Hroznolhotský občasník - leden - březen 2015

Transkript

Hroznolhotský občasník
Hroznolhotský občasník
leden– březen 2015
Informace obce
Na žádost občanů uveřejňujeme harmonogram vývozu popelnic a bio-popelnic
v měsících březen - květen 2015.
Datum vývozu
Druh popelnice
05.03.2015; 19.03.2015
Bio-popelnice
12.03.2015; 26.03.2015
Komunální odpad
02.04.2015; 16.04.2015; 30.04.2015
Bio-popelnice
09.04.2015; 23.04.2015
Komunální odpad
14.05.2015; 28.05.2015
Bio-popelnice
07.05.2015; 21.05.2015
Komunální odpad
Sběr nebezpečného odpadu proběhne ve středu 25.března 2015. Mobilní sběrný dvůr
bude v provozu před obecním úřadem od 15.00 do 17.00 hod. Současně bude přistaven
kontejner na velkoobjemový odpad.
Komise pro mládež a tělovýchovu při OÚ Hroznová Lhota pořádá ve dnech 25.3.2015 a
29.4.2015 zájezd na plavání do aquaparku v Uherském Hradišti. Odjezd autobusu od
obecního úřadu je v 17.00 hod. Doprava je zdarma, bazén si každý hradí sám dle
ceníku.
Obec Hroznová Lhota nabízí občanům možnost zakoupení bio-popelnic od firmy
EKOR Kyjov, která nám provádí vyvoz těchto odpadů. Ceny bio popelnic: malá bio popelnice 120 l - 890,-Kč, velká bio popelnice 240 l - 1170,-Kč
Kdo z občanů má zájem si zakoupit bio popelnici, kontaktujte Obecní úřad Hr. Lhota,
podatelnu nebo na tel. 518 327 120. Uzavření objednávek je 30.dubna 2015. Poplatek
bude hrazen při převzetí bio popelnice.
Oznamujeme občanům, že během měsíce května bude v naší obci provádět kominické
služby p. František Konečný ze Vnorov. Přesný datum bude vyhlášen obecním rozhlasem.
Obec nabízí občanům poslední kusy obecních stolních kalendářů za cenu 60,-Kč.
Matrika
Tak jako v minulých letech, budeme i tento rok navštěvovat jubilanty u příležitosti výročí zlatých, diamantových a platinových svateb. Tyto události jsou osobní a rodinnou
záležitostí. Prosíme proto příbuzné, v případě zájmu o uspořádání obřadu k této příležitosti v obřadní síni Obecního úřadu, o uvědomění matriky nejméně 1 měsíc před
výročím svatby. Rádi s Vámi oslavíme Vaše výročí.
Stránka 2
HR O Z N O L HO TS K Ý O B Č A S N Í K
Usnesení č. 2 ze zasedání Zastupitelstva obce Hroznová Lhota
Zastupitelstvo obce (ZO) v Hroznové Lhotě na svém zasedání konaného
dne 22.12.2014 přijalo toto usnesení:
Zastupitelstvo obce provedlo kontrolu:
Zastupitelstvo obce provedlo kontrolu plnění usnesení, usnesení jsou plněna průběžně
dle zadání ZO.
Zastupitelstvo obce bere na vědomí:
Zastupitelstvo obce bere na vědomí zprávu o činnosti RO a o dění v obci.
Zastupitelstvo obce vzalo na vědomí rozpočtové opatření DSO ČOV Velička
č. 9/2014.
Zastupitelstvo obce bere na vědomí žádost společnosti KAZA.cz s.r.o., o souhlas
s investičním záměrem. Zastupitelstvo obce požaduje doplnění informací v dané věci.
Zastupitelstvo obce schválilo, ukládá:
Zastupitelstvo obce s c h v a l u j e za ověřovatele zápisu o průběhu 2. zasedání zastupitelstva obce Hroznová Lhota Jana Kubiše a Josefa Lagu.
Zastupitelstvo s c h v a l u j e následující program zasedání zastupitelstva obce Hroznová Lhota:
1)
Technický bod (přivítání, jmenování zapisovatelky, volba ověřovatelů zápisu, schválení programu zasedání zastupitelstva obce)
2) Kontrola plnění úkolů
3) Informace o činnosti rady obce a dění v obci
4) Projednání a schválení rozpočtových opatření
5) Projednání majetkových záležitostí
6) Projednání plánu obce na rok 2015
7) Projednání rozpočtu na rok 2015
8) Různé
9) Diskuse
10) Závěr
Zastupitelstvo obce schválilo rozpočtové opatření obce Hroznová Lhota č. 11/2014.
Zastupitelstvo obce schválilo dodatek č.1 k nájemní smlouvě na zemědělské pozemky
mezi Rolnická a.s. a Obcí Hroznová Lhota.
Zastupitelstvo obce schválilo dodatek č.1 k smlouva o dílo na dokumentaci pro územní rozhodnutí Tělocvična mezi ing. Palovou a Obcí Hroznová Lhota.
Stránka 3
Zastupitelstvo obce projednalo a schválilo plán práce na rok 2015. ZO ukládá RO, aby
plán dále rozpracovala a realizovala. ZO schvaluje nabídku společnosti Uni Credit a.s.
na financování traktoru formou leasingu a pověřuje RO schválením a sepsáním leasingové smlouvy.
Zastupitelstvo obce Hroznová Lhota s ch v a l u j e rozpočet obce na rok 2015 materiál
Fin/rozp/2015, jehož závaznými ukazateli jsou paragrafy, v členění příjmy
15,651.000,- Kč, výdaje 13,907.600,- Kč a financování 1,743.400,- Kč. Zastupitelstvo obce Hroznová Lhota s ch v a l u j e rozpočtový výhled obce na léta 2016 -17
materiál Fin/výhl/2016-17.
Zastupitelstvo obce podpořilo:
Zastupitelstvo obce podpořilo projekt na nákup přístroje automatizovaný externí defibrilátor (AED) pro Sbor dobrovolných hasičů Hr. Lhota.
Usnesení č. 3 ze zasedání Zastupitelstva obce Hroznová Lhota
Zastupitelstvo obce (ZO) v Hroznové Lhotě na svém zasedání konaného
dne 2.3.2015 přijalo toto usnesení:
Zastupitelstvo obce schválilo:
Zastupitelstvo obce s c h v a l u j e za ověřovatele zápisu o průběhu 3 zasedání zastupitelstva obce Hroznová Lhota paní Thérovou a pana Tušima.
Zastupitelstvo s c h v a l u j e následující program zasedání zastupitelstva obce Hroznová Lhota:
1)Technický bod (přivítání, jmenování zapisovatelky, volba ověřovatelů zápisu, schválení programu zasedání zastupitelstva obce)
2) Projednání a schválení ručitelské smlouvy na úvěr ČOV
3) Projednání a schválení mimořádného členského příspěvku ČOV
4) Závěr
Zastupitelstvo obce schválilo smlouvu o ručení č. 10000505937 mezi Obcí Hroznová
Lhota, jako ručitelem a KB a.s., na základě které bude obec ručit za úvěr DSO ČOV Velička až do výše 5.250.000,- Kč dle podmínek uvedených v této smlouvě.
Zastupitelstvo obce schválilo poskytnutí mimořádného členského příspěvku pro DSO
ČOV Velička ve výši 3 mil. Kč na úhradu dluhu vůči zhotoviteli MSO servis s.r.o. Příspěvek bude splatný do 10.3. 2015.
Zastupitelstvo obce schválilo jednorázovou úhradu zbývající části členského příspěvku
373.200,00 Kč pro DSO ČOV Velička za rok 2015. Splatnost zbývající části členského
příspěvku je 10. 3. 2015.
Stránka 4
Slovo starosty obce
Něco ke kvalitě vody
Nedávno se na OÚ dostavila paní s tím, že by se mnou potřebovala mluvit o kvalitě
vody. Přitom vytáhla z tašky PET láhev, ve které měla nějakou tekutinu, nevábnou na pohled.
„My jsme si totiž objednali rozbor vody a toto pijeme !!! “
Přiznám se, že mi v první chvíli hlavou proběhly veškeré možné provozní problémy,
které by mohly mít za následek takové znečištění, ale všechny jsem velice rychle odmítl.
Proto jsem tvrzení paní odmítl s tím, že to nemůže být voda z našeho vodovodu. Paní jsem
se vyptával na vše kolem tohoto podivného vzorku a jeho vzniku. Dověděl jsem se, že si na
základě inzerátu, který snad byl doručován do všech domácností, objednali provedení
zkoušky vody z vlastní studny, která nedopadla moc dobře. A když už byli v tom, tak si nechali udělat i zkoušku obecní vody. Chtěl jsem vědět, jak taková zkouška vypadala. Paní mi
popsala, že pracovník firmy napustil vodu do sklenice, pak do ní vložil dvě kovové sondy,
které připojil k nějakému přístroji, a po provedeném měření se voda zakalila a zbarvila do
zelena. Tady už mi začalo svítat, neboť jsem si matně vzpomněl na hodiny chemie a začal
jsem tušit, že půjde o nějaký druh elektrolýzy. V tom mne napadla spásná myšlenka a vytočil jsem na mobilu hygienickou laboratoř v Hodoníně, pustil hlasitý odposlech, aby slyšela i
ta paní. Následně jsem paní doktorce popsal, přímo před tou paní, k čemu došlo, poprosil
jsem o radu. Informace paní doktorky potvrdila moje podezření, že skutečně při tomto pokusu jde o elektrolýzu, při které na sondách z mědi zreagují minerální látky obsažené ve vodě, vysráží se na sondách a po odpojení od zdroje el. napětí dojde ke sjetí těchto látek do
vzorku vody. Ta je pak nepěkně zabarvená a zakalená. Dále nám sdělila, že se jedná o jakýsi
obchodní trik, kterým prodejci filtračních zařízení budoucí zákazníky přesvědčí, že pijí
špatnou vodu a jsou hned připraveni jejich vážný problém vyřešit dodáním filtrační stanice.
Zároveň varovala před používáním takto upravené – demineralizované vody, neboť dlouhodobé používání muže mít za následek zdravotní problémy….
Tolik tedy praktická zkušenost. Jenom doufám, že si paní za drahé peníze nekoupila filtrační stanici. Jak to ale je s kvalitou vody v obecním vodovodu? Jak je kontrolována ? Obec
jako provozovatel vodovodu pro veřejnou potřebu má určité povinnosti, které jí ukládají
předpisy. Jednou z těchto povinností je pravidelné sledování kvality vody dodávané spotřebitelům. Na základě plánu kontrol, který schvaluje krajská hygienická stanice, jsou v určitých intervalech odebírány vzorky vody přímo u spotřebitelů. V našem případě je takto prováděno 6 rozborů, přičemž dva jsou úplné (sledováno několik desítek látek) a čtyři jsou krácené ( asi 15 sledovaných ukazatelů). Tyto rozbory najdete na webových stránkách obce :
http://www.hroznovalhota.cz/default.asp?cont=97. Jak je na tom naše voda ? Vodu odebíráme z jímacího území, které se nachází v blízkosti Veličky.
Stránka 5
Chemické složení vody nevyžaduje žádnou úpravu. Voda je trochu tvrdší v důsledku vyššího obsahu vápníku. Hodnota tvrdosti se pohybuje od 3,5-4,5 mmol/l. Dokonce za posledních deset let není problém ani s dusičnany a jejich hodnota se dlouhodobě pohybuje někde
mezi 20 a 30 mg/l, přičemž norma pro pitnou vodu je 50 mg/l. Vím o soukromých studnách, kde byly zjištěny hodnoty ve stovkách mg/l. Voda je ovlivňována tokem Veličky
v tom smyslu, že jímací území tvoří zvodnělé štěrkové vrstvy podél toku. Tyto štěrkové
vrstvy tvoří přírodní filtr. A protože hloubky zvodněných vrstev nejsou nijak hluboké (cca
8m) obsahuje voda bakterie, které by mohly způsobovat zahnívání vody a další nepříjemnosti. Proto je voda před dodáním spotřebiteli tzv. hygienicky zabezpečena. V našem vodovodu používáme chlorování, kdy se do čerpané vody přidává chlornan v kapalné podobě.
Chlor pak spolehlivě usmrcuje bakterie. V určitých ročních obdobích, kdy hrozí větší mikrobiologické znečištění, jarní tání, letní bouřková období, nebo naopak letní sucha, kdy dochází k zahnívání vody ve Veličce, je třeba zesílit chlorování, aby nedošlo ke kontaminaci
vodovodní sítě bakteriemi. V takových případech je pak voda cítit chlorem. Množství chloru ve vodě sledujeme jak my, tak hygienická laboratoř, abychom neporušili normu pro pitnou vodu. Po většinu roku chlór v naší vodě není cítit, neboť se snažíme jeho dávky držet
co nejblíže předepsané dolní hranici.
Tolik aspoň v krátkosti ke kvalitě naší vody, která je dobrá a je opravdovým darem,
kterého si máme vážit.
Ing. Petr Hanák -starosta
Evidence obyvatel obce z pohledu statistiky
Vážení občané,
dovolte nám, abychom se krátce ohlédli za rokem 2014 z pohledu statistiky. Obec Hroznová Lhota měla k 31.12.2014 celkem 1244 obyvatel, z toho je 493 mužů, 534 žen a dětí do
18 let 217. Manželských párů je v obci 292 z toho 248 s dětmi do 18 let. V průběhu roku
se z obce odstěhovalo 19 obyvatel a přistěhovalo 19 obyvatel. Narozených dětí oproti roku
2013 je o dvě méně, celkem tedy 13, z toho 6 chlapců a 7 děvčat.
Prvním občánkem Hroznové Lhoty v roce 2014 byl v lednu Tomáš Bíla a posledním občánkem v roce 2014 byla v listopadu Nela Tomčalová.
V obci Hroznová Lhota byl uzavřen jeden církevní sňatek a jeden civilní sňatek, z toho
pouze v jednom případě byli snoubenci občany Hroznové Lhoty.
Výročí zlaté svatby oslavily 3 manželské páry. Jeden manželský pár oslavil výročí sňatku v
naší obřadní síni a dva páry oslavily výročí sňatku v kruhu rodiny. Výročí narození 75, 80,
85, 90 a více let oslavilo 30 jubilantů.
V roce 2014 zemřelo 10 obyvatel. Průměrný věk obyvatel Hroznové Lhoty je vyšší oproti
roku 2013 o jeden rok - čtyřicet jedna let. V obci je celkem přiděleno 474 čísel popisných.
Miroslava Valášková, matrikářka
Stránka 6
Statistika odpadů
1 papír + lepenka
2 sklo
3 plast
4 tuhý komunální
odpad (TKO)
5 biologicky
rozložitelný odpad
(BRKO)
1 papír + lepenka
2 sklo
3 plast
4 tuhý komunální
odpad (TKO)
5 biologicky
rozložitelný odpad
(BRKO)
Stránka 7
Cena (výnos ) za 1 t vytříděných komodit
1 papír
2 plast
3 sklo čiré
4 sklo směs
5 nápojová karton
(tetrapak)
Náklady za odpady v obci v roce 2014
ROK 2014 – VÝDAJE
Směsný komunální odpad
Tuny
213,94
Cena v Kč
503 139,-
Bio odpad
Vytříděný – plast
papír a lepenka
sklo
Nebezpečný odpad
Velkoobjemový odpad
124,16
12,95
11,36
10,12
2,37
12,21
42 693,42 739,15 309,15 194,16 153,41 700,-
Výnosy ze tříděných odpadů za rok 2014 činily 109 911,-Kč.
Přijaté poplatky od občanů za odpady v roce 2014 činily 563 304,-Kč.
Z tabulky nákladů a množství odpadů lze vyčíst, že náklady na 1tunu tuhý komunální odpad
(TKO) činí 2 351,-Kč, ale náklady na 1tunu biologicky rozložitelný odpad (BIO) odpadu
činí pouze 344,-Kč. Tedy za náklady 2 351,-Kč na 1tunu TKO můžeme vyvézt přibližně
6,5 tuny BIO odpadu a proto žádáme občany, aby i nadále využívali možností a odpady třídili.
Děkujeme všem, kteří odpady třídí a udržují pořádek v obci, kterým není lhostejná budoucnost našich dětí a naší Země.
Stránka 8
Tříkrálová sbírka
Otevřený dopis
Vážená/ý paní starostko, pane starosto,
chceme Vám touto cestou vyjádřit poděkování za podporu Tříkrálové sbírky ve Vaší
obci a zároveň všem zaměstnancům obecního úřadu, kteří se na ní jakýmkoli způsobem podíleli.
Poděkování patří všem dobrovolníkům z řad občanů Vaší obce, jak vedoucím skupinek, tak
koledníkům i místním koordinátorům, kteří obětovali svůj volný čas pro dobrou věc a bez
kterých by realizace této sbírky nebyla možná.
V příloze připojujeme přehled výsledků koledování v jednotlivých obcích děkanátu Veselí
nad Moravou a srovnání s loňským rokem.
Těšíme se na spolupráci i v příštím roce, při Tříkrálové sbírce 2016.
S pozdravem a přáním pokojných dnů
Petr Kolařík, ředitel Charity Veselí nad Moravou
Kristina Komoňová, koordinátorka sbírky
OBEC
2014
2015
Hroznová Lhota, Tasov,
Kozojídky, Žeraviny
67.116,-Kč
73.024,-Kč
Kněždub
29.176,-Kč
30.961,-Kč
Tvarožná Lhota
25.278,-Kč
24.241,-Kč
Lipov
59.228,-Kč
62.564,-Kč
Vnorovy
123.884,-Kč
127.398,-Kč
Stránka 9
Osvobození Hroznové Lhoty 17.4.1945
(úryvek z knihy)
První němečtí vojáci se v obci objevili při jejich ústupu ze Slovenska na počátku dubna
1945. Obsadili veřejné i některé soukromé budovy. K obci se fronta přiblížila 13.4.1945,
kdy bylo přerušeno poštovní i telefonní spojení se světem. S prvními frontovými vojáky
Wehrmachtu se ve vesnici objevili i Rumuni, kteří zaujali postavení na dolním konci dědiny
u domu č.1 a u sokolovny. Největší boje o území se rozpoutaly 14.4.1945. Velmi tvrdě se
bojovalo u kostelní zídky, odkud Němci ovládali celou obec. Němci ustoupili nakonec
k Veselí nad Moravou.
Obec osvobodila 10. pěší divize – velitel brigádní generál M. Camarasu, která postupovala
ze Slovenska na obec ve směru od Malé Vrbky. 38. pěší pluk ( Neagoe Basarab) a další jednotky ze 7.as. – velitel divizní generál R. Niculescu-Cociu – od 9.4.1945, 1.rumunské královské armády – velitel sborový generál V.Atanasiu, zařazené v 53.armádě – velitel generál
– plukovník I.M.Managarov, jako součást 2.Ukrajinského frontu – velitel maršál Sovětského svazu R.J.Malinovskij. Velký podíl na osvobození obce měl především 33.pěší pluk
( Tulcea ) z 10.pěší divize.
Přesné datum úmrtí jednotlivých vojáků nelze zjistit. Byli pochováni rumunským polním
knězem a při pochovávání jim byly odebírány doklady. Padlé rumunské vojáky, kteří zemřeli na frontě dopravili do Hroznové Lhoty, Žeravin a Kozojídek, kde byli pohřbeni.
Dle zprávy ze 13.12.1945 je na hřbitově u kostela 64 (65) rumunských hrobů po jedné mrtvole. Všichni padli při osvobozovacích bojích ve
dnech 14.4.-30.4.1945.
Rumuni pochovaní u kostela byli 2.4.1952 v počtu
65 exhumováni a převezeni do Brna na ústřední
hřbitov viz. příloha.
Padlý příslušník německé armády – Josef Krömer,
oberfeldwebel je pohřbený v samostatném hrobě
na obecním hřbitově. Dále je na katastru Hr. Lhota
pohřbeno 38 německých vojáků. Většinou byli pohřbeni na místě, kde padli. Část padlých německých vojáků bylo pohřbeno v šachtě u hřbitova.
Civilní oběti: Ivičič Jaroslav, Kubík Pavel a Kubíková Marie, Tomeček Antonín,
Šrámek Josef-rotmistr – padl 1.1.1945 ve Francii.
Stránka 10
Příloha
Albu Marin – vojín, reg.33
Ardeleanu Nicolae – vojín,
reg.33
Baciu Gherghe – vojín
Baston Constantin – vojín,
reg.33
Bitu Ion – vojín, ESC.38
V.Cal.
Bojan Iochim –vojín, Bat.15
VM
Braileanu Michalache – vojín, reg.33
Lenghel Nicolase – vojín,
reg.33
Rasca Dumitru – vojín,
reg.33
Lidoreu Konstantin – vojín
Rabcaru Nicolae – vojín,
reg.33
Lungu Grigore – desátník
( vojín ), reg.33
Marinca Vasile – vojín,
reg.33
Romosan Matei – seržant –
major, reg.33
Rotaru Gheorghe – voMarineiu Ioan –vojín, reg.33 jín,reg.33
Micu Ilie – vojín, ESC 38 V. Rusu Marin – vojín, reg.33
Cal.
Militaru Ion – vojín, reg.33
Simian Grigore – desátník,
Bat.15 VM
Carlig Luca – vojín, reg.33
Monolache Gherghe – desát- Stancu Stana – vojín, reg.33
ník
Stoica Ioan – desátník, reg.38
Cioplea Ioan – vojín ( svobodník ), Bat.15 VM
Murgoci Ioan – vojín, reg.33 Sugar Emanoil – seržant, Bat.
Niculae Alexandru – seržant, 15 VM
Comanoiu Vasile – seržant,
reg.33
Bat. 15 VM
Custavu Stelea – vojín,
reg.33
Nichifor Ion – vojín, reg.33
Derjach Serghie – seržantmajor, reg.33
Nitu Gherghe – vojín
Nicodin Ioan – seržant
Nichifor Nicolase – seržant
Dorobantu Nicolae – seržant Oprea Chiru – vojín, reg.33
– major, reg.33
Ovidenie Gheorghe – vojín,
reg.33
Enache Dumitru – vojín,
reg.33
Popa Ioan – poručík Locot,
reg.33
Ganea Gheorghe – vojín,
reg.33
Popa Ioan – vojín
Glavan Vasile – vojín, reg.33 (svobodník ), reg.33
Honta Vasile – vojín, reg.33
Popescu Ioan – vojín, reg.33
Huseim Ismail – vojín, reg.33 Postolache Ion – vojín, ESC
38 V.Calari
Chicin Spirea – vojín, reg.33
Pricop Ioan – vojín, reg.33
Ionila Nicolace – vojín,
Prodan Gheorghe – vojín,
bat.33
reg.33
Ivan Anton – vojín, reg.33
Puscasu Constantin – desátJeleru Vasile – vojín, Bat.15 ník, reg.33
VM
Stránka 11
Tanase Nicolae – vojín,
reg.33
Tara Lunga – podporučík,
Bat.15 VM
Tataru Vasile – vojín reg.33
Tehor Konstantin – seržant
Turcu Gheorghe – seržant –
major
Tusluc Ioan – desátník,
Bat.15 VM
Urgereanu Petre – vojín,
reg.33
Vinoceanu Gheorghe –
svobodník, reg.33
Vitanescu Ioan – vojín,
Bat.15 VM
Vlascanu Dumitru – vojín,
reg. 33
Vzpomínky pamětníků z obce na 2. světovou válku
Jan Petrucha, roč. 1924
V měsíci dubnu si připomínáme 70. výročí – slavnostně řečeno: osvobození od německé
okupace, jinak řečeno: co se přes naši obec přehnala hrozná bouře.
Sledovali jsme za druhé světové války boje Rudé armády u Moskvy, u Stalingradu, na
Kavkaze, u Dukly, u Banské Bystrice, až se v dubnu 1945 fronta dostala až do naší vesnice.
Už poslední rok války, vídali jsme denně na obloze stovky spojeneckých letadel, které asi
v 10-ti minutových intervalech ve skupinách, po 50 letadlech, letěly bombardovat města.
Doprovázely je rychlé stíhačky, které kolem každého svazu kroužily. Od Nového roku 1945
jsme už slýchávali dělostřelbu z fronty na Slovensku a také bombardování Budapešti, Bratislavy, Vídně. Asi měsíc před frontou projížděly vesnici kolony selských vozů, tažené koňmi s různým uloupeným materiálem. Přinucení vozkové byli Slováci a Češi. Na posledním
voze kolony seděli ozbrojení němečtí vojáci. Hnali také obrovské stáda krav, ovcí, koz. Jely také kolony aut, osobních i nákladních. Co vezly? Asi všechno možné co si Němci uloupili před Rusy. Poněvadž nebylo dost benzínu, táhlo jedno auto i 5-6 jiných.
Čtrnáct dní před frontou objevovali se už i jednotliví ozbrojení vojáci, kteří utekli
z fronty. Někdy to byly i malé skupinky. Poslední týden se tu usazovala auta s děly a
s maďarskými vojáky, kteří bojovali na německé straně a kteří pak zasáhli do bojů. Z děl
stříleli až někam přes kopec.
V pátek 13. dubna odpoledne jsme uviděli dopadnout první granát z této strany Šumárníka. Už je to tady!! Všichni jsme se rozutekli a schovávali se už doma. Začal strach. Po dobytí Kněždubu stanuli v sobotu večer první vojáci u prvních domů Hr. Lhoty, a to u č. 1.
Byli to Rumuni. Za neděli dobyli celou obec kromě 4 domů na cestě ke Kozojídkám. Ty
tam stály osamoceny asi 100m od vesnice. A o ty se pak bojovalo ještě v pondělí a úterý.
V noci pak Němci ustoupili do Veselí. O Radošov se bojovalo ještě týden. O náš kraj se bojovalo velmi tvrdě. Mnoho vojáků padlo i ve Strážnici a v Tasově. Blatnice byla osvobozena později než Brno. V Hr. Lhotě padlo mnoho vojáků proto, že po hlavní ulici, kudy Rumuni útočili, měli němci pěkný přehled. Proto potom útočili přes zahrady domů. Střílelo se
i z oken jedné strany ulice do oken druhé strany ulice. Nikdo neví, jak celý boj probíhal.
Každý může říct jen to, co viděl. Snad jen 100m kolem sebe. Přes střelbu pušek, automatů,
kulometů, děl a minometů se nikdo dál nedostal. Při bojích padlo 65 Rumunů. Kolik padlo
Němců, se neví. Ještě Rumuni zahrabali mrtvé němce nízko pod povrch. Každého tam, kde
padl. Padlé ve vesnici odvezli ven do polí. Z domácích lidí nezahynul nikdo. Postřeleni byli
3, shořely asi 3-4 domy. Poškozený byl každý dům: střechy okna, fasády. Od kuliček a střepin granátů. Strachu zažili všichni mnoho. Nejvíc při dělostřelecké a minometné palbě vždy
před útokem. Po některých granátech byla i metrová jáma.
Stránka 12
Po skončení bojů byla náves plná střepů ze střech, skla, haluzí ze stromů, drátů roztrhaného
elektrického a telefonního vedení. Ještě týden létaly nad vesnicí kuličky z bojů o Radošov.
Nejhorší chvíle trávili lidé ve sklepech svých domů.
Ani radost z osvobození však nebyla taková, jak bychom si mysleli. Rumuni kradli hodinky z rukou, kola, krávy, prasata, obilí. A znásilňovali ženy. Nebylo dobré vycházet
z domů. A tak jsme žili ještě 14 dní zase v jiném strachu. Oddychli jsme si, až když odešli.
Co jsem já zažil? Viděli jsme útok v otevřeném poli, viděl jsem mrtvého ležet v poli,
dvěma rumunským vojákům jsem zachránil život, jeden německý voják mi umřel v náručí,
měl jsem na prsou německý automat s vyhrůžkou: „Ještě jednou budeš volat na druhou stranu fronty a zastřelíme tě“. A nakonec jsem přece jen dostal 5 kuliček do nohy. A pak jsem
viděl i těch 65 mrtvých chlapců ležet na zemi u kostela, když jim tam kopali společný hrob.
Nezapomínejme na ně!!! Protože i 21 našich mladých chlapců padlo v první světové válce a
odpočívá kdesi daleko od domova, neznámo kde. NEZAPOMÍNEJME!!!
Rumunští vojáci, kteří osvobodili Hroznovou Lhotu
Stránka 13
Antonín Náhlík roč. 1937
Jak ten čas letí….
I když se to nezdá, mé vzpomínky na II. světovou válku jsou sice vzhledem k věku (při
osvobození Hroznové Lhoty mně bylo 8 let) zaměřeny zejména na léta 1944 – 1945, ale i
přes tento útlý věk jsou zcela konkrétní a rád bych se o ně podělil. Tak především, bydleli
jsme na Kohutincích, které tehdy nebyly zdaleka tak výstavní a krásnou ulicí. Tatínek postavil domek přesně uprostřed této trati v roce 1934 jako vůbec první a teprve v roce 1937
jsme měli opravdického souseda a to rodinu Josefa Černého. Do této doby byl od Chalúpek
posledním stavením, směrem na Tasov, dům Tomáše Krause a naopak z druhé strany od Tasova byl poslední domek Martina Horáka (dnešní Jurenovo). Cesta byla „čistokrevná
polňačka“ ohraničena dvěma příkopy. Otec vždycky vzpomínal, jaká to byla strastiplná
pouť, když pozval příbuzenstvo na první zabíjačku a dalo se pršet. Aby hosté mohli vůbec
přijít, tak musel položit po celé délce trasy cca 150 m směrem ke Lhotě až po Krausovy kusy desek. Žili jsme tam opravdu jako ostrůvek dvou domků obklopený políčky, bez kanalizace a pozor, také bez elektřiny.
Ta byla připojena až v roce 1944 v lednu. Do té doby jsme svítily pouze petrolejkami.
Když se poprvé rozsvítila v kuchyni žárovka, bylo to asi okolo čtvrté hodiny odpoledne, tak
jsme si zacláněli oči proti omračujícímu světlu, které vyzařovaly 25 W žárovky! Pamatuji si
to proto, že se nám narodila 18. ledna sestra Mařenka a já s bratrem Jožou (1935) jsme obdrželi „dárek“, který hluboce zasáhl do našich klukovských plánů. Ihned po zavedení elektřiny zakoupil tatínek od pana Reifa dvoulampovku rádio a bylo „vymalováno“.
Protože válka po bitvě u Stalingradu nabírala jasný směr k porážce nacistického Německa,
chlapi se scházeli u nás „na samotě“ k poslechu rádia „Volá, Londýn“ a také „Hovoří
Moskva“.
Pro přehlednost postupujících sovětských vojsk ležela na stole u nás mapa Evropy (ani nevím, kde ji otec sehnal) a inkoustovou tužkou byly posunovány linie fronty. V jakém prostředí se „porady“ chlapů odehrávaly, nemusím připomínat. „Kúřila sa“ domovina protože
vše bylo na lístkový systém a „Tabačenky“ zdaleka nestačily pokrýt kuřáckou vášeň chlapů,
kterých se sešlo k poslechu rádia někdy i 6 – 10.
V jeden letní den přecházel Kohutincemi uniformovaný, ozbrojený německý voják
v doprovodu civilisty. Šli zřejmě na nádraží do Lipova. Já jsem seděl v gánku a hrál si
s naším psem Punťou. Tomu se oba zřejmě nelíbili a začal na ně zle dotírat a štěkat. Voják
strhl pušku z ramena a psa postřelil do krku.
Stránka 14
Ten ukrutně naříkal a utíkal do dvorku. Podařilo se nám ho zachránit, ale přiznám se, třásl
jsem se strachy ještě hodně dlouho, víc než Punťa.
A pak se přehoupl Nový rok 1945 a už jsme všichni věděli, že to bude konec války, která
přinesla našemu národu tolik utrpení a lidských ztrát. I když naši obec přímo nepostihly letecké nálety spojenců, přece jen denní hlášení v rozhlasu: „Achtung, Achtung die Luftlagemeldung ……“ mně znělo v uších při přeletu bombardérů ještě hodně dlouho. Denně jsme
zaznamenávali postup Rudé armády a přišel i okamžik, který zle poznamenal i naši obec.
V prvním týdnu měsíce dubna procházela a projížděla ustupující německá vojska a všichni
jsme toužebně čekali, až přijdou naši osvoboditelé.
Protože bylo zřejmé, že ustupující vojska nebudou chtít odevzdat své území bez boje,
byly konány přípravy pro případ, že bude nutno civilní obyvatelstvo chránit. Byly proto vytipovány sklepy v jednotlivých usedlostech a podle vlastního uvážení měly rodiny
v případě nutnosti v těchto sklepích hledat úkryt. Tatínek, spolu se sousedem Černým rozhodli, že naše rodiny vyhledají úkryt v našem sklepě. My, děti, jsme to prožívaly jako dobrodružství.
Do sklípku o rozloze 4x3 m byly vtěsnány čtyři postele a na nich mělo hledat útočiště,
v případě potřeby, celkem 10 lidí (4 dospělí a 6 dětí). Nikdo z nás ovšem nevěděl, co nás
čeká. Němci při ústupu zaujali obranné postavení mj. také na kopci Radošov. Tehdy to byl
ještě prosperující statek, jehož řízením byl pověřen správce pan Krejcárek, který před příchodem Němců uprchl do Hroznové Lhoty s celou rodinou.
No a pak to začalo. Rumunská vojska zaujala pozice vně i uvnitř naší obce a zle útočila děly a minomety na Radošov. Samozřejmě, Němci jim nezůstali nic dlužni. Střelba nabírala
takových rozměrů, že strach začal nabývat vrcholu i mezi místními obyvateli. První noc byla natolik děsivá, že otcové našich kohutinských rodin rozhodli přesunout se z našeho sklepa do dědiny, konkrétně do relativně prostorného sklepa na Mlékarně (bývalá prodejna
průmyslového zboží pana Světlíka), kde byly soustředěny rodiny z celých Chalúpek:
Randovi + dědáček Čajka (4), Talachovi + babička (5), Okénkovi - záhumenští
(3),Bačíkovi na Pinďuli (5) Jagošovi (4), Okénkovi v rožku (2),Rozina Blatka, Falešníkovi
(2), Krausovi-cínovi (5), Náhlíkovi Janovi (6), Pavlica-šemela (2) Kupkovi (3), Škorňovi
(3), Dostálovi (4), Jochovi-královi (4), Krausovi Tomášovi (4).
Už z tohoto výčtu je zřejmé, že i kdyby byl sklep o rozloze sálu na Liďáku, nemohl by
uspokojivě vyřešit kritickou a téměř zoufalou situaci ubytovaných.
Naše společná noc na Mlékárně byla první a také poslední. Pláč dětí, nářek dospělých a ani
modlitby sebevroucnější nemohly změnit rozhodnutí, vrátit se do našeho sklepa na Kohutincích. Jenomže, chyba lávky. Ona už to nebyla procházka růžovým sadem jako předešlého dne.
Stránka 15
Válčící strany zintenzivnily četnost střelby a tak při plížení příkopem podél pletivem oplocené Havlíčkovy zahrady, jsme slyšeli a téměř cítili nárazy kuliček do pletiva z lehkých
střelných zbraní Němců z Radošova.
Všichni jsme se šťastně vrátili sice do stísněných, leč relativně klidnějších prostor. Nám,
dětem, bylo sice zakázáno vycházet ze sklepa, ale přece jenom tu a tam jsme „vysísli“
z podzemí a viděli jsme, že v našem domku se ubytoval malinký štáb ruských důstojníků,
kteří veleli rumunským vojákům.
Ještě před příchodem osvoboditelů přicházely zprávy, že vojska rabují a tak se mnozí občané snažily nějaké cennosti, případně šatstvo a potraviny ukrýt v bláhové naději, že budou
úspěšní. I naše rodina si schovala v humně do prázdných jímek od vápna část šatstva a obuvi v konopných pytlích, které jsme přikryli otépkami turkyňáčí.
Prázdné pytle přehozené na druhý den přes kůlový plot kolem dvorku dokladovaly, že
skautského bobříka za dokonalou schopnost ukrývání bychom v žádném případě nezískali. I
přes toto konstatování jsme po určité době přehodnotili naše kritická stanoviska
k rumunským vojákům a uvědomili jsme si, že to byli oni, kdo nesli na svých bedrech obrovskou zátěž hmotného i psychického strádání a útrapy války, mnohdy položením vlastních životů a nebylo jich málo. Když utichly boje a situace se relativně uklidnila, začalo se
především se svozem a pochováváním mrtvých rumunských vojáků do společného hrobu
v prostoru u kostela sv. Jana Křtitele za stávajícím pomníkem obětí II. světové války. My,
děcka, snad více ze zvědavosti než z piety, jsme sledovaly náročnou práci pohřbívajících.
Utkvěl mně v paměti pan Josef Dostál, pracovitý místní zedník, který se nezalekl žádné práce v civilním životě a i s tak náročnou činností, jako je pohřbení rozstřílených a různě znetvořených vojáků se vypořádal, spolu s mladými pomocníky, obdivuhodně. Pro představu,
bylo nutno vykopat společný hrob o rozloze cca 10x6x2m. Veškeré výkopové práce byly
prováděny ručně bez použití jakékoliv mechanizace. Je třeba si uvědomit, že usmrcené vojáky nacházeli dobrovolníci až po několika dnech a věřte, nebyl to vždycky pěkný pohled.
Bylo jich celkem šedesátpět. Ano, 65 krásných, mladých životů bylo položeno za to, abychom my mohli žít v míru a pokoji a oslavit letošní 16. duben jako 70. výročí osvobození
naši obce od německých fašistů.
Rumunští vojáci odpočívali na našem provizorním hřbitůvku až do roku 1952, kdy byli exhumováni a jejich pozůstatky převezeny do Brna k důstojnému odpočinku na ústřední hřbitov. Když utichla střelba, tak ještě v našem bezprostředním okolí zůstávala pěší a částečně i
motorizovaná jednotka rumunských vojáků. Součástí jejich výstroje a vybavenosti byly i
jízdní jednotky. A tak na Padělku, někde v prostoru současné zahrady pana Františka Vitovského se ohřebila jedna kobylka. Protože vojáci si s novým přírůstkem asi nevěděli rady, tak
hříbátko nabídli nám. Ihned se stalo miláčkem celé rodiny, zejména nás, kluků.
Stránka 16
Ale protože to bylo opravdu malinkaté mrňátko, věnovali jsme mu maximální péči. Jeho
očička a pohybující pysky při sání mléčka z flašky jsou pro mne nezapomenutelné. Přes
veškeré úsilí, zřejmě po vzájemném dohovoru se zkušeným „koňařem“ panem Nekardou
z Tasova (dědečkem stávajícího starosty Franty Krause), jsme hříbátko doprovodili až
k nim, do Tasova. Jeho další osud, bohužel, neznám. Snad všecko dobře dopadlo!
Celková výše hmotných škod mně sice není známa, ale vím, že po výbuchu dělostřeleckých
granátů zcela vyhořela tři stavení v dolním konci, konkrétně domy číslo 16 (kde jsme si postavili nový domek), 17 (stávající dům Josefa Šantavého) a dům č. 17 (stávající dům paní
Lidky Baďurové).
Stránka 17
Marie Jagošová roz. Valášková, r. 1936
Vzpomínky na válečné události v Hroznové Lhotě.
Uplynulo 70 roků od doby, kdy jsme prožívali válečné hrůzy na konci 2. světové války. Přečtěte si jaké zážitky z té doby mně utkvěly v paměti.
Bylo mně tenkrát necelých 9 let. Budu vyprávět o bojích kolem našeho domu a v domě
č.51. Fronta se blížila a všichni se na ni připravovali. Nás dětí to moc nezajímalo. Nepamatuji si, jak rodiče stěhovali do krytu – u nás to byl sklep pod komorou – různé věci, ale
všechno, co jsme potřebovali, jsme tam měli. Dokonce i postel.
Z Kopců začali postupovat do vesnice rumunští vojáci. Obsadili Lidový dům a to byl povel
k úkrytu do sklepa. S námi ve sklepě bylo i několik známých. Netrvalo dlouho a od sousedů
volali, že nám hoří stodola. Všichni dospělí odešli hasit. My, děti, jsme zůstaly ve sklepě.
Hašení se moc nedařilo. Vodu nosili v kbelících přes celý dvůr a zahradu. Naši stodolu se
zachránit nepodařilo, zůstaly jenom obvodové zdi, ale sousedova stodola neshořela.
Všichni hodně unavení, se vraceli do kuchyně, ale odpočinout si nemohli. Hned za nimi přišlo deset ozbrojených německých vojáků. Asi si také chtěli odpočinout. Usadili se, kde bylo
místo. Za chvíli se ozval „alarm“. Vojáci posbírali zbraně a utíkali ven. Jen pás plný patronů
tam zapomněli. Naši využili klidu, který nastal a šli se schovat do sklepa. Jeden známý vzal
do sklepa i ty zapomenuté patrony. Po malé chvilce to začalo. Otřesná palba, křik, dupání.
Mysleli jsme, že se Němci pro patrony vrátili. Ale naštěstí to bylo jinak. Rumunští vojáci
ovládli od „Liďáku“ pravou stranu směrem ke kostelu a snažili se ovládnout i druhou stranu. Němci ustupovali přes zahrady k Žeravinám. Ale ne všichni. U nás se jeden schoval na
půdě nad kuchyní, druhý na peci v prádelce. Odtud okénkem vedoucím do komory pozoroval, co se děje v komoře, otevřenými dveřmi v kuchyni i ložnici a dával znamení dalšímu
Němci ukrytému nad chlévy. Ten dává znamení do zahrady ostatním.
Rumunští vojáci přešli přes cestu a usadili se u nás v kuchyni. Ostrahu zajistili jedním kulometem, z něhož voják střílel do zahrady. Ostatní přinesli maso a chleba z komory a jedli.
Němci se přes vyhořelou stodolu pomalu vraceli. Hodili granát a Rumun se musel schovat a
oni kousek postoupili. Jeden rumunský voják šel do prádelky. Němec ho z pece střelil. Kamarádi ho přenesli do ložnice a tam zemřel. Snad bych měla dodat, že vedle nás bydlel tatínkův bratr s rodinou. Muži přelézali přes plot k nám a zas zpět. A najednou se při té střelbě
ozvalo volání „mamo“. Rodiče mysleli, že strýce postřelili. Tatínek mu chtěl jít na pomoc,
ala nešlo to. V zahradě nebyl zraněný strýc, ale rumunský voják.
Stránka 18
V ruce držel fotografii své rodiny, byl mrtvý, vykrvácel.
Němci pomalu postupovali ke kuchyni a Rumuny přepadli. Začal boj muže proti muži. Rumunští vojáci vyrazili okna a utekli přes cestu na druhou stranu. Osvobozovací boj musel
začít znovu.
Odkud vím všechny tyto podrobnosti?
Strýcův sklep měl okénko k nám, přímo ke kuchyni. Zatím co my jsme prožívali hrůzu ve
sklepě, oni všechno pozorovali. Takový boj byl u nás, ale špatné to bylo všude. Nikdy nezapomenu na mrtvé vojáky u kostela. Při přestřelce dědečka střelili do ruky, proto jsme ho doprovázeli na cestách. Ráno jsme chodili do kostela na mši sv. a tak při cestě zpět jsme šli
kolem řady mrtvých vojáků. Přes den je pohřbili do společných hrobů, k hlavě dali dřevěný
křížek. Druhý den se situace opakovala a další den znovu.
Válka byla a je vždycky hrozná. Kolik lidí trpí na Ukrajině. Kolik v Sýrii a nikdo jim nemůže pomoci.
Provizorní hroby rumunských vojáků u kostelní zdi
Stránka 19
Josef Náhlík, r. 1935
toho času v Uherském Hradišti
Vzpomínky na události spojené s osvobozením Hroznové Lhoty.
Ve čtyřicátém třetím roce po bitvě u Stalingradu a následně po vylodění spojenců
v Normandii, v červnu 1944 bylo Německo přinuceno k opuštění obsazených území a bylo
zřejmé, že vítězové se brzy zastaví u Berlínské brány.
Němci očekávání konce války, za cenu nesmírných lidských ztrát na obou válečných stranách se vzdát nechtěli. Průběh války je historicky zmapován, proto nemá smysl události
opakovat. Vzhledem k tomu, že většina pamětníků v jednotlivých oblastech již není mezi
námi, je dobré při příležitosti sedmdesátiletého výročí osvobození Hr. Lhoty alespoň ve
vzpomínkách přiblížit.
Proč?
Svět je na pokraji třetí světové války. Pokrok ve vývoji zbraní je tak obrovský, že jen při
pomyšlení na jejich užití je strašidelné. Potenciál zbraní hromadného ničení by zničil přírodu a vše živé. Jen šílenci se domnívají, že na troskách světa bude možné budovat nový řád.
Lze jen doufat, že nebesa takový konec nedovolí.
Teď už daleko od Moskvy, ale i od Berlína se vrátím k očekávání konce války u nás v Hr.
Lhotě.
V roce 1945 jsme u nás na dědině prožívali poměrně klidné a dobrodružné ovzduší.
(Myšleno první tři měsíce toho roku). V roce 1944 prakticky po celý rok anglo-americké
letouny přelétávaly nad našim územím. Stříbrné ptáky bylo možné vnímat nejen sluchově,
ale při bezmračných dnech taky visuelně. Pro nás školáky to znamenalo: Po zaznění signálu přerušit vyučování a co nejrychleji se přesunout do sklepních místností, které sloužily jako úkryt v případě bombardování. Bomby shazovali piloti na vytypovaná místa cíleně, hlavně za účelem ochromení průmyslové výroby pro potřeby armády.
Druhá zábavná varianta pro školáky spočívala ve sběru letáků a proužků staniolu cca 0,5
cm široké, které piloti shazovali do letového prostoru. Letáky svým textem mobilizovaly
veřejné mínění proti pomalému německému rozhodnutí o kapitulaci. Sběr letáků a jejich
propagace byl ze zákona trestný činem, ale i tak proti nám dětem, žádné sankce nebyly použity. Staniolové proužky sloužily k rušení radiového spojen tak, aby protivník neznal jejich
polohu.
Poslední čtvrtletí r.1944 bombardování měst zintenzivnilo a prosincová krutá zima
s nedostatkem paliva měla za následek vyhlášení uhelných prázdnin, trvajících prakticky až
do předjarních měsíců r.1945.
Stránka 20
V té době už ustupující německá armáda své obranné pozice budovala v jednotlivých obcích a městech. Taky v Hr. Lhotě Němci zaujali obranné pozice. Štáb a polní kuchyně byly
umísťovány v různých domech, např. u Šradějů, tj. u Laďových prarodičů. Laďa Šraděja
byl můj spolužák a kamarád. Společně jsme pobíhali po dědečkovém dvoře, blízko vojenské kuchyně. Německý personál nám projevoval přátelský postoj a dával nám ochutnávat
uvařené jídlo. Jednou jsem ochutnával více, než bylo moje trávicí ústrojí schopné absolvovat. Důsledkem přejedení, šlo jídlo na chodník před domem. Německý kuchař vyzbrojil výtečníčka příslušným nářadím s požadavkem o uklizení. Smysl pro pořádek se Němcům
upřít nedá.
U nás v trati Kohutince postavili rodiče dům v r.1944. Hr. Lhotu a Tasov v té době spojovala blátivá a neudržovaná cesta. Dům byl od mlýna vzdálen přibližně 500m. Elektrika k nám
byla přivedena až v polovině téhož roku. Otec ještě do příchodu Ježíška koupil od p. Reifa
(otec p. Zdeny Zelenákové), rádio dvoulampovku a v tom momentě se náš dům stal, dnes
bychom řekli atraktivní. Začal se psát rok 1945. Dospělá mužská část populace hospodářů,
ale i chalupníků, milovníků pokroku, vzápětí využila možnosti k získání informací londýnské BBC, která denně okolo 20.00 hod. sdělovala zprávy z bojišť a současně informovala o
ústupových pozicích německé bojové linie. Každý den se u nás v kuchyni scházelo asi 10
chlapů, z nichž převážná většina byli kuřáci. V kuchyni mimo kamen byly dubové lavice,
stůl a dvě postele. Návštěvníci kouřili“domovinu“,to je tabák, debatovali a komentovali
průběh postupu vojsk, a zaznamenávali v mapě přesné pozice. Jak už jsem se zmínil, dům
stál na samotě a všichni návštěvníci byli přesvědčeni, že nebudou v žádném podezření
(překročení zákona). Touto formou vám chci sdělit historku, která se udála a mnohým nahnala hodně strachu.
Ne všichni příslušníci německého národa byli ještě stále bojovníky a milovníky nacionální
ideologie. Tak, jak se blížil konec války, přibývalo dezertérů, kteří toužili alespoň o zachování holého života.
Jednoho večera cca ve 22.00 hod. zaklepal někdo na dveře našeho domu. Účastníci každodenního protistátního poslechu rádia podlehli panice. Otazníků viselo ve vzduchu hodně.
Otec vypnul rádio, rychle jej ukryl a vyzval všechny k úkrytu v různé části domu. Oknem
z vedlejšího pokoje matka zjistila, že na dveře klepe ozbrojený německý voják. Kromě
smradu a nás děcek, v kuchyni nezůstal nikdo.
Otec, vystrašený, otevřel dveře. Voják slušně pozdravil a poprosil o kousek chleba. Takto
jednajícího Němce zatím v této válce neviděl. Po vpuštění do chodby, odložil zbraň na věšák včetně batohu a ostatních svršků. Situace pro rodiče byla dramatická. Matka stačila zamést stopy po našich posluchačích a dala pokyn pro vstup do kuchyně (vojákovi). Všechno
proběhlo ceremoniálně v přátelském ovzduší. Naši hrdinové zjistili, že nebezpečí nehrozí a
pomalu jich v kuchyni přibývalo. Kvér z věšáku zmizel a bylo jasné, že tentokrát bude
v tomto boji kapitulovat Němec.
Stránka 21
Nakonec účastníci našli s vystrašeným vojákem společný jazyk, pobesedovali a vojáka
vlastním kverem vyzbrojili. Moc prosil o vrácení zbraně. Beze zbraně mu hrozila smrt zastřelením .
Historka nás poučila, že společnou řeč lze mezi slušnými lidmi najít v každé situaci.
Podobného dezertéra jsem potkal ještě jednou u babičky, potažmo u mého strýce Josefa
Michálka. Nenápadný hodný člověk svým postojem dokázal přenést emoce na stranu dobra.
Možná taky proto, že v první světové válce, na italské frontě padl jejich tatíček, můj dědeček, a na vlastní život pohlížel, co pro rodinu znamená ztráta nejbližšího člověka.
Vrátím se zpět k popisu odposlechu BBC.
Mapa přes den ukrytá byla na dvacátou hodinu každý den nainstalována a připravena
k dalšímu záznamu pohybu vojsk, to až do doby odchodu posledního německého vojáka
z Hr. Lhoty. Informace posloužily mužské části upravit prostor pro úkryt cca 40 lidí včetně
10 batolat. K úkrytu byly připraveny sklepní místnosti v bývalé mlékárně (dnešní obchod
p. Světlíka). Takových úkrytů bylo v obci několik. Lidé byli teoreticky zabezpečeni, i když
teprve skutečné soužití ve sklepě se ukázalo jako nemožné. Navíc naše rodiny z kohutinské
samoty zanechaly doma domácí zvířata a bylo nutné je alespoň jedenkrát denně nakrmit,
podojit apod.
Přesun krmičů (našich otců) bylo možné jen využitím příkopu plížením se.
Hroznovou Lhotu osvobodili Rumuni. U nás na samotě se umístnila část důstojníků se svými pucfleky. Mělo to pro rodinu výhodu spočívající v tom, že naše slepice se svobodně procházely po hnojišti. Proviant pro důstojníky zajišťovali pucfleci na dvoře nedalekého
Havlíčkova mlýna.
Vrátím se do mlékárenského krytu. Po dvou dnech pobytu v nelidských podmínkách tj. bez
vody, bez záchodu, nedostatku vzduchu apod., nás objevili Rumuni. Oni i my jsme měli radost ze setkání po hrozné válečné době.
To, že jsme svobodní, dodalo našim rodičům odvahu k opuštění společného krytu a přesunu
domů do našeho sklepa. Všechna strádání jsme ve zdraví přežili. Přežití vyjádřím krátkým
veršíkem, který platí dnes a bude platným ještě hodně dlouho.
Bez jídla nám dobře není,
teplo není k zahození,
máme zato ale vládu,
chudých lidí pro obranu.
Průběh bojů..:
Svoji ústupovou základnu, si Němci vybudovali ve statku na kopci Radošov. Z tohoto místa
kontrolovali celý prostor tj. Blatnici, Veselí nad.Mor., Tasov, Hroznovou Lhotu a prakticky
celé podhůří Bílých Karpat. Stále ještě důkladně vyzbrojeni zdržovali rumunskou
ale taky ruskou armádu v postupu. Tak jak jsem dříve poznamenal, Rumuni osvobodili vesnice severovýchodní od nás. Kolik Rumunů v naší obci padlo nevím, ale z toho co jsem
Stránka 22
viděl a slyšel později, usuzuji, že mnoho životů bylo utraceno zbytečně. Např. na rozcestí u
kostela padlo cca 20 vojáků a to jen proto, že dostali příkaz k postupu za roh Svobodového
obchodu tj. ulice k staré poště. Za rohem měli Němci kulomet a každý, kdo vystrčil hlavu,
byl zastřelen. Mnoho rumunských vojáků bylo zastřeleno taky z věže kostela. Stromoví v té
době ještě nebránilo výhledu na celou obec. Každý pohyb němečtí odstřelovači monitorovali a protivníka likvidovali.
Postřelen z věže byl taky mladík- super aktivní J.V. Kromě tohoto jednoho úrazu přežili občané válečné tažení přes Lhotu bez úrazu.
Doplněk:
Ve druhé světové válce mimo moderní techniky byly součástí bojových útvarů taky zvířata.
Koně používali vojáci k přesunu pozemní techniky tj. normální děla, protiletadlová děla,
v neupravených terénech např. v lese apod. Po obsazení bojové linie a vytlačení Němců
jsme my děti objevily zastřeleného koně a blízko něho bylo živé mládě, hřebeček. Ihned
jsme se s ním skamarádily a hříbátko se stalo středem pozornosti dětí ale taky dospělých.
Naši rodičové neměli proti adopci hříbátka námitky a tak se stalo součástí dětských her na
dobu několika měsíců. Později, ještě před dosažením jeho dospělosti, nám k naší lítosti hříbátko prodali. ŠKODA.
Poškozený dům po válce
Stránka 23
František Důbrava, r. 1935
Vzpomínky na osvobození naší obce Hroznové Lhoty v dubnu 1945
K sepsání této vzpomínky přistupuji po sedmdesáti letech mého života. Narodil jsem se
21.srpna 1935 v Hroznové Lhotě. Mojí rodiče byli Václav Dubrava nar. 1909 v Těšově –
dnes součást Uherského Brodu.
Moje matka Anežka, roz. Kočí, pocházela z Lipova a měli spolu děti Václava, Ludmilu,
Františka a Vojtěcha, který zemřel v září 1945.
Spolu v roce 1938 zakoupili od paní Tešnerové pekárnu, kterou otec přestavěl, aby mohl
provozovat pekařskou živnost až do doby, kdy nastal režim dělnické třídy.
Do tohoto článku používám částečně výpisky z rodinné kroniky, kterou psal můj otec a
vzpomínky moje, tenkrát desetiletého chlapce. Už je to sedmdesát let, ale vzpomínky zůstávají, které se týkají většinou části naší ulice směrem od kostela až po dům MUDr. Františka
Pavlice.
Asi tak týden před frontou kolem 10. dubna přijeli části německé armády – pěchoty, kteří
zde byli staženi z frontové linie k odpočinku. Vojáci byli většinou na noclehu po stodolách.
Ve dne si narychlo vyvařovali košile a prádlo v různých nádobách, na ohništích mezi dvěma kameny, nebo cihlami. My kluci jsme museli pobíhat kolem a všechno sledovat a prohlížet. Byli velice unavení a utrápení. A my jsme tenkrát ještě ani vojáka z blízka neviděli.
Patrně vzpomínali na domov. Byli to většinou už muži kolem 40 až 60 roků. To trvalo asi
týden, potom se jednoho rána ztratili. Fronta se přibližovala duněním děl od Slovenska.
Byla to doba napětí pro nás všechny. Začaly se v domech, někdy více rodin pospolu, dělat
různé skrýše, úkryty na věci, které byly cenné a nutné k životu. Zásoby potravin, aby byly
snadno dostupné, ale taky maskované proti znehodnocení, nebo vyrabování vojskem. U nás
ve sklepě bylo asi 31 lidí a to všichni tam nebyli naplánovaní. Jelikož se nemohli dostat do
sklepů, které měli nachystané na přežití fronty. U nás ve sklepě byla naše rodina, sousedé
Montágovi, Hlahůlkovi, Strachotovi, sousedka Šantavá, Koneční, Vítkovi, Frolkovi za kostelem a Reifovi. Takže jsme byli natěsnáni ve velmi malém prostoru. Seděli na židličkách a
na lavkách, protože fronta přišla velmi rychle a znenadání. Rumunská vojska, která osvobozovala, přicházela od vinohradů, Můjnohy a Veličku. Odtud se dostali rumunští vojáci k
vesnici hlubokým příkopem asi tak 1,5 až 2 metry hlubokým sloužícím k odvodu kanalizace
do Veličky 16. dubna 1945 v časných ranních hodinách, takže se dostali na dolní okraj obce, který se jim podařilo rychle obsadit. Čím více postupovali do horní části obce stával se
boj těžší, protože Němci se začali urputně bránit prostoru potoka a tak se začal boj zdržovat
při němž v určitých místech byl boj muže proti muži. Místy museli rumunští vojáci ustoupit
a muselo se začínat znovu osvobozovat ztracené prostory a tím se to osvobozování protáhlo
o 2 dny.
Stránka 24
V našem prostoru to neměli rumunští vojáci lehké. My jsme měli sklep v zadní části dvora,
za ním bývalo uloženo pod šopou na uhlí asi 100 až 200 metráku hnědého uhlí. A za ní bylo
naskládáno asi 10 m3 dříví metrových polen a na tomto dříví, které bylo asi 2-3 metry navysoko naskládané, takže odsud byl krásný přehled do zahrad, jelikož ještě stromy nebyly
pevně olistěné. Zde si udělal palebné stanoviště německý automatčík, který stál u Montágů
na malé skládce dřeva a ovládal prostor před ním v zahradách. V Lipčíkové stodole č. 137,
která převyšovala ostatní v okolí měl navrchu ve střeše pozorovatelnu rumunský voják, který tohoto německého automatčíka vypátral a tím rumunské dělostřelectvo navedl na tento
cíl. Dělostřelci museli být od něho velmi dobře navedeni a dělový zásah padl na roh našeho
sklepa, ale granát se současně svezl při výbuchu, jelikož roh sklepa nebyl kolmý a neprorazil stěnu sklepa a vyrazil železné okno, které bylo na boku sklepa. Do sklepa vznikl otvorem dým a prach a nastal zmatek. Mnozí chtěli ven, měli strach, že přijde další zásah do
sklepa. Muži , kteří byli na vojně a měli zkušenosti – Důbrava, Montág, Hlahůlek, Reif nedovolili nikomu opustit sklep protože nám řekli, že už se do sklepa kanon netrefí, protože
při ráně se vždycky pohne dělo a granát nedopadne na to samé místo. Buď další rána poletí
o něco vedle nalevo nebo napravo. Ale sotva lidi uklidnili, přiletěl další granát asi deset metrů od sklepa na střední pilíř šopy, která se tím zřítila. Ale na třetí ránu už Němec nečekal,
protože ta by patřila jemu. Tím se ale vyřešila otázka přenocování. Rodiny se rozdělily, jedni chtěli zůstat ve sklepě a druzí zase odejít ze sklepa a přestěhovat se do pekárny i když to
bylo riskantní. Kolem pece, která byla teplá a doposud hřála, se daly židle, na to desky, které se používaly v pekárně a tak se tam přečkalo a přespalo v očekávání druhého dne.
Po této události naši muži - otec, Montág, Hlahůlek, Reif, Frolka, začali sledovat z okna obchodu naší pekárny, kde byly v oknech okenice, co se dělo na naší ulici. Takže sledovali a
zjistili: za Strachotovým, vedle školy (dnes zdravotní středisko) v průjezdu, nějaký pohyb.
Dva němečtí vojáci, jeden patrně poddůstojník přinutil vojáka s automatem, aby vešel do
ulice. Ten přeskočil do Strachotového gánku, ale to bylo málo a tak poskočil do vrát a potom se dostal až do gánku Hálkového č.66, který byl hluboký. Ale už ho viděli Rumuni od
Lipčíků č.136. Voják vyskočil z gánku, chtěl se dostat dál do Štěpkových vrat a tam dostal
zásah od Rumunů z protější strany od Lipčíků a setrvačností spadl až do dalšího okraje vrat.
Při pádu se bajonet, který měl na boku, nějak převrátil a propchl mu navíc ještě břicho a
tam zůstal ležet.
Další noc jsme v očekávání, co bude, přežili. Po ránu jsme uviděli dva vojáky na dvoře.
Měli takové čepice, nahoře špičaté s kšiltem. Prohlédli co jsme zač, jestli nejsme Němci.
Druhá dvojice přišla do sklepa, zeptali se slovy: „Germána, nieť“ šli dál. V plotech nebo ve
stěnách jsme měli udělané průchody, aby se tam dalo prolézt nebo projít. Popřípadě hodit
dobytku sena, nebo vody. V takovém případě se voda nabrala z beček nebo nádob, pro případ požáru, nebo jiných potřeb.
Stránka 25
Vzpomínám na to ráno, byl to krásný slunný den, jak jsme vyšli před náš dům č.134. To
slunce bylo tak žlutozlaté, jak bývá kolem 8 a 9 hodiny a na protější stranu dopadaly jeho
paprsky. U Grombířového při oknách šli sehnutí, připraveni ke střelbě, dva rumunští vojáci.
Jeden nesl v ruce lehký kulomet, druhý, vedle něho nesl bedýnku s náboji na pásu do kulometu. Přišli k německému vojákovi a když viděli, že je mrtvý, tak šli opatrně dál. Zatím ale
u Montágového v záhonku naproti dveří už měli rumunští vojáci vykopaný okop, asi 1 x 1
metr do hloubky pasu. Jak uslyšeli, že se otevřely dveře, hned na to reagovali. Byli to vojáci
s lehkým kulometem, kteří měli střežit prostor ke kostelu a na druhé straně taky prostor mezi školou a Strachotovým. Byli to chlapci tak 30-40 roků. Ten jeden byl takový vysoký a
vstřícný. Strýc Hlahůlek byli v Rusku a tak se hned s něma začali domlůvat, čemuž ten jeden trochu rozuměl. Pocházel z Bukurešti. Lehký kulomet si hned naši chlapi začali prohlížet.
Bylo na hlavni uzávěru značka ČZ Brno a nad tím korunka rumunského království.
Mezitím kolem nás prošla hlídka s lehkým kulometem. U Štěpkového vedle Strachotů (dnes
parkoviště u zdravotního střediska), tam stála obecní váha s průjezdem zastřešená eternitem
s malou hůrkou asi tak 150 cm vysokou. A najednou, jak ti Rumuni byli u Štěpkových vrat,
vyšla rána z hůry této váhy. Vojáci hned váhu obsadili a z hůry na váhu spadla puška. To
bylo pro ně znamení, aby nestříleli a z hůrky se vysoukal dolů německý voják. V krátkém
momentě přiběhli další dva rumunští vojáci. Vzali německého vojáka mezi sebe. Ruce měl
nahoře, až ho prohlédli, tak spustil ruce dolů. A šli s nim kolem našeho, kde byla od váhy
cesta. Voják byl malé postavy, protože kabát měl asi tak 20 cm od země. Tady se ještě musím vrátit. Za kostelem se ještě Němci drželi, a proto také během několika málo hodin jsme
uviděli před Vinklerovým, tam kde se dnes sedává pod lipami, protitankové dělo. Vojáci
odtud měli přehled do ulice na Žeraviny a na vrch na zákostelí.
Ještě v průběhu osvobozování naší ulice měli Němci za zídkou obchodu ke kostelu vybudované kulometné hnízdo, kterým chtěli ovládat celou ulici. Byli to tři němečtí vojáci s těžkým kulometem. Podle vyprávění pátra Antonína Hanáčka, tehdejšího pana faráře, který je
sledoval z kanceláře fary, toto místo drželi, až je rumunské dělostřelectvo umlčelo. Jeden z
nich dostal zásah, který nepřežil a potom už jim nezbylo, než se stáhnout do zákostelí.
Dále se vracím zpátky do našeho prostoru kostela a ulice. Fronta se zastavila až na Čtvrtkách (dnes hřbitov) směrem na Radošov. V té době asi vyšel od Úprkové keramičky rumunský důstojník. Byl vysoké postavy a znenadání přiletěla kulka a on ji dostal do prsou. Jenom se vyvrátil a zakřičel: „Mama, mama“ a chudák mrtvý padl téměř na konci války.
Rumunské mrtvé vojáky sváželi ke kostelu a tam byli pochovaní ve třech řadách ve společném hrobě. Jenom tak bez rakví. Jenom tento poručík měl rakev. Hned na prvním místě na
kraji. Dnes tam stojí pomník Jožky Šrámka. Jmenoval se Popa Ian. My jsme se na něj šli
dívat, ležel u súsedy Šantavé na lavce v její zadní síni, odkud ho pak po dvou dnech převezli do společného hrobu u kostela. Tam je pohřbíval rumunský pravoslavný kněz
Stránka 26
- polní kurát.
Na toho si taky pamatuji, byl menší postavy a měl nazrzlé vousy. Na ošatce měl obilí a rozhazoval rukou obilí do hrobu. Přitom se modlil, čemuž jsme stejně nerozuměli. Slzy tekly
jejím kamarádům a lidem, kteří zde byli okolo přítomni. Bylo tam přivezeno asi 8 nebo 10
německých vojáků. Ti nesměli být pochováni s rumunskými vojáky ve společném hrobě.
Nesměli být pochováni ani na našem hroznolhotském hřbitově. Odvezli je, ani nevím kam,
z rozkazu ruské vojenské policie.
Oni byli u nás ubytováni asi 3 dny. Nechtěli se s nikým moc bavit, až když strýček Franta
Hlahůlek, který byl v Rusku 5 roků, začal na něj rusky mluvit a tak se s ním začali bavit.
Bylo na nich vidět, že jsou rádi, když uslyšeli mateřskou řeč. Jeden z nich byl až z Uralu a
do armády vstoupil v 16 letech. S rumunskými vojáky neměli žádné problémy. Rumuni z
nich měli velký respekt a strach. Hned ustaly všelijaké vojenské neduhy – rabování, pití, až
na nějakou tu slepici, říkali jim „kuru kuru“. Nebo brali hodinky a různé věci denní potřeby.
Rumuni chodili po zahradách, měli špičaté dřevěné tyče a píchali do země a jak narazili na
něco tvrdého, hned začali kopat a obyčejně tam našli něco ukrytého: např. šaty (ale ty nebraly). Brali jen věci, které se dali sníst: hrnec se sádlem, uzené maso a hlavně slivovicu. Tu
sebrali a ostatní tam nechali a utekli.
U kostela bylo pochováno 65 rumunských vojáků, kteří byli svezeni hlavně z okolí Radošova. To byl strategický bod, který Němci urputně drželi. Rumuni byli asi kousek od stodoly a
chlévů Radošova a museli se 3x vrátit zpátky. V Blatnici na nádraží stál nákladní vlak plný
nakradeného zboží, co se Němcům podařilo nakrást, ale oni už s tím nemohli odjet, protože
je zaskočilo Veselí, přes které se nedalo přejet. Tak poléli vagóny benzínem a zapálili. Takže tam dlouho po frontě stáli jenom ohořelé vagóny.
My jako kluci jsme chtěli všechno vidět. Tak za humny byly ovocné sádky – Hanákův,
Otův a na konci těchto sádků byla zakopaná rumunská dělostřelecká baterie, která odstřelovala Radošov. My jsme byli od baterie asi 150 metrů, za Jochovým stohem slámy a odtud
jsme jich sledovali. Vojáci třeba byli v klidu, odpočívali. Najednou zazněl polní telefon a už
to začalo. Vojáci – obsluha děl nabili, cvakl závěr a jenom jeden nabíječ měl šňůru asi tak 2
-3 metry. Jak dostal povel k palbě, zatáhl a už jsme viděli co se děje. My jsme se schovali
za stoh slámy. Otevřeli jsme huby, aby nám nepraskly bubínky v uších a palba pokračovala.
Jak přestala, tak jsme vylezli ze svého úkrytu za stohem. To se nedá všechno popsat, protože to by musela být kniha. Už je to 70 let a často si vzpomínám, když jdu kolem těchto míst
na tyto chvíle.
Další vzpomínku mám na pan Grejcara, majitele Radošova (měl jen jednu ruku). Oni nechtěli Radošov opustit za žádnou cenu. Jednou k večeru bylo všude plno Němců. Vojáci dostávali večeři a dívali se na ně z okna. Asi tak za hodinu potom někdo klepal na dveře, ozval
se německý voják, tak ho pustili dovnitř. Okna měli pozavírané okenicama a zase museli za
Stránka 27
ním zamknout dveře. A tento vojáček, protože byl takové menší postavy začal s nima navazovat rozhovor a zajímal se, kolik je tam asi německým vojáků a podobné vojenské věci.
Grejcarovi mu nějak nevěřili, ani když promluvil rusky. Pořád měli strach, jestli to není německý provokatér, aby měli Němci záminku, třeba jich zlikvidovat. Až po chvilce napětí
najednou začal ve světnici tento voják tancovat „kozáčka“. Potom teprve uvěřili, že to může
být někdo od Rusů. Až se potom od nich dozvěděl co potřeboval, tak ho propustili zadním
oknem ven. Ráno, když němečtí vojáci čekali v zástupu na snídani, už tam toho malého vojáka neviděli. Grejcarovi, ale museli Radošov opustit. Asi tak za den se dostali ven a až přes
Blatnicu do Kamenné Lhoty, tam měli vdanou dceru a potom se tam přestěhovali. Od ní potom přešli do Hroznové Lhoty a bydleli u súsedy Šantavé vedle nás č.135. A nám mohli vyprávět svoje osudy. Otázky Radošova nehodlám dále vzpomínat, to přenechávám historikům.
Život v naší obci se začal vracet do svých kolejí. V době osvobozování byla jatelina
„koňovi po kolena“ jak se říká. Asi 30 cm vysoká. Obilí už začalo vyhánět do klásečků. Lidé měli strach, že bude špatná úroda, když obilí je tak pošlapané a spasené od vojenského
dobytka. Po čas osvobozování nepršelo, ale asi tak za týden začalo. Obilí se zdvihlo, jak
kdyby mu to pošlapání a spasení neuškodilo, ale následkem dešťů odnožilo a znovu vyrašilo ještě další, takže úroda byla toho roku velmi dobrá.
Odhalení sochy
Josefa Šrámka
v Hroznové Lhotě
Obec Hroznová Lhota by ráda poděkovala všem,
kteří přispěli svým článkem. Patří jim velký obdiv,
že i přes tehdy svůj dětský věk, dokázali tak barvitě
a zajímavě popsat tehdejší události.
Stránka 28
Oslavy osvobození naší obce
Na přelomu března a dubna si připomeneme, že uplynulo 70 let od konce 2.sv. války a osvobození naší obce i celého regionu. Nejprve otevřeme v galerii na KD
výstavu, kterou připravujeme s Lukášem Lexou ze Strážnice, studentem historie na
filosofické fakultě v Brně, jehož vzdálení předci pochází i z Hroznové Lhoty. Na vernisáži v neděli 29.3. bude hlavním hostem, který výstavu uvede a spolu s ním i členové spolku voj. historie v Hodoníně. Ke shlédnutí bude spousta zajímavých dobových fotografií, dokumentace z archívu, uniforem i zbraní. K přečtení pak korespondence hroznolhotského rodáka Jožky Šrámka (padl ve Francii v roce 1945) s
jeho kamarády a příbuznými v Americe v době války. Nebudou chybět jeho fotografie z mládí a z Anglie. Také bude vystavený dochovaný rukopis jeho románu psaného v Anglii pro jeho děvčicu z Kněžduba, dnes už můžu napsat, že toto čtení je zajímavé hlavně pro nás v naší době. Tyto úryvky a ukázky budou provázet i kulturní
pořad na KD 12.4 v neděli odpoledne, kde vystoupí mužský sbor, ženský sbor a
Lipina z Hr. Lhoty, zazpívá Pavel Můčka, cimbálová muzika Hrozének a Do tanca.
Také sehrajeme scénku z 2.sv. války, kterou jsme hráli na Opožděném silvestru v
roce 2000.
Tuto neděli (12.4. v 10 hodin) bude v kostele sloužena mše sv. za všechny padlé
rumunské vojáky a za J. Šrámka, pak na ně vzpomeneme u pomníku padlých před
kostelem pietní vzpomínkou. Všechny vás srdečně zveme!
Stále je potřeba tyto oběti připomínat, protože válka není tak daleko jak se nám
zdá. Je pořád tady a docela blízko. I dnes bohužel hrůzy válečných konfliktů připravují lidi o život a pořád musí někdo nasazovat svůj život v boji. Je to k neuvěření,
ale je to tak.
Jitka Pavlicová
Stránka 29
Ze školních lavic ………..
Zdravím všechny přátele naší školy. Neúprosný čas již
odkrajuje druhý měsíc roku 2015 a jistě Vás, vážení občané, zajímá co se nového událo v naší škole. A nebylo
toho málo.
V sobotu 17.ledna se konal zápis do první třídy. Výhledově, pokud se něco nezmění, počítáme pro příští rok
s jednou první třídou s počtem 20-22 žáků.
O týden později, tedy v sobotu 24.ledna, jsme ve spolupráci s KPŠ uspořádali již XXII.
Společenský ples naší školy. Chtěl bych všem, kteří se na organizaci podíleli poděkovat.
Především paní Andree Vajdíkové, předsedkyni KPŠ, svému zástupci ing. Josefu Pavlicovi,
mgr. Janě Lukešové a třídnímu učiteli deváté třídy mgr. Jiřímu Karáskovi. Poděkování patří
též všem sponzorům, kteří nám poskytli dary do plesové tomboly. Zvlášť bych chtěl poděkovat našim deváťákům, kteří ke svému plesu přistoupili velmi odpovědně a pomohli k jeho
zdárnému průběhu. Více slovy jedné z účastnic:
Školní ples
V sobotu 24. 1. se uskutečnil již XXII. společenský ples pořádaný naší školou. Pro nás,
deváťáky, to znamenalo hromadu práce a starostí. Už v listopadu jsme začali s nácvikem
polonézy. Za dva měsíce už jsme všechno uměli a už jsme jen dolaďovali drobné nedostatky.
V prosinci jsme také začali s výzdobou. Ta nám dala hodně práce, ale ve výsledku to stálo
za to.
V sobotu v 15. 30 už jsme byli všichni na kulturáku. Sjeli jsme si ještě párkrát polonézu a
šli jsme se vyfotografovat. Pomalu se blížila pátá hodina a s ní i začátek plesu. Začala jsem
mít trochu trému, ale čím víc se začátek polonézy blížil, tím víc ze mne vyprchávala.
Najednou začala hrát hudba a my jsme vstoupili do sálu. Tréma ze mě opadla úplně a já
jsem měla pocit, jako bychom byli v tělocvičně při zkoušce. Netrvalo to dlouho a polonézy
byl konec. Představení párů, tanec s rodiči a učiteli – to vše uběhlo strašně rychle. Potom
jsme vykonali ještě pár svých povinností a měli jsme vše důležité za sebou. Teď už jsme
mohli jen tančit, tančit a tančit. Celý ples jsem si náramně užila a myslím si, že ostatní také.
Terezie Hanzelková
Stránka 30
A nyní k některým výsledkům našich žáků.
Vynikajícího výsledku dosáhla žákyně 8. třídy Bětka Grombířová, která v přírodovědné
soutěži „Přírodovědný klokan“ umístila na v rámci celé České republiky na 3.místě. Za připomínku stojí, že se soutěže zúčastnilo celkem 39 444 žáků. Kromě toho se Bětka probojovala v dějepisné olympiádě do krajského kola, které se uskuteční 19. března v Brně. Jen tak
na okraj. Bětka se ještě na podzim probojovala do celostátního kola „Bible a my“. Tak to
stojí za velký potlesk!!!
V novém kalendářním roce jsme získali ještě jedno velmi cenné umístění. Liduška Hanáková se umístila v okresním kole matematické olympiády na výborném děleném 2. - 3. místě a
probojovala se tak do krajského kola. To se uskuteční 18. března v Brně.
Výsledky našich žáků na soutěžích od začátku školního roku
2.-3. místo - matematická olympiáda (okresní kolo) - Ludmila Hanáková
6.místo – krajské kolo ve florbalu ml.žáků
2.místo - dějepisná olympiáda ( okresní kolo) -Alžběta Grombířová
3.místo - Přírodovědný klokan ( celostátní kolo- 39 444 účastníků) - Alžběta Grombířová
3.místo - velký florbal - krajské kolo - žákyně 1.stupně
6.místo - Mikulášský turnaj v malé kopané
1.místo - Přírodovědný klokan (Jihomoravský kraj - 5656 účastníků) - Alžběta Grombířová
1.místo - velký florbal - ml. žáci - okresní přebor
5.místo - Vojtěch Vašica - Bible a my - okresní kolo
1.místo - Alžběta Grombířová - Bible a my - okresní kolo
2.místo - velký florbal - st. žákyně - okresní přebor
1.místo - velký florbal -žákyně
1.stupně - okresní přebor
2.místo - velký florbal ml.žákyně - okresní přebor
4.místo - družstvo dívek (kategorie IV) - OP v přespolním běhu
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy připravuje na příští školní rok povinné přijímací zkoušky na střední školy zakončené maturitní zkouškou. Proto se v letošním školním
roce se budou konat tzv. pilotní přijímací zkoušky, které připravuje Centrum pro zjišťování
výsledků vzdělávání – CERMAT. Do tohoto pilotního testování se již letos přihlásilo mnoho středních škol. Proto jsme se rozhodli, že umožníme našim žákům deváté třídy vyzkoušet si testování a to v programu společnosti SCIO – Stonožka. Žáci si vyzkoušeli testy
z obecných studijních předpokladů, českého jazyka, matematiky, anglického jazyka a německého jazyka.
Testování se zúčastnilo více než 600 základních škol a gymnázií. Naši žáci si vedli výborně.
V hodnotící zprávě je uvedeno, že z českého jazyka, matematiky a anglického jazyka byly
jejich výsledky hodnoceny jako špičkové. Škola patří mezi 10 % nejúspěšnějších škol
v testování. Podrobné výsledky jsou uvedeny na stránkách naší školy.
Stránka 31
Začátek roku 2015 byl pro naši školu též ve znamení smutné události. Tou smutnou zprávou
bylo úmrtí bývalého dlouholetého člena našeho pedagogického sboru a ředitele školy pana
Rostislava Nejedlíka. Pan ředitel Nejedlík po ukončení pedagogické fakulty v Brně obor ČJ
-D-OV začal jako mladý kantor svou pedagogickou dráhu na základní škole v Šardicích
v roce 1954. Zde učil do roku 1960. Pak dva roky na lipovské základní škole, aby v roce
1962 zakotvil na dlouhá léta na základní škole v Hroznové Lhotě. Nejdříve jako zástupce a
později jako ředitel školy. Od roku 1982 vykonával pan Nejedlík funkci okresního školního
inspektora, aby nakonec svou pedagogickou dráhu zakončil na své škole zde Hroznové
Lhotě. Zemřel dne 17.ledna ve věku nedožitých 82 roků.
„Čest jeho památce.“
Pokud se chce někdo průběžně informovat o dění ve škole, může se podívat na naše školní
stránky - http://www.zshroznovalhota.cz/ nebo na školní nástěnku u horní autobusové
zastávky v Hroznové Lhotě.
Hezký den všem.
PaedDr. Lubomír Kříž, ředitel školy
Zprávičky z naší školičky...
Rok 2014 jsme ve školičce opět zakončili Vánoční besídkou pro rodiče, sourozence i prarodiče. Mladší děti zarecitovaly básničky o andílcích a starší děti všechny přítomné přenesly
do doby, kdy se narodil Ježíšek. Krátkým divadélkem připomněly, co se stalo v Betlémě.
V lednu předškoláci úspěšně zvládli "Zápis do 1. třídy". Ve školičce se pilně připravují
zábavnými úkoly, které jsou sestaveny na základě aktuálních požadavků u zápisu a v prvním ročníku základní školy. Procvičují dovednosti a schopnosti, které budou, jako prvňáčci
na začátku školního roku potřebovat.
Je důležité dětem ukázat, že se rozhodně není čeho bát a učení, že je vlastně zábava.
Oznámení pro rodiče:
Zápis do Mateřské školy pro školní rok 2015/2016
V pondělí 13.4. 2015 od 9.00 – 12.00 hodin
V úterý 14.4.2015
od 9.00 – 12.00 hodin
Těší se na Vás kolektiv a děti MŠ Hroznová Lhota.
Stránka 32
Zhusta, chlapci, zhusta konec masopusta
V zimním období, ve vánočním a novoročním čase, se uplatňovaly obchůzky
s prvky lidového divadla. Byly to betlémské hry, tříkrálová obchůzka, scénka o
svaté Dorotě, blatenská nebo řehořská obchůzka. Součástí těchto her byly i písně, někdy se zpívaly celé, při zpěvu se znázorňoval děj, někde zůstalo jen koledování. Toto období vrcholilo masopustem, který je na rozhraní zimního a jarního cyklu. Masopust byl nejveselejší příležitostí celého výročního cyklu,
spojoval se však nejen s bezuzdným veselím, ale byly zde prvky zaměřené na
hospodářské výnosy – skákání na konopí
nebo len. Součástí obchůzek byly i další
tance s původní obřadní a symbolickou
funkcí – jako jsou mečové tance, které se
dodnes udržely v řadě evropských zemí.
Obřady se odehrávaly v areálu celé vesnice. Oblíbenou zábavou vesnické mládeže
byly sborové zpěvy, při těchto akcích se
udržoval a rozvíjel sborový zpěv. Táhlé
písně (na Slovácku se jim říkalo choďácké) měly milostnou tématiku, forma byla volná, rytmicky propojená s pomalým
krokem zpěváků procházející vesnicí. Škoda jen, že v Hroznové Lhotě se toto
nedochovalo. Je to pěkný zážitek při masopustním veselí.
Ludmila Macková
Stránka 33
Kurz vyšívání a niťování
Od začátku roku se každé úterý scházíme a vyšíváme,
někteří níťují nebo necují, (tak se tomu říkalo dříve). Šikovné ruce a dobrý vkus jsou veliké devizy každé ženy.
Někdo se s nimi narodí, někdo si určité zručnosti vypěstuje. Výšivka patří k těm zručnostem, které se dají osvojit.
Kroje jsou ale jiná kategorie. Měly by zachovat určitou
techniku, ráz kraje kam patří. Někdy dědina od dědiny se
liší jen v maličkostech, ale patří to ke kroji a musí se dodržet. 17.února jsme si pozvaly na pomoc paní Smutnou, která se kroji zabývala, mohu říci, celý život.
Vysvětlila, jak pracovat s kroji, jak žehlit určité části, jak na výšivky, aby se nepoškodily. Jak se vypořádat s obojkem, jak oživit růžice na sukénce. Myslím si, že v čem jsme měly určité mezery v péči o
kroj, jsme zase postoupily o krůček dál. Maminky si
vyměňují střihy na kroje, vnikají do tajů výšivek.
Paní Farkašová s trpělivostí jí vlastní, pomáhá radou i ukázkou. Paní Veverková
má velkou trpělivost s některými při níťování (někdy si myslím,že jsem za celý
život nezakluntala tolik nití jako teď) ale
i pomalé krůčky dovedou do vytýčeného
cíle.Náš kurz pokračuje,bude končit před
velikonocemi a doufám, že se po očesání
poslední úrody zase sejdem. Možná, že
najdeme zase důvod, proč se scházet. Věřím, že nás bude víc a budeme hledat cesty, jak zlepšit péči o kroje, aby bylo co
zanechat příští generaci.
Ludmila Macková
Stránka 34
Inzerce
Stránka 35
Stránka 36
Kulturní servis
Stránka 37
Stránka 38
Stránka 39
H R O Z N OL H O T S KÝ O B ČA S N Í K
Stránka 40

Hroznolhotský občasník - leden - březen 2015

Transkript

Podobné dokumenty