal pojednou přítel, ukazuje rukou v jednu stranu, odkud se mu
zdály zvuky nějaké melodie přicházeti. Šli jsme v tom směru a v skutku, čím dále jsme krá­
čeli, tím jasněji se nám počaly ozývati zvuky houslí, promíšené chvilkami výskotem a spora­
dickým, jednotvárným udeřením na cymbál. Byla to první samorostlá, opravdová hudba
cigánská, kterou jsme na cestě své zastali.
Víte, co jest to hudba cigánská? Místo odpovědi prosaické odpovím vám ve verších, které
Szász Károly napsal, a které jsem kdysi v rozmarné chvíli zběžně přeložil.
Poslyš, poslyš zvuky houslí…
teď to štká, ted naříká,
divno, divno, tolik žalu
že se do nich vtěsnat dá!
Jak když v lesa chladném stínu
ptáče si prozpěvuje,
jak když na hrobu své matky
sirotek si běduje.
Teď to jemně, něžně lká
a již se strun mocně bouří
Rákóczyho divoká.
V nich je radost: v nich je tíseň,
která blaží, která souží,
teď minulosť oplakává,
hned zas k budoucnosti touží.
Kletba zní teď!… s ní se mísí
břinkot mečů, čepelí,
hlomoz bitvy… nic to není,
jen se struny tetelí.
Poslyš, poslyš zvuky houslí…
teď zas k lidu volají,
milionů tíseň, touhu
struny v sobě chovají.
Teď čikoše hvízdot jasný
ze stran se ti ozývá,
když si v krčmě při čardáši
snědé děvče objímá.
Hned zas popěv polních ženců
vzduchem k tobě zachvívá,
z blízka teď — a hned již v dáli
zvolna, zvolna umírá.
Teď zas hocha hořký nářek,
jejž panenka sklamala,
— 38 —
pod okénkem, v noci tajně
s jiným když se líbala.
O té třistaleté hoři
slyš jak teď naříkají,
tak bolestně, tak žalostně,
že již strany pukají…
Slyšíš, slyšíš zvuky houslí…
ted' to štká, teď naříká,
divno, divno, tolik citů
že se do nich vtěsnat dá!
Klopýtnul-li někde rhytmus aneb pokulhává-li poněkud rým, prosím za laskavé od­
puštění, vždyť i ta struna hudebníkova časem zaskřípne, že se aesthetikovi až mžitky před
očima dělají. Račte to vzíti, páni kritikáři, za nepodařenou reklamu pro mou budoucí antho­
logii básníků maďarských.
Zvuky houslí nás přivábily do rozkošné společnosti. Uprostřed vinic na rozsáhlém
trávníku byla shromážděna celá květěna Gyöngyöšská, i nedivte se nám, když jsme se již za
chvilku otáčeli v rhytmickém proudu s Gyöngyöšskými perlami.
Na další cestu pěšky po tanci nebylo druhého dne ráno ani pomyšlení, i obrátili jsme zra­
ky své toužebně směrem k onomu domku, kde v polokruhu nad vraty byla napsána hrdá
slova „királyi postahivatal“ (král. pošt. úřad), a kde zároveň k bližšímu vysvětlení pod slovy
těmi nějakým gyöngyöšským Rafaelem čtyři bělouši zvěčněni tkvěli. Vstoupíme do úřední
předsíně, ukloníme se, inu proč bychom se neuklonili, vždyť nestal před námi slavný úřad in
corpore sám, nýbrž spanilá representantka slavného úřadu in absentia, totiž dceruška pana
poštmistra v rozkošné své ranní toiletě. Potírám si oči, přítel si protírá oči, spanilý úřad si
také protírá oči.
„Nemýlím-li se, měli jsme již čest s Vámi kdesi mluviti,“ vylezlo konečně ze mne, když
jsem si protřel oči.
„Nepochopuju vaši krátkou paměť, pánové, zdá se mi skoro, že žertujete,“ odpovídal
polokáravě, pololaskavě, mladý úřadek, „vždyť jsme včera asi osmkráte spolu tančili.“
„Ah včera — ovšem, ovšem, včera,“ — a zívli jsme všickni tři jako na jedno tempo.
Úvodní řeč byla tím skončena.
„Čemu mám děkovati Vaši tak časnou návštěvu?“ ozval se opět sopránový hlásek poš­
tovního úřadu.
„Chceme jeti dále a přicházíme se dáti zapsati pro jízdu do Jágru.“
„Z toho již nebude dnes nic, drazí pánové,“ zněl stručný, odměřený výnos úřadu.
„A proč ne, slečno?“ zněl jednohlasně náš rekurs, kdož pak má právo, nás zde zdržovat
déle, než jak se nám právě líbí.“
„Právo takové nemá sice nikdo,“ odpovídala, jak se zdá v samolibosti své uražená slečna,
hněvajíc se bezpochyby, že jsme neměli ani tolik galantnosti pro ni, dáti se jejím pohledem
připoutati snad na věky věkův k hroudám gyöngyöšským — „právo ne, pánové, ale jest vám
dlení v Gyöngyöši již tak nesnesitelným?“
O bože náš, račiž nás chrániti milostivě vší emancipace, všech těch poštmistrů a tele­
grafistů v sukních, sice — ne nedomluvím. Nemajíce mnoho chuti, pustiti se do galantních
rozprávek, žádali jsme naši slečnu ještě jednou, aby nás laskavě zapsala, neb dala zapsati do
Jágru.
„Pravila jsem vám již, pánové, že jest to dnes zcela nemožné,“ zněla opět stručná úřední
odpověď.
— 39 —
Zlosť se mne zmocnila. „A proč jest to nemožné?“ tážu se.
Lehký ruměnec polil její tváře a po dlouhém konečně váhání vyklouzla jí slůvka: „Poně­
vadž jel tatínek s koňmi orat!“
Ta odpověď nás opět smířila. Viděli jsme, že soudní výroky její nebyly žádným planým
laškováním, nýbrž skutečnou železnou, neuprositelnou nutností — „tatínek jel s koňmi
orat,“ chcete naivnější důvod proto, abychom zůstali ještě přes dnešek v Gyöngyöši?
Divná jest ta lidská přirozenosť! Chceme-li něčeho dosíci, vědouce, že jest to možným,
dychtíme po tom tvrdošíjně a jsme neštastni, nedaří-li se nám rychle náš záměr; v tom
okamžiku však, jakmile nabudeme přesvědčení, že záměr ten se stal nemožným, resignujeme
klidně na vše a kdyby se bylo s počátku i zdálo, že nás nesplnění žádosti život bude státi.
V takovýchto případech přestává býti člověk dítětem, kteréž spatřivši měsíc na obloze, ru­
čičkama po něm sahá a pláče, že se ho nemůže dotknouti.
Výrok dívčin odsoudil nás, zůstati v Gyöngyöši, to byla pravda, na které se nedal filo­
sofováním ani vlásek změniti — co teď? Poněvadž není nic nudnějšího, jako tráviti celý den
v městečku cizím, v němž člověk živé duše nezná — byloť nota bene pondělí a v ten den
bývá nejnudněji, neboť se po domech pere a vaří v Čechách knedlíky a v Uhrách kukuři­
cová kaše — poněvadž tedy není nic nudnějšího, odebrali jsme se do své najaté jizbičky
a krátili jsme si čas podle přísloví „variatio delectat“ tím, že jsme, ležíce každý na ušlechtilé
pohovce s pravé strany na levou a s levé na pravou přeléhali atd.
Konečně přišlo očekávané ráno úterní a koně pane, poštmistra, vyplnivše svou rolnickou
povinnosť, hnuli, se s námi o 7. hodině směrem k Jágru.
Jaká to rozkošná jízda po té jágerské silnici! Kola hrkala jako verše špatných poetů, koně
vzdychali jako nespokojení kritikové a kočí klel s kozlíku dolů jako starý chraptivý Perun.
Jsme u Kápolny! Znáte to krvavé jméno Kápolna? Před dvaceti lety hřměla zde děla po­
vstalců maďarských, hlásající světu, že v něm není ještě všecko v pořádku — hřmění jejich
doznělo, a z vycezené krve vyrostl již od té doby dvacetkrát tabák a žlutá pšenice — jest zde
na obojí velká úroda.
Zastavili jsme v Kápolně na okamžik, vozka se posilnil sklenkou pálenky na další klení;
a my jsme natahovali své zmrzačené oudy na další nešťastnou pouť do Jágru, kam jsme
teprv pozdě na večer dorazili. Dostavníky naše české jsou vzácnými zbytky rytířského
středověku; dostavník však, který nás vezl z Gyöngyöše do Jágru — dejž mu pán Bůh brzké
odpočinutí! — datuje se dojista z doby ještě starší.
Kdyby kyselosť červeného vína i samým srdcem neotřásala miloval bych Jáger jako své
děvčátko, neb jest tak tichý, tak krásný a má tak mnoho temných i jasných upomínek, že
člověk rád k němu vždy zase zpět zatouží, jenom kdyby nebylo toho kyselého vína! Komu
česť, tomu česť, tak bídné víno jako v Jágru nepili jsme po celé cestě, a pochybuje, že by
vůbec bylo ještě jedinkého požehnaného místečka na celé zemi, v kterémž by šenkýř své
hosty takovým malvazem napájel, jak to činil náš hostitel v Jágru, ačkoliv měl po stěnách
prázdné své jídelny všecky výtečníky maďarské, počínaje od Košuta až na nějakého toho
Farkase, v zlatých rámcích pověšené. Dlouho jsme seděli, mlčeli, pili a ušklíbali se — ko­
nečně však přejde i člověku nevýtečníku trpělivost.
„Pane hostinský -„ zvolal jsem konečně jako mučeník, jehož trpélivosť již přešla, a jenž
se zoufale vzpírá dalším mukám — „čím to jest, že zde máte tak ky-„
„Snad nemyslíte, pane, kyselé víno?“ obořil se na mne hromový hlas hostinského —
„ach odpusťte,“ pokračoval však ihned chlácholivě, když se byl po světnici rozhlídnul —
„myslil jsem, že zde sedí sekretář pana biskupa. Musím se vám, pánové upřímně přiznati, že
béřu víno své ze sklepů páně biskupových, a to víte, že ti páni si to lepší vždy raději doma
nechají. Ostatně jsem s vínem zcela spokojen,“ napravoval dále, „neračte snad býti kostmi
— 40 —
na biskupství?“ Při tom nám hleděl do očí tak nedůvěřivě, že jsme propukli oba v hlasitý
smích. „Nuž, pánové, když jste docela cizinci, tož prosím navštivte vrátného v biskupství,
a ten vás uctí lepším vínem, nežli jaké pan biskup sám pije.“
To byla moudrá odpověď.
Ubohý šenkýři, jenž závisíš na vrátném pana biskupa, a ubozí hosté!
Druhého dne ráno jsme vystoupili na horu „Tábor,“ blíže města se vypínající, odkud
jednou děla Caraffova chrlila svůj oheň na mučennické toto město. Vyhlídka s hory na Tatru
a na Sáros, staré to shořené hnízdo Rákóczyovo, jest rozkošná. Na osněženou Tatru, třpytící
se v rudozlatých paprscích zapadajícího slunce, pohlížel s tohoto místa také jednou Petőfi
a nazval ji šedivým starcem, hodujícím v podvečer při sklence rudého vínka.
Krásná Tatra, kyselé víno a starý minaret bez muezzina jsou upomínky naše na Jáger.
— 41 —
IX.
Karpaty.
A nyní již dost těch žertů! Stůj, noho! posvátnáť jsou místa; kamkoliv kráčíš! Povznes se,
Tatry synu! Jsme v Karpatech!
Kam jsi zabloudil, mladý genie Slovanstva? Zde v Karpatech tě marně hledám! Jsem prý
Maďarón — ó kéž by každého Maďaróna pojal v Karpatech takový cit, jako pojal mne
a mého přítele, pak by Bloudili jsme od chýše k chýši, hledali jsme prach zborcené říše Svatoplukovy, hledali
jsme kameny hradů, v nichž sídleli bohatýři slovanští, a našli jsme vetché chatrče a v nich
bídy až k ustrnutí. Kde bloudíš, genie Slovanstva? Vrať se, vrať do tatránské země. Zde
slunko tak krásné, zde pramen tak čistý, zde šípek tak vonný, zaraž zde stánek svůj! Jsou zde
ty hory jen proto tak vysoký, aby ten lid v údolech tím více cítil, jak nízko bytuje? Povznes
se, orle tatránský, zatřepotej křídloma svýma nad vrcholky Karpat a zaplaš dřímotu s čela
mladého genia.
Pohlížím-li na ty čarokrásné údoly Karpatské s tím teplým sluncem, s těmi chladivými
bystřinami a s tím pestrým kvítím jakýmž se ani roucho Šalamounovo neskvělo, a pomyslím
li, jak mnoho synků slovanských dratováním a prodáváním skleniček v šírém světě spořičký
chléb si vydělává, zabolí mne srdce, pěsti se zatnou a jazyk — „zardi se“ Ubozí synové Tatry, bitva u Prešpurku učinila vás popelkou mezi národy, a kletba vlastní
nesvornosti tíží vás již po mnoho věků. Duch věku nového, slučující mohutným proudem
kmeny stejného jazyka, šel kolem vás jako cizince a nezaklepal na dvéře chatrčí vašich. Za­
bočte do toho proudu mohutného, přijměte v ústa svá opět jazyk, který jste z nich byli vy­
pudili a veliký strom severní shromáždí opět mohutné své haluze v jednu velikou korunu,
v níž si zpěvné Slovanstvo vítěznou hymnu zašveholí…
Zašli jsme do jedné vesničky — na jméno její již marně vzpomínám — zaklepáme na
první dvéře a prosíme o nocleh. Hospodářem byl v ní stařičký již Slovák s jedinkou svou
dceruškou Háňou. Znaky české mile se dotkly obou, viděli jsme jim to patrně na přívětivém
a pohnutlivém úsměvu, jakýmž nás uvítali. Stařec předložil nám chléb, syrečky a sklenku pá­
lenky a pobízel nás vlídně k jídlu a pití. Rozmlouvali jsme — o čem? O čemž pak jiném
— 42 —
nežli o „zlaté matičce Praze“. Bylo to pro nás v skutku dojemným okamžikem, když jsme
viděli, jak tento prostý stařeček, jenž snad během celého dlouhého živobytí ani humna
vesničky své nepřekročil, přirozeným pudem ku Praze jako ku svému středisku pohlížel. Tak
as pohlíží pravověrný žid k Jerusalemu a zbožný Mohamedán k Mekce. Často, často se chys­
tal do Prahy, bratří mu o ní mnoho vyprávěli, mezi přípravami na cestu však si ulehla žena
„ke kořínkům“. a měl zde Háňu nechati samotnu? I věru byla Háňa svěží lilie hor, kteráž
nemohla zastati doma bez ošetřovatele. Naučila se někde na blízké faře čísti a čítávala otci za
dlouhých večerů českou bibli a Fejérpatakiho Kalendář z roku 1830, jedinké to dvě knížky,
které chaloupka jejich kryla. Vím, že česká Matice lidu má mnoho, mnoho knih na skladě,
nemohla by jich ročně tak několik roztrousiti do Karpat? Totéž by mohly i jiné naše
vlastenecké firmy učiniti a rovnaly by způsobem takovým dráhu, vedoucí z Karpat do „zlaté
matičky Prahy“.
Sbližujme se! — — —
Když se již blížila doba spánku, jehož jsme měli po celodenní chůzi velmi zapotřebí,
chtěl se odebrati stařec s dcerou na půdu a nechati nám jedinkou jizbičku svou k odpočinutí.
To se nám však zdálo věru zneužitím pohostinnosti i donutili jsme dlouhými řečmi konečně
oba, že zůstali ve svém příbytku, a do sena na půdu jsme se odebrali my.
Byla to rozkošná noc, ta první naše noc na Slovensku!
Vedle chalupy našeho hostitele stála krčma, první a poslední to krčma celé vesnice.
Nenavštěvovali ji domácí vesničané, nýbrž lidé přespolní, chátra ze všech úhlů světa sem se­
hnaná, která pracovala buď v okolních hutích skleněných a v uhelnách, nebo kácela dřevo
v lesích a provozovala všelijaké jiné podezřelé řemeslo. Chátra tato scházívala se do vedlejší
krčmy po práci denní vždy až pozdě na večer a bavila se zde při skleničce pálenky svým
způsobem. Zdá se však, že první naši noc na pádě chtěla zvláštním způsobem oslaviti, neb
sotva jsme ulehli do vonného sena, těšíce se již na kýžený odpočinek, strhl se v krčmě ta­
kový pekelný hřmot, že se jím až chatrč otřásala. Spánek byl ovšem ten tam. Nemohouce
ani oka zamhouřiti, pozorovali jsme toliko, že mezi tím, co pokřik trval, se chvilkami rozlét­
ly dvéře a z nich še vysypal vždy chumáč bojovníků, kteří okamžik před krčmou harcovali;
pak se ale v neustálém boji od krčmy vždy dále a dále vzdalovali, až nebylo v dálce hlasů
jejich více slyšeti. Tak se to opakovalo několikráte po sobě, chumáč za chumáčem, křik
a hlomoz vždy, že ani ďáblové v pekle nedovedou větší spískat. Konečně jsme slyšeli, jak
v krčmě křik ochabuje, ještě poslední chomáč, ještě poslední zarachocení pekelného orkest­
ru a — blaživé ticho se rozložilo dědinou. Mhouříme oči — koho však bohové chtějí stíhati,
pošlou naň třebas kocoury. Sotva nastalo ticho v krčma spustil jiný orkestr na půdě samé;
noční „minnesaengři“ z pokolení dravců kočkovitých počali slaviti zpěvný turnaj před krás­
kami svými s takovou vřelostí a opravdivostí, až nám na těle husí kůže vyvstávala. Vztýčím
se, hodím resolutně v místo, kde se koncert odbýval, botou, nastane všeobecný prskot,
společnost se rozkočila, netrvá však ani okamžik, a již mi aranžují galantní kocouři nový
koncert zrovna za hlavou. O neunavní šviháci, kdyže přestane vaše poetické kroucení oči­
ma, vaše odměřená hledaná slova — přes kocourský koncert jsem usnul a zdálo se mi o ne­
hynoucím rodu šviháků. Švihák v Karpatech! toť více než paradoxním. A přece jest zde švi­
háků dost a dost. Pozoroval jsem vždy, že čím pokulhává v krajině některé lid u vzdělání
svém, že se krajinou takovou tím více cizích šviháků toulá.
Ležím pod košatým akátem — v prsou tak volno, v prsou tak klidno, jakoby se ty vonné
hrozny dosud na větvích kolébaly, a přece již dávno tomu, co poslední kvítek opadal, a vět­
řík, který nyní údolím vane, nepohrává již žlutavým pelem, nýbrž chrastí suchými lusky tak
necitelně, tak všetečně, jako hrobař lebkami dávno zemřelých.
— 43 —
A v prsou přece tak volno, přece tak klidno! Hledím upřeně do modrého blankytu, vedle
mne to šustne jako když se vichr zdvihne, skalní orel se mi vznesl nad hlavou, vznáší se výše
a výše, mizí čím dál tím více před očima, až konečně se ztratí v podobě černé tečky u mod­
ravé výši. Ani lístek se nehýbá, příroda slaví svůj den sobotní, a přece již všecky květy opa­
daly…
Kdo vyplašil tě, orlí fantasie, že zalétáš i přes ten osvěžený Lomnický štít tam na břehy
Vltavské, kde snad dosud v koutku malé zahrádky ohnivé růže květou?
„Láska, láska,“ ozvalo se to za mnou, a na bedrách jsem cítil pádnou ruku svého přítele,
jenž mne beze všeho milosrdenství najednou ze všech snů vyburcoval.
„Jsou dnes stoleté narozeniny Alexandra Humboldta,“ pravil přítel; „seber vak svůj, se­
ber rozum svůj, a budeme dnes na oslavu jeho celý den po Karpatských stráních botani­
sovat.“
„Co mi do Humboldta!“ zvolal jsem celý nevrlý, „můj kalendář vykazuje dnes jméno Ma­
rie, a kdybych nenacházeI celý den růže, nebyl bych výsledkem botanisování spokojen. Zů­
stane dnes pod svým akátem.“
Přes můj protest rozloučili jsme se přece se starouškem, s Háňou i s tou utěšenou vesnič­
kou a putovali jsme dále.
Karpaty podobají se krásné koketce; čím déle v nich prodléváš, tím více tě zaplétají v ča­
rovné síti svých kras, a loučeni se s nimi jest tím těžší. Tatra s Lomnickým štítem vypíná se
tam jak démantová páska nad hustými kadeřemi černých smrků a borovic, a četná horská je­
zírka proplétají se jimi, jako šňůra vzácných perel.
Nevěř však, nevěř této krásné koketce, po každém kroku stojíš na pokraji nové, černé
propasti, a tam v pozadí se vypíná do oblak ku výstraze všem lehkověrným mužům šedivá
Muráň, padlá zradou krásné Betlenovny.
Co nesvedla děla Vešeléňského, co nesvedla statečnost Rákóczyovců, to dokázaly černé
oči Marie a na sbořených zdech Muráňských květou plané růže.
Chcete znáti též život v městečkách karpatských? Jest v nich velmi klidno, po celý rok
nepřerušená idylla, jen když se udá někdy strašný čin a černá zrada, že medvěd sežere panu
faráři oves, zahřmí s kazatelny anathema proti bezbožnému škůdci, v městečku nastane
ruch, mužové se chápou zbraní, ženy pláčou, děti naříkají a dříve ještě, nežli slunce za hory
zapadne, jest mužské obyvatelstvo města již rozloženo táborem kolem páně farářových polí,
starý broukal netuše záhubu kráčí zase volným krokem obvyklou cestou — v tom vychrlí se
naň oheň z dvaceti pušek — - — vidíš, vidíš, starý strýčku, proč chodíš právě panu faráři na
oves?
Ještě dva dni do roka jsou v městečku karpatském památnými, totiž den o výročním trhu
a den, kdy se volí poslanec do sněmu. Na oba tyto dny shromáždí se zde valné přespolních
lidí, v hospodách a na ulicích nastane život čilejší, než kdy jindy, a druhý den na to, byť byla
i středa, slaví se modrý pondělek.
Zvláštní zmínky zasluhují ještě ty četné lázně a lázničky po celých Karpatech roztrou­
šené. Navštěvovatelů sice nemají mnoho, ačkoliv by se mnohé z nich romantickou svou
polohou a léčivým darem své vody směle po bok ledakterých vyhlášených lázní „z módy“
postaviti mohly. Většina z nich jest ročním zastaveníčkem menšího uherského zemanstva,
kteréž zde své peníze v kartách probíjí neb jiným způsobem dlouhou chvíli zahání. Dámy
zde nemají ovšem velikých zábav, vycházejí denně s košíčkem na červené jahody; nastane-li
však náhodou dlouhotrvající déšť, nezbude jim nic, než seděti týden i čtrnáct dní pod stře­
chou.
— 44 —
Čas od čase sem zabloudí tlupa cigánů, mužové hrajou za dobré propitné, ženy hádají
slečinkám z ruky, brzy-1i se budou již v dávati, a když byly všem za dobrý dárek budoucí
štěstí slíbily, táhne tlupa o dům dále, a v lázních je zase ticho jako v klášteře.
Nemýlím se snad, odvážím-li se tvrditi, že jsou lázně karpatské spíše způsobilé léčiti cho­
roby ducha nežli choroby těla. To ticho kolem a v tom tichu ten kouzelný půvab přírody, ty
přítulné pahorky, porostlé temnozelenými lesy, ta skrovná, přece však vzácná květena uko­
lébají zde všechny vášně, srdce stiší se jako ta hladina „rybího oka“. a člověk se stane dítě­
tem, jež nepoznalo ještě žádných útrap a žádných ústrkův.
Koho mozek pálí a koho srdce bolí, pospěš do Karpat a užívej léků přírody.
Jakkoliv bychom se byli v Karpatech rádi déle zdrželi, kázal vám program v Pešti vypra­
covaný zaměřiti zase do nížin uherských, k Miškovci, k Debrecínu a k Ceglédu, do krajin,
kde není potřebí, knihu přírody teprv list za listem obraceti, abychom vyhledali místa poe­
tická, nýbrž kde celá tato příroda jest jedinkým velkým, otevřeným listem, popsaným samý­
mi květy, roztroušenými mezi vysokou travou pusty.
— 45 —
X.
Miškovec. — Tokaj.
Mívá někdy člověk okamžiky, v kterých taková tesknota sevře srdce, že ji nelze žádným
prostředkem zapuditi; v takových dobách i samo nebe, a kdyby bylo jak démant jasné, zdá
se nám býti pošmourným. Marně pátráš po příčině své tesknoty, byť bys sebral všecky své
psychologické vědomosti, nedovedeš přece, stav duše své vyskoumati a změniti. „Temná
snad předtucha aneb ještě temnější upomínka“. říkáváme a říkáváme snad pravdu. Klášter
piaristů, v němž i několik poctivých Čechů bytovalo, vedle kláštera škola a stará skromná
vdova, u níž jsem v Miškovci druhdy bydlíval — to byly celé moje upomínky na toto město.
Přišel rok 1861, pro Uhry nepokojná doba; stěhování se cizinců z Uher. Šel jsem jednoho
odpůldne jak obyčejně do školy. Najednou zaklepá někdo na dvéře, ty se otevrou, a na
práhu stojí otec, jenž asi 20 mil daleko odtud, v Gemerské stolici státu sloužil. Dav mi něko­
lika slovy na srozuměnou, abych se ihned s učitelem a s kamarády na vždy rozloučil, odvedl
mne okamžitě ze školy, a za hodinu jsem byl za horami a za den za hranicemi země. Takový
okamžik neočekávané změny utkví v mysli dětské! Odtud asi ta temná upomínka.
Ostatně jest divný ten dětský věk — vše, co se ti zdálo býti velkým, vznešeným, nedo­
stižným ve věku chlapeckém — vše to mizí jak sluncem dotknutý led, jakmile přijde počtář
rozum a položí své kritické měřítko na to, čemu jsi se druhdy jen s úctou a ostýchavosti blí­
žil. I ta věž Miškovecká zdála se mi scvrklou na pidimužíka, když jsem se na ni po desíti le­
tech podíval. Stáváme se časem Demokryty. Hoj, bývaly to druhdy boje zde na břehu řeky
Šajó (Slané)! Když se tu sedrala parva s principií, tož byl hlomoz a ryk větší, nežli tehda,
když zde Béla se zběsilými Tatary zápolil. Kam jste se poděli, soudruhové parvánských zá­
pasů, snad — o hrůzná myšlenko — snad to z vás mnohý přivedl již i na korteše? Víte, kdo,
neb lépe víte, co je to korteš? Na blízku města jest úhledný letohrádek; sličná, ctižádostivá
hospodyňka v něm vede komando. Jest parný den červnový, jest doba voleb. V klidném jiň­
dy letohradě dnes zvláště hlučno, neb zavítal do něho pan Haďmaši, známý po celém okolí
tím, že umí dobře jazykem a ještě lépe láhvicí vládnouti; nezavítal sám, přišla s ním celá ro­
dina a kamarádů více, nežli bys spočítal vousů na bradě. Věder se hemží po celém nádvoří,
— 46 —
věder hojně i před dvorem. Před dvorem pálenka v nádvoří víno letošní, v komnatě
šampaňské. Pojďme do komnaty.
„Co soudíte, pane Haďmaši o našem sousedu, dosavadním poslanci?“ ozve se hlásek
hospodyňky.
„Musím se upřímné přiznati, milostivá paní, že jest mužem v každém ohledu spořá­
daným,“ zní vážná, skoro káravá odpověď pana Haďmašiho.
Ouvertura jest skončena. Mezi tím rozpění se šampaňské, v nádvoří však i před dvorem
dosud klidno. V tom vzdálí se hostitelka od stolu, zmizí do druhého pokoje, vrátí se však již
za malou chvilku, přisedne k panu Haďmašimu, vtiskne mu něco do ruky, zašeptá něco do
ucha to vše v několika okamžicích a již sedí znovu na svém místě, jakoby se nic nebylo udá­
lo.
„Myslil jste to, pane Haďmaši, před chvilkou do opravdy s tou spořádaností našeho sou­
seda?“ zazvoní po delší přestávce podruhé slaďounký hlásek hostitelky.
„Spořádaným jest, to nelze upříti“.— odráží pan Haďmaši — „v posledních dobách však
se dopustil všelijakých nesprávností, které mu nemohou zcela ku cti sloužiti.“
Zraky hostitelky počínají nabývati lesku. „Tedy mu asi zbývá málo naděje, že bude znovu
volen,“ šveholí hospodynka dále.
„Až dosavade, myslím, má hlasy přes své vady pojištěné,“ odmítá Haďmaši,
Opět ticho, hostitelka zmizí poznovu, za chvilku se však vrací, tiskne Haďmašimu opět
ruku, a šampaňské koluje znovu komnatou, na nádvoří však a před dvorem dosud hrobové
ticho, jen poháry cinkají.
Po krátkém mlčení vstane konečně Haďmaši, povznese slavnostně číši a pronáší tento
přípitek: „Pánové, není v celém okolí znamenitějšího člověka nad našeho hostitele, proto
volám: „Ať žije náš hostitel!“ Hromové „Éljen“ zahřmí teď v komnatě, zahřmí v nádvoří
a zahřmí před dvorem, a hostitelka tiskne znovu Haďmašimu blaženě obě ruce. I mine den
první i mine den druhý a mine dnů více a „éljenům“ není konce.
Víte nyní, co je to korteš, pánové?
Odpusťte, že jsem vás zdržel u obrázku tak neutěšeného jenž špásovitě ukazuje, jak se
může veřejné mínění v jedinké lahvici šampaňského utopiti. Petőfi dojista zapomněl, že jsou
kortešové, sice by nebyl zpíval tak krásné písně o svobodě, nýbrž by byl praštil lýrou o zem
a dal se na řemeslo provaznické. Ostatně není kramář jako kramář; ten který prodává krejca­
rové kudly, chodí roztrhaný, ten však, jenž kramaří lidmi, jezdí v kočáře.
Jeli jsme také, ale po železnici a byli jsme rádi, že nám byl Miškovec již za zády. Dojeli
jsme až k Szerencsi, odkud jsme putovali pěšky do vsi Monoku, kde se Košut narodil. Učitel
tamější, jenž se mnou kdysi na místě čtení slabikáře ryby lovil a vrabčí hnízda vybíral, uvítal
a pohostil nás velmi srdečně. Jaké však bylo podivení naše, když nám k naší, žádosti, aby nás
dovedl k příbytku, kde se Košut narodil, velmi rozhorleně odpověděl, že nám učiní sice
všecko po vůli, jen abychom nežádali, aby nám ukázal příbytek toho, který „všecko neštěstí
Uhrů zavinil!“ Přísloví: „nemo domi propheta“ zdá se býti tedy přece jen pravdivým!
I Monok sklamal naše očekávání, a nenesli jsme si z něho nic, než lehkou kocovinu z ky­
selého vína a schlazenou fantasii.
Ujížděli jsme dále k Tokaji. Vím, že mnohé pijácké srdce poskočí při tomto slova, a věru
Tokaj je velmi krásné město — dokud se na něj z blízka nepodíváme. Vstoupíš-li však do
plic jeho a nasadíš na nos okuláry, namane se ti hned myšlénka, že má obec asi velmi málo
městských písařů v službě — myslím písaře, kteří vládnou koštětem. Ostatně jedná obec ve­
lemoudře; neb znám jest výrok, že ,,Wer da kehret auf den Gassen, muss sich kritisiren las­
sen“.— a to by byla přece veliká odvážlivost, kritisovati tam, kde tak dobré víno roste. Za to
bych ale nazval vrch Tokajský, vznášející se zrovna nad městem, uherským lupem. Rozhled
— 47 —
s něho jest krásný k nevypsání, člověku se dmou prsa, když se před ním otevře ta nedozírná,
v dálce lazurově vroubená rovina a v ní ta klikatá Tisa; vinoucí se jako stříbrný had líné ku
předu.
Stál-li Atilla druhdy na tomto místě, nedivím se mu, když se odtud rozběhl s Huny svými
do celého světa a když zemdlev, se opět sem vrátil, aby zde staré kosti svoje vložil. Odpočí­
vá prý v hoře této v sedmi rakvích uzavřen, a mohylou jest mu hora sama. Důstojná to
mohyla! Druhdy soptíval vrch Tokajský oheň a lávu, za našich dnův přestala již láva téci,
oheň jeho však dosud nevyhasl, neb víno, které z útrob hory proudí, zahřívá dosud mnohý
mozek a rozplameňuje mnohé srdce.
„Nejdůležitějšími chvílemi v životě bývají naše obědy.“ Ano měl jsi pravdu, barone Josefe
Eötvösi, když jsi slova tato napsal. Podle toho, jak se v poledne najíme, býváme i celý ostatní
den naladěni. Pomyslete si ministra, jemuž kuchařka spálila v poledne telecí pečeni, a chceli
tomu neštěstí, že má po spálené pečeni rozhodovati o tom kterém kardinálním zákonu?
Hrůzné pomyšlení!
A nyní si pomysli, milý čtenáři, mne a mého přítele, když nám v Tokaji místo tokajského
vína sklepník přinesl lahvici vína, kteréž srdcem otřásá a duši z těla vyhání. Dobře, že jsme
neměli rozhodovati o žádném kardinálním zákonu, jako na příklad, že každý sklepník, který
podá místo vina octa, patří na šibenici, nebo každý milenec, který se dá od svého ideálu za
nos voditi, na tři leta do káznice atd. Jedním slovem: naobědvali jsme se špatně, zaplatili
jsme drahý cech a jeli jsme z Tokaje dále do oněch nížin potisánských, kde potkáš po kaž­
dém pátém kroku šlechtice a po každém desátém nějakého Rózsu Sándora v malém vydání.
Pravím Rózsu Sándora v malém vydání, tím však nechci říci, že by kterýkoliv z těchto
Sándorů byl tak nepatrným, žeby se nemohl státi vděčným hrdinou třísvazkového románu.
Každý, sebe menší okršlek v těchto krajinách, má své „enfant terrible“. svého despota, který
celé okolí v neustálém šachu drží. Lupičové krajin zdejších neprovádějí své řemeslo z bídy
neb pro zisk, nýbrž jen tak z náklonnosti, řekl bych ze zděděného pudu, který v té které ro­
dině s otce na syna přechází.
Pamětihodné jest, že žena i děti lupičovy obyčejné ve vesnici zcela klidně a bezpečně
mezi ostatním lidem žijou — ba někdy nebývá ani maličká protekce u nich na škodu, ani je­
dinký vlas na hlavě se jim nezkřiví; a stane-li se to někdy — pak běda vesničanům, neb sotva
nastane první noc, pustí tatík na vesnici „červeného kohouta“. a rudá záře na obloze dává
sousedním vesnicím znamení, že živáň (lupič) koná dnes „spravedlnost“.
Soudce věkův jest spravedliv a tam, kde zákon jest malomocným, dosedne zhusta i lupič
na trůn spravedlnosti a koná právo dle svého srdce a svědomí. Mnohý ten živáň, nad jehož
hlavou svět dávno vyřknul své „anathema“. chová v lidské hrudi své ještě tolik bolu, tolik
vznešených myšlenek a tolik šlechetných citů, žeby se toho ani mnohý „poctivý“ člověk
nenadál. Jsou známy příklady, že mnohý z lupičů zdejších byl štítem chudých z okolí a msti­
telem všech těch, jimž zloba sousedů neb přepych pánův křivdily. Soused se obával, sousedu
ublížiti, pán statku choval se lidsky ku svým poddaným, neb se obával, že bude souzen i bez
paragrafů a bez výslechů a že trest přijde rozsudku v zápětí. Jaká to divná ironie osudu —
člověk, jenž sám dnes není jist, nebude-li se již zítra houpati na šibenici, jest soudcem
a soudcem často — spravedlivým!
— 48 —
XI.
Debrecín.
Přijíždíme do Debrecína. Nechci zde opakovati starou, otřepanou frási o debrecínském
blátě, — vždyť vtip mnohého, jenž o tom blátě se rozepsal, utonul již dávno v blátě
hlubším, než jest debrecínské — tolik svědectví však chci pravdě vzdáti, že po debrecínské
ulici může i mnohý gentleman bez úrazu přejíti, s jednou totiž výminkou — není-1i zakou­
saným aristokratem, neb takovému uvízne nejen debrecínské bláto na střevících, nýbrž celý
Debrecín — v žaludku.
Řekl jsem již někde v tomto svém popisování, že ne Pešť, nýbrž Debrecín jest metropoli
čistě maďarského živlu, a co jsem dříve řekl, nyní neodvolávám. Město samo a s okolím jest
sice tak prosaické, že člověk by přišel málem do pokušení, že spáchá elegii na celou řadu
svých povadlých lásek, přes všechnu tuto prosu však jest zde život na ulicích tak čilý, obyva­
telé tak pestrého rázu a vína v rozličných hospodách tak rozličných chutí, že zde najde his­
torik, anthropolog i oinolog dosti látek, aby obohatili svůj vědecký neb umělecký repertoir.
Musím říci „vědecký neb umělecký“. poněvadž nevím, je-li oinologie věda nebo umění a ne­
rad bych činil někomu křivdu.
Hledáš-li typus pravého cigána, zajdi za město, a chumáč stanů, hejno pasoucích se hříbat
a pokřikování nahých dětí dá ti na jevo, že leží před zrakem tvým kousek Asie, a máš-li při
ruce náhodou Herodota, sedni si na kraj této malé Skytie a čta,; pozoruj a pozoruje čti —
nezahoukej se však příliš do očí kolemjdoucí mladé Nomádky, neb dříve než se vzpama­
tuješ, zmizí ti Herodot pod rukou, a ať ti nepřijde na mysl hledati Herodota, neb dříve než
se po něm poohlédneš, nemáš již hůl svou, která vedle tebe na trávě ležela — seber jen
smysly a jdi bez knihy a bez holi do města a nemáš-li jiné zábavy, můžeš přemítati o tom, co
sobě asi synové Asie s tím Herodotem počnou?
Hledáš-li exemplář maďarského „nemeše“ (zemana), vejdi do kterékoliv vinárny debre­
cínské, zasedni ku kterémukoliv stolu a můžeš přísahati, že tvůj soused na pravici i tvůj sou­
sed na levici jsou nemešové. Pomyslím-li sobě, že tomu není ještě tak dávno, co každý ze­
man maďarský, jen když řekl tři slovíčka „nemes ember vagyok“ (jsem šlechtic), mohl přes
— 49 —
mosty a silnice bez placení mýta přejížděti, měl všady přístup volný atd.; nemohu se diviti,
že od roku 1848 každý nemeš v Uhrách svůj nos kaboní. — „Fueramus Pergama quondam“
myslel si také náš nemeš soused u stolu v debrecínské vinárně, když se na nás z počátku jen
hrdé podíval, později však tak dalece se snížil, že se nás zeptal, „odkud přicházíme a jaké
provádíme řemeslo?“ Řekli jsme mu v korektní maďarčině, že pocházíme z Angličan a že
jsme v Egyptě členy akciové společnosti na vyrábění z mumii kostěné moučky pro koně, ve­
dle toho že cestujeme a zanášíme se na cestách svých zpytováním copu a podobných malič­
kostí. Akciová společnost, Egypt, mumie, cop — to vše se zdálo býti našemu udivenému
nemešovi něco tak velikého a naše osoby najednou tak vznešenými, že mimovolně ucouvl
se svým sedadlem o několik palců dále. Aby však nedal tak docela na jevu, že jsme jej svou
odpovědí překvapili, a aby ukázal před ostatními hosty, že i on, maďarský nemeš, dovede
s cizinci o důležitých otázkách rozmlouvati, optal se po chvíli hlasem tak silným, že jej bylo
po celé vinárně slyšeti: „Páni Angličané, nemyslíte snad, žeby se mohla i u nás v Uhrách za­
ložiti akciová společnost na vyrábění mouky z mumií?“ při tom se rozhlédl tak vítězoslavně
po světnici, jakoby byl nějaký nový Keplerův zákon odkryl. Jen velemoudrosti ostatních
shromážděných nemešů to přičítám, že nepropukla celá společnost v hlasitý smích, naopak
všickni hleděli vážně, mnohý sepjal ruce a byl pln očekávání, co přijde dále. Mně však
a mému příteli počalo býti horko, neb dusiti v sobě smích; není žádná maličkost — i vstali
jsme a poroučeli jsme se celému slavnému shromáždění. Soused náš byl asi nemile sice tím
dojat, že v prostřed rozmluvy jej opouštíme, provodil nás ale přece s jakýmsi sebevědomím
oproti ostatním svým kolegům až ku dveřím, ano podal nám oběma i ruku na rozloučenou.
Celý Debrecín činí na cizince dojem převeliké vesnice. V prostředku jakoby v jádru
města jest několik budov téměř velkoměstských, zejména nová škola, protestantský chrám
a historicky zdejší radnice, ano jest tu i dláždění. Od středu města pak rozbíhají se jako polo­
měry kruhu nepřehledně dlouhé ulice na všecky strany až hluboko do Hortobáďské pusty,
a jdeš-li některou takovou ulici často i celou hodinu, nedocházíš jejího konce, až pojednou
stojíš na pokraji velebné roviny, a zrak tvůj jak daleko sahá, nevidí ničeho, než trávu
a blankyt a neslyší ničeho, než tu a tam zaklepání melancholického čápa, jenž vážně travou
se brouzdí. Každý dům v ulicích těchto, obyčejně bezpatrový neb jen o jednom patru, tvoří
pro sebe uzavřený celek s prostranným dvorem a se zahradou, a každý hospodář jest ve
svém statku malým potentátem, starajícím se jen o to, aby zrála kukuřice v poli a aby v zimě
visela slanina v komíně. Zlí lidé bez toho vypravují, že debrecínští občané kupují jen proto
knihy, aby měli do čeho obalovati svou slaninu, kterou je po celém městě a až do polovičky
pusty cítiti.
O slaných jezerech zdejšího okolí, z nichž se ročně až na 10.000 centů sody dobývá, ne­
budu se rozepisovati, jen tolik chci podotknouti, že jsem zde viděl kvésti některé odrůdy
Linnéova druhu Salsola, zvláště S. Soda a S. Kali, které obyčejně jen na březích mořských
divoce rostou.
Již odkvětl libovonný akát před debrecínskými domky; jen sladká réva zdobí ještě zdi níz­
kých štastných chaloupek a ochlazuje palčivý dech letního vánku, jenž sem v podvečer
z pusty dochází; luna, tato bledá nevěsta, slunce, přišla hledat svého jasného nevěrného
ženicha, ten však každým večerem objetí jejímu uniká a slaví veselé hody v křišťálovém
svém paláci pod dalekým mořem — sem tam zazní několik akordův bědujících houslí, a mi­
lence přitiskne v tom okamžiku ohnivěji k srdci svému srdce milenčino, jinak všudy ticho,
ani ten hafan se neozývá — to jest Debrecín za jasné lunní noci. Nedivím se Petőfimu, že
vykřesal z debrecínských nocí ty nejohnivější jiskry své poesie. Debrecín jest maďarskými
Benátkami, ne Debrecín sám jest velikou gondolou plovoucí v moři veliké pusty a přikrytou
lazuravým baldachínem, na němž jest vyšito zlaté tkanivo hvězd. Škoda, že jsme tuto gon­
— 50 —
dolu právě v noci opustili! Za jedinkou noc jsme projeli rychlostí, jaké jsem dosud na žádné
železné dráze nepozoroval, celou pustu a octli jsme se ráno po krátkém zastavení
v Szolnoku a Czeglédu na nádraží pešťském.
Celá naše zábava po této cestě záležela v rozmlouvání se sedmihradským literátem, jenž
na literární poměry ve své domovině mnoho, až mnoho bědoval.
„Z jedné strany netečnosť, z druhé strany neuvědomělosť“. opakoval v každé své větě,
mluvě o vzájemném literárním poměru Uherska k Sedmihradsku.
Netečnosť totiž ze strany uherské a neuvědomělost ze strany sedmihradské. A měl
ubožák věru pravda, neb od té doby, co Uhersko se Sedmihradskem v jediný politický celek
se sloučilo, soustředila se veškerá literární plodnosť v Pešti, a ubohé Sedmihradsko vydává
od té doby jen sem tam nějaké nepatrné znamení svého života, Uhersko si však ani těchto
nepatrných známek nevšímá — a to musí přece poctivého Sedmihraďáka zaboleti až do
duše, to tím více, vzpomene-li si ještě toho, že byly doby a ty že trvaly dlouho, kdy Sedmi­
hradsko stálo v čele veškerého duševního hnutí maďarského, a že Sedmihradští vojvodové
Kemény, Báthory a jiní byli nejen mecenáši maďarského spisovatelstva a dvory jejich nejen
střediskem všech národních snah, nýbrž že vojvodové tito sami zajímali jako spisovatelé
v dějinách literatury maďarské první místo.
A co zbylo nyní Sedmihradským z bývalé jich slávy? Několik těch týdenníčků a sotva
čtyři politické listy.
Nelze ovšem upříti, že v Sedmihradsku nabývá živel rumunský vždy více a více půdy —
a to musí přece maďarsko-sedmihradskému literátu v srdci zaboleti.
Při tomto bolestném hořekování našeho translajtánského bližního nemohl jsem se zdrže­
ti, abych nebyl vytáhl z kapsy generální mapu Rakouska a nezašilhal na Čechy a na naši
sestřenskou Moravu.
„Nevšímavosť z jedné a neuvědomělosť z druhé strany,“ mělo mi v uších až do nádraží
pešťského. Špatný člověk, kdo si nebere z neštěstí bližního svého výstrahu.
Byli jsme opět v Pešti — vzrůstá očividně každým dnem, a zdálo se nám jakoby byla i za
těch několik dní, co jsme ji posledně viděli, zase o několik budov zbohatla — vůbec jest
Pešť, co se rychlého rozkvětu jejího tyče, velmi podobna celému národu maďarskému,
jestiť nejmladším z evropských měst, tak jako národ maďarský jest v Evropě nejmladším
kulturním národem. Jakž pak jest tomu dlouho, co na levém břehu Dunaje pod Budínem
krom několika dřevěných baráků se planá písčina rozkládala, nyní pak stojí již na témže pís­
ku učená akademie, musea, divadla, samá znamení svědčící, že zde rozbil kulturní národ svůj
hlavní stánek. Vím, že slovy „kulturní národ maďarský“ ledakdes zavadím, necítím se také
povolána, státi se zde právním zástupcem Maďarů, vede-li se spor o to, kam až do dneška ve
svém duševním rozvoji dospěli; ale nejnovější povznešení se jejich literatury i jich politické­
ho, sociálního a obchodního života alespoň nasvědčuje tomu, že onen proces, jimž národ
nějaký ze stavu divokého do stavu kulturního přechází, se u nich děl rychlostí v historii do­
sud neznámou. Přechod tento bývá tak obtížný, že počátkové jeho u jiných národů spadají
obyčejně do říše báječných Deukalionů neb Romulů. A co vidíme u Maďarů? V desátém
století prohánějí se ještě Evropou na divokých koních, v třináctém století mají již psanou
svou konstituci a dnes provádějí hegemonii za a částečně i před Litavou — zdali jest
oprávněna čili nic, o to se zde nejedná — neboť počítáme jen se skutečnými událostmi.
Ovšem že jest věcí snadnější, přijíti ku stolu již připravenému, nežli sám vařiti a hody při­
pravovati — dobře stráviti však jest také uměním.
Zpáteční cestu z Pešti do Vídně konali jsme po pravém břehu Dunaje přes Ráb, Mošoň,
Staré Hrady a Bruk nad Litavou. Ráz krajiny této u porovnání se Zádunajím jest, řekl bych,
jaksi již zněmčilý, tráva jest zde sice bujnější a zelenější, lid však se mi zdá býti již méně
— 51 —
upřímným a méně otevřeným — jedním slovem zapáchá to zde z jedné strany Vídní
a z druhé Peští. Těšili jsme se na pohled jezera Neziderského, i to nás však sklamalo, neb
přibyvše do Pandorfu, shledali jsme, že jezero jest až na několik mil od břehu vyschlé
a i další pohled vysokým, neproniknutelným rákosím zarostlý. Dříve než jsme opustili půdu
uherskou, chtěli jsme ještě Füred navštíviti a onen ozvěnou svou slynoucí Tihányský kopec,
o němž si povídají básníci maďarští, že když s něho nadšený Maďar do kraje zavolá, že se
hlas jeho odtud roznese mžikem do všech koutů sv. Štěpánské říše a nadchne všechny.
Avšak ani Füred ani Tihány nespatřili jsme více, neb přítel byl povolán domů, a my musili
tudíž cestu svou zrychliti. Tak posýlává člověk často naděje své jako válečné pluky do boje
vyšňořené, vyzbrojené a jak se mu vrací zpět? Rozbité a otrhané, nebo zůstanou někdy do­
cela na bojišti.
Ve Vídni mne přítel můj opustil a jel kratší rovnou cestou přímo k domovu, kam já za
ním teprv po několika dnech klikatými cestami přes Dolní Rakousy a jižní Čechy dorazil.
Přeju si jen, kdyby snad osud po letech cesty naše rozvédl, abychom se opět v této cestě
jednou shledali a znovu poznali.
*****
— 52 —
Obsah
I.
Hluboká. — Budějovice. — Linec. — Dunaj.
II.
Vídeň. — U Kapucínů. — U Drehera. — Theseus. — Sardanapal. — Belvedér.
III.
Děvín. — Prešpurk. — Trh. — Synagoga. — Hrad.
IV.
Götheova Rybářka. — Honvéd. — Julča.
V.
Ostřihom. — Jeho katedrála..
VI.
Na hřbitově. — Vácov..
VII.
Buda-Pešť. — Reduta. — Gil Baba. — Zoologická zahrada. — Divadlo. — Akademie. —
Museum..
VIII.
V přírodě. — Gedelov. — Gyöngyös. — Kápolna. - Jáger.
IX.
Karpaty.
X.
Miškovec. — Tokaj.
XI.
Debrecín.
— 53 —