Téma Daniel Řehák, Filip Šlapal Toulky Žižkovem

Komentáře

Transkript

Téma Daniel Řehák, Filip Šlapal Toulky Žižkovem
Obsah
Téma Daniel Řehák, Filip Šlapal Toulky Žižkovem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hudba Ondřej Bezr Už jsme doma míří do Jeskyně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hudba HC Nashvillský hudebník Victor Krauss míří do Akropole . . . . . . . . . . . . . .
Fotogalerie Dimír Šťastný, Ester Starman Festival ŽIŽKOV SOBĚ . . . . . . . . . . . . . .
Divadlo Lucie Rydlová Fotka musí zachycovat vztahy a atmosféru . . . . . . . . . . . .
Hudba DaR Poskládejte si své Music Puzzle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hudba Ondřej Stratilík Kuchyňský poprock z Norska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hudba Daniel Konrád Křest k padesátinám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hudba Karel Kočka Vize hudební budoucnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hudba Karel Veselý Velká jména mě nebaví – rozhovor s Josefem Sedloňem . . . . . . .
Hudba Jiří Hradecký Láska v digitálním věku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hudba Petr Dorůžka Ukrajinský Tom Waits zpívá klezmer . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hudba Petr Dorůžka Extrémní výkřiky od polárního kruhu . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hudba Petr Dorůžka Tango na trase Berlín - Bukurešť . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Střípky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Resumé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Fotogalerie Ester Starman . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
MaPA OBSAH
02
12
16
20
26
28
30
28
32
34
38
40
42
44
46
52
54
Vážení čtenáři,
právě třímáte v rukou poslední číslo Magazínu Paláce Akropolis v této sezoně. Letní období je totiž časem
prázdnin, a to nejen těch školních, ale i divadelních. Proto bude náš žižkovský svatostánek kultury přes prázdniny také trochu „odpočívat“. Do té doby se však odehraje
celá dlouhá řada nejrůznějších událostí, akcí a představení, s jejichž částí se můžete seznámit na následujících
stranách.
Jedním z nejvýznamnějších projektů, na němž partnersky participuje Palác Akropolis, je festival ŽIŽKOV
SOBĚ, který startuje 4. května na tradičních místech
žižkovského města. Pod Viktorkou bude stát divadelněhudební šapitó, na Parukářce budou hřmět kytary a na
Pražačce se bude zase zápolit čistě sportovně. V našem
magazínu naleznete i malé ohlédnutí za loňským ročníkem.
Co se týče pohledu do nitra paláce, máme tu čest vám
přinést rozhovor s Josefem Sedloněm, který již pět let
připravuje v Akropoli hudební sérii Music Infinity. Co
se za ta léta událo na taneční scéně a co se bude dít
dál? Čtěte.
Jak jste si již jistě povšimli, toto číslo MaPY je až do morku kostí žižkovské. Jeho hlavním tématem je totiž sama
tajuplná čtvrť, kterou prochodil a svým fotoaparátem
bravurně nasnímal Žižkovák Filip Šlapal. Přijměte pozvání na malou procházku uličkami, monumenty a pamětihodnostmi Žižkova, jak je zachytila čočka jednoho
z našich předních fotografů architektury. Snad vás tento
obrazový výlet inspiruje k opravdové jarní procházce.
Těšíme se na shledanou v září. Zůstaňte nám věrni.
Za tým Magazínu Paláce Akropolis
01
Ester Starman
Toulky Žižkovem
MaPA_EDITORIAL
02_03
Národní památník na Vítkově 01
Národní památník na Vítkově je krásným příkladem
stavby, o níž historie nevěděla, co si myslet. Ačkoli byl
vybudován na počátku třicátých let 20. století jako pocta českým legionářům a měl otevírat velkolepou nekropoli hrdinů národa, po druhé světové válce na chvilku
symbolizoval fašistický odboj, aby se po roce 1948 stal
mauzoleem komunistické totality, kam si místo kdysi
zamýšleného TGM lehl mumifikovaný prezident Gottwald. Přestože byly krátce po sametové revoluci ostatky
bolševických pohlavárů promptně odstraněny, Památník si svůj smysl a účel hledá dodnes. Momentálně prochází celkovou rekonstrukcí a proměňuje se v kulturní
bod nad Prahou, kde nebude chybět pohled do dějin, aktuální kultura ani kavárna.
Kostel Nejsvětějšího srdce Páně 02
Architektura oděná do královského hermelínu podle
návrhu architekta Josipa Plečnika, který za dob TGM
zkrášloval Pražský hrad, se setkala s rozporuplnými
reakcemi občanů, architektů i zastupitelů, podobně
jako třeba zamýšlená knihovna Jana Kaplického. Tento
katolický kostel, vyvolávající rozporuplné reakce i po
letech, stojí na náměstí Jiřího z Poděbrad. Když mu dáte
příležitost, zjistíte, jak monumentální a zároveň křehce
půvabná stavba to je.
02
Pod vrchem, který se původně jmenoval Vítkov, pak byl přejmenován na Žižkov a dnes nese
názvy oba, se nachází čtvrť, jejíž pověst a význam se mění s každou epochou. Žižkov, město
počestných občanů, jakož i chmurný „černý“ Žižkov, kam se každý bál. Z fasád noblesních
domů v ulici Husitská a Koněvova, zašpiněných výfukovými plyny nekonečného řetězce aut,
se dá vyčíst, jak různorodou historii Žižkov měl. Přijměte tedy pozvánku na malou procházku
ulicemi čtvrti, na jejímž horním okraji se skví i náš malý palác umění.
Bunkr Parukářka 03
Pod vrchem Sv. Kříže, neboli lidově pod Parukářkou, se
nachází nenápadný, ale poměrně rozlehlý protiatomový
bunkr, v němž je momentálně horolezecká stěna a punkový klub s barem. Ačkoli je tento koutek betonu s graffiti
mnohými staršími spoluobčany považován za docela děsivý a nese pověst jakéhosi narkomanského plácku, ve
skutečnosti se jedná o dobře zakrtkované místo alternativní kultury, takže do kontroverzního Žižkova perfektně zapadá.
Text Daniel Řehák foto Filip Šlapal, Ester Starman (02)
MaPA_TÉMA
04_05
Vrch Sv. Kříže 04
Pohled z Vrchu Sv. Kříže neboli z Parukářky vstříc
tzv. žižkovské obludě, která se za ta léta stala nedílnou součástí žižkovsko-vinohradského panoramatu,
je krásný i znepokojující po všechna roční období.
Na tomto vršku se v jarních a letních měsících koná
krom psích vycházek celá řada hudebních a multikulturních akcí, mezi něž patří i ŽIŽKOV SOBĚ, kam vás
tímto srdečně zveme.
Kostel svatého Rocha 05
V bezprostředním kontaktu se zdí Olšanských hřbitovů (kdysi stával dokonce za ní) stojí osamělý kostelíček svatého Rocha, jemuž při přestavbách okolí zbořili faru. Vznikl v dobách, kdy se na Olšanské hřbitovy
pohřbívali lidé zastižení hrůznou morovou epidemií.
Dnes slouží jako katolická farnost pro občany z okolí.
MaPA_TÉMA
Olšanské hřbitovy 06
Štítného č.p. 1233 07
Palác Akropolis 09
Ve stínu těchto stromů odpočívá věčným spánkem
prý 2 000 000 mrtvých, neboť Olšanské hřbitovy jsou
největším pražským pohřebištěm vůbec a mají dlouhou historii. Mimo to, že slouží jako prostor k uctění
památky zesnulých, jsou i vyhledávanou oázou klidu
a rozjímání uprostřed rušného velkoměsta. Místo svého posledního odpočinku tu nalezli krom českých legionářů, rudoarmějců či obětí pražského povstání i různé slavné historické osobnosti – třeba Jan Palach.
Bývalé kino Pokrok, do nějž přenesl v roce 1912 svůj
biograf Vilém Weiss, zakladatel bohužel druhého nikoli prvního žižkovského filmového chrámu. Po celá
léta tu sídlil krátký film a Bratři v triku tu točili své
úchvatné animované filmy.
Jako akropole tyčí se nad Žižkovem, aby místním
i přespolním přinášel zábavu, noční dýchánky za divokých rytmů hudby rozličných žánrů, patřičné kulturní
vyžití, styk se širým světem i netradiční pohledy na
soudobé divadlo. Pod jeho barevnou fasádou je podepsán výtvarník František Skála a jeho historie je neméně působivá než dějiny dříve jmenovaných míst.
06_07
Žižkovské divadlo 10
Do tohoto žižkovského sálu se přestěhovalo divadlo
Járy Cimrmana a věřte, že od té doby je neustále vyprodáno. Ovšem mimo národem velebeného fiktivního
hrdiny tu můžete zastihnout i hostující soubory z celé
republiky nebo představení studentů konzervatoře.
MaPA_TÉMA
Tunel pro pěší 11
Fotogenická a praktická spojka mezi Karlínem a Žižkovem sice není vhodným místem pro procházku osamělé mladé dívky v pozdních nočních hodinách, ale
jako zkratka do sousední čtvrti slouží výtečně.
08_09
Kino Aero 12
Centrum tzv. „artového“ filmu se nachází taktéž na Žižkově. Pokud někoho nebaví sypat po sobě popcorn při
sledování hollywoodské spotřební kinematografie, jde
do Aera, dá si tam drink a sleduje pořádné filmy.
Žižkovská televizní věž 13
Tato mohutná technická stavba, v níž se nachází i restaurant s vyhlídkou, vyvolala ve své době mnoho protichůdných reakcí. Ale jak vidíte, kontroverze se k Žižkovu váže od nepaměti. Nyní svítí v noci trikolórou
a slézají ji hrdinně nafukovací kojenci Davida Černého.
Žižkovská raketa se se svou čtvrtí sžila a novým generacím Žižkováků prý nevadí.
MaPA_TÉMA
Už jsme doma míří
do Jeskyně
Letos je to už čtvrt století, co v Teplicích vznikla kapela Už jsme doma.
I když v původní sestavě nebyl nikdo ze současných členů a i Miroslav
Wanek, právem vnímaný po celou dobu existence souboru jako
jeho duše, přišel spolu s kytaristou a nynějším manažerem Romkem
Hanzlíkem ze spřátelených F.P.B. až zhruba po půl roce, je to výročí
rozhodně úctyhodné. A kapela jej slaví tím nejlepším možným způsobem:
vydáním zbrusu nového alba. To bude 13. května slavnostně pokřtěno
v Paláci Akropolis.
Ondřej Bezr
MaPA_HUDBA
Už jsme doma patří nejen mezi stálice české alternativně-rockové scény, jak se prezentuje v klubech a na
festivalech, ale je také jedním z jejích nejlepších vývozních artiklů. Rozhodně to není pouze bonmot, že v některých obdobích je větší šance zajít na jejich koncert
spíš v Americe, západní Evropě nebo Japonsku než třeba v Českých Budějovicích.
V takových okamžicích zbývá posluchačům Už jsme
doma jediná možnost, jak zůstat v kontaktu se svými
oblíbenci: poslouchat jejich nahrávky. Rozhodně se
nedá říci, že by kapela trpěla v tomto směru nadprodukcí. Doposud vydala šest studiových alb, což vzhledem k výše zmíněné délce jejich hudební dráhy rozhodně není bůhvíjaké množství. Jenomže, Už jsme doma
nevydávají jen tak ledajaké desky, na které by prostě
bez ladu a skladu posbírali, co se to které tvůrčí období
urodí, a šli takříkajíc od toho. Ambice kapely a jejího
leadra Miroslava Wanka jsou mnohem vyšší. Kromě
snahy přinést na každé desce něco hudebně nového
je to především textové sdělení, které volně propojuje
každé album, v když ne snad přímo monotematický,
pak jistě alespoň koncepční celek. Bude to platit i pro
album Jeskyně, které se nahrávalo od začátku března
v aktuální (a na albu doposud nezaznamenané) sestavě, v níž matadora Wanka s kytarou a klávesami doplňují mladší spoluhráči, trumpetista Adam Tomášek,
baskytarista Pepa Červinka a bubeník Tomáš Paleta.
Nehrajícím členem kapely samozřejmě i nadále zůstává
výtvarník Martin Velíšek, jehož obálky desek a knih,
plakáty a scénografické návrhy provázejí Už jsme doma
prakticky po celou kariéru a jen podporují konceptuální podstatu jejich tvorby.
MaPA_HUDBA
Při pomyslné procházce dosavadní diskografií Už jsme
doma sama kapela akcentuje konkrétní témata jednotlivých alb. Debut Uprostřed slov (1990) poukazoval
na nedostatečnost slov při komunikaci, Nemilovaný
svět (1992) reflektoval lidskou slepotu k užitečnosti,
Hollywood (1993) odrážel smutnou touhu po nedosažitelném, Pohádky ze Zapotřebí (1995) vyjadřovaly zakódovanou touhu po dobrém konci a naději, tématem
Uší (1999) byla důležitost naslouchání a předávání štafety výchovou a zatím posledním albem Rybí tuk (2003)
chtěli Už jsme doma potažmo výhradní autor hudby
i textů Miroslav Wanek upozornit na nebezpečí propagandy a slepé důvěry v předkládané informace.
Téma novinky Jeskyně bude mnohovrstevnaté, byť bude
samozřejmě souviset s názvem. Jeskyně může podle Už
jsme doma znamenat úkryt, může to být místo s tajemstvím, útěk do samoty, také místo objevu a touhy
pronikat stále hlouběji poznáním. Jeskyně v sobě může
ukrývat nebezpečí, ale i krásu krápníků vytvářených
po dobu stovek let jako symbol vrcholné trpělivosti,
v případě stalagnátů úžasné naplnění touhy po dotyku,
tak příznačné právě pro ty, kdo se v jeskyních své duše
smutně skrývají před světem. Jeskyně v podání Už jsme
doma je chladná i přívětivá, brání světlu, ale i chrání
před nepohodou, má mnoho podob a v básnické rovině
může sloužit k velkému množství metafor.
Stejně jako je členité téma alba, bude plná zvratů a objevování neznámých končin i hudba – na to už jsou
ostatně jejich fanoušci zvyklí. Kapela jim na cestu do
Jeskyně vzkazuje: „Vezměte si helmy a svítilny a vydejte se na koncert. Třeba tam dole něco objevíte nebo se
odtamtud dostanete ven.“
Přirozený výběr
Vychází každý čtvrtek
•
•
•
•
ROZHOVORY REPORTÁŽE FOTOEDITORIAL SCÉNA A LIDÉ STYL
Nashvillský hudebník
Viktor Krauss míří do Akropole
„Všudypřítomný muzikant, jehož neznají
snad jen ti, kteří pozorně nečtou booklety
CD. To je Viktor Krauss – vyhledávaný
nashvillský studiový hudebník poslední
dekády; obohatil desítky alb jak
tradicionalistů, tak hudebních inovátorů,
např. Lyle Lovetta, Dolly Parton, Billa
Frisella, Jerryho Douglase nebo své
sestry Alison Krauss.“ Washington Post
HC foto archiv
MaPA_HUDBA/ROZHOVOR
Přestože v Čechách je známá spíše jeho sestra – bluegrassová zpěvačka a houslistka Alison (za společné
album s bývalým frontmanem skupiny Led Zeppelin
Robertem Plantem získala vloni pět cen Grammy),
v Americe je pojmem i její bratr Viktor, nashvillský
skladatel a virtuózní basista. Už od poloviny devadesátých let hraje na albech muzikantů, jako jsou Robert
Plant, Lyle Lovett, Jerry Douglas, Bill Frisell, Elvis Costello, John Fogerty, Alan Jackson, Dolly Parton, Alison
Krauss, Graham Nash, Chet Atkins nebo Joan Baez.
Na přelomu května a června si budou moct jeho pregnantní basové linky vychutnat i posluchači v České
republice. Jednou z koncertních zastávek turné k aktuálnímu sólovému albu II. (Back Porch Records) bude
2. června také Palác Akropolis. Krauss zahraje zdejšímu publiku skladby z obou svých desek, o nichž americká kritika tvrdí, že mistrně spojují rock, jazz, country
i filmovou hudbu, a které nahrál s předními světovými
muzikanty: bubeníky Mattem Chamberlainem a Stevem Jordanem, kytaristy Billem Frisellem a Deanem
Parksem nebo s dobristou Jerry Douglasem.
Do Prahy s Viktorem Kraussem přijedou současná esa
nashvillské hudební scény – kytaristé Todd Lombardo (Nickel Creek, Russ Barenberg, Taylor Shift), Steve
Walsh (spolupráce s Norah Jones, Erasure) a bubeník
Robert Crawford. Vokální party, které na Kraussových
albech zpívají například Lyle Lovett, indická zpěvačka Shweta Jhaveri nebo country hvězdy Shawn Colvin
a Alison Krauss, si v Akropoli rozdělí americká zpěvačka Jill Walsh (Jessica Simpson, Shawn Colvin, Erasure…) a kytarista Todd Lombardo.
Jako svého hosta si Viktor Krauss na turné pozval českou kapelu November 2nd, v jejímž čele stojí zpěvačka Saša Langošová. November 2nd v současné době
nahrávají nové album, na které producentsky dohlíží
Kraussův kytarista Steve Walsh a podílejí se na něm
také banjista Luboš Malina a dobrista Luboš Novotný
z Druhé trávy. Oba si v Akropoli zahrají jak s November
2nd, tak s Viktorem Kraussem. Překvapením večera by
MaPA_HUDBA/ROZHOVOR
mělo být rovněž vzájemné hostování obou zpěvaček –
Saši Langošové a Jill Walsh.
Více už prozradí Viktor Krauss v exkluzivním rozhovoru.
Mohl byste představit kapelu, se kterou dorazíte
na své první turné do České republiky?
Na elektrickou kytaru se mnou bude hrát Steve Walsh. Poznal jsem ho díky Jasonu Lehningovi, který jako
zvukař natáčel obě mé sólové desky. Je to všestranný
a vkusný hráč a stejně jako já má rock´n´rollový základ. Dalším, tentokrát akustickým kytaristou bude
Todd Lombardo. Na toho mne upozornil Russ Barenburg, skvělý nashvillský kytarista. Přestože na mých
nahrávkách není akustická kytara výrazným prvkem,
Todd dokáže zaplnit místo partů, které jinak hraje
dobrista Jerry Douglas. Musím říct, že Todd i Steve
skvěle doplnili můj materiál a posunuli ho o krok dále.
Bubeníka Roberta Crawforda jsem potkal v několika
hudebních uskupeních a měl jsem pocit, že by byl pro
mou kapelu dokonalý. Do jeho „feelu“ a rytmu se lehce
hraje.
Na jaký repertoár se mohou posluchači těšit?
Budeme hrát materiál z mých dvou sólových alb a také
pár novějších skladeb.
Vím, že jste mimo jiné i vedoucí kapely Lyle Lovetta. Můžete nám prozradit, co to všechno obnáší?
Říkáte například muzikantům, co mají hrát?
Můj kolega to nejlépe vyjádřil, když řekl, že jsem víceméně „rozehrávač“. S kapelou takového kalibru a hudebního umu je moje role spíš rolí tlumočníka či prostředníka
mezi Lylem a členy skupiny. Snažím se najít co možná
nejvhodnější slova a sdělit ostatním, o co Lylovi jde, a to
pokud možno co nejpozitivnější formou. V letech 2001
až 2003 jsem zaskakoval za Billyho Williamse (Lyleův
producent, pozn.) Tehdy jsem dohlížel na to, aby kapela
převzala party studiových muzikantů, kteří točili nahrávku.
Spolupracujete i s takovými hudebníky, jako jsou
Jerry Douglas, Elvis Costello, John Fogerty, Alan
Jackson, Dolly Parton, Peter Rowan nebo Graham
Nash. Která z těchto hvězdných spoluprací pro vás
byla nejzajímavější a proč?
Každá z nich byla vzrušující jiným způsobem. Největší
překvapení, na které nejradši vzpomínám, byla má první práce s Billem Frisellem. V roce 1995 mě pár lidí doporučilo na jeho nahrávku „Nashville“. Než jsem se dostal
do studia, nic z jeho tvorby jsem neznal. Vzpomínám na
první den ve studiu, když jsme spolu začali natáčet a poprvé jsem ho slyšel hrát. Šlo to jak po másle a po pár notách jsem věděl, že jde o něco neobyčejného. Během víc
než patnácti let, co spolu děláme, to byl vždycky skvělý
zážitek s ním pracovat.
Nedávno jste natáčel basové party na aktuální album coververzí Johnnyho Cashe pro českého zpěváka Pavla Bobka. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Má zkušenost s Pavlem Bobkem je podobná zážitku
s Billem Frisellem v tom, že jsem se o něm a o jeho slávě
dozvěděl až po natáčení. Ve studiu jsme spolu strávili jen
jeden den. Pavel je typický gentleman a bylo mi ctí podílet se na takovém projektu.
S českým muzikantem jste tedy hrál. Koncertoval
jste už někdy v České republice?
Zatím ne. Ale můj hlavní akustický kontrabas vyrobil český houslař John Juzek v Praze v roce 1948. Je ve
vlastnictví střední školy, na kterou jsem chodil, a mám
ho v „permanentní zápůjčce“ už 25 let. Zní skvěle jak ve
studiu, tak naživo. Má velmi konkrétní zvuk s výrazným
základním tónem a zářivými vyššími frekvencemi.
Jaké byly vaše první hudební vzory?
To je dobrá otázka. Zpočátku to byli moji vyučující kontrabasu. Pak jsem začal doprovázet svou sestru Alison na
houslových soutěžích a jeden z učitelů mi tam dal kazetu
známých jazzových hráčů včetně Oscara Pettiforda, Raye
Browna, Charlese Minguse a Paula Chamberse. Díky této
nahrávce, a já ji stále mám, jsem si uvědomil, co vše je
možné s basou dělat. Ray Brown se stal mým oblíbencem,
u kterého jsem obdivoval jeho impozantní vystupování
a vrcholnou úroveň. Z hráčů na elektrickou baskytaru
jsem nejradši poslouchal Johna Paula Jonese z Led Zeppelin a studiového veterána Lelanda Sklara. Více než instrumentální výkony mě však dodnes zajímá, jak dokáže
konkrétní muzikant svým hraním doplnit píseň.
A vaše plány do budoucna?
Donedávna jsem produkoval několik projektů, které vyjdou ještě letos. Jeden z nich byl se zpěvačkou a skladatelkou Angel Snow. Společně jsme napsali materiál na
celou desku, která je podobná folkovo-filmovému stylu
mých sólových alb. Na tuto práci jsem velmi hrdý. Věřím,
že budu i nadále natáčet a hrát s lidmi, pro které to, co
dělám, bude doprovod a dovršení jejich hudby.
18_19
ŽIŽKOV SOBĚ
Třetí ročník žižkovského multikulturního festivalu se nezadržitelně blíží, a my vám proto
nabízíme malé ohlédnutí za loňskými úspěchy tohoto netradičního projektu okořeněné
pohledy do budoucnosti.
Daniel Řehák foto Dimír Šťastný, Ester Starman
Tak jako minulý rok, i letos bude od 2. června okupovat
festival několik žižkovských lokalit. Hlavní šapitó věnované soudobému divadlu stálo a bude stát pod stadionem Viktoria Žižkov. Návštěvníci zde mohli vidět každý
večer některé z unikátních představení profesionálních a vyhlášených souborů jako Teatr Novogo Fronta,
Nori Sawa, Buchty a Loutky nebo Divadlo Continuo. Pro
velký úspěch budete moci zhlédnout nová představení
těchto věhlasných společností i tento rok.
ŽIŽKOV SOBĚ však není výhradně divadelním festivalem. Jedním z jeho cílů je i oživit život ve městě pestrou nabídkou aktivit pro místní občany. A tak jste se
tu mohli naučit žonglovat, poslechnout si rozverné texty řady známých písničkářů či obdivovat hudbu 100%
mužů.
Scéna na vrchu Sv. Kříže, který většina zná spíše pod
jménem Parukářka, byla a opět samozřejmě bude věnována hudbě. V rámci projektu EuroConnections si zde
zahrály kapely z Čech (Hm...) i z Polska (Male instrumenty). Druhý den byl věnován reggae, ska a taneční
hudbě, to se nad Žižkovem rozprostřely tóny skupin
Švihadlo, Tleskač a Gang a la Basta.
Náměstí Jiřího z Poděbrad se stalo místem setkání s evropskou kulturou, rozezněly se zde totiž žestě belgické
dechovky Orchestre International du Vetex.
Sportovní aktivity patří k akci ŽIŽKOV SOBĚ stejně tak
MaPA_TÉMA
jako chvíle kulturní. Multifunkční areál Pražačka se
stal dějištěm sportovních klání základních a středních
škol. Své vítěze tu získal fotbalový turnaj O pohár města Žižkova. A komu nestačilo dávat góly na trávníku,
mohl přesedlat na turnaj ve stolním fotbálku, kroketu
či streetballu. Čutalo se tu s footbagem a nebe, vodu
i zemi opanovala přehlídka modelů letadel, lodí a aut na
dálkové ovládání spojená s ukázkami letecké akrobacie. Pokud někdo neměl na krkolomné vývrtky malých
letadel žaludek, mohl zvolit o poznání klidnější způsob
transportu – na Židovských pecích se totiž konal sportovně-edukativní den pro rodiče s dětmi, jehož součástí
byla i výstava vozů společnosti Pražské služby, a. s.
Když jsme u výstav, nesmíme opomenout výtvarné umění, k němuž se ŽIŽKOV SOBĚ také hlásí. Rajská zahrada hostila díla sedmi mladých sochařů pod kulinářsky
nenápadným názvem Rajská se sedmi. V Raiffeisen stavební spořitelně jste mohli obdivovat umělecké počiny
generace ještě mladší, ba právě té nejmladší. Své kresby
zde vystavovaly děti z mateřských školek Prahy 3.
Snad vás toto malé ohlédnutí navnadilo na ročník další, který bude ještě bohatší. Nad událostmi z loňského
festivalu budeme moci společně zavzpomínat od 4. 5.
v novém šapitó u Viktorky, kde zahájí další pokračování festivalu výstava reportážních fotek Ester Starman
a Dimíra Štastného. Přijďte, bude se na co dívat!
20_21
MaPA_TÉMA
22_23
MaPA_TÉMA
24_25
Fotka musí zachycovat
vztahy a atmosféru
Proč fotíš zrovna divadlo?
Protože divadlo je takový zvláštní jev, ke kterému jsem
přirostla. Ani přesně nevím proč, ale každopádně mě
fascinuje. Začala jsem v rámci divadla fungovat a poznávat ho. A s tím, jak jsem do něj začala pronikat, jsem ho
začala i fotit.
Co je pro tebe při fotografování divadla zásadní?
Fotograf přijde k divadlu v momentě posledních generálek, kdy už je dílo v podstatě hotové, ale ještě se finišuje
na spoustě detailů. Přijde zvenčí a popadne ho atmosféra, která se tam vyvinula. Měl by ji pochopit. A měl by
respektovat záměry tvůrců a pak je ještě v rámci svého
tvůrčího činění nějak posunout. Divadlo je krásné v tom,
že se jedná o týmovou práci: lidi spolu musí spolupracovat. Spolupracují, navzájem se podporují a z toho vlastně
asi ta atmosféra vzniká.
Sleduješ jedno představení nebo jeden soubor delší
dobu?
Ano, je to lepší, protože k těm lidem víc proniknu a víc
jim rozumím. I když herci nemají sklony brát člověka
jako vnější element, před kterým se mají nějak chovat.
Ale práce je pak celkově příjemnější. Člověk s tím souborem nějak funguje a chápe jeho úsilí. Díky tomu, že
přijde těsně před premiérou s čistou hlavou, může kolikrát zahlédnout něco, na co může upozornit, a tím třeba
i pomoct. To už je taková nefotografická věc, ale v rámci
kolektivu to může fungovat.
Klára Žitňanská (*1986) v loňském roce absolvovala fotografii na FAMU; ve své bakalářské
práci se zabývala divadelní fotografií jako druhem umění. Kromě divadla se v jejím záběru
už několik let nachází i hudební scéna. Koncerty i divadelní představení (např. Hana
a Hana) několikrát dokumentovala i pro Palác Akropolis. V jeho foyeru momentálně
vystavuje soubor vhlédnutí do tvorby ústeckého Činoherního studia.
Musíš představení znát předem?
Ideální je vědět, co se bude hrát, a znát to. V momentě,
kdy do divadla přijdu, mám z čeho vycházet. Nejlepší je vidět jednu zkoušku jen tak bez focení. Udělám si
přehled, jak je ta hra pojatá a jaké záběry jsou možné
a vhodné, aby vypíchly gros inscenace. Nasaju atmosféru, protože tu se snažím vnést do fotek. Není to úplně
jednoduché, divadlo totiž pracuje se spoustou lidských
smyslů. Člověk kouká, poslouchá a důležité je i to, jak
herci působí na publikum. Tohle všechno by se mělo dostat do fotky, která ale zachycuje jeden jediný okamžik.
Všechno je jenom o vizualitě, o světle a výrazech a vztazích postav. Hlavní je asi zachytit důležité vztahy mezi
postavami, protože o nich celé divadlo vlastně je.
Je pro tvoji práci lepší, když herce znáš osobně?
Divadelní fotka je o úzkém kontaktu s lidmi, kteří něco
předvádějí a soustředí se na svůj výkon. Najednou přijde fotograf, který je tam navíc, pohybuje se po scéně,
mezi herci. Ani jim, ani režisérovi to nemusí být příjemné. A konečně ani fotografovi, protože ten pořád dělá
kompromisy, kam ještě vlézt, kam nevlézt... V momentě,
kdy ty lidi zná, ví, jak moc si může troufnout se přiblížit
a celé je to přímější a bližší.
Nehledě na to, že divadelní fotka nemusí spočívat jenom
ve fotografování představení, ale i v zaznamenávání
toho šrumce kolem. Takže třeba dění v šatnách, na baru
po premiérách, v rámci nějakého volného programu...
Vystavuješ fotky z Činoherního studia v Ústí nad
Labem.
Činoherní studio v poslední době fotím nejčastěji. Snažím se je fotit kontinuálně, protože v Ústí docela funguju
a Činoherák znám dlouho už jako divák. Snažím se zachycovat i dění kolem.
Takže i jako diváka tě oslovuje?
Rozhodně. Je to divadlo, které mám ráda a považuju ho
za jedno z nejkvalitnějších v republice. A mám pořád –
jsem takový ústecký patriot – tendenci je propagovat.
Protože podle mého názoru je to divadlo dobré, ale bohužel na periferii, protože je v Ústí. Ale z Prahy to tam trvá
pořád jenom hodinu, takže dojet se tam dá. Z toho plyne:
Jezděte do Ústí! (smích)
Lucie Rydlová foto Klára Žitňanská
MaPA_VÝSTAVA/ROZHOVOR
26_27
Poskládejte si své
Music Puzzle
Nový projekt Music Puzzle vznikl díky spolupráci Paláce Akropolis, pivovaru Staropramen
a časopisu Instinkt a má podporovat nové hudební projekty. Jedná se o sérii hudebních
akcí, na nichž vystoupí živé projekty a Djs za doprovodu netradičních videoprojekcí.
DaR
Už 19. března odstartoval producent Jan2 a zpěvačka
Charlie One z Ohm Square sérii koncertů, jichž bude do
budoucna přibývat. Ve velkém sále proběhla audio-vizuální show Ciant Storm spojená s tzv. motion capture
technologií, při níž si digitální snímání lidských pohybů
v reálném čase mohli částečně vyzkoušet i diváci. Tak se
kdekdo dozvěděl, jaké to je mít doopravdy Avatara. To vše
se povedlo za doprovodu dvojice DJs Igrazczech a Grimus.
Ke slyšení byl i nový projekt perkusionisty Miloše Vacíka a DJ AK 47 jménem House of Samba, který těží ze
spojení živých perkusí a elektronických spodků. Malou
scénu ovládala breakbeatová královna Miss B.
Hlavně interaktivně
Půvab projektu Music Puzzle tkví v jeho interaktivním
duchu. Diváci mohou zasahovat do programu pomocí
hlasování na www.musicpuzzle.cz, kde vybírají z předem nabídnutých projektů a vytvářejí svoji podobu
akce.
Projekt je celoroční a je rozdělen do šesti akcí, jež se budou konat jednou za dva měsíce na dvou menších scénách Paláce Akropolis. Pompézní závěrečný večer, kde
vystoupí nejlépe hodnocené projekty, ukončí první ročník série.
Mokey Pictures
Součástí projektu byla i březnová výstava fotografů
časopisu Instinkt, kteří strávili mnoho dní na cestách
s českými kapelami. Tentokrát to byli Monkey Business.
Inspirací tomuto projektu byl slavný fotografický dokument Annie Leibovitz, která se před několika dekádami
projela podobným stylem se „Stouny“. Ač byla varována,
že když stráví příliš dlouhý čas ve společnosti Rolling
Stones, stane se z ní doživotní narkoman, feťák nebo
alespoň troska, nezanechalo na Annie Leibovits běsnění „Valících se kamenů“ žádné trvalé následky. Fotograf
Tomáš Nosil, jenž trávil čas s groovy opičkami Romana
Holého však podobné nebezpečí zcela vyvrátil.
28_29
Kuchyňský poprock z Norska
Na své první české vystoupení se chystá kapela, která neumí ani moc zpívat, ani hrát.
A vlastně to není ani kapela. Spíš jen sdružení lidí, kteří poslouchají hitparády a umí ničit
kuchyňské spotřebiče. Hurra Torpedo.
Ondřej Stratilík
Před několika lety měla kolejní internetová síť na
pražské Hvězdě jasného favorita ve sdílení. Bylo to několikaminutové video z jakési bizarní televizní show,
kde tři chlápci v sepraných teplákovkách celkem vtipně parodovali nezařaditelnou Bonnie Tylerovou a její
skladbu Total Eclipse of The Heart. Jeden s kytarou,
druhý u sporáku, třetí v obklíčení mrazničky a ledničky.
Návštěvy na skládkách
To bylo dost legrační už samo o sobě. Když pak ale
k jednoduché dřevní melodii začali třískat do bílých
spotřebičů, které nakonec úplně zdevastovali, divák
pochopil, že nejde jen o ojedinělé či náhodně nahrané
vystoupení východoněmecké televize.
Později jsem zjistil, že tenhle „projekt“ si říká Hurra
Torpedo a vydal zatím jediné dlouhohrající album –
Kolossus of Makedonia. Na něm se kromě v úvodu zmíněné skladby objevila třeba i „kuchyňská“ předělávka
hitu Toxic od Britney Spearsové.
Projekt vznikl na počátku 90. let minulého století jako
vedlejší aktivita volného sdružení norských umělců
Duplex Records. Sestava Torpeda se průběžně obměňuje, kdo má zrovna čas, hraje. Aby byla lo-fi myšlenka
dokonalá, dali si hned na začátku do vínku, že k produkování hudby jim musí stačit běžně dostupné prostředky. A tak jsou elektrická kytara a mikrofon jediné tradiční nástroje, které používají. Všechny další
si obstarávají na šrotištích, ve sběrnách nebo rovnou
v popelnicích.
Staré hrnce, lžíce, sporáky, mrazáky. Prostě cokoliv,
co je z kovu a z čeho se dá vyloudit rytmický zvuk.
Hurra Torpedo má obrovskou spotřebu, při každém
koncertě zničí všechny své rekvizity. Takže norští
správci skládek je asi dobře znají.
Hospodská romantika
Přestože vydali pouze jedno regulérní album, vědí
o nich i hudební posluchači. Především díky videím,
která, jak bylo uvedeno na začátku, patřila před několika lety k nejčastějším přílohám hromadných e-mailů.
Hurra Torpedo totiž svým v mnohém manifestačním
přístupem nabourali obecně přijímanou tvář popmusic.
Zbavili ji jakéhokoliv producentského odéru a vnutili jí
vulgárnější „hospodskou romantiku“.
Jiné žánry by možná tohle znásilnění nevydržely, ale
skladbám v rukou norského projektu se podařilo zachovat si základní rozpoznávací momenty. A to je možná polovina úspěchu Torpeda.
Hurra Torpedo vystoupí v Paláci Akropolis 10. června 2010 ve složení Egil Hegerberg, Kristopher Schau
a Aslag Guttormsgaard v rámci průběžné série Euroconnections/Covers. Na pódiu velkého sálu se vystřídají i s domácími Tchendos DJs, kteří zatím pořád nedotáhli svou myšlenku živého projektu do konce.
30_31
Vize hudební budoucnosti —
Série Music Infinity začala v listopadu 2005 takzvaným „nultým ročníkem“. První
vlaštovkou byl koncert belgicko-americké dvojice The Dead Texan v Paláci Akropolis, který
musel na domácí poslouchače působit trochu jako zjevení. Zvukové hradby z držených
tónů, ambientně vyklidněné plochy i vizuální složka jako nedílná součást projektu – to bylo
něco, na co jsme do té doby nebyli příliš zvyklí.
V té době koncerty hudebních experimentátorů spojené
s elektronickou hudbou v Čechách teprve začaly vystrkovat růžky – ve stejném roce proběhl první ročník festivalu Stimul a o rok později i první Sperm. Fanouškům
menšinové hudby se začalo blýskat na lepší časy.
V následujících čtyřech letech se pod hlavičkou Music
Infinity uskutečnilo dalších dvacet šest vystoupení
a jméno série se brzy stalo zárukou kvalitního hudební
zážitku. Ačkoliv se koncertní nabídka v Praze v posledních letech pořádně rozkošatěla a fanoušci alternativní
hudby už neřeší „proč není na co jít“, ale spíše „na co
už nejít“, Music Infinity si stále drží výsadní postavení.
Série jako by si našla místo v meziprostoru v síti žánrových ghett, v jejichž rámci se v Čechách obvykle konají malé koncerty. Může si velkoryse dovolit ignorovat
„hype“ kolem nových kapel, hvězdy a stálice nechává
větším agenturám a tvrdohlavě vozí interprety neokoukané, neohrané a vždy nějakým způsobem novátorské.
Co spojuje vokálního kouzelníka Davida Sylviana,
norského ambientního mistra Biosphere, australské
jazzové futuristy Triosk a třeba kanadského laptopového virtuóza Tima Heckera, kromě toho, že v minulosti
ozdobili večery Music Infinity? Jejich produkce překračuje škatulky, neřídí se trendy ani módou a hlavně zas
a znovu definují hudbu jako prostor absolutní svobody,
která nám dává šanci zažít něco zcela unikátního. Ambient, post-rock, post-jazz nebo drone music, to jsou jen
přibližné kategorie, výše zmínění interpreti operují ve
svém vlastním hudebním vesmíru. Ačkoliv Music Infinity není a ani nemůže být masovou akcí, to, že se díky
ní do Čech poprvé podívaly osobnosti typu Jóhanna
Jóhannssona nebo Stars Of The Lid, je obrovským vkladem do budoucnosti nezávislé hudby u nás.
Dramaturgickým lodivodem Music Infinity je Josef Sedloň, propagátor taneční a klubové hudby v České republice. Do programu série otiskuje svůj vytříbený vkus
a bohaté znalosti alternativní hudby, ostatně jeho aktivity na promotérském nebo dýdžejském poli by se daly
klidně popsat přídavným jménem vizionářský. Od okamžiku, kdy Josef Sedloň poprvé promluvil do éteru na
dnes už legendárním Mikrofóru Českého rozhlasu, bylo
o jeho kariéře rozhodnuto. V roce 1991 se přidal k partičce Rádia 1, kde vysílá dodnes. V polovině devadesátých
let založil agenturu Lighthouse, která začala v Čechách
pořádat mimo jiné také velké festivaly taneční hudby. To
je ale dnes již minulost – díky Music Infinity se v polovině nulté dekády mohl Josef Sedloň vrátit do komornějšího prostředí a místo DJů se teď stará o intelektuály, kteří
se často pohybují třeba na hraně soudobé vážné hudby.
V prosinci 2007 Palác Akropolis hostil triumfální koncert amerických Stars Of The Lid spolu se smyčcovým
triem a VJe. Kouzelná historka o tom, jak si kapela lehla
na pódium a nechala se „omývat“ dlouhými tóny (Josef
o ní promlouvá v rozhovoru na jiné stránce této MAPy),
je důkazem obrovské síly hudby, které se lze jen poklonit. Polovinou autorského dua SOTL je Adam Wiltzie – tedy právě vůdčí osobnost The Dead Texan, kteří
Music Infinity dva roky předtím zahajovali. Slušelo by
se vznosně napsat, že kruh se uzavřel, jenže takhle se
článek nekončí. Music Infinity přece pokračují a Josef
Sedloň má určitě v kapse ještě spoustu trumfů. Na
letošní jaro jsou už připravené koncerty písničkářky
Lou Rhodes (známé hlavně z působení v kapele Lamb)
a klasika norského nu-jazzu Bugge Wesseltofta. Žádná
nostalgie a stesky – nezapomeňte, že nejlepší koncert
vašeho života vás teprve čeká.
Karel Kočka foto archiv
Lou Rhodes
32_33
Velká jména mě nebaví —
rozhovor s Josefem Sedloňem
Karel Veselý foto Ester Starman & archiv
Music Infinity je hudební série s velmi distingovanou dramaturgií a nezdá se, že během let ve výběru
jmen jakkoli polevila. Co stálo za tímto nápadem
před pěti lety?
V roce 2003 skončila naše agentura Lighthouse, která se
věnovala především taneční scéně, a mě tehdy díky mým
promotérským zkušenostem bylo nabídnuto, abych se
podílel na novém projektu podobném Euroconnections.
Mělo to stát na zahraničních jménech, předpokládala se
spolupráce s Rádiem 1 a mělo to být zaštítěno mou osobou. Nápad se mi líbil, ale na rovinu jsem tehdy řekl, že
velká jména mě už nebaví, že jsem si jich užil dost v dobách Lighthouse a že bych chtěl dělat nekomerční věci,
které mě hudebně oslovují právě teď a zdají se mi zajímavé i pro náročnějšího posluchače. Líbí se mi, když hudba
fúzuje s více žánry, mám samozřejmě na mysli hlavně
elektroniku s různými styly, ale ne jenom.
Proto The Dead Texan?
Audiovizuální projekt Dead Texan byl první počin Music
Infinity, takový vlastně nultý ročník celé této koncertní série. Vědělo se dopředu, že to nebude akce pro masy
a že to ani není nic ve smyslu třeba Euroconnections,
jejichž koncerty jsou přece jen přístupnější. Ale už tehdy
MaPA_HUDBA/ROZHOVOR
jsem cítil, že to nějaký smysl má, i když často samotná
dramaturgie předběhla dobu. Leckdy se mi stane, že někdo přijde a řekne, že tohle je skvělá kapela, tu bych rád
viděl, a já říkám, no tu jsem tady dělal před pár lety.:-)
Tím nechci tvrdit, že takovýhle věci tady dělám jediný,
samozřejmě jsem rád, že u nás existují další promotéři,
kteří pořádají třeba ještě větší avantgardu. Osvěta je
prostě potřeba! A své fanoušky si každý hudební žánr
najde, i kdyby jich mělo být jen pár. V tom prvním případě přišlo asi sto padesát lidí, bylo to na sezení, interaktivní videoprojekce, k tomu se hrálo... Příjemný večer.
Pak přijel Adam z Dead Texan znovu se Stars of the
Lid, a to bylo mnohem úspěšnější, ne?
Jo, to bylo hodně dobrý, vzpomínám na to jejich vystoupení dodnes, docela úlet. Hráli skoro hodinu a pak zničehonic odložili nástroje, zněl jen takový zasmyčkovaný
ambient drone zvuk a všichni členové ansámblu si lehli na zem a tam zůstali třeba dvě minuty a pak zase šli
„zpět ke strojům“. Zvláštní, takové divadelní, teatrální
gesto, nečekané, ale milé. Byl to i hudebně moc fajn večer a bylo vidět, že si to lidi užili. Vůbec obecně vím, že ti,
co dorazí na MI, si to pokaždé velmi užívají a jsou vděčným publikem, a to mě samozřejmě těší.
Samotná dramaturgie Music Infinity má dost široký záběr...
Většinou jsem sázel na muziku, kterou lidi musejí vnímat, muziku, která se poslouchá jinak. Žádné moc „rozjeté“ věci, ale spíš komornější záležitosti, což i koresponduje s původní ideou nekomerčních a originálních
projektů. Trochu se mi příčí dělat jen tzv. hype či trendy
věci. Music Infinity se spíš drží nových, často neznámých jmen, ale věřím, že ti, co už na koncert přijdou,
jsou publikum, které ví, na co jde. Baví mě také retro
věci, jako byl třeba David Sylvian, Biosphere nebo Nils
Petter Molvaer. Teď se snažíme o koncert legendárního
ambientního klavíristy Harolda Budda (72 let) společně
s bývalým členem Cocteau Twins, Robinem Guthriem,
takže držte palce.:-)
Nebojovali jste kvůli tomu někdy s nízkou návštěvností? A nemuseli jste nikdy slevit ze svých nároků
nebo dělat kompromisy? Vloni to tak moc nevypadalo.
Loňský rok byl, pokud jde o návštěvnost, asi nejhorší.
Nevím, jestli to bylo způsobeno krizí obecně, nebo tím,
že koncertů je pořád víc a skupina lidí, které muzika
opravdu zajímá, je relativně malá. Ale je fakt, že teď se
34_35
už musí rozhodovat, kam půjdou – není možné být všude.
Zároveň jsem si vědom, že jsem vybíral relativně „malé
projekty“, které jsou v centru pouze velmi specifického
alternativního hudebního dění. Přesto si myslím, že nesly kvalitu a prvky současného vývoje v muzice. Žádné
tlaky ale na sobě necítím, zaplaťpánbůh, i když konkrétně loňská podzimní sezona byla hlavně z finančních důvodů vynechána.
Biosphere
The Stars of the Lid
Nespraví to Lou Rhodes v květnu?
Dobrá otázka, ale těžko říct. Nechci si od toho moc slibovat, protože vím, že to nejsou Lamb. Ale vyhlídky jsou
dobré. Chtěl bych sem konečně dotáhnout Four Tet,
i když Kieran Hebden teď jezdí sám, tak to bude trochu
jiné kafe. Doufám, že se nám na podzim podaří znovu
přivézt Jóhanna Jóhannssona, ovšem tentokrát bych ho
chtěl udělat i s Pražskou filharmonií, se kterou často natáčí svá alba. Stále ale ještě řešíme, zda to bude finančně
únosné, i když už teď je jisté, že by to mělo být v nějakém
výjimečném prostoru, stejně jako tomu bylo minule či
v případě Davida Sylviana. Myslím, že by to byla i mediálně poměrně vděčná záležitost, narozdíl od jiných akcí
MI. Posledně měla zájem o Jóhannssona třeba i Česká televize, což u našich akcí není zase tak časté.:-)
MaPA_HUDBA/ROZHOVOR
Jinak se ale v programu příliš jmen neopakuje...
To ne, snažím se přivážet sem zaprvé lidi, co tady nikdy
nehráli, a zadruhé zůstat originální. Jedinou výjimkou
byl zatím Sylvian Chauveau, ale to bylo především proto, že v roce 2006 tady hrál se svým Ensemble Nocturne
a podruhé, o dva roky později, s novým programem s Felicií Atkinson. Chtěli bychom se toho, alespoň v rámci
Music Infinity, držet.
INZ.
A co nesplněné sny?
My Bloody Valentine! A kromě toho ještě spousta věcí,
ostatně, nechte se překvapit.:-)
36_37
Láska v digitálním věku
Polská hudební a především pak jazzová scéna oslovovala od sedmdesátých let již naše rodiče díky své progresivitě, která se vymykala ze svárů tehdejší těžké
doby. Polský modern-jazz byl tehdy žádaným artiklem
východoevropských hudebních fajnšmekrů.
Na progresivnost polské nezávislé muziky navázal
i wroclavský producent Maciek Zakrzewski, který
v roce 2005 zformoval triphopový orchestr Digit All
Love. Na vůbec první návštěvu jeho devítičlenného
bandu se budeme moci těšit 15. dubna v Paláci Akropolis, a to v rámci dalšího večera EuroConnection. Polský
ansámbl, který patří ke špičce současné polské nekomerční scény, podpoří domácí duo Fiordmoss.
Jak bylo řečeno, Digit All Love vznikli v roce 2005
a již od počátku uchopili záměr dělat kvalitní evropský triphop za správný konec. Chladnou elektronickou
muziku doplnili velmi citlivou emocí v podobě jemných
instrumentálních a zpívaných motivů. Finální sofistikovaný zvuk obohatili čímsi specifickým, možná by se
dalo říci polským folklorem, který by však mohli obdivovat i samotní guru triphopu Portishead. Zdařilá volba
konejšivého hlasu zpěvačky Natalie Grosiak, doplněna
netradiční skladbou – chcete-li orchestru, navozuje pocit krásné hudební levitace. Samotný Zakrzewski otestoval na svém projektu umělce, kteří s muzikou tohoto
typu neměli příliš společného. Digit All Love tak propojili svět klasiky, jazzu a elektronické hudby, přičemž
každý hudebník přispěl do aranže právě tím svým.
Bezejmenný debut vydala kapela v roce 2007 bez většího rozruchu, avšak na letošní, druhou desku už mno-
MaPA_HUDBA/PROFIL
zí netrpělivě čekali. O prvotině by se dalo mluvit jako
o triphopově zvládnuté a vyzrále desce, která nazdařbůh neplácá umělou emocí bez tváře. Z alba je tedy cítit
cosi výjimečného, ale přitom důvěrně známého a příjemného. Druhé album, nazvané prozaicky V, uvedli
Digit All Love koncem února. Cestu, kterou kapela urazila, od první desky k druhé si budeme moci vychutnat
zanedlouho i v Akropoli. Pětiletý posun je z novinky
patrný – zpěvačka překročila výlučně anglické texty
a odzpívala několik skladeb v polštině. Také triphopová
škatulka byla kapele Digit All Love na druhé desce již
zřejmě těsná a pustila se tak i do dalších nespecifikovatelných stylů.
Polská formace na svých koncertech, které se zatím
odehrávají převážně v Polsku, vystupuje na pódiích
v osmičlenné sestavě a nejinak tomu bude i na pražském koncertě. Kapela si však zakládá i na vizuálním
zážitku, o nějž se v pozadí stará japonský VJ Toyotaka
Ota, který citlivě spolupracuje s hudbou.
Celý večer, na nějž budou mnozí jistě dlouho vzpomínat, doplní Petra Hermanová a Roman Přikryl z kapely Fiordmoss. Dvojice prý našla zalíbení v norských
fjordech. Ty se snaží odrážet v temných industriálních
samplech, které zjemnili folkovým motivem v podobě
čiré španělky a zpěvu. Kytaristka a zpěvačka Petra
Hermanová začínala svoji hudební dráhu s Markétou
Irglovou. Fiormoss také, mimo jiné, vystupovali jako
předskokani MIDI LIDÍ na jejich únorovém turné po
Československu.
Jiří Hradecký
Ukrajinský
Tom Waits
zpívá klezmer
Klezmer, původně hudba židovských
šumařů z východní Evropy, znovuožila
v posledních dekádách ve Spojených
státech díky průkopnické skupině
Klezmatics. Ta inspirovala v další
vlně stovky následovníků na našem
kontinentě. Klezmer se znovu objevuje
jak v zemích, kde byla židovská kultura
totálně zničena holocaustem, jako
například v Polsku, tak i v západní
Evropě. Amsterdam Klezmer Band vznikl
propojením toho nejlepšího z obou světů:
špičkoví hráči z Holandska doprovázejí
ukrajinského židovského zpěváka
a akordeonistu Aleca Kopyta.
Petr Dorůžka
MaPA_HUDBA/PROFIL
Amsterdam je liberální město bohémských umělců, imigrantských komunit i nečekaných hudebních překvapení,
k nimž patří Amsterdam Klezmer band. Od často stereotypních klezmerbandů pocházejících z východní Evropy
se amsterdamský model liší širokým stylovým záběrem:
balkánské dechy se proplétají s punkem, ska i jazzovou improvizací. Skupinu založil roku 1996 saxofonista Job Chajes, jejím příležitostným zpěvákem a „zvláštním hostem“
je Alec Kopyt, u nás známý též díky působení se skupinou
Poza, s níž v Praze dokonce natočil své první album.
Rodištěm Aleca Kopyta je černomořský přístav Oděsa,
který byl v 19. století životem překypující metropolí. „Oděsa sice leží na Ukrajině, ale vznikla jako ruská pevnost
v době tureckých invazí,“ říká Kopyt. „Před vznikem Sovětského svazu to byl svobodný bezcelní přístav, něco jako
černomořský New Orleans či Singapur. Dařilo se tu černému trhu, v přístavních krčmách jste mohli slyšet nejrůznější hudební styly. To souviselo s pestrým složením obyvatelstva: bydleli zde Řekové, Romové, Arméni, Gruzínci.
A bylo to promíchané i společensky: vedle židovských
bankéřů tam žili židovští dělníci i mafiáni.“
Kopyt není jediným prominentním hudebníkem, který
z tohoto černomořského New Orleansu pochází. Boris
Malkovsky odtud odešel do Izraele a vzpomíná, že Oděsa
světu dala i tak virtuozní hráče, jakými byli Svjatoslav
Richter nebo David Oistrach: „Když jsem chodil do školy,
v mé třídě nás bylo z celkem 42 žáků 38 Židů, velká část
z nich pak emigrovala, hlavně do USA či do Německa.“ Kopyt ale popírá, že by měl v rodokmenu nějaké hudebníky:
„Všichni mí předci byli řezníci, já jsem v našem rodě první
muzikant, což bylo pro moji rodinu velmi traumatizující
zjištění. Ještě mi nebylo dvacet, když jsme dostali povolení k emigraci do Izraele. Místo toho jsme ale odjeli do
Austrálie, odkud jsem se po deseti letech přestěhoval do
Amsterdamu.“
Díky repertoáru srdceryvných balad bývá Kopyt označován za „ukrajinského Toma Waitse“ „Ty písně jsou
sice původně ruské, ale protože jsem Žid, mám nepsanou licenci na to, že cokoli hraju, lze automaticky označit za klezmer. I kdybych hrál nacistické marše, bude
to klezmer, protože jsem Alec Kopyt.“ Ke své původní
vlasti je Kopyt velmi rezervovaný: „Nechci se vracet ani
na Ukrajinu, ani do Ruska, nechci hrát pro tamní mafiány. Rusko má dlouhou historii despotických vládců.
Když v 19. století požádali spisovatele Karamzina, aby
jedním slovem vystihl ruskou povahu, řekl: ‚Kradou.‘
Dnes má Rusko největší počet dvacetiletých milionářů
na světě.“
40_41
Extrémní výkřiky
od polárního kruhu
„Mým cílem je vše obnažit... to je podle mě skutečnost, a doufám, že to vycítí i publikum,“
vysvětluje zpěvačka Tanya Tagaq, původem z etnika Inuitů-Eskymáků, své vokální kreace
plné vášně i archetypálních znaků. Její hlas inspiroval Björk i Kronos Quartet, její koncerty
jsou divadelní performancí pro nejotrlejší diváky.
Petr Dorůžka
V extrémních podmínkách polárních krajů Kanady
vzniklá extrémní hudba a zpěv inuitských žen působí na
laika spíš jako rytmické výkřiky vrcholné rozkoše než
jako muzikální projev. Když londýnský DJ Charlie Gillett
přizval Tanyu Tagaq jako hosta do svého „rozhlasového
ping-pongu”, musel její vokální extravagance dovysvětlit. „Cokoli jste si mysleli, že tady děláme, není pravda.”
Přestože ale inuitský hrdelní zpěv působí na evropské
ucho přinejmenším nevázaně, původně měl roli zcela
nevinnou. Jednalo se o společenskou zábavu, praktikovanou ženami za dlouhých zimních nocí, když muži byli na
několikatýdenních loveckých výpravách. Hry, která zkrátila čas a zabavila děti, se účastní dvě soupeřky. Jedna
„zpěvačka” se snaží zopakovat frázi, kterou předzpívala
ta druhá, a přitom ji ještě prodlouží. Prohrává ta, která
jako první frázi zopakovat nedokáže, dojde jí dech anebo
vyprskne smíchy.
34letá Tanya Tagaq pochází z přístavu Cambridge Bay na
ostrově Victoria u severního pobřeží kanadské pevniny,
který leží dva stupně nad polárním kruhem. Její matka
prožila dětství v severské divočině, babička s dědečkem
žili jako kočovníci a k obydlí se střechou se dopracovali,
až když bylo Tanye dvanáct let. Ta je náležitě pyšná, že její
matka získala vysokoškolský diplom, ale stejně intenzivně prožívá svoji inuitskou identitu. Hrdelní zpěv objevila
až jako studentka na výtvarné škole v Halifaxu. Matka jí
tehdy jako lék proti stýskání posílala autentické nahrávky inuitských žen a Tanya se podle nich naučila zpívat.
Její hlas, který proniká až na samotnou dřeň lidských
emocí, přitahuje kolegy-hudebníky. Na kanadský festival
Great Northern Arts přijela Tanya původně vystavovat
své obrázky – ale náhodou se dostala také na pódium.
Koncerty natáčeli na video přátelé zpěvačky Björk z Islandu, která si pak Tanyu vybrala jako hosta na své album Medulla i na turné. Později ji objevili členové Kronos
Quartetu, s nimiž vystoupila v Carnegie Hall.
Zpěv Tanyi Tagaq má sílu pohanských rituálů i halucinogenních výletů, její písně beze slov vás na koncertě
posunou mimo časové měřítko. Příklad: Když vystoupila
na veletrhu Womex v Seville, její padesátiminutová improvizace diváky totálně pohltila a působila jako dvouhodinové drama. Zpěvačka říká, že na pódiu se dostává až
k bodu, kdy tvůrce opouští své tělo, které je pak řízeno
čistou expresí. Přijíždí k nám už počtvrté, záznamy z jejích předešlých vystoupení v Praze zachycené na YouTube
získaly cenu kultovních artefaktů.
42_43
Tango na trase
Berlín-Bukurešť
Bukurešť byla kdysi Paříží východní Evropy, v luxusních kabaretech se hrálo tango,
foxtroty i romské písně, posunuté do melancholické, hořko-sladké a zcela jedinečné polohy.
Tento zaniklý hudební svět oživila rumunská zpěvačka Oana Cătălina Chiţu, nejprve na
divadelním pódiu v Berlíně, později na CD Bucharest Tango a nyní i na koncertním turné.
dospívala naopak na venkově. Písně meziválečných zpěváků rumunského tanga ale Ceausescovo totalitní rádio
nevysílalo, Oana je slyšela v podání svého otce. U příbuzných v Bukurešti později objevila obrovskou sbírku praskajících gramofonových desek, které před válkou natočili
klasikové rumunského tanga Jean Moscopol, Cristian Vasile či romský zpěvák Zavaidoc.
Oana Cătălina Chiţu absolvovala své umělecké začátky
jako zpěvačka v kostele, později studovala jazz, operu
a v 90. letech se přestěhovala do Berlína. Roku 2000 zača-
la zpívat balkánský repertoár v sestavě Romenca, kterou
založila se srbským akordeonistou Dejanem Jovanovičem. Její dosud největší projekt Bucharest Tango se zrodil
před třemi lety, tehdy přenesla staré písně z meziválečné
Bukurešti, totalitní ideologií označované za „dekadentní
a nemravnou“, na divadelní pódium. Po vřelém přijetí berlínskou veřejností následovalo album Bucharest Tango.
Oana Cătălina Chiţu zpívá ale tango, jak ho neznáte: vedle kytary, basy a perkusí ji doprovází cimbál, akordeon
a housle.
Petr Dorůžka
Snad nejznámější vlakový spoj evropské historie Orient
Express, symbol luxusu i kulturní diverzity, spojoval
Paříž s Istanbulem a stavěl na bukurešťském největším
nádraží Gara de Nord, jehož jméno nápadně připomíná
Severní nádraží v Paříži. Mezinárodním rychlíkem cestovali mezi Východem i Západem podnikatelé, umělci,
literární postavy i hudební styly. Rumunské hvězdy meziválečného období zpívaly s noblesou typickou spíš pro
západní metropole, ale jejich repertoár měl jemnou vůni
Východu. Starosvětský šarm rumunské metropole definitivně zničil komunistický diktátor Ceausescu, který
nechal historický střed města vybourat a původní architekturu nahradil totalitní megalománií. K symbolickému
zvratu na rumunské hudební scéně ale došlo už před jeho
nástupem. V tom nejtužším období studené války, roku
1951, byl přímo na podiu zatčen tajnou policií „král ruského tanga“ Pjotr Leščenko, který později zahynul v rumunském pracovním táboře.
Leščenko sice natáčel pro velké západní gramofonové
značky, ale pro tehdejší Sovětský svaz se stal „ideologickým nepřítelem“. To, že si pro exil zvolil právě Bukurešť
dokresluje, že slogan „Paříž Východu“ není planou nad-
MaPA_HUDBA/PROFIL
sázkou. Pokud ale tu největší ikonu rumunské populární
hudby 20. století, zpěvačku Marii Tănase, média označují
za „rumunskou Edith Piaf“, jde už o hrubé zjednodušení.
Je pravda, že její publikum tvořili jak intelektuálové, tak
lidé z ulice, ale tím podobnost s velkou šansoniérkou končí. I když Maria pocházela z bílé majetné rodiny, v repertoáru měla romské písně, které zpívala s veškerou osudovou odevzdaností. Její pěvecký „feeling“ přitom pocházel
z úplně jiného světa než francouzský šanson Edith Piaf.
Lehkostí, pružností i tvárností projevu jakoby oscilovala
mezi tragickými eposy řeckých zpěvaček i průzračnými
ženskými hlasy Brazílie. Maria Tănase zemřela roku 1963
na rakovinu, bylo jí pouhých čtyřicet devět let, ale její staré nahrávky dnes slaví comeback. Velkou dávkou k tomu
přispěl současný zájem západních posluchačů o romskou
hudbu z východní Evropy. Písně z jejího repertoáru, jako
např. Marie si Marioara (Marie a Mařenka) nebo Un tigan
avea o casa (Cikán měl dům) znovuožívají o půl století
později v podání Oany Cătăliny Chiţu.
Zatímco Maria Tănase svůj repertoár čerpala z lidových
písní, které v rodinné rezidenci v Bukurešti, kde vyrůstala, zpívalo služebnictvo z venkovských regionů, Oana
44_45
Amanda Palmer
(of the Dresden Dolls)
+ Jason Webley
Amanda Palmer proslula především jako polovina punkovo-kabaretního dua The Dresden Dolls. Zatímco The
Dresden Dolls odpočívají v umělém spánku, Amanda
vyrazila na turné se svým sólovým projektem Amanda
fucking Palmer, které uzavře koncertem v Praze. Během
svých show hraje všechno, co její fanoušci milují, a tak
nechybí osvědčené hity The Dresden Dolls nebo rozmanité covery písní Michaela Jacksona, Black Sabbath či
Leonarda Cohena. PA R 05. 05. 2010
MaPA_STŘÍPKY
Gustav
Cesty po hudební planetě se budou týkat tentokrát Rakouska. Na Parukářce se rozezní projekt Gustav, který
je součástí festivalové akce ŽIŽKOV SOBĚ.
Gustav je živou show mediální umělkyně Evy
Jantschitsch, ověnčené rakouskou hudební cenou
Amadeus, a odkazuje k tvorbě vídeňských akcionistů,
šansonu, Cabaretu Voltaire i pouliční agitaci.
PLANET CONNECTION / PARUKÁŘKA R 16. 06. 2010
46_47
Tam-Tam
Orchestra
+ Tam-Tam
Batucada,
křest nového
live dvd: 10 let
– Live Akropolis
Avantgardní rockeři Unifiction
Tam-Tam Orchestra chystá křest nového DVD, které
vzniklo loni při oslavě 10. narozenin skupiny, jež oslavila velkým koncertem a zároveň křtem CD Sambista. Na
křtu Live DVD bude hrát najednou více než 15 bubeníků
ze školy samby Samba Tam-Tam Batucada, představí se
dechová sekce a spousta dalších hostů a tanečníků.
PA R 14. 04. 2010
MaPA_STŘÍPKY
V Paláci Akropolis si můžete vychutnat tuhle nevyzpytatelnou partu ve čtvrtek 8. dubna. Koncerty pražských
Unifiction jsou pověstné originálním pojetím, absurditou a neskutečnou energií. Teatrální vystupování dokresluje zběsilý mix rockové hudby, která se potkává
s jazzem i hravou operetkou. Každý koncert je originál.
Unifiction se nebojí improvizovat, zapojit publikum nebo
přijít s něčím naprosto nečekaným, to dokazují i na svém
loňském DVD. Extrovertní zpěvák a performer Bedřich
Lévi zde ukazuje svojí pravou tvář, kterou dokonale
skrývá v nejslavnějších českých muzikálech (Drákula).
Muzikál a popový balast je zde předmětem výsměchu
a slouží jako nástroj pro vytváření absurdních hudebních celků. Divák se však nemusí obávat intelektuálních
pouček o vkusu. Unifiction jsou rafinovaný nářez, který
nezná tabu. PA R 08. 04. 2010
48_49
ČESKÝ KULTURNĚ-SPOLEČENSKÝ MĚSÍČNÍK
Mediální partner českého olympijského týmu 2005 – 2012
ČTETE NÁS
26. 4. KARBIDO – STOLIK /PL
UŽ
Čtyři sedící postavy kolem jednoho stolu s ukrytými mikrofony. Kouzelníci, kteří z kusu nábytku svými doteky
vytvoří regulérní hudební koncert.
3. 5. ONEHAND JACK
Jazzová gangsterka s hudbou Roberta Balzara o chlapci,
který touží hrát na nějaký hudební nástroj, ale má pouze
jednu ruku.
30. 5. TROS SKETOS
Večer plný skečů legendárních komiků, jinak vážených
výtvarníků A. Najbrta, J. Róny a F. Skály, propojený improvizačními výstupy M. Zbrožka.
MaPA_STŘÍPKY
LET
Resumé
12–14 Už jsme doma PA R 13.05.10
38–39 EuroConnections: Digit All Love (PL) + Fiordmoss (CZ) PA R 15.04.10
Pořádá Junior klub na Chmelnici.
Pořádá Art Frame Palác Akropolis s.r.o. za podpory Hlavního města Prahy, Městské části Praha 3 a Rádia 1.
16–19 Victor Krauss (USA) PA R 02.06.10
40–41 Respect Plus: Amsterdam Klezmer Band (NL/RU) PA R 06.05.10
Pořádá Junior klub na Chmelnici.
Pořádá Rachot Production. Spolupořadatelem jsou Městská část Praha 3, Hlavni město Praha a Respekt.
20–25 ŽIŽKOV SOBĚ R 04.05.10 — 27.06.10
42–43 Respect Plus: Tanya Tagaq (CAN) PA R 18.05.10
Pořádá Art Frame Palác Akropolis s.r.o. za podpory Hlavního města Prahy, Městské části Praha 3
Pořádá Rachot Production. Spolupořadatelem jsou Městská část Praha 3, Hlavni město Praha a Respekt.
30–31 Euroconnections/Covers: Hurra Torpedo (NOR) + The Tchendos DJs (CZ)
PA R 10.06.10
44–45 Respect Plus: Oana Catalina Chitu & Bucharest Tango (RO) PA R 27.05.10
Pořádá Rachot Production. Spolupořadatelem jsou Městská část Praha 3, Hlavni město Praha a Respekt.
Změna programu vyhrazena.
Pořádá Art Frame Palác Akropolis s.r.o. za podpory Hlavního města Prahy, Městské části Praha 3 a Rádia 1.
32–33 Music Infinity: Lou Rhodes (UK) PA R 07.05.10
Pořádá Art Frame Palác Akropolis s.r.o. za podpory Hlavního města Prahy, Městské části Praha 3 a Rádia 1.
MaPA_RESUMÉ
52_53
Ester Starman
MaPA_FOTOGALERIE
V centru zájmu objektivu fotografky Ester Starman stojí
lidé v různých situacích, prostředích a oborech. Její umělecká kariéra začala fotografickými seriály o drogové
závislosti ve spolupráci s nadací Drop IN. Poté opustila
na nějaký čas témata sociální a věnovala se fotografování kulturních událostí, a zejména umělců samotných.
Sem patří i seriál z turné divadelního souboru Teatr Novogo Fronta.
Cesta do slumů, škol a nemocnic v africké Keni postavila
Ester Starman opět do pozice dokumentaristy nelehkých
životních osudů i vzácných momentů radosti. Od 4. května budete mít možnost zhlédnout její fotodokumentaci
loňského ročníku festivalu ŽIŽKOV SOBĚ. Vernisáž v prostorách VZP v Orlické ulici na Žižkově totiž zahájí nový
festivalový cyklus.
54_55
DEVÁTÉ ČÍSLO DUBEN – ČERVEN 2010
POKLADNA /CAFÉ /TICKETS tel. +420 296 330 913, denně /open daily 10.00–24.00 so+ne /
sat+sun 16.00–24.00 Předprodej vstupenek také v sítích Ticketpro a Ticketportal Rezervace
vstupenek na divadelní představení dVA končí den předem – [email protected] Předprodej
vstupenek sítě Ticketpro v Kavárně Paláce Akropolis denně 10:00–21:00, so a ne 16.00 – 21.00
RECEPCE /OFFICE tel. +420 296 330 911, fax +420 296 330 912, [email protected],
RESTAURANT AKROPOLIS rezervace /reservations tel. +420 296 330 990-91
denně /open daily 11.00–01.00
JUNIOR KLUB příspěvková organizace Prahy 3, tel. +420 296 330 961, [email protected]
MaPA – Magazín Paláce Akropolis
Vydává Art Frame Palác Akropolis, s.r.o., Kubelíkova 27, Praha 3, IČ 27172376, DIČ CZ 27172376
Vychází třikrát ročně, osmé číslo vyšlo 18.1.2010
MK ČR E 19298
ŠÉFREDAKTORKA Ester Starman
PŘISPĚVATELÉ Ondřej Formánek, Daniel Řehák, Kateřina Eva Klimešová, Ondřej Kašpar, Lukáš
Rychlý, Vladimír Hulec, Kateřina Lešková-Dolenská, Karel Kočka, Ondřej Stratilík, Iveta Poláčková,
Jakub Pech, Petr Dorůžka, Ondřej Bezr, Jiří Hradecký, Jan Pomuk Štěpánek
DESIGN, GRAFICKÁ ÚPRAVA, OBÁLKA Carton Clan cartonclan.cz
FOTOGRAFIE archiv Paláce Akropolis, není-li uvedeno jinak
TISK Janova dílna
www.palacakropolis.cz

Podobné dokumenty

Letní filmová škola - Asociace českých filmových klubů

Letní filmová škola - Asociace českých filmových klubů partnerem Letní filmové školy. V rámci projektu RWE – energie českého filmu přispíváme na rozvoj české kinematografie. Návštěvníci se proto mohou těšit na provoz letního kina a filmy, které skupina...

Více

Magazine Palác Akropolis 09—12—2007

Magazine Palác Akropolis 09—12—2007 saxofonistu Eltona Deana, který bohužel v únoru 2006 zemřel. Proto jsme si vybrali právě nováčka Travise, aby se posluchačům trochu představil. Bližší informace také naleznete na www.theotravis.com...

Více

Magazín Paláce Akropolis 01—03—2008

Magazín Paláce Akropolis 01—03—2008 to už z povahy věci, že i nejzajímavější divadelní představení bude vždycky vidět trochu míň, než třeba hvězdná francouzská kapela, která dorazí v rámci EuroConnections. Věřím tomu, že leckdo z tea...

Více

Zpráva o činnosti 2012

Zpráva o činnosti 2012 a rozlehlou budovu městských lázní v Chomutově, kde jsme již dříve uspořádali akce Konzert I a II. Tentokrát se však jednalo o značně větší rozsah, celkem o tři podia, která měla zasáhnout celou ro...

Více