Untitled

Transkript

Untitled
Polský Institut knihy je národní kulturní instituce, která funguje v Krakově od roku 2004. Varšavské oddělení Institutu
bylo založeno v roce 2005. Základními cíli činnosti Institutu
jsou propagace polské literatury ve světě, utváření čtenářských
návyků a popularizace knihy a čtenářství v Polsku.
Nejdůležitějším prvkem zahraniční činnosti Institutu je podpora překladů polské literatury do cizích jazyků a zvýšení jejího podílu na zahraničních knižních trzích. To je cílem
PŘEKLADATELSKÉHO PROGRAMU © POLAND, který
Institut knihy řídí. Program funguje od roku 1999 a inspiroval
se podobnými zahraničními programy. Od začátku jeho existence ho vede krakovský tým Institutu knihy. Díky programu
bylo dosud uděleno více než 800 dotací a vyšly překlady polských knih do 42 jazyků. Program zahrnuje zejména beletrii
a esejistiku, díla široce chápaných společenských věd (zejména
knihy o polské historii, kultuře a literatuře), literaturu pro děti
a mládež a literaturu faktu. V roce 2007 byl zahájen program SAMPLE TRANSLATION © POLAND, který podporuje
ukázkové překlady polských knih.
Institut knihy spravuje internetový portál věnovaný otázkám
literatury, čtenářství a polských knih. V současné době existuje
ve čtyřech jazykových mutacích. Portál www.bookinstitute.pl
je zdrojem informací o aktuálních literárních událostech nejen
v Polsku, představuje knižní novinky, aktuality a pravidelně
přináší recenze. Obsahuje více než 100 životopisů současných polských autorů, prezentaci více než 900 titulů, ukázky,
eseje, adresy vydavatelů nebo informace o činnosti Institutu
knihy. Vše o polských knihách – polsky, anglicky, německy
a hebrejsky.
POLSKÝ INSTITUT KNIHY
V rámci zahraniční činnosti připravuje Institut knihy národní stánky polských vydavatelů na nejdůležitějších mezinárodních knižních veletrzích, literární programy polských
prezentací, ale také vystoupení polských spisovatelů na
literárních festivalech a v rámci programů propagace polské kultury na celém světě. Řídí také vydavatelský program
NOVÉ KNIHY Z POLSKA, jehož podstatou je všestranné informování zahraničních vydavatelů o polské literatuře.
V jeho rámci Institut vydává katalogy prezentující polské
knižní novinky i menší publikace a letáky, které představují tvorbu jednotlivých polských autorů. Institut organizuje
setkání a semináře pro zahraniční vydavatele nebo překladatele polské literatury, udílí cenu Transatlantik pro nejúspěšnějšího popularizátora polské literatury v zahraničí, udržuje
stálé kontakty s vydavateli a překladateli a nabízí program
stipendií v Krakově pro překladatele polské literatury –
KOLEGIUM PŘEKLADATELŮ.
VYBRANÉ PROGRAMY POLSKÉHO INSTITUTU KNIHY
PŘEKLADATELSKÝ PROGRAM © POLAND
Program funguje od roku 1999 a inspiroval se podobnými
zahraničními programy. Jeho cílem je zvýšit počet zahraničních překladů polských knih, které díky němu vyšly v překladech do 42 jazyků. Program zahrnuje zejména beletrii a esejistiku, díla široce chápaných společenských věd (zejména
knihy o polské historii, kultuře a literatuře), literaturu pro
děti a mládež a literaturu faktu. Od začátku jeho existence
ho vede tým krakovského Institutu knihy. O dotace se ucházejí
zahraniční vydavatelé.
Program může pokrýt:
»Až 100 % nákladů na překlad díla z polštiny do cizího jazyka
»Až 100 % nákladů na nákup licence
SAMPLE TRANSLATION © POLAND
Adresáty programu jsou překladatelé polské literatury. Program dotuje až 20 stran ukázkového překladu, který překladatel následně prezentuje zahraničnímu vydavateli. O dotaci
se uchází překladatel, který představí motivaci výběru dané
knihy, plán činnosti, vlastní bibliografii a informace o nákladech překladu.
Všechny informace o Překladatelském programu © POLAND
a o Sample Translation © Poland, seznam udělených dotací
a formulář přihlášky najdete na internetových stránkách Institutu knihy – www.bookinstitute.pl.
KOLEGIUM PŘEKLADATELŮ je projekt, který se zaměřuje
na překladatele polské beletrie a esejistiky nebo literatury faktu a děl široce chápaných společenských věd do cizích jazyků.
Studijní pobyty jsou organizované v termínech 1. března–31.
května (jarní termín) a 15. září–15. prosince (podzimní termín). V obou termínech se udělují dva tříměsíční a dva měsíční
pobyty. Programu se mohou zúčastnit jen překladatelé, kteří
bydlí mimo Polsko a kteří vydali alespoň jeden překlad (knižně
nebo časopisecký). V rámci studijního pobytu jsou účastníkům
hrazeny náklady na cestu, honorář a je jim poskytnuto ubytování stejně jako pomoc při organizaci setkání s vydavateli nebo
spisovateli v rámci realizovaného projektu. Na prosbu organizátorů je překladatel povinen vést cyklus překladatelských
seminářů nebo připravit přednášku pro studenty Jagellonské
univerzity.
CENA TRANSATLANTIK
Transatlantik je cenou Institutu knihy pro výjimečné „velvyslance” polské literatury v zahraničí. Jejím cílem je propagace
polské literatury na světovém trhu a integrace středisek překladatelů polské literatury a jejích propagátorů (literárních
kritiků, historiků literatury, kulturních pracovníků). Prestižní
cena a s ní spojená široká propagační podpora má podnítit
překladatele k zájmu o polskou literaturu a přilákat pozornost zahraničního publika. Název ceny navazuje samozřejmě
na titul díla Witolda Gombrowicze, spisovatele, jehož tvorba
se rovněž dočkala světového ohlasu. Cena je udělována jednou ročně, finanční odměna činí 10.000 euro a doplňuje ji
památeční diplom a soška. Dosud ji obdrželi: Henryk Bereska, Anders Bodegård, Albrecht Lempp, Kseňa Staroselska
a Biserka Rajčić.
KONTAKT:
Polský Institut knihy
ul. Szczepańska 1, II piętro
31-011 Kraków
tel.: +48 12 433 70 40
fax.:+48 12 429 38 29
[email protected]
www.bookinstitute.pl
Ředitel polského Institutu knihy: Grzegorz Gauden
AUTOR
NÁZEV
4
Andrzej Stasiuk
Taxim
6
Janusz Anderman
To všechno
8
Jerzy Pilch
Pochod Polonie
10
Joanna Bator
Písková hora
12
Andrzej Bart
Rub
14
Michał Komar
Zasvěcení
16
Zbigniew Kruszyński
Poslední hlášení
18
Hanna Krall
Růžová pštrosí pera
20
20 let nového Polska v reportážích
podle Mariusze Szczygła
22
Jacek Dukaj
Wroniec
24
Paweł Huelle
Příběhy studeného moře
26
Agnieszka Drotkiewicz
Teď
28
Janusz Rudnicki
Smrt českého psa
30
Jerzy Sosnowski
Instalace Jiljího
32
Jacek Dehnel
Balzakiáda
34
Sylwia Chutnik
Kapesní atlas žen
36
Piotr Paziński
Ozdravovna
38
Wojciech Kuczok
Ospalost
40
Małgorzata Rejmer
Toximie
42
Krzysztof Varga
Bulvár Nezávislosti
44
Ignacy Karpowicz
Gesta
46
Čas detektivky
50
Přehled poezie
54
Adresy vydavatelů
OBSAH
STRANA
Photo: Piotr Janowski / AG
TAXIM
ANDRZEJ STASIUK
Andrzej Stasiuk (nar. 1960) – jeden z nejpopulárnějších současných polských
4
návrat k obsahu
spisovatelů, známý svými poetickými cestovními deníky po zapomenutých koutech
východní Evropy.
V románu Taxim vypráví Stasiuk o poslední etapě globálního
kapitalismu. Vidíme, jak dva hlavní hrdinové – Pavel, obchodník kroužící po bazarech evropské provincie, a Wlodek, jeho
řidič – symbolicky i fakticky neuspějí ve střetu s novou silou.
Do této doby se jim dařilo. Zejména Pavel připomíná bludného
rytíře první fáze kapitalismu ve střední Evropě, od konce 80.
let dodnes, jejíž podstatou bylo šmelení s levnými napodobeninami značkového zboží. Jejími mistry byli právě takoví jako
Pavel: samozvaní obchodníci, nomádi tržních cest, námořníci
svobodně plachtící po větru hospodářské konjunktury. To oni
svá ojetá auta plnili až po střechu zbožím čtvrté kategorie,
které vezli na předměstí Bukurešti, Budapešti, Berlína nebo
Prahy. Společnost tehdy připomínala vyhladovělý vysavač, který nasával všechno: ponožky, bundy, tašky, kosmetiku, součástky do automobilů, domácí spotřebiče… A všechno s nálepkami
Paris-London-New York.
Teď však přišla další fáze – prodej zboží z Číny téměř zadarmo.
Místo dosavadního laciného zboží, sloužícího dvě, tři sezóny,
přichází jednorázový šmejd, který si může dovolit každý. Včerejší obchodníci klesají na úroveň prodavačů v cizích stáncích,
včerejší kultura krátkodobého používání se mění v kulturu jednorázovou. Asie zaplavuje Evropu – ne vojensky, ale obchodně. Zaplavuje kontinent napodobeninami napodobenin, tedy
zbožím, které Číňané okopírovali ze středoevropských výrobků,
kopií západního zboží. Pokud se někomu zdá, že Stasiuk stvořil novodobou verzi příběhu o „žluté rase vítězící nad bílou“,
má pravdu jen částečně. Protože spisovatele mnohem více než
portrét vítězů podvodného kapitalistického souboje zajímá
obraz poražených. Tedy páriů Evropy, obyvatel nejchudších
regionů, lidí odsouzených horším prostředím k horšímu životu.
Tito lidé si kupují nejlevnější zboží, ale sami se také – zejména
ženy – mění ve zboží. Západní Evropa vyváží do střední Evropy jen použité věci, smetí, odpadky svého rozvoje, zpátky vozí
mužská těla na horší práci a ženská pro zábavu. Tímto způsobem síla peněz a slabost provincie odsuzují myšlenku Evropy
k likvidaci. A protože historie poháněná penězi nezná brzdy, je
to likvidace bez odvolání.
Przemysław Czapliński
FRANCIE (ACTES SUD), NĚMECKO (SUHRKAMP), ŠPANĚLSKO (QUADERNS CREMA),
SLOVENSKO (SLOVART), SLOVINSKO (STUDENTSKA ZALOZBA)
PRÁVA
PRODÁNA
WWW.POLISHRIGHTS.COM
KONTAKT
PRÁVA NA
PŘEKLAD
ANDRZEJ
STASIUK
ISBN
125 × 205, 328 STRAN, PEVNÁ VAZBA
CZARNE, WOŁOWIEC 2009
Přeložila Lucie Kněžourková
978-83-7536-116-2
vývěsní štíty a reklamy: bor, vine, Wein, vigne, víno a tak dále, až
po japonštinu a arabštinu – proč ne. V zahradách pod slunečníky
seděli lidé. Viděl jsem, jak zvedají skleničky. O šedesát kilometrů dál
černá svině roztrhla hrdlo člověku a oni si sedí a pijí bílé víno. Všude
na krajích stály autobusy a auta. Vjeli jsme na viadukt. Dole šuměla
dálnice. Ale hned všechno skončilo. I šum, i pohyb, i světla. Cesta
byla najednou plná výmolů. Nebe bylo ještě o tón světlejší než noc
a na jeho pozadí se rýsovaly obrysy hor. Minuli jsme jakousi ves. Pár
světel zazářilo v soumraku a zhaslo. Rozsvítil jsem dálková světla.
Silnice stoupala mírnými serpentinami k lesu. Zařadil jsem trojku
a podíval se na ukazatel teploty.
„Tudy jsme nejeli,“ řekl jsem.
„Ne. Ale to je úplně jedno,“ odpověděl, „Dvacet kilometrů přes
hory a pak po rovině, a hned bude Slovensko.“
Zapálil si cigaretu a sáhl do kastlíku. Začínaly serpentiny a musel
jsem zařadit dvojku. Na kraji silnice dohasínalo ohniště.
VYDAVATEL
Z PLÁNÍ
vál vítr. Vál stále silněji.
Ze vsi doléhal hlas zvonů. Mniši umlkli. Červené slunce se stáčelo na západ. Stíny se prodloužily a zčernaly. Cítil
jsem vůni dýmu a hnoje. Tehdy jsem ji spatřil.
Šla, ohromná, černá a vedla malé. Lidé si jí také všimli a ztuhli,
a pak se začali rozestupovat. Nikdy jsem neviděl větší. Přešlapovala
s rypákem u země a čmuchala. Občas přestala, zvedala hlavu a chytala vítr skoro jako lovecký pes. Vedla šest prasátek. Rozbíhala se
a sbíhala s rypáky u země, čilá a tlustá. Vběhla na tržiště s čínským
porcelánem. Stará se držela hlavního průchodu mezi stánky. Prasátka, ne větší než střední psi, se chovala jako děti. Zkoušela, co si
můžou dovolit. Matka pokvikávala, vypadalo to, že mají dovoleno
odběhnout jen na vzdálenost matčina kvíkání. Očichávala stohy
padělků. Cpala rypáky mezi hromady džínů a bund. Pochrochtávala
a mručela svými vysokými, dětskými hlasy. Ti od hadrů se zastavili
a stále pozorněji si ji prohlíželi. Byli to tři muži a jedna žena. Spíše
Vietnamci než Číňané. Kdo by je od sebe rozpoznal. Ale kdysi jsem
často vídával jedny i druhé a Vietnamci měli jemnější tváře. Každopádně připomínali bílé lidi více než Číňané. Ale můžu se mýlit. Stáli
a dívali se. Došli na Západ, na kraj Velké maďarské nížiny, z Východu, úplně jako Maďaři před tisíci lety. Tamti potřebovali trávu pro
koně a tihle zas trhy pro odbyt čínské, promiňte mi, konfekce. Jedno
z prasátek vzalo do tlamy bundu z hromady a táhlo ji po zemi. Jeho
bratr nebo sestra se hned k zábavě připojil. Na třiceti metrů jsem
uslyšel zvuk trhané látky. V tu chvíli se jeden z obchodníků vrhnul
směrem ke zvířatům, dohonil prasečí sourozence a začal rozdávat
kopance. Měl na sobě šedomodrou bundu, stejnou jako byla ta zneuctěná, džíny a sportovní boty. Podsvinčata se začala zajíkat nářkem.
Nad tržištěm se nesl vysoký, ostrý kvikot. V tu chvíli se matka rozpohybovala. Spatřila jsem ji koutkem oka. Rozehnala na stranu dva
nebo tři čumily a jako malá rozehřátá mašina nabírala obrátky. Čím
blíže cíli byla, tím delší skoky dělala. Nakonec se odrazila od země
a Vietnamce smetla. Spadli o pár metrů dál. Muž pod jejím černým
tělem strnul. Zmizel. Viděl jsem jen bílé, pekingské tenisky. Jednou nebo dvakrát se vzepjaly, zaryly patami do písku a znehybněly.
Prasnice ho přitiskla k zemi a rozervala mu hrdlo. Teď chrochtala
a mlaskala. Prasátka se seběhla a zastavila v těsném kruhu. Už nebyly vidět ani tenisky. My, čumilové, jsme také vytvořili volný kruh,
který se postupně zužoval. Hovádka pomlaskávala, prskala a srkala,
měkce a teple, a náhle ta žena, jedna z nich, začala řvát hlasem, který
tu dříve nikdo neslyšel. Pohnula se z místa s pěstmi přitisknutými
na uši a šla směrem k prasečí rodině, zatímco se její hlas vznášel výše
a výše, a mluví se i o takovém hlase, že při něm praská sklo.
Prasnice zvedla umazanou tlamu. Žena stále šla a řvala. Svině poodešla od muže na dva kroky a začala ji pozorovat. Couvla a napřímila se, bylo vidět, že se ničeho nebojí. Ale my ostatní jsme strachy ani
nedýchali. Toužili jsme, aby se vrátila k započatému dílu a přestala
se rozhlížet. Dvacet, možná třicet obchodníků a stejně tolik žen si
myslelo: žer, žer toho šikmookýho a nás nech na pokoji.
Ale svině se nemohla rozhodnout. Dívala se na drobnou ženu
s pěstmi na skráních a couvala dozadu, jako by se chystala k dalšímu
skoku. Nakonec se pohnula a začala zrychlovat jako názorný příklad
jakéhosi výroku z oblasti kinetiky. My všichni jsme stáli o patnáct
metrů dál. A v tu chvíli se ozval hvizd. Dlouhý, pronikavý, jako by
nám někdo protáhl niť oběma ušima. Zaryla se kopyty do země
a zastavila. Hvízdal ten nejdůležitější, s nímž si Wlodek plácnul.
Prasnice obrátila hlavu, ještě jednou se na ženu podívala, a pak se
otočila a vydala zpátky, odcházela tam, odkud přišla.
Tamten stál opodál v černém obleku a klobouku. Díval se za prasečí rodinou. Zaclonil si oči rukou a díval se proti slunci doprostřed
pláně.
Nic jsme neříkali. Řídil jsem tak rychle, jak jsem dokázal. Ihned
jsme odjeli. Báli jsme se policajtů. Nechtěli jsme žádné výslechy.
Levým kolem jsem se držel dělící čáry. Dalo by se to nazvat útěk.
Někteří tam určitě ještě stáli a čuměli do tmy. V Nyíregyháza jsme
se ztratili, ale zamumlal, ať se nevracíme a nehledáme cestu, protože
i tak dojedeme, jen to bude trvat déle. Silnice se zužovala. Téměř
všechny ukazatele začínaly na „Tisza“: Tisza – to, Tisza – tamto.
Přes stažené okénko proudil dusný vzduch. Voněl bahnem. Bylo
cítit řeku. Přejeli jsme přes most. Začínal tam Tokaj, ale vyhnuli
jsme se centru. Všude stály sudy natřené na černo a všude visely
5
návrat k obsahu
Photo: Maciej Zienkiewicz/Agencja Gazeta
TO VŠECHNO
JANUSZ ANDERMAN
6
návrat k obsahu
Janusz Anderman (nar. 1949) – prozaik, filmový scénárista, dramatik, autor řady
rozhlasových pořadů, překladatel české literatury.
Hrdinou románu To všechno je vyzrálý a zahořklý spisovatel
Marek Torm. Kdysi velká literární hvězda, autor jedenácti
oceňovaných románů vydávaných ve vysokých nákladech. Jeho
hvězdné období skončilo spolu se změnou režimu v roce 1989.
Torm prožíval tvůrčí krizi, delší dobu nevydal žádnou knihu,
rychle se na něj zapomnělo. Hrdina je přesvědčený, že v dnešní
literární kultuře mohou dojít slávy a uznání jen ti autoři, kteří
jsou schopni vyvolat senzaci (a nejlépe celospolečenský skandál), o nichž bude obšírně psát bulvární tisk a bude se o ně
zajímat televize. Doufá, že díky senzační události budou jeho
díla znovu vydána a oživí se zájem o jeho osobu. Rozhodne se
proto nahrát na videokazetu vlastní sebevraždu. Nejdřív chce
před kamerou pronést patetickou řeč na rozloučenou a pak
si vstřelit kulku do hlavy. Vydá se proto z Varšavy do Krakova, města svého šťastného mládí, plného uměleckých úspěchů
a okázalých milostných avantur. Usídlí se v bytě, který mu
nabídl vydavatel jako vhodné místo pro tvůrčí práci.
Příběh románu To všechno, jenž je monologem frustrovaného
spisovatele, se rozvíjí dvěma směry. V aktuální rovině je vyprávěním o třech posledních dnech před Tormovou sebevraždou,
které spisovatel strávil o samotě popíjením vodky a přemýšlením. Nejrozsáhlejší vrstvu románu představují právě jeho
úvahy – řada digresivních vzpomínek a osobního účtování.
Nejdůležitější je přitom jeho vyrovnávání se s ženským světem,
poznamenané radikálním misogynismem; do popředí tu vystupuje bolestné a zároveň krajně ironické bilancování Tormova
manželství. Románu nescházejí ani náznaky narušující jeho
realistický charakter. Možná máme co do činění s rafinovaným
literárním žertem, fikcí ve fikci, ponurou a zároveň vtipnou
fantazií vypovídající mnohé o situaci dnešního umělce.
Dariusz Nowacki
WYDAWNICTWO LITERACKIE
PRÁVA NA PŘEKLAD
ISBN
978-83-08-04261-8
125 × 195, 312 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
Přeložila Michala Benešová
WYDAWNICTWO LITERACKIE, KRAKOV 2008
Sestavení takového plánu iniciovalo náhodné setkání na knižním
veletrhu, kam jsem se, ze starého zvyku, vydal.
Místo, kde se zastřelím, je místem vysněným. Je to vysoká věž
s hodinami, stojící hned vedle budovy vydavatelství. Aby se tam
člověk dostal, musí vejít do vydavatelství, dostat se na tmavý dvorek
a zabočit vpravo, ke dveřím. Pak stačí zdolat osmdesát dva betonové schody. Po pravé straně posledního odpočívadla je vchod do
jakýchsi místností, odkud se možná vchází ještě výš, tam, kde se
nachází mechanismus hodin. Po levé straně jsou dveře vedoucí do
služebního bytu vydavatelství. Nejprve se vchází do dlouhé chodby,
kde je záchod. Za dalšími dveřmi chodba pokračuje. Troje dveře.
Do kuchyně, do koupelny a do velkého pokoje, z něhož se vchází
do ložnice.
V pokoji, přímo proti trojkřídlému oknu s oblými hranami, stojí
velký stůl, u něhož mám psát knihu, ale ten stůl nebudu potřebovat.
Použít se dá jedno ze dvou křesel a nevelký kulatý stolek. Je tu ještě
jiné vybavení, ale pro mé potřeby nepoužitelné. Tři skříně se zásuvkami a poličkami na knihy.
V jedné z nich stojí za prosklenými dvířky stará zažloutlá fotografie
nalepená na kusu kartonu. Je na ní tatáž budova s hodinovou věží;
ručičky znehybněly na dvanácti třiceti třech. Na fotografii visí na
mém trojkřídlém okně, uprostřed, záclona či závěs. Text na fotografii: Obchodní a průmyslová komora. Nedá se určit, kdy byla stavba
vyfocena, protože nejsem s to rozeznat vozy stojící dole, pod věží.
Dva z nich jsou drožky. Ale ty tři, vyfocené zezadu? Také drožky,
s vytaženými střechami? Nebo možná první taxíky? Spíš drožky,
protože ráfky kol jsou velmi úzké. Fotografie tak může pocházet ze
začátku století. Ale to není podstatné.
VYDAVATEL
PŘIJEL
jsem do tohoto města, abych se
spektakulárním způsobem zabil.
Rozhodl jsem se efektně zastřelit, protože toužím přežít. Ta šokující smrt, o níž se jistě bude všude
mluvit, na řadu let vrátí mé knihy do života; budou vyhledávané
a čtené, znalci literatury budou mezi prsty bedlivě přesypávat korálky mých slov a sentimentální studentky polonistiky napíšou o oněch
zapomenutých dílech magisterské práce. Možná dokonce i doktoráty a já se ocitnu na seznamech školní četby? Určitě se na dlouho
dostanu do učebnic a v populárních přehledech budu označovaný
jako prokletý tvůrce. Zní to pateticky, ale pěkně.
Už řadu let jsem nenapsal žádnou knihu. Kdysi, za bývalého
režimu, jsem byl častým tématem hovorů. Mé atypické a snadno
zapamatovatelné příjmení Torm znamenalo v literatuře hodně. Bylo
vážené a těšilo se výtečné pověsti. Během několika let jsem vydal
jedenáct románů. Vydavatelství se o mě ucházela, v každém okamžiku dějin jsem si dokázal poradit s rafinovanou realitou, jež mi
dovolila uchovat si lásku čtenářů, uznání kolegů i jistou neutralitu
ze strany vládnoucí moci. Z mé strany to vyžadovalo různé taktické
tahy, ale nebylo to zase tak obtížné. Jen jsem musel konat s předstihem, někdy předvídat události a politické zvraty, vycítit okamžik,
kdy by se měl člověk raději schovat ve stínu.
Nejdřív o mně psali, že jsem nadějí literatury, později že splněnou nadějí, a jistého dne mě kterýsi z kritiků označil za význačného
spisovatele.
Po pádu režimu jsem napsal ještě dva romány, ale instinkt mě
poprvé zklamal. Především jsem je vydal v nevhodné chvíli. Měl
jsem několik let počkat a až pak se připomenout. Pospíšil jsem si,
a to byl chybný krok. Náklady byly sice ještě obrovské, ale trh zaplavily knihy exilových spisovatelů, které si lidé ze zvědavosti kupovali,
a třetiřadé milostné romány ze Západu, které narychlo najaté skupiny studentů překládaly během několika nocí; každý dostal k překladu několik desítek stran a takto poskládané knihy šly okamžitě
do tisku a v atraktivních, do té doby neznámých zlacených obálkách
s vypouklými písmeny ihned putovaly do knihkupectví.
V této vlně se mé romány utopily. V oněch bouřlivých dobách
začal navíc zájem o literaturu rychle slábnout. Objevovaly se a zanikaly barevné týdeníky a měsíčníky, vznikaly nové televizní stanice
a televizní obrazovky zaplavily zástupy hrdinů nesčetných telenovel;
neuplynulo příliš času a nikdo už neměl ani hlavu ani čas na to, aby
četl knihy. Po několika letech se situace trochu zlepšila a stabilizovala, ale já už jsem měl nálepku autora, na němž se prodělává.
První pokoření ve svém uměleckém životě jsem zažil, když jsem
svůj román spatřil ve výprodeji v hale na Koszykách. V plastových
kontejnerech byly bez jakéhokoli výběru nacpány stovky titulů.
Jediný rozdíl byl v ceně uvedené na cedulkách. Sebe jsem si všiml
v bedně opatřené nejnižší cenou. Rychle jsem z toho hřbitova odešel, protože jsem se lekl, že by mě mohl někdo z nemnoha nakupujících poznat.
Okamžitě jsem zavolal svému vydavateli a sdělil mu, že končím
naši spolupráci. Nechápal mě.
„Nechápu, pane Torme,“ řekl.
„Jak nechápete? Co je na tom, do prdele, tak těžkýho? Moje kniha
na Koszykách? V bedně? Jako, kurva, nějaká mrkev? Jako brambory?“
„Vy nemáte pochopení pro novou dobu. Já za to nemůžu, to je
záležitost velkoobchodníka, který si vzal najednou několik stovek
exemplářů a nedokázal je v knihkupectvích udat. A většinu nákladu,
kterou jsem já sám nedokázal vnutit obchodníkům, jsme museli dát
do stoupy.“
To bylo slovo, které jsem do té doby neznal.
„To už je, kurva, jako za Hitlera! Jako za Stalina. V takovým případě bude možná jednodušší pálit knihy na hranicích?“
„Vy nechápete, jaká je situace,“ říkal klidně vydavatel, a najednou
mu praskly nervy. „Kurva, víte vy vůbec, co stojí skladování takovýho nákladu? To jsou náklady převyšující hodnotu celýho toho
nákladu! Kdo to zaplatí? Já snad? Na to všechno sere pes!“ – hulákal
ten do té doby delikátní znalec klasiky a já jsem beze slova položil
sluchátko.
Pak se mi řadu let nepodařilo napsat ani jeden román. Teď jsem
přijel do tohoto města, abych se spektakulárně zabil a přiměl tak
čtenáře, kritiky i historiky literatury, aby mými starými romány
znovu začali žít.
7
návrat k obsahu
Photo : Olga Majrowska
POCHOD POLONIE
JERZY PILCH
8
návrat k obsahu
Jerzy Pilch (nar. 1952) – prozaik a publicista, jeden z nejznámějších současných
polských spisovatelů.
Čas děje: první desetiletí 21. století. Místo děje: Polsko. Nejsou to však kulisy neměnné. V předvečer svých padesátých
druhých narozenin odchází hlavní hrdina z domu s pevným
rozhodnutím nadělit si jako dárek seznámení s novou ženou.
Záměr se nezdaří, ocitá se však na velké recepci pořádané
Beniaminem Bezetzným – tiskovým mluvčím komunistických
vlád, jenž v době výjimečného stavu upadl v nemilost a dnes je
majitelem obrovského jmění. O recepcích v jeho paláci kolují
mytická vyprávění po celém Polsku – že tam dochází k nadpozemským orgiím a že se na nich setkávají všichni se všemi.
Bez výjimky.
Přitažlivá síla domu Beniamina Bezetzného je přímo úměrná
síle demoralizování lidí. Ve chvíli, kdy překračují práh jeho
paláce, ztrácejí vlastní identitu a nonkonformismus. Zůstávají jim rituální, jalové spory, jež mezi sebou vedou nad sklepy, v nichž jejich majitel shromáždil panoptikum 20. století:
voskové figuríny spisovatelů, prezidentů, komunistů, lebky
katyňských obětí, posmrtné masky známých lidí i dámské prádlo. Srdcem podzemí je však speciální pokoj, v němž přebývá
tajemný mučedník – mrtvola, poloviční mrtvola, oběť dávné
historie. Nevíme, co je zač, ale ať už je kýmkoli, ve vědomí
všech funguje jako výčitka svědomí a zároveň jakási osobní
relikvie.
Pochod Polonie je jistým pokusem o diagnózu imaginace těch
skupin, jež si uzurpují právo formulovat kolektivní ideje. Sledujeme dva znesvářené tábory: v jednom se dávné představy
o konfliktech mění v muzeální exponáty, ve druhém slouží
anachronické národně-katolické ideje teatrálním přípravám
na masakr. První by chtěli vše zkonzumovat, druzí – všechno zjednodušit. Jedni i druzí „přestali věřit, že v Polsku žijí
normální lidé,“ a vytvářejí tak falešné konflikty a vymýšlejí
zdánlivá řešení. V národním imagináriu jsou všechny jazyky
kolektivní identity zaměnitelné a všechny se nacházejí ve stavu rozkladu. Z takového zmatku se rodí perverzní apokalypsa: národní strana potřebuje Bezetzného prostopášnost, aby
v opozici vůči ní mohla budovat vlastní svatost, strana postmoderní zase potřebuje morální pobouření patriotů, protože
bez tohoto pobouření nedosáhne rozkoše plynoucí z porušování
národních přikázání.
Není tedy divu, že v závěrečných scénách usedá hlavní hrdina
do bryčky a opouští tuto zemi. „Normální Polák se alespoň
jednou za život nevrací do Polska.“
Przemysław Czapliński
nebo obyčejná procházka, nejjednodušší věci na světě, nepřicházely
v jejím případě v úvahu. Vždycky se vymlouvala na nedostatek času,
ačkoli jsem vlastně neměl tušení, co ve skutečnosti dělala; už nejméně rok nehrála, necvičila, nerozšiřovala svůj repertoár, nezkoušela,
nedávala hodiny. Měla manžela, ale už léta žili odděleně; a i pokud
ji s vystěhovaným manželem spojovaly nějaké zájmy – nebyly časově
náročné. Ale ať už tak či tak – pole působnosti jsem měl omezené:
v úvahu připadaly jedině esemesky, maily a japonské hospody.
Korespondenci jsem udržoval s nadšením; japonské hospody jsem
z celého srdce nenáviděl. I kdybych uměl zacházet s dálněvýchodními hůlkami, ani tak bych nebyl schopen je ovládnout: ruce se mi
třesou jako Janu Pavlu II. ke konci života.
Jednou roztřesenou rukou jsem se rýpal v talíři – druhou jsem
pod stolem osahával houslistku. „To je hrozně příjemné, co děláš,
vikomte,“ říkala, „ale nejsem ještě připravená; podle mého psychologa nejsem ještě připravená.“ Jemně jsem si otřel umaštěné sushi
prsty o její tanga a odtáhl ruku.
Rozcházeli jsme se se strojeným, byť nenuceným chladem; přísahal jsem si, že už se s ní nikdy víc nesetkám ani se jí neozvu. Po
několika dnech mi mobil hlásil esemesku přetékající všemi možnými milostnými výměšky – po hodině jsem odepisoval, po týdnu
jsem seděl v japonské hospodě a syrová ryba mi vězela v krku.
ŚWIAT KSIĄŻKI
PRÁVA NA PŘEKLAD
ISBN
978-83-2471-161-1
ŚWIAT KSIĄŻKI, VARŠAVA 2008
130 × 215, 192 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
Přeložila Michala Benešová
VYDAVATEL
VE
jménu Otce i Syna i Ducha Vyprávění. Amen. Den
před svými padesátými druhými narozeninami jsem se
rozhodl, že zítra poznám novou ženu. Tato myšlenka se mi honila hlavou už dlouho, ale definitivní podobu získávala
pozvolna.
Nepouštěl jsem se jen do pusté zábavy, nebyla to hra ani sázka.
Nepřeháněl jsem to s lehkostí – měl jsem ambiciózní a vznešený
záměr potkat, poznat a svést během čtyřiadvaceti hodin inteligentní, štíhlou a minimálně metr sedmdesát vysokou dívku těsně před
třicítkou.
Chtěl jsem si nadělit intenzivní dárek a chtěl jsem zjistit, jestli
jsem si opravdu schopen nadělit intenzivní dárek. Na pohled jsem
byl ve formě, ale cítil jsem, že monstrum, co ve mně sídlí, začíná
chcípat. Pořád jsem se těšil mizerné pověsti – ve skutečnosti jsem
jen těžil ze své reputace. Cynismus však kupodivu nikdy nebyl mojí
silnou stránkou; ironie a instrumentální perspektiva mých příběhů
o ženách měly zakrýt křivdu, kterou jsem na nich páchal – teď jsem
zbytky cynismu, pozůstatky ironie a zdáním instrumentalismu maskoval zoufalství a smutek.
Už přinejmenším rok mě mučily zlé předtuchy, srdce se mi třáslo,
transcendence o sobě dávala vědět stále hlasitěji. Hledal jsem úlevu
v psaní vzpomínek a poslouchání hudby. Vzpomínky na krátkou
dobu uklidňovaly mé nervy, ale k ničemu to nevedlo; hudba mi
dopřávala dlouhý a hluboký odpočinek, zato důsledky byly příšerné: prázdnota po Kouzelné flétně bývá nesnesitelná, kocovina po předávkování áriemi Glucka k nepřežití. Přesto mě to k nejvyšší formě
umění táhlo přímo pekelně, táhlo mě to k poslouchání jako kdysi
k pití. Tento sklon se promítal i do mého milostného života: převládaly v něm múzy hudební.
Byl jsem v té době rozpolcený mezi baletní tanečnicí zahajující
velkou kariéru, operní zpěvačkou rozvíjející velkou kariéru a houslistkou s divokou minulostí, právě rezignující na velkou kariéru.
Kromě toho jsem – samozřejmě – neustále telefonoval nejrůznějším dívkám, sváděl jsem modelky, servírky i gymnazistky; pod
záminkou studia cizích jazyků jsem prováděl neustálý casting lektorek; udržoval jsem riskantně důvěrný vztah s půvabně obtloustlou
studentkou medicíny; zbožňoval jsem rozhovory s drobounkou historičkou anglosaské literatury, která vůbec nebyla můj typ; nedokázal jsem odolat magnetizujícímu půvabu černovlasé virtuózky
interpunkce, kterou jsem poznal úplně náhodou; čekal jsem, až se
jistá mladičká námezdní dělnice vrátí z Dublinu (za telefonáty s ní
jsem utrácel šíleně peněz); svého času slavná sprinterka, s níž jsem
v roce 1999 prožil intenzivní románek, bydlela nedaleko a nadále
představovala nemalé pokušení; nejednou jsem se myšlenkami vracel k Majce (vysoká křehká brunetka) a Magdě (robustní podsaditá
albínka), které mě navštěvovaly minulé léto a byly stejně nažhavené
na mě jako na sebe navzájem; vcelku vážně jsem zvažoval manželství
s jistou estonskou milionářkou, nevyhýbal jsem se pouličním děvkám a neustále se mě zmocňoval pocit, že zásadní známost je stále
ještě přede mnou, což celý chaos jen umocňovalo.
Zpěvačka, baletka a houslistka však byly třemi pilíři mého zmatku. Vztah se zpěvačkou (hudebními kritiky nazývanou Andělské
hrdlo) byl nejdelší, nejintenzivnější a nejkomplikovanější. Baletka
trvala krátce: kromě orgasmu se jí žádný z lidských citů netýkal.
Houslistka se objevila teprve nedávno a její půvaby byly přímo
nadpozemské. Hluboké city nebyly její doménou, ale stín mezi jejími ňadry, patrný při pohledu do dekoltu, měl sílu velkých společenských hnutí.
Z celé trojice byla nejstarší, nejhezčí a nejpotrhlejší. Bylo jí hodně
přes čtyřicet, měla pleť se sépiovým nádechem, křehké rysy a postavu trenérky fitness. Někdy působila dojmem nejchytřejší osoby na
světě, jindy nebylo pochyb: nic nechápe.
Tvrdila, že je obdařená darem Ducha svatého a čte lidské myšlenky; chodila k psychoterapeutovi, jehož během vyčerpávajících sezení
nervově ničila; pět dní v týdnu se živila pšeničnými klíčky, v úterky
a čtvrtky cvičila v posilovně; o víkendech nevstávala z postele, pila
hořkou žaludeční vodku přímo z lahve a přežírala se jako zvíře.
Po telefonu vyprávěla neuvěřitelné sprosťárny, psala otřesně pornografické esemesky a posílala maily plné všelijakých zkažeností
– celé týdny mi však nedovolovala, abych ji byť jen políbil.
K dovršení toho všeho zbožňovala japonské hospody a schůzky si
domlouvala jedině tam. Společná návštěva kina, divadla, koncertu
9
návrat k obsahu
návrat k obsahu
Photo: Krzysztof Łukasiewicz
PÍSKOVÁ HORA
JOANNA BATOR
10
Joanna Bator (nar. 1968) – spisovatelka, publicistka, vysokoškolská pedagožka.
V letošním roce vydala pokračování Pískové hory nazvané Chmurdalie.
Písková hora je název sídliště ve Valbřichu. Na počátku 70.
let minulého století se do největšího paneláku Pískové hory
nastěhoval horník Stefan Chmura se svojí ženou Jadwigou.
V roce 1972 se jim narodila dcera Dominika. Román Joanny
Bator detailně líčí osudy všech výše zmíněných postav i matek
Stefana a Jadwigy (Dominičiných babiček – Haliny a Zofie).
Nejstarší události, o nichž Písková hora pojednává, spadají do
posledních let před vypuknutím druhé světové války, ty nejmladší jsou zasazeny do současnosti. Román Joanny Bator,
imponující svým epickým rozmachem, je dílem mnohovrstevnatým. Na jedné straně je Písková hora románem-panoramatem,
v němž autorka nezvykle věrohodně a zároveň kriticky rekonstruuje sociální dějiny Polské lidové republiky. Na straně druhé připomíná rodinnou ságu, zachycuje individuální a intimní
dramata prostých, obyčejných lidí. Ještě z jiné strany je pak
Písková hora příběhem žensko-centrickým, nejen s ohledem
na to, že nejdůležitější jsou v ní čtyři zmíněné ženské postavy (dcera, matka a dvě babičky), ale také proto, že se Bator
zaměřila na touhy, stesky a obavy žen tří generací, přiblížila
čtenářům jejich představy o osobním štěstí. Tyto představy
pak navíc konfrontuje s brutalitou a trivialitou tzv. skutečného života. Nejdojemnější je příběh Dominiky, který sledujeme
od jejího narození přes školní léta až po mladistvý románek
s knězem, vztah, který sice končí katastrofou, ale takovou, po
níž se hrdinka dokázala zvednout a nabrat nové síly. Ani zbylým třem portrétům nic neschází. Autorka nápaditě rozvinula
jak životní peripetie ženských hrdinek, zejména jejich kom-
plikované vztahy s muži, tak i to, co dohromady tvoří jejich
vnitřní život – ač by bylo lepší říci život fantazmatický, plný
snů a iluzí. Vyzdvihnout je třeba autorčin nejednoznačný vztah
k vlastním hrdinkám. Bator se svými postavami soucítí, ale
zároveň nešetří jízlivostí, sarkasticky komentuje jejich nerozvážné počínání či kýčovité představy o dobrém životě. Román
se nese v ironickém duchu, pozornost vyvolává jazyk, jímž je
napsán – směs naivní a neotesané mluvy a jazyka elegantního,
ukázněného vyprávění. Promluvy postav jsou propojeny s hlasem nadvědoucího a jízlivého vypravěče. Efektem takového
postupu je odstup. Jako by autorka chtěla najít zlatou střední
cestu mezi empatií a výsměchem.
Dariusz Nowacki
W.A.B.
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-7414-553-4
ISBN
W.A.B., VARŠAVA 2009
123 × 195, 488 STRAN, PEVNÁ VAZBA
Přeložila Michala Benešová
PRÁVA PRODÁNA
MAĎARSKO (MAGVETO), NĚMECKO (SUHRKAMP)
zatažená, žárovky na stromečcích skrz ně vesele probleskují. Jadwiga si sedá na bobek a křičí, na sníh z ní ukápne několik růžových
kapek krve a dvě slzy. Halina rozráží dveře Zenona Kowalského,
majitele mandlu, který má starou varšavu, ale ta je jim k ničemu,
došel benzín, je opilý, pomohl by, kdyby se proti němu okolnosti
tak nespikly. Sáně! Staré dřevěné sáně stojí opřené o stěnu a možná
jim je dobří lidé půjčí, aby mohli na sáňkách táhnout Jadwižino
napůl bosé a těhotné břemeno. Halina ťuká na okno v přízemí, ale
dobří lidé u stolu ji určitě neslyší, tak se zabrali do zpěvu koled,
a nelze jim to klást za vinu, dá-li Bůh, i na ně dojde. Sáně mění
majitele nelegálně.
VYDAVATEL
JADWIZE
Chmurové je v těhotenství těžko a špatně je snáší, protože je
těžké snést něco, co nelze přestat nosit. Během prvních čtyř měsíců
víc než polovinu dne prozvrací a zvracení se může každou chvíli
vrátit v jinou dobu, jen když někde ucítí zápach spáleniny. Stačí
nevinná zápalka, aby roznítila vulkán dřímající v jejích útrobách,
a Jadwiga už vybuchuje z nosu i úst. Pomáhá, byť jen nakrátko,
pach octa, Jadwiga otevírá lahev a čichá, ale jen ji odloží, už zase letí
do koupelny.
Příčina zvracení se však vyzvracet nedá a po čtyřech měsících se
tak Jadwiga vzdává a začíná jíst; její tělo teď hltá se stejným zaujetím, s jakým dříve zvracelo. Jadwiga požírá housky s jahodovým
džemem, který jí matka poslala ze Zálesí, i sardinky z konzerv, ze
kterých vypije dokonce i olej, a nakonec vylizuje konzervu do čista
jako kocour a rozřezává si přitom jazyk o ostré hrany. Požírá solené
sledě i kyselé okurky, kostky cukru i uzenou slaninu, likérové bonbony i kroupová jelita. Stefan si u jídla zakrývá talíř rukou v obavě,
že mu z něj Jadwiga hned něco ukradne, a ona se v noci vkrádá do
kuchyně a dojídá to, co zbylo. Noří ruku do hliněného hrnce s povidly, probíjí se cukrovou krustou do vlhké měkké hmoty a olizuje si
ruku, čistí každý prst a vymetá kousíčky sladké dobroty ukryté za
nehty. Cítí, jako by se něco uvnitř ní dožadovalo většího a většího
množství, je to hlad, který není jejím hladem, takže ho nedokáže
ovládat. Její velká ňadra tíhnou k zemi a pokožka na hýždích a na
stehnech začíná ztrácet hladkost a vypadá teď jako nerovnoměrně
prošívaná, v Jadwize je toho víc, než se tam může vejít. V zrcadle v koupelně vidí, že její zadek připomíná pomerančovou kůru.
Málokdy vídá pomeranče, ale pamatuje si, jak vypadají. Ve Valbřichu ještě nikdo nepovažuje pomerančové zadky za nemoc a nikdo
nezná slovo celulitida. Ztloustla, říkají sousedky, i ony tloustly nebo
tloustnou. Jako těhotná žena těžké váhy má speciální výsady ve
frontách a v autobusech, lidé jí ustupují a pouštějí ji sednout, ačkoli
Jadwiga se na uvolněném místě sotva směstná a bojí se, že se tam
zaklíní jednou provždy.
Její známé ze Szczawienku, které už porodily, vyprávějí Jadwize-novicce o porodech, během nichž každý okamžik hrozil smrtí,
rozerváním na kousky, roztržením vejpůl, a jen výjimečné štěstí
a nezlomný duch způsobily, že žijí. Každý příběh je plný bolesti,
strachu a krve, o nichž nemají ani ponětí váleční veteráni, kteří měli
k dispozici zákopy, bodáky, a v nejhorším případě možnost dezerce. Licitování porodními historkami spočívá v přebíjení předchozí
nabídky ještě strašnější bolestí a větším nástřihem hráze. Nenastřižené hráze se trhají napříč (to není to nejhorší) nebo podélně, jako
by ženu roztrhli koňmi, od pupíku po kostrč pak zeje rána, do níž
se lije jodová tinktura bez umrtvení, po litrech. Jadwiga poslouchá
a cítí, jak se jí díra mezi nohama zavazuje na uzel, má teď dva pupíky. Spí sama na pohovce a Stefana od sebe odhání. Ten si pro útěchu schovává v koupelně dva německé pornočasopisy ukryté pod
vanou. Jadwiga počítá dny podle termínu, který jí sdělil doktor
Lipka, a myslí na to, že když to bude holčička, pojmenuje ji Dominika nebo Paulina. Jsou to nejhezčí jména z kalendáře a nemůže
se rozhodnout, které zvolit. Až v lednu porodí, tak jedno vybere.
O chlapci Jadwiga nepřemýšlí, protože se jí zdá nepravděpodobné,
že by mohla mít v břiše člověka opačného pohlaví. Je úplně jedno,
co to bude, říká Stefan, hlavně aby to bylo zdravé.
Termín porodu, doktorem Lipkou stanovený na sedmnáctého
ledna, přišel dřív a v nepravý čas, když Jadwiga u štědrovečerní večeře vstala, aby si nandala ještě trochu sleďů ve smetanové omáčce.
Nikdo v domě nemá telefon, ze Szczawienku je to do nemocnice daleko a všude sněhu po pás. Jadwiga padá knokautovaná prvním úderem bolesti, jenž je pouhou předzvěstí toho, co může žena
v naději očekávat, než ji vytlačí na svět a ztratí. K telefonní budce
se vydávají ve třech, protože nikdo z nich nechce zůstat sám doma,
a nejméně ze všech Jadwiga. Má tak nateklé nohy, že musí jít ve Stefanových sněhulích, o šest čísel větších, na opuchlé břicho se vejde
jedině jeho starý svrchník. Halina jí ještě na hlavu nasazuje čepici
z umělého levharta a jde se. Jadwiga se pohybuje stezkou vyšlapanou ve sněhu pod nebem tvrdým jako led; tu zimu do něj narážejí
ptáci a pukají jim srdce, Jadwize praskají hemoroidy a puchýře na
patách. V závěji, kam zapadla po hlavě, zůstane Stefanova bota až do
jara. Po obou stranách cesty domy, jejichž dveře jsou zamčené, okna
11
návrat k obsahu
Photo: Elżbieta Lempp
ANDRZEJ BART
RUB
Andrzej Bart (nar. 1951) – prozaik, scénárista, filmov
ý dokumentarista. V posled-
12
návrat k obsahu
ních letech vydal romány Ještě jednou Don Juan a
Továrna na mucholapky.
Rub, opatřený podtitulem Filmová novela, je literárním, plně
autorským zpracováním scénáře, jenž se stal předlohou stejnojmenného celovečerního hraného filmu v režii Boryse Lankosze. Příběh je zdánlivě prostý. Děj se v zásadě odehrává
v letech 1952–1953 ve Varšavě; několik scén je však zasazeno i do současnosti. Sabina, bezmála třicetiletá redaktorka
oddělení poezie v jednom z velkých nakladatelství, bydlí spolu
s babičkou a matkou v malém bytě plném památek na staré
dobré předválečné časy. V lidovém Polsku se Sabinina rodina
ocitla na okraji společnosti. Představitelé – jak se v době stalinismu říkalo – někdejší buržoazie byli odsouzeni k vykonávání
podřadných zaměstnání, k životu v bídě a jiným těžkostem.
Někteří (zde mladší bratr hlavní hrdinky, socrealistický malíř
a konformista) se pokoušeli najít si své místo v komunistickém
světě, jiní (jako Sabinina matka) se nechali zcela zastrašit
a ovládnout. Sabinin nápad, jak přežít nejhorší poválečná léta,
byl ten nejjednodušší: při zachování vlastní důstojnosti se chtěla chovat slušně. Politika či veřejné záležitosti zde však nejsou
ústředními tématy. Hlavním problémem hrdinky Bartova příběhu je věc čistě soukromá – je starou pannou. Proto se u Sabiny doma neustále objevují noví nápadníci, ale ten, kterého si
hrdinka sama vybrala, se nakonec – v klíčové a nejpovedenější
scéně Rubu – ukazuje být naprostým darebákem. Nejde ani tak
o to, že je estébákem nabízejícím Sabině manželství výměnou
za to, že bude donášet na svého šéfa, kterého Sabina obdivuje
a kterého považuje za nejušlechtilejšího člověka na světě. Onen
nápadník je bytostí předstírající lásku, cizopasící na ženské
oddanosti a citlivosti. Musí zemřít – k nadšení dvou zbylých
žen a s požehnáním bratra. Tento zločin, jako snad všechno
v Rubu, je třeba chápat jako symbolický akt. Bartovou ambicí
je stvořit jiný (jak jde-li o poetiku, tak v rovině ideově-morální) příběh o nejhorších letech lidového Polska, poznamenaných
terorem a zločiny. Autorovi však nejde o negaci martyrologie
spojené s obdobím stalinismu. Spíše si klade otázku, jak s ní
dnes jako společnost nakládáme, jak ji využíváme a přetváříme.
Dariusz Nowacki
W.A.B.
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-7414-676-0
ISBN
125 × 195, 168 STRAN, PEVNÁ VAZBA
Přeložila Michala Benešová
W.A.B., VARŠAVA 2009
nemůže Sabina přes půl noci spát. To se opakuje pokaždé, když má
mluvit s ředitelem Barským.
Míří dlouhou chodbou směrem k jeho pracovně a cítí, jak se jí
klepou kolena. Z medicínského úhlu pohledu je možná zvláštní,
že i přesto jde rychleji než obvykle. V sekretariátu jí paní Krystyna
prozrazuje tajemství pletení. Před měsícem objednaný svetr z béžové
vlny je už hotový. Tmavě hnědý límec a manžety. Kombinaci barev
jí poradila babička, která měla podobný svetr, když ještě pracovala.
Také jí ho upletla žena jménem Krystyna.
„Je to tak snadné, paní Sabinko. Sedm oček obrace a sedm hladce.
A na okraji ažurový vzor…“ Krystyna ze sekretariátu pociťuje sympatie k celému světu, ačkoli, jak říkají, má problémy s manželem,
kterého už údajně dvakrát bezdůvodně vyslýchali.
„K tomu je asi zapotřebí hodně trpělivosti…“ Sabina předstírá,
že poslouchá, ačkoli ji v tu chvíli zajímá jedině to, co řekne Lidia,
druhá Barského sekretářka, která vešla do pracovny a už dlouho
nevychází.
„Paní redaktorko, a kdo může mít víc trpělivosti než vy? Pořád
sedíte nad knížkami…“
„Kolik jsem dlužná, paní Krystyno?“
„Ale jděte, Sabinko. Vy jste mi zase pomohla s těmi léky. Hlavně
když ho unosíte.“
„To nejde. Dalo vám to práci a za tu se musí zaplatit…“ Ze Sabinina hlasu je patrné, že je přesvědčená o vlastní pravdě, v ruce drží
peněženku.
Ve dveřích pracovny se objevuje Lidia. Je jednou z těch hezčích
dívek ve Varšavě a při každém pohledu na ni pocítí Sabina osten
závisti. Kdyby si však měla vybrat, chtěla by mít místo krásy podobnou odvahu. Lidia se ničeho nebojí a dokonce se dokáže hlasitě
zasmát v přítomnosti ředitele.
„Telefonuje, ale můžeš dál. Má dneska dobrou náladu.“ Pouští
Sabinu dovnitř a zavírá za ní dveře. „Béžová jí padne jako ulitá.
Lepší by byla už jenom šedivá…“ – podotýká ke svetru, který paní
Krystyna balí do papíru.
Radši se zamysli nad těmi svými křiklavými šminkami, chce odvětit paní Krystyna, ale mlčí.
Pracovna je velká a ke stolu se jde dlouho. Sabina tu jako holčička
byla s otcem. Už zapomněla kvůli čemu a proč ji otec vzal ke svému příteli, řediteli agrární banky. Z oné návštěvy jí v paměti utkvěla chuť čokoládového lanýže a vůně koňaku, který muži popíjeli.
Z dalších návštěv už si pamatuje nejen každé Barského slovo, ale
i každý pohyb jeho obočí.
Stůl stojí na stejném místě jako před válkou, pohovka a křesla byly
přesunuty blíž k oknu. Určitě je tu víc knih, jiné jsou i portréty na
stěnách. Portrét Piłsudského, který si pamatovala, nebyl povedený,
protože maršálek na něm vypadal hrozně výhružně, ačkoli takový
nebyl. Na portréty, které tu visí teď, raději nemyslí. Novým kusem
nábytku je v pracovně konferenční stůl. V červenci tu určitě nestál.
„Byl bych raději, kdybyste nezklamal, soudruhu. Letadlo k převozu nábytku nepotřebujeme…“ Barský hovoří do telefonu. Když
spatří Sabinu, usměje se a ukazuje na jedno z křesel.
Sabina si sedá a prohlíží si lampu na stole. Spoře oděná žena
z bronzu přidržuje skleněné stínidlo. Za ní je dobře vidět člověk,
který i kdyby mluvil šeptem, vždycky ho bude slyšet.
„To je věc politiky, a to nejen kulturní. Chápete, co tím myslím? Ano, čekám na potvrzení… Blbec!“ Poslední slovo řekne až
poté, co mrští sluchátkem do vidlice. Teď teprve se na ni podívá
a usměje se tak, jako to umí jenom on. „Kvůli čemu jste přišla, paní
redaktorko?“
Vstal od stolu a posadil se do křesla proti ní. Nebyl vysoký, ale
patřil k lidem, kteří na sebe upoutávají pozornost. Tak si představovala Napoleona Bonaparte, jen s tím, že Barský nedělal vážné obličeje a nezasouval si ruku pod kabát. V pomačkaném saku a košili s límečkem na knoflíčky dnes vypadal jako spisovatel Somerset
Maugham, jehož fotografii měla na stole.
„Není to nic důležitého. Vedoucí kádrového oddělení rozhodla, že
v nejbližším průvodu budeme oblečení do sportovního…“
„To je spíš nařízení shora. Ve zdravém duchu zdravé tělo, nebo
možná naopak. My, kteří šíříme osvětu, máme prokázat, že jsme
VYDAVATEL
NERVOZITOU
připraveni i po fyzické stránce. Možná je to směšné, ale v normě,
nemáte ten dojem?“
„Jenomže my z redakce poezie máme jít převlečení za krasobruslaře….“
„Sám jsem to navrhl. Čím by měla být poezie, když ne klouzáním
po oblacích. Myslel jsem, že vám tím udělám radost. Jste mladá,
máte pěknou postavu, v krátké sukýnce můžete celá rozkvést…“
„Pane řediteli, já ale neumím bruslit…“ Sabina cítí, že se červená,
a její tušení se nemýlí. A ještě ke všemu ví, že nezahájila rozhovor
dobře, protože kvůli tomu přece nepřišla.
„No a? Brusle budete mít přece pověšené na krku.“
„Trochu jsem běhala, tak možná stačí tretry?“
Barský se zvedá z křesla a pochybovačně ji hladí po tváři.
„Mé dítě, kdybychom tak mohli být ve všem otevření… Kdo se
lépe vyzná v metaforách než vy? Všechny manifestace a průvody
jsou do určité míry divadlo…“ Po těch slovech zaváhal a Sabina si
v duchu říká, že mu to sluší, i když váhá. „Hraným samozřejmě pro
správnou věc. Prostě si zahrajete roli vysportované dívky a já slibuju,
že budu na tribuně předstírat filosofa. Vypadám jako filosof?“
„Ano. A jste jím.“ Už dlouho nebyla tak přesvědčená, že má
pravdu.
„Dobře, že alespoň pro vás.“ Barský vstává a začíná přecházet po
pracovně. Nevěděla proč, ale byla si jistá, že se jí teď zeptá na to,
kvůli čemu opravdu přišla. „A co náš velký básník? Už ví, že když
nebude souhlasit s drobnými redakčními úpravami, nebudeme ho
moct vydat? Nevstávejte, prosím, já se rád procházím. To je zvyk
z cely.“
„Má přijít zítra, aby zjistil, jak jste se rozhodl.“
„Paní Sabino, kdybych o všem rozhodoval já, tak bych získání
takového básníka považoval za svůj největší úspěch… Mezinárodní
situace je ale taková, jaká je, všude číhají nepřátelé…“ Neříká to
přesvědčeně, ale i tak je přesvědčivý.
13
návrat k obsahu
Photo: Elżbieta Lempp
ZASVĚCENÍ
MICHAŁ KOMAR
14
návrat k obsahu
Michał Komar (nar. 1946) – doktor humanitních věd, spisovatel, esejista, autor
filmových scénářů, divadelních her a televizních pořadů.
Čas od času se objevují knížky překvapivé a netypické, které se
vymykají rázu běžné literární produkce. Bezpochyby je to případ Zasvěcení Michała Komara – textu poutavého a zároveň
extravagantního. Je vlastně těžké specifikovat místo Komarovy knihy na literární mapě, pohybuje se totiž na hranici
dějového románu, eseje, filozofického traktátu a... kuchařské
knihy, v níž autor plynule přechází od líčení komplikovaných
„polských osudů“ posledních století k detailním analýzám
Sofoklovy Antigony nebo Rukopisu nalezeného v Saragosse
Jana Potockého, od subtilních úvah na téma filozofických pojmů k popisu rafinovaných pokrmů a jejich složení.
Hlavními hrdiny Zasvěcení jsou paní E. a její sluha (zároveň
vypravěč románu). Letitá paní E., pocházející ze vznešeného
rodu s mnohasetletou tradicí, je žena sečtělá, inteligentní,
a přitom obdařená životní moudrostí vyplývající z bohatých
zkušeností. Sluha se v domě (vlastně v domech) paní E. stará
prakticky o všechno, ačkoliv se vyžívá zejména v roli kuchaře, specialisty na pokrmy, které by člověk marně hledal i na
jídelních lístcích skvělých restaurací, a v roli znalce značkového alkoholu. Je také objektem pedagogické vášně své chlebodárkyně, která se domnívá, že k jejím povinnostem patří
vzdělávání „nižších vrstev“. Vypravěč Zasvěcení líčí několik
posledních měsíců života paní E., soustředí se především na
popisy pořádaných snídaní, obědů a večeří, během kterých
vede paní E. se svými hosty (mezi jinými populárním hercem
nebo ne příliš čteným, ale zajímavým spisovatelem) u bohatě
prostřeného stolu rozhovory plné digresí. Jsou to – stručně
řečeno – opravdové orgie intelektu a chuti. Komar se v nové
knize rozhodl pro nebanální spojení intelektuálně solidního
diskurzu s určitou kratochvilností, viditelnou už ve vztazích
mezi paní E. a jejím sluhou, prosycených komikou a ironií, což
způsobuje, že Zasvěcení na jedné straně nutí čtenáře k reflexi,
na straně druhé – nejsou únavná. Komarova kniha je zkomponovaná jako ideálně připravený pokrm (kulinární přirovnání je
zde zcela na místě) – svádí bohatstvím chutí, je sytý a zároveň
lehce stravitelný.
Robert Ostaszewski
ŚWIAT KSIĄŻKI
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-247-1319-6
ISBN
130 × 215, 272 STRAN, PEVNÁ VAZBA
Přeložila Věra Vytřísalová
ŚWIAT KSIĄŻKI, VARŠAVA 2009
nějaká síla. Jaká síla? Dostatečná na to, aby Kreónovi vypověděla
poslušnost. Tedy značná síla. Že nepojmenovaná? Lidé z Théb už
viděli jiné zázraky! Nebylo by tedy moudré nějak si tu sílu předem
udobřit, aniž bychom si přitom znepřátelili Kreóna? A proto začíná
Vůdce Chóru Kreónovi blábolit cosi o rozumu, který mu napovídá,
že v díle zasypání Polyneikovy mrtvoly mohli mít prsty Bohové...
Rozum? To je přece to poslední, co by se od Chóru dalo očekávat.
Kreón o tom ví, protože slova Vůdce kvituje: ...přestaň mluvit, než
se ukáže, že jsi starý a hloupý.
A co na to Antigona?
V očích Antigony je Chór houfem starců, které strach zbavil
slušnosti. Staří a hloupí! Vždy připraveni spřádat úvahy o člověku vůbec. Že ačkoliv je tak mocný, až z něj jde strach, důvtipný,
protože i plachtit umí, i zemi zorat za pomoci ujařmených volů,
i dům postavit a namíchat lék, osud mu stejně dá co proto, smrtelníkovi, protože před Hádem není útěku. Ježíši, jak je to vznešené!
Jak patetické! Ale když přijde čas zabývat se ne člověkem vůbec, leč
někým živým, trpícím, jako je ten, co stojí před Kreónem, mohou
starci z Chóru nanejvýš konstatovat, že místo tvrdošíjného trvání na
svém by se měla dívka poddat neštěstí, poněvadž se sama přivede do
nesnází, stejně jako její otec Oidipus. Poněvadž tato záležitost je pro
ně příliš složitá, jak rozumově, tak morálně! Krátce řečeno: umírat
je třeba zamlada, s duší čistou a naivní. A když se to nepodaří, tak
je ve stáří třeba vyhýbat se stařecké rozvážnosti stejně jako mladické
exaltaci. A neuzavírat známosti s chóristy!“
Nato spisovatel K. zavřel levé oko a otevřel pravé. Purpur na jeho
tvářích se jal míchat s bledostí, úplně jako višňová omáčka ve chvíli, kdy se do ní přidá smetana. Zmiňuji omáčku z višní, protože
od mladších kolegů vím, že ve školách nouvelle cuisine ji podávají
k divokému ptactvu, jako by zapomněli na omáčku šípkovou. Jistě zapomněli. Vezmi sklenici šípkových plodů, očisti je od vláken
a zrn, povař do měkka a propasíruj přes síto. Smíchej se zásmažkou
z másla a mouky, sklenkou červeného vína, hřebíčkem nebo s vývarem, vař půl hodiny, přeceď a přidej šťávu z pečeného ptactva. Za
mého dětství se šípková omáčka podávala i k pečínce z divočáka,
tehdy se do ní přidávalo pár rozdrcených kuliček jalovce.
VYDAVATEL
PANÍ E.
mi kdysi řekla, že její mladší sestra, již zmíněná Belle
de Jour, pociťovala v období
dospívání ke slimákům odpor, ba přímo nenávist, močila na ně,
rozšlapávala je, polévala naftou a zapalovala. To všechno z morálních důvodů. Slimáci jí totiž připomínali hříšná tajemství pohlavního života, před kterými ji ochotně varoval kněz Wincenty. Obsese
ustoupila ve chvíli, kdy se Belle de Jour začala domýšlet, že pokud
jde o proniknutí do podstaty hříchu, neměl by být odpor jediným
rádcem. Bude se hodit i trocha praktické zvědavosti.
Co se mě týče, tak ačkoliv je jejich obírání poměrně únavné,
považuji drozdy za pokrm, který stojí za pozornost. Nejjednodušší je dusit je na tence nakrájených plátcích slaniny, přidat máslo,
sůl, pepř a poté vložit na pár minut do trouby, aby zrůžověli. Nebo
také jinak: vykrojit prsa i s prsní kostí, zbytek masa se žaludkem
a jatýrky, k nimž je možné přidat dvoje – troje jatýrka kuřecí, utřít
s máslem, pepřem, solí nebo i s kořením, je-li libo, ačkoliv jalovce
bych se vystříhal, a dvěma žloutky. Nádivku rozetřeme v silné vrstvě
na kolečka z listového těsta, na nádivku položíme drozdí prsa, úplně
je přikryjeme plátky slaniny a dáme do trouby. Když začne slanina
červenat, je třeba ji vyhodit a drozdy opět pomazat máslem. Mám
raději – z úcty k řádu přírody – drozda obloženého obalovanými
šneky smaženými na másle. Poznamenávám, s vědomím, že drozdi
jsou pod úplnou ochranou, s výjimkou sezónně chráněné kvíčaly
a brávníka, šťavnatých, pokud si dáte tu práci. Zasněný – podal
bych k ptáčatům hermitage nebo možná st.-joseph, ve kterých je
kromě dominujícího syrah trocha marsanne nebo rousanne. Může
být i barolo od Silvia Grassa.
Na tomto místě musím dodat, že pohroužení spisovatele K.
v mlčení nebylo aktem jednorázovým. Řekl bych spíš, že šlo o sérii
událostí. Nejprve náš host padl do křesla stojícího u krbu a jeho tvář
nabrala temně purpurové barvy.
„Je vám něco?“ zeptala se paní E.
„Uslyšel jsem hlas Pána,“ odvětil a zavřel levé oko, zatímco pravé
upíral nehybně na paní E., zlomyslně a vyzývavě, takové zdání totiž
vyvolávají zkamenělé pohledy.
Na což paní E. odvrátila zrak od oka spisovatele K. a pokračujíc
v rozhovoru o Sofoklově díle odpověděla:
„Nezapomeňme, že rozkaz hodit mrtvolu Polyneika k sežrání
psům a supům se zpočátku nesetkal s výrazným odporem thébského veřejného mínění reprezentovaného starci z Chóru. Řekněme
spíš, že šlo o akceptaci. Akceptaci ne zcela prostou rozpaků. Rozkaz byl sice jakoby oprávněný, jakoby spravedlivý, vydaný člověkem
přísných zásad, týkal se mrtvoly zrádce, pro výstrahu jiným, tedy
výchovně použitelný, ale na druhé straně byl přeci jen jaksi přehnaný. A kromě nesouhlasu by mohl rozhněvat Kreóna a přivolat
na Chór citelné trestní sankce, včetně trestu smrti. Stojí za to riskovat? Kdo je tak hloupý, aby nastavoval krk? Je třeba postupovat
uvážlivě. Když je tedy vládci přiznáno právo rozhodnout o tom, co
si počít s tělesnými pozůstatky nepřítele města, dává Vůdce Chóru
na srozuměnou, že by se chtěl od té záležitosti raději držet dál. Není
vyloučeno – říká –, že je Kreónovi dovoleno užívat práva stejně tak
vůči živým jako vůči mrtvým, nechť jsou tedy pozůstatky předhozeny k sežrání, ale pod podmínkou, že bez naší účasti. Ať to udělají
mladší! Sofokles měl pozorovací talent, všiml si tedy, že čistá, naivní mládež je náchylná k ukvapeným činům a ty pak často vedou
k neštěstí. Stáří se naopak odívá do slavnostního roucha Rozvážnosti, aby ukrylo, že je mu dobře s hloupostí, což také nikdy nekončívá
dobře, protože je snad šťastný ten, komu je dobře s hloupostí?“
Potom spisovatel K. otevřel levé oko a zavřel pravé.
„Ano, ano, s hloupostí! Nemá smysl předstírat!“ křikla paní E.
„Pamatujete si chvíli, kdy strážný přináší Kreónovi zprávu o zasypání pozůstatků Polyneika neznámým provinilcem? Co potom udělá
Vůdce Chóru? Milý pane, Vůdce Chóru začíná spekulovat! Proč?
Protože vidí, že ačkoliv za odpor vůči rozkazu Kreóna hrozí trest
smrti, našel se přece jen někdo, kdo podstoupil smrtelné riziko.
Kdo, proboha? Kdo je tak hloupý? Nebo možná není hloupý? Možná hloupého jen dělá?
Prvním přikázáním stáří, tím, co je drží při životě, je křečovité lpění na životě. Za každou cenu a pro vlastní pohodlí. Stařecká rozvaha spředená ze zkušeností káže tedy pomyslit si, že když
se objevil odvážlivec, který láme zákazy Kreóna, jistě za ním stojí
15
návrat k obsahu
návrat k obsahu
Photo: Elżbieta Lempp
POSLEDNÍ HLÁŠENÍ
ZBIGNIEW KRUSZYŃSKI
16
Zbigniew Kruszyński (nar. 1957) – laureát mnoha ocenění, těší se uznání čtenářů,
ale i kritiků. Přednáší na švédských univerzitách v Uppsale a Stockholmu.
Hrdina nejnovějšího románu Zbigniewa Kruszyńského je virtuózem jazyka a líčení světa. Na sklonku vlády komunizmu
v Polsku začíná spolupracovat s bezpečností, které poskytuje –
výměnou za pas a jisté úlevy – hlášení ze svého života a setkání s lidmi. Hrdina vstupuje do kolaborace poměrně aktivně,
postupem doby se ale stále víc angažuje v práci pro opozici
a stává se „dvojitým agentem“ s nejasnou identitou. Za výjimečného stavu vycestuje do Švýcarska, kde organizuje finanční sbírku pro podzemní Solidaritu. Do Polska se vrací jako
hrdina opozice a ukrývá se. Unavený protahující se činností
v konspiračním hnutí udává Státní bezpečnosti jiného skrývajícího se aktivistu podzemí a sám se stává obětí denunciace, je
uvězněn a odpykává si několikaletý trest. Po změnách v roce
1989 se neuchází o vysoké posty, pouze odjíždí do Stockholmu
jako diplomat. Jinak zůstává outsiderem.
Demaskující ostří románu nemíří ve skutečnosti na postavu
hrdiny, přestože je cynický a morálně přezíravý. Protože se
nedá jasně určit, kým je: zrádcem, nebo bojovníkem za správnou věc? Není totiž typem zbabělce nebo zrádce, ale spíš narcisem a hédonistou. Pokud něčím odpuzuje, tak vyvýšenou spokojeností se sebou samým nebo sklonem k využívání žen, se
kterými má milostný poměr. V románcích rád realizuje model
milostného „trojúhelníku“, podobný „trojúhelník“ vzniká
i v jeho vztazích s bezpečností a opozicí, každé angažování si
tedy u Kruszyńského hledá zároveň určitou antitezi.
Hrdina je především spisovatelem, tedy tím, kdo zaznamenává události. Specifický dandyovský rituál u něj doprovází sám
proces psaní. Ba co víc, Kruszyński zdůrazňuje, že styl dělá
člověka, tzn. že jeho hrdina nachází naplnění zejména v jazyce a ve své dovednosti popisování světa. V jeho stylu ale nelze nerozpoznat styl samotného Kruszyńského. Říká nám tedy
autor jednoduše: „a takový jsem mohl být, kdyby se můj příběh
odvíjel jinak?“ Nebo možná jinak: netkví mimořádná krutost
a morální dvouznačnost už v samotném procesu zaznamenávání života?“ Nebo jednodušeji: „je zaznamenávání událostí vždy
literaturou, ve které je zbytečné hledat objektivní pravdu?”
Jerzy Jarzębski
WYDAWNICTWO LITERACKIE
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-08-04386-8
ISBN
123 × 197, 232 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
Přeložila Věra Vytřísalová
WYDAWNICTWO LITERACKIE, KRAKOV 2009
věným jako písmena, lámaje si hlavu, co je dovoleno, protože popisy východu slunce v Radomi snad nejsou zakázané, zavolat matce,
z automatu pod Arkádami, který se zasekl, uklidnit ji, že je všechno
v pořádku, ano, v pořádku, stravujeme se a trávíme, žádné balíčky, prosím, nic mi nechybí, snad kromě smyslu, ale ten na poště,
v okénku s výhledem na kovovou váhu, nepřijímají.
To všechno, co se ještě před několika hodinami zdálo být v rozpadu, kosmickém rozptýlení, nescelitelné, přes zvýšené dávky škrobu
a ševcovského lepidla, po odchodu z velitelství na sluncem zalité
schody z litého granitu, nad uzavřený prstenec příkopu – co z toho,
že hnijícího, pokrytého drobnou řasou –, dosahovalo najednou jednoty a okázalosti.
Chtěl jsem běžet kupředu, chtěl jsem se sjednotit. Pozorování mě
obkličovalo ze všech stran, už po několika metrech jsem měl vyděláno na pas a na nejeden dokument. Ve výklenku propusti jsem
objevil pár mladistvých milenců; silněji, silněji, dožadovaly se její
červené nehty, marně, protože on už dávno byl a hladina vody se
ani nezachvěla, řasa se nepohnula. O něco dál, v průchodu mezi
parkovištěm a zadní částí opery, jsem narazil na kolegu z mé skupiny
– všichni na K, prokletí přelidněných směrů –, jak vyčůrával pivo
s příměsí jiných tekutin. Sotva si udělal trochu místa v měchýři,
hned navrhl další. Neodmítl jsem, šli jsme pod stan na Divadelním
náměstí, kde jsem měl před očima celé panorama a kolem kakafonii
hlasů.
Nadávky protínaly prostor. Někdo by to – tady – udělal, ale ne za
tu sumu. Někdo jiný – tady, tady –, ale ne v tom termínu. Chvilku
se mi zdálo, že bych to dokázal zorganizovat, přizpůsobit sumy a termíny. Vyplnit celou agendu a peněženku objednávek. Poznamenal
jsem si. – Tady! – neměl jsem přece zápisník. Hodil by se moleskin
– rozhodl jsem se, černý, přesně padnoucí do dlaně i do kapsy, jaký
používali i Beckett a Hemingway.
VYDAVATEL
„MÁTE
pozorovací talent,“ tou větou to
všechno začalo.
Mám pozorovací talent, popišme tedy západ slunce, do podrobností. Když se schovává za střechu
u jezuitů, pokrytou hladkými taškami, na špici věže v někdejším
piaristickém kolegiu se nepřestává lesknout.
„Máte pozorovací talent, tak pozorujte,“ důstojník odložil tmavomodrý pas, knížečku platnou ve všech zemích, s razítkem na
okrasu, protože nikam nevyjedeš bez zelené karty, dovolující překročení hranic, bez kousku tuhého papíru, který důstojník dál držel
v dlani a hrál si s ním jako s esem nebo králem. „Nechceme toho
moc,“ řekl. Pouze abych měl oči otevřené. A bude pro mě tak těžké
je zavřít a usnout. Cesta na Západ – není co skrývat – je spojená
s určitým vizuálním šokem. Nadchneme se vším, obchody, smetím.
Všeho se můžeme dotknout a ke všemu si můžeme čichnout.
Náš údiv, že v plechovkách od piva se nachází pivo, jak je na nich
uvedeno, a ne vzduch. Šampony plné šamponu, vína vína. Vodka
stejně silná, a pětkrát dražší. Budeme roznášet propašované flašky
a zkoušet je vnutit skoupým restauratérům. V drogerii se poddáme
vzorkům vůní, vytvoříme nové kombinace se slovanským potem.
Budeme chodit hladoví a žízniví. Rozpouštět polévky v prášku ve
studené vodě z kohoutku, protože horkou je třeba mít kde uvařit.
K subvencionované pařížské bagetě budeme přikusovat už žluklý
krakovský salám, pochoutku, která by zasloužila lepší zacházení.
Dostaneme pasy, se zelenou kartičkou – důstojník ji konečně
hodil na psací stůl. „My?“ podivil jsem se a mrkl jsem do strany.
Ano, mám v úmyslu vzdát se soudružky? Neměl jsem. Dostaneme
také příděl deviz, sto třicet dolarů – uvidíme, na jak dlouho budou
stačit, co znamená trh a šílený, ničím nespoutaný závod cen. Není
těžké produkovat nelidským tempem a potom prodávat s nepatřičným ziskem. Během několika desítek hodin za průměrný měsíční
příjem. O kolik je těžší zachovat míru, budovat sortiment, plánovat chuť.
Neočekávám mnoho, ležérní postřehy. Kdo studuje soustředěně
v Louvru díla mistrů. Kdo třetí měsíc prodává palačinky, za popíjení
grand marnier na závěr dne. S kým spává stipendistka, které nedávno skončilo stipendium. Proč se starý profesor, který má zajištěnou
stravu v našem centru věd na rue Laurisson, často objevuje mezi studenty v jídelně na Maubillonu, v oparech špatného vína, nadužívaje
plebejského práva na supplement pommes frites zdarma. Neměl
by těžký laciný olej probudit k životu uspané, ale přece jen činné
žlučové kameny, čekající na co, na heslo? Dá se opravdu zaujmout
strategická pozice na některém z oblouků nad kalnou Seinou, tak
aby bylo vidět, jak se za soumraku na Eiffelovu věž nabodává, ale
nepraskne, pomerančový balón?
Vyběhl jsem z velitelství a cítil, jak mi pas na prsou otiskuje
ohnivý obdélník. Bylo pozdní jaro a život v parku nad příkopem
se měnil před očima, trochu se přioděl do jakéhosi žalozpěvu či
závoje. Kámoši vytržení z dlouhé hibernace dopíjeli ještě podzimní
jablečňák. Stařenky ohrnovaly šátky a popelavá kůže záviděla hladké
opálené. Pár špačků se křižoval s párem divokých kachen na roztřesené kosočtvercové šachovnici nad vodou. Pár ospalých milicionářů
odpočíval na zničené lavičce a čepice složené každá z jedné strany
vypadaly jako hold vzdávaný zahynulým ve službě, chyběla rakev
a rubáš.
Svět, který se ještě ráno zdál nesnesitelně rozregulovaný: tupá
žiletka zanechala centimetrovou opuchlinu, plyn smrděl, smetí
se vysypávalo už v mezipatře a listonoš, přinášející předvolání na
velitelství, mě s politováním lustroval, zajímavé, zajímavé, skenovaly mě zornice zpod kšiltu – svět, který byl chaosem záležitostí
k vyřízení, vyzvednout povlečení z prádelny, opět s přílišnou dávkou
škrobu, spát jakoby na ubruse, v lékárně koupit vápno, s vitamíny,
když bude, dát boty k ševci vdechujícímu výpary lepidla, vyčerpat
seznam věcí, které mám koupit v potravinách u smyčky a které by
se nejlépe hodily k chlebu už dříve koupenému v pekárně, nakolik to jen bude možné, za bony koupit alkohol s pomerančovým
džusem v hotelu, ve kterém není třeba bydlet, aby se tu člověk mohl
opít; zeptat se v prodejně knih, jestli stále ještě nemají román autora
Odnoží, protože začínáme pochybovat, zda ho vůbec kdy napsal,
odevzdat v univerzitce potvrzení na zakázanou knížku s poznámkou výpůjčního oddělení, že si ji lze půjčit, a potom ji po kouskách
číst před očima knihovnice, peroxidové blondýny s pohledem olo-
17
návrat k obsahu
návrat k obsahu
Photo: Elżbieta Lempp
RŮŽOVÁ PŠTROSÍ PERA
HANNA KRALL
18
Hanna Krall (nar. 1937) – jedna z nejvýznamnějších polských reportérek. Její
knihy se pravidelně objevují na nejvyšších příčkách v seznamech bestsellerů
v Polsku i v cizině. Byly přeloženy do mnoha jazyků.
Na první pohled bychom řekli, že novou knihu Hanny Krall
napsali jiní – její příbuzní a známí, kteří přes padesát let
posílali spisovatelce dopisy, pohlednice nebo lístky, které se
nechávají na dveřích v době nepřítomnosti paní domu. K těmto
zápiskům autorka připojila také písemná hlášení svých „strážných andělů“, tedy dokumenty z archivů tajné policie, nebo
korespondenci s vydavateli, v níž vysvětlují, proč nemohou její
knihy vydat.
Na druhý pohled už však v zápise přeci jen objevujeme rozdíly
mezi doručenými vzkazy a tím, co slyšela a zaznamenala sama
autorka. Dokonce i kdyby vydavatel v citátech nepoužil kurzívu, dva druhy odkazů bychom odlišili. Znění příběhů rekonstruovaných z paměti si s ničím jiným nelze splést, takové je
vyprávění v charakteristickém stylu Krall. Reportérka často
vzpomíná, jak během autorských setkání prosí posluchače, aby
jí něco vyprávěli. Cizí příběhy využila nepochybně již mnohokrát, ale teprve v této knize se objevuje jejich „hrubá“ verze. Nejsou to dokončená vyprávění, ale teprve jejich zárodky, potenciální témata, která lze rozvinout. Při představování
jejich obrysů provokuje Krall čtenáře k řadě otázek. Proč spisovatelka tyto zápletky nevyužila? Lze je rozšířit a rozvíjet?
A nakonec: není lepší nechat některá vyprávění v klidu?
Odpověď na tyto otázky částečně nacházíme v knize. Těžko
něco dělat s pohlednicemi od malé dcerky nebo vzkazy od
muže. Na druhé straně – pokud je seřadíme v chronologickém
pořadí, rodí se náhle plnohodnotné vyprávění, rodinný příběh na historickém pozadí. Uspořádání zápisků podle dat má
načrtnout scenérii. Myšlenka kompozice je jasná, ale znovu
nám něco chybí. Opravdu dokáže několik poznámek (v některých letech jen jedna) odrážet ducha doby? Je to vše, co si
spisovatelka z daného období zapamatovala, nebo co uznala
za hodné zmínky?
Z tohoto úhlu pohledu vypadají Růžová pštrosí pera jako kniha plná záhad. Všechny se spojují v jedné otázce: kde začíná
literatura?
Marta Mizuro
NĚMECKO (NEUE KRITIK)
PRÁVA PRODÁNA
LIEPMAN AGENCY
PRÁVA NA PŘEKLAD
130 × 205, 208 STRAN, PEVNÁ VAZBA
Jedná se o knihu Štěstí Marianny Glaz, jejíž sazba byla rozmetána na rozkaz tzv. politických
orgánů.
978-83-247-1589-3
JAN C., BÝVALÝ VELKOSTATKÁŘ
O DVOU NEBO TŘECH DNECH
…Zámek nám sebrali v rámci pozemkové reformy, ale stříbrný servis
jsme stihli zakopat. Byl „panským majetkem“ a patřil ke státnímu
pokladu, já jsem však věděl, kde se můj majetek nachází, zatímco
současný majitel – státní poklad – o tom neměl ani páru.
Šel jsem k právníkovi. Řekl jsem: ukážu vám to místo, pokud
část dostanu já a zbytek zámek. Právník šel na ministerstvo kultury.
Po pár týdnech vyrazily z Varšavy dva tatraplány – s pány z ministerstva, veřejnou bezpečností, dělníky, lopatami, krumpáči a velkou schránkou. Zastavili před zámkem (v té době to byl komplex
učňáků), pánové z ministerstva řekli: corazziánský styl, já jsem řekl:
1
ISBN
KATARZYNA SZ.
Z PRÁZDNIN
Je v Krakově, spí v kempu. Kryštof a Standa, známí Haliny Gąsienicové, měli zkoušky na Jagellonské univerzitě. Kryštof dělal matiku,
dostal za jedna a koupil jim zmrzlinu v kavárně Jama Michalikowa.
Večer byli na Ivoně…
Přeložila Lucie Kněžourková
ŚWIAT KSIĄŻKI, VARŠAVA 2009
1976
JERZY SZ.
O DOČASNÝCH PROBLÉMECH
(LÍSTEK POLOŽENÝ NA STOLE)
Ženuško má milá, neklesej na duchu, přežili jsme horší věci, přežili
jsme tuberu, Wawelskou ulici i ztrátu cibulek našich tulipánů. Kniha
ještě někdy vyjde, já Ti to slibuji. Teď jedu zaplatit za koně pro dítě
a koupit třetí díl encyklopedie. No ano, tvoje kniha1 je vzdálenější, ale
rodina blíž, možná to není zas tak špatné.
musíme označit místo průsečíku dvou přímek, jedna vede od okénka ve sklepě, druhá od oblouku klenby. Označili místo průsečíku.
Začali kopat.
Všechno převezli do muzea a vystavili na stolech. Kunsthistorici brali do rukou vázy, mísy, svícny, džbány, příbory, tácy… Říkali
– pozdní Radke. Nebo – raný Werner. Nebo – čtvercová patka devatenáct na devatenáct. Nepřidal jsem se k nim. Opřel jsem se o stěnu
a snažil si připomenout, kde stál jaký svícen a kdy jsem těmi příbory
jedl naposledy. Byl jsem trochu neklidný, z té akce, muzea, mám
spoustu práce v podniku. Vyrábím kouličky na stromečky a ozdoby pro dámy – medailonky s podobiznou Niemena nebo poručíka
Columba, náhrdelníky z raženého plechu a kříže s českou bižuterií,
imitací diamantů.
Staré známé tento příběh velmi zajímá. Navštěvují mě, ptají se
na právníka. Někdo se zeptal, jak se po pozemkové reformě zachovali moji sedláci. Chovali se normálně: přijížděli, chtěli vědět, proč
mají nižší úrodu než já. Vysvětloval jsem jim – hlouběji orat, chlapi, nešetřit koně, tahle země má ráda hlubokou brázdu – vraceli se
domů, orali hlouběji a psali, že děkují, že to vyrostlo. Hovořili jsme
o lovu. Kdosi vyprávěl o koroptvích, divil jsem se – to, vážený pane,
uznáváte broky? A hned jsem si vzpomněl na poslední hon, v třicátém osmém, v Polesí. Zastřelil jsem rysa, za vámi visí jeho kůže.
Akvarel vedle kůže, to je náš zámek.
Ještě dva, možná tři dny. Ještě rozdělím stříbrný servis mezi děti
a bude po všem. Vrátím se ke kouličkám, k ozdobám pro dámy,
k mému skutečnému životu, už jen dva nebo tři dny.
VYDAVATEL
1975
FRANCISZKA S., DŮCHODKYNĚ
O SOUČASNÉM UMĚNÍ
…Přivezli ho na stavbu. Zalíbila se mu, vešel dovnitř, poprosil
o žebřík a vyndal z kapsy černou křídu. Nakreslil Sirénu. Na stěnu.
Všechny to moc potěšilo, poděkovali a odjeli, no a Siréna zůstala.
Železničář dostal přidělený byt. Prohlédl si ho, řekl – zaprvé nestojí za nic, zadruhé on má malé děti a ona zase odhalená ňadra, byt si
nevzal a zavolali mě. Neměla jsem děti a neměla jsem body – nejvíce
bodovali aktivitu v „Jednotě“, ale já jsem nebyla ani členem, takže
když řekli, že je byt, letěla jsem s větrem o závod.
Řekli mi, abych si sedla. Vidíte, řekl předseda, to není jen tak
obyčejný byt, to je bejvák se Sirénou. Tak dobře, souhlasila jsem.
A chápete, v tomhle bytě musí být čisto, protože mohou přijít hosté.
Bude čisto, ujistila jsem je, dostala jsem klíče, otevřela dveře…
Milá zlatá, co vám budu povídat.
To byl Picasso.
Bylo to velké, bože, jak to bylo velké. Ňadra jako dva balóny, oči
skosené, v dlouhé, podivně dlouhé ruce to drželo kladivo, ale ocas
to mělo krátký a na konci tenounký.
Měli jsme jen gauč a stůl. Stůl jsme postavili doprostřed, gauč ke
stěně, kladivo nám viselo nad hlavou a po probuzení jsme viděli její
oči, ještě divnější než ruka a ocas.
První se objevila výprava z Číny – prohlíželi si sídliště polské dělnické třídy. Po Číňanech přišli horníci – hezcí, s chocholy. Po nich
textiláci – úderníci. Byla jsem zdvořilá, věděla jsem, že reprezentuji
naše hlavní město, ale všechno ve mně vřelo. Zejména když jsem se
dívala na jejich boty a přemýšlela, kolik smetí dnes vynesu.
Přišel k nám předseda sněmovny – a vy se s ní, soudruzi, nebojíte
být takhle sami? – zeptal se v předsíni. Přišel Bierut – podíval se
a nic, ani slovo. Přicházeli pánové z ministerstva, měřili ji a vyměňovali si názory. Možná odstranit spolu s omítkou? Ale ne, je příliš
tenká. Zakrýt sklem? Ale ne, rám by to nevydržel.
Naštvali nás. Vzali jsme si malíře. Malíř si vzal kbelík s mýdlem.
Teprve když umřel a když se začalo mluvit o hádkách mezi jeho
dětmi, pomysleli jsme si – možná se to nemělo stát…? Měli jsme
na paměti obecné blaho, protože Siréna byla státní a nic bychom
z ní neměli, jako z potrhaného koberce, za který nám nevrátili
ani halíř.
Zase přijeli z ministerstva. Přivezli přístroje, ozařovali stěnu. Řekla
jsem – pánové, nenamáhejte se, byl to dobrý, předválečný řemeslník
a dobré, šedé mýdlo.
19
návrat k obsahu
20 LET NOVÉHO POLSKA V REPORTÁŽÍCH PODLE MARIUSZE SZCZYGŁA
20
návrat k obsahu
V posledních letech je reportáž bezpochyby jedním z nejzajímavějších fenoménů polské prózy, čemuž nasvědčuje i úspěch
(rovněž zahraniční) dalších knih reportérů střední generace.
Potvrzuje to také 20 let nového Polska v reportážích – autorský projekt Mariusze Szczygła. Prezentuje reportáže, které
vznikly během dvou posledních desetiletí, od chvíle pádu Polské lidové republiky v roce 1989. Soubor obsahuje dvacet šest
textů více než dvaceti nejdůležitějších reportérů. Ve většině
případů jsou to bývalí nebo současní novináři deníku Gazeta
Wyborcza, a není divu, protože právě tento deník vytvořil jednoznačně nejlepší redakci reportáže v zemi. Szczygieł zvolil
formu tématické antologie, umístil vedle sebe reportáže, které
popisují, „kde začalo a kam došlo nové Polsko“ (text Místo
úvodu). Autor výboru upřesňuje, jaké Polsko ho nejvíce zajímá: „Ne to, které vidíme v parlamentu, ne to z prvních stránek
novin.“ Szczygieł chce ukázat posledních dvacet let Polska
především prostřednictvím příběhů jednotlivých lidí, kteří se
více nebo méně úspěšně potýkají s proměnlivou společenskou,
ekonomickou a kulturní politikou země. Autoři reportáží většinou popisují příběhy zcela anonymních osob, například ženy,
jejíž životní vášní je sledování televizních seriálů (Dr. House:
Bez lásky je možné žít Joanny Sokolińské), v antologii se ale
objevují i svého času slavné příběhy, například ten o podnikatelích, které zločinec zatáhl do spirály fiktivních dluhů a oni
se – přitlačení ke zdi – nakonec rozhodli své pronásledovatele zabít (Luisa vdova jde na „Dluh“ Ireny Morawské). Každá
reportáž vypráví jiný příběh, dohromady však tvoří svébytný
portrét Poláků i současného Polska. Szczygłova antologie také
názorně ukazuje, jak rozdílné a formálně různorodé mohou být
reportáže, jak účinným a zajímavým nástrojem popisu světa se
mohou stát v rukou zkušených reportérů.
Robert Ostaszewski
WWW.POLISHRIGHTS.COM
viděli a slyšeli. (autor reportáže: Mariusz Szyczygieł)
PRÁVA NA PŘEKLAD
už pokaždé požadovala po těch, kteří uváděli její večírky, potvrzení, že pomlčí o všem, co tam
978-83-7536-143-8
sovém sálu, který není pro nikoho zvenčí otevřený. Pokud vím, tak firma po otištění reportáže
ISBN
* Tato reportáž mohla vzniknout jen díky tomu, že mě firma amway pozvala jako televizního
moderátora (a zapomněla nebo nevěděla, že jsem reportér), abych uváděl jejich sjezd v Kongre-
150 × 240, 472 STRAN, PEVNÁ VAZBA
Přeložila Lucie Kněžourková
CZARNE, WOŁOWIEC 2010
O TOM SE KOMUNISTŮM ANI NEZDÁLO
Listopad 1995. Najali si mě, abych spolu s Grażynou Torbickou,
televizní moderátorkou, uváděl největší každoroční sjezd Amwaye
– Konvence ‘95. Kongresový sál, tři tisíce osob. „Bojím se,“ říkám
v sídle Amway Polsko, „tolik lidí! Jak zvládnout takový dav?“
„Nebojte se, jak pohnete malíčkem, tak se budou hýbat,“ směje se
jeden z úředníků a pohne malíčkem.
Ze scény vyzdobené jako na předávání Oscarů se 65krát ozve slovo: „úspěch“. Zazní průměrně jednou za 4 minuty. Podle scénáře
mám já sám vyslovit „úspěch“ 19krát.
Dámy – v elegantních kostýmcích, některé v šatech skoro jako na
ples, pánové – v oblecích, někteří s elegantními motýlky. Převážná
část lidí kolem čtyřicítky. V Kongresovém sálu nejsou novináři ani
televize, sjezd je pro cizí uzavřený.
Rozprostírá se černočerná tma.
Najednou se rozeznívají bubny, ozývá se sbor. Hudba, která by
mohla vést vojsko do války.
Hlediště plní stříbrnošedá mlha.
Záblesky laseru.
Nad hlavami lidí prolétává trojrozměrná zeměkoule.
Kontinenty září.
Ženy tají dech. Lidé mají pocit, že planeta, která víří nad řadami,
za chvíli někoho strefí do hlavy.
Když Země zmizí, ve vzduchu se objevuje nápis: amway. Říkám:
Vážené dámy a pánové, hrdinové jste vy!...
Slyším svůj hlas a nepoznávám se: dvacet Mariuszů.
Grażyna: Vaše práce dokazuje, že je možné stvořit nový obraz
Poláka. To je zásluha Amwaye. A čím je Amway?
Já: Ztělesněním určité myšlenky. Myšlenky, která světu říká: není
důležité, kdo jsi a odkud pocházíš. Musíš jen věřit, že můžeš být
úspěšný.
Potlesk, výkřiky nadšení. A přitom by se zdálo, že to jsou prázdná
slova.
Z gigantických obrazovek nad scénou, které visí ve výšce druhého
patra, promlouvají lídři firmy. Vítězové života.
Na televizních obrazovkách jsou jejich tváře velké jako stěna
rodinného domku. Famfáry za famfárami.
Snižuji hlas: čím je úspěch? splněním všech přání? etapou
rozvoje?
Grażyna: a možná jen momentem v životě? chvílí reflexe
nad tím, co bylo?
Říkám trochu vyšším hlasem, se vzrušením: jaký může být
úspěch? rozhodující nebo obrovský?
Grażyna festivalovým hlasem: důležitý nebo velký? Já hlasitě:
nebo snad zasloužený a rozhodný?
Křičím: pokládá se sektor a za lidi úspěchu!!!???
Ze sálu: Aaaaanooo!
Grażyna: pokládá se sektor b za lidi úspěchu!!!??? Ze sálu:
Aaaaaaannnoooo!
Potlesk a výkřiky nadšení. Potlesk, jaký Opolí nebo Sopoty nikdy
nezažily. Cítím, že mám sílu, o které se mi nesnilo. To není moje
síla, ale síla Amwaye. Na scéně se mají objevit ti, kteří se jako první Poláci dostali v Amawayi nejvýš. Urszula a Zbigniew Kalinowští
ze Stargardu. Kdysi jim patřilo bankrotující kopírovací centrum. Je
jim kolem třiceti. Před třemi lety řekli Gazetě, že musí mít tak velký
dům, aby si pes, který poběží z jednoho konce na druhý, musel
třikrát odpočinout. Dnes ho mají. Jsou Diamanty. Jezdí červeným
bmw.
Já (ze scénáře): Oni dosáhli téměř všeho.
Grażyna: A míří ještě výše. Na otázku o svých dalších plánech
odpověděli:
„Chceme být především lidmi úspěchu, mezi lidmi úspěchu.“
Klinowským se tleská ve stoje. Mluví čtyřicet pět minut. Zbigniew Kalinowský se přiznává, že se v Amwayi dozvěděl, jak příjemné
je být milován. Amway takovouto lásku nabízí.
Skupina Vox zpívá písničku složenou pro Amway: „Nestyď se za
sny, když hvězda padá...“
Skupina Vox se setkává s něčím, co nezažila za dvacet let své kariéry.
„Vstaňte,“ říká Vox lidem. Tři tisíce lidí poslušně vstává.
„Chytněte se za ruce.“ Hned se chytnou a vlní.
„Obejměte se.“ Celý sjezd Amwaye se objímá.
„Víte co,“ říká překotně člověk od zvuku, „já jsem v Kongresovém
sále pracoval už za Gierka, dělal jsem sjezdy strany. Ale to, co se tu
dneska děje, by si komunisti neuměli představit.“
„Oni šílí bez vodky,“ říká v zákulisí paní v šátku.
Zvukař: „A to je teprve půl třetí.“
Po scéně chodí lidé převlečení za produkty Amway. Prášek na praní velikosti člověka se klaní publiku.
Paní v šátku: „To snad ne, oni se k těm práškům modlí.“
Před finále jsou naplánovány pochody. Famfáry, bubny, sbory. Po
dvou rampách scházejí ze scény do hlediště ti nejlepší: jantaroví,
smaragdoví, perloví... téměř dvě stě lidí. Pochodují učitelky, svářeči, účetní, lékaři. Každých deset sekund se čtou jejich příjmení.
Přes deset sekund je tvář každého z nich velká jako stěna rodinného
domku.*
VYDAVATEL
PO ŽEBŘÍKU KE KORUNĚ
Polsko je nejdynamičtěji se rozvíjejícím trhem Amwaye v Evropě.
Tedy nejdynamičtějším trhem snů. Amway dělá všechno proto, aby
své lidi motivoval k bohatému životu.
Systém odměn má dvanáct stupňů, od medaile stříbrné přes zlatou, rubínovou, perlovou, smaragdovou, diamantovou až k dvojitým a trojitým diamantům a tak podobně.
Posledním vyznamenáním je Koruna velvyslance, to už je úspěch
v mezinárodním měřítku. Na důkaz uznání může například oceněný lídr firmy promluvit na pódiu. Příležitostí je mnoho, každou
chvíli se odehrává nějaký sjezd nebo seminář.
Studentka etnologie Alicja Bednarczyk zkoumá kulturu Amwaye
a jezdí na jejich setkání po celém Polsku: „Nejlepší smí zůstat na
pódiu sami. Uvede je někdo, kdo o nich dlouho a dobře mluví. Čím
déle trvá úvod, tím je osoba důležitější.“
Perlou se můžete stát dokonce na Tatranské Bukovině, stejně jako
ve Wójtowiczowě, a Rubínem třeba ve vsi Kozy nebo v Kućkově.
21
návrat k obsahu
Photo: Adrian Fichmann/EMG
JACEK DUKAJ
WRONIEC
Jacek Dukaj (nar. 1974) – jeden z nejobdivovanějších a nejoceňovanějších
22
návrat k obsahu
spisovatelů mladší generace. Věnuje se fantastické literatuře, především žánru
science-fiction; první polský laureát Evropské literární ceny (2009).
Wroniec1 je originální bájí o vyhlášení výjimečného stavu v Polsku, plnou útisku a krutosti. Přestože je tu hlavním
hrdinou malý chlapec a kniha je inspirována příběhy pro děti,
jedná se o kouzelnou pohádku určenou pro dospělého čtenáře.
Kdo je onen titulní Wroniec? Velký černý pták, který unáší
otce maličkého Adama. Vojáci-Vraňáci odvádějí z bytu, kam
vtrhl obrovský pták, chlapcovu rodinu. Adama zachránil soused, pan Beton. Spolu s ním, i když ho po cestě několikrát
ztratí, prochází temným městem a hledá své blízké. Někdy se
nad městem vznáší unášený Let-Ákem. Adamovy příhody jsou
ponurou fantasmagorií. Město ovládly železné Feny (obludy
podobné velkým psům), Zlomozy (mechaničtí draci máchající
sedmi obušky) a GAZové (monstra pohlcující lidi), na každém
kroku číhají Bestébáci a Špiclové a na stromech i střechách
se usadila odporná ptáčiska v každém okamžiku připravená
vrhnout se na Pozičníky, nazývané také Odbojní. Dukajovu
pohádku uvozuje motto z Lewise Carrolla. A s Alenkou v říši
divů má tato kniha skutečně hodně společného. Za prvé v ní
najdeme mnoho z carrollovské jazykové vynalézavosti, nejen
slovotvorné, což je jedna z předností Wrońce. Příběhem se
prolínají i vtipné rýmovačky. A za druhé – což je podstatnější:
Adam se chce, podobně jako Alenka, za každou cenu zorientovat v tajemném světě dospělých, samozřejmě proto, aby odhalil jeho zákonitosti. Naopak záměr, který vedl autora, není
zcela zřejmý. Wroniec nejen zasahuje do stále živého sporu
o výjimečný stav, ale může být chápán i jako osobitý umělecký
výstřelek. Můžeme v něm vidět neobvykle rafinovanou literární
hru, svérázné cvičení fantazie a stylu, ale lze mu také připsat
nejrůznější politické významy. Bezpochyby je to dílo originální
nejen z důvodů čistě estetických.
Dariusz Nowacki
1
Originální název Wroniec odkazuje nejen na symbolickou postavu ptáka-vrány, kte-
rý unese otce titulního hrdiny, ale také na Vojenskou radu národní záchrany (polsky
Wojskowa Rada Ocalenia Narodowego, wron), orgán, který v Polsku převzal moc po
vyhlášení výjimečného stavu 13. prosince 1981.
WYDAWNICTWO LITERACKIE
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-08-04392-9
ISBN
145 × 205, 248 STRAN, PEVNÁ VAZBA
Přeložila Michala Benešová
WYDAWNICTWO LITERACKIE, KRAKOV 2009
Ale před všemi Pracovnami seděli na židlích tlustí pánové v šedivých zmačkaných oblecích. Deset, dvacet, třicet pánů. Každý z nich
kouřil cigaretu. Dým z jejich cigaret strašně páchnul.
Ti všichni sem přišli ve Věci. Drželi své Věci v aktovkách, necesérech, v chlupatých rukou, na kolenou. Také čekali, aby mohli vejít
do Pracovny.
Adam nakoukl pod jejich židle, aby zjistil, jestli už nezapustili
kořeny.
Pánové čekali a paní bez přestání vcházely a vycházely z Pracoven.
Nosily náruče Dokumentů a tácy s kávou a čajem. Když je zahlédli
pánové se svými Věcmi, krčili se a úlisně se usmívali. Zbytečně: paní
je neviděly.
Adama napadlo, že ani jeho nevidí. Je přece menší než pánové.
Počkal, až paní s papírovými deskami pod paží sejde ze schodů,
a tiše se vydal za ní. Schovával se za její sukní a – šup, šup – přeskakoval prahy, vyhýbal se nábytku, utíkal zpod nohou jiných paní
a pánů.
Paní prošla jedněmi dveřmi, prošla druhými dveřmi, odložila desky. Adam se schoval za palmou. Paní nahlédla za třetí dveře. Na
těchto dveřích visela kovová tabulka.
Když paní vyšla na chodbu, aby dál pobíhala s Dokumenty po
budově, přečetl si Adam nápis na tabulce.
Povyskočil a vzal za kliku. Dveře se pootevřely.
„Moc se omlouvám, vy jste Člen?“
„Jsem Člen!“ – nadmul se Člen.
Kouřil dvě cigarety, jednu v levém, druhou v pravém koutku širokých úst. S každým výdechem a slovem vypouštěl oblak černého
dýmu. Dým se nad ním hromadil jako nad sopkou.
Adam přistoupil blíž ke gigantickému stolu, za nímž úřadoval
Člen. Člen byl velký a tlustý a rozléval se ve svém šedivém obleku
odshora až dolů. Tváře se rozlévaly na krk. Krk, ještě tlustší, se rozléval na ramena. Ramena, ještě širší, se rozlévala na břicho. Břicho,
ještě větší, se rozlévalo na všechny strany.
Adam byl tak malý, že se ani nemusel shýbat, aby nahlédl pod
stůl. Člen neseděl na žádné židli. Rozléval se dál dolů, stále vydatněji. Neměl nohy, jen tučnější a tučnější masy obřího těla, které už se
v obleku neschovaly. V podlaze za stolem byla vyříznutá kulatá díra
a tělo Člena jí procházelo dál do nižších poschodí.
Adam pochopil, že v každé Pracovně sedí Člen jednoho obrovského těla.
VYDAVATEL
ZE
zatáčky vykročil směrem k Adamovi Milýpán.
Adam vběhl do první brány a narazil na Frontu před
Obchodem.
„Vyjstetunestál!“
Adama to odhodilo zpět, jako by se mu dlažba vzbouřila pod
nohama.
„Vyjstetunestál!“
A znovu ho to odmrštilo dál podél Fronty.
„Vyjstetunestál!“
„Vyjstetunestál!“
„Vyjstetunestál! Vyjstetunestál!“
„Vyjstetunestál!“
Zastavil se až za poslední paní s taškami.
„Pamatuj si, za kým Stojíš.“
Adam pokýval hlavou. Chtěl se jen schovat před Milipantem. Paní
s taškami byla dobrou clonou. Mohlo by se za ní schovat pět dětí.
Milýpán už je musel dávno minout. Adam chtěl opustit Frontu – ale jeho nohy se ani nepohnuly. Chodidla se neodlepovala od
země.
„A jéje.“
Všichni Stáči tak vězeli ve Frontě, pevně přibití ke svému místu. Hýbali hlavami, hýbali rukama, ale pokud se nehýbala Fronta
– nehýbali nohama.
„Paní, prosím vás,“ Adam zatahal za rukáv paní s taškami. „Ať mě
to pustí!“
„Drž si své místo, dítě. Maminka přijde a vystřídá tě.“
„Ale já tu nechci stát!“
Paní s taškami se smutně zasmála.
„Nikdo nechce stát ve Frontě. Ale Stojíme, celý život.“
Měli deštníky pro případ, že by pršelo nebo sněžilo. Měli tašky
s jídlem a pitím. Spali vestoje. U zdi po pravé straně, před bránou,
viděl řadu schoulených postav zasypaných sněhem. Byli to Stáči,
kteří zakončili svůj život ve Frontě. Po smrti je z Fronty vytrhli
i s kusy chodníku a kořeny, které skrze dlažbu zapustili hluboko do
země. Kořeny vyrůstaly z každého chodidla zvlášť. Adam si rozvázal levou botičku a pokusil se vytáhnout z ní nohu. Ani to se mu
nepovedlo.
(…)
Jednou z dálky zahlédl špičku Špicla. Zabočil vlevo. Jindy spatřil
plechovou tlamu číhající Feny. Zabočil vpravo.
Věděl, že musí z této čtvrti šedi utéct na druhou stranu řeky.
Když mezi domy zahlédl Barvu, odcupital směrem k ní.
Byla to červeň vlajek vyvěšených před obrovskou budovou. Červeň visela i z oken. Budova i lidé vcházející a vycházející z budovy
vypadali velmi Úředně.
Adam si přečetl nápisy na průčelí. Vzpomněl si, co mu radila
Fronta.
Před vchodem stál na stráži Milýpán. Adam vytáhl třesoucí se
rukou kartičku se svým jménem. Ukázal ji Milipantovi. Milýpán
si ji přečetl, zasalutoval, přiložil dva prsty k Helmě a pustil Adama
dovnitř.
Budova byla labyrintem hal, chodeb, sálů a schodů. Na stěnách
visely špinavé portréty velmi ošklivých pánů. V rozích stály v květináčích mrtvé rostliny. Stropy nebyly vidět: visel pod nimi kožich
cigaretového dýmu.
Adam se okamžitě ztratil. Procházel stále toutéž dlouhou chodbou a ačkoli nevyšel po žádných schodech, ocitl se náhle ve druhém
patře. Potom ve třetím. A potom znovu v přízemí.
Snažil se vyškrábat do oken, ale všechna vedla na totéž náměstí s dalším pomníkem Ptáčníka. Ptáčník stál s rukou vztaženou
k nebi – měl na ní přistát Pták z Nebes. Teď na něm seděli černí
krkavci.
Po budově pobíhaly Úřední Osoby. Chlapci nevěnovaly žádnou
pozornost. Rozhodl se vydat se za jednou takovou Osobou.
Šel, šel a šel, ale Osoba se nikde déle nezastavovala. Nakonec
pochopil, že většina Osob Úřaduje jednoduše tak, že chodí pořád
dokola s Dokumenty. Předávají si je v místnostech a před pracovními stoly a jdou dál. Dokumenty se navzájem zaměňují, ztrácejí
a zase nacházejí.
Adam tak putoval od jedněch velkých dveří ke druhým velkým
dveřím. Zakláněl hlavu a četl si tabulky umístěné vysoko na dveřích.
Fronta mu řekla, že musí najít příslušnou Pracovnu.
23
návrat k obsahu
návrat k obsahu
Photo: Elżbieta Lempp
PŘÍBĚHY STUDENÉHO MOŘE
PAWEŁ HUELLE
24
Paweł Huelle (nar. 1957) – jeden z nejznámějších polských spisovatelů,
autor
několika románů. Jeho knihy byly přeloženy do řady světových jazyků.
Paweł Huelle je bezesporu jedním z nejlepších současných polských novelistů, o čemž svědčí jeho další povídkový soubor.
Zčásti v něm najdeme pokračování motivů známých již z Huelleho starších textů, například vyprávění o společenství mennonitů sídlících v oblasti Żuław, jejichž tradici a kulturu zničila
druhá světová válka. Většina textů však nabízí nová témata.
Nejsou to – jak tomu bylo v dosavadní Huelleho tvorbě – téměř
bez výjimky „gdaňské“ motivy. Jeho hrdinové se tentokrát
vydávají do různých koutů světa: na ostrov Oland, do Zurichu, New Yorku, na Saharu atd. Jejich svět se tak neobyčejně rozšiřuje, byť většina motivů i tak zavede čtenáře do okolí
autorova rodného města, Gdaňsku, jenž je u Huelleho i nadále
líhní fabulí. Jistě proto, že v něm žila nejrůznější společenství, představitelé různých národů, kultur a náboženství – ti
se někdy tragicky svářeli, ačkoli si zároveň byli díky rodinným
vazbám či blízkosti míst, která obývali, blízcí. Tady, v Gdaňsku, se také odehrály mimořádně důležité historické události.
Historie je však v těchto povídkách pouze pozadím, někdy velmi důležitým, jako v povídce Pošta na kole, která se vrací do
dob vzniku hnutí Solidarita, ale ne vždy nejpodstatnějším.
Středem zájmu je v Huelleho povídkách lidský osud, na který nahlížíme jako na hieroglyf – spisovatel v něm totiž hledá smysl, jakési završení, nejčastěji však nachází tajemství,
nečekanou či přímo absurdní koincidenci událostí. Potomek
pomořanské junkerské rodiny, Joachim von Kotwitz, unavený
a znechucený národnostními konflikty v místech, kde se narodil, obětuje svůj život i své jmění, aby nalezl mytický „prvotní
jazyk“ společný všem lidem. Když se však dostane na Saharu,
padne do rukou berberských lupičů a v otroctví umírá (Abulafia). Hrdina povídky Franz Karl Weber nečekaně zdědí po otci
velkou peněžní částku, avšak po cestě do Zurichu pro své zlaté rouno se nechová jako milionář, ale pokouší se zrealizovat
své sny z dětství a mládí: o elektrické dráze, o romantickém
dobrodružství s ženou, kterou náhodně potká a která se právě
vzpamatovává z milostného zklamání.
U Huelleho tak nemá hieroglyf života jednoznačné řešení
– hrdina na něj pohlíží podobně jako na doporučení čínské
Knihy proměn, jež uděluje odpovědi mlhavé a vyžadující další
interpretaci, ačkoli možná nejde ani tak o to, abychom pochopili smysl událostí, jako spíše o to, abychom se – jak říká
tajemný doktor Chang – „osvobodili od myšlení a akceptovali
realitu“.
Jerzy Jarzębski
ZNAK
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-240-1031-8
ISBN
ZNAK, KRAKOV 2008
Přeložila Michala Benešová
126 × 205, 208 STRAN, PEVNÁ VAZBA
uvědomil, odkud se sem dostal, ale rozhlížel se marně: louku před
svým novým domem nebo alespoň stan, do kterého vešel – nikde
neviděl. Otec s matkou už se vzdálili, viděl jejich drobné postavy na
horské stezce, mávali mu na rozloučenou. Opláchl si obličej studenou vodou z potoka a v tu chvíli spatřil vnitřní díl stanu, kterak se
před ním zavírá.
„Hezké,“ řekl doktoru Changovi, „ale je to jen fígl. Viděl jsem je,
dotkl se jich, ale oni nežijí. Nemůžete jim vrátit život.“
„Pokud něco víš, řekni to. Pokud nevíš – nemluv. Taková je zásada. A ty přece nevíš, co si oni přejí.“
Doktor znovu zažehl lampičku a zase ji uhasil.
Tentokrát se ocitl v čínské čtvrti, tam, kde zemřela Sofie. Ale to
ona se skláněla nad ním, ne on nad ní. Viděl její slzy a ústa rychle
odříkávající slova modlitby, která neslyšel. Ukrutná bolest v oblasti
hrudníku mu znemožňovala jakýkoli pohyb či odpověď. Když křeč
konečně ustoupila, ucítil v naprosté tmě na tváři její dlaň a zaslechl
šepot – raději já, raději já než on, já, ne on, bože, bože…
„Jaké je vaše poslání,“ zeptal se, když se znovu ocitl ve stanu,
„o čem mě má přesvědčit?“
„Mám už opravdu málo času. Čekají další. Někdy je lepší osvobodit se od myšlení a akceptovat realitu. Kdybys přišel hned poprvé,
poznal bys toho mnohem víc. Nehledej mě tady ani nikde jinde. Se
mnou se můžeš setkat jen jednou.“
Při těchto slovech odhrnul doktor Chang vnitřní díl stanu a vystrčil ho ven. Musel tam strávit hodně času, protože nad loukou panovalo šero a napadla spousta sněhu. Když odcházel z domu, zjevně neotočil vypínačem, neboť ve svých oknech viděl jasné světlo.
Vykročil směrem k němu a měl pocit, že se všechno to, co se stalo, odehrálo doopravdy. Tako jako na Štědrý večer, kdy se s otcem
zastavili před čínským domkem. A najednou si vzpomněl na jméno
z té knihy: Paj Chi Wo – křičel z plných plic, rozradostněný, až se za
ním lidé mířící na mši znepokojeně ohlíželi. Pak se rozeběhl, aniž by
si uvědomoval, že ho pohlcuje stále jasnější průrva oslepující záře,
sahající do hloubi země.
VYDAVATEL
KDYŽ
toho rána pohlédl na Louku, nepokrývala bledou, zašedlou trávu ani jediná stopa
po sněhu. Z těžkých, nízko se pohybujících mraků drobně mrholilo. Na tomtéž místě jako minule však stál
tentýž stan. Bez emocí, jako kdyby šel do obchodu, si oblékl bundu
s kapucí, boty a vyšel z domu.
„Je tam někdo?“ zeptal se, když stanul před vchodem, nepříliš
důkladně zavázaným. „Mám mluvit anglicky?“
„Ne, já mluvím všemi jazyky,“ zaslechl hlas, „pojďte dál.“
Uvnitř nezvykle těsného příbytku hořela malá lihová lampička.
Tvář hostitele neznal, ačkoli to mohl být tentýž člověk, kterého
viděl v objektivu.
„Vy jste doktor Chang? To vy jste dal inzerát do novin?“
„Ano.“
„Proč mě hledáte? Co ode mě chcete? Proč mi nedáte pokoj?“
„Chci, abys uvěřil.“
„Čemu? Obchodu se sny? Proroctvím? Hlouposti.“
„Neprodávám sny, jen je nabízím. Pamatuješ si na svůj hexagram,
v němž živel ohně varoval před výstupem na horu?“
„To ještě nic nedokazuje.“
„Jsem unavený. Mám málo času. Jestli to chceš zkusit, řekni
ano.“
„Zkusit co?“
„Sen není jen pouhým sněním. Ani odrazem. Je rubem tvé košile.“
„Ale čemu mám uvěřit?“
„Tomu, co uvidíš.“
„Dobře. Tak co mám dělat.“
Doktor Chang ho jemně o půl kroku odsunul a zhasl lampičku.
Náhle zvedl vnitřní díl stanu. Vypadalo to, jako by se za neviditelným prahem, uvnitř, nacházel jiný prostor. Spatřil horský potok,
lávku, vzdálené vrcholky. Pokud to byla iluze, byla dokonalá. Potok
hučel, jak se voda valila po kamenech, na tváři ucítil mlžný opar
roztříštěných kapiček vody. Plíce naplňoval čerstvý vzduch. Doktor
ho jemně postrkoval kupředu a najednou se ocitl uprostřed toho,
co před vteřinou pozoroval. Jacísi lidé na něho volali z druhé strany
lávky, po chvíli v nich poznal své rodiče. Matka mu rukou dávala
znamení, otec se usmíval jako vždycky. Přešel na druhou stranu lávky, stiskli si ruce, popovídali. Pochopil, že se za chvíli chtějí vydat
dál, ale bez něho. Měli batohy a vhodné boty, ty on neměl. Teď si
25
návrat k obsahu
návrat k obsahu
Photo: Grzegorz Press
TEĎ
AGNIESZKA DROTKIEWICZ
26
Agnieszka Drotkiewicz (nar. 1981) – spisovatelka a novinářka, autorka tří knih,
loňská stipendistka Literarische Colloquium Berlin.
Vypravěčkou románu je doktorka Karolina Pogorska – mladá
vědecká pracovnice Katedry kulturologie v Krizi, která vypráví
o svém současném životě. O „teď“.
V knize se toho moc neděje: Karolina vede univerzitní semináře (kterými si není jistá), čte knihy, hledá partnera a svůj
život vnímá z perspektivy absence. Absence smyslu, víry, společnosti.
V pocitu absence není sama. V románu se všichni snaží získat
celistvost a všichni jsou melancholici, kteří různými způsoby
záplatují díry v rozpočtu smyslu: babička se dala na přírodní
medicínu, matka na šetřivost hraničící až s lakomstvím, dcera
na vědu, která jí má pomoci pochopit, o co tu ve skutečnosti
jde. Stejně tak muži: otec zaplnil svůj život fiktivními cestami
v atlase, Šimon, kolega z fakulty, si vystačí s frustrovanými
monology u ranních novin. Každý chce být někým jiným, aniž
by přestal být sám sebou. Každý chce být s někým, ale zároveň
sám. Nikdo nechce být osamocený, nikdo se však také nechce
vzdát práva samotářské autonomie.
Román A. Drotkiewicz lze chápat jako záznam pozdně moderní melancholie, která způsobuje, že hrdinka po lidské společnosti touží, ale ta ji zároveň znepokojuje, existenciání rituály vyhledává i zavrhuje, vymoženosti emancipace bere jako
samozřejmost, a zároveň jako nebezpečí. Emancipaci chápe
jako odsouzení ke svobodě, neustálou nezbytnost výběru či
hrozbu samoty. Karolina vypadá, jako by žila život po životě,
po vyhasnutí konkrétního smyslu; sama se trápí, radši by tedy
své trápení sdílela s někým jiným; rozpaluje v sobě žár vášně,
ale oheň vystačí sotva pro inteligentní představivost, k analýze
světa dokáže využít spoustu koncepcí, ani jeden z kritických
modů však neuznává za svůj. Karolina má pocit, že sémiotika
a existence, čili schopnost číst život a žít, se nenávratně rozešly. Proto je její „teď“, když je dobře, pokaždé krátké a úlevné,
kdežto vše zlé se protahuje jako několikadenní migréna.
Przemysław Czapliński
jestli je opravdu zavřeno. Uzavřít se do sebe je přeci jedna z nejpříjemnějších věcí, které znám. Být zticha, necítit fyzickou potřebu
vyprávět o sobě či informovat ostatní, že vám není dobře nebo že
máte migrénu. Uzavřít se do sebe, nepotřebovat. Nepotřebujme se.
Jaké by to bylo skvělé.
Po chvíli vstanu, zkontroluju, jestli jsem zavřela dveře, nastoupím
do výtahu. Za chvíli projdu kolem skupinky důchodkyň pochodujících s hůlkami, pokud se do té doby nezanoří do melancholického oparu kabackého lesa. Ale teď ležím u dveří do bytu, s tváří na
gumové rohožce (včera jsem ji vyklepala a vydrhla starým kartáčkem
na zuby, přesto však na tváři cítím písek). Za chvíli se den bude
vyvíjet podle plánu, ale teď nemusím podávat výkony. Teď ležím a je
to docela příjemné. Bydlím v pátém čili posledním patře. Do skoseného půdního okna padá sníh. Sousedi po levé straně už šli do práce
a chůva dnes s dětmi nejspíš nepůjde na procházku. Do šesté hodiny
večerní sem nikdo nevkročí, maximálně zbloudilý roznašeč letáků.
A co kdybych... co kdybych si dnes vzala volno? Ležet na chodbě
je tak příjemné. Mít na sobě kabát, být namalovaná a připravená
přijmout jakoukoli výzvu přítomnosti, a přesto mlčet, být pasivní
a mimo. Jak tu tak ležím, nic se mě netýká. V mém organismu
probíhají různé procesy, tráví se ovesná kaše, nabíječka, kterou jsem
z roztržitosti nechala v zásuvce, žere proud (za který budu muset
zaplatit), a devět stanic metrem odsud, na univerzitě, mě studenti
hodnotí na stupnici od nuly do šesti za „vztah k předmětu“, ale jak
tu tak ležím, je mi to ukradené.
W.A.B.
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-7414-501-5
ISBN
W.A.B., VARŠAVA 2009
123 × 195, 168 STRAN, PEVNÁ VAZBA
Přeložila Barbora Gregorová
VYDAVATEL
TAKHLE
to tedy je: tragické ráno, nízký atmosférický tlak, řádně
zametený pokojík v podkroví,
skromně, leč čistě oděná dívka, na lihovém vařiči stojí konvice s čajem. Šťastní jsou ti, kteří jdou do práce. Kolikrát už jsem ten film
viděla. Ale proč tu nejsi, abys sledovala každý můj pohyb: když před
odchodem myju a utírám hrníček, v němž byl čaj, a talíř po ovesné
kaši, když stírám drobky a kontroluju, zdali jsou okna utěsněná,
jak mají?
Kde jsi, chuděrko, a proč tu nejsi, aby ses tu na mě dívala? Proč
se nedíváš, když promazávám soukolí života? Uznej, že si zasloužím
obdiv, když onoho tragického rána vstanu, abych vzala na svá bedra
heroismus této denní doby. Tak proč tu tedy nejsi, abys byla svědkem mé ukázněnosti, který mlčí a je mírně zahanben vlastní nečinností, proč očima nesleduješ mé pohyby, proč netvoříš pozadí osoby,
jíž jsem? Uznej sama, že jsem ztělesněním odvahy, jsem jako všechny konvice a kávovary, jež se zahřívají v temnotách, jsem jako pára,
která se sráží na oknech autobusů s pasažéry jedoucími z Marek
a z Czarné Strugy na Vilenské nádraží, jsem ozvěna kroků na zledovatělém chodníku. Jsem pěkná disidentka ze sovětského filmu,
dívka, jejímž jediným přáním je vyspat se. Nejspíš to byla učitelka
– jako já! Nemohla pracovat v oboru, takže si musela vydělávat na
živobytí prací na několik úvazků jako uklizečka a domovnice. Zamiloval se do ní bohatý a prominentní muž a snažil se ji svést kaviárem
z vyzy. Jednoho dne se pěkná disidentka rozhodla nasednout do
limuzíny, která na ni čekala, ale jakmile opřela hlavu o koženou
sedačku, okamžitě usnula. A to prominentního muže dojalo. Tak
unavená a taková skromná. Úplně jako já! Viděla jsem ten film
mnohokrát.
Proč tu nejsi? Ty má chuděrko. Má nejlepší přítelkyně, byly jsme
spolu tak šťastné! Jako sebepoznání, jež se na polní cestě setká
s jiným sebepoznáním a diví se, nakolik jsou si podobné. Copak to
nemělo nějakou hodnotu? Dvě staré panny ve vyhnanství. Varšava,
metro Kabaty, konečná stanice. Ženy-outsiderky nebydlí v centru
města. Byly jsme outsiderky, byly jsme solidární s outsidery. Nosila
jsem ti z krevního oběhu města to, co bylo nejdůležitější. No jenom
řekni, copak jsme nebyly šťastné? Dvě staré panny na kabackých
výmolech skáčou přes švihadlo.
Já přesto žiju, dá-li se to tak nazvat, já žiju, přestože k životu je
přeci nezbytný kdosi Jiný. Někteří lidé si zvnitřňují nutnost a zákon,
což je takové kapitalistické, takové pravicové. Respektive: liberální.
Já jsem já, a ne žádný Robinson Crusoe. Ostatně, tak trochu jsem
Robinson Crusoe, stačí se podívat na složené kanape, nepřirozeně ustlané povlečení schované uvnitř. Jsem trochu jako Robinson
Crusoe, záhy zavřu svoji poklizenou samotu, vezmu si čepici, natáhnu se pro papírovou lakovanou tašku z parfumerie Douglas plnou
knih a vyrazím ven. Budu cupitat svými kopýtky po zledovatělém
chodníku. Neotočím se, nebudu se ohlížet do Kabackého lesa v mlžném oparu, jenž mě bude vábit svým marasmem a melancholií. Pevně obejmu tašku, aby padající sníh nerozmočil lakovaný papír. Mráz
mi slepí řasy a já půjdu měsíční krajinou Kabat, přes parkoviště
kolem Tesca. Budu vdechovat vůni nedopečených housek rozptýlenou mrazem. Půjdu na metro a cestou potkám podivnou skupinku
důchodkyň s hůlkami. Každou středu v osm hodin ráno mají sraz
na lesně-polní procházku. Pochod s hůlkami, taktéž zvaný nordic
walking, je příjemný sport a je vhodný jak pro mladé, tak i pro osoby v pokročilém věku. Kdo z nás je tedy Robinson Crusoe? No já
nejspíš ne. Byly jsme spolu šťastné, opravdu šťastné!
Tak proč tu nejsi se mnou, abys za mnou zavřela dveře?
Když se dveře neotvírají, znamená to, že jsou zavřené. Jak jednoduché! Ne tak docela. Já si tím nejsem úplně jistá. Vezmu za kliku,
přitáhnu ji k sobě. Zavěsím se na ni. Je zamčeno. Čekám na výtah.
Mezitím zkontroluju, jestli je zamčeno, mohla jsem se přeci splést.
Nasednu do výtahu. Vrátím se. Zamčeno. Nejspíš. Možná. Nejsem
si jistá. Pověsím se na kliku. Nakonec si lehnu na rohožku. Nemám
sílu. Nemám sílu na to, abych si připustila myšlenku, že jsem dveře
možná nezavřela. Že jsem se neuzavřela do sebe. Nevím, jak lidé
mohou žít s tak obrovským břemenem zodpovědnosti, jakým je
zamykání dveří. Děsí mě představa, že bych mohla pracovat jako
prodavačka a zamykala večer obchod. Sama! Přesto to někteří lidé
dělají. Kdysi jsem pozorovala ženu, která zamykala obchod s kosmetikou Isis. A dokonce ani nevzala za kliku, aby se přesvědčila,
27
návrat k obsahu
Photo: Elżbieta Lempp
SMRT ČESKÉHO PSA
JANUSZ RUDNICKI
opustil
Janusz Rudnicki (nar. 1956) – spisovatel, politický emigrant, Polsko
28
návrat k obsahu
sedmým
v roce 1983, ale doma stále pravidelně publikuje. Smrt českého psa je
svazkem jeho prózy.
Čas od času si kladu otázku: co mě vlastně na textech Rudnického tak přitahuje, když léta píše stále stejně (zejména v groteskním tónu) o tom samém (především o sobě)? A opakování v literatuře přece příliš rád nemám... Klíčový pro mě není
výborný styl Rudnického prózy, ačkoliv je bezpochyby jedním
z těch prozaiků, kteří docela dobře umějí „žonglovat s větami”, volně se pohybuje v rozmanitých rovinách polštiny a mistrovským způsobem míchá rafinované metafory s jadrnými
hrubostmi. Jde o to, že autor Dá se žít dokáže ze základních
elementů své prózy (groteska, ironie, humor, odstup, provokace...) vytvářet texty skvěle zkonstruované, dotažené k dokonalosti. Jinak řečeno – texty, ve kterých nejsou přebytečná slova
či věty, prozaická vata, což dokládá i nová sbírka miniatur
a povídek Smrt českého psa (český výbor Rudnického povídek
pod stejným názvem vyšel o rok dříve a s polským vydáním
má kromě titulní povídky společných pouze několik z Prvních
textů). Kniha se skládá ze dvou částí, Prvních textů a Druhých
textů, a toto rozdělení poukazuje na dvě hlavní oblasti autorova zájmu, které se objevily už v předešlých knížkách. Na
jedné straně zpracovává vlastní zkušenosti „Poláka na služební cestě“, zaseknutého někde mezi Německem a Polskem, v
groteskních, občas obrazoboreckých příbězích, na straně druhé – osobitě přepisuje/komentuje vyprávění o známých osobnostech literatury či kultury a jejich dílech v jedinečných biograficko-intertextových variacích. V první části se zase pře s
Polskem a Německem (například v titulní povídce), vysmívá se
různým národním nedostatkům, nešetří přitom ani sebe samé-
ho a nazývá se ironicky „nejvýznamnějším ještě žijícím polským spisovatelem“. Ačkoliv – jak se mi zdá – je v nejnovější
knize Rudnického rozhodně zajímavější druhá část s vynikajícím vyprávěním o slabostech a podivínství Hanse Christiana
Andersena (Andersen, Andersen) a příběhem, jenž Spisovatele
demytizuje, o známých autorech, kteří dosáhli mistrovství v
tom, jak vymámit nevratné půjčky (Kniha nářků a stížností).
Rudnicki ve svých textech nešetří nikoho a nic. Obrazoborec?
Provokatér? Také, ale především spisovatel, který čas od času
zkouší „provětrat“ literaturu a položit čtenáři několik nepohodlných otázek.
Robert Ostaszewski
W.A.B.
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-7414-558-9
ISBN
123 × 195, 208 STRAN, PEVNÁ VAZBA
„Proklatě, u sta hromů, slyší mě někdo?! Haló?! Pošlete posily!
Sám tu barikádu neudržím, je jich příliš mnoho!“
Přede mnou naši, jdou na mě ze všech stran. Za mnou, v budově v samém srdci města, bíle oblečená armáda německých vojáků,
všichni se stříkačkami v rukou!
Jsem speciálním agentem vlády. Mou specializací jsou ohniska
konfliktů, když nebezpečně planou, takže je těžké je uhasit, hasím
je já, člověk pro speciální úkoly. Příklady? Naposledy jsem byl já tím
stromem u Smolenska, o který zavadilo letadlo prezidenta a jeho
ženy, ministrů a generálů, byla to však tragická nehoda, poněvadž
jsem je chtěl chránit, ukázat, že k přistávací ploše zbývají dva kilometry, ale v té mlze, v té mlze husté jako polský bigos jsme se ztratili
z očí a potkali se, když už bylo pozdě. A předtím jsem, převlékaje se
pokaždé do kombinézy jiné země, vyprostil tolik těl po zemětřesení
na Haiti, a ještě dříve jsem to byl já, kdo se zasloužil o průlom při
hledání hrobu Mikuláše Koperníka, a ještě: kdybych já, já, tenkrát
jel s profesorem Geremkem, tak by už jen moje přítomnost způsobila, že by nikdy neusnul za volantem. A jestli Češi budou dál odkládat montáž dvoujazyčných cedulí na Těšínsku, tak se jednoho rána,
kurva, budou hodně divit. A to já, jestli nezahynu a jestli se strany
nedohodnou, to já budu tím, který vyřeší problém baltské roury,
protože to já, ne plyn, z ní uniknu na německé straně. Stačí?
Ohniskem konfliktu se stalo město Zhořelec: sto našich, týdně,
začalo prolévat krev na druhé straně Nisy. Kdyby bylo možné prodávat výlučně krev, aféra by utichla, ale dávat ji lze pouze čtyřikrát
v roce (jedna dávka za dvacet eur), ale pes je zakopaný v té zatracené plazmě! Je levnější než krev (jedna dávka za patnáct eur), ale
prolít ji lze šestatřicetkrát v roce! Plus krev? No právě. Sto našich
týdně, opakuji, to je starší údaj, nyní se situace vyostřila tak, že
nebylo jiného východiska, v aréně zhořeleckých událostí jsem se
musel objevit já.
Katastrofální pohled, jen co jsem ze sebe shodil padák. Lidé jako
vyvolení upírů, bledí, bílí, modří, sotva se ploužili po ulicích. Starosta města se omlouval slabým hlasem, že se na přivítání nemůže
zvednout z křesla, hlásí mi, že mám pomstít naši krev, protože ti za
řekou, na které jsme odkázáni, odebírali víc než půl litru. A platili za půl. A protože půlka obyvatel jde prolít, a ti kteří nejdou,
nejdou proto, že už šli. A protože jde chudina z holobytů, po
vydání příkazů k vystěhování z obecních bytů, a protože jdou taky
z okolních vesnic, protože lid přece vždycky proléval. A protože
se neví, kdo kolikrát za sebou prolil, protože policie zaznamenala extrémní nárůst počtu ukradených nebo padělaných průkazů.
A také počet nelegálně přerušených těhotenství, protože, samozřejmě, v těhotenství...
Starosta ještě neskončil a já už jsem byl na ulici a už za chvíli blízko hranice, sakra, skutečně, čím blíž mostu, tím jsou davy četnější!
Tedy: jedni se vracejí, druzí jdou. Stop! křičím z vojenského džípu,
megafonem, stát, holoto! Podvedou vás, pustí vám žilou jako na
zabíjačce! A komu tím zachraňujete život, dárci-prodejci?! Polský
dobytek mužského rodu! Ženské mrchy domácí! Jim? Právě jim?!
U nás, kurva práce, nejsou oběti nehod, které potřebují krev?!
Nic, nereaguje poutnictvo polské, míjejí mne, jako bych byl neviditelný! Toť první důsledek zrušení hranic: oni k nám přinášejí zálohované láhve a my k nim krev.
Postavil jsem zátarasy na mostě, zkrvavení, ale prošli.
V centru Görlitz, na náměstí, kde je Ústav, jsem použil slzný
plyn, petardy a dýmovnice, trochu to pomohlo, ustoupili, ale ne
na dlouho.
„Proklatě, u sta hromů, slyší mě někdo?! Haló?! Pošlete posily!
Sám tu barikádu neudržím, je jich příliš mnoho!“
Přeložila Věra Vytřísalová
W.A.B., VARŠAVA 2009
Poláci raději dávají krev Němcům. V centru Görlitz skupuje německá firma krev. Polovinu dárců tvoří Poláci z okolí. Vydělávají si na
prázdniny, oblečení, pivo. (...) V Polsku dostanete za darování krve
nebo plazmy tak maximálně šest tabulek čokolády. V Německu se na
tom vydělává. Firma má všechna pracoviště ve východní části Německa.
Před několika měsíci investovala milion eur do patnácté stanice, v Görlitz, oddělené od Zhořelce pouze Nisou. (Gazeta Wyborcza, 2007)
VYDAVATEL
NA BARIKÁDĚ
Neslyší mě, v tom kouři a hluku nemám spojení se základnou.
Sám to nezvládnu. Lehnu si na prahu, přejdou přese mě, pošlapou,
budu vypadat jak ubrus po svatbě. Na vesnici. Rozervu košili, to
samé, zmrznu z toho, kdo v lednu vydrží dlouho s nahou hrudí?
Nic naplat. Roztrhnu se. Odpálím se, jinak to nejde. Vběhnu
do Ústavu a odpálím se. A vezmu je všechny s sebou. I s celým
tím jejich hlavním stanem. Rudého ďábla. A všichni skončí v pekle
a já v učebnicích. A moje orgány, pokud se budou hodit, v jiných
potřebných tělech.
29
návrat k obsahu
Photo: Elżbieta Lempp
INSTALACE JILJÍHO
JERZY SOSNOWSKI
Jerzy Sosnowski (nar. 1962) – spisovatel, publicista, známý rozhlasový a televiz-
30
návrat k obsahu
ní novinář, autor pěti svazků prózy a dvou esejistických knih.
Instalace Jiljího je psychologicko-společenský román ze současnosti, který se věnuje řadě problémů. Má přednosti tzv.
filozofického románu, lze ho také označit za román katolický – v tom smyslu, že představuje dilemata dnešních katolíků
a hodnotí stav polského katolicismu na počátku 21. století.
Odehrává se v současné Varšavě, zejména v novinářském prostředí. Zápletka, kolem níž se rozvíjí děj, je jednoduchá: hlavní
hrdina románu, zkušený novinář středního věku, se z ničeho
nic dovídá, že má dospělého syna (titulní Jiljí). Matka Jiljího
prosí o pomoc. Její syn se dostal do podivných potíží – propadl náboženské mánii, stal se jakýmsi samozvaným prorokem.
Co a z jakého důvodu se Jiljímu přihodilo? Je Jiljí opravdu
synem hlavního hrdiny? Nejpodstatnější je tu nakonec nehledání odpovědí na tyto a podobné otázky. Z hlediska poznání i filozofie je důležitější to, co patří k pozadí románu. Právě zde se
odehrává mnohorozměrný, živý a nesmírně zajímavý „duel na
ideje“, dochází ke střetu morálních postojů a konfliktů svědomí. Centrální otázkou je – abych tak řekl – obtíž jak být katolíkem, zejména když jste vzdělaný člověk ze střední třídy, která
funguje v postmoderním světě. Dilemata a antinomie dnešní
katolické identity popsal Sosnowski pronikavě a jak se zdá
– s velkou znalostí věci. Pole konfliktů jsou rozmanitá: jsou
to spory spojené s katolickou sexuální etikou, otázka místa
pro „věřící volnomyšlenkáře“, napětí na ose konzervatizmus
– liberalizmus (v církvi). Instalace Jiljího je román intelektuálně hodnotný, inspirativní, a navíc skvěle a citlivě napsaný.
Dariusz Nowacki
zapletl se do mnohopatrových labyrintů zdůvodnění a omluv, stále
dokonalejších, a přece neužitečných ve chvíli, kdy šel v neděli ráno
do kostela a necítil se hodný přistoupit k přijímání. Nejpodivnější pro něj bylo to, že Jola, jako ostatně většina jeho známých za
časů Solidarity a výjimečného stavu, se prohlašovala ze katoličku.
Nakonec už nemohl vydržet čím dál rychlejší kroužení mezi nebem
a peklem, souhlasem a zavržením, a pod vlivem četby svatého
Augustina se rozhodl všechno poslat ke všem čertům a stát se knězem. Byli tehdy v Krkonoších (rodiče Waldka už přestali dělat scény
kvůli výletům ve dvou, doprovázeli pouze syna dlouhým pohledem,
když rychle nasadil batoh na ramena a vybíhal). Jola viděla, že se
s ním něco děje, dokonce se mu stalo, že před ní propukl v pláč jako
dítě; nakonec přiznal, že ho přitahuje něco jiného, že se musí nad
sebou zamyslet a tak dál – slovo „seminář“ neuměl vyslovit. Sama se
domyslila, vynadala mu do usmrkaných spratků, popřála „dobrou
zábavu ve společnosti eunuchů“ (pamatoval si to dodnes), sbalila se
ještě toho samého dne a šla na zastávku autobusu. Když jí navrhl,
že ji doprovodí, řekla krátce, aby šel do prdele. Už ji nikdy neviděl.
Slyšel, že si vzala děkanské volno a potom – že se odstěhovala za
Varšavu. Epiteton z dopisu, že byl v jejích očích „skvělý chlap“, se
mu v kontextu těchto vzpomínek zdál poměrně podezřelý.
WYDAWNICTWO LITERACKIE
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-08-04391-2
ISBN
WYDAWNICTWO LITERACKIE, KRAKOV 2009
123 × 197, 456 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
Přeložila Věra Vytřísalová
VYDAVATEL
WALDEK
vešel do kavárny Na
rozcestí a obsadil místo
v koutě u skleněné stěny. Viděl odsud celý sál a koutkem oka – stromy již dotknuté podzimní žlutí, za kterými se nevýrazně rýsovala silueta Ujazdowského
zámku. To asi rozhovor s Robertem způsobil, že se na lidi kolem
díval jinak než doposud. Pobledlá číšnice se sevřenými ústy, která mu přinesla toasty a kávu, vypadala jak před záchvatem vzteku.
Dvě starší paní, jež si povídaly u mikroskopických skleniček s likérem, se jistě oddávaly rozkoši pomlouvání bližních. Jedna z nich se
zajíkala smíchem, podobným hlubokému hlenovitému kašli. Jakýsi
zpocený tlusťoch se točil kolem dlouhovlasé brunetky – díval se na
ni smyslně, ona mu pak odpovídala cynickým pohledem, jako by
odhadovala, kolik z něj vytáhne. Celý lokál Waldkovi připomínal
akvárium, v němž shromáždili monstra: hlupáky s vypoulenýma
očima a nemoudře usměvavé posměváčky, ulízané pokrytce, chronické zrádkyně v maskách z make-upu a šminek. A za jeho zády se
v autech po Łazienkowské magistrále mezi svými temnými kšefty
přelévali sem a tam nepoctiví zbohatlíci, vzájemně se pronásledující
nactiutrhači, spekulanti spřádající zločinecké intriky. Taky úchylové,
spousta úchylů posedlých myšlenkou souložení s mrtvolami, zvířaty
a dětmi. A mezi nimi on – z perspektivy Absolutní Spravedlnosti,
v níž čas od času věřil, také nevypadal nejlépe – čekal po letech na
setkání se svou první, mladickou láskou.
Waldek kontroloval internetovou poštu dvakrát denně, po snídani a večer, hlavně proto, aby zlikvidoval spam, který ji zaplavoval,
a aby kromě toho zkontroloval, jaké nepříjemnosti tentokrát znemožnily vedoucí „Kumšterie“ pozvat do pořadu plánované hosty
(kolik z nich obtěžovalo děti? kolik kradlo?). Ten dopis předevčírem
málem smazal, protože neměl trpělivost na maily bez předmětu, ale
nestrefil se kurzorem na ikonku „Do koše“, a protože se v práci naučil několika předsudkům, pokládal to za znamení a poslušně zprávu otevřel:
„Waldku, dovoluji si Tě oslovit jménem, počítám s tím, že si
na mě pamatuješ. Milá paní v redakci mi nechtěla prozradit Tvoje
telefonní číslo, což se ani neopovažuji žádat, zejména když si prý
přečteš můj dopis během 24 hodin. Před dvaceti lety jsme si byli
blízcí, promiň, že se o tom zmiňuji, ale pamatuji si Tě jako skvělého
chlapa a věřím, že neodmítneš mou prosbu. Je totiž spojená s tím,
co se tehdy událo. potřebuji tvoji pomoc!!! Neobtěžovala jsem Tě
s tím celá ta léta, ale teď opravdu nemám jiné východisko. Prosím,
zavolej mi co nejrychleji. Neumíš si představit, jak je to důležité.
Budu čekat. Můj mobil: 0 699 996 999. Nezklam mě, prosím. Jola
Janik.“
Jola Janik. Aha, Jola Janik. Poznali se na samém začátku studia,
v horečce po srpnových stávkách, na shromáždění univerzitní samosprávy. O rok starší zástupkyně fakulty ekonomie a managementu
ho nadchla půvabem, se kterým vnucovala všem dokola svůj názor.
Působila dojmem dívky, která přesně ví, co chce. Rychle se stali nerozluční, ale zároveň v jejich vztahu bylo od samého počátku
něco toxického. Když zářila ve společnosti, pociťoval pýchu, ale také
žárlivost, protože se mu zdálo nepravděpodobné, že jednou nepůjde
s jiným – a neuspokojil ho ani po určitém čase zjištěný fakt, že mezi
kamarády platila spíš za rovnocenného kámoše než za přitažlivou
krásku.
Když jí v různých záležitostech ustupoval, a tak to převážně bylo,
zlobil se, že se z moci rodičů znovu dostal do rukou někoho, kdo
permanentně ví všechno lépe (v oněch vzdálených dobách ji rozdíl jednoho roku činil v jeho očích mnohem starší a zkušenější).
A ještě k tomu ta jeho katolická výchova, zdroj nekonečných potíží.
Jola nerozuměla Wladkovým rozkolísaným pocitům, že by se přece
mělo čekat do svatby, že když někdo opravdu miluje, nechce s druhým člověkem zacházet instrumentálně a že polibek není hřích, jen
pokud člověk drží své myšlenky na uzdě. Waldek byl od osmé třídy
základní školy ministrantem, slyšel mnohokrát, jak si kluci vynucují
na svých holkách „důkazy lásky“ a nic ho nepřipravilo na situaci
opačnou, kdy musel vysvětlovat, proč ve dvoulůžkovém pokoji, který náhodou dostali během jakéhosi zájezdu studentského turistického kroužku, leží na své posteli jako kláda, místo aby se přemístil
na tu druhou. Nikdy později už neslyšel, že by se někdo tak smál
– zdravě, a přece, jak se mu zdálo, posměšně. Zanedlouho začal
posouvat hranice toho, co směl (jakoby pod tlakem, ale ochotně),
31
návrat k obsahu
Photo: Emilian Snarski
BALZAKIÁDA
JACEK DEHNEL
32
návrat k obsahu
Jacek Dehnel (nar. 1980) – básník, překladatel, prozaik, malíř. Jeho nejznámějším
dílem je román Lala, dosud přeložený do němčiny, slovenštiny, hebrejštiny,
italštiny a litevštiny.
V povídkovém souboru Jacka Dehnela lze najít všechno, čím se
autor románu Lala svým čtenářům představil již dříve: intertextuální hrátky postmoderní provenience, stylistickou směs
ve stylu campu i elegantní způsob vyjadřování. Elegance je,
zdá se mi, klíčovým slovem pro popis Dehnelovy prózy, právě
ona jí dodává kouzlo, a to i tehdy, rozvíjí-li autor, podobně
jako v Balzakiádě, v podstatě „prosté příběhy“ (extravagantní narážka na film Davida Lynche není v případě této prózy,
plné kulturních odkazů a aluzí, vůbec od věci. – Film D. Lynche „The Straight Story“ byl v češtině promítán pod názvem
„Příběh Alvina Straighta“, pozn. překladatelky). Knihu tvoří
čtyři delší povídky – vyprávění o osudech nešťastného manželství dcery bohatého obchodníka s textilním zbožím a módního
malíře ze světa protekční varšavské bohémy (Maso uzeniny
oděvy tkaniny), mini rodinná sága zemanského rodu Zarębských, kteří v dobách Polské lidové republiky a později i svobodného Polska taktak vycházeli s penězi (Tonča Zarębská),
příběh mladého člověka, jenž utíká od neveselé reality do světa
starosvětskosti a dávných zvyků a žije ze soukromých hodin
společenského chování a etikety (Láska soukromého učitele), a příběh neúspěšného pokusu bývalé třetiřadé šansoniérky o návrat na scénu (Bída i lesk života estrádní umělkyně
v zaslouženém důchodu). Dehnel, čerpající inspiraci z Balzacovy Lidské komedie, se pokusil představit cosi jako průřez
dnešní společností. Jen s tím rozdílem, že je to průřez poměrně
netypický. Je výmluvné, že když autor Laly píše o současnosti,
věnuje ve svých povídkách tolik prostoru minulosti, ba co víc
– někteří z hrdinů knihy, jako například Adrian Helsztyński
z Lásky soukromého učitele, jsou v ní téměř zcela ponoření
a ignorují dnešní životní styl. Hodnotí snad Dehnel tímto způsobem, nepřímo, naše „tady a teď“? Možná. V jeho nových
povídkách však nejde ani tak o výstižnou diagnózu skutečnosti
jako spíše o stylistické mistrovství a pečlivou práci s detailem.
Stručně řečeno: próza pro gurmány.
Robert Ostaszewski
W.A.B.
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-7414-413-1
ISBN
123 × 195, 416 STRAN, PEVNÁ VAZBA
Přeložila Michala Benešová
W.A.B., VARŠAVA 2008
V tu chvíli prozradila tvář Dariusze Sznurkowského, jak si to
alespoň představovala, jeho skutečný charakter, to, co se skrývalo
za nízkým čelem, za zarostlými tvářemi připomínajícími kiwi, za
jeho pupínky, celou tu frenologickou výbušnou bombu, to, co bude
v příštích letech – ach, přála si to, jak si to přála! – ničit jeho, jeho
případnou ženu a případné děti, co jejich večery promění v nekonečné hádky, dceru v zoufalou narkomanku a syna v drag queen
nebo ještě něco horšího.
„Poslouchej… ženská,“ řekl, „byl jsem milej, protože jsem jebal
tvojí vnučku, ale teď je po všem, konec, budu upřímnej a řeknu to
narovinu. Mělas šanci? Měla. Na vlastní zodpovědnost? Na vlastní.
Objevil se Kołymský, šance je pryč. Co si myslíš, že my se tu postavíme na hlavu, abysme propagovali nějakou starou větev, na kterou
všichni zapomněli, nějaký gomułkovsko-gierkovský pozůstatky, jak
řek jeden chytrej chlap? Haló, tady je Země, tady je realita! Penzička, bačkory a čajíček, kurva, bylinkovej.“
A pak už se ozval jen dlouhý tón a tady, nedaleko pohádkového
chrámu Vasila Blaženého, který vypadal jako barevný dort s cukrovou polevou přinesený na velký Putinův stůl, Halina Rotter pochopila, že měla úplnou pravdu, když chtěla hned první den vyhodit
Sznurkowského Dariusze, uměleckého impresária, za dveře.
Přistoupila na jeho nabídku ne proto, že toužila po slávě, že
chtěla ještě jednou stanout v záři reflektorů, ve světle ohňostrojů
navržených rakouskými pyrotechniky, obklopená mrštnými tanečníky z Vladivostoku, co si protahují svaly pomocí kožených pásů;
samozřejmě, vždycky se ráda klaněla na scéně, rozdávala autogramy
a dělala lidem radost tím, co uměla, dle svého názoru, nejlépe, tedy
zpěvem. Ale naučila se žít bez toho, nečekala na tuny dopisů, že ji
budou nosit na rukou, že se bude koupat v šampaňskom igristom
a přebírat Zlaté desky v přímém přenosu (s přestávkou pro reklamy
na jogurty). Spolu s tím mělo přijít něco jiného, většího: život, který
by se ještě dal napravit a uvést do lepších kolejí. S hezčím nábytkem,
každý podzim s výlety do teplých krajů, s dlouhými červencovými
procházkami podél polského moře, mezi Sopoty a Oksywiem. Mládí? Tak naivní nebyla, ale nějaká iluze mládí? Proč ne.
VYDAVATEL
HALINA
zaslechla zvuk telefonu a bleskurychle se pustila do otevírání zámků a kapsiček své
kabelky, protože telefon z pochopitelných důvodů („Moskva! Zloději! Divoký východ a lupiči!“) nosila hluboko, ale na zákoutí své
nové kabelky si ještě nezvykla a všechno trvalo dvakrát tak dlouho
než u té staré; konečně telefon zvedla.
„Sznurkowski. Paní Halinko, důležitá věc.“
„Á, dobrý den, právě jsem vám měla volat, víte, já chápu, že
v Moskvě jsou davy lidí, ale ten hotel…“
„Paní Halinko, paní Halinko, hotel, to je to nejmenší.“
„…já nemusím mít apartmá v Kremlu…“
„Chviličku. Máme problém.“
„Jaký problém?“
„No s vystoupením. Je problém s vystoupením.“
„No ano! To je hned! Neprodaly se lístky? Já jsem vás ale varovala,
že já už nejsem… že jsem nikdy nebyla…“
Málem řekla „nikdy jsem nebyla zpěvačka“. Včas se ale zarazila.
„Jde o tohle. My jsme vás zaměstnali…“
„Zaměstnali? Celou dobu jsem poslouchala, že je to nabídka ke
spolupráci.“
„Nechytejme se za slovíčka, paní Halinko, oukej? Spolupracovali
jsme, protože Kołymský neměl volné termíny.“
„Kołymský?“
„Jarek Kołymský, nic vám to neříká? Musíte ho znát, homo, to
znamená gay, brýle, měl takové načesané tupé, obepnuté kalhoty,
vlastní příjmení Żuk, Jarosław Żuk. Portugaaaalské tan – go! Portugaaaaal – ské tan – go! Nahoře visí mango, dole vidím step.“
„Vy mi budete vykládat, kdo byl Kołymský? Znám ho, všichni
ho známe, vystupoval, když jste… co to povídám, když vaši rodiče
ještě nebyli na světě. Ale co s tím má co dělat Kołymský? Co má
společnýho se mnou v Moskvě v hotelu Proserpina, kde jsou ucpaný
záchody a na zdi sedí šváb velkej jako vrabec?“
„Kołymský neměl volné termíny, ano? Neměl. Měl turné po sanatoriích, hlavně Ciechocinek, ale taky Kołobrzeg, Busko, Polanica
Zdrój, tam, kde jsou důchodci. To je vcelku dobře placené, mohl
bych to pro vás zorganizovat na jaře...”
„Co s tím má společnýho Kołymský? Ptám se laskavě.“
„No zrušil to. Nějak se přel o peníze, snad ve Szczawnici se pohádal, nevím, o co šlo, v každém případě o peníze… a všechny ty
ředitelky, vedoucí, to je jedna grupa, jedné odvolal koncert, tak se
domluvily, neměl ve smlouvě ošetřené ukončení kontraktu, no a je
v prdeli. Nechali ho na holičkách. Víte, on je v Rusku neobyčejně
populární, Kołymskij, Kołymskij, plakáty, na to se všichni pohrnou
hlava nehlava.“
„Na mě prý taky měli.“
„Ale ne tak, paní Halinko, ne tak. Na Kołymském vyděláme
spoustu peněz, okamžitě, bez další práce, nemusíme ani žhavit
informační kanály… no. A my jsme do poslední chvíle nevěděli,
jestli to klapne, takže jsme ještě jako rezervu měli vás. Uděláme
to tedy takhle: vy tam ještě zůstaňte, tak dva dny, a já se pokusím
sehnat něco jiného, protože tamten termín dáme Kołymskému. Ale
teď už musím běžet, nashledanou.“
A zavěsil.
V tu chvíli se ale naštvala ona a okamžitě mu volala zpátky.
„Jako rezervu?“ – zařvala. „Jako rezervu? Jako rezervu si můžete
držet nějakýho poddůstojníka, pane Dariuszi. Domluvili jsme se, to
vy jste mě k tomu všemu přemluvil, nejen domluvil, ale přemluvil,
to vy jste to zorganizoval, nařídil mi brát hodiny, přijet sem, bydlet
v hotelu, job tvoju, Proserpina, a teď mi chcete říct, že to všechno
jenom jako rezerva?“
„Nerozčilujte se, prosím vás…“
„Nerozčilujte se? A co vy byste dělal na mým místě? Máme dohodu, nebo ne?“
„Technicky vzato nemáme. Nic jsme nepodepsali.“
„Ale dohodli jsme se… vždyť jsme o všem mluvili, mohl jste to
odvolat, a hlavně mě o tom všem nepřesvědčovat…“
„To jsem mohl, ale byla jiná situace. Ruská strana chtěla mít
někoho v záloze.“
„V záloze! Druhej Kutuzov! Já chci vědět, kdy je koncert,
kdy dostanu šaty na vystoupení a odkud, zatraceně, budou
pyrotechnici!“
33
návrat k obsahu
návrat k obsahu
Photo: Mikołaj Długosz
KAPESNÍ ATLAS ŽEN
SYLWIA CHUTNIK
34
Sylwia Chutnik (nar. 1979) – absolventka kulturologie a gender studies, laureátka
ceny Paszport Polityki, společenská aktivistka, průvodkyně po Varšavě.
Každá z kapitol Kapesního atlasu žen (Trhovkyně, Spojky,
Falešnice, Princezny) začíná „panoramatickým“ záběrem,
v němž autorka představuje bezejmenné ženské typy a načrtává
jejich životní podmínky. Poté přechází k „detailu“ a soustředí
se pouze na vybranou představitelku „druhu“, který zkoumá.
Čtveřici hlavní hrdinů, protože jedním z nich je zženštilý muž,
zástupců různých generací, spojuje fakt, že jsou obyvateli téhož domu. Jejich oddělené světy tak dohromady vytvářejí jednu realitu. Pokud ji budeme chápat jako „realitu Opaczewské
ulice“ ve Varšavě, pak (přijmeme-li biologická kritéria Sylwie
Chutnik) o ní můžeme mluvit jako o ekosystému a o jejích obyvatelích jako o reprezentantech autochtonního druhu, jenž rozhoduje o vztazích uvnitř systému.
Pokud spojíme oba postupy, kterých autorka využívá, napadne nás srovnání s dokumentárním filmem o přírodě. A přesto:
zvolené typy nejsou reprezentativní, nejsou odrazem charakteristického životního modelu, jsou však psychologicky zajímavé.
Autorka nepostupuje jako behavioristka, ale nahlíží do duše
svých hrdinů. Respektive, spíše jim tuto duši vytváří. Pokouší
se zjistit, proč Máňa zešílela, proč se paní Marie rozhodla
zemřít, proč není pan Marián schopen najít si žádnou ženu
a proč se dospívající Maruška v noci proměňuje v teroristku.
Zkoumá tedy nikoli společenské, ale individuální podmínění
jejich životních rozhodnutí.
Osudy, o nichž kniha pojednává, jsou působivé, jakkoli je Chutnik mnohdy líčí v rovině tragikomické. Odstup, s nímž k nim
přistupuje a jenž je vyžadován od biologa-dokumentaristy,
nezastiňuje její nesmírnou citlivost. Právě ta, spolu s promyšlenou koncepcí celého povídkového souboru a schopností
vytvořit jak působivé příběhy, tak věrohodné portréty sociální
skupiny i jednotlivce, odlišuje mladou autorku od ostatních.
Zatím není vždy plně originální, teprve hledá svůj vlastní hlas,
je ale velkým příslibem a rozhodně jedním z nejzajímavějších
letošních debutantů mezi autory nejmladší generace.
Marta Mizuro
NĚMECKO (VLIEGEN VERLAG - POLEN+),
RUSKO (NLO), LITVA (KITOS KNYGOS)
PRÁVA PRODÁNA
WWW.POLISHRIGHTS.COM
KONTAKT
SYLWIA CHUTNIK
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-89911-99-5
ISBN
110 × 180, 232 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
Přeložila Michala Benešová
KORPORACJA HA!ART, KRAKOV 2008
akce nazvané „Uklízení světa“.
Její život, to jsou jen další a další články nekonečné tasemnice.
Tisíce nesmyslných, nudných činností. Ponořená do opakující se
práce, gest, přijímá život takový, jaký je. Bez dráždivých výbuchů
neposlušnosti, existenciálních problémů, nechutných vzpour. DenPraníUklízeníDenNoc…
Hospodyně chápe, že souhlas s pravidelně se opakujícími činnostmi řídí naši existenci. Dokáže najít pulzující napětí ve střípku reality
a udržovat ho. Zachraňuje tak díky tomu všechny ty nevděčné lehkomyslníky, kteří ráno nestelou postel, nepoužívají speciální nůž na
máslo a nikdy – ale opravdu nikdy – nemyjí podlahu za sporákem.
Hospodyně panuje nad událostmi, vede je ke šťastnému konci.
Pak, bez odpočinku, vydechnutí a vavřínů, plynule přechází k další
scéně. Kulisy se vejdou do několika desítek metrů čtverečních. Patří
k nim především pračka, lednice, okna, nábytek a podlaha. Hospodyně je také hlavou rodiny, slavnou Matkou živitelkou. Tento
domácí matriarchát, související hlavně s jídlem, zacpává ženám ústa.
Jak to, že nemáte žádnou moc? Vždyť to vy jste skutečnými Královnami domácího krbu, don´t you see?
Skutečná moc, to je ta plynoucí zdola, skrytá, schovaná za hromadou talířů a zbytky pečené kachny. Žena může naplánovat jídlo,
čas a způsob jeho podávání. Pomoct si nenechá, recept neprozradí.
Nadře se v rozpálené kuchyni, vypěstuje si křečové žíly při neustálém
hlídání plynu. Za odměnu sní zbytky po obědě, vylíže talíře, okouše
kostičky. Když už všichni spí, krade se Matka živitelka do uklizené
kuchyně a jemně hladí domácí spotřebiče. Tiše, spěte děťátka, zítra
vás čeká další práce.
Svět není zlý, hospodyně není smutná. Doma má všechno své
místo a každý z rodiny má svou roli. Hospodyně bez zbytečných
castingů prostým gestem shrábne ze stolu scénář a začíná hrát. No
někdo to udělat musí. Domácnost je už sice do značné míry industrializovaná, ale šéfová je jenom jedna. A děti? Následují Královnu
kuchyně, nebo se bouří a stěhují pryč.
A tak se naše Máňa pouští – kromě domácích prací – i do činnosti
výdělečné.
„Vábil ten půvab, pohled jejích očí,“ a hned bylo vidět, že se holka
na trh nehodí. Marie hleděla do dálky a snila o krásných královských komnatách. Místo toho byla jako ta hloupá Popela, děvče pro
všechno. Kolem hlavy jí poletovaly útržky tržištních dialogů. Od
prodejců koření se ozývalo:
„Čuráku, zkazils´ mi život.“
„Já? Ále, uklidni se, přeháníš.“
Vedle:
„A byla jsem, mladá paní, na té ranní mši a řeknu vám, kněz tak
pěkně mluvil o mrtvých a těch, no, politicích.“
Marie se pokoušela neslyšet hluk a všechny ty mumlané, skrze
zuby cezené, vykřikované a vyplivované rozhovory. Toužila po tichu,
uzavřeném řádu, Vipassaně a po tom, aby na celém tržišti vypadl
proud. Její matka, matrona domácích potřeb na nakupuj.cz, promlouvala ke své jediné dceři hlasem silným a rozhodným. Držela
moc ve svých rukou a dokázala být hrubá. Jako sepraná utěrka. Že ji
otec málo řezal, že ji zkazil. Že je líná a hrbatá. Vlasy takové ulíznuté, cop žádný. Aby na stánku kousek těla odhalila, protože když už
se chlapci přiblíží, o to rychleji zase odcházejí.
To je pravda, Marie neměla s opačným pohlavím příliš společného. Žádná zlomená srdce, jenom staří dědové jí líbají ruku a koukají
do výstřihu. Ale existuje vůbec láska? Není to jen tam, no, za sklem
televizoru, v Americe nebo Brazílii?
Přijde ke stánku taková ženská a říká: „Dejte mi tamtu konvici,
protože starej mi ji zase spálil. Hergot. Čuměl zas na fotbal, postavil
si vodu na čaj a zapomněl na ní. Čert aby ho, nešiku. Já už si ho
doma držím jenom proto, aby mě drbal na zádech, když začnou
svědit. Čtyřicet let manželství, a co?!“ Na to Mariina matka se smíchem: „A někde jinde vás nedrbe?“
A Marie klopí oči, protože na tržišti se naučila, jaký je život. Teď
ví, kdo je to nevěstka a co je to bod G. Na stáncích leží výtisky
Bravo Girl a uvnitř poradna. Podivné tajné učení o tajemstvích
rodičovské postele. „Milé Bravo – je mi třináct let a už dva roky to
se svým klukem dělám. Píšu, protože nevím, jestli když se tak dlou-
ho líbáme jazykem, můžeme mít pak děti? Vaše věrná čtenářka.“
A redakce odepisuje, že o problémech dospívání si má promluvit
s mámou, pedagogem nebo knězem, a kromě toho kluci mají rádi,
když je někdo kouše do bradavek. Vedle barevný obrázek dvojice
v prádle, v milostném objetí.
Marie má bohatou fantazii, ale milostná témata ji vzrušit nedokážou. Ani když ji na okamžik něco zalechtá v břiše. Pak přijde
otupělost. Sní o lásce, ale neví, co by si s ní měla počít. Kroutit se
jako herečka? Přimhouřit oči a pootevřít ústa?
Večer se ptá sama sebe, jestli je ta láska pro všechny na tomto
božím světě. Slova se Marii honí hlavou a kdyby se jí někdo znenadání zeptal, „na co myslíš“, odpověděla by „myslím?“. Udivená, že ji
někdo podezírá a vyptává se. Její kontakty s lidmi, její kamarádkou,
to všechno dělala ze setrvačnosti a „protože se to musí“. Pozdravit
sousedku, nějak odpovědět klientovi. V novinovém psychotestu ani
neumí vyplnit kolonku „zájmy“. Takové nic s šedivými vlasy. Se sny
o „Báječných a bohatých“, nebo alespoň „Rodinných poutech“.
Varšavská čtvrť Ochota ale není zářivým seriálem z televizní
obrazovky. Realita se tu omezuje na každodenní, s pietou opakované činnosti. Zhypnotizování ve známém a bezpečném prostředí,
v pohodlné jednotvárnosti, zaručovalo přestání a přečkání života.
Žena beze smyslu se vždycky může dát do uklízení, ne?
VYDAVATEL
DOMÁCÍ
hospodyně od narození
do smrti. Čtyřiadvacet
hodin denně zapojená do
35
návrat k obsahu
návrat k obsahu
Photo: private
OZDRAVOVNA
PIOTR PAZIŃSKI
36
Piotr Paziński (nar. 1973) – patří ke „třetí generaci po holocaustu”, šéfredaktor
měsíčníku Midrasz. Kniha, kterou vydalo malé nakladatelství, získala značnou
popularitu a přinesla autorovi prestižní cenu Paszport Polityki.
Děj této knihy je prostý, zahrnuje totiž jen popis jednodenní
návštěvy mladého muže na letním bytě, v ozdravovně u Varšavy, kam jako malý chlapec často jezdil se svou babičkou,
a teď tam potkává několik hostů v pokročilém věku, kteří si
ho pamatují z dětství. Ale ozdravovna není obyčejná: bydlí
tam Židé, již přežili holocaust, a proto vše, co se v ní objevuje, má podobu snu o minulosti, vyvolávání duchů, oživování
nejen osob, ale také pradávných událostí, diskusí a ideologických sporů. Děj knihy je tedy jednoduchý jen zdánlivě: ve skutečnosti se odehrává na několika časových rovinách a bobtná
židovskými anekdotami a vyprávěním, protože jeho hrdinové
žijí minulostí, která se setkává s přítomností v jakési současnosti. Přesně takhle, jako něco blízkého na dosah ruky,
a zároveň zdeformovaného obsesemi a výpadky paměti, vnímají minulost staří lidé – poslední svědci předválečného světa
polských Židů. Autor ukazuje, v jaké podobě dnes v Polsku
existuje židovská tradice. Kniha má nezvykle lidský a jemně
ironický nádech, vykresluje smyslově bohaté obrazy a autor
zároveň představuje různorodé židovské dědictví: vypadá na
jednu stranu jako dialog různých osudů, na druhou jako neustálé disputace o posledních záležitostech, o existenci nebo
neexistenci Boha, o úkolech, které před Židy stojí. Tyto disputace prostupují každodennost a zábavně se s ní mísí, ale
naplňují ji smyslem dokonce i tehdy, kdy svět podléhá drastickým změnám a většina účastníků sporu umírá. Ujímají se jich
pozůstalí a křísí mrtvé jako partnery do diskuse.
Jerzy Jarzębski
NISZA
Ticho v hale přerušil křik. Když jsem se přiblížil, ozvěna nesla
od schodů hlasy z jídelny. To se určitě vedoucí vrátil, aby dokončil hádku s panem Jakubem. Náš historický spor, který se vleče od
časů Mojžíše, nebo snad od samotného Adama. Jako pan Abram
s panem Leonem. A pan Chaim, který se vždycky díval na každou
záležitost z jedné i z druhé strany. A pokračoval ve svých hovorech
o odchodu z Egypta a o těch, kteří zůstali ve Varšavě. Kdo zůstal a
kdo odešel. Vždycky odněkud odcházíme, abychom se už nevrátili,
ale rozdíl spočívá v tom, že kdyby tenkrát nikdo neodešel, tak bychom vůbec nebyli. Nikdy jsem tu temnou, bezohlednou logiku
nemohl pochopit, celé ty roky mě trápila nevyhnutelnost oné volby.
Nebyli bychom někde jinde, a pokud ne tady, tak tam? Když ne
dnes, tak… Protože molekuly, o jejichž tanci tolikrát mluvil pan
Leon, by nestvořily naše těla a mozky – dokonce ani kdyby dědeček
s babičkou neodešli z města po prvním zářijovém bombardování?
Prošel jsem jídelnou. Byla prázdná. Nic se tu nezměnilo. Za pěti
okny na verandu bílé sloupy dál podpíraly lehce skosenou střechu,
barevné květiny vesele vykukovaly z betonových květináčů, ve spárách chodníku rostly výhonky řebříčku. Služební stůl uvnitř stál
pořád pod portrétem židovského páru. Uklizený, jen zbytky drobků
na voskovaném ubruse a tři zaschlé kruhové stopy označovaly místa,
kde stály naše hrnečky s večerním čajem. Dál, za prosklenými dveřmi, se nacházel taneční sál. Zatlačil jsem na ně. Neotevřely se. Kliky
byly svázané dohromady kouskem provázku. Zdálo se mi však, že
zevnitř je slyšet hovor. Hovor, který si nepamatuji, nebo který jsem
nikdy dříve nemohl zaslechnout. Ale doléhal ke mně jen šelest hlasů, nejasné, rozostřené obrysy vět, jednotlivá slova.
Přitiskl jsem tvář ke křišťálovému sklu.
PIOTR PAZIŃSKI
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-926276-1-6
ISBN
NISZA, VARŠAVA 2009
135 × 205, 136 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
KONTAKT
Přeložila Lucie Kněžourková
VYDAVATEL
CHTĚL
jsem zaslechnout šramot žaluzií a skřípot otvíraných oken
a doufat, že mé sousedy opustila
ostražitost a že se ukážou na některém z nadpočetných balkónů, ale
nic takového se nestalo, ačkoli jsem čekal do poledne a kochal se
přitom pohledem na borovice rezavějící ve větru.
Nikdo nevyšel, zahrada byla prázdná, okna zavřená. Třeba se všichni schovali v jídelně nebo ve společenské místnosti, jako za dávných
časů, shromáždili se u rozbité televize pod freskou s dějinami Židů?
Tam je mám tedy hledat? A když ne tam, tak kde?
Tehdy to bylo jednoduché, protože hluk byl na chodbách od
samého rána. Už dlouho před snídaní, ještě než v kuchyni stačili
připálit ovesnou kaši, po celém domě třískaly dveře, duněly kroky,
skřípala dřevěná podlaha. Pan Abram šel s panem Chaimem ven
zapálit si první cigaretu. Paní Hanka si stěžovala, že jí loupe v kostech, a skřehotavým hlasem vyprávěla babičce o probdělé noci. Paní
Teča šla pro noviny. A pan Leon, v krátkém županu, s pruhovaným
ručníkem, obrovským kartáčem a sklenicí na vyplachování zubů,
pospíchal do koupelny, aby si dal v klidu svojí zdravotní, sibiřskou
sprchu pod ledovou vodou. Pak spolu s panem Kahnem prováděli
ranní rozcvičku. Raz, dva, raz, dva! Udával doktor Kahn rukou tempo. Tři, čtyři! Záda pana Leona mu odpovídala praskáním. Pětkrát
se ohnout, pětkrát do pozoru, pětkrát neúplný dřep, několikrát otočit krkem napravo a nalevo. Raz, dva, tři, čtyři, pět!
Ozdravovna se plnila jejich hlasy, rostla a zviditelňovala se, protože dovnitř ze všech stran pronikal den. Lidé se shlukovali u schodů, v mezipatře, vzrušeně diskutovali, a pak se rozcházeli a tvořili
další hloučky, dokud nedošli do přízemí, kde se konečně mohli
posadit do pohodlných, rudých křesel a počkat, než otevřou jídelnu. Za dveřmi už vesele zvonily talíře. Skulinou jsem pozoroval, jak
staví na stoly blyštivé sifony se sodovkou, jak do místnosti vcházejí
servírky s polévkovými mísami a s mističkami tvarohu s pažitkou.
Měl jsem rád ty chvíle, kdy jsme všichni seděli pod portréty klasiků jidiš a snídali. Naše rodina nevlastních strýčků a tetiček, jiná
než rodiny zvěčněné na skupinových portrétech. A já nemám ani
jednu fotografii pana Leona a pana Abrama. A nejsem si ani jistý,
jestli bych je dokázal rozpoznat, kdyby se přede mnou znenadání
objevili.
O moc víc si nepamatuji. Občas téměř nic. Moje minulost je
ve mně hluboce zakořeněna, ale když se k ní pokouším přiblížit,
narážím na vyhloubenou prázdnotu, jako bych se narodil včera a vše,
co se stalo dříve, byla jen houština mlhavých obrazů, zetlelých a rozsypaných na atomové částečky, o nichž vyprávěl pan Leon. Nápor
těch obrazů vytváří iluzi paměti a podobně jako četné fotografie se
stává náhražkou života. Spěchám za nimi, hledám je v prachu mezi
dlažebními kostkami na známé ulici a ve spárách v podlaze. Možná, že se ještě někde v zákoutích šuplíku zachovaly jemné částečky
minulého času, omamné a odporné jako vůně arabské gumy? Dnes
už vím, že tam, v té jídelně, se zrodil můj neodbytný pocit nepřiměřenosti a nezpůsobilosti, jako bych žil na ostrově. A že pesimistické
vědomí pomíjivosti všeho je staré a nemá šanci přežít, je odsouzeno
k podivínství a pokryté jinovatkou šedin, ale je úzce spjato s dobou,
kdy jsem pozoroval doktorku Kamińskou s panem Chaimem, jak
namáhavě cupitají na konci stromořadí.
Míjel jsem řadu dveří na chodbě, stály tam, jedny vedle druhých,
seřazené v pozoru jako ošetřovatelé před výpravou do boje a jejich
průčelí se leskla pořádnou vrstvou olejové barvy. Ale chyběly na
nich tabulky s čísly, ačkoli když jsem tamtudy včera večer procházel,
tak tam ještě byly, a průvan táhl z otevřených dveří horní terasy, kde
jsem potkal pana Jakuba, kde sídlil pan Chaim a kde v létě za pěkného počasí hrával doktor Kahn s panem Abramem šachy.
Doba snídaně dávno minula. Nebo snad oběda? Že by ho snědli beze mě? Nikdo nezazvonil zvonkem. Já jsem taky nezazvonil.
Nejsem už malý. Poslední privilegium nejmladších, kteří tu teď nejsou. Ale zůstal tu vůbec ještě někdo? Pan Jakub? A vedoucí. Není
slyšet klapot jeho stroje, takže ještě nedorazil do kanceláře. Občas
připomíná pana Abrama s jeho deníkem, zejména když svým drobným písmem vyplňuje účty. Náš zdatný kronikář. Sedí sám a čmárá
si, třídí kartičky a sepisuje zprávy, zůstane po něm složka nepotřebných papírů. Nevisí v rohu jeho kanceláře jedna vitráž? Modrý Benjamín, dravý vlk, oblíbenec Věčného. Spočívá u něj v bezpečí a on
ho ochraňuje po všechny dny.
37
návrat k obsahu
Photo: Elżbieta Lempp
OSPALOST
WOJCIECH KUCZOK
38
návrat k obsahu
Wojciech Kuczok (nar. 1972) – prozaik, básník, filmový kritik a scenárista,
laureát ceny Nike za román Smrad. Jeho knihy byly přeloženy do deseti jazyků.
Slovo „ospalost“, užité v názvu románu, je jen přibližným
vyjádřením stavu, v němž se jeho tři hrdinové nacházejí. Jejich
kolektivní, ačkoli oddělené, pohroužení do spánku lze vyjádřit mnoha ekvivalenty: marasmus, letargie, trauma, otupělost,
deprese, krize atd. – v závislosti na „zkoumaném“ případu.
Každá nemoc duše, kterou Kuczok popisuje, má však jednu a tu
samou příčinu: Adam, Růžena a Robert trpí, protože musejí
hrát roli, jež vyjadřuje cizí, ne jejich vlastní ambice. Ačkoli
jako jediní v románu mají jméno, jsou to lidé-dekorace: mají
dodávat lesk své rodině. Tato povinnost je zavádí až na okraj
zoufalství, a právě v tomto momentu – momentu krize – je
poznáváme. Spolu s autorem zkoumáme proces léčby z letargie, zajímavý ze dvou pohledů. Jednak jsou jednotlivé postavy
– lékař, herečka a spisovatel – úspěšnými lidmi a mohli by být
tedy nezávislí, zároveň ovšem nic nenasvědčuje tomu, že by
byli schopní osvobodit se od vnucených modelů života, že by se
zmohli na teatrální gesto a skoncovali s minulostí, současností
i budoucností, která bude stejně beznadějná, protože ve stavu otupělosti ztrácejí všechno, co je utváří: umělci své talenty
a lékař pocit poslání.
Kuczok si zachovává svůj charakteristický jazyk a způsob
pohledu na skutečnost, očividně však bojuje s rolí, jež mu byla
vnucena. Tento boj se zrcadlí i v dilematech Roberta, do určité míry, ale nejen, „alter ega“ autora. Základem polemiky
s obrazem „specialisty na využívání utrpení“ je to, že hrdinové
v novém Kuczokově románu trpí z vlastní vůle – jsou oběťmi
nešťastných rozhodnutí, ne osudu.
Dodejme, že kostrou Ospalosti se stal scénář k filmu, který
natočila Magdalena Piekorz, autorka Šrámů, filmu natočeného podle prvního Kuczokova románu Smrad.
Marta Mizuro
W.A.B.
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-7414-486-5
ISBN
W.A.B., VARŠAVA 2008
123 × 195, 256 STRAN, PEVNÁ VAZBA
Přeložila Lucie Kněžourková
PRÁVA PRODÁNA
NĚMECKO (SUHRKAMP), RUSKO (AZBOOKA)
náramek na kotník, aha, no jistě, nedopatření, někdo mu zase chce
zkomplikovat život; jemně Růženě rovná prsty, bere náramek a dává
si ho do kapsy, teprve teď ji lehce klepne po tváři, zkouší ji probudit,
nedaří se, spí, dává jí tedy polštář pod hlavu a mluví na ni jako na
kňučícího psa:
„No, pohlídej pánečkovi.“
Odchází, vrací se v myšlenkách k tomu, co se dá spočítat, bude
muset ještě jednou pořádně projít poslední operace, něco mu na
tom všem nesedí.
„Jsi tu?“
Ale ne, čelem vzad, přeci jen se probudila, pomačkaná vstává
z podlahy.
„Zase jsem spala…“
VYDAVATEL
RŮŽENA,
nejkrásnější tvář ve městě,
možná i nejkrásnější v celé
zemi, tvář největších kosmetických firem, nikdy nerozuměla účtům, nechávala se unášet
náhodností života, cítila se v něm bezpečně díky jedné kategorické
a nezlomné víře: v to, že lidé jsou ze své přirozenosti dobří, i když
ne vždycky nezištní.
V životě s půvabem a talentem improvizovala, všech cílů dosahovala jaksi mimochodem, nechtíc, bez zvláštní námahy, a právě
to bylo nejpřitažlivější, že ji nic nenutilo; Růžena se nemusela stát
herečkou, zkrátka se v divadle cítila dobře, zejména s klasickým
repertoárem, v azylu vysokého stylu nacházela kontrapunkt plebejské nijakosti obyvatel metropole, jejich chudého a vulgárního jazyka, který se omezoval na termíny použitelné ve firmě a v posteli,
divadlo bylo dobrou skrýší před hemžením duševně nerozvinutých
lidí stejně jako ušlechtilým všelékem na samotu, které stále nepřivykla. Nestarala se ani o kariéru ve filmu, a už vůbec ne v televizi, to
film a televize se o ni postaraly, oddávala se náhodám z čisté zvědavosti a opatrně si vybírala role tak, aby se neúčastnila teroru všeobjímající banality, film ji uspokojoval méně než divadlo, ale více na
něm vydělávala. Růžena jako rozená improvizátorka nikdy neměla
našetřeno, ve snaze o finanční nezávislost ukončila flirt s filmem
pro flirt s televizí, v níž vydělávala více a rychleji, aby se nakonec,
když jí velká kosmetická firma nabídla, aby jí propůjčila svou tvář,
rozhodla, že až flirt s reklamou jí, i přes její absolutní neschopnost
šetřit, dovolí něco uspořit, a tak se stala tváří největšího formátu
a vrátila se do divadla.
Flirt s televizí a reklamou způsobil, že ji nezvyklá samota tížila více
než kdykoli předtím, nejpevnější přátelské vazby se uvolnily, připravené rozklížit se nadobro, ucítila najednou, že dokonce i nejstarším
a prověřeným známým či odvěkým kamarádkám začal rozhovor s ní
dělat problémy, zdálo se, že ztratili schopnost nezištného rozhovoru,
a proto se Růžena rozhodla vrátit do divadla, ke scénické jednotě,
schovat se v rolích klasických hrdinek, které mluví ve verších; příliš dlouho pobývala v prostředí lidí z televize a reklam, začalo se jí
stýskat po jazyce dávných mistrů, lidé z televize a reklam užívali tak
omezený, nízký jazyk bez jakéhokoli půvabu, že Růžena po návratu
do divadla dlouho mluvila jen replikami ze starých her, dokonce
i mimo scénu, aby se i v myšlenkách co nejrychleji zbavila paměti
na jazyk bez půvabu, omezených, nízkých lidí, mluvila jen citáty
z divadelního kánonu; dávní přátelé a přítelkyně hovořili raději spolu o jejím podivínství, přepjatosti a hvězdných manýrách než s ní
samotnou. Více méně v této době začala usínat častěji než dříve.
Doktor konstatoval, že jde o únavu: oblíbená diagnóza pacientů
a lékařů, předepisuje se pak odpočinek, jeden z mála léků, které skutečně chutnají, pokud se jimi člověk nepředávkuje; Růžena pochopila, že by se měla přenést do země nescénického šepotu, postarat se
o takzvanou vnitřní harmonii, dávné, ne zcela nezištné kamarádky
jí domlouvaly, že by si měla konečně najít někoho na stálo, dávní,
ne zcela nezištní známí jí radili to samé, ale osobněji.
Růžena měla smůlu, že zrovna v té době zahájil Pan Manžel jejich
známost zásnubami, Pan Manžel se zkrátka jako první obdivovatel
osmělil představit a požádat ji o ruku, bylo to přinejmenším milé,
přinejmenším zajímavé, natěšená na další flirt souhlasila a pustila ho ke slovu; měla smůlu, Pan Manžel dovedl být přesvědčivý.
Zatímco poslouchala jeho argumenty, přivoněla si ke kytici, kterou
jí přinesl, a nedokázala zadržet smích, což mu vůbec nevadilo, Pan
Manžel znal lidské reakce, nekontrolovaný smích byl jako dobře
ražená mince, Pan Manžel měl štěstí, které navíc podpořil tím, že
na Růženu použil persvazivní techniky, a když skončil, neměla přes
pozdní hodinu vůbec chuť vracet se domů, pochopila, že logika jí
káže přijmout nabídku, a jen zdravý rozum říká, že to nemá udělat
hned. Po svatbě, ach, po svatbě se přestěhovali do hor, tam, kde je
zdravěji, svěžeji, lesněji, ptačeji, travněji a potočeji.
Přerušme tu love story, Růžena by neměla tak dlouho ležet na
podlaze, dovolme jí, aby se probudila, skutečně usíná rozhodně
až příliš často, manželství jí podle všeho nesvědčí. Pan Manžel si
konečně všiml štěkání psa, když už mu přiběhl až téměř k nohám,
Pan Manžel ho hladí, nepřestává kontrolovat účty, volá Růženu, bez
odpovědi, volá ještě jednou, nakonec jde zkontrolovat, jestli se něco
nestalo, vidí ji v bezvědomí, musela najednou usnout a upadnout,
ale proč, něco ji rozčílilo, vystrašilo, povšimne si, že drží v ruce
39
návrat k obsahu
Photo: Aleksandra Pavoni / Lampa i Iskra Boża
TOXIMIE
MAŁGORZATA REJMER
40
návrat k obsahu
Małgorzata Rejmer (nar. 1985) – letošní debutantka, doktorandka v Institutu polské kultury Varšavské univerzity, studuje také psychologii a amerikanistiku.
Mladinká studentka fyzioterapie Ada se musí starat o otce,
který trpí depresemi, a i u ní se začínají projevovat příznaky
nemoci, stejně stará studentka Anna se proti své vůli stává
objektem touhy Tadeusze, starého veterána z Varšavského
povstání, Jan nachází své poslání v psaní pohřebních proslovů
pro živé, řidič Longin se nemůže smířit s tím, že jeho manželství už trvá jen ze zvyku, důchodkyně Lucyna, horlivá posluchačka Radia Maryja, bude brzy svatá. Hrdiny románového
debutu Małgorzaty Rejmer spojuje místo bydliště (jedna ze
starších, chudších čtvrtí Varšavy) stejně jako to, že jsou všichni do určité míry nemocní. Trpí neschopností navázat normální mezilidské vztahy, jsou tedy odsouzeni ke krajní samotě.
Když se spolu z různých důvodů setkávají, jejich individuální
choroby se jen zesilují. Nakonec dochází v jedné scéně, během
tragického neštěstí, k jejich konfrontaci.
Mladá autorka je rozhodně stoupencem temné stránky života.
Portrétuje svět lidí odpudivých, ošklivých a zlých, kteří budí
stejné množství odporu jako soucitu. Předností tohoto románu
je fakt, že se maximálně přibližuje svým hrdinům a odhaluje v nich skryté démony, ani na moment však neztrácí svou
důvěryhodnost, ačkoli hrdinové mají groteskní rysy a návyky. Silnými stránkami spisovatelky jsou také smysl pro humor
a cit pro jazyk, básnický a zároveň adekvátní pro zvolenou
optiku. Rejmer navazuje na poetiku grotesky a deformujícího
turpismu, která má v Polsku dlouhou tradici, ale v poslední době jen málo následovníků. Nejen že z ní čerpá, ale také
ji aktualizuje, když ji přikládá na nové společensko-politické
reálie. Toximie byla označena za nejvýraznější mladý debut
a pokud zvážíme talent a vyzrálost mladé spisovatelky, určitě
nelze mluvit o jednorázové šťastné náhodě.
Marta Mizuro
LAMPA I ISKRA BOŻA
KONTAKT
MAŁGORZATA REJMER
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-89603-78-4
ISBN
148 × 210, 208 STRAN, PEVNÁ VAZBA
Přeložila Lucie Kněžourková
LAMPA I ISKRA BOŻA, VARŠAVA 2010
Osud je osud, taková slova vířila Longinovi v hlavě. Osudu
neunikneš.
Ale jestli si to pomyslel sám, nebo si to už někdy předtím někdo
pomyslel za něj – nevěděl.
K Longinovi přistoupil muž, poklepal ho po rameni.
Netrapte se, řekl. Všechno jsem viděl, jak to bylo, jste nevinný.
A byl jste střízlivý, nic vám neudělají.
Longin pokýval hlavou a pak poodešel na stranu a rozplakal se.
Mnul si oči a bezradně se díval, jak se kolem tramvaje motá parta
se zdviží.
Přijela sanitka a hned potom televize a hned po televizi – policie. Kolem davu lidí se točila slečna v růžové košili, s mikrofonem,
a zatímco se všem hluboce omlouvala, sbírala svědectví.
Mája Máj, představila se Longinovi. Jela tou tramvají. Vyprávějte,
prosím, co jste cítil, když jste najel na toho člověka?
Longin se zhluboka nadechl, ale zavrtěl hlavou a poodešel na stranu.
Díval se, jak slečna mluví s partou se zdviží, a pak, se založenýma
rukama, pozoruje jejich práci. Když se tramvaj trochu nadzdvihla,
dřepla si.
No do prdele! vykřikla. Já toho člověka znám!
A stoupla si do pozoru.
To je Tadeusz Stokrocki, známý polský povstalec. Ve výslužbě.
Davem to zašumělo a Longinovi se podlomila kolena.
Smrt velkého povstalce pod koly, vykřikla Mája Máj a hned se
postavila před kameru. Velkého povstalce, zašumělo to.
K Longinovi ihned kdosi přistoupil.
Jak jste mohl, řekl muž s vousy. Zabít tak velkého povstalce.
VYDAVATEL
TRAMVAJ,
kterou řídil Longin,
byla krásná: vonící, čistá, velice unijní. Někdy
si Longin cestou přes Varšavu představoval, že je tramvajákem ve
Francii nebo v Německu. Že při jízdě po Francii cituje Apollinaira.
Při jízdě po Německu cituje Rilkeho. How do you do, říká cestujícímu, kterému prodává lístek, a není to nikdo jiný než Günter Grass.
Nebo Le Clézio. Nebo Houellebecq.
Longin říká: mersi, but no. Free ticket, good book. Uklání se.
Jede dál, přes omítnutý svět. Žádné graffiti, žádná neslušnost s neotesaností. Lidé se na sebe usmívají, mají všichni rovné zuby, rovné
nohy. Slepý s kulhavým jdou po rovném chodníku.
A tady je svět nějaký divný, nekonečný. Lidé chodí jako ponuré
loutky s hlavami na klacíku. Pospíchají, kam tak pospíchají, když
nemají kam. Dokonce i teď, daleko, spěchá po chodníku hlemýždím tempem babička, pohybuje se trhavě, s hůlkou podobnou tyčce. Za chvíli mu tu vypustí duši.
Longin čeká, podpírá si hlavu.
Jeďte, křičí někdo.
Longin čeká.
Jeďte, do prdele! – bouří se tramvaj.
Longin se dívá na babičku. Supí babička, vlastně je docela blízko,
ale už moc daleko. Longin zavírá dveře.
Jede. Poprvé, podruhé, potřetí.
Hlava se mu kývá. Tak moc je unavený.
Ženou se ty babičky, ženou. Teď zas nějaká s vlečkou obvazu, který jí visí kolem nohy. Longin by řekl, že to může špatně skončit,
noha se zaplete, smekne, něco se pokřiví, zmrzačení, problémy. Ale
kdo ho tady poslouchá?
Svěsil hlavu a jel tak, že viděl máloco, málokde. Zrak mu sklovatěl jako cibule na pánvi. Povytáhl víčka a rychle se ohlédl, protože
právě projížděl kolem svého domu, rodinného, čistého, klidného,
ve kterém na něj čeká žena, krásná Alice, pěkná žena, jako ze stránek Dostojevského románů, možná trochu zamračená, možná trochu náladová, ale s velkým srdcem, rozlehlým, s živelnou povahou,
s charakterem silným jako ocel. Jistě, možná je za tím vším jakási
výčitka, nespokojenost, touha po něčem větším, ale Alice, nemůžu
ti moc dát, protože sám moc nemám.
A ona ho přesto miluje.
Možná, že ho ještě miluje.
Dnes se jí na to zeptá. Jestli ho ještě miluje. A na to, o čem mluvíme, když mluvíme o lásce.
Longin, vzrušený tou představou, svěsil hlavu. Když ji zvedl,
spatřil ho.
Podivně zkroucenou figurku s rukou položenou na břiše, která
ležela přes jízdní dráhu.
Přímo pod koly. Longin stisknul zvonek a začal brzdit. Vyjekl.
Pokřižoval se a na zlomek sekundy si vzpomněl na svatého Františka, který byl tak blízko, na Alici, která byla tak blízko, na děti, které
určitě ještě nevyšly z domu.
Uslyšel hluk. A taky divný zvuk, trochu jako chřestění. Tramvají
to trhlo, jako by najela na kládu.
To je konec, pomyslel si. Se zavřenýma očima brzdil a měl pocit,
že se černo pod víčky rozletělo. Dolehl k němu divný pískot, mohl
to být vítr? Otevřel oči. Sklo v kabině bylo strašně špinavé a za sklem
se rozkládala nicota.
Za zády uslyšel Longin mnohohlasou kanonádu, jako by hřměla
provinční opera. Vyběhl z kabiny a běžel k tělu, ale téměř okamžitě se otočil čelem vzad. Vzlykal, předklonil se a zvracel odporem,
nechutí a zoufalstvím. Na chvíli se cítil lépe. A pak si otřel ústa a už
věděl, že všechno strašné začíná teprve teď.
Podíval se na nebe, ale nebe bylo klidné a nelítostné.
A nastala hrůza náhlých tich. A nastala prázdnota v celém nebi.
Longin si otřel tvář kapesníkem, vysmrkal se, povzdechl si a udělal
krok směrem k tělu. Couvl a šel cestujícím otevřít dveře.
Všichni se vyvalili na ulici jako zpěněný, duhový kožich. Longin
sledoval, jak část z nich hovoří a tiskne se do vylekané kupky, ale část
běží na druhou stranu, aby se podívala na mrtvolu.
No do prdele, to mi poser záda, řekl nějaký mladý kluk.
Několik lidí vytáhlo mobily a začalo natáčet. Longin poodešel,
nechtěl jim zaclánět, ale za chvíli pochopil, že to nemá cenu.
Čekal na záchranku, policii a rozsudek.
41
návrat k obsahu
Photo: Michał Mutor
BULVÁR NEZÁVISLOSTI
KRZYSZTOF VARGA
Krzysztof Varga (nar. 1968) – spisovatel a publicista, autor 10 knižních próz.
42
návrat k obsahu
Esejistická próza o Maďarsku, Guláš z turula, vyjde v roce 2010 v nakladatelství
Dokořán.
Bulvár Nezávislosti je hlavní třída spojující centrum Varšavy s jižními předměstími. Prochází Mokotovem, čtvrtí, kterou
jen zřídkakdy opouští hlavní hrdina nejnovějšího románu Krzysztofa Vargy – Kristián Apostata. Právě tady se roku 1968
narodil a zde se i nastálo usadil. Se svým kamarádem ze sousedství, Jakubem Fidelisem, chodí na katolické gymnázium sv.
Augustina, které se nachází na hlavní ulici z názvu knihy. Přátelství této dvojice hrdinů trvalo celkem čtvrt století a kniha
vypráví o jejich příhodách, nejprve společných a později krajně
rozdílných. Fidelis je dítě štěstěny – uznávaný tanečník a celebrita, o níž se nezřídka píše v barevných časopisech. Apostata
je oproti tomu neúspěšný malíř, konceptuální umělec, který
zahodil svůj talent. Zatímco si jeden užívá slávy a všelijakých
radovánek, jeho přítel se potácí v letargii; život se mu smrskl
na pití piva a šmejdění po pornografických stránkách.
Vargovo vyprávění však není prostým společenským příběhem.
Rezonují v něm i metaforické významy obsažené v názvu varšavské hlavní třídy. Ve svém románu se Varga snaží vylíčit osudy generace, která dospěla společně s příchodem polské svobody. Autor se ptá, jak byla tato svoboda využita, a to zejména
z individuálního hlediska. Nicméně ještě o něco významnější
se zdá být patronát teologa z Hippo (přestože je příběh vyprávěn ve třetí osobě, nad Bulvárem Nezávislosti se vznáší duch
Vyznání sv. Augustina). Dvě cesty, po nichž kráčejí Apostata
a Fidelis, nevedou – na rozdíl od přesvědčení světce – vstříc
„novému životu“. Oba nešťastnou náhodou zahynou ve čtyřicátém roce svého života (Kristián během leteckého neštěstí
a Jakub při nehodě ve svém luxusním autě). Signifikantní jména hlavních postav, některé motivy a zápletky naznačují, že
na novou Vargovu prózu lze nahlížet jako na moderní alegorii
o tajemství lidského bytí.
Dariusz Nowacki
WWW.POLISHRIGHTS.COM
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-7536-135-3
ISBN
125 × 205, 272 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
Přeložil Pavel Peč
CZARNE, WOŁOWIEC 2010
Kristián Apostata tedy občas přemítal nad těmito nepříliš oblíbenými posledními věcmi člověka a čekal. A při tom čekání na smrt
zabíjel čas.
Kdy se vlastně viděli naposledy, snad poté, co Jakub dosáhl velkých tanečních úspěchů a stal se všeobecně známým, jako Ten, který vystupuje v televizi?
Lidé ho začali poznávat v obchodech, na ulici, v kavárně, v taxíku, kde řidiči při pohledu do zpětného zrcátka začínali odříkávat tu
svou mantru: „Nejste náhodou...“, načež Jakub odpovídal: „No ano,
jsem to já, ale nikomu to neříkejte, hehe,“ významně pomrkával.
Nato ho požádali o autogram, samozřejmě ne pro sebe, ale pro ženu
nebo dcery, které byly Jakubovými velkými ctitelkami, a Fidelis se
vyptával, jak se jmenují a pak sáhl do vnitřní kapsy saka, ve které
měl čistě náhodou několik svých fotografií v upnutém trikotu, v elegantní rozkročené póze, s jednou rukou podepřenou v pase a s druhou vytaženou před sebe. Ta ruka mířila vstříc lepší budoucnosti.
Jakub Fidelis svou osobností sjednocoval polský národ, který byl
jako obvykle rozdělen. Jakuba Fidelise tedy znali taxikáři, prodavačky ze sídlištních obchodů a pokladní v hypermarketech, které
se kroutily v plenách na nepohodlných židličkách, tak ty ho taky
znaly a milovaly, a znali ho policisté a zločinci, znali ho voliči pravice i levice, a o to víc ho znali liberální voliči, věřící i ateisté, znali
ho profesoři i dělníci, ti všichni ho znali a pochodovali pod jeho
praporem. Uznávali ho, protože ho znali, nelze přece uznávat někoho, koho člověk nezná, a když je někdo známý, znamená to, že si
zasluhuje uznání, znamená to, že ten člověk něco znamená, že se
sám propracoval ke své proslulosti.
Jestli chceš, aby tě uznávali, musíš si považovat nejdřív sám sebe,
řekl Jakub Kristiánovi, když se viděli naposledy. Fidelise ostatní
uznávali, a tak nemusel stát u baru ve frontě na drink – sám drink k
němu přišel a lísal se, aby ho Fidelis laskavě vypil, zatímco Kristián
čekal na ten svůj a nemohl se dočkat, protože žádný barman Kristiána neuznával, jistě proto, že si Kristián nepovažoval sebe samotného.
Měl vůči sobě řadu pochybností, které vždy jen na krátký okamžik
přerušila náhlá vzedmutí víry v sebe sama, nicméně tahle víra byla
jako polský katolicismus – přicházela jen o svátcích.
VYDAVATEL
A TEHDY
se zamyslel nad tím,
jak se to přihodilo, že
už není mladý, ačkoliv
mladý kdysi býval. Kam se jen rozprchly ty dny, měsíce a roky, které
pohltil prostě jen život a jinak nic, byť se mu zdálo, že je vyplňuje
něčím hodnotnějším než je život. Jeho tvorba byla okrajová a oč víc
se Kristián snažil po umělecké stránce rozvíjet, o to hloub se propadal do bezedné okrajovosti a zapomnění, možná právě proto, že svůj
vlastní život nedokázal proměnit byť jen v nápodobu umění tak,
jak Jakub Fidelis dokázal proměnit svůj život v jedno nepřetržité
představení; život Jakuba Fidelise sice mohl připomínat cirkus, bylo
to umění dell’arte, ale bylo to alespoň nějaké umění, zatímco umění pozvolného pomíjení a poskytování záminky, aby se na člověka
zapomnělo se neodměňuje oceněními ani aplausem publika. Kristián věděl, že jeho pět minut slávy je už dávno pryč. Pět minut Jakuba
Fidelise trvalo už pěkných pár let a nezdálo se, že by to mělo skončit,
konstatoval Kristián, vůbec ne se zlostí, závistí či nepřejícností, ale
spíš s jakousi podivnou melancholií.
Možná je mým největším uměleckým úspěchem to, že jsem se
kdysi znal s Jakubem Fidelisem, Prvním tanečníkem v zemi, pomyslel si Kristián, že jsem s ním v dávných dobách popíjel pivo na lavičce, kouřili jsme spolu cigarety, podávali jeden druhému špačka,
který dohasínal u filtru, a říkali: „nepotahuj moc, zbylo tam ještě
tak na dva šluky“, na gymnáziu jsme seděli v jedné lavici a dělili
se o svačinu, opisovali jsme jeden od druhého sešity a když jeden
z nás onemocněl, ten druhý ho navštěvoval a referoval, co je třeba
se doučit.
Fidelis už nepil pivo, jistě ne kvůli svému elitnímu postavení,
protože on vždycky zůstal rovnostářem, ale kvůli dietě, která ho
měla udržet v taneční formě. Jedna nebo dvě skleničky dobrého
červeného mu nijak neuškodily, ale nevázané pití piva nepřicházelo
v úvahu: Fidelisovo břicho muselo být ploché jako svět. Jako svět,
v němž Fidelis žil a tvořil. Vytvářel svou legendu. Legendu, která
ho měla přežít a stát se symbolem svobodného, znovuzrozeného
Polska.
Stejné to bylo i s kouřením, se kterým Fidelis přestal s upřímnou
lítostí, protože cigarety pro něj vždycky byly – obzvlášť v dobách
postupujícího křižáckého tažení proti nikotinu – symbolem osobní
svobody. No ale nešlo to jinak, dýchavičnost a kašel nepřicházely
v úvahu, nemluvě o nutnosti bělostného chrupu. Nejdůležitější ze
všeho je motivace, řekl kdysi v jednom rozhovoru věnovaném boji
s kouřením. Měl silnou motivaci. Silnější než strach z rakoviny plic.
Rakovina plic neměla v souboji s tancem žádnou šanci. Fidelis si
zvolil tanec.
Kristián se občas přistihl, že přemýšlí o vlastní smrti a očekává ji
v naději, že to bude něco jako druhý příchod Krista – celé věky se to
předpovídá, ale pořád to jaksi ne a ne přijít a zdá se, že to nakonec
nastane spíš později než dřív. Apostata samozřejmě věděl, že jednou
nepochybně umře a občas si tak říkal, kdy a za jakých okolností se to stane. Na burze jeho obav a obsesí občas vystřelily akcie
onemocnění oběhového systému a jindy zase nádory, jindy se zase
najednou vynořila autonehoda a potom pro změnu celkové stařecké
selhání všech vnitřních orgánů, nebo jindy zase pro změnu výron
krve – genetické dědictví po otci. V žádné z těchto spekulací, jak
se zdá, se neobjevila smrt při leteckém neštěstí – to je samozřejmě
známý paradox: hypochondry nepostihují nemoci, které si vybájili,
ženy se nevdávají za muže, které si vysnily, lidé ve sportce nevyhrávají částky, jaké si usmysleli.
Kristián tedy občas přemýšlel o smrti a divil se lidem ve svém
okolí, kteří působili dojmem, že si takovou myšlenku vůbec nepřipouštějí. Lidé v jeho okolí se smrtí nepočítali. A to je právě drželo
při životě. Poslední věci člověka obstarávali četbou barevných novin
za jeden zlotý; tam vždycky na titulní straně někdo zajímavě a tragicky zahynul, ale byly to skony tak absurdní, nehody tak kuriózní
a choroby tak exotické, že se nemohly přihodit nikomu jinému.
Smrt se přelila ze sféry metafyziky do sféry zábavy a to bylo její
největší vítězství nad životem.
Kristiána Apostatu držel v poslední době při životě hlavně prohlížeč Internet Explorer.
Jakuba Fidelise držel při životě tanec a udělování rozhovorů.
Katku Kabotynovou držela při životě další nová známost.
Každý se snaží, jak umí.
43
návrat k obsahu
Photo: Grażyna Samulska
GESTA
IGNACY KARPOWICZ
44
návrat k obsahu
Ignacy Karpowicz (nar. 1976) – spisovatel, cestovatel a překladatel. Gesta jsou
jeho čtvrtým románem.
Ignacyho Karpowicze jsme dosud znali především jako prozaika, jehož příběhy o současném Polsku jsou plné grotesky,
ironie a specifického humoru (mám na mysli romány Nedobře
a Zázrak). Ve své nejnovější knize Gesta zcela změnil konvenci
i ladění – na zcela vážné. A dokázal, že je autorem nezvykle všestranným, který znamenitě ovládá různé styly. Kniha
obsahuje zápisky čtyřicetiletého hrdiny, představuje zejména poslední měsíce jeho života, k nimž je připojena krátká
poznámka (což je také název poslední kapitoly) jeho gymnaziální lásky, prakticky jediné ženy, kterou miloval a kterou ještě
jako náctiletý opustil, když byla nemocná. Grzegorz už má za
sebou věk „mladosti – radosti”, je sice slavným divadelním
režisérem a scenáristou, ale neumí si uspořádat vlastní život.
Trápí ho nespavost, trpí různými fobiemi a traumaty, neumí
vyjít se svými nejbližšími a není schopný vytvořit stálý vztah
s nějakou ženou – zkrátka vypadá jako silně asociální typ. Jeho
hlavní problém však nejspíš spočívá v tom, že neví proč a jak
má žít. Vysvětluje to mimo jiné takto: „Jsem dítě svých rodičů,
to je jasné, a také nedostatku. Chybělo základní zboží: maso,
cukr, droždí, toaletní papír, ale chyběly i autority a příklady.”
Na jiném místě poznamenává: „Můj život jako by postrádal
obsah. Proto se mu snažím dát formu.” Reaguje tedy na to, co
přináší každodennost, dělá jen naučená gesta, jako herec ve
špatném seriálu (ne náhodou se hrdina na konci svého života
stává vášnivým divákem komerčních televizních seriálů).
Grzegorzův život se zničeho nic, pro něho samotného dost
nečekaně, změní. Je znepokojen telefonáty matky, která po
smrti manžela žije sama, rozhodne se ji tedy navštívit v rodném
Białystoku. Ukazuje se, že matka je těžce nemocná, Grzegorz
u ní tedy zůstane. Snaží se zamyslet nad svou minulostí, změnit ji a uspořádat si vlastní život. Nemá na to ale příliš mnoho času, protože se dozvídá, že má rakovinu. Psychologicky
přesná, hluboká vivisekce „muže po těžké životní zkoušce”.
Dvěma slovy: velká věc.
Robert Ostaszewski
148 × 210, 240 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
WYDAWNICTWO LITERACKIE
PRÁVA NA PŘEKLAD
978-83-08-04260-1
ISBN
Přeložila Barbora Gregorová
WYDAWNICTWO LITERACKIE, KRAKOV 2008
Učebna zeměpisu se nacházela ve sklepě. Malými okénky jsme jako
v suterénu viděli nanejvýš nohy, desítky a možná že stovky bot, ještě
před nazutím pantoflí v šatně. Jakmile majiteli bot něco upadlo,
měli jsme možnost spatřit jeho tvář, ne však příliš často; v zimě existovala jistá šance, že někdo uklouzne a natáhne se, tehdy se celé
delikventovo tělo roztáhlo jako žížala, bylo rozčleněné: hlava s čepicí
v jednom okně, trup v dalším a chodidla v následujícím. Takové
(výjimečné) pády, málosmrtelné, v zimě monotónně přerušovaly
hodinu.
Náš učitel, poměrně mladý, byl homosexuál, to tvrdily fámy, přestože
fámy nikdy nejsou ověřené. Nejvíce nás překvapovalo to, že vypadal
normálně a stejně tak se i choval. Respektive, na učitele vypadal normálně a normálně se i choval. Možná jen příliš často se mu měnila
nálada. Jedna ze spolužaček to vystihla celkem trefně: „Homosexuál
je takový muž, který se chová jako těhotná žena a má obsesi z afrických hlavních měst.“ Ve středoškolských učebnách jsme ne pokaždé
opatrně zacházeli se slovy, například se slůvkem „normální“. Normální učitel, normální člověk.
Zeměpis jsme pokaždé měli první nebo poslední hodinu. Seděli
jsme v poslední lavici, nedaleko skříněk s glóbusy a atlasy. Hodiny zeměpisu jsem měl rád, ale zároveň jsem zeměpis nesnášel, byl
to jediný předmět, na kterém jsem seděl v lavici s Káťou. Nemohl
jsem se jí věnovat, jak bych si přál, musel jsem být totiž neustále
ve střehu: učitel – geograf (říkali jsme mu gejograf ) nás nečekaně
zkoušel, především z hlavních měst: Madagaskar – Antananarivo,
Ghana – Accra, tři chyby a koule v žákovské.
Seděli jsme v té samé lavici tři roky, napovídali jsme si při písemkách, v prvním ročníku jsem jí tiskl ruku pod lavicí, ve třetím jsem
jí dával ruku na stehno, anebo ona na mé. V prvním ročníku jsem
nevěděl, že hlavní město Rovníkové Guiney je Malabo, ve třetím
jsem si pamatoval, že Ouagadoudou je hlavní město Burkiny Faso,
Horní volty, „země spravedlivých“ v jazyce mossi a diula.
Pamatuju si poledníky a rovnoběžky. Nultý poledník, který
přechází přes greenwichskou observatoř, rovník, nejdelší z rovnoběžek, a také obratníky Raka a Kozoroha. Narodil jsem se v zimě
(Kozoroh) a Káťa v létě (Rak). V zeměpisu jsem byl nejlepší ze třídy,
přestože jsem ho nesnášel, anebo možná právě proto: všechno jsem
se musel naučit doma, abych se na hodinách mohl plně věnovat
jenom Kátě.
Nepamatuju si, jak to začalo, od čeho. Zdali se jeden z nás zmohl na gesto, byť pouze nevědomé? Nebo někdo jiný vykonal první
gesta za nás a nám nezbylo nic jiného než k sobě během rozhovoru
sklonit hlavy?
Už během prvního měsíce nás vítr hnal tím samým směrem,
načež jsme se k sobě přibližovali čím dál více, snášely nás proudy
a průvany školních přestávek, pojilo nás šeptání a pokukování spolužáků, stmelovaly nás svačiny a čaje v bufetu. Neměli jsme na tom
větší zásluhu. „Víš,“ pronesla Káťa se středoškolskou afektovaností:
„připomínáme dvě velryby, které moře vyplivlo na pláž. Nikdo jiný
není v dohledu. Umřeme společně.“
Neumřeli jsme. Respektive, ne společně.
Po měsíci jsme si začali psát dlouhé dopisy, ty nejdelší vznikaly
o víkendech, oblíbil jsem si pondělky. Bylo nám jasné, že některé
věci je jednodušší zapsat než vyslovit. Papír je mnohem trpělivější než vypravěč z masa a kostí. Papír promíjí chyby v uvažování, přestože zviditelňuje ortografické chyby. Chyby v uvažování
komplikují život, ortografické chyby snad pouze snižují výslednou
známku.
Lístečky jsme si vyměňovali každý den. Káťa měla netradiční písmo, už propracované, důsledně pravosklonné; světlo mezi provazy
vět, dokonce na čistém papíře, pravidelně široké, jako sluneční pásy
protnuté žaluziemi.
Dařilo se nám spolu nekomunikovat a pohybovat se po chodbách takovým způsobem, abychom vzájemný kontakt minimalizovali, jenže naše mlčení a neustálý přesun z jedné třídy do druhé
neznamenaly hádku či vzájemné omrzení. Měli jsme své papírky, své
tajemství, o kterém věděli všichni a dělali si z toho srandu. Potřebovali jsme samotu: „Jako houby vláhu,“ pronesla kdysi Káťa a pravé
víčko jí mírně pokleslo.
VYDAVATEL
ZEMĚPIS
Podařilo se mi režírovat šest her, byly dobře přijaté a ověnčené
cenami, a jak se ukázalo, finančně prosperovaly. Díky nim si, mimo
jiné, mohu dovolit takové vymoženosti, jako například soukromého
lékaře pro moji matku. V každé z mých inscenací jsem se snažil
vyprávět o štěstí, vyprávět o neštěstí mi totiž přišlo příliš banální
a snadné. V životě jsem nejčastěji kráčel cestou nejmenšího odporu,
což jsem si výhradně kompenzoval na prknech scény, kde jsem si
troufal výlučně na ta nejobtížnější témata, takže dodnes nenacházím
téma obtížnější než je štěstí.
Za patnácté, nemám rád zeměpis. Nemám rád hlavní města afrických zemí, zeměpisnou šířku i délku, boční i čelní morény, a hlavně
potom bazální. Nesnáším mapy: nástěnné, u kterých nás gejograf
vychovával (učitelova nejoblíbenější místa byla na mapě od neustálého kontaktu s ukazovátkem vydřena), cestovní (horor přesunů
z města do města, který především na mapách vypadá jednoduše
a lehce); kapesní (věčně schované ve špatném saku), staré i nové;
žádné.
„Kým chceš být?“ Zeptal jsem se Káti. Banální a zároveň závažná
otázka, neplnoletí si takové otázky kladou. „Kdyby to šlo, tak psychologem,“ odpověděla a svěsila hlavu.
Nemám náturu objevitele ani cestovatele. Mám rád to, co znám.
Znám to, co mám rád. Nezajímá mě, co je za dalším rohem, přestože jsem zvědavý, zdalipak za dalším rohem najdu to, co jsem si
zapamatoval. Oni arctowští, nansenové, magellánové mi jsou kupodivu cizí, chladní. Zájem o svět, stejně jako čich, mám snížený, má
přísně ohraničené a nepříliš rozsáhlé hranice. Jedinou výjimkou byla
Káťa.
V paměti ji vidím nejasně. Matka kdesi uchovává fotky ze střední,
teď však leží v nemocniční posteli, a jestli už o něčem přemýšlí,
pak je to nezaplacený účet za proud, pod ubrouskem na lednici,
zapomněla na něj.
Strávili jsme spolu celé čtyři roky, ale více si pamatuju ženu, u které kupuju pečivo. To je nespravedlivé.
Káťa byla o něco vyšší než já, kostnatá. Pohybovala se ztěžka
a neobratně, velmi ostražitě, zničeho nic uměla překvapit a jako
obyčejná chodníková kostka vyletět do vzduchu. Nebyla nešikovná,
ale občas rozbila nádobí. Když rozbila hrníček u mě doma, rozpačitě pronesla: „Říkej mi Grácie!“ Káťa pokaždé připomínala přerostlé zvíře. Jemné a vysoce inteligentní. Připomínala velké epigony,
připomínala úlomek z dávných časů, živou zkamenělinu, moudrý
a důstojný střípek minulosti či prehistorie.
Co teď povím, bude znít absurdně, ale mám pocit, že nejprve
jsem se do Káti zamiloval, a až pak jsem ji potkal.
45
návrat k obsahu
ČAS DETEKTIVKY
46
návrat k obsahu
Ještě před několika lety byla polská detektivka v absolutním útlumu – novinky, které vycházely během roku, se daly
spočítat na prstech jedné ruky a debutanti marně klepali na
dveře důležitých vydavatelství. Zdálo se, že na trhu je místo
jen pro detektivní romány nezničitelné Joanny Chmielewské...
Ale najednou se situace jakoby mávnutím kouzelného proutku
změnila – a to do té míry, že lze s čistým svědomím říci, že
přišel čas polské detektivky.
Jaká je příčina této změny? Co způsobilo, že je nabídka polské detektivní (a také kriminální) prózy rok od roku bohatší
a zajímavější? Můžeme uvést několik činitelů. Velký význam
měla účinná propagační kampaň Institutu knihy a Sdružení
milovníků detektivky a kriminálního románu „Kostlivec ve
skříni“. V jejím rámci se již pět let odehrává Festival detektivky. Prestiž žánru pozvedla také Cena velkého kalibru pro
nejlepší detektivní nebo kriminální román roku a zároveň byla
pro autory signálem, že stojí za to věnovat čas psaní detektivního příběhu. Vzniklo vydavatelství, mám na mysli krakovské
EMG, které tento druh prózy důsledně vydává v rámci nové
edice Sbírka polských detektivek, jíž zahájila antologie povídek Polské mrtvoly (2005). Dokonce i větší hráči na knižním
trhu si polskou detektivku oblíbili. Renesanci detektivní prózy
také ve velké míře podpořil mimoliterární jev – vysoká popularita polských detektivních seriálů, které na různých televizních
stanicích rostou jako houby po dešti.
Detektivních příběhů je tedy stále více a začínají se také více
odlišovat. Není tedy možné v jednom, nutně nepříliš rozsáhlém
náčrtu, prezentovat všechny autory detektivek a vyjmenovat
všechny tituly, které se za poslední měsíce objevily na trhu.
Soustředím se jen na vybrané autory – podle mého názoru nejzajímavější nebo od ostatních odlišné detektivky – a představím zároveň nejcharakterističtější typy polských detektivek.
V současné době jsou ještě stále nejpopulárnější detektivky ve
stylu retro, především díky úspěchu Marka Krajewského a jeho
románového cyklu o dobrodružstvích Eberharda Mocka. Děj
retro detektivek bývá nejčastěji zasazován do období před
2. světovou válkou. Krajewskému se podařilo ukázat barvitý
obraz německého Breslau (dnešní Vratislavi), stejně jako stvořit složitou postavu hlavního hrdiny s množstvím traumat, který řeší temné záhady městského podsvětí. V posledním románu
Hlava Mínotaura (W.A.B.) se autor dostává do předválečného
Lvova a zůstává tam i v nejnovějších Erínyích (Znak), které
zahajují nový cyklus o komisaři Edwardovi Popielském. Trochu dále do minulosti se pustil debutant Krzysztof Maćkowski,
jenž děj románu Hlášení Badeni (Znak) umístil do Krakova
přelomu 19. a 20. století. Stejně jako vyšetřování vedené c.k.
inspektorem Gustavem Mahlerem, který musí neustále vysvětlovat, že není potomkem „oněch Mahlerů“, je v tomto románu
důležité přiblížení atmosféry modernistického Krakova (autor
oznámil, že Hlášení Badeni zahajuje románový cyklus). Konrad
T. Lewandowski se ve svých detektivkách vrátil do předválečného Polska, poslední částí zatím pětidílného cyklu jsou Slezské díkůvzdání (Wydawnictwo Dolnośląskie). Čerstvě vydaný
román Pawła Goźlińského Jul (Czarne) nás zase přenáší do
Paříže 19. století mezi polské romantiky v exilu.
Jinou velmi populární formou detektivní prózy jsou městské
Robert Ostaszewski
Přeložila Lucie Kněžourková
ČAS DETEKTIVKY
detektivky, v nichž se jedním z hlavních hrdinů stává samotný prostor určitého města, většinou představený velmi detailně. Prakticky každé důležitější polské město se dočkalo svého obrazu v detektivní próze. Krakov popsal – s důrazem na
hospodské atrakce kolem náměstí Rynek Główny – Marcin
Świetlicki v sérii románů Dvanáct, Třináct a Jedenáct (EMG)
a sledoval přitom peripetie „padlého detektiva“, ztroskotance
a opilce zvaného Mistr. V tom samém městě se odehrává také
děj detektivky Gaji Grzegorzewské – Noc ze čtvrtka na neděli (EMG). Zajímavý portrét Varšavy můžeme nalézt v cyklu
Tomasze Konatkowského (poslední díl pod názvem Takové město není), jehož hlavím hrdinou je opět komisař Adam Novák,
vydalo nakladatelství W.A.B. nebo v románech Jarosława
Klejnockého Mys pozérů (Prószyński i S-ka) a Poledník 21
(Wydawnictwo Literackie). Edward Pasewicz ukázal – prizmatem světa gayů – zajímavý obraz současné Poznaně v románu
Smrt v darkroomu (EMG). Autorský tandem Mariusz Czubaj
a Marek Krajewski zase děj Aleje sebevrahů (W.A.B.) umístil
v Trojměstí – Gdaňsk, Gdyně a Sopoty. Sám Czubaj za svůj
román 21:37 (W.A.B.), jehož děj se odehrává v Katovicích,
získal Cenu velkého kalibru. Poměrně početně zastoupen je
také společenský román s detektivní zápletkou, která pomáhá
zodpovědět otázku, v jakém stavu je Polsko a Poláci. Příkladem mohou být knihy Arkadiusze Pacholského z cyklu Polské
kroniky (dosud vyšly dvě knihy z této série: Nikdo z rodiny a
Člověk o sto tvářích, které publikoval Rebis) a romány Marka
Harného (třeba Samota vlků). Autoři společenských detektivek často sahají po velmi diskutovaných a v Polsku aktuálních
tématech. V poslední době to byla stále živá a silně emotivní
otázka zúčtování s komunistickou minulostí Polska a lustrace,
na něž se ve svých posledních knihách zaměřují Harny (Zrádce, Prószyński i S-ka a WAM), ale také Zygmunt Miłoszewski
(Zapletení, W.A.B.), jehož román vydá v roce 2010 nakladatelství Host.
Výše zmíněné varianty detektivního románu nepochybně na
polském trhu dominují. Objevují se ale i jiné, stejně zajímavé pokusy o práci s detektivní konvencí. Uvedu dva příklady.
Anna Końtoch úspěšně spojuje schémata původem z detektivní
prózy s prvky fantasy v cyklu povídek o Domenicu Jordanovi
(například Ďábel na věži, Fabryka Słów). Tobiasz W. Lipny
píše hravé detektivky pro intelektuály plné kulturních odkazů
a narážek na různé románové postupy, jejichž hlavním hrdinou
je mladý doktorand dějin umění (naposledy Bruselská mise,
W.A.B.).
Samozřejmě, že formy detektivní prózy, které jsem uvedl, jsou
jen určitými modely a mají čtenáři, jenž každodenně nesleduje detektivní novinky, usnadnit pohyb po stále rozlehlejším
„státu“ polské detektivky. Nejčastěji to je ale tak, že se tyto
varianty neobjevují v „čisté“ formě, protože autoři většinou
spojují schémata charakteristická pro různé odrůdy detektivní prózy. A tak se například v retro detektivce často objevuje
výrazný obraz města, a v městské detektivce zase různé prvky
společenské detektivky. Literárněvědné klasifikace nakonec
nejsou tak důležité jako to, že čas detektivky stále běží a čtenáři si mohou vybírat mezi desítkami zajímavých nabídek.
47
návrat k obsahu
KRZYSZTOF MAĆKOWSKI
HLÁŠENÍ BADENI
VYDAVATEL
ISBN
ZNAK, KRAKOV 2007
978-83-240-0845-2
124 × 195, 286 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
PRÁVA NA PŘEKLAD
ZNAK
PRÁVA PRODÁNA
NĚMECKO (DTV)
MARCIN ŚWIETLICKI
JEDENÁCT
VYDAVATEL
ISBN
EMG, KRAKOV 2008
978-83-925583-2-3
148 × 210, 214 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
PRÁVA NA
PŘEKLAD
PRÁVA
PRODÁNA
EMG
ESTONSKO (HENDRIK
LINDEPUU KIRJASTUS)
EDWARD PASEWICZ
SMRT V DARKROOMU
VYDAVATEL
ISBN
EMG, KRAKOV 2007
978-83-922980-7-6
148 × 210, 224 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
PRÁVA NA PŘEKLAD
EMG
ČAS DETEKTIVKY
MAREK HARNY
48
návrat k obsahu
ZRÁDCE
VYDAVATEL
ISBN
PRÓSZYŃSKI I S-KA/WAM, VARŠAVA 2007
978-83-7469-569-5
PRÁVA NA PŘEKLAD
140 × 200, 328 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
PRÓSZYŃSKI I S-KA/WAM
JAROSŁAW KLEJNOCKI
POLEDNÍK 21
VYDAVATEL
ISBN
WYDAWNICTWO LITERACKIE, KRAKOV 2008
83-08-03699-6
PRÁVA NA PŘEKLAD
123 × 197, 346 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
WYDAWNICTWO LITERACKIE
MARIUSZ CZUBAJ, MAREK KRAJEWSKI
ALEJ SEBEVRAHŮ
VYDAVATEL
ISBN
W.A.B., VARŠAVA 2008
978-83-7414-380-6
123 × 195, 228 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
PRÁVA NA PŘEKLAD
W.A.B.
KONRAD T. LEWANDOWSKI
SLEZSKÉ DÍKŮVZDÁNÍ
VYDAVATEL
ISBN
WYDAWNICTWO DOLNOŚLĄSKIE,
VRATISLAV 2010
978-83-245-8870-1
PRÁVA NA
PŘEKLAD
125 × 195, 268 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
KONRAD T.
LEWANDOWSKI
KONTAKT
PUBLICAT
PAWEŁ GOŹLIŃSKI
JUL
VYDAVATEL
ISBN
CZARNE, WOŁOWIEC 2010
978-83-7536-191-9
133 × 215, 384 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
PRÁVA NA PŘEKLAD
POLISHRIGHTS.COM
TOMASZ KONATKOWSKI
TAKOVÉ MĚSTO NENÍ
VYDAVATEL
ISBN
W.A.B., VARŠAVA 2010
978-83-7414-675-3
125 × 195, 448 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
PRÁVA NA PŘEKLAD
W.A.B.
21:37
VYDAVATEL
ISBN
W.A.B., VARŠAVA 2008
978-83-7414-530-5
PRÁVA NA
PŘEKLAD
123 × 195, 272 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
W.A.B.
PRÁVA
PRODÁNA
TURECKO
(APOLLON YAYINCILIK)
TOBIASZ W. LIPNY
BRUSELSKÁ MISE
VYDAVATEL
ISBN
W.A.B., VARŠAVA 2008
978-83-7414-390-5
125 × 195, 192 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
PRÁVA NA PŘEKLAD
W.A.B.
MAREK KRAJEWSKI
ERÍNYE
VYDAVATEL
ISBN
ZNAK, KRAKOV 2010
978-83-240-1360-9
136 × 205, 272 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
PRÁVA NA
PŘEKLAD
ZNAK
PRÁVA
PRODÁNA
UKRAJINA (URBINO)
ČAS DETEKTIVKY
MARIUSZ CZUBAJ
49
návrat k obsahu
PŘEHLED POEZIE
50
návrat k obsahu
Minulé měsíce přinesly mnoho zajímavých sbírek poezie úspěšných a již etablovaných autorů, ale i těch, kteří svou literární
kariéru teprve začínají.
Do první skupiny patří Piotr Matywiecki, který vydal nejprve
Vzduch a čerň a o několik měsíců později Odřené desky, obšírnou sbírku veršů z let 1965–2009. Několik rysů jeho poezie
se prolíná celou jeho tvorbou. Najdeme v nich vážnost, která
však nepřechází v ponurost či tragismus, otázky kladené Bohu
(týkající se smrti, zla, podstaty víry), odkazy na židovské dějiny a holocaust, ale také mnoho projevů života. Matywiecki je
básník města, a přesněji Varšavy, zachycuje jeho proměny, tep,
vykresluje portréty jeho obyvatel.
Podobnou váhu má edice Sebraných veršů Ryszarda Krynického, po čase znovu připomínající jeho neobyčejně zajímavé
dílo. Čtenář má šanci sledovat proměnu, která se v něm za
více než čtyřiceti let udála: od lyrického aktivismu k téměř
mystické kontemplaci, od avantgardismu ve stylu Tadeusze
Peipera, postaveného na preciznosti složité skladby, přes radikálně soustředěné, jazykově asketické výpovědi až po takřka
nedbalé poznámky z cest (v doslovném i přeneseném smyslu,
z cest životem). Neměnná je pro Krynického víra, že poezie je
jazykem toho nejbytostnějšího.
Na stejné straně nacházíme Neviditelnou ruku Adama Zagajewského. Tento uznávaný básník velmi osobitě „prosívá“ své
zkušenosti, charakteristickým způsobem povznáší každodennost a sahá do minulosti, ve které nachází pro sebe důležitá
témata. Neobvykle cituplně pojednává o otci, starém, odcházejícím, a právě proto bližším než kdy dříve. Jeho uzavírání
se životu, přesouvání se směrem k jinému světu, prohlubování
posledního tajemství mobilizuje básníka k maximálnímu soustředění pozornosti a paměti. Zdá se, že právě verše o otci,
které jsou v podstatě verši o lásce a pomíjivosti, představují
nejcennější a nejoriginálnější část knihy.
V podobném stylu vysoké lyriky, která se snaží klást metafyzické a existenciální, elementární otázky, je poezie Jana Polkowského. Sbírka Cantus, která je první novou autorovou sbírkou
po přibližně dvaceti letech, přináší verše velmi výrazně odlišné
od toho, co dominuje v dnešní polské poezii. Polkowski je specialistou vysokosti. Síla jeho veršů, počínaje koncem sedmdesátých let a následujícím desetiletím, spočívala v povznášení
všedních věcí do roviny tragismu. Tehdy se usuzovalo, že poezie hraje vůči historii podřadnou roli, že poezie může nanejvýš zachycovat historii a pouze sloužit zaznamenávání pravdy. Polkowski pohlížel na současnost z perspektivy předurčení
(„národ odsouzený k záhubě“), dal nám vydechnout od rea-
lismu ve prospěch velké metafory osudu. Jeho tehdejší patos
léčil společnost z pocitu, že její úsilí je nesmyslné, měl však
svůj vlastní, individuální charakter, distancující se od patriotické atmosféry mše za vlast. Také dnes se autor drží daleko
od módních trendů a nesdílí obavy o možnost vyjádření duševní
rozkolísanosti, tak časté u mnoha tvůrců. Klade stále tytéž
otázky týkají se Boha, smyslu života, našeho místa v dějinách
či vztahů s přírodou. Cantus se tedy zdá být osobitým katalogem fundamentálních problémů, pojatých však v květnatém,
silně metaforizovaném stylu plném rozmachu, podtrhujícím
smyslový aspekt skutečnosti.
me s básněmi, které by se v tak vysokém stupni soustředily na
náladu subjektu a zároveň v sobě zahrnovaly mnoho jazyků,
tolik nápaditosti a představivosti. Láska, smrt, vztahy s lidmi,
samota, o těchto záležitostech píše autorka neobvykle dojemně. Neužívá formální extravagance, šetrně dávkuje ironii,
a přesto se jí daří překročit banalitu elementárních věcí a dát
jim svůj vlastní, originální a věrohodný tvar.
Piotr Śliwiński
Přeložila Věra Vytřísalová
Jinak je tomu u Marcina Świetlického, jehož Nízké pudy vyšly
ke konci podzimu. Recenze jeho sbírky zdůrazňovaly téměř
publicistický temperament básníka. Část básní je zúčtováním s patologiemi a směšnůstkami intelektuálního a literárního života, známým osobnostem vytýká pokrytectví, chtivost
a nároky na speciální zacházení. Ale především se Świetlicki pře s módními jazyky, feminismem, levicovostí, a to nejen
ve jménu nějakých konzervativních hodnot, ale ze vzdoru
a opravdové nechuti k dominujícím jazykům. Jejich skutečným
záměrem je vnutit lidem, včetně básníků, určité role a úlohy,
které mají odehrát, což nejde dohromady s oním povoláním
ke svobodě, pro člověka nejdůležitějším. Jiné verše pokračují
v živoucí tradici této tvorby: narážkám na romantické představy umělce jako osobnosti utrápené vlastní citlivostí a naopak
necitelností světa, kritiku kultury, která znemožňuje pocítit
autenticitu své existence, reflexe pomíjivosti a konečně bezvýhradnou kritiku sebe sama.
Je třeba zmínit i výbor básní Eugeniusze Tkaczyszyna-Dyckého Skutečné a neskutečné stává se jedním tělem. 111 básní, sestavený Jackem Gutorowem. Není to jen pouhá zmínka
o díle spisovatele oceněného v minulém roce porotami dvou
významných polských literárních cen (Nike a Gdyně), jeho
nové uspořádání a originální interpretace jsou navíc obohaceny
o básně dříve nevydané. Pohlížíme-li na Tkaczyszyna-Dyckého
prizmatem této knížky, ukazuje se jako básník několika hlavních témat (dětství, matky, nemoci, smrti a jazyka), o nichž se
mnohokrát přímo vyjadřuje. Jeho verše, ve kterých najdeme
řadu opakování, navazují na dřívější motivy, jsou plné autocitátů a pulsují velmi specifickým obsesivním rytmem. Zdají
se být zápisem perseverace, uzavření v kruhu stále stejných
myšlenek, depresivní nemožnosti vysvobození z traumat, rány,
která se nemůže a nechce zacelit.
I mladším básníkům vyšla řada sbírek. Zmínil bych tři, sale
sale sale Szczepana Kopyta, Lele Joanny Roszak a Dva fiaty
Justyny Bargielské. Kopyt připomíná typ poezie angažující se
ve společenských otázkách, rozhněvané, dost často pojmenovávající a definující různé aktuální otázky, stylisticky silné,
v několika případech blízké poetice hip hopu. Roszak se specializuje na úsporné, ale velmi precizní mikrostudium vnitřní
i vnější krajiny. Sbírka Bargielské je událostí: zřídka se setká-
PŘEHLED POEZIE
Neméně zajímavým svazkem je Make-up Jerzyho Jarniewicze, ve kterém se básník věnuje současným dilematům spojeným s identitou. Popisuje jednotlivé etapy zdobení tváře, jejího
zkrášlování, omlazování, odívání se do různých masek, jehož
smysl tkví v předem prohraném, ale přesto neutuchajícím boji
s determinací přírody. Básníka fascinují postupy smrti, stopy,
které na člověku zanechává, stárnutí, které je jejím specifickým
jazykem – a boj se stářím. Faustovský rys je v lidských touhách
všudypřítomný. Projevuje se snahou o vrácení času a znovuzískání ztraceného mládí, ambicemi odsouzenými k porážce,
ačkoliv (jakkoli) tolik potřebnými, bez nichž by život neměl
chuť a význam. Jarniewicz o těchto otázkách hovoří ve stylu
polyfonickém, erudovaném, hojně cituje, zdůrazňuje textový,
diskursivní charakter svých básní. Straní se patosu, ale nevyhýbá se drobným paradoxům a velmi jemné ironii.
51
návrat k obsahu
PIOTR MATYWIECKI
VZDUCH A ČERŇ
VYDAVATEL
ISBN
WYDAWNICTWO LITERACKIE, KRAKOV 2009
978-83-08-04342-4
PRÁVA NA
PŘEKLAD
PIOTR
MATYWIECKI
125 × 200, 84 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
KONTAKT
WYDAWNICTWO
LITERACKIE
PIOTR MATYWIECKI
ODŘENÉ DESKY
VYDAVATEL
ISBN
BIURO LITERACKIE, VRATISLAV 2009
978-83-62006-24-3
PRÁVA NA
PŘEKLAD
165 × 240, 692 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
PIOTR
MATYWIECKI
KONTAKT
BIURO
LITERACKIE
RYSZARD KRYNICKI
SEBRANÉ VERŠE
VYDAVATEL
ISBN
WYDAWNICTWO A5, KRAKOV 2009
978-83-61298-19-9
PRÁVA NA
PŘEKLAD
148 × 210, 416 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
RYSZARD
KRYNICKI
KONTAKT
WYDAWNICTWO A5
PŘEHLED POEZIE
ADAM ZAGAJEWSKI
52
návrat k obsahu
NEVIDITELNÁ RUKA
VYDAVATEL
ISBN
ZNAK, KRAKOV 2009
978-83-240-1246-6
125 × 195, 80 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
PRÁVA NA
PŘEKLAD
ADAM
ZAGAJEWSKI
KONTAKT
ZNAK
JAN POLKOWSKI
CANTUS
VYDAVATEL
ISBN
WYDAWNICTWO A5, KRAKOV 2009
978-83-61298-20-5
PRÁVA NA
PŘEKLAD
148 × 210, 80 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
JAN
POLKOWSKI
KONTAKT
WYDAWNICTWO A5
JERZY JARNIEWICZ
MAKE-UP
VYDAVATEL
ISBN
BIURO LITERACKIE, VRATISLAV 2009
978-83-62006-48-9
PRÁVA NA
PŘEKLAD
160 × 225, 56 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
JERZY
JARNIEWICZ
KONTAKT
BIURO
LITERACKIE
MARCIN ŚWIETLICKI
NÍZKÉ PUDY
VYDAVATEL
ISBN
WYDAWNICTWO EMG, KRAKOV 2009
978-83-925583-6-1
148 × 210, 66 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
MARCIN
ŚWIETLICKI
PRÁVA NA
PŘEKLAD
KONTAKT
WYDAWNICTWO EMG
EUGENIUSZ TKACZYSZYN-DYCKI
SKUTEČNÉ A NESKUTEČNÉ STÁVÁ SE JEDNÍM TĚLEM. 111 BÁSNÍ
VYDAVATEL
ISBN
BIURO LITERACKIE, VRATISLAV 2009
978-83-62006-09-0
160 × 225, 128 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
EUGENIUSZ
TKACZYSZYN-DYCKI
PRÁVA NA
PŘEKLAD
KONTAKT
BIURO
LITERACKIE
SZCZEPAN KOPYT
SALE SALE SALE
VYDAVATEL
ISBN
WBPICAK, POZNAŇ 2009
978-83-60746-35-6
125 × 195, 36 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
SZCZEPAN
KOPYT
PRÁVA NA
PŘEKLAD
WBPICAK
KONTAKT
LELE
VYDAVATEL
ISBN
WBPICAK, POZNAŇ 2009
978-83-60746-52-3
125 × 195, 40 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
JOANNA
ROSZAK
PRÁVA NA
PŘEKLAD
KONTAKT
WBPICAK
JUSTYNA BARGIELSKA
DVA FIATY
VYDAVATEL
ISBN
WBPICAK, POZNAŇ 2009
978-83-60746-53-0
PRÁVA NA
PŘEKLAD
135 × 210, 40 STRAN, MĚKKÁ VAZBA
JUSTYNA
BARGIELSKA
KONTAKT
WBPICAK
PŘEHLED POEZIE
JOANNA ROSZAK
53
návrat k obsahu
ADRESY VYDAVATELŮ
54
návrat k obsahu
BIURO LITERACKIE
KORPORACJA HA!ART
ul. Tęczowa 50a/9
PL 53-602 Wrocław
tel.: +48 71 346 08 23
[email protected]
www.biuroliterackie.pl
Pl. Szczepański 3a
PL 31-011 Kraków
tel./fax: +48 12 422 81 98
[email protected]
www.ha.art.pl
BOSZ
LAMPA I ISKRA BOŻA
PL 38-622 Olszanica 311
tel.: +48 13 469 90 00, +48 13 469 90 10
fax: +48 13 469 90 00
[email protected]
www.bosz.com.pl
Galeria Raster
ul. Hoża 42/8m
PL 00-516 Warszawa
tel.: +48 504 201 462
[email protected]
www.lampa.art.pl
CZARNE
LANGENSCHEIDT POLSKA
Wołowiec 11
PL 38-307 Sękowa
tel.: +48 18 351 00 70, +48 502 318 711
fax: +48 18 351 58 93
[email protected]
www.czarne.com.pl
ul. Grażyny 13
PL 02-548 Warszawa
tel.: +48 22 440 83 80
fax: +48 22 440 83 95
[email protected]
www.langenscheidt.pl
DEBIT
LIEPMAN AG
ul. Gorkiego 20
PL 43-300 Bielsko-Biała
tel.: +48 33 810 08 20
fax: +48 33 814 51 81
[email protected]
www.wydawnictwo-debit.pl
Englischviertelstrasse 59
CH-8032 Zürich
tel.: +41 43 268 23 80
fax: +41 43 268 23 81
[email protected]om
www.liepmanagency.com
DWIE SIOSTRY
POLISH RIGHTS
ul. Słomińskiego 15/40
PL 00-195 Warszawa
tel./fax: +48 22 618 25 30
[email protected]
www.wydawnictwodwiesiostry.pl
c/o Wydawnictwo Karakter
ul. Gazowa 13/17
PL 31-060 Kraków
[email protected]
www.polishrights.com
EMG
PRÓSZYŃSKI I S-SKA
ul. Miodowa 6/1
PL 31-055 Kraków
tel./fax: +48 12 422 84 27
www.wydawnictwoemg.pl
[email protected]
ul. Garażowa 7
PL 02-651 Warszawa
tel.: +48 22 60 77 922
fax: + 48 22 843 52 15
[email protected]
www.proszynski.pl
FORMAT
PWN
ul. Jedności Narodowej 34
PL 58-210 Łagiewniki
tel.: +48 71 339 47 01
[email protected]
www.wydawnictwoformat.com
ul. Postępu 18
PL 02-676 Warszawa
tel.: +48 22 695 43 21
fax: +48 22 695 42 88
[email protected]
www.pwn.pl
WYDAWNICTWO DOLNOŚLĄSKIE
ODDZIAŁ PUBLICAT SA WE WROCŁAWIU
ul. Żmigrodzka 41/49
PL 60-171 Poznań
tel.: +48 61 867 81 40, 61 867 47 08
fax: +48 61 867 37 74
[email protected]
www.rebis.com.pl
ul. Podwale 62
PL 50-010 Wrocław
tel.: +48 71 785 90 40
fax: +48 71 328 89 66
[email protected]
www.wd.wroc.pl
ŚWIAT KSIĄŻKI
WYDAWNICTWO LITERACKIE
ul. Rosoła 10
PL 02-786 Warszawa
tel.: +48 22 654 82 00
[email protected]
www.swiatksiazki.pl
ul. Długa 1
PL 31-147 Kraków
tel.: +48 12 619 27 40
fax: +48 12 422 54 23
[email protected]
www.wydawnictwoliterackie.pl
UNIVERSITAS
WYTWÓRNIA
ul. Sławkowska 17
PL 31-016 Kraków
tel.: +48 12 423 26 05
fax: +48 12 422 02 08
[email protected]
www.universitas.com.pl
ul. Polnej Róży 1/617
PL 02-798 Warszawa
tel.: +48 509 914 357
www.wytwornia.com
[email protected]
W.A.B.
ZNAK
ul. Usypiskowa 5,
PL 02-386 Warszawa
tel./fax: +48 22 646 05 10, +48 22 646 05 11
[email protected]
www.wab.com.pl
ul. Kościuszki 37
PL 30-105 Kraków
tel.: +48 12 619 95 01
fax: +48 12 619 95 02
[email protected]
www.znak.com.pl
WAM
ul. Kopernika 26
PL 31-501 Kraków
tel.: +48 12 629 32 68
fax: + 48 12 429 50 03
[email protected]
www.wydawnictwowam.pl
WBPICAK
ul. Bolesława Prusa 3
PL 60-819 Poznań
tel.: +48 61 66 40 850
fax: +48 61 66 27 366
[email protected]
www.wbp.poznan.pl
WYDAWNICTWO A5
ul. Stawarza 16/3
PL 30-540 Kraków
tel./fax: + 48 12 656 01 43
[email protected]
www.wydawnictwoa5.pl
ADRESY VYDAVATELŮ
REBIS
55
návrat k obsahu
www.bookinstitute.pl
POLSKÝ INSTITUT KNIHY / INSTYTUT KSIĄŻKI
ul. Szczepańska 1, PL 31-011 Kraków
Tel.:+48 12 433 70 40
Fax: +48 12 429 38 29
[email protected]
VARŠAVSKÉ ODDĚLENÍ INSTITUTU
Pałac Kultury i Nauki
Pl. Defilad 1, IX piętro, pok. 911
PL 00-901 Warszawa
Tel.:+48 22 656 63 86
Fax: +48 22 656 63 89
[email protected]
Warszawa 134, P.O. Box 39
©POLSKÝ INSTITUT KNIHY, KRAKOV 2010
Redakce Izabella Kaluta
Knihy prezentované v katalogu vybrali:
Przemysław Czapliński, Jerzy Jarzębski, Marta Mizuro,
Dariusz Nowacki, Robert Ostaszewski, Marek Zaleski.
Překlad do češtiny:
Lucie Kněžourková, Michala Benešová,
Věra Vytřísalová, Barbora Gregorová, Pavel Peč.
Verze katalogu v jiných jazycích jsou dostupné v Institutu knihy.
Více informací o polské literatuře:
www.bookinstitute.pl
PROJEKT, SAZBA, TISK
Studio Otwarte, Krakov
s tu d io twa r t e
www.otwarte.com.pl

Podobné dokumenty

Přes 500 koní ve vlasech Vymírající krása Festival of

Přes 500 koní ve vlasech Vymírající krása Festival of hmotnosti. Právě tato pohonná jednotka se objeví jak ve zmiňovaném modelu 535d, tak v modelech řady 3 pod označením 335d. Také další pohonné šestiválcové motory prodělaly modernizaci. Motor 3,0d s ...

Více

soubor PDF - Reprodukce sociálních nerovností

soubor PDF - Reprodukce sociálních nerovností Blíže viz ŠANDEROVÁ, J. / ŠMÍDOVÁ O. (2006). Meze a možnosti interakcionistického

Více

Sborník K21 2004 - Kniha ve 21. století (2016)

Sborník K21 2004 - Kniha ve 21. století (2016) lid byl díky Knize zbaven zdravého rozumu, ale intelektuálně kultivovaného vědomí se nedobral. Je to nostalgie za tím, co není, je to nostalgie nicoty, které je lépe se vyvarovat. Kniha v 21. stole...

Více