Jidáš podle evangelií - eDen-X.cz

Jidáš podle evangelií
1. Dvanáct vyvolených
Potom vystoupil na horu, povolal k sobě ty, které sám chtěl, a přišli k němu. Ustanovil jich dvanáct,
aby byli s ním a aby je poslal kázat a aby měli moc uzdravovat nemoci a vymítat démony:
Šimona (kterému dal jméno Petr), Jakuba Zebedeova, Jakubova bratra Jana (ty dva pojmenoval
Boanerges, to jest „Synové hromu“), Ondřeje, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova,
Tadeáše, Šimona Kananitu a Jidáše Iškariotského, který ho potom zradil. Šli s ním domů… (Marek
3:13-19)
2. Jeden z vás je ďábel
Mnozí z jeho učedníků, kteří to slyšeli, si tehdy řekli: „To jsou těžká slova. Kdo to může poslouchat?“
Ježíš v nitru poznal, že jeho učedníci kvůli tomu reptají, a tak jim řekl: „To vás uráží? A co kdybyste
viděli Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? Duch je ten, kdo dává život; tělo na nic nestačí.
Slova, která vám mluvím, jsou Duch a jsou život. Někteří z vás ale nevěří.“ (Ježíš totiž od počátku
věděl, kteří nevěřili a kdo ho zradí.) Potom dodal: „Proto jsem vám řekl, že ke mně nikdo nemůže přijít,
není-li mu to dáno od mého Otce.“
Kvůli tomu mnozí z jeho učedníků odešli a už s ním nechtěli nic mít. Ježíš se tehdy zeptal svých
dvanácti: „Chcete odejít i vy?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Máš slova
věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš jim odpověděl:
„Vás dvanáct jsem si vyvolil, ale jeden z vás je ďábel.“ A to řekl o Jidáši, synu Šimona Iškariotského.
Ten ho měl zradit, ačkoli byl jedním z dvanácti. (Jan 6:60-71)
3. Starost o pokladnu
Šest dní před Velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, který zemřel a jehož vzkřísil z
mrtvých. Tam mu připravili večeři. Marta je obsluhovala a Lazar byl jedním z těch, kdo s ním stolovali.
Marie tehdy vzala libru velmi drahé masti z pravého nardu, pomazala Ježíšovy nohy a vytřela je svými
vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. Jidáš, syn Šimona Iškariotského, jeden z jeho učedníků, který ho
měl zradit, řekl: „Proč se ta mast neprodala za tři sta denárů a nerozdalo se to chudým?“ To však
neřekl proto, že by měl starost o chudé, ale že byl zloděj. Měl totiž na starosti pokladnu a z toho, co se
do ní dávalo, ubíral. Ježíš odpověděl: „Nech ji, tu mast schovávala pro den mého pohřbu. Chudých
budete mít vždycky dost, ale mne vždycky mít nebudete.“ (Jan 12:1-8)
4. Vnuknutí
Před Velikonočními svátky už Ježíš věděl, že přišla jeho chvíle, aby odešel z tohoto světa k Otci.
Miloval své druhy na tomto světě, miloval je až do konce. Ještě před večeří ďábel vnukl do srdce
Jidáše, syna Šimona Iškariotského, že ho má zradit. (Jan 13:1-2)
5. Co mi dáte?
Jeden z dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, tehdy odešel k vrchním kněžím. „Co mi dáte, když vám
ho zradím?“ zeptal se. Odpočítali mu třicet stříbrných. Od té chvíle pak hledal příležitost, aby jim ho
vydal. (Matouš 26:14-16)
6. Jeden z vás mě zradí
Večer, když byl za stolem s dvanácti, uprostřed jídla řekl: „Amen, říkám vám, že jeden z vás mě
zradí.“ Zcela zdrceni se jeden po druhém ptali: „Snad to nejsem já, Pane?“ Odpověděl jim: „Zradí mě
ten, kdo se mnou smočil ruku v míse. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu,
kdo Syna člověka zrazuje. Bylo by pro něj lepší, kdyby se vůbec nenarodil.“ Jeho zrádce Jidáš na to
řekl: „Snad to nejsem já, Rabi?“ Ježíš mu odpověděl: „Tys to řekl.“ (Matouš 26:20-25)
7. Pane, kdo to je?
Po těchto slovech Ježíš hluboce rozrušen prohlásil: „Amen, amen, říkám vám, že jeden z vás mě
zradí.“ Učedníci se začali rozhlížet jeden po druhém, netušíce, o kom to mluví. Jeden z jeho
učedníků, ten, kterého Ježíš miloval, ležel u stolu po Ježíšově boku. Šimon Petr mu naznačil, ať se
zeptá, o kom to mluvil. Objal ho tedy a zeptal se: „Pane, kdo to je?“ „Ten, komu podám namočené
sousto,“ odpověděl Ježíš. Namočil sousto a podal je Jidášovi, synu Šimona Iškariotského. A hned po
tom soustu do něho vstoupil satan. „Co děláš, dělej rychle,“ řekl mu Ježíš.
Nikdo ze stolujících nerozuměl, proč mu to řekl. Protože Jidáš měl na starosti pokladnu, někteří
se domnívali, že mu Ježíš řekl, aby nakoupil, co je potřeba na svátek, nebo aby dal něco chudým.
Jidáš vzal to sousto a hned vyšel ven. Byla noc. (Jan 13:21-30)
6. Vzal oddíl vojáků
Ježíš (…) odešel se svými učedníky za potok Kedron, kde byla zahrada; do té se svými učedníky
vešel. To místo však znal i jeho zrádce Jidáš, protože se tam Ježíš s učedníky často scházel. Jidáš
vzal s sebou oddíl vojáků a chrámovou stráž od vrchních kněží a farizeů a přišel tam s lucernami,
pochodněmi a zbraněmi. (Jan 18:1-3)
7. Příteli, proč jsi přišel?
Když Ježíš s učedníky dorazil na místo zvané Getsemane, řekl jim: „Posaďte se tu. Já se zatím půjdu
tamhle modlit.“ Vzal s sebou Petra a oba Zebedeovy syny a vtom na něj začala padat úzkost a tíha.
„Je mi úzko až k smrti,“ řekl jim. „Zůstaňte tu a bděte se mnou!“ (…) Když se pak vrátil k učedníkům,
řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Pohleďte, nadešla chvíle, kdy je Syn člověka vydáván do rukou
hříšníků. Vstávejte, pojďme! Můj zrádce už je blízko.“
Ještě to nedořekl a vtom přišel Jidáš, jeden ze dvanácti, a s ním veliký zástup s meči a holemi,
poslaný od vrchních kněží a starších lidu. Jeho zrádce si s nimi domluvil znamení: „Je to ten, kterého
políbím. Toho se chopte.“ Ihned přistoupil k Ježíši a políbil ho se slovy: „Buď zdráv, Rabi!“ Ježíš mu
řekl: „Příteli, proč jsi přišel?“
Vtom Ježíše obstoupili, vrhli se na něj a zajali ho. Jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, náhle vytasil
meč, rozmáchl se, zasáhl veleknězova sluhu a usekl mu ucho. Ježíš mu ale řekl: „Vrať svůj meč na
místo. Všichni, kdo meč berou, mečem padnou. Myslíš, že nemohu požádat svého Otce, aby mi hned
dal aspoň dvanáct legií andělů? Jak by se pak ale naplnila Písma, že to musí takhle být?“
V oné chvíli řekl Ježíš zástupům: „Vypravili jste se s meči a holemi, abyste mě zatkli jako
zločince? Když jsem s vámi denně sedával v chrámu a učil vás, nezatkli jste mě. Ale to všechno se
děje, aby se naplnila prorocká Písma.“ Tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli. (Matouš 26:36-56)
8. Třicet stříbrných
Ráno se všichni vrchní kněží a starší lidu usnesli, že Ježíš musí zemřít. Spoutali ho, odvedli a vydali
ho římskému prokurátorovi, Pontiu Pilátovi. Když jeho zrádce Jidáš uviděl, že Ježíš byl odsouzen,
vyčítal si to a vrátil těch třicet stříbrných vrchním kněžím a starším. „Zhřešil jsem!“ zvolal. „Zradil jsem
nevinnou krev!“ „Co je nám do toho?“ odpověděli. „To je tvoje věc!“ On pak ty stříbrné zahodil v
chrámě, vyběhl ven a šel se oběsit.
Když vrchní kněží posbírali ty stříbrné, řekli si: „Nelze je dát do pokladny, jsou to přece krvavé
peníze.“ Dohodli se tedy, že za ně koupí Hrnčířské pole, aby sloužilo k pohřbívání cizinců. Proto se
mu až dodnes říká Krvavé pole. Tehdy se naplnilo slovo proroka Jeremiáše: „Vzali třicet stříbrných,
cenu za Převzácného, na kterou ho ocenili synové Izraele, a dali je za hrnčířovo pole, jak mi uložil
Hospodin.“ (Matouš 27:1-10)
9. Špinavé peníze
„Bratři, muselo se naplnit, co v Písmu Davidovými ústy předpověděl Duch Svatý o Jidášovi, který na
Ježíše přivedl stráže, ačkoli patřil mezi nás a měl podíl na této službě.“ Jidáš za své špinavé peníze
získal pole. Poté, co se oběsil, roztrhl se v půli a vyhřezly mu všechny vnitřnosti. Vědělo se o tom po
celém Jeruzalémě, takže to pole dostalo v jejich řeči jméno Chakel-dama, totiž Krvavé pole. (Skutky
1:16-19)