Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ - ČLOVĚK

Zuzana Marie Kostićová. Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy
(ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 13 (15.12.2008)
Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v
Relaciones histórico-geográficas z Méridy
Zuzana Marie Kostićová
Mgr. Zuzana Marie Kostićová (1980) je doktorandkou Střediska ibero-amerických
studií FF UK V poslední době se je středem jejího zájmu mezoamerická a zvláště
mayská kultura a náboženství.
Posudky:
doc. Mgr. Markéta Křížová, Ph.D. (Středisko ibero-amerických studií FF UK)
Mgr. Radek Chlup, Ph.D. (Ústav filosofie a religionistiky FF UK)
Obsah:
Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy .................. 1
1
Co jsou Relaciones ............................................................................................................. 2
2
„Modloslužebnictví“ a lidské oběti .................................................................................... 3
3
Původ „modloslužby“ a příchod Opeřeného hada ............................................................. 5
4
Opeřený had ve světle historických interpretací ................................................................ 7
5
Opeřený had a lidské oběti ................................................................................................. 8
6
Kukulcan na Yucatánu ....................................................................................................... 9
7
Závěr................................................................................................................................. 10
Abstrakt:
Relaciones histórico-geográficas pojednávají o mayském poklasickém náboženství ve světle
kulturního hrdiny Kukulcana-Quetzalcoatla, mytického vojevůdce, který měl přijít do oblasti
a přinést s sebou „modloslužebnictví“. Zatímco tradiční výklad mluví o skutečném transferu
Opeřeného hada z Tuly do Chichén Itzá a zmíněné „modloslužebnictví“ vykládá jako vliv
středního Mexika na poklasické Maye, tento text nabízí jiný výklad, totiž „modloslužebnictví“
chápané jako povinná služba bohům a Kukulcana jako kulturního hrdinu, který de facto naučil
poklasické Maye civilizaci. Tento příchod zároveň nelze nikterak datovat, jelikož se jedná o
mytickou událost.
Abstract:
The Relaciones histórico-geográficas offer an image of postclassic Maya religion in which
the central protagonist is a god-priest Kukulcan-Quetzalcoatl, a mythical leader who arrived
to the area bringing an “idolatry” with him. While the traditional theories explain this event as
a real migration of a group of Tula Toltec led by a real person called Kukulcan and the
“idolatry” is understood as a central Mexican influence on the Maya religion, this article
offers an alternative explanation, interpreting Kukulcan’s arrival as a mythical event and the
“idolatry” as a typical element of civilization which this cultural hero teaches to the Maya. At
-1-
Zuzana Marie Kostićová. Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy
(ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 13 (15.12.2008)
the same time, it is impossible to insert this arrival to a determinate period of time – I insist
that this event is entirely mythological.
Klíčová slova:
Mexiko, Mayové poklasičtí, Chichén Itzá, Quetzalcoatl, Kukulcan, Relaciones histórico
geográficas, mayské náboženství, mayské mýty, Mezoamerika předkolumbovská, Latinská
Amerika předkolumbovská.
1 Co jsou Relaciones
Relaciones histórico-geográficas, respektive „dějepisně zeměpisné zprávy“, jak by se dal
tento název přeložit do češtiny, je soubor textů psaných ve španělštině z druhé poloviny
šestnáctého století. Za jeho vznik vděčíme španělskému králi Filipovi II., jenž si velice dobře
uvědomoval, že chce-li vytěžit ze svých nově dobytých kolonií maximální ekonomický
prospěch, musí být dobře obeznámen se situací v každém jejich regionu. Tak spatřilo světlo
světa několik sérií obsáhlých dotazníků, podle nichž měli vlastníci jednotlivých encomiendas
zpracovat podrobnou zprávu pro svého krále.
Informace, které každé interrogatorio požadovalo, se nicméně neomezovaly pouze na popis
přírodních podmínek, nerostného bohatství a hustoty osídlení, jak bychom očekávali u takto
silně hospodářsky motivovaného dotazníku, ale zahrnovaly i otázky po předkolumbovské
historii a starém náboženství původních obyvatel, průběhu evangelizace, stavu církve v tom
kterém místě atd. Aby zajistil, že skutečně dostane pokud možno od všech důkladně
zpracované zprávy, pověřil Filip II. kontrolou plnění svého nařízení inspektory, takzvané
visitadores, kteří měli standardně za úkol provádět inspekci držitelů půdy a hodnotit jejich
politiku a ekonomická opatření, jakož i dodržování královských zákonů na ochranu indiánů.
Zejména visitador Juan de Ovando y Godoy se zasloužil o to, že většina encomenderos
skutečně dotazníky s odpověďmi odevzdala, většina zpráv tudíž pochází z doby jeho
působení, respektive z let 1568–1571.
Naneštěstí zprávy často nejsou úplné – případy, kdy latifundista skutečně odpověděl na
všechny položky, které dotazník obsahoval, jsou velice řídké, až výjimečné. Držitelé půdy
pak velmi málokdy přistupovali k sepisování odpovědí jednotlivě. Někteří z nich pověřili
tímto úkolem své správce nebo jiné podřízené: často to pak byli sami indiáni, tedy osoby
prakticky nejpovolanější, kdo zprávy vyplňoval. Jindy se encomendero sešel se svými kolegy
z okolních regionů a vyplnili zprávy společně. Tak si sice Španělé ušetřili práci, ale hodnota
jejich textů se tím významně snížila. U části otázek od sebe někteří encomenderos opisovali
zcela doslovně, ti méně bystří dokonce někdy zapomněli změnit i jména svých měst, díky
čemuž alespoň víme, která ze zpráv byla originál a které jsou kopie.
Většina informací, které zprávy podávají o náboženství, se nachází v dotazníku pod čísly 14 a
15, která míří k historii a náboženským představám. Naneštěstí právě tyto dvě otázky patří k
těm, s jejichž odpověďmi se Španělé často vůbec nezatěžovali. Zároveň velká většina z těch,
-2-
Zuzana Marie Kostićová. Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy
(ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 13 (15.12.2008)
kteří je zodpověděli, zcela doslovně opisovala, takže ve skutečnosti máme z Relaciones jen
velmi málo informací. O to jsou však zajímavější.
2 „Modloslužebnictví“ a lidské oběti
Většina těch, kdo ve svých zprávách reflektovali předkolumbovskou historii a náboženství, se
zmiňuje jak o „modloslužebnictví“, tak o krvavých obětech. Můžeme se nicméně dozvědět i
další věci, například náznaky druhotné legitimace španělské conquisty, jsou zde zmínky o
„proroku“ Chilamu Balamovi atd.
Relación de Mérida, která je ze všech nejobsáhlejší, jelikož se snaží zodpovědět všechny
otázky, mluví o lidských obětech a uctívání starých bohů takto:
„…a tito kněží konali za všechen lid veřejně obecné oběti ptačích a zvířecích srdcí a krve a
při velkých svátcích obětovali srdce mužů, dětí i žen, ačkoli takové oběti prováděli málokdy, a
hlavní modly, kterým obětovali, byly sochy lidí stejných jako oni, kteří bývali významnými a
důležitými osobnostmi a které vzývali s ďábelskou vynalézavostí, aby jim byli přízniví ve
válkách a darovali jim dobrou sezonu a prodloužili jim život, protože chápali, že mají duši a
že po smrti půjdou do pekla a tam budou muset snášet větší či menší mučení vzhledem k
dobrému či špatnému životu, který vedli; stejně tak měli zprávy o tom, že kdysi žili bez model,
poté však kvůli úpadku zvyků a příchodu cizinců začali uctívat idoly.“1
Dozvídáme se zde množství velice zajímavých informací o autochtonní interpretaci obětí. Je
samozřejmé, že celý tento úryvek je silně ovlivněn pisatelovou křesťanskou vírou a jeho
ostrým odsudkem zavrženíhodných pohanských praktik starých Mayů. Na druhou stranu
některé motivy, jak uvidíme, se opakují i v jiných zprávách poměrně často, takže zkreslení je
o něco méně pravděpodobné.
Za prvé je zde patrný euhémeristický přístup k mayským božstvům, která autor prohlašuje za
pouhé zbožštělé lidské bytosti. Tento přístup pravděpodobně není jen produktem pisatelovy
relativizace předkolumbovského náboženství – je třeba mít na paměti, že obrovsky
významnou součást mayského náboženského života tvořil kult předků a že bohové byli často
uctíváni i jako zakladatelé rodových linií, nebo dokonce první prapředkové člověka vůbec.
Ostatně sama otázka „modloslužebnictví“ Mayů je velice zajímavá. Je dnes poměrně těžké
posoudit, nakolik byl pro ně fyzický obraz božstva zároveň božstvem samým, respektive jestli
pojímali idol jako věc, v níž se zobrazuje a zjevuje božská přítomnost, tedy vlastně jen jako
jakýsi komunikační portál mezi božstvem a jeho uctívači, nebo zda sochu považovali přímo
fyzicky za božstvo. Pro srovnání můžeme zmínit, jak tento koncept řešili Aztékové. Obrazy a
zpodobení božstev (ixiptla) byly pro ně vysoce posvátné. Taková socha byla považována v
1
GARZA CAMINO, Mercedes de la. Relaciones histórico-geográficas de la gobernación de Yucatán (Mérida,
Valladolid y Tabasco), México : UNAM 1983, pp. 72–73.
-3-
Zuzana Marie Kostićová. Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy
(ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 13 (15.12.2008)
podstatě za živou, byla oblékána, umývána, krmena a zahrnována dary. Právě z toho důvodu
jsou aztécké skulptury jednoduché a hladké – důležitější než socha sama bylo totiž její odění a
ozdoby, někdy i paruka. Sochy musely působit živým dojmem. Jak jsem zmiňovala, při oběti
se do jejich úst mohla vkládat vytržená srdce nebo byla božstvu předkládána v obětní misce
cuauhxicalli spolu s krví nebo případně dalšími pokrmy a nápoji. Zároveň si ale Aztékové až
palčivě uvědomovali, že jejich božstvo nedlí ve svém obraze absolutně, ale sídlí v nebi nebo
zásvětí, a může být dokonce prakticky absolutně transcendentní, přesažné až nedostupné.2
V Popol Vuhu je velmi zajímavá pasáž, která může napovědět něco o tom, jak tentýž problém
vnímali Mayové. V třetí knize se líčí, jak před prvním východem slunce Tohil, Avilix a
Hacavitz chodí, mluví a projevují se podobně jako lidé. Nicméně v okamžiku, kdy poprvé
vyjde slunce, změní se kmenová božstva Quichéjů v sochy a od té doby je musí představitelé
kmene nosit a komunikace s nimi je obtížnější. Získáváme tak zajímavý obrázek, v němž
hraje hlavní roli onen podivný illud tempus před východem slunce, kdy bohové ještě stále
utvářeli nehotový svět vlastníma rukama a čas dosud neběžel – nebo běžel zcela jinak a podle
zcela jiných zákonitostí.
Citovaný úryvek pak letmo zmiňuje představy o duši a nastiňuje jakousi tanatologii, která je
dosti zdeformovaná křesťanským vlivem. Stručně řečeno – na rozdíl od Starého světa, kde pro
posmrtný osud člověka bylo obvykle primárně určující jeho chování zaživa, v Novém světě
rozhodoval způsob smrti, jelikož naznačoval, jaký bůh si člověka vyvolil. Nejlepší posmrtný
osud pak u Aztéků měli válečníci padlí v bitvě a ti, kteří zemřeli na obětním kameni (opět si
povšimněme úzké paralely mezi válkou a lidskou obětí). U Mayů máme mnohem méně
informací, ale lze se domnívat, že systém fungoval obdobně.
Závěrem je namístě poznámka ke krvavé oběti – autor textu zdůrazňuje, že nejobvyklejší
obětí byla zvířata, k lidské oběti se přistupovalo jen výjimečně. Tuto informaci ovšem
musíme brát za bernou minci pouze pro koloniální období a ve specifickém kontextu. Je
nejspíš faktem, že toto pravidlo platilo pro venkovské a chudé komunity, ve městech, zvláště
v těch významnějších, jako Chichén Itzá, Uxmal nebo Mayapán, se pravděpodobně obětovalo
častěji. Je ale samozřejmě velice těžké nalézt pro takové tvrzení důkazy pro nebo proti.
Obecně platí, že lidská oběť je jen těžko rozpoznatelná archeologicky, nejedná-li se o
uzavřenou hrobku nebo jiný jednoznačný kontext. Hlavní potíž je s tím, že není zcela jasné,
jak se nakládalo s těly obětovaných – s největší pravděpodobností však nebyla pohřbívána
stejným způsobem jako „standardní zesnulí“, ale mohla být například incinerována nebo jen
tak pohozena napospas divoké zvěři, takže by po těle nejspíš nezůstaly žádné archeologicky
doložitelné stopy. Je to podobný problém jako s válkami – pokud nedochází k poboření,
pálení nebo jiným víceméně rituálním zásahům do tváře města, je válka archeologicky
prakticky nerozpoznatelná, stejně jako lidská oběť. A nejspolehlivější zdroj, totiž primární
psané prameny, o počtu a pravidelnosti lidských obětí mlčí. Mayové prostě o lidské oběti
příliš nemluvili, a pokud, tak často jen v náznacích nebo v těžko pochopitelných alegoriích. A
to bohužel platí jak o klasických hieroglyfických nápisech, tak o koloniálních pramenech v
latince. O přesných počtech obětovaných při té které příležitosti, které můžeme vyčíst z
2
LEÓN PORTILLA, Miguel. Aztécká filosofie: Myšlení Nahuů na základě původních pramenů, Praha : Argo
2002, s. 132–136.
-4-
Zuzana Marie Kostićová. Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy
(ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 13 (15.12.2008)
aztéckých kodexů, si může nechat mayista jenom zdát.
3 Původ „modloslužby“ a příchod
Opeřeného hada
Nejzajímavější jsou poslední řádky citátu. Autor zde zmiňuje, že kdysi Mayové své modly
neuctívali, pak však upadli, zkazili se a pod vlivem příchodu cizích přistěhovalců začali se
svými odsouzeníhodnými praktikami. Tato zmínka není rozhodně ojedinělá, jelikož v dalších
zprávách najdeme podobné informace. Například Relación de Tali y Chunhuyub uvádí:
„…a oběť se skládala z krve zvířat a lidských srdcí, když to bylo možné, a předkládali kopál,
což je místní kadidlo, a drahé peří a drahokamy, když je mohli sehnat, a nebude to ani tisíc
let, co uctívají modly, protože pánové z Chichenizy [Chichén Itzá] a jejich vazalové chtějí říci,
že nebyli modloslužebníci.“3
V tomto nejasném a mírně konfuzně napsaném úryvku referuje autor k obětní praxi a zmiňuje
další důležitá fakta, například význam kopálového kadidla při provádění rituálu a také oběti
cenností. Především tu však zaznívají táž slova jako v předchozím úryvku: Mayové se
neklaněli vždycky hliněným bohům, kdysi totiž žádnou idolatrii nepraktikovali, ale pak došlo
ke změně. Tuto změnu podrobně vysvětluje několik vzájemně okopírovaných Relaciónes, kde
autoři někdy dokonce týmiž slovy popisují, jak došlo k nastolení kultu bohů. Relación de
Tekanto y Tepakan například konstatuje:
„Říká se, že první obyvatelé Chichenyzy [Chichén Itzá] nebyli modláři, dokud do onoho kraje
nepřišel Ku Kalcan [Kukulcan], mexický kapitán, jenž je naučil idolatrii, nebo nutnosti, jak
říkají, naučil je uctívat modly.“4
V Relación de Motul se dozvíme:
„Co se týče uctívání, znali jediného Boha (…), pro nějž měli vystavěný chrám s kněžími, jimž
přinášeli dary a almužny, aby ti je předložili Bohu, a uctívali tímto způsobem, dokud nepřišel
z míst mimo tuto zem velký vládce se svým lidem zvaný Kukulcan, přičemž on i jeho lidé
uctívali modly, a od té doby začali obyvatelé této země modloslužebničit.“5
Jméno Kukulcan v této pasáži se samozřejmě nevztahuje na „lid“, jak zdánlivě naznačuje
špatně formulovaná věta tohoto španělského encomendera, ale na onoho „velkého vládce“ či
„mexického kapitána“, jak o něm mluví předchozí citát. Další bližší informace můžeme získat
například z Relación de Muxuppipp:
3
DE LA GARZA, Relaciones histórico-geográficas…, p. 164.
DE LA GARZA, Relaciones histórico-geográficas…, p. 216.
5
DE LA GARZA, Relaciones histórico-geográficas…, pp. 269–270.
4
-5-
Zuzana Marie Kostićová. Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy
(ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 13 (15.12.2008)
„Staří z této provincie říkají, že kdysi dávno, je tomu zhruba osm set let, se v této zemi
neuctívaly modly, a poté, co do ní vstoupili Mexičané a přivlastnili si ji, jistý kapitán, který si
říkal Quetzalquat [Quetzalcoatl] v mexickém jazyce, což v našem značí peří hada, a mezi
sebou takto plaza nazývají, protože tvrdí, že má peří, a tenhle takto zvaný kapitán zavedl v
této zemi idolatrii a užívání model místo bohů, které dával vyrábět ze dřeva a hlíny a kamene,
a dával je uctívat a předkládali jim mnoho věcí jako úlovky, zboží a především krev ze svých
nosů a uší a srdce některých, které v jejich službách obětovali, a vykuřovali je vykuřovadly s
kopálem, což je místní kadidlo…“6
V několika zprávách se také setkáme se zmínkami o nutnosti, jak jsme už viděli v Relación de
Mérida a jak udává rovněž Relación de Dzidzantun:
„Byli velmi jednoduší a neuctívali modly ani nedělali žádné oběti, dokud s postupem času
nutnost, jak říkají, je nenaučila idolatrii.“7
Tyto citáty nám představují širokou škálu informací v různém stupni zkreslení, které
encomenderos získali od svých podřízených nebo opsali od svých sousedů.
Mayové kdysi dávno neuctívali modly, ale pak přišli Mexičané a zkazili je. Tak by se dala
shrnout hlavní linie, která se vine všemi citovanými texty (a dalšími pasážemi v Relaciones,
které jsem necitovala – zprávy skutečně oplývají touto informací, opakovanou stále dokola,
někdy v doslovném znění, stejném či téměř stejném jako to, které jsem citovala z Relación de
Tekanto y Tepakan). Autor Relación de Motul přidal navíc krátkou urmonoteistickou pasáž, v
níž mluví o dávném jednobožství obyvatel Yucatánu a o jejich znalosti křesťanského jediného
Boha.
Chci podotknout, že takové interpretace či snaha nalézt dávné, pozapomenuté zbytky
křesťanství v domorodých náboženstvích Ameriky nebyla vůbec výjimečnou věcí. Kristus v
Novém zákoně explicitně posílá své apoštoly do celého světa – zejména pro teology tudíž
nebylo možné, aby Amerika zůstala opomenuta. A jelikož nejdále došel apoštol sv. Tomáš,
hledaly se důkazy o jeho působení v Novém světě (a také se často nacházely, minimálně v
očích mnichů a kněží, kteří přišli do Nového světa hlásat evangelium). Náš encomendero
nebyl rozhodně jediný, kdo autoritativně tvrdil, že kdysi dávno žili indiáni ve světle Kristově
a teprve postupem času jim Ďábel zatemnil mysl a donutil je k pohanským praktikám,
případně dokonce k lidským obětem.
Nicméně i zdrženlivější či prostě stručnější z encomenderů, které jsem citovala, zmiňují, že
původně idolatrie na Yucatánu neexistovala, a jedním dechem vyslovují Kukulcanovo jméno.
A že se nejedná nutně o opisování, dokazuje fakt, že jeden z autorů zpráv dokonce zmiňuje
středomexickou verzi jména tohoto záhadného „mexického kapitána“, byť zkomoleně.
6
7
DE LA GARZA, Relaciones histórico-geográficas…, p. 377.
DE LA GARZA, Relaciones histórico-geográficas…, p. 412.
-6-
Zuzana Marie Kostićová. Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy
(ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 13 (15.12.2008)
Quetzalcoatl znamená totéž co Kukulcan, totiž Opeřený had.
4 Opeřený had ve světle historických
interpretací
Quetzalcoatl není historická bytost, byť existovaly a marginálně dosud existují teorie, které se
ho snaží zařadit mezi významné vládce nebo kněze města Tuly de Allende, předpokládaného
toltéckého Tollanu. Jedná se o božstvo, jehož uctívání máme doložené přinejmenším u
Aztéků a poklasických Mayů a jež v sobě spojuje několik dalších božských postav a symbolů
zemědělství, deště a plodnosti.
Podle poklasických aztéckých pramenů Quetzalcoatl tak miloval své poddané, že zakázal
obětování lidí a místo něj nařídil předkládat bohům malá zvířata, hady, květiny, motýly atd.
Sám se věnoval sebeobětním praktikám – sebeoběti krve, hladovění, sexuální abstinenci,
odpírání si spánku atd., což byly výsostné povinnosti vládce po celé Mezoamerice.
Quetzalcoatlův rival Tezcatlipoca nicméně lstí a úskoky způsobil, že Quetzalcoatl porušil
svou rituální čistotu, a musel Tollan opustit: následně Tezcatlipoca opět zavedl lidské oběti.
Mýtus o Tollanu je tudíž úzce spjat s touto rituální praxí, nicméně jeho interpretace je
nesnadná. V každém případě vrhá světlo na lidskou oběť jako na něco ambivalentního, co je
sice třeba vykonávat (protože mýtus končí jejím opětovným ustanovením), ale co je zároveň v
jistém smyslu negativní, jelikož ideální vládce z lásky ke svému lidu oběť ruší.
Historizující interpretace mýtu o Tollanu a fakt, že nejen v Relaciones se nalezlo tolik zmínek
o tomto „mexickém8 kapitánovi“ na Yucatánu, který je na východ od Tuly, vedly k teoriím, že
Quetzalcoatl po (pravděpodobně) vojenské porážce odešel se svým lidem na východ,
ustanovil se vládcem v dobytém městě Chichén Itzá a hluboce ovlivnil mayskou kulturu a
především architekturu, umění a náboženství. Badatelé naklonění této teorii, především pak
její autor Alfred Tozzer9, upozorňují na zarážející podobnost některých staveb Tuly a
Chichénu a tematizují posun v klasickém mayském náboženství směrem k militarismu,
zvýšení počtu lidských obětí a výrazné „mexikanizaci“, kterou dokládají reliéfy z Chichén
Itzá, na nichž zcela evidentně vystupují elitní vojenské řády orlů a jaguárů, prvek, který bývá
spojován především s Aztéky. Celkově pak bylo těmito autory nahlíženo poklasické období
jako období úpadku, silně kontrastující s mírumilovným a umělecky nesmírně zdobným
obdobím klasickým.
Teorie o pacifismu klasických Mayů a o „civilizaci kněží a umělců“ vzaly nicméně brzy za
své a epigrafie dnes vrší další a další důkazy o tom, že válka a prolévání krve (ať už vlastní
nebo cizí) byly pro staré Maye od počátku naprosto klíčovými úkony. V posledních letech se
8
Toponymum „Mexiko“ pochází z nahuatlu, kde původně označovalo aztécké hlavní město MexicoTenochtitlan. Mluví-li se v koloniálních dokumentech o Mexicích (mexica) či Mexičanech (mexicano), míní se
tím Aztékové, konkrétněji obyvatelé Tenochtitlanu a Tlaltelolka.
9
TOZZER, Alfred. „Toltec Architect of Chichen Itza“, in: PARSONS, E. W. C. (ed.). American Indian Life, New
York : B. W. Huebsch 1922, pp. 265–271; JONES, Lindsay. Twin City Tales: A Hermeneutical Reassessment of
Tula and Chichén Itzá, Niwot : University Press of Colorado 1995.
-7-
Zuzana Marie Kostićová. Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy
(ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 13 (15.12.2008)
zároveň epigrafové a ikonografové odklánějí i od ideje vlivu Tuly na Chichén a uvažuje se o
tom, že obě města jsou ukázkami nového mezinárodního slohu, který se začal šířit v
Mezoamerice po rozpadu mayských států klasického období a především po pádu
středomexické supervelmoci Teotihuacanu; následovaly obrovské migrace obyvatel, navíc
posílené příchodem nahuaských kmenů ze severu Mexika a jihu dnešních Spojených států.10
Mýtus o Quetzalcoatlovi a Tollanu se podle velké části autorů stal klíčovým motivem tohoto
nového raně poklasického směru, který samozřejmě nezasáhl jen umění, ale i politickou a
vojenskou organizaci, myšlení, náboženství, mýty, písmo atd.11 Bez ohledu na to, zda mají
pravdu ti badatelé, kteří drží historicitu Opeřeného hada jako stejnojmenného kněze tohoto
boha, který mohl případně vést část Toltéků nebo Nonoalků migrujících na východ, je
pravděpodobně nejpřesnější vidět tajemného Kukulcana jako boha a mytického kulturního
hrdinu, který přináší civilizaci a který byl zároveň pro velkou část mezoamerických národů
zdrojem legitimity královské moci.12
„Nutnost“, o níž mluví Relación de Dzidzantun, zde ovšem není chápána negativně, jak si ji
možná vyložil Španěl, který zprávu psal, ale pozitivně. Náboženství, rituální praxe a tím
vyjadřovaná vděčnost bohům za své stvoření byly nejen v Mezoamerice hlavním znakem
civilizace. Mýtus o čtyřech antropogoniích z Popol Vuhu dokonce ukazuje, že správné
dodržování náboženských předpisů a provádění rituálů je přímo nutnou součástí lidské
podstaty – ateisté či nevděčníci jsou nepodaření lidé a musí být zničeni. Mluví-li pak příslušné
Relaciones o „prvních obyvatelích Chichén Itzá, kteří nebyli modláři“, mají s největší
pravděpodobností na mysli opět jakýsi illud tempus, čas, kdy se svět teprve tvořil, kdy bohové
žili mezi lidmi a učili je, jak mají obdělávat půdu, pálit hlínu a uctívat své stvořitele. Čas, kdy
byl člověk sotva víc než němá zvířata.
5 Opeřený had a lidské oběti
Na druhou stranu tu najdeme explicitní spojení ideálního města a archetypálního božského
vládce s lidskými oběťmi, zde se dokonce přímo říká, že je Quetzalcoatl či Kukulcan naučil
„idolatrii“ a rituální praxi. V mýtu o Tollanu se nicméně setkáváme s přesně opačným
přístupem tohoto boha – Quetzalcoatl zakazuje lidské oběti a namísto nich nechává obětovat
hady a motýly a prolévá svou vlastní krev. Tento radikální rozpor je jedním z klíčových
momentů mýtů quetzalcoatlovského cyklu – bůh je v textech zpodobován zároveň jako
asketický kněz, který odmítá obětovat lidi a namísto nich klade na obětní kameny motýly,
10
JONES, Lindsay. „The Hermeneutics of Sacred Architecture: A Reassessment of the Similitude between Tula,
Hidalgo and Chichen Itza, Yucatan“, Part II, History of Religions, roč. 32, č. 4, květen 1993, pp. 315–344.
11
RINGLE, William M. „On the Political Organization of Chichen Itza“. Ancient Mesoamerica, roč. 15, r. 2004,
pp. 167–218.; LINCOLN, Charles E. Ethnicity and Social Organization at Chichen Itza, Yucatan, Mexico,
unpublished Ph.D. dissertation, Department of Anthropology, Harvard University, Cambridge, 1990.
12
CARRASCO, David. Quetzalcoatl and the Irony of Empire: Myths and Prophecies in the Aztec Tradition,
Chicago, London : University of Chicago Press, 1982; LÓPEZ AUSTIN, Alfredo; LÓPEZ LUJÁN, Leonardo.
Mito y realidad de Zuyuá: Serpiente emplumada y las transformaciones mesoamericanas del Clásico al
Postclásico, México : El colegio de México, Fideicomiso Historia de las Américas, Fondo de cultura económica,
1999.
-8-
Zuzana Marie Kostićová. Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy
(ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 13 (15.12.2008)
hady a květiny, na druhou stranu v jiných pramenech nebo v jiných pasážích týchž pramenů je
zachycen jako krutý a nelítostný válečník a nemilosrdný šiřitel a propagátor lidských obětí.
Značný význam tohoto paradoxu uniká pozornosti badatelů především pro obrovskou
tendenci k idealizaci Quetzalcoatla zejména v mexických badatelských kruzích, ale i jinde.
V mnoha dílech se setkáme s argumentací, že Quetzalcoatl, ať už se jednalo o božstvo, nebo o
historickou postavu, byl jakýsi posvátný vizionář, který do krvavého náboženství prosáklého
lidskými oběťmi přinesl ozdravný vánek v podobě milosrdenství, laskavosti a umírněnosti ne
nepodobný jakési obdobě křesťanské lásky k bližnímu,13 humanistické orientace na člověka a
jeho individuální důstojnost14, nebo dokonce počínajícího subjektivismu a antropocentrismu,
který má odpovídat weberovskému procesu vzniku kapitalismu z lůna protestantské etiky.15
Tyto texty, byť jsou evidentně silně ovlivněny evropskými kosmologiemi a osobními náhledy
svých autorů na svět , mohou být celkem užitečné – právě svou absurditou. Poukazují totiž na
fakt, že právě bez akceptování paradoxu obapolné podoby boha jako Quetzalcoatla
„laskavého“ a Quetzalcoatla „krutého“ se z mýtu stane zploštělé vyprávění, z nějž zcela
vyvanula mezoamerická specifičnost a které se stalo pouhým nástrojem v nesmyslném
vědomém i podvědomém ideologickém boji proti dávno zaniklým lidským obětem.
Nelze-li však protiklady smířit, jak je pak máme interpretovat? Z pohledu Popol Vuhu a
celkového mezoamerického pohledu na lidské oběti existuje podle mého názoru jediný možný
závěr – mýtus o pádu Tollanu je mezoamerickou variantou vyprávění o hybris, v níž člověk
upřednostní své vlastní osobní zájmy před zájmy ostatních bohů. Lidská oběť, jak
jednoznačně vysvítá z mayských pramenů,16 nebyla v žádném případě chápána pouze
pozitivně – existuje mnoho dokladů o tom, že se jednalo o obávaný rituál, u něhož se ani
nejotrlejší místní pozorovatelé neubránili děsu. Nicméně, jak jsem zmiňovala v případě Popol
Vuhu, zároveň šlo o nejvyšší a primární povinnost člověka vůči svým stvořitelům, jejíž
neplnění bylo třeba po zásluze potrestat. Z tohoto hlediska je pád Quetzalcoatla oprávněným
trestem za strašlivou pýchu, ne nepodobný trestu Prométheovu nebo Šalamounovu. Zároveň
však i tak zůstává dál symbolem ideálního vládce, nositele civilizace a dokonalého kněze.
V rámci jeho pozdějšího kultu pak vyvstávají lidské oběti jako inherentní součást
mezoamerických náboženství, která se v pojetí Relaciones stávají stává dokonce jakýmsi
leitmotivem šíření kultury a civilizace.
6 Kukulcan na Yucatánu
Zbývá stručně zmínit již tisíckrát položenou otázku, u níž neexistuje obecný konsenzus, totiž
13
MONTERO DÍAZ, Santiago. „El mito de Quetzalcóatl“, Cuadernos hispánicos, separatum no 15, Madrid:
Ediciones mundo hispánico, 1950, pp. 441–456.
14
SÉJOURNÉ, Laurette. El universo de Quetzalcoatl, México, Buenos Aires : Fondo de cultura económica
1962.
15
GONZALEZ M., Jose Luiz. „Quetzalcoatl: Racionalidad y desencantamiento del mundo: Notas sobre un
proceso singular en el desarrollo cultural de Mesoamérica“, in: VV.AA., América: Religión y cosmos, Junta de
Andalucía, Diputación Provincial de Granada, Sociedad de historiadores mexicanistas, 1991, pp. 123–135.
16
KOSTIĆOVÁ, Zuzana M. Špinavé a trapné rituály: Oběť a sebeoběť krve v latinkou psaných mayských
pramenech, nepublikovaná diplomová práce, Ústav filosofie a religionistiky FF UK, Praha, 2006, s. 56–60.
KOSTIĆOVÁ, Zuzana M. „Lidská oběť a sebeoběť v Mezoamerice“ [online], Glosy.info, 20. červenec 2006 [cit.
22. srpna 2008]. Dostupné na WWW: http://glosy.info/texty/lidska-obet-a-sebeobet-v-mezoamerice/
-9-
Zuzana Marie Kostićová. Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy
(ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 13 (15.12.2008)
zda Kukulcan zavítal na Yucatán osobně coby historická osobnost, jako božstvo v podobě
svého stejnojmenného velekněze anebo jen jako jakýsi vliv středomexických náboženství
nesený skrz migrace obyvatelstva a po obchodních cestách. Považuji tuto problematiku za
velmi přeceněnou a ve shodě s Charlesem Lincolnem17 se především domnívám, že ve světle
fakt můžeme označení Kukulcan prohlásit spíše za titul než za osobní jméno, a to ať už se
jednalo o hodnost spíše náboženskou (jako tomu bylo u vysokých kněží quequetzalcoa u
Aztéků) nebo spíše politickou (jak píše Lincoln). Za velmi atraktivní považuji zejména
interpretaci zmiňovanou v Popol Vuhu, podle níž je opeřený had ve skutečnosti nahualem
mocného vládce, tedy jakýmsi zvířecím protějškem, do něhož se dotyčný mohl dle své libosti
převtělit. Čím mocnější pak takový muž byl, tím elitnější nahualy mohl mít – nejvýznamnější
králové-válečníci se dokázali přeměnit třeba v orla, jaguára anebo právě v opeřeného hada.
Samotné vyprávění o příchodu Kukulcana můžeme pak směle prohlásit za ryze mytické či
myticko-historické – kroniky poklasických Mayů jsou plné příchodu „cizinců“ vedených
božstvem nebo elitním válečníkem, ať už se jedná o Quichéje a jejich boha Tohila, neznámé
cizince (Itzy?) a jejich boha či vládce Kukulcana nebo Itzy a jejich boha Itzamnu, případně
celé rody – Cocomy, Itzy, Xiuy atd. Nelze ani vyloučit, že tyto informace často pocházejí
ze vzájemné etnické nevraživosti yucatánských rodů, u nichž vzájemné nadávání do „cizinců,
kteří neumí pořádně yucatécky“, fungovalo jako pokus o diskreditaci nepřítele nebo
politického konkurenta. Skvělým dokladem toho jsou knihy Chilama Balama.
7 Závěr
Relaciones se tudíž zmiňují o Kukulcanovi jako o vojevůdci a kulturním hrdinovi, který
přinesl na Yucatán civilizaci, a to nejen v podobě řemesel a umění, jako na náhorní planině,
ale především jako náboženství a uctívání bohů. Otázka po historických podrobnostech tohoto
„příchodu“ je pak dle mého názoru stejně irelevantní, jako kdybychom se ptali, kdy že to
přesně přinesl Prométheus starověkým Řekům oheň – jedná se prostě o univerzální mýtus o
posvátném vládci/božstvu a původu kultury, který navíc není omezen pouze na mayskou
oblast, ale s jeho obdobami se můžeme setkat i leckde jinde, a to nejen v Mezoamerice
(proslulým srovnáním je třeba Wirakocha u Inků).
Součástí tohoto příchodu pak bylo nastolení „modloslužby“ a lidských obětí, které se nám
v tomto světle jeví jako hlavní a nedílná součást mezoamerického pojetí lidství: onen jakýsi
illud tempus před tím, než „Kukulcan a jeho lid“ dorazili na Yucatán, je možné v optice
quetzalcoatlovských mýtů přirovnat k jakési rajské zahradě, v níž žije prvotní člověk svůj
předkulturní život. Na základě středomexických srovnání (zejm. Historia tolteca-chichimeca)
však není pravděpodobné, že by přechod od natura ke cultura byl chápán i v Mezoamerice
stejně negativně jako například právě v Genesis – naopak, Aztékové často mluvili především
o kmenech chichimeca jako o primitivních barbarech a v tomto ohledu je kladli do přímého
protikladu s tolteca, obyvateli Tollanu, již byli naopak ztělesněním řemeslné dokonalosti,
kulturnosti, kultivovanosti a civilizace obecně.
17
LINCOLN, Charles E. „Structural and philological evidence for divine kingship at Chichén Itzá, Yucatán,
Mexico“, in: PREM, Hanns J. (ed.). Hidden Among the Hills: Maya Archaeology of the Northwest Yucatan
Peninsula, Acta Mesoamericana 7, Möckmühl : Verlag von Flemming, 1994, pp. 164–196.
- 10 -
Zuzana Marie Kostićová. Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy
(ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 13 (15.12.2008)
Konkrétní podoby, v nichž se potom odehrávalo uctívání Kukulcana na Yucatánu, jsou pak
dodnes poměrně nejasné a málo studované; za tento stav může především velmi kusá a
útržkovitá povaha informací, které o tomto božstvu máme. Jak jsem však zmiňovala, je
pravděpodobné, že označení kukulcan bylo, podobně jako u Aztéků, především titulem
mocného kněze nebo válečníka; zdá se pak (zejména podle Landových informací), že
v poklasickém období existoval rovněž kult boha Kukulcana (nebo případně božstva s tímto
titulem), kterému byl například možná zasvěcen pyramidální chrám v Chichén Itzá, zvaný
dnes El Castillo; podrobnosti o tomto bohu však zůstávají zahaleny závojem spekulací.
Literatura:
CARRASCO, David. 1982. Quetzalcoatl and the Irony of Empire: Myths and Prophecies in
the Aztec Tradition, Chicago, London : University of Chicago Press, 1982.
GARZA CAMINO, Mercedes de la. 1983. Relaciones histórico-geográficas de la
gobernación de Yucatán (Mérida, Valladolid y Tabasco), México : UNAM, 1983.
GONZALEZ M., Jose Luiz. 1991. „Quetzalcoatl: Racionalidad y desencantamiento del
mundo: Notas sobre un proceso singular en el desarrollo cultural de Mesoamérica“, in:
VV.AA., América: Religión y cosmos, Junta de Andalucía, Diputación Provincial de Granada,
Sociedad de historiadores mexicanistas, 1991, pp. 123–135.
JONES, Lindsay. 1995. Twin City Tales: A Hermeneutical Reassessment of Tula and Chichén
Itzá, Niwot : University Press of Colorado, 1995.
KOSTIĆOVÁ, Zuzana M. 2006. „Lidská oběť a sebeoběť v Mezoamerice“ [online],
Glosy.info, 20. červenec 2006 [cit. 22. srpna 2008]. Dostupné na WWW:
http://glosy.info/texty/lidska-obet-a-sebeobet-v-mezoamerice/
KOSTIĆOVÁ, Zuzana M. 2006. Špinavé a trapné rituály: Oběť a sebeoběť krve v latinkou
psaných mayských pramenech, nepublikovaná diplomová práce, Ústav filosofie a
religionistiky FF UK, Praha, 2006, s. 56–60.
LEÓN PORTILLA, Miguel. 2002. Aztécká filosofie: Myšlení Nahuů na základě původních
pramenů, Praha : Argo, 2002.
LINCOLN, Charles E. 1994. „Structural and philological evidence for divine kingship at
Chichén Itzá, Yucatán, Mexico“, in: PREM, HANNS J. (ed.), Hidden Among the Hills: Maya
Archaeology of the Northwest Yucatan Peninsula, Acta Mesoamericana 7, Möckmühl :
Verlag von Flemming, 1994, pp. 164–196.
LINCOLN, Charles E. 1990. Ethnicity and Social Organization at Chichen Itza, Yucatan,
Mexico, unpublished Ph.D. dissertation, Department of Anthropology, Harvard University,
Cambridge, 1990.
LÓPEZ AUSTIN, Alfredo; LÓPEZ LUJÁN, Leonardo. 1999. Mito y realidad de Zuyuá:
Serpiente emplumada y las transformaciones mesoamericanas del Clásico al Postclásico,
México : El colegio de México, Fideicomiso Historia de las Américas, Fondo de cultura
económica, 1999.
MONTERO DÍAZ, Santiago. 1950. „El mito de Quetzalcóatl“, Cuadernos hispánicos,
separatum no 15, Madrid: Ediciones mundo hispánico, 1950, pp. 441–456.
- 11 -
Zuzana Marie Kostićová. Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ v Relaciones histórico-geográficas z Méridy
(ČLÁNEK)
ČLOVĚK – Časopis pro humanitní a společenské vědy č. 13 (15.12.2008)
RINGLE, William M. 2004. „On the Political Organization of Chichen Itza“, Ancient
Mesoamerica 15, 2004, pp. 167–218.
SÉJOURNÉ, Laurette. 1962. El universo de Quetzalcoatl, México, Buenos Aires : Fondo de
cultura económica, 1962.
TOZZER, Alfred. 1922. „Toltec Architect of Chichen Itza“, in: PARSONS, E. W. C. (ed.),
American Indian Life, New York : B. W. Huebsch, 1922.
Tento výstup vznikl za podpory Univerzity Karlovy v Praze, Filozofické fakulty
z prostředků specifického výzkumu na rok 2008, číslo projektu GRANTY/2008/561
- 12 -