Za oPoNoU Odhalte s námi nový Focus HledaČi PoKladŮ

Za oPoNoU Odhalte s námi nový Focus HledaČi PoKladŮ

Fordrevue
PODZIM 2007 WWW.FORD.CZ
CHODNÍK
KE SLÁVĚ
Jak se stát mezinárodní filmovou star,
když na to máte pouhý jeden týden?
Za oPoNoU Odhalte s námi nový Focus
HledaČi PoKladŮ Vzácný jantar přitahuje dobrodruhy stejně jako zlato
FORD ReVue ∙ PODZIM 2007
24
13
07
Změna je život
Buďte na sebe nároční. Je čas opustit pohodlí starých návyků a vydat se do
neznáma. My jsme to udělali: cestovali jsme do Asie, hledali štěstí na filmovém
festivalu a seznámili se s netradiční kapelou. Ford se mění – a s ním i tento
magazín.
auta
20 Vize budoucnosti
Ford Focus, jeden z nejoblíbenějších
vozů v evropě, dostává vzrušující
nový vzhled.
TITuLNÍ STRANA: JOHN HIGGINSON. OBSAH: PHILIP Lee HARVeY, ReuTeRS, GeTTY IMAGeS, JOHN HIGGINSON
31 Smysl pro dobrodružství
V radikálním novém SuV Ford
Kuga se kinetický design setkává
se svobodou pohybu v divočině.
32 Komu vadí biolíh?
Alternativním palivům se v ČR
nedostává podpory obvyklé v jiných
zemích evropské unie.
lidé
05 Soudce bez taláru
Anders Frisk býval špičkovým
fotbalovým rozhodčím. Nyní
pomáhá vychovávat své nástupce.
07 Výtah ke slávě
Začínající herečka se snaží získat
první velkou roli – má na to pouhé
čtyři dny.
16 Písně ze Sahary
Tinariwen: nomádi, kteří se stali
globálními hudebními hvězdami.
35 Sláva vítězům
Petr Svoboda je nejlepším
prodejcem Fordu v celé evropě.
Oficiálně.
Místa
13 Chuť tvořit
Čína prožívá novou revoluci: pro
průmyslovém boomu nalézá svoji
vlastní estetiku.
22 Bouřlivé dny
Navštívili jsme místa, kde se dodnes
hledají – a nalézají – poklady.
24 Pohlednice z konce světa
Fascinující putování až na dalekou
Sibiř – průvodcem nám bylo nové
Mondeo.
Rubriky
04 Novinky
Aktuální dění ve světě Modrého
oválu.
06 Ford v motoristickém sportu
Mistrovství světa v rallye letos
poprvé zavítá do Irska.
Feel the difference
22
Závdavek
NOVINKY ZE SVĚTA ZNAČKY FORD, FASCINACE, FAKTA, PŘEKVAPENÍ
Rekordní jaro u Fordu
První polovina letošního roku byla pro české
zastoupení Fordu mimořádně úspěšná. Od
ledna do konce června bylo v ČR zaregistrováno
celkem 6557 osobních a lehkých užitkových
vozů Ford, což v meziročním srovnání znamená
zlepšení o celých 17 %!
Modrý ovál měl ještě jeden důvod k radosti.
V červnu se podařilo překonat jistý deset let starý
rekord – 1291 registrací byl nejlepší výsledek
Fordu od roku 1997!
V registrační tabulce za první pololetí patří
první příčka mezi importovanými auty užitkovému Fordu Transit, druhou pozici pak dlouhodobě
drží Focus.
Po uzávěrce: Ve skvělých výsledcích pokračoval český Ford i v červenci. 1590 prodaných
vozů znamená mj. absolutní rekord mezi všemi
importéry za celou dobu vedení statistik!
Nové Mondeo na Sardinii
Ještě před zahájením prodeje se
skupina významných českých
novinářů na Sardinii seznámila
se zcela novým Fordem Mondeo.
Během dvoudenního testu najeli
ženy a muži pera, kamery a mikrofonu v okolí města Porto Cervo asi
čtyři stovky kilometrů, během nichž
mohli důkladně vyzkoušet modely
s motory 2.5T a 2.0 TDCi. Čeští
žurnalisté přijali nový Ford Mondeo
s nadšením.
… a poprvé na české půdě
Tuzemskou premiéru svého
nejnovějšího triumfu naplánovala
společnost FORD MOTOR
COMPANY, s.r.o. na jarní brněnský
autosalon. Nové Mondeo chtěl vidět
( a sednout si do něj) snad každý
Dvě prvenství v anketě Best Cars
Vydavatelství motoristických
titulů Motorpresse Praha pořádá již tradičně anketu Best Cars,
v níž nejlepší auta jednotlivých
kategorií vybírají sami čtenáři.
_FORD revue
Ford letos patřil k velmi úspěšným. Vítěznou trofej mezi automobily kategorie MPV vybojoval
Ford S-MAX (již dříve ověnčený
titulem „Auto roku 2007“),
mezi vozy nižší střední třídy
s finančním limitem pak vévodil
Ford Focus.
Ceny z rukou ředitele vydavatelství Milana Bohatce převzal
za FMC ředitel vnějších vztahů
Martin Linhart (vlevo).
návštěvník Brna – a že jich bylo celkem 140 000!
Kromě nového Mondea se velkému zájmu těšil třeba Focus CoupéCabriolet, ale i výrazně modernizovaný Ford C-MAX a další modely.
Grönholmovy prázdniny
Bezstarostné prázdniny si svým
vítězstvím na slavné a přetěžké Rally
Acropolis v Řecku zajistil Marcus
Grönholm se spolujezdcem Timo
Rautiainenem. Grönholm dovedl na
vražedně rozbitých řeckých tratích
svůj Ford Focus RS WRC k celkem
šedesátému vítězství v mistrovství
světa. Díky tomu vedl průběžnou klasifikaci jezdců.
Ford pak dominoval
mezi značkami, a tak si
celý tým mohl dopřát
zaslouženou letní
přestávku.
Fotbalová fantazie
V úvodu letošní Ligy mistrů jsme hovořili s bývalým špičkovým rozhodčím Andersem
Friskem o pískání zápasů, technologiích – a také o adeptech na zisk titulu.
Jak je zajištěno, aby vrcholné
soutěže pískali jen ti nejlepší sudí?
Hra je dnes mnohem rychlejší,
než bývala před nějakými deseti lety.
To klade vyšší požadavky na kondici
rozhodčích. Od roku 1999 má proto
UEFA speciálního trenéra jen pro ně.
Každý týden rozesílá tréninkové pro­
gramy a jezdí na zápasy, aby posoudil
výkony sudích osobně.
Rozhodčí také sledují různá utkání
v rámci přípravy. Lépe se tak naučí, na
co dávat pozor a které hráče je potřeba
sledovat.
Jak se vlastně pozná dobrý
rozhodčí?
Dnes hodně záleží na duševních předpokladech. Měl byste být rozený vůdce;
musíte si získat respekt hráčů; důležité
jsou také komunikační dovednosti.
Každý rozhodčí by měl mít svůj vlastní
styl – nechceme hru odosobnit.
Proč se ve fotbalu nepoužívají
kamery, které by pomohly rozhodnout v případech sporných gólů?
Nemyslím, že je potřebujeme.
Vyřazují lidský faktor. Řekl bych to takhle: chtěli bychom se dostat do situace,
kdy budeme mít kameru u brankové
čáry, když zároveň nebudeme schopni
doložit, jestli hráč, který branku vstřelil,
nezpracoval míč rukou?
Koho tipujete na vítěze?
Barcelonu. Mají řadu vynikajících a zkušených hráčů. Třeba Messiho, Ronaldina a teď Henryho. Real Madrid se bude
snažit obhájit titul. Manchester United
loni nepodal očekávané výkony – do
letošního ročníku budou celí nažhavení.
Pro AC Milán hovoří zkušenosti. Klíčovými předpoklady pro zisk titulu jsou
zkušenosti a víra. Domnívám se nicméně, že letos budeme svědky vzestupu
nových hráčů, zejména Jihoameričanů,
kteří zazářili v sérii Copa America –
například Brazilec Alexandre Pato.
Jakou změnu byste ve fotbale
přivítal?
Rád bych viděl tvrdší postoj k pokusům
o ovlivnění výsledku nesportovními
cestami, nefér praktikám a faulování.
Nechci, aby ze hry zmizely emoce a
rychlost, to jsou důležité věci, ale po
zápase musejí být disciplinární komise
tvrdé a provinilé hráče přísně trestat.
Anders Frisk: spíše
než na kamery spoléhá na kvalitní přípravu
rozhodčích.
Na internetu můžete sledovat, jak
Anders diskutuje o nejkontroverznějších okamžicích loňské sezóny s
legendárním německým hráčem Rudi
Völlerem a francouzským vítězem
Světového poháru Patrickem Vieirou.
Navštivte stránky
www.feelfootball.com
FORD revue_
Keltský tanec
V předposledním kole šampionátu WRC zavítají jeho účastníci poprvé v historii do
Irské republiky a Severního Irska.
Marcus Grönholm je
letos nejžhavějším
kandidátem na zisk
titulu mistra světa.
_FORD revue
Ostrov proslulý nádhernou přírodou se stane dějištěm jedné
ze soutěží Mistrovství světa v automobilových soutěžích.
Mezi šestnáctým a osmnáctým listopadem zavítají jezdci,
týmy a podpůrný personál do osmi severozápadních okresů
Irské Republiky a Severního Irska.
Předposlední závod seriálu se pojede na asfaltu. Silný vítr
a déšť, se kterými je třeba v podzimním Irsku počítat, prověří
jezdce i techniku.
Soutěž zahájí speciální rychlostní zkouška ve Stormontu,
což je impozantní areál severoirského parlamentu.
Poté zamíří na klikaté silničky pohoří Sligo Mountains a
jezerní oblasti Fermanagh. Poslední rychlostní zkouškou
celého závodního víkendu bude opět divácky vděčná
„superspeciálka“, tentokrát v pitoreskní rybářské vesnici
Mullaghmore.
Organizátoři Irské rallye hodlají v maximální možné míře
uplatnit recyklaci odpadu a obnovitelné zdroje energie,
aby snížili celkový dopad soutěže na životní prostředí.
Ve druhé polovině roku kolotoč WRC zamíří postupně na
velmi rychlé silnice severního Španělska (Katalánská rallye,
5. až 7. října) a šotolinové lesní cesty ostrova Hokkaido
(Japonská rallye, 25. až 28. října), následuje Irsko a po něm
závěrečná Britská rallye (30. listopadu až 2. prosince).
Další informace o automobilových
soutěžích získáte na internetových
stránkách www.ford.cz a www.wrc.com
Hledání lístku
do země
snů
Může začínající herečka získat svou první
velkou roli jenom díky tlachání s kdekým na
filmovém festivalu Cinema Jove ve Valencii?
Text nina voelker Fotografie john Higginson
D
ivadlo Principal září na konci
potemnělé uličky jako vánoční
stromeček. Jeho pilíře ve stylu
starého Říma se vypínají do výše a
nahoře se ztrácejí v temné noční obloze.
Davy lidí pomalu přecházejí z chodníku
na cestu. Postupně rozpoznávám
několik důležitě vypadajících skrčků
FORD revue_
deník herečky
deník herečky
v oblecích, nad kterými se tyčí ženy
v nákladných večerních róbách. Jsou tu
ale i mladší kluci, většinou s bradkou
a v džínech, a všude kolem postávají
zástupy fotografů a lidí z filmových
štábů. Trochu to připomíná televizní
premiéry, jen méně pompézní, ale
zato o mnoho emotivnější. Zaparkuji,
nasadím svůj nejlepší úsměv a otevírám
dveře …
Tohle je moje první opravdová
zkouška. Věc se má tak; jsem začínající
herečka. Nějakou dobu už hraji v divadle, mám za sebou Divadelní školu
v New Yorku a v Londýně mám agenta.
Jako modelka jsem dělala pár menších
týden se někde pořádá festival s určitým zaměřením. A to je přesně to, co mě
zajímá. Vzhledem ke svému španělsko
– německému původu jsem chtěla prorazit právě v těchto zemích. Nakonec
jsem objevila festival pro mladé režiséry
ve Valencii. Vlastně jsem přijela hledat
práci nebo se alespoň zúčastnit
castingu. Chci si udělat jméno, chci,
aby mě evropští režiséři znali. Dělat
herectví jen pro zábavu nestačí. Přijela
jsem na poslední chvíli, to je dobrý
začátek, ale teď se musím vžít do své
role a bezchybně ji sehrát – příští čtyři
dny jde o všechno.
„Došlo mi, že na jedno místo se tlačí deset jiných
holek jako já. Musela jsem se překonávat, abych
vůbec našla sílu vylézt z auta.“
focení, taky už jsem dostala několik roliček v televizi – menší úlohy jako recepční, tři řádky textu, nic velkého. Popravdě
řečeno, už odmala čekám na svoji
velkou šanci. Jenže pak mi došlo, že
když se ta velká šance nakonec objeví,
deset jiných holek se tlačí, aby ji dostaly
právě ony. Musela jsem se překonávat,
abych vůbec vylezla z auta.
Filmové festivaly se konají po celé
Evropě. Cannes je asi nejznámější,
ale to nejdůležitější se děje jinde. Každý
_FORD revue
Zády k moři
Vlna teplého vzduchu mě skoro odhodí
zpátky do auta. Projdu skrz dav a napjatě očekávám příjezd těch, kvůli kterým
jsem tady. Nikde nikdo. Teď se všichni
tlačí ke vchodu a pomalu se usazují.
Zřejmě jsem to dnes nechala až moc
na poslední chvíli, teď už můžu jen
sedět a koukat. Alespoň pro dnešek
jsem svou šanci promrhala.
Divadlo je úžasné, samý červený
samet a zlaté ozdoby. Sedím v lóži hned
nad sedadly a těsně vedle jeviště.
„Přeji Vám dobrý večer; vítejte na dvacátém druhém ročníku Cinema Jove,“
hlasitě nás uvítá krásná hostitelka,
nejdřív ve Španělštině, pak anglicky.
Všechno co říká, je postupně překládáno do angličtiny. Už je půl jedenácté;
tohle bude opravdu dlouhý večer. Jeviště se brzo začne hemžit spoustou lidí,
dostávají miniaturní gongy ve tvaru
měsíce a pak zas postupně odcházejí
doleva a zpátky dolů. Nicholas Winding
Refn, proslulý dánský režisér, vstává a
přebírá svoji cenu: „Jsem tak překvapen, potěšen, nevím co říct.“ Po dlouhé
odmlce začne vyprávět: „Když mi bylo
čtrnáct let …“ Nakonec pronese jednu
z nejlepších děkovných řečí, co jsem
kdy slyšela. Zjevně je připravená
dopředu, ale je velmi dojemná a místy
i zábavná. Vše je znovu přeloženo
a všichni se znovu zasmějeme.
Kolem půlnoci už začínám být dost
otrávená. Je to tu skvělé, ale poslouchání oslavných řečí mě před kameru
nedostane. Nakonec se vzdávám jakékoli šance na nějaký pohovor. Venku
se chodník opět hemží fotografy a lidmi,
co sami sebe považují za důležité.
Najednou jsem obklopena záblesky
fotoaparátů: „Kdy budete natáčet další
film? Co si myslíte o Valencii?“ Legrační
na tom je, že evidentně vůbec nevědí,
kdo jsem. Trochu zapózuji pro fotografy
a pak se připojím k hejnu lidí uprostřed
cesty. Polibky na obě tváře, umělé
úsměvy a společenská konverzace.
Ale kde jsou ti opravdu důležití?
Vedle mě se najednou objeví Guillermo Escalona Ponce – ještě před chvílí
byl na jevišti a my se dívali na jeho nový
film, De Espaldas Al Mar neboli Zády
k moři, který se odehrává ve Valencii.
Byl to silný zážitek a Ponce za něj dostal
nějakou cenu. „Ahoj Guillermo. Ten film
byl skvělý. Já jsem Nina, herečka, přijela
jsem z Velké Británie. Opravdu jsem
si to užívala. Jak to šlo?“
„Skvěle, ale jsem rád že už to je za
mnou, byl to vážně dlouhý den. Nutně
se potřebuji napít. Teď jdeme všichni na
afterparty, je to jen pár minut taxíkem.
Jdete taky?“ To jsem neplánovala,
ale zdálo se to lepší než možnosti, které
se naskýtaly tady.
„Tak dobře, půjdu s vámi.“ Jsme
v boční uličce, kterou vůbec nepoznávám. Nevím ani, ve které jsme čtvrti.
Přede dveřmi je dlouhá fronta, ale
Guillerma tu znají; brzy stojíme na parketu s místním drinkem jménem agua
de Valencia v ruce. Panuje tu uvolněná
atmosféra – tady je bezpečno. Kapela
hraje rozverný španělský rock.
Jedna dáma se ke mně nakloní a
snaží se přeřvat hudbu. Je to francouzská režisérka jménem Isabel. Ráda
by mi ukázala svůj nový film a chce mi
poslat úryvek, tak jí dám svoje CV
s e-mailem. Pomalu ztrácím pojem o
čase a posléze mi dochází, že jsem
skoro den a noc na nohou. Zmocňuje
se mě omamující únava, a tak se vracím
zpět domů.
Začínající herečka
Nina Voelkerová
přijíždí před Cinema
Jove, kde se koná
zahajovací galavečer
filmového fesitvalu;
a později se seznamuje se španělským
režisérem Guillermem
Escalonou (zcela
vpravo).
FORD revue_
deník herečky
deník herečky
Plážové blues.
Zaspím budík a ráno přijdu o snídani.
Guillermo včera říkal něco o pláži:
festival se prý přesouvá do Las Arenas,
hned za městem. Ale když tam dorazím, jako by o tomhle nenadálém
přesunu věděla celá Valencie; až
k pobřeží je to hlava na hlavě a o parkovací místa jsou sváděny líté souboje
plné lstí, já jsem ale naštěstí o něco
rychlejší než můj oponent. Usedám
v nejbližší restauraci a dávám si to,
co všichni okolo – paellu. Přehrabávám
se v kabelce a hledám vizitky, které
jsem včera večer dostala. Zdá se že
zde zatím nikdo známý není a i kdyby,
stejně by se ztratil mezi tisícovkami
lidí na pláži. Ta je naštěstí hodně široká
a mezi promenádou a davy lidí u moře
zbývá ještě pruh čistého písku; je čas
na odpočinek.
Jsem zpátky ve městě. Usměvavý
kameraman usrkává kávu a dívá se,
jak si vyčesávám písek z vlasů.
Byla jsem upozorněna na to že mám
být trpělivá, ale už v téhle zapadlé
kavárně čekám půl hodiny na příjezd
Kyle Coopera. Jde o skoro božskou
postavu ve světě úvodních titulků – na
kontě má mimo jiné Sedm a Mission
Impossible – a tady na jeho příjezd
čeká spousta lidí. Nakonec dorazí,
ale nemůžu se protlačit blíž. Slavní
američtí režiséři se s ním bojí spolupracovat, protože hrozí nebezpečí že jeho
titulky zastíní film samotný. Nakonec
se vytratím a modlím se, aby to zítra
dopadlo lépe.
Matijasův Záhřeb
Brzo ráno jsem už připravená s programem festivalu v jedné a kávou ve druhé
ruce. Můžu vyrazit, ale zdá se, že dopoledne se nic neděje. Nakonec se vypravím na Plaza Ayuntamiento, obrovský
bulvár, kde stojí radnice a věž Rialto
ve stylu art deco. Mimoto zde nejdete
úžasnou kašnu a kino Rialto, které je
srdcem celého festivalu.
Adje, Dan … Prodji – černobílý
dokument o dvaceti utiskovaných
Chorvatech všech věkových kategorií –
účinkuje jako silné espresso. Tenhle
film je hořkost sama – to mě navnadí.
„V Las Arenas je to hlava na hlavě; o parkovací
místa jsou sváděny líté boje, ale naštěstí jsem
rychlejší než můj oponent.“
Ale kvůli tomu tady nejsem. Potřebuju
se setkat s režisérem Matijou Klukovičem. Nakonec vejde do kavárny,
kde se koná tisková konference.
Je trochu nahrbený. Vůbec nevím,
proč jsem si představovala, že bude
mít majestátní figuru.
„Říkejte mi Matijo.“ Jako kdyby
mě přenesl rovnou do Chorvatska –
všechny ty kamery kolem se rozplývají
a mizí v dálce … „Ten film vlastně zachycuje dnešní Záhřeb, město sužované
silnou emigrací – trvalo tři roky to natočit.“ Matija je vážně zapálený.
„Nemůžu si dovolit vyplácet svým
hercům honoráře … a můj další film
bude stejně o dvou Chorvatech
cestujících Evropou; ale můžeme si
vyměnit e-maily, jestli chcete.“ Sice
to uděláme, ale oba víme, že z toho asi
nic nebude.
Vyklouznu ven zadním vchodem.
V Café Mancini, moderní kavárně za
Rialtem, narazím na Guillerma s několika přáteli, které si pamatuju ze soboty.
Popíjejí Pacharan, trnkový likér původem z Baskicka, a probírají dílo Pedra
Almodóvara. Almodóvar je v současné
době nejuznávanější španělský režisér,
mezi jeho filmy patří například Volver.
Přesně tohle potřebuji, abych se zas
vžila do své role. Skupina u stolu mě
nadšeně přivítá a když se posléze
omluvím, abych si sehnala něco k jídlu,
venku je už tma.
Festivalová sezóna
Na podzim se po Evropě koná
celá řada kvalitních filmových
festivalů:
Sitges International Film Festival
of Catalonia, Španělsko
04.10.07–14.10.07
www.cinemasitges.com
Panorama of European Cinema,
Atény, Řecko
11.10.07–21.10.07
www.panoramafest.com
Cork Film Festival, Irsko
14.10.07–21.10.07
www.corkfilmfest.org
Festa internazionale di Roma,
Řím, Itálie
18.10.07–27.10.07
www.romacinemafest.org
VIENNALE - Vienna International Film
Festival, Vídeň, Rakousko
19.10.07–31.10.07
www.viennale.at
Dubrovnik International
Film Festival, Chorvatsko
20.10.07–25.10.07
www.dubrovnikfilmfestival.com
Angel Film Festival, Londýn,
Velká Británie
01.11.07–21.11.07
www.angelfilmfestival.org
Po směru hod.
ručiček: Nina Voelker
v akci; za volantem
Fiesty ST; schůzka s
Matijou Klukovicem;
Sergio Candel studuje
její životopis; venkovní
promítání; radnice.
10_FORD revue
FORD revue_11
deník herečky
„Dvě nahé ženy zápasí uprostřed pouště. Nemám z toho
úplně dobrý pocit, ale když skončí, chci ještě.“
Druhá šance
Dvě nahé ženy zápasí uprostřed pouště. Zapadající slunce nám neumožní
vidět nic víc než dvě tmavnoucí siluety,
ale Dos Miradas – Dva pohledy – od
Sergia Candela je i tak přímo šokující.
Candel je další stoupající hvězda a jeho
film je doslova syrový: jen dvě herečky,
jediná kamera, dlouhá ticha a žádná
hudba. Nemám z toho filmu úplně
dobrý pocit, ale když skončí, tak chci
ještě. Seběhnu dolů a najdu Candela,
jak se svěšenou hlavou spěchá z tiskové konference. „To byla vážně síla: bylo
to úžasné,“ vyhrknu možná ne úplně
upřímně. „Ale proč ta nahota?“
„Je to důkaz síly. Jedna žena vítězí
nad druhou,“ odpoví nevrle a pak se
ke mně obrátí zády. Možná jsem ho
urazila, nebo je prostě jen příliš zahleděný do sebe. Tak ho nechám být.
Po rychlém obědě v Plaza Real si
naplánuji další „útok“, tentokrát na
odpolední konferenci Nicholase
Windinga Refna. Winding Refn je
velké jméno, mimo jiné režisér
gangsterského seriálu
Pusher. Projdu do Café
Mancini a přitom si procvičuji otázky, které mu
chci položit. „Panu
Refnovi není dobře
… a také jsem se zamilovala
Nina Voelker o nové Fiestě ST
Je mi líto, že se musíme rozloučit. Fiesta ST byla stálice
mezi mými úspěchy a neúspěchy ve Valencii – k ní jsem
se vracela, když jsem měla všeho po krk. Ne že by se
člověk v takovém autě mohl nějak schovat. Sexy rudé
křivky, křiklavě bílé linky a efektní litá kola opravdu vystupují z davu. Když jsme někam přijely, strhly jsme na
sebe všechnu pozornost.
Vystoupit z Fiesty nebylo lehké – nene, dveře jsou
úžasné, prostě jsem se opravdu nerada loučila s anatomickými sedadly, které perfektně obepnou tělo,
a přívětivým interiérem. Tohle auto je jako stvořené
pro provoz ve městě jako Valencia, s úzkými uličkami a
pulzující dopravou. Je dravá a má pořádný apetyt po
zatáčkách. Mimo jiné se s ní skvěle parkuje a ta zrcátka,
která se po uzamknutí auta sama schovají jako pes do
boudy, když pán odejde, jsou prostě úžasná. Fiesta ST
mi chybí a vážně ji chci zpátky.
a dnes se konference bohužel nezúčastní,“ ohlásí atašé. „Velice mě to mrzí,
snad mu bude zítra lépe.“ To snad ne!
Vypadá to, že se vrátím domů bez
nastartované kariéry a se zdeptaným
sebevědomím. Pak si ale všimnu
Sergia Candela, jak si na baru povídá
s nějakou ženou a usrkává Parachan.
„Ahoj! Nina, pokud se nepletu? Dej si
s námi Parachan!“ Je jako proměněný:
vřelý, uvážlivý a překypující novými
nápady. Tak proč byl předtím tak
chladný? „To byla první projekce.
Plátno bylo hrozně nekvalitní a já se
bál reakcí kritiků.“
Pak se třikrát za sebou zeptá, jestli
se mi ten film líbil. Rozčiluje ho, že ještě
není profesionální režisér, ale je vidět,
že toho nenechá, dokud nedosáhne
svého. Najednou si vybavuji, že mi
všichni říkali, že Dos Miradas je jedna
z nejžhavějších novinek na festivalu.
Jestli to Sergio dokáže, chci být u toho.
„Chceš přijet na kamerové zkoušky?
Klidně.“
Stálo to za to? Upřímně řečeno,
nevím. Dostat roli by bylo skvělé, ale
Sergio mě chce vidět ped kamerou,
mám několik skvělých kontaktů a taky
už víc rozumím filmovému byznysu.
A to nejlepší nakonec: Znovu jsem
objevila svoje sebevědomí.
Nová čínská revoluce
Ekonomický boom a ničím nespoutaná vynalézavost čínských
designérů možná nadobro změní naše představy o této zemi.
Otočte stranu a přesvědčte se sami …
TEXT guy bird
V
centru Šanghaje stojí na ulici
muž s bezradným výrazem.
Vrátil se po deseti letech práce
v cizině a nyní v místech, kde vyrůstal,
nepoznává jednu jedinou budovu.
Čína se mění.
Známý výraz „Made in China“, který
lze nalézt na čemkoliv od hraček po
auta, dříve odrážel hospodářství
založené na kvantitě, nikoliv na kvalitě.
Ekonomický boom, jaký nemá v novodobé historii lidstva obdoby, to změnil.
V Číně dnes vznikají, prodávají se a
kupují pozoruhodné produkty.
V zemi žije 1,3 miliardy lidí a stále více
z nich se těší ekonomické prosperitě,
takže poptávka po lepším zboží rychle
roste. Tito lidé se dnes pídí po jiném
nápisu: Designed in China.
Manifestací nově nalezeného sebevědomí Číny je například radikální
sta­dion a plavecký bazén pro letní
Olympijské hry 2008, tunel Bund
Tourist, most Nanpu nebo hotel Grand
Hyatt v Šanghaji.
Údajně nejvyšší hotel světa je situován mezi třiapadesátým a sedmaosmdesátým podlažím páté nejvyšší
budovy na planetě. Architekti nikterak
neskrývají, že se při návrhu Grand Hyatt
nechali inspirovat tradičními čínskými
pagodami.
Nebyli to však architekti čínští. Většinu „nové“ Šanghaje a Pekingu navrhli
cizinci, protože vznikající střední třída
vyjadřovala svůj úspěch přijímáním
západních vzorů. Byl to přirozený
důsledek vývoje, vždyť my sami jsme
byli svědky něčeho podobného na
začátku devadesátých let. Věci se však
„Architektura zde prodělává obrovský
Reuters/claro cortes, Getty, Alamy, onasia/jean chung, magnum/stuart franklin, reuters/nir elias
navrženo v Číně
mění. Čína si už věří natolik, že se zde
mohou rozvíjet autentické designové
směry.
V pobřežní provincii Jiangsu najdete
muzeum jako žádné jiné. Muzem
Suzhou, jak zní jeho oficiální název,
nese podpis architekta I. M. Peie.
Tradiční čínské prvky se zde mísí s
moderní estetikou. Bílá a šedá barva
jsou typické pro Suzhou, zatímco čtvercové a trojúhelníkové tvary představují
charakteristický znak Peiových prací.
První soukromé architektonické studio v Číně, Atelier FCZJ, založil v roce
1993 Chang Yung Ho. K jeho nejpozoruhodnějším výtvorům patří „Rozpolcený dům“ v Yanqinqu poblíž Velké čínské
zdi. Mistrovsky se zde podařilo transplantovat tradiční čínské atrium
(siheyuan) z městského kontextu do
venkovského. Samotný dům je rozdělený na dvě poloviny. Při jeho stavbě
nalezly uplatnění tradiční přírodní materiály jako zemina a dřevo. Pod skleně-
nou podlahou vstupní haly protéká
voda z fontánky.
Dalším představitelem špičkové
čínské architektury je Xu Tiantian, který
navrhl mimo jiné umělecké centrum
Songzhuang v Pekingu. „Moderní čínská architektura prodělává obrovský
rozmach. Z hlediska designu jsme
právě uprostřed nejkreativnějšího
období v naší historii.“
A netýká se to pouze architektury.
Shen Jindong se prostřednictvím svých
děl, jako je třeba Hrdina č. 12 na předchozí dvoustraně, vrací do let povinné
vojenské služby. Jeho práce jsou
moderní a zároveň na první pohled čínské, stejně jako třeba velké neonové
instalace od výtvarníka, který si nechává říkat Shen Fan.
Jen máloco ilustruje současný design
lépe než móda. Návrhářka Ma Ke už
vystavovala svoji kolekci Wu Yong i v
Paříži. A David Tang Wing-Cheung,
zakladatel lifestylové značky Shanghai
Tang, podle svých slov vytváří budoucnost podle minulosti: „Naše produkty
jsou explozí pěti tisíc let čínské tradice
do jednadvacátého století.“
Čínská estetika může brzy otisknout
své stopy i do odvětví, která nemají v
zemi tradici – příkladem může být
design spotřební elektroniky. Nadšeného přijetí se dostalo třeba klávesnici pro
přenosné počítače, jíž lze elegantně
složit podobným způsobem, jako se
skládá čínský vějíř. Tohoto studentského projektu si už všiml tchajvanský
počítačový gigant Lite-On.
Vraťme se ale do Šanghaje. Náš muž
si už nepřipadá ztracený. Poznává křivky a tvary národa, který stojí na prahu
nové éry.
Nová tvář Číny
Po směru hod.
ručiček: Centum
Šanghaje; interiéry od
firmy Shanghai Tang;
Národní vodní
centrum v Pekingu;
Grand Hyatt, Peking;
móda Shanghai Tang;
neony z dílny muže
jménem Shen Fan;
středisko umění
v Songzhuangu;
Týden módy v
Pekingu.
rozmach – Čína je právě uprostřed nejkreativnějšího období své historie.“
Kinetický design sbližuje Čínu s Evropou
Jeden z klíčových autorů Fordova kinetického designu, výkonný ředitel pro design Martin Smith,
věří, že čínský a západní vkus se postupně sbližují. Na důkaz uvádí výsledky nedávných
průzkumů, které Ford dělal v Evropě i v Číně. Vkus Číňanů podle něj „mimořádně přesně
odpovídá tomu evropskému.“ Jeho tezi podporují rovněž prodejní výsledky
modelu Focus na čínském trhu. Obrovská poptávka je také po
Fordu S-MAX.
Smith dodává, že čínský vkus je v některých ohledech
vyspělejší než ten náš: „Čínská verze Mondea má
modernější středovou konzolu, která podle mě bude
brzy populární i v Evropě. Poptávka na čínském trhu
tedy ovlivňuje trh evropský. Kruh se uzavřel.“
Od prvních not vylouděných z kusu drátu až po vyprodávání hal po celém světě …
přes prožití občanské války až po zpěv písní o duchovi pouště … Tuaregští hudebníci
Tinariwen nejsou právě obvyklá kapela.
TeXT andreW gill FOTOGRAFIe ThoMas dorn
P
řísloví kočovných Tuaregů ze
Sahary říká: „Trpělivost je božská
ctnost, spěch je vynález ďáblův.“
Kéž by to někdo řekl našemu řidiči,
šlachovitému Tuaregovi, jehož oči divoce svítí škvírou v cheche turbanu na
jeho hlavě. Tohle pořekadlo se krásně
hodí pro život prožitý na velbloudím
hřbetu, je ale méně přiléhavé, pokud se
řítíte kamenitou cestou v poušti rychlostí hodně přes sto kilometrů v hodině.
Přijel jsem do téhle úžasné divočiny
severovýchodního Mali, abych se setkal
s Tinariwen, nejnovější senzací hudebního světa. Cyklické rytmy, hypnotické
kytrové linky, které se prolínají jedna
skrz druhou, to jsou hlavní rysy jejich alb
Amassakoul nebo Amam Iman (Water
Is Life). K nadšeným posluchačům této
převratné skupiny pouštních básníků,
šamanů a hudebníků se řadí hvězdy
jako Robert Plant, Tom Yorke nebo
Carlos Santana.
Tianairwen je skupina doslova vzešlá
ze zloby a utrpení. Vždyť Tuaregové
prožili ústrky a příkoří, o jakých se rádoby rebelským The Clash nebo třeba
z očí do očí
z očí do očí
Rage Against The Machine ani nezdálo.
Nejsou ale v této části světa nováčky.
Jejich kořeny sahají až do šedesátých
let, kdy bylo v Mali brutálně potlačeno
povstání tuaregské menšiny. Mnoho
Tuaregů bylo zabito v následujících
potyčkách, mezi jinými i rodiče Ibrahima
Aga Alhabiby, rozčepýřeného frontmana Tinariwen.
Jako kostra dinosaura
Díkybohu je Ibrahim schopný průvodce.
Brzy opustíme Kidal a vstoupíme do
odloučenosti Sahary, kde strávíme
několik kouzelných nocí pod hvězdami,
které se zdají být bližší a jasnější než
na severu. Pro kočovné Tuaregy jsou
hvězdy nezbytné pro orientaci v tomhle
nehostinném a jednotvárném terénu.
„Tuaregové dokážou podle hvězd navigovat stovky kilometrů
v poušti bez map, dopravních značek a silnic.“
Čtyřletý Ibrahim pěšky uprchl spolu se
svou babičkou přes poušť do Alžíru.
„Někdy v tu dobu jsem se zamiloval do
hudby, když jsem poslouchal staré
nahrávky Led Zeppelin a Jimmyho Hendrixe,“ vypráví francouzsky se zvláštním
přízvukem. O mnoho let později se jako
problémový teenager naučil hrát na
„pouštní kytaru“ – podivný instrument
z kusu dřeva, plechovky a drátu. V roce
1979 založil kapelu, později přejmenovanou na Tinariwen. Místo zpěvu starých písní kmene Tuaregů začali psát
vlastní texty o politické situaci v Severní
Africe. Tinariwen se stali kultovními
postavami pro tisíce bojovníků a rebelů.
„Nejdřív jsem se k rebelům připojil,
abych pomstil svého otce,“ vysvětluje
Ibrahim, „ale nechtěl jsem se stát vojákem. Jsem hudebník, ne bojovník. Naučil jsem se vytrvalosti a sebeovládání,
ale je mi jasné, že hudba a poezie
mohou mé snaze prospět více než
zbraně a boj. Postupem času jsem zjistil
řadu věcí. Zažil jsem válku a naučil se
překonat smutek ze smrti. Ale teď se
režim vládnoucí Mali změnil a věci se
obrací k lepšímu.“
Strastiplný život uprostřed Sahary
nicméně pokračuje nezměněn. Celým
660 000 km2 rozlehlým územím Kidal,
odkud kapela pochází, nevedou žádné
pořádné silnice ani cesty, jen něco,
čemu se tady říká „pista“ – písčitá koryta plná děr a křižovaná vyjetými kolejemi. Vyberete si stopu, ve které pojedete,
a můžete jen doufat, že nepatřila
jednomu z mnoha vraků roztroušených
kolem cesty.
18_FORD revue
Zleva po směru hod.
ručiček: frontman
skupiny Tinariwen
Ibrahim Ag Alhabib;
autor Andy Gill;
saharský velbloudl;
ženy Touaregů; tak
vypadá pista; členové
skupiny sedí okolo
táborového ohně.
„V poušti má každé město svou hvězdu, která tě do něj dovede,“ vysvětluje
Ibrahim. „Když chce nomád do
Tessalitu, prostě jde za tou jednou
hvězdou. Každé město to má tak.
Chápeme pohyby hvězd, vím,e kde
která hvězda bude za tolik a tolik hodin.“
Takto dokážou naši řidiči navigovat
stovky kilometrů v poušti bez map,
značek a cest.
Sedíme kolem ohně, nad hlavami
nám září obloha posetá hvězdami a tři
kytaristé Tinariwen jammují dlouhé,
zadumané a propletené bluesové
melodie. Dokonce i kozí pasta se zdá
být méně nepoživatelná než obvykle.
S rytmy podobnými velbloudímu kodrcání a nekončícími improvizacemi znějí
jako africká obdoba Grateful Dead –
rocková kapela proslulá živými improvizacemi.
Manažer Andy Morgan říká: „Tinariwen je prostě jam session, která tvá už
pětadvacet let.“ Když po hodině nebo
dvou přestanou hrát, ticho pouště se
rozpíná, až nás nakonec pohltí. Tuaregové jsou také známí jako „lidé samoty.“ Uprostřed pouštní noci člověk
pochopí, jak povznášející je být sám,
bez ruchu dopravy a otravného vyzvánění. Závidím divokým zvířatům, která
tiše přežívají v téhle nehostinné pustině.
Naše druhá noc v poušti je všechno,
jen ne tichá. Tinariwen hrají pro kočovné
příslušníky svého kmene, kteří se najednou vynořují ze zdánlivě liduprázdných
roklin a křovisek jako duchové. Před
stanem pro zvířata ve tvaru půlměsíce
se kapela rozehraje, zatímco přihlížející
ženy se souhlasně přidávají znepokojivým kvílením. Řady vysokých, vznešených Tuaregů, někteří oděni do tradičních obleků a jiní v moderních kožených
sakách, tančí a jejich ladné pohyby
ukazují na neuvěřitelné fyzické předpoklady, bez nichž by v tomto prostředí
nepřežili.
Písně zpívané v domorodém jazyce
Tamashek popisují politickou situaci,
opěvují mučedníky a modlí se za mír;
někdy vyprávějí o mystických věcech,
o odchodu, samotě pouště a džinech,
na které Tuaregové věří. Ibrahim se na
tohle místo vrací rád: „Když jsem sám
v noci v poušti a křovinách, někdy
kolem sebe cítím mocnou přítomnost,
dokážu dělat věci mnohem lehčeji,
obrazy a hudba se mi samy vynořují
v hlavě, jako by mě políbila Múza.“
Víra v džiny zapadá do vyznání zva-
ného animismus, rozšířeného po celé
Africe. Podle tohoto náboženství duše
dlí ve všech věcech, i v kamení a písku.
Traduje se, že první Tuareg vznikl právě
spojením džina a ženy.
Nadpřirozený původ je odlišuje od
ostatních afrických kmenů a tvoři základ
pro řadu nejrůznějších pověr. Jedna
z nich říká, že Tuareg nesmí chválit ženy
pro jejich krásu a muže pro jejich sílu,
to prý přináší smůlu. Možná jde o jedinou kulturu na světě, kde je nejen přípustné, ale i vhodné říkat věci jako:
„No jo, v tomhle máš vážně děsně
velkej zadek.“
Po několika dnech zase cestujeme
pistou zpátky do Gaa a na letiště. Zde
nás Ibrahim opustí. Možná cestuje po
celém světě a hraje na největších koncertech a festivalech, ale poušť je stále
jeho domovem a zdrojem inspirace.
Se stářím přišla zralost a hlubší
poznání o podstatě svobody a útlaku,
a také potřeba zvrátit feudální hierarchii,
která brzdila prosperitu Tuaregů po příliš dlouhou dobu: „Vždycky chci zůstat
prostý. Nikdo není tak svobodný jako ti,
kdo vedou opravdu prostý život.“
Jak se dělá hudba v Mali
Ačkoliv kytarové kapely jsou
v řadách Tuaregů vzácné, jih
Mali je doslova hudební líhní.
Každý kmen zde má vlastní
muzikální styl. Většinu populace tvoří kmen Mande. Patří
do něj i kasta jménem Jeli,
ke které se hlásí mnoho místních hudebníků. Zpravidla
hrají na domorodý nástroj
Kora, podobný harfě nebo
lyře. Nedávno ale zpěvák
Oumou Sangaré a jeho nový
hudební směr wassoulou zpopularizoval podobný nástroj
Kamalengoni. Mezi další známé muzikanty původem z Mali
patří například bluesový zpěvák Ali Farka Touré nebo tanečnice Mandé Mory Kanté.
Tinariwen si můžete poslechnout naživo sedmého prosince
v Olympia Hall v Paříži, dvanáctého prosince v Shepherd’s
Bush Empire v Londýně nebo o dva dny později v Berlíně. Více
informací naleznete na www.tinariwen.com
FORD revue_19
nový Focus
Zírat je
neslušné
… ale my vám odpouštíme, protože
tohle je úchvatný pohled. Ano, díváte
se na nový Ford Focus, který se chystá
pořádně zatřást automobilovým trhem.
TEXT frank dean
Z
amyslete se na chvíli. Nejprve
přišlo dynamické MPV Galaxy a
brilantní S-MAX, potom stylový
nový C-MAX, před několika měsíci
následovalo spektakulární Mondeo.
To všechno za osmnáct měsíců. Ve
Fordu se dějí velké věci.
A nyní přichází na řadu nový Focus.
Auto proslulé nedostižnými jízdními
vlastnostmi prodělalo osvěžení v duchu
kinetického designu. No tak, podívejte
se ještě jednou. Je to bezpochyby
nádherný automobil, od svůdně tvarované přední části přes vyrýsované boky
po elegantní záď.
„Chtěli jsme navrhnout mimořádně
atraktivní vůz,“ vysvětluje designér
Stefan Lamm. „Podle mě vypadá vskutku atleticky; jen se podívejte na dozadu
protažené světlomety a na sebevědo20_FORD revue
mou mřížku chladiče. Pustili jsme se do
toho pořádně – jediným dílem karoserie, který zůstal nezměněn, je střecha.“
Váš dojem, že v detailech vidíte odkazy na Mondeo a S-MAX, je naprosto
správný. Ford totiž vyvinul designovou
filozofii, společnou pro všechny své
modely. Nazývá ji kinetický design.
„Focus byl vždy vynikající volbou,“
říká Lamm, „a zájem o něj teď určitě
ještě vzroste.“
Příští rok touhle dobou budou
rivalové Focusu hledat nějaký písek,
do kterého by mohli schovat hlavu.
Více se dozvíte už v následujícím čísle.
Další informace o NOVÉM
Fordu Focus brzy najdete
na www.ford.cz
FORD revue_21
zkamenělé poklady
Čekání na příboj
S podzimem přichází na pobřeží Baltu období bouřek … a také
hledači jantaru, pro které je tato část Evropy tím, čím býval pro
zlatokopy Klondike.
U
ž první náznaky úsvitu odhalí zlověstně
černé nebe. Mračna se valí na jih a pláž
posetou chaluhami bičuje silné vlnobití.
Severní vítr je ostrý jako jehly. Jinými slovy, podmínky jsou perfektní. Pláž křižují stovky tmavých
siluet. Choulí se do nepromokavých obleků a prosévají písek – někteří síty, další jen rukama. Ti nejodolnější pak v plavkách kráčejí do ledového příboje, vyzbrojeni jednoduchými rybářskými síťkami.
Ne, tohle opravdu není běžný plážový život.
Nacházíme se na výběžku Vistula, deset kilometrů
od polské pevniny. Když foukají silné severní větry,
stane se tento sedmdesátikilometrový cíp písku
a stromů první pevnou překážkou, na kterou
baltické bouře narazí. Právě na tomto nevlídném
místě mořské vlny odevzdávají svůj vzácný
náklad: jantar.
Informace
• Velký důl v Kaliningradské
oblasti (ruská enkláva mezi
Polskem a Litvou) produkuje
více než devadesát procent
baltského jantaru.
V tamním muzeu lze spatřit ty
nejvzácnější nálezy.
22_FORd REVUE
Jantar je zkamenělá pryskyřice ze třetihorních jehličnanů, které před miliony let v těchto místech
rostly. Silné deště ji spláchly do moře, kde zůstala
věky uvězněna na písečném dně. Dostat ji zpátky
mohou jen silné proudy, které vznikají při některých
bouřích.
Scény podobné té, jíž jsme dnes svědky, se zde
odehrávaly i za úsvitu civilizace – jantar byl opracováván k okrasným účelům již jedenáct tisíc let před
Kristem. Traduje se, že kyseliny obsažené v jantaru
dokážou ulevit od bolesti revmatikům, jantar rozemletý na prášek se používal jako kadidlo. Při tření
vytváří statickou elektřinu, což později vedlo k jednomu z nejdůležitějších objevů v historii lidstva,
a jeho řecký název „elektron“ se v jiné souvislosti
používá dodnes.
• „Jantarové pobřeží“ sahá od
Německa až k Estonsku, ale
občas moře vyplaví jantar i na
plážích ve Finsku, Švédsku,
Dánsku a dokonce i východní
Anglii. Dodnes se můžete vydat
po „jantarové cestě“, jež kdysi
sloužila k dopravě vzácného
zboží k Černému moři a dál
do Asie. Začněte v Gdaňsku
a pokračujte do Tallinnu.
Po cestě doporučujeme shlédnout jantarové sbírky v polském
zámku Malbork (www.zamek.
malbork.pl) a litevském muzeu
Palanga (ww.pgm.lt).
• Průměrný valoun o velikosti
několika centimetrů stojí asi
pět set korun. Pokud však
obsahuje například zkamenělý
hmyz, cena stoupá až na
pětinásobek.
• Nejzajímavější novodobý
nález se datuje do roku 1997.
Při procházce po gdaňských
písečných dunách našla polská
odbornice na jantar Gabriela
Gierlowska sedmigramový
valoun s dokonale zachovalou
ještěrkou. Vzácný artefakt je
nyní uložen ve sbírkách Zeměpisného muzea ve Varšavě.
Eisermann/Laif/Camera Press London, Ellerbrock & Schafft/Bilderberg
TEXT FRANK DEAN
Car meets train: (From left) the
Trans-Siberian Express route
crosses over the Volga Highway;
following the Trans-Ural bus East
Pohlednice
z konce světa
Pět tisíc kilometrů dlouhá cesta po stopách transsibiřské magistrály nás zavedla ze srdce Evropy
až do asijské části Ruska. Naším průvodcem za hranici kontinentů bylo nové Mondeo.
TEXT MATT POTTER FOTOGRAFIE PHILIP LEE HARVEY
24_FORD revue
Moskevský pochod
Po směru hod.
ručiček: Vlak odjíždí
z moskevského
nádraží Jaroslavl;
nákladní loď na Volze;
právě křižujeme
dráhu transsibiřské
magistrály; ztraceni v
Nižném Novgorodu;
katedrála Svatého
Basileje; ceremoniál
na Rudém náměstí.
B
uch. Buch buch buch. Razítko
najednou zmrzne uprostřed své
periodické dráhy. Imigrační úředník se nakloní dopředu. „Vaše adresa
během pobytu v Ruské federaci?“
Vysvětluji, že je to trochu komplikované. Budeme cestovat přes celou zemi.
Máme zamluvené hotely, ale není to
definitivní; záleží na tom, jak daleko se
dostaneme do soumraku, a …“
„Žádný kontakt? Žádná adresa?
Jaký je tedy účel vaší cesty?“
Budeme následovat transsibiřský
expres napříč Ruskem, přes Volhu, za
Ural a dál do Asie. Jen tak, pro zábavu.
Fakt.
Pauza. Úsměv. Buch!
Máme to. Fotograf Phil, spolujezdec
Keith, asistent Olivier i já dostáváme razítka s vízem a vstupujeme na území Ruska.
Moskva
Nebe exploduje bouří. Široké ulice
Moskvy se změní v řeky, po nichž se
26_FORD revue
plaví hranaté Volhy ze sedmdesátých
let. Bizarnost scény dokresluje žluté
světlo pouličních lamp. Zařadíme se
mezi ostatní plavidla a konstantní rychlostí čtyř uzlů plujeme s proudem.
Jsem rád, že jsem zase tady, a dělá
mi dobře, když vidím odraz našeho
Mondea ve výlohách drahých butiků
Tverskaja. Moskva není levné město
a místním policistům by rozhodně neuškodilo, kdyby se víc usmívali, ale dříve
jsem tu pracoval a líbí se mi tady.
Z domova jsem zvyklý na úzké uličky,
zakroucené cesty a prostranství zaplněná lidmi. Na kolosálních náměstích
Moskvy, nekonečných bulvárech a přechodech pro chodce dlouhých tak,
že sotva dohlédnete na druhou stranu
ulice, si připadám nějak menší. Výsledkem je zvláštní pocit odcizení.
Jak se přibližujete ke Kremlu, z dálky
jasně viditelné detaily najednou mizí –
podobně jako zakroucená horská údolí,
která na kratičký okamžik zahlédnete
z okna letadla. Zblízka jsou architektonické prvky moskevských staveb příliš
velké, než aby byly vidět. Je to stejně
znepokojivé jako vzrušující. Ale nemáme čas věnovat se takovým myšlenkám. Musíme dál na východ.
Na cestě
„Kam máte namířeno?“ vyzvídá portýr,
když za růžového rozbřesku nakládá
naše kufry do auta. „Tak na Sibiř? Hmm,
to jistě.“ Když si uvědomí, že nežertuji,
nasadí zasmušilý výraz a zatřepe hlavou. „Dávej si na sebe, bacha, chlape,“
procedí mezi zuby. Formální mluvu
nahradil hrdelním moskevským dialektem. „Ty lidi tam jsou blázni. Jedete
moc daleko od civilizace, chápeš?“
Transsibiřský expres odjel z moskevského nádraží Jaroslavl před půlhodinou. Rádi bychom ho následovali, ale
gravitační síly moskevských obchvatů
nás uvěznily v nekonečných předměstích Moskvy. Z nebe, zjizveného dráty
elektrického vedení, na nás padá ozvěna vytí vlků z moskevské zoo. Konečně
se dokážeme vysvobodit z oběžné
dráhy ruského hlavního města a napojujeme se na gigantickou M7, známou
též jako Volžská dálnice. Je součástí
silničního řetězce, který spojuje všech
sedm časových pásem této obrovské
země a vede přes Volhu, Ural a Sibiř
až do nitra Asie. Zkrátka ruská verze
slavné Route 66.
Volžská dálnice
Za otevřeným okénkem Mondea se
míhají větve a sluneční paprsky, Moskva zůstala za námi. Pořád mi znějí
v uších slova prodavačky ve stánku, jíž
jsem se ptal, kudy ven z města: „Tam
venku začíná opravdové Rusko.“
Silueta Moskvy zmizela za obzorem.
Najednou jsme na silnici sami. Pole,
louky, borové háje a dřevěné vesnice
raší okolo sluncem zalité dálnice jako
lišejník. Co kilometr posedávají na
„Pořád mi znějí v uších slova
prodavačky ve stánku: ,Tam venku
začíná opravdové Rusko.‘ “
dřevěných přepravkách u krajnice ženy
okolo šedesátky. Nabízejí jablka,
ostružiny a med.
„Něco se ti nelíbí?“ Zastavili jsme
poblíž klášterního města Suzdal, abychom s jednou z nich prohodili pár slov.
Anna si klidně bude povídat, ale jen
když si koupíme ostružiny. „Tak je mezi
řečí ochutnávej. Mám i angrešt a borůvky. To jsi nikdy předtím neviděl, mám
pravdu?“
Beru si košík švestek. „Kolik stojí
tohle?“ Usměje se na mě svými zlatými
zuby: „Pouhých sto rublů, milostpane.“
Přes Volhu
Jedeme už tak dlouho, že jsme „přepnuli na autopilota.“ Za poslední tři
Doteky Asie
Nevěsta před klášterem v Suzdalu; řidiči
křižující Ural odpočívají místo motorestů
v saunách; Leila, prodavačka ze stánku
poblíž hranic s Uzbekistánem; Máša
s kosou; Demian už
má sklizeno.
hodiny neřekl nikdo ani slovo, nepočítám-li moje hlasité překládání dopravního značení a krátké poděkování chlapíkovi u čerpací stanice.
Trvalo nám dvacet minut, než jsme si
všimli, že jedeme okolo Volhy. Je stovky
metrů široká a jezdí po ní velké tankery,
nákladní lodě i soukromé jachty. Teče
tak pomalu, že člověka napadne, jestli
to náhodou není jezero. Najednou se po
obou dlážděných březích, na nichž
tráva dávno vybojovala vítěznou bitvu
nad stavební hmotou, vyloupnou zlaté
paláce, hradby a pobřežní chaty Nižného Novgorodu.
Atmosféru místních trhů, přístavu,
pouličního života a svérázných postav
zvěčnil na stránkách svých knih spisovatel Maxim Gorkij. Něco z tehdejší
atmosféry zde přežívá dodnes. Stará
budova Volžské paroplavební společnosti stále sídlí na Majakovského ulici č.
p. 23. Jen kousek dál najdete továrnu
automobilky GAZ (Gorkovsky AvtomoFORD revue_27
Směr Sibiř
Náš tým sledoval luxusní vlak Zlatý Orel,
který jede z Moskvy přes Nižnij Novgorod,
Kazan, Ufu a Cheljabinsk.
bilny Zavod), kterou ve dvacátých
letech minulého století spoluzakládal
Henry Ford. Jeho typická prozíravost
mu vnuknula nápad poslat sem z Ameriky inženýry a mechaniky, aby rozběhli
výrobu Fordu Model A a přispěli tak k
motorizaci Ruska.
Večer si připadáme skoro jako u
moře. Křik kormoránů se mísí ze sirénami velkých člunů a výstražnými zvony
na malých plavidlech. Ve vzduchu visí
vůně smažených jeseterů, které sem
přivážejí lodě přímo z Kaspického moře.
Člověku připadá, jako by se opravdu
ocitl v Gorkého časech, kdy ještě neexistovaly žádné průmyslové zóny – a
Přes čáru
Zleva: Senoseč poblíž
Kazanu; typické
panorama měst v této
části světa; Galena a
její pes Sam; rybáři na
Uralu, který odděluje
Evropu od Asie; na
levém břehu Volhy v
Nižném Novgorodu.
Transsibiřský expres
Na hranici Evropy a Asie teprve začíná to pravé dobrodružství. Cílem
vlaku je 9 289 km vzdálený Vladivostok na pobřeží Tichého oceánu.
Jediná spolehlivá cesta vede po
železnici – silnice jsou zničené
dlouhodobými mrazy.
Jednadvacetivozová souprava Zlatý Orel představuje způsob,
jak procestovat sibiřskou step v naprostém luxusu. Lůžková
kupé jsou vybavena vyhřívanými podlahami a plochými televizory. Ceny jízdného začínají asi na 160 000 Kč. Více informací
poskytne provozovatel vlaku, společnost GW Travel.
www.gwtravel.co.uk
28_FORD revue
kdy ve směru našeho dalšího putování
nebylo nic jiného než zorané pole.
Ráno nás probouzí nádherné, zdánlivě nehybné slunce. Skvělé počasí na
cestu. Ještě před polednem dorazíme
ke Kazanu. Na mostě, jehož ocelová
žebra nesou tíhu železnice i asfaltové
vozovky, nás předjíždí bájný vlak na
Sibiř.
Kazan: na prahu Orientu
Na vodní hladině se odráží středověké
tatarské město. Než přejedeme most,
všechno zčerná. Kazan je magické
slovo, které přivolává déšť. Z oblohy
mizí i poslední osamocené paprsky
světla, někde nahoře se otevřela gigantická stavidla a zatímco na město padá
vodní příval, vzadu se zvedá kužel tornáda. Je to zvláštně pomalý proces,
jehož tempo nám bůhvíproč připomene
stroj na stavění kuželek na konci bowlingové dráhy.
Panika. Máme nechat auto autem
a utíkat pod střechu stejně jako všichni
okolo nás? Nebo bude lepší sedět na
místě s vypnutým motorem? Už není
čas přemýšlet. Po silnici létají silné
větve, karoserie je bičována vodou
a větrem. Nikdo nepokračuje v jízdě.
Ti, kteří zůstali uvězněni v autech,
se vystrašeně choulí do sedadel.
Přesně za dvanáct minut je konec.
Zprvu naprosté ticho začínají přerušovat ojedinělé hlasy. Pořád trochu prší.
V autě nalevo od nás pláče dítě. Někde
zezadu kdosi křičí, že chce telefon.
Postupně se znovu rozsvěcují světla.
Silnice je pod vodou. Hádal bych
hloubku asi třicet centimetrů. Mondeo
si pomalu razí cestu tou spouští. Míjíme
vyvrácené dopravní značky, povalené
stromy … Lidé v drahých oblecích tlačí
svoje auta, jiní se pokoušejí rukama
vztyčit spadlé ploty. V centru to vypadá
jako při povodni.
V tomto převážně muslimském univerzitní městě, někdejším domově Gorkého, Lenina a Tolstoje, je už dobře
patrný vliv východních civilizací. Volha,
kterou Tataři nazývali Itil, starověcí
Egypťané Ra a středověcí Arabové Etel
či Atil, zde mění směr a stáčí se na jih ke
Kaspickému moři.
Ráno se město probouzí, jako by se
nic nestalo. Z oken voní horká káva a
čerstvé pečivo. Postupně se otevírají
stánky na ulicích. Lilia, prodavačka
miniatur Koránu a tatarských vlajek na
Leninově ulici, to bere filozoficky: „Člověk si zvykne,“ směje se. „Aspoň že
řeka zůstala v korytě.“
Silnice do Baškortistánu
„Pokud jste nikdy necestovali po ruských silnicích,“ napsal Michail Bulgakov
v roce 1926, „je zbytečné o tom cokoli
vyprávět; stejně byste to nepochopili.
A jestli osobní zkušenost máte, raději
vám ji nebudu připomínat.“
Silnice s označením M5 je poslední
kus volžské magistrály před Uralem.
Rozhodně si nezaslouží být nazývána
dálnicí. Úzká dvouprodá komunikace,
jen místy rozšířená o předjížděcí pruh,
se vine hustými lesy červených borovic
a bílých bříz, spousty potůčků a říček
přeskakuje malými můstky. Těžko uvě-
řit, že právě tudy cestuje zboží z Číny
do Evropy a obráceným směrem – jsme
na hlavním pevninském tahu z Asie do
naší části světa. Pomalu se suneme
nížinou za traktory, náklaďáky plnými
sena a kravami. Zastavujeme a dáváme
si piknik přímo u cesty. Baškortistán byl
připojen k Rusku před 450 lety. Má svůj
vlastní jazyk, dopravní značení i kulturu.
Vesnice se tady bojácně tisknou
k úbočím kopců. Odpolední vzduch
je cítit trávou a prachem. Pasák s muslimskou čapkou na hlavě vede svoje
stádo k malému prameni. Lidé mávají
a volají na projíždějící auta, včetně toho
našeho.
Demian a Máša jsou sběrači. Každý
den pročesávají křoví u volžské dálnice
a sbírají všechno, co by se dalo prodat
na trhu. Houby („Poznám je všechny,
ty dobré i ty špatné. Ty hlavně.“), malé
lesní jahody, dubové proutí („Vždycky
se hodí. Třeba na střechu. Nebo do
sauny.“) Když přijde zima, věnují se
jiným činnostem. „Pořád máme co
dělat,“ konstatuje Demian.
Nikdy nebyli v sousedním městě,
které se jmenuje Ufa, ale vědí, že tahle
silnice nás do něj dovede. Teď má řídit
Keith a právě si nastavuje sedadlo, když
se na něj Máša usměje neodolatelným
zlatým úsměvem. „Řekni mu, ať dává
pozor na policii,“ obrací se na mě. „Když
máš smůlu, jste v tom až po uši. Číhají
tam na lidi.“
Překračujeme Ural
V rozpálených, prašných ulicích Ufy je
blízkost Východu zase o něco zřetelněj-
„Vesnice se tady bojácně tisknou k
úbočím kopců. Odpolední vzduch
je cítit trávou a prachem.“
ší. V rodišti samotného Lenina se mezi
mešitami, sklenářskými dílnami a kostely s cibulovitými věžičkami schovávají
stany kočovníků, kteří nabízejí kožešiny
a tradiční kostýmy. Vypadají jako Mongolové.
To je ale jen předehra, práh civilizací.
Až když město zmizí ve zpětném zrcátku, začne na obzoru vyrůstat severojižní
stěna pohoří Ural. Za ním začíná Sibiř –
a s ním i Asie. Traktory odbočují ze silnice na louky nedozírné velikosti. Někteří
rolníci vozí úrodu na jízdních kolech.
Z obrovských balíků, jejichž velikost
často zastiňuje kolo i jezdce, září divoké
fialové květy a zlatavá pšenice.
Stop lidské činnosti rychle ubývá.
Spatříme osamělého chodce, pak dlouho nic. V lesích okolo tušíme jeleny, ale
jak silnice stoupá vzhůru, jsou našimi
jedinými společníky draví ptáci. Krajina
působí, jako by se každou chvíli měla
ztratit v nenávratnu.
Stoupáme
Svahy Uralu nejsou dramaticky strmé.
Zato jsou masivní a všudypřítomné.
Vesnice nahoře jako by z oka vypadly
těm na Divokém Západu: domy jsou
stlučené z dřevěných trámů, někdy
natřených barvou a někdy také ne.
FORD revue_29
transsibiřská magistrála
Vzduch začíná být studený, ačkoliv je
konec léta.
Potřebujeme palivo. V této na ropu
bohaté části na ropu bohaté země
podél hranice s Kazachstánem mají
čerpací stanice odzbrojující rodinnou
atmosféru, ale naše příští zastávka je
stoprocentně asijská. Ocitli jsme se
na prahu dvou kultur.
Uzbečtí prodavači opékají ryby a
kuřata ve venkovní peci na prašném
parkovišti a roznášejí je řidičům
náklaďáků, kteří si objednávají jídlo hlasitým křikem. Ve stanech okolo jsou
k mání filmy na DVD, sluneční brýle a
falešné doklady. Ze špatných reproduktorů duní hlasitý turecký pop. Na prostranství zrovna začala nějaká hra. Všímáme si peněz, které vsadili přihlížející.
Jsou to očividně velmi opotřebované
a velmi neruské bankovky. Benzín se
tankuje ručními pumpami.
Jednadvacetiletá Leila přijela do této
bezejmenné vesnice z plátna, plastu a
nákladních aut z uzbeckého Taškentu.
„Doma jsem se nudila, tak jsem vyrazila
na cesty. Když jsem tudy projížděla,
Tady to je
Trčící monument na
uralské náhorní rovině
upozorňuje, že překračujete hranici dvou
světadílů.
„Kráčíme podél
poledníku, s jednou
nohou v Evropě
a druhou v Asii, dokud
nás cvakající čelisti
hlídače Sama
nezaženou do stánku
s občerstvením.“
Highway star
Portrétní foto: Matt Potter
Keith Drummond hovoří o životě v novém Mondeu,
které se mu stalo dočasným domovem.
Nejsem motoristický novinář a nemám ve zvyku pokoušet
štěstí v zatáčkách nebo snažit se co nejrychleji akcelerovat na
100 km/h. Tady stejně nešlo o sprint, ale o maraton. Pro
Mondeo i po mě to byla opravdová zkouška charakteru. Když
máte urazit pět tisíc kilometrů za týden, je dobré se za volantem
střídat. Řízením jsem tedy strávil asi třicet hodin, zbytek připadá na ostatní sedadla. Soukromí samozřejmě nemáte žádné,
takže si chcete ohlídat alespoň svoji „komfortní zónu“, a v
Mondeu je naštěstí dostatek místa. Co se mi líbilo nejvíc? Tu
jistotu, ten pocit, že Mondeo mi řízení usnadňuje. Obdivoval
jsem, jak dokáže žehlit to nejhorší ze silnic v Povoloží a na
Uralu: obrovské výtluky, popraskaný asfalt, zaplavenou vozovku. A nebyla mi nepříjemná ani pozornost, které se našemu
futuristicky vyhlížejícímu autu všude dostávalo, dokonce i v
milionářských čtvrtích Moskvy.
30_FORD revue
napadlo mě, že zůstanu. Vydělávám si
prodejem ve stánku a mezi projíždějícími se vždycky najde někdo, kdo doručí
moje zprávy domů. A taky ráda potkávám ztracené cizince!“
Vysvětluji, že jsme se neztratili. Nevěří
mi. Když jí vyprávím celý náš příběh,
upozorní mě na možné nástrahy a
nabídne řidičáky s fotkami, které podle
ní můžeme s úspěchem vydávat za
vlastní. Na dokladu, který vybrala pro
mě, se z fotografie usmívá Roman
Abramovič. „Copak lidé nepoznají, že
nejsem on?“ Leila se zasměje. „Hmm,
možná jo.“
Vstříc vycházejícímu slunci
Nakonec zmizí i stromy. Jedeme napříč
náhorní stepí. Místy se otevře pohled do
nížiny, na modrá jezera řídce zdobená
barevnými tečkami rybářských člunů.
Hranice mezi dvěma nejlidnatějšími
kontinenty je pouhých pár centimetrů
tenká. Poutníky na její překročení upozorňuje socha z nerezavějící oceli.
Kráčíme podél poledníku, s jednou
nohou v Evropě a druhou v Asii, dokud
nás cvakající čelisti hlídače Sama
nezaženou do stánku s občerstvením,
provozovaného jeho paničkou. Galena
prý žije na hranici už devatenáct let.
Chvíli si povídáme a pak si mlčky hrajeme se Samem v podvečerním sibiřském slunci.
Zítra pokračujeme tam dolů, do
jiného světa. Budeme následovat vlak
prériemi ruské Asie po tenké stužce
asfaltu, která nás dovede až k Japonskému moři.
připravujeme
Bez hranic
Vrchol evoluce: nový Ford Kuga je stejně doma v ulicích
velkoměsta jako uprostřed divoké přírody.
Co se stane, když uděláte auto podle
běžecké boty? Když spojíte lyžařskou
kulturu s ježděním v terénu? Brzy to
zjistíte. Ford totiž přichází se zatím
nejodvážnější interpretací „kinetického designu“, která na sebe vzala
podobu radikálního nového SUV.
Dámy a pánové, seznamte se: tohle
je Ford Kuga.
Nejprve jsme dostali ochutnávku
v podobě konceptu isois X, nyní je za
dveřmi oficiální představení sériového
vozu. Kuga je první terénní Ford,
navržený v Evropě pro evropské
zákazníky. Očekávejte dynamické,
sebevědomé linie, které jsou příznač-
né pro kinetický design, na karoserii
přizpůsobené i pro ta nejbarvitější
dobrodružství. Špičkové jízdní
vlastnosti vozů Ford se nyní spojují se
schopností pohybu v nezpevněném
terénu.
Model Kuga si designéři Fordu
vysnili v nejodvážnějších snech. Disponuje nejmodernějšími technologiemi. Lidé budou uchváceni nabízenou
kombinací vzhledu a všestrannosti.
Již v následujícím čísle magazínu
Ford Revue se na novou kapitolu v
historii Modrého oválu podíváme
zblízka. Prozatím si zapamatujte
jediné slovo: Kuga.
Chcete-li se dozvědět podrobné informace o Fordu Kuga
dříve než ostatní, zaregistrujte se na stránce www.ford.cz
pod odkazem „Informujte mě o novinkách“
To nejlepší z obou světů
Jídlo – Myšlenka na spojení receptů a
ingrediencí z různých kultur se nejprve
objevila v Austrálii a na Novém Zélandu.
Tamní šéfkuchaři začali ozvláštňovat
tradiční pokrmy, založené na evropské
kuchyni, přísadami typickými pro oblast
jihovýchodního Pacifiku. Kuchyně,
které se v mezinárodním žargonu
labužníků říká „fusion“, je dnes populární na celém světě. Nejlepší kombinace:
smažený klokan s fíky a růžovým
kompotem.
Hudba – Většina dnes známých
hudebních žánrů se vyvinula kombinováním žánrů tehdejších. Například rock
and roll vznikl díky spojení blues, gospelu a country; rythm&blues se zrodil z
jazzu, blues a gospelu. Nové hudební
směry vznikají i dnes. Nejlepší kombinace: kapela Tinariwen a její saharský
rock (str. 16).
Móda – V globální společnosti se mísí
velmi různorodé styly oblékání ze všech
koutů světa. Na evropských přehlídkových molech jsou často k vidění modely, které nesou typické znaky evropského a asijského odívání zároveň. Nejlepší
kombinace: indický návrhář Manish
Malhotra a jeho ultramoderní kolekce.
Auta – Na silnicích nikdy nebylo tak
plno jako dnes. Hektický život naší
společnosti přináší celou řadu protichůdných požadavků. Ideální auto do
města musí skloubit obratnost malých
„nákupních tašek“ s prostorem a bezpečím velkého vozu, to vše v dostatečně atraktivním balení. Nejlepší kombinace: Ford Fusion+ spojuje výhled,
prostor a výbavu velkých aut se snadnou ovladatelností a nízkou spotřebou.
Více na www.ford.cz
udržitelný rozvoj
udržitelný rozvoj
Palivo E85 se tankuje
do stejné nádrže
jako benzín, obě látky
lze navíc míchat
v libovolném poměru.
V některých západních zemích je E85
již běžně k dostání
u čerpacích stanic.
Ford FFV – řešení
pro budoucnost
Fosilní paliva pomalu docházejí, zásoby vydrží nejvýše desítky let. Značná část ropy se
těží v politicky nestabilních oblastech a její cena dlouhodobě stoupá. Spalováním
benzinu i nafty se navíc do atmosféry uvolňuje oxid uhličitý, který přispívá ke
globálnímu oteplování … Máme nejvyšší čas poohlédnout se po jiném řešení.
Text Martin Hodulík FOTO Zdeněk Sluka a archiv
Vozy Ford Flexifuel
se od standardního
provedení odlišují jen
několika dílčími úpravami. Mají například
tvrzená sedla ventilů,
přeprogramovanou
řídicí jednotku
a malou zásuvku na
masce chlaidče, která
slouží k předehřátí
motoru za extrémně
nízkých teplot.
T
o všechno naznačuje, že na klasické spalovací motory
nebudeme moci spoléhat příliš dlouho. Co je asi
nahradí? Zatím se zdá, že ve vzdálenější budoucnosti
to budou vozy poháněné tzv. palivovými články, tedy zařízeními, která získávají elektrickou energii pro pohon elektromotoru jen mísením vodíku a kyslíku – z výfuku pak vychází jen
voda a vodní pára.
Jenže k finančně únosné masové výrobě palivových
článků je ještě velice daleko. Lidstvo musí najít nějaké přechodné řešení. Jako ideální varianta se dnes jeví bioetanol,
tedy průmyslový líh vyrobený z rostlin. Ten lze velmi dobře
spalovat v upravených zážehových motorech – ne ovšem
v čisté formě, ale jako směs s obchodním názvem E85.
Číslovka v názvu paliva odkazuje na skutečnost, že je tvořeno
z 85 % biolihem a z 15 % bezolovnatým benzinem.
Výhodnější ve všech směrech
Palivo E85 znamená výhodu na několika frontách najednou.
Tou první je oblast ekonomicko-politická. Využití E85 totiž
logicky snižuje závislost na zásobách ropy, dovážené často
z problematických regionů. A zatímco cena ropy stoupá,
cena E85 bude se zvyšováním objemu jeho výroby klesat.
E85 však může přinášet prospěch i ekonomikám jednotlivých států, zejména jejich zemědělství. Stovky tisíc hektarů
zemědělské půdy, které zatím kvůli nadprodukci běžných
plodin leží ladem, se mohou začít využívat pro pěstování
biomasy, z níž se bioetanol bude vyrábět. V současné době
se bioetanol vyrábí zejména z kulturních plodin jako cukrovka,
obilí, cukrová třtina či kukuřice, připravuje se však i technologie výroby z odpadu při výrobě celulózy, dřevěných pilin
a dalších materiálů.
Třetí oblastí, v níž využití E85 přináší výhodu, je samozřejmě
ekologie. Při spalování E85 pochopitelně vzniká oxid
uhličitý. Pokud ovšem odečteme CO2, který biomasa
spotřebovala při svém růstu, dojdeme k závěru, že spalováním E85 můžeme emise CO2 snížit až o 80 %!
Toho všeho si je Ford velmi dobře vědom. Jako společnost,
které ekologie a udržitelný rozvoj leží velmi na srdci, investoval
značné prostředky do vývoje vozů s motory schopnými
spalovat E85. Ty nesou obchodní název FFV ( Ford Flexifuel)
a jsou v Evropě zatím k dostání v modelových řadách Focus
a C-MAX. Zanedlouho k nim přibude ještě nové Mondeo,
Galaxy a S-MAX.
Vyspělá Evropa a my
V Evropě je ve využití E85 nejdále Švédsko, tedy země,
která se ochraně životního prostředí věnuje velmi intenzivně.
Ford tu od roku 2001 prodal už 26 000 vozů Focus a C-MAX
FFV. Pomalu se přidávají i další země jako třeba Německo,
Francie, Velká Británie, Švýcarsko atd. Již dnes lze E85
natankovat ve dvanácti evropských zemích – a další budou
následovat ještě do konce roku.
Využití E85 s sebou ovšem nese jeden základní háček.
Pokud by se při jeho výrobě i distribuci platila stejná spotřební
daň jako například u benzinu, bylo by jeho používání příliš
drahé. V takovém případě by koncová cena za litr vycházela
pro běžného zákazníka někde nad hranicí 40 Kč. To je
jednoduše příliš – a zdaleka nejen kvůli tomu, že vozy upravené na E85 mají o něco vyšší spotřebu než jejich benzínové
ekvivalenty.
Je tedy potřeba neprodleně uzákonit příslušné daňové
úlevy, tak, jak fungují třeba ve Švédsku, Německu, Irsku,
Nizozemsku a dalších vyspělých zemích. Pak by nic nestálo
v cestě rychlému vzniku distribuční sítě ( vybudování jednoho
stojanu na E85 je asi desetkrát levnější než u výdejního
stojanu na kapalný plyn) a jízda na E85 by byla výhodnější
než spalování klasického benzínu.
Dopis ministrovi
Společnost Ford Motor Company má již dnes vozy Focus
a C-MAX FFV v ceníku a je připravena kdykoliv je začít prodávat. Česká legislativa však v tomto směru za vyspělou
Evropou výrazně zaostává. To byl také důvod, proč český
Ford zorganizoval tiskovou konferenci informující novináře
o situaci kolem E85 v České republice. V rámci konference
generální ředitel českého Fordu Vladimír Vošický podepsal
otevřený dopis ministru životního prostředí Martinu Bursíkovi.
Žádá ho, aby se osobně zasadil o všechny změny, které
jsou pro urychlené zavedení E85 na český trh nutné.
Dočkáme se?
FORD revue_33
v zákulisí
Nejlepší prodejce Fordu je Čech!
Chlapecká tvář tohoto muže klame. Skrývá se za ní po čertech dobrý obchodník
– vlastně nejlepší z celé Evropy.
Nahoře: Za ideální
vůz Petr Svoboda
považuje Ford
C‑MAX, o kterém
hovořil i na jedné ze
soutěžních prezentací; Vpravo: na showroomu autoMOTOL
BENI v pražském
Motole.
Stovkám inženýrů, techniků a všemožných specialistů vděčíme za to, že vozy
Ford jsou takové, jaké jsou – spolehlivé,
bezpečné, kvalitní a také zábavné.
Ohromný potenciál této armády by ale
přišel vniveč, kdyby selhali vojáci v první
linii. Ford of Europe pravidelně pořádá
znalostní a vědomostní soutěž, v níž
mohou zástupci jednotlivých dealerů
předvést své dovednosti – a předat
přitom něco ze svého know-how i těm
ostatním.
V letošním ročníku tohoto klání zvítězil Petr Svoboda z pražské firmy Ford
autoMOTOL BENI. Nejprve se ale
musel do evropské soutěže kvalifikovat.
„Na finále do Atén jsem postoupil
z českého národního kola, athénského
finále se účastnili zástupci dvaceti
zemí,“ vysvětluje energický mladík.
V Řecku bylo nejdříve zapotřebí
uspět před porotou s dvouminutovou
prezentací Mondea či C-MAXu.
Konkrétní model určil los. Petr je pro
úkoly tohoto typu jako stvořený. Působí
přátelsky a otevřeně, nemá trému –
přestože kontakt s médii pro něj roz-
hodně není běžnou věcí. „Snad máte
pravdu, jenže ve druhém kole mi tyhle
vlastnosti nebyly nic platné,“ směje se
naší domněnce. „Byl to test zaměřený
na znalost produktu. Autoři prvních třiceti otázek rozdělených do dvou kol šli
hodně do hloubky, museli jsme znát
i ty nejnemožnější rozměry a technická
data. Bez detailní přípravy by nikdo
neměl šanci na úspěch, ale pomohlo
mi, že jsem se už dříve svědomitě připravoval na národní soutěž.“
Z těchto dvou disciplín nakonec
vzešlo dvanáct nejlepších, kteří se
utkali v dalším znalostním boji muže
proti muži – a někdy i muži proti ženě.
Zatímco poprvé byl Petrovým soupeřem kolega z Maďarska, následně
proti němu stanula Turkyně. Petr prokázal lepší znalosti než oba rivalové,
což ho vyneslo do trojice vyvolených.
V tomto okamžiku již bylo jasné, že
přinejhorším se pojede domů s pomyslným bronzem.
„O celkovém vítězi rozhodovala opět
prezentace. Na rozdíl od prvního kola
jsme ovšem tentokrát hovořili ke kameře a předmětem našeho projevu bylo
nové Mondeo, které jsme si poprvé
pořádně prohlédli vlastně jen několik
hodin předtím.“ Bylo tedy nutné spolehnout se do značné míry na přirozený
talent. Petr je očividně komunikativní
typ a navíc dokáže podávat informace
způsobem, který nenudí. Není těžké
představit si, že právě tím na porotu
zapůsobil.
A co mu vítězství v soutěži dalo?
„Svým způsobem to beru jako zúročení
své práce. V pozici fleet managera mám
na starosti kontakt s firemní klientelou,
která je velmi náročná. Účast v takové
soutěži vás donutí intenzivně na sobě
pracovat. Vědomí, že jsem vyhrál nad
kolegy z celé Evropy, pochopitelně není
nepříjemné. Za mnohem důležitější
však považuji skutečnost, že to, co
jsem se v rámci přípravy naučil, mohu
uplatnit – a také uplatňuji – v běžném
kontaktu s klienty.“
Vydavatel: Ford of Europe GmbH, Marketing Sales and Services | Vedoucí projektu: Emmanuel Lubrani, William May | Spolupráce: The Forward
Group, 84–86 Regent Street, London W1R5DD | Finanční oddělení: Kirsti Vincent, [email protected], Jet Wingham, jet.wingham@
theforwardgroup.com. | Výtvarné zpracování : Keith Drummond, [email protected] | Produkce: Zetweka Print & Production Management,
Kolín nad Rýnem | Repro: purpur, Kolín nad Rýnem | Tisk: Neef & Stumme, Wittingen | Vytištěno v Německu, papír TCF | Reklama: FORD MOTOR COMPANY, s.r.o. |
Foto: Ford, všechna práva vyhrazena. Pro bližší informace volejte Infolinku Ford 800-555-109, pište na [email protected] nebo kontaktujte svého Ford dealera.
34_FORD revue