Dick Francis Knockdown

1
Dick Francis
Knock Down
2
Dick Francis
Knock Down
Dick Francis
Dražby
First published 1974 by Michael Joseph Ltd
INTRODUCTION At Newmarket horse sales one October a friend told me that all bloodstock agents were crooks. I listened
rather vaguely to the catalogue of accusations, learning about the price-fixing rings and the blackmailing extortions which
drove the sale prices of thoroughbreds up and down artificially.
In January, casting about belatedly for the core of a novel I ought already to have started, I remembered my friend's cynical
comments and sought her out, this time paying concentrated attention to the various scams she revealed.
Fortuitously I then heard of a small package tour being organized to fly British and Irish racehorse owners and bloodstock
agents to the week-long bloodstock sales at Hialeah, Florida. Without hesitation I added my wife's and my name to the list, and
we set out in a party of about twenty to spend glorious days by the sea in the sun, and fascinating warm evenings watching the
glossy horses sold under bright lights.
We listened and asked questions, our eyebrows rising to the hairline as even the bloodstock agents themselves told us how to
cheat the bloodstock breeders out of a fortune.
We returned to February snow and, very late but at last, I invented my ex-jockey honest bloodstock agent, Jonah Dereham,
thrusting him into a series of violent confrontations with a racketeering pack determined to force him to be as corrupt as themselves. Good versus evil in pretty basic terms! In the recognition that no individual life is without sadness and tribulations, I
often give my chief characters experiences of shadows and regrets. I burdened Jonah Dereham with an alcoholic brother to
whom he felt tied by an exasperated but immutable love, and I made this brother a working cog in the plot so that he was not
there simply to embarrass.
I like self-reliant women who don't need to bang a feminist drum. I gave Jonah Dereham a silver-cool woman and waited to
see, as I went along, how the relationship would work out. It's always more interesting, to me, not to know every single outcome of my stories too far in advance.
Of course my Newmarket sales friend had got it wrong, and of course she wildly exaggerated: not all bloodstock agents are
crooks. The central message of Knock Down, however, is still valid and clear… Caveat emptor.
CHAPTER ONE
Mrs Kerry Sanders looked like no Angel of Death.
Mrs Kerry Sanders looked like a rich, cross, American lady
opening a transparent umbrella against a spatter of cold rain.
"This," she said in disbelief, "is Ascot goddam Sales?"
She was small and exquisitely packaged in suede with mink
trimmings. Her skin put peaches to rout and her scent easily
prevailed over British October weather and a hundred nearby
horses. With forty years behind her she wore assurance as
naturally as diamonds; and she wore diamonds like crusty
knuckledusters across the base of all her fingers.
"Ascot?" she said, her voice brimming with overtones of silk
hats, champagne and Royal Lawns. "This depressing dump?"
"I did try to warn you," I said with mild apology.
She gave me a sharp, unfriendly glance.
"You didn't say it was like something out of Dickens."
I looked across at the primitive sale ring: eight metres in
diameter open to the skies. A patch of rough field grass in the
centre encircled by an asphalt path for the horses to walk on,
and surrounding that, for the comfort of the customers, an
elementary wooden shelter, backed and roofed with planks.
Plans for a bright new tomorrow were already past the
drawing board stage, but on that day the future warm brick
building with civilized armchairs was still a twinkle in the
architect's eye. The only available seating was a six-inch-wide
wooden shelf running round the inside wall of the shelter at
hip height, upon which few people ever rested for long owing
to the local numbness it induced.
Throughout the sale ring's wooden O the wind whistled with
enthusiasm, but it was just possible when it was raining to
find dry patches if you beat everyone else to them first.
"It used to be worse," I said.
"Impossible."
"There used to be no shelter at all."
She diagnosed the amusement in my voice and if anything it
made her more annoyed.
"It's all very well for you. You're used to a rough life."
"Yes… Well," I said. "Do you want to see this horse?"
"Now that I'm here," she said grudgingly.
1
Paní Kerry Sandersová vůbec nevypadala jako anděl smrti.
Paní Kerry Sandersová vypadala jako dopálená bohatá
Američanka, která právě otevírá průhledný deštník, aby ji
ochránil před studeným deštěm.
"Prosím vás, tohle má být Ascot? Tohle že je dražební hala v
Ascotu?"
Byla drobná, štíhlá, v přepychovém balení z gazelí kůže
lemované norkovou kožešinou. Vedle její pleti by broskve
vypadaly uboze a vůně jejího parfému hravě vítězila nad
britským říjnovým počasím a nad zápachem sta koní, kteří
byli všude kolem nás. Za svých čtyřicet let si navykla
vystupovat se suverénní samozřejmostí, jako si navykla nosit
šperky. Diamantové prsteny měla na všech prstech jako
boxery.
"Tohle že je Ascot?" opakovala znechuceně, spojovala asi
představu Ascotu s představou hedvábných cylindrů a
vznešených královských lóží. "Tahle skličující díra?"
"Já se vás snažil varovat," řekl jsem s mírnou omluvou.
Nepřívětivě se na mě podívala.
"Neřekl jste mi, že to tu vypadá jako za Dickense."
Rozhlédl jsem se po primitivní dražební aréně: v průměru
měřila osm metrů a nad ní bylo širé nebe. Uprostřed kruhu
rostla nepěstěná tráva, kolem byl asfaltový chodníček, po
kterém vodili koně. Prostor pro publikum byl jen neuměle
zastřešený a zezadu byla kolem dokola stěna z prken.
Plány pro světlejší budoucnost už sice zdárně opustily
rýsovací prkna, ale kýžená zděná vytápěná dražební hala s
pohodlnými sedadly se zatím pnula do výše jen v hlavách
architektů. Zatím se návštěvníci mohli z nouze posadit jen na
lavici u prkenné stěny. Lavice byla tak asi ve výši boků
dospělého muže, takže na ní nikdo dlouhý nevydržel,
ubližovala příliš sedacím partiím.
Všude s vervou profukoval vítr, a když pršelo, zkušení
návštěvníci tu a tam dokázali najít suché místečko, kam
nezatékalo, ovšem jen když přišli včas.
"Bývalo to ještě horší," poznamenal jsem.
"To snad ani není možné."
"Dřív tu nebyla vůbec žádná střecha."
Poznala, že to říkám pobaveně, a to ji ještě víc dopálilo.
"Vám se to snadno říká, vy jste na takové primitivní
podmínky zvyklý."
"Ano… dobře, nechcete se teď podívat na vašeho koně?"
"Když už jsem tady…" řekla mrzutě.
3
To one side of the sale ring, and built to a specification as
Upstairs as the wooden circle was Downstairs, was a magnificent turn-of-the-century stable yard, paved and tidy, with
rows of neat-doored boxes round a spacious quadrangle.
There was intricate stone carving on the arches into the yard,
and charming little ventilation turrets along the roofs, and Mrs
Kerry Sanders began to look more secure about the whole
excursion.
The horses stabled in these prime quarters were in general
those offered for sale last on the programme. Unfortunately
the horse she had insisted on inspecting before I bought it for
her came earlier and with a small sigh I wheeled her round in
the opposite direction.
Thunder clouds immediately gathered again in the bluegreen eyes, and two vertical lines appeared sharply between
her eyebrows. Before her lay an expanse of scrubby wet grass
with rows of functional black wooden stabling on the far side.
The rain fell suddenly more heavily on the shiny umbrella,
and the fine-grained leather of her boots was staining dark
and muddy round the edges.
"It's too much," she said.
I simply waited. She was there by her own choice, and I had
used absolutely no pressure for or against.
"I guess I can see it in the ring," she said, which was no
way to buy a horse. "How long before they sell it?"
"About an hour."
"Then let's get out of this goddam rain."
The alternative to the open air was the moderately new
wooden building housing coffee urns at one end and a bar at
the other. The Sanders nose wrinkled automatically at the
press of damp humanity within, and I noticed, as one does
when seeing through the eyes of visitors, that the board floor
was scattered more liberally than usual with discarded plastic
drinking cups and the wrappers from the sandwiches.
"Gin," Kerry Sanders said belligerently without waiting to be
asked.
I gave her a brief meant-to-be-encouraging smile and joined
the scrum to the bar. Someone slopped beer down my sleeve
and the man in front of me bought five assorted drinks and
argued about his change: there had to be better ways, I
thought resignedly, of passing Wednesday afternoons.
"Jonah," said a voice in my ear. "Not like you, chum, to
chase the booze."
I glanced back to where Kerry Sanders sat at a small table
looking disgusted. The other eyes at my shoulder followed in
her direction and the voice chuckled lewdly. "Some lay", he
said.
"That chicken."
I said, "is a customer."
"Oh sure. Sure." The hasty retreat from offence, the placatory grin, the old-pals slap on the shoulder, I disliked them all
yet was aware they were only the desperate papering over no
self-confidence. I had known him for years and we had
jumped many a fence alongside: Jiminy Bell, one-time steeplechase jockey, currently drifting around horse places hoping
for handouts. Where, but for the grace…
"Drink?" I suggested, and pitied the brightening eyes.
"Brandy," he said. "Large, if you could."
I gave him a treble and a fiver. He took both with the usual
mix of shame and bravado, consoling himself inwardly with
the conviction that I could afford it.
"What do you know of the Ten Trees Stud?" he asked, which
was much like asking what one knew of the Bank of England.
"I've been offered a job there."
If it had been a good job, he wouldn't be asking my opinion.
I said, "What as?"
"Assistant." He made a face over the brandy, not from the
O kousek dál byly budovy stájí, tak výstavné, jako byla
dražební hala primitivní. Stáje, postavené na přelomu století,
byly pečlivě udržované, všude čisto, vše pěkně vydlážděné,
boxy s pěknými, bytelnými dveřmi ústily na čtvercový dvůr s
kamennou branou, ozdobenou krásnými reliéfními ornamenty,
a na střechách budov byly hezké větrací věžičky. Zdálo se, že
paní Sandersová už na naši výpravu hledí příznivěji.
Koně ustájení v těchto reprezentačních stájích většinou
přicházeli při dražbě na program až ke konci. Kůň, kterého si
paní Sandersová chtěla prohlédnout, než ho pro ni koupím,
měl však naneštěstí nižší pořadové číslo, takže jsem ji s
povzdechem musel odvést na druhou stranu.
V modrých očích se jí ihned zase objevila bouřlivá mračna a
mezi obočím přísné, hluboké kolmé vrásky. Museli jsme přejít
prostranství zarostlé mokrou, nepěstěnou trávou, abychom se
dostali k obyčejným, skromným stájím na protější straně. Na
průhledný deštník pršelo čím dál tím víc, na vysokých botách
z jemné kůže, které paní Sandersová měla na nohou, se
objevovaly tmavé provlhlé skvrny a bláto.
"Tohle už je na mě ale příliš!" prohlásila.
Mlčky jsem vyčkával. Sama si vymyslela, že chce do Ascotu,
já ji k ničemu nepřemlouval.
"Ale co, stačí, když toho koně uvidím při dražbě." Tak se
ovšem koně kupovat nemají. "Za jak dlouho přijde na řadu?"
"Asi tak za hodinu."
"Tak se zatím pojďme někam schovat před tím pitomým
deštěm."
Jediná střecha, pod kterou se bylo možno uchýlit, kryla
poměrně nové, dřevěné stavení, kde na jednom konci
místnosti byly kávové automaty, na druhém bar. Paní
Sandersová pokrčila okamžitě nos, jak k ní zavanula vůně
zmoklé člověčiny, která se uvnitř tlačila a tísnila. Jak už to
bývá, začal jsem se kolem sebe rozhlížet očima návštěvníka.
Zdálo se mi, že na dřevěné prkenné podlaze se povaluje víc
odhozených použitých papírových kalíšků a obalů ze sendvičů
než jindy.
"Džin," poručila si paní Sandersová. Ani nepočkala, až se jí
zeptám, co chce pít.
Pokusil jsem se o povzbudivý úsměv a šel jsem se
vmáčknout do fronty u baru. Někdo mi nalil do rukávu pivo.
Pán, který přišel na řadu přede mnou, objednával pití hned
pro pět osob a ještě se hádal o drobné. V duchu jsem si
povzdechl; znal jsem lepší způsoby, jak strávit středeční
odpoledne.
"Jonasi, co tu děláš? Ty přece nejsi na pití!" ozvalo se vedle
mne.
Ohlédl jsem se po Kerry Sandersové, která seděla u malého
stolku a tvářila se zhnuseně. Oči mého souseda sledovaly můj
pohled. Začal se významně smát.
"To je ale kočka!" řekl.
"Ta kočka je moje zákaznice," poznamenal jsem.
"Jistě, samozřejmě." Hbitě odložil urážlivý tón, nasadil
smířlivý úsměv a poplácal mě po zádech s gestem přece jsme
kamarádi. Tohle chování nemám rád, i když mi v jeho případě
bylo jasné, že se jím marně snaží zamaskovat nedostatek
sebedůvěry. Znal jsem ho léta, letěli jsme bok po boku přes
mnoho překážek. Jimmy Bell býval žokej, jezdil steeply a teď
se poflakoval po závodištích v naději, že se mu podaří občas
někoho o něco pumpnout.
"Chceš něco k pití?" zeptal jsem se a politoval ho, když jsem
viděl, jak se mu ihned rozzářily oči.
"Brandy, velký, kdybys byl tak hodnej."
Zaplatil jsem mu trojité brandy a navíc jsem mu dal pět
liber. Přijal oboje s obvyklou směsí rozpaků a samozřejmosti.
V duchu se nepochybně utěšoval tím, že si to můžu dovolit.
"Co víš o stájích Ten Trees?" zeptal se. To se mohl rovnou
zeptat, jestli už jsem někdy slyšel o Anglické státní bance.
"Nabídli mi tam flek."
Kdyby to místo za něco stálo, neptal by se mě, co si o tom
myslím.
"Jaké místo?"
"Pomocníka." Zašklebil se nad svou skleničkou, nešklebil se
4
taste but from the realities of life. "Assistant stud groom," he
said.
I paused. It wasn't much.
"Better than nothing, perhaps."
"Do you think so?" he asked earnestly.
"It's what you are," I said. "Not what you do."
He nodded gloomily, and I wondered if he were thinking as I
was that it was really what you had been that mattered when
you came face to face with the future. Without his ten years
as a name in the sports pages he would have settled happily
for what he now saw as disgrace.
Through a gap in the crowd I saw Kerry Sanders staring at
me crossly and tapping her fingers on the table.
"See you," I said to Jiminy Bell. "Let me know how you get
on."
"Yeah…" I elbowed back to the lady.
Gin and jollying softened the sales' impact and eventually
she recovered some of the fizz with which she had set out
from London in my car. We had come to buy a steeplechaser
as a gift for a young man, and she had made it delicately
clear that it was not the young man himself that she was
attached to, but his father. Pre-marital negotiations, I gathered, were in an advanced stage, but she had been reticent
about names. She had been recommended to me, and me to
her, by a mutual American acquaintance, a bloodstock agent
called Pauli Teksa, and until two days earlier I had not known
of her existence. Since then, she had filled my telephone.
"He will like it, don't you think?" she asked now for the seventh or eighth time, seeking admiration more than reassurance.
"It's a fantastic present," I said obligingly, and wondered if
the young man would accept it cynically or with joy. I hoped
for her sake he would understand she wanted to please him
more than bribe him, even if a bit of both.
"I think," I said, "that I ought to go over and take a quick
look at the horse before it comes into the ring, just to make
sure it hasn't bowed any tendons or grown any warts since I
saw it last."
She glanced out at the rain.
"I'll stay here."
"Right."
I squelched down to the drab old stables and found Box 126
with Lot 126 duly inside, shifting around on his straw and
looking bored. Lot 126 was a five-year-old hurdler which
someone with a macabre sense of humour had named Hearse
Puller, and in a way one could see why. Glossy dark brown all
over, he was slightly flashy-looking, holding his head high as
if preening. All he needed was a black plume on his head and
he'd have been fine for Victorian trips to the cemetery.
Kerry Sanders had stipulated that her gift should be a
young, good-looking past winner, with cast-iron future prospects. Also that in all its races it should never have fallen.
Also that it should be of a calibre pleasing to the father even
though it was to be given to the son. Also that it should be
interesting, well bred, sensible, brave, bursting with health
and keen to race: in short, the perfect chaser. Also that it
should be bought by Friday which was the young man's birthday. Also it should cost no more than six or seven thousand
dollars.
That had been the gist of her first call to me on Monday afternoon. She had conceived the idea of the gift at two o'clock,
found my name by two-ten, and talked to me by two-twenty.
She saw no reason why I should not put the same sort of
hustle on and seemed delighted when I suggested Ascot
Sales. Which was, of course, before she went there?
však nad brandy, ale nad tím, jaký je život. "Jako pomocnýho
stájníka v hřebčíně," dodal.
Chvíli jsem mlčel. Slavné to nebylo.
"Lepší něco než nic, ne?"
"Myslíš?" zeptal se vážně.
"Jistě. Důležité je, co jsi, ne, co děláš."
Zasmušile přikývl. Napadlo mě, že si asi myslí, že
nejdůležitější je, co člověk byl, když začne uvažovat o
budoucnosti. Nebýt toho, že se jeho jméno po deset let
objevovalo na sportovních stránkách časopisů, byl by s
povděkem a spokojeně přijal místo, které se mu teď zdálo
pokořující.
Mezerou v davu jsem zahlédl, že se na mě Kerry
Sandersová dopáleně dívá a poklepává prsty na stole.
"Zatím nazdar a dej mi vědět, jak jsi dopadl," rozloučil jsem
se s Jimmy Bellem.
"Jo…" Protlačil jsem se zpátky ke své dámě.
Džin a vlídné zacházení do určité míry zahladily stopy
špatného dojmu, jaký na ni udělal Ascot, takže se jí částečně
vrátila dobrá nálada, s kterou vyjela z Londýna, když jsem ji
do Ascotu vezl. Přijeli jsme proto, abychom koupili jednoho
steeplera, kterého chtěla darovat jistému mladému muži.
Taktně, ale jasně mi naznačila, že ji k tomu mladému muži
nic nepoutá, ale že má určité vztahy k jeho otci. Z její řeči
jsem také pochopil, že předběžné přípravy k sňatku jsou už v
pokročilém stadiu, ale že se jí zatím nechce zúčastněné osoby
jmenovat. Doporučil nás navzájem jeden náš společný
známý, Američan, obchodník s koňmi, který se jmenoval Pauli
Teksa. O tom, že paní Sandersová vůbec existuje, jsem se
dozvěděl teprve před dvěma dny, ale od té doby téměř
nepřetržitě zaměstnávala můj telefon.
"Já myslím, že se mu bude líbit, viďte?" zeptala se už asi
posedmé nebo poosmé. Nechtěla, abych ji utěšoval, chtěla,
abych aplaudoval.
"Je to fantastický dar," zareagoval jsem poslušně. Uvažoval
jsem o tom, jestli ho obdarovaný přijme s potěšením, nebo s
cynismem. Byl bych jí přál, aby ten mladý muž pochopil, že
mu v prvé řadě chtěla udělat radost, že si ho nechtěla koupit,
i když v tom do jisté míry asi hrály roli oba motivy.
"Myslím, že bych se měl jít na toho koně ještě v rychlosti
podívat, než ho vyvedou, chtěl bych se přesvědčit, že si nic
neprovedl se šlachama a že mu nikde neroste, co by nemělo,
od té doby, co jsem ho viděl naposledy."
Zahleděla se ven, do deště.
"Já zůstanu tady," prohlásila.
"Dobře."
Brodil jsem se mokrou trávou ke starým, omšelým stájím,
kde v boxu 126 trpělivě stál kůň číslo 126, přešlapoval na
slámě a tvářil se znuděně. Byl to pětiletý proutěnkář, kterého
kdysi kdosi se smyslem pro černý humor pokřtil Hears Puller
pohřební kůň. V určitém smyslu bylo možno pochopit proč:
tmavý hnědák stejnoměrně vybarvený, s lesklou srstí, hlavou
hrdě vztyčenou, jako kdyby se vzpínal, vypadal efektně.
Chyběl mu jen černý chochol na temeni a člověk by ho mohl
zapřáhnout do viktoriánského pohřebního kočáru.
Kerry Sandersová si přála koupit a darovat mladého koně s
dobrým exteriérem, který by měl za sebou už nějaká vítězství
a před sebou zaručeně úspěšnou budoucnost. Také chtěla být
ujištěná, že kůň nikdy při dostizích nepadl. Také chtěla, aby
se kůň líbil i otci, ačkoliv byl určen pro syna. Také projevila
přání, aby byl zajímavý, vznešeného rodu, klidný, odvážný a
udatný, aby překypoval zdravím a měl sportovního ducha.
Chtěla jednoduše dokonalého steeplera a chtěla ho koupit
nejpozději do pátku, protože to měl ten mladík narozeniny.
Dále mi oznámila. že kůň nesmí stát víc jak šest až sedm tisíc
dolarů.
Toto byla stručná verze instrukcí, které mi dala v pondělí.
Že vůbec chce takový dar zvolit, ji napadlo ve dvě hodiny
odpoledne. Moje jméno získala ve dvě deset a telefonicky se
se mnou spojila ve dvě dvacet. Pokládala za naprosto
samozřejmé, že já se do věci vrhnu se stejnou vervou a
rychlostí jako ona, a více se zaradovala, když jsem navrhl
dražbu v Ascotu. Radovala se ovšem jen do té chvíle, než
jsme tam dojeli.
5
No one buys the perfect novice steeplechaser for seven
thousand dollars. Most of my time since Monday had been
taken both by persuading her to settle for a 50 per cent reduction on perfection and by searching through the Ascot
catalogue for a cut-price paragon. I had come up finally with
Hearse Puller, knowing that she would object to the name. It
had no breeding to speak of but I had seen it race and knew
it had guts, which was half the battle, and it was trained by a
nervy trainer which meant it might do better somewhere
more relaxed.
I felt the Hearse Puller legs and peered at the tonsils and
went back and told Kerry Sanders that her money was on the
way.
"You think we'll get him, then?" she asked.
"As long as no one else wants him very badly."
"Do you think they will?"
"Can't tell," I said, and wondered how many times every
year I had this same conversation. Nothing warned me there
was anything different this time.
The rain had slackened to drizzle by the time we went over
to the ring but even so it was difficult to find room for Kerry
Sanders in a dry spot. No one in the rain-coated assembly
looked much except miserable. They stood with hunched
shoulders, coat collars turned up, hands in pockets, the usual
collection of bloodstock agents, racehorse trainers, breeders
and hopeful would-be purchasers all out on the same trail of
winners and loot.
Lot 122, a sad-looking chestnut, plodded round the asphalt
path and failed to reach his reserve despite the auctioneer's
cajoling. I told Kerry Sanders I would be back in a minute,
and went to watch 126 being led round in the collecting ring
as he waited his turn. He carried himself well enough but he
looked a little too excited and I thought that the rain was
probably hiding the fact that he was sweating.
"You interested in that black peacock?" said a voice at my
shoulder, and there again was Jiminy Bell, following the direction of my eyes and giving me the benefit of the treble brandy
at close quarters.
"Not specially," I said, and knew he couldn't have read anything from my face. Nothing like bloodstock dealing for encouraging an expression to make poker players look indiscreet.
Hearse Puller pranced past and I switched my attention to
127 coming along next.
"Now that one," Jiminy said approvingly. "Bit of class there."
I grunted non-committally and turned towards him. He
made way for me with a half-aggressive half-ingratiating
smile, a short man with greying hair, deeply wrinkled skin,
and teeth too good to be true. Four or five years out of the
saddle had put weight on him like a padded coat and all his
past pride in being able to do a job well had evaporated from
his general carriage and the way he held his head. But feel
sorry for him as I might, I had no intention of telling him in
advance in which direction my interest lay: he was well into
the stage of trotting off with the news to the vendor and
asking a commission for bidding the price up high.
"I'm waiting for number 142," I said, and as soon as I
walked off he started busily looking it up in the catalogue.
When I glanced briefly back he was staring after me in
amazement so I looked up 142 out of curiosity and found it
was a crib-biting point-to-pointer, still a maiden at ten.
Laughing inwardly I rejoined Kerry Sanders and watched the
determined auctioneer wring twelve hundred pounds out of
the UK Bloodstock Agency for the sinewy chestnut mare who
was Lot 125. As she was led out I felt Kerry Sanders stir beside me with her intentions showing to all and sundry like a
flourish of trumpets. Inexperienced customers always did this
if they came to the sales and it cost them a good deal of
money.
Hearse Puller was led into the ring and the auctioneer
checked his number against his notes.
Za sedm tisíc dolarů dokonalého mladého steepla nesežene
nikdo. Skoro celé pondělí jsem strávil tím, že jsem ji
přemlouval, aby z té dokonalosti slevila aspoň padesát
procent, a dále tím, že jsem pátral v ascotském katalogu po
mimořádně vzorném zvířeti za mimořádně slušnou cenu.
Nakonec jsem se rozhodl pro Hears Pullera, i když mi bylo
jasné, že se jí to jméno nebude líbit. Z vynikajícího chovu sice
nebyl, ale viděl jsem ho běžet dostih a poznal jsem, že má
elán a odvahu, což podle mého bylo rozhodující. Až dosud s
ním pracoval nervózní trenér, byla tedy naděje, že si kůň
povede líp, budeli v lepších rukách.
Přejel jsem mu dlaní po nohách a podíval se mu do huby.
Pak jsem šel Kerry Sandersové oznámit, že si může přichystat
peníze.
"Myslíte, že se vám podaří ho získat?" zeptala se.
"Pokud si nikdo jiný nezamane, tak ano."
"Vy myslíte, že by si někdo mohl zamanout?"
"To se nikdy neví." Kolikrát ročně jsem v různých
rozhovorech musel tuhle větu opakovat! Ve snu mě
nenapadlo, že tentokrát by se mohlo stát něco výjimečného.
Déšť polevil, a než jsme se s Kerry vydali k dražební
budově, už jen mrholilo. Stejně však bylo obtížné pro ni najít
suché místečko. Zmoklé publikum vypadalo zkroušeně.
Všichni stáli schoulení, vyhrnuté límce plášťů a ruce v
kapsách. Byla tam obvyklá sešlost obchodníků koňmi,
trenérů, chovatelů a zájemců o koupi; všichni doufali, že něco
získají, na něčem vydělají.
Kůň číslo 122, sklesle vyhlížející kaštanový hnědák, pomalu
obcházel po asfaltovém chodníčku. Nedotáhl to ani na své
minimum, přestože dražitel dělal, co mohl. Řekl jsem Kerry
Sandersové, že se hned vrátím, a šel jsem se podívat, jak se
číslo 126 prochází po výběhu, než přijde na řadu. Krok a
držení měl dobré, ale vypadal nervózně a já tušil, že nebýt
deště, bylo by vidět, jak je zpocený.
"Ty se zajímáš támhle o toho černýho?" ozvalo se za mnou.
Byl to zase Jimmy Bell, sledoval, kam se dívám, a zahalil mě
přitom zblízka do alkoholických výparů.
"Ani ne," řekl jsem lhostejně. Věděl jsem, že mi z obličeje
nic vyčíst nemůže. Při koňských dražbách musí člověk umět
nasadit tak kamenný výraz, že by zahanbil i hráče pokeru.
Hears Puller protančil kolem nás a já se otočil po koni číslo
127, kterého právě vyvedli.
"Jo, támhleten, to je jiná věc, to je třída," řekl Jimmy
uznale.
Něco nezávazného jsem zabručel a otočil jsem se k
odchodu. Ustoupil mi z cesty s úsměvem, který byl zpola
drzý, zpola podlézavý. Jimmy byl menší, prošedivělý, na
tvářích hluboké vrásky, se zářivě bílými zuby, které byly příliš
dokonalé na to, aby byly pravé. Skoro pět let už nebyl v sedle
a přibyl na váze, vypadal trochu jako vycpaný. Na jeho
postoji i chování bylo vidět, že už zcela ztratil pýchu na to, že
něco umí. I když mně ho bylo líto, neměl jsem vůbec v
úmyslu se mu svěřovat se svými plány, protože jsem věděl,
že by klidně dokázal běžet s takovou novinkou za
prodávajícím a vyžádat si provizi za to, že vyšroubuje cenu
nahoru.
"Čekám na číslo sto čtyřicet dva," prohodil jsem. Jakmile
jsem od něho vykročil, začal rychle listovat v katalogu. Když
jsem se otočil, viděl jsem, že se za mnou vyjeveně dívá.
Vyhledal jsem si ze zvědavosti číslo 142 a dočetl se, že to je
klkavá honební klisna, v deseti letech ještě panna.
V duchu jsem se musel smát. Vrátil jsem se k paní
Sandersové a sledoval, jak se dražiteli daří vymáčknout z
britské chovatelské agentury dvanáct tisíc liber za číslo 125,
za šlachovitou kaštanovou klisnu. Když ji odváděli, Kerry
Sandersová se vedle mne rozčileně zavrtěla. Mohla svoje
úmysly klidně roztroubit. Tohle mi nezkušení zákazníci při
dražbách dělali často a většinou je to stálo dost peněz.
Do arény přivedli Hear Pullera a dražitel si zkontroloval jeho
číslo se svým seznamem.
6
"Bit on the leg," a man behind us said disparagingly.
"Is that bad?" Kerry Sanders asked anxiously, overhearing.
"It means his legs are long in proportion to his body. It's not
ideal, but some good chasers are like that."
"Oh."
Hearse Puller tossed his head and regarded the scene with
eyes filled with alarm, a sign of waywardness which made me
wonder if that were the basic reason for selling him.
Kerry Sanders' anxiety grew a little.
"Do you think he'll be able to manage him?"
"Who?"
"His new owner, of course. He looks damn wild."
The auctioneer began his spiel, reeling off the gelding's origins and history.
"Who'll start me at a thousand? A thousand anywhere?
Come along now, he'd look cheap at that wouldn't he? A
thousand? Well, five hundred then. Someone start me at five
hundred…"
I said to Kerry Sanders, "Do you mean the young man is
going to ride him himself? In races?"
"Yes."
"You didn't tell me that."
"Didn't I?" She knew she hadn't.
"Why didn't you, for heaven's sake?"
"Five hundred," said the auctioneer. "Thank you, sir. Five
hundred I have. That's nowhere near his value. Come along
now. Five hundred. Six. Thank you, sir. Six… Seven… Eight…
against you, sir…"
"I just…" She hesitated, then said, "What difference does it
make?"
"Is he an amateur?"
She nodded. "But he's got what it takes."
Hearse Puller was no armchair ride and I would be doing my
job badly if I bought him for the sort of amateur who bumped
around half fit. The customer's insistence on the horse never
having fallen suddenly made a lot of sense.
"Twelve hundred. Fourteen. Against you at the back, sir.
Fourteen. Come along now, you're losing him…"
"You'll have to tell me who it's for," I said.
She shook her head.
"If you don't, I won't buy it for you," I said, trying with a
smile to take the discourtesy out of the words.
She stared at me. "I can buy it myself."
"Of course."
The auctioneer was warming up. "Eighteen… can I make it
two thousand? Two thousand thank you, sir. Selling all the
time now. Two thousand… against you in front… Shall I say
two thousand two? Two thousand one… thank you, sir. Two
thousand one… Two… Three…"
"It will be too late in a minute," I said.
She came to a decision. "Nicol Brevett, then."
"Jeez," I said.
"Buy it then. Don't just stand there."
"All done?" said the auctioneer. "Selling at two thousand
eight hundred. Selling once… all done then?"
I took a breath and waved my catalogue.
"Three thousand… New bidder. Thank you, sir… Against you
in front. Can I make it three thousand two?"
As often happens when a fresh bidder comes in at the last
moment the two contestants soon gave up, and the gavel
came down at three thousand four.
"Sold to Jonah Dereham."
Jiminy Bell was staring at me slit-eyed from the other side
of the ring.
"What's that in dollars?" said my client.
"About seven thousand five hundred."
We left the wooden shelter and she raised the umbrella
again although the drizzle had all but ceased.
"More than I authorized you to spend," she said, without
great complaint. "And your commission on top, I guess?"
"Je trochu nohatý," utrousil pán za námi.
Kerry Sandersová to zaslechla a úzkostlivě se mě zeptala,
jestli to je chyba.
"To znamená, že má relativně dlouhé nohy v poměru k tělu.
Není to zrovna ideální, ale občas to člověk u dobrých
steeplerů vidí."
"Aha."
Hears Puller potřásl hlavou a poplašeně se kolem sebe
rozhlédl. Bylo vidět, že je nervózní, a mně začínalo vrtat
hlavou, jestli ho právě proto neprodávají.
Kerry Sandersové to také dělalo starosti.
"Myslíte, že ho zvládne?"
"Kdo?"
"Jeho nový vlastník, samozřejmě. Ten kůň vypadá trochu
divoce."
Dražitel zahájil svoje vystoupení. Vychrlil ze sebe jako
kulomet původ a stručný životopis našeho valacha.
"Prosím, kdo dá tisíc? Pro začátek tisíc? Prosím, je tu někdo?
Jen do toho, to je skoro zadarmo. Tak pro začátek pět set.
Kdo dá pět set…"
"Chcete říct, že dotyčný mladík bude toho koně jezdit sám,
osobně, v dostizích?" zeptal jsem se paní Sandersové.
"Ano."
"To jste mi ale neřekla."
"Ne?" podivila se. Jako by to nevěděla!
"Proč jste mi to proboha neřekla?"
"Pět set…" pokračoval dražitel. "Támhle… děkuji, pane… tak
tedy pět set… ten kůň má mnohem větní cenu… pět set
podruhé… šest. Děkuji, pane. Šest… sedm… osm… kdo dá
víc?"
"Já…" zarazila se. "Proč je to tak důležité?"
"Je to amatér?"
Přikývla. "Ano, ale je opravdu dobrý."
Hears Puller určitě nebyl žádné pojízdné křeslo a byl bych
špatně plnil své povinnosti, kdybych ho koupil pro
netrénovaného amatéra, který se na koni jen vozí. Najednou
mi bylo jasné, proč moje zákaznice trvá na tom, že chce
koupit koně, který ještě nikdy v dostihu nepadl.
"Dvanáct set… čtrnáct… to je víc, než ten pán vzadu…
čtrnáct podruhé… Přijdete o něho…"
"Musíte mi říct, pro koho ten kůň je," řekl jsem.
Zavrtěla hlavou.
"Když mi to neřeknete, tak koně nekoupím," řekl jsem s
úsměvem, aby to nevyznělo příliš nezdvořile.
Upřeně se na mě dívala. "Můžu ho koupit sama."
"Jistě."
Dražitel se rozehříval. "Osmnáct… kdo dá dva tisíce? Dva
tisíce… proti pánovi tady vpředu… dva tisíce dvě stě?… Dva
tisíce sto… děkuji, pane. Dva tisíce sto poprvé… dva tisíce dvě
stě… tři sta…"
"Za minutu bude pozdě," řekl jsem.
Konečně se rozhodla. "Je pro Nicola Brevetta."
"A…"
"Tak ho kupte! Nestůjte tu takhle."
"Dá někdo víc? Kůň jde za dva tisíce osm set. Poprvé… nikdo
víc?"
Zhluboka jsem se nadechl a zdvihl katalog.
"Tři tisíce. Máme nového zájemce… děkuji… dá někdo tři
tisíce dvě stě?"
Jak už se často při dražbě stává, když se dva perou a na
poslední chvíli se objeví třetí, tak vyhraje a první dva se brzy
vzdají. Kladívko dopadlo na třech tisících čtyřech stech.
"Koně zakoupil Jonas Dereham."
Jimmy Bell se na mě díval zpod přivřených víček z protější
strany haly.
"Kolik to dělá v dolarech?" zeptala se má zákaznice.
"Asi sedm tisíc pět set."
Vyšli jsme zpod dřevěného přístřeší. Okamžitě rozevřela
deštník, přestože už skoro ani nemžilo.
"Je to víc než limit, který jsem vám dala," řekla klidně,
nestěžovala si. "A k tomu přijde ještě vaše provize, že?"
7
"Five per cent," I nodded.
"Ah well… In the States you wouldn't buy a three-legged
polo pony for that money."
She gave me a small anile as nicely judged as a tip and decided to walk on to wait in my car while I completed the paper work and arranged for the onward transport of Hearse
Puller. He was to be stabled for the night in my own back
yard and delivered to his new owner on the birthday morning.
Nicol Brevett… A surprise like a wasp at the honey, harmless
unless you touched it on the stinging side.
He was a hard, forceful young man who put his riding cards
on the table and dared the professionals to trump them. His
obsessive will to win led him into ruthlessness, rudeness and
rows. His temper flared like a flame thrower. No one could
deny his talent, but where most of his colleagues won friends
and races, Nicol Brevett just won races.
Hearse Puller was within his scope as a rider and if I were
lucky they would have a good season together in novice
chases: and I thought I would need to be lucky because of
Brevett senior, whose weight could be felt all over the Turf.
My respect for Kerry Sanders rose several notches. Any
woman who could interest Constantine Brevett to the point of
matrimony had to be of a sophistication to put Faberge eggs
to shame, and I could well understand her coyness about
naming him. If any announcements concerning him were to
be made, he would want to make them himself.
Constantine covered with velvet the granite core which
showed in rocky outcrops in his son, and from brief racecourse meetings over the past few years I knew his social
manners to be concentrated essence of old-boy network. The
actions which spoke truer had repeatedly left a wake of
smaller operatives who sadly wished they had never been
flattered by his attention. I didn't know exactly what his business was, only that he dealt in property and thought in millions, and was now trying to build up the best collection of
horses in the country. I had guessed it was being best that
interested him more than the actual horses.
When I was ready to leave the sales the best thing of the
day was due to come up in the ring, so it seemed that everyone was flocking in one direction to watch it while I went in
the other towards the cars. I could see Kerry Sanders sitting
waiting, her head turned towards me behind the rain-speckled
glass. Two men were leaning on the car beside mine, cupping
their hands over matches while they lit cigarettes.
When I passed them, one of them picked up some sort of
bar from the bonnet of the car and hit me a crunching blow
on the head.
Dazed and astonished I staggered and sagged and saw all
those stars they print in comic strips. Vaguely I heard Kerry
Sanders shouting and opening the door of my car, but when
the world stopped whirling a little I saw that she was still
sitting inside. Door shut, window open. Her expression as
much outrage as fright.
One of the men clutched my right arm which probably
stopped me falling flat on my face. The other calmly stood
and watched. I leaned against the car next to mine and
weakly tried to make sense of it.
"Muggers," Kerry Sanders said scathingly.
I thought she said 'buggers' with which I agreed, but finally
understood what she meant.
"Four pounds," I said. "Only got four pounds." It came out
as a mumble. Indistinct.
"We don't want your money. We want your horse."
Dead silence. They shouldn't have hit my head so hard if
they wanted sense. Kerry Sanders made things no clearer.
"I've already told you once," she said icily, "that I intend to
keep him."
"You told us, but we don't believe you."
"Ano, pět procent," přikývl jsem.
"Co se dá dělat… no, ve Státech by člověk za ty peníze
nekoupil ani třínohého mezka."
Místo spropitného mě obdařila krátkým úsměvem a
prohlásila, že půjde na parkoviště a počká ve voze, než
vyřídím nutné formality včetně odvozu koně. Chystal jsem se,
že ho přes noc nechám u sebe, a novému majiteli jsem ho
chtěl poslat ráno v den narozenin. Nicol Brevett… to bylo
překvapení, jako když člověk najde vosu v marmeládě…
taková vosa je neškodná, pokud na ni člověk nesahá z té
strany, kde má žihadlo.
Byl to průbojný, tvrdý mladík, který se vůbec neskrýval s
tím, že je kdykoliv ochoten měřit se s profesionály. Byl
nesmírně ctižádostivý, dovedl proto jednat až bezohledně a
tvrdě a snadno se dostával do sporu s ostatními. Byl výbušný
jak zápalná směs. Všichni uznávali, že má veliké nadání, ale
zatímco jiní jezdci při dostizích získávali úspěchy i přátele,
Nicol Brevett získával jen úspěchy.
Na Hears Pullera určitě jako jezdec stačil, věděl jsem, že
budeli mít jen trochu štěstí, může ho s koněm čekat dobrá
sezóna v steeplech pro nováčky. To štěstí jsem potřeboval
kvůli Brevettovi staršímu, který představoval velmi vlivnou
osobnost v dostihovém světě.
Můj respekt ke Kerry Sandersové podstatně stoupl. Žena,
která dokázala upoutat zájem Constantina Brevetta do té
míry, že se odhodlal k sňatku, musela být vzácná a nevšední
jako královský klenot. Také jsem dodatečně chápal, proč se jí
nechtělo jmenovat svého budoucího partnera; pokud by se
jeho plány měly dostat na veřejnost, jistě by si přál, aby se
tak stalo z jeho popudu.
Constantine byl z tvrdé žuly, kterou velmi dovedně zakrýval
sametovým povlakem; z jeho syna ale vyčnívaly tvrdé žulové
hroty zcela na povrch. Otce jsem znal jen z krátkých setkání
při dostizích a věděl jsem, že má vybroušené chování pánů ze
starší generace. Ovšem činy mluví pravdivěji než slova; a po
řadě akcí Brevetta staršího mnoho menších podnikatelů pozdě
litovalo, že mu naletěli, že se cítili polichoceni jeho přízní.
Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, co v jakém oboru podniká,
jen že obchoduje nemovitostmi, uvažuje výhradně v
miliónových částkách a že se snaží ve svých stájích
nashromáždit nejlepší sbírku koní v celé zemi. Měl jsem
dojem, že mu jde především o to, aby to, co má, bylo
nejlepší, že mu nejde o ty koně.
Když jsem konečně všechno vyřídil a odcházel z kanceláří,
měli právě předvádět v dražební síni nejlepšího koně dne. Jak
jsem docházel na parkoviště, davy lidí proudily proti mně,
směrem k dražební budově. Viděl jsem, že Kerry Sandersová
už čeká ve voze. Okénkem oroseným deštěm se dívala
směrem ke mně. O sousední vůz se opírali dva muži. Oba si
zapalovali cigaretu a schovávali zápalku v dlaních.
Když jsem je míjel, jeden z nich sáhl po nějaké kovové tyči,
kterou měl připravenou na kapotě, a prudce mě s ní praštil po
hlavě.
Vylekaný a napůl omráčený jsem se zapotácel, pak klesl na
kolena a před očima se mi míhaly jiskřičky jako v groteskách.
Slyšel jsem jako z dálky, že Kerry Sandersová něco volá a že
otvírá dvířka vozu. Když se se mnou na chvíli přestal svět
točit, viděl jsem, že nevystoupila. Dvířka měla zavřená,
otevřela jen okénko. Tvářila se rozhořčeně i vyděšeně.
Jeden z těch chlapů mě držel za paži, proto jsem asi neupadl
až na obličej, druhý tam klidně stál a přihlížel. Opíral jsem se
o sousední vůz a chabě jsem se pokoušel pochopit, co se
vlastně děje.
"Sprostí zloději," řekla Kerry Sandersová mrazivě.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co říká.
"Mám čtyři libry, mám u sebe jen čtyři libry," zamumlal
jsem.
"Peníze si nechte, chceme vašeho koně."
Hluboké ticho. Kdyby mě nepraštili do hlavy, byl bych
chápavější. Kerry Sandersová odpověděla stručně a jasně:
"Už jsem vám jednou řekla. že si ho hodlám nechat."
"To jste nám řekla, jenže my to nebereme vážně."
8
The one doing the talking was a large cheerful man with a
bouncer's biceps and frizzy mouse-brown hair Handing round
his head like a halo.
"A fair profit, I offered you," he said to Kerry. "Can't ay
fairer than that, now can I, darling."
"What the hell," I said thickly, "is going on?"
"See now," he said, ignoring me. "Three thousand six. Can't
say fairer than that."
Kerry Sanders said no.
Frizzy Hair turned his reasonable smile on me.
"Look now, lover boy, you and the lady is going to sell us
the horse. Now we might as well do it civilized like. So give
her some of your expensive advice and we'll be on our way."
"Buy some other horse," I said. Still a mumble.
"We haven't got all afternoon, lover boy. Three thousand
six. Take it."
"Or leave it," I said automatically.
Kerry Sanders almost laughed. Frizzy Hair dug into an inner
pocket and produced wads of cash. Peeling a few notes away
from one packet he threw the bulk of it through the car window onto Kerry Sanders' lap, followed by three closely taped
packets which he didn't count. The lady promptly threw the
whole lot out again and it lay there in the mud of the car
park, lucre getting suitably filthy.
The haze in my head began to clear and my buckling knees
to straighten. Immediately, sensing the change, Frizzy Hair
shed the friendly persuader image in favour of extortionist,
grade one.
"Let's forget the games," he said. "I want that horse and I'm
going to get it. See?" He unzipped the front of my rain-proof
jacket.
I made a mild attempt at freeing myself from the other
man's grasp, but my coordination was still shot to pieces. The
net result was nothing except a fresh whirling sensation inside
my skull, and I'd been knocked out often enough in the past
to know that the time of profitable action was still a quarter of
an hour ahead.
Under my jacket I wore a sweater, and under that a shirt.
Frizzy Hair slid his hand up between these two layers until his
fingers encountered the webbing strap I wore across my
chest. He smiled with nasty satisfaction, yanked up the
sweater, found the buckle on the strap, and undid it.
"Now you see, don't you, lover boy," he said, "how I'm going to get that horse?"
CHAPTER TWO
I sat in the driving seat of my car leaning my head against
the window. Kerry Sanders sat beside me with the muddy
packets of money on her expensive suede lap and unadulterated exasperation in her manner.
"Well, I couldn't just sit there and watch them putting you
through a wringer," she said crossly. "Someone had to get
you out of that fix, didn't they?"
I said nothing. She had stepped out of the car and picked up
the money and told the thugs to leave me alone. She said
they could have the goddam horse and much good might it do
them. She had not tried screaming for help or running away
or anything equally constructive, but had acted on the great
modern dictum that you became less of a hospital case if you
gave in to threats of violence right away.
"You looked as grey as death," she said. "What did you expect me to do? Sit and applaud?"
I didn't answer.
"What's the matter with your goddam arm, anyway?"
"It dislocates," I said. "The shoulder dislocates."
"All the time?"
"Oh no. Not often. Only if it gets into one certain position.
Then it falls apart, which is very boring. I wear the strap to
prevent that happening."
"It isn't dislocated now, is it?"
"No."
Hovořil ten větší. Vypadal dobře, byl silný, svalnatý a měl
kudrnaté světlé vlasy, které mu lemovaly obličej jako
svatozář.
"Nabídl sem vám slušnou cenu," obrátil se ke Kerry. "Musíte
uznat, zlatíčko, že lepší by vám nikdo nedal."
"Sakra, o co vlastně jde?" zeptal jsem se hloupě.
"Koukejte, zlatíčko," pokračoval a mě si ani nevšiml, "tři
tisíce šest set. Líp vopravdu pochodit nemůžete."
Kerry Sandersová odmítla.
Kudrnáč se s úsměvem obrátil ke mně.
"Koukej, chlapečku, ty nám tady s dámou toho koně prodáš.
A bude lepší, když to uděláme pěkně kulturně. Tak jí hezky
poraď, vod toho seš přece taky placenej, a my vypadneme."
"Kupte si jiného koně," nedokázal jsem ještě mluvit
zřetelně.
"Koukej, nechceme s tím ztratit celý vodpoledne, chlapečku.
Tři tisíce šest set a hotovo."
"Šmytec," dodal jsem bez přemýšlení.
Kerry Sandersová se málem rozesmála. Kudrnáč sáhl do
vnitřní kapsy a vytáhl z ní tlustý svazek bankovek. Několik
jich odpočítal, ostatní hodil okénkem vozu Kerry Sandersové
do klína. V rychlém sledu tam pak ještě vhodil další tři
přelepené svazky bankovek, bez přepočítávání. Paní
Sandersová nezaváhala a okamžitě peníze vyhodila z okna
ven, takže se válely v blátě na parkovišti. Špinavý mamon se
pěkně ušpinil.
V hlavě se mi začínalo jasnit a nohy mě začínaly také
poslouchat. Kudrnáč to bleskově zaznamenal, odložil vlídné
chování (radím ti dobře, kamaráde) a nasadil hbitě masku
inkvizitora.
"Tak konec legrace. Chci toho koně a taky ho dostanu.
Jasný?" Rozepnul mi nepromokavou bundu.
Pokoušel jsem se vyprostit ze sevření toho druhého chlapa,
ale svaly mě ještě pořád neposlouchaly. Docílil jsem jen toho,
že se mi znovu začala točit hlava. V minulosti jsem se
mnohokrát praštil do hlavy a věděl jsem proto ze zkušenosti,
že nejméně ještě čtvrt hodiny nebudu k ničemu.
Pod bundou jsem měl svetr a pod svetrem košili. Kudrnáč
mi strčil pod svetr ruku a nahmatal postroj, který jsem měl
přes hrudník. Na rtech se mu objevil ošklivý, škodolibý
úsměv. Vyhrnul mi svetr, našel přezku na postroji a rozepnul
ji.
"Tak co, už víš, chlapečku, jak z tebe toho koně vyrazím?"
zeptal se.
2
Seděl jsem ve svém voze za volantem, hlavu opřenou o
okénko.
Vedle
mne
seděla
Kerry
Sandersová,
na
drahocenném semišovém klíně zablácené peníze, ve tváři
spravedlivé rozhořčení.
"Přece jsem tu nemohla sedět a koukat se na to, jak vás
týrají," řekla dopáleně. "Někdo vás z té kaše dostat musel,
nebo snad ne?"
Neřekl jsem nic. Vystoupila předtím z vozu, posbírala peníze
a řekla těm chlapům, aby mě nechali na pokoji. Řekla taky,
aby si tedy toho proklatého koně vzali, a ať si ho třeba
vycpou. Nepokusila se křičet o pomoc, ani se nepokusila
utéct, neudělala nic konstruktivního. Řídila se podle
moderního názoru, který učí, že když člověk ustoupí včas
nátlaku a výhrůžkám, nemusí potom tak dlouho setrvat v
nemocnici.
"Byl jste bledý jak smrt," řekla. "Co jste čekal, že udělám?
Že vám snad budu tleskat?"
Mlčel jsem.
"Co vůbec máte s tím ramenem?"
"Vypadává mi. Snadno se vykloubí."
"To se vám děje soustavně?"
"To ne, ne moc často. Jen když mám ruku v určité poloze,
pak vypadne, a to je otrava. Nosím ten postroj, abych tomu
předešel."
"Teď to ale nemáte vykloubené?"
"Teď ne."
9
I smiled involuntarily. I tended not to be able to sit comfortably in cars whenever it went out.
"Thanks to you," I added.
"As long as you realize."
"Mm."
They had taken the certificate of sale out of my pocket and
had made Kerry Sanders write a receipt for the cash. Then
they had simply walked away towards the centre of operations to claim their prize. Kerry Sanders had not felt like trying to stop them and I had still hardly been able to put one
foot in front of the other with any certainty, and the one sure
thing on that unsure afternoon was that Frizzy Hair and his
pal would waste no time in driving off with Hearse Puller to
destinations unknown. No one would question their right to
the horse. Rapid post-sale sales were common.
"Why?" she said for the twentieth time. "Why did they want
that goddam horse? Why that one?"
"I absolutely don't know."
She sat fidgeting.
"You said you'd be able to drive by four."
I glanced at the clock on the dashboard. Five past.
"Right."
I removed my head from the window and gave it a small
tentative shake. Reasonable order seemed to have returned
in that department so I started the engine and turned out
towards London. She made a rapid assessment of my ability
to drive and relaxed a shade after we had gone half a mile
without hitting anything. At that point grievance took over
from shock.
"I'm going to complain," she said with vigour.
"Good idea. Who to?"
"Who to?" She sounded surprised. "To the auctioneers, of
course."
"They'll commiserate and do nothing."
"Of course they will. They'll have to."
I knew they wouldn't. I said so.
She turned to look at me. "The Jockey Club, then. The racing authorities."
"They have no control… no jurisdiction… over the sales."
"Who does, then?"
"No one."
Her voice sharpened with frustration. "We'll tell the police."
"If you like."
"The Ascot police?"
"All right."
So I stopped at the police station and we told our story.
Statements were taken and signed and no doubt filed as soon
as we left, because as an overworked sergeant tiredly pointed
out, we had not been robbed. A bang on the head, very
nasty, very reprehensible, a lot of it about. But my wallet
hadn't been stolen, had it? Not even my watch? And these
rough customers had actually given Mrs Sanders a profit of
two hundred pounds. Where was the crime in that, might one
ask?
We drove away, me in resignation, Kerry Sanders in a boiling fury.
"I will not be pushed around," she exploded. "Someone…
someone has got to do something."
"Mr Brevett?" I suggested.
She gave me one of her sharp glances and noticeably cooled
her voice. "I don't want him bothered with this."
"No," I said.
We drove ten miles in thoughtful silence. She said eventually, "Can you find me another horse by Friday?"
"I could try."
"Try, then."
"If I succeed can you guarantee that no one else will knock
me on the head and pinch it?"
"For a man who's supposed to be tough," she said, "you're
Chtě nechtě jsem se usmál. Těžko bych takhle pohodlně
seděl ve voze, kdybych měl vyhozené rameno.
"Díky vám," dodal jsem.
"Ještě že si toho jste vědom."
"Hm."
Ti chlapi si odnesli kupní smlouvu, kterou mi vytáhli z kapsy,
a donutili Kerry Sandersovou, aby jim podepsala stvrzenku na
ty peníze. Pak jednoduše odešli do dražební budovy, aby si
vyžádali koně. Kerry Sandersová neměla chuť jim v tom
bránit a já byl ještě sotva schopen vládnout nohama. Všechno
sice bylo to odpoledne zmatené, ale jedna věc byla jistá:
Kudrnáč určitě neztratí ani vteřinu a odveze co nejdříve Hears
Pullera někam do neznáma. Nikdo mu neupře právo na koně,
okamžitý prodej koně koupeného ve dražbě byla běžná věc.
"Ale proč?" ptala se asi podvacáté. "Proč toho prokletého
koně vůbec chtěli? Proč zrovna toho?"
"Nemám nejmenší tušení."
Nervózně poposedla.
"Řekl jste, že ve čtyři budete schopen jízdy."
Podíval jsem se na hodiny na palubní desce; byly čtyři a pět
minut.
"Dobře."
Odlepil jsem hlavu od okénka a opatrně jsem jí zatřásl.
Zdálo se, že tahle má součástka už je jakžtakž v pořádku, tak
jsem tedy nastartoval vůz a vyjel směrem k Londýnu. Kerry
se rychle snažila odhadnout, jsemli schopen jízdy, a upokojila
se, když jsme ujeli asi půl míle, aniž jsme do něčeho
nabourali. Pak se konečně probrala ze šoku a dostala vztek.
"Budu si stěžovat," prohlásila rozhodně.
"Výborně! Komu?"
"Komu?" zeptala se překvapeně. "V dražební kanceláři
samozřejmě."
"Vysloví politování a neudělají nic."
"Ale ano, udělají, budou muset."
Věděl jsem, že ne. Taky jsem to řekl.
Podívala se na mě. "Tak si tedy budu stěžovat v Jockey
Clubu, vedení dostihového sportu."
"Nemají žádnou pravomoc… žádný vliv… s dražbami nemají
nic společného."
"Kdo má pravomoc?"
"Nikdo."
Hlas se jí třásl bezmocným vztekem. "Tak to ohlásíme na
policii."
"Jak si přejete."
"V Ascotu?"
"Třeba."
Zastavil jsem tedy u policejní stanice, kde jsme vypověděli
naši příhodu. Sepsali s námi hlášení, my to podepsali, a oni to
nepochybně ihned po našem odchodu založili mezi vyřízené
věci. Nikdo nás přece neokradl, jak zdůraznil přepracovaný,
unavený policista, který měl službu. Jistě, uhodili mě do
hlavy, to bylo ošklivé, je toho teď ovšem spousta… Náprsní
tašku mně ale přece nevzali, hodinky také ne… A paní
Sandersové dali ti chlapi za koně dokonce o dvě stě liber víc,
než sama předtím zaplatila. Tak o co vlastně šlo, o jaký
přečin?
Já odjížděl smířený s osudem, Kerry Sandersová rozzuřená
do nepříčetnosti.
"Tohle si nenechám líbit!" vybuchla. "Někdo… někdo v té
věci musí něco podniknout."
"Co pan Brevett?"
Šlehla po mně okem a trochu se uklidnila. "Nechci ho s tím
otravovat."
"Ne," souhlasil jsem.
Asi deset mil jsem ujeli mlčky a v zamyšlení. Pak se zase
ozvala: "Myslíte, že byste mi do pátku mohl sehnat jiného
koně?"
"Mohu se o to pokusit."
"Tak se pokuste."
"Když se mi to zdaří, můžete mi zaručit, že mě zase někdo
nepraští po hlavě a že mi koně nevezme?"
"Nejste takový hrdina, za jakého platíte, tak se mi zdá."
10
soft."
This dampening opinion led to a further five miles of silence.
Then she said, "You didn't know those two men. Did you?"
"No"
"But they knew you. They knew about your Moulder."
"They did indeed."
"You'd thought of that, had you?" She sounded disappointed.
"Mm," I said.
I steered with care through the London traffic and stopped
outside the Berkeley Hotel, where she was staying.
"Come in for a drink," she said. "You look as if you could use
one."
"Er…"
"Aw, c'mon," she said. "I won't eat you."
I smiled. "All right."
Her suite looked out over Hyde Park with groups of ridingschool ponies trotting in the Row and knots of household
cavalry practising for state occasions. Late afternoon sunshine
slanted into the lilac and blue sitting-room and made prisms
of the ice-cubes in our glasses.
She protested over my choice.
"Are you sure you want Perrier?" she said.
"I like it."
"When I said come up for a drink, I meant… a drink."
"I'm thirsty," I said reasonably. "And a touch concussed.
And I'm driving."
"Oh." Her manner changed subtly. "I understand," she said.
I sat down without being asked. It was all very well having
had extensive experience of bangs on the head, but this had
been the first for three years and the interval had not improved my speed of recovery.
She gave me a disillusioned glance and took off her beautiful, muddied coat. Underneath she wore the sort of simplicity
only the rich could afford on the sort of shape that was beyond price. She enjoyed quietly my silent appreciation and
took it naturally as the most commonplace courtesy.
"Now look," she said. "You haven't said a goddam thing
about what happened this afternoon. Now what I'd like is for
you to tell me just what you think those men were up to,
back there."
I drank the fizzy water and fractionally shook my head.
"I don't know."
"But you must have ideas," she protested.
"No…" I paused. "Did you tell anyone you were going to Ascot Sales? Did you mention me? Did you mention Hearse
Puller?"
"Hey, now," she said, "it was you they were after, not me."
"How do we know?"
"Well… your shoulder."
"Your horse."
She moved restlessly across the room, threw the coat over
a chair and came back. The slim boots had dirty water marks
round the edges of the uppers which looked incongruous
against the pale mauve carpet.
"I told maybe three people," she said. "Pauli Teksa was the
first."
I nodded. Pauli Teksa was the American who had given
Kerry Sanders my name.
"Pauli said you were an honest bloodstock agent and therefore as rare as fine Sundays."
"Thanks."
"Then," she said pensively, "I told the guy who fixes my
hair."
"Who what?"
"Hairdresser," she said. "Right downstairs here in the hotel."
"Oh."
"And I had lunch with Madge yesterday… Lady Roscommon.
Just a friend."
She sat down suddenly opposite in an armchair with a blue
Tohle nelichotivé prohlášení způsobilo, že jsme ujeli dalších
pět mil mlčky. Pak se zeptala: "Vy jste ty dva chlapy neznal,
že?"
"Ne."
"Ale oni museli znát vás. Jak by věděli o vašem rameni?"
"O tom tedy skutečně věděli."
"Už jste na to taky myslel, že?" řekla zklamaně.
"Hm."
Opatrně jsem se proplétal londýnským provozem a zastavil
před hotelem Berkeley, kde bydlela.
"Pojďte se něčeho napít," vybídla mě. "Řekla bych, že to
potřebujete jako sůl."
"Já…"
"Jen pojďte, já vás nekousnu."
Usmál jsem se. "Tak dobře."
Měla ze svého apartmá vyhlídku na Hyde Park, kde
poklusávaly skupinky poníků z jezdecké školy a kde útvary
jezdectva královského paláce cvičily formace pro oficiální
státní příležitosti. Pozdní šikmé sluneční paprsky zaplavovaly
šafrán a modř interiéru a odrážely se v kostkách ledu ve
sklenicích.
Protestovala proti mé volbě pití.
"Opravdu chcete jen Perrier?"
"Já to rád."
"Když jsem vás pozvala na skleničku, myslela jsem…
skleničku něčeho pořádného."
"Nemám žízeň," vysvětloval jsem. "Zato mám mírný otřes
mozku, a taky ještě musím jet vozem."
"Ano, to je pravda." Přece jen trošku změnila chování vůči
mně.
Sedl jsem si bez vyzvání. V minulosti jsem se mnohokrát
praštil do hlavy, ale tentokrát to bylo po tříleté pauze a díky
tomu jsem se z toho asi neuměl tak rychle oklepat.
Zklamaně se na mě podívala a šla si svléknout krásný,
blátem potřísněný plášť Měla na sobě zcela jednoduché šaty,
jaké si mohou dovolit jen velmi zámožní; postava, která se v
těch šatech skrývala, byla k nezaplacení. Mlčky zaznamenala
můj tichý obdiv a přijala ho jako samozřejmou zdvořilost.
"Tak teď poslyšte: o tom, co se dnes odpoledne stalo, jste
zatím neřekl jediné slovo. Já bych ale od vás ráda slyšela, co
myslíte, o co vlastně těm dvěma chlapům mohlo jít?"
Napil jsem se vody s bublinkami a zavrtěl hlavu.
"Nemám tušení."
"Přece vás muselo něco napadnout," namítla.
"Ne…" Na chvíli jsem se odmlčel. "Řekla jste někomu, že
jedete na dražbu do Ascotu? Zmínila jste se někomu o mně?
Nebo o Hears Pullerovi?"
"Moment," zarazila mě, "Šli přece po vás, ne po mně."
"Jak to víte?"
"No… přece to vaše rameno."
"Váš kůň."
Neklidně přešla po místnosti, hodila kabát přes židli a zase
se vrátila. Elegantní vysoké boty měla na okrajích mokré a
zablácené, na světle béžovém koberci se divně vyjímaly.
"Mluvila jsem o tom se třemi lidmi," řekla. "Nejdříve s Pauli
Teksou."
Přikývl jsem. Pauli Teksa byl náš společný známý, Američan,
který mě Kerry Sandersové doporučil.
"Pauli řekl, že jste poctivý obchodník s koňmi, a těch prý je
jak šafránu."
"Děkuji." Zamyslela se.
"Pak jsem o tom mluvila se svým kadeřníkem."
"To je kdo?"
"Kadeřník tady z hotelu."
"Ach tak."
"Pak ještě včera u oběda, z Madge… tedy s lady
Roscommonovou, to je moje přítelkyně."
Usadila se proti mně do modrobíle čalouněného křesílka.
11
and white chintz cover. A large gin and French had brought
sharp colour to her cheeks and a lessening in her slightly
dictatorial manner. I had the impression that for the first time
she was considering me as a man instead of as an employee
who had fallen down (more or less literally) on the job.
"Do you want to take your coat off?" she asked.
"I can't stay," I said.
"Well then… Do you want more of that goddam water?"
"Please."
She refilled my glass, brought it back, and sat down.
"Don't you ever drink?" she said.
"Not often."
"Alcoholic?" she said sympathetically.
I thought it odd of her to ask such a personal question, but I
smiled, and said, "No."
Díky skleničce džinu jí zrůžověly tváře a začala se také chovat
trochu méně diktátorsky. Měl jsem pocit, že mě poprvé začala
vnímat jako muže, a ne jen jako zjednaného člověka, který
více méně ve své práci selhal, úkol nesplnil.
She raised her eyebrows. "Nearly all the non-drinkers I
know are reformed alcoholics."
"I admire them." I said. "But no. I was hooked on Coke at
six. Never graduated."
Nadzdvihla obočí: "Skoro všichni abstinenti, které znám,
jsou bývalí alkoholici."
"Mají můj obdiv," řekl jsem, "ale já k nim nepatřím. Já se v
šesti letech naučil pít kokakolu a od té doby jsem se dál
nedostal."
"Aha." Rázem jsem ji přestal zajímat. "Pracuji u nás doma
ve výboru jedné soukromé léčebny," dodala. "Vysoušíte
alkoholiky?"
Moje vtipkování se jí nelíbilo. "Snažíme se pomáhat lidem,
kteří mají určité problémy."
"Úspěšně?" Vzdychla. "V některých případech ano."
Vstal jsem. "Všechny bitvy člověk vyhrát nemůže." Odložil
jsem prázdnou skleničku na servírovací stolek a vykročil ke
dveřím. "Dáte mi vědět, kdybyste sehnal jiného koně?"
Přikývl jsem.
"A kdyby vás něco napadlo, pokud jde o ty dva chlapy?"
"Ano."
Pomalu jsem dojel domů a dal vůz do garáže na dvoře. V
boxech neklidně, s němou výčitkou přešlapovali tři dostihoví
koně; zpozdil jsem se o dvě hodiny a oni ještě nedostali
večerní krmení. Byli u mě ustájeni jen přechodně, čekali na
leteckou přepravu k zahraničním kupcům, nepatřili mi tedy,
ale nepochybně jsem za ně zodpovídal.
Trochu jsem si s nimi popovídal a pohladil je po hubě. Pak
jsem jim poklidil, přinesl krmení, čerstvou vodu a hodil jsem
přes každého přikrývku, protože v říjnu už je v noci chladno.
Unavený, s bolavou hlavou jsem pak konečně šel do domu.
Neměl jsem ženu, která by mě očekávala s úsměvem a
teplou večeří. Zato jsem měl bratra.
Jeho vůz stál v garáži, když jsem přijel, ale v domě nebylo
nikde světlo. Šel jsem do kuchyně, rozsvítil a umyl si ruce ve
dřezu pod tekoucí teplou vodou. Jak by bylo krásné, kdybych
mohl předat svoje problémy, pokud jde o alkoholismus paní
Kerry Sandersové a jejímu dobročinnému podniku.
"Oh." She seemed to lose interest in me. She said, "I am on
the committee of a private hospital back home." "Which dries
out drunks?"
She didn't care for the bluntness. "We treat people with a
problem. Yes."
"Successfully?" She sighed. "Some."
I stood up. "You can't win them all." I put the empty glass
on a side-table and went ahead of her to the door, "You'll let
me know if you find another horse?" she said.
I nodded.
"And if you have any thoughts about those two men?"
"Yes."
I drove slowly home and put the car in the garage in the
stable yard. The three racehorses there moved around restlessly in their boxes, mutely complaining because I was two
hours late with their evening feed. They were horses in transit, waiting to be shipped by air to foreign buyers, not my
horses but very much my responsibility.
I talked to them and fondled their muzzles, and straightened their boxes and gave them food and water and rugs
against the October night, and finally, tiredly, took my own
throbbing head into the house.
There was no wife there waiting with a smiling face and a
hot tempting dinner. There was, however, my brother.
His car was in the garage next to mine, and there were no
lights anywhere in the house. I walked into the kitchen,
flicked the switch, washed my hands under the hot tap in the
sink, and wished with all my heart that I could off-load my
drinking problem on to Kerry Sanders and her do-good hospital.
He was in the dark sitting-room, snoring. Light revealed him
lying face down on the sofa with the empty Scotch bottle on
the carpet near his dangling hand.
He didn't drink often. He tried very hard, and he was mostly
the reason I stayed off it, because if I came home with alcohol on my breath he would smell it across the room, and it
made him restless. It was no hardship for me, just a social
nuisance, as Kerry Sanders was by no means alone in concluding that non-drinkers were ex-alcoholics. One had to
drink to prove one wasn't, like natural bachelors making an
effort with girls.
We were not twins, though much alike.
an inch shorter, better looking and not
mistaken us for each other continually
young, but less so now at thirty-four and
He was a year older,
so dark. People had
when we had been
thirty-five.
I picked up the empty bottle and took it out to the dustbin.
Then I cooked some scrambled eggs and sat down at the
kitchen table to eat, and over coffee and aspirin and a sore
head put up a reasonable fight against depression.
"Nechcete si sundat kabát?" zeptala se.
"Já už budu muset jít."
"No, tak tedy… chcete ještě trochu té vaší ničemné vody?"
"Prosil bych."
Nalila skleničku, donesla mi ji a sedla si.
"Vy vůbec nepijete?"
"Jen vzácně."
"Nejste vyléčený alkoholik?" zeptala se soucitně.
Připadalo mi zvláštní, že se mě ptá na něco tak ryze
soukromého. Usmál jsem se a odpověděl, že ne.
V obývacím pokoji byla tma a ozývalo se odtamtud
pochrupování. Když jsem rozsvítil, viděl jsem, že leží na břiše
na gauči, ruku měl spuštěnou na zem a vedle ní na koberci
prázdnou láhev skotské.
Nepil příliš často. Skutečně se snažil vydržet bez pití a já byl
více méně abstinent hlavně kvůli němu. Jakmile bych přišel
domů a měl v sobě jen trochu alkoholu, okamžitě by to na
dálku ucítil a začal by být nesvůj. Mně to žádné potíže
nedělalo, jen snad ve společnosti. Mnoho lidí uvažovalo
přesně tak jako Kerry Sandersová, mysleli si, že když je
člověk abstinent, musí být určitě vyléčený alkoholik. Občas
jsem se musel trochu napít jen proto, abych dokázal, že to u
mne neplatí (jako když se staří mládenci tu a tam ukážou s
nějakou ženskou, aby je nikdo nepodezříval bůhví z čeho).
Nebyli jsme sice dvojčata, ale byli jsme si velmi podobní. On
byl o rok starší, o dva centimetry menší, o něco hezčí a měl o
něco světlejší vlasy. Když jsme byli mladší, lidé si nás běžně
pletli; teď když mně bylo třicet čtyři a jemu třicet pět, už se
to tak často nestávalo.
Sebral jsem prázdnou láhev a odnesl ji do smetí. Pak jsem si
v kuchyni udělal míchaná vajíčka a sedl si s talířem ke stolu.
Pak jsem si dal ještě kávu a jeden aspirin. Hlava mě bolela,
ale snažil jsem se statečně, abych nepropadl depresi.
12
There was much to be thankful for. I owned outright the
house and stable yard and ten acres of paddocks, and after
two years' slog I was beginning to make it as an agent. On
the debit side I had a busted marriage, a brother who lived
off my earnings because he couldn't keep a job, and a feeling
that Frizzy Hair was only the tip of an iceberg.
I fetched a pen and a sheet of paper and wrote three
names.
Pauli Teksa.
Hairdresser.
Lady Roscommon (Madge).
None looked a winner in the villainy stakes.
For good measure I added Kerry Sanders, Nicol Brevett,
Constantine Brevett and two smiley thugs. Shake that lot
together and what did we get? A right little ambush by someone who knew my weakest spot.
I spent the evening trying by telephone to find a replacement for Hearse Puller. Not easy. Trainers with horses the
owners might sell were not keen to lose them from their
yards, and I could give no guarantee that Nicol Brevett would
leave his horse with its present trainer. Bound by Kerry Sanders, I could not even mention his name.
I reread the Ascot Sale catalogue for the following day but
there was still nothing suitable, and finally with a sigh offered
my custom to a bloodstock dealer called Ronnie North, who
said he knew of a possible horse which he could get if I would
play ball.
"How much?" I said.
"Five hundred."
He meant that he would sell me the horse for a price. I
would then charge Kerry Sanders five hundred pounds more…
and hand the five hundred over to North.
"Too much," I said. "If you get me a good one for two thousand I'll give you a hundred."
"Nuts,"
"A hundred and fifty."
I knew he would probably acquire the horse for maybe fifteen hundred pounds, and sell it to me for double: he always
considered he had wasted his time if he made less than 100
per cent profit. Squeezing a large chunk more from my client
was just icing on the cake.
"And," I said, "before we go any further, I want to know
about it."
"Do me a favour."
He was afraid that if I knew who owned the horse I would
go direct to the source, and cut him out altogether. I wouldn't
have done that, but he would, and he judged me by himself.
I said, "If you buy it and I don't like it, I won't take it."
"It's what you want," he said. "You can trust me."
I could perhaps trust his judgement of a horse, though that
was absolutely all. If the horse hadn't been for Nicol Brevett I
might have taken a chance and bought blind, but in this case
I could not afford to.
"I have to OK it first."
"Then no deal," he said succinctly and disconnected.
I chewed the end of my pencil and thought about the bloodstock jungle which I had entered with such innocence two
years earlier. It had been naive to imagine that all it took to
be a bloodstock agent was a thorough knowledge of horses,
an intimate relationship with the stud book, hundreds of acquaintances in the racing industry and a reasonable head for
business. Initial surprise at the fiddles I saw all around me
had long since passed from revulsion to cynicism, and I had
grown a thick skin of self-preservation. I thought that sometimes it was difficult to perceive the honest course, and more
difficult still to stick to it, when what I saw as dishonesty was
so much the general climate.
Nebyl jsem na tom přece tak špatně, to jsem musel uznat.
Patřil mi bez výhrady celý dům, stáje a přilehlé pozemky s
výběhy. Po dvouletém snažení jsem už začínal mít v práci
úspěchy, získával jsem jméno. Pokud jde o stinné stránky:
měl jsem za sebou jedno neúspěšné manželství a vedle sebe
bratra, kterého jsem musel živit, protože nevydržel v žádném
zaměstnání. Teď ještě k tomu přibyl nepříjemný pocit, že
kudrnáč představuje jen vyčnívající špičku ledovce, skrytého
v temných vodách.
Donesl jsem si pero a kus papíru a napsal jsem tři jména:
Pauli Teksa.
Kadeřník.
Lady Roscommonová (Madge).
Nikdo z nich se mi na roli zloducha nezdál.
Pro pořádek jsem tam ještě připsal Kerry Sandersovou,
Nicola Brevetta a Constantina Brevetta a ty dva usměvavé
násilníky. Kdyby ta jména člověk zamíchal, co by našel? Jen
to, že ti, kteří nás přepadli, věděli, co je moje velká slabina.
Celý večer jsem protelefonoval, snažil jsem se najít náhradu
za Hears Pullera. Nebylo to snadné. Trenéři, kteří měli ve
stájích koně, jež by jejich majitelé byli ochotni prodat, nestáli
samozřejmě o takový prodej, po kterém by koně ze stájí
ztratili, a já nemohl nikomu zaručit, že Nicol Brevett nechá
koně u dosavadního trenéra, nemohl jsem dokonce ani
vyzradit Nicolovo jméno, protože jsem to paní Sandersové
slíbil.
Znovu jsem si přečetl ascotský dražební program pro příští
den, ale nic vhodného jsem tam nenašel. Nakonec jsem se s
povzdechem odhodlal zavolat obchodníkovi s koňmi, který se
jmenuje Ronnie North. Řekl, že by o něčem možná věděl,
kdybych mu šel na ruku.
"Kolik?" zeptal jsem se.
"Pět stovek."
To znamenalo, že mi koně prodá za určitou částku, ke které
musím pro Kerry Sandersovou připočítat ještě pět set… a těch
pět set odevzdám Northovi.
"To je moc. Jestli mi ale seženeš něco slušného, tak za dva
tisíce, přidám ti sto."
"S tím se jdi vycpat."
"Tak tedy sto padesát."
Tušil jsem, že za koně nejspíš zaplatí třeba patnáct set a
mně ho prodá za dvojnásobek. Jakoukoliv transakci, na které
nevydělal aspoň sto procent, pokládal za zbytečné maření
času. Těch pár stovek navíc, které ještě k tomu vymáčkne z
mého klienta, povaloval za příjemné cukrátko.
"Taky bych rád o tom koni něco slyšel, než se do toho
pustím."
"Snad mi věříš, ne?"
Měl strach, že bych se mohl obrátit přímo na současného
majitele, kdybych se dozvěděl, kdo to je. Já bych to neudělal,
ale on v mé situaci určitě ano. Podle sebe soudím tebe.
"Jestli se mi nebude zdát, když ho pro mě koupíš, tak ho
nevezmu."
"Může mi věřit, je to skutečně přesně to, co hledáš."
Ano, pokud šlo o posouzení koně, mohl jsem mu věřit, jinak
ale vůbec ne. Kdyby ten kůň nebyl právě pro Nicola Brevetta,
byl bych ho možná koupil naslepo, v daném případě jsem to
ale nemohl riskovat.
"Ne, musím vědět předem, o jakého koně se jedná!"
"Tak to se nedohodneme," řekl suše a zavěsil.
Okusoval jsem konec tužky a uvažoval o obchodu s koňmi.
Byla to džungle, do které jsem v naprosté nevědomosti
poprvé vkročil před dvěma lety. Tehdy jsem si naivně
představoval, že dokonalá znalost koní, znalost plemenné
knihy a bohaté styky v dostihovém světě stačí člověku k
tomu, aby se mohl stát dobrým komisionářem, obchodníkem
s koňmi, pokud měl také základní znalosti z účetnictví.
Počáteční úžas nad různými fintami a švindly už ze mne
vyprchal, hluboké pohoršení vystřídal určitý cynismus,
narostla mi tvrdší kůže, z pudu sebezáchovy jsem si ji musel
vypěstovat. Občas bylo obtížné najít poctivou cestu, někdy
bylo ještě obtížnější na ní setrvat, když člověk všude kolem
sebe viděl a cítil tolik nepoctivosti.
13
I understood, after two years, that dishonesty was much a
matter of opinion. There were no absolutes. A deal I thought
scandalous might seem eminently reasonable to others.
Ronnie North saw nothing wrong at all in milking the market
for every possible penny: and moreover he was likeable to
meet.
The telephone rang. I picked up the receiver.
"Jonah?"
He was back, as I'd thought he might be.
"The horse is River God. You have it for three thousand five
hundred with five hundred on top."
"I'll call you back."
I looked up the River God form and consulted a jockey
who'd ridden it a few times, and finally dialled Ronnie North.
"All right," I said. "Subject to a vet's report, River God will
do well."
He said with elaborate resignation, "Told you, you can trust
me."
"Yeah. I'll give you two thousand five hundred."
"Three thousand," he said. "And that's rock bottom. With
five hundred to come."
"One fifty," I said positively, and compromised at a hundred
more.
River God, my jockey friend had said, belonged to a farmer
in Devon who had bought it unbroken at three years old as a
point-to-point prospect for his son. Between them they'd
done a poor job of the breaking and now the son couldn't
control the result.
"He's a ride for a pro," said my informant, "but he's quite
fast and a natural jumper, and they haven't managed to cock
that up."
I stood up, stretched, and as it was by then half past ten,
decided to tell Kerry Sanders in the morning. The room I used
as an office, lined with bookshelves and fitted cupboards, was
half functional, half sitting-room, and mostly what I thought
of as home. It had a lightish brown carpet, red woollen curtains and leather arm- chairs, and one big window which
looked out to the stable yard. When I had tidied away the
books and papers I'd been using I switched off the powerful
desk lamp and stood by the window, looking out from darkness to moonlight.
Everything was quiet out there, the three lodgers patiently
waiting for their aeroplane from Gatwick Airport five miles
down the road. They should have been gone a week since and
the overseas customers were sending irritable cables, but the
shipping agents muttered on about unavoidable delays and
kept saying the day after tomorrow.
"The day after tomorrow never comes," I said, but they didn't think it funny.
I used the yard as a staging post and seldom kept horses
there more than a night or two. They were a tie, because I
looked after them myself, and I did that because until recently I had not been earning enough to think of employing
anyone else.
In my first year in the business I had negotiated fifty sales,
and in my second ninety-three, and during the past three
months I had been almost constantly busy. Given a bit of
luck, I thought, like, say, buying a Derby winner for five thousand as a yearling… just some such impossible bit of luck… I
might yet achieve tax problems.
I left the office and went to the sitting-room. My brother
Crispin was still where I'd left him, face down, snoring, spark
out. I fetched a rug and draped it over him, knowing he
wouldn't wake for hours, and that when he did he would be in
his usual violent hangover temper, spewing out his bitter
resentments like untreated effluent.
We had been orphaned when I was sixteen and he seventeen, first by a riding accident which killed our mother, and
Po dvou letech jsem pochopil, že hranice poctivosti je
značně subjektivní. Absolutní, dané hodnoty neexistují.
Transakce, která se mně zdála trestuhodná, mohla jiným
připadat zcela normální a rozumná. Pro Ronnieho Northa bylo
zcela přirozené, že se člověk má snažit z kšeftu vyždímat, co
může; ostatně, Ronnie byl docela milý a příjemný.
Zazvonil telefon. Zdvihl jsem sluchátko.
"Jonas?"
Volal mi. Doufal jsem, že se ozve.
"Kůň se jmenuje River God. Můžeš ho dostat za tři tisíce pět
set, když ještě pět stovek přihodíš."
"Já ti za chvilku zavolám."
Vyhledal jsem si River Goda v příslušných knížkách a poradil
jsem se telefonicky s jedním žokejem, který ho několikrát jel.
Pak jsem znovu vytočil Ronnieho Northa.
"Tak dobře, jestli mi veterinář potvrdí, že je v pořádku, tak
toho koně beru."
Nasadil tón ovládané trpělivosti: "Vždyť jsem ti to říkal, říkal
jsem ti, že se na mě můžeš spolehnout."
"Dobře. Dám ti za něho dva tisíce pět set."
"Tři tisíce, níž už nejdu. A pět stovek navrch."
"Sto padesát navrch," řekl jsem rozhodně. Nakonec jsem ale
ještě stovku musel přidat.
Od svého přítele žokeje jsem se předtím dozvěděl, že River
God patří jednomu farmáři v Devonu, který ho koupil
neobsednutého ve třech letech pro svého syna na
pointtopoint. Příliš zdařile ho neobsedali a farmářův syn v
současné době nedokázal koně zvládnout.
"Je to kůň pro profesionála," řekl můj přítel, "je rychlý a
skákat umí. Naštěstí ho nezkazili úplně."
Vstal jsem, protáhl se, a protože už mezitím bylo půl
jedenácté, rozhodl jsem se, že Kerry Sandersové zavolám až
ráno. Místnost, ve které jsem žil a úřadoval, vypadala napůl
jako kancelář, napůl jako obývací pokoj. Kolem dokola stály
stěny z polic na knihy a z vestavěných skříní, které jsem si
dal dělat na zakázku, pak tam byla kožená křesla, na zemi
světle hnědý koberec, a na jediném velkém okně, z kterého
bylo vidět na dvůr, visely červené vlněné záclony. Uklidil jsem
knihy, šanony a různá lejstra, která jsem předtím potřeboval,
a zhasil jsem ostré svitlo na psacím stole. Šel jsem k oknu a
zahleděl jsem se ze tmy do měsíčního světla.
Venku bylo ticho a klid. Moji tři nocležníci trpělivě čekali na
svoje letadlo z gatwickského letitě, které od nás bylo jen osm
kilometrů daleko. Koně měli odletět už před týdnem a moji
zahraniční kupci mě zasypávali podrážděnými telegramy. Lide
z dopravní agentury se vymlouvali na technické potíže a stále
slibovali, že prý pozítří.
Poznamenal jsem, že takový den jako pozítří asi vůbec
neexistuje, ale jim to vůbec nepřipadalo vtipné.
Měl jsem stáje jen pro přechodné ustájení a zřídkakdy jsem
u sebe nechával koně déle než tak jednu nebo dvě noci.
Kdykoliv jsem tam koně měl, byl jsem příliš vázaný, protože
jsem si donedávna nevydělal tolik, abych si mohl dovolit
někoho zjednat.
Když jsem pracoval v oboru první rok, zprostředkoval jsem
celkem padesát koupí, druhý rok devadesát tři, a během
posledních několika měsíců jsem si už vůbec nemohl stěžovat
na nedostatek práce. Kdyby mě tak potkalo štěstí… kdyby se
mi třeba podařilo koupit lacino budoucího vítěze Derby, tak za
tisíc,
jako
ročka…
kdyby
mě
takové
naprosto
nepravděpodobné štěstí potkalo… možná že bych pak dokonce
začal mít starosti s daněmi z příjmů, a to by bylo co říct!
Odešel jsem z kanceláře do obývacího pokoje. Našel jsem
tam svého bratra Crispina, přesně v téže pozici, ve které jsem
ho tam předtím opustil. Ležel na břiše na gauči, pochrupoval
a nevěděl o světě. Přehodil jsem přes něho pléd, bylo mi
jasné, že potrvá ještě několik hodin, než se vzbudí, a že pak
bude mít kocovinu, mizernou náladu, bude vzteklý a bude
kolem sebe plivat svoje všeobecné znechucení jako jedovaté
sliny.
Osiřeli jsme, když jemu bylo sedmnáct a mně šestnáct.
Maminka zemřela po pádu z koně a tatínka potom za tři
14
then three months later by a blood clot in Father. Abruptly,
almost from one week to the next, our lives changed to the
roots. We had been brought up in comfort in a house in the
country, with horses to ride and a cook and gardener and
stablemen to do the work. We went to expensive boarding
schools and thought it natural, and holidayed on grouse
moors in Scotland.
The glitter had by no means been founded on gold. Solicitors gravely told us that our parent had mortgaged all he
possessed, had borrowed on his life assurance, had sold the
family treasures and was only a Degas sketch away from
bankruptcy. He had, it appeared, been living on the brink of
disaster for several years, always finding a last-minute goody
to send to Sotheby's. When his debts had been paid and
house, horses, cook, gardener, stablemen and all had vanished into limbo, Crispin and I, without close relatives, were
left with no home to go to and precisely one hundred and
forty-three pounds each.
The school had been understanding but not to the point of
keeping us without fees. We had finished the Easter term, but
that was that.
It had affected Crispin more than me. He had been aiming
for university and the law and could not bring himself to settle
for the generously offered Articles in the grave solicitor's
office. My more practical nature saved me from such torments. I faced prosaically the fact that from now on I would
need to work to eat, totted up my assets which proved to be
a thin body, good health and a certain facility on horseback,
and got myself a job as a stable lad.
Crispin had been furious with me but I'd been happy. I was
not academic. Stable life, after the confines of school, had
been a marvellous freedom. I never regretted what I'd lost.
I left him snoring and went upstairs to bed, thinking about
our different fates. Crispin had tried stock-broking and insurance and felt he had not been appreciated, and I, in becoming
a jockey, had found total fulfilment. I always reckoned I'd had
by far the best of it and didn't begrudge anything I could do
to compensate.
My bedroom, like the office, looked out to the yard, and except when it was freezing I slept with the window open. At
twelve-thirty I woke from the depths with the sudden instant
awareness of the subconscious hitting the alarm switch.
I lay tinglingly awake, listening at full stretch, not knowing
what I'd heard but sure that it was wrong.
Then unmistakably it came again. The scrape of a hoof on a
hard surface. The clop of horse shoes where they had no
business to be at that time of night.
I flung back the duvet and jumped to the window.
No movement down there in the moonlit yard. Just a yawning black oblong which should have been filled by a firmly
closed stable door.
I cursed with a sinking heart. The most valuable of my lodgers, all seventy thousand pounds' worth, was out loose on the
dangerous roads of Surrey.
CHAPTER THREE
He wasn't comprehensively insured, because his new owner
had jibbed at the high premium. He wasn't finally paid for,
because of a complicated currency transfer. I had had to
guarantee the money to the vendor when I didn't actually
have it, and if I didn't get that two-year-old back fast and
unscratched the financial hot waters would close over my
head. The foreign buyer was a ruthless man who would stop
his cheque if the horse were damaged and my own insurers
wouldn't pay up for anything less than death, and reluctantly
at that.
Sweater, jeans, boots went on at high speed and I ran
měsíce zabila mrtvice. Naše životy se do základu změnily
takřka ze dne na den. Vyrůstali jsme ve všem pohodlí, ve
velikém domě na venkově, měli jsme jezdecké koně, stájníky,
zahradníka a kuchařku. Chodili jsme do drahé soukromé
školy, přijímali jsme to s naprostou samozřejmostí, a o
prázdninách jsme jezdili střílet do Skotska.
Bohužel, všechen ten lesk neměl zlatý podklad. Náš
důstojný pan notář nám vážně oznámil, že otec zatížil dům a
vůbec vše, co vlastnil, velkou hypotékou, že si půjčil na svoji
životní pojistku a že prodal prakticky všechny rodinné
poklady. Jediný majetek, který ho dělil od naprostého
bankrotu, byla jedna Degasova skica. Ukázalo se, že otec žil
na pokraji finanční katastrofy už řadu let, kdy se mu prostě
vždy na poslední chvíli podařilo něco výhodně prodat ve
dražbě. Když jsme zaplatili všechny dluhy, dům, koně,
stájníci, zahradník i kuchařka zmizeli do nenávratna a Crispin
a já jsme zůstali sami, bez blízkých příbuzných, bez domova,
a až na sto čtyřicet tři libry na osobu také bez peněz.
Ve škole byli všichni plni pochopení, ale zase ne do té míry,
aby nás tam snad nechali zadarmo. Zůstali jsme tam do
velikonoc a tím to skončilo.
Pro Crispina to byla mnohem větší rána než pro mne. Chtěl
studovat na vysoké škole, na právnické fakultě, a nemohl se
odhodlat k tomu, aby přijal místo úředníka v pozůstalostním
oddělení notářství, které mu nabízel ten důstojný pan notář.
Já byl spíš pro praktický život a to mě zachránilo. Věcně jsem
se smířil se skutečností, že se od té chvíle musím sám nějak
uživit. Spočítal jsem, co mám a co můžu: jsem hubený a
naprosto zdravý, počínám si docela dobře v sedle. Tak jsem si
našel místo stájníka.
Crispin se na mě rozzuřil, ale já byl docela šťastný. Studium
pro mne nebylo. Po okolním vězení mně život ve stájích
připadal nádherný a svobodný. Nikdy jsem nelitoval toho, co
jsem ztratil.
Nechal jsem ho pochrupovat a odešel jsem nahoru si
lehnout. Přemýšlel jsem o tom, jak rozdílně se naše osudy
rozvíjely. Crispin to zkusil na burze a pak v pojišťovnictví, ale
zdálo se mu, že ho tam dost nedoceňují. Já jsem se stal
žokejem a našel jsem ideální životní náplň. Vždy se mi zdálo,
že ke mně byl osud mnohem štědřejší než k bratrovi, a proto
jsem také nikdy nezaváhal, když jsem měl možnost mu to
trochu vynahradit.
Pokud zrovna nemrzlo, spal jsem vždy při otevřeném okně.
Z ložnice, podobně jako z kanceláře, byla vyhlídka na dvůr. V
půl jedné v noci mě z hlubokého spánku probudil do naprosté
bdělosti poplašný signál, který má člověk v podvědomí.
Ležel jsem a napjatě poslouchal. Nevěděl jsem, co mě
vlastně probudilo, ale byl jsem přesvědčen, že to byl zvuk,
který věštil něco nedobrého.
Ano, zase se to ozvalo. Zaškrábání kopyta na tvrdé půdě.
Klapot koňských kopyt v místech, kde uprostřed noci neměl
žádný kůň co dělat.
Odhodil jsem deku a skočil k oknu.
Venku v měsíčním světle na dvoře se nic nepohnulo. Ale
tam, kde měly být pevně zavřené dveře stáje, zela černá díra.
Sevřel se mi žaludek. Tiše jsem klel. Nejcennější z mých
nocležníků, kůň, který měl hodnotu sedmdesáti tisíc liber, se
volně potuloval po nebezpečných silnicích Surrey.
3
Nebyl řádně pojištěný, protože jeho nový majitel neměl chuť
platit vysoké prémie. Také nebyl vlastně ještě zaplacený, díky
různým komplikacím s převodem valut. Musel jsem se
prodávajícímu za kupce zaručit, ačkoliv jsem příslušnou
částku samozřejmě vůbec neměl, a bylo mi jasné, že jestli to
dvouleté hříbě co nejdřív nenajdu a nepřivedu zdravé a bez
škrábnutí zpět, přiřítí se na mě neřešitelná finanční
katastrofa. Dotyčný zahraniční kupec byl tvrdý člověk, určitě
by neváhal a nechal by zastavit proplacení šeku, kdyby na
koni cokoliv našel, a moje pojišťovna byla připravena hradit
mi škodu jen v případě úhynu koně, a to ještě neochotně.
Bleskově jsem si natáhl svetr, džíny a vysoké boty, seběhl
15
downstairs fumbling to do up the buckles of the strap which
anchored my shoulder. In the sitting-room Crispin still
snored. I shook him, calling his name. No response. The stupor persisted.
I stopped in the office to telephone the local police.
"If anyone reports a horse in their back garden, it's mine."
"Very good," said a voice. "Saves time to know."
Out in the yard there was no sound. The two-year-old had
been already on the road when I woke, because it was metal
on tarmac I'd heard, not the soft familiar scrunch on weedy
gravel.
No sound on the road. It lay empty in the moonlight for as
far as I could see.
He could be peacefully grazing the verge a few yards beyond my sight.
He could be halfway to the express line of the electric railway or on the dual carriageway to Brighton or on the main
runway at the airport.
He could be crashing down rabbit holes in the local scrubby
woodland.
I sweated in the cold night air. Seventy thousand bloody
pounds I didn't have and couldn't raise.
Looking for a loose horse at night by car had high built-infailure factors. One couldn't hear his movements and with his
dark coat one could hit him as soon as see him. One could
startle him into panic, into crashing through a fence, tearing
himself on barbed wire, skidding to his knees, damaging beyond repair the slender bones and tendons of his legs.
I hurried back through the yard, picked up a bridle and a
halter from the tackroom, and ran on out to the nearest paddock. There somewhere in the dim dappled light was the
pensioned-off steeplechaser I used as a hack. Dozing on his
feet and dreaming of long-past Gold Cups.
Climbing the rails I whistled to him in a trill through my
teeth, the sound he responded to when he felt like it.
"Come on, boy," I called. "Come here you bugger, for God's
sweet sake." Come. Just come. But the field looked empty.
I whistled again, despairing.
He ambled over with all the urgency of a museum. Sniffed
at my fingers. Resignedly allowed me to put on his bridle.
Even stood moderately still when I led him to the gate and
used it as usual as a mounting block. Jogging on his bare
back, I trotted him through the yard, and at the gate let him
choose his own direction.
Left lay the main roads and right the woods. He chose the
right, but as I urged him on I wondered if he had gone that
way because I subconsciously wanted it. Horses, highly telepathic, needed little steering.
If the two-year-old were in the woods he wasn't under the
wheels of a twenty-ton lorry. If he were in the woods he could
be calmly eating leaves from the branches and not sticking
his feet down rabbit holes… After half a mile, where the narrow road began to wind upward and the tangle of beech and
bramble and evergreen grew thicker, I reined in my 'chaser,
stood him still, and listened.
Nothing. Only the faint sound of moving air, hardly as much
as a rustle. My mount waited, uninterested and unexcited. He
would have known if the two-year-old had been near. He was
telling me indirectly that he wasn't.
I went back, trotting him fast on the softer verge. Past the
stable gate, where he wanted to turn in. Down the road to the
village and across the moonlit green.
I tried to comfort myself with the thought that horses didn't
usually go far when they got loose from their stable. Only as
far as the nearest succulent grass. They wandered and
stopped, wandered and stopped, and only if something frightened them would they decamp at a gallop. The trouble was
they were so easily frightened.
po schodech a cestou si ještě dopínal přezku na postroji,
který mi fixoval rameno. Crispin ještě stále spal v obývacím
pokoji. Zatřásl jsem jím a zavolal na něho. Nereagoval, byl
úplně tuhý.
Ještě jsem zaběhl do kanceláře zatelefonovat na policii.
"Kdyby vám prosím někdo náhodou hlásil nález koně, tak je
můj."
"Děkujeme, to neškodí vědět, ušetří nám to čas."
Venku na dvoře bylo úplné ticho. Hříbě muselo být už na
silnici, když jsem se vzbudil, protože to, co jsem předtím
zaslechl, bylo klapání kovu o betonovou vozovku, a ne známé
skřípání kopyt na štěrku prorostlém travou.
Silnice byla také tichá a prázdná, až kam jsem na ni v
měsíčním světle viděl.
Možná že se kůň pase někde na kraji silnice, kam ve tmě
nedohlédnu.
Možná také, že už je v půli cesty k elektrické rychlodráze,
nebo k brightonské dálnici, nebo k přistávacím plochám
letiště.
Možná si právě v místním lesíku láme nohy v králičích
norách.
Tu noc bylo chladno, ale já byl celý zpocený. Těch
zatracených sedmdesát tisíc jsem samozřejmě neměl, ani
jsem je žádným způsobem nemohl dát dohromady.
Hledat v noci autem zaběhlého koně není zrovna to nejlepší.
Ve voze člověk zvíře nezaslechne, a když má kůň tmavou
srst, může se stát, že do něho člověk ve tmě vrazí dřív, než
ho zahlédne. Člověk může koně vylekat, takže se pak
bezhlavě řítí do plotu, může se potrhat o ostnatý drát, může
upadnout, může si poškodit křehké kosti a zničit tlachy.
Spěchal jsem přes dvůr do skladu pro uzdu a otěže a pak
jsem běžel k nejbližšímu výběhu. Kdesi na tom tmavém
prostranství musel být můj starý, vysloužilý steepler, s nímž
jsem občas jezdil. Spal ve stoje a asi se mu zdálo o velikých
dostizích, ve kterých kdysi vítězil.
Přelezl jsem ohradu a zapískal na zuby. Na tenhle signál
většinou přišel, když se mu chtělo.
"Tak pojď, kamaráde, dělej, pojď, ty srábku, proboha
neflákej se!" Hlavně dělej, pojď rychle. Prostranství se zdálo
být pusté a prázdné.
Znovu jsem zapískal. Začínal jsem být zoufalý.
Přišoural se rychlostí, kterou by tak asi vyvinul v případě
potřeby balvan. Očichal mi prsty. Pak mi odevzdaně dovolil,
abych mu dal uzdu. Dokonce mi taky celkem klidně postál,
když jsem ho dovedl k brance, ze které jsem se na něho
obvykle vyšplhal. Natřásal jsem se na jeho neosedlaném
hřbetě. Klusem jsme přejeli dvůr. Za branou jsem ho nechal,
ať zahne, kam chce.
Vlevo vedla cesta směrem k hlavní silnici, vpravo do lesa.
Rozhodl se, že půjde doprava. Když jsem ho pobídl k
rychlejšímu kroku, napadlo mě, že si tu cestu vybral proto, že
cítil, jak si to podvědomě přeji. Koně umějí číst myšlenky a
člověk je ani nemusí dirigovat.
Jestli je to hříbě v lesích, mohu se utěšovat tím, že právě
nevbíhá pod nějaký náklaďák. Jestli je v lesích, tak možná
právě pokojně ukusuje listí z nízkých větví, možná že si vůbec
neláme nohy v králičích norách… Když jsme ujeli asi tak půl
míle, cesta začala stoupat prudce do kopce, nízký jehličnatý a
trnitý podrost zhoustl. Zatáhl jsem svého steeplera, zůstali
jsme stát a já se zaposlouchal do tmy.
Nikde nic. Vanul jen sotva znatelný větřík, listí se skoro ani
nepohnulo. Můj kůň trpělivě čekal, nebyl vůbec neklidný,
nudil se. Kdyby hříbě bylo někde nablízku, určitě by to vycítil,
dával mi vlastně nepřímo vědět, že tam nikde není.
Vraceli jsme se klusem po měkké krajnici. Když jsme míjeli
naše vrata, byl by tam rád zahnul, ale jeli jsme podle silnice
dál, až ke vsi a pak přes obecní louku, zaplavenou měsíčním
světlem.
V duchu jsem se utěšoval tím, že se koně přece nikdy
nezatoulají daleko, když se jim zdaří utéci ze stájí. Většinou
se zastaví u nejbližší dobré šťavnaté trávy. Pak se chvíli
pasou, o kousek poodejdou, zase se zastaví, zase popojdou.
Dají se do cvalu a prchají do neznáma, jen když je něco
vyleká. Koně se ale bohužel vylekají velmi snadno.
16
There was grass enough on the village green, but no twoyear-old. I stopped again on the far side, listening.
Nothing.
Worried and dry-mouthed I went on towards the junction
with the main road, where the village swept abruptly out into
the three-lane double highway of the A23.
How could I, I thought, how could I have been so stupid as
not to bolt the stable door. I couldn't remember not doing it,
but then I couldn't remember doing it either. It was one of
those routine actions one did automatically. I couldn't imagine
not flicking the bolt when I left the box. I'd been doing it all
my working life. I was not insured against my own negligence. How could I possibly… how could I ever… have been
stupid enough not to bolt that door?
Even after midnight there was too much traffic on the Brighton road. Definitely not a place for horses.
I reined in again, and almost immediately my 'chaser lifted
his head, pricked his ears, and whinnied. He twisted to the
right, towards the oncoming headlights, and whinnied again.
Somewhere out of sight he could hear or sense another
horse, and not for the first time I envied that extra-human
perception.
Hurrying, I set off southwards along the green edge, hoping
against hope that it was the right horse ahead and not a layby full of gypsy ponies.
In the distance there was suddenly a horrific screech of
tyres, some wildly scything headlights, a sickening bang and
a crash of breaking glass.
My mount let out a whinny that was more a shriek. His rider
felt sick.
Oh God, I thought. Oh dear God.
I slowed to a walk and found I was trembling. There were
shouts ahead and cars pulling up, and I rubbed my hand over
my face and wished I didn't have to face the next bit. Not the
next hour, the next day or the next year.
Then, unbelievably, a shape detached itself from the jumble
of light and dark ahead. A shape moving very fast, straight
towards me, and clattering.
Hooves drummed on the hard surface with the abandon of
hysteria. The two-year-old raced past at a forty-mile-an-hour
full-stretched gallop, going as if the Triple Crown depended on
it.
Swamped with relief that at least he was still undamaged,
and blotting out fears for the car which had crashed, I swung
my 'chaser round and set off in pursuit.
It was an unequal contest: an ageing jumper against a hotblooded sprinter. But my anxiety was spur enough for my
mount. He was infected by it and aroused, and achieved a
pace that was madness on that sort of surface.
The two-year-old, sensing us behind him, could have taken
up the challenge and raced harder, but in fact he seemed to
be reassured, not galvanized by the approach of another
horse, and although he showed no sign of stopping he allowed me gradually to move alongside.
I came up on his outside, with him on my left. He had worn
no headcollar in the stable and although I had brought a
halter it would have taken a circus stunt man to put it on at
such a gallop, let alone an unfit ex-jockey with three fused
vertebrae and a shoulder which came apart with one good
tug.
We were nearly back to the fork in the village. Straight
ahead lay a major roundabout with crossing traffic, and the
thought of causing a second accident was too appalling.
Whatever the risk to the two-year-old, he had simply got to
be directed into the village.
I squeezed my 'chaser to the left until my leg was brushing
the younger horse's straining side, and I kicked my toe gently
into his ribs. I did it three or four times to give him the message, and then when we came to the fork kicked him most
insistently and pulled my own mount quite sharply onto him,
leaning to the left.
Na obecní louce bylo sice trávy víc než dost, ale hříbě žádné.
Na konci louky jsem se znovu zastavil a poslouchal.
Nic.
Jel jsem ke křižovatce s hlavní silnicí celý ustaraný, v ústech
sucho. U křižovatky, na kraji státní silnice A23, vesnice
končila.
Jak jsem jenom mohl být takový pitomec, jak jen se mi
mohlo stát, že jsem pořádně nezastrčil závoru u stáje!
Nepamatoval jsem si, že bych ji byl zavíral, ale také jsem si
nepamatoval, že by byla zůstala otevřená. Byl to úkon, který
člověk dělá bez přemýšlení, automaticky. Zavíral jsem závory
u stájí v okamžiku, kdy jsem poprvé šel do práce. Proti vlastní
nedbalosti jsem pojištěný nebyl. Jak jsem jen mohl… jak se
mohlo stát… co jsem to za pitomce, že jsem tu závoru
nezavřel!
Přestože už přešla půlnoc, na brightonské silnici byl stále
velký provoz, určitě ne bezpečno pro koně.
Znovu jsem zůstal stát. Můj steepler zdvihl hlavu, vztyčil uši
a zaržál. Kdesi, kam já nedohlédl, cítil nebo tušil jiného koně.
Nebylo to poprvé, co jsem záviděl zvířatům jejich šestý smysl.
Rychle jsem ho pobídl na travnaté krajnici směrem na jih.
Zoufale jsem doufal, že tam najdeme koně, kterého hledáme,
a ne tábor Cikánů s poníky.
Kdesi před námi se najednou ozvalo zlověstné kvílení
pneumatik, pak se zakomíhaly kužele reflektorů a pak přisel
náraz a řinkot roztříštěného skla.
Můj kůň vyděšeně zařehtal, skoro jako by vykřikl. Mně se
dělalo nanic.
Ach pane bože, to ne, ach ne!
Zpomalili jsme do kroku a já se začal třást. Před námi se
ozýval křik, zastavovaly tam vozy. Přetřel jsem si rukou
obličej a zoufale bych si přál vyhnout se tomu, co mě čeká.
Chtěl bych se vyhnout nejbližší hodině, nejbližšímu dni,
nejbližšímu roku.
Bylo to neuvěřitelné, ale ze změti tmy a světel před námi se
náhle oddělil pohyblivý stín. Rychle se k nám blížil a dusal!
Kopyta zvonila o beton vozovky s hysterickou zběsilostí.
Dvouleté hříbě kolem nás prolétlo tryskem, rychlostí asi
sedmdesát kilometrů za hodinu, jako by běželo životní dostih.
Dělalo se mi mdlo úlevou, že je ještě celé a živé. Snažil
jsem se nemyslet na havarované auto, rychle jsem otočil
svého koně a pobídl ho k cvalu za uprchlíkem.
Byl to nerovný souboj: stárnoucí skokan závodil s
horkokrevným rovinářem. Můj strach ale vybičoval koně k
maximální rychlosti. Nakazil se mým vzrušením a letěl
tempem, které bylo na tak tvrdé půdě šílenstvím.
Hříbě nás tušilo za sebou, ale naštěstí se nenechalo
vyprovokovat k závodu, naopak, trochu se zklidnilo tím, že se
za ním objevil jiný kůň, nevylekalo se; nejevilo sice chuť
zůstat stát, ale nechalo se dohonit.
Přijel jsem k němu zprava, zůstalo mi po levici. Nemělo
ohlávku. Vzal jsem sice jednu s sebou, ale tu by mu za jízdy
možná nedokázal dát ani cirkusák, žokej, který dávno vyšel z
formy, měl ty špatné obratle a vypadávající rameno, ten by to
určitě dokázat nemohl.
Mezitím jsme se už blížili k odbočce do vesnice. Kousek před
námi byla velká křižovatka státních silnic s kruhovým
objezdem. Děsila mě představa, že by mohlo dojít k další
dopravní nehodě. I když to bylo spojeno se značným rizikem,
musel jsem za každou cenu hříbě přimět, aby zahnulo do
vesnice.
Stáčel jsem svého koně doleva, až jsem se začal dotýkat
nohou boku hříběte, pak jsem ho jemně kopl do žeber, pak
ještě tak třikrát, čtyřikrát, aby pochopilo, co od něho chci.
Když jsme dojeli až k odbočce, kopl jsem ho pořádně a
zatlačil ho svým koněm doleva.
17
The two-year-old veered into the fork without losing his balance and as positively as if he had been ridden. He fled ahead
again into the village, no doubt because once off the main
road I had instinctively slowed down. One couldn't take the
narrow bends flat out.
The two-year-old discovered it the hard way. He skidded
round the corner to the green, fought to keep his feet under
him, struck sparks from his scrabbling shoes, tripped over the
six-inch-high edge of the turf, and fell sprawling in a flurry of
legs. Dismounting and grabbing the 'chaser's reins I ran towards the prostrate heap. My knees felt wobbly. He couldn't,
I prayed, have torn a tendon here on the soft green grass,
with so much agonizing danger all behind him.
He couldn't.
He hadn't. He was winded. He lay for a while with his sides
heaving, and then he stood up.
I had put the halter on him while he was down, and now led
him and the 'chaser, one in each hand, along the lane to the
yard. Both of them steamed with sweat and blew down their
nostrils; and the hack, having been bridled, dropped foamy
saliva from his mouth; but neither of them walked lame.
The moonlight was calming, quiet and cool. In the yard I
hitched the 'chaser to a railing and led the two-year-old back
to his box, and realized there for the first time that he was no
longer wearing his rug. Somewhere on his escapade he had
rid himself of it. I fetched another and buckled it on. By rights
I should have walked him round for another half-hour to cool
him down, but I hadn't time. I went out, shut his door, and
slammed home the bolt, and simply could not understand
how I could have left it undone.
I backed the car out of the garage and drove through the
village and down the main road. There was a fan-crowd now
at the scene of the crash, and people waving torches to direct
the traffic. When I pulled on to the grass and stopped one of
the self-elected traffic directors told me to drive on, there
were enough onlookers already. I told him I lived near by and
perhaps could help, and left him to move along the next fellow.
Across in the north-bound lane also the traffic was on the
move, as the wreckage was all on the near side. With something like dread I crossed over and joined the group at the
heart of things. Car headlights threw them into sharp relief,
bright on one side, dark on the other. All men, all on their
feet. And one girl.
It was her car that was most smashed. One side of it
seemed to have hit the metal post of the advance signpost to
the village and the backside of it had been rammed by a dark
green Rover which stood askew across the roadway spilling
water from its dented radiator and frosty fragments from its
windscreen.
The owner of the Rover was stamping about in loquacious
fury, shouting about women drivers and that it was not his
fault.
The girl stood looking at the orange remains of an MGB GT
which had buried itself nose first into the ditch. She wore a
long dress of a soft floaty material, white with a delicate black
pattern and silver threads glittering in the lights. She had
silver shoes and silver-blond hair which hung straight to her
shoulders, and she was bleeding.
At first I was surprised that she was standing there alone,
that the masculine onlookers were not wrapping her in rugs,
binding up her wounds and generally behaving protectively,
but when I spoke to her I saw why. She was in icy command
of herself, as cool and silver as the moonlight. Despite the
oozing cut on her forehead and the smears she had made
trying to wipe it, despite the much heavier stain on her right
arm and the scarlet splashes down the front of the pretty
dress, she somehow repelled help. And she was not as young
as she looked at first sight.
"She cut right across me," the Rover driver was shouting.
"Swerved right across me. I didn't have a chance. She went
to sleep. That's what she did. And now she gives us all this
crap about a horse. I ask you. A horse! Swerved to avoid a
Hříbě vběhlo na odbočku jistě a bez zakolísání, jako by mělo
jezdce. Cválalo do vesnice a my jsme zůstali za ním. Asi jsem
instinktivně zpomalil, jakmile jsme opustili hlavní silnici; po
úzké, klikaté cestě není dobře cválat, co to dá.
Hříbě k téhle zkušenosti přišlo draho. Uklouzlo, když obíhalo
roh před loukou, snažilo se znovu získat rovnováhu, od kopyt
mu odletovaly jiskry, pak zakoplo o okraj trávníku, svalilo se
na zem a zoufale mlátilo nohama do vzduchu. Seskočil jsem a
s otěžemi svého steeplera v ruce jsem běžel k té hromádce
neštěstí. Třásla se mi kolena. Tiše jsem se modlil. Kéž tomu
koni nic není, kéž si na té měkké trávě neudělal nic se
šlachami, když už překonal tolik ošklivého nebezpečí!
Kéž!
Nestalo se mu nic. Jenom si vyrazil dech. Chvíli ještě ležel,
prudce oddychoval a pak se postavil.
Přidělal jsem mu ohlávku, dokud byl ještě na zemi. Pak
jsem jednou rukou vedl jednoho koně, druhou druhého a
vracel se pomalu po cestě ke dvoru. Obě zvířata byla zpocená
a odfrkávala. Mému koni, který měl uzdu, odkapávaly od
huby zpěněné sliny. Ani jeden z obou koní však nekulhal.
Měsíční světlo bylo tiché a chladné, uklidňující. Svého
steeplera jsem na dvoře přivázal k zábradlí a hříbě jsem
odvedl do boxu. Najednou jsem si teprve uvědomil, že vlastně
na sobě nemá přikrývku. Muselo se jí cestou někde zbavit.
Zašel jsem pro jinou a pořádně jsem mu ji připevnil. Správně
bych s ním býval měl tak půlhodinku chodit, dokud by
nevychladlo, ale na to nebyl čas. Vyšel jsem z boxu, zavřel
vrátka a zastrčil závoru. Stále mi ještě vrtalo v hlavě, jak se
vůbec mohlo stát, že jsem ji předtím nechal otevřenou.
Vycouval jsem z garáže, projel vesnicí a vyjel na státní. Na
místě havárie už bylo velké srocení. Nějací lidé tam mávali
baterkami a řídili provoz. Jakmile jsem zastavil na kraji
silnice, hned ke mně přišel jeden z těch dobrovolných
dopravních pomocníků a žádal mě, abych jel dál, že tam je
publika víc než dost. Když jsem mu řekl, že bydlím blízko a že
bych třeba mohl s něčím pomoci, jel se domlouvat s dalším
řidičem.
V pravém dopravním pruhu vozy volně projížděly, protože
obě poškozená vozidla byla vlevo. S velikým strachem jsem
přeběhl přes silnici ke skupince, která stála kolem hlavních
aktérů. Postavy lidí se ostře rýsovaly ve světle reflektorů, z
jedné strany osvětlené, z druhé černé. Byli tam samí muži a
jen jedna žena.
Nejvíc poničený byl vůz té dívky. Musel najet bokem do
železného sloupu se směrovou tabulí, kufr měl rozbitý, jak mu
do něho narazil tmavě zelený rover, který teď stál napříč ples
silnici, z chladiče mu tekla voda a přední sklo měl vysypané.
Majitel rovera vztekle rázoval kolem a vykřikoval něco o
ženách řidičkách a že sám nic nezavinil.
Dívka tam stála a dívala se na trosky svého oranžového
MGM GT, zabořeného nosem v příkopě. Měla na sobě dlouhé
večerní šaty z nějaké měkké splývavé látky, bíločerné, se
stříbrnou vetkanou nití, která zářila ve světle jako její dlouhé,
rovné stříbroplavé vlasy a stříbrné střevíčky.
Krvácela. Zprvu mě překvapilo, že tam stojí tak osamělá,
byl bych očekával, že ji přihlížející pánové budou obskakovat,
utěšovat, ošetřovat a všeobecně se budou chovat jako mužní
ochránci. Jakmile jsem na ni ale promluvil, pochopil jsem,
proč tomu tak není. Ovládala se dokonale, byla klidná a
chladná jako měsíční světlo; přestože měla tržnou ránu na
hlavě a obličej umazaný od krve, jak si ji stírala, přestože
měla velikou krvavou skvrnu na pravém předloktí a celé šaty
postříkané krví, zvláštním způsobem zapuzovala soucit, bylo
vidět, že o ničí pomoc nestojí. Také nebyla tak mladá, jak se
na první pohled zdála.
"Vjela mi přímo do cesty," vykřikoval majitel havarovaného
roveru. "Přímo přede mne, nemohl jsem nic dělat. Nejspíš
musela usnout za volantem. Určitě usnula. A teď nám tady
bude vykládat báchorky o nějakém koni! Prosím vás! Kde by
18
horse. She went to sleep. She dreamed the horse. The silly
hitch.'"
Shock took people like that sometimes, and to be fair he
had had a bad fright.
I said to the girl, "There was a horse."
She looked at me without eagerness.
"Of course there was," she said.
"Yes… He got loose from my stable and strayed up here on
to the road."
I was immediately the focus of a hedge of accusing eyes
and also the new target for the Rover driver's ire. He had
really been quite restrained with the girl. He knew a lot of
words one seldom heard even on a racecourse.
In a gap in the tirade the girl spoke. She had one hand
pressed against her abdomen and a strained look on her face.
"I need," she said distinctly, "to go to the bathroom."
"I'll take you to my house," I said. "It's not far."
The Rover driver was against it. She should stay until the
police arrived, which would be at any second, he said. But
some of the men showed that they understood what such an
occasion could do to the viscera and silently parted to let her
go with me across to my car.
"If the police want her," I said, "tell them she's at Jonah
Dereham's house. First turn left, through the village, a house
and stable yard out on the far side, on the right."
They nodded. When I looked back I could see most of them
returning to their own cars and driving away, and only one or
two staying to support the Rover man.
She said nothing on the short journey. There was sweat on
her face as well as blood. I drew up outside the kitchen and
led her inside without delay.
"The cloakroom is there," I said, showing her the door.
She nodded and went inside. White walls, bright unshaded
light bulb, gumboots, waterproofs, two framed racing photographs and an ancient shotgun. I left her to this uncosy decor
and went outside again to where my 'chaser still patiently
stood hitched to the railing.
I patted him and told him he was a great fellow. Fetched
him a couple of apples from the tackroom and led him back to
his paddock. He hadn't galloped so fast or felt such excitement since the day they cheered him home up the hill at
Cheltenham. He snorted with what was easy to read as pride
when I released him and trotted away on springy ankles like a
yearling.
She was coming out of the cloakroom when I returned. She
had washed the streaked blood off her face and was dabbing
the still unclotted cut on her forehead with a towel. I invited
her with a gesture back to the kitchen and she came with the
same marked and unusual composure.
"What you can give me now," she said, "is a large drink."
"Er… How about some hot strong tea?"
She stared. "No. Brandy."
"I haven't any."
She gestured impatiently. "Whisky, then. Gin. Anything will
do."
"I'm afraid," I said apologetically "that I haven't anything at
all."
"Do you mean," she said in disbelief, "that you have no alcohol of any sort in this house?"
"I'm afraid not."
"Oh my God," she said blankly. She sat down suddenly on
the kitchen chair as if her knees had given way.
I said, "Tea is honestly better when you're injured. I'll make
you some."
I went over to the kettle and picked it up to fill it.
"You bloody fool," she said. Her voice was a mixture of
scorn, anger and, surprisingly, despair.
"But…"
"But nothing," she said. "You let your stupid horse out and it
nearly kills me and now you can't even save me with a bloody
drink."
"Save you?" I echoed.
She gave me a cutting glance. Same mix: scorn, anger, de-
se tady vzal kůň, že prý se vyhýbala nějakému koni! Usnula,
to je to, o tom koni se jí tak nanejvýš zdálo. Husa jedna."
Lidé se po velikém leknutí občas takhle chovají, a ten muž
se musel hodně leknout.
Oslovil jsem dívku: "Ten kůň tu opravdu byl."
Klidně se na mě podívala.
"Jistě, to vím."
"Ano… utekl z mých stájí a zatoulal se až sem."
Pozornost všech diváků se okamžitě soustředila na mě.
Dívali se vyčítavé a majitel rovera mi začal spílat. Dokud zuřil
na tu dívku, tak se ještě ovládal. Teď jsem musel vyslechnout
takovou spoustu vybraných slov, že jsem jich tolik neslyšel
ani na závodištích.
Když se na chvíli odmlčel, ozvala se ta dívka. Tvářila se
stísněně a držela se rukou za břicho.
"Potřebuji jít na záchod," řekla jasně a zřetelně.
"Odvezu vás k sobě, je to kousek," nabídl jsem se.
Majitel rovera začal něco namítat, že prý tam má zůstat,
dokud nepřijede policie, a ta prý musí přijet každou chvíli.
Většina z přítomných mužů však měla plné pochopení pro to,
co podobný zážitek dokáže udělat s útrobami, a mlčky uvolnili
cestu k mému vozu.
"Pokud s ní bude chtít policie mluvit, tak ji najdou u mne,
jmenuji se Jonas Dereham a bydlím kousek odtud. Na první
křižovatce doleva, pak za vesnicí do prvního dvora vpravo."
Přikývli. Když jsem se po několika krocích ohlédl, viděl jsem,
že většina z nich odchází ke svým vozům a odjíždí, jen
několik vytrvalců tam zůstalo, aby podpořilo majitele rovera.
Cestou neřekla ani slovo. Obličej měla zakrvácený a
zpocený. Zastavil jsem u kuchyně a bez okolků jsem ji zavedl
dovnitř.
"Támhle ty dveře," ukázal jsem jí.
Přikývla a zmizela uvnitř. Tam našla kromě jiného bílé zdi,
ostré světlo, holínky, pláště do deště, dvě fotografie z dostihů
a starou flintu. Zanechal jsem ji v té neútulné místnosti a
vrátil se na dvůr, kde stále ještě trpělivě stál můj steepler,
přivázaný u zábradlí.
Poplácal jsem ho po hřbetě a řekl mu, že byl skvělý. Pak
jsem mu došel do skladu pro pár jablek a zavedl jsem ho
zpátky do výběhu. Tak rychle jako tu noc necválal od té doby,
kdy ho davy vítaly s jásotem, když dobíhal na špici k cíli v
Cheltenhamu. Pyšně si odfrkl, určitě to byla pýcha, jsem si
tím jistý, a odklusal svižně jako mladík.
Když jsem se vracel, právě vycházela ze dveří. Smyla si už
krev z obličeje a ještě si přidržovala ručník na ráně na čele,
aby zastavila další krvácení. Pozval jsem ji do kuchyně a ona
vstoupila. Stále se chovala s nápadným sebeovládáním a
klidem.
"Mohl byste mi dát něčeho napít?" řekla.
"Ano… přála byste si čaj?"
Nechápavě se na mě zadívala. "Ne, brandy."
"Bohužel, to nemám."
Netrpělivě mávla rukou. "Tak tedy whisky, nebo džin,
cokoliv."
"Obávám se, že tu nic takového nemám," řekl jsem
omluvně.
Nevěřila mi. "Chcete říct, že v celém domě nemáte ani
kapku alkoholu?"
"Bohužel ne."
"Ne!" řekla zoufale a sklesla na kuchyňskou židli, jako by jí
najednou nohy vypověděly službu.
"Ale já si doopravdy myslím, že by vám udělal nejlíp čaj,
když jste zraněná, já vám ho udělám."
Šel jsem natočit vodu do konvice.
"Vy pitomče!" Řekla to s pohrdáním, vztekem a kupodivu
také s určitou dávkou zoufalství.
"Ale…"
"Jaké ale, nejdřív dopustíte, aby vám utekl ten váš
zatracený kůň, já se kvůli němu málem zabiju a vy mě
nakonec nedokážete zachránit troškou alkoholu."
"Zachránit?"
Vrhla na mě zničující pohled, zase se v něm mísilo pohrdání,
19
spair. She explained the despair.
"Look… I've been to a party. I was driving myself home.
Now thanks to you and your stupid horse there's been an
accident and even though it wasn't my fault the police will be
along with their little breath tests."
I looked at her.
"I'm not drunk," she said unnecessarily. "Nowhere near it.
But I'd be over the eighty milligrammes. Even eight-one is
enough. And I can't afford to lose my driving licence."
My horse had got her into the mess. I suppose I should do
my best to get her out.
"All right," I said. "I'll fix it."
"Wake a neighbour," she said. "But do it quick, or the police
will be here."
I shook my head. I went out to the dustbin and retrieved
the empty Scotch bottle.
"No time for neighbours," I said. "And it would look too deliberate."
I fetched a glass and gave it to her. Then I held the empty
bottle under the tap, splashed in a thimbleful of water, swilled
the water around and finally dripped it into the glass.
"Do you think," she said ominously, "that this is going to
fool anybody?"
"Don't see why not."
I put the empty bottle on the kitchen table and returned to
the kettle.
"And we'd better get your cuts seen to."
She blotted her forehead again and looked indifferently at
the crimson state of her right forearm. "I suppose so," she
said.
While the kettle boiled I telephoned my own doctor and explained the situation.
"Take her to the Casualty Department at the Hospital," he
said. "That's what they're there for."
"She's pretty," I said. "And you'd make a better job of it."
"Dammit, Jonah, it's half past one," he said, but he agreed
to come.
The tea was made and brewing by the time the police arrived with their little breath tests. They accepted mugs with
sugar and milk and sniffed sourly into the whisky bottle and
the glass in the girl's hand. Didn't she know she shouldn't
have a drink before she had blown into the breathalyser? She
shook her head tiredly and indicated that she hadn't given it a
thought.
Tests within fifteen minutes of alcohol intake were not acceptable as evidence. They filled in the time by taking down
her view of the facts.
"Name, miss?"
"Sophie Randolph."
"Married?"
"No."
"Age?"
"Thirty-two." No feminine hesitation. Just a fact.
"Address?"
"Primrose Court, Stilly Isles Drive, Esher, Surrey."
"Occupation?"
"Air traffic controller."
The policeman's pen remained stationary in the air for five
seconds before he wrote it down. I looked at the girl; at
Sophie Randolph, unmarried, thirty-two, air traffic controller,
a woman accustomed to working on equal terms among
males, and I remembered her instinctive reaction to the men
at the scene of the crash: even in a crisis she repelled protective cosseting because in everyday life she could not afford it.
She gave them a straightforward statement. She had been
to dinner with friends near Brighton. She left at twelvefifteen. At about twelve-fifty she was driving in good visibility
at forty-five miles an hour, listening to all-night radio. A horse
suddenly emerged into the road from the central area of
bushes. She braked hard but had no chance to stop. She
steered sharply to the left to avoid the horse. She had passed
vztek i zoufalství. Proč zoufalství, to hned vysvětlila.
"Poslyšte… byla jsem na návštěvě, vracela jsem se
odtamtud. Díky vám a vašemu koni došlo k dopravní nehodě,
a i když se prokáže, že to nebylo z mé viny, policie se určitě
dostaví se svou dýchací soupravou, to se spolehněte."
Zadíval jsem se na ni.
"Nejsem opilá." To mi ani nemusela říkat. "Zdaleka nejsem
opilá, ale asi bych měla víc, než nula celá osm. A jak víte,
stačí třeba jen nula celá osmdesát jedna. A já nesmím přijít o
řidičák, to si nemůžu dovolit."
Do téhle situace ji dostal můj kůň, sluší se tedy, abych ji z
toho dostal já.
"Dobře, já to zařídím."
"Vzbuďte třeba některého souseda, ale hoďte sebou, policie
tu může být co nevidět."
Zavrtěl jsem hlavou. Šel jsem ke koši na smetí a vylovil
jsem z něho tu prázdnou láhev od whisky.
"Na sousedy nemáme čas, stejně by to vypadalo násilně."
Podal jsem jí skleničku. Pak jsem do prázdné láhve natočil z
kohoutku trochu vody, pořádně jsem s tím zašplouchal a nalil
jí tu trošku do skleničky.
"Myslíte, že na tohle může někdo skočit?" zeptala se
zamračeně.
"Proč ne?"
Postavil jsem prázdnou láhev na kuchyňský stůl a šel jsem
dát vodu na čaj.
"Myslím, že by neškodilo, kdybychom se podívali na vaše
zranění," podotkl jsem.
Znovu si otřela ránu na čele a zadívala se lhostejně na své
zkrvavené předloktí. "Asi by to neškodilo," řekla.
Než se voda začala vařit, zatelefonoval jsem svému lékaři a
vysvětlil mu, o co běží.
"Odvezte ji na úrazovku," radil. "Od toho je tam služba."
"Je hezká a vy byste jí to spravil líp," přimlouval jsem se.
"Sakra, Jonasi, vždyť už je půl druhé." Nakonec slíbil, že
přijede.
Voda se začala vařit a čaj byl hotový, než přišla policie se
svými dýchacími balónky. Přijali čaj s cukrem a mlékem a
znechuceně očichali láhev na stole a skleničku, kterou dívka
držela v ruce. Prý jak to, že nevíme, že se účastník dopravní
nehody nesmí ničeho napít, dokud nepodstoupí test na
alkohol? Unaveně zavrtěla hlavou a naznačila, že ji něco
takového ani ve snu nenapadlo, prostě na to nepomyslela.
Podle předpisů nesmí být proveden test dříve než patnáct
minut po posledním požití alkoholu. Tu čtvrthodinku vyplnili
tím, že si zapsali její výpověď.
"Jméno?"
"Sofie Randolphová."
"Vdaná?"
"Ne."
"Stáří?"
"Třicet dva." Odpověděla stručně a bez zaváhání.
"Adresa?"
"Primrose Court, ulice Scilly Isles, Esher v Surrey."
"Zaměstnání?"
"Kontrolor leteckého provozu."
Policistovi na chvíli ztuhla ruka s perem ve vzduchu. Zapsal
si to teprve po pěti vteřinách. Zadíval jsem se na ni, na Sofii
Randolphovou, neprovdanou, stáří třicet dva let, pracovnici v
řízení leteckého provozu, ženu zvyklou pracovat s nimi jako
rovná s rovnými, a vzpomněl jsem si, jak se chovala vůči těm
mužům po havárii: i ve výjimečné situaci automaticky
odmítala jakékoliv úlevy a hýčkání, protože si je v běžném,
každodenním životě nemohla dovolit.
Vypovídala klidně a jasně. Byla na návštěvě u přátel
nedaleko Brighconu, povečeřela tam a odjela ve čtvrt na
jednu. Asi ve dvanáct padesát jela za dobré viditelnosti
přiměřenou rychlostí po státní silnici. Měla puštěné rádio.
Vtom před ní z křoví u silnice vyrazil kůň. Prudce zabrzdila,
ale nestačila zastavit, tak strhla volant doleva, aby se koni
vyhnula. Asi dva kilometry předtím předjela rover, ale pak si
20
the Rover a mile or so back and did not realize he was still so
close behind her. The Rover struck the back of her car, slewing it round. Her car then bounced off a signpost at the side
of the road, and slid to a stop in the ditch. She had been
shaken. She had been wearing a seat belt. She had been
slightly cut by broken glass.
One of the policemen asked what she had had to drink during the evening. In the same calm factual voice she itemized
sherry before dinner, wine with.
Eventually they got her to blow into the bag. She did so
without anxiety.
The policeman who took the bag from her gave the crystals
a sharp scrutiny and raised his eyebrows.
"Well, miss," he said. "Unofficially I can tell you that if you
hadn't drunk that whisky you'd have been on the right side. It
isn't much over, even now."
"I'm not really surprised," she said, and that at least was
true.
"You'd be amazed the number of people who try to drink
before we test them."
"Do they really?"
She sounded tired, and as if evasive tactics had never come
into her orbit. The police packed up their notes and their
bottle kit, gave me a lecture about letting animals get loose,
and in their own good time went away.
Sophie Randolph gave me the beginnings of a smile.
"Thanks," she said.
CHAPTER FOUR
She slept in my bed and I slept in Crispin's, and Crispin
slept on, unknowing, on the sofa.
She had been stitched up neatly by the doctor but had been
more concerned that he should take care of her dress. She
had insisted that he unpick the seam of her sleeve rather
than rip the material to get to her wound, and I had smiled at
the meticulous way he had snipped through the tiny threads
to please her.
"My arm will mend itself," she explained. "But the dress
won't, and it was expensive."
The cut, once revealed, had been jagged and deep, with
fragments of glass embedded. She watched with interest
while he anaesthetized it locally and worked on the repairs,
and by the end I was wondering just what it would take to
smash up such practised self-command.
The morning found her pale and shaky but still basically unruffled. I had been going to tell her to stay in bed but when I
came in at eight-thirty after feeding and mucking out the
lodgers she was already down in the kitchen. Sitting at the
table, wearing my dressing-gown and slippers, smoking a
cigarette and reading the newspaper. There were dark
smudges round her eyes and most of the thirty-two years
were showing in her skin. I thought that very probably her
bandaged arm was hurting. She looked up calmly when I
came in.
"Hullo," I said. "Like some coffee?"
"Very much."
I made it in the filter pot. "I was going to bring it to you upstairs," I said.
"I didn't sleep too well."
"Not madly surprising."
"I heard you out in the yard. Saw you from the window, and
thought I might as well come down."
"How about some toast?" I asked.
She said yes to the toast and yes also to three strips of
crispy bacon to go with it. While I cooked she looked round
the workmanlike kitchen and finally asked the hovering question.
"Are you married?"
"Divorced."
"Some years ago, I would guess."
I grinned. "Quite right." Married, repented, divorced, and in
no hurry to make another mistake.
"Can you lend me any clothes I won't look ridiculous in?"
v tu kritickou chvíli nevšimla, že jede těsně za ní. Rover do ní
zezadu vrazil a strhl ji do smyku. Narazila do železného
sloupu u silnice a vůz sjel do příkopu. Ano, byla trochu v
šoku. Ano, byla připoutaná. Trochu se pořezala o rozbité sklo.
Jeden z policistů se jí zeptal, co během večera vypila. Klidně
a věcně vyjmenovala šery před večeří a víno při večeři.
Pak ji konečně nechali dýchnout do balónku. Uposlechla
klidně a bez jakékoliv nervozity.
Policista od ní převzal balónek a pátravě se zadíval na
krystalky. Povytáhl obočí.
"No, slečno, neoficiálně vám mohu říct, že kdybyste teď
nebyla vypila tu whisky, měla byste povolenou hladinu.
Takhle jste to přestoupila, ale jen o málo."
"To mě nepřekvapuje," řekla klidně. Ostatně, v tu chvíli
mluvila pravdu.
"To byste se ale divila, kolik lidí se úmyslně snaží napít, než
je necháme dýchat."
"Opravdu?"
Řekla to lhostejně a unaveně, jako by jí taková taktika nikdy
ani ve snu nenapadla. Policisté si sbalili svoje nádobí a svoje
zápisníky, a mně uštědřili přednášku o tom, jak je
nebezpečné, když lidé nechají zvířata volně potulovat. Pak
nás beze spěchu opustili.
Sofie Randolphová se na mě skoro usmála.
"Děkuji." řekla.
4
Spala v mé posteli a já spal v Crispinově. Nic netušící Crispin
spal až do rána na gauči.
Doktor jí úhledně zašil rány. Když se snažil ke zranění
dostat, dělalo jí největší starost, aby jí nezničil šaty. Trvala na
tom, aby jí rozpáral rukáv, aby ho neroztrhal, a mně pak
přišlo trochu k smíchu, když jsem viděl, jak doktor poslušně a
pečlivě přestřihává drobounké nitky ve švu.
"Ruka sroste, šaty ne, a byly dost drahé," vysvětlovala.
Ukázalo se, že rána je hluboká, s ošklivými, potrhanými
okraji, a že v ní jsou kousky skla. Dívka se zájmem přihlížela,
jak lékař ránu umrtvuje a jak ji spravuje. Zajímalo mě, co
takovou ženskou vůbec dokáže vyvést z míry.
Ráno byla pobledlá a měla trochu nejisté nohy. Byla však
úplně klidná. Když jsem se v půl deváté vracel od svých
svěřenců, kterým jsem přinesl krmení a trochu jsem u nich
poklidil, chystal jsem se jí říci, aby zůstala v posteli, ale ona
už mezitím sešla dolů do kuchyně. Seděla u stolu v mém
županu a trepkách, kouřila a četla noviny. Měla tmavé kruhy
pod očima a vypadala poctivě… na svůj věk. Asi ji muselo
bolet zavázané poraněné předloktí. Když jsem vešel, klidně
vzhlédla.
"Dobré jitro. Nechcete kávu?" zeptal jsem se.
"Ráda."
Udělal jsem překapávanou. "Chtěl jsem vám ji donést do
postele," poznamenal jsem.
"Já moc dobře nespala."
"To mě nepřekvapuje."
"Slyšela jsem vás chodit po dvoře, pak jsem vás taky
zahlédla z okna, tak jsem si řekla, že bych už mohla jít dolů."
"Dala byste si topinku?"
S povděkem přijala topinku a s povděkem přijala i dva
plátky křehké, opečené slaniny. Zatímco jsem chystal snídani,
rozhlížela se po pánské kuchyni a nakonec se zeptala:
"Jste ženatý?"
"Rozvedený."
"To je ale už asi víc let, viďte?"
"Ano, máte pravdu. Oženil jsem se, pak jsem litoval svého
činu, rozvedl se, a teď jsem už do neštěstí nepospíchal."
"Mohl byste mi půjčit něco na sebe, abych v tom nevypadala
21
"Oh… a jersey. Jeans. Would that do?"
"Lovely with silver shoes," she said.
I sat down beside her to drink my coffee. She had a face
more pleasant than positively beautiful, a matter of colouring
and expression more than bone structure. Her eyebrows and
eyelashes were brownish blond, eyes hazel, mouth softly pink
without lipstick.
Her composure, I began to understand, was not aggressive.
It was just that she gave no one any chance to patronize or
diminish her because she was female. Understandable if some
men didn't like it. But her colleagues, I thought, must find it
restful.
"I'm very sorry," I said, "about my horse."
"So you damn well ought to be." But there was none of the
rancour she would have been entitled to.
"What can I do to make amends?"
"Are you offering a chauffeur service?"
"By all means," I said.
She munched the toast and bacon. "Well… I'll need to see
about getting my car towed away. What's left of it. Then I'd
be grateful if you could drive me to Gatwick Airport."
"Do you work there, then?" I asked, surprised.
"No. At Heathrow. But I can hire a car at Gatwick. Special
discount… goes with the job."
She was using her right hand to cut the toast, and I saw her
wince.
"Do you have to work today?" I asked.
"Nothing wrong with my voice," she said. "But probably not.
I'm on stand-by from four this afternoon for twelve hours.
That means I just have to be home in my flat, ready to take
over at an hour's notice in case anyone is ill or doesn't turn
up."
"And what are the chances?"
"Of working? Not high. Most stand-bys are just a bore."
She drank her coffee left-handed.
"And you?" she asked. "What do you do?"
"I'm a bloodstock agent."
She wrinkled her forehead. "I have an aunt who says all
bloodstock agents are crooks."
I smiled. "The big firms wouldn't thank her for that."
"Do you work for a firm?"
I shook my head. "On my own."
She finished the toast and fished a packet of cigarettes out
of my dressing-gown pocket.
"At least you smoke," she said, flicking my lighter. "I found
these in your bedroom… I hope you don't mind."
"Take what you like," I said.
She looked at me levelly and with a glint of amusement.
"I'll give you something instead. That man in the Rover, do
you remember him?"
"Who could fail to!"
"He was doing about forty until I tried to pass him. When I
was level with him he speeded up."
"One of those."
She nodded. "One of those. So I put my foot down and
passed him and he didn't like it. He kept weaving around
close behind me and flashing his headlights and generally
behaving like an idiot. If he hadn't been distracting me I
might have seen your horse a fraction sooner. The crash was
just as much his fault as your horse's."
"Well," I said. "Thank you too."
We smiled at each other, and all the possibilities suddenly
rose up like question marks, there in the kitchen over the
crumbs of toast.
Into this subtle moment Crispin barged with the sensitivity
of a tank. The kitchen door crashed open and in he came,
crumpled, unshaven, ill and swearing.
"Where the bloody hell have you hidden the whisky?"
Sophie looked at him with predictable calm. Crispin didn't
seem to notice she was there.
"Jonah, you vicious sod, I'll cut your bloody throat if you
jako strašák?"
"No… svetr a džíny… stačí vám to?"
Šel jsem si sednout se svou kávou vedle ní. Nebyla krásná,
ale měla příjemný obličej, její půvab byl v barvách a ve
výrazu, ne ve tvaru a reliéfu. Měla zlatoplavé obočí a řasy,
hnědé oči a měkce růžové rty a bez rtěnky.
Začínal jsem chápat, že svůj suverénní klid a sebeovládání
nestaví na odiv, že to není póza. Nechtěla jednoduše nikomu
dopřát možnost, aby se k ní choval nadřazeně nebo shovívavě
jen proto, že je žena. Některým mužům to určitě nebylo
příjemné, ale jejím spolupracovníkům jistě ano.
"Velmi se omlouvám za svého koně," řekl jsem.
"To taky máte za co," neřekla to však trpce, i když na to
měla právo.
"Jak vám to můžu vynahradit?"
"Byl byste ochoten se mi postarat o dopravu?"
"Samozřejmě."
Ukusovala topinku se slaninou. "No… budu muset zařídit,
aby odtáhli můj vůz… tedy, vrak mého vozu. Pak bych byla
velmi ráda, kdybyste mě mohl odvézt na letiště v Gatwicku."
"Vy tam pracujete?" zeptal jsem se překvapeně.
"Ne, pracuji v Heathrow. Ale v Gatwicku si můžu se slevou
najmout vůz, to patří k výhodám mého povolání."
Krájela topinku pravou rukou a přivírala přitom oči bolestí.
"Vy budete dnes muset pracovat'?" zeptal jsem se.
"Hlasivky mám zdravé," prohlásila. "Pravděpodobně ale
nebudu muset nic dělat. Mám dnes odpoledne od čtyř do
dvanácti příslužbu. To znamená, že musím být doma pod
telefonem a musím být připravena okamžitě vyjet, kdyby se
někomu udělalo špatně nebo se někdo nedostavil do služby."
"Jaká je pravděpodobnost, že se něco takového stane?"
"Že tam budu muset? Malá. Příslužby jsou většinou jen
nuda."
Hrníček s kávou držela v levé ruce.
"A co vy?" zeptala se. "Co děláte vy?"
"Zprostředkuji jako komisionář koupě dostihových koní."
Zamračila se. "Mám tetu, která tvrdí, že všichni koňští
handlíři jsou darebáci a podvodníci."
Usmál jsem se. "Velké agentury by ji za tenhle názor moc
nechválily."
"Vy pracujete pro nějakou firmu?"
"Ne, jsem na volné noze."
Dojedla a vylovila z kapsy mého županu krabičku cigaret.
"Ještě že kouříte!" škrtla zapalovačem. "Našla jsem ty
cigarety u vás v ložnici… doufám, že se nezlobíte?"
"Samozřejmě že ne, jen si poslužte."
Pobaveně se na mě podívala.
"Já vám za to něco povím. Pamatujete se na toho chlapa s
tím roverem?"
"Jak by ne."
"Když jsem ho začala předjíždět, tak jel asi sedmdesát.
Jakmile jsem dojela vedle něho, začal přidávat."
"To mám rád."
Přikývla. "Já taky. Tak jsem na to šlápla, předjela jsem ho a
jemu se to nelíbilo. Jel těsně za mnou, chvíli vpravo, chvíli
vlevo, blikal na mě, a vůbec se choval jako úplný idiot. Kdyby
mě nebyl tak rozptyloval, byla bych toho koně možná zahlédla
včas. Takže na té bouračce nese vinu on stejně jako váš kůň."
"Já vám děkuji."
Usmáli jsme se na sebe. V ten okamžik, nad zbytky topinek
u kuchyňského stolu, vyvstaly mezi námi ty nejrůznější
možnosti jako veliké otazníky.
Do této křehké chvíle vrazil Crispin s citlivostí slona. Rozrazil
dveře kuchyně a vpotácel se dovnitř, pomačkaný a
neoholený. Bylo vidět, že mu je nanic.
"Kam si mi sakra schoval tu whisku?"
Sofie se na něho podívala se svým obvyklým klidem.
Cryspin si vůbec nevšiml, že tam sedí.
"Jonasi, ty sprosťáku, podříznu ti chřtán, když mi tu flašku
22
don't give it back at bloody once." It was his tragedy that he
was more than half-serious.
"You finished it last night," I said. "The empty bottle's in the
dustbin."
"I did no such bloody thing. If you've poured it down the
drain I'll bloody strangle you."
"You poured it down your throat," I said. "And you'd better
have some coffee."
"Stuff your effing coffee." He strode furiously round the
kitchen, wrenching open cupboards and peering inside.
"Where is it?" he said. "Where have you put it, you stinking
little stable boy?"
He picked up a bag of sugar and threw it on the floor. The
paper burst and the crystals scattered in a frosty swathe. He
pulled several tins out to look behind them, dropping them
instead of putting them back.
"Jonah, I'll kill you," he said.
I heated him some coffee and put the mug on the table. A
packet of rice and another of cornflakes joined the mess on
the floor.
He gave up the search with a furious slam of a cupboard
door, sat down at the table and stretched for his coffee. His
hand was shaking as if he were ninety.
He seemed to see Sophie for the first time. His gaze started
at her waist and slowly travelled up to her face.
"Who the bloody hell are you?"
"Sophie Randolph," she said politely.
He squinted at her. "Jonah's bloody popsy."
He swung round to me, a movement which upset his semicircular canals and brought on an obvious wave of nausea. I
hoped urgently he was not going to vomit, as on other vile
occasions in the past.
"You lecherous bastard," he said. "All you had to do was ask
me to go out. I'd have gone out. You didn't have to get me
drunk."
The easy tears began to roll down his cheeks. And after the
self-pity, the promises, I thought. Always the same pattern.
"You got yourself drunk," I said.
"You shouldn't have given me the Scotch," he said. "It was
your bloody fault."
"You know damn well I never gave you any Scotch."
"You just put it here on the table and left it here for me to
find. If that's not giving it to me, then what is?"
"You'd convince yourself it grew on a tree in the garden. You
went out and bought it."
"I tell you I didn't," he said indignantly. "I just found it on
the table."
He managed to get the mug to his mouth without spilling
the contents.
I considered him. If by some extraordinary chance he was
telling the truth, someone wished him very ill. But as far as I
knew he had no active enemies, just bored acquaintances
who tended to cross the road at his approach and disappear
into convenient doorways. On balance I thought it more likely
he had bought the bottle somewhere and was trying to shift
the blame. The days when I could effortlessly believe what he
said were ten years back.
"As God's my judge, Jonah, it was here on the table." A
couple more tears oozed out. "You never believe a bloody
word I say."
He drank half the coffee.
"I'd never buy whisky," he said. "Sour bloody stuff."
Once the craving took him he would drink whatever he could
get hold of. I'd known him pass out on creme de menthe.
He worked on the grudge that I didn't believe him until he
was back to full-scale anger. With a sudden half-coordinated
swing he hurled his mug of coffee across the room where it
shattered against the wall. Brown rivulets trickled downwards
on the floor.
He stood up, upsetting his chair, his head lowered aggressively.
"Give me some bloody money."
okamžitě nedáš," řekl nakvašeně. Myslel to napůl doopravdy,
v tom byla ta tragédie.
"Tys ji včera večer vypil. Zahodil jsem prázdnou láhev do
smetí."
"To není pravda. Jestlis tu whisku vylil do dřezu, tak tě
zaškrtím."
"Ty sis ji vylil do vlastního chřtánu, a teď bys udělal nejlíp,
kdyby sis dal kafe."
"Jdi se s tím svým kafem vycpat." Zuřivě přecházel po
kuchyni, otevíral zásuvky a nakukoval dovnitř. "Sakra, kde
je? Kam si ji schoval, ty čeledíne jeden smradlavej?"
Vzal sáček s cukrem a hodil ho na podlahu. Papírový pytlík
se roztrhl a sypké krystalky se řinuly ven jako bílá lavina.
Vyházel na podlahu ještě několik konzerv, aby se za ně
podíval. Už je neuklidil.
"Jonasi, já tě zabiju."
Uvařil jsem kávu a postavil plný hrníček na stůl. Mezitím
putoval na podlahu ještě sáček s rýží a krabice s ovesnými
vločkami.
Další pátrání vzdal. Vztekle zabouchl dvířka kredence, sedl si
ke stolu a natáhl se po kávě. Ruka se mu třásla, jako kdyby
mu bylo devadesát.
Pak si poprvé všiml Sofie. Zadíval se jí do pasu a pak
pomalu putoval očima vzhůru až k její tváři.
"Kdo sakra ste?"
"Sofie Randolphová," odpověděla zdvořile.
Zamžoural na ni. "Jonasova kočička."
Prudce se otočil ke mně a to neměl dělat; náhlým pohybem
podráždil labyrint a zákonitě se mu udělalo špatně. Doufal
jsem, že nezačne zvracet, jak už se mu to mnohokrát stalo
při různých příležitostech v minulosti.
"Ty hajzle jeden, tos mi nemoh říct? Přece bych byl vypad,
proto si mě nemusel ožrat."
Jako na povel mu začaly kanout slzy po tvářích. Vždycky to
mělo stejný sled, nejdřív se začal litovat, potom sliboval hory
doly.
"Ožral ses sám."
"Neměl si mně dávat tu whisku, zavinil si to."
"Víš dobře, že by mě nikdy nenapadlo dávat ti whisky."
"Nechal si ji stát tady na stole, abych ji tu našel, to je skoro
to samý, jako bys mi ji dal, to uznáš."
"Prosím tě, ty bys sám sobě dokázal namluvit, že whisky
roste na stromech v zahradě. Šel jsi ven a koupil sis ji."
"Já ti říkám, že to není pravda, našel sem ji tady, na stole."
Podařilo se mu donést šálek k ústům, aniž kávu vybryndal.
Díval jsem se na něho.
Jestli nějakým zázrakem výjimečně mluvil pravdu, pak to s
ním někdo myslel hodně špatně. Pokud jsem ale věděl, žádné
opravdové nepřátele neměl, jen znechucené kamarády, kteří
jevili snahu přejít na druhou stranu ulice, když ho zahlédli, a
schovávali se do průchodů. Připadalo mi pravděpodobnější, že
láhev někde koupil a snažil se svalit vinu na někoho jiného.
Tytam byly časy, kdy jsem mu bez zaváhání všechno uvěřil.
"Proboha, Jonasi, ta flaška byla na mou duši tady na stole.
Ty mi prostě ze zásady nevěříš ani slovo."
Vypil půlku dálku kávy.
"Whisku si nikdy nekupuju, je kyselá," dodal.
Já ale věděl, že když ho to posedne, vypije cokoliv, k čemu
se dostane. Jednou jsem ho viděl úplně opilého po mátovém
likéru.
Připadal si ukřivděný, protože jsem mu nevěřil, stále se k
tomu vracel, až se mu podařilo se znovu rozzuřit. Pak se
potácivě rozpřáhl a mrštil šálkem od kávy o zeď. Hrníček se
rozbil a po omítce pomalu stékaly hnědé potůčky na podlahu.
Vstal, převrhl židli a výhrůžně vysunul bradu dopředu.
"Dej mi nějaký prachy."
23
"Look… Go to bed and sleep it off."
"You stupid sod. I need it. You and your goody-goody airs.
You've no bloody idea. You don't begin to understand. You've
pinched my whisky. Just give me some bloody money and go
stuff yourself."
Sophie Randolph cleared her throat.
Crispin swung violently around to her to forestall any adverse suggestion she might make, and that time the sudden
movement took his nausea out of control. At least he had
enough self-respect left not to sick up in her face: he bolted
for the back door and we could hear his troubles out in the
yard, which was quite bad enough.
"He's my brother," I said.
"Yes."
She seemed to need no further explanation. She looked
around at the debris. "Will he clear that up?"
"No chance," I said, smiling. "I'll do it later, when he's
asleep. If I do it too soon it enrages him… he would just make
a worse mess."
She shook her head in disapproval.
"He isn't like this all the time," I said. "He goes weeks
sometimes without a drink."
Crispin came back looking greener than ever.
"Money," he said aggressively.
I stood up, went along to the office, and returned with five
pounds. Crispin snatched it out of my hands.
"The pub isn't open yet," I observed.
"Bugger you." Crispin's gaze swung round to include Sophie.
"Bugger you both."
1 He lurched out of the door and through the window we
watched him walk a slightly pompous path to the gate, trying
to behave like a country gent and forgetting that he still wore
yesterday's clothes and yesterday's beard.
"Why did you give him the money?"
"To save him stealing it."
"But…" She stopped doubtfully.
I explained. "When the craving's on him, he'll do literally
anything to get alcohol. It's kinder to let him have it with
some shred of dignity. He'll be drunk all today and tonight but
maybe by tomorrow it will be over."
"But the pub 'They'll let him in," I said.
"They understand. They'll sell him a bottle and send him
home again when he shows signs of passing out."
Although to my mind she would have been better off in bed,
Sophie insisted that she should be out seeing to her car. She
compromised finally to the extent of letting me ring the local
garage, where I was known, and arranging the salvage. Then,
dressed in jeans and sweater two sizes too big, she spent,
most of the morning sitting in the squashy leather armchair in
the office, listening to me doing business on the telephone.
Kerry Sanders was pleased about River God and didn't quibble about the price.
"That's more like it," she said. "I never did go for that goddam name Hearse Puller."
"Well… I can have him fetched from Devon any time, so
where and when would you like him delivered?"
"I'm visiting with the family this weekend." Even now, I noticed, she avoided using their names. "I'll be going down
there for lunch and I'd like the horse van to arrive at around
four-thirty."
"Certainly," I said. "What address?"
"Don't you have it?"
I said I could find it, no doubt.
She came across with the information reluctantly, as if imparting a secret. A village in Gloucestershire, as open as the
day.
"OK. Four-thirty on the dot," I said.
"Will you be there yourself?"
"No. I don't usually."
"Oh." She sounded disappointed. "Well… could you make
"Prosím tě… jdi si lehnout a vyspi se z toho."
"Ty smrade pitomej, na to ti kašlu! Jdi se vycpat s tím svým
dobročinným vznešeným chováním. Víš houby, jaký to je,
nemáš o tom páru. Sebrals mi tu whisku. Tak teď naval
nějaký prachy a jdi se vycpat."
Sofie Randolphová si odkašlala.
Crispin se rychle otočil, chtěl se postarat o to, aby se do
toho nepletla. Tentokrát si ale opravdu příliš zatočil
labyrintem a nemohl se ubránit zvracení. Měl v sobě aspoň
tolik slušnosti, že se jí nevyzvracel na nohy, ale stačil
vyběhnout za dveře na dvůr. Slyšeli jsme, jak se tam zbavuje
svých obtíží, a i to nebylo příjemné.
"Je to můj bratr," řekl jsem.
"Ano."
Žádné další vysvětlování neočekávala. Rozhlédla se klidně
po té spoušti. "Uklidí to potom?"
"Kdepak," usmál jsem se. "To uklidím já, až usne, kdybych
začal uklízet dřív, tak by se zbytečně znovu rozzuřil… ještě by
k té spoušti něco přidal."
Pohoršeně zavrtěla hlavou.
"On se takhle nechová pořád, někdy vydrží celé týdny bez
pití."
Crispin se vrátil ještě bledší, než byl předtím.
"Ty prachy," řekl útočně.
Vstal jsem, zašel do kanceláře a vrátil se s pěti librami.
Crispin mi bankovku vytrhl z ruky.
"Hospoda je ještě zavřená," podotkl jsem.
"Vlez mi na záda." Crispin se na nás opile podíval. "Oba mi
klidně můžete vlízt na záda."
Vypotácel se ze dveří. Viděli jsme oknem, jak prkenně kráčí
k bráně a snaží se chovat furiantsky, jako mladý pán z
panského domu. Zapomněl, že má na sobě ještě stále
zmačkané šaty, které si oblékl minulý den, a že má taky
včerejší porost na bradě.
"Proč jste mu ty peníze dával?"
"Aby je nemusel krást."
"Ale…" odmlčela se zaraženě.
"Když to na něho přijde, udělal by cokoliv, jen aby se dostal
k pití," vysvětloval jsem. "Je milosrdnější, když mu ty peníze
dám dobrovolně, on si zachová aspoň kousek lidské
důstojnosti. Dnes bude celý den a celou noc ještě opilý, ale
zítra už se z toho možná dostane."
"Ale v hospodě přece…"
"Oni mu otevřou, znají ho. Prodají mu jednu láhev a pošlou
ho zase domů, jakmile to bude vypadat na to, že by jim tam
mohl ztuhnout."
Sofie by byla udělala nejlíp, kdyby si šla lehnout, ale trvala
na tom, že se napřed musí postarat o svůj vůz. Nakonec jsme
se dohodli na kompromisu. Dovolila mně, abych zavolal do
místní autoopravny, kde jsem měl známé, a objednal
havárku, aby vůz odtáhli. Větší část dopoledne potom strávila
v mých džínech a svetru, které jí byly tak o dvě čísla větší,
seděla v koženém křesle a poslouchala, jak obchoduji po
telefonu.
Kerry Sandersová měla radost z River Goda a ani se
nezlobila kvůli ceně.
"To by se mi docela zamlouvalo," řekla. "To jméno, Hears
Puller, mi bylo stejně nesympatické."
"No… mohou vám ho přivézt z Devonu, kdykoliv si budete
přát. Tak tedy, kdy a kam si přejete, aby vám ho dodali'?"
"Jedu k té rodině na sobotu a neděli." Povšiml jsem si, že se
ještě stále vyhýbá tomu, aby je jmenovala. "Přijedu tam
kolem oběda a byla bych ráda, kdyby dopravní box s koněm
přijel tak asi v půl páté…"
"Jak si přejete. Dáte mi prosím adresu'?"
"Copak ji nemáte?"
Řekl jsem, že bych ji patrně mohl zjistit.
Trochu neochotně mně nakonec adresu sdělila, jako kdyby
vyzrazovala kdovíjaké tajemství. Bylo to v jedné docela
normální vesnici v Gloucestershiru.
"Dobře, tak tedy přesně v půl páté," řekl jsem.
"Přijedete taky?"
"Já většinou takhle nejezdívám."
"Ach tak," řekla zklamaně. "Ale… nemohl byste tentokrát?"
24
it?"
"You wouldn't need me."
"I'd sure like it," she said, her voice hovering uncer- tainly
between cajolery and demand, and I realized that for all her
assurance she was still unsure about this gift.
"You mean," I said, "to perform introductions?"
"Well. I guess so."
Nicol Brevett, this is River God. River God, meet Nicol Brevett. Howdy partner, shake a hoof.
"All right," I said. "I'll arrive with the horse."
"Thanks."
Again the mixture in her voice. Partly she definitely thought
I ought to jump to it when asked, and partly she was genuinely relieved I had agreed. I thought she was crazy to marry
into a family which made her nervous, and I wondered why
they had that effect on her.
"Have you heard any more about those two men?" she
asked.
"No." Apart from a sore spot when I brushed my hair, I had
forgotten them. Too much seemed to have happened since.
"I'd like you to find out why they took that horse."
"I'd like to know, sure," I said. "But as to finding out… If you
care enough, how about hiring the Radnor Halley Agency?
They'd do it."
"Private detectives?"
"Specialists in racing," I said.
"Yes, well. But… I don't know…"
It came back every time to the way she reacted to the Brevetts.
"I'll do my best," I said, and she was pleased, but I had no
confidence at all.
I spoke next to a transport firm in Devon, arranging that
they should pick up River God early the following morning,
and meet me at three o'clock beyond Stroud. What was the
ultimate destination, they asked, and with sudden caution I
didn't give it. Ten miles beyond our rendezvous, I said, and I
would show them the way. I put the receiver down feeling
slightly foolish, but the loss of Hearse Puller had been no
joke.
I telephoned the Devon farmer and asked him to send a
man with River God to look after him, and also to produce
him well groomed with his feet and shoes in good condition.
The farmer said he hadn't the time to be bothered, and I said
that if the horse looked too rough he'd get him straight back.
He grunted, groused, agreed, and hung up.
"You sounded very tough on him," Sophie said with a smile.
"Horses straight from small farms sometimes look as if
they've been pulling a plough…"
She lit a cigarette, the bandaged arm moving stiffly.
"I've got some codeine," I said.
She twisted her mouth. "Then I'd like some."
I fetched the pain-killers and a glass of water.
"Are you everyone's nurse?" she said.
"Mostly my own."
While I had been telephoning, she had taken note of the
racing photographs on the walls.
"Those are of you, aren't they?" she asked.
"Most of them."
"I've heard of you," she said. "I don't go racing myself, but
my aunt has a stud farm, and I suppose I see your name in
newspapers and on television."
"Not any more. It's nearly three years since I stopped."
"Do you regret it?"
"Stopping?" I shrugged. "Everyone has to, sometime." Especially when on the receiving end of six months in a spinal
brace and severe warnings from gents in white coats.
"Vždyť mě u toho nebudete potřebovat."
"Byla bych ale ráda, kdybyste u toho byl," nevěděla, jestli
má mluvit prosebně nebo autoritativně, a já si v tu chvíli
uvědomil, že je přece jen trochu nejistá, pokud jde o ten živý
dar.
"Vy byste chtěla, abych je vzájemně představil?"
"Ano, to bych chtěla."
Nicole Brevette, představuji vám River Goda. River Gode,
seznamte se s Nicolem Brevettem. Nazdar kamaráde, potřes
mi kopytem.
"Dobře tedy, přijedu s koněm osobně."
"Děkuji vám."
Zas nevěděla, jakým tónem má mluvit. Určitě měla pocit, že
bych se měl správně přetrhnout ochotou; když vysloví nějaké
přání, ale současně byla ráda, že jsem vůbec nějakou ochotu
projevil. Je blázen, říkal jsem si, když se chce provdat do
rodiny, z které má vyslovenou trému, a nemohl jsem
pochopit, jak to, že tu trému má.
"Nedozvěděl jste se nic tam o těch dvou chlapech'?" zeptala
se.
"Nie." Nebýt toho, že jsem při česání občas narazil
hřebenem na bouli na hlavě, ani bych si na ty dva už
nevzpomněl. Od té doby se toho příliv mnoho odehrálo.
"Byla bych ráda, kdybyste zjistil, proč mi toho koně vzali."
"Já bych to sám taky rád věděl. Ale jestli to vůbec kdy
zjistím… Jestli o to opravdu tak stojíte, mohl bych to předat
agentuře Radnor Halley, určitě by na to přišli."
"To je soukromá detektivní agentura?"
"Ano, specializují se tam na dostihové záležitosti."
"Aha. No… já nevím… ale…"
Všechno vždycky skončilo proto, že byla z Brevettů tak
nesvá.
"Já se tedy o něco pokusím." Měla radost, ale já jsem si
žádné iluze nedělal.
Potom jsem zavolal jedné dopravní firmě v Devonu a dohodl
s nimi, že koně naloží následující den ráno a já že na ně
počkám ve tři hodiny kousek za Stroudem. Ptali se, kam koně
povezou, ale já začal být opatrný a neřekl jsem jim to. Řekl
jsem jen, že od místa, kde na ně budu čekat, je to jenom
šestnáct kilometrů a že je tam dovedu. Když jsem pokládal
sluchátko, připadal jsem si trochu hloupě, ovšem způsob,
jakým jsem přišel o Hears Pullera, to nebyla žádná legrace.
Zavolal jsem také tomu farmáři v Devonu, požádal ho, aby s
River Godem poslal někoho, kdo by se cestou o koně postaral
a také jsem ho požádal, aby koně vypravil ve slušném stavu,
s pořádně nablýskanými kopyty, s úhlednýma nohama.
Prohlásil, že nemá čas na to, aby se takovými hloupostmi
zdržoval, ale já mu řekl, že nebudeli kůň vypadat řádně, pošlu
mu ho šupem zpět. Brblal, bručel, ale nakonec slíbil, že to
zařídí, a zavěsil.
"Mluvil jste s ním pěkně ostře," poznamenala Sofie s
úsměvem.
"Koně z menších farem někdy vypadají, jako by je
zapřahovali do pluhu…"
Zapálila si cigaretu. Zavázanou rukou pohybovala velmi
opatrně.
"Jestli chcete, tak mám kodein," nabídl jsem jí.
"To tedy chci." Zkřivila rty.
Přinesl jsem jí prášky a sklenici vody.
"To takhle pečujete o každého?" Zeptala se.
"Nejvíc o sebe."
Když jsem předtím telefonoval, prohlížela si dostihové
fotografie na stěnách.
"To jste na nich vy, že?"
"Nu většinou ano."
"Znám vás podle jména. Já sama na dostihy nechodím, ale
mám tetu, která má malý hřebčín, a taky asi vaše jméno
vídám v novinách a v televizi."
"Teď už ho nevídáte, před třemi lety jsem přestal jezdit."
"Litujete toho?"
"Že jsem přestal?" pokrčil jsem rameny. "Každý toho musí
jednou nechat, zvlášť když strávil šest měsíců v sádrovém
korzetu a pánové v bílých pláštích ho docela vážně strašili."
25
She asked if I would drive her along to where she had
crashed so that she could see the place in daylight.
"Sure," I agreed. "And I want to look for the rug my horse
got rid of on his travels, though it's bound to be torn. Pity he
lost it, really, as it's a light fawn… much easier to see in the
dark than his own bay coat."
She stubbed out her cigarette but before we could move the
telephone rang.
"Hi, Jonah," said a cheerful American voice. "How did the
sale go?"
"Which one?" I asked.
"Well… I guess the one for Kerry. You know. Kerry Sanders."
"Oh sure," I agreed. "Only I've bought two for her. Didn't
she tell you?"
"Uh uh. Only that you were off to Ascot for some nag with a
God-awful name."
Pauli Teksa. I pictured him at the other end of the line, a
short, solidly built man in his early forties, bursting with
physical and mental energy and unashamedly out to make
money. I had met him only a few times and thought his most
outstanding quality was the speed with which he reached
decisions. After a session with him one felt as if one had been
carried along irresistibly by a strong tide, and it was only
afterwards that one wondered if any of his instant assessments ever turned out to be wrong.
He was over in England for the Newmarket Yearling Sales, a
bloodstock agent on a large scale in the States keeping tabs
on the worldwide scene.
We had had a drink together in a group of others at Newmarket the previous week, and it was because of that and
other equally casual meetings that he had, I supposed, given
my name to Kerry Sanders.
I told him what had become of Hearse Puller. Out of the
corner of my eye I could see Sophie listening with her mouth
open in incredulity. Pauli Teksa's astonishment was tempered
by greater cynicism about the world we both moved in, but
even he was outraged at the use of force.
"Pressure," he said vigorously. "Even unfair pressure. Sure.
But violence…"
"I'm surprised she didn't tell you."
"I've been out of town since Tuesday. Just got back from
Ireland. Guess she couldn't reach me."
"Anyway," I said. "No great harm done. She made a profit
on Hearse Puller and I bought her another horse instead."
"Yeah, but you sure ought to raise a hell of a ruckus over
what went on back there at Ascot."
"I'll leave it to Mrs Sanders."
"It sure makes me feel bad that it was I who got you into
this mess."
"Never mind," I said.
"But I'm glad you managed to do a deal for her in the end."
He paused, his voice heavy with meaning.
I smiled wryly at the telephone. "You're saying you want a
cut of the commission?"
"Jonah, fella," his voice sounded hurt, "did I ask?"
"I learn," I said. "I learn."
"Two per cent," he said. "A gesture. Nothing more. Two per
cent, Jonah. OK?"
"OK," I said, sighing. The 2 per cent, which sounded so little, was in fact two-fifths of my fee. I should have charged
Kerry Sanders more than 5 per cent, I thought. Silly me.
Except that 5 per cent was fair.
It was no good refusing Pauli. The remaining 3 per cent was
better than nothing, even with a bang on the head thrown in,
and there was goodwill involved. Pauli on my side was a good
future prospect. Pauli against, a lousy one.
By the time I put the receiver down Sophie had shut her
mouth and regained her calm. She raised her eyebrows.
"Hey ho for a quiet life in the country."
"Quiet is internal," I said.
Up on the main road the orange MG dangled like a crumpled
Poprosila mě, jestli bych ji nemohl dovézt na místo, kde
havarovala, aby si to tam mohla prohlédnout za světla.
"Samozřejmě, já bych se ostatně taky rád poohlédl po dece,
které se můj kůň někde cestou zbavil, ačkoliv ta jistě bude
roztrhaná. Škoda že tu přikrývku ztratil, byla světle béžová, a
tmavý kůň by v ní byl potmě lepší vidět."
Zamáčkla cigaretu, ale než jsme stavili vstát, zazvonil
telefon.
"Nazdar, Jonasi," ozval se veselý americký hlas, "tak jak
dopadla dražba?"
"Která?"
"Přece ta, co jste tam jel s Kerry. S Kerry Sandersovou."
"Ach tak. Já jí nakonec koupil dva koně. Ona vám to
neřekla?"
"Ne. Já od ní jenom vím, že jste se spolu chystali do Ascotu
pro nějaké zvíře se strašlivým jménem."
Byl to Paul Teksa. V duchu jsem ho viděl, jak stojí u
telefonu, menší, sporý čtyřicátník, překypující energií na těle i
na duchu, s bezostyšnou chutí vydělávat peníze. Setkal jsem
se s ním jen několikrát, ale to, jak se dovedl bleskově
rozhodovat, vzbudilo ve mně hluboký dojem. Po jednání s
Teksou měl člověk pocit, jako by se nesl na silné příbojové
vlně, a teprve později začal uvažovat o tom, jestli Teksova
rychlá rozhodnutí byla vždy správná.
Přijel tentokrát do Anglie na dražby ročků v Newmarketu. Ve
Spojených státech platil za předního obchodníka dostihovými
koňmi a měl přehled o světovém trhu.
Uplynulý týden jsem s ním a s řadou jiných strávil čas při
skleničce a pravděpodobně díky tomu a díky jiným krátkým
náhodným setkáním se stalo, že mě doporučil Kerry
Sandersové.
Vyprávěl jsem mu o tom, co se nám stalo s Hears Pullerem.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak Sofie užasle naslouchá s
otevřenými ústy. Pauli Teksa se tolik nedivil, věděl, co od
našeho světa očekávat, ale přece jen ho pobouřilo to, jak
násilnicky si ti lidé počínali.
"Prosím. Chápu, když někdo použije nátlak, třeba i nefér
nátlak, ale fyzické násilí…"
"Překvapuje mě, že vám to neřekla."
"Já byl od úterka mimo Londýn, teď jsem se právě vrátil z
Irska, asi mě nemohla sehnat."
"No nic," řekl jsem. "Nakonec se žádná velká škoda nestalo.
Na Hears Pullerovi vlastně vydělala a teď jsem jí sehnal jiného
koně."
"Stejně byste to ale takhle neměl nechávat, měl byste z té
ascotské záležitosti udělat pořádnou aféru, měl byste si
stěžovat."
"Nechám to na paní Sandersové."
"Mám výčitky svědomí, že jsem vás do toho vlastně navezl
já."
"To je hloupost."
"No, v každém případě jsem rád, že jste jí nakonec přece
jenom něco sehnal." Řekl to hodně významně.
Trpce jsem se do telefonu usmál. "Chcete říct, že se sluší,
abych vám dal provizi?"
"Ale Jonasi, kamaráde, copak jsem si o něco řekl?"
"To víte, já se učím, stále se učím."
"Dvě procenta," prohlásil. "Jen tak pro dobrou vůli, dvě
procenta stačí, co vy na to, Jonasi?"
"Jistě." Povzdychl jsem si. Zdálo by se, že dvě procenta není
mnoho, ale ve skutečnosti to znamenalo dvě pětiny mého
honoráře. Moje chyba, říkal jsem si, měl jsem Kerry
Sandersové účtovat víc než pět procent. Jenže pět procent
bylo fér.
Nemělo význam se s Paulim hádat. Zbývající tři procenta
byly lepší než nic, i když jsem k tomu připočítal tu ránu do
hlavy a Pauli to myslel dobře. Ostatně, mít Pauliho na své
straně byla dobrá investice, mít ho proti sobě určitě špatná.
Než jsem domluvil, Sofie se už opět zcela ovládala a zavřela
pusu. Jen povytáhla obočí.
"Ať žije klidný venkovský život," prohodila.
"Klid nosí člověk ve svém nitru," namítl jsem.
Na státní silnici jsme viděli, jak se oranžové MG houpá jako
26
toy at the rear of the breakdown truck. Sophie watched with
regret as it was towed away, and picked up a bent silver hub
cap which fell off in the first few feet.
"I liked that car," she said.
The Rover had already gone. All that remained after distance swallowed the breakdown truck were some black brake
marks on the road and a pathetic heap of swept-up glass.
Sophie threw the hub cap into the ditch, shrugged off her
regrets, and said we would now look for my rug.
We found it not very far away and across on the far side of
the road, a damp, haphazard heap half-hidden by bushes. I
picked it up expecting a complete ruin, as horses mostly rid
themselves of their rugs by standing on one edge and becoming so frightened by the unexpected restraint that they tear
the cloth apart in a frenzy to get free. Horses standing quietly
in stables almost never shed their rugs, but horses loose
among bushes could do it easily.
"What's the matter?" she said.
I looked up. "There's nothing wrong with it."
"Well, good."
"Yes," I said doubtfully.
Because I didn't see how any horse could get out of his rug
by undoing the three fastening buckles, one across the chest,
the others under the stomach; and on this rug, which was
totally undamaged, the buckles were quite definitely undone.
CHAPTER FIVE
Sophie was adamant about returning home, the steel in her
character showing little spikes when I tried to persuade her to
give my number to the people who might call her out on
stand-by. She unbent to the extent of grilled chicken for lunch
in the still untidy kitchen, and at Gatwick Airport she even
allowed me to pay the deposit for her hired car, though this
was entirely because she had set out to the dinner party
without cheque book or identification and felt less than impressive in my clothes. I said I liked pale blue socks with
silver sandals. She said I was a bloody fool. I wished very
much that she wasn't going.
Crispin's return from the pub coincided with mine from Gatwick. He was maudlin, bleary-eyed, expansive, waving his
arms around in large gestures and clutching a full bottle of
gin. According to him he didn't know how I put up with him, I
was the salt of the earth, the salt of the effing earth, he didn't
care who knew it.
"Sure," I said.
He belched. I wondered if one struck a match whether gin
fumes would ignite like gas.
He focused on the remains of chicken and said he wanted
some.
"You won't eat it," I said.
"I will." He squinted at me. "You'll cook for a bloody popsy
but not for your own brother."
I put another piece in the griller. It smelled good, looked
good, and he didn't eat it. He sat at the table, picked it up in
his fingers and took a couple of small bites before pushing the
plate away.
"It's tough," he said.
He lit a cigar. It took six matches, a lot of squinting and a
variety of oaths.
We'd been through so many cures. Six weeks in a private
nursing home drying out with a psychiatrist listening daily to
his woes had resulted in precisely one month's sobriety. Then,
having been scooped by the police from a Park Lane gutter,
he woke in a public ward and didn't like it. I told him I wasn't
riding races just to keep him in trick cyclists. He said I didn't
care about him. The whole hopeless circus had been going on
for years.
Sophie telephoned at nine o'clock that evening. Her voice
pomačkaná hračka za odtahovým vozem. Sofie smutně
přihlížela, jak je odvážejí. Pak se shýbla a zdvihla ze země
ohnutý stříbrný uzávěr chladiče, který z vozu upadl.
"Tenhle vůz jsem měla ráda," řekla.
Rover už byl pryč. Nic tam nezbylo, havárka mizela v dálce
a na silnici byly jen černé stopy brzdících kol a smutná
hromádka smetených střepů.
Sofie zahodila uzávěr chladiče do příkopu, pokrčením
ramene odehnala lítost a prohlásila, že můžeme jít hledat tu
přikrývku.
Našli jsme ji v roští, o kousek dál na druhé straně silnice,
malou zmačkanou hromádku. Když jsem ji zdvihal, myslel
jsem, že bude úplná zničená, koně se totiž většinou zbavují
přikrývek tak, že je jednou nohou přišlápnou, pak se vyděsí,
jak je to táhne a přikrývku zuřivě roztrhají na cucky, aby se
osvobodili. Koně, kteří stojí pokojně ve stáji, nikdy přikrývky
neshazují, ale koně, kteří se zatoulají do houští a křoví, se
jich zbavují snadno.
Zeptala se: "Co se stalo?"
Poctíval jsem se na ni. "Nic, není roztrhaná."
"Výborně."
"Ano," řekl jsem váhavě.
Nemohl jsem totiž pochopit, jak by kůň dokázal rozepnout
tři přezky, kterými byla pokrývka připevněná: Jedna přezka
byla na hrudníku, další dvě na břiše. Přezky, jak jsem je
našel, byly zcela nepoškozené, a všechny tři byly rozepnuté.
5
Sofie trvala neoblomně na tom, že pojede domů. Snažil
jsem se ji přemluvit, aby v zaměstnání udala moje telefonní
číslo pro případ, že by ji potřebovali, ale ukázalo se, že je ze
železa a že má dokonce na svém brnění ostny. Nakonec přece
jen aspoň o krůček ustoupila a zasedla v rozkrámované
kuchyni ke grilovanému kuřeti, které jsem udělal k obědu, a
pak mi dokonce na gatwickském letišti dovolila, abych za ni
zaplatil zálohu na pronájem vozu. Za to jsem ovšem vděčil
výhradně tomu, že předtím na ten večírek vyrazila bez šekové
knížky a jakéhokoliv průkazu totožnosti, a dále také díky
tomu, že se v mých šatech necítila příliš elegantní. Řekl jsem
jí, že se mi bleděmodré ponožky k stříbrným sandálům
neobyčejně líbí. Řekla, že jsem vrták. Mrzelo mě, že odjíždí.
Když jsem přijel z Gatwicku, srazil jsem se doma s
Crispinem, který se vracel z hospody. Blekotal, měl skelné
oči, byl hlučný a mával kolem sebe rukama, pokud netiskl v
náručí flašku džinu. Prý nemůže pochopit, jak to s ním
vydržím, prý jsem sůl země, sůl týhle zatracený, podělaný
země, a že to prý každý ví.
"Dobře, dobře," uklidňoval jsem ho.
Říhnul. Kdyby u něho člověk škrtl sirkou, tak by možná ty
džinové výpary chytily jako svítiplyn, byl by to zajímavý
pokus.
Zadíval se na zbytky kuřete a prohlásil, že by si taky kousek
dal.
"Vždyť to nesmíš," řekl jsem.
"Smím." Zamžoural na mě. "Pro tu svoji zatracenou kočičku,
pro tu seš ochotnej vařit, a na bráchu se vykašleš."
Dal jsem na gril další čtvrtku. Vonělo to dobře, vypadalo to
dobře, ale on to stejně nesnědl. Seděl za stolem, párkrát do
kuřete dloubnul a pak odsunul talíř.
"Je to tuhý," prohlásil.
Zapálil si doutník. Spotřeboval přitom asi šest zápalek a
nespočetně nadávek.
Prodělali jsme v minulosti řadu léčebných akcí. Po šesti
týdnech léčení v soukromém protialkoholickém sanatoriu, kde
měl k ruce psychiatra ochotného denně vyslechnout všechny
jeho stesky, vydržel být střízlivý přesně jeden měsíc. Pak ho
jednou sebrala policie v jednom pochybném podniku u Park
Lane. Když se probudil ve veřejné nemocnici na
mnoholůžkovém pokoji, moc se mu to nelíbilo. Řekl jsem mu,
že nejezdím dostihy jen proto, abych ho mohl zásobovat
osobními psychiatry. Prohlásil, že je vidět, že mi na něm
vůbec nezáleží. A takhle to šlo stále dokola už celá léta.
Sofie zavolala v devět večer. Její hlas mi připadal tak
27
sounded so immediately familiar that it was incredible to think
I had known her for less than twenty-four hours.
"… Just to thank you for everything…"
"For crashing your car?"
"You know what I mean," she said.
"How's the arm?"
"Oh, much better. Look… I don't have a lot of time. I have
to go to work after all… rather a nuisance but it can't be
helped."
"Say you don't feel up to it."
She paused. "No. It wouldn't really be true. I slept for hours
when I got home and honestly I feel fine now."
I didn't argue. I already knew it was impossible to persuade
her against her will.
She said, "How are your knight-in-shining-armour instincts?"
"Rusty."
"I could provide Brasso."
I smiled. "What do you want done?"
"Yes. Mm. Well, when it comes to the point, I don't know
that I've got any right to ask."
"Will you marry me?" I said.
"What did you say?"
"Er…" I said. "Never mind. What was it you wanted done?"
"Yes," she said.
"Yes what?"
"Yes, I will. Marry you."
I stared across the office, seeing nothing. I hadn't meant to
ask her. Or had I? Anyway, not so soon. I swallowed. Cleared
my throat.
"Then… you've a right to ask anything."
"Good," she said crisply. "Button your ears back."
"They're buttoned."
"My aunt… the one who has the stud farm…"
"Yes," I said.
"I've been talking to her on the telephone. She's in a gradeone tizzy."
"What about?"
"To be honest, I don't exactly understand. But she lives near
Cirencester and I know you are going over that way tomorrow
with Mrs Sanders' horse… and… well… I suppose I sort of
vaguely offered your help. Anyway, if you've got time to call
on her, she'd be grateful."
"All right," I said. "What's her name?"
"Mrs Antonia Huntercombe. Paley Stud. Her village is Paley,
too. Near Cirencester."
"Right." I wrote it down. "Are you working tomorrow evening?"
"No. Saturday morning."
"Then… I could come to your place… on my way home… to
tell you how I got on with her."
"Yes." Her voice was tentative, almost embarrassed. "I
live…"
"I know where you live," I said. "Somewhere at the end of
the five-furlong straight of Sandown Racecourse."
She laughed. "If I lean out, I can see the stands from the
bathroom window."
"I'll be there."
"I've got to go now, or I'll be late." She paused, then she
said doubtfully, "Did you mean it?"
"Yes," I said. "I think so. Did you?"
"No," she said. "It's silly."
Friday morning saw the long-delayed departure of the seventy thousand-pound two-year-old, who seemed to have
suffered no harm from his nocturnal junket. I knew, as I
thankfully dispatched him with his two slightly less valuable
fellows, that I had been luckier than I deserved, and I still
sweated at the thought of that headlong gallop down the
main road.
Crispin, that Friday morning, lay in the customary coma on
his bed. I rang the doctor, who said he would look in on his
rounds.
důvěrně známý, bylo neuvěřitelné, že jsem ji znal teprve
necelých čtyřiadvacet hodin.
"…jenom jsem vám chtěla za všechno poděkovat…"
"Za tu bouračku?"
"Víte dobře, jak to myslim."
"Jak je s vaší rukou?"
"Je to mnohem lepší. Poslyšte… já mám teď jen chviličku.
Nakonec musím přece jenom do práce… je to otrava, ale nedá
se nic dělat."
"Řekněte, že vám není dobře."
Chvíli mlčela. "To ne, nebyla by to pravda. Když jsem přijela
domů, tak jsem na několik hodin krásně usnula a teď je mi
opravdu vlastně dobře."
Nedohadoval jsem se s ní, věděl jsem, že když už se k
něčemu rozhodne, nikdo s ní nepohne.
Pak se zeptala: "Jak jste na tom s rytířskými pudy?"
"Mám je zrezivělé."
"To se dá vyčistit."
Usmál jsem se. "Co potřebujete?"
"No, když o tom teď uvažuji, tak vlastně nevím, jestli mám
právo to od vás žádat."
"Nevzala byste si mě?"
"Co jste to řekl?"
"Hm… nic. Co jste ode mne potřebovala?"
"Ano," řekla.
"Ano, co?"
"Ano, vezmu si vás."
Tupě jsem se před sebe zadíval; nic jsem však neviděl.
Nechtěl jsem jí nabídnout manželství. Nebo ano? Určitě jsem
jí ho ale nechtěl nabídnout tak brzy. Polkl jsem. Odkašlal jsem
si.
"V tom případě máte právo ode mne žádat cokoliv."
"Výborně," řekla energicky. "Tak teď dobře poslouchejte."
"Poslouchám."
"Mám tetu… ta má hřebčín."
"Ano."
"Telefonovala jsem s ní, je strašlivě rozčilená."
"Kvůli čemu?"
"Abych pravdu řekla, tak se v tom tak docela nevyznám.
Teta bydlí blízko Cirencesteru a já vím, že zítra tím směrem
pojedete, až povezete koně paní Sandersové… tak… já…
trochu jsem tetě nabídla, že jí pomůžete. Prostě, byla by
velmi ráda, kdybyste se u ní zastavil, budeteli mít čas."
"Dobře. Jak se jmenuje?"
"Paní Antonie Huntercombová, hřebčín Paley, u vesnice
Paley, je to blízko Cirencesteru."
"Dobře," zapsal jsem si to. "Máte zítra večer službu?"
"Ne, až v sobotu odpoledne."
"V tom případě… mohl bych se stavit u vás… na zpáteční
cestě… aspoň bych vám řekl, jak jsem u ní pořídil."
"Ano." Odpověděla pomalu, skoro rozpačitě. "Bydlím…"
"Já vím, kde bydlíte, je to u konce cílové rovinky závodiště v
Sandownu."
Dala se do smíchu. "Když se nahnu na záchodě z okna,
vidím na tribuny."
"Já tam dorazím."
"A já už musím jít, nebo přijdu pozdě." Na chvilku se
zarazila a pak se váhavě zeptala: "Myslel jste to vážně?"
"Ano, aspoň myslím, že ano. A vy?"
"Ne. Je to nesmysl."
V pátek ráno po tolika odkladech konečně odstartovalo to
dvou leté hříbě za sedmdesát tisíc. Zdálo se, že to noční
dobrodružství na něm nezanechalo žádné stopy. Když jsem
ho vypravoval i s jeho dvěma méně drahocennými kolegy,
říkal jsem si, že jsem měl víc štěstí než rozumu, a při
vzpomínce na ten bezhlavý trysk po státní silnici na mně ještě
vyvstával pot.
Crispin v pátek ráno ležel jako obvykle v posteli úplně tuhý.
Zavolal jsem svého lékaře a ten slíbil, že se u něho zastaví, až
půjde po návštěvách.
28
"How's the girl I stitched?" he asked.
"Gone home. Gone to work."
"A lot of starch in that one."
"Yes."
I thought about her every ten minutes or so. A cool girl I
had kissed once, on the cheek in the afternoon, standing
beside a hired car in Gatwick Airport. She had done nothing in
return but smile. One couldn't call it love. Recognition, perhaps.
Mid-morning I set off for Gloucestershire and without much
trouble found the aunt's stud farm at Paley. As a business
breeding venture it had all the first-sight marks of imminent
skids: weeds in the gravel, an unmended fence, tiles off the
stable roof and paint too old to keep out the rain.
The house itself was a pleasant Cotswold stone affair with
too much creeper on the walls. I knocked on the front door,
which was open, and was told by a rich voice to come in.
Dogs greeted me in the hall, a whippet, a labrador, two bassets and a dachshund, all displaying curiosity tempered by
good manners. I let them sniff and lick, and they'd know me
next time, I thought.
"Come in, come in," called the voice.
I went further, to the door of a long sitting-room where
much-used antique furniture stood on elderly Persian rugs.
Padded and pelmeted curtains and silk lampshades and Staffordshire china dogs all spoke of enough money somewhere in
the past, but the holes in the flowery chintz sofa covers were
truer of the present.
Antonia Huntercombe sat in an armchair fondling yet another dog. A Yorkshire terrier, a walking hearthrug. She was a
woman of about sixty with strong facial bones and an air of
first-class stoicism in the face of titanic submersion.
"Are you Jonah Dereham?"
"Mrs Huntercombe?"
She nodded. "Come in and sit down."
At closer quarters the voice was fruity in the lower notes
and punctiliously articulated. She did not seem over-friendly
considering that I was supposed to be there to offer help.
"Excuse me not getting up," she said. "Little Dougal here is
not very well, and I don't want to disturb him."
She stroked the hearthrug soothingly. One couldn't see
which end of it was which.
"Sophie asked me to call," I said.
"Can't see what good you can do," she said forbiddingly.
"And besides, you're one of them."
"One of who?"
"Bloodstock agents."
"Oh," I said. Several shades of light began to dawn.
She nodded grimly. "I told Sophie it was no good asking you
for help, but she insisted that I should at least tell you my
complaints. She's a very forceful girl, Sophie."
"She is indeed."
Antonia Huntercombe looked at me sharply.
"She seems to think well of you. She telephoned to find out
how I was, but she talked mostly of you."
"Did she?"
She nodded. "Sophie needs a man. But not a crook."
I thought privately that few young women needed a man
less than Sophie but quarrelled only with the second half of
the pronouncement.
"I'm not a crook."
"Hmph."
I said, "I looked you up in the books, before I came. You've
got one good stallion, Barroboy, but he's getting old now, and
one young one, Bunjie, who might be better if he were keener
on his job. You have eight brood mares, the best being Winedark who came third in the Oaks. She was bred last year to a
top sire, Winterfriend, and you sent the resulting filly as a
yearling to Newmarket Sales last week. She fetched only
eighteen hundred guineas because of a heart murmur, which
means that you lost a lot of money on her, as the stud fee
was five thousand in the first place and then there is all her
"Jak se daří té slečně, co jsem zašíval?" zeptal se.
"Šla domů a chodí do práce."
"No, tu hned tak něco neporazí."
"To máte pravdu."
Vzpomínal jsem na ni tak každých deset minut. Klidná,
ovládající se dívka, kterou jsem jednou jedinkrát políbil, a to
na tvář, odpoledne, na gatwickském letišti vedle vypůjčeného
vozu. Vrátila mi jen úsměv. To na lásku nevypadalo, nanejvýš
na vzájemný respekt.
Před polednem jsem vyjel do Gloucestershiru. Hřebčín paní
tety v Paley jsem našel snadno. Bylo na něm vidět, že se jako
výdělečný podnik nezadržitelně sune z kopce: štěrk zarostlý
travou, pobořený plot, tašky na střechách a nátěry příliš
staré, než aby dokázaly ochránit stavení před deštěm.
Obytná budova byla hezká, v typickém cotswoldském slohu,
kamenná, jen trochu příliš zarostlá břečtanem. Zaklepal jsem
na domovní dveře a čísi zvučný hlas mě vyzval, abych šel dál.
V hale mě uvítali psi, jeden malý chrt, jeden labrador, dva
baseti a jeden jezevčík. Všichni se tvářili zvědavě, ale byli
zdvořilí a dobře vychovaní. Nechal jsem je, ať mě náležitě
očichají a olízají, aby mě příště zase poznali.
"Jen pojďte dál, pojďte dál!" ozvalo se znovu.
Vešel jsem do obývacího pokoje, kde byl na starých
omšelých perských kobercích rozestaven opotřebovaný
starožitný nábytek. Podle podšívaných záclon s dracouny,
hedvábných stínidel na lampy a stafordshirského porcelánu se
poznalo, že dům musel být kdysi bohatý, ale o současné
situaci si člověk učinil přesnější obraz, když se podíval na
prodřené čalounění na chatrném gauči.
Antonie Huntercombová seděla v křesle a držela na klíně
dalšího psa, yorkshirského teriéra. Vypadal jak chlupatá
předložka. Jeho majitelka byla asi šedesátiletá paní se
zajímavým obličejem a s výrazem naprostého stoicismu tváří
v tvář katastrofě.
"Jste Jonas Dereham?"
"Ano. Paní Huntercombová?"
Přikývla. "Pojďte dál a sedněte si."
Takhle zblízka zněl její hlas v nižších polohách trochu drsně
a úsečně. Když člověk uvážil, že jsem k ní přijel, abych jí v
něčem pomohl, tak se moc přátelsky nechovala.
"Odpusťte, že nevstávám, ale tady malý Dougal není ve své
kůži a já ho nechci rušit."
Chlácholivě hladila tu chlupatou předložku, u níž bylo těžko
poznat, který konec je který.
"Sofie chtěla, abych se u vás zastavil," řekl jsem.
"No, nevím, k čemu to má být dobré," prohlásila nevlídně.
"Vy jste koneckonců jeden z nich."
"Jeden z koho?"
"Jeden z handláků."
"Ach tak," začínalo mi pomalu svítat.
Zasmušile přikývla. "Já jsem Sofii říkala, že nemá smysl vás
žádat o pomoc, ale ona trvala na tom, abyste aspoň vyslechl,
na co si stěžuji. Sofie je velmi neústupná."
"Zdá se být."
Antonie Huntercombová se na mne ostře zadívala.
"Má o vás zřejmě dobré mínění. Dnes mi volala, chtěla prý
slyšet, jak se mi vede, pak hovořila hlavně o vás."
"Sofie potřebuje partnera, ale nepotřebuje podvodníka."
Napadlo mě, že mnoho žen postrádá muže mnohem víc než
Sofie, ale nechal jsem si to pro sebe. Ozval jsem se jen k
bodu číslo dvě.
"Já nejsem podvodník."
"Hm."
"Vyhledal jsem si vás v knihách, než jsem se sem vypravil.
Máte jednoho dobrého chovného hřebce, jmenuje se
Barraboy, ale ten už vám stárne, pak máte jednoho mladého,
Bunjie, kterého by jeho profese měla víc těšit, byl by pak
lepší. Pak máte osm chovných klisen, nejlepší z nich je
Winedark, přišla v Oaks třetí. Loni jste ji připustila vynikajícím
hřebcem, Winterfriendem a výsledné hříbě jste letos poslala
na newmarketské dražby. Minulý týden. Dostala jste za tu
klisničku jen tisíc osm set, protože má šelest na srdci. To
znamená, že jste na ní prodělala hodně peněz, protože za
29
keep and care and overheads…"
"It was a he," she said fiercely.
"What was?"
"That the filly had a heart murmur. She didn't. Her heart is
as sound as a bell."
"But I was there at the sales," I said. "I remember hearing
that the Winterfriend filly would never race and might be
doubtful even as a brood mare. That's why no one bid for
her."
"That's why, right enough." Her voice was bitter. "But it
wasn't true."
"You'd better tell me who spread such a rumour," I said.
"Who and why."
"Who is easy. All you crooked sharks calling yourself bloodstock agents. Bloodsucking agents more like. As for why…
need you ask? Because I won't give you kick-backs."
She was referring to the practice which had grown up
among some agents of going to a breeder before a sale and
saying, in effect:
"I'll bid your horse up to a good price if you give me a share
of what you get."
Far more intimidating was the follow-up:
"And if you don't agree to what I suggest I'll make sure no
one bids for your horse and if you sell it at all it will be at a
loss."
Dozens of small breeders were coughing up the kick-backs
just to keep themselves in business and Mrs Antonia Huntercombe's difficulties were what happened if they didn't.
I knew all about it. I knew that the big, reputable firms
never asked for kick-backs at all, and that individual agents'
kickbacks varied from nil to nearly extortionate.
"I was offered eight thousand for the filly," Mrs Huntercombe said bitterly. "I was to give back half of anything
she made over that price." She glared at me. "I refused to
agree. Why should I? She cost eight thousand to produce.
They wanted half of any profit I made. And for doing what?
Nothing at all except bidding in a sale ring. No work, no
worry, no thought and care. It's downright wicked to come
and demand half of my profit."
"Who was it?"
"I'm not going to tell you. You're one of them, and I don't
trust you."
"So you sent her to the sales to take her chance."
"She should have made at least ten thousand. At least." She
glared at me. "Don't you agree?"
"Twelve or fourteen, I would have thought."
"Of course she should."
"Didn't you put a reserve on her?" I asked.
"Reserves are a racket in themselves," she said furiously.
"But no, I didn't. There was no reason why she shouldn't
make her price. Her breeding, her looks… you couldn't fault
her."
"And you didn't go with her to Newmarket?"
"It's so far. And there's too much to do here. I sent a groom
with her. I couldn't believe… I simply couldn't believe it when
she went for eighteen hundred. I didn't hear that story about
a heart murmur until two days afterwards when the man who
bought her rang up to ask for the vet's report."
I thought about the general lack of prosperity about the
place.
"You needed her to make a good profit?" I suggested.
"Of course I did. She was the best foal I've had for years."
"But not the first request for a kick-back?"
"The worst," she said. "I've told them all… I always tell
them… they've no right to what they do nothing to earn… but
připuštění jste dala pět tisíc a k tomu se musí připočítat cena
krmení, obsluha, daně a tak dále…"
"To byla lež!" vyhrkla zuřivě.
"Co?"
"Že ta klisnička má šelest, neměla žádný šelest, má srdce
zdravé jako zvon."
"Ale já při té dražbě byl, pamatuji si, že se tam o tom
mluvilo, že ta klisna po Winterfriendovi určitě nikdy dostihy
nepoběží a že možná nebude ani chovná, proto na ni taky
nikdo nepřihazoval."
"Ano, právě proto," řekla trpce, "jenže to vůbec nebyla
pravda."
"Bude lepší, když mi povíte, kdo tu lež rozhlásil, a taky
proč."
"Kdo? To je jednoduché. Rozhlásili jste to vy, vy handláci,
křiváci, kteří si říkáte obchodníci s koňmi. Jste spíš obchodníci
s lidmi. A vy se ptáte proč… Přece protože nedávám
'šmátky'."
Narážela na to, co se v poslední době stávalo mezi
některými obchodníky zvykem: Takový handlák zašel před
dražbou za chovatelem a více méně řekl:
"Budu na vašeho koně přihazovat až do slušné výšky a vy
mi dáte podíl z toho, co za něho dostanete."
Ještě horší bylo, když takový člověk dodal:
"A když se vám to nelíbí, tak vám slibuju, že se postarám o
to, aby na vašeho koně nepřihazoval nikdo, a vy na něm
sakramentsky proděláte, jestli se vám ho vůbec podaří
prodat."
Mnoho drobných chovatelů platilo tyhle zvláštní provize, ty
'šmátky', aby se vůbec udrželi nad vodou. Potíže, se kterými
se setkávala paní Huntercombová, postihovaly ty, kdo nebyli
ochotni platit.
Věděl jsem dobře, jak to chodí. Věděl jsem také, že žádná z
velkých agentur 'šmátky' nepožaduje. Pokud šlo o samostatné
obchodníky, bylo to různé, někteří byli poctiví, někteří byli
vyslovení vyděrači.
"Za tu klisnu mi nabídli osm tisíc, s tím, že když ji prodám
za víc, dostanou oni polovinu toho, co bude přes osm."
Nevraživě se na mě podívala. "To jsem odmítla. Proč bych
taky měla souhlasit? Ta klisna mě do dneška už osm tisíc
stála a ti chlapi chtěli polovinu z toho, co by mi vydělala, a
řekněte za co? Za nic, jen za to, že přihazovali při dražbě,
jinak neudělali nic, neměli s tím hříbětem žádné starosti,
žádnou práci. Je to sprosté, takhle na mě přijít a vynucovat si
polovinu mého výdělku."
"O koho jde?"
"To vám neřeknu, jste jeden z nich, já vám nevěřím."
"Takže jste tam tu klisnu poslala jen tak, ať dělá, co umí."
"Byla by měla jít nejmíň za deset tisíc, nejmíň!" Zase se na
mě nevraživě podívala. "To snad uznáte, ne?"
"Řekl bych spíš tak za dvanáct, možná za čtrnáct."
"Samozřejmě!"
"Dala jste si na ni bokem?" zeptal jsem se.
"Ne, to už je samo o sobě nepoctivé," byla rozzlobená. "Ne,
nedala jsem si bokem. Taky proč, nebyl důvod, proč by za tu
částku neměla jít. S tím rodokmenem a při jejím exteriéru…
to přece bylo jasné."
"Jela jste do Newmarketu s ní?"
"Ne, je to moc daleko a mám tady spoustu práce, poslala
jsem s ní stájníka. Nemohla jsem uvěřit… já jsem prostě
nemohla vůbec uvěřit, že šla jen za osmnáct set. O té
smyšlence, o tom šelestu na srdci jsem se dozvěděla teprve
za několik dní, když mi zavolal kupec a chtěl vyjádření mého
veterináře."
Uvažoval jsem o tom, jak sešle to u ní vypadá.
"Vy jste asi dost potřebovala, aby vám vydělala peníze, že?"
poznamenal jsem.
"Samozřejmě, taky to bylo nejlepší hříbě, jaké jsem tu po
dlouhé době měla."
"To nebylo poprvé, co od vás někdo chtěl 'šmátku', viďte?"
"Zato to bylo nejhorší… já jim vždycky všem řekla… všem
jsem řekla… že nemají žádné právo na peníze, které si ničím
30
this time… it was wicked."
I agreed with her. I said, "And for some time your yearlings
have not been fetching good prices?"
"For two years," she said fiercely. "You're all in it. You know
I won't give kick-backs so you won't bid for my horses."
She was wrong about us all being in it. I had bought several
bargains at various sales when half my rivals had turned their
backs. Bargains for me and my clients, disasters for the people who'd bred them. And it was always the small breeder,
the honest or naive breeder who lost, because the big firms
could look after themselves and others were crooks too and
had some scandalous tricks of their own.
The kick-back system probably stemmed from the Irish 'luck
penny': if you bought a horse from an Irishman he gave you
back a penny of your money for luck. A penny! What a laugh.
There was no harm in a breeder giving an agent a thankyou present for getting him a good price for his horse. The
harm came when the agent demanded it first. The crime
came when he demanded it with threats and carried them out
when he was refused.
Rumours rocketed round sale rings with the speed of light. I
had heard the Winterfriend filly had a heart murmur ten minutes before she was sold, and I had believed it like everyone
else.
I had often been told that the kick-back lark was on the increase. Some breeders made the best of it and some positively welcomed it, because it more or less guaranteed a good
price for their horses. Only the Mrs Huntercombes who
wouldn't play ball were coming to grief.
"Well?" she said belligerently. "Sophie said to ask your advice. So what is it?"
I was too much of a realist for Aunt Antonia. I knew she
wouldn't like what I would say, but I said it all the same.
"You've three choices. The first is to pay the kickbacks.
You'd be better off in the end."
"I won't." She narrowed her eyes in anger. "That's exactly
what I would have expected from one of you."
"The second," I said, "is to sell your stud, raise a mortgage
on the house and live on an annuity."
The anger grew. "And just how do I get a fair price for my
stallions and mares? And as for a mortgage… I already have
one."
From the way she said it I guessed it was the largest she
could get.
"Third," I said, "you could go every time to the sales when
you sell a horse. Put a sensible reserve on it and get a friend
to help with starting the bidding. Take a vet with you bristling
with certificates. Tell the agents from the big firms, and as
many other people as you can reach, whatever they may hear
to the contrary, your horse is in good health, and offer to
repay instantly if it is found to be not."
She stared at me. "I haven't the strength. It would be exhausting."
"You sell only six or seven a year."
"I am too old. I have high blood pressure and my ankles
swell up."
It was the first really human thing she'd said. I smiled at
her. She did not smile back.
"It's the best I can do," I said, standing up.
"Don't shut the front door when you go out," she said. "Or
I'll have to get up to open it for the dogs."
It was barely five miles from Paley to where I had arranged
to meet the horsebox bringing River God from Devon. I had
expected to reach the rendezvous first, but from some distance away I could see a blue box already parked in the designated place.
I had chosen one of those useful half-moons carved by
road-straightening programmes where the loop of old country
road remained as a leafy lay-by. There was one other car
nezasloužili… ale tentokrát to bylo opravdu sprosté."
Souhlasil jsem s ní. "Ale to, že vám vaši ročci v dražbách
moc nevynášejí, to už trvá delší dobu, ne?"
"Dva roky," vyhrkla. "Jedete v tom všichni! Všichni víte, že
nedávám šmátky, a tak na moje hříbata nepřihazujete."
Mýlila se, nejeli jsme v tom úplně všichni. Několikrát se mi
stalo, že jsem ve dražbě koupil lacino dobrého koně jen proto,
že ho páni kolegové ignorovali; pro mě a pro mé zákazníky to
byla výhoda, ovšem pro chovatele to bylo neštěstí. Přitom
vždy prodělali malí, důvěřiví, poctiví chovatelé, velké podniky
se o sebe uměly postarat a jiní chovatelé byli také nepoctiví a
uměli zase jiné triky.
Systém 'šmátek' nejspíš vzešel z irského zvyku 'šťastný
peníz'. Když člověk koupil koně od Ira, musel mu pro štěstí
vrátit jedno penny. Jedno penny! Jak se časy mění!
Není nic špatného na tom, když chovatel jako projev uznání
něco daruje obchodníkovi, který mu zajistil slušnou cenu
slušnou cestou; je něco docela jiného, když obchodník
vyžaduje odměnu předem, a ještě honí, vlastně už zločinné
je, když si obchodník vynucuje odměnu předem pomocí
výhrůžek, které uskuteční, když se chovatel nechá.
Při dražbě se různé fámy šíří jak stepní požár. Já sám jsem
slyšel, že klisna po Winterfriendovi má šelest na srdci, deset
minut předtím, než přišla na řadu, a věřil jsem tomu jako
všichni ostatní.
V poslední době jsem slýchal často, že se ,šmátky‘ množí.
Někteří chovatelé se s tím smířili, jiní to dokonce vítali,
protože aspoň měli záruku, že koně prodají slušně. Jen
takoví, jako byla Antonie Huntercombová, se nechtěli vzdát, a
proto trpěli.
"Tak co?" řekla útočně. "Sofie mi řekla, abych se s vámi
poradila. Tak co mi radíte?"
Byl jsem pro Antonii Huntercombovou příliš velký realista.
Věděl jsem, že to, co jí poradím, se jí nebude líbit, ale nedalo
se nic dělat.
"Máte tři možnosti. První, že budete platit 'šmátky',
nakonec na tom neproděláte."
"To neudělám." Vztekle přimhouřila oči. "Takovou radu jsem
od vás věru mohla očekávat!"
"Další možnosti: prodat hřebčín, zatížit dům hypotékou a žít
z renty."
Zlobila se čím dál tím víc. "A jakpak bych zařídila, aby mi za
moje hřebce a klisny slušně zaplatili? A pokud jde o
hypotéku… tu už stejně mám."
Podle toho, jak to řekla, měla asi maximální hypotéku, jakou
jí mohli na dům dát.
"Teď ta třetí možnost: kdykoliv byste prodávala koně, jela
byste osobně na dražbu… dala byste si na koně bokem
rozumnou rezervu a zjednala byste si nějakého přítele, aby
zpočátku trochu přihazoval. Vzala byste s sebou veterináře a
spoustu zdravotních osvědčení. Taky byste obešla zástupce
velkých agentur a ubezpečila je, aby nevěřili žádným
pomluvám, že váš kůň je v perfektním zdravotním stavu, a
taky byste jim slíbila, že kdyby koně koupili a nějakou závadu
zjistili dodatečně, okamžitě byste byla ochotna si koně vzít
zpátky."
Upřeně se na mě zadívala.
"Na to nemám energii. Mám vysoký krevní tlak a otékají mi
nohy."
Poprvé promluvila lidsky. Usmál jsem se na ni, ale ona mi
úsměv neoplatila.
"Víc vám neporadím." Vstal jsem.
"Až půjdete, nezavírejte domovní dveře, abych nemusela
vstávat, až budou chtít psi ven."
Na místo, kde jsem měl sraz s dopravním boxem, který vezl
River Goda z Devonu, to bylo z Paley sotva osm kilometrů.
Předpokládal jsem, že tam budu dřív než oni, ale už z dálky
jsem viděl, že přesné na smluveném parkovišti stojí modrý
dopravní box.
Smluvili jsme si, že se sejdeme na takovém šikovném místě,
kde vybudovali kus nové silnice, aby zkrátili zatáčku, a
zůstala tam klička staré silnice, na které se dalo krásně
31
there, an old green Zodiac station wagon, which hadn't been
cleaned for weeks. I passed it and the horsebox, and stopped
in front, getting out to go back to talk to the driver.
Talking to the driver had to be postponed, as he was otherwise engaged. I found him standing with his back to that side
of the box which faced away from the gaze of passing motorists on the main road. He was standing with his back to the
box because he could retreat no further. Before him, adopting
classic threatening poses, were two men.
I knew them well enough. I had met them at Ascot.
Frizzy Hair and his mate.
They hadn't expected to see me either and it gave me at
least an equal chance. I picked up the nearest weapon to
hand, which was a nice solid piece of branch fallen from one
of the road-lining trees, and positively raced to the attack. If
I'd stopped to think I might not have done it, but fury is a
great disregarder of caution.
My face must have been an accurate mirror of my feelings.
Frizzy Hair for one indecisive moment looked mesmerized,
horrified, paralysed by the spectacle of a normally moderate
man rushing at him murderously, and because of it he moved
far too slowly. I cracked the branch down on him with a ferocity that frightened me as much as him.
He screeched and clutched at the upper reaches of his left
arm, and his mate made an equally comprehensive assessment of my general intentions and bolted towards the green
wagon.
Frizzy Hair followed him, flinging nothing into the battle but
one parting verbal shot.
"It won't help you."
I ran after him, still holding the stick. He was going like a
quarter horse and the mate was already in the driving seat
with the motor turning over.
Frizzy Hair gave me a sick look over his shoulder, scrambled
into the passenger seat and slammed the door. Short of being
dragged along the highway I could see no way of stopping
them: but I could and did take a quick look at the mudcoated number plate as they shot away, and before I could
forget it I fished out pen and paper and wrote it down.
I went much more slowly back to the driver, who was staring at me much as if I were a little green man from outer
space.
"Strath," he said. "I thought you was going to kill 'em."
Hell hath no fury like the vanquished getting his own back.
I said, "What did they want?"
"Blimey…" He pulled out a crumpled handkerchief and wiped
his face. "Didn't you even know?"
"Only in general," I said. "What in particular?"
"Eh?" He seemed dazed.
"What did they want?"
"Got a fag?"
I gave him one and lit for us both. He sucked in the smoke
as if it were oxygen to the drowning.
"I s'pose you are… Jonah Dereham?" he said.
"Who else?"
"Yeah… I thought you were smaller, like."
Five feet nine inches. Eleven stone. Couldn't be more average. "A lot of jump jockeys are taller," I said.
He began to look less stirred up. He ran his tongue round
his teeth and seemed to feel a fresh flow of saliva to a dry
mouth.
"What did they want?" I asked for the third time.
"That one you hit… with all that fluffy sort of hair… it was
him did the talking."
"What did he say?"
"Rum sort of bloke. All smiley. Came up to me cab as nice
as you please asking for the loan of a spanner for 'is brokendown car." He stopped to look at the empty road along which
the broken-down car had vanished at high speed.
"Yeah… Well, see, I reached back to the tool kit and asked
what size. Come and look see, he said. So I jumped down
from me cab. And then, see, he sort of grabbed me and
parkovat. Byl tam ještě jeden vůz, dlouho nemytý zelený
zodiac stejšn. Zajel jsem až dopředu, před oba vozy,
vystoupil jsem a chystal se jít promluvit s řidičem boxu.
Ten rozhovor jsem musel odložit, protože řidič byl právě
zaneprázdněn. Stál zády k vozu, protože dál už couvnout
nemohl. Proti němu, v jednoznačně výhrůžném postoji, stáli
dva chlapi.
Znal jsem oba, setkal jsem se s nimi v Ascotu.
Byl to Kudrnáč se svým parťákem.
Netušili, že se tam objevím, mohl jsem tedy alespoň využít
moment překvapení, měl jsem šanci. Ozbrojil jsem se tím, co
bylo nejblíž po ruce, chytil jsem do ruky pěknou, silnou větev,
spadlou ze stromu, a vyrazil bleskově k útoku. Kdybych jen
trochu zaváhal, nebyl bych se do toho možná pouštěl, ale
vztek je silnější než rozum.
Asi na mně muselo být vidět, jaké mám vražedné pocity.
Kudrnáč na osudný okamžik zkameněl a díval se na mě jako
uhranutý. Pohled na mírumilovného člověka, který se na něho
řítí se smrtí v očích, ho naplnil ochromující hrůzou, proto také
reagoval s opožděním a pomalu. Praštil jsem ho tou větví se
zuřivostí, která mě vyděsila skoro tolik jako jeho.
Zaječel a chytil se za levou paži. Jeho kumpán bleskově
odhadl situaci a moje vražedné úmysly a rychle prchal k
zelenému stejšnu.
Kudrnáč běžel za ním, ale na rozloučenou na mě zavolal:
"Stejně ti to nepomůže!"
Utíkal jsem za ním s větví v ruce. Běžel jako jelen; jeho
kamarád už seděl za volantem a měl nastartováno.
Kudrnáč se po mně zoufale ohlédl, naskočil a zabouchl
dvířka. Těžko jsem je mohl zastavit, ledaže bych se od nich
chtěl nechat táhnout po silnici. Mohl jsem si alespoň přečíst
zablácenou poznávací značku, než odtamtud vystřelili, a to
jsem také udělal. Rychle jsem vyndal pero a papír a číslo
jsem si zapsal, než ho zapomenu.
Pomalu jsem se vracel k dopravnímu boxu. Řidič se na mě
díval, jako bych byl člověk z Marsu.
"Páni, já myslel, že ho doopravdy vodděláte."
Peklo nezná takovou vášeň a zuřivost, jako když má
poražený šanci k odvetě.
"Co od vás chtěli?" zeptal jsem se.
"Páni…" vytáhl zmačkaný kapesník a otřel si jím obličej. "To
vy ste ani nevěděl, vo co de?"
"Ale ano, jen podrobnosti nevím."
"Jak?" Tvářil se omámeně.
"Co od vás chtěli?"
"Nemáte cígo?"
Podal jsem mu cigaretu a oběma jsem nám zapálil.
Vdechoval kouř, jako když udušený lapá po kyslíku.
"Vy ste asi…, ste Jonas Dereham?" zeptal se.
"Jistě, kdo bych byl!"
"Já… nějak sem myslel, že budete spíš menší."
Výška sto sedmdesát pět, váha sedmdesát jedna, daleko
nejprůměrnější průměr. "Někteří jezdci jsou ještě větší,"
podotkl jsem.
Byl už klidnější. Olízl si rty, asi už neměl tak sucho v ústech.
"Co od vás chtěli?" zeptal jsem se potřetí.
"Ten, co ste ho praštil, ten kudrnatej… ten mluvil."
"Co říkal?"
"Ale, byl nějakej šáhnutej. Pořád se uculoval… Přišel ke
kabině, jako že všecko je prima, a jestli bych mu nepučil klíč,
že se mu podělal auták." Zadíval se na prázdnou silnici, po
které před chvílí ujížděl ten 'porouchaný' vůz.
"Jo… tak já jsem se tedy začal hrabat ve vercajku a ptám se
ho eště, jakej klíč, a von řek, ať se du podívat. Tak sem teda
vylez z kabiny a von mě chytil a takhle mě jako vodstrkal k
32
shoved me back against the side of the box. And he never let
off smiling. Creepy bastard. So then he says, look mate,
there's someone as wants this horse more than you do."
"I suppose he didn't say who?"
"Eh? No. He just says there's someone as wants him more
than you do, so I says it isn't mine in the first place and he
says not to make jokes… and him laughing his bleeding head
off all the time."
"What else did he say?"
"Nothing else. Struth, he didn't have time. Well, he did say
as how I'd better let him take the horse peaceful like if I didn't want me ribs kicked in… well, I ask you… who would?"
"Who indeed? 'So then what?"
"That's when you came belting into them like they'd raped
your sister."
"They didn't say just how they proposed to take the horse?"
He stared. "No. I didn't ask. I s'pose they meant to drive off
with the whole bleeding lot." The idea offended him. "Bleeding
bastards," he said.
"Did they offer to pay for it?"
"Struth, you don't half have some funny ideas."
I wondered if they would have done, if I'd given them time.
I wondered if I would have found the box driver clutching the
cash phis another two hundred profit, and no River God in
sight.
I sighed and stubbed out my cigarette.
"Let's look at the cargo," I said, and climbed aboard the
box.
The farmer had done a smartening up job along the lines of
paint over rust. The feet had been seen to: the shoes were
patently new, and the newly trimmed hooves had been darkened with oil. The mane and tail had been brushed out, and
the coat was clean. On the other hand, there was a lot too
much hair everywhere which spoke of little or no regular
grooming; too much mane growing between the ears, too
many whiskers around the muzzle, hairs too long on the
chest, hairs sticking out everywhere instead of lying down
neat and flat. The whole mess was shrouded by a tatty rug
with two holes in it; and there was no attendant in sight.
"I asked the farmer to send a groom," I said.
"Yeah. He said he didn't have nobody to spare. If you ask
me he isn't fit to keep a pit ponyrmuch less a racehorse.
When I got there, you'd hardly credit it, there was this poor
bleeding animal standing in the yard tied up to the outside of
the stable door, and there was this big bleeding pool of water
all round him on the ground. Shivering, he was. I reckon they
just hosed him down to get all the muck off. The farmer said
he was sweating, that was why his coat looked damp. I ask
you, who did he think he was kidding. I made him give me
the rug to put on the poor bleeder. He didn't want me to take
it in case I didn't bring it back."
"OK," I said. "Let's get him out."
He was surprised. "What, out here on the road?"
"That's right," I agreed.
"But he's warm enough now. He's dried off, like, on the
journey up."
"All the same…" I said, and helped the box driver, who said
his name was Clem, unload River God. Deus ex machina, I
thought irrelevantly, and nothing much about this one either
was divine.
I removed the rug, folded it, and returned it to the box.
Then with Clem holding the horse's farm-stained headcollar I
went along to my car and took off my jacket, and in shirt
sleeves collected from the boot my bag of gear.
"What are you going to do?" Clem asked.
"Tidy him up."
"But I had to meet you at three… you were early but it's a
quarter past already."
"I left time enough," I said. "We're not due until four-thirty."
"Did you reckon he'd look this rough, then?"
sajtně. A pořád se přitom uculoval, hajzl jeden pošahanej. A
potom, že prej toho koně někdo potřebuje víc jak vy."
"Neřekl vám náhodou kdo?"
"Kdo? Ne, neřekl, řek jen, že toho koně někdo potřebuje víc
jak vy, a já mu na to povídám, že za první ten kůň není můj,
a von řekl, ať prej si nechám ty vtípky… a to se porád eště
uculoval."
"Co ještě řekl?"
"Už nic. Dyť už taky ani nemoh. Jo, řek akorát, že ať prej
mu toho koně dám dobrovolně, jestli nechci, aby mi nakopal
do žeber… tedy, to by nechtěl nikdo, že jo."
"To jistě. Co se stalo potom?"
"No, pak ste sem vletěl vy jako raketa, člověk by myslel, že
vám při nejmenším znásilnili sestru."
"Neřekli vám náhodou, jak si představují, že toho koně
odvezou?"
Zůstal na mě civět. "Jo, to sem se neptal, ale nejspíš chtěli
vodjet s celym tim krámem i s boxem." To pomyšlení ho
rozzlobilo. "Hajzlové mizerný!" Ulevil si.
"Nenabídli, že za toho koně zaplatí?"
"Páni, vy teda máte nápady!"
Uvažoval jsem o tom, jestli by s tím byli přišli, kdybych do
toho nebyl vtrhnul. Mohlo se taky stát, že bych tam už zastihl
jen řidiče, v ruce balík peněz, o dvě stovky víc, než kolik kůň
stál, a River God mohl být bůhvíkde.
Vzdychl jsem a zamáčkl cigaretu.
"Tak se na toho vašeho pasažéra půjdeme podívat," řekl
jsem a vylezl nahoru do boxu.
Farmář na koni zapracoval asi tak, jako když někdo zaplácá
rez barvou. O nohy se postaral: na podkovách bylo vidět, že
jsou zbrusu nové, kopyta obrousil a natřel tmavým olejem.
Hřívu i ocas měl kůň pročesané, srst sice čistou, ale
přerostlou, bylo jasně vidět, že neměl pravidelnou péči. Hřívu
měl přerostlou mezi ušima, dlouhý vlas na hubě a na
hrudníku, a skoro všude se mu kousky přerostlé srsti ježily,
místo aby byly pěkně uhlazené. Celé té kráse korunovala
strakatá děravá přikrývka, kterou měl kůň na hřbetě. Stájník
žádný.
"Požádal jsem farmáře, aby s koněm poslal stájníka," řekl
jsem.
"No jo, ale von říkal, že nemá koho poslat. Teda, něco vám
povím, ten chlap by se nedokázal postarat ani vo vola, natož
vo dostihovýho koně. Vy tomu nebudete věřit, ale když sem
tam přijel, tak tohle ubohý zvíře stálo na dvoře, přivázaný k
vratům vod stáje a pod ním byla louže jako hrom. Třás se jak
sulc. Řek bych, že ho zkrátka vzali vodou z hadice, aby z
něho dostali to nejhorší svinstvo. Ten farmář tvrdil, že kůň je
zpocenej, proto prej je mokrej. Prosím vás, jako bych mu na
to moh skočit! Tak sem ho ukecal, aby mi pro toho koně dal
deku, nechtěl mi ji dát, jen prej když slíbím, že mu ji vrátím."
"Dobře. Tak ho vyvedeme."
Zatvářil se překvapeně. "Tady, na silnici?"
"Ano," přisvědčil jsem.
"Ale von už se zahřál, taky cestou uschnul."
"Stejně ho vyvedeme…" pomohl jsem řidiči, jmenoval se
Clem, River Goda vyložit.
Říční bůh, deus ex machina, pánbůh z mašiny, z auta, říkal
jsem si nesmyslně. Určitě božsky nevypadal. Sundal jsem mu
přikrývku, pečlivě ji složil a vrátil do boxu. Clem pak podržel
koně za ušpiněnou, upatlanou ohlávku a já si šel do vozu
svléknout sako. Vyhrnul jsem si rukávy a vytáhl z kufru věci,
které jsem vzal s sebou.
"Co chcete dělat?" zeptal se Clem.
"Trochu ho chci dát do pořádku."
"Říkal ste ale, že tu mám bejt ve tři, a teď už je hnedle čtvrt
na čtyři."
"Máme času dost, čekají nás až v půl páté."
"Vy ste už jako počítal s tím, že bude vypadat jako strašák?"
33
"Thought he might."
Once I was committed to turning up with the horse I was
also committed to defend what he looked like. I took out hand
clippers, two pairs of scissors, a heavy steel comb and some
wax tapers, and set to work.
Clem held the horse's head and watched while with comb in
one hand and lighted taper in the other I worked on the
rough coat, singeing off all the too-long, sticking out hair
which in a good stable would have been removed by daily
brushing. The tiny candle flame was too small to disturb the
horse, who felt no fear or pain, and he looked a lot less like a
throwback to a carthorse when I'd finished. Next I clipped out
the mane between his ears and over his withers, then snipped
off the worst of the whiskers round his muzzle, and with a
large pair of scissors finally straightened the bottom of his
tail.
"Struth," Clem said. "He looks a different horse."
I shook my head. Nothing but care, good food and brushing
could bring a shine to that coat. He looked like a poor boy
after a haircut, tidy but still poor.
Before we loaded him up again I wound neat dark blue bandages round his forelegs and buckled on the clean rug I'd
brought from my own yard. Eliza Doolittle off to the ball, I
thought, but it was the best I could do.
CHAPTER SIX
Kerry Sanders looked from Nicol to Constantine in carefully
camouflaged anxiety while they inspected her gift. One of
Brevett's own men was showing him off. trotting him now and
then or making him stand with his legs arranged as for a
photograph.
River God could move, I'd give him that. A good strong walk
and a straight collected trot. Nothing to be ashamed of in that
department.
Constantine was saying comfortingly, "My dear girl. I realize
you got him at very short notice. I'm sure he'll make up into a
very good performer one of these days. Look at those legs…
the bone is there."
"I hope he'll win for Nicol," she said.
"Of course he will. He's a very lucky boy to be given such a
generous present."
The lucky boy himself drew me aside and said abrasively,
"Couldn't you have found me something better?"
I had ridden against him often enough in races, at the end
of my career and the beginning of his, and he knew me as
well and as little as any jockey in the changing room.
"She gave me two days… and its form isn't bad."
"Would you have ridden it?"
"Definitely. And if it turns out no good, I'll sell it for you
later."
He sucked his teeth.
"It did quite well in a bad stable," I said. "It should improve
a mile in yours."
"D'you think so?"
"Give it a try."
He smiled sourly. "And don't look a gift horse in the teeth?"
"She wanted to please you," I said.
"Huh. Buy me, more like."
"Happy birthday," I said.
He turned to watch Kerry Sanders talking to his father, the
neat, small, feminine figure overshadowed by the large, protecting, paternal male. As before, the Sanders wrappings
were as uncluttered as gold bricks and the slanting autumn
sunlight drew fire from the diamond knuckledusters.
"At least she's not after his money," Nicol said. "I had her
checked out. She's way ahead."
For an also-ran, Constantine was not doing so badly. Clem's
horsebox stood on a clear quarter-acre of front drive with
"Napadlo mě to."
Když jsem slíbil, že s koněm přijedu osobně, převzal jsem
částečně odpovědnost za to, jak bude vypadat. Vyndal jsem
ruční stříhací strojek, dvoje nůžky, důkladný kovový hřeben,
několik tenkých svíček a dal jsem se do práce.
Clem držel koně u hlavy a přihlížel, zatímco já se činil, v
jedné ruce hřeben, v druhé zapálenou svíčku, upaloval jsem
přerostlý vlas, kterému by v dobrých stájích museli předejít
každodenním hřebelcováním. Kůň strach neměl, nic ho
nebolelo, plamének svíčky byl příliš malý, než aby si ho
povšiml. Když jsem skončil, vypadal přece jen o poznání líp
než kdejaká obyčejná herka. Ještě jsem mu trochu přistřihl
hřívu mezi ušima a na kohoutku, ušmikl mu ty dlouhé vousy
na hubě a nakonec jsem mu většími nůžkami zarovnal konec
ocasu.
"Na mou duši, teď vypadá úplně jinak, člověk by ho
nepoznal!" prohlásil Clem.
Potřásl jsem hlavou. Skutečný lesk může srsti vrátit jen
dobrá péče, dobré krmení a pečlivé hřebelcování. Kůň
vypadal, jako když jde chudý chlapec od holiče; sice
upravený, ale přece jen je vidět, že je chudý.
Než jsme ho znovu naložili, navázal jsem mu ještě na hlezna
úhledné tmavomodré bandáže a na hřbet jsem mu připevnil
čistou přikrývku, kterou jsem za tím účelem vzal s sebou.
Jako když se Elita Doolitlová chystá na bál, říkal jsem si. Víc
jsem pro koně udělat nemohl.
6
Zatímco si Constantine a Nicol prohlíželi její dar, dívala se
Kerry Sandersová z jednoho na druhého s pečlivě utajovanou
trémou. Koně předváděl jeden z Brevettových lidí. Klusal s
ním kolem nás a chvílemi ho zastavil, jako pro fotografa.
Musel jsem uznat, že se River God umí pohybovat. Měl
pevný krok a pravidelný, přímý klus, v tom směru jsem se za
něho nemusel stydět.
Constantine řekl shovívavě: "Moje milá, je mi jasné, žes na
to měla málo času. Stejně jsem ale přesvědčený, že z něho
něco časem bude. Podívej se mu na nohy… má to v nich."
"Doufám, že s Nicolem něco vyhrají," řekla Kerry.
"Samozřejmě že vyhrají. Mládenec může být šťastný, že
dostal tak velkorysý dar."
Šťastný mládenec mne odtáhl stranou a řekl ostře: "Tos
nemohl sehnat nic lepšího?"
Když se moje kariéra blížila ke konci a jeho právě začínala,
střetli jsme se několikrát při dostizích. Znal mě přesně tak
málo nebo tak mnoho jako jiní jezdci, se kterými jsem se
setkával v šatnách.
"Měl jsem na to jen dva dni… a ten kůň není špatný."
"Ty bys ho jezdil?"
"Samozřejmě. Jestli se ale neosvědčí, tak ti ho pak pomůžu
prodat."
Kousl se do rtu.
"Vedl si docela slušně na to, že byl ve špatných stájích; ve
vašich by to mělo být mnohem lepší."
"Myslíš?"
"Zkus to s ním."
Kysele se usmál. "A nemám se koukat darovanému koni na
zuby, že?"
"Chtěla ti udělat radost," namítl jsem.
"Hm. Spíš si mě chtěla koupit."
"Všechno nejlepší k narozeninám," řekl jsem.
Zadíval se na Kerry Sandersovou, která se právě bavila s
jeho otcem. Rozložitá otcovská postava se protektorsky tyčila
nad drobnou štíhlou ženou. Byla zase v střídmých šatech,
hladkých a jednoduchých, jako zlaté cihly. Šikmé paprsky
odpoledního slunce zapalovaly drobné ohně v diamantových
prstenech, které měla na rukou.
"No, aspoň člověk ví, že po něm nejde pro peníze," řekl
Nicol. "Má jich o moc víc než on, nechal jsem si to zjistit."
Přestože měl Constantine těch peněz míň, nebyl na tom
zase tak špatně. Clemův box stál na příjezdové cestě, která
34
Clem himself fidgeting around for a signal that he could set
off home. There were buildings along two sides of the mini
parade ground, a modern garage and stable block at one end
set at right angles to a much older, slightly austere stone
house. Not quite a mansion, but more than enough for two.
The outside surface was being cleaned, with nearly one third
showing warm cream instead of forbidding grey. One could
see that it would look a good deal more welcoming when it
was finished, but the effect meanwhile was undignified piebald. One should not, I reflected, ever make the mistake of
thinking one would catch its master at such public disadvantage.
Nicol strode over to the man leading River God and the man
nodded and took the horse away to the stables.
Kerry Sanders looked a fraction disappointed until Nicol rejoined her and said, "Thought I'd just try it. Can't wait, you
see."
River God came back with saddle and bridle, and Nicol
swung easily onto his back. He trotted him a httle round the
gravel and then took him through a gate into a railed field
alongside and quickened the pace to a working canter. Constantine Brevett watched with heavy good humour, Kerry
Sanders with hope, Clem with impatience and I with relief.
Whatever I thought of his financial methods, Ronnie North
had delivered the goods.
Nicol came back, handed the reins to the stableman, and
strode over and kissed Kerry Sanders with enthusiasm on the
cheek.
"He's great," he said. His eyes shone. "Absolutely great."
Her face filled with joy enough to melt the hardest case.
Nicol took note of it, and as she and his father turned away to
return to the house he gave me a twisted smile and said,
"See? I'm not always a bastard."
"And besides," I said, "the horse is better than he looks."
"Cynical sod. It's got a mouth like the back end of a rhino."
"A ride for a pro, I was told."
"The first nice thing you've ever said to me." He laughed.
"Come on in and have a drink."
"Just a sec…" I turned away to go over to Clem to give him
a fiver and send him off home and found Nicol following me to
double the ante. Clem took both notes with cheerfulness,
hopped up into the cab and rolled away to the gate.
Champagne stood ready in tulip-shaped glasses in the sitting-room to which Nicol led the way, the last rays of sun
making the bubbles glisten like silver in liquid gold. Constantine handed us a glass each and we drank rather pompously
to Nicol's health. He gave me a private, irreverent grin and
greatly to my surprise I began to like him.
We sat in cloud nine armchairs and Constantine fussed over
Kerry Sanders. She glowed with happiness, the peach bloom
cheeks as fresh as a child's. It was extraordinary, I thought,
how clearly and quickly the mental state of a woman showed
in her skin.
"You almost didn't get a horse at all," she told Nicol.
"The most infuriating thing happened to the first one Jonah
bought."
They listened to the saga in bewilderment, and I added to it
by saying that the same two thugs had tried a repeat with
River God.
Constantine took up a heavily authoritarian stance which
went well with his smooth silver hair and thick black spectacle
frames, and assured Kerry that he would see they got their
just deserts. As it was fairly likely I had broken Frizzy Hair's
arm I thought he had probably got his already, but I had no
quarrel with any plans Constantine might have for finding out
what was going on. He had the weight to lean heavily in
places where I had none.
"What do you think, Jonah?" Nicol asked.
"Well… I can't believe either Hearse Puller or River God
would themselves be the cause of so much action. They came
from widely different places, so it can't be anyone close to
měla sama rozlohu dobrého půl hektaru. Clem tam nervózně
přecházel a čekal, až mu dám znamení, že může jet domů. Za
malým výběhem stály ze dvou stran budovy. Z jedné strany
byla garáž a stáje, postavené v pravém úhlu k přísnému,
jednoduchému kamennému domu. Sídlo se tomu říkat
nemohlo, ale pro dva byl dům jistě až dost veliký.
Právě dávali čistit fasádu: část domu měla nevlídně šedou
barvu, část teple okrovou. Dovedl jsem si představit, o co
bude dům přívětivější, až budou opravy hotové. Zatím byl
skvrnitý, jako olysalý, vypadal až nedůstojně. Pán domu by
jistě nikdy nedopustil, aby jeho někdo spatřil v tak
neupraveném, nelichotivém stavu.
Nicol přešel k muži, který držel River Goda. Muž mu na něco
přikývl a koně odvedl do stáje.
Kerry Sandersová se zatvářila zklamaně, ale Nicol za ní
přišel a řekl jí, že si to chce zkusit. "Vidíte, už se nemůžu
dočkat."
River God se vrátil se sedlem a uzdou a Nicol se na něho
vyšvihl. Klusal s ním kolem po vyštěrkovaném prostranství,
pak koně otočil a vyjel branou na ohrazené polo. Tam pobídl
koně do rychlejšího chodu, až do lehkého cvalu. Constantine
Brevett přihlížel shovívavě, Kerry Sandersová s nadějí, Clem
netrpělivě a já s úlevou. Ronnie North měl sice podle mého
názoru zvláštní obchodní metody, ale co slíbil, to skutečně
dodal.
Nicol se vrátil, seskočil, hodil otěže stájníkovi a šel s
nadšením políbit Kerry Sandersovou na tvář.
"Je skvělý," řekl se zářícíma očima, "opravdu skvělý!"
Smála se s tak upřímnou radostí, že by to bylo obměkčilo i
toho největšího zatvrzelce. Nicol to dobře viděl. Když s jeho
otcem odcházela do domu, ušklíbl se na mě a utrousil: "Vidíš?
Nejsem vždycky myš."
"Však ten kůň je taky lepší, než vypadá."
"Ty jeden cyniku, má hubu tvrdou jako zadek od hrocha."
"Co chceš, je to kůň pro profesionála, to mi aspoň bylo
řečeno."
"To je vůbec poprvé, cos mi řekl něco příjemného." Dal se
do smíchu. "Pojď, půjdeme se něčeho napít."
"Jo, jen moment…" šel jsem honem poslat Clema domů a
taky jsem mu dal pět liber od cesty. Nicol se ke mně přidal.
Clem s radostí přijal obě bankovky, vyšplhal se do kabiny,
nastartoval a vyrazil z brány.
V obývacím pokoji, kam mě Nicol zavedl, bylo přichystáno
šampaňské ve skleničkách tvaru tulipánů. Drobné bublinky se
v posledních slunečních paprscích třpytily jako stříbro v
tekutém zlatě. Constantine nám každému podal skleničku a
trosku teatrálně vyslovil přípitek na Nicolovu počest. Nicol se
na mě soukromě ušklíbl a já jsem ke svému velkému
překvapení zjistil, že mi začíná být sympatický.
Usadili jsme se v křeslech, ve kterých se člověk vznášel jako
na obláčku, a Constantine se cele věnoval Kerry Sandersové.
Zářila štěstím a tváře měla růžové jako broskvička, jako malá
holčička. Je to stejně zvláštní, jak se duševní stav ženy obráží
ihned na její pleti.
"Málem jsi žádného koně nedostal," obrátila se k Nicolovi.
"S prvním koněm, kterého Jonas koupil, se nám stala
povedená příhoda, bylo to skutečně k vzteku."
Udiveně vyslechli celou zkazku, kterou jsem ještě doplnil
vyprávěním o tom, jak se ti dva hromotluci pokusili celé
představení opakovat s River Godem.
Constantine zaujal autoritativní pózu, která mu k šedivým
vlasům a brýlím v tenkých tmavých obroučkách výborně
slušela. Ubezpečil Kerry, že ti dva budou po zásluze
potrestáni. Protože jsem ale pravděpodobně Kudrnáčovi zlomil
ruku, tak po zásluze už vlastně potrestán byl. Ovšem, pokud
měl Constantine v plánu zjišťovat, o co vlastně jde, mohl jsem
to jen uvítat. Měl vliv, mohl zatlačit na místech, na která jsem
já byl příliv slabý.
"Co si o tom myslíš, Jonasi?" zeptal se Nicol.
"No, nechce se mi věřit, že by se někdo odhodlal k takovým
akcím jen kvůli těm koním, tedy kvůli Hears Pullerovi nebo
River Godovi. Oba koně jsou z různých odlehlých stájí, takže
35
them resenting them being sold. It seems even crazier when
you think that we'll find out who bought Hearse Puller as soon
as he's entered in a race. Even if he's changed hands more
than once we should be able to trace him back."
Constantine shook his head heavily and spoke from personal
knowledge.
"Easy enough to cover up a sale if you know how."
"Maybe someone simply wanted to stop Kerry giving me a
horse," Nicol said.
"But why?" Kerry asked. "Why should they?"
No one knew.
"Who did you tell about River God?" I asked her.
"After last time? You must be crazy. At least when you got
another horse I had the sense not to shout it around."
"You didn't tell Lady Roscommon or your hairdresser or Pauli
Teksa? None of the same people as last time?"
"I sure did not. I didn't see Madge or the hairdresser guy,
and Pauli was out of town."
"Someone knows," Nicol said. "So who did you tell, Jonah?"
"No one. I didn't tell the man I bought it from who it was
for, and I didn't tell the transport firm where they were taking
it."
"Someone knew," Nicol said again, flatly.
"Do you have any particularly bad friends?" I asked him.
"The professional jockeys all hate my guts."
"And the amateurs?"
He grinned. "Them too, I dare say."
Constantine said, "However jealous the other riders might
be of Nicol's success, I cannot see any single one of them
going around buying up or stealing horses simply to prevent
Nicol riding winners."
"They'd have a job," Nicol said.
Constantine's voice was resonant and deep and filled the
room to overflowing. Nicol had the same basic equipment but
not the obvious appreciation of his own power, so that in him
the voice was quieter, more natural, not an announcement of
status.
"What about Wilton Young?" he said.
Constantine was ready to believe anything of Wilton Young.
Constantine saw only one threat to his bid to dominate British
racing, and that was a bullet-headed Yorkshireman with no
social graces, a huge mail-order business and the luck of the
devil with horses. Wilton Young trampled all over people's
finer feelings without noticing them and judged a man solely
on his ability to make brass. He and Constantine were notably
alike in ruthlessness and it was no doubt immaterial to their
flattened victims that one streamroller was smoothly oiled
while the other was roughly clanking.
"Of course," Constantine said, his face filling with anger.
"Wilton Young."
"The two men didn't have Yorkshire accents," I said.
"What's that got to do with it?" Constantine demanded.
"Wilton Young makes a point of having York-shiremen working for him. He looks down on everyone else."
"Arrogant little pipsqueak," Constantine said.
"I can't honestly see him taking such trouble to stop Mrs
Sanders giving Nicol a horse for his birthday."
"Can't you?" Constantine looked down his nose as if he
could believe half a dozen more improbable things before
breakfast. "He'd do anything he could think of to irritate me,
however petty."
pochybuji, že by někomu záleželo speciálně na tom, aby
nebyli prodáni. Ostatně, stejně to všechno vypadá úplně
nesmyslně, protože jakmile někdo přihlásí Hears Pullera na
dostihy, zjistíme, kdo ho vlastně koupil. Je pravda, že do té
doby třeba vystřídá několik majitelů, ale stejně bychom mohli
zjistit toho prvního."
Constantine zasmušile zavrtěl hlavou. Měl v takových
věcech bohaté osobní zkušenosti.
"Když někdo ví, jak na to, pak je velice snadné zatajit
přechodného majitele."
"Třeba si někdo jen nepřál, aby mi Kerry věnovala koně,"
poznamenal Nicol.
"Ale proč? Proč by to komu mělo vadit?" ozvala se Kerry.
To nikdo nevěděl.
"Komu jste řekla o River Godovi?" zeptal psem se.
"Po tom, co se nám stalo? Nebuďte blázen, jakmile jsem se
dozvěděla, že jste získal dalšího koně, měla jsem samozřejmě
tolik rozumu, abych to nikde nevykládala."
"Takže jste to neřekla ani lady Roscommonové, ani svému
kadeřníkovi, ani Paulimu Teksovi? Nikomu z těch, kteří o tom
minule od vás věděli?"
"Jistěže ne. Ostatně, nesetkala jsem se teď ani s Madge, ani
se svým kadeřníkem, a Pauli Teksa je mimo Londýn."
"Někdo ale musel mít informace. Komu jsi to řekl ty,
Jonasi?" zeptal se Nicol.
"Nikomu. Tomu člověku, který mi koně prodal, jsem neřekl,
pro koho je určený, a neřekl jsem ani dopravní firmě, kam
koně povezou."
"Někdo to ovšem vědět musel," namítl Nicol suše.
"Víš o někom, kdo tě má doopravdy nerad?" zeptal jsem se
ho.
"Všichni profesionální jezdci do jednoho mě nemůžou ani
vystát."
"A co amatéři?"
Ušklíbl se. "Ti vlastně taky."
"Nechci věřit, že by kterýkoliv žokej skupoval nebo kradl
koně jen proto, aby Nicol nemohl jezdit vítěze, i kdyby ti
jezdci na něho nevímjak žárlili," řekl Constantine zamyšleně.
"Taky by jim to nebylo moc platné," poznamenal Nicol.
Constantine měl hluboký, zvučný hlas, který zaplavoval
místnost, že málem přetékala. Nicol sice měl podobný hlas,
ale nezakládal si na něm tolik, takže mluvil méně hlasitě a
přirozeněji, neprosazoval svým hlasem vlastní důležitost a své
postavení.
"A co Wilton Young?" zeptal se.
Constantine byl ochotný uvěřit o Wiltonovi Youngovi
jakoukoliv špatnost. Constantinovu výsostnou pozici v
britském dostihovém sportu ohrožoval jen jeden člověk, a to
právě tento muž z Yorkshiru, muž s malou ostříhanou hlavou,
bez vychování, majitel obrovské poštovní zásilkové firmy, s
neuvěřitelným štěstím pokud jde o koně. Wilton Young
ignoroval naprosto bezohledně vkus, zásady a city jiných a
posuzoval své bližní výhradně podle toho, kolik si uměli
nadělat peněz. Byl stejně tvrdý a bezohledný jako
Constantine a obětem obou pánů obchodníků bylo asi srdečně
jedno, jestli je převálcoval naleštěný a pěkně naolejovaný
parní válec anebo hrubý a hlučný.
Constantine se začal tvářit rozhněvaně. "Samozřejmě, za
tím je určitě Wilton Young."
"Ti dva chlapi nemluvili, jako by byli z Yorkshiru," namítl
jsem.
"Co to má s věcí společného?"
"Wilton Young zásadně zaměstnává jen lidi z Yorkshiru,
ostatní pro něho nejsou dost dobří."
"Nadutá nula!" ulevil si Constantine.
"Stejně nevěřím, že by se pouštěl do takových akcí jen
proto, aby zabránil paní Sandersové věnovat Nicolovi k
narozeninám koně."
"Myslíte?" Constantine sklopil významně oči, jako by chtěl
naznačit,
že
někdy
musí
uvěřit
mnohem
nepravděpodobnějším historkám, že takových věcí vyslechne
na tucty každou chvíli. "Udělá cokoliv, jen aby mě dopálil, i
když jde třeba o úplnou malichernost."
36
"But how could he have known I was buying the horse for
Nicol?"
He took barely three seconds to come up with an answer.
"He saw you at the sales with Kerry, and he has seen her at
the races with me."
"He wasn't at the sales," I said.
He struggled impatiently. "All you mean is that you didn't
see him."
I doubted if it were possible to be in so small a place as Ascot Sales' paddock and not know whether Wilton Young was
there or not. He had a voice as loud as Constantine's and a
good deal more piercing, and he was not a man who liked to
be overlooked.
"Anyway," Nicol said, "I'll bet his bloodstock agent was
there. That carrot-headed little Yorkshireman who buys his
horses."
I nodded. "So was your own chap, Vic Vincent."
Constantine had nothing but praise for Vic Vincent.
"He's bought me some great yearlings this time. Two he
bought at Newmarket last week… classic colts, both of them.
Wilton Young will have nothing to touch them."
He went on at some length about the dozen or so youngsters which according to him were about to sweep the twoyear-old board, patting himself on the back for having bought
them. Vic Vincent was a great judge of a yearling. Vic Vincent
was a great fellow altogether.
Vic Vincent was a great fellow to his clients, and that was
about where it ended. I listened to Constantine singing his
praises and drank my champagne and wondered if Vic Vincent
thought me enough of a threat to his Brevett monopoly to
whip away any horse I bought for the family. On balance I
doubted it. Vic Vincent looked on me as Wilton Young looked
on non-Yorkshiremen: not worth bothering about.
I finished the champagne and found Kerry Sanders watching
me. For signs of alcoholism, I supposed. I smiled at her and
she smiled a little primly back.
"Kerry my dear, you couldn't do better, another time, than
to consult Vic Vincent…"
"Yes, Constantine," she said.
From Gloucester to Esher I thought about Frizzy Hair a little
and Sophie Randolph a lot. She opened her door with the
composure all in place and greeted me with a duplicate of the
Gatwick kiss, cheek to cheek, a deal too chaste.
"You found me, then," she said.
"How long have you lived here?"
"Just over a year."
"So you weren't here when I used to race next door."
"No," she said. "Come in."
She looked different. She was wearing another long dress,
not white and black and silver this time, but a glowing mixture of greens and blues. The cut on her forehead had crusted
over and her system had recovered from the state of shock.
Her hair looked a warmer gold, her eyes a deeper brown, and
only the inner self-reliance hadn't changed a lot.
"How's your arm?" I asked.
"Much better. It itches."
"Already? You heal fast."
She shut the door behind me. The small lobby was an offshoot of the sitting-room which opened straight ahead, warm,
colourful and full of charming things.
"It's pretty," I said, and meant it.
"Don't sound so surprised."
"It's just… I thought perhaps your room might be more
bare. A lot of smooth empty surfaces, and space."
"I may be smooth but I'm not empty."
"I grovel," I said.
"Quite right."
There were no aeroplanes on her walls, but she wore a little
"Jak se ale mohl dozvědět, že kupuji koně pro Nicola?"
Trvalo mu jen tři vteřiny, než vymyslel jak. "Viděl vás na
dražbě s Kerry, kterou vídal na dostizích se mnou."
"Nebyl při té dražbě."
Netrpělivě pokrčil rameny. "Chcete říct, že jste ho tam
neviděl."
Byl bych řekl, že v tak malém areálu, jako byly dražební
prostory v Ascotu, by člověku těžko ušlo, kdyby se tam
objevil Wilton Young. Měl zvučný hlas jako Constantine, ale
ještě k tomu pronikavý, určitě patřil k mužům, které nelze
hned tak přehlédnout.
"V každém případě tam byl člověk, který pro něho kupuje
koně, myslím toho zrzavého handláka z Yorkshiru," dodal
Constantine.
Přikývl jsem. "Váš obchodník s koňmi tam byl také. Vicka
Vincenta jsem tam určitě viděl."
Constantine si nemohl Vincenta vynachválit.
"Koupil mi tenkrát několik vynikajících ročků, dva koupil
minulý týden v Newmarketu… krásná hříbata, skutečně, obě
dvě. Wilton Young určitě nezískal nic, co by se jim mohlo
vyrovnat."
Pak se ještě dlouze rozpovídal o svých čtvernohých
dorostencích, kteří určitě všechny ostatní přímo zesměšní.
Nepřímo se chválil za to, že je získal pro sebe. Vick Vincent
prý je ohromný odborník na ročky.
Vick Vincent byl ohromný v očích svých zákazníků, ale tím
to končilo. Poslouchal jsem všechny ty chvály, které o něm
Constantine pěl, popíjel jsem šampaňské a uvažoval, jestli by
mě Vick Vincent mohl považovat za takovou hrozbu svému
brevettovskému monopolu, že by mu to stálo za to, aby se
pokusil zabavit každého koně, kterého bych pro tu rodinu
chtěl koupit. Zdálo se mi to nepravděpodobné. Pro Vicka
Vincenta jsem znamenal asi tolik, jako pro Wiltona Younga ti,
kteří nebyli rodáci z Yorkshiru; byli jsme úplné nuly.
Dopil jsem šampaňské a povšiml jsem si, že se Kerry
Sandersová na mě dívá. Asi zjišťovala, jestli nejevím stopy
alkoholismu. Usmál jsem se na ni a ona se trochu upjatě
usmála na mne.
"Kerry, miláčku, příště určitě uděláš nejlíp, když se poradíš s
Vickem Vincentem…"
"Ano, Constantine," odpověděla.
Z Gloucesteru až do Esheru jsem chvilkami přemýšlel o
Kudrnáčovi, ale většinou o Sofii Randolphové. Otevřela dveře,
klidná, vyrovnaná, přivítala mě stejným nevinným polibkem
na tvář, s jakým se se mnou rozloučila v Gatwicku.
"Tak jste mne přece našel," řekla.
"Jak dlouho už tu bydlíte?"
"Něco přes rok."
"Takže když jsem tady jezdil dostihy, vy jste tu ještě
nebyla."
"Ne. Pojďte dál."
Vypadala jinak. Měla na sobě zase dlouhé šaty, jenže
tentokrát nebyly černobílé se stříbrem, ale jasně modré a
zelené. Ránu na čele měla čistou a zaschlou a dávno se
zotavila ze šoku. Vlasy měla lesklejší, zlatavé, oči temnější,
jen její klid a vyrovnanost se nezměnily.
"Co vaše ruka?" zeptal jsem se.
"Je už mnohem lepší, začíná svědit."
"Tak brzy? Asi se rychle hojíte."
Zavřela za mnou dveře do chodby. Z malé haly jsme vešli
do obývacího pokoje, přímo proti vchodu. Byla to veselá,
teplá, barevná místnost, plná hezkých věcí.
"Máte to moc pěkné." Myslel jsem to doopravdy.
"Zdá se, že vás to překvapuje."
"To ne, já jen… myslel jsem, že to bude víc strohé, přísně
jednoduché s prázdnými prostorami a plochami."
"Jsem možná strohá, ale prázdná nejsem."
"Blábolím nesmysly," omlouval jsem se.
"Ano."
Na zdi sice žádné aeroplány neměla, ale zato měla malé
37
gold one on a chain round her neck. Her fingers strayed to it
over and over again during the evening, an unconscious gesture from which she seemed to gain confidence and strength.
A bottle of white wine and two glasses stood ready on a
small silver tray.
She gestured towards them non-committally and said,
"Would you like some? Or don't you ever?"
"When Crispin is drunk," I said, "I drink."
"Well, hallelujah." She seemed relieved. "In that case, take
your jacket off, sit on the sofa, and tell me how you got on
with my aunt."
She made no mention at all of my invitation to marry.
Maybe she had decided to treat it as a joke, and yesterday's
joke at that. Maybe she was right.
"Your aunt," I said, "wouldn't take my advice if I showed her
the way to Heaven."
"Why not?" She handed me a glass and sat down comfortably opposite in an armchair.
I explained why not, and she was instantly angry on her
aunt's behalf.
"She was swindled."
"I'm afraid so."
"Something must be done."
I sipped the wine. Light, dry, unexpectedly flowery, and
definitely not supermarket plonk.
"The trouble is," I said, "that the kick-back system is not
illegal. Far from it. To many it is a perfectly sensible business
method and anyone who doesn't take advantage of it is a
fool."
"But to demand half her profit…"
"The argument goes that an agent promised a large kickback will raise the auction price much higher than it might
have gone, so the breeder positively benefits. Some breeders
don't just put up with having to pay the kick-backs, they offer
to do so. In those cases everyone is happy."
"Except the person who buys the horse," she said severely.
"He comes off badly. Why do the buyers stand for it?"
"Ah," I said. "What clients don't know would sink a battleship."
She looked disapproving. "I don't like the sound of your profession." She added, in the understatement of the year, "It
isn't straightforward."
"What sort of agent you are depends on how you see
things," I said. "Honesty is your own view from the hill."
"That's immoral."
I shook my head. "Universal."
"You're saying that honesty in the bloodstock business is
only a matter of opinion."
"And in every business, every country, every era, since the
world began."
"Jonah, you talk nonsense."
"How about marriage?"
"What are the kick-backs?"
"Oh God," I said. "You learn fast."
She laughed and stood up. "I'm a lousy cook but if you stay
I'll give you a delicious dinner."
I stayed. The dinner came out of frozen packs and would
have pleased Lucullus; lobster in sauce on shells and duck
with almonds and honey. The freezer was the largest item in
the small white kitchen. She stocked it up every six months,
she said, and did practically no shopping in between.
Afterwards, over coffee, I told her about Frizzy Hair turning
up to take River God. It did nothing much to improve her
view of my job. I told her about the flourishing feud between
Constantine Brevett and Wilton Young, and also about Vic
Vincent, the blue-eyed boy who could do no wrong.
"Constantine thinks the yearlings he's bought must be good
because they were expensive."
"It sounds reasonable."
"It isn't."
"Why not?"
zlaté letadélko na řetízku na krku. Co chvíli si s ním
nevědomky hrála, byl to zvyk, možná že z toho malého
talismanu čerpala jistotu a sílu.
Na malém stříbrném podnosu stála připravena láhev bílého
vína a dvě skleničky.
Mávnutím ruky ukázala na tác a zeptala se: "Nechcete
trochu vína? Nebo skutečně nepijete vůbec nikdy?"
"Když je Crispin opilý, tak se můžu napít."
"Sláva!" Měl jsem pocit, že se jí ulevilo. "V tom případě si
odložte sako, jestli chcete, sedněte si támhle na gauč, a
povězte mi, jak to proběhlo u tety."
Neudělala sebemenší narážku na to, že jsem jí nabídl
manželství. Asi se rozhodla, že to bude považovat za žert, za
jeden den starý žert. Možná že to bylo správné.
"Vaše teta by si ode mne nenechala poradit, i kdybych jí
ukazoval cestu do ráje," odpověděl jsem.
"Proč ne?" podala mi skleničku a pohodlně se usadila proti
mně do křesla.
Vysvětlil jsem jí proč ne, a ona se ihned postavila na tetinu
stranu a vzplála spravedlivým hněvem.
"To ji ale okradli!"
"Obávám se, že ano."
"To přece nelze takhle nechat!"
Upíjel jsem víno, lehké, suché a příjemně kořeněné. Určitě
nebylo ze samoobsluhy.
"Potíž je v tom, že systém 'šmátek' není protizákonný,
naopak, řadě lidí připadá zcela rozumný, domnívají se, že se
tak má obchodovat a že kdo toho systému nevyužívá, je
hlupák."
"Ale když požadovali polovinu jejího výdělku…"
"Ti lidé argumentují tím, že když má obchodník vyhlídku na
větší 'šmátku', vyšroubuje při dražbě cenu mnohem výš, než
kam by jinak vylezla, takže chovatel na tom v každém
případě vydělá. Jsou chovatelé, kteří nejen že nic proti
'šmátkám' nenamítají, ale dokonce je nabízejí sami od sebe.
Pak je ovšem spokojenost na všech stranách."
"S výjimkou strany kupujícího," řekla přísně. "Ten na tom
nutně prodělá. Jak to, že si to kupci nechají líbit?"
"Prosím vás, nevědomost zákazníků je tak obrovitá, že
kdyby se naložila na loď, šla by ta loď určitě ke dnu!"
Zatvářila se pohoršeně. "Musím říct, že se mi to vaše
povolání moc nelíbí. Nejedná se v něm rovně." To byla ještě
moc mírná kritika.
"Morálka každého obchodníka je dána jeho osobními názory.
Každý si pod slovem 'poctivost' představuje něco jiného."
"To je ovšem nemorální."
Zavrtěl jsem hlavou. "Všeobecně to tak je."
"Chcete říct, že poctivost při obchodování s koňmi závisí na
osobním postoji jednotlivce, ano?"
"Nejen při obchodování s koňmi, v obchodě vůbec, v každé
zemi, v každé době, co je svět světem."
"Jonasi, povídáte úplné nesmysly."
"Co takhle kdybychom se vzali?"
"Co jsou to vlastně ty šmátky?"
"Ach jo, vy jste ale učenlivá."
Zasmála se a vstala. "Jsem sice mizerná kuchařka, ale když
se ještě chvíli zdržíte, dostanete výbornou večeři."
Zdržel jsem se. Večeři udělala ze zmrzlých polotovarů, ale
byla by jí poctila i Lukulla. Měli jsme humra na mušlích s
omáčkou a kachnu s mandlemi a medem. Mrazicí pult byl
největší kus nábytku, jaký v kuchyni měla. Říkala, že ho plní
jednou za půl roku a pak už prakticky nemusí vůbec
nakupovat.
Při kávě jsem jí pak vyprávěl o tom, jak se mi Kudrnáč
pokoušel vzít River Goda. Nijak jsem tím nevylepšil její názor
na mé povolání. Také jsem jí vyprávěl o trvalém souboji mezi
Constantinem Brevettem a Wiltonem Youngem a o
modrookém krasavci, který má vždycky pravdu, o Vicku
Vincentovi.
"Constantine si myslí, že ročci. které koupil, musí být skvělí,
protože byli drazí."
"To zní logicky."
"Jenže to tak není."
"Jak to?"
38
"Year after year top prices get paid for the prize flops."
"But why?"
"Because," I said, "yearlings haven't been raced yet. and no
one knows whether they will actually be any good. They make
their price on their breeding." And that too could be rigged,
though I didn't think I had better tell her.
"This Vic Vincent… he's been paying high prices for good
breeding?"
"High prices for moderate breeding. Vic Vincent is costing
Constantine a packet. He's the biggest kickback merchant of
the lot, and getting greedier every minute."
She looked more disgusted than horrified. "My aunt was
right about you all being crooks."
"Your aunt wouldn't tell me who demanded half her profits…
if you ring her again, ask her if she's ever heard of Vic Vincent, and see what she says."
"Why not right now?"
She dialled her aunt's number, and asked, and listened. Antonia Huntercombe spoke with such vehemence that I could
hear her from the other side of the room, and her words were
earthy Anglo-Saxon. Sophie made a face at me and nearly
burst out laughing.
"All right," she said, putting down the receiver. "It was Vic
Vincent. That's one of life's little mysteries cleared up. Now
what about the rest?"
"Let's forget them."
"Let's absolutely not. You can't just forget two fights in
three days."
"Not to mention a loose horse."
She stared. "Not the one…"
"Well," I said. "I might have believed that I hadn't shut a
stable door properly for the first time in eighteen years, but
not that a horse could get out of his rug by undoing the buckles."
"You said… he was darker without his rug."
"Yes."
"You mean… someone took off his rug and shooed him out
in front of my car… just to cause a crash?"
"To injure the horse," I said. "Or even to kill it. I'd have
been in very great trouble if you hadn't reacted so quickly and
missed him."
"Because you would have been sued for your horse causing
an accident?"
"No. The law is the other way round, if anything. Loose animals are no one's fault, like fallen trees. No… The way the
insurance on that horse was fixed, I could have lost seventy
thousand pounds if he'd been damaged but not dead. And
that," I added fervently, "is a position I am never going to be
in again."
"Have you got seventy thousand pounds?"
"Along with six castles in Spain."
"But…" She wrinkled her forehead. "Letting that horse loose
means that whoever it is is attacking you personally. Not
Kerry Sanders or the Brevetts… but you."
"Mm."
"But why?"
"I don't know."
"You must have some idea."
I shook my head. "As far as I know I've done no one any
harm. I've thought about little else for two days but I can't
think of anyone with a big enough grudge to go to all this
trouble."
"What about small grudges?"
"Dozens of them, I dare say. They flourish like weeds."
She looked disapproving.
"You get them everywhere," I said mildly. "In every working
community. Schools, offices, convents, horse shows… all
seething with little grudges."
"Not in control towers."
"Oh yeah?"
"You're a cynic"
"Rok co rok lidé platí obrovské částky za koně, kteří nejsou
k ničemu."
"Prosím vás proč?"
"Protože ročci ještě neběhají dostihy, tak vlastně nikdo
nemůže vědět, jací budou. Jsou oceňováni výhradně podle
původu." A ten je také možno ošvindlovat, raději jsem jí to
však nevykládal.
"Ten váš Vick Vincent… ten platí vysoké ceny za koně z
výborného chovu?"
"Vysoké ceny za koně z průměrného chovu. Vick Vincenc
přijde Constantinovi Brevettovi draho. V systému ,šmátek‘
jede ze všech nejvíc a je čím dál tím nenasytnější."
Netvářila se překvapeně, ale zato hodně znechuceně. "Teta
má nejspíš pravdu, když tvrdí, že jste všichni podvodníci."
"Vaše teta mi odmítla říct, kdo od ní požadoval polovinu
jejího výdělku… kdybyste s ní zase mluvila, zeptejte se jí
naschvál, jestli zná Vicka Vincenta, uvidíte, co řekne."
"Co kdybych se jí zeptala hned?"
Vytočila tetino číslo, položila otázku a pak mlčky
poslouchala. Paní Antonia Huntercombová mluvila tak
dopáleně, že jsem ji slyšel až na protější straně místnosti.
Používala neobyčejně jadrný anglosaský slovník. Sofie se na
mě ušklíbla a já měl co dělat, abych se nedal do smíchu.
Položila telefon. "Dobře, byl to Vick Vincent. Tak jedna
záhada je tedy rozluštěná. Co ty ostatní?"
"Na ty zapomeneme."
"Ani nápad, přece nemůžeme jen tak zapomenout, že vás
během tří dnů dvakrát přepadli."
"A k tomu mi vypustili ze stáje koně."
Vytřeštěně se na mě zadívala. "Snad ne toho, co…"
"No, sice jsem se už pomalu smiřoval s pomyšlením, že
jsem skutečně poprvé za osmnáct let zapomněl zavřít stáj,
ale nemůžu dost dobře uvěřit, že by si kůň dokázal sám
rozepnout přezky od přikrývky."
"Říkal jste, že bez té přikrývky byl tmavý, že byl hůř vidět…"
"Ano."
"Chcete říct… že mu někdo sundal deku a zahnal ho před
můj vůz… aby způsobil dopravní nehodu?"
"Aby se kůň zranil nebo zabil. Byl bych se ocitl ve velikých
těžkostech, kdybyste nebyla tak rychle zareagovala a koni se
vyhnula."
"Protože by vás žalovali, že kůň způsobil bouračku?"
"Ne, podle zákona je to naopak, naruby. Za volně pobíhající
zvířata člověk nemůže, jako nemůže za to, když spadne přes
silnici strom. Ne… šlo o to, že ten kůň nebyl řádně pojištěný,
a kdyby se mu něco stalo, přisel bych o sedmdesát tisíc liber.
Řeknu vám, že v téhle situaci už se nikdy nechci ocitnout,"
dodal jsem procítěně.
"Máte vůbec sedmdesát tisíc liber?"
"Jistě, mám přímo zlatý důl."
"Ale…" zamračila se. "Když vypustili toho koně z vaší stáje,
to znamená, že ať už je za tím kdo chce, útočí přímo na vás,
nejde mu o paní Kerry Sandersovou ani o Brevettovy, jde mu
o vás."
"Ano."
"Ale proč?"
"Nemám tušení."
"Přece musíte mít nějakou představu."
Zavrtěl jsem hlavou. "Pokud vím, nikomu jsem nijak
neublížil. Poslední dva dni na to myslím skoro pořád, ale
skutečně mě nenapadá nikdo, kdo by mohl mít důvod se mi
takhle mstít, a ještě na to vynaložit tolik námahy."
"Měl by někdo aspoň nějaký malý důvod?"
"To jistě, takových lidí mohou být tucty, může jich přibývat."
Tvářila se pohoršeně.
"Nevraživost najdete všude," namítl jsem mírně, "na
každém pracovišti, na školách, v úřadech, v klášteře, na
dražbách… všude se najdou důvody k nevraživosti a
mstivosti."
"U radaru ne."
"Jste si tím jistá?"
"Vy cyniku."
39
"A realist. How about marriage?"
She shook her head with a smile that took the suggestion
still as a joke, and her hand strayed for the twentieth time to
the little gold aeroplane on its slender chain.
"Tell me about him," I said.
Her eyes opened wide with shock. "How did you…?"
"The aeroplane. You wear it for someone else."
She looked down at her hand and realized how often she
held it in just that position, touching the talisman.
"I… He's dead."
She stood up abruptly and carried the coffee pot out to the
kitchen. I stood also. She came back immediately with the
calm friendly face, no grief showing and no encouragement
either. She gestured to me to sit down again and we took our
former places, me on the sofa, her in an adjacent armchair.
There was a lot of space beside me on the sofa, but no way of
getting her to sit there before she was ready.
"We lived together," she said. "For nearly four years. We
never bothered to marry. It didn't seem to matter. At the
beginning we never expected it to last… and it just grew more
and more solid. I suppose we might have taken out a licence
in the end…"
Her eyes looked back into the past.
"He was a pilot. A first officer on Jumbos, always on long
trips to Australia… We were used to being apart."
Still no emotion in her voice. "He didn't die in an aeroplane."
She paused. "Eighteen months ago yesterday he died in a
hospital in Karachi. He had a two-day rest stop there and
developed an acute virus infection… It didn't respond to antibiotics."
I looked at her in silence.
"I was mad to say I would marry you," she said. A smile
twitched the corners of her eyes. "It was just… a rather nice
bit of nonsense."
"A nonsense a day is good for the digestion."
"Then you certainly will never get ulcers."
We looked at each other. A moment like that in the kitchen,
but this time with no Crispin to interrupt.
"Would you consider," I said, "coming to sit on the sofa?"
"Sit on it. Not he on it."
Her meaning was plain. "All right."
She moved to the sofa without fuss.
"I'll say one thing for you," she said. "When you make a
contract, you keep it."
"How do you know?"
"Too proud not to."
"Beast!"
She laughed. She put her head on my shoulder and her
mouth eventually on mine, but it was more a matter of
warmth than of kindling passions. I could feel the withdrawal
lying in wait only a fraction below the surface, a tenseness in
the muscles warning me how easily I could go too far.
"Stop worrying," I said. "A contract's a contract, like you
said."
"Is this enough for you?"
"Yes."
She relaxed a good deal. "Most men nowadays think dinner
leads straight to bed."
Most men, I reflected, had exactly the right idea. I put my
arm round her and shoved the most basic of urges back into
its cave. I had won a lot of waiting races in my time. Patience
was an old friend.
She lifted her head off my chest and rubbed her cheek.
"Something's scratching me."
I explained about the dislocating shoulder, and the strap I
wore to keep it anchored in place. She traced the line of webbing across my chest and rubbed her fingers on the scratching buckle.
"How does it work?"
"A small strap round my arm is linked to the one round my
"Jsem realista. Tak jak to bude s tím manželstvím?"
Zavrtěla hlavou a usmála se, aby bylo jasné, že to ještě
stále považuje za žert. Ruka jí už asi posedmé zabloudila k
tomu malému zlatému letadélku, které nosila na krku.
"Povídejte mi o něm," požádal jsem ji.
Údivem rozevřela oči. "Jak víte…"
"To letadélko, to je památka na někoho…"
Podívala se na svou ruku a uvědomila si, jak často ji drží
přesně tak, jak často si s tím talismanem hraje.
"On… je mrtvý."
Rychle vstala a odnesla šálky od kávy do kuchyně. Vstal
jsem také. Vrátila se ihned, tvářila se vlídně a přátelsky,
nebyla smutná, ale také mě nijak nepovzbuzovala. Pokynula
mi, abych se zase posadil. Octli jsme se tak jako předtím, já
na pohovce a ona v křesle. Vedle mne sice bylo hodně místa,
ale těžko jsem ji mohl nutit, aby se tam přestěhovala, když se
k tomu sama neměla.
"Žili jsme spolu skoro čtyři roky," začala vyprávět. "K tomu,
abychom se vzali, jsme se nějak nedostali, nezdálo se nám to
nutné. Ze začátku nás vlastně ani nenapadlo, že nám to tak
dlouho vydrží… ale jak čas plynul, bylo to stále silnější a
pevnější. Asi bychom se byli nakonec vzali…"
V očích jí bylo vidět, jak se zatoulala do minulosti.
"Byl pilot, lítal s jumbojetem, jako první důstojník, většinou
na dálkové trase, do Austrálie… Zvykli jsme si na to, že často
nemůžeme být spolu."
Stále ještě mluvila zcela klidně a bez pohnutí. "Nezřítil se.
Zemřel před osmnácti měsíci v Karáčí. Měl tam dvoudenní
přestávku a chytil tam nějakou virovou infekci… Antibiotika na
to nezabírala."
Mlčky jsem se na ni díval.
"Když jsem řekla, že si vás vezmu, tak to byl samozřejmě
nesmysl." Oči se jí začaly usmívat. "Ale byl to vlastně hezký
nesmysl."
"Člověk líp tráví, když se každý den dopustí nějakého
nesmyslu."
"V tom případě vy nikdy nebudete mít žaludeční vřed."
Zadívali jsme se na sebe. Byl to podobný okamžik, jako v
mojí kuchyni, jenže teď do toho nemohl vtrhnout žádný
Crispin.
"Byla byste eventuálně ochotná jít si sednout sem, na
pohovku?"
"Sednout ano, lehnout ne."
To bylo zcela srozumitelné. "Dobře."
Bez řečí se ke mně přestěhovala.
"Vím, že vždy splníte, co jste slíbil," prohlásila.
"Jak to víte?"
"Jste příliš hrdý, než abyste nedodržel slovo."
"Vy jedna!"
Dala se do smíchu. Položila mi hlavu na rameno, pak
přiblížila rty k mým, ale v tomto polibku bylo teplo, ne oheň.
Tušil jsem, jak snadno by se mohlo stát, že by couvla, cítil
jsem, jak napínám svaly ze strachu, abych ji nevyplašil.
"Nemějte strach, přece jsme se dohodli, sliby plním, jak jste
správně řekla."
"Tohle vám stačí?"
"Ano."
Cítil jsem, jak se uvolnila. "Dnes si každý mužský myslí, že
od večeře se jde rovnou do postele."
To taky vůbec není špatný nápad, říkal jsem si. Položil jsem
jí ruku kolem ramen a zahnal přirozené vášně do kouta.
Vyhrál jsem řadu dostihů díky tomu, že jsem se z kraje držel
vzadu. Trpělivost přináší růže.
Nadzdvihla hlavu a otřela si dlaní tvář.
"Něco na vás škrábe," řekla.
Vysvětlil jsem jí, že mám viklavé rameno a že musím nosit
postroj, aby mi nevypadlo. Prsty přejela po popruhu,
upevněném křížem přes hrudník, až narazila na přezku, která
ji předtím škrábala.
"Jak drží to rameno?"
"Mám malý popruh na paži a ten je přidělaný k tomu
40
chest. It stops me lifting my arm up."
"Do you wear it always?"
I nodded. "Mm."
"Even in bed?"
"Not this one. A softer one:"
"Isn't it a nuisance?"
"I'm so used to it I never notice."
She looked up at my face. "Couldn't you get it fixed? Isn't
there an operation?"
"I'm allergic to scalpels."
"Reasonable."
She stretched for a cigarette and I lit it, and we sat side by
side talking about her job, and mine, her childhood and mine,
her tastes in books and places and people, and mine.
Exploration, not conflagration.
When the time was right I kissed her again. And went home.
CHAPTER SEVEN
I spent most of the next week in Newmarket, staying with a
trainer friend for the sales and the races.
Crispin, sober and depressed, had sworn to stay off drink in
my absence and find a job, and as usual I had assured him he
had the will power to do both. Experience always proved me
wrong, but to him the fiction was a prop.
Sophie had worked awkward hours all weekend and Monday
but said she would come down to my house for lunch the next
Sunday, if I would like. I could bear it, I said.
The whole mob was at Newmarket. All the bloodstock
agents, big and small. All the trainers with runners, all the
jockeys with mounts, all the owners with hopes. All the clients
with their cheque books ready. All the breeders with their
year's work at stake. All the bookies looking for mugs. All the
Press looking for exclusives.
I had commissions for eleven yearlings if I could find good
ones at the right price, and in most cases my clients' money
was already in my bank. I should have been feeling quietly
pleased with the way business was expanding but found instead a compulsive tendency to look over my shoulder for
Frizzy Hair.
The fact that nothing else had happened over the weekend
had not persuaded me that nothing would. The attacks still
seemed senseless to me, but someone somewhere must have
seen a point to them, and the point was in all likelihood still
there.
Crispin had sworn on everything sacred from the Bible to his
2nd XV rugger cap that he had found the bottle of whisky
standing ready and uncapped on the kitchen table, and had
smelled it as soon as he went through the door. At the tenth
vehement repetition. I believed him.
Someone knew about my shoulder. Knew about my brother.
Knew I kept horses in transit in my yard. Knew I was buying
a horse for Kerry Sanders to give to Nicol Brevett. Someone
knew a damn sight too much.
The Newmarket sale ring would have suited Kern' Sanders:
a large, enclosed amphitheatre, warm, well lit and endowed
with tip-up armchairs. At ground level round the outside,
under the higher rows of seating, were small offices rented by
various bloodstock agents. Each of the large firms had its own
office, and also a few individuals like Vic Vincent. One had to
do a good deal of business to make the expense worth it,
though the convenience was enormous. I would have arrived.
I thought, when I had my own little office at every major sale
ring. As it was I did my paperwork as usual in the margins of
the catalogue and conducted meetings in the bar.
většímu, co jde přes hrudník, brání mi ve vzpažení."
"To nosíte pořád?" Přikývl jsem.
"Ano."
"V posteli také?"
"V posteli nosím jiný, měkčí."
"To musí být otrava."
"Zvykl jsem si a už to ani nevnímám."
Zadívala se na mě. "To se nedá operovat? Proč si to nedáte
spravit?"
"Jsem na chirurgy alergický."
"Ani se nedivím."
Natáhla se po cigaretě, já jí zapálil a seděli jsme pak
pokojně bok po boku a vyprávěli si o své práci, o dětství, o
tom, jaké lidi, jaké knihy a jaká místa máme rádi.
Byl to průzkum bez vášně.
Když přišla vhodná chvíle, tak jsem jí políbil. Pak jsem
odešel domů.
7
Skoro celý další týden jsem trávil v Newmarketu. Přijel jsem
tam na dostihy a na dražby. Bydlel jsem u přátel.
Střízlivý a zasmušilý Crispin přísahal, že se v mé
nepřítomnosti alkoholu ani netkne a že si najde místo. Jako
obvykle jsem ho ubezpečoval, že má dostatek pevné vůle,
aby své předsevzetí splnil. Minulost sice mnohokrát ukázala,
že tomu tak není, ale tahle svatá lež pro něho přece jen byla
morální vzpruhou.
Sofie měla v sobotu, neděli i pondělí službu, samé časově
nevýhodné směny, ale řekla, že kdybych chtěl, mohla by ke
mně přijít další sobotu na oběd. Prohlásil jsem, že k tomu
nemám žádné zásadní námitky.
V Newmarketu byl kdekdo. Byli tam všichni obchodníci s
koňmi, velcí i malí. Byli tam všichni trenéři se svými svěřenci.
jezdci a majitelé koní, plní nadějí do budoucnosti. Také tam
bylo hodně zákazníků s připravenými šekovými knížkami.
Chovatelé se chystali dát všanc celoroční výnos své práce.
Byli tam bookmakeři, kteří vyhlíželi nezkušené hazardéry. Byli
tam novináři na lovu senzací.
Pověřili mě, abych nakoupil jedenáct ročků, pokud najdu
nějaké dobré za přijatelnou cenu, a většinu dohodnutých
částek jsem měl už deponovánu na svém bankovním účtu.
Správně bych se měl radovat z toho, jak mi obchod vzkvétá,
ale místo toho jsem měl nepříjemné svědění v zádech, jako
bych za nimi mohl mít Kudrnáče.
Během soboty a neděle se nic neobvyklého nepřihodilo, ale
tu ještě zdaleka neznamenalo, že se už nic nepřihodí. Útoky
namířené proti mně se mi stále zdály nesmyslné, ale někdo
někde musel vědět, jaký mají cíl, a ten cíl se jistě nezměnil.
Crispin přísahal na všechno, co mu bylo svaté, biblí počínaje
a jeho čepičkou ze školního ragbyového týmu konče, že ta
láhev skutečně stála na kuchyňském stole, že byla dokonce
otevřená, takže ucítil whisky, jakmile vstoupil do dveří. Když
to slavnostně prohlašoval už asi podesáté, tak jsem mu to
konečně věřil.
Někdo věděl, že mám volné rameno. Někdo věděl, jak na
tom je můj bratr. Někdo věděl, že mám u sebe přechodně
ustájené koně. Někdo věděl, že kupuji koně pro Kerry
Sandersovou, která ho chce pro Nicola Brevetta. Někdo toho
věděl zatraceně mnoho.
Dražební síň v Newmarketu by se Kerry Sandersové líbila:
byl to veliký zastřešený amfiteátr, dobře vytopený a
osvětlený, s pohodlnými sklápěcími sedadly. Zvenku byl
přístup do malých kanceláří, umístěných pod schodovitě
stoupajícím hledištěm. Kanceláře si pronajímali různí
obchodníci s koňmi; většina větších firem tam měla své stálé
místnosti, podobně jako někteří samostatní obchodníci, mezi
nimi Vick Vincent. Bylo to velmi výhodné mít takovou
kancelář, ale člověk musel také mít hodně vysoký obrat. aby
se mu pronájem vyplatil. Říkal jsem si, že skutečné jméno a
zajištěné postavení získám teprve tehdy, až budu mít
pronajatou místnost při každé větší dražební síni. Zatím jsem
sebou žádná lejstra nebo knihy nevozil, dělal jsem si
poznámky na okraj katalogu a obchodní jednání jsem
41
I turned up on the first day, Tuesday, before the first horse
was sold, because often there were bargains to be had before
the crowds came, and was buttonholed just inside the gate by
Ronnie North.
"I got your cheque for River God," he said. "Now tell me,
wasn't that just what you wanted?"
"You should have seen it."
He looked pained. "I saw it race last spring."
"I shouldn't think it had been groomed since."
"You can't have everything for that money."
He was a small whippet of a man, as quick on his feet as in
his deals. He never looked anyone in the face for long. His
eyes were busy as usual, looking over my shoulder to see
who was arriving, who going and what chance of the quick
buck he might be missing.
"Did he like it?" he asked.
"Who?"
"Nieol Brevett."
Something in my stillness drew his attention. The wandering
eyes snapped back to my face and he took rapid stock of his
indiscretion.
I said, "Did you know it was for Nicol before you sold it to
me?"
"No," he said, but his fractional hesitation meant 'yes'.
"Who told you?"
"Common knowledge," he said.
"No, it wasn't. How did you know?"
"Can't remember." He showed signs of having urgent business elsewhere and edged three steps sideways.
"You just lost a client," I said.
He stopped. "Honest, Jonah, I can't tell you. Leave it at
that, there's a pal. More than my life's worth to say more, and
if you want to do me a favour you'll forget I mentioned…"
"A favour for a favour," I said.
"What?"
"Start the bidding for number four."
"You want to buy it?"
"Yes," I said.
He looked at me doubtfully. No one who wanted to buy liked
to show eagerness by making the first bid, but on the other
hand no astute bloodstock dealer ever told another which
horse he was after. I produced all the earnest naivety I could
muster and he smirked a little and agreed to bid. When he
had darted off I slowly followed, and saw him from across the
paddock talking excitedly to Vic Vincent.
Together they turned the first few pages of the catalogue
and read the small print. Vic Vincent shook his head. Ronnie
North talked quickly, but Vic Vincent shook his head even
harder.
I shrugged. All I'd proved was that Ronnie North wouldn't do
me a favour without clearing it with Vic Vincent. It didn't
follow that it was Vic Vincent who had told him that River God
was for Nicol Brevett.
The first few horses were being led up from the stables to
the collecting rings, and I leaned on the rails and took a close
look at number four. A chestnut colt grown out of proportion
with a rear end too tall for its front. Time would probably right
that but would do little to improve the narrow head. Its
breeding was fairly good, its full sister had won a decent race,
and it was being offered for sale by Mrs Antonia Huntercombe of Paley Stud.
"Morning, Jonah," said a voice half behind me.
I turned. Jiminy Bell, half ingratiating, half aggressive, as at
Ascot. A great one for arriving unheard at one's elbow. He
looked pinched with cold in the brisk wind because his overcoat was too thin for the job.
"Hullo," I said. "Care to earn a tenner?"
"You're on." No hesitation at all.
"Start the bidding on number four."
"What?" His mouth stayed open with surprise.
vyřizoval u baru.
Šel jsem k dražbám hned první den, v úterý, ještě než
vyvedli první koně a než se tam nahrnuli lidé, protože takhle z
kraje člověk nejspíš mohl něco koupit lacino. Hned u vchodu
mě chytil Ronnie North.
"Už jsem dostal šek za River Goda, ale uznej, že to bylo
přesně to, cos chtěl?"
"Přál bych ti vidět, jak vypadal."
Zatvářil se dotčeně. "Viděl jsem ho vloni na jaře běžet."
"No, od té doby ho nejspíš vůbec nehřebelcovali."
"Za ty peníze nemůžeš chtít zázraky."
Byl malý, drobný, rychle se pohyboval a rychle obchodoval.
Nikdy dlouho nevydržel dívat se někomu do očí. Oči mu těkaly
sem a tam, díval se mi přes rameno, aby viděl, kdo přichází a
kdo odchází, aby náhodou nepropásl nějakou příležitost si
něco přivydělat.
"Líbil se mu?" zeptal se.
"Komu?"
"Nicolu Brevettovi."
Mlčel jsem a to přece jen upoutalo jeho pozornost. Rychle se
na mně podíval a rychle také pochopil, že řekl něco, co
neměl.
"Věděl jsi, že ten kůň je pro Nicola, než jsi mi ho nabídl?"
Řekl, že ne, ale řekl to s takovým zaváháním, že to bylo
možno považovat za přiznání.
"Od koho to víš?"
"To se vědělo všeobecně."
"To není pravda. Jak ses to dozvěděl?"
"Už si nevzpomínám." Začal se neklidně vrtět, jako by
najednou strašně spěchal. Pomalu couval pryč.
"Právě přicházíš o zákazníka," prohodil jsem.
To ho zarazilo. "Poslyš, Jonasi, já ti to skutečně nemůže říct,
budeš se s tím muset spokojit, kamaráde. To by mě přišlo
moc draho. opravdu, tak jestli tě můžu o něco poprosit,
zapomeň vůbec na to, že jsem se tak uřekl…"
"V tom případě tě taky o něco poprosím."
"O co?"
"Začni přihazovat na číslo čtyři."
"Ty ho chceš koupit?"
"Ano."
Pátravě se na mě zadíval. Když někdo chtěl určitého koně,
nerad odkrýval karty a nerad začínal s přihazováním; ovšem,
žádný obchodník, pokud jen trochu myslel, nevyzradil jinému
obchodníkovi, o kterého koně mu jde. Snažil jsem se tvářit
naivně a důvěřivě. Ušklíbl se a slíbil, že bude přihazovat.
Jakmile odběhl, šel jsem pomalu za ním. Viděl jsem ho, jak
stojí na druhé straně výběhu s Vickem Vincencem a cosi mu
rozčileně vykládá.
Listovali v katalogu a něco si tam četli. Vick zavrtěl hlavou.
Ronnie North zase něco povídal, ale Vick vytrvale a rozhodně
potřásal hlavou.
Pokrčil jsem rameny. Co jsem vlastně zjistil? Jen to, že
Ronnie nic nepodnikne, dokud mu to Vick Vincent neschválí.
To ovšem ještě neznamenalo, že to byl Vick Vincenc, kdo mu
řekl, že River God je určený pro Nicota Brevetta.
Do výběhu přiváděli ze stájí první koně. Opřel jsem se o
ohradu a pečlivě jsem si prohlížel číslo čtyři. Byl to kaštanově
hnědý nerovnoměrně narostlý hřebeček s vysokým zadkem.
To se sice mohlo časem vyrovnat, předek mohl dorůst, ale
měl také úzkou hlavu a ta už se nezmění. Původ měl poměrně
slibný, jedna klisna z týchž rodičů nedávno vyhrála dostih.
Hříbě bylo ze stájí Paley a nabízela je k prodeji paní Amonia
Huntercombová.
"Dobrýtró, Jonasi," ozvalo se za mnou.
Otočil jsem se. Byl to Jiminy Bell, podlézavý a přidrzlý jako
vždy. S velikou oblibou se takhle neslyšně přiblížil. Byl
promrzlý, neměl do toho ledového větru dost teplý kabát.
"Nazdar. Nechceš si vydělat deset liber?"
"Jasně." Nezaváhal ani vteřinu.
"Začni přihazovat na čtyřku."
"Cože?" údivem otevřel ústa.
42
"Go up to two thousand."
"But you never… you never…"
"Just this once," I said.
He gulped, nodded, and presently disappeared. He was less
obvious than Ronnie North, but in a remarkably short time he
too fetched up beside Vic Vincent, and he too got the emphatic shake of the head.
I sighed. Sophie's Aunt Antonia was about to make another
loss. For Sophie's sake I had tried to ensure her a good price,
but if Vic Vincent had put the evil eye on the colt I was going
to get it for almost nothing. I thought on the whole that I had
better not buy it. I wouldn't be able to explain it to either
Sophie or her aunt.
Very much to my surprise I found Vic himself drifting round
to my side. He rested his elbows on the rails beside me, and
nodded a greeting.
"Jonah."
"Vic"
We exchanged minimal smiles that were more a social convention than an expression of friendship. Yet I could have
liked him, and once had, and still would have done had he not
twice pinched my clients by telling them lies.
It was so easy to believe Vic Vincent. He had a large,
weather-beaten face with a comfortable double chin and a full
mouth which smiled easily and turned . up at the corners
even in repose. A lock of reddish-brown hair growing forward
over his forehead gave him a boyish quality although he must
have been forty, and even his twinkling blue eyes looked
sincere.
The bonhomie was barely skin deep. When I protested
about my lost clients he had laughed and told me that all was
fair in love, war and bloodstock, and if I didn't like the heat to
get out of the kitchen but he would stoke up the fire as much
as he liked.
He turned up his sheepskin coat collar round his ears and
banged one thickly gloved hand against the other.
"Parky this morning."
"Yes."
"I heard you had a spot of bother at Ascot," he said.
"That's right."
"Constantine Brevett told me."
"I see."
"Yeah." He paused. "If Mrs Sanders wants any more horses,
you'd better let me get them."
"Did Constantine say so?"
"He did."
He watched the first horses walk round the ring. Number
four looked reasonable from behind but scratchy in front.
"I bought a colt just like that, once," Vic observed. "I
thought his shoulders would develop. They never did. Always
a risk when they grow unevenly."
"I suppose so," I said. Poor Antonia.
He stayed a few more seconds, but he had delivered his two
messages as succinctly as if he'd said straight out, "Don't step
on my toes, and don't buy that colt." He gave me the sort of
reinforcing nod that the boss gives the cowed and ambled
bulkily away.
The loudspeakers coughed and cleared their throats and
said, "Good morning everyone, the sale is about to begin."
I went inside. Apart from four or five earnestly suited auctioneers in their spacious rostrum the place was deserted.
Electric lights augmenting the daylight shone brightly on tiers
of empty seats, and the sand on the circular track where the
merchandise would walk was raked fine and fiat. The auctioneers looked hopefully towards the door from the collecting
ring and Lot 1 made its apologetic appearance attended by a
few worried-looking people who were apparently its vendors.
There was no bid. No one there bidding. Lot 1 made its way
through the far door and the worried people went after it.
There was no bid for Lot 2 and ditto for Lot 3. British auctioneers tended to arrange their catalogues so that the potential money-makers came up in mid-session, and small studs
like Antonia's got the cold outer edges.
"Můžeš jít až na dva tisíce."
"Ale ty přece nikdy… ty nikdy…"
"Tentokrát výjimečně ano," řekl jsem.
Polkl nasucho, přikývl a zmizel. Nepočínal si sice tak okatě
jako Ronnie North, ale za malou chvíli také skončil u Vicka
Vincenta, který zase odmítavě vrtěl hlavou.
Vzdychl jsem. Sofiina teta Amonia zase prodělá. Kvůli Sofii
jsem se pokusil zařídit, aby hříbě šlo za slušnou cenu, ale
jakmile na ně Vick Vincent uvalil kletbu, bylo jisté, že půjde
za pakatel. Napadlo mě, že bych udělal asi líp, kdybych to
hříbě nekoupil. Sofii a její tetě těžko vysvětlím, jak se mohlo
stát, že jsem ho získal tak lacino.
K mému velikému překvapení se ke mně přiloudal sám Vick.
Opřel se vedle mne o ohradu a kývl na pozdrav.
"Dobrý den, Jonasi."
"Dobrý den, Vicku."
Povinně jsme se na sebe usmáli, ale ty úsměvy nic
neznamenaly: přátelství v nich nebylo. Přitom mi kdysi býval
sympatický, dovedl bych ho mít rád, kdyby mě nebyl připravil
o dva zákazníky vyslovenou lží.
Vicku Vincentovi každý věřil. Měl široký, větrem ošlehaný
obličej, menší podbradek a plné rty, které se skoro vždy
usmívaly, a i když byly vážné, měly koutky stočené vzhůru.
Do čela mu padala kadeř nazrzlých hnědých vlasů a to mu
dodávalo chlapecké vzezření, ačkoliv mu bylo čtyřicet let. Měl
jiskrné, upřímné modré oči.
Jenže všechna ta bodrost byla jen na povrchu. Když jsem si
mu kdysi stěžoval, že mě připravil o ty dva klienty, dal se do
smíchu a prohlásil, že v lásce, ve válce a v handlování s
koňmi žádná pravidla neplatí, a jestli prý nesnáším horko, tak
ať jdu od ohně, on že ale bude přikládat, kolik bude chtít.
Vyhrnul si límec beraního kožichu a tleskal rukama v silných
rukavicích, aby se zahřál.
"Pěkná zima, co?"
"To ano."
"Slyšel jsem o tom, co se vám stalo v Ascotu," řekl.
"Ano."
"Vyprávěl mi to Constantine Brevett."
"Aha."
"Hm." Odmlčel se. "Kdyby paní Sandersová zase chtěla
kupovat koně, tak ji radši pošlete na mě."
"To mi vzkazuje Constantine?"
"Ano."
Prohlížel si první koně, které prováděli po výběhu. Čtyřka
vpadala zezadu docela slušně, ale zepředu byla ubohá.
"Jednou jsem taky koupil takového hřebečka, myslel jsem,
že mu předek časem doroste, jenže jsem se spletl. Je to
riskantní, když je hříbě nerovnoměrně vyvinuté."
"Můžete mít pravdu." Chudák Antonia!
Za chviličku odešel. To co chtěl, už mi vlastně řekl: nešlapej
mi na prsty a nekupuj to hříbě. Ještě mi velkopansky
zamával, abych si to dobře zapamatoval, jako mávají šéfové
na utlačené, pokorné podřízené. Pak vznešeně odešel.
Amplióny zachrchlaly, zakašlaly, popřály všem přítomným
dobré jitro a že prý dražba bude co nevidět zahájena.
Šel jsem dovnitř. Tam bylo pusto a prázdno, až na několik
důstojně přioděných pánů dražebníků na velikém stupínku.
Denní světlo i světlo rozsvícených lamp zaplavovalo řady
prázdných sedadel v hledišti a písek na kruhovém chodníčku,
po kterém provádějí koně, byl krásně do hladka uhrabaný.
Dražební úředníci hleděli vyčkávavě ke vchodu od výběhu. A
vtom už vcházel kůň číslo jedna, provázený několika
ustaranými lidmi, očividně to byli prodávající.
Nikdo nezačal přihazovat. Nic se nedělo. Jednička odešla
protějšími dveřmi i se svým ustaraným doprovodem.
Na dvojku také nikdo nepřihazoval a s koněm číslo tři se
historie opakovala. Na britských dražbách jsou katalogy
většinou uspořádány tak, že koně, u kterých se očekávají
vyšší ceny, přicházejí na řadu tak uprostřed programu,
zatímco koně z menších, méně významných hřebčínů, jako
43
Lot 4 looked better under bright lights. All horses always
did, like jewellery, which was why auctioneers and jewellers
spent happily on electricity.
The auctioneer dutifully started his sale while clearly expecting nothing to come of it. He stretched the price up to one
thousand without one genuine bid, at which point I rather
undecidedly waved my catalogue. Antonia would be livid if I
got it for a thousand.
"Thank you, sir," he said, sounding surprised, and picked
'Eleven hundred' expertly out of the totally empty ranks of
seats facing him.
Glory be, I thought. The aunt had had the sense to slap on a
reserve. I made it twelve, the auctioneer said thirteen, and
between us we limped up to his own bid of nineteen.
"You're losing him," said the auctioneer warningly.
Three or four people came in from the outside and stood
near me on the edge of the track where Lot 4 plodded patiently round and round. Everyone outside could hear on the
loudspeakers how the sale was going, and some had come in
to see.
I wondered how high Antonia had made the reserve. Two
thousand was all I would give for that colt. If she wanted
more she could have him back.
I nodded to the auctioneer. He fractionally relaxed, said
smoothly, "Two thousand… Selling all the time now…" His
gaze went past me to the people who had just come in. "Shall
I say two thousand one…?"
No one said two thousand one. He made a few more efforts
to no avail and Jonah Dereham got the colt.
I turned round. Behind me stood Vic Vincent, looking like
thunder.
"Jonah," he said. "I want to talk to you."
"Sure, Vic, how about coffee?"
He brushed the suggestion aside. He took me strongly by
the arm in a mock-friendly gesture and practically propelled
me out of the door.
"Now look," he said.
"What's the matter?"
"I told you that colt was no good."
"I'm grateful for your interest."
He glared at me. "How much is Mrs Huntercombe giving
you?"
"It's cold out here," I said.
He looked near to fury.
"She's giving you nothing," he said.
"I haven't asked her to."
"That's the point, you stupid sod. We must all stick together. We must all let the breeders know that we all stick
together. Do you understand what I'm saying? We can't have
you working for less than the rest of us. It's not fair on us.
You'll make more money yourself too if we all stick together.
It makes sense. Do you follow me?"
"Yes," I said. All too well.
"Mrs Huntercombe and people like her must be made to understand that unless they reward us properly we are not interested in buying their horses."
"I follow you," I said.
"Good. So you'll go along with us in future." A positive
statement, not a question.
"No," I said.
There may be quicker ways of stirring up hornets, but I
doubt it. The rage flowed out of him like a tangible force. He
was so near to explosive physical assault that his arms jerked
and his weight shifted to his toes. Only the gathering sales
crowd stopped him lashing out. He flicked glances left and
right, saw people watching, took an almighty and visible grip
on his feelings and put the frustrated violence into words.
"If you don't join us we'll ruin you."
There was no mistaking the viciousness in that voice, and
the threat was no idle boast. People found it easy to believe
Vic Vincent. The two clients I had already lost to him had
byl hřebčín Antonie Huntercombové, bývají odsunuti na
začátek nebo na konec.
Číslo čtyři vypadalo v prudkém světle lépe. Všichni koně
vypadají líp, když jsou dobře osvětleni, jako klenoty, proto
také dražební pracovníci a klenotníci nešetří na elektřině.
Dražitel zahájil, i když nečekal žádný zájem. Vytáhl cenu až
na tisíc liber, ačkoliv nikdo nepřihodil. Pak jsem váhavě
nadzdvihl katalog. Amonia by běsnila, kdyby kůň skutečně šel
za tisíc.
"Děkuji vám, pane," řekl překvapeně, a vtom rychle dolal:
"Jedenáct set," jako by někoho v té prázdnotě zahlédl.
Zaplať pánbůh, oddychl jsem si v duchu, paní teta měla
přece jen tolik rozumu, že si dala rezervu k dražiteli, aby
přihazoval. Přihodil jsem na dvanáct, dražitel řekl třináct a
svorně jsme to pak dotáhli na devatenáct, tu částku řekl on.
"Přijdete o toho koně," řekl varovně.
Zvenku vešli asi tři nebo čtyři lidé a stáli kousek ode mne na
kraji chodníčku, po kterém vytrvale chodil kůň číslo čtyři.
Slyšeli z ampliónů, jak dražba probíhá, a tak se přišli podívat.
Bylo by mě zajímalo, jak velkou rezervu Amonia dala.
Nehodlal jsem za to hříbě dát víc než dva tisíce. Pokud
očekávala víc, tak ho dostane zpátky.
Kývl jsem na dražitele. Viditelně se mu ulevilo a zakřičel:
"Dva tisíce… hříbě jde za dva tisíce…" Rozhlédl se po lidech,
kteří právě vešli. "Bude to snad dva tisíce jedno sto…?"
Nikdo na dva tisíce jedno sto nepřihodil. Chvíli se ještě
snažil, ale nakonec přiklepl koně Jonasi Derehamovi.
Ohlédl jsem se. Stál za mnou Vick Vinccnt a tvářil se jako
vrah.
"Jonasi, musím s vámi mluvit."
"Samozřejmě, tak půjdeme na kafe, ne?"
Můj návrh jednoduše ignoroval. Vzal mě jakoby přátelsky za
loket a vyvedl mne ze dveří, možno říci, že násilím.
"Tak dobře poslouchejte," řekl.
"Co se děje?"
"Přece jsem vám řekl, že to hříbě za nic nestojí."
"Děkuji vám za radu."
Rozzuřeně se na mě podíval. "Kolik vám slíbila paní
Huntercombová?"
"Je mi tady zima."
Málem vybuchl vzteky.
"Nic vám neslíbila!" zasyčel.
"Já ji taky o nic nežádal."
"O to právě jde, vy pitomče, musíme všichni držet
pohromadě, všem chovatelům musí být jasné, že držíme
dohromady. Chápete, o čem mluvím? Nemůžete chtít míň,
než my, kazíte nám kšefty, to není fér. Když budete držet s
námi, jenom na tom vyděláte, to dá přece rozum. Je vám to
jasné?"
"Ano." Bylo mi to víc než jasné.
"Lidé jako paní Antonia Huntercombová musí pochopit, že
nás musí řádně odměňovat, jinak že nebudeme jejich koně
kupovat."
"Já vám rozumím," poznamenal jsem.
"Dobře, takže v budoucnosti potáhnete s námi za jeden
provaz." Bylo to konstatování, nebyla to otázka.
"Ne."
Možná že jsou rychlejší metody, jak píchnout do vosího
hnízda, ale ty já neznám. Vztek z něho začal sálat jako
hmatatelná energie. Měl co dělat, aby se na mě nevrhnul, ve
svalech mu cukalo a přešlapoval z nohy na nohu. Neskočil po
mně jedině díky tomu, že v sále přibývaly davy lidí. Rozhlédl
se doprava a doleva, zjistil, že nás pozorují, hrdinně se ovládl
a všechen nevybitý vztek vložil do příští věty:
"Jestli nepůjdete s námi, tak vás zničíme."
Hlas se mu chvěl nepokrytou záští a já ani chvíli
nepochyboval o tom, že tu výhrůžku myslí zcela vážně. O
slově Vicka Vincenta nikdo nikdy nepochyboval. Ti dva
44
believed I cheated them because Vic Vincent had told them
so. He could stop the sale of a good filly just by saying she
had a heart murmur. He could no doubt smash my growing
business with a rumour just as simple and just as false. A
bloodstock agent was only as secure as his clients' faith.
I could think of no adequate answer. I said, "You used not
to be like this," which was true enough but got me nowhere.
"I'm telling you," he said. "You play ball or we'll get you
out."
He turned on his heel and walked jerkily away, the anger
spilling out of the hunched shoulders and rigid legs. Ronnie
North and Jiminy Bell circled round him like anxious satellites
and I could hear his voice telling them, low, vigorous and
sharp.
Within an hour most of the bloodstock agents knew of the
row and during the day I found out who my friends were. The
bunch I had said I wouldn't join drew their skirts away and
spoke about me among themselves while looking at me out of
the corners of their eyes. The chaps in the big firms treated
me exactly as usual, and even one or two with approval, as
officially they frowned on exorbitant kick-backs.
The uncommitted in the no man's land between were the
most informative.
I had coffee and a sandwich with one of them, a man who
had been in the game longer but was in much my position,
more or less established and just beginning to prosper. He
was distinctly worried and cheered up not at all when I confirmed what Vic had threatened.
"They've approached me as well," he said. "They didn't say
what would happen if I didn't join them. Not like with you.
They just said I would be better off if I did."
"So you would."
"Yes… but… I don't know what to do." He put down his
sandwich half finished. "They're getting so much worse."
I said I'd noticed it.
"There used to be just a few of them," he said. "When I
started, only a few. But lately they're getting so powerful."
"And so greedy," I said.
"That's it," he said in eager agreement. "I don't mind a little
extra on the side. Who does? It's just that… they've started
pushing so hard. I don't know what to do… I don't like their
methods and I can't afford…" He stopped, looked depressed,
and went on slowly, "I suppose I could just not bid when the
word goes round. There wouldn't be much harm in that."
The make-the-best-of-it syndrome. The buttress of every
tyrant in history. He took his worries away and later I saw
him smiling uneasily with Vic.
During the day I bought one more yearling, bidding against
one of the big firms and securing it for a fair price. However
extensively Vic's tentacles might stretch, they had not
reached every breeder in the country, or at any rate not yet.
Neither he nor his friends showed any interest in my second
purchase.
Towards the end of the day one of my regular clients arrived
with a flashy girl in one hand and a cigar in the other: Eddy
Ingram, member of the well-heeled unemployed.
"Staying for the week," he said cheerfully, waving the cigar
in a large gesture. "How about you joining me and Marji for
dinner tomorrow night?"
"I'd like to."
"Great, great." He beamed at me, beamed at Marji. An
overgrown schoolboy with a nature as generous as his inheritance. I thought him a fool and liked him a lot. "Have you
found me a couple of good 'uns, then?" he asked.
"There's one tomorrow…"
zákazníci, o které mě připravil, ode mne odešli, protože jim
řekl, že je podvádím. Dokázal klidně zmařit prodej klisny tím,
že rozhlásil, že má šelest na srdci. Věděl jsem, že můj zvolna
vzkvétající podnik může taky zničit nějakou lživou, ale
pravděpodobnou pomluvou. Obchodník s koňmi musí mít
důvěru svých zákazníků.
Nenapadlo mě nic chytrého, co bych mu odpověděl.
Nakonec jsem se zmohl jen na to, že jsem řekl: "Dřív jste
takový nebýval." Byla to pravda, ale nebylo mi to nic platné.
"Říkám vám, že buď pojedete s námi, nebo nepojedete
vůbec."
Otočil se na podpatku a odešel. Na jeho přikrčených
ramenou a trhavém kroku bylo vidět, jak je rozzuřený. Ronnie
North a Jiminy Bell kolem něho kroužili jako ustarané
oběžnice a slyšel jsem i na tu dálku, jak jim něco ostře,
dopáleně povídá.
Během hodiny o naší hádce věděli očichni přítomní
obchodníci. V dalším průběhu dne jsem díky tomu zjistil, kdo
jsou moji přátelé. Parta, ke které jsem se odmítal přidat, se
ode mne odtáhla a její členové na mě jen tu a tam vrhali
nevraživé pohledy. Zaměstnanci velikých firem se ke mně
chovali jako jindy, jeden nebo dva z nich dokonce pochvalně,
protože oficiálně stejně nemohli se systémem 'šmátek'
souhlasit.
Reakce těch, kteří nepatřili k větším firmám ani k žádné
partě, byla nejzajímavější.
S jedním z těch nezávislých jsem si zašel na kávu a
obložené chlebíčky; byl to člověk, který už v oboru pracoval
dlouho, ale byl více méně ve stejné situaci jako já, začínal mít
jméno a pomalu začínal vydělávat. Když jsem mu potvrdil, jak
mi Vick vyhrožoval, tvářil se velmi ustaraně, neměl z toho
žádnou radost.
"Za mnou taky přišli," vyprávěl, "ale neřekli, co by se stalo,
kdybych se k nim nepřidal, nebylo to takové jako s vámi,
jenom mi řekli, že na tom budu líp, když potáhnu s nimi."
"Taky byste na tom byl líp."
"Ano… ale … já nevím, co mám dělat." Odložil nedojedený
chlebíček. "Ti chlapi jsou čím dál tím horší."
Poznamenal jsem, že to vím.
"Dřív jich nebylo tolik," pokračoval. "Když jsem začínal, tak
jich bylo jen pár. A přitom jsou v poslední době čím dál tím
troufalejší."
"Také nenasytnější."
"Právě!" Dychtivě přikyvoval. "Copak o to, já si taky docela
rád bokem trochu přivydělám, to snad každý… Ale když oni …
oni si to tak tvrdě vynucují. Skutečně nevím, co mám dělat.
Jejich postup se mi nelíbí, ale zase si nemůžu dovolit…"
Odmlčel se. Pak zasmušile dodal: "No, mohl bych se aspoň
držet zpátky; nepřihazovat, když to vzkážou. Tím bych přece
nikomu neublížil."
'Tím bych nikomu neublížil', zadní branka, se kterou
kalkulovali všichni tyrani všech dob. Odešel i se svými
starostmi a já ho později zahlédl, jak postává vedle Vicka
Vincenta a nejistě se na něho usmívá.
Týž den jsem koupil ještě jednoho ročka. Přihazoval proti
mně nástupce jedné z velkých firem, ale nakonec se mi
podařilo hříbě získat za celkem slušnou cenu. Vickova
chapadla sice zasahovala daleko a široko, ale přece jen
nedosahovala na všechny chovatele celé země, aspoň zatím.
Nikdo z Vickových přátel také o moji druhou koupi
neprojevoval žádný zájem.
Kvečeru za mnou přišel jeden z mých stálých zákazníků.
Jednou rukou se držel nějaké velmi pěkné, nápadné slečny,
ve druhé držel doutník. Byl to Eddy Ingram, jeden ze
zámožných nezaměstnaných.
"Přijeli jsme na celý týden," oznámil mi rozjařeně a zamával
doutníkem. "Nechtěl byste jít zítra večer se mnou a tady s
Marji na večeři?"
"Děkuji, půjdu rád."
"Výborně, výborně." Rozjařeně se usmál na Marji a na mne.
Byl jako přerostlý školák, ale velkorysý a štědrý jako jeho
dědictví. Připadal mi sice trochu hloupý, ale měl jsem ho rád.
"Tak co. Našel jste pro mne něco slušného? Chci dva!" řekl.
"Jeden bude na řadě zítra…"
45
"You buy it. Tell me after." He beamed again. "This lad," he
said to Marji, "he's bought me four horses and they've all
shown a profit. Can't complain about that, can you?"
Marji smiled sweetly and said, "Yes, Eddy," which was a fair
measure of her brain-power.
"Don't forget now. Dinner tomorrow." He told me where and
when, and I said I would see him at the races or the sales
before that, if not both.
He beamed and led Marji away to the bar and I wished there
were more like him.
In the morning I bought him a well-bred filly for eleven
thousand pounds, outbidding one of Vic Vincent's cronies. As
none of his bunch looked upset, I guessed that one or all of
them jointly would be collecting a kick-back from the breeder.
Even though they hadn't bought the horse they would collect
just for raising the price.
By mid-morning the crowd had swelled tremendously and
almost every seat in the amphitheatre was taken. Two highly
bred colts, due to come up towards noon, were bringing in
the punters on their way to the races and the town's wives
with their shopping baskets and the semi-drunks from the
bars. None had the slightest intention of buying, but there
was an irresistible fascination in seeing huge sums being
spent. I watched the two star attractions stalk grandly round
the collecting ring and then with the tide moved inside for the
actual sale. No seats vacant near the door. I leaned against
one of the dividing partitions and found myself next to Pauli
Teksa. Short, tough, American. Wearing a wide-shouldered
light blue overcoat.
"Hi," he said. "How're you doing?"
"Fine. And you?"
"Grand… I hear Nicol Brevett liked his horse. Kerry called
me."
"Did she tell you we nearly lost that one too?"
"She sure did. That's some mystery you've got there."
His attention, however, was not on Kerry or me or the problem of our disappearing purchases, but on the sale in hand.
Heavy scribblings and calculations surrounded the high-bred
colts in his catalogue, and it looked as though one American
agent at least was about to try for a slice of British bloodstock.
The double doors from the collecting ring opened and the
first of the colts was led in. The crowd stirred expectantly.
The auctioneers put their best man forward. Pauli Teksa
cleared his throat.
I glanced at his face. Nothing relaxed about it. Strong features, hard muscles beneath the skin, a face of resolution and
decision, not of kindness and compassion. He had crinkly
black hair receding at the temples and smoky grey eyes
which could move faster than thought.
"The first of two colts by Transporter." The auctioneer trotted through his spiel. "… Offered for sale by the Baylight
Stud… Someone start me at ten thousand."
Someone started him at five. When the price rose to ten,
Pauli Teksa started bidding. I owed him something, I thought,
for giving me Kerry Sanders' commission, however oddly it
had turned out.
"I wouldn't buy that colt if I were you," I said.
"Why not?" He raised the price another two thousand with
his eyebrows.
"Because of its colour."
"Nothing wrong with its colour. Perfectly good chestnut."
Another two thousand.
I said, "Transporter has sired about three hundred horses
and that's the only chestnut. All the rest are dark bay or light
brown."
"So?" Another two thousand.
"So I wouldn't bet on the paternity."
Pauli stopped bidding abruptly and turned towards me with
an intent, concentrated expression.
"You sure do your homework."
I watched the chestnut colt going round the sand track while
"Tak ho kupte, povíte mi o něm až potom." Znovu se na
mne usmál. Pak se obrátil k Marji: "Tenhle mládenec mi už
koupil čtyři koně a na všech jsem vydělal. Nemůžu si tedy
stěžovat, co?"
Marji se sladce usmála a pronesla: "Ano, Eddy." Na víc její
intelekt pravděpodobně nestačil.
"Tak nezapomeňte, zítra spolu vyrazíme na večeři!" Řekl mi
ještě, kdy a kam mám přijít, a já mu připomněl, že se nejspíš
také uvidíme při dostizích nebo na dražbě, nebo při obou
příležitostech.
Na rozloučenou se ještě jednou usmál a odvedl Marji k baru.
Přál bych si, aby takových lidí, jako je on, bylo víc.
Druhý den ráno jsem mu koupil za jedenáct tisíc klisnu z
velmi dobrých rodičů. Přihazoval proti mně jeden z Vickových
kumpánů. Když mi však koně přiklepli, netvářil se nikdo z té
party rozzlobeně. Asi očekávali pořádnou 'šmátku' od
chovatele za to, že vyšroubovali cenu tak vysoko.
Před polednem se na dražbu přihrnula spousta lidí a všechna
místa v hledišti obsadila. Dva vznesení hřebečkové, co měli v
poledne přijít na řadu, přilákali do areálu nejen hazardéry z
dostihového závodiště, ale i paničky z města, které přišly i s
nákupy, a opilce z barů. Tihle lidé samozřejmě nechtěli nic
kupovat, chtěli jen být svědky toho, jak se vysoké částky
peněz stěhují z ruky do ruky, vzrušovalo je to. Díval jsem se
na oba dva hlavní účinkující, jak vznešeně kráčejí po výběhu,
a pak jsem s ostatními davy vešel do hlavní dražební budovy.
U dveří nebyla žádná volná místa. Opřel jsem se o zábradlí a
zjistil, že vedle mne stojí malý, sporý, ramenatý Američan v
lehkém modrém plášti, Pauli Teksa.
"Nazdar. Jak se máte?"
"Dobře. A vy?"
"Skvěle… slyšel jsem, že Nicol Brevett byl s tím koněm
spokojený, volala mi to Kerry."
"Řekla vám, že jsme o něho taky málem přišli?"
"Ovšem že mi to řekla. Je to ale stejně záhada."
Viděl jsem na něm, že nemyslí ani na Kerry, ani na dražbu,
ani na naše mizející koně, soustředil se na nastávající dražbu.
V katalogu u jmen obou hřebečků měl spoustu poznámek a
výpočtů. Zdálo se, že kupec z Ameriky zatoužil po troše
britské koňské krve.
Dvoukřídlé dveře od výběhu se rozletěly a dovnitř vešel se
svým doprovodem první z obou hřebečků. V hledišti to
zašumělo. K dražebnímu pultu nastoupil nejzkušenější
vyvolavač. Pauli Teksa si odkašlal.
Zadíval jsem se na něho. Mírný člověk to nebyl. Měl ostré
rysy, výrazný, pevný a rozhodný obličej, nebylo v něm ani
trochu laskavosti a soucitu. Měl kudrnaté černé vlasy s
vysokými kouty a šedé oči, které se pohybovaly rychleji než
myšlenka.
"První hříbě po Transportérovi," dražitel odříkával svoji
říkanku. "… dáno do prodeje hřebčínem Baylight… kdo dá
deset tisíc?"
Někdo začal na pěti. Když cena vylezla na deset, začal Pauli
Teksa přihazovat. Byl jsem jeho dlužníkem, protože mě
dohodil Kerry Sandersové, nemohl za to, že to pak tak
podivně dopadlo.
"Já bych to hříbě nekupoval," poznamenal jsem.
"Proč?" Přihodil další dva tisíce, pouhým nadzdvižením
obočí.
"Kvůli vybarvení."
"Vždyť má dobrou barvu, perfektní kaštanový hnědák."
Přihodil další dva tisíce.
"Z Transportéra už bylo tři sta hříbat, a jen tohle jediné je
kaštanový hnědák, všechna ostatní jsou hnědá nebo světle
hnědá."
"A co má být?" Další dva tisíce.
"Nevsázel bych na jeho otce."
Pauli okamžitě přestal přihazovat a napjatě, soustředěně se
na mě zadíval.
"Je vidět, že se do školy řádně připravujete."
Přihlížel jsem, jak kaštanově hnědé hříbě obchází kolem
46
the price rose to forty thousand.
"I've seen a lot of Transporter's progeny," I said. "And they
don't look like that."
The auctioneer looked over to Pauli inquiringly. "Against
you, sir."
Pauli shook his head, and the bidding went on without him.
"This guy from New Zealand," he said. "When he was over
stateside, he asked me to buy him a Transporter colt at
Newmarket if one came up, and ship it out to him so he could
mix the blood line with his stock."
I smiled and shook my head.
"How much do you want?" Pauli said.
"What do you mean?"
"For the information."
"Well… nothing."
Pauli looked at me straightly. "You're a goddam fool," he
said.
"There's things besides money," I said mildly.
"No wonder these other guys are against you!"
"What have you heard?" I asked curiously.
"Why don't you go along with them?"
"I don't like what they're doing."
He gave me an old-man-of-the-world look and told me I'd
get hurt if I didn't go along with the crowd. I said I would
chance it. I was a triple goddam fool, he said.
The chestnut colt made fifty-six thousand pounds. The second potential star seller came into the ring looking as a
Transporter should, dark bay with a slightly narrow neck and
sharp pelvic bones high on the rump.
"What about this one?" Pauli demanded.
"The real McCoy"
"You slay me."
He bid for it but dropped out at his authorized limit of fifty
thousand. I reflected upon how terribly easy it was to influence a sale. Pauli had believed me on two counts, first against
the chestnut and then for the bay, and had acted unhesitatingly on what I'd said. Just so had others with Vic Vincent.
Who could blame anyone at all for heeding off-putting advice
when so much money was at risk.
At fifty-two thousand all the big firms had dropped out and
the bidding had resolved itself into a straight contest between
Vic Vincent and the carrot-headed Yorkshireman, Fynedale,
who bought for Wilton Young. Constantine Brevett, I suddenly
saw, had brought his smooth hair and dark-framed spectacles
into the arena and was standing at Vic's shoulder talking
urgently into his ear.
Wilton Young's man was nodding away as if he had the
whole mint to call on. Constantine was looking both piqued
and determined. Yearlings that cost more than sixty thousand
were not a great financial proposition, even with the stud
potential from Transporter, and I guessed that against anyone but Wilton Young he would have dropped out long ago.
At seventy thousand he began to scowl. At seventy-five he
shook his head angrily and stalked out of the sale ring. The
carrot-headed Fynedale winked at Vic Vincent.
Pauli Teksa said, "Say, that was some figure."
"Too much," I agreed.
"I guess pride comes expensive."
It did, I thought. All sorts of pride came expensive, in one
way or another.
He suggested a drink and with the sale's main excitement
over we joined the general exodus barwards.
"Seriously, Jonah," Pauli said, glass in hand and strong features full of friendly conviction. "There's no place any more
for the individualist in the game. You either have to join a big
firm or else come to an agreement with the small men like
yourself and act together as a body. You can't buck the system… not if you're out for profits."
"Pauli, stop trying," I said.
"I don't want to see you in big trouble, fellah."
dokola po pískem vysypaném chodníčku; cena mezitím
vylezla na čtyřicet tisíc.
"Viděl jsem už hodně hříbat po Transportérovi, ale žádné z
nich takhle nevypadalo," dodal jsem.
Dražitel se zadíval tázavě na Pauliho. "Prosím, kdo ještě…"
Pauli zavrtěl hlavou. Dražba postupovala dál bez něho.
"Jeden chlap z Nového Zélandu byl ve Státech a chtěl, abych
mu v Newmarketu sehnal hříbě po Transportérovi, kdyby se
tu nějaké objevilo, chtěl hřebečka pro svůj chov."
Usmál jsem se a zavrtěl hlavou.
"Kolik chcete?" zeptal se Pauli.
"Jak to myslíte?"
"No, za tu informaci."
"Nic."
Podíval se mi do očí. "Jste pěkný pitomec," poznamenal.
"Peníze nejsou všechno," řekl jsem mírně.
"Pak se ale nedivím, že ostatní jedou proti vám."
"Vy jste něco zaslechl?" zeptal jsem se zvědavě.
"Proč s nimi netáhnete?"
"Nesouhlasím s jejich metodami."
Obdařil mě pohledem zkušeného světáka a prohlásil, že
když nepotáhnu s ostatními, určitě přijdu ke škodě. Řekl
jsem, že to risknu. Řekl, že jsem absolutní a úplný pitomec.
To kaštanově hnědé hříbě šlo za padesát šest tisíc. Pak
přivedli dalšího korunního prince, který skutečně vypadal tak,
jak by hříbě po Transportérovi vypadat mělo. Byl to tmavě
hnědý hřebeček s tenkým krkem a vysoko vystouplými
kyčelními klouby.
"Tak co vy na to?" zeptal se Pauli.
"Ten je zaručeně pravý."
"Já z vás umřu!"
Přihazoval až do padesáti tisíc, to byl jeho limit, domluvený
se zákazníkem. Uvědomil jsem si, jak nesmírně snadné je
ovlivnit výsledek dražby. Pauli mi podvakrát absolutně a
bezvýhradně uvěřil, a uvěřil, když jsem schválil to hnědé, a
také se podle mé rady řídil. Podobně věřili jiní Vickovi
Vincentovi. Nikdo nemohl mít nikomu za zlé, když se nechal
odradit od koupě, při které bylo v sázce tolik peněz.
Na padesáti dvou tisících odpadly všechny větší firmy a
přihazovali proti sobě pak už jen Vick Vincent a rudovlasý
Fynedale z Yorkshiru, který nakupoval pro Wiltona Younga.
Pak jsem také zahlédl, že se osobně dostavil i sám
Constantine Brevett, že stojí vedle Vicka a něco mu důrazně
našeptává.
Nákupčí Wiltona Younga přihazoval, jako by měl k dispozici
celý zlatý důl. Constantine se tvářil dopáleně a neústupně.
Přijdeli roční hříbě na víc než na šedesát tisíc, není to příliš
dobrá investice, i kdyby ho někdo kupoval jako budoucího
chovného hřebce pro Transportérovu krev, a já měl dojem, že
kdyby proti němu nepřihazoval právě Wilton Young, byl by to
Constantine už dávno vzdal.
Na sedmdesáti tisících se začal zle mračit, na sedmdesáti
pět potřásl rozzlobeně hlavou a vyšel z místnosti. Rudovlasý
Fynedalle mrkl na Vicka Vincenta.
"To byla ale suma," řekl Pnuli Teksa.
"Bylo to moc," přikývl jsem.
"Pýcha přijde draho."
Má pravdu, říkal jsem si. Každá pýcha přijde draho i když se
za ni platí různě.
Řekl, že bychom se mohli jít něčeho napít, a protože už bylo
po hlavní atrakci, vyšli jsme ven s celým davem lidí
směřujících k barům.
"Ale teď bez legrace, Jonasi," domlouval mi, ve tváři vážný,
přátelský výraz, v ruce skleničku. "Pro osamělé střelce už v
téhle hře není místo, buď musíte jít k nějaké větší firmě, nebo
se musíte nějakým způsobem dohodnout s ostatními malými
obchodníky, jako jste sám, musíte s nimi držet. Nemůžete je
ignorovat… když chcete vydělávat."
"Pauli, vzdejte to."
"Byl bych nerad, kdybyste se dostal do nepříjemností."
47
"Nothing will happen," I said, but he shook his head, and
said he was afraid for me, he surely was. I was too honest for
my own good.
CHAPTER EIGHT
Constantine, Kerry and Nicol were all at the track that afternoon, to see Constantine's colt start favourite for the big race.
Constantine was in such a bad mood that they would have
had more fun in a dentist's waiting-room, and soon after they
arrived Nicol detached himself from the general gloom and
joined me with a grimace.
"That bloody Wilton Young…"
We strolled over to see the runners for the apprentice race
walk round the parade ring.
"Tell your father to console himself with the thought that
Wilton Young has probably poured his money down the
drain."
"Do you think so?"
"How many horses earn anything like seventy-five thousand?"
"He's convinced it'll win the Arc de Triomphe."
"More likely a consolation race at Redcar."
Nicol laughed. "That'll cheer him up."
I asked him how River God was doing and he said he was
eating well and already looking better. He asked if I had
found out why Frizzy Hair had wanted his horses and I said I
hadn't. We spent two or three chunks of the afternoon together, cementing an unexpected friendship.
Vic Vincent took a note of it and disliked what he seemed to
see as a threat to his Brevett monopoly. Even Nicol noticed
the blast of ill will coming my way.
"What have you done to upset Vic?" he asked.
"Nothing."
"You must have done something."
I shook my head. "It's what I won't do," I said, "and don't
ask what it is, because I can't tell you."
He sniffed. "Professional secret?"
"Sort of."
He gave me the flashing sideways grin. "Like when you
knew I was lying my head off to keep a race on an objection,
and you didn't split?"
"Well…"
"Yeah," he said. "I remember, even if you don't. You finished fourth. You listened to me giving my owner a right lot of
codswallop and you never said a word."
"You'd won the race."
"Yeah… and they'd have taken it off me if you'd given me
away."
"It was a long time ago."
"All of three years." He grinned. "The leopard still has the
same claws."
"Spots."
"Claws." The grin came and went. "You were a ferocious
bastard to ride against."
"No."
"Oh sure. Milk and honey on the ground and a bloody nuisance as an opponent." He paused. "I'll tell you… I learned
something from you. I learned not to go around squealing
when things weren't fair…. I learned to shrug off small injustices and get on with the next thing and put my energies in
the future instead of rabbiting about the past. I learned not to
mind too much when things went against me. And I reckon I
owe you a lot for that."
"You just paid it," I said.
I leaned later alone against the rails of the balcony on the
Members' roof and looked down to where Vic Vincent was
moving desultorily from group to group. Talking, smiling,
taking notes, nodding, patting people on the back. He looked
pleasant, knowledgeable and useful. He looked boyish, harmless and trustworthy. He wore a heavy tweed suit and a
slightly dandified dark red shirt with a white collar and tie,
and no hat on the reddish-brown hair.
I wondered why he had recently grown so aggressively ra-
"Nebojte se, nic se mi nestane." Zavrtěl hlavou a řekl, že
má o mne starosti. Prý doplatím na to, že jsem přehnaně
poctivý.
8
Constantine, Kerry a Nicol byli všichni to odpoledne na
dostizích, přišli se podívat na Constantinova koně, který běžel
hlavní dostih jako favorit. Constantine byl v mizerné náladě,
jeho rodině by snad muselo být veseleji i u zubaře. Chvíli
poté, co dorazili, se proto Nicol od otce a jeho neveselé
nálady odpoutal a přisel za mnou.
"Ten proklatý Wilton Young…" ušklíbl se.
Šli jsme se společně podívat k padoku na koně, kteří měli
běžet nováčky.
"Může otce utěšit tím, že Wilton Young nejspíš zbůhdarma
vyházel peníze oknem."
"Proč myslíš?"
"Od kolika koní může člověk očekávat, že mu vydělají
sedmdesát pět tisíc?"
"Otec je přesvědčený, že vyhraje Are de Triomphe."
"Spíš by mohl vyhrát Pohár útěchy v Redcaru."
Nicol se dal do smíchu. "To mu řeknu, to ho určitě potěší."
Zeptal jsem se na River Goda a dozvěděl se, že dobře žere a
že už také líp vypadá. Nicol chtěl vědět, jestli už jsem přišel
na to, proč vlastně Kudrnáč ty koně chtěl; musel jsem mu
říct, že nevím nic. Většinu odpoledne jsme pak strávili spolu a
naše přátelství bylo čím dál tím pevnější, až jsem se divil.
Vick Vincenc si nás dobře všiml a neměl z nás radost, měl
strach, abychom neohrozili jeho brevettovský monopol.
Dokonce i Nicol pochopil, jak nenávistně se na mě dívá.
"Co jsi mu udělal'?" zeptal se.
"Ale nic."
"Něco jsi mu udělat musel."
Zavrtěl jsem hlavou. "Zlobí se, protože něco nechci udělat, a
radši se neptej, o co jde, stejně bych ti to nemohl říct."
"Úřední tajemství?"
"Skoro."
Uličnicky se na mě ze strany ušklíbl. "Je to asi něco
podobného jako tehdy, jak někdo po dostihu podal protest a
já se snažil vykecat z diskvalifikace. Věděl jsi tenkrát, že lžu
jako když tiskne, ale neřekls ani slovo."
"No…"
"Bylo to tak, ty se na to už možná nepamatuješ, ale já ano.
Tys byl tehdy čtvrtý. Slyšel jsi, jak majiteli svého koně
vykládám všechny možné nesmysly, ale neshodil jsi mě."
"Tys tehdy ten dostih vyhrál."
"Jo, ale byli by mě o ten výsledek klidně obrali, kdybys
nebyl mlčel."
"To už je dávno."
"Jsou to tři roky." Usmál se. "Leopard drápy nemění."
"Říká se, že nemění skvrny."
"Drápy." Zase se krátce usmál. "Tys byl zatraceně tvrdý
soupeř, dokud jsi ještě jezdil."
"To snad ne."
"Ale ano. Takhle v civilu jsi klidný a mírumilovný, ale v
konkurenci s tebou nebyla žádná legrace." Chvíli se odmlčel.
"Víš, něco ti řeknu… já se od tebe ledacos přiučil. Naučil jsem
se nelamentovat nad každou malou křivdou… naučil jsem se
nad drobnými nespravedlnostmi pokrčit rameny a pokračovat
v práci, stavět na budoucnosti a nenaříkat nad tím, co se už
stalo. Naučil jsem se klidně snášet, když mi věci nevycházejí.
Takže ti za to vlastně hodně dlužím."
"Právě jsi mi zaplatil."
Opíral jsem se o zábradlí na terase členské tribuny a díval se
dolů na Vicka Vincenta, jak tam neklidně přechází od
skupinky ke skupince. Tu něco prohodil, usmíval se, tam si
zapsal poznámku, přikyvoval, tu a tam poplácal někoho po
zádech. Vypadal jako sympatický, zkušený, platný člověk,
chlapecký, neškodný a důvěryhodný. Měl na sobě silný
tvídový oblek, trochu nápadnou tmavočervenou košili s bílým
límcem a kravatou, nazrzlé hnědé vlasy bez klobouku.
Nepřemýšlel jsem o tom, jak se mohlo stát, že byl v
48
pacious. He had been successful for a long time and as one of
the top one-man bands he must have been handling about
two million pounds' worth of business every year. At a flat 5
per cent that meant a hundred thousand stayed with him, and
even after heavy expenses and taxes he must have been well
off.
He worked hard. He was always there, standing in the bitter
winds round the winter sale rings, totting up, evaluating,
advising, buying, laying out his judgement for hire. He was
working even harder now that he was going around intimidating breeders in far-flung little studs. Something had recently
stoked up his appetite for money to within a millimetre of
open crime.
I wondered what.
Pauli Teksa rapturized about Newmarket and compared it
favourably with every American track from Saratoga to Gulf
Stream Park. When pinned down by my scepticism he said he
guessed he liked Newmarket because it was so small. And
quaint. And so goddam British. The stands at Newmarket
were fairly new and comfortable; but I reflected wryly that
small, quaint and British usually meant hopelessly inadequate
seating, five deep in the bars and not enough shelter from the
rain.
He liked the Heath, he said. He liked to see horses running
on grass. He liked the long straight course. He liked righthanded races. He'd always liked Newmarket, it was so quaint.
"You've been here before?" I asked.
"Sure. Four years ago. Just for a look-see."
We watched an untidy little jockey squeeze home after five
furlongs by a shorter margin than he ought, and on the way
down from the stands found ourselves alongside Constantine
and Kerry.
She introduced the two men to each other, the big silverhaired man of property and the short wide-shouldered American. Neither took to the other on sight. They exchanged social
politeness, Constantine with more velvet than Pauli, but in
less than two minutes they were nodding and moving apart.
"That guy sure thinks a lot of himself," Pauli said.
Wilton Young arrived in a helicopter a quarter of an hour
before the big race. Wilton Young had his own pilot and his
own Bell Ranger, which was one up on the Brevett Rolls, and
he made a point of arriving everywhere as noticeably as possible. If Constantine thought a lot of himself, Wilton Young
outstripped him easily.
He came bouncing through the gate from the air strip
straight across the paddock and into the parade ting, where
his fourth-best three-year-old was on display for the contest.
The loud Yorkshire voice cut through the moist October air
like a timber saw, the words from a distance indistinct but the
overall sound level too fierce to be missed.
Constantine stood at the other end of the parade ring towering protectively over the little knot of Kerry, his trainer and
his jockey, and trying to look unaware that his whole scene
had just been stolen by the poison ivy from the skies.
Nicol said in my ear, "All we want now is for Wilton Young's
horse to beat Father's," and inevitably it did. By two lengths.
Easing up.
"He'll have apoplexy," Nicol said.
Constantine, however, had beautiful manners even in defeat
and consoled his trainer in the unsaddling enclosure without
appearing to notice the ill-bred glee going on six feet away, in
the number one slot.
"It always happens," Nicol said. "The one you least want to
win is the one which does."
I smiled. "The one you choose not to ride…"
"They make you look a bloody fool."
"Over and over."
At the end of the afternoon I drove from the racecourse,
which lay a mile out on the London road, down into the town
again, taking the right-hand turn to the sale paddocks. Nicol
poslední době tak dravý a nenasytný. Už dlouho platil za
úspěšného obchodníka, byl jedním z nejvyhledávanějších
samostatných komisionářů a v průběhu jednoho roku mu
musely projít rukama tak dva milióny liber. Jestliže účtoval
pět procent provize, znamenalo to, že měl roční zisk sto tisíc,
a to bylo hodně, i když člověk odpočítal dost značné provozní
výdaje a daně.
Pracoval neúnavně. Byl vždy na místě, postával u
dražebních budov celou zimu v ledovém větru, kalkuloval,
oceňoval, radil, kupoval, předával svoje zkušenosti. Teď
musel pracovat ještě usilovněji, když chtěl zastrašovat malé
chovatele a objížděl odlehlé hřebčíny. Jeho hlad po penězích
se v poslední době něčím vystupňoval, až ho dotlačil na
hranici zákona.
Bylo by mě zajímalo, čím se to stalo.
Pauli Teksa pěl chvály na Newmarket, vychvaloval ho
dokonce nad všechny americké dostihové dráhy od Saratogy
až po Gulf Stream Park. Kdys jsem ho skepticky donutil, aby
se vyjádřil přesněji, řekl, že se mu Newmarket líbí, protože je
malý, protože je jiný a tak britský. Tribuny v Newmarketu
byly poměrně nové a pohodlné, ale já si s trpkým pobavením
uvědomil, že malé, jiné a britské nejspíš znamená, když na
závodišti není dost míst k sezení, když jsou fronty u barů a
když se není kam schovat před deštěm.
Prý má rád veliké travnaté pláně, prý má rád, když koně
běží po trávě, prý se mu líbí dlouhé, rovné dráhy, prý se mu
líbí, kdys se dostihy běží doprava. Prý měl Newmarket
vždycky rád, protože je tak svérázný.
"Vy už jste tam byl?"
"Jistě, byl jsem se tu podívat před čtyřmi lety."
Přihlíželi jsme, jak nějaký nevzhledný malý žokej přišel s
koněm do cíle po pěti furlonzích jen taktak o nos. Když jsme
sestupovali z tribuny, srazili jsme se s Constantinem a Kerry.
Kerry představila malého, sporého Američana s rozložitými
rameny svému šedovlasému mohovitému příteli. Ti dva v
sobě žádné velké zalíbení nenašli. Vyměnili si několik
zdvořilostních vět. Constantine uhlazeně, Pauli už méně, a
než uplynuly dvě minuta, už se loučili.
"Tenhle pán si o sobě trochu moc myslí," poznamenal Pauli.
Wilton Young přiletěl helikoptérou čtvrt hodiny před hlavním
dostihem. Měl svého vlastního bell rangera a svého vlastního
pilota, takže trumfnul Brevettova rollse. Kromě toho dbal o to,
aby měl vždy efektní vstup, kdykoliv kamkoliv přijde. Pokud
šlo o samolibost, hladce nad Constantinem vítězil.
Vešel křepkým krokem branou od přistávací plochy a namířil
si to rovnou do padoku, kde publikum právě před dostihem
obdivovalo jeho nejlepšího tříletého koně.
Jeho hlaholivý hlas proťal vlhký říjnový vzduch jako zvuk
motorové pily, nebylo možno ho přeslechnout, i když na dálku
nebylo rozumět, co říká.
Constantine stál na druhé straně padoku, tyčil se mužně nad
křehkou Kerry, nad svým trenérem a jezdcem a snažil se
nedat najevo, jak dobře ví, že se pozornost přihlížejících
přestěhovala od něho a jeho společnosti na toho všekaza,
který slétl z nebes.
Nicol mi pošeptal do ucha: "Teď by nám už jenom chybělo,
aby kůň Wiltona Younga porazil otcova koně." A to se
samozřejmě stalo. O dvě délky. Bez námahy.
"Otce raní mrtvice," poznamenal Nicol.
Constantine se však uměl chovat i tváří v tvář porážce.
Utěšoval při odsedlávání svého trenéra a ignoroval nezdvořilý
jásot, který se ozýval z ohrady, kde odsedlávali vítěze.
"Tohle je zákon," řekl Nicol, "když člověk chce, aby některý
kůň nevyhrál, tak zaručeně vyhraje."
Usmál jsem se. "Ano, jako třeba kůň, kterého člověk
předtím odmítl jet."
"…a pak si připadá jako úplný pitomec."
"To už tak bývá."
Kvečeru jsem se vrátil ze závodiště, které bylo vzdáleně asi
míli směrem na Londýn, zpátky do města a pak silnicí
doprava k dražebnímu areálu. Nicol mě doprovázel, protože
49
came with me, as Constantine was returning with Kerry to his
hotel to lick his wounds in private, and we went round the
stables looking at the dozen or so yearlings I had noted as
possibles. He said he was interested in learning how to buy
his own horses so that he wouldn't have to rely on an agent
all his hie.
"More like you, I'd be out of business," I said.
There was a filly by On Safari that I liked the look of, a big,
deep-chested brown mare with a kind eye. She had speed in
her pedigree and her dam had pro- duced three two-year-old
winners already, and I thought that if she didn't fetch an
astronomical amount she would do very nicely for Eddy Ingram.
She was due to come up about an hour after the evening
session started, and I filled in the time by buying two moderate colts for a thousand each for a trainer in Cheshire.
With Nicol still in tow I went outside to watch the On Safari
filly walk round the collecting ring. She walked as well as she
looked and I feared that Eddy Ingram's limit of fifteen thousand might not be enough.
Jiminy Bell did his appearing act, sliding with a wiggle into
the space between Nicol and myself as we stood by the rail.
"Got a note for you," he said.
He thrust a folded piece of paper into my hand and vanished
again even before I could offer him a drink, which was as
unlikely as a gatecrasher leaving before the food.
I unfolded the paper.
"What's the matter?" Nicol said.
"Nothing."
I put the paper into my jacket pocket and tried to take the
grimness out of my face. The message was written in capital
letters and allowed for no mistakes.
DON'T BID FOR 182.
"Jonah… you're as tense as a high wire."
I looked at Nicol vaguely. He said again, "For God's sake,
what's the matter?"
I loosened a few muscles and said flippantly, "If you've got
to go, you've got to go."
"Go where?"
"I expect I'll find out."
"I don't understand you."
"Never mind," I said. "Let's go and see this filly sold."
We went into the big circular building and sat in the section
of seats nearest the door, the section crowded as usual with
breeders, agents and an all-sorts mixture of racing people.
Ronnie North was in the row behind us. He leaned forward
and spoke into the space between our heads.
"The word is that the On Safari filly is likely to be sterile.
Some infection or other… No good as a breeding prospect,
they say. Such a pity."
Nicol looked startled and disappointed on my behalf. He
asked Ronnie one or two questions but Ronnie shook his head
sadly and said he didn't know details, only that he'd heard it
on the best authority.
"She wouldn't be worth so much in that case," Nicol said,
turning back to me.
"Not if it's true."
"But… don't you think it is?"
"I don't know."
Lot 180 was being sold. There was so little time. "Got some
business," I said to Nicol. "See you later."
I scudded to the telephone. The On Safari filly came from an
Irish stud I'd scarcely heard of, and it took two precious minutes for the Irish service to find me the number. Could they
ring it at once, I asked.
"Half an hour's delay."
"If it isn't at once it will be too late."
"Hold on…"
There were clicks and distant voices and then suddenly,
clearly, a very Irish voice saying "Hello?"
I asked if the On Safari filly had ever had an infection or an
Constantine odjel s Kerry do hotelu, aby si tam mohl v klidu a
o samotě lízat rány. Šli jsme si do stájí prohlédnout asi tucet
ročků, kteří pro mě přicházeli v úvahu. Nicol prohlásil, že by
se rád naučil kupovat koně, aby nemusel být celý život závislý
na profesionálních nákupčích.
"Kdyby víc lidí uvažovalo jako ty, byl bych bez práce," řekl
jsem.
Byla tam klisna po hřebci On Safari, která se mi velmi líbila,
hnědá, s hlubokým hrudníkem a mírnýma očima. Její předci
vynikali rychlostí a její tři sourozenci z matčiny strany ve
třech letech vítězili v dostizích. Jestli ji nevydraží příliš
vysoko, hodila by se docela pro Eddyho Ingrama.
Měla přijít na řadu asi hodinu po zahájení večerního
programu. Do té doby jsem ještě koupil dva celkem
prostřední hřebečky po tisíci librách pro jednoho trenéra v
Cheshiru.
Pak jsem se šel s Nicolem podívat k výběhu na tu klisnu po
On Safari. Měla výborný exteriér a krásné chody; začínal jsem
mít strach, že patnáctitisícový limit, který si Eddy Ingram
určil, na ni nebude stačit.
Vtom se u nás znenadání, jako obvykle, objevil Jimmy Bell.
Vklínil se k zábradlí mezi nás.
"Mám pro tebe vzkaz," řekl.
Vstrčil mi do ruky složený kousek papíru a zase zmizel. Ani
jsem ho nestačil pozvat na skleničku, a to bylo co říct. Jako
když vášnivý návštěvník recepcí odejde, než přinesou jídlo.
Rozbalil jsem ten papírek.
"Co se děje?" zeptal se Nicol.
"Nic."
Vstrčil jsem zprávu do kapsy od saka. Měl jsem co dělat,
abych se netvářil příliš znechuceně. Zpráva byla napsána
velkými tiskacími písmeny a byla zcela jasná.
NEPŘIHAZUJ NA ČÍSLO 182.
"Jonasi… vypadáš napjatý jako struna."
Nepřítomně jsem se na Nicola zadíval. Znovu se zeptal:
"Prosím tě, co se děje?"
Snažil jsem se trochu uvolnit a řekl jsem suše: "Když člověk
musí, tak prostě musí."
"Musí co?"
"To teprve zjistím."
"Já ti vůbec nerozumím."
"Nic si z toho nedělej. Pojďme se podívat, jak ta klisna
dopadne."
Vešli jsme do dražební rotundy a usadili se hned u dveří, v
oddělení, kde bylo nejvíc chovatelů, nákupčích a všech
možných jiných lidí z dostihového světa. Přímo za námi seděl
Ronnie North. Předklonil se mezi nás a řekl:
"Povídá se, že ta klisna po On Safari je neplodná, prý po
nějaké infekci nebo co… Takže nebude chovná… je to smůla."
Nicola to překvapilo a zamrzelo kvůli mně. Položil Ronniemu
jednu nebo dvě otázky, ale Ronnie zatřásl smutně hlavou a
prohlásil, že bohužel nic bližšího neví, ale že to, co ví, ví od
někoho, kdo by se v tom měl vyznat.
"V tom případě ale ztrácí cenu," Nicol se obrátil ke mně.
"Pokud by to byla pravda, tak jistě."
"Ale… ty myslíš, že to není pravda?"
"Nevím."
Na řadu přišlo číslo 180, nezbývalo mnoho času. "Musím si
něco zařídit," omluvil jsem se Nicolovi. "Přijdu za chvíli."
Utíkal jsem k telefonu. Ta klisna byla z jednoho celkem
neznámého hřebčína v Irsku a já ztratil drahocenné dvě
minuty, než mi na irském meziměstském dotazu zjistili
telefonní číslo. Poprosil jsem, aby mě hned spojili.
"Bude to trvat asi půl hodiny." Oznámili mi.
"Za půl hodiny mně ten hovor už nebude nic platný."
"Tak moment, prosím…"
V telefonu to zaklapalo, z dálky byly slyšet nějaké hlasy a
pak se někdo zřetelně s irským přízvukem ozval: "Prosím?"
Zeptal jsem se, jestli ta klisna po On Safari někdy měla
50
assessment of fertility.
"Well now," said the voice, deliberating slowly. "I wouldn't
know about that now. I wouldn't know anything about the
horses, do you see, because I'm just here minding the children until Mr and Mrs O'Kearey get home on the train from
Dublin… they'll be home in an hour, so they will. They'll be
able to answer your question in an hour,"
When I got back the filly was already being led round and
the bidding, such as it was, had started. The seat beside Nicol
had been taken. I stood in the chute through which the
horses were led into the ring and listened to the auctioneer
assuring everyone that she had a clean bill of health.
A man beside me shook his head dubiously. I glanced at
him. A senior partner from one of the big firms. He stared
morosely at the filly and made no move to buy her.
A couple of people in the crowd had taken the price up to six
thousand five hundred, and there she stuck. The last bidder
began to look intensely worried and obviously didn't want her.
I guessed he was acting for the breeder and would have to
buy the filly back if she didn't fetch a better price.
"Six thousand five… any advance on six thousand five?
She's on the market…" He looked round the ranks of bloodstock agents and took note of the shuttered impassive faces.
"Six thousand five once then. Six thousand five twice… All
done?" He raised his gavel and I lifted my hand.
"Six thousand six."
The last bidder's face relaxed in pure relief. Several heads
turned in my general direction, looking to see who had bid,
and the senior partner beside me stirred and said out of the
corner of his mouth, "They say she's sterile."
"Thank you," I said.
No one else made a move. The auctioneer tried harder for
another hit but without result, and knocked her down with a
shake of the head.
"Jonah Dereham," he announced, writing it down.
A ripple like a shudder went through the small group round
Vic Vincent. I didn't wait to hear what they had to say but
beat it hastily down to the stables to see about transport. On
the way back an hour and a strong cup of coffee later I came
face to face with Eddy Ingram who said loudly and without a
smile that he had been looking for me.
"If you've bought that On Safari filly for me," he said positively, "you can forget it."
The bright lights around the collecting ring shone on a face
from which most of the good nature had evaporated. The
delectable Marji registered scorn.
"She's bound to be fast, with that breeding," I said.
"I've been told she's infected and sterile." He was angry
about it. Not the usual beaming Eddy at all. "You're not
spending my money on rubbish like that."
"I haven't bought you a dud yet, Eddy," I said. "If you don't
want this filly, well, fair enough, I'll find someone who does.
But she's a bargain at that price and I'd have liked you to
benefit."
"But she's sterile. And you knew it before you bid for her.
You weren't acting in my best interests."
Ah," I said. "Now there's a nice phrase. Not acting in your
best interests. Who said that?"
His eyes flickered. "I don't see…"
"I do," I said drily.
"Anyway…" He shrugged off his doubts. "Anyway, I'll take
the one you bought for me this morning, but I don't want you
to get me any more."
Someone had been very quickly persuasive, but then Eddy
was gullible and a fool. I wondered whether all my clients
would desert with such speed.
Eddy came out with the clincher which had alienated him
fastest. "You didn't think I would find out she was sterile. You
thought you'd collect your 5 per cent from me for buying her
even though you knew she was probably useless."
"How do you know she's sterile?" I asked.
nějaké infekční onemocnění a jestli má vystaveno veterinární
osvědčení o plodnosti.
"Jo, tak to bude těžké, to vám asi nepovím," vykládal mi ten
vzdálený hlas pomalu. "Já se vůbec v koních nevyznám, já
tady jenom hlídám děti, dokud se pan a paní O'Kereyovi
nevrátí vlakem z Dublinu… budou doma asi tak za hodinu, to
určitě, tak jestli chcete, tak si pak zavolejte, oni vám to
povědí."
Když jsem se vrátil do dražební místnosti, klisna už tam byla
a dražba začala, i když skomíravě. Místo vedle Nicola bylo
obsazené, postavil jsem se tedy do uličky, kterou procházeli
koně do arény. Poslouchal jsem, jak dražitel všechny
přítomné ubezpečuje o tom, že klisna je zcela zdravá.
Člověk, který stál vedle mne, potřásl pochybovačně hlavou.
Podíval jsem se na něho, byl to spolumajitel jedné větší firmy.
Zasmušile se na klisnu díval a nehnul ani prstem, aby ji
získal.
Přihazovali dva lidé a zvedli cenu pracně na šest tisíc pět
set. Tam to uvízlo a člověk, který přihodil jako poslední, se
začal tvářit starostlivě, bylo jasné, že klisnu vůbec nechce,
patrně si ho zjednal chovatel, a musel by klisnu koupit a
přivézt nazpět, kdyby se nepodařilo za ni získat víc.
"Šest tisíc pět set," opakoval vyvolavač… "dá někdo víc?
Ještě není pryč…" Rozhlédl se po řadách nákupčích a viděl
samé kamenné, netečné obličeje. "Šest tisíc pět set poprvé,
šest tisíc pět set podruhé… Nikdo víc?" Zdvihl kladívko a já
zdvihl ruku.
"Šest tisíc šest set."
Muži, který poslední přihodil, se viditelně ulevilo. Několik
hlav se otočilo směrem ke mně, chtěli vědět, kdo se do toho
zamíchal. Spolumajitel firmy se vedle mne zavrtěl a zašeptal
koutkem úst: "Prý má být neplodná."
"Děkuji."
Nikdo jiný se nepřidal. Dražitel se ještě chvilku snažil, ale
pak to vzdal, potřásl hlavou a klisnu mi přiklepl.
"Jonas Dereham," oznámil a zapsal si to.
V hloučku kolem Vicka Vincenta to zašumělo. Nepočkal
jsem, co by mi tak asi chtěli říct, ale rychle jsem utekl do
stájí, abych tam zařídil odvoz koní. Když jsem se za hodinu
vracel po hrníčku dobré kávy, srazil jsem se s Eddy
Ingramem. Hlasitě a bez úsměvu mi oznamoval, že mě právě
hledá.
"Jestli jste tu klisnu po On Safari koupil pro mne, tak na to
zase klidně zapomeňte," řekl ostře.
V jasném světle lamp kolem výběhu jsem viděl, že mu
veškerá dobromyslnost z obličeje vymizela. Půvabná Marji se
tvářila pohrdlivě.
"Určitě bude rychlá, má to v krvi," řekl jsem.
"Já slyšel, že měla nějakou infekci a že je neplodná." Byl
rozzlobený, vůbec to nebyl ten vlídný Eddy, jak jsem ho do té
doby znal. "A já si nepřeji, abyste vyhazoval moje peníze za
takový šmejd."
"Ještě nikdy jsem vám nekoupil špatného koně, Eddy, ale
prosím, jestli tu klisnu nechcete, je to vaše věc, najdu si
jiného kupce. Je skoro zadarmo a já bych vám byl takovou
výhodnou koupi přál."
"Je neplodná. A vy jste to věděl, ještě než jste na ni začal
přihazovat. Nejednal jste v mém zájmu."
"Jděte, to je hezká věta, tak já 'nejednal ve vašem zájmu'.
Od koho jste to slyšel?"
Oči mu neklidně zatěkaly. "Nechápu…"
"Já ale ano," řekl jsem suše.
"No…" pokrčil váhavě rameny. "No vezmu si na každý pád
toho, co jste koupil ráno, a víc už od vás nechci."
Někdo musel jednat rychle a přesvědčivě a Eddy byl
důvěřivý hlupák. Zajímalo by mě, jestli mě všichni ostatní
zákazníci také tak rychle opustí.
Pak se Eddy vytasil s tím, co ho vůbec nejvíc rozzlobilo: "Vy
jste si myslel, že na to nepřijdu, že je neplodná, myslel jste,
že ode mne vyinkasujete svých pět procent za to, že jste mi ji
koupil, přestože jste věděl, že není k ničemu."
"Jak víte, že je neplodná?"
51
"Vic says so."
"And is Vic going to buy your horses in future?" He nodded.
"Good luck to you, Eddy," I said. He still hovered indecisively. "You haven't denied it."
"I did not buy that filly just to get 5 per cent." He began to
look unhappy. "Vic said you'd deny it and I'd be a fool to
believe you…"
"Vic's a persuasive fellow," I said.
"But you've bought me four good ones…"
"You sort it out, Eddy. Think it over and let me know." I
walked away and left him.
An hour later I again telephoned Ireland.
"Is she what?"
I took my eardrum away from the receiver and winced.
"Of course she's not sterile." The Irish voice yelled out as if
crossing the Irish Sea without benefit of wires. "She's never
had a day's illness since she was foaled. Where the devil did
you hear that?"
"At the sales."
"What?" Alarm joined the indignation. "How much did she
make?"
I told him. I removed the receiver a good ten inches and still
had no difficulty in hearing. Vic Vincent's victims all seemed
to be endowed with good lungs.
"I told a neighbour of mine to bid up to ten thousand and I'd
be sure to pay him back if he had to buy her."
"His nerve broke at six thousand five," I said.
"I'll murder him." He sounded as if he meant to. "I told that
Vic Vincent fellow I didn't need his help, I'd get my own bidding done thank you very much, and now look. Now look." He
gurgled.
"What did Vic offer?" I asked.
"He said he'd raise the filly to ten thousand, and if it made
more than that he wanted half. Half! I ask you. I offered him
one fifth and that's a bloody liberty, even that much. He said
half or nothing so I said nothing and go to hell."
"Will you do what he wants next time?"
"Next time!" The idea of a next and a next and a next time
slowly sank in. "Well…" Some of the fire went out. There was
a long pause and when he finally spoke it was clear he had
thought of the advantages of Vic's help and realized what
refusing him might cost. "Well now," he said. "Perhaps I will."
When next I saw Eddy Ingram he was beaming away at Vic,
and Marji likewise. All three of them in a little huddle, as thick
as thieves.
I reflected uncharitably that I was in no way bound to tell
Eddy there was nothing wrong with the filly. If she turned out
to be the best brood mare of the century it would serve him
damn well right.
Towards the end of the evening, after Nicol had left to have
dinner, my arm was grabbed by a man who said fiercely, "I
want to talk to you," and such was the readiness of my flight
reflexes that I nearly hit and ran before I realized that his
grievance was not with me. He was, he said, the breeder of
the Transporter colt which Wilton Young's agent Fynedale had
bought for seventy-five thousand pounds. He nearly spat the
words out and did not look as one should if one's produce
were among the top prices in the sales.
He insisted that he should buy me a drink and that I should
listen to him.
"All right," I said.
We stood in a corner of the bar drinking brandy and ginger
ale while the bitterness poured out of him like acid.
"I heard Vic Vincent's out to get you. That's why I'm telling
you this. He came down to my place last week and bought my
colt for thirty thousand."
"Oh did he," I said.
Private sales before the auctions were not supposed to take
"Říkal to Vick."
"A v budoucnosti pro vás bude nakupovat Vick?" Přikývl.
"Mnoho zdaru, Eddy." Byl nerozhodný, váhal. "Vy jste to
nepopřel."
"Kvůli svým pěti procentům jsem určitě tu klisnu
nekupoval." Začínal se tvářit nešťastně. "Vick tvrdil, že
všechno zapřete a že bych byl blázen, kdybych vám věřil."
"Vick dovede mluvit přesvědčivě."
"Vy jste mi ale už koupil čtyři dobré koně…"
"No, to si musíte sám přebrat, Eddy. Pěkně si to promyslete
a pak mi dejte vědět."
Dál jsem se s ním nebavil. Šel jsem pryč. Za hodinu jsem
zavolal do Irska.
"Co ste to říkal?"
Musel jsem držet sluchátko od ucha, málem mi praskl
bubínek.
"Samozřejmě že není neplodná," zaduněl irský hlas, jako by
chtěl překřičet Irské moře. "V životě nezastonala. Kdo vám k
sakra takovou blbost nakukal?"
"Při dražbě."
"Cože?" Už nebyl jen dopálený, polekal se. "Za kolik šla?"
Řekl jsem mu to, ale pak jsem musel dát sluchátko ještě o
kousek dál, stejně mi zaléhalo v uších. Začínal jsem mít
dojem, že všechny Vickovy oběti mají silné hlasivky a plíce.
"Poslal jsem tam souseda, aby přihazoval do deseti tisíc, a
že kdyby mu klisna zůstala, že bych si ji určitě odkoupil
zpátky."
"Ztratil nervy na šesti tisících pěti stech," řekl jsem.
"Já ho snad zabiju!" řekl skutečně vražedně. "Tomu
chlapovi, tomu Vickovi Vincentovi jsem řekl, že mu na jeho
pomoc kašlu, že se o sebe dokážu postarat sám, no a teď se
podívejte, jak jsem dopadl, podívejte se na to!" Zajíkal se.
"Co vám Vick navrhoval?" zeptal jsem se.
"Řekl, že vytáhne cenu až na deset tisíc, a o co by vylezla
navíc, to prý si rozdělíme napůl. Napůl! No uznejte! Nabídl
jsem mu pětinu, i to je podle mýho názoru sakra hodně, ale
on řekl, že buď polovinu, nebo nic. Tak já tedy řekl, že nic a
ať jde do háje."
"A kdyby se ta situace opakovala, přijal byste jeho
nabídku?"
"Kdyby se opakovala?" Začínal si pomalu uvědomovat, že se
situace opakovat bude, znovu, znovu a znovu. "No…" začínal
již chladnout. Nadlouho se odmlčel, a když se zase ozval, bylo
z jeho řeči patrné, že si uvědomil, jaké výhody by mu Vickova
pomoc přinesla, a naopak, jak by na to mohl doplatit, kdyby
Vicka odmítal. "No, asi že bych tu nabídku přijal."
Když jsem zase spatřil Eddyho Ingrama, stál s Marji a
Vickem a zářivě se na něj usmíval. Všichni tři měli hlavy
dohromady a tvářili se jako staří kamarádi.
Rozhodl jsem se s jistou dávkou škodolibosti, že nejsem
vůbec povinen Eddymu vykládat, že ta klisna je zcela v
pořádku. Jeho škoda, jestli se z ní vyklube nejlepší chovná
klisna v celé Anglii.
Později ten večer, když se Nicol odešel někam najíst, chytil
mě nějaký člověk za ruku a rozzuřeně zasyčel: "Musím s vámi
mluvit." Měl jsem tak pohotové obranné reflexy, že jsem mu
málem jednu vrazil a utekl, než jsem stačil pochopit, že vůbec
nezuří na mě. Ukázalo se, že je to chovatel toho hřebečka po
Transportérovi, kterého Fynedale, nákupčí Wiltona Younga,
koupil za sedmdesát pět tisíc liber. Mluvil vztekle a vůbec se
netvářil jako člověk, jehož kůň šel málem za nejvyšší cenu,
jakou lze při dražbě docílit.
Trval na tom, že mě pozve na skleničku a že ho musím
vyslechnout.
"Dobře," kývl jsem.
Stáli jsme v koutě u baru a popíjeli brandy a zázvorové pivo.
Z toho člověka sršelo roztrpčení hořké jako pelyněk.
"Slyšel jsem, že Vick Vincent po vás jede, proto vám to
povídám. Přijel minulý týden za mnou a koupil toho hřebečka
za třicet tisíc."
"Nepovídejte!"
Soukromé prodeje před dražbou byly proti pravidlům. Každý
52
place. Every horse in the catalogue had to appear in the sale
ring unless excused by a vet's certificate, because otherwise,
as the auctioneers complained with some reason, the buyers
and sellers would just use their catalogue as a free information and advertising medium, and not send their horses to the
auction at all. The auctioneers produced the catalogue and set
up the sales, and wanted their 10 per cents for their trouble.
At one or two sales the catalogue had not been produced until
the very last minute because of the number of private bargains which had been struck at other times before the. auction.
Late catalogues made my job a lot more difficult. On the
other hand I knew that some breeders were avoiding paying
the auctioneers' commission by selling privately for a good
sum and then doing everything they could to keep the auction
price at rock bottom. One couldn't blame the auctioneers for
fighting back.
"Vic gave me a double promise," said the breeder, his lips
tight with fury. "He said they wouldn't bid the price up to
thirty thousand if nobody else was trying to buy."
"So that you wouldn't have to pay the full commission to the
auctioneers?"
He stared. "Nothing wrong in that, is there? Business is
business."
"Go on," I said.
"He said that if the price went up to fifty thousand he would
give me half of everything over thirty."
He drank, nearly choking himself. I watched.
"And then… then…" He spluttered, hardly able to get the
words out. "Do you know what he has the gall to say? He
says our agreement only went as far as fifty thousand. Everything over that, he takes it all."
I admired the beauty of it in an odd sort of way.
"Was the agreement in writing?" I asked.
"Yes," he said furiously.
"Unfortunate."
"Unfortunate! Is that all you have to say?"
I sighed. "Why didn't you let the colt take its chance at the
sale instead of selling to Vic first?"
"Because he didn't think it would make as much as thirty at
auction, but he had a client who would give that much, and
he said I might as well benefit."
"Have you ever dealt with Vic before?" I asked curiously.
"Not directly. No. And to be honest, I was flattered when he
came to my place specially… Flattered?"
He crashed his empty glass with a bang onto one of the
small tables scattered in the bar. A man sitting at the table
looked up and waved a beckoning arm.
"Join the club," he said.
I knew him slightly; a small-scale trainer from one of the
northern counties who came down south occasionally to buy
new horses for his owners. He knew as much about horses as
any agent, and I reckoned his owners had been lucky he
could buy for them himself as it saved them having to pay an
agent's commission.
He was lightly smashed, if not drunk.
"That bastard," he said. "Vic Vincent. Join the anti-Vic Vincent club."
The breeder, hardly attending, said, "What are you talking
about?"
"Can you beat it?" the trainer asked of the world in general.
"I've bought horses for an owner of mine for years. Damn
good horses. Then what happens? He meets Vic Vincent and
Vic persuades him to let him buy him a horse. So he buys it.
And then what happens? Then I buy him a horse, like I've
always done. And then what happens? Vic Vincent complains
to my owner, saying I shouldn't buy the horses because it
does him, Vic Vincent, out of the fair commission he would be
getting if he bought them. Can you believe it? So I complain
kůň, jakmile byl uveden v katalogu, musel být při dražbě
skutečně předveden, pokud neměl potvrzení od veterináře.
Organizátoři dražeb celkem právem tvrdili, že by jinak
prodávající a kupci jednoduše používali dražební katalog jako
bezplatný zdroj informací, jako inzertní rubriku, a chovatelé
by koně vůbec na dražbu nemuseli posílat. Dražební podnik
vydával katalogy a organizoval dražby a chtěl pak také
pochopitelně vydělat na každém prodeji svých deset procent.
Asi v jednom nebo ve dvou případech proto dokonce podnik
vydal katalog až na poslední chvíli, protože před několika
předchozími dražbami došlo k příliš velkému počtu
soukromých transakcí.
Když dražební katalog vyjde pozdě, je pro nákupčího
všechno obtížnější. Věděl jsem však, že řada chovatelů tu a
tam prodá koně soukromě před dražbou za slušnou částku a
při vlastní dražbě se pak snaží udržet cenu co nejníže, aby
nemuseli platit podniku příliš vysokou provizi. Člověk se pak
nemohl divit, když se tomu dražební pracovníci snažili
zabránit.
"Vick mi slíbil dvě věci," pokračoval chovatel ve vyprávění,
rty stažené zlostí. "Řekl, že cenu až na třicet tisíc nepotáhne,
pokud proti němu nebude nikdo přihazovat."
"To proto, abyste nemusel platit moc velikou provizi
dražebnímu podniku?"
Zadíval se na mě. "Na tom přece není nic zlého, ne? Obchod
je obchod."
"Povídejte dál," vyzval jsem ho.
"Pak řekl, že když cena vyleze k padesáti tisícům, dá mi
polovičku z toho, co bude nad třicet."
Díval jsem se, jak pije a jak se málem zakuckal.
"No, a potom… potom…" byl vzteky bez sebe, sotva mluvil.
"Představte si tu drzost: prohlásil, že jsme se dohodli, že
dostanu polovic jenom z toho, co bude do padesáti tisíc, co
bude nad padesát, že prý patří všechno jemu!"
Takovému uličnictví se člověk chtě nechtě musel obdivovat,
to bylo skoro umělecké dílo.
"Uzavřeli jste písemnou dohodu?"
"Ano," řekl vztekle.
"To je smůla!"
"Nic chytřejšího nevíte?"
Vzdychl jsem. "Proč jste toho hřebečka neposlal na dražbu,
jak se patří, třeba s určitým rizikem, proč jste ho vůbec
předtím Vickovi prodával?"
"Protože tvrdil, že za něho na dražbě třicet tisíc nedostanu,
ale on že prý má zákazníka, který by za to hříbě takovou
částku dal, tak ať prý toho využiju."
"Už jste předtím někdy s Vickem jednal?" zeptal jsem se ze
zvědavosti.
"Osobně ne. Ne. Abych se vám přiznal, když teď za mnou
přijel, tak mi to vlastně polichotilo. Polichotilo!"
Vztekle postavil skleničku na jeden z malých stolků,
rozestavěných kolem baru. U stolku seděl nějaký muž, vzhlédl
a zakýval na nás.
"Vstupte do našeho spolku," řekl.
Znal jsem ho od vidění. Byl to celkem průměrný trenér
odněkud ze severu, který občas jezdil na jih nakoupit koně
pro svoje zákazníky, majitele koní. Vyznal se v koních jako
kterýkoliv nákupčí a pro jeho zákazníky to byla výhoda,
ušetřili provizi pro nákupčího, když jim nové koně opatřoval
jejich trenér sám.
Byl pořádně namazaný.
"Ten darebák! Vstupte do spolku pro potírání Vicka
Vincenta."
Chovatel poslouchal jen na půl ucha. "O čem to vlastně
mluvíte?"
"Naschvál, dávejte pozor, co vám povím: pro jednoho mýho
majitele sem kupoval koně už celý léta. Dobrý koně. A teď
hádejte co. Ten majitel někde potkal Vicka Vincenta a Vick ho
umluvil, že prej mu koupí koně. Jednoho. Tak ho koupil. A
hádejte co. Pak sem koupil jednoho koně já, jako vždycky. A
hádejte co. Vick si stěžoval tomu mýmu majiteli. Prej abych
mu nekupoval koně já, že von tím přichází vo poctivou
provizi, kterou by dostal, kdyby je kupoval von. To je k
neuvěření, co? Tak já si zase stěžoval svýmu majiteli, že si
53
to my owner about him buying horses through Vic Vincent
because I like to train horses I choose, not horses Vic Vincent
chooses, and then what do you think happens?"
He threw his arms wide theatrically and waited for his cue.
"What happens?" I supplied obligingly.
"Then my owner says I'm not being fair to Vic Vincent and
he takes his horses away from me and sends them to another
trainer that Vic Vincent picked out for him and now between
them they're rooking my owner right and left, but he doesn't
even realize, because he thinks horses must be twice as good
if they cost twice as much."
The breeder listened in silence because he was deep anyway
in his own grudges; and I listened in silence because I believed every incredible word of it. People who bought racehorses could be more easily conned than any old lady parting
with her savings to a kind young man on the doorstep. People
who bought racehorses were buying dreams and would follow
anyone who said he knew the way to the end of the rainbow.
A few had found the crock of gold there, and the rest never
gave up looking. Someone ought to start a Society for the
Protection of Gullible Owners, I thought, smiling, with Constantine and Wilton Young as its first cases.
The breeder and the trainer bought large refills and sat
down to compare wounds. I left them to their sorrows, went
back to the ring, and bid unsuccessfully for a well-grown colt
who went to Vic Vincent for nearly double my authorized
limit.
The underbidder was Jiminy Bell. I saw Vic giving him a tenner afterwards and patting him on the back. Some other
Gullible Owner would be paying Vic. It was enough to make
you laugh.
Vic was not laughing, however, in the car park.
I was fishing out my keys to unlock the car door when
someone shone a torch straight at my face.
"Turn that bloody thing off," I said.
The light went out. When the dazzle cleared from my eyes
there were six or seven men standing round me in a ring at a
distance of six feet.
I looked at them one by one. Vic Vincent and the carrotheaded Yorkshireman Fynedale, Ronnie North and Jiminy Bell.
Three others I met every day at the sales.
All deadly serious.
"What have we here?" I said. "A lynch mob?"
No one thought it funny. Not even me.
CHAPTER NINE
Vic said, "You're going to have to be told, Jonah."
"Told what?"
There were people within shouting distance, going to their
cars. I thought maybe I would shout, but not perhaps just
yet.
The seven men took a small step forwards almost as if
moved by a signal. I stood with my back against my car and
thought I was getting tired of being attacked in car parks.
Have to travel more by train.
"You're going to do what we tell you, whether you like it or
not."
"No," I said. "I am not."
They took another step and stood in a solid wall, shoulder to
shoulder. If I reached out I could touch them.
"You'll fall over yourselves in a minute," I said.
They didn't like me trying to make a joke of them. The anger Vic had throttled earlier rose up again in his face and
none of his clients would have recognized their friendly
neighbourhood bloodsucker. A vein in his forehead swelled
and throbbed.
The Yorkshireman Fynedale put his shoulder in front of Vic's
as if to hold him back.
"You're more trouble than you're worth," he told me, "and
you might as well get this straight. You're not to bid when we
say not. Right?"
Vic elbowed him back. Vic didn't like his lieutenant usurping
vůbec nechává od Vicka koně kupovat, protože já chci
trénovat koně, který sám vyberu, a ne koně, který vybere
Vick Vincent, a hádejte co?"
Divadelně rozhodil ruce a čekal na narážku.
"Co se stalo?" zeptal jsem se poslušně.
"Můj vlastník na to řekl, že prej Vickovi Vincentovi křivdím.
Pak vode mě vzal koně a poslal je do jinejch stájí, a ty mu
dohodil Vick. Teď s tím novým trenérem toho člověka vobírají
zprava i zleva, ale von to neví, myslí si, že když koně stojej
jednou tolik, musej bejt jednou tak dobrý."
Chovatel mlčky poslouchal a myslel si své. Já poslouchal
také mlčky a věřil jsem bezvýhradně každému slovu, i když to
všechno znělo neuvěřitelně. Majitelé dostihových koní se dají
ošidit ještě snáz, než jsou staré dámy ochotné svěřit svoje
úspory sympatickým mladíkům, které potkají na ulici. Majitelé
dostihových koní si kupují vzdušné zámky a jsou ochotni
uvěřit každému, kdo jim slíbí, že je do těch zámků zavede.
Málokterý majitel na svých snech vydělá, ale všichni
nepřestávají svoje vzdušné zámky hledat. Někdo by měl
založit 'Společnost pro ochranu důvěřivých majitelů', říkal
jsem si s úsměvem a na zahájení by mohli projednat případ
Constantina a Wiltona Younga.
Trenér i chovatel si objednali další pití a usadili se spolu, aby
si porovnali rány utržené v boji. Zanechal jsem je jejich
strastem a vrátil se na dražbu. Přihazoval jsem neúspěšně na
jednoho dobře rostlého hřebečka, kterého nakonec přiklepli
Vicku Vincentovi za dvojnásobnou částku, než jaký byl můj
limit.
Přihazoval také Jimmy Bell. Viděl jsem, jak mu po dražbě
Vick dává deset liber a poplácává ho po zádech. Vick
nepochybně asi vyinkasuje peníze od nějakého bláhového,
důvěřivého majitele. Připadalo mi to skoro k smíchu.
Když jsem uviděl Vicka na parkovišti, vůbec se nesmál.
Lovil jsem právě v kapse klíče od vozu, když mi někdo
najednou posvítil baterkou do obličeje.
"Zhasněte to, sakra," řekl jsem.
Světlo zhaslo. Když jsem se rozkoukal, zjistil jsem, že se
kolem mne rozestavilo tak na dva metry do kruhu asi sedm
chlapů.
Prohlédl jsem si je jednoho po druhém. Byl tam Vick
Vincent, zrzavý Fynedale z Yorkshiru, Ronnie North a Jimmy
Bell, ty ostatní jsem znal od vidění z dražeb.
Všichni se tvářili smrtelně vážně.
"O co jde?" zeptal jsem se. "Chcete mě snad lynčovat?"
Nikomu z nich to nepřipadalo vtipné. Ani mně ne.
9
"Musíme vám něco říct, Jonasi," řekl Vick.
"Co?"
Lidé, kteří si přišli na parkoviště pro vozy, byli v doslechu.
Napadlo mě, že bych mohl začít křičet, ale pak jsem si to
rozmyslel, řekl jsem si, že s tím ještě počkám.
Všech sedm mužů udělalo krok vpřed, jako na povel. Stál
jsem zády k vozu. Tahle přepadení na parkovištích už mě
přestávala bavit, asi budu napříště jezdit vlakem.
"Musíte se zařídit podle toho, co vám řekneme, ať se vám to
líbí nebo ne."
"Ne."
Zase postoupili o krok a stáli přede mnou jako zeď, jeden
těsně vedle druhého.
"Co nevidět o sebe zakopnete," poznamenal jsem.
To žertování se jim nezdálo. Hněv, který Vick předtím držel
na uzdě, v něm najednou vzkypěl. Zákazníci by v něm určitě
nepoznali toho bodrého, přátelského muže, který je s
úsměvem vysával. Na čele se mu objevila pulsující žíla.
Fynedale z Yorkshiru se zepředu opřel ramenem o Vicka,
aby se na mne nevrhl.
"Za nic dohromady nestojíte a přitom děláte samý vobtíže,"
řekl. "Tak teď dobře poslouchejte: když řekneme, abyste
nepřihazoval, tak přihazovat nebudete, je vám to jasný?"
Vick ho odstrčil. Nelíbilo se mu, že se jeho pobočník staví do
54
the role of number one thug.
"If we get rough, you've asked for it," he said.
"Get," I said, "what do you call that bang on the head at
Ascot? A friendly pat?"
He snapped out, "That wasn't us," and instantly regretted it.
His face closed like a slammed door.
I glanced round the ring of faces. Some of them didn't know
what had happened at Ascot. But Vic did. Fynedale did.
Ronnie North and Jiminy Bell did…
"Who was it?"
"Never you mind. You just reckon you've had a taster. And
you bloody will do what you're told."
They all looked so furiously intent that I wanted to laugh:
but when they suddenly wheeled away and went off to their
own cars I found I didn't want to laugh after all. I stood
where they'd left me and breathed in deep lungfuls of winter
night. However ludicrous I might think it that some perfectly
ordinary citizens should threaten to beat me up if I didn't join
their strong-arm union, their collective menace had been real
enough.
All I suddenly wanted was a cigarette.
There were few cars left in the park, but the one next to
mine turned out to be Pauli Teksa's.
"Jonah?" he said, peering at me through the dim lighting.
"Hullo."
"You're just standing there smoking?"
"Yeah."
"Want to come to my place for a bite to eat?"
By tacit consent my dinner date with Eddy and Marji had
lapsed, but my hosts for the week were not expecting me
back. If I wanted to eat at all it might as well be in company.
"Couldn't think of anything better," I said.
He was staying in a pub outside Newmarket which put on
late dinners especially for people after the sales. The cosy bar
and dining-room were full of familiar faces and the general
conversation was predictable.
He moved his strong, stocky body through the crowd with
ease, and there was some quality about him which parted the
crush like Moses and the Red Sea. I watched him being
served at the bar at once where others had waited longer and
saw that the others acknowledged rather than resented his
priority. I wondered what it must be like to be Pauli, generating such natural and unconscious power.
We ate smoked salmon and then roast pheasant, and drank
Chateau Haut Badon 1970, which was my choice, not his, as
he said Americans knew goddam all about French wines and
he was no exception. He preferred bourbon, he said. "All
these guys here," he said over coffee, waving a hand at the
other crowded tables.
"They kinda like you."
"You imagine it."
"Nope."
He gave me a cigar from a crocodile case with gold mountings. A Havana. He inhaled the smoke deeply, and sighed,
and said the only good thing ever to come out of Cuba was its
cigars and life in the States was hardly worth living now they
were banned. He had stocked up in England, he said. He was
going to smuggle a hundred or so through in his baggage.
"You looked a bit shook up back there in the car park," he
said.
"Did I?"
"Those guys I saw standing round you when I came out of
the gate. They friends of yours?"
"Business acquaintances."
He smiled sympathetically. "Ganging up on you, eh? Well I
sure did warn you."
"You sure did," I said, smiling back.
He looked at me assessingly. "They don't seem to have
made it stick."
"No."
"You want to take care, fellah," he said earnestly. "Remember you got bashed at Ascot."
"Tonight's lot said they didn't do that."
vedoucí pozice.
"Jestli s vámi začneme jednat tvrdě, tak jste si to zavinil
sám," řekl.
"Jestli začnete? A co ta rána po hlavě tehdy v Ascotu, tomu
říkáte přátelské pohlazení?"
"To jsme nebyli my," vyštěkl, ale ihned toho litoval. Tvářil se
jako maska.
Rozhlédl jsem se po všech sedmi. Někteří z nich zřejmě
vůbec nevěděli, co se v Ascotu stalo. Vick to věděl. Fynedale
to věděl, Ronnie North a Jimmy Bell také…
"Tak kdo to byl?" zeptal jsem se.
"O to se nestarejte. Aspoň jste zkusil, jaké to je. Teď si dáte
zatracený pozor a budete dělat, co vám řekneme."
Tvářili se tak rozčileně a soustředěně, že to bylo až k
smíchu. Pak se všichni otočili na podpatku a rozešli se ke
svým vozům a mně to najednou přestalo připadat směšné.
Zůstal jsem bez hnutí stát a zhluboka jsem vdechoval noční
zimní vzduch. Když člověku začnou vyhrožovat výpraskem
obyčejní, spořádaní občané, vypadá to absurdně, ale když se
takhle semknou a spojí do násilnického spolku, přestává to
být legrace.
Najednou jsem dostal velkou chuť na cigaretu.
Na parkovišti zbývalo už jen několik málo vozů. K tomu,
který stál vedle mého, přišel Pauli Teksa.
"Jste to vy, Jonasi?"
"Ano, dobrý večer."
"Cože tu jen tak stojíte a kouříte?"
"Tak."
"Nechcete se jít se mnou najíst?"
Ze společné večeře s Eddym a Marjí bez dalších řečí sešlo, a
přátelé, u kterých jsem bydlel, mě nečekali. Nakonec je lepší
jíst ve společnosti než sám.
"Děkuji, to je skvělý nápad," řekl jsem.
Bydlel v malém hotelu kousek za Newmarketem, kde vařili
pozdě do noci kvůli návštěvníkům dražeb. V útulném baru a
jídelně jsem viděl samé známé tváře a slyšel povědomé řeči.
Pauli se s lehkostí protlačil davem. Měl v sobě asi nějaké
fluidum, které rozdělovalo zástupy, jako rozdělil Mojžíš Rudé
moře. Viděl jsem, že ho u baru obsluhují přednostně a že to
ostatní zákazníci přijímají s určitým respektem, jako
samozřejmost, že se nezlobí. Jaké to asi je, být takový Pauli a
šířit kolem sebe atmosféru přirozené, neuvědomělé moci?
Dali jsme si uzeného lososa a pečeného bažanta a zapíjeli
jsme to lahví Cháteau Haut Badon ročník 1970. Víno jsem
vybral já, protože Pauli prohlásil, že se Američané ve
francouzských vínech houby vyznají, a on prý není žádná
výjimka. Prý má radši whisky. Při kávě se kolem sebe
rozmáchl a ukázal kolem sebe na obsazené stolky.
"Všichni ti chlapi tady," řekl, "zdá se, že na vás drží."
"To se vám skutečně jen zdá."
"Ba ne."
Nabídl mi doutník z krokodýlího pouzdra se zlatým rámem.
Havana. Zhluboka vdechl kouř, vzdychl a řekl, že ze všech
kubánských výrobků jsou doutníky to nejlepší a že od té
doby, co se nesměji do Států dovážet, se tam nedá pořádně
žít. Prý se vždycky na delší dobu zásobí v Anglii, musí prý
zase nějakou forotu propašovat v zavazadlech domů.
"Když jsem vás našel na parkovišti, byl jste nějaký
rozčilený, viďte?"
"Myslíte?"
"Viděl jsem, že kolem vás stáli předtím nějací chlapi. To byli
vaši přátelé?"
"Obchodní přátelé."
S pochopením se usmál. "Domluvili se na vás, co? No, já vás
varoval."
"To je pravda." Také jsem se na něho usmál.
Zamyšleně si mě prohlížel. "Zdá se, že na vás neudělali
velký dojem."
"Ne."
"Dejte si pozor, kamaráde," řekl vážně, "vzpomeňte si, jak
jste v Ascotu dostal přes hlavu."
"Ti chlapi dnes večer říkali, že s tím neměli nic společného."
55
He was surprised. "They said…?"
I nodded. "They clammed up as soon as they'd said it. It
might be true in a way, because the two men who took
Hearse Puller and tried to get River God aren't regulars on the
racing scene. I'd never seen them before. But at a guess …
tonight's crowd supplied the basic information."
"How do you mean?"
"Between them they knew everything the two strangers
knew."
"What sort of things?"
His strong face was intent, receptive, helpful. I told him
about the two-year-old getting loose on the main road, and
about Crispin's whisky.
He was astounded.
I said, "Of the people there tonight, Jiminy Bell knew about
my dicey arm as he'd seen the strap often enough in the
changing room, when we were both jockeys. Ronnie North
knew I'd bought River God, because he'd sold it to me. Vic
Vincent knew I kept horses in transit in my yard. Any of them
could have known I have an alcoholic brother, it's no secret.
All of them were at Ascot the day I bought Hearse Puller. It's
quite clear they could have supplied the info if they'd wanted
to. The trouble is that I simply don't see the point."
He carefully edged half an inch of ash off the end of his cigar and took his time over replying.
"I'll tell you what they might have been after," he said.
"What?"
"To soften you up."
"What?" I laughed. "You can't be serious."
He shrugged. "It's possible. They rough you up a little.
Nothing you'd make too much of a fuss of. Kick you around a
bit. Then they give out with the threats… Join us or else."
I shook my head. "It can't be that simple."
"Why not?"
"Because I'm not that much of a threat to them. Why should
they go to all that trouble?"
He leaned back in his chair, smiling gently through the Cuban smoke.
"Don't you know the classic law of the invader, fellah? Single out the strongest guy around and smash him. Then all the
weaker crowd come to heel like lambs."
"Vic has invaded like the Mongol hordes," I agreed, "but I'm
by no means the strongest guy around."
"You sell yourself short, fellah."
"Don't be a nut."
He shook his head. "I back my own judgement. Make my
decisions. Buy my horses. Quick. Snap." He snapped his fingers. "And I don't get things wrong."
The circus left Newmarket after the races on Saturday. By
that time relations between Vic and myself were if possible
worse. He had instructed me not to bid on five occasions:
three of those yearlings I hadn't wanted anyway, and the
other two I bought. The mood of the mob had hardened to
the point where I was careful to keep out of lonely car parks.
By Saturday Vic had warned Constantine that I was not a
good companion for Nicol. Constantine had warned Nicol, and
Nicol, grinning over a sandwich, had warned me.
Wilton Young had become the owner of three more yearlings
at near-record prices and Fynedale was smirking from ear to
ear. Constantine had pretended not to be mortified, and had
cheered up considerably when his horse beat Wilton Young's
in the Cesarewitch.
Eddy Ingram asked to have the On Safari filly after all as he
had discovered on his own account that she was undamaged,
but I had already passed her on to another client and felt
regrettably unsympathetic when I told him so.
On the business side I had had quite a good week in spite of
all Vic's threats, but I drove away down the All to London with
a deep sigh of relief.
The relief lasted until I turned down towards the village at
To ho překvapilo. "To že řekli?"
Přikývl jsem. "Ano, ale sotva to z nich vypadlo, hned zmlkli.
Možná že to je do určité míry pravda, protože ty dva, co mi
vzali Hears Pullera, jsem určitě nikdy kolem dostihů neviděl,
vůbec nikdy jsem je neviděl. Řekl bych ale… nejspíš jim ta
dnešní parta dodala potřebné informace."
"Jak to myslíte?"
"Ti dnešní chlapi věděli porůznu všechno, co museli vědět
tamti dva."
"Jako třeba co?"
Tvářil se pozorně, napjatě, připravený mi pomoci. Vyprávěl
jsem mu o tom dvouletém hříběti, které někdo musel vyvést,
aby se dostalo na hlavní silnici, a o Crispinově whisky.
To ho ohromilo.
Pokračoval jsem. "Probereme chlapy, kteří na mě přišli dnes
večer: Jimmy Bell věděl, že mám špatné rameno, protože si
musel mnohokrát v šatnách všimnout toho, že nosím postroj,
dokud jsme ještě oba jezdili. Ronnie North věděl, že jsem
koupil River Goda, protože mi ho opatřil. Vick Vincent věděl,
že mám u sebe přechodně ustájené koně. Kdokoliv z nich
mohl vědět, že můj bratr je alkoholik, není to žádné
tajemství. Když jsem v Ascotu kupoval Hears Pullera, tak tam
byli všichni. Je jasné, že všechny ty informace mohli dát
někomu k dispozici, pokud chtěli. Potíž je v tom, že já pořád
nechápu, jaký to může mít všechno cíl."
Pečlivě si odklepl asi dva centimetry popela z doutníku.
Chvíli uvažoval, než odpověděl.
"Tak já vám povím, o co jim nejspíš šlo."
"O co?"
"Chtěli vás zlomit, chtěli vás mít z cesty."
"Cože?" dal jsem se do smíchu. "To nemyslíte vážně."
Pokrčil rameny. "Je to dobře možné. Trochu si vás chtěli
podat, ne moc, abyste z toho nic nedělal. Jen vás chtěli
trochu otlouct. Pak vám začali vyhrožovat… bud se k nám
přidáš, nebo budeš litovat."
Zavrtěl jsem hlavou. "Tak jednoduché to asi nebude."
"Proč by ne?"
"Protože já je nijak neohrožuji. Proč by se se mnou tolik
namáhali?"
Opřel se pohodlně o opěradlo křesla a mírně se usmíval za
clonou havanskéhou kouře.
"Copak neznáte základní pravidlo všech agresorů? Vyberou
si vždy nejsilnější osobnost a tu zlomí, ostatní pak přilezou k
noze jako beránci."
"Vick se skutečně chová jako kdysi tatarské hordy, ale já
přece nejsem nijak silná osobnost."
"To si tedy křivdíte."
"Ale to je nesmysl."
Potřásl hlavou. "Vím, co říkám. Taky se dovedu rozhodovat.
Dovedu si vybrat koně. Rychle, bez velkého váhání." Luskl
prsty. "Zřídkakdy se spletu."
V sobotu po dostizích celý ten cirkus z Newmarketu odjel.
Napětí mezi Vickem a mnou do té doby ještě stouplo, pokud
to vůbec bylo možné. Vzkázal mi, abych nepřihazoval celkem
v pěti případech: tři z těch ročků jsem stejně nechtěl, dva
jsem koupil. Nevraživost v nepřátelské partě se ještě zvýšila,
takže jsem se raději vyhýbal osamělým parkovištím.
Vick v týdnu upozornil Constantina na to, že nejsem dobrým
společníkem pro Nicola, Constantine na to upozornil Nicola a
Nicol na to upozornil mě. Jedl přitom chlebíček a uškleboval
se.
Wilton Young se stal majitelem dalších tří ročků za
fantastickou cenu a Fynedale se zubil od ucha k uchu.
Constantine se snažil nedat najevo, jak je zdrcený, ale pak se
skutečně rozveselil, když jeho kůň Cezarevič zvítězil nad
koněm Wiltona Younga.
Eddy Ingram se rozhodl, že by přece jen rád koupil tu klisnu
po On Safari, protože se mezitím dozvěděl, že je v pořádku,
jenže já ji už mezitím prodal jinému zákazníkovi a vůbec mě
nermoutilo, že Eddyho musím zklamat.
Po obchodní stránce to byl docela úspěšný týden, navzdory
Vickovým výhrůžkám, a já si cestou do Londýna po silnici A
11 zhluboka oddechl úlevou.
Ta úleva mi vydržela přesně do okamžiku, kdy jsem ze
56
home.
The village was in a turmoil with all the people out of the
houses, and the street blocked with cars, bicycles, prams and
kids. The time was ten past eight. The cause of the upheaval
was a bright glow in the night sky with leaping flames and
flying sparks, and I knew at once and without hope that the
place on fire was mine.
It was impossible to drive there. I left my car and went forward on foot, competing it seemed to me with every man,
woman and wheelchair in the parish. The nearer I got the
more I had to push, and it was a six-deep seething mass
which was being held back by a portable barrier placed across
the gateway. I squeezed round one end of it to get into the
yard and was roughly told to get out by a busy fireman.
"It's my bloody house," I snapped. "I've just got home."
"Oh." He paused fractionally. "The wind's against us, I'm
afraid. We're doing our best."
I looked around me and took stock.
The stables were alight and gone. Bright orange from end to
end. Flames shot up high from what had been the roof, roaring and crackling like thunder and lightning shaken together
in some demoniacal cocktail. The heat was incredible. Smoke
swirled everywhere, stinging the eyes. It was like being on
the wrong side of a giant bonfire, and I could see what he had
meant by the wind. It was blowing showers of bright splintery
sparks like rain onto the still black bulk of the house.
Half the firemen were trying to damp down the stables. The
rest, back to back and cramped for room, were focusing on
what might still be saved. Silver jets of water swept the tiles
and the back face of the house and poured through my bedroom window, which was broken.
There were two fire engines, both of them through the other
side of the yard, out in the paddock. I wondered stupidly
what they were doing there, and then realized they were
pumping water directly from the brook, which ran along one
side. Not a very big brook, I thought uneasily. The long, narrow yard itself was a sea of puddles and hoses and men in
black helmets doing a difficult job efficiently, part-time firemen who'd left their Saturday-night beer in the local and
come out enthusiastically to try to save my house. It was
crazy to think of their beer at a time like that, but I did.
The fireman I'd spoken to before said sympathetically that
I'd had a hell of a homecoming. He said that there was never
much hope for places like stables and farms, once they
caught fire, not if there was any hay or straw stored there.
Burned like tinder, he said.
"We sent for another appliance," he said. "It ought to have
been here by now." He had almost to shout for me to hear.
"The road's blocked right back into the village," I said.
He looked resigned, which was not what I felt.
"Sorry about your car," he shouted.
"What car?"
He swept an arm round to the garage at the end of the stable block and pointed. The remains of Crispin's car were burning in there like a skeleton.
I caught the fireman by the arm.
"Where's my brother?" I shouted. "He's here… Where is he?"
He shook his head. "The place was empty. We checked. The
fire hadn't got such a hold when we came and there was no
danger inside the house then."
"He might be asleep."
"No one could have slept through this lot, mate," he
shouted, and looking and listening to the disaster, one could
see his point.
"I'll have to make sure."
"Come back," he yelled. "You can't go in there now. You'll
suffocate."
He fielded me forcibly on my way to the kitchen door. I said
we must find my brother.
He began to tell me again that he wasn't there.
"He might be dead drunk." It was no time to save Crispin's
face. "Unconscious."
státní silnice zabočoval k nám, do naší vsi, domů.
Celá vesnice byla vzhůru nohama, všichni lidé vyběhli z
domů a silnice byla zatarasená vozy, koly, kočárký a dětmi.
Bylo půl deváté. Celý ten zmatek způsobila rudá záře na
nočním nebi, šlehající plameny a vysoko poletující sprchy
jisker. Nedělal jsem si žádné iluze, věděl jsem ihned nad
veškerou pochybnost, že hoří náš dům.
Nebylo možné k němu projet. Zaparkoval jsem vůz a šel
jsem pěšky. Cestou jsem se musel probojovat mezi všemi
muži a ženami z celé obce. Čím blíž jsem se dostával k cíli,
tím víc jsem musel zápolit. U brány na dvůr byl dav hustě
natlačený až k přenosné zátarase, kterou tam postavili. Když
jsem se na jednom konci chtěl kolem té přepážky protáhnout,
začal na mě křičet jeden z pobíhajících hasičů, abych
okamžitě šel pryč.
"Je to můj dům," odsekl jsem. "Právě se vracím domů."
"Ach tak." Na chvilku se zarazil. "Bohužel máme nepříznivý
vítr, ale děláme, co můžeme."
Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych zjistil, jak to vypadá.
Stáje byly ztracené. Stály v jednom ohni a ze zbytků střechy
šlehaly vysoko plameny. Oheň hučel a praskal, jako by někdo
smísil hromy a blesky v ďábelském koktajlu. Sálavý žár byl
nesnesitelný. Všude byl čpavý kouř, pálil do očí. Jako když se
člověk postaví ze špatné strany k obrovskému táboráku.
Pochopil jsem, jak to je s nepříznivým větrem, o kterém
hovořil ten požárník. Vítr zanášel spršky jisker a planoucích
zápalných třísek na dosud černé obrysy domu.
Polovina požárníků hasila hořící stáje, ostatní, namačkaní na
malé prostoře dvora, se snažili zachránit, co ještě nebylo
ztracené. Hadice chrlily stříbrné proudy vody na střechu a
zadní stěnu domu, voda proudila také do rozbitého okna mé
ložnice.
Byly tam dvě stříkačky a obě stály na druhé straně za
stájemi, u výběhu. Hloupě jsem se divil, proč právě tam, než
mě napadlo, že jistě čerpají vodu přímo z potoka, který tudy
protékal. Neklidně jsem si uvědomil, jak je potok malý. Úzký
dvůr byl plný kaluží a hadic a mužů v černých helmách. Muži
se udatně potýkali s těžkým úkolem. Byli to dobrovolní
požárníci, odešli od svého sobotního piva v místní hospodě,
aby se obětavě a nadšeně pokusili zachránit mi dům. Bylo
absurdní myslet v takové chvíli na pivo, ale mě to prostě tak
napadlo.
Požárník, se kterým jsem předtím hovořil, soucitně
poznamenal, že mě doma moc pěkné přivítání nečekalo. Říkal
také, že stáje a jiné hospodářské budovy většinou nelze
zachránit, protože bývají plné sena a slámy. Prý vždy hoří
jako troud.
"Poslali jsme ještě pro jednu stříkačku, měla by tu být
každou chvíli." Musel křičet, abych ho slyšel.
"Silnice je ale zablokovaná až na konec vesnice," řekl jsem.
"Škoda toho vozu," křičel.
"Jakého vozu?"
Ukázal na konec stájí, ke garáži, ve které plála kostra
Crispinova auta jako pochodeň.
"Kde je můj bratr?" křičel jsem na něho. "Musí tu být… kde
je?"
Zavrtěl hlavou. "V domě nikdo nebyl, byli jsme se tam
podívat. Když jsme sem přijeli, nebylo to ještě tak zlé a dalo
se bez rizika vejít dovnitř."
"Třeba spí," namítal jsem.
"Kamaráde, tenhle bengál nikdo zaspat nemůže," křičel na
mě. Když jsem se kolem sebe rozhlédl a zaposlouchal, musel
jsem uznat, že má do jisté míry pravdu.
"Musím se tam jít podívat."
"Pojďte zpátky," křičel. "Tam nemůžete, udusil byste se."
Zastavil mě násilím na cestě ke kuchyňským dveřím. Řekl
jsem mu, že svého bratra najít musím.
Znovu mě přesvědčoval, že v domě být nemůže.
"Možná že je na mol opilý." Nemělo smysl něco zamlčovat.
"Nejspíš o sobě neví."
57
And he might have walked down to the pub and be sitting
there obliviously over his sixth double gin; but I couldn't
waste time finding out.
"Oh."
The fireman pulled me through the scrum of men and hoses
to the nearest fire engine and thrust a breathing pack into my
arms.
"Put it on," he said. "The lights will be shot to hell by now
and you can find him quicker than I can, if he's there."
He gave me a helmet and gloves and we ran over to the
house, with me struggling to fasten everything on. The house
was unbelievably full of smoke, dark, pungent, hot and oily.
The only light was from the flames outside, which meant that
all the far rooms were filled with black fog. It stung in my
eyes worse than ever and made them water. I straightened
the breathing mask over them and tried to see where I was
going.
"Where would he be?" yelled the fireman.
"Maybe the sitting-room. This way."
We blundered down the passage and into the pitch-black
room. Impossible to see. I felt all over the sofa, the armchairs, and the floor around, which was where he usually
passed out.
No Crispin.
"No good."
We went upstairs. Everything was very hot indeed up there
and the smoke was, if anything, denser. Patches of woodwork
round the doors were charred, as if they had already burnt,
but there were no actual flames.
I couldn't find him anywhere in his bedroom, which was
dark, or in mine, which glowed vividly orange through the
smoke and was as drenching as a tropical rainstorm from the
water pouring through the window.
"He isn't here," shouted the fireman.
"Bathroom…" I said.
"Hurry. The roofs smouldering."
The bathroom door was shut but not locked. I opened it,
took one step, and tripped over Crispin's feet.
The air in there was clearer. The fireman pushed past me,
threw Crispin over his shoulder as if he were a child, and went
out of the house faster than I could with no burden.
He laid Crispin on a patch of wet grass because there was
nowhere else to put him. I pulled off the breathing mask and
looked down at him anxiously.
"Is he alive?"
"Don't know. Put your mask on him."
He started at once giving Crispin artificial respiration by the
method of pulling his arms backwards over his head, while I
clipped on the mask and checked the air flow.
Without pausing the fireman glanced up at the staring crowd
at the gate and at the rows of faces looking over the hedge
for as far down the road as the flames lit them, and I could
read his mind as if he'd spoken. The third appliance, an ambulance, doctor, police… no other vehicle was going to reach
us until the village went home.
The roof down the half of the stables nearest us fell in with
a roar and a sudden out-gushing of sizzling heat. The fireman
raised his eyes from his exertions on Crispin and said encouragingly, "Now if the rest of that roof falls in quickly, the house
has more of a chance."
I looked up. The incendiary shower of sparks had diminished, but the house looked more than ever as if it would
burst all over into flames in explosive spontaneous combustion. Despite all their efforts the eaves at the far end were
blackly burning.
Crispin showed not the slightest sign of life, but when I felt
for his pulse, it was there. Faint and slow, but there.
I nodded to the fireman in relief, and he stopped the respiration. He watched Crispin's chest. There was no perceptible
movement. The fireman slid his hand inside Crispin's clothes,
to feel his ribs. Nothing. He shook his head, and went back to
pumping.
"I can do that," I said.
Taky bylo možné, že šel do vesnice do hospody a že tam
sedí u šestého velkého džinu a nic netuší. To jsem si ale
nemohl ověřit, na to nebyl čas.
"Jo tak."
Požárník se se mnou propletl změtí hadic a mužů k nejbližší
stříkačce a tam mi vrazil do ruky dýchací přístroj s maskou.
"Navlíkněte si to," řekl. "Vevnitř zaručeně nesvítí světla a vy
bratra najdete spíš jak já, jestli tam je."
Podal mi přilbu a rukavice. Utíkali jsme k domu a já si
cestou navlékal, co bylo třeba. Dům byl k neuvěření plný
černého dýmu, tmavého, čpavého, mastného horkého kouře.
Místnosti osvětlovaly jen záblesky plamenů ze dvora, takže
pokoje, obrácené na druhou stranu, byly v temné, černé
mlze. Pálily a slzely mě oči. Narovnal jsem si pořádně masku
a snažil se rozkoukat.
"Kde by mohl být?" zeptal se požárník.
"Asi v obývacím pokoji, pojďte tudy."
Klopýtali jsme chodbou do místnosti, kde byla tma jako v
hrobě. Nebylo vidět vůbec nic. Ohmatal jsem gauč, křesla a
podlahu, všechna místa, kde by mohl ležet.
Crispin nikde.
"Nic."
Šli jsme do patra. Ovanulo nás ďábelské horko a ještě hustší
kouř. Místy byly rámy dveří jako ohořelé, plameny jsme
neviděli nikde.
Nemohl jsem ho najít. V jeho ložnici byla černá tma, v mé
žhnulo oranžové světlo, prosvítalo černou mlhou a proudy
vody se hrnuly oknem jako tropický liják.
"Není tady," křičel požárník.
"Možná v koupelně…"
"Spěchejte, začíná hořet střecha."
Koupelna byla zavřená, ale ne zamčená. Otevřel jsem dveře
a hned při prvním kroku jsem zakopl o Crispinovy nohy.
Vzduch tam byl o něco lepší. Hasič se kolem mne protáhl,
hodil si Crispina přes rameno jako pytel a utíkal s ním ven
rychleji než já, ačkoliv jsem žádné břemeno nenesl.
Položil bratra na mokrou trávu, vhodnější místo by stejně
nenašel. Stáhl jsem si masku a úzkostlivě jsem se na něho
zadíval.
"Žije?" zeptal jsem se.
"Nevím. Dejte mu vaši masku."
Okamžitě začal s Crispinem provádět umělé dýchání.
Střídavě mu zdvihal ruce za hlavu, zatímco jsem mu
připevňoval masku a zkoušel, jestli do ní proudí správně
vzduch.
Požárník, aniž přerušil práci, vzhlédl na přihlížející davy v
bráně a na stovky obličejů, které nakukovaly přes plot podél
silnice, až kam mohly ve světle plamenů dohlédnout. Věděl
jsem dobře, co si myslí. Ta třetí stříkačka se k nám
nedostane, ani policie, ani lékař, ani sanitka, nedostane se k
nám nikdo, dokud se vesnice nerozhodne, že půjde spát.
Pak se polovina střechy nad stodolou s hromovým rachotem
propadla. K nebi se vyvalil žhavý mrak. Požárník, který stále
ještě cvičil s Crispinem, se ohlédl a řekl povzbudivě: "Kdyby
se tak propadl co nejrychleji i ten zbytek, tak by se možná dal
dům zachránit."
Také jsem se ohlédl. Sprchy zápalných jisker už byly menší,
ale měl jsem dojem, že tím žárem musí dům vzplanout
každou chvíli jako výbušná směs. Navzdory všem snahám už
začínaly doutnat vikýře na jednom konci střechy.
Crispin nejevil známky života, ale puls jsem mu našel, byl
slabý a pomalý, hlavně že byl vůbec hmatný.
S úlevou jsem kývl na požárníka a ten na chvíli přestal s
dýcháním. Zadíval se Crispinovi na hrudník. Nepohyboval se.
Sáhl mu pod košili, na žebra. Nic. Zavrtěl hlavou a začal s ním
znovu cvičit.
"To bych mohl dělat já," nabídl jsem se.
58
"Right."
I took his place and he went back to help with the fire, and
the hot, roaring, smoky nightmare seemed to go on and on
and on.
Crispin lived and they more or less saved the house.
At some point that I wasn't quite clear about the police arrived, and soon afterwards an ambulance took my still unconscious brother away to a more thorough decoking.
The first thing the firemen told the police was that it looked
like arson, and the first thing the police asked me was had I
started it.
"I wasn't even here."
"Have you got any money troubles?"
I looked at them incredulously. Standing there in all that
shambles with thick, hot smoke still pouring off the damp and
blackening embers they were stolidly conducting inquiries.
"Is that all the help you can give?" I said, but then-manner
said plainly enough that they weren't there to give help.
It seemed the final unreality on that disjointed night that
they should believe I had brought such destruction on myself.
By dawn one of the fire engines had gone but the other was
still there, because, the firemen told me, with old houses you
never knew. Sometimes a beam would smoulder for hours,
then burst into flames and start the whole thing over again.
They yawned and rolled up hoses, and smoked cigarettes
which they stubbed out carefully in little flat tins. Relays of
tea in thermos flasks came up from the village and a few
cautious jokes grew like flowers on the ruins.
At nine I went down to the pub to borrow the telephone and
caught sight of myself in a mirror. Face streaked with black,
eyes red with smoke and as weary as sin.
I told Sophie not to come, there wouldn't be any lunch. She
would come anyway, she said, and I hadn't the stamina to
argue.
The pub gave me a bath and breakfast. My clothes smelled
horrible when I put them on again, but nothing to the house
and yard when I got back. Wet burnt wood, wet burnt straw,
stale smoke. The smell was acrid and depressing, but the
departing firemen said nothing could be done, things always
smelled like that after blazes.
Sophie came, and she was not wearing the gold aeroplane.
She wrinkled her nose at the terrible mess and silently put
her arm through mine and kissed me. I felt more comforted
than I had since childhood.
"What's left?" she said.
"Some wet furniture and a tin of peanuts."
"Let's start with those."
We went through the house room by room. Watery ash and
stale smoke everywhere. My bedroom had a jagged black
corner open to the sky where the roof had burnt right
through, and everything in there was past tense. I supposed
it was lucky I had had some of my clothes with me in Newmarket.
There was an empty gin bottle in Crispin's room, and another in the bathroom.
In the office the ash covered everything in a thick, gritty
film. The walls were darkened by smoke and streaked with
water and my rows of precious, expensive and practically
irreplaceable form books and stud records would never be the
same again.
"What are you going to do?" Sophie said, standing on the
filthy kitchen floor and running one finger through the dust on
the table.
"Emigrate," I said.
"Seriously?"
"No… Seriously, the pub opens in five minutes and we might
as well get drunk."
CHAPTER TEN
We rolled home happily at two o'clock and found the police
there. Two of them, one a constable, one with the shoulder
"Dobře."
Vyměnil jsem si s ním místo a on odběhl pomáhat k ohni. Ta
horká, hučící hrůza nebrala konce.
Crispin zůstal naživu a dům víceméně zachránili.
Nevím přesně kdy, ale přece jen se tam dostala policie a
brzy potom i sanitka. Odvezla mého bratra k odbornému
léčení. Ještě stále byl v bezvědomí.
Požárníci nejdřív ze všeho policistům oznámili, že požár
musel někdo založit. Mne se policisté nejdřív ze všeho zeptali,
jestli jsem požár nezaložil sám.
"Vždyť jsem tu ani nebyl."
"Máte nějaké finanční potíže?"
Užasle jsem se na ně díval. Stáli jsme uprostřed té černé,
doutnající spouště, z ohořelých trámů ještě stoupal čpavý
kouř, a oni chladnokrevně zahajovali vyšetřování.
"Jinou pomoc nám neposkytnete?" zeptal jsem se, ale z
jejich chování jasně vyplývalo, že vůbec nepřišli pomáhat.
Že mě podezírali ze žhářství, z toho, že jsem na sebe sám to
neštěstí uvalil, to bylo vyvrcholení té šílené noci.
Před svítáním jedna z hasičských stříkaček odjela, druhá pro
jistotu zůstala na místě, protože, jak prohlásil jeden z
požárníků, 'u starejch domů nikdo neví'. Některý trám může
celé hodiny doutnat, než náhle vzplane, a všechno začne
znovu.
Zívali, stáčeli hadice, pokuřovali a opatrně zamačkávali
cigaretové nedopalky do malých plechových krabiček. Z
vesnice nám poslali celou zásobu čaje v termoskách a na
smutném spáleništi dokonce tu a tam zazněl i nějaký nesmělý
vtip.
V devět hodin jsem šel do hospody telefonovat. Zahlédl
jsem se tam v zrcadle. Obličej jsem měl celý začerněný, oči
červené od kouře a unavené jako po prohýřené noci.
Zavolal jsem Sofii, aby nejezdila, že se žádný oběd nekoná.
Řekla, že přijde stejně, a já neměl dost síly na to, abych se s
ní přel.
V hospodě mně dali snídani a nechali mě vykoupat. Když
jsem se zase oblékal, zjistil jsem, že všechno, co jsem měl na
sobě, strašlivě páchne. To ale ještě nebylo nic proti tomu, jak
to páchlo v našem domě a na dvoře, když jsem se tam vrátil.
Mokré, ohořelé dřevo, mokrá spálená sláma, vlhký kouř.
Čpavý deprimující zápach. Prý se s tím nedá nic dělat,
prohlásili odjíždějící hasiči, po požárech prý to vždycky smrdí.
Přijela Sofie. To zlaté letadélko už na krku neměla.
Když uviděla a ucítila tu spoušť, nakrčila nos, mlčky mě
chytla pod paždí a políbila. Od dětství mě nikdo tak nepotěšil.
"Co zbylo?" zeptala se.
"Mokrý nábytek a plechovka s burskými oříšky."
"Tak se do nich pustíme."
Prošli jsme celý dům, místnost po místnosti. Všude byly
mokré saze s popelem a vlhký, páchnoucí kouř. V mé ložnici
zela v rohu černá díra, kterou bylo vidět na nebe, jak tam
prohořela střecha. Všechny předměty v pokoji byly k odpisu.
Ještě štěstí, říkal jsem si, že mi zůstalo oblečení, které jsem
měl s sebou v Newmarketu.
V Crispinově pokoji zůstala prázdná láhev od džinu, další
jsme našli v koupelně.
V kanceláři pokrývala všechno vlhká, matná vrstva černého
popela. Stěny byly začazené a zlité vodou a všechny mé
vzácné, drahocenné a nenahraditelné plemenné knihy byly
zpola zničené.
"Co budete dělat?" zeptala se Sofie.
"Nejspíš emigruji."
"Doopravdy?"
"Ne… Doopravdy, za pět minut otevřou hospodu, pojďte,
namažeme se spolu."
10
Když jsme se ve dvě hodiny ve výborné náladě vrátili domů,
čekali nás tam policisté. Byli dva, jeden konstábl a druhý
59
badges of Chief Inspector.
"Enjoying yourself, Mr Dereham?" the Chief Inspector said
sarcastically. "Celebrating on the insurance money, are you?"
It seemed, however, that this opening was more a matter of
habit than threat, because they had not after all come to
accuse, but to ask and inform.
"Chilly out here, sir," the Chief Inspector said, looking up
pointedly at the dull wintery sky.
"Chilly indoors now too," I said. "The central heating oil tank
was in the stables."
"Ah," he said. "Yes, exactly."
He chose all the same to go indoors, so I took them into the
office and fetched a duster for the chairs. The duster merely
smeared the dirt. I had to fetch others for them to spread out
and sit on.
"Tell us about your enemies, Mr Dereham," said the Chief
Inspector.
"What enemies?"
"Exactly, sir. What enemies do you have?"
"I didn't know I had any who would set fire to my stable."
"You may not have known it before, sir, but you know it
now."
I silently nodded.
"Give us a name, sir."
"I don't think I can. But it isn't the first thing that's happened."
I told them about Hearse Puller, and about my loose twoyear-old, and he asked immediately why I hadn't reported
these things to the police.
"I did report the Ascot incident," I said, thanking Kerry's indignation. "And as for the horse… some of your men came
here after the accident, but I didn't think then that the horse
had deliberately been let loose, I thought I'd just been careless."
As they had thought the same thing they could hardly quarrel with that. Trie Chief Inspector also knew perfectly well
that they wouldn't have called out the reserves if I'd turned
up with the unbuckled rug.
"Well, sir," he said. "It seems you were lucky this time. We
have a witness. A fourteen-year-old boy who'd been up in the
woods at the end of your lane. He was going home. He says
he saw what he saw from the lane, but I reckon he'd come
here to help himself to what was lying around loose. He says
he knew you were away in Newmarket. Anyway, he said he
saw a man go into the store-room in the stable block and he
heard him making metallic noises in there, and thought it odd
that whoever it was had not switched on the lights. He seems
to know his way round your stables pretty well. He saw the
man strike a match and bend down. Then the man came out
of the stable and hurried away along the lane to the village.
The boy didn't try to intercept him, but went to the storeroom and switched on the light."
The Chief Inspector paused, with a fine sense of theatre. His
riveted audience waited impatiently for him to get on with it.
"He took one look and retreated without delay. He says the
pipe from the oil storage tank at the back of the stove was
broken and the oil was coming out onto the floor. Standing in
the pool of oil was a cardboard box, and on that there was a
large firework. A golden shower, he says. He observed that
the touch paper was red and smoking. He did not advance
into tfae store-room, he says, because in his opinion anyone
who had done so would have needed his brains exam-Bed,
that is if his brains hadn't been burning with the rest of him."
Sophie laughed at this verbatim bit of reporting. The Chief
Inspector permitted himself the smallest of smiles.
"Anyway, sir, it seems he then made best speed down fee
village to tell his mum to call the Fire Brigade, wiiich, once he
had convinced her, she did. When the iremen arrived here the
oil tank had exploded and the stables, being built internally
largely of wood, were hopelessly alight. The firemen say that
if they had arrived much later they could not have saved the
podle nárameníků vrchní inspektor.
"Tak co, pane Derehame, bavil jste se dobře?" zeptal se
vrchní inspektor uštěpačně. "Slavíte peníze od pojištovny?"
Nakonec se ukázalo, že to řekl spíš ze zvyku, než že by mě
chtěl strašit, nepřišel mě totiž obvinit, ale přišel mi něco říct a
na něco se zeptat.
"Tady venku je pěkně chladno," poznamenal a zadíval se
významně na zatažené zimní nebe.
"Vevnitř je také chladno," řekl jsem. "Nádrže nafty pro
ústřední topení byly ve stájích."
"To je právě ono!"
Stejně si ale přáli jít dovnitř, tak jsem je tedy zavedl do
kanceláře a zašel pro hadr, abych trochu otřel židle. Podařilo
se mi však jen špínu rozmazat, ne odstranit. Musel jsem dojít
pro několik prachovek a prostřít je na židle, abychom si vůbec
mohli sednout.
"Povězte nám, pane Derehame, kdo jsou vaši nepřátelé,"
požádal mě vrchní inspektor.
"Jací nepřátelé?"
"To bychom právě chtěli vědět. Jaké máte nepřátele?"
"Netušil jsem, že bych měl takové nepřátele, aby byli
schopni mi podpálit stáje."
"Možná že jste to nevěděl, ale teď už to víte."
Mlčky jsem přikývl.
"Tak laskavě někoho jmenujte."
"To bude těžké. Ale není to první věc, která se mi stala."
Vyprávěl jsem jim o Hears Pullerovi a o tom, jak mi někdo
vypustil to hříbě. Okamžitě se zeptali, proč jsem to nehlásil
policii.
"Tu první věc jsem hlásil v Ascotu." V duchu jsem žehnal
Kerry, která mě tehdy ve svém rozhořčení k tomu přiměla. "A
pokud jde o to hříbě… vaši kolegové tady po té dopravní
nehodě byli, ale to jsem ještě nevěděl, že toho koně někdo
úmyslně vyvedl, domníval jsem se, že to vzniklo mou
neopatrností."
Protože ti policisté tehdy došli ke stejnému závěru, mohli se
těžko zlobit. Ostatně, vrchní inspektor věděl, že by na základě
té odepnuté přikrývky stejně nebyli žádnou velkou akci
spustili.
"No, pane Derehame, měl jste tentokrát štěstí, protože
máme svědka. Je to čtrnáctiletý chlapec, který se potuloval v
lese u cesty za vaším domem. Prý šel právě domů a prý to, co
viděl, pozoroval z cesty; ale já bych spíš řekl, že se chystal
sem k vám na dvůr, aby se poohlédl, jestli by se odtud něco
nedalo odnést, věděl, že jste pryč, v Newmarketu. No, ten
hoch vypověděl, že viděl nějakého člověka, jak vstupuje do
skladiště v budově stájí, a slyšel ho tam harašit něčím
kovovým. Přišlo mu divné, že si tam ten člověk nerozsvítil.
Zdálo se, že se u vás dobře vyzná. Pak zahlédl, jak se ten
člověk sklonil a škrtl zápalkou. Pak prý vyšel ven a spěchal po
cestě k vesnici. Chlapec se ho nesnažil zadržet, ale šel se
podívat do skladu. Rozsvítil si tam."
Vrchní inspektor se odmlčel, aby zvýšil dramatické napětí.
Jeho posluchači bez dechu čekali, co bude dál.
"Kluk nakoukl dovnitř a ihned odtamtud vypadl. Prý byla
utržená trubka od naftové cisterny k topnému tělesu a nafta
vytékala na zem. V kaluži oleje prý stála papírová krabice a
na ní veliký ohňostroj. Prý takový ten 'zlatý déšť'. Zápalný
papír prý rychle doutnal. Chlapec nešel dovnitř, protože, jak
říkal, 'tam by nevlezl nikdo, kdo má mozek, pokud by neměl
ten mozek už ohořelej'."
Sofii ten doslovný citát rozesmál a dokonce i na tváři
vrchního inspektora se objevil nepatrný úsměv.
"No, abych pokračoval. Mládenec běžel co nejrychleji dolů
do vsi za matkou; aby zavolala hasiče. Když se mu podařilo
maminku přesvědčit, že to je všechno tak, jak povídá,
skutečně požárníky zavolala. Než tam dojeli, cisterna
explodovala a stáje, postavené převážně ze dřeva, byly v
jednom ohni. Požárníci říkali, že kdyby byli dojeli na místo
60
house."
He smiled lopsidedly. "They usually ruin what they only just
save."
"The house is fine," I said.
"Good. Now what young Kenneth saw is not evidence that
you didn't set the whole thing up yourself. People often arrange to have fires start while they themselves have an unbreakable alibi."
Sophie started to protest. The Chief Inspector gave her an
amused glance, and she stopped abruptly.
"All right, miss. This time it's different. This time we know a
bit more. Young Kenneth gave us a description of the man he
saw."
"But it was dark," I said.
"Something about the man was very distinctive. Apart from
that, we found the car he came in. After everyone had gone
home last night there were two cars left in the village street.
One was yours. One was a Zodiac station wagon, and the
man Kenneth had seen here was reported as having been
observed trying to start it, failing to do so, kicking its wheels
in disgust, and walking towards the main road, presumably to
thumb a lift. Upon examining the station wagon we found two
things. One was that the starter motor had jammed and that
was why it would not start. The other was that the number
plates did not coincide with the number written on the licence. We checked the licence. The car belongs to a Mr Leonard Williamson who says a young fellow took it away from
him. He was asked if he knew the young fellow's name and
eventually he said he did. The young fellow was a Mr Frederick Smith. We went to the home of Mr Frederick Smith and
invited him to come down here and help with our inquiries."
"Or in other words," I said smiling, "Leonard Williamson
shopped Fred Smith who is now swearing blue murder in one
of your cells."
The Chief Inspector said primly, "We would like you to come
and see if you know him."
It was Frizzy Hair.
He looked hard, arrogant and unrepentant. The taunting
smile he gave his victims had become a taunting sneer for his
captors, and the way he sprawled on a chair with his legs
spread wide was a statement of defiance.
You could see at once why young Kenneth had been able to
describe him. On his left arm from biceps to knuckles he wore
a large white plaster cast.
He stared boldly at me without recognition.
"Hello, lover boy," I said.
The Chief Inspector looked at me sharply.
"So you do know him."
"Yes. He attacked me at Ascot."
"I never."
"Mrs Kerry Sanders saw you."
He blinked. Remembered. Narrowed his eyes with a snap
and gave me a look that would have done credit to a crocodile.
"You broke my bleeding elbow."
"I never," I said.
"I hear your stable burnt," he said viciously. "Pity you weren't in it."
The Chief Inspector drew me back to his office.
"He's got form as long as your arm," he said cheerfully.
"Well known on his own patch, is Fred Smith."
"Someone's paying him," I said.
"Oh yes. But we've no chance of him telling us who it is.
He's hard as nails. The Fred Smiths of this world never
grass." He sounded as if he admired him for it. "He'll do his
time, but he'll tell us nothing."
Sophie came with me to see Crispin, who was sick and sorry
for himself in the local hospital. His skin was pallid and
sweaty, he coughed with a hand pressed to his chest, and his
eyes showed that the gin level had ebbed as far as maximum
agony. Like an axe chopping his brain, he'd once described it.
The first thing he said when he saw us was, "Give me a
později, nedokázali by zachránit dům."
Usmál se. "Ovšem, oni často napůl zničí to, co zachraňují."
"Dům je celkem v pořádku," poznamenal jsem.
"Výborně. No, to, co viděl mladý Kenneth, až potud nikterak
nedokazuje, že jste celou věc nezařídil sám. Lidé si často
někoho zjednají, aby požár založil v době, kdy sami mají
nezvratné alibi."
Sofie chtěla protestovat, ale když se na ni inspektor
pobaveně podíval, zmlkla.
"Správně, slečno. Tentokrát je to trochu jiné, víme toho víc.
Mladý Kenneth nám toho člověka podrobně popsal."
"Byla přece tma."
"…Ano, ale na tom muži bylo něco nápadného. Kromě toho
jsme našli vůz, kterým přijel. Když se v noci všichni rozešli
domů, zůstaly ve vsi na silnici stát jen dva vozy; jeden z nich
byl váš a ten druhý byl zodiac stejšn. Člověk odpovídající
Kennethovu popisu se ten stejšn pokoušel nastartovat, a když
se mu to nezdařilo, tak prý do vozu vztekle kopal. Pak odešel
pěšky na státní, asi aby chytil stop. Když jsme ten stejšn
prohlíželi, zjistili jsme dvě věci. Zjistili jsme za prvé, že měl
zaseknutý startér a že to proto nechtělo chytit, a za druhé, že
státní poznávací značka neodpovídá číslu uvedenému v
papírech. Podle papírů jsme našli vlastníka vozu, jistého pana
Leonarda Williamsona, který uvedl, že si od něho vůz vypůjčil
nějaký mladík. Když jsme na něho vytrvale naléhali, aby si
vzpomněl na jméno toho mladíka, tak si vzpomněl. Mladík se
jmenuje Frederick Smith. Zašli jsme za ním a vyzvali jsme ho,
aby nám trochu pomohl s vyšetřováním."
Usmál jsem se. "Jinými slovy, Leonard Williams práskl Freda
Smithe, který teď sedí v jedné z vašich cel a kleje jako
pohan."
Vrchní inspektor prohlásil upjatě: "Byli bychom rádi,
kdybyste jel s námi, abyste se podíval, zda toho člověka
znáte."
Byl to Kudrnáč.
Vypadal vztekle, drze a odbojně. Provokující úsměv, kterým
dráždil své oběti, se v zajetí změnil v provokující úšklebek.
Seděl rozvalený na židli, nohy od sebe, a dával všem najevo
svůj vzdor.
Hned jsem pochopil, proč si mohl být mladý Kenneth tak
jistý, že ho správně popíše. Ten člověk měl celou levou paži a
předloktí v sádře.
Drze se na mě díval, jako by mě v životě neviděl.
"Ale nazdar, kamaráde," řekl jsem.
Inspektor se na mě ostře podíval.
"Takže vy ho znáte!"
"Ano, přepadl mě v Ascotu."
"No dovolte…"
"Paní Kerry Sandersová vás také viděla."
Zamžikal. Rozpomenul se. Pak zúžil oči a obdařil mě
pohledem, za který by se nemusela stydět ani kobra.
"Zlomil jste mi loket!" zasyčel.
"No dovolte…"
"Prej vám shořely stáje," řekl pomstychtivě. "Škoda že ste v
nich nebyl."
Inspektor mě zavedl do své kanceláře.
"Má na míle dlouhý rejstřík," řekl vesele. "Ve svém rajónu je
dobře známá firma."
"Někdo ho ale musí platit," namítl jsem.
"To jistě, ale on nám to nepoví, je tvrdý jako kámen.
Takoví, jako je on, nikdy nikoho neshodí," řekl skoro s
obdivem. "Odsedí si svoje, ale nikoho nepráskne."
Sofie se mnou jela navštívit Crispina do místní nemocnice.
Cítil se mizerně a velice se litoval. Byl bledý, zpocený, kašlal a
ruku si tiskl na hrudník. Na očích mu bylo vidět, že mu
hladina džinu v krvi klesla pod snesitelnou mez. Kdysi mi
vyprávěl, jaké to je; jako by mu prý někdo sekerou sekal do
mozku.
Jakmile nás spatřil, ihned řekl: "Sakra, dej mi něčeho napít!
61
bloody drink. They won't give me a bloody drink."
I produced a small bottle of orange juice. He stared at it
balefully.
"You know what I bloody mean."
"Yes," I said. "Vitamin C. Marvellous for hangovers."
I poured the orange juice into a glass and gave it to him. A
nurse watched approvingly froni across the room. Crispin
sniffed it crossly, tasted it, and drank the lot. He lay back
against his pillows and closed the swimmy eyes.
"Bloody orange juice," he said.
He lay for a minute or two as if asleep, but then with his
eyes still shut said, "I hear you saved my bloody life."
"Not exactly."
"Near enough… Don't expect me to be grateful."
"No."
Another long pause. "Come and fetch me tomorrow morning," he said. "About noon, they said."
"All right."
"As for now, you can bugger off."
Sophie walked away with me down the ward with her disgust escaping like steam.
"Why on earth do you put up with him?"
"He's my brother."
"You could kick him out."
"Would you?"
She didn't answer. When it came to the point, one couldn't.
I thought of him lying there in his acute self-made misery, a
lonely, defeated man in a private hell. He'd had girlfriends
once but not any more. There was no one except me between
him and the gutter, and I knew he relied on me as if I'd been
a solid wall.
"Isn't there any cure?" Sophie said.
"Oh yes. One certain cure. The only one."
"What is it?"
"Wanting to be cured."
She looked at me dubiously. "Does that make sense?"
"He would automatically be cured if his urge to be cured was
stronger than his urge to drink."
"But sometimes it is," she said. "You said he sometimes
doesn't drink for weeks."
I shook my head. "He always means to drink again. He just
postpones it, like a child saving its sweets."
We collected my car and drove off towards the ill-smelling
cinders.
"I thought it was a disease," she said.
"An addiction. Like football."
"You've been at the nonsense again."
"Under the influence of football," I said, "you can tear railway carriages apart and stampede people to death."
"More people die of alcohol," she protested.
"I expect you're right."
"You're having me on."
I grinned.
"I thought there was a drug that could cure it," she said.
"You mean antabuse?"
"What's that?"
"Some stuff which makes alcohol taste disgusting. Sure, it
works. But you've got to want to stop drinking in the first
place, otherwise you don't take it."
"Crispin won't?"
I nodded. "You're so right. Crispin won't."
"How about Alcoholics Anonymous?" she asked.
"Same thing," I said. "If you want to stop drinking, they're
marvellous. If you don't, you keep away from them."
"I never thought about it like that."
"Lucky old you."
"Pig."
We went a mile or so in companionable silence.
"All the same," she said, "I've always been told it was an
illness. That you couldn't help it. That one drink sets off a sort
Nechtějí mi tady dát napít."
Vytáhl jsem z kapsy lahvičku pomerančové šťávy. Vztekle se
na ni zadíval.
"Sakra, víš, co myslím."
"Ano, vitamín C, na kocovinu je přímo skvělý."
Nalil jsem šťávu do skleničky a tu jsem mu podal. Z druhého
konce místnosti se na nás pochvalně dívala sestřička. Crispin
si přičichl, ochutnal a pak všechno vypil. Sklesl na polštář a
zavřel uslzené oči.
"Pitomá pomerančová šťáva," řekl.
Minutu dvě vypadal, jako když spí. Pak se zavřenýma očima
řekl: "Prej jsi mi zachránil život."
"Tak docela ne."
"Skoro… nemysli si ovšem, že ti sem vděčnej."
"Ne."
Dlouhá odmlka. "Zejtra dopoledne pro mě přijeď. Prej mě
pustí před polednem."
"Dobře."
"Teď můžeš vypadnout."
Když jsme se Sofií odcházeli, čišel z ní mrazivý nesouhlas.
"Prosím vás, proč to snášíte?"
"Je to můj bratr."
"Já bych s ním vyrazila dveře."
"Myslíte?"
Neodpověděla. Něco jiného je teorie a něco jiného
skutečnost. Myslel jsem na něho, jak tam leží v trýzni, kterou
si sám způsobuje, osamělý, zlomený člověk v soukromém
pekle. Kdysi míval dívky, ale teď už dlouho nemá žádné.
Nemá vůbec nikoho, od úplného bahna ho dělím jenom já a
on si na to zvykl, počítá s tím, musím pro něho být jako
pevná zeď.
"Není možné ho vyléčit?" zeptala se Sofie.
"Ale ano, je to možné, existuje jeden způsob, jeden jediný."
"Jaký?"
"Musí sám chtít."
Pochybovačně se na mne zadívala. "Není to nesmysl?"
"Vyléčili by ho snadno a bez obtíží, kdyby po vyléčení toužil
víc než po pití."
"Někdy přece to tak je, říkal jste, že se někdy nenapije po
celé týdny."
Potřásl jsem hlavou. "To je sice pravda, ale on přitom počítá
s tím, že zase začne, jenom to odkládá, jako když si dítě
schovává cukroví."
Došli jsme k vozu a vraceli se k mému páchnoucímu
spáleništi.
"Myslela jsem, že to je nemoc," řekla.
"Je to návyk, jako třeba fotbal."
"Jako 'už se na to zase koukáš'?"
"Ano, 'pod vlivem fotbalu' dokážou lidé rozmlátit železniční
vagóny a ušlapat své spolubližní k smrti."
"Na alkohol ale umírá víc lidí."
"To jistě."
"Děláte si ze mne legraci."
Ušklíbl jsem se.
"Myslela jsem, že existuje nějaká droga, kterou se to dá
léčit."
"Myslíte lék Antabus?"
"Co je to?"
"To je přípravek, po kterém má alkohol odpornou chuť.
Jistě, to pomáhá, ale jenom tehdy, jestliže postižený skutečně
chce přestat pít; jinak to jednoduše neužívá."
"Crispin by to nebral?"
Přikývl jsem. "Právě, to jste uhádla, Crispin by to nebral."
"A co to 'Anonymní protialkoholické sdružení'?"
"To je totéž. Když někdo skutečně chce přestat s pitím, tak
jsou báječní, když nechce, tak nechce mít nic společného se
Sdružením."
"Vidíte, nikdy mě nenapadlo o tom takhle uvažovat."
"To máte na svůj věk velké štěstí."
"Vy nezdvořáku!"
Asi dva kilometry jsme ujeli v přátelském tichu.
Pak se znovu ozvala: "Stejně, vždycky jsem si myslela, že to
je nemoc, že za to lidé nemohou. Že když se jednou napijí,
62
of chain reaction."
"It isn't the one drink. It's the wanting to drink. Alcoholism
is in the mind."
"And in the legs."
I laughed. "OK, it invades the body. In fact the bodies of
ultra-persistent alcoholics become so adjusted chemically to
the irrigation that a sudden cut-off in the supply can cause
epileptic fits."
"Not… in Crispin?"
"No. Not so bad. But when he says he needs a bloody
drink… he needs it."
Which was why the drink I'd given him had been only half
orange juice and the other half gin.
We stood in the yard for a while with the last of daylight
fading over the cooling embers of the stables.
"What are you thinking?" Sophie said.
"Oh… That I'd like to break Fred's Smith's other elbow. Also
his knees, toes, ankles and neck."
"In that order," she said, nodding.
I laughed, but the inner anger remained. This time the assault had been too much. This had gone beyond a skirmish to
a major act of war. If Pauli Teksa were by any chance right
and Vic or someone besides him were trying to frighten me
off the scene they were having the opposite effect. Far from
persuading me to go along with Vic's schemes they had killed
the tolerance with which I had always regarded them. In my
own way I could be as bloody-minded as frizzy Fred Smith.
Vic was going to wish he had left me alone.
I turned away from the ruins. I would rebuild what had been
lost. Soon, and better, I thought.
"Where are you planning to sleep?" Sophie asked.
I looked at her in the dusk. Smooth silver hair. Calm skyreflecting eyes. Nothing but friendly interest.
Where I was planning to sleep was going to need more welcome than that.
"Could I borrow your sofa?" I said.
A pause.
"It's not long enough," she said.
Another pause. I looked at her and waited.
A smile crept in around her eyes.
"Oh, all right. You gave me your bed… I'll give you mine."
"With you in it?"
"I don't suppose you burnt your bedroom just to get there?"
she asked.
"I wish I could say yes."
"You look smug enough as it is," she said.
We drove sedately to Esher, she in her car, me in mine. We
ate a sedate dinner out of her freezer, and watched a sedate
old movie on her box.
She was also in a way sedate in bed. The inner composure
persisted. She seemed to raise a mental eyebrow in amusement at the antics humans got up to. She was quiet, and
passive. On the other hand she left me in no doubt that I
gave her pleasure; and what I gave, I got.
It was an intense, gentle love-making. A matter of small
movements, not gymnastics. Of exquisite lingering sensations. And done, on her part also, without reservation.
She lay afterwards with her head on my shoulder.
She said, "I can't stay here till morning."
"Why not?"
"Have to be at Heathrow on duty by six o'clock."
"Fine time to say so."
I could feel her smile. "Better than ten minutes ago."
I laughed in my nose. "The off-put of the century."
She rubbed her hand lazily over my chest. "I'll think of this
when I'm up in the tower."
"You'll knit the approaches."
"No." She kissed my skin. "I'm on departures. I tell them
when to take off."
"When?"
vznikne tím řetězová reakce."
"Nejde o to jedno napití, jde o to, že chtějí pít. Alkoholismus
je v mozku."
"Taky v nohách."
Dal jsem se do smíchu. "Dobře, alkohol ovládne tělo. U
některých obzvlášť vytrvalých alkoholiků si organismus tak
zvykne na trvalý přísun alkoholu, že když jim ho odepřete,
dostanou abstinenční příznaky, mohou dokonce mít
epileptické křeče."
"Crispin také?"
"Ne, tak zlé to ještě není. Ale když řekne, že se sakra
potřebuje napít, tak se sakra potřebuje napít."
Proto jsem mu také tu pomerančovou šťávu do poloviny dolil
džinem.
Stáli jsme v soumraku na dvoře u zvolna vychládajících
trosek vyhořelých stájí.
"O čem přemýšlíte?" zeptala se Sofie.
"Tak… že bych rád zlomil Fredovi Smithovi ještě také druhý
loket a kolena, prsty, kotníky a vaz."
"V tomhle pořadí," přikývla.
Dal jsem se do smíchu, ale vztek mě nepřešel. Tentokrát to
přehnali, to překročilo všechny meze, to už byla otevřená
válka. Pokud má Pauli Teksa pravdu, pokud se Vick nebo
někdo jiný snaží o to, aby mě zastrašil, tak docílil pravý opak.
Nejenže mě nepřiměje k tomu, abych se přidal k Vickově
partě, ale zničil ve mně poslední nitku shovívavosti, kterou
jsem k těm lidem pociťoval. Dokázal jsem svým způsobem
být stejně tvrdý a cílevědomý, jako kudrnatý pan Fred Smith.
Vick ještě bude litovat, že mě nenechal na pokoji.
Odvrátil jsem se od spáleniště. To, co jsem ztratil, mohu
znovu postavit. Mohu to postavit brzy a líp.
"Kde chcete spát?" zeptala se Sofie.
Zadíval jsem se na ni v tom šeru. Stříbrné hladké vlasy,
klidné oči, ve kterých se zrcadlilo nebe.
Projevovala jen přátelskou účast. Věděl jsem dobře, kde
bych chtěl spát, ale k tomu jsem přece jen potřeboval trochu
povzbuzení.
"Nepůjčila byste mi svou pohovku?" zeptal jsem se.
"Ta je příliš krátká."
Ticho. Díval jsem se na ni. Vyčkával jsem.
Oči se jí začínaly smát.
"No dobře, co se dá dělat. Taky jste mi půjčil postel… půjčím
vám tedy postel."
"Budete v ní?"
"Doufám, že jste si nevypálil ložnici jen proto, abyste se
dostal do mé?"
"Nebylo by to špatné, kdybych mohl říct ano."
"Stejně se tváříte spokojeně," řekla.
Důstojně jsme dojeli do Esheru. Ona jela svým vozem, já
také svým. Pak jsme spolu důstojně pojedli večeři, kterou
zase vytáhla z mrazicího pultu. Stejně důstojně jsme se pak
dívali na nějaký starý film v televizi.
V posteli se také chovala důstojně. Stále z ní vyzařoval
vnitřní klid a vyrovnanost. Jako by v ní ty směšné lidské
prostocviky budily pobavení. Chovala se klidně, skoro
pasivně. Nakonec však nebylo pochyb o tom, že z našeho
milování má také potěšení. Nezůstala mi nic dlužna.
To milování bylo mírné a něžné, samá drobná pohlazení,
žádný tělocvik. Bylo to hezké, rozechvívající, a jak jsem řekl,
nezůstala mi nic dlužna.
Potom mi položila hlavu na rameno.
"Nemůžu tady zůstat až do rána," řekla.
"Jak to?"
"Mám od šesti službu v Heathrow."
"Zvolila jsi skvělý okamžik na to, abys mi to řekla."
Usmála se. "Měla jsem ti to snad říct před deseti minutami?"
Vyprskl jsem. "Ne, to by nebývalo to pravé."
Líně si otírala ruku o můj bok. "Na tuhle chvíli si vzpomenu,
až budu na věži."
"A potom popleteš všechna přistání."
"Ne." Políbila mě na rameno. "Já jsem přes odlety. Říkám
jim, kdy mají startovat."
"Kdy?"
63
"And where. But not what."
I smiled. Shut my eyes in the warm dark.
"You don't take your strap off even for love-making," she
said, running her fingers along inside the soft crepe bandage I
slept in.
"Especially," I said. "Very high-risk activity for dislocating
shoulders."
"You speak from experience?"
"You might say so."
"Serve you right."
We slid slowly, contentedly, to sleep.
CHAPTER ELEVEN
At Ascot Sales on Wednesday Vic and his pals closed their
ranks when they saw me coming, and moved in my direction
in a body.
I met them halfway. Like something out of High Soon, I
thought frivolously. All we lacked were the Sheriffs badge and
the guns.
"I warned you," Vic said.
They all stared at me. I looked at them one by one. Vic all
open aggression, the rest in various shades from satisfied
spite to a trace of uneasiness.
"People who play with fire get burnt," I said.
Vic said, "We didn't do it."
"Quite right. Fred Smith did. And he's not telling who paid
him. But you and I know, don't we Vic?"
He looked extraordinarily, startled. "You know?" he exclaimed. "You couldn't." He considered it and shook his head.
"You don't."
"But you know," I said slowly. "And if it isn't you… who is
it?"
Vic gave a fair imitation of a clam.
"You just do as we tell you and nothing else will happen," he
said.
"You've got your psychology all wrong," I said. "You bash
me, I'll bash back."
Jiminy Bell said to Vic, "I told you so."
Vic gave him a reptilian glance. Jiminy was a great one for
losing friends and not influencing people.
Ronnie North stood on one side of their battalion commander and the carrot-headed Fynedale on the other. Neither
of them looked either impressed or worried about my vaguely
stated intentions.
"How about a truce?" I suggested. "You leave me entirely
alone, and I'll leave you."
Six upper lips curled in unison.
"You can't do a damn thing," Vic said.
I bought four horses for various clients uninfected by Vic,
and went home. Crispin, morosely sober, had spent the day
watching a demolition gang shift the burnt rubble of the stables into lorries. The stale smell persisted, and the air was full
of dust and fine ash, but the hard concrete foundations had
been cleared and cleaned in some places and looked like the
first outlines of the future.
He was sitting in the office drinking fizzy lemonade in front
of a television programme for children. Two days had seen
rapid action by the electricity people, who had insulated all
burnt-through wires and restored the current, and by the Post
Office, who had reconnected me with the outer world. With
help from the village I had cleaned up the office and the
kitchen and borrowed dry beds, and even if the house was
partly roofed by tarpaulin and as sodden as an Irish bog, it
was still where I lived.
"About twenty people telephoned," Crispin said. "I've had a
bloody awful day answering the damn thing."
"Did you take messages?"
"Couldn't be bothered. Told them to ring again this evening."
"Have you eaten anything?"
"Someone brought you an apple pie from the village," he
"Ano, kdy a kde, ne jak."
Usmál jsem se a zavřel oči v teplé tmě.
"Ty si nesundáváš ten postroj ani v posteli" zeptala se a
přejížděla prsty po měkkém popruhu, ve kterém jsem spal.
"Milování je pro vypadávající ramena obzvlášť nebezpečné."
"Mluvíš ze zkušeností?"
"Dalo by se tak říct, že ano."
"Dobře ti tak."
Zvolna, spokojeně jsme vepluli do spánku.
11
Ve středu na dražbě v Ascotu se Vick a jeho kumpáni
okamžitě semkli do formace, jakmile mě uviděli, a vykročili
proti mně jako jeden muž.
Šel jsem jim vstříc. Lehkomyslně jsem si připadal jako ve
scéně z filmu V pravé poledne; chyběla mi jen šerifská hvězda
a pistole.
"Já vás varoval," řekl Vick.
Všichni se na mě upřeně dívali. Prohlédl jsem si je jednoho
po druhém. Vick se tvářil drze a útočně, ostatní dávali najevo
větší či menší škodolibé zadostiučinění, někteří byli trochu
nejistí.
"Když si někdo hraje s ohněm, může se spálit," poznamenal
jsem.
"To jsme neudělali my," ozval se Vick.
"Jistě, udělal to Fred Smith, a ten nikomu nepoví, kdo mu za
to zaplatil. Ale vy a já, my to víme, Vicku, že?"
Velice se polekal. "Vy to víte?" vykřikl. "Ne, to nemůžete
vědět." Chvíli o tom uvažoval a pak rozhodně zavrtěl hlavou.
"To nevíte."
"Ale vy ano,"' řekl jsem pomalu. "A když jste to nebyl vy …
tak kdo tedy?"
Vick okamžitě zamrzl.
"Koukejte dělat, co vám řekneme, a nic dalšího se vám už
nepřihodí," řekl pak.
"Nejste moc dobrý psycholog; když se po mně oženete,
oženu se taky."
Jimmy Bell se obrátil k Vickovi. "Já vám to říkal."
Vick se na něho opovržlivě zadíval. Jimmy měl vzácné
nadání ztrácet přátele a nevycházet s lidmi.
Po jednom boku velitele tlupy stál Ronnie North, po druhém
zrzavý Fynedale. Ani jednoho ani druhého z nich nevyvedly
moje mlhavé vyhrůžky z klidu, ani to s nimi nehnulo.
"A co takhle příměří?" navrhoval jsem. "Vy nechte na pokoji
mě a já nechám na pokoji vás."
Šest pohrdavých úšklebků.
"Nezmůžete se stejně na nic," řekl Vick.
Koupil jsem celkem čtyři koně pro čtyři různé klienty, aniž
jsem přitom měl co dělat s Vickem. Pak jsem jel domů.
Crispin, mrzutý a střízlivý, strávil celý den tím, že se díval, jak
demoliční parta nakládá na nákladní vozy ohořelý rum, který
zbyl z mých stájí. Čpavý zápach ještě všude přetrvával a ve
vzduchu zůstalo plno prachu a jemného popela. Betonové
základy budovy však už bylo vidět, místy i očištěné a věštily
přece jen nějakou budoucnost.
Crispin seděl v kanceláři, pil žlutou limonádu s bublinkami a
díval se na televizní pořad pro děti. V posledních dvou dnech
podali veliký výkon elektrikáři, kteří odizolovali všechny
propálené kabely a vrátili celému domu proud. Osvědčily se i
spoje, protože nás zase prostřednictvím telefonu spojily se
světem. S pomocí lidí z vesnice jsem jakžtakž uklidil kancelář
a kuchyň, vypůjčil si suché postele, takže i když byl dům
mokrý jako irská bažina a na střeše měl místy jen dehtovaný
papír, přece jen jsem v něm mohl žít.
"Volalo asi dvacet lidí," hlásil Crispin. "Celej den jsem měl
otrávenej tím, že jsem ten ďáblův přístroj musel obsluhovat."
"Napsal jsi mi nějaké vzkazy?"
"To se mi nechtělo, řekl jsem těm lidem, ať si zavolají ještě
večer."
"Jedl jsi něco?"
"Jo, někdo ti přinesl z vesnice jablkovej koláč, tak jsem ho
64
said. "I ate that."
I sat down at the desk to make a start on the ever-present
paperwork.
"Get me some lemonade?" I asked.
"Get it yourself."
I didn't, and presently with an ostentatious sigh he went
out to the kitchen and fetched some. The thin, synthetic fizz
at least took away the taste of brick dust and cinders, though
as usual I wished someone would invent a soft drink with a
flavour of dry white wine. A great pity all soft drinks were
sweet.
During the evening apart from answering the post- poned
inquiries and finalizing various sales I made three more personal calls.
One was to the breeder of the Transporter colt which Vic
had bought for thirty thousand and let go to Wilton Younge
for seventy-five.
One was to Nicol Brevett. And one to Wilton Young himself.
As a result of these the breeder met Nicol the next day in
Gloucester, and on the Friday morning I drove them both to
see the mail order tycoon in Yorkshire.
The row between Wilton Young and his carrot-headed agent
at Doncaster races that Saturday could be heard from Glasgow to The Wash. Along with everyone else I listened avidly
and with more than general satisfaction.
Wilton Young had not wanted to believe he had been made
a fool of. What man would? I was wrong, he said. His agent
Fynedale would never conspire with Vic Vincent to drive the
price of a colt up by thousands so that he, Wilton Young,
would shell out, while they, the manipulators, split the lolly
between them.
I hadn't said much at the interview. I'd left it all to the
breeder. The furious indignation he'd been exploding with at
Newmarket had deepened into a bitter consuming resentment, and he had pounced like a starving cat on the opportunity of doing Vic a lot of no good.
Nicol himself had been astounded and angry on his father's
behalf and had sat next to me all the way to Yorkshire saying
he couldn't believe it at regular intervals. I was sure Nicol's
surprise was genuine but I privately doubted whether Constantine's would be. Nicol's father was quite subtle enough to
make Wilton Young pay and pay and pay for the privilege of
outbidding a Brevett. That was, of course, if his pride would
allow so private a victory, and on that point I was in a fog.
Wilton Young and Fynedale stood on the grass in front of the
weighing-room shouting at each other as if oblivious of the
fascinated audience of five thousand. Wilton Young attacked
like a tough little terrier and Fynedale's temper burnt as flaming bright as his hair. One or two stewards hovered on the
perimeter looking nervous about the outcome and the jockeys
on their way out to the first race went past with smiles like
water-melon slices.
"… bare-faced bloody fraud," Wilton Young was shouting,
the Yorkshire accent thick and blunt. "I tell thee straight, no
one makes a bloody monkey out of me and gets away with it.
You don't buy no more horses for me, I tell thee straight. And
I want back from you every penny you've swindled out of me
these past two years."
"You've no bloody chance," scoffed Fynedale, driving nails
into his own coffin with the recklessness of all hotheads. "You
paid a fair price for those horses and if you don't like it you
can bloody lump it."
"A fair price to you and that damned Vic Vincent is every
penny you can screw out of people who trust you. All right,
I've been a right bloody fool, but that's all finished, I tell you
straight." He stabbed the air with his forefinger, emphasizing
every angry word. "I'll sue you for that money, see if I don't."
"Don't bother. Tha'll not win."
"Enough mud'll stick on you to save any other mugs wasting
snědl."
Sedl jsem za psací stůl a pustil se do nekonečného
papírování.
"Nepřinesl bys mi limonádu?" zeptal jsem se.
"Dojdi si pro ni sám."
Nešel jsem. Za chvíli s trpitelským povzdechem vstal, došel
mi pro ni do kuchyně a přinesl mi skleničku. Syntetické
bublinky sice trochu spláchly chuť po prachu z cihel a po
sazích, ale znovu, jako už mnohokrát, jsem zatoužil po tom,
aby někdo vynalezl nealkoholický nápoj, který by chutnal jako
suché bílé víno. Škoda že všechno pití bez lihu je sladké.
Během večera jsem vyřídil řadu telefonických hovorů s
lidmi, kteří volali již odpoledne, a kromě toho jsem také
vyřídil tři důležité soukromé hovory.
Nejdřív jsem zavolal tomu chovateli, od kterého Vick koupil
hříbě po Transportérovi za třicet tisíc a pak ho prodal
Wiltonovi Youngovi za sedmdesát pět.
Pak jsem zavolal Nicola Brevetta a nakonec samotného
Wiltona Younga.
Výsledek všeho toho telefonování byl ten, že se Nicol sešel s
chovatelem hned následující den a v pátek jsem s oběma
odjel navštívit magnáta poštovní zásilkové služby do
Yorkshiru.
Hádka mezi Wiltonem Youngem a jeho zrzavým nákupčím
při sobotních dostizích v Doncasteru musela být slyšet až přes
kanál. Okolní diváci lačně poslouchali a já s nimi; jenže mě
naplňovalo ještě zvláštní osobní uspokojení.
Wilton Young nejdříve nechtěl uvěřit, že se nechal napálit.
To se ostatně nelíbí nikomu. Prý se určitě pletu, jeho nákupčí
Fynedale by se nikdy s Vickem Vincentem nespolčil, určitě by
s ním nevyšrouboval cenu toho hříběte o tisíce, které by musil
vysolit on, Wilton Young, aby se ti dva chytráci o ty prachy
mohli rozdělit.
Já toho mnoho nenamluvil, nechal jsem hovořit chovatele.
Vztek, který s ním cloumal v Newmarketu, se mezitím
prohloubil do černého hněvu. Lačně, jako vyhladovělá kočka,
se vrhl na příležitost Vickovi osladit život.
Nicol byl pohoršený a rozzlobený na svého otce a celou
cestu až do Yorkshiru seděl vedle mne a opakoval v
pravidelných intervalech, že tomu nemůže uvěřit. Byl jsem
naprosto přesvědčený o tom, že Nicolovo rozhořčení je
upřímné, ale v duchu jsem si myslel, že celá ta záležitost by
Constantina asi moc nepřekvapila. Nicolův otec byl do té míry
rafinovaný, že by dokázal zařídit věci tak, aby Wilton Young
musel draze platit za to, chtělli v dražbě vyhrát nad
Brevettem. Neměl jsem ovšem tušení, zda není příliš pyšný,
zda by se z tak tajného vítězství uměl vůbec radovat.
Wilton Young a Fynedale stáli na trávníku před vážnicí,
křičeli jeden na druhého a vůbec nevnímali, že je s velikým
zájmem poslouchá tak asi pět tisíc lidí. Wilton Young útočil
jako malý vzteklý teriér a Fynedalův temperament planul rudě
jako jeho vlasy. Poblíž neklidně postávali dva dostihoví
funkcionáři, čekali, jak to dopadne. Jezdci, kteří se chystali k
prvnímu dostihu, procházeli kolem, na tvářích široké
pobavené úsměvy.
"…sprostej, vobyčejnej podvod," křičel Wilton Young a jeho
yorkshirský hlas duněl jako hrom. "To ti povídám, ze mě vola
dělat nebudeš, to si pamatuj, to se nikomu nevyplatí! A taky
si zapiš, že pro mě už taky nebudeš žádný koně nakupovat. A
taky vysolíš všechny prachy, každej pětník, vo kterej si mě za
ty dva roky vobral."
"S tim se můžete jít vycpat," ječel Fynedale a slepě,
nerozvážně si tak zatloukal hřebíky do vlastní rakve, jak už to
vzteklí lidé umějí. "Ste za ty koně zaplatil řádnou cenu, a když
se vám to nelíbí, tak můžete jít do háje."
"Pro vás a toho zatracenýho Vicka Vincenta je řádná cena
taková, že při ní vydřete z člověka, kterej vám jak blbec věří,
co můžete nejvíc. Byl sem vůl, ale s tim je konec, to vám
povídám." Při každém slově píchal rozzuřeně ukazováčkem do
vzduchu. "Já vás stejně vo ty prachy budu žalovat, to se
nebojte!"
"To se ani nenamáhejte, to nevyhrajete!"
"To je fuk, na vás ale uvízne tolik špíny, že už se žádnej
65
their brass. I tell thee straight, mister, by the time I've finished every single person in this country is going to know
they pay through the bloody nose for every horse you buy
them."
"I'll bloody sue you for libel," Fynedale yelled.
"And it'll be bloody worth it."
"I'll take you for millions," Fynedale screamed, almost jumping up and down with fury.
"You do already."
The row hotted up in noise level and degenerated to straight
abuse, and when the race began the unprintable insults rose
in volume above the commentary. Along with many others I
was chuckling so much I couldn't hold my race-glasses still
enough to watch the distant runners. Nicol, standing beside
me, had tears running down his cheeks.
"Oh my God," he said, gasping for breath. "What is a fatarsed hyena-faced blood-sucking son of a sodding bitch?"
"A mongrel," I said.
"Oh don't. It hurts." He pressed a hand to his heaving j ribs.
"It's too much."
Even after the main row was over little eddies of it persisted
all afternoon, both Wilton Young and Fyne dale separately
being anxious to air their grievanc loudly to all who would
listen. Wilton Young's forefinger stabbed the air as if he were
poking holes in it and Fynedale's voice took on a defensive
whine. I kept away from them for most of the time but before
the end they both came looking for me.
Wilton Young said, "Like a bloody piece of quick-silver, you
are. I keep seeing you in the distance and then when I go
that way you've disappeared."
"Sorry," I said.
"You were right and I was wrong. There you are then." He
made a large gesture of magnanimity, letting me know how
generous he thought himself to be making such an admission.
"The little tyke was swind-ling me. Like you said. All legal like,
mind. I've been told this afternoon I won't have a chance of
getting anything back."
"No." I said.
"Out your losses, that's what I always say. Any line in my
mail order business that's not pulling its weight, I scrap it.
Same with employees, see?"
"Isee."
"You don't approve. I can see it in your face. You're soft lad,
you'll never get anywhere."
"Depends where you want to go," I said.
He stared, then laughed. "Right, then. You go next week
and buy me a horse. Any horse you think is good. Then we'll
see."
"Good for what?"
"A fair return for outlay."
"In cash terms?"
"Naturally in cash terms. What else is there?"
If he didn't know, I couldn't tell him.
"I wasn't born in Yorkshire," I said.
"What the hell has that got to do with it?"
"You only employ Yorkshiremen."
"And look where it bloody got me. No, lad, you buy me a
good horse and I'll overlook you being born in the wrong
place."
Nicol drifted near and Wilton Young gave him a stare suitable for the son of his dearest enemy, even if the two of them
had the common bond of victims.
"Another thing you can do for me," Wilton Young said to me,
stabbing the inoffensive air. "Find me a way of taking that
effing Fynedale for every penny he screwed out of me. I tell
thee straight, I'll not rest till I'm satisfied."
I hesitated, but I'd already gone a long way down the road.
I said slowly, "I do know…"
He seized on it. "What? What do you know?"
jinej vůl nenachytá a nebude do vás prachy sázet. Koukej,
něco ti povím, než s tebou skoncuju, bude každej vobčan v
týhle zemi vědět, že na tobě každej prodělá kalhoty, když tě
nechá, abys mu kupoval koně."
"Budu tě žalovat pro urážku na cti," ječel Fynedale.
"Posluž si, mně se to vyplatí."
"To tě bude stát milión," vřískal Fynedale a nadskakoval
nepříčetným vztekem.
"Tolik už jsi mě stejně stál."
Hádka byla čím dál tím hlučnější a výběr slov čím dál tím
nevybíravější, až se to zvrhlo v samé sprosté nadávky. Když
zahájili první dostih, ani amplióny nedokázaly s halasným
komentářem přehlušit jadrná, nereprodukovatelná slova,
kterými se ti dva častovali. Stěží jsem dokázal udržet v ruce
dalekohled, abych mohl sledovat průběh dostihu na protilehlé
straně dráhy, jak jsem se otřásal smíchy, ale to se dělo i
mnoha jiným divákům. Nicolovi, který stál vedle mne, tekly
smíchy slzy po tvářích.
"Ach, panebože," lapal po dechu. "Prosím tě; můžeš mi říct,
co je 'prdelatá krvelačná hyena z čubky zrozená'?"
"Pes bez rodokmenu."
"Ach, mně se něco stane, já už to nevydržím." Držel se
rukama za břicho.
Když se pak během odpoledne hlavní hádka uklidnila,
zůstávala po ní ještě malá místní ohniska, protože jak Wilton
Young, tak Fynedale prahli po tom, aby se mohli svěřit se
svými křivdami každému; kdo byl ochoten je vyslechnout.
Wiltonův ukazovák píchal do vzduchu, jako by do něho chtěl
nadělat díry, a Fynedatův hlas začínal mít plačtivý tón. Pokud
jsem mohl, snažil jsem se jim vyhnout.
Nakonec však oba přišli za mnou. Nejdříve přišel Wilton
Young. "Sakra, vy ste jako rtuť, vždycky vás někde vidím, ale
než tam doběhnu, tak ste pryč."
"To se nezlobte."
"Koukejte, pravdu ste měl vy, ne já, tak je to." Velkoryse
máchl rukou, chtěl, abych ocenil, že to uznal. "Ten smrad
mrňavej mě podváděl, zrovna tak, jak ste to povídal. Ale
přitom je to úplně v mezích zákona, fakt. Už sem se poradil,
prej nemám vůbec vyhlídku, že bych z něho něco dostal
zpátky."
"To nemáte."
"No, co je pryč, je pryč, to já vždycky říkám. Když mně
nějaká vodbočka v podnikání nenese, tak ji vodseknu. A s
koněm to tak taky dělám, a se zaměstnancema taky. Jasný?"
"Ano."
"Vidím, že se vám to moc nezdá, vidím to na vás. Vy jste
moc velká měkkota, s tím ale daleko nedojdete."
"Přijde na to, kam člověk chce jít," poznamenal jsem.
Koukal na mě a dal se do smíchu. "No dobře, tak se
podívejte, příští tejden pojedete na dražbu a koupíte mi koně.
Vyberte podle svýho nějakýho dobrýho."
"K čemu má být dobrý?"
"No, aby se vyplatil."
"Myslíte finančně?"
"Jak jinak?"
Těžko mu co vysvětlovat, když to sám neví.
"Ale já se nenarodil v Yorkshiru," řekl jsem.
"Co to s tím má sakra společnýho?"
"Zaměstnáváte jen lidi z Yorkshiru," řekl jsem.
"Jo, a podívejte se, kam sem to s nima dotáhl. Kdepak.
Koukejte, vy mi kupte dobrýho koně a já přimhouřím voko
nad tím, že ste se narodil na nesprávným místě."
O kousek dál postával Nicol a Wilton Young ho obdařil
pohledem, který si schovával jen pro syny svých
nejvzácnějších nepřátel, i když ho s příslušným nepřítelem
toho času spojovalo to, že byli oba podvedeni.
"Eště byste pro mě mohl něco udělat," Wilton Young bodal
prstem do nevinného vzduchu. "Zjistěte, jak toho proklatýho
Fynedala připravit vo prachy, vo který mě vobral. Říkám vám
na rovinu, že nebudu mít pokoj, dokud se mi to nepovede."
Chvíli jsem váhal. Ale co, zašel jsem už tak jako tak dost
daleko, nemá smysl teď couvat. Řekl jsem pomalu: "Copak o
to, možná že bych věděl…"
"Co byste věděl?" rychle mi skočil do řeči.
66
"Well…" I said. "You remember those three horses you sent
out to race in South Africa?"
"Damned waste of good money. They had useful form here,
but they never did any good in Durban. The climate was all
wrong. And of course they couldn't come back because of the
quarantine laws."
"One died soon after it arrived in South Africa," I said. "And
the other two never saw a racecourse."
He was surprised. "How the hell do you know?"
"They went by sea," I said.
"They didn't then," he interrupted positively. "They went by
air. Had a bad flight, by all accounts."
"They went by sea," I said. "I sent two horses out there,
and they went on the same boat. I sent a groom with mine,
and quantities of food. Your three travelled alone for three
weeks with no one to look after them. They were shipped with
a total of half a ton of hay, and not even good hay at that. No
oats, bran, or horse cubes. Just a starvation ration of poor
hay, and no one to see that they even got that. The man I
sent looked after them as best he could and gave them
enough of my food to keep them alive, but when they
reached Durban they were in such a poor state that they were
almost not allowed into the country."
He listened in disbelief. "I sent them by air," he repeated.
"You thought you did. I read in the Sporting Life that they'd
flown out to Durban. But when my man came back, he told
me what had really happened."
"But I paid for air… I paid more than four thousand quid."
"And who did you pay?"
"By God." He looked murderous. "I'll screw him to the wall, I
tell thee straight."
"Get a lawyer to do it," I said. "I'll tell him which it was, and
give him the name and address of the groom I sent."
"By God, I will," he said. He turned on his heel and hurried
off as if going to do it there and then.
Nicol said, "When you start a fire you do it properly."
"They shouldn't have burnt my stable."
"No," he said. "That was a bad mistake."
Fynedale's anger was in a different category altogether. He
caught me fiercely by the arm outside the weighing-room and
his face made me determine to stay in well-lit, populated
places.
"I'll kill you," he said.
"You could have had a truce," I said.
"Vic will kill you."
It sounded ridiculous. Fynedale might do at a pinch, but Vic
wasn't the killing sort.
"Don't be silly," I said. "You two can't even light your own
fires. And Fred Smith won't kill me for you, he's in clink."
"Someone else will."
"Jiminy Bell?" I suggested. "Ronnie North? You're all good at
using threats but you need a Fred Smith to carry them out.
And Fred Smiths don't grow on trees."
"We keep telling you," he said fiercely. "We didn't pay Fred
Smith. We didn't tell him to burn your yard. We didn't."
"Who did?"
"Vic did. No… Vic didn't."
"Sort it out."
"Vic reported that you wouldn't play ball. He said you
needed a bloody good lesson."
"Reported to who?"
"How do I know?"
"You ought to find out. Look where he's got you. Out of a
cushy job with Wilton Young and into a nasty prosecution for
fraud. You're a bloody fool to let someone you don't know get
you into such a mess."
"You got me into the mess," he yelled.
"You bash me, I bash back."
"No… pamatujete se, jak jste posílal tři koně na dostihy do
Jižní Afriky?"
"Jo, to sem vyhodil peníze do vzduchu. Tady měli ty koně
docela slušný výsledky, ale v Durbanu nestáli za nic, asi jim
nesvědčilo podnebí. Zpátky se samozřejmě vrátit nemohli,
kvůli karanténě."
"Jeden z koní hned po příjezdu do Jižní Afriky zašel a ti druzí
dva se nedostali na žádné závodiště."
To ho překvapilo. "Jak to sakra víte?"
"Ti koně tam jeli lodí."
"Ale kdeže," řekl s určitostí. "Letěli, ale prej neměli dobrej
let, aspoň podle toho, co sem slyšel."
"Jeli po lodi. Posílal jsem tam tehdy taky dva koně a ti jeli
stejnou lodí. Já s nimi poslal taky stájníka, aby se o ně staral,
a spoustu krmení. Vaši koně jeli sami a měli s sebou jen
necelou polovinu tuny sena, a to ještě mizerného, neměli ani
oves, ani otruby, nic, jen to mizerné seno, a toho tak málo,
že by se při něm sotva udrželi naživu. Nikdo ostatně neměl na
starosti, aby vůbec nějaké krmení dostali. Člověk, který jel s
mými koňmi, se o ty vaše staral, jak mohl, a přidával jim
krmení z mého, aby nezašli, ale stejně, když přijeli do
Durbanu, byli v tak mizerném stavu, že je málem odmítli
pustit na břeh."
Poslouchal a žasl. "Ale já je poslal letadlem," opakoval.
"Myslel jste, že je posíláte letadlem. Četl jsem tehdy ve
Sportovním životě, že vaše koně do Durbanu letí, ale pak
jsem se dozvěděl od svého stájníka, když se vrátil domů, jak
to bylo doopravdy."
"Já jsem ale zaplatil za leteckou přepravu… musel sem
vysolit víc jak čtyři tisíce liber!"
"Komu jste to platil?"
"Páni!" zatvářil se vražedně. "Já toho chlapa rozčtvrtím."
"Svěřte to raději právníkovi, řeknu mu, kterou lodí koně jeli
a jak se jmenuje a kde bydlí ten můj stájník."
"To udělám," prohlásil, otočil se na podpatku a vyrazil tak
rychle, jako by chtěl celou akci zahájit ihned.
"Když vy se rozhodnete rozpoutat požár, tak to děláte
důkladně," poznamenal Nicol.
"Neměli mi zapalovat stáje."
"Ne, to neměli, to udělali velikou chybu."
Fynedalův hněv byl zcela jiný. Chytil mě zuřivě za ruku před
vážnicí. Když jsem viděl, jak se tváří, rozhodl jsem se, že se v
nejbližší budoucnosti raději vyhnu osamělým a špatně
osvětleným prostorám.
"Zabiju tě," řekl.
"Měl jste možnost uzavřít příměří," namítl jsem.
"Vick tě zabije."
To bylo směšné. Fynedale by možná byl schopen zabít ze
vzteku, ale Vick ne, neměl na to povahu.
"Nebuďte komický, vždyť ani jeden, ani druhý nedokážete
sami ani založit požár, musíte si na to zjednat. Fred Smith
sedí, ten mě teď zabít nemůže."
"Tak to udělá jinej."
"Jimmy Bell? Nebo Ronnie North? Všichni umíte tak
nanejvýš vyhrožovat, ale pak potřebujete nějakého Freda
Smithe, aby ty výhrůžky uskutečnil. A Fredové Smithové na
stromech nerostou."
"Už jsme vám řekli, že my jsme Freda Smithe nezjednali a
vaše stáje jsme taky nedali podpálit. My ne."
"Tak kdo tedy?"
"To Vick… ba ne, Vick ne."
"Tak jak?"
"Vick jen ohlásil, že s náma nechcete táhnout. Řekl, že
potřebu jete dostat přes čumák."
"Komu to ohlásil?"
"Copak já vím?"
"Měl byste to vědět. Podívejte se, do jaké situace jste se
dostal. Přišel jste o výnosné místo u Wiltona Younga a ještě
jste si vysloužil stíhání pro podvod. Byl jste pěkně hloupý,
když jste dopustil, aby vás někdo, koho ještě ke všemu vůbec
neznáte, zahnal do takové zatracené situace."
"Vy jste mě dostal do tý situace!" zakřičel.
"Vy jste se ohnali po mně, tak já zase po vás."
67
The message at last got through, and the result on him was
the same as it had been on me. Aggression created counteraggression. The way full-scale wars started. He expressed no
sorrow. Made no apologies. No offer of amends. Instead he
said again and with increased intention, "I'll kill you."
Nicol said, "What are you going to do next?"
"Pork pie and a bottle of Coke."
"No, you ass. I mean… about Vic"
"Stoke up his kitchen fire."
Nicol looked mystified. I said. "He told me once if I didn't
like the heat…"
"To stay out of the kitchen."
"Right."
The cold, dank winter afternoon seeped under my anorak
and my feet were freezing. Nicol's face looked pale blue. A
little kitchen heat would have come as no harm.
"How?"
"Not sure yet."
It had been comparatively easy to break up the entente between Wilton Young and Fynedale, for the two hot-headed
Yorkshire tempers had needed only a small detonation to set
them off. Detaching Con-stantine from Vic might take longer.
Constantine was not as bluntly honest as Wilton Young, and
in his case face-saving might have priority.
"There's also someone else," I said.
"Who?"
"Don't know. Someone helping Vic. Someone who engaged
Fred Smith to do the dirty work. I don't know who… but I
won't stop until I find out."
Nicol looked at me speculatively. "If he could see the look
on your face he'd be busy covering his tracks."
The trouble was, his tracks were far too well covered already. To find him, I'd have to persuade him to make fresh
ones. We went into the snack bar for the warmth as much as
the food and watched the fifth race on closed-circuit television.
Nicol said, "Do you know of any other fiddles Vic and Fynedale have got up to?"
I smiled. "One or two."
"What?"
"Well… there's the insurance premium fiddle."
"What's that?"
"I shouldn't be telling you."
"Things have changed. You don't owe them a scrap of loyalty any more."
I wryly agreed. "Well… Say you sell a horse to an overseas
customer. You tell him you can arrange insurance for the
journey if he sends the premiums. So he sends the premiums, and you pocket them."
"Just like that?"
"Just like that."
"But what happens if the horse dies on the way? Surely you
have to pay up out of your own money?"
I shook my head. "You say you were very sorry you couldn't
arrange the insurance in time, and you send the premiums
back."
"By God."
"By the time you've finished you should be more clued up
than your father," I said with amusement.
"I should damn well hope so. Vic's been taking him for one
almighty ride."
"Caveat emptor," I said.
"What does that mean?"
"Buyer beware."
"I know one buyer who'll beware for the rest of his life. and
that's me."
The next week at the Newmarket Mixed Sales I bought a
two-year-old colt for Wilton Young. He was there himself.
"Why that one?" he demanded.
"I've looked him up. He's run in three races and never been
nearer than ninth."
"He'll win next year as a three-year-old."
"How do you know?"
Viděl jsem, že mu to konečně došlo, ale že to na něho mělo
podobný účinek jako předtím na mě. Agrese plodí agresi. Tak
začínají války. Neomluvil se, nesliboval, že vše napraví,
naopak, ještě s větší vášní a opravdovostí opakoval: "Zabiju
tě."
"Co teď chceš podnikat?" zeptal se Nicol.
"Jdu na pečenou sekanou a flašku kokakoly."
"Ale jdi, ty máku, co chceš dělat, pokud jde o Vicka?"
"Trochu mu přiložím na oheň."
Nicol se zatvářil nechápavě. "Řekl mi jednou, že když
nemám rád horko…"
"Máš jít od ohně."
"Správně."
To zimní odpoledne mi chladný vzduch zalézal pod větrovku
a mrzly mi nohy. Nicol byl úplně promodralý v obličeji. Trochu
tepla u ohně by nám oběma nebylo uškodilo.
"Jak to chceš udělat?"
"To ještě nevím."
Pokazit dobré vztahy mezi Wiltonem Youngem a Fynedalem
se nezdálo tak těžké, oba byli horkokrevní mužové z
Yorkshiru a stačila malá zápalná nálož, aby vybuchli. Navodit
rozkol mezi Constantinem a Vickem bude jistě obtížnější,
protože Constantine není zdaleka tak otevřený a poctivý jako
Wilton Young, prestiž je mu asi nade vše.
"Musí v tom být ještě někdo," řekl jsem.
"Kdo?"
"To nevím. Někdo, kdo pomáhá Vickovi, někdo, kdo na
špinavou práci zjednal Freda Smithe. Nevím, kdo to je… ale
nevzdám se, dokud to nezjistím."
Nicol se na mě zamyšleně podíval. "Já být na místě toho
člověka, tak když tě tak vidím, snažil bych se vší silou za
každou cenu po sobě zahladit stopy."
Potíž byla v tom, že stopy celkem žádné nezbyly. Pokud chci
toho člověka najít, budu ho muset přimět k tomu, aby nadělal
nové stopy dalšími kroky. Do baru jsme se zašli jednak najíst,
jednak ohřát, a dívali jsme se tam na pátý dostih v místní
televizi.
"Víš ještě o nějakých švindlech, které ti dva, Vick a
Fynedale, společně upekli?" zeptal se Nicol.
"Tak o jednom, možná o dvou."
"O jakých?"
"No… třeba podvod s pojišťovnou."
"Jaký?"
"Neměl bych ti to povídat."
"Prosím tě, proč ne, teď už k nim nemusíš být loajální."
Trpce jsem přikývl. "Tak tedy… řekněme, že prodáváš koně
do zámoří. Řekneš kupci, že zařídíš pojištění pro přepravu,
když ti na to pošle peníze. On peníze pošle, a ty je strčíš do
kapsy."
"Takhle jednoduše?"
"Takhle jednoduše."
"A co když potom kůň cestou zajde? Pak bys to přece musel
zaplatit, ne?"
Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, řekl bys, žes bohužel nestihl včas
uzavřít pojistku, a vrátil bys kupci částku, kterou ti poslal."
"Páni!"
"A když bys to chvilku takhle podnikal, byl bys na tom
pomalu líp než tvůj otec," dodal jsem pobaveně.
"To tedy určitě. Vick ho musel strašně tahat za nos."
"Caveat emptor," prohlásil jsem.
"Co to znamená?"
"Kupče, měj se na pozoru!"
"No, já vím o jednom kupci, který se bude mít na pozoru až
do smrti, a to jsem já."
Následující týden jsem na dražbě v Newmarketu koupil pro
Wiltona Younga jedno dvouleté hříbě. Wilton tam byl.
"Proč zrovna tohohle?" zeptal se.
"Já si ho našel v katalogu. Běžel ve třech dostihách a v
žádným nebyl lepší jak šestej."
"Začne vítězit příští rok, až mu budou tři."
"Jak to můžete vědět?"
68
"Scorchmark's progeny need time to grow. It's no good being impatient if they don't win at two. He's being sold by an
impatient owner and he's been trained by a two-year-old
specialist. They both wanted quick results, and Singeling
wasn't bred for that. Next summer he'll win."
"He didn't cost very much," he said disparagingly.
"All the better. One good prize and he'll be making you that
profit."
He grunted. "All right. I said buy me a horse, and you've
bought it. I won't go back on my word. But I don't think that
Singeling is any bloody good."
Owing to the natural loudness of his voice this opinion was
easily overheard, and a little while later he sold Singeling
himself to someone who disagreed with him. With typical
bluntness he told me about it.
"He offered me a good bit more than you paid. So I took it.
I didn't reckon he'd be much good, that Singeling. Now, what
do you have to say to that?"
"Nothing," I said mildly. "You asked me to buy you a horse
which would give you a good return in cash terms. Well… it
has."
He stared. He slapped his thigh. He laughed. Then a new
thought struck him and he looked suddenly suspicious. "Did
you find another buyer and send him to offer me a profit?"
"No," I said, and reflected that at least he seemed to be
learning.
"I'll tell you something," he said grudgingly. "This chap I
sold it to… when we'd shaken hands on it and it was too late
for me to back out, he said… I tell thee straight… he said any
horse Jonah Dereham picked as a good prospect was good
enough for him."
"Flattering," I said.
"Ay." He pursed his mouth and screwed up his eyes. "Maybe
I was too hasty, getting rid of that Singeling. I reckon you'd
better buy me another one, and I'll keep it, even if it's got
three legs and a squint."
"You positively ask to be cheated," I said.
"You won't cheat me."
"How do you know?"
He looked nonplussed. Waved his arm about. "Everybody
knows," he said.
Vic was not his confident, cheerful self. He spent a great
deal of his time drawing people into corners and talking to
them vehemently, and in due course I learned that he was
saying I was so desperate for clients I was telling outright lies
about sincere men like Fynedale, and that I had a fixed obsession that he, Vic Vincent, had set fire to my stables, which
was mad as well as wicked because the police had arrested
the man who had really done it. I supposed the extent to
which people believed his version was a-matter of habit: his
devotees never doubted him, or if they did they kept it to
themselves.
Vic and Pauli Teksa stood alone together on the far side of
the collecting ring, with Vic's tongue working overtime. Pauli
shook his head. Vic spoke faster than ever. Pauli shook his
head again.
Vic looked around him as if to make sure he was not being
overheard, then advanced his head to within three inches of
Pauli's, his red-brown forward-growing hair almost mingling
with Pauli's crinkly black.
Pauli listened for quite a while. Then he drew back and
stood with his head on one side, considering, while Vic talked
some more. Then slowly again he shook his head.
Vic was not pleased. The two men began to walk towards
the sale building: or rather, Pauli began to walk and Vic, unsuccessfully trying to stop him, had either to let him go or go
with him. He went, still talking, persuading, protesting.
I was standing between them and the sale building. They
saw me from four paces away, and stopped. Vic looked as
lividly angry as I'd ever seen him, Pauli as expressionless as a
concrete block.
"Hříbata po Scorchmarkovi se vyvíjejí později, člověk s nimi
nesmí ztrácet trpělivost, když ve dvou letech nic nedokáží.
Tohle hříbě prodává netrpělivý majitel a trénoval ho
specialista na dvouleté koně. Jak majitel, tak trenér na hříbě
spěchali a Singeling na to není, bude vyhrávat až napřesrok v
létě."
"Byl lacinej," poznamenal nespokojeně.
"Tím líp, stačí, když jednou vyhraje, a už na něm vyděláte."
Zabručel. "Dobře, řek sem, abyste mi koupil koně, tak ste
mi ho teda koupil, stojím na svym slově. Ale myslím si, že ten
Singeling za nic nestojí."
Protože jsem vždy hlaholil dost nahlas, kdekdo náš rozhovor
slyšel. Za krátkou chvíli Singelinga prodal někomu, kdo s jeho
kritickým názorem nesouhlasil. Se svou charakteristickou
otevřeností mi to potom přišel říct.
"…ten chlap mi nabíd vo hodně víc, než kolik sme za něho
dali, tak sem to bral. Já vod toho vašeho Singelinga moc
nevočekával. Co vy na to?"
"Nic," řekl jsem mírně. "Chtěl jste, abych vám koupil koně,
který by se vám finančně vyplatil. A taky se vám vyplatil."
Zůstal na mě koukat. Pak se plácl do stehen a dal se do
smíchu. Potom se ale najednou zarazil a zeptal se podezíravě:
"Poslyšte, nenarafičil ste náhodou na mě toho kupce, aby mi
nabídl výhodnou cenu?"
"Ne." Vida, řekl jsem si, přece jen se už poučil.
"No, něco vám povím," přiznal neochotně. "Ten člověk,
kterýmu sem toho koně prodal… když sme si plácli a já už
nemoh couvnout, tak ten člověk prohlásil, že když nějakýho
koně doporučil Jonas Dereham, tak prej mu to stačí, tak prej
věří, že v něm něco je."
"To je lichotivé," poznamenal jsem.
"Jo." Našpulil rty a přimhouřil oči. "Možná že sem se unáhlil,
když sem se toho vašeho Singelinga zbavil. Bude nejlepší,
když mi koupíte jinýho koně, toho si už zaručeně nechám, i
kdyby měl jen tři nohy a na voku cink."
"Vy si vysloveně říkáte o to, aby vás někdo ošidil."
"Vy mě neošidíte."
"Jak to víte?"
Zatvářil se zmateně. Pak kolem sebe máchl rukou: "To
přece ví každej," řekl.
Vick už nebyl tak klidný a sebejistý jako jindy. Co chvíli
zatáhl někoho do ústraní a tam do něho mluvil. Časem jsem
zjistil, že rozhlašuje, že prý tak zoufale sháním zákazníky, že
každému vykládám všechny možné lži o poctivých lidech, jako
je Fynedale, a že prý mám utkvělou myšlenku, že mi on, Vick
Vincent, zapálil stáje, což je nesmyslné a sprosté, protože
policie už skutečného pachatele zatkla. Lidé mu buď věřili,
nebo nevěřili, podle toho, jaký k němu měli vztah. Jeho
nohsledové o jeho slově nepochybovali nikdy, a když už, tak
ne nahlas.
Vick a Pauli Teksa spolu stáli na vzdáleném konci výběhu u
stájí. Vick vytrvale něco povídal, Pauli vrtěl hlavou. Vick ještě
přidal na výmluvnosti. Pauli zase potřásl hlavou.
Vick se rozhlédl, jako by se chtěl přesvědčit, že nikdo není v
doslechu, pak se k Paulimu těsně naklonil, až se jeho rudé
vlasy skoro smísily s Pauliho černými kudrnami.
Pauli chvilku poslouchal. Pak odstoupil, sklonil hlavu na
stranu, jako když uvažuje, zase chvíli Vicka poslouchal a pak
znovu zavrtěl hlavou.
Vick nebyl rád. Oba muži vykročili směrem k dražební
budově, lépe řečeno, vykročil Pauli, a Vick, kterému se
nepodařilo ho zadržet, musel následovat, pokud nechtěl
zůstat stát na místě sám. Šel vedle Pauliho, stále ještě mu
něco vykládal, o něčem ho přesvědčoval, domlouval.
Čekal jsem na cestě, kudy museli projít. Když mě ze
vzdálenosti několika kroků zahlédli, zůstali stát. Vick vypadal
úplně rozběsněný, jako nikdy, Pauli se tvářil jako skála.
69
Vic gave Pauli a final furious look and strode away.
Pauli said, "I plan to go home tomorrow."
There were some big American sales the next week. I said,
"You've been here a month, I suppose…"
"Nearer five weeks."
"Has it been a successful trip?"
He smiled ruefully. "Not very."
We went together for a cup of coffee, but he seemed preoccupied.
"I'd sure like to have bought a colt by Transporter," he said.
"There'll be another crop next year."
"Yeah…"
He said nothing more about me going along with the crowd,
with conforming unless I got hurt. What he did say, though,
with his mind clearly on his recent encounter, was, "You don't
want to stir up that Vic Vincent more than you can help."
I smiled.
He looked at the smile and read it right. He shook his head.
"He's an angry man, and angry men are dangerous."
"That makes two of us," I said.
He soberly consulted his stock of inner wisdom and came up
with a cliche. "It's easier to start something than to stop it."
CHAPTER TWELVE
Wilton Young came to the following Doncaster Sales not to
buy but to see some of his horses-in-training sold. Cutting his
losses, he said. Weeding out all those who'd eaten more during the just-ended flat season than they'd earned. He slapped
me jovially on the back and told me straight that slow horses
ate as much as fast, and he, Wilton Young, was no meal
ticket for flops.
"Profit, lad," he boomed. "That's what it's all about. Brass,
lad. Brass."
I bought one of his cast-offs, a three-year-old colt with little
form and a reputation for kicking visitors out of his box. I got
him cheap for a Sussex farmer who couldn't afford more.
His ex-owner said disparagingly, "What did you buy that
for? It's no bloody good. If that's what you buy, what the hell
will you buy for me?"
I explained about the poorish farmer.
"He'll geld it and hack it about the farm. Teach it to jump.
Make it a four-year-old novice hurdler by April."
"Huh."
Second-rate jumpers were of less account than marbles to
self-made tycoons with cheque books open for Derby prospects. I realized that whatever his fury against Fynedale he
was still expecting to pay large sums for his horses. Perhaps
he needed to. Perhaps he felt a reflected glory in their expense. Perhaps he wanted to prove to the world how much
brass he'd made. Conspicuous consumption, no less.
Which meant that to please him best I would have to buy an
obviously good horse at a shade above what I thought it
worth. Given a bargain like Singeling he had rid himself of it
within an hour, and for all his twinge of regret afterwards he
would be likely to do the same again. Accordingly I picked out
the pride of the sale, a two-year-old with near-classic expectations, and asked if he would like it.
"Ay," he said. "If it's the best, I would."
"It'll fetch at least twenty thousand," I said. "How far do you
want me to go?"
"It's your job. You do it."
I got it for twenty-six, and he was delighted.
Vick se ještě naposledy na Pauliho rozzuřeně podíval. Pak
rychle odešel.
"Zítra se chystám domů," řekl Pauli.
Následující týden měly být ve Státech důležité dražby.
"Tentokrát jste tu byl asi měsíc, že?" poznamenal jsem.
"No, už je to skoro pět týdnů."
"Byl to úspěšný pobyt?"
Kysele se usmál. "Moc ne."
Zašli jsme společně na kávu, ale Pauli byl napůl duchem
nepřítomný.
"Tolik jsem si přál koupit hřebečka po Transportérovi,"
vzdychl.
"Příští rok budou další."
"Jo…"
Už se nezmínil o tom, že bych se měl k té partě přidat, jinak
že na to doplatím. Vzpomněl si však asi na to setkání u
výběhu, protože řekl: "Být vámi, tak bych Vicka Vincenta
raději moc nedráždil."
Usmál jsem se.
Podíval se na mě a uhádl, co si myslím. Zavrtěl hlavou.
"Je to rozhněvaný člověk a rozhněvaní lidé jsou
nebezpeční."
"To jsme teda dva," poznamenal jsem.
Střízlivě se na chvíli ponořil do hlubin své moudrostí a pak
pronesl banální frázi: "Je mnohem snazší něco uvést do
pohybu, než to pak zastavit."
12
Na příští dražby v Doncasteru nepřijel Wilton Young proto,
aby koně kupoval, ale aby některé ze svých dostihových koní
prodával. Prý se musí zbavit balastu, prohlásil, prý musí
vyřadit ty, kteří za uplynulou rovinovou sezónu sežrali víc,
než kolik na sebe vydělali. Poplácal mě dobromyslně po
zádech a dodal, že pomalí koně žerou úplně stejně jako rychlí
a že on, Wilton Young, nehodlá vydržovat 'závodní kuchyni'
pro zvířata, která nejsou k ničemu.
"Musí to sypat, kamaráde, sypat," zahlaholil. "To je
nejdůležitější, prachy, prachy."
Koupil jsem jednoho z jeho vyřazených koní, tříleté hříbě,
které nikdy nemělo valné výsledky, ale zato se o něm říkalo,
že rádo kope návštěvníky ve stáji. Koupil jsem ho lacino pro
jednoho farmáře ze Sussexu, který si nic lepšího nemohl
dovolit.
Bývalý majitel hříběte řekl pohrdavě: "Prosím vás, nač ste
tohle zvíře kupoval? Dyť je nanic. Jestli kupujete takovejhle
šunt, tak sem sakra zvědavej, co koupíte pro mě."
Vyprávěl jsem mu o tom chudém farmáři.
"Ten to hříbě nechá vykastrovat a pak s ním bude pojíždět
doma na farmě, naučí ho skákat a do dubna ho bude moct
přihlásit jako čtyřletého nováčka na proutěnky."
"Hm."
Druhořadí skokani znamenali pro mohovité selfmadernany
stejně málo jako oblázky v písku, zvlášť když takoví magnáti
měli připravenou šekovou knížku pro koupi budoucích vítězů
Derby. Uvědomil jsem si, že i když teď zuří na Fynedala,
stejně počítá s tím, že bude za nové koně platit vysoké
částky. Možná že to potřebuje ke štěstí, možná že potřebuje
odlesk přepychu, který taková vysoká cena vrhá, možná že
potřebuje ustavičně lidem dokazovat, že si to může dovolit,
že prostě potřebuje veřejně utrácet veliké částky.
Pokud bych mu chtěl vyhovět, budu mu tedy muset koupit
koně, o kterém se všeobecně ví, že je dobrý, a budu muset za
něho dát o něco málo víc, než bych chtěl. Kdybych mu koupil
dalšího koně s výhodou, dopadlo by to s ním asi stejně jako
se Singelingem, kterého se zbavil během hodiny, přestože ho
to tehdy dodatečně trochu mrzelo. Vybral jsem mu proto
nejlepšího koně, který byl ten den na dražebním programu, a
zeptal se ho, jestli by s ním byl spokojený.
"Když říkáte, že je nejlepší, tak určitě."
"Bude stát nejmíň dvacet tisíc," poznamenal jsem. "Jak
vysoko můžu jít?"
"To je vaše věc. To si rozhodněte sám."
Vydražil jsem koně za dvacet šest tisíc a Wilton Young byl
nadšený.
70
Fynedale was not.
From across the ring his eyes looked like stark black holes in
his chalk-white face. The carrot hair on top flamed like a
burning bush. The hate vibrated in him so visibly that if I
could have seen his aura it would have been bright red.
Constantine had brought Kerry to the Friday sales, although
the chief purpose of their journey to Yorkshire was to see
Nicol try out River God in Saturday's novice chase.
Constantine was saying authoritatively to whomever would
listen that keeping a large string of horses in training was
becoming impossibly expensive these days, and that he
thought it a prudent time to retrench. Only fools, he intimated, were still ready to buy at the inflated prices of recent
months.
I saw Vic Vincent go across to greet them when they came.
Amicable handshakes. Smiles with teeth. A good deal of window dressing to establish that whatever some people might
think of their agents, Constantine was satisfied with his.
Nicol came and leaned beside me on the rail of the collecting
ring.
"I told him," he said. "I said Vic had been rooking him of
thousands. Vic and Fynedale, pushing up the prices and splitting the proceeds."
"What happened?"
He looked puzzled. "Nothing. He didn't say much at all. I got
the impression… I know it's silly… but I got the impression he
already knew."
"He's nobody's fool," I said.
"No… but if he knew, why did he let Vic get away with it?"
"Ask him."
"I did. He simply didn't answer. I said I supposed he would
ditch him now and he said I supposed wrong. Vic could pick
horses better than any other single agent, he said, and he
had no intention of cutting himself off from his advice."
We watched the merchandise walk round the collecting ring.
Nothing in the current bunch looked worth the outlay.
Nicol said gloomily, "They think I'm a traitor for listening to
you at all. You're absolutely persona non grata with my parent."
Predictable. If Constantine wasn't going to admit he'd been
swindled, he wouldn't exactly fall on the neck of the person
who'd publicly pointed it out.
"Is he really cutting down on his string?" I asked.
"Heaven knows. He's not noticeably short of the next quid,
though some big deal or other fell through the other day,
which irritated him more than somewhat." He gave me a
quick sideways sardonic glance. "My new step-mama will be
able to maintain us in the style to which we are accustomed."
"Why don't you turn professional?" I asked with mild reproof. "You're good enough."
I had, it seemed, touched him on a jumpy nerve.
He said angrily, "Are you trying to tell me I should earn my
own living?"
"Not really my business."
"Then keep your trap shut."
He shifted abruptly off the rail and walked away. I didn't
watch him go. A minute later he came back.
"You sod," he said.
"I try."
"You bloody well succeed."
He hunched his shoulders inside his sheepskin coat. "Professional jockeys aren't allowed to own horses in training," he
said.
"Nothing to stop them running in your father's name."
"Shut up," he said. "Just shut up."
I shut.
I came face to face with Vic by accident, he coming out of
the sale building, I going in. He was moderately triumphant.
"You've got nowhere," he said.
"Because you'll soon find another stooge to replace Fynedale?"
Zato Fynedale ne.
Když jsem se na něho zadíval přes dražební arénu, svítily
mu oči v bledém obličeji jako žhavé uhlíky a rudé vlasy mu
plály jako hořící keř. Vyzařovala z něho taková zášť, až byla
skoro viditelná, jako rudá svatozář.
V pátek přivedl Constantine na dražbu Kerry, ačkoliv hlavní
důvod jejich přítomnosti byl ten, že se přijeli podívat, jak
Nicol pojede River Goda v sobotních nováčcích.
Constantine prohlašoval autoritativně každému, kdo byl
ochotný ho vyslechnout, že v současné době, kdy je všechno
čím dál tím dražší, je úplný nesmysl držet větší počet
dostihových koní, že je naopak nejvyšší čas to trochu omezit.
Naznačoval, že jen hlupáci mohou nakupovat v období, kdy
ceny vylezly tak nesmyslně do výšky.
Zahlédl jsem Vicka Vincenta, který je šel pozdravit. Srdečně
si potřásali rukama, líbezně se na sebe usmívali, dělali, co
mohli, aby každému naznačili, že ať už si myslí, kdo chce co
chce o různých komisionářích, Constantine je se svým
komisionářem zcela spokojen.
Přišel Nicol a opřel se vedle mne o ohradu výběhu před
stájemi.
"Pověděl jsem mu to," řekl. "Pověděl jsem mu, že ho Vick
musel obrat o celé tisíce, Vick s Fynedalem, řekl jsem mu, že
šroubovali ceny do výšky a pak se rozdělili o zisk."
"A co on?"
Zatvářil se váhavě. "Nic. Celkem nic na to neřekl. Víš…
skoro se mi zdálo… já vím, že to zní jako pitomost… ale skoro
bych řekl, že už to věděl."
"Není hloupý," poznamenal jsem.
"To ne… ale když to věděl, tak proč si to nechal líbit?"
"Zeptej se ho na to."
"To už jsem udělal, jenomže on jednoduše neodpověděl.
Řekl jsem, že předpokládám, že se teď Vicka Vincenta rychle
zbaví, ale on mi na to řekl, že se pletu, prý mu žádný jiný
samostatný komisionář nevybere koně tak dobře jako Vick, a
že prý ho ani nenapadne, aby se připravil o Vickovy
expertizy."
Dívali jsme se na koně, které prováděli po výběhu. Nic
zvláštního tam nebylo, nic, co by stálo za námahu.
Nicol dodal zasmušile: "Mají mě za zrádce, protože se s
tebou vůbec bavím. U mého váženého rodiče v oblibě určitě
nejsi."
To jsem předpokládal. Pokud se Constantine rozhodl, že
nepřizná, že se nechal okrádat, nepadne kolem krku člověku,
který to víceméně zveřejnil.
"Prý omezuje počet koní, je to pravda?" zeptal jsem se.
"Co já vím? Nezdá se, že by měl nějaké větší finanční
potíže, i když vím, že mu teď sklapl nějaký velký obchod,
kvůli tomu se hodně vztekal." Pobaveně se po mně podíval.
"No nic, moje budoucí macecha se postará o to, abychom
mohli žít na úrovni, na kterou jsme zvyklí."
"Proč se, prosím tě, nepřihlásíš za profesionála," zeptal jsem
se trochu vyčítavě. "Předpoklady k tomu určitě máš."
Ukázalo se, že jsem mu sáhl na bolavý zub.
"To mi jako radíš, abych si na sebe vydělával?" odsekl
vztekle.
"No, nic mi do toho není."
"Tak se do toho nepleť."
Rychle se odlepil od zábradlí a odešel. Neohlédl jsem se za
ním. Za chvilku se vrátil.
"Ty srábku," řekl.
"Dělám, co můžu."
"Taky se ti to daří."
Schoulil ramena v beránčím kožíšku. "Profesionálové
nesmějí vlastnit dostihové koně," řekl.
"Můžeš přece jezdit koně na jméno svého otce, ne?"
"Koukej, už buď zticha."
Tak jsem byl zticha.
S Vickem jsem se srazil čirou náhodou. Právě jsem vycházel
z budovy, když Vick přicházel.
"Nic jste nezmohl," řekl.
"Myslíte proto, že snadno najdete jiného kořena místo
Fynedala?"
71
His mouth compressed. "I'm admitting nothing."
"How wise."
He gave me a furious look and stalked away. He'd said
nothing this time about me toeing the line or else. Perhaps
because with Fynedale out of action there was no effective
line to toe. Perhaps the or else campaign was temporarily in
abeyance. Nothing in his manner persuaded me it was over
for ever.
Having Wilton Young for a client positively galvanized my
business. During that one Friday I received as many inquiries
and definite commissions as in any past whole month, mostly
from Northern trainers with bustling would-be owners who
like Wilton Young had made their own brass.
As one trainer for whom I'd ridden in the past put it, "They
know eff-all about horses but the money's burning their fingers. All they want is to be sure they're getting the best possible. That they're not being done. Get me ten good two-yearolds and I'll see you right."
Both Vic and Fynedale noticed the constant stream of new
clients and the swelling of my order book: they would have to
have been blind not to. The effect on them was the reverse of
joyful. Vic's face grew redder and Fynedale's whiter and as
time wore on neither of them was capable of ordinary social
conversation.
Finally it worried me. All very well prospering in front of
their eyes, but when success could breed envy even in
friends, in enemies it could raise spite of Himalayan proportions. Several of my new customers had transferred from
Fynedale and one or two from Vic, and if I'd wanted a perfect
revenge, I'd got it: but revenge was a tree with sour fruit.
Between Vic and Fynedale themselves things were no better. Under Constantine's faithful umbrella Vic had disowned
his former lieutenant and had been heard to say that if he
had realized what Fynedale was up to he would of course
have had nothing to do with it. Antonia Huntercombe and the
breeder of the Transporter colt would have been interested.
Probably the fact that Fynedale had two directions for hatred
exhausted him to immobility. He stood about looking dazed,
in a trance, as if Vic's perfidy had stunned him. He shouldn't
have been so surprised, I thought. Vic always lied easily.
Always had. And had always had the gift of the good liar, that
people believed him.
On the Saturday afternoon River God won the novice chase
by a short head thanks entirely to Nicol's riding. I watched
the triumphant unsaddling party afterwards and noted that
Vic was there too, oozing bonhomie in Nicol's direction and
being very man-of-the-world with Constantine. His big, boyish
face was back to its good-natured-looking normal, the manner easy again, and confident. Kerry Sanders patted his arm
and Constantine's heavy black spectacles turned repeatedly in
his direction.
All sweetness and light, I thought uncharitably. Vic would
always bounce back like a rubber ball.
From habit I went to watch the next race from the jockeys'
box, and Nicol climbed the steps to my side.
"Well done," I said.
"Thanks."
The runners came out into the course and jauntily ambled
down in front of the stands. Eight or nine, some of them
horses I'd once ridden. I felt the usual tug of regret, of nostalgia. I wouldn't entirely get over it, I thought, until there
was a completely new generation of horses. While my old
partners were still running, I wanted to be on them.
Nicol said with surprised discovery, "You wish you were still
riding!"
I mentally shook myself. It was no good looking back.
"It's finished," I said. "No more crashing falls. No more booing crowds. No more bloodyminded trainers telling you you
rode a stinking race and engaging a different jockey next
time."
"Nic nepřiznávám." Stiskl rty.
"To je moudré."
Vztekle po mně šlehl očima a odešel. O tom, že bych se k
nim měl přidat, už neřekl ani slovo, možná proto, že teď, když
ztratil Fynedala, stejně neměl s kým by táhl za jeden provaz,
nebo možná proto, že další akce zatím odložil. Určitě však jen
odložil, nevypadal na to, že by je chtěl zrušit.
Teď, když byl mým zákazníkem Wilton Young, začaly mi
obchody nevídaně vzkvétat. Během toho jediného pátku jsem
měl tolik předběžných i definitivních dohod, kolik jsem v
minulosti míval za celý měsíc. Většinou se na mě obraceli
trenéři ze severu, hledali koně pro své zámožné a nadšené
zákazníky, kteří nevěděli, kam s penězi, jako Wilton Young.
Krásně o nich promluvil jeden trenér, pro kterého jsem
kdysi jezdil: "Vo koních hovno vědí, ale prachy je pálej v
kapse. Chtějí jen vědět, že se jim kupuje to nejlepší, co je, a
že je nikdo nebere na hůl. Koukej, sežeň mi deset dobrejch
dvouletejch hříbat a já se postarám vo to, abys dostal, co ti
patří."
Jak Vick, tak Fynedale museli vidět, pokud nebyli slepí, jak
ke mně vytrvale proudí noví zákazníci a jak mi v knize
zakázek přibývají zápisy. Nijak se z toho neradovali, naopak.
Zatímco Vick čím dál tím víc rudl, Fynedale bledl a postupem
času přestali být oba schopni udržovat třeba jen běžnou
společenskou konverzaci.
Začínalo mi to dělat starosti. Slavit před jejich očima úspěch
bylo sice hezké, ale můželi úspěch vzbudit závist u přátel,
může u nepřátel vzbudit nenávist přímo velehorských
proporcí. Někteří z mých nových zákazníků ke mně přešli od
Fynedala, jeden nebo dva od Vicka. Dokonalejší pomstu jsem
si ani přát nemohl, jenže pomsta je strom, který nese kyselé
ovoce.
Vztah mezi Vickem a Fynedalem nebyl o nic lepší. Vick, pod
záštitou věrného Constantina, se svého bývalého kumpána
veřejně zřekl. Prý dokonce prohlásil, že kdyby tušil, co
Fynedale provádí, nikdy by s ním nechtěl mít nic společného.
Amonia Huntercombová a chovatel toho hříběte po
Transportérovi by ten proslov byli jistě vyslechli se zájmem.
Fynedalova zášť se rozštěpila do dvou směrů a to ho patrně
úplně vyčerpalo a imobilizovalo. Stál nehnutě na místě, tvářil
se omámeně, jako ve snách, jako by ho bylá Vickova zrada
zcela omráčila. Neměl by se divit, říkal jsem si; Vick přece
vždy lhal s lehkostí, a každý mu vždy věřil, lidé věřívají
dobrým lhářům.
V sobotu odpoledne vyhrál River God nováčky o krátkou
hlavu výhradně díky Nicolovu jezdeckému umění. Pozoroval
jsem jásající skupinku při odsedlávání. Byl tam také Vick,
zahrnoval Nicola přátelskou bodrostí a ke Constantinovi se
choval jako muž velkého světa. Na chlapeckém obličeji vlídný
výraz, jako míval dříve. Choval se klidně a sebejistě. Kerry
Sandersová ho poplácávala po rameni a Constantinovy brýle s
tmavými obroučkami se k němu co chvíli otáčely.
Zdá se, že mu všechno jde krásně, jako po másle, říkal jsem
si mrzutě, Vick se prostě vždy ze všeho vykřeše.
Ze zvyku jsem se šel dívat na příští dostih z lóže jezdců.
Nicol se tam vyšplhal za mnou.
"Jel jsi výborně," poznamenal jsem.
"Děkuji."
Koně vyšli na dráhu a tančili kolem tribun. Bylo jich asi osm
nebo devět, některé z nich jsem jezdíval. Jako obvykle mě
přepadla lítost a stesk. Toho se asi nezbavím, říkal jsem si,
dokud se na dostizích neobjeví docela nová generace koní.
Dokud budou ještě běhat moji někdejší partneři, bude mi asi
vždycky trochu líto, že na nich nesedím.
"Tebe mrzí, že už nejezdíš," řekl Nicol překvapeně.
V duchu jsem se oklepal. Nemělo smysl brečet nad
minulostí.
"To už je za mnou," řekl jsem. "Už žádné zničující pády,
žádné pískající publikum, žádný sprosťák trenér už ti nebude
nadávat, že jsi jel mizerně a že si příště najde jiného jezdce."
72
"That's right."
He smiled his quick smile. "Who'd wish it on a dog?"
The runners assembled, the tapes flew up, the race went
away. They were experienced hurdlers, crafty and fast, flicking over the low obstacles without altering their stride. Even
though I dealt mostly with young stock for the Flat, I still
liked watching jumpers best.
"If I suggested to Father I would be a pro, he'd have a fit."
"Particularly," I said "if you mentioned me in connection."
"God, yes."
The runners went down the far side and we lifted raceglasses to watch.
"Vic looks happy today," I said.
Nicol snorted.
"Father told him to go to the States after Christmas and buy
Kerry some colt called Phoenix Fledgling."
"With her money?"
"Why?"
"He was saying yesterday he was cutting down. So today he
has a hundred thousand quid lying about loose?"
"So much?" He was surprised.
"It could be even more."
"Would Father know?" Nicol asked doubtfully.
"Vic would," I said.
Nicol shook his head. "I don't know what they're up to.
Thick as thieves again today."
The runners turned into the straight. Positions changed. The
favourite came through and won smoothly, the jockey collected, expert, and totally professional.
Nicol turned to me abruptly.
"If I could ride like that, I'd take out a licence."
"You can."
He stared. Shook his head.
"You do," I said.
Crispin had been sober since the fire. Sober and depressed.
"My life's a mess," he said.
As usual during these periods he sat every night in my office
while I got through the paperwork and did the inevitable
telephoning.
"I'm going to get a job."
We both knew that he wouldn't. Those he wanted, he couldn't keep. Those he could keep, he despised.
"You can have one here," I said. "At this rate, I'll have to
get help with the paperwork. I can't cope with it all."
"I'm not a bloody typist," he said scornfully.
"You can't type."
"We all know I'm absolutely useless. No need to rub it in."
"You can keep the accounts, though. You know all about figures."
He thought it over. Unreliable he might be, but not untrained. If he wanted to he could take over the financial half
of the office load and do it well.
"I'll see," he said.
Outside in the yard the demolition work was nearly finished.
Plans for the new stables lay on my desk, drawn up at high
speed by a local architect from the scribbled dimensions I'd
given him. Depending on the time it took the Council to pass
them, I'd be open for business again by the summer.
The rebuilding of the roof of the house was due to be
started the following week. Rewiring from stern to stern had
to be done after that, and there were several fallen ceilings to
be replastered. Despite day and night oil heaters astronomicalizing my fuel bills in every room, the damp and the damp
smell persisted. Repainting lay a long way ahead. It would
take almost a year, I reckoned, to restore in full what had
been done to intimidate me.
Vic had not seen the damage he'd caused and maybe he
could put it comfortably out of his mind, but I came home to
"Taky pravda."
Usmál se. "Takový život by člověk nepřál ani zvířeti."
Koně se seřadili, startovní síť vzlétla do výšky, dostih
odstartovali. Byli to samí zkušení proutěnkáři, chytří a rychlí,
letěli přes nízké proutěné překážky, aniž změnili krok.
Obchodoval jsem sice většinou s mladými koňmi určenými pro
rovinové dostihy, ale nejraději jsem se díval na skokany.
"Kdybych otci řekl, že chci být profesionál; tak by ho nejspíš
ranila mrtvice."
"Zvlášť kdyby ses přitom zmínil o mně."
Koně běželi na protilehlé části dráhy a my jsme zdvihli
dalekohledy, abychom je mohli sledovat.
"Vick se dnes tváří spokojeně," poznamenal jsem.
Nicol se ušklíbl.
"No jo, otec ho pověřil, aby mu jel po vánocích koupit do
Států pro Kerry nějaké hříbě, jmenuje se Phoeniac
Fledgeling."
"Za její peníze?"
"Proč?"
"Včera říkal, že omezí počet koní, a dnes má najednou po
ruce sto tisíc liber!"
"Tolik?" Nicola to překvapilo.
"Jestli ne víc."
"Myslíš, že to otec ví?" zeptal se pochybovačně.
"Ví to Vick."
Nicol potřásl hlavou. "Já tomu nerozumím, nevím, oč jim
jde. Ale dnes mají pořád hlavy dohromady a něco pečou."
Koně vbíhali na cílovou rovinku. Pořadí se vyměnilo. Favorit
se hladce propracoval na špici a hladce zvítězil. Jeho jezdec
byl klidný, vyrovnaný, dokonalý profesionál.
Nicol se ke mně prudce otočil.
"Kdybych uměl takhle jezdit, tak bych si zažádal o licenci."
"Však to umíš."
Díval se na mě a zavrtěl hlavou.
"Ale ano," ubezpečoval jsem ho.
Od požáru byl Crispin střízlivý. Střízlivý a otrávený.
"Žiju jako hovado," stěžoval si.
Jako obvykle v těchto obdobích seděl každý večer u mne v
kanceláři, zatímco jsem vyřizoval všelijaká lejstra a
telefonoval.
"Najdu si místo," prohlásil.
Oba jsme věděli, že si žádné místo nenajde. Pokud by i o
nějaké místo stál, neudržel by se v něm. Místy, ve kterých by
se udržel, hluboce pohrdal.
"Můžeš dělat tady," řekl jsem. "Když to takhle půjde dál,
budu stejně muset sehnat někoho, kdo by mi pomáhal s
úřadováním, sám už na to pomalu nestačím."
"Nejsem žádná písařka," řekl opovržlivě.
"Však taky ani na stroji psát neumíš."
"Koukej, oba víme, že nejsem k ničemu, tak co se o tom
budeme vybavovat."
"Vyznáš se ale v účetnictví, mohl bys mi udržovat v pořádku
imanční, účtařské věci."
Chvíli o tom uvažoval. Byl sice nespolehlivý, ale ne
neschopný. Kdyby skutečně chtěl, mohl by se klidně mého
účetnictví ujmout a dělat to i dobře.
"Uvidíme," řekl.
Na dvoře už demoliční parta skoro skončila. Plány na nové
stáje jsem měl na psacím stole. Vypracoval je v rekordním
čase
jeden
místní
architekt
podle
mého
narychlo
načmáraného plánku s rozměry. Teď záleželo na tom, kdy to
na okrese schválí. Předpokládal jsem, že bych do léta mohl
znovu zahájit provoz.
S opravou střechy domu měli začít v následujícím týdnu.
Pak ještě bylo třeba v celém domě, od sklepa až po střechu,
vyměnit vedení a omítnout opadané stropy. Přestože jsem ve
dne v noci topil ve všech pokojích, i když mě to stálo strašlivé
peníze, vlhka a vlhkého zápachu jsem se ještě nezbavil.
Malovat jsme mohli až bůhvíkdy v daleké budoucnosti.
Předpokládal jsem, že potrvá celý rok, než napravím všechny
škody, které nadělala ta poslední zastrašovací akce.
Vick možná na ty škody klidně zapomene, protože je ani
neviděl, ale já se vracel domů každý den. Vick možná
73
it night after night. He might forget, but he had made sure
that I didn't.
Sophie had had two weeks of night shift, telling departing
freight flights where to get off.
"What are you doing tomorrow?" she asked on the telephone.
"Day or night?"
"Day."
"Damn."
She laughed.
"What's wrong with the day?"
"Apart from anything else… I have to go to Ascot Sales."
"Oh." A pause.
"Couldn't I come with you?"
"If you don't mind me working."
"I'd love it. See all the little crooks doing the dirty. And Vic
Vincent… will I see him?"
"I'm not taking you," I said.
"I won't bite him."
"Can't risk it."
"I promise."
When I picked her up at nine she was still yawning from five
hours' sleep and a system geared to waking at noon. She
opened her door in jeans, sweater, toast and honey.
"Come in." She gave me a slightly sticky, sweet-tasting kiss.
"Coffee?"
She poured two cups in her tiny kitchen. Bright sunshine
sliced through the window, giving a misleading report of the
freezing day outside, where the northwest wind was doing its
Arctic damnedest.
"You'll need warm boots," I said. "And sixteen layers of insulation. Also a nose muff or two and some frostbite cream."
"Think I'll stay at home and curl up with a good television
programme."
When wrapped up she looked ready for Outer or even Inner
Mongolia and complained that the padding made her fat.
"Ever seen a thin Eskimo?"
She tucked the silver hair away inside a fur-lined hood. "So
everyone has problems."
I drove to the Ascot sale ring. Sophie's reaction, although
forewarned, was very much like Kerry's.
"Ascot," she said.
"At least today it isn't raining."
She huddled inside the fat-making layers.
"Thank God you insisted on the igloo bit."
I took her down to the stables where there were several
horses I wanted to look at, the underfoot conditions that day
rock hard, not oozing with mud. She dutifully stuck her head
inside each box to look at the inmates, though her claim to
know less about horses than quantum mechanics was quickly
substantiated.
"Do they see two views at once, with their eyes on opposite
sides of their head like that?"
"Their brains sort it out," I said.
"Very confusing."
"Most animals look sideways. And birds. And fish."
"And snakes in the grass," she said.
Some of the horses had attendants with them. Some didn't.
Some had attendants who had vanished temporarily to the
refreshment room. Everywhere lay the general clutter of
stables in the morning: buckets, muck sacks, brushes, bandages, haynets and halters, mostly in little clumps either
outside or inside each box door. Most of the early lot numbers
had stayed overnight.
I asked for three or four horses to be led out of their boxes
by their attendants to get an idea of how they moved. They
trotted obligingly along and back a wider piece of ground, the
attendant running alongside holding them by the head on a
short rope. I watched them from behind and from dead
ahead.
"What do you look for?" Sophie said.
zapomene, ale já ne, o to se skutečně dobře postaral.
Sofie měla už dva celé týdny noční, musela napovídat
startujícím nákladním letadlům kudy.
Zatelefonovala mi. "Co děláš zítra?" zeptala se.
"Ve dne nebo v noci?"
"Ve dne."
"Zatraceně."
Dala se do smíchu.
"Co se ti na tom nezdá?"
"Kromě jiného to, že musím jet do Ascotu na dražbu."
"Aha." Odmlčela se.
"Nechtěl bys mě vzít s sebou?"
"Kdyby ti nevadilo, že tam musím pracovat?"
"Naopak, to by se mi náramně líbilo, aspoň bych viděla
všechny ty podvodníky v akci. A co ten tvůj Vick Vincent…
bude tam?"
"Já tě tam snad radši nevezmu…"
"Neboj se, já ho nekousnu."
"To já riskovat nebudu."
"Na mou duši, že ho nekousnu."
Když jsem pro ni v devět hodin přijel, po pěti hodinách
spánku zívala na celé kolo. Byla zvyklá vstávat v poledne.
Přivítala mě v džínách, ve svetru, s topinkami s medem.
"Pojď dál," dala mi trochu sladké a trochu lepivé políbení.
"Chceš kávu?"
Nalila nám každému šálek v malinké kuchyňce. Oknem
jasně zářil pruh slunečního světla a budil klamné zdání o
počasí, protože venku mrzlo a nemilosrdně foukal arktický
severozápadní vítr.
"Budeš si muset vzít teplé vysoké boty a nejmíň šestnáct
vrstev izolace. Taky bych ti doporučoval krém proti omrzlinám
a pouzdro na nos."
"Nejspíš zůstanu doma, lehnu si na kanape a budu se dívat
na televizi."
Když se oblékla, mohla klidně vyrazit do Mongolska nebo na
Aljašku. Stěžovala si, že v tom vatování vypadá tlustá.
"Už jsi někdy viděla hubeného eskymáka?" zeptal jsem se.
"No vidíš, to je pravda, každý má své problémy." Zastrčila si
stříbřité vlasy pod kapuci podšitou kožešinou.
Zajel jsem v Ascotu k dražební budově. Přestože jsem ji
předem varoval, zareagovala Sofie podobně jako Kerry
Sandersová.
"To že je Ascot?" vzdychla.
"A to dneska neprší."
Schoulila se do svých obalů, byla jako cibulička.
"Štěstí, že jsi trval na té eskymačce," poznamenala.
Odvedl jsem ji do stájí, protože jsem si tam musel
prohlédnout několik koní. Naštěstí nebylo bláto, země byla
zmrzlá jako kámen. Sofie poslušně nakoukla do každého boxu
a dívala se, co v něm stojí, přestože tvrdila, že o koních ví
ještě míň, než o kvantové mechanice, a já si brzy ověřil, že
nepřehání.
"Prosím tě, když mají oči takhle po straně hlavy, to oni vidí
každým okem něco jiného," zeptala se.
"Ono se jim to v mozku srovná," vysvětloval jsem.
"To je divné."
"Většina zvířat má oči po straně, ptáci a ryby také."
"A hadi," dodala.
Někteří koně přijeli bez stájníků, někteří měli stájníky, ale z
těch se mnozí na chvíli vytratili do bufetu. Všude se
povalovaly věci, které člověk po ránu ve stájích vídá: kbelíky,
pytle na hnůj, kartáče; sítě na seno a ohlávky, většinou na
malých kupičkách, někdy před boxem, někdy uvnitř. Většinu
koní, kteří měli přijít na řadu na začátku dražby, přivezli již
předchozí večer.
Požádal jsem příslušné stájníky, aby mi asi tři nebo čtyři
koně vyvedli z boxu, abych se podíval, jak se pohybují. Koně
poslušně klusali na širším prostranství sem a tam, stájník
vždy běžel podle nich a držel je u hlavy na krátkém úvazku.
Díval jsem se na ně zezadu a přímo zpředu.
"O co ti jde?" zeptala se Sofie.
74
"Partly whether they dish their feet out sideways."
"Is that good?"
I shook my head, smiling. "The fastest ones generally don't
do it."
We went up to the O-shaped sale ring, where the wind whistled through with enthusiasm and the meagre crowd of participants stamped their feet and tucked their hands under
their armpits. Ronnie North was there, breathing our clouds of
steam and wiping a running nose; and Vic was there, dandified in a belted white shiny jacket with a blue shirt underneath.
While he was deep in conversation with a client I pointed
him out to Sophie.
"But he looks nice," she objected.
"Of course he does. Hundreds of people love him."
She grinned. "Such sarcasm."
I bought two three-year-old fillies for a client in Italy and Vic
watched broodingly from directly opposite.
Sophie said, "When he looks at you like that… he doesn't
look nice at all."
I took her to warm up over some coffee. It occurred to me
uneasily and belatedly that maybe I had not been clever to
bring her to Ascot. It had seemed to me that Vic was as much
interested in Sophie herself as in what I was buying, and I
wondered if he were already thinking of ways to get at me
through her.
"What's the matter?" Sophie said. "You've gone very quiet."
"Have a doughnut?"
"Yes please."
We munched and drank, and I checked ahead through the
catalogue, making memory-jogging notes about the horses
we had seen in their boxes.
"Does it go on like this all day?" Sophie asked.
"A bit boring for you, I'm afraid."
"No… Is this what you do, day after day?"
"On sales days, yes. Other days I fix up deals privately, or
go to the races, or see to things like transport and insurance.
Since last week I've barely had time to cough."
I told her about Wilton Young and the consequently mushrooming business.
"Are there a lot of horses for sale?" she said doubtfully. "I
wouldn't have thought there were enough for so many people
all to be involved in buying and selling."
"Well… In Britain alone there are at present about seventeen
thousand thoroughbred brood mares. A mare can theoretically have a foal every year, but some years they're barren
and some foals die. I suppose there must be about nine thousand new foals or yearlings on the market every season. Then
there are about twenty thousand horses in training for flat
races, and heaven knows how many jumpers, but more than
on the Flat. Horses which belong to the same people from
birth to death are exceptions. Most of them change hands at
least twice."
"With a commission for the agent every time?" Her expression held no approval.
I smiled. "Stockbrokers work for commission. Are they more
respectable?"
"Yes."
"Why?"
"I don't know. Don't confuse me."
I said, "France, Italy and especially America are all at it in
the bloodstock business hammer and tongs. There are about
thirteen hundred stud farms in the British Isles and thousands
more round the world."
"All churning out horses… and only so that people can gamble."
I smiled at her still disapproving expression.
"Everyone needs some sort of fantasy on their bread."
She opened her mouth and shut it, and shook her head.
"I can never decide whether you are very wise or an absolute fool."
"Both."
"Impossible."
"Kupříkladu o to, jestli neodhazují nohy do stran."
"To mají dělat?"
S úsměvem jsem zavrtěl hlavou. "Ti rychlí to většinou
nedělají."
Vešli jsme do okrouhlého dražebního sálu, kde se čile
proháněl vítr a kde nepočetní návštěvníci podupávali zimou a
hřáli si ruce v podpaží. Byl tam Ronnie North, z úst mu
stoupala pára a teklo mu z nosu. Byl tam také Vick, prudce
elegantní, v modré košili a lesklé bílé přepásané bundě.
Ukázal jsem ho Sofii, právě když byl zabrán do hovoru s
jedním zákazníkem.
"Ale ten přece vypadá sympaticky," namítla.
"Jistěže, lidé ho také většinou mají rádi."
Ušklíbla se. "Jsi jedovatý."
Koupil jsem dvě tříleté klisny pro jednoho klienta v Itálii.
Vick se na mě z protilehlé strany sálu zachmuřeně díval.
"Když se na tebe takhle kouká, tak vlastně tak moc
sympaticky nevypadá," řekla Sofie.
Šel jsem s ní na kávu, aby se zahřála. Trochu opožděně
jsem měl pocit, že jsem ji možná do Ascotu neměl brát, že to
nebylo moc chytré, zdálo se mi totiž, že Vick jeví skoro stejný
zájem o Sofii, jako o to, co kupuji, a tak mě napadlo, jestli už
neuvažuje o tom, jak by mohl proti mně Sofii použít.
"Co se děje?" zeptala se. "Jsi najednou nějak zaražený."
"Nechceš koblihu?"
"Ráda."
Jedli jsme a pili a já listoval v katalogu a zapisoval si
poznámky ke koním, které jsme si předtím ve stájích
prohlédli.
"Takhle to bude celý den?" zeptala se Sofie.
"Obávám se, že ano, ty se budeš nudit, viď?"
"Ne… ale takhle vypadá tvoje činnost vždycky, každý den?"
"Když jsou dražby, tak ano. Jinak dělám obchody soukromě,
jezdím na dostihy, zařizuji transport nebo pojištění. Od
minulého týdne jsem málem neměl čas se ani vysmrkat."
Vyprávěl jsem jí o Wiltonovi Youngovi, a jak mi od té doby
vzkvétají obchody.
"To je pořád tolik koní na prodej?" zeptala se nedůvěřivě.
"Mně se nezdá, že by jich mohlo být tolik, aby se při jejich
koupi a prodeji uživilo tolik lidí."
"No, ve Velké Británii je toho času asi tak sedmnáct tisíc
plnokrevných chovných klisen. Jedna klisna může teoreticky
vrhnout jedno hříbě ročně, ovšem, některý rok nemusí být
březí, nebo může hříbě uhynout, ale i tak, řekněme, že ročně
přijde na trh nejmíň devět tisíc hříbat každou sezónu. Pak
musíš počítat s tím, že v Anglii je tak dvacet tisíc koní pro
rovinové dostihy a skokanů ještě podstatně víc. Přitom
většina koní během své kariéry nejméně dvakrát vystřídá
majitele."
"A nákupčí při každém prodeji dostává provizi?" zeptala se s
podtónem nesouhlasu.
Usmál jsem se. "Burzovní agenti také dostávají provizi.
Myslíš, že to je něco jiného?"
"Ano."
"Proč?"
"Nevím. Snažíš se mě splést."
"Francie, Itálie, ale hlavně Amerika už se také plnou parou
vrhly na chovatelství, na plnokrevníky. V Anglii a Irsku máš
tak asi třináct set hřebčínů, na světě jich ale musí být tisíce."
"A všechny chrlí koně… aby lidé mohli pěstovat hazard."
Pobavil mě její vytrvale kritický postoj.
"Každý potřebuje k všední šedi trochu fantazie," usmál jsem
se.
Otevřela ústa a zase je zavřela. Potřásla hlavou.
"Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli jsi tak moudrý, nebo
tak bláhový."
"Obojí."
"To není možné."
75
"Dead easy, I'm afraid. Most people are."
We went back to the ring and watched Vic and Ronnie North
beat up the price of a weedy four-year-old hurdler to twice
the figure his form suggested. Vic would no doubt be collecting a sizeable kick-back from the seller along with the commission from his client, and Ronnie North looked expansively
pleased both with his status as underbidder for this one horse
and with life in general.
Fynedale's successor, it seemed to me, had been elected.
Fynedale himself, I noticed, had arrived in the ring in time
to see what was happening. He seemed to be in much the
same state as before, white-faced, semi-dazed and radiating
unfocused hatred.
Sophie said, "He looks like gelignite on the boil."
"With luck he'll explode all over Vic"
"You're pretty heartless… he looks ill."
"Buzz off and mother him then," I said.
"No thanks."
We looked at some more horses and I bought another; we
had some more coffee and the wind blew even colder. Sophie,
however, seemed content.
"Nose needs powdering," she said at one point. "Where will I
meet you?"
I consulted the catalogue. "I'd better look at eighty-seven
and ninety-two, in their boxes."
"OK. I'll find you."
I looked at eighty-seven and decided against it. Not much
bone and too much white around the eye. There was no one
with him. I left his box, bolted both halves of the door and
went along to ninety-two. There I opened the top half of the
door and looked inside. No attendant there either, just patient
Lot 92 turning an incurious gaze. I opened the bottom half of
the door and went in, letting them swing shut behind me. Lot
92 was securely tied by a headcollar to a ring in the wall, but
it was too cold for open doors.
The horse was a five-year-old hurdler being sold for a quick
profit while he still showed promise of being useful at six. I
patted his brown flank, ran my hand down his legs, and took
a good close look at his teeth.
When the door opened and closed I paid no especial attention to whatever had come in. It should have been an attendant for the horse or another like me inspecting the goods at
close quarters.
It wasn't.
No instinct made me look up as I let go of the hurdler's
mouth, stroked his nose and stood back for a final appraisal.
I saw only a flash in the air. Felt the thud in my chest. And
knew, falling, that the white face of Fynedale was coming
forward to finish the job.
CHAPTER THIRTEEN
He had thrown at me like a lance the most lethal of all stable equipment. A pitchfork.
The force behind his arm knocked me off my feet. I lay on
my side on the straw with the two sharp prongs embedded
and the long wooden handle stretched out in front.
He could see that in spite of a deadly accurate throw and all
the hate that went into it he still hadn't killed me. The
glimpse I got of his distorted face convinced me that he intended to put that right.
I knew the pitchfork had gone in, but not how far. I couldn't
feel much. I jerked it out and rolled over and lay on it face
down, burying it under me in the straw. He fell on me, pulling, clutching, dragging, trying to get at it, and I simply lay
on it like a log, not knowing what else to do.
The door opened again and light poured in from outside.
Then a voice shouting. A girl's voice.
"Help… Someone help…"
I knew dimly from under the flurry of Fynedale's exertions
that it was Sophie. The troops she mobilized came cautiously
"Ale ano, to je zcela snadné, taková je většina lidí."
Vrátili jsme se do sálu a přihlíželi, jak Vick s Ronnie Northem
vyhnali cenu unaveně vyhlížejícího čtyřletého proutěnkáře na
dvojnásobek jeho přibližné hodnoty. Vick jistě shrábne od
chovatele pořádnou 'šmátku' a k tomu ovšem provizi od
kupce. Ronnie North se tvářil nadmíru spokojeně. V tomto
případě byl spokojený se svou rolí přihazovače a se životem
všeobecně:
Vida, říkal jsem si, náhrada za Fynedala už se našla.
Povšiml jsem si, že se na dražbě objevil i Fynedale sám,
takže byl svědkem toho, co se odehrávalo. Stále ještě byl
bledý jako papír, jakoby omámený, a sálala z něho zášť.
"Vypadá jako nitroglycerín na bodu varu," poznamenala
Sofie.
"Když budu mít štěstí, tak bouchne na Vicka."
"Jsi cynik… ten člověk vypadá úplně nemocný."
"Tak ho běž pohýčkat," řekl jsem.
"Děkuji, ne."
Prohlédli jsme si několik koní a já ještě jednoho koupil. Pak
jsme šli znovu na kávu. Vítr byl čím dál tím ledovější, ale
Sofie se tvářila spokojeně.
"Potřebuji se trochu zušlechtit," řekla potom, "kde tě
najdu?"
Podíval jsem se do katalogu. "Musím se jít mrknout do stájí
na číslo osmdesát sedm a devadesát dva."
"Dobře, přijdu tam za tebou."
Šel jsem se podívat na koně číslo osmdesát sedm a rozhodl
se, že ho nechci. Byl moc kostnatý a nervózní. Nebyl u něho
žádný stájník. Zavřel jsem za sebou na závoru obě poloviny
vrátek a šel se podívat na číslo devadesát dva. V boxu také
nebyl stájník, jen trpělivý kůň, který se na mě znudeně
zadíval. Otevřel jsem spodní polovinu dvířek a vešel dovnitř.
Dvířka za mnou zaklapla. Kůň číslo devadesát dva byl sice
pečlivě přivázaný na krátkém vazáku ke kruhu ve zdi, ale na
to, aby člověk nechával otevřená dvířka, byla příliš velká
zima.
Pětiletého proutěnkáře dávali na dražbu, aby na něm rychle
vydělali, dokud má ještě dobré výsledky, než mu bude šest.
Poplácal jsem ho po hnědém zadku, přejel mu rukou po
nohách a prohlédl mu pořádně zuby.
Když se za mnou dvířka otevřela a znovu zavřela, ani jsem
se neotočil, abych se podíval, kdo jde. Mohl to být nejspíš
stájník nebo jiný zájemce o vystavené zboží, který si chtěl
koně prohlédnout zblízka jako já.
Nebylo to tak.
Když jsem se přestal dívat koni do huby a trochu jsem
odstoupil, abych ho pohladil po nose, a ještě jednou si ho
celého okoukl, žádný instinkt mě nevaroval, abych se otočil.
Zahlédl jsem jen, jak se něco mihlo vzduchem a cítil ránu do
prsou. Padal jsem na zem a Fynedalův bílý obličej se ke mně
blížil, aby dílo dokončil.
13
Hodil po mně jako oštěpem nejnebezpečnější zbraní, jakou
lze ve stájích najít. Hodil po mně vidlemi.
Síla, jakou je hodil, mě smetla na zem. Ležel jsem na boku
ve slámě. Dva zuby vidlí zasáhly cíl a násada trčela směrem
ke dvířkům.
Viděl, že ačkoliv hodil zbraň přesně, silou nenávisti,
nepodařilo se mu mě zabít. Když jsem zahlédl jeho zkřivený
obličej, pochopil jsem, že hodlá ten přehmat ihned napravit.
Vidle mě částečně zasáhly, ale neměl jsem tušení, jak
hluboko mohly proniknout. Vytrhl jsem je a převalil se na
břicho tak, abych je měl pod sebou, zahrabané v slámě.
Skočil na mne, rval, trhal a cloumal mnou, snažil se dostat k
vidlím, na kterých jsem ležel jako kláda. Nic lepšího mě
nenapadlo.
Vtom se znovu otevřely dveře a do boxu proniklo světlo.
Někdo křičel. Nějaká žena.
"Pomoc… pojďte sem někdo, pomoc!"
Skrčený pod běsnícím Fynedalem jsem jen mlhavě vnímal,
že to musí být Sofie. Posily, které přivolala, se opatrně blížily
76
to the rescue.
"I say…" said a well-bred voice plaintively, and Fynedale
took no notice.
"Here. What's going on?"
The voice this time was tough and the owner tougher.
Hands began to pull Fynedale off me and then others to help
me, and when I took my nose out of the straw I could see
three men trying to hold on to Fynedale while Fynedale threw
them off like pieces of hay.
He crashed out through the door with my rescuers in pursuit, and when I got from my knees to my feet the only audience was Sophie.
"Thank you," I said with feeling.
"Are you all right?"
"Yes… I think so."
I bent down and picked up the pitchfork.
"What's that?"
"He threw it at me," I said.
She looked at the stiletto prongs and shuddered. "Good job
he missed."
"Mm." I inspected the two small tears in the front of my
anorak. Then I slowly unzipped it and put a hand inside, exploring.
"He did miss, didn't he?" said Sophie, suddenly anxious.
"Direct hit. Don't know why I'm not dead."
I said it lightly and she didn't believe me, but it was the
truth. I could feel the soreness of a tear in my skin and the
warm stickiness of blood, but the prongs had not gone
through to heart or lungs, and the force with which they'd
landed had been enough to get them there.
I smiled idiotically.
"What is it?" Sophie asked.
"Thank the Lord for a dislocating shoulder… The pitchfork hit
the strap."
Unfortunately for Fynedale two policemen in a patrol car had
come to the sales on some unrelated errand, but when they
saw three men chasing another they caught the fugitive out
of habit. Sophie and I arrived to find Fynedale sitting in the
police car with one policeman while the other listened to the
three chasers saying that if Jonah Dereham wasn't a hospital
case it was because they had saved him.
I didn't argue with that.
Sophie with unshaken composure told them about the pitchfork, and the policeman, having taken a quick look inside my
anorak, told me to go and find a doctor and then come along
to the local station to make a statement. I reckoned it would
be the same nick I'd been to with Kerry: there would be a
certain amount of doubtful eyebrow-raising over a man who
got himself attacked twice in the same small sales paddock
within six weeks.
At the nearest doctor's surgery the damage resolved itself
into one long slit over a rib. The doctor, a girl of less than
thirty, swabbed away prosaically and said that ten days earlier she'd been called to attend a farm worker who'd driven a
pitchfork right through his own foot. Boot and all, she added.
I laughed. She said she hadn't meant to be funny. She had
nice legs but no sense of humour. My own amusement rather
died when she pointed out the state of the buckle on my
strap, which she'd taken off to get at the cut. The buckle was
bent. The mark of the prong showed clearly.
"One prong hit the buckle. The other went into you but slid
along against a rib. I'd say you were exceptionally lucky."
I said soberly, "I'd say so too."
She stuck on some plaster, gave me a couple of antiinfection injections, and refused my offer of a fee.
"On the National Health," she said sternly, as if offering to
pay were immoral. She handed me the strap. "Why don't you
get that shoulder repaired?"
"Can't spare the time… and I'm allergic to hospitals."
She gave my bare chest and arms a quick glance.
"You've been in a few. Several of your bones have been
na pomoc.
"Dovolte…" ozval se čísi kultivovaný hlas vyčítavě, ale
Fynedale si ho vůbec nevšímal.
"Co se tu děje?"
Tentokrát byl hlas ostřejší a jeho majitel také. Čísi ruce
chytily Fynedala a začaly ho ode mne odtahovat. Připojili se
další pomocníci. Když jsem konečně nadzvihl nos ze slámy,
viděl jsem, jak se tři lidé snaží útočníka udržet a jak s nimi
pohazuje jako s hadrovými panáky.
Vytrhl se jim a vyrazil ze dveří, moji zachránci za ním. Než
se mi podařilo vyhrabat se na nohy, byla u mne už jen Sofie.
"Děkuji ti," řekl jsem procítěně.
"Jsi v pořádku?"
"Ano… myslím, že ano."
Sehnul jsem se a zvedl vidle.
"Co je to?"
"To po mně hodil."
Prohlédla si ostré zuby a otřásla se. "No, ještě štěstí, že se
nestrefil."
"Hm." Zadíval jsem se na malé trhlinky, které jsem měl
vpředu na bundě. Pak jsem otevřel zip a opatrně jsem si pod
bundu sáhl.
"Netrefil se přece, ne?" zeptala se Sofie úzkostlivě.
"Strefil se úplně přesně, nemůžu pochopit, že jsem naživu."
Řekl jsem to lehce, nebrala mě vážně, ale byla to svatá
pravda. Pálila mě rána v kůži, cítil jsem teplou, lepkavou
krev, ale zuby určitě nepronikly do plic nebo do srdce, ačkoliv
byly vidle hozeny dostatečnou silou, aby tam zajely.
Hloupě jsem se usmál.
"Co je?" zeptala se Sofie.
"Zaplať pánbůh za to vypadávací rameno… ty vidle se trefily
do přezky mého postroje."
Fynedale měl smůlu. Na závodišti byl z neznámých důvodů
policejní hlídkový vůz. Když posádka viděla Fynedala utíkat,
automaticky ho začala honit a chytila ho. Když jsme tam se
Sofií přišli, seděl už v policejním voze a moji tři zachránci
právě vyprávěli, že by Jonas Dereham určitě skončil v
nemocnici, nebýt jich.
To jsem nemohl popřít.
Sofie, kterou nic nevyvedlo z klidu, rozvážně vypovídala o
těch vidlích. Jeden z policistů se mi podíval pod větrovku a
doporučil mi, abych vyhledal lékaře; pak prý se mám dostavit
na stanici, aby se mnou mohli sepsat protokol. Usoudil jsem,
že to bude táž policejní stanice, na které jsem byl s Kerry, a
taky jsem tušil, jak se tam ti páni budou tvářit povážlivě,
když zjistí, že se v průběhu šesti týdnů jednomu a témuž
člověku podařilo být dvakrát přepaden na jednom malém
dražebním areálu.
V nejbližší lékařské ordinaci se ukázalo, že jediná škoda,
kterou jsem utrpěl, je tržná rána nad žebry. Ordinovala tam
paní doktorka, nemohlo jí být ani třicet. Chladnokrevně mi
čistila ránu a vyprávěla mi přitom, jak před deseti dny
ošetřovala jednoho farmáře, který si vidlemi probodl nohu
včetně boty.
Dal jsem se do smíchu, ale paní doktorka poznamenala, že jí
to vůbec směšné nepřijde. Měla sice hezké nohy, ale zato ani
špetku smyslu pro humor. Když mi ukázala, jak vypadá
přezka mého postroje, který musela sundat, aby se dostala k
ráně, smích mě trochu přešel. Přezka byla ohnutá a byl v ní
hluboký vryp od zubu vidlí.
"Jeden zub zasáhl přezku, druhý pronikl do tkáně, ale jen
povrchně, nad žebrem. Možno říci, že jste měl veliké štěstí."
"Asi ano," řekl jsem suše.
Zalepila mi ránu, píchla mi nějaké injekce proti infekci a
hrdě odmítla peníze.
"Máte přece národní pojištění," řekla přísně, nabídka
honoráře jí připadla nemorální. Podala mi můj postroj. "Proč
si nenecháte operovat to rameno?" zeptala se.
"Nemám na to čas… a taky jsem alergický na nemocnice."
Jak jsem byl svléknutý, prohlédla si můj hrudník a mé paže.
"Musel jste už být v nemocnici mnohokrát, měl jste několik
77
fractured."
"Quite so," I agreed.
She allowed herself a sudden small smile.
"I recognize you now. I've seen you on television. I backed
your horse once in the Grand National when I was a student.
I won six pounds and spent it on a book on blood diseases."
"Glad to have been of service," I said.
"I shouldn't wear that strap for a week or so," she said.
"Otherwise it will rub that wound and prevent it healing."
"All right."
I thanked her for her skill, dressed, collected Sophie from
the waiting-room, and drifted along to the police station.
Once again Sophie was offered a chair to sit on. She showed
signs of exasperated patience and asked if I would be long.
"Take my car," I said contritely. "Do some shopping. Go for
a walk to Windsor Park."
She considered it and brightened. "I'll come back in an
hour."
The police wanted a statement from me but I asked if I
could first speak to Fynedale.
"Speak to him?-Well… there's no law against it. He hasn't
been charged yet." They shook their heads dubiously. "He's in
a violent state, though. Are you sure you want to?"
"Certain."
They shrugged. "This way, then."
Fynedale was in a small, bare interview-room, not sitting
beside the table on one of the two plain wooden chairs, but
standing in the centre of the largest available clear space. He
vibrated still as if strung as tight as piano wire and a muscle
jumped spasmodically under his left eye.
The room, brown paint to waist height, cream above, had no
windows and was lit by electric light. An impassive young
policeman sat on a chair just inside the door. I asked him and
the others to leave me and Fynedale to talk alone.
Fynedale said loudly, "I've nothing to bloody say to you."
The policemen thought I was being foolish, but eventually
they shrugged and went away.
"Sit down," I said, taking one of the chairs by the table and
gesturing to the other.
"No."
"All right, don't."
I pulled out cigarettes and lit one. Whatever was said about
cancer of the lungs, I thought, there were times worth the
risk. I drew the smoke down and was grateful for its comfort.
Fynedale began pacing around in jerky little strides.
"I told you I'd kill you," he said.
"Your good luck that you didn't."
He stopped dead. "What did you say?"
"If you had, you'd have spent ten years inside."
"Bloody worth it." He went back to pacing.
"I see Vic's got another partner," I said.
He picked up a chair and threw it viciously against the wall.
The door opened immediately and the young policeman
stepped hurriedly in.
"Please wait," I said. "We've hardly started."
He looked indecisively at Fynedale, the fallen chair, and me
sitting calmly smoking, and decided that perhaps after all it
would be safe to leave. The door closed quietly behind him.
"Vic's done the dirty on you, I reckon," I said.
He circled behind me. The hairs on my neck bristled. I took
another lungful of smoke and didn't look round.
"Getting you into trouble and then ditching you."
"It was you got me into trouble." The voice was a growl in
the throat.
I knew that any tenseness in my body would react on him
and screw him up even tighter, but it took a fair amount of
concentration to relax every muscle with him out of sight
behind my head. I tried to make my voice slow, thoughtful,
persuasive, but my mouth was as dry as a Sunday in Salt
fraktur."
"Ano," přikývl jsem.
Dokonce se nepatrně usmála.
"Vidíte, teď vás teprve poznávám. Viděla jsem vás v televizi.
Jednou jsem si na vás vsadila při Velké národní, to jsem ještě
studovala. Vyhrála jsem tehdy šest liber a koupila jsem si za
ně knížku o krevních chorobách."
"Jsem rád, že jsem vám aspoň takhle posloužil!"
"Teď ale ten svůj fixační pás aspoň týden nenoste," řekla.
"Mohl by dráždit ránu, nehojila by se vám dobře."
"Ano."
Poděkoval jsem za ošetření, zastavil se v čekárně pro Sofii a
zvolna jsme spolu došli k policejní stanici. Sofii zase vybídli,
aby počkala. S ovládanou trpělivostí se mě zeptala, jestli
myslím, že to bude dlouho trvat.
"Víš co? Vezmi si můj vůz a zajeď si nakoupit, nebo se jdi
projít do windsorského parku," vybídl jsem ji omluvně.
Tvář se jí ihned rozjasnila. "Dobře, vrátím se za hodinu."
Policista se mnou chtěl hned začít psát protokol, ale já ho
požádal, jestli bych si mohl napřed promluvit s Fynedalem.
"Vy s ním chcete mluvit? No dobře… proti předpisům to
není, ještě nebyl z ničeho obviněn." Pochybovačně potřásl
hlavou. "Je ale hrozně rozzuřený, jste si jistý, že za ním
chcete jít?"
"Úplně jistý."
Pokrčil rameny. "Tak tudy, prosím."
Fynedala jsem našel v malé prázdné kanceláři. Neseděl na
židli u stolu, jak by člověk očekával, stál uprostřed jediného
volného prostranství, třásl se jako napjatá struna a v obličeji
mu křečovitě škubaly svaly.
Místnost byla do poloviny natřena hnědou olejovou barvou,
jinak měla zdi bílé, bez oken, osvětlené u stropu žárovkou.
Znuděný mladý policista seděl na židli u dveří. Požádal jsem
ho i svého průvodce, aby mě nechali s Fynedalem o samotě.
"Kašlu na to, nebavím se s tebou," křikl Fynedale.
Policisté mi naznačili, že jsem bláhový, ale nakonec přece
jen odešli.
"Sedněte si," vyzval jsem ho a sám jsem se usadil na jednu
z židlí u stolu.
"Ne."
"Tak si tedy nesedejte."
Vytáhl jsem balíček cigaret a jednu jsem si zapálil. Možná že
kouření podporuje rakovinu plic, ale jsou chvíle, kdy to riziko
stojí za to. Vdechl jsem vděčně kouř.
Fynedale přecházel kolem mne krátkými trhavými kroky.
"Říkal sem, že tě zabiju!"
"Vaše štěstí, že se vám to nepovedlo."
Zůstal stát jako přibitý. "Co jste to řekl?"
"Kdyby se vám to povedlo, tak byste deset let seděl."
"To by mi stálo za to." Znovu začal přecházet.
"Koukal jsem, že si Vick už našel nového parťáka,"
poznamenal jsem.
Vzal židli a mrštil s ní zuřivě o zeď. Okamžitě se otevřely
dveře a přispěchal ten mladší policista.
"Prosím vás, ještě moment, sotva jsme začali," zarazil jsem
ho.
Váhavě se zadíval na Fynedala, na povalenou židli, na mne,
jak tam sedím a klidně pokuřuji, a nakonec se rozhodl, že nás
tam snad přece jen může zanechat. Tiše za sebou zavřel
dveře.
"Vick vás pěkně nechal ve štychu," řekl jsem.
Kroužil za mnou a mně se ježily vlasy na šíji. Vtáhl jsem do
sebe doušek kouře. Neohlédl jsem se.
"Dostal vás do průšvihu a pak vás nechal ve štychu."
"Vy jste mě dostal do průšvihu," zavrčel vztekle.
Věděl jsem, že kdybych dal jakkoliv najevo rozčilení,
rozběsnilo by ho to ještě víc, dalo mi však hodně práce, abych
seděl přirozeně, a ne křečovitě, když jsem na něho neviděl a
měl jsem ho za zády. Snažil jsem se mluvit zvolna, rozvážně
a přesvědčivě, ale v ústech jsem měl sucho jako ve
78
Lake City.
"Vic started it," I said. "Vic and you. Now it's Vic and Ronnie
North. You and I… we've both come off worst with Vic…"
He reappeared jerkily into my field of vision. The carrot hair
looked bright orange under the electric bulb. His eyes alternately shone with manic fire when the light caught them and
receded into secretive shadows when he bent his head.
Sophie's remarks about gelignite on the boil came back to
me; and his instability had if anything increased.
"Cigarette?" I suggested.
"Get stuffed."
It was better when I could see him.
I said, "What have you told the police?"
"Nothing. Bloody nothing."
"Did they get you to make a statement?"
"That they bloody did not."
"Good," I said. "That simplifies things."
"What the hell are you on about?"
I watched the violence and agitation in every physical
movement. It was as if his muscles and nerves were acting in
spasms, as if some central disorganization were plucking
wires.
I said, "What is upsetting you most?"
"Most?" he yelled. "Most? The fact that you're bloody walking in here as cool as bloody cucumbers, that's what. I tried
to kill you. Kill you."
He stopped as if he couldn't explain what he meant, but
he'd got his message across to me loud and clear. He had
taken himself beyond the edge of sense in his compulsion to
do me harm, and there I was, proving that it had all been for
nothing. I guessed that he badly needed not to have failed
entirely. I took off my jacket and explained about the strap
and buckle saving my life. I undid my shirt, showed him the
plaster, and told him what lay underneath.
"It hurts," I said truthfully.
He stopped pacing and peered closely at my face. "Does it?"
"Yes."
He put out his hand and touched me. I winced.
He stood back, bent and picked up the chair he'd thrown,
set it on its feet on the far side of the table, and sat down
opposite me. He stretched for the packet of cigarettes and
lighter which I'd left lying, and lit one with hands still shaking
with tension.
I left my shirt undone and falling open. He sat smoking jerkily, his eyes flicking every few seconds to the strip of plaster.
It seemed to satisfy him. To reassure. Finally to soothe. He
smoked the whole cigarette through without speaking, but the
jerky movements gradually quietened, and by the time he
threw the stub on the floor and twisted his foot on it the
worst of the jangle had disappeared.
"I'll make a bargain with you," I said.
"What bargain?"
"I'll say the pitchfork was an accident."
"You know bloody well it wasn't."
"I know. You know. The police know. But there were no witnesses… If I swear it was an accident there would be no question of you being even charged with attempted murder, let
alone tried and convicted."
He thought it over. There were a lot of little twitches in the
muscles of his face, and the skin stretched gauntly over the
cheekbones.
"You don't actually want to do time, do you?" I asked.
"No."
"Suppose we could get you off all the hooks… Assault, fraud,
the lot."
"You couldn't."
"I could keep you out of jail, that's for sure."
A long pause. Then he said, "A bargain. That means you
want something in return."
"Mm."
"What, then?"
I ran my tongue round my teeth and took my time over replying.
vyprahlém Salt Lake City.
"Vick to celé dal do pohybu, vy s Vickem. Teď v tom jede
Vick s Ronnie Northem. My dva… vy a já, my jsme na tom
nejvíc prodělali…"
Znovu se mi trhavými pohyby objevil v zorném poli. V
jasném světle plály jeho rudé vlasy oranžovým plamenem a v
očích měl fanatický oheň; když se sklonil, mizely mu v
tmavém stínu. Vzpomněl jsem si, jak Sofie říkala, že vypadá
jako
nitroglycerín
na
bodu
varu.
Ztrácel
veškeré
sebeovládání.
"Nechcete cigaretu?"
"Kašlu na vás."
Jakmile jsem na něho viděl, bylo to lepší.
"Co jste řekl policajtům?" zeptal jsem se.
"Kašlu na ně."
"Nechtěli s vámi sepsat protokol?"
"Kašlu na ně a jejich protokoly."
"Dobře, tím líp."
"O čem to sakra kecáte?"
Z každého jeho pohybu vyzařovala zuřivost a násilnický
vztek, jako by měl ve svalech křeče, jako by mu nervy trhal
nějaký centrální zkrat.
"Co vás vlastně nejvíc dopaluje?" zeptal jsem se.
"Co?" zakřičel. "Co? Že se tady klidně špacírujete jakoby nic,
to mě nejvíc žere, já vás přece chtěl zabít! Zabít sem vás
chtěl!"
Zarazil se, jako by nevěděl, jak mi to vysvětlit. Mně to ale
bylo naprosto a úplně jasné. Věděl, že v zuřivé snaze mi
ublížit překročil hranice zdravého rozumu a že to nakonec
bylo všechno nadarmo, nic se mi nestalo. Potřeboval mít
pocit, že přece jen něčeho docílil. Sundal jsem proto sako a
vysvětlil jsem mu, že musím nosit postroj, a jak mi ten
postroj zachránil život. Pak jsem si rozepnul košili, ukázal mu
obvaz a řekl, co je pod ním.
"Bolí to," dodal jsem podle pravdy.
Zůstal stát a pátravě se na mě zadíval. "Bolí?"
"Ano."
Vztáhl ruku a sáhl na mě. Přivřel jsem oči.
Poodstoupil, sehnul se, zdvihl poraženou židli, postavil ji k
druhé straně stolu a sedl si proti mně. Pak se natáhl po
balíčku cigaret a po zapalovači, které jsem nechal ležet na
stole. Když si zapaloval, třásly se mu rozčilením ruce.
Košili jsem nechal rozepnutou a rozhalenou. Seděl, nervózně
kouřil a co chvíli se zadíval na obvaz přilepený náplastí. Asi ho
to uklidňovalo a utěšovalo, čerpal z toho uspokojení. Dokouřil
cigaretu, aniž promluvil slovo, ale začínal mít klidnější
pohyby, a než zahodil nedopalek na zem, než ho podpatkem
zašlápl, byl už z nejhoršího venku.
"Rád bych se s vámi na něčem dohodl," řekl jsem.
"Na čem?"
"Řeknu, že s těmi vidlemi, že to byla nešťastná náhoda."
"Víte sakra dobře, že to náhoda nebyla."
"Já to vím, víte to vy, ví to i policie, nejsou ale žádní
svědci… když odpřisáhnu, že to byla nešťastná náhoda, nikdo
vás nebude moct stíhat pro pokus vraždy, nikdo vás tedy
proto nebude moct soudit, ani odsoudit."
Chvíli o tom uvažoval. Pod kůží, napjatou přes lícní kosti,
mu škubaly svaly.
"Přece nechcete sedět, nebo ano?" zeptal jsem se.
"Ne."
"A co kdybych vás z toho dostal úplně… kdybych vás dostal
nejen z toho ublížení na těle, ale i ze stíhání pro podvod?"
"To nemůžete."
"Můžu se přinejmenším postarat o to, aby vás nezavřeli."
Chvíli bylo ticho. Pak se zeptal. "Když ste řekl, že se chcete
domluvit, tak ste asi taky něco chtěl vode mě, že jo?"
"Hm."
"Co?"
Olízl jsem si rty a chvíli jsem uvažoval. Pak jsem teprve
odpověděl.
79
"I want…" I said slowly, "I want you to talk about the way
you and Vic tried to make me join your ring."
He was surprised. "Is that all?"
"It'll do for a start."
"But you know. You know what Vic said to you."
"I don't know what he said to you."
He shrugged in bewilderment. "He just said if you wouldn't
go along with us, we'd break you."
"Look," I said, "the price of your freedom is every word,
every scrap of conversation that you can remember. Especially everything about that ally of Vic's who got my stable
burnt."
"I told you… I don't know."
"If you want to get out of here, you're going to have to do
better than that."
He stared across the table. I saw his understanding of my
offer deepen. He looked briefly round the bleak, crowding
walls of the little interview-room and shivered. The last vestiges of the exalted murderous state evaporated. He looked
smaller and colder and no danger to anybody.
"All right," he said. "I reckon I don't owe Vic any more. I'll
not go to jail just to save his bloody skin. I'll tell you what I
can."
It took three more cigarettes and a lot of pauses, but he did
his best.
"I reckon it started about six weeks ago. I mean, for some
time before that Vic had said a few things about you being
the biggest danger on the horizon, you were pretty good as
an agent and dead honest, and he thought you might drain
off some of the business which he'd otherwise corner."
"Room for us all," I murmured.
"Not what Vic thought. Anyway, about six weeks ago he said
it was time to bust you once and for all." He thought for a
while, sucking deep on his cigarette. "See, Vic and I and
some of the others had this thing going…"
"The kick-backs system," I said.
"Ay. All right, so goody-goody sods like you can look down
their noses and sniff, but it's not illegal and it does a lot of
people a lot of bloody good."
"Some people."
"All right, so the client pays over the odds, so what? Anyway, as Vic always says, the higher the prices the more
commission the auctioneers get and the better they like it, so
they're just as bad, running things up as far as they bloody
can."
They also had a duty to the seller, I thought, but it wasn't
the time to argue.
"Well, there we were, running this little ring and doing better and better out of it and then one day… I suppose it was
just before the first yearling sales at Newmarket…" He
paused, looking back in his mind. His voice died away.
"What happened?" I prompted.
"Vic was sort of… I don't know… excited and scared… both at
once."
"Vic was scared?" I said sceptically.
"Ay, he was. Sort of. Sort of excited, though. Like someone
had put him up to something he wanted to do but knew he
shouldn't."
"Like stealing apples?"
He brushed off the childish parallel. "These were no apples.
Vic said we'd make so much money that what had gone before was only peanuts. He said there was a deal we could do
with a breeder that had a colt by Transporter that was a perfect peach…"
"Was it Vic's own idea?" I asked.
"I thought so… I don't know… Anyway, it worked a dream.
He gave me five thousand quid just for bidding, and he made
twenty out of it himself."
"By my reckoning he made thirty."
"Oh no…" He stopped, surprised, then went on more slowly.
"Chtěl bych…" začal jsem pomalu. "Chtěl bych, abyste mi
povídal o tom, jak jste s Vickem a těmi ostatními chtěli docílit,
abych se k vám přidal."
"To je všechno?" zeptal se překvapeně.
"Pro začátek ano."
"Ale to přece víte, přece vám to Vick sám řekl."
"Já bych ale chtěl slyšet, co říkal vám."
Pokrčil nechápavě rameny. "Řekl jenom, že jestli se k nám
nepřidáte, tak vás budeme muset zlomit."
"Poslouchejte, jestli si chcete vysloužit svobodu, tak mi
musíte říct každé slovíčko, každou větu, kterou jste si
zapamatoval. Hlavně mi musíte říct všechno, co se týká toho
neznámého Vickova spojence, který mi nechal vypálit stáje."
"Už jsem vám říkal… nic o něm nevím."
"Jestli se chcete odsud dostat, musíte se trochu snažit, to se
nedá nic dělat, jen vzpomínejte!"
Zadíval se na mě přes stůl, který nás dělil. Bylo vidět, že si
začíná uvědomovat cenu mé nabídky. Rozhlédl se po
nevlídné, studené místnosti a otřásl se. Poslední kapička
vražedné zuřivosti z něho vyprchala. Vypadal najednou malý,
zimomřivý, a vůbec z něho nešel strach.
"Tak dobře," řekl. "Ted už vlastně na Vicka nemusím brát
žádný vohledy. Ani mě nenapadne, abych šel sedět jen proto,
aby z toho von vyšel se zdravou kůží. Řeknu vám, na co si
vzpomenu."
Dělal, co mohl. Vykouřil přitom další tři cigarety a několikrát
se na hodnou dobu odmlčel.
"Všechno začalo asi před šesti tejdny. Totiž, von už předtím
Vick několikrát řek, že vy ste naše největší nebezpečí, protože
ste celkem dobrej vodborník a přitom ste až moc poctivej,
takže by se mohlo stát, že byste nás moh připravit vo hodně
kšeftů, na kterejch bysme jinak mohli hodně trhnout."
"Uživili bychom se všichni," zabručel jsem.
"Vick na to měl jinej názor. No, tak teda před šesti tejdny
řek, že je načase jednou provždy s váma pořádně zatočit."
Chvíli se zamyslel a vtáhl do sebe kouř z cigarety. "Totiž, Vick
a ty vostatní rozjeli takovou akci…"
"Já vím, systém 'šmátek'."
"Jo. Jo, já vím, že takoví chytrý nafoukaný svatoušci, jako
ste vy, na to třeba koukaj svrchu, ale proti zákonu to není a
fůra lidí na tom krásně vydělá."
"Někteří lidé," opravil jsem ho.
"No dobře, ale prachy to stojí jen klienta, tak co má bejt?
Jak Vick říká, čím vejš se vyžene cena, tím větší provizi
dostanou v dražebním podniku a tím sou taky spokojenější,
takže ty lidi vod dražby nejsou vo nic lepší než my, když
nechaj ceny vylítnout tak vysoko."
Zaměstnanci dražebního podniku mají ovšem také určité
povinnosti vůči prodávajícímu, pomyslel jsem si, ale nechtěl
jsem se hádat.
"No, tak sme teda tu akci rozjeli a šlo nám to čím dál tím líp
a sypalo to čím dál tím víc, až jednou… myslím, že to muselo
bejt někdy před prvníma dražbama ročků v Newmarketu…"
Odmlčel se. Vzpomínal.
"Co se tehdy stalo?" pobízel jsem ho.
"No, Vick byl tehdy… jak bych to řek… prostě jako
rozčílenej… nebo vystrašenej… možná voboje."
"Vick že byl vystrašený?"
"Jo, řek bych, že jo. Ale taky jako rozčílenej. Jako kdyby ho
někdo přemlouval, aby udělal něco, co by dělat neměl, ale co
by udělat chtěl."
"Jako třeba krást jablka?" Nad tímhle dětinským
přirovnáním máchl rukou.
"Žádný jabka. Vick řek, že bysme mohli nadělat takovejch
prachů, že se nám vo tom nikdy ani nezdálo. Řek, že bych
moh dělat krásnej kšeft s chovatelem hříběte po
Transportérovi…"
"To si vymyslel Vick sám?" zeptal jsem se.
"Já myslel, že jo… ale teď nevím… no, každopádně to
fantasticky vyšlo. Dal mi potom pět tisíc jen za to, že sem
přihazoval, a sám z toho měl dvacet."
"Já si spočítal, že třicet."
"To ne…" Překvapeně se odmlčel a pak pomalu pokračoval.
80
"No… I remember him saying… ten thousand pounds went to
the bloke who wrote the agreement that Vic got the breeder
to sign. I said I thought it was a lot, but Vic says you have to
pay for expert advice."
"Does he often pay for expert advice?"
He nodded. "All the time."
"Cheerfully?"
"What? Of course."
"He isn't being blackmailed?"
He looked scornful. "I'll say not. You can't see any piddling
little blackmailer putting one over on Vic"
"No… but what it amounts to is that Vic is collecting huge
kick-backs from breeders and other vendors, and out of that
he is paying his own kick-backs to someone else for expert
advice."
He frowned. "I suppose you could say so."
"But you don't know who?"
"No."
"How long would you say he had been receiving this advice?"
"How the hell do I know? A year. Two. About that."
"So what was different about the last six weeks?"
"You were. All of a sudden Vic says it's time to get rid of
you. Either that or make you back down and take your cut
with the rest of us. We all thought you'd come in with us with
a bit of pressure. Well, see, it didn't make sense you holding
out. Only do yourself a lot of harm. Jiminy Bell, he says now
he told us you'd never agree, but he bloody didn't. That little
sod, he said then that you were pretty soft really. A soft
touch, he always said. Always good for a sob-story. So now
he says he told us you were a tough nut, the squirmy little
liar."
"Does Vic see this friend of his every day?"
"Couldn't say."
"Well… think."
He thought. "I'd say that most days he either sees him or
talks on the phone. See, Vic always gets things done quickly,
like pinching that horse you bought at Ascot…"
"How was that done?"
He blinked. Shifted uneasily on his chair. I shoved the cigarettes across and tried to look as if the whole question was
quite impersonal.
"Er…" he said. "Vic said you were buying a horse for Mrs
Sanders and he couldn't have that, she was marrying Constantine Brevett and he was Vic's exclusive territory."
"When did he say that?"
"At the sales the day you bought Hearse Puller."
"Had he already fixed it up with Fred Smith?"
He hesitated. "He knew Fred Smith was going to take away
whatever horse you bought. Yes."
"Did Vic himself fix it with Fred Smith?"
"See, I don't really know. Vic said he didn't, but I don't
know, he'd say his grandmother was a pigmy if it suited him."
"Ronnie North," I said slowly. "Did he know Fred Smith?"
Fynedale's face twisted into the sardonic sneer. "Old mates,
weren't they?"
"Were they?"
"Well… Ronnie, he came from Stepney way, same as Fred
Smith. Ronnie started in the horse coping business in the old
days when they sold horses on market days in all the big
towns. He started as a boy, helping his dad. Bloody lot of
gypsies if you ask me. Up to every damn trick in the book, is
Ronnie. But bright, see? Got brains, Ronnie has."
"Ronnie sold me the next horse I bought for Kerry Sanders."
"Ay. Him and Vic, laughing themselves sick about it, they
were. Then Ronnie afterwards said you needed a bloody lesson, busting Fred Smith's arm."
"Did you yourself ever meet Fred Smith?"
"To ne… já si pamatuju… řek, že deset tisíc dostane ten
člověk, co mu sepsal tu dohodu s chovatelem… Zdálo se mi
tehdy, že to je hodně, ale Vick řek, že za odborný rady se
platit musí, a když sou dobrý, musí se platit dobře."
"Platí často za odborné rady?"
Přikývl. "Pořád."
"Rád?"
"Co? No jasně."
"Jste si jistý, že ho nikdo nevydírá?"
Zatvářil se pohrdlivě. "Bodejť že ne. Vick by se přece vod
žádnýho srábka vydírat nenechal."
"Tak tedy ne… ale mohlo by se říct, že Vick sice vybírá
veliké peníze ve 'šmátkách' od chovatelů a jiných
prodávajících, ale sám z těch peněz zase musí platit 'šmátky'
někomu dalšímu."
Zamračil se. "No, dalo by se to tak říct."
"Vy nevíte, kdo to je?"
"Ne."
"Jak dlouho myslíte, že Vick dostává tyhle odborné rady?"
"Jak to mám sakra vědět? Možná že rok, možná že dva, spíš
dva."
"Co se vlastně před těmi šesti týdny změnilo?"
"Že ste se do toho dostal vy. Vick tehdy najednou prohlásit,
že se vás musíme zbavit. Prej se vás musíme zbavit, když v
tom nepojedete s náma a nebudete se s náma dělit. My sme
si všichni mysleli, že když na vás trochu zatlačíme, že
vycouváte, totiž, říkali sme si, že byste byl hloupej, kdybyste
se stavěl na zadní, jen byste na tom prodělal. Jimmy Bell teď
tvrdí, že nám říkal, že necouvnete, ale to kecá, nic takovýho
neříkal, hajzl jeden, navopak, řekl, že ste srab, že ste
měkota, že prej vás každej snadno utáhne na cezený nudli,
když chvilku brečí. Teď tvrdí, že říkal, že ste tvrdej, hajzl
jeden prolhanej."
"Stýká se Vick s tím svým přítelem denně?"
"To já nevím."
"Tak… uvažujte."
Uvažoval. "Řek bych, že když se s ním každej den nesejde,
tak si aspoň telefonujou. Víte, Vick vždycky všechno spustí
rychle, jako třeba když šlo vo to, vzít vám toho koně v
Ascotu…"
"Jak jste to zorganizovali?"
Zamrkal a neklidně se zavrtěl na židli. Přistrčil jsem mu
cigarety a snažil se tvářit, jako kdyby o nic nešlo.
"No… Vick řek, že máte koupit koně pro paní Sandersovou, a
to prej že nemůžeme dopustit, protože si ta paní bere
Constantina Brevetta a na toho má monopol Vick."
"Kdy vám tohle řekl?"
"Ten samej den, kdy ste na dražbě koupil Hears Pullera."
"Byl už předem domluvený s Fredem Smithem?"
Zaváhal. "Fred Smith vám měl v každym případě sebrat
koně, ať už koupíte jakýho chcete."
"Zařizoval to s ním Vick osobně?"
"Jo, to já tedy nevím. Vick tvrdí, že ne, ale já nevím, to víte,
Vick dokáže klidně tvrdit, že jeho dědeček je trpaslík, když se
mu to hodí do krámu."
"A co Ronnie North?" zeptal jsem se pomalu. "Ten znal
Freda Smithe?"
Fynedale se opovržlivě ušklíbl. "Přece sou starý kamarádi!"
"Nepovídejte!"
"No… Ronnie je od Stepney a Fred Smith taky. Ronnie začal
dělat do koní už dávno, když se eště koně prodávali na
městským trhu. Začal už jako kluk, pomáhal tehdy tátovi, byli
jako Cikáni, abych vám pravdu řek, a znali všechny finty,
který si kdo může vymyslet, copak Ronnie, ten v tom umí
chodit, je pěkně mazanej, myslí mu to."
"Ronnie mi sehnal toho druhého koně pro paní
Sandersovou."
"Jo, to upekl s Vickem, taky se tomu voba mohli usmát.
Když ste pak Fredovi Smithovi zlámal ruku, tak Ronnie řek, že
musíte dostat pořádně přes nos."
"Vy taky znáte Freda Smithe?"
81
"I saw him, like. Saw him at Ascot, with Ronnie. Ronnie
pointed you out to him. We all did, see?"
"I see."
"Then, well, with River God it was dead easy, wasn't it?
Ronnie found which transport firm you'd engaged and got
them to tell him their instructions, and he just sent Fred
Smith to pick you off on the lay-by."
"Ronnie sent him?"
"Ronnie… or Vic." He shrugged. "One of them."
"Not Vic's unknown friend?"
"Might have been, I suppose." He didn't think it made much
difference. "We weren't going to steal River God, see? Fred
Smith had the money for it. He was going to make you take
it, like at Ascot."
"And River God was going back to Ronnie North?"
"Ay."
"Then why did he agree to sell it to me in the first place?"
He said with exaggerated patience as if talking to a dim
child, "See, he wasn't going to, first off. Then he rings Vic and
says you're looking for another horse instead of Hearse Puller.
Then Vic rings back and says sell you River God and it'll be a
good opportunity of bashing you up a bit more."
"Did you actually hear either of these calls?"
"Eh?" He shook his head. "I don't live in Vic's pocket, do I?
No, Vic told me."
I thought for a while. "All right," I said, "which of you
thought of burning my yard?"
He shifted his chair abruptly so that he was no longer facing
me, but spoke to the bare walls.
"See… Vic said… a real smash, and you'd cave in. See… he
saw you talking to that Transporter breeder… and that trainer
whose owner he'd swiped… in the bar, see?"
"Yes."
"Ay. Well then, Vic says this time no messing, you've got to
be put right out of action, because this expert friend of his
has thought up a fiddle to make the Transporter colt look like
hay-seeds, only he wouldn't tell Vic what it was while you
were still around at the sales. Vic said this expert was afraid
you would make a public fuss which would mean everyone
would be a lot more careful about buying horses in future and
that was the last thing they wanted. So Vic said you either
had to join in or be got rid of and you'd made it crystal clear
you wouldn't join in, so it was your own bloody fault you got
your yard burnt."
I grunted: "And what happened afterwards?"
"Well, there you bloody were at the sales as if nothing had
happened. The whole thing had been a flop and Fred Smith
was in jail and Vic was furious because he couldn't start the
new fiddle. He said he'd just have to go on with the kickbacks and anyway we'd been doing pretty well out of those
for two years so it didn't seem too bad."
He swung round again, his face full of renewed anger.
"And then you had to bugger the whole thing up by ratting
to Wilton Young."
"Calm down," I said flatly. "Did you expect me to go on
meekly taking whatever you cared to dish out?"
He looked indecisive. "Don't know."
You know now, I thought.
"Are Vic and his expert friend still planning this new big fiddle for some time in the future?"
"Ay. They are. Today… Today?"
He seemed suddenly astounded that it was only that morning that he had gone to Ascot Sales.
"Today… I could have killed Vic… I told him I could kill him…
and kill you too… and he said… why didn't I just kill you, then
he could get on with the fiddle… and he was bloody laughing…
but I reckon now he meant to egg me on."
"I expect he did," I said.
"Ne, viděl sem ho, když sem byl na Ascotu s Ronniem, tak
mi ho Ronnie ukázal, všem nám ukázal, kterej to je."
"Aha."
"No, a s River Godem to bylo úplně jednoduchý, že jo.
Ronnie zjistil, kterou firmu ste si najal na přepravu, zavolal
tam, zeptal se, jaký instrukce vod vás mají, a pak jednoduše
poslal Freda na to parkoviště, aby si vás tam vyčíh."
"To ho tam poslal Ronnie?"
"Ronnie… nebo Vick, možná, že voba."
"A co ten Vickův neznámý přítel?"
"Ten to taky mohl bejt, co já vím." Připadalo mu, že to není
podstatné. "My sme ale River Goda nechtěli ukrást, Fred
Smith na něj dostal prachy, měl to s váma zaválet tak jako
tehdy v Ascotu."
"Potom měl River Goda vrátit Ronniemu?"
"Jo."
"Jak vůbec přišli na to, že mi toho koně nabídnou ke koupi,
proč mi ho chtěli prodat?"
Začal mi to vysvětlovat s ovládanou trpělivostí, jako kdyby
mluvil s omezeným dítětem. "Totiž, nejdřív vám ho nechtěl
prodat, ale pak zavolal Vickovi a řek mu, že sháníte jinýho
koně místo Hears Pullera a Vick mu za chvíli zavolal, aby vám
River Goda prodal, že aspoň budou mít zas šanci dostat se
vám na kůži."
"Vy jste ty telefonické hovory slyšel?"
"Co? Ne, přece Vickovi nemůžu vlízt do kapsy, ne? Vick mi
to pověděl."
Chvíli jsem uvažoval. "No dobře. A kdo z vás přišel na to, že
mi vypálíte stáje?"
Rychle se zavrtěl na židli. Koukal do zdi, na mě se
nepodíval.
"To bylo tak… Vick řek… kdybyste dostal pořádně zabrat, tak
byste prej vycouval. Totiž… viděl, jak se bavíte s tím
chovatelem toho hříběte po Transportérovi… a pak s tím
trenérem, kterýmu Vick přetáhl klienta… tehdy v tom baru,
víte?"
"Ano."
"No, a tak Vick řek, že už se s váma nebudeme párat, že
vás musíme dočista vyšachovat, protože ten jeho vodbornej
kamarád vymyslel fintu, vedle který by ta finta s hříbětem po
Transportérovi vypadala jako legrace pro děti, jenže nechtěl
Vickovi říct, vo co vlastně de, dokud ste se vyskytoval u
dražeb vy. Vick řek, že se ten jeho kamarád bojí, že byste z
toho udělal aféru a že by si potom každej dával zatraceně
pozor, když kupuje koně, a to my zrovna nemůžeme
potřebovat. Tak teda Vick řek, že se buďto musíte přidat k
nám, nebo se vás budeme muset zbavit, no, a když ste nám
tak jasně dal najevo, že s náma nepotáhnete, tak si vlastně
za to můžete sám, že vám ty stáje vyhořely."
"Jak to bylo dál?" zavrčel jsem.
"No, vy ste potom ale zase přišel na dražby jakoby nic, celá
ta akce byla k ničemu a eště ke všemu skončil Fred Smith v
kriminále. Vick strašně zuřil, protože to znamenalo, že s tou
novou fintou nebude moct začít. Řek, že prostě budeme
muset pokračovat jako předtím se 'šmátkama', že nám
nakonec docela slušně nesou už dva roky, tak že se vlastně
tak moc neděje."
Otočil se ke mně. Už zase zuřil.
"Pak ste to musel všechno podělat, když ste vykecal tamtu
záležitost Wiltonovi Youngovi."
"Jen se uklidněte," řekl jsem suše. "Co jste si myslel? Že si
to všechno od vás nechám líbit? Že budu držet jako ovce?"
"To nevím," řekl váhavě.
Ale teď už to víš, dodal jsem v duchu.
"Chystá se Vick se svým přítelem ještě na tu novou velkou
fintu?"
"Jo, to jo. Dneska… dneska?"
Najednou mu připadalo neuvěřitelné, že ten den ráno byl
ještě na dražbě v Ascotu.
"Dneska bych byl Vicka nejradši zabil… řek sem mu, že ho
zabiju… a vás taky… a von řek… prej, proč nezabiju v první
řadě vás, že by se potom pustil do tý velký finty… smál se
tomu jako blázen… nejspíš mě chtěl vyhecovat."
"To jistě."
82
"Ay. He'd be rid of you and me too. He'd have the whole
bloody field to himself."
He leaned his elbows on the table and picked up my lighter
and fidgeted with it.
"Here," he said. "I'll tell you something. You can put Vic in
the same boat as you did me."
"Do you mean… had up for fraud?"
"Ay… Makes shipping horses by sea instead of air look like
kids' stuff."
"Tell me, then."
He looked up.
"You meant it straight, didn't you, about getting me out of
here?"
"I did."
He sighed. "Reckon I can trust you. And that's a bloody
laugh, for a start."
He threw down the lighter and leaned back.
"Right, then," he said. "Vic swindled the High Power Insurance Company out of a hundred and fifteen thousand quid."
CHAPTER FOURTEEN
"Are you sure?" I said.
"Positive."
"Can you prove it?"
"I reckon you could, if you wanted to."
"How did he do it?"
"See… it was. about three years ago… he shipped a fouryear-old stallion out to Japan. Polyprint, it was called."
I said, "I remember that. It died on the way."
"Ay. It did. And Vic had insured it for a hundred and fifteen
thousand for the journey, with himself to collect if anything
happened to the horse."
"Nothing especially unusual in that."
"No. And he insured it a week before it was due to go. That
is what made the insurance firm pay up. Because a week
before the horse set off, Vic couldn't have known it was going
to die, because a vet had been over it from nose to arse and
given it the OK, and it was the High Power Company's own
vet, which strung them up proper."
"I can't remember what it died of…"
"Tetanus," he said. "Three days by air to Japan. They took it
out of Gatwick looking as right as rain… it walked up the ramp
into the aircraft as quiet as you please. By the time they got
to the Middle East it was sweating something chronic. Next
stop, they got it out and walked it around, but it was staggering a bit. Next stop they had a local vet waiting. Tetanus, he
said. So they cabled the insurance company and they wanted
to send their own man out to take a look. See, there was a lot
of brass involved. Anyway he never went because the horse
died while he was still in England getting cholera jabs or
something. So Vic claims the money, and the High Power has
to pay up."
"Did Vic travel with the horse himself?"
"No. He was right here in England."
"So… where was the fraud?"
"Ah… See, the horse that set off for Japan and died of tetanus, that horse wasn't Polyprint."
He lit a cigarette, absorbed in his story.
"It was a horse called Nestegg."
I stared at him. "Nestegg is standing at stud in Ireland."
"Ay," he said.
"And that's Polyprint."
The gaunt face twisted into the ghost of a smile.
"See, Vic bought Nestegg because he had a client who
wanted it. Nestegg was six and had won a few long- distance
races, and this client had a small stud and wanted a stallion
that wouldn't cost too much. Well, Vic bought Nestegg for ten
thousand and was going to pass him on for fifteen, and then
this client just dropped down dead one afternoon and the
widow said nothing doing, she didn't want to know. Vic wasn't
much worried because Nestegg wasn't bad, really."
"No jo, byl by se zbavil mě i vás, zabil by dvě mouchy
jednou ranou a měl by volný pole."
Opřel se lokty o stůl, sáhl po mém zapalovači a začal si s
ním hrát.
"Poslyšte, něco vám řeknu, moh byste klidně Vicka zahnat
ke zdi, jako ste to udělal se mnou."
"Chcete říct… že bych mu mohl dokázat podvod?"
"Jo… a to takovej, že proti němu je švindl s leteckou a lodní
dopravou koní úplná legrace."
"Tak mi to povězte."
Vzhlédl.
"Myslel ste to na rovinu, že jo, když ste slíbil, že mě vodtud
dostanete?"
"Jistě."
"No, počítám s tím, že vám se dá věřit. To je povedený, co?"
"Tak teda: Vick vobral pojišťovnu High Power Company vo
sto patnáct tisíc liber."
14
"Víte to jistě?"
"Docela jistě."
"Můžete to dokázat?"
"Já ne, ale vy byste moh, kdybyste chtěl."
"Co udělal?"
"No… už to budou tři roky… posílal tehdy do Japonska
čtyřletýho hřebce, menoval se Polyprint."
"Pamatuji se na to, hřebec cestou uhynul."
"No právě, Vick ho pojistil na sto patnáct tisíc liber, kdyby se
hřebci cestou něco stalo, tak se prachy mají vyplatit jemu."
"Na tom není nic neobvyklého."
"To ne. Vick koně pojistil tejden před vodjezdem, takže
pojišťovna musela platit, Vick totiž tejden před vodjezdem
nemohl vědět, že kůň zajde, protože ho tehdy vod huby k
vocasu prohlíd veterinář vod pojišťovny a prohlásil ho za
zdravýho, a protože ten veterinář byl přímo vod High Power
Company, nemohla pojišťovna ani ceknout."
"Nepamatuji se, nač ten kůň zašel…"
"Na tetanus," řekl. "Do Japonska to trvá letadlem tři dni.
Když hřebce nakládali v Gatwicku, zdál se bejt jako rybička…
šel po rampě do letadla jako beránek. Před mezipřistáním v
Asii už se hrozně potil. Na dalším mezipřistání ho vyvedli ven
a chodili s ním a to už se trochu motal. Na další zastávce už
je čekal veterinář, kterej řek, že to je tetanus. Telegrafovali
pojišťovně a chtěli, aby poslala vlastního vodborníka, to víte,
šlo vo hodně prachů. Jenže ten vodborník tam vůbec nedojel,
protože kůň zašel dřív, než ten doktor tady stačil nafasovat
injekce proti choleře nebo co. Takže Vick nahlásil pojišťovně,
že žádá náhradu, a pojišťovna musela vysolit prachy."
"Jel s tím koněm Vick osobně?"
"Ne, zůstal v Anglii."
"Ale…, v čem byl tedy ten podvod?"
"Totiž… ten kůň, kterýho poslal do Japonska a kterej zašel
na tetanus, to vůbec nebyl Polyprint."
Zapálil si cigaretu, plně soustředěný na vlastní vyprávění.
"Byl to kůň, kterej se jmenoval Nestegg."
Vyjeveně jsem se na něho zadíval. "Nestegg přece stojí v
jedněch stájích v Irsku," namítl jsem.
""Jo," řekl.
"Jenže to je Polyprint."
Na hubeném obličeji se mu na krátký okamžik objevil
úsměv.
"Víte, Vick koupil Nestegga pro jednoho klienta. Nesteggovi
tehdy bylo šest a vyhrál několik vytrvalostních dostihů. Ten
klient měl jen takovej menší hřebčín a sháněl hřebce, kterej
by moc nestál. No, tak mu teda Vick koupil za deset tisíc
Nestegga a chystal se mu ho prodat za patnáct, jenže ten
klient jednoho krásnýho dne zničehonic padnul a bylo po něm
a jeho vdova vo žádným koni nechtěla ani slyšet, jenže Vick si
z toho zase tolik moc nedělal, protože to vlastně vůbec nebyl
tak špatnej kůň."
83
He took a few deep puffs, sorting things out.
"One evening I was at Vic's place near Epsom and we looked
round the yard, like one does. He shows me Polyprint, who's
due to set off to Japan the next day. Big bay horse. Full of
himself. Then, three boxes along, there was Nestegg. Another
bay, much the same. We went in and looked at him and he
was standing there all hunched up and sweating. Vic looked
him over and said he would go out and see him again later,
and if he was no better he would get the vet in the morning.
Then we went into Vic's house for a drink, and then I went
home."
He looked at me broodingly.
"So the next day off goes this horse to Japan and dies of
tetanus two days later. Next time I saw Vic he sort of winks
at me and gives me a thousand quid in readies, and I laughed
and took it. Then later he sold this bay which he still had,
which was supposed to be Nestegg but was really Polyprint,
he sold him to a stud in Ireland for seventeen thousand. He
wouldn't have made a penny if he'd sent Polyprint off to Japan and got a vet to try to save Nestegg. Just by swapping
those two horses when he had the chance, he made himself a
proper packet."
"And it gave him a taste for more easy money in large
amounts?"
"Ay… It was after that that he latched on to the kick-backs
in a big way. He asked me to help… Tell you the truth, I was
glad to."
"And he found this expert," I said.
"Ay…" He hesitated. "It was maybe the other way round. Vic
more or less said this chap had come to him and suggested
more ways Vic could make money."
"He hadn't done so badly on his own," I observed.
"Well… Polyprint was a one-off, see. You couldn't work that
again. He only did it because he realized Nestegg had tetanus
and would die pretty quickly if he wasn't treated and even
maybe if he was. See, tetanus isn't that common. You couldn't have two die of it on journeys when they were heavily
insured, even if you could infect them on purpose, which you
can't. Vic walked that horse around all night to keep it moving
and fed it a bucketful of tranquillizers so that it looked all
right when it was loaded on to the plane at Gatwick. But to
get another one to die on a journey you'd have to fix some
sort of accident. The insurance people would be dead suspicious, and even if they paid up they might afterwards refuse
to insure you altogether and you couldn't risk that. But the
thing about this expert chap was that nearly everything he
suggested was legal. Vic said it was like property development and land speculation. You could make a great deal of
money without breaking the law if you knew how to set about
it."
The police were understandably sour about my assertion
that I had fallen on the pitchfork by accident and that Fynedale was as innocent of assault as a bunch of violets. They
argued and I insisted, and half an hour later Fynedale stood
outside on the pavement shivering in the wind.
"Thanks," he said briefly. He looked shrunken and depressed.
He huddled inside his jacket, turned on his heel, and walked
away up the street to the railway station. The carrot hair was
a receding orange blob against the dead copper leaves of a
beech hedge.
Sophie was waiting by the kerb, sitting in the driving seat of
my car. I opened the passenger-side door and slid in beside
her.
"Will you drive?" I said.
"If you like."
I nodded.
"You look bushed," she said.
She started the engine, shifted the gears, and edged out
into the road.
"Couldn't beat Muhammad Ali right now."
Chvíli kouřil a vzpomínal, jak to všechno bylo.
"Já sem tehdy byl jednou za Vickem, u něho doma, v
Epsomu, a procházeli sme spolu stáje, jak to člověk má ve
zvyku. Ukazoval mi tehdy Polyprinta, kterýho se chystal
poslat do Japonska. Byl to velikej hnědák s výborným
exteriérem. No, a vo tři boxy dál byl Nestegg, taky hnědák, ty
dva si byli hodně podobný. Šli sme se spolu na něho podívat a
koukáme, že je celej takovej jako skrčenej a že se hrozně
potí. Vick si ho prohlíd a řek, že se na něho bude muset jít
eště pozdějš kouknout a že kdyby mu nebylo líp, musel by
ráno zavolat veterináře. Pak sme se šli dovnitř něčeho napít a
pak sem jel domů."
Zamyšleně se na mě podíval.
"No, a hned za dva dny letěl kůň do Japonska a cestou zašel
na tetanus. Když sem příště potkal Vicka, mrk na mě a dal mi
tisíc liber na dlaň. Já se dal do smíchu a prachy sem vzal.
Pozdějš toho hnědáka, co mu zůstal, prodal, jako že to je
Nestegg, ale byl to Polyprint. Prodal ho do Irska za sedmnáct
tisíc. Kdyby byl poslal do Japonska Polyprinta a kdyby byl k
Nesteggovi zavolal doktora, aby se ho pokusil vykurýrovat,
nebyl by na tom vydělal ani pětník. Ale že ty dva koně
prohodil, trhnul na tom celej balík."
"A nejspíš dostal chuť na další snadné výdělky, na veliké
peníze, ne?"
"Jo… právě že brzy nato rozjel ve velkým tu akci se
'šmátkama'. Chtěl, abych mu s tím píchnul… a abych vám
pravdu řek, píchnul sem mu docela rád."
"Pak někde našel toho 'odborného' poradce," řekl jsem.
"Jo…" zaváhal. "Možná ale, že to taky bylo vobráceně. Vick
vlastně řek, že ten chlap přišel za ním s tím, jak by se daly
snadno vydělat velký prachy, všelijak."
"Dokud byl Vick samostatný, vedlo se mu ale přece docela
dobře, ne?"
"No, víte… s Polyprintem, to byla výjimečná šance, to se
nedá udělat dvakrát. To udělal jen proto, že viděl, že Nestegg
má tetanus a že rychle zajde, když ho nebude kurýrovat, byl
by možná zašel i s léčením. Jenže tetanus je dost vzácnej,
těžko by vám prošlo, kdyby vám při transportu uhynuli dva
koně zrovna na tetanus, a zrovna když by byli hodně
pojištěný, i kdybyste vymyslel, jak je naschvál tím tetanem
nakazit, a to myslím ani nejde. Vick tehdy toho nemocnýho
koně vodil celou noc po dvoře, nesměl stát, a skrmil mu celý
kýble utišovacích prostředků, aby vypadal v pořádku, až ho v
Gatwicku budou nakládat. Kdybyste ale chtěl, aby vám při
transportu zašel další kůň, musel byste nejspíš vymyslet
nějakou nehodu. To víte, pojišťováci sou podezíraví, a i kdyby
vám nakrásně vodškodný zaplatili, příště už by vám koně
jednoduše vodmítli pojistit, a to by člověk nechtěl riskovat.
Právě nejlepší na tom jeho vodborníkovi je to, že to je to
samý, jako když někdo spekuluje s pozemkama. Kdepak, dá
se vydělat fůra peněz, a vůbec to nemusí bejt nezákonný, jen
se musí vědět, jak na to."
Páni od policie byli pochopitelně dost mrzutí, když jsem je
ubezpečil, že jsem na ty vidle upadl nešťastnou náhodou a že
Fynedale je nevinný jako beránek. Přeli se se mnou,
přemlouvali mě, ale po půlhodině už Fynedale stál venku na
chodníku a třásl se v mrazivém větru zimou.
"Děkuju," řekl stručně.
Vypadal menší a jako zakřiknutý. Choulil se v saku, pak se
otočil na podpatku a rychle odcházel směrem k nádraží. Jeho
ryšavé vlasy svítily jako oranžová skvrna proti tmavé zeleni
křoví, které lemovalo chodník.
Sofie seděla v mém zaparkovaném voze za volantem.
Otevřel jsem druhá dvířka a usadil se vedle ní.
"Pojedeš?" zeptal jsem se.
"Jestli chceš, tak ano."
Přikývl jsem.
"Vypadáš utahaně," poznamenala.
Nastartovala, zařadila rychlost a vyjela od chodníku.
"Muhammada Aliho bych teď asi nepřepral."
84
She smiled. "How did it go?"
"Like a torrent, once he'd started."
"What did you learn?"
I thought, trying to put everything into its right order.
Sophie drove carefully, flicking glances across, waiting for an
answer.
I said, "Vic swindled an insurance company very neatly,
about three years ago. Some time after that someone who
Fynedale calls an expert sought Vic out and suggested a sort
of alliance, in which Vic would extort money in various more
or less legal ways and pay a proportion of it to the expert. I
imagine this expert guessed Vic had swindled the insurance
and was therefore a good prospect for a whole career of legal
robbery."
"There's no such thing as legal robbery."
I smiled. "How about wealth taxes?"
"That's different."
"Taking by law is legal robbery."
"Ah well… go on about Vic"
"Vic and the expert started redistributing wealth in no uncertain terms, chiefly into their own pockets but with enough
pickings to entice six or seven other agents into the ring."
"Fynedale?" Sophie said.
"Yes. Especially Fynedale, as he knew about the original insurance swindle. It just seems to have been my bad luck that
I started being an agent at about the time Vic and the expert
were warming things up. Pauli Teksa had a theory that Vic
and his friends wanted me out of the way because I was a
threat to their monopoly, and from what Fynedale says I
should think he might have been right, though I thought it
was nonsense when he suggested it."
I yawned. Sophie drove smoothly, as controlled at the wheel
as everywhere else. She had taken off the fur-lined hood, and
the silver-blond hair fell gently to her shoulders. Her profile
was calm, efficient, content. I thought that probably I did love
her, and would for a long time. I also guessed that however
often I might ask her to marry me, in the end she would not.
The longer and better I knew her, the more I realized that
she was by nature truly solitary. Lovers she might take, but a
bustling family life would be alien and disruptive. I understood why her four years with the pilot had been a success: it
was because of his continual long absences, not in spite of
them. I understood her lack of even the memory of inconsolable grief. His death had merely left her where she basically
liked to be, which was alone.
"Go on about Vic," she said.
"Oh… well… They started this campaign of harassment.
Compulsory purchase of Hearse Puller at Ascot. Sending Fred
Smith down to my place to do what harm he could, which
turned out to be giving Crispin whisky and letting loose that
road-hogging two-year-old. Arranging for me to buy and lose
River God. When all that, and a few bits of intimidation from
Vic himself, failed to work, they reckoned that burning my
stable would do the trick."
"Their mistake."
"Yeah… well… they did it." I yawned again. "Fred Smith,
now. Vic and the expert needed some muscle. Ronnie North
knew Fred Smith. Vic must have asked Ronnie if he knew
anyone suitable and Ronnie suggested Fred Smith."
"Bingo."
"Mm… You know something odd?"
"What?"
"The insurance company that Vic swindled was the one
Crispin used to work for."
Sophie made us tea in her flat. We sat side by side on the
sofa, bodies casually touching in intimate friendship, sipping
the hot reviving liquid.
"I ought to sleep a bit," she said. "I'm on duty at eight."
I looked at my watch. Four-thirty, and darkening already
towards the winter night. It had seemed a long day.
Usmála se. "Jak to šlo?"
"Jakmile se do toho dal, tak mluvil jako vodopád."
"Co ses dozvěděl?"
Chvíli jsem uvažoval a všechno jsem si to v duchu
urovnával. Sofie jela opatrně, opatrně se rozhlížela a čekala,
až začnu povídat.
"Vick asi tak před třemi lety vytáhl velmi elegantně spoustu
peněz z jedné pojišťovny. Po nějakém čase se potom objevil
člověk, o kterém Fynedale mluví jako o 'odborném poradci', a
nabídl Vickovi spolupráci. Vick měl z lidí tahat peníze,
víceméně legálním způsobem, a měl část zisku odvádět tomu
expertovi. Já si myslím, že pan odborný poradce věděl o tom
podvodu s pojišťovnou, a proto předpokládal, že Vick bude
výborný spojenec na zákonné okrádání lidí ve velkém."
"Žádné zákonné okrádání neexistuje."
Usmál jsem se. "A co takhle daň z příjmu?"
"To je něco jiného."
"Tak třeba když soud něco zabaví, tak to taky bere legálně."
"Nezlob… povídej dál, jak to bylo s Vickem."
"Vick a ten jeho expert začali svérázně přesunovat finance,
většinou do vlastních kapes, ale přece jenom nechali tu a tam
něco ukápnout, takže získali ke spolupráci asi šest nebo sedm
dalších komisionářů."
"Fynedala taky?"
"Fynedala v prvé řadě, protože věděl o tom podvodu s
pojišťovnou. Měl jsem smůlu, že jsem se objevil na scéně
právě v okamžiku, kdy Vick zahájil činnost s tím svým
expertem. Pauli Teksa tvrdí, že se mě Vick a ta jeho parta
snažili zbavit, protože jsem ohrožoval jejich výsostnou pozici;
asi na tom něco je, aspoň podle toho, co jsem vyslechl od
Fynedala, i když mně to připadalo jako úplný nesmysl, když
jsem to slyšel poprvé."
Zívl jsem. Sofie jela krásně. Za volantem si počínala klidně a
soustředěně jako vždy. Stáhla si kapuci lemovanou kožišinou
a stříbrné vlasy jí měkce splývaly na ramena. Jak jsem se na
ni ze strany díval, vypadala vyrovnaně a spokojeně. Uvědomil
jsem si, že ji asi skutečně mám a dlouho budu mít rád,
uvědomil jsem si ale také, že i když jí nabídnu manželství
stokrát, stejně si mě nakonec nevezme. Čím déle jsem ji znal,
tím víc jsem poznával, že je vlastně samotářka, že je příliš
soběstačná. Byla by sice ochotna mít milence, ale normální
rodinný život jí je asi cizí, vyvedl by ji z jejího pořádku. Také
jsem pochopil, čím se stalo, že ty její čtyři roky s tím pilotem
byly tak úspěšné: byly úspěšné proto, že on byl věčně pryč,
ne navzdory tomu. Věděl jsem také, proč ve vzpomínkách na
toho muže nebylo ani stopy po neutěšeném žalu. Když
zemřel, octla se jednoduše tam, kde byla předtím a kde si
vlastně přála být, o samotě.
"Povídej dál," vyzvala mne.
"Ano… tak tedy… začali mi dělat obtíže. Nejdřív mě násilím
přinutili, abych jim prodal v Ascotu Hears Pullera. Pak ke mně
poslali Freda Smithe, aby tam natropil nějakou škodu:
nastražil na Crispina whisky a vypustil ze stáje to dvouleté
hříbě. Pak se pokusili prodat mi a vzápětí sebrat River Goda.
Když se to všechno, včetně Vickových výhrůžek, minulo
účinkem, rozhodli se, že mi zapálí stáje, byli přesvědčeni, že
tím docílí, co chtěli."
"To se ale spletli."
"Ano… jistě… tím to zabili." Znovu jsem zívl. "Teď pokud jde
o Freda Smithe: Vick a ten jeho odborník potřebovali někoho,
kdo by se za ně pral. Freda Smithe znal Ronnie North. Vick se
nejspíš Ronnieho zeptal, jestli by někoho vhodného neznal, a
Ronnie navrhl Smithe."
"A bylo to."
"Hm… víš, co je zajímavé?"
"Co?"
"V té pojišťovně, kterou Vick tak krásně okradl, kdysi
pracoval Crispin."
Sofie doma uvařila čaj. Seděli jsme vedle sebe na pohovce,
dotýkali se jeden druhého jako blízcí přátelé a popíjeli
osvěžující horký odvar.
"Měla bych se trochu vyspat," řekla, "mám od osmi službu."
Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl páté a už se rychle
stmívalo; přicházel zimní podvečer. Ten den se mi zdál
85
"Shall I go?"
She smiled. "Depends how sore you are."
"Sex is a great anaesthetic"
"Nuts."
We went to bed and put it fairly gently to the test, and certainly what I felt most was not the stab along my rib.
The pattern as before: sweet, intense, lingering, a vibration
of subtle pleasure from head to foot. She breathed softly and
slowly and smiled with her eyes, as close as my soul and as
private as her own.
Eventually she said sleepily, "Do you always give girls what
suits them best?"
I yawned contentedly. "What suits them best is best for
me."
"The voice of experience…" She smiled drowsily, drifting
away.
We woke to the clatter of her alarm less than two hours
later.
She stretched out a hand to shut it off, then rolled her head
over on the pillow for a kiss.
"Better than sleeping pills," she said. "I feel as if I'd slept all
night."
She made coffee and rapid bacon and eggs, because to her
it seemed time for breakfast, and in an organized hurry she
offered her cheek in goodbye on the pavement and drove
away to work.
I watched her rear lights out of sight. I remembered I had
read somewhere that air traffic controllers had the highest
divorce rates on earth.
Wilton Young came to Cheltenham races the following day in
spite of the basic contempt he held for steeple-chasing because of its endemic shortage of brass. He came because the
rival tycoon who was sponsoring the day's big race had asked
him, and the first person he saw at the pre-lunch reception
was me.
"What are you doing here?" he said bluntly.
"I was invited."
"Oh."
He didn't quite ask why, so I told him. "I rode a few winners
for our host."
He cast his mind back and gave a sudden remembering nod.
"Ay. So you did."
A waiter offered a silver tray with glasses of champagne.
Wilton Young took one, tasted it with a grimace, and said he
would tell me straight he would sooner have bad a pint of
bitter.
"I'm afraid I may have some disappointing news for you," I
said.
He looked immediately belligerent. "Exactly what?"
"About Fynedale."
"Him!" His eyes narrowed. "Any bad news about him is good
news."
I said, "The man I sent to South Africa says he can't swear
the extra horses he looked after on the way were yours."
"You seemed sure enough that he would."
"He says he had the impression they were yours, but he
couldn't be sure."
"That'll not stand up in court."
"No."
He grunted. "I'll not sue, then. I'll not throw good brass after bad. Suing's a mug's game where there's any doubt."
His plain honesty rebuked me for the lie I'd told him. My
man had been absolutely positive about the horses' ownership: he'd seen the papers, I reckoned my promise to get
Fynedale off was fully discharged and from there on he would
have to take his chances.
"What's past is past," Wilton Young said. "Cut your losses.
Eh, lad?"
dlouhý.
"Mám už jít?"
Usmála se. "Záleží na tom, jak moc jsi bolavý."
"Sex má anestetické účinky."
"Nesmysl."
Šli jsme si lehnout a opatrně jsme to vyzkoušeli. Musím
doznat, že jsem přitom vnímal mnohem silnější pocity než
bolest nad žebry.
Jinak to bylo podobné jako poprvé: silné, opojné, blažené,
mírné, člověka to prostoupilo celého. Pomalu, měkce
oddychovala, v očích měla úsměv, byla mi blízká jako moje
vlastní duše.
Nakonec řekla ospale: "Umíš každé ženě dát to, co má
nejradši?"
Spokojeně jsem zívl. "Mám nejradši to, co má nejradši
žena."
"Mluvíš ze zkušenosti…" v polospánku se usmála.
Pak usnula. Ani ne za dvě hodiny nás vzbudilo hlučné
zvonění jejího budíku.
Natáhla ruku, aby ho zastavila, a otočila hlavu na polštáři,
abych ji mohl políbit.
"To bylo lepší než prášky na spaní, mám pocit, jako bych se
pořádně prospala celou noc," řekla.
Protože pro ni byl vlastně čas na snídani, uvařila rychle v
účelném spěchu kávu a vajíčka na slanině. Na chodníku před
domem mi ještě nabídla tvář k políbení na rozloučenou a
odjela do práce.
Díval jsem se za ní, za koncovými světly jejího vozu, dokud
nezmizela z dohledu. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdesi četl,
že vůbec nejvyšší procento rozvodů ze všech profesí na světě
bylo zjištěno mezi pracovníky u radaru.
Wilton Young se následující den dostavil na dostihy v
Cheltenhamu, přestože zásadně opovrhoval steeplem, který
považoval za chronicky chudý sport, nešlo tam o veliké
peníze. Dostavil se, protože ho pozval jeden z jeho velkých
obchodních konkurentů, který vypsal cenu pro hlavní dostih
dne. První známý, s kterým se na dopolední recepci setkal,
jsem byl já.
"Kde jste se tu vzal?" zeptal se bez okolků.
"Byl jsem pozván."
"Aha."
Protože se nezeptal proč, tak jsem mu to řekl. "Jel jsem
kdysi pro našeho hostitele několik vítězů."
Wilton chvíli zauvažoval a pak souhlasně přikývl. "Máte
pravdu, už si vzpomínám."
Číšník nám nabídl šampaňské na stříbrném podnosu. Wilton
Young sáhl po jedné skleničce, ochutnal, ušklíbl se a prohlásil,
že jestli prý chci vědět pravdu, tak je mu obyčejné pivo
desetkrát milejší.
"Obávám se, že pro vás mám špatnou zprávu," řekl jsem.
Okamžitě se zatvářil bojovně. "Jakou?"
"O Fynedalovi."
"Vo tom chlapovi!" Oči se mu zúžily. "Každá špatná zpráva
vo něm mě může jenom potěšit."
"Ten můj člověk, kterého jsem tehdy poslal do Jižní Afriky,
říká, že by nemohl odpřisáhnout, že ti koně, co jeli bez
doprovodu, byli opravdu vaši."
"Předtím jste si ale byl jistej, že by to dosvědčil."
"Říká, že měl tehdy dojem, že to jsou vaše koně, ale že to
neví s určitostí."
"To by před soudem neobstálo."
"To ne."
Zabručel. "Tak teda nebudu žalovat. Nebudu zbytečně
vyhazovat peníze z vokna. Nemá smysl se soudit, když člověk
neví s jistotou, že to vyjde."
Styděl jsem se za lež, kterou jsem mu hned řekl, jeho
přímočará upřímnost mne zahanbila. Ten můj člověk si byl
naprosto jistý, komu ti koně patřili, viděl jejich průvodní
papíry. No, svého závazku vůči Fynedalovi jsem se zhostil,
napříště se už musí postarat o sebe sám.
"Co se stalo, stalo se," řekl Wilton Young. "S nějakou tou
ztrátou se člověk musí umět smířit, co?"
86
"I guess so," I said.
"Take my word for it. Now, look here. I've a mind to buy an
American horse. Tough, that's what they are. Tough as if they
came from Yorkshire."
He wasn't joking.
"There's one particular one I want you to go and buy for
me. He comes up for sale soon after Christmas."
I stared at him, already guessing.
"Phoenix Fledgling. A two-year-old. Ever heard of it?"
"Did you know," I said, "that Constantine Brevett is after it
too?"
He chuckled loudly. "Why the hell do you think I want it? Put
his bloody superior nose out of joint. Eh, lad?"
The bloody superior nose chose that precise moment to arrive at the reception, closely accompanied by the firm mouth,
smooth grey hair, thick black spectacle frames and general air
of having come straight from some high-up chairmanship in
the City.
As his height and booming voice instantly dominated the
assembly, I reflected that the advantage always seemed to go
to the one who arrived later: maybe if Constantine and Wilton
Young both realized it they would try so hard to arrive after
each other that neither would appear at all, which might be a
good idea all round. Constantine's gaze swept authoritatively
over the guests and stopped abruptly on Wilton Young and
me. He frowned very slightly. His mouth marginally compressed. He gave us five seconds' uninterrupted attention,
and then looked away.
"Has it ever occurred to you," I said slowly, "that it
might,just be your nose that he's putting out of joint?"
"Don't be daft."
"How many times have you had to outbid him to get a
horse?"
He chuckled. "Can't remember. I've beaten him more times
than he's sold office blocks."
"He's cost you a great deal of money."
The chuckle died. "That was bloody Fynedale and Vic Vincent."
"But… what if Constantine approved… or even planned it?"
"You're chasing the wrong rabbit, I tell thee straight."
I chewed my lower lip. "As long as you're happy."
"Ay."
Nicol won the amateurs' race by some startlingly aggressive
tactics that wrung obscenities from his opponents and some
sharp-eyed looks from the stewards. He joined me afterwards
with defiance flying like banners.
"How about that, then?" he said, attacking first.
"If you were a pro on the Flat you'd have been suspended."
"That's right."
"A proper sportsman," I said drily.
"I'm not in it for the sport."
"What then?"
"Winning."
"Just like Wilton Young," I said.
"What do you mean?"
"Neither of you cares what winning costs."
He glared. "It cost you enough in your time in smashed-up
bones."
"Well… maybe everyone pays in the way that matters to
them least."
"I don't give a damn what the others think of me."
"That's what I mean."
We stood in silence, watching horses go by. All my life I'd
stood and watched horses go by. There were a lot worse ways
of living.
"When you grow up," I said, "you'll be a bloody good
jockey."
"Asi máte pravdu."
"To víte, že ano, dejte na moje slovo. Ale teď poslouchejte.
Docela rád bych koupil americkýho koně, americký koně sou
tvrdý, hodně vydržej, jako kdyby byli z Yorkshiru."
Myslel to vážně.
"Stál bych hodně vo jednoho určitýho koně a chtěl bych,
abyste mi ho tam zajel koupit. Budou ho dražit hned po
vánocích."
Vytřeštěně jsem se na něho díval. Tušil jsem, co přijde.
"Jmenuje se Phoenix Fledgeling, je dvouletej. Víte vo něm?"
"A víte vy, že toho koně chce taky Constantine Brevett?"
Hlasitě se rozesmál. "Proč si, sakra, myslíte, že ho vůbec
chci? De mi vo to, abych na toho nafoukanýho štráfka zase
vyzrál. Je vám to jasný, mladíku?"
Dotyčný štráfek přesně v tom okamžiku vešel do recepční
místnosti; pevná ústa, hladce přičísnuté šedé vlasy, brýle v
silných tmavých obroučkách, důstojný, tvářil se, jako by
právě přicházel ze schůze nějaké nesmírně důležité správní
rady, které předsedal. Protože byl vysoký a měl velice zvučný
hlas, v okamžiku na sebe soustředil pozornost všech hostí.
Říkal jsem si, že je zajímavé, jak je vždy ve výhodě ten, kdo
přijde později. Možná že kdyby si to Constantine a Wilton
Young uvědomili, začali by vyvíjet takovou snahu, aby přišli
vždy později než ten druhý, že by nakonec nepřicházeli
vůbec, a to by vlastně nebyl špatný nápad, když se to tak
vezme. Constantine se velitelsky rozhlédl po přítomných a
zarazil se, když zahlédl Wiltona Younga a mne. Také se
zamračil. Asi pět vteřin se na nás díval a pak se odvrátil.
"To vás ještě nikdy nenapadlo," řekl jsem pomalu, "že jemu
jde naopak o to, aby vyzrál na vás, a že se mu to daří?"
"Nesmysl."
"Kolikrát jste už musel vyšplhat hodně vysoko s cenou, když
jste chtěl získat koně, na kterého on přihazoval?"
Rozesmál se. "Jo, to bych ani nespočítal. Ale určitě sem ho
přetrumfnul víckrát, než kolik von udělal v životě velkejch
kšeftů."
"Takže vás už stál hodně peněz."
Přestal se smát. "Hodně peněz mě stáli Fynedale a Vick
Vincent."
"Ale co když… co když o tom Constantine věděl… co když to
třeba i vítal?"
"Mládenče, to jedete po špatný stopě, to vám říkám
rovnou."
Kousl jsem se do rtu. "No, hlavně, když vám to nevadí."
"Právě."
Nicol vyhrál dostih pro amatéry s pomocí překvapivě tvrdé
taktiky, která mu vysloužila od soupeřů poněkud ostřejší
slova a od rozhodčích ostřejší pohledy. Za chvíli přišel za
mnou. Tvářil se odbojně.
"Tak co ty na to?" zahájil útok.
"Kdybys byl profesionál a kdyby tohle byl rovinový dostih,
tak by tě nejspíš diskvalifikovali."
"To je pravda."
"Jsi skutečně sportovec," řekl jsem suše.
"Nejezdím ze sportu."
"Proč tedy?"
"Abych vyhrál."
"Jsi jako Wilton Young," poznamenal jsem.
"Jak to myslíš?"
"Oba dva kašlete na to, co vás vítězství stojí."
Blýsklo mu v očích. "Tebe to kdysi taky stálo hodně, když
spočítáš, kolik jsi měl zlámaných kostí."
"To je pravda… možná že každý platí tím, co nejsnáz oželí."
"Kašlu na to, co si o rnně kdo myslí."
"Tak to právě bylo míněno."
Mlčky jsme stáli a dívali se, jak kolem nás procházejí koně.
Celý život jsem vlastně takhle postával a díval se, jak kolem
chodí koně. Jsou horší způsoby obživy.
"Až z tebe jednou bude mužský, bude z tebe možná taky
dobrý jezdec," řekl jsem.
87
"You absolute sod."
The fury of all his twenty-two pampered years bunched into
fists. Then with the speed of all his mercurial changes he gave
me instead the brief, flashing, sardonic smile.
"OK. OK. OK. I just aged five years."
He turned on his heel and strode away, and although I didn't know it until afterwards, he walked straight into the Clerk
of the Course's office and filled out an application form for a
licence.
Vic didn't come to Cheltenham races.. I had business with
him, however, so after a certain amount of private homework
I drove to his place near Epsom early on the following morning.
He lived as he dressed, a mixture of distinguished traditional
and flashy modern. The house, down a short well-kept drive
off a country by-road on the outskirts of Oxshott Woods, had
at heart the classically simple lines of early Victorian stone.
Stuck on the back was an Edwardian outcrop of kitchens and
bathrooms and to one side sprawled an extensive new singlestorey wing which proved to embrace a swimming pool, a
garden-room, and a suite for guests.
Vic was in his stable, a brick-built quadrangle standing apart
from the house. He came out of its archway, saw me standing
by my car and walked across with no welcome written plain
on his large unsmiling face.
"What the hell do you want?" he said.
"To talk to you."
The cold sky was thick with clouds and the first heavy drops
spoke of downpours to come. Vic looked irritated and said he
had nothing to say.
"I have," I said.
It began to rain in earnest. Vic turned on his heel and hurried away towards the house, and I followed him closely. He
was even more irritated to find me going in with him through
his own door.
"I've nothing to say," he repeated.
"You'll listen, then."
We stood in a wide passage running between the old part of
the house and the new, with central heating rushing out past
us into the chilly air of Surrey. Vic tightened his mouth, shut
the outer door, and jerked his head for me to follow.
Money had nowhere been spared. Large expanses of pale
blue carpeting stretched to the horizon. Huge, plushy sofas
stood around. Green plants the size of saplings sprouted from
Greek-looking pots. He probably had a moon bath, I thought,
with gold taps: and a water bed for sleep.
I remembered the holes in Antonia Huntercombe's ancient
chintz. Vic's legal robbery had gone a long way too far.
He took me to the room at the far end of the hallway, his
equivalent of my office. From there the one window looked
out to the pool, with the guest-rooms to the left, and the
garden-room to the right. His rows of record books were
much like mine, but there ended the resemblance between
the two rooms. His had bright new paint, pale blue carpet,
three or four Florentine mirrors, Bang and Olufsen stereo and
a well-stocked bar.
"Right," Vic said. "Get it over. I've no time to waste."
"Ever heard of a horse called Polyprint?" I said.
He froze. For countable seconds not a muscle twitched.
Then he blinked.
"Of course."
"Died of tetanus."
"Yes."
"Ever heard of Nestegg?"
If I'd run him through with a knitting needle he would have
been no more surprised. The stab went through him visibly.
He didn't answer.
"When Nestegg was foaled," I said conversationally, "there
"Ty srabe!"
Jeho dvaadvacetiletá krev vzkypěla vzteky a ruce se mu
sevřely v pěsti. Potom, jak se u něho stávalo často, se mu
nálada bleskově změnila a on se na mě krátce, trochu hořce
usmál.
"Dobře, dobře, dobře, právě jsem o pět roků starší."
Otočil se na podpatku a odešel. Dodatečně jsem se
dozvěděl, že odešel přímo do kanceláře vedoucího závodiště a
vyplnil tam žádost o licenci profesionálního jezdce.
Vick na dostihy v Cheltenhamu nepřijel, ale já s ním měl
nutné jednání. Po menší domácí přípravě jsem se proto za
ním následující den vypravil hned brzy zrána do jeho domu v
Epsomu.
Bydlel ve stejném stylu, v jakém se strojil: byla to směs
tradiční důstojnosti a moderního lesku. Po krátké příjezdové
cestě, na kterou jsem zahnul z okresní silnice na okraji
oxshottských lesů, jsem dojel ke kamennému domu, jehož
základní architektura si zachovala přísnou jednoduchost
viktoriánské éry. Zezadu byl k domu přilepený edvardiánský
trakt, ve kterém byla kuchyně a koupelny, ze strany široký,
moderní přízemní přístavek, kde byly místnosti pro hosty a
zimní zahrada. Za přístavkem se skrýval bazén.
Vick byl ve stájích, v samostatné cihlové budově. Vyšel z
klenutých vrat a zahlédl mě, jak stojím u svého vozu. Na jeho
bezúsměvné tváři jsem viděl, jak málo mne vítá.
"Co tady sakra děláte?" zeptal se.
"Chci s vámi mluvit."
Chladné nebe bylo zatažené a první těžké kapky věštily
pořádný liják. Vick se zatvářil vztekle a prohlásil, že se mnou
nemá o čem hovořit.
"Ale já s vámi ano," řekl jsem.
Začínalo skutečně pršet. Vick se otočil na podpatku a
spěchal domů. Já za ním. Když viděl, že za ním vcházím do
jeho vlastních domovních dveří, dostal ještě větší vztek.
"Nemám, o čem bych s vámi mluvil," opakoval.
"Tak budete aspoň poslouchat."
Stáli jsme v široké chodbě, která spojovala původní budovu
s přístavbou, a teplý vzduch, zahřátý ústředním topením,
proudil kolem nás ven do zimního Surrey. Vick sevřel rty a
kývl na mě, abych ho následoval.
Všude bylo vidět, že při zařizování domu musely téci peníze
proudem. Podlahu pokrývaly do nedohledna bledě modré
koberce, na nich stály těžké, přepychové pohovky a z nádob,
které připomínaly řecké amfory, vyrůstaly veliké zelené
rostliny. Vick měl asi nejspíš v koupelně okrouhlou vanu se
zlatými kohoutky, zabudovanou v podlaze, a v ložnici vznášecí
postel.
Vzpomněl jsem si na děravé čalounění u Antonie
Huntercombové. Vick se svými zákonnými krádežemi zašel
skutečně příliš daleko.
Zavedl mě do místnosti na konci chodby, musela to být jeho
pracovna. Z jediného okna se díval na bazén, vlevo měl
pokoje pro hosty, vpravo zimní zahradu. Řady odborných
knížek velmi připomínaly ty, které jsem měl na poličkách já,
ale tím veškerá podobnost našich pracoven končila. Jeho byla
čerstvě vymalovaná, měl tam vynikající, nákladnou hudební
skříň a dobře vybavený bar, na podlaze bledě modrý koberec
a na zdech čtyři florentinská zrcadla.
"Tak spusťte, at to mám za sebou, nemám času nazbyt."
"Slyšel jste někdy o koni, který se jmenoval Polyprint?"
zeptal jsem se.
Ztuhl. Několik vteřin nepohnul ani svalem, pak zamžikal.
"Samozřejmě."
"Zašel na tetanus."
"Ano."
"A slyšel jste někdy o koni, který se jmenuje Nestegg?"
Kdybych ho probodl pletací jehlicí, netrhlo by to s ním o nic
víc. Bylo na něm zřetelně vidět, jak citelně jsem ho zasáhl.
Neodpověděl.
"Když se Nestegg narodil," pokračoval jsem klidně, "vznikly
88
was some doubt as to his paternity. One of two stallions could
have covered the dam. So the breeder had Nestegg's blood
typed."
Vic gave a great imitation of Lot's wife.
"Nestegg's blood was found to be compatible with one of the
stallions, but not with the other. Records were kept. Those
records still exist."
No sign.
"A full brother of Polyprint is now in training in Newmarket."
Nothing.
I said, "I have arranged a blood test for the horse now
known as Nestegg. You and I both know that his blood type
will be entirely different from that recorded for Nestegg as a
foal. I have also arranged a blood test for Polyprint's full
brother. Arid his blood type will be entirely compatible with
the one found in the supposed Nestegg."
"You bugger." The words exploded from him, all the more
forceful for his unnatural immobility.
"On the other hand," I said, "the tests have not yet been
made, and in certain circumstances I would cancel them."
His breath came back. He moved.
"What circumstances?" he said.
"I want an introduction."
"A what?"
"To a friend of yours. The friend who drew up the agreement that the breeder of the Transporter colt signed. The
friend who decided to burn my stable."
Vic moved restlessly.
"Impossible."
I said without heat, "It's either that or I write to the High
Power Insurance people."
He fidgeted tensely with some pens lying on his desk.
"What would you do if you met… this friend?"
"Negotiate for permanent peace."
He picked up a calendar, looked at it unseeingly, and put it
down.
"Today's Saturday," I said. "The blood tests are scheduled
for Monday morning. If I meet your friend today or tomorrow,
I'll call them off."
He was more furious than frightened, but he knew as well as
I did that those blood tests would be his first step to the dock.
What I didn't know was whether Vic, like Fred Smith, would
swallow the medicine with, so to speak, his mouth shut.
Vic said forcefully, "You'd always have that threat over me.
It's bloody blackmail."
"Sort of," I agreed.
Ripples of resentment screwed up his face. I watched him
searching for a way out.
"Face to face with your friend," I said. "Five minutes will do.
That's not much when you think what you stand to lose if I
don't get it."
I gestured round his bright room and out to the luxurious
pool.
"Built on Polyprint's insurance, no doubt."
He banged his fist down on the desk, making the pens rattle.
"Bloody Fynedale told you," he shouted. "It must have been.
I'll murder the little rat."
I didn't exactly deny it, but instead I said matter-of-factly,
"One calculation you left out… my brother Crispin worked for
High Power."
CHAPTER FIFTEEN
Crispin stood in the yard at home looking miserable and
broody. I stopped the car on my return from Vic's and
climbed out to meet him.
"What's the matter?" I said.
"Oh…" He swung an arm wide in inner frustration, indicating
určité pochybnosti, po kterém hřebci je, jeho matku kryli dva
hřebci, proto tehdy chovatel nechal u hříběte udělat krevní
zkoušku."
Vick začal nápadně připomínat Lotovu ženu.
"Zjistilo se, že krevní vzorek hříběte odpovídá krvi jednoho z
těch dvou hřebců, druhému ne. Tehdy o tom sepsali záznam
a ten záznam ještě existuje."
Ticho.
"Polyprint má pravého bratra, který teď trénuje v jedněch
stájích v Newmarketu."
Ticho.
"Zařídil jsem, aby odebrali krevní vzorek koni, který je teď
vedený jako Nestegg. Oba dobře víme, že výsledek krevní
zkoušky nebude souhlasit s výsledkem zjištěným u Nestegga,
když byl hříbě. Zařídil jsem také, aby odebrali krevní vzorek
na vyšetření u Polyprintova bratra. Je pravděpodobné, že jeho
krev bude shodná s krví tak zvaného Nestegga."
"Darebáku!" To slovo z něho vybuchlo s tím větší silou, že
byl předtím tak nepřirozeně nehybný a tichý.
"Ovšem, musím podotknout, že zatím ještě ty krevní vzorky
neodebrali, a že bych byl za určitých okolností ochotný celou
akci zrušit."
Znovu začal dýchat. Trochu se pohnul.
"Za jakých okolností?"
"Chtěl bych, abyste mě s někým seznámil."
"S kým?"
"S vaším přítelem. S tím přítelem, který sepsal smlouvu s
chovatelem toho hříběte po Transportérovi, s přítelem, který
mi nechal vypálit stáje."
Vick se neklidně pohnul.
"To nepřichází v úvahu."
Zůstal jsem klidný. "Buď mi umožníte, abych se s tím
člověkem sešel, nebo sednu a napíšu pojišťovací společnosti
High Power."
Nervózně si pohrával s psacím náčiním, které leželo na
stole.
"Co byste udělal… kdybyste se sešel s mým přítelem?"
"Zahájil bych mírové jednání."
Zdvihl kalendář, roztržitě se na něj zadíval a zase ho položil.
"Dnes je sobota," pokračoval jsem. "Ty krevní vzorky se
mají odebrat v pondělí. Pokud bych se s vaším přítelem setkal
dnes nebo zítra, tak bych ten odběr odvolal."
Byl spíš rozzuřený, než postrašený, ale věděl stejně dobře
jako já, že výsledky krevních zkoušek by mohly znamenat
začátek jeho konce a že by mohl skončit za mřížemi. Neměl
jsem ošem tušení, jestli by dokázal přijmout trest a
nepromluvit, jako Fred Smith.
"Tohle na mě budete mít vždycky, je to prachsprosté
vydírání;" vybuchl vztekle.
"Do určité míry ano," přikývl jsem.
Zlost mu zkřivila obličej. Viděl jsem na něm, že se zoufale a
marně snaží vymyslet, jak se z toho vykroutit.
"Chci se setkat s vaším přítelem tváří v tvář, stačí mi třeba
jen pět minut, to přece nežádám mnoho, když uvážíte, co
všechno byste jinak mohl ztratit."
Rukou jsem ukázal kolem sebe, na krásný pokoj, na
přepychový bazén.
"To jste nepochybně pořídil za peníze od pojištovny, za
Polyprinta, že?"
Praštil pěstí do stolu, až všechno psací nářadí nadskočilo.
"To vám řekl ten proklatý Fynedale, to vám musel říct on! Já
tu krysu zabiju!"
Místo, abych to popřel, jsem suše poznamenal: "Na jednu
věc jste zapomněl, můj bratr Crispin tehdy u společnosti High
Power pracoval."
15
Crispin stál na dvoře před domem a tvářil se sklesle a
nešťastně. Když jsem se vracel od Vicka, zastavil jsem kousek
od něho, vystoupil z vozu a šel mu naproti.
"Co se stalo?" zeptal jsem se.
"Ale…" Zoufale se kolem sebe rozhlédl a ukázal na pustou
89
the flattened stable area and the new scaffolding climbing up
to the burnt part of the roof.
"All this… If I hadn't been drunk it wouldn't have happened."
I looked at him. "Don't worry about it."
"But I do. If I'd been around… if there had been lights on in
the house… that man wouldn't have set fire…"
"You don't know that he wouldn't," I said.
"Stands to reason."
"No. Come on in, it's cold out here."
We went into the kitchen and I made coffee. Crispin's mood
of self-abasement flickered on fitfully while he watched me
put the water and coffee grounds into the percolator.
"It would have been better if you had let me die."
"It was a good job you passed out in the bathroom," I said.
"It was the only room which had natural ventilation through
an airbrick."
He wasn't cheered. "Better if I'd snuffed it."
"Want some toast?"
"Stop bloody talking about food. I'm saying you should have
let me die."
"I know you are. It's damn silly. I don't want you dead. I
want you alive and well and living in Surrey."
"You don't take me seriously." His voice was full of injured
complaint.
I thought of all the other conversations we'd had along
those lines. I ought to have let him drown in the bath, the
time he went to sleep there. I ought to have let him drive into
a tree, the time I'd taken his car keys away. I ought to have
let him fall off the Brighton cliffs, the time he tottered dizzily
to the edge.
Blaming me for not letting him die was his way of laying all
his troubles at my door. It was my fault he was alive, his
mind went, so it was my fault if he took refuge in drink. He
would work up his resentment against me as a justification for
self-pity.
I sighed inwardly and made the toast. Either that day or the
next he would be afloat again on gin.
There was no word from Vic. I spent all day working in the
office and watching racing on television, with Crispin doing his
best to put his mind to my accounts.
"When you worked for High Power," I said, "did you have
anything to do with a claim for a horse called Polyprint?"
He sniffed. "You know damn well I was in Pensions, not
Claims."
"Just thought you might have heard…"
"No."
We drank Coke and fizzy lemonade and coffee, and I grilled
some lamb chops for supper, and still Vic didn't telephone.
Same thing the next morning. Too much silence. I bit my
nails and wondered what to do if my lever didn't work: if Vic
wouldn't tell and the friend wouldn't save him. The bloodtyping tests could go ahead and chop Vic into little pieces, but
the friend would be free and undiscovered and could recruit
another lieutenant and start all over again, like cancer.
I wandered round the place where the stable had been,
desultorily kicking at loose stones.
A car turned into the yard, one I didn't know, and from it
stepped a total stranger. Tall, young, blond. Surely this
couldn't be Vic's friend, I thought: and it wasn't. There were
two other people in the car with him, and from the back of it
stepped Sophie.
"Hi…" She grinned at my face. "Who were you expecting?
The bailiffs?"
She introduced the friends, Peter and Sue. They were all on
their way to lunch with Sue's parents, but if I liked she could
stop off with me and they would pick her up on their way
back.
planinu, na které stávaly stáje, a na lešení, které stoupalo k
prohořelé střeše domu.
"Tohle všechno… kdybych nebejval byl napitej, tak by se to
nebylo stalo."
Zadíval jsem se na něho. "Tím se netrap."
"Musím se tím trápit. Kdybych byl v pořádku… kdyby v
domě bylo rozsvíceno… ten člověk by se nebyl odvážil to tady
podpálit."
"To nemůžeš vědět."
"Ale jo, to dá rozum. Hloupost. Pojď dovnitř, tady je zima."
Šli jsme do kuchyně a já postavil vodu na kávu. Crispin
setrval v náladě sebeobviňování a zasmušile přihližel, jak
chystám kávovar a sypu do něho semletou kávu.
"Měl jsi mě tu nechat chcípnout," řekl, "bylo by to nejlepší
řešení."
"Štěstí, žes usnul v koupelně, protože tam byl nejlepší
vzduch, zeď je odvětraná ven, na druhou stranu."
Nerozveselil se. "Měl jsem tam chcípnout."
"Nechceš topinku?"
"Sakra, přestaň mluvit o pitomým jídle, když ti říkám, žes
mě měl nechat umřít."
"Já tě slyším, ale je to nesmysl: Chci, abys žil, abys žil
spokojeně, abys žil tady, v Surrey."
"Ty mě vůbec nebereš vážně," řekl vyčítavě.
Vzpomněl jsem si na nesčetné jiné rozhovory, které jsme na
toto téma už měli. Tehdy, když usnul ve vaně, jsem ho měl
nechat se utopit, měl jsem ho nechat, aby se zabil v autě,
neměl jsem mu sebrat klíče od vozu, měl jsem ho nechat
spadnout, když se potápěl na kraji skály v Brightonu.
Když na mě svaloval vinu za to, že jsem ho nenechal umřít,
svaloval na mě vinu za všechno svoje trápení. Byla to moje
vina, že je naživu, a proto byla také moje vina, že se uchyluje
k pití. Čím víc mě obviňoval, tím víc se mohl litovat.
V duchu jsem si povzdechl a šel jsem udělat topinky. Bylo
mi jasné, že ještě týž den nebo nejpozději příští bude už zase
v lihu.
Vick se neozýval. Celý den jsem strávil prací v kanceláři a
také jsem se díval na dostihy v televizi. Crispin se poctivě
snažil soustředit se na moje účetnictví.
"Poslyš," zeptal jsem se ho. "Nevzpomínáš si… když jsi ještě
byl u High Power… jak to bylo s náhradou za uhynulého koně;
který se jmenoval Polyprint?"
Vzdychl. "Prosím tě, víš zatraceně dobře, že jsem byl v
důchodovým pojištění a ne v náhradách škod."
"Já jen myslel, žes třeba o tom slyšel…"
"Ne."
Pili jsme bud kávu, limonádu nebo kokakolu. K večeři jsem
udělal skopové kotlety na grilu; Vick se stále neozýval.
Ráno bylo všechno při starém. Klid a ticho. Okusoval jsem si
nehty a přemýšlel jsem, co bych udělal, kdyby mi to nevyšlo,
kdyby Vick nepřivolal svého přítele, aby ho zachránil.
Výsledky krevních zkoušek by třeba dopadly tak, jak jsem
doufal, a Vicka by zničily, ale jeho přítel by si dál nerušeně
chodil po svobodě, nikdo by o něm nevěděl, mohl by si sehnat
jiného pomocníka a všechno by to mohlo začít znovu, jako
zhoubný nádor.
Potuloval jsem se bezcílně po planině, na které stávaly
stáje, a občas jsem nakopl nějaký kamínek.
Vtom vjelo na dvůr cizí auto a z něho vystoupil cizí člověk.
Vysoký, plavovlasý, mladý. To přece nemůže být ten Vickův
přítel, říkal jsem si. Nebyl to on. Ve voze seděly ještě dvě
osoby a jedna z nich vystoupila. Byla to Sofie.
"Nazdar…" ušklíbla se na mě vesele. "Koho jsi čekal?
Četníky?"
Představila mi svoje přátele, Petra a Suzi. Jeli na oběd k
Suziným rodičům, ale jestli prý chci, tak by se zdržela u mne
a oni by ji mohli na zpáteční cestě vyzvednout.
90
I liked. The friends waved and went, and Sophie tucked her
arm through mine.
"How about marriage?" I said.
"No."
"Why not?"
"Because you like oysters and I don't."
I smiled and steered her into the house. It was as good an
answer as any.
Crispin was highly restless and not in the least pleased to
see her.
"I'll go for a walk," he said. "I can see I'm not wanted."
"You'll stay right where you are and pour us some Cokes," I
said firmly.
We looked at each other, both knowing that if he went for a
walk it would lead to the pub.
"All right," he said abruptly. "You bloody bully."
I cooked the lunch: steaks and grilled tomatoes. Crispin said
that Sophie ought to do it and Sophie said you should never
interfere in someone else's kitchen. They looked at each other
with unfriendly eyes as if each wishing that the other wasn't
there. Not the most relaxed of Sunday lunch parties, I
thought: and Vic telephoned with the coffee.
"My friend will meet you," he said. "For five minutes only.
Like you said."
"Where?" I asked.
"Here. At my house. Six o'clock."
"I'll be there," I said.
His voice held a mixture of instructions and anxiety. "You'll
cancel those blood tests?"
"Yeah," I said. "After the meeting, I will."
I went back to the kitchen. Sophie was smoking and Crispin
glowered at his coffee as if it were an enemy. When we were
alone he often stacked the plates in the dishwasher but I
knew he wouldn't do it while she was there. He took it for
granted that if there was a woman in the room she would do
the household chores, even if she were a guest. Sophie saw
no reason to do jobs she disliked, and her host's jobs at that,
simply because she was female. I watched the two of them
with a sad sort of amusement, my liability of a brother and
the girl who wouldn't be my wife.
During the afternoon Peter and Sue rang to say they were
staying overnight with Sue's parents and consequently couldn't take Sophie home. Would I mind frightfully driving her
home myself.
I explained to Sophie that I had an appointment near Epsom.
"That's all right," she said. "I'll wait in the car while you do
your business, and we can go on to my place after."
A flicker of caution made me uneasy. "I'm going to see Vic
Vincent," I said.
"Is he likely to be as lethal as Fynedale?"
I smiled. "No."
"And don't forget it was a good job I was with you at Ascot."
"I haven't."
"Well, then."
So I took her.
Crispin followed us out to the car.
"I suppose you won't be back till bloody morning," he said.
"Whether I am or not, you'll be all right."
He looked at me in desperation. "You know I bloody won't."
"You can be if you want to," I said persuasively.
"Sod you, Jonah."
He stood and watched us as I started the car and drove
away. As usual he had made me feel a grinding guilt at leaving him to struggle alone. As usual I told myself that if he
were ever to beat the drink he would have to stay off it when
I wasn't there. I simply couldn't be beside him every minute
of his life.
We drove towards Epsom. We were early, by design. Vic had
said six o'clock, but I thought that a preliminary scout around
might be prudent. The friend, whoever he was, had already
To jsem chtěl. Její přátelé nám zamávali a odjeli. Sofie mě
chytila pod paží.
"Co kdybychom se vzali?" navrhoval jsem.
"Ne."
"Proč ne?"
"Protože ty máš rád ústřice, a já ne."
Taky odpověd. Usmál jsem se a zavedl ji do domu.
Crispin byl velmi neklidný a vůbec se nepotěšil, když Sofii
uviděl.
"Vidím, že o mne nestojíte, tak se jdu projít," prohlásil.
"Nikam nepůjdeš, zůstaneš tady a naleješ nám kokakolu,"
řekl jsem energicky.
Oba jsme věděli, že kdyby se šel projít, skončil by zaručeně
v hospodě.
"Když mě musíš za každou cenu sekýrovat, tak tedy dobře."
K obědu jsem udělal bifteky a grilovaná rajská jablíčka.
Crispin prohlásil, že vařit měla Sofie, a Sofie namítala, že se
ze zásady nikdy neplete v cizí kuchyni. Dívali se na sebe
nepřátelsky. Jeden jako druhý si přáli, aby ten druhý odešel.
Velká pohoda při tom nedělním obědě nepanovala. Když jsme
pili kávu, zavolal Vick.
"Tak můj přítel se s vámi sejde, ale jen na pět minut, jak
jste říkal."
"Kde?" zeptal jsem se.
"Tady u mě, v šest hodin."
"Dobře, já k vám přijedu."
"Ty
krevní
zkoušky
odvoláte,
ano?"
Řekl
napůl
rozkazovačně, napůl úzkostlivě.
"Jo, ale až po té schůzce."
Vrátil jsem se do kuchyně. Sofie kouřila a Crispin se mračil
na svůj šálek kávy jako na osobního nepřítele. Když jsme
spolu byli sami, tak občas po jídle aspoň naskládal nádobí do
myčky, bylo mi ale jasné, že to tentokrát neudělá, protože je
s námi ona. Pokládal za samozřejmé, že pokud je mezi
přítomnými žena, musí se ujmout domácích prací, i když je
host. Sofie na druhé straně nechápala, proč by jen proto, že
je žena, měla přebírat povinnosti hostitele a dělat ještě k
tomu něco, co dělá vysloveně nerada. Pozoroval jsem je oba
trochu smutně a trochu pobaveně: bratra, který byl na mně
naprosto závislý, a dívku, která si mě odmítala vzít.
Odpoledne zavolali Petr a Suzi, že se u rodičů zdrží přes noc
a nebudou tedy moci Sofii odvézt, a jestli prý by mi nevadilo,
kdybych ji zavezl domů sám.
Vysvětlil jsem Sofii, že mám na odpoledne sjednanou
schůzku u Epsomu.
"To nevadí, počkám ve voze, než si to vyřídíš, a pak
můžeme jet ke mně."
Cosi mě varovalo k opatrnosti. "Mám se sejít s Vickem
Vincentem."
"Myslíš, že bude taky tak vražedný, jako byl Fynedale?"
Usmál jsem se. "Ne, to si nemyslím."
"Nezapomeň, jak se vyplatilo, že jsem byla v Ascotu s
tebou."
"To nezapomenu."
"Tak vidíš."
Vzal jsem ji tedy s sebou.
Crispin nás doprovodil k vozu.
"To se asi nejspíš do rána nevrátíš," poznamenal.
"Nevím, kdy se vrátím, ale vím, že do té doby budeš v
pořádku."
Zoufale se na mě podíval. "Víš zatraceně dobře, že ne."
"Ale ano, stačí, když budeš chtít," řekl jsem přesvědčivě.
"Jdi se vycpat, Jonasi."
Stál a díval se, jak nastupujeme do vozu a jak odjíždíme.
Jako obvykle se mu podařilo vzbudit ve mně pocit viny,
protože ho opouštím a nechávám ho, aby se sebou bojoval
sám, a jako obvykle jsem si musel připomínat, že jestli má
kdy vyhrát nad pitím, musí k tomu dojít beze mne. Nemohl
jsem s ním být každou vteřinu do konce života.
Blížili jsme se k Epsomu. Vyrazil jsem úmyslně hodně brzy.
Vick mi sice řekl, abych přijel v šest, ale já usoudil, že
nemůže škodit, když si napřed obhlédnu terén. Ať už je ten
91
sent a load of trouble my way, and I had a minimum of faith
that all would henceforth be caviar and handshakes.
I drove fifty yards past the entrance to Vic's drive, and
pulled up on the grass verge with Sophie's door pressed close
against the hedge. I switched off the lights and turned to her.
"When I go, lock my door behind me," I said. "And don't get
out of the car."
"Jonah… You really do think Vic might be lethal."
"Not Vic. But he might have someone else with him… I don't
know. Anyway, I'll be much happier if I'm sure you're sitting
here snug and safe."
"But…"
"No buts." I kissed her lightly. "I'll be back in half an hour or
so. If I'm not here by six-thirty, drive on into Epsom and raise
a posse."
"I don't like it."
"Put the rug round you, or you'll get cold."
I slid out of the car and watched her lock the door. Waved.
Smiled as if I were going to the circus. Went away.
The night was not pitch dark. Few nights are. My eyes adjusted to the dimness and I went quietly through the gateway
and up alongside the drive, walking on the grass. I had worn
for the occasion a black sweater and dark trousers, black
rubber-soled shoes. I pulled a pair of gloves from my pocket
and put them on. I had dark brown hair, which helped, and
apart from the pale blob of my face I must have looked much
at one with the shadows.
There were two cars outside the front of Vic's house, both of
them unfamiliar. A Ford Cortina and a Jaguar XJ12.
I drifted round the house towards the pool, hoping and
guessing that Vic used his office, as I did, as the natural place
to take his friends. Most of the house was in darkness. Vic's
window shone with light. Round one, I thought.
Carefully I skirted the pool and approached under the protection of the dark overhang of the roof over the guest suite
keeping tight against the wall. Faint light from the sky raised
a sheen on the unruffled pool water. There was no wind, no
sound except from an occasional car on the road. I edged
with caution closer.
Vic's window was hung with thick fawn-coloured crusty net
in clustered folds. I found that one could see a certain amount
when trying to look through it straight ahead, but that slanting vision was impossible. It also seemed possible that as the
curtaining was not opaque, anyone inside could see through it
to someone moving about outside. Inconvenient for peeping
Toms.
I crawled the last bit, feeling a fool. The window stretched
down to within eighteen inches of the paving stone. By the
time I reached the wall I was flat on my stomach.
Vic was walking around the room, talking. I risked raising
my eyes over the level of the sill, but to little purpose. All I
could clearly see was a bit of the table which stood near the
window and a distant piece of Florentine mirror. I shifted
sideways a little and looked again. A sliver of bookcase and a
chair leg. Another shift. More bookcase, and a quick impression of Vic moving.
His voice came through the glass whenever he walked near
the window. I put my head down and listened to unconnected
snatches.
"… Polyprint and Nestegg… bloody dynamite…"
"… what does it matter how he found out? How did you find
out in the first place…"
"… beating him up wouldn't have worked either. I told you…
burning his place hurt him more…"
"… you can't put pressure on a wife and children if he hasn't
got any…"
"… brother… no good… just a lush…"
jeho přítel kdokoliv, způsobil mi už nemalé nesnáze a já
naprosto neočekával, že mě uvítá s úsměvem a otevřenou
náručí.
Přejel jsem příjezdovou cestu k Vickovu domu asi o padesát
metrů a zastavil na travnatém okraji silnice tak, aby dveře na
straně vozu, kde seděla Sofie, byly těsně u hustého křoví
podél krajnice. Vypnul jsem světla a otočil se k ní.
"Až půjdu, tak za mnou zajisti dvířka a v žádném případě
nevystupuj z vozu."
"Jonasi, ty si přece jen myslíš, že by mohl být nebezpečný."
"Vick ne, ale možná, že u něho bude někdo… nevím. V
každém případě budu spokojenější, když budu vědět, že tady
sedíš pěkně v klidu a v bezpečí."
"Ale…"
"Žádné ale." Lehce jsem ji políbil. "Vrátím se asi tak za půl
hodiny. Kdybych se do půl sedmé neobjevil, tak jeď do
Epsomu a přivolej posily."
"Mně se to nelíbí."
"A vezmi si přes sebe deku, ať se nenastydneš."
Vystoupil jsem, počkal, až zajistí dvířka a zamával jsem jí.
Usmál jsem se, jako bych se chystal do cirkusu, a vydal se na
cestu.
Nebyla úplná tma, málokdy bývá. Pomalu jsem se
rozkoukal. Prošel jsem tiše branou a pak po okraji cesty, po
trávě. Měl jsem na sobě pro tuto příležitost černý svetr,
tmavé kalhoty a černé boty s gumovou podrážkou. Ještě jsem
vytáhl z kapsy tmavé rukavice a natáhl si je. Byla výhoda, že
jsem měl tmavé vlasy, zbývala ze mne tedy jen světlá skvrna
obličeje, jinak jsem musel splývat s okolními stíny.
Před Vickovým domem stály dva vozy, ale ani jeden mi
nebyl povědomý. Stála tam cortina a jaguár XJ 12.
Pomalu jsem obcházel dům k bazénu. Předpokládal jsem a
doufal, že Vick, stejně jako já, vodí své přátele do pracovny.
Všechna okna byla temná, jen u Vicka se svítilo. Jedna nula
pro mne.
Opatrně jsem obešel bazén, až jsem se dostal do černého
stínu pod převislou střechou nad místnostmi pro hosty. Držel
jsem se těsně u zdi. Šerý odlesk nebe se zrcadlil v nepohnuté
vodní hladině. Bylo ticho, nezafoukal ani větříček, jen tu a
tam jsem zaslechl, jak po silnici projíždí vůz. Pomalu jsem se
přibližoval.
Vick měl na okně pískově zbarvenou bohatě zřasenou
záclonu z řídké sítoviny. Zjistil jsem, že pokud se člověk tou
záclonou dívá přímo vpřed, může něco uvnitř zahlédnout, z
šikmého pohledu nebylo vidět nic. Uvědomil jsem si ale také,
že tou poloprůhlednou síťovinou může být zevnitř vidět, když
se někdo pohybuje venku za oknem.
Pro špióny to moc výhodné nebylo. V posledním úseku jsem
už lezl po čtyřech a připadal jsem si přitom jako blázen. Okno
bylo nízké, spodní okraj dosahoval jen asi půl metru nad
kamenný chodníček. Když jsem dospěl až k oknu, plazil jsem
se po břiše.
Vick přecházel po místnosti a s někým hovořil. Odvážil jsem
se nadzdvihnout hlavu nad okraj okna tak, abych viděl do
místnosti, ale moc mi to nebylo platné. Viděl jsem zřetelně
jen kus psacího stolu u okna, pak jedno florentinské zrcadlo.
O kousek jsem se posunul a znovu se podíval dovnitř.
Tentokrát jsem zahlédl kus knihovny a nohy od křesla. Zase
jsem se posunul. Další kus knihovny. Zahlédl jsem také, jak
se Vick pohybuje.
Kdykoliv se přiblížil k oknu, slyšel jsem, co říká. Sklonil jsem
hlavu a snažil se zachytit ty nesouvislé útržky hovoru.
"…Polyprint a Nestegg… to kdyby prasklo…"
"…to je snad jedno, jak na to přišel. Jak jsi vlastně na to
přišel ty, že…"
"…kdybychom ho byli zmlátili, nebylo by to stejně pomohlo,
říkal jsem ti to… nejvíc se ho dotklo, že jsme mu vypálili
stáje…"
"…nemůžeš se na někoho dostat přes děti a manželku, když
žádné děti a manželku nemá…"
"…bratr …to není k ničemu… je to ochlasta…"
92
I shifted along on my stomach and looked again. Another
uninformative slice of furnishings.
I couldn't see who Vic was talking to nor hear the replies.
The answering voice came to me only as a low rumble, like a
bass drum played quietly. I realized in the end that its owner
was sitting against the window wall but so far to the left that
unless he moved I was not going to be able to see him from
where I was. Never mind, I thought. I would see him face to
face soon enough. Meanwhile I might as well learn as much
as I could. There might be a gem for the bargaining session
ahead.
"… can't see any other way out…" Vic said.
The reply rumbled briefly.
Vic came suddenly close to the window. I buried my face
and stretched my ears.
"Look," he said. "I more or less promised him you would
meet him."
Rumble rumble, seemingly displeased.
"Well I'm damn well not going inside just to save him from
knowing who you are."
Rumble rumble.
"Damn right I'll tell him."
Rumble rumble rumble.
Vic hadn't been exactly frank, I thought. He hadn't told his
rumble-voiced friend that I was due there at six o'clock. Vic
was going to hand the friend to me on a plate whether the
friend liked it or not. I smiled in the dark. Round two.
"I don't give a damn about your reputation," Vic said.
"What's so bloody marvellous about your reputation?"
A long rumble. Infuriating not to be able to hear.
Vic's voice in reply sounded for the first time as if he were
stifling doubts.
"Of course I agTee that business is founded on trust…"
Rumble rumble.
"Well, it's too bad because I'm not bloody going to jail to
save your reputation, and that's flat."
Rumble.
Vic moved across the window from right to left, but I could
still hear him clearly.
"Where are you going?" His voice suddenly rose sharply into
anxiety. "What are you doing? No… No… My God… Wait…" His
voice went higher and louder. "Wait…"
The last time, he screamed it. "Wait…"
There was a sort of cough somewhere inside the room and
something heavy fell against the window. I raised my head
and froze in absolute horror.
Vic was leaning back against the glass. The net curtain all
around him was bright scarlet.
While I watched he twisted on his feet and gripped hold of
the curtain for support. On the front of his lilac shirt there
was an irregular scarlet star.
He didn't speak. His grip slackened on the curtains. I saw
his eyes for a second as he fell.
They were dead.
Without conscious thought I got to my feet and sprinted
round to the front of the house. It's easy enough looking back
to say that it was a mad thing to do. At the time all I thought
was that Vic's murdering friend would get clean away without
me seeing who he was. All I thought was that I'd set Vic up to
flush out the friend, and if I didn't see who it was he would
have died for nothing. The one thing I didn't think was that if
the friend saw me, he would simply shoot me too.
Everything happened too fast for working out probabilities.
By the time I had skirted the pool and the garden-room the
engine of one of the cars in the drive was urgently revving.
Not the big Jaguar. The Cortina. It reversed fiercely in an arc
to point its nose to the drive.
I ran. I came up to it from behind on its left side. Inside the
car the dark bulk of the driver was shifting the gears from
O kousek jsem se po břiše posunul a znovu se podíval
dovnitř. Zase jsem zahlédl jen nezajímavé kousky nábytku.
Člověka, s kterým Vick mluvil, jsem neviděl, ani jsem
nerozuměl, co Vickovi odpovídá, jeho hlas ke mně doléhal jen
jako hluboké mumlání, jako doprovod na buben. Uvědomil
jsem si nakonec, že ten kdosi musí sedět dost daleko vlevo,
zády k oknu, a že pokud nevstane a nepůjde jinam, nemohu
ho ze svého místa zahlédnout. Nevadí, říkal jsem si, však ho
uvidím za chvíli. Ted musím hledět, abych se toho co nejvíc
dozvěděl. Třeba získám trumf, který potom budu moci pout
při vyjednávání.
"Nevidím žádné jiné východisko…" říkal Vick.
V odpověd jsem zaslechl krátké zamumlání.
Vick se přiblížil k oknu. Položil jsem obličej na zem a
nastražil uši.
"Poslyš," řekl, "já mu víceméně slíbil, že se s ním setkáš."
Hněvivé mumlání.
"Ani mě nenapadne, abych se nechal zabít jen proto, aby se
nedozvěděl, kdo jsi."
Další mumlání.
Mumlání, mumlání, mumlání.
Vick nebyl ke svému příteli zcela upřímný, neřekl tomu
člověku s hlubokým hlasem, že se k němu mám v šest hodin
dostavit. Hodlal mi jednoduše svého přítele naservírovat, ať
už chce, nebo nechce. Usmál jsem se do tmy. Dvě nula pro
mne.
"Kašlu na tvoji pověst," řekl Vick. "Prosím tě, řekni mi, co je
na tvé reputaci tak zázračného?"
Dlouhé mumlání. Bylo k vzteku, že jsem z toho nic
nerozuměl.
Když mu Vick odpovídal, ozval se v jeho hlase poprvé
náznak pochybnosti a obav.
"Jistě, uznávám, že obchodní podnikání musí být založeno
na vzájemné důvěře…"
Opět zamumlání.
"To je mi sice líto, ale mě skutečně ani nenapadne, abych si
šel sednout jen proto, abych zachránil tvoji pověst, to je taky
moje poslední slovo."
Zamumlání.
Vick přešel kolem okna zprava doleva, ale stále mu bylo
zřetelně rozumět.
"Kam jdeš?" vykřikl ostře a vyděšeně. "Co chceš dělat? To
ne… ne… ne, proboha… počkej…" hlas mu stoupal. "Počkej!"
Ještě jednou, naposledy zakřičel: "Počkej!"
Pak jako by někdo v místnosti zakašlal a něco těžkého padlo
na okno. Nadzdvihl jsem hlavu a ztuhl jsem hrůzou.
Vick se opíral o sklo a o sítěnou záclonu, která byla náhle
šarlatově rudá.
Jak jsem se na něho díval, stočil se stranou a chytil se
oběma rukama za záclonu. Vpředu na košili měl
nepravidelnou hvězdu.
Nepromluvil. Pomalu se záclony pouštěl. Jak padal k zemi,
zahlédl jsem jeho oči.
Byly mrtvé.
Bez uvažování jsem vyskočil a utíkal k přednímu vchodu.
Když si na to ted vzpomenu, tak vím, že to bylo nesmyslné,
ale tehdy jsem myslel jen na to, že by Vickův přítel a vrah
mohl uniknout, aniž ho uvidím. Myslel jsem na to, že jsem
Vicka přinutil, aby mi svého přítele nadehnal, a jestli se mi
nepodaří ho uvidět, byla Vickova smrt úplně marná. Vůbec
mě nenapadlo, že kdyby Vickův přítel zahlédl mě, určitě by
mě také zastřelil.
Co se stalo pak, stalo se tak rychle, že na žádné úvahy a
kombinace nezbyl čas.
Než jsem oběhl bazén a zimní zahradu, naskočil motor
jednoho z vozů před vchodem. Nebyl to jaguár, ale cortina.
Řidič rychle zacouval a otočil vůz směrem k bráně.
Utíkal jsem, co jsem mohl, a doběhl jsem k vozu zezadu
zleva. Řidič právě přeřazoval ze zpátečky na jedničku. Chytil
93
reverse to forward. I put my hand on the handle of the rear
door, wanting to open it, to make him turn his head, see who
he was, to stop him, fight him, take his gun away, hand him
over to justice… heaven knows.
The Cortina spurted forward as if flagged off the grid and
pulled my arm right out of its socket.
CHAPTER SIXTEEN
I knelt on the ground in the familiar bloody agony and
thought that a dislocated shoulder was among the ultimates.
What was more, there were footsteps coming up the drive
towards me.
Scrunch scrunch scrunch.
Inexorable.
All things have to be faced. I supported my left elbow in my
right hand and waited, because in any case I could barely
move, let alone run away.
A figure materialized from the darkness. Advanced to within
six feet. Stopped.
A voice said, "Have you been run over?"
I nearly smiled. "I thought I told you to stay in the car."
"You sound funny," Sophie said.
"Hilarious."
She took two paces forward, stretching out her hands.
"Don't touch me," I said hastily.
"What's the matter?"
I told her.
"Oh God," she said.
"And you can put it back."
"What?"
"Put my shoulder back."
"But…" She sounded bewildered. "I can't."
"Not here. In the house."
She had no idea how to help me up. Not like jump jockeys'
wives, I thought briefly, for whom smashed up husbands
were all in the day's work. I made it to my feet with the loss
of no more than a pint of sweat. Various adjectives occurred
to me. Like excruciating.
One foot gingerly in front of the other took us to the door
that Vic's friend had left open, the door to the hallway and the
office. Light spilled out of it. I wondered if there was a telephone anywhere except in the office.
We went very slowly indoors with me hunched like Quasimodo.
"Jonah!" Sophie said.
"What?"
"I didn't realize… you look… you look…"
"Yeah," I said. "I need you to put it back."
"We must get a doctor."
"No… the police. Vic Vincent's been shot."
"Shot!"
She followed my gaze to Vic's office and went along there to
take a look. She returned several shades paler, which made
two of us.
"It's… awful."
"See if you can find another telephone."
She switched on several lights. There was another telephone
on a table flanked by a sofa and a potted palm.
"Call the police," I said.
She dialled three nines. Told them a man had been killed.
They would come at once, they said. She put the receiver
down and turned towards me purposefully.
"I'm going to dial again for an ambulance."
"No. You do it. It has to be done now. At once."
"Jonah… don't be stupid. How can I? You need professional
help. A doctor."
"I need a doctor like yesterday's news. Look… doctors don't
put shoulders back. By the time they arrive all the muscles
have gone into spasms, so they can't. They send you to hospital in bloody jerking ambulances. The hospitals sit you
around for hours in casualty departments. Then they send
jsem za kliku zadních dvířek, chtěl jsem je otevřít, chtěl jsem
toho člověka přinutit, aby se otočil, abych ho uviděl, chtěl
jsem ho zastavit, chtěl jsem se s ním prát, vzít mu zbraň,
předat ho spravedlnosti… bůhví, co jsem všechno chtěl udělat.
Cortina vyrazila kupředu, jako když ji vystřelí, a za ní vylétla
moje ruka. Vykloubilo se mi rameno.
16
Klečel jsem v povědomých dábelských mukách a říkal si, že
vyhozené rameno patří mezi to nejhorší, co jsem kdy poznal.
A co víc, po cestě se ke mně blížily čísi kroky.
Křupaly po písku.
Blížily se neúprosně.
Všemu se člověk musí umět nějak postavit. Přidržoval jsem
si levý loket pravou rukou a čekal jsem, stejně jsem se za
dané situace sotva mohl pohnout, natož utíkat.
Ze tmy se vynořila postava, přiblížila se až na dva metry a
zůstala stát.
Ozval se hlas: "Nepřejeli tě?"
Skoro jsem se usmál: "Mám dojem, že jsem ti řekl, abys
nevystupovala z vozu."
"Máš legrační hlas."
"Přímo k popukání."
Vykročila ke mně a napřáhla ruce.
"Nesahej na mě," rychle jsem ji zarazil.
"Co je?"
Řekl jsem jí to.
"Panebože!"
"Můžeš to spravit."
"Jak?"
"Můžeš mi to rameno napravit."
"Ale…" namítla zmateně, "to přece nemůžu."
"Tady ne, ale vevnitř v domě."
Nedovedla si vůbec představit, jak by mi mohla pomoci.
Nebyla to žena žokeje, která je zvyklá přijímat nejrůznější
úrazy svého muže jako samozřejmost. Podařilo se mi vstát,
aniž jsem přitom vycedil víc než asi pintu potu.
Napadala mě nejrůznější přídavná jména, jako třeba
'nesnesitelný' nebo 'šílený'. Pomalu jsem kladl nohu před
nohu, abych se dostal ke dveřím domu, které Vickův přítel
nechal otevřené, ke dveřím do chodby, ke dveřím do
pracovny, odkud proudilo světlo. Uvažoval jsem, jestli telefon
nebude právě jen v pracovně.
Zvolna jsme vešli dovnitř. Já šel shrbený jak zvoník od
Matky boží.
"Jonasi?" ozvala se Sofie.
"Ano?"
"Já jsem si neuvědomila… ty vypadáš… tváříš se…"
"Jo, já vím, musíš mi to rameno napravit."
"Musíme zavolat doktora."
"Ne… policii. Vicka Vincenta zastřelili."
"Zastřelili!"
Zadívala se stejně jako já k Vickově pracovně a šla se tam
podívat. Když se vrátila, byla bledší, takže jsme už byli bílí
oba.
"Je to… je to hrozné."
"Prosím tě, podívej se, jestli někde nenajdeš telefon."
Rozsvítila několik světel. Telefon objevila na malém stolku,
který stál mezi jednou z pohovek a pokojovou palmou.
"Zavolej na policii," požádal jsem ji.
Vytočila tři devítky a ohlásila, že došlo k vraždě. Řekli, že
okamžitě přijedou. Jakmile odložila sluchátko, energicky se ke
mně obrátila.
"Tak, a teď zavolám sanitku."
"Ne, to musíš spravit sama, a to teď, ihned."
"Jonasi… nemluv nesmysly, copak můžu? Potřebuješ
doktora."
"Místní doktor by nebyl k ničemu. Takoví doktoři ramena
nespravují, než se k člověku dostanou, tak ztuhnou všechny
svaly kolem kloubu a nehnou s tím. Pak člověka pošlou do
nemocnice drncavou sanitkou a tam musí čekat celé hodiny
na ambulanci na úrazovce, než ho pošlou na rentgen. Potom
94
you for X-rays. Then they trundle you to an operating theatre
and by then they have to give you a general anaesthetic. It
takes about four hours at the best of times. Sunday evenings
are not the best of times. If you won't do it… I… I…"
I stopped. The prospect of those long hours ahead was
enough to scare the saints.
"I can't," she said.
"Til tell you how…"
She was appalled.
"You must have a doctor."
I muttered under my breath.
"What did you say?" she demanded.
"I said… God give me a woman of strength."
She said in a low voice, "That's unfair."
I went slowly past her through the hall into the open-plan
dining-room and sat gingerly on one of the hard straightbacked chairs. What I felt was beyond a joke.
I shut my eyes and thought about Vic's friend. Thought
about the glimpse of him I'd had in the split second before he
blasted off and took my comfort with him. There had been a
seepage of light from the house's open door. Enough to show
me the shape of a head.
There had been little time for certainty. Only for impression.
The impression remained in my mind indelibly.
Sophie said, "Jonah…"
I opened my eyes. She was standing in front of me, hugeeyed and trembling.
I'd wanted to know what could break up her colossal composure. Now I knew. One man shot to death and another
demanding an unimaginable service.
"What do I do?" she said.
I swallowed. "It will take ten minutes."
She was shocked. Apprehension made her eyes even bigger.
"If you mean it…" I said.
"I do."
"First instruction… smile."
"But…"
"Six deep breaths and a big smile."
"Oh Jonah." She sounded despairing.
"Look," I sard. "I don't want you messing about with my
precious body unless you go back to being your normal confident, relaxed, efficient, hard-hearted self."
She stared. "I thought you were past talking. You're a
fraud."
"That's better."
She took me literally. Six deep breaths and a smile. Not a
big smile, but something.
"OK," I said. "Put your left hand under my elbow and hold
my wrist with your right."
I shifted an inch or two back on the seat until the base of
my spine was firmly against the chair back. She very tentatively stepped close in front of me and put her hands where
I'd said. For all her efforts I could see she still did not believe
she could help.
"Look… Do it slowly. You can't wrench it back. When you get
my arm in the right position, the top of the bone will slide
back into the socket… Do you understand?"
"I think so."
"Right… there are three stages. First, straighten my arm
out, slightly to the side. Then keep my wrist out and pull my
elbow across my chest… it will look awkward… but it works. If
you pull hard enough the top of the bone will come in line
with the socket and start to slide into it. When it does that,
fold my wrist up and over towards my right shoulder… and
my arm will go back where it ought to be."
She was in no way reassured.
"Sophie…"
"Yes?"
I hesitated.
"If you do it, you'll save me hours of pain."
"Yes."
"But…" I stopped.
drncá člověk na vozíku na sál a tam mu musejí dát celkovou
narkózu. Takže i když to jde dobře, trvá to hodiny a v neděli
večer by to asi moc dobře nešlo. Když se do toho nepustíš…
já… já…"
Zarazil jsem se. Představa těch dlouhých hodin, které by mě
čekaly, by otřásla i svatým mučedníkem.
"Já to nedokážu," řekla.
"Řeknu ti jak…"
Byla z toho zděšená.
"Musí se o tebe postarat lékař."
Tiše jsem si pro sebe něco zamumlal.
"Co jsi říkal?" zeptala se.
"Říkal jsem… pane bože, dej mi statečnou ženu."
"To není fér," ohradila se tiše.
Pomalu jsem prošel kolem ní dlouhou chodbou do rozlehlé
jídelny a posadil se na jednu z jednoduchých dřevěných židlí s
vysokým opěradlem. Nebylo mi vůbec do smíchu.
Zavřel jsem oči a přemýšlel o Vickově příteli. Vzpomínal
jsem na okamžik, kdy jsem ho na zlomek vteřiny zahlédl, než
vůz vystřelil z vjezdu a než s sebou odvezl moje zdraví a
spokojenost. Z domu proudilo světlo a to postačilo, abych
zahlédl zřetelně tvar hlavy toho člověka.
Nebylo dost času na to, abych nabyl úplné jistoty, ale měl
jsem pocit, že vím. Ten krátký pohled mi nevymizel z hlavy.
"Jonasi…" ozvala se Sofie.
Vzhlédl jsem. Stála přede mnou, třásla se a oči měla jako
talíře.
Mnohokrát jsem uvažoval o tom, co by ji tak asi mohlo
vyvést z míry. Ted jsem to věděl: jedna vražda a skutečnost,
že od ní člověk chce téměř nesplnitelnou službu.
"Co mám udělat?" zeptala se.
Polkl jsem. "Bude to trvat deset minut."
To ji vyděsilo, oči se jí strachem ještě víc zvětšily.
"Jestli to myslíš vážně…" řekl jsem.
"Ano."
"Tak tedy pokyn číslo jedna… usměj se."
"Ale…"
"Šestkrát se zhluboka nadechni a pak se usměj."
"Ach, Jonasi!" vzdychla zoufale.
"Poslyš, nepřeju si, aby sis hrála s mou drahocennou
tělesnou schránkou, dokud nebudeš zase ve svém normálním
rozpoložení, dokud nebudeš vyrovnaná, klidná a sebejistá."
Překvapeně se na mě podívala. "Myslela jsem, že sotva
můžeš mluvit, ty jsi simulant!"
"No vidíš, hned je to lepší."
Uposlechla můj pokyn doslova: šestkrát se zhluboka
nadechla a pak se usmála. Byl to nesmělý úsměv, ale lepší
něco než nic.
"Dobře. Tak tedy: vezmi mě levou rukou pod loktem a
pravou rukou za zápěstí."
Posunul jsem se trochu na židli, abych byl křížem pevně
opřený o opěradlo židle. Váhavě se postavila přede mne a
vzala mě tak, jak jsem ji žádal. Viděl jsem, že se sice snaží,
ale že stále nevěří, že by mi skutečně mohla pomoci.
"Dávej pozor… musíš postupovat pomalu, násilím by to
nešlo. Když se ti podaří dostat paži do správné polohy, konec
kosti sám vklouzne do kloubní jamky… je ti to jasné?"
"Myslím, že ano."
"Dobře… jde to na tři etapy. Nejdřív mně musíš ruku
natáhnout, trochu do strany. Pak mně mírně vytočíš zápěstí
ven a loket potáhneš podle hrudníku na druhou stranu… bude
ti to připadat nemožné, ale skutečně to funguje. Když
potáhneš pomalu a pořád dostatečnou rovnoměrnou silou,
konec pažní kosti se dostane na hranici kloubní jamky a začne
do ní klouzat; v tom okamžiku mi ohneš zápěstí a potáhneš
ho k pravému rameni… pak skočí kost do kloubu."
Netvářila se přesvědčeně.
"Sofie…"
"Ano?"
Chvilku jsem váhal.
"Když se ti to povede, tak mi ušetříš hodiny bolesti."
"Ano."
"Ale…" zarazil jsem se.
95
"You're trying to say," she said, "that I'm going to hurt you
even worse, and I mustn't let it stop me."
"Attagirl."
"All right."
She began. Straightened my arm out, slowly and carefully. I
could feel her surprise at the physical effort it demanded of
her: an arm was a good deal heavier than most people realized and she had the whole weight of it in her hands.
It took five minutes.
"Is that right?" she said.
"Mm."
"Now do I pull your elbow across?"
"Mm."
Always the worst part. When she'd gone only a short way I
could feel her trembling. Her fingers under my elbow shook
with irresolution.
I said, "If you… drop my elbow… now… I'll scream."
"Oh…" She sounded shattered but her grip tight- ened
blessedly. We proceeded, with no sound but heavy breathing
on both sides. There was always a point at which progress
seemed to end and yet the arm was still out. Always a point
of despair.
We reached it.
"It's no good," she said. "It isn't working."
"Go on."
"I can't do it."
"Another… half inch."
"Oh, no…" But she screwed herself up and went on trying.
The jolt and the audible scrunch when the bone started to
go over the edge of the socket astounded her.
"Now…" I said. "Wrist up and over… not too fast."
Two more horrible crunches, the sweetest sounds on earth.
Hell went back into its box. I stood up. Smiled like the sun
coming out.
"That's it," I said. "Thank you very much."
She was bewildered.
"Do you mean… the pain goes away… just like that."
"Just like that."
She looked at the transformation she'd wrought in me. Her
eyes filled with tears. I put my right arm round her and held
her close.
"Why don't you get the bloody thing fixed?" she said.
"You won't catch me having any more orthopaedic operations if I don't absolutely have to."
She sniffed the tears away. "You're a coward."
"All the way."
I walked with her to Vic's office. We stood in the doorway,
looking in. He lay by the window, face down, the back of his
purple shirt a glistening crimson obscenity.
Whatever he had done to me, I had done worse to him. Because of the pressure I'd put on him, he was dead. I supposed I would never outlive a grinding sense of responsibility
and regret.
"I half saw who killed him," I said.
"Half?"
"Enough."
The indelible impression made sense. The pattern had become plain.
We turned away.
There was a sound of a car drawing up outside, doors
slamming, two or three pairs of heavy feet.
"The police," Sophie said in relief.
I nodded. "Keep it simple, though. If they start on Vic's and
my disagreements we'll be here all night."
"You're immoral."
"No… lazy."
"I've noticed."
The police were their usual abrasive selves, saving their
store of sympathy for worthier causes like old ladies and lost
kids. They looked into the office, telephoned for reinforce-
"Chceš říct, že tě to přitom bude bolet ještě víc a že to
nesmím vzdát."
"Výborně."
"Dobře."
Pustila se do toho. Pomalu mi natahovala paži, zvolna a
opatrně. Viděl jsem, že ji to překvapilo, kolik to vyžaduje síly,
lidé většinou nemají představu o tom, jak je taková paže
těžká, dokud jim plnou vahou neleží v rukách.
Trvalo to pět minut.
"Takhle je to dobře?" zeptala se.
"Hm."
"Teď mám táhnout loket na druhou stranu?"
"Hm."
To bylo vždy nejhorší stadium. Sotva se do toho dala, cítil
jsem, jak se chvěje. Ruka, kterou mě držela za loket, se
třásla nerozhodností.
Zasyčel jsem: "Jestli mi teď ten loket pustíš… tak budu
řvát."
"Ach…" vzdychla zničeně, ale ruce jí bohudík zpevnily.
Pokračovali jsme v úplném tichu, bylo slyšet jen naše hlasité
oddychování. Vždy nastane okamžik, kdy se zdá, že už to dál
nejde, a kost přitom ještě není v kloubu. V tu chvíli si člověk
skoro zoufá.
Ten okamžik nastal.
"Nejde to, to se nepodaří," řekla.
"Pokračuj."
"Nejde to, nemůžu."
"Aspoň… centimetr."
"Ach ne…" přece jen se však přemohla a pokoušela se dál.
Vylekal ji citelný náraz a slyšitelné křupnutí, když konec
pažní kosti začal klouzat přes okraj jamky.
"Teď… ohnout zápěstí a nahoru na druhou stranu… ne moc
rychle."
Ještě to dvakrát hrozivě zakřupalo, pro mne to ale znělo
jako andělská hudba. Ďáblové se vrátili do pekel. Usmál jsem
se, jako když slunce vychází. Vstal jsem.
"To je ono. Mockrát děkuju."
Tváňila se úplně zmateně.
"To chceš říct…, že to přestane bolet takhle naráz… hned?"
"Ano, takhle naráz."
Žasla nad tím, že jsem její zásluhou jako znovuzrozený. Do
očí jí vstoupily slzy. Vzal jsem ji pravou rukou kolem ramen a
přitiskl ji k sobě.
"Proč si to prokleté rameno sakra nedáš spravit?" zeptala
se.
"Dokud to nebude naprosto nutné, tak už mě na žádnou
ortopedickou operaci nikdo nedostane."
Trochu posmrkávala. "Jsi zbabělec."
"To víš, že ano."
Šel jsem s ní k Vickově pracovně. Ve dveřích jsme zůstali
stát, dívali jsme se dovnitř. Ležel u okna, obličejem na zemi,
košili měl na zádech ošklivě lesklou, lepkavou, prosáklou krví.
Ať už mi ublížil jakkoliv, já mu ublížil víc. Kdybych ho nebyl
tlačil ke zdi, nebyl by mrtvý. Věděl jsem, že se už asi nikdy
nezbavím sžíravého pocitu zodpovědnosti a viny.
"Tak napůl jsem zahlédl člověka, který ho zabil."
"Napůl?"
"Mně to stačilo."
Z toho prchavého dojmu se už zrodila jistota, najednou bylo
vlastně všechno úplně logické.
Obrátili jsme se k odchodu.
Vtom bylo slyšet, jak před domem zastavuje auto, jak
bouchají dvířka a jak se blíží kroky asi dvou nebo tří lidí.
"To je policie." Sofie si oddechla úlevou.
Přikývl jsem. "Budeme ale raději mluvít stručně. Kdybych
jim začal vykládat o potížích, které jsem měl s Vickem, zůstali
bychom tu celou noc."
"To není poctivé."
"Jsem jen líný."
"To jsem si všimla!"
Policisté se chovali jako obvykle klidně a otrle, lítost a soucit
šetřili pro dojemnější případy, pro opuštěné staré paní a
ztracené děti. Jakmile ale nakoukli do pracovny, zavolali pro
96
ments and invited us in a fairly hectoring manner to explain
what we were doing there. I stifled an irritated impulse to
point out that if we'd chosen we could have gone quietly away
and left someone else to find Vic dead. Virtue's own reward
was seldom worth it.
Both then and later, when the higher ranks arrived, we gave
minimum information and kept quiet in between. In essence I
said, "There were no lights on in the front of the house when
I arrived. I know the house slightly. I walked round to the
side to see if Vic was in his office. I had a tentative arrangement to see him for five or six minutes at six o'clock. I was
driving Miss Randolph home to Esher and called in at Vic's on
the way, parking outside on the road and walking up the
drive. I saw him in his office. I saw him fall against the window, and then collapse. I hurried round to the front to try to
get into the house to help him. A light-coloured Ford Cortina
was starting up. It shot away in a hurry but I caught a
glimpse of the driver. I recognized the driver."
They listened to my identification impassively, neither
pleased nor sceptical. Did I see a gun, they asked. There was
no gun in Vic's office.
"No," I said. "Nothing but the driver's head."
They grunted and turned to Sophie.
"Jonah left me in his car," she said. "Then this other car
came crashing out of the drive at a reckless speed. I decided
to see if everything was all right. I walked up here and found
Jonah in front of the house. The house door was open, so we
went inside. We found Mr Vincent lying in his office. We telephoned immediately to you."
We sat for nearly three hours in Vic's beautiful dining-room
while the end of his life was dissected by the prosaic professionals for whom murder was all in the day's work. They
switched on every light and brought more of their own, and
the glare further dehumanized their host.
Maybe it was necessary for them to think of him as a thing,
not a person. I still couldn't.
I was finally allowed to take Sophie home. I parked outside
and we went up to her flat, subdued and depressed. She
made coffee, which we drank in the kitchen.
"Hungry?" she said. "There's some cheese, I think."
We ate chunks of cheese with our fingers, absent-mindedly.
"What are you going to do?" she said.
"Wait for them to catch him, I suppose."
"He won't run… he doesn't know you saw him."
"No."
She said anxiously, "He doesn't… does he?"
"If he'd seen me he'd have come back and shot us both."
"You think the nicest thoughts."
The evening had left smudgy circles round her eyes. She
looked more than tired: over-stretched, overstrained. I
yawned and said I ought to be going home, and she couldn't
disguise her flooding relief.
I smiled. "You'll be all right alone?"
"Oh yes." Absolute certainty in her voice. Solitude offered
her refuge, healing and rest. I didn't. I had brought her a car
crash, a man with a pitchfork, a bone-setting and a murder.
I'd offered an alcoholic brother, a half-burnt home and a snap
engagement. None of it designed for the well-being of someone who needed the order and peace of an ivory control
tower.
She came with me down to the car.
"You'll come again?" she said.
"When you're ready."
"A dose of Dereham every week…"
"Would be enough to frighten any woman?"
"Well, no." She smiled. "It might be bad for the nerves, but
at least I'd know I was alive."
I laughed and gave her an undemanding brotherly kiss. "It
would suit me fine."
"Really?"
"And truly."
"I don't ask for that," she said.
posily. Nás energicky vyzvali, abychom jim vysvětlili, co tam
vůbec pohledáváme. Měl jsem sto chutí jim připomenout, že
jsme také mohli klidně odejít a přenechat někomu jinému,
aby Vicka našel a zavolal na policii. Ovšem poctivost, jak
známo, se vyplácí jen vzácně.
Mluvili jsme co možná stručně a bez vybídnutí jsme jim
nevykládali nic, ani později, když přišly vyšší šarže. Já jsem
zhruba řekl toto: když jsem přijel, byla v domě tma, a protože
to tam trochu znám, šel jsem se dozadu podívat, jestli je Vick
u sebe, v pracovně. Měl jsem s ním domluvenu krátkou
schůzku na šest hodin. Slečnu Randolphovou jsem vezl domů
do Esheru, u Vicka jsem se tedy stavěl cestou. Zaparkoval
jsem u silnice a k domu jsem došel pěšky. Vicka jsem v
pracovně viděl, viděl jsem, jak padá na okno, jak klesá na
zem. Běžel jsem k hlavnímu vchodu, chtěl jsem mu jít
pomoci. Od vchodu právě startovala cortina, která pak
bleskově vyrazila z vjezdu, ale já přece jen zahlédl řidiče.
Poznal jsem ho.
Mlčky, bez nadšení i bez skepse vyslechli, koho jsem
jmenoval a popsal. Pak se zeptali, jestli jsem neviděl pistoli,
protože u Vicka v pracovně se žádná nenašla.
"Ne," řekl jsem. "Zahlédl jsem jen hlavu řidiče."
Něco zabručeli a obrátili se k Sofii.
"Jonas mě nechal sedět ve voze," vypovídala. "Pak najednou
vyrazil z brány ten cizí vůz jako blázen, tak jsem se šla raději
podívat, jestli se něco neděje. Došla jsem až k domu a tam
stál Jonas. Hlavní vchod byl otevřený, tak jsme tedy oba vešli
dovnitř. Pana Vincenta jsme našli v pracovně a ihned jsme
vám telefonovali."
Seděli jsme s nimi ve Vickově krásné jídelně aspoň tři
hodiny, zatímco věcně a suše rozbírali poslední okamžiky
života našeho hostitele; byli to profesionálové a vražda pro ně
byla všední záležitost. Rozsvítili všechna světla, která našli, a
ještě si přinesli reflektory. Ten oslnivý, ostrý jas jako by Vicka
zbavil člověčenství.
Možná že při svém povolání o něm museli uvažovat jako o
předmětu, a ne jako o člověku. Mně se to zatím nedařilo.
Konečně mi dovolili, abych odvezl Sofii domů. Zastavil jsem
před domem a zavedl ji nahoru do bytu. Oba jsme byli tiší a
zaražení. Uvařila kávu, vypili jsme ji v kuchyni.
"Nemáš hlad?" zeptala se. "Mám tady, myslím, kousek
sýra."
Zamyšleně jsme pojídali sýr nakrájený na kostičky.
"Co teď uděláš?" zeptala se.
"Asi budu čekat, až ho chytí."
"On přece neuteče… neví, žes ho viděl."
"Ne."
"Určitě to neví?" zeptala se úzkostlivě.
"Kdyby mě viděl, vrátil by se a oba by nás zastřelil."
"Máš roztomilé nápady."
Po tom večeru měla pod očima černé kruhy. Nevypadala jen
unaveně, ale i přetaženě, vyčerpaně. Zívl jsem a prohlásil, že
je nejvyšší čas, abych šel domů. Viditelně se jí ulevilo.
Usmál jsem se. "Nebude ti vadit, že tu zůstaneš sama?"
"Kdepak." Řekla to s naprostou jistotou. Samota byla pro ni
lék, odpočinek a útočiště. Já ne. Díky mně prožila dopravní
nehodu, útok s vidlemi, napravování vykloubeného ramene a
vyšetřování vraždy. Mohl jsem jí nabídnout jen bratra
notorika, zpola vyhořelý domov a ukvapenou nabídku k
sňatku. To nebylo nic pro ženu, která potřebovala řád a klid,
jaký panoval ve slonovinové věži u radaru.
Šla mě vyprovodit k vozu.
"Přijedeš?" zeptala se.
"Jakmile na mě budeš mít náladu."
"Jednu dávku Derehama týdně."
"Myslíš, že by to pro každou ženskou bylo víc než dost?"
"Ale ne!" Usmála se. "Pro nervy to sice není to nejlepší, ale
člověk aspoň ví, že je naživu."
Zasmál jsem se a dal jsem jí jedno nezávazné, bratrské
políbení. "Copak, mně by to stačilo."
"Opravdu?"
"Opravdu."
"To bych od tebe ani nežádala."
97
"Then you damn well should."
She grinned. I slid into the driving seat. Her eyes looked
calmer in her exhausted face.
"Sleep well," I said. "I'll call you tomorrow."
It seemed a long way home. My shoulder ached: a faint
echo, but persistent. I thought with longing of a stiff brandy
and stifled a sigh at the less reviving prospect of Coke.
When I got back the house was dark.
No lights, no Crispin.
Hell, I thought. He had no car any more; no transport but
his feet. The one place his feet could be trusted to take him
was straight to the source of gin.
I parked outside the kitchen as usual, opened the unlocked
back door, went in, switched on the lights, and shouted
through the house.
"Crispin?" No answer. "Crispin."
Total silence.
Swearing under my breath I went along to the office, intending to telephone the pub to ask what state he was in. If
he were too far gone, I'd drive up and fetch him. I had picked
up the receiver and begun to dial when I heard the door behind me squeak on its hinges.
So he hadn't gone after all. I turned with the beginnings of a
congratulatory smile.
It wasn't Crispin who had come in. I looked at the heavy
pistol with its elongated silencer, and like Vic the urgent
words which shaped in my mind were no and my God and
wait.
CHAPTER SEVENTEEN
"Put the telephone down," he said.
I looked at the receiver in my hand. I'd dialled only half the
number. Pity. I did as he said.
"I saw you at Vic's," I said. "I told the police."
The gun merely wavered a fraction. The round black hole
still faced my heart. I'd seen what it had made of Vic, and I
had no illusions.
"I guessed you were there," he said.
"How?"
"A car parked by the hedge… Saw it when I left. About
twelve miles on I realized it was yours. I went back .,. the
place was crawling with police."
My tongue felt huge and sluggish. I looked at the gun and
could think of nothing useful to say.
"You and Vic," he said. "You thought you had me in a corner. Too bad. Your mistake."
I swallowed with difficulty.
"I saw you," I repeated, "and the police know."
"Maybe. But they'll have trouble making it stick when you're
not alive to give evidence."
I looked desperately around for a way of diverting him. For
a weapon to attack him with.
He smiled faintly.
"It's no good, Jonah. It's the end of the road."
He straightened his arm to the firing position adopted by
people who knew what they were about.
"You won't feel much," he said.
The door behind him swung on its hinges while he was already beginning to squeeze the trigger. The sudden shift of
my attention from sick fascination at the round hole from
which death was coming to a point behind his back was just
enough to jerk his hand.
Enough was enough.
The flame spat out and the bullet missed me.
Crispin stood in the doorway looking with horror at the
scene. In one hand he waved a heavy green bottle of gin.
"The old heave-ho," he said distinctly.
He wasn't drunk, I thought incredulously. He was telling me
to go right back to a rugger tackle we'd perfected in boyhood.
"Ale měla bys."
Ušklíbla se. Vklouzl jsem za volant. Oči v unaveném obličeji
už měla klidnější. Rozloučili jsme se.
"Dobře se vyspi, já ti zítra zavolám."
Cesta domů mně připadala nekonečná. Rameno mírně, ale
vytrvale bolelo, i když se to vůbec nedalo srovnat s tím, jaké
to bylo předtím. Toužil jsem po pořádné sklenici brandy, ale
musel jsem se smířit s tím, že mě čeká jen kokakola.
Když jsem přijel domů, byla všude tma.
Nikde žádné světlo. Críspin nikde.
V duchu jsem zaklel. Auto ted neměl, když někam chtěl,
musel pěšky. A nohy ho vždy nesly jen k jedinému místu, k
prameni džinu.
Zaparkoval jsem vůz jako obvykle před kuchyní, odemkl
jsem zadní dveře, vešel dovnitř, rozsvítil a zavolal do chodby.
"Crispine?" Nikdo se neozýval. "Crispine?"
Hluboké ticho.
Tiše jsem zaklel. Šel jsem do kanceláře a chystal se, že
zavolám do místní hospody, abych zjistil, v jakém je Crispin
stavu. Kdyby už byl hodně špatný, zajel bych pro něho. Právě
jsem zdvihl sluchátko a začal vytáčet číslo, když za mnou
vrzly dveře.
Tak přece jen neodešel. Otočil jsem se a chtěl jsem mu s
úsměvem blahopřát k úspěchu.
Jenže to nepřišel Crispin. Díval jsem se do hlavně pistole s
dlouhým tlumičem, a jako Vick jsem měl chut volat ne, pane
bože, počkejte!
17
"Položte ten telefon," řekl.
Zadíval jsem se na sluchátko, které jsem držel v ruce.
Nestačil jsem ještě vytočit celé číslo. Škoda. Poslechl jsem.
"Viděl jsem vás u Vicka," řekl jsem. "Oznámil jsem to na
policii."
Pistole se jen nepatrně pohnula, černý kulatý otvor stále
mířil na moje srdce. Viděl jsem, co to udělalo s Vickem, proto
jsem si nedělal žádné iluze.
"Vím, že jste tam byl," řekl.
"Jak to?"
"Na kraji silnice stál vůz… zahlédl jsem ho, když jsem
odjížděl. Uvědomil jsem si, že to musel být váš vůz, teprve
když jsem ujel asi dvacet kilometrů. Ihned jsem se vrátil… ale
mezitím už se to tam všude hemžilo policisty."
Jazyk jsem měl najednou jako oteklý, neohebný. Díval jsem
se na pistoli a nic chytrého mě nenapadlo.
"Vy jste si s Vickem mysleli, že se vám podařilo mě zahnat
ke zdi," řekl, "ale to byl omyl, to byla vaše chyba."
S obtížemi jsem polkl.
"Já vás viděl," opakoval jsem, "a policie o tom ví."
"To je možné. Ale budou mi těžko něco dokazovat, když vy
nebudete naživu, abyste jim to dosvědčil."
Zoufale jsem se rozhlédl, hledal jsem něco, čím bych
odpoutal jeho pozornost, nebo zbraň, s kterou bych mu mohl
čelit.
Usmál se.
"Kdepak, Jonasi, to je marné, tohle je konec."
Natáhl paži a zalícil tak, jak to dělají lidé, kteří ťo umějí.
"Ani to skoro neucítíte," dodal.
V okamžiku, kdy tiskl kohoutek, rozletěly se za ním dveře.
Do té chvíle jsem se díval na černý smrtonosný otvor jako
hypnotizovaný, ale jak jsem na zlomek vteřiny vzhlédl a
zadíval se za něho, přece jen nepatrně pohnul rukou.
To nepatrné zachvění stačilo.
Z pistole vyšlehl plamen, ale kulka mě minula.
Crispin stál ve dveřích a díval se s hrůzou na scénu, která se
před jeho očima odehrávala. V jedné ruce držel zelenou láhev
džinu.
"Našeho 'padáka'!" řekl zřetelně.
Není opilý, stačil jsem si s úžasem pomyslit. Napovídal mi,
abych použil náš starý výpad z rugby, který jsme kdysi jako
98
Instinctively, faster than thought, I feinted at our visitor's
knees.
The gun came round and down towards me and Crispin hit
him hard on the head with the gin bottle.
The pistol swung away from me and fired, and I snapped up
and lifted the only heavy object within reach, which was my
typewriter. I crashed it down with all my strength in the wake
of the gin bottle, and the visitor sprawled on the floor with
blood gushing from his scalp and the typewriter ribbon rolling
across his unconscious face and away to the wall.
"You old crazy loon," I said breathlessly, turning to Crispin.
"You old blessed…"
My voice died away. Crispin half sat, half lay on the floor
with his hand pressed to his side.
"Crispin!"
"I'm… not… drunk," he said.
"Of course not."
"I think… he shot me."
Speechlessly I knelt beside him.
He said, "Was he the one… who burnt the yard?"
"Yes."
"Hope… you killed him."
His body sagged. I caught him. Eased him down to the floor
and with one hand grabbed a cushion for his head. His pressing fingers relaxed and fell away, and there on the waistband
of his trousers was the spreading patch of blood.
"I'm… floating," he said. He smiled. "It's better… than… being drunk."
"I'll get a doctor," I said.
"No… Jonah… Don't leave me… you sod."
I didn't leave him. Three minutes later, without speaking
again, he left me.
I closed his eyes gently and got stiffly to my feet, trying to
fold numbness around me like a coat.
The pistol lay where it had fallen. I pushed it carefully with
my toe until it was completely out of sight under the lowslung armchair. I didn't want the visitor waking to grab it
again.
The visitor hadn't moved. I sat on the edge of my desk and
looked down at the two of them, the unconscious and the
dead.
Time enough, I thought, to call in those more or less constant companions, the busy and probing police. A quarter of
an hour sooner or later, what did it matter. There was nothing
any more to be gained. Too much had been irrevocably lost.
I didn't care how much damage I'd done with the typewriter. The head I'd busted with it looked more bloody than
dented, but I felt a strong aversion to exploring. In all my life
I had never wanted to kill anyone; had never thought I could
come within a mile of it. I had not even intended to kill with
the typewriter, but only to stun. I sat quietly on the desk and
shook with fury inside, and wished I could have that blow
back again, so that I could make it heavier, avenging and
fatal.
Whatever my brother had been, he had been my brother.
No one had the right to kill him. I think at that moment I felt
as primitive as the Sicilians.
From greed the visitor had set out to destroy me. Not because I'd done him any harm. Simply because I stood in his
plundering way. He'd sent me a message: join or be flattened, an ultimatum as old as tyranny.
My own fault, as they had tirelessly pointed out, if the answer I'd chosen was flatten and be damned.
Kerry Sanders had been only a convenient door. Had she
not thought of her equine birthday present, another way
would have been found. The intention was the activating
force. The means were accidental.
I remembered what Pauli Teksa had said at dinner that evening at Newmarket. I remembered his exact words. The classic law of the invader was to single out the strongest guy
around and smash him, so that the weaker crowd would come
to heel like lambs.
At various times I had thought of the man who lay on my
kluci procvičili do naprosté dokonalosti. Bez rozmýšlení jsem
se našemu návštěvníkovi vrhl po nohách.
Zbraň se okamžitě stočila ke mně, ale vtom uhodil Crispin
útočníka vší silou lahví džinu do hlavy.
Pistole vyletěla do strany a spustila. Já bleskově popadl
jediný těžký předmět, který byl po ruce, svůj psací stroj, a
hodil jsem jím za tou lahví džinu. Náš návštěvník upadl na
zem, z hlavy mu prýštila krev, přes obličej mu spadla páska
od psacího stroje a kutálela se dozadu ke zdi. Byl v
bezvědomí.
"Ty blázne starý… ty zlatý starý…" řekl jsem udýchaně a
otočil se ke Crispinovi.
Přestal jsem mluvit. Crispin zpola seděl, zpola ležel na
podlaze a držel se rukama za bok.
"Crispine!"
"Já… nejsem… opilý."
"Já vím, že ne."
"Myslím, …že mě zasáhl."
Mlčky jsem si vedle něho klekl.
"Je to ten, co nám vypálil stáje?" zeptal se.
"Ano."
"Doufám, že jsi ho zabil."
Chytil jsem ho, když klesal na zem, a opatrně jsem ho
položil. Volnou rukou jsem sáhl po polštáři a podložil jsem mu
jím hlavu. Prsty se mu otevřely a já viděl, jak mu v pase roste
veliká červená skvrna.
"Já se… vznáším." Usmál se. "Je to lepší… než když je člověk
namazaný."
"Jdu pro doktora."
"Ne… nikam nechoď… teď mě neopouštěj… srábku."
Neopustil jsem ho. Za tři minuty bez dalšího slova opustil on
mě.
Jemně jsem mu zatlačil oči, postavil jsem se na ztuhlých
nohách a snažil se zahalit do otupělosti, jako do pláště.
Pistole ležela tam, kam upadla. Špičkou boty jsem ji opatrně
odsunul pod nízkou pohovku, aby byla z dohledu. Nepřál jsem
si, aby se znovu dostala do ruky našemu návštěvníkovi.
Ten se ani nepohnul. Seděl jsem na kraji psacího stolu a
díval jsem se na ně na oba, na toho v bezvědomí i na
mrtvého.
Dost času na to, říkal jsem si, abych zavolal své časté
společníky, pilné a zvědavé a důkladné policisty. Jistě bude
jedno, zavolámli je o čtvrt hodiny dříve nebo později, nic už
nemohu získat. Ztratil jsem nenávratně příliš mnoho.
Bylo mi úplně jedno, kolik škody jsem nadělal tím psacím
strojem. Hlava, kterou jsem jím rozbil, vypadala spíš
zkrvavená než vážně poškozená, a já neměl vůbec žádnou
chut vyšetřovat, jak to s ním doopravdy vypadá. Za celý život
jsem nikdy neměl chuí někoho zabít, nikdy, nikdy mě to ani
ve snu nenapadlo. Když jsem hodil tím psacím strojem, chtěl
jsem toho člověka jen omráčit, nechtěl jsem ho zabít. Seděl
jsem nepohnutě na stole a třásl jsem se hněvem: Byl bych si
přál, aby se ten okamžik vrátil, abych mohl znovu hodit tim
strojem, větší silou, pomstychtivě, k smrti.
Ať už byl můj bratr jaký chtěl, byl to můj bratr, a nikdo
neměl právo ho připravit o život. Myslím, že v tu chvíli jsem
uvažoval jako Siciliánec.
Ten člověk mě chtěl zničit, protože lačnil po penězích, já mu
neubližoval, ale stál jsem mu v cestě za ziskem. Poslal mi
vzkaz: buď se k nám připojíš, nebo tě zničíme. Ultimátum tak
staré, jak stará je tyranie.
Moje chyba, jak mi neúnavně opakovali, že jsem si vybral
druhou alternativu, alternativu zničení.
Kerry Sandersová byla jen náhodný nástroj. Kdyby si nebyla
vymyslela, že chce dát jako dárek k narozeninám koně, byli
by si našli něco jiného. Podstatný byl cíl, prostředky k
dosažení cíle byly náhodné.
Vzpomněl jsem si, co mi tehdy při večeři v Newmarketu
Pauli Teksa řekl, pamatoval jsem si to doslova: Copak
neznáte základní pravidlo všech agresorů? Vyberou si vždy
nejsilnější osobnost a tu zlomí, ostatní pak přilezou k noze
jako beránci.
Když jsem v minulosti uvažoval o člověku, který ted ležel
99
carpet as 'someone', as the expert, as Vic's friend, as the
driver, and as the visitor; Pauli's word -the invader - suited
him best.
He had invaded the bloodstock game with gangster ethics.
Invaded Vic's life and business as a dangerous ally. Invaded
mine as a destroyer.
The fact that I did not feel that I filled the role he'd cast me
in had not mattered. It was the invader's view which had
mattered. My bad luck that he'd seen me as the strongest guy
around.
There was no way of winning against a determined invader.
If you gave in at once, you lost. If you fought to the death
you still lost, even if you won. The price of victory was sore.
Pauli Teksa had said, just before he went back to America,
that it was easier to start things than to stop them. He had
been warning me that if I lashed back at Vic I could find myself in even more trouble than before.
He had been right.
But he had been speaking also of himself.
Pauli Teksa, the invader, lay face down on my carpet, my
broken typewriter beside his bloody head.
The stocky, tough, wide-shouldered body looked a solid
hunk of bull muscle. The crinkly black hair was matted and
running with red. I could see half of his face; the strong distinctive profile with the firm mouth now slackly open, the
swift eye shut.
His hands lay loosely on the floor, one each side of his head.
He wore two thick gold rings. A gold and platinum wristwatch. Heavy gold cufflinks. The tip of the gold mountain he
had siphoned off through Vic.
I thought it likely that his British venture had been an extension of activities at home. The super-aggressive kick-back
operation had been too polished to be a trial run. Maybe he
had set up Vic-equivalents in other countries. Maybe Vies in
South America and Italy and Japan were rooking the local
Constantines and Wilton Youngs for him and driving the Antonia Huntercombes to despair.
Vic and Fynedale had been amateurs, compared with him.
Fynedale working himself into a white murdering manic state.
Vic nearing apoplexy with easy rage. Pauli stayed cool and
used his eyes and made his snap decisions, and when he saw
the need to kill he did it without histrionics. An unfortunate
necessity, best done quickly.
He had even with macabre kindness told me I wouldn't feel
much, and I believed him. I'd heard shot people say all they
had felt was a sort of thud, and hadn't realized they were
wounded until afterwards. If you were shot through the heart
there was no afterwards, and that was that.
He had himself urged me several times to throw in my lot
with Vic, and to go along with the crowd. He'd warned me of
the dangers of holding out. He'd given me the advice as a
friend, and behind the smile there had been an enemy as cold
as bureaucracy.
I realized slowly that perhaps at one point he had in fact
done his best to stop what he'd started. He had said no to
some demand of Vic's, and he had gone home to America.
But by then it was too late because in burning my stable he
had switched me from tolerance to retaliation. Bash me, I
bash back. The way wars started, big and small.
On the floor, Pauli stirred.
Not dead.
Across the room the gin bottle lay where Crispin had
dropped it. I shoved myself off the desk and went over to pick
it up. If Pauli were to return to consciousness, groggy or not,
I'd trust him as far as I could throw the Empire State Building. A reinforcing clunk with green glass would be merely
prudent.
I looked closer at the bottle. It was full. In addition the seal
was unbroken.
I returned to the desk and set the bottle on it, and looked
down with impossible grief at my brother. I knew that I had
přede mnou na koberci, uvažoval jsem o něm jako o 'někom',
jako o 'expertovi', Vickovu příteli, nebo o návštěvníkovi.
Pauliho termín… agresor… se na něho hodil daleko nejlépe.
Agresivně vnesl do obchodu s koňmi gangsterské metody,
vetřel se do Vickova života jako nebezpečný spojenec. Do
mého života vstoupil jako agresivní, destruktivní živel.
Bylo málo platné, že jsem se na roli, kterou mi přisoudili,
vůbec necítil, důležité bylo, co si myslil agresor, a ten si,
bohužel, myslel, že já jsem nejsilnější osobnost v našem
okruhu.
Proti tvrdému, neústupnému útočníkovi se těžko bojuje.
Když se člověk vzdá na začátku, prohraje všechno. Když
bojuje do poslední chvíle, prohraje také, i když zvítězí,
protože cena vítězství je příliš vysoká.
Než Pauli Teksa odjel do Ameriky, řekl, že je snazší něco
uvést do pohybu, než to pak zastavit. Snažil se mě varovat,
chtěl říci, že postavímli se Vickovi, doplatím na to.
Měl pravdu.
Ale na něho to platilo také.
Agresor Pauli Teksa ležel na mém koberci, obličejem na
zemi, vedle zkrvavené hlavy můj psací stroj.
Malá, sporá postava, samý mohutný sval, kudrnaté černé
vlasy slepené prýštící krví. Viděl jsem mu do obličeje jen
zčásti, jen jeho výrazný profil. Pevná ústa měl ted chabě
pootevřená a živé oči měl zavřené.
Ruce měl rozhozené nad hlavou, na jedné dva těžké zlaté
prsteny. Hodinky ze zlata a z platiny. Těžké zlaté knoflíčky do
manžet. V kapse zlaté plnicí pero.
Zdálo se pravděpodobné, že jeho působení v Anglii bylo jen
odnoží podnikání ve velkém, které jistě provozoval doma. Ta
jeho rozsáhlá, silně agresivní akce se 'šmátkama' byla příliš
dobře propracovaná na to, aby to byla světová premiéra:
Možná že měl svoje Vicky i v jiných zemích, možná že různí
Vickové v Jižní Americe, Itálii nebo v Japonsku ždímali místní
Wiltony Youngy a Constantiny Brevetty a doháněli místní
Antonie Huntercombové k zoufalství, a to vše na jeho pokyn.
Vick s Fynedalem byli proti němu ubozí amatéři. Fynedale se
dokázal rozběsnit do nepříčetného, bílého, vražedného žáru.
Vick byl vzteky na pokraji mrtvičného záchvatu. Jen Pauli
zůstával klidný, rychle vnímal, rychle se rozhodoval. Když
viděl, že je třeba někoho zabít, udělal to bez jakékoliv
hysterie. Považoval to za politováníhodnou nutnost, kterou je
třeba co nejrychleji vyřídit.
Projevil dokonce morbidní laskavost, když mi řekl, že to
skoro ani neucítím, a já mu věřil. Slyšel jsem od lidí, kteří to
zažili, že zásah kulkou člověk vnímá jen jako náraz, že si
svoje zranění uvědomí až později. Jenže když člověka někdo
střelí do srdce, žádné později už není, je konec.
Sám mně opakovaně radil, abych se s Vickem domluvil,
abych se připojil k jeho partě, a varoval mě, řekl mi, co mohu
očekávat, když se nevzdám. Radil mi jako kamarád, ale za
jeho úsměvem se skrýval chladnokrevný nepřítel.
Pak jsem si uvědomil, že v určitém stadiu se možná
pokoušel zastavit, co sám dal do pohybu. Než odjel do
Ameriky, odmítl nějaký Vickův návrh, jenže tehdy už bylo
stejně pozdě. Tím, že mi vypálil stáje, způsobil, že se moje
snášenlivost změnila v pomstychtivost. Jak ty mně, tak já
tobě. Tak začínají všechny války, velké i malé.
Pauli se na podlaze pohnul.
Nebyl mrtvý.
Na druhé straně pokoje ležela láhev džinu, kde ji Crispin
upustil. Sklouzl jsem ze stolu a šel pro ni. Až by se Pauli
probral z bezvědomí, i kdyby byl ještě omámený, nevěřil bych
mu ani co se za nehet vejde. Nejmoudřejší by pak byla další
dávka džinu ve skle přes hlavu.
Prohlížel jsem si láhev. Byla skutečně plná, nebyla dokonce
ani otevřená.
Šel jsem láhev postavit na psací stůl. Zadíval jsem se na
svého bratra s nepopsatelným smutkem. Potřeboval jsem ho
100
needed him as much as he needed me. He was at the roots of
my life.
Pauli stirred again. The urge to finish off what I'd started
was almost overwhelming. No one would know. No one could
tell whether he'd been hit twice or three times. Killing someone who was trying to kill you was justifiable in law, and who
was to guess that I'd killed him ten minutes later.
The moment passed. I felt cold suddenly, and old and lonely
and as tired as dust. I stretched out a hand to the telephone,
to call the cops.
It rang before I touched it. I picked up the receiver and said
dully, "Hello?"
"Mr Crispin Dereham?" A man's voice, educated.
"I'm his brother," I said.
"Could I speak to him?"
"I'm afraid…" I said, "he's… unavailable."
"Oh dear." The voice sounded warmly sympathetic. "Well…
this is Alcoholics Anonymous. Your brother telephoned us
earlier this evening asking for help, and we promised to ring
him back again for another chat…" He went on talking for
some time, but I didn't hear a word he said.
skoro tolik, jako on potřeboval mne. Patřil ke kořenům mého
života.
Pauli se znovu pohnul. Přepadla mne neodolatelná chuť ho
dobít. Nikdo by se to nedozvěděl. Nikdo by nemohl dokázat,
kdy a kolikrát jsem ho uhodil. Když člověk někoho zabije v
nutné sebeobraně, soud ho neodsoudí, a nikdo by nikdy
nevěděl, že jsem ho zabil až po deseti minutách.
Ten okamžik pominul. Najednou mi bylo zima a cítil jsem se
starý, osamocený a nekonečně unavený. Natáhl jsem ruku po
telefonu, abych zavolal na policii.
Než jsem stačil zvednout sluchátko, telefon začal zvonit.
Zdvihl jsem ho a zeptal se unaveně, kdo volá.
"Je tam, prosím, pan Crispin Dereham?" zeptal se nějaký
kultivovaný mužský hlas.
"Já jsem jeho bratr."
"Mohl bych s ním, prosím, mluvit?"
"Obávám se, že to už není možné."
"Ach, to je mi líto…" řekl soucitně. "Já… tady je Anonymní
protialkoholní sdružení. Váš bratr nám dnes odpoledne
telefonoval, chtěl naši pomoc, tak jsme mu slíbili, že se dnes
ještě telefonicky ozveme…" Chvíli ještě hovořil, ale já z toho
už neslyšel ani slovo.
101