Gora Devi - Cesta Duchovního Srdce

Gora Dévi
Indický deník
Dvanáct let s Babadžím
Úvod:
Velice jsem váhala, než jsem se odhodlala napsat tuto knihu, protože je velmi těžké sdělit něco o Babadžím
slovy. Jeho bytost je jemná, tajemná, a pochopit ji můžeme jen tak, že se držíme na jiné úrovni skutečnosti - na
magii srdce.
Své učení vyjadřoval často jen gesty, úsměvem, v zdánlivě bezvýznamných situacích. To, co mne nejvíce zaujalo,
když jsem se s ním setkávala, byl veliký klid a také síla, jež se projevovala právě díky tomuto klidu. Babadží je
přítomnost, existence toho, čeho se my tak namáhavě pokoušíme dosáhnout: je to tajemství jiné úrovně vědomí.
Jeho neuvěřitelná láska je to, co se klene jako most mezi námi a Pravdou, mezi lidským a božským. Jeho fyzické
tělo bylo snoubením nebe a země. Mnohých jeho volání dostihlo a byli jím navždy tím tak zasaženi, že jejich
život už nemohl být nikdy takový jako dříve.
První slovo, které řekl, když jsem ho potkala, bylo "Bůh", jediná slabika, kterou vyryl kamenem do země.
Později to doplnil: "Bůh je Láska".
Od té chvíle se probudilo mé hledání toho, jak uskutečnit význam oněch prostých slov. Tento deník chce být
prostým svědectvím přímo zažité osobní zkušenosti, která může posloužit tomu, aby se něco z jeho poselství
šířilo dál.
Góra
Dévi
1. Cesta do Indie
Miláno, 5. března 1972
Dnes odcestuji do Indie a jsem opravdu rozrušená. Rozhodla jsem se k tomu náhle, když jsem se dozvěděla, že
tam vyrážejí Claudio a Piero, a že i Gianni tam chce jet, aby nakoupil látky.
Před několika dny jsme večer spolu seděli v mém pokoji v komuně: Angelo, Tiziana, Serena, Gianni, Zizi a
Marco. Hudba, velká postel a uprostřed žlutá celtovina. Angelo začal s prvými pohyby, aby na mě eroticky
zapůsobil. Náhle jsem považovala za podivné, asistovat mu při tom starém teatrálním předvádění, už tolikrát
opakovaném, jako úzká a slepá ulička, jako jedno ze známých tmavých večerních zákoutí Brery, která nakonec
omrzí a nudí. To není pravé, to není ta opravdová láska. Pokus získat náklonnost opakovaným fyzickým dotekem
za účasti přátel je patetický a únavný. Ani to nekonečné kouření "trávy" nevede mé myšlenky nikam, spíš je to
zamlžuje. Nebyla jsem v míru. Přála jsem si mít místo, kde bych mohla být sama, učit se, uzavřít se, abych mohla
jít do sebe. I moje práce s dětmi se mi v takové situaci nemůže dařit, jsem zmatená, příliš neklidná, vůbec ne
zralá pro takové zaměstnání.
V očích Piera je zvláštní světýlko a já cítím, že ho musím následovat. Piero a Claudio mi onehdy ukázali fotky z
Nepálu a také obrázky tibetského Mistra. Mají magickou a mystickou dimenzi, starobylé "už jsem tu jednou
byla". A tak jsem včera odešla z domu přespat s Giannim v podkrovní světničce, abych získala odstup a mohla se
rozhodnout. Spali jsme v náručí jako dvě nevinné děti a druhého dne jsem si šla koupit letenku, poslední místo,
které ještě zbylo. Dnes pojedeme vlakem do Londýna a odtamtud už poletíme přímo do Indie.
Pomoc! Kdo ví, co se mnou bude, mohlo by se myslet, že jsem se zbláznila. Uprostřed roku nechám být práci,
milostný románek s Angelem, komunu a všechny přátele. Mám málo peněz a žádnou letenku zpět. Ale cítím, že
právě tak musím odjet, bez zavazadla, osvobozená ode všeho. Mám jen svou velikou slaměnou tašku a afghánské
šaty, které mi daroval Gianni.
"Bosý v Indii", tak zněl nadpis knihy, kterou jsem dostala od Gian Paola. Cítím, že se musím vrhnout do tohoto
dobrodružství za všech okolností, cítím, že musím sebrat odvahu a vydat se na cestu, i když mně to děsí. Doufám,
že najdu na druhém břehu řeky, kterou musím přeplout, odpověď na smysl života. A proč žít jinak? Bez pravdy?
Nic už nemá smysl.
Mám pocit, že mne volá nějaký hlas z hloubky a že má obrovskou magickou sílu. Tato cesta započala už před
několika měsíci, při první zkušenosti s LSD ve Formenteře. Nebo snad ještě v jemnější podobě při loňské cestě s
Giullianem do Maroka, když jsme seděli na pláži a hráli si s perlami a sledovali racky nad mořem.
Jejich let mi připomínal zapomenutou a neznámou svobodu. I teď zažívám stejný pocit, pocit překvapení,
nekonečné svobody, odvahy ke skoku do prázdna a tajemna, abych to vše prozkoumala, vymezila a rozpustila.
V posledním létě ve Formenteře při tom zážitku s LSD jsem měla náhle vizi mnoha minulých životů a zážitek
jediného, univerzální vědomí. Viděla jsem veliké světlo v sedmi dokonalých barvách a viděla jsem, jak moje
duše opouští mé tělo, noří se do prostoru a odtamtud jsem viděla proud mnoha životů, které jsem již prožila, až
jsem došla poznání, že už jsem byla skoro vším. Nějaký hlas mne nesrozumitelně volal, abych vše zanechala a
rozjela se do Indie, za novým dobrodružstvím vědomí. Cesta tedy vlastně začala už tam a pokračuje v těchto
týdnech v Miláně. Vnitřní cesta hledání pravé odpovědi. Hledání Mistra.
2. Matka Indie
Bombay, 7. března 1972
Příchod sem do Bombaye je trochu moc. Nejraději bych utekla. Ty ubohé baráčky vedle letiště, zdrcující horko,
hemžící se lidské masy, špína v hotelu, hippies z Goa, blázni, prokletí. Na ulici před hotelem žebráci,
nedotknutelní, děti, které se mi vysmívaly a povykovaly "Hippie", Hare Kršna, Hare Ram. Cítím se strašně
nemotorná se svými sukněmi, se svými neupravenými vlasy. Je to skutečně zcela jiný svět, neuvěřitelný,
obrovský bazar, mám strach. Před hotelem stojí hippie s blond vousem, oděný do špinavého bílého šatu. I z něho
mám strach. Bojím se, že by se mohl zmocnit mého ducha. Automaticky si opakuji mantru, kterou jsem se naučila
od Piera: "Hari šaranam, Šiva šaranam, Ram šaranam, Prabhu Krišna šaranam" - utíkám se do ochrany Šivy,
Rámy, Krišny...
Snažím se vydržet. Je horko. Všichni v pokoji kouří hašiš, nalévají se horkým čajem a mlékem, cpou se
sladkostmi. Je mi špatně. Nemám ráda zdejší stravu, smažené, mastné a těžké, a hospody jsou navíc špinavé. Jen
velké sklenice ovocné šťávy mne trochu posilují. Ale zase hned vedle stojí žebráci s nataženýma rukama, a tak i
to je k ničemu. Bojím se vyjít sama na ulici, Piero a Claudio mne berou s sebou. Gianni již upadl do opiového a
morfiového opojení.
Onehdy jsem viděla krotitele hadů. Co na mne zvlášť působí jsou oči žebráků a nuzáků, ironické, tak jako
blažení, skoro všichni mají jemný úsměv na tváři. Jako by ti lidé tady věděli, že vše je relativní a skutečnost je
trikem kejklířů. Vzpomínám si na napjaté, tvrdé a bledé obličeje lidí v Miláně, když cestují ráno tramvají, na
jejich smutek a chlad.
11. března 1972
Dnes jsem poznala skupinu skvělých lidí. Mladí lidé z Kalifornie s dlouhými vlasy, s vousy, odění do bílého.
Jsou již v Indii doma. Sebejistí. Potkávám taky Lillo, Italku, malou, kouzelnou vílu, která mne učí změnit své
zvyky a oblékat se také do bílého. Potkávám cikány duhy, "Rainbow Gypsies". Přicházejí ze všech koutů světa,
táhnou nazdařbůh ulicemi a vždy najdou někoho, kdo je pohostí a pomůže jim. Jsou obestřeni tajemstvím a
okouzlují mne.
Rosa, italské děvče, běhá kolem s obnaženými ňadry, s malou opičkou v náručí, která cucá její prs - a nic se jí
přitom nestane. Dvěma Američany, Danielem a Sitáramem, se cítím být přitahována a mám dojem, že už to
dlouho vědí. Chtěla bych být jako oni, odvážná, sebejistá. Ráda bych dosáhla vědění, které si myslím, že mají.
Rozhoduji se, že si obarvím vlasy henou na červeno a že se nechám tetovat na ruce. Připadá mi to jako první
gesto odvahy.
12. března 1972
Dnes ráno byli všichni ve světnici a v tom zazněl zvonek a přišel Carlo. Nechá si teď říkat Šanti. Šest let to je, co
jsem ho neviděla a téměř jsem ho nepoznala. Má stále ještě svůj dětský úsměv, ale teď je smíchán s něčím
prastarým, moudrým, je oděný po indicku, a to na mne dělá dojem. Byl jedním z prvních, kteří před několika lety
odešli z Milána, aby pro sebe objevili Indii. Tehdy mu bylo šestnáct let a našel odvahu vyrazit prakticky bez
peněz, stopem a pěšky přes Afghánistán a Pákistán. Mnozí to tak udělali a já se teď znovu ptám sama sebe, jak to
dokázali, jak mohli přežít, a obdivuji jejich důvěru. Slyšela jsem, že Šanti byl v posledních šesti letech u mnoha
indických guruů, a že se teď dokonce sám guruem stal. Mluví zvláštním způsobem, pomalu a laskavě. Okamžitě
se na něj pověsím a cítím, že mně někam dovede.
V roce 1966 jsme spolu žili a získávali první zkušenosti s komunou ve starém vymrzlém podkroví v historické
části Milána. On a jiní přátelé byli mezi prvními dlouhovlasými hippies té doby, kterým se posmívali lidé z ulice
a pokřikovali na ně "Vousáči, běž pracovat!"
Kouřila jsem tenkrát první "kroucené" a snila své první sny o mystickém Orientu, když jsem potkala jeho a
Gianniho v jedné restauraci v Brera a pozvala je na večeři. A tak jsme se začali setkávat. Všechno jsme si
vyzkoušeli, různá vystoupení na ulici i v sále, a jednou nás i zavřeli. Gianni přistál na jeden a půl roku ve vězení
v Santa Vittore, protože u něj objevili trochu hašiše. Carlo tehdy vyrazil stopem do Indie. I já jsem se od nich
odtrhla, začala jsem studovat na univerzitě a v roce 1968 jsem se vrhla na politiku.
Na několik let jsem zapomněla na svůj indický sen. A teď je to právě Šanti, který mi ho asi nevyhnutelně
připomene a způsobí, že na něj začnu zase věřit. Začal mně hned škádlit, protože jsem tu s Claudiem a Pierem, a
oba jsou to buddhisté. Polemizuje a říká, že hinduismus je větší a má bezčasovou převahu, ale já to teď nejsem
schopná chápat. Cítím jen, že Šanti je pro mne záchranná kotva. Piero a Claudio jsou o své věci přesvědčeni,
úplně se v tom vyžívají a já zjišťuji, že nejsou určeni k tomu, aby mně přetáhli na svou cestu. Zatím jsem se
nenaučila vůbec anglicky a cítím se ztracená. Přesto jsem se rozhodla zúčastnit se s Claudiem a Pierem jednoho
meditačního kurzu ve středu Bombaye. Vysvětlují mi, že se jedná o meditační kurz vipasány, a že to vede
Goenka, velký a uznávaný mistr. I Gianni se rozhodne, že přestane s tím morfiem, a že se také zúčastní.
15. března 1972
Dnes kurz začíná. Je to poprvé, co získávám takovou zkušenost, a jsem z toho vzrušená. Vše je velmi spořádané,
dobře organizované a čisté. Je tu směs lidí ze západu a z Indie. Indové jsou zdejší, mají pěkné vyzařování, chodí
převážně v bílém a velice dbají na disciplínu.
Je mi jasné, že každé gesto denního života berou jako rituál, od jídla až po koupání. Trochu mě to leká, poprvé
potkávám Mistra - gurua.
17. března 1972
Už jsem tu dva dny a moc se snažím. Je horko. Vstává se ráno o páté, vysprchuji se a začínáme tiše meditovat.
Musíme se zkoncentrovat na dech, což mi připadá jako zhola nemožné počínání - sedět na zemi se zkříženýma
nohama a přestat myslet. Přesto se o to ale pokouším. Ve stanovenou dobu ráno a odpoledne se všichni
shromáždíme ve velké aule před Mistrem.
Šrí Goenka je muž asi padesátiletý, podsaditý, silný, s bříškem jako Buddha. Vyzařuje z něj klidná energie,
míruplná, dobrá a silná. Lidé zpívají společně píseň s velmi pěknou melodií. Ke konci sezení slyšíme hlas Mistra,
který hovoří anglicky: "Láska, nekonečná láska ke všem bytostem, Láska, nekonečná láska ke všemu živému". To
je jeho učení, každý den. A pak každému věnuje několik minut, kdy mohou před ním sedět a být s ním sami. Je to
okamžik bezprostředního setkání. Znovu se mně zmocní úzkost. Sednu si před něj a mám strach o svou duši.
Bojím se, že budu mít negativní, agresivní myšlenky, a on že to pozná. Cítím se jako před zrcadlem. Je mi jasné,
že mám v sobě ještě mnoho co čistit.
24. března 1972
Dnes ten kurz končí a já jsem ráda, že jsem ho absolvovala. Jsme zpátky v hotelu a musíme se rozhodnout, zda
budeme cestovat dále. Znovu potkávám Šantiho a rovnou se ho ptám, jestli s ním mohu zůstat dál. Piero a
Claudio chtějí pokračovat do Nepálu, ale já cítím, že bych měla zůstat v Indii a naučit se mnoho věcí. Říkám
Šantimu, že bych ráda potkala gurua, a on mě zve, abych s ním jela do Almory, kde si pronajal dům spolu s
několika přáteli, cikány duhy. Říká, že je v té krajině mnoho mistrů a světců, kteří žijí v indických horách. Jsem
šťastná, že mohu jet s ním.
25. března 1972
Jdeme v Bombayi na bazar. Je přeplněn lidmi, barvami, lidským životem. Je tam velké, vitální pulzování a
energie lásky a tepla. Ženy jsou překrásné, nikdy se neunavím je pozorovat. Jsou dokonalý vzor ženskosti, plné
harmonie, grácie, ale takové, které vnímám jako třpytivou a cudnou. Ta jejich pestrá sárí jsou nádhera. Indie mne
začíná přijímat a přitahovat. Teď se rozhoduji jít za dobrodružstvím.
Dnes cestuji s Giannim a Šantim do Radžastánu. Než dojedeme do Almory, zastavíme se u jednoho gurua
Šantiho, který bydlí blízko Džaipuru, u Hariho Puriho.
ew Delhi, 27. března 1972
Letadlem jsme se dostali do Delhi. Je zde menší horko než v Bombayi a zdá se to tu trochu civilizovanější. Jsme
ubytováni v příjemném hostinci a posilujeme se na ulici tropickým ovocem, které se podává s ledovými
kostkami. Je to prý nebezpečné, jíst na ulici, jak mi bylo řečeno, ale já cítím, že mi to dává sílu, která mně chrání,
a také cítím, že nesmím být choulostivá. Musím se do svého příběhu vrhnout bez předsudků, rovnou do hloubky.
Džaipur, 29. března 1972
Tak jsme tady, v Džaipuru, v Radžastánu, přijeli jsme vlakem. Vlaky jsou přeplněné, pomalé a špinavé,
zaprášené, mají v kupé dřevěné lavice. Naštěstí jsem se trochu poučila při svých cestách do Maroka.
Jedeme rikšou do džungle k Mistru Šantiho. Je to místo uprostřed divočiny, plné sádhuů, stejně divoce
vyhlížejících. Mají velmi dlouhé vlasy, zauzlené, které si nečešou. Těla mají jako divoké kočky. Celou dobu
kouří hašiš. Vypravují mi historky, třeba jak je potkal tygr a oni ho holýma rukama přemohli a tak podobně.
Nerozumím ani slovo z toho, co povídají, ale oni pokračují a zcela bez rozpaků se mnou hovoří. Položím se
vedle Gianniho, abych si odpočinula, a jeden z nich mi zvedá sukni, aby se podíval, mám-li spodní kalhotky.
Dávají mi kouřit hašiš a omamují mne.
Dovolují mi, abych se setkala s Mistrem. Je nemocný, velmi hubený, oholený do hola a sedí na své posteli. Má
slabé oči, ale proudí z nich neuvěřitelná láska. Ráda bych mu něco darovala, a tak mu dám mu svůj stříbrný
náramek, jedinou cennou věc, kterou mám. Ani s ním nemůžeme o ničem důležitějším hovořit. Je to jen výměna
těchto láskyplných vln. Nejspíš brzy zemře, nedokáží ho vyléčit.
2. dubna 1972
Byli jsme na bazaru, kde jsme nakoupili látky. Obchody jsou místa, kde se můžete posadit, vypít si čaj, trochu se
tu povídá, vyprávějí se příhody ze skutečného života. A pak tě vytáhnou ven, ukáží ti téměř celý trh a možná, že
něco koupíš. Muži (ženy v obchodech nejsou) sedí v krejčovském posedu nebo jsou nataženi na vrlkých bílých
postelích, jako by se čas zastavil a oni tam nebyli proto, aby očekávali zákazníka, nýbrž prostě jen tak, aby žili,
skoro meditovali.
Potom jdeme do luxusní restaurace na jídlo, téměř ve stylu maharádžů. Jsme obsluhováni jako velcí pánové. Ta
lidskost při indickém obsluhování je neuvěřitelná, zcela se do toho servírování vžijí. Je to až zahanbující, při
všem tom privilegování se cítíte skoro jako kolonialista. Cítím hned, že je mi milejší přebývat u chudých Indů v
jejich nuzných domech.
3. Setkání s Babadžím
Almora, 3. dubna 1972
Dnes ráno jsme po dlouhém putování dorazili do Almory. Je to horské městečko ve výšce asi 1800 metrů, ale
není tu tak chladno jako u nás v horách. Bazar je špinavý, hotel se rozpadá, radši piji cestou v malých
restauracích, ve kterých také jíme. Nečekala jsem, že uvidím tak ubohé domy, ze zpuchřelého dřeva. Hotel je
plný blech - strašné. Ráno je zima, voda ve sprše je ledová. Jsem překvapená, protože tuhle vesnici popisují jako
idylické místo.
5. dubna 1972
Jsme ve venkovském domě uprostřed údolí, který si pronajal Šanti a jeho skupina cikánů duhy. Je tu krásně a už
se cítím lépe.
Ale přece jen je to nepohodlné. Nejsou tu žádné záchody, chybí elektrické světlo i vodovod. Přebírám vaření a
mytí hrnců a nádobí. Cítím, že mi to dělá dobře. Dávám si záležet, abych prováděla věci v dřepu, a obdivuji Indy,
kteří všechno dělají tímhle způsobem. Mají pohyblivé a ohebné tělo. Cítím se nemotorná a nešikovná ve srovnání
s nimi, ale cítím také, že tu práci musím dělat, abych sloužila druhým.
Ve skupině jsou velice krásní lidé. Oba Kaliforňané jsou tu se svými ženami, je tu i Rosa, italské děvče: ráno
provádí elegantní jógová cvičení. Jíme všichni pohromadě, sedíme na zemi před obrovskou mísou zeleniny a
rýže.
Šanti mi pomáhá: překládá mi, s velkou trpělivostí mi věci vysvětluje a objasňuje mi indické tradice. Vodí mne
kolem. I on, cítím, je teď mým Mistrem. Mladí lidé zpívají při kytaře překrásné písně. Především píseň, kterou
zpíval Daniel, mne hluboce dojímá: "My jsme zajedno pro vesmír lásky".
Pomalu se přizpůsobuji novému dennímu rytmu, který je zaměřen na jednoduché, praktické věci: vaření, mytí,
uklízení, sezení a pozorování majestátní krásy údolí - zeleně hor a sněhem pokrytých vrcholků Himálají v dáli. V
noci je zima a tak spíme blízko sebe, namačkaní na podlaze v jediném pokoji. Šanti mne zavedl ke svým
přátelům v Almoře a s doporučením mne představil svým indickým přátelům. Vysvětlil jim, že jsem promovala z
filosofie a že moje matka je členem italského parlamentu. Zdá se, že tyhle věci tu mají velikou váhu.
Když se dívám na vesničanky, jak kráčejí ulicí ve svých širokých zelených sukních s koši zeleniny na hlavě, mám
pocit jako bych viděla něco velmi blízkého, známého, akoby už jednou prožitého.
10. dubna 1972
Šanti mně dnes seznámil s Tara Dévi, starší americkou dámou, která žije už 20 let v Almoře. Pozvala nás,
abychom zašli do města na setkání s indickým světcem, Babadžím. Tvrdila, že je to inkarnace starého proslulého
jógina, který byl nazýván Haidakhanský Baba.
Vypravuje se prý, že omladil své tělo a aniž by prošel smrtí, objevil se teď jako dvacetiletý mladík, i když je mu
ve skutečnosti 130 let. Žije, aniž by jedl a spal. Jestlipak to je pravda? Říká nám taky, že jí Babadží dal úkol, aby
pozvala všechny lidi ze západu, které zná z Almory, protože mezi nimi hledá osobu, která je jeho žákyní z
minulých životů.
Šanti mi řekl se smíchem, že jsem to třeba já. Včera mi četl z ruky a soudil, že mám čáry jógina, osoby, která
bude žít dlouho v Indii. Jsou to kupodivu tytéž čáry, které má i on, to jest tři spojené linky, které značí jednotu
ducha i srdce.
15. dubna 1972
Byli jsme ve městě, v Almoře, abychom uviděli Babadžího. Sešli se tu všichni lidé ze západu, kteří v okolí žijí,
dokonce i vážení mistři Šunja Baba a Guru Lama z Tibetu.
Sotva jsem vstoupila do přeplněné místnosti, ihned jsem zpozorovala Babadžího. Seděl na vysokém sedadle, bíle
oděný. Očarovaná jsem ho pozorovala. Byl překrásný, zářící, jako Kristus z dávných dob, vážný, přísný. Má
pohled plný síly a všepronikající tmavé oči. Dívala jsem se mu dlouho do očí a dostala jsem strach před jeho
mocí, ale pak jsem uviděla, jak se jeho pohled snížil, a já jsem pocítila neuvěřitelné teplo a něhu. Byla jsem
zmagnetizovná a celé dvě nebo tři hodiny jsem se na něj nepřestala dívat.
Lidé kolem neustále pokračovali ve zpěvu a tvořili řadu, aby se mohli poklonit přímo před ním. Pokaždé, když se
mu někdo uklonil, pozvedl ruku, aby mu požehnal a podíval se na něj pohledem plným soucitu. Nebyla jsem
schopná jít k němu a poklonit se, a tak jsem jen pokračovala v obdivování. Byla jsem fascinována jeho krásou a
dokonalostí forem, byl podoben soše. Zdálo se, že ani nedýchá, nehýbe se, ale přesto se každému dívá do očí.
Mám divný pocit, že vnímá myšlenky, že čte v mé mysli a že je mezi mnou a jím jasné telepatické spojení.
Vnitřně jsem ho prosila: "Dej mi, prosím, pravdu."
Později Babadží vstal, aby odešel z místnosti. Pohybuje se kouzelným způsobem, mrštně, přesně jako kočka, má
hnědé štíhlé nohy a chodí bos.
Šantiho a mne zavolali do jeho místnosti a poprvé jsem se trochu zdráhavě před ním sklonila. Ptá se, ze které
země přicházím, a obdaruje mně zářícím úsměvem. Uvědomuji si to jako elektrickou ránu a cítím, jak mne zalévá
vlna světla. Nějaký hlas mi říká, že ho znovu uvidím.
Pod silným dojmem z tohoto setkání se vracíme se Šantim domů. I Šanti, který již viděl spoustu guruů,
poznamenal, že si všiml mimořádné krásy a čistoty této bytosti.
16. dubna 1972
Dnes jsem měla sen. Byla jsem v hustém temném lese. Náhle se objevil Babadží, obklopený intenzívním světlem
a obstoupený svými žáky. Opíraje se o hůl, řekl mi: "Jsem guruem tvého života."
"Co mne budeš učit?" ptala jsem se a on odpověděl. "Dobře mýt talíře". Celá rozrušená jsem procitla. Poselství
je zcela jasné: Mýt talíře znamená přijmout i tu nejnižší práci, která slouží druhým. Jak často jsem v naší komuně
v Miláně zažila, jak vznikly problémy jen tím, že jsme nebyli schopni plnit tyto jednoduché a základní
povinnosti, ať už z lenosti anebo z pýchy. Již dlouho vím, že se na tom musí pracovat. Vyprávěla jsem Šantimu o
svém snu. I on je zaražen a myslí si, že budeme asi muset jet za Babádžim do Haidakhanu, k té svatyni, kde teď
žije. Šanti si o tom promluví s Tara Dévi.
23. dubna 1972
Ptali jsme se Tara Dévi, zda můžeme do Haidakhánu jet. Prohlíží si mně odshora dolů a říká, že bych se měla
lépe obléci, ne tyto hippie šaty - a bosá, že neví, jestli jsou ženy vůbec Babadžím vítány, protože on je
"brahmačarí", což znamená cudný.
To mě udivuje, protože sex je vážně to poslední, co by mi tu přišlo na mysl ve vztahu k někomu takovému, jako
je Babadží.
Haidakhán, 26. dubna 1972
A tak jsme došli do Haidakhánu. Včera, po dlouhém pochodu. Jsem unavena. Vyšlo nás pět, Šanti, já, jeden Dán,
jeden Američan a Tara Dévi se svým indickým kuchařem. Někde cesta odbočila a šlo se dále pěšky lesem.
Nekonečná cesta, více než šest hodin, na boso, po horkých kamenech se zavazadlem na hlavě. Myslila jsem, že to
nesvedu. Kvůli svému strachu před chladem jsem si dokonce ještě přidala na hlavu prošívanou pokrývku.
Džungle je báječná a voda v řece čistá a průhledná. Může se pít. Na jednom místě už jsme zahlédli bílý chrám,
přitisknutý ke svahu. Haidakhán působí jako pohádková země. Když se blížíme k chrámu, vidíme Babadžího:
oděný do bílého přichází po schodech dolů k nám. S ostychem zjišťuji, že jsem první v řadě. Šel předem před
námi až k chrámu a nechal rozeznít všechny zvony, zatímco jsme chrám obcházeli v kruhu. Bylo mi, jako bych
zažívala dávno zapomenutý starý rituál. Přes Šantiho, který překládal, se mne zeptal, jestli jsem hippie a jestli
kouřím hašiš. Hrdě jsem odpověděla - ano. Řekl mi, že tady je to zakázáno. Po nějaké době mne přece jen nechal
starý Bába, zvaný Prém Bába, abych si zakouřila. Sedla jsem si na zídku a pozorovala údolí. Bylo to nádherné
místo, archaická, prastará krajina. Kopce jsou utvářeny do zelených teras a hory jsou ve svých výběžcích pokryté
piniemi. Řeka dole teče v milém hudebním rytmu. Jsem okouzlená. Majestátní strom Bodhi doplňuje obraz
krajiny. Všichni žijí volně pod stromy: je tu jen chrám a malá na všechny strany otevřená chatrč s ohništěm
uprostřed, kde žije Babadží. Zatímco ještě sedím na zdi ponořená do svého pozorování, přiblíží se Babadží,
sedne si ke mně, zvedne kámen, narýsuje jím obrysy chrámu a k tomu řekne: "Bůh". Trochu mne uvedl do
rozpaků. Je to koncept, který je mi ještě stále těžké přijmout. Později mne k sobě zavolal, měla jsem se posadit u
ohniště v jeho chatě. Tam řekl ke mně anglicky: "Love is Good - God is Love!" Má zářící, planoucí oči. Dal mi
pomeranč a sušené ovoce. Večer jsme dostali něco k jídlu, spoustu sladkého pečiva a halvu.
Včera odpoledne chtěli někteří Indové připravit čaj, ale on jim vyhuboval a řekl, že v chrámu není čaj dovolen.
Potom, když jsme seděli u ohně, přišly ženy z vesnice, hýřící barvami, se svými dlouhými zelenými sukněmi,
jakou nosím i já. Smály se, když mě uviděly a Babadží jim řekl, že se jmenuji Lalli, což znamená asi tolik jako
malé děvče. Ptal se mne, kolik je mi let, a když jsem odpověděla, že 26, tak řekl, že vypadám na patnáct.
Večerní ceremonií v chrámu jsem byla velmi dojatá. Babadží zůstal sedět zcela nehybně, bíle oděný, jako
dokonalá socha. Jeden Ind zpívá a přivívá oheň k jeho obličeji, což mu dodává mystického zjevu. Muž je dojat,
začíná plakat, zatímco se modlí. Cítím, že vnímá přítomnost Božského. Vidím, že i Šanti je dojat, i když mi řekl,
že bych se neměla dát těmito rituály příliš okouzlit. Starý sádhu, Prém Bába, nám vykazuje místo u druhého ohně
a všichni zpívají mantru Om Namah Šivaja. Šanti se směje, když vidí, jak tomu kouzlu zcela propadám. Ženy
pečou na improvizovaném ohni chléb, placky čapati. Vše je jednoduché, původní, čisté. Večer se ukládáme ke
spánku pod sloupy chrámu.
Ve čtyři ráno nás vzbudili, prakticky uprostřed noci a já jsem pospíchala dolů k řece, abych se umyla. Na
schodech jsem potkala Babadžího, který se již vracel z koupele. Ponořila jsem se do čerstvé vody pod hvězdami.
Ve vodě myslím na to, jak ráda bych pokračovala v této kouzelné historii a jak bych chtěla následovat Babadžího.
Ale asi se neodvážím zeptat se ho na to. Několik minut na to mne volá Babadží a ptá se, jestli ho chci doprovázet
při jeho cestě do Vrindávanu, města Krišnova. Šťastně odpovím, že ano, i když je to strašné opustit Šantiho a
ostatní přátele. Ale cítím, že musím pokračovat v cestě. I sama. Musím zpět do Almory, abych si vyzvedla peníze
a pas: Šanti je trochu udiven mým nadšením, ale Babadží mne přitahuje velmi silně. A co když to tedy je pravda?
Co když je můj guru?
4. Vrindávan
Haldwani, 4. května 1972
Čekám na vlak, který mne má dovézt do Vrindávanu. Je to poprvé, co jsem v Inidii sama na cestách, ale vidím, že
Indové jsou přátelští a ochotní pomoci. Dnes ráno, když jsem odjela z Almory, jsem se viděla, jak kráčím po
silnici lemované piniemi, bosá, v bílém, na hlavě malý plátěný kufřík, vše co mi zůstalo. Nemám už téměř žádné
peníze a žádnou zpáteční jízdenku. Poprvé jsem skutečně sama "na ulici" v Indii a jsem na cestě ke svému učiteli.
Připadá mi to jako sen.
6. května 1972
Jsem ve Vrindávanu a zdá se mi, že žiji sen. Včera ráno jsem dojela vlakem, který zastavoval všude. Rikšou jsem
pak jela těmi starými ulicemi, město mi připadalo jako rajské místo, znovuvybudované, mně známé "už jsem tu
jednou byla". Každý z těch domů je historický, prastarý, byly vzájemně umělecky propletené, ulice jsou velmi
úzké a plné řemeslnických krámků. Ovoce, sladkosti, barvy. Indové jsou vždy veselí a radostní, zdraví mne
širokým úsměvem. Všude kolem: tisícileté chrámy, zpěvy, svaté modlitby, sádhuové, světci a mnoho bíle oděných
žen. Všichni ve městě se modlí. Je to, jako by se tu zastavil čas.
Jsem v chrámu Babadžího, vstupuji a hned ho vidím. Sedí na svém vyvýšeném sedátku, jako vždy v bílém,
překrásný, zářící, neskutečný. Zavolal hned jednoho Inda, který mne doprovodil na bazar. Tam jsem vypila
spoustu mléka z terakotového poháru. Jsem z tohoto kouzelného snu jako zmámená, ale strach už vůbec nemám.
Poprvé se cítím jako zahalená do zvláštního bezpečí, které vychází z Babadžího srdečného tepla a lásky, a také z
osob po jeho stranách. Když se pak večer usadím v chrámu, přicházejí ke mně indické ženy a děti, zvědavě si
mně prohlížejí, dotýkají se mě a hladí mě, obdivují se mi. Jsem cizinka s bílou kůží a oni mi dávají najevo, že
jsem krásná.
Babadží mě volá a říká mi, že mé jméno je Kálí, černá válečnice. Ale pak se na mne láskyplně podívá a říká: "Ne,
tvé jméno bude Góra Dévi", což znamená Bílá bohyně, jak mi vysvětluje. Jsem dojatá. Hudbou i zpěvy, leskem
Babadžího a oddanosti Indů. Tvoří dlouhou řadu, v ruce květinové věnce, aby se mohli na chvíli před ním
poklonit, předat mu věnec na krk a vysloužit si od něj gesto, úsměv, slovo, nebo prašád, požehnané jídlo.
I já se stavím do řady. Už jenom blížit se k němu, nevím proč, je jedinečné. Vychází z něj velmi silná energie a
pak přijde vždycky neuvěřitelný pocit, že čte každou myšlenku. Jeho oči jsou jako magnety, brilianty plné lásky,
proudí z nich vědění a síla. Nemohu ho přestat pozorovat a vidím, že i ostatním se to děje stejně. Zůstává sedět,
téměř nehybně, po dvě nebo tři hodiny, nemluví, nic nedělá, nechá lidi na sebe zírat, nechává se obdivovat a dává
daršan, zření božského, jak mi vysvětlují. Při tom všem se v nitru něco děje, mohu to vidět na obličejích každého
jednotlivce, a také podle energie, která v chrámu roste. Neustále se zpívá. Někdy Babadžího mantra - OM
NAMAH ŠIVAJA, někdy i jiné písně až do pozdního večera.
V noci spíme na terase malé budovy v blízkosti chrámu na slaměné rohoži, často ve společnosti opic. Ve čtyři
ráno se vstává, ve tmě, zatímco ze všech chrámů začínají znít první zbožné písně. Sprchujeme se a trochu
meditujeme, každý přímo na svém místě, pak jdeme do chrámu na arati, modlitbu. Napjatá očekávám Babadžího.
Přichází ze své místnosti a skromně usedá na sedadle pro něj určeném. Chrám je čistý, nablýskaný, plný květin a
voní po kadidle. Chybí snídaně i večeře, podává se jen oběd a sladkosti a ovoce, což se rozděluje během dne.
Ráno se dlouho se zpívá, zatímco někteří hovoří s Babadžím, trochu se pracuje, pomáhá se při uklízení a vaření,
nosí se voda ze studny na náměstí v blízkosti chrámu.
Poměrně brzy, ve dvanáct hodin, začíná odpolední klid a v pět hodin se znovu scházíme v chrámu, abychom
pomohli při úklidu a připravili vše na večer. Odpoledne se jdeme vykoupat se do Jamuny, svaté řeky Kršnovy. Při
západu slunce se v chrámu znovu zpívá arati a jiné písně. Je to velmi přesná a pevná disciplína a trochu mne to
unavuje. Je velice horko, květen je jeden z nejteplejších měsíců v Indii a často to ani nemohu vydržet. Utíkám na
bazar, abych se něčeho napila.
15. května 1972
Začíná mi být zatěžko tu zůstat. Rutina je tak monotónní, indičtí muži se mnou špatně zacházejí. Babadží je stále
kouzelný, ale vzdálený, nepřístupný a nedosažitelný. Mimo to se mi těžko daří s někým se dorozumět. Neustále
mám žízeň kvůli vedru, voda ze studny je vlažná, mírně slaná, nic čím bych utišila žízeň. Když jdu k řece, abych
se vykoupala, je to zvláštní: je kalná a bahnitá, nevím vlastně, jestli se myji anebo špiním. Ráno musím vystát
frontu, abych se dostala do hostince a osprchovala se. Večer v přeplněném chrámu po mně tečou potoky potu,
teplota se drží na 40 stupních. Babadží se proti tomu zdá být imunní.
Ve městě je spousta vdov, všechny jsou bíle oděny a žijí namačkány v různých chrámech. Modlí se ustavičně za
doprovodu cimbálků a jiných nástrojů. Některé jsou velmi chudé, mají obnošená, zašedlá sárí. Připadá mi jako
bych viděla scénu z Dantova Očistce. Dozvídám se, že když ženy v Indii ovdoví, tak se nemohou znovu vdát.
Musí se vzdát světa a zbytek života trávit v modlitbách. Připadá mi to hrozné, plna ironie si vzpomínám na naše
západní hnutí žen. Počínám pociťovat stesk po domově, po přátelích, kteří jsou v New Delhi a ptám se
Babadžího, jestli mohu za nimi. Babadží mně nechává odjet.
5. ová setkání
New Delhi, 18. května 1972
Začínám cestovat a pohybovat se kolem beze strachu a cítím se dobře. Nedávno, když jsem čekala na vlak, jsem
si rozložila šátek na zemi, jako to dělají Indové, a v míru usedla, využívajíc čekání k pozorování života a sama
sebe. Vlaky jsou jakási místa setkání, veselá, důvěrně známá, všichni hovoří a všechni si vyprávějí. Vůči mně
jsou zvědaví, ptají se mne, odkud přicházím, co hledám, jak je to možné, že jsem přišla do Indie. Obdivují se mi,
že jsem vzdala západní život, zemi blahobytu, kde je štěstí a materialismus, abych přišla sem a sdílela s nimi
jejich chudobu. Ptají se mně, jestli hledám klid duše. Zvou mne do svých domů, nabízejí mi jídlo, začínám
pociťovat tu jejich nádhernou pohostinnost a mnoho lidského tepla. Oči těchto lidí jsou teplé a plné lásky.
21. května 1972
Už několik dnů jsem v Delhi. Město mne trochu rozčiluje. V hotelu Crown, ve starém městě potkávám znovu
přátele, Piera, Claudia, Šantiho a některé nové, kteří právě přijeli z Itálie. Hotel je starý a špinavý, velký,
tříposchoďový, terasy jsou na konci starého Delhi. Křižovatku sdílí velká moslimská mešita spolu s hindským
chrámem. Vypadá to jako tržiště civilizací: Indie, Arábie, západu, Číny a Tibetu, vše nedaleko odtud. Uličky jsou
jako mraveniště lidí, kteří se tam neustále hemží, mezi rikšami, kravami, koňmi a drožkami. Auta vidět nejsou.
Krávy jsou posvátné a velmi respektované - všechna doprava se zastaví, když stojí uprostřed ulice.
Evropané mají své stanoviště na terase a žijí v malých, horkých pokojích, kde je neustále zapnutý ventilátor.
Stejně jako v Bombayi se tu žije z čaje, kouří se hašiš, pijí se ovocné šťávy, jedí se sladkosti a zapíjejí se
mlékem. Často se sprchujeme, abychom vydrželi to horko. Cítím se dobře uprostřed tohoto magického hledání,
přes všechnu špínu a nepořádek. Lidé jsou všichni jako já hledající něco pravého, opravdového, připraveni na
jakékoli dobrodružství, riziko, utrpení, na prokletí, jen aby našli cestu. Mnozí se nechali okouzlit nějakým
indickým nebo tibetským Mistrem. Já hovořím o Babadžím, ukazuji fotky. Šanti mne bere jako vždy do náruče a
říká, že mne Babadží přitahuje jen proto, že je tak mladý a hezký. Navrhuje mi, abych s ním navštívila jeho
Mistra, Dr. Koshika: je to normální muž, vysvětluje mi, se ženou a rodinou, ale je velmi moudrý a osvícený. Je
příznivcem Krišnamurtiho a není příliš nakloněn uctívání gurua, všem těm rituálům a mantrám. Rozhoduji se, že
půjdu.
23. května 1972
Šanti se mnou dále polemizuje. Ptá se mne, co mne vlastně ten Babadží učí? Mám potíže mu na to odpovědět.
Říkám, že se zpívá mantra, ráno se brzo vstává, pak mu vypravuji jednu epizodu, která se ve Vrindávanu
přihodila. Bylo to jednoho pozdního rána, chrám se vyprázdnil, Babadží mě najednou zavolal k sobě. Být s ním
sama, to mne hned znervóznilo. Řekl, abych se posadila a on zůstal tiše sedět. Vnímala jsem, jak se má mysl dala
do zběsilého trysku, nebylo možné to zastavit. Babadží řekl, abych opakovala mantru OM NAMAH ŠIVAJA.
Pokoušela jsem se, ale i to se mi zdálo strašně nesnadné, nepřirozené. Pak najednou, na několik zlomků vteřiny,
zůstala má mysl v klidu a já jsem odkryla v sobě dosud neznámé ticho. Babadží mě obdaroval velkým, širokým
úsměvem a vstal. Od tohoto okamžiku jsem myslela na to ticho a pochopila jeho poučení, které mi udělil. Když
jsem Šanti vyprávěla tuto historku o mlčení a o tichu, zpozorovala jsem, že je dojat: vskutku, řekl, právě tohle se
učíme od všech mistrů.
Sonopat, 24. května 1972
S Šantim a s čilou skupinou přátel jsme v Sonopatu u Dr. Koshika. Lékař je milý muž, má krásný buddhovský
úsměv, lehce ironický, vnitřně spokojený. Jeho dům a jeho rodina je velmi prostá a neobyčejně pohostinná. Jako
všude v Indii: pro hosty je vždycky místo, úplně jedno kolik hostů přijde, jídla je vždy nadbytek.
Sedí se s ním se převážně v meditaci, hovoří se o nejrůznějších věcech, ale pokojně a klidně. Doktor se o mne
zajímá kvůli mé indické misi, představuje mne svým sousedům. V jeho blízkosti cítím veliký mír. Ukazuji
fotografie Babadžího a vyprávím jim o životě v chrámu. Od Šantiho vím, že na tyto metody příliš nevěří, ale
cítím, že je respektuje. Mluví o duchovních zkušenostech ve svém životě, vypráví nám, jak dospěl k určité formě
vědomí tak, že pozoroval svou mysl a hledal své já, s otevřenýma očima, při plném, jasném vědomí. Po chvilce si
začínám uvědomovat, že se usmívám stejně jemně jako on. Cítím se zahalená do této míruplné energie.
26. května 1972
Jsem zpět v Delhi, tentokrát, abych s Pierem a Claudiem odcestovala do Rišikéše a pak navštívila jednoho
velkého tibetského lámu. Cítím, že je pro mne dobré poznat jiné mistry, rozdílná učení, abych mohla Babadžího
ocenit odpovídajícím srovnávacím měřítkem.
Rišikéš, 27. května 1972
Naše skupina dojela do Rišikéše. Rosa a já jsme spaly v náručí ve vlaku na společné dřevěné lavici. Rišikéš je
krásná, zelená, je položena na oblázkových březích Gangy. Jsme v malém ašramu svámího Prakaš Bharti,
uprostřed mangového háje. Naše přítomnost je povzbuzující a vaříme obrovské jídlo z rýže a rajčat pro Indy,
které tím velmi potěšíme.
Svámi má velké, klidné oči, hnědé, teple srdečné. Hraje s námi hru "kdo se dokáže déle dívat druhému do očí,
aniž by cukl víčky". Jeho oči jsou jako voda v klidném jezeře. Onehdy přišel jeden postarší sádhu, s dlouhým
zauzleným vlasem, velký a hnědý a chodil pomalu v dřevěných sandálech. Svámí nám vysvětluje, že byl rok ve
stavu samádhi, byl celou tu dobu zavřený v jeskyni, aby meditoval, bez jídla, dokonce zadržel i dech a tep srdce.
Je to možné?
Rosa provádí v zahradě zcela nahá perfektní jógové představení. Svámí nad tím žbrblá, ale ten druhý sádhu je
zcela lhostejný. Jsou přátelští, stále nám nabízejí něco k jídlu a čaj, občas si taky trochu zakouří jednu točenou.
Neustále se sprchujeme pod mangovníky, abychom vzdorovali horku a ráno jdeme k řece. Zde je Ganga
nádherná, pláž široká a bílá, voda je čistá. Svámí mi dal kolem krku růženec z rudrakši a řekl, že je mým
učitelem. Ale já cítím, že on to není. Ještě si nejsem zcela jistá, je-li to Babadží, ale myslím na něho neustále a
hledím pořád na jeho fotku. Ve vyzařování a zjevu Babadžího je cosi, co už nenazývám krásou, ale raději
čistotou, kterou nikdo jiný nemá. Je to energie, které jsem si vědoma, energie andělské bytosti.
6. Tibetské zasvěcení, Lama Sakya Trinzin
Mussouri, 1. června 1972
Dnes jsme dojeli z Rišikéše do Mussouri, které leží vysoko v horách. Piero, Claudio a já. Chceme žít v Happy
Valley, malé tibetské vesničce. Ti dva se sem rozhodli přijít, aby přijali od Sakya Trinzina zasvěcení. Má být
jedním ze čtyř dalajlámů a oni svolili, abych u toho byla. Mně je jasné, že je to velice vážná záležitost. Řekli mi,
že se musím zeptat osobně lámy o povolení, abych také obdržela zasvěcení. Mezitím nás ubytovali všechny tři v
malém pokojíku, kde jsme se rozložili se svými slaměnými rohožemi. Žijí tu jen Tibeťané a moc se mi tu líbí.
Jejich orientální obličeje mě přitahují se svými silnými lícními kostmi a mandlovýma očima, které jsou vždy
veselé. Muži mají často dlouhé copy a jsou velmi milí. Někteří něco pletou, mnozí se neustále modlí se svými
růženci. Nemají takovou vzrušující a pronikavou, hlasitou energii jako Indové. Jsou mírní, úctu vzbuzující,
klidní. Usmívají se neustále, mrknou na vás, cítíte se u nich v bezpečí. Jdeme jíst do malé restaurace a je to
strava, která je nám Italům blízká, zeleninová polévka, nudle - člověk hned cítí pohlazení domova. V dáli vidíme
sněhem pokrytá horská pásma Himálají. Jednou jsme byli jíst i ve městě v luxusní restauraci, ale dlohodobě
dávám přednost malým tibetským lokálům, ve kterých to voní po zelenině. Jejich chléb, momo, je bílý a měkký,
lehký. Pořád pijí čaj, často slaný s máslem. Ženy jsou elegantní ve svých tradičních dlouhých oděvech, mnohé
nosí starodávné šperky ze stříbra, korálů a tyrkysů.
3. června 1972
Dnes jsme navštívili Jeho Svátost Sakya Trinzina v tibetském klášteře. Každý z nás směl vstoupit jednotlivě a
promluvit s ním. Jsem rozčilená, také pro mé nedostatky v angličtině. Láma mě zarazil: Je mladý, tlustý a spíše
mateřský. Má široký a kulatý obličej a nosí velké náušnice s tyrkysy. Je perfektním obrazem integrace mužské a
ženské energie v lidské podobě. Má velké zelené oči, jasné, láskyplné, klidné. Poklonila jsem se před ním a on
položil lehce svou ruku na mou hlavu. Jeho ruce jsou malé, půvabné a on se mírně usmívá a povzbuzuje mne.
Moje úzkost přešla.
Říká "Dio" italsky a hovoří o Mariovi, prvním Italovi, který před několika léty pronikl k tibetským lámům. Ptá se
mne, jestli se chci dát cestou dharmy. Koktám, že jsem asi víc přitahována hinduismem. Přisvědčuje. Ale přesto
prosím, mohu-li příští den spolu s Claudiem a Pierem přijmout buddhistické zasvěcení. Svoluje a já jsem z toho
šťastná. Toto setkání mne potěšilo a posílilo.
4. června 1972
Dnes budeme zasvěceni velkým lámou, učitelem Sakya Trinzina. Je to veliké požehnání, říkají mi. Vskutku jsem
si vědoma, že se mi dějí věci, jedna za druhou, jakoby mě vedla celou cestou nějaká neviditelná ruka.
Při zasvěcování jsme byli ze západu jen my tři, ostatní byli tibetští mnichové a lámové, ve žlutém a tmavě
červeném oděvu. Ceremonie trvala osm hodin, celý den. Bylo velmi těžké to vydržet, mít trpělivost sedět se
ztuhlými klouby na zemi, a to aniž bych rozuměla jedinému slovu té řeči anebo věděla cokoli o všech rituálech,
které se prováděly. Byla jsem ohlušená zvoněním a silnou vůní tyčinek.
Tibeťané zpívají zvláštním způsobem, hlubokými a vysoce znějícími tóny, které tvoří dokonalou harmonii.
Poslední chvíle zasvěcování mi zůstává vrytá ve vzpomínkách, když Mistr přišel ke každému z nás a položil mu
kolem krku červenou šňůru jako pečeť rituálu. Jsem dojatá úsměvem, kterým nás láma obdarovává, moudrým,
mrkajícím, smějícím se, jako když nás zná a přijímá nás už odedávna. Vycházím naplněna čímsi novým,
nepopsatelnou sílou. Teď musíme podle pokynů cvičit a meditovat čtrnáct dnů. Mezitím můžeme vyhledat Lámu
Sakya Trinzina, když budeme chtít něco vysvětlit nebo pro nové pokyny. Cítím se poctěná.
Ode dneška jsme se stáhli všichni tři do našeho pokoje. Meditace je složitá, sestává se z dlouhého vyjmenovávání
různých symbolů Buddhova obrazu, které se pokaždé musí předčítat, a z dlouhé mantry, která se recituje s
pomocí růžence, zvaného mála.
6. června 1972
Největší potíž je v tom, zůstat sedět. Claudio mne učí, jak držet vzpřímenou páteř, jak zkřížit nohy, aby se
neusnulo. Naše západní tělo zvyklé na postele a židle se musí namáhat, aby vydrželo sedět na zemi. Všechny
svaly bolí. Indové jsou naopak velmi pohybliví, ohební, ať už muži či ženy. Od nepaměti jsou zvyklí žít v dotyku
se zemí. Chodí bosí, jedí rukama, spí na zemi, vaří a čistí vše stále přikrčeni u země.
Druhý obrovský problém je zřejmý, ovládnout mysl. Statečně se o to pokouším...
Znovu jsme viděli lámu. Ptala jsem se ho, jak to, že Buddha vždy medituje v lotosové poloze. Lotosový květ,
odpověděl, je symbolem naší duše: podobně jako rozevírá své okvětní plátky, když pluje na vodní hladině - často
v temných a stojících vodách - stejně se může naše duše otevřít světlem moudrosti a povznést se nad temnotu a
nevědomost.
Delhi, 20. června 1972
Zase jsem zpátky v Delhi a potkali jsme se s celou partou. Najdeme se vždycky náhodně, ale stejně to vypadá,
jako bychom se předem domluvili.
Vlastně jsme se měli vrátit do Mussouri pro další zasvěcení, ale já začínám zase myslet na Babadžího. Stále je
pro mě problémem. Nemluví, nedává mi žádné pokyny, nevede mne k meditaci. Zdá se, jako by to bylo něco, co
má za základ Nic. A přesto představuje Babadží nepopsatelnou magickou přitažlivou sílu. Pokaždé, když se
podívám na jeho fotografii, vnímám intenzivní světlo, určitě je to halucinace.
22. června 1972
Dostala jsem vysokou horečku a nemohu odcestovat s Claudiem a Pierem. Ten druhý mi daroval figurku Šivy. Je
to bůh jógy, třeba je jím Babadží také.
Vrindávan, 27. června 1972
Vrátila jsem se k Babadžímu a zažila silnou emoci. Tentokrát mne zavolal k sobě a hovořil se mnou na prahu
chrámu. Dotkl se mých náramků a ptal se mne, proč všechny ty ozdoby nosím. Večer mne nechal tančit před Indy
a řekl jim, že jsem hippie. Potom pozoroval mé tetování na ruce v podobě malého ÓM a řekl jen: "velká síla!"
Delhi, 30. června 1972
Nevím proč, ale musím se vrátit do Delhi. Jsem neklidná a život v chrámu je pro mne příliš těžký.
Pravděpodobně nejsem připravená, schází mi přátelé a volnější, lépe řečeno pohodlnější život.
7. Milostný románek
Delhi, 5. července 1972
Sotva jsem dojela, potkala jsem Sitárama, jednoho z obou Američanů, kteří byli se Šantim v Almoře. Upnula
jsem se na něho, protože tentokrát v Delhi nikdo nebyl a já jsem se cítila ztracená. A tak se stalo něco bláznivého.
Začali jsme si s milostnou zápletkou. Nevím ani vlastně, jak se to vůbec stalo, ale teď jedeme spolu, abychom si
našli v horách dům.
Simla, 7. července 1972
Jsme v Simle, nahoře v horách a nepřetržitě prší. Běháme kolem s velkými deštníky a bosi. Hledáme dům, ve
kterém bychom mohli přežít dobu dešťů. Dnes jsme viděli krásné místo na břehu řeky uprostřed zeleně.
11. července 1972
Několik dnů a jsme v novém domě zařízení, meditujeme, vaříme, chodíme se koupat dolů k řece. Sitáram má
vždy celý chrám a obrazy všech indických světců s sebou v zavazadle, když cestujeme. Poznal nejrůznější mistry
a ví toho spoustu, taky mě učí anglicky. Rozumíme si dobře, ale já nemohu zapomenout na Babadžího.
Vrindávan, 22. července 1972
Tak jsem přece jen tady ve Vrindávanu, abych se poklonila před Babadžím. Tentokrát mne bere velmi vážně na
stranu a říká, že teď už nesmím bez jeho dovolení odejít. Protestuji, ukazuji mu Sitáramovu fotku, vyprávím mu
o našem domě.
Říká, že on je můj muž, že toto není můj dům, že v budoucnosti bude můj domov jen v Haidakhánu a v Almoře.
Věc se mně velice dotýká a přemýšlím pak o tom půlku noci. Jenže moje zavazadlo je v Simle a proto odjíždím
zpět, ale se slibem, že se vrátím.
Simla, 25. července 1972
Znovu jsem v Simle. Kupodivu už nic nefunguje. Obrázek, který mi daroval Babadží, se mi stal posedlostí.
Namaloval ho sám, představuje chrám v Haidakhánu. Je milý, naivní - znovu a znovu si ho prohlížím.
8. ávrat k Babadžímu
Vrindávan, 29. července 1972
Vrátila jsem se do Vrindávanu, aniž bych věděla, že je dnes Guru Purnima, červencový úplněk, který je po celé
Indii věnován guruovi. Dnes večer mne nechává Babadží celou dobu tančit ve slavnostně vyzdobeném chrámu.
Pokaždé, když se na něho podívám, vidím ho obklopeného velikým světlem. Pokynul jednomu Dánovi, aby
tančil se mnou. Ten se mne pokouší uchopit, ale já mu stále znovu uhýbám: Počínám se cítit volná, zcela lehká.
Když jsem se poklonila před Babadžím, uvědomila jsem si tentokrát, že on je skutečně a jedině můj guru, a že už
není potřeba jít kamkoli jinam.
4. srpna 1972
Babadží vzal s sebou na cestu mne a mnoho Indů. Jeli jsme do Ambadží ve státě Gudžarát, abychom navštívili
jeden prastarý slavný chrám, zasvěcený božské Matce. Neuvěřitelná lidská tlačenice panuje po celou dobu,
stovky lidí stojí ve frontě, aby mohli před Babadžímu padnout na zem.
Hodiny sedíme, zpíváme a hledíme na Babadžího. Ptám se, jak je to možné, že zůstává jednoduše sedět,
sledujeme ho celou dobu a on pouze pozoruje. Je to zvláštní přitažlivá síla, magnetická, těžko to popsat. Ale
mnoho věcí se odehrává v jeho přítomnosti uvnitř, jako by byl obrovský katalyzátor nahromaděné energie. Jeho
gesta, jeho pohyby, jeho postava, to vše vyjadřuje harmonii a okouzlující dokonalost. Duch se dostává do jiné
dimenze, do stavu klidu a vnitřního pozorování.
Indové ho zřejmě uctívají jako Boha na Zemi, s celou duší, pokorou, prosbami a nadějemi se vrhají k jeho
nohám. Tolik si přeji být jako oni. Méně myslící a jednodušší, čistší. Pokaždé, když se před Babadžím pokloním,
rozpoutá se v mé mysli pekelný hluk, ve které se prohánějí absurdní a protismyslné myšlenky, někdy i surové a
nepříjemné. Ráda bych měla více míru.
Ambadží, 10. srpna 1972
Dnes nás Babadží zavedl do Kotešváru, prastarého chrámu uprostřed džungle. Budova je z bílého mramoru s
mnoha mušlemi a sochami, které jsou vytesány do kamene. Babadží bydlí v malé podzemní místnosti.
Večer mně nechává před stovkou lidí tančit, Indové se baví. Většina přichází z okolo ležících vesnic a jsou to
prostí, primitivní lidé. Mnozí z nich do dneška neviděli člověka ze západu. Pozorují mne, dotýkají se mne, padají
přede mnou na zem. Musím si dát pozor na své ego.
Datha, 20. srpna 1972
Jsme dnes ubytováni v paláci nějakého maharadži, je to opravdová pevnost. Uvnitř jsou velké, tygřími kůžemi
ozdobené místnosti.
Co na mne nejvíc působí, jsou ženy: žijí v odloučení, nevidí žádné muže kromě svého manžela. Stulené se drží
všechny ve svých pokojích a na verandách. Vypadá to jako scéna ze středověku.
Vrindavan, 25. srpna 1972
Když jsem se vrátila do Vrindávanu, našla mne policie. Moje vízum propadlo. Nikdy jsem se o to nestarala, z
anarchistického impulsu jsem si tu pěkně užívala již šest měsíců bez papírů. Musím do tří dnů opustit Indii.
Běžím do chrámu k Babadžímu.
Ptá se mne, co bych chtěla dělat, a já mu říkám, že bych ráda odjela do Nepálu k těm tibetským lámům. Usmívá
se a vezme mne do svého pokoje a říká, že mu teď smím položit otázky. Je to poprvé. Ptám se ho, jestli se vrátím
zpět do Itálie. Odpovídá: "Ty zůstaneš celý život v Indii u mých nohou." Ptám se ho, co jsem byla ve svých
dřívějších životech. Říká, že jsem byla Indka z Almory, měla jsem rodinu, děti a ještě předtím jsem byla tibetská
královna a žákyně Šivy. Říká, že si nemám dělat žádné starosti, protože se k němu do Indie vrátím.
9. Cesta do epálu
Káthmandu, 5. září 1972
Přijela jsem do Nepálu s jednou nahodilou známostí z cesty, je to jeden velmi příjemný Američan. Cítím se
skutečně jako na dobrodružné cestě, také protože mé peníze jsou skoro fuč. Okamžitě si najdeme pokoj v jednom
velkém domě poblíž Káthmandu. Je obydlen převážně Američany, kteří tu v Nepálu již dlouho žijí. Je to pěkné
čisté místo, s velikou zahradou v malé vesničce Svayambhu a jsou tu restaurace a tibetské domy.
Na vrcholu kopce jsou chrámy, jak pro hinduisty tak pro buddhisty, ve kterých obě náboženství smířlivě existují
vedle sebe. Ve dne v noci zvoní zvonky, všude jsou zapálené votivní lampy a voní to po kadidle. Houfy opic
skákají z jednoho chrámu do druhého. Na kopec se vystupuje po kamenných bílých schodech, je to jako dlouhá
poutní cesta. Navíc je tu zvyk obcházet dokola kolem chrámu a uklánět se. I já se pokloním vždy před soškami
Buddhů minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
15. září 1972
To nepálské dobrodružství mne fascinuje. Američané, kteří žijí v našem domě, jsou vykutálené orientální lišky,
odborníci na všechno. Našli si učení nejrůznějších Mistrů, ať už indických nebo tibetských, tak, aby se jim
hodilo. Umějí si žít, zařídili si tu obchody s koberci a jinými věcmi. Mají peníze a daří se jim skvěle. Jsou to
luxusní hipíci a v Nepálu si žijí jako boháči.
V Bílém domě, jak to místo nazývají, organizují často velké párty, na které přicházejí mnozí zápaďáci, kteří žijí
ve městě. V oběhu je spousta hašiše, po kterém jste trochu v neskutečnu, ale velmi mystičtí. Někteří z těch lidí
jsou velice krásní, intenzivní a já na ně pohlížím plna obdivu. Vůči nim se cítím jako malé děvče, jako
začátečník. Ale oni mne přijímají do svého kruhu. Přes den jím v malých tibetských lokálech tady poblíž. Cítím
se tu jako doma. Tibeťané jsou vždy přátelští a laskaví. Objevuji přítomnost velké italské kolonie, někteří jsou
přátelé přátel, na rozdíl od Američanů jsou to chvastouni, bez peněz a někteří jsou závislí na tvrdých drogách.
20. září 1972
Zkouším všechno. Poprvé, co jsem na cestách, se cítím se jako v kouzelné jeskyni. Zde je skutečně všechno a já
se do toho dala. Každé ráno brzy vstanu, pamětliva učení Babadžího, a vystupuji po příkrých schodech nahoru k
chrámu na vrcholu hory. Tady seshora se naskýtá výhled na spící Káthmandu zahalené do růžového mlžného
závoje. Je krásné a působivé. Potom snídám s přáteli v jedné zdejší restauraci a jdu pěknou procházkou dolů k
městu.
Káthmandu je přitažlivé, je to brána několika civilizací, setkávají se tu Indie, Nepál a Tibet. Nepálané jsou klidní,
usmívající se, nádherně barvití. I zde stojí vedle sebe v míru hinduistické a buddhistické chrámy. Navštěvuji je
všechny, běhám ulicemi, bazarem, jdu na oběd tam, kde právě jsem. Je tu hromada lokálů a jsou opravdu pěkné.
Večer jsem spolu s americkými přáteli a pokouším se taky něco z té kultury do sebe vstřebat. Jsou snobští a
namyšlení, oni přece byli první, kdo objevili Orient a našli cestu, jak tu dělat výnosné kšefty. Vypadá to, jakoby
odjakživa všechno věděli.
Někdy jdeme tančit do diskotéky ve městě. Je to taková směs západního a východního, hudba Rolling Stones a
tibetské trumpety. Raduji se, je mi legračně, kouřím hašiš, tančím zcela uvolněná a cítím se svobodná.
25. září 1972
Poslední noc jsem příliš kouřila a je mi zle. Musím dávat pozor, abych to nepřeháněla, protože pak už to není
žádná zábava. Šla jsem na indické velvyslanectví zažádat o nové vízum, ale neměli pražádný úmysl mi ho dát.
Napsali do New Delhi a požádali o zprávy o mně.
Abdullah, jeden marokánský chlapec, herec v "Living Theater", se mi dvoří. Ale on se mi nelíbí, mám z něj
dokonce trochu strach. Obléká se celý do černého a kouká svýma nesmírnýma očima. Je fascinující, protože je
jako kočka, má styl baletního tanečníka, je ohebný, čarovně mistrný. Onehda večer jsem se obdivně dívala, jak
tančí. Ale nemám žádnou chuť na sex. Často se dívám na foto Babadžího, které stojí vedle mé postele, čistý, bílý,
zářící - říkám si, jak ráda bych se stala taky brahmačárí jako on. V těchto chvílích nepociťuji žádnou potřebu
tělesných vztahů.
2. října 1972
Nemám už žádné peníze a to je teď pro mne opravdové dobrodružství. Často jsem se ptala sama sebe, jak to
dělají lidé ze západu, kteří mají tu odvahu se do tohoto rizika vrhnout: jezdí jak to jde, často někde visí bez
groše. A teď se to stalo i mně.
Cítím, že je to zkouška mé důvěry v cestu, kterou jsem započala a kterou musím vydržet. Je mi proti srsti prosit
rodiče o peníze, protože nejsou s mým rozhodnutím srozuměni a taky se mi to nezdá správné. Dnes nemám v
kapse ani groš a čas oběda se blíží. Zcela náhodou mne někdo pozval. Jsem černý pasažér, jela jsem autobusem
bez jízdenky a panu domácímu musím zaplatit činži. Konečně jsem někoho našla, kdo mi něco půjčil.
25. října 1972
Je za mnou dlouhá doba, kdy jsem na cestě. Kouřím hašiš a hovořím se všemi. Jsem unavena.
Včera večer jsem se cítila polekaně. Když jsem přišla domů, bylo v mém pokoji světlo. Piero seděl na mé posteli,
oholený a s lesknoucíma se očima. Prosila jsem ho, aby mne vzal s sebou pryč z tohoto města, k tibetským
lámům. Řekla jsem mu, že jsem se rozhodla stát se mniškou.
10. Lama Tubten Yeshe
Kopan, 2. listopadu 1972
Jsme v Kopanu, abychom navštívili Lámu Yeshe, gurua Piera a Claudia. Cesta, která vede ke klášteru, je velmi
krásná. Klikatí se mezi rýžovými poli a zelenými nepálskými kopci.
Sotva jsem vstoupila do malého pokoje, kde žije Láma Yeshe, bylo mi, jako bych viděla živoucího Buddhu.
Kulatý, šťastný, zářící, sršící moudrostí - láska prýští ze všech pórů jeho pleti. Když nás uvidí, obdaruje nás
širokým úsměvem, kosmickým úsměvem od srdce. Náhle sedím vedle něho a také se směji a nevím proč.
Všechno je to jako setkání ve štěstí a v poznání. Vše je relativní, ale my jsme na stejné úrovni vědomí.
10. listopadu 1972
Rozhodla jsem se, že se na nějaký čas nastěhuji do Kopanu. Jeden přítel mi dává k dispozici dům. Když jsem šla
k lámovi, abych s ním prvně hovořila, řekl mi: "Zde najdeš dharmu a klid. V městě je moc hluku." Opravdu se mi
udělalo jasno, že už jsem se dostala za ten hnus, ty freaks, hašiš, bloudění v prázdnu, hrátky se sexem.
Nemám už žádné peníze, ale Piero souhlasí, že mi něco půjčí. Později mi přijde něco z Itálie. Piero a já se
zařizujeme v novém domě, meditujeme spolu, vaříme, pereme své šatstvo. Rutina se podobá indickému ašramu.
Vstáváme ve čtyři ráno, v pět jdeme k Lámovi Zopovi, mladšímu, abychom přijali učení nebo požehnání pro
tento den. Je to pět životních pravidel, které představují základ tibetské dharmy: nezabíjet, nekrást, nelhat, nebrat
žádné drogy, nepěstovat mimomanželské sexuální styky.
Žijeme s Pierem jako bratr se sestrou, i když se někdy jím a jeho silným vyzařováním cítím přitahována.
26. prosince 1972
Piero se rozhodl, že se odebere do Indie a stane se mnichem a já jsem se rozhodla k meditaci o samotě, která trvá
tři měsíce. Včera jsme byli na vánoční oslavě v Káthmandu, v domě amerických přátel. Měla jsem pocit
znechucení, moje časy freaks skončily. Tento způsob života nemá žádnou cenu. Přesně před šesti měsíci jsem v
Miláně cítila, že jsem ve slepé uličce. Rekvizity jsou vždycky tytéž: hudba, kecy, sex, více nebo méně
mystického fantazírování a podobné plýtvání časem a energií.
Schází mír, mysl je stále v rozptýleném stavu, zmatená, zamlžená, začouzená. Toužím po světle a moudrosti.
20. ledna 1973
Již skoro měsíc jsem v klauzuře a je to neuvěřitelná zkušenost. Zavřená v malé místnosti, kde je právě jen místo
na spací pytel a na sezení... Získávám nové a nečekané zkušenosti. Zatím co hodiny opakuji mantru, dostávám se
do stavu transu. V celém těle se šíří elektrická energie, kterou cítím zvláště vpředu a na vrcholu hlavy.
Po dvou, třech hodinách tohoto cvičení se vrací klid a ticho do mé mysli a vidím bílé průhledné světlo v sobě i
mimo sebe. Mnohdy je má malá světnička zcela tímto světlem osvětlená. Když vycházím, abych se na chvíli
odpoutala v blízkém okolí, běžím potácejíc se, vrávorajíc, nesená tou energií, jako bych se vznášela nad zemí.
V těch málo okamžicích, kdy se dívám z malého okna, jsem pohnutá krásou hřebenu Himálají, bílých sněhem v
dáli a v pestrých barvách blíže.
22. ledna 1972
Dnes jsem napsala poetickou píseň pro Babadžího a Lámu Yeshe. Cítím je jako těla jediné moudrosti, jedno v
indickém a druhé v tibetském těle. Přestavují archetyp velkého Mistra, obrovské moudrosti a Božského, ze
kterého mám stále ještě trochu strach.
Lama Yeshe mne zasvětil do pravidel tibetského buddhismu a dal mi jméno Yeshe Wongmo, což znamená
Zasvěcení do transcendentální moudrosti. A to obsahuje dodržování života v morálce a sebekontrole, přesně jako
protipól mého životního stylu freaks, který jsem dosud vedla.
Snažím se přijmout tuto náboženskou úlohu, která mi připomíná katolické náboženství, k němuž jsem se vždycky
stavěla odmítavě. Dokonce mi přichází na mysl stát se buddhistickou mniškou. Zřetelně pociťuji relativitu a
nedokonalost tohoto světa. Božské ho transcendentuje a umisťuje na jinou rovinu skutečnosti, "na druhý břeh",
jak se v tibetských textech říká, na břeh pravého vědomí.
15. března 1972
Jsem už třetí měsíc v klauzuře a vnitřní zkušenosti jsou stále silnější. Na mém oltáři stojí vedle Buddhy fotografie
Babadžího, s jeho milým úsměvem, soucitným jako úsměv Krista. Mám velikou chuť ho znovu uvidět. Na pozadí
zkušenosti, kterou právě získávám u lámy, teď rozumím mnohému z učení Babadžího, což jsem tehdy nebyla
schopná přijmout. Největší problém je v tom, vzdát se všech různých přání a pokušení tohoto světa, abychom
mohli nastoupit cestu duchovna. Stříhám si vlasy nakrátko a mám z toho legraci, když se oblékám do barev
tibetských mnichů.
25. března 1973
Klausura končí a já hovořím s Lámou Yeshe o mých zkušenostech. Zdá se být spokojen s mými cvičeními a říká,
že jsem zažila samadhi, stav transcendentálního vědomí, kdy je mysl v naprostém tichu a je připravena
uvědomovat si jinou dimenzi. Bez pochyb se cítím zcela jiná po této meditaci. Myslím často na Babadžího,
kterého teď vidím v jiné perspektivě. Dnes rozumím smyslu mnoha odříkání, které mi ukládal a proti kterému se
část mého já vzpouzela. I on se mne pokusil učit odstupu vůči fyzickému pohodlí, dovést mě ke stavu čistého
spirituálního vědomí. Celé jsoucno se jeví jako projekce filmu na obrovské plátno nebo jako sen. Zatímco náš
duch získává zpět sílu a čistotu, očišťujeme ho ode všech iluzí a znovu ho zprůhledňujeme, jako zrcadlo, které
může pak odrážet realitu v pravém slova smyslu. Jsou to naše závislosti na stupni fyzického a materiálního a naše
egoistická přání, co nám brání vidět doopravdy. Meditace pak spočívá v tom, že znovu uvedeme mysl do
původního stavu a vyprázdníme ji ode všech nepotřebných myšlenek a fantazií.
Je to velice těžké počínání: mysl se vzpouzí, pořád chce jednat dále, myslit, přát si, chtít. Cítím se teď povolána k
hledání pravdy, byla jsem taková vždy i v těch bouřlivých a dravých dobách jako děvče. Tibetské učení bylo pro
mne velmi cenné, byla to škola pro mého ducha. Cítím, že je to Babadží, který mne sem záměrně poslal, aby mne
připravil. Jeho metoda jen srdcem a oddaností mi nemohly vystačit. Mé západní myšlení potřebovalo také
vysvětlení.
2. duben 1973
Po ukončení klauzury navštěvuji měsíční kurz u Lámy Zopy. Kopan je náhle naplněn stovkami lidí ze všech
světových stran. Je to druhý kurz buddhistické dharmy, který lámové pořádají. I Láma Yeshe je u toho, ale jen
příležitostně přednese jednu nebo dvě řeči, vždy poutavé.
Je zajímavé u toho být, i když jednotlivá sezení trvají dost dlouho, člověk musí vydržet. Láma vysvětluje velmi
přesně a školským způsobem, co je mysl a její mechanismy, co zaamenají pojmy karma a dharma. Nechává cenné
přestávky, kdy se společně medituje a debatuje. Rozhoduji se, že si o tom založím složku. Je to poprvé, kdy mám
konečně do určité míry jasno a kdy moje mysl dostává duchovní potravu.
Káthmandu, 29. dubna 1973
Dnes, kdy jsem sešla po ukončení své klauzuru dolů do města, jsem dostala strašný záchvat žravosti, jakýsi druh
revolty mé osobnosti proti všemu tomu přemáhání a sebekontrole. Vpadla jsem na ty mastné sladkosti, po kterých
se mi udělalo děsně špatně. Připadla jsem si slabá a hloupá.
11. Zpátky do Indie
Delhi, 2. května 1973
Přicestovala jsem zase letadlem do Indie, za peníze, které k mému překvapení přišly z Itálie. Vízum mi nedali,
jen transit. Ale já jsem si vzpomněla na slib Babadžího, že se k němu vrátím. Proto jsem dnes zapálila v hotelu
před jeho obrázkem vonnou tyčinku a spálila jsem svůj pas. Chci být volná, osvobozená od nátlaků těchto
hloupých zákonů. Chci zůstat u svého gurua v Indii a líbí se mi být odvážná. Revoluce v mém životě se musí
uskutečnit teď, v každém dni.
Dnes hledám Babadžího ve Vrindávanu. Nevím, kde je, ale řekl, že ho tam najdu. Proto se rozhoduji to zkusit.
Řekl mi též, že po mém pobytu v Nepálu s ním budu bez problémů s vízem... tak už ho nemám, ani pas.
Vrindavan, 8. května 1973
Tak jsem zde a setkání s Babadžím bylo velmi intenzivní. Přijal mne dokonce bez jakéhokoliv překvapení, jako
kdyby mne čekal a hned se ptal po mém vízu. Když jsem mu řekla, že jsem všechny své dokumenty spálila, řekl:
"Teď jsem já tvůj pas, tvé vízum." Usmívá se, když mne vidí v tibetských šatech s obrázkem Dalajlámy na krku.
Posílá mne hned na bazar, abych si koupila bílé sárí a nechala si oholit vlasy. Dnes ráno vyšel také ze svého
pokoje dohola oholený a má na sobě zlatý řetízek, který jsem mu před rokem darovala. Poprvé mi dává na čelo
čandan, kapku pasty ze santálového dřeva, a říká: "Teď jsem tvůj guru."
Jsem moc vzrušená, v rozpacích. Ve dvou třech dnech pojedeme do Haidakhánu a já cítím, že teď začíná ta pravá
cesta s ním. Potřebovala jsem rok a tolik bloudění, abych se konečně obrátila k Babadžímu a důvěřovala mu,
musela jsem se vzdát tolika věcí a tolika přání nebo alespoň touhy, aby se vyplnily.
12. Trénink v Haidakánu
Haidakhán, 13. května 1973
Jsme opět v Haidakhánu a tvrdý, těžký trénink začal: je květen, je velmi horko a Babadží nás nechává velmi
těžce pracovat, v intenzivním rytmu. Musíme vynášet bezpočetné kýbly po schodech, všude čistit, vařit, nosit
dříví z lesa, dole u řeky umývat obrovské černé hrnce z kuchyně. Momentálně jsem jediná Evropanka a často i
jediná žena. Musím dělat všechnu práci v kuchyni, zametat chrám, všude uklízet. Bojuji se svou leností a často
jsem unavena. Babadží chce, abych se odpoledne učila u jednoho učitele hindi.
15. května 1973
Jsem překvapena náhlou změnou Babadžího zde v Haidakhánu. Ztratil své dřívější způsoby z Vrindávanu a
ukazuje se jako přísný Mistr, hubuje na každého, křičí rozkazy a všichni vyplašeně běhají, i já. Ohromuje mě a
dojímá pocit služby, který mají Indové, a jejich pokora: Běhají pro Babadžího, ochotni se pro něj vrhnout do
ohně. Dělají všechno, co řekne, ze všech svých sil a velmi poslušně. Pracují do úplného vyčerpání, ale nikdy se
nestáhnou. Snažím se být taková jako oni. Je mi jasné, že jsem plná odporu a neschopnosti. Cítím, že Babadží se
mnou pracuje především na tom posledním. Náhle si vzpomenu na své mládí: mé studie na gymnáziu úplně
vykolejily právě pro mou lenost. Připadala jsem si tehdy špatná, zkoušela jsem se přemoci, ale cítila jsem v sobě
velikou slabost, která mi znemožňovala soustředit se a studovat. Teď se s tím musím vypořádat, jsem pevně
odhodlána postavit se všemu sama. Jsem také dojata pozorností Indů pro potřeby druhých: slouží Babadžímu i
všem, kteří ho obklopují, se stejnou oddaností. Babadží mi hned udělí lekci: včera mi dal do ruky velký talíř plný
"prašádu", ovoce, sladkosti - abych to rozdala. Hned jsem pocítila hrdost na sebe, ale on mi řekl přísně:
"Babadží, to znamená sloužit všem lidem." Ve styku s těmito chudými, prostými, dobrotivými, dojímavými lidmi
se musím učit lásce a pokoře.
25. května 1973
Dnes mne Babadží zavolal k Satje, jedné ženě z Bombaye, a řekl, že se teď od ní musím všechno učit, abych byla
jako Indka. Učím se jak se oblékat, jak si mám sednout, jak se stojí, chodí, musím začít úplně nově žít, docela od
začátku, jako malé děvče.
Satja je učitelkou základní školy a já se od ní mám učit hindštinu. Babadží mi navíc řekl, že s ní mám jíst a spát,
v symetrickém souznění se svou indickou sestrou. Satja je krásná a je zvláštní, že se rozhodla nevdát se - obléká
se do bílého, jako Indky, které se vzdaly světa, a zdá se, že je zasvěcená Babadžímu duší i tělem. Její jméno,
Satja, znamená pravda. Začaly jsme hned tu zkoušku tím, že spíme těsně objaté pod sloupy chrámu. Nejsou tam
matrace ani deky, ležíme jen na jedné slaměné rohoži. Přikrýváme se sárím, které pak příští den pereme. Já se teď
také oblékám do bílého.
2. června 1973
Je velmi horko a den má přesně vymezený rytmus. Vstáváme ve čtyři ráno, jakmile zazní Prém Bábova trumpeta.
Skokem se běžíme koupat do řeky. Je to nejkrásnější hodina v létě, když čerstvý noční větřík provívá údolí, kdy
svítí měsíc a řeka se stříbřitě leskne mezi bílými kameny. Potom se jde nahoru k chrámu a někteří z nás mají
privilegium sednout si ke dhuni Babadžího - je malé a poskytuje místo jen asi pro čtyři až pět lidí, ale nám je to
skoro vždy dovoleno spolu s Guard Sahibem, starším Indem, který vypadá jako Mahátma Gándhí. Babadží
nanese trochu popela na naše čelo a začíná proslulý rituál ohňového obřadu, v tichu, jen zvuk praskajících
plamenů, vítr, ptáci, kteří při východu slunce začínají zpívat. Vědomí se automaticky zvedá do jiné dimenze, cítíš
se lehký a prázdný. Často se namáhám, abych se dostala do úplného klidu a dosáhnu naopak stav krajního napětí
a úzkosti: cítím, že mne Babadží pozorně sleduje. Onehdy jsem byla napjatá a on mne k sobě zavolal, abych si
sedla, a položil mi otázku: "Kdo jsi?" Nevěděla jsem, co odpovědět. Řekl mi, že musím vždy odpovědět, že jsem
žákyně Babadžího. Tím mi polichotil a posílil mne. Je to také první věta v hindi, kterou se musím naučit.
Asi v osm ráno po arati - bez snídaně - začínáme pracovat. Je to málo věcí, většinou základní úkony k přežití: jít
do lesa na dříví, nanosit vodu z řeky, nakrájet zeleninu, udělat těsto na čapati, všude uklidit. Jí se jen jednou
denně, v poledne. Žádný čaj, žádná káva. Po obědě se odpočívá, pak se jde k řece vykoupat se podruhé a vyprat
si šatstvo. Odpoledne je bez práce a volnější, někdy trochu uklízení. Využívám toho a učím se hindsky se Satjou.
Mám malý notýsek, do kterého si zapisuji slova, která mi ona vysvětluje svou směsicí italštiny a angličtiny. Večer
je arati a pak se ještě chvíli tiše sedí u Babadžího. Už před devátou jdeme spát, bez večeře, často mívám strašlivý
hlad.
5. června 1973
Babadží mě huboval. Chce, abych pracovala rychleji. Musím vystoupit po schodech k chrámu se dvěma kýbly
plnými vody po okraj. Včera jsem počítala, že to bylo padesát kýblů, co jsem vyvlékla nahoru. Pak zase, když
jdu příliš rychle, tak Babadží říká, že mám dělat pomaleji: je těžké rozumět, co chce, ale jde o rytmus, který je
třeba nalézt, harmonii. Vzpomínám si, jak mne nechal ve Vrindávanu tančit, i tam šlo o to, dostat se do proudu,
dokázat s rytmem a správnými pohyby tančit pro Božské. Často se mne zmocňují pochyby, jestli to vše skutečně
existuje, například Bůh, jestli Babadží je skutečně tak velký, jak ho popisují.
Indové pořád opakují: "Babadží je Bhagaván." Sám Bůh. Často se bojím, že se zblázním. Byla jsem přesvědčená
ateistka, kde to skončí?
7. června 1973
Náhle se vynořují z mého podvědomí velké zábrany. Stává se, že když se blížím Babadžímu, že se rouhám, že ho
proklínám. Je to opravdu trapné, protože jsem si jistá, že může mé myšlenky číst. Včera se mi to dělo celý den,
pokaždé, když jsem se pokusila před ním uklonit nebo když jsem se k němu blížila. Často, když cítí, že jsem
rozrušená, nedovolí mi, abych byla v jeho blízkosti a řekne příkře: "You go, běž!"
Ihned pociťuji velkou, nepopsatelnou odloučenost. Vzpomínám si na slova Lámy Yeshe v Nepálu, když jsem se
pokoušela meditovat a uvědomila jsem si ty hrozné myšlenky: "To je ego, které oponuje odmítnutím. Dobré
znamení. Ego nechce umřít a brání se tím, že si vynalézá negativní představy." Cítím celou tíhu své ateistické
karmy na svých ramenou.
10. června 1973
Zdá se mi, Jako by Babadží ode mne vyžadoval příliš mnoho, až na hranice mých sil. Nedopřeje mi ani okamžik
klidu, cítím se v každém okamžiku pozorována. Večer jsem tak unavená, horkem i vší tou tělesnou prací, že se
vyčerpaně vrhnu na vnější zídku chrámu, na rozprostřený vlněný šátek. Hvězdy na tropickém nebi jsou obrovské,
svítí mezi velkými banánovými listy. Dřív než mi zapadnou víčka, podívám se naposled k vrcholu hory Kailas
přede mnou, na tu posvátnou Šivovu horu.
Šiva a Buddha: Buddhismus je měkčí cestou, cestou středu, jak říkají. Šiva je extrémní, násilný, revoluční a já
vím, že je to právě to, co mně přitahuje. Pracuje se hodně na základě útoků fyzického těla a jeho odporu. Lámové
mi vysvětlili komplikovanou historii karmy a zákonů závislostí, které vyvolají přání. Ale s Babadžím jsou ty
závislosti vidět v praxi, zřetelně, v denním životě, na vlastní kůži, ve společných činech, je to konkrétní a aktivní
meditace. Zaběhlá rutina a stálá námaha mne dovádějí do stavu prázdnoty, zvláště pozdě večer, když jsem
vyčerpána, a pak velmi časně ráno.
Mnohdy, při jednom červánkovém svítání nebo při křišťálově jasných západech, oživená svěží vodou v řece, s
duchem ještě nedotknutým, cítím se jako dítě, které našlo znovu svou ztracenou nevinnost. Vidím se, jak
zahalená do deky ležím u nohou této veliké, záhadné, dokonalé bytosti - jako duše, která znovu objevila stezku a
toto velké slovo: guru. Indové mi vysvětlují, že milost gurua znamená vše a že bez něho nemůžeme rozšířit své
vědomí. Musíme mu slepě důvěřovat a poslouchat ho. Tento autoritativní koncept je pro mne těžko přijatelný,
vždyť jsem to byla právě já, která na barikádách stále bojovala proti všem autoritám. Miláno... v této chvíli je to
daleko vzdálená skutečnost.
15. června 1973
Nemám ani groš, ale příliš mne to neznepokojuje. Jsem v rukou Babadžího: dává mi jíst a příbytek a sem tam
jednu rupii, abych si mohla koupit mýdlo na vyprání šatů. Mám dvě sárí a každý den peru a suším jedno z nich.
Pak mám šál, deku, žádné boty, na co - pak ještě bavlněný šátek, na kterém sedím a spím a několik tampax. Má
hlava je hladce oholená, takže nepotřebuji žádný hřeben, jako zubní pasty používám popel z ohně. Krásné
zjednodušení života.
Včera nastalo drama kolem mé menstruace. Měla jsem menzes a stála jsem s jednou starou Indkou v kuchyni u
škrábání brambor. Vyprávěla jsem jí, že jsem unavená kvůli mé menstruaci. Začala křičet. Chytla mne za paži a
táhla před Babadžího. Taky mi řekla, že nesmím na žádný pád jít do chrámu.
To vše bylo pro mne nové. Objasnila jsem Babadžímu, že moje matka mne poučila, že to je zcela přirozená věc a
nic špatného. Indické matky své dcery vedou jinak, řekl Babadží. Mám se posadit odděleně pod improvizovaný
stan. Cítím se ponížená. Ale vysvětlují mi, že se takto odedávna v Indii dělalo: žena je na čtyři až pět dnů
nazírána jako nečistá a musí se oddělit. Nesmí ani do chrámu ani do kuchyně. Babadží ještě k tomu dodal, že se
nemám přibližovat mužům ani s nimi hovořit. Zdá se to přehnané, jako bych byla sexuálně nečistá. Ale musím to
také akceptovat.
18. června 1973
Dnes si se mnou dovolil Babadží roztomilý žert. Seděla jsem vedle něho na zemi a náhle mi přišly myšlenky na
sex. Bylo to trapné. V posledních dnech se mi to stává častěji. Pokaždé, když přijdu k Babadžímu blíže, začnu
myslit na sex, na nic zvláštního, je to jen jakýsi druh zvědavosti. Říkali, že Babadží je brahmačárí: je to pravda?
Nemá aspoň někdy sexuální touhu? A má k tomu přiměřený orgán? Kdo ví, jestli po mně zatouží? Myšlenky
tohoto druhu, které mne nechávají propadnout se pod zem studem, protože on je prohlídne. A tak jsem dnes
seděla vedle něho, bojujíc tvrdě se svými sexuálními myšlenkami, a tu vezme Babadží mou ruku, položí si ji na
úd a řekne mi s potutelným úšklebkem: "Líbí se ti?"
Nejraději bych se byla zakopala, připadla jsem si tak politováníhodná se svými ohraničenými lidskými
potřebami. Jakoby to ještě nebylo dost, zeptal se mně krátce na to: "Jsi hippie?" A tak se teď vidím i v souvislosti
s tou poblázněnou kulturou, kterou sebou vleču: sex, drogy a rock-and-roll.
Indové nás všechny nazývají hippies, ale s opovržením. Jejich kultura je morální a tradiční: svatba, rodina,
ženská nevinnost. Co se mi nejvíc nelíbí, že na Babadžího, který je velice čistý, nakládám západní vibrace ženy,
která je navyklá na rychlejší, volnější sexuální chování.
V minulosti jsem to se sexem nikdy nepřeháněla, ale teď bych se toho chtěla úplně vzdát. Jenže je mi známo, že
jedna část vědomí je pevně vázaná na fyzické tělo, a to není lehké ze sebe střást. Ale já jsem tu určena k tomu,
abych se o to pokusila. Přítomnost Babadžího je katalyzátorem pro mocnou energii, která mi dá nadšení a sílu,
abych uskutečnila mimořádné proměny.
Jisté je, že vše na této cestě Indií, která už teď trvá víc než rok, je mimořádné: mám se proměnit z revolučního
freaka v indickou mnišku.
21. června 1973
Babadží zase začal s těmi sexuálními hrátkami. Tentokrát s větším důrazem. V noci mne vzal na břeh řeky a
počal mne všude ohmatávat, studeně, bezcitně, bez touhy a přivedl tím mé romantické sexuální představy na
nulu. Jsem vyděšená a pochybuji o něm. Uvažuji, jestli to snad není ten obvyklý typ indického Báby, který chce
od západních lidí sex a peníze, ale jedna část ve mně ví, že mi jen drží zrcadlo mých chtění, aby mi je pomohl
překonat.
Dnes při východu slunce jsem ho viděla, jak přichází z koupele, překrásný, svítící, čerstvý od vody Gangy, s tím
svým velkým soucitným úsměvem. Myslela jsem na Ježíše, jak doprovázen svými apoštoly putoval po březích
Jordánu. Cítila jsem, že tyto hry se sexem byly myšleny jen pro mne. Hned mne k sobě zavolal a řekl milým,
něžným hlasem: "Góri, jsi má žákyně."
26. června 1973
Toto je nejteplejší měsíc v roce, kdy se všechno vedro shromažďuje před monzunovými dešti. V údolí je stále
větrno a i to je velmi unavující, ráno je chladno i přes denní vedro.
Dnes se cítím najednou velmi bídně, jak tady klečím na zemi, v ruce koště, s oholenou hlavou, mé nové sárí je
špinavé - ještě stále si ho neumím pěkně navléci - stejně jako se mi nedaří sklánět se tak graciézně jako Indky.
Nohy mne stále bolí, přesto si k meditaci sedám. Prém Bába mně stále hubuje a i druzí Indové křičí v té jejich
řeči, která je mi stále ještě cizí. Musím dělat všechnu kuchyňskou práci a po obědě u řeky mýt těžké černé hrnce,
které mi tam donáší kuchař. Tu a tam je tu Tara Dévi, která mne utěšuje a dává mi hodiny, ať už v angličtině nebo
v hindštině. Babadží se zdá být tak vzdálený a Indové jsou hlasití a vnucují se. I Satja chce teď být stále se mnou,
ale já se cítím k zalknutí a toužím po nezávislosti.
Když jsem dnes umyla všechny hrnce, byla jsem tak unavena, že jsem usnula přímo na břehu. Když jsem se
probrala, viděla jsem Babadžího, jak nesl hrnce jeden po druhém po schodech k chrámu. Když jsem ho dohnala,
řekl mi: "Pomohu ti." Často stačí jedno slovo od něho a jsem za všecko odškodněná.
Odpoledne řekl Starý Guard Sahib, že mne naučí pracovat v kanceláři. Guard Sahib žije v mrňavé cimřičce,
velké tak jeden čtvereční metr, před Babadžího dhuni. Babadží ho má moc rád a hovoří s ním mírně od rána do
večera. Je velmi pomalý a pedantský a vede Babadžího korespondenci. Učí mne, jak nalepovat známky, aby byly
přesně rovně. Dává mi základní vychování: nikdy nebrat od nikoho peníze, ani třeba padesát centů, ani omylem,
nýbrž vždy něco dávat. Babadží taky chce, abych učila ráno v pět Indy hathajóze.
Ten základní princip, který se teď musím učit, je pokora: žít s těmito prostými lidmi, sloužit jim, dělit se s nimi o
všechno.
My na západě mluvíme o chudých, ale jen tady v Indii existují skutečně a jsou to skoro svatí. Jsou to dobří lidé,
pokorní. Láska, kterou dávají, je prostá a spontánní, zahřejí každému srdce. Babadží je miluje všechny bez
rozdílu, zda jsou chudí nebo bohatí, jedná tak, že se obrací na každého s určitým výrazem v obličeji a mění své
jednání jako chameleón. Určitě je to jeho láska, která má vliv na většinu z nich a dojímá je, jeho ustavičné
dávání, aniž by vyžadoval cokoliv pro sebe. Stará se o všechno a o každého.
Včera se ho Tara Dévi ptala, na co myslí, když ráno sám medituje. Odpověděl jí: "Myslím na vás všechny, na to
co potřebujete, co budete jíst." Velký otec a starostlivá matka v andělském těle mládence.
Babadží má ruce jako nějaká žena, měkké a úzké. Jeho dotek na hlavu nebo rameno má magnetický, elektrizující
účinek. Jeho nohy jsou jako nohy dítěte, útlé a buclaté. Všichni se jich chtějí dotknout. Písma hovoří o
lotosových nohách gurua, že jsou nositeli milosti. Jsou uctívány, protože představují učitelovu přítomnost, která
nás má zachránit, zde na mezi námi na Zemi.
29. června 1973
Nikde nemám místo pro sebe, kde bych mohla sedět v klidu a meditovat. Spím vždy v koutě, spolu se Satjou a
Indy. Někdy uteču procházet se podél řeky. Sednu si pak na břeh a oddávám se zvuku tekoucí čisté vody. Jen
hladké kameny, slunce a hory. Teď, když je tak teplo, se chodívám koupat při západu slunce a často vidím, že i
Babadží se koupe, daleko odsud s několika Indy. Omývají ho a oblékají jako sochu. Byla bych ráda u něho, ale
cítím, že na to nejsem připravena. Často mi Babadží nahání hrůzu. Má mysl se v jeho přítomnosti bouří. Je to
taková směs očekávání, přání, plachosti, pocitu, že jsem odmítána, nemilovaná.
Chápu, že mi pak něco dává, když jsem klidná a nic neočekávám.
Po několik dnů se zaměstnávám zahradními pracemi. Pokaždé, když jde kolem, si přeji, aby si mě všiml, abychg
byla uznávána, ohodnocená. A tak se mne stále ptá: "Co děláš?" Na počátku jsem se pokoušela hrdě mu
odpovídat, že dělám to či ono. Pak jsem se naučila říkat, že nedělám nic, že to, co dělám, nic není, a zdá se, že je
s touto odpovědí spokojen. Je to lekce pro mé ego: člověk se nemá vychloubat, ať dělá cokoliv, je to jeho
povinnost, ale před boží tváří to není ničím.
Pozorně sleduji starého Guarda Sahiba a chtěla bych být taková jako on, pokorně sloužící. Za anglické okupace
býval inspektorem na dráze. Jak ráda bych to svedla hovořit tak klidně s Babadžím jako on. On se mnou vlastně
skoro nemluví, jen pár gest a pár slov. Častěji komunikuje pohledy. Jeho oči jsou jako střepinky světla, současně
intenzivní, přísné i dětsky průhledné.
Dříve jsem se ve svém životě vždycky pokoušela do všeho míchat, aby mne bylo vidět, být stále vepředu: teď se
musím učit být poslední z posledních, ale ta možnost mne těší.
Nedávno jsem byla velmi unavená, sbíraly s Indkami v lese kravince. Po návratu jsem byla trochu otrávená a
řekla jsem za pomoci překladatele Babadžímu, že bych ráda měla také trochu času pro sebe. On mi odpověděl
odkazem na Mahátmu Gándhiho, který než přijal jednu Angličanku za svou žákyni, tak ji nechal několik měsíců
čistit záchody. Pak se mě ptal, jestli už nemám žádnou karmu, která by se měla vyčistit. Nakonec dodal, že když
na tento svět přijde Babadží, tak mezi miliony lidí, kteří se k němu dostanou, jen jedné se podaží být jeho
opravdovou žákyní. Zcela zmatená se ptám sama sebe, zda jsem schopná tou osobou být. Jak to vypadá, spíš ne.
30. června 1973
Tara Dévi mi vysvětluje, že je veliký rozdíl v tom, jsi-li stoupenec nebo žák Babadžího. Stoupenci jsou všichni,
kteří ho následují a mají k němu určitou důvěru, věří v něho, uctívají ho. Málo z nich se stane žáky, kterým dá
zasvěcení a pro něž je guruem. Jsem hrdá na to, že se mnou Babadží často opakoval ten starý žert, když se mne
ptal: "Kdo jsi?" a já jsem musela odpovědět: "Já jsem Babadžího žákyně." Tato krátká věta, téměř dětská, mi
stačí, abych cítila, že jsem přijímána. Před ním je každý dítětem, malý před jeho nezměřitelnou velikostí.
2. července 1973
Každý den se učím trochu hindštinu a Babadží mi často trpělivě předříkává všechna základní slova. Když hovoří,
má měkký hluboký hlas. Musím začít život zcela od začátku, jako pětiletá. Je to fascinující dobrodružství.
Sexuální hrátky skončily poměrně brzo. V tomto směru se teď cítím klidná, ba dokonce jsem se rozhodla, že se
stanu brahmačárí. Posiluji v sobě přání obětovat všechnu energii i lásku jemu, Božskému. Na mysl mi přicházejí
křesťanské jeptišky, které jsou jako nevěsty Kristovy. I já se cítím jako duchovní nevěsta Babadžího. I Satja říká,
že se cítí v duchovním smyslu s Babadžím oddána, to jest s Bohem. Když Boha miluješ tak intenzivně a můžeš
ho dokonce obdivovat v jeho fyzické podobě, nezbývá už žádná místo na pouhou lidskou lásku. To, co zůstává,
je univerzální láska ke všemu a je jedno, ať jsou to muži, ženy či děti. Již v Itálii bývala znechucena opakováním
fyzických kontaktů, které byly často velice vzdáleny lásce. Moje vztahy k Giullianovi braly na sebe čím dál více
spirituální rysy. Zvláště když jsme spolu získali zkušenosti s drogami, cítili jsme pak, že pravé spojení mezi námi
je mimo vše tělesné. Jednoduše ruku v ruce jsme se oddávali mystickému a vizím mimo jakoukoli pochybnost.
Smysl života je vysoko nad tím: v říši vědomí a ducha.
Často mám skutečný hlad jako vlk - jí se jen jednou za 24 hodin. Žádná snídaně, žádná večeře, žádné nápoje, jen
čerstvá voda. Babadžího sádhana je velmi přísná. Na jedné straně prýští nekonečná láska a na druhé straně
vyžaduje od nás krajní odříkání. Potřeby denního života jsou redukovány na minimum, právě jen tolik, co je
třeba k přežití.
Říkal nám, že nás trénuje, protože v budoucnu bude světová válka a přežije jen ten, kdo dokáže vydržet jen se
dvěma čapati, celozrnnými plackami, a několika bramborami. Je mi jasné, že je jen málo věcí, které člověk
skutečně potřebuje, zvlášť v takové teplé zemi, jako je Indie. Jedno jídlo denně, prosté, jako chléb, rýže,
zelenina, čočka. Dva kousky látky, aby ses mohl přikrýt, jedna slaměná rohož, deka a lota, nádobka na vodu, pro
tělesné potřeby. Nejsou tu ani koupelny ani toalety, sprchuje se v řece a to ostatní se vyřizuje mezi kameny. Vaří
se na ohništi v přírodě a spí se kdekoliv stočená do klubíčka. Boty nejsou nutné, můžeš nejlépe chodit bos a kufr
nepotřebuješ, stačí, když si svážeš uzlíček. Matka Indie je veliká mistryně v tom, jak žít jednoduše. Proto
Babadží opakuje stále znovu tři slova: Pravda, Prostota, Láska. Je to podstata jeho učení.
4. července 1973
Má mysl se brání mantře. Babadží říká, že ji musím neustále opakovat. OM NAMAH ŠIVAJA - skláním se před
Šivou. Mnohdy mi to připadá jako mechanický trik, jindy zase cítím tu sílu. Jenže má mysl o tom nic nechce
vědět a vzpouzí se. Mé myšlenky jsou silnější než mantra. Babadží mi připomíná: "Opakuj, neustále opakuj."
Lama Yeshe mi řekl, že nejvyšší mantra je ta beze slov, ticho v mysli, ale také dodal, že je velice obtížné udržet
tento stav, a proto je zapotřebí mantry. Často se vzpouzím, nechci žádné hraní nebo povídačky, chci pravdu,
celou a hned. Přirozeně si to jen namlouvám.
I to nepřetržité zpívání, po celé hodiny, se mi nelíbí. Toužím jen zavřít oči a meditovat. Mé zkušenosti s meditací
v Nepálu se mi zdají mnohem vznešenější než tyto rituály.
Na druhé straně začínám již rozumět významu slov, když zpíváme, a je to krásné. Zvlášť jedna sloka mne dojímá
a bere mě za srdce:
Ó Mírumilovný v soucitné podobě,
jak dlouho ještě budeš otálet?
Vezmi si mou bídu, trápení a nejistotu,
slituj se, slituj se.
Lámové stále hovořili o tom, že máme hledat útočiště u gurua nebo u Buddhy. Tvrdili, že i když všichni více či
méně prožíváme nějaký druh utrpení, ať už tělesného nebo duševního, vyšší úrovně vědomí že můžeme
dosáhnout jen milostí gurua, neboť kořenem toho, že jsme nešťastni, je klamání sama sebe.
Indové a Tibeťané věří v karmu a v reinkarnaci. Podle této teorie se rodíme a umíráme v nekonečném kruhu,
který je závislý na našich přáních a činech. Naše znovuzrození je závislé na činech z minulých životů, na naši
neuzavřené karmě, na touhách, které se dosud nenaplnily. Karmické činy mohou být jak pozitivní, tak i negativní.
Negativní je vše to, co tvoří další touhy a škodí jiným bytostem, pozitivní jsou naproti tomu ty, které nás vedou k
moudrosti a tudíž k osvobození z koloběhu smrti a znovuzrození.
Naše ego nebo naše potřeba se uplatnit je kořenem existence sansáry, cyklu života a smrti, což je při hlubší
analýze jen jev naší mysli a ukazuje se být iluzí, přirovnatelnou ke snu. Mistři se inkarnují, aby nám ukázali cestu
k pravdě. Bez nich jsme natolik zaujati filmem, který naše mysl předvádí, že z něj nemůžeme uniknout. Babadží
je považován za avatara, božskou inkarnaci. V některých okamžicích o tom pochybuji, ale jsou to jen momenty.
Následuji volání svého srdce - zjevně se jedná o akt víry, tak jako se učí ve všech náboženstvích, o zjevení, které
se dotýká hlubší části naší bytosti.
Navíc jsem již dostala mnoho znamení a zažila tolik tajemného, že je pro mne těžké ještě pochybovat. Největšího
důkazu se mi dostává denně od Babadžího s jeho telepatickou schopností číst myšlenky. Odkud přichází tato
telepatická schopnost, která přesahuje racionální komunikaci, než právě z rozšířené úrovně vědomí?
7. července 1973
Včera odpoledne mne vzal Babadží spolu s jedním malým indickým klukem na procházku. Došli jsme do
jednoho starého anglického bungalovu, ze kterého byl nádherný pohled do údolí. Babadží mne nechal rozprostřít
šál na zem a posadili jsme se. Láskyplně mi pohlížel do očí. Cítila jsem se čistá jako malé děvče, sama jsem byla
překvapená. Ptala jsem se ho, proč vlastně musím neustále opakovat mantru, že mi to připadá jako neopravdová
formulka. Začal zpívat píseň, jejíž slova říkala, že mantra je amrita, božský nektar. Zpíval mi i jinou píseň:
"Jednou tu Indira Gándí nebude, ale bude tu Góra." Cítím se stále více poutána k němu a k indické zemi.
Někdo se ptal Báby, jaké je jeho poselství pro svět. Odpověděl: "Pravda, prostota,láska." Zní to jednoduše, ale
není tomu tak. Co je pravda? Co je láska? Všichni filozofové a všechna náboženství na to hledají odpověď a
utopisté se na těchto principech pokoušejí založit společnost, ale zdá se, že je to nemožné.
Babadží mne k sobě jednou zavolal a ptal se, jestli jsem promovala z filozofie. Ne bez určité hrdosti jsem
přitakala. Načež řekl ironicky: "Já jsem kluk z hor, bez vzdělání." Moudrost Indie se nevyčerpává v racionálním
myšlení a intelektuálním vědění, nýbrž vztahuje se na intuici, která přichází z hlubší pravdy naší duše. Ne zřídka
najdete velice prosté sádhuy, putující mnichy, kteří mohli dospět k poslední pravdě, ke skutečnému smyslu života
tím, že pomocí jógy vyvinuli schopnost jeho vnímání. Vzpomínám si na Lámu Yeshe, který mi jednou v Nepálu
řekl, že my ze západu, když hovoříme o duchu, tím myslíme většinou hlavu, rozum, zatímco Tibeťané i srdce.
10. července 1973
Cítím se teď skutečně jako jakýsi druh jeptišky, právě já, kdo by si to pomyslil? I Babadží, s hlavou dohola, teď
trochu přibral. Vypadá jako japonský zen-buddhista, žertuje, hraje si, ale stále je velmi přísný.
Začíná monzun, období dešťů. Budeme muset přejít do Vrindávanu, tady není místo ke spaní. Předevčírem
začalo pršet. Byli jsme celou noc na nohou, pod sloupy chrámu, zcela promočení. Nezbylo nám nic jiného, než
celou noc zpívat Om Namah Šivaja, ale jde z toho zvláštní vzrušení. Zdá se, že to jsou všechno zkoušky naší
oddanosti a odevzdání. I Babadžího dhuni nebylo chráněné před vodou a tak se natáhly plastikové fólie po
stranách. Údolí je fascinující, divoké, prohánějí se v něm vítr a hromy.
Včera pršelo zase celou dobu a řeka se vzedmula. Na noc se pořídil provizorní stan, ale všude do něj kape a tak
sedíme všichni v mokru. Jedna stará dáma z Bombaye se dělí se mnou o svůj pršiplášť. Náhle je chladno a hory
vyhlížejí hrozivě.
Almora, 12. července 1973
Dnes odjíždíme, abychom pobyli v Almoře. Babadží chce, abych zůstala nějakou dobu v domě, který tu má Tara
Dévi. Je to krásný dům ve stylu švýcarských venkovských sídel, s velikou zahradou. Vybudoval ho její muž.
Je tu přepych všeho druhu, kuchař a zahradník. Já se cítím jako za dob anglické kolonizace. Jsem trochu zesláblá
a toužím si odpočinout. Mají tu knihovnu s duchovní literaturou a já toho využívám a učím se hindi. Almora je
městečko se starou tradicí. V minulosti tu procházeli mnozí sádhuové a světci na jejich pouti do Tibetu. Různí
Mistři žijí ještě dnes v této krajině, guruové jako Guru Láma, Tibeťan, Láma Anagarika Góvinda, Němec, a
Sunya Bába, Dán. Tara Dévi je všechny zná a umí o nich vyprávět zajímavé historky. Cítím se doma u této
duchovní babičky a cítím, že mi Babadží poskytl tyto prázdniny po těch dvou měsících sádhany v Haidakhánu.
18. července 1973
Dnes jsem potkala Marka a Zizi, nechtělo se mi tomu uvěřit. Babadží byl na návštěvě v Almoře a oni přišli, aby
ho viděli.
Byli to první dva, kteří rovnou z italské ulice vyrazili v šedesátých letech pěšky do Indie, jen tak nazdařbůh. Zizi
jsem viděla poprvé, když seděla háčkujíc na kraji silnice v Brera, vlasy obarvené pestře jako cikánka z žolíku s
kroužkem v nose. Spolu s ní a Markem jsem zpívala první indické mantry na ulicích Milána, když jsme v noci
táhli zamlženým městem. Pokoušeli jsme se jako kouzelné světlušky zanést do husté, těžké a znepokojující
temnoty města proud světla. Setkali jsme se spolu znovu v různých komunách, kouřili hašiš a s nadějí snili o
Indii. Vyprávěli mi, že teď bydlí v Dina Pani, to je jedno místo dál od Almory, uprostřed lesa, s jeskyněmi a
chatrčemi, ve kterých žijí někteří západní sádhuové. Ta věc mne pokouší. Mám už dost svého života ve vile a
ptám se Babadžího, zda bych tam mohla na chvíli jít, dokud bude na cestách. Dovolil mi to.
13. Zkušenosti v Dina Pani
Dina Pani, 25. července 1973
Již několik dnů jsem v Dina Pani a bydlím v malé chýšce uprostřed lesa, vedle prostranství s ohništěm, které
upravili mladí lidé, kteří zde žijí: Sandro, Ital, Motima, malá Australanka, Uma, bývalá fotomodelka z
Holandska, Šivdží, Číňan, a Šambó, Kanaďan. Žijí jako sádhuové, odění jediným kouskem látky, stále v lesích
nebo u dhuni, v sebezkoumání. Dva z nich spí v malých jeskyňkách, které si sami vytesali ve skále. Pokoušejí se
žít podle pravidel čistoty, při svítání vstávají, koupou se v blízkém potoce, rozdělávají oheň a trhají květy pro
ranní modlitbu. Pak uvaří hrnec s čajem oslazeným tmavým cukrem. Nic nepijí ani nejedí, aniž to nabídli nejdřív
ohni, který považují za posvátný. Občas si v kruhu zakouří rituální dýmku, doprovázejí to modlitbou. Často se
společně v tichu medituje, nebo se jen prostě pozorují praskající plameny. Nad ohněm uvaří brambory a pečou
velký kulatý chléb. Koupou se nazí dole v překrásném jezeře, v naprosté nevinnosti. Je to jakýsi druh ráje na
zemi a mně je jasné, že jsou povzneseni nad sexuální energii. Je tu velmi čistá atmosféra, intenzivní, jakoby z
jiné planety.
Poskytli mi ten nejhezčí a nejcivilizovanější kousek chaty, právě tak velký jako mé tělo. Kočka spí v noci u mě,
obtočená kolem mého krku. Říkají mi, že chrání před škorpióny, hady a mangustami. Kolem jsou piniové háje,
teď v době monzunu velmi bujné. Běháme v obrovsky vysoké trávě. Tvrdí se, že je tu hodně hadů, ale kupodivu
nemám vůbec strach. Jako dítě jsem nemohla usnout, byl-li v místnosti pavouk. Pravděpodobně jsou tu i tygři a
leopardi, ale se cítím v každém okamžiku chráněna Babadžím.
Mezi všemi vládne naprostá bratrskost, o všechno se dělí. Tito mladí lidé žijí v takovém andělském a
transcedentním vztahu, že se dokonce obávám, že je svým ženstvím ruším. Jsem si ale vědoma, že mne Babadží
důkladně očistil, zvláště těmi svými sexuálními hrátkami v Haidakhánu, kdy mne nechal pocítit, že sex je vlastně
něco směšného, a proto není nutný.
Málo se jí, většinou jednou denně, učí se tu jako indičtí sádhuové osvobodit se od potřeb těla, od hladu, zimy a
horka, únavy a od všeho pohodlí. Jsem plná obdivu a jakoby očarována. Sundávám si sárí, které je zde
nepotřebné, a obtočím si jen kousek látky kolem krku, což stačí. Večer se zahalím do své červené tibetské deky a
uložím se svou slaměnou rohoží na kameny. Když mám přes den hlad, vypiji sklenici mléka v čajovně nahoře na
kopci.
Prem Singh, starý muž, který tu čajovnu vede, si nás všech velice váží, i když nemáme žádné peníze. Daruje nám
dokonce i mouku a zeleninu.
30. července 1973
Dnes se Himálaje třpytí v západu slunce mezi těžkými červenými dešťovými mraky: kolem září země očištěná a
zúrodněná monzunem. Někoteré květiny a zelenina prudce vyrážejí a jsou gigantické, krávy dávají spoustu
mléka. V Indii je teď doba nadbytku, doba vláhy a zeleně. Indická země je obrovská, štědrá matka, schopná
všechny uživit. Říkají mi, že v této době se jógini a sádhuové odebírají do ústraní k dlouhým meditacím, při
kterých nevycházejí dva nebo tři měsíce.
8. srpna 1973
Prošla jsem důležitým obdobím a měla jsem čas i místo, abych pěstovala meditaci. Babadžího přítomnost je tu
neustále, mám ji v sobě a ti druzí ji cítí v mé blízkosti: pro mne to je skoro posedlost. Občas ho v sobě cítím jako
pronikavé světlo, občas mi je, jako bych se stala jím samým. Zdálo by se, že je to můj pouhý výmysl, ale je to i
skutečnost.
Přišel Šankara, je to Angličan, žák Nantina Báby. Je oděn jako putující mnich, vlasy má spletené do dlouhého
copu obtočeného kolem hlavy. Vypravuje o svém guruovi, který je současně i proslulý ajurvédský lékař. Hovoří o
léčivých bylinách, o dietách, které uzdravují. On osobně žije jen z ovoce a zeleniny a vaří nám obrovské porce
brambor a jablek. Nantin Bába právě medituje v odloučenosti v lesích a i Šankara musí absolvovat dlouhé fáze
meditací. Jediné, co ho na jeho dietě trápí, je, že je pořád vyhladovělý.
30. září 1973
Můj čas v Dina Pani se pomalu chýlí ke konci, stejně jako monzun. Vzduch je svěží a čistý, půda úrodná a
bohatá. Včera byl měsíc orámován velkou třpytící se duhou. Ráno přijede do Almory Babadží a já odcházím,
abych se tam s ním setkala.
Almora, 5. října 1973
Babadží se vrátil do Almory a já jsem tam byla, abych ho viděla, v sobě silné emoce. Cítím se teď čistší, ještě
více připravená. Dnes je Dívalí, indický svátek světla, který věští počátek podzimu. Jsme s Babadžím v jedné
staré venkovské továrně a on mě nechává zapalovat stovky svící, jednu po druhé. Napadá mne stará indická píseň
"Ó Sadguru, zapal mé světlo Tvým."
14. Zima v Haidakhánu
Haidakhán, 9. října 1973
Tak jsme zde, vrátili jsme se do Haidakhánu připraveni strávit zde zimu. Je nás málo a budeme muset spát venku,
v té zimě. Babadží mi daruje velkou černou tibetskou deku, teplou a těžkou. Jsem dojatá.
V tomto okamžiku jsem jediná žena, která tu je nastálo, a jediná ze západu. Musím dělat všechny kuchyňské
práce spolu s Džaimalem a Prém Bábou. Noci jsou již studené, ale my se hřejeme ráno a večer ve velké dhuni u
Prém Báby. Babadžího dhuni už zrušili a zařídili mu malou světničku. Tam, kde bývalo jeho ohniště, vybudovali
obrovskou halu pro zpívání kirtanů. Škoda, dhuni bylo romantičtější. Ale teď přichází stále více a více různých
návštěvníků.
Je tu ještě jeden Ind nastálo, Džoší Bába. Je to inženýr z Almory, který se stal sádhuem, a Babadží mu dovoluje,
aby tu zůstal zcela nahý. Je stále ve stavu hluboké meditace: dokonce i během jídla se noří do kontemplace,
sousto napůl v puse, a musíme ho probrat. Sedíme spolu u ohně a já se ptám sama sebe, zda se mi někdy podaří
zůstat ve stavu bez myšlenek. Na něm je vidět, že se o to statečně pokouší.
15. října 1973
Babadží teď každý večer hraje zábavnou hru: volá Džošidžího do haly, před všechny, a prosí ho, aby odložil ten
kousek látky, kterým se obvykle ještě halí, a aby se před všemi obnažil. On jeho pokynu vyhoví s dětskou
nevinností. Indické ženy a děvčata se stydlivě smějí, tak jak stojí ve skupinkách, a Babadží je pozoruje s
výsměšným úsměvem. Tu si vzpomenu na svého dědu, nudistu, který naváděl celou rodinu, aby pobíhali po
zahradě nazí, aby je naučil přirozenosti.
Džošidží si ze své strany skutečně není vědom svého těla. Často ho vidíme, jak se modlí, se sepjatýma rukama,
nahý stoje ve vodě po celé hodiny. Mluví jen o Bohu. Hledá ho zoufale.
24. října 1973
Pozoruji světlo pochodní nad schody, něžnou mlhu noci. Koupel ve tmě je jako tajný rituál: pozorujeme
Babadžího, který si ve vodě tiše zpívá.
Učí nás být silnými. Jeho tělo se noří z vody řeky a pozvedá se z temnoty. Září z něho aura síly a odvahy. Chce,
abychom zvítězili nad přírodními elementy, které jsou nositeli mimořádné energie.
25. říjen 1973
Na podzim je Haidakhán zcela jiný. Po monzunu jsou hory smaragdově zelené, řeka je vystouplá z břehů a nebe
je křišťálově jasné. Vzduch je velmi čistý, čerstvý a osvěžující, člověk se necítí tak unavený jako při letních
vedrech. Je to teď skutečný život v horách, i když ráno trochu trpíme chladem.
Znovu se Babadží proměnil, je měkčí, volnější, blízký, cítím, že začal nový rok tréninku.
Musím i nadále dělat kuchyňské práce, ale i to se mi začíná líbit. Babadží mne začíná učit, jak být ženou a
matkou, jak sloužit tím, že poskytuji potravu. On sám mne učí dělat čapati.
Myslím na svou minulost, na svou netrpělivost, na svou lenost a egoismus a cítím více než kdy jindy, že jsem tu
proto, abych se očistila.
Babadží je schopný Mistr, ani jeden z našich vnitřních pochodů mu neujde, pracuje s každou jednotlivostí našeho
denního života, aby učil naši mysl být soustředěnou a pozitivně naladěnou.
Je velmi odolný, a stejně jako necukl ani brvou, když bylo horko, je i teď se zimou zadobře. Obléká si jen
vlněnou košili a jednu deku, žádný šál. Ráno v půl čtvrté se noří do studené vody Gautama Gangy a zůstává ve
vodě chvíli sedět.
1. listopad 1973
Dnes přišel Babadží do kuchyně a začal dělat velký kulatý chléb, něco na způsob pizzy. Smíchal všechno
dohromady: koření, žlutou kurkumu, něco báječného. Často má během jídla radost, jako velkorysá matka
kvetoucí láskou rozdává rukama halvu, sladkost z krupice.
4. listopadu 1973
Byli jsme s Babadžím na vrcholu nejvyšší hory v této krajině, na Siddhéšvaru. Odpoledne jsme vyrazili a v noci
jsme udělali přestávku, abychom přespali v jedné továrně. Leželi jsme všichni natlačeni kolem ohně, ale Babadží
byl plný energie jako vždy, oči svítící a blýskající, nikdy ospalý. Stále rozdával radost, jako z nevyčerpatelné
studnice. Udělali jsme celou cestu tam a zpět bosi přes špičaté kameny, ale vedle něho necítíš nic, ztrácíš zcela
vědomí těla. Na vrcholu jsme byli celou noc kolem velkého ohně, částečně zahalení do dek, nespali jsme a
Babadží mluvil a s každým trochu žertoval. Někdy, když na mne přímo pohlédl, jsem zažívala znovu scénu,
kterou jsem prožila před tisíci léty: velký guru Babadží v lese se svými žáky. Připadá mi to jako sen.
15. listopad 1973
Zvykám si pomalu na poslušnost: Babadžímu musíš jednoduše vždycky říct ano, ať žádá cokoliv.
Může to být opravdu nebezpečné, myslím zde na Hitlera nebo na historii Mansona v Americe. I jejich příznivci
věřili jejich osobnostem a slepě je následovali. Kdo se může uchránit před špatným vlivem? Je to těžké a je to
otázka vlastního srdce, naučit se věřit tomu, co cítíme sami hluboko v sobě. Vzpomínám si na větu z evangelia:
"Po jejich skutcích je poznáte..."
18. listopad 1973
Začínám vážně ráno i večer meditovat, i přes karmajógu, fyzickou práci. Do ledové lázně ráno se mi moc nechce,
protože je chladno, ale hned potom, co se osuším, šíří se po celém mém těle velká energie. Hlasitě zpívám
mantru a pozoruji hvězdy. Om Namah Šivaja, skláním se před Šivou, Pánem. Babadží, jsem v tvých rukou...
Potom skočím ještě jednou do deky a posadím se k ohni k Prém Bábovi a hrstce ostatních. Mysl je ráno prázdná,
čistá jako vítr v údolí. Soustředím se na oheň, na světlo, myslím na svou duši, na plamen oddanosti, který musíme
nechat vstoupit do svého srdce.
Indové mluví neustále o oddanosti, o bhakti. Cesta, kterou nám ukazuje Babadží, spočívá na schopnostech srdce,
vytoužit si to božské, aby ho bylo možné milovat. On se nám představuje v této krásné a půvabné lidské postavě,
která v nás budí touhu a silně nás přitahuje: z lásky lidské se postupně stává láska k Bohu. Je to jako v procesu
alchymistické transmutace. Teď si opakuji mantru neustále, při meditaci se zavřenýma očima, ale i když jdu,
pracuji, jím a spím. Je to jako zaklínadlo, které se mne zmocňuje, je to energie, se kterou se ztotožňuji, je to duch
Šivy, velkého Mistra jógy, gurua všech guruů, Babadžího.
1. prosince 1973
Žijeme teď hodně u ohně, protože je tu zima. Dokonce práce v kuchyni jsou příjemné poblíž plamenů. Přes den
je tropické slunce velmi teplé, jako by už bylo jaro, ale v noci se klima prudce zvrátí a teplota citelně poklesne.
Haidakhán je pustý a připomíná mystické hory v Šangrilá, jak jsou popsány v tibetských písmech. Údolí je holé,
stále tu protahuje vítr a pobíhají koně. Lidé z vesnic v okolí jsou horalé s těly vysušenými vzduchem a sluncem,
hubení, vyschlí jako staré dřevo. Ženy, selky a chalupnice, jsou při práci jako matka Země, která se sama
spotřebovává, ale jsou vždy plné lásky a harmonie. Matka Indie je jedním z nejubožejších koutků Země, ale také
jedním z nejvelkorysejších.
Včera Babadží viděl, že spím venku v chladnu, a přišel, aby mi vybudoval ochranný přístřešek z kůlů a závěsů.
Zbudoval mi ho vlastníma rukama, zručně a jednoduše jako hodný tatínek. Tady v Haidakhánu se vztah k němu
velmi mění. Babadží už není vzdálená socha, která sedí na trůně, obdivována stoupenci a obávána: teď se podílí
na našem denním životě s pokorou, která dojímá. Je nám blízký jako nejlepší přítel - Bůh, který se stal tělem, aby
se s námi dělil o lidskou cestu a její nesnáze.
3. prosince 1973
V naší skupině jsou teď ještě další osobnosti, lidé prostí a plní oddanosti. Jeden z nich je Džaimal, chudý
bráhman z Haldwani, blízkého městečka. Pracuje celý den, slouží všem a šťastně vykonává ty nejnižší práce,
stále spokojen, veselý, uvolněný, aniž by měl sám jakékoli nároky. Je zima a Džaimal nenosí nic, ani vlněný
šátek. Daruji mu vlněnou šálu, kterou si omotá okolo krku, aby se ochránil před větrem. Cítím, že lidé jako on
jsou určeni pro to, aby pro Babadžího, pro Boha, skočili třebas do ohně, jsou na to každý okamžik připraveni.
Ptám se sama sebe, odkud pramení víra takových lidí. V této souvislosti mne napadají slova evangelia:
"Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské."
Je ironií osudu pro někoho jako já, že jsem vyrostla v ateistickém prostředí. Babadží sám mne upomíná stále na
obraz Krista prostotou svého učení, ale i fyzickým zjevem, jeho poselstvím dobroty, denního obětování se pro
nás. Slova, která mi dříve připadala velmi banální a která jsem zaháněla, mi teď připadají naopak pravdivá a
blízká. Všechna náboženství si budou nejspíš podobná v jasnosti a jednoduchosti svých poselství, jenom my
máme rádi komplikované a zfalšované teorie, tak jak je upravuje naše civilizace. Která civilizace? Ta slepého
materialismu, násilí, válek? Zde v indickém lese je koutek, kde mezi lidmi vládnou mír a láska, opravdová,
prožívaná, okamžik světla.
6. prosince 1973
Jíme jen v poledne a to je v zimě zvlášť tvrdé. Často mám strašný hlad, hlavně ráno, někdy se mi podlamují nohy
slabostí. Dnes jsem o tom mluvila s Babadžím, řekla jsem mu, jak se cítím. Odpověděl, že je lepší, když se cítím
slabá - tak alespoň nebudu neklidná a nepocítím chuť odejít. Věřím, že asi musím odložit všechny touhy. Daruje
mi malou nádobku s medem. Když mám hlad, říká, mám si toho vzít lžičku. Je při tom jasno: když jím u
Babadžího, stačí kolikrát jedno malé sousto, a už mne hlad přejde, i únava, vše. V jedné indické písni se zpívá o
posvátných nohou guruových - že již pouhý pohled na ně osvobodí duši ode všech problémů a těžkostí, které ji
znepokojují. Stačí utéci se k nohám gurua a všechno svěřit jemu.
10. prosince 1973
Dnes jsem měla strašnou touhu po jídle, Babadží mne zavolal k sobě a dal mi velký kornout plný bílých kostek
cukru. Sedla jsem si na břeh a snědla je chtivě všechny najednou. Cítila jsem se jako malé zvířátko, hloupá a
slabá, konfrontována v takových extremních situacích s naší ubohostí, našimi lidskými potřebami. Jsou často tak
žalostné a přitom mají nad námi takovou moc.
Svámidží, jeden starý Ind, který se vzdal světa a žije v Haidakhánu, mne každý den učí hindi. Dělám pokroky, je
to silná, zpěvná řeč, s podobnou výslovností jako italština. Svámidží má starý hlas, hrdelní a teplý.
Teď přicházejí někteří indičtí stoupenci pravidelně z Haldwani, jsou to Munírádži a Babadžího důvěrník, kněz
Šastridží. Slouží Babadžímu bez ustání i v nejmenším, stále ho doprovázejí všude, běží mu upravit místo, když se
chce posadit nebo se někde v koutku natáhnout, a také pro něj vaří. Babadží jí málo, jen ovoce a zeleninu, žádné
obilí, jako to obvykle dělají indičtí jógini, nepije ani čaj ani kávu, jen mléko.
Večer, když se všichni sejdou ve velké hale, aby zpívali, smím si zalézt do jeho pokoje, abych tam mohla sama
meditovat. Když se vrátí, stáhnu se k odpočinku a nějaký Ind ho masíruje vonícími esencemi, než nastane noc.
15. prosince 1973
Dnes ráno za úsvitu jsem pozorovala údolí: vůně zuhelnatělého dřeva, kterou s sebou přináší vítr, zvuky
šplouchající vody ve vzduchu. Úplná čistota, jakoby se zde zastavil čas před tisíci či dvěma tisíci léty, znovu se
vracející rituály, archaické modlitby, věčně stejné základní motivy. Babadží řekl, že jsem byla u něho již po
mnoho dřívějších životů. Vyprávěl mi, že jsem v minulosti byla vždy s ním, v Indii a v Tibetu. Tentokrát jsem se
narodila na západě, abych uspokojila určité materiální potřeby, ale on mne brzy zavolal domů.
Na Itálii jsem zapomněla, na své přátele, na svou rodinu, cítím se jako mrtvá a znovuzrozená v jiném životě - jak
dlouho to bude trvat? Jednou večer mi Babadží řekl, že tu nebude navždycky, že jednou odejde do hlubokých
lesů, že už nebude pro veřejnost viditelný. Kdo ví, jestli mne vezme sebou? Řekl nám také, že svět se bude zmítat
brzo ve válkách a ničivých katastrofách a že on nás učí přežít, když nás učí žít s krajním minimem.
20. prosince 1973
Včera večer přišel Babadží, aby poseděl s Prém Bábou u ohně. Dal nám napít horké vody se zázvorem a k tomu
velké kusy hnědého cukru, byla velká zima. Hovořil a žertoval, vypravoval nám o době, kdy byl v Tibetu a
popisoval ten kraj do všech podrobností. Říkal, že Dalajláma je opravdové vtělení Buddhy na této Zemi.
A Babadží, odkud on přišel? Kdy se narodil? Nikdo o něm nic neví, nikdo ho předtím neviděl. Jednou se ho Tara
Dévi ptala, kdo jsou jeho rodiče: Všechny živé bytosti jsou mi otcem a matkou, odpověděl. Říká se, že Babadží
je nesmrtelný guru, jak o tom hovoří Jógananda ve své knize, kde je toho názoru, že Babadží je avatar, inkarnace
Šivy, který dal slib, že zůstane vždy přítomen v lidském těle, aby pomáhal lidstvu.
Nepotřebuje se rodit z ženského těla, může své tělo kdykoliv a jak chce materializovat, měnit, může se
manifestovat současně v několika tělech: Božské není ničím omezeno, má dokonalou moc nad hmotnými
buňkami a atomy. Podle tohoto podání je to ten Babadží, který světu přinesl krijajógu, vědu o dýchání, aby dal
jóginům možnost uskutečnit vyšší vědomí a stát se nesmrtelnými.
V knize od Jógánandy jsem četla historku jednoho žáka, který šel do hor, aby tam hledal Babadžího. Ale Babadží
ho nejdřív podrobil zkoušce, než ho přijal. Poručil mu, aby se vrhnul ze skály. On to udělat, roztříštil se a zemřel.
Babadží ho ihned probudil znovu k životu a řekl mu, že teprve teď ho může přijmout, protože mu podal důkaz
víry a přemohl smrt. Krátce na to, když Babadží seděl na schodech chrámu, jsem se ho chtěla zeptat, jestli je on
ten Babadží z Jógánandy. Ještě jsem neotevřela pusu, když na mne pohlédl a řekl, abych se vrhla ze zdi. Neměla
jsem k tomu odvahu, ale porozuměla jsem, že četl mé myšlenky a že mi svou identitu potvrdil.
22. prosince 1973
Vánoce se blíží, ale zdá se, že v Indii nemá tento svátek nijaký význam. V chrámu se slaví jen svátky k poctě
Šivy a Krišny. Babadží ale řekl k Tara Dévi, že on je jedno s Kristem. V "Autobiografii jógina" se mluví o
Babadžím, legendárním Jógi-Kristu moderní Indie, který složil slib, že přinese své duchovní poselství na západ.
V tuto dobu jsme Tara Dévi a já jediné ženy ze západu, ale Babadží řekl, že jednoho dne svolá mnoho lidí ze
všech koutů světa a začne budovat Haidakhán. Zatím se to jeví dost nereálné.
26. prosince 1973
Znenadání přišli dva Švýcaři, muž a žena, s jejich malým synem. Babadží dává paní jméno Párvatí, bohyně hor.
Staly jsme se přítelkyněmi. Ráno se chodíme spolu koupat a ona mi pomáhá při kuchyňských pracích.
Babadží jim vykazuje chatu mimo ves jako obydlí. Párvatí je krásná, silná, trpí méně chladem a ráno mne
povzbuzuje, nikdy si nenaříká na málo jídla. Cítím, že se často schovávám za to malé italské děvče, rozmazlená
jako jsem vždy byla. Zkouším se změnit, ale stojí mne to často nesmírnou námahu.
10. ledna 1974
Včera v noci se stalo něco neuvěřitelného. Šla jsem Párvatí a jejího muže navštívit v jejich chatě. Nabídli mi
LSD a já jsem spolkla malou pilulku, aniž bych o tom přemýšlela. Látka byla silná a já jsem začala mít vize,
světla a barvy. Náhle jsem měla pocit, zcela zřetelný, že mne k sobě Babadží volá, do svého pokoje. Podívala
jsem se na hodinky, byla půlnoc, a tak jsem se vydala klopýtajíc na cestu, dolů pěšinou k vesnici. Přišla jsem k
Babadžího pokoji, dveře byly otevřené, jakoby na mě čekal, a vstoupila jsem. Babadží seděl na své posteli v
meditaci, zahalen do deky a obličej obrácený ke stěně. Tiše jsem se posadila na zem. Začala jsem meditovat a
krátce na to jsem začala Babadžího vnitřně prosit, aby mi o sobě něco zjevil, o své identitě. Otevřela jsem oči a
namísto těla Babadžího na posteli jsem uviděla obrovskou kruhovou duhu, svazek světelných paprsků. Duha
božských bytostí, pomyslela jsem si, esence Babadžího. Ještě zaujatá tou vizí jsem viděla, jak jeho tělo znovu
nabírá na sebe svou fyzickou formu. Vstal, broukal si krátkou melodii a chystal se přiložit do ohně dříví.
Také jeho hlas byl božský, plný lásky. Usmál se na mne a podíval se mi do očí pohledem plným světla a
nekonečné lásky. Pak mi dal znamení, abych šla. Odešla jsem dolů k řece, pod hvězdami, zcela mimo sebe,
v extázi.
15. ledna 1974
Včera ráno jsem žádala Babadžího, aby mi dal zasvěcení, osobní mantru, gurumantru. Zavolal mne do svého
pokoje a dal mi je. Teď se cítím skutečně jeho žákyní, protože vím, že to je nerozdělitelné pouto mezi Mistrem a
jeho žákem. Začínám teď intenzivně meditovat, vždy když mám čas, zvláště časně ráno. Od nedávna se mi daří
zůstat sedět dlouho ve velkém vnitřním míru, s intervaly duševního ticha, bez myšlenek, aniž bych si byla
vědoma svého těla nebo věcí kolem sebe. Jsem proniknutá stále příjemnějším pocitem, extatickým, jako by mnou
pronikal jemný elektrický proud. Když vstanu a běžím, poté co jsem meditovala, je mi jako bych měla letět bez
doteku země a musím se k tomu přímo nutit, abych dělala nějaké praktické věci. Snažím se o to, protože vím, že
Babadží chce, abychom si byli plně vědomi okolního světa. Musíme se učit pracovat na obou úrovních. Proto nás
taky hodně zaměstnává a požaduje ve všem přesnost. Chce taky, abychom si v sobě pěstovali lásku ke všem
lidem, kteří jsou v naší blízkosti: skutečnou lásku, altruismus, službu. Lásku, jak jsem ji hledala, když jsem žila
ještě na západě. Teď si myslím, že jsem ji našla. Vztah k Babadžímu není sice k pochopení, na jedné straně
odstup, na druhé čistá láska, nikoli osobní, ale nesobecká láska k velké pravdě, pravdivosti, láska k Božskému.
1. únor 1974
Babadží pozval všechny k prvnímu velkému veřejnému ohňovému obřadu do Haidakhánu. Přišli lidé z celé
Indie. Chybí místnosti k přenocování a tak se na břehu řeky staví vojenské stany. Vzniká obrovský tábor s
kuchyněmi ve volné přírodě. Lidé přicházejí v celých houfech, i bohatí Indové, elegantní dámy, celé v hedvábí, a
všichni se bez reptání zařizují ve stanech, šťastní, že mohou být s Babadžím.
Osobně se o všechno stará, o zásobování, o transport, o deky a o pohodlí všech. Velitelsky dává přesné pokyny a
všichni kolem něho běhají a starají se, aby udělali všechno co nejlíp. Za úsměv nebo gesto lásky od Babadžího
jsou připraveni učinit vše, ať je to cokoliv. Je to takové kolektivní usilování, nadšení, radost. A neustále se
vyvolává "Džai" - vítězství, vítězství božství ve všech jeho formách.
Zbožnost Indů se večer projevuje v pocitech velikého štěstí: zpívají, extaticky tančí, chválí přítomnost Boha,
který přišel k nim, stal se člověkem a Mistrem. Musím nevyhnutelně srovnávat s katolickou církví a jejím
smutkem, s od života odtaženou uzavřeností našich kostelů. V Indii je náboženství součástí denního života,
oslavy a radostné zbožňování - je to přítomnost, která se neustále nabízí k povšimnutí. Konec konců je
přítomnost Boha v lidské podobě pro indický národ něco zcela normálního. Bylo tu už mnoho božských
manifestací: Šiva, Krišna, Ráma, Višnu, Buddha. V Indii přichází božství na Zem, vmísí se mezi lidi, aby jim
pomohlo, aby se vyvíjeli duchovně a našli vysvobození z cyklu života a smrti. Lidé se modlí k Babadžímu jako k
Šivovi osobně, upadají před ním do extáze, jsou u jeho nohou se vším spokojeni a šťastni, že jsou součástí
mystického společenství.
10. únor 1974
Slavnost je velkolepá, ale přitom jednoduchá: Na břehu řeky se rozdává jídlo na banánových listech, rýže, čočka,
koření a byliny, sladký pudink z mouky a tmavý cukr. Jídlo je pro všechny zdarma. Z okolních vesnic přicházejí
houfy dětí.
Babadží krmí všechny s nevyčerpatelnou láskou a lidé mu spontánně dávají dary na věci, které jsou potřebné.
Teče energie výměny.
15. února 1974
Babadží se hodlá vypravit na dvou až tříměsíční cestu kolem Indie. Rozhodl se, že já s Prém Bábou a Džošidží,
sádhuem z Almory, zde zůstaneme meditovat. Trochu jsem se polekala. Zvykla jsem si na jeho přítomnost a
myšlenka, že teď budu sama, v izolaci, mne zneklidňuje, i když vím, že to je pro meditaci důležité. Nedávno jsem
se ptala Babadžího, jestli mne nechá meditovat v jeho pokoji. Řekl ano, prý mám přijít ve dvě hodiny v noci.
Předtím jsem byla dole u řeky a koupala jsem se a pak jsem šla k němu. Babadží seděl stále na své posteli a
meditoval, zdá se, že nikdy v noci nespí. Usmál se na mne k uvítání a ptal se mne hindsky, jestli se s ním chci
milovat. Byla jsem překvapena - ty sexuální hry, myslela jsem si, jsou navždy pryč. Odpověděla jsem mu, že to
není jeho tělo, které chci, nýbrž jeho duše. Cítila jsem, že je s mou odpovědí spokojen, že mne vlastně zkoušel.
Nic se nestalo a on řekl, že bych měla zůstat meditovat ve svém pokojíčku, který mi dal právě postavit, jen pro
mně samotnou. Vím, že i přání chtít meditovat před ním, před jeho fyzickým tělem, je určitá závislost. Vše, co
hledám, je možno nalézt v sobě, v mé mysli, když zavřu oči. Jsem ale štastná, že jsem obstála v té sexuální
zkoušce. Cítím se tím posílena, očištěna.
18. února 1974
Než odcestoval, ptala jsem se ještě jednou Babadžího, jak mám meditovat. Udělal na mé čelo znamení, pohladil
mi ruku, pak položil jednu ruku na srdce a řekl: "Pomalu, pomalu, vše dojde k tvému srdci, patříš mně."
Než odcestoval, dotkla jsem se na břehu řeky jeho nohou, dříve jsem se ho neodvážila dotknout. Jeho nohy byly
skoro dětské, měkké jako hedvábí, pevné a přece něžné. Vzpomínala jsem si na indickou píseň: "Nohy Pána jsou
sladké jako květy lotosu a když je objevíme, najdeme konečně klid a konec cesty."
15. března 1974
Je mi těžko bez Babadžího, i když do Haidakhánu vtáhlo jaro, s květy a tropickým ptactvem, které mne ráno
budí.
Poprvé mám pokoj pro sebe, mohu meditovat, ale musím se velmi namáhat, abych se soustředila. Moje mysl je
náhle prostoupená minulostí a vším, co jsem zanechala, vzpomínkami na Itálii a přátele. Včera bylo Šivarátri,
svatá noc Šivova, která se slaví po celé Indii půstem a zvláštními modlitbami. Já jsem ale chtivá a vlítla jsem na
hnědý cukr. Jsem podrážděná, neklidná. Upokojit mysl, vyhnout se touhám je něco daleko těžšího, než by se
chtělo věřit. Zdá se mi, že právě naše orální chutě jsou ty, které je nejtěžší přemoci. Je to jedna z posledních
berliček, ke kterým se utíkám, když se všechno ostatní již odstranilo. Dokud byl Babadží přítomen, bylo to lehčí,
s jeho láskou a s celou mou pozorností, která se na něho soustředila.
3. dubna 1974
Naštěstí se Babadží vrátil ze své cesty. Byla jsem trochu v rozpacích, když jsem ho viděla, vědoma si své viny,
protože jsem nedodržela disciplínu a cvičení, nebyla jsem silná. A on se na mne podíval, jako když všechno ví.
Toto léto přichází mnoho lidí. Babadží začíná být známý.
Je tu mnoho mladých Indů, Babadží je bere za horkých dnů na dlouhé procházky podél řeky a chodí se s nimi
koupat.
Někdy se mnou Indové jednají špatně, jako s nějakým vetřelcem, jako s někým nečistým, kdo nezná jejich
pravidla a stojí mimo kastu. Někteří nechtějí, abych pracovala v kuchyni. Cítím se ponížená. Babadží mne chrání,
to cítím, ale je taky na mne přísný. Nesmím na to reagovat, musím se s tím ponížením vyrovnat.
20. dubna 1974
Včera jsem měla krásné překvapení: Dinni přijela z Itálie, je to jedna z mých nejlepších přítelkyň. I ona teď dělá
cestu napříč Indií a přišla sem, aby uviděla, co se mnou stalo. Úplným zázrakem, takovou zvláštní náhodou, se jí
podařilo najít toto místo. Jsem šťastná, pohnutá a vzrušená, konečně přítelkyně, osoba, se kterou mohu hovořit,
se kterou si mohu vyměnit tuto neuvěřitelnou historii, která mne zanesla až tak daleko. Babadží je k ní velice
přátelský, nechá ji, aby přednesla veřejnou přednášku, nechává ji tančit. Hodiny hovoříme. V Miláně jsme byly
spolu na univerzitě, shromažďovaly jsme první politické zkušenosti, byly jsme první v té naší komuně. I ona byla
stejně jako já vždy ateistka a teď hledá jiné řešení, ale přestože je Babadžím fascinována, je touto mystickou
historkou značně zděšená. Pokouší se mne přemluvit, abych se vrátila do Itálie a bojovala tam za změny ve světě.
Ale já vím, že se především musím změnit sama, že musím jít do hloubky této zkušenosti vědomí. Přítelkyně,
která s ní byla, prosila Babadžího, aby jí zodpověděl nějaké otázky. Řekl jí, že všechny odpovědi jsou v její
mysli. Druhý den odcestovala.
1. květen 1974
Dinni taky odcestovala a já cítím náhle osamocení. Horko se vrací, a já ho vždycky tak těžko snáším. Babadží se
zdá být najednou neúprosný, nechává mne dále mýt hrnce u řeky a nosit s indickými ženami kýble plné zeminy z
lesa. Včera jsem si u něho postěžovala a řekla mu, že bych dala přednost, kdybych měla více času na meditaci.
Podíval se na mne ironicky. Vím, že bych to byla neudělala, kdybych ten čas pro sebe měla.
Jsem netrpělivá, neklidná a často posedlá touhou po jídle, je to takový druh nervózy. Když jsem v tomto stavu,
Babadží mne ignoruje a naparuje se před Indkami, ke kterým je velmi přátelský. Cítím, že se mnou jedná jako s
poslední z posledních.
15. Okhaldunga - Madhuvan - Almora
Haidakhán, 1. července 1974
Léto končí, zdá se, že se ohlašuje monzun. Zítra vyrazíme do Vrindávanu, protože když prší, nemáme střechu nad
hlavou.
Okhaldunga, 4. července 1974
Babadží si se mnou dovolil ošklivý žert: právě jsme běželi bosí lesem ve směru na Haldwani a měli jsme
přestávku na poloviční cestě v Okhaldunga, malé vesnici v džungli, když mi náhle řekl, že tu mám zůstat na
neurčitou dobu v malé chatě starat se o malý přilehlý chrámek, který už delší dobu nebyl nikým udržován. Chce,
abych dělala sádhanu, spirituální cvičení.
A tak jsem tu, zcela sama. Chata je rozpadlá, dveře ani okna se nedají zavřít, ale já nemám žádný strach. Jsem
pověřena, abych pokročila ve svém cvičení, i když je mi jasné, že upadám do nečinnosti, jakmile jsem ponechána
sama sobě.
Malý chrámek je zasvěcen jedné bohyni, božské Matce Indie. Očišťuji ho každý den a zdobím květinami a
tyčinkami.
15. července 1974
Jednou večer se na okně stočil velký had. Klidně jsem ho pozorovala a on zmizel. Když prší, voda kape všude
škvírami dovnitř a já spím v mokru. Učím se zachycovat kapky deště do různých nádob a používat je. Prší silně,
mohla bych se sprchovat, když vyjdu ze dveří. Tak jako v Dina Pani zásobuji se ve zdejším obchůdku rýží a
bramborami. Je to velice chudá ves, nic jiného tam nemají. Trochu se utěšuji velkými kusy karamelového cukru.
Vrindávan, 5. srpna 1974
Už mám dost svého zajetí a rozjela jsem se do Vrindávanu k Babadžímu. Jenže on nepovoluje, chce, abych
pokračovala ve svém cvičení a posílá mne na jiné velmi odloučené místo - do Mádhuvanu, nedaleko odsud. Je to
starobylé místo, zasvěcené Krišnovi a jeho milé, pastýřce Rádze.
Místečko je kulaté, rozložené kolem velkého jezera, do kterého se schází po schodech. Lidé se tam koupou, myjí
své děti a scházejí se na tlachání, děti si tam chodí hrát. Je to pastevecká obec, velice chudá, zaprášená, ale
krásná. Je tu široká rovina, občas přerušená staletými stromy, hliněné chýše jsou nízké a několik malých starých
chrámů je roztroušeno v hustém lese. I chrám zasvěcený Babadžímu je prastarý, stejně jako dhuni, ve kterém
stále hoří oheň. Ráno pomáhám pudžarimu, sedláku ze vsi, uklidit chrám a pro zbytek dne mám k dispozici
malou místnost, ve které mohu celý den sedět.
Mádhuvan, 15. srpna 1974
Jsme uprostřed monzunového období. Do té dříve sluncem spálené roviny se vrací život. Při západu slunce, který
barví mraky do červena, pozoruji krávy a buvoly, jak se vracejí v dlouhých řadách domů, hnáni ženami. Zde čas
nechce ubíhat, každý den tentýž život, tatáž gesta, stejné rituály, stejné hodnoty. Tyto věci mohou dát člověku
pocit jistoty, věčnosti, ale jedna část ve mně zůstává neklidná a rozpolcená, doširoka se rozpínají ve mně
vzpomínky na můj dřívější, tak aktivní život na západě. Měla bych myslet jen na Boha, vím to, měla bych
opakovat mantru, ale co je se mnou jako člověkem? Asi i na to musím zapomenout, vzdát se toho. Vše, co je
vnější v životě, je pouhá mája, iluze, závislost.
1. září 1974
Včera za mnou přišel Babadží doprovázený svámím Kapoorem, proslulým indickým hercem, aby si místo
prohlédli.
Vždy když uvidím znovu Babadžího, jsem vzrušená. Jeho postava je opravdu podobná bohu, každé jeho gesto,
způsob jak jde, jak mluví, vše vyjadřuje krásu, harmonii, dokonalost. Na rozloučenou dostává velký pytel
prachového peří a pak už se jen vzdaluje jako Krišna z legendy: svůdný, záhadný, neuchopitelný. Mnohdy se
cítím od něho velmi vzdálená, cítím nepřekonatelnou vzdálenost, trpím prudkou bolestí z toho oddělení od
něčeho, co ještě nemohu ani poznat ani pochopit, s čím neumím zacházet. Je to opravdu lásky žal, ničivý,
ohromný.
Dnes jdu do Almory, Babadží mne posílá do Dina Pani, abych tam meditovala. Musím ještě stále zůstat sama,
bůhví na jak dlouho. Řekl, že odtamtud nesmím odejít nikam, ani do Haidakhánu, dokud mi nenapíše. Mám 24
hodin denně meditovat, nesmím nikomu psát, nic číst, a taky s nikým hovořit. Je to spirituální klauzura.
Dina Pani, 5. září 1974
Do Dina Pani jsem došla pěšky za tři denní pochody. Babadží mi ukázal na mapě, kudy mám jít. Vyšla jsem bosá
s ruksakem na zádech. Večer před tím mne zavolal do svého pokoje a ptal se mě, jsem-li připravena jít na
neurčitou dobu do lesa. Když ne, dodal, tak mohu jet zpátky do Itálie. Odpověděla jsem mu, že půjdu do džungle
a budu tam dělat vše, abych mohla zůstat v Indii, v jeho blízkosti. Poslal mne pak do Almory pěšky jako
poutníka.
První den jsem po mnohahodinovém pochodu dorazila do městečka a mohla spát v pořádném hotelu. Druhý den
jsem pochodovala, aniž bych věděla, kam a kdy dojdu. Setmělo se a já jsem začala dostávat strach, ale nakonec
jsem došla k domům, v nichž hořelo světlo. Jedna selská rodina mne nakonec přijala, dala mi najíst a místo ke
spaní. Znali Haidakhánského Babu z vyprávění svých předků z minulého století. Třetí den mého putování mne
zavedl vysoko do hor, až jsem mohla vidět hřeben Himálají, které se majestátně třpytily ve slunci. Pomalu jsem
sestoupila do Almory, mezitím hrozně unavená, s naběhlýma a bolavýma nohama. Ale zvládla jsem to, cítila jsem
se silná a odvážná - taková, jakou mne chce on mít.
25. listopadu 1974
Dva měsíce jsem zde a nemám žádnou chuť psát, použít papír a tužku. Několik hodin denně tiše sedím, přerušuji
sezení jen v poledne, pokouším se opakovat mantru, dostat svou mysl pod kontrolu. Je to velmi těžké. Ráno
vstávám v pět, rozdělám oheň v místnosti, osprchuji se pomocí vědra u malého pramene u domu a začínám
meditovat. Dvě nebo tři hodiny se mi daří sedět bez pohybu, pak to přeruším, napiji se mléka a peru své šaty,
uklízím, nebo jdu do lesa na dříví.
Sednu si ještě až do poledne, uvařím něco na ohni, stravu omezenou na minimum, čapati a červená čočka, denně
totéž. Chci se osvobodit od touhy po jídle. Jím jenom jednou denně. Po obědě se na chvíli položím k odpočinku a
brzy odpoledne se učím hindi z mluvnické příručky, kterou mám s sebou. Pro zbytek dne až do západu slunce
zase medituji. Občas se projdu v lese nebo dojdu pro potraviny.
3. ledna 1975
Někdy jsem rozrušená, že si myslím, že se zblázním, jindy ve mně převládá zvláštní vnitřní klid. Všude dělám
pořádek a ráno při svítání si sedám na práh chaty, pozoruji údolí pod sebou, kde se rozkládají křehké terasy,
dívám se na veliké listy banánovníků, na opice, na sedláky, kteří zpívají nějakou melodii. Jak ráda bych byla jako
oni, jednoduchá, bez komplikovaných myšlenek. Příroda je dokonalá, odráží víc než cokoliv jiného obrovské
tajemství stvoření, zázrak životní energie. Často převáží pocit neočekávaného míru, jsem v rukou božích, duše,
která se mu navždy svěřila a já vím, že musím udělat jen jeden čin odevzdání se, musím se zcela osvobodit, nemít
žádná osobní přání.
Často se teď má meditace proměňuje v tento druh pozorování. Sedím na kameni a hledím do prázdna. Občas
sedím tak tiše, že ještěrka běží po mé paži. Pozoruji svůj dech, toto jednoduché pulzování života, pozoruji svou
mysl a slyším, jak zní píseň: je to píseň pro gurua, Pro Babadžího. echal mně zakusit samotu, aby mne posílil a
učinil schopnou přijmout jeho přítomnost.
Onehdy se vynořil leopard, aby se napil z malé studánky před domem. Dívali jsme se do očí, neměla jsem žádný
strach, i smrt je jen etapa na cestě. Když se procházím lesem, cítím, jak je mé tělo v souladu s trávami, piniemi,
jak není žádného oddělení. Často vidím hady, jsou překrásní, patří sem.
4. března 1974
Už několik dnů medituji celé hodiny, tvrdohlavě, tak ráda bych něco uviděla, strhla dolů tu temnou zeď, ktera tu
je i když zavřu oči. Chtěla bych vnímat velké tajemství ducha a poznat ho. Někdy se závoj protrhne a pak vidím
oslepující světlo, které se kolem rozpouští v dokonalé barvy, slyším jemnou hudbu, požehnanou, uvnitřnělou, a
hlas, který ke mně jasně hovoří. Jsem jedno s vědomím: on a já, Babadží, navždy zajedno, pokud se mi daří
zůstat prázdnou, aby mne mohl plnit svou energií, svou vůlí.
Je to těžké, někdy drtivé. Je mi jasné, že jednou z největších překážek je lenost a moc nečinnosti, jako by ses
vrátil do temnoty a do tepla spánku, těžkopádného, který se bouří proti světlu, proti pohybu, proti námaze. Teď
chápu, proč nás Babadží nutí těžce fyzicky pracovat: aby zlomil náš odpor, kolotoč nečinnosti a strachu, který
určuje, jací jsme.
Světlo je drahocenné, hmota musí shořet v plamenech, aby nám mohla darovat plameny tepla, energii a sílu
světla. Duchovní praxe se v Indii nazývá tapas, což znamená cosi jako žár, spálit se v plamenu oddanosti, tak
jako mýtický fénix: z popela může povstat nový život.
Haidakhán, 3. května 1974
Jsem opět v Haidakhánu u Babadžího po několika měsících samoty v mé chatě. Moje osamocení se skončilo,
bylo to moc těžké, ale velice důležité.
Zde se právě slaví velký svátek a večer mne nechává Babadží tančit před množstvím lidí. Říkají, že budu tančit
jako indická světice Mirabai, žákyně Krišny.
Cítím se lehká, ztracená; od teď existuje pro mne už jen on, jsem posedlá jeho přítomností.
Zachází se mnou jemněji, poddajněji, už nemusím tolik pracovat, protože je tu teď víc Indů, kteří všechno dělají,
a jsou tu i ženy, které vykonávají kuchyňské práce. Pokouším se to od Indek naučit - jsou tak harmonické,
mateřské, plné prosté spontánní lásky. Pro ně to není žádná námaha, být ženou a matkou, na rozdíl od nás ze
západu. Domácí práce a děti, to je jejich způsob jak sloužit, je to jejich určení. Muž je posvátný, dokonce
důležitější než guru. V dřívějších dobách se ženy upalovaly na pohřební hranici společně s mužem, když zemřel.
Almora, 6. července 1975
Trávím dlouhé monzunové období v Almoře u Tara Dévi. Trochu medituji ve své chýšce, trochu cestuji. Nejsem
již tak stažena, potkávám lidi, čtu, studuji hindi a indickou kulturu. Docela pomalu se nořím do této civilizace,
která se tolik odlišuje od západní. Životní rytmus je tu pomalý, oslazený malými věcmi všedního dne, stále
stejnými, jakoby lidé, místo aby žili, stále na něco čekali. Ale na co? Na běh a zdokonalení vlastního osudu,
odpovídajícího zrození, kastě, ve které žijí, jejich manželství, které je vždy určeno jejich rodiči. Vědí, že nejvyšší
smysl jejich života není v hmotném životě na Zemi, který považují za cosi jako procházku nebo očišťování.
Zvykám si na to, být tak pomalá jako oni, docela jiná než jsem bývala dříve: uspěchaná, skoro frenetická,
zaměstnaná politikou a vůbec vším, stále hledající nějaké romantické historky lásky. Teď se cítím spíše jako
jeptiška, která se zřekla světa. Myšlenka na nějakého partnera je poslední, co by mi přišlo na mysl. Babadží je
moje božská, duchovní láska.
16. Benáres - Assam
Benáres, 5. října 1975
Jsem v Benáresu, nejstarším a nejposvátnějším městě Indie a žiji pod stromem u Gangy, kde jsem se setkala se
dvěma Italy. Babadží je na cestách a tak jsem vyrazila na pouť. Není mi dobře, dostala jsem píchavě bolestivý
průjem. Jsem velmi zesláblá, každou chvíli utíkám na stranu. Vleču se uličkami až k místům, kde se u řeky
spalují mrtvoly. V Indii je smrt přijímána veřejně, uprostřed ulice, před očima všech, ne jako u nás, tajná,
schovaná za černými rakvemi a odporná. Smrt je částí zdejšího života a cyklu znovuzrození. Večer přichází
mnoho sádhuů meditovat právě sem, kde se spalují těla, aby pozorovali pomíjivost. Někteří se posypávají
popelem z hranice.
Do Benáresu putuje mnoho lidí ze všech částí Indie, aby tady umřeli, protože se říká, že kdo zemře v Benáresu,
ten dosáhne osvobození. V malých ulicích, které vedou ke Ganze, se hroutí nemocní, zápach ze spalovaných
mrtvol se mísí s vůní dřeva, tyčinek a koření. Lidé se koupají, aniž se starají o to, co kolem ve vodě plave, od
ohořelých polen až po odpadky ze zvířat. Je mi mdlo, myslím na Dantův očistec. Tolik mě bolí břicho, že mám
dojem, že snad i já umřu tady v Benáresu. Je mi všechno jedno. Pravděpodobně se opravdu stanu jedno s
Babadžím.
Je mi líto, že jsem od něj oddělená. Ještě bolestivější je být od něj oddělená vnitřně, což je taky to, co mi uložil,
abych přemohla meditací. Ale pro mě je to tak těžké. A přece je to jediné, co bych vlastně ráda, co mě opravdu
zajímá, jediné, co má smysl. Vím, že pro pravdu musím být připravena zemřít v každém okamžiku.
Vrindávan, 10. ledna 1976
Babadží mne vzal na dlouhou cestu, až do Assamu na hranicích s Čínou. Řekla jsem mu, že bude pro mne těžké
jít do pohraničního území bez víza a bez pasu. Jeho odpověď byla: "Babadží je nejvyšší vládce Indie" a skutečně
šlo všechno dobře.
Assam, 16. ledna 1976
Tři dny jsme strávili cestou sem, natlačeni na dřevěné lavici v oddělení třetí třídy. Babadží a několik jiných se
zařídili v trošku pohodlnějším oddělení.
Indie mně učí mít trpělivost. Kdekoliv se mohu posadit se zkříženýma nohama, opakovat si mantru, pozorovat
svou mysl, tam nerušeně usednu, i když mne z toho bolí nohy.
Dívám se z okna na sluncem spálenou indickou zem, ohromné vzdálenosti, monotónní, všude lidé navzájem si
podobní, jako mravenci, kteří bojují o svou denní existenci. Tato zem dobyla mé srdce, stala se rytmem mých
myšlenek, pomalých, pozorujících, nostalgických.
Lidé v Assamu jsou velmi přátelští, jsou to již orientálci, zpívají pro Babadžího překrásné písně. Zase jednou
jsem okouzlená grácií žen. Zvou mne do svých domovů jako zvlášť ceněného hosta. Všechny se mne ptají jak to,
že jsem přišla z tak daleka sem k Babadžímu. Ráda bych jim odpověděla, že to sama nevím, snad jeho milostí,
kterou mě k sobě zavolal a kterou jsem zachytila v ulicích světa.
Navštěvujeme starodávný chrám na břehu Brahmaputry, zasvěcený Velké Matce. Je to místo pod zemí s mnoha
chodbami, v nichž je dusivý puch od kapajícího ghí z votivních lamp a suchých květin.
Pozoruji, že se zajímám jen o Babadžího, živoucího Boha, který ke mně hovoří, který mne učí. Víra těchto lidí
však probudí k životu i kameny.
17. ávrat do Haidakhánu
Haidakhán, 15. února 1976
V Haidakhánu je teď Malti, jedna Němka, která před nedávnem přišla a zdá se, že je odhodlána zde zůstat. A tak
jsme tu teď dvě ze západu. Ona je spirituální a jemná, napsala knihu o posvátném tanci. Je krásná a vypadá
trochu jako vlámská madona. Babadží se jí hodně věnuje a já najednou začínám žárlit. Připadá mi zralejší než
jsem já, připravenější, bližší Bohu. Cítím se stále trochu dětinská, slabá a nezralá. Malti se chová, jako by byla na
stejné úrovni s Babadžím, tak, jako by Mistr byl její nejlepší přítel, zatímco pro mne je pořád především přísným
otcem.
25. února 1976
Dnes jsem zastihla na schodech Malti bledou a chvějící se. Babadží jí řekl bez okolků, že má odjet a vyhodil jí
zavazadlo na břeh. Ptala jsem se proč, ale ona sama neví. Myslím, že byla asi příliš pyšná na pozornost, kterou jí
Babadží věnoval, a na to, jak je důležitá. Dívám se, jak se plačíc vzdaluje.
Babadží je přísný guru, důsledný, bez polovičatosti. Připomíná mi zenové Mistry, kteří svým žákům zasazují rány
holí, aby uvolnili něco, co v tu chvíli blokuje jejich mysl.
10. března 1976
Tentokrát byla zima lehčí a volnější. Měli jsme místnosti, které nás chránily. Babadží začal s velkými pracemi na
stavbě a po celý čas byl zaměstnán tím, že vše kontroloval, každý kámen. Pozorovala jsem ho shora ze schodů v
mírném odpoledním teple. Učí kreslit jednu Němku, která právě přišla. Stuleni sedí na jednom kousku země u
řeky. Působí jako kouzelník, schopný proměnit energii situace pouze nepatrným gestem, jediným slůvkem. Pak
zase křičí na indické dělníky a je z něho silný muž, autorita. Vyzná se v jejich práci, je schopný architekt,
precizní, je perfekcionista.
Ranikhet, 16. dubna 1976
Pro Babadžího vybudovali v Ranikhetu ašram, vysoko v horách, 1800 metrů vysoko, na výběžcích Himálají. Byli
jsme tam jako hosté při zasvěcení, pozval nás Munirádží, jeden z nejbližších žáků Babadžího.
Večer Babadží před všemi prohlásil, že Munirádží je velký světec z minulosti, guru, a že si přeje, abychom se od
teď ukláněli i před ním.
Z Ranikhetu je široký rozhled až do Tibetu a Nepálu a je vidět nejdůležitější vrcholky Himálají, pokryté sněhem.
Babadží se rozhodl, že i zde postaví velký chrám. Rodiny horalů, které tu jsou usazeny, jsou krásní lidé, trochu
jako Tibeťané, staří, tradiční, s velkým smyslem pro pohostinství. V jejich domovech se vždy najde místo pro
každého. Host je v Indii ceněn jako světec, protože vždy může být poslán Bohem nebo sám být boží manifestace.
V jejich domech jste přijati jako do mateřské náruči. Nejkrásnější jsou staré ženy, jsou moudré, jako například
matka Munirádžího. Ženy z hor vědí, jako si poradit se životem, jak vychovat a uživit své děti. Ovládají umění
léčivých bylin, vědí vše o potravě a přírodním léčitelství. Znají tajemství magie, vědí jak přijímat a proměňovat
energii. Cítím se zde milována a chráněna. Pro ně jsem Góra Dévi, jak mne nazývá Babadží, bílá bohyně.
Almora, 3. července 1976
Trávím léto a monzunové období u Tara Dévi v Almoře. Moje cvičení se už ustálila do pravidelné denní rutiny.
Obnovil jsem kontakt s rodiči v Itálii, kteří mi teď pravidelně posílají peníze, také protože pochopili, že bych se
jinak nevrátila.
1. srpen 1976
Dnes přišla policie, aby zkontrolovala mé papíry. Poprvé zjistili, že jsem tu čtyři roky bez pasu a víza. Chtějí mne
zatknout a vyhostit ze země. Brečím, jsem zoufalá, protože myšlenka, že musím opustit Babadžího, je pro mne
tragická. Prosím ho úpěnlivě, aby mi pomohl.
18. ávrat do Itálie
Delhi, 7. srpna 1976
Letěla jsem k Babadžímu, který je přechodně v Delhi a on řekl, abych se nestarala a mluvila pouze pravdu, a to
jak na policii, tak na italském velvyslanectví. A přesně to jsem udělala. Sebrala jsem se a vyprávěla jsem na
velvyslanectví svou historii: Že jsem tu již dlouhou dobu bez papírů, že chci zůstat celý život tady v Indii u svého
gurua a že jsem připravena jít třeba i do vězení. Řekla jsem, že je mi to jedno, že i ve vězení mohu opakovat svou
mantru. Byli dojati a dali mi prozatímní doklady, abych mohla odejet z Indie, a letenku, kterou musím z Itálie
zaplatit.
Znovu jsem utíkala zoufalá k Babadžímu, co bude teď, kdy a jak budu moci k němu zase přijít? Babadží mne
uklidnil, že mám jeho požehnání a že se k němu vrátím s trvalým vízem. Zavolal mne do kouta a láskyplně mi
řekl, že jsme spolu byli po mnoho minulých životů, že k němu náležím - já jsem to všechno zapomněla, ale on ne
- a nic a nikdo mne nemůže v budoucnu od něho ani od Indie oddělit. Ptala jsem se ho, co budu dělat v Itálii, co
se tam stane. Mírně odpověděl, že musím mít důvěru, a pak dodal: "Dělej vše jen pro mne, bez jakéhokoliv
osobního zájmu a celý svět bude pro tebe už jen hrou." Povzbuzena jsem odjela s novou zkouškou své víry,
kterou mám složit. Přesto odloučení od něho je velmi bolestné.
Miláno, 27. prosince 1976
Už dva měsíce jsem v Itálii a trávím právě vánoce s mou rodinou a s dědou a babičkou. Zatímco všichni slavili,
zapnula jsem televizi a dívala se na pastýřskou scénu z Indie a ihned jsem se roztesknila.
Po pěti letech v Indii konstatuji, že život zde v Itálii dostal zcela nové dimenze. Už se mi nedaří nadchnout se pro
ty věci. Divadlo světa mi připadá smutné a bolestné; jedině existence Boží mu dává smysl. Nemohu najít smysl
dřívějších činností: tlachat s přáteli o nedůležitých věcech, honit se za dobrodružstvím, chodit do kina a
restaurací. Stala jsem se mezitím vegetariánkou a zápach masa a ryb mne ruší. Už se nezajímám o to, abych se
dělala hezkou, kupovala si pořád nové šaty nebo vlastnila dům.
Naštěstí Piero a Claudio jsou v Miláně, chlapci, se kterými jsem poprvé jela do Indie. Otevřeli první centrum
tibetského buddhismu. Utekla jsem se k nim a začínám jim pomáhal. Stali se mnichy a sledují podobnou cestu
jako já. Žijeme jako sourozenci, pokoušíme se mnohé organizovat, především získat své staré přátele, kteří začali
jako my jít duchovní cestou. Byli jsme generace pionýrů, badatelů, revolucionářů. Vidím, že někteří naši přátelé
se dali na politiku, až k extrémistům, k teroristickým skupinám. Jiní se zapletli s drogami, další se zase vydali
napříč Indií a našli tam svého Mistra a svou duchovní cestu.
Sešli jsme se, vyměnili si zkušenosti, jsme zase pohromadě, ale ve zcela jiné životní situaci. Je to povznášející
vědět, že jsme našli odpověď na naše existenční hledání, že vidíme světlo, které se šíří v temnotě ducha tolika lidí
v tom zmatku města.
15. července 1977
Připravujeme seminář o tibetském buddhismu v nové pobočce v Pomaia v Toskánsku. Lama Yeshe přijede z
Nepálu a to je velká událost. Zdá se téměř nemožné, že ho jednou uvidím tady, po tolika letech za zcela jiných
okolností.
Napadají mne jeho slova, která pronesl, když jsem opouštěla Nepál: "Mysli na to, že budeme vždy pospolu."
Místo, které jsme vyhledali, je překrásné, antická vila uprostřed zeleně. Pokusíme se zde vést život ve
společenství, tentokrát vedeném zásadami duchovní disciplíny. Díky tomu bude snad náš experiment tentokrát
fungovat.
Pomaia, 25. září 1977
Kurs Lámy Yeshe a Lámy Zopa měl veliký úspěch. Bylo to dojemné vidět, jak se lidé otvírají v přítomnosti lámů,
jak přijímají energii jejich moudrosti a nepopsatelnou jemnou esenci, která z nich proudí.
Na zahájení jsem organizovala tanec se skupinou mladých děvčat před obrovskou sochou Buddhy, pozlacenou a
dovezenou z Indie. S potěšením jsem vařila pro stovky přátel.
Jako zázrakem se mi podařilo dostat nové vízum, abych se mohla vrátit do Indie. Formálně jsem se vdala za
jednoho Angličana, dostala jsem anglický pas a s tím mohu zůstat v Indii bez omezení. Stejného dne, kdy jsem
obdržela ty doklady, přišel i dopis od Babadžího, ve kterém mi píše, že mne očekává: je to jedno z jeho kouzel.
Miláno, 30 prosince 1977
Odjíždím do Indie spolu se třemi Italy, Paolem, Settimem a Filipem. Jsme prvá italská skupina, která cestuje k
Babadžímu. V této době, kdy jsem trávila čas v Itálii, jsem se navázala kontakt s mnoha lidmi a vyprávěla jim o
Babadžím. Jsem šťastná, že jsem mu mohla dělat prostředníka, být jeho nástrojem. To je něco, co mne velmi těší.
Cítím, že západ nutně potřebuje poselství indické jógy. Mistři Indie a Tibetu ukazují cestu k sebepoznání, což
přináší jedinečnou příležitost uskutečnit pravý smysl života a změnit společnost. Jako děvče jsem vždy snila o
revoluci, ale teď je mi jasné, že politický zvrat nemůže nastat, aniž by se před tím uskutečnila vnitřní revoluce v
každém jednotlivci. Oba procesy běží paralelně a jsou stejně potřebné pro pozitivní, pravou a šťastnou formu
života na této planetě.
19. Znovu v Haidakhánu
Haidakhán, 5. ledna 1978
Vrátila jsem se do Haidakhánu k Babadžímu po téměř ročním pobytu v Itálii. Prožívám nezměrnou radost. Doba
v Itálii byla důležitá, byla to doba nutného zrání, integrace všech učení, která jsem dostala. Všechno se poddalo:
místo, na kterém mohu zůstat, práce, přátelé, nové vízum a štěstí moci pracovat pro Babadžího, upevňovat
kontakty a být zprostředkovatkou jeho práce pro svět.
V Itálii žije jedna žena, Lisetta, se kterou jsem se seznámila v Nepálu a která mým prostřednictvím poznala
Babadžího. Chce v Itálii zbudovat centrum pro Babadžího, v Apulii, kde má dům. I Farua a Faruli, které jsem
potkala v Almoře, mají kousek pozemku na stejném místě, v Cisternino, a chtějí tam vybudovat malý chrám
zasvěcený Šivovi. V Miláně jsem potkala Federiku, dámu, která již dlouho hledá Boha, a ta okamžitě odjela do
Indie, aby navštívila Babadžího.
Jsem s Paolem, Settimem a Filippem na cestě. V Haldwani potkáváme v hotelu Leonarda Orra s první americkou
skupinou. Spolu s nimi se odvážíme vydat se pěšky na dlouhý pochod podél řeky.
Před jeskyní sedí Babadží a očekává nás. Zažívám nezapomenutelnou emoci, snad jednu z nejsilnějších v mém
životě - dokázala jsem se k němu vrátit. Babadží mě odaruje svým zářícím úsměvem, žertuje s mými italskými
přáteli a ptá se mne, zda jsem přivedla i ostatní hippie. Spím se Settimem v malé jeskyni, která byla právě
vysekána do skály. Babadží se trochu změnil, přibral. Je tu teď mnoho lidí, někteří ze západu, a také mnoho
nových staveb.
Přivezla jsem kufr plný dárků, které Babadží o večeru Tří králů s potěšením rozbaluje. Fillipo mu dává zlato,
kadidlo a myrrhu. Jsem tak šťastná, že se stahuji do kouta a radostí skáču do výše. Teď si už od života nepřeji nic
jiného, než být u něho.
10. ledna 1978
Je mi jasné, že se tu po dobu mé nepřítomnosti mnohé změnilo. Babadží jde k řece zavěšen do mne a říká:
"Babadží je teď mezinárodní."
I on je jiný, žertuje, konverzuje v angličtině, vydal se na naši úroveň. Často se ptá, zda mu někdo namasíruje
nohy, už to není ta bývalá nedostižná figura jako dřív.
Dávám se znovu do sádhany, v Itálii jsem ji trochu zanedbávala, ale teď se mi líbí ponořit se ráno do studené
řeky. Začínám opět meditovat.
15.ledna 1978
Babadží mne zahaluje láskou, drží mne blízko sebe, to dříve nedělal. Chce, abych se znovu začala učit hindštinu
a nechává mne, abych mu překládala, když hovoří s někým ze západu. Mám dojem, že nejtvrdší část mé
karmické očisty je za mnou a že mne teď jednoduše vedle sebe akceptuje. Dělá mi před jinými poklony, říká jim,
že jsem jeho pravá žákyně. Cítím, že jsem v Itálii obstála v jedné zkoušce: nenechala jsem se svést ničím z
minulosti, závislostmi na materiálním světě, na pohodlí, neupadla jsem v pokušení. Babadží se mne hned zeptal,
jestli jsem se stýkala s nějakým mužem, a já jsem mu řekla ne a on řekl, že teď náležím jen jemu.
25. ledna 1978
Babadží mne často volá jménem, často mne uvádí do rozpaků, rozmazluje mne a dává mi dary. Jsem teď něco
jako jeho prostředník s lidmi ze západu, musím k nim hovořit, vyprávět jim historky o Babadžím a také o mých
zkušenostech. Říká, že mám dát pozor na Italy, co se mnou přišli. Zlobí se na ně, když si vezmou datura, to je
silná indická droga. Říká jim, že budou muset odejít, ale pak jim to znovu odpustí.
Dělím se o místnost s mladou Američankou, která se zřejmě do Babadžího zamilovala. I jí musím vysvětlovat, že
to nemá žádný smysl, protože láska k Babadžímu je na úplně jiném stupni, je to božská láska. Ostatní členové
americké skupinu jsou v jeho přítomnosti u vytržení a líčí mi, jak se fyzicky objevil v Americe v místnosti
jednoho z nich, Leonarda, a jak pak dostali tuto adresu.
Babadží začíná stavět chrám na druhé straně řeky a dává tam umístit štít: "Mezinárodní chrám Haidakhán Višva
Mahadham, velké centrum univerza."
Bojím se že zpychnu všemi těmi pozornostmi, které mi věnuje, i když vím přesně, že mé ego není moc rozvinuté.
Na druhé straně jsem tak šťastná jako nikdy v mém životě, velký sen se stal skutečností.
30.ledna 1978
Dnes ráno jsem se dívala do zimního nebe, čistého a azurově modrého, a na Babadžího, který šel dole podél řeky
následován svými stoupenci, jóginy a pionýry z různých koutů světa.
Pohybuje se silný, obratný, sebejistý, ale sladký, jako velký světec, bos. Často je zahalen do deky, s dlouhými
černými vlasy a pastýřskou holí. Přibližuje se k nám, aby nám pomohl, hovoří s námi naším způsobem, dělá naše
vtipy, žertuje, dívá se nám s velikou láskou do očí, přenáší své světlo na nás. Už jen hledět mu do očí je
zkušenost, která se zmocňuje každé nitky našeho bytí, cítíš se zcela proniknut pravdou.
3. dubna 1978
Byli jsme s Babadžím na dlouhé cestě Radžastánem, on uprostřed obrovského množství lidí. Byl to karneval a já
jsem se odvážila vychrstnout na něj kýbl barevné vody. Přála jsem si, abych mohla zmenšit odstup a abych ho
zažila jako velkého přítele.
Teď jsme opět v Haidakhánu, je tu Malti z Německa. Zveřejnila knihu o Babadžím "Poselství z Himálají" a
přichází první německá skupina.
Na Malti jsem trochu žárlivá, zdá se, že stojí Babadžímu tak blízko, i Bohu. Její krása je jako včerejší, uvolněná
a osvobozená, daří se jí být u Babadžího ve velkém klidu a mírnosti. Babadží maluje často akvarely a nechává
Malti ve své blízkosti, pozorovat ho, podávat mu štětce. Jeho obrazy jsou jednoduché a naivní, ale dokonalé,
znázorňují vodu, nebe, hory jako jeden celek. Jen barvy se mění, jsou neskutečné, zlaté, plápolající.
10. dubna 1978
Dnes Babadží hovořil na veřejnosti, to je také velká novinka. Říkal, že svět je ve veliké krizi, bude spousta válek
a katastrof a lidstvo je v nebezpečí. Radí nám, abychom se očistili, modlili se, zpívali mantry, abychom se
připravili. Říká, že mantra "Om Namah Šivaja", mantra k Šivovi, je silnější než jakékoliv neštěstí, že je to božská
moc.
Teď nastal okamžik, kdy se má všude šířit duchovní poselství, aby se zachránilo lidstvo.
12. dubna 1978
Malti vypravuje o Findhornu, společenství ve Skotsku, kde pracovala se svým otcem jako učitelka posvátných
tanců. Je to společenství New Age, založené v padesátých létech. Lidé se tam učili hovořit s anděly a s elfy
rostlin, uskutečňovat zázraky, obcovat s Bohem, naslouchat jeho hlasu. Malti říká, že poznala Babadžího
okamžitě, když zahlédla v Londýně jeho fotografii, a že letěla prvním letadlem do Indie.
20. dubna 1978
Přišly dvě elegantní Indky, Préma a Dévidží. Pocházejí z bohatých, vznešených rodin. Babadží se v jejich
přítomnosti chová jako indický maharádža, jako zkušený herec, a mne to skoro ruší. S námi ze západu si zase
nasazuje výraz, jako by byl hippie. Onehdy se vůči jedné mladé Indce choval jako zamilovaný, nemohla jsem
tomu uvěřit, i když bylo zřejmé, že to ona se mu dvořila, ale on, proč hraje tu hru? Pak si vzpomenu jak se v
první době choval ke mně, před léty, a vím, že každá z těch her byla učením, ale přesto jsem rozladěná. Hovořím
o tom s Malti, ale ona trvá na tom, že Babadží dává jen lásku, ale já cítím, že jeho učení je širší a že i toto je
lekce, jak vše pustit. Vrchol ale je, že se dokonce i lišácky usmívá na matku toho děvčete.
3. května 1978
Jsem si vědoma toho, že kolem Babadžího krouží i mnoho dalších žen a děvčat, zvláště německých. Vše se ve
mně bouří, zkouším jim vysvětlit, že nemůžeme s Babadžím jednat jako s obyčejným člověkem, ale kdo ví, jestli
tomu rozumějí. Dívají se na mně nedůvěřivě, jako bych byla frustrovaná mniška a já cítím, že mé uctívání
Babadžího nesdílejí. Zdá se mi, že jim chybí úcta. Vidím, že i Babadžímu je to trapné, dělá, jako by s nimi spolu
hrál, a to se mi nelíbí. Poznal mé roztrpčení a onehdy mi řekl: "Zeptej se těch žen - přicházejí z takové dálky - co
vlastně ode mne chtějí?"
Náhle je celý ašram proniknutý tou erotickou energií, je to stísňující, přeji si, aby Babadží poslal ty ženy pryč.
Ale vím, že to nemůže udělat, musí jim pomoci. Dnes mi jedna z nich vyprávěla, jak se ji Babadží zmocnil. Pro
mne by to bylo ponížení, ale ona je na to hrdá. Babadží používá i mne k tomu, aby porozuměly, ale všecko se mi
to už přestává líbit.
15. května 1978
Indové se mi říkají, že to, co dělá Babadží, je Lila, hra Boha se světem, citují příběhy Rámy a Krišny a já
počínám chápat, že nás Babadží neustále učí, svými žerty nám ujasňuje, že my a náš svět vlastně nejsme tak
důležití. Co se mi na tom všem nelíbí je, že přitom musí trpět bytosti. Copak nemohou být jednoduše šťastné?
Zdá se, že je to nemožné. Před pár dny se někdo ptal Babadžího, proč Bůh připouští existenci Máji, a on
odpověděl, že Bůh si chce hrát. Dává nám osobní příklad, proměňuje se jako cirkusový klaun a hraje si s naší
připoutaností jako kočka s myší.
25. května 1978
Vše je teď v Haidakhánu pohodlnější a Babadží je shovívavější, přizpůsobuje se požadavkům nových příchozích.
Pijeme čaj, jíme i večer, máme pokoje a matrace. Babadží chce, abych nosila sárí a byla pro hosty elegantní.
Ukládá mi, abych dělala hostitelku a přijímala nové příchozí ze západu. Mají se učit karmajóze a já ji mám
zadávat všechny příležitostné lehčí práce v ašramu. Často se přistihuji, že jsem v té roli autoritativní,
nesympatická a namyšlená. I já mám ještě hodně na sobě samé co napravovat, co se týče svého vztahu k druhým.
Vedoucí úloha je těžká.
1. června 1978
Přijela Frederica z Milána, bydlíme spolu v jednom pokoji a pracujeme na zvláštním sedadle pro Babadžího.
Často nás navštěvuje, hraje si s našimi věcmi jako dítě, s tužkami, pytlíky, s veškerým tím harampádím, ale také
nás učí, jak správně používat všechny předměty s větší pozorností. Vidím, že i Malti je osoba velmi západně
orientovaná, je hodně připoutaná k světu a rozhodnutá si ho užít, přesto není méně blízká Bohu. Po té asketické
fázi nám teď ukazuje Babadží, jak zacházet s hmotnými věcmi.
Federica je žákyní Aurobinda a klade velký důraz právě na tento bod: není třeba zříci se světa, ale musíme vědět,
jak ho duchovně proměnit, vnést do hmoty světlo. Musíme vědět, jak se přinese ráj na Zemi. Já jsem tvrdší, jsem
kalvinistka a mám s tím potíže.
15. června 1978
Okouzlená pozoruji, jak je Babadží měkký, jak ví, jak se přizpůsobit každému a nejrůznějším okolnostem. Když
hovoří s chudými z vesnice, je prostý, jakoby byl jedním z nich, tam z hor, a hovoří o kamení, o bramborách, o
jejich problémech, učí je především pravdu. Když ale jedná s komplikovanějšími lidmi z města, proměňuje se v
orientálního knížete, krásného, jemného a pěstěného. Před jejich ženami se naparuje jako páv, zatímco pro nás ze
západu je přísný láskyplný Mistr. Pro děti je zase postava maminka-tatínek, nevyslovitelně něžný.
Fascinovaně pozoruji tento kaleidoskopický proces, jeho magickou schopnost proměny. Používá každý aspekt,
aby nám pomohl, sejde na naši úroveň, aby nás nechal vystoupit, byť by to měl být pouhý jeden stupínek k vyšší
pravdě. Zpívají mu slova ze starých sanskrtských modliteb: "Zvláštní a tajemná je Tvá hra v lidské podobě."
Most, který staví, je nepřestávající, neuvěřitelná láska.
2. července 1978
Malti odjela a Surja, Švýcarka, přijela. Počalo období dešťů a Babadží tráví většinu času v houpacím křesle v
hale a nechává se houpat Surjou. Takové divadélko vyvolává naše roztrpčené reakce a nechává je vystoupit na
světlo: povzbudivě se k ní obrací, usmívá se na ni, hladí ji po hlavě, zatímco ona ho houpe. Co se z toho máme
naučit? Asi prostě jen to, že si stále ještě udržujeme svou stínovou hru, co se týká role muž-žena, a to je naše
největší Mája.
Na počátku vystoupila má žárlivost, ale ta hra je příliš groteskní, než aby mne mohla déle klamat. Zrovna teď
jsem začala pilně meditovat a to si nenechám vzít.
Včera přišla Surja plačíc do místnosti, Babadží ji brutálně chytil a ona se cítí uražená. Jásám a vysvětluji ji, že
Babadží nám jen odhaluje naše stinné stránky, ona se mnou souhlasí. Krátce nato přichází do naší místnosti i
Babadží a nařizuje jí dlouhou meditaci, při které nesmí mluvit ani jíst.
5. července 1978
Babadží mne už nenechává dělat žádné těžké manuální práce. Moje úloha se teď změnila. Musím pro něj celý
den vyřizovat korespondenci, která se teď hromadí, a postavit na nohy malou kancelář. Jsem teď jeho
sekretářkou, na což jsem velmi hrdá, zdá se, že až příliš.
Od té doby, co mne Babadží nechává tak blízko sebe, musím bojovat se svým egem, se svou ješitností, se svou
pýchou vůči druhým.
12. října 1978
Doba dešťů končí a blíží se nový tropický podzim, zelený a jasný, druhé jaro každého roku. Haidakhánská
zahrada je plná růží a sedláci připravují svá rýžová pole po sklizni k nové setbě. Jako vždy v tuto dobu začíná
školní rok. Nacházím svou vlastní vyrovnanost a harmonii ve svých cvičeních, daří se mi ráno dlouho meditovat
a pak celý den v ašramu pracovat.
Babadží se teď po koupeli při západu slunce posadí s námi v zahradě a chce, abych mu každý den masírovala
nohy vonnými oleji. Stává se to denním rituálem, musím mu připravit posez, jeho deku a šál. Cítím se jako
kněžka a hrozím se toho, že jsem si na tyto tělesné služby příliš zvykla. Trochu mi to působí úzkost.
2. listopadu 1978
Nedávno jsme byli s Babadžím na vrcholu Kailasu. Večer před tím, asi v polovině výstupu, jsme přenocovali v
domě jednoho sedláka. Po večeři jsme si sedli k obrovskému ohni. On chtěl, abych mu dlouho masírovala záda a
já vím, že tento rituál musím považovat za něco posvátného, i kvůli druhým. Babadží je naše murti, náš živý
předmět uctívání. Všechno konání pro něj je oběť, akt modlitby.
Po určité době jsme v malé skupině kolem něho upadli v mlčení. Náhle Babadží strčil ruku pod mou deku, srdce
mi tlouklo až v hrdle. Tímto prostým gestem ve mně cosi vzbouřil, něco velmi intenzivního. Cítila jsem
neuvěřitelnou energii, která se rozšířila v mém srdci, a byla jsem naplněna hlubokým pocitem blaha.
Babadží vstal, aby si šel odpočinout, a já jsem zůstala celou noc u ohně, aniž bych si lehla, přemožena extází.
Moje mysl byla zcela klidná.
Tu a tam jsem si uvědomila v sobě zvuk ÓM, kosmický prazvuk. Ráno jsem vstala před ostatními, abych se přede
dveřmi opláchla kýblem studené vody. Zatímco jsem se v temnotě hor znovu oblékala, znovu jsem zaslechla ten
zvuk, naplňoval celé údolí a vibroval ve všem. Byl to elektrizující zvuk, téměř mne to omamovalo a přece to byl
zvuk obrovského ticha.
15. listopadu 1978
Když teď vidím Babadžího, zažívám znovu ten pocit, který mne chytá přímo u srdce, náhlou extázi, která
ochromuje mou mysl: je to spontánní prázdnota, zcela bez námahy.
Masírovat Babadžího při západu slunce je akt svazku, spojení s ním. Jeho nohy mne dojímají, jsou znakem jeho
přítomnosti mezi námi, ale také jeho oběti. Jednou řekl: "Naložil jsem si tolik práce, abych přenesl nebe na
zemi."
2. prosince 1978
První čerstvé zimní dny jsou tady. Ráno musím pro Babadžího roztáhnout velkou deku a on si s někým z nás
sedne na sluníčko. V ašramu je teď Jógidží, mladý indický žák Babadžího, pro mne pravý bratr. Babadží nás
často spolu volá k sobě a přitom si prozpěvuje píseň z prastaré knihy.
Je to historie krále Gopičhanda z doby před tisíci lety. Byl to bohatý a proslulý panovník a měl prý dva tisíce
královen. Přesto opustil palác, aby se vzdal světa a pěstoval jógu. Potkal slavného gurua Góraknátha a přijal od
něj učení. Babadží nám o něm vypravuje jako o příkladu úsilí a odříkání.
Před několika dny nás dovedl během jedné procházky po svazích Kailáse k dhuni zasvěcené Góraknáthovi. Podle
tradice sem ženy nesmějí vstoupit, protože je zasvěcená Góraknáthovi, ktrý byl poslední brahmačarja. Babadží
mne vyzval, abych se posadila těsně k dhuni a prohlásil, že teď jsem jóginí, nikoli již pouhá žena. Dodal, že je to
dokonce víc než muž.
15. prosince 1978
Začínám číst různé knihy v hindi - jsou to knihy pojednávající o haidakhánském Babovi, starší formě Babadžího
z let okolo roku 1800. Indická a šivaistická jógová tradice je stará miliony let, i tato malá vesnice, tento pahorek,
jsou odedávna naplněny božskou energií Babadžího. Často mi připadá jako zázrak, že tu vůbec jsem, jako
nezasloužená milost. Nemohu již myslit na nic jiného, ani na svůj život, ani na budoucnost, jediná touha, kterou
mám, je být s ním jedno.
5. ledna 1979
Poprvé chtěl Babadží, abychom slavili vánoce a vzpomínal na Krista. Sestavili jsme divadelní představení.
Babadží chce, abych představovala Madonu a jmenuje mne Maria - vyslovuje to italsky.
15. ledna 1979
Medituji hodně. Ve tři jdu k řece, dříve než ostatní, a posadím se pak až do devíti k meditaci - teď už to nikdy
nebudu dělat jinak. Cítím, jakoby mým tělem neustále protékal elektrický proud. Když vyjdu z pokoje, potácím
se. Babadží se směje, když mne tak vidí. Po několika hodinách meditace musím přestat kvůli únavě, jinak bych
toho snad nenechala nikdy. Když si mysl zvykne na ticho, je naplněná oslňujícím světlem, blažená, nemám sice
žádné vize, přesto je tu vědomí totální psychické moci. I spojení s Babadžím se mění: teď mám k němu přímý
kontakt - nit, nepotřebujeme vůbec mluvit. Přijímá mé myšlenky a okamžitě odpovídá, přímo. Tento kontakt je
teď stálý, i když ho nevidím. Sním o něm téměř každou noc a i ve snu mi dává pokyny.
30. ledna 1979
Babadží pro mě dal zbudovat malou místnost a museli jsme do ní postavit křeslo, na které usedá každý den. Dal
mi skříň, ve které schraňuji peníze a některé z jeho věcí. Cítím, že mi důvěřuje. Často zve vzácné hosty a já mám
připravovat kávu a ovocné šťávy a přijímat spolu s ním hosty. Dávají mnoho dárků, i cenných a on je zas rozdává
dál, udržuje vše ve stálém oběhu. Indové ho ctí, dívají se na něho, hladí ho a připravují pro něho zvláštní jídla.
Indky ho rozmazlují jako velké zkušené matky a on si nechá se sebou hrát, s panenkou svého těla, nechává se
oblékat, zdobit, nechává nás jednat.
Je mi jasné, že tím, že ho uctíváme, uctíváme jen symbol toho, kterým chce každý z nás být, naše vlastní božské
Já. Babadží pracuje jako zručný mistr s našimi slabostmi, jako zkušený psycholog. Nechává nás chvilku si hrát,
vyjádřit naše potřeby a závislosti, ale pak, v určitém bodě se odvrací, odtáhne se od nás a posílá nás zpět k sobě
samým. Nezřídka vidíme, jak Babadží náhle někoho pošle pryč, zcela příkře. Připadá mi, že zvláště tvrdě jedná s
námi ze západu, ne mnohým dovolí pobýt delší dobu zde u něho. Neočekávaně posílá lidi pryč, často dokonce s
důrazem.
I Babadžího hrátky se ženami jsou učením, odráží to, co my v jeho přítomnosti pociťujeme, abychom se na sebe
podívali a mohli se poznat. Ve druhém stádiu se pokouší nás změnit a pozvednout. Co se jeho podílu týká, dává
se nám zcela bez podmínek.
2. února 1979
Mezitím se stalo, že jeden nosič ukradl něco z batohu jedné ženy ze západu. Byl odhalen a Babadží ho volá k
sobě do haly, před všechny. Je k němu tvrdý, bije ho velice svou holí, až krvácí. Krádež a nepočestnost jsou pro
něho to nejhorší, pro něho, který se pokouší lidem z okolních vesnic přinést něco z pravdy. Stanovil přesné ceny
pro nosiče zavazadel, aby nepodváděli turisty. Často se zúčastňuje shromáždění mužů ve vesnici, poslouchá
jejich volání po právu a pobízí je, aby si sami vládli. Jednou jim řekl, že se mají zmocnit jednoho kusu volné
země, která ležela ladem a mají na ni hospodařit. Před několika dny mluvil na jednom veřejném projevu o
revoluci, o velkých změnách, které nastanou na Zemi.
5. března 1979
Jaro začalo brzy. Babadží se právě vrátil z krátké cesty a přivedl z Delhi mladého zahradníka. Chce, aby v
zahradě pěstoval jenom růže, zahrada by se měla stát Šivovým rájem. Cítím, že nás chce učit, jak proměňovat
planetu Zemi.
Babadží se pomalu stává slavným. Přichází mnoho indických rodin, bohatí lidé, kteří hodně přispívají, a všude se
pořád staví. Všichni pracují společně, Indové, Nepálané, lidé ze Západu, přenášejí se hromady, z písku dna řeky
se vynášejí kameny. Jsem od těžké práce osvobozena, ale vnitřní práce jde ještě do větší hloubky. Toto kolektivní
zaměstnání je dojemné. Babadží nám řekl, že každý kámen, který přesadíme, nás osvobozuje od karmického
závaží a stává se zlomkem nového světa.
7. května 1979
Je velmi teplo, večer se Babadží usazuje venku pod hvězdnou oblohou. Lidé tiše zpívají o slávě Šivově, vypadá
to, že i řeka stále šplouchající do dálky opakuje svou mantru, cikády cvrlikají, i džungle šumí, je to jako by se
celé údolí přidávalo k modlitbě. V noci je vidět zvláštní světla na řece a na horách. Babadží nám vypráví, že
skrytí v tajných jeskyních všude kolem žijí četní svatí, že scházejí jen v noci, aby se vykoupali v řece. Jsou to
oni, kteří vyzařují to světlo. Žijí, řekl, bez jídla, živí se jen vzduchem a vodou. Jsou to velicí jógini, kteří
ustavičně meditují. Někteří z nich jsou nesmrtelní.
3. července 1979
Prší prudce a není možno ani opustit dům. Je to nejlepší doba pro meditaci, pro soustředění, a také mnoho
praktických prací v ašramu je přerušeno. Prosím Babadžího, aby mne naučil nějaké jógové techniky, jakoby mi
nestačilo opakování mantry. Ale on neodpovídá, možná dokonce je tím rozzuřen, že jsem o to žádala, a dá mi
pohlavek. Zřejmě si to nezasloužím.
27. července 1979
Včera ráno přišel Babadží do mého pokoje a řekl, že mi dá zasvěcení do jedné meditace. Jsem velmi vzrušená.
Pohladil mě po hlavě a po čele a ukázal mi jednu dechovou techniku. Cítím, že mi přenesl velmi silnou energii.
Krátce na to mne vzal k řece a tam mi vlastníma rukama oholil hlavu. Pak mi namaloval na hlavu kulatý kruh a
od této chvíle jsem cítila pálivou, elektrickou energii na temeni hlavy. Vrávoravě jsem se vrátila do svého pokoje.
Poručil mi 25 denní půst. V té době jsem neměla vycházet ze svého pokoje a taky s nikým mluvit. V prvním
týdnu jsem se cítila velice nemocná a slabá. Pak se začalo mé tělo živit jemnou, odlišnou silou. Cítila jsem se
lehkou a byla jsem schopná meditovat dlouhé časové úseky, pět i šest hodin v jednom kuse. Ve třetím týdnu jsem
dostala silný hlad a nemohla jsem v noci spát. Musela jsem k vyrovnání celou tu dobu nepřetržitě sedět.
Posledních pár dnů jsem se již cítila silná, ale éterická, extatická. Nemohla bych už více začít jíst, obtěžovat se
hrubou stravou, materiální. Pociťovala jsem své tělo jako energii, jako opravdové světlo, mé vědomí uvolněné od
myšlenek bylo jen čistá radost a moudrost. Během tohoto období chodil Babadží vždy ke mně, nechal mne
několik minut dotýkat se jeho nohou, dal mi pár kousků ovoce, což bylo dostačující, aby mi to dodalo sílu. Celou
tu dobu jsem cítila silné proudění na vrcholu hlavy, vitální proud, který se rozprostíral do volného prostoru,
ponechával za sebou tělo a plynul do jiných dimenzí.
3. září 1979
Teď bych nejraději jen meditovala, ve dne v noci. Stále jen vyhledávám onu silnou a jemnou blaženost, která
mnou proniká. Pozoruji přesně svou mysl - co je ještě možno odhalit za myšlenkami? Oceán neznámého vědění,
dimenze, ve které se mysl s vizemi rozpouští, a to co zůstane, je energie srdce. Jako bych se spojovala s
Nekonečnem, s kosmickým Duchem, dokonalým, všudypřítomným a vševědoucím, a to je vždy on jediný,
Babadží.
29. září 1979
Spojení s Babadžím je teď velmi hluboké, bezprostřední. Nitka, která mne s ním spojuje, je tu neustále,
nepřerušená, nerozvázatelná. Vím, že jsem díl Jeho, odjakživa a navždy. Často, když se díváme do očí, cítím se
být jedno s jeho pohledem, jedno s jeho srdcem.
16. října 1979
Včera jsme se všichni vydali přes řeku, abychom oslavili v Ranikhetu vysvěcení nového chrámu, který dal
Babadží zbudovat. Po monzunu řeka Gautama Ganga stoupla, voda byla tyrkysová, průhledná, jasné nebe vonělo
a údolí bylo zalité šťavnatou zelení. Nosiči nám pomáhali, drželi nás za paže, tvoříce dlouhý řetěz. Babadží stále
v první řadě, plný síly, sebevědomý: jako kočkovitý král džungle, věčně mladý.
16. října 1979
Babadží seděl dnes na slunci, za ním lesknoucí se horské štíty Himálají. Velcí jógini meditovali často ve oblasti
věčného sněhu. Ty obrovské výšky, řídký vzduch, mír, ticho a osamění jakoby samy přenášely ducha do jiného
prostoru.
Je to část jógických cvičení, snášet hlad, chlad a každý druh nepohodlí. Šiva je mistr asketů, učí jak se
pozvednout nad hrubé, materiální vědomí.
3. listopadu 1979
Babadží bude tři měsíce pryč. Já s několika málo lidmi jsem zůstala. Mnoho lidí odešlo domů, jiní ho
doprovázejí na cestě. Náhle nemusím dělat nic manuálního a mohu jen celou dobu meditovat. Každou noc
naslouchám noční hlídce, jednomu velice chudému Indovi, který zpívá milou píseň, Chvalozpěv na Babadžího.
Víra těchto prostých lidí mne dojímá, snad je to blízký kontakt s přírodou, s horami a s osamělostí údolí, že jsou
čistší, schopni lépe vnímat přítomnost Božského. Naše pýcha, že jsme výše stojící bytosti nás přesvědčuje, že
máme vědění, zatímco moudrost je v tom, kdo nic neví. Víra v Božské je především akt pokory před záhadou
vesmíru.
20. Západ táhne do Haidakhánu
4. února 1980
Je tu teď spousta lidí ze západu: přišli jako by je přivála smršť. Babadží svolává lidi ze všech částí světa.
Jejich přítomnost mne trochu ruší, i toto místo míru teď zaplavila energie západu s jejími neurózami a temnou
spletitostí mysli. Sobecky se vrhají se na Babadžího se svými osobními prosbami a frustracemi a představují si,
že jim bude dělat psychoanalytika. Teď jsem hlavně zaměstnaná tím, že pro Babadžího překládám. Otázky těch
osob mě rozčilují: očekávají od Babadžího zázraky, že jim bude předpovídat budoucnost jako nějaký věštec,
nebo chtějí pomoci od svých ekonomických problémů a nemocí. Jen málo se jich ptá na pravdu a jak jí
dosáhnout. Ve většině případů u nich stojí v popředí přání, aby se jim vyřešily jejich osobní, lidské problémy,
případně aby se jim vyplnila nějaká přání. Babadží mi jednou řekl: "Dávám všechno, ale málokdo se ptá, co jsem
vlastně přišel dávat."
Vím, že jsem namyšlená, když vyjadřuji tyto myšlenky. Chápu, že guru pomáhá na každé úrovni, protože má
soucit. Někdy mi připadá, jako bych měla v sobě málo lásky.
5. března 1980
Teď mám málo času k meditování. I mne stáhnul proud příchozích. Musím Babadžímu pomáhat, kromě
korespondence se musím starat o jeho záležitosti, o bezpočet darů a předmětů, které přicházejí. Občas se mi
stýská po prostém dřívějším životě. Každý den je něco jako vánoce. Babadží se často zabývá tím, že třídí šaty a
daruje je dál, stejně jako všechny ty sladkosti, pera, hodinky, klenoty, tašky, boty, knihy, fotky... Do Himálají
vtáhl bazar života.
Přicházejí i bohatí Indové, i tuláci, kteří cestují po Indii, duchovní dobrodruzi, blázni hledající pomoc,
frustrované ženy shánějící manžela, narkomani a nemocní. Mezi nimi jsou i praví hledající, jógini a žáci
Babadžího, ale jsou v menšině. Babadží přejímá roli cirkusového ředitele: dělá, jakoby byl jedním z nás, aby nám
pomohl. Podle jeho plánu mi připadla role přísné vestálky, strážkyně chrámu, pro mnohé nesympatická. Mně je
ale jasné, že Babadží potřebuje pomoc. Ne snad on osobně, ale jeho práce, činnost Božského ve světě. Mnohý z
nás, jeho žáků, si musí vyhrnout rukávy. Čtyři nebo pět ze západu zůstalo, aby žili v Haidakhánu; jsou to jógini,
meditují, cvičí se v sádhaně. Zvláště jeden, Har Góvinda, Švýcar, je odhodlán jako já zůstat tu navěky. Jsme celý
den u toho, jak všechno zorganizovat. Kancelář se se zvětšila, budov je teď více, lidé potřebují potravu, deky,
matrace. Už jsou tu i tekoucí voda a elektrické světlo a také záchody.
15. března 1980
Babadží teď hovoří na veřejnosti. Je to opravdová novota. Mluví jasně, klidně, jistě, silně, ironicky a
vehementně: "Celý svět překoná krizi, přijdou války a zkáza, ale ten, kdo bude opakovat Boží jméno, se
zachrání. Mantra je silnější než atomová bomba."
4. dubna 1980
Doslova lítám po celý den, abych obsloužila indické hosty ve svém pokoji. Pomáhám Babadžímu se vším
možným - pohovořit s lidmi ze Západu, ubytovat je, utěšit je.
Babadží je příkrý a nevypočitatelný, často posílá lidi pryč hned v den příchodu. Když se ptají proč, odmítá jim
odpovědět. Jako splašený psychiatr všechny provokuje a večer předvádí na svém "trůnu" divadlo - hraje na
kytaru od nějakého Itala, žertuje s dětmi, pak s indickými ženami a dámami, hraje vtipálka, kosmického šaška,
božského, neuchopitelného.
Četla jsem knihu o Šivově tanci. Tančí se světem a tvorbou, tvoří, udržuje a ničí vesmíry v rytmu svých kroků.
Jeho tanec je občas milý, jindy divoký. V jedné ruce drží oheň a jeho nohy šlapou po vysíleném těle démonatrpaslíka, který je symbolem našeho ega. Je tam mnoho, co dává podnět k ohromení.
20. dubna 1980
Čajové dýchánky s Babadžím a hosty v mé malé místnosti jsou stále více navštěvované. V indii je Matka
symbolem původní lásky a je zde zvykem jí jako znamení náklonnosti nabídnout jídlo a potravu. Indický dům
nenavštívíme, aniž bychom nebyli donuceni něco vypít nebo sníst. Napadá mne, jak Babadží umí dávat, podle
sociální vrstvy osob, podle jejich potřeb. On ví vždy, co je pro koho ten správný dar. I já jsem náhle zahrnována
dary, sladkostmi, šatstvem... Musím být elegantní, musím se učit, jak hrát dobře svou roli v tomto divadle. Jedná
se mnou jako s jakousi spirituální manželkou. Nedávno mi řekl: "Kdy se konečně ke mně vrátíš, čekám na tebe
už dlouho."
Bůh nás stále volá k sobě, to jen naše nevědomost, zaslepení že jsme něco jiného, to nás od něho dělí a naše duše
nenajde tak dlouho klidu, dokud se s ním znovu nespojíme.
Toto dobrodružství s Božským je patrně jediná opravdová zkušenost lásky. Také v naší touze po lidské lásce je
to, co vlastně hledáme, vždy a jedině to Božské, spojení s původní jednotou vědomí.
3. května 1980
Trávíme teď s Babadžím úmorné dny v tom letním horku. Je stále hodně práce, ale v tom vedru nám dopřává,
abychom s ním strávili dlouhé přestávky. Odpoledne nás vodí ke koupání nebo na procházky po oblázkovém
řečišti řeky. Namydlíme ho, umyjeme, navoníme a namasírujeme. Naše hra s božskou loutkou pokračuje. Každé
gesto, každou situaci použije Babadží k tomu, aby nás prostřednictvím toho psychodramatu něco naučil. Chce,
aby naše mysl byla pozorná, soustředěná, čistá, bez nadbytečných myšlenek. Vznikla tak nová meditace, cvičení
se v akrobacii rovnováhy. Člověk musí zvládat všechny světské činnosti bez osobních přání, a to denně, s tím, že
se učí sloužit božskému plánu, vnášet světlo do temnot. Pravdu tam, kde je nevědomost, lásku tam, kde jsou
konflikty, kde vládne agrese.
Babadží pracuje se všemi našimi emocemi a lidskými úzkostmi. Sám se často snaží vytvářet paradoxní situace,
aby nás donutil vycházet s druhými i se sebou samými. Uvolňuje v lidech soupeření, žárlivost, výbuchy ega a
pýchy. Často se mu podaří nafouknout je jako balóny, aby je pak propíchl jako jehlou. Vyhledává si postavy pro
svůj magický film a nechá je hrát takovou roli, která nejlépe poslouží tomu, aby se přiblížily k pravdě.
Společenský život je perfektním jevištěm pro takové představení. Často, pozorováno z dálky, se Babadží podobá
bláznu - Mistr, kterému schází vážnost, žádný svatý: hraje si s tradicemi, organizuje pro zábavu svatby mezi
lidmi, uvádí všechny do rozpaků. Pak je zase velice vážný, soustředěný, přísný, přesný a dokonalý v rituálech.
Jedno je jisté: vyžaduje maximum soustředění od každého z nás. Všechno je Lila, božská hra, ale je to hra
opravdová, je to škola.
4. června 1980
Ve svých promluvách hovoří Babadží často o karmajóze, józe činnosti, práci zasvěcené Bohu. Říká, že nastal čas
změn ve světě a čas velikého nebezpečí, dokonce pro celou civilizaci.
Nemůžeme zůstat pasívní, stahovat se do sebe, měli bychom se všichni účastnit té velké revoluce. Je velmi určitý:
jedná se nejen o duchovní přeměnu, nýbrž i o proměnu naší planety také politicky, globálně. Přijdou války a
musíme se učit být silní. Navrhuje nám opravdovou, celkovou jógu ve světě. Je načase, aby se jógini a jóginky
stali bojovníky. Přede dveřmi stojí nový svět, nové duchovní období. Ale přechod ze starého do nového bude
plný konfliktů a všichni se na ně musí připravit.
Pro mne jsou jeho slova nektarem. Už jako dítě jsem měla revoluci lidstva za svůj ideál života, byla to tato síla,
která mne sem dovedla.
3. července 1980
Déšť všechno přerušil, trénink se teď koná ve velké hale. Babadží se nechává houpat v křesle. Vypadá, jako by
nic nedělal, a přece neustále pracuje s každým z nás. V jeho přítomnosti je naše mysl neustále konfrontována se
sebou samou. Babadžímu nic neujde, žádný pocit nebo myšlenka jednotlivých lidí.
Často bere Šástridžího a mne s sebou k odpolední koupeli. V době monzunů je voda v řece bahnitá a tak děláme
dlouhé procházky, abychom našli jezírko s čistou vodou, napájené spodními prameny. Se Šástridžím, velkým
mudrcem, zpívá Babadží sanskrtské sloky, recitují starodávná rčení a příběhy z mytologie. Je to taková soutěž v
moudrosti.
Často s námi hovoří v příslovích a ve verších a zpívá si v nějaké prastaré neznámé řeči. Je to pohoda být s ním,
jako by člověk se ocitl v rajské zahradě, žádné další přání - ani trhat ovoce, ani rozlišovat mezi dobrem a zlem. S
Babadžím jste zase děckem, jakýkoliv druh posuzování je v jeho rukou, jediná věc o kterou musíte usilovat je
vyprázdnit se, být zase nevinný. Babadží se houpe na větvi velkého stromu, slunce zapadá a on se směje hlasem
přicházejícím hluboko ze srdce a zve nás k té nejjednodušší a přece nejtěžší věci na světě: být šťasten.
9. srpna 1980
Postavili novou místnost, velkou a kýčovitou, celou z lesklých dlaždiček. Babadží ji pojmenoval zrcadlový
zámek, pro velká zrcadla po jedné stěně. Esoterický význam je hlubší: v našem odrážení se v něm. Jeho duch je
prázdný a tak do něj můžeme promítat své fantazie a požadavky.
Jeho práce s námi, den ze dnem, je nesmírná. Od čtyř ráno až do pozdního večera se nepřetržitě zaměstnává vším
až do nejmenších detailů, od kamenů, které jsou zapotřebí na stavbu, až po nervovou krizi amerického děvčete,
které právě přišlo. Služba po jeho boku je namáhavá, mne si vyžaduje celou. Vím, že mi mnozí závidí, ale není to
vždy jen potěšení.
Babadžímu není nic dost dokonalé. Často na mne křičí, musím dávat pozor na každé jeho gesto, na každou
myšlenku. Ráj na Zemi je pro něho božská mandala, kruh harmonie a dokonalosti, je to tvorba krásy.
3. října 1980
Je tu teď mnoho Italů. Rozčilují mne. Přicházejí sem aniž by zanechali za sebou své zvyky, se špagetami,
"trávou", sluncem a láskou. Babadží je skoro všechny posílá na druhou stranu řeky, kde jsou natlačeni ve
všelijakých chatičkách. Tam si mohou dělat, co chtějí. Jednoho dne, když jsem s ním vystupovala po schodech k
novým svatyním, řekl: "Tohle je cesta temnoty." Ještě dnes přesně nevím, co tím chtěl říci. Energie těch nově
příchozích unavují. Babadží je ale schopen člověka během několika dnů proměnit, očistit. Cítím, že má naspěch,
často se ptám sama sebe, jak dlouho ještě zůstane mezi námi. Přátelím se s Leticií, krásným mladým děvčetem z
Milána, která má v obličeji tibetské rysy. Je klidná a milá.
I s ostatními navazuji přátelské vztahy. Radhé Shyam, americký penzista, se teď ujal práce v kanceláři a vede ji.
Další mu pomáhají s organizací. Babadží požaduje činorodost a aby společenství dobře fungovalo. Vím, že nám
ukazuje životní styl pro budoucnost: učí nás spojovat se s Indy, aby se odstranily jakékoliv rozdíly. Říká, že tu
bude jednou velká mezinárodní organizace.
30. prosince 1980
Letos jsme slavili vánoce a my ze západu jsme připravili velké divadelní představení. Tance, andělské zpěvy,
rozdávají se dárky. Babadží se šťastně směje a hovoří o jednotě všech náboženství. Říká nám, že velká světová
krize již všude začíná, mocnosti připravují atomové zbraně, přesto se Bůh snaží ještě pořád totální katastrofě
zabránit. Kdo věří v Boha, bude zachráněn a po veliké revoluci budou všichni budovat nový svět, založený na
náboženských hodnotách. Indické duchovní nauky a védská moudrost budou znamenat nové vedení lidstva.
Všichni vládci světa se spojí, aby se ta proměna mohla uskutečnit. Říká, že my ze západu jsme v minulosti byli
jóginy a indickými světci, že jsme se však znovu narodili na západě hnáni touhou po materiálním životě. Naší
úlohou je teď přinést poselství indické duchovnosti zpět do našich zemí.
5. ledna 1981
Babadží je překrásný, když hovoří na veřejnosti, jakási směs Che Guevary a archanděla Gabriela. Předává
poselství všech starých proroků lidstva: lidské bytosti musí být bojovníky světla, duchovna, pravdy.
20. ledna 1981
Babadží chce, aby se lidé organizovali. Jsme rozděleni do různých pracovních skupin. Američané se starají o
administrativu, Němci o pořádek a kázeň, Italové pracují při výstavbě a jsou pověřeni praktickými pracemi u
řeky, Indové se starají o chrámy a kuchyň. Já se zabývám jím samým a prožívám obrovskou radost, mohu-li
sloužit jeho fyzickému tělu. Cítím se jako matka a ráda bych mu byla užitečná.
Je stále obklopen lidmi, každý okamžik. Všichni ho chtějí následovat, když běží, dotýkat se ho, podívat se na
něho. Jeden pohled od něho, třeba jen na okamžik, má moc proměnit srdce člověka. Ví se, že jeho dotek může
léčit, a on rozdává plnýma rukama. Občas jsem vyčerpána a mám stále méně času meditovat. Chvíle meditace a
tiché pozornosti nalézám u jeho nohou, při krátkých přestávkách, v zahradě nebo na terase. Okamžiky spojení,
ticha, míru.
3. února 1981
Před několika dny byl Babadží na mne rozzuřený, protože jsem mu tvrdohlavě dala špatnou odpověď, a on mi
řekl, že mám odejít domů a dal mi pár pohlavků. Nemohla jsem tomu uvěřit, plakala jsem celou noc. Druhého
rána stále ještě trval na tom, že musím odejít. Pršelo. Dostala jsem pochodeň a deku a vydala jsem se na cestu,
bosa směrem na vrchol hory Kailas.
Dorazila jsem uřícená na vrchol, mokrá, napůl zmrzlá, deštěm vylekaná, protože na hoře není kam se schovat.
Ale náhle vysvitlo slunce a vše uschlo. Noc jsem strávila opřena zády o zídku, abych se chránila před větrem. V
krátkých přestávkách jsem viděla ve snu Babadžího. Vysvětloval mi, proč byl tak rozzuřený. Rozuměla jsem a
prosila ho o odpuštění.
Další dny jsem neměla tu odvahu vrátit se do údolí, našla jsem si chýši se slámou na spaní a udržovala jsem si
malý oheň, bez jídla a pití.
Na konci třetího dne jsem se dovlekla dolů k chrámu, musela jsem se namáhat, abych se udržela na nohou. Celá
rozechvělá jsem se přiblížila k Babadžímu, vyděšená myšlenkou, že by mě mohl zase poslat pryč. Ale on mne k
sobě laskavě zavolal a řekl, že jsem teď pochopila a navíc v horách dělala pokání a že mohu zůstat. Dodal, že mi
musil poslat do hor slunce, aby mne ochránil.
Začalo mi být jasné, že představa, že bych nemohla zůstat u Babadžího, je pro mne strašlivá. Každý den, každou
vteřinu teď prožívám v jeho přítomnosti a moji jedinou radostí je, když mu mohu sloužit. Mám strach z této
obrovské závislosti a ptám se, jestli se z toho jednoho dne budu umět osvobodit.
4. dubna 1981
Každý den odpoledne budím Babadžího tím, že mu přinesu nápoj, a pak si s ním na chvíli sama sednu pod
vysoký strom. Pozorujeme údolí, řeku, která se vine v zákrutech, zelenou horu Kailas. Chce, abych tu seděla u
něho, bez pohnutí a s otevřenýma očima, tiše. Pozoruji svou mysl: zřídkakdy jí táhnou myšlenky, bezvýznamné,
neruší mne již. Slyším šumění řeky, rytmické, melodické, často se stává, že je vše zahaleno do intenzivního
bílého světla, i tělo Babadžího se v tom světle rozpouští, mizí a já s ním, obrysy fyzického těla se rozptylují.
Někdy je to světlo tak silné, že mne až pálí oči. Včera přijel z Haldwani Munirádží, také on je starý Mistr, sedí
vedle Babadžího, já uprostřed, rozpouštíme se ve světle prázdnoty, ve zvuku ticha, zatímco řeka zpívá svou
píseň.
30. dubna 1981
Letní noci pulsují životem džungle, hlasy mužů z vesnice, štěkot psů, hlasy šakalů v dáli, dobytek bučí, protože
vnímá pach levharta, zvuk větru. Tropické hvězdy se zdají blízké na dosah. Včera byla na zahradě velikánská
kobra. Jeden Ind ji chytil a bleskurychle usmrtil.
Babadží sedí na nové terase, jeho tělo září a vydechuje do temnoty intenzivní vůni, celá jeho pleť tak ji má v
sobě a zůstává lpět i na jeho šatech. Často si uvědomuji, že to je právě ta vůně, která nás k sobě přitahuje.
Pomalu a jemně mu masíruji nohy jako akt sjednocení - tak často jsem to už dělala.
Moci se ho dotýkat mne plní mírem a dává mi radost, znovu den co den zažívat zázrak jeho přítomnosti.
3. května 1981
Babadží nás nechává všechny bez přestání pracovat, teď v létě někdy až do osmi večer, a všechno osobně
kontroluje. Několikrát nás nechal pracovat celou noc při světle luceren, aby se mohly dokončit práce na střeše, a
také spousta místností, nemocnice, škola, nové chrámy, všechny zasvěcené nějakým indickým božstvům. Říká, že
do údolí Gautama Gangy přijdou jednou miliony lidí.
S ženami stále ještě tropí ty svoje hrátky, představuje roli božského milence, tak jako to dělal bůh Krišna s
pastýřkami, které byly do něho zamilovány. Podle indické tradice jsou vlastně všechny duše věčnými milenci a
milenkami Pána, se kterým touží splynout. Toto spojení je čisté a duchovní, přesto musí Babadží nejprve
prolomit naši hrubou fyzickou slupku. Nedávno mi řekl: "Jsou jen dvě věci, které nás poutají k tělesnému životu:
Jídlo a sex."
7. června 1981
Horko je spalující a všichni ze Západu onemocněli. Kdo sem přijde, prodělává intenzivní, často i bolestnou
očistu. Babadží chce, aby si všichni oholili vlasy a oblékali se podle staré indické tradice. Ženy musí odložit svou
marnivost, hippies přestat být pyšní na své dlouhé vlasy a všichni opustit představy, které si o sobě vybudovali.
Ego je pod ustavičným tlakem, lidé musí poslouchat pokyny Babadžího, podrobit se i těm nejnižším a zcela
ponižujícím službám. Jestliže někdo začne s někým soupeřit nebo vznikne žárlivost, poníží ho Babadží záměrně
na veřejnosti. Nedopřeje nám ani trochu klidu.
8. července 1981
Nový monzun, nové klidné a vítězné období. Každý den přicházejí sedláci s velikými koši manga a kukuřice,
máme všeho dost. Mnohdy si nechává Babadží přinést na terasu můj malý vařič a vaří veliké hrnce plné rýže a
zeleniny, vše, co se ráno z vesnice přineslo. Pokryje to pak máslem a bylinkami a rozděluje na banánové listy.
Učí nás tak užívat přebytku, úrody, darů Božského. Zatímco v minulých letech obsahovalo jeho učení spíš přísné
lekce, dnes nám naopak ukazuje jinou situaci, ve které nám jsou nadělovány mnohé materiální dary. Učí nás vzít
si z nich svůj díl a tím uvádí energii do oběhu, rozděluje ji, aby se dostalo i druhým. Pro sebe si nenechává nic.
15. srpna 1981
Babadží nás nechal postavit nové dhuni, místo pro posvátný oheň, v zahradě na břehu řeky pod skalami. Sám ho
vlastnoručně navrhl a nakreslil, velký kruh uprostřed osmistěnu, podle osmi rukou Božské Matky. Říkal, že to
bude místem bohyně Šakti, představující božskou energii. Oheň musí pořád hořet a denně ráno i večer se konají
obřady. Har Góvinda má zde stále bydlet a stát se jóginem.
Babadží mu udělil zvláštní zasvěcení, také některým dalším mužům a ženám, kteří chtějí v Haidakhánu zůstat.
Dal jim přesná pravidla: musí se modlit ráno i večer, meditovat a odříci se světa. Musí nosit oranžový plášť,
smějí bydlet jen v chrámech nebo v ašramech. Mohou se ženit, ale smějí vykonávat jen práce duchovního rázu,
nikdy za peníze. Jsou to noví jógini a jóginky Haidakhánu. Někdy zůstávají po celou noc vzhůru a zpívají u ohně
mantry.
Místo je prosté a velice krásné, vzdálené několik metrů od vody, kolem je velká zahrada s mangovými a
banánovými stromy.
23. srpna 1981
Často to stojí velkou námahu, zůstat v Babadžího blízkosti tak jak to on chce, s otevřenýma očima, dostatečně
pozorně, jen světlo přitom proudí jakoby odnikud.
Babadží mi teď řekl, že už není čas zavírat oči. Chce bojovné jóginy, kteří se vrhají do akce. Připomíná mi to
japonská bojová umění: vítězí ten bojovník, který se nenechá vyrušit, který je v sobě prázdný, jedině takový
dovede využít sílu úderu protivníka. Tady se však jedná pouze o duchovní bitvy, o boj proti všemu, co je v nás
negativní a zlé. Ale Babadží nás varuje: budeme muset bojovat i ve světě, nezůstaneme stále jen tady, někteří se
budou muset vrátit na západ. Politické revoluce se spojí duchovními, aby mohly nastat globální změny. Když
Babadží mluví veřejně, je čím dále odhodlanější, dokonce připouští, že je proti myšlence nenásilí. Je třeba, říká,
mít odvahu.
Já si myslím, že musím zůstat tady u něho, ale onehdy se mi zdálo cosi podivného: vešla jsem do Babadžího
místnosti a on tam už nebyl. Venku před jeho dveřmi jsem zoufale plakala. Kdo ví, jak dlouho ještě Babadží
zůstane na Zemi.
3. září 1981
Údolím se táhne silná energie jógy. Mnozí meditují, někdy celé noci, postí se, nehovoří, modlí se. Babadžího žáci
přicházejí z celého světa, z Ameriky, Itálie, Švýcarska, Německa, Švédska, Kanady a Austrálie. Každý může
vyprávět svoji vlastní historku o tom, jak byl Babadžím přivolán, magicky, z takové dálky až sem. Toto je
historický moment integrace západních a východních hodnot. Indie může nabídnout světu vědu jógy, věčnou
moudrost véd, duchovní cestu, aby se člověk mohl pozvednout na božskou úroveň svého Bytí.
Babadží teď běžně hovoří anglicky, zatímco dříve dělal, že to neumí. Také zjišťuji, že hovoří i nepálsky, tibetsky,
bengálsky a řečí Assamu. Nikdo netuší, kde se to všechno naučil, odkud přichází jeho fyzické tělo, on sám o tom
nikdy nehovoří a nikdo ho dříve neviděl. Jeho příchod je neustále zahalen tajemstvím, jediné jisté je, že jeho tělo
není jako naše: spí velice málo a nikdy není unaven, jí neúměrně malá množství jídla a zdá se, že necítí zimu ani
horko. Když občas jdeme do hor, má jeho tělo neuvěřitelnou energii, šplhá jako jelen, doslova letí přes špičaté
kameny po svahu. Nemá žádné osobní požadavky, nikdy nežádá cokoli pro své pohodlí, vše co mu lidé darují,
pokládá za hračky. Dává nám hodně lásky, ale nikomu nedává výrazněji přednost. Nikdy se nehněvá, přestože
dokáže být přísný, jenže normální lidské emoce jakoby se ho nedotýkaly. Jeho energie je nekonečná a on ji
rozdává plnýma rukama. Kdo se mu přiblíží, je to jako by se nořil do vlny energie, míru, dobra. Jeho fyzický zjev
je silným magnetem, který neodolatelně přitahuje. Občas mi v jeho přítomnosti připadá, že jsme jako mouchy,
které bláznivě obletují lampu, ochotné si z lásky k němu spálit křídla, ochotné z lásky zemřít.
Pod vedením Babadžího funguje ašram perfektně. Daří se mu udržet pohromadě nejrůznější síly - rasy ze všech
konců světa, jóginy, rodiny, děti, bohaté i chudé. Každý má nějakou úlohu, kterou má splnit, a určitou funkci v
harmonickém celku, který se tak postupně skládá dohromady jako model malé vesnice, jako experiment utopické
společnosti. Mně je jasné, že je to všechno možné pouze díky jeho silné autoritě.
Babadží se stále více stává mistrem života. Učí nás, co znamenají láska a pravda v převedené do praxe, do
činností každodenního života.
6. listopadu 1981
Dnes je tu hodně návštěvníků. Babadží vypadá unaveně, podrážděně, mnohé posílá pryč. I mně připadá ta
atmosféru dost tísnivá. Je to chaos energií, který se musí dát do pořádku, vyčistit, vytříbit. Lidé, kteří sem přišli,
doufají, že Babadží vyřeší jejich životní problémy. Ve všech cítím velkou bolest ve všech, připadá mi
nepřekonatelná.
Během dvou tří hodin Babadží ty nitky rozuzlil: všichni jsou pobízeni k práci, dostávají různé úkoly. Není čas na
meditaci ani k přílišnému přemítání o vlastních problémech, je třeba se hýbat, jednat, jejich vlastní mysl se musí s
činností sama vypořádat. Večer jsou všichni nesmírně unaveni a Babadží se vesele směje. Teď rozum povolil a on
může začít svou práci. Působí na ně přímo energií srdce, bez shovívavosti nebo polovičatosti. Je třeba uvidět své
pocity, vypořádat se s nimi, s tím co je skryto v hloubce i s tím, co nejvíc bolí. Slibuje nám hodně radosti, jestliže
se poddáme, povolíme, takové radosti, která se odráží v jeho očích, v každém z jehož gest a pohybů: sebejistý,
dokonalý, bez vady, plný síly, pružný, proměnlivý, zcela volný a spontánní, absolutní.
15. listopadu 1981
Přišlo mladé tmavé děvče. Vedle ní vypadá Babadží překrásný, v jeho obličeji se najdou rysy snad každé rasy na
světě, má v sobě esenci každé civilizace. Dnes večer měl na veřejnosti ohnivý referát o rovnosti všech ras. Dojal
mne tak, že jsem musela plakat. Říká, že jediné pravé náboženství je takové, které je vybudováno na lidských
hodnotách.
Teď mu musím každé ráno po uctívání ohně donést nápoj a chvilku s ním posedět. Mám trochu strach, je velmi
těžké být s ním tiše v úplné samotě. Moje mysl není nikdy dost čistá, mám stále ještě nepotřebné negativní
myšlenky. Pokouší se mi pomoci, dát mi volný prostor: nechává mne číst dopis, odstranit nějaký kus oděvu, něco
poskládat. Vím, jak je těžké být uvolněná, bez záměru, otevřená, schopná přijímat, taková, jakou by mě chtěl mít.
25. listopadu 1981
Každý den zažívám nádherné východy slunce u nohou Babadžího, před jeho pokojem, pozoruji rytmus svého
srdce, který bije v souladu se zvukem větru, a nořím se do jeho nezměrnosti. Připadá mi, jako bych dýchala s
ním, zatímco on hledí klidně do dálky, ponořen do svých vizí. Jak bych si přála být jedno s jeho myslí, vědět a
vidět, co se v něm děje. Babadží zůstává stále bezedným tajemstvím, ze kterého nám může ukázat jen fragmenty,
kdykoli jsme připraveni je přijmout. Jsem velice vděčná za tyto ranní chvíle, za toto společenství. Dělá ze mne
spoluhráčku jeho hry, musím zařizovat jeho věci, každá z nich je kouskem z našeho světa, symbol našich
lidských potřeb. V okamžicích ticha se ta skutečnost kolem nás proměňuje v dvůr plný neskutečného světla, ve
kterém se nalézám jako jeho část, jako díl božského vědomí.
Teď se už na něho nedívám, když jsem s ním, jeho tělo je stále více jen symbolem té nekonečné přítomnosti,
která je všude a ve všem.
Zahaluje mne nekonečně sladkou láskou, volá mne často jménem s takovou něhou, že mne to dojímá, skoro
jakoby mou službu opravdu potřeboval. Teď se cítím plně přijata a je mi jasné, že jsem potřebovala tolik let, než
jsem dospěla k tomuto bodu, kdy jsem konečně připravena přijímat jeho energii. Jsou to vibrace hlubokého míru,
síly.
3. prosince 1981
Často musím Babadžímu překládat, jsem jako nárazník mezi ním a těmi druhými, když je jeho přímá přítomnost
pro některé z nich příliš silná. A tak jsem svědkem toho, co učí a zprostředkovává, nesčetných lidských zápletek,
které se pokouší rozluštit. Je to cenný dar a já jsem za něj vděčná.
Mezi mnou a jím používá někdy Šástridžího jako filtr, toho starého mudrce, který ho všude doprovází. V jeho
přítomnosti vypráví spoustu historek, trylkuje si písně a prastaré legendy, dává mi možnost účastnit se té miliony
let staré moudrosti Indie. Vypráví historky velkých jóginů z minulosti, z nichž každý musel přinést velké oběti,
musel se vzdát jakékoliv připoutanosti, aby mohl uskutečnit pravdu. Cesta k božské realizaci, říká Babadží, je tou
nejtěžší úlohou na světě. Je to jako ulice, kterou je tak těžké překročit, jako kdybychom museli jít po ostří břitvy.
Dodává, že v současném temném období, zvaném Kali juga, padají všichni jógini za oběť té či oné překážce a
dokonce i mnohý sádhu nedokáže úspěšně dokončit svá duchovní cvičení. Polekaně se na něho dívám - kdo ví
jak to bude se mnou, i já sama pochybuji, jestli se mi to kdy podaří dodělat. Právě teď je to pouze jeho milost,
která mi dovoluje jít tápavě vpřed. Nevím, co se stane, až mne jednoho dne opustí.
Onehdy mi v zahradě, když jsem ho u řeky masírovala, řekl: "Jsem unavený, odejdu do Himálají." Zeptala jsem
se ho, jestli mě tam vezme s sebou, ale on s úsměvem odpověděl, že je tam na mě příliš velká zima.
27. prosince 1981
Sešly se tu o vánocích stovky lidí. Babadží dal zbudovat na druhé straně řeky ohromný stan, aby se tam všichni
vešli. Říká, že to je historická oslava vánoc, mezinárodní, poprvé se oslavuje narození Krista na úpatí Himálají.
Ty stovky lidí se nám podaří ubytovat, ke spaní klademe na zem matrace a slamníky, těsně vedle sebe. Jídla je
dost pro všechny, každý má svůj koutek, sladkostí ke na kila. Ovoce, co kdo s sebou přinesl. Pro Babadžího
přicházejí odevšad dárky, nikdo už neví, kam s nimi.
Pořádá se velká slavnost ohně: přinášíme ohni požehnané potraviny, kadidlo, květy, mléko a vonící esence, za
doprovodu posvátných manter z véd. Je to společná modlitba u ohně jako symbolu kosmické energie, té jemné
esence, která spaluje hmotu a uvolňuje ji očištěnou a proměněnou ve světlo.
Je to Babadžího láska, která nás všechny drží pohromadě, těsně namačkané na podlaze místnosti. Večer zase jíme
stlačení v obrovském stanu se zkříženýma nohama na zemi a místo talířů máme listy. Musí se stát nejmíň hodinu,
aby se kdokoli dostal až k Babadžímu a mohl se před ním poklonit. Všichni pracují s nadšením, organizují,
připravují. Některé z Indek vaří celou noc, zpívají přitom u ohně. Až do odpoledne měli muži plné ruce práce,
aby rozdělili plné hrnce jídla.
I z okolních vesnic přišly stovky lidí, hodně dětí. Postavili jsme vánoční strom a připravili skoro pro všechny
nějaký dárek. Babadží nás nechal otevřít na břehu řeky stánek s čajovnou a italskou restauraci. Chce, abychom
vydávali tři dny čaj a jídlo zdarma. Máme podarovat Indy, národ, který nám poskytuje přístřeší v tomto
mateřském údolí, který nám dovolí, abychom zažili tuto nezapomenutelnou zkušenost.
Včera jsem plakala, když jsem viděla tu dlouhou řadu poutníků, kteří přicházeli podél řeky s ruksaky, po dlouhé
cestě, hledajíce odpověď, kterou jsme my sami nemohli najít ve své vlastní zemi. Hledali jsme tenkrát vedení,
které nám chybělo, světlo, které jsme v zasmušilých a temných ulicích našich evropských měst nemohli vidět.
Božské nás volá do Indie, do jedné z nejchudších zemí na světě, za Mistrem, který se ukazuje jako antický
Kristus ve své pokoře a prostotě.
Jsem pohnuta. Babadží nás nechává zpívat na Štědrý večer Halelujah a naše tradiční koledy. Někteří tančí s
velikými svícemi přestrojeni za anděly a on nás vyzývá, abychom to světlo podávali dál všem zúčastněným.
Vidím, jak oči indických dětí svítí obdivem a údivem, všechny obličeje září. Plni extáze pozorujeme Babadžího,
který se směje a je přepaden na svém sedadle skupinou dětí ze západu.
4. ledna 1982
Jako z čistého nebe řekl Babadží, že se Italové musí oblékat černě. Je mezi nimi mladý muž, kterého nazývá Kali
Šani a ten se má stát jejich vůdcem. Kali znamená tmavý, Šani je planeta Saturn, která se v Indii pokládá za
planetu zničení. Tato nová hra Babadžího mne trochu překvapuje, naštěstí nemusím nosit černé, naopak prosí
jednu Indku, aby mi přinesla z Bombaye bílé sárí.
Je mi trochu divně při této historce - všechny ty černé postavy, kteří se v ašramu pohybují, jsou pro mne jakýmsi
temným znamením. Šani je navíc vyzbrojen dlouhým železným trojzubcem, kolem kterého se vine plastikový
had. Babadží mu v Bombayi udělil zvláštní zasvěcení, během kterého veřejně vyhlásil, že tento mladík byl již v
minulosti zosobněním Saturna a že se teď narodil znovu, aby spolupracoval na velké revoluci, která přijde na
svět. Ty Babadžího stálé narážky, co se týče budoucí světové krize, mi dělají starosti, a tak si začínám odkládat
stranou některé věci v mé skříni. Babadží hovoří zvláště o osmdesátých letech jako o letech velké přeměny.
10. ledna 1982
Ta věc s těmi černými začíná být zajímavý teatrální úkaz. Je tu právě hodně Italů, asi padesát, a všichni, ženy i
muži, běhají kolem jako bojovníci matky Kali. Zvláště ženy působí jako chmurné zjevy a když jsou blízko
Babadžího, vypadají až znepokojivě.
Se smíchem říká, že je to Black Army, černé vojsko, znamená to tedy, že čas bojů už nadešel. Jogíni a jóginky se
musí stát bojovníky Bhairá Baby, vojevůdce vojska Šivova, a on s nimi zvítězí nad armádou démonů.
V indické mytologii je Šiva bůh ničení, který se zjevuje v krizových momentech v zastoupení všech ostatních
bohů, aby vymýtil síly zla a znovu nastolil ztracenou harmonii. Pro boj si povolává obě své Šakti, družky do
boje, které jsou zosobněny jako Durga a Kali. Jsou to dva aspekty téže bohyně, jedna rudá, druhá černá. Mají
moc vyhrát souboj s každým démonem.
Jsem Babadžího hrou vyděšena. Když se sejdou večer lidé ve velké hale, vypadá to, jakoby sem přišli statisté z
Felliniho filmu: mladí lidé s holými lebkami, zahalení do černého, tu působí jako hrozní osobní strážci. Šani se
svým trojzubcem mi připadá jako zmrtvýchvstalý Rasputin, mladé ženy pokryté temnými závoji připomínají
jedovaté pavouky Černé vdovy nebo přestrojené čarodějnice.
I rytmus práce se zrychlil, jako by Babadží pospíchal. Noví vojáci musí celé dny vláčet kameny po schodech
podle rozkazů indického majora, nesmírné masy kamenů z řeky. Dokonce i ženy nejsou z těchto těžkých prací
vyjmuty. Babadží nechává připravovat další stavby připravovat pro zajištění do budoucna. Onehdy řekl k Har
Góvindovi, že jednou založí v Haidakhánu švýcarské zahrady.
Vedle černých jsou tu oranžoví, jógini a jóginky, kteří se v této barvě oblékají a zdržují se u dhuni. Babadží si
naproti tomu obléká různé barvy, nejčastěji ty nejkřiklavější a nejnápadnější a pohybuje se mezi námi jako
kosmický šašek, který si buduje své živoucí divadlo, svou školu. Teď mi skutečně připadá jako tradiční tančící
Šivu, velký bůh, který během svého kosmického tance ničí naši nevědomost, naše iluze, naše setrvávání v zajetí,
naši vlastní mysl, vše co nás zdržuje od toho, abychom se stali božskými, zajedno s ním.
Před několika dny objednal z vesnice krejčího a nechal jednomu mladíkovi zhotovit kostým klauna. Má se
skládat z pestrých pruhů různých barev. Každý večer si ho musí navléci a tančit na veřejnosti.
Jako neživé mátohy se kolem něho pohybují černě oděná děvčata, podivuhodná směs mystiky a západní rock-nrollové smyslnosti. K tomu Indové se svým intenzivním rytmem, Indky s pohyby orientálního tance, divadlo je
dokonalé. Préma, moje indická přítelkyně, elegantní a vzdělaná, se na mne zaraženě dívá a říká: "To je ale
cirkus!" a ono to tak skutečně je.
15. ledna 1981
Pokusila jsem se Babadžího zeptat, proč vymyslel tu věc s černými. Podíval se na mne hrozivě a zeptal se, jestli
se snad chci také navléci do černé. Okamžitě beru svou otázku zpět. V jedné z posledních nocí jsem měla sen, ve
kterém jsem viděla Bhaira Babu, který mi řekl, že on je tmavý, protože jen černá barva má tu moc zničit temnotu
a síly zla. Jen černá, použitá Božstvem, může být vyrovnávací barvou proti zlým silám.
Počínám vidět Šaniho, toho italského mladíka, teď z jiného hlediska, beru ho teď jako zjev síly a odvahy. Může
hodiny vytrvat vedle Babadžího, stoje, aniž by mrknul okem, nehybný, soustředěný.
Ale část mne je vystrašená a často se ptám sama sebe, jestli Babadží ještě u nás dlouho zůstane, připadá mi to,
jako by se chtěl zcela rozdat pro nás všechny. Hraje s námi s nekonečnou trpělivostí naše hry, bera na sebe naše
výkyvy, naše problémy. Je oteklý, unavený, trochu nemotorný jako my. Často se ptá po léku, že prý mu není
dobře.
Nevyhnutelně srovnávám s tím Babadžím, kterého jsem poznala před deseti lety, čistým a překrásným, andělem,
který právě sestoupil z jiných úrovní. Nedokázali jsme vystoupit na jeho úroveň, a tak ho chceme stáhnout na
úroveň naši, chceme, aby se účastnil naší lidské situace. To je dokonce možná i jeho cíl. Včera zavolal k sobě
Šastridžího a mne a zpíval mi jednu píseň: "Tvůj milenec visí na kříži, to nevidíš, že tvůj milenec visí na kříži? A
ty, jak bys ho mohla dosáhnout?" Byla jsem zděšená.
20. ledna 1982
Často pro mě hraje dítě, Božské dítě, které potřebuje péči a pomoc. Volá mne, abych dala do pořádku jeho věci,
abych ho učesala, přinesla mu sklenici vody, připravila mu něco k jídlu. Poskytuje mi pocit, že jsem mu užitečná.
Tím, že mu sloužím, dostávám možnost s ním komunikovat a cítit se akceptována - je to část jeho práce. Je to
také způsob, jak mu vyjádřit vděčnost a nesmírné uznání všeho, co pro nás dělá a co nám dává svou přítomností
na této Zemi, svým učením, svou prací na proměně, kterou v nás způsobuje, hluboko až v našich buňkách, aby
nás připravil na to, že jsme živé organismy nového experimentu na Zemi, aby vnesl do vší té omezenosti a
temnoty našeho těla světlo, aby očistil naše srdce. Tím nás přivádí k láskyplnému lidství, které žijeme s každým
pohybem a každým gestem na naší cestě.
Jeho učení se vztahuje na každou situaci všedního dne, protože my musíme zasvětit celý svůj život, aby se stal
obětí, aby se stal aktem uctívání té energie, která nás drží naživu, která je smyslem našeho života.
Babadží toho dosahuje tím, že nás učí, abychom byli ve všem, co děláme, přesní a důslední. Požaduje extrémní
čistotu, běhá se svou holí po ašramu a kontroluje každý tmavý a nejzazší kout. Když přijde do mého pokoje a
někde visí prach, nebo mé sárí je neupravené, křičí na mne. Nesmějí být žádné špinavé hrnce v kuchyni ani žádné
suché listí na zahradě, žádné odpadky, ať už kdekoliv, nebo nevyprané šatstvo. Duchovní očista začíná právě u
našeho těla a u elementu země, na kterou všichni klademe své nohy. I ve svém pokoji má neuvěřitelný pořádek,
všechno ukládá čisté a s velkou pozorností.
Ničím neplýtvá, předvádí mi, jak se uschovají jehly, staré gumy, pytlíky, jak znovu použít papír na kornouty. Za
každým z těchto předmětů stojí lidská energie, práce a námaha. Počítá bez milosti peníze, registruje je, dává dál
opotřebované šatstvo, s velkou pokorou skládá barevný balicí papír z dárků a pak ho zase použije na zabalení
příštích. Často daruje indickým pracovníkům nějakou sumu, ale i to opatrně, aby to nepřehnal, přestože umí
dávat i cenné dary, pokud se jedná o správnou osobu. Předvádí nám model jiného budoucího světa ve kterém je
třeba naučit se používat lidskou energii a využívat ji stejně jako energii země, přírody. Před pár dny mám řekl, že
nová doba začne v Haidakhánu a že nás na to připravuje.
Všude v zahradě sází květiny, mangovníky, papáje, třešňové stromy, seje obilí. Nechává vyrovnávat půdu, kámen
po kameni, veliký pozemek na břehu řeky, a ukazuje nám, jak se sází obilí, rýže, zelenina. Chce, abychom
chovali koně a krávy. Krása a Božství mají ovlivňovat lidské okolí. Jogíni ze starých časů hledali božské jedině v
sobě, tím, že meditovali o samotě. V této době proměny chce Babadží proměnit celou planetu. Doba Vodnáře je
přede dveřmi.
Mnozí z nás přišli sem, protože následovali volání. Vydali jsme se na pouť cestami Orientu, hledajíce moudrost,
kterou jsme nenalezli ve svých zemích, hledajíce vědomí, které dává životu smysl, hledajíce duchovní odpověď,
kterou nám neuměl dát ani komunismus ani kapitalismus.
3. února 1982
Pracovní rytmus se zrychluje. Babadží nás nechává pracovat až do dvou hodin odpoledne, křičí, že má málo
času. Někdy se velmi rozčiluje, zvlášť nad naší leností, pomalostí, posílá náhle lidi pryč, mávaje svou holí.
Vyžaduje to krajní úsilí, protože vedle fyzické práce nás nechává vykonávat duchovní práci. Včera jsem byla
šokována, když jsem viděla, jak bil mladou ženu holí. Hůl se rozbila, a on ji přinesl mně, abych ji spravila. V
jednom okamžiku jsem se ho zeptala, jestli nemůže učit s láskou. Odpověděl, že láska šla do Himálají, a že když
lidé nechápou učení lásky, musí se použít síla. I mně dal dvakrát nebo třikrát facku. Něco, co dříve nikdy
neudělal, ale já vím, že to bylo kvůli mé paličatosti, někdy se ve mně něco vzpouzí, když před sebou vidím
obtížné úkoly.
I já pracuji bez přestávky, lidí je čím dál tím víc a já mám na starost spoustu věcí: jednak je to moje malá
přeplněná místnost, pak jeho pokoje, které se staly malým palácem, také korespondence, být po jeho boku při
překládání a navíc vědět, kdy je zrovna pravá chvíle, abych nerušila nebo nebyla na obtíž. Mnozí mi tuto blízkost
závidí, a tak jsem konfrontována se závistí a žárlivostí, zvláště ze strany žen. Na tuhle hru na konkurenci často
skočím a pak jsem zuřivá. Babadží ode mne očekává, že v takových situacích zůstanu vyrovnaná a nestranná, a to
není lehké.
Často se k němu chováme jako lovečtí psi ke své kořisti. Všichni by mu chtěli být fyzicky co nejblíže, aby se ho
mohli dotknout, podívat se na něj, dostat od něho úsměv, něco sladkého, dárek, chtějí mu sloužit, chtějí ho
masírovat. Dnes seděl v mém pokoji, ruce a nohy roztažené, zatímco ho masírovalo jedno orientální děvče. Náhle
se ke mně otočil a řekl v hindi: "Jezte, berte, co je ještě k mání, vydlabejte mne úplně." Zasažená jsem se na něj
podívala, já sama jsem se cítila náhle vinná, zato, co všechno mi dává, za všechnu tu jeho pozornost, kterou mi
věnuje, aby mi pomohl změnit se.
Situace v ašramu se stala obtížnou, mnoho osob natlačených v místnostech a opravdu různorodých, indické
rodiny, děti, vážené osobnosti, jiní zase strašně chudí, směs toho, co jsme sem přinesli ze západu. Krajní případy:
mladí muži závislí na drogách, lidé duševně nemocní, kteří chycení v krizích, nebo těžce nemocní. Všichni
doufají, že Babadží všechno nějak kouzelně vyřeší, že udělá zázrak, že vyléčí nevyléčitelné nemoci nebo
šílenství, že vyřeší lidem jejich pracovní a manželské problémy, že jim vezme chudobu, že uspořádá všechny ty
složité mezilidské vztahy nebo psychické problémy tolika lidí, případně že jim zjeví budoucnost, že jim nějak
poradí, bude je mít rád a chránit. Mně je jasné, že všechno naše lidské utrpení je tak obrovské, snad nekonečné, a
ptám se sama sebe, jestli Babadží skutečně pro nás může vůbec něco udělat a proč si Bůh všechnu tu bolest od
nás nevezme sám.
Kladu Babadžímu otázku: Proč nezasáhne Božství, aby nám vždy pomohlo? Odpovídá, že Božská milost je vždy
přítomná, ale že naše karma, kterou jsme si sami vyrobili, je tady větší než Bůh. Z tohoto důvodu může milost
zasáhnout jen za určitých podmínek. Metoda, jak vyčistit mysl, je nepřetržité opakování božího jména.
Indická mystika obsahuje mnoho příběhů světců, kteří se stáhli do odloučení a tam trávili měsíce a roky, kdy jen
opakovali mantru a tak došli k uskutečnění poslední pravdy. Babadží teď od nás žádá, abychom totéž dělali v
činnosti, ve světském konání, což je snad lehčí, ale možná ještě příliš náročný požadavek.
Dozvídám se to tu v tomto improvizovaném Babylonu a ztrácím rovnováhu: když medituji, nemám už vůbec
chuť hovořit s lidmi, naopak přicházím-li do styku s lidmi a zaměstnávám se jejich problémy, tak se mi zase
nedaří soustředit se, abych mohla meditovat. Je mi jasné, že Babadží chce, abych se pohybovala tak, jako bych
nic nedělala a přitom vyřizovala všechny věci, s vyprázdněnou myslí, otevřenou, jako malé dítě.
12. února 1982
Seznámila jsem se s překrásným italsko-africkým děvčetem. Babadží ji nechává také chodit v černém a dává jí
jméno Kálí. Vidím její extatický úsměv a náhle pociťuji tu čerň jako energii síly, odvahy. Jsme tantričtí jógini
Šivy a musíme se postavit světu, musíme to negativní pojmout do sebe a proměnit.
Babadží si zase začíná s ženami tu svou hru na kočku a myš. Musí se vystavit sexuální energii a očistit ji v
jemnou psychickou energii, tak jako se v alchymistickém procesu používají různé kovy, aby se proměnily ve
zlato, stejně tak se zjemní fyzické energie a přivedou se zpět ke světlu.
Tu a tam mne bere za paži, stiskne ji, až mne to bolí, bez nějakých romantických představ. Je to kontakt energie,
lásky v určitém smyslu, ale to nemá s lidskou, fyzickou láskou nic společného. Mé tělo se teď zaměřilo zcela na
meditaci, na kanál k vyššímu, k vědomí vzájemnosti našeho životního proudu a psychiky. Také můj život, to vím,
je tomu jedině zasvěcen, výhradně duchovní práci.
Často jsem ještě vzrušená, když vidím, jak si Babadží hraje se ženami, jak se jich dotýká, provokuje je a celý
ašram je proniknut touto vibrací. Ale mně je jasné, že je to energie, která dnes ve světě převládá. Sex je naše
největší závislost na fyzické, materiální úrovni.
Babadží ji vnímá a očišťuje, stále ji pozvedá a proměňuje, je to pro něho velká oběť, kterou musel podstoupit
každý guru. Všichni proroci a učitelé, kteří přišli k lidem na svět, museli nést břemeno a kříž.
Před několika dny nám Babadží řekl, že Kristovi se dostalo na kříži to čtvrté a poslední zasvěcení, kterým se stal
s Bohem Jedno, tím že překonal tuto poslední překážku. Občas mám úzkost před tou neustálou obětí, kterou tu
on ode mne žádá, bojím se, že to nevydržím, nejraději bych utekla. V zimě tu trpíme chladem, v létě tropickým
vedrem, monzuny, nepohodlím, nedostatečnou stravou, ustavičným kontaktem s lidmi aniž by bychom měli své
soukromí a dovolenou, uzavřeni do kruhu, odříznuti od vnějšího světa.
Dnes se dívám shora do údolí, kde se to hemží pohybujícími se postavičkami. Velká skupina černě oděných Italů
přenáší kameny, jógini a jóginky v oranžovém perou v řece látky a připravují potřeby pro své ceremonie, Indové
pracují roztroušeni v zahradách a na polích, jejich ženy sedí v pestrém kruhu a pečou na ohni chléb, děti se
šplouchají ve vodě, starý Ind tu sedí jako dávný mudrc v meditaci, jakási žena tančí v extázi. Je to promíchaná,
okouzlující společnost, která nachází to společné ve své mnohotvárnosti, druhým takovým spojujícím bodem je
láska k Mistrovi a oddanost v hledání pravdy. Večer pozoruji v hale obličeje lidí, kteří se dívají na Babadžího.
Extatické obličeje, šťastné, osvětlené jeho světlem tak jako hvězdy, které se točí kolem společného středu.
Andělé zpívají o jeho slávě a Babadží je potěšen, předává nám čistou radost, lehkost, lásku a veliký mír. V noci
mám krátké, do hloubky jdoucí sny. Nic mi neschází, mohu-li zůstat u jeho nohou.
3. dubna 1982
Začalo léto, už teď je velmi horko. Je Návarátrí, svátek k poctě Božské Matky, který se slaví po celé Indii. Do
Haidakhánu přišli další návštěvníci a není již místo. Stanují všude, spí v každém koutku, na slamnících nebo pod
stromy. Indové dokáží vyjít s málem, jejich fyzické tělo potřebuje jen málo místa, nemají téměř žádné nároky,
kousek látky, aby se mohli převléci, deku na uložení, denně kousek chleba k jídlu. Pravděpodobně to budou oni,
kteří budou zachráněni, kdyby přišla válka, jak prorokuje Babadží. Mohou žít bez elektřiny, benzínu a plynu,
jsou vegetariány, vědí jak se ručně obdělává půda, jak se bleskově postaví chýše, kamenný most, jak se založí v
lese ohniště, které jim slouží i jako přístřeší. Babadží nás to všechno učí. Především nás chce naučit, abychom
byli trpěliví vůči sobě, abychom se snášeli. Pozoruji, že kdykoli jsou si dva lidé nesympatičtí, okamžitě je
nechává spát v jednom pokoji. Je-li někdo závislý na soukromí, ihned je ubytován v největším a
nejnepohodlnějším pokoji. Často nechá místnosti prázdné a nařizuje lidem, aby se natlačeni zdržovali na jednom
místě. Bojuje proti našemu egoismu, našemu individualismu, proti naší nadřazenosti, pokouší se nás uchopit ze
všech stran.
Tentokrát je slavnost úžasná. Do kasy přišlo hodně peněz a Babadží organizuje gigantické ohňové obřady,
modlitby, zpěvy po celou noc. Podává se bhandara - slavnostní jídlo a obědy pro stovky lidí. Ustavičně se vaří až
do ranního rozbřesku. Z Haldwani přicházejí koně a nákladní vozy naložené proviantem, náhle je přebytek všeho
v této chudé zemi. Všechno je zdarma, peníze jsou spontánně nabízeny, a tak se vytváří ideální vyrovnání, kdo
má, dává, chudí dostanou něco zdarma. Každý pracuje nepřetržitě a vydává ze sebe to nejlepší, aby posloužil,
pomohl. Přemýšlím, jak by to bylo krásné, kdyby celé lidstvo se takto chovalo, pak by byly všechny problémy
vyřešeny.
Šástridží měl včera přednášku a řekl, že Babadží nám teď v Kalijuze - době temna - chce ukázat předzvěst
Satjajugy - zlatého věku pravdy.
10. dubna 1982
Slavnost skončila. Dnes mám narozeniny, ale neodvažuji se o tom mluvit. Babadží mi jednou řekl, že to nemohu
slavit, protože moje narození, můj nový život začal toho dne, kdy jsem přišla, a tak si s potěšením říkám, že je mi
teprve deset let. Jsem unavena, ale šťastná. Babadží mne nechal bez přerušení po svém boku. Denně se můj
pokoj proměňoval v salón pro hosty. Babadží neustále poděloval ze svého křesla prašád, dary, úsměvy, moudré
žerty, hraje si s námi jako s věčnými dětmi. Jsem u něho jákási kněžka během obřadů. Přesto říká, že on je
králem a já královnou, a dodává, že vše co náleží jemu, náleží i mně. Položil všechny peníze do mé skříně a řekl,
že si mohu vzít, co potřebuji. Vím, že si musím dát pozor, aby mi to nestouplo do hlavy.
2. května 1982
Dnes jsem překládala na veřejnosti řeč Babadžího a cítila jsem se při tom jako v kdysi Itálii, jako mladé děvče v
době politických bojů. Mluví jako vojevůdce národa, situace ve světě je neodvratitelná. Kolektivní situace se zdá
být pro něho to nejdůležitější. Říká, že musíme být lidští, prostě spolu dobře vycházet.
Věřím, že moudrost je skutečně tak jednoduchá, že se poslouchá až jako něco banálního, jsme to my, kteří vše
komplikují a proto se nám nedaří moudrosti dosáhnout.
15. dubna 1982
Přišla jedna velmi stará italská dáma, která se Babadžím seznámila před několika lety. Jsme přítelkyně a spíme v
jednom pokoji. Ona je bohatá a rozhodla se, že pro Babadžího vybuduje v Itálii chrám. Ale mně je jasné, že má
ráda peníze, že na ně pořád myslí, a že je na nich velmi závislá. Babadží ji vytáhne z kapsy každý den peněženku
a rozděluje peníze chudým Indům. Minulý měsíc ji poručil ve Vrindávanu, aby pozvala na oběd některé sádhuy,
asi stovku lidí. Tolik se na to zlobila, že se mi svěřila, že by už nejraději svůj pytlík s penězi nikam s sebou
nebrala ze strachu, že Babadží rozdělí její peníze, ale neodvažuje se. Babadží ji pozoruje potěšeně a ironicky, ale
pokračuje v tréninku dál.
Je to jako před několika dny s homeopatem, který je velmi pyšný na svoji vědu. Babadží si od něho vyžádal
několik lahviček s prášky, pak všechny pilulky vysypal, smíchal je a začal je rozdávat plnými hrstmi mezi
přítomné. Mám za to, že nám tím chce naznačit, že máme překonat svou pýchu na ohraničené lidské vědění.
17. dubna 1982
Babadžímu se zase podařilo zorganizovat další Lila, božskou hříčku, svatbu, kterou osobně zorganizoval. Oženil
Har Góvinda, švýcarského lékaře, s jednou Němkou. U svého ohně mu řekl, že teď najde mír. Ale mně je
okamžitě jasné, že Babadží se právě rozhodl nastražit jednu ze svých pastí. Oba se velmi milují a to ještě s
takovou silnou závislostí. Den po obřadu vidím, jak si Babadží něco začíná s Kamalatou, čerstvě vdanou
manželkou. Bere ji na dlouhé procházky s sebou a vypadá, jako by se jí chtěl dvořit.
Har Góvinda vypadá zoufale, když spolu odcházejí, a svěří se mi, že je skoro šílený žárlivostí. A Babadží mu
nedá pokoje: my oba víme, že tato hra jen tak brzy nepřejde. A to ještě není dost. Asi po deseti dnech Babadží
oznámil přede všemi v kirtanové hale, že Har Góvinda je velký jógin a že si tedy může dovolit mít manželek
více. On ho ještě ožení s jednou z Američanek. To zase namířil cvičení v žárlivosti na Kamalatu. Všichni jsme
překvapeni, jak se může Babadží odvážit něco takového udělat.
Když se tedy ti dva ve formální ceremonii vzali, nechal je Babadží deset dní spát v jedné místnosti. Potom si je
zavolal a vyčítal jim to na veřejnosti, přede všemi, jako by udělali něco nečistého, něco nepravého. Har Góvinda
odpovídá, že jednal jen důsledně, když je Babadží spojil. Ale Babadží řekl, že to byl test, zkouška, kterou on
nepoznal a neobstál v ní. A dodal, že Babadží, když se objeví na tomto světě, přichází, aby rozdával amritu,
nektar nesmrtelnosti, jenže my se rozhodujeme pro jed.
Pozoruji tento film, který tvoří Babadží. Jako zkušený režisér určuje role a rozličné charaktery. Onehdy řekl:
"Stydím se za to, že jsem známý a vážený."
10. května 1982
Často se mezi námi objeví žárlivost, hlavně mezi ženami, které jsou více závislé na pozornostech a důkazech
lásky od Babadžího. Hraje si ustavičně s našimi city, chce, abychom se je učili je překonávat. Často nás to chytne
kvůli maličkostem, když zjistíme, že dal Babadží někomu kousek ovoce nebo bonbón. Vzpomínám si na jednu
cestu před dlouhou dobou: uprostřed houfu lidí náhle Babadží ohlásil, že kdo chce od něho bonbón, musí se mu
přiblížit. Skoro všichni vstali, stovky lidí, kteří byli jako malé děti plné touhy po jeho pozornosti, aby od něho
dostali tento nepatrný dárek.
Préma a Dévidží, dvě krásné a bohaté indické dámy, se často dostanou do sporu o Babadžího přízeň. Někdy s
nimi jedná jako s královnami a okamžik na to na ně křičí, aby sbalily své kufry a navždy odešly. Jednoho večera
je na veřejnosti odhalil, když udělal pohyb, jako když chce něco té jedné dát, a pak to dal té druhé. A tuto scénu
několikrát opakoval.
I na mne je velmi přísný, když se dostanu do pasti konkurenčního myšlení. Jedna velmi agresívní Němka mi
vytrhla z ruky věc, kterou jsem měla Babadžímu podat, a dala mu ji sama. Když bych byla naštvaná, vím, že
Babadží by tuto situaci znova záměrně přivolal, musím se tedy držet v nestrannosti, vyrovnaně. Vím, že se tím
mé ego nesmí dát strhnout.
Pak mne zase ochraňuje, když je někdo na mne žárlivý, ale jen když jsem v té situaci nevinně. Jednou poručil
jedné mladé ženě, která mi velice záviděla, aby vyčistila všechny toalety, zatímco on a já jsme spolu romanticky
seděli na terase. Malé scény tohoto druhu se pořád opakují, je to taková stálá psychoterapie. Musíme vyrůst nad
svou ubohost, nad své sobecké hranice. Bez iluzí se dívám na ty scény, na lidi, kteří mu visí na v patách, aby mu
byli fyzicky co nejblíže, na ženy, ochotné se navzájem roztrhat, která z nich ho bude masírovat, na muže, kteří
strnule stojí po jeho boku jako vojenští generálové, jen aby se mohli cítit důležití. Je to takové divadélko, které
odráží naše lidské slabosti, to věčně neuspokojené dítě hluboko v srdci, které potřebuje tolik pozornosti. Ale jak
říkají Mistři, je to právě tato touha, kterou musíme přemoci, abychom se vrátili do stavu míru a jednoty s
Božským.
Dnes bylo tak horko, že jsem musela plakat. Při běhu jsem se potácela. Vyčerpaná jsem usedla Babadžímu k
nohám, před jeho pokojem. Hladil mě po hlavě a ukázal na velký strom Bodhi, pod kterým jsme seděli, a řekl, že
tento strom musím milovat, zalévat ho a opatrovat, protože to je živá bytost, a ten mě za to bude vždycky chránit,
i před horkem. Jako klimatizace, dodal. Skutečně se člověk pod tím stromem cítí ochraňován. Pozoruji
Babadžího v jeho oranžovém oděvu, jeho kůže se skoro nepotí a vydává jemnou vůni. Vítr osvěžuje spálené
údolí, řeka působí jako světlo a já mohu být u něho, věrná služebnice, říkám si, odměňována pouhou jeho
blízkostí.
Napadá mi jedna indická píseň: "Pane, dovol mi, abych mohl sedět před tvou branou a čekat na tebe. Ať přijdeš
nebo ne, já tu zůstanu stále a budu na tebe čekat, tak ať je to na věky."
Čas s Babadžím utíká: ranní rozbřesky a západy slunce, prožité s ním, spojené s jeho světlem, v jeho tichosti, to
mne přenáší do jiné dimenze, kde je věčný strom Šivův, jeho věčná řeka, jeho věčné hory, kde věčně vede Mistr
svého žáka za ruku, i ta cesta je věčná, je-li u cíle - věčnost, nekonečně přítomná.
Jsem tak štastná, že propadám panice při myšlence, že tohle vše ztratím, protože co je krásné, netrvá dlouho.
Často stačí jen výčitka Babadžího, něco, co jsem udělala špatně, a já se na dlouho rozpláču. Cítím se tak křehká,
vůbec ne dokonalá, nejsem ho hodna, mám strach, že vše zničím svojí nedostatečností, svojí nevyvážeností. Když
Babadží cítí, že to ve mně probíhá, utěšuje mne, volá mne k sobě něžným hlasem, zmírňuje oddělení, které budu
pociťovat tak dlouho, dokud nedosáhnu dokonalosti, dokud se nestanu s ním jedním. Babadží mi nic nevyčítá,
stezka je dlouhá a těžká a nejdůležitější ctnost bude asi nejspíš trpělivost.
1. července 1982
Dnes jsme se spolu se Šástridžím koupali v řece. V době dešťů Babadží přibral, ukazuje se teď se svým břichem,
které se během let nadmulo tak, že připomíná čínského Buddhu, je jako nafouklé, i když už jsem viděla mnoho
jóginů vypadat také tak. Zdá se, že to souvisí s určitými dechovými praktikami. Se smíchem říká, že nosí v sobě
dvě děti. Mydlíme ho a drhneme, umýváme mu vlasy - má pleť jako hedvábí, jako děcko, ale držení jakoby byl
ze železa.
Jeho tělo je něžné, hladké, voňavé, neuvěřitelné. Uchopí mou a Šastridžího hlavu a tluče s nimi o sebe, říká, že
jsme s ním stále od dob dřívějších životů, moudrý Ind a mladá žena ze západu.
Slunce zapadá, nebe se pokrývá červenými mraky, které jsou obklopeny obrovskou duhou, je to jako sen,
pohádka z minulosti.
15. července 1982
Právě běží okolo Babadží v dešti, doprovázen několika mladými děvčaty, které mu drží nad hlavou velký deštník.
Z hlouposti žárlím, jako by mi to vše, co mi dává, ještě nestačilo.
Během monzunu chce, abych zůstávala v místnosti a meditovala, ale to je namáhavé, jsem neklidná. Kdysi to
bylo tak, že jsem chtěla neustále meditovat, a teď je mi jasné, že je to těžké sebrat se ještě po tolika letech.
Pozoruji Babadžího, jak běží venku podél řeky, často mne chytne zvláštní touha, nejraději bych byla pořád s ním,
a pak, když s ním jsem, nestačí mi ani to. Pak bych chtěla být zajedno se jho duchem, vidět a poznat všechno to
vědění Božského.
Babadží zesiluje moji bolest z oddělení od něho asi záměrně tím, že jsem nucena namáhat se očišťováním.
Je to těžké, nemít žádné nepotřebné myšlenky, mysl je rychlejší než vítr, řekl Babadží, a je tomu skutečně tak.
Mimo to léta letoucí opakování mantry je už nudné. Člověk ztrácí důvěru, už tu není to začátečnické nadšení,
když jsme začínali vychutnávat tu božskou energii. Někdy ztrácím odvahu.
25. srpna 1982
Oslavili jsme Krišnovo narození velkým divadelním představením. Děti z okolních vesnic pozorovaly potěšeně
Babadžího a nás všechny, kteří pocházíme ze všech koutů světa.
Letos silně prší a džungle je bujná, čerstvá. Babadží dělá dlouhé procházky vesnicemi, chodí do domů chudých
lidí a dlouho tam s nimi hovoří o jejich problémech. Nedávno řekl, že musíme něco udělat pro ty lidi i pro vývoj
celého údolí, že se musíme učit sloužit lidstvu a všem, kdo trpí nouzí.
Ašram je teď dobře organizován americkou skupinou, píšou dopisy, publikují knihy. Babadží teď chce, abychom
dělali reklamu, aby se jeho poselství šířilo do světa. Říká, že duchovní hnutí se bude šířit všude, že vůdci světa
musí být sesazeni, aby se udělalo místo pro veliké změny. Budoucnost světa je náboženská, bude to nové
pozitivní období pro lidské bytosti. Mezitím sestává naše práce z toho, že musíme měnit srdce lidí a Haidakhán je
naše škola.
3. října 1982
Nový podzim, nový rok tréninku. Ašram je teď přeplněný. Každé ráno v pět si sedám k Babadžímu. Jsou to
jediné okamžiky, ve kterých ještě mohu být s ním samotná. Čekám v nové malé místnůstce vedle jeho koupelny,
mám pro něho termosku plnou lehké kávy, předčítám mu dopisy. Dívá se na zavřené obálky a říká mi, co mám
odpovědět, zda ta osoba může nebo nemůže přijít, předem už ví, jaká je a co chce.
Ašram má teď mnoho místností, může se tu ubytovat asi 200 osob. Zčásti se tím vytratila romantická krása tohoto
místa z dob, kdy to ještě býval jen malý útulek s ohništěm, ukrytý v džungli. Jenže Babadží se teď stává
významný a jeho učení je zaměřeno na mnohé.
Přicházejí sem i děti. Babadží říká, že ony jsou budoucnost světa a že manželé mají mít mnoho dětí a přivést je
sem do Haidahkhánu. Zachází s nimi sladce, tiskne je, hladí, hraje si s nimi, i když je k nim někdy přísný a
dokáže je rozplakat. Mají z něho strach jako my a on se snaží ten uzel napětí uvolnit.
Ono je těžké nemít z Babadžího strach. I já ten strach často zažívám, ještě teď po tolika letech, z té nesmírně
silné energie, která proniká i do nejzazších koutů naší duše. Je to jakýsi Boží soud, na který se musíme naučit
přijít zcela průhlední. Mimoto se neustále bojíme, že nejsme milováni, že nejsme přijímáni, že ho nejsme hodni.
Babadží s naší úzkostí nepřetržitě pracuje: aby láska a oddanost mohly téci, musíme být před ním zcela prostí,
nic neskrývat. To jediné, co neodpouští, je vyvyšování, ale vůči našim slabostem je shovívavý, když se nám
podaří je přiznat. Naše ego reaguje na jeho přítomnost touhou cítit se velkými a důležitými. To je první impuls.
Ženy se pokoušejí udělat se krásnými - jako ve světě. Je to tentýž mechanismus, jako když jim společnost diktuje
nějaký styl: Babadží je všechny přiměje, aby si daly ostříhat vlasy, aby se oblékaly do sárí, aby se mu vrhaly k
nohám, aby se naučily pokoře, aby poznaly svou tupost, uznaly své nedostatky, aby začaly se zdlouhavou prací
sjednocování své osobnosti.
5. listopadu 1982
Energie v ašramu jsou velmi rozdílné a Babadží se v tom pohybuje jako divoká kočka, nevypočitatelně, jako
zázračný léčitel duší. Uchopí naši mysl a nutí ji, aby se vypořádala sama se sebou. Nemůže nám dát žádnou
duchovní potravu, dokud naše duše nepronikne do vnitřní hloubky. Západní mysl je zvláště neklidná, trvale za
maskou svých přání, jakoby měla před sebou vlastní televizi, neustále si přepínala kanály a vžívala se přitom do
nejrůznějších mentálních filmů, od nejsubtilnějších až po nejzvrácenější.
Babadží se nás pokouší přesvědčit, abychom tu televizi v naší mysli konečně vypnuli, abychom dosáhli aktu
dobré vůle, schopného tomu sebeklamu říci "ne", a zvolili si pravdu místo fantazie, skutečnost místo snění. Jako
terapii si vybral ustavičně proměnlivé divadlo, ve kterém přehrává naše navyklá schémata a naše stinné stránky, a
to přehnaným a groteskním způsobem, aby zvlášť vynikla naše hloupost a její nesmyslnost. Používá nás jako
postavy na jevišti a jako zkušený režisér od nás žádá, abychom svou roli zahráli dobře a uvolněně, s ironií,
vědomi si efektu. V mikrokosmu tvoří drama života.
Nedávno vyzval jednoho Američana, aby byl trvale po jeho boku s mečem jako jeho ministr vnitra. Kali stojí na
druhé straně s trojzubcem v obleku krále Italů. Myslím si, že tak budou muset ještě dlouho stát, než pochopí svou
osobnost a překonají to. Některé ženy nechává hrát role královen, daruje jim hedvábné látky a ony musí stát
vedle něho se slunečníky a vějíři jako převlečené Kleopatry. Občas začne křičet, že musí pryč, když to nechápou
a berou se moc vážně. Stále častěji se ukazuje výhružně, mávaje holí, kterou používá podobně jako odvážný
Mistr Zenu k šokové terapii, aby rychle prolomil naše duševní struktury a umožnil nám udělat skok kupředu.
Často je vidět lidi zalité slzami, jak jdou sklíčení s ruksakem na zádech podél řeky cestou zpátky. Babadží je
poslal pryč a oni nevědí, zda budou smět opět přijít. Někdy dojdou až do Delhi a vrátí se, když pochopili svou
lekci, a těm pak Babadží dovolí zůstat.
29. prosince 1982
Letošní vánoce mne vyčerpaly. Bylo nesmírně mnoho lidí, všichni očekávali ohlášený dárek. Postavili jsme
veliký stan a nejkrásnější bylo, že se stan v prudkém dešti - pravděpodobně jako žert Babadžího - zřítil. Všude,
kam jsme se posadili nebo kde jsme chtěli jíst, byly potoky bahna. Improvizované kuchyně venku byly plné vody,
ale přesto všechno klaplo. Stlačili jsme se ve velké hale a jedli mezi sloupovím. Babadží nám předvedl, že se
nemáme nikdy vzdát, že se musíme překážkám postavit a přemáhat je jako bojovníci. Lidé se smáli, nerozčilovali
se, je to Lila Babadžího, božská hra. Přichází mi myšlenka, jak by to bylo krásné, kdybychom se tak dokázali
chovat v životě, bez dramatizování, když budeme na každou událost pohlížet jako na úkol, jako na svou zkoušku
ve velkém divadle pravdy.
Babadží mne nechal pečlivě zabalit dárky pro důležité Indy, cenné předměty, vzdává se jich bez problému. Vedle
toho dává mnoho i prostým lidem a je pozorný. Vidím, že s bohatými jedná se zvláštní úctou, že jim prokazuje
zvláštní úctu, aniž by je privilegoval. Ukazuje nám, abychom respektovali rozdíly, protože to má své oprávnění,
karmický význam.
Říká, že se vánoce jako tyto nebudou tak snadno na světě opakovat. Je to mírové setkání ras, kultur, náboženství,
kolektivní snaha o duchovní práci při hledání Boha.
Teď máme v Haidakhánu elektrické světlo. Večer pozoruji shora se schodů údolí, nové chrámy nad jeskyní, oheň,
který stále plápolá v zahradě, nepatrnou vesničku opodál, strom Babadžího, na který teď padá světlo z našich
komfortních ložnic. V málo letech vybudoval Babadží malou experimentální obec - model, duchovní universitu,
laboratoř ducha, kde se učí, že lidské bytí je možno vlastními silami přivést na vyšší stupeň.
5. ledna 1983
Je velmi studená zima, ale Babadží nám nabízí spoustu příjemností. Máme koupelny, teplou vodu pro toho, komu
se nechce sejít dolů k řece, můžeme snídat v různých obchůdcích, spát v postelích, máme všechen soudobý luxus.
A přece z toho nejsem šťastná, stýská se mi po kouzlu minulých let, kdy jsem se ještě nemusela starat o všechny
ty materiální věci s kdy jsem mohla sedět v míru s Babadžím u ohně.
Školení pokračuje, ustavičně, vlečení kamenů neustává nikdy. Babadží dal mezitím mnoha mužům i ženám
jógové zasvěcení. Učí je jak žít uprostřed světa a přesto pěstovat zřeknutí se, jak přemáhat touhy a závislost,
připoutanost a jak pracovat podle plánu, který řídí vědomí. Říká, že teď mají všichni používat nový slogan: "Džai
Mahá Mája!" Nechť zvítězí velká Mája, Matka Stvoření a rovněž kosmické iluze. Ničím se neodlišuje od
Božského, neboť je jeho projevením. Musíme se učit tuto energii získávat, užívat ji, proměňovat, transformovat ji
ve smyslu lásky a pravdy.
Babadží nám to všechno předvádí, pohybuje se mezi námi, hbitý jako tanečník, proměňuje gestem, pohledem
každou maličkost, každou temnotu, všechno negativní je jeho světlem proměněné. Je mi jasné, že i pro něho
zbývá velmi málo osobního volného místa, že je vlastně neustále s námi, bez přestávky.
Dělám si starosti, že ho to unavuje, že by nás mohl jednoho dne opustit, protože práce, kterou vykonává, je
skutečně nesmírná.
25. února 1983
Vstávám teď ve tři hodiny ráno, abych stihla všechno včas vyřídit. Přes den skoro nic nejím, teprve večer, aby na
mě nepřišla ospalost, nechci nepropásnout ani okamžik Babadžího přítomnosti. Při běhu se cítím tak lehká, že se
bojím, že se neudržím nohama na zemi.
Když zavřu někde v tichém koutku oči, okamžitě se dostávám do transu, nic kolem nevnímám, jsem ponořená do
jemných pocitů štěstí a vědomí. Stále více toužím po spojení s Babadžím, chtěla bych s ním vidět, cítit, vědět,
pohybovat se. Někdy mám pocit, že se to na krátké okamžiky stává, zvlášť když ho obsluhuji a podaří se mi má
gesta sladit s jeho. Pak mám pocit, jakoby mé ruce a nohy patřily opravdu jemu a on jimi pohyboval.
Ráno se posadí na terasu na slunce, aby přijímal lidi, a klade své nohy do mého klína. Už nemám chuť mu je
masírovat, líbí se mi ale tento kontakt, to vnímání sounáležitosti. Večer, když se před ním v hale ukloním, položí
ruku na mou hlavu. Často se stává, že když se pak potáceje se posadím, že cítím na hlavě strašně silnou energii,
která mne chce přetáhnout na druhou stranu.
4. března 1983
Služba pro Babadžího se ustálila, musím dbát na každé jeho gesto, posbírat všechno, co nechal cestou ležet,
upravit mu místo k sezení, kdekoliv se posadí, pečlivě překládat každé jeho slovo ostatním. Ptám se sama sebe,
jestli ty služby skutečně potřebuje, jestli se ho tím spíš nedomáháme, zda to nedělá jen kvůli nám, aby nám dal
možnost se cítit mu tak blízko, abychom se mohli lépe soustředit na Boha.
Myslím, že v mém případě je to určitý záměr, umožnit mi tento druh pobožnosti, když zjistil, že běžné rituály
příliš nemám ráda. Zato v případě živoucí sochy, která se mnou mluví, která se na mě dívá, tam je to pro mě
přijatelnější.
5. dubna 1983
Letní odpoledne teď je stále častěji pro sebe zabere nějaká osoba. Babadží už chce, aby někdo držel přede
dveřmi stráž, která mu návštěvníky ohlásí a musí u něho dostat povolení, aby je vpustila. Já smím dovnitř
neohlášena, abych na všechno dohlédla.
Sedáme pod strom a Babadží nabízí všem velkodušně nápoje, sladkosti a sušené ovoce. Všichni jsou ale nejvíc
odměněni tím, že smějí být jeho přítomnosti. Vlny míru, radosti, plnosti z něho ustavičně vycházejí. Často s ním
sedíme dlouho v tichu nabitém energií, které je naplněno zvuky horského světa a proniknuté jemnou extází. U
jeho nohou se naše mysl soustředí, konečně se uklidní. Je ke mně velmi přísný, očekává dokonalost ve všem, co
dělám, je to těžké vydržet. Čas od času mi dá pohlavek, ale pak mně láskyplně volá k sobě a žertovně říká, že v
Indii je zvykem tu a tam plácnout vlastní ženu - tak jako v Itálii, dodává, tak abych si z toho nedělala starosti.
Chce, aby každé moje gesto bylo přesné a vědomě provedené, ani příliš rychlé, ani příliš pomalé, a při tom jsem
pozorovala svou mysl. Mně je jasné, že se mi podaří, abych tak fungovala, vše dělala bezděčně, vedená vnější
silou, když budu schopná nemyslet na nic dalšího.
Přijímáme od něho v každém okamžiku Šakti, čistou energii, když dokážeme být prázdní, když se uvnitř
vypneme. Je to těžké, zvláště nám ze západu, odpoutat se od vlastní individuální vůle. A přece - to jsou pravidla
Božského, protože Jeho vůle se má dít.
Nedávno během odpolední koupele o tom Babadží mluvil. Dévidží plakala protože musí odcestovat a opustit ho.
Řekl jí: "Toto tělo není nic, přijde a zase odejde. To jediné, co v celém vesmíru existuje, je vůle Boží."
10. května 1983
Každý večer při západu slunce ho koupáme v počtu pěti nebo šesti lidí na novém místě, které nechal zbudovat.
Sedí dlouho s námi, hovoří s námi, učí nás.
Vždycky je s námi Šástridží, starý mudrc, který zná zpaměti všechny legendy z véd a indické eposy. Často nám
vypráví nějakou historku.
Babadží hovořil dnes o Boží moci. Říkal, že toho dne, kdy se v nás usídlí, budeme schopni udělat všechno a
dosáhnout všeho, inspirováni nadřazeným vědomím.
Ptala jsem se ho, jak tohoto stavu dosáhnout. Odpověděl, že nemám nikdy upustit od jména Pána, to ono mne
povede.
10. června 1983
Včera mi zpíval smutnou píseň: "Loď mého života je stará a zničená a potápí se. Můj guru, prosím Tě, měj
slitování, doveď ji na druhou stranu řeky, pomoz mi tam přeplout."
15. června 1983
Préma, moje indická přítelkyně je zoufalá. Babadží ji nepřetržitě psychicky mučí: nejdřív ji k sobě zavolá a pak jí
náhle řekne přede všemi, aby šla. Je to velká dáma, pochází z jedné z nejbohatších a nejvznešenějších rodin, a
snášet takové jednání je pro ni velice ponižující. Je velice hrdá a velice visí na tělesném zjevu Babadžího a on si
s tím hraje. Někdy ho opravdu pronásleduje v parku a on si dělá legraci a schovává se za květiny.
Babadžího hrátky s ženami mně ještě stále vzrušují. Ale je to už jen pouhá ozvěna toho, co se přihodilo mně
samé. Od fyzické touhy po muži jsem už zcela upustila, zatímco kdysi byly pro italské děvče milostné románky
hlavní věcí v životě.
Indičtí guruové někdy používají sexuální energii a určité drogy, dílem k tomu, aby dosáhli extatických stavů,
dílem ke zrušení závislostí, které se po ovládnutí využijí. Píše se, že Šiva pozřel jed žádostivosti, aby ho
proměnil a zjemnil. Na jedné straně je tu cesta asketického odříkání, na druhé je to tantrická cesta proměny.
Sexuální žádost je u lidí jednou z nejvitálnějších a nejmocnějších a všichni z ní pocházíme. Jestliže dokážeme
nad touto žádostí zvítězit nebo ji ovládnout, promění se v čistou, spirituální energii, Kundaliní - bohyni jógy.
Proto má dodržování celibátu, brahmačárja, na všech duchovních cestách tak obrovský význam.
25. června 1983
Pozoruji Babadžího, jak se vzdaluje s jedním velmi mladým indickým děvčetem, drže ho za ruku. Vypadá to jako
romantická scéna, docela opravdická, ale já vím, že je to jen tak.
V legendě o Krišnovi se vypráví, jak gópi, jeho žákyně pastýřky, utíkaly v noci ze svých domovů, aby
naslouchaly jeho hře na flétnu na břehu řeky Jamuny. Za měsíčných nocí tančil Krišna s každou z nich, aby je
učinil šťastnými, a v nocích, které plnila jeho hudba, přitahoval jejich duše k sobě, aby se zamilovaly do Boha.
Legenda dále vypráví, že je Krišna v určitém bodě opustil, aby je naučil pravé oddanosti pro to neviditelné
Duchovní. Ony pak dlouho plakaly, zoufalé, ale právě toto utrpení bylo jejich cestou, jak se obrátit k Božskému a
uskutečnit je.
10. července 1983
Předevčírem se udělalo Babadžímu moc špatně, v jednu v noci volal mne a Svámidžího do svého pokoje. Měl
veliké bolesti na prsou a skoro nemohl dýchat. Lekla jsem se. Dnes se mu vede lépe, rozhodl se, že odjede do
Ranikhetu, protože tam je osobně přítomen guvernér Severní Indie, aby ho odvezl vrtulníkem. Velice pozorně
jsme připravili vše pro hosty, úředníky i vojáky. Někdy mne ruší všechny ty formality, které se musí zachovávat,
ale Babadží chce, abychom dodržovali přesně pravidla života a abychom je respektovali. Již jako děvče jsem se
vzpouzela proti všemu formálnímu, hlavně proti měšťáctví, ale zde s učením Babadžího je to něco jiného. Když
vše, co existuje, je hra, musíme se tohoto představení zúčastnit jako dokonalí herci.
Psychodrama má vždy jak didaktický, tak terapeutický význam, abychom se nakonec oprostili od všech schémat
a pronikli k pravdě.
25. července 1983
Babadží se vrátil ze své cesty do Vrindávanu. Já jsem s ním nejela, zůstala jsem tady, abych na začátku
dešťového období meditovala.
Nemám pro sebe moc času. Ale teď to jde lehce se soustředěním, hned - několik minut mi stačí a už to zvládám dojít k vnitřnímu klidu, nehybnosti, rozšíření vědomí. I s otevřenýma očima, stačí se jen koncentrovat na jeden
bod přede mnou a již jsem zahalená do proudu světla, který vše kolem uzavře a promění realitu.
Za dlouhých deštivých odpolední si sedám si s Babadžím pod stříšku před jeho pokoj. Také jeho tělo ztrácí
fyzické obrysy a to, co zůstane, je pouhá přítomnost, aura síly a světla.
V těchto momentech jsme jedno, už ne guru a žákyně, nýbrž účastníci jedné a téže skutečnosti. V žertu řekl
Babadží, že jsem jeho manželka, a teď už významu té věty rozumím.
15. srpna 1983
Babadží nastavuje jóginům, ženám i mužům, kteří chodí v oranžovém a kterým dal zasvěcení, různé pasti, když
se stávají příliš pyšnými a cítí se bezpeční ve svém odřeknutí se všeho světského. Babadží je zaplétá do
všelijakých pokušení, hezké děvče, dobře vyhlížející muž, peníze, moc. Před časem řekl jednou jednomu
Američanovi, že na něj přenese všechny důležité administrativní úkoly v kanceláři, načež ho o pár dní později
veřejně seřval, že není ničím jiným než špiónem CIA a že musí ihned opustit ašram.
Jindy zavolá jednoho mladého muže, který triumfuje svou novou meditační technikou. Vyzve ho, aby ji ukázal
lidem v Haidakhánu, jak to dělá. Nato všechny zasvěcené k sobě zavolá a vynadá jim, že se nechali napálit.
Včera zpohlavkoval Sitarám, jednu ženu ze západu, protože nabídla peníze jedné Indce, kterou považuje za
božskou. Babadží na ni křičel, že i kdyby bohové a bohyně sestoupili z nebe, nesmíme nikomu věřit, dokud to on
nepotvrdí. Co se víry v něho týče, ta je nepodlomitelná. Buď lidé dokážou dojít až k stavu naprosté víry, nebo tu
nesmějí zůstat.
17. srpna 1983
Učím se teď velice málo jíst, někdy za celý den nic. Cítím, že jsem průběžně živena nějakým druhem jemné
energie. Pracuji hodně, ale bývám jen zřídka unavena, když mne Babadží zavolá, běžím, místo abych šla. Jsem
velmi tenká, ale cítím se silná. Prašád od Babadžího, kousek něčeho, co pochází z jeho ruky, mi stačí, abych se
cítila regenerována. Jako by mi skrze ty malé věci dával celou esenci z potravy, ze Země, ze slunce, odkud to
pochází.
Dnes mne volal k sobě brzy odpoledne. Protože bylo horko, měla jsem ho na terase osprchovat. Jsem pohnutá,
musím ho namydlit, masírovat, učesat. Vím, že to nejsou důležité věci, ale pro mne to je zkouška čistoty. Čím víc
si hraje s těmi ženami, tím víc mne zkouší. Dává mi důkladný trénink vzdání se, asi je to příprava na budoucí
úlohu.
Nedávno se ukázal zcela nahý před jednou mladou Indkou, lhostejný, ironický, já jsem stála vedle něho jako
nemocniční sestra vedle lékaře. Děvče zbledlo, ale i ona se učí nedat se ovlivnit fyzickým tělem a jeho různými
tabu.
Babadží je revoluční Mistr, přímý, bez polovičatosti, určený k tomu, aby nás konfrontoval s každým stínem naší
psychiky.
25. srpna 1983
Večer jsem tak unavená, že často v hale v sedě usnu, je to zrovna pod oknem Babadžího; občas mi hodí na hlavu
jablko nebo banán, aby mne probral. Jindy se tak dám do soustředění, vypnu své myšlenky, že ztrácím veškerý
smysl pro praktické věci a musím se namáhat zůstat s nohama na Zemi, ale zdá se, jakoby mne chtěl Babadží
dovést do nebe.
Jsem teď osvobozená od účasti na rituálech a mohu se v ranních i večerních hodinách věnovat meditaci. Babadží
řekl, že si mám ve svém pokoji zapálit vonnou tyčinku, to prý stačí. Jsem potěšena, protože se cítím Bohu blízko,
jen když mohu v osamocení zavřít oči a vnímat tu neuvěřitelnou energii. Božské už není otázkou víry v něco
mimo mne, nýbrž je to realita, která žije v každé buňce mého těla, v každém hnutí mysli, v každém dechu.
Jednou mi zpíval Babadží píseň, kterou mi říkal, že Bůh je povznesen nad všechna jména, nad všechny tvary.
27. srpna 1983
Někdo se ptal Babadžího, co si myslí o Kristu. Odpověděl, že Ježíš byl jako mladý v Indii a Tibetu, kde obdržel
všechny nejvyšší zasvěcení jógy, byl i v Benáresu jako žák Babadžího, a v tomto městě, vypráví nám, si poprvé
oholil vlasy. Ježíš je stále mezi námi, doplnil, ve svém nehmotném těle.
29. srpna 1983
Dnes mne Babadží lehce objal a přitiskl svůj obličej k mému. Cítím jeho pleť, jako pleť dítěte, sametovou, udělal
toto gesto s dětskou nevinností, andělsky, aby na mne přenesl tuto energii. Již jako děvče to byly pro mne
nejkrásnější okamžiky s přáteli, když jsem se s nimi mohla podělit o objetí nebo kontakt v takovém dětském,
bratrském způsobu, který byl povznesen nad veškerou sexualitou. Babadží je veliký božský přítel, dokonalý, a
jeho láska je jen energie jemného spojení, vědomí. Obešla mne velká něha, ze které mám skoro strach, protože se
musím všeho vzdát, musím obrousit všech tvrdých hran svého myšlení, abych dosáhla stavu totální víry. Láska se
někdy blíží strachu ze smrti, protože božská láska znamená i přijetí tohoto posledního, konečného.
3. září 1983
Včera byl Babadží na mne zuřivý, protože jsem byla žárlivá, a řekl mi, že mám odcestovat, jít pryč. V noci jsem
nemohla spát a okolo půlnoci jsem šla k Babadžího dveřím, celá zoufalá. Sedla jsem si tam ve tmě, docela
potichu, abych nedělala hluk a počala jsem ho v duchu prosit, aby mne vyslechl, aby mi odpustil. Asi po půl
hodině se dveře otevřely - Babadží uslyšel mou prosbu, mrzutě mne okřikl, ale odpustil mi, poslal mne zpět do
pokoje, abych šla spát, a předtím mě pohladil po hlavě.
Teď vím, že mne slyší, vždycky mne vyslyší. Když mne poslal pryč, moje srdce se pořádně zlomilo, je pro mne
nepředstavitelné, že bych mohla být od něho odloučená. Každý den je tak cenný, jeho učení je neustálé, on
vyplňuje každý okamžik dne, cítím, že se jen skrze něho pohybuji a jednám.
5. září 1983
Velice obdivuji Dévidží. Je tak krásná, něžná, přátelská. Má k Babadžímu intenzívní vztah. Výjimečně na ni
nejsem ani trochu žárlivá, protože mne nechá, abych se toho účastnila a něco se od ní naučila, především namísto
abychom si byly konkurencí, abychom si vybudovaly vztah spolupráce, jakési kamarádství, co se Babadžího týče.
Podporujeme se navzájem, abychom získaly jeho pozornost a blízkost, trochu si ho zabavíme pro sebe. On nás
obě nechává často u sebe, jako dvě sestry, zve Dévidží do mého pokoje a prosí nás, abychom organizovaly malé
oslavy, pro které připravujeme jídlo a dárky. Masírujeme jeho nohy, vějířem mu obstaráváme čerstvý vánek.
Připadá mi, jako bychom byly v paláci nějakého indického maharádži s jeho královnami anebo kurtizánami.
Nechá nás hrát tuto hru, hovoří s námi, žertuje. Je cítit, že Dévidží, na rozdíl od jiných žen, je ve vztahu k
Babadžímu mnohem čistší. Pro ni je Bůh, ne muž, je živoucí sochou, které se slouží, kterou se uctívá a modlí se k
ní. Večer v kirtanové hale mu připravujeme dokonalou pudžu, při které mu vše rituálně s velkou pozorností a
dokonalostí nabízí. Často spolu dlouho hovoří, s takovou spontánností, že jí závidím. Obdivuji ji Kvůli této
schopnosti, kterou nacházím i u jiných Indek, je to virtuozní krása, grácie a síla současně, veselost a přátelskost.
Napadá mi, že Babadží má k Indům zvláštní vztah, založený na respektu a uznání. Religiózní osoby v této zemi
se řídí ve svém životě Dharmou, cestou morálních pravidel. V tomto smyslu je pro ně rodina, manželství,
zodpovědnost za děti, ale i čestnost ve světských záležitostech velmi důležitá. Také mají cit pro službu a ochotu k
sebeobětování. K tomu se řadí jejich vrozené vědomí Boha a schopnost vzdát se, což není rezignace, nýbrž
pokora před božským plánem, vědomí, že celý život je jím řízený.
I jejich vztah k Babadžímu je zvláštní. Je pro ně normální, že on je Bůh, který se inkarnoval zde na Zemi, je
docela přirozené ho poslouchat, zcela se mu oddat, a to způsobuje jejich naprostou a úplnou oddanost. Pozoruji,
jak Babadžího uctívají jako věčné děti.
Zjišťuji, že my ze západu od něho pořád něco chceme, co by uspokojilo naší mysl. Naopak Indové ho ctí a dávají
mu lásku, spokojeni, že mohou být u něho, že ho smějí pozorovat a zůstat v jeho objetí, být s ním společně.
Babadží s nimi zachází jako velký přítel, bez ohledu na to, že je Mistr, směje se, je potěšený, dává jim pocit, že
jsou s ním jedno.
Vybudoval okolo sebe jakýsi druh dvorní gardy, ve které má každý svou roli a symbolickou funkci. V jeho
duchovním plánu jsou zahrnuty různé úrovně blízkosti božskému vědomí, aby nás po krocích zavedly k očištění,
přes všechny osobitosti jednotlivců. Mezitím nám toto divadlo slouží, abychom se z něho poučili.
Vždy znovu zažívám Haidakhán jako obrovskou alchymistickou laboratoř, ve které Babadží jako zkušený mág
míchá elementy a proměňuje je, aby z nich formoval filosofické stavební kameny. V den, kdy mi dal pohlavek,
mi řekl s velkým soucitem, že mne bije jako zlatník, který tak dlouho zpracovává kov, až nakonec získá ryzí
zlato.
7. září 1983
Dnes se někdo ptal Babadžího, jestli učí krijajógu, vědu dechu, o níž se hovoří v Jóganadově knize. Babadží na
něho hlasitě zakřičel, že je to pokrytecké mluvit o nějaké krijajóze, protože všechno je krija, akce, jednání,
cokoliv, jídlem počínaje, práce, vše je krijajóga, když jsme schopni nabídnout každé naše gesto a čin Bohu.
Je třeba mnoho organizovat a Babadží si začíná hrát s egem mnohých, netrpělivý v jednání, rozhodování,
rozkazech šéfovský syndrom, jak to někteří žertovně nazývají. Pozoruji, že Babadží vyhledává záměrně ty osoby,
které chtějí poroučet druhým, a říká jim, že mohou organizovat vše, co je napadne. Vyzvedne je do odpovědných
pozic a sotva se jejich mechanismus ega dal do pohybu, posílá na druhé straně další osobu, která má dávat
rozkazy. Současně říká všem, že nemají poslouchat, a tím vytváří paradoxní situace.
Všem je ta hra jasná, jen ne těm zúčastněným, ale Babadží nechává pomalu to negativní vystoupit, aby mohlo být
překonáno. Pozoruji zvlášť jednu robustní Američanku, která má generálské vystupování. Čím více se namáhá
udělovat rozkazy, tím méně ji někdo poslouchá. Babadží pozoruje scénu s potěšením.
12. září 1983
Italové kouří stále hašiš, jsou líní, neukáznění. Dnes mi Babadží vyčítal, že je to všechno moje vina, že jsem ty
lidi sem přivedla. Současně cítím, že je má moc rád, tak nějak zvláštně, protože jako Indové dokážou otevřít svá
srdce.
Vznikla tu italská subkultura, vytvořená nepořádnými a namyšlenými vagabundy, kteří užívají často drogy jako
rituál kolektivní jednoty. Jako děvče jsem si to taky užila, ale teď mi to připadá překonané, staré. Kdo jednou
našel duchovní cestu, ten po ní musí jít vlastníma nohama, bez postrkování, i když by člověk po marné námaze
nejraději hledal útočiště ve slabosti. Babadží říká, že musím Italy dovést k tomu, aby už s tím hašišem přestali,
což je pěkně nevděčná úloha, protože vím, že nemají nejmenší chuť mě vůbec slyšet. Babadží je posílá spát na
druhou stranu řeky a dává jim tak určitou volnost. nechá je, aby svou cestu zažili až do hloubky. Jinak je italská
energie jedna z nejteplejších, nejspontánnějších, nejvelkorysejších. Ale cítím se teď mezi nimi trochu cize,
protože neustálá blízkost Babadžího mne navždy poznamenala a já se už začínám cítit více jako Indka než Italka.
V šivaistické józe se všechny elementy usadí a promění. Indičtí sádhuové kouří často hašiš, protože uklidňuje
mysl, zastavuje myšlenky a pomáhá, i když pouze v hrubé formě, zažít transcendentní stavy.
V tantrické praxi hraje tělo velkou roli jako manifestace Šakti, tvůrčí energie, která se používá v józe. Hathajóga,
půst a různé asketické praktiky slouží k probuzení jemné skryté energie. Objev jemných energetických center v
lidském těle, to je velký přínos, který může nabídnout indická jóga západnímu světu. Velká bohyně Kundaliní,v
esoterickém smyslu reprezentovaná zlatavým hadem, je energií světla, které nás vede přímo do našeho nitra, kde
odhalujeme existenci jiné skutečnosti. Šivaističtí jógini nemají pravidla a neznají se ani k védské tradici, i když ji
respektují, ve své praxi musí sledovat přesnou sebedisciplínu, která je ale pro každého odlišná a přenáší se z
gurua na žáka podle osobních dispozic. Pouze jediný požadavek má všeobecnou platnost, a to totální oběť sama
sebe ohni jógy.
25. září 1983
Poznávám, že nás Babadží přivádí k hluboké vnitřní revoluci. Uvědomuji si, že se můj život kompletně změnil a
že duchovní cvičení se stalo jeho cílem. Od prvního okamžiku, když ráno vstanu, až do okamžiku než usnu, je
moje mysl zaměřená na něho, na Babadžího, na Boha, pravdu, a je úplně jedno, které jméno dávám této formě
vědomí, kterou se pokouším v sobě realizovat. Každá práce, každé gesto v mém denním životě se stalo cvičením,
nástrojem, abych mohla více chápat a dosahovala další očisty. Můj život má teď jen jeden účel: uskutečnění
pravdy v sobě samé a i v druhých. Babadží vzal na sebe lidskou formu, aby nám poskytoval neustálý příklad, jak
má lidská bytost žít a čeho má dosáhnout.
5. října 1983
Já nevím, co se děje, Babadží chce, abych byla celou dobu u něho. Jsem pod neustálou kontrolou. Někdy uniknu,
abych s někým promluvila, abych se cítila lidštější. Teď jsou i někteří evropští jógini stále v Babadžího blízkosti,
jsou jeho osobní stráž, obsluhují ho. To vytváří neproniknutelný kruh, je to trochu stísňující, každý se na něj
doslova lepí a často se zaplétají do konkurence a žárlivosti, kdo je o centimetr blíže k němu, kdo mu má něco
podat nebo kdo si od něj smí vzít nějaký dárek. Babadží pracuje se všemi, zostřuje tu žárlivost, až ji překonají,
anebo naši povýšenost nafukuje jako balón, a pak do něj ve správném okamžiku píchne. Každým krokem nás učí
pokoře, protože naše touha po osobní přízni, naše ego, je příčinou našich iluzí, našeho utrpení. Jsme odděleni od
Božského tak jako padlí andělé, jen tou svou představou, že jsme samostatné bytosti.
13. října 1983
Dnes jsem se ptala Babadžího, jestli existuje Mája, kosmická energie. Odpověděl, že vše, co je, je projekce,
kterou překrýváme skutečnost. Sen tu existuje, ale je to úmyslný sen. Potom to doplní písničkou, že Bůh a Mája
jsou ta samá věc.
Šástridží mi vysvětluje, že vše, cokoli existuje, nemůže pocházet odjinud než od Boha, i ty ošklivě vypadající
věci. Iluzorní naproti tomu je naše zaslepenost a připoutanost.
Touha je počátkem rozdělení a utrpení. V křesťanském náboženství je to symbolizováno dědičným hříchem: ať
už chceme tomu proslulému jablku připisovat jakýkoliv význam, je to symbol touhy a neposlušnosti ve vztahu k
Bohu.
14. říjen 1983
Guvernér se vrátil doprovázen stovkami lidí, mezi nimi policie, vojáci, různí úředníci. Babadží se mezi nimi
pohybuje jako ve svém živlu, jako král ceremonie. Srovnávám to s tím asketickým mladíkem, jak jsem ho před
léty poznala. Dnes je mistrem etikety a volí spolu se mnou to nejkrásnější oblečení, které si chce k této
příležitosti obléci.
Hovoří s guvernérem o veliké politické krizi, která se brzy objeví ve světě, o všech těch velkých změnách, které
jsou před námi, i co se týká válek, ničení a přírodních katastrof. To se stalo v poslední době stálým tématem. Říká
nám, že se budoucnost již ohlašuje a on nás na to připravuje. Guvernér je teď osmdesátiletý a byl žákem
významných indických Mistrů. Je v Indii velmi proslulý a známý, ale před Babadžím vypadá jako malé dítě před
velikým otcem ve věku mladíka. To, co na Babadžím lidi ohromuje, je jeho jistota, jeho zvládnutí každé situace,
jeho dokonalost.
10. listopadu 1983
Podzim je čerstvý, křišťálově jasný a ráno při svítání se na Babadžího terase cítím jako v ráji. Údolí zbarvené do
růžova prvními slunečními paprsky, řeka dole jako světelný pás, zurčení vody je neustálá mantra, příroda se
modlí a zpívá o kráse stvoření. Včera v noci byl úplněk a údolí bylo čarovné, obývané elfy a stíny, proniklé
zpěvem lidí, kteří přišli z celého světa do tohoto koutku v indické džungli za velikým Mistrem.
Kolikrát mám strach, že Babadžího ztratíme. Jeho přítomnost mezi námi je překrásná pohádka, tak krásná, že
nemůže navždy vydržet. Každé ráno, když vychází ze své místnosti, pozoruji plná vděku jeho nohy, každý den
mu děkuji za opakování zázraku jeho lidské formy na Zemi.
Ta ranní chvilka s Babadžím se stále víc prodlužuje. Chce, abych vedle něho meditovala s očima otevřenýma,
soustředěná na nějaký bod do prázdna. Bílé světlo, které obvykle vídám, se teď proměňuje ve zlaté a stává se
intenzivnějším. A uvnitř sluším ten zvuk ticha, jako všepronikající elektrické bzučení, srovnatelné s jemnou
melodií. Těch pár slov, která někdy říká, to kouzlo skoro ruší.
Včera mi řekl, že je unaven. Nechává mne rozprostřít na zemi deku a chce, abych se na ni s ním položila. Leknu
se, ale Babadží mě vezme jen lehce do náruče, jednu ruku položí na mé srdce a druhou na hlavu. Takto objatí,
nehybní zůstáváme ležet asi půlhodinu. Vše, co si uvědomuji, je můj dech souznějící s jeho dechem, klidný a
pravidelný, a jak mnou pocit toho míru a plnosti stále silněji prolíná. Ztratila jsem vědomí těla a už jen vnímám
jednotu mezi dvěma energiemi, lehce, stále subtilněji. Babadží vedle mne byl jako anděl, měkké a laskavé teplo,
které uklidňuje. Když vstal, dlouho jsem se dotýkala jeho nohou v hluboké úctě, cítíc se částí velkého božského
spojení, neočekávané milosti. Babadží se na mne podíval jiskřivýma očima dítěte a já jsem pocítila tu úplnou
čistotu, kterou na mne přenesl. Musela jsem plakat. Utíral mi slzy dekou.
23. prosince 1983
Připravujeme vánoce. Včera se najednou Babadží rozčílil nad skupinou Američanů. Prohlásil, že vydali moc
peněz, že to přehnali. Nechce žádné materiální vánoce a řekl, že to je to vánoční poslední svátek vánoční, který
bude slavit. Skoro vztekle si natáhl najednou na sebe tři bundy, které mu právě darovali. Cítím s ním v té
komedii, která se od něj každý den vyžaduje.
Lidé, to si uvědomuji, ho většinou prosí o laskavosti osobního rázu, jednají s ním jako s kouzelníkem, který může
vše vyřešit mávnutím své hůlky. Málo jich přichází hledat pravdu.
Někdy mě rozčiluje, že musím překládat všechny ty žádosti o peníze, o zdraví, štěstí v lásce, o úspěch, zřídka
slyším od těch osob touhu po Bohu. Jen minimum žáků cvičí sádhanu a svolí k oběti pro svou duchovní praxi.
Tu a tam je Babadží zvláště zuřivý na Italy, křičí na ně, že by jen spali, jsou líní, berou drogy, ženou se za sexem,
i když se včera do mne zavěsil a řekl, že Italové jsou jeho nejlepší žáci.
4. ledna 1984
Oslavovali jsme celou noc vánoce s tanci a písněmi z celého světa. Na Nový rok nás zavolal Babadží na břeh
řeky a měl dlouhou řeč. Oznámil nám, že nový svět je přede dveřmi, ale my pro to musíme hodně pracovat.
Karmajóga, jóga činnosti, to je praxe těchto dnů.
10. ledna 1984
Když přišel do Haidakhánu Munirádží, chtěl Babadží, abychom mu prokazovali zvláštní úctu, jako opravdovému
guruovi, světci. Museli jsme s ním jít podél řeky naproti, poklonit se před ním, zřídit mu zvláštní místo k sezení a
vykonat pudžu pro něho v hale. Já speciálně jsem musela pokaždé udělat malé pohoštění v mém pokoji, připravit
pro něho jídlo a obsluhovat ho.
Poznávám, že Babadží chce navázat mezi ním a mnou vztah, jakoby byl mým Mistrem. A konečně, říkám si,
vždyť on jím i je z dřívějších životů. Jistě je zvláštní bytost, s tím svým krásným orientálním obličejem, milý a
klidný; v jeho přítomnosti člověk cítí velký mír, velký klid. Hovoří velice málo, jakoby jeho mysl byla zcela
prázdná. Je pokorný, nikdy se nepokouší prosazovat nebo přehrávat, je stále připraven sloužit Babadžímu i nám
všem; je pro nás velkým příkladem.
Mnohdy, když je Babadží ke mně příliš tvrdý, přichází a laskavě mě utěšuje. Jeho dům v Haldwani je vždy
otevřený a on mne zve k sobě. Dává mi najíst s nechá mne tam spát, jako tatínek. Je to muž, který žije vprostřed
světského života a pracuje jako obchodník, má rodinu a děti, ale zdá se, že má od všeho veliký odstup, přestože
se tím zabývá. Babadží nám řekl, že se narodil znovu jako otec rodiny, aby ukázal, že se dá současně žít ve světě
a být svatým. Jistě je to vynikající příklad. Je Babadžímu oddán celým svým bytím, stará se o všechno a všechny,
posílá zboží potřebné do ašramu v Haidakhánu, vždy to, co je potřeba, dá se k němu zajít a jste vždy přijati s
úsměvem.
Babadží řekl, že Munirádží bude jednoho dne plnit pro něho velkou úlohu. Ustaraně jsem se zeptala sama sebe,
zda snad Babadží v brzké době zmizí, tak jako se zjevil, tajemně, v nekonečnosti kosmického vědomí. S
úsměvem se v tom okamžiku na sebe Babadží a Munirádží podívali, stejný pohled u obou: zářící, láskyplný,
ponořený, výraz vědomí velké pravdy.
13. ledna 1984
Se starostí se ptám sama sebe, jak to Babadží zvládne, mít v ašramu všechny ty pomíchané energie, nepřetržitý
kolotoč osob a situací. Zaměstnává se osobně s každým třeba i malinkatým problémem. Cítím kolem to utrpení,
tolik proseb o pomoc, ale to jsou zkrátka ty lidské trampoty. Vidím Babadžího, jak na sebe nakládá tyto
problémy, jak stále tloustne, je často nemocný, cítím ten jeho nekonečný soucit, jak se pokouší ukázat
východisko, protože náš život je jako očistec, do kterého jsme byli vrženi, abychom přinesli určité oběti,
abychom se osvobodili od naší nevědomosti, která se nahromadila v dřívějších dobách. Babadží nám může
ukázat jen cestu, jak se osvobodit z tohoto stavu. Prochází to s námi, ale nemůže jít za nás, třebaže nás drží za
ruku.
Přemýšlím, jak dlouho mezi námi zůstane, teď když je nás stále víc a času je stále méně. Mně samotnou to
vyčerpává, že musím být stále po jeho boku. Jednou řekl: "Pojď domů, moje královno, čekám už na tebe tak
dlouho." Ptala jsem se ho, co tím chce říci, a tu dodal: "Ano, ty jsi má královna, ale ne pozemská, nýbrž v ráji."
Cesta člověka je ta, která vede k dokonalosti. Všechna náboženství o tom hovoří, ale často jsou odmítána,
protože jsou příliš mocná a vládnoucí, příliš vzdálená od opravdového života. Indická cesta jógy vede k vnitřní
seberealizaci a je těžké ji vyložit, protože je nutné ji prožít osobně. Jóga je velká věda ducha, je výzvou k
transcendentní zkušenosti.
14. ledna 1984
Babadží teď chce, abych s ním cítila jednotu, bez ohledu na mou nevědomost, na mou nevyrovnanost, protože i
já vím, že má vyšší část už s ním jedno je, a že on je jen vnější, symbolická projekce mého božského Já. Proto
nám v tomto smyslu nemůže dát všechno, protože si myslíme, že žijeme ještě částečně v temnotě, takže musíme
ještě setrvat v pokoře.
Teď mě přede všemi nechává sedět vedle sebe, někdy nosí šaty ve stejné barvě jako já, nechává mne jít vedle
sebe jako přítele, důvěrně se mnou hovoří. Já vím, že musím udržet rovnováhu a je to těžké, pokaždé když jsem
namyšlená nebo když chci druhým předvádět, co mi dává, sebere mi všechno jedinou ranou. Když jsem ale
prázdná, nestarám se o nic a o nikoho, jaksi ani neexistuji, zcela ponořená do něho, pak mne zahaluje svou
láskou, dává mi pocítit, že už jsem díl ztraceného a znovunalezeného bytí, že jsem opravdová část velkého celku.
On je jako ženich z té prastaré pohádky, on je vždy ten Pán, se kterým se chceme spojit, vše co nám v životě
schází, je vždy a jedině on. Nebo je to ona? Velká matka, jak se píše ve spisech, pramen všech věcí, původní
energie, pramen a pramatka všech věcí, Božské, velká moudrost a moc. Velký Bůh a jeho Šakti, věčné Jedno,
mužský a ženský princip, Jin a Jang, plné a prázdné, stav a tvoření: Božské je dualita v jednotě, vše a nic, ale
existuje, jsme to my, naše vlastní vědomí.
Babadží mne volá s nepřetržitými důkazy lásky, často mám strach a uzavírám se, když je láska příliš silná, bojím
se, že budu musit trpět, když ho jednoho dne ztratím. Často se mi dívá intenzivně do očí, až jsem v rozpacích.
Chtěla bych se do něho ponořit, ale mám strach, že při tom zemřu. Odtahuji se, když mne obejme, protože se
bojím lidské závislosti, byla bych ráda čistá, tak čistá, jako pouhé světlo, které by se do něj vlévalo bez formy a
bez hranic.
15. ledna 1984
V běhu mého dne není odpočinku. Babadží chce, abych s ním a Šástridžím jedla i v poledne na druhé straně řeky.
Lichotí mi, ale mne to moc unavuje.
Mladý Ind Gaurhari pro něho vaří. Sedáme si do malé místnosti nad jeskyní. Gaurhari masíruje s láskou
Babadžího nohy, zatímco on jí, slouží mu jako matka. Babadží mi dává něco ze svého talíře, křičí na mne, že dost
nejím. Po jeho boku bych mohla žít jen ze vzduchu. Po obědě jdeme zpět do ašramu. Zatím co běžíme podél
řeky, drží mne za paži. Cítím jeho ruku, tak měkkou, vonící, mateřskou. Jsem trochu v rozpacích, ale on mi
vypráví pořád nějaké historky, aby mne rozesmál.
Není lehké být v jeho přítomnosti uvolněná, to jen jeho láska to dokáže přemostit.
25. ledna 1984
Teď musím nosit ráno elektrická kamínka do jeho pokoje. Rozmazluji ho, připravuji mu teplou vodu na ruce,
přináším šál, který si dá na ramena, pestré šátky. Zapíná často rádio, velmi vážně poslouchá zprávy, často i písně.
Onehdy mi řekl, že v budoucích letech bude velká válka a on že zachrání Indii a Rusko. K tomu dodává, že se
utvoří strana Babadžího, velké mezinárodní hnutí pro globální proměnu planety. Slibuje, že nás všechny bude
vždy ochraňovat. Už dlouho nečtu žádné noviny, nestarám se o nic, jsem jen zaujatá jeho přítomností a tímto
obtížným tréninkem. Jeden mladý muž se ho zeptal, jaká to revoluce má být a on odpověděl: "Zelená revoluce."
30. ledna 1984
Je chladno a zůstáváme ráno často déle u Babadžího, sedíme před jeho místností, abychom se na slunci trochu
rozehřáli. Zima v tropech je vlažná, sedíme na kobercích u jeho nohou, dvě, tři osoby, které často drží ve své
blízkosti, někdy i nějací Indové z vesnice. Z Babadžího prýští prastará moudrost, jeho hlas je drsný, hluboký,
zvláštní, a je v protikladu k jeho mladému tělu. Hovoří v přirovnáních, má smysl pro humor, je schopen obrátit
mechanismy tohoto světa v žert. Něco se ve mně uvolňuje, jako starý uzel v srdci, oddávám se mírnému teplu
slunce a jistotě jeho přítomnosti. Myšlenky letí bez námahy, míchají se s mumláním života kolem, s harmonií
vnitřní písně. Cítím velký mír, vím, že jsem v jednosměrce, ale neváhám: možná, že je tato cesta obtížná, ale je to
velká cesta a zmocnila se mne navždy.
21. Mahasamadhi
2. února 1984
Už několik dnů vypadá Babadží divně. Cítí se unavený a všechny cesty na jaře odřekl. Tráví hodně času na své
terase, kde leží na dece. Není mu dobře, někdy se ráno při koupeli hroutí. Mám starosti. Ptám se, co mu je, ale on
se vyhýbá odpovědi. Cítím u něho takovou něhu, že mne to dojímá, drží mne u sebe jako stín. Cítím, že pracuje
bez oddechu, aby pomohl lidem, a že je stále méně prostoru a času pro všechny.
Dnes ráno jsem šla ve stavu hluboké extáze z jeho pokoje. Podívala jsem se na hodinky, seděla jsem vedle něho
více než hodinu, aniž bych si byla vědoma, že čas utíká, byla jsem soustředěná na zlatý bod na jeho nohou.
Nebylo již co hledat, cítila jsem, že vše přichází v pravý moment samo.
10. února 1984
Babadží je nemocen, má horečku, je oteklý. V posledních měsících se mu to již několikrát přihodilo. Zdržuje ve
teď své místnosti a někdy v zahradě. Ukazoval mi mapu světa, pomalu s ní točil rukou a řekl, že teď je ve světě
jen utrpení, a dodal, že i já jsem k němu přišla, protože jsem nebyla štastná. S bolestným výrazem otevřel knihu o
atomové katastrofě v Hirošimě, kterou mu právě někdo daroval.
11. února 1984
Nevím, co se děje, mám starosti, protože Babadžímu je špatně. Je to jako již před několika měsíci, Babadží mě
volal do svého pokoje a naříkal si na silnou bolest na prsou. Dnes přišel lékař z Haldwani a diagnostikoval
bronchitidu. Babadží nemůže skoro dýchat. Přesto přijímal osoby, ale pohyboval se s velkou únavou.
12. února 1984
Babadžímu se vede stále hůře. Dnes odpoledne k sobě zavolal Šástridžího, mne a několik jóginů, aby ho
naposled umyli v jeho koupelně. Zpíval píseň, ve které se říká, že má jen jediné srdce, ale v něm milion ran od
nožů. Na okamžik se na mne zadíval dlouhým pohledem a řekl na závěr: "Zbavil jsem mnohé nemocí, teď přešly
na mne."
Měl kazetu s hudbou, kterou jsem mu darovala. Vložil ji do magnetofonu. Jsou ti písně Mirabai, protože on v
žertu říká, že já jsem ona: opakuje ta nejkrásnější a nejsmutnější slova, která zpívala Bohu Krišnovi:
"Pane, proč tě nemohu spatřit, proč s tebou nemohu hovořit, mé oči jsou zarudlé od pláče a skoro se topím ve
svých slzách, proč mi nic neřekneš, alespoň jednou ve snu." "Pane, poslední noc jsem tě viděla ve snu, ty jsi mne
objal, byl jsi překrásný, ozdobený pavím pérem a flétnou, na okamžik jsi se mne dotkl a to mi stačí."
Chtěl, abych ta slova přeložila pro všechny z hindštiny a já jsem se na něho zarmouceně podívala, v srdci úzkost,
že ho ztratím, že jednoho dne tu zůstanu od něj oddělená.
13. února 1984
Dělám si o Babadžího starosti. Dnes odpoledne byl celý čas se mnou a s Gaurharim, tím mladým indickým
pudžarim, který mu masíroval nohy. Má stále horečku, silné bolesti v hrudi a výraz v jeho očích se změnil. Jsou
unavené a těžké. Dlouho jsme byli mlčky spolu. Vidět ho trpět mi vhání slzy do očí.
Nikdo nemůže pochopit, co mu je. K večeru jsme se jako vždy shromáždili v jeho koupelně a on chtěl, abychom
mu položili na srdce symbol Božské Matky, který jsem mu rukama přitlačila, ale nerozumím tomu.
Sedla jsem si do jeho místnosti a pokoušela jsem se za něho modlit, ale koho jsem měla prosit, když ne jeho
samého? Kupodivu se ozval můj instinkt, opakovat Ave Maria.
Měla jsem obavu, že budu svými myšlenkami rušit, pokouším se být vnitřně zcela tichá, dojímá mne, že mne
hledá, volá jménem. Nesu mu aspirin, ale cítím se zcela marná.
15. února 1984
Včera Babadží opustil své tělo a mně scházejí slova, popsat to utrpení. Byla jsem na cestě k jeho pokoji, jen
Munirádží seděl u něho a řekl, že se mám posadit. Ale já jsem vyběhla, utekla, protože Babadží tam ležel tak
nehybně, trpící, a ve mně vyvstala myšlenka, že snad, bůhví, je právě na odchodu. Stáhla jsem se do jeho
koupelny, abych se vyplakala.
Krátce na to mne zavolali, že Babadží už nedýchá. nemohla jsem tomu uvěřit a začala jsem křičet, že to není
pravda. Čekali jsme asi dvě nebo tři hodiny, asi čtyři nebo pět lidí, ale on skutečně odešel. Babadží je teď
vystaven pod velkým stromem a přicházejí sem stovky lidí z celé Indie. Usmívá se zvláštně, mile, ironicky, a já
nemohu přestat plakat, chtěla bych zemřít, odejít s ním.
17. února 1984
Nemohu ani jíst ani spát, cítím takovou bolest, jako nikdy v životě. Ztratila jsem všechno, to jediné dokonalé, co
jsem kdy na této Zemi viděla, a teď je zas kolem mne svět temný, plný utrpení, nevědomý. Dnes ráno jsem
pozorovala sedláky, jak vyhánějí svůj dobytek na pastvu. Život bez něho mi připadal zbytečný, tak prázdný. Lidé
jsou ohromeni, s pláčem se objímáme, cítíme se znovu osamělí v těžkém životě na Zemi. Včera večer jsem
pozorovala množství lidí v hale, najednou vypadají tak šedě, bez světla, ztracení. Munirádží mne přitiskl na
hruď, viděla jsem, že i on pláče.
Šli jsme společně po schodech nahoru k chrámu a já jsem se dívala do výšek, k horským vrcholům a uvědomila
jsem si náhle přítomnost světla. Vím, že Babadží bude vždy, ale ten lidský kus ve mně trpí... Zase mne Munirádží
k sobě přitáhl a řekl mi, ať si sednu vedle něho, a znovu jsem si uvědomovala to velké bílé světlo a cítila jsem
Babadžího ve vzduchu, všude, ale stále mne to neuklidňuje. Chtěla bych slyšet jeho hlas, jak mne s láskou volá,
chtěla bych hledět do jeho třpytivých očí, chtěla bych moci hladit jeho nohy, mluvit s ním.
Znovu se musím obrátit na neviditelného Boha, kterého vnímám tak těžce. Šla jsem do chrámu a nemohla se již
modlit, obracet na ty hloupé sochy, na kameny. Připadá mi, jako bych byla opět v kostele, v muzeu přítomnosti
bez života. Babadží byl božský život, esence.
20. února 1984
Už tři dny jsem zavřená v pokoji, nemohu se s tím vyrovnat, smířit se ztrátou Babadžího, utěšit se. Nemohu
vydržet s někým se bavit, především nechci poslouchat ty utěšující fráze nebo slyšet sama sebe, jak říkám, že tu
je neustále, v nás samých, ale kdo mi dá tu energii, tu jeho lásku? Každý okamžik s ním mi schází a celé údolí
ztratilo pro mě svou krásu. Často se zamykám do jeho malého pokoje, zoufale pláču, dokonce i jeho vůně již
vyprchala. To co zbylo, je taková dvojsmyslná přítomnost, neuchopitelná. V této bolesti zůstávám jako
zkamenělá, bez myšlenek, je to tak intenzivní prázdnota, že mne přenáší do jiné dimenze, kamsi do blízkosti
poslední Pravdy. Určitě už mě nezajímá nic z toho, co se na Zemi děje, chci jen sedět před jeho dveřmi, zavřít oči
a čekat, až si mne odnese k sobě. Místo toho jsem ale smetená praktickými záležitostmi, které je třeba udělat,
organizace ašramu, místní úřady, zmatené osoby.
Munirádží k nám mluvil na veřejnosti a řekl, že si nesmíme ani na okamžik myslet, že Babadží už není s námi, že
se může brzy zase vrátil, dodává.
Upínáme se teď na Munirádžího jako na nového Mistra, ale i to mne ruší. V tomto okamžiku nesnesu nikoho
jiného než Babadžího. Chtěla bych o něm snít, dostat od něho poselství, ale dokonce i mé sny jsou prázdné.
21. února 1984
Pohřbili jsme Babadžího. Zatímco nesli jeho tělo, mohla jsem spatřit jen jeho černé vlasy vlající ve větru.
Vzpomněla jsem si na tanec Šivy, jak strašně divoce tančil, až se celé stvoření chvělo. To byla poslední vize,
kterou jsem o něm měla.
Po pohřbu se strhla strašná bouře, řeka vystoupila vysoko z koryta, vítr bláznivě skučí, je zima, prší a padají
kroupy. Musím myslet na předpovědi Babadžího o budoucnosti světa, že bude mnoho zkázy, a že možná na chvíli
zmizel, aby nás na to připravil. Jsem tou myšlenkou jako posedlá, že máme vinu na Babadžího odchodu, protože
pohltil naši karmu, naše prosby a utrpení. Bez něho už nemám touhu žít.
22. února 1984
Včera přijela z Itálie Luisa. Je to velká astroložka z Milána. Říká, že jí poslal Babadží, aby mi dal vědět, že
přijde znovu za pár let, a že mám na něho čekat. Sedla jsem si k jeho hrobu, když ten nečas krátce přestal,
pozorovala jsem mokrou zemi, která ho pokrývá, a přemýšlela jsem o poslední lekci, kterou nám udělil, o tom,
jak je všechno tělesné nestálé. I jeho tělo mezi námi bylo relativní, přechodné - a přece tak cenné, říkám si. Tuto
poslední lekci je nejtvrdší přijmout, nejobtížnější, protože vztah ke guruovi je nesmírně důležitý. Cítím se
pateticky, nechtěla bych se stát smutnou a osamělou svatou.
Har Góvinda šel kolem, jak jsem tu seděla, a pokusil se mne utěšit. Řekl, že všechny formy přijdou a odejdou, ale
Babadžího práce ve světě pokračuje. V tomto okamžiku mne nezajímá nikdo a nic.
22. Babadží neviditelný
28. února 1984
Začíná se hra o moc, která mne velmi ruší, a to jak mezi Indy, tak mezi západními. Starají se o to, kdo teď bude
rozhodovat, kdo je důležitější, kdo poroučí. Začínáme se přít s Indy o stavbě Babadžího hrobu, o tom, jak má být
vybudován. Je to divadlo, ze kterého je mi špatně. Na druhé straně chtějí teď někteří ze západu převzít úlohu
gurua, naparují se, vklouzávají do role božské autority. Ráda bych se od toho všeho držela stranou. Jsem z toho
velmi smutná, připadá mi zbytečné pokračovat v organizování čehokoliv, ani ašram už není k ničemu bez
přítomnosti Babadžího.
Onehdy přišel Munirádží, vytýkal mi moje chování, říkal, že Babadží se během několika let vrátí, dokonce ve
stejném fyzickém těle. Ale já se bojím, že mne chce jen utěšovat. Podíval se na mne s láskou a řekl: "Bůh je
pořád zde, kam myslíš, že odešel?"
4. března 1984
Italové představují soudržnou skupinu, všichni v černém. Babadží jim tu barvu kdysi přidělil. Teď se mi zdá, že
chápu proč, je to barva smutku. Ve vzduchu je jakási zvláštní vzrušená aura, se kterou nechci mít nic společného,
zase kouří hašiš, organizují noční zábavy, zdá se, že jsou skoro spokojeni, že si teď mohou dělat co chtějí, cítí se
volní. Já cítím ke všem odpor, jsem stále ve svém pokoji, nejsem schopna se zúčastňovat společných obřadů, hala
mi připadá bez Babadžího tak smutná a já musím plakat pokaždé, když tam vstoupím.
Dokonce jógini z dhuni mi připadají jako blázniví mistři. Uvažuji o tom, že se na neurčitou dobu stáhnu a budu
meditovat, ale vlastně ani není možné, abych se soustředila, nebo si myslím, že přestanu jíst a zemřu, a pak mě
Babadží vezme k sobě. Na každý pád staví Babadží před nás velikou úlohu, strašnou spirituální úlohu oddanosti,
aby bylo patrné, zda jsme schopni poznávat Božské povzneseni nad jakoukoliv formu. Vím, že je to skok, který
musím dokázat, jestliže chci skutečně přerůst dualitu a realizovat se. Ale něco ve mně rebeluje, protože mi
připadá nemožné jít svou cestou bez Mistra, bez jeho citelné lásky.
25. března 1984
Dnes jsem seděla celý den pod stromem před jeho místností a zírala do prázdna. Počala jsem cítit, jak se ta
prázdnota začíná plnit jemnou přítomností, kterou bych skoro mohla odmítnout. Slzy mi začaly téci, tak ráda
bych s ním hovořila, viděla ho i když vím, že se stal mezitím každou buňkou mé bytosti a že dýchá se mnou...
Nedaří se mi už používat jakoukoliv mantru, jakoukoliv formuli, cítím se ve stavu nebytí, do kterého ho nechám
vstoupit, nechám ho jednat. Vím, že tu teď musím zůstat, na tomto místě, které je součástí jeho rozšířeného těla,
které zahrnuje i okolní přírodu a hory. Cítím, že musím čekat, jak dlouho, to nevím.
Šastridží vzal onehdy mou ruku a zpíval mi píseň: "Pozoruji čáry ve své dlani a ptám se, kolik let mne ještě dělí
od tebe, můj Pane, jak dlouho musím ještě čekat, než tě budu moci uvidět."
Je to velká výzva Božského a kdo ví, zda tentokrát tu zkoušku vydržím, ta poslední je ta nejtěžší. Cítím se jako
sirotek.
15. duben 1984
Včera jsem v noci ve snu viděla Babadžího, díval se mi intenzivně do očí a já jsem se ho zeptala, jak nás mohl
opustit a způsobit nám tak velkou bolest. Odpověděl mi, že je nutné, aby každý z nás prožil tuto zkušenost. Ptala
jsem se, jestli by se vrátil, a on řekl, že může znovu přijít, ale jen když si to zasloužíme. Pak mne objal velmi
pevně a řekl, že se mi ukázal, protože jsem ho potřebovala. Vzbudila jsem se s ulehčením, že jsem ho zase
viděla.
Vím, že Babadží je Šiva, že se může manifestovat ve fyzickém těle, kdykoliv a kdekoliv se mu zachce, vím, že
ještě stále může pro nás ten zázrak vykonat. Možná, že doba jeho nepřítomnosti je pro nás nutný trénink.
6. května 1984
Ašram je se prázdní, je horko a mnozí se vracejí jako tažní ptáci zpátky na západ. Ale někteří jógini a jóginky
zůstávají, odhodláni pokračovat v experimentu ašramu. Je mi jasné, že nepřítomnost Babadžího nás nutí zrát,
vyrovnat se s hloubkou našeho Já. Jeho přítomnost byla příliš snadnou a průhlednou kontrolou, před ním jsme se
všichni ovládali. Teď se náhle v některých z nás vzedmuly mnohé negativní věci, které byly před tím zasuty. Ale
je důležité, aby se přemohly.
Mechanismus ega a hra s mocí jsou dvě hlavní potíže. Původně to byl Babadží, kdo byl pro všechny
neotřesitelnou autoritou, ale teď vznikl problém, kdo bude společenství organizovat a jak rozhodovat společně.
Poznávám tu stará schémata každé lidské společnosti. Indové si myslí, že oni mají více práva než ti ze západu, ti
se zas cítí nadřazeni pro svou kulturu, staří chtějí udávat pravidla, muži chtějí ovládat ženy, černí jógini bojují s
oranžovými, kdo byl delší dobu s Babadžím, ten si myslí, že ví všechno.
I já už se nacházím v této hře, to by se mi dřív nikdy nepřihodilo, i já bych chtěla soudit pole svého. Když je
pravdou, jak se píše ve starých spisech, že ego - důležitost, kterou si přikládáme a kterou měříme svá mínění, je
hlavní příčinou veškeré iluze, tak jsme teď s tím navzájem konfrontováni.
Vzpomínám si na proslov Babadžího, ve kterém řekl, že Haidakhán bude příkladem jiné lidské společnosti,
počátkem nové epochy, a že my jsme pionýry této proměny. Musíme změnit svá srdce a zvládnout společný život
a společnou práci jako skuteční bratři, abychom uskutečnili Boží plán na Zemi.
7. června 1984
Dá mi velkou námahu začít opět se svou sádhanou, vím, že nemám žádnou alternativu, musím se ovládat.
Bohužel je Haidakhánu silněji než kdekoliv jinde cítit Babadžího nepřítomnost, protože tady jsme si zvykli
pohybovat se s ním, dýchat s ním.
Před několika dny přišel na návštěvu Munirádží, který se teď stal gurudžím, a řekl, že všichni, kdo silně viseli na
fyzické úrovni na Babadžím, trpí tou ztrátou nejvíce. Ale jeho Šakti, energie, je tu stále, teď je dokonce silnější
než dříve, i když jsou jen málokteří, kteří to dovedou vnímat. Zachmuřeně jsem něho pohlédla, vím, že on je
jeden z těch mála, ale u sebe si nejsem jistá.
10. srpna 1984
Všichni jsme onemocněli, je to nějaká virová horečka, která se objevila během posledního monzunu. Je nás málo,
jsme zmateni, zesláblí, Munirádží jel šířit poselství Babadžího do Ameriky a do Evropy, aby tam udržel na nohou
vybudovaná centra. Velice ho obdivuji, jeho víru a sílu.
Zde se šíří velká deprese a znovu se probouzí starý nepřítel: lenost. Ašram je zanedbaný, neošetřovaný, v
nepořádku, pracovní rytmus se náhle zpomalil, nikdo neběhá pln nadšení, nikdo se nesnaží, dělá se jen to
nejnutnější.
Mnoho lidí se stáhlo na svoje malé privátní místečko, aniž by se zajímali o společný projekt. Vše je to pro mne
velice deprimující a cítím, že jsem zase na dně skutečnosti, poté co jsem byla chycená tušením ráje na zemi a
mohla jsem to vychutnávat. Ale utéci nemohu, něco mne tu pevně drží.
Munirádží mi řekl, jestli s ním nechci cestovat na západ, odmítla jsem to. Není mi v tom okamžiku tak, abych
sdílela jakékoli kolektivní nadšení.
20. října 1984
V Ranikhetu byl velký festival na počest Božské Matky a přišlo hodně lidí z každého koutu světa.
V Haidakhánu se zase probudil život a znovu jsem zapletena do kancelářských prací a organizačních úkolů. Je tu
mnoho nedorozumění a těžkostí, skupina černých Italů dráždí ostatní Italy, někteří Indové jsou na nás žárliví a
staví se proti nám, jiní nechtějí přijmout Munirádžího jako nového duchovního vůdce. Osoby, které se tu usazují,
se chovají jako by byly na dovolené a nedělají vůbec nic, další si chtějí hrát na šéfy a poroučet. Jsme tu
konfrontováni s lidskými situacemi, které existují odjakživa, s typickými konflikty každé sociální jednotky, každé
společnosti. Proti mé vůli mne zase Babadží zaplétá do této práce, ze které se nemohu vyvléci.
Před několika dny jsem chtěla na chvíli odejít. Munirádží mně zadržel slovy, že nemohu odtud odejít dřív, než se
Babadží vrátí, že je to má úloha čekat tady na něho.
10. listopadu 1984
Teď se mi často zdá o Babadžím, vždycky když ho potřebuji, jeho vedení. Mluví se mnou a dává mi rady.
Na druhý den jdu do jeho místnosti a nabírám do sebe ticho, mír tohoto údolí, místa, které on miloval.
Mnohdy se jdu sama projít, voda je tu nejčistší na světě, voda, která se dá pít, zářící, průzračná.
Myslím na knihu, kterou jsem kdysi četla, byl to "Siddhartha" od Hermanna Hesse. Poutník v této knize se octne
po všech svých dobrodružstvích a zážitcích, kdy hledaje svůj střed, jako převozník na řece. Je chudý, pokorný a
žije ze dne na den, zestárne, aniž by už cokoliv hledal. Zvuk řeky, šploucháni vody je pro něj symbolem
harmonie a stane se kosmickým zvukem života, mystickým ÓM.
Kdo může říci, kdo stvořil vítr, oheň, vodu, slunce a hvězdy, kdo může říci, kdy mají počátek? Příroda je prostá a
dokonalá ve svém mystériu a život může být také takový, když se přizpůsobíme jejímu rytmu. Lidské bytosti
mohou být dokonalé, tak dokonalé, jako byl Babadží, nesmrtelný příklad božských možností v nás všech.
OM NAMAH SHIVAYA