28. říjen 1918 u Čáslavského pluku

28. říjen 1918 u Čáslavského pluku
Jiná vzpomínka na den vzniku Československé republiky, aneb jak probíhal 28. říjen 1918 u
čáslavského 21.pěšího pluku na italské frontě
90.výročí vzniku Československé republiky se oslavuje projevy, vzpomínkovými pořady v
televizi a rozhlase, kladením věnců apod. Známé jsou filmy a obrázky jak v Praze strhávali
rakouské orlice, ale jak to bylo na frontě? Podívejme se jak naši vojáci, „jednadvacátníci“, naši
dědové, pradědové a prapradědové prožívali tyto události v daleké cizině, ve válce. To nebylo
jako v Praze, že lidé po jásání přišli domů, umyli se a zasedli k večeři.
Před převratem měl čáslavský 21.pěší pluk tři prapory na zotavené v Maronu na piavském
bojišti v Itálii. To je asi 15 km severně od Motty di Livenzy. V té době již u vojsk rostla
protirakouská nálada a nespokojenost. Bylo jisté, že u pluku brzy nastane rozklad. V této době
(26.října 1918) Italové zahájili ofenzivu na řece Piavě. Náš pluk dostal rozkaz, aby zasáhnul
protiútokem severně od ostrova Papadopoli, který vytvářela řeka Piava.
V té době dorazil na doplnění pluku pochodový prapor sestávající ponejvíce z mužstva, které se
vrátilo z ruského zajetí. Mužstvo bylo ovlivněno novými poměry v Rusku a protirakouskou
myšlenkou. Tito vojáci působili na ostatní mužstvo a již večer bylo jasné, že pluk protiútok
neprovede a rozkazů neuposlechne, nýbrž ustoupí z fronty a potáhne do Čech, aby vysvobodil
svoji vlast z rakouských spárů. Jejich předsevzetí bylo, že případně i složí všechny zbraně a
vojenský materiál na Václavském náměstí v Praze, jako majetek nového státu, pokud by již
nebylo třeba za osvobození bojovat se zbraní v ruce. Z toho vyplývá, jak si vojáci na frontě
představovali svoji vlast. Jako samostatný stát, ač informace z domova neměli, protože z rozkazu
vyšších míst se pošta z domova již nedoručovala. Vojáci tušili, že všechny české pluky vypoví
poslušnost. Úmysl mužstva byl před nespolehlivými živly udržován v tajnosti. Plukovní
velitelství sice tušilo, že se něco připravuje, avšak s určitostí nevědělo nic.
27.října dopoledne vyšel pluk z Maronu a přes obec Brugnera došel v noci do obce Zoppé. Odtud
měl být ráno podniknut protiútok. Pochodový prapor skládající se především z mužstva z
ruského zajetí, byl z obavy před nespolehlivými živly poslán na cestu dodatečně až večer. Na
místo určení však již nedošel.
28.října ve 3 hodiny byla svolána porada všech velitelů setnin (rot). Na této poradě velitel pluku
rozčileně prohlásil, že má předtuchu, že dnes se něco stane. Skutečně, když pluk nastoupil ve 4
hodiny k pochodu směrem k zákopům, ozvalo se ještě za tmy volání „Zpět, jdeme špatně!“ Na to
se velká většina mužstva a poddůstojníků obrátila a s plnou výzbrojí se dala na zpáteční pochod,
povzbuzováni ještě tehdejším plukovním lékařem MUDr. Jelínkem. Někteří důstojníci se
pokoušeli mužstvo přimět zpět k pochodu na frontu. Ale když viděli, že jejich úsilí je marné a že
mužstvo ještě více pobuřují, tak ustali. Tak odcházelo asi 800 příslušníků pluku vedených
četařem Radošem z fronty přes Pinzano do Maronu k plukovnímu zásobovacímu trénu.
Zbytek pluku, asi 300 mužů (především Němci a nerozhodní) byli poučováni, že ti co odešli
porušili přísahu a budou potrestáni. Tato část pluku i s celým vozatajstvem šla dál pod vedením
velitele pluku až do Faldkirchenu u Běláku. Až teprve 8.listopadu, když vstoupili na
jihoslovanskou půdu se dozvěděli o převratu v Čechách. Tam byli přinuceni tamější rakouskou
Národní radou ponechat všechen vozatajský materiál v ceně asi 1,5 milionu korun. Zde pak byla
nastoupena cesta vlakem do Vídně. K vlaku se zde opět dostavila Národní rada společně se
zástupcem vyslanectví československého státu npor. Bubeníčkem. Při další jízdě domů byl pak
vlak často zastavován hloučky vojáků, kteří se dožadovali různých výstrojních součástek a stanů.
Po všech potížích tato skupina dojela do svého domova.
Jak to bylo s větší částí pluku. K nim se cestou přidala jedna česká dělostřelecká baterie i jiné
rozprášené zbytky různých pluků. Tak došli až do Březovic u Lublaně. Zde po vzájemné dohodě
odevzdali zbraně a ostatní válečný materiál jihoslovanské vládě. To zejména proto, aby při
dalším přesunu nebyli odzbrojeni na půdě Rakouska. Přivítání probíhalo v Sedleci u Kutné Hory
(nyní Kutná Hora hlavní nádraží), kde vojsko vítalo četné obyvatelstvo v čele s kutnohorskou
městskou radou. Na závěr je třeba ještě dodat, že ve skončené válce Italové dosáhli laciného
vítězství především v důsledku odboje českých, bosenských a maďarských pluků, které
samovolně opustili zákopy.
Válečné cesty 21. pěšího pluku čáslavského v 1. světové válce – 2.část
Další boje na ruské frontě
Minule jsme skončili v době ústupu rakouského vojska od řeky Sán. Od 4.11. do 9.11.1914
ustupuje pluk přes Rokietnici, Pruchník, Kanczugu, Jawornik Polski, Monasterz, Szklary, Bochorz
a Bližne na Jasienicu. 10.11. následuje další ústup přes Kambornis, Korczynu, přechod přes řeku
Wislok u Krosna a dále přes Przygrody, Chorkowku a Kobylany. Zde se pluk dostal již do styku s
Rusy, kteří pluk tvrdě pronásledují. Nálada byla pochopitelně špatná. Dlouhé pochody po
zablácených cestách unavují vojsko. Navíc v noci je zima. Vojáci trpí v promočených oděvech a v
prošlapaných botách. 11.11. ústup pokračuje přes Žmigrod Novy, Samokleski, Mrkowou,
Desnicu, Kotan, Krempnu do Šwiatkowy a Rostajne. 12.11. se budují zákopy mezi obcemi Kotany
a Šwiatkowou. 17.11. dochází k posílení pluku IV. pochodovým praporem. 21.11. druhý a třetí
prapor obsazují vybudované zákopy. Již za dne panují silné mrazy a vojáci bez zimního prádla
těžce trpí a omrzají.
22.11. Rusové útočí a dvě setniny pluku jsou zničeny a zčásti zajaty. I ostatní jednotky mají velké
ztráty, pluk je nucen dále ustupovat jižním směrem do připravených zákopů na jih od Rostajne.
Následují další ústupy 2.12. přes Vyšší Polanku, Varadku a Bardějov do Horní Raclavice. Pluk se
tedy dostává do oblasti dnešního severního Slovenska východně od Vysokých Tater. Ve dnech
3.12. až 7.12. pluk buduje opevněné pozice na výšinách severně od Raclavic. A stále není zimní
oblečení. Ve dnech 8.12. až 10.12. pluk postupuje na sever přes Bardějov, Zborov, Becherow a
Zdyniu na Lug. 11.12. pluk bojuje u Ropice Polské a dosahuje krajiny severně od Gorlice. Ve
dnech 12.12. a 13.12. pluk vede boje v pozicích u Zagorzan. Po ústupu Rusů pluk postupuje ve
dnech 14.12. - 20.12. přes Biecz, Rosembark, Rzepienik na Olszyny.
K dalším prudkým bojům s Rusy dochází u Joniny v období od 21.12. do 26.12 (žádné vánoce).
Tento den přichází opět zvrat, zásluhou prudkých útoků Rusů, kteří prolamují linii fronty u
sousedního 36.pěšího pluku a dostávají se do boku a týlu našeho pluku. Rusové pronásledují
nejen náš pluk, ale celou 10.pěší divizi přes Olpiny, Binarowa, Biecz a Gorlici na Ropici Ruskou.
K náhradě obrovských ztrát byl pluk doplněn 295 vojíny od domobraneckých pluků a 220 vojíny
zvláštní pochodové setniny vlastního pluku. Z těchto přírůstků a ze zbývajících bojovníků byly
vytvořeny dva prapory. 30.12. obsazuje 2.prapor dobyté výšiny u Rychwaldu asi 8 km jižně od
Gorlice. 3.prapor je určen do zálohy. Vzájemné střídání praporů v zákopech se provádí vždy po
osmi dnech.
V době od 6.1.1915 do 10.4.1915 postupně dochází k pluku další pochodové prapory a pluk
postupně dosáhl plného válečného stavu a opět jsou vytvořeny tři prapory. Přicházející prapory
a setniny jsou vybaveny již mnohem lépe. Mají teplé vlněné prádlo, svetry, vlněné čepice chránící
i uši proti omrzlinám. Stráže a hlídky dostávají bílé sněhové pláště. 15.4.1915 byl ustanoven do
funkce velitele pluku plukovník František Schöbl. Ten se stal nejoblíbenějším velitelem pluku,
zejména pro svoji osobní zdatnost, válečnou zkušenost a prozíravost. Znenadání se objevoval v
zákopech i při největší kanonádě a zanechával za sebou lepší náladu a pocit důvěry v další boj.
Dostalo se mu přezdívky „táta pluku.“
Vraťme se na frontu, k bojům pluku. 27.4. pochoduje pluk z Rychwaldu přes Ropici, Grodek,
Bialu Nižní, Stráže, údolím řeky Bialy, přes Willezysko, Bobovu, Brusník, Jastrzebizu, Budzyn,
Brzozovu a 30.4. obsazuje zákopy u Rzepieniku. Zde 2.5. nastaly těžké boje. Když postup pluku
vázl, plukovník Schöbl zasáhl osobně v přední linii u střelců a podařilo se mu útok přivést ke
zdárnému konci. Při tom byl sražen k zemi ruským granátem, který vybuchl přímo vedle něho a
on utrpěl trvalou poruchu sluchu. Ve dnech 4.5. až 7.5. pluk pronásleduje ustupující Rusy ještě
dále, než měl určeno. Pronásleduje Rusy přes Joninu, Jalowou, Blaszkovou a Brzostek. 7.5. si pluk
tuhým bojem vynucuje přechod přes řeku Wisloku u Brzosteku. Zde byl velitel pluku raněn
průstřelem lýtka. Ale vytrval v boji až do konce útoku a teprve pak se nechal odsunout na
obvaziště. Velení pluku přejímá podplukovník Augustin Fischer von See. 8.5. se 4. prapor pluku
čtyřikrát opakovaným útokem za velkých ztrát zmocnil hřbitova Brzostek. Ztráty pluku byly v
těchto květnových bojích obrovské, téměř 1000 mužů (padlí, zranění, zajatí). Přesto pluk dále
pronásleduje Rusy přes Pstragovku, Kamenicu Gorni, Wisniowu, Rožanku, opět přes řeku Wislok
a dále přes Wolu Zglobienskou, Rzeszow, Novou Wies, Rakszawu, Zeleniu a Gvizdow. Ve dnech
14.5. až 16.5. pluk dosahuje města Ležajsk na řece Sán. Tam mají Rusové obsazeny staré ruské
pozice. Našemu pluku byl přidělen úsek u vesnice Wierzawice, kde buduje zákopy k rozšíření
předmostí u Sieniawy.
27.5. ve 23:00 h opět nastal všeobecný útok Rusů na pozice 10.pěší divize, který byl odražen. Jen
v úseku 36.pěšího pluku, který byl vpravo od našeho pluku, se Rusům podařilo vniknout do
rakouských pozic. Tato nebezpečná situace byla zpozorována teprve za svítání a hlášena na
velitelství našeho pluku. Velitelé dvou půlpraporů připravovali opatření na pomoc svým
sousedům, avšak přišel rozkaz „dopředu!“ Ale bylo již pozdě. 28.5. asi v 11 h. bylo slyšet z boku a
týlu „urá.“ Tak se Rusům podařilo po krátkém boji zajmout některé oddíly pluku i zálohu pluku.
Ztráty pluku byly opět veliké, zejména bylo mnoho zajatých. 29.5. byly zbytku pluku soustředěny
ve vesnici Trynczce, kde zůstaly do 11.6. Tyto neúspěchy v boji byly potrestány rozpuštěním
36.pěšího pluku a náš 21.pěší pluk byl soudně vyšetřován a hrozilo mu taktéž rozpuštění. Pluk
nejvíce zachránilo předložené telefonické hlášení velitelů z předních linií, neboť hlavní svědci
byli zajati. 12.6. odchází pluk na zotavenou do Czórny. 11.6. byl k pluku přidělen XI.pochodový
prapor a z něho a zbytků pluku byl nově postaven 2. a 3.prapor. 29.6. byl pluk z národnostních
důvodů po soudním vyšetřování přemístěn k inšpruckému XIV.armádnímu sboru do sestavy
5.pěší brigády 3.pěší divize. 30.6. pluk pochoduje z Czórny přes předchozí bojiště u Ležajsk do
Jastrzebicce a dále přes Tarnogrod, Kziezpolski, Bilgoraj, Branowku, Godsiszówa, Wierchoviska,
Pasieku, Blažek, Sulów, Zakrzevek do Bystrice, kam dorazil 5.7.
Pluk byl určen jako záloha 3.pěší divize. 7.7. nastal průlom Rusů mezi 3. a 8. divizí a pluk dostal
rozkaz Rusy zadržet. Pluk třikrát opakovaným útokem Rusy zadržel a dobyl i ztracených pozic.
8.7. následuje další protiútok Rusů na postavení našeho pluku, který byl nucen za cenu velkých
ztrát ustoupit. Tento neúspěch byl však zaviněn hlavně tím, že vlastní dělostřelectvo rakouské
armády střílelo do řad pluku. Od 9.7. do 18.7. je pluk opět v záloze divize. 19.7. Rusové ustupují a
pluk je pronásleduje přes Pawlów k obci Jabloné. Přicházející XII.pochodový prapor se u
Bychavky dostává do silné boční palby dělostřelectva. Avšak účelnou formací a rychlým
postupem vojska šťastně a beze ztrát unikla. Bylo prý vidět jen vytřeštěné oči a vystrašené
obličeje. Je třeba si uvědomit, že exploze vybuchujících dělostřeleckých granátů za velikého
rachotu rozviřují zem ve sloupy prachu, kamení a dýmu a hrozivě působí na lidský nervový
organismus. U zámku Jabloné byly zbytky pluku sloučeny s XII.pochodovým praporem a
vytvořeny 2. a 3.prapor pluku. Po zranění velitele pluku pplk. Fischera přejímá velení pluku
setník Trenkler. V té době byl každý pohyb vojáků v okolí zámku ihned napaden ruským
dělostřelectvem. Proto se velení pluku domnívalo, že v bezprostřední blízkosti musí mít Rusové
svého pozorovatele. Naštěstí zámek prý patřil nějakému ruskému generálovi, proto jej ruské
dělostřelectvo neostřelovalo. Později pluk buduje zákopy východně od zámku. Z nich bylo v noci
vidět již světla Lublina.
Ve dnech 23.7. až 29.7. pluk opět tvoří zálohu divize a je rozmístěn na severovýchod od
Tuszowa. 26.7. se k pluku vrací jen po povrchním zahojení rány plukovník Schöbl. 30.7. pluk
postupuje přes Mertów a Glusk a dále již v bojových formacích vysokým zralým obilím, přes
ruské opuštěné šance až k obci Dziosiatě, kde opět zůstává jako záloha divize. 2.8. byl veden
všeobecný útok na Lublin a dále na obec Tatary. Další boje se odbývaly ve vybudovaných
zákopech na trati Lublin – Lubartow. 3.8. postupuje pluk na Rudnik a Pliszcyn a u dvora
Poduszyna bojuje s ruskými zadními voji. 4.8. následuje další postup přes Niemce a Trzcinie. 6.8.
pluk útočí na obec Anabor. Postup u vedlejšího 59.pěšího pluku proti silným ruským vojům
vázne. Proto byly 7.8. od našeho pluku vyslány dvě výzvědné setniny pluku, každá s oddílem
kulometů, aby zde pomohly. Tyto naše jednotky postupují skrytě podél trati až k nádraží v
Lubartově, odkud se neočekávaně vrhly do boku zadním ruským vojům. Bylo zajato 400 Rusů a
množství vojenského materiálu.
Od 14.8. do 28.8. následuje další pronásledování Rusů přes Kol. Trojnia, Pipirowka, Luszawa,
Zaraviec, Kol. Zavada, Belczec, Suchawola, Dvůr Cichostow, Milanów, Rudne, Radcze, Veroniec a
Nowosielku. Pochody byly naštěstí bez boje. 16.8. nastal přesun 3.pěší divize jihovýchodním
směrem na Luck. Pochod z Nowosielky zpět se dál tímtéž směrem, pak přes Milanów, Parczewo,
Berki, Sosnowiczy, Piosiwa Wolu, Woloska Wolu, Kolacze a Hanszk do Savina. 20.8. do Savina
dorazil XIII.pochodový prapor. Bez boje bylo dosaženo obce Cholm. Další pochod následoval
přes Kol. Rudolfin, Brzyžno, Ludvinóv, Okopy, Dorohusk, přechod přes řeku Bug, Rymaczy,
Maszow, Nowosielski, Milanoviczy, Kleweck, Kowelu, přechod přes řeku Turya, Lubitow, Golopy,
Boguczowka, Waszowka a Perespa do Rozyszcze. Zde pluk bojoval s Rusy. 29.8. přechod přes
řeku Styr u Rozyszcze. 30.8. útok na ruské pozice u Zydyczyna a další boj Liplan. 31.8.
pokračování boje u Liplan a další boje u Wyszkowa a Lucku. Útok Rusů na týl pluku byl odražen
a přitom byla ukořistěna standarta ruského husarského pluku. Další pronásledování vedlo přes
Teremno, Romanów a Chorlupy.
Boje ve dnech 2.9. – 3.9. u Pokaszowa končily průlomem ruské fronty západně od Olyky. Přitom
bylo zajato 500 Rusů a ruský velitel v hodnosti plukovníka. 5.9. došel k pluku XIV.pochodový
prapor. 8.9. se vedou poziční boje na výšinách západně od Olyky. 9.9. Rusové ustupují a pluk
postupuje na řeku Stublu mezi Klovanem a Golyszowem. Rusové kladou tuhý odpor. Naše vojska
budují zákopy a 11.9. pluk obsazuje zákopy západně od Golyszowa. Ve dnech 13.9. až 16.9. se
vedou tuhé obranné boje, při kterých pluk udržel svoje pozice, ač se sousední útvary daly na
ústup. Ale přesto po marném odporu a za velikých ztrát (200 mužů a mnoho zajatých) musel
pluk ustoupit jižním směrem na Olyku. 17.9. další postup Rusů a pluk ustupuje přes Bakerin a
Nowosielky do Podgajce, kde se podařilo Rusy zadržet a budují se zákopy. 19.9. přichází
XV.pochodový prapor. Od 19.9. do 22.9. probíhají boje u Podgajce, kde pluk uhájil svoje zákopy.
Od 22.9. do 1.10. pluk obsadil zákopy západně od obce Stawoky. Od 1.10. do 7.10. pokračuje
zákopová válka a pluk odráží ruský útok. Celá divize pak postupuje k městu Olyce do prostoru
Stawok, Darno, Olyka. Pluky divize budují a zesilují zákopy a je vedena zákopová válka. 24.10.
přichází XVI.pochodový prapor. 1.11. prozatímně přejímá velení 15.pěší brigády plukovník
Schöbl. 8.12. pak odchází na zdravotní dovolenou a s radostí je znovu uvítán u pluku 12.2.1916.
Od 24.12.1915 do 20.1.1916 (opět žádné vánoce) je náš pluk zálohou divize v Bytyni a za tuhých
mrazů opravuje tamní cesty. 8.1.1916 přichází XVII.pochodový prapor. Od 21.1. do 18.2. pluk
obsazuje úsek u vesnice Žerniszcze, jihozápadně od Olyky. Fronta je v té době klidná až na malé
přestřelky. 19.2. přichází XVIII.pochodový prapor. 19.2. byl pluk soustředěn ve vesnici
Nowosielki, kde se připravuje k odjezdu na tyrolskou frontu na italském bojišti. O tom až příště.
Zde tedy končí strastiplná cesta 21.pěšího pluku na ruské frontě.
V těchto bojích od 5.11.1914 do 19.2.1916 padli tito důstojníci, praporčíci a kadeti:












mjr. Vilém Holub
npor. Pavel Neumann
npor. Jan Csadník
npor. Alois Arnold
por. Bedřich Přidal
por. Theodor Schulz
por. Karel Ahorner
por. Zikmund Lein
por. František Ponzer
por. Walter Deutsch
prap. František Hubáček
prap. Ferdinand Šusta












prap. Alois Štěpánka
prap. Rudolf Sommer
prap. Robert Vendolský
prap. Josef Pašek
důst. čekatel Eduard Vrba
důst. čekatel Leo Faul
důst. čekatel Karel Hašek
důst. čekatel František Holfeld
důst. čekatel František
Schmied
kadet Alois Fukal
kadet Karel Kain
kadet Michael Prebenda
Zajato bylo 28 důstojníků, 15 praporčíků a 6 kadetů a důstojnických čekatelů.
Znovu připomínám, že padlí a zajatí jsou uváděni jen důstojníci, praporčíci, kadeti a důst.
čekatelé. Počty raněných z jejich řad jdou do stovek. Počty padlých, raněných a zajatých
příslušníků mužstva jdou do tisíců!
Válečné cesty 21.pěšího pluku čáslavského v 1.světové válce – 3.část
Ve třetím pokračování z naší serie o čáslavském pluku se s ním vydáme do Tyrol a celý tento díl s
ním pak prožijeme v Itálii.
Tyrolská ofenziva
Ve 2.části tohoto seriálu jsme skončili 19.2.1916 ve vesnici Nowosielki, kde se pluk připravuje k
odjezdu na tyrolskou frontu na italském bojišti. Pluk odjel na italskou frontu hned následující
den 20.2.1916, ze stanice Luck. Jel přes Cholm, Lublin, Rozwadóv, Tarnów, Novy Sandec, Prešov,
Košice, Budapešť, Mürzzuslag, Innsbruck do Neumarktu v Tyrolích. Odtud pochodoval 4.3.1916
do Revera del Luna.
Do 9.5.1916 je pluk v Terlagu, kde dostává horskou výzbroj a v hornatém okolí se cvičí na
horskou válku. To byla hlavní odlišnost od bojů na ruské frontě. Také se provádí signalizační a
telefonní nácviky, aby později mohla dobře pracovat spojovací služba v neschůdném terénu. V
této době zhruba dvou měsíců měl pluk dobré ubytování a byl i dostatek stravy. Proto i nálada
mužstva byla dobrá.
Jaká byla tehdy situace na italské frontě? Cílem bylo prolomení italské fronty, které mělo být
provedeno vpadnutím do týlu sočské armádě, její odříznutí od základen a společným náporem
ze dvou stran ji rozdrtit. Tím by byla Itálie prakticky vyřazena z války. Avšak tento plán ještě
nenalezl pochopení u německého generálního štábu a rakouské síly byly omezené. Vliv na
zahájení ofenzivy mělo i počasí a roční období. Původně měla být zahájena již začátkem února
1916. Avšak v zasněžených horách byl jakýkoliv pohyb nemožností, proto byl začátek ofenzivy
odložen na 10.4. a pro stále nepříznivé počasí až na 15.5. Tím přišla rakouská vojska o důležitý
faktor překvapení a Italové se mohli připravit k obraně. Rakouská armáda zde měla soustředěno
velké množství vojsk, kterým velel arcivévoda Evžen. Vojska byla rozdělena do dvou armád.
Celkem se jednalo o 190 praporů! Náš 21.pluk byl začleněn do 15.brigády, 3.divize, XX.sboru,
kterému velel následník trůnu Karel.
Vraťme se tedy k našemu 21.pluku a jeho bojové cestě. Od 9.5. do 17.5. probíhaly pochody do
operačních prostorů. V té době pluk pochodoval přes Trident, Matarello a Calliano údolím Adiže.
Pak vystoupil přes Mezzomonte na horskou planinu u Folgarie a dále přes Costa do svých
postavení na výšině Durer (kóta 1589). Útok započal 15.5. silnou dělostřeleckou palbou. 18.5.
náš pluk vystřídal 14.pěší pluk v jeho bojové pozici na hoře Monte Coston d’Arsiero (18 km vých.
od Rovereta). 19.5. pluk provedl útok na postavení Italů v sedle Valbona (kóta 1882) a obsadil
jeho západní část. Od 20.5 do 24.5. pluk pokračoval v útocích na nejdůležitější úsek, na
pevnůstku Campomolon (kóta 1855). Zde o něco severněji pluk ukořistil 3 děla, 1 houfnici, 582
pušek a další válečný materiál. 25.5. pluk odešel do obce Vale a byl ustanoven do divizní zálohy.
Ale již následujícího dne 26.5. pluk střídá 14.pěší pluk na Monte Cimone (kóta 1230). Zde byl
pluk ostřelován ze dvou stran a vytrval zde po dva dny. Dne 30.5. pluk postupoval silně
ostřelován těžkou dělostřeleckou palbou, přes Mag. Fontana a Canále do Peralta. 31.5. pluk
podnikl útok od St. Ubaldo (jižně od Arsiera) na italské pozice u Onara (kóta 645). I při tomto
útoku byl pluk rovněž ostřelován těžkým italským dělostřelectvem z obou boků i z týlu. Pluk měl
veliké ztráty, ale i 1.6. se ubránil útokům vedeným do obou boků. Všechny boje v těchto úsecích
byly úžasně namáhavé pro neschůdný terén, skály a nadmořskou výšku (viz údaje o nadm. výšce
u jednotlivých kót). 10.6. dochází XIX.pochodový prapor.
Významné pro pluk je datum 24.6.1916. Velitelství XX.sboru oznamuje pluku, že došel pro pluk
vlastnoruční dopis od následníka trůnu! Pluk i nadále drží své pozice přes prudkou, ze tří stran
řízenou, dělostřeleckou palbu. Tento den také dochází XX.pochodový prapor. 25.6. byl pluku
nařízen ústup do Tonezzy. Ústup byl proveden bez boje. Tento ústup v úzkém údolí Torenta
Astica, které bylo přeplněno ustupujícími rakouskými vojsky, se mohl stát katastrofou, kdyby
Italové zpozorovali odpoutání vojsk a údolí silně ostřelovali. Tím skončila pohyblivá válka a
začala válka poziční.
Od 26.6. do 3.7. pluk buduje silné pozice a kryty na výšinách Tonezzy a Monte Cimone a staví
boční pozice na Cima Palje (kóta 990). I zde je pluk často ostřelován těžkým dělostřelectvem.
Vzhledem ke skalnatému terénu se k trhání skal používá výbušnin. Čeští vojáci jako zruční hoši,
kteří si poradí se vším, pochopitelně postupně získali i při této práci značnou zručnost a jistotu.
4.7. dochází ke změně, velení pluku převzal plk. Reimer. Bývalý velitel pluku plk. Schöbl (zvaný
„náš táta“) byl jmenován velitelem 7.horské brigády. 10.7. dochází XXI.pochodový prapor. V
polovině srpna 1916 byl náš pluk oddělen od 3.divize a přeložen ke své původní 10.divizi na
sočskou frontu. Pluk pochodoval k odpočinku do týlu do baráků ležících na úpatí Monte Roveru,
kdy pobyl od 18.8. do 11.9.1916. Velkou výhodou bylo, že naši vojáci nebyly na frontě, ale pobyt
v barácích nebyla rekreace, protože tyto byly vybudovány v lese na severní straně úpatí kam k
nim nemohly pronikat sluneční paprsky a proto byly chladné a nehostinné. Od 12.9. do 18.9.
pluk pobýval v krásné krajině u Levica.
Vzpomínka k bojům v této oblasti. Zvláště boje u Monte Cimone (kóta 1230) byly neobyčejně
prudké a pro obránce spojeny s velkými ztrátami. Zde fronta vyčnívala z rakouských pozic jako
klín směrem k Arsieru, ohraničen údolím Freddo a řekou Astico. Křižovala se zde dělostřelecká
palba, vybuchovaly těžké miny, světlomety sem svítily celou noc. Střídání polních stráží, doprava
proviantu a střeliva se nikdy neobešla beze ztrát. Také příslušníci 21.pěšího pluku hájili několik
dní tento obtížný úsek. Konečně dne 23.9.1916 byl vrcholek hory rakouskými sapéry vyhozen do
vzduchu. Jeden italský 28 cm moždíř (typ děla), který příslušníci 21.pěšího pluku ukořistili v
pevnosti Campomolon, byl rozříznut a do jeho ploch bylo vyryto „Válečná kořist 21.pěšího
pluku“ a kusy vystaveny u pomníku Danteho v Tridentu.
Sočská fronta
Od Levica pluk odjel na sočskou frontu tratí kolem jezera cyldozzského do Tridentu a dále přes
Bolzano, Franzensfeste, Toblach, Lublaň a Občinu do St. Daniele. Tam dorazil 20.9.1916. Pluk byl
ubytován ve vesnicích Avber a Ponikve a byl přímo podřízen VII.armádnímu sboru arcivévody
Josefa. 22.9. v 7 hodin začal pochod přes Kobdil, St. Daniel a Vipach do Zapuše, kde pluk
přenocoval. 23.9. pluk pokračoval v pochodu přes Heidenschaft, Predmeje a Nemči do Ternova.
Pluk vstupuje do svazku 57.pěší divize a 25.9. střídá v pozicích na Monte Santu 2.střelecký pluk.
Zde byly zákopy převzaty ve velmi špatném stavu a nedostává se krytů pro všechno mužstvo.
Proto pluk započne hned se stavbou předního zákopu a s vrtáním kaveren (úkrytů). V tomto
postavení prodělává pluk ve dnech 6.10. až 10.10. 8.italskou ofenzivu na Soči. Ale bylo to
relativně dobré, protože Italové proti našemu pluku neútočili, pouze po dobu ofenzivy prudce
ostřelovali zákopy pluku. Ztráty mužstva byly nepatrné. V nich jsou započteny i ztráty otravou
plynem. Monte Santo bylo plukem hájeno až do 25.10., kdy byl pluk vystřídán 5.domobraneckou
brigádou.
26.10. pluk pochoduje do Lokve přes Slokarji, Vrtovče, Samaria do Stagovců. Zde pluk čeká na
odjezd na rumunskou frontu. Avšak 2.11. začala 9.italská ofenziva! Proto byl pluk dán k dispozici
XVI.armádnímu sboru a pochoduje do vesnice Cernica v údolí Vipachu. 2.11. bylo tábořeno v
Cernici. V 18 hodin pluk postupuje dále přes Dornberg, Gradiscuta do Lukežice, kde je přidělen
26.pěší divizi a v jejím rámci k 56.pěší brigádě. 3.11. je pluk za bubnové nepřátelské palby
nasazen do útoku na Fajti Grib (kóta 432). Útok se nezdaří a pluk je nucen ustoupit na linii
vymezenou kótou 464 a obcí Ozrenj. Zde byly budovány zákopy (pokolikáté již v této válce?),
které byly přes neustálé nepřátelské útoky hájeny až do vystřídání dne 6.11. Ztráty za období od
3.11. do 6.11. jsou 27 mrtvých a 152 raněných.
7.11. pokračuje pluk v pochodu přes Dornberg, Lipa a Temnica do Vojščice.. Zde je pluk podřízen
znovu své původní 10.divizi. Pluk vysílá orientační hlídky do první linie v úseku kóty 208, kterou
má pluk obsadit. 9.11. přebírá pluk uvedený úsek od 102.pěšího pluku. Ale opět, jako v
minulosti, je i tento úsek nedostatečně vybudován a pluk je vystaven neustálým přepadům
nepřátelského dělostřelectva. Zde se pluk prvně dostává do pověstné fronty na náhorní planině
kraské. K těžkostem se přidává ještě deštivé počasí. Rovněž cesty k zákopům pluku jsou neustále
ostřelovány, proto je zásobování vojsk velice obtížné. Ztráty pluku dosáhly asi 200 mužů.
Konečně 25.11. je pluk vystřídán 102.pěším plukem a 7.12. se pluk nachází na zotavené v
Repenu. První dny byl mužstvu dopřán odpočinek, později se začíná cvičit. 8.12. pluk pochoduje
z Repenu do Gorjanska, kde přenocuje. Ale 9.12. náš pluk opět střídá 102.pěší pluk na kótě 208.
Vystřídání probíhá v noci, za silného ostřelování cest k zákopům nepřátelským dělostřelectvem.
V tomto úseku pobyl pluk do 3.1.1917, přičemž téměř každý den podnikalo nepřátelské
dělostřelectvo přepady, což si vyžádalo značných obětí. A zase žádné vánoce a oslavy Silvestra! A
navíc 30.12. v noci byly zálohy 4.praporu vystaveny působení plynu (otravovány plynem)!
Nepříjemný to pozdrav od italských vojsk do nového roku! V době od 19.12. do 3.1.1917 ztratil
4.prapor 11 mrtvých a 27 raněných. 4.1.1917 byl pluk vystřídán 102.pěším plukem a odešel na
zotavenou od 4.1. do 8.1. do Praprotu – Ternovice a do Záleži.
9.1. byl zahájen pochod na Velky Dol, kde pluk vystřídal 98.pěší pluk. Tento úsek byl poměrně
klidný, ale i zde byly ztráty, jen u 3.praporu 3 mrtví a 5 raněných. V tomto postavení pluk setrval
do 27.1. a byl vystřídán opět 98.pěším plukem. Od 28.1. do 2.2. byl pluk v záloze 10.divize ve
Vojšici, Versiči a Koryte – Lager. 4.prapor a plukovní velitelství byly ve staré Lokvě (kóta 274) v
lesních barácích. 3.2. byl nastoupen pochod na zotavenou do Velkého Dolu. Zde pluk setrval až
do 21.2. Jednotlivé části pluku byly ve Skofi a Nadrožice.
22.2. byl zahájen pochod do Brestovice Gorni. Vesnice byla značně poškozena italskou
dělostřelbou. Pluk se ubytoval v ještě zachovalých domech a zčásti v polních barácích a tvořil zde
divizní zálohu. Jednotlivé části pluku byly rozmístěny ještě v Mahorině, Moszi a Komarje. I zde
byly vesnice ostřelovány italským dělostřelectvem, ale náhodou nezpůsobují velké škody. Pluk
vysílá orientační hlídky do úseku kóty 144, kde má mít v budoucnu zákopy.
A 3.3. dochází ke střídání v uvedeném úseku, kde je střídán 64.pěší pluk. Kóta 144 je obsazena
Italy! Zákopy pluku jsou na východní straně kóty, což je pro pluk velmi nevýhodné. Vzdálenost
zákopů je místy jen 15 kroků! To způsobuje nervozitu na obou stranách. Sebemenší hluk v
zákopech způsobený pracujícími zákopníky má za následek prudkou oboustrannou palbu.
Zvláště pak zde působí vrhače min a granátů, ve kterých mají Italové převahu. Velitelství divize
stále nutí pluk k útokům, s cílem dobytí a obsazení vrcholu kóty 144. Ty se však nikdy nezdařily
a oddíly pluku byly za značných ztrát odraženy. Konečně 16.3. je pluk zčásti vystřídán 64.pěším
plukem. Avšak 2.prapor našeho pluku stále drží severní úsek. Zbývající dva prapory jdou na
zotavenou do Mavhunje, kde tvoří divizní zálohu. Sem také došel také XXVI.pochodový prapor.
29.3. podnikl náš 2.prapor a 2.prapor 64.pěšího pluku další útok na kótu 144. Našemu praporu
se útok nezdařil, měl 3 mrtvé a 63 raněných. 2.praporu 64.pěšího pluku se útok zdařil a získal 26
italských zajatců a 2 kulomety. 1.4. byly opět naším plukem obsazeny zákopy v tomto úseku a
vystřídaný 2.prapor našeho pluku je od 1.4. ustanoven divizní zálohou v Cerovlje. Ztráty na kótě
144 byly opět značné, např. dne 5.4. při obvyklém dělostřeleckém přepadu a výbuchy těžkých
min, trvající ani ne jednu hodinu, bylo v zákopech našeho pluku 11 mrtvých a 30 těžce raněných.
Konečně 23.4. jsou oba naše prapory na kótě 144 vystřídány praporem 64.pluku a praporem
91.pěšího pluku. 24.4. odcházejí naše prapory na zotavenou do Grabovic, Zálezi a Zgoniku. Zde
opustíme náš 21.pěší pluk na italské frontě a vrátíme se k němu ve 4.dílu.
V těchto bojích od 15.5.1916 do 24.4.1917 (tedy přibližně za dobu jednoho roku) padli tito
důstojníci, praporčíci a kadeti:












setník Ivan Čaklovic
setník Arnošt Hauer
por. K. Pšenička
por. V. Siegel
por. Jaromír Skála
por. Bedřich Hoffmann
por. Josef Stein
prap. Josef Veselý
prap. Robert Vendovský
prap. Karel Pözl
kadet Jan Frick
kadet Josef Halaschka
V tomto období byl zajat snad jen jeden důstojnický čekatel. Více zajatých v literatuře není
uvedeno. Znovu připomínám, že padlí a zajatí jsou uváděni jen důstojníci, praporčíci a
kadeti. Počty raněných z jejich řad jsou desítky. Počty padlých, raněných a zajatých
příslušníků mužstva jdou do tisíců!
Válečné cesty 21.pěšího pluku čáslavského v 1.světové válce – 4.část
Závěrečný díl seriálu o čáslavském pluku a jeho osudech za I. světové války. Nesmyslnost války
krok za krokem.
X. sočská ofensiva
Ve 3.části tohoto seriálu jsme skončili 24.4.1917, kdy náš pluk odešel na zotavenou do Grabovic,
Zálezi a Zgoniku. Nyní často naši vojáci sledují nepřátelská letadla jak bombardují vojenská
skladiště, obzvláště u Gorjanska. Stupňuje se i nepřátelská letecká výzvědná činnost, což svědčí o
blížící se ofenzivě. A skutečně 12.5.1917 začíná X. sočská ofenziva.
Pluku byla nařízena pohotovost a přesun k vesničce Praprotu, kde byl v záloze, tábořil pod stany
a očekával další rozkazy. 21.5. pluk střídá u Hudilogu značnými ztrátami zeslabený pluk. Noc i
následující den proběhl celkem klidně. Dva italští přeběhlíci vypovídají, že v 11 h začne útok. Ale
nestalo se tak. Až 23.5. ve 3 h ráno začíná bubnová palba na celé frontě. Granáty a miny dopadají
do zákopů našeho pluku, které jsou brzy velmi poničeny. Ve velkém počtu se objevují italská
letadla, která vrhají pumy na zákopy pluku. Kulomety ostřelují postupující zálohy pluku. Ve 12 h
útočí italská pěchota v několika vlnách proti našim zákopům a ve 14 h proráží úsek IV.praporu,
který je skoro celý zajat i s velitelem praporu. K večeru přichází oddíly 55.pěšího pluku do
ztraceného úseku našeho pluku a snaží se vést protiútok, který se však nezdaří. 24.5. se Italové
dostávají do týlu našeho II.praporu. Jednu jeho část zajímají, druhá část se probíjí zpět do druhé
linie. III.prapor je nucen svoje linie dobrovolně opustit a stáhnout se zpět do druhé linie. K
objasnění našeho neúspěchu je nutno dodat, že postavení pluku u Hudilogu bylo velmi
nevhodné, neboť Italové měli možnost vést útok na postavení pluku ze tří stran. Italové se
spokojili s dosaženými úspěchy a zakopávají se. V příštích dnech se znovu pokouší obsadit naši
druhou linii. Ale to se jim nedaří. Když se na velitelství divize dozvěděli, že postavení u Hudilogu
je stále v rukou našeho pluku, nevěří tomu! Ztráty pluku byly obrovské. Padlo 150 mužů
mužstva, 400 jich bylo raněno a 400 jich bylo zajato.
Až 31.5. pluk odchází z fronty na zotavenou do Volčijigradu. Tam již 29.5. přichází XVIII.
pochodový prapor, který byl dosud jako divizní záloha. Za projevenou chrabrost byl pluku
přislíben delší pobyt na zotavené. Tak celý měsíc zůstává pluk ve Volčijigradu a 1.7. pochoduje
na další zotavenou do Pliskovic. Pluk se doplňuje čtyřmi pochodovými setninami. 10.8. pluk
odjíždí vlakem do Lublaně, kde je v okolí ubytován ve Svatém Vítu, Dolní Pirnitshi a v Draule.
Zde se poprvé ve válce setkává se svým I.praporem (který byl před válkou posádkou v Brčce v
Bosně).
XI.sočská ofenziva
Tato ofenziva začala 17.8. Pluk odjíždí opět na kraskou frontu a již 21.8. je vykládán na otevřené
trati mezi stanicemi Divazza a Sezana. Odtud pochoduje do Pliskovice. 22.8. se pluk dostává až
do okolí Mavhinje, kde táboří pod stany, jako divizní záloha. 25.8. při pochodu do Salvátorové
jeskyně byl IV.prapor napaden plynovým útokem. Ale po nasazení plynových masek prapor
došel bez nehody. 26.8. vystřídal III. a IV.prapor pluku benešovský 102.pěší pluk v úseku
Brestovického údolí u Mladiči. V tomto úseku se první linie udržela po celou dobu XI.sočské
ofenzivy. Ale vlevo i vpravo byla vojska zatlačena do druhé linie. Nepřítel hlavně vedl své útoky
proti úseku III. a IV.praporu, ve snaze vyrovnat frontu. Ale úsek byl přes veliké ztráty uhájen.
Padlo 60 mužů, 250 jich bylo raněno a 150 jich bylo zajato. 2.9. byl pluk vystřídán 63.plukem a
odešel do zálohy do Mavhinje. Pluk byl doplněn XXIX. a XXX. pochodovým praporem a 4.setninou
pochodového praporu od 8.pluku. 18.9. boje ustaly. Pluk obsadil zákopy u Flondar, kde vystřídal
55.pěší pluk. Zákopy zde byly dobré, byl zde i dostatek kaveren chránících mužstvo před
nepřátelským dělostřelectvem. Ale počasí bylo deštivé a chladné, dostavovala se i bora. 11.10.
byl pluk vystřídán 15.plukem a odešel na zotavenou do Saleže.
21.10. pluk opět odchází do zákopů v brestovickém údolí a 24.10. oznamuje divizní velitelství, že
započala naše ofensiva u Tolmina. Pluku bylo nařízeno držet tento úsek a častým vysíláním
hlídek před naše zákopy znepokojovat nepřítele. To vyvolávalo dělostřeleckou palbu. Z
velitelství divize přichází zpráva, že se útok u Tolmina zdařil. To byly první známky nastávajícího
ústupu. 27.10. výzvědné hlídky mají za úkol zjistit, zda jsou nepřátelské zákopy ještě obsazeny.
Ve 22 h se ozývá střelba na naše hlídky. Ve 23 h je vyslána jedna četa na kótu 144 pod vedením
šikovatele Kulhánka. Kóta byla po malém odporu dosažena a ve 24 h došla od šikovatele
Kulhánka zpráva, že vlevo i vpravo jsou zákopy opuštěné. V této době směrem od Doberda,
Ronchi a Cervignana byly slyšet silné detonace a zář požárů ozářila celý horizont. To Italové
ničili svůj válečný materiál. Ještě za noci obsadily oba prapory pluku italské zákopy a vyslaly
výzvědné hlídky na kótu Crni severně od Doberdského jezera. Mužstvo pochopitelně využilo
situaci a pídilo se v zákopech po kořisti, hlavně po jídle a pití. Dosažený úspěch měl pozitivní vliv
na naše vojáky. Vyvolalo to hluboký a odlehčující dojem zvláště při pomyšlení na situaci před
několika hodinami kdy kraj ovládala smrt. Ještě je třeba připomenout hrdinství šikovatele
Kulhánka a jeho smrt. Časně ráno 28.10., ještě za úplné tmy, kdy měl na opasku zavěšeny čtyři
ruční granáty, se zapletl do ostnatých drátů a při explosi těchto granátů byl roztrhán. Tento
poddůstojník byl přitom od r. 1914 mimo krátkých dovolených stále na frontě. Čest jeho
památce.
Z Jamiana, ležícího v blízkosti doberdského jezera, byly vyslány dva výzvědné oddíly, každý v síle
50 mužů. Měly za úkol dostat se do styku s ustupujícím nepřítelem a zamezit jeho uchycení se na
vhodných místech. 28.10. pluk dostal za úkol pochodovat přes Doberdo, Vermegliano, Selz,
Ronchi, Bergliano a Pieris s úkolem zmocnit se třech mostů přes Soču. Během tohoto pochodu
pluk potkal první kolonu italských zajatců, v síle asi 200 – 300 mužů, vesele si popěvujících.
Východně od Vermegliana přišel rozkaz zastavit a ubytovat se přes noc. V této době pluk dostal
mnoho dispozic, které se často měnily. Nepřítel byl již v plném ústupu a příslušníci pluku
pochybovali o existenci mostů. A jejich předpoklady se vyplnily. Na zákrok velitele brigády se
pluk dal znovu na pochod a po chvíli již slézal z výšiny u Selze. Před nimi se objevila širá, daleko
se rozprostírající nížina sočská s nejbližší osadou Ronchi. V ní se nalézala velká přádelna, z níž
později veškeré stroje putovaly do Německa, jako německá kořist. V Ronchi i podél další cesty do
Begliana byl poházen různý vojenský materiál. V dešti pluk dorazil do vesnice Pieris.
Pochopitelně všechny tři mosty naši vojáci našli zničené ustupujícím nepřítelem. Pluk se
ubytoval ve vesnici Pieris, konečně po dlouhé době pod střechou, což se využilo k sušení
promoklých oděvů a prádla. K jídlu toho mnoho nebylo, ale vína bylo ke koupi dostatek. Druhý
den byli naši vojáci překvapeni potopou. Voda dosahovala až po pás. Vojáci se pustili do
budování ochranných hrází. Naštěstí většina domů byla jednoposchoďová. Příčinou potopy bylo
prolomení hrází u řeky Soči italskými vojsky. Civilní obyvatelstvo a vojáci pak zahradili
prolomené hráze a k večeru začala voda opadávat. 29.10. v 18 h byla dokončena provizorní lávka
přes poškozený železniční most a II. a IV.prapor mohli nastoupit pochod přes řeku, aby polními
strážemi zajišťovaly železnici a silnice. Velitelství pluku a III.prapor byly ubytováni v Paparianu.
V obci Villa Vicentina byla opuštěna vojenská nemocnice, úplně zařízená. V ní zůstalo mnoho
zásob. Do příchodu lékaře byla zapečetěna a střežena. Ale koupelny byly ihned uvedeny do
provozu a vojákům se naskytla příležitost pořádně se umýt dobrým italským mýdlem a vyměnit
si prádlo za čisté a dobré. Nocleh na čistém a pohodlném lůžku byl po těch měsících na frontě v
zákopech nezapomenutelný.
30.10. se k pluku u Pontesia připojil IV.prapor, který dosud vysílal polní stráže. Během další
cesty vojáci pluku viděli obrovské dělo s hlavní délky asi 10 metrů. Bylo to ono dělo, které na
Hermadu u kóty 211 posílalo obrovské střely délky asi 1 m. Asi v 9 h pluk dorazil do Cervignana,
bývalého rakouského pohraničního městečka. Na kraji městečka pluk vítali opilí domorodci,
kteří provolávali slávu Rakousku a vojákům podávali baňaté láhve vína. Městečko bylo za války
sídlem hlavního štábu III.armády a i proto zde zůstalo mnoho použitelného materiálu, zejména
potravin (mouka, rýže, káva, sýry, sardinky, suchary, čokoláda, víno a milánské pivo v lahvích),
ale ve skladech byly i oděvy a obuv. Po poledni byl zahájen další pochod do Torre Zuina.
II.prapor byl poslán do St. Giorgio di Nogara. Zde bylo skladiště obuvi japonské výroby. Vojáci si
zde vyměňovali boty, ale byla to chyba, neboť japonské boty se brzo prošlapaly.
31.10. bylo pokračováno v pochodu na St. Giorgio. Pluk byl předvojem divize. Protože nebyli
koně, velitelé praporů rekvírovali (zabavovali) jízdní kola a na nich vysílali výzvědné hlídky.
Bylo to výhodné, neboť zde bylo dostatek silnic a jiných cest, takže vojáci mohli rychle
prozkoumat dosti velký prostor. Kromě toho bylo tak snadné udržovat spojení se sousedními
kolonami, takže předvoj měl usnadněno zajištění v dosti nepřehledném terénu, který protínalo
množství potoků a příkopů osázených hustým stromovím. Také spojení s plukovním velitelstvím
bylo rychlejší. Most přes říčku Corno mezi Chiarisacco a St. Giorgio byl stržen, proto se muselo
přecházet přes rozbitý železniční most. Byl nařízen odpočinek, který byl využit k vaření. Polní
kuchyně ale nemohly přes zbořené mosty, tak se rekvírovali vepři, kteří se zabili a bez vykuchání
položili na stůl. Každý si uřízl dle libosti vepřového a buď na své misce od jídelního nádobí, nebo
na ukořistěné pánvičce si smažil kotletu a mnohý podléval svoji porci vínem. Pouze soli se
nedostávalo. Po čtyřhodinovém odpočinku byl opět zahájen pochod přes Muzzano do Palazzoly.
Silnice zde vedla po náspu a byla zatarasena vojenskými automobily, povozy a civilními vozidly.
Při ústupu Italů nejdříve prchalo civilní obyvatelstvo a přitom si na různých povozech odváželo
všechno možné, včetně zboží ze svých krámů. Mezi ně později dojely nákladní auta a
obyvatelstvo muselo vojsku udělat místo, což se neodehrávalo v klidu. Důsledkem toho byly
povozy civilního obyvatelstva válející se pod náspy. Do toho všeho padaly bomby z rakouských a
německých letadel. To překvapilo prchající. Pochopitelně vypukla panika. Vozy byly do sebe
zaklíněny a nemohly dopředu, ani dozadu. Civilisté i vojáci přeřezali postraňky a dále prchali na
koních. Několik mrtvých Italů a padlých koní označovalo zažitou tragedii. V délce asi 8 km byla
nalezena spousta nejrůznějších cenných věcí. Celé vozy s pánskou i dámskou konfekcí, plné auto
s podrážkovou kůží. A režné plátno, kožešnické výrobky, rýže, káva, bedny se suchary, nábytek,
kuchyňské potřeby. Ale i důstojnická zavazadla. Ale pro naše vojska to nemělo velký význam,
neboť stále pronásledovali Italy, o nichž nevěděli, kde se zastaví a postaví na odpor. Tak se
stávalo, že si jeden vojín vzal nástěnné hodiny s hracím strojkem, aby si zpříjemňoval cestu. Po
nějaké době je však odložil a vzal si je další, aby se pobavil. A tak hodiny „pochodovaly“ s plukem
až do Tagliamentu a později až do Palazzoly, kde na řece Stelle kladly zadní voje italské menší
odpor.
1.11. Italové tlačení ze severu vyklidili své pozice a táhli dál západním směrem k řece
Tagliamento. IV.prapor se zmocnil při této příležitosti italského telefonního přístroje a většího
množství telefonního drátu, které později využil. Pluk opět tvořil předvoj divize a táhl podél
železniční trati na Latisanu na řece Tagliamentu, kam dorazil večer po menších šarvátkách a za
nepřátelské dělostřelecké palby. IV.prapor postupoval vpravo přes C. Comisso, C. Paludat a k
silnici do Latisanotty na řece Tagliamentu. II. a III.prapor pluku po dosti tuhých pouličních bojích
v Latisaně se zakopal na levém břehu řeky. Přitom byl v Latisaně zajat italský prapor pěchoty.
IV.prapor postupuje v bitevních rojnicích podél silnice ve vinicích k opuštěné Latisanottě a
obsazuje říční přívoz a levý břeh řeky. Spojení na sever bylo dosaženo cyklisty u vesnice Ronchi.
Na jih bylo obnoveno spojení s plukem v Latisaně. Plukovní velitelství bylo umístěno na
křižovatce několika silnic asi 3 km východně od Latisany.
Ráno 2.11. započalo italské dělostřelectvo se střelbou na Latisanu a Latisanottu. Ačkoliv ještě
předcházející večer byl dán rozkaz, aby se všechno obyvatelstvo se svým movitým majetkem
vystěhovalo z místa nastávajícího bojiště, neuposlechlo této výzvy a proto bylo druhý den
vyvedeno násilně. Dále bylo nařízeno, aby všechna opuštěná domácí zvířata byla sehnána do
ohrazeného dvora na západním okraji vesnice. Zároveň tam byly dopraveny nalezené zásoby
píce, kukuřice a potravin a dány do opatrování proviantnímu důstojníkovi, jemuž bylo přiděleno
několik marodů. Při tomto rekvírování byl také nalezen vepř zabitý střepinou dělostřeleckého
granátu o váze asi 300 kg. Jeho maso bylo dáno k nasycení celého praporu. Mužstvo to
„gutovalo.“ Toto slovo vzniklo asi z německého gut = dobře, znamenalo, že vojáci si sami mohli
uvařit, kde co dobrého sehnali. „Gutování“ bylo v poli vždy nejmilejším zaměstnáním. Italská
dělostřelba se stupňovala. I v zákopech docházelo k přestřelkám.
2.11. se konala v blízkosti velitelství pluku porada vedená velitelem divize a za účasti velitelů
brigád, velitele pluku a velitelů dělostřeleckých oddílů. Jednalo se o přechod jižně od Latisany.
Bylo stanoveno, že II. a IV.prapor našeho pluku a jeden prapor 98.pěšího pluku se za večera 3.11.
přeplaví na pontonech přes řeku a zmocní se druhého břehu Tagliamentu. Na poradě byla též
řešena otázka dělostřelecké podpory. Starší dělostřelečtí důstojníci byli vesměs proti této
podpoře, neboť bylo málo dělostřeleckých nábojů a italské dělostřelectvo bylo koncentrováno v
okolí Latisany a bylo v převaze proti našemu. Bylo též poukazováno na to, že nákladní auta,
místo aby dovážela potřebnou dělostřeleckou munici, jezdí s kořistí až do Terstu a Lublaně.
Později se zjistilo, že někteří řidiči odváželi kořist i na vlastní pěst, nebo na rozkaz nižších
velitelů a nejen do uvedených měst, ale daleko do zázemí, dokonce až do Vídně. Převoz pontony
se měl stát u zátočiny řeky asi 2,5 km jižně od Latisany. Velitel IV.praporu mjr. Trenkler, který
měl tento převoz řídit, dostal dost instrukcí a rad a též písemný rozkaz ve formě náčrtku, kam
umístit minomety a kulomety a jak obsazení zátočiny provést pěchotou, kdy převoz provést, jak
obsadit protilehlý břeh a další postup. Za demonstrační skupinu byl určen III.prapor. Dva vozy
byly naplněny starým plechem, konzervami a podobným materiálem, aby dělaly velký hluk a tím
odvedli pozornost Italů od akce, která se chystala k překročení řeky Tagliamento asi 4-5 km
jižněji. V 18 hodin za nastávajícího soumraku byl zahájen odchod IV.praporu z Latisanotty přes
Latisanu k určenému místu přechodu přes řeku. Je třeba vědět, že z výše položeného pravého
břehu, který měli obsazen Italové, bylo za dne vidět do ulice v Latissannottě. Každý sebemenší
pohyb v této ulici byl Italy ihned ostřelován. U Latisany byla naše poslední setnina napadena
silnou dělostřeleckou palbou. V Latisaně byl pochod zastaven a setniny se kryly za zdmi domů.
Protože další postup byl vzhledem k dělostřelecké palbě nemyslitelný, byly velitelem praporu
jednotlivé setniny posílány ke dráze, aby pak kryty vinicemi a jiným porostem, v malých
skupinách postupovali směrem jižním k místu přechodu přes řeku. Za plné tmy, asi ve 20 h došel
prapor na místo převozu a setniny za náspem ulehly. II.prapor a prapor 98.pluku byly již na
místě ve vinicích po obou stranách cesty vedoucí k obci Desertu. Byl zde i ženijní oddíl v síle asi
30 mužů se šesti pontony. Telefonické spojení s dělostřeleckým oddílem a s velitelstvím pluku
bylo instalováno. Také minomety a kulomety byly ve stanovených postaveních. Na telefonickou
výzvu zahájilo naše dělostřelectvo palbu. Byla to palba s přestávkami, kterou ihned opětovalo
italské dělostřelectvo a ostřelovalo nejen postavení našeho dělostřelectva, ale i postavení našich
praporů. Postupně nastal klid. Ten chtělo naše velení využít k provedení převozu přes řeku. Tiše
byly přesunuty dva pontony přes hráz na vodní hladinu. Ale jakmile to při dopadu na vodní
hladinu plesklo, již se ozvala palba kulometů, minometů i dělostřelectva z pravého břehu.
Pontony byly zasaženy a postupně klesaly ke dnu. Tento pokus se dvakrát opakoval. Velitel
ženistů odmítl další pontony ukládat na dno řeky. Všem bylo jasné, že zamýšlená akce je
prozrazena a zůstává neproveditelnou. Bylo by to jen zbytečné obětovávání lidí a materiálu.
Jednou z příčin neúspěchu bylo, že naše divize na začátku promarnila mnoho času a tak poskytla
Italům dostatečný náskok, aby se mohli u Latisany připravit k většímu odporu. K velitelství
pluku byl vyslán pobočník, aby osobně vylíčil, že za dané situace je nemožné převoz přes řeku
provést. To bylo hlášeno na velitelství divize. Odtud bylo našim vojskům sděleno, že se od akce
upouští, ale že se bude opakovat časně ráno 5.11. Pak asi ve 24 h soustředěná vojska
pochodovala do svých dočasných míst ubytování.
4.11. měl IV.prapor nařízen odpočinek a 5.11. ve 4 h ráno pochodoval znovu do výchozího
postavení k provedení převozu přes řeku. Zde vojska zažila velké, ale příjemné překvapení.
Ženijní důstojník jim totiž sdělil, že italské pozice jsou již vyklizeny. Přeplavba IV.praporu byla
ukončena asi za 1,5 h. Pak se uskutečnila přeplavba praporu 98.pluku a poté našeho II.praporu.
Bylo zajímavé prohlédnout si italské opuštěné pozice. Od pravého břehu řeky se táhl dosti
stoupající terén až k silnici k Ville Bertramce, od níž byl již široký rozhled do celého okolí. Celý
prostor byl osázen stromovím. Italské postavení sestávalo ze tří řad zákopů. Zákopy při břehu
byly pro pěchotu a po obou bocích pro kulomety. Ve vzdálenosti asi 400 kroků byla druhá
obranná linie. Třetí linie se táhla na svahu od Villy Bertramky a byla určena pro pěchotní děla a
minomety. Všude se válelo velké množství vystřílených nábojů. Za Villou byly asi zálohy.
Dělostřelectvo bylo za obcemi C. Comugna a Marimuzzo.
Náš II. a IV.prapor a prapor 98.pluku byly určeny k zajištění stavby pontonového mostu.
IV.prapor vlevo, prapor 98.pluku vpravo a II.prapor v západní části Latisany. Nový most byl
veden v trase starého silničního mostu, která vedla na obce Fossalto a Portogruro. Před mostem
se shromáždilo velké množství vojsk a čekalo se, až most bude dokončen. V tu dobu se objevil
značný počet italských letadel všech typů, které z malé výšky shazovaly na most a jeho okolí
bomby. Naše kulomety narychlo postavené u mostu vzaly letadla do křížové palby a podařilo se
jim jeden letoun sestřelit. Po jejich odletu bylo zjištěno, že nikdo nebyl zabit a ani most nebyl
poškozen. Vojáci to tehdy hodnotili tak, že takový nálet s bombovým útokem nadělá mnoho
rachotu a strachu, ale škod mnoho nenadělá. Ale působí i na silné nervy. Ovšem nepřátelskému
letectvu se nesmí vystavovat větší cíle, jako např. sevřené šiky vojáků. Po vystavění mostu náš
pluk táhl podél železniční trati a přes železniční most do Fossalta, kde v noci tábořil. IV.prapor
byl vysunut do osady C. Chedailis, ležící na pravém břehu říčky Lagugnana, aby polními strážemi
jistil noční ubytování pluku.
6.11. byl náš pluk zařazen do hlavního voje divize a pochodoval do Portogruara, kde byl nařízen
dvouhodinový odpočinek na západním okraji města. To bylo z větší části civilním obyvatelstvem
opuštěno. Za účelem zásobování byly od každé setniny vyslány hlídky a od každého praporu
jeden důstojník. Zůstalo zde značné množství potravin, jak vojenského, tak i civilního původu.
Dále se pochodovalo přes Summagu a Pradipozzo až do vesnice London, kde byl ubytován II. a
III.prapor a IV.prapor s velitelstvím divize a velitelstvím pluku byl ubytován v Belfiore. IV.prapor
postavil veliteli divize čestnou stráž. Před soumrakem byli přivedeni italští zajatci, asi 100 mužů.
Odpočívali poblíž mlýna, kde byli vyslýcháni důstojníkem generálního štábu. Celá tato přímořská
krajina byla velmi bohatá na úhoře a její obyvatelé jich měli v nádržích velkou zásobu. I naši
vojáci si na nich pochutnávali.
K naší divizi byli přiděly dva polské pluky. 55.pěší pluk polský byl určen předvojem divize a při
menším italském odporu na řece Livenze se zakopal na levém břehu. Nebylo pochyb, že odpor
nebude trvat dlouho a bude příležitostí jen k malé zastávce. Ale žádná situace se nesmí
podceňovat a ve válce nikdy neškodí co největší opatrnost. To potvrzuje následující událost. Tak
se stalo, že k tomuto pluku dojely polní kuchyně, které byly v provozu opět od přechodu řeky
Soči. Jedna zajela až k zákopům. Vojáci vyběhli ze zákopů a shromáždili se kolem ní a to neušlo
Italům a jeden italský kulomet začal intenzivně střílet do shluku vojáků. Na místě zůstalo několik
mrtvých a mnoho těžce raněných. Důkaz toho, že mužstvo bez kázně se samo řítí do náručí smrti
a tuto lehkomyslnost odnesou často i nevinní.
8.11. pochod pokračoval přes Moretto do Carbolone na řece Livenze, kde se nocovalo. 9.11. pluk
pochodoval dál přes St. Stino do Cesalta. Tenkrát pochopitelně naši vojáci nevěděli, že za několik
dnů bude St. Stino místem popravy zajatých československých legionářů, mezi nimi i jejich
rodáka z Nové Lhoty u Čáslavi – Bedřicha Havleny. Do 15.11. pluk setrval v Cesaltě jako divizní
záloha. Ale na řece Piavě se již bojovalo. 16.11. byl pluk posunut do Davanze a C. Bartolotty,
ležící na silnici Ceggia – St. Dona. Italové se usadili na pravém břehu řeky Piavy, kde si později
vybudovali betonové zákopy a stříleli z těžkých děl a vrhačů min. Několikrát se naše vojska
pokusila útočit, ale boj o přechod přes řeku ztroskotal. Proslýchalo se, že od dalšího postupu
bude upuštěno a na Piavě bude přezimováno. 21.11. pluk přebírá úsek u St. Dony di Piave, kde
pracuje na vybudování zákopů a krytů za říčním náspem. A konečně od 2.12.1917 do 15.1.1918
se pluk nalézá na zotavené v Pradipozze.
Boje na Piavě v r. 1918
V době od 19.1. do 15.2.1918 pluk byl nasazen v zákopech v úseku Bressanin. Jedině v tomto
úseku se podařilo Italům zachytit na levém břehu řeky Piavy. Jejich úsek měl šířku asi 1 km a
hloubku cca 400 m. V úseku našeho pluku nebylo možné vybudovat zákopy do hloubky
vzhledem ke spodní vodě v tomto území. Proto byly stěny zákopů vybudovány „vzhůru“ ze dřeva
a obloženy pytli s pískem. Takovéto zákopy však poskytují ochranu pouze proti palbě pěchoty a
kulometů. Podmínky pro žití jsou špatné, vyskytuje se malárie a pluk řídne odchodem vojáků do
nemocnic.
16.2. odchází pluk na zotavenou do Torre di Mosto. Za měsíc, 15.3. prapory pluku obsazují opět
zákopy v úseku Bressanin. Zákopy i spojovací okopy se zlepšují. A opět od 8.4. pluk odchází na
zotavenou do Torre di Mosto. 17.4. pluk obsazuje zákopy v úseku Cavazuccherina. Tento úsek již
leží při moři, na jihozápadním rameni řeky zvaném Piava di Vecchia. Proto italské lodě ostřelují
naše i severně položené zákopy. Jinak byl tento úsek klidný. 8.5. pluk odchází na zotavenou přes
Torre di Mosto, St. Stino a Pradipozzo do Portogruara. Zde 10.divize a v její sestavě i náš pluk
pilně cvičí a koná přípravy na řece Limoně k chystané ofenzivě přes řeku Piavu.
16.6. začíná ofenziva přes řeku Piavu. Oddíly pluku se na lodičkách a pontonech přepravují přes
řeku a během dne bylo dosaženo prostoru Musile – Poludello. 17.6. bylo dosaženo prostoru Col.
dei Paludi – Presonia – Le Casinello. 18.6. bylo dosaženo prostoru Il Masone – Bosco Belusine. Již
jen několik set kroků zbývá k dosažení silnice a kanálu Fossetta. Když k zajištění nově dobytého
území začínaly přes řeku Piavu postupovat zálohy našich vojsk, byly zastaveny silnou
dělostřeleckou palbou. Tak se zhroutily všechny pokusy o jejich postup. Toho času Italové
dostali pomoc od Angličanů, obzvláště těžkého dělostřelectva, letadel a četnictva. Také k
hlavnímu štábu italské armády byli přiděleni angličtí důstojníci generálního štábu. Tak se stalo,
že naše první oddíly, které přešly přes řeku, zůstaly bez pomoci. a za velikých ztrát museli
ustoupit do původních pozic. Celá akce přechodu přes řeku Piavu neměla očekávaný výsledek a
důsledkem toho bylo, že rakousko – uherské vojsko bylo silně demoralizováno. Byl to počátek
pozdějšího rozkladu armády a jejího konce.
27.6. pluk odešel na zotavenou do Belfiore a 4.7. byl určen armádní zálohou v prostoru Loncon –
Cassani – Corregio. Od 6.7. do 20.7. byl pluk na zotavené ve vesnici Le Saga, severně od
Portogruara. Od 24.7. do 17.8. byl proveden další přesun do prostoru u Vittorie. Pluk byl
ubytován v Beanu a v Patraniccu. Další postup byl přes Castione, Pelegrini, Pieve a Roncche do
Orsaga u Vittorie, kde pluk pobýval od 21.8. do 19.10. Od 20.10. do 26.10. se celá divize
přesunula do prostoru Francenigo – Brugnera – Maron. Náš pluk byl ubytován v Maronu. 27.10.
byl pluku nařízen pochod přes Brugnera a Conegliano do Zoppe. Tam dorazil v noci. Další
pokračování je uvedeno v 5.části. Ale to už bylo něco jiného, to byl odchod z fronty a rozpad
rakousko – uherské armády. Ale tím polní činnost 21.pluku nekončí. Od prosince 1918 až do
července 1919 ještě bojoval na Slovensku proti Maďarům.
V některých částech je popisována činnost pluku dosti podrobně, to proto, abyste si ji mohli
představit ve všech podrobnostech válečných peripetií. Vážení čtenáři, uvědomte si prosím jaké
strádání, napětí, únava, strach, ale i silná vůle provázela naše vojáky na cestách a v zákopech
1.světové války. Čest jejich památce! Vydrželi by jste to nyní? Uvědomme si také, co vojáci všech
hodností účastnění ve válce mohli za tu dobu vyrobit, kolik mohli zplodit dětí, kdyby nebyla
válka. Pochopili jste, že válka je VŮL?!
V těchto bojích od 25.4.1917 do konce války padli tito důstojníci, praporčíci a kadeti:

















npor. Rudolf Beneš
npor. Rudolf Hafenrichter
npor. Viktor Laufer
npor. Karel Málek
npor. Rudolf Müller
npor. Arnošt Perten
por. Karel Hand
por. Jar. Patkov
por. Josef Písecký
por. Jar. Pros
por. Ludvík Schnirsch
por. Josef Svoboda
por. František Šádek
por. Josef Trnka
prap. Zikmund Becker
prap. Jan Boháč
prap. Bohuslav Buřval








prap. Rudolf Gulich
prap. Jan Korzeniewski
prap. František Novotný
prap. Boh. Strašpytel
důst. čekatel Jar. Bílek
důst. čekatel Osvald Fink
důst. čekatel Jaroslav Váša
Zajato bylo 16 důstojníků, 7 praporčíků a 3 důstojničtí čekatelé.
Znovu připomínám, že padlí a zajatí jsou uváděni jen důstojníci, praporčíci a kadeti. Počty
raněných z jejich řad jsou desítky. Počty padlých, raněných a zajatých příslušníků mužstva jdou
do tisíců!
Oprava 3.části seriálu: v seznamu padlých byl nesprávně uveden prap. Rudolf Venkovský,
správně mělo být uvedeno prap. Rudolf Vendovský. Omlouvám se. Autor. (Pozn. redakce opraveno.)
Na závěr seriálu několik statistických čísel. U pluku (mimo náhradního praporu a I.polního
praporu) bylo zařazeno celkem 789 důstojníků, praporčíků a kadetů. Z nich padlo 96, to je více
než 12 %. Zajato bylo celkem 121, to je více než 15 %. Raněno bylo celkem 172, to je téměř 22 %.
Celkem bylo tedy válkou postiženo 49 % z celkového počtu 789 osob!
SITUACE V POSÁDKOVÝCH MĚSTECH NA POČÁTKU VÁLKY
Na území Čech a Moravy se formovala velitelství pěších pluků. Z bezprostředního okolí
čáslavského kraje to byla města Kutná Hora, Čáslav, Hradec Králové a Mladá Boleslav. Muži
okresu Kutná Hora byli rekrutováni obvykle k 21. pěšímu pluku do Čáslavi, jehož plukovní štáb
sídlil nejprve v Kutné Hoře a později se přesunul do Čáslavi. Konkrétně příslušníci zeměbrany
byli v Čáslavi přiřazováni k 12. střeleckému pluku. K zařazování do města Mladá Boleslav
docházelo díky změnám doplňovacích obvodů. Již od roku 1883 byli k 36 ppl. v Mladé Boleslavi
odváděni také branci z politických okresů Kutná Hora, Kolín, Nový Bydžov, Český Brod.
V následujících dnech přijíždělo do posádkových měst nepřeberné množství mužů, houfovali se
a vytvářeli tak vojenské tábory, z nichž se formovaly vojenské jednotky.
Protože se vyskytovaly časté chyby v organizaci, stávalo se, že nebyl dostatek
ubytovacích míst pro všechny. Často byl též nedostatek výstroje. Armáda zkrátka neměla takové
možnosti, přijmout všechny příchozí, a tak měli někteří to štěstí, že se ještě mohli vrátit na
krátký čas domů. Funkci kasáren zastávaly různé budovy. Budovy primárně určené veřejnosti –
školy, sály, knihovny . . ., plnily teď sekundární úlohu kasáren. Jednalo se o kasárny tzv. druhé
kategorie, tedy ty, jež nebyly původně určeny pro vojenský personál, ale odpovídaly předpisům
kasárny první kategorie, ve vybavení převládaly mírnější nároky.
Po obdržení základní výstroje byli branci podrobeni cvičení. Vybavení stejnokrojů
v rakousko-uherské armádě prošla v roce 1868 velkou armádní reformou. Pěší vojsko zůstalo
rozděleno na řadovou pěchotu a lehké polní myslivce. Muži byli oblečeni v světle modré blůzy
modrošedé dlouhé kalhoty. Z původní bílé došlo v Rakousko - Uherské armádě k obměně
k modré barvě. Bílá zůstala již jen výsadou pro slavnostní kabáty generálů. Pro zdravotnické
jednotky, byly typické modrošedé kalhoty.
O jakémsi „pokroku“ směrem k modernějším zdravotním službám můžeme v Rakousku
mluvit zhruba poté, co se Rakousko připojilo v roce 1866 k „Ženevské konvenci ke zlepšení osudu
raněných vojáků armád v poli“. Určitou výhodu měli muži, kteří zastávali některá řemesla, jež
byla možná využívat pro vojsko. Dle zákonu válečných úkonech z 26. prosince 1913 č. 236
říšského zákona se dotýkal zákon například řezníků, pekařů, krejčí apod., kteří na základě tohoto
zákona, mohli být povoláni, aby konali služby pro vojsko, ačkoliv k vojsku zatím nepříslušeli. Za
tyto služby těmto řemeslníkům náležela náhrada.
Muži se na cvičeních učili střelbě, ta byla považována za základní dovednost. Do
střeleckých listů tzv. Schussblatt se zapisovaly výkony. Tyto střelecké listy byly vedeny pro
vojáky jezdectva a pěchoty. Dle úspěšnosti mohl být voják jmenován střelcem tzv. Schutze.
K pěchotní výstroji se stále ještě používala puška zavedená roku 1886, která přece jenom již
nebyla zcela moderní a o rychlosti také nelze mluvit, což jenom přispívalo k obecně chabé
výzbroji rakousko-uherské armády v porovnání s výzbrojí některých jiných armád tehdejší
doby. Část pamětníků pak často uváděla, že výsledek 1. světové války byl mj. zapříčiněn právě
zastaralou a ne vždy spolehlivou výzbrojí.
CHYBĚJÍCÍ ENTUZIASMUS U ČESKÝCH BRANCŮ A LIDU
Idylickému obrázku připravených vojáků nechybělo nic, snad jen jejich nevýraznému
entuziasmu mohla bych krátce věnovat svoji pozornost. Mezi obecně známé fakty patří
informace o hojnosti Rakousko-Uherské armády, z jejíchž jednotlivých národností člověku mohl
přecházet zrak. Bez nadsázky můžeme armádu zhodnotit jako multinacionální, jednotlivé
národy, lišící se v jazyce, kultuře, náboženství a také ve vyjadřování svých názorů ohledně
připravované války, tvořily takřka velice zajímavý konglomerát národů. Docházelo k stále
častějším konfrontacím vedle sebe žijících národů, které však již dlouho nežily „společné dějiny“,
alespoň v tom pravém slova smyslu. A tak na jedné straně stál kupříkladu jásající Němec,
zasažen zdánlivým patriotismem, na straně druhé antagonisticky laděný Čech. O šířícím se
nadšení z války mezi českým lidem rozhodně nemohla být řeč.
V každém případě panoval všeobecný konsenzus o větším zanícení germánského
obyvatelstva nad českým a naopak. A tak z německé strany vznikala propaganda šířící informaci
„o českých zrádcích“, později i o „českých přeběhlících.“
Národnostní problematika se stala typickým nešvarem. Všeobecně byla mobilizace přijímána
v Čechách s odporem. Přirozeně v každém časovém období nebyla vojenská povinnost vítána
s nadšením a odpor mladých mužů ztrácet krásné roky života a možná i život samotný byl
srozumitelný. Jednotliví vojáci pociťovali strach, ale i zlost, která byla spojená s nadávkami na
proklaté Rakousko-Uhersko. Mnohem více se ještě zvýšil odpor, kdy měl Slovan bojovat na
východní frontě též proti Slovanovi, v českém prostředí byla projevována slovanská vzájemnost.
Avšak projevy odporu byly chápány jako neloajálnost ke státu nebo byly dokonce označovány za
antivlastenecké demonstrace. O „nadšení“ českých vojáků píše již Jaroslav Hašek ve své knize
Osudy dobrého vojáka Švejka.
Obecně nebylo případů vzpoury mnoho, spíše se vojáci podřídili a doufali, že válka
skončí tak rychle, jako také začala.