obsah: editorial - Apoštolský exarchát

OBSAH:
EDITORIAL ................................................................................................................ 3
SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 4
INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5
ZEMŘEL O. VLADIMÍR POLÁČEK ............................................................................... 6
DOKUMENTY MAGISTERIA TÝKAJÍCÍ SE VÝCHODNÍCH CÍRKVÍ................................... 7
ŘECKOKATOLÍCI JSOU MOJE HLUBOKÁ SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST ................................... 8
ROK SV. APOŠTOLA PAVLA ..................................................................................... 11
SPIRITUÁLNÍ TEOLOGIE: O KŘESŤANSKÉ MODLITBĚ I ............................................. 13
SVÁTEK NEJSV. EUCHARISTIE, BOŽSKÉHO SRDCE PÁNĚ A BOL. MATKY BOŽÍ....... 15
CHARAKTERISTICKÉ VLASTNOSTI BYZANTSKÉHO LITURGICKÉHO ZPĚVU ............... 18
НАЙСВЯТІША ТАЙНА ЄВХАРИСТІЇ ........................................................................ 21
HISTORIE CHRÁMŮ: KOSTEL BOŽSKÉHO SRDCE V HRADCI KRÁLOVÉ .................... 22
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. JAN PŘEDCHŮDCE (KŘTITEL)......................................... 22
EDITORIAL
Vážení a milí čtenáři, přinášíme
již 21. číslo našeho časopisu.
Zvlášť bychom v něm chtěli upozornit na rozhovor, ve kterém jsme
tentokrát oslovili známého lékaře,
teologa, spisovatele Maxa Kašparů.
V rozhovoru nám prozradil, jakým
způsobem „objevil“ řecké katolíky,
jaký je jeho vztah k naší církvi a
jaké jsou jeho zkušenosti s ní. Celý
rozhovor jsme rozdělili na dvě části, v příštím čísle přineseme portrét
Maxe Kašparů jako lékaře, politika
a člena třetího řádu premonstrátů,
ale hlavně optimistu, který humorem
léčí i mimo své ordinační hodiny.
V tomto čísle ukončíme publikování ukrajinských textů, protože
pro naše ukrajinské věřící v současnosti vycházejí již dva časopisy
v ukrajinštině. Jedná se o farní zpravodaje brněnský Е^ди~нэмъ сeрдцемъ
a pražský Святий КЛИМЕНТ.
Zahájíme pak nový seriál o dokumentech Magisteria týkajících se
východních církví.
Přejeme vám příjemné čtení a
těšíme se, že se ve zdraví za dva
měsíce opět setkáme na stránkách
našeho časopisu.
Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA
Drazí čtenáři Exarchátu, žijeme v době, která se vyznačuje mnoha nejistotami. Tyto nejistoty se daly
předvídat mnohem dříve, ale
obecně převládal názor, že
to, co je teď, by mělo trvat sice ne věčně, ale minimálně
hodně dlouho. Nemyslelo se
příliš na to, že už dnes budujeme zítřek, že už dnes se
musíme v něčem omezit, aby
nám pak v budoucnu něco
nechybělo. Žití v přítomnosti
nikdy nesmí zamlžovat budoucnost. To, co se nám teď
předvádí na poli ekonomickém, když se vyčerpávají
současné zdroje na úkor budoucích generací a nemyslí
se příliš na to, co bude později, je ještě fatálnější, když
se to odehrává na poli morálním a duchovním. Škody
způsobené špatnou výchovou současné generace a nevhodnými vzory pro ni se
4
budou velmi těžko napravovat. V dokumentu z letošního zasedání Italské biskupské konference se píše, že
problémem současné generace jsou dospělí. Ano, problémy jsou globální a někdy
můžeme podlehnout názoru,
že tady se už nic nedá dělat,
že jednotlivec tady nic nezmůže. Není to pravda. Lidé
nezmůžou nic, ale Bůh může
všechno. Avšak i on potřebuje své nástroje, své spolupracovníky v díle spásy a záchrany lidstva. Nepotřebuje
vždy mnoho lidí. Stačí těch
pár věrných. Otevřeme se
každý na svém místě vanutí
Svatého Ducha a v jednotě
s Církví, s jejími představiteli, následujme pokorně, ale
rozhodně, jeho podněty.
Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY
• Dne 21. března 2009 byla ve
Frýdlantu nad Ostravicí sloužena
slavnostní svatá liturgie u příležitosti
50. výročí smrti blahoslaveného Metoda Dominika Trčky, CSsR. Hlavním
celebrantem liturgie, kterou přenášela
televize Noe, byl emeritní pomocný
biskup pražského exarchátu Ján Eugen
Kočiš, spolu s ním koncelebroval ostravsko-opavský biskup František Václav Lobkowicz.
• V pátek 24. dubna 2009 byla zahájena tradiční Svatovojtěšská pouť na
Levém Hradci, která každoročně připomíná zvolení Vojtěcha druhým
pražským biskupem na Levém Hradci
v roce 982. Pouť začala koncertem
sboru sv. Vladimíra, po kterém byla
sloužena slavnostní řeckokatolická
liturgie. Celebroval ji o. Tomáš Mrňávek, administrátor farnosti Chomutov,
spolu s ním koncelebrovali o. Karel
Soukal, rektor chrámu sv. Kosmy a
Damiána v Praze – Emauzích, o. Petr
Bubeníček, místní správce farnosti a o.
Grigor Mkrtchyan, arménskokatolický
duchovní z farnosti Mets Sepasar v
Náhorním Karabachu.
• Svatý Otec Benedikt XVI. jmenoval
o. Cyrila Vasiľa, SJ, dosavadního rektora Papežského východního institutu,
novým sekretářem Kongregace pro
východní církve. Zároveň ho povýšil
do hodnosti arcibiskupa titulárního
sídla v Tolemaide v Líbyi. O. Vasiľ,
který se narodil v roce 1965 v Košicích, působí od roku 1987 v Itálii, kde
se věnuje především problematice kanonického práva.
• U příležitosti svátku Přenesení ostatků svatého Mikuláše byla dne 10.
května 2009 v chrámě sv. Mikuláše na
pražské Malé Straně sloužena slavnostní svatá liturgie. Hlavním celebrantem byl apoštolský exarcha o.
Ladislav Hučko, spolu s ním koncelebrovali biskupský vikář exarchátu o.
Vasyl Slyvotskyj a administrátor kostela sv. Mikuláše o. Juan Provecho,
OSA.
• Ve dnech 12. - 14. května 2009 se v
ukrajinském Užhorodě uskutečnilo již
šesté setkání evropských katolických
biskupů a vyšších hierarchů východních církví. Setkání, které proběhlo v
rámci Konference evropských katolických biskupů, se zúčastnilo čtyřicet
biskupů z Česka, Slovenska, Ukrajiny,
Rumunska, Polska, Itálie, Německa,
Bulharska, Srbska, Řecka, Kypru a
Maďarska. Českou republiku reprezentoval apoštolský exarcha L. Hučko,
čestným předsedou celého setkání byl
vyšší kyjevsko-haličský arcibiskup
kardinál Lubomír Husar. Hlavní téma
přednášek, které na setkání proběhly,
byly teologické, liturgické, biblické a
právní aspekty svátosti kněžství.
• Dne 20. května 2009 zemřel v Praze
ve věku 88 let významný historik, diplomat, politický vězeň a spisovatel
Václav Vaško. V několika svých historických pracích se tento rodák ze
slovenského Zvolena podrobně věnoval zdokumentování osudů řeckokatolické církve v dobách komunistického
útlaku. Poslední rozloučení s V. Vaškem se uskutečnilo 28. května 2009 v
pražském kostele sv. Salvátora, zádušní mši sloužil pražský pomocný
biskup Václav Malý.
vf
5
ZEMŘEL O. VLADIMÍR POLÁČEK
V sobotu 2. května 2009 byl nečekaně povolán
Nejvyšším Veleknězem na věčnost věrný služebník
řeckokatolický kněz Mons. doc. ThDr. Vladimír
Poláček, titulární kanovník a čestný děkan Řeckokatolické bohoslovecké fakulty Prešovské Univerzity.
O. Vladimír se narodil 26. září 1925 v Plzni.
Jeho rodiče byli bez vyznání. Sourozence neměl.
Vladimír byl pokřtěný z vlastního rozhodnutí,
když už byl dospělý, 4. března 1943 v chrámě
(dnes katedrále) sv. Klimenta v Praze v řeckokatolickém obřadě.
S povolením biskupa Petra Pavla Gojdiče byl po válce přijat za bohoslovce do prešovského semináře. V roce 1948 byl poslán ke studiu na bohoslovecké fakultě v Olomouci. Tam prožil i den likvidace prešovské eparchie 28.
dubna 1950. Mohl sice dokončit 5. ročník teologie, ale současně byl předvolán krajským církevním tajemníkem s doporučením ke vstupu do pravoslavné církve. Poláček tuto nabídku radikálně odmítl. Tajemník ho víc nepřesvědčoval a doporučil mu, aby si co nejdříve našel civilní zaměstnání.
To také udělal a současně při práci pokračoval v postgraduálním studiu na
Římskokatolické bohoslovecké fakultě v Praze. V letech 1955 – 57 získal živnostenský list pro těžbu břidlice. Po likvidaci drobných podnikatelů však nemohl najít jiné zaměstnání. Ve velké nouzi získal zaměstnání v malých cirkusech jako cvičitel zvířat. Láska ke zvířatům mu vydržela až do konce života.
Na kněze řeckokatolické církve byl vysvěcen 11. května 1969 v katedrále
sv. Jana Křtitele v Prešově biskupem ThDr. Vasilem Hopkem. Měl být jmenovaný farářem pro řeckokatolíky na severní Moravě. V důsledku normalizace však byly povolené jen farnosti v Praze a Brně. Se souhlasem prešovského ordináře působil o. Vladimír jako biritualista na různých místech
Olomoucké arcidiecéze. Státní souhlas platil pouze pro službu římskokatolickým věřícím, samozřejmě výlučně v latinském obřadě.
Po převratu a ukončení komunistické moci byla 03. listopadu 1990
v Prešově otevřena Gréckokatolická bohoslovecká fakulta. Za děkana této
fakulty byl jmenován o. ThDr. Vladimír Poláček. V této funkci působil až
do 21. března 1995. Od 10. října 1995 působil o. Vladimír jako farář
v Domaslavicích v okrese Frýdek-Místek.
Вёчнаz є6мY пaмzть!
redakce
6
DOKUMENTY MAGISTERIA TÝKAJÍCÍ SE VÝCHODNÍCH CÍRKVÍ
Církev byla od počátku při respektování místních obřadových tradic jedna. Stín na jednotu však vrhaly již od
prvních dob povstávající a šířící se bludy. V Církvi pak
nikdo nepochyboval o tom, že nejvyšší autoritu vykonává římský biskup s titulem papež. Papežové ve své otcovské péči vždy dbali, aby bylo vhodně postaráno o východní věřící, ať už byli vždy řádnými členy Církve jako
např. maronité, nebo ať se opět sjednotili s Církví. Dokumenty Magisteria týkající se východních církví potom věřícím poskytují tři druhy poučení.
Za prvé jsou to dogmatická vyjádření, která reagují na sporné věroučné otázky, jež povstaly mezi západními a východními teology a pak jsou
Učitelským úřadem Církve předkládána k věření. Za druhé se jedná o
poučení z dějin východních církví, jež jsou předkládána k povzbuzení věřících a k rozhojnění jejich duchovního užitku. A konečně papežské dokumenty řeší řadu disciplinárních otázek rázu pastorálního, liturgického,
kanonického, apod. V tomto novém seriálu se budeme seznamovat
s dokumenty všech tří zmíněných typů, a to už z toho důvodu, že v mnohých z nich se jednotlivé teologické důrazy prolínají.
Vztahy mezi Východem a Západem se řešily již od prvních dob Církve,
ale my se budeme věnovat zejména těm dokumentům, které byly vydány
až po tzv. velkém schismatu v roce 1054. Je to z toho důvodu, že hlavní pozornost chceme zaměřit především na dokumenty týkající se řeckokatolického obřadu, který vychází z byzantské (konstantinopolské) tradice. Jiným
východním církvím se budeme věnovat pouze marginálně v míře nezbytné
pro pochopení historických či jiných potřebných souvislostí.
Nebudeme našim čtenářům pochopitelně nabízet originální znění, ale
ani nebudeme předkládat kompletní překlady dokumetů. Naším záměrem
není vytvořit dílo aspirující na vědecký status, nýbrž přehlednou formou
seznámit naše čtenáře s krátkými úryvky těch dokumentů, které nejvhodněji prezentují pravé katolické východní křesťanství. Setká-li se tento seriál
s širším čtenářským zájmem, dá se potom uvažovat o ucelenější edici českých překladů těch dokumentů Magisteria, které se naši Řeckokatolické
církve dotýkají nejužším způsobem. Pro zdar těchto našich příštích setkávání si vyprošujeme požehnání našeho Pána Isusa Christa na přímluvu jeho přečisté Matky i všech jeho svatých. Amen.
-jakl-
7
ŘECKOKATOLÍCI JSOU MOJE HLUBOKÁ SRDEČNÍ ZÁLEŽITOST
Max Kašparů je známý jako
lékař, teolog, spisovatel, řada lidí
ho rovněž zaregistrovala jako politicky aktivního člověka. Málokdo
ovšem ví, že Max Kašparů si velmi
oblíbil Řeckokatolickou církev a spiritualitu východních křesťanů. Řeckokatolíkům dokonce věnoval jednu
ze svých knih. I to je jeden z důvodů, proč jsme tohoto všestranného a optimistického člověka pozvali do naší redakce a proč bychom
Vám ho chtěli na následujících
řádcích blíže představit. V dnešním čísle přinášíme první část našeho rozhovoru, kde se budeme věnovat především jeho vztahu k řeckokatolíkům. V příštím čísle se zaměříme na jeho profesi lékařepsychiatra, na jeho politické zkušenosti i jeho optimistický přístup
k životu.
• Jste známý sympatiemi k řeckokatolíkům. Jak se událo, že jste je objevil?
V první řadě nejde o sympatie, cítím se řeckokatolíkem být! Mám letitou
zkušenost s Řeckokatolickou církví, a to hned po mé konverzi, neboť jsem
jako středoškolák konvertoval na Slovensku. Tam, na jižním Slovensku,
jsem měl možnost setkat se s římskými katolíky, s velkou společností evangelíků a v šedesátých letech i s řeckými katolíky. Protože jsem byl konvertita, měl jsem zájem o všechno, co tenkrát s křesťanstvím souviselo. Bylo to v
době komunismu a v prvních časech po konverzi jsem ještě mezi jednotlivými církvemi nerozlišoval, protože jsem neměl v tomto směru žádné vědomosti. Šlo tehdy pouze o soukromá setkání s lidmi, protože Řeckokatolická církev nebyla oficiálně povolena.
• Vy jste potkal řeckokatolíky na jižním Slovensku?
Ano, měl jsem v té oblasti příbuzné a potkával jsem řeckokatolíky, kteří
tam jezdili na dovolenou a ti vyprávěli o svých těžkostech s režimem. To
8
byly moje první kontakty s osobami a k obřadu jako takovému jsem se dostal až v průběhu mého studia teologie v Košicích.
Abych se ale vrátil zpátky, vzpomínám si na velmi hezkou příhodu z
dob, když už byli řeckokatolíci uznáni státem. To bylo v letech, když jsem
byl na vojně v Rakovníku. Tam jsem měl možnost přijímat jednoho vojáka k
tankistům, což byla tenkrát nejhorší vojna. Já byl lékař u pluku a dostal jsem
do kasáren dnešního košického protosyncela Vlada Tomka. Tenkrát, když
nastupoval na vojnu, byl už vysvěcen jako birituální kněz. Dříve než nováčci
přišli, četl jsem si jejich lékařské dokumentace a najednou vidím, že má
nastoupit absolvent teologické fakulty v Bratislavě Vlado Tomko. Když
přišel na řadu, tak jsem mu řekl: „Tomko, vždyť ty máš zápal plic, musíš
hned na izolaci!“ On na to řekl: „Cítim sa dobre, súdruh čatár.“ Pak jsem za
ním šel a řekl jsem mu, že vím, že mu nic není, ale já tady na ošetřovně, bylo
to právě před velikonočními svátky, potřebuji kněze. Nejdřív měl ke mně
nedůvěru a hodně se bál, protože to na něho mohla být také past. Nakonec se
mi podařilo dostat ho přes různá zdravotní vyšetření od tankistů pryč. To
byl můj druhý, tehdy už osobní kontakt s řeckokatolickým knězem.
Potom jsem studoval teologii v Košicicích, jak jsem již uvedl, kde jsem
měl také možnost dál řeckokatolíky poznávat. A pak jsem se setkal s otcem
biskupem Hučkem. Takže bych řekl, že moje poznání má vývoj, který má i
svoji dynamiku. A teď můžu říct, že Řeckokatolická církev je moje hluboká
srdeční záležitost.
• Hlubokou srdeční záležitostí je proto, že je Vám to vzácné nebo blízké anebo cítíte, že východní spiritualita by mohla obohatit běžný pohled
západních katolíků na otázky víry?
To poslední vyjmenované je u mne na prvním místě! Bohatství východní spirituality nesmí zůstat pro západní svět neznámé. Často se ptám, proč
v latinské církvi hledají někteří cosi nového v buddhismu a jiných nekřesťanských směrech, aniž by poznali a ochutnali z úžasného pramene, který
nabízí byzantsko-křesťanský svět.
• Na mnohé lidi z Čech působí Řeckokatolická církev jako taková trochu exotika. Nepůsobilo to na Vás také podobně?
Působilo, ale tak kladně, že jsem byl doslova „vtažen do děje“. Když
hovořím s lidmi žijícími v římské církvi o hodnotách východní liturgie, vidím, že o nich naprosto nic nevědí. Všechno, co viděli v nějakém televizním
přenosu, na ně mohlo zapůsobit jako exotika. Byl jsem na tom kdysi také
tak. Chápu je. Ovšem já jsem byl předtím už seznámen s některými díly
Tomáše Špidlíka, velkého znalce Východu. Tedy než jsem se s liturgií setkal, byl jsem jaksi předpřipraven a dost jsem věděl ze Špidlíkových prací
9
a velmi jsem se na živou účast v liturgii těšil. Na mém nočním stolku dnes
leží literatura, která mne uvádí dále, než jen k prahům liturgie. Mám co
dohánět, jsem stále na začátku.
• Vzpomenete si na Vaši první veřejnou řeckokatolickou liturgii? Jak
jste to prožíval? Muselo to na Vás zapůsobit silně – minimálně pro ten
nesrovnatelně silnější prožitek víry u věřících východního obřadu...
Já jsem to měl spojené navíc s velkou trémou, protože jsem byl v Prešově v kapli Řeckokatolické teologické fakulty a tamní otec mi řekl: „Tak to
pojď zkusit s námi, pojď rovnou do děje!“ Pak mne oblékli do řeckokatolické dalmatiky, ale dva dny předtím mě s trpělivostí a laskavostí, kterou
tam všichni mají, učili základům liturgie. Jeden z otců mne vedl, takže já
jsem nebyl jako laik jenom účastníkem, ale zúčastnil jsem se liturgie rovnou
aktivně jako diakon. Měl jsem trému i radost a byl jsem nadšen – tato tři
slova zároveň symbolizují moje první živé setkání s východní liturgií.
• Nebyl jste tudíž hned napoprvé konfrontován s tím, co je příznačné
pro východní Slovensko, a to sice, že chrám byl přeplněný lidmi?
Ne. To, co jsem prvně prožil, bylo komorní, v úzkém kruhu bohoslovců,
pro něž jsem měl i kázání, což bylo zdrojem druhé trémy a dodnes na to
vzpomínám – bylo to přesně na den svatého Lukáše. Když jsem potom přišel do sakristie, tak mi otcové řekli, že mě přijímají mezi řeckokatolické diakony jako birituála. Vždycky si na to v ten den vzpomenu.
• Vy patříte k třetímu řádu premonstrátů, což je výrazně západní řehole. Je to tak, že Vaší inklinací k řeckokatolíkům si jakoby doplňujete
to, co premonstrátům chybí?
Já jsem vždycky pro širší pojetí věcí, tzn. aby byly viděny jejich souvislosti. Vím, že redemptoristé nebo jezuité mají i řeckokatolické větve, ale říkám si, proč bych jako diakon a premonstrátský terciář nemohl být takovou první vlaštovičkou, jež zalétne do východních řeckých duchovních
hodnot. Jestliže to mohou být redemptoristé a jezuité, tak proč by tam nemohli být i premonstráti? Nechci být v ničem průkopník, protože na to
nemám ani duchovně, časově nebo věkem, ale těším se z toho, protože u
nás v klášteře v Želivě žije jeden otec, který k nám přišel z prešovské eparchie. Takže jsme tam už dva.
• Kromě toho, že jste řeckokatolík, jste také teolog, psychiatr, spisovatel, politik – dá se říci, co u Vás převažuje, čím se cítíte být nejvíc?
Sám sebe bych viděl jako teologizujícího psychiatra nebo psychiatrizujícího teologa, což je na jedné straně určité dilema, ale na druhé straně velká
výhoda pro oba směry. Po lékařské i duchovní stránce jsem především pas-
10
torální medik a to ostatní jsou jen doplňky – hraji divadlo, píšu knížky, věnuji se politice, dělám rozhlasové a televizní reportáže… Základem mé
činnosti je medicína a práce diakona v církvi. Spojení těchto dvou komponentů jsem si předsevzal jako svůj životní úkol. Za komunismu jsem totiž
vyrůstal v prostředí, kdy nám stále tloukli do hlavy, že není možné, aby
lékař byl věřícím člověkem a na druhé straně, že není možné, aby věřící
člověk mohl pochopit základy přírodních věd, a právě medicína je jejich
souborem. Tyto lži se stokrát opakovaly, takže spousta lidí se dnes diví
tomu, jak mohu mít v neděli v kostele bohoslužbu slova, kázat Boží slovo a
v pondělí jít do ordinace, vyšetřovat pacienty a psát jim recepty – vždyť to
přece podle nich není možné! Já jim říkám: „Vám to možné není, ale mně to
vůbec žádný problém nedělá.“ Bude trvat ještě hodně dlouhou dobu, než
se z lidí ona komunistická a ateistická propaganda dostane ven. Jsem chodícím důkazem toho, že slova „vědět“ a „věřit“ je možné spojit dohromady.
Viera Folkmanová
ROK SV. APOŠTOLA PAVLA
Uveřejňujeme druhou část překladu Duchovního slova k 12 Ikonostasovým svátkům skrze Pavlovy listy.
7. Narození Přesvaté Bohorodičky (8.IX.)
Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši. (Fil 2,5)
Přesvatá Bohorodička je Matkou Života. Narodila se na tento svět, aby
dala život Životu. Je nepřítelem každé smrti. Nemůžeme od ní prosit život,
abychom mohli rozdávat smrt!
Jednu postarší věřící – křesťanku přivezli do nemocnice na operaci. Zaradovala se, neboť na pokoji, kde ji dali, leželo více žen a i jedna mladá
s růžencem v rukou. Mnoho s ní nenamluvila, neboť ji hned vzali na operaci.
„Ať nás všechny chrání Přesvatá Panna Maria,“ zašeptala bohabojná
žena. „Svět není až tak zlý, když se mladí lidé modlí růženec.“
„Paní, nechci vás zarmoutit, ale musím vám něco říct“, ozval se z rohu
nějaký ženský hlas. „Ta paní, kterou teď odvezli na operaci, šla na potrat.
S růžencem v rukou…“
8. Uvedení Bohorodičky do chrámu (21. XI.)
I ta první smlouva měla ovšem bohoslužebný řád i posvátné místo, ale pozemské. To byl stánek, v jehož přední části, zvané svatyně, byly svícny a stůl
na předložené chleby. (Žid 9, 1)
11
Leonardo da Vinci nadevše miloval svou matku. Byl ji vděčný za život,
neboť kdyby nebyla bohabojná a mocná duchem, nikdy by se nenarodil. Ve
svým zápiscích Leonardo píše, že jeho matku jako 16-letou znásilnil nějaký
panovník. Za manželku si ji nevzal a některé ženy jí domlouvaly, aby si dala
plod vzít. Ale ona se nedala svést a dítě normálně donosila a porodila. Bůh její
oběť odměnil tak, že obdaroval jejího syna geniálním malířským talentem.
Když Leonardo začínal malovat nějaký svůj obraz, vždy řekl: „Pán Bůh
tvoří, i já mám tvořit.“
Každý člověk se může stát pozemskou svatyní Boha – chrámem Svatého
Ducha. Ale nesmí přestat konat dobro.
9. Zvěstování Přesvaté Bohorodičce (25. III.)
A on, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož Otce. Proto se
nestydí nazývat je svými bratry, když říká: ‚Budu zvěstovat tvé jméno svým
bratřím, uprostřed shromáždění tě budu chválit.‘ A jinde praví: ‚Také já svou
důvěru složím v Boha.‘ A dále: ‚Hle, já a děti, které mi dal Bůh.‘ (Žid 2, 11-13)
Kryštof Kolumbus se na své plavbě do Ameriky jednou lekl, že se ztratili
a čeká je smrt na moři. Proto se každý den i se svou posádkou modlíval růženec. A prosil Matku Boží o pomoc. Stalo se. Šťastně přistáli na suché zemi.
O několik dní později jeho námořníci zabíjeli lidi kvůli zlatu a mamonu.
Když se víra pro člověka stane nějakou magií a přestane být dobrou novinou, přestane být i nadějí.
10. Setkání Páně se Simeonem (2. II.)
Kdyby služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu
Melchisedechova, a nezůstat při kněžství podle řádu Áronova? Avšak mění-li
se kněžství, nutně nastává i změna zákona. (Žid 7, 11-12)
Pro první křesťany byl svátek Setkání Páně se Simeonem řešením dilematu mezi Starým a Novým Zákonem. Přesvatá Bohorodička jde do chrámu obětovat Bohu svého syna a přijmout obřad očištění. Ona, Přesvatá, to
nemusela dělat. Jde kvůli poslušnosti k Zákonu. První křesťané se ptali:
„Jak moc máme my, věřící v Krista, dodržovat nařízení Starého Zákona?“
Apoštolský sněm v r. 50 v čele s apoštolem Petrem ustanovil, že křesťané
mají dodržovat deset Božích přikázání, ale nemusí se dávat obřezat a dodržovat židovskou disciplínu ohledně zakázaných jídel. Neboť Zákon byl dán
skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (Jan 1, 17)
11. Pokrov Bohorodičky (1. X.)
Od té doby, kdy bylo všecko tak zařízeno, vcházeli stále do přední části
stánku kněží a konali tam bohoslužbu. Do druhé části stánku vcházel jen jed-
12
nou za rok sám velekněz, a to nikdy bez krve, kterou obětoval za sebe i za
přestoupení lidu. (Žid 9, 6-7)
Když staří Slované postavili dům, zasadili kolem domu stromy: lípy,
buky, duby, břízy… Věřili, že stromy jsou navázané na život domácích.
Když strom uschnul, nebo do něho udeřil blesk, lidé říkali: „Někdo
z rodiny zemře…“
Je jasné, že to byla fantazie předků. Ale… pro nás křesťany je obraz
stromu života OBRAZEM KRISTA. Ve stínu pláště Marie nikdy neuschne.
12. Zesnutí Přesvaté Bohorodičky (15. VIII.)
Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se
před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a
k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Pán. (Fil 2, 9-11)
Má smrt svoji tvář? Má podobu? Je to jen opak života?
Jedno je jisté – najde si každého. Jan Damaskin napsal: „Vidím holé kosti
a ptám se: Kdo z nich je král? Kdo chudák? Kdo spravedlivý, kdo hříšník?“
I když se zdá, že nemá podobu, ona má svou tvář!
Na pohřbu mnicha jsem viděl, že nikdo z bratří mnichů nepláče. Na pohřbu světských lidí je vidět něco jiného – tam pláče každý. Mniši ne. Ne proto, že neměli rádi svého bratra! Ale proto, že smrt má pro ně tvář NADĚJE.
o. František Krajňák
Greckokatolickyj rusiňskyj kalendar 2009
Překlad: o. Adrián Kostilník
SPIRITUÁLNÍ TEOLOGIE: O KŘESŤANSKÉ MODLITBĚ I
V evangeliu se na nejednom místě píše, jak Ježíš „brzo ráno, ještě za
tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil“ (Mk
1,35). A svým učedníkům Ježíš říkal: „Vejdi do své komůrky, zavři dveře a
modli se ke svému Otci, který je ve skrytosti“ (Mt 6,6). „Bez přestání se
modlete“ (1Sol 5,17), naléhal apoštol Pavel, a jinde povzbuzoval: „Vždycky
a při každé příležitosti proste a modlete se, jak to Duch vnuká“ (Ef 6,8) a
„všude se muži mají modlit tak, že budou zvedat čisté ruce“ (1Tim 2,8).
Modlitba vytváří základ duchovního života křesťana, avšak není něco
samozřejmého či automatického. Až po vytrvalé věrnosti a trpělivosti v
modlitbě, po jisté stabilizaci vnitřního modlitebního řádu a po dosažení vyššího stupně duchovní zralosti skrze modlitbu člověk poznává její tajemství,
skrze které plně realizuje své pravé lidství – možná lépe – stále hlouběji
vrůstá do boholidství Krista. Kardinál Tomáš Špidlík napsal, že modlitba je
13
proměněnému člověku v Kristu přirozená jako dýchání: „Modlitbu můžeme
proto nazývat dýcháním ducha. Podobně jako při dýchání se plíce rozšiřují
a přitahují oživující prvky vzduchu, tak při modlitbě se otvírají hlubiny našeho srdce, rozšiřují se a náš duch se pozvedá k Bohu, aby dostal dar, který
mu dovoluje spojit se s ním.“ Jestliže je člověk bez kyslíku a nedýchá, umírá.
Obdobně, jestliže je člověk bez modlitby, není plně člověkem, duševně umírá, protože snadno podlehne svým nižším instinktům a pudům, které ho
egoisticky uzavírají a staví proti Boží lásce a milosrdenství.
Pro Jana Klimaka je modlitba „rozhovor a spojení člověka s Bohem a co
do účinnosti je to zachování světa a jeho usmiřování s Bohem, matka a zároveň dcera slz, smírná oběť za hříchy, most klenoucí se nad pokušeními,
hráz proti pronásledování, uhašení válek, dílo andělů, potrava všech bytostí netělesných, budoucí radost, činnost nikdy nekončící…“ Modlitba je
vskutku činnost nikdy nekončící, proto je třeba se stále učit neustálé modlitbě. Jak bylo již citováno, apoštol Pavel vyzýval: „Bez přestání se modlete.“ Jenom neustálá modlitba v Duchu svatém má v sobě duchovní potenciál zahnat našeptávání Pokušitele, dokonce zastavit konflikty a války,
usmířit a odpustit v místech chladu, nevraživosti a nenávisti v mezilidských vztazích, navést ke spáse celý svět.
V teologii křesťanského Východu je modlitba přirozeným požadavkem navracejícím člověku v Kristu jeho původní Boží obraz a podobenství, ke kterému byl od počátku světa stvořen, jak se píše v knize Genesis. A je jím srdce
člověka, ze kterého a skrze které vyvěrá modlitba. Takto o srdci jakožto o duchovním centru člověka píše Katechismus katolické církve: „Je to náš skrytý
střed, nepostižitelný naším rozumem nebo naším bližním; jen Boží Duch jej
může probádat a poznat. Je to místo rozhodování, které je v největších hlubinách našich psychických sklonů. Je to místo pravdy, kde volíme život, nebo
smrt. Je to místo setkání, protože podle Božího obrazu žijeme ve vztahu: je to
místo smlouvy.“ Modlitbou naplněné srdce je místem smlouvy mezi Bohem a
člověkem v Kristu. Protože má však člověk v sobě i následky prvotního hříchu,
tedy tendenci odcizit se Bohu, bližnímu i sobě sama v hříchu, je třeba
s vytrvalostí a věrností modlitbě stále více vrůstat do jejího tajemství, abychom
se osvobozeni prostřednickou milostí Krista a v síle Ducha svatého navraceli
jako adoptivní děti k našemu milujícímu a všeobjímajícímu Bohu-Otci.
Člověk potom není žádný ostrov, jak říkával známý trapistický mnich
Thomas Merton, ale účastní se života organického těla Krista, tedy Církve, a to
především účastí na liturgické modlitbě. V souznění s tímto konstatováním
laický teolog Pavel Evdokimov napsal: „Každý liturgií utvářený člověk ví, že
nemůže stát před Bohem sám, že se zachraňuje pro druhé a s druhými, liturgicky.“ Pravá modlitba proto nikdy není záležitostí ani soukromou a ani indi-
14
vidualistickou, vždy je totiž zároveň modlitbou liturgickou. V modlitbě se lidské srdce účastní na neustálé liturgické modlitbě nebeských mocností v čele
s jediným prostředníkem Kristem Pantokratem, přimlouvající se Bohorodičkou, cherubíny a serafíny, všemi svatými a spravedlivými. Těmito slovy dokument Druhého vatikánského koncilu Sacrosanctum Concilium píše o propojenosti liturgické modlitby pozemské církve s liturgií nebeskou: „Pozemská
liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví
ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku. V pozemské liturgii zpíváme s celým množstvím nebeských zástupů chvalozpěv slávy
Pánu a ctíme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. Očekáváme spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, až se ukáže jako náš život a my se s
ním ukážeme ve slávě.“ Skrze liturgickou modlitbu zahlédneme něco z nádhery a slávy nebeské vlasti, ke které směřujeme a do které modlitbou vrůstáme.
Liturgická modlitba se slavila již od počátku křesťanství a doprovází celý
den křesťana. Ranní požehnání připomíná, že člověk je stvořen k Božímu obrazu a podobenství a z této důstojnosti může pozvedat své srdce ke chvále a
žehnat, jak ostatně nabádá Petrův list: „Žehnejte, vždyť k tomu jste byli povoláni“ (1Petr 3,9). Takzvaná modlitba hodinek představuje trojí návrat
k Bohu uprostřed denních starostí. Večer člověk děkuje za úžasný dar, že
může být ještě na živu a děkovat Bohu. Půlnoční bohoslužba je vigilií ducha,
očekávání druhého Kristova příchodu. Svatá liturgie vyžaduje po věřícím,
aby se společná liturgická modlitba stávala jeho vlastní v tom nejniternějším
slova smyslu. Liturgie oživuje pomocí symbolů spásné činy Ježíše Krista,
zpřítomňuje události dějin spásy, které tak skrze modlitbu Církve z věčnosti
sestupují do naší historie, do našeho času a prostoru. Zároveň svatá liturgie
učí věřící všem druhům křesťanské modlitby, o kterých si povíme příště.
Karel Sládek
SVÁTEK NEJSVĚTĚJŠÍ EUCHARISTIE, BOŽSKÉHO SRDCE PÁNĚ A
BOLESTNÉ MATKY BOŽÍ
Květná trioď (soubor všech bohoslužebných textů vázaných na slavnost
Paschy) je zakončena třemi svátky, jejichž význam je bohužel často přecházen mlčením. Přestože slavení těchto svátků bylo Církví zavedeno poměrně
pozdě, až v novověku, jejich poselství je velmi důležité a pro naši dobu vyloženě aktuální: jsou to svátky, které ukazují, každý svým způsobem, na
15
velikost lásky Boží a lásky Nejsvětější Panny Marie k nám, lidem, a naléhavě nás vyzývají, abychom na tuto jejich lásku odpověděli svou láskou.
Prvním z trojice těchto svátků je svátek
Nejsvětější Eucharistie neboli Božího Těla,
který slavíme ve čtvrtek po neděli Všech
svatých. Struktura jeho bohoslužby
vykazuje všechny náležitosti velkého
Hospoďského svátku se sedmidenním
poprazdenstvem. V tento den si připomínáme nesmírnou vynalézavost lásky Božího Syna k nám. Našemu Vykupiteli nestačilo, že za nás jednou přinesl sám sebe
v oběť na kříži, chtěl, aby se tato jeho oběť
stále znovu, až do konce světa, tajemně
zpřítomňovala na našich oltářích po celém světě, jak už ve Starém zákoně předpověděl ústy proroka Malachiáše (Mal 1,
11). Proto ustanovil Nejsvětější svátost
oltářní, Eucharistii, kde mezi námi přebývá se svým božstvím i lidstvím
ukrytý pod způsobami chleba a vína. Ve chvíli, kdy kněz pronáší nad chlebem slova Páně: Sije jesť Ťilo moje (Toto je moje Tělo), stává se z obyčejného
kousku chleba skutečné Tělo Syna Božího, to Tělo, které leželo kdysi
v betlémských jeslích, které za nás viselo přibité na kříži, vstalo z mrtvých a
nyní oslavené přebývá v nebi. A když kněz říká nad vínem: Sija jesť Krov
moja (Toto je moje Krev), stává se z něj skutečná Krev Kristova prolitá za
naše hříchy. Ačkoliv tedy svým zrakem, sluchem, chutí či jinými smysly
nevnímáme žádnou změnu, přece již na oltáři není chléb ani víno, ale skutečné Tělo a Krev Spasitele, nerozlučně spojené s jeho lidskou duší a s jeho
božstvím. Při každé sv. liturgii tak sám Bůh sestupuje z nebe na náš oltář,
aby přebýval mezi námi, a tak plní svůj slib: „Hle, já jsem s vámi po všecky
dny až do konce světa“ (Mt 28, 20).
Výročním dnem ustanovení Nejsvětější svátosti Eucharistie je Veliký
čtvrtek. Protože se ale v tento den bohoslužba již věnuje hlavně počátku
Kristova utrpení, bylo vhodné ustanovit zvláštní svátek, ve kterém bychom
se zcela mohli oddat rozjímání o velikosti tohoto svatého Tajemství Boží
lásky – Nejsv. Eucharistii. Proto papež Urban IV. ustanovil r. 1264 pro slavení tohoto svátku druhý čtvrtek po svátku Seslání Ducha Svatého. Na Východě se svátek začal slavit záhy po uzavření sv. unie, Zamoščská synoda
(r. 1720) již o něm hovoří jako o všemi slaveném svátku. V tento den se má
po sv. liturgii konat slavnostní průvod s Nejsvětější Eucharistií ke čtyřem
16
ozdobeným oltářům; u každého z nich čte kněz úryvek ze sv. evangelia a
žehná lidu monstrancí s Tělem Páně.
Druhý svátek – Nejsvětějšího Srdce Ježíšova – slavíme hned v návaznosti na předchozí svátek, tedy v pátek po ukončení poprazdenstva Nejsvětější Eucharistie (pátek před 3. nedělí po Seslání Ducha Svatého). Tento
svátek je oslavou Spasitelovy lásky, která Syna Božího přiměla k tomu, že
si za naše hříchy nechal probodnout své Božské Srdce. Pohled na Srdce Ježíšovo hořící láskou, ovinuté trním a probodené kopím nám má připomenout, že také my mu máme darovat svá vlastní srdce a jeho zákonům
podřídit své myšlení, slova, skutky i všechna svá přání a touhy.
Liturgické slavení svátku Božského Srdce zavedl papež Pius IX. v r.
1856, liturgické texty pro východní obřad pak byly sestaveny na počátku
20. století. Úcta k Nejsvětějšímu Srdci však byla spatřována u katolického
lidu od počátku. K jejímu velikému rozšíření došlo zejména od konce 17.
století, kdy se Božský Spasitel zjevil sv. Marii Markétě Alacoque a povolal ji
k rozšíření této úcty do celého světa. V prosinci r. 1673 klečela svatá Marie
Markéta před svatostánkem a modlila se. Tu se jí poprvé zjevil Spasitel,
ukázal jí své Srdce na plamenném trůně, zářící jako slunce, ovinuté trnovou
korunou, ozdobené křížem a řekl jí: „Srdce mé je naplněno láskou k lidem
tolik, že již nemůže v sobě zadržet plameny hořící lásky. Musí je tvým prostřednictvím vylít a lidem zjevit, aby je obohatilo nebeskými poklady. Tobě
zjevím cenu oněch pokladů: jsou to milosti uzdravující a posvěcující, které
jediné mohou lidstvo vytrhnout z propasti záhuby.“ V neděli po Božím Těle 16. června 1675 se zjevil Spasitel sv. Markétě znovu. Řekl: „Viz toto srdce, které tolik milovalo lidi, že se nešetřilo, nýbrž vyčerpalo se a zničilo, aby
jim ukázalo svou lásku. Odměnou dostávám za to od mnohých jen nevděk,
pro jejich neuctivost a svatokrádeže, jejich chladnost a pohrdání, jak se
mnou zacházejí právě v této svátosti lásky. Co mne však mnohem více bolí,
je, že jsou to i duše mně zasvěcené, které takto se mnou zacházejí.“
Obzvláště vřelého přijetí a rozšíření se úctě k Božskému Srdci dostalo
právě od katolíků byzantsko-slovanského obřadu, pro které se láska
k Srdci Ježíšovu stala symbolem věrnosti jediné pravé Církvi Kristově –
Církvi katolické. Brzy byl složen akafist, moleben a další pobožnosti ke cti
Božského Srdce, chrámy byly vyzdobeny jeho četnými ikonami a věřící lid,
stále trpící za svou věrnost náměstku Kristovu na zemi, nacházel
v probodeném Srdci Páně svou útěchu a sílu. Kéž je Nejsvětější Srdce Spasitelovo také naší posilou, abychom vždy neohroženě vyznávali katolickou
víru a usmiřovali Srdce Páně svými oběťmi za urážky, které se mu denně
za jeho lásku od lidí, a to i od nás samých, dostávají.
17
Posledním svátkem Květné triodi je svátek Bolestné Matky Boží
(Sostradanije Presvjatyja Bohorodicy), který vhodně doplňuje předchozí
svátek Nejsvětějšího Srdce Páně. Původně byl slaven v den, kdy se dnes
slaví svátek Nejsvětějšího Srdce Páně, po jehož zavedení byl posunut o jeden den, tedy na sobotu po něm.
Tak jako hříchu Adamovu připravil cestu hřích Evy, připravila spásnému dílu Vykupitele cestu nová Eva – Nejsvětější Panna Maria, jejíž svobodný souhlas Bůh pro dílo vykoupení požadoval. Bez prostřednictví Matky
Boží by se Bůh nestal člověkem. Ona mu zůstala věrna i pod křížem, kde do
její duše pronikl meč bolesti a kde nám byla dána za Matku, jak o tom mluví
sv. evangelium z tohoto svátku. Svým utrpením se spolupodílela na našem
vykoupení a zároveň nám ukázala jistou cestu do nebe – pokorné následování trpícího Spasitele. Úloha Matky Boží v naší spáse je tak nepostradatelná, že ji Bůh učinil Prostřednicí všech milostí, tzn. že bez její přímluvy se lidem neuděluje žádná milost. Jinak řečeno, ustavičná přímluva Matky Boží
nám vyprošuje všechny milosti, které Bůh lidem uděluje. Proto je pro naši
modlitbu nejvýše vhodné, abychom se svými prosbami předstupovali před
trůn Boží doprovázeni přímluvou Nejsvětější Panny Marie.
Liturgickou zvláštností tohoto svátku je, že jde o jediný den v roce, kdy
se místo apoštola čte úryvek ze Starého zákona, a to z knihy Judit (Jdt 13,
22b – 25), chvalozpěv, kterým byla kdysi oslavována Judit, jež byla předobrazem Matky Boží, kterou skutečně „Bůh ustanovil k useknutí hlavy knížete našich nepřátel.“ Neposkvrněné Srdce Mariino, probodené sedmi meči
bolesti z lásky k nám, srdce mateřské, které nakonec zvítězí, je tak nejlepším zakončením svátků triodi, protože právě skrze Pannu Marii Bůh dokonal dílo své lásky a našeho vykoupení.
Kéž tedy vřelé slavení této trojice svátků rozhojní v našich srdcích lásku
k Bohu a jeho Matce, abychom dobrým křesťanským životem spláceli jejich
srdcím vše, co Panna Maria pro naši spásu vykonala.
o. Radim Tutr
CHARAKTERISTICKÉ VLASTNOSTI BYZANTSKÉHO LITURGICKÉHO ZPĚVU
V tradici východní duchovní hudby připadá chrámovému zpěvu vznešený úkol a ušlechtilá role sloužit, být služebníkem slova – nosného prvku
bohoslužby, a služebníkem ritu - ustálené formy kultovních úkonů. Zpěv
můžeme rozdělit do tří základních druhů stylu: irmologický, stichirický
a papadický styl. Někteří autoři k ním přidávají i samohlasný styl. Tyto sty-
18
ly jsou všem orientálním církvím společné. V prvních několika staletích se
zpěv v různých křesťanských církví lišil a nebyl jednotný. Někde se zpívalo společně v unisonu, jinde – jako například v Egyptských monastirech –
monofonálně (jeden zpíval a ostatní naslouchali). V Antiochii zpívali antifonálně (s odpovědí), kdy se zpívající lid rozdělil na dvě skupiny (2 chóry)
a střídali se. V Alexandrii kantor zpíval a ostatní opakovali totéž. Sněm
v Laokedokii (r. 364) ustanovil klerikální zpěv, který se praktikuje dodnes
v církvích byzantských obřadů.
Irmologický styl
Každá píseň ze které jsou sestaveny kánony obsahuje několik veršů ze
kterých první, sloužící jako vzor a spojení následujícím, se nazývá irmos a
zpívá se rychleji než ostatní. Kánon je složen z devíti kantik (ód) vzatých z
Písma svatého. Každé z těchto kantik má více méně velký počet troparů,
které určují její rytmus a melodii. Ve všech kánonech chybí druhé kantikum. Toto druhé kantikum vyjadřuje smutek a pokání a proto se užívá
pouze v postě.Všechny liturgické zpěvy, které se zpívají v podobném, živém tempu se jmenují podle irmosu – irmologické. Irmologickým stylem se
zpívají: tropary, kondaky, sedalny, antifony, prokimeny, kánony s irmosy,
Ž 50 a všechny ostatní liturgické zpěvy, které mají charakter a tempo podobné irmosu. Irmologický styl je ještě známý pod jménem troparický, protože do této kategorie liturgických písní jsou zahrnuty nejvíc tropary.
Stichirický styl
Liturgické písně, které mají básnický charakter se jmenují stichiry. Stichira je řecké slovo a znamená „píseň z veršů“ – báseň. Nejčastěji připomínají události z Ježíšova života nebo chválí Bohorodičku a svatého dne. Stichiry zpíváme na všech Večerních, utrenních a na skoro všech obřadech jako jsou: trebi, tejnstva (svátosti) a soukromé pobožnosti. Zpívají se
v pomalejším tempu než irmosy a tropary. Před stichirem jsou vždy verše
z určitého žalmu. (Především jsou to tyto žalmy: Ž 116, Ž 129, Ž 141, Ž 148,
Ž 149 a Ž 150.) Verše většiny stichir jsou od sebe odděleny hvězdičkou(*),
která ukazuje místo kde v řeckém originálu končili verše a má jenom orientační charakter při spívání. Při slovanském překladu z řeckého originálu
nebylo možné zachovat stejný počet slabik ve verši a básnický charakter
stichir se přitom částečně vytratil.
Samohlasný styl
Samohlasné jsou stichiry, které se zpívají podle stupnice osmihlasníku,
ale mají zvláštní, trochu jiné melodie. Samohlasným stylem zpíváme:
„Hospodi vozvach“, „Vsjakoje dychanije“, vozkresné (nedělné) stichiry;
Evangelní stichiry a stichiry na Litiích; „Svjatyj Bože“, „Otca i Syna i Svja-
19
taho Ducha“ a „Dostojno jest“. Samohlasné melodie se zpívají dvakrát pomaleji než irmologické a trochu pomaleji než stichiry.
Papadický styl
Písně tohoto stylu obsahují málo slov, ale mají bohatou melodii. Zpívají
se pomalu a slavnostně. Slovo „papadický“ pochází z řeckého „papas“ –
otec, kněz. Obykle se tyto melodie zpívají během dlouhých modliteb kněze
při liturgii. Papadickým způsobem se zpívá také během dlouhých liturgických průvodech. Tímto stylem se zpívá: Cheruvimská píseň, Pričasten,
„Svjatyj Bože“, tropary a kondaky během svaté Četeridesjatnici a na smutečních obřadech a obřadech Velkého Pátku. Na velké slavnosti a
v případech, že je nutné, aby zpěv byl pomalý a dlouhý, se papadicky zpívají i stichirické melodie.
Samopodobný a podobný zpěv
Samopodobné nazýváme vzory vybraných písní s ustálenými melodiemi, které nejsou převzaté z jiných nápěvů. Melodie samopodobných zpěvů
slouží jako vzory, podle kterých zpíváme písně bez vlastních melodií - podobné. Před podobné písně se píše několik slov ze samopodobných , abychom se dozvěděli jakou melodii máme zpívat.
Ison
Charakteristická vlastnost východního zpěvu je dvojhlasný zpěv. Část
zpěváků zpívá jeden ze tří hlavních tónů stupnice (tonika, subdominanta
nebo dominanta) – zpívají ison a ostatní zpívají hlavní melodie. Slovo
„ison“ pochází z řečtiny a znamená rovně, přímo. V hudební teorii je to
rovný zpěv na jeden tón.Díky isonistovy měl kantor vždy spojení se základním tónem hlasu, zpěv byl snazší a dopouštělo se méně chyb. Isonující
zpěvák nezpíval text, ale jenom samohlásky, (a, e, i, o, u...) které dominují
při dělení slov. V některých východních církvích se ison zpívá i dnes.
Rytmus
Největší rozdíl mezi světskou a církevní hudbou je rytmus. Církevní
hudba nepoužívá rovnoměrné takty (2/4, 3/4, 4/4 atd.) Hudební věty se od
sebe oddělují podle smyslu a obsahu textu a říká se jim „kolena“. V dlouhých
větách se kolena roztahují a při krátké se smršťují. Akcent hlasu se shoduje
s gramatickým přízvukem. Konečným cílem je, aby se zpívalo tak jak mluvíme. Proto se na začátku notového zápisu nepíše číslo určující rytmus, ale
jen styl (tempo) jakým máme zpívat a tón na kterém se ison nachází.
Konstantin Moravenov podle
Пeтър Динев: Църковно-певчески сборник
20
НАЙСВЯТІША ТАЙНА ЄВХАРИСТІЇ
Найсвятіша Тайна Євхаристії є найціннішим і найсвятішим скарбом в нашому житті. Це таїнство установив Ісус Христос на останній
вечері з Апостолами перед своїми страстями – на Тайній Вечері, коли
над хлібом і вином сказав чудодійні слова: «Беріть, їжте, це є моє тіло...
Пийте, бо це є кров моя...» (Мт. 26,26-28) Ісус Христос у своїй любові
сказав також: «Чиніть це на мій спомин.» (Лк. 22,19) І цими словами
Ісус Христос дав Апостолам і їх наступникам, єпископам і священикам
владу, перемінювати хліб і вино у своє Пресвяте Тіло і Кров на кожній
Святій Літургії до кінця світу.
Коли ми приймаємо Тіло і Кров Ісуса Христа у св. Причастю, то
Господь поєднується з нами, Ісус є в нас і ми в Ісусі, робить нас учасниками свого Божества, стає поживою наших душ. «Хто споживає моє
Тіло і п’є мою Кров, в мені перебуває, а я в ньому.» (Ів. 6,56) Цю велику
таємницю ми не спроможні повністю зрозуміти в цьому житті, але
зрозуміємо у вічності.
В Найсвятішій Тайні Євхаристії під видом хліба і вина присутній
дійсно живий Ісус Христос. Переміна цілої суті хліба і вина в Тіло і
Кров Ісуса Христа – переєстествлення, здійснюється при Святій Літургії пам’ятними словами, які сказав Ісус Апостолам на Тайній Вечері.
Св. Причастя дає людині великі користі для вічного і дочасного
життя. Наділює душу великими скарбами ласк Божих, усуває з душі
гріхи повсякденні, захороняє перед тяжкими гріхами, заспокоює
пристрасті, просвічує наш розум, скріпляє волю при поборюванні
злих нахилів та спокус, дає силу в боротьбі зі злом, наділює спокоєм
душу, дає чисте сумління, помагає легше справлятися з труднощами
та клопотами буденного життя, дюдина стає життєрадісною.
Однак не забуваймо, що треба причащатися гідно, не легкодушно!
Бо тільки гідне св. Причастя є запорукою вічного щастя. Святий Павло
нас перестерігає словами: «Бо той, хто їсть Христове тіло і п’є Христову
кров не розрізняючи Господнього тіла, суд собі їсть і п’є.» (1Кор. 11,29)
Негідне святотатське св. Причастя є тяжким гріхом і може стати
причиною вічного осудження. Тому, коли приступаємо до св.
Причастя, мусимо бути вільні від тяжкого гріха. Коли голос нашого
сумління нам каже стриматися від св. Причастя, то той голос
послухаймо для нашого власного добра. Тоді ми повинні прийняти
«духовне Причастя» з гарячим бажанням з’єднатися з Христом.
Степан Пап: Наша віра
21
HISTORIE CHRÁMŮ: KOSTEL BOŽSKÉHO SRDCE V HRADCI KRÁLOVÉ
Kostel Božského srdce
Páně byl postaven na paměť
padlých vojínů královéhradecké diecéze v první světové
válce. Plány vypracoval arch.
Bohumil Sláma ve stylu funkcionalismu. Stavba byla dokončena v roce 1932. Monumentální budovu kostela najdeme na náměstí 28. října.
Řeckokatolické sv. liturgie
jsou v tomto chrámu slouženy
pravidelně každou neděli v 10 00
hodin a ve středu v 16 00 hodin.
-jakl-
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. JAN PŘEDCHŮDCE (KŘTITEL)
Sv. Jan hlásal příchod božího království a pokřtil Ježíše Krista. Herodes Antipas usoudil, že hnutí vyvolané Janem je nebezpečné a dal ho uvěznit. Janův konec
pak uspíšila léčka Herodiady. Byl sťat na hradě Machaeru u Mrtvého moře.
Jana, žena Herodova správce věděla, kde je Janova hlava pohřbena. Vykopala ji
a zakopala na Olivové hoře. Později ji nalezl jeden mnich, když kopal základy pro
chrám. Uchovával ji u sebe, ale před smrtí ji pohřbil na tomtéž místě, kde ji našel.
Za Konstantina Velkého se sv. Jan zjevil dvěma syrským mnichům a ukázal jim
místo, kde je pochována jeho hlava. Později ji získal arián Eustach, který ji zakopal
v jeskyni nedaleko Emesy. Na tom místě byl později vybudován klášter. Archimadritovi se zde r. 452 zjevil sv. Jan a ukázal mu místo, kde se jeho hlava nachází.
Za Teodósia Velkého byla hlava přenesena do Cařihradu. V době obrazoboreckých bojů v 8. století odnesli hlavu sv. Jana z Cařihradu do Komany v Malé Asii.
R. 857 ji znovu našli a slavnostně přenesli do Cařihradu. V čase křižáckých výprav
ji odnesl neznámý latinský kněz. Nyní se nalézá v chrámě sv. Silvestra v Římě.
Antonín Čížek, Synaxár
EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4,
110 00 Praha 1, tel. + 420 221 778 491, fax. + 420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro
vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na
jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová,
Richard Vocel. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22