1984 – Hallelujah

Příspěvek č. 17
,,Lásky se nevrací, jediné, co se vrací, jsou písničky.“
,,Počkejte! Zapomněl jste si tu dárek,“ zakřičel za mnou hlas mladé dívky, která
natahovala ruku s ozdobenou krabičkou, ,,někdo by jej určitě postrádal,“ pousmála se a podala
mi jej. Tvářila se tak mile,že jsem jí užuž chtěl povědět,že ve skutečnosti patří mně a že jsem
jej dostal od své dcery k narozeninám. Potom mi ale došlo,že na tom nesejde, a pouze jsem
poděkoval, otočil se a opustil obchod na benzínové pumpě. Vydal jsem se k autu, které stálo
osamoceně na konci parkoviště, a cestou kontroloval počet nepřijatých hovorů a nepřečtených
sms zpráv. Za ty dvě hodiny vzrostl od několik dalších, ale mě to nechávalo chladným, co
jsem chtěl komu říct,to jsem řekl. Víc nikdo vědět nepotřebuje.
Když jsem nasedal, začal jsem přemýšlet nad dárkem,co jsem si málem zapomněl.
Dostal jsem jej sice před měsícem, ale doteď jsem nebyl schopen ho otevřít. Po ohmatání
jsem sice věděl,že se jedná o Cdéčko, ale jeho obsah pro mě zůstal neznámým. Nedalo mi to,
věděl jsem,že pokud si ho nepustím teď, tak už příležitost mít nebudu. Rozbalil jsem dárkový
balicí papír se vzkazem Vím,že je máš rád, vyndal CD, pustil si jej, nastartoval motor a dál se
vydal na cestu.
Asi po 10 minutách jízdy jsem byl neskonale šťasten, že zvuk starých dobrých hitů
přehlušil neustálé vyzvánění mobilu, který jsem předtím téméř vyhodil z okna ven. Vlastně,
čím déle jsem jel, tím víc jsem se zaposlouchával, v těch písničkách byl odraz mého mládí,
všech vzpomínek, toho, co jsem prožil, úspěchů i zklamání, slz i smíchu, první lásky i
posledního rozchodu. Cítil jsem se úplně jinak než před několika hodinami, kdy jsem podal
výpověď, pohádal se s bývalou manželkou a poslal do háje jejího současného manžela. Ono
taky, když si vezmete někoho o 8 let mladšího, nikdy si nebudete perfektně rozumět, byla to
chyba, už na chybě jsme se seznámili, v devětasedmdesátém roce, kdy všude hrála Abba.
Nesnášel jsem to. A ona milovala. Počkat, v tom případě by ta písnička měla být na tomto
CD! Začal jsem rychle přepínat, na čtvrtý pokus jsem to našel, Gimme gimme gimme… Tím
to začalo, byl jsem tehdy se svým nejlepším přítelem v baru a tu otřesnou písničku hráli,
myslel jsem, že odejdu... Když tu pro mě přišla mladá jednadvacetiletá blondýnka, jestli si
nezatančíme. To jsem prostě neodolal, prohlížela si mě svýma modrýma očima a příjemně se
usmívala. Byla plná energie, tak mladá,krásná a pro mě dokonalá…Jak já ji tenkrát miloval.
Tak skvělé ženě musíte prostě tvrdit,že máte stejné zájmy jako ona! Bohužel, to se mi to stalo
osudným… Po pár letech zjistila,že jsme vlastně každý úplně jiný, a proč pokaždé, když mi
tuto píseň pouští, já ji s výmluvou vypínám…jako právě teď. Radši budu poslouchat Elvise,
kterého díky svému otci znám nazpaměť, než-li píseň, která mi doteď bodá dýku do srdce.
Pořád mám totiž Marii moc rád, s blaženým pocitem u srdce vzpomínám na vše,co jsme spolu
prožili, na to,jak kdykoliv jsem byl nemocný, ona si vzala volno,aby se o mě starala, jak jí mě
bylo líto,když se mi věčně v práci nedařilo, jak mě konejšila svými polibky, a i na to, jak
křičela, když jsem ani nebyl schopen po sobě uklidit… Teď má mnohem lepšího manžela,
vydělává spoustu peněz a naší dceři Natálii dá všechno,co si jen ona může přát.
Pak se spustila další písnička,co moji náladu jen zhoršila…Break on Through…od
Doors…vždycky mi to připomene mého nejlepšího přítele Marka…Seznámili jsme se v létě
roku 1969 v jednom baru. Oběma se nám líbila tatáž dívka, a když jsme ji chtěli pozvat na
drink, začali jsme se dohadovat a skončili až venku tváří tvář s rukama v pěst. Chvíli stáli,
prohlíželi si toho druhého asi deset minut v kuse a pak se oba rozesmáli a na nic se nezmohli,
vrátili se do baru a raději celý večer popíjeli spolu…To byly časy, tenkrát jsme byli tak mladí,
a i v pozdějším věku nám smích z tváře nezmizel. Až do jara 87, to Mark dostal smyk na
dálnici a zemřel.
Oči se mi v tu chvíli zalily slzami a já si přál takový smyk dostat taky, je už
jedno,jestli se za 10 minut zastřelím revolverem,nebo narazím do stromu... Vzmítal se ve mně
ten pocit,ta touha, ten chtíč prostě protočit volant a ukončit tak svoje trápení nad nezdařilým
životem. Pořád stejným životem…
Pak se něco ve mně pohnulo. Ta písnička…Člověk si to ani neuvědomuje,ale hudba je
zlo. Máte v ní celej život, ve všech vzpomínkách se dá nějaká najít…a co pak teprve něco,co
vám připomene den narození vaší dcery, jak sedíte v čekárně celej nervózní, nemůžete se
soustředit, čas se vleče a nikdo s vámi nehodlá mluvit ani o průběhu porodu. A pak slyšíte tu
líbeznou melodii… Hallelujah, Hallelujah…A sestřička plná radosti vyjde ven a oznámí vám
tu báječnou novinu.
Ano, to Leonard Cohen mě donutil zastavit u krajnice, otevřít palubní desku a
vytáhnout fotku Natálie, mojí dcery. Jediné osoby, která mě má ještě ráda, vždycky měla.
Kdysi jsem byl skoro na mizině, po rozvodu, a ona měla narozeniny. Měl jsem peníze jenom
na malého plyšovéko medvíka, který držel srdíčko. Jel jsem s ním za ní a dostal od Marie
vynadáno, že by mi aspoň má dcera měla stát za víc, když ne ona. Natálie to ale cítila jinak,
když jsem se sehnul a medvídka jí podával, ona mě objala jak nejvíc jen ona ve svých 9 letech
mohla. Pak přiložila obličej k mému uchu a řekla: ,,Ty jsi ten nejlepší tatínek na světě.“ Byl
jsem tenkrát na sebe moc pyšný… Teď mě tak napadlo – mohl bych jí ještě naposledy
zavolat! Jenže pak jsem se zarazil. Mluvil jsem s ní dnes ráno, a to mě jen utvrdilo v tom,že
ona už má dávno vlastní život, manžela,dítě a svoje sny a touhy, které může kdykoliv
realizovat.
Náhle vše přerušilo ticho. Poprvé za hodinu jsem slyšel jenom vlastní myšlenky a
nebyl nucen vzpomínat na všechna ta setkání v mém životě. A mohl udělat, co jsem chtěl.
Otevřel jsem palubní desku a vytáhl revolver, nakonec, možná je to rychlejší než-li náraz do
stromu. Pomalu jsem zbraň přikládal ke spánku a přemýšlel, co bude pak. Až mě někdo najde.
Budou se trápit? A budu já konečně osvobozen? Setkám se tam někde na druhý straně
s Markem? A svými rodiči? Nebo bude jen věčné ticho a tma?...Ticho, proč najednou ticho,
vždyť jsem před chvíli zjistil,že celý můj život byl až moc dobře ozvučený. To nejde se
najednou od všeho oprostit, v úplném tichu.
Položil jsem revolver na sedadlo a začal znova poslouchat to Cdéčko, opět přemítal o
celém životě, nechápal jsem, proč to vlastně dělám, myslel jsem,že jsem byl plně rozhodnut.
A teď zas přišla nejistota….A pak se to stalo, objevil jsem tu nejstarší písničku, z roku 1966.
The Sound of Silence. Přesně vystihovala moje pocity... a připomínala mi ten krásný rok
1966, kdy mi bylo teprve 16, měl jsem celý život před sebou a všechny sny se zdály
nadosah…Jak já bych tam chtěl zase být a udělat vše jinak…jenže to prostě nejde. Vzal jsem
opět revolver a přiložil jej k hlavě. ,,Možná to nelze skutečně, ale v mojí hlavě mi mých16 let
může utkvět navždy,“ řekl jsem, zesílil zvuk a zmáčkl spoušť…Pak už jsem byl jenom tím
nevinným 16letým chlapcem, co si chce plnit své sny.