Hmotněprávní problematika

NEJVYŠŠÍ STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ
Metodický návod k postupu státních zástupců ve věcech trestných činů
souvisejících s korupcí
SL 52/2006
V Brně dne 9. září 2010
Obsah
Část první: OBECNÁ CHARAKTERISTIKA
1. Korupce jako společenský problém
2. Korupce v mezinárodních dokumentech
3. Základní pojmy
3. 1. Korupce
3. 2. Úplatkářství
3. 3. Trestné činy související s korupcí
4
4
8
12
12
14
14
Část druhá: HMOTNĚPRÁVNÍ PROBLEMATIKA
17
1. Úvod
17
2. Pojmy uvádění jako znaky skutkových podstat – obstarání věcí obecného zájmu, podnikání,
úplatek, úřední osoba
17
2. 1. Obstarání věci obecného zájmu – § 331, § 332 tr. zákoníku
17
2. 2. Podnikání – § 331, § 332 tr. zákoníku
24
2. 3. Úplatek – § 334 odst. 1 tr. zákoníku
25
2. 4. Úřední osoba – § 127, § 334 odst. 2 tr. zákoníku
26
3. Výklad skutkových podstat trestných činů souvisejících s korupcí
39
3. 1. Úplatkářství – trestný čin přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku, trestný čin podplácení podle
§ 332 tr. zákoníku a trestný čin nepřímé úplatkářství podle § 333 tr. zákoníku
39
3. 1. 1. Trestný čin přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku
39
3. 1. 2. Trestný čin podplácení podle § 332 tr. zákoníku
45
3. 1. 3. Trestný čin nepřímé úplatkářství podle § 333 tr. zákoníku
49
3. 2. Další skutkové podstaty trestných činů nesoucí znaky korupce – trestný čin odběr tkáně, orgánu a
provedení transplantace za úplatu podle § 166 tr. zákoníku, trestný čin podvodu podle § 209 tr.
zákoníku, trestný čin pletichy v insolvenčním řízení podle § 226 tr. zákoníku, trestný čin sjednání
výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku,
trestný čin pletichy při veřejné dražbě podle § 258 tr. zákoníku, trestný čin zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 tr. zákoníku a trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 tr.
zákoníku
53
3. 2. 1. Trestný čin odběr tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu podle § 166 tr.
zákoníku
53
3. 2. 2. Trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku
60
3. 2. 3. Trestný čin pletichy v insolvenčním řízení podle § 26 tr. zákoníku
61
3. 2. 4. Trestný čin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné
dražbě podle § 256 tr. zákoníku
67
3. 2. 5. Trestný čin pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 tr.
zákoníku
75
3. 2. 6. Trestný čin pletichy při veřejné dražbě podle § 258 tr. zákoníku
80
3. 2. 7. Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku
88
3. 2. 8. Trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 tr. zákoníku
95
3. 3. Navazující hmotněprávní instituty – účinná lítost [§ 163 tr. zák., § 33 tr. zákoníku, § 7 zákona č.
218/2003 Sb.], trestný čin křivé obvinění podle § 345 tr. zákoníku
99
3. 3. 1. Účinná lítost – § 163 tr. zák., § 33 tr. zákoníku, § 7 zákona č. 218/2003 Sb.
99
3. 3. 2 Trestný čin křivé obvinění podle § 345 tr. zákoníku
99
Část třetí: PROCESNĚPRÁVNÍ PROBLEMATIKA
1. Úvod
2. Obecné otázky dokazování, předmět dokazování
3. Odhalování a objasňování trestné činnosti související s korupcí
3. 1. Podněty k prověřování trestné činnosti související s korupcí
3. 2. Operativně pátrací prostředky
2
103
103
103
105
105
105
3. 2. 1. Postup státního zástupce v souvislosti s využívání operativně pátracích prostředků
v trestním řízení
108
3. 2. 2. Předstíraný převod (§ 158c tr. ř.)
109
3. 2. 3. Sledování osob a věcí (§ 158d tr. ř.)
110
3. 2. 4. Použití agenta (§ 158e tr. ř.)
112
3. 3. Nepřípustnost policejní provokace
116
3. 4. Zajištění osob, věci a jiných majetkových hodnot
121
3. 4. 1. Vydání a odnětí věci (§ 78, § 79)
121
3. 4. 2. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88 tr. ř.)
122
3. 4. 3. Zjišťování údajů z telekomunikačního provozu (§ 88a tr. ř.)
125
3. 4. 4. Domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor a pozemků (§ 82 - § 85c tr. ř.)
128
4. Zvláštnosti uplatnění jednotlivých důkazních prostředků využitelných v řízení ve věcech
trestných činů souvisejících s korupcí
134
4. 1. Výslech obviněného
135
4. 2. Výslech svědka
137
4. 3. Utajený svědek
141
4. 4. Procesní a hmotněprávní exempce
145
4. 5. Některé zvláštní způsoby dokazování
147
4. 5. 1. Konfrontace (§ 104a tr. ř.)
147
4. 5. 2. Rekognice (§ 104b tr. ř.)
147
4. 5. 3. Vyšetřovací pokus (§ 104c tr. ř.)
148
4. 5. 4. Rekonstrukce (§ 104d tr. ř.)
149
4. 5. 5. Prověrka na místě (§ 104e tr. ř.)
149
4. 6. Znalecké zkoumání (kriminalistická expertíza)
149
4. 7. Věcné důkazy a listiny (§ 112 tr. ř.)
151
4. 8. Ohledání (§ 113 - § 118 tr. ř.)
152
ZÁVĚR
154
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
155
3
Část první: OBECNÁ CHARAKTERISTIKA
1. Korupce jako společenský problém
Korupce představuje závažný problém lidské společnosti. Je problémem stále
aktuálním, který tu více tu zase méně zasahuje do oblasti ekonomické, mravní, politické,
sociální a také i právní. Otázka potírání korupce se řeší souběžně hned na několika úrovních,
jež se vzájemně prolínají a které na ni upoutávají pozornost jak odborníků, tak široké
veřejnosti.
Slovo korupce má původ v latině, konkrétně se odvíjí od výrazu „rumpere“, což
znamená zlomit, rozlomit nebo přetrhnout. Výraz „corruptus“ vyjadřuje následek změny,
zlomit někoho ke změně názorů a zásad. Korupce byla objevena spolu se vznikem státu jako
vyšší organizace společnosti, 1 přičemž dnes je považována za jakousi „nemoc společnosti“.
Ačkoli takový závěr nelze zcela absolutizovat, faktem je, že korupce nerespektuje umělé
bariéry, které by předem kladly účinný odpor jejímu šíření. Současná „korupční epidemie“ je
však spíše otázkou jejího ostřejšího vnímání, než skutečného růstu. Negativní percepce
korupce dostala globální rozměr a zároveň se zpolitizovala. 2 To samozřejmě vůbec nesnižuje
celkovou nebezpečnost i škodlivost korupce, které jsou nesporné, a s nimiž jsme
dlouhodobě a pravidelně konfrontováni. Především je třeba zdůraznit, že korupce je v příkrém
rozporu se zájmem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu,
jakož i se zájmem na ochraně podnikatelských vztahů. Kromě materiálních škod se zde jedná,
a to především, o nemateriální škody, které se projevují poškozením důvěry občanů v činnosti
orgánů státu a distribuci veřejných statků. S korupcí je spojována nízká transparentnost
řídicích a organizačních procesů a nárůst administrativních nákladů. Starší právní úpravy
postihovaly jen korupci ve veřejném sektoru, a to ve snaze zajistit objektivitu a čistotu
státních organizačních struktur, řádný výkon zákonodárství, státní správy, justice a jiných
státních funkcí. Až mnohem později byla trestněprávní ochrana rozšířena i směrem
k soukromému sektoru. 3 Soukromá sféra může být korupcí ovlivněna dvojím způsobem.
Předně ji využívá ve svůj prospěch, tedy k získání a udržení neoprávněných výhod, nicméně
korupcí jsou zasaženy také soukromé objekty, a sice korumpováním jejich pracovníků, kteří
mohou mít vyšší prospěch z nekalého jednání než z jednání ve prospěch zaměstnavatele. 4
Možnosti korupce ze strany obchodních společností z určitých zemí fakticky vylučují
ze soutěže obchodní společnosti ze zemí, které takové jednání zakázaly. 5 Pro všechny
uváděné případy korupce je společné, že byť jen jediné podlehnutí korupční příležitosti činí
zkorumpovanou osobu potenciálně diskreditovanou a vydíratelnou. 6
1
Jalč, A. Dynamika, stav a štruktúra korupcie v Slovenskej republikce, jej porovnanie s okolitými štátmi. Trestní
právo. 2005, č. 1. s. 19.
2
Vašečka, M. Výskumná práca v oblasti verejnej politiky č. 1. Sociologické aspekty korupcie. Bratislava :
Transparency International – Slovensko, 2007. s. 3.
3
Musil, J. Zahraniční trestněprávní úpravy potírání korupce. In: Brabcová, I. (ed.) Sborník z odborného semináře
K otázkám korupce a úplatkářství. Praha : Policejní akademie České republiky, 2002. s. 42.
4
Roudný, R., Zlivar, J. et al. Korupce. Boj proti korupci ve veřejné správě. Praha : Univerzita Pardubice, 2001.
s. 8.
5
Císař, O. Globální a lokální boje proti korupci: případová studie Transparency International. Politologický
časopis. 2003, č. 3, s. 241–242.
6
Frič, P. et al. Korupce na český způsob. Praha : G plus G, 1999. s. 44.
4
Bylo učiněno nespočet pokusů o definování korupce. Přesto se nepodařilo zformulovat
definici univerzální a všeobecně akceptovatelnou. Na korupci se pořád nahlíží z různých úhlů
pohledu, dokonce i v rámci jednoho a téhož oboru, právní vědu nevyjímaje. Lze jen stěží
zohlednit a zapracovat dostatečné množství jejich relevantních aspektů do jedné definice. 7
Zjednodušeně bychom korupci vymezili jako vztah mezi dvěma stranami, z nichž
jedna nabízí a většinou i poskytuje druhé určitou formu odměny za poskytnutí či příslib
neoprávněné výhody. Druhá strana očekává, že za takovou výhodu mu bude slíbená
materiální či nemateriální odměna skutečně poskytnuta. 8 Osobitým rysem korupce je její
zaměřenost zištnými motivy. Korumpovaná osoba zneužívá svého postavení či vlivu
ke svému osobnímu obohacení nebo k obohacení třetích osob. Užitek z tohoto jednání mohou
mít také další osoby, které korupční jednání vyvolávají nebo se na něm jinak podílejí.
Korupční vztah vždy zakládají dvě strany, které jsou spojeny společným zájmem.
Korupce zasahuje doslova všechny významné oblasti společenského života (politiku,
hospodářství, veřejnou správou atd.). 9 V podstatě se vyskytuje všude tam, kde do
rozhodovacího procesu vstupuje potenciálně ovlivnitelný lidský činitel. Citlivost vůči korupci
je formována individuálními zkušenostmi a zprostředkovaným poznáním. Ačkoli v obecné
rovině bývá korupce odsuzována, v případě konkrétní příležitosti získání neoprávněné výhody
se tentýž závěr vždy nepotvrzuje. Zatímco úplatkářství občané zpravidla tolerují, tak ostatní
formy korupce víceméně odmítají.
Korupční chování je výsledkem složité interakce subjektivních a objektivních faktorů.
Určující je samozřejmě osobnost každého jedince. Působení vnějších faktorů je však klíčové
pro rozvoj a šíření korupce. 10 Pachatel si zde kriminální situaci vytváří tím, že objektivní
realitu přizpůsobuje svým subjektivním možnostem. Uvedená trestná činnost zjevně vyžaduje
přípravu a promyšlenost. Na výskyt korupce má podstatný vliv korupční klima, což je soubor
kolektivních představ, norem a kulturních vzorů, které zneužívání úředních pravomocí, dávání
a braní úplatků činí pro obyvatele dané země běžným a morálně omluvitelných chováním. 11
V tomto světle se úplatkářství jeví jako „efektivní cesta“ k dosažení osobních cílů
a uspokojení privátních potřeb. Příčiny korupce je možné spatřovat i ve strukturálním
nastavení společenského systému, pokud příliš podporuje nízké kvalitativní parametry
veřejných plnění a přehnaně akcentuje rovnost. 12 Korupce je vybudována na upřednostňování
7
Volejníková, J. Korupce v ekonomické teorii a praxi. Praha : Profess Consulting, 2009. s. 14.
Obecné informace o korupci a boji proti ní. Ministerstvo vnitra. http://www.mvcr.cz/clanek/boj-proti-korupci364712.aspx.
9
Do roku 1989 se rozlišovaly dvě základní formy korupce (úplatkářství). Za prvé tradiční vztah dvou osob, kdy
občan poskytoval ze svých vlastních zdrojů úplatek a uplácenou stranou byl pracovník státního aparátu nebo
družstevní či státní organizace. Motivací obou stran bylo získání neoprávněného osobního zisku nebo jiné
výhody prostřednictvím finanční částky, daru nebo jiného zvýhodnění. Za druhé (tehdy) tzv. nové formy
úplatkářství, jejichž charakteristickým znakem bylo úplatné jednání mezi organizacemi ve snaze získat
neoprávněný prospěch pro danou organizaci. Prostředky pro poskytnutí úplatku byly čerpány nelegálně z fondů
organizace a zajišťovaly tak přednostní dodání nedostatkového materiálu nebo naopak výhodnější odbyt svých
výrobků. Srov. Brabcová, I. Názory a postoje veřejnosti k některým otázkám úplatkářství. Praha : Institut pro
kriminologii a sociální prevenci, 1991. s. 19.
10
Doyle, P. C. et al. Boj proti korupci. Přeložil Novotný, Č. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci.
1999. s. 52.
11
Frič, P. et al. Korupce na český způsob. Praha : G plus G, 1999. s. 74.
12
Wágnerová, E. In: Dančák, B., Hloušek, V., Šimíček, V. et al. Korupce. Projevy a potírání v České republice
a v Evropské unii. Brno : Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2006. s. 147.
8
5
partikulárních norem, které zvýhodňují jeden subjekt před druhým, a to na základe
neformálních vazeb. 13
Za korupční příležitosti a podněty se považují zejména: 14
-
-
-
Výše úplatku: sehrává roli při eliminaci korupčního vzdoru.
Způsob fungování administrativy: komplikovanost, nepružnost a efektivnost systému
vyřizování záležitostí občanů navádí k urychlování administrativní procedury formou
úplatků.
Normativní systém: při nejasnosti oficiálního systému norem a pravidel výkonu
funkce veřejného činitele se zvyšuje prostor i motivace ke korupčnímu chování.
Systém kontroly: pokud je systém kontroly nerozvinutý, zanedbávaný či dokonce
potlačovaný, riziko odhalení korupce je velmi nízké a motivace ke korupci se zvyšuje.
Systém sankcí: nedokonalost zákonů postihujících korupci a nízké sazby za jejich
porušování vedou k zvyšování pravděpodobnosti výskytu korupčního chování.
Byrokratická kultura: nerozvinutá nebo zanedbávaná byrokratická kultura, zvláště
absence etického kodexu výkonu funkce veřejného činitele se projevuje v nedostatku
loajality ke svému úřadu, nedostatečnému pocitu poslání a nízké osobní distanci od
klientů.
Klientelismus: představuje zvyk vyřizovat své občanské záležitosti zákulisní formou
prostřednictvím sítě známých, udržovat loajalitu k rodinnému klanu.
Politická participace: nízká kvalita politická participace vyúsťuje ve znovuzvolení
zkorumpovaných politiků, slabost a neexistence kolektivních protestních akcí
namířených proti korupci a zkorumpovaným veřejným činitelům dodává pocit
neomezených možností zneužívat pravomoci pro soukromé účely.
Reputace skupiny: nízká reputace skupiny, ke které patří veřejní činitelé, nezavazuje
k dlouhodobým investicím do vlastní cti a morální image, a proto uvolňuje prostor pro
korupční chování.
Kult rychlého zbohatnutí: ve společnosti, kde vládne a pěstuje se představa, že správné
je rychle zbohatnout, se nelze ubránit tomu, že mnozí veřejní činitelé si tuto představu
vysvětlí po svém a budou chtít zbohatnout za každou cenu.
Chudoba: nízké platy úředníků snižují jejich obavy ze ztráty zaměstnání, povzbuzují je
k bočném výdělkům a vyvolávají u nich apetit po úplatcích.
Korupční vzory: čím více budou lidé přesvědčeni, že veřejní činitelé a ostatní lidé jsou
zkorumpovaní, tím náchylnější budou ke korupčnímu chování i oni sami.
Mezi další faktory, jež korupční chování podporují a jejichž existence
předznamenává možnost fungování korupčního prostředí, patří: 15
-
Sociální chaos: nastupuje v těch společnostech, kde došlo k významným
společenským změnám. Projevuje se nejen v každodenním životě, ale i v chodu
institucí, státní správě a samosprávě.
Kvalita státní správy: účinným protikorupčním jevem je silná, kvalifikovaná, výkonná
a respektovaná výkonná moc.
Vliv médií: míra objektivity a informační serióznosti sdělovacích prostředků má vliv
na veřejné mínění a dokáže eliminovat nebo naopak rozpoutat korupční jednání.
13
Vašečka, M. Výskumná práca v oblasti verejnej politiky č. 1. Sociologické aspekty korupcie. Bratislava :
Transparency International Slovensko, 2007. s. 3.
14
Frič, P. et al. Korupce na český způsob. Praha : G plus G, 1999. s. 37–38.
15
Chmelík, J. et al. Pozornost, úplatek a korupce. Praha : Linde, 2003. s. 23–24.
6
Korupce se považuje za delikt bez oběti, což je však nezřídka relativizováno tím,
že oběť korupce přece jen existuje: je jí společnost, to jest daňoví poplatníci,
zprostředkovaně třetí osoby, které neobdrží to, oč usilovaly, například neuspějí ve veřejné
soutěži, i když splnily nejlépe požadovaná kritéria. 16 Zvýrazňuje se široké chápání pojmu
oběti, kterou může být nejen člověk, ale také organizace, jakož i morální a právní pořádek,
který je ohrožený, poškozený nebo zničený trestným činem. 17
Korupce má úzkou návaznost též na další kriminální delikty, zvláště majetkové
a hospodářské povahy. Organizovaný zločin využívá korupci k získání finančních prostředků,
ke sběru citlivých informací využitelných při svých protizákonných aktivitách 18 a k zajištění
vlastní „ochrany“ před represivními složkami státu.
Korupční jednání se uskutečňuje skrytě, rafinovaně až sofistikovaně, což ztěžuje jeho
odhalování a objasňování. Utajení korupčního jednání podporuje zájem zainteresovaných
stran na zachování výhody, k jejímuž dosažení korupce směřovala. 19 Třebaže trestné činy
související s korupcí nepatří mezi nejfrekventovanější, předpokládá se jejich vysoká latence.
Rozsah tzv. skryté trestné činnosti je tu několikanásobně vyšší než u evidované trestné
činnosti. Ze Statistické ročenky kriminality a Statistiky vyšetřované (stíhané) trestné činnosti
je možné o ní získat dílčí, do značné míry neúplný obraz. Mimo jiné i proto, že ne všechny
konstrukce trestných činů, které jsou v souvislosti s tímto tématem uváděny, dopadají výlučně
na problematiku korupce. Z tohoto pohledu je rozhodující zejména trestněprávní pojetí
korupce jakožto jednání naplňující skutkové podstaty trestných činů uvedené v ustanovení
§ 331 (přijetí úplatku), § 332 (podplácení) a § 333 (nepřímé úplatkářství) tr. zákoníku [do 31.
12. 2009 srov. ustanovení § 160 (přijímání úplatku), § 161 (podplácení) a § 162 (nepřímé
úplatkářství) tr. zák.]. 20
Ze zprávy o činnosti státního zastupitelství za rok 2009 vyplývá, že trestná činnost
spojená s korupcí spíše stagnuje, čí mírně klesá (aspoň co do statistických údajů), obecně je jí
ale přisuzována vysoká míra latence a také se objevují často nové formy. Dlouhodobě
klesající počty osob stíhaných a obžalovaných pro korupční trestnou činnost patrně
neodpovídají realitě a nasvědčují nejen značné míře zmíněné latence, ale i nedostatečnosti
dosavadních prostředků, které neumožňují efektivně korupci postihovat. Meziroční pokles u
této kriminality činil 16,4 % u stíhaných osob a 19 % u obžalovaných osob. Objevují se však
některé nové formy korupce, např. přijímání úplatků zkušebním komisařem za umožnění
absolvování závěrečné zkoušky uchazečů o řidičské oprávnění bez přezkoušení.
16
Vantuch, P. Ignorujeme, nebo doceňujeme korupci? Právní rádce. 2009, č. 6, s. 50.
Holcr, K. et al. Kriminológia. Bratislava : Iura Edition, 2009. s. 104.
18
Roudný, R., Zlivar, J. et al. Korupce. Boj proti korupci ve veřejné správě. Praha : Univerzita Pardubice, 2001.
s. 58.
19
Teryngel, J. Vliv mezinárodních úmluv na dokazování korupce. Právní rádce. 2004, č. 11, s. 56.
20
Například v období 2004 – 2008 vykazuje tato trestná činnost následující rysy. Trestný čin přijímání úplatku
dle § 160 tr. zák. má v počtu jak stíhaných, tak i obžalovaných a odsouzených osob relativně neutrální trend.
Rozdíly jsou zde pouze v řádu několika procent, přičemž absolutní počty se pohybují okolo 40 - 50 obviněných
a obžalovaných osob a 20 – 30 osob odsouzených. Určitými výkyvy byl pouze rok 2005 v počtu obviněných
a obžalovaných, kdy jejich počet dosáhl téměř sta osob a rok 2007 kdy naopak bylo možné zaznamenat určitý
nárůst počtu odsouzených za tento trestný čin. V případě trestného činu podplácení dle § 161 tr. zák. je však
situace již jiná. Lze totiž vysledovat jasně klesající trend této trestné činnosti, dosahující od roku 2004 v případě
odsouzených osob více než 32 %, v případě obžalovaných osob více než 24 % a v případě obviněných osob
dokonce téměř 34 %. Rovněž výrazný klesající trend je možné vysledovat v rámci statistiky stíhaných osob pro
trestný čin nepřímého úplatkářství dle § 162 tr. zák., kde dosahuje pokles dokonce více než 45 %, avšak jelikož
v absolutních hodnotách se jedná pouze o několik případů ročně (od roku 1989 byl překročen jednociferný počet
pouze dvakrát) není možné, narozdíl od situace v případě trestného činu podplácení, z tohoto vyvozovat
jednoznačné závěry o klesající tendenci této kriminality ve společnosti.
17
7
Reálnou hladinu korupce nelze změřit. Výzkumy v oblasti korupce probíhají ve dvou
základních rovinách, buď jsou zkoumány postoje veřejnosti ke korupci, anebo jsou
sumarizovány odhady expertů a vytvářen index vnímání korupce. 21 Nevládní organizace
Transparency International zveřejňuje od roku 1995 Index vnímání korupce (Corruption
Perception Index - CPI). Tento index řadí země podle stupně vnímání existence korupce mezi
úředníky veřejné správy a politiky. Jde o složený index, 22 který vychází z výsledků průzkumů
mínění a výzkumů provedených několika nezávislými institucemi mezi zástupci
podnikatelské sféry, analytiky a zástupci odborné veřejnosti. Čím vyšší je číslo uvedeného
indexu, tím méně je korupce vnímána. 23 Od roku 1999 zavedla Transparency International
také Index plátců úplatků (Bribe Payers Index - BPI). Seřazuje exportující země světa podle
jejich sklonu k uplácení. 24
Pojem korupce prošel ve veřejné diskuzi pronikavou proměnou, a to od vágního
pojmenovaní jako jednoho z největších neduhů společnosti až po jeho označení jako trestného
činu. 25 Ne všechny projevy korupce jsou však protiprávní: konkrétní korupční jednání může
být v rozporu pouze s neprávními normativními systémy, eventuálně se pohybovat na samé
hranici legálnosti. Na rozdíl od tzv. konvenčních trestných činů (vražda, ublížení na zdraví,
krádež apod.) je korupce jevem, kdy to, zda bude prohlášen za trestný a v důsledku toho
sankcionován, závisí výlučně na tom, zda bude zákonodárcem takto omezen, či nikoliv.
Dostat korupci pod kontrolu znamená snížit její nebezpečnost a škodlivost na takovou
úroveň, že podstatně nenaruší normální fungování společnosti. Kontrola korupce vyžaduje
důkladné poznání samotné podstaty tohoto jevu; ta se dotýká předmětu mnoha věd o člověku
a společnosti. Kontrolu korupce není možné omezit na trestní represi, zajišťovanou
„násilnými“ prostředky, neboť by se nedosáhlo výraznějších multiplikačních efektů v oblasti
generální prevence. Omezenost trestního práva spočívá právě i v tom, že trestní opatření –
jakkoli se také jim přiznává odstrašující účinek – plní především funkci sankcionalizace
pachatelů již spáchaných trestných činů. Instrumentarium trestního práva má nastupovat
v okamžiku, kdy jiná opatření selhala. Zásada podpůrné role trestní represe zdůrazňuje, že
trestní právo je až posledním prostředkem (ultima ratio) ochrany porušení práv.
2. Korupce v mezinárodních dokumentech
Mezinárodní společenství, jednotlivé státy i mezinárodní organizace podporují
nejrůznější prostředky proti korupci, a to uzavírání mezinárodních smluv proti korupci a jejím
jednotlivým aspektům, sdružování v mezinárodních organizacích, přijímání programových
dokumentů, neformální spolupráci zemí v rámci různých programů či formou podpory
21
Cejp, M. Obecné teoretické problémy korupce a úplatkářství. In: Brabcová, I. (ed.) Sborník z odborného
semináře K otázkám korupce a úplatkářství. Praha : Policejní akademie České republiky, 2002. s. 19.
22
Výskyt korupce je vyjadřován jak unikátními indexy (odvozenými z dat získaných zvláštním průzkumem
sledujícím pouze daný účel, tak kompozičními indexy (vytvořenými sloučením několika již existujících
indikátorů). Korupce a protikorupční politika ve veřejné správě. Praha : Transparency International – Česká
republika, 2008. 49.
23
Mezi 180 zeměmi hodnocenými podle míry vnímání korupce byla Česká republika v roce 2009 na 52. místě
s hodnocením 4,9. http://www.transparency.cz/index.php?lan=cz&id=16&pom_id=87.
24
Více informací o indexech CPI a BPI je možné nalézt na webových stránkách Transparency International:
http://www.transparency.org.
25
Fialová, Z. Výskumná práca v oblasti verejnej politiky č. 2. Korupcia vo verejnej diskusii 1996 – 2007.
Bratislava : Transparency International – Slovensko, 2007. s. 3.
8
výzkumu a analýz. 26 Korupce má rysy internacionálního jevu, který nezná geografických
hranic.
V oblasti
dokumenty: 27
postihu
korupce
identifikujeme
následující
klíčové
mezinárodní
Tradičně důležitou roli při kontrole korupce sehrává Organizace spojených národů.
Úmluva OSN proti korupci byla přijata v roce 2003 (jakožto první celosvětový
mezinárodněprávní dokument v oblasti potírání korupce). Česká republika úmluvu podepsala
v roce 2005, dosud ji neratifikovala. Mezi hlavní požadavky úmluvy náleží trestněprávní
postih korupce a využívání stanovených nástrojů mezinárodní spolupráce. Velkým průlomem
je závazek navrácení prospěchu z korupce do zemí jeho původu.
Úmluva proti nadnárodními organizovanému zločinu, přijatá v roce 2000 taktéž pod
záštitou Organizace spojených národů, představuje významný posun v mezinárodním úsilí
o účinný boj s organizovaným zločinem, který využívá i korupce. Čelit organizovanému
zločinu vyžaduje společný a koordinované mnohostranný přístup všech států, má-li jeho
potírání být efektivní a mít naději na úspěch. 28
Úmluva o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních
podnikatelských transakcích byla přijata v roce 1997 a v platnost vstoupila o dva roky
později (č. 25/2000 Sb. m. s.). Zakotvuje postih osoby, která úmyslně nabídne, slíbí nebo
poskytne neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch, ať přímo nebo zprostředkovaně,
zahraničnímu veřejnému činiteli, pro tohoto činitele nebo pro třetí osobu, aby tento jednal
nebo se zdržel jednání v souvislosti s výkonem úředních povinností, s cílem získat nebo si
udržet obchod nebo jinou neodpovídající výhodu při vedení mezinárodních obchodů. Vedle
vlastního podplácení má být za trestný čin označeno také účastenství, pokus a spolčení
za účelem podplácení. Zahraničním veřejným činitelem se rozumí každá osoba, která zastává,
na základě jmenování nebo volby, zákonodárný, exekutivní nebo soudní úřad cizího státu,
každou osobu vykonávající veřejnou funkci pro cizí stát, včetně veřejného správního orgánu
nebo veřejného podniku a každého úředníka nebo zmocněnce veřejné mezinárodní
organizace.
Trestněprávní úmluva o korupci byla přijata v roce 1999, Česká republika ji
podepsala v témže roce (č. 70/2002 Sb. m. s.). Požaduje kriminalizaci širokého spektra
korupčních jednání a rozvoje mezinárodní spolupráce, zvláště pokud jde o aktivní a pasivní
úplatkářství zahraničních veřejných činitelů, členů domácích i zahraničních zákonodárných
sborů a členů mezinárodních institucí, domácích a zahraničních soudců a soudců pracujících
u mezinárodních soudu a dalšího justičního personálu mezinárodních soudů, aktivní a pasivní
nepřímé úplatkářství, praní výnosů z korupčních trestných činů a korupční trestné činy
související s vedením hospodářské evidence.
Trestněprávní úmluva o korupci ve svých článcích 7 a 8 zakotvila kriminalizaci
aktivního i pasivního úplatkářství, přičemž Česká republika učinila při podpisu a ratifikaci
úmluvy k oběma těmto článkům výhradu, že bude hodnotit chování v článcích obsažené jako
trestný čin podle vnitrostátního práva pouze za předpokladu, že takové chování bude
odpovídat skutkovým podstatám trestných činů stanovených v trestním zákoně. Uvedená
výhrada nebrání v aplikaci Trestněprávní úmluvy o korupci, pokud budou skutková zjištění
26
Korupce a protikorupční politika ve veřejné správě. Praha : Transparency International – Česká republika,
2008.
27
Tato pasáž textu vychází a navazuje na příspěvek Růžička, M. Ke stíhání korupce z pohledu státního zástupce.
Trestněprávní revue. 2006, č. 1, s. 6–8.
28
Blíže Scheinost, M. Dokumenty OSN ke korupci a organizovanému zločinu. Praha : Institut pro kriminologii
a sociální prevenci, 2008.
9
učiněná soudy na základě provedeného dokazování podřaditelná pod skutkové podstaty
trestných činů dle trestního zákoníku České republiky.
Občanskoprávní úmluva o korupci byla schválena v roce 1999 a Česká republika ji
podepsala v následujícím roce (č. 3/2004 Sb. m. s.). Vymezuje obecná mezinárodní pravidla
v boji proti korupci nástroji soukromého práva. Od smluvních stran vyžaduje, aby ve svém
vnitrostátním právním řádu poskytly fyzickým a právnickým osobám, jímž v důsledku
korupčního jednání vznikne škoda, právní prostředky ochrany jejich práv a právem
chráněných zájmů, včetně možnosti domoci se náhrady škody.
Jak Trestněprávní úmluva o korupci, tak Občanskoprávní úmluva o korupci reprezentují
smluvní instrumenty, které se pokoušejí legislativně upravit potírání korupce v evropském
měřítku. Rada Evropy zřídila k provádění dohledu nad implementací principů v těchto
dokumentech stanovených orgán nazvaný Group of States against Corruption (GRECO). Jeho
posláním je kontrolovat rychlost zavádění obou zmiňovaných úmluv do národních právních
řádů a efektivní plnění úkolů z nich vyplývajících. 29
V rámci Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic
Co-operation and Development, OECD) byla vypracována Úmluva proti podplácení
zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích. Česká
republika ji podepsala v roce 2000 (č. 25/2000 Sb. m. s.). Závazky úmluvy směřují k postihu
uplácení v mezinárodním obchodu a podnikání, zvýšená pozornost je věnována uplácení
zahraničních veřejných činitelů s obchodními motivy.
Co se týče normotvorného procesu Evropské unie, připomeňme Úmluvu o boji proti
korupci vztahující se na úředníky Evropských společenství nebo na úředníky členských
zemí Evropské unie [vypracovaná na základě článku K.3 odst. 2 písm. c) Smlouvy
o Evropské unii], jež byla přijata v roce 1997. Členské státy Evropské unie zavazuje
k zavedení definic trestných činů aktivní a pasivní korupce úředníka, které se vztahují na činy
spáchané přímo nebo vůči členům vlád, parlamentních komor, nejvyšších soudů, účetních
dvorů, Komise, Evropského parlamentu, Evropského soudního dvora, Účetního dvora, při
výkonu jejich povinností. Na téže platformě byla schválena Úmluva o ochraně finančních
zájmů Evropských společenství. Zřízen byl Evropský úřad boje proti podvodům (Office
de la Lutte Anti-Fraude, OLAF), jehož hlavní úkol spočívá v ochraně finančních zájmů
Evropské unie, zvláště zjišťování finančních podvodů při nakládání s rozpočtovými
prostředky Evropské unie. Relevantní je také Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 22. 7.
2003 o boji proti korupci v soukromém sektoru, které usiluje o kriminalizaci aktivní
i pasivní korupce při podnikatelské činnosti ziskových i neziskových subjektů. Octopus I
a Octopus II byly společné programy Evropské komise a Rady Evropy, a to v boji proti
organizovanému zločinu a korupci ve státech v přechodném období. Vnesení pojmu korupce
do trestního řádu České republiky vyžadovalo Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 13. 6.
2002 o evropském zatýkacím rozkazu a procesu předávání mezi členskými státy.
Mezi podmínky vydání příkazu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
(§ 88 tr. ř.) a povolení použití agenta (§ 158e tr. ř.) patří také požadavek, aby bylo vedeno
trestné řízení pro zvlášť závažný zločin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání
zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Zvlášť závažnými zločiny podle § 14 tr. zákoníku
jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí
trestní sazby nejméně deset let. kategorie úmyslných trestných činů, k jejichž stíhání zavazuje
mezinárodní smlouva, vyplývá z příslušných mezinárodních smluv. Trestné činy uvedené
v ustanovení § 331 až § 333 tr. zákoníku nejsou zvlášť závažnými zločiny (vyjma § 331 odst.
29
Lukášek, L. Mezinárodněprávní řešení boje proto korupci v evropském kontextu – Občanskoprávní úmluva
o korupci. Právní rozhledy. 2000, č. 10. s. 454. Šturma, P. Nové mezinárodněprávní instrumenty k boji proti
korupci a organizovanému zločinu. Právník. 2000, č. 3, s. 231.
10
4 tr. zákoníku), a proto se nabízí alternativní podmínka, že jde o úmyslný trestný čin, k jejichž
stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Pojem úmyslné trestné činu, k jejichž
stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, je vykládán tak, že kde o všechny trestné
činy, které mají podklad nebo navazují na mezinárodní smlouvy, které obsahují závazek pro
státy, jako jejich smluvní strany, stíhat nebo postihovat některá jednání ve skutkových
podstatách těchto trestných činů popsaných, i když konkrétní vnitrostátní postih ze zásadně
provádí podle skutkových podstat trestných činů, které jsou součástí českého právního řádu. 30
Přehled relevantních mezinárodních smluv s odkazem na dotčené skutkové podstaty
trestných činů podává následující tabulka:
§ 331
Přijetí úplatku
§ 332
Podplácení
§ 333
Nepřímé úplatkářství
Trestněprávní úmluva o korupci (70/2002 Sb.m.s)
Úmluva o boji proti podplácení zahraničních
veřejných činitelů v mezinárodních
podnikatelských transakcí (25/2000 Sb.m.s)
(+ odst. 4 vyplývá z trestní sazby stanovené tr.
zákoníkem)
Trestněprávní úmluva o korupci (70/2002 Sb.m.s)
Úmluva o boji proti podplácení zahraničních
veřejných činitelů v mezinárodních
podnikatelských transakcí (25/2000 Sb.m.s)
Trestněprávní úmluva o korupci (70/2002 Sb.m.s.)
Pokud jde o další skutkové podstaty trestných činů nesoucí znaky korupce, jsou
v uvedeném ohledu relevantní i tyto mezinárodní smlouvy:
§ 166
§ 256 odst. 3
§ 257 odst. 1 písm. b)
a c)
258 odst. 1 písm. b) a
c)
30
Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti
lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a
Odběr tkáně, orgánu a provedení medicíny: Úmluva o lidských právech a
transplantace za úplatu
biomedicíně (96/2001Sb.m.s.)
(+ odst. 3 a 4 vyplývá z trestní sazby stanovené tr.
zákoníkem)
Sjednání výhody při zadání
veřejné zakázky, při veřejné
soutěži a veřejné dražbě
Trestněprávní úmluva o korupci (70/2002 Sb.m.s.)
Úmluva o boji proti podplácení zahraničních
veřejných činitelů v mezinárodních
podnikatelských transakcí (25/2000 Sb.m.s.)
Pletichy při zadání veřejné
zakázky a při veřejné soutěž
Trestněprávní úmluva o korupci (70/2002 Sb.m.s.)
Pletichy při veřejné dražbě
Trestněprávní úmluva o korupci (70/2002 Sb.m.s.)
Šámal, P et al. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha : 2008. s. 729.
11
3. Základní pojmy
3. 1. Korupce
Univerzální definice korupce neexistuje. Navzdory frekventovanému používaní tohoto
pojmu postrádáme jeho zřetelné obsahové vymezení, a proto co do postaty je vnímán spíše
intuitivně. Navíc je zřejmé, že naprostá většina známých definic korupce abstrahuje od
právního systému. V anglosaských zemích je korupce vykládána poměrně extenzivně, tedy
zdaleka nezahrnuje jen oblast úplatkářství, naopak ve státech evropského kontinentu bylo
prosazeno její užší pojetí, nicméně pod vlivem mezinárodních dokumentů se postupně
rozvolňuje.
Podle vůbec nejčastěji citované definice korupce, jejímž autorem je Joseph Nye, jde
o chování, které se z důvodů dosahování soukromých (osobních, rodinných, skupinových)
finančních nebo statusových zisků odchyluje od formálních povinností vyplývajících
z veřejné role anebo přestupuje normy pro výkonu určitého typu soukromého vlivu.
Korupcí se podle definice, kterou podává publikace „Korupce a protikorupční politika
ve veřejné správě“, 31 rozumí takové jednání, kterým osoba v určitém kvalifikovaném
postavení (volený zástupce, úředník zaměstnaný ve veřejné správě, zaměstnanec veřejného
sektoru, ale i osoba na určité pozici v soukromém sektoru) zneužívá svého postavení
k osobnímu obohacení nebo obohacení třetích osob, přičemž z tohoto jednání mohou mít
přímý užitek osoby, které korupční jednání vyvolají, a vždy vzniká škoda do různé míry
určitelné skupině fyzických i právnických osob.
Zpráva Ministerstva vnitra o korupci v České republice v roce 2004 a o plnění
Aktualizovaného vládního programu boje proti korupci tento pojem vymezuje jako zneužití
postavení spojené s porušením principu nestrannosti při rozhodování, motivované snahou po
zisku. Korupci označuje za projev chyby v rozhodovacím a řídicím procesu. 32
Publikace J. Chmelíka a kol. 33 vychází z toho, že v běžném slova smyslu lze jako
korupci označit jednání, kterým se na určitou osobu působí různými nenásilnými prostředky,
aby osoba jednala buď proti dobrým mravům nebo proti svým úředním nebo morálním
povinnostem. Při uplatnění násilných prostředků by takové jednání mohlo mít charakter
vydírání, útisku, apod. Zdůrazňují se tu ovšem i další dva momenty – vztah korupce a střetu
zájmů a úzké sepětí mezi korupcí a organizovaným zločinem.
Velmi stručnou, ale zároveň i výstižnou definici korupce podává publikace J. Vidrny
a Z. Náchodského, 34 bylo-li zde uvedeno, že znamená vždy vyjádření vztahu, ve kterém jeden
subjekt nabízí druhému formu odměny za poskytnutí nebo příslib neoprávněné odměny.
Korupci přitom autoři charakterizují tak, že v konkrétních případech jde např. o to, zda má
větší iniciativu nabízející nebo přijímající, zda u očekávaného výsledku dochází k posunu
časové souvislosti anebo ne, jaký je její konkrétní účel, její adresná společenská závažnost,
míra její systematičnosti, stupeň její všeobecné (případné) akceptace, atd.
31
Byla vydána v roce 2005 jako učebnice pro vzdělávací program mezinárodní nevládní organizace
Transparency International.
32
Srov. webové stránky Ministerstva vnitra, kde je tato zpráva dostupná.
33
Chmelík, J. a kol. Pozornost, úplatek a korupce. Praha : Linde, 2003. s. 11–13 (na s. 19–20 jsou pak uvedeny
další definice korupce ať už slovníkové (encyklopedické) nebo z pohledu různých mezinárodních úmluv.
34
Vidrna, J., Náchodský, Z. Pracovník justice v ohrožení. Praha : Institut Ministerstva spravedlnosti České
republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, Příručky Ministerstva spravedlnosti České republiky.
s. 17.
12
Přehled druhů korupce je skutečně nepřeberný. Dělící čára mezi nimi není ostrá, neboť
se vzájemně překrývají a prolínají.
-
korupce malá a korupce velká 35
Velká korupce není příliš častá, ale jedná se o „velké věci“. Spojena je s korupcí
politických elit a představitelů veřejného a společenského života. Úplatky dosahují značného
rozsahu a bývají velmi dobře utajovány. Velká korupce nabývá podoby zpronevěry veřejných
zdrojů, nehospodárného užívání veřejných zdrojů, soukromého prospěchu z privatizace,
zneužívání veřejné moci při udělování veřejných zakázek, přidělování monopolních licencí,
zisku důležitých, běžně nedostupných informací aj.
Malá korupce je opakem velké korupce. Zpravidla se jedná o korupci obyčejných
úředníků, tedy o korupci v běžném životě. Je do ní zapojeno větší množství účastníků,
nicméně obdržené úplatky jsou poměrně menší. Tato korupce je spojována zejména
s nepřehlednou regulací, špatnou organizací, zatemňováním pravidel, zneužíváním pravomocí
apod.
-
korupce prostá, korupce ekonomická, korupce politická a úplatkářství 36
Korupce prostá je slibem nebo poskytnutím neoprávněné výhody veřejnému (státnímu)
zaměstnanci za účelem získání individuální výhody. Jde o jednání, kterým je narušena rovnost
mezi občany (úplata za vyřízení stavebního povolení na individuální stavbu, úplata policistovi
za neodebrání řidičského průkazu, úplata celnímu úředníkovi za nesprávné vyměření cla
apod.).
Korupce ekonomická představuje narušení rovnosti mezi podnikatelskými subjekty
(zahrnuje případ, kdy veřejný úředník za úplatu rozhodne v privatizace ve prospěch určitého
podnikatelského subjektu, přidělí veřejnou zakázku, dotaci či subvenci nebo „pouze“ při
veřejné obchodní soutěži vyzradí za úplatu konkurenci cenové podmínky dalších
účastnických firem).
Korupce politická narušuje rovnost mezi občany nebo podnikatelskými subjekty, avšak
slib nebo poskytnutí neoprávněné platby nebo jiné výhody směřuje k voleným zástupcům či
funkcionářům politické strany, aniž by nutně docházelo k individuálnímu obohacení.
Úplatkářství je slibem nebo poskytnutím neoprávněné platby nebo jiných výhod nikoli
veřejnému zaměstnanci za účelem získání individuální výhody, a to jak v oblasti občanské,
tak v oblasti podnikání (například poskytnutí úplatku úvěrovému referentu peněžního ústavu
za přidělení úvěru či likvidátorovi pojišťovny za urychlení likvidace pojistné události nebo
její zkreslení ve prospěch pojištěnce).
-
peněžní korupce, byrokratická korupce, politická korupce, manažerská korupce,
strategická korupce, vůdcovská korupce, korumpování systému, mezinárodní
korupce, korupce v policii, korupce v médiích, sportovní korupce a nepotismus 37
Klientelismus je pojem označující upřednostňování přátel a spřízněných skupin. Je
založený na vztahu mezi závislými klienty a jejich patronem. Nejvýraznějším rysem
klientského vztahu je uznaná nerovnost zúčastněných stran. Vztah je přísně osobní, zpravidla
35
Vymětal, P. Typologie korupce. In: Dančák, B., Hloušek, V., Šimíček, V. et al. Korupce. Projevy a potírání
v České republice a v Evropské unii. Brno : Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2006.
s. 13–14.
36
Baloun, V. K ekonomickým příčinám korupce: popis jevu a definice. Kriminalistika, 1999, č. 4. s. 277–278.
37
David, V., Nett, A. Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém, Praha : C. H. Beck, 2007. s. 59–84.
13
silně emotivně zabarvený ideálem věrnosti, čímž se liší od neosobních vztahů tržního typu.
Paradoxní kombinace vzájemné věrnosti a nekompromisní nerovnosti nebrání tomu, aby byl
vztah udržován dobrovolně oběma stranami. Vede k tomu, že rozdělování statků neprobíhá na
základě neosobních pravidel trhu, ale je nahrazen pravidly známostí, protekcí a lidí
zapojených do určité klientské sítě. 38
Nepotismus je způsob uplatňování, upevňování a rozšiřování vlivu významného jedince
na společenské struktury prostřednictvím prosazování vlastních příbuzných a oblíbenců do
lukrativních a společensky vlivných pozic a rolí. Vzniká síť vzájemných vazeb a osobních
kontaktů, přičemž rodinné vztahy určují vztahy politické a ekonomické.
3. 2. Úplatkářství
Úplatkářství představuje jednu z forem korupčního jednání, pro kterou je typická nižší
míra intenzity jednání a menší rozsah poskytovaných nebo nabízených výhod. 39 Z hlediska
své podstaty se jedná o vztah mezi dvěma stranami, z nichž jedna nabízí a zpravidla
i poskytuje druhé určitou formu odměny za poskytnutí či příslib neoprávněné výhody, naopak
druhá strana předpokládá, že ji za tuto poskytnutou výhodu bude poskytnuta slíbená
materiální či nemateriální odměna.
Korupci a úplatkářství nelze považovat za souřadné kategorie, protože jde o dva
rozdílné pojmy, mezi nimiž je poměr obecného a zvláštního. Úplatkářství naplňuje, a to na
rozdíl od většiny ostatních forem korupce, zákonné znaky trestné činnosti.
Trestní zákoník zakotvuje relativně samostatnou skupinu soudně trestných deliktů, která
se vztahuje na přijetí úplatku (§ 331), podplácení (§ 332) a nepřímé úplatkářství (§ 333).
Trestněprávní ochrana společnosti před korupcí se však uvedenými ustanoveními rozhodně
nevyčerpává.
Úplatkářství se klasifikuje na aktivní a pasivní. Aktivní úplatkářství vyjadřuje přímou
nebo nepřímou nabídku, přislíbení nebo poskytnutí nepatřičné výhody jiné osobě, aby
nějakým způsobem jednala, nebo naopak nejednala, a tím porušila své povinnosti. Naproti
tomu pasivní úplatkářství znamená jednání osoby, kterým tato přímo nebo nepřímo
požadovala nebo přijímala nepatřičnou výhodu či její příslib, ať již pro sebe nebo pro někoho
jiného, nebo přijala nabídku takové výhody, a to aby nějakým způsobem jednala nebo naopak
nejednala, a tím porušila své povinnosti. 40
3. 3. Trestné činy související s korupcí
Korupci není vymezena jako samostatný soudně trestný delikt. Kriminalizovány jsou
jen vybrané formy, resp. druhy korupce, pokud naplňují znaky některých skutkových podstat
trestných činů zakotvených ve zvláštní části trestního zákoníku.
Za trestné činy poskytující trestněprávní ochranu společnosti před korupcí v užším
slova smyslu se (ustáleně) považují:
38
Publikace „Korupce a protikorupční politika ve veřejné správě“ citovaná výše.
Chmelík, J. Pozornost, úplatek a korupce. Praha : Linde, 2003. s. 36.
40
Teryngel, J. Vliv mezinárodních úmluv na dokazování korupce. Právní rádce. 2004, č. 11. s. 57.
39
14
-
trestný čin přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku
trestný čin podplácení podle § 332 tr. zákoníku
trestný čin nepřímé úplatkářství podle § 333 tr. zákoníku.
Současný trestněprávní postih úplatkářství přitom vychází z úpravy platné před 31. 12.
2009. Zákonodárce tu provedl jen dílčí změny: upřesnil dikce dotčených skutkových podstat,
vypustil institut zvlášť účinné lítosti a zavedl pojem úřední osoba.
Z důvodové zprávy k návrhu trestního zákoníku [tisk 410 Poslanecké sněmovny –
volební období 2006 – 2009] se podává:
Trestné činy přijetí úplatku a podplacení osnova upravuje a upřesňuje tak, aby
pokrývaly jak přímé přijetí úplatku a podplacení, tak i nepřímé takové úplatkářství
prostřednictvím jiné osoby. Trestní odpovědnost příp. prostředníka pak bude posuzována
podle formy a míry jeho účasti buď jako spolupachatelství nebo jako účastenství.
V rámci úplatkářství, a to jak u přijetí úplatku, tak i u podplacení osnova upravuje
i korupci v soukromém sektoru na základě Rámcového rozhodnutí Rady 2003/568/SVV
ze dne 22. července 2003 o boji s korupcí v soukromém sektoru (32003F0568) a Společné
akce ze dne 22. prosince 1998 přijaté Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii
o korupci v soukromém sektoru.
Pojem veřejného činitele v rámci okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby je
nahrazen pojmem úřední osoby.
U trestného činu přijetí úplatku a podplacení jsou – vzhledem k společenské
závažnosti takového jednání a v návaznosti na Vládní program boje proti korupci v České
republice – zvýšeny trestní sazby, čímž zároveň dojde i k většímu odlišení typové závažnosti
těchto trestných činů od dalších navazujících trestných činů.
Osnova přebírá i skutkovou podstatu trestného činu nepřímého úplatkářství, které bude
možno napříště také spáchat přijetím úplatku za to, že bude osoba přijímající úplatek nejen
sama osobně, ale i prostřednictvím jiného působit na úřední osobu, přičemž obdobně se to
bude týkat i podplacení.
Trestněprávní ochrana společnosti před korupcí v širším slova smyslu je založena
dalšími skutkovými podstatami trestných činů, které nesou znaky korupce, přičemž jejich
výčet není jednoznačně stanoven.
Vzhledem k tomu, že rozhodující prostor a hlavní nebezpečí korupce leží nepochybně
v oblasti veřejné správy a rovněž ve sféře moci zákonodárné a soudní, jde především
o vybrané trestné činy veřejných činitelů podle druhého oddílu třetí hlavy zvláštní části
trestního zákona – tj. trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku
a trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 tr. zákoníku
K trestným činům, které mají znaky korupčního chování, lze řadit také trestný čin odběr
tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu podle § 166 tr. zákoníku, trestný čin
podvodu podle § 209 tr. zákoníku, trestný čin pletichy v insolvenčním řízení podle § 226 tr.
zákoníku, trestný čin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži
a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku, trestný čin pletichy při zadání veřejných zakázek
a při veřejné soutěži podle § 257 tr. zákoníku a trestný čin pletichy při veřejné dražbě podle
§ 258 tr. zákoníku.
Předpokladem správné trestněprávní kvalifikace a tedy i správného postupu při
objasňování trestné činnosti související s korupcí je určení, proti jakému chráněnému objektu
konkrétní útok pachatele směřoval. U těchto trestných činů je nutné často posuzovat souběh
15
(konkurenci) trestných činů. Každý skutek musí být posuzován podle všech zákonných
ustanovení, jejichž znaky, pokud je to potřebné, aby byla plně vystižena jeho povaha
a škodlivost pro společnost. Pozornost zde musí být zaměřena na důvody vylučující
jednočinný souběh trestných činů (specialita, subsidiarita, faktická konzumpce, pokračování
v trestném činu, trestný čin hromadný, trestný čin trvající).
Pro úplnost dodáváme, že slovenský trestní zákoník (zákon č. 300/2005 Z. z.) zachází
s pojmem korupce v nazvu marginální rubriky třetího oddílu třetí hlavy. Z rozboru dotčených
skutkových postat trestných činů (§ 328 až § 336) je však evidentní, že jde o trestněprávní
postih úplatkářství, který se rámcově shoduje s českou reglementací.
16
Část druhá: HMOTNĚPRÁVNÍ PROBLEMATIKA
1. Úvod
Hmotněprávní část metodického materiálu rozdělujeme do dvou základních kapitol.
První kapitola předkládá a analyzuje vybrané pojmy uváděné jako znaky skutkových podstat
trestných činů souvisejících s korupcí. Druhá kapitola podrobně rozebírá jednotlivé skutkové
podstaty trestných činů souvisejících s korupcí, přičemž je rozděluje na tři oddíly. Prvý oddíl
se vztahuje k úplatkářství, druhý oddíl k tzv. dalším skutkovým podstatám trestných činů
nesoucím znaky korupce a třetí oddíl se týká navazujících hmotněprávních institutů.
2. Pojmy uváděné jako znaky skutkových podstat – obstarání věcí obecného
zájmu, podnikání, úplatek, úřední osoba
2. 1. Obstarávání věci obecného zájmu – § 331, § 332 tr. zákoníku
Obstarávání věcí obecného zájmu je znakem skutkových podstat trestných činů přijetí
úplatku podle § 331 tr. zákoníku a podplácení podle § 332 tr. zákoníku. Trestní zákoník
nedefinuje obsah tohoto pojmu, takže důležitou roli zde sehrává soudní 41 a doktrinální
výklad. 42 Nevýhodou uvedené vágní formulace je malá určitost trestní normy, a proto při její
interpretaci docházelo k rozdílným interpretacím. Justiční praxe tak byla silně ovlivňována
judikaturou. 43
Věcí obecného zájmu se rozumí rozhodování soudu, úředníků při výkonu státní správy,
odborná činnost lékařů a pedagogů ve školství. 44 Existuje poměrně bohatá judikatura
k tomuto tématu, avšak převážně je staršího data, takže není použitelná v celém svém
původním rozsahu. Výklad pojmu obecný zájem doznal revize. S ohledem na diferenciaci
oblasti veřejné a soukromé 45 (proběhlé v návaznosti na ekonomicko-společenské
transformační procesy po roce 1989), nelze pojem obecný zájem aplikovat „mechanicky“ též
na činnosti upravované soukromým právem. Tato diferenciace však z uvedené právní
kvalifikace nevylučuje vztahy upravované některými oblastmi klasického práva soukromého,
pokud výrazně zasahují i do oblasti obecného zájmu. 46
Pod obstaráváním věcí obecného zájmu se zařazuje veškerá činnost, která souvisí
s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu. Kromě rozhodování orgánů státní moci
a správy jde také o jinou činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti
materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb. V každém případě se vyžaduje plnění
úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost či alespoň určitá
sociální skupina. Obstarávání věcí obecného zájmu nelze ztotožňovat s plněním úkolů
spadajících do pravomoci úřední osoby. Výkon pravomoci úřední osoby je však vždy
současně i obstaráváním věcí obecného zájmu.
41
Rozhodnutí č. 1/1978, rozhodnutí č. 16/1988 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 13/1990 Sb. rozh. trest.
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2886,
s. 2900.
43
Musil, J. Zahraniční trestněprávní úpravy potírání korupce. Trestní právo. 2003, č. 1, s. 2.
44
Chmelík, J.et al. Pozornost, úplatek a korupce. Praha : Linde, 2003. s. 81.
45
Rubek, J. Komentář k trestnímu zákonu. Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných. § 160. Databáze
ASPI.
46
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 4 Tz 77/2002, ASPI.
42
17
Obecný zájem nelze omezovat výlučně na veřejný sektor. 47 Trestní zákoník
neredukuje úplatek jen na bezprostřední obstarání věci obecného zájmu (i když pomineme
novou úpravu korupce v soukromé sféře), nýbrž ho vztahuje na činnosti podniknuté
v souvislosti s obstaráváním obecného zájmu. Také veřejnoprávní sféra má soukromoprávní
aspekty a naopak i soukromoprávní sféra má své veřejnoprávní aspekty. 48
Obecný zájem je možné vyložit taktéž prostřednictvím negativního ohraničení. Bude
dán tam, kde nejde o činnosti občanů výlučně vyplývající z jejich osobních práv nebo
osobních povinností, jako je například prodej věcí v osobním vlastnictví, výměna bytu,
pronájem nemovitostí, změna zaměstnání atd. 49 Za obstarávání věcí obecného zájmu nelze
považovat činnost, která není výkonem pravomoci ani výkonem funkčních či jiných
pracovních povinností. 50
Trestněprávně postižitelné je i takové obstarávání věcí obecného zájmu, které je
v souladu s právními předpisy, nicméně je za něj přislíben, poskytnut nebo vyžádán úplatek
(například urychlené vyřízení dané věci či jen vydání zákonného rozhodnutí). 51
Zájem společnosti tady nesměřuje ke splnění daného úkolu, neboť rozhodující je
serióznost, s jakou je úkol dotýkající se obecného zájmu naplňován.
Relevantní judikatura:
Pokud jde o zmiňované články 7 a 8 Trestněprávní úmluvy o korupci (dále jen
„Úmluva“) přijaté ve Strasbourgu dne 27. 1. 1999, která vstoupila v platnost i pro Českou
republiku dne 1. 7. 2002, uveřejněné ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí publikovaného
pod č. 70/2002 Sb. m. s., České republice z nich vyplývá povinnost k trestnímu stíhání
korupce (aktivní i pasivní) i v rámci soukromého sektoru. Úmluva tedy ve zmiňovaných
článcích zakotvila kriminalizaci aktivního i pasivního úplatkářství v soukromém sektoru.
Česká republika učinila při podpisu a ratifikaci Úmluvy k oběma článkům výhradu a zavázala
se hodnotit chování v článcích obsažené jako trestný čin podle vnitrostátního práva pouze za
předpokladu, že takové chování bude odpovídat skutkovým podstatám trestných činů
stanovených v trestním zákoně České republiky. Uvedená výhrada učiněná Českou
republikou tedy v žádném případě nebrání v aplikaci Úmluvy, pokud budou skutková zjištění
učiněná soudy na základě provedeného dokazování podřaditelná pod skutkové podstaty
trestných činů podle trestního zákona. Tak je tomu i v nyní posuzované věci. Podle českého
právního řádu je trestné pasivní úplatkářství i aktivní úplatkářství, skutková zjištění učiněná
soudem I. stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, odpovídají znakům skutkových podstat
trestných činů podle § 160 tr. zák. (u obviněného A. S.) a § 161 tr. zák. a svými znaky
vyhovují i definici aktivního a pasivního úplatkářství ve smyslu článků 7 a 8 Úmluvy.
Relevantní skutkové podstaty uvedené v trestním zákoně užívají zejména dva pojmy,
a to „úplatek“, který musí být poskytnut (nabídnut, slíben) či přijat v souvislosti
s „obstaráváním věcí obecného zájmu“.
Není tedy podstatné, že Úmluva nezná pojem „obstarání věci obecného zájmu“, jak
namítá obviněný, neboť pojem "obstarávání věcí obecného zájmu“ je zákonným znakem
skutkových podstat trestných činů přijímání úplatku podle § 160 tr. zák. a podplácení podle
§ 161 tr. zák. a teprve jeho naplnění (stejně jako naplnění i všech ostatních znaků skutkových
47
Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 143/2008, ASPI.
Nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 6/1998, č. 123/12 SbNU, nález Ústavního soudu ze
dne 27. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 537/2000, č. 41/25 SbNU.
49
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1188/2009, www.nsoud.cz.
50
Petrovský, K. Korupce po Česku aneb korupce očima průměrného Čecha. Eurolex Bohemia. Praha, 2007.
s. 68.
51
Jelínek, J. et al. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha : 2010, Leges. s. 764.
48
18
podstat uvedených trestných činů) umožňuje aplikovat zmiňované články 7 a 8 Úmluvy.
Naplněním tohoto znaku jednáním obviněných (obviněného) popsaným v tzv. skutkové větě
výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně se zabýval Nejvyšší soud při posuzování obdobných
případů např. ve věcech vedených pod sp. zn. 8 Tdo 396/2007, 3 Tdo 510/2007, 6 Tdo
1297/2007, 6 Tdo 272/2008 a 7 Tdo 1057/2008 a zaujal k ní vždy totožné stanovisko.
Nejvyšší soud neshledal ani v této věci důvod, pro který by se měl od již vysloveného
právního názoru odchýlit. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 7 Tdo
932/2009, www.nsoud.cz).
Činnost pracovníka v bankovním sektoru, který má na starosti vyřizování úvěrů, tj.
přípravu podkladů, včetně doporučení pro uzavření úvěrových smluv, je třeba posuzovat jako
obstarávání věcí obecného zájmu ve smyslu § 160 odst. 1 tr. zák. Jde totiž o činnost, která
souvisí s uspokojováním zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních potřeb
a jsou jí zajišťovány úkoly, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost.
(rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.)
Jestliže obviněný v rámci vedlejšího pracovního poměru kopáče hrobů městských
technických služeb vyžadoval od občanů různé peněžité částky za vykopání hrobů, přestože
byl řádně placen zaměstnavatelem, naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu
úplatkářství podle § 160 odst. 2 tr. zák. a nikoli trestného činu poškozování spotřebitele podle
§ 121 tr. zák. (rozhodnutí č. 32/1990-I. Sb. rozh. trest.)
Rozhodování o úkonech lékařské péče je obstaráváním věcí obecného zájmu, lékař jím
však nevykonává pravomoc veřejného činitele. Takovým rozhodováním je i rozhodnutí o tom,
že pacient bude operován a hospitalizován v nemocničním oddělení, které lékař - přednosta
oddělení - řídí, popř. rozhodnutí, že lékař provede operaci sám. Jestliže za to, že takto
rozhodne, přijme úplatek, může se dopustit trestného činu přijímání úplatku podle - 160 odst.
1 tr. zák., nenaplní však znaky ustanovení § 160 odst. 3 tr. zák. V takovém případě je
nerozhodné, že pacienta bude nutno v důsledku provedené operace a hospitalizace uznat práce
neschopným (rozhodnutí č. 13/1990-II. Sb. rozh. trest.).
Pokud předseda posudkové komise sociálního zabezpečení okresního (obvodního)
národního výboru při přidělení poukazu na lázeňskou léčbu na konkrétní termín přijme
úplatek, dopouští se trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 tr. zák. Osoba,
která úplatek poskytla, se dopouští trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1, 2 tr. zák.
(rozhodnutí č. 43/1987-II. Sb. rozh. trest.)
Obstaráváním věcí obecného zájmu je nejen rozhodování orgánů státní moci a správy,
ale i jiná činnost při uspokojování zájmu občanů a právnických osob v oblasti materiálních,
sociálních, kulturních a jiných potřeb (rozhodnutí č. 16/1988 Sb. rozh. trest., s. 76).
Obstarávání věci obecného zájmu je nejen rozhodování, ale i jiná činnost, která
s plněním úkolů týkajících se věci obecného zájmu přímo souvisí, například příprava
podkladů pro rozhodnutí, v daném případě pro uzavření smlouvy apod.
Souvislost mezi přijímáním úplatku a obstaráváním věci obecného zájmu tu bude tehdy,
jestliže úplatek má vztah k činnosti, která spadá pod obstarávání věcí obecného zájmu
(rozhodnutí č. 1/1978 Sb. rozh. trest.).
19
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podává poměrně zevrubnou interpretaci
obecného zájmu ve vztahu k sportu – fotbalu. Tato judikatura byla rozvinuta na základě
vyřizování trestních věcí v dovolací agendě uvedeného soudu zejména v letech 2007 až 2009.
Na základě těchto úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že fotbalové soutěže je
nutné vnímat jako záležitost celé společnosti, a proto, s ohledem na roli, kterou ve vnímání
velké části veřejnosti fotbal a fotbalová utkání zaujímají, je potřebné dbát na jejich
regulérnost a řádný průběh tak, aby nedocházelo k vědomému ovlivňování a zmanipulování
výsledku utkání, zejména vrcholných soutěží, na nichž je ekonomicky zainteresována řada
subjektů, pro něž ovlivněné výsledky mohou mít i neblahé finanční dopady. Činnost osob
pohybujících se ve fotbalovém prostředí, kteří vědomě ovlivňují výsledky hry, je nutné
považovat za „obstarávání věcí obecného zájmu“ ve smyslu ustanovení § 160 a § 161 tr. zák.
(nyní rozuměj § 331 a § 332 tr. zákoníku) a je také nepochybně nutno považovat ji
i za obchodní činnost ve smyslu čl. 7 Trestněprávní úmluvy (usnesení Nejvyššího soudu 14.
10. 2009, sp. zn. 7 Tdo 932/2009, www.nsoud.cz).
Pokud by společnost tolerovala ovlivňování fotbalových zápasů nabízením úplatků
rozhodčím a výsledek zápasů by tak nezávisel od vlastního umu a dovednosti aktérů zápasu,
došlo by k naprosté negaci uvedené sportovní aktivity Současně je potřebné zdůraznit, že
organizovaný výkonnostní sport včetně fotbalu se svým významem nepochybně dotýká velké
části lidí ve společnosti, ať jde o sportovce samé, sportovní funkcionáře či velmi početné
sportovní příznivce. Do oblasti sportu vynakládají právnické osoby (stát, sportovní kluby,
obce apod.), ale i jednotlivé fyzické osoby značné finanční prostředky. Sportovní zápasy
bývají často předmětem komerčního využití, například placení vstupného, sportovní přenosy
prostřednictvím televize či rozhlasu, reklamní účely, provoz sázkových kanceláří.(usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1297/2007, www.nsoud.cz)
Jestliže dovolací argumentace spočívá mimo jiné v tom, že není na místě trestněprávní
ingerence státu do oblasti sportu (fotbalu) jako do ryze soukromé aktivity, pak takové námitce
dle názoru Nejvyššího soudu nelze přisvědčit. Zájem chráněný trestním zákonem totiž nelze
redukovat pouze na případy mající klasický „celospolečenský“ dopad (jako např. oblast
hospodaření s prostředky tvořícími veřejné rozpočty apod.), ale je naopak nutno souhlasit
s názorem soudu odvolacího, že za „obstarávání věci obecného zájmu“ je nutno považovat
i činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních,
sociálních, kulturních a jiných potřeb, mezi které lze nepochybně zařadit i sport (a fotbal
zvláště). Dle názoru Nejvyššího soudu při tom nemusí jít vždy a výhradně o činnost
samotným státem výlučně organizovanou.
K této problematice dovolací soud pouze dodává, že smyslem existence sportu, v tomto
případě fotbalu, je to, že se jedná o zábavu, hru ve stylu „fair play“, tedy o jeho poctivé
provozování, při němž sportovní výkony hráčů dodržujících přesně daná pravidla, jsou tím, co
chtějí vidět jeho diváci (fanoušci). Zajisté nutno připustit, že sport provozovaný „férově“, bez
podvodných zákulisních praktik a machinací, je záležitostí masovou, o níž se zajímá široká
společenská skupina, jejíž příslušníci přirozeně touží sledovat a fandit sportovním výkonům
hráči podávaným, jež nebudou ovlivněny předem penězi či čímkoliv jiným. Pro sportovní
fanoušky, a to ať už se jedná o soutěž nejvyšší (v řešeném případě 1. ligu) či soutěže nižší, by
jistě ztratilo smysl sledovat hru, v níž je výsledek dán předem v důsledku korupčního jednání
osob - rozhodčích, které svou činností mohou výsledek ovlivnit, v případě, že rezignují na
svou nestrannost za účelem získání výhod jim (jinými osobami) předem přislíbenými. Pokud
by tedy ve sportu byly tolerovány takovéto jevy, sportovní soutěžení by ztratilo svůj vlastní
smysl, pozbylo by také důvod, pro který se vůbec koná s nepochybným následkem toho, že by
20
jeho příznivci o něj ztratili zájem a důvod se mu věnovat, když sport jako masově rozšířený
fenomén by ve své podstatě zcela ztratil podstatu své existence. Uvedené lze vztáhnout taktéž
na subjekty, které jsou na existenci sportu finančně či jinak navázány (např. sázkové
kanceláře). I z těchto hledisek je tak nutné na provozování sportu (zejména na profesionální
úrovni) pohlížet jako na věc obecného zájmu. Sportovní klání je totiž zcela zjevně výrazným
fenoménem, jehož význam ve společnosti stále narůstá a je neodmyslitelnou součástí
celospolečenského života. To nejen z hlediska ryze sportovního, ale i z hlediska
ekonomického, kdy je nepochybně zájmem státu (v rámci uvažovaného obstarání věcí
obecného zájmu) dbát na regulérnost pořádaných soutěží i z pohledu ve sportu činných
marketingových a obchodních společností i společností sázkových, které část svých zisků
vracejí do oblasti sportu, tedy oblasti lidské činnosti, která je pro společnost užitečná nejen
z hledisek potřebných tělesných aktivit jejího občana, ale i z hledisek morálních, jakým je
i pěstování smyslu pro fair play. Tento názor je nepochybně podpořen i tou skutečností, že
stát sportovní aktivity podporuje finančními prostředky ze státního rozpočtu. Za daných
okolností tak nelze ani fotbalové hnutí a jeho soutěže (zejména na vrcholové úrovni) mít za
taková, která jsou vytvořena a provozována v zásadě na zcela soukromé bázi a tudíž jako
soukromoprávní činnost (v oblasti dobrovolných aktivit) nesnese žádných zásahů a může být
provozována, jakýmkoliv (byť i nesmyslným) způsobem, jehož charakter i rozsah by mohlo
příslušné dobrovolné sdružení určit a to bez ohledu na již zmíněný obecný (společenský)
zájem, když nepochybným zájmem společnosti (státu) je i to, aby dobrovolná sdružení
nepochybně fungovala způsobem, který si sama určila. V tomto směru lze ostatně odkázat i na
judikaturu Nejvyššího soudu (např. ve věci sp. zn. 8 Tdo 396/2007), přičemž není důvodu se
od ní (tak i v posuzované věci) odlišit. Konečně lze odkázat na argumentaci obsaženou
v důvodech rozhodnutí soudů obou stupňů, se kterou se i dovolací soud shoduje s tím, že je
takto na místě odmítnout námitky spočívající právě v názoru, že kopaná ve své vrcholové
podobě (její organizace a provozování) je aktivitou ryze soukromou s tím, že její rozsah
a způsob provádění je pouze na vůli příslušných osob, bez jakékoliv další (jiné) ingerence,
a to ani ze strany státu v rámci jeho povinnosti obstarávat věci obecného zájmu. Nelze než
uzavřít, že výklad pojmu „obecný zájem“ není na místě zúžit pouze na okruh vnitřních vztahů
v rámci fotbalového hnutí (jeho organizaci a působení samotných fotbalových klubů), ale je
nutné mít na zřeteli i všechna již uvedená ekonomická a kulturně společenská hlediska.
Soutěže v kopané (obzvláště ve vrcholové podobě) je tak na místě vnímat jako záležitost
celospolečenskou (jak také nepochybně činí velká část veřejnosti) a této skutečnosti je
potřebné dát výraz v podobě zájmu na jejich regulérnosti a řádného průběhu s vyloučením
vědomého ovlivňování (manipulací) s výsledky utkání, na kterých je zjevně interesována řada
subjektů i z hledisek ekonomických (finančních). Činnost fotbalových rozhodčích
i funkcionářů, vědomě ovlivňujících hru ve snaze ji dovést k předem stanovenému výsledku
je nepochybně oním „obstaráním věci obecného zájmu“ ve smyslu ustanovení § 160, § 161
a násl. tr. zák. Uvedené námitky uplatněné v jednotlivých dovoláních (spočívajících v tvrzení,
že i vrcholový sport je aktivitou ryze soukromoprávní, do porušování jejíchž pravidel stát
nemá právo zasahovat, a to již vůbec prostředky trestního práva jako nástroje „ultima ratio“),
je tedy nezbytné (z důvodů již uvedených) odmítnout.
Jestliže je totiž otázka dodržování sportovních pravidel „fair play“ nepochybně
především otázkou etickou, neznamená to samo o sobě současné vyloučení ingerence státu
(včetně trestněprávní regulace) do této oblasti. V dané souvislosti je proto zcela zjevné, že
otázku dodržování pravidel „fair play“ stát nekontroluje vždy v plném rozsahu, ale je povinen
reagovat a to i v rovině trestněprávní, především v případech, kdy se jedná o čin nebezpečný
pro společnost, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Tak tomu je i v oblasti nabízení
a přijímání úplatků (korupci) v posuzované věci.
21
Nejvyšší soud má tedy za to, že předmětná ustanovení trestního zákona byla správně
soudy prvního i druhého stupně aplikována i v dané trestní věci a že za „obstarání věci
obecného zájmu“ je nutno považovat i činnost obviněných v rámci jejich působení v ČMFS
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 510/2007, www.nsoud.cz).
Mělo by se brát do úvahy, jakým způsobem se fotbal, fotbalová utkání a soutěže
pořádané na různých úrovních projeví navenek, a jak dalece působí na chování a vnímání
našich občanů, a to zvláště fotbalových fanoušků. V tomto smyslu lze toto působení rozdělit
do oblastí sportovní, ekonomické a kulturně osvětové a je též nutné zdůraznit i to, že ani jedna
z těchto složek není zanedbatelná a nelze ji podceňovat. Z tohoto rozčlenění významu fotbalu
má mít samozřejmě největší vliv jeho sportovní funkce, která je patrná již z toho, že fotbal je
nejmasovějším sportovním odvětvím celosvětového charakteru. Díky tomu se mu věnují jak
aktivně, tak i pasivně milióny lidí a sledováním sportovních utkání se baví pravidelně i v naší
republice statisíce diváků. Právě tato sledovanost se odráží nejen v popularitě tohoto sportu
jako takového, ale je důležitým a významným ekonomickým fenoménem, který je důležitým
ekonomickým „zdrojem“ mnoha subjektů, ať již marketingových, mediálních nebo
reklamních společností či sázkových kanceláří atd., které jsou svými příjmy významně
navázány na obecné působení fotbalových soutěží a především na jejich výsledky, a je
rozhodně v jejich zájmu, aby právě tyto soutěže probíhaly spravedlivě a nebyly ovlivňovány
jednotlivci vedenými snahou mít z nich osobní užitek a nedovolený prospěch. Je tak zřejmé,
že fungování fotbalu a provozování s ním spojených aktivit, má důležitý celospolečenský
a ekonomický dopad pro nikoliv zanedbatelnou část fyzických a právnických osob, které jsou
na jeho fungování finančně závislé.Vedle těchto zcela zřejmých a významných funkcí fotbalu
jako takového nelze podceňovat ani další celospolečensky důležitý efekt, kterým je jeho
výchovný vliv, jímž působí na vytváření veřejného mínění a formování morálních základů
zejména u mladé generace. Právě proto, že fotbal patří mezi nejpopulárnější sporty, je nutné
využít nejen jeho hráčů, ale i dalších osob, které jej reprezentují k tomu, aby mohly být
kladnými vzory a jít příkladem mládeži nejen osobními vlastnostmi, ale i chováním. Je proto
v zájmu nejen všech lidí, kteří se o fotbal zajímají nebo na něm jsou jinak zainteresováni, ale
i celé společnosti, aby právě ty osoby, jejichž povinností je dbát na správný a korektní průběh
utkání, byly morálně na výši a zaručovaly regulérní průběh této hry. Právě masové působení
fotbalu, jakožto sportu, u něhož je dán obecný předpoklad fair play, by mělo vést k pozitivní
motivaci zejména mladé generace, a jeho prostřednictvím k spoluutváření základních
morálních pravidel pro rovné a čestné vztahy. Pokud by tomu tak nebylo, docházelo by
k opačnému účinku, kdy namísto kladného vlivu působí negativní vzor, který se podílí na
nesprávném výchovném ovlivnění především dětí a mladých lidí, když právě v zájmu státu je,
aby tato skupina našich nejmladších obyvatel byla v pozitivním smyslu vedena ke sportovním
aktivitám a aby byla ovlivňována ve směru minimalizování škodlivých vlivů, které na ni
z mnoha stran působí (např. drogy, alkohol atd.). S ohledem na uvedené důvody je nutné
fotbal považovat za fenomén, který se jako jeden z nejrozšířenějších a nejlidovějších sportů
podílí z pohledu občanů, ale i státu na obecně významných a celospolečenských otázkách.
Nelze proto zužovat v souvislosti s ním výklad pojmu „obecného zájmu“ pouze na okruh
vnitřních vztahů ve fotbalové organizaci a působení fotbalových klubů jako takových, ale je
nutné vycházet i ze všech shora rozvedených ekonomických a kulturně společenských
hledisek, do nichž je třeba zařadit i historický význam sportu jako stimulu v rámci
společensko politického vývoje. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp.
zn. 8 Tdo 396/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 6 Tdo 272/2008,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1057/2008, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 7 Tdo 931/2009, www.nsoud.cz).
22
Pojem obstarávání zahrnuje činnosti spjaté s plněním společensky významných úkolů,
konkrétně: 52
- činnost osoby, která věci sama obstarává a je přitom nadána rozhodovací pravomocí
- činnost osoby, která věci sama obstarávání a není nadána rozhodovací pravomocí, ale
její činnost obstarávání věci obecného zájmu podmiňuje
- činnost osoby, která při obstarávání věcí obecného zájmu spolupůsobí. Tato činnost
není rozhodováním ani podmínkou obstarávat věci obecného zájmu, ovšem podíle se
ním způsobem kontroly.
Relativně svébytnou kategorii je obstarávání věcí obecného zájmu ve sféře
obchodních vztahů. Uvedený okruh obstarávání věcí obecného zájmu je vymezen v § 334
odst. 3 tr. zákoníku, a to v rámci společných výkladových pravidel vztahujících se
k úplatkářství. Promítají se zde mezinárodní závazky České republiky vyplývajících ze
Společné akci ze dne 22. 12. 1998 o korupci v soukromém sektoru, která byla přijata Radou
Evropské unie na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii. Obstaráváním věcí obecného
zájmu je tak i zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté,
jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo
bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají.
Obchodními vztahy se rozumí závazkové a jiné vztahy mezi podnikateli, které se
týkají jejich podnikatelské činnosti. Nejde výlučně o obchodní závazkové vztahy podle § 261
odst. 1 obch. zák., ale také o jiné obchodní závazkové vztahy upravené v dalších odstavcích
§ 261 obch. zák., jakož i v § 262 obch. zák. 53
Obchodní závazkové vztahy 54 se vymezují jako závazkové vztahy, o nichž je stanoveno,
že se řídí obchodním zákoníkem. Pro vymezení obchodního závazkového vztahu jsou důležité
dvě hlediska: jde o právní vztah, který je závazkovým vztahem v obecném pojetí, a současně
jde o závazkový vztah, jenž se odlišuje od jiných závazkových vztahů buď povahou subjektů
a povahou jejich činností, nebo povahou vztahu samotného bez ohledu na povahu stran
a jejich činnost. Obsahem závazkového vztahu je povinnost jednoho subjektu (dlužníka) něco
plnit druhému subjektu (věřiteli) a právo věřitele takové plnění od dlužníka požadovat.
Závazkem v širším slova smyslu se rozumí kategorie právních vztahů.
Za relativní obchodní závazkové vztahy jsou považovány závazkové vztahy, které mají
přiznánu obchodní povahu z důvodu povahy svých subjektů a jejich činnosti. Patří sem
závazkové vztahy mezi podnikateli navzájem (§ 261 odst. 1 obch. zák.) a závazkové vztahy
mezi podnikateli na straně jedné a státem nebo státní nepodnikatelskou organizací nebo
samosprávnou územní jednotkou na straně druhé (§ 261 odst. 2 obch. zák.). Také závazky
vzniklé při neoprávněném podnikání mají povahu obchodních závazkových vztahů (srov.
§ 3a obch. zák.).
Absolutní závazkové vztahy jsou závazkové vztahy, jejichž obchodní povaha se
projevuje vůči všem subjektům takového vztahu. Závazkové vztahy tohoto druhu se řídí
obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu subjektů závazkového vztahu a bez ohledu na
to, zda tyto závazkové vztahy vznikají při podnikatelské činnosti nebo při jiné činnosti (§ 261
odst. 3 obch. zák.).
Fakultativní závazkové vztahy jsou závazkové vztahy, které získaly obchodní povahu
nikoli ze zákona, ale na základě shodného projevu vůle (písmeně učiněné dohody) svých
subjektů (§ 262 obch. zák.).
52
Pešta, K. O hospodářské trestné činnosti. Praha : Panorama, 1985. s. 170.
Gřivna, T. Trestní postih korupce v soukromé sféře. Trestněprávní revue. 2005, č. 7, s. 172.
54
Zpracováno podle Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 2. aktualizované vydání. Praha : ASPI – Wolter
Kluwer, 2009. Pelikánová, I. Obchodní právo. Obligační právo – komparativní rozbor. 4. díl. Praha : ASPI –
Wolter Kluwer, 2009. Bejček, J. Obchodní závazky. Brno : Masarykova univerzita, 1994.
53
23
Ustanovení § 334 odst. 3 tr. zákoníku vyžaduje zachovávání povinnosti, která má
zabránit protiprávnímu poškozování (znevýhodňování) nebo bezdůvodnému zvýhodňování
účastníků obchodních vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají.
Povinnosti uložené právním předpisem, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních
vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto
vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají, jsou zakotveny zejména v zákoně č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník, dále v zákoně č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších
právních předpisů, zákoně č. 37/2004, o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších právních
předpisů, zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších právních předpisů, zákoně
č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstev a některých opatřeních s tím souvisejících
a o doplnění zákona České národní rady, ve znění pozdějších právních předpisů, zákoně č.
586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších právních předpisů, zákoně č. 124/2002
Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních
systémech, ve znění pozdějších právních předpisů, zákoně č. 256/2004 Sb., o podnikání na
kapitálovém trhu, ve znění pozdějších právních předpisů, zákoně č. 189/2004 Sb.,
o kolektivním investování, ve znění pozdějších právních předpisů, zákoně č. 591/1992 Sb.,
o cenných papírech, ve znění pozdějších právních předpisů, zákoně č. 42/1994 Sb.,
o penzijním připojištění se stáním příspěvkem, ve znění pozdějších právních předpisů, aj. 55
Obsah a rozsah smluvně převzatých povinností, které mají zajistit, aby v obchodních
vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto
vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají, záleží na každém konkrétním případu.
2. 2. Podnikání – § 331, § 332 tr. zákoníku
S účinností od 1. 1. 2010 přikročil zákonodárce k trestněprávního postihu úplatkářství
v souvislosti s podnikáním. Nová právní úprava respektuje mezinárodní závazky České
republiky, jak vyplývají z Rámcového rozhodnutí Rady 2003/568/JVV ze dne 22. 7 2003
o boji s korupcí v soukromém sektoru a ze Společné akce ze dne 22. 12. 1998 přijaté Radou
na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o korupci v soukromém sektoru.
Tato alternativa obstarávání věcí obecného zájmu je zakotvena v druhých alineách
ustanovení § 331 odst. 1 a § 332 odst. 1 tr. zákoníku.
Podnikání se vykládá jako soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem
vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§ 2 odst. 1 obch. zák.).
Pojmové vymezení podnikání obsahuje pět definičních znaků, které musí být splněny
současně. Soustavná činnost nemusí být trvalá a nepřetržitá, nicméně musí jít o činnost, která
má opakující nebo pokračující charakter. Samostatnost spočívá v tom, že podnikatel
rozhoduje sám o své činnosti, o době a místu jejího výkonu, a to aniž by podléhal
organizačním dispozicím jiné osoby. Podmínka uskutečňování podnikání vlastním jménem
vylučuje činnost společníků jménem společnosti nebo činnost pracovníků jménem
zaměstnavatele. Podnikání na vlastní odpovědnost vyjadřuje, že za podnikatele neodpovídá
nikdo jiný, ale že za své závazky odpovídá on sám. Dopustí-li se porušení právní povinnosti,
nese on sám odpovědnost s takovým porušením spojenou. Dosažení zisku je vlastním
smyslem podnikání, není však třeba, aby byl zisk skutečně vyprodukován.
Subjektem podnikatelské činnosti je podnikatel. Podnikatelem je osoba zapsaná
v obchodním rejstříku, osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, osoba
která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů,
55
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2900.
24
nebo osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního
předpisu. (srov. § 2 obch. zák.).
Podnikání na základě živnostenského oprávnění upravuje zákon č. 455/1991 Sb.,
o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších právních předpisů.
Živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní
odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených živnostenským zákonem
(§ 2). Rozlišují se ohlašovací živnosti a koncesované živnosti.
Podnikateli jsou též osoby, které jsou vyloučeny z působnosti živnostenského zákona,
protože jejich podnikání je upraveno zvláštními zákony [srov. zákon č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, ve znění pozdějších právních předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekutorský řád), ve znění pozdějších právních předpisů,
zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších právních předpisů aj.].
Konečně podnikateli jsou i ty osoby, jejichž podnikání a evidence jsou upraveny
v zákoně č. 85/2004 Sb. o zemědělství, ve znění pozdějších právních předpisů.
2. 3. Úplatek – § 334 odst. 1 tr. zákoníku
Legální definici úplatku podává ustanovení § 334 odst. 1 tr. zákoníku. Explicitní
vymezení úplatku bylo vloženo již do trestního zákona č. 140/1961 Sb., a to na základě
novely provedené zákonem č. 96/1999 Sb. Úplatkem se tu rozumí neoprávněná výhoda
spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo
má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě a na kterou nemá nárok.
Úplatek představuje neoprávněnou výhodu, která může mít majetkovou
i nemajetkovou povahu. Zpravidla jde o zvýhodnění, které se dostává uplácenému nebo s jeho
souhlasem jiné osoby a které spočívá v přímém majetkovém prospěchu, například
ve finančním či naturálním (peníze, cennosti aj.). Také může jít o výhodu jiného druhu,
například o vzájemnou protislužbu, vykonání soulože apod. 56 Úplatkem je i nepřímé
obohacení, příkladem může být získání vlivu na rozhodovací činnost týkající se dispozice
s majetkem. 57
Minimální hranice úplatku není zákonem stanovena. Výši úplatku je však třeba
hodnotit v souvislosti s dalšími okolnostmi spoluurčujícími společenskou škodlivost
konkrétního činu. Rozhodující je, v jaké oblasti společenského života došlo k úplatkářství.
Zatímco v souvislosti s provozováním některých služeb je připuštěno spropitné jako výraz
spokojenosti zákazníka, při výkonu státní moci a správy nelze tolerovat žádné úplatky, a to
ani nepatrné hodnoty. 58 Úměrnost úplatku k důležitosti obecného zájmu není vyžadována.
Pokud pachatel poskytne výhodu zcela bezvýznamnou, připadá v úvahu užití zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Při posuzování přípustnosti tzv. spropitného (pozornosti) je klíčová povaha úseku, na
němž bylo úplatkářství zjištěno, nikoli obvyklost jeho poskytování v konkrétním místě.
Výše úplatku je určující i z hlediska případného naplnění kvalifikované skutkové
postaty trestného činu. V rámci dotčených skutkových postat je zvlášť přitěžující okolností, že
čin byl spáchán v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch. Vyžadován je buď „značný
prospěch“ [§ 331 odst. 3 písm. a), odst. 4) písm. b), § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], či
„prospěch velkého rozsahu“ [§ 331 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku].
56
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2886.
David, V., Nett, A. Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém, Praha : C. H. Beck, 2007. s. 247
58
Rozhodnutí č. 17/1978 Sb. rozh. trest.
57
25
K trestnosti úplatkářství nestačí pouhé zjištění úplatku. Mezi úplatkem a obstaráváním
věcí obecného zájmu (respektive podnikáním) musí existovat souvislost. Neoprávněná
výhoda tedy musí mít vztah k činnosti, která spadá pod obstarávání věcí obecného zájmu
(respektive podnikání).
Mezi podplácejícím a podpláceným nejde o nějakou „zprostředkovatelskou smlouvu“
mezi soukromými subjekty, jejímž předmětem je zařízení věci obecného zájmu. Koncepce
trestného činu přijetí úplatku je založena na objektivním kritériu souvislosti s obstaráváním
věcí obecného zájmu, které má přednost před subjektivním kritériem vycházejícím z právní
povahy subjektů daného právního vztahu. 59
Na trestnost úplatkářství nemá vliv způsob, jakým byla věc obecného zájmu obstarána.
Rovněž není třeba, aby příjemce úplatku chtěl uplácejícímu stranit nebo poskytovat mu
nějakou výhodu v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, nebo jinak vadně
rozhodovat. 60
Relevantní judikatura:
Právní úpravu úplatkářství je třeba posuzovat v oddílu třetím hlavy třetí zvláštní části
trestního zákona jako celek. Trestní zákon hovoří jednak o přijímání úplatku a jednak
o podplácení. Obstarávání věcí obecného zájmu je základním předpokladem naplnění
skutkové podstaty těchto trestných činů. Stěžovatelka však ve své argumentaci směřující
ke zrušení napadeného ustanovení jde dále a tvrdí, že podnikatel při své podnikatelské
činnosti vykonávané na základě živnostenského listu a podle uzavřené obchodní smlouvy věci
„obecného zájmu“ vůbec obstarávat nemůže. Tím odděluje soukromoprávní a veřejnoprávní
aspekty do dvou izolovaných sfér a dále pomíjí i skutečnost, že zákon neomezuje úplatek
pouze na bezprostřední obstarávání věcí obecného zájmu, ale vztahuje tento pojem vůbec na
činnosti podniknuté v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu (nález Ústavního
soudu ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. Pl. 6/1998, č. 123/12 SbNU).
Nestačí, aby úplatek měl vztah k jakékoli činnosti určité osoby a nestačí ani to, že se
vyskytl na úseku, kde se plní významné společenské úkoly, například ve státní správě,
zdravotnictví, školství, v tělovýchově atd. Povahu obstarávání věcí obecného zájmu musí mít
konkrétní činnost určité osoby, k níž má úplatek přímý vztah. Vyžaduje se, aby mezi
úplatkem a obstaráváním věcí obecného zájmu byla souvislost. Je tomu tak tehdy, pokud
žádaný, přijatý nebo slíbený úplatek má vztah k činnosti osoby, která věci obecného zájmu
sama obstarává nebo osoby, která při tom spolupůsobí, například koná přípravné práce
(rozhodnutí č. 28/1987 Sb. rozh. trest.).
2. 4. Úřední osoba – § 127, § 334 odst. 2 tr. zákoníku
Trestní zákoník opustil pojem veřejný činitel a nahradil jej výrazem úřední osoba.
Volba tohoto termínu byla zvolena proto, že zahrnuje pod zvýšenou ochranu poskytovanou
zákonem těmto osobám také ty osoby, které ačkoli nejsou veřejnými činiteli, tak plní důležité
úkoly při ochraně o prosazování státních nebo jiných celospolečenských zájmů, k čemuž jsou
nadány potřebnou pravomocí. 61 Výčet uvedených osob byl doplněn o finančního arbitra a
59
Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 537/2000, č. 41/25 SbNU.
Pešta, K. O hospodářské trestné činnosti. Praha : Panorama, 1985. s. 173.
61
Podrobně Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010.
s. 1207. Púry, F. K trestní odpovědnosti advokátů v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu, Bulletin advokacie.
2010, č. 1, s. 26–35.
60
26
jeho zástupce, o notáře při provádění úkonů v řízení o dědictví v postavení soudního komisaře
a o strážníka obecní policie. Zpřesněna byla podmínka záležející ve výkonu pravomoci, nyní
již výslovně spojené s plněním úkolů státu nebo společnosti.
Před přijetím nového trestního zákoníku byla připomínána relativní neurčitost
a zastaralost výkladového pravidla obsaženého v § 89 odst. 9 tr. zák. 62
§ 127 tr. zákoníku
Ustanovení § 127 tr. zákoníku vymezuje úřední osobu třemi znaky. Musí jít o některou
osobu uvedenou v písm. a) až i), která plní úkoly státu nebo společnosti, a přitom používá
pravomoci svěřené pro plnění těchto úkolů. Pokud chybí byť jen jeden znak, nelze o úřední
osobě v souvislosti s její trestněprávní ochranou a odpovědností uvažovat.
§ 127 odst. 1 tr. zákoníku
Úřední osoba podle § 127 odst. 1 písm. a), b), c) d) e), h) a i) tr. zákoníku. Soudce,
státní zástupce, prezident České republiky, poslanec nebo senátor Parlamentu České
republiky, člen vlády České republiky nebo jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu
veřejné moci, člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní
správy nebo jiného orgánu veřejné moci, příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního
sboru nebo strážník obecní policie, finanční arbitr a jeho zástupce, fyzická osoba, která byla
ustanovena lesní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží, jsou
úředními osobami v celém rozsahu svěřené působnosti na základě příslušných právních
předpisů.
Soudce je jmenován do funkce bez časového omezení, a to prezidentem republiky.
Soudci jsou přidělováni k soudu jakožto nezávislými orgánu státu, který vykonává soudnictví
ve věcech občanskoprávních, trestněprávních, správněprávních, případně i dalších (zákon č.
6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších právních přepisů).
Státní zástupce výkonem své funkce zajišťuje působnost státního zastupitelství. Státní
zástupce je jmenován ministrem spravedlnosti. Jím provedené úkony jsou považovány
za úkony státního zastupitelství. Státní zastupitelství je soustavou úřadů státu, určených
k zastupování státu při ochraně veřejného zájmu ve věcech svěřených zákonem do působnosti
státního zastupitelství (zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších
právních předpisů).
Prezident republiky je hlavou státu; volen je Parlamentem na společné schůzi obou
komor. Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný, nelze jej zadržet, trestně
stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Prezident může být stíhán pouze pro
velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu (čl. 55 – 66 Ústavy).
Poslancem je občan České republiky zvolený ve volbách do Poslanecké sněmovny
Parlamentu, a to na čtyrleté funkční období. Mandát poslance vzniká zvolením. Senátorem je
občan České republiky zvolený ve volbách do Senátu Parlamentu, a to na šestileté funkční
období. Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo
Senátu nebo jejich orgánech. Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo
62
Srov. výkladové stanovisko nejvyššího státního zástupce č. 5/2007 Ke sjednocení výkladů ohledně vymezení
notáře jako veřejného činitele.
27
v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá
jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem. Poslance ani senátora nelze trestně
stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání
navždy vyloučeno. Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při spáchání
trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit
předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od
zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na
své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností
(čl. 15 – 53 Ústavy).
Členem vlády, jakožto vrcholného orgánu výkonné moci, je předseda vlády,
místopředsedové vlády a ministři. Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho
návrh jmenuje i ostatní členy vlády, které pověřuje řízením ministerstev nebo jiných úřadů
(čl. 67 – 80 Ústavy).
Jinou osobou zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci se rozumí vedoucí
funkcionáři a ostatní funkcionáři orgánu veřejné moci (aniž by se jednalo o některou ze shora
vyjmenovaných osob). Tato varianta vymezení úřední osoby navazuje na pojem orgánu
veřejné moci.
Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech
a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo
povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem
a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Institut „veřejné moci“ je vnímán
jako institut, zahrnující přímou „moc státní“ a dále „zbývající veřejnou moc“. 63 Veřejná moc
zahrnuje jak státní moc vykonávanou státními orgány, tak další veřejnou moc vykonávanou
nestátními subjekty, a to veřejnoprávními korporacemi a soukromými subjekty.64 Státní mocí
disponuje sám stát a zabezpečuje ji prostřednictvím svého zvláštního aparátu. Tzv. zbývající
veřejná moc je v příslušném rozsahu svěřena subjektům nestátního charakteru ke správě
veřejných záležitostí, je od státní moci v jistém smyslu odvozena a nemůže s ní být v rozporu.
S veřejnou mocí souvisí neoddělitelně nerovnost v postavení subjektů ve vztazích touto mocí
ovládaných. Veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci
zákonodárné, výkonné a soudní a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím
dalších subjektů.
Kritérium pro určení, zda daný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je, zda takový
orgán rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí
vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat. 65 Orgánem v právním
slova smyslu je právnická osoba vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a
je zřízená k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti.
Do skupiny jiných osob zastávajících funkce v jiných orgánech veřejné moci spadají
funkcionáři ústředních orgánů státní správy, 66 funkcionáři správních orgánů s celostátní
63
Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993 sp. zn. II. ÚS 75/1993, č. 3/2 SbNU, dále nález Ústavního
soudu ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/1998, č. 147/12 SbNU.
64
Sládeček, V. Obecné správní právo. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha : ASPI – Wolter Kluwer,
2009. s. 26.
65
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 1209.
66
Na jednotlivých úsecích státní správy působí ministerstva, a to jako ústřední orgány státní správy, v jejichž
čele stojí člen vlády, a další ústřední orgány státní správy, v jejichž čele již člen vlády nestojí. V České republice
působí tyto ústřední orgány státní správy, v jejichž čele je člen vlády: Ministerstvo financí, Ministerstvo
zahraničních věcí, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo kultury, Ministerstvo práce
a sociálních věcí, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo
průmyslu a obchodu, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo obrany,
28
působností 67 a funkcionáři územních odborných správních úřadů (územně dekoncentrovaných
orgánů státní správy) 68 .
Mezi orgány veřejné moci patří také orgány samosprávy v samostatné působnosti, jimiž
se rozumí záležitosti, které jsou územními samosprávnému celku jako právnické osobě
veřejného i soukromého práva „vlastní“, jež vykonávají vlastním jménem a na vlastní
odpovědnost. 69 Nositeli územní samosprávy jsou územní samosprávné celky, mezi něž patří
obce a kraje.
Exkurs: Zařazení zaměstnanců regionálních rad, úřadů regionálních rad, podle
zákona o podpoře regionálního rozvoje, mezi úřední osoby
Sporné by se mohlo začlenění mezi úřední osoby jevit u zaměstnanců regionálních rad,
resp. úřadů regionálních rad podle zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje.
K tomu lze uvést, že se zřetelem na znění ustanovení § 15 až § 18 zákona č. 248/2000
Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, zejména s přihlédnutím k
ustanovením § 16 odst. 5 [Na vztah státu a Regionální rady se při činnostech upravených
zákonem vztahují ustanovení o přenesené působnosti krajů obdobně], § 17 [vymezuje
postavení úřadu Regionální rady, zvlášť lze upozornit na odst. 6 - Na postavení, práva a
povinnosti zaměstnanců Regionální rady se vztahují ustanovení zákona o úřednících
územních samosprávných celků obdobně] lze usuzovat, že ÚRR má povahu jiného orgánu
veřejné moci. Podle aktuálního komentáře [s. 1212 I. dílu komentáře k trestnímu zákoníku,
Šámal, P. a kol., Praha: C. H. Beck, 2009] jiným orgánem veřejné moci je jakýkoli orgán,
který splňuje obecnou charakteristiku orgánu veřejné moci, kterým se rozumí orgány
autoritativně rozhodující o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo
zprostředkovaně. Kritériem pro určení, zda jiný subjekt než orgán státní správy nebo územní
samosprávy jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda takový subjekt rozhoduje o
právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda
může stát do těchto práv a povinností zasahovat.
Klíčové tedy je, zda už Regionální radu lze považovat za orgán splňující popsané znaky
orgánu veřejné moci. Lze dovodit – a to především na základě vyjmenovaných ustanovení –
to, že RR má povahu obdobnou jako orgány krajské samosprávy; o tom svědčí odkazy
na ustanovení zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, pokud jde o výkon přenesené
působnosti.
Ministerstvo dopravy, Ministerstvo životního prostředí. Mezi další ústřední orgány státní správy náleží: Český
statistický úřad, Český úřad zeměměřický a katastrální, Český báňský úřad, Úřad průmyslového vlastnictví, Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže, Správa státních hmotných rezerv, Státní úřad pro jadernou bezpečnost,
Národní bezpečnostní úřad, Energetický regulační úřad, Úřad vlády České republiky a Český telekomunikační
úřad. Srov. zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky,
ve znění pozdějších právních předpisů.
67
V soustavě ústředních orgánů státní správy se nacházejí orgány státní správy, které jsou konstitované
v působnosti určitého ministerstva a které jsou mu také zpravidla podřízeny, či které vykonávají pravomoci jako
jeho složky. Česká energetická inspekce, Česká inspekce životního prostředí, Česká obchodní inspekce, Česká
plemenářská inspekce, Česká školní inspekce, Česká zemědělská a potravinářská inspekce, Český báňský úřad,
Český hydrometeorologický ústav, Český inspektorát lázní a zřídel, Licenční úřad, Puncovní úřad, Státní
veterinární správa, Úřad průmyslového vlastnictví, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský.
68
Působí v jednolitých územních jednotkách územních orgánů státu, a to na základě ustanovení zvláštního
zákona. Jde o specializované orgány odvozené od některých ústředních orgánů státní správy (Průcha, P. et al.
Správní právo. Obecná část. 7. doplněné a aktualizované vydání. Brno : Masarykova univerzita a nakladatelství
Doplněk, 2007. s. 178). Patří sem finanční úřady a finanční ředitelství, inspektoráty Českého úřadu bezpečnosti
práce, krajská ředitelství a územní odbory Policie České republiky, krajské hygienické stanice, krajské
veterinární správy, obvodní báňské úřady, okresní správy sociálního zabezpečení, úřady práce, územní vojenské
správy, zeměměřické a katastrální inspektoráty
69
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 1210.
29
Je-li tomu tak, pak i zaměstnanci ÚRR mají postavení zaměstnanců jiného orgánu
veřejné moci; tomu nasvědčuje zejména citované ustanovení § 17 odst. 6 zákona č. 248/2000
Sb.
Podporovat uvedený závěr by mohla i další ustanovení citovaného zákona, která výše
vyjmenována nejsou, především § 16g zákona č. 248/2000 Sb. o střetu zájmů.
Zatím však byly zmíněny zejména formální aspekty postavení ÚRR a jeho
zaměstnanců. V úvahu třeba vzít i aspekt materiální a zde zcela zásadní je skutečnost, zda tyto
orgány (a zaměstnanci) rozhodují o právech a povinnostech subjektů, případně se na této
činnosti podílejí.
Zde je třeba upozornit na § 16a větu první citovaného zákona, dle něhož regionální rada
hospodaří podle vlastního rozpočtu za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem
(zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů) a zajišťuje výkon
finanční kontroly podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 320/2001 Sb., o finanční
kontrole).
Dále podle § 16 odst. 4 citovaného zákona orgány Regionální rady jsou výbor
Regionální rady (dále jen „výbor“), předseda Regionální rady (dále jen „předseda“) a úřad
Regionální rady (dále jen „úřad“).
Z ustanovení § 16d odst. 3 citovaného zákona plyne rovněž, že funkce člena výboru je
veřejnou funkcí. Působnost výboru je vymezena v § 16e citovaného zákona. V § 16g odst. 1
citovaného zákona se zmiňuje, že úřad je výkonným orgánem Regionální rady, který
zabezpečuje veškeré úkoly spojené s funkcí řídícího orgánu Regionálního operačního
programu s výjimkou těch záležitostí, které jsou svěřeny výboru podle § 16e zákona č.
248/2000 Sb.
Přes skutečnost, že v § 16 odst. 2 se jen obecně uvádí, že RR je právnickou osobou (což
by mohlo naznačovat jiný výklad, než je zde uváděn), lze mít proto za to, že RR je jiným
orgánem veřejné moci podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, tudíž i zaměstnanci ÚRR,
pokud se z hlediska plnění úkolů svěřených RR, výboru a úřadu jedná o to, že plní úkoly státu
nebo společnosti a používají přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů, mají
postavení úředních osob.
Tak by tomu např. nebylo u osob vykonávajících pouze pomocné a technické činnosti.
Musí jít o zaměstnance, kteří vypracovávají podklady pro rozhodnutí orgánů RR. Nevyžaduje
se, aby šlo o osoby, jež samy ve své působnosti příslušné rozhodnutí činí, ale podle povahy
věci věcně připravují takové rozhodnutí za podmínky, že bez této přípravy by takové
rozhodnutí nemohlo být učiněno, nebo takové rozhodnutí vykonávají (zajišťují jeho realizaci
v poměrně širokém smyslu).
Tento závěr není ovšem zatím potvrzen podle dostupných informací žádným
judikatorním rozhodnutím, není tedy zcela jednoznačný.
U každého zaměstnance ÚRR bude proto třeba zkoumat podle jeho pracovní náplně,
pracovní smlouvy a dalších dokumentů, zda splňuje podmínku uvedenou v dovětku § 127
odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, totiž že plní úkoly státu nebo společnosti a používají přitom
svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Dále je nutné upozornit i na § 127 odst. 2 tr.
zákoníku, podle něhož k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých
ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její
pravomocí a odpovědností.
Co se týče rozlišení funkcionářů v jiném orgánu veřejné moci od odpovědných úředníků
orgánu veřejné moci [§ 127 písm. c) d) tr. zákoníku], v prvém případě jde o osoby, které
zastávají funkci v orgánu veřejné moci a již z tohoto titulu mají vždy určitou samostatnou
30
rozhodovací pravomoc, naopak v druhém případě se jedná pouze o úředníky, kteří jsou
vybaveni určitou odvozenou rozhodovací pravomocí. 70
Odpovědným úředníkem územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného
orgánu veřejné moci je úředník, který působí v rámci příslušného orgánu veřejné moci
a vykonává svěřenou pravomoc samostatně nebo v návaznosti na výkon pravomoci
příslušného funkcionáře orgánu veřejné moci, kterému je podřízen.
Úředník je vymezen jako zaměstnanec územního samosprávního celku podílející se na
výkonu správních činností zařazený do obecního úřadu, do městského úřadu, do magistrátu
statutárního města, do krajského úřadu, do Magistrátu hlavního města Prahy nebo do úřadu
městské části hlavního města Prahy (§ 2 odst. 4 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednicích
územních samosprávných celků, ve znění pozdějších právních předpisů).
Orgánem státní správy se rozumí orgán, který vystupuje jménem státu, uskutečňuje
úkoly a funkce státu výkonnou a nařizovací činností a je zřízen jako organizačně-právní
jednotka se samostatnou působností a pravomocí a odpovídající organizační strukturou.
Členem zastupitelstva je občan zvolený ve volbách do zastupitelstva obce nebo do
zastupitelstva kraje. Mandát člena zastupitelstva obce vzniká zvolením, přičemž ke zvolení
dojde ukončením hlasování [zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
pozdějších právních předpisů]. Zastupitelstvo obce rozhoduje ve věcech patřících do
samostatné působnosti. Ve věcech přenesené působnosti rozhoduje jen tam, kde to zákon
stanoví. Mandát člena zastupitelstva kraje vzniká taktéž zvolením, přičemž i v tomto případě
je dotyčná osoba zvolena k okamžiku ukončení hlasování [zákon č. 129/2000 Sb., o krajích
(krajské zřízení), ve znění pozdějších právních předpisů].
Příslušníkem bezpečnostní sboru je fyzická osoba, která vykonává službu
v bezpečnostním sboru. Takový příslušník je ve služebním poměru k České republice. Práva
a povinnosti České republiky vůči němu plní příslušný bezpečnostní sbor. Právní poměry
příslušníků bezpečnostních sborů jsou podrobně upraveny v zákoně 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších právních
předpisů. Za bezpečnostní sbory se považuje Policie České republiky, Hasičský záchranný
sbor České republiky, Celní správa České republiky, Vězeňská služba České republiky,
Bezpečnostní informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace.
Policie České republiky je ozbrojeným bezpečnostním sborem, jehož úkolem je chránit
bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle
trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony,
přímo použitelnými předpisy Evropských společenství nebo mezinárodními smlouvami, které
jsou součástí právního řádu (zákon č. 273/2008 Sb., o Policie České republiky, ve znění
pozdějších právních předpisů).
Hasičský záchranný sbor České republiky je bezpečnostním sborem, jehož
základním posláním je chránit životy a zdraví obyvatel a majetek před požáry a poskytovat
účinnou pomoc při mimořádných událostech (zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském
záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
právních předpisů).
Celní správa České republiky je bezpečnostním sborem vykonávajícím výkon státní
správy pro oblast celnictví na území České republiky (zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě
České republiky, ve znění pozdějších právních předpisů).
70
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 1210.
31
Vězeňská služba České republiky je ozbrojeným bezpečnostním sborem, který
zajišťuje výkon vazby, výkon zabezpečovací detence a výkon trestu odnětí svobody
a v rozsahu stanoveném tímto zákonem ochranu pořádku a bezpečnosti při výkonu soudnictví
a správě soudů a při činnosti státních zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti. Úkoly
Vězeňské službě vykonává vězeňská stráž, justiční stráž, správní služba a Institut vzdělávání
a pověřené orgány Vězeňské služby (zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční
stráži České republiky, ve znění pozdějších právních předpisů).
Bezpečnostní informační služba je ozbrojená zpravodajská služba České republiky,
která zabezpečuje informace o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým
základům, svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, o zpravodajských službách
cizí moci, o činnostech ohrožujících státní a služební tajemství, o činnostech, jejichž důsledky
mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy České republiky, týkající se
organizovaného zločinu a terorismu (zákon č. 154/1999 Sb., o Bezpečnostní informační
službě, ve znění pozdějších právních předpisů).
Úřad pro zahraniční styky a informace je zpravodajskou službou České republiky,
která zabezpečuje informace mající původ v zahraničí, důležité pro bezpečnost a ochranu
zahraničně politických a ekonomických zájmů České republiky (zákon č. 153/1994 Sb.,
o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších právních předpisů).
Vojenské zpravodajství, 71 které je také zpravodajskou službou, nemá postavení
samostatného bezpečnostního sboru. Vojenské zpravodajství je součástí Ministerstva obrany.
Úkoly Vojenského zpravodajství plní příslušníci, kteří jsou ve služebním poměru k České
republice podle zvláštních právních předpisů 72 (zákon č. 289/2005 Sb., o Vojenském
zpravodajství, ve znění pozdějších právních předpisů).
Ozbrojené sily se člení na armádu, Vojenskou kancelář prezidenta republiky a Hradní
stráž (zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách, ve znění pozdějších právních předpisů).
Ozbrojené síly jsou zřízeny k zajišťování bezpečnosti České republiky, jejich základním
úkolem je připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení, plnit
úkoly, které vyplývají z mezinárodních smluvních závazků České republiky o společné
obraně proti napadení, a jiné úkoly. V návaznosti na změny provedené zákonem č. 585/2004
Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších právních
předpisů tvoří ozbrojené síly České republiky pouze vojáci v činné službě, což jsou vojáci
z povolání podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších právních
předpisů a vojáci povolaní na cvičení podle zákona č. 585/2004 Sb., ve znění pozdějších
právních předpisů. Příslušníkem ozbrojených sil není voják mimo činnou službu, ani
občanský zaměstnanec, který je součástí civilního personálu ozbrojených sil.
Obecní policie je orgánem obce, který zřizuje a zrušuje obecní zastupitelstvo obecně
závaznou vyhláškou, aby zabezpečovala místní záležitosti veřejného pořádku v rámci
působnosti obce a plní další úkoly, pokud tak stanoví tento nebo zvláštní zákon (srov. zákon
č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších právních předpisů). Tato složka
policejní správy není součástí státního bezpečnostního aparátu jako ostatní policejní sbory.
Obecní policie přispívá k ochraně a bezpečnosti osob a majetku, dohlíží na dodržování
pravidel občanského soužití, dohlíží na dodržování obecně závazných vyhlášek a nařízení
obce, se podílí v rozsahu stanoveném tímto nebo zvláštním zákonem na dohledu na
71
Je zpravodajskou službou zabezpečující informace mající původ v zahraničí, důležité pro obranu a bezpečnost
České republiky, o zpravodajských službách cizí moci v oblasti obrany, o záměrech a činnostech namířených
proti zabezpečování obrany České republiky, o záměrech a činnostech ohrožujících utajované skutečnosti
v oblasti obrany České republiky.
72
Zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších právních předpisů.
32
bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, se podílí na dodržování
právních předpisů o ochraně veřejného pořádku a v rozsahu svých povinností a oprávnění
stanovených tímto nebo zvláštním zákonem činí opatření k jeho obnovení, se podílí na
prevenci kriminality v obci, provádí dohled nad dodržováním čistoty na veřejných
prostranstvích v obci, odhaluje přestupky a jiné správní delikty, jejichž projednávání je
v působnosti obce. Úředními osobami dle § 127 tr. zákoníku jsou pouze strážníci obecní
policie, nikoli ostatní zaměstnanci obce, byť jsou zařazeni do obecní policie. Navíc uvedení
zaměstnanci nemohou vykonávat oprávnění strážníka.
Finanční arbitr je příslušný při rozhodování sporů mezi poskytovateli platebních
služeb a uživateli platebních služeb při poskytování platebních služeb nebo mezi vydavateli
elektronických peněz a držiteli elektronických peněz při vydávání a zpětné výměně
elektronických peněz pokud je jinak k rozhodnutí tohoto sporu dána pravomoc českého
soudu. Jedná se o správní orgán pro tzv. mimosoudní vyrovnávání sporů, které mohou
vzniknout mezi danými institucemi a jejich klienty. Osobu finančního arbitra volí Poslanecká
sněmovna na pětileté funkční období (zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění
pozdějších právních předpisů). V rozsahu stanoveném zákonem plní úkoly finančního arbitra
jeho zástupce, který je rovněž úřední osobou podle § 127 tr. zákoníku.
Úřední osobou ve smyslu § 127 tr. zákoníku je rovněž fyzická osoba, která byla
ustanovena lesní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží (tzv. veřejné
stráže).
Lesní stráž zajišťuje ochrannou službu v lesích při obecném užívání lesů občany.
Ustanovena je na návrh vlastníka lesa nebo z vlastního podnětu orgán státní správy lesů
(zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších právních předpisů).
Stráž přírody se skládá ze strážců a zpravodajů, které jmenuje a odvolává územně
příslušný ustanovující úřad. Jejich posláním je kontrola dodržování předpisů o ochraně
přírody a krajiny (zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších
právních předpisů).
Stráž myslivosti dohlíží na dodržování povinností spojených s ochranou myslivosti.
Ustanovena je orgánem státní správy myslivosti, a sice na návrh uživatele honitby (zákon
č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších právních předpisů).
Rybářská stráž zajišťuje ochranu řádného výkonu rybářského práva a chovu ryb
v rybnících. Ustanovena je obecním úřadem obce s rozšířenou působností, a to dle návrhu
uživatele rybářského revíru nebo subjektu hospodařícího na rybochovném zařízení [zákon č.
99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských
rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), ve znění pozdějších
právních předpisů].
Úřední osoba podle § 127 odst. 1 písm. f), g) tr. zákoníku. Soudní exekutor a notář
jsou úředními osobami jen při výkonu vymezené části své působnosti.
Soudní exekutor je úřední osobou pouze při výkonu exekuční činnosti a při činnostech
vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce. Soudním exekutorem je fyzická
osoba splňující předpoklady podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech
a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších právních předpisů, kterou stát pověřil
exekutorským úřadem. Exekuční činností je činnost prováděná při nuceném výkonu
exekučních titulů, nikoli další činnost podle tohoto zákona. Exekutor vykonává exekuční
činnost nezávisle. Při výkonu exekuční činnosti je vázán Ústavou České republiky, zákony,
jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí
33
a exekučním řízení. Za exekuční činností nelze považovat tzv. jinou činnost prováděnou podle
exekučního řádu, což je poskytování právní pomoci oprávněnému nebo povinnému po vydání
exekučního titulu, jakož i v souvislosti s exekuční činností, provádění autorizované konverze
dokumentů podle zvláštního právního předpisu, 73 sepisování listin, přijímání peněz, listin
a jiných movitých věcí do úschovy, osvědčování skutkové děje a stav věci (například splnění
dluhu, stav nemovitostí, bytů a nebytových prostor), jestliže jimi mohou být prokázány
nároky v řízení před soudem nebo jiným státním orgánem a jestliže se skutkový děj udál
v přítomnosti exekutora nebo jestliže se exekutor přesvědčil o stavu věci (srov. § 74 až § 77
zákona č. 120/2001 Sb.). Co se týče činnosti vykonávané z pověření soudu nebo státního
zástupce (alternativní podmínka působení soudního exekutora jako úřední osoby dle trestního
zákoníku), soud může pověřit exekutora, aby provádět i jinou činnost, zejména doručovat
písemnosti soudu a vykonávat činnost soudního vykonavatele podle zvláštního právního
předpisu (§ 76 zákona č. zákona č. 120/2001 Sb.), 74 dále na základě pověření soudu nebo
státního zástupce zjišťuje exekutor majetek podléhající podle rozhodnutí vydaného v trestním
řízení zajištění a osobně nebo prostřednictvím jiné osoby vykonává správu takového majetku
(§ 76a zákona č. 120/2001 Sb.).
Notář je úřední osobou, pokud provádí úkony v řízení o dědictví jako soudní komisař.
Působnost notářů je upravena zejména zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších právních předpisů. Notářem je fyzická osoba splňující
zákonné předpoklady, kterou stát pověřil notářským úřadem, čímž se rozumí soubor
pravomocí potřebných k notářské a jiné činnosti notáře trvale spojený s místem výkonu této
činnosti. Výkon notářství zahrnuje i jiné činnosti než jen provádění úkonů v řízení o dědictví
v postavení soudního komisaře. Úkony notáře jako soudního komisaře mají výrazné
veřejnoprávní prvky. Soud podle § 38 odst. 1 o.s.ř. pověří notáře, aby jako soudní komisař za
odměnu provedl úkony v řízení o dědictví. Takové pověření se nevztahuje na žádosti
o poskytnutí právní pomoci v cizině, na ustanovení správce dědictví podle § 175f odst. 2
o.s.ř., na zrušení usnesení o dědictví podle § 175w o.s.ř. a na vydání potvrzení podle § 175z
odst. 1 o.s.ř. Úkony notáře, které provedl jako soudní komisař, se považují za úkony soudu.
Od účinností novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., došlo
ke změně právní úpravy § 38 o.s.ř, kdy notář jako soudní komisař vykonává jednotlivé
procesní úkony a vykonává rozhodnutí jménem soudu, není-li výslovně stanoveno jinak, tedy
že má rozhodovat soud. Byla posílena pravomoc notářů jako soudních komisařů v řízení
o dědictví, čímž je sledován zájem na urychlení dědického řízení a odbřemenění soudů od
administrativně jednoduché agendy. Podmínky činnosti notářů v řízení o dědictví jsou blíže
rozvedeny v ustanovení § 175za až § 175ze o.s.ř.
§ 127 odst. 2 tr. zákoníku
Plněním úkolů státu nebo společnosti je výkon takových činností, které mají
celospolečenský význam, svou povahou odpovídají činnosti okruhu osob, jímž jsou uloženy,
a které jsou specifikovány s ohledem na postavení každé takové osoby zejména na základě
zákona. 75 Za plnění úkolů státu nebo společnosti se označuje odpovědná příprava
k rozhodovací činnosti, vlastní rozhodovací činnost a výkon přijatých rozhodnutí při svěřené
pravomoci. Za plnění úkolů státu nebo společnosti nelze pokládat výkon pomocných,
73
Zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí,
ve znění pozdějších právních předpisů.
74
§ 45 a násl. vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších
právních předpisů.
75
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 1215.
34
manuálních nebo méně důležitých technicko administrativních a zabezpečovacích pracích
(technici, písařky, tiskový mluvčí, vrátní, příslušníci ochranné bezpečnostní služby, pomocný
personál aj.).
K trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se vyžaduje, aby příslušný trestný čin
byl spáchán v souvislosti s jejím pravomocí a odpovědností. Pravomocí se rozumí zejména
oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob a ukládat jim
úlohy. Ačkoli pravomoc neznamená jen oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech
občanů a ukládat jim úkoly, tak v tomto pojmu musí být vždy obsažen prvek moci a prvek
rozhodování. 76 Úřední osoba musí být vybavena pravomocí, která ji umožňuje tyto úkoly
plnit. Kritériem pravomoci není rozsah prostředků, s nimiž jednotlivec při výkonu práce
přichází do styku, ani vztah důvěry k pracovníkovi ze strany veřejnosti. 77 Nestačí samotný
výkon funkce spočívající v podílení se na plnění úkolu společnosti a státu, neboť je třeba, aby
úřední osoba současně používala pravomoci svěřené v rámci odpovědnosti za splnění těchto
úkolů. Jakmile úřední osoba tuto pravomoc nepoužívá, nemůže jít o souvislost s její
pravomocí a odpovědností ve smyslu § 127 tr. zákoníku. 78 Odpovědností se rozumí činnost
v souladu s příslušnou právní normou a snášet za svůj postup následky.
§ 127 odst. 3 tr. zákoníku
Úřední osoba cizího státu nebo mezinárodní organizace se považuje za úřední osobu
podle trestního zákoníku, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva a současně tato osoba plní
úkoly státu nebo společnosti, používá přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů
a trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Podstatou nové
úpravy je, aby úřední osoby jednoho státu činné na území druhého státu měly stejné
trestněprávní postavení jako úřední osoby státu, na jehož území působí.
Relevantní judikatura:
Policista jedná v postavení veřejného činitele podle § 89 odst. 9 tr. zák. i v případě, že
provede služební zákrok z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 283/1991
Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v době mimo službu, jsou-li
splněny další podmínky tohoto zákona dle § 7 odst. 2, § 10 odst. 1. (rozhodnutí č. 21/2004
Sb. rozh. trest.)
Soudní vykonavatel, který na podkladě pravomocného a vykonatelného exekučního
usnesení provádí (příp. hodlá bezprostředně provést) soupis věcí povinného, je veřejným
činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. Proto povinný, jenž takového soudního vykonavatele
fyzicky napadne, cloumá jím a strká do něho, aby mu zabránil ve vstupu do svého bytu
a provedení zamýšleného soupisu věcí, se dopouští trestného činu útoku na veřejného činitele
podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák.1)
Poznámka: S účinností od 1. 5. 2001 je podle ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. veřejným
činitelem i soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů
a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud
se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla
v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Srov. i § 4 zákona č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (rozhodnutí č. 49/2001 Sb. rozh. trest.)
76
Rozhodnutí č. 16/1967-II. Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 48/1972 Sb. rozh. tr.
Rozhodnutí č. 17/1967 Sb. rozh. tr.
78
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 1218.
77
35
Legální definice veřejného činitele, uvedená v § 89 odst. 9 tr. zák., zmiňuje následující
jeho znaky: volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy
a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo
ozbrojeného sboru, podílející se na plnění úkolů společnosti a státu a používající přitom
pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění úkolů svěřena. K trestní
odpovědnosti veřejného činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje,
aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.
Daňový kontrolor, jakožto pracovník územního finančního orgánu, je nepochybně
odpovědným pracovníkem orgánu státní správy, podílející se na plnění úkolů společnosti
a státu. Zároveň sám přímou pravomoc rozhodovat o právech daňových subjektů nemá, i když
se řada jeho oprávnění, svěřených mu mimotrestními právními předpisy, takovým zásahům
velmi blíží.
Proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, vlastní přijetí rozhodnutí a fázi jeho
výkonu. Je-li s pojmem pravomoci spojena fáze druhá a třetí, potom i věcná příprava
takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo být přijato, musí pod pojem pravomoc rovněž
spadat. Pokud je projevem pravomoci i výkon přijatých rozhodnutí, logicky jím musí být
i podmínka, bez které by takového rozhodnutí, ani jeho výkonu nebylo.
Kvalifikovaná příprava rozhodnutí, učiněného správcem daně, je svěřena daňovému
kontrolorovi, jenž za ni nese nemalý díl odpovědnosti, která je nepochybně odpovědností
za plnění úkolů společnosti a státu nikoliv jen okrajové povahy.
Tím je dáno postavení daňového kontrolora v kontextu trestního práva hmotného
jakožto „veřejného činitele“ (nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS
371/1999, č. 49/17 SbNU).
Za akt orgánu veřejné moci se považuje také jednání konkrétního funkcionáře orgánu
veřejné moci, pokud rozhoduje o subjektivních právech a povinnostech subjektů. Pokud však
funkcionář orgánu veřejné moci vykonává zákonem založené právo a povinnost „řídit“
podřízené [§ 50 písm. a) zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě (dále jen
„zákon“)], nejedná jako orgán veřejné moci, resp. nejde o rozhodování orgánu veřejné moci
v uvedeném smyslu. Nerozhoduje o subjektivních právech a povinnostech nepodřízených
subjektů, ale jde o "řízení" podřízených individuálními pokyny a rozkazy nadřízeného v rámci
právního vztahu dobrovolně založeného na základě žádosti o přijetí do služebního poměru
(§ 23 zákona); jde tedy o interní služební vztah nadřízenosti a podřízenosti dobrovolně přijatý.
Osoba, která byla na základě žádosti o přijetí do služebního poměru rozhodnutím
správního orgánu do služebního poměru přijata, ze své vůle služební přísahou stvrzuje –
kromě jiného – závazek plnění služebních povinností (§ 25 odst. 2 zákona), což znamená
(minimálně) plnění základních povinností příslušníka BIS (§ 48 zákona). Příslušník BIS je
v prvé řadě povinen plnit důsledně a přesně úkoly uložené mu rozkazy a pokyny nadřízených
[§ 48 odst. 1 písm. a) zákona]. Tuto povinnost má příslušník BIS po dobu, dokud nepřestal
být příslušníkem BIS, tedy případně i v období, kdy byl zproštěn výkonu služby. Vydáním
rozkazu – pokud nejde eventuálně o případy podle § 48 odst. 2 nebo 3 zákona – nemůže tedy
dojít k porušení ústavně zaručených garantovaných práv příslušníka BIS, neboť osoba
vstoupila do služebního poměru dobrovolně, ze své vlastní vůle (se znalostí práv a povinností,
které z takového poměru vyplývají) a po dobu výkonu povinností vyplývajících ze služebního
poměru, tedy i za plnění (eventuálně i „strpění“) jednotlivých rozkazů je finančně
odměňována, a to i v případě, že byla zproštěna výkonu služby (usnesení Ústavního soudu
ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. I. ÚS 505/1998, č. 16/13 SbNU).
36
Samosprávu bytového družstva nelze považovat ta územní samosprávu ve smyslu
ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. o veřejném činiteli. Uvedený znak tohoto splňují jen takové
územně samosprávné orgány, jejichž činnost je svým rozsahem a povahou obdobná činností
státní správy. Musí jít o takovou územní samosprávu, která se týká věcí veřejných na určitém
území státu a dopadá na větší skupiny lidí. V obcích, které jsou základními územními
samosprávnými celky, jde o obecní zastupitelstvo, radu a starostu, obecní policii, popřípadě
orgány plnící obdobné funkce ve městech (rozhodnutí č. 33/1996 Sb. rozh. trest.).
Strážník obecní (městské) policie je při zabezpečování místních záležitostí veřejného
pořádku v rámci působnosti obce podle § 1 a § 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii,
veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. (rozhodnutí č. 8/1995 Sb. rozh. trest.)
Strážník obecní (městské) policie je při odhalování přestupků a při ukládání a vybírání
pokut za přestupky v blokovém řízení v rozsahu stanoveném v zákoně č. 553/1991 Sb.,
o obecní policii, ve znění zák. č. 67/1993 Sb. a č. 163/1993 Sb. (srov. § 2 odst. 1 písm. d),
odst. 3), veřejným činitelem podle § 89 odst. 9 tr. zák. (rozhodnutí č. 1/1995 Sb. rozh.
trest.).
Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech
a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo
povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem
a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu (usnesení Ústavního soudu
ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II.ÚS 75/1993, č. 3/2 SbNU).
Ředitel střední školy je při rozhodování o přijímání uchazečů na střední pedagogickou
školu veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 8 tr. zák.
Proto naplní znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158
odst. 1 písm. a) tr. zák., pokud přijme uchazeče na střední školu, ačkoli uchazeč nesplnil
podmínky pro přijetí na střední školu stanovené příslušnými předpisy.
Pokud přijme úplatek v souvislosti s rozhodováním o přijímání uchazeče na střední
školu, naplnění také znaky trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 tr. zák.
(rozhodnutí č. 49/1980 Sb. rozh. trest.).
K naplnění pojmu veřejného činitele nestačí pouhý výkon určité funkce, spočívající
v podílení se na plnění úkolů společnosti nebo státu, ale dále je třeba, aby osoba, která se
podílí na plnění úkolů společnosti nebo státu, používala pravomoci svěřené jí v rámci
odpovědnosti za splnění těchto úkolů (rozhodnutí č. 48/1972 Sb. rozh. trest.).
Pravomocí veřejného činitele se rozumí oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech
občanů a organizací a ukládat jim úkoly. kritériem pravomoci není ani rozsah prostředků,
s nimiž jednotlivec při výkonu práce přichází do styku, ani vztah důvěry k pracovníkovi
ze strany veřejnosti. V širším smyslu je pravomocí moc, oprávnění, právo rozhodovat vůbec,
kompetence. Pomineme-li charakterizování pravomoci jako kompetence, což je v podstatě
pouze vyjádření českého termínu termínem cizím, je pro širší pojetí pravomoci v obecném
smyslu charakteristický také výkon určité moci, práva rozhodovat. I když pravomocí není
možno vždy rozumět jenom oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech občanů a ukládat
jim úkoly, je v pojmu pravomoc obsažen vždy prvek moc, prvek rozhodování (rozhodnutí
č. 17/1967 Sb. rozh. trest.).
§ 334 odst. 2 tr. zákoníku
37
Vymezení úřední osoby cizího státu a mezinárodní organizace dle § 127 odst. 3 tr.
zákoníku nestírá význam definice úřední osoby dle § 334 odst. 2 tr. zákoníku. V posledně
uvedeném případě je obsah pojmu úřední osoba určen zákonodárcem, bez ohledu na případné
podmínky té které mezinárodní smlouvy. Přitom je zde poskytována trestněprávní ochrana
mezinárodní obchodní sféře.
Pro účely trestných činu zakotvených v § 331 až § 333 tr. zákoníku je rozšířen pojem
úřední osoby. Ustanovení § 334 odst. 2 tr. zákoníku reflektuje mezinárodní závazky České
republiky, které vyplývají z Úmluvy o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů
v mezinárodních podnikatelských transakcích, Úmluvy o boji proti korupci úředních osob
Evropského společenství nebo členských států Evropské unie a z Druhého protokolu
k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropského společenství.
V citovaném ustanovení jsou vypočteny čtyři kategorie osob, které zastávají funkci,
zaměstnání nebo práci u určených subjektů. Úřední osobou se rozumí jakákoliv osoba
a) zastávající funkci v zákonodárném orgánu, soudním orgánu nebo v jiném orgánu
veřejné moci cizího státu,
b) zastávající funkci nebo zaměstnaná nebo pracující v mezinárodním soudním orgánu,
c) zastávající funkci nebo zaměstnaná nebo pracující v mezinárodní nebo nadnárodní
organizaci vytvořené státy nebo jinými subjekty mezinárodního práva veřejného nebo
v jejím orgánu nebo instituci, nebo
d) zastávající funkci v podnikající právnické osobě, v níž má rozhodující vliv Česká
republika nebo cizí stát.
pokud je s výkonem takové funkce, zaměstnání nebo práce spojena pravomoc při
obstarávání věcí obecného zájmu a trestný čin byl spáchán v souvislosti s touto pravomocí.
Zákonodárným orgánem je orgán, jehož činnost spočívá ve vydávání obecně
závazných normativních aktů, jimiž jsou zejména zákony. Postavení zákonodárného orgánu
závisí na tom, zda se uplatňuje parlamentní, prezidentská nebo smíšení forma vlády.
Soudním orgánem je nezávislý státní orgán, jemuž je svěřena pravomoc rozhodovat
ve sporech o právech a povinnostech fyzických a právnických osob a poskytovat jim právní
ochranu. Soudní orgány vytvářejí zvláštní soustavu oddělenou od ostatních státních orgánů.
Orgánem veřejné moci se rozumí orgán, který autoritativně rozhoduje o právech
a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo
povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem
a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu.
Mezinárodními soudními orgány jsou jak stálé mezinárodní soudy s obecně
definovanou jurisdikcí, tak i soudy zřizované ad hoc, například zabývající se zločiny podle
mezinárodního práva spáchanými během omezené doby pouze v rámci určitého ozbrojeného
konfliktu. 79 Mezi mezinárodní soudní orgány patří Evropský soud pro lidská práva, Evropský
soudní dvůr, Mezinárodní soudní dvůr v Haagu, Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou
Jugoslávii, Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, Soud prvního stupně, Stálý rozhodčí
soud v Haagu, Zvláštní soud pro Sierra Leone aj.
Za mezinárodní organizaci se pokládá sdružení států, které vzniklo na základě
mezinárodní smlouvy, má trvalou povahu, vlastní orgány s vymezenými pravomocemi, jež
mohou projevit vůli. Rozlišují se obecně politické mezinárodní organizace (např. OSN)
79
Válka, P. Klíčová rozhodnutí mezinárodních trestních tribunálů ve světle mezinárodního práva. Praha :
C. H. Beck, 2009. s. 3 a násl.
38
vojenské mezinárodní organizace (např. NATO), politické mezinárodní organizace (např.
Rada Evropy), Hospodářské a koordinační mezinárodní organizace (např. OECD). 80
Za nadnárodní organizaci se považuje mezinárodní organizace v širším smyslu,
v nichž vzájemné vazby mají takový charakter, že osoby mající trvalý pobyt v daných státech
podléhají v určitých případech této organizaci přímo (příkladem je Evropská unie, avšak lze ji
kvalifikovat i jako mezinárodní organizaci integrační povahy).
Podnikající právnická osoba, v níž má rozhodující vliv Česká republika nebo cizí
stát – podnikatelský subjekt, ve kterém Česká republika nebo cizí stát (anebo podnikatelský
subjekt ovládaný Českou republikou nebo cizím státem) disponuje vlastnickým podílem
umožňujícím mu mít dominantní vliv na řízení a existenci podniku. 81
3. Výklad skutkových podstat trestných činů souvisejících s korupcí
3. 1. Úplatkářství – trestný čin přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku,
trestný čin podplácení podle § 332 tr. zákoníku a trestný čin nepřímé
úplatkářství podle § 333 tr. zákoníku
3. 1. 1. Trestný čin přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku
(1) Kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí
obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, nebo kdo sám
nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo
pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na tři
léta nebo zákazem činnosti.
(2) Kdo za okolností uvedených v odstavci 1 úplatek žádá, bude potrestán
odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let nebo propadnutím majetku bude
pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému
značný prospěch, nebo
b) spáchá-li takový čin jako úřední osoba.
(4) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému
prospěch velkého rozsahu, nebo
b) spáchá-li takový čin jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný
prospěch.
Objektem trestného činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku je zájem na řádném,
nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, jakož i zájem na ochraně
podnikatelských vztahů před úplatkářstvím.
80
81
Hendrych, D. et al. Právnický slovník. 3. podstatně rozšíření vydání. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 420.
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2900.
39
Odstavec 1 a odstavec 2 ustanovení § 331 tr. zákoníku jsou v poměru speciality.
V ustanovení § 331 odst. 1 a § 331 odst. 2 tr. zákoníku jsou obsaženy dva samostatné trestné
činy s odlišnou skutkovou podstatou.
Pachatelem trestného činu podle § 331 tr. zákoníku může být kdokoli, a to
za podmínky, že je trestně odpovědný. Pachatelem může být jednak osoba, která se podílí na
obstarávání věcí obecného zájmu (alinea 1), jednak osoba, jež se podílí na podnikání (alinea
2).
Pachatelem nemusí být pouze osoba, která se podílí na obstarávání věcí obecního
zájmu. Pokud pachatel v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá
slíbit „pro jiného“, nemusí on sám být osobou podílející se na obstarávání věcí obecného
zájmu, když osobou s touto vlastností či postavením může být právě ona „jiná osoba“, pro
kterou je úplatek v takovém případě určen. 82 Nicméně v případě, že pachatel sám nebo
prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá
slíbit úplatek pro sebe, pak musí být osobou, která se podílí na obstarávání věcí obecného
zájmu.
Úřední osoba jako speciální subjekt zakládá zvlášť přitěžující okolnost podle § 331
odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Objektivní stránka záleží v tom, že úplatek je přijat nebo slíben (odst. 1) nebo žádán
(odst. 2) Musí se tak stát buď v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, anebo
v souvislosti s podnikáním. Úplatek může být poskytnut, nabídnut či slíben i poté, co dotyčná
osoba věc obecného zájmu již obstarala, a to aniž by s úplatkem počítala.
Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění. Úmysl pachatele po stránce
vědomé i volní musí obsáhnout všechny znaky skutkové podstaty. U osoby, která žádá nebo
přijme úplatek, musí úmysl působit na obstarávání obecného zájmu existovat již v době, kdy
úplatek přijal nebo žádal. Není však rozhodující, zda pachatel od svého záměru později
upustil.
O přijetí úplatku jde, pokud se pachateli přímo nebo prostřednictvím jiného dostane
úplatek do dispozice. Přijetím úplatku se pachateli nebo s jeho vědomím jiné osobě dostává
neoprávněné výhody. Úplatek může být přijat i bez předchozí nabídky či slibu. Nevyžaduje se
výslovný souhlas s úplatkem, jelikož postačí, že pachatel takovou výhodu neodmítl. Okolnost,
zda k předání úplatku skutečně došlo, případně zda a jak bylo obstarávání věci obecného
zájmu uskutečněno, nemá vliv na trestněprávní odpovědnost pachatele podle tohoto
ustanovení. Přijetí úplatku se nestává beztrestným, pokud ten, kdo přijal úplatek, sám
poskytne uplácejícímu vzájemný prospěch nesouvisející s obstaráváním věci obecného zájmu
či s podnikáním.
Znak dá si slíbit představuje přípravné jednání, které trestní zákoník povyšuje na roveň
dokonanému trestnému činu. Tento znak skutkové podstaty je naplněn tím, že pachatel
úplatek ještě nepřijme, ovšem jeho nabídku neodmítne a výslovně či konkludentně s ní
souhlasí. Slib úplatku vyjadřuje závazek poskytnout úplatek v budoucnu. Stěžejní se zdá být
závěr o trestněprávní odpovědnosti podplácené osoby, která si „dá slíbit“ úplatek až po
obstarání věci obecného zájmu. I v tomto případě není trestnost takového neodmítnutí příslibu
úplatku vyloučena, navzdory tomu, že věc obecného zájmu byla obstarána aniž by dotyčná
osoba s úplatkem počítala a dodatečně takový úplatek přijala.
82
Kuchta, J. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 454.
40
Bez významu je, že slib úplatku (totéž platí pro přijetí úplatu) neovlivnil podplácenou
osobu při obstarávání věcí obecného zájmu. Aby nedošlo k akceptaci slibovaného úplatku,
musí být úplatek kategoricky odmítnut, je třeba dát zřetelně najevo, že úplatek přijat nebude.
Formální zdráhání se trestnost pachatele nevylučuje.
Znak žádá znamená, že pachatel dá podnět k poskytnutí úplatku nebo ke slibu úplatku.
Pachatel nemusí o úplatek výslovně požádat. Postačí jakékoliv jednání pachatele, z něhož je
patrné, že úplatek očekává a chce.
Trestný čin podle § 331 odst. 2 tr. zákoníku je dokonán tím, že pachatele úplatek žádá,
proto úplatek nemusí být z takového podnětu poskytnut nebo slíben. Pro naplnění znaků
skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku není určující, zda k jeho spáchání došlo na
základě náhodného kontaktu či plánovitě. Tato okolnost má svůj význam v rámci úvah
o trestu podle § 39 tr. zákoníku. 83
Mezi zvlášť přitěžující okolnosti patří: spáchání činu v úmyslu získat značný prospěch
sobě nebo jinému [§ 331 odst. 3 písm. a)], spáchání činu úřední osobou [§ 331 odst. 3 písm.
b)], spáchání činu v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu sobě nebo jinému [§ 331 odst. 4
písm. a)] a spáchání činu úřední osobou v úmyslu získat značný prospěch sobě nebo jinému
[§ 331 odst. 4 písm. b)].
Značným prospěchem se rozumí prospěch nejméně 500 000 Kč (§ 138 odst. 1, 2 tr.
zákoníku). Prospěch představuje kvantifikovanou kategorii, jejíž výše je určována stejnými
peněžními částkami jako jednotlivé druhy škod. Při stanovení výše prospěchu se vychází
z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši prospěchu ve smyslu obohacení
pachatele nebo jiné osoby. Například jestliže se pachatel snažil podplácením získat veřejnou
zakázku pro obchodní společnost, ve které působil jako statutární orgán, pak za prospěch
pachatele či jiné osoby nelze považovat již samotný hrubý objem takové zakázky vyjádřitelný
v penězích, nýbrž čistý prospěch stanovený teprve po odpočtu všech nezbytných nákladů,
které by jinak musely být v souvislosti s uskutečněním předmětné zakázky ze strany pachatele
či jiné osoby z jejich prostředků vynaloženy. 84
Z hlediska zavinění je vyžadován úmysl [§ 17 písm. a) tr. zákoníku]. Postačí, aby
pachatel jednal v úmyslu získat značný prospěch, nemusí tohoto prospěchu dosáhnout.
Úřední osoba je některá z osob vyjmenovaných v § 127 odst. 1 tr. zákoníku nebo v § 334
odst. 2 tr. zákoníku. K trestní odpovědnosti pachatele jako úřední osoby se vyžaduje, aby
trestný čin přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku byl spáchán v souvislosti s její pravomocí
a odpovědností.
Jednání spočívající v poskytnutí, nabídce nebo slibu úplatku v souvislosti
s obstaráváním věcí obecného zájmu vůči úřední osobě nelze kvalifikovat jako trestný čin
návodu k trestnému činu zneužívání pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b),
§ 329 tr. zákoníku. 85 Uvedená právní kvalifikace je přípustná jedině za podmínky, že
podplácející svým jednáním ovlivňoval úřední osobu, aby zneužila pravomoc v úmyslu
způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch, přičemž tato úřední osoba by musela pravomoc zneužít některým ze
způsobu uvedených v § 329 odst. 1 a) až c) tr. zákoníku (tj. vykonat pravomoc způsobem
83
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 796/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 817/2007, www.nsoud.cz.
84
Rozhodnutí č. 4/2009 Sb. rozh. trest.
85
Chmelík, J. et al. Pozornost, úplatek a korupce. Praha : Linde, 2003, s. 89. Hulinský, P. Aktuální otázky
trestněprávní ochrany společnosti před korupcí. Praha : Police History, 2008. s. 80.
41
odporujícím jinému právnímu předpisu, překročit svoji pravomoc, nebo nesplnit povinnosti
vyplývající z její pravomoci).
Prospěch velkého rozsahu zahrnuje obohacení v částce nejméně 5 000 000 Kč.
Prospěch představuje kvantifikovanou kategorii, jejíž výše je určována stejnými peněžními
částkami jako jednotlivé druhy škod. K určování výše prospěchu srov. § 331 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku.
Z hlediska zavinění je vyžadován úmysl [§ 17 písm. a) tr. zákoníku]. Postačí, aby
pachatel jednal v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu, nemusí tohoto prospěchu
dosáhnout.
Spáchání činu úřední osobou v úmyslu získat značný prospěch je zvlášť přitěžující
okolností, která v sobě spojuje okolnosti uvedené v třetím odstavci § 331 tr. zákoníku.
Z hlediska zavinění je vyžadován úmysl [§ 17 písm. a) tr. zákoníku]. K dokonání činu postačí,
aby pachatel jako úřední osoba jednal v úmyslu získat pro sebe nebo jiného značný prospěch,
ale nemusí tohoto prospěchu dosáhnout, například z důvodu neposkytnutí úplatku. 86
Pokud úřední osoba značný prospěch sobě nebo jinému skutečně opatří, dopouští se
také trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku. Tyto trestné
činy jsou spáchány v jednočinném souběhu.
Vztah k jiným ustanovením:
Ten, kdo úplatek poskytne, nabídne nebo slíbí v souvislosti s obstaráváním věcí
obecného zájmu nebo v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného, je odpovědný za trestný
čin podplácení podle § 332 tr. zákoníku.
Jednočinný souběh trestného činu podle § 331 tr. zákoníku s trestným činem zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku je možný.
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 248 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je ve vztahu
k ustanovení § 331 tr. zákoníku ustanovením speciálním, dopustí-li se pachatel jednání
popsaného v § 331 odst. 1 tr. zákoníku případně odst. 2 při účasti v hospodářské soutěži jako
člen statutárního nebo jiného orgánu soutěžitele nebo jako osoba, která je v pracovním či
jiném obdobném poměru k soutěžiteli, naplňuje jen znaky trestného činu podle § 248 odst. 1
písm. e) tr. zákoníku. Pojem podplácení v § 248 odst. 1 není totožný s pojmem podplácení ve
smyslu § 332, ale je pojmem širším převzatým z § 49 obch. zák. Zahrnuje jak přijetí, tak
přijetí příslibu i žádost o úplatek – pasivní podplácení a na straně druhé poskytnutí, nabídku
i slib úplatku – aktivní podplácení. Pokud by však k jednání popsanému v § 331 tr. zákoníku
došlo sice v souvislosti s podnikáním pachatele nebo jiného, ale mimo účast v hospodářské
soutěži, jednalo by se o trestný čin přijetí úplatku. 87
Ve vztahu speciality k trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 tr. zákoníku je taktéž
trestný čin pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm.
c) tr. zákoníku a trestný čin pletichy při veřejné dražbě podle § 258 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku. Jednočinný souběh uvedených trestných čin je vyloučen.
Relevantní judikatura:
Trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo v souvislosti
s obstaráním věci obecného zájmu neodmítne nabízený úplatek, respektive s ním
konkludentně souhlasí, přičemž je bezvýznamná skutečnost, že pachatel nemá zákonnou
86
87
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2888.
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2889.
42
oznamovací povinnost tohoto trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006,
sp. zn. 8 Tdo 864/2006, ASPI).
Část argumentace obviněného J. P. je založena na jeho postavení jako zaměstnance S.
K., v jehož pravomoci nebylo rozhodovat či spolurozhodovat o zadávání zakázek ani o jejich
přidělení konkrétnímu subjektu. Jak vyplývá z již citovaného ustanovení § 160 odst. 2 tr. zák.,
mezi úplatkem, resp. žádostí o něj a obstaráváním věci obecného zájmu musí být souvislost.
Tato souvislost spočívá v tom, že prostřednictvím úplatku má být ovlivněna činnost konkrétní
osoby žádající úplatek, která se týká obstarávání věci obecného zájmu, a to obvykle
ve prospěch poskytovatele úplatku. K tomu, aby osoba žádající úplatek mohla takto působit
ve prospěch poskytovatele úplatku, uplácenou osobou bude zpravidla osoba, která o věci
obecného zájmu sama rozhoduje či spolurozhoduje nebo která přímo vykonává jinou činnost
při obstarávání věci obecného zájmu. Není ovšem vyloučeno, aby požadování úplatku bylo
trestným činem i u jiné osoby, která jen spolupůsobí při obstarávání věci obecného zájmu
nebo při tom vykonává faktický vliv na činnost osoby přímo obstarávající určitou věc
obecného zájmu. Pachatelem trestného činu podle § 160 odst. 2 tr. zák. tedy může být i ten,
kdo sám sice nemá rozhodovací pravomoc, ale např. provádí jen přípravné práce při
opatřování podkladů pro rozhodnutí nebo poradní či obdobnou činnost, která je způsobilá
zásadním způsobem ovlivnit konečné rozhodnutí, neboť faktický dopad jednání takové osoby
je totožný jako u osoby, která sama rozhoduje nebo přímo vykonává činnost při obstarávání
věci obecného zájmu. Uvedený závěr vyplývá především ze skutečnosti, že citované
ustanovení trestního zákona (odkazem na okolnosti uvedené v § 160 odst. 1 tr. zák.)
předpokládá jen určitou " souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu" , což je pojem
mnohem širší, než podmínka spočívající v požadování úplatku " při obstarávání věcí
obecného zájmu" , jak ji v podstatě formuluje obviněný ve svém dovolání. Proto trestní
odpovědnost není vyloučena ani tehdy, jestliže pachatel žádal úplatek nikoli přímo při
obstarávání věci obecného zájmu, ale též v jiné souvislosti s tím, jak bylo výše vyloženo
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004 ,sp. zn. 5 Tdo 796/2004, www.nsoud.cz).
Objektivní stránka tohoto trestného činu tedy záleží v tom, že pachatel úplatek žádá
v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Pojem věcí obecného zájmu je mnohem
širší než např. pojem plnění úkolu společnosti a státu v rámci pravomoci veřejného činitele
(viz § 89 odst. 9 tr. zák.). Spadá sem obstarávání všech úkolů, na jejichž řádném splnění má
zájem celá společnost nebo alespoň větší skupina občanů. Jde o každou činnost, která souvisí
s plněním společensky významných úkolů, tedy nejen o rozhodování orgánů státní moci
a správy, ale i o uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních,
zdravotních, sociálních, kulturních a jiných potřeb.
Takovou oblastí bezpochyby může být oblast vodního hospodářství. V ustanovení
§ 1 zák. č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, platném do 31. 12. 2001 se
mj. uvádí, že povrchové a podzemní vody jsou jedním ze základních surovinových zdrojů,
tvořících důležitou složku přírodního prostředí a slouží k zabezpečování hospodářských
a ostatních celospolečenských potřeb. Ochrana a zachování vydatnosti, jakosti a zdravotní
nezávadnosti vodních zdrojů je veřejným zájmem. Podle § 23 odst. 1 téhož zákona, kdo
vypouští odpadní nebo zvláštní vody do vod povrchových nebo podzemních, je povinen dbát,
aby jakost povrchových nebo podzemních vod nebyla ohrožena nebo zhoršena. Za tím účelem
je povinen zejména zajišťovat zneškodňování vypouštěných vod způsobem odpovídajícím
současnému stavu technického pokroku a měřit objem vypouštěných vod a míru jejich
znečištění v souladu s podmínkami stanovenými v rozhodnutí vodohospodářského orgánu.
Obdobná míra ochrany, jakož i obsah povinností vyplývají ze zák. č. 254/2001 Sb., o vodách,
jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2002.
43
Z uvedeného je zřejmé, že otázky rozhodování týkající se stavby čistírny odpadních
vod či její modernizace, a to byť by se jednalo o čistírnu tzv. podnikovou, nemohou být
pokládány za výhradně autonomní oblast právnické osoby - obchodní společnosti, jak to
ve stížnosti pro porušení zákona naznačuje ministr spravedlnosti, protože takové rozhodnutí
má souvislost s obstaráváním věcí obecného zájmu spočívajícím v ochraně a zachování
vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti vod (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.
2002, sp. zn. 4 Tz 77/2002, www.nsoud.cz).
Koncepce § 160 trestního zákona - přijímání úplatku je založena na objektivním kritériu
„souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“, které má přednost před subjektivním
kritériem vycházejícím z právní povahy subjektů daného právního vztahu. (nález Ústavního
soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 537/2000, č. 41/25 SbNU).
Právní úpravu úplatkářství je třeba posuzovat v oddílu třetím hlavy třetí zvláštní části
trestního zákona jako celek. Trestní zákon hovoří jednak o přijímání úplatku a jednak
o podplácení. Obstarávání věcí obecného zájmu je základním předpokladem naplnění
skutkové podstaty těchto trestných činů. Stěžovatelka však ve své argumentaci směřující ke
zrušení napadeného ustanovení jde dále a tvrdí, že podnikatel při své podnikatelské činnosti
vykonávané na základě živnostenského listu a podle uzavřené obchodní smlouvy věci
„obecného zájmu“ vůbec obstarávat nemůže. Tím odděluje soukromoprávní a veřejnoprávní
aspekty do dvou izolovaných sfér a dále pomíjí i skutečnost, že zákon neomezuje úplatek
pouze na bezprostřední obstarávání věcí obecného zájmu, ale vztahuje tento pojem vůbec na
činnosti podniknuté v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu (nález Ústavního
soudu ze dne 14. 10. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 6/1998, č. 123/12 SbNU).
Opakované přijímání nebo požadování úplatků, respektive jejich opakované
poskytování, nabízení nebo slibování, lze za splnění dalších zákonných předpokladů posoudit
jako jeden pokračující trestný čin (rozhodnutí č. 16/1988 Sb. rozh. trest.).
I. Znak „žádá úplatek“ v ustanovení § 160 odst. 2 tr. zák. nevyžaduje, aby pachatel
požádal o úplatek výslovně. Stačí jakékoliv jednání, z něhož je patrno, že pachatel úplatek
očekává a chce.
II. Neoprávněný prospěch získaný pachatelem trestného činu přijímání úplatku podle
§ 160 tr. zák. je třeba odčerpat. Nelze-li tak učinit uložením trestu propadnutí věci podle § 55
tr. zák., je na místě uložit přiměřený peněžitý trest (rozhodnutí č. 46/1983 Sb. rozh. trest.).
Úplatek je neoprávněný majetkový prospěch pro toho, kdo ho přijal. Přijetí úplatku
pachatelem trestného činu přijímání úplatku podle § 160 tr. zák. nezakládá proto odpovědnost
za škodu (§ 420 obč. zák. a násl.), ale odpovědnost za neoprávněný majetkový prospěch
(§ 451 a násl. obč. zák.). Vydání neoprávněného majetkového prospěchu tomu, kdo úplatek
poskytl případně státu (§ 457 odst. 2 obč. zák.), nemožno uplatňovat v trestním řízení podle
§ 43 odst. 2 tr. ř.., ale jen v řízení o věcech občanskoprávních (rozhodnutí č. 30/1983 Sb.
rozh. trest.).
Trestné činy přijímání úplatku podle § 160 odst. 1 a podle § 160 odst. 2 tr. zák. jsou
samostatné trestné činy. Jednočinný souběh těchto trestných činů není možný.
Trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 tr. zák. je dokonán již tím, že pachatel
úplatek žádá; je nerozhodné, zda mu byl z tohoto podnětu úplatek poskytnut nebo slíben.
44
K tomu, že pachatel, který úplatek žádal, jej přijal se přihlédne při výměře trestu
v rámci okolností určujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4, § 31 odst.
1 tr. zák.) (rozhodnutí č. 3/1978 Sb. rozh. trest.).
3. 1. 2. Trestný čin podplácení podle § 332 tr. zákoníku
(1) Kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu
poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, nebo kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti
s podnikáním svým nebo jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán
odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až šest let, propadnutím majetku nebo
peněžitým trestem bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný
prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu anebo jiný zvlášť závažný
následek, nebo
b) spáchá-li takový čin vůči úřední osobě.
Objektem trestného činu podplácení podle § 332 tr. zákoníku je zájem na řádném,
nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, jakož i zájem na ochraně
podnikatelských vztahů před úplatkářstvím.
Předmětné ustanovení poskytuje ochranu též před jednáním, které je způsobilé jen
vzbudit představu, že zákonné a spravedlivé rozhodnutí v záležitosti veřejného zájmu si
zaslouží od občana projev vděčnosti nebo uznání takovému pracovníku, který záležitost
vyřídil. Připustit, že občan má právo vyjádřit svou spokojenost nad správným vyřízením
záležitosti i poskytnutím přímého majetkového prospěchu vyřizujícímu by znamenalo, že
u takové úřední osoby by nebylo nemorální přijmout takovou neoprávněnou výhodu a mohl
by ji přijmout i předem, pokud by byla rozhodnuta postupovat podle svých povinností. Ten,
kdo výhodu poskytuje, by totiž jiné vyřízení ani neočekával. 88
Pachatelem trestného činu podle § 332 tr. zákoníku může být kdokoli, a to
za podmínky, že je trestně odpovědný.
Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný delikt. Pachatel si musí být vědom toho,
že podplácí v souvislosti s činností, která je svou povahou obstaráváním věcí obecného zájmu.
Pachatele svým jednáním sleduje dosažení zvýhodnění pro sebe nebo pro jiného.
Objektivní stránka spočívá v poskytnutí, nabídce nebo slibu úplatku. Pachatel nemusí
u osoby obstarávající věci obecného zájmu skutečně intervenovat. Skutečnost, že osoba, jejíž
pravomoci se úplatek týká, není o úplatku informována, nemá vliv na trestnost pachatele.
Výsledek intervence je z tohoto pohledu nepodstatný. 89 Pachatel nemusí usilovat o dosažení
protiprávní výhody. Osoba, která věci obecného zájmu obstarává, nemusí úplatek přijmout,
ani s ním souhlasit.
Poskytnutí úplatku je přímé předání neoprávněné výhody ve formě peněz nebo jiných
materiálních hodnot, stejně tak i nepřímé poskytnutí materiální či jiné výhody nebo poskytnutí
88
Rozhodnutí č. 7/1982 Sb. rozh. trest.
Rozhodnutí č. 16/1981 Sb. rozh. trest., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 311/2009,
www.nsoud.cz.
89
45
protislužby. Úplatek může být předán jak osobě obstarávající věci obecného zájmu
(respektive v souvislosti s podnikáním pachatele nebo jiného), tak i prostředníkovi. 90
O poskytnutí úplatku jde též tehdy, pokud je s vědomím pachatele úplatek jiným způsobem
než předáním převeden do jeho dispozice, například bankovním převodem. 91
Nabídka znamená, že úplatek bude poskytnut okamžitě po její akceptaci nebo až
v dohodnuté době, která je její součástí. Postačí pouhé nabídnutí neoprávněné výhody. Fakt,
že dotyčná osoba odmítla úplatek přijmout, nemá vliv na trestněprávní odpovědnost
pachatele. Rovněž je irelevantní, v jaké době k nabídnutí úplatku došlo a zda tak pachatel
učinil před obstaráváním věci obecného zájmu, v jeho průběhu nebo až po jeho skončení.
Slib úplatku vyjadřuje závazek úplatek poskytnout, jestliže v souvislosti s obstaráváním
věci obecného zájmu (nebo v souvislosti s podnikáním pachatele nebo jiné osoby) bude
osobou, jíž je slib úplatku dán a která takovou věci obstarává, požadavku pachatele vyhověno.
Jedná se o předpoklad budoucího poskytnutí úplatku. Slib úplatku je méně konkrétní než
nabídka úplatku.
Znak jinému zahrnuje jak osobu, která obstarává věci obecného zájmu (respektive
podnikání), tak osobu, kterou pachatel používá jako prostředníka ve vztahu k osobě
obstarávající věci obecného zájmu. Jakmile jde o osobu, která má za úkol jen intervenovat, je
naplněna skutková postata trestného činu nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 2 tr.
zákoníku.
Pokud pachatel předá úplatek, který je určen pro jinou osobu, prostředníkovi, je tím
trestný čin dokonán, ačkoli se tak stalo bez vědomí podpláceného.
Za zvlášť přitěžující okolnosti se považují: spáchání činu v úmyslu opatřit značný
prospěch sobě nebo jinému nebo spáchání činu v úmyslu způsobit značnou škodu nebo jiný
zvlášť závažný následek [§ 332 odst. 2 písm. a)] a spáchání činu úřední osobou [§ 332 odst.
písm. b)]
Značný prospěch. Prospěch představuje kvantifikovanou kategorii, jejíž výše je
určována stejnými peněžními částkami jako jednotlivé druhy škod. Pod pojmem značným
prospěch se rozumí prospěch nejméně 500 000 Kč.
Za značnou škodu se pokládá škoda nejméně 500 000 Kč. Postup, jak stanovit výši
škody způsobené trestným činem, upravuje § 137 tr. zákoníku. Při určení výše škody se
vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle
prodává. Nelze-li výši škody takovým způsobem zjistit, vychází se z účelně vynaložených
nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
Jiný zvlášť závažný následek musí svou závažností alespoň odpovídat značné škodě.
Nemá charakter majetkové škody a zpravidla je nehmotné povahy.
Například se jedná o bezdůvodné prohlášení konkurzu na majetek jiného podnikatele. 92
Ke spáchání činu úřední osobou – § 331 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
90
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2892.
Jelínek, J. et al. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha : Leges, 2009. s. 764.
92
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2893.
91
46
Vztah k jiným ustanovením:
Přijetí úplatku nebo slib úplatku v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu nebo
v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného zakládá trestný čin přijetí úplatku podle § 331 tr.
zákoníku.
Jednočinný souběh trestného činu podplácení podle § 332 tr. zákoníku s přípravou
nebo návodem k trestnému činu zneužití pravomoci úřadní osoby podle § 329 tr. zákoníku je
možný. Tak například pokud pachatel nabídne úplatek orgánům Policie České republiky
proto, aby k jeho neoprávněnému prospěchu nesplnili povinnost vyplývající z jejich
pravomoci, naplní po objektivní i subjektivní stránce trestný čin podplácení podle § 331 odst.
1, 2 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s návodem k trestnému činu zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1, § 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za podmínky,
že zůstane pouze při návodu, aniž se obviněnému podařilo přimět příslušníky Policie České
republiky k nesplnění povinností vyplývajících z jejich pravomocí, může jít o přípravu
k uvedenému trestnému činu.
Poskytnutí, nabídka nebo slib úplatku, k němuž došlo za účelem provedení intervence,
tedy bez součinnosti a vědomí osoby, která vykonává pravomoc úřední osoby, je trestným
činem nepřímého úplatkářství podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku.
Pokud pachatel poskytl, nebo slíbil úplatek jinému za to, aby před orgánem činným
v trestním řízení jako svědek zamlčel okolnost, jde o návod k trestnému činu křivé výpovědi
a nepravdivého znaleckého posudku podle § 24 odst. 1 písm. b), § 346 tr. zákoníku.
Stran vztahu trestného činu podplácení podle § 332 tr. zákoníku k ustanovení § 248
odst. 1 písm. e) tr. zákoníku a k ustanovením § 257 odst. 1 písm. b) a § 258 odst. 1 písm. b)
tr. zákoníku srov. komentář k § 331 tr. zákoníku.
Relevantní judikatura:
Obviněný přistoupil ke strážníkovi a s cílem odvrátit zaplacení blokové pokuty jej
oslovil se slovy: „Můžeme se dohodnout jiným způsobem, mám v P. autoservis, autobazar
a odtahovou službu, kde se můžete stavit a domluvit se“. Tento jeho výrok byl dostatečně
konkrétní, aby jej bylo možno interpretovat jako nabídku úplatku a aby ji takto mohl pochopit
i její adresát. Obviněný tím dal dostatečně na srozuměnou, jaké možnosti se mu nabízejí pro
případ, že by upustil od své povinnosti zjišťovat a projednat dopravní přestupek (usnesení
Nevyššího soudu ze dne 10. 9. 2009 sp. zn. 3 Tdo 821/2009, www.nsoud.cz).
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku meritorně namítá, že skutek
za nějž byl odsouzen není trestným činem podplácení, neboť zde chybí znak, že úplatek musí
být nabídnut jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Současně vyjadřuje
názor, že přestup poslance do jiné politické strany nelze pokládat za věc obecného zájmu.
Z důkazů provedených v předchozím řízení vyplývají tyto skutečnosti. Obviněný
nabídl úplatek poslanci zvolenému za Českou stranu sociálně demokratickou za podmínky, že
přestoupí do jiné politické strany, konkrétně Strany Zelených a to v době, kdy již bylo známo
rozdělení mandátů mezi jednotlivé politické strany účastnící se voleb do Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky ve volbách konaných ve dnech 2. a 3. června 2006
a také to, že dané volby vyústily ve volební pat.
Čl. 5 Ústavy České republiky stanoví, že její politický systém je založen na volné
soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítající násilí
jako prostředek k prosazování svých zájmů.
Pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky‚ (dále jen též
"Poslanecká sněmovna“) je zákonem č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České
republiky, v platném znění, stanoven volební systém poměrného zastoupení. Podle § 31
47
daného zákona mohou kandidátní listiny podávat registrované politické strany a politická
hnutí, jejichž činnost nebyla pozastavena a jejich koalice. Kandidát může být uveden pouze na
jedné kandidátní listině. V tomto volebním systému je jedním z jeho rysů to, že volič
nerozhoduje o zvolení konkrétního kandidáta, tj. nehlasuje samostatně pro jednoho kandidáta,
nýbrž vybírá kandidátní listinu politického subjektu, obsahující souhrnně jména všech
kandidujících za příslušnou stranu, hnutí (popř. koalici ) v daném volebním obvodu. Mandáty
jsou pak rozdělovány mezi jednotlivé kandidátní listiny podle počtu získaných hlasů.
Poslanec tedy není volen samostatně jako osoba, nýbrž v rámci kandidátní listiny určité
politické strany, a tudíž jako představitel určitého touto stranou prezentovaného programu.
Politické strany v pluralitně demokratickém systému působí mj. jako mezičlánek mezi
voliči, tj. nositeli volebního práva a státem, čímž fakticky zabezpečují účast občanů na
výkonu státní moci. Na základě výsledků voleb jsou pak z takto zvolených zástupců
vytvářeny zákonodárné resp. normotvorné, ale i jiné orgány státu, přičemž jejich složení se
odvíjí od volebního výsledku toho kterého kandidujícího subjektu.
Podle Čl. 22 Listiny základních práv a svobod musí zákonná úprava všech politických
práv a svobod a její výklad a používání umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž
politických sil v demokratické společnosti. Se zřetelem na uvedené je pak nutno vykládat
i ustanovení § 161 odst. 1 tr. zák., podle něhož se trestného činu podplácení dopustí ten, kdo
jinému v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek.
Zájem na dodržení pravidel volné soutěže politických stran a tím i na respektování
výsledků voleb bezpochyby věcí obecného zájmu je a to za všech okolností. V opačném
případě by výsledky hlasování voličů postrádaly význam, mandáty získané ve volbách by se
staly předmětem obchodu ovládaného nikoli volnou soutěží politických stran respektujících
základní demokratické principy, ale zákulisní poptávkou po mandátech.
Vzhledem ke známému patovému výsledku voleb do Poslanecké sněmovny v roce
2006 je naprosto zřejmé, že přestup P. P., zvoleného poslancem za Českou stranu sociálně
demokratickou, do Strany Zelených, by znamenal změnu rozložení politických sil
v Poslanecké sněmovně a tím i faktickou změnu výsledků voleb. Snaha o dosažení takového
povolebního přestupu zvoleného poslance, v konkrétním případě umocněná korupčním
jednáním dovolatele popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí, byla jednak
nepřípustným zasahováním do volné soutěže politických stran respektujících základní
demokratické principy a zároveň jednáním, které je v rozporu s trestním zákonem.
Stanovisko dovolatele, že jeho jednáním nedošlo k dotčení obecného zájmu, jak má na
mysli ustanovení § 161 odst. 1 tr. zák., je třeba kategoricky odmítnout. Pokud by totiž jeho
jednání popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nesměřovalo ke změně povolebního
rozložení politických sil v Poslanecké sněmovně a tedy logicky i k ovlivnění jejího budoucího
rozhodování, postrádalo by jakéhokoli smyslu. Tvrzení dovolatele, že přestoupení poslance do
jiné politické strany nemá nic společného s jeho případným hlasováním a odvolávání se v této
souvislosti na obsah poslaneckého slibu, je poněkud zavádějící. Lze předpokládat, že každý
poslanec zvolený za jakoukoli politickou stranu vykonává svůj mandát osobně, v souladu se
svým slibem, přičemž není vázán žádnými příkazy (viz čl. 26 Ústavy České republiky)
a přesto v naprosté většině tito poslanci hlasují podle toho, kterou stranu v Poslanecké
sněmovně reprezentují. Úvaha, zda tak činí pouze z vlastního přesvědčení a rozhodnutí jde
nad rámec tohoto usnesení Nejvyššího soudu.
Je tedy možno konstatovat, že právní posouzení jednání obviněného, jak je obsaženo
ve výroku o vině, ale i ostatní závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu
jsou v souladu se zákonem, přičemž Nejvyšší soud považuje za nadbytečné, aby ve svém
rozhodnutí opakoval správné argumenty vyplývající z odůvodnění rozsudků soudů nižších
stupňů a proto na ně jako na věcně správné poukazuje. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 12. 2007, sp. zn. 4 Tdo 1352/2007, www.nsoud.cz).
48
Nabídnutí značné finanční částky účastníkovi dražby za to, aby z veřejné dražby
odstoupil, nenaplňuje znaky trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. ani přípravy
k trestnému činu podvodu podle § 7 odst. 1, § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť takovým
rozhodnutím účastník dražby vykonává jen své osobní právo (tedy neobstarává věci obecného
zájmu spojené s dražbou jako např. licitátor) a neuvádí nikoho v omyl. Po účinnosti zák.
č. 557/1991 Sb. takový čin naplňuje znaky trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné
dražbě podle § 128c písm. b) tr. zák. (rozhodnutí č. 14/1993 Sb. rozh. trest. ).
Nejde o trestný čin podplácení ve smyslu § 161 odst. 1 tr. zák., pokud pachatel poskytne
nebo slíbí úplatek jinému za to, aby před orgánem činným v trestním řízení jako svědek
zamlčel okolnost, která má podstatný význam pro rozhodování. V takovém případě jde podle
okolností o přípravu, respektive o návod k trestnému činu křivé výpovědi a nepravdivého
znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 písm. b) tr. zák. (rozhodnutí č. 8/1982 Sb. rozh.
trest. )
Nabídl-li obviněný příslušníkům SNB a členu PS VB bezvýsledně úplatek za to, aby mu
vrátili zadržený řidičský průkaz a upustili od dalších služebních úkonů směřujících ke zjištění,
zda neřídil motorové vozidlo po použití alkoholických nápojů, naplnil znaky trestných činů
podplácení podle § 161 odst. 1, 2 tr. zák. a přípravy k trestnému činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 7 odst. 1, § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. v jednočinném souběhu.
Trestný čin přípravy k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle
§ 7 odst. 1, § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. není v takovém případě konzumován trestným
činem podplácení podle § 161 odst. 1, 2 tr.zák. (rozhodnutí č. 7/1982 Sb. rozh. trest.)
3. 1. 3. Trestný čin nepřímé úplatkářství podle § 333 tr. zákoníku
(1) Kdo žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem nebo
prostřednictvím jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo za to, že tak již
učinil, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.
(2) Kdo z důvodu uvedeného v odstavci 1 jinému poskytne, nabídne nebo slíbí
úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
Objektem trestného činu podle § 333 tr. zákoníku je zájem na řádném, nestranném
a zákonném výkonu pravomoci úřední osoby. Na rozdíl od § 331 a § 332 tr. zákoníku zde
trestněprávní postih směřuje výhradně vůči úplatné intervenci týkající se výkonu pravomoci
úřední osoby. Zohledněna je nižší společenská škodlivost takové intervence; většinou se jedná
o méně rozvinuté formy úplatkářství. Navzdory legislativním návrhům nebyla dikce skutkové
postaty nepřímého úplatkářství upravena tak, aby pokrývala trestnost i těch případů, kdy
intervent svým vlivem působí na osobu obstarávající věci obecného zájmu.
Pachatelem trestného činu podle § 333 tr. zákoníku je ten, kdo za úplatek svým vlivem
působí na výkon pravomoci úřední osoby, aniž by sám byl účasten na rozhodování nebo
výkonu rozhodnutí. Nepřímého úplatkářství se může dopustit kdokoliv, a to za podmínky, že
je trestně odpovědný
Pachatel žádá nebo přijme úplatek za účelem ovlivnění výkonu pravomoci úřední osoby
bez součinnosti s toto osobou (§ 333 odst. 1. tr. zákoníku). Pokud by žádal nebo přijal úplatek
v součinnosti s úřední osobou, jde buď o spolupachatelství na trestném činu přijetí úplatku
49
podle § 331 odst. 1, 3, respektive § 331 odst. 2, 3 tr. zákoníku, anebo o účastenství na
trestném činu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1, § 331 odst. 1, 3, respektive § 331 odst. 2, 3 tr.
zákoníku.
Pachatel poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek jiné osobě proto, aby působila na výkon
pravomoci úřední osoby (§ 333 odst. 2 tr. zákoníku). Toto ustanovení dopadá na toho, kdo
poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek ve věci, jíž se úplatek týká, a není tou osobou, která má
působit na pravomoc úřední osoby. Pachatelem bude zpravidla osoba, v jejímž zájmu má být
na výkon pravomoci úřední osoby působeno. 93
Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, včetně vůle působit na výkon pravomoci
úřední osoby. Pachatel musí být rozhodnut intervenovat u úřední osoby v zájmu toho, od koho
úplatek pochází, nebo tak postupuje v době, kdy intervenci již vykonal. 94 Bez významu je,
zda pachatel, který v době, kdy úplatek požadoval nebo přijal, měl sice úmysl intervenovat,
ovšem později od svého záměru upustil. Pokud by úmysl působit na úřední osobu nebyl dán
vůbec, nelze tuto kvalifikaci užít, nicméně připustit lze kvalifikaci podvodu podle § 209
tr. zákoníku.
Co se týče objektivní stránky, je vyžadována spojitost s výkonem pravomoci úřední
osoby. Nestačí jen (širší) obstarávání věcí obecného zájmu. V každém případě musí existovat
možnost ovlivnit pravomoc úřední osoby. Z hlediska trestnosti je nerozhodné, že pachatele
jedná v úmyslu, aby úřední osoba postupovala v rámci své pravomoci a plnila své povinnosti.
Jestliže pachatel má možnost vlivu na výkon pravomoci úřední osoby, ačkoli jen
zprostředkovanou přes další osobu, dokoná trestný čin podle § 333 tr. zákoníku už tím, že
přijme úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci úřední osoby a v době
přijetí úplatku měl úmysl uvedené učinit.
Pravomocí se rozumí oprávnění úřední osoby vykonávat veřejnou moc. Vymezena je
zákony nebo jinými právními předpisy vydanými na základě zákona. Výkonem pravomoci se
rozumí zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, v němž
je vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování. 95 Subjekt, o jehož právech nebo
povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není s ním v rovnoprávném postavení a obsah
rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Proces rozhodování zahrnuje fázi
přípravnou, vlastní přijetí rozhodnutí a fázi jeho výkonu. Proto pokud je s pojmem pravomoci
spojena fáze druhá a třetí, potom i věcná příprava takového rozhodnutí, bez níž by nemohlo
být přijato, musí pod pojem pravomoc také spadat. V případě, že projevem pravomoci je
i výkon přijatých rozhodnutí, logicky jím musí být i podmínka, bez které by takového
rozhodnutí ani jeho výkonu nebylo. 96 To, že úřední osoba, jejíž pravomoci se úplatek týká,
není o úplatku informována, nemá vliv na trestnost pachatele.
K znakům přijme a žádá – § 331 odst. 1, 2 tr. zákoníku
K znakům poskytne, nabídne a slíbí – § 332 odst. 1 tr. zákoníku.
Vztah k jiným ustanovením:
93
David, V., Nett, A. Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém, Praha : C. H. Beck, 2007, s. 255.
Matys, K. et al. Trestní zákon. komentář. II. část zvláštní. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha :
Panorama, 1980. s. 574.
95
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2892.
96
Nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/1999, č. 49/17 SbNU.
94
50
Pokud pachatel, který požadoval nebo přijal úplatek, úmysl působit na úřední osobu
jen předstíhá, dopouští se trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, případně pokusu
tohoto trestného činu.
Pro rozlišení trestného činů podplácení podle § 332 tr. zákoníku a nepřímého
úplatkářství podle § 333 tr. zákoníku je rozhodující i okolnost, komu je úplatek určen, tedy
zda prospěch z úplatku je určen tomu, kdo má o věci rozhodovat (§ 332), nebo zda je určen
tomu, kdo má svým vlivem působit na výkon pravomoci úřední osoby (§ 333).
Relevantní judikatura:
Z platné judikatury je třeba zmínit rovněž rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR
publikované č. 32/1987/II. Sb. rozh. trest. a týkající se rozlišování trestného činu nepřímého
úplatkářství (§ 162 odst. 1 tr. zák.), účastenství na trestném činu přijímání úplatku (§ 10 odst.
1, § 160 tr. zák.) a podvodu (§ 205 tr. zák.). Jestliže pachatel přijímá nebo žádá úplatek za to,
že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele, avšak jedná bez
součinnosti s veřejným činitelem, dopouští se trestného činu nepřímého úplatkářství podle
§ 162 odst. 1 tr. zák. Jestliže však úplatek přijímá nebo žádá v součinnosti s veřejným
činitelem a pro něj, dopouští se účastenství na trestném činu přijímání úplatku podle § 10
odst. 1, § 160 odst. 1, 3, popř. § 160 odst. 2, 3 tr. zák. Jestliže pachatel přijímá nebo žádá
úplatek pro osobu, která není veřejným činitelem, obstarává však věci obecného zájmu, sám
však věci obecného zájmu neobstarává, dopouští se účastenství na trestném činu přijímání
úplatku podle § 10 odst. 1, § 160 odst. 1 nebo 2 tr. zák. Jestliže takový pachatel pouze
předstírá, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci veřejného činitele, popř. na
činnost osoby, která obstarává věci obecného zájmu, avšak pro vyřízení věci nepodnikne nic
a ani to nemá v úmyslu, dopouští se trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., popř. jeho
pokusu podle § 8 odst. 1, § 250 tr. zák., jestliže o úplatek požádal, ale nepřijal ho.
Při aplikaci uvedených teoretických východisek na posuzovaný případ nemohl již soud
prvního stupně odhlížet od skutkových zjištění, která sám z provedeného dokazování učinil
(srov. shora). Jestliže zjistil, že obviněný P. P. nabízel svědkyni L. Š. nejprve za úplatek
150.000,- až 200.000,- Kč možnost obstarání obecního bytu mimo určený pořadník za pomoci
druhého obviněného Mgr. J. J., který působil na ÚMČ B. - s., posléze za další úplatek pro něj
a pro další osoby jí nabídl přehlášení do nového místa pobytu v B., získání fiktivní nájemní
smlouvy a fiktivního partnera pro založení rodiny, přičemž nezůstal jen u slibů a započal
s jejich realizací, když za úplatu 2.000,- Kč obstaral L. Š. fiktivního partnera a byt v B. na
nám. S., poté za pomoci D. W. svědkyni obstaral urychlené vyřízení občanského průkazu, za
což požadoval dalších 15.000,- Kč, a nakonec jí sjednal schůzku s Mgr. J. J., pak nemohl
dospět k závěru, že takové jednání nevykazuje formální zákonné znaky žádného z trestných
činů.
Jakkoliv lze akceptovat, že zjištěný skutek nelze právně posoudit jako trestný čin
přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 tr. zák. ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr.
zák., jak činila obžaloba, přece jen reálně přicházela v úvahu právní kvalifikaci jako trestného
činu nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák. Vždyť označený soud zjistil, že tento
obviněný nejen žádal, ale dokonce již přijal úplatek za to, že bude svým vlivem působit na
výkon pravomoci veřejného činitele, čímž tento trestný čin dokonal. Jelikož se nevyžaduje,
aby u veřejného činitele skutečně intervenoval, nemůže být významná ani otázka, zda druhý
obviněný Mgr. J. J. v pozici veřejného činitele byl či nikoliv.
V případě, že by soud prvního stupně dospěl k závěru, že jeho skutkovým zjištěním
ani tato právní kvalifikace neodpovídá, musel by zvažovat, zda jednání obviněného P. P. nelze
podřadit pod formální zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. (dílem
dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.). Vždyť sám
51
obviněný především ve svých původních výpovědí (srov. strany 47 a 48 spisu) naprosto
spontánně doznal, že prvotním motivem jeho jednání byla snaha dostat se z finančních
problémů podvodem vůči poškozené. Úměrně zjištění, jakou škodu obviněný poškozené
jednak způsobil a jednak zamýšlel způsobit, by jen musel zvažovat použití příslušné tzv.
kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Ať už se nalézací soud rozhodne (podle učiněných skutkových zjištění) pro tu či onu
právní kvalifikaci, bude samozřejmě muset zvažovat, zda její použití je namístě i s ohledem
na zákonem vyžadovaný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Pokud tak učinil již
v minulosti, stalo se tak způsobem velice paušálním a v důsledku toho i nepřezkoumatelným.
Proto je mu třeba připomenout, že podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň
nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky
trestného činu. Jednotlivá kritéria pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro
společnost jsou příkladmo uvedena v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., podle něhož je tento
stupeň určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem
provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele,
mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Teprve po pečlivém vyhodnocení všech rozhodných hledisek lze učinit závěr, zda
projednávaný skutek dosahuje i potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Aniž by
Nejvyšší soud chtěl budoucí rozhodnutí nalézacího soudu v tomto směru předjímat, nemůže
nezmínit, že za daného stavu věci by nemělo být na místě existenci tzv. materiálního znaku
toho či onoho z výše jmenovaných trestných činů jakkoliv zpochybňovat (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 311/2009, www.nsoud.cz).
Jestliže stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí vytýká, že vyřízení věci
narovnáním nelze ve smyslu § 309 odst. 1 tr. ř. považovat za dostačující vzhledem k povaze
trestného činu a k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, když těžiště
společenské nebezpečnosti spočívá v dotčení veřejného zájmu na čistotě veřejného života
a snížení důstojnosti osoby je vedlejší z hlediska společenské nebezpečnosti jednání
pachatele, pak s tímto tvrzením souhlasit nelze. Pachateli trestného činu nepřímého
úplatkářství hrozí podle § 162 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody až na jeden rok.
Předpokladem toho, aby tresty splnily svůj účel, aby byly účinnými prostředky k ochraně
společnosti před trestnými činy a k výchově pachatelů k řádnému životu, aby odpovídaly
potřebám individuální i generální prevence, je aby byly přiměřené především stupni
nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 31 odst. 1 tr. zák.). Trestní sazba odráží
obecnou nebezpečnost jednání daného druhu pro společnost. Jestliže podle § 309 odst. 1 tr. ř.
lze po schváleném narovnání zastavit trestní stíhání pro trestný čin, na který zákona stanoví
trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, pak z ničeho nelze apriori
dovodit, že u trestného činu nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 2 tr. zák., ohroženého
trestem odnětí svobody nejvýše na dobu jednoho roku, by nemohl být takový způsob vyřízení
považován za dostačující vzhledem k povaze trestného činu a k míře, jakou byl trestným
činem dotčen veřejný zájem. Jak tomu bylo v projednávaném případě vysvětlil okresní soud
přiléhavě v odůvodnění napadaného rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že i osobu, které byl úplatek nabídnut a která
jej odmítla, lze za jistých okolností považovat za poškozeného, a to ve smyslu § 43 odst. 1 tr.
ř. Takové osobě byla totiž způsobena morální újma, konkrétně újma na cti, tím, že nabídnutím
úplatku vyjádřil pachatel přesvědčení o její zkorumpovatelnosti. Vzhledem k tomu, že
v daném případě vznikla obdobná újma i celému Městskému úřadu ve V., kompetentním
k uzavření dohody o narovnání byl jistě i příslušný statutární orgán tohoto úřadu. Pokud
v projednávaném případě dohodu s obviněným uzavřel uražený úředník, mimochodem
vedoucí odboru investic a správy majetku města V., bylo by příliš formalistické tento akt
52
prohlásit za protiprávní a neplatný. Opačný náhled na nově zavedený institut narovnání,
sledující odklon od standardního řízení a mající tak částečně odtížit soudy od projednávání
méně závažných a skutkově a právně jednoduchých věcí, by tak zjevně ztratil zákonem
sledovaný smysl.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu okresní soud po zvážení povahy a závažnosti
spáchaného trestného činu, míry, kterou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, osoby
obviněného a jeho osobních a majetkových poměrů, správně schválil dohodu o narovnání,
která se nepříčí smyslu tohoto institutu a je přiměřená vyřízení této trestní věci (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 4 Tz 8/2005, www.nsoud.cz).
Trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák. je dokonaný už tím, že
pachatel žádá nebo přijme úplatek za to, že bude svým vlivem působit na výkon pravomoci
veřejného činitele. Nevyžaduje se, aby pachatel u veřejného činitele skutečně intervenoval.
Pokud pachatel na výkon pravomoci veřejného činitele skutečně působil, došlo
k dokončení trestného činu, což lze hodnotit jako okolnost zvyšující nebezpečnost činu pro
společnost.
Znak „žádá úplatek“ ve smyslu § 162 odst. 1 tr. zák. je naplněn nejen tehdy, pokud
pachatel požádal o úplatek výslovně, ale i tehdy, jakmile navodí takovou situaci, že tím dá
podplácejícímu konkludentně najevo, že chce úplatek (rozhodnutí č. 16/1981 Sb. rozh.
trest.).
3. 2. Další skutkové podstaty trestných činů nesoucí znaky korupce –
trestný čin odběr tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu podle
§ 166 tr. zákoníku, trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, trestný čin
pletichy v insolvenčním řízení podle § 226 tr. zákoníku, trestný čin sjednání
výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě
podle § 256 tr. zákoníku, trestný čin pletichy při veřejné dražbě podle § 258
tr. zákoníku, trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr.
zákoníku a trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330
tr. zákoníku
3. 2. 1. Trestný čin odběr tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu
podle § 166 tr. zákoníku
(1) Kdo v rozporu s jiným právním předpisem jinému nebo pro jiného nabídne,
slíbí nebo poskytne úplatu za odběr tkáně nebo orgánu z jeho těla nebo za provedení
transplantace, bude potrestán odnětím svobody až na pět let.
(2) Stejně bude potrestán, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti
s odběrem tkáně nebo orgánu nebo s provedením transplantace pro sebe nebo pro
jiného žádá, přijme nebo si dá slíbit úplatu v rozporu s jiným právním předpisem.
(3) Odnětím svobody na tři léta až deset let nebo propadnutím majetku bude
pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny,
b) dojde-li v souvislosti s takovým činem k těžké újmě na zdraví, nebo
c) je-li takový čin spáchán vůči dítěti.
53
(4) Odnětím svobody na pět až dvanáct let nebo propadnutím majetku bude
pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 ve spojení s organizovanou skupinou
působící ve více státech,
b) dojde-li v souvislosti s takovým činem k smrti, nebo
c) spáchá-li takový čin vůči dítěti mladšímu patnácti let.
Z důvodové zprávy k návrhu trestního zákoníku [tisk 410 Poslanecké sněmovny –
volební období 2006 – 2009] se podává:
Nově se upravuje trestný čin odběru tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu,
a to s ohledem na jeho povahu mimo klasické úplatkářství. Tato skutková podstata navazuje
na čl. 21 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.), podle kterého
lidské tělo a jeho části nesmí být jako takové zdrojem finančního prospěchu.
Objektem trestného činu podle § 166 tr. zákoníku je zájem na nekomerčním
prováděním odběrů tkání, orgánů, ať z těla živého či mrtvého člověka, a provádění
transplantací v souladu s právními předpisy a zároveň i zájem na rovném přístupu
k transplantacím jako součást léčebně preventivní péče. 97
Úmluva o biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.) poskytuje široký okruh práv osobám, které
se podrobují zákrokům v souvislosti s léčbou či výzkumem, přičemž důsledkem stanovení
těchto práv je vznik odpovídajících povinností poskytovatelům zdravotní péče
a výzkumníkům. 98 Zákaz finančního prospěchu je zakotven v článku 21 zmíněné úmluvy.
Ustanovení § 166 tr. zákoníku zakotvuje dvě samostatné skutkové podstaty. Skutková
podstata uvedená v § 166 odst. 1 tr. zákoníku pokrývá aktivní úplatkářství, neboť zahrnuje
nabídku, slib nebo poskytnutí odběru tkáně nebo orgánu z těla poškozeného anebo provedení
transplantace, a to za úplatu. Skutková podstata uvedená v § 166 odst. 2 tr. zákoníku zase
představuje pasivní úplatkářství, když zahrnuje žádost, přijetí nebo přislíbení úplaty
v souvislosti s odběrem tkáně nebo orgánu anebo s provedením transplantace.
Pachatelem trestného činu podle § 166 tr. zákoníku může být kdokoli, a to za
podmínky, že je trestně odpovědný. Zpravidla půjde o příjemce tkání či orgánu nebo o osobu
jemu blízkou.
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění.
Objektivní stránka obou skutkových podstat zachází s následujícími znaky:
Odběrem se rozumí všechny zákroky nutné pro odběr lidských tkání. buněk nebo
orgánů určených pro transplantaci (včetně vyšetření za účelem posouzení zdravotní
způsobilosti dárce a jeho přípravy na odběr) [§ 2 písm. h) zákona č. 285/2002 Sb.], jakož
i v souvislosti s léčebně preventivní péčí, lékařskou vědou, výzkumem a výukovými účely
(§ 26 zákona č. 26/1966 Sb., o péči o zdraví lidu).
Orgánem je samostatná a životaschopná část lidského těla tvořená strukturovaným
uspořádáním různých tkání, která má zachovánu svoji strukturu, cévní zásobení a schopnost
vykonávat fyziologické funkce s významnou mírou autonomie [§ 2 písm. a) zákona
č. 285/2002 Sb.].
97
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 1501.
Císařová, D., Sovová, O. et al. Trestní právo a zdravotnictví. 2. upravené a doplněné vydání. Praha :
Nakladatelství Orac, 2004. s. 32–52.
98
54
Tkání jsou stavební součásti lidského těla včetně pozůstatků získaných při
chirurgických operacích, dále krvetvorné buňky získané z kostní dřeně, z periferní
a pupečníkové krve, s výjimkou orgánů, krve a jejích složek, pohlavních buněk,
embryonálních a fetálních tkání a orgánů, vlasů, nehtů, placenty a odpadových produktů
tělního metabolismu [§ 2 písm. j) zákona č. 285/2002 Sb.].
Za transplantaci lze považovat medicínský postup, při kterém se část lidského
organismus nahradí jinou částí, která je odebrána buď z téhož, nebo z jiného organismu.
Z medicínského hlediska se rozlišuje: 99 isotransplantace – přenos tkání a orgánů u geneticky
identických jedinců, allotransplantace – přenos tkání a orgánů mezi nepříbuznými jedinci
stejného typů a xenotransplantace – přenos tkání a orgánů mezi různými živočišnými.
Transplantací se definuje jako proces směřující k zachování odebrané tkáně nebo
orgánu ve stálé kvalitě pro implantaci a implantace tkáně nebo orgánu příjemci, včetně všech
postupů přípravy, preparování a uchovávání tkání a orgánů [§ 2 písm. j) zákona č. 285/2002
Sb.].
K úplatě musí dojít v rozporu s jiným právním předpisem. Takovým zvláštním
předpisem je zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších právních
předpisů, zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a
o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění pozdějších právních předpisů
a zákon č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených
k použití u člověka a o změně souvisejících zákonů (zákon o lidských tkáních a buňkách), ve
znění pozdějších právních předpisů.
Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších právních předpisů,
rámcově zmiňuje podmínky odnímání částí lidského těla v souvislosti s léčebně preventivní
péčí, lékařskou vědou, výzkumem a výukovými účely, odběr krve, buněk, tkání a orgánů.
Z ustanovení § 26 odst. 9 cit. zákona vyplývá, že použití částí těla pacienta a použití těla
zemřelého nemůže být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod pro pacienta nebo
zemřelého za jeho života nebo fyzických nebo právnických osob po jeho úmrtí; rovněž
nemůže být zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod pro zdravotnické zařízení. To
nebrání poskytnutí úhrady nákladů vzniklých v souvislosti s nakládáním s odebranou částí
těla nebo tělem zemřelého, tedy zejména s uchováváním, skladováním a zpracováním
odebrané části těla pacienta nebo těla zemřelého.
Zákon č. 285/2002 Sb. o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů
a o změně některých zákonů (transplantační zákon), ve znění pozdějších právních
předpisů, reglementuje podmínky darování, odběrů a transplantací tkání a orgánů lidského
původu prováděných výhradně za účelem poskytování léčebné péče. Přijetím tohoto zákona
došlo k nahrazení do té doby stručné a nesourodné právní úpravy, která vycházela zejména z
§ 26 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Uvedený právní předpis vychází z těchto
základních principů: předpokládaného souhlasu s posmrtným odběrem tkání a orgánů,
spravedlnosti při alokaci tkání a orgánů, povinné registrace osob čekajících na transplantaci,
dárců a příjemců tkání a orgánů nebo vznik nezávislého, zohlednění medicínské naléhavosti,
anonymitě mezi dárce a příjemce, zákazu finančního prospěchu nebo jiných výhod a
obchodování s tkáněmi a orgány. 100
99
Císařová, D., Sovová, O. et al. Trestní právo a zdravotnictví. 2. upravené a doplněné vydání. Praha :
Nakladatelství Orac, 2004. s. 126.
100
Srov. Důvodová zpráva k návrhu transplantačního zákona, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, tisk 1053/0,
2001. Ostřížek, T., Man, V., Schelle, K. Právní úprava darování, odběru a transplantací tkání a orgánů. Praha :
Eurolex Bohemia, 2004.
55
Z působnosti zákona č. 285/2002 Sb. je vyjmuta úprava dárcovství krve a jejich
složek, 101 darování a odběr pro potřeby lékařské vědy, výzkumu a k výukovým účelům
a transplantace při ověřování nových léčebných metod a transplantace jiných než lidských
tkání a orgánů. 102
Orgány a tkáně by měly být odebírány zemřelým osobám, nikoli osobám žijícím.
Transplantace ex vivo je opodstatněná pouze ve výjimečných případech, kdy neexistuje jiný
způsob, který by přinesl srovnatelný výsledek. Odběr od živých osob je totiž vždy spojen
s rizikem pro lidský organismus, může přivodit nepříznivé zdravotní následky.
Přípustnost odběru tkání a orgánů od žijícího dárce (ex vivo), pokud není stanoveno
jinak, lze provést pouze za podmínek § 3 zákona č. 285/2002 Sb.
(1) Odběr tkání nebo orgánů (dále jen „odběr“) od žijícího dárce, pokud dále není stanoveno
jinak, lze provést, pouze pokud
a) je prováděn výhradně v zájmu léčebného přínosu pro příjemce,
b) v době odběru není k dispozici vhodná tkáň nebo orgán od zemřelého dárce a neexistuje
jiná léčebná metoda srovnatelného účinku,
c) je dárcem osoba způsobilá dát způsobem stanoveným tímto zákonem svobodný,
informovaný a konkrétní souhlas (§ 7) a tento souhlas skutečně vyslovila, a
d) jedná se o obnovitelné tkáně nebo jeden z funkčních párových orgánů.
(2) Odběr orgánů od žijícího dárce, pokud dále není stanoveno jinak, lze provést ve prospěch
příjemce, který
a) je osobou blízkou dárci, pokud dárce vyslovil svobodný, informovaný a konkrétní souhlas
(§ 7) ve vztahu k této osobě,
b) není osobou blízkou dárci, pouze za podmínek, že
1. dárce prokazatelným způsobem výslovně projevil vůli darovat svůj orgán tomuto příjemci;
výslovný projev vůle (dále jen „vyjádření“) musí být učiněn písemně a musí mít úředně
ověřený podpis dárce; vyjádření je nedílnou součástí zdravotnické dokumentace dárce,
2. s tímto darováním vyslovila etická komise podle § 5 odst. 5 písm. a) souhlas.
(3) Odběr od žijícího dárce nelze provést, pokud
a) lze důvodně předpokládat, že provedení odběru by mohlo vážným způsobem ohrozit zdraví
nebo život dárce,
b) je dárce osoba nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě ve výkonu
zabezpečovací detence nebo v ochranném léčení, s výjimkou dárcovství mezi dětmi a rodiči,
sourozenci a mezi manželi, nebo
c) vzniklo na základě posouzení zdravotní způsobilosti dárce důvodné podezření, že dárce
trpí nemocí nebo stavem, které by mohly ohrozit zdraví nebo život příjemce. To neplatí,
pokud riziko poškození zdraví příjemce je zanedbatelné ve srovnání se život zachraňující
transplantací. Podmínky prevence nákazy viru lidského imunodeficitu stanoví zvláštní právní
předpis.
Ve zcela výjimečných případech je připouštěn odběr tkání a orgánů i těm osobám, které
nejsou schopné dát s tímto odběrem souhlas (nezletilí, osoby zbavené způsobilosti k právním
úkonům, osoby s omezenou způsobilostí k právním úkonům a osoby, které z jiných důvodů
nemohou nebo nejsou schopny učinit „kvalifikovaný“ souhlas).
101
Zákon č. 378/2008 Sb., léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), vyhláška
č. 143/2008 Sb., o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidské krve a jejích složek
(vyhláška o lidské krvi), ve znění pozdějších právních předpisů.
102
Zákon č. 227/2006 Sb., o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách a souvisejících
činnostech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů.
56
Před provedením odběru se dárce musí vyšetřit, posouzen musí být jeho zdravotní stav
a zhodnocena rizika spojená s odběrem. Odběr od živého dárce může být proveden až poté, co
k němu dárce nebo jeho zákonný zástupce dal informovaný souhlas založený na svobodné
vůli, který však může kdykoli odvolat. Součástí souhlasu vysloveného v souvislosti s odběrem
tkáně je vymezení účelu jejího použití. U vybraných případů darování je také vyžadován
souhlas etické komise. Zdravotnické zařízení, jde-li o souhlas vyslovený v souvislosti
s odběrem tkání, poskytne kopii tohoto souhlasu, popřípadě jeho změnu, tkáňovému
zařízení, 103 kterému tkáně předává. Shodu kopie souhlasu s originálem potvrdí předávající
zdravotnické zařízení. Orgán živého dárce lze darovat pouze osobě tímto dárcem výslovně
určené. Jinak je tomu u odběru tkání, kdy pokud žijící dárce tkáně podmíní jejich odběr
darováním určité osobě, lze tento odběr provést pouze ve prospěch této osoby.
Odběr tkání a orgánu od zemřelého dárce (ex mortuo) lze provést za splnění podmínek
ustanovení § 10 zákona č. 285/2002 Sb. Při dárcovství tkání a orgánu po smrti se vychází
z principu předpokládaného souhlasu. Odběr tkání a orgánů od zemřelé osoby může být
proveden jedině tehdy, pokud s ním tato osoba za svého života nevyjádřila prokazatelně
nesouhlas. Osoby nesouhlasící s posmrtným odběrem tkání a orgánů uvádí do Národního
registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů data stanovená
transplantačním zákonem. Jedná se o údaje o rozsahu nesouhlasu: vyslovení nesouhlasu
s odběrem všech tkání nebo orgánů, nebo vyslovení nesouhlasu s odběrem konkrétně
vymezených tkání nebo orgánu (výčet tkání a orgánů obsahuje příloha vyhlášky č. 434/2004
Sb., o podrobnostech rozsahu a obsahu povinně uváděných dat do Národního registru osob
nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů). 104 Odběr od zemřelého dárce je
nepřípustný i v případě, že nelze na základě posouzení zdravotní způsobilosti vyloučit, že
zemřelý trpěl nemocí či stavem, které by mohly ohrozit zdraví nebo život příjemce, případně
že zemřelého nelze identifikovat.
Z prováděcích právních předpisů lze jmenovat:
Nařízení vlády č. 436/2002 Sb., kterým se provádí zákon č. 285/2002 Sb., o darování,
odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon)
Vyhláška č. 437/2002 Sb., kterou se stanoví bližší podmínky posuzování zdravotní
způsobilosti a rozsah vyšetření žijícího nebo zemřelého dárce tkání nebo orgánů pro účely
transplantací (vyhláška o zdravotní způsobilosti dárce tkání a orgánů pro účely transplantací)
Vyhláška č. 479/2002 Sb., kterou se stanoví odborná způsobilost lékařů zjišťujících
smrt a lékařů provádějících vyšetření potvrzující nevratnost smrti pro účely odběru tkání nebo
orgánů určených pro transplantaci
Zákon č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk
určených k použití u člověka a o změně souvisejících zákonů (zákon o lidských tkáních
a buňkách), ve znění pozdějších právních předpisů, určuje podmínky pro zajištění jakosti
a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka, popřípadě ke zhotovení
produktů z lidských tkání, nebo lidských buněk určených k použití u člověka, a to při jejich
darování, opatřování, vyšetřování, zpracování, skladování a distribuci. Stanoveny jsou
požadavky na provozovatele tkáňových zařízení, odběrových zařízení a diagnostických
laboratoří provádějících laboratorní vyšetření dárců, neboť významně ovlivňují jakost
a bezpečnost tkání a buněk. Vymezují se povinnosti a odpovědnost provozovatelů, včetně
103
Zákon č. 296/2008 Sb., o zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka
a o změně souvisejících zákonů (zákon o lidských tkáních a buňkách), ve znění pozdějších právních předpisů.
104
Srov. vyhlášku č. 434/2004 Sb., o podrobnostech rozsahu a obsahu povinně uváděných dat do Národního
registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů, ve znění pozdějších právních předpisů.
57
povinností vytvořit a udržovat systém jakosti. Vytvořen je mechanismus preventivního
a následného dozoru státu se zaměřením na rizika pro zdraví osob a veřejnosti. Tento dozor se
uplatňuje v rámci posuzování a povolování činnosti tkáňových zařízení, odběrových zařízení
a diagnostických laboratoří a následně při jejich pravidelných kontrolách a při uplatnění
nápravných opatření, dále při kontrolách a nápravných opatřeních v případě vzniku rizika pro
zdraví osob a veřejnosti. Uvedený dozor zahrnuje také zacházení s tkáněmi a buňkami
ve zdravotnických zařízeních, která je používají při léčbě, včetně vedení dokumentace
a ledování případných nepříznivých důsledků léčby.
Z prováděcích předpisů srov. vyhlášku č. 422/2008 Sb., o stanovení bližších požadavků
pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka.
K znakům nabídne, slíbí, poskytne – § 332 tr. zákoníku
K znakům žádá, přijme, dá si slíbit – § 331 tr. zákoníku
Úplatou se rozumí jakákoli výhoda. Tento výraz je odvozen od pojmu úplatek,
za který se nepovažuje jen majetkové obohacení. 105 Úplata může spočívat v majetkovém
prospěchu ve formě poskytnutí peněz nebo jiného materiálního plnění, například automobilů,
šperků apod., ovšem může jít o výhody jiného druhu, třeba o vzájemnou protislužbu, pohlavní
styk apod.
Zákaz finančního prospěchu a jiných výhod a obchodování s tkáněmi a orgány je
zakotven přímo v § 28 zákona č. 285/2002 Sb. Lidské tělo a jeho části nesmějí být jako
takové zdrojem finančního prospěchu nebo jiných výhod. Dárce ani jiné osoby nesmí
uplatňovat vůči příjemci žádné nároky. Inzerování a reklama za účelem poptávky nebo
nabídky orgánů jsou zakázány, vyjma zajišťování informovanost veřejnosti o významu
a o možnostech darování tkání a orgánů, a to zvláště dárcovství krvetvorných buněk,
o způsobu vyjádření nesouhlasu s posmrtným odběrem a o významu transplantací.
Obchodování s tkáněmi a orgány odebranými za účelem transplantace je zakázáno.
Zvlášť přitěžujícími okolnostmi jsou: spáchání činu jako člen organizované skupiny
[§ 166 odst. 3 písm. a)], dojde-li v souvislosti s takovým činem k těžké újmě na zdraví [§ 166
odst. 3 písm. b)], je-li takový čin spáchán vůči dítěti [§ 166 odst. 3 písm. c)], spáchání činu ve
spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech [§ 166 odst. 4 písm. a)] dojde-li
v souvislosti s takovým činem k smrti [§ 166 odst. 4 písm. b)] a spáchání činu vůči dítěti
mladšímu patnácti let [§ 166 odst. 4 písm. c)].
Spáchání činu členem organizované skupiny. Organizovanou skupinou se rozumí
sdružení nejméně tří osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy
sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což
zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost pro
společnost.
S ohledem na povahu této zvlášť přitěžující okolnosti se vyžaduje úmysl.
Souvislost s těžkou újmou na zdraví je dána tehdy, když se pachatel svým
úplatkářstvím podílel na činu, jehož důsledkem bylo způsobení těžké újmy na zdraví u jiné
osoby. Těžká újma je vymezena potud, že jde o vážnou poruchu zdraví nebo vážné
onemocnění, přičemž současně musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů
105
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 1503.
58
újmy na zdraví, tedy zmrzačení, ztrátě nebo podstatnému snížení pracovní způsobilosti,
ochromení údu, ztrátě nebo podstatnému oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození
důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivým útrapám, nebo
delší dobu trvající poruše zdraví (viz § 122 odst. 2 tr. zákoníku).
Z hlediska zavinění postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
Spáchání činu vůči dítěti. Dítětem se tady rozumí osoba mladší osmnácti let (§ 126 tr.
zákoníku). Dítě může být předmětem přímo úplatkářského vztahu, ale může být i předmětem
souvisejícího vztahu ve smyslu, že u něj bude prováděn odběr tkáně nebo orgánu nebo
prováděna transplantace. 106
Z hlediska zavinění postačí ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost. Pachatel
nemusí znát věk dítěte, postačí, že s ohledem na okolnosti (jeho fyzickou vyspělost, vzhled,
chování, vyjadřování apod.) a svoje osobní poměry o uvedené okolnosti vědět mohl a mohl.
Spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení nejméně tří osob, v němž je provedena určitá
dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje
plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného
činu a tím i jeho škodlivost pro společnost. V tomto smyslu postačí, že organizovaná skupina
působí alespoň ve dvou státech, přičemž jedním z nich může být i Česká republika.
Nevyžaduje se, aby se pachatel dopustil činu jako její člen, ale postačí i volnější forma
spolupráce pachatele s takovou skupinou. Vyjadřuje jak alternativu spáchání činu osobou
stojící vně této skupiny, mající k ní volnější vztah vyjádřený znakem ve spojení, tak
alternativu, že čin spáchal jako člen této organizované skupiny. 107
Ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku musí pachatel vědět, že jde o takovou
organizovanou skupinu působící nejméně ve dvou státech.
Souvislost se smrtí. Pachatel se úplatkářstvím podílel na činu, jehož důsledkem bylo
způsobení smrti jiné osoby. Smrtí se rozumí biologická smrt mozku, lékařská věda používá
v této souvislosti výrazu celebrální smrt. Nestačí smrt klinická, tedy zástava srdce a dýchání,
jelikož tyto životní funkce lze obnovit a zachránit tak dotyčnému člověku život.
Z hlediska zavinění jde ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku o nedbalost.
Spáchání činu vůči dítěti mladšímu patnácti let. Dítě mladší patnácti let může být
předmětem přímo úplatkářského vztahu, ale může být i předmětem souvisejícího vztahu ve
smyslu, že u něj bude prováděn odběr tkáně nebo orgánu nebo prováděna transplantace. 108
Z hlediska zavinění postačí ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost. Pachatel
nemusí znát věk dítěte, stačí, že s ohledem na okolnosti (jeho fyzickou vyspělost, vzhled,
chování, vyjadřování apod.) a svoje osobní poměry o uvedené okolnosti vědět mohl a mohl.
Vztah k jiným ustanovením:
Jednočinný souběh trestného činu podle § 166 odst. 1 tr. zákoníku s trestným
podplácení podle § 332 tr. zákoníku je vyloučen.
Jednočinný souběh trestného činu podle § 166 odst. 2 tr. zákoníku s trestným přijetí
úplatku podle § 331 tr. zákoníku je vyloučen.
106
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 1504.
Rozhodnutí č. 34/2005 Sb. rozh. trest., rozhodnutí č. 48/2006 Sb. rozh. trest.
108
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 1505.
107
59
3. 2. 2. Trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku
(1) Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího
omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli
nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo
propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.
(2) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li
čin uvedený v odstavci 1 a byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo
potrestán.
(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude
pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.
(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny,
b) spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy
poškozeného,
c) spáchá-li takový čin za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní
pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný
pořádek nebo majetek, nebo
d) způsobí-li takovým činem značnou škodu.
(5) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, nebo
b) spáchá-li takový čin v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání trestného činu
vlastizrady (§ 309), teroristického útoku (§ 311) nebo teroru (§ 312).
(6) Příprava je trestná.
Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku je možné uplatnit
též tehdy, pokud pachatel, který požadoval nebo přijal úplatek, pouze předstíral, že svým
vlivem bude působit na činnost osoby, která obstarává věci obecného zájmu, avšak pro
vyřízení věci nepodnikl nic a ani to neměl v úmyslu.
Podvodné jednání zde spočívá v uvedení v omyl. Omyl představuje rozpor mezi
představou a skutečností. Za uvedení v omyl jsou považovány ty situace, kdy pachatel
předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečností, ať lstí nebo uvedením nepravdivých
informací. Zpravidla se jedná o případ, kdy pachatel vyvolává dojem velmi dobrých vztahů
s důležitou osobou přes kterou za úplatek zajistí prosazení osobní záležitosti poškozeného,
ve skutečnosti však takovou záležitost nemá v úmyslu zajistit a nemá k tomu ani reálnou
možnost.
Trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku je dokonán obohacením pachatele nebo
jiného. Skutková podstata vyžaduje způsobení škody nikoli nepatrné, to jest škody nejméně
5 000 Kč. Škoda je újmou majetkové povahy, která nemusí spočívat jen v úbytku majetku, ale
i v tom, že poškozený nedostane hodnotu, kterou by jinak oprávněně získal. Jako pokus
trestného činu podvodu by bylo možné posoudit jednání, jímž pachatel po uvedení jiného
60
v omyl nedokonal obohacení, tak i jednání, jímž se pachatel teprve pokusil někoho jiného
uvést v omyl. 109
Škodou způsobenou trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku může být výše
úplatku, která byla, případně měla být pachateli poskytnuta.
Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku
předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí učiněnou
majetkovou dispozicí, dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí a na jedné straně
a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. 110
Pachatele nelze činit trestněprávně odpovědným za dokonaný trestný čin podvodu podle
§ 209 tr. zákoníku v situaci, kdy zpočátku sice jedná samostatně, avšak v důsledku ingerence
Policie ČR do další části skutkového děje se vytvoří překážky, jež objektivně vylučují, aby
nastaly účinky, s nimiž zákon spojuje dokonání tohoto trestného činu. 111 Avšak není
vyloučeno, aby podle okolností činu bylo jednání pachatele posuzováno jako pokus trestného
činu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 tr. zákoníku, případně jako jeho příprava k tomuto
trestnému činu (§ 20 odst. 1, 2, ve spojení s § 209 odst. 5 tr. zákoníku).
Relevantní judikatura:
Znaky trestného činu podvodu byly dány tím, že poškozený byl uveden v omyl
nepravdivým tvrzením obviněného, že zajistí „oddlužení“ nemovitostí, uvěřil mu a vyplatil
mu předmětnou částku. Obviněný však neučinil žádné kroky vedoucí ke splnění závazku,
o němž od samého počátku věděl, že jej splnit nedokáže a ani to neměl v úmyslu. Peníze si
přes opakované urgence ponechal a použil pro vlastní potřebu (usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 499/2008, www.nsoud.cz).
Jestliže pachatel jedná zpočátku samostatně, avšak v důsledku zásahu Policie ČR do
jeho jednání (skutkového děje) dojde k okolnostem, jež zabraňují, aby nastaly účinky, s nimiž
zákon spojuje dokonání trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., nelze pachatele činit
trestně odpovědným za dokonání tohoto trestného činu. Takovéto jeho jednání však lze
posuzovat jako pokus tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák., případně jako jeho
přípravu podle § 7 odst. 1 tr. zák. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn.
3 Tdo 634/2006, ASPI).
Pokud pachatel, který žádá nebo příjme úplatek, jen předstírá, že bude svým vlivem
působit na výkon pravomoci veřejného činitele, ve skutečnosti to však nehodlá učinit, nejde
o trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 162 odst. 1 tr. zák., ale o trestný čin podvodu
podle § 250 tr.zák., případně o pokus tohoto trestného činu (rozhodnutí č. 16/1981-II. Sb.
rozh. trest.).
3. 2. 3. Trestný čin pletichy v insolvenčním řízení podle § 226 tr. zákoníku
(1) Kdo jako věřitel v souvislosti s hlasováním věřitelů v insolvenčním řízení
přijme nebo si dá slíbit v rozporu se zásadami a pravidly insolvenčního řízení majetkový
109
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 1853.
Rozhodnutí č. 5/2002-I. Sb. rozh. trest.
111
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 634/2006, ASPI.
110
61
nebo jiný prospěch, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem
činnosti.
(2) Stejně bude potrestán, kdo věřiteli v souvislosti s hlasováním věřitelů
v insolvenčním řízení poskytne, nabídne nebo slíbí v rozporu se zásadami a pravidly
insolvenčního řízení majetkový nebo jiný prospěch.
(3) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude potrestán, kdo
jako insolvenční správce, člen věřitelského výboru nebo zástupce věřitelů v insolvenčním
řízení přijme nebo si dá slíbit pro sebe nebo jiného ke škodě věřitelů majetkový nebo
jiný prospěch, který mu nepřísluší.
(4) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1, 2 nebo 3 značnou škodu, nebo
b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.
(5) Odnětím svobody na dvě léta až šest let bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1, 2 nebo 3 škodu velkého rozsahu, nebo
b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu
Objektem trestného činu podle § 226 tr. zákoníku je právo věřitele na uspokojení
pohledávky podle zásad insolvenčního řízení a zajištění řádného průběhu tohoto řízení
ze strany jiných osob než soudu, které na řízení mohou mít vliv.
Ustanovení § 226 tr. zákoníku je tvořeno třemi samostatnými skutkovými podstatami.
Pachatelem trestného činu podle § 226 odst. 1 tr. zákoníku je věřitel, který
v insolvenčním řízení uplatňuje nároky. Konkrétně se jedná o věřitele, který jako účastník
insolvenčního řízení uplatňuje své právo vůči dlužníkovi.
Pachatelem trestného činu podle § 226 odst. 2 tr. zákoníku může být kdokoli mimo
věřitele, jemuž byl úplatek poskytnut, nabídnut nebo slíben. Například může jít o úpadce,
jiného z věřitelů, který si chce zajistit hlasy dalších členů výboru, případně o samotného
insolvenčního správce, který může být zainteresován na tom, aby hlasování věřitelů ovlivnil
ve svůj prospěch. 112
Pachatelem podle § 226 odst. 3 může být jen insolvenční správce, člen věřitelského
výboru nebo zástupce věřitelů v insolvenčním řízení.
Insolvenčním správcem je ten, kdo byl ustanoven ze seznamu insolvenčních správců,
který vede Ministerstvo spravedlnosti. Osoba insolvenčního správce je pro každé insolvenční
řízení určena v rozhodnutí o úpadku (srov. § 26 a násl. zákona č. 182/2006 Sb.) .
Náležitosti seznamu insolvenčních správců, údaje do něj zapisované, jeho členění, vedení
a podmínky zápisu do něj a vznik práva vykonávat činnosti insolvenčního správce
a hostujícího insolvenčního správce upravuje zákon č. 312/216 Sb., o insolvenčních
správcích, ve znění pozdějších právních předpisů. Insolvenčním správcem je fyzická
osoba, která je oprávněna vykonávat činnost insolvenčního správce. Insolvenčním správcem
je rovněž i veřejná obchodní společnost nebo zahraniční obchodní společnost nebo zahraniční
sdružení, které poskytuje stejné záruky ručení společníků jako veřejná obchodní společnost,
a je založená podle práva členského státu Evropské unie, členských států Dohody
o evropském hospodářském prostoru a která je oprávněna vykonávat činnost insolvenčního
správce. Zvláštní podmínky jsou stanoveny pro hostujícího insolvenčního správce.
112
Kuchta, J. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 215.
62
Členy věřitelského výboru volí schůze věřitelů z přihlášených věřitelů, pokud se svým
zvolením souhlasí. Věřitelský výbor má nejméně tři a nejvýše sedm členů. O počtu členů
rozhoduje schůze věřitelů (§ 56 zákona č. 182/2006 Sb.).
Zástupce věřitelů může být zvolen schůzi věřitelů, pokud není volba věřitelského výboru
povinná. Zástupce věřitelů má stejná oprávnění jako věřitelský výbor (§ 68 zákona
č. 182/2006 Sb.).
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Úmysl musí pokrývat
i skutečnost, že majetkový nebo jiný prospěch, který pachatel přijal nebo si dal slíbit, se příčí
zásadám a pravidlům insolvenčního řízení.
Objektivní stránka trestného činu pletichy v insolvenčním řízení podle § 226 tr.
zákoníku spočívá v pasivním (odst. 1) nebo aktivním (odst. 2) úplatkářství. Podstatou jednání
podle § 226 odst. 3 tr. zákoníku je pasivní úplatkářství ke škodě věřitelů ze strany osob, které
se účastní insolvenčního řízení v určitém autoritativním postavení. 113
Insolvenčním řízení se rozumí řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku
a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších právních předpisů.
Tento právní předpis upravuje jednak řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním
řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů
k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu
a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, jednak oddlužení dlužníka.
Insolvenční řízení se zahajuje na návrh, a to dnem, kdy insolvenční návrh dojde věcně
příslušnému soudu. Insolvenční návrh je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li
o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.
Trestného činu podle § 226 tr. zákoníku se lze dopustit pouze v průběhu insolvenčního
řízení. Insolvenční řízení končí pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu. Jeho
ukončení se odvíjí zejména od způsobu řešení úpadku nebo hrozícího úpadku.
Podle § 128 odst. 2 tr. zákoníku se insolvenčním řízení pro účely ustanovení § 226 tr.
zákoníku rozumí také konkursní a vyrovnávací řízení, které se řídilo zákonem č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání. Ve smyslu § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. platí, že pro
konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (do 31. 12. 2007) se
použijí dosavadní právní předpisy. Konkursní a vyrovnávací řízení tak může probíhat i za
účinnosti nového trestního zákoníku.
Souvislost s hlasováním věřitelů v insolvenčním řízení:
Hlasování věřitelů v insolvenčním řízení je způsob rozhodování ve věřitelských
orgánech podle § 49 až § 53 zákona č. 182/2006 Sb. O souvislost s hlasováním věřitele ve
věřitelských výbor jde, pokud jiná osoba (nejen dlužník, jehož úpadek je v insolvenčním
řízení řešen) poskytla nebo slíbila majetkový nebo jiný prospěch pachateli, aby ten jako
věřitel v insolvenčním řízení vykonal určité hlasovací právo nebo ho nevykonal, anebo aby
hlasovací právo vykonal nebo nevykonal v určitém smyslu. Jde o případy, kdy pachatel
vyjádřil souhlas či nesouhlas s určitým rozhodnutím, nebo prosadil jeho pozměnění.
Poskytnutým nebo slíbeným prospěchem prostřednictvím věřitele je ovlivněn průběh
insolvenčního řízení nebo jeho výsledek. 114
Věřitelskými orgány jsou schůze věřitelů a věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů.
113
114
Jelínek, J. et al. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha : Leges, 2009. s. 616.
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2056.
63
Schůze věřitelů 115 je nejvyšším věřitelským orgánem, v němž mohou přihlášení
věřitelé realizovat svůj vliv na průběh insolvenčního řízení. Otázka, zda bude volen schůzí
věřitelů věřitelský výbor či zástupce věřitelů, závisí na počtu přihlášených věřitelů. Pokud je
jich více než 50, je schůze věřitelů povinna ustanovit věřitelský výbor. Jinak se může schůze
věřitelů rozhodnout, zda ustanoví věřitelský výbor či zástupce věřitelů.
Schůze věřitelů rozhoduje ve věcech:
- volby a odvolávání členů věřitelského výboru nebo zástupce věřitelů
- ponechání prozatímního věřitelského výboru ve funkci
- jež si sama z působnosti věřitelských orgánů vyhradí
- v působnosti věřitelského výboru nebo zástupce věřitelů, nejsou-li tyto ustanoveny,
respektive není-li soudem jmenován prozatímní věřitelský výbor.
Většina potřebná k přijetí rozhodnutí schůze věřitelů je stanovena různými způsoby.
Obecně platí majorita většiny přítomných členů.
Jinak je rozhodující: § 29 – hlasování o osobě insolvenčního správce rozhodne nejméně
polovina všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů, počítaná
podle výše jejich pohledávek; § 151 – hlasování o způsobu řešení úpadku dlužníka, hlasuje
nejméně polovina všech přítomných zajištěných věřitelů počítaná podle výše jejich
pohledávek a nejméně polovina všech přítomných nezajištěných věřitelů počítaná podle výše
jejich pohledávek, nebo pro ně hlasovalo nejméně 90 % přítomných věřitelů, počítáno podle
výše pohledávek; § 153 – hlasování o znalci k ocenění majetkové podstaty, rozhodnutí
o osobě znalce a o výsledcích znaleckého ohodnocení musí být přijato dvou třetinovou
přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek; § 344 – v případě hlasování o přijetí
reorganizačního plánu se hlasuje ve skupinách věřitelů, stanovených reorganizačním plánem.
Hlasovací právo zkoumá insolvenční soud u každého z věřitelů jednotlivě. Při hlasování
platí pravidlo, že na každou 1 Kč přihlášenou do insolvenčního řízení připadá jeden hlas.
Věřitelé podle výše přihlášené pohledávky mají hlas různé síly. Věřitel, kterému nepřísluší
hlasovací právo ze zákona, to znamená nositel pohledávky, která byla popřena, která byla
zjištěna podmíněně nebo která nebyla ještě přezkoumána, je oprávněn o přiznání hlasovacího
práva požádat. Učiní tak přímo na schůzi věřitelů. Pokud sama schůze věřitelů neprojeví vůli
o hlasovacím právu rozhodovat, rozhodne insolvenční soud. Buď věřiteli hlasovací právo
přizná, nebo jeho návrhu na přiznání hlasovacího práva zamítne.
Věřitelský výbor chrání společný zájem věřitelů a v součinnosti s insolvenčním
správcem přispívá k naplnění účelu insolvenčního řízení. Svou činnost vykonává jako sbor,
přičemž ze svého středu volí předsedu, který svolává a řídí jeho schůze. Věřitelský výbor se
schází z vlastní iniciativy nebo jej svolá insolvenční soud. Věřitelský výbor rozhoduje
většinou svých členů s tím, že nepřítomné členy zastupují jejich náhradníci; má-li člen
věřitelského výboru více náhradníků (§ 56 odst. 2), zastupují jej v pořadí určeném schůzí
věřitelů při jejich volbě. Při rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedy. Usnášet se věřitelský
výbor může jen tehdy, je-li přítomna nadpoloviční většina jeho členů nebo jejich náhradníků.
Připouští-li to povaha některé z činností, může věřitelský výbor její provedením nebo
prováděním pověřit některého ze svých členů. Věřitelský výbor zejména dohlíží na činnost
115
Zpracováno podle Kotoučová, J. et al. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Komentář. Praha : C. H. Beck, 2009. s. 428 a násl. Kozák, J., Budín, P. Dadam, A., Pachl, L. Insolvenční zákon
a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha : ASPI, 2008. s. 68 a násl.
Maršíková, J. Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele. Praha : Linde Praha, 2009. s. 85–94.
64
insolvenčního správce, poskytuje insolvenčnímu správci podporu při jeho činnosti, uděluje
insolvenčnímu správci nebo dlužníku s dispozičními oprávněními souhlas k uzavírání smluv
o úvěrovém financování, schvaluje průběžně výši a správnost hotových výdajů insolvenčního
správce a nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty, může nahlížet do
dlužníkova účetnictví nebo evidence vedené podle zvláštního právního předpisu může
rozhodnout o ověření řádné účetní závěrky nebo mimořádné účetní závěrky auditorem, může
nahlížet do dlužníkových písemností ve stejném rozsahu jako insolvenční správce, plní úkoly
stanovené tímto zákonem nebo uložené mu insolvenčním soudem, je oprávněn podávat
insolvenčnímu soudu návrhy týkající se průběhu insolvenčního řízení, včetně návrhů na
uložení procesních sankcí [§ 58 odst. 2 písm. a) až i)].
Věřitelský výbor vykonává veškerou působnost věřitelských orgánů vyjma věcí, které
patří ze zákona do působnosti schůze věřitelů nebo která si schůze věřitelů vyhradila. Totéž
v souladu s § 68 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. platí pro zástupce věřitelů.
Pokud počet přihlášených věřitelů nepřesáhne 50, postačí, aby na místo věřitelského
výboru byl zvolen pouze zástupce věřitelů a jeho náhradník. Zástupce věřitelů má stejná
rozsah oprávnění a povinností jako věřitelský výbor.
Přijetí úplatku nebo jeho příslibu musí být v rozporu se zásadami a pravidly
insolvenčního řízení. Základním pravidlem insolvenčního řízení je, aby v něm došlo
k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným úpadkem nebo hrozícím úpadkem
a k co nejvyššími a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Věřitelé, kteří
v insolvenčním řízení uplatňují své pohledávky podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti
na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při
reorganizaci nebo plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak. Přijetí majetkového nebo
jiného prospěchu nebo jeho příslibu věřitelem je vedeno záměrem, aby došlo k uspokojení
pohledávky takového věřitele jinak než podle zmíněných zásad a pravidel, například
ve vyšším rozsahu, mimo rozvrh konkursu, neoprávněně jako zajištěného věřitele apod. 116
Přijetí majetkového nebo jiného prospěchu nebo jeho příslibu musí být ke škodě
věřitelů, to znamená negativně se projevit na možnosti a rozsahu uspokojení pohledávek
věřitelů v insolvenčním řízení anebo na jiném škodlivém dopadu vůči nim (oddálení
uspokojení, průtahy v insolvenčním řízení). Projevuje se tu souvislost mezi přijetím
prospěchu nebo jeho příslibu a dalším jednáním pachatele, jímž je ve vztahu k věřitelům
škodlivě ovlivněn průběh nebo výsledek insolvenčního řízení. Jde o přijetí nebo příslib
prospěchu, který pachateli nepřísluší. 117
K nárokům na odměnu a náhradu hotových (nutných) výdajů insolvenčního správce,
člena věřitelského výboru a zástupce věřitelů srov. § 38, § 39, § 60 odst. 2 zákona č. 182/2006
Sb. a dále vyhlášku č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho
hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich
nutných výdajů, ve znění pozdějších právních předpisů.
Prospěchem se tu rozumí nejen prospěch majetkový, nýbrž i jakákoli jiná výhoda, na
kterou nemá pachatel nebo jiná zvýhodněná osoba právo. Při určení výše tohoto prospěchu je
nutno zásadně vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení
pachatele nebo jiné osoby. To znamená, že tam, kde to přichází v úvahu, je nutno odečíst
náklady, které pachatel vynaložil či musel vynaložit.
116
117
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2057.
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2059.
65
Neoprávněný prospěch může pachatel přijmout nebo si nechat slíbit také pro jiného,
nejen pro sebe. Pachatel může být pouze prostředníkem k předání prospěchu další osobě.
K znakům přijme, dá si slíbit – § 331 tr. zákoníku
K znakům poskytne, nabídne, slíbí – § 332 tr. zákoníku
Mezi zvlášť přitěžující okolnosti patří: způsobení značné škody § 226 odst. 4 písm.
a)], získání značného prospěchu sobě nebo jinému [§ 226 odst. 4 písm. b)], způsobení škody
velkého rozsahu [§ 226 odst. 5 písm. a)], získání prospěchu velkého rozsahu sobě nebo
jinému [§ 226 odst. 5 písm. b)].
Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku).
K pravidlům při stanovení výše škody viz § 137 tr. zákoníku.
Z hlediska zavinění postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
Značným prospěchem se rozumí prospěch nejméně 500 000 Kč (§ 138 odst. 1, 2 tr.
zákoníku). Při stanovení výše prospěchu se vychází z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje
skutečnou výši prospěchu ve smyslu obohacení pachatele nebo jiné osoby.
Z hlediska zavinění postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
Škodou velkého rozsahu je škoda ve výši nejméně 5 mil. Kč (§ 138 odst. 1 tr.
zákoníku). K pravidlům při stanovení výše škody viz § 137 tr. zákoníku.
Z hlediska zavinění postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
Prospěchem velkého rozsahu se rozumí prospěch nejméně 5 mil. Kč (§ 138 odst. 1, 2
tr. zákoníku). Při stanovení výše prospěchu se vychází z tzv. čistého prospěchu, který
vyjadřuje skutečnou výši prospěchu ve smyslu obohacení pachatele nebo jiné osoby.
Z hlediska zavinění postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
Vztah k jiným ustanovením: 118
Vzhledem k tomu, že v insolvenčním řízení nejde o obstarávání věcí obecného zájmu, ale
o uplatňování soukromoprávních nároků, nedopadají na jednání podle § 226 tr. zákoníku
ustanovení § 331 až § 333 tr. zákoníku o trestných činech úplatkářství. Jednočinný souběh
trestných činů podle § 331 až § 333 tr. zákoníku s trestným činem pletich v insolvenčním
řízení podle § 226 tr. zákoníku je proto vyloučen. To platí i ve vztahu k insolvenčnímu
správci, který sice vykonává svou činnost ve veřejném zájmu, ale dopadá na něj speciální
ustanovení § 226 odst. 3 tr. zákoníku, proto insolvenčního správce není možno postihovat
podle ustanovení § 331 až § 333 r. zákoníku. Insolvenční správce ani nemá postavení úřední
osoby ve smyslu § 127 tr. zákoníku. Insolvenčního správce sice ustanovuje insolvenční soud
a insolvenční správce spolupracuje s tímto soudem, ale v zásadě jde o soukromou osobu, která
není zaměstnancem soudu.
Porušení některých povinností v insolvenčním řízení, pokud se tím maří nebo hrubě
ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce a ohrožuje a ohrožuje účel insolvenčního řízení,
je postižitelné jako trestný čin porušení povinností v řízení o konkursu podle § 225 tr.
zákoníku.
118
Zpracováno dle Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck,
2010. s. 2061.
66
Nesplnění zákonné povinnosti učinit v insolvenčním řízení prohlášení o majetku,
vyhýbání se této povinnosti nebo uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů
v prohlášení o majetku je trestným činem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení
o majetku podle § 227 tr. zákoníku.
3. 2. 4. Trestný čin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné
soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku
(1) Kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo
veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému
prospěch sjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo
výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů, bude potrestán
odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, jestliže
a) spáchá čin uvedený v odstavci 1 jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo
pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen
organizované skupiny,
b) způsobí takovým činem značnou škodu, nebo
c) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.
(3) Stejně jako v odstavci 2 bude potrestán, kdo za okolností uvedených
v odstavci 1 žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch.
Z důvodové zprávy k návrhu trestního zákoníku [tisk 410 Poslanecké sněmovny – volební
období 2006 – 2009] se podává:
Dosavadní trestné činy sjednání výhody při veřejné soutěži a veřejné dražbě, pletichy při
veřejné soutěži osnova rozšiřuje i na zadávání veřejných zakázek.
U trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné
dražbě, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži a pletichy při veřejné dražbě
osnova umožňuje širší použití alternativních trestů (zákaz činnosti) a doplňuje zvlášť
přitěžující okolnosti, tak aby kvalifikované skutkové podstaty navazovaly na ostatní
hospodářské trestné činy
Postupy při zadávání veřejných zakázek upravuje zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách, ve znění pozdějších právních předpisů. Tento právní předpis obsahuje zákonný
rámec, který musí být dodržen při uzavírání smluv na předmět plnění veřejné zakázky. 119
Veřejnou zakázkou se rozumí zakázka realizovaná na základě smlouvy mezi
zadavatelem a jedním či více dodavateli, jejímž předmětem je úplatné poskytnutí dodávek či
služeb nebo úplatné provedení stavebních prací. Veřejná zakázka, kterou je zadavatel povinen
zadat podle tohoto zákona, musí být realizována na základě písemné smlouvy (§ 7 odst. 1
zákona č. 127/2006 Sb.).
Pro posouzení, zda zakázka podléhá režimu zákona č. 137/2006 Sb., je v první řadě
rozhodující osoba zadavatele. Pokud má mít zakázka charakter veřejné zakázky, musí jí
zadávat zadavatel, jinak by se o veřejnou zakázku nejednalo. Jestliže by podle tohoto zákona
119
Zpracováno podle Jurčík, R. Zadávání veřejných zakázek a udělování koncesí v ČR a v EU. Praha : C. H.
Beck, 2007. Raus, D., Neruda, R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. Praha : Linde Praha, 2007.
67
postupovaly dobrovolně jiné osoby, nestávají se z nich ve smyslu zákona zadavatelé
a nevznikne jim žádná z povinností, která jinak stíhají zadavatele podle zákona.
Ustanovením § 2 zákona je vymezena osobní působnost zákona č. 137/2006 Sb.
Stanoven je okruh subjektů, kteří při zadávání veřejných zakázek musí povinně postupovat
podle tohoto zákona. Mezi zadavatele veřejné zakázky náleží:
- Veřejný zadavatel (§ 2 odst. 2). Veřejným zadavatelem je Česká republika, státní
příspěvková organizace, územní samosprávný celek nebo příspěvková organizace, u níž
funkci zřizovatele vykonává územní samosprávný celek, jiná právnická osoba, pokud
byla založena či zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají
průmyslovou nebo obchodní povahu, a je financována převážně státem či jiným
veřejným zadavatelem nebo je státem či jiným veřejným zadavatelem ovládána nebo
stát či jiný veřejný zadavatel jmenuje či volí více než polovinu členů v jejím
statutárním, správním, dozorčím či kontrolním orgánu.
- Dotovaný zadavatel (§ 2 odst. 3). Dotovaným zadavatelem je právnická nebo fyzická
osoba, která zadává veřejnou zakázku hrazenou z více než 50 % z peněžních prostředků
poskytnutých veřejným zadavatelem, a to i prostřednictvím jiné osoby, jde-li o a)
veřejnou zakázku na stavební práce, jejíž předpokládaná hodnota odpovídá nejméně
finančnímu limitu stanovenému v prováděcím právním předpisu podle § 12 odst. 1 pro
veřejné zakázky na stavební práce a předmětem této veřejné zakázky 1. je provedení
stavebních prací, které se týkají některé z činností uvedených v příloze č. 3, nebo 2. je
provedení stavebních prací podle § 9 týkajících se zdravotnických zařízení, sportovních
zařízení, zařízení určených pro rekreaci či volný čas, škol a budov určených pro
administrativní účely, nebo b) veřejnou zakázku na služby související s veřejnou
zakázkou na stavební práce podle písmene a), jejíž předpokládaná hodnota odpovídá
nejméně finančnímu limitu stanovenému v prováděcím právním předpisu podle § 12
odst. 1 pro veřejné zakázky na služby. Dotovaný zadavatel postupuje při zadávání
veřejné zakázky podle ustanovení tohoto zákona platných pro veřejného zadavatele,
a to i tehdy, pokud současně naplňuje předpoklady pro zařazení do jiné kategorie
zadavatele podle odstavce 2 nebo 6 § 2 cit. zákona.
- Sektorový zadavatel (§ 2 odst. 4). Sektorovým zadavatelem je osoba vykonávající
některou z relevantních činností (činnost vykonávaná subjekty, která souvisí
s poskytováním služeb v příslušném sektor, plynárenství, teplárenství, vodárenství aj.),
podle § 4 cit. zákona, pokud tuto relevantní činnost vykonává na základě zvláštního či
výhradního práva, nebo nad touto osobou může veřejný zadavatel přímo či nepřímo
uplatňovat dominantní vliv; dominantní vliv veřejný zadavatel uplatňuje v případě, že
1. disponuje většinou hlasovacích práv sám či na základě dohody s jinou osobou, nebo
2. jmenuje či volí více než polovinu členů v jejím statutárním, správním, dozorčím či
kontrolním orgánu.
Veřejné zakázky se podle věcného předmětu klasifikují na tři skupiny. Plnění, které
by nesplňovalo žádné znaky, není veřejnou zakázkou.
- Veřejné zakázky na dodávky (§ 8). Veřejnou zakázkou na dodávky je veřejná
zakázka, jejímž předmětem je pořízení věci, a to zejména formou koupě, koupě zboží
na splátky, nájmu zboží nebo nájmu zboží s právem následné koupě (leasing). Veřejnou
zakázkou na dodávky je rovněž veřejná zakázka, jejímž předmětem je kromě shora
uvedeného pořízení zboží rovněž poskytnutí služby spočívající v umístění, montáži či
uvedení takového zboží do provozu, pokud tyto činnosti nejsou základním účelem
veřejné zakázky, avšak jsou nezbytné ke splnění veřejné zakázky na dodávky
- Veřejné zakázky na stavební práce (§ 9). Veřejnou zakázkou na stavební práce je
veřejná zakázka, jejímž předmětem je provedení stavebních prací, které se týkají
68
-
některé z činností uvedených v příloze č. 3 cit. zákona, provedení uvedených
stavebních prací podle písmene a s nimi související projektová nebo inženýrská
činnost, nebo zhotovení stavby, která je výsledkem stavebních nebo montážních prací,
případně i související projektové či inženýrské činnosti, a která je jako celek schopna
plnit samostatnou ekonomickou nebo technickou funkci. Veřejnou zakázkou na
stavební práce je též veřejná zakázka, jejímž předmětem je vedle výše zmiňovaného
plnění rovněž poskytnutí dodávek či služeb nezbytných k provedení předmětu veřejné
zakázky dodavatelem. Konečně za veřejnou zakázku na stavební práce se považují
rovněž stavební práce pořizované s využitím zprostředkovatelských nebo podobných
služeb, které zadavateli poskytuje jiná osoba.
Veřejné zakázky na služby (§ 10). Veřejnou zakázkou na služby je veřejná zakázka,
která není veřejnou zakázkou na dodávky nebo veřejnou zakázkou na stavební práce.
Veřejnou zakázkou na služby je též veřejná zakázka, jejímž předmětem je kromě
poskytnutí služeb rovněž poskytnutí dodávky podle § 8 cit. zákona, pokud
předpokládaná hodnota poskytovaných služeb je vyšší než předpokládaná hodnota
poskytované dodávky, nebo provedení stavebních prací podle § 9 cit. zákona, pokud
tyto stavební práce nejsou základním účelem veřejné zakázky, avšak jejich provedení je
nezbytné ke splnění veřejné zakázky na služby.
U každé jednotlivé veřejné zakázky se vyžaduje, aby zadavatel znal její
předpokládanou hodnotu, mimo jiné i proto, aby dodržel zákon při úkonech v rámci
zadávacího řízení. Na původním předpokladu hodnoty veřejné zakázky závisí postup
zadavatele v celém průběhu zadávacího řízení.
Podle ceny se veřejné zakázky dělí na:
- Nadlimitní veřejná zakázka (§ 12 odst. 1). Nadlimitní veřejnou zakázkou se rozumí
veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota podle § 13 cit. zákona bez daně z přidané
hodnoty dosáhne nejméně finančního limitu stanoveného prováděcím právním
předpisem pro jednotlivé kategorie zadavatelů a druhy veřejných zakázek, případně
kategorie dodávek nebo služeb. Tento prováděcí právní předpis stanoví rovněž seznam
zboží pořizovaného Českou republikou - Ministerstvem obrany, pro které platí zvláštní
finanční limit, a výši tohoto limitu.
- Podlimitní veřejná zakázka (§ 12 odst. 2). Podlimitní veřejnou zakázkou se rozumí
veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota činí v případě veřejné zakázky na
dodávky nebo veřejné zakázky na služby nejméně 2 000 000 Kč bez daně z přidané
hodnoty nebo v případě veřejné zakázky na stavební práce nejméně 6 000 000 Kč bez
daně z přidané hodnoty a nedosáhne finančního limitu podle 12 odst. 2 cit. zákona.
- Veřejná zakázka malého rozsahu (§ 12 odst. 3). Veřejnou zakázkou malého rozsahu
se rozumí veřejná zakázka, jejíž předpokládaná hodnota nedosáhne v případě veřejné
zakázky na dodávky nebo veřejné zakázky na služby 2 000 000 Kč bez daně z přidané
hodnoty nebo v případě veřejné zakázky na stavební práce 6 000 000 Kč bez daně
z přidané hodnoty.
Rozhodující je také posoudit, zda předmětná zakázka není z režimu zákona vyjmuta.
Věcná působnost zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších
právních předpisů, je zužována ustanoveními § 18, § 19 a § 20.
Obecné výjimky z působnosti zákona (§ 18).
Ustanovení § 18 odst. 1 upravuje výjimky bez ohledu na výši finančních limitů, které
odpovídají předpokládané hodnotě jednotlivé veřejné zakázky. Zákon vyjímá zadávání
takových veřejných zakázek, které svým charakterem odpovídají některé z taxativních
69
podmínek (například jde o zakázky, jejichž předmětem jsou utajované informace, služby
ve výzkumu a vývoji, nabytí a nájem podniku aj.).
Výjimky vyjmenované v ustanovení § 18 odst. 2 se vztahují pouze na podlimitní
zakázky (§ 12), a sice je-li jejich předmětem pořízení, údržba nebo obnova majetku České
republiky v zahraničí, je-li jejich předmětem nabytí věci nebo souboru věcí do sbírky muzejní
povahy atd.
Ustanovení § 18 odst. 3 představuje absolutní výjimku z postupu podle zákona
č. 137/2006 Sb.pro veřejné zakázky malého rozsahu. Veřejný zadavatel je pak povinen
dodržet pouze zásady uvedené v § 6 cit. zákona (zásada transparentnosti, zásada rovného
zacházení a zásada zákazu diskriminace).
Výjimky z působnosti zákona pro sektorové zadavatele (§ 19). Sektorový zadavatel
je povinen postupovat podle tohoto zákonu jen v případě nadlimitních veřejných zakázek
v souvislosti s výkonem relevantní činnosti. Vypočteny jsou výjimky z povinného postupu
podle zákona i pro případy veřejných zakázek nadlimitních.
Hospodářská soutěž související s výkonem relevantních činností (§ 20). Vyjmutí
příslušné činnosti z kategorie relevantních činnost (§ 4) lze dosáhnout prostřednictvím
zvláštního druhu řízení před Evropskou komisí.
Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách vychází ze zásady, že veřejnou zakázku
je nutné v zásadě zadat v zadávacím řízení. Zadavatel není povinen zadávat podle tohoto
zákona veřejné zakázky malého rozsahu (viz shora).
Zadávací řízení je zvláštním postupem vedoucím k uzavření smlouvy. Použití tohoto
kterého zadávacího řízení se odvíjí především od podmínek, za nichž se zadávání
uskutečňuje, a od charakteru veřejné zakázky.
Zadavatel má povinnost zadat podlimitní a nadlimitní veřejnou zakázku prostřednictvím
šesti zadávací řízení, jimiž jsou: otevřené řízení (§ 27), užší řízení (§ 28), jednací řízení
s uveřejněním (§ 29), jednací řízení bez uveřejnění (§ 34), soutěžní dialog (§ 35)
a zjednodušené podlimitní řízení (§ 38). U každého zadávacího řízení je uveden postup
zadavatele v zadávacím řízení, samostatně jsou vyloženy fáze zadávacího řízení, které jsou
společné pro všechny, respektive převážnou část druhů zadávacího řízení.
Zadáním veřejné zakázky je rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky
a uzavření smlouvy s vybraným uchazečem, uskutečněné v zadávacím řízení [§ 17 písm. k)
zákona č. 137/2006 Sb.]. Zadávací řízení zahajuje zadavatel uveřejněním oznámení
otevřeného řízení, užšího řízení nebo jednacího řízení s uveřejněním, nebo výzvou k jednání
v jednacím řízení bez uveřejnění.
Veřejná soutěž představuje situaci, kdy více subjektů usiluje podle určitých
vyhlášených pravidel o dosažení stanoveného výsledku, který bude objektivně hodnocen.
Mezi veřejnou soutěží ve smyslu občanského zákoníku a obchodní veřejnou soutěží podle
obchodního zákoníku není vztah obecné a zvláštní úpravy, obě mají rozdílný předmět úpravy.
Veřejná soutěž 120, 121 jako institut občanského práva není v platné právní definována.
Podle teorie jde o takovou soutěž, o níž jsou informace přístupny nejširší veřejnosti a účast
v ní není omezena je na určený okruh osob. Vyhlašovatel soutěže činí jednostranný neadresný
právní úkon na základě kterého vzniká veřejná soutěž. Aktivně legitimovaným subjektem
120
Srov. § 847 – § 849 obč. zák.
Zpracováno podle Eliáš, K. et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. Svazek. § 488 – 880.
Praha : Linde, 2009. s. 2412–2433. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. et al. Občanský zákoník II.
§ 460–880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008. s. 2182 a násl.
121
70
k tomuto úkonu je jakýkoli subjekt občanskoprávních vztahů. Pasivně legitimovaným
subjektem je každý, tedy blíže neurčený okruh osob. Soutěžícím se stává subjekt v okamžiku
provedení díla či výkonu v souladu s podmínkami soutěže, což však neplatí absolutně.
Vyhlášena může být i veřejnou soutěž ohledně děl či výkonů již uskutečněných. Vyhlašovatel
může stanovit předpoklady pro soutěžící. Ke vzniku právního vztahu dochází až provedením
díla či výkonu v souladu s podmínkami veřejné soutěže.
Vyhlášením veřejné soutěže je vyhlašovatel zavázán a vznikají mu práva a povinnosti,
zejména je povinen poskytnout ceny vyhlášené veřejnou soutěží těm, kteří podle provedeného
ocenění splnili podmínky soutěže stanovené pro udělení cen. Vyhlášení veřejné soutěže musí
obsahovat lhůtu ke splnění, stanovení ceny a způsob vyhodnocení soutěže a ostatních
soutěžních podmínek (§ 847 obč. zák.). Účast na veřejné soutěži je dobrovolná. Hodnocení
dosažení cíle soutěže musí být uskutečněno objektivně v souladu s vyhlášenými podmínkami,
přičemž volnost úvahy hodnotících závisí na kritériích hodnocení. Povinnost vyhlašovatele
vyhodnotit soutěž v souladu s vyhlášenými podmínkami a udělit cenu nevzniká na základě
smlouvy mezi soutěžícím a vyhlašovatelem, nýbrž přímo ze zákona. Vyhlašovateli vzniká
povinnost poskytnout cenu tomu soutěžícímu, který podle provedeného ocenění splní
podmínky soutěže. Povinnost poskytnout cenu však vzniká až provedením ocenění. Pokud
nedošlo k vyhodnocení, nevzniklo právo na udělení ceny.
Vyhlášenou veřejnou soutěž může vyhlašovatel odvolat pouze za podmínek uvedených
v 849 obč. zák. Soutěžní podmínky nemohou rozšiřovat možnost odvolání. Změna podmínek,
respektive jejich podstatných náležitostí, je odvoláním veřejné soutěže a vyhlášením nové
soutěže. Veřejnou soutěž lze odvolat jen ze závažných důvodů, přičemž se tak musí stát
stejným způsobem, jakým došlo k vyhlášení soutěže, anebo jiným stejně účinným způsobem.
Odvoláním veřejné soutěže, pakliže je provedeno v souladu se zákonem, zanikají právní
účinky, které jsou s ní spojeny. Odvolání veřejné soutěže je jednostranným neadresným
úkonem. Závažnými důvody jsou okolnosti, které nastaly po vyhlášení veřejné soutěže, které
vůbec brání realizaci soutěže nebo které ji zcela zpochybňují. Za závažné důvody svědčící pro
odvolání veřejné soutěže se považuje zejména nedovolenost předmětu či nemožnost
předmětu, pokud nastoupily po vyhlášení soutěže. Odvoláním soutěže vzniká vyhlašovateli
povinnost poskytnout přiměřené odškodnění soutěžícím.
Veřejná obchodní soutěž 122, 123 je institutem obchodního práva. V podstatě se jedná
o úkon, kterým začíná zvláštní proces uzavření smlouvy. Vyhlášení veřejné obchodní soutěže
není právním důvodem vzniku obchodního závazkové vztahu, ale právním důvodem uzavření
smlouvy. Právní vztah zde vzniká až na základě uzavření smlouvy mezi vyhlašovatelem
a ofertem. Obchodní veřejná soutěž se od obecného způsobu uzavírání smluv se liší tím, že
návrh na uzavření smlouvy předkládá současně více osob a zájemce o uzavření smlouvy
(vyhlašovatel soutěže) mezi nimi vybírá ten, který mu nejlépe vyhovuje. Obchodní veřejnou
soutěž nelze ztotožňovat s veřejným návrhem smlouvy, neboť vyhlášení nemá povahu návrhu
smlouvy, a proto nemůže být přímo akceptováno, naopak může po něm jenom následovat
návrh smlouvy.
Vyhlašovatel soutěže nepodává návrh smlouvy, ale vyzývá k účasti v soutěži a k tomu
stanoví podmínky. Vyhlašovateli přísluší výběr mezi zájemci podle kriterií stanovených
ve vyhlášení. Účast v soutěži vzniká podáním návrhu, který musí odpovídat podmínkách
soutěže. Vyhlášení podmínek může stanovit i něco jiného. Vždy musí jít o návrh podaný včas.
122
Srov. § 281 – § 288 obch. zák.
Zpracováno podle Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. et al. Kurs obchodního práva. 3. vydání. Praha : C. H. Beck,
2003. s. 82–87. Pelikánová, I. Obchodní právo. Obligační právo – komparativní rozbor. 4. díl. Praha : ASPI,
2009. s. 238–240. Plíva, S. Obchodní veřejná soutěž, Právo podnikání. 1994, č. 9. Vích, J. Uzavření smlouvy
podle výsledků obchodní veřejné soutěže, Právní rádce. 2004, č. 8, s. 4–12.
123
71
Přihlášku do soutěže lze předložit jen do konce lhůty stanovené pro podávání návrhů. Pokud
jsou v průběhu soutěže její podmínky změněny, což lze povolit jen obsahují-li tuto výhradu
soutěžní podmínky samotné, posoudí se rovněž přihlášky dříve podané z toho hlediska, zda
vyhovují takto změněným podmínkám. Pokud vyhovovat nebudou, ze soutěže se vyřadí. Pro
platnost změny podmínek soutěže se vyžaduje jejich uveřejnění stejným způsobem, jakým
byla obchodní soutěž vyhlášena. Nabídka soutěžitelů je zásadně odvolatelná, a to dokud běží
lhůta podávání návrhů. V rámci uvedení způsobu, jakým bude vybrán nejvhodnější návrh,
může být připuštěn tzv. užší soutěž, do níž bude vybrán určitý počet z podaných přihlášek,
jejichž předkladatelům se po určitou dobu povolí možnost měnit či doplňovat je.
Pokud si nevyhradí vyhlašovatel v podmínkách soutěže právo odmítnout všechny
návrhy, vznikne mu povinnost některý návrh vybrat a akceptovat. Vyhlašovatel soutěže tedy
vybere nejvhodnější z předložených soutěžních návrhů a oznámí jeho přijetí způsobem a
ve lhůtě, jež stanoví podmínky soutěže. Pokud není v podmínkách soutěže stanoven způsob
výběru nejvhodnějšího soutěžního návrhu, je vyhlašovatel oprávněn vybrat si návrh, který mu
nejlépe vyhovuje. K uzavření konkrétní smlouvy dochází okamžikem doručení potvrzení
o přijetí vybraného soutěžního návrhu vybranému účastníku soutěže. Výběrem a sdělením
výsledku takového výběru vybranému účastníku soutěže se realizuje zákonem stanovená
kontraktační povinnost. Tato povinnost nevznikne pokud vyhlašovatel využil oprávnění
odmítnout všechny předložené návrhy, jestliže si toto právo vyhradil v podmínkách soutěže
(§ 287 odst. 2 obch. zák.), nebo pokud vyhlašovatel sdělí přijetí soutěžního návrhu po lhůtě
stanovené v podmínkách soutěže a vybraný účastník bez zbytečného odkladu vyhlašovateli
sdělí, že odmítá smlouvu uzavřít (§ 287 odst. 1 obch. zák.).
Podrobně k právní úpravě veřejných dražeb viz komentář u § 258 tr. zákoníku
Objektem trestného činu podle § 256 tr. zákoníku je zájem na řádném a zákonném při
zadání veřejné zakázky, veřejné soutěže a veřejné dražby. Předmětné ustanovení chrání
zajištění a prosazování rovných podmínek pro všechny účastníky veřejné zakázky, veřejné
soutěže či veřejné dražby.
Pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli, a to za podmínky, že je trestně
odpovědný. Zpravidla půjde o osobu mající určité povinnosti stanovené zákonem
v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, organizováním veřejné soutěže či veřejné dražby.
Ustanovení § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyžaduje speciální subjekt, jde o člena
hodnotící komise, vyhlašovatele nebo pořadatele veřejné soutěže nebo veřejné dražby,
licitátora nebo člena organizované skupiny.
Po subjektivní stránce je třeba úmyslné zavinění. V každém případě musí být shledán
úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch.
Objektivní stránka předpokládá sjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek.
Předností je jakékoli zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo účastníka,
pokud jde o časový předstih. Spočívá zpravidla v tom, že některé z uvedených osob je
například termín zadání veřejné zakázky, veřejné soutěže nebo veřejné dražby oznámen ještě
před jejich vyhlášení, což jim umožní se na ně lépe připravit. 124 Vyloučen není ani časový
předstih při vlastním průběhu veřejné zakázky, veřejné soutěže či veřejné dražby. Kupříkladu
124
Kuchta, J. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 304.
72
veřejná dražba začne dříve, než byl stanoveno, když nejsou přítomni všichni účastníci, kteří se
jí chtěli zúčastnit. 125
Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli podmínky, který zvýhodňují některého či
některé dodavatele, soutěžitele nebo účastníky před ostatními. Může to být například
u zadávacího řízení stanovením výhodnějšího způsobu podání nabídky pro některého
dodavatele, sdělením určitých bližších podmínek nebo realizačních či cenových nabídek
jiných dodavatelů. U veřejné soutěže může jít o stanovení výhodnějšího způsobu podávání
návrhu, sdělení bližších podrobnosti o předpokládaném investičním celku nebo o přírodních
podmínkách, ve kterých bude stavba realizována, jen některém účastníkům. Zrovna tak může
jít o sdělení údajů ohledně návrhů smluv jiných uchazečů. 126
Znak výhodnější podmínky je v dikci skutkové podstaty zmíněna pouze u dodavatelů
veřejné zakázky nebo soutěžitelů veřejné soutěže. Nevtahuje se ke sjednání jiných podmínek,
které by zvýhodnily některého účastníka veřejné dražby před ostatními.
Dodavatelem v zadávacím řízení veřejné zakázky je fyzická nebo právnická osoba,
která dodává zboží, poskytuje služby nebo provádí stavební práce, pokud má sídlo, místo
podnikání či místo trvalého pobytu na území České republiky, nebo zahraniční dodavatel
[§ 17 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb.]. Jde o osobu, která se může zadávacího řízení zúčastnit
a se kterou zadavatel, stane-li se jeho vítězem, uzavře smlouvu na plnění, které je předmětem
veřejné zakázky. 127
Soutěžitelem je ten, kdo ve stanovené lhůtě v podmínkách soutěže předložil návrh do
veřejné soutěže vyhovující i všem ostatním jejím uveřejněným podmínkám.
Účastníkem dražby je fyzická osoba přítomná při dražbě, která se dostavila za účelem
činit podání a splňuje podmínky stanovené tímto zákonem [§ 2 písm. c) zákona č. 26/2000
Sb.]. Účastníkem dražby mohou být pouze osoby způsobilé k právním úkonům. Účast na
dražbě je určitým osobám zakázána (viz § 258). Účastníkem dražby může být vždy stát, a to
i tehdy, kdyby jiná osoba byla z dražby vyloučena.
Zvlášť přitěžujícími okolnostmi jsou: spáchání činu jako člen hodnotící komise,
vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen
organizované skupiny [§ 256 odst. 2 písm. a)], způsobení značné škody [§ 256 odst. 2 písm.
b)], získání značného prospěchu pro sebe nebo pro jiného [§ 256 odst. 2 písm. c)] a spáchání
činu při žádání, přijetí nebo dání si slíbit majetkový nebo jiný prospěch (§ 256 odst. 3).
Člen hodnotící komise je fyzická osoba jmenovaná veřejným zadavatelem do
ustanovené komise pro posouzení a hodnocení nabídek v otevřeném řízení, užším řízení,
soutěžním dialogu a ve zjednodušeném podlimitním řízení a pro předběžné hodnocení
nabídek v jednacím řízení s uveřejněním. Hodnotící komise musí mít alespoň 5 členů;
u veřejných zakázek zadávaných veřejným zadavatelem podle § 2 odst. 2 písm. a) a b),
u kterých výše předpokládané hodnoty přesáhne 200 mil. Kč bez daně z přidané hodnoty,
musí mít hodnotící komise nejméně 7 členů; u veřejných zakázek zadávaných veřejným
zadavatelem podle § 2 odst. 2 písm. a) a b), u kterých výše předpokládané hodnoty přesáhne
500 mil. Kč bez daně z přidané hodnoty, musí mít hodnotící komise nejméně 9 členů.
Povinnost veřejného zadavatele ustanovit hodnotící komisi podle odstavce 1 se nepoužije při
zadávání veřejných zakázek v dynamickém nákupním systému podle § 95. V takovém případě
provede hodnocení prostřednictvím automatické metody hodnocení zadavatel. Členem
hodnotící komise musí být vždy zástupce veřejného zadavatele. Současně se jmenováním
125
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck 2010. s. 2986.
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck 2010. s. 2986.
127
Raus, D., Neruda, R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. Praha : Linde Praha, 2007. s. 115
126
73
členů hodnotící komise jmenuje veřejný zadavatel za každého člena hodnotící komise jeho
náhradníka. Ustanovení tohoto zákona vztahující se na člena hodnotící komise platí obdobně
pro jeho náhradníka (jinak srov. § 74 zákona č. 137/2006 Sb.)
Vyhlašovatelem veřejné soutěže je fyzická nebo právnická osoba, která vyhlásila
veřejnou soutěž (§ 847 obč. zák., § 281 obch. zák.).
Pořadatelem veřejné soutěže se rozumí osoba, která byla vyhlašovatelem veřejné
soutěže pověřena vlastním organizováním soutěže.
Za pořadatele veřejné dražby se pokládá dražebník, který organizuje dražbu a má
k tomu příslušné živnostenské oprávnění (§ 6 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb.); jde-li o majetek
územních samosprávných celků nebo majetek státu, může být jím i územní samosprávný
celek nebo příslušný orgán státní správy. 128
Licitátorem je fyzická osoba oprávněná činit jménem a na účet dražebníka úkony při
dražbě Licitátorem může být pouze fyzická osoba způsobilá k právním úkonům a fyzicky
způsobilá k této činnosti. Licitátor zahajuje dražbu, vyzývá účastníky, aby činili podání,
uděluje příklep a provádí též losování ohledně udělení příklepu. [§ 2 písm. f), § 8 zákona
č. 26/2000 Sb.].
Člen organizované skupiny je fyzická osoba náležející do sdružení nejméně tří osob,
v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení a jehož činnost se
v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost
úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost pro společnost. Taková skupina
nemusí mít trvalejší charakter, tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý trestný čin. 129
Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku).
K pravidlům při stanovení výše škody viz § 137 tr. zákoníku.
Z hlediska zavinění postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
Značným prospěchem se rozumí prospěch nejméně 500 000 Kč (§ 138 odst. 1, 2 tr.
zákoníku). Při stanovení výše prospěchu se vychází z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje
skutečnou výši prospěchu ve smyslu obohacení pachatele nebo jiné osoby.
Z hlediska zavinění postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
Spáchání činu při žádání, přijetí nebo dání si slíbit majetkový nebo jiný prospěch.
Pachatel sjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníkovi dražby přednost nebo
výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů a přitom žádá, přijme nebo
si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu, protože žádat,
přijmout nebo si dát slíbit prospěch lze jen úmyslně.
K znakům žádá, přijme, dá si slíbit – § 331 tr. zákoníku
Vztah k jiným ustanovením:
Jednočinný souběh trestného činu podle § 256 tr. zákoníku s trestným činem přijetí
úplatku podle § 331 tr. zákoníku je vyloučen, neboť vůči tomuto trestnému činu je trestný čin
podle § 256 tr. zákoníku speciální. 130
Jednočinný souběh trestného činu podle § 256 tr. zákoníku s trestným činem zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku je možný.
V ustanovení § 120 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, jsou uvedeny
správy delikty zadavatelů. Poukázat je třeba zejména na delikt uvedený pod písm. a) odst. 1
128
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck 2010. s. 2388.
Rozhodnutí č. 53/1976-II. Sb. rozh. trest., rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. trest.
130
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck 2010. s. 2389
129
74
§ 120 [zadavatel nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky,
přičemž tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře
smlouvu na veřejnou zakázku], delikt uvedený pod písm. b) odst. 1 § 120 [zadavatel nesplní
povinnost uveřejnění stanovenou tímto zákonem, nebo ji splní v rozporu s § 146 nebo 147;
vyhlášení zadávacího řízení a jeho způsoby] a delikt uvedený pod písm. c) odst. 1 § 120
[zadavatel uzavře smlouvu na veřejnou zakázku bez uveřejnění oznámení o zahájení
zadávacího řízení podle § 146 odst. 1, ačkoli je podle tohoto zákona povinen toto oznámení
uveřejnit].
3. 2. 5. Trestný čin pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži
podle § 257 tr. zákoníku
(1) Kdo se dopustí pletich v souvislosti se zadáním veřejné zakázky nebo
s veřejnou soutěží tím, že
a) lstí nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy přiměje jiného, aby se zdržel
účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži,
b) jinému poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch za to, že se
zdrží účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži,
c) žádá nebo přijme majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží účasti
v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži, nebo
d) na základě dohody s jiným zájemcem nebo uchazečem vyvíjí činnost směřující
k zadání veřejné zakázky za nepřiměřeně vysokou nebo jinak nevýhodnou cenu,
bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude
pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, nebo
b) jako úřední osoba.
(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin
uvedený v odstavci 1
a) v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, nebo
b) jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch.
Objektem trestného činu podle § 257 tr. zákoníku je zájem na řádném a zákonném
provedení veřejné zakázky nebo provedení veřejné soutěže. Trestněprávní ochrana zde
směřuje k tomu, aby nedocházelo k ovlivňování zájemců nebo uchazečů v zadávacím řízení
nebo soutěžících ve veřejné soutěži.
Podrobně k právní úpravě veřejných zakázek a veřejných soutěží srov. komentář
u § 256 tr. zákoníku
Pachatelem může být kdokoliv, a to za podmínky, že je trestně odpovědný. Zpravidla
jím bude osoba mající určité povinnosti stanovené zákonem v souvislosti s veřejnou zakázkou
nebo veřejnou soutěží, tedy zájemce či uchazeč v zadávacím řízení veřejné zakázky nebo
soutěžící ve veřejné soutěži, případně za ně jednající.
Speciální subjekt – úřední osoba zakládá zvlášť přitěžující okolnost podle § 257 odst.
2 písm. b), respektive podle § 257 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
75
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Stran kvalifikovaných
skutkových podstat, pokud jde o opatření prospěchu sobě nebo jinému, je třeba úmyslné
zavinění, byť z hlediska dokonání trestného činu nemusí být takový prospěch skutečně
dosažen.
Objektivní stránka trestného činu spočívá ve čtyřech alternativních formách jednání,
kterými se pachatel dopustí pletich:
a) lstí nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy přiměje jiného, aby se zdržel účasti
v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži,
b) jinému poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží
účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži,
c) žádá nebo přijme majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží účasti v zadávacím
řízení nebo ve veřejné soutěži, nebo
d) na základě dohody s jiným zájemcem nebo uchazečem vyvíjí činnost směřující
k zadání veřejné zakázky za nepřiměřeně vysokou nebo jinak nevýhodnou cenu.
Jednání popsané v § 257 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Lstí je vyvolání nebo využití omylu u jiné osoby. Tato lest musí být užita s cílem přimět
jiného, aby se zdržel účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži.
Pohrůžkou násilím se rozumí hrozba použití fyzické síly k překonání nebo zamezení
kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí je tady prostředkem nátlaku na vůli napadeného,
přičemž není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, například když si je vědom
fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně
se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka násilím je zpravidla vyjádřena výslovně, nicméně stačí
i konkludentní jednání, je-li z něho a z ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční,
pokud se poškozený nepodrobí vůli pachatele. Pohrůžka násilí nemusí směřovat vůči tomu,
kdo se má zdržet účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži. Násilí, jímž se hrozí,
může směřovat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je pohrůžky takovým násilím prostředkem
nátlaku na vůli osoby, která se má zdržet účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži.
Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné
újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Při
posuzování, zda jde právě o takovou těžkou újmu, je nutné přihlížet k osobním poměrům
osoby, která se má zdržet účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži, k její vyspělosti,
zkušenostem, psychickému stavu apod. Za oprávněné nelze považovat jednání, k němuž by
bylo použito prostředku sice jinak dovoleného, nikoli však dovoleného vzhledem k účelu
sledovaném pachatelem.
Způsoby nátlaku uvedené v § 257 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vyžadují, aby pachatel
skutečně docílil, že poškozený se zdržel účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži.
Pokud se poškozený přesto zadávacího řízení nebo veřejné soutěže zúčastnil, lze jednání
pachatele kvalifikovat jako pokus trestného činu pletich při zadání veřejné zakázky a při
veřejné soutěži podle § 21 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 131
Jednání popsané v § 257 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je v podstatě aktivní
úplatkářství. Pachatel poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch za účelem
toho, aby se dotyčná osoba zdržela účasti v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži.
Poskytnutí prospěchu je předání výhody jinému.
Nabídkou prospěchu je návrh na poskytnutí prospěchu. Slibem je závazek budoucího
poskytnutí výhody, pakliže dojde ke splnění dalších podmínek. Trestný čin je dokonán již tím,
131
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2392.
76
že pachatele poskytne, nabídne nebo slíbí prospěchu jinému. Nemusí dojít k získání
majetkového nebo jiného prospěchu. Minimální výše majetkového prospěchu není určena.
Majetkovým nebo jiným prospěchem se rozumí jakákoli výhoda. Prospěch nemusí
představovat jen penězi ocenitelný přírůstek majetku pachatele, může mít také nemateriální
povahu.
K znakům poskytne, nabídne, slíbí – § 332 tr. zákoníku
Jednání vymezené v § 257 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je v podstatě pasivní
úplatkářství. Pachatel žádá nebo příjme prospěch za účelem toho, aby se sám zdržel účasti
v zadávacím řízení nebo ve veřejné soutěži.
Znak žádá předpokládá, že pachatel dá podnět k poskytnutí majetkového nebo jiného
prospěchu. Může tak učinit výslovnou žádostí nebo i takovým jednáním, z něhož je zřejmé, že
pachatel prospěch očekává a chce. O přijetí prospěchu jde, pokud se pachateli s jeho vědomím
dostane majetkového nebo jiného prospěchu. Trestný čin je dokonán již tím, že pachatel žádá
nebo přijme majetkový nebo jiný prospěch. Je lhostejno, zda se nakonec zúčastní zadávacího
řízení nebo veřejné soutěže, či nikoliv.
K znakům žádá, přijme – § 331 tr. zákoníku.
K znakům majetkový nebo jiný prospěch – § 257 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
Jednání uvedené v § 257 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku má podvodný charakter.
Vyžaduje součinnost s další, speciálně určenou osobou. Podstatou jednání pachatele je, že
vyvíjí činnost směřující k zadání veřejné zakázky za nepřiměřeně vysokou nebo jinak
nevýhodnou cenu. Na rozdíl od pletich uvedených v § 257 odst. 1 písm. a) – c) tr. zákoníku se
toto jednání týká pouze veřejné zakázky.
Znak vyvíjení činnosti znamená, že na základě dohody s jiným zájemcem nebo
uchazečem dojde k zadání veřejné zakázky na nepřiměřeně vysokou nebo jinak nevýhodnou
cenu. Může jít o činnost jak v rámci jednacího řízení nebo v soutěžním dialogu, tak i při
podávání nabídek. 132
Za nepřiměřeně vysokou cenu se považuje taková cena, která výrazně – v řádech
desítek procent – přesahuje cenu obvyklou v daném čase a místě vztahující se k poskytování
dodávek či služeb nebo provedení stavebních prací. 133
Znak jinak nevýhodná cena zahrnuje ostatní případy, kdy nevýhodnost ceny spočívá
například ve formě úhrady nebo v době provedení úhrady.
Cenou je jakýkoli způsobilý předmět právních vztahů, který má určitou majetkovou
hodnotu, respektive je penězi ocenitelný.
Dohodou se rozumí ujednání vyjadřující závazek zadání veřejné zakázky
za nepřiměřeně vysokou nebo jinak nevýhodnou cenu. Samotná dohoda mezi jiným
zájemcem nebo uchazečem ještě nestačí k trestní odpovědnosti, pachatel musí alespoň započít
takovou dohodu realizovat. 134
Zájemcem je dodavatel, který podal ve stanovené době žádost o účast v užším řízení,
v jednacím řízení s uveřejněním nebo v soutěžním dialogu, nebo dodavatel, který byl
zadavatelem vyzván k jednání v jednacím řízení bez uveřejnění, k podání předběžné nabídky
v dynamickém nákupním systému, k podání nabídky ve zjednodušeném podlimitním řízení,
k podání nabídky v řízení na základě rámcové smlouvy, nebo k potvrzení zájmu o účast
132
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2394.
Kuchta, J. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 307.
134
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2394.
133
77
v případě zadávacího řízení zahájeného uveřejněním pravidelného předběžného oznámení
[§ 17 písm. n) zákona č. 137/2006 Sb.].
Za uchazeče je považován dodavatel, který podal nabídku v zadávacím řízení, tedy
fyzická nebo právnická osoba, která dodává zboží, poskytuje služby nebo provádí stavební
práce, pokud má sídlo, místo podnikání či místo trvalého pobytu na území České republiky,
nebo zahraniční dodavatel [§ 17 písm.a), j) zákona č. 137/2006 Sb.].
Mezi zvlášť přitěžující okolnosti patří: spáchání činu v úmyslu opatřit značný
prospěch sobě nebo jinému [§ 257 odst. 2 písm. a)], spáchání činu úřední osobou [§ 257 odst.
2 písm. b)], spáchání činu v úmyslu opatřit prospěch velkého rozsahu sobě nebo jinému
[§ 257 odst. 3 písm. a)] a spáchání činu úřední osobou v úmyslu opatřit značný prospěch sobě
nebo jinému [§ 257 odst. 3 písm. b)].
Spáchání činu v úmyslu opatřit značný prospěch – § 331 odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku
Spáchání činu úřední osobou – § 331 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku
Spáchání činu v úmyslu opatřit prospěch velkého rozsahu – § 331 odst. 4 písm. a)
tr. zákoníku
Spáchání činu úřední osobou v úmyslu opatřit značný prospěch – § 331 odst.
4 písm. a) tr. zákoníku
Vztah k jiným ustanovením:
Jednočinný souběh trestného činu podle § 257 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s trestným
činem vydírání podle § 175 tr. zákoníku je vyloučen, neboť jde o speciální ustanovení k § 175
tr. zákoníku.
Jednočinný souběh trestného činu podle § 257 tr. zákoníku s trestným činem zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku je možný.
Účast v zadávacím řízením řízení veřejné zakázky nebo ve veřejné soutěži nelze
považovat za obstarávání věcí obecného zájmu, a proto aktivní a pasivní úplatkářství při
těchto řízeních nemůže být posouzeno jako úplatkářství podle § 331 až 333 tr. zákoníku, ale
jen jako trestný čin podle § 257 odst. 1 písm. b) nebo c) tr. zákoníku.
K správním deliktům zadavatele podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách
srov. komentář § 256 tr. zákoníku.
K správním deliktům dodavatele při prokazování kvalifikace srov. § 120a zákona
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách.
Relevantní judikatura:
K dokonání trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128c
písm. c) tr. zák. se nevyžaduje, aby k žádosti pachatele o majetkový nebo jiný prospěch či
k jeho přijetí za to, že se zdrží podávání návrhů při dražbě, muselo přistoupit i jednání
spočívající v tom, že se pachatel skutečně zdržel podávání návrhů při veřejné dražbě. Není
tedy nutné, aby se pachatel následně zúčastnil veřejné dražby a aby skutečně tímto způsobem
ovlivnil její průběh (rozhodnutí č. 32/2009 Sb. rozh. trest.).
Při posuzování otázky, zda byl naplněna okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní
sazby u trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák.,
78
spočívající v tom, že pachatel získal pro sebe nebo pro jiného značný prospěch ve smyslu
§ 128 odst. 3 tr. zák., je třeba vycházet jen z tzv. čistého prospěchu, do něhož nelze zahrnovat
náklady vynaložené na jeho dosažení, tj. ani daň (např. daň z přidané hodnoty, daň z příjmů,
spotřební daň), kterou pachatel skutečně zaplatil (odvedl) v souvislosti s činností nebo
plněním, od nichž se odvozuje získaný prospěch (rozhodnutí č. 31/2009 Sb. rozh. trest.)
V posuzovaném případě skutkové podstaty obou jmenovaných trestných činů chrání
v podstatě stejné společenské vztahy. Na tom nic zásadního nemění ani okolnost, že zatímco
trestný čin přijímání úplatků podle § 160 tr. zák. je zařazen mezi trestné činy proti pořádku
ve věcech veřejných (hlava třetí, oddíl třetí), trestný čin pletich při řízení konkursním
a vyrovnacím podle § 256b tr. zák. je řazen mezi trestné činy proti majetku (hlava devátá).
Jejich objektem v širším pojetí je především zájem na ochraně, řádném a nestranném průběhu
řízení, resp. činností, při uspokojování zájmů ať už občanů či právnických osob, kdy na tomto
má zájem celá společnost případně určitá sociální skupina.
Z tohoto pohledu je speciálním trestný čin pletich při řízení konkursním a vyrovnacím
podle § 256b odst. 3 tr. zák., protože zvláště postihuje určitý druh útoků (užší, resp. speciální
okruh útoků) proti týmž individuálním zájmům, čímž vystihuje zvláštní povahu a stupeň
nebezpečnosti takovýchto útoků pro společnost. Pouhou komparací trestních sazeb lze dospět
k závěru, že útok namířený proti majetkovým právům (v podobě ustanovení § 256b odst. 3 tr.
zák.) je typově méně nebezpečný než útok směřující proti pořádku ve věcech veřejných
[v podobě ustanovení § 160 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák.]. Pachatel trestného činu pletich
při řízení konkursním a vyrovnacím podle § 256b odst. 3 tr. zák. je totiž ohrožen trestní
sazbou trestu odnětí svobody jen do dvou let (sazbou od šesti měsíců do tří let, případně od
dvou roků do osmi let teprve v odst. 4, resp. odst. 5), zatímco pachatel trestného činu
přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. je ohrožen trestní sazbou trestu
odnětí svobody od jednoho roku až na pět let.
Pouhým porovnáním skutkových podstat trestných činů přijímání úplatku podle § 160
tr. zák. a pletich při řízení konkursním a vyrovnacím § 256b odst. 3 tr. zák. je také zřejmé, že
zatímco ustanovení § 160 tr. zák. vymezuje (a to i díky ustanovení § 162a odst. 3 tr. zák. –
srov. shora) značně široký okruh jednání (souvisejících s obstaráváním věcí obecného zájmu),
která mohou tento trestný čin naplnit, základní skutková podstata trestného činu pletich při
řízení konkursním a vyrovnacím podle § 256b odst. 3 tr. zák. vymezuje z tohoto širokého
okruhu jednání úzký (specifický, resp. speciální) okruh jednání, která by při neexistenci
ustanovení § 256b odst. 3 tr. zák. bylo možno podřadit právě pod § 160 tr. zák.
Uvedené závěry lze formulovat i tak, že při řízení konkursním a vyrovnacím (nyní
v insolvenčním řízení) nejde o obstarávání věcí obecného zájmu, ale o uplatňování
soukromoprávních nároků. Především z tohoto důvodu na jednání podle § 256b tr. zák.
nedopadají ustanovení § 160 tr. zák. až 163 tr. zák. o trestných činech úplatkářství.
Jednočinný souběh trestných činů podle § 160 tr. zák. až § 162 tr. zák. s trestným činem
pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle § 256b tr. zák. je vzhledem k tomu
vyloučen. To platí i ve vztahu ke správci konkursní podstaty, který sice vykonává svou
činnost ve veřejném zájmu, ale dopadá na něj speciální ustanovení § 256b odst. 3 tr. zák., jež
bylo nutno do trestního zákona zavést právě proto, že správce konkursní podstaty není možno
postihovat podle ustanovení § 160 tr. zák. až 163 tr. zák. Správce konkursní podstaty totiž
nelze považovat ani za veřejného činitele, protože nejde o voleného funkcionáře nebo jiného
odpovědného pracovníka orgánu státní správy, samosprávy, soudu nebo jiného státního
orgánu ani o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru (srov. § 89 odst. 9 tr. zák.).
Správci konkursní podstaty jsou sice ustanovováni soudem, který vede řízení o konkursu,
a s tímto soudem spolupracují, ale v zásadě jde o soukromé osoby, které nejsou zaměstnanci
79
soudu. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 8 Tdo 708/2009,
www.nsoud.cz).
Pokud obviněný jako vedoucí referátu sociálních věcí okresního úřadu se pokusil
zmanipulovat veřejnou soutěž protiprávním obejitím regulí s cílem, aby veřejnou soutěž
vyhrála předem určená, obviněným protěžovaná a tím i neoprávněně zvýhodňovaná
společnost, přičemž se snažil vyloučit konkurenci při ucházení se o zakázku, kterou by
neregulérním způsobem získala výše uvedená společnost, a tím by dosáhla i materiální
a nemateriální výhody, čímž by zcela nepochybně získala i neoprávněný prospěch naplnil
skutkovou podstatu pokusu trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle
§ 8 odst. 1 k 128a odst. 1 tr. zák. i trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn.
5 Tdo 963/2003, ASPI).
3. 2. 6. Trestný čin pletichy při veřejné dražbě podle § 258 tr. zákoníku
(1) Kdo se dopustí pletich při veřejné dražbě věci tím, že
a) lstí nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy přiměje jiného, aby se zdržel
účasti na podávání návrhů při dražbě,
b) jinému poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch za to, že se
zdrží podávání návrhů při dražbě, nebo
c) žádá nebo přijme majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží podávání
návrhů při dražbě,
bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude
pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch, nebo
b) jako úřední osoba.
(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin
uvedený v odstavci 1
a) v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, nebo
b) jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch.
Veřejná dražby a vznik, trvání a zánik některých právních vztahů s tím souvisejících
upravuje zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších právních předpisů.
Podle tohoto zákona se postupuje vždy, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Modifikovanou
úpravu veřejných dražeb obsahuje zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu
k některým věcem na jiné právnické osoby nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších právních
předpisů a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů.
Zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších právních předpisů
Dražbou se rozumí veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného
práva k předmětu dražby, konané na základě návrhu navrhovatele, při němž se licitátor obrací
na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě s výzvou k podávání
nabídek a při němž na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, přejde
příklepem licitátora vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby, nebo totéž veřejné jednání,
80
které bylo licitátorem ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání [srov.
§ 2 písm. a) zákona č. 26/2000 Sb.].
Rozlišuje se dobrovolná dražba a nedobrovolná dražba.
Dražbou dobrovolnou 135 je dražba prováděná na návrh vlastníka. Takový návrh může
podat také více osob, a to i tehdy, nejsou-li spoluvlastníky předmětu dražby. Dobrovolné
dražby movitých věcí podle tohoto zákona lze provádět na základě vydaného živnostenského
oprávnění; zvláštní podmínky k provozování činnosti dražebníka se na provádění
dobrovolných dražeb movitých věcí nevztahují. Dražebník vyhlásí konání dražby dražební
vyhláškou. Upustit od dražby může nejpozději do jejího zahájení. Účastníci dražby jsou
povinni na vyzvání dražebníka nebo osoby jím písemně pověřené doložit svou totožnost,
popřípadě své oprávnění jednat za účastníka dražby, dát se zapsat do seznamu účastníků
dražby, a jsou-li rozdávána dražební čísla, převzít dražební číslo; bylo-li požadováno složení
dražební jistoty, jsou účastníci dražby povinni způsobem stanoveným v dražební vyhlášce
doložit i složení dražební jistoty. Účastníci dražby jsou dále povinni doložit své čestné
prohlášení, že nejsou osobami vyloučenými z dražby. Zaměstnanci příslušného
živnostenského úřadu a zaměstnanci ministerstva pověření kontrolou provádění dražby se
prokazují též svým pověřením. Každému, kdo se dostaví k zapsání do dražby před jejím
zahájením a prokáže, že splňuje podmínky stát se účastníkem dražby, musí být umožněno
dražit. Vydražitel, který zmařil dražbu, nenabývá vlastnictví předmětu dražby vydraženého
ve zmařené dražbě. Opakovaná dražba se uskuteční na základě smlouvy o provedení
opakované dražby uzavřené mezi navrhovatelem předchozí dražby a dražebníkem, který
prováděl předchozí dražbu, pokud předmět dražby nebyl vydražen nebo pokud byla dražba
zmařena vydražitelem; dražebník v tom případě nemusí zajišťovat nový odhad předmětu
dražby, pokud má k dispozici odhad ne starší jednoho roku před konáním opakované dražby.
Jde-li o dražbu věcí movitých a nejnižší podání u žádné z nich nepřesahuje 1 000 000 Kč, lze
je vydražit ve společné dražbě; dražebník je povinen určit pořadí, v němž budou draženy.
Vyvolání se provede u každého předmětu dražby zvlášť. Ve vyvolání musí být uvedeno
i pořadové číslo předmětu dražby. Uhradil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením
ve stanovené lhůtě, přechází na něj vlastnictví předmětu dražby k okamžiku udělení příklepu.
dražebník vydá bez zbytečného odkladu vydražiteli, který nabyl vlastnictví předmětu dražby,
písemné potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby.
§ 24 Zmaření a neplatnost dražby (dobrovolná dražba)
(1) Vydražitel, který zmařil dražbu, nenabývá vlastnictví předmětu dražby
vydraženého ve zmařené dražbě.
(2) O zmaření dražby vyrozumí dražebník bez zbytečného odkladu osoby uvedené
v § 20 odst. 5. Oznámení o zmaření dražby uveřejní dražebník bez zbytečného odkladu
obdobným způsobem jako dražební vyhlášku. Jestliže byla dražební vyhláška uveřejněna na
centrální adrese, uveřejní tam dražebník i oznámení o zmaření dražby.
(3) Každý, do jehož práv bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo a je
účastníkem dražby, navrhovatelem, osobou oprávněnou z předkupního práva k předmětu
dražby, osobou oprávněnou z práva na přednostní nabytí předmětu dražby nebo osobou,
k jejímuž návrhu bylo vykonatelným rozhodnutím zakázáno s předmětem dražby nakládat,
může navrhnout soudu, aby soud vyslovil neplatnost dražby, pokud dražebník neupustil od
dražby, ač tak byl povinen učinit, vydražila-li předmět dražby osoba, která je z účasti na
dražbě vyloučena, nebo nejsou-li splněny podmínky v § 12 odst. 1 a 2, § 14 odst. 3, § 17 odst.
5 a 6, § 19, 20, § 23 odst. 1 až 10, § 25 a v § 26 odst. 1 a 2 nebo byly-li vydraženy z dražeb
135
Srov. § 17 – § 35 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších právních předpisů.
81
vyloučené předměty dražby. Není-li právo na určení neplatnosti dražby uplatněno do 3 měsíců
ode dne konání dražby, zaniká.
(4) Neplatnost dražby nelze vyslovit z důvodu opožděného zahájení dražby, bylo-li
příčinou opožděného zahájení dražby konání jiné dražby týmž dražebníkem na témže místě.
(5) O neplatnosti dražby dražebník bez zbytečného odkladu vyrozumí osoby uvedené
v § 20 odst. 5. Oznámení o neplatnosti dražby dále dražebník uveřejní bez zbytečného
odkladu po dobu alespoň 30 dnů způsobem v místě obvyklým. Jestliže byla dražební vyhláška
uveřejněna na centrální adrese, uveřejní tam dražebník i oznámení o neplatnosti dražby.
Dražba nedobrovolná 136 je dražba prováděná na návrh dražebního věřitele, jehož
pohledávka je přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo vykonatelným rozhodčím
nálezem nebo doložena vykonatelným notářským zápisem nebo vykonatelným exekutorským
zápisem, který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním právním předpisem, 137 anebo
doložena jiným vykonatelným rozhodnutím, jehož soudní výkon připouští zákon, včetně
platebních výměrů a výkazů nedoplatků (§ 36 – § 61 zákona č. 26/2000 Sb.). Dražebním
věřitelem je osoba, jejíž pohledávka je zajištěna zástavním právem k předmětu dražby, včetně
soudcovského zástavního práva. Je-li dražebním věřitelem orgán státní správy, případně jiný
orgán, je zbaven v rozsahu nezbytném pro provedení dražby povinnosti mlčenlivosti.
Předmětem dražby může být vše, co může být zástavou obč. zák. (čímž však není dotčeno
ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb.). Dlužníkem se rozumí osoba, jejíž závazek je
zajištěn právem k předmětu dražby. Účastníky dražby nedobrovolné nesmějí být dlužník
a jeho manžel, dále pak osoby, které nesmějí nabývat vlastnictví k věcem, jejichž vlastníkem
je dlužník; nikdo nesmí dražit za ně. Dražebník zašle ve lhůtě sjednané ve smlouvě
o provedení dražby písemné oznámení o dražbě zástavnímu dlužníkovi, zástavci, dlužníkovi
a dražebním věřitelům. Dražebník vyhlásí konání dražby dražební vyhláškou. Dražebník
upustí od dražby nejpozději do jejího zahájení. Účastníci dražby jsou povinni na vyzvání
dražebníka nebo osoby jím písemně pověřené doložit svou totožnost, popřípadě své oprávnění
jednat za účastníka dražby, dát se zapsat do seznamu účastníků dražby, a jsou-li rozdávána
dražební čísla, převzít též dražební číslo; bylo-li požadováno složení dražební jistoty, jsou
účastníci dražby povinni způsobem stanoveným v dražební vyhlášce doložit i složení dražební
jistoty. Účastníci dražby jsou dále povinni doložit své čestné prohlášení, že nejsou osobami
vyloučenými z dražby. Zaměstnanci příslušného živnostenského úřadu a zaměstnanci
ministerstva pověření kontrolou provádění dražby se prokazují též svým pověřením.
Každému, kdo se dostaví k zapsání do dražby před jejím zahájením a prokáže, že splňuje
podmínky stát se účastníkem dražby, musí být umožněno dražit.
§ 48 Zmaření a neplatnost dražby (nedobrovolná dražba)
(1)Vydražitel, který zmařil dražbu, nenabývá vlastnictví předmětu dražby vydraženého
ve zmařené dražbě.
(2) O zmaření dražby vyrozumí dražebník bez zbytečného odkladu osoby uvedené
v § 43 odst. 5. Oznámení o zmaření dražby uveřejní dražebník bez zbytečného odkladu
obdobným způsobem jako dražební vyhlášku. Jestliže byla dražební vyhláška uveřejněna na
centrální adrese, uveřejní tam dražebník i oznámení o zmaření dražby.
(3) Každý, do jehož práv bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo a je
dlužníkem, zástavcem, zástavním dlužníkem, účastníkem dražby, dražebním věřitelem nebo
navrhovatelem, může navrhnout u soudu, aby soud vyslovil neplatnost dražby, pokud
136
Srov. § 36 – § 61 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších právních předpisů.
§ 71a až 71c zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 30/2000
Sb., § 78 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně
dalších zákonů.
137
82
dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, vydražila-li předmět dražby osoba,
která je z účasti na dražbě vyloučena, nebo nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 36 odst.
1 a 4, § 39 odst. 1 až 7, 9 a 11, § 40 odst. 1 a 2, § 43 odst. 1 až 3 nebo § 46 odst. 1 nebo bylyli vydraženy z dražeb vyloučené předměty dražby. Důvodem vyslovení neplatnosti
nedobrovolné dražby nemůže být skutečnost, že nebyla doručena dražební vyhláška
dlužníkovi, zástavci, nebo zástavnímu dlužníkovi, pokud jim dražebník dražební vyhlášku ve
stanovené lhůtě zaslal. Není-li právo na určení neplatnosti dražby uplatněno do 3 měsíců ode
dne konání dražby, zaniká.
(4) Každý, do jehož práv bylo provedením dražby podstatným způsobem zasaženo a je
účastníkem dražby, dražebním věřitelem nebo navrhovatelem, může navrhnout u soudu, aby
soud vyslovil neplatnost dražby, nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 15 odst. 1 až 3,
§ 39, 42, § 43 odst. 1 až 3, 5 až 7, § 44, § 47 odst. 1 až 12 a v § 49. Důvodem vyslovení
neplatnosti nedobrovolné dražby nemůže být skutečnost, že nebyla doručena dražební
vyhláška dlužníkovi, zástavci, nebo zástavnímu dlužníkovi, pokud jim dražebník dražební
vyhlášku ve stanovené lhůtě zaslal. Není-li právo na určení neplatnosti dražby uplatněno do 3
měsíců ode dne konání dražby, zaniká.
(5) O neplatnosti dražby dražebník bez zbytečného odkladu vyrozumí osoby uvedené
v § 43 odst. 5. Oznámení o neplatnosti dražby dále dražebník uveřejní bez zbytečného
odkladu po dobu alespoň 30 dnů způsobem v místě obvyklým. Jestliže byla dražební vyhláška
uveřejněna na centrální adrese, uveřejní tam dražebník i oznámení o neplatnosti dražby.
(6) Neplatnost dražby nelze vyslovit z důvodu opožděného zahájení dražby, bylo-li
příčinou opožděného zahájení dražby konání jiné dražby týmž dražebníkem na témže místě.
Zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné
právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších právních předpisů
Tímto právním předpisem byly stanoveny podmínky, za kterých se vlastnictví státu
k některým věcem, k nimž měly ke dni 1. listopadu 1990 právo hospodaření státní podniky,
rozpočtové a příspěvkové organizace a národní výbory, převádělo na dále určené fyzické nebo
právnické osoby. Prodej provozních jednotek uvedených organizací byl proveden ve veřejné
dražbě, podrobnosti k tomu stanovila vyhláška č. 535/1990 Sb., o veřejných dražbách při
převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby
a o vstupném na tyto dražby. Dražby organizovaly a na jejich průběh dohlížely komise
prostřednictvím svých členů.
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů
Občanský soudní řád upravuje veřejnou dražbu při výkonu rozhodnutí prodejem
movitých věci 138 a nemovitostí. 139 Prodej movitých věcí je jiným úkonem soudu, jehož
úkolem je prodávané věci dražit a na základě příklepu převést do vlastnictví vydražitelů,
naproti tomu dražba při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí nebo podniku je výlučně
dražebním jednáním. 140
Prodej movitých věcí
Postup při dražbě movitých věcí se řídí především § 328b, § 329 a § 330 o.s.ř. Podle §
254 odst. 1 o.s.ř. lze při dražbě movitých věcí užít také ustanovení části první a trestní
138
Srov. § 328b až § 332 o.s.ř.
Srov. § 336b až § 337d o.s.ř.
140
Zpracováno podle Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. et al. Občanský soudní řád. Komentář. II. Díl. 7. vydání
Praha : C. H. Beck, 2006. s. 1612. a násl.
139
83
občanského soudního řádu, ovšem jen taková, která upravují činnost soudu při jiných úkonech
než při jednání. Sepsané věci se prodají v dražbě, nestanoví-li zákon č. 99/1963 Sb. jinak.
Věci se prodají samostatně anebo v rámci souboru věcí. V rámci souboru věcí se prodají
zejména věci, které tvoří jediný, hospodářsky nedílný nebo i dělitelný celek nebo zastupitelné
cenné papíry, lze-li očekávat vyšší výtěžek. O nařízení místa, času konání dražby soud
vyrozumí oprávněného, povinného, manžela povinného, je-li účastníkem řízení, orgán obce,
v jejímž obvodu bude dražba provedena, a orgán obce, v jejímž obvodu má povinný bydliště,
respektive sídlo. Činí tak dražební vyhláškou, která není soudním rozhodnutím. Kromě toho
se dražební vyhláška uveřejní způsobem v místě obvyklým. Dražbu provádí vykonavatel,
asistent soudce nebo vyšší soudní úředník, který rovněž dražbu řídí a poskytuje přítomným
osobám potřebná poučení. Soudci, zaměstnanci soudů, povinný a manžel povinného nesmějí
dražit. Dražba každé jednotlivé věci začíná oznámením nejnižší podání. Vlastní dražba věci
trvá, dokud dražitelé činí podání. Svými podáními jsou dražitelé vázáni, dokud jiný dražitel
neučinil přípustné vyšší podání. Pokud bezprostředně po upozornění, že soud po slově
„potřetí“ udělí příklep, neučiní žádný z dražitelů vyšší podání nebo stejné jako dosud nejvyšší
podání, udělí soud příklep tomu z dražitelů, který učinil nejvyšší podání. Příklep udělený
soudem v dražbě movitých věcí není soudním rozhodnutím, nýbrž jde o úkon soudu, jímž se
potvrzuje, který z dražitelů se stal vydražitelem, a že má proto právo na nabytí věci za jím
učinění nejvyšší podání. Dražební jednání je veřejné, soud však může veřejnost vyloučit za
podmínek uvedených v § 116 odst. 2 až 4 o.s.ř. a může vykázat i toho, kdo hrubě ruší pořádek
z místa, kde se koná dražební jednání podle § 54 o.s.ř. Soud udělí příklep dražiteli, který učiní
nejvyšší podání. Učiní-li několik dražitelů stejné podání a nebylo-li učiněno vyšší přípustné
podání, rozhodne, nedohodnou-li se tito dražitelé jinak, soud losem, komu má příklep udělit.
Vydražitel musí nejvyšší podání ihned zaplatit; neučiní-li tak, draží se věc znovu, bez jeho
účasti. Nejvyšší podání či doplatek na nejvyšší podání přesahující limit musí vydražitel
zaplatit bezhotovostní platbou do sedmi dnů od udělení příklepu, jinak soud nařídí opětovnou
dražbu (srov. § 329 odst. 6, 7). Dražba se skončí, jakmile dosažený výtěžek stačí k uspokojení
všech oprávněných a včas přihlášených věřitelů. Pokud tedy výtěžek dosažený zatím
prodaných věcí povinného postačuje k uspokojení všech věřitelů a nákladů prodeje, dražbu
ostatních věcí povinného soud skončí. Nenajde-li se vydražitel pro dražené věci, nařídí soud
opětovnou dražbu (§ 330).
Prodej nemovitostí
Dražební jednání předpokládá nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Po
právní moci usnesení o ceně – kdy je podle výsledků ocenění a ohledání určena cenu
nemovitosti a jejího příslušenství, cenu jednotlivých práv a závad s nemovitostí spojených,
závady, které prodejem v dražbě nezaniknou a výsledné cena – soud nařídí dražební jednání.
To znamená, že řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí vstupuje do další fáze,
kterou je dražba. Ve výroku usnesení o nařízení dražebního jednání soud uvede náležitosti dle
písm. a) až l) odst. 1 § 336b o.s.ř. Obsahuje údaje o místu a času dražby, údaje podstatné pro
účastníky výkonu rozhodnutí a další osoby, které chtějí dražit, což jsou údaje o výsledné ceně,
nejnižším podání, výši jistoty, právech a závadách váznoucích na nemovitosti, a údaje pro
osoby, které se chtějí domáhat uspokojení svých pohledávek z nejvyššího podání nebo pro
osoby, které chtějí uplatnit svá práva k nemovitosti. Dražební vyhláška se doručí
vyjmenovaným osobám, mimo jiné i oprávněnému, těm, kdo do řízení přistoupili jako další
oprávnění, povinnému, manželu povinného, osobám, o nichž je mu známo, že mají k
nemovitosti předkupní právo, věcné právo nebo nájemní právo, a osobám, které již přihlásily
své vymahatelné pohledávky nebo pohledávky zajištěné zástavním právem za povinným a
příslušnými listinami je prokázaly (§ 336c). Dražební vyhláška se také uveřejňuje. Po právní
moci dražební vyhlášky soud provede dražební jednání. Dražební jednání může řídit jen
84
soudce. Jednotlivé úkony při jednání, jimiž se nerozhoduje, může na základě pověření soudce
provést vykonavatel nebo jiný zaměstnanec soudu; řídí se přitom pokyny soudce. Jako
dražitel se může jednání zúčastnit pouze ten, kdo zaplatil do zahájení dražebního jednání
jistotu. Fyzická osoba může dražit jen osobně nebo prostřednictvím zástupce, jehož plná moc
byla úředně ověřena. Za právnickou osobu, obec, vyšší územně samosprávný celek nebo stát
draží osoby uvedené v § 21, 21a a 21b cit. zákona, které své oprávnění musí prokázat listinou,
jež byla úředně ověřena, nebo jejich zástupce, jehož plná moc byla úředně ověřena. Jako
dražitelé nesmí vystupovat soudci, zaměstnanci soudů, povinný, manžel povinného, vydražitel
uvedený v § 336m odst. 2 cit. zákona a ti, jimž v nabytí věci brání zvláštní předpis - srov. § 17
zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona (§ 336h o.s.ř.).
Po zahájení dražebního jednání soudce nejprve rozhodne, zda je prokázáno předkupní
právo (§ 336e odst. 3), a oznámí, kteří věřitelé přihlásili své pohledávky a v jaké výši, kteří
věřitelé požádali o zaplacení svých pohledávek a v jaké výši a které pohledávky může
vydražitel převzít a jaká je výše těchto pohledávek. Po provedení těchto úkonů soudce vyzve
ty, kdo mohou dražit, aby činili podání. Poté, kdy započala dražba se již nemohou přihlásit
další zájemci o dražbu, osoby s právem nepřipouštějícím dražbu již nemohou toto právo
uplatnit. Dražba se koná, dokud dražitelé činí podání; dražitelé jsou vázáni svými podáními,
dokud soud neudělí příklep. Pokud se zjistí, že byla podána žaloba na vyloučení prodávané
nemovitosti z výkonu rozhodnutí, soud dražební jednání odročí až do pravomocného
rozhodnutí o žalobě. Příklep lze udělit tomu, kdo učinil nejvyšší podání a u něhož jsou
splněny další podmínky stanovené zákonem. Učinilo-li více dražitelů stejné nejvyšší podání,
udělí soud příklep nejprve tomu, komu svědčí předkupní právo, a poté, nedohodnou-li se jinak
dražitelé, kteří učinili stejné nejvyšší podání, dražiteli, který byl určen losem. Před udělením
příklepu se soudce dotáže osob přítomných při dražbě, zda mají námitky proti příklepu;
námitky, které podali oprávněný, ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinný
a dražitel, se uvedou do protokolu. Shledá-li soud námitky proti příklepu důvodnými,
pokračuje se v dražbě vyvoláním předposledního podání; proti tomuto usnesení není odvolání
přípustné. V opačném případě soud usnesením udělí příklep. Námitky proti příklepu může
uplatnit každý, kdo je přítomen dražebními jednání, nejenom účastníci řízení, dražitelé, ale
i osoby, které se zúčastnily dražebního jednání jen jako veřejnost. Odvolací soud usnesení
o příklepu změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se
odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při nařízení
dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona (§ 336k). Nebylo-li při
dražbě učiněno ani nejnižší podání, soud dražební jednání skončí. Další dražební jednání soud
nařídí na návrh oprávněného nebo toho, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, který
lze podat nejdříve po uplynutí tří měsíců od bezúspěšné dražby; nebyl-li návrh podán do
jednoho roku, soud výkon rozhodnutí zastaví. Nezaplatil-li vydražitel nejvyšší podání ani
v dodatečné lhůtě, kterou mu určil soud a která nesmí být delší než jeden měsíc, usnesení
o příklepu se marným uplynutím dodatečné lhůty zrušuje a soud nařídí další dražební jednání
(§ 336m). Specifika platí pro dražbu prováděnou elektronicky s tím, že podmínky pro tuto
formu dražby jsou stanoveny jen rámcově v § 336o o.s.ř. Pro elektronickou dražbu platí
obdobně ustanovení § 336 až § 336n o.s.ř.
Objektem trestného činu podle § 258 tr. zákoníku je zájem na řádném a zákonném
provedení veřejné dražby. Trestněprávní ochrana zde směřuje k tomu, aby nedocházelo
k nežádoucímu ovlivňování účastníků veřejných dražeb.
Pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli, a to za podmínky, že je trestně
odpovědný. Zpravidla půjde o osobu, která má určité povinnosti či postavení stanovení
zákonem v souvislosti s veřejnou dražbou, tedy o účastníka dražby.
85
Speciální subjekt – úřední osoba zakládá zvlášť přitěžující okolnost podle § 258 odst. 2
písm. b), respektive podle § 258 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění.
Objektivní stránka trestného činu spočívá ve třech alternativních formách jednání,
kterými se pachatel dopustí pletich:
a) lstí nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy přiměje jiného, aby se zdržel účasti na
podávání návrhů při dražbě,
b) jinému poskytne, nabídne nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží
podávání návrhů při dražbě, nebo
c) žádá nebo přijme majetkový nebo jiný prospěch za to, že se zdrží podávání návrhů při
dražbě.
Podáním je nabídka účastníka dražby učiněná v průběhu dražby ve výši alespoň
stanoveného nejnižšího podání, další podání musí převyšovat podání již učiněné nejméně
o stanovený minimální příhoz, není-li dále stanoveno jinak; v případě, že byla rozdána čísla,
musí být nabídka učiněna ústně a zvednutím čísla; podání je perfektní až ústní nabídkou
[§ 2 písm. i) zákona č. 26/2000 Sb.]. Draží se, pokud účastníci dražby činí vyšší podání.
Nebylo-li přes dvojí výzvu a prohlášení licitátora: „neučiní-li někdo z přítomných účastníků
dražby podání vyšší, než bylo podání naposled učiněné účastníkem dražby (označení
účastníka dražby, který učinil nejvyšší podání), udělím mu příklep“ učiněno vyšší podání,
oznámí licitátor ještě jednou poslední podání a po třetí výzvě udělí příklep účastníkovi
dražby, který učinil nejvyšší podání. Učiněným podáním je účastník dražby vázán [§ 23 odst.
9 zákona č. 26/2000 Sb.].
Účastníkem dražby je fyzická osoba přítomná při dražbě, která se dostavila za účelem
činit podání a splňuje podmínky stanovené tímto zákonem [§ 2 písm. c) zákona č. 26/2000
Sb.]. Účastníkem dražby mohou být pouze osoby způsobilé k právním úkonům Účast na
dražbě je zakázána určitým kategoriím osob, vyjmenovány jsou v § 3 odst. 2 – 6 cit. zákona.
Účastníkem dražby může být vždy stát, a to i tehdy, kdyby jiná osoba byla z dražby
vyloučena.
Účastníky dražeb dle zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým
věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, byly fyzické osoby, které jsou státními občany
České a Slovenské Federativní Republiky nebo byly československými státními občany po
25. únoru 1948, a dále právnické osoby, jejichž účastníky nebo společníky jsou výlučně tyto
fyzické osoby; při opakované dražbě téže provozní jednotka i další fyzické osoby a právnické
osoby, jejichž účastníky nebo společníky jsou výlučně fyzické osoby.
Jednání popsané v § 258 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Uvedené způsoby nátlaku pachatele směřují k tomu, aby se poškozený zdržel účasti na
podávání návrhů na dražbě. Trestný čin je dokonán tím, že poškozeny se skutečně zdrží
takového návrhu.
Ke znakům této skutkové podstaty – § 257 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Jednání uvedené v § 258 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
Toto ustanovení v podstatě upravuje aktivní úplatkářství. Pachatel poskytne, nabídne
nebo slíbí majetkový nebo jiný prospěch za účelem, aby se jiná osoba zdržela podávání
návrhu při veřejné dražbě
Ke znakům této skutkové podstaty – § 257 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
86
Jednání popsané v § 258 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
Toto ustanovení v podstatě upravuje pasivní úplatkářství. Pachatel žádá nebo přijme
majetkový nebo jiný prospěch za účelem, že se sám zdrží podávání návrhů při dražbě.
K dokonání tohoto trestného činu postačí, pokud pachatel jen požádá jiného účastníka
dražby o majetkový prospěch za to, že se zdrží účasti na dražbě, nebo že nebude zvyšovat
svými návrhy potenciální cenu předmětu dražby, přičemž je samozřejmě trestné i jednání
spočívající v tom, že pachatel buď na základě své předchozí žádosti, či na základě nabídky
vzešlé z iniciativy jiného účastníky dražby přijme určité majetkové plnění. Trestný čin je
dokonán okamžikem, ve kterém pachatel přijal majetkový nebo jiný prospěch, respektive kdy
pachatel žádal takový prospěch. Tento trestný čin bude dokonán i za podmínky, že pachatel se
v důsledku objektivní okolnosti dražby vůbec nezúčastní.
Ke znakům této skutkové podstaty – § 258 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
Zvlášť přitěžujícími okolnostmi jsou: spáchání činu v úmyslu opatřit značný prospěch
sobě nebo jinému [§ 258 odst. 2 písm. a)], spáchání činu úřední osobou [§ 258 odst. 2 písm.
b)], spáchání činu v úmyslu opatřit prospěch velkého rozsahu sobě nebo jinému [§ 258 odst. 3
písm. a)] a spáchání činu úřední osobou v úmyslu opatřit značný prospěch sobě nebo jinému
[§ 258 odst. 3 písm. b)].
Spáchání činu v úmyslu opatřit značný prospěch – § 331 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
Spáchání činu úřední osobou – § 331 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku
Spáchání činu v úmyslu opatřit prospěch velkého rozsahu – § 331 odst. 4 písm. a)
tr. zákoníku
Spáchání činu úřední osobou v úmyslu opatřit značný prospěch – § 331 odst.
4 písm. a) tr. zákoníku
Vztah k jiným ustanovením:
Jednočinný souběh trestného činu podle § 258 odst. 1 tr. zákoníku s trestným činem
vydírání podle § 175 tr. zákoníku je vyloučen, neboť jde o speciální ustanovení k § 175 tr.
zákoníku.
Jednočinný souběh trestného činu podle § 258 tr. zákoníku s trestným činem zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku je možný.
Účast ve veřejné dražbě nelze považovat za obstarávání věcí obecného zájmu, a proto
aktivní a pasivní úplatkářství při těchto řízeních nemůže být posouzeno jako úplatkářství
podle § 331 až § 333 tr. zákoníku, ale jen jako trestný čin podle § 258 odst. 1 písm. b) nebo c)
tr. zákoníku.
Relevantní judikatura:
Ustanovení § 128a tr. zák. chrání zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli
veřejné soutěže (nebo veřejné dražby), zejména zájem na dodržování stanoveného postupu
za rovných podmínek pro soutěžitele (účastníky dražby). Soutěžitelem je ten, kdo
ve stanovené lhůtě v podmínkách soutěže předložil návrh do soutěže vyhovující i všem
ostatním jejím uveřejněným podmínkám. Podle tzv. právní věty rozsudku Městského soudu v
Brně spočívalo jednání dovolatele a dalších spoluobviněných ve zjednání výhodnějších
podmínek některému soutěžiteli na úkor jiných soutěžitelů. Za výhodnější podmínky
87
u veřejné soutěže lze považovat jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují některého či
některé soutěžitele před ostatními. V praxi se v neposlední řadě bude jednat o sdělení údajů
o návrzích smluv (zejména nabízené ceny) jiných uchazečů, jako tomu bylo právě v
posuzované věci, dále může jít např. o sdělení bližších podrobností o předpokládaném
investičním celku nebo o přírodních podmínkách, v kterých bude stavba realizována. Co se
týče subjektivní stránky, trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě musí být
spáchán v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (myšlena je
majetková škoda a majetkový prospěch). Ke způsobení škody ani k opatření prospěchu tedy
nemusí dojít.
Takto obecně formulovaným zákonným znakům uvedeného trestného činu zřetelně
korespondují konkrétní skutkové okolnosti vyjádřené v tzv. skutkové větě odsuzujícího
rozsudku soudu prvního stupně. Evidentně byla vyhlášena veřejná soutěž (na odkup majetku
úpadce I. – S., s. r. o.), jíž se jako soutěžitel zúčastnila také společnost K. R. a. T., s. r. o.,
které dovolatel společně s ostatními obviněnými zjednali výhodnější podmínky na úkor
soutěžitele D. P., s. r. o. Získali totiž informace o cenové nabídce tohoto soutěžitele, a protože
byla vyšší než nabídka K. R. a. T., s. r. o., neoprávněně zvýšili po skončení veřejné soutěže
cenu nabízenou společností K. R. a. T., s. r. o., tak, aby byla nejvyšší a tím pro tuto společnost
dosáhli zamýšleného cíle, neboť se tak stala vítězem soutěže. Jednoznačně tak v důsledku
jednání obviněných JUDr. Z. F. a dalších měla společnost K. R. a. T., s. r. o., v průběhu
veřejné soutěže výhodnější podmínky ve srovnání zejména se soutěžitelem D. P., s. r. o. Bylo
totiž zřejmé, že vítězem bude vyhlášen soutěžitel, jenž nabídne nejvyšší cenu. Protiprávní
manipulací průběhu veřejné soutěže tak obvinění dosáhli vítězství pro společnost, v jejíž
prospěch jednali, tj. K. R. a. T., s. r. o., a to na úkor druhého soutěžitele společnosti D. P.,
s. r. o., která by se v případě regulérního průběhu soutěže stala vítězem s ohledem na vyšší
cenovou nabídku. Z popisu skutku Městského soudu v Brně je dále patrná i subjektivní
stránka, která je též nedílnou součástí skutkové podstaty trestného činu pletich při veřejné
soutěži a veřejné dražbě. Soudy uzavřely, že se obvinění dopustili trestné činnosti po společné
dohodě, věděli, že K. R. a. T., s. r. o., již nemůže řádně zvítězit ve veřejné soutěži, a právě
proto s úmyslem neoprávněně ji zvýhodnit pozměnili výši její cenové nabídky, čímž poškodili
společnost D. P., s. r. o., jejíž nabídka byla nejvyšší. Svůj závěr ohledně úmyslného zavinění
ve formě úmyslu přímého, stejně jako o naplnění ostatních zákonných znaků daného trestného
činu, podrobně uvedl především soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na str.
12 a násl., a dovolací soud považuje jeho úvahy za správné. (usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 247/2009, www.nsoud.cz)
Nabídnutí značné finanční částky účastníkovi dražby za to, aby z veřejné dražby
odstoupil, nenaplňuje znaky trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. ani přípravy
k trestnému činu podvodu podle § 7 odst. 1, § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť takovým
rozhodnutím účastník dražby vykonává jen své osobní právo (tedy neobstarává věci obecného
zájmu spojené s dražbou jako např. licitátor) a neuvádí nikoho v omyl. Po účinnosti zák.
č. 557/1991 Sb. takový čin naplňuje znaky trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné
dražbě podle § 128c písm. b) tr. zák. (rozhodnutí č. 14/1993 Sb. rozh. trest.).
3. 2. 7. Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr.
zákoníku
(1) Úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu
anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch
a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu,
88
b) překročí svou pravomoc, nebo
c) nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci,
bude potrestána odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán,
a) opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 sobě nebo jinému značný prospěch,
b) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu,
příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo
proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání,
c) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy,
územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci,
d) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti právnické nebo fyzické
osoby, která je podnikatelem,
e) spáchá-li takový čin zneužívaje bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti
nebo nezkušenosti jiného, nebo
f) způsobí-li takovým činem značnou škodu.
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel
potrestán,
a) opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 sobě nebo jinému prospěch velkého
rozsahu, nebo
b) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.
(4) Příprava je trestná.
Z důvodové zprávy k návrhu trestního zákoníku [tisk 410 Poslanecké sněmovny –
volební období 2006 – 2009] se podává:
Dosavadní trestné činy veřejných činitelů označuje osnova jako trestné činy úředních
osob. U trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby jsou doplněny a upřesněny některé
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, zejména způsobení poruchy u dotčeného
subjektu a spáchání takového činu při zneužití bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové
slabosti nebo nezkušenosti jiného, při snížení dolní hranice sazby trestu odnětí svobody na
dva roky (odstavec 2) a dále kvalifikovaná skutková podstata podle odstavce 3 při naplnění
zvlášť přitěžujících okolností způsobení škody velkého rozsahu nebo získání pro sebe nebo
pro jiného prospěchu velkého rozsahu, a to se sazbou odnětí svobody na pět až dvanáct let
nebo propadnutím majetku. Obdobně osnova postupuje i při formulaci základní
a kvalifikovaných skutkových podstat u trestného činu maření úkolu úřední osoby
z nedbalosti.
Objektem trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku je
zájem na řádném a zákonném výkonu pravomoci úředními osobami.
Pachatelem trestného činu podle § 329 tr. zákoníku může být pouze úřední osoba.
Účastníkem na tomto trestném činu může být kdokoli.
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Znak v úmyslu způsobit
jinému škodu nebo jinou závažnou újmu charakterizuje pohnutku pachatele, přičemž není
třeba, aby škoda nebo závažná újma skutečně vznikla. Úmysl opatřit sobě nebo jinému
neoprávněný prospěch představuje každé neoprávněné zvýhodnění, ať majetkové či
89
nemateriální, na které by úřední osoba nebo jiný neměl právo (nestíhání pachatele, protiprávní
povolení stavby apod.).
Objektivní stránka spočívá ve zneužití svěřené pravomoci úřední osoby, které je
vymezeno ve třech formách [písm. a) až c)]:
a) vykonávání pravomoci způsobem odporujícím zákonu
b) překročení pravomoci
c) nesplnění povinnosti vyplývající z pravomoci
Vykonávat pravomoci způsobem odporujícím zákonu znamená, že pachatel porušuje
nebo obchází konkrétní zákon či podzákonnou normou vydanou na základě zákona, přičemž
jedná úmyslně v rozporu s takovým právním předpisem.
Překročením pravomoci se rozumí, že úřední osoba úmyslně rozhoduje nebo činí
opatření do jeho pravomoci nenáležející nebo jí se vymykající. Překročit pravomoc může
úřední osoba tím, že rozhoduje nebo činí opatření náležející do pravomoci jejího nadřízeného,
ale i nadřízená úřední osoba, vykonává-li pravomoc podřízené úřední osoby, není-li k tomu
podle zákona nebo jiného právního předpisu odvozeného ze zákona oprávněna. Pravomoc
překračuje i ta úřední osoba, která v rozporu se zákonem si osobuje oprávnění kolektivního
orgánu, správní zaměstnanec, který v oboru své působnosti úřední osobou, si osobuje
oprávnění volného orgánu nebo úřední osoba, která k určitému konkrétními výkonu potřebuje
zmocnění, jedná-li bez tohoto zmocnění. 141
Nesplněním povinnosti vyplývající z pravomoci se rozumí nesplnění povinnosti
uložené pachateli zákonem nebo jiným právním předpisem vydaným na základě zákona.
Jednání pachatele představuje opomenutí.
Formy jednání uvedené v § 329 odst. 1 písm. a) až c) tr. zákoníku se nepřekrývají
a navzájem se nevylučují. Jeden útok nemůže být podřazen pod více alternativ. Zneužívání
pravomoci může být spácháno i více útoky, které mohou mít různé formy uvedené pod písm.
a) až c). Pokud je dán jednotící záměr pachatele a blízká časová souvislost, jedná se o jeden
pokračující trestný čin bez ohledu na to, že jedním skutkem pachatele prospěch sobě, jiným
skutkem opatřuje prospěch jiné osobě, případně způsobuje jinému škodu. 142
Mezi zvlášť přitěžující okolnosti patří: opatření značného prospěchu sobě nebo jinému
[§ 329 odst. 2 písm. a)], spáchání činu na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu,
příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je
skutečně nebo domněle bez vyznání [§ 329 odst. 2 písm. b)], způsobení vážné poruchy
v činnosti orgánu veřejné moci [§ 329 odst. 2 písm. c)], způsobení vážné poruchy v činnosti
právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem [§ 329 odst. 2 písm. d)], spáchání činu
zneužívaje bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti nebo nezkušenosti jiného
[§ 329 odst. 2 písm. e)], způsobení značné škody [§ 329 odst. 2 písm. f)], získání prospěchu
velkého rozsahu [§ 329 odst. 3 písm. a)], způsobení škody velkého rozsahu [§ 329 odst. 3
písm. b)].
Opatření značného prospěchu – § 331 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
141
Matys, K. et. al. Trestní zákon. komentář. II. část zvláštní. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha :
Panorama, 1980. s. 574.
142
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2875.
90
Spáchání činu na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost
k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně
nebo domněle bez vyznání: 143
Rasou je rozumí skupina lidstva lišící se od jiné různými typickými znaky, které se
týkají jak vzhledu, zejména barvy pleti, vlasového porostu, tvaru nosu, rtů apod., tak
i temperamentu, energie apod.
Etnická skupina je historicky vzniklá skupina lidí, kterou spojuje společný původ,
zvláštní kulturní znaky (jazyk), mentalita a tradice. Příslušníci určité etnické skupiny mají
povědomí vzájemné sounáležitosti a zároveň odlišnosti od jiných společenství lidí a jsou
spojovány názvem etnika nebo jménem, kterým je etnikum označováno.
Národností je příslušnost jednotlivce k určitému národu jako historicky vzniklému
společenství lidí, které se vyznačuje společným dějinnými osudy, pospolitostí ekonomického
života, specifickou kulturou a psychickými rysy a vědomím vlastní existence jako národa.
Politické přesvědčení vyjadřuje základní právo a sdružování vyplývající z čl. 20
Listiny základních práv a svobod, podle kterého mají občané právo zakládat také politické
strany a politická hnutí.
Vyznáním je aktivní i pasivní vztah k určitému konkrétními náboženství jako
všeobecné teorii a výkladu světa podávaného určitou církví.
Způsobení vážné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci
Vážnou poruchou v činnosti orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo
jiného orgánu veřejné moci je takový stav, kdy tato instituce není po určitou, ne úplně
zanedbatelnou dobu, schopna řádně plnit své úkoly. Porucha nemusí nastat v orgánu, v němž
pachatele pracuje; může se projevit v orgánech podřízených, nadřízených nebo
spolupracujících apod. Podmínkou je, aby mezi jednáním pachatele a následkem byla příčinná
souvislost a dáno zavinění pachatele. 144
Z hlediska zavinění přichází v úvahu podle § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
Způsobení vážné poruchy v činnosti právnické osoby nebo fyzické osoby, která je
podnikatelem
Činnost dotčeného podnikatelského subjektu musí být zasažena v oblasti jeho
základních úkolů. Vážnou poruchou je zde takový stav, kdy právnická nebo fyzická osoba,
která je podnikatelem, není po určitou, ne úplně zanedbatelnou dobu, schopna řádně plnit své
úkoly.
Z hlediska zavinění přichází v úvahu podle § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.
Zneužívaje bezbrannosti, závislosti, rozumové slabosti nebo nezkušenosti 145
Závislostí je stav, v němž se dotyčná osoba nemůže svobodně rozhodovat, neboť je
v určitém směru odkázána na pachatele.
Tísní se rozumí stav vyvolaný nepříznivými okolnostmi omezujícími volnost
rozhodování.
Rozumová slabost je snížení inteligence pod obvyklou úroveň, v důsledku čehož si
postižená osoba není schopna o věci udělat adekvátní úsudek a přiléhavě hájit své zájmy.
Nezkušeností je nevyzrálost a z ní plynoucí neschopnost dostatečně pochopit souvislosti
a přiměřeně jednat.
Z hlediska zavinění se tu vyžaduje úmysl.
143
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2994.
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2876.
145
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2976.
144
91
Způsobení značné škody – § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
Získání prospěchu velkého rozsahu – § 331 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku
Způsobení škody velkého rozsahu – § 226 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku
Vztah k jiným ustanovením:
K ustanovení o trestném činu sabotáže podle § 314 tr. zákoníku je ustanovení § 329 tr.
zákoníku subsidiární.
Ustanovení o maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 tr. zákoníku je
k ustanovení § 329 tr. zákoníku v poměru subsidiarity.
Jednočinný souběh s trestným činem přijetí úplatku podle § 331 odst. 3 písm. b) tr.
zákoníku je možný.
Jednočinný souběh trestného činu podplácení podle § 332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
s přípravou nebo návodem k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby je možný.
Porušení disciplíny úřední osobou lze vyřídit jako kázeňský přestupek – srov. zejména
§ 50 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění
pozdějších právních předpisů.
Relevantní judikatura:
I. Spolupachatelství z hlediska § 9 odst. 2 tr. zák. vyžaduje společné jednání a společný
úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale
i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem
řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí
další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu
a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu.
Proto jednání policisty, jenž přesto, že věděl, že se dopravní nehoda nestala, vyhotovil
v dohodě s dalším pachatelem nepravdivý záznam o dopravní nehodě (s konkrétně
rozvedenými údaji o okolnostech a příčinách dopravní nehody), který tento pachatel
za účelem získání pojistného plnění, na něž nebyl právní nárok, předložil v úzké časové
souvislosti jako nezbytnou podmínku pro uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, je
třeba posuzovat jako jednání spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák. a nikoli jen jako jednání
pomocníka podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
II. Účast osoby ve formě pomoci ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na pojistných
podvodech různých pachatelů nelze posuzovat jako jeden pokračující trestný čin spáchaný
v podobě účastenství na trestných činech pojistného podvodu podle § 250a tr. zák. těchto
(hlavních) pachatelů, byť by jinak byly splněny podmínky pokračování vyplývající
z ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. (srov. rozhodnutí pod č. 61/1994 Sb. rozh. tr.), nýbrž jako
několikanásobné účastenství (několikanásobnou pomoc).
Proto ani z hlediska naplnění zákonných znaků vztahujících se k výši škody způsobené
trestným činem pojistného podvodu (např. škody nikoliv malé podle § 250a odst. 3 tr. zák.)
nelze u pomocníka sčítat škody způsobené v jednotlivých případech jeho účastenství
na pojistných podvodech různých pachatelů, ale výši způsobené škody je u něj třeba
posuzovat odděleně ve vztahu ke každému pachateli, jemuž pomáhal.
Jestliže však pomocník takto jednal vždy v postavení veřejného činitele (např. jako
policista) a uvedeným způsobem v rozporu se zákonem vykonával svou pravomoc v úmyslu
způsobit jinému škodu, pak při splnění podmínek uvedených v § 89 odst. 3 tr. zák. lze jeho
skutek současně (v jednočinném souběhu s několikanásobným účastenstvím) posoudit jako
jeden pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst.
92
1 písm. a) tr. zák. Pro naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že veřejný činitel tímto
činem způsobil značnou škodu ve smyslu § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák., se pak sčítají částky
škody způsobené všemi jeho dílčími útoky (rozhodnutí č. 49/2009 Sb. rozh. trest.).
Nesepsání úředního záznamu o obsahu úkonu zdaleka nepředstavuje v relevantních
skutkových zjištění odvolacího soudu zásadní pochybení obviněného, jež by zakládalo znaky
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák.,
třebaže i ono samo o sobě představuje nesplnění povinnosti vyplývající z jeho pravomoci.
Podstata jeho jednání však spočívá především v tom, že jako policejní komisař provádějící
prověřování v označené trestní věci, nijak nereagoval na protiprávní jednání npor. Ing. Z. B.,
ač byl povinen provést služební zákrok či úkon, když viděl páchat dalšího policistu trestný
čin, a připustil, aby Z. Ch. vznikla bezdůvodná újma. Takové omisivní jednání rozhodně
nepředstavuje zmaření nebo podstatné ztížení splnění důležitého úkolu, a to ještě z nedbalosti,
jak přiléhavě poznamenal i státní zástupce ve svém vyjádření. Právní posouzení skutku
obviněného, jak byl zjištěn a popsán v napadeném rozsudku odvolacího soudu, jako trestný
čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák. nepřichází
v úvahu a bylo by zcela nepřípadné.
Pro právní kvalifikaci skutku bylo rozhodné především skutkové zjištění (jak již bylo výše
rozebráno), že obviněný J. Š. byl po celou dobu přítomen služebního úkonu podávání
vysvětlení Z. Ch., sledoval protiprávní jednání již odsouzeného npor. Ing. Z. B., který
poškozeného nutil pohrůžkami a následně i fyzickým násilím k přiznání se k trestnému činu.
Ač si musel být jasně vědom protiprávnosti takového postupu jiného policisty, od počátku na
takové jednání jiného policisty nereagoval, nezasáhl a – potažmo v úmyslu způsobit
podezřelému Z. Ch. škodu – nesplnil svou povinnost zakročit k obnovení zákonného způsobu
výkonu pravomoci příslušníka Policie České republiky, spoléhaje na to, že k prozrazení jejich
jednání nedojde, a to zvláště za situace, kdy o prováděném vytěžovaní poškozeného nebude
sepsán žádný protokol.
Vědomá nečinnost při protiprávním jednání spoluvyslýchajícího policisty npor. Ing. Z. B.
též představuje úmyslné porušení zákonných limitů služební činnosti příslušníků Policie
České republiky, úmyslné porušení povinnosti vyplývající z jeho pravomoci a naplňuje
zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst.
1 písm. c) tr. zák. (usnesení Nejvyššího soud ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 344/2009,
www.nsoud.cz).
Za nesplnění povinnosti ve smyslu § 158 odst. 1 písm. c) tr. zák. lze považovat
i nerespektování závazného pokynu policejního prezidenta, jelikož jeho závaznost plyne
z § 2 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. o služebním poměru příslušníků Policie České republiky,
podle něhož jsou služební funkcionáři (jímž policejní prezident bezesporu je) oprávněni
v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným policistům služební úkoly, organizovat, řídit
a kontrolovat jejich činnost a vydávat k tomuto účelu rozkazy a pokyny“ (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 6 Tdo 121/2007, ASPI).
V postavení veřejného činitele podle § 89 odst. 9 tr. zák. je ředitel finančního úřadu
vykonávající svou pravomoc vyplývající ze zákona o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (zákon č. 337/1992 Sb.). Pokud ředitel finančního úřadu bez dalšího
využije své pravomoci k promíjení příslušenství daně (daňového penále) do stanovené výše
a zároveň navrhne Ministerstvu financí prominutí příslušenství daně nad stanovený rámec,
nedopustí se trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr.
zák. ani jeho pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8.
2005, sp. zn. 3 Tdo 710/2005, ASPI).
93
Příslušník Policie České republiky se může dopustit trestného činu vydírání podle
§ 235 odst. 1 tr. zák., jestliže poškozeného hrozbou možnosti zahájení trestního stíhání
a uplatnění zajišťovacích institutů (např. vazby) nutí k zaplacení dluhu, neboť v takovém
jednání lze spatřovat pohrůžku jiné těžké újmy (srov. přiměřeně rozh. č. 27/1982 Sb. rozh.
tr.).
Dopustí-li se policista takového jednání při výslechu v rámci prověřování skutečností
nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, tj. při plnění úkolů Policie České republiky
[§ 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, § 158 odst. 1 tr. ř.], může spáchat trestný čin vydírání v jednočinném souběhu
s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Přitom z hlediska naplnění zákonného znaku trestného činu zneužívání pravomoci veřejného
činitele spočívajícího v opatření neoprávněného prospěchu jinému není významné, zda
vyslýchaná osoba vymáhanou částku skutečně dluží či nikoli (rozhodnutí č. 31/2004 Sb.
rozh. trest.).
Paděláním protokolu o úkonu v řízení před soudem zakládá ze strany takového
pachatele skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle
§ 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž pro posouzení toho, zda sepsáním protokolu vykonává
soudce svou pravomoc, není vůbec rozhodující, čeho se obsah takového úkonu týká, ale
podstatnou je skutečnost, že sepisováním protokolu o úkonech, při nichž soud jedná
s účastníky, je fakticky pověřen předseda senátu, event. samosoudce, který také odpovídá
za správnost a úplnost protokolu a dle zákona odpovídá za obsah protokolu z hlediska jeho
správnosti a úplnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2003, sp. zn. 3 Tdo
501/2003, ASPI).
Mezi okolnosti, které musí obsahovat popis skutku, v němž je spatřován trestný čin
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák., patří i označení postavení
(funkce) obviněného, ve kterém se uvedeného trestného činu dopustil, neboť skutkovou
podstatu tohoto trestného činu může naplnit jen osoba splňující podmínky speciálního
subjektu, která má zvláštní způsobilost nebo zvláštní postavení ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák.
Na druhé straně je Nejvyšší soud přesvědčen, že neobsahoval-li popis skutku uvedený
v dřívějším rozsudku samotnou okolnost, že obviněný jednal jako strážník Městské policie,
která byla do skutkové věty zahrnuta až v pozdějším rozsudku téhož soudu, nejde o porušení
zákazu změny rozsudku v neprospěch obviněného ve smyslu § 264 odst. 2 tr. řádu
(rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. trest.).
S ohledem na znění § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona tvrzení o nezbytnosti zjištění
výše škody či neoprávněného majetkového prospěchu pro naplnění skutkové podstaty
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele neobstojí (usnesení Ústavního soudu
ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 6/2000, č. 8/17 SbNU).
Jednání voleného člena obecního zastupitelstva, který zpronevěří majetek obce naplňuje
nejen skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zákona, ale též trestného
činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zákona (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 17/2000, ASPI).
Jednočinný souběh trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 tr. zák.
s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák. je
možný za předpokladu, že veřejný činitel, který v souvislosti s výkonem své pravomoci přijal
94
úplatek, zároveň poruší svoje povinnosti způsobem a za podmínek stanovených v ustanovení
§ 158 odst. 1 tr. zák. (rozhodnutí č. 43/1987-III. Sb. rozh. trest.).
Veřejný činitel, který s úmyslem způsobit jinému škodu nebo získat sebe nebo jinému
neoprávněný prospěch překročí svoji pravomoc (§ 158 odst. 1 písm. b) tr. zák.), nemůže se
stát beztrestným je proto, že nadřízený orgán, do něhož pravomoc jinak věc patří, dodatečně
jeho činnost schválí anebo s ním vysloví souhlas, ledaže vzhledem na okolnosti případu nejde
o čin pro společnost nebezpečný (§ 3 odst. 1 tr. zák.).
Pokud veřejný činitel s úmyslem způsobit jinému škodu nebo získat pro sebe nebo jinému
neoprávněný prospěch vykonává svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu (§ 158 odst.
1 písm. a) tr. zák.), schválení nebo souhlas nadřízeného orgánu s činností veřejného činitele
nepřichází vůbec do úvahy (rozhodnutí č. 43/1978 Sb. rozh. trest.).
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle 158 odst. 1 písm. c) tr.
zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo
jinému jakýkoliv neoprávněný prospěch nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci.
Přitom se zde rozumí škodou nejen škoda materiální, nýbrž i škoda imateriální, zejména např.
poškození práv fyzické nebo právnické osoby. Stejně tak neoprávněným prospěchem se
rozumí nejen prospěch majetkový, nýbrž i jakákoliv jiná výhoda, na kterou nemá pachatel
nebo jiná zvýhodněná osoba právo. Znak „v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě
nebo jinému neoprávněný prospěch“ charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání
trestného činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, nesplní povinnost vyplývající
z jeho pravomoci veřejného činitele, a není třeba, aby škoda skutečně vznikla anebo aby
pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (rozhodnutí č. 25/1975
Sb. rozh. trest.).
3. 2. 8. Trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 tr.
zákoníku
(1) Úřední osoba, která při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně
ztíží splnění důležitého úkolu, bude potrestána odnětím svobody až na jeden rok nebo
zákazem činnosti.
(2) Odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 vážnou poruchu v činnosti orgánu státní
správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci,
b) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti právnické nebo fyzické
osoby, která je podnikatelem,
c) způsobí-li takovým činem značnou škodu, nebo
d) zajistí-li takovým činem jinému značný prospěch.
(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu, nebo
b) zajistí-li takovým činem jinému prospěch velkého rozsahu.
Objektem trestného činu podle § 330 tr. zákoníku je zájem na řádném a zákonném plnění
úkolů úředními osobami. Toto ustanovení se vztahuje pouze na závažné případy porušení
95
povinnosti úřední osoby zaviněné z nedbalosti, které mají za následek zmaření nebo podstatné
ztížení splnění důležitého úkolů.
Pachatelem trestného činu podle § 330 tr. zákoníku může být pouze úřední osoba.
Trestného činu se musí dopustit úřední osoba při výkonu pravomoci, jejíž rozsah při
zkoumání, zda jsou zákonní znaky tohoto trestného činu splnění, je třeba zjistit.
K znaku úřední osoba – § 127 tr. zákoníku.
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalostní zavinění.
Objektivní stránka záleží ve zmaření nebo ztížení splnění důležitého úkolu úřední
osoby při výkonu její pravomoci.
Zda jde o důležitý úkol, je třeba zjišťovat zejména z jeho významu pro stát
a společnost. Tento pojem je třeba zkoumat konkrétně v každém jednotlivém případě.
Výkonem pravomoci není jakákoli činnost, ale pouze ta činnost, která je plněním úkolů
společnosti a státu a která vyplývá ze zákona. Za výkon pravomoci se považuje zejména
rozhodování, vydávání příkazů a zákazů bez ohledu na to, zda je jimi řešen konkrétní případ,
nebo zda jde o zákazy a příkazy obecného dosahu a platnosti.
Zmařením důležitého úkolu se rozumí znemožnění jeho splnění v době, kdy měl být
splněn.
Podstatné ztížení vyjadřuje vytvoření takových podmínek, za kterých je ke splnění
potřeba vynaložit podstatně více energie, času nebo prostředků, než by bylo třeba
za obvyklých podmínek. 146 Je nutné zjistit, že ke skutečnému podstatnému ztížení splnění
úkolů došlo, přitom třeba hodnotit, jakého úsilí bylo zapotřebí k tomu, aby úkol přes
nedbalostní jednání pachatele byl řádně splněn. Pojem ztížení předpokládá, že úkol přece jen
splněn nebyl, na rozdíl od zmařen, kdy v důsledku nedbalosti úřední osoby vůbec ke splnění
úkol nedojde. 147
Zvlášť přitěžujícími okolnostmi jsou: způsobení vážné poruchy v činnosti orgánu
veřejné moci [§ 330 odst. 2 písm. a)], způsobení vážné poruchy v činnosti právnické nebo
fyzické osoby, která je podnikatelem [§ 330 odst. 2 písm. b)], způsobení značné škody
[§ 330 odst. 2 písm. c)], zajištění značného prospěchu jinému [§ 330 odst. 2 písm. d)],
způsobení škody velkého rozsahu [§ 330 odst. 3 písm. a)], zajištění prospěchu velkého
rozsahu jinému [§ 330 odst. 3 písm. b)].
Způsobení vážné poruchy v činnosti orgánu veřejné moci – § 329 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku
Způsobení vážné poruchy v činnosti právnické osoby nebo fyzické osoby, která je
podnikatelem – § 329 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
Způsobení značné škody – § 332 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
Zajištění značného prospěchu – § 331 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
Způsobení škody velkého rozsahu – § 226 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku
146
Jelínek, J. et al. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha : Leges, 2009. s. 762.
Matys, K. et. al. Trestní zákon. komentář. II. část zvláštní. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha :
Panorama, 1980. s. 574.
147
96
Zajištění prospěchu velkého rozsahu – § 331 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku
Vztah k jiným ustanovením:
K ustanovení o sabotáži (§ 314 tr. zákoníku) a zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329
tr. zákoníku) je ustanovení § 330 tr. zákoníku subsidiární.
Relevantní judikatura:
Z hlediska významu pro společnost a též pro Ú.– B. Č. lze považovat zakázku na
zateplení obvodového pláště domů v hodnotě mnoha milionů Kč, a to, aby byla realizována
i v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, za plnění důležitého úkolu. Pokud na tuto
zakázku nebylo v rozporu se zákonem realizováno výběrové řízení, došlo ke zmaření
důležitého úkolu. Podanému dovolání i vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství k mimořádnému opravnému prostředku je však nutno přisvědčit, že
ze skutkového zjištění nevyplývá, čím obviněný „jako veřejný činitel při výkonu své
pravomoci z nedbalosti zmařil splnění důležitého úkolu“. V tomto směru soudy neuvedly
žádnou konkrétní povinnost, kterou měl obviněný porušit nebo nesplnit. Zmaření splnění
důležitého úkolu nelze spatřovat v tom, že jako starosta městské části B. – Č. nezajistil
a nezkontroloval řádně vyhlášení a provedení výběrového řízení na zakázku – zateplení
obvodového pláště konkrétně označených domů zejména tím, že na zasedání R. M. B. – Č.,
konaném dne 17. 6. 2004, nezkontroloval pravdivost prohlášení tajemnice Bc. J. K.
o skutečnosti, výsledku a vítězi výběrového řízení a následně v nezjištěný den podepsal
z tohoto zasedání zápis, aniž by zkontroloval, zda skutečně výběrové řízení na zakázku
proběhlo, dále rovněž nezkontroloval přesnost údajů v antedatované smlouvě o dílo opatřené
datem 12. 7. 2004 mezi Ú. – Č. a společností P. B., s. r. o., na uvedenou zakázku, přičemž
opětovně neověřil, a tím nezjistil, že výběrové řízení u této zakázky neproběhlo, čímž měl
označenou společnost zvýhodnit a která tak získala zakázku v hodnotě 24.941.049,- Kč bez
výběrového řízení. Toto jednání obviněného nenaplňuje znaky objektivní stránky trestného
činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák.
Podle názoru Nejvyššího soudu se měl soud prvního stupně důsledněji zabývat tím, zda
obviněný svým jednáním a v rámci skutku, pro který byla podána obžaloba, zaviněně
[přinejmenším z nevědomé nedbalosti – § 5 písm. b) tr. zák.] porušil nejen některou
z povinností veřejného činitele – starosty městské části B. – Č., a to eventuálně i při uvážení
povinností vyplývajících z příslušných ustanovení zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání
veřejných zakázek, ve znění pozdějších právních předpisů (účinného do 30. 4. 2004), ale
současně, zda případné porušení mělo skutečně za následek zmaření důležitého úkolu –
předmětného výběrového řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn.
6 Tdo 510/2009, www.nsoud.cz).
Pokud odvolací soud po skutkové stránce zjistil, že obviněný po odložení věci
usnesením datovaným dnem 5. 12. 1999 podle § 159 odst. 1 tr. ř. pouze ponechal spis po dobu
několika let ve své kanceláři, neodevzdal ho k dalšímu administrativnímu opatření, nezajistil
řádné oznámení a neověřil doručení tohoto usnesení rodičům zemřelého nezletilého, a předal
ho matce nezletilého M. K. až dne 19. 11. 2002, když v mezidobí došlo k promlčení trestního
stíhání podezřelého J. P. pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., nelze
v tomto jednání obviněného spatřovat úmyslný trestný čin podle § 158 odst. 1 písm. c) tr.
zák., protože pro takovýto závěr neexistují nezvratné důkazy (usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 839/2006, www.nsoud.cz).
97
I. Vydáním stavebního povolení v rozporu s územním plánem došlo i ke zmaření
základních cílů a úkolů územního plánování a naplnění skutkové podstaty trestného činu
maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 tr. zák.
II. Pokud pachatel věděl, že rozhoduje procesně nesprávně a v rozporu s územním
plánem a pouze předpokládal, že dojde k jeho změně, ačkoli tato byla závislá na řadě
okolností, které nemohl pachatel ani osoby předběžně se změnou souhlasící ovlivnit, jednal
ve vědomé nedbalosti (§ 5 písm. a) tr. zák.), neboť věděl, že může způsobit ohrožení, avšak
bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 991/2005, ASPI).
Rozhodnutí soudce o vzetí obviněného do vazby je jedním z nejvýznamnějších úkonů
celého trestního řízení, neboť okolnost, zda v konkrétním případě obviněný byl omezen na
své osobní svobodě vzetím do vazby či nikoli, může ovlivnit dosažení samotného účelu
trestního řízení, tedy náležité zjištění trestného činu a spravedlivé a tedy zákonné potrestání
jeho pachatele, popř. možnost pachatele se na další trestné činnosti podílet, což je nepochybně
zřejmé již z vymezení důvodů, pro které je možné vzít obviněného do vazby (§ 67 tr. ř.).
Význam, resp. důležitost rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby, nemůže snížit ani
skutečnost, že toto rozhodnutí je toliko fakultativní, tj. závislé na úvaze soudce, zda
obviněného při existenci některého z důvodů vazby do vazby vezme či nikoli. Znemožní-li
v posuzovaném případě obviněný svým rozhodnutím o propuštění L. D. z policejní cely
soudkyni Okresního soudu v O. rozhodnout o návrhu státní zástupkyně Krajského státního
zastupitelství v O. na vzetí zadrženého L. D. do vazby a případně i o vzetí této osoby do
vazby, bezpochyby tím zmařil důležitý úkol ve smyslu § 159 odst. 1 tr. zák.
Uvedený závěr nemůže ovlivnit ani skutečnost, že předmětný návrh na vzetí do vazby byl, jak
tvrdí ve svém dovolání obviněný, nekonkrétní a nesplňující požadavky § 67 tr. ř. Formální či
obsahové nedostatky návrhu na vzetí do vazby jako podkladu pro příslušné rozhodnutí soudce
nemohou mít na význam, resp. důležitost tohoto rozhodnutí žádný vliv. Pokud obviněný chtěl
touto dílčí námitkou poukázat např. na to, že z návrhu na vzetí do vazby bylo zřejmé, že
v něm uvedená skutková zjištění nejsou pro vzetí L. D. do vazby dostačující, nelze než
konstatovat, že za účelem odstranění takovýchto nedostatků byla trestním řádem stanovena
povinnost soudce zadrženou osobu opětovně vyslechnout, která s ohledem na předmětné
nezákonné rozhodnutí obviněného nemohla být v případě zadrženého L. D. splněna.
K námitce obviněného, že ze strany L. D. nedošlo k žádnému následnému jednání, které by
odůvodňovalo obavy uvedené v § 67 tr. ř., dovolací soud toliko poznamenává, že i tato
skutečnost nemůže mít na trestnost jednání obviněného žádný vliv. Rozhodující je, že
obviněný zmařil, tj. znemožnil splnění důležitého úkolu v době, kdy tento měl být splněn
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 329/2005, www.nsoud.cz).
Odhalování trestných činů a zjišťování jejich pachatelů je nepochybně důležitým
úkolem příslušníků Policie ČR ve smyslu § 159 odst. 1 tr. zák., který je stanoven v § 2 odst.
1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jak důvodně konstatoval
i soud prvního stupně. Obviněný I. D. neověřil v rámci prošetření fyzického napadení F. H.
potřebné skutečnosti, vědomě do úředního záznamu uvedl skutečnosti nepravdivé
a v důsledku těchto zanedbání svých povinností postoupil věc orgánu příslušnému projednat ji
jako přestupek, ačkoliv se jednalo o závažnou trestnou činnost. Tím jako příslušník Policie
ČR při výkonu své pravomoci policejního inspektora (tj. v postavení veřejného činitele
ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák.) podstatně ztížil splnění výše uvedeného důležitého úkolu,
neboť skutečnost, že se jedná o trestnou činnost byla zjištěna až později šetřením provedeným
z podnětu jeho nadřízeného. Ze skutkových zjištění také vyplývá, že z hlediska subjektivní
stránky obviněný čin spáchal vědomou nedbalostí ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., o čemž
98
mimo jiné svědčí i vypracování nepravdivého úředního záznamu ohledně fyzického napadení
F. H. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1121/2003,
www.nsoud.cz).
3. 3. Navazující hmotněprávní instituty – účinná lítost [§ 163 tr. zák., § 33
tr. zákoníku, § 7 zákona č. 218/2003 Sb.], trestný čin křivé obvinění podle
§ 345 tr. zákoníku
3. 3. 1. Účinná lítost – § 163 tr. zák., § 33 tr. zákoníku, § 7 zákona
č. 218/2003 Sb.
Z trestní kodexu byl odstraněn zvláštní případ účinné lítosti podle § 163 tr. zák., a to
i s ohledem na negativní připomínky vznesené ze strany zahraničních institucí.
Argumentovalo se tím, že prosazováním účinné lítosti je omezována a zpochybňována
trestnost a porušen princip rovnosti před zákonem. Neméně relevantní bylo sporadické
využívání této možnosti beztrestnosti. Obdobného efektu je možné docílit aplikací zásady
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nebo fakultativním zastavení
trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu.
Užít nelze ani institut obecné účinné lítosti dle § 33 tr. zákoníku. Trestné činy
vyjmenované v § 331 až 333 tr. zákoníku nespadají do okruhu soudně trestných deliktů, vůči
nimž lze uvedený důvod zániku trestní odpovědnosti pachatele využít.
Nadále je možné uplatňovat účinnou lítost podle § 7 zákona č. 218/2003 Sb.,
o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně
některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších právních
předpisů, 148 tedy zvláštní případ zániku trestnosti provinění mladistvého pachatele, jehož
podmínky jsou upraveny nezávisle na obecné účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku.
Rozhodující je zde trestní sazba obsažená v příslušné skutkové podstatě trestného činu, která
na skutek dopadá. Ustanovení § 7 zákona č. 218/2003 Sb. lze užít u trestného činu nepřímé
úplatkářství podle § 333 tr. bezvýjimečně, u trestných činů přijetí úplatku podle § 331
a podplácení podle § 332 tr. zákoníku jen v rámci základních skutkových podstat.
3. 3. 2. Trestný čin křivé obvinění podle § 345 tr. zákoníku
(1) Kdo jiného lživě obviní z trestného činu, bude potrestán odnětím svobody
až na dvě léta.
(2) Kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání,
bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.
148
[§ 7 zákona č. 218/2003 Sb.] Trestnost činu, na který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody, jehož horní
hranice nepřevyšuje pět let, spáchaného mladistvým zaniká, jestliže mladistvý po spáchání činu
a) dobrovolně odstranil nebo napravil způsobený následek, anebo se o to pokusil, zejména nahradil způsobenou
škodu, učinil opatření potřebná k její náhradě nebo se jinak pokusil odčinit způsobené následky,
b) svým chováním projevil účinnou snahu po nápravě a
c) čin neměl trvale nepříznivých následků pro poškozeného nebo pro společnost.
99
a)
b)
c)
d)
e)
(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 značnou škodu,
spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou
počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem,
spáchá-li takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho
rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu,
spáchá-li takový čin v úmyslu zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin, nebo
spáchá-li takový čin na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající
z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
(4) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li
činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu.
Zaznamenávány jsou objektivně nepravdivé informace, že se určitá osoba dopustila
úplatkářství (§ 331 až § 333 tr. zákoníku), případně jiného jednání, které naplňuje některou
ze skutkových podstat trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku, přičemž
právě na takové případy lze vztáhnout trestný čin křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku.
Ustanovení § 345 tr. zákoníku zakotvuje dvě samostatné základní skutkové podstaty,
které jsou v poměru speciality. V ustanovení § 345 odst. 1 tr. zákoníku je sledován zájem na
ochraně každé osoby před lživými útoky na její práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění
z trestného činu; v ustanovení § 345 odst. 2 tr. zákoníku je zase reflektován zájem na ochraně
řádné činnosti státních orgánů a současně i zájem na ochraně občanů před lživými útoky na
jejich práva, svobodu a čest, jestliže jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu
stíhání. 149
U skutkové podstaty dle § 345 odst. 1 tr. zákoníku je pojem lživě obvinit vyjádřen
v tom smyslu, že někdo vědomě a objektivně nepravdivě informuje o skutkových okolnostech
do té míry konkrétních a individualizovaných, aby bylo možno dovodit, že někdo svým
jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu. Pachatel nemusí přesně uvést,
o jaký trestný čin se jedná. Trestné je i lživé obvinění, jehož předmětem je promlčený trestný
čin. Obvinění musí však směřovat vůči konkrétní osobě. Takovou osobu není třeba výslovně
jmenovat, neboť postačí uvedení okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou konkrétní
osobu jde. Je lhostejno, za jakých okolností a jakou formou bylo lživé obvinění učiněno.
Pachatel musí být vědom toho, že jeho tvrzení odporují pravdě. Záměr pachatele cíleně
nesměřuje k tomu, aby proti osobě obviněné bylo zahájeno trestního stíhání, pokud by tomu
tak bylo, šlo by o naplnění skutkové podstaty dle § 345 odst. 2 tr. zákoníku.
Skutková podstata zakotvená v § 345 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje, aby pachatel jiného
lživě obvinil z trestného činu, a to v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Zpravidla se
předpokládá oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení, nicméně trestní
stíhání může být přivozeno i jiným způsobem, třeba sdělením lživých informací jinému
subjektu. Pachatel musí jednat v úmyslu, aby se jím poskytnuté objektivně nepravdivé
informace staly podnětem k trestnímu stíhání jiného. Obvinění tu spočívá v činnosti
pachatele, která je podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby.
149
Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010. s. 2935.
100
Pachatel může jednat z vlastní iniciativy anebo svá sdělení učinit z podnětu nebo
k dotazu orgánu činného v trestním řízení. Znaky trestného činu podle § 345 odst. 2 tr.
zákoníku naplňuje i lživé obvinění učiněné v rámci vlastní obhajoby v trestním řízení.
K dokonání tohoto trestného činu není třeba, aby se pachateli podařilo dosáhnout jeho
úmyslu, tedy aby byla určitá osoba skutečně obviněna. 150
Jednání pachatele, který lživě obvinil konkrétní osobu z úplatkářství, by nemělo být
kvalifikováno jako trestný čin pomluvy podle § 184 tr. zákoně, neboť trestný čin pomluvy
podle § 184 tr. zákoníku je k ustanovení § 345 tr. zákoníku v poměru subsidiarity.
Subsidiárního ustanovení se užije jen tehdy, pokud čin není trestný dle ustanovení primárního,
kterým je jinak lépe vystižena povaha a stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Subsidiárním je trestný čin pomluvy podle § 184 tr. zákoníku z toho důvodu, že pouze
doplňuje ochranu poskytovanou primárním trestným činem křivého obvinění a nepravdivého
znaleckého posudku podle § 346 tr. zákoníku Vztah subsidiarity uvedených trestných činů
vylučuje jejich jednočinný souběh. 151
Relevantní judikatura:
Obviněný L. M. ohledně poškozené M. U. sdělil tisku zcela nepravdivé skutečnosti
týkající nikdy neuskutečněného setkání, na kterém ji měl údajně angažovat do případu účasti
firmy S., s. r. o., na předmětné zakázce, kdy měla za úplatek v penězích slíbit poskytnutí
svých „služeb“ směřujících k získání zakázky právě uvedenou společností. Za daných
okolností musel být srozuměn s tím, že jeho údaje předané tisku jsou dostatečně konkrétní
a významné, aby vzbudily pozornost orgánů činných v trestním řízení. K tomu také
bezprostředně po jejich zveřejnění došlo. Ačkoliv trestní stíhání poškozené M. U. posléze
nebylo zahájeno a věc byla po provedeném šetření podle § 159a odst. 1 tr. ř. odložena, nebylo
s tímto výsledkem možno předem počítat. To znamená, že s ním nemohl počítat ani obviněný,
jenž si naopak počínal takovým způsobem, který přinejmenším svědčil o jeho srozumění
s tím, že jeho lživé údaje o poškozené k jejímu trestnímu stíhání povedou (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1260/2008, www.nsoud.cz).
Obviněný B. R. vědomě uvedl nepravdivý údaj spočívající v tvrzení, že V. H. jakožto
zaměstnanec P. K., a. s., vykonávající práci specialisty v oboru stavebnictví, na něm
požadoval v souvislosti s likvidací pojistné události týkající se požáru domu Č., okr. B.,
poskytnutí úplatku, jehož výši 300.000,- Kč specifikoval následně dne 14. 4. 2005 na Policii
ČR OO T. do protokolu o podání vysvětlení, kdy v důsledku sdělení uvedeného nepravdivého
údaje byl poškozený V. H. nucen se svému zaměstnavateli k celé věci vyjádřit a předmětná
záležitost bla jeho nadřízenými projednávána (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3.
2007, sp. zn. 8 Tdo 270/2007, www.nsoud.cz ).
Ke spáchání trestného činu křivého obvinění podle § 174 tr. zák. se nevyžaduje
existence speciálního subjektu, jako je tomu u trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého
znaleckého posudku podle § 175 tr. zák. Proto se trestného činu křivého obvinění může
dopustit každý, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání,
a to bez ohledu na skutečnost, zda pachatel vystupuje v procesním postavení svědka nebo
znalce.
150
Rozhodnutí č. 56/2007 Sb. rozh. trest.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 270/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 618/2009, www.nsoud.cz.
151
101
Pachatelem trestného činu křivého obvinění tudíž může být např. i ten, kdo učinil
písemně nepravdivé oznámení o spáchání trestného činu jinou osobou, anebo kdo lživě
obvinil jiného ze spáchání trestného činu v podaném vysvětlení před policejním orgánem,
aniž by bylo podmínkou trestnosti, že pachatel byl předem poučen o hrozbě trestního postihu
za trestný čin křivého obvinění.
K dokonání trestného činu křivého obvinění rovněž není třeba, aby se pachateli
podařilo dosáhnout jeho úmyslu, tj. aby byla určitá osoba skutečně obviněna ze spáchání
trestného činu nebo dokonce za něj odsouzena.
Pokud jde o časový okamžik, v němž přichází v úvahu spáchání trestného činu křivého
obvinění podle § 174 tr. zák., pachatel se ho může dopustit nejen za situace, kdy orgány činné
v trestním řízení ještě nezahájily trestní stíhání konkrétní osoby, nýbrž i za situace, kdy již
bylo trestní stíhání takové osoby zahájeno, neboť zákonný znak „přivodit“ jeho trestní stíhání
není totožný s pojmem „zahájit“ trestní stíhání jiné osoby. Úmysl pachatele se tak může
vztahovat též k tomu, aby se v již zahájeném trestním stíhání nadále pokračovalo (např. pro
přísnější právní kvalifikaci skutku) nebo aby byla ve věci učiněna další rozhodnutí (např.
vzetí obviněného do vazby, odsuzující rozsudek).
Jiný zvlášť závažný následek způsobený křivým obviněním ve smyslu § 174 odst. 2 tr.
zák. může spočívat např. v tom, že lživě obviněná osoba byla vzata do vazby, byla odsouzena
apod. (rozhodnutí č. 56/2007 Sb. rozh. trest.).
Podáním nepravdivého oznámení Policii České republiky nemůže dojít k vážné újmě na
jejích právech, a tím ani k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování
cizích práv podle § 209 tr. zák.
Uvedení lživých informací policii však může za splnění dalších podmínek zakládat
trestní postih pachatele takového jednání pro jiné trestné činy, např. křivého obvinění podle
§ 174 tr. zák., křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 tr. zák.
(rozhodnutí č. 21/2007 Sb. rozh. trest.).
Nepodaří-li se orgánům činným v trestním řízení prokázat vinu tomu, kdo byl jinou
osobou za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom,
že obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného (nález Ústavního soudu
ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/2001, č. 26/25 SbNU).
Při posuzování viny pachatele trestného činu křivého obvinění podle § 174 tr. zák. se
nestačí zabývat jen otázkou, či osoba, kterou obvinil, skutečně spáchala trestný čin, případně
či byla za něj stíhaná a odsouzena. Orgány činné v trestním řízení musí zároveň poukázat, že
si pachatel trestného činu křivého obvinění podle § 174 tr. zák. byl vědom toho, že obviňuje
jinou osobu nepravdivě (rozhodnutí č. 63/1991 Sb. rozh. trest.).
Vyslovení pouhého podezření ze strany obviněného, že mu konkrétní osoba odcizila
peníze, nelze považovat za vědomě lživé, a tedy křivé obvinění (rozhodnutí č. 44/1965 Sb.
rozh. trest.).
102
Část třetí: PROCESNĚPRÁVNÍ PROBLEMATIKA
1. Úvod
Procesněprávní část metodického materiálu tvoří tři kapitoly, které jsou ještě členěny na
oddíly. Prvá kapitola představuje základní vstup do obecných otázek a předmětu dokazování
v trestním řízení. Druhá a třetí kapitola již obsahují specificky zaměřený rozbor procesní
stránky trestné činnosti související s korupcí. Pozornost je věnována nejprve odhalování
a objasňování trestné činnosti, následně zvláštnostem uplatnění jednotlivých důkazních
prostředků využitelných v trestním řízení.
2. Obecné otázky dokazování, předmět dokazování
Dokazováním v trestním řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním
řízení, jehož účelem je umožnit těmto orgánům poznání skutečností důležitých pro jejich
rozhodnutí, vyhledat důkazy o nich, důkazy provést a zjištěné poznatky procesně zajistit,
prověřit a zhodnotit.
Pod pojmem „dokazování“ se nerozumí jen procesní činnost vykonávaná orgány
činnými v trestním řízení, jež by směřovala toliko k opatření, zajištění, provedení, prověření
a vyhodnocení soudně využitelných důkazů.
Význam dokazování je dán zejména tím, že výlučně prostřednictvím dokazováním
orgány činné v trestním řízení jsou oprávněny opatřit si skutkový podklad pro rozhodnutí
ve věci, popřípadě pro jiný postup.
Předmětem trestního řízení je skutek, který se stal v minulosti a který orgány činné
v trestním řízení, jež o něm mají rozhodovat, samy osobně nepozorovaly, ani se ho
neúčastnily (pokud by jej pozorovaly nebo se ho účastnily, byly by z důvodu podjatosti
vyloučeny z možnosti jeho nestranného posouzení).
Orgány činné v trestním řízení se mohou se skutkem, pro který se trestní řízení vede –
v tomto případě pro skutek, který je procesně relevantním způsobem – 1. popisem skutkových
okolností v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení dle § 158 odst. 3 věty první tr. ř.
a fakultativním údajem o právní kvalifikaci, 2. popisem skutku v usnesení o zahájení trestního
stíhání a zákonným označením trestného činu, který je ve skutku spatřován, 3. popisem
skutku, pro který byla podána obžaloba, která musí obsahovat i údaj o právním posouzení
skutku – obdobně je tomu ve vztahu k návrhu na potrestání, předcházelo-li zkrácené přípravné
řízení, 4. popisem skutku v jiném rozhodnutí, jímž skončilo přípravné řízení, 5. popisem
skutku v rozsudku nebo jiném rozhodnutí soudu) popsán v odpovídajícím rozhodnutí činěným
v rámci daného stadia či fáze procesu, seznámit pouze nepřímo na základě zprostředkujících
právně relevantních skutečností (důkazů). 152
Dokazování se provádí ve všech stadiích trestního řízení. V každém tomto stadiu
(přípravném řízení, předběžném projednání obžaloby, hlavním líčení a odvolacím řízení) má
dokazování určité zvláštnosti, které jsou důsledkem rozdílného účelu jednotlivých stadií
trestního procesu, i když některé principy jsou pro všechna stadia společné.
152
Šámal, P. et al. Trestní řád. Komentář. Díl I (§ 1 - § 179h). 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 693.
103
Cílem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (§ 2 odst. 5 první věta
- zásada zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti). 153
Předmětem dokazování jsou všechny důležité okolnosti případu. Jde o okolnosti
relevantní, tj. okolnosti, na kterých přímo či nepřímo závisí rozhodnutí. 154 Za relevantní
okolnosti lze považovat především ty okolnosti, ve kterých docházejí splnění obecné i zvláštní
podmínky stanovené pro konkrétní případ právem hmotným. Dále sem patří i okolnosti
procesní, které jsou podmínkou rozhodnutí, a další opatření procesního rázu. Nejen pro trestní
řízení, ale dokonce pro všechna řízení (občanské soudní, správní, atd.), bez zřetele na to, zda
jsou ovládána zásadou vyhledávací nebo projednací, platí, že dokazovat se mají jen
skutečnosti závažné. 155
Předmět dokazování a také jeho rozsah je obecně stanoven v § 89 odst. 1 tr. ř. Je-li zde
užito pojmu „trestní stíhání“ a nikoli „trestní řízení“, mohlo by z toho vyplývat, že
dokazování lze zpravidla provádět až poté, co bylo zahájeno trestní stíhání proti konkrétní
osobě, aby tato mohla již jako obviněný plně uplatnit svá práva včetně vlivu na dokazování
z hlediska vlastní obhajoby. 156 Jestliže však citovaný komentář vzápětí uvádí četné výjimky,
kdy lze opatřovat důkazy použitelné v řízení před soudem – 1. neodkladné či neopakovatelné
úkony (§ 158 odst. 3 písm. i), § 158a, § 160 odst. 4 a § 179b odst. 1 tr. ř.), 2. další úkony
zmíněné ve výčtu v § 158 odst. 3 pod písm. a) – h) tr. ř., resp. existují ještě výjimky další – 3.
výslechy svědků za podmínek § 158 odst. 8 tr. ř., vyvolává to pochybnosti. Je naopak zřejmé,
že novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb. sice došlo k oslabení role přípravného řízení oproti
stadiu projednání trestní věci před soudem, kde by zásadně mělo být těžiště dokazování, ale
zároveň se výrazně posílila úloha fáze přípravného řízení před zahájením trestního stíhání –
prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu. Již v této fázi přichází
v úvahu provádět důkazy; to se může týkat typicky právě trestných činů proti životu a zdraví
(např. v případech, kdy se pachatele trestného činu vraždy nebo ublížení na zdraví podaří
zjistit až s určitým časovým odstupem).
Z hlediska pozitivního vymezení se jedná o:
a) okolnosti důležité pro rozhodnutí ve věci samé (významné z hlediska trestního práva
hmotného);
b) okolnosti důležité pro postup trestního řízení;
c) okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání, a okolnosti
důležité pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody 157
Ve všech uvedených okruzích dokazování lze dokazovat i okolnosti důležité pro
hodnocení věrohodnosti důkazů a skutečnosti představované nepřímými důkazy. Skutkový
stav musí být spolehlivě prokázán i ve vztahu k okolnostem, které – pokud existují –
vyvolávají nutnost jiného rozhodnutí než o vině a trestu (o náhradě škody). Týká se to jak
rozhodnutí o zastavení či přerušení trestního stíhání a o postoupení věci jinému orgánu, tak
i rozhodnutí činěných v rámci odklonu, resp. i rozhodnutí zcela odlišných.
153
Novotný, F., Růžička, M. et al. Trestní kodexy (trestní zákon, trestní řád) a související předpisy (komentář).
2. doplněné vydání. Praha : Eurounion, 2002. s. 735.
154
Storch, F. Řízení trestní rakouské, II. díl, Praha : J. Otto, 1897. s. 66.
155
Císařová, D. Předmět dokazování, Stát a právo 1967, č. 13, ČSAV, Praha 1967, s. 71 a 88–89.
156
Šámal, P. et al. Trestní řád. Komentář. Díl I (§ 1 - § 179h). 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005. s. 698 a 699–
700.
157
Růžek, A. et al. Československé trestné konanie. Bratislava : Obzor, 1977. s. 146–147.
104
3. Odhalování a objasňování trestné činnosti související s korupcí
3. 1. Podněty k prověřování podezření z trestné činnosti související
s korupcí
Podkladem pro zahájení úkonů trestního řízení jsou podněty, jejichž zdrojem jsou
nejčastěji různá oznámení občanů, organizací a státních orgánů aj. o tom, že byl spáchán
trestný čin. Tato oznámení vždy nepodávají vyčerpávající a úplnou informaci o trestném činu
a jeho pachateli, proto samy o sobě zpravidla nepostačují k zahájení trestního stíhání.
Z dosavadní praxe s podněty k prověřování podezření z trestné činnosti související
s korupcí je možno extrahovat čtyři skupiny podnětů: 158
Prvním z podnětů jsou oznámení osob, které jsou samy účastny na korupčním vztahu,
neboť potřebují z naléhavého důvodu obstarat věc obecného zájmu. Takoví občané vstupují
do korupčního vztahu s určitou představou výše úplatku a jsou v určité tísni, ve které jednají.
Jejich tísně či jiné tíživé situace využívají osoby, které požadují (dají si slíbit, přijmou)
úplatek, který je v hrubém nepoměru nebo přesahuje možnosti protistrany. Druhou skupinu
zakládají podněty od občanů, kteří se nepodílejí na korupčním vztahu, nicméně oznámení činí
na základě informací získaných z korupčního prostředí nebo od osob, které se sice korupční
vztahu účastní a obávají se trestního stíhání. Za třetí jde o podněty kontrolních orgánů, které
vycházejí z jimi provedených zjištěních a závěrech, a to jak v hospodářské oblasti, tak
ve veřejném sektoru. Čtvrtá skupina podnětů je založena na poznatcích získaných vlastní
policejní činností, prováděnou v souladu s úlohou odhalovat trestné činy a jejich pachatele.
Podnět (oznámení) o podezření ze spáchání trestného činu souvisejícího s korupcí má
obsahovat kromě základních informací k osobě, která jej podává, popis věci, které se podnět
týká, z čeho je dovozováno podezření a čím je potvrzováno, jakož i konkretizaci osob
podílejících se na korupčního vztahu a jejich postavení v korupčním vztahu. U podnětů
(oznámení) kontrolních orgánů by měly být doloženy i závěry kontrolní činnosti.
Státní zástupce předává trestní oznámení nebo jiný podnět k trestnímu stíhání učiněné
na státním zastupitelství neprodleně příslušnému policejnímu orgánu s pokynem k prověření.
Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, je odůvodněn závěr, že jej
spáchala určitá osoba, trestní stíhání není nepřípustné, a nebude-li dočasně odloženo trestní
stíhání, vydá státní zástupce pokyn k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání (č. 14 odst.
1 POP č. 8/2009)
3. 2. Operativně pátrací prostředky
Pojem operativně pátracích prostředků lze vyložit v rámci širšího a komplexnějšího
pojmu operativně pátrací činnosti.
Operativně pátrací činnost v nejobecnějším pojetí (a v nejširším smyslu) představuje
ucelený systém postupů, používání operativně pátracích prostředků, podpůrných operativně
pátracích prostředků, uskutečňovaný pověřeným policejním orgánem podle ustanovení
trestního řádu, zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších
předpisů, a z nich vycházejících interních aktů řízení, převážně utajovaným způsobem,
158
Zpracováno podle Chmelík, J. et al. Pozornost, úplatek a korupce. Praha : Linde, 2003. s. 113–115.
105
zaměřený k ochraně zájmů chráněných zákony a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká
republika vázána, v trestněprávní oblasti a spočívající v soustavném získávání,
shromažďování, prověřování, případně rozpracovávání operativních informací. Dále je třeba
poukázat i na § 3 písm. f) a 21a zákona č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii, pokud jde
o nástrahové prostředky a zabezpečovací techniku využívané orgány Vojenské policie podle
zákona č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii, ve znění pozdějších předpisů, § 7, § 8, jakož i § 9
až § 15 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších
předpisů – zpravodajské prostředky a zpravodajská technika – v tomto případě i ve spojení
s § 53 zákona o policii. 159
Tato činnost se jako celek se vyznačuje některými zvláštnostmi:
a) je důvěrné povahy a je uskutečňována speciálními metodami a prostředky, které jsou
převážně utajované,
b) má průzkumný charakter; podnětem k jejímu provádění jsou často informační signály
značně neurčité povahy, druh a volbu metod a prostředků jejího uskutečňování určuje
charakter sledovaného cíle (zabránění spáchání protiprávního jednání, odhalení latentních
trestných činů, pátrání po nezvěstných osobách, atd.).
Operativně pátrací prostředky (pozitivní vymezení) představuje souhrn opatření
policejních orgánů uskutečňovaných podle trestního řádu a v souladu s dalšími právními
předpisy, jejichž účelem je předcházení, odhalování a objasňování trestné činnosti, jakož
i pátrání po skrývajících se pachatelích, pátrání po hledaných nezvěstných osobách a pátrání
po věcných důkazech. 160
Operativně pátracími prostředky naproti tomu nejsou (negativní vymezení):
- zpravodajské prostředky podle § 7 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační
službě, ve znění pozdějších předpisů (zpravodajská technika, krycí prostředky a krycí
doklady, sledování),
- zpravodajské prostředky podle § 11 zákona č. 67/1992 Sb., o Vojenském obranném
zpravodajství, ve znění pozdějších předpisů,
- využívání sledování osob a věcí, krycích dokladů, nástrahové a zabezpečovací
techniky a osob jednajících v jejich prospěch, které musí být starší 18 let Úřadem pro
zahraniční styky a Vojenskou zpravodajskou službou (§ 18 odst. 1 a 3 zákona č. 153/1994
Sb., o zpravodajských službách České republiky, ve znění pozdějších předpisů),
- podpůrné operativně pátrací prostředky (§ 72 až § 79 zákona o policii),
- podpůrné operativně pátrací prostředky (§ 33b až § 33f celního zákona),
- podpůrné operativně pátrací prostředky (§ 16 až § 16c zákona č. 555/1992 Sb.,
o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění zákona č. 436/2003 Sb.).
Pro podpůrné operativně pátrací prostředky je charakteristické, že se jedná o opatření
splňující vymezení operativně pátrací činnosti prováděná policejními orgány ve stadiu
předcházení trestné činnosti. Podpůrné operativně pátrací prostředky jsou jak v § 72 až § 79
zákona o policii, tak v § 33b až § 33f celního zákona, jakož i v § 16a až § 16c zákona
č. 555/1992 Sb. (ve znění zákona č. 436/2003 Sb.) vymezeny taxativně (podle prvních dvou
těchto zákonů se jedná o krycí doklady, konspirativní prostředky, zabezpečovací techniku,
zvláštní finanční prostředky a využití informátora, podle posledně jmenovaného zákona již
jen o zabezpečovací techniku a zvláštní finanční prostředky). Lze je použít při odhalování
jakýchkoli trestných činů nebo v souvislosti s trestním řízením o nich (jde-li o Policii České
159
Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní, 2. podstatně
přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003. s. 247–248. Obdobně srov. Novotný, F., Růžička, M. et al:
Trestní kodexy (trestní zákon, trestní řád) a související předpisy (komentář), 2. doplněné vydání. Praha :
Eurounion, 2002. s. 905.
160
Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní, 2. podstatně
přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003. s. 247.
106
republiky, jedná se o obecně vymezenou působnost), při předcházení trestným činům,
v souvislosti s řízením o trestných činech a při plnění úkolů vyplývajících z mezinárodních
smluv (např. Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně
a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, uveřejněná pod
č. 7/1995 Sb.) ve věcech trestných činů spáchaných porušením celních předpisů a předpisů
o dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, a to i v případech, kdy se jedná o trestné činy
příslušníků ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů. Tyto pověřené celní orgány byly zároveň
pověřeny používáním operativně pátracích prostředků v rozsahu stanoveném trestním řádem.
Dále nutno upozornit na § 16 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční
stráži České republiky, ve znění zákona č. 436/2003 Sb., podle něhož mj. i podpůrné
operativně pátrací prostředky (úprava je společná i pro operativně pátrací prostředky)
používají v objektech Vězeňské služby na žádost ministra spravedlnosti nebo s jeho
souhlasem orgány k tomu oprávněné podle zvláštních právních předpisů (§ 158b tr. ř., § 23a
PolČR). Ve smyslu § 16a zákona č. 555/1992 Sb. pověřené orgány Vězeňské služby používají
(jen) podpůrné operativně pátrací prostředky za podmínek stanovených zákonem č. 555/1992
Sb. v objektech Vězeňské služby k předcházení a odhalování trestné činnosti. Konečně dle
§ 16c citovaného zákona mj. i podpůrné operativně pátrací prostředky (úprava se týká
i operativně pátracích prostředků) mohou být použity jen v souladu s účelem výkonu vazby
a výkonu trestu odnětí svobody a nesmí omezovat práva jiných osob, zejména osob ve výkonu
vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody, nad míru nezbytně nutnou. Nesmí být použity při
styku mezi osobou ve výkonu vazby nebo ve výkonu trestu odnětí svobody a jejím obhájcem.
Rovněž tak je třeba zmínit ustanovení § 3 písm. f) a § 21a zákona č. 124/1992 Sb.,
o Vojenské policii, ve znění pozdějších předpisů, o plnění úkolů Vojenské policie ohledně
ochrany vojenského materiálu a ostatního majetku státu, s nímž hospodaří Ministerstvo
obrany, § 7, § 8 a navazující ustanovení zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační
službě, ve znění pozdějších předpisů, upravující využití zpravodajských prostředků
a zpravodajské techniky.
Platný trestní řád upravuje tři druhy operativně pátracích prostředků:
a) předstíraný převod (§ 158c tr. ř.),
b) sledování osob a věcí (§ 158d tr. ř.),
c) použití agenta (§ 158e tr. ř.).
Pro možnost využití výsledků použití operativně pátracích prostředků jako důkazů
v trestním řízení je zcela zásadní úprava v § 158b odst. 2 a 3 tr. ř..
Učebnice trestního práva procesního 161 na základě této procesní úpravy dovodila
společné podmínky pro použití operativně pátracích prostředků, a to:
- řízení o úmyslném trestném činu,
- výhradní zaměření jejich použití na získání skutečností důležitých pouze pro trestní
řízení; musí jít o skutečnosti důležité pro dané trestní řízení o trestném činu, který je jeho
předmětem,
- subsidiarita spočívající v tom, že jejich použití je možné jen tehdy, nelze-li
sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo dosažení účelu by jinak bylo podstatně ztížené;
nejprve je nutno hledat jiné způsoby, které nezasahují do práv a svobod, a teprve za
předpokladu, že by tato cesta byla s ohledem na účel trestního řízení nemožná nebo neúměrně
obtížná, lze použít operativně pátrací prostředky,
- minimalizace, která tkví v tom, že operativně pátrací prostředky mohou omezit práva
a svobody jen v nezbytně nutné míře, přičemž tuto nezbytně nutnou míru je nutno vykládat
nejen z hlediska intenzity zásahu, ale i délky trvání.
161
Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované
vydání. Praha : C. H. Beck. 2003, s. 576.
107
Zvukové, obrazové a jiné záznamy získané při použití operativně pátracích prostředků
způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu lze použít jako důkaz. Zvukovými
záznamy jsou záznamy na příslušném nosiči, které zaznamenávají komunikaci sledované
osoby s jinou osobou, s níž byla ve styku na konkrétním místě, avšak nejedná se o záznam
telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 tr. ř. ani o zjištění údajů o něm podle § 88a tr. ř..
Takový záznam je prováděn skrytě, ať již je sledovaný objekt v různé vzdálenosti od místa
umístění příslušného technického prostředku. Obrazové záznamy představují záznamy
zachycující sledovanou osobu či sledovanou věc v určitém okamžiku na konkrétním místě
tak, aby bylo možno se vizuálně (zrakem) na příslušném nosiči přesvědčit o pohybu osoby,
věci, či manipulaci s věcí, tedy jde o záznam pomocí videokamery, fotografického přístroje, či
záznamu prostřednictvím kamer umístěných na veřejných místech či veřejnosti přístupných
místech, pokud je ohnisko pozornosti zaměřeno na sledovaný objekt. V případě jiných
záznamů půjde o záznamy získávané prostřednictvím technických prostředků, zejména
počítačů, počítačových datových sítí, elektronické pošty; tyto metody pořizování budou
využívány zejména při sledování osob a věcí. 162
Mají-li být tyto záznamy použity jako důkaz, musí být získány při použití operativně
pátracích prostředků, k jejichž použití došlo způsobem odpovídajícím ustanovení trestního
řádu (byly-li provedeny způsobem, který je obecně v souladu s § 158b odst. 2 tr. ř.,
oprávněným policejním orgánem a konkrétně způsobem odpovídajícím ustanovení trestního
řádu, které upravuje příslušný druh operativně pátracího prostředku).
Je vysoce pravděpodobné, že potřeba použití operativně pátracích prostředků vyvstane
zejména v počáteční fázi (přípravného) řízení (proto se také tato otázka zmiňuje právě
ve vztahu k problematice skryté reakce policie na páchanou trestnou činnost). Není však
vyloučeno, že se tak stane až později. Pak platí úprava v § 158f tr. ř..
Úkony spojené s využíváním operativně pátracích prostředků mohou být úkony
neodkladnými nebo neopakovatelnými ve smyslu § 158 odst. 3 věty třetí tr. ř. a mohou tedy
předcházet sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení.
Operativně pátrací prostředky mohou používat výlučně pověřené policejní orgány
(§ 158b odst. 1 tr. ř.), a to popř. i v případech, kde se uplatňuje tzv. cizí prvek. 163
3. 2. 1. Postup státních zástupců v souvislosti s využíváním operativně
pátracích prostředků v trestním (přípravném) řízení
Tato úprava je obsahem především trestního řádu (zejména ustanovení § 158b až § 158f
tr. ř.; naposledy uvedené ustanovení se vztahuje jen k postupu po zahájení trestního stíhání
včetně řízení po podání obžaloby), dále jednacího řádu (vyhlášky č. 23/1994 Sb.), jakož i POP
č. 8/2009.
Státní zástupce, který vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném
řízení, musí při posuzování jejich výsledků vzít v úvahu, že využívání operativně pátracích
prostředků vychází z toho, že policejní orgán provádí činnost mu zákonem výslovně
povolenou (kromě § 158b až § 158f tr. ř. tu platí i § 1 odst. 2 a 3 zákona o policii, čl. 2 odst. 2
a 3, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy), je-li důvodné
podezření ze spáchání (páchání) úmyslného trestného činu. Policejní orgány činné při
využívání operativně pátracích prostředků se nesmějí aktivně podílet na utváření skutkového
děje tak, aby vytvářely či usměrňovaly do té doby neexistující vůli, to znamená úmysl
162
Vyjma předstíraného převodu (§ 158c TrŘ) se tedy nepřipouštějí písemné záznamy (srov. i výkl. stan. č.
12/2002 Sb. v. s. NSZ).
108
pachatelů trestný čin spáchat. Taková účast státu na vývoji skutkového děje nesmí aktivně
ovlivňovat volní složku jejich jednání; tak, aby úmysl spáchat trestný čin u nich teprve
vyvolala. Oprávněný policista (nebo jiný subjekt, jde-li o jiné policejní orgány než Policie
České republiky) se nesmí v daném konkrétním případě chovat způsobem, že by ostatní osoby
naváděl ke spáchání trestné činnosti, posiloval jejich vůli trestný čin spáchat, či jim jakoukoli
formou, byť psychické pomoci, bránil upustit od samotného páchání trestné činnosti, pokud se
takto rozhodli. Státní orgány při takových úkonech nesmějí nijak ovlivňovat ani právní
kvalifikaci jednání odhalovaných pachatelů. Takovou činností však není zákonem dovolená
činnost policie spočívající v utváření podmínek pro realizaci (dokončení, dokonání) již
páchané trestné činnosti.
3. 2. 2. Předstíraný převod (§ 158c tr. ř.)
Předstíraným převodem se ve smyslu § 158c odst. 1 tr. ř. rozumí předstírání koupě,
prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění včetně převodu věci,
a) k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení (např. zbraně a střelivo, vojenský materiál,
atd.),
b) jejíž držení je nepřípustné (návykové látky, přípravky, pomocné látky a prekursory,
zakázané zbraně, zakázané střelivo a zakázané doplňky ke zbraním, radioaktivní materiál,
atd.),
c) která pochází z trestného činu (věc, kterou si pachatel přivlastnil neoprávněně do své
dispozice spácháním úmyslného trestného činu), nebo
d) která je určena ke spáchání trestného činu (byla opatřena za účelem spáchání trestného
činu).
Povolení státního zástupce a provedení předstíraného převodu s povolením vydaným
dodatečně (§ 158c odst. 2 a 3 tr. ř.)
Předstíraný převod lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního
zástupce. Písemná forma povolení se vyžaduje vzhledem k charakteru předstíraného převodu
(provádění utajeným způsobem). Povolení proto nelze vydat pouze telefonicky nebo faxem,
a to ani v naléhavých případech (udělení souhlasu prostřednictvím elektronické pošty lze
v těchto případech použít jedině za předpokladu, že je zaručeno utajení úkonu v rozsahu
stanoveném pro tento úkon zvláštními předpisy). Státní zástupce přistoupí k jeho vydání jen
na základě spolehlivé znalosti skutkového stavu, kterou získá ze spisu nebo ve výjimečných
případech z informace policejního orgánu a kterou popřípadě upřesní dotazy. Státní zástupce
ověří po předložení příslušného záznamu, protokolu nebo jiného dokladu, při prověrce
spisového materiálu nebo zpracování obžaloby, návrhu na potrestání nebo jiného meritorního
rozhodnutí, zda informace odpovídala skutečnosti a zda úkon, k němuž dal souhlas, byl
proveden podle zákona.
Nesnese-li věc odkladu (nevyžaduje se zde též splnění podmínky, že povolení státního
zástupce nelze předem dosáhnout), lze předstíraný převod provést i bez povolení. Policejní
orgán je však povinen o povolení bezodkladně dodatečně požádat, a pokud je do 48 hodin
neobdrží, je povinen provádění předstíraného převodu ukončit a informace, které se v této
souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít.
Bezodkladnost v případě dodatečného požádání o povolení se posuzuje jako doba co
nejkratší s přihlédnutím k povaze a závažnosti věci a vždy tak, aby státní zástupce mohl věc
náležitě přezkoumat a vydat či nevydat povolení dodatečně. Lhůta 48 hodin se počítá od
okamžiku, kdy k předstíranému převodu došlo (nebo mělo dojít), ne od okamžiku, kdy státní
zástupce obdržel žádost policejního orgánu o povolení.
109
Státní zástupce vydá povolení dodatečně, jen byly-li splněny podmínky pro provedení
těchto úkonů policejním orgánem bez povolení a současně byly splněny podmínky k vydání
tohoto povolení již v době provádění úkonů. Povolení je třeba vydat tak, aby bylo policejnímu
orgánu doručeno ve lhůtě 48 hodin.
Pokud policejní orgán neobdrží povolení v uvedené lhůtě (to platí i za předpokladu, že
takové povolení mu bude doručeno po uplynutí lhůty 48 hodin), je povinen provádění
předstíraného převodu ukončit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak
nepoužít (srov. obdobnou úpravu v § 88 odst. 1 poslední větě a v § 158d odst. 5 tr. ř.).
Záznam o předstíraném převodu (§ 158c odst. 4 tr. ř.)
Výsledkem předstíraného převodu (kromě zvukových, obrazových nebo jiných
záznamů, které by – pokud by byly pořizovány – se spíše vztahovaly k použití jiného
operativně pátracího prostředku, jmenovitě sledování osob a věcí) je záznam o jeho provedení
(§ 158c odst. 4 tr. ř.). Jedná se zde o jeden z případů, kdy se o úkonu trestního řízení
nesepisuje protokol (§ 55 odst. 1 tr. ř.).
Tento záznam je jednak informací určenou pro státního zástupce vykonávajícího ve věci
dozor, o tom, že takový úkon policejní orgán provedl; je tedy mj. signálem pro to, aby státní
zástupce přezkoumal, zda úkon byl proveden v mezích zákona a zákonným postupem. Je dále
dokladem svědčícím o průběhu předstíraného převodu; bude totiž obsahovat kromě
základních formálních náležitostí (jako jsou datum, označení policejního orgánu, který řízení
vede, spisová značka, označení trestní věci, atd.), zejména též popis vlastního skutkového děje
a identifikaci osoby, vůči níž se úkon provádí. Byť jeho obsah není trestním řádem blíže
vymezen, z povahy věci vyplývá, že tyto náležitosti by měl takový záznam obsahovat vždy. Je
proto i nositelem informace o úkonu trestního řízení, jehož účelem je získat skutečnosti
důležité pro trestní řízení (§ 158b odst. 2 první věta tr. ř.). Je tedy jedním z důkazních
prostředků, resp. nositelem informace o nich. Může být také i sám o sobě důkazem (§ 89 odst.
2 věta druhá tr. ř.), za předpokladu, že tento operativně pátrací prostředek byl použit v souladu
se zákonem, tj. za stanovených zákonných podmínek, a způsobem, který není v rozporu se
zákonem (zejména § 158b odst. 1 a 2 a § 158c odst. 1 tr. ř. a popř. i § 158c odst. 2 nebo odst.
3 tr. ř.), a že jím bude důkaz proveden. Záznam by měl dále obsahovat údaje k předstíranému
převodu, k osobám, mezi nimiž k němu došlo, v čem konkrétně předstíraný převod spočíval –
v této souvislosti zejména předmět předstíraného převodu.
Záznam je třeba doručit státnímu zástupci do 48 hodin (od sepsání – vzhledem k tomu,
že je možno vycházet ze zásady uvedené v § 2 odst. 4 tr. ř. a záznam by měl být sepsán
s největším urychlením, není na místě větší časový odstup mezi provedením úkonu
a doručením záznamu státnímu zástupci).
Státní zástupce po obdržení záznamu přezkoumá, zda úkon byl proveden v souladu se
zákonem; zjistí-li závady, písemně na ně upozorní příslušného nadřízeného policejního
orgánu.
3. 2. 3. Sledování osob a věcí (§ 158d tr. ř.)
Sledováním osob a věcí se rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné
utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky.
Z úpravy uvedené v § 158d odst. 1 větě první tr. ř. vyplývá, že platná právní úprava
rozeznává tři typy sledování osob a věcí:
a) sledování osob a věcí (§ 158d odst. 1 tr. ř.), aniž by o něm byly pořizovány záznamy
uvedené v § 158d odst. 2 tr. ř. nebo aniž by šlo o případy upravené v § 158d odst. 3 tr. ř..
110
O tomto typu sledování nebudou k dispozici pro pozdější řízení žádné důkazy (srov. i § 158b
odst. 3 tr. ř.);
b) pořizování zde uvedených záznamů o průběhu samotného úkonu, tj. v průběhu jeho
provádění (§ 158d odst. 2 tr. ř.). Za takový záznam proto nelze považovat pozdější záznam
policisty, který úkon provádí.
c) zásahy do ústavně chráněných práv a svobod občanů způsobem naznačeným
v § 158d odst. 3 tr. ř.
Povolení státního zástupce, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné
záznamy (§ 158d odst. 2 tr. ř.) a případy, kdy je tak činěno s povolením vydaným dodatečně
(§ 158d odst. 5 tr. ř.)
Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze
uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce (§ 158d odst. 2 tr. ř.).
Postup státního zástupce při vydávání tohoto povolení je zcela shodný jako v případě povolení
k předstíranému převodu (srov. shora). Obdobou úpravy v § 158c odst. 3 tr. ř. je ustanovení
§ 158d odst. 5 tr. ř.. Nesnese-li věc odkladu a nejde-li o případy uvedené v § 158d odst. 3 tr. ř.
(viz dále), lze sledování zahájit i bez povolení. Policejní orgán je však povinen o povolení
bezodkladně dodatečně požádat, a pokud je do 48 hodin neobdrží, je povinen sledování
ukončit, případný záznam zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak
nepoužít. Pro postup státního zástupce v těchto případech rovněž plně platí to, co je výše
zmíněno o předstíraném převodu.
Zásahy do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných
písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků při
sledování osob a věcí na základě (předchozího) povolení soudce
Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního
tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za
použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce.
Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k
umístění technických prostředků (§ 158d odst. 3 tr. ř.). Vyžaduje se tu tedy předchozí
povolení soudce (jeho příslušnost se určí podle § 26 tr. ř.). Na rozdíl od úpravy v § 158d odst.
2 tr. ř. nepřichází v úvahu dodatečné vydání takového povolení. I když to zákon výslovně
neuvádí, zpravidla by měl být podán návrh státním zástupcem, aby byla současně zajištěna
i potřebná informovanost státního zástupce o tom, že žádost na sledování osob a věcí byla
učiněna, ale nejde o podmínku, jejíž nedodržení by vylučovalo povolení vydat.
Povolení vydané soudcem na základě výkladového argumentu „a maiori ad minus“
zahrnuje i souhlas s pořizováním záznamů (není tedy potřebné vyžadovat ještě povolení od
státního zástupce). Vyplývá to i ze skutečnosti, že podle platné procesní úpravy soudce
povoluje závažnější zásahy do základních práv a svobod.
V povolení státního zástupce (ať je vydáváno jako předchozí nebo vydávané dodatečně)
je nutnou náležitostí stanovení doby, po kterou bude sledování prováděno (nesmí být delší než
šest měsíců). Na základě nové žádosti může být doba sledování – a to i opakovaně –
prodloužena (znovu však nejvýše o šest měsíců). Platí to ostatně i pro povolení soudce.
Provedení sledování osob a věcí se souhlasem dotčené osoby (§ 158d odst. 6 tr. ř.)
Shodně jako v případech upravených v § 88 odst. 3 tr. ř. a (po novele trestního řádu
č. 265/2001 Sb.) v § 83a odst. 3 větě první a v § 88a odst. 2 tr. ř. může být s výslovným
souhlasem toho, do jehož práv a svobod má být sledováním zasahováno (konkludentní nebo
dodatečné dání souhlasu je vyloučeno), sledování provedeno. Byl-li souhlas dodatečně
odvolán, provádění sledování se neprodleně zastaví.
111
Oproti úpravě v § 83a odst. 3, v § 88 odst. 3 a § 88a odst. 2 tr. ř. není zde nutné vydávat
žádný příkaz o tom, že bude provedeno sledování osob a věcí.
Protokol o sledování osob a věcí
Podle ustanovení § 158d odst. 7 tr. ř., má-li být záznam pořízený při sledování použit
jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a 55a tr. ř..
Pokud by takový protokol k záznamům připojen nebyl, použití záznamů jako důkazu je
vyloučeno (§ 158b odst. 3 tr. ř.). Je tedy potřeba uvést dobu sledování, místa nebo prostory,
v nichž bylo prováděno, druh prováděného záznamu a popis činností sledované osoby
v okamžiku pořízení záznamu nebo polohy věci, o kterou se jednalo.
3. 2. 4. Použití agenta (§ 158e tr. ř.)
Z důvodové zprávy k návrhu zákona, kterým se mění trestní řád (tisk 206
Poslanecké sněmovny, volební období 2006 – 2010) se podává:
Návrhem se mění § 158e odst. 1 trestního řádu tak, že se rozšiřuje okruh trestných
činů, u nichž je útvar Policie České republiky oprávněn v trestním řízení použít agenta, a to
o trestné činy související s korupcí. Konkrétně o trestný čin přijímání úplatků podle § 160
trestního zákona, trestný čin podplácení podle § 161 trestního zákona a trestný čin nepřímého
úplatkářství podle § 162 trestního zákona. Ostatní podmínky použití agenta (§ 158e odst. 2
trestního řádu) se nemění; agent musí být ve vztahu k těmto trestným činům nadále pasivní, tj.
může je pouze dokumentovat, nemůže však osoby ke spáchání těchto trestných činů
provokovat nebo je k nim navádět.
Pro využití operativně pátracích prostředků v boji proti korupci hovoří zejména fakt,
že usvědčování pachatelů korupčního jednání jinými metodami je velmi složité. Korupční
trestné činy se vyznačují vysokou mírou latence. Obvykle je v zájmu žadatele o úplatek
i poskytovatele úplatku, aby celá věc proběhla v největší tajnosti. Obě strany jsou totiž
v pozici pachatele trestného činu, nemají tedy nejmenší zájem na jeho odhalení.
Často tedy chybí oznamovatel trestného činu, neboť poškozeným je v korupčních
případech „pouze“ veřejný zájem a společnost jako celek.
V takovém případě, kdy chybí oznamovatel trestného činu, je nutné, aby policie
v zájmu úspěšného potírání korupce byla schopna proniknout do zájmového prostředí sama
a mohla tak zadokumentovat trestné jednání.
Je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin, pro trestný čin spáchaný ve
prospěch organizované zločinecké skupiny, pro trestný čin přijetí úplatku (§ 331 trestního
zákoníku), pro trestný čin podplacení (§ 332 trestního zákoníku), pro trestný čin nepřímého
úplatkářství (§ 333 trestního zákoníku) nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání
zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, je policejní
orgán, pokud jím je útvar Policie České republiky, oprávněn použít agenta.
Agentem může být výlučně příslušník Policie České republiky (srov. zákon č. 186/1992
Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů).
Agentem je příslušník Policie České republiky plnící úkoly uložené mu řídícím policejním
orgánem, vystupující zpravidla se zastíráním skutečného účelu své činnosti. Je-li to k použití
agenta, jeho přípravě nebo k jeho ochraně nutné, je k zastírání jeho totožnosti možné:
a) vytvořit legendu o jiné osobní existenci a osobní údaje vyplývající z této legendy
zavést do informačních systémů provozovaných podle zvláštních zákonů
Vytvoření legendy o jiné osobní existenci a zavedení osobních údajů vyplývajících
z této legendy do informačních systémů provozovaných podle zvláštních zákonů představuje
o zcela jinou osobní totožnost. V zájmu zvýšené věrohodnosti a toho, aby bylo maximálně
112
sníženo riziko prozrazení skutečné totožnosti agenta, se osobní údaje (§ 4 písm. a), b) zákona
č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů) zavádějí i do informačních systémů provozovaných podle zvláštních zákonů.
Jedná se zejména o informační systémy veřejné správy – srov. zejména § 3, § 4
a navazující ustanovení zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy
a o změně některých dalších zákonů; citovaný zákon se nevztahuje na informační systémy
uvedené v § 3 odst. 3 zákona č. 365/2000 Sb., ale může jít i o další informační systémy
(z nichž některé jsou provozovány i Ministerstvem vnitra nebo Policií České republiky):
Informační systémy veřejné správy a další informační systémy (příslušné zákony
a ostatní právní předpisy v této souvislosti užívají zpravidla pojmu evidence provozovaná
podle zvláštního právního předpisu).
b) provádět hospodářské činnosti, k jejichž vykonávání je třeba zvláštní oprávnění,
povolení či registrace,
Hospodářské činnosti, k jejichž provádění je třeba zvláštní oprávnění, povolení či
registrace, jsou činnosti podnikatelské (srov. § 2 odst. 2 obch. zák.), a to jak podnikání na
základě živnostenského oprávnění podle § 2 zákona č. 455/1991 Sb. – ohlašovací živnosti,
koncesované živnosti, tak činnost, která není živností.
c) zastírat příslušnost k Policii České republiky.
Zastírání příslušnosti k Policii České republiky znamená, že na policistu, který plní
úkoly jako agent, se nevztahují některé povinnosti policisty (pokud by je plnil, vedlo by to
k vyzrazení jeho skutečné totožnosti).
Je tomu např. podle:
- § 13 zákona o policii (povinnost při provádění služebního zákroku a služebního úkonu
spojeného se zásahem do práv nebo svobod osob poučit je o jejich právech, pokud to povaha a
okolnosti služebního zákroku nebo služebního úkonu dovolují; v opačném případě je poučí
dodatečně – nepřichází zde v úvahu ani dodatečné poučení, byť by zřejmě bylo možné
dovodit, že policista plnící úkoly agenta fakticky provádí služební zákrok);
- § 10 odst. 1 ve spojení s odst. 4 písm. zákona o policii (v případě ohrožení nebo porušení
vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie, je policista ve
službě nebo zaměstnanec policie v pracovní době povinen provést úkon v rámci své
pravomoci nebo přijmout jiné opatření, aby ohrožení nebo porušení odstranil; policista však
nemá povinnost provést úkon nebo jiné opatření, jestliže (mj.) plní úkoly, při nichž používá
operativně pátrací prostředky nebo podpůrné operativně pátrací prostředky)
Policista plnící úkoly jako agent podle § 158e tr. ř., který se účastní činnosti
organizované zločinecké skupiny nebo organizovanou zločineckou skupinu podporuje, není
pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1, 2 trestný,
jestliže se takového činu dopustil s cílem odhalit pachatele trestné činnosti spáchané ve
prospěch organizované zločinecké skupiny. Beztrestnost agenta pro trestné činy, kterých se
dopustil v rámci své účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny nebo jako člen
organizované skupiny nebo v rámci podpory některé takové skupiny, je řešena taxativním
výčtem skutkových podstat trestných činů (patří sem i přijetí úplatku podle § 331, podplacení
podle § 332, nepřímé úplatkářství podle § 333 odst. 2), u nichž platí, že pokud se agent
takového trestního činu dopustil, aby odhalil pachatele trestné činnosti spáchané ve prospěch
organizované zločinecké skupiny, není pro takový čin trestný (§ srov. 363 tr. zákoníku).
Povolení použití agenta na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství (§
158e odst. 4 tr. ř.)
V § 158e odst. 4 větě první tr. ř. je stanovena pouze příslušnost soudce vrchního soudu,
který na návrh státního zástupce povoluje použití agenta. Tato příslušnost je vůči příslušnosti
stanovené v § 26 tr. ř. speciální. Určuje se podle toho, v obvodu kterého vrchního soudu je
113
státní zástupce podávající návrh činný (k tomu srov. § 7 odst. 2 zákona o státním
zastupitelství).
Úprava však nestanoví způsob, jakým se určí příslušnost státního zástupce k podání
návrhu. V tomto směru se vychází z § 18a odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb., podle něhož
k podání návrhu na použití agenta (§ 158e odst. 4 tr. ř.) je příslušný státní zástupce vrchního
státního zastupitelství, v jehož obvodu je činné státní zastupitelství příslušné k výkonu dozoru
ve věci; nelze-li takové státní zastupitelství určit, je příslušný státní zástupce vrchního státního
zastupitelství, v jehož obvodu má sídlo policejní orgán, který návrh na použití agenta podal.
Tento státní zástupce je též příslušný ke všem úkonům, jež v souvislosti s činností agenta
státní zástupce podle trestního řádu vykonává (§ 158e odst. 7 tr. ř.). Příslušnost státního
zástupce k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení v trestní věci,
v níž je agent použit, zůstává tímto ustanovením nedotčena.
Možnost opakovaného povolení použití agenta (§ 158e odst. 5 tr. ř.)
Činnost agenta lze povolit i opakovaně – na základě nového návrhu (žádosti). Návrh
(žádost) je nutno učinit v potřebné lhůtě před uplynutím doby uvedené v předchozím
povolení. Obsahové náležitosti povolení, jímž se povoluje opakované použití agenta, jsou
zcela shodné jako u původního povolení. Ohledně návrhu (žádosti) však platí, že požaduje-li
se povolení opakovaného použití agenta, je třeba k němu připojit vyhodnocení dosavadní
činnosti agenta.
Povinnosti státního zástupce při kontrole a hodnocení činnosti agenta (§ 158e odst. 7 tr.
ř.)
Příslušným je nikoli státní zástupce vykonávající dozor nad zachováváním zákonnosti
v přípravném řízení v této věci (§ 174, § 175 odst. 2 tr. ř. a § 12, § 13 odst. 1 vyhlášky
č. 23/1994 Sb.), ale státní zástupce vrchního státního zastupitelství, v jehož obvodu je činné
státní zastupitelství příslušné k výkonu dozoru ve věci; nelze-li takové státní zastupitelství
určit, je příslušný státní zástupce vrchního státního zastupitelství, v jehož obvodu má sídlo
policejní orgán, který návrh na použití agenta podal (srov. § 18a odst. 2 věta první a zejména
druhá citované vyhlášky). Příslušnost státního zástupce k výkonu dozoru zůstává touto
úpravou nedotčena, což znamená jen tolik, že v trestní věci, v níž státní zástupce vrchního
státního zastupitelství podal návrh na povolení použití agenta, příslušný státní zástupce nadále
vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení (tyto dvě činnosti lze od
sebe spolehlivě oddělit).
Dospěje-li státní zástupce vykonávající dozor v prověřování ve věcech uvedených
v § 161 odst. 3 tr. ř. na základě jím zjištěných skutečností k závěru, že jako operativně pátrací
prostředek má být použit agent (§ 158e tr. ř.), předá věc policejnímu orgánu s pokynem, aby
neprodleně projednal se státním zástupcem vrchního státního zastupitelství případné použití
agenta. Současně vrchní státní zastupitelství o tomto svém pokynu informuje s uvedením
důvodů, pro které shledává použití agenta za nezbytné pro splnění účelu trestního řízení
v uvedené věci
Státní zástupce (který podal návrh na povolení použití agenta) je povinen od příslušného
policejního orgánu (policejního orgánu, který o použití agenta požádal, a to popř.
i opakovaně) vyžadovat údaje potřebné pro posouzení, zda trvají důvody pro použití agenta
a zda je činnost agenta v souladu se zákonem. Zde je třeba zvažovat jednak okolnosti uvedené
v § 158e odst. 2 a odst. 5 tr. ř., jednak povinnosti agenta uvedené v § 158e odst. 6 tr. ř.. Tyto
údaje je státní zástupce povinen pravidelně (nejméně jednou za tři měsíce) posuzovat
(hodnotit z těchto hledisek činnost agenta). Zjistí-li státní zástupce při plnění této povinnosti,
že pominuly důvody pro použití agenta, musí dát policejnímu orgánu (který o použití agenta
požádal, a to popř. i opakovaně) pokyn k bezodkladnému ukončení činnosti agenta (bez
114
zřetele na to, že ještě neuplynula doba uvedená v povolení, na niž byla činnost agenta
omezena).
Záznam o výsledku činnosti agenta (§ 158e odst. 7 tr. ř.).
Policejní orgán (který o povolení použití agenta požádal, a to popř. i opakovaně) je
povinen předložit státnímu zástupci (uvedenému v § 18a odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb.)
záznam o výsledku činnosti agenta. Tento záznam nemusí nutně být zakládán do
vyšetřovacího, resp. trestního spisu, zvláště pokud činnost agenta nevedla ke zjištění žádných
skutečností důležitých pro trestní řízení. Je potřebné vzít v úvahu, že agent je oprávněn bez
písemného povolení státního zástupce pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy (není
však oprávněn bez výslovného nebo dodatečně vydaného povolení provádět předstíraný
převod). Je zřejmé, že tyto záznamy mohou sloužit v dalším trestním řízení jako důkaz (viz
§ 158b odst. 3 tr. ř.). S tím souvisí otázka, zda při činnosti agenta je třeba požadovat splnění
podmínky sepsání protokolu (např. jako je tomu podle § 158d odst. 7 tr. ř.). Vzhledem k dikci
tohoto ustanovení ve spojení s § 55 odst. 1 tr. ř. je na místě závěr, že protokol se v těchto
případech nesepisuje. Agent bude v postavení svědka vystupovat naprosto výjimečně, byť to
nelze zcela vyloučit.
Záznam by měl být zpracován tak, že by nemělo dojít – pokud to není nezbytně nutné –
k vyzrazení skutečné totožnosti agenta. Není přípustné, aby za agenta v pozdějším řízení
vystupovala jako svědek jiná osoba (např. příslušný nadřízený), protože platný trestní řád
nezná institut tzv. náhradního svědka. U agenta samozřejmě přichází v úvahu použití
ustanovení § 55 odst. 2, § 183a odst. 4 a § 209 tr. ř.
Povinnosti státního zástupce při kontrole a hodnocení činnosti agenta (§ 158e odst. 7
tr. ř.)
Příslušným je nikoli státní zástupce vykonávající dozor nad zachováváním zákonnosti
v přípravném řízení v této věci (§ 174, § 175 odst. 2 tr. ř. a § 12, § 13 odst. 1 vyhlášky
č. 23/1994 Sb.), ale státní zástupce vrchního státního zastupitelství, v jehož obvodu je činné
státní zastupitelství příslušné k výkonu dozoru ve věci; nelze-li takové státní zastupitelství
určit, je příslušný státní zástupce vrchního státního zastupitelství, v jehož obvodu má sídlo
policejní orgán, který návrh na použití agenta podal (srov. § 18a odst. 2 věta první a zejména
druhá citované vyhlášky). Příslušnost státního zástupce k výkonu dozoru zůstává touto
úpravou nedotčena, což znamená jen tolik, že v trestní věci, v níž státní zástupce vrchního
státního zastupitelství podal návrh na povolení použití agenta, příslušný státní zástupce nadále
vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení (tyto dvě činnosti lze od
sebe spolehlivě oddělit).
Dospěje-li státní zástupce vykonávající dozor v prověřování ve věcech uvedených
v § 161 odst. 3 tr. ř. na základě jím zjištěných skutečností k závěru, že jako operativně pátrací
prostředek má být použit agent (§ 158e tr. ř.), předá věc policejnímu orgánu s pokynem, aby
neprodleně projednal se státním zástupcem vrchního státního zastupitelství případné použití
agenta. Současně vrchní státní zastupitelství o tomto svém pokynu informuje s uvedením
důvodů, pro které shledává použití agenta za nezbytné pro splnění účelu trestního řízení
v uvedené věci.
Státní zástupce (který podal návrh na povolení použití agenta) je povinen od příslušného
policejního orgánu (policejního orgánu, který o použití agenta požádal, a to popř.
i opakovaně) vyžadovat údaje potřebné pro posouzení, zda trvají důvody pro použití agenta
a zda je činnost agenta v souladu se zákonem. Zde je třeba zvažovat jednak okolnosti uvedené
v § 158e odst. 2 a odst. 5 tr. ř., jednak povinnosti agenta uvedené v § 158e odst. 6 tr. ř.. Tyto
údaje je státní zástupce povinen pravidelně (nejméně jednou za tři měsíce) posuzovat
(hodnotit z těchto hledisek činnost agenta). Zjistí-li státní zástupce při plnění této povinnosti,
115
že pominuly důvody pro použití agenta, musí dát policejnímu orgánu (který o použití agenta
požádal, a to popř. i opakovaně) pokyn k bezodkladnému ukončení činnosti agenta (bez
zřetele na to, že ještě neuplynula doba uvedená v povolení, na niž byla činnost agenta
omezena).
Záznam o výsledku činnosti agenta (§ 158e odst. 7 tr. ř.).
Policejní orgán (který o povolení použití agenta požádal, a to popř. i opakovaně) je
povinen předložit státnímu zástupci (uvedenému v § 18a odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb.)
záznam o výsledku činnosti agenta. Tento záznam nemusí nutně být zakládán do
vyšetřovacího, resp. trestního spisu, zvláště pokud činnost agenta nevedla ke zjištění žádných
skutečností důležitých pro trestní řízení. Je potřebné vzít v úvahu, že agent je oprávněn bez
písemného povolení státního zástupce pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy (není
však oprávněn bez výslovného nebo dodatečně vydaného povolení provádět předstíraný
převod). Je zřejmé, že tyto záznamy mohou sloužit v dalším trestním řízení jako důkaz (viz
§ 158b odst. 3 tr. ř.). S tím souvisí otázka, zda při činnosti agenta je třeba požadovat splnění
podmínky sepsání protokolu (např. jako je tomu podle § 158d odst. 7 tr. ř.). Vzhledem k dikci
tohoto ustanovení ve spojení s § 55 odst. 1 tr. ř. je na místě závěr, že protokol se v těchto
případech nesepisuje. Agent bude v postavení svědka vystupovat naprosto výjimečně, byť to
nelze zcela vyloučit.
Záznam by měl být zpracován tak, že by nemělo dojít – pokud to není nezbytně nutné –
k vyzrazení skutečné totožnosti agenta. Není přípustné, aby za agenta v pozdějším řízení
vystupovala jako svědek jiná osoba (např. příslušný nadřízený), protože platný trestní řád
nezná institut tzv. náhradního svědka. U agenta samozřejmě přichází v úvahu použití
ustanovení § 55 odst. 2, § 183a odst. 4 a § 209 tr. ř.
3. 3. Nepřípustnost policejní provokace
Při posuzování přípustnosti policejní provokace je rozhodující, zda daná osoba spáchá
trestný čin (např. požádá o úplatek) ze své vlastní pohnutky. Pokud tomu tak není (např.
vzbudí-li policie v někom prvotní úmysl přijmout úplatek), jde o policejní provokaci.
Policejní orgán nemůže vytvářet skutkový děj, celou posloupnost úkonů, z nichž se
trestní jednání skládá. V případě korupčního jednání je trestný čin dokonán již v okamžiku,
kdy určitá osoba o úplatek požádá nebo jej nabídne. Následný předstíraný převod by tedy
neměl na spáchání samotného trestného činu vliv, sloužil by pouze k jeho zdokumentování.
V takovém případě tedy bude existovat konkrétní podezření o páchání trestné činnosti
a rovněž o jejím rozsahu (např. výše částky, kterou určitá osoba žádá), aby nedošlo k tomu, že
policie v rámci předstíraného převodu předá dané osobě větší úplatek než ten, který tato osoba
zamýšlela obdržet, čímž by došlo ke zvýšení právní kvalifikace daného jednání.
Policejní orgány činné při využívání operativně pátracích prostředků se nesmějí aktivně
podílet na utváření skutkového děje tak, aby vytvářely či usměrňovaly do té doby neexistující
vůli, to znamená úmysl pachatelů trestný čin spáchat. Taková účast státu na vývoji
skutkového děje nesmí aktivně ovlivňovat volní složku jejich jednání; tak, aby úmysl spáchat
trestný čin u nich teprve vyvolala. Oprávněný policista (nebo jiný subjekt, jde-li o jiné
policejní orgány než Policie České republiky) se nesmí v daném konkrétním případě chovat
způsobem, že by ostatní osoby naváděl ke spáchání trestné činnosti, posiloval jejich vůli
trestný čin spáchat, či jim jakoukoli formou, byť psychické pomoci, bránil upustit od
samotného páchání trestné činnosti, pokud by se takto tyto osoby rozhodly. Státní orgány při
takových úkonech nesmějí nijak ovlivňovat ani právní kvalifikaci jednání odhalovaných
116
pachatelů. Takovou činností však není zákonem dovolená činnost policie spočívající
v utváření podmínek pro realizaci (dokončení, dokonání) již páchané trestné činnosti, jestliže
již začala být páchána a ze strany orgánů činných v trestním řízení není ovlivňována
způsobem, jak byl výše zmíněn.
Relevantní judikatura:
V posuzované věci je z hlediska trestnosti jednání obviněného podstatné zjištění, že
ještě před vstupem policejních orgánů do obchodu s obrazem byl obviněný na základě
soudem povolených odposlechů vyhodnocen jako osoba obchodující s obrazy a nabízející
minimálně jeden konkrétní obraz za takovou cenu, ze které se s největší pravděpodobností
dalo usuzovat na možné spáchání trestného činu. Ze shora popsaných skutkových okolností
jednoznačně vyplývá, že orgány činné v trestním řízení získaly důvodné podezření z možného
spáchání trestného činu obviněným a relevantně se zákonným způsobem dozvěděly o aktivní
činnosti obviněného směřující k prodeji mj. obrazu „A. k. s h.“. Následně po nasazení agenta
to byl opět obviněný, kdo aktivně organizoval jednání směřující k uskutečnění prodeje
obrazu, která nakonec vyústila ve skutek specifikovaný ve výroku rozsudku soudu I. stupně.
Vlastním jednáním určil konkrétní rozsah (obraz a cenu) a další podmínky tohoto obchodu.
Ve skutkovém stavu věci nejsou obsaženy jakékoli skutečnosti vypovídající o tom, že by
ze strany P. Č. r. došlo k nepřípustné aktivitě při realizaci prodeje obrazů.
Pro právní posouzení skutku bylo podstatné zjištění soudů, že obviněný ještě před
setkáním s policejním agentem byl rozhodnut spáchat trestný čin spočívající v prodeji obrazu
– falsifikátu. Vstupem orgánů policie byl pouze jeho původní záměr realizován, aniž byl
k jeho uskutečnění jakýmkoli způsobem veden event. vyprovokován. Úmysl dopustit se
jednání, které vykazovalo znaky žalovaného trestného činu, projevil obviněný jednoznačně
ještě před vstupem policie do kontaktu s ním. Nejednalo se tedy o případ, kdy pachatel až
v důsledku aktivity policie se rozhodne spáchat trestný čin, v dané věci tedy policie svou
aktivitou nevyvolala u obviněného úmysl dopustit se protiprávního jednání, neboť
ke spáchání trestného činu byl již připraven resp. rozhodnut předtím. Jednání policie tak
zůstalo pouze na úrovni projeveného zájmu o realizaci obchodu, jehož uskutečnění však bylo
reálné i bez přispění policie. V žádném případě nešlo o situaci, kdy až kontakt policie
s obviněným v něm vyvolal rozhodnutí spáchat trestný čin.
Dovolací soud v dané věci neshledal pochybení při provádění předstíraného převodu
podle § 158c odst. 1 tr. ř., neboť konkrétní obraz nepochybně byl věcí, která je určena ke
spáchání trestného činu. Ze skutkového stavu věci současně nevyplývají okolnosti, ze kterých
by bylo možné usuzovat o porušení povinnosti agenta při své činnosti volit takové prostředky,
které jsou způsobilé ke splnění jeho služebního úkolu ve smyslu § 158e odst. 6 tr. ř. (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 718/2006, www.nsoud.cz).
Policie ČR měla v inkriminovaném období pravomoc předstíraný převod uskutečnit,
neboť taková pravomoc jí byla svěřena shora uvedeným ustanovením zákona o Policii ČR. To
však neznamená, že tato pravomoc nemohla být v konkrétním případě příslušníky Policie ČR
zneužita způsobem, jak při své obhajobě tvrdil stěžovatel.
Především v důvodu vyloučení jakýchkoliv pochybností o zneužití tohoto prostředku je
třeba hledat účel nově konstruované kontroly užití tohoto prostředku ze strany státního
zástupce. Pokud má být výsledku tohoto prostředku užito jakožto důkazu v trestním řízení, je
třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména
o časových souvislostech, tedy právě o okamžiku, kdy Policie ČR navázala za účelem
převodu první kontakt s osobou, která je podezřelá z držení věcí, jejichž držení či obstarání je
nepřípustné.
117
V případě ochrany svědka nelze vyjít toliko z jeho přesvědčení o tom, že mu hrozí
ze strany obviněného újma na právech, nýbrž je na orgánech činných v trestním řízení
a zejména obecných soudech, aby případné omezení práv obhajoby ve prospěch utajení
svědka podrobily testu proporcionality. Je navíc třeba důvody legitimující použití výpovědi
policisty jako utajeného svědka a tedy konečně i samotnou otázku přiměřenosti vztahu mezi
tímto důvodem a omezením práv obhajoby posuzovat velmi obezřetně tam, kde vyslýchaní
utajení svědci se jako policisté v určité formě účastnili na průběhu skutkového děje.
Kombinace těchto skutečností ve svém komplexu učinila řízení a rozhodnutí, jež z řízení
vzešla, rozporná s právem stěžovatele na spravedlivý proces (nález Ústavního soudu ze dne
6. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 291/2003, vs. připojené odlišné stanovisko soudce Jana Musila,
č. 115/41 SbNU).
Problematika policejní provokace není výslovně upravena zákonem, avšak rozhodovací
praxe je jednoznačně usměrňována judikaturou Ústavního soudu. Podle ní je nepřípustné, aby
policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly
jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou ke spáchání trestného činu pomáhaly.
Nesmí se aktivně podílet na utváření skutkového děje, nesmí podněcovat či usměrňovat do té
doby neexistující úmysl pachatele trestný čin spáchat (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 710/01). Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pakliže jednání státu (například orgánů
Policie ČR) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní
jednání skládá. Nepřípustným je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své
komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je
trestní kvalifikace tohoto jednání (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99).
Přesně z těchto premis vycházel Vrchní soud v Olomouci při hodnocení obhajoby
obviněné, která byla totožná s touto dovolací námitkou. Na podkladě provedených důkazů
uzavřel, že prvotní impuls k usmrcení poškozeného L. Š. vzešel od obviněné. Podle závěrů
vrchního soudu policejní informátor, který zprostředkoval kontakt obviněné s J. N., měl pouze
základní informace o záměru obviněné. Vrchní soud vycházeje především ze záznamu
telefonických hovorů, jednoznačně uzavřel, že to byla obviněná, která se záměrem odstranit
svého manžela oba policejní agenty kontaktovala, přes jejich výhrady trvala na usmrcení
poškozeného, navrhovala jím různé způsoby provedení činu, poskytovala jim k tomu potřebné
informace, navrhovala způsob platby za usmrcení poškozeného. Podle zjištění soudu šlo
o jednání aktivní, opakované a trvající delší dobu. Podle soudu bylo spolehlivě vyvráceno její
tvrzení, že jednala pod nátlakem či ze strachu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2005,
sp. zn. 7 Tdo 668/2005, www.nsoud.cz).
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že policejní orgány se aktivně
podílely na jeho trestné činnosti, vyprovokovaly jej k ní a tím přispěly k přísnější právní
kvalifikaci jeho jednání. Nelze přehlédnout, že jak na počátku, tak v dalším průběhu páchání
trestné činnosti to byl především samotný stěžovatel, kdo opakovaně navazoval telefonickými
rozhovory kontakty se skrytým policistou, určoval čas a místo schůzek, obstarával dodávku
drogy a přebíral peníze. Sám rovněž určil množství nabízené drogy i její cenu. Toto jednání
stěžovatele bylo opakované a velmi aktivní a bylo motivováno výhradně ziskuchtivostí
stěžovatele, nikoliv údajným "tlakem" policie. Modus operandi, použitý stěžovatelem při
převodu drog, odpovídá podle všech kriminalistických zkušeností obvyklému postupu,
k němuž dochází při páchání trestné činnosti tohoto druhu a nenese žádné znaky
mimořádného ovlivnění vnějším policejním zásahem. Spáchaný skutek vykazuje standardní
znaky protiprávního jednání a stupeň nebezpečnosti pro společnost, příznačný pro trestné
činy. I když jednání policistů, vystupujících v trestním řízení jako Petr a Rony, tvořilo
118
v daném případě jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nelze je pokládat
za určující či podstatný prvek trestného činu. Byl to naopak stěžovatel, kdo vystupoval
aktivně a cílevědomě. Samotná skutečnost, že pachatel v tomto případě jednal v omylu o
skutečné identitě osob kupujících drogy, není pro posouzení trestnosti relevantní (usnesení
Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 323/04, č. 1/36 SbNU).
Nejvyšší soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS
597/99, avšak podle názoru Nejvyššího soudu není však možné aplikovat výrok tohoto nálezu
na všechny případy, kdy jednání státu s stává součástí skutkového děje, jelikož při striktním
výkladu citované části nálezu, by totiž nemohly být v praxi aplikovány legitimní postupy
upravené trestním řádem, jako je např. použití agenta (§ 158e tr. ř.), či předstíraný převod
(§ 158c tr. ř.).
(V daném případě obviněný ještě před setkáním se svědkem, který byl policistou, a jeho
postavení bylo upraveno v souladu se zněním § 158c tr. ř., byl rozhodnut spáchat trestný čin
spočívající v udání padělaných peněz jako pravých a vstupem policisty byl jeho původní
záměr realizován, aniž byl k jeho uskutečnění jakýmkoli způsobem veden event.
vyprovokován (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 458/2004,
ASPI).
Z tradičních principů oficiality a legality, jimiž je ovládán i český trestní proces,
vyplývá zásadně povinnost, aby trestní stíhání bylo zahájeno neprodleně po splnění podmínek
§ 160 odst. 1 tr. ř. V jistých výjimečných případech by se však tento postup dostal do kolize
s jiným úkolem, uloženým orgánům činným v trestním řízení v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., tj.
postupovat tak, aby pokud možno všechny trestné činy „byly náležitě zjištěny a jejich
pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni“. Také policejní zákon ukládá policejním
orgánům v § 2 odst. 1 písm. d) povinnost ex officio odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich
pachatele. V některých případech závažné trestné činnosti (zejména u organizované a drogové
kriminality) by okamžité zahájení trestního stíhání pro jeden skutek znemožnilo odhalit další
skutky a další pachatele trestné činnosti, kteří by mohli utéci před odpovědností, ničit důkazy
apod. Pod tlakem hrozby organizované a jiné mimořádně závažné činnosti musel zákonodárce
v posledních letech novelizacemi trestního řádu a policejního zákona přikročit k zakotvení
nových "netradičních" procesních postupů, umožňujících efektivní odhalování a stíhání skryté
kriminality. Mezi takové právní instituty, patří rovněž v předmětné trestní věci použitý
předstíraný převod věci upravený v posuzované době v § 34c policejního zákona (nyní
v § 158c tr. ř.). Zakotvení těchto institutů do trestněprocesního zákonodárství je legitimním
prostředkem obrany občanů a státu před nebezpečnými formami kriminality a je dnes známo
i v zahraničních právních úpravách demokratických států.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že jeho trestná činnost byla
vyprovokována policejními orgány. Stěžovatel se poté, co byl kontaktován skrytým
policistou, zcela dobrovolně dostavil na schůzku s ním a sám iniciativně navrhnul, aniž by byl
tímto policistou k něčemu nucen, že mu prodá 50.000,- padělaných USD a rovněž navrhnul
datum schůzky, kde se měla transakce uskutečnit, kterou ještě sám telefonicky potvrdil. Toto
jednání stěžovatele bylo opakované a velmi aktivní a bylo motivováno výhradně jeho
ziskuchtivostí, nikoliv nátlakem policie. Spáchaný skutek vykazuje standardní znaky
protiprávního jednání a stupeň nebezpečnosti pro společnost, příznačný pro trestné činy.
I když jednání policisty, tvořilo v daném případě jeden z dílčích elementů celkového průběhu
události, nelze je pokládat za určující či podstatný prvek trestného činu. Byl to naopak
stěžovatel, kdo vystupoval aktivně a cílevědomě. Samotná skutečnost, že pachatel v tomto
případě jednal v omylu o skutečné identitě osoby kupující padělané bankovky, není pro
119
posouzení trestnosti relevantní (usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS
797/2002, č. 16/33 SbNU).
Pokud obviněný ještě před setkáním se skrytými vyšetřovateli byl rozhodnut spáchat
trestný čin spočívající v prodeji omamné látky občanům cizího státu, tudíž vstupem orgánů
policie byl pouze jeho původní záměr realizován, aniž byl k jeho uskutečnění jakýmkoli
způsobem veden event. vyprovokován a nemůže tedy obstát námitka obviněného o absenci
jeho úmyslu "trestně jednat", neboť tento úmysl dopustit se jednání, které vykazovalo znaky
žalovaného trestného činu, projevil obviněný jednoznačně ještě před vstupem policie do
kontaktu s ním. Nejednalo se tedy o případ, kdy pachatel až v důsledku aktivity policie se
rozhodne spáchat trestný čin, v dané věci tedy policie svou aktivitou nevyvolala u obviněného
úmysl dopustit se protiprávního jednání, neboť ke spáchání trestného činu byl již připraven
resp. rozhodnut. Jednání policie tak zůstalo pouze na úrovni projeveného zájmu o realizaci
obchodu s drogou, který však bylo reálné uskutečnit i bez přispění policie a v žádném případě
nešlo o situaci, kdy až kontakt policie s obviněným v něm vyvolal rozhodnutí spáchat trestný
čin.
II. Koupi, prodej a používání omamných a psychotropních látek upravuje zákon
č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, přičemž
jednoznačně vymezuje pravidla zacházení s omamnými a psychotropními látkami,
vyjmenovanými v příloze č. 3. Nestanoví-li citovaný zákon jinak, je nutné povolení
Ministerstva zdravotnictví k zacházení s těmito druhy látek (až na výjimky uvedené v §§ 5 a 6
tohoto zákona). Jestliže se takový případ nejedná (obviněný drží takovou látku bez povolení),
nemá uložení zabrání věci ve smyslu § 73 odst. 1 písm.c) tr. zák. žádný vliv na jeho postavení
v trestním řízení a obviněný nemůže výrok o zabrání věci dovoláním napadnout, neboť podle
§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. může obviněný podat dovolání jen pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká (usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1366/2003, ASPI).
Je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání
trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly. Je
totiž nepřípustným porušením čl. 39 Listiny, pakliže jednání státních orgánů (Policie ČR) se
stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nich se trestné jednání skládá
(např. provokace či iniciování trestného činu). Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých
nálezů, zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp.
takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání, je
nepřípustný. Takový postup policejních orgánů je současně i vybočením z přesně
vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň spravedlivý proces
zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nález Ústavního
soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/2001, č. 100/30 SbNU).
Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích jednoznačně dovodil, že výrazným
znakem právního státu je také to, že vymezení trestného činu, stíhání jeho pachatele a jeho
potrestání je věcí vztahu mezi státem (jím reprezentovanou státní mocí) a pachatelem, a to
za nepostradatelné podmínky, že totiž právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel
trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. V daném případě nutno opakovaně
zdůraznit, že zmíněná pravidla představuje právě trestní řád. Ten je vybudován na principech
neodmyslitelných od základních charakteristik provázejících demokratický a právní stát.
Z hlediska základních zásad trestního práva procesního a jejich vyjádření z pozice práva
ústavního je nutno znovu připomenout čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a také
konstatovat, že rozhodnutími soudů obou stupňů napadených navrhovatelem byla zasažena
120
takto nerespektovaná jedna ze základních ústavněprávních zásad demokratického a právního
státu, tedy zásada, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů
a způsobem, který stanoví zákon. Je mimo jakoukoliv diskusi, že postup užitý policií (IMV)
tak, jak byl jednoznačně skutkově prokázán a nakonec i aprobován soudy není a ani nemůže
být upraven (popsán) procesními předpisy, které se vztahují k průběhu trestního řízení
(především trestním řádem). V této souvislosti lze souhlasit s argumentací navrhovatele, že
tam, kde stát zasahuje do soukromí občanů nebo kde jeho úředníci nevystupují zřetelně a vždy
proti páchání trestné činnosti, ale předstírají, že jsou s ní srozuměni, je taková činnost
podřízena velmi přísné kontrole jiných, nezávislých orgánů (jak plyne z ust. § 34a, § 34b a 36
zák. o Policii ČR, příp. § 163c tr. zák. týkající se beztrestnosti policejního agenta působícího
v rámci zločinného spolčení. Zvolený postup orgánů činných v trestním řízení je tak v dané
věci extra legem a důkazy tímto postupem získané jsou od počátku nezákonnými a v trestním
řízení tedy nepoužitelnými.
Nutno též připomenout a zdůraznit, že jednání fyzické osoby nutno považovat
za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny základních práv
a svobod, č. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Podmínky
trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž patří i protiprávní jednání,
následek kauzální nexus a zavinění. Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1
Úmluvy, pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí skutkového děje, celé
posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného
činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového
děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby,
jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání (nález Ústavního soudu ze dne 22. 6.
2000, sp. zn. III. ÚS 597/1999, č. 97/18 SbNU).
3. 4 Zajištění osob, věcí a jiných majetkových hodnot
3. 4. 1. Vydání a odnětí věci (§ 78. § 79 tr. ř.)
Pachatelé korupčního jednání se mohou pokusit ukrást nebo zničit věcné důkazy, které
je usvědčují. Proto je nutné takové důkazy co nejrychleji zajistit a odejmout. Jestliže dojde
ke zničení listin ještě před jejich odnětím, doporučuje se vyhledat opisy, koncepty nebo
zprávy, potvrzující jejich existenci a obsah.
Ve smyslu § 78 tr. ř. ten, kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, je povinen ji na
vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno pro účely
trestního řízení zajistit, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Věcmi důležitými
pro trestní řízení jsou předmět, které mohou být věcnými důkazy (§ 112 odst. 1 tr. ř.), listiny,
které mohou být listinnými důkazy (§ 112 odst. 1 tr. ř.) a věci, u nichž by mohlo být
vysloveno propadnutí podle § 70 tr. zákoníku nebo zabrání podle § 101 tr. zákoníku. Při
vyzvání je třeba ho upozornit na to, že nevyhoví-li výzvě, může mu být věc odňata, jakož i na
jiné následky nevyhovění (§ 66 tr. ř.). Nejde o rozhodnutí, ale o opatření, stížnost proti němu
není přípustná. Pokud nebude věc důležitá pro trestní řízení na vyzvání vydána tím, kdo ji má
u sebe, může mu být na příkaz předsedy senátu a v přípravném řízení na příkaz státního
zástupce nebo policejního orgánu odňata. Policejní orgán potřebuje k vydání takového
příkazu předchozí souhlas státního zástupce (§ 78 tr. ř.). Odnětí věci je důraznějším
prostředkem, který se užije tehdy, pokud výzva k dobrovolnému vydání věci zůstala
121
neúspěšná nebo nelze-li z jiných důležitých důvodů zajistit, aby byla dobrovolně vydána tím,
kdo ji má u sebe. 164
Relevantní judikatura:
Ústavní soud ve své judikatuře odlišil ve vazbě na zásadu zákazu donucování
k sebeobvinění relevantní atributy institutů (případně nuceného) vydání věci a odnětí věci,
zdůrazňuje to, že při (použití institutu) vydání věci ve spojení s uložením pořádkové pokuty se
vyžaduje po obviněném nepřípustně volní aktivní činnost, jíž je nepochybně k naplnění
obsahu pojmu sebeobvinění zapotřebí, přičemž naproti tomu u odnětí věci se jedná evidentně
o úkon, který obviněný pouze (za zákonem stanoveným podmínek) snáší, resp. je povinen
strpět (nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 644/2005, č. 71/2006
SbNU).
Není-li dobrovolně splněna povinnost předložit věc důležitou pro trestní řízení
u podezřelého nebo obviněného, který tak činí proto, aby neposkytoval proti sobě věcný
důkaz, nelze splnění předkládací povinnosti vynutit, postupem podle § 66 tr. ř., nemá-li být
dotčen čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech. Není žádného zásadního rozdílu mezi právem osoby obviněné či
podezřelé odmítnout výpověď a mezi právem osoby nestíhané nebýt - pomocí nepřímých, ale
velmi účinných nástrojů - nucena k vydání důkazů, které mohou přivodit její trestní stíhání.
Orgány činné v trestním řízení tak svým postupem porušily ústavně zaručená základní práva
stěžovatelky, zakotvená v čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3, 4 Listiny základních práv a svobod,
čl. 6 odst. 2, 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2,
3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (nález Ústavního soudu
ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 255/2005, č. 128/37 SbNU).
3. 4. 2. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88 tr. ř.)
Je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin nebo pro jiný úmyslný trestný čin,
k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může být vydán příkaz
k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím
budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout
jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Odposlech a záznam
telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení
Policie České republiky. Novela trestního řádu provedená zákone, č. 177/2008 Sb. zpřísnila
podmínky pro povolení a realizaci odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
Zavedla povinnost průběžně vyhodnocovat, zda i nadále trvají důvody, které vedly k vydání
příkazu, a povinnost po pravomocném skončení věci o nařízení odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu osobu uživatele odposlouchávané stanice.
Podstatou odposlechu je před účastníky aktuálně probíhajícího telekomunikačního
provozu utajené a účelové vnímání jejich komunikace, které je zprostředkováno
telekomunikačními zařízeními, třetím subjektem. Záznamem se pak v různých souvislostech
rozumí jednak proces zachycení takto vnímané komunikace probíhající v telekomunikačním
164
Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní. 2. podstatně
přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003. s. 449.
122
provozu na datový nosič, který umožní uchování komunikace a reprodukci zachycené
komunikace v budoucnu, a jednak to, co nosič obsahuje. 165
Telekomunikačním provozem je spojení zabezpečované prostřednictvím telefonu,
telefaxu, mobilních telefonů, vysílaček i jiných telekomunikačních zařízení využívajících
např. modem (zasílání zpráv elektronickou poštou). 166 K tomu srov. zákon č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších právních předpisů.
Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu se provádí příkazem
k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který nařizuje předseda senátu a
v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce
V návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu nebo na prodloužení doby
jeho provádění se uvede zejména
a) uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa,
b) konkrétní skutkové okolnosti, které vydání příkazu, včetně doby jeho trvání,
odůvodňují,
c) je-li trestní řízení vedeno pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje
mezinárodní smlouva, odkaz na tuto smlouvu,
d) popis skutkových okolností nebo skutku, o který se jedná a v němž je spatřován
trestný čin, a jeho právní kvalifikace,
e) vyhodnocení dosavadního průběhu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu
a důvody k navrhované době prodloužení, jde-li o návrh na prodloužení doby jeho
trvání
f) přehled již nařízených odposlechů u téhož účastníka telekomunikační služby, uživatele
telefonní nebo jiné stanice, v téže věci s uvedením spisových značek soudu,
g) vlastní návrh na vydání příkazu soudce či na prodloužení doby jeho provádění, včetně
doby, po kterou má odposlech a záznam trvat (srov. 41 odst. 2 POP č. 8/2009).
Doba, po kterou má být odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, nesmí
být delší než 4 měsíce. Na základě vyhodnocení dosavadního průběhu odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu lze tuto dobu prodloužit, a to i opakovaně, vždy však nejvýše
o další 4 měsíce. O takovém prodloužení rozhoduje v přípravném řízení soudce krajského
soudu na návrh státního zástupce.
U taxativně vypočtených trestných činů [trestný čin obchodování s lidmi (§ 168 trestního
zákoníku), svěření dítěte do moci jiného (§ 169 trestního zákoníku), omezování osobní
svobody (§ 171 trestního zákoníku), vydírání (§ 175 trestního zákoníku), únosu dítěte a osoby
stižené duševní poruchou (§ 200 trestního zákoníku), násilí proti skupině obyvatelů a proti
jednotlivci (§ 352 trestního zákoníku) nebo nebezpečného vyhrožování (§ 353 trestního
zákoníku)] může orgán činný v trestním řízení nařídit odposlech a záznam telekomunikačního
provozu bez příkazu, pokud s tím uživatel odposlouchávané stanice souhlasí.
Státní zástupce, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, má povinnost
o nařízením odposlechu informovat osobu, jejíž uživatelská adresa byla uvedena v příkazu
k odposlechu (až poté, co je rozhodnutí přezkoumáno postupem dle § 174a tr. ř.). Povinnost
informovat osobu o prováděném odposlechu má státní zástupce i v případech, v nichž řízení
skončilo rozhodnutím policejního orgánu (čl. 44 POP č. 8/2009)
165
Novotná, J. K některým otázkám dokazování odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu.
Trestněprávní revue. 2003, č. 10. s. 291.
166
Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní. 2. podstatně
přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003. s. 454.
123
Relevantní judikatura:
I kdyby bylo možno souhlasit s názorem soudu prvého stupně, že je kancelář vedoucího
odboru dopravy a silničního hospodářství v budově Městského úřadu v Rychnově nad
Kněžnou veřejným prostorem, protože je v ní vykonávána veřejná moc, pak z toho nelze
vyvodit, že by kdokoliv na místě výkonu státní služby postrádal soukromí. I když je kvalita,
resp. rozsah tohoto soukromí zcela nepochybně jiná než na jiných místech, přesto nelze
akceptovat názor, že vůbec neexistuje, resp. že vůbec nepožívá ochrany čl. 8 Úmluvy, což
přiměřeně platí i pro osoby, které v takových prostorech vykonávají státní službu. Lze naopak
poukázat na to, že ochrana soukromí obecně všech zaměstnanců je nyní zákonodárcem na
úrovni podústavního práva výslovně zakotvena v § 316 odst. 2 zákoníku práce. Ostatně, byl-li
by tento argument doveden ad absurdum, tak by nebylo vůbec zapotřebí povolení
prostorového sledování a takto pořízený záznam by bez dalšího byl použitelný jako důkaz
v řízení před soudem.
Pokud v dané věci existovaly konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývalo podezření, že se
na „podvodném omlazování automobilů“ dovážených z ciziny nějak podílí stěžovatel (z čehož
vyšel odvolací soud), pak to s ohledem na ústavní limity nařízení odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu mělo být patrno již z odůvodnění příslušného opatření soudu
a posléze z opatření státního zástupce. Z jejich obsahu je však jen při velmi širokém výkladu
patrno toliko podezření, že se na této činnosti snad podílí nějaký úředník schvalující provoz
osobních automobilů dovezených z ciziny. Jen to je totiž možné vyvodit z právní kvalifikace,
která byla použita policejním orgánem a měla patrně základ v záznamu o zahájení úkonů
trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu, avšak nebyla již vůbec obsažena v usnesení
o zahájení trestního stíhání v téže věci. V žádném případě však v nařízení odposlechu
a záznamu telekomunikačního provozu nejsou uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž by
vyplývalo, že takto podezřelým je právě stěžovatel. Vůbec nelze uvažovat, že by o tomto
podezření mohlo vypovídat označení stěžovatele jako uživatele účastnické telefonní stanice,
která má být odposlouchávána. Vychází-li tedy odvolací soud z předpokladu, že i kdyby
nebylo nijak potvrzováno podezření z páchání předmětné trestné činnosti stěžovatelem, mohly
být dány konkrétní skutečnosti pro podezření o jeho zapojení do této činnosti, pak pro závěr
o existenci takových konkrétních skutečností neměl odvolací soud vůbec žádný podklad. Ani
z povolení prostorového odposlechu a záznamu, ani z nařízení odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu totiž nic takového nelze zjistit. Závěr odvolacího soudu proto
nemá oporu v provedených důkazech (nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II.
ÚS 2806/2008, ASPI).
S ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl
k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob,
jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení § 88 tr. ř. se zde neuplatní, a to ani analogicky.
Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na
respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 a čl.
10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (rozhodnutí č. 7/2008 Sb. rozh. trest.).
Z hlediska ústavního pořádku je porušení tajemství zpráv, podávaných telefonem,
možné jen v případech a způsobem stanoveným zákonem. Zákonná úprava zásahu do tohoto
práva musí být formulována tak, aby nebyla popřením tohoto základního lidského práva
a tomu musí také odpovídat i její interpretace. Podústavní právo v § 88 tr. ř. umožňuje bez
souhlasu majitele či oprávněného uživatele telefonní stanice provádět odposlech jeho
komunikace jen v trestním řízení, vedeném pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro
124
jiný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, pokud lze důvodně
předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Soudní příkaz k
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být podle téhož zákonného
ustanovení písemný a odůvodněný. Z toho vyplývá, že musí být vydán ve vztahu k určité
osobě, proti níž se již trestní stíhání pro uvedené trestné činy vede, nebo vůči níž je důvodné
podezření, že se takových trestných činů dopustila. Pokud je řízení vedeno pouze na základě
důvodného podezření, musí být v odůvodnění vyloženo, o jaké indicie se takový závěr opírá.
Pouhé trestní oznámení samo o sobě, není-li doloženo alespoň indiciemi, z nichž lze důvodné
podezření dovozovat, nepostačuje k nařízení odposlechů, neboť totiž nepostačuje ani
k zahájení řízení k objasnění a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl
spáchán trestný čin podle § 158 tr. ř. Může tedy být vydán jen v řádně zahájeném trestním
řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost, a musí být podložen relevantními
indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání takového trestného činu. Příkaz
musí být individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice.
Pokud tato skutečnost nevyplývá ze zjištění, že se jedná o majitele telefonní stanice, musí být
zdůvodněno, na základě jakých zjištění je dovozováno, že ji má v držení a že ji skutečně
používá, nebo ji v minulosti v nikoliv nepodstatné míře používala, a že tak bude s vysokou
pravděpodobností činit i v budoucnu. Konečně musí příkaz alespoň v minimální míře
konkrétně uvést, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny, a z čeho
je to vyvozováno (nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/2006,
č. 88/2007 SbNU).
Předpokladem provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu je sepsání
protokolu o tomto úkonu, který musí obsahovat zákonem stanovené podstatné náležitosti
(§ 88 odst. 4 tr. ř.), musí tedy splňovat určité formální podmínky. Nedostatek jejich splnění,
zejména, pokud jde údaje o místě, času, způsobu provedení záznamu, jakož i osobě, která
záznam pořídila, lze však odstranit, a to i v řízení před soudem, stejným způsobem, tak jako
v případě odstranění formálních nedostatků protokolu sepsaného o jakémkoliv jiném úkonu
trestního řízení, např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej
provedly, a to v postavení svědka. Takový postup nelze považovat na nepřípustnou
manipulaci se záznamy telekomunikačního provozu a nevymyká se ani možnostem soudu,
takže věc nevyžaduje další šetření ve smyslu ustanovení § 221 tr. ř. o vrácení věci státnímu
zástupci k došetření.
Podstatnou náležitostí protokolu o záznamu telekomunikačního provozu je i uvedení
údajů o obsahu provedeného záznamu. Z dikce zákona však vyplývá, že podstatnou
náležitostí předmětného protokolu není přepis jednotlivých hovorů na provedeném záznamu,
ale že postačuje uvedení údajů o čase jednotlivých hovorů, číslech a osobách uživatelů
účastnických stanic, tedy o osobách volajících a volaných (rozhodnutí č. 56/2001 Sb. rozh.
trest.).
3. 4. 3. Zjišťování údajů z telekomunikačního provozu (§ 88a tr. ř.)
Je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba zjistit údaje
o skutečněném provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se
vztahuje ochrana osobnostních a zprostředkovacích dat, nařídí v přípravném řízení soudce,
aby je právnické nebo fyzické osoby, které vykonávají telekomunikační činnost, sdělili jemu a
v přípravném řízení buď státnímu zástupci, nebo policejnímu orgánu. Aplikace § 88a tr. ř.
přichází v úvahu jen v trestním řízení, přičemž se zde neuplatní podmínka stanovená v § 88 tr.
125
ř., že musí být vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin nebo pro jiný úmyslný trestný
čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva.
Návrh státního zástupce na vydání příkazu podle § 88a odst. 1 tr. ř. musí obsahovat: 167
- odkaz na konkrétné údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které mají být
takto sděleny
- doba, za kterou mají být tyto údaje sděleny
- údaje o osobě, ohledně níž mají být příslušné skutečnosti sděleny (majitel či uživatel
telefonní nebo jiné stanice uvedením zejména jména a příjmení, adresy bydliště)
- údaje o trestném činu, pro který se řízení vede nebo pro který bylo zahájeno trestní
stíhání
- účel zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu
- stručné odůvodnění navrhovaného postupu
- návrh na to, aby soudce postupoval podle § 88 odst. 1 tr. ř.
Pokud k poskytnutí údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, které jsou
předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních
a zprostředkovacích dat, dá souhlas uživatel telekomunikačního zařízení, ke kterému se mají
údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu vztahovat, není třeba příkazu soudce
a zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu může nařídit státní zástupce nebo
policejní orgán.
Státní zástupce v přípravném řízení dbá o náležité odlišení zjišťování údajů
o telekomunikačním provozu 168 a sledování osob a věcí, je-li zjišťován obsah jiných
písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků. Podle
ustanovení o sledování osob a věcí se postupuje zejména, mají-li být zjišťovány údaje, které
umožní zjistit provoz a identifikaci přístroje či jeho držitele, jde- li o zjištění místa výskytu a
pohybu mobilního telefonu a tím i totožnosti držitele přístroje (čl. 46 odst. 1 POP č. 8/2009).
Relevantní judikatura:
Soukromí každého člověka je hodno ochrany ve smyslu čl. 13 Listiny základních práv
a svobod nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i ve vztahu
k údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v případě mobilní telefonie
o základových stanicích zajišťujících hovor. Jestliže ústavní pořádek připouští průlom této
ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti. Přípustný je
tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody člověka ze strany státní moci, jestliže jde
o zásah nezbytný v uvedeném smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti,
musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících
právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování.
Tyto záruky představuje především soudní kontrola. V této souvislosti je nutno
připomenout, že v trestním řízení je úkolem soudů též poskytovat zákonem stanoveným
způsobem ochranu právům zaručeným ústavním pořádkem. Soudní kontrola přitom musí být
důsledná a efektivní. I v řízení podle § 88a odst. 1 tr. ř. je tedy nutné zkoumat opodstatněnost
vedení příslušného trestního řízení.
Pouhé trestní oznámení samo o sobě, není-li doloženo alespoň indiciemi, z nichž lze
důvodné podezření dovozovat a opírá se tudíž jen o spekulativní úvahu, nepostačuje
167
Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní. 2. podstatně
přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003. s. 931.
168
§ 88a odst. 1 tr. ř.; § 88 až § 91 a § 97 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění
pozdějších právních předpisů.
126
k nařízení odposlechů, neboť nepostačuje ani k zahájení řízení k objasnění a prověřování
skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle § 158 tr. ř.
Nezbytnost zkoumání, zda žádost o vydání příkazu podle § 88a odst. 1 tr. ř. byla podána
v řádně zahájeném trestním řízení, vyplývá přímo z čl. 13 Listiny základních práv a svobod ve
spojení s čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a je nerozhodné,
že se o této povinnosti výslovně nezmiňuje i zákon. Z hlediska ústavně chráněných
základních práv je nepřípustné, aby zahájení úkonů k objasňování a prověřování skutečností
důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle § 158 odst. 3 tr. ř., např. ve
formě odposlechů, bylo zneužíváno jako prostředku k teprve dodatečnému opatřování
podkladů pro tento postup, tj. samotné důvodnosti podezření.
Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, které má
soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek,
který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních
společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu
práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především
na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat
ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení,
jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních
subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře.
V právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování
subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny
předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela
nezpochybnitelně zjištěny (sp. zn. I. ÚS 4/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 32. N. 42. str.
405, aj.).
Pravidla civilního procesu ukládají účastníkům řízení povinnost vylíčit pravdivě
a úplně skutečnosti potřebné pro uplatnění jeho návrhu a navrhovat k tomu důkazy, a tedy
není jejich povinností tvrdit skutečnosti odporující jím uplatněnému nároku, ani navrhovat
důkazy v tomto směru. Stěžovatel neměl při zastupování svého klienta povinnost uvádět jím
zjištěné skutečnosti, které by umožnily vyhrát spor protistraně.
Pokud by stěžovatel v postavení advokáta postupoval jinak, dostal by se do rozporu se
zákonem o advokacii. Podle pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České
republiky advokát nesmí v řízení uvádět údaje, ani navrhovat důkazy, o nichž ví, že jsou
nepravdivé nebo klamavé, a to ani na příkaz klienta. Porušení této povinnosti může
představovat na prvním místě kárné provinění, avšak nikoliv bez dalšího trestný čin.
Konečný závěr policejního orgánu a dozorujícího státního zástupce, který vedl
k odložení předmětné trestní věci, je ryze právní. Policejní orgán, který zahajoval trestní
řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř., jej dozorující státní zástupce, a v neposlední řadě i soudce
rozhodující o žádosti policejního orgánu podle § 88a odst. 1 trestního řádu, při zjevné absenci
jakýchkoliv indicií nasvědčujících důvodnosti podezření, že stěžovatel mohl spáchat trestný
čin ve smyslu záznamu sepsaného podle § 158 odst. 3 tr. ř., měli možnost již tehdy učinit
stejný závěr, který vedl k odložení věci. Je jejich selháním, že tak neučinili. Ustanovení § 158
odst. 3 tr. ř. není postaveno na principu objasňování a prověřování spekulativního tvrzení o
spáchání trestného činu, ale jen takových tvrzení, která zakládají důvodné podezření, a tedy
nejsou pouhou spekulací.
Ústavní soud si je vědom toho, že odposlechy provedené na základě zrušovaného
rozhodnutí byly již provedeny, takže jeho zrušením tomuto následku již nelze zabránit, avšak
důsledky tohoto rozhodnutí spočívající v zásahu do osobnostních práv stěžovatele trvají.
Proto byl uvedený příkaz podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušen.
Pokud policejní orgán dospěl k závěru, že je pro dané trestní řízení obsah záznamů
nevyužitelný, měl povinnost je předepsaným způsobem zničit, a to ve všech formách, v nichž
127
se nacházejí ve spise. Tato povinnost tedy nebyla vyčerpána zničením CD nosičů
s uvedenými záznamy, pokud současně zůstaly ve spisu založeny tyto záznamy v listinné
podobě (nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 789/2006, č. 150/2007
SbNU).
3. 4. 4. Domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor a pozemků (§ 82 § 85c tr . ř.)
Domovní prohlídku lze vykonat, pokud je důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné
prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba
důležitá pro trestní řízení. Z týchž důvodů uvedených lze vykonat i prohlídku prostor
nesloužících k bydlení (jiných prostor) a pozemků, pokud nejsou veřejně přístupné (§ 82
a násl. tr. ř.). Obydlím se tu rozumí prostory sloužící k bydlení (byty, rodinné domky,
rekreační chaty a chalupy) a prostory k nim náležející. Při domovní prohlídce by měla být
pozornost zaměřovat na věci pocházející z trestné činnosti související z korupcí a prostředky
připravené nebo použité při páchání této trestné činnosti. Zaměřena by měla být na zjištění
finančních a materiálních hodnot, které jsou výsledkem realizace pachatelovi trestné činnosti,
dále na zjištění dokladů, které svědčí o trestné činnosti, zejména jde o doklady týkající se
vlastní evidenci administrativních činností, mediální nosiče obdobných informací, dokumenty
a listiny použité ke spáchání a utajení trestné činnosti, dokumenty o úschově či uložení
získaných finančních a materiálních hodnot apod. 169
O prohlídku jiný prostor, tedy prostor nesloužící k bydlení, jde zejména v případě
nebytových prostor (zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění
pozdějších právních předpisů) za předpokladu, že nejsou veřejně přístupné. Půjde o dílny,
kanceláře, živnostenské provozovny, automobily apod. V rámci této prohlídky se sleduje
zejména nalezení věcí získaných trestnou činnosti nebo věcí, které byly užity ke spáchání
trestného činu.
S přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 3/09 (č. 219/2010 Sb.) - srov. níže i k obsahu dalšího nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚSW 1414/07 je třeba uvést
především následující [s výhradou, že se jedná o první okamžitou reakci na zmíněné
nálezy Ústavního soudu]:
Po zrušení části ustanovení § 83a odst. 1 tr. ř. se v jeho první větě uvádí, že nařídit
prohlídku jiných prostor nebo pozemků je oprávněn předseda senátu. Chybí zde tedy
odlišná úprava pro řízení před soudem (kdy pravomocí učinit příslušné rozhodnutí nebo
opatření disponuje většinou předseda senátu) a řízení přípravné (tam se dělí v souladu s
konceptem spolupodílení se státního zástupce na zásazích do lidských práv a základních
svobod kompetence mezi soudce v přípravném řízení a státního zástupce, který plní roli
„dominus litis“ v předsoudním stadiu trestního procesu).
Plenární nález Ústavního soudu fakticky sjednocuje domovní prohlídku
(prohlídku v obydlí), a prohlídku jiných prostor a pozemků.
Neobstojí názor, že by bylo možno konstruovat i nadále institut rozdílný oproti
domovní prohlídce, který by se vztahoval na možné zásahy do nedotknutelnosti prostor
mimo rámec obydlí a prostor sloužících k pracovním a podnikatelským účelům, které
citovaný plenární nález Ústavního soudu zcela jednoznačně považuje za rovnocenné a
považuje je za nedílné složky soukromé sféry každého jednotlivce.
169
Srov. kriminalistické objasňování ekonomické trestné činnosti Šimovček, I. et al. Kriminalistika. Bratislava :
Iura Edition, 2001. s. 283.
128
Za situace, kdy Ústavní soud nemohl nikterak po zrušení části ustanovení § 83a
odst. 1 tr. ř. vyplnit vzniklou mezeru, je třeba se zabývat otázkou, jak uvedený
„nedostatek“ právní úpravy odstranit. Lze ho vyplnit prostřednictvím analogie, která je
nadto v tomto případě podporována i zněním odůvodnění plenárního nálezu Ústavního
soudu. Půjde o analogii za využití ustanovení § 83 odst. 1 větya první tr. ř., podle něhož
nařídit domovní prohlídku je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh
státního zástupce soudce. Ve vztahu k prohlídce jiných prostor a pozemků tedy zcela
jednoznačně o nařízení prohlídky rozhoduje soudce, jehož příslušnost se určí podle § 26
tr. ř. Uvedený závěr ostatně plyne i z ustanovení § 2 odst. 9 věty druhé tr. ř., pokud se tu
zdůrazňuje, že rozhoduje-li v přípravném řízení soud v prvním stupni, rozhodnutí činí
soudce.
Také úprava zahrnutá do § 83 odst. 1 věty druhé tr. ř. může být aplikována per
analogiam.
Pokud jde o to, který orgán činný v trestním řízení podává návrh na nařízení
prohlídky jiných prostor v přípravném řízení, je nutno uvést, že v naprosté většině
případů trestní řád respektuje dominantní roli státního zástupce v přípravném řízení a
podmiňuje rozhodnutí soudce v přípravném řízení návrhem státního zástupce. To se
týká těch nejzávažnějších zásahů do lidských práv a základních svobod, především
rozhodnutí o vzetí do vazby, nařízení domovní prohlídky, vydání příkazu k odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu, apod.
V některých případech (a došlo k tomu zřejmě v důsledku neujasněnosti záměrů
tvůrců a předkladatele novel trestního řádu) není výslovně v příslušném ustanovení
trestního řádu uvedeno, který orgán činný v trestním řízení návrh soudci podává. V
dalších ustanoveních se vůbec návrh státního zástupce nebo policejního orgánu
nepředpokládá, byť jde o rozhodování soudce v přípravném řízení, a znění platné
právní úpravy z tohoto pohledu vyvolává jisté pochybnosti.
V případě podání návrhu na nařízení prohlídky jiných prostor po plenárním
nálezu Ústavního soudu by tato působnost měla náležet státnímu zástupci. Nejedná se
tedy o to, že by návrh mohl – při absenci výslovné úpravy v trestním řádu – podat i
policejní orgán.
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 83a odst. 1 tr. ř. tento aplikační problém z
pochopitelných důvodů neřeší, je na místě opětovné použití analogie ustanovení § 83
odst. 1 věty první tr. ř.
Na základě plenárního nálezu Ústavního soudu, stejně tak i navazujícího senátního
nálezu (II. ÚS 1414/07), jsou činěny zásadní závěry k využitelnosti výsledků již
provedených prohlídek jiných prostor jako důkazu v trestním řízení
Z nálezu pléna Ústavního soudu č. 219/2010 Sb. nelze dovodit, že by se jeho účinky
měly týkat i trestních věcí, jež jsou „živé“, tzn. ještě v běhu, nebo dokonce věcí, které již
byly skončeny a popř. i pravomocně.
Takový závěr by bylo možno vyvodit z nálezu II. ÚS 1414/07.
Je však třeba uvést, že naposledy citovaný nález se vztahuje sice ke kontrole
norem, ale kontrole konkrétní, nikoli abstraktní. Platí sice čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle
něhož vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i
osoby, to však neznamená, že by nález II. ÚS 1414/07 měl stejnou povahu jako nález
plenární. A ten – jak je zřejmé z jeho obsahu – zrušil část ustanovení § 83a odst. 1 tr. ř.,
tento účinek nastal ke dni 8. 7. 2010.
Případné nepříznivé dopady neústavnosti ustanovení zákona nebo jeho části, jež
byly právě z uvedeného důvodu zrušeny (a jak je nutno zvlášť výslovně zdůraznit – v
rámci abstraktní kontroly ústavnosti), se řeší na základě úpravy obsažené v § 71 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
129
Je možno vycházet, že důsledky neústavnosti právního předpisu, jeho části nebo
jednotlivého ustanovení, se týkají právě jen tohoto zvláštního důvodu obnovy řízení
podle zákona č. 182/1993 Sb.
Je tedy možné očekávat, že v pravomocně skončených věcech, byl-li výsledek
provedené prohlídky jiných prostor zásadním usvědčujícím důkazem, budou takové
návrhy na povolení obnovy podány. Bude pak věcí dalšího řízení a zejména rozhodnutí
příslušného soudu, zda shledá naplnění tohoto důvodu obnovy. Pak by pravomocný
odsuzující rozsudek mohl být zrušen a konalo by se nové řízení.
Ve věcech nepravomocně neskončených však citovaná úprava neplatí, resp. je
potřebné vzít v úvahu § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož jinak práva a
povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají
nedotčena.
Je samozřejmé, že hodnocení důkazů v každé konkrétní věci je záležitostí orgánů
činných v trestním řízení; v řízení před soudem soudu. Posouzení každého důkazu z
hlediska i postupu, který byl uplatněn při jeho vyhledání či opatření a provedení,
představuje otázku, do níž nelze nepřípustným způsobem zasahovat. Ani Ústavní soud
není oprávněn zpochybňovat základní zásadu trestního řízení upravenou v § 2 odst. 6 tr.
ř. – zásadu volného hodnocení důkazů. Z tohoto pohledu vyvolává druhý nález, nález
senátní, velmi vážné pochybnosti. Přistupuje nadto skutečnost, že jde o nález, který se
vztahuje pouze ke kontrole konkrétní. Výrok nálezu zavazuje všechny orgány a osoby,
ale nejde o závaznost stejnou jako u kontroly norem abstraktní. To se týká zvláště
odůvodnění tohoto druhého nálezu; odůvodnění, není-li dostatečně přesvědčivé nebo
vyvolává-li vážné pochybnosti, může mít význam pro rozhodovací praxi obecných
soudů. Většinou se v této souvislosti hovoří o „nosných“ částech odůvodnění, především
právě v řízení o kontrole norem.
V žádném případě proto nelze přijmout závěr, že by bylo možno všechny důkazy
založené na prohlídkách jiných prostor a pozemků nařízených a vykonaných před dnem
8. 7. 2010 označit za důkazy nezákonné.
Byly-li příslušné úkony provedeny v souladu se zákonem účinným v době před
dnem 8. 7. 2010, jsou výsledky těchto úkonů použitelné jako důkaz.
Relevantní judikatura:
Především je nutno zde vzít v úvahu citovaný nález Ústavního soudu č. 219/2010 Sb.
Ustanovení § 83a odst. 1 části věty první a věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které znějí: „...v
přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje
předchozí souhlas státního zástupce." se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů,
tj. dnem 8. 7. 2010, kdy došlo k vyhlášení cit. nálezu Ústavního soudu.
Dále je nutné zmínit nález sp. zn. II. ÚS 1414/07.
Tento nález ve výroku uvádí, že v trestní věci vedené u obecných soudů jako trestný
čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1,
2 písm. a) tr. zák. 1961, pro skutek spočívající v tom, že stěžovatelka a další osoba v přesně
nezjištěné době od letních měsíců roku 2003 do 15. 11. 2004 v obci L., okr. P-s, společně
pěstovali hydroponním způsobem při umělém osvětlení v uzavřeném objektu sklepního
prostoru bývalé přípravny kravína, jehož majitelkou je stěžovatelka, celkem 92 ks rostlin
konopí (marihuanu), tj. omamnou látku uvedenou v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách. Tato skutečnost byla zjištěna dne 15. 11. 2004 při prohlídce jiných
prostor a pozemků. Ústavní soud dovodil porušení základní práva stěžovatelky na
respektování a ochranu obydlí a soukromého života, garantovaného čl. 12 odst. 1 Listiny
130
základních práv a svobod, resp. čl. 8 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních
svobodách, a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Pokud jde o prvně jmenovaný nález, v odůvodnění se zmiňuje (kromě jiného), že z
celkové koncepce napadeného ustanovení § 83a odst. 1 tr. ř., které stanoví podmínky pro
nařízení a provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, a především z jeho srovnání s
ustanovením § 83 tr. ř., které stanoví podmínky pro nařízení a výkon domovní prohlídky,
zřetelně vyplývá, že je odrazem koncepce užšího pojetí institutu obydlí.
Obydlí je vymezeno pouze prostorem skutečně sloužícím k bydlení, který je třeba
odlišovat od prostorů nesloužících k bydlení. Tento přístup, který v důsledku plošně
restriktivně interpretuje právo na soukromý život, se pak promítá do stanovení odlišných
(přísnějších) podmínek pro nařízení a výkon domovní prohlídky ve srovnání s podmínkami
pro nařízení a výkon prohlídky jiných prostor a pozemků.
Uvedenou koncepci, vycházející ze striktního odlišování soukromého života jednotlivce
realizovaného v prostorách užívaných k bydlení, jemuž je poskytována vyšší míra ochrany
před potenciálně excesivními zásahy ze strany veřejné moci, od soukromého života osoby
naplňovaného např. v jeho pracovním prostředí anebo v místech, která využívá k výkonu
zájmových činností, resp. i nečinnosti v podobě prosté relaxace nebo k zábavě, považuje
Ústavní soud z hlediska principů uvedených pod částí V. A) cit. nálezu za nepřípustnou,
neboť míjí účel základního práva na soukromý život [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze
dne 2. 11. 2009, bod 19].
Ústavní soud je toho názoru, že zejména v dnešní době, kdy autonomní naplňování
soukromého života a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit ostré
prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v
místech a prostředí sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování
vlastních potřeb či zájmových aktivit, byť činnosti odehrávající se v prostorách veřejnosti
přístupných, resp. neuzavřených, např. podnikatelská činnost, budou moci podléhat jistým
omezením, která mohou představovat určitý zásah do práva na soukromý život. Ta však jsou
předem, co do účelu takových omezení úzce definovaná, a také osobě, např. podnikatele,
předem známá, a taková osoba vybavená touto znalostí i vstupuje do různých specifických
druhů činností, např. podnikání. Přesto ovšem není dotčeno právo takové osoby žádat soudní
ochranu před zákonem sice předvídaným, specifickým zásahem, který však co do jeho
nařízení nebo výkonu neodpovídá principu proporcionálního omezení práva na soukromý
život. Pokud jde o neohraničené pozemky (např. lesy či louky), je zásadně třeba rozlišovat
mezi vstupem na ně a jejich "prohlídkou", která je spojena se zásahem do integrity takové
nemovitosti (pozemku). Proto její provedení musí mít stejný režim jako prohlídka uzavřených
prostor. Je totiž obecně známou a sdílenou zkušeností (zejména z dob před rokem 1989), že se
právě v takovém prostoru mnohdy realizoval soukromý život skrze uschování věcí, jež měly
zůstat skryty očím veřejnosti a mnohdy především veřejné moci.
Proto stejně jako v případě výkonu domovní prohlídky, tak i v případě výkonu
prohlídky jiných prostor včetně zemědělských stavení, jakož i pozemků nezbytně dochází k
zásahu do soukromé sféry jednotlivce prostorově vymezené, a pro takový zásah je třeba
předchozí povolení soudu.
Trestní řád rovněž neumožňuje ani následnou kontrolu nařízení prohlídky jiných prostor
a pozemků soudem. Tak se tyto úkony, představující očividný zásah do základního práva na
soukromý život, ocitají mimo jakoukoli bezprostřední soudní kontrolu.
V České republice uvažovat o ústavní stížnosti přímo proti nařízení prohlídky jiných
prostor, avšak i judikatura českého Ústavního soudu zčásti sdílí doktrínu "trvajícího zásahu",
a nadto Ústavní soud setrvale judikuje, že jde-li o zásah veřejné moci, který nepředstavuje
nereparovatelné porušení základních práv, je třeba upřednostnit aplikaci principu subsidiarity.
To znamená, že přezkoumatelným v řízení o ústavní stížnosti může být až konečné rozhodnutí
131
ve věci, které by se mělo vypořádat i s námitkou zásahu do práva na soukromý život v podobě
domovní prohlídky [srov. k aplikaci principu subsidiarity např. usnesení sp. zn. IV. ÚS
122/99 ze dne 8. 9. 1999 (U 56/15 SbNU 315) a ve SbNU nepublikovaná usnesení sp. zn. I.
ÚS 690/2000, sp. zn. I. ÚS 313/06, sp. zn. II. ÚS 434/06, sp. zn. III. ÚS 887/09 či sp. zn. III.
ÚS 1986/09].
Není pak žádoucí, aby Ústavní soud v obdobných věcech posuzoval přiměřenost
nařízení a výkonu prohlídek všech prostor jako první. Mohl by tak totiž nepřiměřeně a
předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy, a ve
svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Vladimír Kůrka, Jan Musil a Michaela
Židlická.
Pokud jde o nález uvedený na druhém místě, v odůvodnění uvádí mj., že pokud v tomto
posuzovaném případě byla orgány činnými v trestním řízení nařízena a následně provedena
prohlídka předmětných jiných prostor a pozemků ve vlastnictví stěžovatelky za podmínek
vymezených ustanovením § 83a odst. 1 tr. ř., které bylo jako protiústavní zčásti derogováno
citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09, došlo tímto k porušení základních
práv stěžovatelky garantovaných čl. 12 odst. 1 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 17 MPOPP.
Obecné soudy následně v napadených rozhodnutích, i přes námitky stěžovatelky, tento postup
aprobovaly jako souladný se zákonem a závěry z takto získaného důkazu zahrnuly při
hodnocení do svých úvah o vině stěžovatelky (a spoluobžalovaného), přičemž vycházely
pouze z platné podústavní právní úpravy. Tato úprava nicméně byla sama o sobě protiústavní,
což mohlo a mělo obecné soudy vést k návrhu na její zrušení. Za pochybení obecných soudů
je proto třeba považovat především to, že se ústavněprávním rozměrem dané věci nezabývaly,
nepodaly návrh na zrušení aplikovaného podústavního práva, čímž nedostály své ústavní
povinnosti poskytovat ochranu základním právům (čl. 4 Ústavy ČR), a napadenými
rozhodnutími pokračovaly v porušování základních práv stěžovatelky.
Níže citované nálezy je třeba interpretovat s přihlédnutím k oběma nálezům Ústavního
soudu.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 298/05 vyvodil, že „Orgán, který takový úkon
provádí, je povinen se otázkou, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo
neopakovatelný považován, zabývat a přezkoumatelným způsobem svůj závěr vysvětlit.“
V důsledku toho shledal, že „postup Policie ČR, při němž ve fázi před zahájením trestního
stíhání, kdy ještě není jasně vymezen skutek ani stanoven okruh osob podezřelých, provedla
úkon upravený v hlavě čtvrté trestního řádu - prohlídku jiných prostor - jako běžný úkon
způsobem výše popsaným, jimž došlo k dotčení ústavně zaručených práv třetí osoby –
stěžovatelky (čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod), aniž by
přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, proč provedení úkonu nebylo možné odložit na
pozdější stadium trestního řízení, vybočuje z mezí ústavnosti.“
Uvedené závěry Ústavní soud opakovaně potvrdil i v nálezech sp. zn. II. ÚS 474/07
a II. ÚS 789/06.
Argumentací a minori ad maius ve spojení s argumentem ad absurdum nutno daný
ústavně konformní výklad předmětného normativního rámce vztáhnout i na domovní
prohlídku ve smyslu § 83 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 tr. ř, a to jak z hlediska věcného, tak
i orgánu (obecného soudu), který se na ní v prvopočátku (vydáním příkazu k domovní
prohlídce) výkonem své pravomoci podílí. Pokud v případě stěžovatelky nedošlo dosud
k zahájení trestního stíhání konkrétní osoby, již samotný příkaz k provedení domovní
prohlídky, jakožto nezbytný právní základ k její realizaci, musel být v předmětném trestním
132
řízení tudíž vydán s odůvodněním i toho, že jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný (§
160 odst. 4 tr. ř.), což by mělo být z logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce.
Pakliže to není z jeho odůvodnění, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, jakkoli
(ani interpretací) seznatelné, trpí příkaz k domovní prohlídce závažnou vadou, která se nikoliv
nevýrazným způsobem již ústavně zaručeného práva stěžovatelky bezprostředně dotýká
(nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/2007, ASPI).
Domovní svoboda jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12 Listiny základních
práv a svobod svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť
spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní
sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence
jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit. Průlom této
ochrany, umožněný ústavním pořádkem v případě domovní prohlídky pro účely trestního
řízení, je třeba chápat jako výjimku, která vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem
stanovených podmínek její přípustnosti.
Před vydáním příkazu k domovní prohlídce je nutno bedlivě zkoumat, zda jsou pro její
nařízení splněny všechny zákonné podmínky. Obecný soud musí své rozhodovací důvody
v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit. Ústavnímu požadavku na odůvodnění
písemného příkazu, jímž se domovní prohlídka nařizuje, nelze však rozumět tak, že postačí
pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně
dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako
rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím a v čem pokládá zákonem stanovené
podmínky za naplněny.
Postupem obecného soudu nerespektujícím shora uvedené principy dochází k porušení
základních práv zaručených čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (nález
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 362/2006, č. 200/43 SbNU).
Pokud se podle § 83a odst. 1 tr. ř. nařizuje prohlídka jiných prostor, doručuje se příkaz
osobě, která je skutečným uživatelem dotčené prostory. Je-li uživatelů více, postačí příkaz
doručit kterémukoliv z nich (viz Komentář k trestnímu řádu, Pavel Šámal a kol., 3. vydání
2001, str. 436).
Při výkonu prohlídky jiných prostor, pro jejíž nařízení byly splněny zákonné
podmínky, lze jako věci důležité pro trestní řízení zajistit i výpočetní techniku a záznamová
média, případně jejich kopie, i když existuje možnost, že zajištěné nosiče informací obsahují
vedle záznamů o skutečnostech důležitých pro trestní řízení i informace o skutečnostech, které
se netýkají probíhajícího trestního řízení a ke kterým se váže státem uložená nebo uznaná
povinnost mlčenlivosti.
Je-li dáno důvodné podezření, že nosiče informací obsahují údaje a informace důležité
pro trestní řízení, jsou-li tedy splněny podmínky pro zajištění těchto nosičů, nemůže tvrzení
osoby, u níž se prohlídka provádí, či tvrzení jiné osoby při prohlídce přítomné, že nosiče
informací obsahují i informace, ve vztahu k nimž je tato osoba vázána povinností
mlčenlivosti, zabránit zajištění těchto nosičů. Nelze-li toto tvrzení v průběhu prohlídky ověřit
a není-li možno oddělit část nosičů informací, které jsou věcmi důležitými pro trestní řízení,
od těch nosičů, které obsahují informace netýkající se trestního řízení a jsou chráněny státem
uloženou povinností mlčenlivosti, je třeba při provádění prohlídky s prvkem výpočetní
techniky zajistit a zadokumentovat veškerou výpočetní techniku a záznamová média, u nichž
lze důvodně předpokládat, že obsahují informace důležité pro trestní řízení.
Je-li prohlídka jiných prostor (stejně jako domovní prohlídka) prováděna s cílem
nalézt a zajistit předměty, které se mohou stát věcnými důkazy podle § 112 odst. 1 tr. ř., a je-li
tohoto cíle dosahováno postupem dle příslušných ustanovení trestního řádu, nelze považovat
133
za nedovolené porušení povinnosti mlčenlivosti skutečnost, že nosiče informací obsahují i
údaje pro probíhající trestní řízení nepodstatné a nepoužitelné, neboť tento cíl nebyl
provedením prohlídky sledován; jedná se pouze o vedlejší produkt prohlídky, kterému nebylo
možno zabránit, a nikoliv o záměrné získávání údajů chráněných povinností mlčenlivosti
způsobem, který by byl v rozporu s předpisy upravujícími prolomení povinnosti mlčenlivosti.
Při existenci povinnosti orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl
zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro
jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu) a pro naplnění účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1
tr. ř.) nemůže orgánu činnému v trestním řízení v plnění jeho povinnosti provést nařízenou
prohlídku a zajistit věci, které se v příslušných prostorách nacházejí, bránit skutečnost, že ve
vztahu k některé z nich může existovat zákonná povinnost mlčenlivosti. Orgán činný
v trestním řízení, který prohlídku vykonává, nemůže být vázán pouhým prohlášením osoby,
u níž se prohlídka vykonává, že někde je záznam, ke kterému se váže povinnost mlčenlivosti,
aniž by takový údaj ověřil. Takový údaj může orgán činný v trestním řízení prověřit jen tím,
že to sám zjistí, přičemž tento postup mu ukládá shora uvedené ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.
Je samozřejmé, že je třeba postupovat v souladu se zásadou přiměřenosti
a zdrženlivosti (§ 2 odst. 1 a § 52 tr. ř.), kteréžto zásady spočívají v tom, že orgány činné
v trestním řízení budou v míře co nejmenší zasahovat do základních práv a právem
chráněných zájmů těch osob, vůči kterým není vedeno trestní řízení (usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 2/2002, č. 11/25 SbNU).
I. Trpí-li protokol o provedení domovní prohlídky některými formálními nedostatky,
např. není-li zde dostatečně konkretizován důvod, proč nedošlo k předchozímu výslechu
(§ 84, § 85 odst. 3 tr. ř.), neznamená to samo o sobě nezákonnost domovní prohlídky
a nepoužitelnost důkazů při ní opatřených, jestliže je z jiných důkazů patrné, že domovní
prohlídka proběhla v souladu se zákonem.
II. Pokud je domovní prohlídka prováděna jako úkon neodkladný (§ 160 odst. 4 věta
prvá tr. ř.), mají důvody, pro které jde o úkon tohoto charakteru, nepochybně vliv i na úvahy,
zda při provádění domovní prohlídky věc nesnese odkladu a zda předchozí výslech nelze
okamžitě provést (§ 84 věta druhá tr. ř.). Předchozí výslech osoby, u níž se má prohlídka
vykonat, nebude možné okamžitě provést nejen tehdy, jsou-li překážky výslechu na straně
této osoby (např. v podobě jejího pobytu v cizině či na neznámém místě, nedovoluje-li to její
zdravotní stav, opilost atd.), ale rovněž za situace, kdy takové překážky zde sice nejsou, ale
z kriminalisticko-taktického hlediska a s přihlédnutím k očekávanému důkaznímu významu
výsledků domovní prohlídky je třeba postupovat urychleně. Nemožnost předchozího výslechu
tedy může být způsobena již samotnou neodkladností provedení domovní prohlídky.
III. Zákonnosti vydání věci při domovní prohlídce není na překážku, vydala-li osoba,
u níž se prohlídka koná, doličnou věc nedobrovolně, jen pod hrozbou uložení pořádkové
pokuty (§ 66 odst. 1 tr. ř.) nebo po upozornění na možnost odnětí věci (§ 79 tr. ř.) (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 5 Tz 32/2000, ASPI).
4. Zvláštnosti uplatnění jednotlivých důkazních prostředků využitelných
v řízení o trestných činů souvisejících s korupcí
Dokazování objektivní stránky je nutné vztahovat ke konkrétním formálním znakům
příslušné skutkové podstaty. Vzhledem k tomu, že základním znakem trestných činů
souvisejících s korupcí je neoprávněná výhoda (úplatek) v různých formách, je třeba vždy
prokázat její formu, jakož i to, kdo ji poskytl, přislíbil či žádal a komu byla určena.
134
Důraz je nutno klást také na objasnění subjektivní stránky trestného činu. V případech
trestné činnosti páchané skupinou pachatelů je nezbytné prokazovat zavinění a podíl jednání
každé konkrétní osoby, včetně formy trestné součinnosti, pokud se na trestném činu podílí
více spolupachatelů nebo vedle pachatele i jiné osoby, a to zejména tím, že trestný čin
hlavního pachatele úmyslně zosnují, řídí, vyvolávají nebo takový čin umožňují či alespoň
usnadňují.
4. 1. Výslech obviněného
Výpověď obviněného má v trestním řízení dvojí funkci. Jednak je jedním z důkazních
prostředků (§ 89 odst. 2 tr. ř.), jednak je prostředkem jeho vlastní obhajoby (§ 33 odst. 1 tr.
ř.). Výpověď obviněného však nelze rozdělit na tu část, kdy vypovídá k jednotlivým
skutkovým okolnostem případu, a na část, v níž jde o prostředek jeho obhajoby, neboť jde jen
o různé pohledy na skutkové okolnosti, které obviněný ve své výpovědi uvádí, nehledě na to,
že v praxi by bylo dost obtížné tyto dvě části od sebe oddělit. 170
Obviněný se může hájit způsobem, jaký uzná za vhodný, není povinen vypovídat,
k výpovědi nesmí být žádným způsobem donucován a ve své výpovědi může uvádět
i nepravdu (jeho případná trestní odpovědnost může být založena jen potud, pokud by se vůči
jiné osobě dopustil trestného činu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku, trestného činu
pomluvy podle § 184 tr. zákoníku nebo trestného činu poškození cizích práv podle § 181 tr.
zákoníku; za nepravdivou výpověď však nemůže být postižen v té podobě, že by mohl být
stíhán pro trestný čin křivé výpovědi nebo vědomě nepravdivého znaleckého posudku podle
§ 346 tr. zákoníku).
Výslech obviněného koná policejní orgán [státní zástupce, koná-li vyšetřování anebo
postupuje-li dle § 174 odst. 2 písm. c) tr. ř.] tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz
o skutečnostech důležitých pro trestní řízení (v tomto případě ve vztahu k některému
trestnému činu proti životu a zdraví). Obviněného nesmí vyslýchající žádným způsobem
k výpovědi nebo k doznání donucovat a je povinen šetřit při výslechu jeho osobnost (§ 92
odst. 1 tr. ř.). Cílem výslechu obviněného je (stejně jako v případě výslechu jiných osob
k důkazu) zjištění co největšího množství informací o předmětu výslechu (tj. okruhu
skutečností důležitých pro trestní řízení), a to pokud možno co nejpravdivějších. Vyslýchající
však musí mít stále na paměti, že obviněný má právo, ale nikoli povinnost vypovídat.
Odmítnutí výpovědi pro něj nesmí mít žádné negativní důsledky, především to nesmí být
považováno za důkaz jeho viny nebo konkludentní doznání.
Výslechu obviněného má právo být přítomen obhájce, jestliže ho obviněný má (§ 165
odst. 1 tr. ř.) a podle potřeby se ho může zúčastnit znalec (§ 107 odst. 1 věta čtvrtá tr. ř.) nebo
konzultant (§ 157 odst. 3 tr. ř.).
Do standardizovaného okruhu otázek pokládaným obviněným s cílem získat informace
důkazního charakteru, týkající se trestné činnosti související s korupcí, se zařazují otázky
ohledně: 171
- osobní charakteristiky obviněného
- dosažené profesní kvalifikace
- pracovní náplně, rozsahu a povahy odpovědnosti
- detailního popisu činností (pravomocí) v rámci pracovního nebo funkčního zařazení
170
Mathern, V. Dokazovanie v československom trestnom procese. Bratislava: Obzor, 1984, s.121. Musil, J.,
Kratochvíl, V., Šámal, P. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. podstatně přepracované vydání.
Praha: C. H. Beck, 2003. s. 420–421
171
Zpracováno podle Chmelík, J. et al. Pozornost, úplatek a korupce. Praha : Linde, 2003. s. 126. Straus, J. et al.
Kriminalistická metodika. 2. rozšíření vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. s. 54.
135
-
charakteru a míry zavinění, včetně postavení úřední osoby
motivu korupčního jednání
přípravy korupčního jednání
vlastního provedení korupce
předmětu korupčního jednání
vývojového stádia korupčního jednání (nabízení, požadavek, nebo přijetí či poskytnutí
neoprávněné výhody)
místa, času a dalších průvodních okolností předání neoprávněné výhody
role zainteresovaných stran (subjektů) v korupčním vztahu
objasnění způsobu komunikace mezi zainteresovanými stranami (subjekty)
korupčního vztahu.
Postoj pachatele k trestnému činu bývá nezřídka odmítavý, což souvisejí mimo jiné
i s tím, že již samotné podezření z této trestné činnosti vede k rozvázání pracovního poměru
nebo ukončení výkonu zastávané funkce a diskredituje pachatele z další aktivní účasti na
veřejném životě. Pachatelé korupce proto využívají nejrůznější způsoby maření vyšetřování,
například: 172
- ničení a pozměňování důkazů
- navádění svědků ke křivé výpovědi
- zastrašování výhrůžkami
- nabízení úplatku samotným orgánům činným v trestním řízení
- křivé obvinění s postrčením důkazů
- vyvolání dezinformačních kampaní v médiích
Relevantní judikatura:
Ústavní právo obviněného odepřít výpověď, obsažené v článku 40 odst. 3 Listiny
a v § 92 odst. 1 tr. ř., je nepochybně velmi významnou garancí spravedlivého procesu. Orgány
činné v trestním řízení musí toto právo obviněného bezpodmínečně respektovat. Na druhé
straně toto právo nikterak neomezuje orgány činné v trestním řízení ve využití všech
zákonných postupů, kterými má být dosaženo účelu trestního řízení jak v procesu dokazování,
tak při aplikaci zajišťovacích opatření (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn.
III. ÚS 424/2005, č. 21/38 SbNU).
Provádění výslechu obviněného za záměrně vytvořených okolností, výrazně
nepříznivě ovlivňujících jeho psychický stav, jako je např. výslech bezprostředně následující
po dlouhodobé eskortě obviněného uskutečňovaný po dlouhou dobu i v nočních hodinách za
aktivní účasti většího počtu vyslýchajících, je nedovolených nátlakem na obviněného a může
být tak podstatnou vadou takového výslechu, že půjde o důkaz absolutně neúčinný
(rozhodnutí č. 25/1995-III. Sb. rozh. trest.).
Osoba, která spáchala trestný čin, se nepravdivou svědeckou výpovědí ohledně tohoto
svého trestného činu nedopouští trestného činu křivé výpovědi podle § 175 tr. zák. ani tehdy,
byla-li řádně poučena o právu odepřít vypovídat podle § 100 odst. 2 tr. ř.
Trestní stíhání takové osoby, třebas nebyla ve věci obviněným, by bylo v rozporu
s § 92 odst. 1 tr. ř., podle něhož obviněný nesmí být k výpovědi nebo k doznání žádným
způsobem donucován, protože sankce stanovená na trestný čin podle § 175 tr. zák. by
172
Straus, J., Němec, M. et al. Teorie a metodologie kriminalistiky. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš
Čeněk, 2009. s. 97.
136
představovala nepřípustné donucení k pravdivé výpovědi (rozhodnutí č. 25/1969 Sb. rozh.
trest.).
Výslech obviněného je jedním z důkazních prostředků podle trestního řádu. Odporuje
však ustanovení § 91 odst. 1 věta druhá a § 164 odst. 3 poslední věta tr. ř., je-li tento výslech
prováděn opakovaně jen za tím účelem, aby se tím dosáhlo doznání obžalovaného; obviněný
nesmí být k doznání donucován žádným způsobem, tedy ani neustálým opakováním jeho
výslechu (rozhodnutí č. 38/1968-I. Sb. rozh. trest.).
4. 2. Výslech svědka
Po novele č. 265/2001 Sb. byl oslaben význam svědecké výpovědi pro stadium
přípravného řízení, pro něž výslovně stanovila podmínky, za nichž se informace důležité pro
trestní řízení, jež má svědek podat v tomto postavení orgánům činným v trestním řízení, mají
dokumentovat v tomto stadiu ve formálně procesní podobě (nejde-li o rozšířené vyšetřování,
kde omezení ve vztahu k svědeckým výslechům neplatí). Pro toto stadium trestní řád obecně
upřednostňuje neformální podchycení těchto relevantních informací v podobě úředních
záznamů o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku.
Procesní postavení svědka je dáno tím, že vypovídá vždy o tom, co vnímal svými
vlastními smysly. Proto nemá význam vyslýchat jako svědky osoby nezpůsobilé vnímat nebo
vypovídat o tom, co svými smysly vnímaly (v případě, že jsou pochybnosti o způsobilosti
osoby vnímat, zapamatovat nebo reprodukovat vnímané skutečnosti, přichází v úvahu postup
dle ustanovení § 118 a nechá znalecky vyšetřit duševní stav takové osoby).
Dostavit se na předvolání jsou povinni všichni, tedy i osoby, jejichž výslech je
zakázán (§ 99), a osoby, které mají právo odepřít výpověď (§ 100); jedinou výjimkou tvoří
osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva (§ 10 odst. 1).
Povinnost svědka dostavit se na předvolání musí být splněna vzhledem k nezastupitelnosti
svědka osobně, není možné zastoupení, a to ani v případě, že by zmocněnec svědka jeho
jménem tlumočil policejnímu orgánu (státnímu zástupci), že svědek využívá svého práva na
odepření výpovědi.
Povinnost vypovídat jako svědek znamená uvést pravdivě všechno, co je mu známo
o všech skutečnostech důležitých pro trestní řízení, tedy o trestném činu, pro který se toto
řízení vede, o jeho pachateli nebo o jiných okolnostech významných pro řízení a nic
nezamlčovat. Tím je zároveň vymezen obsah svědecké výpovědi. Nezáleží na tom, zda
svědek tyto skutečnosti osobně pozoroval, či zda se o nich dověděl od jiných osob. Pokud
však poznatky, které jsou předmětem výslechu, svědek získal od jiných osob, mohou mít
důkazní význam, jen když svědek může označit pramen vědomosti (nestačí jen neověřené
pověsti).
U trestné činnosti souvisejících s korupcí není zjištění relevantních svědků, kteří by
chtěli k věci vypovídat, nikterak snadné. Korupční vztah je – jak bylo naznačeno v úvodních
pasážích této práce – dvoustranný, navíc svázaný silným zájmem na utajení činu.
Nezájem svědka vypovídat může podporovat jeho vztah k podezřelým
spolupracovníkům, subordinační vztah k pachateli, který je v postavení jeho nadřízeného. Je
třeba přihlédnout k tomu, že výpověď svědků může být zkreslena jednostranným zájmem na
náhradě škody, zvýšenou snahou o usvědčení obviněného jako formu odplaty za spáchaný
čin 173 nebo také nedostatkem vlastních korupčních příležitostí.
173
Císařová, D., Fenyk, et al. Trestní právo procesní. Praha : Linde, s. 303.
137
Je vhodné vyslechnout okruh úředních osob ze stejného pracoviště, kde bylo korupce
zjištěna, a to o okolnostech předcházejících přijetí úplatku. Nabízí se získat informace
o osobách, které se mohly o korupčním jednání dozvědět jen náhodou, například v rámci
společných pracovních rozhovorů, při návštěvách v restauracích, kulturních a zábavních
podnicích apod.
V rámci přípravy výslechu záleží na důkladném zkoumání postavení svědka,
charakteru vzájemných vztahů k obviněnému, jejich vzájemné znalosti pracovní i osobní. 174
Důležitý význam má pořadí výslechu svědků. Při vyšetřování úplatkářství je účelné v prvé
řadě (kromě oznamovatelů) vyslýchat svědky, kteří nejsou v úřadní závislosti na osobách
obviněných z úplatkářství. Cílem je získat věrohodnější údaje o aktérech a okolnostech
úplatkářství
Jako svědci mohou vystupovat osoby, které jsou do určité míry úředně nebo jinak
pracovně spojeni s obviněným, nebo s organizací, kde byl trestný čin spáchán.
Kriminalisticky a právně relevantní budou zejména informace uložené ve vědomí
osob, které: 175
- naplánovaly, organizovaly, provedly korupční jednání
- vyzradily důvěrné informace zneužité při korupci
- podílely se na likvidaci důkazů nebo na utajení činu
- poskytovaly konzultace k odborným problémům, které byly využity při páchání
korupce
- zprostředkovaly kontakt na strany korupčního vztahu
- byly přítomny poradám, úředních a obchodních jednáních, jejichž předmět má vazbu
na korupční jednání
- prováděly kontrolní nebo revizní činnost, při níž bylo zjištěno podezření z korupce
- vystupují jako zástupci poškozených subjektů, kde byla korupce zjištěna (orgány
veřejné správy, podnikatele, soutěžitelé aj.)
Obsahem výpovědi svědka jsou veškeré informace o okolnostech korupčního jednání,
jeho podstata, údaje k pachateli a svědků. Výslechem svědka se zjišťuje zejména: 176
- kde, kdy, případně prostřednictvím koho a za jakých okolností se seznámili pachatelé
korupčního jednání
- kde, kdy a za jakých okolností došlo k jednání o skutečnostech, které se staly
předmětem korupce
- jaké konkrétní korupční jednání a s jakým výsledkem se vyvíjelo
- co pachatel slíbil, co žádal a co dostal od protistrany korupčního vztahu
- jak často a kde se setkávaly zainteresované strany (subjekty) korupčního vztahu
- kdo byl jejich jednání přítomen, případně kdo další byl do korupčního jednání
zasvěcen, jaká byla úloha přítomných osob
- pod jakým jménem se pachatel představil
- přesný popis pachatele
- zda a jaké věci nebo doklady předával pachatel
- způsob vystupování pachatele, případně kontakty na další zainteresované osoby
korupčního vztahu
174
Bogdanov, B. E., Vasiljev, A. N. et al. Kriminalistika. České vydání. Praha : Naše vojsko, 1966. s. 396.
Zpracováno podle Straus, J. et al. Kriminalistická metodika. 2. rozšíření vydání. Plzeň : Vydavatelství
a nakladatelství Aleš Čeněk. 293. Straus, J., Němec, M. et al. Teorie a metodologie kriminalistiky. Plzeň :
Vydavatelství a nakladatelství. Aleš Čeněk, 2009. s. 450.
176
Upraveno podle Straus, J. et al. Kriminalistická metodika. 2. rozšíření vydání. Plzeň : Vydavatelství
a nakladatelství Aleš Čeněk. s. 50.
175
138
-
jaká byla forma neoprávněné výhody a jak s ní pachatel naložil
údaje o dalších osobách, které mohou podat svědectví
Relevantní judikatura:
Pokud byla osoba vyslýchána jako svědek ve věci určitého trestného činu určitého
obviněného před výslechem řádně poučena podle § 100 odst. 1, odst. 2 a § 101 odst. 1 tr. ř.
a sama se rozhodla uvádět další okolnosti nesouvisející s trestným činem, kvůli kterému byla
vyslýchána, které mají souvislost s jinou trestnou činností, jež byla určitému pachateli kladena
za vinu, lze i tuto část použít jako výpověď svědka a vztahuje se na ni § 101 odst. 1 tr. ř.
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 8 Tdo 415/2008, ASPI).
Pokud ustanovení zvláštního předpisu (v daném případě zákona č. 523/1992 Sb.,
o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších
předpisů) sice obsahuje určitou možnost zproštění mlčenlivosti, nikoliv však specificky
ve vztahu k trestnímu řízení, je možno, aby soudce postupem podle ustanovení § 8 odst. 5 tr.
ř. udělil předchozí souhlas k vyžádání utajovaných informací pro účely trestního řízení.
Udělení předchozího souhlasu soudce podle ustanovení § 8 odst. 5 tr. ř. k tomu, aby
policejní orgán mohl vyžadovat vysvětlení nebo svědeckou výpověď od daňového poradce
o finančních poměrech jeho klienta, není porušením ústavně zaručeného práva na ochranu
před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, ani porušením práva na
ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů
o své osobě, zaručených článkem 10 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 744/2006, č. 5/49 SbNU).
K tomu, aby úvaha o udělení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení
neodporovala principu ochrany lidských práv a svobod, musí být vždy nepochybně
a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ust. § 66 odst. 1 tr. ř.
Odmítnutí akceptace odepření svědecké výpovědi za situace, že vyslýchaný svědek byl
nesprávně poučen v tom smyslu, že se na něj nevztahuje ust. § 100 odst. 2 tr. řádu a „že je
povinen vypovídat“, se jeví jako předčasné a ničím nepodložené. Pokud pak orgány policie
a státního zastupitelství za daného stavu aplikovaly oprávnění zakotvené v ust. § 66 odst. 1 tr.
řádu pro porušení povinnosti svědčit dle § 97 tr. řádu v důsledku absence naplnění podmínek
odmítnutí svědecké výpovědi dle § 100 odst. 2 tr. řádu, pak nepostupovaly způsobem ústavně
konformním (nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 89/2004, č. 32/40
SbNU).
Postupem policie bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na právní pomoc v řízení,
zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny, a to tím, že mu nebylo umožněno, aby jím zvolený advokát
byl přítomen jeho výslechu jako svědka. Z ústavněprávního hlediska není žádný důvod, aby
svědek na rozdíl od osoby podávající vysvětlení, neměl právo na právní pomoc podle čl. 37
odst. 2 Listiny. Přitom v žádném případě nejde o to, že by orgán činný v trestním řízení měl
za povinnost advokáta v každém případě zajistit, anebo odkládat provedení svědecké
výpovědi proto, že si svědek přeje mít u výslechu svého advokáta, ale pouze o povinnost toto
zastoupení umožnit. Je proto věcí svědka, zda se rozhodne přijít k podání svědecké výpovědi
v doprovodu svého právního zástupce, či sám (nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 386/2004, č. 153/35 SbNU).
I. Pokud dřívější spoluobvinění byli v době projednávání věci obviněného již
pravomocně odsouzenými, a přestože zákon (§ 100 odst. 2 tr. ř.) počítá s tím, že jako svědka
139
lze vyslechnout osobu, která měla účast na trestném činu, je zřejmé, že dřívější spoluobvinění
nemají již za takového procesního stavu věci postavení obviněných a lze je vyslechnout jen
jako svědky.
II. Svědek zúčastněný na trestné činnosti nemůže být trestně stíhán pro trestný čin
křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 tr. zák. Tuto skutečnost musí
vzít soud v úvahu při hodnocení svědka, který ve společném řízení měl postavení
spoluobviněného a vypovídá v trestní věci proti tomu obviněnému, jehož trestní věc byla
vyloučena ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí.
III. Takového svědka je nutno před každým výslechem poučit podle § 100 odst. 2 tr. ř.,
že má právo odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě,
svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu
nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by
právem pociťoval jako újmu vlastní, přičemž nedodržení povinnosti poučit svědka o právu
odepřít výpověď má za následek, že takto opatřený důkaz nebude možno použít v dalším
řízení. Protože svědek má zásadní povinnost svědčit (§ 97 tr. ř.), o oprávněnosti odepření
výpovědi rozhodne orgán, který svědka vyslýchá. Tuto otázku rozhodne jako otázku
prejudiciální podle § 9 odst. 1 tr. ř.
IV. Výpověď takového svědka z přípravného řízení, lze přečíst jen za podmínek § 211
odst. 2 tr. ř., nikoliv však z důvodů uvedených v § 211 odst. 1 tr. ř. (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 6.2000, sp. zn. 5 Tz 110/2000, ASPI).
O tom, zda svědek využívá či nikoli své právo odmítnout ve věci výpověď podle § 100
odst. 1 tr. ř., se musí vyjádřit takovým způsobem, aby nebylo pochyb o jeho projevené vůli.
Na druhé straně však není možno svědka nutit, aby použil přímo zákonné formulace, že
„nevyužívá práva odepřít výpověď“ (rozhodnutí č. 18/1999-I. Sb. rozh. trest.).
I. U jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném (§ 100 odst. 2 tr. ř.) musí být
orgány činnými v trestním řízení posuzován zvlášť bedlivě konkrétní příbuzenský nebo jiný
obdobný vztah mezi obviněným a poškozeným, jakož i otázku, do jaké míry újmy
obviněného, způsobenou jeho trestním stíháním, by právem pociťovala poškozená jako újmu
vlastní.
II. Mezi osoby blízké ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř. lze řadit i snoubence, přičemž tento
vztah ovšem musí být objektivně prokázán, důvodnost pociťované újmy opřena o objektivní
skutečnosti a zpravidla nepostačí pouhé prohlášení jedné osoby tohoto vztahu (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 1998, sp. zn. 4 Tz 68/1998, ASPI).
Svědka, který odpírá vypovídat bez důvodů uvedených v ustanoveních § 99 odst. 1, 2
a § 100 odst. 1, 2 tr. ř., lze nutit vypovídat uložením pořádkové pokuty podle § 66 tr. ř.
Takové opakované odepření vypovídat může být, pokud je vyjádřením nedůvěry svědka
ve spravedlivé rozhodnutí soudu, urážlivým chováním vůči soudu ve smyslu znaků skutkové
podstaty trestného činu pohrdání soudem podle § 169b tr. zák. Při rozhodování o uložení
pořádkové pokuty svědkovi, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu, je třeba pečlivě
zvažovat, zda případná pokuta odpovídá současným majetkovým poměrům svědka a zda by
nebylo vhodnější jej podle § 66 odst. 2 tr. ř. přenechat řediteli věznice k uložení pořádkového
opatření nebo ke kázeňskému potrestání (rozhodnutí č. 54/1994 Sb. rozh. trest.).
Součástí řádného poučení svědka podle § 101 odst. l tr. ř. o právu odepřít výpověď
podle § 100 odst. 1, 2 tr. ř. je označení skutku, jehož se má výpověď týkat, a po vznesení
(oznámení) obvinění také označení osoby obviněného, v jehož věci má svědek vypovídat. Jeli více obviněných, je třeba označit všechny obviněné, v jejichž věci má svědek vypovídat.
140
Bez toho nemůže svědek posoudit, zda má či nemá právo odepřít výpověď (rozhodnutí
č. 3/1981 Sb. rozh. trest.).
4. 3. Utajený svědek
Pokud zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké
v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí
porušení jejich základních práv, a nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem,
orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení totožnosti i podoby svědka; jméno
a příjmení a jeho další osobní údaje se do protokolu nezapisují, ale vedou se odděleně od
trestního spisu a mohou se s nimi seznamovat jen orgány činné v trestním řízení v dané věci.
Svědek se poučí o právu požádat o utajení své podoby a podepsat protokol smyšleným
jménem a příjmením, pod kterým je pak veden. Je-li třeba zajistit ochranu těchto osob, orgán
činný v trestním řízení učiní bezodkladně všechna potřebná opatření. Jestliže pominou
důvody pro utajení podoby svědka a oddělené vedení osobních údajů svědka, orgán, který v té
době vede trestní řízení, zruší stupeň utajení těchto informací, připojí uvedené údaje
k trestnímu spisu a podoba svědka ani údaje o jeho totožnosti se nadále neutajují (srov. § 55
odst. 2 tr. ř.).
Utajení podoby svědka lze v přípravném řízení využít zejména při úkonech, kdy svědek
přichází do styku s obviněným, zvláště při rekognici, rekonstrukci nebo vyšetřovacím pokusu.
Tyto úkony je možné provést tak, aby se svědek s obviněným ani jeho obhájcem nesetkal,
například rekognicí provedenou přes jednostranně průhledné rekonstrukce, které se takový
svědek zúčastní prostřednictvím video nebo audio spojení, apod. Utajení osobních údajů
svědka se proveden tím způsobem, že se nezapíšou do protokolu o jeho výslechu nebo
o jiném úkonu nezapíše jeho jméno a příjmení a další osobní údaje, ale vedou se odděleně od
trestního spisu ve zvláštním spisu, ke kterému mají přístup jen orgány činné v trestním řízení
působící v trestní věci, ve které byl takový svědek vyslechnut. 177
Důvody pro utajení podoby svědka a oddělení vedení osobních údajů svědka mohou
v řízení pominout, například když se ukáže, že již nehrozí přímo jemu nebi jemu blízké osobě
újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí, nebo když je hodnověrně zjištěno, že předpoklad
o takové hrozbě byl mylný, anebo když se podařilo zajistit ochranu svědka jiným způsobem.
Postup policejního orgánu v přípravném řízení, pokud jde o žádost o utajení totožnosti
svědka, je upraven v § 101a tr. ř. Pokud policejní orgán neshledá důvod k sepsání protokolu
o výslechu způsobem uvedeným v § 55 odst. 2 tr. ř, ačkoliv se jej svědek domáhá a uvádí
konkrétní skutečnosti, které podle něj takový postup sepsání protokolu odůvodňují, policejní
orgán věc předloží státnímu zástupci, aby přezkoumal správnost jeho postupu. Jde
o obligatorní postup policejního orgánu, který nemá možnost jiného opatření. Stanovisko
státního zástupce tu má formu opatření a poznamenává se do spisu nebo se jeho písemné
vyhotovení založí do spisu. Jestliže by v daném případě hrozí nebezpečí z prodlení (výslech
svědka je nutný urychlené provedení jiného procesního úkonu, který by jinak mohl být
zmařen, nebo výslech svědka má povahu neodkladného úkonu podle § 158a tr. ř. a § 160 odst.
4 tr. ř.), policejní orgán odloží výslech svědka do doby, než státní zástupce přijme opatření.
V opačném případě svědka vyslechne a do přijetí opatření státního zástupce s protokolem
nakládá tak, aby totožnost svědka zůstala utajena. Pakliže se státní zástupce ztotožní
s názorem policejního orgánu, že není důvod k utajení svědka, osobní údaje svědka se připojí
k trestnímu spisu a totožnost svědka a podoba svědka už nebude utajována. Předpokladem
177
Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní. 2. podstatně
přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003. s. 366–366.
141
postupu podle § 101a tr. ř. je, aby svědek uvedl konkrétní skutečnosti vyplývající z ustanovení
§ 55 odst. 2 tr. ř., na jejichž základě lze důvodně učinit závěr o potřebě utajit totožnost a
podobu svědka. Pokud státní zástupce učiní opatření, že totožnost a podoba svědka má být
utajena, policejní orgán je i nadále povinen postupovat ohledně tohoto svědka podle § 55 odst.
2 tr. ř. 178
Považuje-li státní zástupce za dostatečné opatření utajení podoby a totožnosti svědka
podle § 55 odst. 2 tr. ř., dbá, aby policejní orgán
a) poučil o možnosti takového postupu osobu podávající vysvětlení, a požádá-li tato
osoba o utajení totožnosti, poznamenal v úředním záznamu důvody, pro které
požaduje utajení totožnosti; v řízení dále vedl údaje o totožnosti této osoby i o dalších
skutečnostech, z nichž je možné totožnost zjistit, odděleně až do doby, než bude
rozhodnuto, zda bude vyslechnuta jako svědek a zda bude vypovídat pod utajenou
totožností,
b) svědka nebo osobu podávající vysvětlení předvolal zásadně osobně nebo
prostřednictvím jiné osoby služebně činné v policejním orgánu a v souvislosti s
předvoláním této osobě navrhl způsob zajištění jejího utajení,
c) při sdělování obhájci o provedení výslechu takového svědka neuvedl údaje, z nichž by
mohl zjistit totožnost svědka,
d) předvolání svědka nebo osoby podávající vysvětlení provedl v potřebném předstihu,
aby je bylo možno náležitě poučit ,
e) zabezpečil příchod svědka k výslechu i jeho odchod tak, aby se nemohl setkat
s obviněným, obhájcem či jinými osobami, které by mohly totožnost svědka odhalit,
f) zajistil, že obhájci bude znemožněno zjistit totožnost svědka,
g) bude-li provádět výslech svědka bez možnosti náležité přípravy, vyhotovil protokol
o výslechu svědka se smyšleným jménem a úvodní část protokolu o výslechu svědka
vložil do spisu nebo obálky, jež budou vedeny odděleně od trestního spisu,
h) vznikne-li důvod k utajení podoby a totožnosti svědka až v průběhu jeho výslechu za
přítomnosti obhájce, vyžádal neprodleně od obhájce vyjádření, zda obviněnému nebo
jiné osobě sdělil totožnost svědka; jestliže se tak dosud nestalo, po skončení výslechu
zabezpečil odchod svědka bez možnosti setkání s obviněným, obhájcem a dalšími
osobami, a obhájce poučil o přístupu k utajovaným informacím, nejde-li o případ, kdy
poučení není třeba,
i) neshledal-li důvody k utajení podoby a totožnosti svědka, neprodleně mu předložil
příslušný spisový materiál a nehrozí-li nebezpečí z prodlení, odložil výslech svědka do
doby, než státní zástupce rozhodne; hrozí-li nebezpečí z prodlení, postupoval tak, že
totožnost svědka zůstane zatím utajena,
j) v odůvodněných případech utajil totožnost a podobu svědka dodatečně, jestliže
obviněný ani obhájce nebyli dosud seznámeni s totožností svědka nebo obhájce učiní
vyjádření, že obviněnému nebo jiné osobě nesdělil totožnost svědka, nebo utajil pouze
některé osobní údaje svědka (místo pobytu) anebo totožnost svědka utajil pouze ve
vztahu k některým z obviněných,
k) ve vhodných případech provedl výslech svědka prostřednictvím technického zařízení
pro přenos obrazu a zvuku (srov. čl. 23 odst. 3 POP č. 8/2009).
Zvláštní způsob ochrany svědků a osob jim blízkých stanoví zákon č. 137/2001 Sb.,
o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením a o změně zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Účelem tohoto zákona je
178
Šámal, P. et al. Komentář. s. 679.
142
upravit poskytování zvláštní ochrany a pomoci svědku a dalším osobám, kterým v souvislosti
s trestním řízením zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí, přičemž se podle
něj postupuje, jen nelze-li bezpečnost ohrožené osoby zajistit jiným způsobem. 179
Relevantní judikatura:
Instituce anonymních svědků výrazně omezuje možnost obžalovaného verifikovat
pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se
k osobě svědka a jeho věrohodnosti. Proto musí být účastníkům za těchto okolností dána
dostatečná, transparentní a z pohledu zásady proporcionality v kolizi s ústavními právy jiných
subjektů co nejširší možná příležitost vypořádat se s věrohodností svědka a důkazní silou jeho
výpovědi (srov. sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Tomuto právu obviněného potom koresponduje zákonný
imperativ vyjádřený v § 209 odst. 2 tr. ř. (v posuzované věci ve spojení s §§ 263 odst. 1 a 235
odst. 2 tr. ř.), dle něhož byl-li vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena, učiní soud
i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti. Tím spíše tato kogentní
směrnice platí, jde-li o návrh obviněného.
Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, neboť
tato pravomoc mu ex constitutione nepřísluší. Ve své dosavadní judikatuře nicméně
formuloval zobecňující podmínky ze jejíchž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení
za následek porušení základních práv a svobod. Co do ústavněprávně relevantních pochybení
takto vyčlenil případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze
i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu (kupř. sp. zn. IV. ÚS
570/03, III. ÚS 177/04) (nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 501/2004,
č. 42/36 SbNU).
Ústavní soud v souvislosti s posuzovaným případem poukazuje na svůj nález ze dne 12.
10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (publ. pod č. 214/1994 Sb.), podle kterého smyslem práva na
veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je
poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů směřujících vůči
němu, a to před tváří veřejnosti; tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva
komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost
prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost
obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože
vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho právo
na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu i s principem rovnosti
účastníků. K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení
nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Zásadní je v této souvislosti maxima, podle
které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či
svobody. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících
základních práv je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností
minimalizace zásahu do druhého z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4
Listiny, a sice v tom smyslu, že základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při
používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky rovněž v případě
jejich vzájemné kolize.
Za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu anonymního svědka, dle názoru
Ústavního soudu, vyjádřeného v jeho judikatuře (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 210/98 a či
nález sp.zn. III. ÚS 499/04, www.judikatura.cz), nutno pokládat jednak dodržení zásady
179
Podrobně k tomuto tématu srov. Marini, M. Utajený svědek a zvláštní ochrana svědka. Praha : Linde Praha,
2009.
143
subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka
spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž
při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází, a to zřetelnou kolizí mezi
zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou ústavodárce
i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména
organizovaným zločinem na straně druhé; požadavky proporcionality přitom nutno vztáhnout
nejen k činnosti zákonodárné, ale rovněž v neztenčené míře i k oblasti moci soudní; obecný
soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě
zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona (§ 55 a § 209 trestního řádu).
Z hlediska posuzované věci je totiž podstatný fakt, že v rámci organizovaného zločinu
pravidelně dochází k zastrašování osob, jež mají proti případným pachatelům svědčit,
případně k „odplatám“ za poskytnutí takového svědectví, jež jsou varováním pro další svědky
(či osoby, jež by mohly jako svědci připadat v úvahu). Vzhledem k tomu je Ústavní soud
názoru, že za okolnost, nasvědčující hrozící újmě či jinému závažnému nebezpečí ve smyslu
citovaného ustanovení, lze považovat i to, že stíhaná trestná činnost může mít na základě
konkrétních poznatků souvislost s organizovaným zločinem (nález Ústavního soudu ze dne
3. 10.2006, sp. zn. I. ÚS 481/2004, č. 173/43 SbNU).
Má-li se výslechem svědka zjistit totožnost pachatele, vyzve se svědek, aby jej popsal.
Potom osoba, která je podezřelá, že je pachatelem, mu má být ukázána mezi několika osobami
podobného vzhledu. Rekognice osoby pouze na základě fotografie lze použít jen v případě,
není-li rekognice "in natura" možná, např. proto, že podezřelá osoba není zjištěna (Nejvyšší
soud ČSR, Rt 28/86, 5 Tz 2/85, Sb.s.r. 86, 4-5: 239), tedy i tehdy, jestliže je prováděno
pátrání v širokém okruhu osob, kdy je v podstatě osoba podezřelého tímto postupem z mnoha
osob přicházejících v úvahu teprve zjišťována a provádění opakovaných rekognicí "in natura"
postupně s mnoha osobami by bránilo řádnému postupu při prověřování oznámení
o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, popř. jiných podnětů
k trestnímu stíhání, ve smyslu účelu trestního řízení (Nejvyšší soud ČR, 2 Tzn 90/97, PrRo.
98, 5: 245).
Tento judikaturou vyžadovaný postup nebyl ve stěžovatelově případě dodržen, neboť
byla provedena pouze rekognice na základě fotografií, přičemž ani jeden ze svědků před touto
rekognicí stěžovatelův vzhled nepopsal.
Za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu svědka pod utajením nutno
pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo
toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost
minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením
nepochybně dochází zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na
straně jedné a důvodnou snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost
před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé.
Omezit právo obviněného či obžalovaného na obhajobu utajením totožnosti svědka lze
jen v zájmu zachování základních práv tohoto svědka. Slovy zákona, zjištěné okolnosti musí
nasvědčovat tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví
zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv (nález
Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 37/2001).
Za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu svědka pod utajením nutno pokládat
jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy,
nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení
práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází
144
zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a k důvodné
snaze ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality
a zejména organizovaným zločinem na straně druhé.
Požadavky proporcionality je však nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale
rovněž v neztenčené míře platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své
rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně restriktivní
aplikace ustanovení zákona (§ 55 a § 209 tr. ř.) (nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 1999,
sp. zn. III. ÚS 210/1998, č. 33/13 SbNU).
4. 4. Procesní a hmotněprávní exempce
Tzv. procesní exempce znamená nestíhatelnost těch osob, jejichž okruh je v zákoně
vymezen odkazem na výsady a imunity dle mezinárodního práva nebo zákona. Privilegium
nestíhatelnosti spočívá v tom, že orgány činné v trestním řízení jsou omezeny v možnosti tyto
osoby stíhat jako obviněné v trestním řízení. Tato exempce má však dočasnou povahu, tedy
ten, kdo spáchal trestný čin v době, kdy požíval pouze privilegium nestíhatelnosti, může být
trestně stíhán, jakmile toto jeho privilegium zaniklo. To však platí jen v případě, kdy
konstrukce procesní nestíhatelnosti nezakazuje pozdější trestní stíhání.
V důsledku zmíněné procesní exempce jsou z pravomoci orgánů činných v trestním
řízení České republiky vyňaty tyto skupiny osob:
a) osoby požívající diplomatických výsad a imunit,
kdy vynětí se v tomto případě opírá o zásady mezinárodního práva obyčejového
a mnohostranné či dvoustranné mezinárodní smlouvy, kterými je ČR vázána. Tyto osoby jsou
v plném rozsahu vyňaty z pravomocí orgánů činných v trestním řízení (tzv. úplná procesní
exempce). Ve vztahu k trestným činům, jichž se dopustili při výkonu svých funkcí, je
vyloučeno jejich stíhání i pro případ, že pozbudou svých diplomatických výsad a imunit –
v tomto případě se hovoří o tzv. hmotněprávní exempci, tedy o beztrestnosti.
Konkrétně jde o tyto osoby: Hlavy cizích států, premiéři a členové cizích vlád
a vojenské sbory cizích států, pokud se na našem území zdržují se souhlasem našich orgánů,
šéfové diplomatických misí pověření v ČR, členové diplomatického personálu těchto misí
s diplomatickou hodností, členové jejich rodin, členové administrativního, technického
a služebního personálu diplomatických misí, pokud nejsou občany ČR, tzv. „projíždějící“
šéfové diplomatických misí pověření v jiných státech, diplomatičtí kurýři cizích států, členové
zvláštních misí, zástupci členů OSN a jiných mezinárodních odborných organizací a orgánů,
soudci Mezinárodního soudního dvora, konzulární zástupci cizího státu, členové Výboru
ministrů, generální tajemník Rady Evropy, zástupce členských států ve Výboru ministrů,
zástupci v Poradním shromáždění a jejich náhradníci, úředníci rady Evropy, stálí představitelé
členských států při Radě Evropy, členové Evropské komise pro lidská práva, soudci, tajemník
a jeho zástupce Evropského soudu pro lidská práva, úředníci a administrativní i technický
personál Střediska pro předcházení konfliktů ve Vídni, Úřadu pro demokratické instituce
a lidská práva ve Varšavě.
b) poslanci a senátoři parlamentu České republiky
U těchto osob je třeba rozlišovat hmotněprávní exempci, vztahující se na jednání
v souvislosti s hlasováním v parlamentu a jeho orgánech a za projevy zde učiněné, a procesní
exempci, zahrnující všechna jiná jednání. Tato procesní exempce spočívá v tom, že pro tato
jednání jsou poslanci trestně stíhatelní jen pokud příslušná komora parlamentu s trestním
stíháním vyslovila souhlas. Jestliže parlamentní komora souhlas s trestním stíháním poslance
odepře, je jeho trestní stíhání navždy vyloučeno.
c) soudci Ústavního soudu České republiky
145
Rozsah jejich procesní exempce je obdobný jako u poslanců parlamentu, přičemž
orgánem oprávněným k udělení souhlasu s jejich trestním stíháním je v tomto případě Senát.
d) soudci a přísedící soudů České republiky
U těchto osob jde pouze o částečnou procesní exempci, vztahující se jen na trestné činy
spáchané při výkonu soudcovské funkce nebo v souvislosti s jejím výkonem. V tomto případě
je trestní stíhání podmíněno souhlasem orgánu, který je jmenoval či zvolil (u soudců jde
o prezidenta republiky, u přísedících o zastupitelstva obcí či krajů). Pro ostatní trestné činy se
procesní exempce neaplikuje a trestní stíhání není nijak omezeno.
Zvláštní postavení má prezident republiky, který požívá výsad úplné a bezvýjimečné
hmotněprávní exempce, dané mu Ústavou v čl. 65 (možnost podat na něj ústavní žalobu, která
by byla projednána před Ústavním soudem, je institutem ústavního a nikoli trestního práva).
Relevantní judikatura:
Jen na základě skutečnosti, že obviněný je držitelem diplomatického pasu, který mu byl
vydán příslušnými orgány cizího státu, nelze dovodit existenci podmínek stanovených
Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích (uveřejněna pod č. 157/1964 Sb.), při jejichž
splnění se jedná o osobu, která na území České republiky požívá diplomatických výsad
a imunit podle mezinárodního práva (čl. 31 citované Vídeňské úmluvy), takže by byla
z tohoto důvodu vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve smyslu § 10 odst. 1
tr. ř. a její trestní stíhání by tudíž bylo nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.
(rozhodnutí č. 15/2004 Sb. rozh. trest.).
I. Svolení oprávněného orgánu je třeba k trestnímu stíhání pro trestný čin, který byl
spáchán v souvislosti s výkonem soudcovské funkce, i v případě, kdy osoba, která jej
spáchala, již soudcovskou funkci nevykonává.
II. Je-li ke stíhání určité osoby podle zákona třeba souhlasu (§ 11 odst. 1 písm. c/ tr.
ř.), orgány činné v trestním řízení takový souhlas opatřují od oprávněného orgánu přímo,
nikoli prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti České republiky. Formulace "takový
souhlas nebyl dán" citovaného ustanovení znamená právní stav, kdy byl souhlas k trestnímu
stíhání oprávněným orgánem odepřen, tj. po předložení věci se příslušný orgán vyjádřil tak,
že souhlas neuděluje. Příslušné orgány trestního řízení proto musí předtím, než dojdou k
závěru, že stíhání takové osoby je vyloučeno z uvedeného zákonného důvodu a nelze je
zahájit, popř. bylo-li již zahájeno, je nutné je zastavit, předložit věc s návrhem na udělení
souhlasu s trestním stíháním příslušnému orgánu. Stav, kdy je zřejmé, že je třeba k trestnímu
stíhání opatřit souhlas a čeká se na vyžádané vyjádření oprávněného orgánu, popř. se
odstraňují pochybnosti o tom, zda je souhlasu třeba, postupem podle § 10 odst. 2 tr. ř., pouze
dočasně brání zahájení trestního stíhání, nebo brání v pokračování v trestním stíhání v tom
smyslu, že by se prováděly jiné úkony, než je právě opatřování souhlasu. Důkazy provedené
v této době jsou v dalším řízení nepoužitelné.
Vzniknou-li pochybnosti o tom, zda je ke stíhání určité osoby podle zákona třeba
souhlasu oprávněného orgánu, musí orgány činné v trestním řízení předložit věc Nejvyššímu
soudu, aby o tom rozhodl podle § 10 odst. 2 tr. ř. Tuto otázku nemohou řešit samostatně jako
otázku předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř. (rozhodnutí č. 55/2000 Sb. rozh. trest.).
146
4. 5. Některé zvláštní způsoby dokazování
4. 5. 1. Konfrontace (§ 104a tr. ř.)
Konfrontace podle § 104a tr. ř. je zvláštní forma výslechu, při kterém jsou si „tváří
v tvář“ postaveny dvě již dříve v téže trestní věci vyslechnuté osoby, jejichž výpovědi
v závažných okolnostech nesouhlasí a rozpory mezi těmito výpověďmi se nedaří odstranit
jiným způsobem. (např., apod.). Konfrontace je možná mezi obviněným a svědkem nebo
spoluobviněným nebo mezi svědkem a obviněným nebo jiným svědkem.
Podle trestního řádu se konfrontace se zásadně provádí jen v řízení před soudem, jen
výjimečně ji lze provést v přípravném řízení (to se plně týká i trestných činů proti životu
a zdraví, a to i těch nejzávažnějších). V přípravném řízení lze konfrontaci provést jen, lze-li
očekávat, že provedení konfrontace výrazněji přispěje k objasnění věci a stejného cíle nelze
dosáhnout jinými prostředky. Orgán činný v trestním řízení v tomto stadiu musí zvažovat, zda
konfrontací se dosáhne odstranění rozporů. Jiné prostředky, jež lze k témuž účelu přednostně
použít, jsou např. opětovný výslech, výslech dalších svědků, vyšetřovací pokus, prověrka na
místě, ohledání dle § 113 a § 114 tr. ř., prohlídka a pitva mrtvoly, úkony spočívající
v zajištění osob a věcí včetně odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88
a zjištění údajů z takového provozu podle § 88a tr. ř., použití operativních pátracích
prostředků, apod.
Provedení konfrontace musí předcházet předchozí výslech osob, které mají být
vzájemně konfrontovány (konfrontovat lze zásadně jen dvě osoby); přitom tyto osoby mohou
být konfrontovány jen ve stejném procesním postavení, ve kterém byly předtím v souladu se
zákonem vyslechnuty. Tomuto jejich procesnímu postavení musí odpovídat i jejich poučení
před započetím tohoto úkonu. Trestní řád výslovně upravuje procesní postup pro provádění
konfrontace tak, že se vyslýchaná osoba vyzve, aby druhé osobě vypověděla v přímé řeči své
tvrzení o okolnostech, v nichž výpovědi konfrontovaných osob nesouhlasí, popř. aby uvedla
další okolnosti, které s jejím tvrzením souvisejí a o kterých dosud nevypovídala. Se
souhlasem vyslýchajícího si vzájemně mohou klást otázky i konfrontované osoby (ve fázi
výslechu následující poté, kdy otázky položil vyslýchající). Jinak platí ustanovení o výslechu
obviněného a svědků. 180
4. 5. 2. Rekognice (§ 104b tr. ř.)
Rekognici upravuje ustanovení § 104b tr. ř. Má povahu úkonu, který je neopakovatelný
– vysvětlení podává především kriminalistika (výjimku tvoří jen případy rekognice podle
fotografie, byť ne zcela vždy), v některých případech může jít i o úkon neodkladný (je-li třeba
identifikovat zadrženou podezřelou osobu nebo nalezenou věc bezprostředně po spáchání
trestného činu poškozeným, resp. svědkem, protože takový úkon zpravidla nesnese odkladu
z hlediska účelu trestního řízení na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, a proto musí být
neprodleně proveden, aby zadržená osoba podezřelá mohla být obviněna a popř. – bude-li dán
některý z důvodů vazby a jsou-li splněny i další zákonné podmínky – vzata do vazby, anebo
naopak propuštěna z vazby na svobodu. 181
180
Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní. 2. podstatně
přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003. s. 459
181
Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. Praha : C. H. Beck,
2003, 2., podstatně přepracované vydání, s. 464.
147
Rovněž ve věcech trestných činů souvisejících s korupcí se mohou uplatnit všechny
druhy rekognice, tzn. 1. podle charakteru předváděných objektů – a) rekognice osob b)
rekognice věcí, nebo 2. podle způsobu předvádění objektů – a) rekognice in natura a b)
rekognice podle fotografií. 182
Pokud jde o způsob rekognice, při němž má být osoba poznána podle svého hlasu, musí
se jí umožnit hovořit v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými
vlastnostmi. I zde je nutno klást značný důraz na řádnou dokumentaci (zvukovou i obrazovou)
probíhajícího úkonu, protože i přirozené a věrné zachycení hlasového projevu, který byl
rekognoskován, tvoří důležitou složku provedeného důkazu, která následně může buď
podpořit nebo naopak zásadním způsobem zpochybnit věrohodnost celého úkonu. Stejně
zásadní význam má i náležité zpracování protokolu o provedeném úkonu.
Výslovně je také upravena (§ 104b odst. 4) rekognice osob podle fotografií (která se
užije obdobně i na rekognici věcí). Užije se tehdy, pokud není možno ukázat osobu, která má
být poznána. Rekognice podle fotografií nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním
osoby. Rekognice osoby jen na základě fotografie by měla být uplatněna jen tehdy, jestliže
např. podezřelá osoba nebyla zjištěna anebo není k dispozici rekognice podle fotografií nesmí
bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Mezi těmito úkony musí být delší
časový odstup (konkrétní jeho délka závisí na povaze a závažnosti věci, schopnosti
poznávající osoby určité skutečnosti poznat, zapamatovat si je a následně reprodukovat).
Pokud poškozený osobně nezná pachatele, nicméně zná údaje o totožnosti, které
pachatel uvedl (např. předložil k nahlédnutí občanský průkaz), doporučuje se zajistit fotografii
z evidenčního lístku občanského průkazu a spolu s dalšími ji předložit poznávající osobě
k potvrzení totožnosti znovupoznáním. 183
4. 5. 3. Vyšetřovací pokus (§ 104c tr. ř.)
Vyšetřovací pokus podle § 104c tr. ř. směřuje k prověřování okolností důležitých pro
trestní řízení. Volba prostředků ke způsobu provádění tohoto úkonu a k dokumentaci jeho
výsledků je vázána na konkrétní okolnosti, které je vyšetřovacím pokusem třeba prověřit. Na
rozdíl od konfrontace právní úprava nezakotvuje žádné omezení provádět vyšetřovací pokus
i v přípravném řízení (z hlediska stadií procesu – neplatí to již ve vztahu k případům
zakotveným v § 104c odst. 2 tr. ř., kdy je provádění vyšetřovacího pokusu vzhledem
k okolnostem nevhodné nebo kdy lze účelu vyšetřovacího pokusu dosáhnout jinak), a proto
v odůvodněných případech je na místě vyšetřovací pokus provést již v tomto stadiu trestního
řízení.
Účast osob (obviněných, svědků a poškozených) při vyšetřovacím pokusu – na rozdíl od
rekonstrukce – může být nejen aktivní (u rekonstrukce je to dáno povahou tohoto
vyšetřovacího úkonu), ale i pasivní (kdy účast zmíněných osob lze zajistit i proti jejich vůli)
anebo tento úkon může proběhnout zcela bez účasti těchto osob. Koná-li se vyšetřovací pokus
za účasti obviněného (podezřelého), popřípadě svědka, je nutno je před jeho zahájením poučit
ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu o výslechu těchto osob. Vyžaduje-li se
s ohledem na povahu vyšetřovacího pokusu aktivní účast některé z těchto osob, záleží na
vhodnosti jednání orgánu provádějící vyšetřovací pokus s dotčenými osobami. Srov. v této
souvislosti i § 85b (jež bylo vloženo novelou č. 292/1993 Sb.), dle něhož ustanovení § 83,
83a, 84, 85 a 85a tr. ř. se užije i tehdy, jestliže na místech v těchto ustanoveních uvedených je
182
Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. Praha : C. H. Beck,
2003, 2., podstatně přepracované vydání, s. 464.
183
Straus, J. Kriminalistická metodika. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,
2008. s. 51.
148
třeba provést rekonstrukci, rekognici, prověrku na místě nebo vyšetřovací pokus, z povahy
takového úkonu vyplývá, že jej nelze provést jinde a ten, u koho se má takový úkon vykonat,
k němu nedal souhlas.
4. 5. 4. Rekonstrukce (§ 104d tr. ř.)
Rekonstrukce se podle § 104d tr. ř. koná, má-li být obnovením situace a okolností,
za kterých byl trestný čin spáchán nebo které k němu mají podstatný vztah, prověřena
výpověď podezřelého, obviněného, spoluobviněného, poškozeného nebo svědka, a za splnění
podmínky, že jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci (platí zde
– stejně jako u vyšetřovacího pokusu – subsidiarita provádění tohoto úkonu). Na rozdíl od
konfrontace ani zde právní úprava nezakotvuje žádné omezení provádět rekonstrukci
i v přípravném řízení (s výjimkou zmiňované subsidiarity tohoto úkonu), a proto
v odůvodněných případech je na místě rekonstrukci provést již v přípravném řízení.
4. 5. 5. Prověrka na místě (§ 104e tr. ř.)
Prověrka na místě podle § 104e tr. ř. se koná, je-li zapotřebí za osobní přítomnosti
podezřelého, obviněného nebo svědka doplnit nebo upřesnit údaje důležité pro trestní řízení,
které se vztahují k určitému místu. Provedení tohoto úkonu není – na rozdíl od vyšetřovacího
pokusu a rekonstrukce – podmíněno tím, že jiné důkazy provedené v trestním řízení
nepostačují k objasnění věci. Prověrka výpovědi na místě je úkon, při kterém již předtím
vyslechnutá osoba ukazuje místa a objekty bezprostředně související s trestným činem, popisu
je a demonstruje určitou činnost, o které ji vypověděla, za účelem porovnání zjištěných
skutečností s konkrétním místem, získání nových faktů nebo zajištění potřebných důkazů. 184
Místem určeným k prověrce bude zejména místo nálezu předmětu korupčního jednání,
místo uschování věcných či listinných důkazů, místo slyšitelnosti nebo viditelnosti slibu,
žádosti předávání úplatku apod.
4. 6. Znalecká činnost (kriminalistická expertiza)
Odborné znalosti se mohou uplatňovat ve čtyřech formách, a to v podobě 1. odborného
vyjádření, 2. znaleckého posudku, 3. konzultativní činnosti a 4. kriminalisticko
technické činnosti. 185
K objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení, k níž je třeba odborných znalostí, má
být v první řadě vyžádáno odborné vyjádření, a teprve v případě, že pro složitost posuzované
otázky by takový postup nebyl postačující, přibere se znalec (§ 105 odst. 1 tr. ř.). Je potřebné
vzít v úvahu novelu citovaného ustanovení trestního řádu provedenou zákonem č.
274/2008 Sb. [doprovodná novela k zákonu č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky].
Procesně použitelný znalecký posudek může opatřit i obviněný, respektive jeho obhájce (§
110a tr. ř.).
Znalecká činnost je podrobněji rozvedena v zákoně č. 36/1967 Sb., o znalcích
a tlumočnících, ve znění pozdějších právních předpisů, a vyhlášce č. 37/1967 Sb., k provedení
zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších právních předpisů.
184
Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní. 2. podstatně
přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003. s. 469.
185
Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha : C. H. Beck,
2004. s. 306.
149
Odborné vyjádření se uplatní jednak v méně závažných případech, jednak při řešení
méně komplikovaných odborných otázek (obě tato hlediska ovšem musejí být naplněna
současně).
Při prověřování a vyšetřování trestných činů souvisejících s korupcí nacházejí široké
uplatnění zejména následující druhy kriminalistické expertizy.
Daktyloskopická expertiza, jejímž objektem jsou předměty a věci, na nichž jsou
daktyloskopické stopy (nejčastěji otisky rukou). Cílem je identifikovat osobu, která dané
stopy zanechala.
Trasologická expertiza, jejímž objektem je zkoumání stopy obuvi a dopravních
prostředků s cílem identifikovat obuv nebo dopravní prostředek, které daný stopy zanechaly.
Velmi významná je kriminalistická expertíza, kterou se zjišťuje pravost dokladů, způsob
pozměnění, falzifikace, zásah do technického stavu věcí a prostředků. Rozhodují jsou
zejména zjištění, zda písemnosti nesou stopy padělání či pozměnění, zda rukou psané listiny
jsou vhodné k identifikaci pisatele.
Identifikace osob podle ručního písma poskytuje možnosti identifikace pisatele nebo
autora zkoumaného textu; pisatelem se považuje osoba, která text skutečně napsala, autor jen
ten, kdo text vymyslel.
Úkolem kriminalistického zkoumání listin je zodpovědět otázky: 186
- jak byl zhotoven zkoumaný objekt (použití tiskových technik, patra, razítka,
nestavitelnost,
- jakým způsobem byl pozměněn nebo padělán (odstranění textu, výměna fotografie)
- jaké psací prostředky (lepidla, spojovací materiály) byly ke zhotovení zkoumaného
objektu použity a jaká je jejich skupinová příslušnost
- jaký byl obsah objektu, jehož písmo je nečitelné
- jaký je text kryptogramů (tajných písmen)
Relevantní judikatura:
Znalec přibraný podle § 105 odst. 1 tr. ř. je podle § 10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb.,
o znalcích a tlumočnících, oprávněn přibrat si konzultanta k posuzování zvláštních dílčích
otázek, jestliže to vyžaduje povaha věci. Přitom musí postupovat tak, aby jeho odpovědnost
znalce nebyla dotčena ani v té části posudku, o níž bylo konzultováno. To znamená, že sice
není vyloučeno, aby konzultant byl odborníkem z jiného oboru, než je znalec, jeho úkolem
však musí být jen posouzení dílčí otázky z tohoto jiného oboru, jež tvoří podklad pro posudek
z oboru znalce. V případě, kdy je k objasnění více skutečností důležitých pro trestní řízení
třeba odborných znalostí z více oborů a nejde jen o dílčí otázky v uvedeném smyslu, je nutné
postupem podle § 105 odst. 1 tr. ř. přibrat znalce z každého z těchto oborů (rozhodnutí
č. 20/2000 Sb. rozh. trest).
Znalecký posudek nelze odmítnout jen proto, že znalec se nad rámec svého oprávnění
vyjadřoval i k otázkám právním. Skutečnost, že znalec ve svém posudku zaujme stanovisko
k otázce, jejíž zodpovězení přísluší soudu, nečiní tento posudek nepoužitelným, pokud
obsahuje odborné poznatky a zjištění, z nichž znalec tento právní závěr činil a které umožňují,
aby si soud tentýž nebo jiný takový závěr dovodil sám (rozhodnutí č. 1/1998-I. Sb. rozh.
trest.).
186
Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck,
2004. s. 229.
150
Zásada uvedená v ustanovení § 89 odst. 2 věta druhá tr. ř. nevylučuje, aby znalecký
posudek, který nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložil jej v hlavním líčení
obhájce obžalovaného, soud po prostudování odmítl jako nadbytečný a rozhodl, že jej
neprovede (§ 216 odst. 1 tr. ř.). Nadbytečnost provedení takového důkazu v hlavním líčení
nebo ve veřejném zasedání nemůže však záležet jen ve skutečnosti, že ve věci byl k posouzení
otázek, pro jejichž objasnění je třeba odborných znalostí, orgány činnými v trestním řízení
znalecký posudek již opatřen.
Pokud soud dojde v takovém případě k závěru, že předložený důkaz provede, znalce
před výslechem formálně podle § 105 odst. 1 tr. ř. nepřibírá, avšak poučí jej vždy podle § 106
tr. ř. (rozhodnutí č. 3/1996 Sb. rozh. trest.).
Jestliže se v řízení před soudem jeden ze znalců označených v písemném posudku
státního ústavu vyjadřuje nad rámec závěrů písemného ústavního posudku nebo se vyjadřuje
k otázkám ve znaleckém posudku neřešeným, musí soud opatřit vyjádření (stanovisko) všech
zpracovatelů posudku, a to ve formě písemného dodatku k posudku (rozhodnutí č. 42/1995
Sb. trest. rozh.).
Při dokazování pomocí mikrostop se nemůže znalec, event. osoba, která podává
odborné vyjádření, omezit v případech zjištěné druhové shodnosti mikrostop na pouhé
konstatování její existence. V posudku nebo vyjádření musí být podrobně rozvedeno, o jaké
mikrostopy jde, jaký je jejich charakter, četnost výskytu, případné zvláštnosti apod., aby soud
mohl na základě těchto údajů náležitě zhodnotit význam mikrostop z hledsika dokazované
skutečnosti a posoudit, jaké závěry umožňují.
Případy druhové shodnosti jsou totiž velice různorodé a důkazní možnosti mikrostop
mohou být na jedné straně minimální při zajištění mikrostop naprosto běžných látek, zatímco
jindy mohou vést až k téměř individuální identifikaci u specifických, ojediněle se
vyskytujících materiálů, nebo u většího souboru mikrostop (rozhodnutí č. 51/1991 Sb. rozh.
trest.).
I. Podá-li písemný znalecký posudek znalec sice zapsaný do seznamu znalců podle zák.
č. 36/1967 Sb., který však v konkrétní trestní věci nebyl podle § 105 odst. 1 tr. ř. přibrán
za znalce orgánem činným v trestním řízení, nejde o důkaz přibráním znalce ve smyslu § 105
odst. 1 tr. ř., ale o listinný důkaz ve smyslu § 112 odst. 2 tr. ř.
II. O posudek ústavu lze požádat pouze při splnění zákonných podmínek uvedených
v § 110 odst. 1 tr. ř., tj. jde-li o případ vyžadující zvláštního vědeckého posouzení
(rozhodnutí č. 66/1980 Sb. rozh. trest.)
4. 7. Věcné důkazy a listiny (§ 112 tr. ř.)
V rámci dokazování trestné činnosti související s korupcí jsou velmi často vyhledávány
věcné důkazy, tedy předměty, kterými nebo na kterých byl trestný čin spáchán, dále jiné
předměty, které prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost a mohou být prostředkem k
odhalení a zjištění trestného činu a jeho pachatele, jakož i stopy trestného činu (§ 112 odst. 1
tr. ř.).
Ve těchto případech se jedná o stopy vytvořené ve vnějším světě mimo lidské vědomí,
které vznikají v příčinné souvislosti s kriminalisticky relevantní událostí.187 U předmětného
187
Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck,
2004. s. 78.
151
druhu trestné činnosti jde zejména o nosiče informací, jako jsou CD, DVD, hard disky, video
kazety, elektronické kalendáře, mobilní telefony. Rovněž jsou významné stopy na
záznamových mediích a informace na nich uložené (pevné počítače, a stopy na organizační
a kancelářské technice umožňující zaznamenávání a uchování digitální informací, které
vznikly z důvodu neoprávněných zásahů do vstupních dat, neoprávněných změn v uložených
datech či neoprávněných pokynů. 188
Dále se jedná o listinné důkazy jakožto předměty zachycující písemný projev.
Relevantní jsou zejména výpisy z bankovních účtů, výpisy z listu vlastnictví, daňové doklady,
daňová přiznání, obchodní a úřední korespondenci, výsledky účetních auditů apod. Pro
hodnocení listinné důkazu je relevantní, zda listina je pravá, tedy zda ji vydal skutečně ten,
kdo je ní uveden jako původce, a zda je neporušená, tedy zda je zachována ve své původní
podobě. Znalost listinných důkazu si orgány činné v trestním řízení opatřují ohledáním
a jejich přečtením.
Relevantní judikatura:
Důkazy listinného charakteru, nejedná-li se o důkazy věcné ve smyslu § 112 odst. 1 tr.
ř., poskytnuté orgánům činným v trestním řízení subjektem plnícím oznamovací povinnost dle
§ 8 odst. 1 tr. ř. v době předcházející okamžiku zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.)
nelze považovat za soudně využitelné důkazy. Poskytnutí těchto důkazů orgánům činným
v trestním řízení nezbavuje orgány ve věci činné povinnosti vyžádat tyto důkazy postupem
upraveným v ustanovení § 8 odst. 2 tr. ř., mají-li mít povahu důkazního prostředku, o který se
může opírat podaná žaloba (rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 6. 3. 1998, sp. zn. 1 To
52/1998, SoRo č. 7/1998).
Osoba, která byla původně spoluobviněná a u níž toto procesní postavení zaniklo
vyloučením věci ze společného řízení (§ 23 odst. 1 tr. ř.), případně skončením trestního
stíhání v důsledku jeho zastavení nebo v důsledku pravomocného rozsudku, se ve věci proti
bývalému spoluobviněnému vyslechne jako svědek.
Jestliže se ještě vede společné trestní stíhání, nemůže být spoluobviněný vyslýchán
o trestné činnosti jiného spoluobviněného jako svědek, a to ani tehdy, když vypovídá
o trestném činu, pro který sám není trestně stíhaný. V takové situaci může vypovídat jen
ve formě výpovědi obviněného. protokol o výpovědi, kterou osoba, jež se vyslýchá jako
svědek, učinila v procesním postavení spoluobviněného [případně by přicházel do úvahy její
výslech jako svědka, kdyby tu nebyly překážky uvedené v § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř.], lze
přečíst jen za podmínek § 211 odst. 2 tr. ř. (rozhodnutí č. 45/1978 Sb. rozh. trest.)
K revizní zprávě jako listinnému důkazu ve smyslu § 112 odst. 2 tr. ř. musí být
připojeny prvotní doklady, které jsou předmětem hodnocení revizní zprávy. Pokud
v přípravném řízení nebyly prvotní doklady opatřeny a připojeny k revizní zprávě, je tento
nedostatek zpravidla důvodem k vrácení věci prokurátorovi k došetření podle § 188 odst. 1
písm. f) tr. ř. (rozhodnutí č. 45/1973 Sb. rozh. trest.).
4. 8. Ohledání (§ 113 - § 118 tr. ř.)
188
Porada, V. et al. Kriminalistika. Brno: CERN, 2001. s. 615.
152
Ohledání je důkazním prostředkem, jehož cílem je objasnit přímým pozorováním
skutečnosti důležité pro trestní řízení (§ 113 odst. 1 tr. ř.). Předmětem ohledání může být
člověk (zejména svědek, obviněný) nebo věc. S ohledáním je účelné spojit také výslech
obviněného nebo svědků, neboť se tak přispěje k lepšímu objasnění věci.
Ohledání místa činu poskytuje zpravidla informace o mechanismu prověřované události
a o osobě, která ji způsobila. Ze situace na místě činu lze usuzovat i na její příčinu a průběh.
Byla-li událost způsobena jednáním člověka, je situace na místě činu i odrazem jeho jednání,
což dovoluje s určitou pravděpodobností jednání člověka konkretizovat a modelovat a zjistit
motiv jeho jednání. Informace z místa činu zároveň dovolují s určitou pravděpodobností
charakterizovat i některé vlastnosti pachatele. 189
V případě trestné činnosti související s korupcí není ohledání místa činu příliš časté,
neboť takové místo činu nelze zpravidla jednoznačně lokalizovat. Způsob páchání trestného
činu je zde charakterizován vícečetnými operacemi pachatelů ve směru od začáteční aktivity
navození korupční příležitosti až k finální realizaci záměru získání neoprávněné výhody. 190
Při prověřování relevantních událostí vzniká potřeba zjištění a prokázání takových
skutečností důležitých pro objasňování, které lze získat jen ohledáním míst, která
bezprostředně nesouvisejí s místem činu. 191 Rozumí se jimi místa, na kterých se předpokládá
výskyt stop důležitých pro prověřování události, které vznikly jednak činností fyzické osoby
nebo i jinými okolnostmi nezávislými na vůli člověka. Ohledání těchto míst přichází v úvahu
například při prověřování alibi podezřelých osob, při prověřování jednání a chování pachatele
po spáchání činu, při nálezu věcí pocházejících z trestné činnosti, nástrojů, které sloužily
ke spáchání činu apod. Ohledáním může být zjištěno, zda byla vykonána činnost prokazující
přítomnost pachatele na jiném místě než na místě činu, apod. 192
Při ohledání zajištěných listin je třeba soustředit pozornost na odhalení skutečností,
které potvrzují nesprávný nebo neobvyklý postup v zájmu stran podílejících se na korupčním
vztahu (zkoumat číslo jednací, razítko, podpisy úředních osob, použité papír, formát
dokumentu aj.).
Relevantní judikatura:
Znalec se ve svém posudku nemůže opírat o zjištění, které sám učinil na místě činu.
Potřebuje-li k podání posudku doplnění nebo prověření údajů z místa činu, musí navrhnout
orgánu činnému v trestním řízení provedení ohledání ve smyslu § 113 tr. ř. (§ 107 odst. 1 tr.
ř.) (rozhodnutí č. 37/1984 Sb. rozh. trest.).
189
Porada, V. et al. Kriminalistika. Brno : CERN, 2001. s. 334. Chmelík, J. et al. Místo činu a znalecké
dokazování. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. 2005. s. 33.
190
Šimovček, I. et al. Kriminalistika. Bratislava : Iura Edition, 2000. s. 282.
191
Porada, V. et al. Kriminalistika. Brno : CERN, 2001, s. 336–337 Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J.
Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 317–318.
192
Chmelík, J. et al. Místo činu a znalecké dokazování. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005,
s. 22. Porada, V. et al. Kriminalistika. Brno : CERN, 2001. s. 336–337.
153
ZÁVĚR
Zpracovatelé tohoto metodického návodu jsou si plně vědomi složitosti
a mnohotvárnosti problematiky korupce a jejího potírání. Zvládnutí takového komplexu
poznatků a informací zajisté vyžaduje kontinuální vzdělávání a praktické osvojování dané
materie. Naším cílem bylo předložit soubor nejdůležitějších trestněprávních
a trestněprocesních relevancí korupce, aby odpovídal základním potřebám výkonu trestní
působnosti státního zastupitelství. K dalšímu studiu je možno využít odborné prameny
uvedené v přiloženém seznamu a judikaturu, která je v textu citována.
154
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
1. Baloun, V. K ekonomickým příčinám korupce: popis jevu a definice. Kriminalistika,
1999, č. 4.
2. Bejček, J. Obchodní závazky. Brno : Masarykova univerzita, 1994.
3. Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. et al. Kurs obchodního práva. 3. vydání. Praha : C. H.
Beck, 2003.
4. Bogdanov, B. E., Vasiljev, A. N. et al. Kriminalistika. České vydání. Praha : Naše
vojsko, 1966.
5. Brabcová, I. Názory a postoje veřejnosti k některým otázkám úplatkářství. Praha :
Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1991.
6. Brabcová, I. (ed.) Sborník z odborného semináře K otázkám korupce a úplatkářství.
Praha : Policejní akademie České republiky, 2002.
7. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. et al. Občanský soudní řád. Komentář. II. Díl. 7.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2006.
8. Císař, O. Globální a lokální boje proti korupci: případová studie Transparency
International. Politologický časopis. 2003, č. 3.
9. Císařová, D. Předmět dokazování, Stát a právo 1967, č. 13, ČSAV, Praha 1967.
10. Císařová, D., Fenyk, J. et al. Trestní právo procesní. Praha : Linde.
11. Císařová, D., Sovová, O. et al. Trestní právo a zdravotnictví. 2. upravené a doplněné
vydání. Praha : Nakladatelství Orac, 2004.
12. Eliáš, K. et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. Svazek. § 488 –
880. Praha : Linde, 2009.
13. Fialová, Z. Výskumná práca v oblasti verejnej politiky č. 2. Korupcia vo verejnej
diskusii 1996 – 2007. Bratislava : Transparency International – Slovensko, 2007.
14. Frič, P. et al. Korupce na český způsob. Praha : G plus G, 1999.
15. Dančák, B., Hloušek, V., Šimíček, V. et al. Korupce. Projevy a potírání v České
republice a v Evropské unii. Brno : Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický
ústav, 2006.
16. David, V., Nett, A. Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém, Praha :
C. H. Beck, 2007.
17. Doyle, P. C. et al. Boj proti korupci. Přeložil Novotný, Č. Praha : Institut pro
kriminologii a sociální prevenci. 1999.
18. Gřivna, T. Trestní postih korupce v soukromé sféře. Trestněprávní revue. 2005, č. 7.
19. Hendrych, D. et al. Právnický slovník. 3. podstatně rozšíření vydání. Praha : C. H.
Beck, 2009.
20. Holcr, K. et al. Kriminológia. Bratislava : Iura Edition, 2009.
21. Hulinský, P. Aktuální otázky trestněprávní ochrany společnosti před korupcí. Praha :
Police History, 2008.
22. Chmelík, J. et al. Místo činu a znalecké dokazování. Plzeň: Vydavatelství
a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005.
23. Chmelík, J. et al. Pozornost, úplatek a korupce. Praha : Linde, 2003.
24. Jalč, A. Dynamika, stav a štruktúra korupcie v Slovenskej republikce, jej porovnanie
s okolitými štátmi. Trestní právo, 2005, č. 1.
25. Jelínek, J. et al. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha : Leges. 2009.
155
26. Jurčík, R. Zadávání veřejných zakázek a udělování koncesí v ČR a v EU. Praha : C. H.
Beck, 2007.
27. Kol. Korupce a protikorupční politika ve veřejné správě. Praha : Transparency
International – Česká republika, 2008.
28. Kotoučová, J. et al. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Komentář. Praha : C. H. Beck, 2009.
29. Kozák, J., Budín, P. Dadam, A., Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související.
Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha : ASPI, 2008.
30. Kuchta, J. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha :
C. H. Beck, 2010.
31. Lukášek, L. Mezinárodněprávní řešení boje proto korupci v evropském kontextu –
Občanskoprávní úmluva o korupci. Právní rozhledy. 2000, č. 10.
32. Marini, M. Utajený svědek a zvláštní ochrana svědka. Praha : Linde Praha, 2009.
33. Maršíková, J. Insolvenční řízení z pohledu dlužníka a věřitele. Praha : Linde Praha,
2009.
34. Matys, K. et. al. Trestní zákon. komentář. II. část zvláštní. 2. přepracované a doplněné
vydání. Praha : Panorama, 1980.
35. Mathern, V. Dokazovanie v československom trestnom procese. Bratislava: Obzor,
1984.
36. Musil, J. Zahraniční trestněprávní úpravy potírání korupce. Trestní právo. 2003, č. 1.
37. Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2. přepracované a doplněné vydání.
Praha: C. H. Beck, 2004.
38. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. et al. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní.
2. podstatně přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003.
39. Novotná, J. K některým otázkám dokazování odposlechem a záznamem
telekomunikačního provozu. Trestněprávní revue. 2003, č. 10. s. 291.
40. Novotný, F., Růžička, M. et al. Trestní kodexy (trestní zákon, trestní řád) a související
předpisy (komentář). 2. doplněné vydání. Praha : Eurounion, 2002.
41. Ostřížek, T., Man, V., Schelle, K. Právní úprava darování, odběru a transplantací tkání
a orgánů. Praha : Eurolex Bohemia, 2004.
42. Pelikánová, I. Obchodní právo. Obligační právo – komparativní rozbor. 4. díl. Praha :
ASPI, 2009.
43. Pešta, K. O hospodářské trestné činnosti. Praha : Panorama, 1985.
44. Petrovský, K. Korupce po Česku aneb korupce očima průměrného Čecha. Eurolex
Bohemia. Praha, 2007.
45. Plíva, S. Obchodní veřejná soutěž. Právo podnikání. 1994, č. 9.
46. Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy. 2. aktualizované vydání. Praha : ASPI – Wolter
Kluwer, 2009.
47. Porada, V. et al. Kriminalistika. Brno : CERN, 2001.
48. Průcha, P. et al. Správní právo. Obecná část. 7. doplněné a aktualizované vydání. Brno
: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2007.
49. Púry, F. K trestní odpovědnosti advokátů v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu,
Bulletin advokacie. 2010, č. 1.
50. Raus, D., Neruda, R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. Praha : Linde Praha,
2007.
51. Sládeček, V. Obecné správní právo. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha :
ASPI – Wolter Kluwer, 2009.
52. Roudný, R., Zlivar, J. et al. Korupce. Boj proti korupci ve veřejné správě. Praha :
Univerzita Pardubice, 2001.
156
53. Rubek, J. Komentář k trestnímu zákonu. Trestné činy proti pořádku ve věcech
veřejných. Verze 2010. Databáze ASPI.
54. Růžek, A. et al. Československé trestné konanie. Bratislava : Obzor, 1977.
55. Růžička, M. Ke stíhání korupce z pohledu státního zástupce. Trestněprávní revue.
2006, č. 1.
56. Růžička, M. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu v analytických
materiálech státního zastupitelství. Státní zastupitelství. 2008, č. 3.
57. Růžička, M. Veřejná žaloba o orgány konající přípravné řízení v ČR. Praha : C. H.
Beck, 2005.
58. Storch, F. Řízení trestní rakouské, II. díl, Praha : J. Otto, 1867.
59. Straus, J. Kriminalistická metodika. 2. rozšířené vydání. Plzeň : Vydavatelství
a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008.
60. Straus, J., Němec, M. et al. Teorie a metodologie kriminalistiky. Plzeň : Vydavatelství
a nakladatelství. Aleš Čeněk, 2009.
61. Scheinost, M. Dokumenty OSN ke korupci a organizovanému zločinu. Praha : Institut
pro kriminologii a sociální prevenci, 2008.
62. Šámal, P. et al. Trestní řád. Komentář. Díl I (§ 1 - § 179h). Praha : C. H. Beck,
5. vydání, 2005.
63. Šámal, P et al. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha
: C. H. Beck, 2008.
64. Šámal. P. et al. Trestní zákoník. I. § 1 až § 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H.
Beck, 2010.
65. Šámal, P. et al. Trestní zákoník. II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H.
Beck, 2010.
66. Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení
trestní. 2. podstatně přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003.
67. Šimovček, I. et al. Kriminalistika. Bratislava : Iura Edition, 2000.
68. Šturma, P. Nové mezinárodněprávní instrumenty k boji proti korupci
a organizovanému zločinu. Právník. 2000, č. 3.
69. Švestka, J., Spáčil, J. Škárová, M., Hulmák, M. et al. Občanský zákoník II. § 460 –
880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008.
70. Teryngel, J. Vliv mezinárodních úmluv na dokazování korupce. Právní rádce. 2004,
č. 11.
71. Vangeli, B. Zákon o Policii České republiky. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2009.
72. Vantuch, P. Ignorujeme, nebo doceňujeme korupci? Právní rádce. 2009, č. 6.
73. Válka, P. Klíčová rozhodnutí mezinárodních trestních tribunálů ve světle
mezinárodního práva. Praha : C. H. Beck, 2009.
74. Vašečka, M. Výskumná práca v oblasti verejnej politiky č. 1. Sociologické aspekty
korupcie. Bratislava : Transparency International – Slovensko, 2007.
75. Vích, J. Uzavření smlouvy podle výsledků obchodní veřejné soutěže, Právní rádce.
2004, č. 8.
76. Volejníková, J. Korupce v ekonomické teorii a praxi. Praha : Profess Consulting,
2009.
157