NÁBOŽENSTVÍ MAYŮ, AZTÉKŮ A INKŮ

Transkript

NÁBOŽENSTVÍ MAYŮ, AZTÉKŮ A INKŮ
Struktura kurzu
Anotace
Kurz přibližuje náboženství Mezoameriky a oblasti And v předkolumbovské době.
Soustřeďuje se na státně organizovaná náboženství, jež se na americkém kontinentu rozvinula
zejména u Mayů, Aztéků a Inků. Vzhledem k tomu, že zvláště aztécké a incké náboženství
představuje výsledný tvar dlouhodobého předchozího vývoje, je věnována náležitá pozornost
i substrátům aztécké (Olmékové, Teotihuacán, Mixtékové, Zapotékové, Toltékové) a incké
kultury (Chavín, Paracas, Nazca, Mochica, Tiahuanaco, Huari, Chimor). Kurz podává
základní přehled o panteonech, mytologii a kultu daných náboženství. Je komplementární
s kurzy o starověkých náboženstvích, ke kterým uvedená náboženství typologicky patří,
třebaže podle evropské chronologie odpovídají vesměs středověku.
Sylabus kurzu
Obecná charakteristika starověkých náboženství Ameriky
Místo starověkých náboženství v obecné typologii náboženství. – Specifika starověkých
náboženství Ameriky. – Geografie starověkých náboženství Mezoameriky a oblasti And.
Olmékové
Laventská kultura jako předklasická kolébka tzv. vysokých kultur Mezoameriky. – Hlavní
rysy olmécké civilizace. – Ikonografie olméckých božstev.
Mayové I: Dějiny mayské civilizace
Periodizace mayských dějin. – Kulturní vlivy z jiných oblastí. – Hlavní předěly
v náboženském vývoji. – Prameny k dějinám mayského náboženství. – Dějiny bádání. –
Stavební vývoj a náboženské funkce ceremoniálních center (Kaminaljuyú, Copán, Chichén
Itzá).
Mayové II: Kosmologie a pojetí času
Vertikální a horizontální osy mayského kosmu. – Hlavní kalendářové cykly. – Datování
mayských památek podle kalendářových údajů. – Rituální role panovníka (Pacalova dynastie
v Palenque).
Mayové III: Hlavní božstva mayského panteonu
Úranická a chtonická božstva. – Schellhasova typologie božstev a současné identifikace
klasického a poklasického panteonu. – Rituální stránka mayského náboženství. – Klasické
a poklasické předlohy v současném náboženství lacandonských Mayů.
Předaztécké kultury středního Mexika
Přehled dějin středního Mexika s přihlédnutím k oblastem Veracruzu (Totonakové) a Oaxaky
(Mixtékové, Zapotékové). – Hlavní vývojové trendy předklasického a klasického období. –
Kultura Toltéků. – Religionistická analýza hlavních staveb Teotihuacánu a Tuly.
Aztékové I: Dějiny aztécké civilizace
Periodizace aztéckých dějin. – Utváření aztécké říše, vztahy s okolními oblastmi. – Sociální
struktura Tenochtitlánu a její náboženské souvislosti. – Templo Mayor v Ciudad de México
a jeho náboženské významy. Vazby na mýtus o Huitzilopochtlim.
Aztékové II: Kosmologie a pojetí času
Prostorové členění aztéckého kosmu. – Hlavní kalendářové cykly a obřad Nového ohně. –
Aztécká eschatologie (pět Sluncí). – Religionistická analýza tzv. Kalendářního kamene.
Aztékové III: Hlavní božstva aztéckého panteonu
Binární opozice a čtyřjedinost v aztéckém náboženství. – Teologická a lidová rovina. –
Koloniální katolické transformace. – Ikonografické doklady a typologie lidských obětí.
Conquista I: Dobytí Mexika
Dějiny dobývání Mexika v indiánských a španělských pramenech. – Klasické práce (W. H.
Prescott) a nové metodologické podněty (T. Todorov). – Náboženské souvislosti pádu aztécké
říše. – Ikonografie interkulturního střetu (Motecuhzoma, Cortés, Malinche).
Předincké kultury andské oblasti
Přehled dějin andské oblasti. – Hlavní předklasické (Chavín, Paracas) a klasické kultury
(Moche, Nazca). – Bezprostřední předincký substrát (Chimor, Tiahuanaco, Huari). –
Mochický pohřeb tzv. Pána ze Sipánu.
Inkové I: Dějiny incké civilizace
Počátky Inků a založení Cuzka. Kečuové a Aymarové. – Nejvýznamnější inčtí panovníci
a jejich význam při utváření inckého státu. – Územní rozvoj incké říše. – Incké památky
v Cuzku.
Inkové II: Sociální struktura incké říše
Tahuantinsuyo a incká tetrachorie. – Sociální a náboženská pozice inky. – Desítkový systém
sociální stratifikace. – Skalní město Machu Picchu.
Inkové III: Panteon inckého náboženství
Předincké vlivy a jejich zapojení do státního náboženství. – Pojem huaca. – Oficiální a lidová
rovina inckého náboženství. – Incká obřadní centra (Kenko, Tambo Machay, Ollantaytambo,
Písac).
Conquista II: Dobytí Peru
Dějiny dobývání Peru v indiánských a španělských pramenech. – Role inky Atahualpy. –
Incký odboj po pádu říše. – Obraz incké kultury a náboženství v díle Guamana Pomy de
Ayala.
Studijní literatura
Česká a slovenská
Obecná
Atlasy a encyklopedie
• Coe, Michael – Dean Snow – Elizabeth Benson, Svět předkolumbovské Ameriky, Praha: Knižní klub – Balios
1997.
• Klápšťová, Kateřina – Čestmír J. Krátký, Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské Ameriky: Mexiko
a Střední Amerika, Praha: Libri 2001.
• Longhenová, Maria, Mexiko: Dějiny a kultura Mayů, Aztéků a dalších předkolumbovských národů, Praha:
REBO Productions 1998.
• Longhenová, Maria – Walter Alva, Peru: Historie a kultura Inků a dalších andských civilizací, Čestlice:
REBO Productions 1999.
Obecná pojednání
• Burland, Cottie A., Amerika před Kolumbem, Praha: Mladá fronta 1975.
• Bushnell, Geoffrey H. S., Umění staré Ameriky, (Světové umění 41), Praha: Odeon 1970.
• Katz, Friedrich, Staré americké civilizace, Praha: Odeon 1989.
Mezoamerika
Kultura a náboženství
• Carrasco, Davíd, Náboženství Mezoameriky: Kosmovize a obřadní centra, (Náboženské tradice světa 6),
Praha: Prostor 1998.
• Drew, David, Ztracené kroniky mayských králů, Praha: BB art 2001.
• Hagen, Victor W. von, Kultúra Mayov, Bratislava: Obzor 1966.
• Kašpar, Oldřich, Děti Opeřeného hada: Mýty, legendy a pohádky mexických Indiánů, (Mythologie, Texty 1),
Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1996.
• Kašpar, Oldřich, Neuvadnou mé květy, neumlknou mé písně: Výbor z aztécké, kečuánské a mexické poezie,
Liberec: Dauphin 1996.
• Kinžalov, Rostislav Vasil’jevič – A. Belov, Pokorenie Tenochtitlana, Bratislava: Mladé letá 1959.
• Kováč, Milan, Slnko jaguára: Náboženský svet Olmékov, Mayov a Aztékov, (Religionistická knižnica 1),
Bratislava: Chronos 2002.
• Kováč, Milan – Tatiana Podolinská, Lacandónci: Poslední praví Mayovia, Bratislava: Chronos 2001.
• Léon-Portilla, Miguel, „Mytologie starého Mexika“, in: Samuel Noah Kramer (ed.), Mytologie starověku,
Praha: Orbis 1977, 369-391.
• Léon-Portilla, Miguel, Aztécká filosofie: Myšlení Nahuů na základě původních pramenů, (Capricorn 9),
Praha: Argo 2002.
• Maršíček, Vlastimil, Na vějíři vláha slunce, Praha: Melantrich 1977.
• Mikeš, Vladimír – František Vrhel, Tanec živlů: Poezie starých Aztéků, Praha: Československý spisovatel
1976.
• Morley, Sylvanus G., Mayové, Praha: Orbis 1977.
• Nezahualcóyotl, Acolmiztli, Rozezni svůj atabal: Poezie starého Mexika, přel. Ludmila Holková, Olomouc:
Votobia 1996.
• Popol Vuh (a výbor z letopisů Cakchiquelů a z knih Chilama Balama čili Proroka Jaguára na Yucatánu),
přel. Ivan Slavík, Praha: Odeon 1976.
• Peissel, Michal, Stratené kráľovstvo Quintana Roo, Bratislava: Smena 1968.
• Rätsch, Christian – Nikolai K. Grube – Ortwin Smailus, Bohové starých Mayů, (Historie 2), Praha: Volvox
Globator 1999.
• Sheppoardová, Barbara M. (ed.), Aztékové. Říše krve a lesku, Bratislava: Gemini 1993.
• Slavík, Ivan, Motýl z obsidiánu: Parafráze aztécké lyriky, (Květy poezie 114), Praha: Mladá fronta 1974.
• Soustelle, Jacques, Čtvero sluncí: Mexické úvahy a vzpomínky jednoho etnologa, (Capricorn 4), Praha: Argo
2000.
• Stingl, Miloslav, Za poklady mayských měst, Praha: Svoboda 1969.
• Thompson, J. Eric. S., Sláva a pád starých Mayů, (Kolumbus 54), Praha: Mladá fronta 1971.
• Vaillant, George C., Aztékové: Původ, vzestup a pád národa Aztéků, Praha: Orbis 1974.
• Vrhel, František – Oldřich Kašpar, Texty nativní Iberoameriky I: Předkolumbovské literatury, Praha: Státní
pedagogické nakladatelství 1978.
• Vrhel, František – Oldřich Kašpar, Etnografie mimoevropských oblastí - Amerika II: Mezoamerika, Praha:
Státní pedagogické nakladatelství 1986.
Conquista Mexika
• Cortés, Hernán, Dopisy: Druhý a třetí dopis o dobytí Tenochtitlánu, přel. Oldřich Kašpar a Eva Mánková,
(Capricorn 3), Praha: Argo 2000.
• Díaz del Castillo, Bernal, Pravdivá historie dobývání Mexika I-II, přel. Luděk Kult, (Živá díla minulosti 8990), Praha: Odeon 1980.
• Kašpar, Oldřich, Zlato v rouše smrti, Praha: Naše vojsko 1990, 17-100.
• Landa, Diego de, „Zpráva o věcech z Yucatánu“, in: Christian Rätsch – Nikolai K. Grube – Ortwin Smailus,
Bohové starých Mayů, (Historie 2), Praha: Volvox Globator 1999, 125-149.
• Las Casas, Bartolomé de, O zemi Indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější, přel. František Gel
a Josef Plojhar, Praha: Lidová demokracie 1954.
• Prescott, William Hickling, Dějiny dobytí Mexika, Praha: Orbis 21964 (1. vyd. 1954).
• Slavík, Ivan, Sláva a pád Tenočtitlanu: Dobytí Mexika očima poražených, (Živá díla minulosti 59), Praha:
Odeon 1969.
• Todorov, Tzvetan, Dobytí Ameriky: Problém druhého, Praha: Mladá fronta 1996.
Andská oblast
Kultura a náboženství
•
•
•
•
Bernandová, Carmen, Inkové, národ Slunce, Bratislava: Slovart 1994.
Hagen, Victor W. von, Říše Inků, Praha: Orbis 1963.
Hagen, Victor W. von, Pouštní říše ve starém Peru, (Kolumbus 41), Praha: Mladá fronta 1967.
Stingl, Miloslav, Indiáni stříbrné Luny: Za záhadami zmizelých indiánských říší, Praha: Knižní klub 32003
(1. vyd. Uctívači hvězd: Po stopách ztracených peruánských říší, Praha: Práce 1980).
• Stingl, Miloslav, Indiáni zlatého Slunce: Život, zázraky a záhady říše Inků, Praha: Knižní klub 22003 (1. vyd.
Synové Slunce: Sláva a pád největší indiánské říše, Praha: Práce 1985).
• Šolc, Václav, Tíwanaku – klenot And, (Kolumbus 107), Praha: Mladá fronta 1986.
• Vrhel, František – Oldřich Kašpar, Etnografie mimoevropských oblastí - Amerika I: Jižní Amerika, Praha:
Státní pedagogické nakladatelství 1985.
Conquista Peru
•
•
•
•
Hemming, John, Dobytí říše Inků, Praha: Odeon 1977.
Kašpar, Oldřich, Zlato v rouše smrti, Praha: Naše vojsko 1990, 101-174.
Prescott, William Hickling, Dějiny dobytí Peru, Praha: Panorama 21980.
Xerez, Francisco de, Pravdivá zpráva o dobytí Peru, přel. Jaroslav Jemelka, Praha: Mladá fronta 1970.
Cizojazyčná
Obecná
Atlasy a encyklopedie
• Carrasco, David (ed.), The Oxford Encyclopedia of Mesoamerican Cultures: The Civilizations of Mexico and
Central America I-III, New York: Oxford University Press 2001.
• González Torrres, Yolotl, Diccionario de Mitología y Religión de Mesoamérica, México: Ediciones Larousse
1993.
• Martin, Simon – Nikolai Grube, Chronicle of the Maya Kings and Queens: Deciphering the Dynasties of the
Ancient Maya, London: Thames & Hudson 2000.
• Miller, Mary – Karl Taube, An Illustrated Dictionary of The Gods and Symbols of Ancient Mexico and the
Maya, London: Thames & Hudson 1993.
Obecná pojednání
• Conrad, Geoffrey W. – Arthur A. Demarest, Religion and Empire: The Dynamics of Aztec and Inca
Expansionism, Cambridge: Cambridge University Press 1984.
• Köhler, Ulrich (ed.), Altamerikanistik: Eine Einführung in die Hochkulturen Mittel- und Südamerikas, Berlin:
Dieter Reimer Verlag 1990.
• Trigger, Bruce G., Understanding Early Civilizations: A Comparative Study, Cambridge: Cambridge
University Press 2003.
Mezoamerika
• Blanton, Richard E. – Gary M. Feinman – Stephen A. Kowalewski – Linda M. Nicholas, Ancient Oaxaca:
The Monte Albán State, Cambridge: Cambridge University Press 1999.
• Carrasco, David, Quetzalcoatl and the Irony of Empire: Myths and Prophecies in the Aztec Tradition,
Boulder: University Press of Colorado 32000 (1. vyd. 1982).
• Coe, Michael D., The Maya, London: Thames & Hudson 72005 (1. vyd. 1966).
• Davies, Nigel, The Toltecs: Until the Fall of Tula, Norman: University of Oklahoma Press 1977.
• Demarest, Arthur, Ancient Maya: The Rise and Fall of a Rainforest Civilization, Cambridge: Cambridge
University Press 2004.
• Diehl, Richard A., The Olmecs: America’s First Civilization, London: Thames & Hudson 2004.
• Milbrath, Susan, Star Gods of the Maya: Astronomy in Art, Folklore, and Calendars, Austin: University of
Texas Press 1999.
• Moctezuma, Eduardo Matos, Teotihuacán, the City of the Gods, New York: Rizzoli 1990.
• Moctezuma, Eduardo Matos, Life and Death in the Templo Mayor, Niwot: University Press of Colorado
1995.
• Schele, Linda – Mary Ellen Miller, The Blood of Kings: Dynasty and Ritual in Maya Art, New York: G.
Braziller, Fort Worth: Kimbell Art Museum 1986.
• Schele, Linda – David Freidel, A Forest of Kings: The Untold Story of the Ancient Maya, New York: William
Morrow & Co. 21992 (1. vyd. 1990).
• Schele, Linda – Peter Mathews, The Code of Kings: The Language of Seven Sacred Maya Temples and
Tombs, New York: Simon & Schuster 1998.
• Smith, Michael E., The Aztecs, London: Blackwell 22003 (1. vyd. 1996).
Andská oblast
• Adorno, Rolena, Guaman Poma: Writing and Resistance in Colonial Peru, Austin: University of Texas Press
2
2000 (1. vyd. 1986).
• Bauer, Brian S., Ancient Cuzco: Heartland of the Inca, Austin: University of Texas Press 2004.
• Bawden, Garth, The Moche, London: Blackwell 1996.
• Burger, Richard L., Chavín and the Origins of the Andean Civilization, London: Thames & Hudson 21995 (1.
vyd. 1992).
• Burger, Richard L. – Lucy C. Salazar (eds.), Machu Picchu: Unveiling the Mystery of the Incas, New Haven
– London: Yale University Press 2004.
• D’Altroy, Terence N., The Incas, London: Blackwell 2002.
• Kolata, Alan L., The Tiwanaku: Portrait of an Andean Civilization, Cambridge: Blackwell 1993.
• Moore, Jerry D., Architecture and Power in the Ancient Andes: The Archaeology of Public Buildings,
Cambridge – New York: Cambridge University Press 1996.
• Moseley, Michael E., The Incas and Their Ancestors: The Archaeology of Peru, London: Thames & Hudson
2
2001 (1. vyd. 1992).
• Silverman, Helaine – Donald A. Proulx, The Nasca, London: Blackwell 2002.
• Young-Sánchez, Margaret (ed.), Tiwanaku: Ancestors of the Inca, Denver: Denver Art Museum, Lincoln –
London: University of Nebraska Press 2004.
Obecný úvod
Periodizace
Mezoamerika
Střední
Mexiko
Oaxaca
pozdní
poklasické
Aztékové
(Tenochtitlán)
Mixtékové
rané
poklasické
Toltékové
(Tula)
Mixtékové
Zapotékové
(Mitla)
Období
1519
1200
900
600
pozdní
klasické
rané klasické
300
Teotihuacán
I-IV
protoklasické
n.l.
př.n.l.
pozdně
formativní
300 (předklasické)
600
střední
formativní
(předklasické)
Cuicuilco
Tlatilco
Zapotékové
(Monte
Albán III)
Zapotékové
(Monte
Albán II)
Zapotékové
(Monte
Albán I)
Mayská oblast
Mexický
záliv
jižní
střední
severní
Aztékové
Huastékové
Totonakové
nezávislé
státy
Tayasal
Tulum
Mayapán
Huastékové
Totonakové
Cotzumalhuapa
Chichén Itzá
Toltékové
Palenque
Tikal
Yaxchilán
Puuc
Kaminaljuyú
Tikal
Uaxactún
Río Azul
Dzibilchaltún
Izapa
Kaminaljuyú
Cerros
Totonakové
(El Tajín)
Olmékové
(Tres
Zapotes)
Nakbé
Olmékové
(La Venta)
Tlatilco
900
raně
formativní
1500 (předklasické)
Olmékové
(San
Lorenzo)
Periodizace Mezoameriky
Starověké kultury Mezoameriky jsou chronologicky členěny na tří rámcové periody:
(1) formativní / předklasické období (1500 – 1 př.n.l.)
(2) klasické období (1 – 900 n.l.)
(3) poklasické období (900 – 1519 n.l.)
Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 10; Kováč 2002, s. 2.
Centrální Andy
Pobřežní oblasti
Období
1534
1476
900
500 n.l.
400 př.n.l.
1400
2000
Horské oblasti
severní
střední
jižní
severní
střední
jižní
pozdní
Inca
Inca
Inca
Inca
Inca
Inca
pozdní
přechodné
Chimú
Chancay
střední
Huari
rané
přechodné
rané
Aymara
Mochica
Huari
Tiahuanaco
Nazca
Paracas
Chavín
počáteční
Chinchorro
Periodizace hlavních kultur centrálních And
Periodizačním principem centrálních And je střídaní období (horizontů), kdy celá oblast
dosahovala relativní kulturní jednoty, a přechodných období, kdy se kulturní jednota
rozpadala a nebyl patrný žádný ústřední vliv.
Zdroj: Moseley 2001, s. 22-23, obr. 6-9; Benson 1997, s. 157.
Olmékové
Mapy
Původní oblast
Olmécká kultura
Původní olmécká oblast (Olman), pokrývající území dnešních mexických států Veracruz
a Tabasco.
Zdroj: Diehl 2004, s. 11, obr. 1.
Šíření vlivu
Olmécká kultura a její vyzařování
Mapa Mezoameriky s vyznačením původní olmécké oblasti (Tres Zapotes, San Lorenzo, La
Venta) a předklasických lokalit s doloženým olméckým vlivem.
Panteon
Jaguárodlak
Socha jaguárodlaka z La Venty
Antropomorfní socha s jaguářími rysy (tiger face) mohla znázorňovat jak Jaguáří božstvo
s řadou kompetencí, tak proměnu člověka ve zvířecího dvojníka (nahual). Olmécká zobrazení
jaguárodlaků charakterizují zejména rozšklebená ústa v podobě obráceného písmene U,
tesáky vyčnívající z úst, křídlaté obočí a rozštěp temene hlavy nebo její pokrývky.
Ikonograficky úzce souvisejí s podobou Dešťového dítěte.
Zdroj: Kováč 2002, s. 21.
Dešťové dítě
Rituální sekery v podobě Dešťového dítěte (bůh IV dle Joralemona)
Dešťové dítě sdílí řadu ikonografických atributů se zobrazeními jaguárodlaků – rozštěp
temene hlavy či její pokrývky, křídlaté obočí, ústa v podobě obráceného písmene U. Dětský
výraz obličeje (baby face) je však zpravidla podtržen absencí zubů a grimasou pláče, která by
mohla rituálně souviset s magickým zajišťováním deště. Hlavu Dešťového dítěte často zdobí
čelenka se dvěma ozdobami ze zvlněného papíru přivěšenými po stranách. Ozdoby dítěti
zakrývají uši a spadají až na ramena. Na krku mívá zavěšen obdélný náhrdelník s diagonálním
křížením. Rituální sekery v podobě Dešťového dítěte by též mohly odkazovat k symbolice
blesku či hromu.
Dešťové dítě
Předpokládaný vývoj masek mezoamerických božstev deště
Dešťové dítě (a) jako ikonografický prototyp mezoamerických božstev. Autorem genealogie
je Miguel Covarrubias (1946).
Zdroj: Diehl 2004, s. 99, obr. 62; srov. Kováč 2002, s. 22.
Dešťové dítě
Monumentální plastika Dešťového dítěte
Sedící socha Dešťového dítěte se všemi charakteristickými znaky byla nalezena na začátku
hluboko zapuštěného odvodňovacího systému v San Lorenzu (monument 52, výška plastiky
90 cm). Nálezové okolnosti podporují souvislost s božstvem deště.
Bůh kukuřice
Božstvo kukuřice (bůh II-B dle Joralemona)
Vlevo: V horním řádku symbolika kukuřičné palice a listů, v dolním její aplikace na ozdobách
hlavy kukuřičných božstev. – Vpravo: Bůh kukuřice s kukuřičnou palicí na hlavě
a charakteristickým páskem lemujícím obličej a ohnutým dopředu směrem k bradě. Rytina na
rituální sekeře z La Venty.
Zdroj: Diehl 2004, s. 87, obr. 47; Miller – Taube 1993, s. 127; srov. Kováč 2002, s. 27.
Bůh vegetace
Bůh vegetace (bůh VI dle Joralemona)
Vlevo: Bůh vegetace se zvýrazněným horním rtem a pokleslými koutky úst. Okem božstva
prochází charakteristický pásek ohnutý ve spodní části vzad. Rytina na pravém rameni sochy
z Las Limas (monument 1). – Vpravo: Bůh vegetace s týmiž atributy. Rytina na keramické
misce z Tlapacoye.
Zdroj: Coe 1997, s. 96; Miller – Taube 1993, s. 127; srov. Kováč 2002, s. 27, 40.
Orel harpyje
Božstvo Orel harpyje (bůh I-A dle Joralemona)
Orel harpyje pravděpodobně reprezentoval slunce nebo nebeskou sféru protikladnou
podsvětní sféře Zemského draka. – Vlevo: Orel harpyje s křížem v oku jako solárním
atributem. Rytina na obsidiánovém jádru s rozvinutým překreslením. La Venta (hrobka C). –
Vpravo: Hlava Orla harpyje s křídlatým obočím z ptačích letek a s ústy přecházejícími v
zobák. Rytina na levém rameni sochy z Las Limas (monument 1).
Zdroj: Diehl 2004, s. 102, obr. 64:2; Coe 1997, s. 96; srov. Kováč 2002, s. 38, 41.
Žraločí bůh
Žraločí bůh (bůh VIII dle Joralemona)
Žraločí bůh byl pravděpodobně božstvem moře nebo podsvětních vod. – Vlevo: Žraločí bůh
s charakteristickým zubem vyčnívajícím z tlamy a zkříženými pásky na těle reprezentujícími
patrně smrt nebo schopnost zabíjet. Jeho zavřené oko má typický tvar půlměsíce. Reliéf ze
San Lorenza (monument 58). – Vpravo: Hlava Žraločího boha s týmiž atributy. Rytina na
levém koleně sochy z Las Limas (monument 1).
Zdroj: Diehl 2004, s. 102, obr. 64:3; Coe 1997, s. 96; srov. Kováč 2002, s. 31, 41.
Zemský drak
Zemský drak (bůh I-A dle Joralemona)
Chtonické hybridní božstvo, jehož základní předlohou je kajman. Další ikonografické prvky
tvoří jaguáří horní čelist, lidský nos, oči ve tvaru písmene L a křídlaté obočí. – Vlevo:
Pískovcový sarkofág v podobě Zemského draka. La Venta (hrobka B). – Vpravo: Nefritová
soška Zemského draka.
Zdroj: Diehl 2004, s. 71, obr. 34:B; Coe 1997, s. 97.
Opeřený had
Opeřený had (bůh VII dle Joralemona)
Vlevo: Opeřený had identifikovaný podle zkřížených pásků v oku. Rytina na pravém koleně
sochy z Las Limas (monument 1). – Vpravo: Opeřený had zobrazený jako chřestýš s péřovým
chocholem. Složitá ozdoba hlavy, kterou má lidská postava připevněnou k přilbě, obsahuje
motiv zkřížených pásků a quetzalího peří. Jedná se o nejstarší zobrazení Opeřeného hada
v Mezoamerice. Reliéf z La Venty (monument 19, výška 95 cm).
Zdroj: Coe 1997, s. 96; Diehl 2004, s. 75, obr. 39; srov. Kováč 2002, s. 41.
Kosmologie
Tetrachorie
Pán z Las Limas. Monumentální plastika s překreslením ryté symboliky
Nefritová socha tzv. Pána z Las Limas (monument 1, výška plastiky 55 cm) je hypotetickým
klíčem k olméckému panteonu. Pravděpodobně představuje slavnostní převzetí moci mladým
mužem nebo chlapcem, který sedí se složenýma nohama a v náručí drží Dešťové dítě určené
k oběti nebo již usmrcené. Scéna odpovídá situaci zobrazované na předních stranách
olméckých trůnů (dříve mylně označovaných jako „oltáře“). – Mladík má na ramenou
a kolenou vyryta na způsob tetování čtyři standardizovaná zobrazení božstev s rozštěpenými
hlavami, která spolu s centrální pozicí Dešťového dítěte pravděpodobně tvořila základ
olméckého panteonu a jeho kosmologického ukotvení v symbolice čtyř světových stran. Na
pravém rameni mladíka je celkem jistě vyobrazeno Božstvo vegetace spojované zřejmě
s východem (jako u Aztéků). Na levém rameni je patrně znázorněn Orel harpyje, který by
jako jeho protějšek odpovídal západu. Božstvo na levém koleni je spolehlivě identifikováno
jako Žraločí bůh s pravděpodobnou orientací k severu (směrem k moři jako u Aztéků, nikoli
však u Mayů). Interpretace zobrazení na pravém koleni jako Opeřeného hada, spojeného
s jihem, je nejméně jistá.
Zdroj: Diehl 2004, s. 101, obr. 63; Coe 1997, s. 96; srov. Kováč 2002, s. 40-41.
Zemská jeskyně
Zemská jeskyně (božstvo I-B dle Joralemona)
Zemská jeskyně je zřejmě deifikovanou personifikací vstupu do podsvětí. Obvykle je
zobrazena jako chtonická bytost s rozevřeným chřtánem, jehož bezzubé okraje připomínají
čtyřlístek. Schematicky bývají naznačeny oči s obočím a nozdry. V okolí chřtánu bývá
znázorněna vegetace, která raší do čtyř světových stran. Vyobrazený reliéf pravděpodobně
pochází z lokality Chalcatzingo (monument 9, výška 183 cm) v mexickém státě Morelos.
Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 57; Diehl 2004, s. 179, obr. 127; srov. Kováč 2002, s. 34.
Zemská jeskyně
Skalní rytina Zemské jeskyně z Chalcatzinga
Rytina zachycuje postavu s vysokou pokrývkou hlavy sedící ve výklenku či jeskyni, která
nese ikonografické znaky Zemské jeskyně. Nad jeskyní se vznášejí tři dešťové mraky, ze
kterých padají falické kapky. Pohlaví sedící postavy, stejně jako význam předmětu, který drží
v rukou, jsou nejisté. El Rey (monument 1, výška rytiny 3,2 m), Chalcatzingo, Morelos.
Zdroj: Diehl 2004, s. 177, obr. 125.
Trůny
La Venta
La Venta. Trůn („oltář“) 4
Kamenný obelisk s horní plochou deskou patří k největším památkám tohoto typu (výška 160
cm, váha 33 tun). Dříve byl považován za oltář, dnes je interpretován jako trůn olméckého
vládce. Jeho zbožštěná postava sedící na přední straně ve výklenku svírá v rukou provaz,
kterým je svázán zajatec zobrazený na boční stěně monumentu. Výklenek, rámovaný shora
vodorovnou římsou s maskou Zemského draka (bůh I-A podle Joralemona), byl zřejmě
ztotožňován se Zemskou jeskyní (božstvo I-B podle Joralemona) personifikovanou jako
chřtán podsvětí, z něhož vládce vystupuje.
La Venta
La Venta. Trůn („oltář“) 5
Na značně poškozeném monumentu (výška 154 cm) je dobře dochována frontální scéna, v níž
z výklenku či jeskyně vystupuje postava držící na rukou dětskou oběť. Na bočních stěnách
obelisku jsou v reliéfu zobrazeny dospělé postavy s jaguářím dítětem.
Obří hlavy
Přehled
Srovnání olméckých obřích hlav
Přehled všech známých monumentů tohoto typu. Obří hlavy byla tesány z balvanů vážících
několik tun a často dopravovaných ze značných vzdáleností. Hlavy i jejich pokrývky nesou
individuální rysy, a mají tak charakter portrétů. Pravděpodobně představují olmécké vládce.
Vzhledem k ploché a jen hrubě opracované zadní straně zřejmě původně, na rozdíl od
současných muzejních prezentací, nestály, nýbrž ležely na zemi s pohledem upřeným k nebi.
Zdroj: Diehl 2004, s. 112-113, obr. 72.
La Venta
La Venta. Obří hlava 1
Archívní fotografie ze 40. let 20. století. Díky publikaci snímků obřích hlav v časopise
National Geographic vešla olmécká kultura v širší známost u světové veřejnosti.
Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 67.
Ceremoniální centra
La Venta
La Venta. Celkový plán (vlevo) a výsek komplexu A (vpravo)
Ceremoniální centrum v La Ventě sestávalo z mohyl a obětišť uspořádaných bilaterálně podle
severojižní osy. Jeho jádro tvořily komplexy A, B, C a tzv. Stirlingova akropolis, na které
byly umístěny trůny („oltáře“) 4 a 5. Dominantou areálu byla tzv. Velká pyramida (výška 30
m) ležící v ose celého areálu (C-1). Navzdory jejímu konvenčnímu názvu se jednalo o mohylu
(výška 30 m objem 100 000 m3), upravenou do tvaru žlábkovaného kužele a vybudovanou na
mohylové terase. Z jižní strany Velké pyramidy byla instalována obří hlava 1. – Komplex A
byl tvořen dvěma prostranstvími vymezenými Velkou pyramidou na jihu a menší kruhovou
mohylou (A-1) na severu. V severojižní ose komplex uzavíraly tři obří hlavy 4, 2 a 3. Severní
prostranství bylo vymezeno ohrazením z bazaltových sloupů, zatímco jižní prostranství
ohraničovaly podélné mohyly. Součástí obou prostranství byly tři mozaikové pohřební dlažby
sestavené vždy z 485 kusů hadovce. Podél centrální osy komplexu bylo objeveno množství
rituálně pohřbených obětin, zahrnujících depoty křížovitě uložených nefritových nástrojů,
vydutých zrcadel z leštěné železné rudy a sošek z nefritu a jadeitu v dochovaném aranžmá
rituální scény. – La Venta (stejně jako San Lorenzo o fázi dříve) zanikla násilím, při kterém
byly hlavní monumenty rituálně ničeny. Vzhledem k novodobému ohrožení lokality těžbou
ropy byly laventské památky přemístěny do veřejného parku ve Villahermose v mexickém
státě Tabasco.
Zdroj: Diehl 2004, s. 61, obr. 28; s. 67, obr. 32.
Obětiště
La Venta
La Venta. Oběť rituálních seker
Soubor 38 rituálních seker z leštěného jadeitu a hadovce nalezený v laventském obětišti 10.
Rozložení předmětů do kříže zřejmě souviselo se symbolikou čtyř světových stran.
La Venta
La Venta. Aranžovaná rituální scéna
Soubor 16 sošek a 6 rituálních seker z jadeitu a hadovce, nalezený v laventském komplexu A
(obětiště 4, západně od mohyly A-1). Záměrné uspořádání předmětů zjevně navozovalo
rituální scénu, v níž se dominantní, nejlépe provedená postava z leštěného jadeitu opírala
o jednu ze seker a čtyři další před ní defilovaly. Ostatní figury byly rozestavěny do půlkruhu
jako přihlížející. Pozadí scény tvořily svisle zapíchané sekery připomínající bazaltové
ohrazení prostranství, na němž byl depot objeven.
Mayové
Mapy
Předklasické období
Mayská oblast. Pozdní předklasické období (300 př.n.l. – 250 n.l.)
Nejvýznamnější lokality mayské oblasti v pozdním předklasickém období (místa s doloženou
monumentální plastikou vyznačena černým kolečkem; podtržení označuje lokality, na nichž
byly nalezeny obří architektonické masky). Těžištěm vývoje byl jižní vysočina, kde se
mayská civilizace formovala na bázi izapské kultury (šedé pole), jež byla významným
prostředníkem v šíření olméckého vlivu.
Zdroj: Coe 2005, s. 58, obr. 18.
Klasické období
Mayská oblast. Klasické období (250 – 925 n.l.)
Nejvýznamnější lokality mayské oblasti v klasickém období, kdy se vývojové těžiště mayské
civilizace přesunulo z jižní vysočiny do centrální nížinné oblasti (nejdůležitější lokality jsou
vyznačeny trojúhelníčky, ostatní místa kolečky). Plné čáry oddělují jižní, centrální a severní
oblast. Tečkované čáry vymezují oblast svébytné cotzumalhuapské kultury při pobřeží
Guatemaly a puuckého, cheneského a riobeckého stylu na severním Yucatánu.
Zdroj: Coe 2005, s. 86, obr. 36.
Poklasické období
Mayská oblast. Poklasické období (925 – 1530 n.l.)
Nejvýznamnější lokality mayské oblasti v poklasickém období, kdy se vývojové těžiště
mayské civilizace přesunulo na sever Yucatánu. V raně poklasickém období (925-1200)
ovládli někdejší puuckou oblast Toltékové původem ze středního Mexika, kteří porobené
mayské obyvatelstvo soustředili do jediného města – Chichén Itzá. Po zániku toltécké moci na
začátku pozdně poklasického období (1200-1530) ovládl severní Yucatán národ Itzů (viz
světle šedá šipka), který vedle Chichén Itzá vybudoval kolem 1283 město Mayapán, jež
zhruba na jedno století bylo vůdčím centrem (plná čára). Po jeho pádu zůstala oblast
mocensky rozdrobena. – V horské jižní oblasti vznikl na sklonku poklasického období
unikátní epos Popol Vuh pocházející z prostředí quichejských Mayů (viz tmavě šedá šipka).
Zdroj: Coe 2005, s. 178, obr. 113.
Panteon
Typologie
Schellhasova typologie mayských bohů
Základní katalogizaci mayských bohů podle jejich ikonografie v poklasických kodexech
provedl na počátku 20. století Paul Schellhas (1904) a současně ke každému takto
vymezenému typu božstva přiřadil konkrétní písmeno. Vzhledem k tomu, že se dodnes
většinu klasických jmen mayských bohů nepodařilo uspokojivě rozluštit, podržela si
Schellhasova typologie – i přes některá pozdější zpřesnění – svoji praktickou užitečnost.
Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 147; srov. Kováč 2002, s. 127.
Itzamná
Itzamná (bůh D)
Nejvyšší stvořitelské božstvo náležející k starým bohům, které charakterizují slzné váčky,
zahnutý nos, povislá čelist a vpadlé tváře. Jeho jméno znamená „Dům leguána (itzam
„leguán“; na(h) „dům“) nebo „Dům živice“ (itz „(kopálová) živice, pom“). – Vlevo: Itzamná
s nádobou kukuřičných tamales určených k oběti. Na hlavě má masku Nebeského ptáka
(Itzam Ye „Zjevený Itzam(na)“), který je patrně jeho zvířecím dvojníkem (nahual). Detail
z pozdně klasické vázy. – Uprostřed: Itzamná se neidentifikovatelnou ozdobou hlavy visící
před jeho obličejem (stonožka?). Drážďanský kodex 10. – Vpravo: Itzamná trůnící na nebeské
pásce. Detail z klasické vázy.
Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 101; Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 50-51.
Chak
Chak (bůh B)
Starý bůh deště, hromu a blesku zobrazovaný s dlouhým chobotovitým nosem a vousy
připomínajícími sumce. Často nosí jakýsi turban a terčovité náušnice s vsazeným koncem
jaguářího ocasu. Jako bůh blesku a hromu mívá kamennou sekeru s dřevěným topůrkem
(hromoklín), případně další atributy dešťového božstva. Na severním Yucatánu mu byly
zasvěcovány krasové studny (cenote). – Vlevo: Chak s hromoklínem a účesem
připomínajícím Boha kukuřice. Detail z klasické vázy. – Uprostřed: Chak s hromoklínem,
charakteristickým turbanem a náušnicí. Drážďanský kodex 40. – Vpravo: Chak
s hromoklínem a nádobou, z níž vylévá dešťovou vodu. Drážďanský kodex 33.
Zdroj: Gonzáles 1993, s. 59; Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 48; Morley 1977, s. 115, obr. 12b.
Bohyně měsíce
Mladistvá bohyně měsíce (bohyně I)
Mladistvá bohyně měsíce byla kromě lunární charakteristiky také patronkou plodnosti
a sexuality. V poklasickém období nesla jméno Ixchel „Paní duhy“ (ix – ženský prefix; chel
„duha“). – Vlevo: Bohyně měsíce sedící v měsíčním srpku a chovající králíka. Detail
z pozdně klasické vázy. – Uprostřed: Bohyně měsíce v milostném aktu s bohem Chakem.
Drážďanský kodex 68. – Vpravo: Bohyně měsíce s typicky velkými ňadry a rozpuštěnými
vlasy spadajícími na záda. Drážďanský kodex 18.
Zdroj: Gonzáles 1993, s. 96; Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 17, 55; srov. Kováč 2002, s. 145, 148.
Bohyně měsíce
Bohyně zatmění měsíce (Ixtab)
Vzhledem k expresívní ikonografii byla dříve mylně považována za samostatnou bohyni
sebevraždy, což nepřímo podporoval i výklad jejího poklasického jména Ixtab „Ta z provazu“
nebo „Paní provazu“. Patrně však jde o lunární bohyni v aspektu neviditelného podsvětního
měsíce, a proto je zobrazena jako mrtvá (tmavé kolečko v obličeji) se smyčkou na krku, která
visí z nebeské pásky. Drážďanský kodex 53.
Zdroj: Kováč 2002, s. 161; srov. Milbrath 1999, s. 139, obr. 4.7c.
Bohyně měsíce
Stará bohyně měsíce (bohyně O)
Stará bohyně měsíce se od svého mladistvého protějšku odlišuje především pokrývkou hlavy
v podobě svinutého hada zapleteného do vlasů. Často se objevuje se džbánem v rukou,
z něhož vylévá dešťovou vodu, kterou může způsobit i povodeň. Kromě lunární sféry byla též
bohyní tkaní a partnerkou stvořitelského božstva. Její poklasické jméno znělo Ix Chebel Yax.
– Vlevo: Stará lunární bohyně chrlící přívaly vod. Madridský kodex 30. – Vpravo: Bohyně O
s typickou hadí pokrývkou hlavy drží džbán obrácený dnem vzhůru, z něhož proudem vytéká
voda. Drážďanský kodex 39.
Zdroj: Milbrath 1999, s. 144, obr. 4.8.g; Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 64; srov. Kováč 2002, s. 145.
Bůh L
Bůh L
Bůh L patří do skupiny starých černých bohů. Bývá pomalován kompletně nebo jen černými
pruhy. Jeho hlavním atributem je klobouk, na němž sedí podsvětní pták Muan ztotožňovaný
se sovou. Často také mívá obchodnický ranec a kouří dlouhé cigáro. Skvrny kolem jeho úst
připomínají jaguáří kůži a naznačují tak jeho souvislost s podsvětím. – Vlevo: Bůh L
s mladou měsíční bohyní I. Drážďanský kodex 24. – Vpravo: Bůh L sedící na trůnu pokrytém
jaguáří kůží. Detail pozdně klasické vázy.
Zdroj: Rätsch – Grube – Smailus 1999, s.72; Miller – Taube 1993, s. 169.
Triáda z Palenque
Glyfy bohů Triády z Palenque
Zatímco v jiných klasických mayských městech se bohové GI-III objevují jednotlivě, jako
triáda byli uctíváni pouze v Palenque, které bylo považováno za jejich rodiště a kde
nejsoustavněji představovali božské předky panovnické dynastie.
Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 129; srov. Schele – Freidel 1999, s. 477.
Bůh GI
Bůh GI
Bůh GI byl zobrazován s velkýma očima, často ve tvaru spirály, s jedním žraločím zubem
vyčnívajícím z úst, s rybími vousy v koutcích a velkými náušnicemi z mušlí. Ikonograficky se
blíží bohu Chakovi, avšak narozdíl od něj mívá na hlavě čtyřdílné monstrum s obětní miskou,
které obsahuje trn rejnoka, spondylovou mušli a zkřížené pásky ukryté v nádobě.
Vlevo: Hlava královského předka ztotožněného s bohem GI. Copán (stéla 1), Honduras. –
Uprostřed: Pohřební maska panovníka z Río Azul v podobě boha GI. Río Azul, Guatemala,
raně klasické období. – Vpravo: Bůh GI na ryté nádobě z raně klasického období.
Zdroj: Kováč 2002, s. 128; Milbrath 1999, s. 206, obr. 5.10h, srov. obr. 5.10j; Miller – Taube 1993, s. 131.
Bůh GII
Bůh GII (bůh K)
Bůh GII je plně identifikovatelný s bohem K, nazývaným v poklasickém období Bolón
Dz’akab „Devět generací“. V jiném aspektu je označován jako „Trpasličí žezlo“. V glyfickém
zápisu klasického období bylo jeho jméno rozluštěno jako K’awil „Hojnost, Přebytek
(potravy)“. Jeho ikonografie je jasně rozlišitelná. Jedna jeho noha se proměňuje do podoby
hadího těla s hlavou. Na čele má obsidiánové zrcadlo proseknuté sekerou, dýmající sekerou,
dýmajícím cigárem, dýmající pochodní nebo hliněným držadlem na pochodně. Je blízký
aztéckému Tezcatlipokovi, jehož jméno znamená „Dýmající zrcadlo“ a jedna noha je
analogicky nahrazena obsidiánovým zrcadlem.
Vlevo nahoře: Malý následník trůnu Chan Balam v náruči Pakala připodobněný K’awilovi.
V hlavě má dýmající sekeru a jedna jeho noha se proměňuje v hada. Chrám nápisů v Palenque
(vstupní pilíř chrámu), Chiapas. – Vpravo nahoře: Bůh GII jako „Trpasličí žezlo“. Yaxchilán
(vchodový překlad 3), Chiapas.
Vlevo dole: Excentrický obsidián s antropomorfním profilem a dýmající sekerou na čele
představující K’awila. – Uprostřed dole: Sošky K’awila z hrobu č. 195 v Tikalu (Guatemala).
– Vpravo dole: Bůk K s charakteristicky roztřepeným nosem. Drážďanský kodex 12.
Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 100, obr. 3.6.B1; Kováč 2002, s. 130, 183; srov. Miller – Taube 1993, s. 111.
Bůh GIII
Bůh GIII (bůh G)
Bůh III nejvíce odpovídá bohu G (podle Schellhase), který byl v poklasickém období nazýván
Kinich Ahau „Pán sluneční tvář“. Jeho nejvýraznějším atributem je glyf kin „slunce, den“ v
podobě květu se čtyřmi okvětními lístky, který jej také spojuje s číslem čtyři. Toto znamení
mívá vyobrazeno na tváři, hlavě nebo ramenou, výjimečně na nohách. Základní podobu jeho
jména lze proto rekonstruovat jako Ahau Kin „Pán Slunce“. K dalším atributům boha GIII
patří páska stočená nad kořenem nosu do podoby preclíku a vybíhající před obličej. Její volné
konce procházejí pod očima a tvoří až jakési „slzné voluty“. Vlasy bývají svázány do uzlu
otočeného dopředu nad čelo.
Zdá se, že bůh III byl zobrazován jako mladík i stařec, tedy v aspektu vycházejícího i
zapadajícího slunce. Propojení s jaguářími rysy naznačuje, že byl bohem nejen denního, ale i
nočního slunce, které sestupuje do podsvětí. V tomto aspektu má nejčastěji podobu
leknínového jaguára nebo jaguářího dítěte, jež se vyznačuje jaguářím ocasem a proměnou
rukou či nohou v jaguáří tlapy.
Vlevo nahoře: Bůh III ve formě válečného štítu, který představuje Jaguářího boha podsvětí.
Chrám slunce, Palenque, Chiapas. Vpravo nahoře: Jaguáří dítě s ocasem jaguára a
končetinami přecházejícími v jaguáří tlapy.
Vlevo dole: Leknínový jaguár. – Vpravo dole: Poklasický Bůh G. Jako jediný z bohů je
zobrazován s plnovousem. Drážďanský kodex 11.
Zdroj: Kováč 2002, s. 129; Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 63.
Podsvětní božstva
Podsvětní božstva
Výjev představuje pána obětí a deště (bůh GI, vlevo) a pána mrtvých (bůh A, vpravo), kteří
tančí nad bohem podsvětí v podobě ležícího jaguářího dítěte (bůh GIII). Vpravo se vznáší
svatojánská muška držící pochodeň a pod ní sedí nestvůrný pes přivádějící zemřelé do
podsvětí. Malba na pozdně klasické váze (Metropolitan Museum of Art, New York).
Zdroj: Milbrath 1999, tab. 8; srov. Coe 1997, s. 140.
Bůh smrti
Bůh smrti (bůh A)
Vlevo: Bůh smrti má dobře rozeznatelnou podobu kostry s bezmasou lebkou na místě hlavy
a obnaženou páteří a žebry. Černá kolečka (případně zpuchlé břicho na jiných zobrazeních)
znázorňují rozklad. Límec kolem jeho krku, stejně jako náramky a nánožníky, jsou posázeny
vyloupanýma očima mrtvých. V poklasickém období jeho jméno pravděpodobně znělo Ah
Puch, i když pro ně nejsou přímé doklady. Drážďanský kodex 11. – Vpravo: Bůh smrti v
podobě kostlivce držícího useknutou hlavu. Glyfy před jeho hlavou jej titulují „Smrt Želví
Noha“ (viz želví krunýře na jeho nohou). Detail pozdně klasického štukového reliéfu v
Toniná, Chiapas.
Zdroj: Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 54; Martin – Grube 2000, s. 185.
Bůh kukuřice
Bůh kukuřice (bůh E)
Božstvo kukuřice bylo kontinuálně zobrazováno jako mladý bůh, jehož pokrývka hlavy má
podobu kukuřičné palice obalené listy, případně vyrůstá kukuřičný klas a listí přímo z jeho
hlavy. Interpretace jeho poklasických jmen je problematická. V klasickém období jeho jméno
zřejmě znělo Hun Nal Ye „Jedna Zjevená Kukuřice“ a lze ho celkem spolehlivě ztotožnit
s božstvem Hun Hunahpú „Jeden Jeden Střelec“, známým z eposu Popol Vuh. – Vlevo:
Ideální zobrazení Boha kukuřice v klasickém období. – Uprostřed: Poklasické zobrazení
představující ideál mužské aristokratické krásy předkolumbovských Mayů: vysoké, záměrně
deformované čelo, ústní koutky protažené dolů, vysunutý spodní ret a šilhající oči ve tvaru
mandle. Drážďanský kodex 11. – Vpravo: Božstvo kukuřice v širším výtvarném kontextu.
Copán (stéla N), Honduras.
Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 413; Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 53; Kováč 2002, s. 152.
Bůh kukuřice
Bůh kukuřice
Kamenná busta mladého Boha kukuřice (výška 71 cm) ve vrcholném „barokním“ stylu.
Copán (chrám 22), Honduras, pozdně klasické období.
Zdroj: Coe 2005, s. 117, obr. 64.
Pauahtun
Pauahtun s ulitou či želvím krunýřem (bůh N)
Staré božstvo čtyř světových stran, které současně vystupuje jako čtyřjediné, zvláště ve funkci
nebeské podpěry. Pauahtun je zpravidla identifikovatelný podle síťované čelenky či pokrývky
hlavy (paua „síť) a znamení tun („kámen“) na těle. Často bývá také zobrazen s pektorálem ve
tvaru lastury. Na četných vyobrazeních vystupuje z hlemýždí ulity nebo nese želví krunýř, což
by mohlo odkazovat k jeho dalším funkcím božstva nitra země, hor apod. Je pravděpodobné,
že sběrný typ boha N sdružuje více různých božstev s rozdílnými funkcemi a ikonografickými
důrazy.
Vlevo: Pauahtun vystupující z ulity. Detail klasické vázy (The Art Museum, Princeton
University). – Uprostřed: Pauahtun v hlemýždí ulitě. Drážďanský kodex 41. – Vpravo:
Pauahtun s želvím krunýřem na zádech. Drážďanský kodex 37.
Zdroj: Gonzáles 1993, s. 136; Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 62; Martin – Grube 2000, s. 141.
Pauahtun
Pauahtun jako nebeská podpěra (bůh N)
Pauahtunové podpírající nebe. Totožnou funkci nebeské podpěry plnili také Bakabové, jejichž
vztah k Pauahtunům, stejně jako k bohu N, zůstává nejasný. Detail kamenné lavice. Copán
(struktura 9N-8), Honduras.
Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 133; srov. Schele – Freidel 1999, s. 380, obr. 8.16.
Popol Vuh
Hunahpú a Ixbalanké
Hunahpú a Ixbalanké
Hrdinská dvojčata Hunahpú a Ixbalanké, známá z eposu Popol Vuh, jsou doložena řadou
zobrazení již v klasickém období. Zatímco Hunahpú se vyznačuje charakteristickými
tmavými tečkami, Ixbalanké se odlišuje skvrnami jaguáří kůže na tváři a na těle. V klasickém
období jejich jména zřejmě zněla Hun-Ahau „Jeden Pán“ a Yax-Balam „Nefritový/Mladý
Jaguár“. – Vlevo: Hunahpú a Ixbalanké obracejí džbány, ze kterých vylézají hadi
symbolizující vylévanou vodu. Detail klasické vázy. – Vpravo: Hunahpú a Ixbalanké na
jeskynní malbě z pozdně klasického období. Naj Tunich, Guatemala.
Zdroj: Florescano 1999, s. 123, obr. 4.5b; Miller – Taube 1993, s. 175; srov. Milbrath 1999, s. 134, obr. 4.5b-c.
Hunahpú
Hunahpú a Vukub Kakix
Vlevo: Hunahpú pod Světovým stromem (Wakah Chan)., na kterém sedí Nebeský pták
(Vukub Kakix, Itzam Ye), jenž ukořistil Hunahpúovu ruku. Kajman s ocasem proměněným ve
větve stromu, v nichž sedí další pták, představuje paralelní zobrazení světové osy. Detail stély
z pozdního předklasického období. Izapa (stéla 25), Chiapas. – Vpravo: Hunahpú v slaměném
loveckém klobouku s foukačkou připravenou sestřelit Nebeského ptáka ze Světového stromu
Malba na keramické váze z klasického období.
Zdroj: Florescano 1999, s. 125, obr. 4.7; Schele – Freidel 1999, s. 288, obr. 6.19; srov. Demarest 2004, s. 70,
obr. 4.11; Kováč 2002, s. 101; Milbrath 1999, s. 98, obr. 3.10k.
Hun Batz a Hun Chuen
Hun Batz a Hun Chuen
Opičí božstva písařství známá z klasických vyobrazení jsou zřejmě předobrazem dvojčat
vystupujících v Popol Vuh pod jmény Hun Batz („Jeden Vřešťan“) a Hun Chuen („Jeden
Chápan“). Vynikali ve všech druzích umění, zvláště zpěvu, tanci, písařství a rytí, ale nakonec
je Hunahpú a Ixbalanké, jejich mladší nevlastní bratři, proměnili v opice. – Vlevo: Opičí
písaři. Detail pozdně klasické vázy. – Vpravo: Opičí písař tančící se zrcadlem. Detail pozdně
klasické vázy.
Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 149, 135.
Hun Hunahpú
Hun Hunahpú
Hun Hunahpú, otec hrdinských dvojčat Hunahpúa a Ixbalankého, ztotožněný se stromem
obtěžkaným plody. Hun Hunahpúova hlava se objevuje v dolní části jako součást kmene
a vpravo nahoře jako jeden z plodů. Zatímco podle Popol Vuh by předmětem transformace
jeho hlavy měla být tykev, na tomto vyobrazení jde zjevně o kakaovník.
Míčová hra
Míčová hra
Mytologické pozadí rituální míčové hry (pitz) názorně přibližuje epos Popol Vuh, kde hraje
klíčovou roli oběť hráčů i manipulace s jejich hlavami. První dvojice hráčů, dvojčata Hun
Hunahpú („Jeden Jeden Střelec“) a Vukub Hunahpú („Sedm Jeden Střelec“), byli pro své
selhání obětováni a zakopáni Pány Xibalby ještě před hrou. Pouze Hun Hunahpúova hlava
byla zavěšena na strom a posléze dívku, příznačně pojmenovanou Ixk’ik („Paní míč“; ix –
ženský prefix; k’ik, „kaučukový míč“, ale také „krev“), oplodnila slinou. Ixk’ik pak porodila
hrdinská dvojčata Hunahpúa a Ixbalankého, kteří Pány Xibalby v míčové hře porazili, i když
Hunahpú před utkáním také přišel o hlavu a musel ji nahradit želvím krunýřem. – Na obrázku
je vpravo znázorněna oběť jednoho z hráčů míčové hry stětím. Hadi vystupující z jeho krku
symbolizují tryskající krev, která vytéká i z hlavy obětovaného, již drží postava naproti. Míč
uprostřed je v návaznosti na mýtus, dochovaný v Popol Vuh, ztotožněn s lebkou. Poklasický
reliéf na Velkém míčovém dvorci v Chichén Itzá, Yucatán.
Zdroj: Schele – Freidel 1999, s. 435, obr. 9.24.
Míčový dvorec
Velký míčový dvorec v Chichén Itzá
(A) Spodní Chrám jaguára; (B) Horní Chrám jaguára; (C) Jižní chrám; (D) reliéfní panely s
míčovou hrou; (E) kruhy k prohazování míče; (F) Severní chrám.
Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 206, obr. 6.2.
Bůh kukuřice
Hunahpú a Ixbalanké s Bohem kukuřice
Obrázek znázorňuje růst a sklizeň kukuřice v jednotlivých měsíčních fázích. V levé části se
Bůh kukuřice chystá k rituálnímu prolití vlastní krve či (podle jiných interpretací) ejakuluje
do lastury-dělohy sedící Bohyně měsíce. V pravé části předkládá Ixbalanké (Yax Balam)
Hunahpúovi (Hun Ahau) sklizenou kukuřici jako oběť. Mezi obětinami na velké míse se
objevuje i hlava Boha kukuřice symbolizující useknuté kukuřičné klasy. Scéna z pozdně
klasické vázy.
Zdroj: Florescano 1999, s. 94, obr. 3.28; srov. Milbrath 1999, tab. 6.
Bohové veslaři
Bohové veslaři
Mytická kanoe symbolizující Mléčnou dráhu pluje k místu stvoření: souhvězdí Orionu, jehož
pás považovali Mayové za obrovskou Kosmickou želvu. Na přídi sedí božstvo Veslař Jaguár,
na zádi Veslař Rejnok. Mezi nimi se plaví čtyři prabytosti: pes, papoušek, opice a leguán.
Uprostřed se nachází nejvýznamnější božstvo: Bůh kukuřice v roli Praotce. Rytina na kosti
z hrobu krále Hasaw Ka’ana K’awila. Tikal, Guatemala.
Zdroj: Milbrath 1999, s. 128, obr. 4.3a; srov. Kováč 2002, s. 107.
Bůh kukuřice
Bůh kukuřice v kosmogonii
Vpravo stojí na kanoích dva bohové Veslaři. Bůh Chak uprostřed pozvedává hromoklín, aby
rozbil krunýř Kosmické želvy. Vlevo znovuzrozený Bůh kukuřice vystupuje z prasklého
želvího krunýře a chystá a drží vak se zrnem, které se stane zdrojem nadcházejícího zrození
bohů i lidí.
Bůh kukuřice
Znovuzrození Boha kukuřice
Hun Hunahpú vystupuje z rozlomeného krunýře Kosmické Želvy na povrch země, kde o něj
pečují jeho synové Hunahpú (vlevo) a Ixbalanké (vpravo). Lebka ve spodní části naznačuje,
že Hun Hunahpú tímto aktem překonává smrt a opouští podsvětí. Ixbalanké drží velký džbán,
kterým Hun Hunahpúa zkrápí jako nový výhonek, z něhož posléze vyroste Světový strom. Je
zřejmé, že Hun Hunahpú je tu ztotožněn s Bohem kukuřice, nazývaným v klasickém období
patrně Hun Nal Ye („Jedna Zjevená Kukuřice“). Malba na na vnitřní straně pozdně klasické
misky. Severní Guatemala nebo jižní Campeche.
Zdroj: Martin – Grube 2000, s. 222; srov. Miller – Taube 1993, s. 69; Milbrath 1999, s. 101, obr. 3.11b; Coe
2005, s. 219.
Kalendář
Tzolkin
Kalendářový sled posvátného roku (tzolkin)
Posvátný rok (tzolkin) trval 260 dní a kombinoval 20 „měsíčních“ period (viz tabulka) s 13-ti
denním cyklem.
Zdroj: Riese 1990, s. 123, obr. 25.
Haab
Kalendářový sled slunečního roku (haab)
Sluneční rok (haab) trval 365 dní a byl rozdělen na 18 „měsíčních“ period po 20 dnech plus
pětidenní neblahé období (Uayeb).
Kalendářový okruh
Kalendářový okruh
Kalendářový okruh byl dán dobou, po které se opakovalo dané dvojdatum posvátného a
slunečního roku (v tomto případě 13 Ahau 18 Cumku). Daná kombinace se opakovala vždy
po 18 980 dnech, což odpovídá periodě 52 let.
Výchozí datum
Výchozí datum mayského kalendáře
Výchozí datum mayského kalendáře 13.0.0.0.0. 4 Ahau 8 Cumku na stéle C v Quiriguá,
Guatemala. Podle gregoriánského kalendáře odpovídá datu 11. srpna 3114 př.n.l. Velký glyf
nahoře otvírá tzv. výchozí řadu (initial series) každého kalendářového údaje; jeho podoba se
nemění, vyjma středu, který nese glyf aktuálního měsíce (v tomto případě měsíce Cumku).
Zdroj: Schele – Freidel 1999, s. 75, obr. 2.11; srov. Kováč 2002, s. 103.
Kosmologie
Světové strany
Glyfy čtyř světových stran
Srovnání raně klasických a poklasických glyfů čtyř světových stran. Fonetické hodnoty
odpovídají yucatécké mayštině. – Levý sloupec: Río Azul (hrobka 12), Guatemala, raně
klasické období. – Pravý sloupec: Drážďanský kodex, poklasické období.
Tetrachorie
Bůh Chak se čtyřmi žabkami
Čtyři stromové žabky (uo), které obklopují boha Chaka umístěného ve středu zobrazení,
reprezentují čtyři světové strany, jak to dokládají glyfy před jejich těly. – Vlevo nahoře glyf
pro východ, vpravo nahoře glyf pro západ, vlevo dole glyf pro sever, vpravo dole glyf pro jih.
Podle Madridského kodexu.
Tetrachorie
Bůh Chak v aspektu světových stran
Vertikálně byl mayský kosmos členěn do tří oblasti: (1) Nebe o třinácti stupních (Oxlahún Ti
Ku), (2) kamennou zemi, na které díky obětem panovnické krve vyrůstají rostliny a dozrávají
plody, a (3) podsvětí (Xibalba) o devíti stupních (Bolón Ti Ku). Spojnici těchto tří sfér
nejčastěji reprezentuje strom ceiba procházející jako osa středem světa (Wakah Chan). Jeho
kořeny prorůstají až k nadiru vod v podsvětí, kmen prochází pozemským světem a zdvíhá se
až k zenitu nebe, kde v koruně sedí nebeský pták (Vukub Kakix).
Horizontálně byl mayský kosmos členěn tetrachoricky, podle čtyř světových stran
spojovaných se symbolikou barev a různými božskými patrony, nejčastěji se čtyřmi aspekty
boha Chaka. Nahoře: Chak-Xib-Chak na stromě východu (lakin), v červené barvě (chak). –
Dole: Ek-Xib-Chak na stromě západu (chikin), v černé barvě (ek). – Vlevo: Zak-Xib-Chak na
stromě severu (xaman), v bílé barvě (zak). – Vpravo: Kan-Xib-Chak na stromě jihu (nohol),
ve žluté barvě (kan). – Symbolickou barvou středu, kterým prochází světový strom poutající
kosmos do jedné soustavy, je zelená (yax).
Světová osa
Různá pojetí světové osy v Palenque
Principem světové osy je její ztotožnění s mayským panovníkem, který díky oběti vlastní krve
a s tím související schopnosti extatické vize a komunikace s předky, představuje spojnici jinak
oddělených sfér kosmu.
Vlevo: Světová osa je zde znázorněna nejčastějším způsobem jako Světový strom (Wakah
Chan). Dvě stylizované větve, vybíhající po stranách kmene a připomínající tvar latinského
kříže, jsou zakončeny dračími hlavami s tupými čenichy. Na větvích je zavěšen dvouhlavý
had reprezentující panovnickou moc a kosmickou rovinu ekliptiky. Na vrcholu stromu sedí
Nebeský pták (Vukub Kakix). Strom vyrůstá z čtyřdílného podsvětního monstra v podobě holé
lebky se zbytky masa kolem nosu. Čelo nestvůry tvoří plochá obětní miska se znamením
slunce (kin), která obsahuje trn rejnoka reprezentující obětní krev pozemské sféry, nádobku
z mušle odkazující k podsvětním vodám a zkřížené pásky symbolizující protnutí Mléčné
dráhy s dráhou Slunce. Sluneční terč se zkříženou páskou drží v chřtánech také obě hadí hlavy
a nebeský pták má podobný šperk zavěšen jako pektorál na krku. Za monstrem prochází
nebeská páska. – Chrám kříže, Palenque, Chiapas.
Uprostřed: Předlohou Světového stromu není strom ceiba jako výše, nýbrž kukuřičný stvol
s listy a klasy, na jejichž místě se objevují lidské tváře odkazující k Bohu kukuřice. Kukuřičný
stvol v podobě listového kříže vyrůstá z leknínového monstra reprezentujícího stojaté
zavlažující vody a nesoucího v tomto případě znamení žluté barvy (kan). Zemědělský aspekt
je podtržen vodní páskou procházející za monstrem. Na vrcholu stvolu sedí Vodní pták
s maskou Nebeského ptáka. – Chrám listového kříže, Palenque, Chiapas.
Vpravo: Nebeský strom je zcela nahrazen zkříženými kopími s pazourkovými hroty a štítem
s maskou slunečního boha GIII. Příčný prvek tvoří trůn s dračími hlavami po obou stranách
a krvácející hlavou jaguára uprostřed. Z božstev nesoucí trůn lze identifikovat pouze levé jako
Boha L. Celý výjev spočívá na pásce s výrazným znakem pro zemi (cab). – Chrám slunce,
Palenque, Chiapas.
Panovnická vize
Had vize
Had jako prostředník panovnické vize
Při oběti vlastní krve se panovník ve vizionářském vytržení setkával se svými předky. Vize
byla zobrazována jako had vyrůstající z obětované krve a široce rozevírající chřtán, z něhož
vystupuje královský předek. – Vlevo: Had vize vyrůstající z krevní voluty a zčásti zbavený
kůže. – Vpravo: Had vize vyrůstající z obětní misky naplněné zkrvaveným kůrovým papírem.
Krevní voluta je znázorněna v podobě spirálovitě stočeného řetízku.
Hadí hůl
Hadí hůl
Had vize byl také symbolizován holí se dvěma hadími hlavami, z jejichž chřtánů vystupují
zbožštění předkové. Kosmologicky reprezentovala hadí hůl tzv. ekliptického hada na
Světovém stromu (Wakah Chan). – Vlevo: Zakřivená hadí hůl s hlavami předků. – Vpravo:
Rovná hadí hůl, na níž je tělo hada nahrazeno nebeskou páskou. Záměna je posílena mayskou
homofonií výrazů pro „hada“ a „nebe“ (chan).
Oběť krve
Oběť krve a panovnická vize na reliéfech z Yaxchilánu
Rituální cyklus panovnické vize na překladech nad vchody do Chrámu 23 v Yaxchilánu
(Chiapas). – Vlevo překlad 24: Panovník Štít Jaguár (Itzam Balam, 681-742) drží planoucí
pochodeň nad svou manželkou Paní Xoc, která si protahuje jazykem šňůru s napíchanými trny
a nechává vlastní krev proudit do připraveného košíku s kůrovým papírem. – Uprostřed
překlad 25: Před klečící Paní Xoc s obětní miskou v levé ruce vyrůstá z další obětní misky na
zemi had vize, z jehož chřtánu vystupuje zakladatel yaxchilánské dynastie Praotec Jaguár (Yat
Balam, 359-?) třímající kopí a štít. Tmavá kolečka znázorňují krev. – Vpravo překlad 26: Paní
Xoc ještě se stopami obětní krve na ústech pomáhá Štítu Jaguárovi s oblékáním zbroje. Její
manžel je již oděn do bavlněného kyrysu a v pravé ruce drží pazourkovou dýku. Od Pani Xoc
přebírá štít a přilbu v podobě jaguára, aby se po vzoru zjevených předků pustil do boje.
Zdroj: Schele – Freidel 1999, s. 303, obr. 7.3a-c; srov. Kováč 2002, s. 175.
Oběť krve
Pták Jaguár při panovnické vizi
Pták Jaguár IV. Veliký (Yaxun Balam, 752-768) je při panovnické vizi zobrazen vleže na
zemi s dvouhlavým skeletovým hadem na rukou, který je přímou narážkou na hadí hůl
panovníka. Z obou hadích chřtánů vystupuje Bůh GII s plamennou sekerou na čele.Yaxchilán,
Budova 16 (reliéf vchodového překladu 39), Chiapas.
Zdroj: Schele – Freidel 1999, s. 312, obr. 7.6c
Chrámové pyramidy
Srovnání
Srovnání mayských pyramid
Klasické období: Uaxactún, Pyramida E 10; Dzibilchaltún, Chrám sedmi panenek; Piedras
Negras, Pyramida K-5; Palenque, Chrám nápisů; Tikal, Chrám I. – Poklasické období:
Chichén Itzá, Castillo; Uxmal, Čarodějova pyramida.
Palenque
Celkový plán
Palenque. Celkový plán
(A) Severní chrámová skupina. (B) Chrám počtu. (C) Míčový dvorec. (D) Velký chrám. (E)
Palác. (F) Chrám nápisů. (G) Chrám kříže. (H) Chrám slunce. (I) Chrám listového kříže.
Zdroj: Loghenová 1998, s. 219.
Ideální rekonstrukce
Palenque. Ideální rekonstrukce
Pohled od východu z terasy Chrámu kříže (G) směrem k Paláci (E) s unikátní věžovitou
stavbou, Velkému chrámu (D) a Chrámu nápisů (F). Zcela vlevo je Chrám slunce (H).
Zdroj: Demarest 2004, s. 232, obr. 9.13.
Pakalovo jméno
Glyfy Pakalova jména
Plné jméno tohoto nejvýznamnějšího panovníka Palenque znělo Kinich Hanab Pakal („Velké
Slunce“ ?, „Štít“; nar. 603, vládl 615-683). Samotné jméno Pakal mohlo být glyficky zapsáno
různými způsoby. – Vlevo: Záznam pomocí logografu znázorňujícího štít. – Uprostřed:
Logograf s fonetickým doplňkem. – Vpravo: Fonetický záznam.
Zdroj: Coe 2005, s. 234.
Pakalova maska
Pakalova portrétní zobrazení
Vlevo: Pakalův portrét v životní velikosti. Jedna ze dvou štukových hlav nalezených
v prostoru pod jeho sarkofágem. Pakal je na ní zachycen zřejmě ve věku 12 let, v době své
intronizace (615). – Vpravo: Pakalova pohřební mozaiková maska vyrobená z jadeitu. Oči
jsou provedeny z mušlí a obsidiánu. Jednotlivé části masky byly původně fixovány
v dřevěném podkladu, nyní odstraněném. Maska je datována rokem Pakalovy smrti (683).
Zdroj: Coe 1997, s. 122; Coe 2005, s. 136, obr. 81.
Chrám nápisů
Chrám nápisů. Čelní pohled a průřez
Průběh schodiště vedoucího v hmotě pyramidy ze zadní místnosti chrámu k Pakalově hrobce,
zčásti zapuštěné pod původní úrovní terénu. Světlo a vzduch byly na schodiště přiváděny
zvláštní šachtou ústící v zalomení (odpočivadle) schodiště. Čárkovaně je naznačen
nedochovaný střešní hřeben chrámu. Podle Alberta Ruze.
Zdroj: Thompson 1971, s. 94, obr. 6.
Pakalova hrobka
Chrám nápisů. Pakalova hrobka
Prostor hrobky (délka 10,8 m, šířka 7,9 m) zcela vyplňoval sarkofág a zděné podpěry pro
uložení jeho víka před pohřbem. – Popis: (a) víko sarkofágu; (b) sarkofág; (c) zděné podpěry
k uložení víka sarkofágu před pohřbem; (d) podpěry sarkofágu; (e) pilířovité podpěry
sarkofágu; (f) prostor pod sarkofágem, kde byly nalezeny dvě štukové hlavy; (g) stěny s
reliéfy devíti Pánů noci; (h) schodiště vedoucí do hrobky; (j) příčné podpěry klenby. Podle
Alberta Ruze.
Zdroj: Thompson 1971, s. 96, obr. 7.
Pakalův sarkofág
Víko Pakalova sarkofágu
Pakalův sarkofág (délka 3,8 m, šířka 2,2 m) byl orientován delší stranou podél severojižní
osy, stejně jako celá hrobka. Komplikovaná scéna na víku sarkofágu zachycuje Pakala ve
chvíli jeho smrti. Celý výjev je lemován nebeskou páskou a doprovázen galerií předků na
bočních stěnách sarkofágu. Kresba Merle Greene Robertson 1976.
Zdroj: Milbrath 1999, tab. 10; srov. Schele – Mathews 1998, s. 111, obr. 3.16.
Pakalův sarkofág
Světový strom a Nebeský pták
Vlevo: Nebeský strom, označovaný jako „Šest Nebe“ či (pravděpodobněji) jako „Vyzdvižená
nebesa“ (Wakah Chan), představuje Mléčnou dráhu. Glyfy v horní části jeho větví znamenají
„strom“ (te). Větve jsou zakončeny květy, ze kterých vyrůstají dračí hlavy s tupými čenichy
ozdobenými květními tyčinkami. Podobně je pojat také personifikovaný květ na vrcholu
stromu. – Vpravo: Nebeský pták s dlouhým ocasem a personifikovaným křídlem sedí na
nejvyšším květu stromu. V poklasickém období byl nazýván „Sedm Ara“ (Vukub Kakix).
Lastura zdobící jeho hlavu, která připomíná ikonografii boha Itzamny, posiluje čtení jeho
jména v klasické epigrafii jako „Zjevený Itzamná“ (Itzam Ye). Nebeský pták tak vystupuje
jako alter ego (nahual) Boha stvořitele.
Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 114, obr. 3.19-20.
Pakalův sarkofág
Dvouhlavý had
Na základě mayské homofonie výrazů pro „nebe“ a „hada“ (chan) spojuje dvouhlavý had
symboliku panovnické vize a ekliptiky protínající Mléčnou dráhu. – Božstva vystupující
z chřtánů hada jsou úzce svázána s panovnickou mocí. Vlevo: Bůh K’awil s dýmající sekerou
na čele, zosobňující panovnickou vizi. Vpravo bůh Sak Hunal, personifikace posvátné
čelenky panovníka.
Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 115, obr. 3.21-22.
Pakalův sarkofág
Chřtán podsvětí
Vlevo: Gigantický hadí chřtán, který byl nazýván „Bílá hadí kostra“ (Sak Bak-Nakan), tvořil
vstup do podsvětí. Zatímco dolní čelist hada je zobrazena zepředu, horní čelist, oko a nozdry
jsou zobrazeny po obou stranách z profilu. – Vpravo: Čtyřdílné monstrum personifikuje
obětní misku, která je bránou smrti, ale z níž znovu povstává život. Miska, umístěná na hlavě
monstra, obsahuje spondylovou mušli, trn rejnoka a rostlinu se znamením smrti (kimi).
Pakalův sarkofág
Pakal jako Bůh kukuřice
Vlevo: Pád Pakala do podsvětí je znázorněn vlajícími vlasy, šperky i cípy bederní roušky.
Pozice těla, v níž Pakal sestupuje po Mléčné dráze, symbolizované Světovým stromem,
evokuje polohu při porodu a je příslibem jeho znovuzrození. Síťovaná jadeitová suknice
stejně jako pektorál v podobě želvy (viz detail) Pakala ztotožňuje s Bohem kukuřice, jehož
znovuzrození z podsvětí je zpravidla znázorněno jako prolomení zemského povrchu v podobě
želvího krunýře. – Vpravo nahoře: Bůh kukuřice v analogické poloze znovuzrození. Vpravo
dole: Bůh kukuřice vyrůstá ze prasklého zemského krunýře jako nová vegetace.
Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 116-117, obr. 3.23-24; s. 132, obr. 3.34; s. 144, obr. 4.13.
Pakalův pohřeb
Výbava Pakalova pohřbu
Pakalovo tělo bylo pokryto množstvím šperků s rituálním významem, včetně rozměrného
nákrčníku sestaveného ze stovek jadeitových trubiček a perel. Vnitřek sarkofágu i Pakalovy
kosti byly natřeny červenou barvou. Analogické nálezy z Copánu ukazují, že se jednalo
o výlučně panovnickou sekundární manipulaci s pozůstatky.
Vlevo popis předmětů: (A) Jadeitová figurka, patrně Boha kukuřice. (B) Kostka jadeitu
v pravé ruce jako opozitum k H. (C) Jadeitový prsten. (D) Květinová ozdoba ucha
s přívěskem a připojením k ozdobě úst. (E) Panovnický šperk Sak Hunal umístěný na čelence.
(F) Mozaiková pohřební maska kryjící obličej. (G) Obdélná ozdoba úst z pyritu a mušlí. (H)
Kulička jadeitu v levé ruce jako opozitum k B. (I) Jadeitová figurka glyficky personifikující
„strom“ (te).
Vpravo: Upevnění ozdoby úst (G) a ucha (D) na zobrazení panovníka z Dos Pilas jménem
B’alaj Chan K’awiil (648-692). Dos Pilas (stéla 9), Guatemala.
Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 126, obr. 3.29; Martin – Grube 2000, s. 56; srov. Schele – Mathews 1998, s.
127, obr. 3.30.
Chichén Itzá
Celkový plán
Chichén Itzá. Celkový plán
(A) Casa de las Monias (Klášter jeptišek). (B) Chrám nástěnných panelů. (C) Caracol
(Observatoř). (D) Casa Colorada. (E) Cenote. (F) Hrobka velekněze. (G) Zastřešené tržiště.
(H) Skupina tisíce sloupů. (I) Chrám válečníků. (J) Castillo (Hrad). (K) Venušina plošina. (L)
Plošina orla. (M) Tzompantli. (N) Velký míčový dvorec. (O) Chrám jaguára. (P) Posvátný
cenote, zasvěcený Chakovi.
Ideální rekonstrukce
Chichén Itzá. Celkový pohled
Pohled od Posvátného cenote (P) směrem k centrálnímu prostranství s chrámovou pyramidou
Castillo (J). Vlevo se nachází Chrám válečníků (I), vpravo Velký míčový dvorec (N).
Castillo
Castillo. Půdorys pyramidy
Chrámová pyramida Castillo (Hrad), sestávající z devíti stupňů a vykazující mayské i toltécké
vlivy, byla přístupná po čtyřech schodištích. Vchod do chrámu na vrcholu zdobily dva
masivní serpentinové sloupy v podobě Opeřeného hada.
Castillo
Castillo. Příčný řez
Příčný řez ukazuje dvě stavební fáze chrámové pyramidy. Při mladší stavbě se starší svatyně,
přístupná tunelem, stala součástí nového chrámu.
Aztékové
Mapy
Mexické údolí
Mexické údolí
Mexické údolí je nejvlastnějším ohniskem aztécké civilizace. V předvečer conquisty (1519)
zde žilo asi 1 milion obyvatel. Jde o rozsáhlou aluviální pánev obklopenou vulkanickými
horami (Popocatepétl, 5 450 m; Ixtacihuatl, 5 290 m), v jejímž středu se nachází soustava
relativně mělkých sladkých i slaných jezer (Texcoco, Chalco, Xochimilco). Na jezeře
Texcoco vzniklo kolem 1325 hlavní město Aztéků Tenochtitlán s postupně budovaným
zemědělským zázemím na umělých polích (chinampas), navršených v mělkých vodách
sladkovodních jezerních lagun.
Zdroj: Smith 2003, s. 9, obr. 1.4.
Panteon
Huitzilopochtli
Huitzilopochtli
Huitzilopochtli („Kolibřík jihu“), původní kmenový bůh Aztéků, byl spojován především se
sluncem a ohněm. Po příchodu Aztéků do středního Mexika proto narušil a zčásti převzal
kompetence bohů slunce (Tonatiuh) a ohně (Xiuhtecuhtli), včetně lidských obětí, jimž se
vytrhávalo srdce. Mýtus o Huitzilopochtlim se stal významnou součástí aztécké ideologie
mystického militarismu, který legitimizoval expanzi Aztécké říše.
Na ukázce je Huitzilopochtli zobrazen s kolibří modrozelenou pokrývkou hlavy, zlatou tiárou
a bílými pery volavky. Na obličeji, pomalovaném často žlutými a modrými pruhy, má černou
masku posetou hvězdami. V levé ruce drží sluneční štít zdobený orlími pery, v pravé třímá kyj
v podobě Xiuhcóatla („Ohnivého hada“). Codex Borbonicus 34.
Zdroj: Miller – Taube 1993, s.
Coatlicue
Coatlicue
Coatlicue („Ta v hadí sukni“), matka Huitzilopochtliho, Coyolxauhqui a dalších čtyř set
bratrů Centzon Huitznahua.
Monumentální socha, nalezená v roce 1790 u mexické katedrály, představuje Coatlicue jako
hrůzné hadí monstrum. Stojí na mohutných nohách s drápy, oděna jen v sukni spletené
z chřestýšů. Povislá prsa ji zakrývá náhrdelník s lebkou, na němž se střídají odseknuté ruce
a vytržená srdce. Místo useknuté hlavy jí z krku vyrůstají dvě hadí hlavy otočené navzájem k
sobě, takže jejich profily vytvářejí zvláštní obličej. Podobně nahrazují hadí hlavy i její ruce.
Museo Nacional de Antropología.
Coyolxauhqui
Coyolxauhqui
Coyolxauhqui („Má na tváři rolničky“), dcera Coatlicue a starší sestra Huitzilopochtliho. Jako
bohyně Měsíce byla hlavním protivníkem Hiutzilopochtliho v mytické bitvě na vrchu
Coatepec („Hadí vrch“). Poté, co ji Huitzilopochtli v roli Vítězného slunce zabil, usekl jí
hlavu, ruce a nohy a svrhl ji z Coatepeku dolů.
V roce 1978 byl při výzkumu Velkého chrámu (Templo Mayor) v Ciudad de México,
někdejším Tenochtitlánu, objeven kamenný disk (průměr 3,25 metrů; váha 5-8 tun), na kterém
bylo reliéfně znázorněno rozsekané tělo Coyolxauhqui. Na reliéfu má oddělenou hlavu
i končetiny, ze kterých vyčnívají obnažené kosti. Její strašlivou pověst potvrzuje lebka
zavěšená na hadí pásce, stejně jako pásky kolem končetin v podobě hadů s obnaženými
jedovými zuby. Tvář má ozdobenou rolničkami
Kámen se nacházel na úpatí jižní strany zasvěcené Huitzilopochtlimu. Představuje tak nejen
impozantní ztvárnění mýtu o Huitzilopochtlim, ale vzhledem k astrálnímu charakteru
jednajících božstev také kosmické zakotvení Velkého chrámu. Především je však aitiologií
lidských obětí, s nimiž se po vytržení srdce na vrcholu chrámu zacházelo obdobně. Byli
rozčtvrceni a svrženi dolů, kde se nezřídka stali předmětem rituální antropofagie.
Kresba Emily Umberger.
Zdroj: Smith 2003, s. 197, obr. 9.1.
Tláloc
Tláloc
Starobylý bůh deště a blesku. Bývá zobrazen s čelenkou z volavčího peří, výraznýma
kulatýma očima, tesáky vyčnívajícími z úst, nápadnou vlnovkou kolem rtů a posvátnou holí
(xonecuilli), kterou dovede způsobit blesky. Jeho manželkou byla Chalchiuhtlicue („Ta v
jadeitové sukni“). Codex Borbonicus
Zdroj: Gonzáles 1993, s. 174.
Chalchiuhtlicue
Chalchiuhtlicue
Chalchiuhtlicue („Ta v jadeitové sukni“), bohyně stojaté a tekoucí vody, manželka boha
Tláloka. Codex Borbonicus
Tonatiuh
Tonatiuh
Tonatiuh („Slunce samo“), bůh samotného slunce. Bývá zobrazován s červenou barvou na
těle, orlí péřovou pokrývkou hlavy a solárním diskem, z něhož často vycházejí paprsky. Na
ukázce se motiv slunečního disku objevuje na náhrdelníku božstva i na štítě, který má zavěšen
na zádech. Codex Borgia.
Tezcatlipoca
Tezcatlipoca
Tezcatlipoca („Dýmající zrcadlo“), proměnlivý bůh noci a temnot. Vládne čtyřem světovým
stranám a ve své čtyřjedinosti nabývá podob různých božstev: červený Tezcatlipoca je
patronem západu jako Xipe Totec, modrý Tezcatlipoca náleží jihu v podobě
Huitzilopochtliho, bílý Tezcatlipoca panuje nad východem jako Quetzalcóatl, zatímco na
severu zůstává ve své vlastní podobě jako černý Tezcatlipoca. Jeho nejvýznamnějším
atributem je černé obsidiánové zrcadlo, které užívá při věštění a kouzlení. Má je vetknuto ve
vlasech a místo jedné nohy. Codex Borgia.
Quetzalcóatl
Quetzalcóatl jako mladík
Quetzalcóatl („Quetzalí had“, „Vzácný had“, „Opeřený had“), spojení hada (cóatl) a ptáka
quetzala (Pharomachrus mocinno) s předklasickými kořeny. Byl uctíván v celé řadě podob.
Na ukázce je zobrazen jako mladík s hlavním atributem seříznuté lastury na štítě. Codex
Matritense.
Ehécatl
Quetzalcóatl v aspektu boha větru Ehécatla
Jako Ehécatl, bůh větru, vystupuje Quetzalcóatl s typickou zobákovitou maskou. V této
podobě byl také uctíván v kruhovém chrámu v Tenochtitlánu. – Vlevo: Quetzalcóatl s maskou
Ehécatla a atributy kněze. Codex Borbonicus 22. Vpravo: Aztécká socha Ehécatla.
Zdroj: Gonzáles 1993, s. 197; Miler – Taube 1993, s. 85.
Tlahuizcalpantecuhtli
Quetzalcóatl v aspektu Venuše
V aspektu ranní Venuše (Jitřenky), vystupuje Quetzalcóatl jako Tlahuizcalpantecuhtli („Pán
domu svítání“). V této podobě byl uctíván zejména v toltécké Tule, kde mu byl zasvěcen tzv.
Chrám s atlanty. Codex Borgia.
Mictlantecuhtli - Quetzalcóatl
Mictlantecuhtli
Mictlantecuhtli („Pán podsvětí“, „Pán smrti“), bůh smrti sídlící v nejhlubší, deváté části
podsvětí (Mictlan). Bývá zobrazen jako lidská kostra nebo lidská postava s lebkou místo
hlavy. – Vlevo: Mictlantecuhtli s protikladem života v podobě Quetzalcóatla-Ehécatla. Codex
Borgia. – Vpravo: Mictlantecuhtli na kamenné nádobě. Templo Mayor, Tenochtitlán.
Zdroj: Gonzáles 1993, s. 118; Miller – Taube 1993, s. 75.
Xipe Totec
Xipe Totec
Xipe Totec („Náš pán stažený z kůže“), božstvo jarní obnovy života. Symbolizovala jej žlutá
barva, proto bývá také nazýván Coztic („Žlutý“). Jeho oděv z lidské kůže představuje novou
vegetaci, do níž se příroda každoročněodívá. Xipe Totekovi kněží se na jeho počest na dvacet
dní oblékali do stažené kůže obětovaných zajatců. – Vlevo: Xipe Totec, Codex Borgia. –
Vpravo: Kněz oděný do lidské kůže. Aztécká socha.
Zdroj: Gonzáles 1993, s. 201; Miller – Taube 1993, s. 75.
Xochipilli
Xochipilli
Xochipilli („Květinový princ“), bůh květů, hudby, tance, oslav a her v podobě urozeného
mladíka. Na ukázce je zobrazen sedící na bubnu. Aztécká socha.
Huehueteotl
Huehueteotl
Huehueteotl („Starý bůh“), božstvo ohně a domácího krbu, ikonograficky doložené již v raně
klasické době. Pravidelně bývá zobrazován jako sedící stařec s obětní miskou na hlavě.
Kamenná plastika z Templo Mayor, Tenochtitlán.
Tlazoltéotl
Tlazoltéotl
Tlazoltéotl („Bohyně pojídající nečistoty“), lunární bohyně lásky a vášně. Proslula zejména
díky obřadu „umění předkládání pravého srdce“ (neyolmelahualiztli), ve kterém Aztékové
mohli jedenkrát za život vyznat své ( zejména tělesné) hříchy a bylo jim odpuštěno. Obřad
připomínal Evropanům křesťanskou zpověď. Codex Borgia.
Zakladatelský mýtus
Aztlán
Aztlán
Eponymní mytická pravlast Aztéků se nazývala Aztlán. Její geografická lokalizace je nejasná,
stejně jako význam jejího jména („Kraj bílé“, Místo jeřábů“, Místo volavek“). Jako ostrov
uprostřed jezera plní Aztlán funkci mytické předlohy Tenochtitlánu. Chrámová pyramida
obklopená šesti příbytky znázorňuje původní vesnici.
Na popud pramatky jménem Chimalma („Ležící štít“, sedící postava vlevo) opustili Aztékové
v roce Jeden Pazourek (tj. 1116, viz datum v rámečku vpravo) Aztlán a vydali se na dlouhou
pouť (znázorněnou lidskými stopami). Jejím cílem se po mnoha útrapách a pod spolehlivým
vedením kmenového boha Huitzilopochtliho stal ostrov v jezeře Texcoco, kde založili město
Tenochtitlán.
Tira de la Peregrinación (záznam na pruhu březové kůry, známý též jako Codex Boturini).
Putování
Putování z Aztlánu
Aztécké etnické skupiny opouštějí pravlast Aztlán a putují na jih do oblasti centrálního
Mexika. Každý z osmi kmenů reprezentuje postava muže před obydlím označená kmenovým
glyfem. Alternativní jméno Aztéků, Tenochkové, reprezentuje opuncie (tenochtli) na vrcholu
pyramidy.
V čele putujících jdou čtyři „nosiči bohů“ (teomana), označení hlavovými glyfy, kteří
v rancích na zádech nesou kmenová božstva. První kráčí Tezcacóatl („Zrcadlový had“)
nesoucí Huitzilopochtliho, kmenového boha Aztéků v podobě kolibříka. Poslední postava je
pramatka Aztéků Chimalma („Ležící štít“).
Tira de la Peregrinación (záznam na pruhu březové kůry, známý též jako Codex Boturini).
Zdroj: Smith 2003, s. 35, obr. 2.4.
Kalendář
Kalendářní kámen
Kalendářní kámen
Tzv. kalendářní kámen (průměr 3,51 m; váha 24,5 tuny) nechal zhotovit pro Templo Mayor
v Tenochtitlánu šestý tlatoani Axayacatl v roce 1479. Poté, co nechal kámen záhy po
conquistě z piety k lidským obětem „pohřbít“ arcibiskup Alonso de Montúfar, byl
znovuobjeven až v roce 1790 a v roce 1885 přemístěn do Museo Nacional de .Antropología e
Historia
Ve dvou ústředních kruzích je na kameni znázorněn vládnoucí bůh slunce Tonatiuh s jazykem
v podobě pazourkového obětního nože (tecpatl) a dvěma pařáty po stranách. Datum na jeho
čele udává letopočet Ce Acatl („dvě třtina“, tj. 986), od kterého se počítají kalendářní okruhy
52 let (xiuhmolpilli).
Do druhého kruhu je vepsán obrys dne Ollin („zemětřesení, hnutí“) doplněný čtyřmi body,
které určují konkrétní datum Čtyři Zemětřesení, kdy skončí současný věk: Páté slunce. Ve
čtyřech obdélných polích jsou znamení předchozích kosmogonických věků: (1) Čtyři Jaguár
(vpravo nahoře), jehož vládcem byl Tezcatlipoca; (2) Čtyři Vítr (vlevo nahoře), jehož
vládcem byl Quetzalcóatl-Ehécatl; (4) Čtyři déšť (vlevo dole), jehož vládcem byl Tláloc; (4)
Čtyři Voda (vlevo dole), jehož vládkyní byla Chalchiuhtlicue.
Třetí kruh nese znamení dvaceti dnů měsíční periody posvátného kalendářového sledu
(tonalpohualli). Je obklopen dalším kruhem s přečnívajícími slunečními paprsky.
Vnější kruh tvoří dva ohniví hadi (xiuhcóatl), z jejichž chřtánů (dole) vystupují Quetzalcóatl
jako denní Slunce (Tonatiuh, vpravo) a Tezcatlipoca jako noční slunce (Xiuhtecuhtli, vlevo).
Zdroj: Smith 2003, s. 263, obr. 11.12.
Lidské oběti
Vytržení srdce
Obět vytržením srdce
Oběť vytržením srdce byla nejčastěji spojena s úctíváním božstev slunce (Tonatiuh,
Huitzilopochtli), ale přinášela se i mnoha jiným bohům. Čtyři pomocníci kněze uchopili oběť
za končetiny a položili ji zády na obětní kámen. Kněz rozřízl napjaté tělo oběti pod posledním
žebrem, vnořil ruku do útrob a rychlým pohybem vytrhl její srdce, kterým potřel sochu
daného božstva. Srdce potom bylo spáleno v obětní nádobě spolu s kopálovým kadidlem. –
Na obrázku obětování Slunci. Codex Florentino
Antropofagie
Rituální antropofagie
Pojídání částí těl obětovaných zajatců byl jeden ze způsobů ztotožnění s uctívanými božstvy.
Codex Magliabecchiano.
Tzompantli
Lešení s lebkami
Lešení s lebkami (tzompantli) sloužila k úkládání lebek lidských obětí. Řady lebek,
proražených ve spáncích a nasunutých na horizontálních tyčích, symbolizovaly podsvětí
(Mictlan). Codex Durán
Upalování
Upalování
Oběť upálením bývala spojována především s bohy ohně (Huehueteotl, Xiuhtecuhtli). Codex
Durán.
Obřad Nového roku
Zažehnutí nového ohně
Obřad Nového roku Aztékové prováděli ve chvíli naplnění kalendářového okruhu 52 let
(xiuhmolpilli). Poté, co na sklonku staré periody uhasili všechny ohně v zemi, byl na
Hvězdném vrchu (Citlaltepec; špaň. Cerro de la Estrella) stanoven pozorováním Plejád
(Tianquiztli) zlomový okamžik a v hrudi obětovaného zajatce zažehnut Nový oheň. – Na
obrázku rozdělávání Nového ohně třecím dřívkem v pupku boha ohně Xiuhtecuhtliho. Codex
Borgia 46.
Obřad Nového roku
Roznášení Nového ohně
Nový oheň byl roznášen po zemi pochodněmi ze svázaných prutů symbolizujících
kalendářový okruh (xiuhmolpilli „svazek let“). – Na obrázku poslední prováděný Obřad
Nového roku v roce Ce Acatl („dvě třtina“, tj. 1507). Letopočet je znázorněn v rámečku vlevo
nahoře. Codex Borbonicus.
Tenochtitlán
Kosmologie
Tenochtitlán jako střed kosmu
Ostrov Tenochtitlán, horizontálně členěný na čtyři posvátné okrsky, je současně vertikální
spojnicí třinácti nebeských a devíti podsvětních sfér. Místem, kudy tato spojnice prochází, je
Velký chrám Tenochtitlánu (Templo Mayor) zasvěcený úranickému Huitzilopochtlimu
a chtonickému Tlalokovi,
Schematické členění
Tenochtitlán a Tlatelolco
Schematická mapa členění Temochtitlánu a Tlatelolka. Kresba Ellen Cesarski.
Zdroj: Smith 2003, s. 186, obr. 8.8.
Posvátný okrsek
Centrální posvátný okrsek Tenochtitlánu
Popis: (1) Templo Mayor s chrámy Huitzilopochtliho a Tlaloka; (2) blíže neurčený obřad ve
Huitzilopochtliho chrámu; (3) kruhová svatyně Quetzalcóatla, uctívaného zde v aspektu boha
větru Ehécatla; (4) lešení s lebkami (tzompantli); (5) míčový dvorec; (6) kruhový kámen
(temalacatl) na souboje a obětování gladiátorů; (7) Chrám Xipe Toteka; (8) Dům bojovníků;
(9) elitní škola (calmécac). Dvě postavy po stranách Velkého chrámu představují kamenné
plastiky nosičů standart a postava hlavou dolů je pravděpodobně kněz. Podle Sahagúna.
Zdroj: Smith 2003, s. 222, obr. 10.5.
Obřadní centrum
Obřadní centrum. Celkový plán
(A) Neidentifikovaný chrám; (B) Velký chrám (Templo Mayor); (C) Chrám Tezcatlipoky; (D)
Rezidence kněží; (E) Chrám Quetzalcóatla v aspektu Ehécatla; (F) míčový dvorec; (G) lešení
na lebky (tzompantli); (H) Chrám Xipe Toteka.
Obřadní centrum
Obřadní centrum. Ideální rekonstrukce
Dominantu tvoří Velký chrám (B), před kterým se nachází podstatně nižší kruhový Chrám
Quetzalcóatla-Ehécatla (E) a míčový dvorec (F). Blíže k divákovi je patrný kruhový kámen na
souboje a oběti gladiátorů. Kresba Ignacio Marquina
Zdroj: Miler – Taube 1993, s. 25.
Inkové
Mapy
Incká expanze
Incká expanze
Rekonstrukce incké expanze podle Martii Pärsinena (1992).
Zdroj: D’Altroy 2002, s. 66, obr. 4.1.
Tahuantinsuyu
Incká říše těsně před příchodem Eropanů (1531)
Incká říše (Tahuantisuyu „Spojení čtyř dílů světa“) představuje nejrozsáhlejší státní útvar,
který byl v předkolumbovské Americe vytvořen. Zaujímala území od dnešní Kolumbie až po
současné Chile a v době příchodu Španělů čítala přibližně 10 milionů obyvatel. – Ve výřezu
vlevo dole je znázorněno členění Incké říše na čtyři části (suyu): (1) Chinchaysuyu (název
podle kmene Chincha na peruánském pobřeží); (2) Antisuyu (název podle deštných pralesů na
východním úbočí And, Anti hispanizováno v podobě Andes „Andy“); (3) Collasuyu (název
podle kmene Colla severně od jezera Titicaca); (4) Cuntisuyu (název podle jména province
v této oblasti). Každé suyu spravoval místodržitel (apo), který byl pokrevně spřízněn s inkou
a jemu se také odpovídal.
Zdroj: Bauer 2004, s. 2, mapa 1.1; srov. D’Altroy 2002, s. 88, obr. 5.1.
Panteon
Přehled
Božstvo
Význam
Zobrazení
Role
Kult / Svatyně
Viracocha
Pán
mužská postava s paprsky nad
hlavou, hady kolem paží;
doprovázen pumami
stvořitel
a pořadatel světa,
uctíván inckou
„elitou“;
chrám mezi
Cuzkem a jezerem
Titicaca
Inti
Slunce
zlatá sedící postava malého
chlapce (Punchao „Den“);
zlatý disk (?)
bůh slunce,
otcovské božstvo
incké dynastie,
patron říše,
syn Viracochy
uctíván po celé
říši;
chrám Coricancha
v Cuzku
Mama-Quilla
Matka
Měsíc
ženská postava
bohyně měsíce,
patronka
kalendáře,
manželka Intiho
chrám v Cuzku
Inti-Illapa
Hrom
Blesk
Bouře
mužská postava v oblacích
mávající kyjem a točící prakem
(Chucuylla);
kočka, puma
bůh bouře, blesku,
hromu, duhy
chrám ve čtvrti
Chinchaysuyu
v Cuzku
Pachamama
Matka
Země
ženská postava
ochránkyně polí
zajišťující jejich
plodnost
kamenné oltáře
uprostřed pole
Mamacocha
Matka
Moře/Jezero
ženská postava
ochránkyně země a
vodních pramenů
Pachacamac
Stvořitel
země
socha
stvořitelské
božstvo
bůh věštění
uctíván v údolí
Lurin (centrální
část peruánského
pobřeží)
vícebarevný samec lamy
ochránce stád
uctíván pastevci
Urcuchillay
Chasca Cuyllor
Vlasatá
hvězda
(Venuše)
Collca
Sýpka,
Obilnice
(Plejády)
význam pro
rituální kalendář
ochránkyně zrna
Hlavní incká božstva
Zdroj: D’Altroy 2002, s. 146, tab. 7.1.
význam pro
rituální kalendář
Inti
Inti a další božstva
Náboženství Inků v podání domorodého kronikáře: „Idolos de los Incas: Inti, Huana Cauri,
Tambo Toco“ (Modly Inků: Inti, Huana Cauri, Tambo Toco). Guaman Poma de Ayala, El
primer nueva corónica y buen gobierno, 1615.
Zdroj: Adorno 2000, s. 103, obr. 12.
Obětování lamy
Obětování lamy
Lamy sloužily jako obětní zvíře při různých příležitostech. Jedním ze způsobů oběti bylo
vyjmutí srdce. Guaman Poma de Ayala, El primer nueva corónica y buen gobierno, 1615.
Zdroj: Moseley 2001, s. 66, obr. 23.
Inka
Dynastická linie
Dynastická line inků
Panovnická posloupnost třinácti inků zahrnuje obě poloviny Incké říše, stýkající se v hlavním
městě: Hurin Cuzco (Dolní Cuzco) a Hanan Cuzco (Horní Cuzco).
Autorem této dynastické galerie je domorodý kronikář Guaman Poma de Ayala (El primer
nueva corónica y buen gobierno, 1615).
Pořadí
1 H
2 U
3 R
I
4
5 N
6
7
H
8
A
9
N
10 A
11 N
12
13
Inka (Sapa Inca)
Manco Capac
Sinchi Roca
Lloque Yupanqui
Mayta Capac
Capac Yupanqui
Inca Roca
Yahuar Huacac
Viracocha Inca
Pachacuti Inca Yupanqui
Topa Inca Yupanqui
Huayna Capac
Huascar
Atahualpa
Vláda
?
?
?
?
?
?
?
?
1438-1471
1463-1493
1493-1527
1527-1532
1532
Význam jména
Mocný [Předek]
Velitel vojska Roca
Levák Vznešený
Mocný Mayta
Mocný Vznešený
Inka Roca
Ten, kdo roní krvavé slzy
Viracocha Inka
Proměnitel Inka Vznešený
Královský Inka Vznešený
Mocný Mladík
Vládce Zlatého řetězu
-
Zdroj: D’Altroy 2002, s. 4, tab. 1.1.; s. 50, obr. 3.1; s. 105, obr. 5.5.
Manželka (Coya)
Mama Huaco, Mama Ocllu
Mama Cuca
Mama Cahua
Mama Tahuacaray
Cori Huillpay
Mama Micay
Mama Chilla
Mama Runtucaya
Mama Anahuarqui
Mama Ocllu
Rahua Ocllu, Toctu Cuca
Chucuy Juypa
-
Královské mumie
Královské mumie
Mumifikování zesnulých inků navazovalo na starobylé podoby kultu předků doložené
hluboko před inckou dobou a zajišťovalo především dynastickou kontinuitu. Královské
mumie (malqui) se balzamovaly v sedící poloze a se zavřenýma očima. Při pravidelných
ceremoniích byly vystavovány či veřejně nošeny za projevů hluboké úcty obyvatelstva.
Paralelně s mumií byla uctívána také socha zesnulého inky (huauque „bratr“; špaň. bulto
„ranec“), pro kterou byly ještě za inkova života schraňovány jeho vlasy a nehty. Obě
reprezentace inckých předků měl v péči rozsáhlý kněžský personál.
Vlevo: Vládnoucí inka a jeho manželka provádějí úlitbu před mumiemi svých předchůdců.
Mumifikovaný inka sedí na nízkém stoličce, zatímco jeho manželka klečí za ním na zemi.
Obě mumie mají typicky zavřené oči. V pozadí je otevřená pohřební komora. – Nadpis:
„Capítulo Primero, Entiero del Inga/inca illapa aia/defunto“ (První kapitola, Pohřeb inky,
vynesení zesnulého inky na světlo). Guaman Poma de Ayala, El primer nueva corónica y
buen gobierno, 1615, 287.
Vpravo: Vysoce postavený úředník a jeho manželka přinášejí oběť mumii předka
v Collasuyu. Oba pijí kukuřičné pivo (chicha), přičemž muž současně odlévá týž nápoj do
velké nádoby na zemi. Za mumií se tyčí pohřební věž s kosterními pozůstatky dříve
pohřbených. – Nadpis: „Entiero de Colla Suios“ (Pohřeb v Collasuyu). Guaman Poma de
Ayala, El primer nueva corónica y buen gobierno, 1615, 293.
Zdroj: Bauer 2004, s. 163, obr. 12.2, 12.3.
Cuzco
Celkový plán
Cuzco. Celkový plán města
Hlavní město Cuzco („Pupek“) tvořilo kosmologický i správní střed Incké říše. Plán ukazuje
základní členění na Horní Cuzco (Hanan Cuzco) a Dolní Cuzco (Hurin Cuzco), dvanáct
rezidenční okrsků (kapitálky) a silnice vedoucí z města do čtyř dílů země (suyu). Na
severozápadě se tyčí chrámová pevnost Sacsayhuaman. Na protější jihovýchodní straně se
nachází hlavní chrám říše Coricancha (8)
Ceque
Ceremoniální systém ceque
Systém linií (ceque) vycházejících z Cuzka propojuje se středem říše stovky posvátných míst
(huaca), často přírodního charakteru. Zahrnuje jak nasměrování podle čtyř dílů světa (suyu),
tak zakotvení v komplikované soustavě klanů (ayllu).
Ceque
Radiální schéma systému ceque
Schéma znázorňuje triadické napojení systému ceque na soustavu panovnických (panaca) a
nepanovnických klanů (ayllu). Každá triáda spojuje svatyně (huaca) s různými sociálními
úrovněmi (collana – payan – cayao)
Coricancha
Coricancha. Celkový plán
Chrám Coricancha čili „Zlatý dvorec“ (cori „zlatý“; cancha „obehnaný zdí, ohrazení,
dvorec“) byl tak zván podle obložení vnitřních stěn zlatými pláty. V chrámu nebyl uctíván
pouze bůh slunce Inti v podobě sochy (Punchao), ale většina nebeských božstev a také
významné královské mumie. Součástí komplexu byla i zahrada s kukuřicí a ptáky ze zlata.
Zdroj: Bauer 2004, s. 153, mapa 11.1.
Coricancha
Coricancha. Ideální rekonstrukce
Na západní straně byl komplex Coricanchy uzavřen okrouhlou zdí (H na celkovém plánu),
která je dodnes dobře patrná ve spodní části kostela Santo Domingo, vystavěného nad jejími
troskami.
Zdroj: Bauer 2004, s. 153, obr. 11.4.
Coricancha
Santo Domingo
Dominikánský kostel a klášter Santo Domingo byl nad troskami Coricanchy vybudován záhy
po ovládnutí města Španěly. Ve spodní části stavby je dobře patrná původní okrouhlá zeď.
Stav v roce 1998.
Zdroj: Bauer 2004, s. 155, foto 11.18.
Coricancha
Santo Domingo po zemětřesení
Vlevo: Závěr dominikánského kostela po zemětřesení v roce 1950 (foto Antonio Mendoza).
Zemětřesení paradoxně umožnilo důkladný archeologický průzkum Coricanchy. – Vpravo:
Rekonstruovaný závěr kostela v roce 1998. Proslulá okrouhlá zeď původní Coricanchy (H na
celkovém plánu) zůstala nedotčena.
Zdroj: Bauer 2004, s. 151, foto 11.15-16.
Sacsayhuaman
Sacsayhuaman. Celkový plán místa
(1) Tzv. „Inkův trůn“; (2) hlavní brána; (3) věž Muyucmarca; (4) věž Sallacmarca.
Zdroj: Bauer 2004, s. 99, mapa 9.3.
Sacsayhuaman
Sacsayhuaman. Celkový pohled
Celkový pohled na chrámovou pevnost Sacsayhuaman od „Inkova trůnu“. V popředí hradba
z megalitického, nasucho kladeného zdiva s typicky zaoblenými rohy.
Zdroj: Moseley 2001, s. 57, foto 12.
„Inkův trůn“
„Inkův trůn“
Před chrámovou pevností byly do skály vytesány zvláštní stupně, označované konvenčně jako
„Inkův trůn“. Pravděpodobně se však jedná o ceremoniální oltář, zapojený do systému ceque.
Zdroj: Longhenová – Alva 1999, s. 221.
Votivní soška
Votivní soška
Stříbrná ženská soška v typickém inckém stylu byla nalezena v pevnosti Sacsayhuaman
a patrně byla do chrámu věnována v rámci blíže neznámého rituálu.
Machu Picchu
Celkový plán
Machu Picchu. Celkový plán
(A) Tzv. „fontánové schodiště“; (B) Chrám; (C) Intihuatana; (D) Hlavní náměstí tří oken; (E)
Jižní zemědělské terasy; (F) Tzv. „sektor lidu“; (G) Tzv. „sektor Torreón“; (H) Tzv. „sektor
vězení; (I) Tzv. „sektor řemesel“; (J) Tzv. „sektor tří bran“.
Zdroj: Benson 1997, s. 248.
Celkový pohled
Machu Picchu. Celkový pohled
Machu Picchu objevil v roce 1911 Hiram Bingham. Město leží v nadmořské výšce 3000 m
mezi dvěma horskými štíty Huayna Picchu (Mladý štít) a Machu Picchu (Starý štít) nad
údolím řeky Urubamba, 113 km od Cuzca.
Zdroj: D’Altroy 2002, s. 136, foto. 6.9.
Chrámy
Chrámy
Součást sakrálního okrsku v Machu Picchu tvoří Hlavní chrám a Chrám tří oken
Intihuatana a „Inkův trůn“
Intihuatana a „Inkův trůn“
Vlevo: Intihuatana („Místo, které poutá slunce“) bylo patrně významnou součástí solárního
kultu. Obelisk, tvořící dominantu sakrálního okrsku, zřejmě sloužil ke stanovení slunovratů
a rovnodenností. – Vpravo: Monolit s neobvyklými stupni, konvenčně nazývaný „Inkův trůn“,
pravděpodobně sloužil jako oltář a je vytesán z přírodní skály.
Použité zdroje
• Adorno, Rolena 2000: Guaman Poma: Writing and Resistance in Colonial Peru, Austin: University of Texas
Press.
• Bauer, Brian S. 2004: Ancient Cuzco: Heartland of the Inca, Austin: University of Texas Press.
• Benson, Elizabeth 1997: „Jižní Amerika“, in: Michael Coe – Dean Snow – Elizabeth Benson, Svět
předkolumbovské Ameriky, Praha: Knižní klub – Balios, s. 151-206.
• Coe, Michael 1997: „Mezoamerika“, in: Michael Coe – Dean Snow – Elizabeth Benson, Svět
předkolumbovské Ameriky, Praha: Knižní klub – Balios, s. 83-150.
• Coe, Michael D. 2005: The Maya, London: Thames & Hudson (7. vyd).
• D’Altroy, Terence N. 2002: The Incas, London: Blackwell.
• Demarest, Arthur 2004: Ancient Maya: The Rise and Fall of a Rainforest Civilization, Cambridge:
Cambridge University Press.
• Diehl, Richard A. 2004: The Olmecs: America’s First Civilization, London: Thames & Hudson.
• Kováč, Milan 2002: Slnko jaguára: Náboženský svet Olmékov, Mayov a Aztékov, (Religionistická knižnica
1), Bratislava: Chronos.
• Florescano, Enrique 1999: The Myth of Quetzalcoatl, Baltimore – London: The Johns Hopkins University
Press.
• González Torrres, Yolotl 1993: Diccionario de Mitología y Religión de Mesoamérica, México: Ediciones
Larousse.
• Longhenová, Maria 1998: Mexiko: Dějiny a kultura Mayů, Aztéků a dalších předkolumbovských národů,
Praha: REBO Productions.
• Longhenová, Maria – Walter Alva 1999: Peru: Historie a kultura Inků a dalších andských civilizací,
Čestlice: REBO Productions.
• Martin, Simon – Nikolai Grube 2000: Chronicle of the Maya Kings and Queens: Deciphering the Dynasties
of the Ancient Maya, London: Thames & Hudson.
• Milbrath, Susan 1999: Star Gods of the Maya: Astronomy in Art, Folklore, and Calendars, Austin:
University of Texas Press.
• Miller, Mary – Karl Taube 1993: An Illustrated Dictionary of The Gods and Symbols of Ancient Mexico and
the Maya, London: Thames & Hudson.
• Morley, Sylvanus G. 1977: Mayové, Praha: Orbis.
• Moseley, Michael E. 2001: The Incas and Their Ancestors: The Archaeology of Peru, London: Thames &
Hudson.
• Rätsch, Christian – Nikolai K. Grube – Ortwin Smailus 1999: Bohové starých Mayů, (Historie 2), Praha:
Volvox Globator.
• Riese, Berthold 1990: „Schrift, Kalender und Astronomie der Maya“, in: Ulrich Köhler (ed.),
Altamerikanistik: Eine Einführung in die Hochkulturen Mittel- und Südamerikas, Berlin: Dieter Reimer
Verlag, s. 101-132.
• Schele, Linda – Peter Mathews 1998: The Code of Kings: The Language of Seven Sacred Maya Temples and
Tombs, New York: Simon & Schuster.
• Schele, Linda – David Freidel 1999: Die unbekannte Welt der Maya: Das Geheimnis ihrer Kultur
entschlüsselt, München: Orbis Verlag.
• Smith, Michael E. 2003: The Aztecs, London: Blackwell.
• Thompson, J. Eric. S., Sláva a pád starých Mayů, (Kolumbus 54), Praha: Mladá fronta 1971.
• Vaillant, George C. 1974: Aztékové: Původ, vzestup a pád národa Aztéků, Praha: Orbis.

NÁBOŽENSTVÍ MAYŮ, AZTÉKŮ A INKŮ

Transkript

Podobné dokumenty

Quetzalcoatl a „modloslužebnictví“ - ČLOVĚK

Prasečí CHřiPka ustupuje a lidstvo dál čeká na svůj mor

Detailní cestovní plán

Czech Republic Youth National Championships

20. Hadův týden

Quiche

ETHRST 2002 - DOBÝVÁNÍ NOVÉHO SVĚTA

Calimba

Orientace starobylých staveb Mezoameriky

Plakát akce - CZ - LAST

Prezentace KZ

JKI Data Sheets