Hilary Putnam (31. 7. 1926 – 23. 3. 2016)

Hilary Putnam (31. 7. 1926 – 23. 3. 2016)

Filosofický časopis
ročník
/
Různé
Hilary Putnam (31. 7. 1926 – 23. 3. 2016)
Málokterý filosof měl během uplynulého půlstoletí tak hluboký a zároveň
všestranný vliv na naši disciplínu jako
Američan Hilary Putnam, jenž zesnul
13. března t. r. Dá se říci, že s jeho odchodem jsme přišli o posledního příslušníka silné generace, k níž patřili
Putnamovi krajané Donald Davidson
(1917–2003) a Richard Rorty (1931–2007)
a Britové Peter F. Strawson (1919–2006)
a Michael Dummett (1926–2011), kteří dominovali světové filosofii zhruba
od šedesátých do devadesátých let minulého století. Profesor Putnam svým
dílem zásadně proměnil filosofii jazyka a mysli, metafyziku a teorii poznání. Možná nejvíce je spojován s teorií
tzv. funkcionalismu, podle níž klíčem
k pochopení mysli je spíše její role než
její konstituce či substance. V oblasti filosofie jazyka inicioval teorii významu
zvanou „sémantický externalismus“,
neboť lokalizoval význam promluv nikoli v niterných stavech individuálního
mluvčího, ale ve vnějších fyzických i sociálních faktech. Metafyzické implikace externalismu jsou tak radikální, že
převracejí vzhůru nohama zažité způTento text je verzí populárnějšího příspěvku, který jsem publikoval v příloze Lidových
novin „Orientace“ ( . .
, s. ). Redakci Lidových novin děkuji za svolení k použití tohoto materiálu.
Kniha 2_16.indb 309
soby myšlení, jež sahají až k Descartovi. Kromě toho Putnam zásadní měrou
přispěl k filosofii vědy a matematiky –
i k matematice a matematické logice
samotné – a k hodnotovým oborům,
jako jsou etika či filosofie náboženství.
Od materialismu k funkcionalismu
Putnam vstoupil na scénu na začátku padesátých let, poté co absolvoval
doktorské studium u W. V. O. Quina
(1908–2000), v pravém slova smyslu
otce americké filosofie druhé poloviny
20. století, a dvou Středoevropanů, Rudolfa Carnapa (1891–1970) a Hanse Reichenbacha (1891–1953). Carnap a Reichenbach přinesli do Ameriky logický
pozitivismus, kdežto Quine byl již v té
době nejdůležitějším kritikem této doktríny. Putnam se záhy vyhranil jak vůči
logickým pozitivistům, tak vůči Quinovi, ačkoli tyto vlivy navždy formovaly
jeho myšlení. Na rozdíl od pozitivistů
i Quina se přiklonil k tzv. vědeckému
realismu, čili názoru, že věda, zvláště
fyzika, objevuje reálný svět nezávislý
na našich teoriích.
Skutečného průlomu se však Putnamovi podařilo dosáhnout během
šedesátých let zvláště ve filosofii mysli, v níž důmyslně využil poznatků
z tehdy se etablující teorie informač-
14.4.2016 14:40:30
Filosofický časopis
/
ních technologií. Kolem roku 1960 zastávaly dominantní pozici dvě teorie
mysli: behaviorismus, asociovaný s logickým pozitivismem, který redukoval mysl na chování, a materialismus,
který redukoval mysl na mozek. Putnam přišel s koncepcí, podle níž se mysl
vztahuje k mozku spíše jako program
k hardwaru, čili hájil předpoklad, že
podstatná na stavech mysli je jejich
funkce, nikoli jejich konstituce. Podobně jako lze digitální počítač teoreticky sestrojit z libovolného materiálu
tak také lidská mysl nijak konstitutivně nezávisí na onom typu mozku, který máme. Putnam vyjádřil tuto základní
myšlenku provokativně ve svém článku
„The Nature of Mental States“ (1967):
„Mohli bychom být vyrobeni z ementálu a nezáleželo by na tom.“ Vtipy stranou, Putnamova teorie má tu zásadní výhodu, že připouští mentální život
i u jiných bytostí a entit, než jsme my –
u delfínů, Marťanů, počítačů atd. Kvůli
důrazu, který klade spíše na funkci než
na substanci či konstituci mysli, je Putnamova teorie známa jako „funkcionalismus“ – a její varianty jsou dodnes
vlivné.
Od funkcionalismu k externalismu
Putnam sám byl ovšem zároveň jedním
z prvních kritiků funkcionalismu – a
tento sebekritický postoj se pro něj postupně stal typickým, neboť mnoho-
Putnam, H., The Nature of Mental States. In:
týž, Philosophical Papers. Vol. : Mind, Language and Reality. New York, Cambridge
University Press
, s.
–
.
Kniha 2_16.indb 310
krát zcela změnil názor na různé teorie,
jež předtím sám inicioval. Zmíněný antifunkcionalistický obrat lze sledovat
v pracích ze sedmdesátých a osmdesátých let. Prvním krokem byla esej „Význam slova ,význam‘“ (1975). V tomto
epochálním textu navrhl Putnam myšlenkový experiment založený na představě, že naše planeta má dokonalou
dvojnici, tzv. Dzemi. Jediný rozdíl mezi
Zemí a Dzemí spočívá v tom, že kapalina, která na Dzemi vyplňuje řeky a
oceány a prší z nebe, je sice percepčně
neodlišitelná od vody (H20), ale ve skutečnosti je to substance s odlišným chemickým složením (XYZ). A představme si dále, že na dvojnici Země mám
dokonalého dvojníka, neboť řeknu-li
já tady na Zemi, že „na stole je sklenice vody“, on vydá na Dzemi sekvenci
zvuků, která zní stejně jako moje věta.
Jenže, což je klíčový bod Putnamova
argumentu, to není tatáž věta, alespoň
tedy za předpokladu, že věty máme
identifikovat z hlediska jejich sémantických vlastností. „Na stole je sklenice vody“ je tedy syntakticky identický
útvar na Zemi i na Dzemi, ale sémanticky se liší: výraz „voda“ totiž znamená
v každém z obou prostředí něco jiného.
Na Zemi označuje substanci s chemickým složením H20, zatímco na Dzemi
substanci se složením XYZ. Čím si tento
sémantický rozdíl vysvětlit? Rozhodně
ne poukazem na nějaká fakta, jež platí o mně na rozdíl od mého dvojníka,
protože podle zadání myšlenkového
experimentu jsme identičtí. Zmíněný
sémantický rozdíl zjevně závisí na faktech, jež jsou vůči oběma subjektům
vnější. Odtud název Putnamovy teo-
14.4.2016 14:40:30
Různé
rie – „externalismus“, a okřídlený slogan, který vyjadřuje její podstatu – „Významy prostě nejsou v hlavě!“ Putnam
zároveň odlišil sémantické příspěvky
fyzického a sociálního prostředí, takže
během následujících zhruba dvaceti let
se ve filosofii diskutovalo o fyzickém a
sociálním externalismu.
Je však potřeba upozornit na skutečnost, že ve zmíněné stati Putnam
stále ještě tvrdil, že dvojníci jsou nejen
fyzicky, ale též psychologicky totožní.
To znamená, že jejich syntakticky totožné výroky jsou sice sémanticky odlišné (protože termíny v nich užité mají
odlišnou referenci), ale propoziční stavy, jež jim odpovídají, jsou stejné. Putnam se tudíž ještě ve „Významu slova
,význam‘“ domníval, že psychologii je
možné konstruovat internalisticky –
např. funkcionalisticky. Zřejmě teprve
pod vlivem svého kolegy Tylera Burge
rozšířil externalismus i na psychologii. Vyčerpávající kritice funkcionalismu s využitím externalismu věnoval
Putnam svoji knihu Representation and
Reality. Tuto kritiku internalistického
pojetí mysli lze stěží přecenit. Implikuje totiž odmítnutí celé karteziánské tradice moderního myšlení, jež pojímala
mysl i jazyk jako majetek individuálního
subjektu.
Putnam, H., Význam slova „význam“. Přel.
O. Tomala. In: Peregrin, J. (ed.), Logika
. století. Mezi filosofií a matematikou. Praha, Filosofia
, s.
.
Jsou „ve stejném psychologickém stavu“.
Tamtéž.
Putnam, H., Representation and Reality.
Cambridge, Mass., MIT Press
.
Kniha 2_16.indb 311
Od realismu ke konstruktivismu
a zpátky
Další významnou změnou v Putnamově
myšlení, která stojí za zmínku, byl obrat od vědeckého realismu, k němuž se
hlásil od padesátých do sedmdesátých
let, k alternativní teorii, kterou nazval
„interním realismem“. Zatímco ještě
v článku „Význam slova ,význam‘“ považoval Putnam sémantický externalismus za oporu vědeckého realismu,
protože tvrdil, že denotáty jmen tzv.
přírodních druhů – což jsou výrazy jako
„voda“, „tygr“ nebo „jilm“ – jsou determinovány esencemi takto označených substancí, jež jsou tudíž nezávislé
na jazyce, později se přiklonil k názoru,
že svět do jisté míry konstruujeme naším jazykem, resp. myšlením. Putnam
prezentoval svou novou metafyzickou
teorii pod názvem „interní realismus“
jako svého druhu kompromis: tradičnímu, „externímu“ realismu lze prý učinit zadost uznáním kauzální nezávislosti světa, ale je třeba trvat na tom,
že konkrétní ontologie (tj. způsob, jak
věci klasifikujeme) je relativní vůči našim jazykovým či mentálním kategoriím. Tuto víceméně kantovskou „konstruktivistickou“ teorii nabídl Putnam
v knize Reason, Truth and History. Knihu
proslavil zvláště další myšlenkový experiment, tentokrát nazvaný „mozek
v kádi“. Tento experiment nám může
připomenout Descartův klasický skeptický argument, nebo možná scénář populárního filmu Matrix. Putnam se táže:
Putnam, H., Reason, Truth and History. New
York, Cambridge University Press
.
14.4.2016 14:40:30
Filosofický časopis
/
Jak mohu vědět, že nejsem mozek, udržovaný ve funkčním stavu v jakési kádi
a stimulovaný takovým způsobem, že
v něm vzniká dojem, že je standardním
způsobem vtělený v nějaké osobě obývající náš známý svět? Podle Putnamova
názoru je však tento scénář v jistém subtilním smyslu nekoherentní, protože
mozek v kádi, izolovaný od nějaké jazykové pospolitosti, nemůže prostřednictvím takových výrazů obecného jazyka,
jako jsou „mozek“ a „káď“, odkazovat
k mozku a kádi. Nakolik tedy používám
výrazy obecného jazyka, jejichž významy jsou fixovány fakty, jež mne přesahují, nemohu být mozkem v kádi!
Avšak ani „interní realismus“ nebyl pro Putnama konečnou zastávkou!
Ve svém pozdním díle se totiž vrátil
k realismu, ačkoli to přesně řečeno nebyl jeho dřívější „externí“ realismus.
Ve svých „John Dewey Lectures“ z roku
1994 totiž Putnam došel k závěru, že
jak „externí“, tak „interní“ realismus
byly ve skutečnosti dvě strany téže mince – byly to dvě metafyzické teorie závislé na karteziánských předpokladech
týkajících se vztahu našich mentálních
reprezentací ke světu. Putnam namísto
nich aktualizoval některé argumenty J.
L. Austina obhajující „naivní“ realismus,
čili teorii, podle níž je nám svět daný přímo, bez zprostředkování „smyslovými
daty“ či jinými podobnými karteziánskými pozity. Zmíněné přednášky, doplněné dalšími texty, vyšly ve svazku The
Threefold Cord: Mind, Body, and World.
Putnam, H., The Threefold Cord: Mind, Body,
and World. New York, Columbia University
Press
.
Kniha 2_16.indb 312
Maoismus i judaismus
Až do sedmdesátých let byl Putnam
především filosofem pro filosofy.
Kromě zmíněných témat psal i značně
technicky náročné texty o logice,
filosofii matematiky a filosofii fyziky,
srozumitelné jen úzkému kruhu
specialistů (k těmto tématům viz
například klasickou čítanku Philosophy
of Mathematics, kterou Putnam uspořádal s kolegou Paulem Benacerrafem, a eseje v prvním svazku Putnamových sebraných spisů ). Ačkoli se
těmto otázkám nepřestal věnovat nikdy, později svůj záběr značně rozšířil.
Podobně jako Rorty začal například
znovuobjevovat pragmatismus, čili
domácí americkou tradici veřejně angažované filosofie, a příležitostně dokonce komentoval dílo tehdy vlivných
„kontinentálních“ filosofů Derridy či
Foucaulta. Odjakživa měl ovšem zájem
i o praktickou politiku. Již v šedesátých
letech se silně angažoval v hnutí proti válce ve Vietnamu, nějaký čas bydlel se studenty v komuně a až do roku
1972 byl členem maoistické Progresivní strany práce (jež se odštěpila od Komunistické strany USA). V tomto ohledu nepadlo jablko tak úplně daleko
od stromu, protože Putnamův otec byl
až do Chruščovova přiznání Stalinových
zločinu v roce 1956 členem KS USA. Put-
Putnam, H. – Benacerraf, P., Philosophy of
Mathematics. Selected Papers. nd ed. New
York, Cambridge University Press
.
Putnam, H., Philosophical Papers. Vol : Mathematics, Matter and Method. New York,
Cambridge University Press
(dopl. vyd.
).
14.4.2016 14:40:30
Různé
namův ultralevicový aktivismus však
neměl v té době sebemenší vliv na jeho
teoretickou práci. Teprve od osmdesátých let začal systematicky psát o „hodnotových disciplínách“, jako jsou etika,
estetika a náboženství. Významná je
v tomto ohledu například sbírka esejí Realism with a Human Face, v jejímž
názvu je mimochodem zřejmá narážka
na heslo pražského jara. Značné úsilí
věnoval Putnam například důkazu souvislosti mezi hodnotami a fakty, čili překonání propasti, kterou většina filosofů od Huma až po současnost viděla
mezi „jest“ a „má být“. Toto téma ho
zaměstnávalo i v pozdních studiích,
z nichž je možné jmenovat například
The Collapse of the Fact/Value Dichotomy.
Posledním bodem, o němž stojí za to
se zmínit, je Putnamův vztah k náboženství, konkrétně k judaismu. Ačkoli
byl po matce Žid, byl vychován sekulárně. Ale zhruba od poloviny sedmdesátých let se postupně začal aktivně zapojovat do židovských bohoslužeb, což se
časem stávalo stále důležitější součástí
jeho života. Velmi dlouho však trvalo,
než se to jakkoli projevilo i v jeho teoretických zájmech. Na začátku své knihy
Renewing Philosophy Putnam připouští:
„Když jsem v padesátých letech poprvé
začal učit filosofii, považoval jsem se za
filosofa vědy […] Ti, kdo znají mé spisy
z té doby, se mohou podivovat, jak jsem
Putnam, H., Realism with a Human Face.
Cambridge, Mass., Harvard University Press
.
Putnam, H., The Collapse of the Fact/Value
Dichotomy and Other Essays. Cambridge,
Mass., Harvard University Press
.
Kniha 2_16.indb 313
smířil svou náboženskou stránku, která
do jisté míry existovala již tehdy, s mým
obecně materialistickým světonázorem v té době. Odpověď zní, že jsem je
nesmířil. Byl jsem naprostý ateista, a zároveň věřící. Prostě jsem držel tyto své
dvě části oddělené.“ To se změnilo téměř až na přelomu tisíciletí, kdy byl Putnam pozván, aby na Indiana University
pronesl sérii přednášek o židovském
myšlení. Výsledkem je fascinující knížka Jewish Philosophy as a Guide to Life,
v níž kdysi „vědecký filosof“ přemítá
nad duchovním odkazem moderních
židovských myslitelů – Franze Rosenzweiga, Martina Bubera a Emmanuela
Levinase (a o možné relevanci díla sekulárního židovského filosofa Ludwiga
Wittgensteina pro judaismus).
Putnam a my
Ačkoli jsme národem, jehož filosofickou kulturu utvářeli především „kontinentální“ filosofové jako Heidegger či
zmíněný Derrida, v posledních zhruba
pětadvaceti letech se i u nás postupně
prosazoval rigoróznější a formálnější
styl filosofie, jehož čelným reprezentantem byl profesor Putnam. Originální příspěvky k tomuto pojetí filosofie
u nás přinesli například Pavel Materna,
Jaroslav Peregrin či Petr Koťátko. PoPutnam, H., Renewing Philosophy. Cambridge, Mass., Harvard University Press
, s. .
Putnam, H., Jewish Philosophy as a Guide to
Life. Bloomington, Indiana University Press
.
Na všechny tyto a další naše autory měl vliv
konkrétně přímo Putnam, a to nejen svou
filosofií jazyka v užším slova smyslu. Např.
14.4.2016 14:40:30
Filosofický časopis
/
sledně jmenovaný navíc se členy svého týmu na Filosofickém ústavu Akademie věd již během devadesátých
let minulého století organizoval sérii
velkolepě zastoupených mezinárodních filosofických konferencí v Karlových Varech, z nichž ta poslední z roku
1998 byla věnována právě dílu Hilaryho Putnama. Profesor Koťátko vzpomíná, že Putnam během své tehdejší
návštěvy v Česku působil dojmem
velmi skromného a plachého člověka,
který nijak nezdůrazňoval svůj status
filosofické superstar. V rámci svého
pobytu u nás se setkal i s tehdejším
pražským rabínem Karolem Sidonem.
Tomáš Hříbek
(Pokrač. pozn. č. ) prof. Koťátko se z podobných důvodů jako Putnam později přiklonil k jisté variantě „naivního“ realismu
(viz Koťátko, P., Interpretace a subjektivita.
Praha, Filosofia
, kap. I). Tomáš Marvan
se nedávno věnoval kritice Putnamova interního realismu (Marvan, T., Realismus a relativismus. Praha, Academia
, kap. III).
Autora těchto řádků hluboce ovlivnil Putnamův vývoj od funkcionalismu k externalismu (Hříbek, T., Metafyzika antiindividualismu. Praha, Filosofia
, kap. ).
Kniha 2_16.indb 314
14.4.2016 14:40:30