PDF, 3.3 MB - Česko proti chudobě

Transkript

PDF, 3.3 MB - Česko proti chudobě
ČESKO PROTI CHUDOBĚ
Informace, fakta a čísla z rozvojového světa
Editor: Tomáš Tožička
Z OBSAHU:
» Západní Sahara, poslední z opomíjených – P. Jedlička
» Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy o jejich (ne)plnění – R. Stojanov
» Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích – J. Beránek
» Češi elektrifikují odlehlé oblasti Zambie – M. Mandová
» SVOBODA. Muži a ženy mají právo žít své životy a vychovávat své děti důstojně, osvobozeni od hladu a strachu z násilí, útisku a nespravedlnosti. Tato práva nejlépe zajišťuje demokratický a participativní model vládnutí vycházející z vůle obyvatel.
» ROVNOST. Žádnému jedinci ani národu nesmí být upírána možnost těžit z rozvoje. Musí být zajištěna rovná
práva a příležitosti pro muže i ženy.
» SOLIDARITA. Globální problémy musí být zvládány tak, aby náklady a zátěž byly rozloženy spravedlivě
v souladu se zásadami rovnosti a sociální spravedlnosti. Trpící a ti, kdo mají z rozvoje nejmenší prospěch,
mají nárok na pomoc ze strany těch, kdo mají z rozvoje prospěch největší.
» TOLERANCE. Lidé musí navzájem respektovat svá přesvědčení, kultury a jazyky. Rozdíly mezi jednotlivými
společnostmi ani mezi skupinami uvnitř společností by neměly být potlačovány, ale naopak chráněny jako
vzácná přednost lidského společenství. Kultura míru a dialogu mezi civilizacemi by měla být aktivně podporována.
» OHLEDUPLNOST VŮČI PŘÍRODĚ. Je nutno projevovat opatrnost při zacházení s živou přírodou a přírodními
zdroji a jednat v souladu s pravidly udržitelného rozvoje. Jedině tak může být nevyčíslitelné bohatství ukryté
v přírodě zachováno a předáno našim potomkům. Současné trvale neudržitelné způsoby výroby a spotřeby
se musí změnit v zájmu budoucího blahobytu nás a našich potomků.
» SDÍLENÁ ODPOVĚDNOST. Odpovědnost za řízení celosvětového ekonomického a sociálního rozvoje
a zvládání hrozeb mezinárodnímu míru a bezpečnosti musí být rozdělena mezi všechny státy světa a měla
by být vykonávána multilaterálně. Organizace spojených národů jako nejreprezentativnější organizace světa
v tomto úsilí musí hrát ústřední roli.
Z Miléniové deklarace OSN podepsané představiteli 191 států světa
» OBSAH
Úvod
2
Michal Broža
Rozvojové cíle tisíciletí
3
Ze světa rozvoje
4
Globální odpovědnost
4
Tomáš Tožička
Fotbal a rozvoj
6
Robin Ujfaluši
Globální velmoc a sítě jejího vlivu
8
Steven Hiatt
Fairtrade: malá změna – velký rozdíl
12
Tomáš Bílý
Západní Sahara: poslední mezi opomíjenými
14
Petr Jedlička
Evropská rozvojová politika od Lomé po EPAs
16
Adéla Pořízová
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí
Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy
o jejich (ne)plnění
19
19
Robert Stojanov
Problémy financování mezinárodního rozvoje
22
Daniel Svoboda
Přes daňové ráje k větší chudobě
23
Tomáš Tožička
Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích
25
Jan Beránek
Nekonečný příběh dluhové krize
29
Jiří Silný, Tomáš Tožička
Obnovitelná energetika jako ústřední rozvojový projekt
32
Milan Smrž
Česko proti chudobě
34
Češi proti bídě
34
Jakub Patočka
Požadavky kampaně Česko proti chudobě
Nezbytnost racionalizace institucionálního
zajištění zahraniční rozvojové spolupráce ČR
Organizace podporující požadavky kampaně
36
37
Projekty české zahraniční rozvojové spolupráce
38
Afghánistán, prevencí proti drogám
34
38
Klára Kazelleová, Sdružení Podané ruce
Angola, zemědělská škola v Kuito
39
Jiří Hejkrlík, Česká zemědělská univerzita
Postavme školu v Etiopii
40
Barbora Umancová, Člověk v tísni
Rozvoj spravedlivého obchodu (Fair Trade)
41
Jiří Silný, Ekumenická akademie Praha
42
Jakub Olmer, Sue Ryder
Vietnamská zkušenost - ochrana životního prostředí
je ochranou života
43
Daniel Svoboda, Development Worldwide
Elektrifikace odlehlých oblastí Zambie
Martina Mandová, ADRA
44
» Obsah «
Terénní ošetřovatelská a rehabilitační péče v Malawi
1
» ÚVOD
Michal Broža,
vedoucí Informačního centra OSN v Praze (UNIC)
nepodaří. Více dětí v rozvojových zemích chodí do školy. Školní
docházka vzrostla z osmdesáti procent v roce 1991 na 88 procent
v roce 2005. Na politickém a veřejném životě se stále více podílejí ženy.
Zlepšení je ale zatím velmi pomalé. V celosvětovém měřítku pomalu
klesá dětská úmrtnost. Podobný trend sledujeme i v prevenci malárie
a tuberkulózy. Je ale zřejmě nereálné, že se podaří snížit na polovinu
úmrtnost na tyto dvě choroby do roku 2015.
A teď z té špatné strany. Pouze vyspělé státy směřují ke splnění
všech rozvojových cílů. I tam, kde dochází k podstatnému zlepšení,
přetrvávají závažné problémy. Rozvoji brání nedostatek pracovních
příležitostí pro mladé lidi, nerovnost pohlaví, rychlá a nekontrolovaná
urbanizace, epidemie HIV/AIDS.
Lidí, kteří se pomalu odrážejí od nejhlubšího dna chudoby, za
posledních patnáct let ve světě přibývá. V roce 1990 patřila celá jedna
třetina populace k extrémně chudým, v roce 2004 již necelá pětina.
Díky tomuto trendu se může podařit splnit jeden z Rozvojových cílů tisíciletí - do roku 2015 snížit na polovinu počet extrémně chudých lidí.
Mnozí Evropané netuší, co rozvojové cíle znamenají. Rozvojem jsou
pro nás nová nákupní centra, mobilní telefony, auta, mp3 přehrávače.
Pro miliony nejchudších je to především naděje na důstojný život.
Domácnosti s elektřinou, nezávadnou pitnou vodou, kanalizace,
zdravotní střediska a školy v blízkém okolí i hlas v rozhodování o věcech
veřejných.
Významnou roli hraje i nestabilita a špatné bezpečnostní podmínky.
Rozvojové cíle přitom mohou významně přispět k posílení bezpečnosti
i stability. Rozvoj a bezpečnost jsou jako spojené nádoby. Často ale
jednáme tak, jako by se jednalo o dvě nesouvisející věci.
V Asii došlo k nejvýraznějšímu omezení chudoby na světě, avšak
s výjimkou západní části kontinentu, kde se počet chudých naopak
zdvojnásobil. Na následky komplikací během těhotenství a při porodu
umírá každoročně více než půl milionu žen. Jen málo se zatím daří omezovat počet hladových a podvyživených dětí. Hlad nepřináší jen utrpení,
ale živí násilí a konflikty.
Ekonom Kolumbijské univerzity a poradce generálního tajemníka
OSN Jeffrey Sachs upozorňuje, že například konflikty v Dárfúru
a Somálsku se odvíjejí od nedostatku vody a jídla. Stejný základ mají
i problémy v Pobřeží slonoviny či Burkině Faso.
Na následky AIDS zemřely loni téměř tři miliony lidí, v roce 2001
téměř o milion méně. Více než patnácti milionům dětí vzal AIDS jednoho nebo oba rodiče.
Celý svět navíc již začíná pociťovat následky změny klimatu. Jedná
se o jev, který bude působit velice nerovnoměrně. Bohaté státy
disponují zdroji a technologiemi, díky nimž se dokáží přizpůsobit.
Následky pro Afriku či ostrovní státy ale budou mnohem závažnější.
Jedním z důvodů pomalých změn je nerovnoměrný ekonomický
růst. Zásadním problémem je nestabilita a špatná bezpečnostní situace v řadě zemí. Vyspělé země navíc neplní sliby a neposkytují
dostatečné finanční zdroje na rozvojové projekty. Přes některé pozitivní změny zůstává subsaharská Afrika nejchudším a nejzaostalejším
regionem na světě.
V roce 2005 se ve skotském Gleneagles nejvyspělejší státy zavázaly, že pomoc Africe do roku 2010 zdvojnásobí. Celkový objem
rozvojové pomoci ale v letech 2005 a 2006 reálně poklesl o více než
pět procent. Jen pět zemí splnilo nebo překročilo cíl OSN na vyčlenění
0,7 procenta HND na rozvojovou pomoc. Bez rázných politických
rozhodnutí a následné akce ale nelze očekávat zásadní změnu k lepšímu.
» Globální odpovědnost «
Státy OSN v roce 2000 uznaly, že svět má prostředky, technologie
i know-how na odstranění chudoby a hladu. Že lze omezit šíření infekčních nemocí, dětskou a mateřskou úmrtnost, zpřístupnit základní
vzdělání všem dětem, ochránit zdravé životní prostředí a vytvořit férové
podmínky mezinárodního obchodu. V Deklaraci tisíciletí formulovaly
osm konkrétních cílů, které máme společně splnit do roku 2015.
2
Jak si stojíme v poločase cílů rozvoje? „Dosavadní výsledky naznačují, že jsme se posunuli vpřed a že ve většině regionů můžeme být
nakonec úspěšní,“ říká generální tajemník OSN Ban Ki-moon. Zároveň
dodává, že mnohé závazky zůstávají z velké části nenaplněny. Podívejme se nejprve na to, co se daří.
Počet extrémně chudých v subsaharské Africe se stabilizoval, snížit
jejich počet na polovinu do cílového roku se ale Africe pravděpodobně
Odpovědnost za splnění rozvojových cílů nesou bohaté i chudé
státy a jejich představitelé, ale i média, nevládní organizace, školy
a v konečném důsledku i každý člověk. Podstatnou roli v celém procesu sehrávají informace. To si uvědomili zástupci nevládních organizací, kteří ustavili platformu Česko proti chudobě. Stala se širokou
koalicí různorodých nevládních organizací, diskusním klubem a především informační kampaní o otázkách rozvoje. Právě nevládní organizace
mají pro šíření informací o rozvojových cílech nejlepší předpoklady.
Samy se na jejich plnění podílejí, umí je srozumitelně vysvětlovat,
obhajovat a prosazovat. Když je potřeba, dokáží pozvednout hlas a bez
obalu upozorňovat na problémy. Pro splnění Rozvojových cílů tisíciletí
je taková činnost nezbytná. Velice si cením úzké součinnosti Česka
proti chudobě a OSN v ČR od samého počátku kampaně.
» ROZVOJOVÉ CÍLE TISÍCILETÍ
Vynaložíme maximální úsilí na to, abychom osvobodili
všechny muže, ženy i děti z drtivých a ponižujících podmínek extrémní chudoby, kterým je v současnosti vystavena více než miliarda lidí. Jsme odhodláni každému
poskytnout právo na rozvoj a osvobodit celý lidský rod od
nedostatku.
DEKLARACE TISÍCILETÍ
ZÁŘÍ 2000
PŘIJATO 189 ČLENSKÝMI STÁTY OSN
1. cíl:
Odstranit extrémní chudobu a hlad
Úkol 1: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí, kteří žijí
z příjmu nižšího než 1 USD na den.
Úkol 2: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí, kteří trpí
Úkol 11: Do roku 2020 dosáhnout výrazného zvýšení kvality
hladem.
2. cíl:
života minimálně 100 milionů obyvatel příměstských chudinských čtvrtí (slumů).
Dosáhnout základního vzdělání pro všechny
Úkol 3: Do roku 2015 zajistit, aby mohly děti kdekoli na
8. cíl:
Budovat světové partnerství pro rozvoj
světě, dívky i chlapci, dokončit základní školu.
Úkol 12: Dále rozvíjet otevřený obchodní a finanční systém
3. cíl:
4. cíl:
Prosazovat rovnost pohlaví
a posílit roli žen ve společnosti
Úkol 4: Do roku 2005 odstranit nepoměr pohlaví v základ-
založený na jasných pravidlech, předvídatelnosti
a absenci diskriminace (včetně závazku usilovat
o dobré vládnutí, rozvoj a snižování chudoby, a to
na národní i mezinárodní úrovni).
ním a středním školství a do roku 2015 na všech
úrovních vzdělávacího systému.
Úkol 13: Řešit specifické potřeby nejméně rozvinutých zemí
Snížit dětskou úmrtnost
Úkol 5: Do roku 2015 snížit o dvě třetiny úmrtnost dětí do
věku pěti let.
5. cíl:
(přístup na trh pro vývoz z těchto zemí bez zatížení
cly a dovozními kvótami; odpuštění dluhů pro nejvíce zadlužené země a zrušení oficiálního bilaterálního dluhu; štědřejší poskytování oficiální rozvojové
pomoci zemím, které se zavázaly ke snížení chudoby atd.).
Zlepšit zdraví matek
Úkol 14: Řešit specifické potřeby vnitrozemských států
Úkol 6: Do roku 2015 snížit o tři čtvrtiny míru mateřské
a malých ostrovních rozvojových států.
úmrtnosti.
Úkol 15: Komplexně řešit problém zadlužení rozvojových
Bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi
Úkol 7: Do roku 2015 zastavit a zvrátit šíření HIV/AIDS.
Úkol 8: Do roku 2015 zastavit a zvrátit šíření malárie
a dalších závažných onemocnění.
7. cíl:
zemí prostřednictvím národních a mezinárodních
opatření s cílem zajistit dlouhodobou udržitelnost
dluhu u zadlužených zemí.
Úkol 16: Ve spolupráci s rozvojovými zeměmi vytvořit a realizovat strategie směřující k zajištění slušné a produktivní práce pro mladé lidi.
Zajistit udržitelný stav životního prostředí
Úkol 17: Ve spolupráci s farmaceutickými firmami poskytÚkol 9: Integrovat principy udržitelného rozvoje do politiky
a programů jednotlivých států a zabránit ztrátám
přírodních zdrojů.
nout přístup k dostupným základním lékům v rozvojových zemích.
Úkol 18: Ve spolupráci se soukromým sektorem zpřístupnit
Úkol 10: Do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí bez
dlouhodobě udržitelného přístupu k nezávadné
pitné vodě a základní hygieně.
rozvojovým zemím výhody nových technologií
především v informační a komunikační oblasti.
» Rozvojové cíle tisíciletí «
6. cíl:
3
Ze světa rozvoje
» GLOBÁLNÍ ODPOVĚDNOST
Tomáš Tožička; Česko proti chudobě
vzdělání domorodcům neumožňoval. Rostoucí nezávislost bývalých
kolonií znamenala obrovské ztráty koloniálních mocností, pro které byly
příjmy ze zámoří zásadní. Příkladem následného neo-koloniálního
prosazení zájmů bylo bývalé Belgické Kongo a západní intervence proti
němu vrcholící nástupem diktátora Mobutu a zavražděním prezidenta
Lumumby, jehož tělo likvidovali belgičtí vojáci (rozsekat prezidentovo
mrtvé tělo bylo pro belgické výsadkáře lehčí, než účastnit se reálných
bojů ve Rwandě, z nich raději uprchli...).
Po dalších obdobných zásazích, které byly stále hůře přijímány
i v bohatých zemích, byl zvolen jiný postup - metoda falešných poradců,
ekonomických hit manů. Tito lidé pracovali pro slavné poradenské firmy
a za veliké peníze poskytovali vládám rozvíjejících se zemí rady, které je
měly přivést k prosperitě, ale mnohem více je zaváděly do dalšího područí. Publikované zpovědi těchto poradců nám ukazují, jaké volí praktiky. Cílem ekonomického hit mana je prosadit v zemi takové investice,
které by stát uvrhly do zadlužení či závislé situace, v níž by byl lehce
manipulovatelný. Jedná se o velké investiční celky jako letiště, infrastrukturu a pod. Půjčky poskytnuté na tyto projekty tekly obvykle přímo
do kapes nadnárodních firem, které investice realizovaly. Když se
ukázalo, že půjčka je prakticky nesplatitelná, dostaly země jako Ekvádor nabídku, aby umožnily západním firmám těžit jejich nerostné bohatství. Vrchol obdobných nesmyslů tvoří jaderná elektrárna Baatan na
Filipínách, která byla pod dozorem Národní agentury pro jadernou energetiku USA postavena firmou General Electric na úpatí vulkánu. Nikdy
nebude spuštěna, přesto Filipíny dodnes platí 100 tisíc USD denně na
splátkách za tuto stavbu. Můžeme oprávněně obviňovat vládnoucí elity
v chudých zemích z korupce a špatného vládnutí. Musíme si však uvědomit, že žádná chudá země by neunesla ani jeden z našich finančních
skandálů typu lehkých topných olejů či krachů bank, jimž naše vláda
i zákonodárci jen tiše přihlíželi...
Chudobou k bohatství
Sedm a půl roku poté, co se 191 států přihlásilo k Rozvojovým
cílům tisíciletí, je jasné, že boj s globální chudobou, pandemiemi
a rozvojem jedněch na úkor úpadku druhých prohráváme. Přes optimismus několika pošetilců nezbývá než připustit, že lidská činnost má
negativní dopad na životní prostředí nejen v několika obětovaných
lokalitách či sub-regionech, ale že přímo ovlivňuje i celosvětové klima.
Světová obchodní organizace se rozpadla v okamžiku, kdy bohaté
státy dosáhly všech výhod a měly recipročně nabídnout totéž chudým
zemím. Odmítly zastavit dotace a otevřít své trhy, a tak se tzv. volný trh
znovu ukázal jako mýtus, který zastírá, že mezinárodní obchod ovládají
ti, kteří mají dostatek moci prosadit své zájmy, a nabídka a poptávka
hrají jen marginální roli. Po dlouhém období poklesu cen surovin jejich
hodnota roste a boje velmocí o prosazení svých teritoriálních zájmů
v klíčových zemích se znovu rozbíhají.
» Globální odpovědnost «
Neúplný sumář nejpalčivějších problémů naší planety před námi
otevírá nedozírné pole otázek: Jak je možné, že patříme mezi pětinu nejbohatších zemí na této planetě? Můžeme si kupovat extrémně levné věci,
protože dodavatelské firmy využívají práce dětských otroků? Jak je možné, že každých 6 měsíců zemře hlady a na banální nemoci více dětí, než
jich pobil holocaust? Proč naše oblíbené značkové firmy neplatí sociální
a zdravotní pojištění svým zaměstnancům v rozvojových zemích? Jak to,
že umírají miliony lidí na tuberkulózu a malárii, když je umíme léčit? A mohli
bychom se ptát dál. Pokusme se však podívat hlouběji na příčiny globální
krize a nastínit i možná východiska pro její řešení. Pokusím se poodhalit
ještě jinou rovinu, než je obvyklé obviňování největších „potížistů“ –
skupiny Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a G8. I takový
stát jako ten náš totiž má v tomto procesu svou neblahou roli.
4
Každá rada drahá
Každého z nás samozřejmě napadne, jak je možné, že chudé země
jsou tak chudé. Nebylo nakonec lepší, aby zůstaly v koloniálním područí, kde o ně bylo tak pěkně postaráno? Data a fakta nás přesvědčí
o opaku. Ve většině postkoloniálních zemí došlo k rychlému nárůstu
vzdělaných vrstev, zlepšila se zdravotní péče i stav hospodářství. Tento
vývoj však nenechával v klidu bývalé koloniální mocnosti, které nepředpokládaly tak vysokou míru emancipace – v Africe takřka neexistovali
domorodí vysokoškoláci, protože koloniální systém vysokoškolské
Nelson Mandela řekl, že chudoba není něčím přirozeným a nezměnitelným, ale je dílem lidských činů. Nezbývá než dodat, že mnoho
těchto činů, přináší značný zisk. Africké země sice disponují obrovským
surovinovým potenciálem, ale kvůli své chudobě jsou snadno manipulovatelné, takže jejich zdroje přinášejí bohatství jiným. Díky finančním
možnostem a mocenskému postavení bohatších zemí je jim fakticky
bráněno ve vlastním rozvoji a slouží jen jako surovinová základna. Je
evidentní, že největší zisky přináší finální zpracování a prodej technologicky náročných výrobků. To je však dnes vyhrazeno státům a firmám,
které si takové postavení dokážou vydobýt. Vezměme například kávu,
která je po ropě druhou nejprodávanější komoditou na světě. Přesto,
že se káva v EU nepěstuje, patří Unie mezi její největší zpracovatele.
Dovoz zpracované kávy totiž podléhá mnohem vyššímu clu a tak jsou
producenti z tradičních pěstitelských a zpracovatelských zemí v Africe
a Latinské Americe znevýhodněni a přesto, že vyrábějí levněji, nejsou
kvůli celním bariérám konkurenceschopní. Naopak na Jamaiku, bývalou
velmoc ve vývozu mléka, je ve velkém dováženo vysoce dotované
sušené mléko z USA. To zlikvidovalo místní farmáře. Jamaika ovšem
celní bariéry využít nemůže, a pokud se chce dostat vůbec k jakým
penězům a prodat na světovém trhu alespoň něco, musí akceptovat
podmínky WTO, které ovšem bohaté země samy nedodržují.
Novými technologiemi k novým problémům
Když začala první zelená revoluce, sliboval si od ní celý svět vyřešení
hladu a chudoby. Intenzifikace zemědělství, pěstování monokultur ve
velkém, využívání pesticidů a umělých hnojiv, zavlažování. To byl recept
na řešení hladu od západu na východ a na jih. Po pár desítkách let
vidíme, že situace je horší než předtím. Pesticidy a umělá hnojiva otravují
nejen půdu, ale na jejich působení umírají ročně statisíce lidí. Zavlažování
zasoluje zemi a monokultury v chudých zemích jsou pěstovány především na vývoz, přičemž potraviny pro vlastní výživu chybí. I když Indie
vypěstuje mnohonásobně víc než dříve, počet hladových stoupá. Zastánci zelené revoluce sice tvrdí, že se celosvětově snížil počet trpících
hlady, ale je tomu tak jen díky obrovskému úspěchu Číny na tomto poli.
Přes rostoucí desertifikaci a deforestaci, přes zjevný neúspěch
v boji s chudobou, snaží se agro-giganti s podporou Rockefelerovy
Zbrojením k větší chudobě
Každá vyrobená zbraň, každá spuštěná válečná loď, každá vystřelená raketa v konečném smyslu znamenají okrádání těch, kteří hladoví
a nemají co jíst.
To nejsou slova pacifistů, ale presidenta Eisenhowera, jednoho
z největších válečníků historie, který varoval před nekontrolovatelnou
mocí zbrojního průmyslu. I naše země hrála v dobách studené války
v závodech ve zbrojení svou roli a měli bychom si uvědomit naši
odpovědnost. Na mnoha místech planety dosud umírají lidé našimi
zbraněmi. Smutné je, když se naše země znovu staví do čela nového
kola zbrojení, které na sebe naváže ohromné prostředky finanční, materiálové i výzkumné. Celosvětové výdaje na zbrojení činí již tisíc miliard
USD ročně a země jako USA či Rusko slibují jejich další navyšování. To
bude znamenat zhoršení přístupu k úvěrům na mezinárodním trhu
a také jejich zdražení. Při posledním pokusu o celosvětovou ochranu
pomocí SDI, které byly jen dalším Reaganovým omylem, narostly dluhy
chudých zemí až několikanásobně právě díky enormnímu růstu
úrokových sazeb, který zapříčinilo obrovské zadlužování USA, z něhož
se ani Spojené státy ani rozvojové země dodnes nevzpamatovaly.
President Eisenhower věděl, o čem mluví, a dnešní USA mu dávají
zapravdu. 35 milionů občanů Spojených států žije pod hranicí chudoby,
z toho 12 milionů dětí. Pomáhat najít chudým lidem v USA i v rozvojových zemích cestu ze zakletého kruhu bídy je důležitější, než roztáčet
nová kola zbrojení.
Naším problémem není to, že by zbraní bylo málo, ale že je jich
příliš mnoho. Jak říkal bývalý ředitel Světové banky Wolfensohn: Dáváme tisíc miliard na zbrojení a padesát miliard na rozvoj, to se mi zdá
nepřiměřené.
Ráje pro bohaté
Hrubě odhadované ztráty daňových úniků přes tzv. daňové ráje
a offshore země přesahují 250 miliard USD při předpokládaném 30%
zdanění. Polovina těchto prostředků by bohatě stačila k odstranění chudoby a nejzávažnějších nemocí. Přesto, že tento fakt je znám už
dlouhou dobu, jen málo zemí se s nimi pokouší bojovat. Daňové ráje
sami nepatří mezi světové mocnosti a donutit je k přijetí mezinárodních
pravidel by bylo jednoduché. Bohužel nebyl zatím nalezen mezinárodní
konsensus, protože autoritativním vládám tento systém nevadí, v mnoha
demokratických zemích pak firemní lobby tlačí proti přijetí legislativy
a jiné demokratické země rády využívají offshore teritoria k financování
tajných operací.
Offshore operace fungují tak, že místo aby si např. měď prodávaly
firmy z ČR a Zambie, prodá nejprve zambijská firma měď firmě na
Seychelách a to s minimálním ziskem, aby se vyhnula placení daní
v Zambii. Tam je měď prodána jiné firmě za běžných podmínek a to za
paušálního zdanění cca 300 USD. Pak teprve se tento klíčový technický kov dostane do Čech, ovšem za cenu, která minimalizuje zisk
a tedy i zdanění v ČR. Není třeba dodávat, komu patří firmy na
Seychelách. To ovšem nikdo nezjistí, protože tamní úřady garantují
utajení, nepožadují daňová přiznání ani audity. Podobných offshore
center je na světě na sedm desítek. Máte-li dost peněz, najdete
i v Čechách dost daňových poradců, kteří vám přesně poradí. Vzhledem k tomu, že podobné operace nemohou provádět zaměstnanci se
svými zaměstnavateli, není divu, že se daňová zátěž přesunuje
z právnických osob na fyzické a důchodové a sociální systémy jsou
kvůli těmto daňovým únikům v krizi.
Lidská práva jen jako opresivní nástroj
V roce 1948 schválilo Valné shromáždění OSN Všeobecnou
deklaraci lidských práv. Je dobré si povšimnout, že když se mluví o lidských právech na mezinárodní úrovni, každý má na mysli něco jiného.
Nejpatrnější to bylo v době studené války, kdy jedna strana mluvila
o politických právech a právu na vlastnictví, zatímco druhá strana vyzdvihovala práva sociální a pracovní. Jen lidská práva přitom trpěla. A obě
strany se podílely na masakrech ve zbytku světa.
Dnes se situace příliš nezměnila. Lidská práva jsou zneužívána jako
nástroj nátlaku a vydírání. Nadnárodní firmy bez skrupulí využívají otřesných pracovních podmínek, které popírají deklaraci lidských práv
i všechny základní konvence Mezinárodní organizace práce (ILO)
a vlády v bohatých zemích k tomu mlčí. Když však jde o omezení dovozu
z chudých zemí, jsou konvence ILO vhodným nástrojem. Jestliže
nechceme nějaké zemi pomoci v krizové situaci, je výmluva na lidská
práva tou nejvhodnější. Pokud se však jedná o podporu diktatury, která
je pro nás ekonomicky či jinak zajímavá, lidská práva jdou stranou.
V preambuli Všeobecné deklarace lidských práv se jasně praví, že
každý jednotlivec i každý orgán společnosti se musí zasadit o jejich
uznávání a zachovávání. Podle výkladu OSN patří mezi orgány
společnosti i nevládní organizace, církve, odbory, podnikatelské subjekty a jejich komory. Všechny vyjmenované skupiny jsou si toho velmi
dobře vědomy a svého postavení se dožadují při přípravě zákonů či tripartitním vyjednávání. Když ovšem přijde na dodržovaní lidských práv,
tváří se firmy a konzervativci, jako by to nebyla jejich záležitost.
Na 70 % kakaa pochází z oblastí, kde je běžná práce dětských
otroků. Osmileté dívce, která 12 hodin denně otročí na kakaových plantážích Pobřeží slonoviny, je jedno, že tato země ratifikovala všechny
základní konvence ILO, stejně jako je to jedno firmám Nestlé (Orion)
a Kraft Foods (Figaro), které díky této práci mohou dodávat do našich
supermarketů laciné čokolády s vysokými zisky. Vlády chudých zemí
nemají dostatek sil prosadit vlastní zákony proti mnohem bohatším
nadnárodním korporacím a jejich dodavatelům. Pro spotřebitele na západě je to velká výhoda, protože díky tomu mohou dostávat velmi
laciné výrobky. Toto nedodržování lidských práv nám nevadí, dokud
nezasahuje do našich zájmů. Pak jsme ochotni nastavit druhý metr,
omezit dovoz zboží a zastavit podporu.
Odpovědnost začíná doma
Ghándí říkal, že na světě je dostatek pro všechny, ale málo pro jednoho hrabivce.
Prvním krokem na cestě ke změně je uvědomit si, že patříme
k nejbohatší pětině planety, která však spotřebovává více než 80 %
celkového bohatství. EU disponuje největší ekonomickou silou světa
a její představitelé si alespoň ve svých deklaracích uvědomují, že to
s sebou nese i zvýšenou míru odpovědnosti. To ovšem neplatí o všech
jejích členech a především ti noví mají o své odpovědnosti velmi
zkreslené představy. Neznalost historie, přeceňování vlastní role v
dějinách, falešné představy o nesmírnosti vlastního utrpení a chudobě
ovlivňuje náš nezájem vidět skutečné problémy reálného světa a podílet
se na jejich řešení. Naše země patří mezi ty, které odmítají snižovat
dotace na vývoz, odmítá splnit svůj závazek navýšit rozvojovou
spolupráci, klopotně se ubírá k racionalizaci a zprůhlednění systému
zahraniční rozvojové spolupráce, který dnes slouží hlavně díky ministerstvům průmyslu a životního prostředí jako podpora českých firem.
Cena zboží je při nákupu rozhodující a jen pomalu rostou požadavky na kvalitu a nezávadnost. Otázku po etické čistotě a porušování
lidských práv si při nákupu klade jen málokdo. Dokud se v Česku
globální odpovědnost nestane otázkou volby politické i spotřebitelské,
budeme se dál podílet na rostoucí chudobě, environmentálním
znečištění a porušování základních lidských práv. Ne každý může realizovat projekty v chudých zemích, ale nikdo z nás nesejme odpovědnost za to, že naše země neplní své mezinárodní závazky. Kampaň
Česko proti chudobě je volbou pro každého, kdo si uvědomuje, že důstojný život a spravedlnost není možno udržovat na malém kousku planety na úkor bídy zbytku světa.
» Globální odpovědnost «
a Gatesovy nadace o druhou zelenou revoluci. Tentokrát by mělo jít
o podporu Geneticky modifikovaných organizmů (GMO) a nanotechnologií. Dnešní fakta jasně ukazují, že nejsme schopni zajistit
bezpečnost při manipulaci s nanočásticemi a nejsme schopni zabránit
neplánovanému rozšiřování GMO a dalším mutacím. GMO nepomáhají
zajistit potravinovou bezpečnost a jdou proti potravinové soběstačnosti.
Přesto, že léky podávané jednotlivcům testujeme celá desetiletí, nové
nebezpečné chemikálie vypouštíme do přírody bez důkladných testů,
které by nám potvrdily jejich dlouhodobou nezávadnost.
5
Ze světa rozvoje
» FOTBAL A ROZVOJ
Robin Ujfaluši
Ačkoliv je fotbalová základna v Nairobi obrovská, řadu hráčů jsme
na turnaji nepotkali poprvé. Znali jsme je z dřívějška – z matharských
fotbalových odpolední, případně z jiných akcí. Jedním z nich byl i Stanley. Všimli jsme si ho velmi brzy, hned na prvním úklidu ve slumu Korogocho. Ne proto, že by ostatní převyšoval svým zevnějškem či výškou
– jen jeho pracovní nasazení bylo na dvanáctiletého kluka enormní.
Stanley nebral příliš ohled na nepsané pravidlo platící při úklidu organizovaném MYSA, že mladí pracanti buď mají lopaty a hrábě (a tím
pádem nakládají), nebo dostanou kolečka a vyváží odpadky pryč ze
slumu na skládku. Byl takřka všude – přijel s kolečkem a hned bral
lopatu a začal nakládat. A když bylo naloženo – pokud byla plná kolečka
jen vteřinu bez obsluhy, automaticky se jich ujal a vyrazil směrem na
skládku.
Úklid veřejných prostor k fotbalu v Nairobi jednoduše patří
– jednak se menší skládka v Korogochu nekontrolovaně tvoří na rohu fotbalového hřiště, a je tedy potřeba si s ní poradit, pokud se má o víkendu
hrát na regulérním hřišti. A jednak k úklidu motivuje i fotbalová tabulka
– když se tým sejde v dostatečném množství, připíše si šest bodů do
celoroční soutěže ve své zóně. Dost na to, aby tu týmy před úklidem stály
seřazeny, jako by se hrál fotbalový turnaj.
Na začátku jsme se domluvili, že největšího pracanta po úklidu symbolicky odměníme malou sladkostí. O vítězi nebylo pochyb. Stejně jako
o tom, že Stanley si nenechá odměnu v podobě koláče pro sebe.
Okamžitě se rozdělil s pěticí dalších ušmudlaných rukou. Ostatně jako
vždycky na tomto kontinentě – „v Africe jsme zvyklí se dělit“.
Teprve později jsme se dozvěděli, co vše se ve Stanleym skrývá –
ve svých dvanácti letech je nejen kapitánem žákovského týmu Magic
stars, ale zároveň asistuje při jeho tréninku a má na starosti coby trenér
jeden mladší tým do 12 let. Věc v Africe vůbec ne neobvyklá. Trenéři začínají svou kariéru v útlém věku a nezřídka vedou týmy jen o rok dva
mladší. Dělají to samozřejmě naprosto amatérsky, z větší části intuitivně.
Ale jiné řešení není – týmů je příliš a zaujatých trenérů není nikdy
dostatek.
Na úklid do slumu Korogocho Stanley přišel, přestože z této zóny
nepochází, tento úklid nebyl vypsán pro jeho tým, a dostal tedy do hodnocení individuální aktivity jen jeden bod - místo obvyklých tří. Kvůli jednomu bodu přišel přes půl Nairobi – pěšky, za matatu (veřejnou
dopravu) by zbytečně utratil 20 šilinků, které jsou potřeba na jídlo.
Těžko říct, kolik úklidů Stanley takto obchází, ale na stipendium
organizace MYSA (Mathare Youth Sport Association), které získává
zhruba 350 nejaktivnějších mládežníků, to zatím nestačí. Proto si
o škole může prozatím jenom nechat zdát – 10-15 tisíc šilinků ročně na
školné a uniformu je pro něho absolutně nedosažitelných. Rodiče tu
také nepomůžou – Stanley totiž žádné nemá. Zemřeli příliš brzy, než
aby si je vůbec pamatoval. Jen slyšel, že osudným se jim stal novodobý
mor černého kontinentu – AIDS.
Dny tráví mezi dvěma nairobskými čtvrtěmi – Dandorou a Korogocho. V Dandoře je velké smetiště, kde se dá najít nějaký ten papír, kov,
dráty, popřípadě plast – a tento úlovek je možné následně zpeněžit u obchodníků ve slumu Korogocho. Na denní výdělek se raději neptejte – 20
keňských šilinků je necelých 7 korun. Pozdní odpoledne je nejpříjemnější částí dne – přicházejí fotbalové povinnosti a radost ze hry. Hodinku
stráví ve svém týmu do 12 let a další hodinu má na starost své mladší
svěřence. Někdy zůstává na hřišti v Korogochu ještě trochu déle. Partiček kluků se tu pohybuje vždycky dost, a pokud se podaří sehnat míč,
je další improvizovaný pouliční zápas na spadnutí. A o víkendu se může
těšit na zápasy svého týmu. Celkem se těchto fotbalových klání a navazujících rozvojových projektů účastní v Nairobi kolem 17000 mladých lidí…
Fotbal není v Africe nikdy jen fotbal. Je to zároveň životní příležitost,
naděje na lepší budoucnost. Fotbalově-rozvojové projekty rostou na
černém kontinentu v poslední době jako houby po dešti a stávají se
takřka módou. Liší se ve svém zaměření: jedny se zaměřují primárně na
společenský rozvoj a jako prostředku pro své aktivity využívají obrovské
popularity tohoto sportu. Jiné se orientují na nejtalentovanější mládež a
snaží se vychovávat elitní fotbalisty. Nedílnou součástí těchto
tréninkových center je i školní vyučování, takže i když se nakonec
dotyčnému nepodaří uskutečnit jeho sen a stát se profesionálním fotbalistou, získá pro další život alespoň jisté vzdělání – což není v afrických poměrech zdaleka samozřejmost.
» Fotbal a rozvoj «
Typickým příkladem sociálně orientovaného fotbalového projektu
je keňská MYSA. V masovém měřítku pořádá celoroční fotbalové
soutěže. Pro každého, pro chlapce i pro dívky, pro všechny věkové kategorie. Jejich soutěží se celoročně účastní přes 17 000 mladých lidí
v 1100 týmech. To už je záběr, který dovede ovlivnit celkové společenské klima. Ještě v 70. a 80. letech se prý mladí výrostci v nairobských
slumech, kde MYSA působí, identifikovali primárně s gangem, k němuž
patřili. Dnes se identifikují s fotbalovým klubem, za který hrají. To neznamená, že gangy vymizely zcela, ale posun je výrazný a v každém případě pozitivní. V chudinských čtvrtích, kde na několika málo
kilometrech čtverečních žijí v nuzných podmínkách statisíce obyvatel,
často bez smysluplné životní perspektivy, plní fotbal neocenitelnou
službu. Dává lidem zábavu a radost, dává jim šanci zahrát si hru, kterou
milují, a tak ventilovat přebytečnou energii, která nemusí být vždy pozitivní.
6
U nejmladší generace navíc působí velmi výrazně i výchovný faktor
– fotbal je pro ně jednou z mála příležitostí, jak na sobě pracovat, jak
se při hře naučit týmovému duchu, jak získat vzdělání. Několika stovkám
nejaktivnějších totiž MYSA každoročně poskytuje školní stipendium,
aby získali alespoň základní a středoškolské vzdělání, těm nejnadanějším pak umožňuje i vyšší vzdělání - pro nás relativní samozřejmost, pro většinu Afričanů velké privilegium. O tom, že fotbalové výkony
na hřišti nejsou v tomto projektu posledním cílem aktivit, svědčí nejlépe
již zmíněný program pravidelných úklidů ve slumech, jichž se týmy
účastní – většinou je nouze o nářadí, nikoli o hráče.
Specifikem nairobských chudinských čtvrtí je velká koncentrace
lidí na malém prostoru. Ve Rwandě, kde fotbal používají jako nástroje
pro usmíření znepřátelených etnik po válečné genocidě, je situace
opačná. Občanská válka sice začala v hlavním městě Kigali, kde sídlí
i centrála fotbalového projektu Football pour la paix (Fotbalem k míru),
ale brzy se závratnou rychlostí rozšířila do celé země. Fotbalový projekt
se proto soustředí na aktivity v regionech a jedním z hlavních záměrů je
integrace obou místních etnik – Hutuů a Tutsiů. Hráči jsou bez ohledu
na etnický původ spojováni do týmů, společné fotbalové zážitky mají
podněcovat přátelské vazby mezi mladými lidmi, a zpětně tak působit i
na klima ve společnosti, jež je i po letech hluboce poznamenáno nedávnou válečnou zkušeností.
Jednotlivá regionální centra se jednou za čas sjíždějí na společné
turnaje. Ani tady nejsou fotbalová vítězství hlavním cílem, jde spíše
o příležitost k setkání a utužení pracovních i osobních kontaktů. Specialitou rwandského projektu je podpora rovných příležitostí pro dívky,
a tak bývá součástí turnajů řada zvláštních pravidel, na kterých se týmy
mohou dohodnout – např. góly týmu se začínají počítat až poté, co
poprvé skóruje dívka. Týmy, které bývají smíšené, jsou tím motivovány
dávat něžnému pohlaví při fotbale více příležitostí…
V Jihoafrické republice dokonce z popudu prezidenta Thabo Mbekiho a bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera vznikl v roce
2004 speciální projekt Kick AIDS (Vykopni AIDS), který systematicky
využívá fotbalu jako prostředku k osvětě o této chorobě, ohrožující jihoafrickou společnost v hrozivém rozsahu.
Po letech apartheidu a bouřlivých sociálních i politických změnách
v 90. letech, kdy byla ekonomicky nejvyspělejší africká země více zaměstnána jinými problémy, se totiž v JAR dostala tato choroba do centra pozornosti poněkud opožděně, až někdy po roce 2000. A údaje
z roku 2006 nevěští nic dobrého: 5,5 milionu nakažených, zhruba
1000 lidí denně na tuto chorobu umírá a více než 30 % těhotných
matek je infikováno virem HIV, přičemž čísla – byť stále pozvolněji
– rostou.
Výborný recept ostatně poskytl už v roce 1997 v rámci kampaně
UNICEF liberijský kanonýr George Weah. Do rádia namluvil klip
a v poločasové přestávce zápasu národního týmu, vůbec prvního po
letech občanské války, obešel na stadiónu symbolické kolečko, spolu
s kolegy a velkým transparentem Liberijci, buďte rozumní – AIDS je
smrtelná choroba. Při vědomí, jakou sledovanost mívají zápasy národního týmu a jakému obdivu se v Africe těší špičkoví fotbalisté, si lze
těžko představit účinnější prostředek, jak rozšířit zprávu do maximálního počtu domácností.
Vedle fotbalových projektů orientovaných primárně sociálně se
v Africe objevuje stále více výběrových akademií s ambicí vychovávat
špičkové fotbalisty. Jednou z nich je senegalský projekt Diambars, na
jehož založení se podílely i francouzské fotbalové legendy, Patrick Vieira,
rodák ze senegalského Dakaru, a Bernard Lama, původem z Francouzské Guayany. Akademie je vybudována jako elitní školicí centrum
pro nejtalentovanější hráče ve věku mezi 13 a 18 lety a v každém z pěti
ročníků je místo pro zhruba padesátku šťastlivců. Velkorysý architektonický komplex zahrnuje všechny podstatné součásti obdobných
sportovních areálů v Evropě – tréninková hřiště, fotbalový stadion, fitnesové centrum, tělocvičny, prostory pro regeneraci i volný čas.
Výukový program je rozdělen rovnoměrně mezi sportovní přípravu
a vzdělání, a právě v tom vidí autoři projektu jeho společenský rozměr.
I když u fotbalu na vrcholové úrovni zůstane pouze část z nich a svůj fotbalový sen v Evropě uskuteční v lepším případě jen pár vyvolených, os-
tatní absolventi akademie by měli tuto výjimečnou životní příležitost po
návratu do běžného života zúročit jinak.
Diambars zároveň měl od počátku ambici sloužit jako pilotní
a vzorový projekt pro další obdobné počiny po celém kontinentu.
A skutečně se tak děje. Jejími mecenáši jsou nejen slavné a finančně
zajištěné africké fotbalové legendy typu Abedi Pelé či Samuel Eto´o,
ale i neméně slavné evropské kluby. Stále více si totiž uvědomují, že
africký kontinent skýtá mimořádný zdroj nikdy neobjevených fotbalových
talentů. A že pokud zaspí teď, mohl by jim brzy ujet vlak.
Naproti tomu FC Barcelona loni vyhlásil, jako vůbec první klub na
světě, že se oficiálně připojuje k celosvětové kampani OSN Rozvojové
cíle tisíciletí. Necelým procentem ze svých příjmů bude sponzorovat
výstavbu vzdělávacích a tréninkových center, zvláště v Brazílii, Maroku
a subsaharské Africe.
Že si fotbalový potenciál afrického kontinentu neuvědomují jen
velkokluby, o tom dobře svědčí smlouva průměrného belgického týmu
SC Lokeren s Canon de Yaoundé, předním mužstvem kamerunské ligy.
Evropský klub posílá do Yaoundé ročně 150 000 € a k tomu přidal
jeden autobus. Za to má podle smlouvy každý rok předkupní právo na
1-2 hráče kamerunského týmu.
Jednou z motivací této dohody byl údajně i zásah do černého obchodu s africkými hráči, kterému se v Evropě (a v Belgii zvlášť) vede
bohužel velmi dobře. O své fotbalové odysseji v Evropě sní po celé
Africe miliony mladých hráčů. A pro svou životní šanci jsou ochotni
udělat cokoli. Toho využívají nejrůznější prostředníci a manažeři. Stovky
až tisíce afrických fotbalistů míří na evropský kontinent načerno – za
extrémně nevýhodných podmínek, s pochybnými smlouvami. Často tu
pak zůstávají bez řádných kontraktů, bez práce, a tedy i bez peněz.
V Evropě se cítí bezprizorně, odříznutí od příbuzných a přátel. V zajetí
svých manažerů se vrátit nemohou – a často ani nechtějí, protože by
museli před blízkými přiznat vlastní neúspěch.
Fotbalová sázka na Evropu je zkrátka pro mladé africké naděje dvojsečná. Na jednu stranu to mnoha z nich poskytuje životní šanci a na
řadu let i smysl života. Na druhou stranu – těch, kteří se skutečně
prosadí či dokonce světově proslaví, je jen mizivá část. Faktem je, že
fotbal se na černém kontinentu těší obrovské popularitě a díky tomu
má potenciál stát se v Africe i účinným nástrojem pro společenský
rozvoj. Záleží jen na konkrétních projektech a lidech kolem fotbalu, aby
se nenaplnily obavy kamerunského sociologa André Ntonfa – totiž aby
se tento sport nestal „novým faktorem odcizení, vykořisťování, deportace a v posledku otroctví mladých Afričanů“.
» Fotbal a rozvoj «
Fotbal nezůstává v Africe stranou ani dalšího velkého společenského tématu, jímž jsou pandemické choroby, především šíření viru
HIV. V nairobské MYSE existuje speciální divadelní skupina, která se
svým umělecko-agitačním programem vystupuje nejen v samotném
Nairobi, ale stále častěji pořádá kampaně i na keňském venkově, kde
je tradičně informovanost o HIV/AIDS na podstatně horší úrovni než ve
městech.
7
Ze světa rozvoje
» GLOBÁLNÍ VELMOC
A SÍTĚ JEJÍHO VLIVU
Steven Hiatt
„Nekončící proces hromadění vlastnictví musí
pramenit z věčné tendence k hromadění moci.“
Hannah Arendt
V červnu 2003, krátce po slavném výroku „Mise splněna!“, kterým
ukončil George W. Bush operaci Irácká svoboda, oznámil tentýž muž
jásajícím kadetům na West Pointu, že Spojené státy „nemají žádné teritoriální ambice.“ „Neusilujeme o vybudování Říše,“ řekl americký prezident doslova. Bushovi ideologičtí souputníci, neokonzervativní učenci
typu Nialla Fergusona či Charlese Krauthammera, však podněcovali právě
k takovéto politice: Při uvědomění si současné role Ameriky ve světě je
třeba „uskutečnit přechod od neformální převahy k opravdové“ a přijmou
skutečnost, že „politická globalizace je jen hezčím slůvkem pro imperialismus.“1) Musel se vskutku poststudenoválečný svět – nový řád, vzniknuvší po pádu Berlínské zdi v roce 1989 – stát věkem nové Říše?
Vítězství spojenců v roce 1945, potvrzující právo lidu na sebeurčení
v Atlantické chartě, se zdálo být v epoše impérií posledním mezníkem.
Lidé žijící v koloniích v Asii, v Africe a na Středním východě viděli britské, francouzské i nizozemské armády poražené. Dobře věděli, že bývalé koloniální velmoci nemají dostatek ani financí, ani vojáků k udržení
nadvlády po delší dobu. Dva nejsilnější státy, Spojené státy a Sovětský
svaz, se navíc oficiálně postavily na protiimperialistickou stranu.
Washington dlouho prosazoval politiku „otevřených dveří“, přiznávající
rozvojovým zemím právo na formální nezávislost. Moskva zase odsuzovala imperialismus jako takový, a to již od revoluce v roce 1917. Komunistické hnutí, vzniknuvší v mnoha koutech koloniálního světa, přišlo
až jako výsledek této politiky.
Evropské mocnosti se však pokoušely koloniální impéria udržet,
jak nejdéle to šlo. Velká Británie sice opustila Indii již v roce 1947, ale
se vzbouřenci v Keni, na Kypru a v Malajsii bojovala až do neúnosného
konce. Francie válčila v Alžírsku a v Indočíně od počátku se ztrátami
a bez valné naděje na vítězství. Zřejmě jenom proto, aby si udržela
alespoň kousek odlesku někdejší imperiální slávy.
» Globální velmoc a sítě jejího vlivu «
Čas ale neúprosně plynul a k právu na sebeurčení všech národů se
postupně přiklonila většina evropského i amerického obyvatelstva. Elity
západních mocností neměli ponětí, kterak se s nastalou situací vypořádat: Co když se pokusí vůdcové třetího světa ovládnout situaci –
získat kontrolu nad vlastními zdroji a vybudovat vlastní průmyslové
zázemí? Anebo ještě hůře, co když se spojí se sovětským blokem? Co
když vlastenecké snahy připraví podmínky pro nástup nových komunistických stran?
8
Hrozba komunismu se díky propagandě stala často zmiňovanou.
Ale i ztráta koloniálních trhů a zdrojů by znamenala pro západní velmoci
obrovskou ránu. Válkou oslabené ekonomiky se vzpamatovávaly jen
pomalu a pouze kolonie mohly rychlejší obnovu zaplatit. A velkopodnikatele z USA doslova děsila možnost návratu Evropy k podmínkám
hospodářské krize třicátých let. Proto se snaha o udržení koloniálních
trhů a nerostných zásobáren dále stupňovala.
Teprve události v Íránu, Guatemale a Egyptě v padesátých letech
minulého století ale předznamenaly obrat v politice západních zemí vůči
oblastem, které se staly známými pod označením třetí svět. V roce 1951
znárodnil íránský premiér Mohamed Mosaddek ropný průmysl, do oné
doby řízený anglo-íránskou ropnou společností (AIOC, později
překřtěná na British Petroleum). Demokraticky zvolený nacionalista
Mosaddek (časopisem Times vybraný za muže roku 1951) odmítal
celkem pochopitelně skutečnost, že devadesát dva procent zisků
z íránské ropy jde do kapsy AIOC, a to dle dlouhodobé dohody odrážející britskou nadvládu v Persii ze začátku století. V téže době byl ale do
funkce britského premiéra zvolen podruhé Winston Churchill, který se
záměrem vypořádat se s nově vzpurným klientem a znovu pozvednout
britskou prestiž nijak netajil. Churchill nařídil blokádu Perského zálivu ve
snaze zabránit Íránu ve vývozu ropy. Spojené státy jej podpořily bojkotem íránského zboží.
Více silových akcí již nebylo možno provést, protože Korejská válka
pohltila veškerou pozornost Spojených států i Velké Británie. Možnost
sovětské intervence na pomoc Íránu však zůstávala děsivou. CIA proto
přišla s jemnějším přístupem, vtěleným do operace Ajax, řízené Kermitem Rooseveltem: nejprve vytvořit politický neklid za účelem podkopání Mosaddekovy politické podpory, posléze přejít do akce. Plán se
vydařil dokonale.
Dezinformační kampaň CIA postupně rozdělila islámské nacionalisty a sekulární demokraty. V srpnu 1953 se podařilo popudit vůči
novému režimu také armádu, a tak byl Mossadek zatčen. Moci se ujal
opět Šáh. Jmenoval nového premiéra a ropný průmysl znovu odnárodnil. Pomoc Spojených států Británii nebyla pochopitelně zadarmo
– British Petroleum se musel vzdát části těžební koncese ve prospěch
amerických firem. Iniciativa, jež srazila osvobozující se Írán na kolena
za nepatrných nákladů, též značně potěšila vojenské a zahraničněpolitické činitele. Již brzy se měla uplatnit znovu.
Druhá zkouška nepřímých metod rozšiřování politické převahy se
udála v Guatemale. Zdejší prezident Jacobo Arbenz vyhlásil v květnu
1952 program znárodnění nevyužívané zemědělské půdy, která patřila
bostonské United Fruit Company (dnes Chiquita), největšímu pozemkovému vlastníku v celé zemi.
Inspirací pozemkové reformy se stal Zákon o usedlostech Abrahama Lincolna z roku 1852. Také Arbenz chtěl učinit z někdejších nádeníků a námezdních pěstitelů novou vrstvu drobných farmářů.
Eisenhowerově administrativě ale připadla Lincolnova metoda zřejmě
příliš radikální. Zvláště pak Johnu Fosteru Dullesovi, americkému ministru zahraničí, a Alanu Dullesovi, řediteli CIA, kteří zasedali ve správní
radě zmíněné korporace. Kermit Roosevelt popsal reakci Alana Dullese
na plánovanou operaci: „Vypadal až děsivě nadšeně. Jeho oči zářily
a on přitom vrněl jako obří kočka. Evidentně ne jenom proto, že byl
nadšený z toho co slyšel, ale určitě měl v hlavě už i další plány.“2)
Arbenze svrhl Washingtonem podporovaný převrat v červnu 1954
(operace PBSucces); kolem patnácti tisíc zemědělců, kteří se za prezidenta postavili, padlo za oběť.
V kontrastu s úspěchy tajné intervence v Íránu a v Guatemale
odhalila Suezská krize z roku 1956 nevýhody, jež s sebou přináší stará
metoda přímých zásahů. Egyptský prezident Gamal Abdal Násir znárodnil v červenci roku 1956 Suezský kanál. Průplav vlastněný evropskými
investory představoval významný zdroj příjmů, které chtěl Násir využít
k výstavbě Asuánské přehrady. Plán však narazil na odpor hned u několika států: Velké Británie, bývalého koloniálního pána v Egyptě, jejíž
společnost průplav spravovala; Francie, protože Násir podporoval
alžírské povstalce, a Izraele, který doufal v likvidaci bezpečnostní hrozby,
zneuctění symbolu pan arabského nacionalismu a porážku obhájce
palestinské nezávislosti. 29. října 1956 proto Izrael Egypt napadl. Fran-
Operace se dodnes považuje za taktický skvost, pro USA ale znamenala jen potíže. Eisenhowerovu administrativu zrovna zaměstnávala
intervence Sovětského svazu v Maďarsku. Tamní krize měla být využita
k propagandistickému tažení, které by dále podkopalo prestiž Sovětského svazu, notně již pošramocenou odsudkem Stalinova kultu na XX.
zasedání KSSS. Americká odezva na suezskou válku tak byla chladná.
Velká Británie se musela stáhnout a celá akce potvrdila slabost bývalých
koloniálních velmocí. Zrychlil se proces dekolonizace a zvýšila se také
prestiž Spojených států ve třetím světě. Od této chvíle soupeřil s USA
o vliv ve třetím světě už jenom Sovětský svaz.
Dekolonizace vs. kontrola
Podobně jako v zemích Latinské Ameriky se také v osamostatněných státech Afriky a Asie staly základem hospodářství těžba, pěstování a prodej surových komodit: cukru, kávy, gumy, cínu, mědi,
banánů, kakaa, čaje, juty, rýže a bavlny. Mnohé z těchto odvětví však
stále kontrolovaly korporace z rozvinutého světa: zemědělské trusty,
překupnické syndikáty či důlní koncerny. Příslušné produkty se rovněž
prodávaly na trzích, jež ovládaly evropské nebo americké společnosti,
obvykle v New Yorku nebo v Londýně. V rozvinutých zemích se dodaná
surovina také zpracovávala.
Před vládci nově nezávislých států se vynořil velký problém: kterak
překonat hospodářskou zaostalost a skoncovat s výslednou chudobou?
Řešením se tu jevily řízené modely rozvoje, podporované valnou většinou tehdejšího západního světa. Koloniální vlády obvykle využívaly systém centrálního plánování a státních regulací a také noví, domorodí
vůdci jako Kwame Nkrumah v Ghaně, Džaváharlál Néhrú v Indii nebo
Léopold Sédar Senghor v Senegalu sympatizovali se socialistickými
či sociálně-demokratickými přístupy. V mladých státech navíc neexistovala střední podnikatelská vrstva, která se většinou stává původcem
ekonomického růstu.
Státy třetího světa se tudíž soustředily na velké projekty
– monstrózní plány, jež měly vývoj urychlit skokově. Častým se rovněž
stalo úsilí o náhradu dováženého zboží místní produkcí. Veškeré záměry
však nebyly myslitelné bez počáteční investice. A tyto peníze mohly
poskytnout jen velké finanční domy, cizí úvěrové agentury či mezinárodní rozvojové instituce typu Světové banky.
Ztráta kolonií byla jistě pro Západ v mnohém úlevou – nebyl již přímo
odpovědný za tamní poměry, nemusel řídit politiku a finančně podporovat rozvoj. Zároveň ale hrozilo, že ztratí ekonomické výhody. Asijské, africké a latinskoamerické národy se nyní mohly stát vskutku
vlastními pány. Šance pro třetí svět tak začala být rozvinutým zemím na
obtíž. Jak si však uchovat vliv a přístup na trhy třetího světa bez někdejších nákladů? Nebylo v principu tolik důležité dovážet kávu nebo ropu
z Latinské Ameriky nebo měď a kakao z Afriky, ale nakupovat veškeré
zboží za výhodné, nejlépe kontrolovatelné ceny. Bývalým koloniím tak
bylo předurčeno někdejším vládcům i nadále finančně prospívat. Tok
bohatství z jihu na sever nesměl ustat. Principem nadvlády Říše nového
typu přitom už nemohla být přímá kontrola – stát se jí mělo nepřímé
vykořisťování lidí a vyčerpávání zemí, ze kterých kolonisté odtáhli.
Cesta, již Claudine Martinová popsala Johnu Perkinsovi v roce
1971 (dle zachycení v knize Confessions of an Economic Hit Man),3) se
musela zřejmě stát stěžejním prvkem výsledné strategie. Spojené státy
a jejich spojenci začali se sovětským blokem soupeřit o to, kdo
poskytne zemím třetího světa více úvěrů a půjček na nejrůznější rozvojové projekty. Zdánlivé břemeno věřitele představovalo vyhlídku na tučný
zisk – půjčuje-li se ve velkém, jde z toho udělat slušný obchod,
a když dlužník nemá na splátku, lze posečkání kompenzovat zvýšením
politického vlivu.
Ekonomičtí hit mani, agenti v diplomatických hávech mezi než kdysi
John Perkins patřil, lákali africké, asijské i latinskoamerické politiky
k úvěrům a sny o megalomanských stavbách plně podporovali.
Množství peněz, které krátkodobě teklo ze Západu směrem do třetího
světa, nutilo místní politické elity k oddanosti a věrnosti, protože takové
obnosy jednoduše splácet nešlo. Vládcové zadlužených států se přitom
zavázali vlastním voličům k podnícení ekonomického růstu. Nebylo tudíž
cesty zpátky. Prostor se otevřel korupci a lokální, často nevzdělané,
elity rády vyměnily budoucnost zemí za osobní zisk. Plán to byl vskutku
znamenitý a v posledku velmi úspěšný. Každý, respektive převážná
většina, si zvolil raději agentem doporučený osud. K samostatnému,
dle Západu až příliš nebezpečnému rozvoji, se odhodlal málokdo.
Dluhový boom a jeho krach
Jomkippurská válka v roce 1973 a následný ropný šok, vyvolaný
kartelem OPEC, předznamenaly konec poválečné konjunktury. V letech
1974-1976 se všeobecný růst ekonomik zastavil a rapidně se zvyšovaly už jen spotřební a surovinové ceny. Vinou skokového zdražení ropy
se nahromadilo v depozitech známých bank zároveň velké množství
petrodolarů (v letech 1973 až 1981 přibližně 450 miliard USD). Pakliže
by finanční instituce dovolily pokračování trendu, počala by hotovost
rázem mizet z oběhu, a recese, způsobená ropným šokem, by se dále
prohloubila. Po řadě jednání (ve stejné době se ustavuje skupina G7)
se nejsnazším východiskem z nastalé situace ukázala být již dříve popsaná politika, metoda ohromných půjček. Vládám a finančníkům bohatého Severu se podařilo uvolnit nashromážděný kapitál, a pojistit si
budoucí zisky a zachování politického vlivu.
Dluhový boom začal v Latinské Americe – Brazílie si kupříkladu
půjčila sto miliard na celou řadu projektů, od oceláren po železnice,
dálnice i přehrady.4) Za jižní hranicí Spojených států se ale též poprvé
projevily jeho negativní stránky.
Už v roce 1982 oznámilo Mexiko neschopnost enormní částky
splácet. Krátce po něm přišly na řadu další státy. Následovala série
pokusů o maskování nezaplacených půjček, dohadování o změnách
ve splátkovém kalendáři a také nové půjčky, jež měly pokrýt úvěry
z těch starých. Jak v knize Mirrage of Debt Relief uvádí James S. Henry,
přinesla tehdy politika, dík které se měl třetí svět postavit na vlastní nohy,
výsledek naprosto opačný: zadlužení chudého Jihu, v roce 1973
vyčíslené na 130 miliard dolarů, narostlo za devět let do výše 612 miliard USD. Důsledky někdejší pomoci přetrvávají až dodnes. V roce
2006 dosáhlo zadlužení celkové hodnoty 2,5 bilionu.
Současně s dluhovým boomem došlo též k direktivnímu
opuštění keynesiánského modelu. Kabinet Ronalda Reagana v USA,
vláda Margaret Thatcherové ve Velké Británii a s nimi vedení Mezinárodního měnového fondu i Světové banky podlehly vábivosti nové
varianty laissez-faire, mimo anglosaský svět známé jako neoliberalismus.
Právě v jejím duchu se od té doby nesla doporučení, jež nutil Sever Jihu
v rámci takzvaných programů strukturálního přizpůsobení (SAP) Mezinárodního měnového fondu a Světové banky – institucí, v jejichž vedení
si vždy udržoval Sever rozhodující převahu. Z pozice věřitelů tak připravily bohaté státy třetí svět o jakoukoliv šanci na ekonomickou nezávislost.
V pavučině vlivu
Splátky zadlužení stojí rozvojový svět ročně 375 miliard USD. Sumu,
jež proudí na Jih jako rozvojová pomoc, přesahuje tato částka přibližně
dvacetkrát. Není pak divu, že si mechanismus vysloužil v knihách kritiků
nynější podoby globalizace označení Marshallův plán naruby. Vždyť blahobyt Severu dnes udržují nejnuznější státy, a to i přes skutečnost, že
polovina světové populace musí přežívat s méně než dvěma dolary na
den.5)
Ze stávajícího systému přitom není úniku. Země Jihu uvízly v síti
vlivu a kontroly – finanční, politické i vojenské – tak hluboko, že se
dotýká všech oblastí tamního života. Na jednotlivá vlákna této pavučiny,
tvořící základ panství nové, globální velmoci, se nyní podíváme blíže.
Volný trh: Podpořit bohaté, oslabit chudé
Ideologie volného trhu se stala nové Říši pomyslným náboženstvím.
Požadavek na zrušení státem řízených rozvojových politik, dovozních
» Globální velmoc a sítě jejího vlivu «
cie a Velká Británie záhy obsadily okolí Suezského kanálu, kde
rozprášily egyptské síly.
9
Ze světa rozvoje
cel, vývozních dotací, devizových kontrol a programů nahrazujících import domácím zbožím, představuje nedílnou součást každého SAP,
kterými Fond i Světová banka jakoukoliv další pomoc či úpravu
splátkových kalendářů podmiňují. Poskytnuté finance též nelze využít
k investici, která by ideologii volného trhu odporovala. Podřízení
zásadám laissez-faire je rovněž podmínkou přijetí do Světové obchodní
organizace.
Paradoxem zásady je skutečnost, na níž poukazuje cambridgeský
ekonom Cha-Jún Čang: samy rozvinuté země včetně USA, dnes největšího obhájce volného trhu, se principy laissez-faire neřídí. I vlastní
hospodářský vzestup postavily na politice, která je s volným trhem
v přímém rozporu.
Velká Británie se kupříkladu řídila proponovaným ideálem pouze
v 50. letech 19. století. Předtím preferovala direktivě spravovaný systém a také ve dvacátém století si na komplex národních dotací
nenechala sáhnout. Obdobně Spojené státy budovaly za první konjunktury největší celní bariéru světa. Americký prezident Grant se
dokonce nechal v 70. letech 19. století slyšet, že Amerika přistoupí na
zásady volného obchodu až v době, kdy z ochranářské politiky vyzíská,
co se dá. Do druhé světové války pak vskutku USA dovozní cla nikdy
významně nesnížily.
I úspěch východoasijských tygrů, to jest Japonska, Malajsie, Jižní
Koreje či Tchaj-wanu, měl s laissez-faire pramálo společného. Zmíněné
státy založily svůj poválečný vzestup na vlastní obchodní politice, jejíž
součástí byla enormní podpora vlastnímu vývozu na straně jedné, a stejně rozsáhlé omezení importu zboží, které by mohlo domácí produkci
konkurovat, na straně druhé. Podobnou cestou se pak vydala na
sklonku osmdesátých let i Čína. Africe, zbytku Asie a donedávna i Latinské Americe bylo stejné řešení zapovězeno. Bohaté země tak odkoply pomyslný žebřík, po němž se mohl třetí svět ze své mizérie vydrápat.6)
K ideálu tržiště, ve kterém se dohadují rovní partneři za rovných
podmínek o ceně zboží až do chvíle, než dojdou k oboustranně výhodnému kompromisu – tedy modelu, jež vtělil do konceptu laissez-faire
Adam Smith – má dnešní skutečnost na míle daleko. Každý ze současných partnerů má zcela jinou váhu, pro každého platí odlišné podmínky
a s dohodou bývá spokojen obvykle pouze jeden. Ghanu například
přiměl Mezinárodní měnový fond v roce 2002 zrušit cla na dovoz potravin. Krátce po uzákonění příslušného režimu začala do země proudit mražená kuřata z Evropské unie, zvířata třikrát levnější než místní
drůbež. Agent MMF zřejmě zapomněl odpovědným úředníkům sdělit,
že si EU i po otevření ghanského trhu ponechá štědrý dotační systém,
který umožňuje evropským zemědělcům vyvážet pod skutečně tržní
cenou.7)
» Globální velmoc a sítě jejího vlivu «
Zambie byla zas doporučením Fondu donucena zrušit cla na dovoz
oblečení, která chránila místní oděvní průmysl. Zemi následně zavalilo
levné ošacení z druhé ruky a z někdejších sto čtyřiceti textilek
přežilo pouze osm.8) I kdyby se dnes podařilo zambijským výrobcům
na světové trhy prorazit, evropský i severoamerický obchodní prostor
zůstane jejich zboží uzavřen. O dvojích standardech rozvinutých zemí
v obchodní politice – podpoře vlastního vývozu skrze exportní úvěrové
agentury a zákazu podobné politiky rozvojovým státům prostřednictvím
programů MMF – je možné se podrobněji dočíst v knize Exporting Destruction Bruce Riche.
10
Obhájci „volnotržních“ pořádků občas i chybu přiznají. Příkladem
nezamyšlených důsledků, jak neokonzervativci nazývají ty nejzvrácenější
důsledky vlastní politiky, může být třeba Peru. Program strukturální adaptace, aplikovaný na počátku devadesátých let minulého století, zapověděl
limské vládě uvalení tarifů na dovoz obilného zrna. Místní produkci
okamžitě vytlačil import semen ze Spojených států, jež podporují vlastní
farmáře částkou 40 miliard USD ročně. Peruánští farmáři se přizpůsobili
– ztrativše letitou obživu, začali pěstovat koku, která pronikla ilegálními
cestami zpět do USA v podobě pasty na výrobu kokainu.9)
Truchlivou situaci Jihu navíc prohloubil jiný, tentokrát neřízený rys
moderní světoekonomiky: současně se vzrůstajícím zadlužováním klesaly se stejnou vytrvalostí ceny kávy, kakaa, rýže, cukru, bavlny
a dalších zemědělských komodit, jejichž exportem se pokoušel třetí
svět vydělat. V roce 1975 stál kupříkladu nový traktor stejnou sumu jako
osm tun africké kávy. V roce 1990 to byl již pětinásobek.10) Za tento vývoj
bohaté země přímou vinu nenesou. Po zavedení programu strukturálního přizpůsobení (v zásadě jejich doporučení) však zůstala řada
ekonomik závislá na obchodu či zpracování dvou, tří komodit.
K adaptaci na změněné tržní podmínky jim zároveň – taktéž
v důsledku politiky Severu – nezbyl potřebný kapitál, znalosti ani
možnost hledat nová odbytiště. Mnoho direktiv SAP navíc vedlo
k zásadním škrtům v sociálních službách, školství a zdravotnictví.
V chudých zemích tak nemohla dospět technicky zaměřená inteligence,
management se znalostí moderních metod řízení, ani úředníci schopní
využívat grantové nabídky neziskových organizací. V některých zemích,
například v Ghaně, pokleslo v přímé reakci na doporučení MMF a SB
procento dětí navštěvujících základní školy.11)
Patenty a monopoly: Zpoplatnění tradic a obyčejů
Dalším z vláken sítě nadvlády, tentokrát utaženým až v půli devadesátých let, se stala Dohoda o tržních aspektech práva na duševní
vlastnictví (TRIPS). K jejímu přijetí se zavázala řada rozvojových zemí
v rámci takzvaného Uruguayského vyjednávacího kola, z jehož popudu
došlo k transformaci Všeobecné dohody o clech (GATT) a obchodu
v Světovou obchodní organizaci (WTO). TRIPS musela již od počátku
zápolit s mohutnou opozici (i díky ní trvalo Uruguayské kolo od léta 1986
až do jara 1994). I ta se však nakonec ukázala jako marná. Režim zavedený dohodou rozšířil platnost patentového práva, mimo jiné i výrobních
nebo vědeckých postupů, z národní či vícestranné báze na obecnou
úroveň. Každému přitom muselo být jasné, že si rozvojové země nebudou
moci příslušné poplatky dovolit, a tudíž se jim možnost většiny
průmyslových inovací do budoucna zapovídá.
Spojené státy si mimo to vynutily klasifikaci genetického materiálu,
to jest semen, lidských buněk či mikroorganismů, jako komodity, jež
bude pod zmíněné patentové právo spadat. Řada nadnárodních korporací následně využila klauzule TRIPS k patentování genetické struktury kultur, jež se na Jihu po léta tradičně šlechtily. Typickou ukázkou
tohoto biopirátství může být chování texaské společnosti RiceTech,
která si přivlastnila právo na jistý kmen indické rýže. Zásluhou mechanismu TRIPS se potom korporace snažila vymoci na pákistánských
a indických zemědělcích poplatky za pěstování rostliny, která se sklízela
v jihovýchodní Asii po mnoho generací.12)
Pokrytectví expertů: Dlužník věřitelem
Třebaže únik z dluhové pasti ztěžoval chudým zemím už samotný
fakt finančního závazku, daleko větším břemenem se staly v průběhu
času narůstající úroky. Suma úrokových splátek již nesčetněkrát
překonala částku, kterou si druhdy dotyčný stát vypůjčil. Země Jihu byly
donuceny restrukturalizovat ekonomiky i přepsat zákony. Přesto jim
sebemenší finanční krize způsobí nebývalé problémy. Na rozdíl od krajin Severu jim jen málokdy zbude kapitál umožňující vytvořit významnější
měnovou rezervu. Radu, kterak hospodářství zdravě řídit, by přitom
snesla nejedna finanční velmoc. Doug Henwood v knize After New
Economy doslova uvádí: „Spojené státy se z nezaujatého pohledu jeví
co země pro program strukturální adaptace nejzralejší. Američané žijí
daleko za hranicí reálných kapitálových možností – USA tíží masivní a
stále se zvyšující zahraniční dluh, jakož i obrovský měnový deficit. Kabinet nedělá pro změny nic. Pokud by USA byly řadovým státem, stál by
jim Mezinárodní měnový fond neustále za zády s jasnou direktivou: vrátit
zahraniční účty do rovnováhy, méně spotřebovávat, více investovat, více
šetřit. Ale protože jsou Spojené státy Spojenými státy, nikdy se do téhle
situace nedostanou. Proč není lék, který je dost dobrý pro ostatní, stejně dobrý i pro ně?“13)
Korupce: Podvody vně i vevnitř
Pevnou součástí sítě nového impéria je rovněž jev, který se ideologové Říše snaží jakoby potírat. Korupce byla vždy průvodkyní moci.
I dnes slouží jako prostředek k maximalizaci zisku i utužování kontroly,
jenž zároveň odklání pozornost od míst, kde padají skutečná rozhodnutí. Nejzkorumpovanější vládcové třetího světa, jako například Mobutu
Sese Seko, který si přivlastnil přinejmenším polovinu zahraniční finanční
Podivné nakládání se svěřenými financemi přitom kritizovalo
nesčetně mezinárodních komisí a poradenských výborů. Sag Barbor
Group předpokládá, že „nejméně polovina z částek, které si zapůjčili
největší dlužníci, zmizí ještě v ten samý rok po převedení peněz, ne-li
během prvních pár měsíců.“15) John Christensen pak v knize Dirty
Money: Inside the Secret World of Offshore Banking barvitě popisuje,
kterak konta na Kajmanských ostrovech umožňují zkorumpovaným
elitám skrývat prostředky, jež ukradly, zpronevěřily nebo získali z úplatků
a obchodu s drogami.
Pozoruhodné je, jak málo se mechanismus, kterým shromažďují
lup afričtí diktátoři, liší od způsobů, jimiž skrývají zisky z krácením daní
ve třetím světě korporace ze Severu. Finanční ústavy typu Bank of
Credit and Commerce International ze skupiny Luxemburg Bank jim v
tomto možností zakládat tajná zahraniční konta ochotně asistují. I zde
najdeme stopu politiky Mezinárodního měnového fondu a Světové
banky. Dle Josepha Stiglitze, bývalého hlavního ekonoma Světové
banky, národní elity, jimž bylo ze strany MMF a SB nařízeno privatizovat vodovodní a energetické společnosti, netrpělivě očekávaly přísun
peněz na jejich švýcarská konta. „Měli jste vidět jejich široce zářící oči,“
píše doslova Stiglitz, „když si uvědomily ty obrovské možnosti, jak utržit
další peníze za prodej státních podniků.“16)
Nátlak na neposlušné: Návnady a háčky, cukr a bič
Čas od času se přesto objeví politik či skupina, která se pokusí ze
sítě impéria uniknout. Nezřídka slýcháme o takovýchto lidech jako populistických vůdcích, antisystémových silách, nespolehlivých režimech
či, lapidárně řečeno, hrozbách. Domnívat se přesto, že vzpurné živly
pavučina nepolapí, by bylo přinejmenším naivní. A i když nedojde
k zachycení oběti na háček s návnadou, má nová Říše v záloze
prostředky, kterak neposedné navzdory všemu umravnit.
Základ všech způsobů pacifikace vzdoru, které si dále rozebereme,
zosobňuje stěžejní zásada úspěšného vládnutí, již odhalili už císaři
ve starém Římě – rozděl a panuj, nejlépe metodou cukru a biče.
Sladší část oné metody spočívá v postupném upevňování vztahů
s jednou z mocenských skupin ve státě: klikou generálů, vrstvou nejbohatších podnikatelů, mediálními magnáty, chápavými akademiky,
leckdy i idealistickými odboráři nebo občanskými nadšenci. Vybrané
skupině jsou nejprve dodány, pochopitelně po několika důvěrných
schůzkách, finanční prostředky či požadované vybavení. Vyvolení se
následně stanou jádrem či nepostradatelnou součástí opozice, která se
snaží na trucovitý režim působit zevnitř. Je-li vláda i nadále neústupná,
střety mezi ní a opozicí se po určité době vyhrotí. Dojde k všeobecnému nárůstu napětí: zahraniční pozorovatelé sdělují médiím své obavy,
mezinárodní ekonomičtí experti odhadují škody a politologové rizika začínající krize. Byznys v neklidném prostředí nikdy nevzkvétá. Kapitál
tudíž začíná opouštět problematickou zemi, větší firmy si vybírají úspory
z místních bank a zakládají konta v Londýně, Miami nebo ve Švýcarsku.
Investice se zpožďují, nezaměstnanost stoupá. Jestliže vláda porozumí
včas situaci a přizpůsobí své chování neoliberálním principům, peníze
přitečou zpátky a spolupráce na všech úrovních se najednou stane
možnou. Pokud však režim neodstraší počáteční blesky, záhy se objeví
mnohem větší problémy - od atentátů až po vojenské převraty nebo
občanskou válku.
Případovou studií budiž Venezuela. V roce 2002 poskytl kabinet
George W. Bushe téměř jeden milion dolarů několika obchodním,
mediálním a odborářským skupinám, ve snaze podpořit jejich kampaň
proti Hugovi Chavézovi. Výsledkem se stal pokus o převrat, jež svérázný
prezident přestál jen s potížemi. Přítomnost finanční intervence ze
zahraničí ve prospěch protirežimních sil byla prokázána v řadě případů.
Za všechny připomeňme třeba transakci z USA podporované organizace NED ve výši 55 tisíc dolarů, která směřovala do fondu spravovaného Leopardem Carvajalem, jedním z hlavních stoupenců
velkopodnikatele Pedra Carmony, zamýšleného Chávezova nástupce.
Sám Carvajal se měl stát v pučistické vládě ministrem školství.17)
Soukromé nebo polooficiální vojenské síly jsou často také užitečné.
Známému případu z delty Nigeru v Nigérii, to jest verbování žoldnéřských jednotek korporací Shell k pacifikaci domorodého obyvatelstva, se věnují Andrew Rowell a James Marriott v knize Mercenaries on
the Front Lines in the New Scramble for Africa.
Za úspěšnou strategii platí též zneužívání etnické či náboženské
roztříštěnosti. Kathleen Kernová v knize The Human Cost of Cheap Cell
Phones popisuje, kterak bohaté státy podnítily etnické rozmíšky ve
Rwandě a někdejším belgickém Kongu ve snaze usnadnit si přístup
k rudným ložiskům. Vzplanuvší konflikty si následně vyžádaly čtyři miliony
životů. V Nikaragui zase Spojené státy použily náboženskou a etnickou
roztříštěnost k obratu Miskituových lidí proti sandinistické vládě.18)
A terorismus, přestože mediálně odsuzovaný, je rovněž platným nástrojem. V prosinci 1981 bylo letadlo nikaragujských aerolinek vyhozeno do
vzduchu na rozjezdové dráze letiště v Mexico City.19) Cestující ještě nebyli
na palubě. Měli tak více štěstí než jejich předchůdci z letu 455 kubánských aerolinek, kteří zahynuli při pádu letadla po explozi v Karibiku v říjnu
1976. Zabito bylo všech 73 pasažérů i s posádkou. Kubánský emigrant
Luis Posada Carriles, který byl odsouzený ve Venezuele za přípravu a zosnování bombových útoků, se později přiznal k tomu, že obdržel 200 tisíc
dolarů od vlády Spojených států, za podpory Kubánské americké nadace,
s jejichž pomocí exploze připravil.20)
Atentát či násilné odstranění nespolupracujících a ambiciózních
politiků ve třetím světě může být dalším příkladem neoimperiálního biče.
John Perkins zmiňuje kauzy prezidentů Omara Torrijose v Panamě
a Jaima Roldóse v Ekvádoru v roce 1981.21) Seznam populárních lídrů,
které potkal podobný osud, však těmito dvěma nekončí: Patrice Lumumba v Kongu, 1960; Eduardo Mondlanehe v Mosambiku, 1969;
Amilcar Cabral v Guinei-Bissau, 1973; Oskar Romero, arcibiskup
v San Salvadoru, 1980; Benigno Aquino na Filipínách, 1983, nebo
Mehdi Ben Barka v Alžírsku v roce 1965. Životopis Craiga Williamsona,
agenta jihoafrických bezpečnostních služeb, je zase klasickou ukázkou
kariéry pomocníka v takovýchto operacích. O celém mechanismu se
lze dočíst v materiálech, pojednávajících o jeho atentátu na Ruth
Firstovou, členku Afrického národního kongresu, bojovnici proti
apartheidu a spisovatelku, zavražděnou v roce 1982.22)
Šestým příkladem z hrubších donucovacích prostředků Říše může
být přímý státní převrat. Zde poslouží k ilustraci puč proti vládě Salvadora Allendeho v Chile z roku 1973. Vůdcem armádního převratu se
stal generál Augusto Pinochet, ovšem plán i peníze pocházely z Washingtonu. V řadě dalších převratů připravených CIA v zájmu velkých obchodních společností bychom nalezli rovněž svržení íránského
Mohameda Mosaddeka v roce 1953, brazilského Joãoa Goularta
v roce 1964, ugandského Miltona Oboteho v roce 1971 nebo puč
Mohameda Suharta v Indonésii roku 1965.
Pouze když všechny uvedené způsoby selžou, přichází čas pro vojenskou invazi. Někdy se jedná o bleskovou operaci, jindy zásah
přeroste v občanskou, partyzánskou či loupežnickou válku. Neúspěch
USA ve Vietnamu všechny rozsáhlejší akce načas znemožnil. Kolaps
sovětského bloku však poskytl Pentagonu a jeho spojencům zbrojní
i technologický náskok, který dnes nezůstává ladem. Družice, sledovací
zařízení, moderní logistické a komunikační prostředky i zdokonalená
výzbroj, to vše je součástí hojně využívaných vláken sítě. Přístup nové,
globální velmoci se tu neliší od impérií v dobách kolonií. Jak poznamenává Belloc, už Britské impérium stavělo sílu své převahy na sloganu: „My máme gatling (rotační kulomet), oni ne.“
Výhodu dnešní doby však ve srovnání s koloniální érou představuje
relativní dostupnost informací. Víme již například spolehlivě, že známou
Bushovu doktrínu zformuloval Paul Wolfowitz už roku 1992, v Doporučeních pro obranné plánování na léta 1994-99. Na rozdíl od časů
příchodu Bushe mladšího do Bílého domu byl známý neokonzervativec
tehdy ještě upřímný. Koncept vycházel ze tří zásadních cílů: prosazení
» Globální velmoc a sítě jejího vlivu «
pomoci Zairu,14) využívali s oblibou nabízené půjčky. Ze zbytků přidělených částek, jež nestihli zpronevěřit, pak financovali špatně naplánované, obvykle pompézní projekty. Tíže splátek dopadla pochopitelně
na řadové obyvatele. Mezinárodní měnový fond a Světová banka přitom
nedělaly, a to přes varování vlastních zaměstnanců, s půjčkami pro Zair
a jemu podobné země žádné velké okolky. Mobutuova podpora
washingtonské politice během studené války jim zřejmě byla dostatečným důvodem, proč požadované peníze poskytnout.
11
Ze světa rozvoje
vůdčí role Spojených států v systému vzniklém po konci studené války;
práva USA jednat jednostranně, včetně preemptivních úderů, budou-li
k obhajobě jejich zájmů nutné; uchování dominance role USA na
Blízkém východě, kterážto jediná zaručí západnímu světu stálý přístup
k tamním zásobám ropy.23)
Invaze a doposud trvající okupace Iráku je pouhou realizací těchto
záměrů. Současný viceprezident Dick Cheney mluvil po skončení války
v Perském zálivu v roce 1991 následovně: „Myslím, že americké ozbrojené síly, angažující se v občanské válce v Iráku, by na vlastní kůži poznaly, co znamená utopit se v bahně. My si skutečně nepřejeme
v takovémto blátě uvíznout.“ Jak vidno, časy se mění. Globální spotřeba
ropy vzrůstá a její zásoby klesají, tak proč nepodlehnout snadnému
lákadlu? Zvláště když Irák může posloužit coby opěrný bod pro
upevnění mocenské převahy. Greg Muttitt v knize The Iraqi Job:
Hijacking Iraq’s Oil Reserves popisuje, jak se Spojené státy dostaly do
dlouhotrvající intervence, ze které se budou jen těžko dostávat zpět.
Andrew J. Bacevich, konzervativní vojenský teoretik, vidí nastalý problém podobně: „Setrvávání ne v jednom, ale v řadě klíčových geopolitických regionů, pohrdání legitimností mezinárodně-právních principů,
považování existujícího pořádku za posvátný, prosazování vojenské
výjimečnosti nikoliv pouze na obranu vlastních zájmů, ale k donucování
a k nátlaku na jiné státy – toto všechno jsou charakteristické znaky
státu, který se považuje za dominantní a vládnoucí velmoc.“24)
» Globální velmoc a sítě jejího vlivu « / » Fairtrade: malá změna – velký rozdíl «
Od počátku éry koloniálních impérií se mnohé změnilo. Podobně
jako v osmnáctém století, zůstává ale říše akceptovatelná pouze tak
dlouho, dokud lidé profitují z toho, že žijí pod její nadvládou. Zatímco
elity zemí třetího světa mají široké možnosti žít zámožným životním
stylem Západu, dvě miliardy lidí živoří namačkány v městských slumech
chudého Jihu a hory dluhů svazují naději k ekonomickému a sociálnímu rozvoji.25) V takové situaci volá Bushova doktrína po válce bez
konce, která má uhájit sítě kontroly, jelikož světoobčané se zdají být
rozhodnutí, že boj za vytvoření demokratické alternativy ke globalizaci
je výhodnější, než trvalý život ve stínu velmoci.
12
1) Ferguson, Niall: “Welcome the New Imperialism“. The Guardian. 31. října 2001.
2) Kinzer, Stephen: “All the Shah’s Men: An American Coup and the Roots of Middle East Terror“. New
York: Willey, 2003, s. 209.
3) Perkins, John: “Confessions of an Economic Hit Man“. San Francisco: Berrett-Koehler, 2004, s. 14-15.
4) Klein, Naomi: “Not Neo-Con, Hust Plain Greed“. Globe and Mail. Toronto. 20 prosince 2003.
5) 2006 World Data Sheet. Washington D.C: Population Reference Bureau, 2006.
6) Čang, Cha-Jún: “Kicking Away a Ladder: How the Economic and Intellectual Histories of Capitalism Have
Been Re-Written to Justify Neo-Liberal Capitalism.“ Cambridge: Cabridge University Press, 2002.
7) Viz http://www.ghanaweb.com/GhanaHomePage/NewsArchive/printnews.php?ID=79568.
8) Situmbeko, Lishala C. (Bank of Zambia) and Zulu, Jack Jones (Jubilee Zambia): Zambia:
“Condemned to Debt.“ Accessed at http://www.africafocus.org/docs04/zam0406.php,
9) Ismi, Asad: “Plunder with a Human Face: The World Bank“. Z Magazine. February 1998. str. 10.
10) The Trading Game: How Trade Works. Oxford: Oxfam, 2003.
11) Ismi, Asad: “Impoverishing a Continent: The World Bank and IMF in Africa“. Ottawa: Halifax Initiative
Coalition, 2004, s. 13.
12) Shiva, Vandana: “North-South Conflicts in Intellectual Property Rights“. Synthesis/Regenation 25.
Summer 2001.
13) Henwood, Doug: interview with Ellen Augustine, 21. ledna 2006.
14) O’Shea, John, “Paying Aid to Corrupt Regimes No Use to Poor, “ Irish Times, 9. prosince 2004.
15) Henry, S. James: “Where the Money Went,“ Fortune, Březen/Duben 2004, str. 45.
» FAIR TRADE: MALÁ ZMĚNA
– VELKÝ ROZDÍL
Tomáš Bílý; Společnost pro Fair Trade
a rozvojové vzdělávání
Fair Trade se do češtiny obvykle překládá jako spravedlivý obchod.
Je to způsob obchodování s výrobci z rozvojových zemí, který usiluje
o spravedlivější rozdělení příjmů plynoucích z obchodních vztahů mezi
tzv. globálním Severem (ekonomicky vyspělé země, mezi které patří
i ČR) a globálním Jihem (především rozvojové země Afriky, Asie a Latinské Ameriky).
Fair Trade je příležitost – příležitost pro konkrétní lidi
z rozvojových zemí vymanit se z chudoby a závislosti na obchodních
prostřednících, příležitost pro spotřebitele vyjádřit globální solidaritu
Sborník A Game As Old As Empire sestavený Stevenem Hiattem navazuje na tři roky starou
knihu Confessions of an Economic Hit Man Johna Perkinse.
Zatímco Zpovědi se soustředily
převážně na odhalení a popis
mechanismu, kterým Mezinárodní měnový fond, Světová
banka a instituce jim podobné
přesvědčují vlády třetího světa
k přijímání půjček či zavádění
zhoubné politiky, Hra postupuje
v analýze současné globalizace
dále. Třináct autorů, známých
odborníků i občanských aktivistů, se zaměřuje na různé aspekty tématu, jež podrobně a na
základě primárních pramenů kriticky rozebírají. Seznámit se je
tak možné například se skutečnou podobu závislostních vztahů mezi Severem a Jihem, dopady offshore
zdaňování, důsledky prohlubujícího se zadlužování, rolí, jakou při plánování
politiky velmocí sehrávají nerostné suroviny a konečně též nejrůznějšími
možnosti, jak na zmíněné jevy účelně upozorňovat i jak jim v posledku čelit.
Zde otištěná stať Globální velmoc a sítě jejího vlivu editora Stevena Hiatta, celý
sborník uvádí a rámcově zastřešuje.
Knihu vydal: Berrett-Koehler Publishers v r. 2007.
http://www.gameasoldasempire.com/
16) McCuish, Derek: “Water, Land and Labour: The Impact of Force Privatization in Vulnerable Communities“. Ottawa: Halifax Initiative Coalition, 2004, str. 29.
17) Ceaser, Mike: U.S. Tax Dollars Helped Finance Some Chavez Foes, Review Finds,“ Boston Globe, 18.
srpna 2002.
18) Dunbar-Ortiz, Roxanne: “Blood on the Border: A Memoir of the Contra War.“ Boston: South End
Press, 2005.
19) Tamtéž, str. 119-123.
20) Bardach, Ann Louise and Rohter, Larry: “Key Cuba Foe Claims Exiles Backing,“ New York Times, 12.
červenec 1998. Viz také dokumenty Národního bezpečnostního archivu –
www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB153/index.htm.
21) Perkins, John: “Confessions of an Economic Hit Man“. San Francisco: Berrett-Koehler, 2004 str. 153161.
22) Viz rozhodnutí South Africa’s Truth and Reconciliation Commission. Dostupné
z http://www.doj.gov.za/trc/decisions/1999/ac990292.htm.
23) Gellman, Barton: “Keeping the U.S. First: Pentagon Would Preclude a Rival Superpower,“ Washington
Post, 11. března 1992.
24) Bacevich, Angrew J.: “Američan Empire: The Realities and Consequences of U.S. Diplomaty. Cambridge“, Mass: Harvard University Press, 2002, str. 243.
25) Viz Davis, Mike: “Planet of Slums.“ London: Verso, 2006.
a odpovědnost, příležitost k opětovnému navázání vztahů mezi těmi,
kdo výrobky vyrábí, a těmi, kdo je spotřebovávají. Fair Trade je příležitost vytvořit z obchodu nástroj rozvojové spolupráce.
Principů, na jejichž základě Fair Trade funguje, je mnoho. Mezi ty
hlavní patří „férová cena“, „obchodní partnerství“, „kvalita a ekologická
šetrnost“, „kontrola a transparentnost“.
Férová cena je taková cena výrobku, při které jsou výrobci schopni
pokrýt náklady ekologicky a sociálně šetrné výroby a která jim zajistí
důstojné živobytí. V běžném systému dochází při obchodování na burze
a přes prostředníky k neustálému stlačování výkupních cen velkými nadnárodními koncerny. Spravedlivý obchod zde ale v podobě férové ceny
a obchodního partnerství nabízí alternativu.
Výrobky s certifikací „Fairtrade“ mívají stanovenou minimální výkupní
cenu surovin (například u kávy typu arabica je to USD 1,21 za 1 libru).
Dalším benefitem je možnost výhodného úvěru pro Fair Trade producenty, případně zálohové platby na již uzavřené kontrakty. K výkupní
ceně plodiny se navíc připočítává ještě tzv. prémie (u kávy je od
1.6.2007 stanovena na 10 centů za 1 libru). Ta je využívána přímo
organizacemi výrobců na financování rozvojových projektů v místě produkce.
Jak již napovídá termín obchodní partnerství, systém spravedlivého obchodování usiluje o dlouhodobé a stabilní vztahy mezi
dovozci a výrobci. Tyto dva subjekty jsou zde v přímém kontaktu a produkty se tak dostávají od producenta rovnou k Fair Trade dovozci, který
je dále zpracovává. O partnerství se ale jedná i v případě technické
podpory a předávání znalostí ze strany Fair Trade organizací.
Dodržování pravidel je ve Fair Trade pravidelně monitorováno
- kontrola a transparentnost jsou zde velice důležité. Interní nebo
externí kontrola je prováděna ve spolupráci se zástupci zaměstnanců,
výrobců, nevládních organizací a odborů. Vůči spotřebitelům i producentům prosazuje Fair Trade otevřený přístup k informacím. Proto se
také spotřebitel může dozvědět, z jakého družstva přesně jeho výrobek
pochází, a nahlédnout je možné i do finančních zpráv, výsledků
kontrolních řízení a do procesu výroby.
Sortiment výrobků Fair Trade je velice široký a nadále se
rozrůstá. Jeho základem jsou především typické tropické a subtropické zemědělské komodity a řemeslné výrobky. Velkou část z těchto
výrobků není možné vypěstovat v našem klimatickém pásmu, jsou však
běžnou součástí našeho života – jedná se o kávu, kakao, čaj, rýži
a mnohé další. Výroba těchto komodit a mezinárodní obchod jsou však
zatíženy specifickými problémy, které ztěžují život jejich pěstitelům
a mnohdy je odkazují do role těch nejchudších ve společnosti.
Typickým příkladem pro Fair Trade plodinu může být káva, která
byla vůbec prvním potravinovým produktem, se kterým se začalo
v 70. letech obchodovat v rámci Fair Trade. Dlouhodobě nízké výkupní
ceny a nestabilita na mezinárodním trhu způsobují těžkosti nejen jednotlivým producentům, ale i celým oblastem, které se na pěstování této
plodiny specializují. Malí neorganizovaní producenti jsou snadnou kořistí
místních obchodníků, kteří od nich kávu vykupují. Jelikož pěstitelé hned
po sklizni potřebují peněžní hotovost, prodávají svoji úrodu prakticky za
jakoukoliv cenu, kterou jim překupník nabídne.
Fair Trade poskytuje pěstitelům i spotřebitelům alternativu
– spravedlivější způsob obchodu, který producentovi zajistí takový
výdělek, jaký si za svoji práci zaslouží, a na druhé straně zákazník
dostane kávu, kterou si může opravdu vychutnat. Všechna Fair Trade
káva pochází od demokraticky řízených organizací, které sdružují
jednotlivé malé pěstitele. Obchodní podmínky zahrnují nejen
spravedlivé výkupní ceny a možnost předfinancování, ale také
dlouhodobé obchodní vztahy a podporu větší samostatnosti producentů.
Mimo kávy můžeme ale jmenovat i další produkty – například
banány, kakao... Běžná produkce banánů je typická vysokou monopolizací – mezinárodnímu trhu dominuje jen několik významných nadnárodních společností, které mají velký vliv na vývoj výkupních cen
banánů. Dalším problémem při běžném pěstování této plodiny je
vysoké užívání pesticidů a jiných chemických látek, které ohrožují
zdraví producentů i životní prostředí. Při produkci kakaa je zase
výrazným negativem dětská a nucená práce, která se rozmáhá díky
velmi nízké výkupní ceně – ve velké míře se kakao pěstuje v Pobřeží
slonoviny a v Ghaně, kam jsou přiváženi novodobí otroci z okolních
zemí. Nejčastěji jsou přinuceni násilím, nebo dovezeni pod příslibem
slušného výdělku.
K ostatním produktům patří sušené ovoce, bolivijská quinoa, maté
z Paraguaje a mnoho dalších potravin, důležité jsou však také řemeslné
výrobky. V západní Evropě je trh s Fair Trade produkty již velice obsáhlý
(najdeme například Fair Trade řezané květiny, ovoce, zeleninu, ale také
oblečení, fotbalové míče,…), v České republice se naproti tomu zatím
objevují především výrobky ze základního sortimentu.
Fair Trade výrobky jsou vždy opatřeny nějakým certifikačním logem.
Pokud se jedná o potraviny, čím dál tím běžnější je certifikace „Fairtrade“, která vznikla na přelomu 80. a 90. let. Je určena pro označování jednotlivých výrobků a byla vytvořena především proto, aby
se mohly Fair Trade produkty prodávat v běžných obchodech a přitom
byly jednoduše odlišitelné. Druhou možností jak poznat spravedlivě obchodovanou potravinu je logo konkrétní Fair Trade organizace. Ty největší a nejznámější začaly v Evropě vznikat v 70. letech a jejich loga
jsou již mezi spotřebiteli velmi dobře známá – jde například
o německé Gepu a El-Puente, rakouskou EZA, italské Commercio
Alternativo a CTM Altromercato nebo britskou Traidcraft.
Řemeslné výrobky nesou většinou pouze označení té které Fair
Trade organizace - stejně tak jako neexistují (oproti potravinám) přesné
standardy pro výrobu jednotlivých řemeslných výrobků, tak se ani
nepoužívá certifikační známka „Fairtrade“ pro jejich označení.
» Fairtrade: malá změna – velký rozdíl «
Výroba Fair Trade produktů probíhá za sociálně i environmentálně
udržitelných podmínek. Základem je zde zákaz nucené dětské práce
a dodržování pravidel ILO - Mezinárodní organizace práce. Kvalita
výrobků odpovídá standardům na spotřebitelských trzích EU a USA,
mnohdy je i přesahuje. U zemědělských produktů se podporuje produkce dle zásad ekologického zemědělství, geneticky modifikované
výrobky jsou z Fair Trade vyloučeny. Příkladem může být jihoafrické
družstvo Heiveld Rooibos Farmers‘ Association, které díky prostředkům z Fair Trade plně přešlo na ekologické zemědělství, nebo keňské
výrobní družstvo Bombolulu, které vyrábí zajímavé šperky a doplňky
z recyklovaných materiálů.
13
Ze světa rozvoje
První nesmělé pokusy o spravedlivé obchodování se v Evropě
objevily v 50. letech a během několika desetiletí se z tohoto konceptu
vyvinulo celosvětové hnutí. V současné době najdeme v Evropě na
2 800 specializovaných Fair Trade obchodů, které nabízejí výrobky
dovážené zhruba dvěma stovkami Fair Trade organizací. Toto hnutí
využívá podpory asi 100 000 dobrovolníků z celé Evropy. Mimo to najdeme produkty spravedlivého obchodu také ve více než 55 000
supermarketech po celé Evropě a v některých zemích je již podíl
„férových“ výrobků na trhu velice významný – je to například Švýcarsko,
kde má téměř polovina všech prodaných banánů certifikaci „Fairtrade“,
nebo Velká Británie, ve které se prodá pod hlavičkou tohoto konceptu
20 procent veškeré mleté kávy.
V českém prostředí je Fair Trade myšlenkou poměrně novou.
První Obchůdek Jednoho světa s řemeslnými výrobky byl v Praze sice
otevřen již před více jak dvanácti lety, do širšího povědomí české veřejnosti se ale pojem Fair Trade dostává až posledních pár let. V ČR působí několik organizací, které se spravedlivým obchodem zabývají –
jsou to především čtyři zakládající členové Asociace pro Fair Trade.
Asociace slouží jako platforma pro setkávání Fair Trade organizací,
řešení společných problémů a nalézání cesty pro budoucí rozvoj Fair
Trade v ČR. Jejími členy jsou Fair Trade Centrum s.r.o., Ekumenická
akademie Praha o.s., Jeden svět o.p.s., a Společnost pro Fair Trade
a rozvojové vzdělávání o.s. K osvětě a vzdělávání ale přispívají i další
rozvojové, vzdělávací a ekologické organizace.
V České republice již působí 6 specializovaných prodejních míst
s Fair Trade produkty:
-
Obchůdek Jednoho světa, Korunní 60, Praha 2 (řemesla)
Obchůdek Jednoho světa, Klimentská 18, Praha 1 (řemesla)
NaZemi, Dlouhá 33, Praha 1 (potraviny)
NaZemi, Panská 9, Brno (potraviny)
NaZemi, Wurmova 6, Olomouc (potraviny)
Fair Trade Centrum, Velká Mikulášská 10, Znojmo
Další informace o Fair Trade i o prodejních místech
naleznete na webu:
www.ekumakad.cz
www.fairtradecentrum.cz,
www.jedensvet.org
www.fairtrade.cz
» ZÁPADNÍ SAHARA: POSLEDNÍ
MEZI OPOMÍJENÝMI
» Fairtrade: malá změna – velký rozdíl « / » Západní Sahara: poslední mezi opomíjenými «
Petr Jedlička; Literární noviny
14
Jen pár set kilometrů východně od turistických letovisek
na Kanárských ostrovech leží válkou rozvrácená země,
jež může většině nejchudších států zahraniční pomoc,
míru svobody i občasný zájem novinářů pouze závidět.
O tom, že by si dění na černém kontinentu zasloužilo více pozornosti, netřeba vůbec polemizovat. Není světadílu, který by sužovaly
tolik zhoubné, a přitom tak relativně snadno řešitelné potíže. I v rámci
Afriky však existují oblasti opomíjené a ještě opomíjenější. O prvních
spravují média alespoň ad hoc: sice nepravidelně, zaujatě a dosti
povrchně, nicméně přeci jen s trochou badatelského zájmu. Dík tomu
získávají nevládní organizace na svou stranu politiky, jež občas přislíbí
rozvojové dotace. Také podpora misím OSN se s novináři za zády lépe
hledá a nutnost změny v chování bohatého Severu snáze obhajuje.
Súdánský Dárfúr či kdysi Belgické Kongo budiž dobrými příklady.
O jiných regionech se ale veřejnost nedozvídá téměř nic. Jedná se
většinou o kraje chudé, bez valnějších nerostných zdrojů či strategického významu. Vlády tu bývají nepřizpůsobivé, lokální vůdci tvrdohlaví
a obyvatelstvo zmírající příliš pomalu na to, aby svým neštěstím
konkurovalo malým medvídkům a odhaleným ňadrům superhvězd.
V případě takovýchto zemí přestává být slovo „zapomenutá“ floskulí:
pracovníci Spojených národů nemají sílu přesvědčit mocné o potřebě
zásadní intervence, mírotvůrci prosadit dostatečně silný mandát,
neziskovky dosáhnout na kýžené granty. V postižených oblastech roky
přetrvává zhoubný status quo. Na něm pak profitují pouze šikovní podnikavci, zkorumpovaní autokraté a výrobci nenáročných zbraní.
Států a polostátních útvarů, jež mají k druhé kategorii blíže než
k první, zůstává i v době globálních informačních sítí mnoho. Za všechny
jmenujme třeba Středoafrickou republiku, Mali, Eritreu, Niger anebo
Somálsko v období před a po nástupu islamistického režimu. Jestliže
ovšem hledáme případ vskutku exemplární, těžko nalezneme opomí-
jenější zem než Západní Saharu. Právě tam se, ze značné části vinou
popisovaného nezájmu, tížívá situace nejen systematicky neřeší, ale
přímo soustavně zhoršuje.
Nový okupant, stejná potíž
Na počátku cesty k nynějšímu stavu postihl Západní Saharu
podobný osud jako řadu postkoloniální končin. V padesátých
a šedesátých letech se frankistickému Španělsku rozpadly zbytky
někdejší říše pod rukama. Režim se potýkal s občanskou nevolí, čelil
mezinárodní izolaci a peníze i zahraniční podporu sháněl, kde se dalo.
Oblast Západní Sahary byla již tehdy v zásadě protektorátem OSN.
Španělsko si tu přesto udržovalo rozhodující vliv. Na nátlak arabských
nacionalistů, převážně ovšem ve snaze posílit vlastní mezinárodní
prestiž, proto podepsali madridští politikové v listopadu 1975 třístrannou dohodu, dle níž si území rozdělily sousední Maroko a Mauretánie,
v poměru dva ku jedné. V Západní Sahaře už ale dva roky působila
vlastenecká fronta Polisario, které nebyly noví vládcové o nic více po
chuti než ti staří. Vznikla tak pouštní partyzánská armáda, snažící se vydobýt Saharské arabské demokratické republice (SADR) úplnou
nezávislost.
Ze začátku nebyly její šance nikterak valné. Guerrila disponovala
toliko velbloudy a beduínskými puškami, nezřídka vyrobenými ještě
v devatenáctém století. Mnohé z výzbroje se však podařilo ukrást stahujícím se Španělům, kteří svůj zájem soustředili převážně na kvapné
odstranění stop letité přítomnosti (údajně byla vykopána i těla španělských nebožtíků). S pomocí nakradených zbraní pak partyzáni trápili
vojska okupantů na jejich nejslabších místech.
Do Maroka i Mauretánie zatím proudila francouzská a americká
bojová technika. Druhá z jmenovaných zemí nicméně tehdy procházela
značnými vnitřními problémy: horníci z železnorudných dolů v Zouératu
stávkovali, mladí lidé se bouřili proti přílišným výdajům na armádu
a černošským brancům z mauretánského jihu se do vzdálené války
pochopitelně nechtělo. Nic nezměnila ani přímá bojová podpora
francouzského letectva. V roce 1978 byl režim diktátora Muchtára uld
Daddáha svržen a nastoupivší vojenská junta ihned uzavřela s frontou
Polisario příměří. Následujícího léta se mauretánská armáda ze Západní
Sahary stáhla a vláda generálů přiznala SADRu nezávislost.
Pro partyzány ale znamenal tento úspěch pouze další problémy.
Ribátský král Hassan II. vznesl na uprázdněné území obratem nárok
a marocká armáda rychle obsadila všechna důležitá města i komunikace. Roztrpčení povstalci se už na rozsáhlou protiofensivu nezmohli.
Stáhli se do nehostinné pustiny na východě země a táborů v přilehlém
Alžírsku. Tam se za nimi postupně přesunulo i sto padesát tisíc uprchlíků, to jest více než třetina tehdejší západosaharské populace.
metrů. Komplex kovových zátarasů, písečných vyvýšenin a vojenských
plotů místy doplňuje ostnatý drát. Okolní pásmo je hustě zaminováno
(i kvůli tomu dosud Maroko nepodepsalo Mezinárodní úmluvu o zákazu
nášlapných min). Jedna ze sedmi až patnácti milionů nalíčených
výbušnin připraví každý den o život tři až pět troufalců, kteří se odhodlají Berm překročit.
OSN se pravda pokusilo v průběhu devadesátých let hned několikrát zprostředkovat příměří a pokračování této odpudivé stavby
zamezit. Mírové misi MINURSO, mající dohlížet na klid zbraní a přípravu
eventuálního referenda, ve kterém by místní rozhodli o budoucnosti
země, se ovšem nedostalo dostatečných prostředků ani personálního
obsazení. Dodnes čítá marocká přítomnost v oblasti třicet tisíc vojáků.
Jednotky Polisaria se stávají ze sedmi tisíc bojovníků, dvaceti tisíc dobrovolníků a ženské domobrany, neméně početné i odhodlané. Modré
přilby naproti tomu nosí jen 183 vojenských pozorovatelů,
osmadvacet vojáků, čtyři policisté a 262 civilních pracovníků OSN.
Uvážíme-li potom zmiňovaný počet min i fakt, že sledované území
odpovídá rozlohou britským ostrovům, lze si o možnostech mírotvůrců
udělat dobrý obrázek.
Alžírsko působí od té doby jako nejvýznamnější spojenec Polisaria.
Běžencům pomohlo vybudovat ohromný tábor v okolí města Tindúf,
frontu vybavilo moderními zbraněmi a rovněž na půdě OSN vytrvale
prosazovalo povstalecké zájmy. Vláda v Alžíru má ovšem vlastních problémů nad hlavu a žádné peníze nazbyt. V uprchlických sídlištích se proto
rozšířily všechny choroby z nedostatku, podvýživou počínaje a tuberkulózou konče. Většina tamních nájemníků vychovává již druhou
generaci dětí pod plátěnými přístřešky. Podle zjištění belgických,
norských a španělských neziskovek, jež jako jediné věnují kauze vytrvalou pozornost, si navíc předáci fronty Polisario ustavili v alžírském
exilu svébytnou, poněkud autoritářskou mocenskou strukturu, která
přistupuje k vlastním rodákům dosti opresivně. O chodu tábora, jakož
i velikosti přídělů a distribuci nevelkých humanitárních dodávek, tak
rozhoduje uzavřená skupinka prominentů, vedená „neomylným” prezidentem SADRu Muhammadem Abdelem Azízem. K pošlapávání základních lidských práv a naprosté ignoraci elementárních sociálních
potřeb Západosahařanů proto paradoxně dochází nejen stran marocké
okupační správy, ale i samotných bojovníků za nezávislost.
Vlastní konflikt se od půle osmdesátých let, kdy se podařilo přezbrojené frontě plně ovládnout východní, nehostinný pás země, vyvíjí pouze
pomalu. Marocká armáda obehnala kontrolované území postupně šesti
ochrannými valy. Nevětší z nich, takzvaný Berm, nebo též Marocká zeď
hanby, se táhne Západní Saharou od severu k jihu v délce 2700 kilo-
Jednou tu bude Palestina
Ani od nového kola jednání nicméně nelze – nezmění-li se
dosavadní klima – přílišného pokroku očekávat. Spojené státy jako nejvlivnější velmoc současnosti sice diskuse o nezávislosti a nejrůznější
mírotvorné plány podporují, zároveň však nikdy nepřestaly stranit
Maroku. Ribát byl z Washingtonu vždycky vnímán coby předpolí snahám
komunistů a posléze islamistů o získání širší podpory v regionu. Americká flotila stále doplňuje zásoby v místních přístavech a letectvo Spojených států požívá práva tankovat na marockých letištích. Navzdory
zjevnému deficitu severoafrické monarchie při dodržování lidských práv
(tématickou kritiku marocké politiky přinesla naposledy zpráva OSN
Western Sahara: The Cost of the Conflict z 11. června 2007) podporují
USA království i vojensky. Od druhé světové války dosáhly americké
zbrojní dodávky do Maroka hodnoty sto milionu dolarů. Obdobně si
počíná rovněž Francie. Korporace z dalších zemí zastoupených v Radě
bezpečnosti OSN zase zkoumají domnělá naleziště ropy u saharských
břehů či těží v nitru území fosfáty, jediné zdejší nerostné bohatství.
» Západní Sahara: poslední mezi opomíjenými «
Zbraně, zdi a nášlapné výbušniny
Poslední z iniciativ, na počátku nového století představený plán
Baker II, se přesto dostala ke kýženému míru blízko. Nový marocký král
Muhammad VI., nastoupivší po smrti Hasana II. v roce 1999, ale veškeré myšlenky na referendum vetoval: „Nevzdáme se ani pídě naší milované Sahary,” uvedl tehdy ve státnickém komentáři doslova, „nedáme
nepříteli ani hrst z jejího písku.” Namísto toho předložil mladý král návrh
širší autonomie – budoucnost regionu coby neplnoprávné marocké
provincie, spravované Královskou poradní radou pro saharské záležitosti. Takovýto ústupek fronta Polisario odmítla. James Baker, hlavní
osobnost plánu a dříve ministr zahraničí George Bushe staršího,
v reakci na místo v OSN rezignoval a rozhovory byly již po šesté odloženy. Tentokrát na 17. června 2007.
15
Ze světa rozvoje
K odmítání legitimity SADRu a zachovávání statu quo přitom neexistují ideologické důvody: fronta Polisario nikdy přímo nespolupracovala
se sovětským blokem ani Čínou. Jeho bojovníci též vyznávají zvláštní,
lokální adaptaci islámu, umenšující autoritu kléru a zapovídající nekontrolovanou výstavbu mešit. A SADR je navíc již ve své ústavě demokratickou republikou, vycházející z liberálních hodnot euroamerické
společnosti. Nejpohodlnější cestu k nepřímé, snad geostrategicky
výhodné toleranci marocké cenzury západosaharského tisku
a rozpouštění spolků tamního studentstva, k tichému souhlasu
s věčným odloučením rozdělených rodin a ignoraci oblastní humanitární krize, tak představuje mlčení.
chudokrevností. Školy pro běžence téměř neexistují, z dětí jsou vychováváni rovnou bojovníci za svobodu. Jak velká bude ochota
takovýchto lidí souhlasit s případným, pomocí kompromisu uzavřeným
uspořádáním? Jistě nevalná. Člověk nevzdělaný a existenčně strádající,
člověk, kterému otce zabila nášlapná mina a matku skolila nemoc
z chudoby, nebude bezesporu nakloněn jakýmkoliv ústupkům, byť by
se jednalo o pokrok v dlouhodobém kontextu radikální. S každým
měsícem nečinnosti a s každým rokem trvajícího nezájmu se proto
Západní Sahara blíží současné Palestině: zemi zbídačené a rozdělené,
zemi, v níž není možné vyjednávat ani s demokraticky zvoleným kabinetem; zemi, kde kvůli letitému mlčení vládne všudypřítomná nenávist
a lidé zabíjejí vlastní příbuzné.
Podle Červeného kříže však trpí v nedalekých uprchlických táborech šestašedesát procent žen a osmašedesát procent novorozeňat
» EVROPSKÁ ROZVOJOVÁ
POLITIKA OD LOMÉ PO EPA
Utváření vzájemných vztahů mezi ES/EU
a zeměmi Afriky, Karibiku a Tichomoří
» Západní Sahara: poslední mezi opomíjenými « / » Evropská rozvojová politika od Lomé do EPA «
Adéla Pořízová; Development Worldwide
16
Vzájemné vztahy mezi Evropským společenstvím (ES) a postupně
se formující skupinou zemí Afriky, Karibiku a Tichomoří (ACP), která
oficiálně vznikla v roce 1973 podpisem dohody z Abidjanu, se datují na
samotný počátek formování poválečné integrace Evropy. Idea poskytování pomoci ve prospěch hospodářského a sociálního rozvoje se stala
významnou součástí vztahů mezi průmyslově rozvinutými zeměmi a stávajícími nebo bývalými koloniemi. Výlučně pro účely financování jejich
ekonomického rozvoje vznikl ve struktuře Evropského společenství
r. 1958 fond dnes známý pod jménem Evropský rozvojový fond (European Development Fund – EDF), jehož jednotlivé finanční rámce jsou
vždy uzavírány na 5 let.
Od poloviny 70. let nabyly vztahy mezi těmito dvěma stranami
nového rázu. V únoru r. 1975 došlo k podpisu první Dohody z Lomé
mezi 46 státy na straně ACP a 9 členskými státy ES. To přineslo významnou změnu v obchodním režimu, především zvýhodněný přístup
zemědělské produkce zemí ACP a produktů prvovýroby na evropské
trhy. Důležitý nástroj v zajišťování obchodních vztahů představovalo
zavedení systému pro stabilizaci příjmů z exportu zemědělských
produktů ze států ACP – STABEX, jehož cílem bylo odstranit nežádoucí
vlivy nestability cen těchto produktů na světových trzích. Prioritní oblastí
spolupráce na 5 let v rámci Dohody z Lomé I byla stanovena podpora
průmyslu v zemích ACP a usnadnění transferu technologií, což zajišťovaly Centrum pro průmyslový rozvoj a Rada pro průmyslovou
spolupráci.
Od 80. let byly vztahy mezi ACP a ES upravovány Dohodou
z Lomé II založenou na obdobných principech z předchozích let.
Novinkou byl nástroj zajišťující stabilizaci příjmů z vývozu nerostných
surovin, SYSMIN, který vznikl po dobrých zkušenostech s jeho obdobou pro zemědělské výrobky. Tuto dohodu podepsalo na straně ACP
58 států.
Podobu vzájemných vztahů na dalších 5 let počínaje rokem 1985
ovlivnily nepříznivé události odehrávající se napříč světovou ekonomikou
v 80. letech - ropné krize, zhoršující se ekologické a energetické podmínky a nedostatek potravin. Pokračovatelka smluv z předchozích let,
Dohoda z Lomé III, tentokrát kladla důraz na potravinové zabezpečení,
rozvoj venkova, opatření na zastavení půdní eroze a postupu pouště.
V těchto letech rozvojové země též usilovaly o získání zvýhodněných
půjček od Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v rámci
tzv. Programů strukturálního přizpůsobení. Jejich poskytnutí však bylo
podmíněno provedením razantních ekonomických reforem, které měly
na tyto křehké ekonomiky často silně negativní dopady, jež se promítly
zhoršením životních podmínek řadových obyvatel.
Nápravným prostředkem na nezdary předchozích let měla být Dohoda z Lomé IV. Ta byla podepsaná mezi 66 státy ACP a 12 státy ES
na období 10-ti let. Na formulaci celkových cílů této v určitých ohledech
reformní smlouvy se odrazilo působení koncepce trvale udržitelného
rozvoje (TUR), kterou od 90. let začaly prosazovat mnohé mezinárodní
organizace. Na základě této koncepce dohoda Lomé IV kladla důraz na
rovnováhu mezi ekonomickými cíli, udržování životního prostředí, zhodnocování přírodních a lidských zdrojů a rostoucí úlohu žen na rozvoji
společnosti.
Od počátku 80. let se ES/EU snažila do spolupráce s ACP vnést témata politická jako demokracie, vláda zákona a dobré vládnutí. Evropské
rozvojové organizace však upozorňují na to, že dobré vládnutí musí
zahrnovat nároky obyvatel a reflektovat všechna lidská práva, transparentnost a odpovědnost.1) V případě politického zájmu bohaté země příliš
často od požadavku dobrého vládnutí ustupují. Podpora pochybných
režimů ještě stále není minulostí – mluvíme o podpoře vládní garnitury
nikoli o podpoře sociálních a dalších projektů pomáhajících lidem
v takových zemích. Mnoho rozvojových zemí si pak oprávněně stěžuje,
že dobré vládnutí je využíváno pouze jako výmluva pro omezení pomoci
a po splnění podmínek stejně nedojde ke zlepšení.
Průlomem v dohodách z Lomé byla tzv. Banánová válka. EU věřila,
že Světová obchodní organizace (WTO) bude respektovat systém
rozvojových preferencí vycházející z multilaterárních dohod z Lomé.
Pod tlakem koncernů Chiquita, Del Monte a Dole vlády USA a Ekvádoru podaly stížnost u WTO, preferenční systém pro chudé země
označily za protekcionistický a EU musela snížit kvóty pro malé farmáře
z chudých zemí a dát je k dipozici americkým firmám. WTO ve svých
prvních jednáních pak slibovala uvolnit celní bariéry bohatých zemí
a snížit jejich obrovské dotace vývozu. Poté, co se podařilo snížit cla na
průmyslové zboží – artikl bohatých zemí, ovšem jednání WTO zkolabovala, protože bohaté země odmítly otevřít své trhy zboží z chudých
zemí a odmítly také snížit dotace na zboží, které do těchto zemí vyvážejí
a tak ničí tržní prostředí a likvidují místní producenty.
Evropská unie přišla v roce 2001 s iniciativou Everything but Arms (Vše kromě
zbraní), která měla odstranit celní a kvótní zatížení veškerého dovozu z nejchudších
rozvojových zemí (LDCs) kromě zbraní a munice. Kvůli přechodným opatřením mohou
ovšem tyto země bezcelně do EU vyvážet vše kromě zbraní, cukru, banánů a rýže,
a to do roku 2009.
V případě ostatních zemědělských komodit je sice vstup na trh volný už nyní, ovšem
producenti z nejchudších zemí jsou v případě řady produktů naprosto zásadně
znevýhodněni velmi agresívní zemědělskou politikou EU, která tlačí ceny surovin na
světovém trhu pod výrobní náklady. Obchodní politiku EU vůči nejchudším rozvojovým zemím tak lze s trochou nadsázky nazvat „Everything but Farms“ (Vše kromě
zemědělství).
Zhodnocení spolupráce po Lomé dohodách
Loméské dohody představovaly ve své době nejobsáhlejší formu
spolupráce mezi zeměmi globálního Jihu a Severu. Přestože počet
zúčastněných partnerů rostl během let na obou stranách dohod,
skutečný vývoj v zemích ACP dokazoval, že ve fungování spolupráce není
vše v pořádku. Navzdory poskytování obchodních výhod ze strany ES/EU
se podíl jeho dovozu ze zemí ACP snížil ze 6,7 % v r. 1976 na 3 % v r.
1998, přičemž 60 % těchto dovozů bylo soustředěno do 10 komodit. To
svědčí o naprostém neúspěchu ES/EU diverzifikovat vývozy zemí ACP
a jejich zapojení do mezinárodního obchodu.2) Přes masivní finanční
pomoc rostla zadluženost zemí ACP, navíc doprovázena rozšiřující se
chudobou, sociální dezintegrací i ozbrojenými konflikty. Evropské země
nedokázaly zabránit úplatkářství,3) podporovaly přátelsky nakloněné diktátory a tolerovaly zneužívání rozvojových prostředků mocenskými elitami.
Vývoj po dohodách z Lomé – Dohoda z Cotonou
Do odpovědi na otázku, jakou podobu by měla mít spolupráce mezi
zeměmi ES/EU a ACP v novém tisíciletí, se promítla celá řada událostí
z konce 20. století - zaostření pozornosti ES/EU na země střední
a východní Evropy, ale především již zmíněný tlak WTO na „narovnání“
obchodních vztahů ES/EU s ACP. Nejschůdnějším řešením budoucího
uspořádání obchodních vztahů se ukázala být cesta diferencované
reciprocity, tj. uzavření regionálních obchodních dohod s jednotlivými
regionálními seskupeními zemí ACP. V jejich rámci by výměna zboží
probíhala na recipročním principu.4) Tyto záměry se promítly do
konkrétní podoby Dohody z Cotonou, která byla podepsána r. 2000
mezi 15 členy EU a 78 státy na straně ACP (Kuba však Dohodu o partnerství neratifikovala), Jihoafrická republika má pouze pozorovatelský
statut. Její platnost je stanovena na 20 let s možností revize každých
5 let. Finanční protokoly jsou uzavírány též na dobu 5 let. Tato dohoda
představuje nové spojenectví založené na posílení sektorálních politik
a implementaci mechanismů zaměřených na zefektivnění vzájemné
spolupráce v oblasti politiky, obchodu a rozvoje. V porovnání se svými
předchůdci se dohoda z Cotonou liší komplexnějším přístupem k řešení
problémů ACP. Institucionální struktura partnerství se příliš neliší od
předchozích ustanovení podle dohody z Lomé.
Hlavní změny v nové dohodě ve srovnání s loméskými dohodami
spočívají v 5 oblastech – posílení politického dialogu, posílení postavení
nových subjektů partnerství (zapojení občanské společnosti a dalších
zájmových skupin do spolupráce), soustředění na cíl snížení chudoby,
nové uspořádání vzájemného obchodu (Dohody o ekonomickém partnerství – Economic Partnership Agreements – dále jen EPAs) a principy
alokace finančních prostředků (soudržnost, flexibilita a účinnost).5) Byl
zaveden princip podmíněného poskytování rozvojové pomoci politickými kritérii jako kontrola respektování lidských práv, demokratických principů, vlády zákona a opět se objevil pojem dobré vládnutí (good
governance), dále byl zmíněn problém korupce, aniž by ovšem byl
řešen problém úplatků ze stran evropských aktérů.
Dohody o ekonomickém partnerství
– Economic Partnership Agreements - EPAs
Roku 2003 smluvní strany zahájily jednání o programu směřujícímu
k uzavření dohod EPAs, které měly být plně slučitelné s pravidly WTO
a předpokládaným termínem spuštění je 1.1.2008. V současné době
se ES/EU nachází ve fázi formulace režimů postupné obchodní liberalizace s 6 regiony. Jde o státy střední Afriky sdružené v integračním
seskupení CEMAC (Communaute Economique et Monetaire de
l’Afrique Centrale), západoafrické státy ECOWAS (Economic Community of West and African States), seskupení COMESA (Common Market for Eastern and Southern Africa), seskupení CARICOM (Caribean
Community) v karibské oblasti, Jihoafrické rozvojové společenství
SADC (South African Development Community), státy Západoafrické
hospodářské a měnové unie UEMOA (Union Economique et Monetaire
Ouest Africane) a země Pacifiku.
Čtyři roky po zahájení jednání však nejsou výsledky uspokojivé.
Státy ACP se nechaly veřejně slyšet, že mají vážné obavy týkající se
data dokončení jednání o EPAs ve stanoveném termínu. Mnohé africké
organizace a instituce považují EPAs za další nepřijatelný nástroj
k ovládnutí afrického trhu6). I na půdě Evropského parlamentu zaznělo,
že dosud došlo pouze k malému posunu v jednáních a že státy ACP
stále nejsou dostatečně připraveny na liberalizaci vzájemného obchodu.
Vyjednavači ES/EU k dohodám EPAs uvádějí, že se nejedná o obchodní dohody v klasickém smyslu, kdy obě strany sledují pro sebe
plynoucí výhody, ale že smyslem těchto dohod je podpora regionální integrace a ekonomického rozvoje rozvojových zemí ACP. Jednou ze základních vlastností dohod EPAs by mělo být nastavení co možná
nejvhodnějších obchodních podmínek pro potřeby jednotlivých
regionálních seskupení. Instituce ES/EU na dohody EPAs nahlíží
především jako na účinný nástroj, jak bojovat se situací, která přetrvává
v rozvojových zemích, především Afriky, už po několik dekád - neschopnost zapojit se efektivně do mezinárodního obchodu, nízká úroveň ekonomického pokroku a nedostatečná diverzifikace zbožové struktury
vývozu zemí ACP.
» Evropská rozvojová politika od Lomé do EPA «
Everything But Farms
17
Ze světa rozvoje
Výše uvedené problémy sice představují překážky na cestě ekonomického rozvoje zemí ACP7), ale dohody EPAs nenavrhují konkrétní
konstruktivní návrhy na jejich řešení.
Právní základ dohod EPAs spadá pod článek XXIV GATT, ve kterém
jsou uvedena dvě kritéria zóny volného obchodu dle pravidel WTO, jež
musí splňovat i dohody EPAs. Prvním z nich je odstranění cel a nástrojů
s podobným účinkem na podstatnou část obchodu mezi zúčastněnými
stranami. Druhým je nutnost realizace prvního bodu v rozumné době,
přičemž tato perioda by měla přesáhnout dobu 10 let pouze ve
výjimečných případech. To je předmětem sporů, protože výhody dotací
a nerovné snižování cel enormě zvýhodňuje EU.
Možný přínos Dohod o ekonomickém partnerství
» Evropská rozvojová politika od Lomé do EPA «
• Posílení regionální integrace, obchodu a přílivu investic
V současnosti je pouze zlomek obchodu zemí ACP realizován mezi
sousedními zeměmi. Celkový intra obchod afrického kontinentu představoval v r. 2004 pouhých 6 % z jeho celkového obchodu, což ho řadí
na poslední místo v objemech realizovaného obchodu uvnitř jednotlivých světadílů. Uzavřením EPA by měly být eliminovány obchodní
bariéry nejen pro vstup zboží do ES/EU, ale i mezi sousedními zeměmi,
což posílí spolupráci mezi oblastmi globálního jihu, a napomůže ekonomickému rozvoji těchto zemí. Takto vytvořené velké spotřebitelské
trhy navíc nadále budou sledovat společné cíle, stanou se ekonomicky
i politicky stabilnější a konkurenceschopnější jednotkou, což povede
ke snížení cen zboží pro spotřebitele. Tento vývoj by měl ve svém
důsledku vést ke zvýšenému zájmu investorů. Dnes je totiž praxe
taková, že i samotní afričtí investoři kvůli celkové nejistotě a nízké návratnosti investic v mateřských zemích své finanční prostředky raději investují do projektů v rozvinutých zemí.
18
dajů, bude jako v minulých letech EDF. Přičemž ještě před tím, než byla
zahájena jednání o dohodách EPA, byla předpokládaná celková suma
10. EDF 21,3 mld EUR. Konečná částka tohoto pětiletého finančního
rámce se sice zvýšila na konečných 23,63 mld EUR7), ale v jejím
obsahu by měly být zahrnuty právě i dodatečné náklady spojené se
spuštěním dohod EPA, což je představa očividně mylná. Dá se tedy
očekávat, že v následujících letech budou finanční zdroje přesměrovány
ze sociálních oblastí na oblasti spojené bezprostředně s obchodem.
• Vícečetné členství
Při tvoření regionálních seskupení pro spuštění dohod EPA naráží země
ACP na problém vícečetného členství, které je na africkém kontinentu
velmi časté. Není totiž možné, aby jedna země byla současně členem
dvou odlišných celních unií, protože by to bránilo k sepsání společného
celního tarifu, který je základem fungování tohoto integračního stupně.
Tak paradoxně může dojít k tomu, že některé sice malé, co do členské
základny ale dobře fungující celní unie jako Východoafrické společenství budou muset být rozpuštěny.
• Přístup na trhy ES/EU
Země ACP se jen těžko mohou těšit na větší preferenční zacházení než
to, které jim bylo poskytnuto prostřednictvím dohod z Lomé. Příčinou
jsou přísná pravidla určující zemi původu, která omezují použití preferenčního zacházení, dále striktní sanitární a fytosanitární předpisy a technické standardy. V souvislosti s přístupem na trh ES/EU úzce souvisí
struktura cel. Její nastavení je značně nevýhodné pro rozvojové země.
Kvůli tzv. stupňování cel (tariff escalation) je na zpracované zboží
uvaleno vyšší clo než na jeho méně opracovanou podobu.
Některá možná rizika Dohod ekonomického
partnerství už byla zmíněna v předchozím textu.
Za další nejdůležitější je nutné zmínit:
Shrneme-li poznatky z předchozích řádků, odpověď na otázku, jaký
dopad bude mít nový nástroj rozvojové politiky ES/EU na ekonomický
rozvoj zemí ACP, se rýsuje spíše negativně. Není zdaleka jisté, zda se
splní očekávané cíle tohoto nástroje a současný nekonkurenceschopný
africký průmysl nahradí nová, rozmanitější a perspektivnější odvětví
s vyšší přidanou hodnotou, či se spíše urychlí vývoz základních
zemědělských produktů a nerostných surovin, což by mělo drastický
dopad na životní prostředí i ekonomický rozvoj.
• Náklady na spuštění dohod EPA
Není pochyb o tom, že samotné uvedení dohod EPA do chodu od
1.1.2008 bude znamenat velké dodatečné výdaje ale i ztráty ve smyslu
snížení celních výnosů a zaměstnanosti. Podle studie vypracované
týmem vedeným ředitelem obchodní sekce OSN mohou náklady na
přizpůsobení s dohodami EPA dosáhnout až 9,2 mld EUR. Hlavním
peněžním kanálem, ze kterého by měly proudit zdroje na krytí těchto vý-
1) Cotonou Working Group, Whose governance? CONCORD, Brussels 2006
2) Cihelková E. a kol.: Vnější ekonomické vztahy EU, nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003, str. 305.
3) viz Index úplatkářů - Bribe Payers Index 2006, Transparency International, 2006
4) Jelínek P. a kol., Rozvojová politika EU, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2003, str. 26.
5) http://europa.eu/generalreport/cs/2005/rg104.htm.
6) Declaration of 9 Annual Meeting of the Africa Trade Network, Accra 2006
7) http://trade-info.cec.eu.int/doclib/docs/2005/november/tradoc_125868.pdf, str. 10.
8) http://www.oxfam.de/download/EPA_final%20briefing%20note_en.pdf, str. 10.
» ROZVOJOVÉ CÍLE TISÍCILETÍ
A CO NÁM ŘÍKAJÍ ZPRÁVY
O JEJICH (NE)PLNĚNÍ?
Robert Stojanov; Institut pro výzkum migrace a rozvoje
V létě roku 2007 bylo (ne)plnění většiny závazků přijatých
v deklaraci Rozvojových cílů tisíciletí (Millennium Development Goals)
ve své polovině. Ve své komplexnosti a šíři záběru se jedná o jeden
z nejvíce ambiciózních závazků mezinárodního společenství v dějinách
lidstva v boji s globální chudobou, na kterém se hlavní představitelé
všech zemí byli schopni shodnout. Klíčem ke splnění těchto cílů je
především navýšení investic do sociální oblasti (zdravotnictví, vzdělávání,
výživy a plánování rodičovství), životního prostředí (vody a hygieny,
environmentálních technologií) a infrastruktury (silnic, elektřiny a přístavů, informačních a komunikačních technologií) v hospodářsky
chudých zemích, kdy za výchozí rok pro srovnání vývoje jednotlivých
indikátorů je považován rok 1990. Tato opatření mají být doprovázena
maximálním (nejlépe absolutním) odpuštěním zahraničních dluhů právě
nejvíce zadluženým rozvojovým zemím ze strany jejich věřitelů
a navýšením prostředků určených pro rozvojovou spolupráci.
Některé ze základních závazků, jež Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs)
obsahují, nepatří na mezinárodní scéně mezi nové. Už v roce 1986 na
summitu věnovaném otázkám hladu a celosvětového zabezpečení potravin
se vlády zemí OECD zavázaly snížit do roku 2015 počet chudých (v té
době 815 milionů) o polovinu. Ovšem již o pět let později na podobném
setkání zmíněné vlády uznaly, že tento ambiciózní cíl není realistický, a že
k jeho dosažení budou nutná daleko razantnější opatření a také zvýšené
nasazení ze strany rozvinutých zemí. Za hlavní problémy byly označeny
nedostatečné příspěvky do fondu pro boj s hladem a také neochota rozvojových zemí věnovat více pozornosti rozvoji venkova a zemědělství
(PAZDERKA et al., 2005). Dokonce UNESCO už od začátku 60. let minulého století zasvětilo jednu ze svých hlavních činností cíli dosáhnout základního vzdělání pro všechny a doufalo, že se tento cíl podaří naplnit do
deseti let (AMIN, 2006: 3). Nestalo se tak dosud. Předkládaný článek je
stručnou komparativní analýzou posledních dvou zpráv (reportů) Oddělení
Spojených národů pro ekonomické a sociální záležitosti (United Nations
Department of Economic and Social Affairs – UNDESA) a zprávy organizace Social Watch z roku 2006, která se ze dvou třetin svého obsahu zaměřuje na dosavadní vývoj plnění MDGs. Práce je doplněna dalšími
odbornými prameny zabývajícími se danou problematikou.
Snižování chudoby
V červnu každého roku vydává UNDESA zprávu o dosavadním
pokroku v plnění jednotlivých cílů a úkolů obsažených v deklaraci MDGs
(viz str. 3). V následujícím textu se soustředíme jen na dva vybrané úkoly,
jež bývají v Česku často zmiňovány mezi veřejností nebo sledovány
odborníky rozvojových studií. Jedná se o snižování podílu obyvatel
žijících v extrémní chudobě a navyšování oficiální rozvojové pomoci jako
jednoho z hlavních nástrojů boje proti globální chudobě.
Pravděpodobně nejvíce sledovaným úkolem je „snížit na polovinu
počet obyvatel s příjmem menším než 1 USD na den mezi lety 1990
a 2015“. Konkrétně se jedná o mezinárodně uznávanou hranici
„extrémní (absolutní) chudoby“ u člověka s denním příjem menším než
1,08 USD na základě měření parity kupní síly v roce 1993 (UNITED NATIONS, 2007: 7). Podle poslední zprávy UNDESA z konce června 2007
(UNITED NATIONS, 2007: 6) klesl počet těchto lidí z 1,25 miliardy
v roce 1990 na 980 miliónů v roce 2004. Na první pohled vypadá toto
číslo úctyhodně, zvláště když vezmeme v potaz, že se jedná o pokles
z podílu 31,6 procent všech obyvatel rozvojového světa v roce 1990 na
19,2 procenta v roce 2004. Podle autorů zprávy zachování tempa
vývoje, které je postaveno především na rychlém hospodářském růstu
ve východní, jihovýchodní a jižní Asii, zaručuje splnění úkolu na globální
úrovni a pro většinu regionů (podrobnosti viz Tabulka 1).
Tabulka 1: Procentuální podíl obyvatel regionu s příjmem menším než 1 USD
Region
1990
1999
2004
Východní Asie
33,0
17,8
9,9
Jižní Asie
41,1
33,4
29,5
Jihovýchodní Asie
20,8
8,9
6,8
Západní Asie
1,6
2,5
3,8
Severní Afrika
2,6
2,0
1,4
Subsaharská Afrika
46,8
45,9
41,1
Latinská Amerika a Karibik 10,3
9,6
8,7
Jižní a východní Evropa
< 0,1
1,3
0,7
Společ. nezávislých států
0,5
5,5
0,6
Rozvojové země
31,6
23,4
19,2
* plán v rámci MDGs
Zdroj: data dle UNITED NATIONS, 2007: 6.
2015*
16,5
20,8
10,4
0,8
1,3
23,4
5,2
0,0
0,3
15,8
Ovšem za alarmující je nutné považovat fakt, že snižování chudoby
ve větším měřítku je registrováno jen u několika zemí zažívajících významný ekonomický růst, především u Číny a v poslední době i u Indie.
Pokud Čínu a Indii (jako hlavní představitele regionů východní a jižní Asie)
vyjmeme z této statistiky, tak zjistíme, že mezi lety 1990-2002 prakticky
došlo k minimálnímu snížení podílu obyvatel žijících v extrémní chudobě
o 2,1 procenta (srovnej s WORLD BANK, 2006; SOCIAL WATCH,
2006: 64). A co se bude dál dít se snižováním globální chudoby, až se
ekonomický růst obou zemí výrazně zpomalí nebo zastaví? Ještě vážnější
situace je ovšem u počtu lidí, kteří musí žít s příjmem menším než 2 USD
na den, což je obecně uznávaná hranice chudoby, kterou indikátory
MDGs nezachycují. Mezi lety 1990 a 2002 počet lidí s tímto či menším
příjmem klest jen o 40 miliónů a tak stále na světě zůstává 2,6 miliardy
lidí (včetně těch z předchozí kategorie „extrémně chudých“), kteří přežívají za těchto podmínek (SOCIAL WATCH, 2006: 64).
Navyšování rozsahu oficiální rozvojové pomoci
Mezi jedny z nejvíce sledovaných úkolů mezi představiteli rozvojových studií patří navyšování oficiální rozvojové pomoci (Official Development Assistance - ODA) pro boj s chudobou (cíl č. 8). I když ponecháme
stranou problematiku efektivnosti ODA, stále zůstává mnoho pochybností kolem tohoto nástroje na zvýšení rozvoje ekonomicky chudých
zemí. V roce 2005 došlo k navýšení rozvojové pomoci na více než 110
miliard USD, především z důvodů odpuštění velkých dluhů Nigérie
a Iráku a velké pomoci poskytnuté zemím kolem Indického oceánu
v důsledku tsunami katastrofy (srovnej s UNITED NATIONS, 2007: 28).
V následujícím roce se částka mírně snížila (OECD, 2007a), i když
v reálných cenách bude zaznamenán pokles poprvé od roku 1997
(UNITED NATIONS, 2007: 28). Tudíž až do roku 2005 byly rozpočty
určené na ODA každoročně navyšovány, ale od následujícího roku lze
spíše očekávat jejich stagnaci, případně mírný pokles. Pokud však členské státy OECD a EU dodrží své závazky, tak by v roce 2010 oficiální
rozvojová pomoc měla dosáhnout částky kolem 130 miliard USD
a poměr ODA / GNI (Gross National Income – hrubý národní důchod)
by měl dosáhnout 0,36 procent (OECD, 2007a). Připomeňme jen
známý fakt, že Spojené národy už od 70. let minulého století doporučují
výši tohoto poměru minimálně na úrovni 0,7 procent, což se zatím zemím
OECD dohromady nikdy nepodařilo (srovnej vývoj od začátku století
v Tabulce 2).
Pokud vyloučíme oddlužení z celkové částky poskytované
v rámci ODA, je i tak pomoc za rok 2006 stále menší o 1,8 procenta ve
srovnání s rokem 2005 (UNITED NATIONS, 2007: 28). Ovšem kritika
navyšování rozvojové pomoci tím, že věřitelé (rozvinuté země) odpustí
dluhy, které nejenže dlužník (rozvojové země) není schopen dlouhodobě
» Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy o jejich (ne)plnění? «
Naplňování
Rozvojových cílů
tisíciletí
19
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí
Tabulka 3: Struktura příspěvků ČR v rámci ODA pro r. 2005
Tabulka 2: Srovnání výše ODA a remitancí (v milionech USD)
Rok
ODA
a)
ODA/GNI
Remitence
d)
Bilaterální /
Multilaterální
spolupráce
Podíl (v %)
53.629
0,22
147.015
2002
61.510
0,23
169.688
Rozvojové projekty
395
13,1
Bilaterální
100
3,3
Bilaterální
14
0,5
Bilaterální
2003
72.521
0,25
204.671
Stipendia
2004
83.169
0,26
230.495
Transformační
spolupráce
110.008
0,33
257.496
26
0,9
Bilaterální
105.179
0,30
268.424
Humanitární pomoc
104
3,4
Bilaterální
486.016
-
1.277.789
Pomoc uprchlíkům
231
7,6
Bilaterální
Oddlužení
Rekonstrukce
a obnova (Irák,
jihovýchodní Asie)
Administrativní náklady
na rozvojovou pomoc
Podíl členského
příspěvku ČR do EU
230
7,6
Bilaterální
109
3,6
Bilaterální
73
2,4
Bilaterální
1.478
48,9
Multilaterální
Platby do OSN a jejich
agentur
175
5,8
Multilaterální
Platby do mezinárod. finančních organizací
87
2,9
Multilaterální
3022
100
-
2005
b)
2006
c)
b) c)
a) celková čistá ODA členů i nečlenů DAC/OECD
b) bez započtení ODA Saúdské Arábie za rok 2005
c) předběžný odhad čisté ODA, bez započtení arabských agentur
v roce 2006
d) oficiální remitence, zaměstnanecké kompenzace
a migrační transfery
Zdroj: na základě dat a vlastních výpočtů OECD, 2007b; OECD, 2007a; STOJANOV, NOVOSÁK, 2007
splácet, ale které v mnoha případech byly již dávno splaceny v jejich
původní výši, za poslední dva roky sílí. Důvodem je skutečnost, že se
nejedná o faktickou pomoc deklarovaného rozsahu (pokud se tedy
vůbec jedná o nějakou pomoc), protože dlužník zpravidla splácí pouze
minimální částku, případně dluhy nesplácí vůbec. To nás přivádí
k základní otázce, jaká reálná pomoc nakonec zůstane z celé ODA,
odečteme-li další podobné „náklady na rozvojovou pomoc“? Strukturu
ODA je možné si přiblížit na příkladu české rozvojové pomoci poskytnuté v roce 2005 (viz Tabulka 3), kde téměř polovinu rozpočtu tvoří
povinná část odvodů České republiky do fondů EU. Druhou největší část
tvoří prostředky vydávané na rozvojové projekty v cílových zemích
(13,1 procenta), pomoc uprchlíkům na území ČR (7,6 procenta) a oddlužení rozvojových zemí (7,6 procenta).
» Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy o jejich (ne)plnění? «
Částka
(mil. Kč)
2001
Celkem (2001-2006)
20
Příspěvek
Kromě již zmíněného oddlužení je možné si všimnout i mnoha
dalších příkladů rozpočtových položek započítávaných do ODA, které
nemohou mít žádný přímý, a ani nepřímý pozitivní dopad na rozvoj. Velmi
významnou složkou každé rozvojové agentury (ministerstva, střediska)
nebo realizátora rozvojového projektu jsou náklady na vlastní činnost
a s tím spojenou administrativu, vybavení, cestovní náklady, etc. Autor
této práce může potvrdit, na základě rozhovorů s několika pracovníky
v této oblasti v zahraničí, že údajně není výjimkou, že tyto prostředky
mohou dosahovat 50 – 60 procent z celkové částky určené na rozvojový projekt či program. Je otázkou, zda by tyto náklady měly být započítávány do ODA, když jejich příjemci jsou převážně lidé ze zemí
rozvinutých. Podobně můžeme nahlížet i na další položky zmínění
v Tabulce 4.
Multilaterální projekty
CELKEM
Zdroj: MZV, 2006: 22
Pokud vezmeme v potaz, že někteří autoři odmítají soukromé investice jako spolehlivý nástroj rozvoje nebo rozvojovou pomoc jako naprosto
neefektivní záležitost (jako důkaz pak slouží 50 let jejího provozování),
zůstávají nám už jen prostředky zasílané migranty ze zahraničí - tzv. remitence. Významem remitencí, jako nástroje rozvoje, se zabývá celá
řada odborných studií (výběrový přehled viz STOJANOV et al. 2007)
a většina z nich považuje remitenci nebo mezinárodní migraci obecně za
účinný nástroj pro rozvoj ekonomicky chudých zemí. Konečně, množství
prostředků zaslaných migranty oficiálními kanály několikanásobně
přesahuje částky vynakládané na ODA i s jejich problematičností
(viz Tabulka 2).
Případ subsaharské Afriky
Naprosto tragická situace v plnění MDGs zůstává v regionu subsaharské Afriky, i přes četná varování a výzvy z různých stran (srovnej např.
s UNMP, 2005; WORLD BANK, 2005). Například deklarovaný cíl
snížení podílu obyvatel žijících s příjmem menším než 1 USD se v žád-
Tabulka 4: Příklady rozpočtových položek
započtených do ODA bez přímého nebo dominantního
efektu na rozvoj ekonomicky chudých zemí
Tabulka 5: Vybrané indikátory sledující plnění MDGs v subsaharské Africe, v jižní a východní Asii a Pacifiku za současných trendů
a s jejich předpokládaným datem úplného splnění; Zdroj: data dle SOCIAL WATCH, 2006: 12
Rozpočtová položka započitatelná do ODA
Indikátor cíle či úkolu
Subsaharská
Afrika
Jižní Asie
Východní Asie
a Pacifik
Podíl dětí do věku 5 let trpících podvýživou
(v případě 0 procent) a míra podvýživy (méně než 2 procenta)
2282
2062
2060
2130
2096
2076
2079
2044
2026
2155
2035
2035
2159
2036
2071
Náklady (národních) rozvojových agentur,
ministerstev a jiných organizací
Náklady mezinárodních agentur a organizací
Režijní, administrativní a další náklady
realizátorů projektů bilaterální a trilaterální
spolupráce
Oddlužení (jeho drtivá většina)
Pomoc uprchlíkům a žadatelům o azyl
v příjmových zemích
Náklady na rozvojové vzdělávání, výzkum,
expertízy a další „domácí“ projekty
Nové půjčky (problematické, především
pokud kryjí předešlé půjčky)
Stipendia
Podíl porodů uskutečněných za asistence vyškoleného
zdravotnického personálu (v případě 100 procent)
a rozšíření antikoncepce (70 procent)
Gramotnost mezi dospělými (100 procent), celkový počet
zapsaných dětí v základních školách (100 procent)
a středních školách (90 procent)
Míra dětské úmrtnosti (pod 5 na 1.000 porodů);
míra dětské úmrtnosti do 5 let (pod 5 na 1.000 porodů)
Populace s přístupem ke kvalitním zdrojům vody
(pokrytí 100 procent) a hygieně (pokrytí 100 procent)
Bohužel podobná situace v subsaharské Africe se odehrává
i u dalších (ne)plnění cílů a úkolů. Například stále ještě 1 z 16 žen umírá
předčasně během porodu nebo kvůli nemocem, jež jsou běžně léčitelné
nebo se jím dá preventivně předcházet. V rozvinutých zemích umírá
z těchto důvodů jen 1 ze 3.800 žen. Příliš pomalý trend v jižní Asii a subsaharské Africe je také zaznamenán u indikátorů sledujících podvýživu
u dětí a zvláště u subsaharské Afriky ještě úmrtnost dětí do věku pěti let.
Stejně tak tento region zaostává i u vývoje indikátoru snížení počtu obyvatel bez přístupu k hygieně, kde subsaharská Afrika zaznamenala
pokrok pouze o 5 procent za sledované období 1990 – 2004 (UNITED
NATIONS, 2007).
Potřebujeme vůbec Rozvojové cíle tisíciletí ?
Na stránkách odborné literatury zabývající se problematikou Rozvojových cílů tisíciletí je možné najít kritické či skeptické názory zamýšlející se nad smysluplností takovýchto závazků. Obhájci MDGs vidí význam
jejich přijetí především v tom, že ke spolupráci na jejich dosažení se
zavázali představitelé vlád velké většiny států na světě, čímž je možné
využít pro jejich prosazování a uskutečnění zdroje na státní, regionální
a mezi-národní úrovni. Zastánci dále oceňují fakt, že se jedná o konkrétní
cíle, pro které byla stanovena doba, kdy mají být splněny (především rok
2015) a měřitelné indikátory, které poskytují možnost průběžně sledovat
jejich vývoj.
V naprosté menšině jsou názory, které MDGs odmítají jako takové
se zdůvodněním jejich (dlouhodobé) neefektivnosti v boji proti chudobě,
případně jako nástroje sloužící ještě větší liberalizaci a ekonomické
globalizaci řízené ze strany hospodářsky bohatých zemí, třebas
i prostřednictvím různých mezinárodních organizací (př. AMIN, 2006).
Jedná se v podstatě o jinou formu neokolonialismu.
Kritický pohled na některé cíle, úkoly, či indikátory může skutečně
odhalit zarážející věci. O (ne)efektivitě či problematičnosti rozvojové pomoci tu už řeč byla, ale do stejné kategorie můžeme zařadit vůbec celý
cíl č.8 „vytvoření globálního partnerství pro rozvoj“ s jeho úkoly
o vytvoření nových pracovních míst pro mladé lidi v rozvojových zemích;
spolupráci se soukromým sektorem v oblasti informačních a komunikačních technologií; oddlužení; věnovat pozornost nejméně rozvinutým zemím, etc. Podobně je na tom i cíl č.7 se svým úkolem „integrovat
principy udržitelného rozvoje do národních politik a programů a zabránit
ztrátám přírodních zdrojů“. Měřitelným indikátorem pokroku při plnění
tohoto úkolu je rozloha lesů v porovnání s rokem 1990. Ale zda mají
autoři na mysli původní (pra)les, nebo les přírodě blízký s bohatou
druhovou diverzitou, případně i plantáž eukalyptů, smrků, nebo olejových
palem, která se bude každých několik let či desetiletí kácet, to už není
řečeno. Evidentně chybné jsou i některé další indikátory, které nemohou
nikdy „změřit“ vývoj plnění daného úkolu. Takovým nejzářnějším příkladem je třeba rozloha chráněných přírodních oblastí, kde má docházet
k ochraně původní druhové rozmanitosti (biodiverzity) a genetických
zdrojů. Celosvětově bylo v roce 2002 chráněno 19 miliónů km2, z toho
17,1 miliónu km2 na pevnině (což odpovídá přibližně 11,5 procentu
rozlohy souše na naší planetě) (UNSD, 2005). Jakou mají vypovídací hodnotu tato čísla, pokud nehovoří o efektivitě takové ochrany a případně
chráněných druzích či genetických zdrojích? Vždyť jednou z největších
takových rezervací je nedávno vyhlášené velké pouštní území v Saudské
Arábii. Ovšem hlavní chybou obou posledních cílů je absence jakýchkoliv pevných závazků.
Některými organizacemi jsou MDGs považovány za naprosto nedostatečné a argumentují tím, že pokud snížíme počet hladovějících
nebo lidí bez přístupu k pitné vodě a hygieně o jednu polovinu, zůstane
ještě ta druhá polovina obyvatel bez přístupu k dostatečnému množství
a kvalitě potravin, vody a hygieně. Například u plnění cíle „snížit na polo-
vinu podíl obyvatel trpících hladem v mezidobí 1990 a 2015“ vývoj mezi
lety 1990-2005 v tomto regionu u jednoho z indikátorů „procentuální
podíl dětí do věku 5 let trpících podvýživou“ naznačil, že při zachování
současného trendu by absolutní splnění tohoto cíle (tzn. vymýcení podvýživy úplně) mohlo být očekáváno až v roce 2282 (SOCIAL WATCH,
2006: 12). V Tabulce 5 je možné najít časový harmonogram úplného
splnění vybraných cílů a úkolů v rámci MDGs při zachování současného
tempa vývoje v regionech subsaharské Afriky, jižní a východní Asie
a Pacifiku.
Závěr
Vzhledem k tomu, že se nepodaří splnit mnoho důležitých cílů
a úkolů v rámci MDGs, je nutné konstatovat, že tyto závazky nejsou brány
seriózně, především ze strany většiny národních vlád. Především je stále
marginalizována oblast subsaharské Afriky, kde i přes zvýšený počet
deklarací a slibů ze strany hospodářsky bohatých zemí k rozvoji buď nedochází nebo jen velmi pomalu. V podstatě „zprávy o plnění MDGs
v subsaharské Africe“ jsou úplně jiným čtením než u zbylých regionů.
Samozřejmě tento vývoj nahrává kritikům (srovnej např. s AMIN, 2006:
6), i když je nutné přiznat, že mnohé argumenty jsou na místě.
Protože již dnes víme, že jsou cíle, úkoly nebo regiony, u nichž
evidentně k naplnění záměrů MDGs nedojde, nemůžeme se divit tomu,
že pak na vědeckých konferencích začínají pronikat hlasy o tzv. Plánu B
pro MDGs, který by upřednostnil remitence ve smyslu přirozeného
proudu financí z ekonomicky bohatých do ekonomicky chudých regionů.
Je skutečně výzvou a otázkou pro budoucnost, zda rozvoji Jihu více
pomůže uvolnění hranic a migračních politik na Severu, než politicky
cílené a motivované programy „rozvoje“, které se velmi často ukazují
jako velmi neefektivní.
Chudoba, nebo ještě lépe bída, je evidentně velmi komplexní fenomén
a přesunutí obyvatel z jedné kategorie „extrémní chudoba“ (příjem pod
1 USD na den) do druhé kategorie „chudoba“ (příjem menší než 2 USD
na den) na tom dlouhodobě a systémově nic neřeší. I když fakt každého
sebemenšího kvalitativního navýšení životní úrovně u každého ekonomicky
a sociálně chudého obyvatele je nutné přivítat. Ovšem pro dlouhodobější
vize je třeba se hlouběji a kriticky zamyslet nad celým současným systémem rozvojové spolupráce a základním paradigmatem vnímání rozvoje
s jeho ekonomickými a environmentálními limity.
CotAMON, S. The Millennium Development Goals. A Critique from the South. Monthly Review, March
2006, pp.1-15.
MZV. Zahraniční rozvojová spolupráce České republiky. Memorandum pro OECD/DAC.
Praha: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2. října 2006, 36s.
OECD. Development aid from OECD countries fell 5.1% in 2006. [online]. Paris: Organization for
Economic and Co-operation and Development, 3 April 2007a. [cit. 2007-07-07]. Dostupné na
http://www.oecd.org/document/17/0,3343,en_2649_33721_38341265_1_1_1_1,00.html
OECD. Statistical Annex of the 2006 Development Co-operation Report. [online].
Paris: Organization for Economic and Co-operation and Development, 19 January 2007b.
[cit. 2007-07-08]. Dostupné na www.oecd.org/dac/stats/dac/dcrannex
PAZDERKA, J.; VOLFOVÁ, A.; KAPLAN, M.; VYŠANSKÁ , R.; STOJANOV, R. Humanitární pomoc
a rozvojová spolupráce. In: Globální problémy a rozvojová spolupráce. Praha: Člověk v tísni, společnost
při ČT, o.p.s., 2005, str. 101-109. ISBN 80-86961-00-1
STOJANOV, R.; NOVOSÁK, J. Poverty, Official Development Assistance, Migration Remittences
and Development – A Contribution to the Intricate Nexus. Bratislava: Ekonomická univerzita
v Bratislave, 2007 (v tisku).
STOJANOV, R.; NOVOSÁK, J.; OPINIANO, J. M.; GEMENNE, G.; SIWEK, T. Development, Environment and
Migration. Analysis of Linkages and Consequences. (forthcoming)
UNITED NATIONS. The Millennium Development Goals Report 2006. New York: United Nations
Department of Economic and Social Affairs, June 2006. ISBN 92-1-101132-9
UNITED NATIONS. The Millennium Development Goals Report 2007. New York: United Nations
Department of Economic and Social Affairs, June 2007. ISBN 978-92-1-101153-1
UNITED NATIONS MILLENIUM PROJECT (UNMP). Investing in Development. A Practical Plan to Achieve
the Millennium Development Goals. New York: Earthscan 2005. ISBN: 1-84407-217-7.
UNSD. Millennium Indicators Database. United Nations Statistics Division, 2005. Databáze je
dostupná na http://millenniumindicators.un.org
WORLD BANK. World Development Indicators 2006. Washington, D.C.: The World Bank, 2006.
ISBN 0-8213-6470-7
WORLD BANK. Global Monitoring Report 2005. Millenium Development Goals: From Consensus to
Momentum. Washington, D.C.: The International Bank for Reconstruction and Development, 2005.
ISBN 0-8213-6077-9.
» Rozvojové cíle tisíciletí a co nám říkají zprávy o jejich (ne)plnění? «
ném případě nepodaří naplnit. Ještě před rokem zpráva UNDESA
varovala, že v tomto regionu se míra absolutní chudoby za období 1990–
2002 snížila pouze marginálně (cca 0,6 procenta) a počet obyvatel
žijících s příjmem menším než 1 USD se zároveň zvýšil o 140 miliónů
(UNITED NATIONS, 2006: 4). Ovšem nová zpráva Spojených národů
z června roku 2007, založená na jiném výpočtu hranice absolutní chudoby, již uvádí pokles o 5,7 procent od roku 1990 (UNITED NATIONS,
2007: 6). To ovšem nic nemění na faktu neplnění tohoto závazku.
21
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí
» PROBLÉMY FINANCOVÁNÍ
MEZINÁRODNÍHO ROZVOJE
(Zasedání G8 a možné dopady na mezinárodní rozvoj)
Daniel Svoboda; Development Worldwide
Financování mezinárodního rozvoje je poměrně široké téma, zahrnující mj. i rozvoj v nových členských zemích EU, podporovaný z evropských
fondů. Chtěl bych proto téma zúžit na rozvoj v zemích tzv. třetího světa zemích rozvojových a transformačních. Myslím, že je to téma, které má
pro nové donorské země určitě svou zajímavost. Pomineme-li obecné
motivace pro rozvojovou spolupráci, což je téma pokrývané mj. kampaní
Česko proti chudobě nebo GCAP (Global Call Against Poverty), lze zmínit
několik dalších důvodů specifických pro nové členské země EU:
• máme vlastní dlouhodobé zkušenosti s prací v rozvojových zemích,
byť v minulosti motivovanou spíše politickými než rozvojovými důvody;
• máme zcela unikátní zkušenosti z období vlastní transformace, které
nás opravňují a zavazují neopakovat vlastní chyby;
• máme vlastní zkušenost příjemce rozvojové pomoci; patrně by každý
z nás přišel na mnoho irelevantních, ne-li škodlivých projektů, předváděných dobře placenými zahraničními konzultanty ...;
• a zmínit lze i přebyrokratizaci bránící účelnému využití evropských
fondů v ČR.
Všechny tyto zkušenosti by nám měly umožňovat lepší chápání potřeb
rozvojových zemí a zejména porozumění principu vlastnictví rozvojových
projektů a programů. Na druhou stranu samozřejmě čelíme i mnoha vlastním problémům, což v mnoha ohledech komplikuje podporu rozvojové
problematice.
Přestože by podle některých statistik mělo k „záchraně“ rozvojového
světa stačit cca 120 miliard dolarů vynakládaných donory každý rok (z
toho cca polovina přichází ze zemí EU), nelze ani v roce 2020 zaručit
dosažení rozvojových cílů tisíciletí. Něco je tedy zjevně špatně...
Chtěl bych upozornit alespoň na pár bodů, kterým bychom měli
společně věnovat velkou pozornost.
» Problémy financování mezinárodního rozvoje «
1) Efektivnost rozvojové spolupráce
22
Základní principy úspěšné rozvojové spolupráce jsou prakticky
shodné na celém světě a opakují se všech manuálech i na všech konferencích. Přesto je i u vyspělých donorů dosud řada projektů postavena
na nekonečném opakování nikam nesměřujících aktivit a nikoliv na výsledcích a dopadech v partnerských zemích. Pro příklady nemusíme chodit
daleko, stačí se podívat na evropské programy, strategie či zadávací podmínky konkrétních výzev. Projektů typu „pojďme si povídat o problémech
v Africe či ukazovat, jak je ta EU skvělá“ najdeme skutečně mnoho. Projekty zaměřené na budování kapacit naopak vypadají jaksi podezřele.
Slyšel jsem i zdůvodnění, že kdyby Evropská komise (EC) více podporovala budování kapacit v nových členských zemích, měla by více
nechtěné práce při posuzování dalších kvalitních projektů. Je zjevné, že
pro hodnotící komise je jednodušší posuzovat již důvěrně známé projekty
a pracovat se stejnými organizacemi, než riskovat inovativní přístupy
a hodnotit skutečnou kvalitu projektů. Zcela špatnou motivací rozvojové
spolupráce je také podpora exportu resp. vývozu technologií či knowhow, které už nejdou na odbyt ve vyspělém světě.
Opačným extrémem může být přímá podpora partnerských organizací, aniž je garantována účelnost využití této podpory. Donor musí být
odpovědný i za výsledky využití svých prostředků a také za všechny související následky.
2) Zbavování se odpovědnosti
Decentralizace rozvojové spolupráce se na první pohled jeví jako
správné přesunutí rozhodovacích pravomocí blíže k místu realizace.
Tobinova daň a Daň z měnových operací
Jeden z nástrojů financování Rozvojových cílů tisíciletí by mohlo představovat
zdanění měnových operací (Currency Transactions Tax - CTT). Obrat obchodu s měnami denně činí 1,9 bilionu USD. Z 95 procent se ale jedná o čistě spekulativní operace. Kdyby se mezinárodní společenství dokázalo shodnout na jejich zdanění, mohly
by získané prostředky pokrýt náklady rozvojové pomoci. Zároveň by se omezila četnost nebezpečných spekulací, jež v minulosti zavinily mnohé hospodářské krize.
V tomto smyslu počítal původní návrh nositele Nobelovy ceny J. Tobina
s uvalením jednoprocentní daně na měnové operace. Dnešní jednání o zavedení CTT
se vedou o položkách ve výši 0,05-0,1 procenta; takovéto opatření by přineslo 75200 miliard USD ročně! První zemí, která uzákonila CTT ve prospěch rozvojové
spolupráce, se stala v roce 2004 Belgie.
Dosavadní zkušenost zatím ukazuje, že ne všechny Delegace EC mají
dostatečné kapacity pro řízení rozvojových projektů (o našich ambasádách ani nemluvě) a že v mnoha případech není výběr a management
projektů příliš transparentní. Decentralizace může fungovat pouze v případě jednotných a transparentních podmínek financování rozvojových
programů a pouze za předpokladu, že jsou nastaveny podmínky pro
otevřenou komunikaci všech problémů i možných řešení na národní
i mezinárodní úrovni.
Multilaterální financování je dalším prvkem, který má v rozvojové
spolupráci nezastupitelné místo. Je zjevné, že dlouholeté zkušenosti
agencií OSN nebo mezinárodních finančních institucí mohou výrazně
přispět k řešení rozvojových problémů, na druhé straně jsme svědky
zbytečných přesunů finančních prostředků mezi těmito institucemi místo
jejich směřování přímo na řešení identifikovaných problémů. Pro menší
donory je sice jednodušší vykázat své povinné či nepovinné příspěvky
do multilaterálních organizací, ale jaký má např. smysl, aby příspěvky členských států EC dále přesouvala do agencií OSN? Kdyby chtěla ČR zvýšit
své příspěvky do programů OSN, může to udělat přímo za mnohem transparentnějších a příznivějších podmínek (viz např. dohody o zapojení
českých subjektů v projektech Svěřeneckých fondů).
Podpora rozpočtu je podle mnoha donorů nejlepší formou nevázané
pomoci a zárukou, že finanční prostředky budou skutečně použity pro
národní rozvojové programy. S ohledem na častou korupci a chybějící
legislativní, administrativní či metodické rámce je tato představa dosti
alibistická, protože pouze nejsilnější donoři mají nástroje na kontrolu
a ovlivňování národních vlád. Dalším problémem je otázka dopadů tohoto
způsobu podpory na nejpotřebnější cílové skupiny, zejména obyvatele
na okraji společnosti (ať už regionálně, etnicky či sociálně vyloučené).
Odpouštění dluhů je další problém, který nelze řešit paušalizovaným
přístupem. Nelze pominout ani otázku, zda není odpouštění dluhů dvojím
vykazováním rozvojové pomoci - pokud byly již dříve vykázány půjčky,
měly by být nově vykázány maximálně úroky. Evropská unie zahrnula
v roce 2006 do této položky 11 mld. EUR. Stipendia pro zahraniční studenty rovněž ne vždy přispívají ke zlepšení situace v jejich rodných
zemích. EU v loňském roce vykázala 1,6 mld. EUR v této položce. Sporná
je i podpora uprchlíků v zemích EU, v roce 2006 byly vykázány náklady
ve výši 1 mld. EUR. Poslední tři položky jsou označovány termínem
„inflated“.
3) Oprávněnost různých aktérů (eligibility)
Dosud probíhají rozsáhlé diskuse o zapojení jednotlivých partnerů do
programů rozvojové spolupráce. Specifickým příkladem může být i zapojení aktérů z nových členských zemí do rozvojových programů EU.
Přestože cca 4,68 % našeho příspěvku do rozpočtu EU (cca 1,584 mld.
Kč v roce 2007) je alokováno pro rozvojovou spolupráci, české subjekty
jsou dosud zapojeny pouze minimálně. Ačkoliv na jedné straně může být
skutečně důvodem malá zkušenost (a tedy nižší kvalita projektových
návrhů), z větší části je překážkou spíše nulová zkušenost Evropské
komise s novými aktéry a občas nesplnitelné administrativní požadavky
(počínaje vysokou minimální výší projektů zejména v případě, kdy je
vyžadováno kofinancování ze soukromých zdrojů, a konče požadavkem
na prokázání dřívější zkušenosti s mezinárodním financováním).
Specifickým problémem je přitom i dosavadní způsob komunikace
mezi Evropskou komisí a členskými státy a dalšími partnery. Například
role nevládních neziskových organizací je dosud často podceňována,
přestože nejen jejich praktické zkušenosti, ale i výše spolufinancování je
de facto řadí na úroveň donorských organizací. Komunikace s nevládními partnery v rozvojových zemích je pak přes všechny proklamace stále
na okraji zájmu. Jako příklad nedostatečné komunikace lze uvést
současný návrh Strategie programu Non State Actors and Local Authorities in Development, do kterého se sice podařilo prosadit konzultaci priorit s členskými zeměmi EU (byť např. prioritní země tohoto programu
byly ze strany EC stanoveny bez jakýchkoliv konzultací), ale role partnerských zemí končí u obecně zmíněné participace při přípravě konceptů na
úrovni Delegací EC. Ostatně ani české programy rozvojové spolupráce
s prioritními zeměmi nebyly ve finální fázi s partnerskými zeměmi konzultovány a teprve dodatečně byly přeloženy a podle možností doplněny
mezinárodními dohodami.
pouze procentuální objem díky zvyšujícímu se HND, fakticky je navržen
od roku 2008 do roku 2010 meziroční pokles celkového objemu ZRS
o 15 resp. o 43 mil. Kč, což je zcela v rozporu se závazky zemí EU
prostředky ZRS výrazně navyšovat. Zarážející je zejména skutečnost, že
tyto zcela nesystémové redukce jsou řešeny na nejnižší exekutivní úrovni
bez zohlednění mezinárodních závazků, politických priorit a zájmů ČR.
Problémům s rozpočtem ZRS nicméně čelí i ostatní donoři. Pomoc členů
OECD poklesla v roce 2006 o 5,1 % oproti roku 2005 (tedy na
103,9 mld. USD).
Rozpočet EU na rozvojovou spolupráci pak prakticky nezohledňuje
rozšíření EU o 10 resp. 12 zemí a prakticky se celkový finanční objem
spíše snižuje - např. pro kapitolu vnější vztahy bylo alokováno cca 3,7
mld. EUR v letech 2004 i 2005 a 3,2 mld. EUR v roce 2006. Pro nový
instrument Rozvojová spolupráce je na rok 2007 vyčleněno 2,2 mld.
EUR. Vzhledem k tomu, že se díky rozšíření EU zvyšují příjmy z povinných příspěvků a tedy i vykazované alokace na rozvojovou spolupráci, je
stagnace objemů financí zarážející.
4) Netransparentnost
5) Neplnění závazků
Ke zvyšování kreditu České republiky v rámci EU i celosvětově určitě
nepřispívá, že právě v době přípravy našeho Prezidentství EU oficiálně
proklamujeme, že nejsme připraveni naplnit naše závazky. Střednědobý
výhled financování na nejbližší 3 roky popírá jak náš závazek z roku 2005
„usilovat o navýšení podílu objemu financí na zahraniční rozvojovou
spolupráci na 0,17 % HND v roce 2010 a 0,33 % HND v roce 2015“, tak
předchozí střednědobý výhled na roky 2007-2009. Zatímco v loňském
roce jsme předpokládali navýšení rozpočtu ZRS v roce 2009 na
4,660 mld. Kč (0,13 % HND), v novém střednědobém výhledu je
navrženo pouze 3,460 mld. Kč (tedy pouhých 0,09 % HND). Základním
pilířem ZRS jsou rozvojové projekty a programy. V této klíčové kapitole
rozpočtu byl letošní návrh MZV vyčlenit v roce 2010 na rozvojové projekty 1,2 mld. Kč snížen ze strany Ministerstva financí dokonce na
860 milionů Kč. Přestože je často používán argument, že se snižuje
» PŘES DAŇOVÉ RÁJE
K VĚTŠÍ CHUDOBĚ
Mikroúvěry – 50 dolarů jako základ podnikání
Klasické granty či úvěry jsou v rozvojovém světě pro běžného člověka naprosto
nedostupné. Drobní farmáři či výrobci nemají čím ručit a jimi požadované sumy
jsou pro banky naprosto nezajímavé. Proto vznikl systém tzv. mikrofinancování,
který otevírá drobným podnikatelům a chudým lidem možnost snadno přístupných
úvěrů. Mikroúvěry zpřístupňují finanční sektor i chudým vrstvám rozvojového světa,
pomáhají budovat nová pracovní místa a posilují postavení žen.
V roce 2002 existovalo přes deset tisíc mikro-úvěrových společností, které poskytovaly drobné úvěry třiceti milionům lidí a jejich obrat činil 2,5 miliardy dolarů
(průměrná výše půjčky tedy činila 83 dolarů). Devadesát procent žadatelů o úvěr
ho používá k financování vlastního zaměstnání. Studie v Bangladéši prokázaly, že
přes 48 % klientů se díky mikroúvěrům dokázalo vlastními silami dostat z chudoby.
V posledních letech se rozvíjí i mikro-spoření, které usnadňuje lidem ukládat své úspory a zároveň rozšiřovat nabídku úvěrů.
K financování mikroúvěrů slouží mikrofinanční fondy. Ty byly postaveny na
družstevním bankovnictví a lidé z bohatých zemí do nich ukládali své peníze s
úrokem 1-3 %. Později, po klientském tlaku na etické spoření (ukládání peněz do
bank či fondů, z nichž není financováno neetické podnikání – zbrojní průmysl, některá energetická či chemická odvětví apod.), vyvinuly i některé velké bankovní domy
fondy, které financují pouze mikrofinanční systémy či rozvojové projekty. Část peněz
poskytují také některé vlády prostřednictvím rozvojových programů.
Rok 2005 byl Valným shromážděním OSN vyhlášen Mezinárodním rokem
mikroúvěrů.
ním daňovým únikům z chudých i bohatých zemí odtékají prostředky,
které by mohly být využity právě na rozvoj. Zatímco stále větší část
daňové zátěže je přesouvána přímými i nepřímými daněmi na zaměstnance, nadnárodní korporace i národní podniky mají otevřené dveře ke
snižování daňové zátěže prostřednictvím falešných obchodních deklarací
a mezinárodních daňových úniků skrze tzv. offshorové země (OFC)
a daňové ráje.
Tomáš Tožička; Česko proti chudobě
Podle studie Tax Justice Network z března 2005 bylo
uloženo v offshorových centrech a daňových rájích 11.500
miliard USD. Pokud by byly uloženy v místech
bydliště vkladatelů, daňové roční výnosy z těchto
prostředků by činily minimálně 250 miliard USD ročně.
OSN uvádí, že k naplnění Rozvojových cílů tisíciletí je
třeba navýšit ODA na 195 miliard v roce 2015.
Splnění Rozvojových cílů tisíciletí není možné bez radikální mobilizace finančních zdrojů na potírání chudoby; a to na straně bohatých
zemí, stejně jako na stradě chudých a méně rozvinutých států. Úspěchy
nejsou nikterak oslnivé. Naproti tomu jsme svědky, jak díky mezinárod-
Pokud se daňová odpovědnost nestane nedílnou součástí společenské odpovědnosti firem, ale především mezinárodních dohod
a národních politik, jen těžko se dočkáme naplnění Rozvojových cílů tisíciletí. Ba hůře, můžeme očekávat další redukci sociálně odpovědných
států, které budou stále více a více připravovány o daňové příjmy z podnikatelské sféry.
Základy finančních nepravostí
Jakkoli se politici brání diskusím o mezinárodních daňových únicích, je
stále jasnější, že tento problém více a více ohrožuje ekonomickou suverenitu
států. Přesto nenajdeme širší koalici, která by proti tomuto jevu bojovala.
Jsou tu sice aktivity OSN a OECD, ale ty jsou často blokovány lobbystickými zájmy. Evropská unie na mezinárodním poli také často vystupuje proti
daňovým rájům a nekalým daňovým praktikám, ale vzhledem k tomu, že
» Problémy financování mezinárodního rozvoje « / » Přes daňové ráje k větší chudobě «
Samostatným problémem je transparentnost rozvojové spolupráce.
Nejde přitom jenom o transparentnost výběrových řízení, ale zejména
o zveřejňování výsledků jednotlivých programů a projektů. Pouze nezávislá
evaluace a diskuse výsledků a úspěšných i neúspěšných postupů může
vést k vyšší kvalitě projektů a jejich výraznějším dopadům na cílové
skupiny. Teprve ve čtvrtém roce po zahájení evaluací českých projektů se
začínají objevovat výsledky evaluací na webových stránkách a diskutovat
možnosti využití jednotlivých doporučení. Tato situace je nicméně
i odrazem roztříštěného systému české zahraniční rozvojové spolupráce.
Bez zásadních systémových změn je výraznější zlepšení nereálné.
23
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí
Důležitou roli hraje také tzv. mezinárodní daňová konkurence. Bohaté země nabízejí zvláštní daňový režim pro nerezidentní společnosti,
které provádějí své obchody mimo jejich území. Taková společnost sice
musí mít uloženu v OFC poměrně velkou částku peněz, ale platí minimální daň ze zisku a nebo jen roční paušál. Takovým způsobem se země
snaží přilákat kapitál. Činí tak ovšem na úkor daňových poplatníků odkud
společnosti pocházejí a navíc tím také silně znevýhodňují daňové poplatníky ve vlastní zemi. Pokud firmy sídlí v offshorovém centru v zemích jako
je Velká Británie nebo Nizozemí, mohou vyvolávat zdání, že se jedná
o solidní zahraniční firmu. Naproti tomu v chudých zemích je snižování
daní pro zahraniční společnosti často podmínkou Mezinárodního
měnového fondu a Světové banky v rámci transformačních programů.
Pokud se jim země nepřizpůsobí, nemůže očekávat žádné výhodné
úvěry, hospodářskou spolupráci a může jí být i omezena rozvojová
pomoc.
Příklady některých nekalých praktik
státy jako Velká británie, Holandsko, Belgie či Maďarsko podporují
offshorová centra přímo na svých územích, vychází i tato snaho naprázdno.
V čem spočívá hlavní hnací síla, která umožňuje další rozvoj a podporu
obrovských daňových úniků?
Jako první můžeme zmínit tzv. snižování daňové zátěže firem.
Obrovské nadnárodní společnosti (Transnational companies – TNC)
využívají offshorová centra a daňové ráje k falešným obchodním
transakcím, které jim umožňují účetně snižovat zisky, takže nakonec
žádné daně neplatí. Příkladem neustálého poklesu daňových příjmů
z korporátní sféry je Velká Británie, kde od roku 1975 do roku 2003 poklesl podíl firemních daní na HDP z 15,8 % na 12, 9 %. Podobný trend
můžeme sledovat i u nás, kde byl však pokles po roce 1990 ještě rapidnější.
» Přes daňové ráje k větší chudobě «
Nikomu z nás neušla záplava zahraničního zboží. Po roce 1989 jsme
s naivitou dobře stříhaných ovcí okouzleně nakupovali laciné nekvalitní
zboží v lákavých obalech tak dlouho, dokud se nám nepodařilo přivézt
ke krachu domácí produkci. Jedním z důvodů široce organizované mezinárodní produkce zboží je také mnohem snazší organizace daňových
úniků. Jedná se především o tzv. falešně deklarované ceny. Snižování
daňové zátěže vede k dalšímu cenovému znevýhodnění domácích firem
- v rozvojových zemích se k tomu ještě přidává znevýhodnění způsobené
vývozními a produkčními dotacemi v bohatých zemích. Africký či latinoamerický producent nemá proti takové nekalé konkurenci Západu vůbec
žádnou šanci, těžko mu však odolávají i lokální producenti v bohatých
zemích.
24
Důležitým faktorem nabourávajícím mezinárodní spolupráci proti
nekalým daňovým praktikám je bankovní tajemství, které OFC a daňové
ráje nabízejí. To, že bohaté elity a nadnárodní společnosti mají možnost
ukrývat své finance, je dalším zdrojem tlaku proti nápravě mezinárodních daňových praktik. Merrill Lynch v Cap Gemini’s World Wealth Report uvádí, že jedna třetina majetku nejbohatších osob je uložena v OFC.
Celkově se dnes jedná asi o 11.500 miliard USD a suma stoupá každým
rokem o 600 miliard. Na 50 % celkových vkladů a cených papírů mají bohaté elity Latinské Ameriky uloženy v OFC, v případě blízkého východu
se jedná až o 70 %. Veškeré příjmy z těchto peněz jsou nezdaněny a protože jsou anonymní, mohou sloužit ke korupci, kriminálním činům, podpoře terorismu či vojenských intervencí. Největší vklady v OFC mají
bohaté elity z blízkého východu a Asie, následované Evropany a Američany.
Dnes již klasickým příkladem snižování daňové zátěže přes OFC je
firma IKEA. Práva na značku IKEA a koncept prodeje vlastní IKEA
SYSTEMS BV sídlící v Nizozemí. Všechny pobočky IKEA musí platit za
používání značky poplatky. V roce 2005 zaplatilo 221 poboček v 33
zemích na poplatcích 450 milionů €, což radikálně snížilo jejich zisk. IKEA
SYSTEMS BV ovšem využívá možností daňových úlev nizozemského
offshorového systému. Nejznámějším případem široce pojatých
daňových úniků je kalifornská firma Enron, která svými spekulacemi způsobila těžké otřesy a výpadky energie na kalifornském pobřeží. Po letech
defraudací se přišlo na daňové podvody, které potopily Enron a jeho vedení a zničily i jednu z pěti největších auditorských firem – Anderson.
Enron deklaroval v letech 1996 – 1999 zisk ve výši 2,3 miliardy USD.
Na daních však za toto období nezaplatil ani dolar. Dokázal se jim
vyhnout tím, že vytvořil síť 3.500 společností, z nichž 440 bylo registrováno na Kajmanských ostrovech. Jens Martens ovšem upozorňuje, že
i zbylé čtyři nadnárodní auditorské firmy PricewaterhouseCoopers,
Deloitte Touche Tohmatsu, KPMG a Ernst & Young čelí obviňování
z organizace daňových úniků a neetických daňových praktik, například ve
stálé komisi senátu Spojených států pro vyšetřování. KPMG po tvrdé
kritice OECD dokonce zavřela (přejmenovala) své pobočky ve 30
daňových rájích. I po té však musela čelit rozsudku Evropského soudu za
nabízení „daňových produktů“, které vedou k vyhýbání se placení daní
z příjmů a přidané hodnoty
Fakt: Warren Buffet, druhý nejbohatší muž světa: Bohatí by měli platit více
daní. Na setkání sponzorů kampaně Hillary Clinton v červnu 2007 promluvil
k auditoriu: „Nás 400, co tu sedíme, platí z našeho příjmu méně na daních,
než platí naše recepční nebo uklízečky.“ Následoval tak britského kapitána
průmyslu Nicholase Fergusona, který kritizoval daňový systém dovolující
platit milionářům méně daní než uklízečka. Buffet uvedl, že ze 46 mil. USD,
které vydělal v roce 2006 zaplatil 17,7 %, zatímco jeho sekretářka, která vydělala 60.000,- USD, z nich zaplatila na daních 30 %.
To staví do jiného světla studie neoliberálů, které poukazují, že bohatí platí
větší část daní a proto by jejich daňová zátěž měla být snižována a zvyšováno
zdanění nižších příjmových vrstev.
Dopady na chudé země
Snižování vládních příjmů z peněz z daně ze zisku firem znamená
zákonitě zvyšování daňové zátěže zaměstnanců. Toto zdanění má formu
daně z příjmu, nepřímé daně tzv. daně z přidané hodnoty (DPH)
a spotřební daně. DPH je celosvětově nejrychleji rostoucí položkou. Výběr
této daně totiž představuje nejjednodušší a nejjistější příjem do státní pokladny. S úbytkem výběru celních poplatků v rámci dohod Světové obchodní
organizace a odlivu kapitálu přes OFC, jsou chudé země tlačeny
k navyšování DPH, čímž ovšem dochází k regresivnímu zdanění, to znamená, že vrstva s nižšími příjmy platí více daní než skupiny s vyššími příjmy.
Regresivní zdanění chudých můžeme vidět na příkladu Brazílie, kde nízko
příjmové vrstvy obyvatel platí průměrně 26,5 % ze svých příjmů na daň
z přidané hodnoty, zatím co vyšší příjmové vrstvy platí pouze 7,3 %. Studie
PricewaterhouseCoopers (PWC) z roku 2007 říká: „Systémy DPH mohou
být ze své podstaty regresivní a citlivé na inflaci.“ Podle PWC by vlády tedy:
„měly mít na paměti opatření, která zajistí určitou prosperitu i daňovým
poplatníkům s nízkými příjmy. Mezi taková opatření patří snížená či nulová
sazba na základní potraviny a služby či sociální projekty (péče o staré či
handicapované).“ Mnohé vlády, naší nevyjímaje, se ovšem snaží o opak.
PWC ví o čem mluví, část odpovědnosti totiž leží na jejích bedrech a snaha
o zmírňování sociálního napětí má zabránit regulaci mezinárodní daňové
konkurence a kontrole mezinárodních daňových úniků, v jejichž organizaci hrají nadnárodní auditorské firmy klíčovou úlohu.
Americký badatel Raymond Baker napsal v New York Times v roce
2004, že kolem 500 miliard USD odtéká každý rok z rozvojových zemí.
Tento únik se skládá ze třech komponentů. 50 miliard tvoří peníze z korupce. Kolem 200 miliard jde na vrub komerčním daňovým únikům a na
250 miliard USD pochází z kriminálních aktivit. Většina těchto peněz
končí v daňových rájích, kde mohou být zhodnocovány anonymně.
OFC jsou často využívány k rychlým finančním transferům, což působí velkou finanční nestabilitu především v chudých zemích. I malé
země musí držet obrovské finanční rezervy, aby kryly dopady finanční
nestability. Tyto prostředky zvyšují zadluženost chudých zemí a přitom
nemohou být využity v rámci rozpočtu. Tyto vypůjčené finanční rezervy
» KLIMATICKÉ ZMĚNY: DOPADY
A RIZIKA V CHUDÝCH ZEMÍCH
Jan Beránek
Klimatické změny nastávají a ohrožují lidstvo víc, než se dosud předpokládalo. To je závěr letošního shrnutí, které zveřejnil Mezivládní panel
o klimatických změnách (IPCC). Více než tisícovka zúčastněných klimatologů a dalších expertů navíc potvrdila, že změny klimatu jsou
opravdu způsobeny lidskou činností.
Mobilizace zdrojů
Pro naplnění Rozvojových cílů tisíciletí je nezbytné, aby rozvojové země
navýšily prostředky na boj s chudobou na 394 miliard USD v roce 2007,
což je o 257 miliard více, než investovaly v roce 2002. O 135 miliard
musí být v roce 2015 navýšeny prostředky zahraniční rozvojové
spolupráce z bohatých zemí, mezi něž patří i Česká republika. Toho
nemůže být dosaženo, pokud budou na mezinárodním poli dále
tolerovány daňové úniky firem a na národních úrovních prosazováno regresivní zdanění vrstev s nízkými a středními příjmy. V roce 2005 přijalo
legislativu proti falešnému deklarování cen již 32 států, ale díky vlivu
velkých firem a auditorských společností jsou jejich účetní a poradci
vždy o několik kroků před daňovými úřady. Proto je nezbytné omezit tzv.
daňovou konkurenci, tedy především offshorová centra a daňové ráje.
K tomu bude třeba implementovat mezinárodní zdanění, ať už se jedná
o finanční operace nebo dopravu.
Bohužel zatím jsme svědky spíše opačného trendu. I u nás už je
mnoho firem, které nabízejí: „Offshorové podnikání, daňové plánování
a snižování daňové zátěže.“ Firma ARON k tomu dodává: „Pokud chtějí
země přilákat investice, musí se utkávat na poli poskytování daňových
výhod.“ Dokonce i ministerstvo průmyslu a obchodu, které by snad mělo
mít zájem na řádném výběru daní, poskytuje rady, které země se hodí pro
offshorové podnikání!
To ukazuje, že rozvojová politika a boj s globální chudobou má svůj
důležitý rozměr i na národní rovině. Zájmem kampaně Česko proti chudobě je na tuto skutečnost upozorňovat. Pro to, aby se Česká republika
mohla efektivně zapojit do mezinárodní spolupráce, potřebuje dobrou
základnu doma. Politická volba a osobní rozhodnutí jsou nástroje, které
má k dispozici každý z nás. Na rozdíl od finančního úřadu nechceme
stále více peněz, chceme jen podporu odpovědných občanů.
„Znám to, taky to slýchávám. Velkoprůmyslníci nadávají na
politiku, která jim neodbourává dost ochranných cel, a politikové nadávají na průmysl, který jim poskytuje málo peněz
na volby“
Robert Musil, Muž bez vlastností
Zdroje a odkazy:
• Jens Martens, The Precarious State of Public Finances, Bonn 2007
• The Shirts of Their Backs, Cristian Aid, 2005
• R. Murphy, J. Christensen, J. Kimmis, Tax Us If U Can, Tax Justice Network, 2005
http://www.taxjustice.net/cms/upload/pdf/tuiyc_-_eng_-_web_file.pdf
• Tax Justice Network and the authors, Closing the Floodgates, 2007
http://www.taxjustice.net/cms/upload/pdf/Closing_the_Floodgates_-_1-FEB-2007.pdf
• M. van Dijk, F. Weyzig & R. Murphy, Netherlands Tax Haven, Somo, Amsterdam 2006
http://www.somo.nl/html/paginas/pdf/netherlands_tax_haven_2006_NL.pdf
Předpovědět konkrétní dopady klimatických změn není snadné,
nicméně panuje veliká shoda v tom, že v polovině století můžeme očekávat výrazný úbytek vody v teplých podnebných pásech: blíže k pólům,
kde roční dešťové srážky přibudou, hrozí sucha střídaná s častějšími
prudkými dešti a povodněmi. V krátkodobém výhledu zvýšený výskyt záplav a dlouhodobě nedostatek vody se očekává v důsledku tání ledovců
ve vysokohorských oblastech, jako jsou Himaláje nebo Kilimandžáro.
Pozvolný úbytek ledové pokrývky v polárních oblastech má zvednout
hladiny oceánů o 20 až 60 centimetrů už v tomto století. To by připravilo o obydlí a živobytí víc než sto milionů lidí. Některé studie a pozorování
v posledních letech ale upozorňují na riziko náhlého rozpadu polárního
ledového příkrovu, což by mohlo ještě za našeho života zvednout hladiny
oceánů desetkrát víc.
Je totiž potřeba připomenout, že IPCC pracuje na základě
odborného konsensu. Jeho výstupy tak představují konzervativní
» Přes daňové ráje k větší chudobě « / » Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích «
Mýtus: Rush Limbaugh v NY Times tvrdil: Jen bohatí platí daně.
jsou často uloženy v zemích, odkud byly půjčeny, ale s mnohem menší
úrokovou sazbou. To je dáno tím, že chudé země mají zhoršený přístup
k úvěrům. Tak dochází k dalšímu zadlužování a nárůstu dluhové služby
(splátky dluhu a úroku), což brání efektivnímu využití financí na programy
boje s chudobou.
25
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí
prognózy – minimum, na kterém se experti díky už dnes dostatečné
průkaznosti shodnou. Existuje přitom řada vědeckou obcí sledovaných
hypotéz, které předpovídají výrazně rychlejší změny a drastičtější dopady
proměny klimatu. Je přitom znepokojivé, že nárůst koncentrace
skleníkových plynů i rozsah pozorovaných změn po roce 2000 probíhá
spíše podle těch horších scénářů. Proto lze také sledovat, že každá
nová prognóza IPPC (jsou publikovány vždy po několika letech) přináší
chmurnější obrázek, než byl v té předchozí.
Obrázek: Očekávaný nárůst průměrné roční teploty v jednotlivých regionech během tohoto století,
tři různé scénáře IPCC.
Nejzranitelnější jsou hlavně chudé státy
» Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích «
Zatímco klimatické změny jsou v rozhodující míře způsobeny
skleníkovými plyny, které vypouštějí průmyslové bohaté státy, jejich
dopad nejhůře pocítí lidé žijící v chudých zemích v Africe, Asii a Latinské
Americe. Těm hrozí, že budou hlavními oběťmi, a to ze dvou důvodů.
Jednak jsou to právě tropické a subtropické oblasti, které nejhůře zasáhne úbytek srážek a obdělávatelné půdy. Druhým důvodem je fakt, že
tamní obyvatelé kvůli extrémní chudobě a vysoké závislosti na místních
zdrojích potravin mají omezené (nebo vůbec žádné) možnosti tyto
dopady zmírnit a přizpůsobit se novým podmínkám, o přestěhování se
do příznivějších oblastí nemluvě. Jak doslova uvádí letošní zpráva IPCC:
„Zranitelné mohou být především chudé komunity, zejména ty, které sídlí
ve vysoce rizikových oblastech. Vesměs mívají menší schopnost se
přizpůsobit a jsou více závislé na zdrojích citlivých na působení klimatu,
jako jsou místní zdroje vody a potravin.“
26
Statistika Červeného kříže jasně ukazuje rostoucí trend katastrof
spojených s počasím za posledních 40 let a Britské ministerstvo pro
mezinárodní rozvoj upozorňuje, že už dnes nastává 97 % všech úmrtí
způsobených přírodními katastrofami právě v rozvojových zemích.
V listopadu 2005 zveřejnil časopis Nature studii odhadující počet
takových úmrtí v roce 2000 na základě statistik Světové zdravotnické
organizace. Výsledek je vidět na mapě a potvrzuje hypotézu, že úplně
nejhůře na tom budou lidé žijící v Africe (zejména subsaharské), následováni obyvateli Asie a Latinské Ameriky.
Obrázek: Úmrtnost způsobená změnou klimatu, počet obětí na milion obyvatel v roce 2000
Dopady klimatických změn na chudé regiony
(doslovné citace z letošní zprávy IPCC)
Afrika
• Předpokládá se, že do roku 2020 bude mezi 75 a 250 milióny lidí vystaveno
velkým problémům s vodou stresu v důsledku změny klimatu.
• Předpokládá se, že zemědělská produkce, včetně dostupnosti potravin, bude
v mnoha afrických zemích a oblastech vážně omezena variabilitou a změnou klimatu. Pravděpodobně ubude zemědělsky vhodných oblastí, zkrátí se vegetační období a sníží se potenciál výnosů, především na okrajích suchých a polosuchých
oblastí.
• Do roku 2020 by v některých zemích mohly výnosy ze zemědělství závislého na
srážkách klesnout až o 50 %.
• Podle předpovědí budou lokální zdroje potravin negativně ovlivněny klesajícími
zásobami ryb ve velkých jezerech z důvodu stoupající teploty vody, což může být
zhoršeno pokračujícím nadměrným rybolovem.
• Nové výzkumy potvrzují, že z důvodu mnohočetných stresů a nízké schopnosti
adaptace je Afrika jeden z nejzranitelnějších kontinentů vůči variabilitě a změně
klimatu.
Asie
• Předpokládá se, že tání ledovců v Himalájích v průběhu dalších dvou až tří desetiletí zvýší výskyt povodní a kamenných lavin z narušených svahů a ovlivní
vodní zdroje. Následkem odtávání ledovců se pak sníží průtoky řek.
• Dostupnost sladké vody by podle předpovědí měla následkem změny klimatu
klesnout ve střední, jižní, východní a jihovýchodní Asii, především v povodí
velkých řek, což by v kombinaci s přírůstkem obyvatelstva a stoupající poptávkou
vlivem vyšší životní úrovně mohlo do 50. let 21. století nepříznivě ovlivnit více
než miliardu lidí.
• Největší riziko hrozí pobřežním regionům, především hustě osídleným oblastem
velkých delt v jižní, východní a jihovýchodní Asii, z důvodu zvýšené pravděpodobnosti záplav z moře, v některých deltách pak říčních záplav.
• Očekává se, že následkem změn hydrologického cyklu v souvislosti s globálním
oteplováním se ve východní, jižní a jihovýchodní Asii rozšíří endemická nemocnost a úmrtnost zaviněná průjmovými onemocněními, které jsou v první řadě
důsledkem povodní a období sucha.
Latinská Amerika
• V mnoha tropických oblastech Latinské Ameriky hrozí vyhynutí druhů a tím
závažný pokles biodiverzity.
• V sušších oblastech se očekává, že změna klimatu bude mít za následek
zasolování a desertifikaci zemědělské půdy. Předpokládá se pokles produktivity
některých důležitých plodin a hospodářských zvířat, což bude mít nepříznivé
důsledky pro zabezpečení potravin.
• Předpokládá se, že změny v prostorovém rozložení srážek a úbytek ledovců
výrazně ovlivní dostupnost vody pro lidskou spotřebu, zemědělství a výrobu
energie.
Malé ostrovy
• Bez ohledu na to, zda leží v tropických oblastech nebo vyšších zeměpisných
šířkách, jsou v důsledku určitých charakteristik malé ostrovy obzvlášť zranitelné
vůči účinkům změny klimatu, zvyšování hladiny moří a extrémním (povětrnostním)
jevům.
• Očekává se, že zhoršování stavu pobřežních oblastí, např. následkem eroze pláží
a bělení korálů, bude mít vliv na místní zdroje, například rybolov.
• Předpokládá se, že vzestup hladiny moře zhorší záplavy, přívalové bouře, erozi
a další přímořská rizika, což ohrozí životně důležitou infrastrukturu, sídla a zařízení představující pro obyvatelstvo těchto ostrovů obživu.
• Předpokládá se, že na mnoha malých ostrovech, např. v Karibském moři
a v Tichém oceánu, dojde do poloviny století v důsledku změn klimatu k úbytku
vodních zdrojů do takové míry, že v obdobích nízkých srážek nebudou tyto zdroje
k pokrytí poptávky dostatečné.
IPCC: Změna klimatu 2007 - Dopady změny klimatu, adaptace a zranitelnost, příspěvek Pracovní
skupiny II ke Čtvrté hodnotící zprávě Mezivládního Panelu změny klimatu, Brusel, duben 2007
(zdroj: Patz et al, ‘Impact of Regional Climate in Human Health’, Nature. Vol. 438/17 listopad 2005)
Ilustrativní ukázkou toho, co lze stále častěji očekávat, je velké sucho
ve východní Africe v letech 2005 a 2006, které přímo ohrozilo 11 milionů lidí – tedy počet obyvatel srovnatelný s celou Českou republikou
– v Etiopii, Súdánu, Somálsku a Keni. Mezivládní panel o klimatických
změnách uvádí, že do roku 2020 bude v Africe vystaveno nedostatku
vody 75 až 250 miliónů lidí a že zemědělské výnosy v některých
oblastech klesnou na polovinu, stejně jako se zhorší i podmínky pro
místní rybolov. Podle odhadu, který zveřejnila rozvojová organizace
Christian Aid, může jen v subsaharské Africe v přímém důsledku změn
klimatu zemřít během tohoto století 185 milionů lidí.
Důvodem není jen nedostatek potravy a pitné vody, ale také konflikty o jejich mizející zdroje. Tradiční napětí a spory mezi jednotlivými
kmeny se v takovém případě mohou snadno proměnit ve vyhlazovací
občanskou válku, jak jsme již několikrát zažili, například v Darfúru. Hrozí
ovšem i mezinárodní konflikty a další eskalace terorismu, které se mohou
stát hrozbou i pro bohaté státy. Upozorňuje na to například velice zajímavá zpráva „Národní bezpečnost a hrozba klimatických změn“, kterou
v dubnu 2007 publikoval tucet bývalých amerických generálů a důstojníků.
Obrázek: Změny ročních srážek předpovídané jedním ze scénářů IPCC. Je vidět úbytek v tropických
a subtropických oblastech, naopak zvýšené srážky v mírných a polárních pásech (šlo by ale často
o přívalové deště střídané delšími obdobími sucha).
jových zemí. Větší hanba totiž leží nezpochybnitelně na Spojených
státech. Nejenže jako největší ekonomika světa mají mnohem lepší
možnosti podniknout potřebná opatření, ale především je jejich vina na
zvýšené koncentraci CO2 v atmosféře výrazně větší. Odhaduje se, že
od roku 1900 vypustili Američané do atmosféry celkem 326 miliard tun
oxidu uhličitého, zatímco všichni Číňané asi 100 miliard tun.
Je také potřeba si uvědomit, že prudce rostoucí objem skleníkových
emisí v Číně jde z velké části na vrub obyvatelům bohatých zemí. Vždyť
kolik výrobků, které dnes zvyšují náš blahobyt, je dovezeno z čínských
továren a přispívá tak k zátěži, kterou pokrytecky přičítáme nikoliv sobě,
ale Číně! Také mezinárodní rozvojové banky dodnes půjčují v oblasti
energetiky především na výstavbu uhelných elektráren, ropovodů a na
další projekty vedoucí k vyššímu spalování fosilních paliv.
Z hlediska spravedlnosti, jakož i nutnosti a možnosti razantně snížit
emise, je nejvýmluvnějším ukazatelem objem vypouštěných skleníkových
plynů na osobu: zatímco jeden Američan vypustí do atmosféry 19 tun
CO2 ročně, na Číňana připadají asi 3 tuny CO2. V tomto ohledu je nutné
upozornit i na fakt, že Češi patří mezi největší světové hříšníky – na
každého z nás připadá 12 tun CO2, zatímco průměr EU činí 8,5 tuny.
Uveďme ještě, že na jednoho Inda připadne 1 tuna a že obyvatelé třiceti
nejchudších afrických zemí přispívají ke znečištění méně než 0,1 tuny
CO2 ročně.
Je ale nepochybné, že účinná opatření jsou potřebná všude. Vědci
se dnes shodují na tom, že abychom zabránili katastrofálním a nevratným
Na vině i na tahu jsou bohaté země
Problém globálního oteplování se sice dostal do oficiální agendy
OSN už v roce 1992, ale během uplynulých patnácti let se nepodařilo
hrozící trendy ani zpomalit, natož pak obrátit: zatímco v 90. letech rostla atmosférická koncentrace CO2 v průměru o 1,1 % ročně, mezi roky
2000 a 2004 se zvyšovala třikrát rychlejším tempem.
Kjótský protokol sice zavazuje část průmyslových států snížit emise
skleníkových plynů do roku 2012 v průměru o 5,2 % oproti stavu v roce
1990, ale v důsledku mnoha kompromisů obsahuje četné díry a nedostatky, kvůli kterým by i při jeho naplnění bylo reálné snížení emisí
výrazně nižší.
Vedle této nedůslednosti je hlavním problémem stávajících dohod
to, že nezahrnují dva největší znečišťovatele: USA a Čínu. Oba státy
přitom svoji neochotu podřídit se závazkům omlouvají vytáčkami, že
přece nebudou snižovat emise, když ten druhý je také nesnižuje. Politikům, kteří se odmítají dohodnout na snižování emisí a ukazují přitom
prstem na průmyslovou expanzi v Číně, přišla určitě vhod zpráva, kterou
letos v červnu zveřejnila Nizozemská agentura pro životní prostředí.
Analyzovala nejnovější data a došla k závěru, že se Čína v absolutním
objemu škodlivých emisí stala největším znečišťovatelem už v roce 2006,
ačkoliv se dosud mělo za to, že Spojené státy předstihne až v příštím desetiletí.
Na tomto pochybném závodu lze ovšem vedle oboustranné licoměrnosti dobře ilustrovat také rozdílnou pozici průmyslových a rozvo-
• Je velmi pravděpodobné, že se budou stále častěji vyskytovat extrémní povětrnostní jevy jako velká horka, vlny vysokých teplot a silné srážky.
• Podle řady modelů je pravděpodobné, že tropické cyklóny (tajfuny a orkány)
budou v budoucnu intenzivnější, s vyššími maximy rychlosti větru a silnějšími
srážkami, vlivem pokračujícího nárůstu povrchových teplot tropických moří.
• Zjevný nárůst podílu velmi intenzivních bouří je v některých oblastech od roku
1970 daleko vyšší než pro toto období ukazují současné modely.
• Množství srážek se velmi pravděpodobně zvýší ve vyšších zeměpisných šířkách,
zatímco se pravděpodobně sníží ve většině subtropických pevninských regionů (až
o 20 % v roce 2100).
• Minulé i budoucí antropogenní emise oxidu uhličitého budou přispívat ke
zvyšování hladin moří po dobu nejméně dalších tisíc let, kvůli době potřebné k
jejich odstranění z atmosféry.
• V důsledku tání ledovců jsou sídla v horských oblastech vystavena zvýšenému
riziku povodní po vylití ledovcových jezer.
• V oblasti Sahelu v Africe způsobilo teplejší a sušší počasí zkrácení vegetačního
období, což má neblahý vliv na úrodu. Delší období sucha a kolísavější dešťové
srážky v jižní části Afriky urychlují zavádění adaptačních opatření.
• Zvyšování hladiny moří a lidský vývoj společně přispívají k úbytku pobřežních
mokřadů a mangrovníků a k narůstajícím škodám způsobeným v mnoha oblastech
pobřežními záplavami.
• Předpokládá se, že vystavení se změně klimatu pravděpodobně ovlivní zdravotní
stav milionů lidí, především těch, kteří mají nízkou schopnost adaptace; dopady
budou následující:
- zvýšení výskytu podvýživy a souvisejících chorob s následky ovlivňujícími růst
a vývoj dětí;
- zvýšení výskytu úmrtí, nemocí a zranění zapříčiněných vedry, povodněmi,
bouřemi, požáry a suchem;
- zvýšená zátěž průjmových onemocnění;
- zvýšení výskytu kardio-respiračních onemocnění zapříčiněných vyššími
koncentracemi přízemního ozonu v souvislosti se změnou klimatu;
- změna prostorového rozložení přenašečů některých nakažlivých chorob
• Zranitelné mohou být především chudé komunity, zejména ty, které sídlí ve vysoce
rizikových oblastech. Vesměs mívají menší schopnost se přizpůsobit a jsou více
závislé na zdrojích citlivých na působení klimatu, jako jsou místní zdroje vody
a potravin.
IPCC: Změna klimatu 2007 - Fyzikální základy, příspěvek Pracovní skupiny I ke Čtvrté hodnotící zprávě
Mezivládního Panelu změny klimatu, Paříž, únor 2007;
IPCC: Změna klimatu 2007 - Dopady změny klimatu, adaptace a zranitelnost, příspěvek Pracovní skupiny
II ke Čtvrté hodnotící zprávě Mezivládního Panelu změny klimatu, Brusel, duben 2007
» Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích «
Dá se čekat, že nejhoršímu budou vystaveni také lidé v Bangladéši.
Tuto nížinu ohrožuje z jedné strany voda z rychle tajících ledovců v Himalájích, z druhé strany stoupající hladina moře, a z nebe potom častější
a ničivější hurikány. Už během povodní v roce 2004 tam bylo poničeno
80 % úrody a 30 milionů lidí ztratilo domovy. Organizace Christian Aid
uvádí, že do roku 2050 se bude muset vinou klimatických změn přesídlit
více než miliarda lidí, z toho pětina se stane uprchlíky, kteří budou muset
hledat azyl za hranicemi své vlasti. Studie univerzity v Hamburku, kterou
v červnu zveřejnila německá kancelář Greenpeace, odhaduje počet
takových uprchlíků na 200 milionů už v roce 2040. Humanitární a další
organizace proto v posledních letech prosazují, aby OSN zavedlo a jednotlivé státy oficiálně uznaly nový statut klimatických utečenců (climate
refugee).
Předpokládané dopady klimatických změn tomto
století (doslovené citace z letošní zprávy IPCC):
27
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí
změnám v planetárním měřítku, je třeba udržet průměrné oteplení pod
dvěma stupni Celsia. To podle současných modelů znamená zastavit
růst emisí v nejbližších deseti letech a do roku 2050 je pak celosvětově
snížit alespoň na polovinu.
Je proto nezbytné, aby představitelé bohatých zemí přestali váhat
a mluvit do větru, ale okamžitě přistoupili k razantním opatřením. Na mezinárodní úrovni je třeba přijmout dohodu, která naváže na Kjótský protokol
a uloží většině zemí – tentokrát už i těm větším rozvojovým
– závazné a vymahatelné cíle, jejichž naplnění povede ke zmíněné stabilizaci a následnému snížení globálních skleníkových emisí.
O to, jak která země k záchraně klimatu přispěje, se určitě ještě
povedou spory. Z hlediska legitimity a spravedlivosti celosvětové dohody je však třeba do národních cílů promítnout historickou zátěž i aktuální situaci tamních obyvatel. Lze například snadno odvodit, že za
čtyřicet let by roční emise na osobu žijící na naší planetě neměly
překročit 1,5 tuny CO2. To například pro Českou republiku znamená
snížit emise o téměř 90 %. Bohužel se zatím nezdá, že by kterýkoliv náš
politický představitel byl schopen se tomuto životně důležitému imperativu postavit čelem a předložit veřejnosti vizi, jak a proč je toho třeba
dosáhnout.
Hrozby slepých uliček
Díky mnohaletému úsilí ekologických iniciativ, vědců a v poslední
době také rozvojových organizací, se klimatické změny stávají klíčovým
tématem mezinárodní politiky. Také průmyslové korporace, které se nejprve snažily zpochybnit samotný fenomén a posléze jeho souvislost s
lidskou činností (do této fáze nyní opožděně přešel Václav Klaus), byly
nuceny problém i nezbytnost nějakého řešení připustit.
Změnit během jedné generace současné hospodářství tak, aby mělo
prakticky nulové emise uhlíku, se ovšem neobejde bez zásadních
proměn v ekonomice i ve společnosti. Je to výzva svým rozsahem
skutečně revoluční, proto nevyčítejme jen českým politikům, že
k takovému úkolu nemají chuť, odvahu a často ani dispozice. Většina
státníků i zástupců průmyslu přichází s opatřeními jen velmi váhavě a volí
taková, která by pokud možno neměla výraznější dopad na zaběhnutý
systém a náš životní styl.
» Klimatické změny: dopady a rizika v chudých zemích «
Bohužel hrozí, že nás ukolébají a zavedou ještě hlouběji do slepé
uličky – a to ve chvíli, kdy je nezbytné každou jednu korunu a každý
jeden den využít k tomu, abychom začali obracet smrtonosný kurz. Mezi
falešnými řešeními, která sice nyní nebolí, ale dříve nebo později se
ukáže, že z různých důvodů selhala, je přechod automobilů na vodík
nebo biopaliva (i když ta jsou v místním měřítku určitou alternativou),
„čisté uhlí“ a pumpování CO2 ze spalin do podzemí nebo jaderná energetika.
28
Každé z těchto témat by vydalo nejméně na samostatný článek,
věnujme se proto jen krátce jednomu za všechny: jaderným elektrárnám.
Ty jsou nám opět nabízeny jako atraktivní menší zlo, protože vyrábějí
energii, aniž by vypouštěly skleníkové plyny. Ve skutečnosti sice kvůli
energeticky vysoce náročné těžbě uranu a výrobě paliva i jaderná elektřina zatěžuje klima, nicméně hlavní problém je jinde. Jaderné elektrárny
dnes vyrábějí celosvětově 16,5 % elektřiny, což představuje asi jen 5 %
celkové spotřeby energie. Kdybychom chtěli pomocí reaktorů výrazněji
snížit emise ze spalování uhlí, musel by se jejich počet několikanásobně
zvýšit. Přitom už i čtyři stovky jaderných bloků, které jsou v provozu dnes,
představují značné problémy spojené s ubývajícími zásobami uranu,
s rizikem těžké havárie a zamoření rozsáhlých území, s možností teroristického útoku a s narůstajícím množstvím vysoce radioaktivních
odpadů, které zůstane životu nebezpečné statisíce let a pro jehož
bezpečnou izolaci neexistuje řešení.
Vzhledem k tomu, že emise je třeba razantně snížit během
nejbližších dvou či tří desetiletí, museli bychom okamžitě začít stavět
nové reaktory tempem jednoho velkého bloku každý týden. To je technicky těžko představitelné a ekonomicky skoro neuskutečnitelné, protože jaderné elektrárny představují z hlediska počáteční investice
zdaleka nejdražší zdroj (jenom výstavba jednoho velkého bloku stojí 3 až
5 miliard €).
Masivní rozšíření jaderné energetiky by ale nejen pohltilo velkou část
omezených finančních i technologických kapacit, ale zásadním způsobem by podkopalo světovou bezpečnost. O přístup k jaderným technologiím projevuje nově zájem řada států, jejichž pouhý výčet (v přehledu
World Nuclear Association z června 2007) nahání hrůzu: Bělorusko,
Turecko, Írán, Saudská Arábie, Izrael, Sýrie, Jordánsko, Egypt, Tunisko,
Libye, Alžírsko, Maroko, Nigérie, Ghana, Namíbie, Ázerbájdžán, Gruzie,
Kazachstán, Chile, Venezuela, Bangladéš, Indonésie, Vietnam, Thajsko, Malajsie a Jemen.
Nejde jen o to, že provozovat bezpečně jaderný reaktor stěží zvládají
operátoři i v tak disciplinovaných zemích, jako je Japonsko. Především
je potíž v tom, že jaderné technologie a materiály, které slouží k výrobě
energie, lze velmi snadno a rychle použít i k vojenským účelům, ať už z
rozhodnutí vládců daného státu nebo i menší organizovanou a odhodlanou skupinou. Už dnes zažíváme jadernou krizi v Severní Koreji nebo
Íránu, v minulosti tímto způsobem získal přístup k jaderným zbraním
Pákistán, Indie, Izrael a Jihoafrická republika. Je nepředstavitelné, že
by se podařilo předejít podobnému zneužití v případě masivního rozšíření
jaderné energetiky do celé řady nestabilních zemí. A to opomíjíme
otázky, jak by se naložilo s jadernými odpady a kde by se vůbec získal
uran, který v reaktorech slouží jako palivo.
Řešení pro všechny: efektivita
a obnovitelné zdroje
Přitom je záchrana klimatu zvladatelná s již dnes ověřenými
a komerčně dostupnými technologiemi: klíčem je snížení spotřeby a přechod na obnovitelné zdroje energie. To jsou navíc opatření, která si
mohou dovolit bez vedlejších rizik i chudé státy.
Scénářů, které dokládají uskutečnitelnost (technickou i ekonomickou) přechodu na obnovitelné zdroje při výrazném zvýšení energetické
efektivity, existuje několik. Mezi ty nejlépe propracované patří studie
„Energy [R]evolution“ publikovaná organizací Greenpeace. Zpracoval ji
německý Ústav systémových a technologických analýz při Německém
centru letectví a kosmonautiky (DLR) a zabývá se podrobnou analýzou
nejen jednotlivých regionů a tamního potenciálu, ale i výší potřebných
investic. Ukazuje, že snížení globálních emisí skleníkových plynů do roku
2050 na polovinu je nejen uskutečnitelné a ve výsledku a finančně
výhodné, ale že je to také cesta k tomu, aby i chudí lidé v rozvojových
zemích získali přístup k domácím, stabilním a dlouhodobě udržitelným
zdrojům energie.
http://www.ipcc.ch - Oficiální stránka Mezivládního panelu o klimatických změnách IPCC
http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPOBFKW197M - Stránka českého Ministerstva životního
prostředí s oficiálním českým překladem shrnutí tří hlavních části letošní zprávy IPCC
http://www.realclimate.org - Kolektivem vědců spravovaný portál obsahující vědecké poznatky
i systematicky vyvracející mýty a nepravdy ohledně klimatických změn
http://www.greenpeace.org - Webová stránka organizace ekologické Greenpeace
http://www.christian-aid.org.uk - Webová stránka rozvojové organizace Christian
http://environment.newscientist.com/channel/earth/climate-change - Stránka časopisu New Scientist
věnovaná klimatickým změnám
http://securityandclimate.cna.org - Zpráva o hrozbách dopadů klimatických změn na národní bezpečnost USA
http://www.energyblueprint.info - Scénář „Energetická [R]evoluce“ publikovaný organizací Greenpeace
Napsáno 7. 7. 2007 (v den koncertu Live Earth) pro kampaň Česko proti chudobě.
Autor vede kampaň zaměřenou na klima a energetiku v Greenpeace International
a je předsedou Energetického informačního servisu WISE Brno.
» NEKONEČNÝ PŘÍBĚH
DLUHOVÉ KRIZE
Jiří Silný, Tomáš Tožička – Milostivé léto/Jubilee Czech
Už více než čtvrt století představuje dluhová krize jeden z nejpalčivějších problémů, s nímž se potýkají málo rozvinuté země ale i některé středně silné ekonomiky. Nesplatitelné dluhy znemožňují nejen
ekonomický rozvoj, ale zároveň omezují přístup obyvatel ke vzdělání a uspokojení základních životních potřeb. Nedostatečné příjmy nejzadluženějších a nejchudších zemí stačí sotva na splácení úroků a nezbývá
dostatek prostředků na zdravotnictví a boj s pandemiemi, jakými je
HIV/AIDS, malárie, tuberkulóza a malomocenství. Dluhová krize je také
jednou z hlavních příčin toho, že denně umírá na sto tisíc lidí hladem
a podvýživou. Již déle než dvacet let mezinárodní finanční instituce,
OSN a vlády věřitelských zemí přicházejí s řešeními, která jsou, jak se
vždy znovu ukazuje, neúčinná. Právě v případech, kdy dlužnické země
přesně plnily všechny uložené podmínky, spojené s restrukturalizací
nebo odpuštěním části dluhu, se často dostaly znovu do stejných nebo
i horších potíží.
„Je třeba ukončit dluhovou nadvládu. Je skandální, že bohatý svět
žádá od Jihu každodenně stovky milionů dolarů ve splátkách „dluhů“,
které vznikly na základě nespravedlivých ekonomických vztahů,
ochuzujících Jih a obohacujících Sever. … Dluh, spojený s podmínkami půjček a oddlužení, je nadále používán jako nástroj kontroly a ovlivňování… jde o zájmy nadnárodních korporací, ovlivňování
zahraniční politiky, přístup ke zdrojům surovin…. S ohledem na lidské
utrpení způsobené historickým i přetrvávajícím vykořisťováním zemí
Jihu, na nerovnost v ekonomické a politické moci a na ekologickou
devastaci způsobenou Jihu komerčními zájmy, vládami a institucemi
Severu, není sporu o tom, že Sever je ve skutečnosti dlužníkem Jihu.
Prohlašujeme, že Jih je věřitelem obrovského historického sociálního, kulturního, politického a ekologického dluhu. To musí být
uznáno a musí být uskutečněny restituce a reparace.“
Ze společného prohlášení nevládních organizací, zabývajících se tématem dluhu při
zasedání Světového sociálního fóra v Nairobi roku 2007
V polovině šedesátých let věřilo mnoho západních i východních
ekonomů a politiků, že rozvojové země by mohly vybudovat svá
hospodářství velmi rychle za pomoci půjčeného kapitálu a technické
podpory.
Na konci 60. a v 70. letech došlo v řadě zemí k vojenským
převratům, které byly často podporovány, či přinejmenším využívány
zainteresovanými mocnostmi rozděleného světa. Tyto vlády často využívaly úvěrů, a to i těch rozvojových, spíše na upevnění své moci, podporu represivních složek a armády. Mnohé z nich dokonce z těchto
úvěrů financovaly války s okolními státy. Po pádu diktátorů zůstaly
demokratickým vládám jen astronomické dluhy a rozvrácené
hospodářství.
Řada vlád rozvojových zemí se také dopustila závažných chyb.
V některých zemích byly financovány neefektivní projekty, které nemohly
přežít bez subvencí. Část úvěrů putovala přímo do kapes zkorumpovaných vládních úředníků. Zde je ovšem třeba mít na paměti, že na korupci profitovaly a profitují nejvíce firmy z průmyslových zemí, často
s tichým vědomím svých vlád.
Dnes je už dostatečně známo i to, že bohaté země i jimi řízené
instituce v řadě případů plánovitě falešnými prognózami i nátlakem na
vlády rozvojových zemí zadlužování vyvolávaly, aby si pojistily jejich ekonomickou a politickou závislost (viz např. Perkins).
STRUČNÁ HISTORIE DLUHOVÉ KRIZE
První vážný otřes pro dosud vcelku úspěšný program rozvoje přinesl
6.říjen 1973, kdy Egypt napadl Izrael. Cena ropy se zvedla během čtyř
měsíců z 1,5 na 12 USD. Ekonomiky rozvojových zemí byly závislé na
ropných technologiích a samozřejmě neměly potřebné rezervy a zdroje
k vyrovnání skokového zvýšení cen ropy. Jako řešení jim bylo nabídnuto
využít finančních rezerv rychle bohatnoucích ropných magnátů – tzv.
petrodolary. Půjčky na nízký úrok vypadaly jako snadné řešení k překlenutí krize a dobrý obchod. Cena ropy ale rostla dál. V roce 1979 na
začátku íránsko-irácké války dosáhla 40 dolarů. S rostoucí spotřebou
průmyslových i nově se rozvíjejících ekonomik, jako jsou Čína a Indie,
a především v důsledku dalších válek na Blízkém Východě, ceny ropy
rostou i nadále.
Konec kolonialismu
Někdy se můžeme setkat s názorem, že problémy rozvojových zemí
souvisí především z rozpadem koloniálních pořádků a jejich ekonomické
infrastruktury. Pravdou ovšem je, že dekolonializace proběhla celkem
úspěšně a moci se ujaly převážně prodemokratické režimy. Některé
země mohly profitovat z bohatých přírodních zdrojů, jiné se orientovaly
především na zemědělství, ve většině docházelo k industrializaci a budování infrastruktury. Rychle narůstal počet škol všech typů, zvýšila se
gramotnost, zlepšily se životní podmínky i stav lidských práv.
Propad cen surovin, změna ekonomických pravidel
Zároveň od 70. let začaly klesat ceny všech ostatních surovin, na
nichž byly rozvojové země závislé. Ekonomiky těchto zemí byly budovány
především na produkci komodit a jen velmi málo na výrobu finálních produktů. Mnoho rozvojových zemí bylo těmito krizemi silně poškozeno,
neboť na rozdíl od průmyslových zemí měly malé či žádné možnosti čelit
nastávajícím problémům. Kdo získává převážnou část svých exportních
» Nekonečný příběh dluhové krize «
Ropné krize
A jsou to vždy především chudí, kdo nesou následky zadluženosti.
Právě oni nejvíce trpí úspornými opatřeními, k nimž se uchylují vlády
v situaci, kdy jsou nuceny splácet příliš vysoké dluhy, nebo kdy jim to ukládají podmínky spojené s odpuštěním dluhů. Následky jsou pravidelně
nezaměstnanost, zánik malého podnikání, ztráta potravinové nezávislosti, snižující se průměrná délka života, vzrůstající dětská úmrtnost
a zhroucení zdravotního a vzdělávacího systému a dalších veřejných
služeb, devastace životního prostředí kvůli exportu surovin a monokulturních plodin .
29
Naplňování Rozvojových cílů tisíciletí
prostředků z prodeje např. bavlny, kávy, čaje nebo mědi, není schopen
přejít během několika málo let na nové výrobky. Zvláště když ještě nemá
splacené dluhy za vybudování průmyslu, který se ukázal jako ztrátový.
Západní země, které v té době také čelily krizi, navíc uzavřely své trhy
dovozu zboží z rozvojových zemí, čímž se krize na Jihu ještě prohloubila.
setkrát tolik. Aktuální částka překračuje dva a pů tisíce miliard dolarů.
Dluhový mechanismus se stal velmi účinným prostředkem přerozdělování směrem od chudých k bohatým, odčerpávání nesmírných
zdrojů z Jihu na Sever. „Půjčili jsme si jen 8 miliard USD v letech 198586. Již jsme splatili 16 miliard a teď máme zaplatit dalších 28 miliard. Největším problémem zadluženosti je lichvářský úrok,“ prohlásil nigerijský
prezident Obasanjo.
Zdražení půjček
Po nástupu R. Reagana do Bílého domu zahájily USA masivní a nikdy
nedokončený zbrojní program orientovaný na válku ve vesmíru. K tomu
účelu potřebovaly obrovské půjčky, což znamenalo zdražení úvěrů na
světovém trhu - úroky vzrostly až na 20%. Znamenalo to nejen ztíženou
dostupnost dalších úvěrů, ale také zdražení již existujících dluhů. Tím se
roztočila nekonečná spirála zadlužování. Zatímco v roce 1970 dlužily
rozvojové země osmdesát miliard dolarů, v roce 1982 to bylo už de-
Chronologie neúspěšného dluhového managementu
1982, Mexiko, tehdy druhý největší světový dlužník, nemohlo nadále plnit své
platební povinnosti. Jen o málo později musely zastavit svou dluhovou službu Brazílie
a řada dalších zemí.
1985, Bakerův plán: Americký ministr financí Baker navrhuje zajistit platební schopnost patnácti nejvíce postižených zemí poskytnutím nových úvěrů. Tím má být podpořen růst, který povede k umoření dluhů. Nové úvěry plynou ale přímo do dluhové
služby. Bakerův plán ztroskotal.
1988, Torontské podmínky: Na setkání zemí G7 v Torontu poskytují věřitelské vlády
poprvé možnost odpustit bilaterální dluhy chudých zemí. Jako horní hranice
odpuštění je stanoveno 33 % běžných plateb dluhové služby. Ukazuje se, že je to
nedostatečné.
1989, Bradyho plán: Tato iniciativa pojmenovaná podle amerického ministra financí
Bradyho měla snížit bankovní dluhy 39 nejvíce zadlužených zemí pomocí směsi
odpuštění dluhů a dluhových úlev, nových půjček a převedením části dluhů na podíly
ve státních podnicích (Brady Bonds). Bradyho plán skutečně vedl k přechodnému
ulehčení pro některé velké dlužníky se středními příjmy.
1991, Londýnské podmínky: Na summitu zemí G7 v Londýně je zvýšena horní hranice odpuštění dluhů pro chudé země na 50 %. Pro překonání platební neschopnosti
těchto zemí to nestačí.
1994, Neapolské podmínky: Na summitu v Neapoli rozhoduje G7 o dalším zvýšení
kvóty odpuštění na 67 %. Poprvé mohou být redukovány nejen běžné platby, ale
rovněž celková výše dluhu.
1995, Iniciativa z Halifaxu: G7 se na svém setkání v Halifaxu věnuje problému dluhů
chudých vysoce zadlužených zemí (HIPC) vůči multilaterálním věřitelům. MMF
a Světová banka poté vyvinou iniciativu HIPC (HIPC I), která se zabývá bilaterálními
a multilaterálními dluhy.
» Nekonečný příběh dluhové krize «
1996, Lyonské podmínky: Summit G7 v Lyonu vyzývá věřitelské vlády, aby podpořily
iniciativu HIPC a pokročily dál než stanovují Neapolské podmínky. V roce 1998 získává
Mosambik jako první země v rámci iniciativy HIPC odpuštění dluhů ve výši 80 %.
30
1999, Kolínská iniciativa: Ukazuje se, že iniciativa HIPC je nedostatečná, jen šesti
zemím se podařilo v rámci HIPC I dosáhnout částečného oddlužení. Na summitu G7
v Kolíně nad Rýnem je dohodnuto rozšíření iniciativy HIPC (HIPC II). Snížení přístupových bariér má umožnit 36 zemím odpuštění dluhu až do 90 %.
2002, Summit G7 v Kananaskis: Kolínská iniciativa nedosáhla očekávaného
výsledku. Pouze šest zemí bylo do října 2002 oddluženo. Přinejmenším jedna
z nich má už zase vážné problémy s platební schopností. Na summitu G7
v Kananaskis (Kanada) je usneseno dodatečné financování, které má vyplnit díry způsobené nerealistickými výpočty Světové banky a MMF.
2006, Summit G7 v Gleneagles: Vlády bohatých zemí s velkou reklamou přislíbily
tzv. „100 %“ oddlužení nejchudších zemí, ale skutečnost je taková, jde jen o část
dluhů, takže např. pro Zambii jde o snížení o 36%, pro Bolívii o pouhých 19% atd.
Navíc o výši odpuštěných dluhů je zároveň snížena částka na rozvojovou spolupráci.
POSTOJ VĚŘITELŮ
Mluvíme-li o věřitelích, jedná se o národní vlády, soukromé banky
a mezinárodní finanční instituce (International Financial Institutions, IFIs)
označované podle místa vzniku jako tzv. breettonwoodské instituce.
„Kdybyste papouška naučili opakovat fiskální disciplína, privatizace
a otevírání trhů, mohli jste se v osmdesátých a devadesátých letech obejít bez rad MMF,“ zhodnotil práci IFIs Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy
ceny za ekonomii a bývalý hlavní ekonom Světové banky.
K překonání krize v zadlužených zemích přišly IFIs s tzv. Programem
strukturálního přizpůsobení (SAP, Structural Adjustment Programs).
Během dvaceti let fungování SAP se tato strategie neosvědčila a nejlepší žáci, jako Zambie či Argentina, se potýkají s těžkými problémy.
Přesto byl stejný model uplatněn s obdobnými výsledky při transformaci
postsocialistických ekonomik. Snižováním výdajů do sociální oblasti
a zdravotnictví roste sociální nerovnost. Snižováním výdajů do školství
klesá vzdělanost a tím se snižuje i rozvojový potenciál země. Místo diverzifikace hospodářství a budování zpracovatelského průmyslu jsou
země nabádány, aby dále exportovaly laciné suroviny a hotové výrobky
dovážely z průmyslových zemí. Tato politika dále snižuje cenu komodit
na trhu. Naprostá volnost pohybu kapitálu podporuje spekulativní přesuny, krátkodobé investice a následný odliv vkladů, což může, jako v případě Argentiny v r. 2001, vést do těžké krize národního hospodářství.
SAP celkově vedly k rozšiřování chudoby, ke zhoršení dostupnosti
vzdělání a základních životních potřeb včetně pitné vody. Po celosvětové kritice SAP, především z řad nevládních organizací a církví, představily IFIs takzvané Strategické dokumenty pro omezení chudoby
(PRSP, Powerty Reduction Strategy Papers). Bohužel však všechny
dosavadní PRSP považují pokračování opatření plánovaných v rámci
SAP za bezpodmínečný předpoklad dosažení růstových cílů a vůbec se
nezabývají sociální a ekologickou udržitelností. Ve všech PRSP je předpokládána další liberalizace obchodního a finančního trhu a privatizace
veřejných služeb a podpora vývozu laciných komodit na úkor produkce
finálních výrobků. Velcí latinskoameričtí dlužníci jako Brazílie a Argentina
raději uhradili s velkými oběťmi v předstihu své závazky u MMF, aby se
zbavili jeho „rad“ a ovlivňování svých ekonomik. MMF tak v současné
době čelí nedostatku zájemců o jeho půjčky – za poslední dva roky poklesl objem úvěrů o desítky procent. Venezuela dokonce činí kroky
směřující k vystoupení z IFIs a podílí se s řadou dalších zemí kontinentu
na vybudování regionální rozvojové banky, respektující skutečné potřeby
boje proti chudobě.
DLUHY TRANSFORMACE
Na seznamech zemí významně ohrožených dluhovou krizí se po
roce 1989 objevila řada postsocialistických zemí východní Evropy
a střední Asie. I některé socialistické země byly významně zadlužené
– především Polsko, Maďarsko a Jugoslávie. Polsko a Maďarsko získaly
v devadesátých letech od západních věřitelů velkorysé oddlužení za své
zásluhy na pádu komunistických vlád a Srbsko a Černá Hora získaly
rovněž politicky motivované částečné oddlužení po pádu Miloševičova
režimu.
V současné době patří k vážně zadluženým zemím regionu země
s nízkými příjmy: Tádžikistán a Kyrgyzstán (který v roce 2007 odmítl
nabízené oddlužení v systému HIPC, aby se vyhnul nadiktovaným ekonomickým podmínkám). Ze zemí se středními příjmy jsou vážně zadlužené Bulharsko, Chorvatsko, Kazachstán a Srbsko. Země, které
dříve byly součástí Sovětského svazu, sice zpravidla získaly od Ruska
odpuštění starých dluhů, ale ty, které nedisponují vlastními energetickými zdroji, pozvolna znovu zvyšují své zadlužení v důsledku závislosti na
ruských dodávkách ropy a zemního plynu. Ale většina dluhů je důsledkem nezvládnuté transformace ekonomik, které byly často šokovým způ-
sobem vystaveny příliš brzy příliš drsnému prostředí. Extrémní zadlužení,
z kterého se už některé z uvedených zemí zřejmě nedokáží dostat vlastními silami, jejich šance na hospodářský a sociální rozvoj ještě zhoršuje
a ome-zuje i tolik potřebné rozvíjení demokratické kultury. K věřitelům
patří vlády bohatých zemí, MMF a Světová banka i soukromé banky
(většina uvedených zemí má problémy i s vnitřním zadlužením vlád).
Celkovou sumou zadlužení se region řadí na druhé místo za Latinskou
Amerikou, na rozdíl od ní ale závažnost situace není dosud dostatečně
vnímána ani vládami, ani mezinárodními organizacemi, ani občanskou
společností a lze se obávat, že se situace bude v řadě zemí zhoršovat.
CESTY K ŘEŠENÍ DLUHOVÉ KRIZE
Uvedený stručný popis vzniku a mechanismů dluhové krize chudých
zemí ukazuje zřetelně, že řada dluhů vznikla pochybným způsobem
a že také jejich podmínky jsou jednostranně nevýhodné pro dlužníky.
Jedním z návrhů jak tuto diskriminační praxi překonat je požadavek
mezinárodní kampaně za řešení dluhové krize po zavedení tzv. Spravedlivého a transparentního arbitrážního řízení (Fair and Transparent
Arbitration Proces – FTAP). I v rámci tohoto procesu by však měla být vždy
garantována tzv. dluhová únosnost, tzn. že dluhová služba nebude ohrožovat plnění základních úkolů státu jako je vzdělávání, zdravotní péče,
ochrana životního prostředí a zajištění základních životních potřeb pro obyvatele včetně přístupu k pitné vodě. Takový postup by zároveň respektoval dodržování základních lidských práv. Tyto výdaje musí tvořit životní
minimum státu. Organizační struktura arbitrážní instituce by měla být
zřízena v rámci systému OSN. Další iniciativou je, aby bylo v budoucnu
vytvořeno mezinárodní insolvenční právo a mezinárodní insolvenční soud.
NELEGITIMNÍ DLUHY
Několikrát byla už zmíněna otázka legitimity dluhů. To je také široce
diskutované téma, které se opírá o právní teorii, formulovanou poprvé
prof. A. Sackem, která definuje některé dluhy jako „zavrženíhodné“
(odious debts“) a to v případě, že půjčky byly přijímány a) bez souhlasu
obyvatelstva nebo v rozporu s právním řádem země (to se týká zejména
nedemokratických režimů), b) nepřinesly pro obyvatelstvo žádný prokazatelný užitek c) a zároveň bylo věřiteli obé při poskytnutí úvěru známo.
Takovou definici lze uplatnit na řadu půjček, které dostávaly
nedemokratické režimy v dobách studené války na obou stranách fronty.
Existují velmi drastické příklady – jako např. dluhy bělošské diktátorské
vlády Jihoafrické republiky z doby apartheidu, které splácí dnešní
demokratický režim a vlastně tak dodatečně platí za útlak černé většiny
obyvatelstva. Jiným příkladem je Brazílie, kde vláda v dobách diktatury
nedodržovala vlastní zákony a nedávala smlouvy o zahraničních půjčkách
ke schválení parlamentu.
Už v minulosti došlo několikrát k úspěšnému odmítnutí dlužníků nelegitimní dluhy splácet. USA roku 1898 odmítly placení dluhu Kuby Španělsku s tím, že jsou nelegitimní a byly využívány proti zájmu kubánských
obyvatel. Po útěku kostarického diktátora A. Tinoca vymáhala Kanadská
královská banka peníze, které si půjčil, na nové demokraticky zvolené
vládě. V arbitrážním řízení, které vedl W.H.Taft (27. prezident US a poté
předseda nejvyššího soudu), byly tyto dluhy označeny jako nelegitimní,
protože Kanadská královská banka si měla být vědoma, že peníze slouží
k osobnímu prospěchu diktátora a jeho rodiny a k upevnění jeho moci.
Současným dlužníkům se zatím takový úspěch nepodařil, ale
k průlomu došlo naopak na straně věřitelů. Takovým pozitivním příkladem je Norsko, které jako první stát vymazalo své pohledávky vůči pěti
zemím ve výši osmdesát milionů dolarů. Šlo o půjčky z let 1976 –1980
určené na nákup norských lodí motivované více zachováním pracovních
míst v době krize loďařského průmyslu než rozvojovými potřebami příjemců.
ROZUMNÉ ODDLUŽENÍ FUNGUJE
Příkladem úspěšně praktikovaného oddlužení jsou takzvané
výměnné fondy (Swap), které uplatňuje u svých pohledávek například
Švýcarsko a řada dalších zemí. Místo aby dlužník splácel věřiteli, financuje pod nezávislou kontrolou rozvojové a sociální projekty ve vlastní
zemi a vydaná částka je pak v dohodnutém násobku odečtena z dluhu.
K nejrozsáhlejšímu oddlužení došlo po druhé světové válce a týkalo
se Německa. V zájmu mírové rekonstrukce Evropy se mocnosti dohodly
na odpuštění části dluhů a v roce 1953 mu skutečně většinu dluhů odpustily. Německá vláda prohlásila, že ještě nikdy v historii neprojevili vítězové tolik šlechetnosti k poraženému. Tato šlechetnost se Evropě
vyplatila, tím obtížněji obhajitelný je ale velmi málo šlechetný přístup k nejchudším zemím planety.
Současná debata o únosnosti dluhů jednak vyžaduje, aby existovala
závazná a transparentní pravidla stejná pro všechny srovnatelné
ekonomiky a aby se únosnost nepoměřovala především exportními
příjmy, ale v první řadě oprávněnými potřebami zajištění existenčního
mini-ma a minima veřejných služeb pro obyvatelstvo dlužnické země.
ZÁVĚR
Mezinárodní veřejnost, OSN, církve a humanitární a rozvojové
organizace opakovaně volají po radikální redukci dluhů nejchudších
zemí. Za tímto účelem byla v roce 1997 založena největší mezinárodní
kampaň Jubilee/Milostivé léto, která požadovala oddlužení nejchudších
zemí do roku 2000 a vytvoření mezinárodních pravidel pro řešení mezinárodních dluhů. Petici na podporu těchto požadavků podepsalo 22
» Nekonečný příběh dluhové krize «
Arbitráž či insolvenční soud jsou jedinou možností, jak vnést do
dluhové krize spravedlnost a pořádek. Neodpovědné a korupční chování
věřitelů by byly eliminovány, protože dluhy takto vzniklé by mohly být
označeny jako nelegitimní. Neodpovědné a korupční chování dlužnických vlád by bylo eliminováno, protože by dostávaly peníze jen na
prověřené projekty a při rozporování by musely veřejně skládat účty za
vynaložené peníze. Nezávislé rozhodování rovnoměrně rozkládá
odpovědnost na dlužníka i věřitele, jako to odpovídá požadavkům na
současnou úroveň práva.
31
Naplňování rozvojových cílů tisíciletí
milionů lidí a podpořili ji i generální tajemník OSN, Světová rada církví
a papež. Přestože se doposud nepodařilo problém vyřešit, přece došlo
ke značnému posunu, dluhová krize je stálou součástí politických debat
na světové úrovni, v omezené míře dochází k oddlužování a neudržitelnost současného stavu je stále zřejmější. Pokud má být dosaženo
pokroku v boji proti chudobě, je třeba přikročit k řadě změn ve světové
politice a ekonomice. Radikální oddlužení s odpovídajícími změnami ve
vztazích mezi dlužníky a věřiteli je přitom zvlášť nezbytné.
» OBNOVITELNÁ ENERGETIKA
JAKO ÚSTŘEDNÍ ROZVOJOVÝ
PROJEKT
Milan Smrž, EUROSOLAR.cz
Již dávno předtím, než se civilizace vydala na svou cestu, hrála
energetika zásadní roli - jak při vzniku života, tak při jeho proměnách, až
konečně umožnila vznik lidské kultury v prvních společenstvích. Prvotní
energetický systém byl téměř výlučně založen na sluneční energii
a omezených možnostech jejího skladování. Oproti tomu je fosilně
jaderný energetický systém současné civilizace založen na téměř
výlučném využívání neobnovitelných zdrojů a proto má dvě nezpochybnitelné limity. První se týká dostupnosti energetických zdrojů a druhá
ekologických následků. Obě tyto limity postihnou všechny oblasti světa.
S tím rozdílem, že některé více a jiné méně. Více se projeví právě
v rozvojových zemích. Další charakteristikou současného energetického systému je jeho specifické rozložení. Současný energetický systém globálně využívá lokální energetické zdroje a tím negativně působí
na přerozdělování přírodního bohatství. Jedná se především o fosilní
systém, protože podíl jaderné energie na celkové světové energetické
spotřebě je velmi nízký. Navzdory desetiletí trvající masivní podpoře
pokrývají atomové elektrárny pouze 5 % celosvětové energetické
spotřeby a necelých 16 % spotřeby elektrického proudu. (Mezinárodní
energetická agentura, IEA 2005).
» Obnovitelná energetika jako ústřední rozvojový projekt «
Specifická energetická situace rozvojových zemi
32
Výběr z literatury:
- LEGAL ASPECTS UNDERLYING INTERNATIONAL RESOLUTION OF STATE INSOLVENCY by Julie Ann
Smith and Kofi Oteng Kufuor, Research Fellow, School of Law, University of East London
- Kaiser, Jürgen at al. (Ed.) Illegitime Schulden, erlassjahr.de, Düsseldorf, 2003
- Declaration On Debt , World Social Forum in Nairobi, Kenya, 2007
- Mandel, Stehen, Debt Relief as if People Mattered, A rights-based aproach to debt sustainability, New
Economics Foundation, London, 2006
- Kaiser Jürgen, Kowsky Hartmut, Schueller Benedikt, Sovereign Debt in Central/Eastern European and
Comonwealth of Independent States Countries, erlassjahr.de, Evangelischer Entwciklungsdiens,
- Ekumenical Academy Prague, Praha, 2006 (také v ruštině)
- Perkins John, Confessions of an Economic Hit Man, Berrett-Koehler Publishers, Inc. San Francisco,CA,
USA, 2004
- Spravedlivé oddlužení, kol. autorů, Ekumenická akademie Praha, 2004
- www.eurodad.org, www.ekumakad.cz
nemají rozvinutou infrastrukturu, zejména distribuční sítě pro elektrickou
energii či plyn a nemají prostředky na dovoz fosilních energetických
zdrojů. V následující tabulce uvádím již sice starší nicméně o to více alarmující údaje o podílu importu fosilních energetických zdrojů z exportních
příjmů rozvojových zemí. Novější data již k dispozici nejsou, i když nelze
mít pochyb, že situace se za posledních 20 let ještě zhoršila.
Jedním z největších přicházejících ekonomických a tím i sociálních
problémů je očekávaný explozivní nárůst ceny ropy po dosažení bodu
zvaného “oilpeak“, v němž poptávka převýší rychlost těžby. Podle všech
odhadů k tomuto bodu dojde během několika málo let a podle některých
ekonomů může mít za následek až 20% propad ekonomiky. Těžký otřes
pro průmyslové země a katastrofa pro země rozvojové.
Naše současné energetické hospodářství nemůže být modelem pro
rozvojové země. Tyto země musí začít co nejrychleji využívat náš budoucí
energetický systém. Není čas na to, jakkoliv se tak často stávalo, aby
rozvojové země pomalu kopírovaly vývoj zemí průmyslových. Základ energetické koncepce průmyslových zemí – tepelné či jaderné kondenzační
elektrárny – jsou v Africe i v dalších rozvojových zemích skutečně zcela
nejhorší variantou. A to hned z několika důvodů:
• v mnoha rozvojových zemích je třeba řešit energetiku decentrálním
způsobem, protože v těchto zemích je buď velmi nedostačující nebo
v některých regionech vůbec žádná infrastruktura pro elektrické
zásobování. Elektrifikovat zemi z centrálních zdrojů by znamenalo
vybudovat nákladnou a neracionální distribuční síť také ve
venkovských oblastech, které jsou velmi řídce osídleny;
• povrchové vody, které by bylo nutno použít v tropických oblastech
k chlazení kondenzačních elektráren, mají vyšší teplotu, a proto bude
možné z čistě fyzikálních důvodů dosáhnout pouze nižší teoretické
termické účinnosti celého elektrárenského cyklu, neboť termodynamická účinnost je dána právě rozdílem teplot. Čím je tento rozdíl
větší, tím je větší i účinnost. Rozdíl teploty vody v africké a evropské
řece bude asi 8 – 10 stupňů. Efektivita výroby elektřiny v horkých
oblastech bude nižší než třeba v Evropě;
• z hlediska spotřeby vody jsou kondenzační elektrárny rovněž velmi
Rozvojové země se v oblasti energetiky liší od zemí průmyslových
ještě více než v kterémkoliv jiném odvětví. Většinou nemají žádné nebo
jen nedostatečné zásoby fosilních energetických surovin, ale především
nevýhodné, především se zřetelem na postupující vysychání krajiny
a rozšiřování aridních oblastí; na výrobu jedné kilowatthodiny
v uhelné, olejové nebo plynové elektrárně je třeba pro chlazení
v chladící věži 2,6 l/kWh vody a pro atomovou elektrárnu s lehkovodním reaktorem 3,2 l/kWh. Tedy pro chlazení 1000 MW atomové
elektrárny by spotřeba vody činila 3200 m3/ hodinu, což odpovídá
asi 0,89 m3/sec. A to je pěkná říčka.
Na rozdíl od kondenzačních elektráren se kogenerační elektrárny
často právem považují za přínos ke klimatickým strategiím, protože
umožní racionálnější využití primární energie. Jejich zbytkové teplo se
poté, co se část energie spotřebuje v turbíně, neodevzdá chladící vodě,
ale odvede se jinam, kde se využije, což ve většině případů v rozvojových zemích není možné řešení. Pro teplo totiž musí existovat stálá
spotřeba, aby se využitelnost původní primární energie zvýšila. To bývá
problémem i v našich podmínkách, natož pak třeba v Africe.
Pro nás jsou ale důležité výhody. Rozvojové země mají dostatek
slunce – o 50 až 100 % více průměrného slunečního svitu než v našich
zeměpisných šířkách. Mnohdy mají i mnoho půdy, která umožní pěstování rozmanitých energetických, především olejových rostlin.
•
•
•
•
•
jedlých olejů (především mimo skočcového a jatrophového) mohou
být zbytky zkrmovány drůbeží;
na lokální produkci olejů lze založit výrobu mýdla, svíček nebo některých nátěrů;
stacionární a nestacionární diesel motory lze uzpůsobit na provoz
na rostlinné oleje nebo lze bez úpravy využívat jejich směsi s fosilní
naftou či biodieselem;
olej lze exportovat na výrobu biodieselu;
při osázení ploch, kde nikdy stromy nebyly, lze zajistit finanční příjem
formou uhlíkových kreditů;
v polostínu olejových rostlin lze pěstovat zeleninu a další plodiny pro
domácí potřebu.
Olej a jeho energetické srovnání
s ostatními biopalivy
1. fotovoltaika
I v severních průmyslových zemích sílí přesvědčení, že to bude právě
fotovoltaika, která se stane budoucí královnou obnovitelných zdrojů.
Výhody jsou zřejmé – na rozdíl od jiných obnovitelných zdrojů nepotřebuje
fotovoltaické zařízení prakticky žádnou údržbu a výměnu, pouze občasnou revizi. Fotovoltaické zařízení může být umístěno na střechách nebo
na jednoduchých konstrukcích prakticky kdekoliv a v jakékoliv velikosti.
V rozvojových zemích je to právě fotovoltaika, která je předurčena
k široké decentrální aplikaci. Především proto, že je snadno revidovatelná, elektrickou revizi svede každý středně šikovný elektrikář, který
má srozumitelný manuál a ten zvládne i jednoduchou opravu, i v Evropě
spočívající z výměny vadných modulů. Další výhodou je to, že na fotovoltaické panely, které jsou ústřední a nejdůležitější částí fotovoltaického zásobování, poskytují dnes výrobci záruku i dvacet let.
Pomocí fotovoltaiky lze zajistit decentrální ostrovní elektrickou
mikrosíť o standardní kvalitě (220V, 50 Hz) nebo obdobnou elektrifikaci
jednotlivých objektů. Skladovat elektřinu lze v olověných akumulátorech,
s výhodou uzavřených gelových, které jsou bezúdržbové. V brzké budoucnosti lze očekávat veliký posun v technologiích skladování elektrické energie a to především v nových typech baterií s vyšší účinností,
vyšším počtem nabíjecích cyklů a menší hmotností a vyšší kapacitou.
Pomocí fotovoltaiky lze osvětlovat, provozovat počítače, radia, kopírky
i malé elektrické nástroje – jako například ruční nářadí sloužící k lokální
výrobě nebo údržbě - ale i třeba svařovat, jak jsme ověřili v projektu Masuku v Zambii.
Další možnosti do slunných oblastí
Vedle olejů a fotovoltaiky je velmi smysluplné využívat ve slunných
oblastech sluneční vařiče a to jak parabolického typu, jež sice skýtají
jistá nebezpečí, tak především vařiče krabicového typu jako „sluneční
trouby“, v nichž lze s úspěchem uvařit rýži, brambory nebo péci. Jejich
principem jsou leskle (alobalem) či vyleštěným hliníkovým plechem vyložené a dobře izolované dřevěné nebo i papírové boxy, které jsou uzavřeny dřevěným rámem s dutinkovým organickým sklem nebo
obyčejným, či lépe bezpečnostním sklem.
2. rostlinné oleje
Existuje několik desítek vhodných rostlin, které lisováním zralých
semen za studena poskytují asi 35-55 % rostlinného oleje. Energetický
obsah jednoho litru získaného oleje je asi 10 kWh, což se příliš neliší od
hodnoty, kterou mají běžná kapalná paliva a pohonné hmoty jako benzín nebo nafta. Jednou z nejvýhodnějších a nejvýnosnějších rostlin pro
získávání oleje je olejová palma guinejská, která v optimálních podmínkách poskytuje z hektaru 10 tun oleje. Nevýhodou je poměrně komplikovaný sběr a složité získávání oleje z kokosových ořechů. Dnes se
začíná prosazovat jiná olejnina a to Jatropha curcas, která roste i ve velmi
suchých oblastech, vyjma nejsušších oblastí tedy v celé Africe. Její výnos
je od 3 do 5 tun z hektaru. Rostlinné oleje jsou téměř univerzálně
využitelné, jak ukazuje následující přehled:
• lze na nich v poměrně jednoduchých vařičích pohodlně a jednoduše vařit jako na obnovitelném zdroji energie, což přinese velikou a podstatnou úsporu dřeva a dřevěného uhlí; olej je proto
důležitým spojencem v boji proti deforestaci;
• zbytky po lisování mohou být použity jako palivo na vaření do ohniště,
může s nimi být zlepšována kvalita půdy a zádrž vody v ní, v případě
Závěr
Energetika je nosným programem každého rozvoje. Rozvojové země
se musí co nejdříve zbavit fatální závislosti na dovozových i vlastních fosilních zdrojích a vydat se cestou obnovitelné a dlouhodobě udržitelné
energetiky. Cestu založenou na fosilních nebo jaderných zdrojích
a hnanou především partikulárními skupinovými zájmy musíme co nejdříve opustit.
Produkty obnovitelné energetiky se mohou s výhodou prodávat systémem oboustranného profitu (win-win) a jejich dalším přínosem je, že
podstatná část výnosu z prodeje zůstává v komunitě a ta z nich může
vytvořit fond oprav a rekonstrukce na budoucí nákup potřebných komponent nebo i celého zařízení.
» Obnovitelná energetika jako ústřední rozvojový projekt «
Možnosti a limity obnovitelných zdrojů
v rozvojových zemích
Každá výroba vyžaduje energii. Protože současný energetický systém je převážně založen na fosilních palivech, tak potřebuje energii fosilní. Ve dvacátých letech se spotřeboval jeden barel ropy na 50 barelů
vytěžené ropy, zatímco dnes je průměrný poměr jedna ku pěti. Stejně tak
lze hodnotit jakoukoliv jinou výrobu, biopaliva nevyjímaje. Při energetickém výpočtu je třeba vzít v potaz všechny kroky, od sběru nebo sklizně
olejové kultury až po dopravu na místo spotřeby. Pro řepku se v našich
poměrech třeba počítá asi s třetinou výnosu oleje na kompletní zpracování oleje na biodiesel, což by představovalo asi 400 litrů biodieselu.
V tomto celkovém cyklu je třeba počítat se zoráním pole, výsadbou kultury, jejím postřikem, sklizní, oddělením semen, jejich vylisováním,
výrobou biodieselu transesterifikací, vypráním vodou a filtrací. Pakliže
bychom ale použili jatrophovou plantáž a používali čistý rostlinný olej,
zbavili bychom se několika kroků – prakticky především orání a výsadby
(jatropha nese olejová semena 30 let), postřiků a výroby biodieselu.
S ohledem na to, že jatropha poskytuje v průměru 3,5 krát více oleje než
řepka olejná a přihlédneme-li k tomu, že se olej bude nejspíše spotřebovávat lokálně, můžeme i s jistou rezervou celkovou spotřebu na výrobu
odhadnout na dvě třetiny. Pak poměr vstupní a výstupní energie bude
300 : 4000 tedy 1:13,3. Analogické poměry pro výrobu etanolu
a biodieselu z řepky nebo soji od 1,3:1 přes 1,8 :1 až 7,8:1
(u biodieselu z použitého oleje). Energetické využívání čistého oleje je
tedy - i bez ohledu na další již uvedené profity - z energetického hlediska
jedničkou.
33
Česko proti chudobě
» ČEŠI PROTI BÍDĚ
Jakub Patočka – Literární noviny
Kampaň Česko proti chudobě, jak se každý může přesvědčit na
následujících stranách, lze pokládat za výjimečně obdivuhodný výkon
českých občanských organizací. Navzdory svému nepříliš vábivému
názvu, na němž je bezproblémové pouze prostřední slovo – proti. Proti
bídě doma i ve světě je ovšem správné působit s veškerou důsledností
v českých zemích i ve světě.
V Anglii svého času zuřil spor mezi lidmi, kteří chtěli odstraňovat
bídu mezi Brity, a lidmi, kteří své úsilí soustřeďovali na její překonávání
v zemích třetího světa. Jedni britští dobrodinci druhé obviňovali velmi negentlemansky, že berou peníze na úkor potřebnějších chudáků buď
domácích, či naopak zahraničních. České organizace brojící proti chudobě ve třetím světě by možná mohly uvažovat o tom, jak do své práce
zapojit bezdomovce či jiné domácí potřebné, aby podobným střetům
pro budoucnost předešly.
Slovo „proti“ problematické není, ačkoli je v dnešní době blahosklonného cynismu a pokrytecky mírumilovného vyhýbání se konfliktům za problematické mnozí pokládají. Být proti něčemu je často
nezbytnou součástí postoje, který se pokouší formulovat něco nového
a prospěšného. Gándhí, Masaryk, Martin Luther King by dnes nebyli
známí nikomu kromě hrstky akademiků nebýt toho, že v pravou chvíli
řekli své velmi zřetelné a přesné proti.
» POŽADAVKY KAMPANĚ
» Češi proti bídě « / » Požadavky kampaně Česko proti chudobě «
ČESKO PROTI CHUDOBĚ
34
1. Zřízením rozvojové agentury zefektivnit a zprůhlednit rozvojovou spolupráci tak, aby skutečně reflektovala priority rozvojových zemí a přispívala k naplňování Rozvojových cílů tisíciletí,
nikoli aby sloužila k podpoře exportu České republiky.
Česko dosud nepřikročilo k zásadní reformě programu rozvojové
spolupráce od jejího obnovení v roce 1995. Požadujeme,
aby se správou finančních prostředků na rozvojovou spolupráci
zabývala profesionální rozvojová
agentura a nikoli nekoordinovaní
úředníci na devíti ministerstvech,
abychom dosáhli možnosti koordinace s ostatními evropskými
zeměmi. Požadujeme, aby projekty
byly definovány především podle
Rozvojových cílů tisíciletí, ne podle
momentálních zahraničně-politických zájmů. Je nezbytné, aby prostředky byly poskytovány na boj proti
extrémní chudobě a zajištění základních sociálních služeb v rozvojových
zemích a ne na podporu českého exportu.
Konečně chudoba je slovo, která nemá jen záporné významy, ačkoli
si to mnozí lidé dnes patrně myslí. Už v Bibli se píše o velbloudovi, který
projde snáze uchem jehly, nežli bohatec do království nebeského.
O situaci ještě starší vypráví dialog Platóna s Diogénem, který si před
svým sudem omýval zeleninu. „Proč si myješ zeleninu?“, otázal se jej
prý Platón a dodal: „Kdybys poslouchal krále, on by tě živil.“ Diogénes
mu odpověděl: „No a ty, kdyby sis sám myl zeleninu, nemusel bys
poslouchat krále.“ Jak vidno, od samého počátku naší civilizace víme,
že chudoba může být či dokonce přímo je součástí životní cesty smysluplnější, než jsou ty, po nichž se kráčí pohodlně a zajištěně, neboť oplývají hmotným bohatstvím.
Bída je ovšem slovo popisující situaci lidí, kteří pro samu nouzi
doslova nevědí kudy kam. Po světě jich žijí nepředstavitelné množství
a bohužel jich přibývá rovněž u nás doma. Argument, jímž se často
zdůvodňuje vlastní nečinnost, že za svou situaci si může každý sám,
neobstojí. Kdo si dá trošku práce se zmapováním konkrétních osudů,
odhalí složitou spleť společenských vazeb a souvislostí, kterým
i v lecčems talentovaný člověk může padnout za oběť tak, jako tisíce
jiných padají za oběť automobilovému provozu; bez ohledu na své
schopnosti. Kvůli bídě lidé hynou či se stávají zoufalými i nenávistnými,
chudoba naopak na charakter člověka vliv mít nemusí žádný, anebo
i příznivý.
Rozumět chudobě je důležité, abychom v rámci vlastní představy
o dobru neničili ve třetím světě ty jeho rysy, v nichž může být i lepší, než
je svět náš. Jedná se o předivo mezilidských vztahů v širších rodinách
a komunitách, ale také o schopnost vzájemně si pomáhat či ochotu
bavit se pospolu bez podpory industriálních komunikačních technologií.
Je dobře, že české občanské iniciativy, jejichž zástupci píší do této
knížečky, to vědí, anebo cítí: své spolupracovníky ve třetím světě
respektují jako partnera s vědomím, že od něj mohou v nehmotném
světě dostat mnohem víc, než kolik jim kdy hmotně mohou přinést. Bez
ohledu na to, jak svou kampaň pojmenovali, jsou Češi proti bídě jednou
z důležitých nadějí na zlepšení občansky stále ještě chudých českých
poměrů.
2. Zvyšovat objem oficiální rozvojové pomoci České republiky
v souladu s našimi mezinárodními závazky na 0,7 procent HND do
roku 2015.
Prostředky poskytované Českou republikou na rozvojovou
spolupráci tvoří v současnosti jen
0,11 % jejího hrubého národního
důchodu (HND). Přitom vyspělé
státy světa se již před 36 lety zavázaly zvýšit svoji pomoc chudým
zemím na 0,7 % HND. O tom, že
Česká republika mezi vyspělé státy
patří, není pochyb – je členem
Organizace pro ekonomickou
spolupráci a rozvoj (OECD),
sdružující rozvinuté země světa, je
součástí Evropské unie. Podle
Indexu lidského rozvoje OSN
(HDI), který se používá jako měřítko vyspělosti státu, je Česká republika třicátým druhým nejlepším místem na světě pro život a podle Světové banky je 34. nejbohatší zemí planety, což ji řadí mezi nejbohatší
pětinu států.
Ačkoliv v období krizí a přírodních katastrof dokážeme být velkorysí
a štědří, na dlouhodobý rozvoj dáváme devětkrát méně než Norové a třiapůlkrát méně než průměrný Evropan. Česká vláda slíbila usilovat
o zvýšení prostředků na rozvojovou spolupráci na 0,17 % do roku 2010.
Jenže už v roce 2015 by měly být splněny Rozvojové cíle tisíciletí definované OSN, k čemuž se zavázaly všechny státy včetně Česka. A to
bez dosažení podílu alespoň 0,7 % HND nepůjde.
naopak těší nátlakové skupiny evropského průmyslu. Chudé země musí
dostat silnější hlas ve WTO. Pravidla duševního vlastnictví (TRIPS) je
nutno změnit tak, aby chudé země měly přístup k novým technologiím
a základním lékům. Vláda by měla mít povinnost zveřejňovat kontakty
a návrhy všech organizací, které se snaží ovlivnit její obchodní politiku.
7. Ustanovit závazná mezinárodní pravidla na ochranu veřejných
služeb před takovou privatizací a liberalizací, která omezuje rozvoj.
Pro efektivnější využití zdrojů
rozvojové spolupráce je nutné
vytvořit nový komunikační rámec
mezi dárcovskými a přijímacími
zeměmi, který bude odrážet reálné
rozvojové potřeby. Strategické
rozvojové plány musí být založeny
na spolupráci veřejného, občanského i privátního sektoru a musí
se zaměřovat především na dosud
marginalizované skupiny a regiony.
Společně utvářené kontrolní a hodnotící mechanismy nesmí být
nástroji zdržování a nátlaku, ale
mají zabránit korupci na obou
stranách, zvyšovat potenciál dobrého vládnutí v cílových zemích
a zlepšovat rozvojovou spolupráci v zemích dárcovských.
4. Posilovat prostřednictvím českých programů rozvojové
spolupráce postavení žen v chudých zemích.
V rámci všech programů integrovat politiku gender mainstreamingu,
tzn. ve všech politikách, přijímaných opatřeních a programech (včetně
jejich financování) zohledňovat rovné příležitosti a rovná práva žen
a mužů a naplňovat Pekingskou deklaraci a Platformu pro akci přijatou
na 4. Konferenci o ženách a závazky Konvence o eliminaci všech forem
diskriminace žen (CEDAW). To je nezbytné zejména proto, že ženy jsou
obecně více ohroženy chudobou a dopady netransparentních rozhodnutí, na nichž se z důvodů své nízké politické účasti nepodílejí nebo
podílet nemohou.
5. V maximální možné míře zbavit nejchudší země nesplatitelných dluhů, které mají u bohatých států, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a dalších věřitelů. Zcela zrušit veškeré
nelegitimní dluhy, které vznikly bez vědomí občanů a byly použity
proti jejich zájmům.
Odpuštění neúnosných dluhů by pro rozvojové země znamenalo
možnost investovat do školství a zdravotnictví sedmkrát více než dostávají v rámci rozvojové pomoci. To by mohlo zachránit ročně život zhruba
7 milionům dětí a umožnit přístup k základnímu vzdělání 30 milionům
dívek a žen. Zároveň s oddlužením je třeba vytvořit mechanismus, který
do budoucna zabrání nelegitimním dluhům a neodpovědnému
úvěrování. Vhodným nástrojem by byla např. arbitráž o dluzích.
6. Zajistit spravedlivá a transparentní pravidla mezinárodního
obchodu a jejich naplňování v politice vlád a mezinárodních institucí tak, aby jednostranně nezvýhodňovala bohaté země.
Díky malé ekonomické síle, politickému vlivu a omezeným možnostem analyzovat a vyjednávat své zájmy měly chudé země doposud malý
vliv na stanovování pravidel mezinárodního obchodu. Značnému vlivu se
8. Zvyšovat společenskou odpovědnost nadnárodních firem
v oblasti lidských práv, ochrany životního prostředí a místního rozvoje.
Přestože firmy, které působí prostřednictvím svých poboček
v mnoha různých zemích, deklarují v zemi původu své společenské
přínosy, v chudých zemích působí opačně. Negativně působí především odčerpávání přírodních zdrojů, katastrofální pracovní podmínky
a dětská práce, ekologické škody a negativní působení na místní komunitu. Je třeba, aby i tyto firmy přijaly svou odpovědnost na rozvoji
a to ve všech regionech, kde působí. K tomu by měla přispět i společenská odpovědnost velkoobchodu a obchodních řetězců, z nichž se již některé zavázaly prodávat pouze zboží produkované za eticky přijatelných
podmínek a například rozšiřovat sortiment zboží Fair Trade.
9. Začít s významným a systematickým snižováním emisí oxidu
uhličitého a dalších skleníkových plynů v České republice –
globální změny podnebí nejvíce postihnou chudé země.
Podrobné propočty vědců varují, že rostoucí znečištění oxidem uhličitým a dalšími skleníkovými plyny mění světové podnebí; to
v příštích desetiletích způsobí častější a silnější povodně, hurikány,
vichřice a vlny horka či sucha, šíření tropických nemocí, zaplavování
pobřežních nížin stoupající hladinou oceánů či ještě větší nedostatek
vody ve vyprahlých oblastech. Nejhorší důsledky budou v rozvojovém
světě. Česká republika patří v přepočtu na obyvatele mezi evropské
rekordmany v exhalacích oxidu uhličitého a dokonce do první desítky
nejhorších průmyslových zemí světa. Příčinou vysokého českého
znečištění jsou uhelné elektrárny, hutě či chemičky, plýtvání energií
v průmyslu a přibývající auta i kamiony. Přitom čisté a efektivní technologie i potřebná legislativa jsou na stole. Jenom je použít.
10. Ukončit dotovaný vývoz evropské zemědělské produkce pod
cenou výrobních nákladů, který poškozuje zemědělce v rozvojových zemích.
Zemědělská politika EU, která byla formulována v kontextu potřeby
dosažení potravinové soběstačnosti po druhé světové válce, již
v současné době naprosto nevyhovuje. Výsledkem subvencí ve výši
dosahující takřka 1 % HDP je chronická nadprodukce, jejíž subvencovaný vývoz do rozvojových zemí
ruinuje tamní zemědělce, a všeobecně užívané intenzivní metody
produkce, které mají negativní
dopady na životní prostředí, životní
podmínky hospodářských zvířat
i lidské zdraví. Řešením je přeorientování systému podpor jednak na
krajinotvornou a energetickou
funkci zemědělství a dále na rozvoj
ekologického zemědělství, lokální
produkce a agroturistiky. Zároveň
je třeba okamžitě ukončit podporu
vývozu zemědělských produktů do
rozvojových zemí.
» Češi proti bídě « / » Požadavky kampaně Česko proti chudobě «
3. V přijímajících zemích prosazovat odpovědnou tvorbu
a uskutečňování národních programů k dosažení Rozvojových
cílů tisíciletí a to za spoluúčasti a pod demokratickou kontrolou
občanské společnosti.
Veřejné služby vždy byly základem rozvoje každé úspěšné země.
Občané chudých zemí však trpí nedostatečným přístupem a kvalitou
nejzákladnějších služeb, jako jsou zdravotní péče, základní vzdělání či
přístup k pitné vodě a sanitárním zařízením nemluvě o přístupu
k energiím. Nucenou liberalizací veřejných služeb se zmenšuje prostor
chudých zemí uskutečňovat politiku vedoucí k naplnění Rozvojových
cílů tisíciletí. Je třeba veřejně podpořit vyřazení vodohospodářství ze
Všeobecné dohody o službách v obchodu (GATS) a ukončit podmiňování půjček chudým zemím nebo jejich přístupu na evropské trhy
další liberalizací.
35
Česko proti chudobě
Mezirezortní bariéry jsou překážkou synergického působení
spolupráce v souvisejících sektorech v rámci komplexních rozvojových intervencí. Mezi rozvojovými
aktivitami ČR v jednotlivých sektorech tak zpravidla chybí žádoucí
provázanost, která by odpovídala
komplexnosti rozvojových problémů.
» NEZBYTNOST RACIONALIZACE
INSTITUCIONÁLNÍHO
ZAJIŠTĚNÍ ZAHRANIČNÍ
ROZVOJOVÉ SPOLUPRÁCE ČR
Stávající systém také brání efektivní funkční specializaci pracovníků
zapojených do administrace rozvojové spolupráce. Nízký počet pracovníků zabývajících se ZRS na jednotlivých ministerstvech vede k tomu,
že se stejní pracovníci věnují všem aktivitám se ZRS spojeným. Tato kumulace funkcí obsahuje vysoký potenciál pro korupci, zvláště pak spojení
identifikace tématu, formulace zadávací dokumentace a posuzování
nabídek v jedněch rukou.
Zahraniční rozvojová spolupráce ČR
Naše země se již od sedmdesátých let pravidelně připojuje k mezinárodním závazkům, z nichž vyplývá princip solidarity mezi lidmi
a národy. Z tohoto důvodu uskutečňuje, jako jedna z nejbohatších zemí
planety, zahraniční rozvojovou spolupráci (ZRS).
Roztříštěnost státního personálu zabývajícího se rozvojovou
spoluprací do devíti ministerstev také negativně ovlivňuje kvalitu
rozhodovacího procesu. Pro řídící pracovníky na vyšších úrovních řízení
je ZRS okrajovou agendou, v důsledku čehož nejsou zpravidla podrobně
informováni o celkovém kontextu rozvojové spolupráce, přestože činí
důležitá rozhodnutí. Na tyto pracovníky se soustředí lobbyistické tlaky.
Mají také rozhodující slovo při jednání se zahraničními partnery, z nichž
často vyplývají přísliby spolupráce hrazené ze ZRS.
Vedle svého hlavního cíle, kterým je omezování extrémní chudoby
v rozvojových zemích, přispívá rozvojová spolupráce k šíření základních
hodnot (lidská práva, demokracie). Zároveň také rozvojová spolupráce
napomáhá rozvoji přátelských vztahů mezi Českou republikou a partnerskými zeměmi, rozvoji vzájemně výhodných ekonomických vztahů a
zajišťování bezpečnosti občanů ČR.
V souvislosti s mezinárodními závazky by ČR měla v následujících
letech přistoupit k výraznému navyšování prostředků na ZRS. Pro zajištění efektivního vynakládání těchto prostředků má klíčový význam
vhodné institucionální nastavení ZRS.
Stávající institucionální nastavení brání ČR dodržovat vlastní
deklarované principy. Česká republika se hlásí k principu, že rozvojová
spolupráce má vycházet ze skutečných potřeb partnerských zemí.
Rozhodujícím faktorem se ale často stávají nikoli faktické potřeby partnerských zemí, ale ochota českých rezortních ministerstev se v dané
rozvojové zemi a v daném sektoru angažovat.
Proto organizace sdružené v kampani Česko proti chudobě
prosazují vznik samostatné rozvojové agentury, která bude technicky koordinovat a řídit zahraniční rozvojovou spolupráci.
Existující systém znemožňuje ČR plnění mezinárodních závazků
v oblasti ZRS. V roce 2005 se ČR přihlásila k tzv. Pařížské deklaraci
o efektivnosti pomoci, mezi jejíž nejdůležitější body patří důraz na harmonizaci poskytování pomoci dárcovskými zeměmi. Česká republika
se ale se svojí rozvojovou spoluprací nemůže efektivně harmonizovat
s ostatními dárcovskými zeměmi, když je pro ni vážným problémem harmonizace aktivit jednotlivých rezortních ministerstev.
» Nezbytnost racionalizace institucionálního zajištění zahraniční rozvojové spolupráce ČR «
Stávající institucionální zajištění bilaterální ZRS
36
Současný systém bilaterální ZRS ČR charakterizuje výrazná institucionální roztříštěnost. Za realizaci projektů rozvojové spolupráce je
odpovědných devět ministerstev, každé ve své sféře působnosti. Jednotlivá ministerstva přitom často chápou účel rozvojové spolupráce
odlišně. Pro ministerstvo průmyslu a obchodu je rozvojová spolupráce
nástrojem podpory exportu, pro ministerstvo vnitra je nástrojem prevence ilegální migrace apod.
Standardní modely
Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) ČR plní s podporou tzv. Rozvojového střediska roli koordinátora, postrádá ale efektivní nástroje pro zajištění jednotnosti politiky ZRS.
Při výběru optimálního modelu institucionálního zajištění ZRS se
ČR může inspirovat zkušenostmi západoevropských zemí, které rozvojovou spolupráci v podmínkách demokratického politického systému
a tržního hospodářství realizují po několik desítek let.
Problémy stávajícího systému
V celé řadě evropských zemí, například v Nizozemí, Dánsku nebo
Irsku, je rozvojová spolupráce ve výhradní kompetenci ministerstva
zahraničí.
Tento systém nutně vede k těžkopádnosti, neschopnosti pružně
reagovat, nesourodosti a nejasné odpovědnosti.
V jiných státech, například v Belgii, Lucembursku a Rakousku, je
uplatňován model, kdy ministerstvo zahraničí definuje politiku rozvojové
Stávající systém
Standardní model
R o z v o jo v é
s t ře d is k o
MZV
zastupitelské
úřady
MF
MINISTERSTVO
ZAHRANIČÍ
MPSV
MV
MZ
MPO
MŽP
MZe
MD
MŠMT
projekty
projekty
projekty
projekty
projekty
projekty
projekty
projekty
ROZVOJOVÁ
AGENTURA
TOK FINANCÍ
ŘÍZENÍ
projekty
MINISTERSTVO
FINANCÍ
TOK FINANCÍ
ŘÍZENÍ
V dalších zemích, například ve Velké Británii, je celá rozvojová
spolupráce včetně stanovení priorit v kompetenci agentury pro rozvojovou spolupráci s postavením odpovídajícím nezávislému ministerstvu.
Změna vyžaduje politické rozhodnutí
Každý z výše uvedených systémů lze považovat za výrazně efektivnější systém než aktuální institucionální nastavení rozvojové
spolupráce ČR. Kampaň Česko proti chudobě podporuje vznik rozvo-
» ORGANIZACE PODPORUJÍCÍ
POŽADAVKY KAMPANĚ
ADRA
www.adra.cz
Agentura rozvojové a humanitární pomoci Olomouckého kraje
www.arpok.cz
ARS - Asociace pro rozvojovou spolupráci
www.arsczech.org
Asociace pro Fairtrade
www.aproft.org
Česká zemědělská univerzita v Praze
www.czu.cz
Člověk v tísni
www.clovekvtisni.cz
Development World Wide
dww.euweb.cz
Divoké husy - nadace
www.divokehusy.cz
Domov Sue Ryder
www.sue-ryder.cz
EDUCON
www.educon.cz
Ekumenická akademie
www.ekumakad.cz
Eurosolar ČR
www.eurosolar.cz
FoRS
www.fors.cz
Gender Studies
www.genderstudies.cz
„Žádné zemi, která se skutečně rozhodne bojovat s chudobou, zdokonalovat mechanismy vládnutí či prosazovat
hospodářské reformy, nebude upřena šance dosáhnout
Rozvojových cílů tisíciletí kvůli nedostatku finančních
prostředků.“
Akční plán pro Afriku skupiny G8, 2002
„Podobně jako otroctví nebo apartheid, ani chudoba
není nic přirozeného a nezmě-nitelného. Jejím původcem
je člověk a pomocí lidských činů může být také překonána
i úplně vymýcena. Takovýto skutek pak není nějakým dobročinným gestem, nýbrž aktem spravedlnosti.“
Nelson Mandela
na veřejném shromáždění na Trafalgarském náměstí, únor 2005
jové agentury, která bude technickým a organizačním orgánem
ministerstva zahraničí. Ministerstvem zahraničí definované a vládou
schválené středně a dlouhodobé cíle české zahraniční rozvojové politiky by zadával k realizaci profesně i technicky zajištěný orgán – rozvojová agentura. V dané chvíli se jedná o nejefektivnější a nejsnáze
dosažitelné řešení problémů s českou bilaterální zahraniční rozvojovou
spoluprací.
Vzhledem k partikulárním zájmům jednotlivých ministerstev nelze
očekávat, že potřebná reforma systému rozvojové spolupráce může vyplynout z jednání na nižších a středních úrovních státní správy. Zapotřebí
je politického rozhodnutí výkonných a zákonodárných orgánů.
Hnuti DUHA
www.hnutiduha.cz
Humanisticke centrum Dialog
www.humanisti.cz
Humanistické centrum Narovinu
www.adopceafrika.cz
Humanitas Afrika
www.humanitasafrika.cz
INEX - Sdružení dobrovolných aktivit
www.inexsda.cz
La Strada
www.strada.cz
LL-LIKVIDACE LEPRY
www.ll-likvidace-lepry.cz
Milostivé léto / Jubilee Czech
Poradna pro uprchlíky
www.uprchlici.cz
Glopolis - Pražský institut pro globální politiku
www.glopolis.org
Rozvojové středisko ÚMV
www.rozvojovka.cz
Sdružení Česká katolická charita
www.charita.cz
Společnost pro Fair Trade a rozvojové vzdělávání
www.fairtrade.cz
Sue Ryder International
www.sueryderinternational.eu
TODERO - Sdružení pro rozvojovou pomoc
www.volny.cz/todero/todero-cz.htm
Ústav pro ekopolitiku
www.ekopolitika.cz
VARA ČR
www.campafghanistan.cz
Volonté Czech
www.volonte.cz
Vysokoškolští humanisté
www.novyhumanismus.cz
WISE
www.wisebrno.cz
Zelená pro planetu
www.zelenaproplanetu.cz
Zelený kruh
www.zelenykruh.cz
„Chudoba je dnes jedním z nejviditelnějších projevů
naší civilizace – civilizace plné rozporů a protikladů – civilizace, kterou každý z nás tím či oním směrem pomáhá
utvářet. My všichni jsme společně více či méně odpovědni
za její dobré i špatné stránky a řešení problémů, které civilizace vyvolává, je naší společnou povinností.“
Václav Havel
na zasedání Mezinárodního měnového
fondu a Světové banky
v Praze, září 2000
„Dáváme 50 miliard na rozvoj a 1.000 miliard na zbrojení a to nepovažuji za vyvážené.“
James Wolfensohn,
prezident Světové banky,
únor 2004
„Chudoba není něčím, co se prostě „jen tak děje“, jako
třeba déšť. Naopak. Je to něco, s čím se dá za poměrně
krátký čas leccos udělat.“
Jeoffrey D. Sachs,
ředitel Projektu tisíciletí OSN
„Nejlepší ochranou před terorem, násilím a válkou je
spravedlivý mezinárodní řád.“
Johannes Rau,
bývalý německý prezident
„Jsme první generací, která se může extrémní a hloupé
chudobě podívat do tváře. Máme peníze, máme léky,
máme na to vědu... ale máme dost vůle na to, abychom
z chudoby opravdu učinili historii?“
Bono Vox,
konference Labour Party 2004
» Nezbytnost racionalizace institucionálního zajištění zahraniční rozvojové spolupráce ČR « / » Organizace podporující požadacky kampaně «
spolupráce. Její realizací ale pověřuje sobě podřízený technický orgán,
tzv. implementační rozvojovou agenturu.
37
Projekty české
zahraniční rozvojové
spolupráce
» AFGHÁNISTÁN
- PREVENCÍ PROTI DROGÁM
Klára Kazelleová, Sdružení Podané ruce
» Afghánistán - prevencí proti drogám «
Před brněnským obchodním centrem nervózně postávají dvě zahalené afghánské ženy Taiba a Samar. S ostychem sledují regály plné
alkoholu a lahví vína. Alkohol, něco pro islámský svět nepřípustného
a zakázaného, prý nikdy v životě neochutnaly. “Po kolika skleničkách
můžeš být závislá na alkoholu?“ ptá se Taiba zvědavě. Zajímá ji vše, co
souvisí se závislostmi, protože se sama se závislými lidmi ve svém rodném městě potkává denně. Pochází ze země, kde léta válek zanechala
špatnou infrastrukturu, nízkou úroveň vzdělanosti, nefunkční zdravotnictví a nedostatek pitné vody. Zničené a poškozené objekty, životní
a sociální podmínky se v poválečných letech obnovují pomalu, přesto
má tato země jedno prvenství. Na jejím území osmkrát větším než Česká
republika, kde žije 30 milionů lidí, se vypěstuje až 87 procent celosvětové produkce opia a svět drog, který je pro islám v podstatě nepřípustný, je tak v Afghánistánu jedním z hlavních témat.
38
Počet drogově závislých se zde odhaduje na jeden milion
dospělých a okolo šedesáti tisíc dětí; přesto v zemi prakticky neexistovaly drogové služby a žádné dlouhodobé programy prevence a léčby.
Této problematice se okrajově věnovala pouze jediná nemocnice
v zemi, která sídlí v Kábulu. Ta měla k dispozici jen šedesát lůžek, nefunkční počítač a nebyl zde ani elektrický proud. Kromě financí a zázemí
zde chyběli především školení lékaři a informace. „Většina tamních obyvatel vůbec neví, že opium je návykové. Kvůli nedostatku léků se zde
často užívá jako lék proti bolesti, který bývá dáván i malým dětem,“ upozorňuje na situaci Jindřich Vobořil, předseda Sdružení Podané ruce,
jenž od roku 2004 do země jezdí, aby zde pomohl zřídit první služby
léčby a prevence drogových závislostí.
Do českého projektu s názvem Prolomit kruh, který finančně podpořila Evropská unie, se zapojilo i české občanské sdružení Sananim,
občanské sdružení Berkat, italská nezisková organizace CEiS (Centro
Italiano di Solidarieta) a nevládní organizace VARA. Během dvou let realizace a příprav se tak postupně v Afghánistánu podařilo vytvořit systém základní léčby, vybudovat soukromou kliniku pro drogově závislé,
postavit nové chráněné dílny, které se staly součástí terapeutického
programu léčby drogových závislostí. Dílny nabízejí práci pro drogově
závislé i pro nelegální výrobce drog a pěstitele opia. Výroba opia a jeho
pašování je pro obyvatele Afghánistánu často jediným a velmi
nebezpečným způsobem obživy, chráněné dílny proto nabízejí možnost
změny v podobě legální práce. „Dílna má pojmout tři sta lidí během
dvou let, ti se nejenom znovu naučí vyrábět tradiční perské koberce, jejichž výrobu kvůli válkám řada lidí již neovládá, ale také by se zde měli
lidé naučit třeba číst a psát,“ dodává Vobořil.
V zemi se postupně vytvořily první programy primární prevence.
Došlo k uzavření dohody s islámskými duchovními, kteří budou i po
odjezdu českých odborníků předávat informace o rizicích užívání drog.
Základním pilířem úspěšné práce však bylo vytvořit takové podmínky,
aby samotní afghánští lékaři mohli pečovat o závislé zcela sami, bez
pozdější cizí pomoci. Právě proto se přímo v Afghánistánu, ale i u nás
pořádala celá řada stáží a seminářů, kde se lékaři i lékařky učili systémům práce s drogově závislými. Po několika letech spolupráce se
dokonce podařilo vyjednat, že Afghánistán povolil vycestování i afghánským lékařkám, které doposud neměly kvůli kulturním rozdílům možnost
studovat drogovou situaci v cizích zemích. Přitom právě lékařky jsou
jediné, které mohou v zemi pečovat o závislé ženy, ke kterým nemají
mužští lékaři obvykle přístup. „V Afghánistánu jsou ženy, které berou
drogy, tamní společností tvrdě odsouzeny. Je pak těžké s nimi začít
něco dělat,“ uvědomuje si Taiba nelehké okolnosti své práce. Přesto je
i s kolegyní nadšena a těší se, až bude moci předat své zkušenosti ve
své zemi: „Jsem moc ráda, že jsem zde v České republice na tomto
kurzu. Mohu se tak podívat do protidrogových center, na detoxikaci,
do nemocnice.“ Taiba však dodává: „Rozdíl je v tom, že centra u vás
jsou tak dobře vybavená, je v nich spousta personálu, zařízení, přístrojů,
vůbec je zde takové množství budov, kde se o drogově závislé staráte.“
Prolomit kruh je tak projektem, který láme teprve první bariéry drogového problému Afghánistánu. Země, kde pěstování drog a s ním spojené
závislostní užívání představuje každodenní zkušenost.
» ANGOLA - ZEMĚDĚLSKÁ
ŠKOLA V KUITO
Jiří Hejkrlík, Česká zemědělská univerzita
Je to více jak 20 let, co bylo z angolské továrny na celulózu v Alto
Catumbele vojáky UNITA uneseno 66 československých expertů
i s rodinami. V té době v celé Angole zuřila občanská válka mezi rivaly
o politickou moc ve státě – vládními vojsky MPLA, a opoziční UNITA.
Obě strany se po úspěšné válce o nezávislost, která skončila v roce
1975 vyhnáním Portugalců, pokoušely během dalších téměř 30-ti let
občanské války získat v politickém vakuu rozhodující hlas. Teprve po
dalších dvaceti letech bojů, kdy byl v Moxiku vystopován a 22. 2. 2002
zastřelen vůdce UNITA Jonas Savimbi, podepsali vládní vyjednavači se
zbytkem Savimbiho bojovníků dohodu o příměří. Definitivní mírovou dohodu ze 4. 4. 2002 uvítalo především zdecimované obyvatelstvo.
zemědělské univerzity v Praze. Do prvního ročníku bylo přijato 100 studentů rozdělených do dvou tříd. Čeští realizátoři projektu se zaměřují na
vytvoření struktury celé výuky, přípravu sylabů a skript a vzdělávání nejenom řádných studentů školy, ale i dovzdělávání profesorů a zainteresované veřejnosti.
Z financí, které poskytla Česká republika, byly zprovozněny školní
laboratoře, knihovna, počítačová učebna a založen demonstrační chov
drůbeže a školní farma. Celý projekt se opírá o silnou participaci
angolské vlády, která přispěla rekonstrukcí školní budovy a postupně
přebírá finanční odpovědnost za angolské učitele a vedení školy.
V současné době je většina vyučovaných předmětů již v kompetenci
deseti angolských učitelů, kteří povedou výuku i po ukončení financování z české strany.
Díky tomu, že Angola a provincie Bié byly vybrány jako prioritní
oblasti pro českou rozvojovou pomoc, působí v Angole od roku 2006
kromě České zemědělské univerzity i několik dalších českých realizátorů jako např. Člověk v tísni, TODERO a Masarykova univerzita v Brně.
Lze očekávat, že počet českých projektů bude i nadále stoupat.
V Angole stále přetrvává dojem „československé velmoci“, na významných místech tu pracuje mnoho absolventů českých škol a země
je plná českých výrobků a zařízení. Kromě nechvalně proslulých zbraní
české výroby se v Angole nachází i množství zemědělské techniky, strojního zařízení továren a dalších vývozních komodit. Oboustranné neformální styky právě nyní začínají znovu dynamicky růst. V roce 2005 byla
otevřena i nová budova české ambasády.
Již čtvrtým rokem se v Angole ve městě Kuito v centrální provincii
Bié otevírají učebny střední zemědělské školy, která byla vybavena
a zprovozněna za přispění financí z české rozvojové spolupráce. V roce
2007 školu opustí první absolventi, kteří se jako zemědělští odborníci
mohou ucházet o odborné pozice vládních i nevládních organizací usilujících o rekonstrukci zemědělské produkce zdevastované 30 lety
občanské války.
Škola byla poprvé otevřena v roce 2004, kdy se po roce příprav vydali do Angoly první realizátoři z Institutu tropů a subtropů České
» Angola - Zemědělská škola v Kuito «
Dříve velice vřelé politické vztahy mezi Československem a Angolou
se po incidentu v Alto Catrumbele omezily pouze na formální kontakty.
Po „sametové revoluci“ vzájemné politické i obchodní vztahy dále
upadaly. Původní rozsáhlá budova ambasády v angolském hlavním
městě Luandě byla uzavřena na více jak 20 let. Z hlavního obchodního
partnera v subsaharské Africe se na přelomu tisíciletí stala země,
o kterou české firmy nejevily příliš zájem.Teprve od roku 2002 znovu
zastupuje Českou republiku v Angole alespoň chargé d’affaires.
39
Projekty české zahraniční rozvojové spolupráce
» POSTAVME ŠKOLU V ETIOPII
Barbora Umancová, Člověk v tísni
Makidě je dvanáct let. Tento školní rok začala chodit do druhé třídy
základní školy v Asore v okresu Alaba etiopského Regionu jižních
národů. „Ještě před rokem a půl byla nejbližší škola hodinu a půl chůze
od mého domova. Rodiče mě nechtěli pouštět tak daleko, měli o mě
strach. Vzdělání původně dostali jen mí dva starší bratři, o které se tolik
nebáli,“ říká Makida, jejímž nejoblíbenějším předmětem je anglický jazyk
a jednou by chtěla místo práce na poli učit děti. „Škola mi změnila život,
mám teď mnohem lepší šanci se uplatnit a pomoci vlastní komunitě.“
Makida pochází z rodiny drobných zemědělců, její rodiče neumí číst ani
psát, ale přesto považují vzdělání za důležité. „Škola pomáhá mým
dětem, aby porozuměly lépe životu, komunitě a sami sobě,“ tvrdí Makidina matka, která se s rancem na zádech chystá k odchodu na devět
kilometrů vzdálený trh v Alabě.
» Postavme školu v Etiopii «
Škola v Asore vznikla z peněz vybraných při prvním ročníku sbírky
„Postavme školu v Africe“, kterou od roku 2004 organizuje společnost
Člověk v tísni společně s Junákem – svazem skautů a skautek. Dvě nové
budovy a jednu opravenou předali organizátoři sbírky místním úřadům
v září 2005. Poskytují vzdělání na úrovni první až čtvrté třídy 160 dětem.
Dalších více než sto žáků navštěvuje přípravku, kde se učí číst a psát. Pro
přijetí do prvního ročníku základní školy v Etiopii, kde se mluví více než
80 jazyky, je totiž nutné, aby děti znaly základy úředního jazyka Etiopie
- amharštiny. Dnes chodí v okresu Alaba díky zájmu místní správy,
obyvatel, i díky podobným aktivitám, do školy již 69 procent dětí.
40
Etiopie patří k nejchudším zemím na světě – pod hranicí chudoby tu
žije čtvrtina obyvatel a předpokládaná délka života je pouhých 48 let.
Přestože vláda vydává na vzdělání 4,6 procenta hrubého domácího produktu – tedy stejný podíl jako třeba Česká republika - výstavba škol
a vzdělávání nových učitelů nedostačuje tempu populačního růstu. Do
školy může chodit jen polovina všech dětí, i když se ve třídách během
dne vystřídají dvě až tři „směny“, běžně i po stovce žáků. Problémy vzdělávacího systému navíc úzce souvisí s dalšími fenomény, jako je šíření infekce HIV, odlesňování a eroze půdy, hladomor a přelidnění. Aktivity
nevládních organizací jsou pro zlepšení etiopského školství zásadní.
To, že Etiopané mají o školství zájem, dokazuje i fakt, že od roku
1990 se procento dětí zapsaných do základní školy zdvojnásobilo.
„Chodit do školy je velká výhoda a štěstí. Některé z dětí v okolí však tuto
možnost nemají. V nejbližší škole není kapacita a do jiné vzdálené déle
jak dvě hodiny chůze rodiče své děti zkrátka nepustí,“ říká Sulitan Hadži
Mohamed, starosta třítisícové obce Asore. Na asorskou školu je však
velmi pyšný, letos do ní začnou chodit další dvě z jeho čtyř dětí.
» ROZVOJ SPRAVEDLIVÉHO
OBCHODU (FAIR TRADE)
Jiří Silný, Ekumenická akademie Praha
Ekumenická akademie vznikla v roce 1996 jako občanské sdružení
zaměřené především na neformální vzdělávání dospělých. Od konce devadesátých let se kromě jiného věnuje otázkám globální spravedlnosti
a strukturálním problémům rozvoje jako jsou dluhová krize nebo nerovná
pravidla světového obchodu. Přitom se už nezabývá jen vzděláváním,
ale podílí se na kampaních a uskutečňuje i praktické projekty. Podporuje
také spolupráci a integraci mezi aktéry občanské společnosti a přispěla
ke vzniku několika důležitých uskupení (FoRS, kampaň Česko proti chudobě, Asociace pro Fairtrade – vždy jako zakládající člen).
Jako zvlášť významné a inspirující se ukázaly aktivity zaměřené na
rozvoj spravedlivého obchodu. Mají počátek v roce 2003, kdy akademie
se zahraničními partnery v Praze uspořádala mezinárodní seminář, který
nabídl účastníkům z Česka, Polska a Slovenska možnost seznámit se s
konceptem Fair Trade (FT) a jeho fungováním. Pro některé z účastníků
to byl rozhodující impuls vedoucí k praktickým projektům – bylo tomu
tak v Polsku i na Slovensku. V České republice už od roku 1994 existovala nadace (později o.p.s.) Jeden svět s prvním krámkem nabízejícím
rukodělné výrobky fair trade, s kterou akademie spolupracovala, ale
rozhodli jsme se vytvořit lepší podmínky pro další rozvoj FT.
Na podzim roku 2004 jsme téměř po roční přípravě otevřeli velkoobchod (první v postkomunistických zemích) distribuující především FT
potraviny. Zároveň začal fungovat náš internetový obchod. Předpokladem pro to byl jednak vstup Česka do Evropské unie, který usnadnil administrativu, jednak zájem různých organizací a jednotlivců podílet se na
maloobchodním prodeji. Těm jsme pak mohli poskytnout zboží, které
má všechny náležitosti (řádné obaly, certifikáty bio a FT) nutné pro vstup
na trh i základní informační materiály k jednotlivým výrobkům. Stabilitu obchodování zaručil jednak velkorysý přístup našich hlavních dodavatelů –
firmy El Puente z Německa – a jednak tehdejší hlavní odběratel – řetězec
Carrefour. I po jeho odchodu z českého trhu se daří obrat díky ros-
Kromě obchodních aktivit se Akademie dál věnuje intenzívně
vzdělávání, které k FT neodmyslitelně patří – prostřednictvím publikací,
přednášek, ochutnávek a prezentací např. při akcích kampaně Česko
proti chudobě oslovujeme českou veřejnost. Zvlášť úspěšný projekt Fair
a bio snídaně a svačiny, kde je poučení spojeno s kulinářskými požitky
– obojí poskytují školení referenti. Projekt realizujeme s rakouskými partnery a je financován rakouskou a českou vládou. Významná je
i spolupráce s Českou zemědělskou univerzitou a dalšími vysokými
školami: vedle příležitostných přednášek nabízíme praxi nebo konzultace a oponentury pro písemné práce studentů. Někteří z nich se už
také vydali do světa, zdokumentovat na místě, jak se daří „našim“
producentům FT.
Snažíme se také napomáhat spolupráci českých FT organizací. Kromě
společnosti Jeden svět spolupracujeme úzce i se Společností pro Fair
Trade a rozvojové vzdělávání např. při pořádání již tradičního pražského
dne pro FT ale i při jiných příležitostech. Společně jsme také v roce
2004 založili Asociaci pro Fair Trade, která dnes má už pět členů a snaží
se vytvářet pravidla pro poněkud živelně se rozvíjející český trh FT.
» Rozvoj spravedlivého obchodu Fair Trade «
toucímu počtu maloobchodních odběratelů i jednotlivých spotřebitelů
postupně zvyšovat odbyt. V současné době připravujeme založení evropské družstevní společnosti (SCE) pro FT velkoobchod.
41
Projekty české zahraniční rozvojové spolupráce
O projektu
Momentálně projekt pokrývá rozlohu cca 5.620 km2 s populací cca
620.000 obyvatel, z nichž většina nemá a ani v minulosti neměla přímý
přístup k jakékoli zdravotní péči.
Projekt sám naplňuje a podporuje mezinárodní Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), zejména pak redukci chudoby a zrovnoprávňování zranitelných skupin obyvatel (ženy, děti a handicapovaní).
Mezinárodní organizace Sue Ryder zahájila svůj projekt pro potřebné
v roce 1997 a v Malawi působí v oblastech Balaka a Ntcheu. V roce
2004 se pak přes českou ZRS do pomoci zapojila i česká organizace
– Domov Sue Ryder. V současnosti na projektu spolupracují tři organizace – Domov Sue Ryder, Sue Ryder Care UK a Sue Ryder Foundation
in Malawi.
Dnešní cíle
Cíl projektu je poskytovat terénní komunitní ošetřovatelskou a rehabilitační péči lidem s fyzickým handicapem a chronickým onemocněním.
Slovo terénní vyjadřuje péči, jenž je „doručena“ co nejblíže klientům v jejich vesnicích. Za slovem komunitní se skrývá úzká spolupráce s kmenovými náčelníky a náčelníky jednotlivých vesnic. Mezi onemocnění, na
která se tým Sue Ryder soustředí, patří zejména astma, neurologická
postižení a epilepsie. S léčbou těchto onemocnění jde ruku v ruce i prevence HIV/AIDS, malárie, infekčních průjmů atd.
Pracovní tým Sue Ryder Malawi tvoří zdravotní sestry, rehabilitační
a sociální pracovníci. Většinu týmu ovšem tvoří místní odborníci, mnozí
z nich jako první vystudovali ve své zemi obory jako jsou fyzioterapie,
sociální práce, ošetřovatelství atd.
Dobrovolníci v první linii
Základem je úzká spolupráce s místními obyvateli. V praxi probíhá
tak, že koordinátor dobrovolníků ze Sue Ryder osloví vůdce vesnice,
kde se onemocnění vyskytuje, a požádá ho, aby vybral dobrovolníka,
který bude organizačním, ale i odborným prostředníkem mezi zdravotníky ze Sue Ryder a pacientem.
» TERÉNNÍ OŠETŘOVATELSKÁ
A REHABILITAČNÍ PÉČE
V MALAWI
Jakub Olmer, Sue Ryder
» Terénní ošetřovatelská a rehabilitační péče v Malawi «
Proč právě Malawi?
42
Republika Malawi leží v jihovýchodní Africe a ačkoli nepatří mezi prioritní země české ZRS, tak tyto parametry plně splňuje. Malawi je na
seznamu nejméně rozvinutých zemí (LDC) s HDP na hlavu 600 USD (rok
2006). Mnoho z obyvatel žije s příjmem na hlavu a den nižším než
1 USD.
Zdravotní ukazatele patří k nejhorším ve světě. Naprostá většina obyvatel ve venkovských oblastech nemá přímý přístup k lékařské péči. Studovaných lékařů je v zemi nedostatek, stejně tak jako středního
zdravotnického personálu, zdravotního materiálu, kompenzačních
pomůcek a léků. Mezi jednu z nejčastějších příčin smrti patří podvýživa.
V zemi je kromě hospodářských problémů značným problémem sociální
postavení osob s jakýmkoli chronickým postižením či nemocí. Přežití
jedince, rodiny nebo vesnice závisí na fyzické zdatnosti jejich členů
a jakýkoli handicap se stává důvodem pro sociální izolaci jedince.
Díky již několikaleté přítomnosti Sue Ryder v zemi se podařilo získat
důvěru státu i obyvatel v komunitách, ve kterých je péče poskytována.
Tato důvěra a aktivní postoj je rozhodující pro poskytování jakéhokoli
druhu pomoci.
Úkolem dobrovolníka je koordinovat setkávání na klinikách, kde se
dostává pacientům léčby, sledování dodržování léčebných pokynů pacientem, vyhledávání dalších nemocných či postižených ve „své“ lokalitě.
Tento princip zaručuje, že laičtí, ale proškolení dobrovolní ošetřovatelé
mají ve svých komunitách velmi vysoký statut a hlavně zaručují, že jejich
dovednosti se budou šířit a že si komunita pomáhá ve svém kulturním
prostředí sama. Proces tak zaručuje, že komunita pochopí charakter a
podstatu onemocnění, kterým trpí její členové, a lépe je přijme mezi
sebe.
» VIETNAMSKÁ ZKUŠENOST
- OCHRANA ŽIVOTNÍHO
PROSTŘEDÍ JE OCHRANOU
ŽIVOTA
Daniel Svoboda, Development Worldwide
Phong Khe je jednou z 2000 typických „handicraft villages“ ve Vietnamu, založených na principu monotematické řemeslné výroby v rodinných dílnách. Veškeré negativní dopady průmyslové kontaminace na
lidské zdraví a životní prostředí se v těchto vesnicích násobí díky čtyřem
hlavním aspektům:
• kumulace jednoho typu výroby do jedné lokality (výroba papíru jako
ve Phong Khe, textilní výroba, recyklace autobaterií, drobné strojírenství apod. v jiných komunách);
• umístění výroby v obytných zónách (lidé jsou vystaveni rizikům celodenně);
• neexistující právní normy (nemožnost aplikace „průmyslových“
zákonů na domácnosti);
• decentralizace výroby do rodinných podniků (chybí odpovědnost
a motivace na úrovni komuny).
Odpady ztuhlé na hladině řeky ke koupání ani k lovu ryb určitě nelákají.
Poblíž se nicméně ryby loví (byť už ani místním nechutnají)
a v bezprostředním okolí dílen se pěstuje rýže (byť je úroda horší než
dříve).
V komuně Phong Khe se vystřídala řada donorů, pouze výjimečně
vydrželi déle. Jejich zprávy popisují Phong Khe jako typický „hot spot“,
pro který zatím neexistuje řešení.
Rozhodli jsme se prolomit začarovaný kruh. V roce 2005 DWW
spolu s kanadskou organizací Alternatives a vietnamským partnerem
CWE (Center for Water Resources Development and Environment)
uspělo v trilaterálním programu ODACE s návrhem projektu na řešení
environmentálních problémů v komuně Phong Khe v provincii Bac Ninh.
V úvodu projektu jsme provedli environmentální posouzení lokality
a výsledky potvrdily kromě očekávaného znečištění odpadními vodami
z papírenské výroby mj. i vysoký obsah koliformních bakterií - tedy průnik
fekálních vod do řeky i do vod podzemních, čerpaných v jednotlivých
domácnostech jako průmyslová i pitná voda. Vysoce nebezpečné jsou
také emise z pálených odpadů. Celoplošný rozsah kontaminace
prokázal, že žádné lokální technické řešení a žádný donor nemůže problémy odstranit a že je nutné hledat řešení komplexní. S našimi výsledky
a doporučeními jsme postupně seznamovali místní obyvatele a jednotlivé
úřady všech stupňů. Poprvé se tak začaly problémy zdravotních a environmentálních rizik a také vhodných ekonomických a legislativních
nástrojů společně diskutovat všemi zúčastněnými stranami.
V navazujícím projektu v roce 2006 jsme se zaměřili na zvýšení motivace obyvatel. Podařilo se nám propojit několik dílen, které se společně
začaly podílet na recyklaci papírenských i komunálních vod. Ekonomická
analýza prokázala, že úspora vstupních surovin pokryje náklady na
provoz instalované flotační jednotky na čištění odpadní vody. Přidanou
hodnotou je ochrana povrchových i podzemních vod. Přestože se jednalo pouze o pilotní pokus s omezenými dopady, ohlasy místních obyvatel, úřadů i celostátních médií konstatovaly, že jde o první dokončený
donorský projekt v dané komuně a že navržené propojení technických
řešení s osvětou a tlakem na legislativní nástroje je jedinou možnou cestou k udržitelným zlepšením.
Ochrana životního prostředí ve Vietnamu je běh na hodně dlouhou
trať, přestože například zajištění pitné vody a sanitace patří mezi hlavní
priority vietnamské vlády i donorské komunity. Primárním předpokladem
jakéhokoliv pokroku je přitom zapojení úřadů i místních obyvatel
a otevřená diskuse všech souvislostí.
» Vietnamská zkušenost - ochrana životního prostředí je ochranou života «
Situace ve Phong Khe je šokující. Všude a zejména na březích řeky
se hromadí odpady z výroby i domácností. Některé skládky odpadů hoří,
na dalších místech lidé pálí plastové obaly. Papírenské dílny jsou přímo
v obytných objektech, mezi hromadami koksu, sběrového papíru
a odpadů si hrají děti. Vesnicí protéká stoka, barevné přítoky z papírenských dílen zjevně nejsou hlavním zdrojem zápachu a znečištění.
43
Projekty české zahraniční rozvojové spolupráce
» ELEKTRIFIKACE ODLEHLÝCH
OBLASTÍ ZAMBIE
Martina Mandová, ADRA
Realizační tým konsorcia českých organizací dokončil v Zambii
druhou fázi elektrifikačního projektu, v jehož rámci byla zavedena
elektřina na kliniku, střední školu a do domů zaměstnanců obou
institucí v Masuku, hluboko v buši zambijské Jižní provincie.
studentů,“ komentuje situaci v Masuku výkonný ředitel Masuku High
School pan Mwenda. Elektrifikace přinesla zlepšení životních podmínek zaměstnanců, pomáhá při léčbě pacientů, zkvalitnila výuku
a zpříjemnila pobyt studentů. Ročník 2006/2007 přinesl následně
nejlepší školní výsledky v historii střední školy. Úspěšnost studentů
se zvýšila ze 67 % na 85 %. Čím dříve studenti ukončí státní
zkoušky, tím dříve se mohou podílet na výživě rodiny.
» Terénní ošetřovatelská a rehabilitační péče v Malawi «
"Spolupráce s místní komunitou je na vysoké úrovni, velkou část
prací zajišťuje přímo pověřená komise, která se také stará o údržbu,
dohlíží na efektivní provoz, a vybírá poplatky za používání," říká koordinátor projektu Tomáš Tožička. Realizátoři jsou s komunitou stále
v kontaktu, probíhají evaluace i konzultace v případě nejasností
nebo rozšiřování systémů, které si již lidé v Masuku dělají ve vlastní
režii. Životnost zařízení je min. 25 let, během niž by komise měla
nashromáždit dostatek prostředků na obnovu a rozšíření elektrifikace.
44
Byly zde instalovány také dvě sluncem poháněné vodní pumpy,
které zajišťují snadnější přístup k nezávadné pitné vodě. Milan Smrž,
místopředseda evropského sdružení Eurosolar popisuje vznik projektu: „Zambijská vláda si dobře uvědomuje, že odlehlé oblasti není
možné elektrifikovat jinak, než ostrovními energetickými systémy.
Tomuto požadavku jsme vyšli vstříc a pomohli realizovat projekt, se
kterým se na nás obrátila komunita v Masuku. Využití fotovoltaických panelů je nejefektivnější řešení v poměru cena, výkon a nároky
na údržbu.“ ADRA se tak zapojila do plnění českých slibů Zambii,
která je nejchudší a nejvíce opomíjenou prioritní zemí České republiky.
Projekt elektrifikace institucí v Masuku patří mezi největší obdobné projekty na jihu Afriky a to vzhledem k odlehlosti a velikosti
instalovaných zdrojů. Masuku leží 72 km od města Choma a pouze
prašná cesta ho spojuje se silnicí mezi hlavním městem Lusaka
a bývalým hlavním městem Livingstone u Viktoriiných vodopádů.
Doprava materiálu po nezpevněné cestě, velká vzdálenost,
omezená možnost spojení a nekvalitní předražený materiál
dovážený z Asie - to kladlo v průběhu projektu velké nároky na tým,
který musel být připraven na veškeré alternativy, protože jakýkoli
nedostatek v materiálovém vybavení znamená v takovýchto podmínkách několikadenní zdržení.
„Elektřina změnila náš život. Pro učitele i zdravotní personál
přestalo být Masuku zaostalým místem na konci světa. Stabilizovala
se personální situace, zlepšila se péče o prostředí a zvýšil se počet
Celkové náklady na projekt, který zajistil elektřinu a tekoucí vodu
pro střední školu a kliniku a elektrifikoval obydlí pro 22 rodin, byly
4,5 milionu Kč. Dvěma miliony přispěla česká vláda, dvěma miliony
kanadská vláda a zbytek byl financován s přispěním českých
a německých nevládních organizací, Sjednocené zambijské církve
a Ministerstva zdravotnictví Zambie.
»
»
»
»
»
1,2 miliardy lidí žije pod hranicí extrémní chudoby. Nejvíce zasaženy jsou děti a ženy.
30 tisíc dětí zemře denně v důsledku extrémní chudoby.
100 milionům dětí je upřeno základní lidské právo – právo na vzdělání.
Ženy v rozvojových zemích vydělávají průměrně dvakrát méně než muži.
1600 matek denně zemře v důsledku porodních komplikací, 300 milionů žen trpí dlouhodobými zdravotními následky po porodu.
» Více než 1 miliarda lidí nemá přístup ke zdroji pitné vody.
» 3 miliony lidí ročně zemřou na AIDS, skoro 5 milionů se každoročně nakazí virem HIV.
» Kvůli vysoké ochraně trhů hospodářsky rozvinutých zemí přicházejí rozvojové země o 100 miliard dolarů
ročně – asi dvakrát tolik, co dostanou v rámci rozvojové pomoci.
vydal EDUCON Tesaříkova 1027/2, 102 00 Praha 10. www.educon.cz
Pro potřeby kampaně Česko proti chudobě - www.ceskoprotichudobe.cz
Editor: Tomáš Tožička
Layout: Michal Svoboda
Autoři boxů na str. 17, 22, 23: P. Chmelař a T. Tožička
Grafy str. 14, 24: P. Krejzlík
Fotografie: archivy organizací a autorů textů; Foto obálka: M. Špička, Archiv OSN, M. Mandová
Karikatury: Archiv Entwicklungspolitik
zadní strana obálky, Social Watch 2006, překlad J.Krčmářová, zpracoval F.Skalák
©EDUCON, 2007
Vyjma úvodníku a informací o projektech je možno všechny texty a jejich části beze změn šířit pro potřeby rozvojového
vzdělávání.
Tato brožura byla vydána s podporou MZV ČR.
Obsah publikace nemusí vyjadřovat stanovisko MZV ani nezakládá odpovědnost z jeho strany.
@s
:;@8@í
Neúnosná architektura
k
Finance (hospodaření s penězi) jsou většinou vyjadřovány v metaforách
vody: peníze „tečou“, užitek z růstu „skapává“ na chudé, kapitál se „odlévá“
ven ze zemí do daňových rájů...
Na první pohled bude tato stavba lidem připadat jako vodopád, stejně
jako si většina veřejnosti v bohatých zemích myslí, že z jejich daní teče velký proud peněz do rozvojových zemí ve formě rozvojové pomoci, půjček,
obchodních výhod či častokrát probíraného odpouštění dluhů. Pokud
jsou tam stále chudí, mohou si za to sami, nebo je to vina jejich vlád.
Nyní si obrázek prohlédněte ještě jednou. Voda stékající dolů nedotéká až k chudým. Místo toho, proti veškeré logice, ačkoli teče dolů, stejně
končí vždy znovu nahoře. Ilustrace inspirovaná známým „Vodopádem“
M. C. Eschera je dobrou metaforou současné „finanční architektury“. Zobrazuje prominentní postavení Brettonwoodských institucí (Světová banka
a Mezinárodní měnový fond – MMF), ačkoli cíl, pro který byly zřízeny, neplní: zajistit finanční stabilitu, plnou zaměstnanost a rozvoj.
Peníze, které migrující pracovníci posílají svým rodinám v chudých zemích (tzv. remitence), převyšují v současnosti svým objemem veškerou
rozvojovou pomoc, kterou tyto země dostávají. A jsou to výnosy z daní
tamních poplatníků (či to, co z nich zbude, když se splatí zahraniční dluhy), ze kterých se platí většina základních sociálních služeb jako vzdělání
a zdravotní péče. Stačilo by ucpat všechny netěsnosti, kudy finance utíkají
pryč, a byl by dostatek finančních zdrojů pro zajištění důstojných životních podmínek pro všechny lidi na planetě.
Světová banka – těží z chudých
Od roku 1991 jsou každoročně čisté
toky peněz (poskytnuté finance mínus
splátky mínus úroky) z Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (IBDR, část skupiny Světové banky pro výhodné úvěrování
chudých států) do rozvojových zemí záporné. Od roku 2002 se stávají zápornými
i čisté výdaje, takže IBRD už nijak nepřispívá k rozvojovým financím, nepočítáme-li
vynaložené finanční prostředky na to, aby
zajistila své pohledávky. Stejná situace je
u regionálních rozvojových bank. Zde je
problém, že kvůli podmíněnosti půjček
a byrokracii si země, které pro půjčky od
IBRD přicházejí v úvahu, nechtějí půjčovat, dokud mají přístup k soukromému
trhu, i když to znamená platit větší úroky.
Na druhou stranu, mnoho chudších zemí,
které potřebují externí finanční výpomoc,
nesplňuje kritéria IBRD pro půjčku.
MMF ke svému přežití potřebuje krize
Soukromí dárci jsou štědřejší
Jen velmi malou část finančních zdrojů půjčuje Mezinárodní
měnový fond (MMF) prostřednictvím svého programu Dohoda o
snižování chudoby a zvyšování růstu (PRGF) rozvojovým zemím.
Ke konci roku 2004 představovaly stávající PRGF úvěry méně než
9 900 miliard USD neboli 10 % celkových nesplacených úvěrů
MMF. V roce 2005 bylo na půjčování z PRGF schváleno necelých
500 milionů USD.
Mezinárodní měnový fond se také dostává na okraj dění při
zabezpečování finančních zdrojů a likvidity rozvojových zemí.
Kromě Turecka všechny hlavní ekonomiky s rozvíjejícími se trhy
již splatily své dluhy a nepodléhají kontrole MMF. Jeho jedinou
pravidelnou klientelou se tak staly nejchudší země, což je jen stěží dobrý základ pro instituci zřízenou pro zajišťování mezinárodní
ekonomické stability. Tato situace přináší problémy samotnému
MMF. Půjčování chudým nevytváří dostatečné příjmy pro zajištění
chodu instituce a výplaty zaměstnancům. Fond je závislý především na krizových úvěrech rozvíjejícím se trhům, na nichž vydělává zhruba 800 milionů USD ročně, které potřebuje k zaplacení
vlastních administrativních výdajů. Je ironií, že se finanční životaschopnost MMF stala závislou na finanční nestabilitě a krizích na
rozvíjejících se trzích.
Mezinárodní asociace pro rozvoj (IDA)
je součástí Skupiny Světové banky a má
na starosti mj. dary. Celková suma, kterou
IDA vyplácí nejchudším zemím, je malá,
v řádu 4-5 miliard USD. Když sečteme IDA
a IBRD (Mezinárodní banka pro obnovu
a rozvoj) dohromady, je příspěvek Světové banky k zahraničnímu financování rozvojových zemí záporný o cca 1,2 miliardy
USD. Čisté toky peněz do subsaharské Afriky z IBRD jsou rovněž záporné. Od Světové banky jako celku jsou sice kladné, ale
představují méně než 2 miliardy USD, asi
10 % toho, kolik je potřeba. V případě nejchudších rozvojových zemí činí finanční
podpora poskytovaná Světovou bankou
3 miliardy USD, zatímco od soukromých
dárců přichází 10 miliard.
Skryté náklady neférového obchodu
Obchodní omezení v bohatých zemích
stojí rozvojové země okolo 100 miliard USD
ročně. Subsaharská Afrika, nejchudší region na světě, na nich ztrácí okolo 2 miliard
USD ročně, Indie a Čína více než 3 miliardy.
To jsou pouze okamžité náklady. Z dlouhodobého pohledu jsou náklady díky ztraceným investičním možnostem a poklesu
dynamiky ekonomiky daleko větší.
Investice tečou opačným směrem
Přímé zahraniční investice (FDI) mohou
významně přispět k rozvoji a stále více politiků je považuje za nejvýznamnější prostředek v rozvojovém procesu. Od roku
1992 byly přímé zahraniční investice největším zdrojem toků peněz do rozvojových
zemí. Tento tok byl ale silně koncentrován
do skupiny zemí jako je Čína, Indie, Brazílie
a Mexiko. Země subsaharské Afriky, kde je
kapitálu nejvíce třeba, zaznamenaly malé
investice. Navíc stále větší část „FDI“ se vynakládá na slučování podniků a akvizice, při
kterých cizí firma získává stávající domácí
firmu, tudíž nepřispívá k růstu výrobních
kapacit ani nepřináší nové technologie.
Příliv peněz z přímých investic doprovází
jejich velký odliv, neboť zisk se vrací zpět
do země investora. V subsaharské Africe je
například průměrná návratnost zahraničních investic 24-30 % a v současnosti je
přítok finančních zdrojů touto cestou vyrovnáván případně převýšen odlivem ze
zisků existujících investic.
Lakomé země
Bohaté země se v roce 1970 shodly na záměru vydávat 0,7 % svého hrubého národního důchodu (HND) na rozvojovou pomoc.
V roce 2005 ty samé země na pomoc vydaly v průměru jen 0,3 % HND. USA poskytly
chudým zemím nejmenší podíl svého bohatství, jen 0,2 % HND.
Bez peněz, ale s plnými pokladnami
Díky nestabilitě světových finančních trhů
si rozvojové země musí ponechávat obrovské
rezervy peněz, aniž by je používaly, a to jen
proto, aby své měny mohly bránit před spekulacemi. Na vytvoření těchto rezerv si chudé
země půjčují tvrdou měnu od USA při úrokových sazbách 18 % a zase je v USA ukládají
s úrokem 3 % (do státních dluhopisů USA). Většina zemí investuje své zásoby západní měny
do relativně bezpečných, krátkodobých aktiv
jako jsou státní pokladniční poukázky USA.
Výnosy z těchto nástrojů jsou v současnosti
velmi nízké – daleko pod úroky, které rozvojové země zaplatí ve splátkách svých dluhů.
Daňové ráje
Více než 60 % mezinárodního obchodu
dnes připadá na vnitrofiremní obchod mezi
vedlejšími společnostmi nadnárodních
korporací. Velká část transakcí prochází daňovými ráji, které zahraničním společnostem poskytují utajení a nízké nebo nulové
zdanění. Firmy tak mají obrovské možnosti, jak převést zisky z rozvojových zemí do
těchto teritorií s nízkými daněmi. Nejjednodušší a nejvíce používaný způsob, jak to
udělat, je skrze klamavé fakturace a falešně
deklarované ceny. Firmy účtují vývozy pod
cenou, dovozy nadhodnotí a vysoké zisky
prokazují v daňových rájích na úkor zemí
rozvojových, kde své zisky uměle snižují.
Domácí a mezinárodní firmy z rozvojových zemí takto a podobnými způsoby
ročně přesunou 200 až 350 miliard amerických dolarů. Tím rozvojové země přichází
o značnou část svých daňových příjmů.
Remitence
Peníze posílané emigranty a zahraničními
dělníky, tzv. remitence, se vedle přímých zahraničních investic staly druhým největším
kanálem pro přísun kapitálu do rozvojových
zemí. Od roku 1995 představují větší částku než všechny oficiální rozvojové pomoci
dohromady. V Mexiku jsou peníze posílané
emigranty nepostradatelné pro 21 % rodin.
Tyto prostředky se navýšily z 1 miliardy USD
v roce 1982 na zhruba 22 miliard v roce 2006.
Ačkoli emigranti vydělávají v USA desetkrát
více, než by mohli v Mexiku, přes 80 % jejich
výdělků zůstává v USA. Množství peněz, které se od nich dostává do Mexika, je víceméně stejné jako to, které by si vydělali tam.
Nejbohatší neplatí daně
Okolo 11,5 tisíce miliard USD soukromého
majetku nejbohatších mužů a žen na světě
se v současnosti nachází v daňových rájích
– z valné většiny nevykázaných a proto pravděpodobně ani nezdaněných v zemi svého
původu. Pouhé zdanění bohatství těchto
jedinců by dalece převážilo jakékoli realistické navýšení rozpočtů rozvojové pomoci.
Nepochybně větší jmění se však ztratí v mezinárodních daňových únicích firem; to by
v celosvětovém úhrnu ročně vydělalo okolo
860 miliard amerických dolarů. Kdyby se tato
částka zdanila 30ti procenty (světový průměr
je 37,5 %), získalo by se 255 miliard: dost na
to, aby se zaplatily Rozvojové cíle tisíciletí
v celé své šíři. Jednoduše řečeno, k tomu, aby
se okamžitě přijala opatření, která by snížila
světovou chudobu na polovinu, by stačilo,
aby ti velmi bohatí platili řádně daně.
Jen střípky rozvojové pomoci
skutečně pomáhají potřebným
Skutečná pomoc, tedy finanční prostředky, které jsou opravdu k dispozici pro financování rozvoje nejchudších zemí, čítají pouhých 30 miliard USD ročně, tj. méně než 40 %
celkově vynaložené pomoci. Náklady na administrativu, technickou podporu, účetnictví při odpouštění dluhů, provazování rozvojové pomoci s prodejem z darujících zemí
a pomoc strategicky důležitým, ale méně
potřebným zemím. To je jen několik důvodů
proč více než 60 % rozvojové pomoci není
dostupných ve formě peněz použitelných
na opravdové a urgentní rozvojové potřeby,
jako je například zdraví a základní vzdělání.
Malí daňoví poplatníci v chudých
zemích jsou nejvíce zatíženi
Kdyby země s nízkými příjmy upravily daně,
posílily finanční správu a zrušily daňové úlevy
pro nadnárodní investory tak, aby se podíl veřejných příjmů k hrubému domácímu produktu
(12 % HDP v r. 2003) dorovnal na hladinu bohatých zemí (26 % HDP v roce 2003), zvýšil by se
příjem jejich státního rozpočtu přibližně o 140
miliard USD ročně.
Pokud by neformální ekonomika byla kompletně zahrnutá do formální, zvýšil by se příjem
z daní v rozvojových zemích o 285 miliard USD
ročně. To sice není reálné, ale i částečná integrace by znamenala navýšení příjmu o mnoho
miliard.
V otroctví dluhů
V roce 2003 dostaly země s nízkými příjmy
granty v hodnotě 27 miliard USD, zatímco na
dluzích splácely skoro 35 miliard. Subsaharská
Afrika zaznamenala nárůst svých dluhů o 220
miliard USD, přestože z 320 miliard USD vypůjčených od roku 1970 již 296 miliard splatila.
Čisté přesuny peněz do rozvojových zemí
prostřednicím půjček (přísun peněz nově poskytnutými úvěry mínus odtok peněz splátkami
dluhové služby) jsou tak od roku 1984 (s výjimkou tří let) vlastně záporné. Takže místo toho,
aby poskytovaly zdroje pro financování rozvoje,
stávají se půjčky největším zdrojem odčerpávání omezených zdrojů rozvojových zemí.
Únik kapitálu
Na každý dolar, který přichází do rozvojových zemí jako rozvojová pomoc, připadá deset dolarů, které odtud v podobě odlivu
kapitálu odchází. Podle odhadů ztrácí ročně rozvojové země více
něž 500 miliard USD kvůli ilegálním tokům peněz, které nejsou zaznamenávány veřejnou správou a z nichž se neplatí žádné daně.
Největším kanálem odlivu financí je obchod přes daňové ráje
a offshore centra pomocí falešně deklarovaných cen a bankovního tajemství. To podkopává daňové systémy v rozvojových zemích a možnosti domácích vlád hospodařit s národními zdroji.
Bohatí jedinci a další domácí elity využívají možnosti bankovního tajemství daňových rájů a převádějí miliardy amerických dolarů z chudých rozvojových zemí, aby nemusely platit
daně. Tím své spoluobčany omezují i v tak základních lidských
potřebách, jako je např. zdravotní péče. Západní nadnárodní
korporace, finanční instituce, auditorské a účetní firmy, právníci
a finanční centra se společně podílí na páchání, urychlování
a aktivním sjednávání těchto kapitálových úniků.
SOCIAL WATCH 2006
www.socialwatch.org
PŘEKLAD: EDUCON

Podobné dokumenty

www.ssoar.info How to turn brain drain into brain gain : policies to

www.ssoar.info How to turn brain drain into brain gain : policies to vymezené: Lowell a Findlay (2003) se kupříkladu domnívají, že označit nějakou zemi za zemi trpící brain drain je možné jen tehdy, pokud země trpí signifikantním odchodem kvalifikované pracovní síly...

Více

TRETERA IVO

TRETERA IVO TS – povinná četba 4. Ročník

Více

Česká pomoc na rozcestí

Česká pomoc na rozcestí prochází zásadními změnami, které by měly urychlit přeměnu České republiky ve vyspělého dárce. Po úspěšně probíhající institucionální reformě je však čas zaměřit se více na kvalitu a objem pomoci. ...

Více

pdf - Integart CZ sro

pdf - Integart CZ sro © Copyright 2015 HP Development Company, L.P. The information contained herein is subject to change without notice. The only warranties for HP products and services are set forth in the express war...

Více

Západní Sahara – příběh neukončené dekolonizace

Západní Sahara – příběh neukončené dekolonizace Marocké království na půdě OSN usilovalo o to, aby byly obě oblasti posuzovány shodně jako území, na něž má Maroko historické, a tudíž i teritoriální právo. To se však nestalo a OSN zaujala k oběma...

Více

CILA CUP - 1. race SLALOM - young categories

CILA CUP - 1. race SLALOM - young categories 7/6/2014 / Turnov (CZE) / KL Turnov (CILA) Vola Timing (www.vola.fr) / Ski Pro 2.27

Více

200 rokov vojenských konfliktov

200 rokov vojenských konfliktov Za účelem utvrzení a udržení jejich „práva“ na vykořisťování jiných národů, Spojené státy se pravidelně uchylovaly k extrémnímu násilí, a zejména vojenskému. Zde je seznam známých ozbrojených inter...

Více

obnovitelne-energie-v-rozvojovem-svete, 333 kB

obnovitelne-energie-v-rozvojovem-svete, 333 kB Dosažení Rozvojových cílů tisíciletí Prakticky žádné Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), k nimž se přihlásily v roce 2000 všechny členské země OSN a mnoho organizací, nelze uskutečnit bez energie. V...

Více